Naším úkolem je vynásobit 65 krát 1.
Doslova máme jen vynásobit 65... můžeme to zapsat znaménkem krát nebo to můžeme zapsat jako tečku... ... ale toto znamená 65 krát 1.
Můžeme si to vyložit dvěma způsoby.
Chápat to jako číslo 65 jedenkrát nebo to lze chápat jako číslo 1 šedesátpětkrát přičtené samo k sobě.
Ale v každém případě, pokud máte jednou 65, vždy to bude 65.
Cokoli krát 1, bude vždy právě to cokoli, bez ohledu na to, co to je.
Jakékoli číslo krát jedna bude znovu to samé číslo.
Pokud bych měl libovolné číslo krát 1, a mohl bych to napsat i tímto znaménkem násobení, vždy to bude totéž libovolné číslo.
Takže pokud máme 3 krát 1, bude to 3.
Pokud máme 5 krát 1, bude to 5, protože to je vlastně jen jednou 5.
Pokud dám, například 157 krát 1, bude to 157.
Myslím, že teď to chápete.
V holandském malířství 17. století není žádná jemnost.
Často vidíme děje, které jsou křiklavé a jednoznačné.
Výjimkou jsou obrazy Jana Vermeera.
Jsou hádankami i náměty pro vyprávění.
Je pravda, že na tomto obraze si nejsme jisti co se bude dít.
Vidíme muže, který má na sobě stále ještě klobouk a kabát.
Stojí vedle stolu, na kterém je krásný koberec a ruku má na džbánku s vínem.
Jako by se právě chystal dolít mladé ženě její sklenici.
Ona ji má u úst a právě dopíjí.
On se zdá být netrpělivý a chce jí dolít, jakoby cílem celého děje bylo ji opít.
Ale naproti ní v otevřeném okně vidíme v barevném skle vyobrazení mírnosti, zdrženlivosti, jakoby radu pro ni, aby si dala pozor.
Obraz je tedy o její volbě. Muž, jehož tvář je zastíněna, působí lehce zlověstně.
Mezi oběma postavami je cítit odstup, jakoby se navzájem moc neznali. Až si říkám, zda jim to víno vůbec nějak pomůže se sblížit.
Aspekt flirtování je nám skryt také tím, že nevidíme jeho stínem skryté oči. Ty její jsou zcela zastřeny září krásné křehké sklenice, kterou má před obličejem.
Nyní nemůže mluvit, právě pije a její pohled je nám skryt onou sklenicí.
Přesto ten jas vypovídá o kráse. Sklenice je těsně u očí.
Ačkoliv se jedná o rané dílo, můžeme vidět jeho fascinaci lehkým světlem. Podívejte se na způsob, jakým světlo plní prostor skrze onu modrou záclonu.
Ta jemnost, kterou bohatě využívá na tónování zadní stěny a dalšího prostoru.
Vermeera zajímá světlo.
Charakteristická je u něj geometrie v kompozici, čtverec otevřeného okna, obdélník rámu na zadní stěně, čtverec opěradla židle a perspektivní zobrazení na podlaze.
Šachovnicový vzor vytváří jasný, členěný interiér a naproti tomu jsou zde předměty, které jsou umístěny šikmo Linie okna je například přerušena kvůli uhlopříčce, vzniklé jeho otevřením. Dlaždičky jsou položeny přímočaře, ale židle je umístěna ve zcela jiném úhlu.
Jistým způsobem tento obraz naznačuje narušení pořádku a tímto rozmístěním předmětů v místnosti je poté vyjadřováno ono napětí.
Možná to má být metafora vzájemného působení těchto dvou postav.
Nebo jako předzvěst toho, co se možná stane.
Je zde i vyjádřeno, že postavy jsou spojeny.
Podívejte se na soustředné kruhy na postavě muže: jeho límec, řadu záhybů na plédu s odlesky světla. Záhyby se postupně také zvětšují.
Jeho pohyby můžeme vidět na krásném brokátu jejích šatů a posléze pasu.
Takže mezi nimi existuje harmonie.
V tomto obraze tedy vidíme harmonii i disharmonii.
Vermeer také využívá hudebních nástrojů k vyobrazení harmonie i lehkomyslnosti.
Tím si nejsem tak jist! Myslím, že Vermeer nechává tuto otázku na nás.
Tím, že Vermeer nespecifikuje odpověď, vytváří velmi poetické dílo.
Firmy ztrácejí kontrolu.
Co se stane na Wall Streetu, už nezůstane jen na Wall Streetu.
Co se stane ve Vegas, skončí na YouTube.
(Smích)
Dobrá pověst je zranitelná.
Loajalita je vrtkavá.
Zdá se, že manažerské týmy jsou stále více odtržené od zaměstnanců.
(Smích)
Nedávný průzkum ukázal, že 27 procent šéfů je přesvědčeno, že jejich zaměstnanci jsou inspirováni jejich firmou.
Ovšem stejný průzkum ukázal, že jen 4 procenta zaměstnanců s tím souhlasí.
Firmy mají stále menší vliv na své zákazníky a své zaměstnance.
Ale je to tak opravdu?
Pracuji v marketingu, a proto vím, že jsem kontrolu nebo velký vliv nikdy neměl.
Říká se, že vaše značka je to, co o vás říkají ostatní lidé, když s nimi nejste v místnosti.
Hyperkonektivita a transparentnost teď umožňuje firmám být v té místnosti nonstop.
Mohou naslouchat a zapojovat se do konverzace.
Ve skutečnosti mají víc kontroly nad ztrátou kontroly, než kdy předtím.
Mohou to samy regulovat.
Ale jak?
Za prvé, mohou umožnit zaměstnancům a zákazníkům, aby měli větší vliv.
Mohou s nimi spolupracovat při utváření myšlenek, nápadů, obsahu, návrhů a výrobků.
Mohou jim dát větší vliv při tvorbě ceny, což udělala například kapela Radiohead při vydání svého alba "In Rainbows", kdy zavedla systém "zaplaťte, kolik chcete".
Kapela prodala mnohem více kopií tohoto alba než předchozích alb.
Dánský výrobce čokolády Anthon Berg otevřel v Kodani takzvaný "šlechetný obchod".
Požádali zákazníky, aby si koupili čokoládu a slíbili přitom udělat dobrý skutek pro své blízké.
To přeměnilo transakce na interakce a šlechetnost se přeměnila na peníze.
Společnosti mohou dát kontrolu dokonce i hackerům.
Když se na trhu objevil Microsoft Kinect, přídavné zařízení ke konzoli Xbox ovládané pohybem těla, okamžitě to přitáhlo pozornost hackerů.
Microsoft nejprve s hackery bojoval, ale potom změnil strategii, když si uvědomil, že podpora hackerů může přinášet i výhody.
Pocit spoluvlastnictví, bezplatnou reklamu, přidanou hodnotu a vyšší tržby.
Když chcete dát zákazníkům největší vliv, požádejte je, aby nekupovali.
Patagonia, specialista na outdoorové oblečení, vybídnul potenciální zákazníky, aby se podívali na eBay na jejich oblečení z druhé ruky a aby prodali svoje staré boty, než si koupí nové.
Ještě radikálnějším krokem proti konzumerizmu bylo, když společnost uprostřed vrcholného nákupního období uvedla reklamu "Nekupujte tuto bundu".
Mohlo to krátkodobě ohrozit prodej, ale vybudovalo to trvalou, dlouhodobou loajalitu založenou na sdílených hodnotách.
Výzkum prokázal, že pokud mají zaměstnanci větší vliv na svou práci, jsou pak šťastnější a výkonnější.
Brazilská společnost Semco Group je známá tím, že nechává zaměstnance stanovit si vlastní pracovní dobu a dokonce i své mzdy.
Společnosti Hulu a Netflix, a mnohé další, dávájí zaměstnancům možnost zvolit si délku dovolené.
Firmy nechávají lidem větší vliv, ale snaží se také jejich vliv omezovat.
Tradiční podnikatelské moudro praví, že důvěra se dá získat předvídatelným chováním, ale když je všechno konzistentní a normované, jak získáte smysluplné zkušenosti?
Dát lidem menší vliv může být skvělý způsob, jak vyvážit přemíru možností a lidé pak mohou být spokojenější.
Například cestovní kancelář Nextpedition.
Nextpedition udělá z výletu hru s překvapivými zvraty a změnami po celou dobu cesty.
Do úplně poslední minuty neřeknou cestovateli, kam jede a informace jsou poskytovány podle potřeby.
Podobně holandské aerolinky KLM uvedly kampaň s překvapením, kdy zdánlivě nahodile rozdávali cestujícím za letu malé dárky.
Interflora z Velké Británie monitorovala Twitter a vyhledávala uživatele, kteří měli špatný den a potom jim poslala zdarma květiny.
Mohou společnosti udělat něco pro to, aby se jejich zaměstnanci necítili tolik tlačeni časem?
Přinutit je, aby pomáhali druhým.
Nedávná studie ukazuje, že zaměstnanci, kteří občas splní přes den nějaký altruistický úkol, mají větší smysl pro zvyšování produktivity.
Ve společnosti Frog, kde jsem pracoval, jsme pořádali rychlé seznamovací schůzky, kde se sešli staří a noví zaměstnanci a mohli se tak rychle seznámit.
Zavedením striktního procesu jim dáváme méně kontroly, měně možností volby, ale dáváme jim možnost větší a bohatší sociální interakce.
Společnosti jsou strůjcem svého štěstí a, stejně jako my všichni, jsou zcela vystaveny možnosti, že na ně sedne štěstí.
Měly by proto být skromnější, citlivější a lidštější.
S tím, jak hyperkonektivita a transparentnost vystavuje chování společností na denní světlo, je pro společnosti jedinou možnou udržitelnou hodnotou to, aby zůstaly věrné samy sobě.
Neboli, jak řekl baletní umělec Alonzo King:
"To, co je na tobě zajímavé, jsi ty sám."
Chtějí-li si společnosti zachovat svůj charakter, je pro ně nejdůležitější otevřenost, ovšem radikální otevřenost není řešením, protože, když je otevřené všechno, není otevřené nic.
"Úsměv, to jsou napůl otevřené a napůl zavřené dveře", napsala spisovatelka Jennifer Egan.
Společnosti mohou dát svým zaměstnancům a zákazníkům více, nebo méně kontroly.
Mohou řešit to, jak je otevřenost pro ně dobrá a co má zůstat uzavřeno.
A nebo se prostě mohou usmívat a zůstat otevřené všem možnostem.
Děkuji vám.
(Potlesk) (Potlesk)
(hudba)
Nacházíme se v Muzeu moderního umění ve 4. patře, které se věnuje abstraktnímu expresionismu a stojíme před obrazem No.3/No.13 od Marka Rothka z roku 1949.
Abstraktní expresionisty nebavilo vymýšlet názvy pro obrazy, byl to takový problém modernismu.
To ano.
Kompozice číslo... Nechtěli tím ohrozit smysl obrazu.
Tato dvojznačnost je velmi důležitá pro umělce 20. století.
Zajímalo by mě, jestli to jméno vymysleli kurátoři, když přemýšleli, jak se ten obraz vlastně jmenuje, a proto říkají No.3/No.13. Nevědí.
Vůbec netuším, jak to bylo.
Je to zvláštní, protože Rothko je takový umělec, že i když jsem se zrovna nezajímala o abstraktní obrazy, ty Rothkovy jsem vždy milovala.
Mají silný základ, jakousi intenzitu.
Tu úžasnou melancholii.
Myslím, že jsem ani netušila, proč se mi líbily.
Myslím, že Rothko by rád slyšel, co mi říkáš. Chtěl na lidi zapůsobit. Vzpomínám si na citát:
"Kdyby lidé pochopili mé malby, plakali by před nimi."
Ano, myslím, že tak působí. Je to pocit, jako když vyhlédnete vitrážovým oknem v gotické katedrále.
Něco neuvěřitelně úžasného.
Co v nás vyvolává tyhle pocity? Je toho spousta, je to ta horizontálnost, jak se světlo formuje zezadu, jako by byl obraz bez okrajů, jen balancoval.
Když jsi to zmínila, znělo to, jako bys mluvila o Mondrianovi. Také vidíte jakoby pod barvu, něco vystupuje...
Jakási nedokončenost.
Je to proces. Úplně cítíte Rothkův pokus najít si cestu malbou.
Teď zníš jako bys mluvil o Cezannovi.
Některé prvky opravdu jsou jako od Mondriana nebo Cezanna, což vás zpočátku ani nenapadne.
Toto je ten typ obrazu, před kterým stojíte a nevíte co dělat.
Docela mi trvalo na tohle přijít: tyhle malby vypovídají o prostoru více než o barvě.
Barvy jsou tu důležité, to je zjevné.
Jsou úžasné. Má to formu, mírně zamlženou,která existuje v prostoru vlastní struktury.
To dává smysl.
To o horizontálnosti bylo zajímavé, protože se jedná o horizontální malby, i když je to vertikální obraz.
Ale vytváří vyplněný prostor ve vlastním smyslu, v té těžkosti černé.
V tom černém mrakovitém obdélníku.
A protože je vysoko, přitahuje vás a je o to silnější.
Je to jako by vás přímo vtahoval dovnitř.
Ale zároveň to svisle utlačuje tu krémově bílou barvu a černou linku i tu zelenou barvu pod tím.
Malba je taková tíživá. Ale úžasně prosvětlená. Podle restaurátorů už ale barvy vybledly a mě by zajímalo, jak obraz vypadal, když byl hotov.
Musel úplně zářit.
Velmi intenzivně.
Tento náš dojem, že i když je obraz hotový, pořád je v procesu - jak tomu Rosenberg říkal "akční malba". K Rothkovi tento termín většinou nepřiřazujeme, protože je takový soustředěný a vyrovnaný.
Když přemýšlíte o akční malbě, napadne vás Pollock pobíhající po plátně.
Připadá mi, že proces hledání je dočasný. Je spoután s umělcem a jeho zkušenostmi při malování tohoto plátna.
Pravost plátna je ukotvena v této znalosti.
Hledání a cítění, ano.
Je tu takový obrat k duchovnu.
Přesně tak, je to vnitřní projev. Zajímavé je, že příští generace umělců bude odmítat tento koncept.
Je to jako psychoanalytický vývoj, snaha vymanit se z evropského surrealismu.
Warhol jen ukazoval svou reakci se svou Campbellovou polévkou.
Ano, i Rauschenberger a Jasper ukazovali jen svou výpověď, že umění není jen o nadpřirozenu.
V mnoha směrech je to nádherný a výmluvný projev romantismu. To bych řekla.
(hudba)
Lidé se vzájemně dávají do škatulek od okamžiku, kdy se potkají --
Je ta osoba nebezpečná?
Je přitažlivá?
Je to potenciální partner?
Je potenciálně dobrý na vytváření kontaktů?
Děláme malý výslech, když potkáme lidi, abychom si o nich v duchu udělali souhrnný obrázek.
Jak se jmenuješ?
Odkud jsi?
Kolik je ti let?
Čím jsi?
Pak začneme být osobnější.
Měl jsi někdy nějaké onemocnění?
Rozvedl ses někdy?
Páchne ti z úst, když teď odpovídáš na mé dotazy?
Co tě zajímá?
Kdo tě zajímá?
S jakým pohlavím rád spíš?
Chápu to.
Jsme neurologicky nastavení tak, že vyhledáváme lidi, jako jsme my.
Začínáme vytvářet party od okamžiku, kdy jsme dost staří na to, abychom věděli, jaké to je být přijímaný.
Vytváříme vazby založené na čemkoliv, co se dá -- hudební preference, rasa, pohlaví, čtvrť, v níž jsme vyrostli.
Vyhledáváme prostředí, která posilují naše osobní volby.
Někdy se však i jen otázka "Čím jsi?" může zdát, jako když někdo otevírá maličkou škatulku a žádá vás, abyste se do ní zmáčkli.
Protože kategorie, jak jsem zjistila, jsou příliš omezující.
Škatulky jsou příliš těsné.
A to se může stát skutečně nebezpečným.
Teď však něco o mně, než se do toho dostaneme příliš hluboko.
Vyrostla jsem ve velmi bezstarostném prostředí.
Byla jsem vychovávána v centru Manhattanu na počátku 80. let, dva bloky od epicentra punkové hudby.
Byla jsem chráněna před lidmi zaslepenými předsudky a společenskými omezeními nábožensky založené výchovy.
Tam, odkud pocházím, pokud jste nebyli drag queen nebo nekonvenčně smýšlející člověk či nějaký druh umělce, byli jste těmi divnými.
(Smích)
Byla to nekonvenční výchova, ale jako dítě v ulicích New Yorku se naučíte, jak věřit svým instinktům, naučíte se, jak následovat své myšlenky.
Takže když mi bylo šest, rozhodla jsem se, že chci být kluk.
Jednoho dne jsem šla do školy a děti mi nedovolily hrát s nimi basketbal.
Řekly, že holky hrát nenechají.
Tak jsem šla domů a oholila si hlavu a další den se vrátila zpátky a řekla:
"Jsem kluk."
Totiž, kdo ví, že?
Když je vám šest, možná to můžete udělat.
Nechtěla jsem, aby kdokoliv věděl, že jsem holka, a tak to nevěděli.
Vydržela jsem tuhle šarádu osm let.
Tohle jsem já, když mi bylo 11.
Hrála jsem děcko jménem Walter ve filmu nazvaném "Podezřelý".
Byla jsem malý pouliční drsňák, který následoval Christiana Slatera a otravoval ho.
Takže jsem byla také dětským hercem, což zdvojnásobilo roviny prezentace mé identity, protože nikdo nevěděl, že jsem ve skutečnosti byla holka hrající kluka.
Vlastně nikdo v mém životě nevěděl, že jsem byla holka -- nevěděli to učitelé ve škole, nevěděli to kamarádi, nevěděli to režiséři, se kterými jsem pracovala.
Ve třídě ke mně děti často přicházely a popadly mě za krk, aby zkontrolovaly můj ohryzek, nebo mě popadly v rozkroku, aby zkontrolovaly, co tam mám.
Když jsem šla na záchod, otočila jsem v kabince své boty tak, že to vypadalo, jako že čůrám vestoje.
Když jsem přespávala, měla jsem záchvaty paniky, jak jsem se snažila ujasnit holkám, že mě nechtějí políbit, aniž bych se přitom musela vyoutovat.
Měla bych však zmínit, že jsem necítila nenávist ke svému tělu či genitáliím.
Necítila jsem se, jako bych byla ve špatném těle.
Cítila jsem se, jako bych účinkovala v této složité hře.
Neprošla bych jako transsexuál.
Kdyby však moje rodina byla tím druhem lidí, kteří věří v terapii, asi by mě diagnostikovali jako něco jako pohlavně dysmorfní a dali by mě na hormony, aby oddálili pubertu.
Ale ve svém konkrétním případě jsem se prostě jednoho dne, když mi bylo 14, probudila a rozhodla se, že chci být zase holka.
Puberta udeřila a já jsem neměla tušení, co to znamená být holka a byla jsem připravená přijít na to, kým vlastně jsem.
Když se dítě chová tak, jak jsem se chovala já, tak nemusí tak úplně projít coming outem, že?
Nikdo není zrovna šokován.
(Smích)
Ale moji rodiče po mně nechtěli, abych se definovala.
Když mi bylo 15 a volala jsem tátovi, abych mu řekla, že jsem se zamilovala, bylo poslední věcí v našich myslích bavit se o tom, jaké to má následky, že mojí první láskou je dívka.
O tři roky později, když jsem se zamilovala do muže, ani jeden z mých rodičů se nad tím nepozastavoval.
To je jeden z největších darů mého velmi nekonvenčního dětství, že po mně nikdy nechtěli, abych se definovala jako cokoliv v jakémkoliv okamžiku.
Bylo mi prostě dovoleno být sama sebou, růst a měnit se v každém momentě.
Před čtyřmi, skoro pěti lety, Proposition 8, ta obrovská diskuze o rovnosti manželství, vyvolala po celé zemi hodně emocí.
V té době sňatek nebyl zrovna věcí, nad kterou bych moc přemýšlela.
Ale byla jsem ohromená skutečností, že Amerika, země s historií pošpiňování lidských práv, by mohla své chyby opakovat tak zjevně.
A vzpomínám si, jak jsem sledovala debatu v televizi a přemýšlela, jak je to zajímavé, že oddělení církve od státu v podstatě vytváří geografické hranice napříč zemí, mezi místa, kde lidé věřili, a místa, kde nevěřili.
A taky tato debata vytvářela geografické hranice kolem mě.
Kdyby to byla válka s dvěma odlišnými stranami, já bych automaticky spadala do týmu homosexuálů, protože jsem rozhodně nebyla na 100 procent hetero.
V té době jsem se teprve začínala vynořovat z té osmileté spletité krize identity, v níž jsem se z chlapce proměnila v neohrabanou dívku, která vypadala jako kluk v holčičím oblečení, k opačnému extrému spoře oblečené, přespříliš si to kompenzující, za kluky se honící holčičkovské holky, až jsem nakonec dospěla ke zdráhavému objevování toho, kým jsem ve skutečnosti byla. Holkou, která se obléká a chová jako kluk, která má ráda kluky i holky, podle osobnosti.
Strávila jsem rok focením této nové generace holek, které byly v podstatě jako já, které se cítily mezi kategoriemi, holky, které jezdily na skateboardech, ale dělaly to v krajkovém spodním prádle, holky, které měly klučičí účesy, ale nosily lak na nehty, holky, které měly oční stíny ladící s jejich odřenými koleny, holky, které měly rády holky a kluky, kteří měli rádi kluky a holky, kteří všichni nenáviděli, když byly dáváni do jakýchkoliv škatulek.
Milovala jsem tyto lidi a obdivovala jejich svobodu, ale sledovala jsem, jak se svět mimo naši utopistickou bublinu vrhl do bouřlivých diskuzí, kde odborníci začali přirovnávat na státní televizi naši lásku k bestialitě.
A zaplavilo mě toto silné uvědomění, že jsem členem menšiny ve své rodné zemi, kvůli jedné stránce své osobnosti.
Byla jsem legálně a nesporně druhořadým občanem.
Nebyla jsem aktivistka.
Nemávám ve svém životě žádnými vlajkami.
Ale byla jsem pronásledována touto otázkou: Jak by mohl někdo hlasovat pro odnětí práv obrovské palety lidí, které jsem znala, kvůli jednomu prvku jejich osobnosti?
Jak mohli říct, že my jako skupina si nezasloužíme rovná práva jako někdo jiný?
Byli jsme vůbec skupina?
Jaká skupina?
A potkali vůbec někdy tihle lidé vědomě oběť své diskriminace?
Věděli, proti komu hlasují a jaký to mělo dopad?
A pak mě napadlo, že kdyby se mohli podívat do očí lidí, které odkazovali do druhořadého občanství, možná by pro ně pak bylo těžší to udělat.
Možná by se nad tím pozastavili a zamysleli.
Zjevně jsem nemohla dostat 20 milionů lidí na stejnou večeři, tak jsem vymyslela způsob, jakým bych je mohla vzájemně představit prostřednictvím fotek, bez jakýchkoliv triků, bez nasvětlování či jakékoliv manipulace z mé strany.
Protože na fotce můžete zkoumat vousy lva bez obav, že vám roztrhá obličej.
Pro mě není fotografie jenom o vystavení filmu, je to o vystavení diváka něčemu novému, místu, na které se dříve nedostali, ale co je nejdůležitější, lidem, kterých se možná bojí.
Časopis Life představil generacím lidí vzdálené kultury, o nichž nevěděli, že existují, prostřednictvím fotek.
Tak jsem se rozhodla udělat sérii velmi jednoduchých portrétů, jako policejní fotky.
A v podstatě jsem se rozhodla vyfotit kohokoliv v této zemi, kdo nebyl na 100 procent heterosexuální, což, pokud to nevíte, je neomezené množství lidí.
(Smích)
Takže toto byl skutečně velký projekt a abychom ho udělali, potřebovali jsme nějakou pomoc.
Tak jsem vyběhla do třeskuté zimy a fotila každičkého člověka, o kterém jsem věděla, že se s ním dá začít, v únoru asi před dvěma roky.
A vzala jsem tyto fotky a šla jsem do HRC (Human Rights Campaign) a požádala jsem je o pomoc.
Poskytli mi prostředky na dvoutýdenní focení v New Yorku.
A pak jsme vytvořili toto.
(Hudba)
Video:
Jsem iO Tillett Wright a jsem umělkyně narozená a vychovaná v New Yorku.
(Hudba)
Self Evident Truths [Samozřejmé pravdy] je fotografický záznam dnešní LGBTQ Ameriky.
Mým cílem je udělat jednoduchý portrét kohokoliv, kdo je něčím jiným než stoprocentním heterosexuálem nebo cítí, že jakýmkoliv způsobem spadá do LGBTQ spektra.
Mým cílem je ukázat lidskost, která existuje v každém z nás, skrz jednoduchost tváře.
(Hudba)
"Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni."
Je to napsáno v Deklaraci nezávislosti.
Selháváme jako národ v prosazování morálních pravidel, na kterých jsme byli založeni.
Ve Spojených státech není žádná rovnost.
["Co pro vás znamená rovnost?"] ["Sňatek"]
["Svobodu"] ["Lidská práva"] ["Chovat se ke každému člověku tak, jak byste se chovali k sobě"]
Je jenom když o ní nemusíte přemýšlet.
Boj za rovná lidská práva není jenom o sňatcích homosexuálů.
Dnes můžete být ve 29 státech, více než polovině této země, legálně vyhozeni z práce jen kvůli své sexuální orientaci.
["Kdo je zodpovědný za rovnost?"]
Slyšela jsem stejnou odpověď od stovek lidí:
"My všichni jsme zodpovědní za rovnost."
Zatím jsme vyfotili 300 tváří v New Yorku.
A nebyli bychom schopni udělat nic z toho bez štědré podpory Human Rights Campaign.
Chci udělat tento projekt po celé zemi.
Chci navštívit 25 amerických měst a chci vyfotit 4 000 nebo 5 000 lidí.
To je můj příspěvek v boji za lidská práva mé generace.
Vyzývám vás k tomu, abyste se podívali do tváří těchto lidí a řekli jim, že si zaslouží méně než jakýkoliv jiný člověk.
(Hudba) ["Samozřejmé pravdy"] ["4 000 tváří po celé Americe"] (Hudba) (Potlesk) iO Tillett Wright: Vůbec nic nás nemohlo připravit na to, co po tom následovalo.
Skoro 85 000 lidí shlédlo toto video a pak nám začali psát emaily ze všech částí země a žádali nás, abychom přijeli do jejich měst a pomohli jim ukázat své tváře.
A svoji tvář chtělo ukázat mnohem více lidí než jsem čekala.
Tak jsem změnila svůj bezprostřední cíl na 10 000 portrétů.
To video vzniklo na jaře 2011 a do dneška mám procestováno téměř 20 měst a vyfoceno skoro 2 000 lidí.
Vím, že toto je přednáška, ale ráda bych udělala minutu ticha a nechala vás podívat se na tyto tváře, protože není nic, co můžu říct, aniž by to zároveň neříkaly ony.
Protože pokud fotka má cenu tisíce slov, potom fotka obličeje potřebuje zcela nový slovník.
Takže poté, co jsme cestovali a mluvili s lidmi v místech jako Oklahoma nebo texaské maloměsto, jsme našli důkazy, že výchozí premisa byla trefou do černého.
Viditelnost skutečně je klíčem.
Obeznámenost je opravdu průchodem k empatii.
Jak se určitá záležitost vynoří ve vašem okolí nebo ve vaší vlastní rodině, je mnohem pravděpodobnější, že se pro to budete snažit najít porozumění nebo najít nový úhel pohledu.
Samozřejmě během svých cest potkávám lidi, kteří se právně zřekli svých dětí, protože byly něčím jiným než heterosexuály, ale také jsem potkala lidi, kteří byli baptisté a kteří změnili církev, protože jejich dcera byla lesba.
Vyvolaná empatie se stala hlavní oporou Self Evident Truths.
Ale zde je to, co jsem se začala učit a co bylo doopravdy zajímavé: Self Evident Truths nesmazává rozdíly mezi námi.
Ve skutečnosti je to naopak, zdůrazňuje je.
Představuje nejenom spletitost nalezenou v zástupu různých lidí, ale složitost v rámci každého jednotlivého člověka.
Problém nebyl v tom, že bychom měli příliš mnoho škatulek. Měli jsme jich příliš málo.
V určitém momentě mi došlo, že můj úkol fotit "homosexuály" byl ve své podstatě chybný, protože existuje milion různých odstínů homosexuality.
Snažila jsem se pomoct, ale zachovávala jsem přesně tu věc, které jsem se celý život snažila vyhýbat -- další kategorii.
V určitém momentu jsem do dotazníku přidala otázku, která žádala lidi, aby se zařadili na stupnici homosexuality od 1 do 100 procent.
A sledovala jsem, jak se přede mnou odvíjelo tolik existenciálních krizí.
(Smích)
Lidé nevěděli, co dělat, protože nikdy předtím nedostali takovou volbu.
Můžete vyčíslit svoji otevřenost?
Jak však překonali šok, většinou lidé volili místo někde mezi 70 až 95 procenty nebo 3 až 20 procenty.
Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří volili 100 procent jednoho či druhého, ale zjistila jsem, že mnohem větší část lidí se ztotožňovala s něčím, co bylo mnohem jemnější.
Zjistila jsem, že většina lidí spadá na spektru do míst, které jsem začala nazývat jako "šedé".
Aby to však bylo jasné -- a toto je velmi důležité -- rozhodně neříkám, že preference neexistují.
A ani se nebudu vyjadřovat k otázce volby versus biologické určenosti, protože pokud je náhodou někdo z vás víry, že sexuální orientace je volba, zvu vás vyjít ven a zkusit být šedý.
Vyfotím vás i za pouhou snahu.
(Smích)
Co však říkám je, že lidé nemají jenom jeden rozměr.
Nejdůležitější věcí, kterou si z tohoto procentního systému vzít, je toto: Pokud máte homosexuály tady a heterosexuály máte tady, a zatímco uznáváme, že většina lidí se identifikuje jako někde blíže jednomu či druhému konci spektra, existuje obrovská škála lidí, kteří jsou někde mezi.
A skutečnost, kterou toto představuje, je komplikovaná.
Protože, například, pokud schválíte zákon, který dovoluje šéfovi vyhodit zaměstnance za homosexuální chování, kde přesně určíte tu hranici?
Je to tady, u lidí, kteří měli zatím jednu či dvě heterosexuální zkušenosti?
Nebo je to tady, u lidí, kteří zatím měli jednu či dvě homosexuální zkušenosti?
Kde přesně se člověk stává druhořadým občanem?
Další zajímavou věcí, na kterou jsem během svého projektu a cestování přišla, je, jak špatným pojítkem sexuální orientace je.
Poté, co jsem tolik cestovala a potkala tolik lidí, mi dovolte říct, že existuje naprosto stejné množství blbců a zlatíček a demokratů a republikánů a sportovců a princezen a jakékoliv jiné polarizace, jakou můžete vymyslet, v rámci LGBT komunity, jako jich je v rámci lidské rasy.
Kromě toho, že hrajeme s jednou právní rukou svázanou za našimi zády, a jakmile překonáte sdílený příběh předsudků a boje, být pouze něčím jiným než heterosexuálem nezbytně neznamená, že máme něco společného.
Takže v nekončícím rozrůstání se tváří, kterým se Self Evident Truths neustále stávají, jak se snad objevují na více a více médiích, na autobusových zastávkách, billboardech, facebookových stránkách, spořičích obrazovky, možná se v tomto průvodu lidskosti začne dít něco zajímavého a užitečného.
Snad začnou být tyto kategorie, tyto příliš zjednodušené škatulky, zbytečné a začnou mizet.
Protože skutečně nepopisují nic, co vidíme a nikoho, koho známe, a nic, čím jsme.
Co vidíme jsou lidské bytosti v celé jejich rozmanitosti.
A vidět je dělá odpírání jejich lidskosti těžším.
Přinejmenším doufám, že to dělá těžším odpírání jejich lidských práv.
Takže jsem to konkrétně já, komu byste si vybrali upřít právo na bydlení, právo adoptovat děti, právo na sňatek, svobodu nakupovat tady, žít tady, kupovat tady?
Jsem já tím, koho se rozhodnete zříct jako svého dítěte nebo svého bratra nebo své sestry nebo své matky nebo svého otce, svého souseda, svého synovce či sestřenice, svého strýce, prezidenta, své policistky nebo hasiče?
Je příliš pozdě.
Protože já už jsem všemi těmi věcmi.
My už jsme všemi těmito věcmi a vždy jsme jimi byli.
Takže nás, prosím, nezdravte jako cizince, zdravte nás jako sobě rovné lidské bytosti, tečka.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Budu hovořit o vytváření humoru, což je celkem zajímavá věc, která se však neobejde bez diskuze o mantinelech a o tom, že v určitých kontextech je humor v pořádku, zatímco v jiných ne.
Jsem z New Yorku, což je stoprocentní satisfakce.
Vlastně je to legrační, protože co se humoru týče, můžete doufat tak maximálně v pětasedmdesát procent.
Nikdo nebývá humorem uspokojený na sto procent, s výjimkou této ženy.
(Video) Žena: (Směje se)
Bob Mankoff:
To je moje první manželka.
(Smích)
Tahle stránka našeho vztahu byla v pořádku.
(Smích)
Teď se podívejme na tenhle vtip.
Jednou z věcí, na které poukazuji, je, že kreslené vtipy se objevují v kontextu magazínu The New Yorker, jako tento půvabný Caslon [druh fontu], a v daném kontextu takový vtip působí naprosto neškodně.
Je to dělání si srandy ze stárnutí a, víte, lidem by se to mohlo líbit.
Ale jak už jsem říkal, nemůžete uspokojit všechny.
Nešlo uspokojit tohoto pána.
"Další vtípek o bílých stařících. Ha ha.
Ten důvtip.
Je mi jasné, že být mladý a hrubý je fajn, ale jednoho dne taky zestárnete, pokud tedy neskapete, jak bych si přál."
(Smích)
The New Yorker je velmi citlivá půda, je velmi snadné lidi urazit.
A jedna z věcí, kterou si uvědomíte, je neobvyklost té půdy.
Tady jsem jedinec, který k vám mluví.
Vy všichni jste kolektiv.
Slyšíte jeden druhého smát se a víte, že se ostatní smějí.
V The New Yorkeru, oslovujeme široké publikum, a když se na to podíváte, nikdo neví, kdo další se ještě tomu směje, a když se zamyslíte nad subjektivitou obsaženou v humoru je to velice zajímavé.
Podívejte se na tento kreslený vtip.
"Výsledky tohoto antidepresiva jsou odrazující."
(Smích)
Vskutku, je to odrazující.
A teď si vezměte, většina z vás se tomu zasmála.
Je to tak?
Myslíte si, že to bylo vtipné.
Koneckonců, je to legrační kreslený vtip, ale podívejte se na můj internetový průzkum.
Vesměs, okolo 85 procentům lidí se to líbilo.
Sto devět z nich ohodnotilo nejvyšší známkou 10.
Deset jej ohodnotilo jedničkou.
Podívejme se na jednotlivé komentáře.
"Miluju zvířata!!!!!!" Podívejte jak moc je má rád.
(Smích)
"Nechci aby se jim ubližovalo.
Tohle mi nepřijde moc vtipné."
Tento jej ohodnotil dvojkou.
"Nerad vidím trpící zvířata -- dokonce ani na obrázku."
Lidem, jako jsou tito, zdůrazňuji, že používáme anestetický inkoust.
Jiní si mysleli, že to bylo legrační.
To je skutečná povaha distribuce humoru když se nemůžete spolehnout na nakažlivost humoru.
Humor je druh zábavy.
Každá zábava počítá s trochou vzrušení z nebezpečí, že se něco může pokazit, a přesto jsme radši, když máme záchrannou síť.
O tom je zoo.
Je to nebezpečí.
Je tam tygr.
Mříže nás chrání.
To je trochu zábavné, že?
Toto je špatná zoo.
(Smích)
Je to sice politicky korektní zoo, ale je to špatná zoo.
Ale tahle ta je ještě horší.
(Smích)
Takže když si vezmeme humor v kontextu The New Yorker, už chápete, kde ten tygr bude?
Kde se nachází to nebezpečí?
Jak si s tím poradíte?
Moje práce je prohlédnout 1000 kreslených vtipů týdně.
Ale v The New Yorkeru může vyjít jenom 16 nebo 17 z nich, z těch 1000 kreslených vtipů.
Samozřejmě spousty z nich musí být odmítnuty.
Abychom totiž mohli mít v časopisu víc komiksů, museli bychom odstranit články.
(Smích)
Ale cítím, že by to byla velikánská ztráta, sice bychom to přežili, ale stejně.
Kreslíři se tu mění každý týden.
Průměrný kreslíř, který v časopisu zůstane jich udělá 10 až 15 každý týden.
Ale většina z nich bude odmítnuta.
To je běžné pro každou kreativní činnost.
Mnoho z nich vyšumí.
Někteří zůstanou.
Matt Diffee je jeden z nich.
Tady máme jeden jeho komiks.
(Smích)
Drew Dernavich. "Improvizovaná show v podání účetních."
"A nyní požádáme publikum aby na nás křičelo náhodná čísla."
Paul Noth.
"Je dobrej.
Jenom by mohl být o něco víc pro Izrael."
(Smích)
O odmítnutí vím své, protože když jsem nechal -- vlastně mě vyhodili -- z psychologie a rozhodl jsem se stát se kreslířem, malá odbočka, mezi roky 1974 a 1977 jsem poslal 2000 komiksů do The New Yorkeru, a 2000 z nich The New Yorker odmítnul.
Fakt jsi prodal komiks do zkurvenýho The New Yorkeru.] (Smích)
Děkujeme vám za možnost se jím zabývat] se jako kouzlem změnila v tohle:
[Hej!
Prodals to! Bez prdele!
Samozřejmě se to nestalo, ale to je moje emocionální pravda.
A samozřejmě to není humor The New Yorkeru.
Ale jaký je vlastně jeho humor?
Po roce 1977, jsem se dostal do The New Yorkeru a začal jsem prodávat kreslené vtipy.
Nakonec v roce 1980 jsem dostal vysněnou smlouvu v The New Yorkeru, ve které jsem části rozmazal, protože vám do toho nic není.
Z roku 1980.
"Vážený pane Mankoffe, potvrzujeme dohodu o --" bla bla bla bla -- rozmazané --
"za každou kreslenou myšlenku."
Se vší úctou ke kresleným myšlenkám, nikde ve smlouvě se nepíše o komiksech.
Sousloví "kreslené myšlenky", to je požadavek pro všechny komiksy v The New Yorkeru.
Ale co je to ta kreslená myšlenka?
Je to něco, co vás přiměje se zamyslet.
To není komiks.
Vyžaduje přemýšlení na straně kreslíře a na straně vaší, aby z toho byl kreslený vtip.
(Smích)
Tady jsou nějaké, vlastně jste už asi pochopili můj výběr.
"Na světě není žádná spravedlnost.
Na světě je nějaká spravedlnost.
Svět je spravedlivý."
Tento je "Čemu věří Lemíci."
(Smích)
The New Yorker a já, když chceme něco komentovat, komiks vytváří jistou mnohoznačnost, co vlastně představuje.
O čem je ten komiks?
Je opravdu o Lemících?
Ne. Je to o nás.
Víte, je to v podstatě můj názor na náboženství, že skutečný konflikt a všechny ty rozbroje mezi náboženstvími jsou o tom, kdo má lepšího imaginárního přítele.
(Smích)
A to je můj nejznámější komiks.
"Ne, čtvrtek je obsazený.
Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?"
Byl otisknutý snad tisíckrát, pořád ho vykrádají.
Je dokonce na tangách, ale zkrácený na "Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?"
Vypadá to, že tu máme velmi různorodé formy humoru, ale ve skutečnosti mají mnoho společného.
V každém případě, naše očekávání je vyvráceno. V každém případě nastane ve vyprávění zvrat.
Je tu rozpor a kontrast.
Co třeba nikdy -- hodí se vám nikdy?" máme směs zdvořilosti a hrubého jednání.
Tak totiž humor funguje.
Je to kognitivní spojení kde dáme dohromady dvě věci, které spolu nesouvisí a dočasně v naší mysli začnou existovat.
On je zároveň zdvořilý i hrubý.
Tady máme dopis The New Yorkeru a vulgární jazyk.
Vskutku, tímto způsobem humor funguje.
Jsem analytik humoru, řeklo by se.
E. B.
White prohlásil, že analyzovat humor je jako pitvat žábu.
Nikoho to moc nezajímá a žába umře.
No, dneska jich sice pár zabiju, ale nebude to žádná genocida.
Ale teď vážně, jsem z toho --
Podívejte se na tento zajímavý obrázek
Smějící se publikum.
Jsou tu lidi, tam nahoře pár buzíků, ale všichni se smějí, všichni až na jednoho.
Tady ten. Kdo to je?
Kritik.
Je to kritik humoru, a mě nutí být zrovna v této pozici, a je tu nebezpečí že se stanu tímto chlapíkem.
Tady je malé video, které natočil Matt Diffee, tak trochu jak si nás představují, kdybychom to opravdu přeháněli.
(Video) Bob Mankoff:
Ále ne.
Ehhh.
Aháá.
Hmm.
Moc vtipné.
Jindy by to prošlo, ale dneska jsem naštvanej.
Užiju si to sám.
Možná.
Ne.
Ne-e.
Ne.
Moc kreslení.
Málo kreslení.
Akorát kreslení, ale stejně to není dost vtipné.
Ne.
Ne.
Proboha ne, tisíckrát ne.
(Hudba)
Ne.
Ne.
Ne. Ne.
Ne.
[O čtyři hodiny později]
Hej, to je dobré, jo, co to tu máme?
Úředník:
Chcete s hermelínem a se šunkou? BM:
Ne.
Úředník:
Dobře.
[Několik hodin po obědě] (Siréna)
BM:
Ne.
Úředník:
Uzené krůtí se slaninou?
BM:
Ne.
Úředník:
Falafel? BM:
Mrknu se na to.
No, ne.
Úředník:
Smažák? BM:
Ne.
Úředník:
Se slaninou a rajčaty?
BM:
Ne.
Úředník:
Švarcvaldskou šunku a mozzarellu s jablečnou hořčicí? BM:
Ne.
Úředník:
Salát ze zelených fazolí? BM:
Ne.
(Hudba)
Ne.
Ne.
Určitě ne.
Ne.
Zmizte odtud.
(Smích)
To je trochu přehnaná verze toho, co já dělám.
Odmítáme spousty a spousty kreslených vtipů, tak moc, že vyšlo spoustu knih s názvem: "Kolekce odmítnutých".
"Kolekce odmítnutých" není tak docela humor The New Yorkeru.
Můžete si všimnout bezdomovce na chodníku který nasává a jeho břichomluvecká loutka zvrací.
Chápete, to zrovna nebude humor The New Yorkeru.
Přesto ho dal dohromady Matt Diffee, jeden z našich kreslířů.
Dám vám několik příkladů z kolekce odmítnutého humoru.
"Chtěla bych (mít) dítě."
(Smích)
Tohle je zajímavé -- provinilý smích, smích proti vašemu lepšímu úsudku.
(Smích)
"Prdeloksicht.
Prosím pomozte."
(Smích)
Ve skutečnosti v kontextu této knihy, kde se píše: "Komiksy, které jste neviděli a nikdy neuvidíte v The New Yorkeru," tento humor je perfektní.
A vysvětlím vám proč.
Jeden z konceptů humoru je, že jde o neškodné násilí
Jinými slovy, aby něco bylo vtipné, musíme si myslet že je to špatné a správné zároveň.
Pokud si myslíme, že je to špatné, řekneme:
"To není k smíchu."
A pokud je to naprosto v pořádku, v čem je pak ten vtip?
Ano?
A tak to neškodné, to je ta pravda za "Ne, čtvrtek je obsazený. Co třeba nikdy -- vyhovuje vám nikdy?"
Je to nezdvořilé.
Svět by neměl být takový.
V tom kontextu cítíme, že je to v pořádku.
A v tomto kontextu: "Prdeloksicht.
Prosím pomozte" je neškodné násilí.
V kontextu časopisu The New Yorker ...
"Armáda T-lymfocytů:
Může odpověď imunitního systému pomoci léčit rakovinu?" No, potěšpámbu.
Čtete si o takovém chytrém tématu, inteligentní rozbor imunitního systému.
Oči vám zabloudí sem a tady se píše:
"Prdeloksicht.
Prosím pomozte"?
Bože.
Zde je násilí škodlivé.
Nefunguje to.
Neexistuje nic, co je vtipné samo o sobě.
Všechno musí být v kontextu a v rámci našich očekávání.
Jeden ze způsobů, jak se na to dívat.
Říká se tomu meta-motivační teorie o tom, jak vypadáme, teorie o motivaci a o naší náladě a jak naše nálada rozhoduje o tom, co se nám bude líbit nebo ne.
Když máme hravou náladu, chceme rozruch.
Chceme velké vzrušení.
Pak jsme nadšení.
Pokud jsme v účelné náladě, tohle v nás vyvolává úzkost.
"Kolekce odmítnutých" naprosto spadá do této kategorie.
Chcete stimulaci. Chcete být vzrušeni.
Chcete být hříšní.
Je to jako tohle, jako v zábavním parku.
Hlas:
Už je to tady.
(Křik)
Směje se.
Je zároveň v bezpečí i v nebezpečí, ohromně vzrušený.
Žádný vtip.
Není ho třeba.
Pokud dostatečně lidi vzrušíte a dostatečně je stimulujete, bude jim ke smíchu stačit velmi málo.
Tohle je další komiks z "Kolekce odmítnutých".
"Je to pohodlné?"
To je kreslený vtip o terorismu.
The New Yorker zaujímá velice odlišný prostor.
Je to prostor, který je hravý svým způsobem, ale také účelný, a v tom prostoru jsou i jiné komiksy.
Ukážu vám komiksy, které The New Yorker vydal hned po 11. září, velice citlivá oblast, co se týče použití humoru.
Jak by to mohl The New Yorker napadnout?
Určitě ne s chlápkem s bombou, co říká:
"Je to pohodlné?"
Nebo tu byl ještě jiný vtip, který jsem neukázal, protože jsem si myslel, že by se to mohlo někoho dotknout.
Vynikající komiks od Sama Grosse, dostal jsem ho po kontroverzi s Mohamedem, kdy je Mohamed v nebi, sebevražedný atentátník je na kousíčky, a on říká tomu teroristovi,
"Dostaneš svoje panny až najdeme tvůj penis."
(Smích)
Lépe, když zůstal nenakreslen.
První týden jsme nevydali žádné kreslené vtipy.
To byla černá díra humoru, a naprosto oprávněně.
Není to vždycky vhodné.
Ale příští týden, toto byl první z nich.
"Myslela jsem, že už se nikdy nebudu smát a pak jsem uviděla tvoje sako."
Bylo to vlastně o tom, že pokud jsme naživu, budeme se smát. Budeme dýchat. Budeme existovat.
Tady je další.
"Když si nedám to třetí martini, teroristi vyhrajou."
Tyto komiksy nejsou o nich. Jsou o nás.
Humor se odráží zpět na nás.
To nejjednodušší co se dá s humorem udělat, a je to naprosto legitimní, přítel si dělá legraci z nepřítele.
Říká se tomu dispoziční humor.
Tvoří 95 procent humoru.
Není to náš humor.
Tady je další komiks.
"Nevadilo by mi žít ve fundamentalisticky islamistickém státě."
(Smích)
Humor potřebuje cíl.
Ale zajímavé je, že v The New Yorkeru, cílem jsme my.
Cílem jsou čtenáři a lidé, kteří to dělají.
Humor je sebereflektivní a nutí nás zamyslet se nad našimi domněnkami.
Podívejte na tento komiks od Roze Chasta, chlápek si čte nekrolog.
"O dva roky mladší než ty, o 12 let starší než ty, o tři roky mladší, stejně starý, stejně starý jako ty."
To je velice hluboký vtip.
A o to se The New Yorker také pokouší, svým způsobem, dělat kreslené vtipy, které kromě toho, že jsou vtipné i něco říkají, něco o nás.
Zde je další.
"Začala jsem být vegetariánka, protože je to zdravé pak se z toho stala morální volba, a dnes už to dělám jen abych lidi naštvala."
(Smích)
"Promiňte -- myslím, že je tu něco špatně, něco, co kromě mě nikdo nedokáže postřehnout."
Zaměřuje se na naše obsese, naši samolibost, naše zmary a naše slabosti, naše, ne těch ostatních.
The New Yorker vyžaduje nějakou kognitivní práci i od vás, a požaduje to co Arthur Koestler, který napsal "Umění tvořivosti" o vztahu mezi humorem, uměním a vědou, nazval bisociací.
Musíte spojit myšlenky z různých referenčních rámců, a musíte to udělat rychle, abyste vtip pochopili.
Pokud se různé referenční rámce nesetkají asi do půl vteřiny, není to vtipné, ale myslím, že vy s tím nebudete mít problém.
Různé referenční rámce.
"Už ses s ní vyspal, že jo?"
(Smích)
"Lassie!
Sežeň pomoc!!"
(Smích)
Říká se tomu Francouzský nůž.
(Smích)
A tohle je Einstein v posteli.
"Pro tebe to bylo rychlé."
(Smích)
Jsou ale i komiksy, které jsou matoucí.
Jako tento by zmátl mnoho lidí.
Kolik lidí ví, co znamená?
Pes dává znamení, že chce na procházku.
To je signál pro obránce, aby šel se psem.
A proto každý rok vydáváme v komiksovém čísle přílohu s názvem "Nechápu to: komiksový IQ test The New Yorkeru".
(Smích)
Další věc, se kterou si The New Yorker hraje, je neslučitelnost, a jak jsem vám ukázal je to základ humoru.
Něco, co je naprosto normální nebo logické, nebude vtipné.
Ale neslučitelnost funguje na bázi observačního humoru což je humor uvnitř hranic reality.
"Můj šéf mi pořád říká, co mám dělat." Chápete?
To se opravdu mohlo stát.
Je to humor uvnitř hranic reality.
Tady kovboj říká krávě:
"Opravdu působivé.
Rád bych našel 5000 takových jako jsi ty."
Chápeme to. Je to absurdní.
Ale dáme si dvě a dvě dohromady.
Tady jeden nonsensový:
"Krucinál, Hopkinsi, nedostal jste včerejší zprávu?"
To je trochu matoucí, že? Nezapadá to do sebe.
Obecně lidé, kteří mají rádi nonsensy, mají rádi i abstraktní umění, jsou liberálnější, méně konzervativní, a tak dále.
Ale pro nás a pro mě, když pomáhám vytvářet humor, nedává smysl to s něčím porovnávat.
Je to takový švédský stůl, na kterém by bylo všechno zajímavé.
Chtěl bych to shrnout titulkem ke kreslenému vtipu, a myslím, že to opravdu celou věc pěkně uzavírá, o kreslených vtipech v The New Yorkeru.
"Docela tě to donutí se zastavit a přemýšlet, že jo?"
(Smích)
Když se podíváte na komiksy v New Yorkeru, chtěl bych abyste se zastavovali a přemýšleli u nich ještě o trochu více.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Na naší cestě světem ekonomie začněme citací jednoho z nejznámějších ekonomů všech dob skotského filozofa Adama Smithe.
Byl jedním z prvních skutečných ekonomů, posuzováno dnešními měřítky.
Tento text je z "Bohatství národů", knihy vydané v roce 1776. Což je shodou okolností v témže roce jako Deklarace nezávislosti Spojených států. A toto je jeden z nejznámějších citátů z jeho knihy:
"Ekonomický subjekt nemá v úmyslu ani podporovat veřejný zájem, ani neví, nakolik ho ve skutečnosti podporuje. ...
Řídí svou činnost tak, aby vyprodukoval co možná nejvyšší hodnotu, sleduje tím jen vlastní zisk, sleduje jen vlastní zisk a je tak, jako i v jiných případech, veden "neviditelnou rukou", aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu."
Termín "neviditelná ruka" je proslavený.
Veden neviditelnou rukou, aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu. Říká:
"Když jednotlivci jednají pouze ve svém vlastním zájmu, tak to často ve svém důsledku vede k výsledku, který jednotlivec nezamýšlel," a pokračuje: "a to, že to nezamýšlel, nemusí být pro společnost o nic horší..."
Nemusí to být nezbytně špatné.
Sledováním vlastního zájmu často společnost podpoří efektivněji, než kdyby měl skutečně v úmyslu ji podporovat.
Toto je velmi silné tvrzení, které tvoří základ kapitalismu.
Proč jsem zdůraznil skutečnost, že vyšlo ve stejném roce jako Deklarace nezávislosti? Protože deklarace nezávislosti hovoří o tom, co to znamená být demokratickou zemí a co to jsou práva občanů.
Spojené státy a životní zkušenost Američanů jsou ovlivněny dílem Adama Smithe a jeho základní myšlenkou o povaze kapitalismu a obojí se stalo zhruba ve stejné době.
Ale tato myšlenka není vždy tak intuitivní.
Jednotlivci sledováním svých vlastních zájmů mohou přinést víc pro společnost, než kdyby se dobro společnosti snažili přímo podporovat .
Ale nemyslím si, že by Adam Smith řekl, že je to vždy dobrá věc, když jedinec sleduje svůj zájem, nebo že není dobré, aby lidi přemýšleli o dopadech své činnosti na celou společnost.
Ale řekl, že činnost, kterou sledujeme vlastní zájem, může přinést dobro celku, vést k inovacím, vést k lepším investicím, větší produktivitě, k většímu bohatství, k většímu podílu pro každého.
Beni bu hale sen getirdin.
Uzak durmaya çalışsam da karşında eridim.
Unutulup gitmiştim, ama artık geri döndüm
Ömrüm yettiğince senin için herşeyi yaparım. Tanrı'dan başkası bana engel olamaz.
Kazanma sırası artık bende.
Artık tereddüt etmeyeceğim,beklemeyeceğim. Seninim.
Hadi gözünü aç ve benim gördüğüme bak.
Rahatla artık özgürsün, kendini bana bırak.
Kalbine bak, orada bulacaksın aşk,aşk,aşk
Şarkılar dinle, dans et, söyle
Bir bütünüz biz.
En büyük hakkımız sevmek sevilmek, sevilmek,sevilmek
Artık çekinmeyeceğim.
Bekleyemem artık eminim.
Zorlaştırmaya gerek yok, vaktimiz kısa. Bu bizim kaderimiz. Ben seninim.
Aynada kendime çok baktım Net görmek için çok uğraştım.
Ama nefesim camı buğulandırdı bende yüz çizdim ve güldüm.
Sanırım söylemek istediğim...
Gururunu yen ve benimle gel.
Amacımız bu bizim, Kuvvetimiz ismimiz.
Artık tereddüt etmeyeceğim,beklemeyeceğim. Seninim.
Hadi gözünü aç ve benim gördüğüme bak.
Rahatla artık özgürsün, kendini bana bırak.
Kalbine girdiğimde, göklerin senin olduğunu göreceksin.
Lütfen lütfen yapma.
Zamanımız kısa
Bu bizim kaderimiz, seninim.
Pojďme se zamyslet nad mocninami nuly.
Jaký si myslíte, že bude výsledek 0 na 1?
Nabádám vás, abyste zastavili toto video.
Zamyslete se nad tím.
Jedna definice umocňování je, že vezmete číslo 1 a vynásobíte jím to první číslo jednou.
Takže to bude 1 krát... Udělám to správnou barvou. 1 krát 0.
Násobíte jedničku nulou jedenkrát.
1 krát 0 se bude rovnat 0.
Čemu si myslíte, že se bude rovnat 0 na 2?
Jedna možnost je, že opět začnete s 1 a budete ji násobit 0 dvakrát.
Takže krát 0, krát 0.
Jaký bude výsledek?
Když vynásobíte cokoliv 0, znova opakuji, dostanete 0.
Myslím, že vidíte, kam to směřuje.
Jestliže umocním 0 na jakékoliv nenulové číslo, jestliže mocnina bude nenulová, bude se to rovnat 0.
Výsledek se bude rovnat 0.
To přináší velmi zajímavou otázku.
Co se stane s 0, když ji umocníme 0?
0 na milion se bude rovnat 0.
0 na bilion se bude rovnat 0.
Stejně i se zápornými či zlomkovými exponenty, o těch jsme ještě nemluvili.
Dokud jsou nenulové, výsledek je 0.
To docela dává smysl.
Pojďme se zamyslet nad 0 nad tím, kolik je 0 na 0, protože to je opravdu těžká otázka.
Napovím vám.
Vlastně, pozastavte video a zamyslete se, kolik bude 0 na 0.
Nabízejí se dva logické postupy.
Mohli byste říct, takže 0 na nenulové číslo je 0, tak proč to nerozšíříme na všechna čísla a neřekneme, že 0 na jakékoliv číslo je 0?
Možná byste řekli, že 0 na nultou je 0.
Ale potom tu máme další proud myšlenek. Řekli jsme si už, jak se počítá jakékoliv nenulové číslo na nultou.
Už jsme si stanovili, že si napíšete 1 a vynásobíte ji nenulovým číslem nulakrát, takže to se bude u nenulových čísel vždycky rovnat 1.
Tohle se bude vždycky rovnat 1.
Možná řeknete, měli bychom to rozšířit na všechna čísla včetně 0.
Možná se 0 na 0 bude rovnat 1.
Mohli bychom argumentovat, že 0 na 0 by se měla rovnat 1.
Máme tu hlavolam a k němu opravdu dobré argumenty.
Naše matematika začíná být sofistikovaná.
Máme velice dobré argumenty pro obě možnosti.
Pro 0 na 0 = 0 a pro 0 na 0 = 1.
Matematici si v tuto chvíli řekli: "Máme tu dobré argumenty pro dvě možnosti. Není tu jasný jeden výsledek.
Obě definice by vedly ke komplikacím v matematice."
Matematici se tedy rozhodli, a najdete lidi, kteří to zpochybňují a kteří řeknou,
"Ne, tahle možnost se mi líbí víc", rozhodli se to většinou ponechat nedefinované.
0 na 0 není definována, alespoň konvenčními matematiky.
V některých používaných případech se určí jako jedna z těch dvou možností.
Takže u 0 na jakékoliv nenulové číslo je 0.
Jakékoliv nenulové číslo na 0 je 1.
Ale 0 na 0 je tak trochu otazník.
(potlesk)
(hudba) (potlesk)
Lidé vždy pozorovali, že pokud se těleso pohybuje, - tohle je pohybující se těleso, které se pohybuje směrem doprava - že se nakonec samo zastaví.
Že pokud s tělesem, co se pohybuje, nic neděláte, nakonec se samo zastaví.
Bude takzvaně v klidu.
A na druhou stranu, pokud chcete udržet toto těleso v pohybu, musíte na něj neustále působit nějakou silou.
V běžném životě nevídáme tělesa, která se neustále pohybují, pořád dál a dál, aniž by na ně něco působilo.
Vypadá to, že každé těleso nakonec zastaví.
A to je důvod, proč se po většinu lidské historie, pravděpodobně od pravěku, ale určitě od starověkého Řecka až do začátku 17. století, tedy celkem alespoň 2000 let, proč se předpokládalo, že tělesa mají přirozený sklon se zastavit.
Tělesa mají sklon se uvést do klidu neboli se zastavit.
A pokud je chcete udržet v pohybu, musíte na ně působit nějakým druhem síly.
Toto je opět to v souladu s každodenní lidskou zkušeností, je to něco, s čím se setkáváme po celý náš život.
Ale pak se v 17. století objevili tito pánové. A možná jste překvapení, že tu vidíte tři muže, protože mluvíme o prvním Newtonově pohybovém zákoně.
A skutečně, jeden z těchto gentlemanů je sir Isaac Newton.
Je tady uprostřed.
Ale ti zbývající dva mají minimálně stejné zásluhy, protože vlastně popsali to, co popisuje první Newtonův zákon, a udělali to ještě před Newtonem.
Tady je Galileo Galilei.
A zde je René Descartes.
Popsali to jinak, ale Newtonovi se za to připisuje zásluha, protože on to opravdu zahrnul do širšího rámce s dalšími zákony a gravitačním zákonem a šlo o základ klasické mechaniky, o které se zdálo, že popisuje, tedy alespoň do 20. století, jak věci ve většině případů skutečně fungují.
A jejich zásadní úvaha, která byla tehdy velmi neintuitivní, - nyní jsme v 17. století - byla v tom, že tito pánové řekli, že to možná funguje obráceně.
Možná mají tělesa sklon zachovávat si svoji rychlost a směr.
A pokud je rychlost je nulová, zůstanou v klidu, pokud tedy na ně nepůsobí nějaká nekompenzovaná síla.
Tohle byl naprosto opačný způsob přemýšlení.
Po více než 2000 let mají tělesa sklon zastavit se sama a pokud se mají hýbat, musíte na ně působit silou.
Tito pánové tvrdí, že tělesa mají sklon pohybovat se po nekonečně dlouhou dobu a že jediný způsob, jak je zastavit, je působit na ně... - nebo jak je urychlit nebo změnit jejich rychlost nebo směr pohybu - je působit na ně nevykompenzovanou silou.
Ale možná si říkáte:
"Hej, Sale, co to znamená?
Právě jsi tu řekl, že po většinu lidské historie, včetně mé osobní zkušenosti, to je to, co jsem pozoroval.
Jak mohou tito lidé říkat, že těleso má sklon věčně se pohybovat?
Zdá se, že se to nějak nefunguje."
A jejich velkým vhledem bylo: No, možná, že tato tělesa nemají sama sklon zastavit, ale kvůli jejich vzájemnému působení s okolím vznikají síly, které působí proti jejich pohybu.
Takže když si myslíme, že necháváme těleso volně se pohybovat, vlastně na něj působí síla, která se ho snaží zastavit.
A v tomto konkrétním případě nahoře je touto silou třecí síla, tedy působení mezi kvádrem a podložkou.
Takže i když si myslíte, že necháváte těleso se volně pohybovat, ve skutečnosti na něj působí síla, která brání jeho dalšímu pohybu, a to je třecí síla.
A tito pánové si to uvědomili a řekli: Podívejte, pokud by to byla přirozená vlastnost kvádru, pak by se bez ohledu na okolí měl vždy zastavit nějakým podobným způsobem.
Ale oni zjistili, že když bude povrch trochu hladší, těleso se bude pohybovat dál.
A možná, že kdybyste tření úplně odstranili a vytvořili byste povrch zcela bez tření, zcela hladký, těleso by se skutečně pohybovalo navždy.
A oni neměli tu možnost vypustit satelity a provádět pokusy v hlubokém vesmíru, takže to byl velmi, velmi neintuitivní myšlenkový experiment.
Možná se zeptáte, a co to ostatní? Co se děje, když zapůsobím silou?
Protože v každodenním životě, pokud chci přetáhnout stolek s televizí přes místnost, používám k tomu sílu.
A tihle pánové by vám řekli, že vše, co jste dělali, pokud jste udržovali rychlost televizoru konstantní, tak vše, co jste dělali, bylo působení proti této negativní síle.
Takže pokud by toto byla televize, kterou táhnete po vašem koberci, toto by byla třecí síla působící proti pohybu tělesa. A tak při tlačení v podstatě jen vyrovnáváte tuto sílu.
Pokud tuto sílu vyrovnáte přesně, dokážete udržet rychlost tělesa.
Pokud chcete těleso urychlit, musíte vyvinout ještě větší sílu ve směru, ve kterém těleso posouváte.
[hudba]
Nacházíme se v muzeu Prado v Madridu, a díváme se na autoportrét Albrechta Dürera z roku 1498, kde zobrazil sám sebe, podle mě, téměř jako frajírka.
Toto namaloval když mu bylo 26 let, jak říká nápis pod oknem.
Můžete vidět, že byl pyšný na svůj vzhled pyšný na své oblečení, a hlavně pyšný na to, jak uměl malovat.
Je to zajímavé, protože zde vytváří sám sebe.
Zobrazuje se zde však nejen co se týká podoby, společenské třídy o kterou usiluje, neznázorňuje jen svou vlastní krásu, výběr kostýmu, ale prezentuje se také jako malíř.
Jako umělec, jako někdo, kdo je mimořádně talentovaný.
A přesto zároveň popírá právě tuto schopnost tím, že podává sám sebe ne v obleku malíře, řemeslníka, ale má na sobě skutečně neuvěřitelně drahé rukavice z kozí kůže a nenachází se v prostředí dílny, ale vypadá jako šlechtic.
Tedy, mám na mysli, že je důležité si uvědomit, že když malíř maluje autoportrét, pravděpodobně se přitom dívá do zrcadla a má barvu, má v rukou štětce, je ve svém ateliéru a maluje.
Je to tedy vědomé rozhodnutí tyto věci odstranit a ukázat se v jiném světle.
Jeho ruce jsou tedy úplně vymyšlené.
V některých ohledech je tímto pro mě stále ještě velmi připoutaný ke své identitě umělce.
Myslím, že nezobrazuje jen sebe, ale zobrazuje své schopnosti ve smyslu určité ukázky své práce.
Uplatňuje právo umění jako něčeho, co je duchovní. Rozumím, to je základní rys obrazu, je to tak?
Ten dojem, že malba je vlastně, jak jste řekla, intelektuální aktivita, ne pouze práce řemeslníka, truhláře.
Přesně tak, ale je to naopak něco, co se odehrává v mysli umělce, a je tedy hodné jiného druhu a stupně uznání. Myslím, že o tomto obraze to opravdu platí.
[hudba]
Když máte 21 minut na prezentaci, dva miliony let se mohou zdát jako opravdu dlouho.
Ale z pohledu evoluce jsou dva miliony let jak nic.
Přitom za dva miliony let se velikost lidského mozku téměř ztrojnásobila, z půlkilového mozku našeho předka Homo Habilis, až na téměř kilo a půl, které máme mezi ušima my všichni tady.
Co je vlastně tak skvělého na velkém mozku, že nám ho příroda tak nedočkavě poskytla?
Inu, ukázalo se, že když se mozek ztrojnásobí, neskončí jen třikrát větší, ale získá také nové struktury.
Jeden z hlavních důvodů, proč je náš mozek tak velký, je právě získání nových částí. Nazývají se čelní laloky.
Nás zajímá především jejich přední část.
A co tak důležitého pro nás tahle část čelních laloků dělá, že stálo za to kompletně změnit architekturu lidské lebky za dobu evolučního mžiku?
Ukázalo se, že přední část čelních laloků dělá spousty věcí, ale jednou z těch nejdůležitějších je schopnost simulovat zážitky.
Piloti letadel cvičí na leteckých simulátorech, aby pak nedělali chyby při opravdovém řízení.
Lidské bytosti jsou tak skvěle vybaveny, že mohou dokonce prožívat zážitky jen v mysli, dřív, než je prožijí v opravdovém životě.
Je to trik, který žádný z našich předků nezvládal, a který žádné zvíře neumí tak dobře jako my.
Jde o výbornou adaptaci.
Dá se přirovnat k opozici palce proti prstům, stání na zadních a řeči, jako jedna z věcí, která dostala náš druh ze stromů až do supermarketů.
Tak - (Smích) - všichni jste to už zažili.
Chci říct, víte, v Mekáči nedostanete játro-cibulovou zmrzlinu.
Není to proto, že by jí umíchali, ochutnali a shledali hnusnou.
Je to proto, že bez opuštění pohovky v obýváku umíte tuto chuť simulovat, a udělá se Vám zle ještě před tím, než ji vyrobíte.
Mrkněme se na to, jak simulátory zážitků fungují.
Ale než budu pokračovat se zbytkem přednášky, zkusme si rychlou diagnostiku.
Zvažte následující dvě různé verze budoucnosti, zkuste je simulovat a říct mi, které z nich dáváte přednost.
První je, že vyhrajete ve sportce.
Hodně přes miliardu korun.
Druhá je, že ochrnete a skončíte na vozíčku.
Tak, a teď je zvažte.
Pravděpodobně o tom vůbec nemusíte přemýšlet.
Zajímavé je, že máme údaje o těchto dvou skupinách lidí, o tom, jak jsou šťastní.
A přesně tohle jste čekali, že?
Tyto údaje jsem si ale vymyslel!
Tohle jsou pravé údaje.
V testu jste selhali - a to ještě neuplynulo ani pět minut přednášky.
Protože faktem je, že rok po ochrnutí nohou, a rok po výhře v loterii, jsou výherci loterie a paraplegici se svým životem stejně spokojení.
Nemusíte se cítit špatně, že jste neuspěli v testu, protože v těchto testech neuspívá nikdo.
Výzkum, který jsme v naší laboratoři prováděli, výzkum, který dělají ekonomové a psychologové po celé zemi, ukázal něco pro nás opravdu překvapivého. Něco, čemu říkáme zkreslení dopadu, což je vlastně tendence simulátoru pracovat špatně.
Simulátor Vás přesvědčuje, že různé výsledky se od sebe liší víc, než tomu doopravdy je.
Z terénních průzkumů i laboratorních zkoušek vidíme, že vítězství nebo prohra ve volbách, zisk nebo ztráta milostného partnera, schválení či zamítnutí povýšeni, udělání nebo neudělání zkoušky na vysoké, a tak dále - má mnohem menší dopad, význam a mnohem kratší trvání, než by lidé očekávali.
Dokonce nedávná studie - a toto mě vážně dostává - nedávná studie zjišťující, jak velká životní traumata ovlivňují lidi naznačuje, že pokud se to stalo déle než před třemi měsíci, tak to až na pár výjimek, nemá vůbec žádný vliv na vaše štěstí.
Proč?
Protože štěstí si umíme vyrobit.
Sir Thomas Brown roku 1642 napsal: "Jsem nejšťastnější člověk na světě.
Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu.
Jsem nezranitelnější než Achilles; osud nemá vůbec šanci mne ranit."
Jaký podivný přístroj má ten člověk v hlavě?
Ukázalo se, že přesně to samé, co máme my všichni tady.
Lidské bytosti mají něco, o čem můžeme uvažovat jako o psychologickém imunitním systému.
Systém kognitivních procesů, hlavně těch nevědomých, které nám pomáhají změnit náš pohled na svět, takže se můžeme cítit líp ve světě, který nás obklopuje.
Stejně jako Sir Thomas, i vy máme tento přístroj. Narozdíl od Sir Thomase o něm asi nevíte.
Vyrábíme štěstí, ale přesto si myslíme, že štěstí se musí najít.
Mám dojem, že není třeba, abych Vám dával příklady lidí vyrábějících si štěstí. Ale ukážu Vám pár konkrétních příkladů, ostatně nemusíme pro ně chodit daleko.
Abych vyzval sám sebe, tak jak to při přednáškách občas dělám, vzal jsem si výtisk New York Times a zkusil najít pár případů lidí, vyrábějících si štěstí.
A našel jsem tam hned tři, co toto dělají.
"Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech". "Ani na okamžik toho nelituji.
Byla to úžasná zkušenost." "Věřím, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo."
Kdo jsou tihle lidé, kteří jsou tak zatraceně šťastní?
První je Jim Wright.
Někteří jste možná dost staří, abyste si ho pamatovali: byl předsedou Sněmovny reprezentantů a s hanbou rezignoval, když mladý republikán jménem Newt Gingrich objevil nelegální obchod, který uzavřel ohledně své knihy.
Přišel o všechno. Nejmocnější demokrat v zemi, a přišel o všechno.
Přišel o peníze, přišel o moc.
Co o tom po všech těch letech říká?
"Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech."
Jak by na tom mohl být ještě lépe?
Zeleninově?
Minerálně?
Literárně?
V podstatě je kompletně v pohodě.
O Moreesovi Bickhamovi jste nikdy neslyšeli.
Tohle řekl, když ho propustili.
Bylo mu 78.
Strávil 37 let v Louisianském státním vězení za zločin, který nespáchal.
Nakonec byl očištěn ve věku 78 let, díky důkazům DNA.
A co o svých zážitcích řekl?
"Ani na okamžik toho nelituji.
Byla to úžasná zkušenost."
Úžasná!
Tenhle chlapík neříká:
"No, víte, bylo tam pár fajn chlápků.
A měli jsme tělocvičnu."
Říká: "Úžasné!", slovo, které si obvykle vyhrazujeme pro něco skoro jako zázrak.
Harry S.
Langerman řekl ten třetí výrok, a jeho byste možná mohli znát, ale neznáte, protože v roce 1949 si přečetl v novinách krátký článek o stánku s hamburgery, vlastněném dvěma bratry McDonaldovými.
A pomyslel si: "To je vážně dobrý nápad!"
Tak je šel hledat. Řekli mu:
"Prodáme Ti na to licenci za 3000 dolarů."
Tak je šel hledat. Řekli mu: "Prodáme Ti na to licenci za 3000 dolarů."
Harry se vrátil do New Yorku, a poprosil svého bratra, investičního bankéře, o 3000 dolarovou půjčku. Nesmrtelný výrok jeho bratra zněl: "Ty blbče, nikdo nejí hamburgery." nesmrtelný výrok jeho bratra zněl:
"Ty blbče, nikdo nejí hamburgery."
Nepůjčil my ty peníze, a jak to tak bývá, o šest měsíců později,
Ray Croc měl přesně ten samý nápad.
Ukázalo se, že lidé hamburgery jedí, a Ray Croc se na chvíli stal nejbohatším mužem v Americe.
A na konec - víte, nejlepší ze všech - někteří z Vás poznají tohle foto Pete Besta z mládí. Pete byl původním bubeníkem Beatles, dokud ho tak nějak neposlali něco obstarat, mezitím se tiše nevytratili, a při turné nepřibrali Ringa.
Inu, v roce 1994, když s Pete Bestem dělali rozhovor
- ano, pořád je bubeníkem; ano, pořád nahrává - řekl jim k tomu tohle: "Jsem šťastnější, než bych byl s Beatles."
Od těchto lidí se můžeme naučit něco důležitého, a to něco je tajemství štěstí.
A teď ho konečně odhalím.
Za prvé: získejte bohatství, moc a prestiž, a pak to všechno ztraťte. (Smích)
Za druhé: stravte ve vězení co nejdelší část života.
Za třetí: zařiďte, aby někdo jiný opravdu hodně zbohatnul. (Smích)
A konečně: nikdy se nepřidávejte k Beatles. (Smích)
OK.
Teď, úplně jako jasnovidec, dokážu předpovědět Vaši další myšlenku, která je "No jasně." Protože když si lidé vyrábějí pocit štěstí, jako to zřejmě udělali všichni tito pánové, sice se na ně usmíváme, ale současně si klepeme na hlavu a říkáme,
"No jasně, nikdy jsi tu práci nechtěl." "No jasně, nikdy jsi s ní vlastně neměl moc společného, a zjistil jsi to právě, když po Tobě hodila tím snubním prstenem."
Ušklebujem se, protože věříme, že vyrobené štěstí není stejně dobré jako to, čemu můžeme říkat "přirozené štěstí".
Co tyhle dvě věci znamenají?
Přirozené štěstí je to, co cítíme, když dosáhneme čeho jsme chtěli, a vyrobené štěstí je to, co si vytvoříme, když se toho dosáhnout nepodaří.
V naší společnosti silně věříme, že vyrobené štěstí je méněcenné.
Proč tomu věříme?
To je velice jednoduché.
Která ekonomika by vesele fungovala dál, kdybychom věřili, že když nezískáme to, co chceme, budeme stejně šťastní?
Omlouvám se zde příteli Matthieu Ricardovi, ale nákupní středisko plné Zenových mnichů není příliš dobrý recept na dosažení zisku, protože oni prostě ty krámy tolik nechtějí.
Chci Vám navrhnout, že vyrobené štěstí je úplně stejně skutečné a trvalé, jako ten druh štěstí, na které náhodou narazíte, když dosáhnete přesně toho, co jste plánovali.
Já jsem vědec, takže to uděláme ne pomocí řečí, ale tím, že Vás ohodím trochou dat. Já jsem vědec, takže to uděláme ne pomocí řečí, ale tím, že Vás ohodím trochou dat.
Nejdřív mi dovolte Vám ukázat experimentální paradigma, které se používá na demonstraci výroby syntetického štěstí u normálních lidí.
A toto není můj příklad.
Je to 50 let staré paradigma, kterému říkáme "paradigma svobodného rozhodnutí".
Je to velmi jednoduché.
Přinesete řekněme šest předmětů, a testovanou osobu požádáte, aby je seřadila od nejoblíbenějšího k nejméně oblíbenému.
V příkladu experimentu, o kterém Vám budu vyprávět, to jsou tisky obrazů od Moneta.
Každý zvládne seřadit tyhle Monetovy obrazy od toho, který se jim líbí nejvíc, k tomu, který mají rádi nejméně.
Pak Vám dáme vybrat:
"Náhodou máme támhle ve skladu pár tisků navíc.
Jeden Vám za odměnu dáme.
Shodou okolností máme obrazy číslo tři a číslo čtyři."
Tohle řekneme účastníkovi experimentu. Je to těžká volba, protože žádný z nich není silně preferován před tím druhým, ale lidé si obvykle vyberou číslo tři, protože se jim líbí o trochu víc než číslo čtyři.
O nějakou dobu později - může to být 15 minut, nebo 15 dnů - před člověka umístíme stejné předměty, a subjekt je má za úkol znovu seřadit.
"Řekněte nám, jak se Vám líbí teď."
Co se stane?
Sledujte, jak se vyrábí štěstí.
Tohle je výsledek, který byl zopakován znovu a znovu.
Vidíte štěstí během jeho výroby.
Chcete to vidět ještě jednou?
Štěstí!
"Ten, který jsem dostal, je lepší, než jsem si myslel!
Ten druhý, který jsem nedostal, je hnus!"
(Smích) Takhle se vyrábí štěstí.
Tak, a jaká reakce přijde nyní?
"No jasně."
Tohle je experiment, který jsme udělali a doufám, že Vás přesvědčí, že "No jasně." není správná reakce.
Tenhle pokus jsme dělali se skupinou pacientů, která trpí anterográdní amnézií.
Jsou to pacienti v nemocnici.
Většina z nich má Korsakovův syndrom, polyneurotickou psychózu, která... prostě moc pili, a nemohou si utvářet nové vzpomínky.
Chápete?
Pamatují si své dětství, ale když vejdete a představíte se, poté opustíte místnost, a když se tam vrátíte, netuší, kdo jste.
Vzali jsme ty Monetovy tisky do nemocnice.
Požádali jsme tyto pacienty, aby je seřadili od toho, který se jim líbí nejvíc, k tomu, který mají rádi nejméně.
Pak jsme jim dali vybrat mezi číslem tři a číslem čtyři.
Jako všichni ostatní, i oni povídali:
"Páni, díky, doktore!
To je skvělé! Hodí se mi nový obraz.
Vezmu si číslo tři."
Vysvětlili jsme jim, že jim číslo tři pošleme poštou.
Pak jsme si sbalili fidlátka a vyšli z místnosti. A počkali půl hodiny.
Vejdeme zpátky do pokoje, a povídáme jim: "Ahoj, tak jsme zpátky".
Oni na to, chudinky, říkají: "Safra, doktore, moc se omlouvám, ale mám takový problém s pamětí, proto jsem tady.
Jestli jsem Vás už někdy potkal, nepamatuju si to."
"Vážně, Jime, ty si to nepamatuješ?
Zrovínka jsem tu byl s těmi tisky od Moneta."
"Promiňte, doktore, fakt o tom nemám páru."
Všechno, co po Tobě chci, je seřadit je od toho, který máš nejradši, k tomu, který se Ti líbí nejmíň."
Co udělají?
Nejdřív zkontrolujme, jestli opravdu trpí amnézií.
Zeptáme se těch pacientů s poruchou paměti který tisk vlastní, který si vybrali posledně, který je ten jejich.
A co zjistíme je, že si prostě jen tipnou.
Tohle jsou normální výsledky, kdybychom to zkoušeli s Vámi. Všichni byste věděli, který tisk jste si vybrali.
Ale když to udělám s pacienty s amnézií, tak nemají potuchy.
Nedokáží si vybrat svůj tisk z řady.
Tohle je co udělají normální lidé - vytváří štěstí.
Že ano?
Tohle je změna v preferencích, změna od prvního seřazení do toho, kdy to seřadili podruhé.
Normální testovací osoby ukazují - to byl ten trik, který jsem Vám předváděl, teď Vám ho ukazuji v grafické podobě -
"Ten, který vlastním, je lepší, než jsem myslel.
Ten, který nemám, ten, který jsem tam nechal, není tak dobrý, jak jsem si myslel."
Lidé s amnézií udělají přesně totéž.
Přemýšlejte o tom výsledku.
Těmhle lidem se líbí víc tisk, který vlastní, ale oni nevědí, že ho vlastní.
"No, jasně." není správná reakce!
Co tihle lidé udělali, když si vyráběli štěstí, je, že opravdu, skutečně změnili svoje citové, hédonické, estetické reakce na ten obraz.
Neříkají to jen proto, že ho vlastní, protože to, že ho mají, vůbec netuší.
Když Vám psychologové ukazují sloupcový graf, víte, že Vám ukazují průměr spousty lidí.
A přitom tenhle psychologický imunitní systém máme všichni. Máme schopnost vyrábět štěstí, ale někteří z nás tento trik ovládají líp, než ostatní.
A v některých situacích to jde snáze než v jiných. A v některých situacích to jde snáze než v jiných.
Ukazuje se, že svoboda
- schopnost vybrat si a změnit názor - je přítelem přirozeného štěstí, protože Vám dovoluje si vybrat ze všech těch úžasných verzí budoucnosti tu, která Vás nejvíc potěší.
Ale svoboda volby
- vybrat si a změnit názor - je nepřítelem vyrobeného, syntetického štěstí.
Teď Vám ukážu proč.
Dilbert už to samozřejmě ví.
Čtěte si ten strip zatímco mluvím.
"Dogbertova technická podpora.
Jak Vás mohu zneužít?"
"Moje tiskárna tiskne po každém dokumentu prázdnou schránku!"
"Cože, vy máte papír zdarma, a ještě si stěžujete?"
"Zdarma?
Nedáváte mi jen papír, co už stejně mám?"
"Probůh, člověče!
Podívejte, jak je proti Vašemu papíru skvělý!" "Probůh, člověče! Podívejte, jak je proti Vašemu papíru skvělý!"
Jen hlupák nebo lhář by tvrdil, že jsou stejné!"
"Ach!
Teď, když o tom mluvíte, zdá se mi takový hedvábnější!"
"Co děláš?"
"Pomáhám lidem akceptovat to, co nemohou změnit." Vskutku.
Psychologický imunitní systém pracuje nejlíp, když jsme chyceni, totálně polapeni.
To je rozdíl mezi randěním a sňatkem, že?
Chci říct, když jdete na rande s klukem, a on se bude dloubat v nose, už na další rande nepůjdete.
Jste vdaná za chlápka, co se dloube v nose?
"No jo, ale má zlaté srdce; a nešahej na ten koláč, brouku." Není to tak? (Smích)
"No jo, ale má zlaté srdce; a nešahej na ten koláč, brouku." Není to tak?
(Smích)
Najdete způsob, jak být spokojený s tím, jak se věci mají.
Co Vám teď chci ukázat je, že lidé tohle o sobě nevědí, a nevědět to nám může děsně uškodit.
Tady je pokus, který jsme dělali na Harvardu.
Vytvořili jsme kurz fotografování, černobílé fotografie, a dovolili jsme studentům, aby se naučili jak používat temnou komoru.
Pak jsme jim rozdali fotoaparáty. Rozešli se po kampusu, vyfotili 12 snímků svých oblíbených profesorů, svého pokoje, svého psa, a všeho ostatního, co si chtěli z Harvardu pamatovat.
Přinesli nám fotoaparát, my jsme udělali tabulku s kontakty, oni se rozmysleli, které dva snímky jsou nejlepší, a pak jsme strávili šest hodin výukou o temných komorách, a oni si dva ze svých snímků zvětšili, a udělali si úžasné velké a lesklé fotografie věcí, které pro ně mají nějaký význam. Poté jsme jim řekli:
"Které z těch dvou byste se vzdali?"
Oni na to:
"Já se musím jedné vzdát?"
"Jistě.
Jednu potřebujeme jako doklad o třídním projektu.
Takže jednu mi musíte nechat.
Musíte si vybrat.
Jednu si necháte vy, jednu si nechám já."
Subjekty v tomhle pokusu rozdělíme na dvě skupiny.
V jednom případě studentům řekneme: "Ale víte, pokud změníte názor, pořád tu budu mít tu druhou fotku, a během příštích čtyř dnů, než to odešlu na velitelství, Vám jí milerád" -- (Smích) -- jo, "velitelství" --
"Vám jí milerád vyměním.
Dokonce za Vámi zajdu na kolej a dám
- nebo mi na sebe dejte mail.
Ještě líp, já se za Vámi zastavím.
Pokud změníte názor, určitě je můžeme vyměnit."
Druhé půlce studentů řekneme přesný opak:
"Vyberte si.
A mimochodem, odesílám to, no, už za dvě minuty, do Anglie.
Vaše fotografie poletí přes Atlantik.
Už jí nikdy neuvidíte."
Půlku studentů z obou skupin požádáme, aby odhadli, jak hodně se jim bude líbit ta fotografie, kterou si nechají, a jak ta, kterou budou muset nechat nám.
Ostatní studenty prostě pošleme zpátky na kolej a během příštích tří až šesti dnů měříme jejich spokojenost s obrázky.
A podívejte, co jsme zjistili.
Za prvé, tady je, co si studenti myslí, že se stane.
Myslí si, že se jim možná začne fotografie, kterou si vybrali, líbit trochu víc než ta, které se museli vzdát. Ale nejsou to statisticky významné rozdíly.
Jde o velmi malé zvýšení, a ve skutečnosti moc nezáleží na tom, jestli jsou v té skupině s možností změny, nebo v té druhé.
Chýýýba.
Špatný odhad simulátore!
Protože tohle se doopravdy stane.
Jak těsně před výměnou, tak o pět dní později, lidé, kteří skončili s jedním obrázkem, ti, kteří nemají na výběr, ti, kteří si ho nikdy nemohou vyměnit - těm se děsně líbí!
A lidé, kteří přemýšlejí - "Měl bych ho vrátit?
Nechal jsem si ten pravý?
Možná tenhle není ten hezčí?
Možná jsem se vzdal toho lepšího?" - jsou v pytli.
Nelíbí se jim jejich fotografie, a dokonce ani poté, co příležitost na výměnu vypršela.
Pořád jim nepřijde hezký. Proč?
Protože možnost změnit názor nenapomáhá výrobě syntetického štěstí.
Tady je poslední část experimentu.
Vybereme si úplně novou skupinu studentů Harvardu, a řekneme jim: "Děláme takový kurz fotografování, a můžeme to udělat jedním ze dvou způsobů.
Může to být tak, že až vyfotíte své dva obrázky, budete mít čtyři dny na rozmyšlenou, nebo je ještě druhý kurz, kde vyfotíte dva snímky, a musíte si vybrat rovnou a už nikdy to nemůžete změnit. Který kurz byste radši navštěvovali?
He?
66 procent studentů, dvě třetiny, dá přednost tomu chodit do kurzu, kde mají možnost změnit názor.
66 procent studentů si vybere kurz, kde na konec budou hluboce nešťastní s fotografií, kterou si vybrali.
To protože neznají podmínky, za kterých roste vyrobené štěstí.
Nejlépe to, samozřejmě, řekl básník - a ten za mne dělá závěr, i když s pomocí hyperboly:
"Nic není dobré či zlé, jen myšlenky to tak činí."
Je to fajn poezie, ale nemůže to být tak docela pravda.
Skutečně nic není dobré nebo zlé?
Dá se opravdu tvrdit, že operace močového měchýře a výlet do Paříže jsou přesně totéž?
To vypadá jako IQ test s jedinou otázkou.
Nemohou být úplně stejné.
V próze o něco nabubřelejší, ale blížíš pravdě pravil otec moderního kapitalismu, Adam Smith, toto:
-- A stojí za to se nad tím zamyslet. --
"Zdá se, že velký zdroj jak zoufalství, tak všeho zlého v lidském životě pochází z přeceňování rozdílu mezi jednou trvalou situaci a situací jinou... pochází z přeceňování rozdílu mezi jednou trvalou situaci a situací jinou...
Některé z těchto situací si bez pochyby zaslouží preferenci před ostatními, ale žádná z nich si nezaslouží následování s tou vášnivou oddaností, která nás nutí porušovat pravidla buď opatrnosti nebo práva, nebo narušovat budoucí klid našich myslí, ať už studem ze vzpomínek na naší vlastní hloupost, nebo lítostí nad děsivou nespravedlností nás samých."
Jinými slovy: ano, některé věci jsou lepší než jiné.
Měli bychom mít preference, které nás vedou do jedné budoucnosti namísto jiné.
Ale když nás tyto preference tlačí příliš tvrdě nebo příliš rychle, díky tomu že jsme přecenili rozdíly mezi těmito dvěma verzemi budoucnosti, tak hodně riskujeme.
Když jsou ambice drženy zpátky, pomáhají nám radostně pracovat.
Když naše ambice uvolníme, nutí nás lhát, podvádět, krást, ubližovat ostatním, či obětovat opravdu hodnotné věci.
Když je náš strach kontrolovaný, jsme prozíraví, jsme opatrní, a přemýšlíme.
Když dáme našim přehnaným obavám volný průchod, jsme bezohlední a zbabělí.
Chtěl bych, abyste si odnesli tento poznatek. Naše touhy a naše obavy jsou obojí do určité míry přehnané, protože v sobě máme schopnost vyrobit si tu samou věc, kterou nepřetržitě pronásledujeme, když se rozhodujeme.
Děkuji Vám.
Chtěla bych mluvit o svém tátovi.
Můj táta má Alzheimerovu chorobu.
Symptomy se začaly projevovat před dvanácti lety, oficiálně diagnostikován byl v roce 2005.
Teď je na tom hodně špatně.
Potřebuje pomoci s jídlem, potřebuje pomáhat s oblékáním, neví pořádně, kde je nebo kolik je hodin; je to opravdu velmi těžké.
Můj táta mi byl po většinu života hrdinou a učitelem a teď ho posledních deset let vidím mizet před očima.
Táta v tom není sám.
Na celém světě žije asi 35 milionů lidí s nějakým druhem demence.
A k roku 2030 se to nejspíše zdvojnásobí na 70 milionů.
To je spousta lidí.
Demence nás děsí.
Zmatené tváře a roztřesené ruce lidí s demencí, obrovské množství nemocných lidí, to všechno nás straší.
Abychom tomu strachu utekli, obvykle děláme jednu ze dvou věcí:
Můžeme odmítat:
"Já ne, já s tím nemám co do činění, tohle se mi nemůže stát."
Nebo se můžeme rozhodnout demenci předcházet a pak se nám vyhne, protože děláme všechno správně, takže nás nedostihne.
Zvolila jsem třetí cestu: Připravuju se na Alzheimera.
Prevence je dobrá a dělám spoustu věcí, které k prevenci proti Alzheimerovi pomáhají.
Jím správně, každý den cvičím, udržuji mysl aktivní - tohle byste podle výzkumů měli dělat.
Výzkumy však také ukazují, že vás nic neochrání na 100 procent.
Když vás ta zrůda chce, tak vás taky dostane.
To se stalo i tátovi.
Táta byl vysokoškolský profesor.
Mluvil dvěma jazyky a rád hrál šachy, bridž a psal sloupky do novin.
(Smích)
A stejně je teď dementní.
Když vás ta zrůda chce, tak vás taky dostane.
Zejména když jste jako já, protože Alzheimer se běžně dědí.
Takže se připravuju na Alzheimera.
Na základě toho, co jsem se naučila při péči o svého otce a po zkoumání toho, jaké to je žít s demencí, se ve svých přípravách zaměřuji na tři věci:
Měním věci, které dělám pro zábavu, snažím se vybudovat fyzickou sílu a - a to je nejtěžší - snažím se stát lepším člověkem.
Začněme s koníčky.
Když dostanete demenci, je stále těžší zabavit se.
Nemůžete si dlouho do noci povídat se starými přáteli, protože netušíte, co jsou zač.
Sledování televize je matoucí a občas velmi děsivé.
A čtení je prakticky nemožné.
Když pečujete o někoho s demencí a projdete přitom školením, učí vás zapojovat je do aktivit, které jsou jim známé, jsou manuální a nekončí.
U mého táty zafungovalo vyplňování formulářů.
Byl profesorem na veřejné vysoké škole; ví, jak ta byrokracie vypadá.
Na každý řádek napíše své jméno, zaškrtne všechna políčka a vyplní nějaká čísla tam, kde si myslí, že by čísla měla být.
Nutí mě to však k přemýšlení o tom, co budou pečovatelé dělat se mnou?
Jsem dcerou svého otce.
Hodně čtu, píšu a přemýšlím o světovém zdraví.
Dali by mi snad vědecké časopisy, abych si čmárala poznámky na okraji?
Dali by mi snad tabulky a grafy k vybarvení?
Snažím se tedy naučit dělat něco manuálního.
Vždycky jsem ráda kreslila, takže teď kreslím ještě více, přestože maluju mizerně.
Učím se základní origami.
Už umím fakt skvělou krabičku.
(Smích)
A učím se také plést; zatím dokážu uplést něco, co připomíná kaňku.
Víte, vůbec nezáleží na tom, jestli jsem v tom dobrá.
Hlavní je, že to dokážou dělat mé ruce.
Protože čím víc věcí mi bude povědomých, tím víc jich ruce budou umět dělat - a tím spíš se budu moci něčím vesele zaměstnat, až můj mozek odejde ze scény.
Říká se, že lidé zapojení do nějaké aktivity jsou šťastnější, lépe se pečovatelům hlídají a může to dokonce zpomalit postup nemoci.
To všechno je pro mě vítězství.
Chci být tak šťastná, jak jen můžu, tak dlouho, jak jen to půjde.
Spousta lidí neví, že Alzheimer má také fyzické symptomy vedle těch rozumových.
Ztrácíte smysl pro rovnováhu, dostáváte svalové třesy a to vede u lidí k postupné ztrátě pohyblivosti.
Bojí se projít dokola.
Bojí se vůbec pohnout.
Takže se věnuji činnostem, které dají základ mému smyslu pro rovnováhu.
Cvičím jógu a tai či, abych zlepšila rovnováhu, takže i když ji začnu ztrácet, stále se budu moci hýbat.
Zvedám činky, abych získala silné svaly, takže když začnu chřadnout, budu mít více času, kdy budu schopna pohybu.
A konečně ta třetí věc.
Snažím se stát lepším člověkem.
Táta byl hodný a milující i před Alzheimerem; a je hodný a milující stále.
Zažila jsem, jak ztrácí intelekt, smysl pro humor i znalosti jazyků, ale také vidím toto:
Miluje mě, miluje mé syny, miluje mého bratra a mámu i své pečovatele.
A ta láska nás drží okolo něj i teď, když je to tak těžké.
Když dáte pryč všechno, co se na tomto světě naučil, jeho holé srdce stále září.
Nikdy jsem nebyla tak milá jako můj táta. A nikdy jsem tolik nemilovala.
A musím se teď naučit taková být.
Potřebuji srdce tak čisté, že i když se před demencí svlékne do naha, přežije.
Nechci dostat Alzheimera.
Chci, aby se během nejbližších 20 let našla léčba, dost brzy na to, aby mě chránila.
Ale co se mě týče, jsem na to připravena.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Minulý rok na TEDu jsme se pokoušeli zjednodušit ohromnou složitost a bohatost, kterou zažíváme na konferenci. v projektu zvaném Big Viz.
A Big Viz je sbírka 650 kreseb, které vytvořili dva vizuální umělci.
David Sibbet z The Grove a Kevin Richards z Autodesku načrtli 650 kreseb, které se pokoušely zachytit podstatu myšlenek každého prezentujícího.
A lidé se shodli, že to opravdu funguje.
Ty kresby přivedly k životu klíčové myšlenky, obrazy, magické okamžiky, které jsme všichni zažili minulý rok.
Tento rok jsme si říkali "proč to funguje?"
Co je to, co se skrývá v animaci, a grafice, ilustracích, a vytváří význam?
A je důležité si tuto otázku položit a také na ni odpovědět, protože čím lépe budeme chápat, jak mozek vytváří význam, tím lépe můžeme komunikovat a já si také myslím, že tím lépe můžeme přemýšlet a spolupracovat.
Takže tento rok budeme vizualizovat, jak mozek vizualizuje.
Kognitivní psychologové říkají, že mozek nevidí svět jaký skutečně je, ale místo toho si tvoří sady mentálních modelů prostřednictvím sbírky "AHA momentů" či okamžiků objevení, prostřednictvím různých zpracování.
Zpracování samozřejmě začíná u očí.
Světlo vnikne, zasáhne zadní sítnici a je uvedeno do oběhu a nejvíce je soustředěno do úplně zadní části mozku do primární vizuální mozkové kůry.
A primární vizuální mozková kůra vidí jen jednoduchou geometrii, jen ty nejjednodušší tvary.
Ale také se chová jako nějaká přenosová stanice, která znovu vyzařuje a přesměrovává informaci do mnoha jiných částí mozku.
Až 30 různých částí, z nichž každá přidává další smysl, vytváří větší význam prostřednictvím "Aha momentů".
Budeme mluvit o třech z nich.
Takže první z nich se nazývá ventrální proud.
Je na této straně mozku.
A to je ta část mozku, která rozpozná co vidí. Je to detektor toho "co".
Podívejte se na ruku.
Na dálkové ovládání.
Na židli.
Na knížku.
Takže to je část mozku, která je aktivována, když něčemu dáte pojmenování.
Druhé části mozku se říká dorsální proud.
A ta dělá to, že lokalizuje předmět ve fyzickém prostoru.
Takže když se rozhlédnete kolem tohoto pódia, vytvoříte si cosi jako mentální mapu tohoto pódia.
A kdybyste zavřeli oči, byli byste schopni jakési mentální navigace.
Pokud byste tak učinili, aktivovali byste zadní mozkovou oblast.
Třetí část, o které bych rád mluvil, je limbický systém.
A ten je hluboko uvnitř mozku.
Evolučně je velmi starý.
A je to ta část, která cítí.
Je to takové emocionální centrum, které něco zpozoruje a vy zareagujete jako "O, mám silnou nebo emoční reakci na něco, co teď vidím."
Takže kombinace těchto tří zpracujích center nám pomáhá velmi odlišnými způsoby přiřazovat význam.
Takže jak se můžeme z tohoto poučit?
Jak můžeme tyto znalosti použít?
No, naznačený pohled říká, že oko vizuálně podrobně zkoumá to, co vidíme. Mozek tyto výplody informací paralelně zpracovává, a pokládá spoustu otázek, aby byl vytvořen jednotný mentální model.
Tak například když se podíváte na tento obrázek, tak dobrá grafika zve oko, aby přeskakovalo sem a tam a selektivně vytvářelo vizuální smysl.
Takže je to ono zapojení se a dívání se na obrázek, co vytváří význam.
Je to ta selektivní logika.
A my jsme tyto informace rozšířili a prostorově rozmístili.
Mnozí z vás si možná pamatují kouzelnou stěnu, kterou jsme vytvořili ve spojení s Perceptive Pixel a která byla téměř doslova nekonečná.
A tak můžeme porovnávat a dávat do kontrastu velké myšlenky.
Takže akt zapojování se a vytváření interaktivních představ ohohacuje význam.
Aktivuje jinou část mozku.
A limbický systém je aktivován, když vidíme pohyb, barvu a jsou tam detektory pro určení prvotních tvarů a šablon o kterých už jsme slyšeli.
Takže o čem vlastně mluvím?
Význam vytváříme tím, že vidíme tím, že vizuálně prozkoumáváme.
Lekce pro nás obsahuje tři ponaučení.
Zaprvé: používejme obrázky, abychom ujasnili, o čem mluvíme.
Zadruhé, ať jsou ty obrázky interaktivní, abychom se mnohem více zapojili.
A zatřetí: rozšiřujme paměť tím, že vytvoříme něco vizuálně trvalého.
To jsou techniky, které mohou být použity, aby... které mohou být použity v mnoha oblastech řešení problémů.
Netechnická verze vypadá takto:
A mimochodem, je to také způsob, kterým rozvíjíme a formulujeme strategii v Autodesku, v některých našich organizacích a některých našich divizích.
Probíhá to tak, že týmy nakreslí celý strategický plán na velkou zeď.
A to je velmi účinné, protože všichni vidí všechno.
Vždy máme prostor či místo abychom byli schopni najít význam všech prvků ve strategickém plánu.
To je zrychlený pohled na celý proces.
Můžete se zeptat:
"Kdo tomu šéfuje?"
To určitě poznáte.
Takže společná a týmová tvorba celkového obrazu zcela mění způsob spolupráce.
Během těch dvou dní nepoužíváme žádný Powerpoint.
Místo toho celý tým tvoří společný mentální model, na kterém se všichni shodnou a dále s ním pracují.
A toto ještě může být vylepšeno a rozšířeno některou z nových digitálních technologií. A toto je to naše dnešní velké odhalení.
A zde máme nově vznikající technologie, které používají velké obrazovky s inteligentním výpočtem na pozadí, aby vytvořily neviditelné viditelným.
A zde už se bavíme i o udržitelnosti.
Takže tým se může dívat na všechny části, které zahřívají strukturu a vybírat si a následně vidět koncový výsledek, který je zobrazen na obrazovce.
Takže aby měly obrázky význam, jsou nutné tři složky:
První složkou, ještě jednou, je objasnit myšlenky pomocí vizualizace.
Zadruhé, obrázky musí být interaktivní.
A zatřetí, musí být trvalé.
A já věřím tomu, že tyto tři principy mohou být uplatněny k řešení některých velmi obtížných problémů, kterým dnes ve světě čelíme. Díky. (Potlesk)
Jsme v Národní galerii v Londýně a díváme se na Masacciův obraz Madona s dítětem.
Pochází přibližně z roku 1426.
Je to jeden z nejvýznamnějších obrazů západního umění. Je to velice důležitý obraz.
Takový naturalismus nebyl k vidění po staletí, přestože je obraz zasazen do gotického rámu s lomeným obloukem.
A ten klasicismus, korintské sloupy na trůnu a ta samotná postava. Mariina monumentálnost, u které lze vidět podobu s antickými sochami.
Její klín působí tak trojrozměrně. Světlo dopadá zleva a osvětluje její roucho.
Navazuje na příslib z minulého století.
Na Giotta. Giotto byl na počátku důležitého přechodu k lidštějšímu a empiričtějšímu zobrazování postav lidí, Krista a Marie.
Tento proces pokračuje několik generací a pak se zastavuje v polovině století. Někteří tvrdí, že kvůli černému moru, ekonomickým problémům, atd.
V pak v 1. čtvrtině 15. století vidíme, že se Giottův příslib vyplňuje u Masaccia.
On měl ale k dispozici náčiní, které Giotto neměl.
Masaccio má lineární perspektivu.
Díky Brunelleschimu. Přesně tak. Ten vynalezl metodu na vytvoření iluze prostoru na plochém povrchu.
Masaccio byl první, kdo tuto perspektivu použil mimo architekturu.
Vidíme kolmice nebo úhlopříčky, které jako by mizí v prostoru samotného trůnu. Vzniká dojem, že Marie opravdu sedí na trůnu.
Dříve byly často v pozadí dekorativní látky, závěsy nebo plátno, což vytvářelo plochý dojem, jako zlaté pozadí tady.
Je to zvláštní, protože Masaccio nám ukazuje staré věci jako to pozadí, namísto kterého bychom čekali část oltáře.
Ale naopak trůn namalovaný pomocí lineární perspektivy, je velice uvěřitelný a realistický.
Podívejme se na tradiční plochou svatozář kolem Mariiny hlavy a porovnejme ji s inovativnější Kristovou svatozáří, kterou vidíme z úhlu.
Je zkreslená perspektivou.
Je to svatozář - nereálná věc, která se tady chová reálně a existuje v prostoru, což je zvláštní.
Pak tu máme v pozadí z každé strany anděly, kteří jsou částečně schovaní za trůnem a zase máme dojem prostorovosti, který je důležitý.
Andělé vepředu drží loutny, které jsou zkreslené perspektivou a také vytváří dojem prostorovosti.
Tento zájem o prostor a naturalismus postav tvoří součást revoluce rané renesance.
Také vidíme určitou intimitu, kterou jsme pozorovali už ve 14. století, ale tady Marie drží Krista v objetí a pečuje o něj.
A Kristus si tady žužlá v puse prsty.
Tady vypadá víc jako dítě v porovnání s dřívějšími obrazy.
Není zobrazen jako malý muž, jeho hlava odpovídá velikosti těla.
Je baculatý a žužlá si prsty jako dítě.
V ruce drží hroznové víno, což je velmi důležité, protože je předzvěstí vína, na které se odkazuje při svátosti oltářní a poslední večeři Páně, když Kristus říká:
"Toto je má krev." Přestože je tu zobrazena láskyplná chvíle, máme tu odkaz na Kristovu smrt.
Ta modrá barva, ve které je Marie často zobrazována, je tak zářivá.
Vyráběla se z lazuritu a byla to ta nejdražší barva, takže je do ní zahalena právě Marie.
Přesně tak.
Blízký vztah mezi postavami dělá obraz přístupnější divákovi. To bylo v renesanci stále důležitější.
Je tu další odkaz na Kristovu smrt.
Vzor na schodě pod trůnem. Takový vzor se často vyrýval na římské sarkofágy.
Je to odkaz na Kristovo uložení do hrobu.
A další předzvěst Kristovy smrti.
Pod tímto schodem je další odkaz.
Za andělem s loutnou vlevo, za jeho křídlem vidíme stín. Protože světlo přichází zleva, nasvědčuje to tomu, že tento obraz neměl být původně vystavován samotný.
Byl pravděpodobně součástí polyptychu a na dalších obrazech mohly být vlevo další postavy.
Je to takové vodítko, že obraz teď nevypadá tak, jak byl původně zamýšlen.
Takže tam mohla být další postava, která vrhá ten stín.
A stíny se nemalovaly od dob starověkých Římanů.
Masaccio tady předvedl něco velice převratného.
Stíny pomáhají vytvářet dojem trojrozměrnosti, takže Marie s Kristem vypadají, že jsou přímo tady před námi jako skutečné postavy v prostoru.
A vytváří spojení mezi námi, jako lidmi v trojrozměrném prostoru, a postavami, které se nám sice podobají, ale jsou božské a existují v prostoru obrazu. (hudba)
Ahoj, jsem John Green.
Tohle je kurz světové historie.
Dnes budeme mluvit o dekolonizaci.
Říše, které Evropané vytvořily v 19. století se ukázaly stabilní a trvalé asi jako Čingischánova říše, a vedly k státům, které známe a máme rádi.
Jo, koukám na tebe Burundi.
(zpěv) Vědělo, že jsi mé Burundi?
Jsi všechno... (hudba)
Nepřerušuj intro!
Zpívám jako anděl.
(hudba)
Takže, pokud pokud vám není víc než 60, což není, poznali jste jenom svět národních států.
Ale jak je vidět u Egypta, Alexandra Velikého,
Číny, Říma, i u Mongolů, kteří pro jednou, nejsou výjimkou, (hudba) a u Osmanů, Američanů, říše představovaly dominantní způsob, našeho politického uspořádání, nebo aspoň, jak ostatní lidé organizovali nás.
Žák:
Pane Greene, pro ně by Hvězdné války měly úplně jiný význam?
Většina by řekla:
"Do toho Impérium!
Zničte rebely!"
Jo, taky by by říkali:
"Co je tohle za obrazovku," "která ukazuje události, co se nikdy nestaly?"
Taky se nikdy nedozvíte, co se stalo po vítězství Rebelů v Hvězdných válkách. Jak jsme viděli u Francouzské revoluce a Arabského jara, revoluce je často ta snadnější část.
Zničení hvězdy smrti je těžký, ale zkuste si uzavřít obchodní dohodu s Gungany.
Každopádně ve 20. století to nebylo poprvé, kdy se říše rozpadly.
Vzpomeňte na Řím, Persii, a na Americkou revoluci, která skončila jeden evropský imperiální experiment.
Ale ve všech příkladech impéria vrátila úder.
(smích)
Chápete to?
VB ztratila 13 kolonií, ale později podmanila půlku Afriky a celou Indii.
Současná dekolonizace je zvláštní, protože až doposud žádné impérium nenahradilo jiné.
A to díky 2. světové válce, protože Spojenci bojovali, aby zastavili Třetí říši.
Hitler chtěl dobýt střední Evropu, Afriku a možná i Blízký Východ. A to, že Spojenci porazili nacisty diskreditovalo celou myšlenku říší.
Takže, Britové, Francouzi nemohli říct jednotkám z kolonií, které bojovali vedle nich,
"Děkujeme moc za pomoc..." "...odvrátit německé imperiální ambice."
"A jako odměnu, prosím, odevzdejte pušky" "a vraťte se do stavu podmanění."
Navíc většina kolonizátorů, jako Francie, Británie, Japonsko, byla významně oslabena kvůli druhé světové válce, protože to u nich vypadalo asi takhle nějak.
Takže poválečná dekolonizace proběhla všude.
Z Indie, která byla britskou kolonií, se staly 3 nezávislé státy.
Mimochodem, je tohle Gándhí nebo je to Ben Kingsley hrající Gándhího. Ve francouzské Indočíně vznikla Kambodža, Laos a Vietnam.
Ale, když mluvíme o dekolonizaci, vybaví se nám Afrika, která se z tohohle proměnila v tohle.
Zjednodušujeme, protože musíme, protože až doposud měla podobné znaky napříč Afro-Eurasií.
Objevila se během Studené války, proto si nové státy musely vybrat mezi vlivem socialismu a kapitalismu, které je ovlivnily. Některé nové státy nakonec přijaly formu demokracie, cesta byla často trnitá.
Dekolonizace také často zahrnovala násilí.
Obvykle svržení koloniálních elit.
Ale podívejme se na nejznámější nenásilnou dekolonizaci. Nebo údajně nenásilnou.
Tu v Indii.
Takže příběh začíná v roce 1885, kdy byl založen Indický národní kongres.
Lídři kongresu a další nacionalisté obvykle pocházeli z elitních kast.
Původně ani nepožadovali nezávislost na Británii, ale chtěli vytvořit moderní indický stát, spíše než návrat k před-koloniálnímu útvaru, možná proto, že Indie byla a stále je velmi rozdílná a spojená do jednoho státu pouze za vlády jedné nebo druhé skupiny, ať už to byli Maurjové, Guptové, Mughalové nebo Britové.
Do myšlenkové bubliny!
Nejznámější indický nacionalista,
Mohandas K. Gándhí, byl fascinující člověk.
Narozen v bohaté rodině, vystudoval právo v Anglii.
Je známý tím, že si vyráběl šaty, držel dlouhé půsty a bojoval proti chudobě, za zlepšení práv žen a Indie nezávislé na Británii.
V rámci dekolonizace, se vymyká kvůli nenásilným prostředkům a jejich spojením s mytologizovaným pohledem na indickou historii.
Nakonec, v indické historii a eposech je násilí už dost. Ale Gándhí zvládl odvrátit od minulosti a použít nenásilné prostředky ke změně.
Gándhí a jeho krajan Džaváharlál Néhrú věřili, že v jednotné Indii můžou vládnout indické elity a nějak překonat napětí mezi hinduistickou majoritou a početnou muslimskou menšinou.
Ale byli méně praktičtí než jejich současník,
Muhammad Alí Džinnáh, vůdce Muslimské ligy, který cítil, podle historika A. Embryho, že jednotná Indie, o které mluvil Kongres, byla umělá, vytvořená a udržovaná britskými bajonety.
Džinnáh měl pravdu.
V roce 1947 Britové opustili Indii a bývalá kolonie byla rozdělena na Indii a západní a východní Pákistán.
Z poslední části se stal Bangladéš v roce 1971.
No, je jednoduché gratulovat britské a indické vládě za řádné a nenásilné předání moci
Realita dělení, ale nebyla řádná ani nenásilná.
Okolo 12 milionů lidí bylo vysídleno, hinduisté z Pákistánu do Indie a Muslimové z Indie do Pákistánu.
Lidé opouštěli své domy, někdy proti své vůli, což doprovázelo násilí a zhruba půl milionu lidí bylo zabito.
To je víc než ve válce Indonésie za nezávislost.
Takže, i když je pravda, že masivní protesty donutily Brity k odchodu, a dekolonizace byla nenásilná, vznik nezávislých států násilí provázelo.
Dík myšlenková bublino.
Všechno násilí trápilo Gándího, jehož dlouhé a opakované hladovky na zastavení bojů, končily různě.
Nakonec byl zavražděn hinduistickým nacionalistou, který cítil, že Gándhí byl nakloněný muslimům.
Oh, čas na otevřený dopis?
(zvuk harfy)
Otevřený dopis hladovkářům.
Nejdřív se podívejme, co je v tajné přihrádce.
Muffin?
Stane, to je prostě krutý.
Jsou od stážistky k oslavě svátku, který sama vymyslela, aby oslavila výročí její nezadanosti.
Milí hladovkáři, pamatujete si na to, když jsem říkal, že Gándhí se obrátil k indické minulosti?
Hm, vypadá to, že protestní hladovění v Indii pochází až z 5. století před naším letopočtem.
Hladovky drželi lidé na celé zemi včetně britských a amerických sufražetek, které je drželi za právo volit.
V před-křesťanském Irsku, když jste vás někdo poškodil, sedli jste si před jeho dveře a hladověli, dokud vaše stížnost nebyla vyřešena.
Někdy to fungovalo.
Opravdu Vás obdivuji, hladovkáři, ale chybí mi Vaše odvaha.
A taky tohle je super muffin.
(mumlá)
Od dosažení nezávislosti Indie zaznamenala velký úspěch, ačkoliv o složitosti růstu indického kapitalismu až příště.
Teď se ale podíváme se do Indonésie.
Velký stát na více než 13 000 ostrovech, který byl opomíjen v Crash Course kvůli dlouhodobému zaujetí proti ostrovům.
Nikdy jsme třeba nezmínili Grónsko,
Gróňané si samozřejmě nestěžovali, protože nemají internet.
Takže Holanďané využívali kolonie pomocí systému cultuurstelsel, ve kterém všichni rolníci museli vyčlenit 1/5 půdy, kde pěstovali plodiny na export do Nizozemí.
To tvořilo 25% nizozemského rozpočtu, což vysvětluje, proč mají stylové budovy, přestože technicky žijí pod vodou.
Jsou něco jako krevety.
Tento systém nebyl v Indonésii moc populární a Nizozemci toho na oplátku moc nenabídli.
Nemohli ani bránit kolonie před Japonci, kteří je okupovali za 2. světové války, během níž pokročil indonéský nacionalismus díky umístění Indonésanů do prominentních mocenských pozic, včetně Sukarna, který se stal prvním premiérem Indonésie.
Po válce se Nizozemci snažili s britskou pomocí udržet Indonésii, takzvanými policejními akcemi, které trvaly více než 4 roky. Nakonec Indonésie získala nezávislost v r. 1950.
Ve francouzských takzvané Indočíně, která nebyla ani indická ani čínská, to bylo trochu dramatičtější.
Konec kolonizace byl katastrofální v Kambodži, kde vláda sedmáctiletého Norodoma Sihanuka vedla k nástupu Rudých Khmérů, kteří zmasakrovali neuvěřitelných 21% kambodžské populace mezi lety 1975 a 1979.
Ve Vietnamu Francouzi bojovali s komunisty vedenými nacionalisty, obzvláště s Ho Či Minem, skoro od té doby, co skončila 2. světová válka do roku 1954, kdy byli Francouzi poraženi a Američani zaslechli, že je tu volná válka, tak rychle nahradili Francouze, do r. 1975, kdy komunisté začali plně kontrolovat Vietnam.
I když je Vietnam komunistický, nebrání mu to ve výrobě různého zboží, které v Americe máme rádi jako třeba tenisky.
Víc o tom příště, ale teď k Egyptu.
Pamatujete si, že Egypt zbankrotoval, když se pokoušel industrializovat a od té doby mu vládl egyptský král, kterého řídili Britové.
I když byl technicky Egypt nezávislý od roku 1922, byla to velmi závislá nezávislost, to se změnilo v 50. letech, kdy armáda svrhla krále.
Důstojník, který vedl puč, byl Gemal Abdul Násir, který se ukázal jako obratný hráč při jednání s USA i SSSR k prospěchu Egypta.
Násir byl sekulární nacionalista. On i jeho následníci chápali ostatní anti-imperialistické nacionalisty v Egyptě jako Muslimské bratrstvo jako hrozbu.
Když se Násir dostal k moci, zakázal Muslimské bratry a donutil k ilegalitě, kde zmizeli a už nikdy nedělali žádné problémy.
Počkat?
Cože?
Fakt?
A nakonec střední a jižní Afrika.
Jeden z nejhorších pozůstatků kolonialismu byla jeho geografie.
Hranice kolonií se staly hranicemi nových národních států, i tam, kde byly hranice arbitrární nebo i zhoubné.
Nejznámější příklad je Rwanda, kde dva velmi odlišné kmeny Hutuů a Tutsiů utvořili jeden stát, ale obecně zaměření kolonistů na využití zdrojů poškodilo tyto nové státy.
Evropané měli přinést civilizaci a ekonomický rozvoj do kolonií, ale rozvoj se soustředil na to, aby vybudovali infrastrukturu k těžbě surovin a jejich exportu pryč.
To, zda Evropské mocnosti vědomě sabotovali rozvoj v Africe je sporné téma, od kterého se budeme držet dál, ale je nezvratné, že když Evropané odešli, africké státy neměly potřebné instituce k tomu, aby uspěli v poválečném průmyslovém světě.
Například měli jen velmi málo škol a ještě méně univerzit.
Když Kongo dosáhlo nezávislosti na Belgii v roce 1960, v 14 milionovém národě bylo jen 16 absolventů vysoké školy.
V mnoha nových zemích tradiční elity byly poškozeny imperialismem.
Většina Evropanů nevládla svým africkým državám přímo, ale spíše pomocí místních vládců. Když Evropané odešli, tito místní vládci a vyšší třídy byli vnímáni jako nelegitimní kolaboranti.
To znamenalo, že nová skupina vládců musela vzniknout a nahradit je, často s minimem zkušeností ve vládě.
Třeba zimbabwský diktátor
Robert Mugabe byl středoškolský učitel.
Vezměte si z toho ponaučení.
Vaši učitelé mohou mít diktátorské ambice.
Ale většina vládců se chopila moci díky armádě.
Jako Joseph Mobutu v Kongu, který vládl od roku 1965 do své smrti v roce 1997.
Idi Amin byl vojenský diktátor v Ugandě od roku 1971 do 1979.
Muammar Kaddáfí vládl Libyi mezi lety 1977 a 2011.
Seznam pokračuje, ale nechci, abystě měli špatný dojem z Afriky.
Ačkoliv kontinent není tak svobodný a rozvinutý jako jiné regiony na světě, mnoho afrických států ukazuje silné a konzistentní známky růstu, i přes výzvy dekolonizace.
Například gramotnost v Botswaně vzrostla z 70% na 85% během posledních 15 let a její HDP rostlo o 5%.
Ekonomika Beninu rostla každý rok v posledních 12 letech, což je lepší než Evropa nebo USA.
V roce 2002 střední délka života v Keni byla 47 let, dnes je to 63 let.
Etiopské HDP na obyvatele se zdvojnásobil za posledních 10 let a v Mauritánii klesla úmrtnost novorozenců o více než 40%.
Tento pokrok je nevyrovnaný a křehký, ale je důležité zaznamenat, že tyto státy v průměru existovaly o 13 let méně než můj otec.
Samozřejmě, zkušenosti s pádem impérií nám nedaly příliš naděje, ale mnoho obyvatel těchto nových států vidí reálný pokrok.
Ačkoliv katastrofa může číhat za rohem.
Je to komplikované.
Více než kdy předtím se snažíme říct příběh lidstva zevnitř příběhu lidstva.
Díky za zhlédnutí.
Uvidíme se příště.
Máme vypočítat 9,005 minus 3,6 nebo bychom se na to mohli dívat jako na 9 a 5 tisícin minus 3 a 6 desetin.
Kdykoliv odečítáte desetinná čísla, nejdůležitějším bodem... a platí to i pro sčítání... ... je seřazení těch desetinných čísel.
Takže toto je 9,005 minus 3,6.
Seřadili jsme si desetinná čísla a teď jsme připraveni odčítat.
Nyní můžeme odčítat.
Takže začneme tady.
Máme 5 minus nic.
Můžete si představit, že k 3,6, nebo k 3 a 6 desetinám, můžeme tady přidat dvě 0 a bylo by to to samé jako 3 a 600 tisícin, což je to samé jako 6 desetin.
Když se na to podíváte takto, okey, 5 minus 0 je nic, a tak tady prostě napíšete 5.
Nebo můžete říct, že když tam nic není, bude to 5 minus nic, což je 5.
Pak máte 0 minus 0, což je prostě 0.
A pak máte 0 minus 6.
A nemůžete odečíst 6 od 0.
Takže potřebujeme dostat něco na tohle místo a v podstatě to přeskupíme.
Vezmeme 1 od 9, takže pojďme na to.
Odebereme 1 od 9, takže se z toho stane 8.
A musíme něco udělat s tou 1.
Vložíme ji na řád desetin.
Nyní myslete na to, že 1 celá se rovná 10 desetinám.
Toto je řád desetin.
Takže z tohoto se stane 10.
Někdy se učí, že si tu 1 půjčujete, ale vy si ji doopravdy berete a vlastně si berete 10 z toho řádu vlevo.
Takže 1 celá se rovná 10 desetinám, jsme na řádu desetin.
Takže máte 10 minus 6.
Vyměním barvy.
10 minus 6 je 4.
Přímo tady máte svoji desetinnou čárku, a pak máte 8 minus 3 je 5.
Takže 9,005 minus 3,6 je 5,405.
Nějaký čas mě zajímal placebo efekt, který se může zdát jako zastaralý pro kouzelníka, aby se o něj zajímal, ledaže o tom přemýšlíte ve stejných instancích jako já, což znamená "něco falešného je uvěřeno někým že je to opravdové."
Jinými slovy, cukrové prášky mají měřitelný efekt v některých specifických studiích, placebo efekt jen protože si člověk myslí že to co se mu děje je farmaceutické nebo tak nějak...
Pro management bolesti, například, když tomu uvěří, dá se změřit efekt na těle nazývaný placebo efektem.
Něco nepravého se stane něčím reálným protože někdo to tak vnímá.
Abychom si rozuměli, chci vám ukázat na začátek primitivní velmi jednoduchý kouzelnický trik.
A ukážu vám, jak to funguje.
Tohle je trik, který je v každé kouzelnické knize pro děti minimálně od roku 1950.
Naučil jsem se ho sám z Cub Scout Magic v roce 1970.
Udělám ho pro vás a pak ho vysvětlím.
A potom vysvětlím, proč jsem ho vysvětlil.
Tak, tohle se stane.
Nůž, který si můžete prozkoumat, moje ruka, kterou můžete zkoumat také.
Budu držet nůž ve své pěsti - takhle.
Vyhrnu si svůj rukáv.
Aby jste viděli, že nic nesjde z mého rukávu nahoru ani dolů. Zmáčknu svoje zápěstí právě tady.
Takhle můžete vidět, že v žádném případě nemůže nic projet. Dokud to tady mačkám nic nemůže sjet nahoru ani dolů z mého rukávu.
Účel je velmi jednoduchý.
Otevřu svoji ruku a doufejme, jestli je všechno správně, můj čistý animální magnetismus bude držet tento nůž.
Vlastně je držen tak pevně na místě, že jím mohu třást, a nůž neodpadne.
A můžete si všechno prohlédnout. ta-da!
(potlesk)
Takže to je trik, který často učím malé děti, které se zajímají o kouzla, protože se můžete naučit hodně o klamání tím, že studujete tento velmi -- i když je to velmi jednoduchý trik - metodologicky.
Pravděpodobně většina z vás tento trik zná.
Co se děje, je tohle.
Držím nůž v ruce.
Říkám, že budu kontrolovat držení na mém zápěstí abych se ujistil, že nic nesjede dolů a nahoru mým rukávem, to je lež.
Důvod, proč držím moje zápěstí je protože tohle je vlastně to tajemství iluze.
Ve chvíli, když se moje ruka posune od vás že ji nevidíte, tento prst právě tady, můj ukazováček posune odtud do pozice ukazující právě takhle.
Velmi pěkné.
Někdo, kdo nezažil dětství je právě tam někde.
(smích)
Takže to jde odsud sem, ano?
A jak se posouvám okolo, můj prst se posune.
A mohli bychom mluvit o tom, proč je to iluzorní, proč jste si nevšimli, že jsou tady jen tři prsty, protože podvědomí a schopnost, jak zpracovává informaci, nepočítá jedna, dva, tři.
Všechno skupí.
Ale to není to, o čem to je. Ano?
A potom otevřu moji ruku.
Očividně to přiléhá, ale ne kvůli animálnímu magnetivismu, ale přes trik, můj ukazováček to drží.
A potom, když zavřu svůj prst, stejná věc, jako když jsem se otočil zpět, tento pohyb zakryje pohyb mého prstu nazpět.
Dám tuto ruku pryč.
Dám nůž pryč.
Tady je trik, který můžete dělat pro přátele a sousedy.
Děkuji.
Nyní (smích) co to má společného s placebo efektem?
Četl jsem studii, před rokem nebo tak nějak která opravdu hluboko šokovala.
Nejsem doktor ani vědec, takže pro mě to byla udivující věc.
Když jste poskytovali placebo v podobě bílé pilulky, tak jak vypadá aspirin, je to jen bílá kulatá pilulka, má to nějaký jistý měřitelný efekt.
Ale když jste změnili formu, ve které bylo placebo, jako že uděláte menší prášek, barvy modré a vyrazíte na vrch písmeno, je to vlastně měřitelné více efektivně.
I když žádná z těchto věcí nemá farmaceutický efekt -- jsou to cukrové prášky.
Ale bílé prášky nejsou tak dobré jako modré.
Co?
(smích) To mě opravdu rozházelo.
Objevilo se, že to není konec.
Když máte kapsle, jsou více efektivní než tabletky v jakékoliv podobě.
Barevné kapsle, které jsou žluté na jedné a červené na druhé straně jsou lepší než bílé kapsle.
Dávkování s tím má něco společného.
Jedna pilulka dvakrát denně není tak dobrá jako tři tabletky -- Nepamatuju si přesně statistiky. Omlouvám se.
Ale pointa je v .... (Smích)... Dávkování to také ovlivňuje.
A forma to také ovlivňuje.
A když chcete to podstatné z placeba musíte jít až k jehle.
Správně?
Stříkačka s nějakou lhostejnou --- několik kubických centimetrů (CC) něčeho neutrálního, A stříknete to do pacienta ...
Myslí si, že to má tak obrovský efekt. Je to daleko silnější než bílá pilulka.
Je to opravdu, tento graf, ukážu vám to někdy jindy, když budeme mít slidy.
Pointa je, že bílá pilulka není tak dobrá jako modrá a ta není tak dobrá jako kapsle a ta není tak dobrá jako jehla.
A nic z toho nemá skutečnou farmaceutickou hodnotu.
Je to jen vaše přesvědčení, které to dělá reálným pro vaše tělo a dělá to silnější efekt.
Chtěl jsem vidět, jestli bych mohl vzít tuto myšlenku a dát ji do kouzelného triku.
A vzít něco, co je očividně klamný trik a udělat z něj jako opravdový.
A víme z téhle studie že když chcete realitu, jdete do jehly.
Tohle je sedmi palcová (18 cm) jehlice. Je velmi ostrá. A já ji dám trošku sterilizovat.
To je opravdu moje maso.
To není Damianovo speciálně vyrostlé maso.
To je moje pokožka.
Není to holywoodský speciální efekt.
Proniknu do mé pokožky a povedu tuhle jehlu do druhou stranu.
Pokud jste citliví -- (smích) pokud omdléváte rychle -- Dělal jsem to pro jedny přátele minulou noc v hotelu a někteří lidé, které jsem neznal a jedna žena málem odpadla.
Takže pokud omdléváte jednoduše dívejte se jinak dalších 30 -- vlastně, víte co, udělám tu nejhorší část nejdříve bez vás.
Uvidíte, můžete se dívat jinam, když chcete.
Tak, tady je to, co se stane, začátek mého masa na spodní části mé paže, kde jsem právě udělal malé proniknutí.
Omlouvám se.
Straším tě?
A potom právě přes moji drobnou pokožku a potom na druhou stranu právě takhle.
Teď jsme nutně ve stejné pozici jako předtím s trikem s nožem.
(Smích)
Trošku.
Ale nemůžete počítat moje prsty nebo ano?
Tohle je jeden, dva tři, čtyři, pět.
Ano, dobře...
Vím, co si lidé myslí, když to vidí.
"Ano, on není jistě tak pitomý, aby se píchnul přes svoji pokožku, aby nás pobavil na pár minut."
Tak mě nechte abych vám dal malé nakouknutí.
Jak to vypadá?
Velmi dobře.
(smích)
Ano, já vím.
(smích)
A lidé vzadu říkají "Okej.
Opravdu jsem to neviděl."
Lidé doma se teď posouvají.
Nechte mě, ať vám ukážu bližší pohled.
To je opravdu moje pokožka.
Není to holywoodský speciální efekt.
To je moje maso a můžu to točit dokola.
Jestli se vám chce omdlít, dívejte se jinam, nedívejte se na tu věc.
Lidé vzadu nebo lidé na videu, kteří se na to budou dívat řeknou:
"No jo, to vypadá trošku čistě v nějakém efektu, ale kdybyste byli tady -- podívejte se, tady je díra, kdyby to bylo reálné, krvácelo by to.
Nechte mě, abych vám ukázal nějakou krev.
(smích)
Ano, tady je.
(potlesk)
(smích)
Teď normálně bych tu jehlu vyndal.
Očistil bych moji paži a ukázal vám, že tady nejsou žádná zranění, ale myslím, že v tomto kontextu a s potuchou, že dělám něco nereálného a převádím do něčeho reálného, vás tady nechám a odcházím.
(smích)
Uvidím vás několikrát během dalších několika dní.
Doufám, že se na to těšíte.
Děkuji.
(smích) (Potlesk)
Když dělá Federální rezervní tradiční operace na otevřeném trhu, co dělá je, že Fed doslova tiskne peníze, které nemusí být nutně hotovost. Mohou to být elektronické peníze. A používá ty peníze k nákupu krátkodobých státních cenných papírů na otevřeném trhu.
Proto se to nazývá operace na otevřeném trhu.
Výměnou za to dostane státní cenné papíry.
Pokladniční poukázky.
Celý smysl tohohle je, zvýšit poptávku po pokladničních poukázkách a zvýšit tak cenu pokladničních poukázek a snížit úrokovou sazbu. Ale hlavní smysl je, že vezme tyhle vytištěné peníze a dá je do bankovního systému.
Protože nakupuje pokladniční poukázky jen od lidí nebo od bank nebo od institucí a potom tito lidé vezmou hotovost, kterou právě dostali za tyhle pokladniční poukázky a uloží ji do bank.
Půjdou a uloží to třeba do Banky 1, potom do Banky 2. A od té doby, co jsou v Bance 1 a Bance 2 peníze, nabídka peněz se zvyšuje. ... a také poptávka po rezervách roste. Tahle hotovost zde to jsou rezervy.
Tohle jsou rezervy.
Poptávka po rezervách klesá. Možná před tím, než tyto peníze vstoupily do systému, Bance 2 třeba docházely rezervy, ale nyní lidé uložili peníze do Banky 2, takže Banka 2 tolik nepotřebuje.
Mluvím zde o základních penězích, potom sazba za jednodenní půjčování mezi bankami bude klesat.
Cena peněz půjde dolů. To je to, co je sazba Federálních fondů. Je to cílová sazba.
Budu říkat sazba Federálních fondů. Je to cílová sazba, kterou Fed nastavuje pro jednodenní půjčování rezerv mezi bankami.
To je sazba Federálních fondů a ta bude klesat a tak se Fed snaží nastavovat sazbu Federálních fondů.
Nyní rychle přejdeme k situaci, ve které jsme nyní.
A sazba Federálních fondů je skoro na nule.
Ale Fed chce stále pumpovat peníze do ekonomiky a chce to dělat cílenějším způsobem. Nyní co dělá je, že stále tiskne peníze, ale používá ty peníze k nákupu jiných věcí. Může to být dlouhodobější dluh, může kupovat pokladniční poukázky s delší dobou splatnosti.
Nebo může dokonce kupovat naprosto odlišná aktiva. Může nakupovat cenné papíry kryté hypotékou. A smysl není jen zvýšit peněžní zásobu, smysl kvantitativního uvolňování je svým způsobem urovnat to, co se děje v určitých částech trhu.
A tak když si myslí, že na trhu cenných papírů krytých hypotékami je blokáda, tak to je důvod, proč tam participují.
Tohle tady je kvantitativní uvolňování.
Myslím, že nádherná Malin to vystihla skvěle:
Každý muž by měl mít příležitost vypěstovat si trochu přepychu.
Dámy a pánové, především však
Mo bratři a Mo sestry -- (Smích) -- v následujících 17 minutách se s vámi podělím o moji pouť vedoucí k Movembru a jak jsme během ní přeformulovali charitu, proces světové spolupráce vědců zkoumajících rakovinu prostaty, a doufám, že vás takto inspiruji k tomu, abyste za svůj život vytvořili něco výjimečného, něco významného, co se rozroste a změní svět k lepšímu.
Nejčastěji se mě lidi ptají na to, jak to všechno začalo. Odpovím na to hned teď, abych to nemusel vysvětlovat večer u skleničky.
Jak vznikl Movember?
Obvykle charitu něco zapříčiní a organizují ji lidé, kterých se daná věc dotýká.
Tito lidé pak uspořádají událost a také zřídí nadační fond.
Takto vzniká většina charit.
To se netýká Movemberu, který začal v tradičním australském duchu.
Jednoho nedělního odpoledne jsme s bratrem a dalšími kamarády popíjeli piva a jak jsem tak pozoroval okolní svět a piva přibývala, konverzace se stočila k módě 70. let -- (Smích) -- a jak se všechny módní hity minulosti vrací zpět.
"Musí existovat něco, co se nevrátilo." (Smích)
Po jednom dalším pivu vyplulo na povrch téma knírů.
Kam zmizely všechny kníry?
(Smích)
Hodně se pak ještě pilo a celý den skončil s předsevzetím, že vrátíme kníru zašlou slávu.
(Smích)
V Austrálii je "mo" slang pro knír, (anglicky moustache, pozn. překl.) takže jsme měsíc listopad (anglicky November) přejmenovali na "Movember" a ustanovili několik základních pravidel, která platí dodnes.
Začněte listopad hladce oholen, pěstujte si svůj knír -- žádné vousy, ani bradku, pěknej knír -- po celý listopad. Pak jsme se domluvili, že se na konci měsíce sejdeme a uděláme knírkovou party a udělíme ceny pro nejlepší a samozřejmě také nejhorší knírek. (Smích)
Věřte mi, že když jsme si pěstovali v roce 2003 knír, tehdy nás bylo takových 30, před ironickým hipster hnutím, -- (Smích) -- vyvolalo to hodně pozdvižení. (Smích)
Šéf mi nechtěl dovolit navštěvovat klienty.
Má tehdejší přítelkyně, už jí není, -- (Smích) -- knír nenáviděla.
Rodiče od nás odháněli své děti.
(Smích)
My jsme se však na konci měsíce sešli a oslavili naši pouť. A že bylo co slavit.
Zažili jsme spoustu zábavy a v roce 2004 jsem lidem řekl:
"Byla to paráda.
Musíme to zlegitimizovat, aby nám to procházelo každý rok." (Smích)
Začali jsme o tom uvažovat a inspirací nám byly ženy zabývající se rakovinou prsu.
Přišli jsme na to, že pro muže nic takového neexistuje.
Proč?
Proč bychom nemohli pěstovat své kníry a zároveň udělat něco pro mužské zdraví?
Prozkoumal jsem tuto problematiku a zjistil, že rakovina prostaty je mužským ekvivalentem rakoviny prsu co se týče počtu mužů, kteří na ni umřou a jsou jí diagnostikováni.
V této oblasti ale neexistovala žádná iniciativa, a tak jsme snoubili pěstování kníru s rakovinou prostaty a vytvořili náš slogan:
"Měníme tvář mužského zdraví."
Krásně to vystihuje naši výzvu -- změnit váš vzhled během 30 dnů -- a také výsledek, kterého chceme dosáhnout: informovanější muži v oblasti svého zdraví, kteří lépe porozumí zdravotním rizikům, kterým čelí.
S touto představou jsem poté bez ohlášení zavolal řediteli Prostate Cancer Foundation (Nadace proti rakovině prostaty) a řekl jsem mu:
"Mám skvělý nápad, který naprosto přetransformuje vaši organizaci."
(Smích)
Nechtěl jsem s ním probírat detaily přes telefon a tak jsem ho přesvědčil, abychom si zašli v Melbourne na kafe. Tehdy se psal rok 2004.
Sešli jsme se a sdělil jsem mu mou vizi o mužích pěstujících si knír napříč Austrálií, šíření povědomí o této problematice a získávání peněz pro jeho organizaci.
Ke zlegitimnění jsem potřeboval jeho spolupráci.
"Na konci měsíce se sejdeme a uspořádáme knírkovou party, budou tam dýdžejové, vzdáme holt životu a změníme tvář mužského zdraví."
Podíval se na mě tak, zasmál se a řekl:
"Adame, je to vskutku neotřelá myšlenka, ale my jsme ultrakonzervativní organizace.
S tebou nemůžeme mít nic společného." (Smích)
Tenkrát jsem zaplatil za kafe -- (Smích) -- a jak jsme si potřásli rukama, jeho poslední slova byla:
"Poslyš, pokud se ti podaří vybrat nějaké peníze, rádi je přijmeme." (Smích)
Ten rok jsem se naučil důležitost vytrvalosti.
Vytrvali jsme, přesvědčili jsme 450 mužů, aby si vypěstovali knírek a celkově jsme vybrali 54 000 dolarů, z nichž každý cent byl věnován oné australské Nadaci proti rakovině prostaty, což tehdy představovalo největší částku, kterou kdy obdrželi.
Od té doby se můj život točí kolem kníru.
Každý den se probudím, vstanu a celý můj život je o kníru.
(Smích)
V podstatě jsem pěstovatel knírů.
(Smích)
A sezóna mi začíná v listopadu.
(Potlesk) (Potlesk)
V roce 2005 nabyla kampaň většího spádu, v Austrálii a pak i na Novém Zélandu sklidila větší úspěch a v roce 2006 jsme dosáhli klíčového bodu.
Bylo to natolik časově náročné, že jsme tím trávili celé víkendy a tak jsme se rozhodli, že to buď ukončíme, anebo vymyslíme způsob, jak Movember financovat, abych tak mohl opustit mou práci a víc se věnovat vylepšení organizace.
Je vskutku zajímavé snažit se najít způsob, jak financovat fundraisingovou organizaci postavenou na pěstování knírů.
(Smích)
Můžu vás ujistit, že vám peníze dá málokdo, dokonce nám nepřispěla ani Nadace proti rakovině prostaty, pro kterou jsme v té době vybrali kolem 1,2 milionu dolarů.
Znovu jsme vytrvali, přidal se k nám Foster's Brewing a poskytl nám první sponzorství, což stačilo na to, abych opustil svou práci a namísto toho poskytoval poradenství.
S blížícím se Movemberem v roce 2006 jsme vyčerpali všechny peníze od Foster's a také všechny mé úspory a v podstatě jsme byli na nule a museli jsme přesvědčit všechny naše dodavatele -- kreativní a webové agentury, pořadatelské společnosti a další -- aby odložili termíny faktur na prosinec.
V této fázi jsme nashromáždili dluh ve výši 600 000 dolarů.
Kdyby se nepodařil Movember v roce 2006, jeho čtyři zakladatelé by byli na mizině, byli bychom kníratými bezdomovci sedícími na ulici.
(Smích)
Řekli jsme si ale, že i kdyby se to mělo stát, nebylo by to tak hrozné.
Užijeme si tím hodně srandy a naučilo nás to smyslu chytrého riskování.
V roce 2007 se stala zajímavá věc.
Začali nás kontaktovat Mo bratři z Kanady, Spojených států a Velké Británie s tím, že v jejich zemích pro rakovinu prostaty nic takového není.
Rozšiřte vaši kampaň do těchto zemí.
Proč ne, řekli jsme si.
Pojďme do toho.
Zavolal jsem tedy bez ohlášení kanadskému řediteli Prostate Cancer (Rakovina prostaty) a řekl jsem mu:
"Mám úžasný nápad."
(Smích)
"Naprosto to přetransformuje vaši organizaci.
Nic podrobnějšího vám teď neřeknu. Setkal byste se se mnou, kdybych za vámi přiletěl do Toronta?" Přiletěl jsem tedy za ním, sešli jsme se na ulici Front Street East, sedli si do zasedací místnosti a já mu povídám:
"Muži napříč Kanadou si vypěstují knír a budou tak šířit povědomí o této problematice a získavat finance pro vaši organizaci."
Podíval se na mě, zasmál se a řekl:
"Adame, je to vskutku neotřelý nápad, my jsme ale ultrakonzervativní organizace." (Smích)
Tohle jsem už jednou slyšel.
Vím, kam to směřuje.
Řekl ale:
"Poskytneme ti spolupráci, ale nic do toho neinvestujeme.
Budeš muset najít způsob, jak u nás kampaň rozšířit a rozjet ji.
Použili jsme tedy část peněz, které jsme vybrali v Austrálii, abychom rozšířili kampaň do Kanady, Spojených států a Velké Británie. Udělali jsme to z toho důvodu, že by nám případný úspěch zajistil možnost vybrat celosvětově neskonale víc, než v Austrálii.
Ty peníze podněcují výzkum a výzkum nám zajistí lék.
Nám nejde o nalezení australského léku, nebo kanadského, chceme najít lék.
V roce 2007 jsme tedy rozšířili kampaň do Kanady, kde jsme připravili půdu pro další kroky.
Nesklidili jsme takový úspěch, ve který jsme doufali.
Úspěch v Austrálii a Novém Zélandu v té době nás totiž celé nažhavil.
Ten rok jsme se naučili, jak důležité je být trpělivý a také pochopit místní trh před tím, než si stanovíte příliš vysoké cíle.
Těší mě však, že v roce 2010 se Movember stal opravdu světovou záležitostí.
Kanadská kampaň byla jen o vlásek druhá nejúspěšnější fundraisingová kampaň na světě.
Minulý rok jsme oslovili 450 000 Mo bratrů po celém světě a společně jsme vybrali 77 milionů dolarů.
(Potlesk)
To dělá z Movemberu největšího sponzora výzkumu rakoviny prostaty a podpůrných programů na světě.
Je to neuvěřitelný úspěch, když si nás představíte, jak si pěstujeme knírky.
(Smích)
Předefinovali jsme charitu.
Naše stužky jsou chlupaté.
(Smích)
Našimi vyslanci jsou Mo bratři a Mo sestry, což považuji za jádro našeho úspěchu.
Předáváme jim naši značku a kampaň.
Předáváme jim naši myšlenku a je na nich, jak ji přijmou a interpretují.
Žiji teď v Los Angeles, protože tam sídlí americká Nadace proti rakovině prostaty, a tamější média se mě vždy ptají, protože se tam vše točí kolem celebrit:
"Jaké celebrity jsou vašimi vyslanci?"
"Minulý rok se nám poštěstilo mít 450 000 slavných vyslanců."
Oni na to: "Co tím myslíte?"
Úplně každý Mo bratr a Mo sestra, kteří se zapojí do Movemberu, jsou našimi celebritami, což je klíčem našeho úspěchu.
Chtěl bych se s vámi teď podělit o jeden z mých nejdojemnějších zažitků z Movemberu, který jsem zažil loni tady v Torontu na konci kampaně.
Byl jsem venku s týmem a Movember se chýlil ke konci.
Kampaň zaznamenala skvělý úspěch a přestože jsme už měli poměrně vypito, řekl jsem:
"Víte co? Myslím, že v sobě máme ještě nějakou rezervu." (Smích)
Namačkali jsme se do taxíku, já seděl vzadu a řidič se na mě otočí a řekne:
"Kam máte namířeno?"
"Počkat, vždyť vy máte skvělého kníra!" povídám mu.
(Smích)
"Pěstuju si ho kvůli Movemberu," odpovídá.
"Já taky.
Řekněte mi váš movembrovský příběh."
"Podívejte, vím, že se to týká mužského zdraví, rakoviny prostaty, ale dělám to pro rakovinu prsu."
"Ok, to zní zajímavě," odvětím mu.
"Minulý rok mi ve Srí Lance na rakovinu prsu umřela matka, protože pro nás byla léčba příliš drahá.
Tímto knírem vzdávám hold své mámě."
Všem nám vzadu trochu zaskočilo a neřekl jsem mu, kdo jsem, protože se mi to zdálo nevhodné.
Potřásl jsem si s ním rukou a řekl:
Moc vám děkuji. Vaše máma by na vás byla moc pyšná."
Od té chvíle jsem si uvědomil, že Movember není jen o pěstování knírů z legrace.
Každý, kdo se k této myšlence přidá, ji šíří po svém a hraje důležitou roli ve svém vlastním životě.
Pro nás v Movemberu se zejména zaměřujeme na tři oblasti, ve kterých chceme zaznamenat skutečné výsledky: informovanost a vzdělávání, programy pro pozůstalé a výzkum.
Samozřejmě nás zajímá, kolik vybereme peněz, protože je to velmi dobře měřitelný výstup, já však považuji informovanost a vzdělávání za mnohem důležitější, protože zachraňují a mění životy okamžitě a to nejlépe vystihuje mladý hoch na festivalu South by Southwest v texasském Austinu, kterého jsem potkal začátkem roku.
Přišel ke mně a říká:
"Děkuji, že jste vymysleli Movember."
Já na to:
"Já zas děkuji, že ses do něj zapojil."
Podíval jsem se na něj a pomyslel jsem si:
"Tobě ale žádný knír nevyroste, chlapče." (Smích)
Místo toho jsem mu ale řekl:
"Jaký je tvůj movemberovský příběh?"
"Vypěstoval jsem si ten nejhorší knírek." (Smích)
"Jel jsem na Den díkuvzdaní domů na večeři a konverzace se velice rychle stočila k tomu, co to sakra mám na obličeji." (Smích)
"A jak jsme se tak o tom bavili -- pověděl jsem jim o Movemberu a můj otec za mnou tehdy přišel a šestadvaceti jsem se poprvé bavil s otcem o mužském zdraví.
Probrali jsme rakovinu prostaty a zjistil jsem, že můj děda měl rakovinu prostaty.
Řekl jsem otci, že je dvakrát větší pravděpodobnost, že bude mít stejnou nemoc taky, což nevěděl, a ani nebyl testován."
Takže se teď nechal testovat.
Zapojení mužů v jakémkoli věku do téhle konverzace je kritické a podle mého názoru také mnohem důležitější, než vybrané peníze.
Teď něco k financím, které vybíráme, výzkumu a tomu, jak přetváříme výzkum.
V současnosti sponzorujeme nadaci proti rakovině prostaty ve 13 zemích.
Sponzorujeme stovky, ne-li tisíce institucí a vědců z celého světa a když jsme se nedávno podívali na současnou situaci, zjistili jsme, že existuje skutečný nedostatek spolupráce nejen mezi institucemi navzájem, ale zejména v národním a globálním měřítku.
Platí to o výzkumu rakoviny celosvětově.
Řekli jsme si, super, předefinovali jsme charitu.
Teď musíme pozměnit způsob, jakým tito lidé pracují.
Jak to uděláme?
Vytvořili jsme tak globální akční plán a vybíráme 10 procent vybraných peněz v každé zemí a dáváme je do globálního fondu.
O fond se starají největší odborníci v oblasti rakoviny prostaty a každý rok se sejdou, aby identifikovali nejdůležitejší prioritu, kterou byl minulý rok lepší screeningový test.
Identifikovali jej jako prioritu a pak nabrali 300 vědců z celého světa, kteří se zabývají touto oblastí. Na spolupráci jim přispíváme do výše 5 až 6 milionů dolarů.
Spolupráce je v oblasti rakoviny prostaty výjimkou a my víme, že pomůže urychlit výsledky. že pomůže urychlit výsledky.
Takto měníme oblast výzkumu.
Můj movemberovský příběh je o kreativní myšlence, vášni, vytrvalosti a velké míře trpělivosti, čtyřech kamarádech se čtyřmi kníry, kteří inspirovali místnost lidí, ta inspirovala jedno město, kterým je Melbourne, můj domov.
To město pak inspirovalo stát a ten stát inspiroval národ a tak můžete vytvořit globální hnutí, které mění tvář mužského zdraví.
Jmenuji se Adam Garone a tohle je můj příběh.
Děkuji.
(Potlesk)
Před 9 jsem vyhořel.
Můj archiv:
175 filmů, můj 16 mm negativ, všechny mé knihy a knihy mého otce, které jsem sbíral ...
Byl jsem sběratel, hodně času -- je to pryč.
Díval jsem se na to a nevěděl, co mám dělat.
Myslím, to bylo ... byl jsem moje věci?
Vždycky jsem žil přítomností --- miluji přítomnost.
Ochraňuji budoucnost.
A naučil jsem se divné věci jako dítě, jako třeba, musíš si ze všeho zlého vzít něco dobrého.
Musíte si ze všeho zlého vzít něco dobrého.
Tohle bylo zlé!
Bylo...
Kašlal jsem.
Byl jsem nemocný.
To je čočka z mého foťáku.
První... ta, s kterou jsem natočil film o Bobu Dylanovi před 35 lety.
To je můj celovečerní film. "Král Murray" vyhrál filmový festival v Cannes v roce 1970 jediná kopie, kterou jsem měl.
To jsou moje papíry.
To bylo v minutách -- 20 minut.
Hrůza mě zasáhla.
Něco mě zasáhlo. "musíš si ze všeho zlého vzít něco dobrého"
Začal jsem to říkat všem svým přátelům, sousedům, své sestře.
Mimochodem, Sputnik, který jsem točil loni,
Sputnik byl dole v městě - jeho negativ.
Nic se mu nestalo.
Jsou tady nějaké části věcí, které jsem použil ve svém celovečerním filmu Sputnik, který se otevírá v New Yorku za dva týdny v centru.
Volal jsem své sestře.
Volal jsem svým sousedům.
Řekl jsem "Přijďte"
To jsem já za svým stolem.
Tento stůl mi trval 40 let než jsem ho vybudoval.
Víte --- všechno kolem.
To je moje dcera, Jean.
Přišla.
Je sestra v San Franciscu.
"Objev se," řekl jsem.
"Kousky.
Chci kousky.
Kousky a kousíčky."
Přišel jsem s touhle myšlenkou: život kousků a částí, na které právě začínám dělat --- můj další projekt.
To je moje sestra.
Postarala se o obrázky, protože jsem byl velký sběratel momentek že jsem uvěřil hodně.
A tady jsou některé z obrázků, které něco bylo dobré na těch uhořelých.
Nevěděl jsem.
Díval jsem se na ně a řekl "Wau, je to lepší než
To je můj návrh na Jimmyho Doolittla.
Udělal jsem tento film pro televizi.
To je jediná kopie, kterou jsem měl -- kousky.
Nápad o ženách.
Tak jsem začal říkat "Hej, ty jsi příliš!
Měl bys brečet." Opravdu jsem nebrečel.
Místo to jsem řekl
"Udělám z toho něco a snad příští rok..."
A oceňuji tuto chvíli kdy jsem na pódiu s tolika lidmi kteří mi už dali tolik útěchy, a říkám všem TEDům:
Jsem na sebe pyšný.
Že jsem vzal něco špatného, a změnil jsem to a teď z toho udělám něco dobrého, všechny tyto kousky.
To je originální fotografie Arthura Leipziga, kterou miluji.
Byl jsem velký sběratel desek tato deska to nezvládla.
Chlapče, řeknu ti, filmy hoří, filmy hoří.
Říkám, tohle je 16 mm bezpečnostní film.
Negativy jsou pryč.
To je můj dopis od otce, který mi píše abych si vzal ženu, kterou jsem si vzal poprvé, když mi bylo 20 let.
To je moje dcera a já.
Je pořád tady.
Je tady dnešní ráno.
To je můj dům.
Moje rodina žije v hotelu Hilton ve Scotts Valley.
To je moje žena, Heidi, která to nevzala tak dobře jako já.
Moje děti, Davey a Henry. Můj syn, Davey, v hotelu před dvěma nocemi.
Takže moje zpráva pro vás z mých tří minut je, že oceňuji šanci se s vámi podělit.
Vrátím se.
Miluji být v TED.
Přišel jsem to zažít a zažívám to.
To je výhled z mého okna v Santa Cruz, v Bonny Doon, jen 35 mil odsud.
Děkuji všem.
(Potlesk)
Sečtěte, zjednodušte a výsledek zapište jako smíšené číslo.
Máme zde dvě smíšená čísla s celočíselnou a zlomkovou částí a máme je sečíst.
Existují dva způsoby jak na to.
Mohli byste převést každé z čísel na nepravý zlomek, čísla sečíst a potom převést zpět na smíšený tvar.
Nebo byste se na to mohli jednoduše podívat a říci si, že 17 a 2/9 je úplně to samé jako 17 plus 2/9 a že 5 a 1/9 je úplně to samé jako 5 plus 1/9.
Tyto dva zápisy jsou naprosto ekvivalentní.
Dále víme, že když sčítáme skupinu čísel, nezáleží na pořadí.
Můžete změnit pořadí a říci si, že toto je totéž jako 17 plus 5 plus 2/9 plus 1/9.
Můžeme sčítat v jakémkoliv pořadí.
Kolik je 17 plus 5 už víme, to už jsme dělali, 17 plus 5 je 22, čili ta část tady je 22.
Máme tedy 22 plus, teď kolik je 2/9 plus 1/9?
Oba zlomky mají stejný jmenovatel, číslo devět, bude to tedy několik devítin a poté sečtete čitatele.
2 plus 1 jsou 3.
22 plus 3/9, ale to můžeme dále zjednodušit. Čitatel i jmenovatel jsou dělitelné 3.
Dělením čitatele 3 dostanete 1, dělením jmenovatele 3 dostanete 3.
Takže 22 plus 1/3, což je úplně totéž jako 22...
Napíši to raději tou modrou. ...což je úplně totéž jako 22 a 1/3.
Kdykoli lidé hovoří o investování velmi často se objevují termíny riziko a odměna a obvykle se objevují společně, a předpokládá se, že čím více riskujete, tím větší odměnu můžete získat a to je ve skutečnosti to, co to znamená.
Ale to, co chci ukázat v tomto videu, je malý úvod do nebo souvislosti, trochu více uspořádání jak uvažujete o riziku a odměně.
Řekněme, že máme 1 000 dolarů a chceme zjistit co s těmito 1 000 dolary můžeme dělat, jedna z možností je uložit je na spořící účet, tady máme jednu možnost, můžeme je uložit na spořící účet a v této situaci bude naše odměna, začnu nejprve s odměnou, je, že dostaneme, nevím, 1% úrok ročně 1% roční úrok, takže za rok budeme mít zrhuba 1 010 dolarů dostali jsme 1% z našich 1 000 dolarů.
Takže máme malou odměnu. Co je naše riziko?
Takže riziko zde, zapíšu riziko jinou barvou. Jaké je zde riziko?
Pokud budu dávat peníze na spořící účet a předpokládám, že je dávám na spořící účet pojištěný FDIC ( Federal Deposit Insurance Corporation - zajišťuje pojištění vkladů) zapíšu to zde, pokud si otevřete spořící účet, měl by být pojištěný FDIC, což znamená, že je pojištěný Americkou centrální bankou, což znamená, že pokud banka z jakéhokoli důvodu selže do určitého limitu Fed (Americká centrální banka) pojistí vaše peníze takže i když banka zkrachuje a ztratí veškeré peníze a vše ostatní vy stále dostanete svůj vklad zpět.
Takže pokud investujete a vkládáte peníze na spořící účet pojištěný FDIC vaše riziko je v podstatě 0.
Máte garanci, že dostanete 1 000 dolarů zpět bez ohledu na to, co se stane s bankou, takže je zde velmi malé riziko.
Ale můžete říct, to je dobré riziko, ale mám pocit, že bych mohl získat více jak 1% ze svých peněz. Zamyslím se nad jinými místy, kam investovat.
Mohli byste a já samozřejmě nepodám vyčerpávající přehled různých investičních možností, jen chci, abyste měli představu o riziku a odměně,
Možná si můžete říct, mohl bych ty peníze půjčit nějaké renomované společnosti, řekněme půjčit peníze renomované společnosti.
A možná má tahle firma tisíc, miliardy a miliardy dolarů v majetku, existuje stovky let, pravidelně generuje zisk, existuje jen velmi málo okolností, za kterých si dokážete představit, že by tato společnost nebyla schopná splatit svůj dluh.
A půjčíte peníze renomované společnosti tím, že si v podstatě koupíte jejich cenné papíry.
Když kupujete cenné papíry společnosti, půjčujete společnosti peníze, Tímto způsobem byste o tom měli přemýšlet.
Odměna bude, pokud půjčíte společnosti peníze, že vám vyplatí 6% roční úrok z vašich 1 000 dolarů.
6% z prvních 1 000 dolarů v prvním roce, získáte 60 dolarů, což je 6 krát více než byste získali ze spořícího účtu.
Jaké je zde riziko?
Už není 0, není to pojištěné FDIC, Fed (Americká centrální banka) už neříká, že vám buď dá peníze pokud banka zkrachuje nebo že vytisknou peníze, pokud je nebudou mít, zde je riziko, že firma nezaplatí půjčku.
Takže firma nezaplatí půjčku.
Společnost sama může zbankrotovat, pokud zbankrotuje, potom všichni lidé, kterým společnost dluží peníze, půjdou po majetku společnosti.
Ale možná jste v hierarchii nízko, možná společnost nemá dostatek majetku k vyplacení každého, takže je zde nějaké riziko, jakákoli firma může zkrachovat nikdy nevíte, co se může stát ale vzhledem k tomu, že se jedná o renomovanou společnost a jak jsme řekli, má velký majetek, má velmi stabilní obchod, daří se jí dobře v časech rozmachu a recesí, je malé riziko, že firma nebude platit, Takže zde napíšu malé riziko, protože předpokládáme, že se jedná o renomovanou společnost, která má hodně majetku a všeho ostatního.
Nyní řekněme, že těch 6%, je dobrých, ale máte pocit, že byste mohli získat víc, že by se vám mohlo dařit lépe, řekněme, že máte kamaráda, který řekněme začíná svojí kariéru jako lékař, má pěkné stále zaměstnání a začíná jako lékař se stabilním příjmem. Vydělává 200 000 dolarů ročně, ale právě dokončil medicínu a chtěl by si koupit dům a tak se snaží najít lidi, teprve začíná, chce najít lidi, kteří pomohou s akonatcí na dům.
Zde vaše odměna, kdy on říká každému, kdo je ochoten mi půjčit, dám 8% roční úrok z jeho peněz. Roční úrok, vypadá to docela dobře, stabilní příjem, je to jen 1 000 dolarů, nekupuje zvlášť drahý dům, kupuje dům za 200 000 dolarů, ze kterých chce složitt akontaci 40 000 dolarů, vypadá to dobře, chce platit, ale je zde vždy nějaké riziko, že platit nebude.
Kdo ví?
Doufejme, že se to nestane, možná se něco stane jemu samotnému, možná nebude schopen pracovat jako lékař, možná bude mít nějaké zdravotní problémy, možná má nějakou formu závislosti a rád by všechny peníze propil nebo prohrál a to je proč potřebuje půjčky, aby mohl začít, takže je zde riziko, je zde riziko, že nebude platit ale podle všech známek vypadá jako docela spolehlivá osoba, ale je to rozhodně riskantnější než společnost, protože nemáte majetek, po kterém můžete jít, pokud nebude platit. Společnosti nemohou být náhodně sraženy autobusem, lidé mohou, společnosti se nemohou stát alkoholiky, lidé mohou.
Kdo ví?
My nevíme.
Ale je zde určitě více rizik spojených s jedním lékařem, který nemá majetek, po kterém byste mohli jít.
Ale možná ani tohle není dostatečná odměna, říkáte si, slyšel jsem, že bych mohl vydělat ještě víc. Mohl bych vydělat víc na burze cenných papírů zvažujete jinou možnost, řekněme, že investujete na trhu.
Investujete na burze cenných papírů.
A budete investovat do širokého portfolia, vlastně investovat v rámci celého trhu, odměna zde by byla očekávaný výnos trhu.
Podíváte se na výsledky trhu v minulosti a řeknete si, koukej jde to nahoru dolů každý rok, ale v delším časovém období to vypadá, že není to přesné číslo, ale vypadá to, že lidé dosahují v průměru asi 10% ročně.
To vypadá docela dobře, jaké je riziko?
Riziko je takové, že očekávání je založené na výnosech trhu v minulosti, jsou zde dlouhá časová období na trhu mluvím o 10, 20, 30 letech, kdy je trh nezajímavý, kdy dokonce trh může klesat v daném roce by mohl trh poklesnout i dvouciferně nebo víte 30%, 40% v případě skutečně špatného roku, opravdu si nejste jistí, zda dostanete svých 10% ročně.
Řekl bych, že riziko zde je nestálost, a nestálost znamená nahoru dolů, že to skáče nahoru dolů, nebude to mít konstatní vzestupný trend jako bude mít spořící účet, nestálost, a existuje zde velká šance že můžete dokonce peníze ztratit, když investujete, může dojít k poklesu v každém roce, každém měsíci každých 5 let, 10 let, takže ještě jednou to vypadá jako docela riskantní věc, a velmi snadno byste mohli ztratit všechno a řekněme, že ani 10% pro vás není dost
Říkáte, hele chci se podívat i na věci, kde bych možná mohl získat lepší návratnost.
Máte švagra, který tak trochu nemá práci.
Napíšu sem švagr, váš švagr nemá tak trochu práci a trvdí, že všechno, co potřebuje, aby rozjel svůj nový zaručeně výdělečný podnik, je 1 000 dolarů, aby mohl koupit vybavení a mohl začít podnikat v garáži a odměna je zde několik způsobů, jak stanovit odměnu můžeme to udělat tak, že si od vás půjčí peníze; můžeme to udělat tak, že vlastníte část podniku. Řekněme, odměnou dostanete 50% podíl v podniku 50% podíl v podniku a řekněme, že váš švagr má pravdu a stane se z toho podnik za milion dolarů. Takže to je velmi, velmi, velmi vysoká odměna, pokud to váš švagr odhaduje správně.
Jakmile váš švagr utratí všechny peníze, už nebude snadné na Den díkůvzdání se normálně bavit.
Vymyslel jsem více scénářů, než jsem potřeboval, ale myslím, že vidíte tendenci čím větší riziko podstoupíte, tím větší odměnu byste měli očekávat nebo větší odměnu očekáváte. Existuje zde nějaké riziko a pokud něco vypadá, že je to opravdu bezpečné spojené s vysokou odměnou, jedna z těchto 2 věcí není pravděpodobně pravda.
Takže kdybychom měli vše shrnout a já jsem to ve skutečnosti nekvantifikoval, vlastně jsem vám neřekl, jak riziko měřit, v budoucím videu se nad tím můžeme zamyslet a vědci se zamysleli nad měřením rizika. Takže riziko a odměna, pokud to celé shrneme spořící účet, je nulové riziko, tady máme spořící účet a vaše odměna je 1%.
Tady máme 1%.
Půjčení renomované společnosti, to je trochu vyšší riziko, to je právě tady, je to trochu vyšší riziko a vaše odměna je 6% řekněmě 6% právě zde.
To je trochu vyšší riziko, jen říkám, že riziko stoupá.
Pokud půjčíte lékři, vezmu si jinou barvu, kterou jsem nepoužil, pokud půjčíte lékaři, ještě jednou, riziko je trochu vyšší než když půjčíte společnosti nebo spořící účet.
Ještě jednou trochu vyšší odměna, nyní máte odměnu 8%. Investice na burze cenných papírů, vezmu si barvu, kterou jsem nepoužil, investice na burze cenných papírů, ještě jednou, vyšší riziko ale také vyšší odměna, možná 10% ročně.
Tady máme 10%.
Váš švagr, velmi vysoké riziko, pravděpodobně mimo náš graf, ale také velmi vysoká odměna, takže by to možná mohlo být takhle.
Základní idea je čím větší riziko, tím větší odměna.
Nacházíme se před nedokončenou malbou Leonarda da Vinciho.
Jedná se o velký obraz a zajímavostí je, že je to téměř přesný čtverec.
Je opravdu nedokončený, jde pouze o podmalbu.
Obraz se jmenuje Klanění tří králů.
Zachycuje moment, kdy se narodil Kristus a tři králové z východu, vedeni betlémskou hvězdou, přišli za Marií a nabídli Kristovi tři dary: kadidlo, myrhu a zlato.
Co nás zde nejvíce zajímá je Leonardův způsob práce.
Nejen jeho dokonalá kresba, ale také způsob, jakým modeluje postavy.
Pamatujme na to, že Leonardo není jen malíř, ale v první řadě je to vědec, inženýr.
Je to někdo, kdo je schopen pochopit přírodu.
Vidíme, že Leonardo velmi rozumí lidské anatomii.
I když maluje oblečené postavy, bere v úvahu stavbu lidské kostry, svaly.
Když se podíváme na skupinu postav vpravo uprostřed, vidíme jednu lidskou hlavu, která vypadá skoro jako lebka. Leonardo skutečně nejdříve seskládal na obraze kosti, než je pokryl masem, oblečením a dal jim barvu.
Je to skupina lidí, kteří jsou často popisováni jako filozofové.
Ale možná jsme se měli nejdříve podívat na centrální skupinku.
Ve středu uprostřed je Marie s Ježíškem tvořící tvar pyramidy spolu s králi před nimi.
Je to tvar, který můžeme v kompozicích vrcholné renesance vidět často.
Trojúhelník vyjadřuje stabilitu, rovnováhu. A to samé můžeme vidět i u Panny Marie a Krista.
Zvláštní pozornost by měla být věnována tomu, co všechno se na obraze děje.
Například vpravo nahoře probíhá bitva se dvěma koňmi, nahoře vlevo jsou části stavby, pravděpodobně antické architektury. Podívejme se také na perfektně zachycené schody z hlediska perspektivy.
Leonardo vytvořil dokonalé kresby jako přípravu před započetím vlastní malby.
Nyní se podrobněji vraťme k předchozí diskuzi o kompoziční pyramidové výstavbě.
Začneme v obličeji Panny Marie.
Její pohled směřuje přes hlavu Krista dále jeho ruku, spojuje se s jeho pohledem a oba pokračují dolů, dokud nenarazí na krále, který podává dar.
Linie by mohla pokračovat dál, přes králův palec do rohu obrazu.
Můžeme se vrátit k Marii a zaměřit se na jiný směr.
Vést linii od jejího nosu přes rameno k postavě nalevo.
Zajímavé je, že nejde o jednoduchý trojúhelník, ale pyramidu, která se směrem dolů rozšiřuje.
Věnujme pozornost také reakcím jednotlivých postav. Na obraze je mnoho obličejů, částečně zahalených ve tmě a také mnoho gest.
Tento prvek připomíná Poslední večeři.
Kristus je uprostřed, tvoří svýma nataženýma rukama pyramidový tvar a všechen ten chaos okolo, gesta apoštolů...
Nabýváme dojmu stability ve středu obrazu.
To je jeden ze znaků vrcholné renesance: pocit rovnováhy, dokonalosti. Ale samozřejmě také to, jak my, lidé, reagujeme.
Další prvek, který je pro Leonarda velmi důležitý a charakteristický, a zřejmý i přesto, že jde o podmalbu, je technika zvaná sfumato, z italského výrazu pro "kouř".
Vizuálně zdůrazňuje šero, které pak vytváří harmonii tvarů a spojuje zobrazované předměty na rozdíl od pocitu izolace jednotlivých prvků, se kterou se setkáváme v rané renesanci.
Postavy jsou definovány liniemi, jsou obklopené jemností, zahalené v kouři se zvláštní atmosférou, vynořují se ze tmy a zase se odebírají zpět.
Postavy jsou sjednocené, a to nejen pyramidovou kompozicí, svými pohledy a gesty, ale také jednotnou kouřovou atmosférou.
Vidíme nádherný šerosvit, nádherné linie, kompozici, vyjádření pocitů...
Zajímalo by mě, jak by malba vypadala dokončená.
To mě také.
Vítejte zpět.
Proberu další příklad o zachování energie a tentokrát ještě přidám jeden další zvrat.
Ve všech příkladech, co jsme dosud dělali, se nám zachovávala energie.
To protože všechny síly, které působily v těchto systémech, byly konzervativní síly.
Nyní proberu příklad, který souvisí s třením, a uvidíme, že se část energie třením ztratí.
A můžeme trochu popřemýšlet o tom, kam se ta energie poděla.
Našel jsem tento příklad na webu Oregonské univerzity. zebu.uoregon.edu
Zdá se, že tam mají hezké fyzikální příklady, takže použiji jejich.
Jen se chci ujistit, že jsem uvedl zdroj.
Cyklista a kolo mají dohromady 90 kilogramů.
Takže řekněme, že celková hmotnost je 90 kilogramů.
Začínáme z klidu na vrcholu kopce dlouhého asi 500 m.
Myslím si, že ten kopec by mohl vypadat nějak takto.
Jestliže je tohle kopec, tato přepona je 500 metrů dlouhá.
Délka tohoto je tedy 500 metrů.
500 metrů dlouhý kopec se sklonem 5°.
Tady máme těch 5°.
Tak a teď to hezky spojíme.
Asi takto.
Je to krásně rovné.
Předpokládáme, že máme průměrnou třecí sílu 60 newtonů.
Neznáme ale koeficient tření a potom musíme zjistit normálovou sílu apod.
Víme pouze, jaká je třecí síla.
Neboli jaké je momentální tření působící proti cyklistově pohybu.
Můžeme se zamyslet nad tím, odkud to tření pochází.
Třecí síla je rovna 60 newtonů. A samozřejmě ta samá hodnota jde taky proti jeho nebo jejímu pohybu.
A naše otázka zní: "Zjisti rychlost cyklisty na úpatí kopce".
Cyklista začíná tady, nehýbá se.
Toto je cyklista.
Moje velmi umělecké ztvárnění cyklisty.
Potřebujeme zjistit rychlost na úpatí.
Do určitého stupně je to příklad na potenciální energii.
Toto je rozhodně příklad na zachování mechanické energie.
O jakou energii se jedná, když cyklista odstartuje?
Cyklista odstartuje z vrcholu tohoto kopce.
Je tu tedy určitě nějaká potenciální energie.
Dokud se nehýbe, není tam žádná kinetická energie.
Všechna energie je tedy potenciální, kolik je tato potenciální energie?
Potenciální energie je rovna hmotnost krát tíhové zrychlení krát výška.
Takže to se rovná, jestliže hmotnost je 90 kg, tíhové zrychlení je 9,8 metru za sekundu na druhou...
Ale jaká je výška?
Na to použijeme trigonometrii.
Potřebujeme spočítat tuto stranu trojúhelníku, pokud ho tak můžeme označit.
Chceme zjistit protější stranu trojúhelníku.
Známe přeponu a známe úhel.
Sinus úhlu je roven protilehlé straně ku přeponě.
Sinus je protilehlá ku přeponě.
Takže víme, že výška... Udělejme si malý výpočet... Víme, že sinus 5° je roven výšce dělené 500.
Neboli výška je rovna 500 krát sinus 5°.
Na kalkulačce jsem již spočítal sinus 5°.
Podívám se, jestli to číslo ještě mám.
Nemám s sebou dnes kalkulačku.
Ale můžete to udělat sami.
Toto se rovná 500 a sinus 5° je 0,087.
A když to vynásobíte, co dostanete?
Raději použiji kalkulačku na Googlu.
500 krát sinus...
Dostanete 43,6.
Takže se to rovná 43,6.
Výška kopce je tedy 43,6 metrů.
Vraťme se zpět k potenciální energii, hmotnost krát tíhové zrychlení krát výška.
Tedy krát 43,6.
A celé se to rovná... Můžu použít svou normální kalkulačku, pokud nepotřebuji goniometrické funkce.
Tak a teď to vynásobíme... 90 krát 9,8 krát 43,6 se rovná zhruba 38 455.
Celé se to rovná 38 455 joulů nebo newtonmetrů.
To je hodně potenciální energie.
Co se tedy stalo?
Na úpatí kopce... ...promiňte, musím si upravit židli... Na úpatí kopce se všechna tato energie proměnila... Nebo bych možná mohl položit otázku.
Přeměnila se všechna potenciální energie na kinetickou?
Skoro.
Máme tu také třecí sílu.
A tření můžete vnímat jako něco, co pojídá mechanickou energii.
Říká se tomu nekonzervativní síla, protože když je taková síla ve hře, tak se síla nezachovává.
Na tuto energii se můžeme dívat jako na celkovou energii.
Celková počáteční energie... Počáteční energie je rovna energii ztracené třením... ...měl jsem psát jen písmena... ...z tření plus konečná energie.
Víme, jaká je počáteční energie v tomto systému.
Je to potenciální energie cyklisty, ta je přibližně 38,5 kilojoulů neboli 38 500 joulů.
A nyní musíme přijít na energii, kterou spotřebujeme na tření, neboli energii, která se přemění na negativní práci způsobenou třením.
Ale co znamená negativní práce?
Cyklista se pohybuje 500 metrů tímto směrem.
Dráha je tedy 500 metrů.
Ale tření nejde ve stejném směru jako dráha.
Po celou dobu jde tření proti směru jízdy.
Když je síla opačná ke směru jízdy, vaše práce je negativní.
Nebo se dá říct, že počáteční energie je rovna... Nebo bychom mohli říct počáteční energie plus záporná práce tření.
Pokud řekneme, že toto je záporná veličina, potom se toto rovná koncové energii.
A zde vezmu tření a dám ho na druhou stranu, protože jsem říkal, že se jedná o zápornou veličinu v systému.
Pokud se v systému vyskytuje tření, měli byste se vždy ujistit, že konečná energie je menší než počáteční.
Naše počáteční energie je 38,5 kilojoulů.
Jaká je záporná práce, kterou způsobuje tření?
Máme tady 500 metrů.
A těch 500 metrů působíme proti cyklistovi silou 60 newtonů.
Síla krát dráha.
Minus 60 newtonů, protože je to síla v opačném směru pohybu, krát 500.
A to se rovná...
A to se rovná konečné energii. A kolik to je?
60 krát 500, to je 30 000.
Odečtěme 30 000 od 38 500.
Minus 30 000.
Nemusel jsem to dělat takto, šlo to i z paměti... 8 455 joulů je tedy konečná energie.
A jaká je celková konečná energie?
Cyklista se zde dostal zpět na... řekněme nulovou nadmořskou výšku.
Celá energie je nyní kinetickou energií.
Jaký je vzorec pro kinetickou energii?
1/2 krát m krát v na druhou.
Známe "m‛, protože hmotnost cyklisty je 90. "m‛ se tedy rovná 90.
Vydělíme obě strany 1/2 krát 90, tj.
8 455 děleno 45, v na druhou se rovná 187,9.
Teď výsledek odmocníme a získáme rychlost 13,7.
Odmocníme-li obě strany rovnice, získáme konečnou rychlost, tedy 13,7.
Asi to nemůžete přečíst, že?
13,7 metrů za sekundu.
A toto byl trochu zajímavější problém, protože jsme měli energii, která nebyla zcela zachována.
Nějaká část energie byla "snědena" třením.
A tato energie nezmizela ve vakuu.
Pouze vygenerovala teplo.
A to přeci dává smysl.
Pokud sjedete po brusném papíru, vaše kalhoty budou po sjezdu velmi horké.
V tomto případě nám neřekli, odkud se to tření vzalo. Mohlo vzniknout v rámci mechanismu kola.
Mohlo být způsobeno větrem.
Možná se kolo vlastně trochu smýká o cestu, po které jede.
Ale doufám, že vás to aspoň trochu zaujalo.
A teď už nemusíte pouze pracovat se zachováním mechanické energie, ale můžete řešit i s příklady, ve kterých se vyskytuje tření.
Mějte se, uvidíme se v dalším videu.
Řekněme, že si uděláme menší výlet na Měsíc. Právě teď sedíme na povrchu Měsíce.
Toto je povrch Měsíce a na něj jsme si s sebou vzali 2 věci.
Vzali jsme si betonovou cihlu.
Zde je moje cihla.
Moje betonová cihla...ačkoli je oranžová.. ...je to oranžová betonová cihla.
Také jsem vzal ptačí pírko... ...tak toto je ptačí pírko.
Moje otázka zní: "Kdybych společně držel cihlu i pírko a pak bych obojí ve stejnou chvíli pustil a zeptal se vás, který předmět by dopadl jako první na povrch Měsíce, co byste řekli?"
Na základě vaší zkušenosti ze Země, kdybyste vzali cihlu a pírko, cihla by padala přímo dolů, cihla by rychle spadla na zem...
Cihla by zrychlovala, zatímco pírko by si tak nějak poletovalo.
Pokud byste měli pírko na Zemi, jen by poletovalo.
Létalo by si sem a tam a pomalu by klesalo dolů k zemi.
Na Zemi, kde je přítomen vzduch, to vypadá, že cihla dopadne na zem první, ale co by se stalo na Měsíci?
Na Měsíci je zajímavé, že tam není atmosféra, není tam vzduch, aby dodával větší odpor buď cihle nebo pírku.
Co si myslíte, že se stane?
Řekněme, že jako první vás napadne použít Newtonův gravitační zákon.
Jak velká gravitační síla bude působit na cihlu?
Sílu působící na cihlu můžete spočítat tak, že gravitační síla působící na cihlu bude rovna G krát hmotnost Měsíce... ...Píši "m‛, jako hmotnost a index malé "m‛ značí Měsíc...
Hmotnost Měsíce krát hmotnost cihly děleno vzdáleností mezi středem cihly a středem Měsíce na druhou... ...toto je vzdálenost mezi středem cihly a středem Měsíce a tu umocněte.
Jaká bude síla působící na pírko?
Síla nastávající kvůli gravitační síle pírka je dalším způsobem, jak přemýšlet o tíze pírka na Měsíci.
Jaká síla bude působit na pírko?
Uděláme stejný výpočet.
Síla působící na pírko je rovna
G krát hmotnost Měsíce krát hmotnost pírka děleno vzdáleností mezi středem pírka a středem Měsíce na druhou... ...to je umocněná vzdálenost.
Když se podíváte na tato vyjádření, obě mají stejnou veličinu zde. G krát hmotnost Měsíce děleno vzdáleností mezi touto výškou a středem Měsíce na druhou. Obojí má toto stejné vyjádření.
Nahraďme toto vyjádření... ...nazvěme to gravitačním polem Měsíce. pokud toto číslo vynásobíte jakoukoli hmotností, zjistíte tíhu tohoto předmětu na Měsíci, neboli gravitační sílu působící na předměty na Měsíci.
Toto je gravitační pole Měsíce, říká se mu "g‛ s indexem "m‛, a toto všechno dává celkový počet.
Tím jsme si to zjednodušili. Síla působící na cihlu je kvůli Měsíci rovna malému písmenu "g‛ na Měsíci.
Běžně užíváme toto malé "g‛, jako gravitační konstantu na Zemi nebo gravitační pole Země nebo někdy jako gravitační zrychlení na Zemi, ale teď odkazuje na Měsíc, a to je důvod, proč je u něj malé "m‛... ...je to rovno tomuto krát hmotnost cihly.
Síla působící na pírko se rovná... ...se rovná (g s indexem m) krát hmotnost pírka.
Za předpokladu, že hmotnost cihly je mnohem větší než hmotnost pírka... ...zůstaňme u předpokladu... ...je docela odůvodněné předpokládat, že hmotnost cihly je větší než hmotnost pírka.
Miluji výtvarné umění. Je to jedna z věcí, bez kterých nemohu žít.
No jak myslíš!
Myslím, že na tomto obraze je skvělé, že to vlastně není jen jeden obraz, ale že je složený z několika malých obrázků.
Jsou tu nějací andělé a lidé, kteří jsou korunováni, a celé je to takové složité.
Hej, koukni na spodní řadu, pravý roh, jeden čtverec nahoru.
Vidíš toho chlápka s šedým plnovousem, jak leží se svázanýma rukama?
Říká, že je svatej.
Ty barevný tvorové s palicema a hořícíma holema.
To jsem já a mí kámoši.
Tady Bryn ví, co jsme zač.
Vypadají trochu jako netopýři a mají drápy.
Hodně se podobají démoni.
A útočí na toho svatého.
Připomínají mi někoho, koho jsem znala.
Byla taková nepříjemná a pořád nosila oblečení v jasných barvách.
Tito ďáblové mají opravdu velmi, velmi jasné barvy!
Jasně, jsem jasně modrej, třetí démon zprava.
Ti ďáblové útočí na svatého Antonína, protože žárlí na jeho oddanost k Bohu a jsou na něj naštvaní, protože ho pokoušeli leností a špatným chováním a on si jich nevšímal.
Antonín prostě neví, co je to zábava.
Myslím, že nejlepší na tom je, že žádný z těch démonů se ho vlastně nedotýká, ani jeho zlaté svatozáře.
Nemluv o té svatozáři.
Jsem tu s Jessem Roem, který je učitel matematiky na škole Summit San Jose a můj kolega v Khan Academy a vy jste měli zajímavé dotazy a otázky.
Ano, jedna otázka, na kterou se studenti hodně ptají, když začínají studovat algebru je proč potřebujeme písmena, proč nemůžeme všude pužívat jenom čísla
Proč písmena?
Proč máme všechny ty x, y, z nebo a, b ,c, když se zabýváme algebrou?
Přesně...
To je zajímavé, nechme divákům chvíli na zamyšlenou...
Proč potřebujeme písmena v algebře?
Takže proč písmena?
Ukáži vám několik pohledů.
Jeden z nich jsou neznámé.
Když napíšu x + 3 = 10 tak to dělám, protože nevím, kolik je x.
Je to neznámá.
A tak se ji musíme pokusit nějak určit.
Ale nemuselo to být písmeno x.
Mohli jsme prostě napsat _ + 3 =10
Nebo jsme mohli napsat ? + 3 = 10
Takže to nemusela být písmena, prostě jsme potřebovali nějaký symbol.
Mohl to být i "smajlík" + 3 = 10
Ale dokud to číslo neznáte, potřebujete pro něj nějaký symbol.
Nyní můžeme vyřešit tuhle rovnici a zjistit, co ten symbol znamená.
Ale kdybychom to věděli předem, nebyla by to neznámá.
Nebylo by to něco, co jsme neznali.
Takže to je jeden důvod, proč používat písmena. a kde by pouze čísla nestačila.
Další důvod je, když popisujete vztahy mezi čísly.
Mohl by udělat něco jako, mohl bych říct Vždycky, když mi dáte číslo 3, dám vám 4
Nebo, když mi dáte 5, dám vám 6.
A takhle bych mohl pokračovat navždy.
Když mi dáte 7,1 tak vám dám 8,1.
A tohle bych mohl vypisovat navždy.
Možná byste mi mohli dát jakékoliv číslo a já bych vám mohl říct, jaké číslo vám dám.
Ale očividně bych neměl dostatečně místa a času na to, abych je všechny vypsal.
Ale mohli bychom to udělat mnohem elegantněji, pokud použijeme písmena pro popsání tohoto vztahu.
Nazveme si to, co mi dáte "x", a to, co vám dám si nazveme "y".
A já řeknu, cokoliv mi dáte, přidám k tomu jedničku.
A to je to, co mi vyjde.
Takže tahle velmi jednoduchá rovnice popisuje nekonečně mnoho vztahů mezi x nebo nekonečně mnoho dvojic y a x
Takže teď každý ví, že jakékoliv x mi dáte například, dáte mi 3, já k tomu přičtu 1 a vrátím vám 4
Dáte mi 7,1, přičtu 1 a vrátím vám 8,1
Neexistuje žádný elegantnější způsob, jak tohle udělat, než použitím symbolů.
A nemusel jsem použít jenom x a y.
To je jenom taková zvyklost, kterou dodržujeme z historických důvodů.
Mohl jsem definovat to, co mi dáte jako hvězdu a to co vám vrátím jako smajlíka a to by také byl správný zápis této rovnice
Takže písmena jsou jenom symboly, nic víc.
Jsem neurolog, profesor na univerzitě v Kalifornii.
Během minulých 35 let jsem studoval chování na bázi všeho, počínaje geny přes neurotransmitery a dopamin, prostřednictvím analýzy oběhu.
Takže tohle dělám normálně.
Ale pak jsem se z nějakého důvodu nedávno dostal k něčemu jinému.
Všechno to vzniklo z toho, když mě jeden kolega požádal, abych analyzoval několik mozků psychopatických vrahů.
A tohle by byla typická přednáška, kterou bych měl.
Otázka zní:
"Jak se objeví psychopatický vrah?"
Psychopatických vrahem myslím tyhle lidi, tyto typy lidí.
Některé z mozků, které jsem studoval, patří lidem, které znáte.
Když dostanu mozky, nevím, co hledám.
Tohle byly slepé experimenty. Dali mi i normální lidi.
Takže jsem se díval na asi 70 těchto mozků.
Získal jsem spoustu dat.
Na všechny možné vlastnosti se díváme teoreticky, na bázi genetiky, poškození mozku a interakce s okolím a toho, jak přesně tenhle stroj funguje.
Zajímalo nás, kde přesně v mozku to je a která je nejdůležitější část mozku.
Takže jsme se dívali na tohle. Na interakci genů, takzvané epigenetické efekty, poškození mozku, prostředí a na to, jak tohle všechno spolu souvisí.
Jak se stanete psychopatem a vrahem, záleží přesně na tom, kde vzniknou poškození.
Je to opravdu velmi přesně načasovaná věc.
Máme různé druhy psychopatů.
S tím pracujeme.
Ukážu vám, jak to vypadá. Jde o to, že tito lidé, všichni, kterého jsem zkoumal, kteří byli vrahy a sérioví vrazi, měli poškození v očnicové kůře. Což je přesně nad očima, v očnicích a ve vnitřní části spánkového laloku.
Tak to bylo u každého z nich, ale byli také trošku odlišní.
Měli i jiné poškození mozku.
Klíčový je efekt hlavních genů násilnosti, například genu MAO-A.
Varianta tohoto genu existuje v normální populaci.
Někteří ho máte.
Souvisí s pohlavím.
Je na chromosomu X.
Tímto způsobem jej můžete získat jen od své matky.
V podstatě to je pravděpodobně důvod, proč jsou psychopatickými zabijáky většinou muži nebo proč jsou velmi agresivní.
Protože dcera může dostat jeden X od otce, jeden X od matky a trošku se to rozředí.
Ale syn může dostat jen chromozom X od své matky.
Tak se tedy gen dědí z matky na syna.
Souvisí to s velkým množstvím serotoninu v mozku během vývoje.
Což je docela zajímavé, protože serotonin by vás měl uklidňovat a uvolňovat.
Ale když máte tento gen v děloze, váš mozek se v něm koupe.
Celý váš mozek se stane necitlivým na serotonin.
Proto později v životě nefunguje.
Už jsem to přednášel vloni v Izraeli.
Má to nějaké následky.
Teoreticky to znamená, že abyste projevili tento gen nějak násilně velmi brzy, před pubertou, musíte prožít něco velmi traumatického, ne jen malý stres, kdy vás někdo plácne.
Musíte opravdu vidět násilí nebo ho být účastni, ve 3D.
Rozumíte?
Tak funguje zrcadlový neuronový systém.
Když máte tento gen a vidíte hodně násilí v určité situaci, vzniká recept na absolutní pohromu.
Myslím, že v těchto oblastech světa, kde je neustále násilí, skončíte tak, že máte generace dětí, které všechno tohle násilí viděly.
Kdybych byl mladá dívka někde v násilnické oblasti, 14letá dívka, a chtěl bych si najít kluka, našel bych si drsňáka, aby mě ochránil.
Jenže problém je, že tak dochází ke koncentraci těchto genů.
Získávají je chlapci i dívky.
Proto si myslím, že za několik generací, a to je ta myšlenka, tu budeme mít sud s prachem.
To jsem chtěl sdělit. "Slyšela jsem, že přednášíš o psychopatických vrazích.
Mluvíš, jako bys byl z normální rodiny."
Zeptal jsem se:
"O čem to sakra mluvíš?"
Pak mi vyprávěla o naší rodině.
Vinila samozřejmě stranu mého otce. Byl to jeden z těchto případů, protože ona násilí nezažila. Jenže můj otec ano.
Řekla:
"Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.
Jeden z tvých bratranců je Ezra Cornell, zakladatel Cornell University.
Ale špatná zpráva je, že tvoje sestřenice je Lizzi Bordenová.
Řekl jsem:
"No a? Tak máme Lizzi."
Odpověděla:
"Teď to bude horší: přečti si tuhle knihu."
A tohle je "Zvláštně zabiti", historická kniha.
První vraždu matky synem spáchal můj pra-pra-pra-pra-pra-pra-dědeček.
To je první případ matkovraždy.
Tahle kniha je velmi zajímavá. Je o procesech s čarodějnicemi a o tom, jak lidé v těch dobách mysleli.
Ale tím to nekončí.
Na straně mého otce bylo sedm dalších mužů, počínaje Cornellovými, kteří byli všichni vrahové.
To jednomu vezme dech.
(smích)
Protože můj otec a moji tři strýcové ve druhé světové válce byli všichni odpůrci vojenské služby, samí měkkotové.
Ale jednou za čas se objeví Lizzie Bordenová, třikrát za století a teď máme zpoždění.
(smích)
Morální ponaučení z tohoto příběhu zní: lidé ve skleněných domech by neměli házet kameny.
Ale pravděpodobnější je tohle.
Museli jsme s tím něco dělat.
Zjistily to naše děti. Všechny to braly dobře.
Ale naše vnoučata tím budou znepokojena.
Takže jsme udělali PET skeny všem v rodině.
(smích)
Začali jsme dělat PET skeny, EEG a genetické analýzy, abychom viděli, kde jsou ty špatné zprávy.
Zdá se, že jen jeden člověk... zdá se, že jeden syn a jedna dcera, sourozenci, kteří spolu nevycházeli.
Měli stejný mozek, stejné EEG.
A teď k tomu mají co nejblíže.
Někde bude ta špatná zpráva.
A my nevíme, kde se objeví.
Takže to byla moje přednáška.
(smích)
Dal jsem se na krásu.
(Smích)
Doopravdy. Lidé vždycky říkali, že ty Normanovy řeči jsou fajn, ale kdybyste se jimi řídili, vše by bylo použitelné, ale škaredé.
To jsem skutečně nechtěl, takže...
Nádhera.
Díky, že jste mi to takhle připravili.
Vypadá to báječně.
Nemám ani potuchy co to je nebo jak to funguje, ale chci to.
A přesně o tom můj nový život je.
Chci v něm pochopit krásno a emoce.
Ve svém novém životě budu navrhovat věci krásné a zábavné.
Tohle je odšťavňovač od firmy Alessi, navržený Philippem Starckem.
Je tak zajímavý, že ho sám mám doma.
Džus s ním nedělám, mám ho na chodbě.
(Smích)
Dokonce jsem si koupil kus z omezené série, který je pozlacený. U odšťavňovače byla kartička, na které bylo napsáno, aby majitel odšťavňovač nepoužíval k odšťavňování, protože kyselé šťávy by zničily pozlacení.
(Smích)
Takže abych mohl pořídt tuhle fotku, nalil jsem do sklenice džus koupený.
(Smích)
Na obrázku vidíte i krásný nůž značky Global, byl vyroben v Japonsku.
Za prvé: jeho tvar a vzhled je fantastický, je prostě krásný.
Za druhé: je i dobře vyvážený a drží se moc příjemně.
A za třetí: je i velmi ostrý, krájí a krájí.
Pracovat s ním je zkrátka potěšení.
Co více si přát?
Je krásný i funkční.
Mohl bych o něm vyprávět dále a dále, sdělil bych vám svou reflexi.
A z těchto tří prvků se skládá teorie emocí.
Hiroshi Ishii z mediální laboratoře na MIT si s kolegy vzali stůl na stolní tenis, umístili nad něj projektor a na povrch stolu promítali obraz vody s rybičkami.
Pokaždé, když se míček dotknul povrchu, způsobil kruhy kolem místa dopadu a rybičky vyplašil.
To samé na druhé straně sítě. Ubohé rybičky neměly chvíli klidu.
(Smích)
Je to dobrý způsob hraní ping-pongu?
Ne!
Ale je to zábavné?
Rozhodně ano!
Podívejte se na Google.
Pokud zadáte třeba hesla "Emoce a design", dostanete deset stránek výsledků.
Místo toho, aby Google napsal, že našel 73 tisíc výsledků, jednoduše roztáhl své logo.
Místo informace, že tohle je strana první z dvaceti, ukázal tolik písmenek "o", kolik stran výsledků nashromáždil.
Jednoduchý způsob.
Mnoho z vás si toho třeba ani nevšimlo.
Je to záležitost podvědomí, je to něco příjemného, ale ani nevíte proč.
A je to velmi nápadité.
Nejlepší ale je, že když vložíte hesla "design a emoce", první odkaz na první stránce je moje stránka.
(Smích)
Ale kupodivu, Google taky lže, protože když napíšu "design a emoce", ohlásí, že spojku "a" nemusím psát.
Dobrá tedy, zkusil jsem napsat jen "design emoce" a moje stránka už nebyla první, ale třetí!
Ale to už je o něčem jiném...
V New York Times se objevila krásná recenze na automobil MINI Cooper.
Psalo se v ní: "Je vám jasné, že tohle auto má spoustu nedostatků.
Ale stejně ho kupte.
Řídit ho je totiž moc zábavné."
A když se podíváte dovnitř - sám jsem si ho chtěl prohlédnout, tak jsem si ho půjčil - (na tomhle obrázku je můj syn) uvidíte, že design interiéru je skutečně zábavný.
Všechno je pěkně kulaté a ovládání funguje bezchybně.
Přesně to je moje nové motto: hlavně zábavně.
Jsem přesvědčen, že příjemné produkty se užívají lépe. Nechápal jsem to do doby, než mi došlo, že... Podívejte se.
Na zem položím fošnu.
Představte si, že fošna je tak půl metru široká a nějakých deset metrů dlouhá. Klidně se po ní projdu; vidíte, že můžu jít tam a zpět, můžu si i povyskočit, aniž bych se díval, kam šlapu.
Nemám s tím problém.
Teď ustavím tu samou fošnu do stametrové výšky a najednou už se jí nechci ani přiblížit!
Protože mě paralyzuje silný strach.
A ovlivňuje fungování mého mozku.
Paul Saffo před svým vystoupením prohlásil, že ho neměl připravené až do poslední chvíle. V tomhle případě byl strach velkým pomocníkem, tak to funguje, způsobí takzvané
"prohledávání do hloubky", kdy se nenecháte rozptylovat.
Já bych přes tu fošnu nepřešel, ale jsou lidé, kteří to dokážou.
Akrobati nebo třeba pracovníci v hutích...
Strach ale zásadně změní myšlení každého.
Psycholožka Alice Isenová provedla nádherný experiment.
Studenty naučila řešit problémy.
Do učebny, ve které visel jeden provázek tady a další tady, přivedla několik lidí.
Byla to skoro prázdná učebna, byl tam jen stůl s nějakým nářadím a pomůckami.
Isenová těmto studentům řekla, že je před nimi IQ test a na jeho základě bude jasné, jak si v životě povedou.
Požádala je, aby ty dva provázky svázali.
Vzali jeden konec a snažili se dosáhnout na ten druhý, ale nešlo to.
Nikdo z nich nedokázal úkol splnit.
Ale pak přivedla další skupinku lidí a před začátkem úkolu jim rozdala bonbóny s tím, že dostala bonboniéru, ale sama sladkosti nejí.
To skupinku potěšilo.
Nebyli v extázi, ale potěšilo a uvolnilo je to.
A hádejte, co se stalo.
Ten problém s provázky vyřešili!
Ukazuje se, že když jste nervózní, aktivují se neuronové spoje do mozku a to vám umožní zaměřit se na ono "prohledávání do hloubky".
A když jste šťastní - stav, který nazýváme pozitivní valencí - vystřelujete dopamin do prefrontálních laloků mozku, což způsobuje tzv. prohledávání do šířky. Jste schopni myšlení v širokém kontextu, ale také se snadno necháte vyrušit.
O tom je přece brainstorming, že ano?
Při brainstormingu jsme šťastní, hrajeme hry, nepřipouštíme žádnou kritiku a přicházíme na prapodivné nové nápady.
Ale kdyby to takhle bylo ve skutečnosti pořád, nikdy nic nedokončíte, protože budete neustále přicházet na nové a nové způsoby řešení problémů.
Takže abyste něco dokončili, musíte si stanovit termín dokončení.
A musíte být nervózní.
Takže mozek je schopný pracovat v různých módech.
Když jste šťastní a v pohodě, jste více kreativní a každý problém vždy nějak můžete vyřešit.
Jak jednoduché!
Existuje tzv. útrobní rovina zpracovávání.
Skrze biologii jsme se naučili mít v oblibě pestré barvy.
A je dobře, že primáti a savci mají rádi ovoce a výrazné rostliny, protože jedí ovoce a tím pádem roznášejí semena.
V mozku je zakódována spousta zajímavých vlastností.
Nemáme rádi hořkou chuť, hlasité zvuky, horko nebo velký chlad.
Nemáme rádi káravé hlasy nebo mračící se tváře... máme rádi symetrické tváře atd.
V designu můžete tuhle tzv. útrobní rovinu využít mnoha přístupy, třeba použitým fontem, nebo červenou barvou pro vyjádření vzrušujících vlastností.
Vezměte si třeba tenhle Jaguar z roku 1963, je to ve skutečnosti auto nanic, rozpadá se na kusy, ale jeho majitelé ho přímo zbožňují.
A je krásné, taky proto ho mají v Muzeu moderního umění.
Láhev vody - kupujete ji kvůli láhvi, vůbec ne kvůli vodě.
Když lidé vodu vypijí, láhev nevyhodí.
Láhev od vína si mnohdy necháte jako dekoraci. Možná ji znovu naplníte vodou, což potvrzuje, že o samotnou vodu skutečně nejde.
Jde o niterný zážitek.
Střední rovina zpracování je behaviorální, a právě na ní je dokončena většina činností.
Niterné zpracování je podvědomé, behaviorální také.
Skoro všechno, co člověk dělá, je podvědomé.
Kráčím po tomhle pódiu a nepokouším se ovládat nohy.
Většina mé přednášky je podvědomá.
Hodně jsem přemýšlel, o čem tady budu povídat a zkoušel si to.
Automatické, nacvičené chování... v množství chování se projevuje naše behaviorální stránka.
A behaviorální design je o pocitu ovladatelnosti. To zahrnuje použitelnost a pochopení, ale také třeba pocity síly - právě proto máme rádi takové nože, jaké jsem ukazoval.
Jsou krásně vyvážené a ostré. Cítíte, že nad jejich použitím máte veškerou kontrolu.
Stejná je jízda sportovního auta nějakým náročným prostředím: cítíte, že máte plnou kontrolu nad svým okolím.
Anebo smyslné pocity: tohle je vodopádová sprcha značky Kohler, všechny tyhle knoflíky také mohou stříkat vodu a vy klidně v téhle sprše můžete zůstat celé hodiny.
(Smích)
A další příklad: tohle je krásná konvice na čaj, kterou jsem objevil v hotelu Four Seasons v Chicagu.
Je to nakláněcí konvice od firmy Ronnefeldt.
Takhle vypadá. Používá se tak, že ji položíte na záda a dovnitř vložíte čaj.
Potom ji naplníte vodou, ve které se čaj louhuje. Čaj je umístěn za přepážkou tady napravo, a voda postupně konvici zaplňuje.
A když je čaj skoro připraven, konvici nakloníte.
Čaj je v tu chvíli ponořen ve vodě už jen částečně a louhování se dokončuje.
A když už chcete pít, postavíte konvici nastojato. Přitom čaj zůstane jen tady nahoře a voda steče dolů, a čaj máme připravený.
Tahle konvice komunikuje. A o tom jsou emoce.
Emoce jsou o hraní.
Jsou o pocitu bezpečí v okolním světě.
Kognice je důležitá pro pochopení světa, emoce je důležitá pro jeho interpretování a naši přípravu na jednání, v jehož důsledku se napínají nebo uvolňují naše svaly.
Odhadneme emoce druhých: svaly ovládají jejich těla a lidé jednají podvědomě. Tedy s výjimkou situací, vyjadřujeme silné emoce.
Tahle konvice má také jakoby emoce, protože nám říká: "Hele, čaj je dokončen.
Vidíš? Stojím."
A číšník tak může přijít a zeptat se, jestli nechceme více vody.
Tenhle design se mi moc líbí.
Třetí rovina je reflexivní, což je, chcete-li, superego. Je to malá část mozku, která neovládá, co děláte, neovládá smysly ani svaly.
Jen se dívá, co se děje.
Je to takový ten hlas ve vaší hlavě. Říká vám: "Tohle je v pořádku.
Tohle je špatné."
Nebo "Proč děláš tohle?
Tomu nerozumím!"
Je to takové sídlo vědomí.
Tohle je reflexivní výrobek.
Hummer řekli, že v životě už měli spoustu jiných značek, ale nikdy ne takovou, která by lákala tolik pozornosti.
Jde hlavně o jejich image, není to o autu samotném.
Kdybyste chtěli pozitivnější příklad, tak tohle je třeba auto značky General Motors.
A proč byste ho kupovali? Záleží vám na životním prostředí.
A to i přesto, že první série tohohle typu budou velmi drahé a nedokonalé.
A to je také reflexivní design.
Nebo drahé hodinky, kterými spoustu lidí ohromíte, budou říkat:
"Týjo, nevěděl jsem, že máš takové hodinky!"
Narozdíl od těchto, které jsou ryze behaviorální a pravděpodobně jdou lépe než ty předchozí za 13 tisíc dolarů.
Ale jsou ošklivé!
Tohle jsou hodinky, které bych nosil já.
Zajímavé je, že někdy pustíte jednu emoci proti druhé. Niterný strach ze spadnutí proti klidu, kdy si říkáte, že to zvládnete a že je to v pohodě.
Kdyby byla tahle horská dráha rezatá a rozviklaná, nevlezli byste na ni.
Někdy emoce zkrátka stojí proti sobě.
Dalším krásným příkladem je... (Smích)
Křeslo, které navrhl Jack Cress. Tohle křeslo je součástí celé produktové řady.
Ubohé křeslo ztratilo kuličku a zoufale se snaží ji zachytit, aniž by si toho někdo všiml.
A to je přesně to nádherné na způsobech, jak přijímáme příběhy.
A na emocích.
Takže jsem se proměnil.
Od teď už budu říkat jen samé pozitivní věci.
(Smích) (Potlesk)
V tomto videu se podíváme na příklady zjednodušování výrazů s odmocninami.
Bude v nich sčítání a odčítání výrazů s odmocninou.
Určitě se hodí toto umět, pokud jste to ještě nedělali.
Podívejme se tedy na pár příkladů.
Mějme 3 odmocniny z 8, už víme, že jde o kladnou odmocninu, minus 6 krát odmocnina z 32.
Jak můžeme toto zjednodušit?
8 zapíšeme jako 2 krát 4.
4 lze odmocnit, to jde už teď vidět.
Šlo by to napsat jako 2 krát 2.
Ale není to potřeba.
Přepíšeme odmocninu z 8 jako odmocnina ze 4 krát odmocnina ze 2.
To se rovná odmocnině z 4 krát 2, neboli odmocnině z 8.
Tyto výrazy se tedy rovnají.
Podívejme se na 32.
Potřebujeme odmocninu z 32.
32 je 2 krát 16.
16 lze odmocnit, zastavíme se tedy tady.
Kdybychom to neviděli, psali bychom 4 krát 4.
Tedy nadvakrát.
Můžeme jít dále na 2 krát 2, ale toto je dokonalý čtverec, takže se tady zastavíme.
Druhý výraz zapíšeme jako minus 6 krát odmocnina ze 16 krát odmocnina ze 2.
To je to samé, musí to být jasné, jako odmocnina z 16 krát 2.
Můžeme to rozložit.
Odmocnina z 16 krát odmocnina ze 2 je to samé jako odmocnina z 16 krát 2.
To jsme viděli u vlastností mocnin.
Jak zjednodušíme první výraz?
Toto je 3.
A tady toto jsou 2.
Takže máme 3 krát 2 krát odmocnina ze 2.
Tedy 6 krát odmocnina ze 2.
A od toho odečteme tento výraz.
Toto jsou 4.
6 krát 4 je 24 krát odmocnina ze 2.
Ale ještě nejsme hotovi.
Když mám 6 něčeho a odečtu od toho 24 toho stejného, co dostanu?
Mám 6 odmocnin ze 2 a odečtu od nich 24 odmocnin ze 2, to tedy bude 6 minus 24, což je minus 18 odmocnin ze 2.
Doufám, že nejste zmateni.
Kdybychom měli 6x minus 24x, dostali bychom minus 18x.
Teď máme místo x odmocninu ze 2.
6 něčeho minus 24 něčeho, je minus 18 toho něčeho.
Podívejme se na další příklad.
Máme odmocninu ze 180 plus 6 odmocnin ze 405.
Toto je opět cvičení na zjednodušování odmocnin.
Ale nikdy není dost procvičování.
Rozložme tedy tato čísla na součin.
180 je 2 krát 90, což je 2 krát 45, a to je 5 krát 9.
9 je také 3 krát 3, tedy dokonalý čtverec, ale toto stačí.
Napíšeme to jako odmocninu z 2 krát 2 krát odmocnina z 5 krát odmocnina z 9.
Odmocninu z 9 napíši dopředu.
Tedy odmocnina z 2 krát 2 krát odmocnina z 5 krát odmocnina z 9.
Čemu se rovná náš druhý výraz?
Rozložme ho na součin.
405, to je myslím 5 krát 81.
Ověříme to, 5 se nevejde do 4, takže píšeme 40.
5 se vejde do 40 osmkrát.
8 krát 5 je 40, odečteme, získáváme 0.
Sepíšeme 5.
5 se vejde do 5 jednou.
Správně, 81 krát.
81 je 9 krát 9.
Mohli bychom rozkládat dál, třeba pro čtvrtou odmocninu, ale my máme pouze druhou.
Máme 9 a 9, takže nebudeme dál rozkldat.
Druhý výraz je tedy plus 6 krát odmocnina z 9 krát 9 krát odmocnina z 5.
A co je toto?
To jsou 3.
Tohle jsou 2.
A tohle je odmocnina ze 4.
Takže to je 3 krát 2, tedy 6.
Máme 6 odmocnin z 5.
A co je tady?
Odmocnina z 9 krát 9, odmocnina z 81.
To je samozřejmě jen 9.
6 krát 9 je 54, tedy plus 54 odmocnin z 5.
A co nám zbývá?
6 něčeho plus 54 něčeho.
To je 60 toho nečeho, takto.
Spočítáme další příklad, ale s abstraktními hodnotami.
Budeme tu mít proměnné.
Ale chci vám ukázat, že se nic nezmění.
Máme kladnou druhou odmocinu z 48a.
A přičteme k tomu odmocninu z 27a.
Rozložíme 48 na součin.
Toto "a" necháme stranou.
48 je 2 krát 24, a to je 2 krát 12.
Pardon, 2 krát 1, a to je 3 krát 4.
Přepíšeme první výraz jako odmocninu ze 2 krát 2 krát odmocnina ze 4 krát odmocnina ze 3.
Jde to udělat i rychleji.
A to rovnou rozložit na součin 3 a 16 s uvědoměním že 16 je čtverec.
Já jsem to udělal tvrdou silou.
Obě metody dají stejnou odpověď.
Ale není to jen odmocnina ze 3, ale také odmocnina z "a".
Dám to "a" sem.
Mohu ho dát pod samostatnou odmocninu, ale ani jeden z nich není čtverec, takže je nechám pod jednou odmocninou.
27 je 3 krát 9.
9 je čtverec, takže se zde můžeme zastavit.
Druhý výraz zapíšeme jako odmocnina z 9 krát odmocnina z 3a.
V obou případech vidíte, že přeskakuji jeden dílčí krok.
Mohl jsem to napsat jako odmocnina z 9 krát 3a. A pak se přesunout k tomuto kroku.
Myslím, že máme dost napočteno, abychom věděli, že 9 krát 3a na 1/2, neboli kladná odmocnina z tohoto, je to samé, jako odmocnina z 9 krát odmocnina z 3a.
Tento krok jsem přeskočil u obou výrazů.
Doufám, že z toho nejste zmateni.
Tento výraz tedy bude 2.
Tento bude 2.
Toto bude 4 krát odmocnina ze 3a.
A tenhle výraz bude 3.
Takže tady máme plus 3 krát odmocnina ze 3a.
4 něčeho plus 3 toho samého je 7 toho stejného něčeho.
Doufám, že vám tohle pomohlo.
Ve světě, kde žije 7 miliard lidí...
Kdo je ten nejtypičtější?
Pravák, který... ...si vydělá méně než 12 000 dolarů ročně... ...vlastní mobilní telefon... ...ale nemá bankovní účet. Méně než čtvrtina z nás jej má. A jak takový člověk vypadá?
Malý Billy přijde do školy, posadí se a učitel se ho ptá:
"Co dělá tvůj tatínek?"
"Můj tatínek hraje na klavír v opiovém doupěti."
A tak učitel zavolá rodičům a spustí:
"Billy nám dneska vyzradil jeden skandál.
Právě jsem se dozvěděl, že rád hrajete na klavír v opiovém doupěti."
A tatínek povídá:
"Já se vám omlouvám, ano, lhal jsem.
Ale jak mám svému osmiletému chlapečkovi říct, že jeho otec je politik?" (Smích)
Jako politik teď tady před vámi nebo při setkání s kýmkoliv po celém světě, nakonec lidem odhalím skutečnou povahu svého povolání a oni na mě hledí, jako na něco mezi hadem, opicí a leguánem.
A já celou dobu silně pociťuji, že něco není v pořádku.
Čtyři sta let dospívání demokracie, kolegové z parlamentu, kteří mi přijdou jako osobnosti značně obdivuhodní, čím dál vzdělanější, energičtí, vědoucí lidé, a přesto obklopeni pocitem hlubokého, hlubokého zklamání.
Mezi mými kolegy v parlamentu, včetně těch nových, jsou rodinní doktoři, podnikatelé, profesoři, významní ekonomové, historici, spisovatelé, armádní důstojníci od plukovníků až po rotmistry.
Ale všichni, včetně mě, když procházíme pod těmi podivnými kamennými chrliči (u britského Parlamentu) kousek odsud, cítíme, že jsme se stali méně než součtem našich částí, cítíme, že jsme ztratili společenské postavení.
A to není jen problém Británie.
Je to problém v celém rozvojovém světě a také v zemích se středními příjmy.
Na Jamajce, například.
Vezměte si jamajské poslance: potkáte je a jsou to často lidé, kteří studovali v Oxfordu, studovali na Harvardu nebo na Princetonu, a přesto, když dojdete do centra hlavního města Kingstonu, uvidíte jedno z nejdepresivnějších míst, jaké se dá v zemích se středními příjmy najít: tristní, depresivní krajinu spálených a napůl opuštěných budov.
Takto to vypadá už 30 let a při předání moci v letech 1979 a1980, od jednoho jamajského vůdce, který byl synem absolventa Oxfordu a poradcem královny, na dalšího, který měl doktorát z ekonomie na Harvardu, bylo přes 800 lidí bylo zabito v ulicích v drogové válce.
Před deseti lety se však zdál příslib demokracie mimořádným. George W.
Bush vystoupil ve své řeči o stavu Unie v roce 2003 a řekl, že demokracie je síla, která vymýtí většinu neduhů světa.
Řekl: "Protože demokratické vlády ctí svůj lid a respektují své sousedy, svoboda přinese mír."
Významní akademici také zastávali názor, že demokracie má nezměrně příznivé vedlejší účinky, které přinesou bezpečnost, prosperitu a překonání sektářského násilí; zajistí, že státy už nebudou přístavištěm teroristů.
Ale co se od té doby stalo?
Co jsme viděli v místech, jako je Irák a Afghánistán, je vytvoření demokratických systémů vlády, které žádné z těchto výhod neměly.
V Afghánistánu jsme například neměli jen jedny nebo dvoje volby - prošli jsme třemi volbami, jak prezidentskými, tak parlamentními.
A co zjišťujeme?
Najdeme tu vzkvétající občanskou společnost, energický právní řád, dobré zabezpečení? Ne.
V Afghánistánu najdeme soudní moc, která je je slabá a zkorumpovaná, velmi omezenou občanskou společnost, která je do značné míry neúčinná, média, která se začínají dostávat na své nohy, ale také vládu, která je hluboce nepopulární a považovaná za veskrze zkorumpovanou, a bezpečnost, která je šokující, až příšerná.
V Pákistánu, ve většině subsaharské Afriky, znovu vidíme, že demokratické volby jsou kompatibilní se zkorumpovanými vládami - se státy, které jsou nestabilní a nebezpečné.
A když vedu rozhovory s lidmi, vzpomínám si na rozhovor například v Iráku s tamní komunitou, kde se mě ptali, zda ty nepokoje, kterých jsme byli svědky - byl tam obrovský dav rabující budovu Provinciální rady - zda jsou známkou oné nové demokracie.
Myslím, že to samé platí v téměř všech středně rozvinutých a rozvojových zemích, které jsem navštívil, a do jisté míry totéž platí o nás.
Takže jak to vyřešit?
Je správnou odpovědí prostě tu myšlenku demokracie vzdát?
No, samozřejmě ne.
Bylo by absurdní, kdybychom se měli znovu zapojit do takových operací, do jakých jsme se zapojili v Iráku a Afghánistánu, kdybychom se najednou ocitli v situaci, kdy se snažíme zavést cokoliv jiného než demokratický systém.
Cokoliv jiného by bylo v rozporu s našimi hodnotami, bylo by to v rozporu s vůli lidí v těch místech, a bylo by to v rozporu s našimi zájmy.
Vzpomínám si, že v Iráku jsme například měli nějakou dobu pocit, že bychom měli demokracii zbrzdit.
Měli jsme pocit, že ponaučení z Bosny je, že příliš brzké konání voleb skončí sektářským násilím a vzestupem extremistických stran. Takže v Iráku v roce 2003 bylo rozhodnuto, že volby ještě dva roky nebudou.
Pojďme investovat do voličského vzdělání, pojďme investovat do demokratizace.
Výsledkem bylo, že budovu mé kanceláře oblehl obrovský dav lidí - toto je ve skutečnosti fotografie pořízená v Libyi, ale stejnou scénu jsem zažil v Iráku: dav lidí, kteří stáli venku a žádali volby. A když jsem vyšel ven a zeptal se:
"Co je špatného na prozatímní Provinciální radě?
Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?
Je mezi nimi jeden sunnitský Šejk, jeden šíitský Šejk, je tu všech Sedm - představitelé sedmi hlavních kmenů, jeden křesťan a jeden sabián, zástupkyně z řad žen, v Radě je každá politická strana... Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?
A odpověď zněla:
"Problém nejsou ti lidé, které jste vybrali, problém je, že jste je vybrali vy."
Ještě jsem se nesetkal s nikým, ani v té nejvzdálenější afghánské obci, nikoho, kdo by nechtěl mít vliv na to, kdo mu vládne.
Ani v těch nejzapadlejších vsích jsem nepotkal ani jednoho vesničana, který by nechtěl právo volit.
Takže musíme uznat, že navzdory pochybné statistice, navzdory tomu, že 84 procent lidí v Británii má pocit, že politika je zkažená, navzdory tomu, že když jsem byl v Iráku a udělali jsme anketu v roce 2003 a zeptali se lidí, jaké politické systémy preferují, a odpověď byla, že sedm procent chce Spojené státy, pět procent Francii, tři procenta Británii a téměř 40 procent Dubaj, která konec konců není žádný demokratický stát, ale relativně prosperující menší monarchie, demokracie je věcí hodnot, za které bychom měli bojovat.
Ale k tomu musíme přestat používat instrumentální argumenty.
Musíme přestat říkat, že demokracie je důležitá kvůli těm dalším věcem, které přináší.
Stejně tak se musíme vymanit z tohoto pocitu i jinde: že na lidských právech záleží kvůli dalším výhodám, které přináší, nebo že práva žen jsou důležitá kvůli tomu, co přináší.
Proč bychom se měli těchto argumentů zbavit?
Protože jsou velmi nebezpečné.
Pokud si zvykneme říkat, že například mučení je špatně, protože nezískává dobré informace, nebo že potřebujeme práva žen, protože to stimuluje hospodářský růst tím, že se zdvojnásobí pracovní síla, stavíme se do situace, kdy se může vláda Severní Koreje otočit a namítnout:
"No, my teď ale slavíme úspěch v získávání dobrých informací našimi metodami mučení," nebo vláda Saúdské Arábie může říct:
"No, náš hospodářský růst je v pořádku, dík za optání, podstatně lepší než váš, takže asi ani nebudeme podporovat programy v oblasti práv žen."
Smysl demokracie není instrumentální.
Nejde o věci, které přináší.
Smysl demokracie není v tom, že zajistí legitimní, efektivní, prosperující právní řád.
Není ani v tom, že zaručí mír v zemi nebo s jejími soudy.
Smysl demokracie je vnitřní.
Na demokracii záleží, protože odráží myšlenku rovnosti a svobody.
Odráží myšlenku důstojnosti, důstojnost jedince, myšlenku, že každý jednotlivec by měl mít rovnoprávný hlas a vliv na tvorbu své vlády.
Ale pokud chceme demokracii opravdu znovu vzbudit, jsme-li připraveni ji oživit, musíme se zapojit do nového projektu občanů a politiků.
Demokracie není jen otázkou struktur.
To je stav mysli.
Je to činnost.
A součástí této činnosti je upřímnost.
Až skončím svou řeč, půjdu do rozhlasového pořadu jménem "Jakékoliv otázky" a jistě jste si všimli, že politici v takových programech v rádiu za žádných okolností neřeknou, že neznají odpověď na otázku, ať už je jakákoliv.
Zeptejte se na daňové úlevy na děti, na budoucnost tučňáků v jižní Antarktidě, zeptejte se na vyjádření, zda vývoj v Chongqing přispívá k udržitelnému rozvoji zachycování uhlíku, a my pro vás budeme mít odpověď.
Musíme s tím přestat - přestat předstírat, že jsme vševědoucí.
Politici se také musí naučit občas přiznat, že některé věci, které voliči chtějí, určité věci, které byly voličům slíbeny, mohou být věcmi, které neumíme splnit, nebo třeba máme pocit, že bychom je plnit neměli.
A druhá věc, kterou bychom měli udělat, je pochopit génia našich společností.
Naše společnosti nikdy nebyly tak vzdělané, nikdy nebyly tak energické, nebyly nikdy tak zdravé, nikdy toho tolik nepoznaly, nikdy se tolik nezajímaly, nikdy tolik nechtěly dělat, a to je genius loci.
Jedním z důvodů, proč se stěhujeme ze slavnostních sálů, jako je ten, kde dnes stojíme, sálů s pozoruhodnými malbami na stropech s králi na trůnech, od celého dramatu, které se odehrálo v těchto prostorách, kde byla anglickému králi sťata hlava - důvod, proč se stěhujeme z těchto míst, těchto trůnů, na radnici, je, že se čím dál více přibližujeme energii svého lidu, ze které musíme čerpat.
To může v různých zemích znamenat různé věci.
V Británii to by mohlo znamenat podívat se na Francouze, učit se od nich: dostat do funkcí přímo volené starosty podle francouzského komunálního systému.
V Afghánistánu by to mohlo znamenat, že namísto soustředění se na velké prezidentské a parlamentní volby jsme měli udělat to, co bylo v afghánské ústavě od samého počátku, tedy přistoupit k lokálním volbám na okresní úrovni a nechat lidi zvolit si své guvernéry.
Ovšem aby cokoliv z toho mohlo fungovat, upřímnost v jazyce, místní demokracie, nemůžeme se ptát jen po tom, co dělají politici.
Je to otázka toho, co dělají občané.
Aby mohli politici být upřímní, musí jim to veřejnost dovolit, a stejně tak média, která zprostředkovávají komunikaci mezi politiky a veřejností, musí politikům dovolit upřímnost.
Jestli má místní demokracie růst, bude záviset na aktivním a informovaném zapojení každého občana.
Jinými slovy, máme-li demokracii zrekonstruovat, má-li být znovu energická a živá, je nezbytné nejen, aby se veřejnost naučila důvěřovat svým politikům, ale také, aby se politici naučili důvěřovat veřejnosti.
Opravdu velice vám děkuji.
Ekolog zkoumá stáří zhruba 100 stromů v místním lese.
Používá k zobrazení dat krabičkový diagram s vousy který vidíte níže.
Jaký je rozsah stáří stromů, které zkoumal?
Jaký je medián stáří stromů v lese?
Nejdříve si vysvětlíme, co znamená krabičkový diagram s vousy.
Je to způsob, jak zobrazit rozptyl všech hodnot, které jsou zde stáří stromů. Zobrazuje také další informace: jaký je medián a kde se pohybuje stáří většiny stromů.
Tohle je vous, celá tahle černá část se nazývá vous. Tohle je krabička a tohle je další vous.
Vousy nám v zásadě ukazují, jak jsou hodnoty rozptýlené.
Odsud tedy přečteme, že nejnižší bod ve vzorku je 8 let starý strom.
Předpokládám, že vodorovná osa je označená lety.
Nejvyšší hodnota, nejstaršího stromu, je 50 let.
Pokud chceme znát rozpětí, pak je to nejvyšší hodnota minus nejnižší hodnota.
Bude to tedy 50 minus 8.
(Variační) rozpětí je 42.
K tomu jsou tedy vousy.
Řekly nám, že všechna leží mezi 8 a 50 lety včetně.
Co znamená krabička?
Vysvětlím to takhle:
Tahle čára je medián.
Tudíž polovina hodnot stáří je menší než medián. Vidíme, že medián je 21.
Diagram tedy ukazuje, že polovina stromů je mladší než 21 let a druhá polovina je starší než 21 let.
A tyhle body na konci krabičky jsou mediány každé z těchto dvou částí.
Tohle je medián všech stromů, které jsou mladší než hlavní medián.
Tedy medián stáří všech stromů mladších 21 let.
A tohle je medián stáří všech stromů starších 21 let.
V podstatě jsme rozdělili hodnoty do čtyř skupin.
Tuhle nazýváme první kvartil a značíme ji 1Q jako první kvartil.
Tohle je první kvartil, zhruba první čtvrtina všech stromů. Zhruba, protože někdy je strom na hraně a spadne do jedné či druhé skupiny.
Zhruba čtvrtina stromů skončí tady, čili čtvrtina stromů leží mezi 14 a 21. Čtvrtina je mezi 21 a dejme tomu 33 a čtvrtina je v tomhle kvartilu.
Máme tedy první kvartil, druhý kvartil, třetí kvartil a čtvrtý kvartil.
Odpověď na otázku tedy zní, máme rozpětí 42 mezi nejstarším a nejmladším stromem a medián stáří stromů v lese je 21 let.
Takže ačkoliv můžete mít stromy až 50 let staré, medián lesa je bližší spodní hranici spektra stáří všech stromů.
Takže medián, tedy střední hodnota, je pouze 21 let.
Sami to vidíte.
Je blíže levé straně krabičky a blíže ke konci levého vousu než pravého.
Základní úlohou muzea je pečovat o sbírky a zachovat je pro budoucí generace.
Evropské kresby od 14. do konce 19. století nebo staré kresby mistrů jsou zvláště zranitelné jsou na papíře a jsou staré stovky let.
Konzervování díla starého mistra je snahou najít rovnováhu.
Všechny kresby mají nedostatky, co se jejich stavu týče, které musí být individuálně posouzeny.
Zde konzervatoristka z muzea Getty opatrně zkoumá 500 let starou starogermánskou kresbu.
Nejprve odlepí kresbu z podkladu.
Zkoumá kresbu zespodu podsvícenou.
Takto snadněji uvidí stopy, které po sobě zanechaly drátky papírové formy, skvrny vodotisk; natrhnutí s tmavší částí, kde byla kresba dříve opravena a v rohu stín kousku papíru, který sloužil k připevnění kresby k podkladu.
Dále kresbu prozkoumá pod ultrafialovým světlem.
Hnědým skvrnám se říká "foxing".
Jsou způsobeny plísní.
Nakonec studuje kresbu pod mikroskopem.
Nyní konzervatoristka testuje rozpustnost inkoustu, aby se vyhnula rozpití během ošetření.
Umístí kresbu na vakuový stůl zařízení, které vytáhne tekutiny použité při ošetření z papíru.
Štětečkem nanese čpavkový roztok, aby snížila skvrnitost.
Roztok jemně odstraní hnědou barvu, která odpoutává pozornost od kresby.
Pečlivě střídá použití amoniakového roztoku s ethanolovým, aby snížila výskyt nepravidelných linek či skvrn, které po sobě zaschlý čpavkový roztok zanechá.
Se zvětšovacími skly prozkoumává trhliny a připravuje je k opravě a zpevnění.
Vezme kousek japonského ubrousku a opatrně na jej aplikuje pastu z pšeničného škrobu, aby trhlinu opravila.
Japonský papír má velmi silná vlákna, je chemicky neutrální a může být snadno rozpoznán a odstraněn.
Nechá pastu usadit tím, že položí kresbu mezi savé papíry a zatíží ji skleněnými deskami a závažími.
V poslední fázi konzervace je celá kresba navlhčena a umístěna mezi závaží se savými papíry, aby se odstranila vlhkost a kresba se vyrovnala.
Tento proces trvá přes dva týdny a savé papíry jsou opakovaně vyměňovány kvůli snazšímu vysychání.
Cílem konzervace není, aby kresba vypadal znovu jako nová.
Spíše bezpečně odstranit poškození, která odpoutávají pozornost od díla a přiblížit list k původnímu záměru umělce.
Důkaz stáří nezmizí, ale nyní ustupuje do pozadí, takže se můžete soustředit na kresbu samotnou.
Blahopřeji!
Dosáhli jsme místa, kde se naše lekce dělí.
Bylo uvedeno několik různých myšlenek a je potřeba, abychom se v nich zorientovali, než budeme pokračovat dál různými směry.
Jaká byla motivace této lekce?
Naučili jsme se něco o šifrování RSA a RSA záviselo na dvou věcech:
1) že rozklad na prvočísla je složitý.
Takže když vynásobím dvě velká prvočísla: P1 a P2, která dají N, mohu se cítit bezpečně, protože vím, že vám zabere dlouhou dobu na tato prvočísla přijít, možná víc než celý život. 2) RSA vyžaduje, aby ta velká prvočísla, která jsem vygeneroval, byla jednoduchá - tím myslím, že jsem mohl rychle vygenerovat velké prvočíslo.
Pojďme se vrátit k prvnímu problému: složitost rozkladu na prvočísla.
Čím to je, že rozklad - nebo jen prvočísla samotná - dělají řešení tak složité?
Abychom na to přišli, začali jsme s jádrem problému.
Mějme x. Je x prvočíslo, nebo ne? - to je zkouška prvočíselnosti.
Skončili jsme u sestavení několika řešení tohoto problému. A v průběhu jsme si uvědomili, že tento problém je výpočetně náročný.
Že neexistuje jeho okamžité řešení.
Jak se zvětšovalo vstupní číslo, množství času nebo počet kroků pro to, aby algoritmus našel řešení, také rostlo. A jak moc rostlo chápeme teď lépe - protože rozsah hledání dokážeme předpovídat za použití prvočíselné věty.
Nicméně, o skutečném problému se dá přemýšlet jako o grafu, kde na ose y máme počet kroků, kolik náš algoritmus potřebuje. (Nebo si to můžete představit prostě jako čas.) a na ose x je velikost vstupu.
A jak se zvětšila velikost vstupu, rostl i čas.
No a potíž, kterou jsme měli, je, že tvar této křivky je nepřijatelný.
Protože v našem případě, jakmile N dosáhne 20 číslic, už nemůžeme najít řešení - v tom nejhorším případě. Pokud na náš algoritmus vrhneme vstup o stovkách číslic, asi se všichni shodneme, že nebude fungovat. V našem případě by spadnul.
Takže je prakticky nemožné zjistit, jestli je velké číslo prvočíslem, za použití našich současných metod.
Pojďme se teď vrátit k prvnímu bodu - rozkladu na prvočísla.
Uvědomte si - na základě toho, co jsme si vysvětlili v této lekci - že rozklad musí být náročnější než zkouška prvočíselnosti. Znamená to, že je potřeba udělat více kroků při hledání prvočíselného rozkladu nějakého čísla, než při pouhém oznámení, jestli je číslo prvočíslem. Připomeňte si, že rozklad vyžaduje, abychom našli všechny primární činitele nějakého vstupu N.
Přímka má sklon -3/4 a prochází bodem [0,8].
Jaká je rovnice této přímky ve směrnicovém tvaru?
Každá přímka může být vyjádřena ve směrnicovém tvaru: y se rovná mx plus b. Kde "m" je sklon dané přímky a "b" je průsečík dané přímky s osou y.
Nakreslím tady rychle přímku, abychom si to mohli trochu představit.
Takže tohle je moje osa y a tohle je moje osa x.
Nakreslím přímku, a protože naše přímka má záporný sklon, tak nakreslím přímku skloněnou dolů.
Řekněme, že naše přímka vypadá asi takto.
Doufám tedy, že už jsme se trochu seznámili se sklonem, sklon nám v podstatě říká: začněte nějakým bodem na přímce a jděte k nějakému jinému bodu na přímce, změřte, o kolik se musíte posunout ve směru osy x, to je váš posun, a změřte, o kolik se musíte posunout ve směru osy y, to je váš růst.
Sklon je roven růst vyděleným posunem.
Tady vidíte, že přímka bude skloněná dolů, protože když se pohybujete po ose x v kladném směru, tak musíme jít dolů.
Když je váš posun kladný, tak náš růst tady je záporný.
Takže tohle bude záporné děleno kladným a dostaneme záporné číslo.
Což dává smysl, jelikož jsme skloněni dolů.
Čím více jdeme v této situaci dolů, za každý krok směrem doprava, tím více budeme skloněni dolů, tím více záporný budeme mít sklon.
Takže tenhle sklon.
Ten sklon tady.
Průsečík s osou y nám pouze říká, kde protneme osu y.
Takže průsečík s osou y, ten bod tady, je místo, kde se přímka protíná s osou y.
Tohle bude bod [0,b].
A tohle vlastně přímo vyplývá z naší rovnice.
Pojďme to vyřešit pro x se rovná 0. Y se rovná m krát 0 plus b, cokoliv krát nula je nula, takže y se rovná 0 plus b neboli y se rovná b, když x se rovná 0, takže to je bod [0,b].
Nyní nám říkají, jaký je sklon přímky.
Říkají nám, že přímka má sklon -3/4, takže víme, že náš sklon je -3/4.
A říkají nám, že přímka prochází bodem [0,8]. Říkají nám, že jím procházíme...
Udělám to novou barvou.
Už jsem použil oranžovou, tak použiju tuhle zelenou barvu.
Říkají nám, že procházíme bodem [0,8], všimněte si, že x je 0, tak jsme na ose y.
Když x je nula, tak jsme na ose y, takže tohle je náš průsečík osy y.
Takže b, mohli bychom říct, mohli bychom udělat pár...
Průsečík s osou y je bod [0,8], nebo bychom mohli říct b, pamatujte, je to také bod [0,b], kde b je 8.
Víme, že m se rovná -3/4 a b je rovné 8, takže můžeme napsat rovnici této přímky ve směrnicovém tvaru. Je to y je -3/4 krát x plus b, plus 8. A jsme hotovi.
Víme, že Jared je dvakrát starší než jeho bratr Petr.
Jared je dvakrát starší než jeho bráška Petr.
Petrovi jsou 4 roky a Jared je dvakrát starší než jeho bratr Petr.
Jaredovi je dvojnásobek Petrových 4 let.
A pak je v zadání, že Taliin věk je trojnásobek Jaredova věku.
Kolik let je Talii a Jaredovi?
Taliin věk je trojnásobek Jaredova.
Zapíšeme to. Máme Petra, kterému jsou 4.
Petrův věk jsou 4 roky.
Jared je dvakrát starší než jeho bratr Petr.
Jared... Napíšu to žlutě.
Jared...
To není žlutá. Jaredův věk je dvojnásobkem věku jeho bratra.
Dvojnásobek je to stejné jako dvakrát. Dvakrát věk jeho brášky.
Můžete říct, že Jared je dvojnásobně starší než jeho bratr.
Nebo Jared je dvakrát starší než jeho bratr.
Jeho bráškovi jsou 4. To je v zadání.
Jaredovi jsou 2 krát 4 roky.
A jestli si pamatujete malou násobilku, tak víte, že to je to samé jako 8 let.
2 krát 4 je 8.
4 krát 2 je 8. Nebo víte, že to je totéž, co dvojnásobek Petrova věku.
A to je to stejné jako 4 plus 4.
Tak dostanete také 8.
Vychází, že Jaredův věk je 8.
A nakonec Taliin věk...
Je to v tady zadání. ...je trojnásobek Jaredova věku.
Taliin věk je trojnásobek Jaredova.
Byli jsme schopni vypočítat Jaredův věk a je to 8.
Je to trojnásobek počtu Jaredových let.
Pokud si pamatujete malou násobilku, tak to bude hračka.
Malá násobilka je jedna z těch věcí v matematice, které byste měli dokonale umět dopředu i zpátky. Už jen proto, že vám to ohromě zjednoduší zbytek života.
Nebo můžete chápat 3 krát 8 jako doslova 3 osmičky.
To by bylo 8 plus 8 plus 8.
8 plus 8 je 16.
Studovat medicínu a zdraví není jednoduché a Khanova Škola vám chce pomoci
Dali jsme se dohromady s Jonas Center a AAUO Americké Asociace Ošetřovatelských Univerzit, aby jsme začali zcela novou soutěž, ohledně na klinického onemocnění, založené na nalezeném v NCLEX-RN testech.
NCLEX je licencovaný test, psán zdravotními sestrami v Americe a zanedlouho také v Kanadě.
Účel toho je najít nějaké fantastické učitele, kteří umí udělat učení zábavné a napínavé.
Víme, že tam jste a chceme vám dát šanci zabývat se světem.
Jestli opravdu rádi učíte, tak tohle je pro vás.
Chceme vybrat jednu nemoc, vytvořit 3 videa a vymyslet 10 otázek na téma dané nemoci.
Chceme lidi z ošetřovatelství, faramcie, medicíny a všech ostatních odvětví zdravotnictví, aby se zúčastnili této úžasné akce.
Vítáni jsou studenti, fakulty a víceméně všichni, kdo umí učit by se měli zúčastnit.
Pošlete nám svá videa a otázky do 17. ledna 2014.
Můžete udělat video prostě s tabulí nebo jakkoli chcete.
Pamatujte, hledáme úžasné lidi, kteří rozumí danému tématu a dokážou ho efektivně přednášet. Být jasný, stručný, nadšený, podmanivý a zábavný.
Vítězové dostanou příležitost pomoci tisícům skrz jejich videa a otázky.
Ke zdokonalení jejich dovedností, dostanou zdarma výcvikový kurz na 1 týden, kde budou pracovat přímo s Khanovou Školou a mezi sebou.
Super je, že kdokoli odkudkoli se může zúčastnit této soutěže.
Takže jestli tohle pro vás zní, jako něco co by vás opradu zajímalo, tak neváhejte.
Užijeme si tunu legrace.
A pro více informací, koukněte na khanacademy.org.
Mám tady tento obdélník a chci vypočítat jeho obsah.
Chci vypočítat, jak moc místa zabírá na mé obrazovce.
Doporučuji, abyste zastavili video a pokusili se sami určit obsah toho obdélníku.
A až to uděláte, přemýšlejte o dvou způsobech, jak to udělat.
Buďto vynásobíte délku obdélníka jeho celou šířkou, a tím zjistíte celý jeho obsah, nebo můžete nejprve zjistit obsah tohoto červeného či fialového obdélníku a pak určit obsah modrého obdélníku, abyste zjistili, že součet jejich obsahů je stejný jako obsah celého obdélníka.
Takže vám doporučuji, abyste pozastavili video a vyzkoušeli si oba postupy.
Vyzkoušejme to spolu.
Podívejme se nejdříve na rozměry toho většího obdélníku.
Délka je 9 a to vynásobíme šířkou.
A kolik je šířka?
Šířka je 8 plus 12.
Celá tato vzdálenost je 8 plus 12.
Takže je to 9 krát (8 plus 12).
To je jeden způsob, jak vypočítat plochu celého toho obdélníku.
Je to délka vynásobená šířkou.
8 plus 12 se pochopitelně rovná 20.
Druhý způsob, kterým to můžeme udělat,... Výsledky obou se musí rovnat, protože počítáme obsah stejného objektu. ...je určit obsah každého z těchto dvou menších obdélníků.
Tak to udělejme.
A tohle se musí rovnat tomuto.
Jaký je obsah tohoto fialového obdélníku?
Bude to délka...
Bude to 9... Udělám to stejnou barvou. Bude to 9 krát šířka, která je 8.
A jaká je plocha tohoto modrého obdélníku?
Bude to 9 krát... Výška je pořád 9 .
Výška je 9.
A kolik je šířka?
Šířka je 12.
A jaký bude výsledný obsah, když sloučíte plochy fialového a modrého obdélníku?
Prostě ty dvě věci sečtete.
Prostě je sečtete.
A pochopitelně když tyhle dva obsahy sečtete, tak dostanete obsah celé plochy.
Takže tyhle dvě věci se musí rovnat.
Počítají stejnou plochu.
A pěkné na tom je, že jsme si při tom počítání ukázali distributivní zákon.
Vyzkoušejte si to i s jinými čísly.
Bude to fungovat pro libovolná čísla, protože distributivní zákon platí pro všechna čísla. To znamená, že se 9 krát (8 plus 12) rovná (9 krát 8) plus (9 krát 12).
V podstatě jsme roznásobili 9.
(9 krát 8) plus (9 krát 12).
Pojďme si to spočítat, abychom se přesvědčili o velikosti té plochy.
Když vynásobíme délku celou šířkou... To je 9 krát (8 plus 12). ...tak je to to samé jako 9 krát 20, což je 180.
A když vypočítáme obsah fialového obdélníku, což je 9 krát 8, tak se to bude rovnat 72.
To je ten fialový obdélník.
Obsah modrého obdélníku je 9 krát 12.
To je 108.
A teď sečteme ty dvě čísla, abychom určili obsah celého obdélníku.
Kolik je 72 plus 108?
72 plus 108 se také rovná 180.
Takže jsme výpočtem ověřili, že se obsahy rovnají.
A to dává smysl, protože počítáme stejnou plochu.
Porovnejte 156,378 a 156,348. Předpokládám, že chtějí, abychom zjistili, které z čísel je větší.
Přepíši si tedy číslo 156,378 a chceme ho porovnat s číslem 156,348. Pravděpodobně je vám již výsledek jasný, ale pojďme to i tak projít krok za krokem.
Prvně se podíváme do řádu stovek, který je zde nejdůležitějším řádem, protože zde má největší hodnotu.
Číslice 1 v řádu stovek má mnohem větší hodnotu než 1 v řádu desítek nebo jednotek. 1 na místě stovek říká, kolik stovek číslo obsahuje.
V obou číslech ale máme stejný počet stovek. Máme zde 1 stovku a zde také 1 stovku.
Pojďme se podívat na desítky. Máme 5 desítek, což je 50.
A zde máme také 50, takže zatím jsou obě čísla stejná. Tedy pokud se díváme jen na počet stovek a desítek. Pojďme na řád jednotek.
U obou máme 6 v řádu jednotek.
Pojďme na řád desetin. 3 desetiny v obou číslech. Podívejme se na setiny.
Zde máme 7 setin a zde 4 setiny, což je méně setin než v tomto čísle.
V tisícinách jsou stejné číslice, ale na nich nezáleží.
I kdyby byly různé, tak na nich nezáleží. I kdyby zde bylo větší číslo než zde, protože se čísla liší ve vyšším řádu - v setinách.
Jelikož je 7 větší než 4, takže 7 setin je více než 4 setiny.
Znamená to, že 156,378 je větší než 156,348
Dobré ráno.
Jsem dnes zde, abych mluvil o autonomních létajicích plážových míčích.
Ne, o mrštných létajicích robotech, jako je tenhle.
Rád bych vám pověděl něco málo o výzvách při jejich stavbě a některých úžasných možnostech pro využití této technologie.
Tyto roboty jsou příbuznými bezpilotních letadel.
Nicméně letadla, které vidíte zde, jsou velká.
Váží tisíce liber (stovky kilogramů) a nejsou v žádném případě mrštná.
Navíc nejsou ani autonomní.
Ve skutečnosti je mnoho těchto strojů ovládáno letovými posádkami, které mohou zahrnovat několik pilotů, operátorů senzorů a koordinátorů misí.
Co nás zajímalo, je vývoj robotů jako jsou tyto -- a tady dva další obrázky -- robotů, které si můžete koupit v obchodě.
Takže toto jsou helikoptéry se čtyřmi rotory a jsou zhruba metr velké a váží několik liber (pár kilogramů).
Dodatečně jsme je vybavili senzory a procesory, a tak mohou tyto roboty létat v místnostech bez GPS.
Robot, který držím ve své ruce, je jedním z nich, vytvořili jej dva studenti,
Alex a Daniel.
Tenhle váží trochu víc než desetinu libry (50 gramů).
Spotřebuje okolo 15 wattů příkonu.
A jak můžete vidět, má v průměru přibližně osm palců (20 cm).
Dovolte mi dát vám velmi rychlý úvod do toho, jak tyto roboty pracují.
Takže má čtyři rotory.
Když mají tyto rotory stejné otáčky, robot se vznáší.
Když zvýšíte otáčky každého z těchto rotorů, pak robot stoupá, zrychluje.
Samozřejmě kdyby byl robot nakloněn, byl skloněn oproti vodorovné ose, pak by zrychloval tímto směrem.
Existují dva způsoby, jak jej naklonit.
Na tomto obrázku vidíte, že rotor číslo 4 se otáčí rychleji a rotor číslo 2 se otáčí pomaleji.
A když se toto stane, dojde k tomu, že se robot natočí.
A nebo, když zvýšíte otáčky rotoru číslo 3 a snížíte otáčky rotoru číslo 1, pak se robot nahne vpřed.
A konečně, když má pár protilehlých rotorů vyšší otáčky než druhý pár, pak se robot obrací kolem svislé osy.
Procesor na palubě v podstatě sleduje, jaké pohyby je třeba vykonat a kombinuje tyto pohyby a řeší, jaké příkazy poslat motorům, a to dělá 600krát za sekundu.
Takto v základě tato věc funguje.
Jedna z výhod tohoto přístupu je, že když tyto věci zmenšíte, robot se přirozeně stává mrštnějším.
Toto R je charakteristická délka robota.
Činí polovinu průměru.
A je mnoho fyzikálních parametrů, které se změní, když zmenšíte R.
Ten nejdůležitější je setrvačnost neboli odpor k pohybu.
Ukazuje se, že setrvačnost, která řídí úhlový pohyb, je úměrná páté mocnině R.
Takže čím menší R uděláte, tím dramatičtěji poklesne setrvačnost.
Jako výsledek, úhlové zrychlení, zde označené řeckým písmenem alfa, je 1/R.
Je nepřímo úměrné R.
Čím menší jej vyrobíte, tím rychleji se může otáčet.
To by mělo být jasné na těchto videích.
V pravo dole vidíte robot provádějící 360stupňový obrat za méně než půl sekundy.
Několik obratů za nepatrně delší čas.
Zde procesy na palubě dostávají zpětnou vazbu z akcelerometrů a gyroskopů na palubě a vyhodnocují, jak jsem už dříve řekl, příkazy 600krát za sekundu, aby stabilizovaly robota.
Nalevo vidíte Daniela, který tohoto robota háže do vzduchu.
Předvádí se nám, jak stabilní ovládání je.
Nezáleží na tom, jak jej hodíte, robot se stabilizuje a vrátí se k němu.
A proč vyrábět roboty jako jsou tyto?
Nuže, takové roboty mají mnoho použití.
Můžete je vyslat do budov jako je tato coby první průzkumníky hledající vetřelce, případně hledající biochemické znečištění, úniky plynu.
Rovněž je můžete použít pro stavbu.
Tady roboty přenášejí trámy a sloupy a skládají krychlové struktury.
Řeknu vám o tom trochu víc.
Roboty lze použít pro přepravu nákladu.
Jeden z problémů s těmito roboty je jejich nosnost.
Takže budeme možná chtít mnoho robotů pro přepravu nákladu.
Tohle je obrázek nedávného experimentu, který jsme dělali -- vlastně už ne tak nedávného -- v Sendaji krátce po zemětřesení.
Roboty jako je tento mohou být poslány do bortících se budov, aby zjistily poškození po živelních katastrofách nebo je lze poslat do reaktoru, aby prozkoumaly úroveň radiace.
Jeden zásadní problém, který roboty musí řešit, pokud mají být autonomní, je, jak vlastně vyřešit, jak se dostat z bodu A do bodu B.
Toto je celkem výzva, protože dynamika tohoto robota je docela složitá.
Ve skutečnosti se pohybují ve dvanáctirozměrném prostoru.
Takže používáme malý trik.
Vezmeme tento zakřivený dvanáctirozměrný prostor a přeměníme jej na plochý čtyřrozměrný prostor.
A tento čtyřrozměrný prostor se skládá z os X, Y, Z a úhlu vybočení.
A tak co robot dělá, je, že plánuje něco, co nazýváme minimální snapová trasa.
Abych vám připomenul fyziku, rychlost je derivací dráhy, další derivací získáte zrychlení a pak přichází ryv a snap.
Takže tento robot minimalizuje snap.
Takže co efektivně dělá, je, že koná plynulý a elegantní pohyb. A vyhýbá se překážkám.
Tyto minimální snapové trasy v plochém prostoru jsou posléze převedeny zpět do komplikovaného dvanáctirozměrného prostoru, ve kterém se robot nachází, pohybuje a jedná.
Dovolte mi ukázat vám nějaké příklady toho, jak tyto minimální snapové trasy vypadají.
V prvním videu uvidíte robot, který se přesunuje z bodu A do bodu B skrze středový bod.
Robot je očividně schopný procházet jakkoli zakřivenou trasu.
Tohle jsou kruhové trasy, kde na robota působí přetížení kolem 2 G.
Robot má na zádech kamery, které mu říkají, kde je -- 100krát za sekundu.
Rovněž robotu říkají, kde jsou překážky.
A překážky se mohou pohybovat.
Tady uvidíte Daniela, jak háže obruč do vzduchu, zatímco robot si spočítá polohu obruče a snaží se vyřešit, jak nejlépe jí proletět.
Jako akademičtí pracovníci jsme byli vždy cvičeni ke skákání obručemi, abychom získali finance pro naše laboratoře, a tak jsme to naučili i roboty.
(Potlesk)
Jiná věc, kterou robot dovede, je, že si pamatuje trasu, kterou se naučí nebo mu je předprogramována.
Tady vidíte robot, který kombinuje pohyby, čímž získá hybnost, a pak změní svoji orientaci a poté se dostává do výchozí polohy.
Musí to udělat, protože díra v okně je pouze o trošku větší než je šířka robota.
Podobně jako skokan stojící na odrazovém můstku, si poskočí, aby získal hybnost, pak provede piruetu, tohle dvou a půl salto, a pak se půvabně vrátí do výchozí pozice, tento robot v podstatě tohle dělá.
Takže ví, jak kombinovat malé části tras tak, aby provedl tyhle vskutku náročné úkony.
A teď druhá strana mince.
Jedna z nevýhod těchto malých robotů je jejich velikost.
Jak jsem řekl již dříve, budeme možná chtít využít mnoho a mnoho těchto robotů k překonání omezení daných jejich velikostí.
Jedna obtížnost je, jak koordinovat množství těchto robotů?
A tak jsme se inspirovali u přírody.
Chci vám ukázat nahrávku pouštních mravenců rodu Aphaenogaster, kteří v laboratoři profesora Stephena Pratta přenášejí předmět.
Tohle je kousek fíku.
Každý předmět pokrytý fíkovým džusem si budou chtít přinést zpátky do mraveniště.
Tihle mravenci nemají žádného ústředního koordinátora.
Vnímají své sousedy.
Není zde žádná explicitní komunikace.
Protože vnímají jeden druhého, a protože vnímají předmět, mají implicitní koordinaci napříč skupinou.
Tohle je typ koordinace, který chceme pro naše roboty.
Takže když máme robot, který je obklopen svými sousedy -- podívejme se na robot I a robot J -- co chceme, aby tyto roboty udělaly, je, aby sledovaly vzdálenost mezi sebou, když letí ve formaci.
A pak chceme zajistit aby tato vzdálenost mezi nimi byla v přijatelných mezích.
Roboty tak sledují odchylky a vypočítávají řídicí příkazy 100krát za sekundu, které posléze převádějí na příkazy motoru 600krát za sekundu.
Tohle musí být prováděno decentralizovaně.
Opět, pokud máte mnoho těchto robotů, je nemožné koordinovat všechny informace centrálně dostatečně rychle, aby roboty úspěšně splnily úkol.
Navíc roboty musí zakládat své jednání pouze na lokálních informacích, které získávají od svých sousedů.
A nakonec, trváme na tom, aby roboty byly agnostické k tomu, kdo jsou jejich sousedé.
Tohle nazýváme anonymita.
Co vám chci ukázat dále, je video dvaceti těchto malých robotů letících ve formaci.
Sledují pozice svých sousedů.
Udržují formaci.
Formace se mohou měnit.
Mohou to být rovinné formace, mohou to být trojrozměrné formace.
Jak můžete vidět tady, mohou přejít z třírozměrné formace do rovinné formace.
A aby překonaly překážky, mohou přizpůsobovat formaci během letu.
Znovu, tyhle malé roboty mohou letět velmi blízko sebe.
Jak můžete vidět v tomto letu ve tvaru čísla 8, létají od sebe ve vzdálenosti palců (centimetrů).
A přes aerodynamické interakce rotorových listů, jsou schopné udržovat stabilní let.
(Potlesk)
Takže když už jednou víte, jak letět ve formaci, můžete zvedat ve spolupráci předměty.
Tohle ukazuje, že můžeme zdvojnásobit, ztrojnásobit či zčtyřnásobit sílu robota jen jeho přidáním do týmu s jeho sousedy, jak můžete vidět zde.
Jedna z nevýhod tohoto řešení je, když se takto věci zvětší -- když máte mnoho robotů nesoucích jednu věc, v podstatě efektivně stoupá setrvačnost a tedy vás to něco stojí -- nejsou tak mrštní.
Nicméně zisk je ve smyslu nosnosti.
Jiné použití, které vám chci předvést -- opět, tohle je v naší laboratoři.
Tohle je práce Quentina Lindseye, který je postgraduální student.
Jeho algoritmy v zásadě těmto robotům říkají, jak samostatně stavět krychlové struktury z trámovitých elementů.
Jeho algoritmy robotům říkají, kterou část vzít, kdy a jak ji umístit.
V tomto videu vidíte -- je zrychleno 10- až 14krát -- vidíte tři rozdílné struktury, které tyhle roboty staví.
A opět, všechno je to samostatné, a všechno, co Quentin musí udělat, je dát jim plánek stavby, kterou chce, aby postavily.
Všechny tyhle experimenty, které jste dosud viděli, všechny tyto demonstrace, byly provedeny s pomocí systémů pro snímání pohybů.
Co se stane, když opustíte laboratoř a půjdete do skutečného světa?
A co když zde není GPS?
Takže tento robot je vybavený kamerou a laserovým dálkoměrem, laserovým scannerem.
A používá tyto senzory k vybudování mapy prostředí.
Tato mapa se skládá z prvků -- jako jsou dveře, okna,
lidé, nábytek -- a pak zjišťuje, kde se nachází vzhledem k nim.
Není zde žádný globální souřadnicový systém.
Souřadnicový systém je určen dle robota, kde je a na co se dívá.
A navádí jej s ohledem na tyto prvky.
Chci vám ukázat nahrávku algoritmů vyvinutých Frankem Shenem a profesorem Nathanem Michaelem, která ukazuje tohoto robota vstupujícího úplně poprvé do budovy.
Robot pak zjistí, jaké prvky tu jsou.
A vybuduje si mapu.
Zjistí, kde je s ohledem k těmto prvkům a poté odhadne svoji pozici, a to 100krát za sekundu, což mu dovolují řídicí algoritmy, které jsem popsal dříve.
Tento robot je ovládán dálkově Frankem.
Ale robot dovede zjistit, kam jít, i zcela sám.
Představme si, že jsem jej poslal do budovy a nemám vůbec žádnou představu, jak budova vypadá, mohu poslat robota dovnitř, aby vytvořil mapu, a pak se vrátil a řekl mi, jak budova vypadá.
A tak zde, robot neřeší jenom problém, jak se dostat z místa A do místa B na této mapě, ale zjišťuje, co je bod B.
V podstatě ví, kam jít, aby se podíval po místech, o kterých má nejméně informací.
A tak zaplňuje tuto mapu.
Chci svou řeč ukončit s ještě jednou aplikací.
Existuje mnoho použití této technologie, a jako profesor jsem nadšený výukou.
Roboty jako tyto mohou změnit způsob, jak provádíme výuku na prvních dvou stupních.
Ale jsme v jižní Kalifornii, blízko Los Angeles, takže musím vše shrnout něčím, co je zaměřeno na zábavu.
Chci vše shrnout jedním hudebním klipem.
Chci vám představit autory, Alexe a Daniela, kteří vyrobili toto video.
(Potlesk)
Předtím, než pustím video, chci vám říct, že jej vyráběli v posledních třech dnech, po Chrisově telefonátu.
A roboty ve videu jsou zcela autonomní.
Uvidíte devět robotů hrajících na šest různých nástrojů.
A je samozřejmě vytvořeno exkluzivně pro TED 2012.
Dívejte se.
(Hudba)
(Potlesk)
Poslední dobou se hodně diskutuje o myšlence inteligentního designu (ID) a jeho srovnáním s teorií evoluce.
Mým cílem není do této diskuse zasahovat i přesto, že se tato diskuse víceméně zvrhla v hádku, ale chtěl bych se pokusit oba dva pohledy na problematiku vývoje spojit.
Hlavní myšlenkou, se kterou přicházejí zastánci inteligentního designu je názor, že některé věci, které vidíme kolem sebe, jsou tak ohromující, že je těžko uvěřit, že mohou být výsledkem náhodných procesů.
Jedním z příkladů tohoto argumentu je lidské oko, které je velmi pozoruhodným zařízením.
Ať již oko označujete za orgán nebo čidlo...
Lidské oko má spoustu skvělých vlastností.
Může ostřit na různé vzdálenosti.
Zaostří přesně do správného místa a v oku máte optický nerv, máte dvě oči, takže vidíte prostorově.
Vidíte barevně, pak se oko také umí přizpůsobit intenzitě světla nebo tmě, takže lidské oko je opravdu skvělým senzorem.
Argument, který je často používán zní: "Jak toto mohlo být oko stvořeno náhodným procesem?"
Naším cílem není vysvětlit evoluci oka, ale spíše přiblížit, co je evoluce a přirozený výběr. Mám výraz přirozený výběr raději, protože pak nemluvíme o aktivním procesu.
Přirozený výběr je proces probíhající milióny a milióny let a my dnes vidíme důkazy o vývoji různých typů očí.
Všechno také nasvědčuje tomu, že lidské oko není dokonalé, Existují různé odchylky.
Mám na mysli to, že někteří z nás jsou krátkozrací, jiní dalekozrací.
Také existuje astigmatismus, dále se zrak zhoršuje v čase.
Lidé mají zákaly, takže existuje spousta věcí, které se mohou u lidského oka pokazit.
Toto nejsou protiargumenty, pouze ukazuji, že je zde různorodost i v tom, o čem věřím, že je nádherný biologický konstrukt.
Kromě lidského oka existuje obrovské spektrum jiných očí.
Ryby na dně oceánu, které mají oči fungující jen jako senzory světla. Stěží možná dokážou rozlišit - některý hmyz to má podobně - zda je v okolí nějaké světlo nebo teplo, nic víc než toto.
Na druhé straně spektra jsou ptáci a typy nočních zvířat vidících v tmě, jejichž zrak je mnohem lepší než u lidí.
Například všechny kočky mají takový reflexní materiál v očích, který umožňuje mnohem lepší noční vidění, v tomto ohledu jsou lepší než lidé. Vidí stejně dobře jako lidé během dne.
Někteří ptáci mohou vidět daleko ostřeji na větší vzdálenosti než lidé, takže neexistuje dokonalé oko.
Pustím se do trochu teologické debaty a pro vás, kteří se na má videa díváte, víte, že se teologickým debatám vyhýbám, ale jednou vytvořím videa o filozofii. Ale rád bych byl velmi opatrný a nikoho se nechci dotknout, protože to opravdu není můj záměr.
To, na co chci poukázat je, že pokud věříte v Boha - a já se nestavím na žádnou stranu této diskuze v této lekci - je to do určité míry, řekl bych, téměř pohrdající všemocnou bytostí, když řeknete, že lidské oko nás činí tak výjimečnými jedinci.
Vždy si myslím, že náboženství - a vlastně i věda.
Nebo ve skutečnosti cokoliv.
Myslím tím, měli bychom být pokorní a měli bychom dojít k poznání, že my lidé opravdu nejsme dokonalý. Naznačovat, že tohle je to nejlepší, co dokonalá nebo všemocná bytost byla schopná vytvořit - myslím, že je to trochu pohrdání.
Dám vám příklad.
Dám vám příklad z pohledu technika.
Chci, aby bylo jasno.
Můj cíl v této lekci není říct, že evoluce, náhodné procesy apod., to vše popírá existenci Boha, tak se s tím smiřte.
To nechci říct.
Vlastně rozvíjím opačnou diskuzi. Víra v Boha by neukazovala Boha, který - tedy víra v jediného všemocného Boha - by neukazovala na Boha, který projektuje každý konkrétní detail.
Navíc, nedokonalosti, které vidíme okolo, by - obzvláště proto, že vidíme různorodost, variace, které jsou selektovány.
Myslím tím, že se nemůžeme soustředit pouze na oko.
Museli bychom se zaměřit i na viry a rakovinu, to bychom pak museli mluvit o Bohu, který vytváří každou verzi všech sekvencí DNA, kterou vidíme, protože pokud někdo mluví o designu oka, víme, že oko je produktem DNA, a víme, že DNA je dlouhý řetězec nukleových bází ATGCA a další miliardy a miliardy těchto bází.
Když tedy mluvíme o designu, mluvili bychom doslova o designu řetězce.
Dokonce víme, že velká část řetězce je šum.
Víme, že hodně z toho pochází z primitivních virů z dávné minulosti.
Takže diskuze, kterou zde rozvíjím je, že aby bylo možné dostatečně docenit všemocnou entitu, alespoň v mém chápání, tak by to bylo díky systému, který vychází z jednoduchých, elegantních, základních idejí jako přirozený výběr a variace, které v naší DNA nazýváme mutace. Ale také v zákonech fyziky a chemie, z těch jednoduchých, elegantních a základních myšlenek se objevuje komplexnost.
Tak tohle je ta myšlenka a to je, co skutečně evoluce říká. Podívejte, náš vesmír je tento hluboký svět, hluboké prostředí, kde z těchto velmi základních, jednoduchých a krásných idejí máme strukturní komplexitu, která oprávněně budí úžas.
To je, co podle mého názoru, evoluce říká.
V mé mysli inženýra, tak ukazuje na vyšší formu designu.
Dokazuje mnohem hlubším design.
Takže celé toto video, celá debata je o tom, že pokud člověk věří v Boha - nebudu se přiklánět v tomto videu k žádné straně sporu - Bůh, který dokazuje krásu a eleganci a je nekonečně mocný, pak tato myšlenka zákonů fyziky, chemie a přírodního výběru, což je - v předchozím videu jsem mluvil o přírodním výběru a myslím, že je v tom selský rozum.
Tyto zákony jsou důkaz velmi hlubokého designu a dokazuje umění designéra v protikladu k designování jedné každé položky.
Navíc je tento design o to hlubší, že je navíc i přizpůsobivý.
Pokud je nějaký stres v prostředí, potom jiné variace přežívají častěji.
Dokonalá povaha se nemění, na žádný příklad nelze ukázat a říct, že toto je vrchol, kterého je tento design schopný dosáhnout.
Že je vždy - nechci říct zlepšuje se. Vždy se více přizpůsobí prostředí, podle toho, jak se ono mění. Podle mého je toto lepší design.
Navážu na to a chci, aby to bylo jasné.
Tato celá myšlenka vlastně pozvedá standard toho, co od designu očekáváme.
Ukazuje na další body, místa ve vědě nebo světě matematiky, kde se vynořuje.
Nejlepší příklad, který existuje, jsou fraktály.
Mnoho z vás tohle určitě již vidělo - tohle je Mandelbrotova množina - jedna z nejznámějších množin fraktálů.
Je nekonečně komplexní.
Můžete v ní přibližovat v jakémkoliv bodě a když to uděláte, stane se nekonečně komplexní a vy ji můžete prozkoumávat do nekonečna.
Krásné na tom je, opravdu krásné je, že to celé se dá popsat jedinou rovnicí a je téměř šokující, jak je jednoduchá. Následující "z" se rovná "z" předchozímu na druhou plus jedna.
Říkáte si - Sale, začal jsi mluvit o inteligentním designu a evoluci a tak.
Proč najednou rozebíráš fraktály?
To, co se tím zkouším říct je, že pokud bych měl dva designéry a jeden se pustil do malování přesně tohoto fraktálu a řekl, tohle vybarvím hnědě a tohle modře a udělám tenhle kruh spolu s ostatními, mysleli byste si, že je úžasný umělec.
Pokud byste se vrátili do minulosti před 300 lety a ukázali to tam, řekli by, že je to ten nejvybranější design, který kdy kdo dokázal navrhnout, protože je nekonečně spletitý.
Ale teď víme, že může být zcela popsán touto jednoduchou rovnicí. Doslova úplně.
Pro ty z vás, které to zajímá, vše co se zde děje, toto je komplexní rovina a počátek je v bodu nula - promiňte, ne plus 1, ale plus "c".
Opravím to, aby to bylo jasné.
Toto je ta rovnice, plus "c".
Pro každý bod na této komplexní rovině, tento bod vložíte pro "c", potom začnete s nulou a takto to děláte dále.
Nula na druhou plus číslo pod "c", toto komplexní číslo se rovná tomuto.
Potom to dáte sem a pak znovu umocníte to číslo na druhou plus tamto komplexní číslo a celé to opakujete znovu.
Takže z toho vyjde, že některá čísla nejdou do nekonečna a tato číslo jsou v černé.
Jsou považována za část Mandelbrotovy množiny.
Pak čísla, která jdou do nekonečna, tak, jak opakujete tento vzorec, barvíte je na základě toho, jak rychle přechází do nekonečna. Ten proces vytváří tento nekonečně krásný a spletitý vzor.
Pokud byste měli říci, který design je promyšlenější, můžete se zeptat kteréhokoliv technika či vědce, v mé mysli je toto ten nejhlubší design.
Protože je jednoduchý a elegantní, ale popisuje něco nekonečně komplexního.
Nesoustředí se na detail, soustředí se na nějaký druh metaúrovně.
Soustředí se na vytvoření právě jen idejí, toto je příklad takové ideje.
Toto je pravděpodobně video, ve kterém jsem nejvíce odbočil od vědy, možná jsem se soustředil trochu více na metafyzické problémy nebo na to, co budí úžas.
Ale to, co jsem chtěl vyjádřit, byla myšlenka, jak uvést v soulad evoluci a ID.
Evoluce a její nahodilost nedokazuje vesmír bez Boha, ačkoliv já se nestavím na žádnou stranu.
Ukazuje to na mnohem hlubšího Boha.
Promiňte mi, že jsem využil volnosti a svobody a chci ještě zdůraznit, že se nechci nikoho dotknout, chtěl jsem jen poukázat na tuto myšlenku.
Uvidíme se u další lekce.
Říkal jsem si, že bych začal s malou prosbou.
Chtěl bych, abyste všichni na okamžik vypli, vy nebozí chudáčci a provedli inventuru svého zoufalého bytí.
(Smích)
Benedikt svým vylekaným následovníkům v pátém století.
Byla to rada, kterou jsem se rozhodl řídit, když jsem překročil čtyřicítku.
Až do té chvíle jsem byl tím klasickým firemním bojovníkem - hodně jsem jedl, hodně pil, tvrdě jsem pracoval a zanedbával rodinu.
A rozhodl jsem se zkusit změnit svůj život.
Konkrétně jsem se rozhodl zkusit zabývat se ožehavým tématem rovnováhy pracovního a osobního života.
A tak jsem odešel z práce a zůstal na rok doma se svou ženou a čtyřmi malými dětmi.
Co jsem se ale o rovnováze mezi prací a osobním životem za ten rok naučil bylo, že mi přišlo celkem snadné vybalancovat osobní a pracovní život, když jsem žádnou práci neměl.
(Smích)
Nic moc užitečná dovednost, zvlášť, když docházejí peníze.
A tak jsem se vrátil do práce, a od té doby posledních sedm let trávím potýkáním se, studiem a psaním o rovnováze mezi prací a osobním životem.
Vypozoroval jsem čtyři věci, o které bych se s vámi dnes podělil.
První z nich je, že pokud se chce společnost dostat v tomto tématu dále, musíme k sobě být upřímní.
Problémem je, že spousta lidí vykládá o rovnováze osobního a pracovního života spoustu nesmyslů.
Všechny ty diskuze o pružné pracovní době, nebo neformálních pátcích, nebo otcovské dovolené slouží jen k tomu, aby maskovaly podstatu věci, kterou je, že jistá zaměstnání a kariérní volby jsou z podstaty neslučitelné s možností být smysluplně zapojen - na denní bázi - do života mladé rodiny.
Prvním krokem vyřešení jakéhokoliv problému je pojmenovat realitu situace, ve které se nacházíte.
A realitou společenosti ve které žijeme je, že existují tisíce a tisíce lidí, žijících život tiše řvoucího zoufalství, kdy dlouhé hodiny těžce pracují v práci, kterou nesnášejí, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují a omráčit s nimi lidi, které nemají rádi.
(Smích) (Potlesk)
Já tvrdím, že možnost chodit v pátek do práce v džínách a tričku neřeší skutečnou podstatu problému.
(Smích)
Za druhé jsem vypozoroval, že musíme čelit pravdě, že vláda a firmy za nás tento problém nevyřeší.
Měli bychom přestat hledat mimo nás. Je na každém jedinci převzít kontrolu a zodpovědnost za způsoby života, který chceme vést.
Pokud sami nenavrhnete svůj život, někdo to udělá za vás a vám se možná nebude líbit jejich představa o rovnováze.
Je zvláště důležité - a tohle není to na webu, nebo jo? proto mě asi propustí - je zvláště důležité, abyste nikdy nesvěřili kvalitu svého života do rukou komerčních firem.
Nemluvím teď jen o těch špatných společnostech - o jatkách lidské duše, jak jim říkám.
(Smích)
Mluvím o všech firmách.
Protože komerční firmy jsou v podstatě navrženy k tomu, vyždímat z vás co jen můžou.
Je to jejich podstatou, jejich DNA, je to to, co dělají - včetně těch dobrých firem s dobrým úmyslem.
Na jedné straně je možnost dát dítě do firemní školky skvělá a osvícená.
Na druhé straně jde o noční můru. Vlastě to jen znamená, že trávíte v té zatracené kanceláři více času.
Musíme být zodpovědní za nastavení a uplatňování hranic, které ve svém životě chceme.
Třetím pozorováním je, že musíme dávat pozor na časový rámec, na základě kterého posuzujeme svou rovnováhu.
Než jsem se po roce doma vrátil do práce, sedl jsem si a sepsal podrobný, postupný popis ideálně vyváženého dne, kterého jsem chtěl dosáhnout.
Vypadal takto:
Probudit se odpočatý po dobrém nočním spánku.
Pomilovat se.
Jít se psem.
Nasnídat se se ženou a dětmi.
Znovu se pomilovat. (Smích)
Cestou do kanceláře zavézt děti do školy.
Tři hodiny pracovat.
Během oběda si zasportovat s kamarádem.
Pracovat další tři hodiny.
Potkat se s pár známými v hospodě a dát si brzký večerní drink.
Jet domů na večeři s mou ženou a dětmi.
Půl hodiny meditovat.
Pomilovat se.
Jít se psem.
Opět se pomilovat.
Jít spát.
(Potlesk)
Jak často, myslíte, že takový den nastal?
(Smích)
Musíme být realističtí.
Nemůžete to všechno stihnout za den.
Je třeba protáhnout časový rámec, na základě kterého soudíme rovnováhu v našem životě, je ale třeba prodloužit jej bez toho, že bychom padli do pasti zvané "budu si užívat v důchodu, až budou děti pryč z domova, až se se mnou žena rozvede, až budu mít nalomené zdraví, až nebudu mít žádné kamarády ani zájmy."
(Smích)
Den je příliš krátký a v důchodu je moc dlouhý.
Musí existovat střední cesta.
Čtvrté zjištění:
K rovnováze musíme přistupovat s rovnováhou.
Minulý rok za mnou přišla známá - a nevadí jí, že o tom mluvím - přišla za mnou minulý rok a říká:
"Nigele, četla jsem tvou knihu a uvědomila jsem si, že můj život je úplně mimo rovnováhu.
Úplně v něm převládá práce.
Pracuji 10 hodin denně, 2 hodiny dojíždím.
Všechny moje vztahy nevyšly.
V mém životě není nic než práce.
Tak jsem se rozhodla převzít opratě a vyřešit to.
A začala jsem chodit do posilovny."
(Smích)
Nechci se posmívat, ale být akční desetihodinovou kancelářskou krysou nemá nic společného s bytím v rovnováze a fit.
(Smích)
Mimo milého cvičení ale existují i jiné oblasti života.
Jde o intelektuální stránku, emoční stránku, duchovní stránku.
A pro rovnováhu se podle mě musíme zabývat všemi těmito oblastmi - ne jen udělat 50 sedů lehů.
To může být odrazující.
Protože lidé říkají, "sakra, kámo, já nemám na cvičení čas; a chceš, abych chodil do kostela a volal matce."
A já tomu rozumím.
Skutečně rozumím tomu, že je to odrazující.
Ale příhoda, která se mi před několika lety stala mi dodala nový pohled na věc.
Moje žena, která je dnes někde tady v publiku, mi zavolala do kanceláře a řekla: "Nigele, musíš vyzvednout našeho nejmladšího syna."
Harryho, "ze školy."
Protože musela být s našimi dalšími třemi dětmi ten večer někde jinde.
A tak jsem toho odpoledne odešel z práce o hodinu dřv a u bran školy vyzvedl Harryho.
Šli jsme do místního parku, zařádili si na houpačkách, zahráli si střelené hry.
Pak jsem ho vzal do místní kavárny na kopci a dali jsme si na svačinu pizzu, pak sešli z kopce domů a já ho vykoupal a oblekl mu jeho pyžamo s Batmanem.
Pak jsem mu přečetl kapitolu z knihy Roalda Dahla "Jakub a obří broskev".
Uložil jsem ho do peřin a přikryl, dal mu pusu na čelo a řekl "dobrou noc, kámo", a odcházel z jeho pokoje.
"Tati, dneska to byl ten nejlepší den mého života."
"Ano, synku?"
A on:
Neudělal jsem nic, nevzal jsem ho do Disney Worldu ani mu nekoupil Playstation.
Chci tím říct, že na malých věcech záleží.
Získat větší rovnováhu neznamená dramaticky převrátit život.
Malými vklady na těch správných místech můžete radikálně přeměnit kvalitu svých vztahů a kvalitu svého života.
Navíc to, podle mě, může změnit společnost.
Protože pokud tak učiní dostatek lidí, můžeme změnit společenskou definici úspěchu z té přiblble zjednodušující představy, že ten, kdo má nejvíc peněz, když umře, vyhrává, na smysluplnější a vybalancovanou definici toho, jak dobře prožitý život vypadá.
A to, myslím, je myšlenka hodná šíření.
(Potlesk)
Bude řeč o svinstvu.
Víte, mělo nás to naučit uznání mocné etiky úspor, kterou jsme si vypracovali za velké hospodářské krize a druhé světové války.
Po válce jsme potřebovali přesměrovat ohromné výrobní kapacity na tvorbu výrobků mírového období.
Časopis Life napomohl této snaze tím, že ohlásil nástup věcí na jedno použití, což povede k osvobození našich hospodyň z lopoty spojené s vařením.
Přihlouplá poznámka pro naše osvoboditele: jednoúčelové plasty zabírají mnoho místa a biologicky se nerozkládají.
Pouze lidé dokáží vytvořit odpad, který příroda nestráví.
Plasty je také obtížné recyklovat.
Učitel mi vysvětloval, jak vyjádřit těch míň než 5 procent plastů vrácených nazpět z našeho odpadního odtoku.
Je to bobek v doupěti.
Tolik procent recyklujeme.
Tedy, bod tání s tím má hodně co dočinění.
Přetavením nezískáte čistý plast, na rozdíl od skla nebo kovu.
Tání začíná pod bodem varu vody a stejně se nezbaví ropných nečistot díky nimž se chová jako houba.
Polovina z každoročních 100 miliard termoplastových zmačkanců se stanou rychle odvezené odpadky.
Velkou, neposlušnou část našeho odpadu unášejí řeky až do moře.
Takhle se nám to usadilo v Biona Creek vedle letiště v Los Angeles.
Tohle je zase harampádí nedaleko California State University Long Beach a odsolovací nádrž, kde jsme byli včera.
Navzdory zálohovacím poplatkům, většina z tohoto smetí valícího se do moře jsou plastové nápojové lahve.
V USA jich spotřebujeme dva miliony každých pět minut, Takto jsou vyobrazené od Chrise Jordana, prezentujícího na TEDu, jenž trochu zvráceně dokumentuje hromadnou spotřebu a přibližuje ji v detailu.
Zde je skládka lahví na odlehlém ostrově u pobřeží Kalifornského zálivu.
Isla San Roque je neobydlené ptačí hnízdiště u řídce osídlené střední části pobřeží zálivu.
Upozorňuji, že zdejší lahve na sobě mají zátky.
Lahve z polyetylénu (tereftalové), PET, se potopí do moře a nedostanou se daleko od civilizace.
Zátky ovšem produkují jiné továrny, jsou z jiných plastů, z polypropylénu. Dokáží plout po mořské hladině, naneštěstí se dle předpisů nerecyklují.
Sledujme, jak putují milióny zátek dopřávajích si mořské sólo.
Ty z Japonska po roce směřují přímo napříč Tichým oceánem, zatímco ty naše jsou zachyceny Kalifornským proudem a nejdřív směřují dolů do prostoru Cabo San Lucas.
Po deseti letech je množství japonských zátek v takzvaném "Východním odpadkovém fleku", zatímco ty naše zaneřáďují Filipíny.
Po dvaceti letech se z nich tvoří nánosová akumulační zóna v "Severní pacifické míchačce".
Takto jsou postiženy milióny albatrosů hnízdících na atolech Kure a Midway v národní rezervaci Severozápadní Havajské ostrovy shánějící zde potravu - cokoli najdou, stávají se metaři jen aby pozdějším vyvrhnutím nakrmili svoje mladé.
Čtyřměsíční mrtvé mládě Albatrosa laysanského mělo tohle v žaludku.
Statisíce mláďat velikosti husy umírá s žaludky plnými lahvových zátek a jiného smetí jako jsou zapalovače ...
Ale většinou to jsou zátky.
K jejich smůle to jejich rodiče považují za žrádlo a vrhají se pro ně na mořskou hladinu.
Pojistné kroužky od zátek také nejsou bez následků pro možské živočichy.
To je Mae West, stále přežívá, v domě ošetřovatele ze ZOO New Orleans.
Chtěl jsem vědět, jak moje rodné město přispívá k řešené tohoto problému, v "Den úklidu pobřeží" v roce 2005. Šel jsem na poloostrov Long Beach na východní konec naší dlouhé pláže.
Uklízeli jsme pruhy pláže odpovídající záběru člověka.
Nabídnul jsem pět centů za každou zátku.
Sběračů se sešlo dost. Tady je 1 100 lahvových uzávěrů, které posbírali.
Počítal jsem, že utratím tak 20 dolarů. Ten den mě to ale přišlo skoro na 60.
Roztřídil jsem je podle barev a sestavil z nich vyobrazení pro příští Den Země v Cabrillo Marine Aquarium v San Pedro.
Guvernér Schwarzenegger se svou ženou Marií se zastavil, aby podiskutoval o obraze.
Navzdory mému zženštilému kloboučku, uháčkovanému z plastových tašek, mi potřásli rukou.
Ukázal jsem jemu i Marii úlovek živočišného planktonu ze "Severní havajské míchačky", kde je víc plastu než planktonu.
Zde jsou vzorky naší "plastové polévky" - toto se stalo z našeho oceánu.
Vlečení sítě na živočišný plankton po hladině na jedné míli Vám poskytne vzorky jako je tento.
A tento.
Nyní, když se nám ta drť doplavila k plážím Havaje, vypadá to takto.
A tahle mimořádná pláž je Kailua Beach. Pláž, kde náš prezident se svojí rodinou trávil dovolenou předtím, než se přestěhoval do Washingtonu.
Jak analyzujeme vzorky, jako je tento, jenž obsahuje víc plastu než planktonu?
Plastové úlomky třídíme do kategorií dle velikosti od pěti milimetrů až po jednu třetinu milimetru.
Malé kousky plastu v sobě natrvalo koncentrují organické škodliviny s úrovní až miliónkrát vyšší oproti okolním mořským vodám.
Byli jsme zvědaví, jestli ryby nejvíce zastoupené v hlubokém oceánu a stojící na začátku potravního řetězce, polykají tyto jedovaté pilulky.
Provedli jsme stovky pitev, a více než třetina z nich měla znečištěné plastové úlomky ve svém břichu.
Rekordmanem byla rybka jen 7 cm dlouhá, s 84 úlomky ve svém malinkatém bříšku..
V obchodě dostanete certifikované organické produkty.
Na Zemi ale nenajdete obchodníka s rybami, který by Vám prodal organickou, ve volné vodě chycenou rybu.
Je to dědictví, které tu zanecháváme pro budoucí generace.
Společnost jednoho použití nemůže být uvážlivá, už se stala globální.
Nejsme schopni skladovat a zpracovávat nebo recyklovat všechen materiál.
Musíme to vyhazovat pryč.
Trh pro nás dokáže udělat hodně, neumí však opravit přírodní systém v oceánech, jež jsme narušili.
Všichni královi koně, všichni královi muži ... nikdy neposbírají všechny plasty a nedají oceán znovu do pořádku.
Video: hladiny se zvedají, množství balení se zvětšuje, jednorázové použití jako koncept života se rozmáhá a projevuje se to v oceánu.
Komentátor: on nenabízí žádnou naději na vyčištění.
Přecezením vybrat plasty z oceánu je nad rozpočtové možnosti kterékoli země.
Ten proces by mohl zabít nesčíslné množství mořských živočichů.
Řešení, říká Moore, je zastavit plasty u jejich zdroje: zastavit to na zemi ještě než se to dostane do oceánu.
A plasty omotaný a zabalený svět tomu také nedává valnou naději.
Toto je Brian Rooney pro večerní pořad, v kalifornském Long Beach.
Charles Moore:
Díky moc.
Je vážně děsivé být tady, mezi těmi nejchytřejšími.
Jsem tu, abych vám vyprávěla několik příběhů o vášni.
Mám moc ráda jedno židovské úsloví.
Co je pravdivější než pravda?
Odpověď zní: Příběh.
Jsem vypravěčka. Chci o naší lidskosti vyprávět něco, co je pravdivější než pravda.
Zajímají mě všechny příběhy a některé mě straší, dokud je nakonec nenapíšu.
Některá témata se opakují: spravedlnost, věrnost, násilí, smrt, politické a sociální problémy, svoboda.
Uvědomuju si tajemství kolem nás, proto píšu o náhodách, zlých předtuchách, citech, snech, moci přírody a kouzlu.
Za posledních 20 let jsem vydala několik knih, ale žila jsem v anonymitě až do února 2006, kdy jsem nesla olympijskou vlajku na zimních olympijských hrách v Itálii.
To ze mě udělalo celebritu. Teď mě lidé poznávají i v obchodním domě a moji vnuci si myslí, že jsem super.
(smích)
Dovolte mi, abych vám vyprávěla o svých čtyřech minutách slávy.
Zavolala mi jedna z organizátorek olympijského zahajovacího ceremoniálu a řekla, že jsem byla vybrána jako jedna z těch, kdo ponesou vlajku.
Odpověděla jsem, že je to určitě omyl, protože já rozhodně nejsem žádná sportovkyně.
Nebyla jsem si ani jistá, jestli obejdu stadion bez chodítka.
(smích)
Řekli mi, že to není k smíchu.
Bude to poprvé, co olympijskou vlajku ponesou jen ženy.
Pět žen reprezentujících pět kontinentů a tři držitelky zlaté olympijské medaile.
Mou první otázkou přirozeně bylo: co si vezmu na sebe?
(smích)
Uniformu, řekla a zeptala se mě na míry.
Moje míry!
Představila jsem si sama sebe v péřové bundě, jak vypadám jako panáček Michelin.
(smích)
V polovině února jsem se ocitla v Turínu, kde nadšené davy volali sláva pokaždé, když se v ulici objevil jeden z 80 olympijských týmů.
Tito sportovci obětovali všechno, aby na hrách soutěžili.
Všichni si zasloužili vyhrát, jenže je tu ten prvek štěstí.
Vločka sněhu, kousek ledu i síla větru mohou rozhodnout výsledek závodu nebo zápasu.
Nejdůležitější - důležitější než trénink nebo štěstí - je však srdce.
Jen neohrožené a odhodlané srdce získá zlatou medaili.
Jde o vášeň.
Ulice Turína byly pokryté červenými plakáty se sloganem olympijských her.
"Tady žije vášeň." Není to snad pravda vždy?
Srdce nás žene vpřed a srdce určuje náš osud.
To potřebuji pro postavy ve svých knihách: vášnivé srdce.
Potřebuji samorosty, disidenty, dobrodruhy, outsidery a rebely, kteří kladou otázky, mění pravidla a riskují.
Lidi jako vy všichni v této místnosti.
Hodní lidé se selským rozumem nejsou zajímavé postavy.
(smích)
Jsou to jen dobří bývalí choti.
(smích) (potlesk)
V zelené místnosti na stadionu jsem se setkala s dalšími vlajkonosiči: se třemi sportovkyněmi a herečkami Susan Sarandonovou a Sophií Loren. A se dvěma ženami s vášnivým srdcem.
S Wangari Maathai, držitelkou Nobelovy ceny z Keni, která zasadila 30 milionů stromů.
Změnila tak půdu a počasí na některých místech Afriky a samozřejmě ekonomické podmínky v mnoha vesnicích.
A Somaly Mam, kambodžskou aktivistku, která vášnivě bojuje proti dětské prostituci.
Když jí bylo 14, dědeček ji prodal do nevěstince.
Vyprávěla nám o holčičkách znásilňovaných muži, kteří věří, že sex s mladičkou pannou je vyléčí z AIDS. O nevěstincích, kde jsou děti nuceny přijímat pět, 15 zákazníků denně, a pokud odporují, mučí je elektřinou.
V té zelené místnosti jsem dostala svou uniformu.
Nebyl to oděv, jaký nosím obvykle, ale nevypadal ani jako kombinéza panáčka Michelina, kterou jsem očekávala.
Nebylo to tak zlé, vážně.
Vypadala jsem jako lednička.
(smích)
Jenže tak vypadaly i ostatní, kromě Sophie Loren, univerzálního symbolu krásy a vášně.
Sophie má přes 70 a vypadá skvěle.
Je sexy, štíhlá, vysoká a opálená.
Jak se člověk opálí tak, aby neměl vrásky?
Nevím.
Když se jí v televizi ptali, jak to dělá, že vypadá tak dobře, odpověděla:
"Jde o držení těla. Mám vždy rovná záda a nevydávám zvuky jako staří lidé."
(smích)
Taková je bezplatná rada od jedné z nejkrásnějších žen na světě.
Žádné vrčení, kašlání, sípání, žádná samomluva, žádné prdění.
(smích)
No, to přesně neřekla.
(smích)
Někdy kolem půlnoci nás svolali do křídel stadionu, reproduktory ohlásily olympijskou vlajku a spustila hudba - mimochodem stejná hudba jako tady,
Sophia Loren byla přímo přede mnou - je o 30 cm vyšší než já, nepočítaje její nakadeřené vlasy.
(smích)
Šla elegantně, jako žirafa africkou savanou, a nesla vlajku na rameni.
Já za ní běžela - (smích) - po špičkách a vlajku držela nataženou rukou, takže moje hlava byla vlastně pod ní.
(smích)
Všechny kamery samozřejmě točily Sophii.
To bylo pro mě štěstí, protože na většině fotkách v tisku se objevuju taky, i když často mezi Sophiinýma nohama.
(smích)
Na místě, kde by chtěla být většina mužů.
(smích) (potlesk)
Nejlepší čtyři minuty mého života byly ty minuty na olympijském stadionu.
Mého muže uráží, když to říkám - i když jsem mu vysvětlila, že to, co děláme v soukromí, obvykle trvá méně než čtyři minuty - (smích)
- a proto by si to neměl brát osobně.
Mám z těch nádherných čtyř minut všechny výstřižky z novin, protože na ně nechci zapomenout, až mi stáří zničí mozkové buňky.
Chci mít navždy v srdci klíčové slovo olympijských her - vášeň.
A nyní příběh o vášni.
Je rok 1998, děj se odehrává v zajateckém táboře pro tutsijské uprchlíky v Kongu.
Mimochodem, 80 % všech uprchlíků a lidí bez domova na světě jsou ženy a dívky.
Toto místo v Kongu můžeme nazvat táborem smrti, protože ti, které nezabijí, zemřou na nějakou nemoc nebo hladem.
Hrdiny tohoto příběhu jsou mladá žena Rose Mapendo a její děti.
Je těhotná a je vdova.
Musela se dívat, jak vojáci mučí a zabíjejí jejího muže.
Nějak se jí podaří zachránit život svým sedmi dětem a za několik měsíců se jí narodí nedonošená dvojčata.
Dva malí chlapečci.
Pupeční šňůru přeřízne klackem a zaváže ji svými vlasy.
Dvojčata pojmenuje po velitelích tábora, aby získala jejich přízeň, a krmí je černým čajem, protože její mléko jim nestačí.
Když do její cely vpadnou vojáci, aby znásilnili nejstarší dceru, popadne ji a odmítne ji pustit, i když jí u hlavy drží pušku.
Rodina nějak přežije 16 měsíců a pak díky mimořádnému štěstí a vášnivému srdci mladého Američana Sashy Chanoffa, kterému se ji podařilo dostat do amerického záchranného letadla,
Rose Mapendo a jejích devět dětí skončí v arizonském Phoenixu, kde dnes žijí a kde se jím daří.
"Mapendo" znamená svahilsky "velká láska".
Hrdinkami mých knih jsou silné a vášnivé ženy jako Rose Mapendo.
Nevymýšlím si je. Není to zapotřebí.
Dívám se kolem a vidím je všude.
Se ženami a pro ženy jsem pracovala celý život.
Znám je dobře.
Narodila jsem se ve starověku na konci světa, v patriarchální katolické a konzervativní rodině.
Není divu, že ze mě v pěti letech byla zuřivá feministka - i když ten pojem se do Chile ještě nedostal, takže nikdo nevěděl, co to se mnou ksakru je.
(smích)
Brzy jsem zjistila, že za svou svobodu a zpochybňování patriarchátu zaplatím vysokou cenu.
Ale zaplatila jsem ji ráda, protože za každou ránu, kterou jsem dostala, jsem uštědřila hned dvě.
(smích)
Jednou mi dcera Paula, které už bylo přes dvacet, řekla, že feminismus je nemoderní a že bych se s tím měla smířit.
Byla to pamětihodná hádka.
Feminismus že je nemoderní?
Ano, pro privilegované ženy, jako dnes moje dcera a my všechny tady, ale ne pro většinu našich sester v ostatních částech světa, které jsou stále nuceny k předčasným sňatkům, prostituci, nucené práci.
Mají děti, které nechtějí nebo které nemohou nakrmit.
Nemají kontrolu nad svými těly ani nad svými životy.
Nemají žádné vzdělání ani svobodu.
Znásilňují je, bijí a někdy i beztrestně zabíjejí.
Pro většinu dnešních mladých žen na Západě je slovo feministka urážkou.
Feminismus nikdy nebyl sexy, ale ujišťuji vás, že mi nikdy nebránil flirtovat a že jsem málokdy trpěla nedostatkem mužů.
(smích)
Feminismus není mrtvý, to rozhodně ne.
Vyvinul se.
Pokud se vám to slovo nelíbí, tak je proboha změňte.
Říkejte tomu Afrodíté nebo Venuše, barbína nebo jakkoli chcete, na názvu nesejde, pokud chápeme, o co jde, a pokud to podporujeme.
Povím vám další příběh o vášni a tenhle je smutný.
Odehrává se na malé ženské klinice v bangladéšské vesnici.
Je rok 2005.
Jenny je mladá americká dentální hygienistka, která na kliniku přišla jako dobrovolnice během své třítýdenní dovolené.
Je připravena čistit zuby, ale když přijede, zjistí, že tu nejsou žádní lékaři ani zubaři a že klinika je jen chatrč plná much.
Venku je fronta žen, které čekaly na ošetření několik hodin.
První pacientka trpí mučivou bolestí, protože má několik shnilých stoliček.
Jenny si uvědomí, že jediným řešením je špatné zuby vytrhnout.
Nemá na to licenci a ještě nikdy to nedělala.
Hodně riskuje a je vyděšená.
Nemá ani správné nástroje, ale naštěstí s sebou přivezla novokain.
Jenny má statečné a vášnivé srdce.
Zamumlá modlitbu a pustí se do operace.
Pacientka, které se ulevilo, jí nakonec políbí ruce.
Toho dne tato hygienistka vytrhne mnohem víc zubů.
Když na takzvanou kliniku přijde druhý den, její první pacientka na ni čeká s manželem.
Tvář ženy vypadá jako meloun.
Je tak oteklá, že ani nejsou vidět oči.
Zuřivý manžel vyhrožuje, že Američanku zabije.
Jenny se vyděsí, co udělala, ale překladatel jí vysvětlí, že stav pacientky s operací nemá nic společného.
Její manžel ji den předtím zbil, protože nebyla doma včas, aby mu připravila večeři.
Takto dnes žijí miliony žen. Mezi chudými patří k nejchudším.
I když ženy zastávají dvě třetiny práce na celém světě, vlastní méně než jedno procento majetku.
Za stejnou práci dostávají zaplaceno méně než muži, pokud zaplaceno vůbec dostanou, a zůstávají zranitelné, protože nemají ekonomickou nezávislost a je jim neustále vyhrožováno vykořisťováním, násilím a zneužíváním.
Pokud ženy dostanou vzdělání, práci a možnost mít kontrolu nad vlastním příjmem, dědictvím a majetkem, společnost má z toho vlastně prospěch.
Pokud žena dostane moc, její děti i rodina se budou mít lépe.
Pokud prosperují rodiny, prosperuje vesnice, a nakonec i celá země.
Wangari Maathai odjela do vesnice v Keni.
Mluvila se ženami a vysvětlila jim, že půda je neúrodná, protože se pokácely a prodaly stromy.
Ženy přesvědčí, aby zasadily stromy nové a zalévaly je, kapku po kapce.
Za pět až šest let vyroste les, půda se obohatí a vesnice je zachráněna.
Nejchudší a nejzaostalejší společnosti jsou vždy ty, které utlačují ženy.
Přesto tuto zjevnou pravdu ignorují vlády a často i filantropie.
Za každý dolar věnovaný programu pro ženy je 20 dolarů věnováno na programy pro muže.
Ženy tvoří 51 % lidstva.
Pokud dostanou moc, změní se všechno - víc než technologie, design a zábava.
Slibuji vám, že ženy, které budou spolupracovat - sdružené, informované a vzdělané - mohou přinést mír a prosperitu této zanedbané planetě.
V jakékoli dnešní válce tvoří většinu obětí civilisté, zejména ženy a děti.
To jsou vedlejší ztráty.
Svět řídí muži, a podívejte se, v jaké jsme bryndě.
Jaký svět chceme?
Toto je základní otázka, kterou si klade většina z nás.
Má smysl se podílet na existujícím světovém řádu?
Chceme svět, kde je chráněn život a kde kvalitnější život žije každý, nejen privilegovaní.
V lednu jsem viděla výstavu obrazů Fernanda Botera v knihovně univerzity Berkley v Kalifornii.
Žádné muzeum ani galerie v USA, kromě newyorské galerie, která Boterovo dílo vlastní, se jeho obrazy neodvážily vystavit, protože jejich tématem je věznice Abú Ghraib.
Jsou to obrovské obrazy mučení a zneužívání moci ve velkorysém boterovském stylu.
Nemohla jsem na ně přestat myslet ani je dostat ze svého srdce.
Nejvíc se bojím beztrestné moci.
Bojím se zneužívání moci a moci zneužívat.
V našem druhu definují skutečnost alfa samci a nutí zbytek smečky, aby tuto skutečnost přijala a řídila se pravidly.
Pravidla se pořád mění, ale vždycky z nich mají prospěch oni, a v tomto případě přerozdělování zisků, které v ekonomice nefunguje, funguje dokonale.
Zneužívání se přerozděluje odshora dolů.
Ženy a děti, zejména chudí, jsou dole.
I nejnuznější muži mohou pořád někoho zneužívat - ženu nebo dítě.
Mám po krk moci, kterou uplatňuje několik lidí nad mnoha prostřednictvím pohlaví, příjmu, rasy a třídy.
Myslím, že je nejvyšší čas provést v naší civilizaci základní změny.
Ke skutečné změně však ve vedení světa potřebujeme ženskou energii.
Na výkonné pozice potřebujeme kritické množství žen a musíme podporovat ženskou energii u mužů.
Mám na mysli muže s mladou myslí, samozřejmě.
Staří chlapi jsou beznadějní, musíme počkat, až vymřou.
(smích)
Ano, chtěla bych mít dlouhé nohy a legendární poprsí jako Sophia Loren.
Ale kdybych měla na výběr, radši bych měla válečnické srdce Wangari Maathai, Somaly Mam, Jenny a Rose Mapendo.
Chci, aby byl tento svět dobrý.
Ne lepší, ale dobrý.
Proč ne?
Rozhlédněte se po této místnosti - tolik znalostí, energie, talentu a technologie.
Zvedněme zadky, vyhrňme si rukávy, dejme se do práce, vášnivě, a vytvořme téměř dokonalý svět.
Děkuji vám.
Dobrodružství Sherlocka HOLMES o
Sir Arthur Conan Doyle
DOBRODRUŽSTVÍ I.
Skandál v Bohemia
I.
To Sherlock Holmes, že je vždy žena.
Jsem málokdy slyšel zmínku ji pod jiné jméno.
V jeho očích se zatmění a převažuje celé její pohlaví.
Nebylo to tak cítil nějaké emoce blízký láska k Irene Adler.
Všechny emoce, a že jeden obzvláště, byl nepřípustný jeho chladný, ale přesný obdivuhodně vyrovnané mysli.
Byl jsem si to, nejdokonalejší uvažování a pozorování, že stroj svět viděl, ale jako milenec, že ​​by se umístil sebe v pozici falešné.
Nikdy mluvil o měkčí vášní, s výjimkou se posmívat a úšklebek.
Byly obdivuhodné věci pro pozorovatel - vynikající pro kreslení závoj z motivů mužů a akce.
Ale pro vyškolené debatér připustit takové vniknutí do jeho vlastní křehké a jemně upravené temperament bylo představit rušivým faktorem, který by mohl hodit pochyb o tom, na všech jeho duševní výsledky.
Kamínek v citlivé přístroje, nebo crack v jednom z jeho vlastních high-výkon čočky, by nesmí být více znepokojující než silný emocí v přírodě, jako je jeho.
A přesto tam byl, ale jedna žena k němu, a že žena byla pozdní Irene Adler, z pochybné a sporné paměti.
Měl jsem viděl málo Holmes v poslední době.
Moje manželství se posunuly nás od každého další.
Můj vlastní kompletní štěstí a domov- střed zájmů, který povstane v okolí muž, který nejprve zjistí sám mistr svého vlastní provozovny, byly dostatečné k absorbovat všechny mé pozornosti, zatímco Holmes, který ošklivil každou formu společnosti s jeho celá česká duše, zůstal v našich ubytování v Baker Street, pohřben mezi svými staré knihy, a střídavě týden od týden mezi kokain a ambicí, ospalost léku, a krutý energie z jeho vlastní zájem příroda.
On byl ještě, jako vždy, hluboce přitahovaný studie z trestné činnosti, a obsadil jeho ohromný fakult a výjimečné schopnosti pozorování v následujících z těchto stopy, a objasňování těch záhad , která byla opuštěna jako beznadějné, které oficiální policejní.
Čas od času jsem slyšel nějaké neurčité v úvahu jeho konání: jeho předvolání k
Odessa v případě vraždy Trepoff, jeho zúčtování v návaznosti na singulární tragédie z bratrů Atkinson v Trincomalee, a konečně mise, kterou on měl dosáhl tak jemně a úspěšně pro vládnoucí rodinu Holandska.
Kromě těchto příznaků jeho činnosti, nicméně, který jsem jen sdílené se všemi čtenáři denního tisku, věděl jsem jen málo z mých bývalých přítel a společník.
Jednou v noci - to bylo na dvacátý
Března 1888 - jsem se vracel z cesty pro pacienta (protože jsem měl teď se vrátil k civilní praxe), když můj způsob, jak mě vedl skrze
Baker Street.
Jak jsem prošel dobře-si pamatoval dveře, které musí být vždy spojena v mé mysli s můj usilovat, as tmavými incidentů studium v ​​Scarlet, byl jsem chycen s zájem touha vidět Holmes znovu, a na vědět, jak on byl zaměstnává jeho mimořádné pravomocí.
Jeho pokoje byly oslnivě svítí, a dokonce i jak jsem se podíval nahoru, viděl jsem jeho vysokou, náhradní postava projít dvakrát v temné siluety proti slepé.
Byl přecházel po místnosti rychle, ochotně, s hlavou potopila na jeho hruď a jeho ruce sepjaté za zády.
Pro mě, kdo věděl, že každý jeho nálady a zvyk, svůj postoj a způsob řekli své vlastní příběh.
On byl v práci znovu.
On se zvedl z jeho drogové-vytvořil sny a byl horký na vůni některých nových problém.
Zazvonil jsem na zvonek a byl uveden do komoru, která byla dříve v části mé vlastní.
Jeho způsob nebyl přehnaný.
To byl jen zřídka, ale on byl rád, myslím, na mě vidí.
S stěží mluvené slovo, ale s laskavě oko, zamával mi křeslo, hodil přes jeho případě doutníků, a uveden případ ducha a gasogene v rohu.
Pak se postavil před požárem a podíval se mi více než v jeho čísle introspektivní módy.
"Manželství vám vyhovuje," poznamenal.
"Myslím, Watson, že jste dali na sedm a půl kilo, protože jsem tě viděl. "
"Sedm!"
Odpověděl jsem.
"Ano, měl jsem myslel trochu více.
Jen trochu víc, Myslím,, Watson.
A v praxi opět uvádím.
Neřekl jsi mi, že jste měli v úmyslu jít do sedačky. "
"Tak, jak to víte?"
"Vidím to, mám odvodit.
Jak mám vědět, že jste byl stále se v poslední době velmi vlhké, a že máte
Nejvíce nemotorný a nedbalé služky? "
"Můj drahý Holmes," řekl jsem, "to je příliš hodně.
Ty by určitě byly spáleny, měl jsi žil před několika staletími.
Je pravda, že jsem měl chodit na zemi
Čtvrtek a vrátil se domů v strašném nepořádku, ale jak jsem se změnila moje oblečení nemohu představit, jak si odvodit.
Pokud jde o Mary Jane, ona je nenapravitelný, a moje žena dala jí všimnete, ale tam, znovu, nechápu, jak jste se k tomu dopracovat. "
Zasmál se sám pro sebe a promnul dlouhé, nervózní ruce.
"To je jednoduchost sama," řekl, "můj oči mi říkají, že na vnitřní straně vašeho levé boty, prostě kde se ohně stávky to je kůže skóroval téměř o šest paralelní řezy.
Zřejmě byly způsobeny někým , který má velmi nedbale škrabal kole hrany jediným cílem odstranit krustě bahno z ní.
Proto, jak vidíte, mé dvojité dedukci, že vy jste byli v hnusný počasí, a že jste měli zejména maligní boot- řezání exemplář slavey Londýna.
Co se týče vaší praxe, je-li gentleman procházky do mého pokoje vonící iodoform, s černý puntík dusičnanu stříbrného na jeho právo ukazováček, a boule na pravé straně strana jeho top-hat ukázat, kde má vylučoval jeho stetoskop, musím být nudný, opravdu, když nemám ho prohlásí za aktivním členem lékařské profese. "
Nemohla jsem si pomoci smát nad lehkostí, s který on vysvětlil jeho proces odpočet.
"Když slyším, jak dát své důvody," já jsem poznamenal: "ta věc vždycky se mi zdá být tak směšně jednoduché, že bych mohl snadno udělat sám, i když v každém po sobě jdoucích instanci vašeho uvažování jsem bezradný, dokud se vysvětlit svůj postup.
A přesto věřím, že mé oči jsou tak dobré, jako Vy. "
"Přesně tak," odpověděl, osvětlení cigarety, a vrhl se do křeslo.
"Vidíte, ale nechcete sledovat.
Rozdíl je jasný.
Například, jste často viděli kroků, které vedou z haly k tomuto pokoj. "
"Často".
"Jak často?"
"No, někteří stokrát."
"Tak kolik jich je?"
"Kolik?
Já nevím. "
"Přesně tak!
Nemáte pozorovány.
A přesto jste viděli.
To je jen můj názor.
Teď vím, že je jich tam sedmnáct kroky, protože jsem vidět i pozorovat.
By-the-cesta, protože vás zajímá tyto malé problémy, a protože jste se dost dobrý, aby kroniky jeden nebo dva z mých bezvýznamný zkušenosti, možná vás bude zajímat v tomto. "
Hodil přes list tlustý, růžový-tónované poznámka-papír, který ležel otevřený na tabulky.
"Přišlo to na poslední místo," řekl.
"Přečti si to nahlas."
Poznámka byla nedatováno, a to buď bez podpis nebo adresa.
"Tam bude Vyzýváme vás, abyste-noc, na 07:45 hodin, "řekl," muže, který touží po vás poradit záležitostí velmi nejhlubší moment.
Vaše poslední služeb do jedné z královských domů Evropy ukázaly, že jste ten, kdo může být bezpečně důvěryhodný záležitostí které jsou důležité, které lze jen těžko být přehnané.
Tento popis vás máme ze všech čtvrtletí získal.
Být ve vaší komoře pak v tuto hodinu, a neberte to špatně, pokud si návštěvník opotřebení maska. "
"Toto je opravdu záhada," poznamenal jsem.
"Co si představit, že to znamená?"
"Nemám žádné údaje dosud.
To je kapitál chyba teoretizovat před jeden má data.
Znecitlivěle jeden začne kroutit fakta oblek teorií, namísto teorií tak, aby vyhovovaly fakta.
Ale vědomí sebe.
Co si odvodit z toho? "
Opatrně jsem zkoumal psaní, a papíru, na kterém to bylo psáno.
"Muž, který to napsal byl patrně dobře dělat, "poznamenal jsem, snaží se napodobit můj společník procesů.
"Takový papír nelze zakoupit méně než polovina koruna paket.
Je to divně silný a tuhý. "
"Zvláštní - to je velice slovo," řekl
Holmes.
"To není anglický papír vůbec.
Držte jej až do světla. "
Učinil jsem tak a viděl velké "E" s malým
"G", "P" a velké "G" s malým
"T" tkaný do textury papíru.
"Co si o tom myslíš?" Zeptal se Holmes.
"Jméno výrobce, není pochyb, nebo jeho monogram, ale. "
"Vůbec ne.
'G' s malým 't' je zkratka pro
'Gesellschaft,' která je v němčině
'Společnosti.'
To je obvyklé zkracování jako náš
'Co'
'P' samozřejmě, znamená 'Papier.'
Nyní pro 'Např.'
Dovolte nám pohled na naši Continental
Místopisný seznam. "
Vzal těžkou hnědou objem od jeho police.
"Eglow, Eglonitz - jsme tady, Egria.
Je to v němčině-mluvící země - v
Čech, nedaleko Karlových Varů.
'Pozoruhodné jako scéna smrti z Valdštejna, a pro jeho četné sklo- továrny a papír-mlýny. '
Ha, ha, chlapče, co si o tom myslíš? "
Jeho oči jiskřily, a poslal do velké modrá triumfální oblak z jeho cigarety.
"Papír byl vyroben v Čechách," řekl jsem.
"Přesně tak.
A muž, který psal poznámku, je němčina.
Myslíte si, vědomí vlastní konstrukce věta -'This účet z vás máme ze všech stran obdržela. '
Francouz nebo ruštině nemohl napsal, že.
Je to Němec, který je tak uncourteous to jeho slovesa.
Nyní zbývá pouze proto, aby objevili co se chtěl tímto Němec, který píše na český papír a preferuje nošení maska ​​ukazovat obličej.
A tady přichází, pokud se nemýlím, na vyřešit všechny naše pochybnosti. "
Jak mluvil, tam byl ostrý zvuk koně 'kopyta a strouhání kola proti obrubníku, následoval prudký tah na zvonek.
Holmes hvízdl.
"Dvojice, podle zvuku," řekl.
"Ano," pokračoval a podíval se ven okna.
"Pěkný malý kočáru a pár krásy.
Stě padesát guinejí za kus.
Tam je peněz v tomto případě, Watson, pokud není nic jiného. "
"Myslím, že jsem měl raději jít, Holmes."
"Ani trochu, pane doktore.
Zůstaňte, kde jste.
Ztratil jsem se bez mého Boswell.
A to slibuje, že bude zajímavé.
Bylo by škoda nechat ujít. "
"Ale váš klient -"
"Nevadí mu.
Možná chcete, aby vaše pomoc, a tak může.
Tady přijde.
Sedněte si do křesla, že, pane doktore, a dát nám svůj nejlepší pozornost. "
Pomalý a těžký krok, který byl vyslechnut na schodech a v průchodu, se zastavil ihned za dveřmi.
Pak tam byl hlasitý a autoritativní kohoutku.
"Pojďte dál!" Řekl Holmes.
Muž vstoupil, kteří by mohli stěží byli méně než šest stop šest sune se v výška, s hrudník a končetiny Hercules.
Jeho šaty byly bohaté na bohatství, které by, v Anglii, být pohlíženo jako blízký špatné chuti.
Těžké kapely Astrakhan byly zkráceny celé rukávy a přední jeho dvouřadový kabát, zatímco tmavě modrá plášť, který byl hozen přes ramena byl lemován s plamenem-barevné hedvábí a zajištěné na krk s broží, které sestávala z jediného planoucí beryl.
Boty, které prodloužena do poloviny lýtka, a které byly zdobené na vrcholky s bohatou hnědou kůží, dokončil dojem barbarské bohatství, které bylo navrhnuto celý jeho vzhled.
Nesl široký-přetékal klobouk v ruce, zatímco on měl na sobě přes horní část jeho tvář, rozšíření dolů kolem lícní kosti, černá maska ​​masku, která mu zřejmě nastaven tak, aby chvíli, jeho ruka byla ještě zvýšit na to, jak on vstoupil.
Z dolní části obličeje se objevil být muž pevného charakteru, s tlustý, závěsné ret a dlouhý, rovný bradu sugestivní rozlišení tlačil na délka tvrdohlavosti.
"Měl jsi můj vzkaz?" Zeptal se hlubokým krutý hlas a silně poznamenala německá přízvuk.
"Řekl jsem vám, že bych hovor."
Podíval se z jednoho na druhého z nás, jak jestliže si není jistý, které k řešení.
"Modlete se, posaďte se," řekl Holmes.
"To je můj přítel a kolega, Dr.
Watson, který je občas dost dobré pomozte mi v mém případě.
Kým mám tu čest adresu? "
"Můžeš mě oslovovat hrabě Von Kramm,
Český šlechtic.
Chápu, že tento pán, váš přítel, je čestný muž a uvážení, komu mohu důvěřovat se věc nejvíce extrémní význam.
Pokud ne, měl bych mnohem raději komunikovat s tebou o samotě. "
Vstal jsem jít, ale Holmes chytil mě za zápěstí a tlačil mě zpátky do židle.
"To je oba, nebo nikdo," řekl.
"Můžete říct něco dříve, než tento pán které si může říct. "
Hrabě pokrčil širokými rameny.
"Pak musím začít," řekl, "závaznými jste jak na naprostého utajení dva roky;
V současné době není příliš mnoho říci, že to je takové hmotnosti může mít vliv na evropské dějiny. "
"Slibuji," řekl Holmes.
"A já"
"Omluvíš touto maskou," pokračoval náš podivný návštěvník.
"Osoba, která zaměstnává srpnu mi přeje jeho zástupce musí být neznámé pro vás, a mohu
Přiznám hned, že titul, který jsem Právě volal sám není přesně můj vlastní. "
"Byl jsem si vědom toho," řekl Holmes suše.
"Okolnosti jsou pochoutkou, a veškerá opatření musí být přijata za účelem uhasit, co by mohlo začít být obrovský skandál a vážně ohrozit jednu z vládnoucí rodiny v Evropě.
Mluvit jasně, věc dotýká velký dům Ormstein, dědičné králové
Čech. "
"Byl jsem si rovněž vědom toho," zamumlal
Holmes, uvelebil se v jeho křesla a zavřel oči.
Naše návštěvník podíval se některé zjevné překvapení nad tím, apatický, lenošení postava muž, který byl bezpochyby líčil to ho jako většina pronikavé debatér a nejvíce energický agent v Evropě.
Holmes se pomalu otevřel oči a podíval se netrpělivě na jeho obrovský klienta.
"Pokud se Vaše Veličenstvo by se snížit se na státní vašem případě, "poznamenal," Měl bych být schopni lépe poradit. "
Muž vyskočil ze židle a chodil do a tam po místnosti v nekontrolovatelné agitace.
Pak, s gestem zoufalství, on strhl masku z tváře a mrštil jím na zem.
"Máš pravdu," zvolal, "já jsem král.
Proč bych se měl pokusit to skrývat? "
"Proč vlastně?" Zamumlal Holmes.
"Vaše Veličenstvo, že nemluvil, než jsem byl vědom toho, že jsem byl Wilhelm řešení
Gottsreich Zikmundem von Ormstein, Grand
Vévoda Cassel-Felstein, a dědičné
Českým králem. "
"Ale můžete pochopit," řekl náš podivný návštěvník, sedl ještě jednou a prochází ruku přes jeho vysokou bílou čelo, "vy
Přesto záležitost byla tak jemná, že bych mohl ne svěřit ho agent, aniž by jsem se v jeho moci.
Přišel jsem inkognito z Prahy na radit si. "
"Tak, prosím poradit," řekl Holmes, zámkové jeho oči ještě jednou.
"Fakta jsou stručně tyto: Asi pět lety, během dlouhé návštěvy
Varšava, jsem se seznámil na známý dobrodružka, Irene Adler.
Název je nepochybně znáte. "
"Laskavě hledat ji v mém indexu, doktore," zamumlal Holmes aniž by otevřel oči.
Po mnoho let měl zaveden systém docketing všechny body týkající se mužů a věci, takže to bylo obtížné pojmenovat předmět nebo osoba, na kterou nemohl najednou poskytovat informace.
V tomto případě jsem našel její biografii sevřený mezi tím hebrejštiny rabín a zaměstnance-velitel, který měl napsal monografii na hlubinný ryby.
"Nech mě vidět!" Řekl Holmes.
"Hum!
Narodil se v New Jersey v roce 1858.
Kontraalt - hukot!
La Scala, hukot!
Prima donna Imperial opery ve Varšavě - ano!
Odešel z operní jeviště - ha!
Žijící v Londýně - tak docela!
Vaše Veličenstvo, jak jsem pochopil, se stal zapletené s tímto mladým lidem, napsal její nějaké kompromitující dopisy, a je nyní žádostivý, jak se dostat zpět ty dopisy. "
"Přesně tak.
Ale jak - "
"Byl tam tajný sňatek?"
"Žádný."
"Žádný právní doklady nebo osvědčení?"
"Žádný."
"Pak jsem se nepodaří sledovat Vaše Veličenstvo.
Pokud tento mladý člověk by měl produkovat její dopisy pro vydírání či jiné účely,
Jak se jí dokázat jejich pravost? "
"Tam je psaní."
"Pú, fuj!
Padělek. "
"Můj soukromý poznámka-papír."
"Ukradené".
"Moje vlastní pečeť."
"Napodobil."
"Moje fotografie".
"Koupil".
"Byli jsme oba na fotografii."
"Oh, drahoušku!
To je velmi špatné!
Vaše Veličenstvo skutečně spáchal netaktnost. "
"Byl jsem blázen -.
Šílený"
"Vy jste ohrožen sám vážně."
"Byl jsem jen korunní princ pak.
Byl jsem mladý.
Já jsem ale třicet teď. "
"To musí být vrácena."
"Snažili jsme se a selhal."
"Vaše Veličenstvo musí platit.
Je třeba koupil. "
"Ona nebude prodávat."
"Ukradené, pak."
"Pět pokusy již byly učiněny.
Dvakrát zloději v mém zaplatit vyplenil ji dům.
Jakmile budeme přesměrovány jí zavazadla, když cestoval.
Dvakrát se již zastavil.
Tam byl žádný výsledek. "
"Žádná známka toho?"
"Naprosto žádný."
Holmes se zasmál.
"Je to docela pěkný malý problém," řekl on.
"Ale velmi závažné ke mně," vrátil
Král vyčítavě.
"Velmi, opravdu.
A co se navrhuje do činění s fotografie? "
"Pro mě zničit."
"Ale jak?"
"Jsem o tom být ženatý."
"Tak jsem slyšel."
"Chcete-li Clotilde von Lothman Saxe-Meningen, druhá dcera krále Skandinávie.
Možná víte, přísné zásady svého rodiny.
Ona je sama samotnou duši pochoutka.
Stín pochybnosti o mé chování by tuto záležitost do konce. "
"A Irene Adler?"
"Vyhrožuje jim poslat fotografii.
A ona to udělá.
Vím, že to udělá.
Vy nevíte, ale ona má duši oceli.
Má tvář nejkrásnější ženy, a mysl většiny rezolutní of muži.
Spíše, než bych měl vzít jinou ženu, nejsou tam žádné délky, na které by se go -. none "
"Jste si jisti, že ona nemá zaslal Ještě? "
"Jsem si jistý."
"A proč?"
"Protože ona řekla, že by poslal to v den, kdy bylo zasnoubení veřejně prohlásil. , Který bude příští pondělí. "
"No, pak jsme mít tři dny ještě," řekl
Holmes se zívnutí.
"To je velké štěstí, protože jsem se jednou nebo dvě záležitosti důležité podívat se do právě v současné době.
Vaše Veličenstvo bude, samozřejmě, pobyt v
Londýn pro současnost? "
"Jistě.
Najdete mě na Langham pod Jméno hraběte Von Kramm. "
"Pak jsem se kapku tě line, aby vám vědět, jak jsme pokrok. "
"Modlete se tak učinit.
Já se všem úzkost. "
"Tak, jak k penězům?"
"Máte volnou ruku."
"Určitě?"
"Řeknu vám, že bych dal jednu z provincie mého království, aby toto fotografie. "
"A pro současné výdaje?"
Král vzal těžký zámiše pytel z pod jeho plášť a položil ji na tabulky.
"Existují tři sta liber na zlato a sedm set v poznámkách, "řekl.
Holmes čmáral po obdržení listu jeho vědomí-knihu a podal mu ji.
"A slečna adresu?" Zeptal se.
"Je Briony Lodge, Serpentine Avenue, St
John je dřevo. "
Holmes vzal na vědomí.
"Jeden další otázky," řekl.
"Byl fotografii skříňka?"
"Bylo to."
"Tak, dobrou-noc, Vaše Veličenstvo, a já věřím, že budeme mít brzy několik dobrých Novinky pro vás.
A dobrou-noc, Watson, "dodal, jako kola z královského kočáru valil na ulici.
"Pokud bude dost dobrý, aby volání na-
Zítra odpoledne ve tři hodiny jsem měla chatovat tento malý věci za sebou vy. "
II.
Ve tři hodiny jsem byl přesně na Baker
Street, ale Holmes se ještě vrátil.
Bytná mě informoval, že on opustil domu krátce po osmé hodině ve ráno.
Sedl jsem si vedle ohně, nicméně, s záměr na něj čeká, nicméně dlouho on by mohl být.
Byl jsem už hluboce zajímal o jeho šetření, pro, ačkoli to byl obklopen žádný z ponuré a podivné rysy, které byly spojeny s oběma zločiny, které jsem již nahrané, přesto, že povaha případu a vysoký stanice jeho klient dal charakter jeho vlastní.
Opravdu, na rozdíl od povahy šetření, které můj přítel měl na ruce, tam bylo něco v jeho mistrovsky pochopení situace, a jeho horlivý, pronikavý uvažování, který dělal to radost mi studovat jeho systém práce, a následovat rychlé, jemné metody, kterými se rozplést nejvíce neoddělitelnou tajemství.
Tak jsem byl zvyklý na jeho neměnná úspěch, že samotná možnost jeho tím přestal vstoupit do mé hlavy.
Bylo to blízko na čtyřech přede dveřmi otevřel, a opilé-hledá ženicha, nemocný- jako ze škatulky a strana-licousy, s zanícené obličeje a pochybný oblečení, vešel do místnosti.
Zvyklí, jak jsem měl můj přítel je úžasný pravomoci při používání převleky, musel jsem se Podívejte se třikrát, než jsem si byl jist, že to byl opravdu on.
S kývnutím zmizel do ložnice, odkud se vynořil za pět minut tvídu- vhodné a slušné, jako za starých časů.
Dávat jeho ruce do kapes, on natáhl nohy před ohněm a upřímně zasmál za několik minut.
"No, opravdu!" Vykřikl, a pak dusil a znovu se zasmál, dokud nebyl povinen lehnout, ochablé a bezmocný, v židle.
"Co je to?"
"Je to docela legrační moc.
Jsem si jist, nikdy nemohl odhadnout, jak jsem zaměstnaných moje ráno, nebo to, co jsem skončil dělá. "
"Neumím si představit.
Předpokládám, že jste sledoval návyky, a možná v domě, Miss
Irene Adler. "
"Přesně tak, ale pokračování bylo spíše neobvyklé.
Řeknu vám, nicméně.
Jsem odešla z domu trochu po osmi hodin ráno v charakteru ženich z práce.
Tam je nádherný a soucit zednářství mezi jezdecký mužů.
Být jedním z nich, a budete vědět, že všechny tam je znát.
Brzy jsem našel Briony Lodge.
Je Bijou vila, se zahradou v zpět, ale postavené v přední a to až do na silnici, dva příběhy.
Chubb zámek ke dveřím.
Velký obývací pokoj na pravé straně, stejně zařízený, s dlouhými okny téměř k patro, a ty absurdní angličtině Okno spojovacích prostředků, které dítě může otevřít.
Za nebylo nic pozoruhodného, ​​kromě že průchod okno by mohlo být dosaženo z horní části trenér-domu.
Šel jsem kolem něho a zkoumal to podrobně z každého úhlu pohledu, ale bez všímat si nic jiného zájmu.
"Pak jsem se uvelebil na ulici a zjistil, jak jsem očekával, že to tam bylo v Mews jízdního pruhu, která stéká jedna zeď zahrady.
Jsem půjčoval ostlers ruku v třením dolů jejich koně, a získané výměnou twopence, sklenici napůl, dva výplně soulož tabáku, a jak hodně Informace, jak jsem mohl touha o Miss
Adler, nemluvě o půl tuctu dalších lidí v okolí, u kterých jsem byl ani v nejmenším zájem, ale jejichž biografie jsem byl nucen poslouchat. "
"A co Irene Adler?"
Zeptal jsem se.
"Ach, ona se obrátila všechny hlavy muže stanovených v této části.
Ona je daintiest věc pod kapotou na této planetě.
Tak říci Serpentine-Mews, k člověku.
Žije tiše, zpívá na koncertech, disky se na pět každý den, a vrátí v sedm ostrých na večeři.
Málokdy vyjde u jiných časů, s výjimkou, kdy zpívá.
Má pouze jeden muž návštěvník, ale dobrý obchod z něj.
On je tmavý, pohledný a temperamentní, nikdy volání méně než jednou denně, a často dvakrát.
On je pan Godfrey Norton, na vnitřní
Temple.
Podívejte se na výhody jako taxíkář důvěrník.
Jeli ho domů tucet časy od
Serpentine-Mews, a věděl o něm.
Když jsem naslouchal všem museli říct, začal jsem chodit nahoru a dolů v blízkosti
Briony Lodge ještě jednou, a přemýšlet nad můj plán kampaně.
"To Godfrey Norton byl evidentně
Důležitým faktorem v této záležitosti.
On byl právník.
To znělo zlověstně.
Jaký byl vztah mezi nimi, a jaký předmět jeho opakovaných návštěvách?
Byla jeho klient, jeho přítel, nebo jeho milenku?
V prvním případě měla pravděpodobně převedena fotografie k jeho udržení.
V druhém případě to bylo méně pravděpodobné.
O vydání této otázky závisí , zda bych měl pokračovat ve své práci na Briony
Lodge, nebo naopak mou pozornost na džentlmena komory v chrámu.
Byl to jemný bod, a se rozšířil oblasti mého dotazu.
Obávám se, že jsem nesl vám tyto detaily, ale musím vám vidět můj malý potíže, pokud jste k pochopení situace. "
"Já jsem po vás pozorně," odpověděla jsem.
"Byl jsem ještě vyrovnávání věc v mém mysli, když drožky jel až Briony
Lodge, a pán vyskočil ven.
On byl neobyčejně pohledný muž, tmavé, orlí, a moustached - zřejmě muž o nichž jsem slyšel.
Zdálo se, že ve velkém spěchu, křičel na drožkář čekat, a kartáčovaný kolem Služka, která otevřela dveře se vzduchem
Muž, který byl důkladně doma.
"Byl v domě asi půl hodiny, a já jsem mohl zachytit její záblesky jej v okna obývací pokoj, chodil sem a dolů, mluvil vzrušeně, a mával zbraní.
Z ní jsem nic neviděla.
V současné době se vynořil a díval se ještě více znervóznělý než dříve.
Jak on vstoupil do kabiny, vytáhl zlaté hodinky z kapsy a podíval se na to vážně, 'Drive jako čert kříže,' on vykřikl 'první Hrubý & Hankey v
Regent Street, a pak do kostela
St Monica v Edgeware Road.
Půl perličky, pokud jste to za dvacet minut! '
"Pryč oni šli, a byl jsem se zeptat zda bych neměl dělat dobře se jimi řídit když se cesta přišel úhledný malý Landau, kočí s kabátem jen napůl- zapnutý, a jeho kravatu pod uchem, zatímco všechny tagy jeho svazku byly lepení z přezky.
Nebylo zastavil dřív, než střílel z dveře do chodby a do něj.
Jen jsem zahlédl ji na okamžik, ale ona byla krásná žena, s tváří, že člověk může zemřít. "'Kostel sv Monica, John,' ona vykřikla, 'a půl suverénní, pokud se dostanete to za dvacet minut. '
"To bylo docela dobré příliš co ztratit, Watson.
Byl jsem vyvažování, zda bych měl běžet na to, nebo zda bych měl okouna za Landau, když její kabiny prošel ulice.
Řidič se podíval dvakrát na takový otrhaný jízdné, ale já jsem skočil, než mohl objektu.
'Kostel sv Monica,' řekl jsem, 'a půl suverénní, pokud se dostanete za dvacet minut. '
To byl dvacet-11:55, a
Samozřejmě to bylo dost jasné, co bylo v vítr.
"Můj řidič taxi jel rychle.
Nemyslím si, že jsem kdy jel rychleji, ale jiní byli tam před námi.
Kabina a Landau s jejich kouřící
Koně byli před dveřmi, když jsem přišel.
Zaplatil jsem muž a spěchal do kostela.
Nebylo duše tam kromě dvou kterého jsem se držela a surpliced Duchovní, který vypadal, že je expostulating s nimi.
Oni byli všichni tři stojí v uzel před oltářem.
Jsem se uvelebil do boční uličky jako každá jiná lenoch, který spadl do kostela.
Náhle se k mému překvapení, tři na oltář stál kolem mě, a Godfrey Norton přiběhla tak těžké, jak by mohl na mě. "'Díky Bohu,' křičel.
'Budete dělat.
Pojď!
Pojď! '
"'Co pak?'
Zeptal jsem se. "'No tak, člověče, pojď, jen tři minuty, nebo to nebude legální. '
"Byl jsem napůl-táhl až k oltáři, a předtím, než jsem věděl, kde jsem byl jsem se ocitl mumlání odpovědí, které byly zašeptal mi do ucha, a která, pro věci, které jsem nic nevěděl, a obecně pomoci při bezpečné vázání Irene Adler, stará panna, k Godfrey Norton, mládenec.
To bylo vše v okamžiku, a tam byl gentleman děkoval mi na jedné straně a paní na druhé straně, zatímco
Duchovní zářil na mě před domem.
To bylo nejvíce absurdní pozici v , které jsem kdy se ocitl v mém životě, a to byla myšlenka na to, že mi začalo směje se právě teď.
Zdá se, že došlo k nějaké neformálnost o jejich licenci, že Duchovní absolutně odmítl oženit bez svědkem nějakého druhu, a že moje štěstí, vzhled zachránil ženich z museli vypravit do ulic v hledání nejlepšího muže.
Nevěsta mi panovníka, a tím myslím nosit to na moje hodinky-řetězce v paměti příležitosti. "
"Jedná se o velmi nečekaný přelomu záležitosti, "řekl jsem," a co potom? "
"No, zjistil jsem, mé plány velmi vážně hrozil.
Vypadalo to, jako by se dvojice mohla přijmout okamžitý odjezd, a tak vyžadují velmi rychlé a energické opatření na mém část.
U chrámových dveří, nicméně, oni odděleny, se řízení zpět do chrámu, a ona se do domu svého.
'Já jsem se řídit v parku na pět jako obvykle, 'řekla a nechala ho.
Slyšel jsem, nic víc.
Když odjížděli v různých směrech, a já jsem šel pryč, aby se mé vlastní opatření. "
"Jaké jsou?"
"Některé studené hovězí a sklenici piva," řekl odpověděl, zvonění na zvonek.
"Byl jsem příliš zaneprázdněn myslet na jídlo, a
Já jsem pravděpodobně ještě nabitější stále platí večer.
Mimochodem, pane doktore, já chci svého co- provoz. "
"Budu potěšen."
"Nebude ti vadit, porušují zákony?"
"Ani v nejmenším."
"Ani běh šanci zastavit?"
"Ne v dobrou věc."
"Ach, příčina je vynikající!"
"Tak já jsem váš muž."
"Byla jsem si jistá, že bych mohl spolehnout na vás."
"Ale co je to chcete?"
"Když má paní Turner přinesl v zásobníku I bude to jasné.
A teď, "řekl, když se obrátil na hladově jednoduchého jízdného, ​​že naše hospodyně měla za předpokladu,
"Musím o něm diskutovat, když jsem jíst, protože jsem není moc času.
To je skoro pět nyní.
Za dvě hodiny musíme být na scéně akci.
Miss Irene, nebo paní, spíše se vrací z její pohon v sedm.
Musíme být na Briony Lodge setkat se s ní. "
"A co potom?"
"Musíte odejít, že se mi.
Už jsem zařídil, co má nastat.
Tam je jen jeden bod, na nichž musím naléhat.
Nesmíte zasahovat, ať se stane cokoliv.
Chápete? "
"Jsem být neutrální?"
"To nic dělat cokoliv.
K dispozici bude pravděpodobně nějaké malé nepříjemnosti.
Nepřipojí v něm.
To bude konec v mé jsou dopravovány do dům.
Čtyři nebo pět minut nato obývací pokoj okno.
Jste na stanici blízko sebe, že otevřeného okna. "
"Ano."
"Vy jste se dívat na mne, neboť já budu vidět k vám. "
"Ano."
"A když Zvedám ruku - tak - budete hodit do místnosti, co dávám, abyste házet, a bude současně, zvýšit výkřik ohně.
Jste docela následovat mě? "
"Úplně."
"Je to velmi impozantní nic," řekl, s dlouhou doutník-formoval valit z jeho kapse.
"Je to obyčejný instalatér je kouř-rakety, vybaveny uzávěrem na obou koncích, aby bylo sebe-osvětlení.
Vaším úkolem je omezena na to.
Když zvýšíte plakat ohně, bude převzata celá řada lidí.
Můžete pak pěšky na konec ulice, a já se vrátit k vám za deset minut.
Doufám, že jsem se dost jasně? "
"Já jsem zůstat neutrální, aby si v blízkosti okna, můžete sledovat, a na signál hodit v tomto objektu, poté zvýšit plakat ohně, a budete čekat na rohu na ulici. "
"Přesně tak."
"Pak se můžete zcela spolehnout na mne."
"To je vynikající.
Myslím si, možná, to je téměř čas, že jsem připravit se na novou roli musím hrát. "
Zmizel do své ložnice a se vrátil za několik minut v charakteru z přívětivého a prostoduchý
Nekonformní kněz.
Jeho široký černý klobouk, jeho pytlovité kalhoty, jeho oděvu, jeho soucitný úsměv, a obecné vzhled peeringu a shovívavý zvědavost byla jako pan John Hare sám by se rovnala.
Nebylo to jen, že Holmes změnil kostým.
Jeho výraz, jeho chování, jeho duše
Zdálo se, že se mění s každou čerstvou část, která on předpokládal.
Fázi ztratil jemný herec, i když věda ztratila akutní debatér, když se stal specialista na trestné činnosti.
Bylo 6:15, když jsme odjížděli
Baker Street, a to ještě chtěl deset minut až hodin, kdy jsme se ocitli v Serpentine Avenue.
Bylo to už za soumraku, a lampy byly Jen je osvětlená, jak jsme chodil nahoru a dolů před Briony Lodge, čeká na příchod jeho obyvatele.
Dům byl právě takový, jak jsem měl zobrazený z Sherlock Holmes 'stručné popis, ale vypadal, že lokalita být menší soukromé, než jsem čekal.
Naopak, pro malé ulice ve klidné čtvrti, to byl pozoruhodně animované.
Tam byla skupina shabbily oblečených mužů kouření a směje se v rohu, nůžky-bruska s jeho kolo, dvě gardistů, kteří byli flirtovat s sestra- dívka, a několik dobře-oblečený mladý muži kteří byli lenošení nahoru a dolů s doutníky v jejich ústech.
"Víte," poznamenal Holmes, když jsme chodil do sem a tam v přední části domu, "to manželství poněkud zjednodušuje záležitostí.
Fotografie se stává dvousečný Zbraň nyní.
Je pravděpodobné, že bude jako odpor k jeho bytí viděné pan Godfrey Norton, as Naším klientem je jeho příchod do očí jeho princezna.
Teď je otázka, kde jsme najít fotografii? "
"Kde vlastně?"
"To je nejvíce pravděpodobné, že ona nese to asi s ní.
Je to skříň velikosti.
Příliš velký pro snadné utajování o ženské šaty.
Ona ví, že král je schopen s ní zastavil a hledal.
Dva pokusy o druhu již byly dělal.
Můžeme si to tedy, že ona nemá nosit asi s ní. "
"Kde tedy?"
"Její bankéř nebo její právník.
Tam je to, že dvojité možnost.
Ale já jsem přikláním k názoru ani jedno.
Ženy jsou přirozeně mlčenlivý, a oni chtěli udělat vlastní vylučovat.
Proč by měla předat někomu jinému?
Mohla by jí věřit vlastním opatrovnictví, ale nedokázala říct, co nepřímou nebo politický vliv by mohl být postaveni před medvěd na obchodní muž.
Kromě toho si uvědomte, že ona rozhodla se využít během několika dní.
Je třeba, kde můžete položit ruce na to.
To musí být v jejím vlastním domě. "
"Ale to byl dvakrát vyloupen."
"Bodejť!
Nevěděli, jak se dívat. "
"Ale jak budete vypadat?"
"Nebudu se dívat."
"Co pak?"
"Dostanu ji, aby mi ukázal."
"Ale ona odmítne."
"Nebude moci.
Ale já jsem slyšel rachot kol.
Je to její přepravě.
Nyní provede své objednávky k dopisu. "
Jak mluvil záblesk světla straně- kočár kolem křivky avenue.
Byl to chytrý malý Landau, který chrastil až ke dveřím Briony Lodge.
Jak to vytáhl, jeden z mužů na povalečství rohu uháněl vpřed k otevření dveří v naději na získání mědi, ale byl loktem pryč jiným povaleč, který měl přihnal se stejným záměrem.
Divoké hádce vypukla, který byl zvýšila o dva gardisty, kteří se stranách jednou z lehátka, a podle nůžky-drtiče, který byl stejně horký na na druhou stranu.
Úder byl udeřen, a v okamžiku, kdy se dáma, kdo vystoupil z kočáru, bylo centrum málo uzel zarudlá a bojovat muži, který udeřil na divoce navzájem se svými pěstmi a holemi.
Holmes uháněl do davu na ochranu dáma, ale stejně jako on k ní dal výkřik a klesl k zemi, s krev tekoucí volně po tváři.
Na jeho pádu gardisté ​​se k jejich paty v jednom směru a lehátky in druhé, zatímco počet lépe oblečená-
lidé, kteří sledovali rvačka bez kteří se jej účastní, tísnili v pomoci dáma a se starat o zraněného muže.
Irene Adler, jak jsem se pořád jí zavolal, měl spěchala po schodech, ale ona stála u top s ní vynikající postavou je uvedeno před světla na chodbě a díval se zpět do na ulici.
"Je špatné pán hodně bolet?" Řekla zeptal se.
"On je mrtvý," vykřikl několik hlasů.
"Ne, ne, tam je život v něm!" Křičel další.
"Ale on bude pryč dříve, než se můžete dostat ho do nemocnice. "
"On je statečný člověk," řekla žena.
"Oni by měli dámy a peněženku dívat, jestli to nebylo pro něj.
Byli gangu, a drsné taky.
Aha, on dýchá teď. "
"On nemůže ležet na ulici.
Může přinášíme ho, marm? "
"Jistě.
Přiveďte ho do obývací pokoj.
K dispozici je pohodlná pohovka.
Tudy, prosím! "
Pomalu a slavnostně byl nese do
Briony Lodge a stanovenými v hlavních místnosti, zatímco já jsem stále pozoroval řízení z mého post u okna.
Lampy byly osvětlené, ale měl žaluzie nebyly vypracovány, takže jsem mohl vidět Holmes jak on ležel na gauči.
Nevím, jestli on byl schvácený výčitky svědomí v tu chvíli pro část on hrál, ale já vím, že jsem se nikdy necítil více upřímně stydí za sebe v mém životě , než když jsem viděl krásný tvor proti komu jsem byla konspirace, nebo milost a laskavost, s níž čekala na zraněného muže.
A přesto by se jednalo o zradu nejčernější
Holmesovi čerpat zpět nyní z části který on intrusted ke mně.
I tvrzený mé srdce, a vzal kouře- raketa z pod mým Ulsteru.
Koneckonců, pomyslel jsem si, že nejsme zranit ji.
My jsme ale brání ji nezranil další.
Holmes se posadil na gauči, a viděl jsem ho pohybu, jako je člověk, který potřebuje vzduchu.
Služka spěchal napříč a rozrazila okna.
Ve stejném okamžiku jsem ho viděl zvýšit jeho hotovosti a na signál jsem hodil své rakety do místnosti s výkřikem:
"Hoří!"
Slovo bylo sotva z mých úst, než celý dav diváků, dobře oblečený a nemocné - pánové, ostlers, a služebník- služky - připojil se v obecném hvizd
"Hoří!"
Husté mraky kouře stočený přes pokoj a ven na otevřené okno.
Jsem zahlédl řítí čísel, a
O chvíli později se hlas z Holmes uvnitř je ujišťuje, že to byl falešný alarm.
Proklouzává křik davu jsem udělal moje cesta k rohu ulice, a ve deset minut bylo radoval najít své přítele rameno dolu, a dostat se pryč od scéně vřavy.
Kráčel rychle a mlčky u některých několik minut, než jsme odmítal jeden z tiché ulice, která vede k
Edgeware Road.
"Udělal jsi to velmi pěkně, pane doktore," řekl poznamenal.
"Nic by mohlo být lépe.
To je v pořádku. "
"Máte na fotografii?"
"Vím, kde to je."
"A jak jsi zjistil?"
"Ukázala mi, jak jsem ti říkal, že by."
"Já jsem ještě ve tmě."
"Nechci, aby se tajemství," řekl, směje se.
"Záležitost byla naprosto jednoduchá.
Ty, samozřejmě, viděl, že všichni v ulice byla komplicem.
Všichni byli přijímáni na večer. "
"Hádal jsem, jak moc."
"Pak, když řádek vypukl, měl jsem trochu vlhké červená barva v dlani mé ruku.
I vrhli dopředu, spadl dolů, zatleskal jsem ruku na mou tvář, a stal dojímavý podívaná.
Je to starý trik. "
"To bych mohl také pochopit."
"Tak oni nesli mě dovnitř
Ona byla povinna mě dovnitř
Co jiného mohla dělat?
A do jejího obývací pokoj, který byl Velmi pokoj, který jsem tušil.
To leželo mezi tímto a její ložnici, a já byl odhodlaný zjistit, které.
Oni položili mě na gauči, jsem pokynul vzduchu, oni byli nuceni otevřít okna, a vy jste měli svou šanci. "
"Jak to, že vám pomůže?"
"To bylo důležitý.
Když žena si myslí, že její dům je na požár, její instinkt je najednou spěchat věc, které si cení nejvíce.
To je naprosto neodolatelný impuls, a
Mám více než jednou výhodou to.
V případě nahrazení Darlington
Skandál to bylo k užitku pro mne, a také v the Arnsworth Hrad podnikání.
Vdaná žena vezme na své dítě; svobodný člověk dosáhne na ni šperk-box.
Teď to bylo mi jasné, že naše dáma k- den nic v domě cennější jí, než to, co jsme v hledání.
Ona by spěch a zajistěte jej.
Alarm ohně byla obdivuhodně hotovo.
Kouř a křik byl dost třást nervy z oceli.
Ona odpověděla krásně.
Fotografie je ve výklenku za posuvný panel těsně nad pravým zvon- vytáhnout.
Byla tam v okamžiku, a já jsem chytil pohled na to, jak se Half-vytáhl ho ven.
Když jsem volal, že to byl planý poplach, ona ji nahradila, se podíval na rakety, vyběhl z pokoje, a já jsem neviděl ji od té doby.
Vstal jsem, a, což mi výmluvy, unikl od domu.
Váhal jsem, zda se pokus o zajištění fotografie najednou, ale kočí přišel v roce, a jak on byl díval se na mě těsně zdálo bezpečnější počkat.
Něco málo přes-překotnost může zničit všechny. "
"A teď?"
Zeptal jsem se.
"Naše pátrání je prakticky dokončen.
Já budu volat s King-zítra, a s vámi, jestli chcete jít s námi.
Budeme se zobrazí do obývacího prostoru, který má- čekat na paní, ale je pravděpodobné, že když přijde ona může najít ani nás, ani fotografii.
To by mohlo být uspokojení jeho výsost získat ho vlastníma rukama. "
"A když budete volat?"
"V osm ráno.
Nebude se tak, že budeme mít jasné oblasti.
Kromě toho musíme být rychlé, neboť tento Manželství může znamenat úplnou změnu v její život a zvyky.
Musím drát krále bez odkladu. "
Měli jsme dosáhli Baker Street a zastavil u dveří.
Hledal kapsy pro klíče když někdo kolem, řekl:
"Dobrou noc-, pane Sherlock Holmes."
Tam bylo několik lidí na chodníku v té době, ale vypadal, že pozdrav Pocházím z tenké mládeže v Severním Irsku, kteří spěchal do.
"Slyšel jsem, že hlas předtím," řekl
Holmes, zíral dolů spoře osvětlené ulice.
"Teď, zajímalo by mě, kdo je dvojka, která by mohla byly. "
III.
Spal jsem na Baker Street v noci, a my byl zaměstnán na naše přípitek a káva v ráno, když král Čech spěchal do místnosti.
"Vy jste opravdu dostali to," zvolal, uchopením Sherlock Holmes buď rameno a díval se dychtivě do obličeje.
"Ještě ne."
"Ale vy jste naděje?"
"Mám naději."
"Pak přijdou.
Já jsem všechny netrpělivostí být pryč. "
"Musíme mít kabinu."
"Ne, můj Brougham čeká."
"Pak, že zjednoduší věci."
Jsme sestoupili a vyrazili ještě jednou na
Briony Lodge.
"Irene Adler je ženatý," poznamenal Holmes.
"Ženatý!
Kdy? "
"Včera."
"Ale komu?"
"Chcete-anglický právník s názvem Norton."
"Ale nemohla ho milují."
"Já jsem v naději, že ona dělá."
"A proč v naději, že?"
"Vzhledem k tomu, že by náhradní Vaše Veličenstvo všechny strach z budoucnosti zlosti.
Pokud se dáma miluje svého manžela, ona není milovat svého majestátu.
Pokud ji nemá rád Vaše Veličenstvo, je žádný důvod, proč by měla zasahovat
Vaše Veličenstvo plán. "
"Je to pravda.
A přesto - No!
Přál bych si, ona byla z mé vlastní stanici!
Co královna, že by dělali! "
On upadl do náladový ticho, které bylo není zlomená, dokud jsme vypracovali v Serpentine
Avenue.
Dveře Briony Lodge byl otevřený a
Starší žena stála na schodech.
Dívala se, jak nám s cynickým okem, jak jsme vystoupil z kočáru.
"Pan Sherlock Holmes, věřím?
"Řekla.
"Já jsem pan Holmes," odpověděl můj společník, při pohledu na ni se výslechu a poněkud překvapeně zrak.
"Opravdu!
Moje paní mi řekla, že jste pravděpodobně volání.
Ona opustila dnes ráno se svým manželem do the 5:15 vlak z Charing Cross pro
Kontinentu. "
"Cože!"
Sherlock Holmes zapotácel, bílá s zklamání a překvapení.
"Myslíš, že ona opustila Anglii?"
"Nikdy se vrátit."
"A ty papíry?" Zeptal se král chraptivě.
"Vše je ztraceno."
"Uvidíme."
Odstrčil, služebník a spěchal do výkresu-místnost, následuje King a sebe.
Nábytek byl roztroušeny ve všech směru, s policemi demontovány a otevřené zásuvky, jako by ta dáma se kvapem vyplenili je před ní letu.
Holmes se vrhl na zvonek-pull, vytrhl zpět malé posuvné clony, a, vrhat v jeho ruku, vytáhl fotografii a dopis.
Fotografie byla Irene Adler sebe ve večerních šatech, dopis byl superscribed na "Sherlock Holmes, Esq.
Chcete-li být ponecháno až volal po ".
Můj přítel roztrhl ji otevřít a my jsme všechny tři přečtěte si to dohromady.
Bylo to ze dne o půlnoci předchozího noc a běžel tímto způsobem:
"Můj drahý MR.
Sherlock Holmes, - Opravdu to udělal velmi dobře.
Vzal jsi mě úplně.
Až po alarm ohně, jsem neměl podezření.
Ale potom, když jsem zjistil, jak jsem zradil sám, jsem začal přemýšlet.
Byl jsem varován před vás měsíci.
Bylo mi řečeno, že pokud by král zaměstnané agent to by bylo jistě vás.
A vaše adresa byla mi dal.
Přesto, s tím vším, jsi mě udělal odhalit, co co jste chtěli vědět.
Dokonce i poté, co jsem začal mít podezření, našel jsem ji těžké vymyslet takové zlo milý, laskavý starý duchovní.
Ale, víte, já jsem byl vycvičen jako herečka sama.
Mužský kroj není nic pro mě něco nového.
Často jsem využít svobody, která to dává.
Poslal jsem John, kočí, se dívat na vás, běžel po schodech nahoru, dostal se do mého oblečení vycházkové-, jak já jim říkám, a sestoupil, stejně jako vy odešel.
"No, já za tebou do tvých dveří, a tak se ujistil, že jsem byl opravdu předmět zájem oslavil pan Sherlock
Holmes.
Pak jsem, ale neopatrně, přáli si dobrou-noc, a začal na chrám viz můj manžel.
"Oba jsme si mysleli, že nejlepší zdroj byl let, kdy sledovaný tak impozantní antagonisty, takže najdete hnízdo prázdný když voláte k-zítra.
Pokud jde o fotografie, může si klient odpočinek v míru.
Miluji a jsem milována lepší člověk, než on.
Král může dělat, co on bude bez překážka z jedné koho on krutě křivdil.
Pořád to jen chránit sám sebe, a zachovat zbraň, která bude vždy bezpečné mi ze všech krocích, které by mohly mít v budoucnosti.
Nechám si fotografii, kterou by mohl péče mají, a já zůstanu, milý pane Sherlock
Holmes,
"Velmi skutečně tvoje," IRENE NORTON, rozená
ADLER. "
"Co žena! - Ach, to, co žena," zvolal
Českým králem, když jsme měli všechny tři čtení tento list.
"Neřekl jsem vám, jak rychlé a rázné ona byla?
Ona by udělali obdivuhodný královna?
Není to škoda, že ona nebyla na mé úrovni? "
"Z toho, co jsem viděl v dáma Zdá se totiž, že je na velmi odlišné úrovni, aby Vaše Veličenstvo, "řekl Holmes chladně.
"Je mi líto, že jsem nebyl schopen Přineste si Veličenstva podnikání více úspěšnému závěru. "
"Naopak, pane můj," zvolal
King, "nic nemůže být úspěšnější.
Vím, že její slovo je nedotknutelné.
Fotografie je nyní stejně bezpečné, jako kdyby to bylo v ohni. "
"Jsem rád, že Vaše Veličenstvo se to tak říct."
"Jsem nesmírně zavázán tebe.
Řekni mi, v čem mohu odměnit.
Tento prsten - "Sklouzl smaragdový had prsten z prstu a držel ji po dlaní.
"Vaše Veličenstvo má něco, co bych měl hodnota ještě velmi, "řekl Holmes.
"Musíte ale také název."
"Tato fotografie!"
Král se na něj hleděli s úžasem.
"Irene je fotografie," zvolal.
"Jistě, pokud si to přejete."
"Děkuji Vaše Veličenstvo.
Pak není více být provedeno v záležitost.
Mám tu čest popřát vám velmi dobrý- ráno. "
Uklonil, a, aniž by odvrátila pozorování rukou, které měl král natáhl k němu, on vyrazil v mém
Společnost pro jeho komory.
A to bylo, jak velký skandál ohrožena ovlivnit českého království, a jak nejlepší plány pana Sherlocka Holmese byly poražen žena vtip.
Kdysi veselit nad chytrost žen, ale já jsem neslyšel ho dělat jí pozdě.
A když on mluví o Irene Adler, nebo když on se odkazuje na její fotografii, je to vždy pod čestným titulem ženy. cc próza ccprose audioknihy audio knihy zdarma celý plné dokončení čtení čtení klasické literatury LibriVox skryté titulky titulky titulky ESL info cizího jazyka přeložit překladu
Před několik lety, tady na TEDu, Peter Skillman představil konstruktérskou výzvu zvanou výzva marshmallow.
Jde o jednoduchou myšlenku.
Čtyřčlenné skupiny mají postavit nejvyšší samostatně stojící konstrukci z 20-ti suchých špaget, metru lepicí pásky, metru provázku a marshmallow.
Marshmallow musí být umístěno na vrcholu.
A i když to vypadá poměrně jednoduše, je to vlastně fuška, protože to lidi nutí, aby velmi rychle spolupracovali.
A tak jsem si říkal, jaký je to zajímavý nápad a zařadil jsem ho do návrhářského workshopu.
A bylo to velmi úspěšné.
Od té doby jsem uspořádal kolem 70 návrhářských workshopů po celém světě se studenty, návrháři a architekty, dokonce i s technologickými řediteli Fortune 50 společností. Tito lidé v tomto cvičení představují něco, co odhaluje hluboké ponaučení o podstatě spolupráce a já bych vám o tom chtěl něco říct.
Většina lidí začne běžně tak, že se orientují na daný úkol.
Mluví o něm, zjišťují, jaké to bude, přetahují se o moc, a pak tráví chvilku plánováním, organizováním.
Načrtnou si to a rozloží špagety.
Většinu času stráví montováním špaget do obrovských konstrukcí, a pak jak času ubývá, někdo konečně vezme marshmallow a dá ho opatrně na vršek, odstoupí a "tadááá", kochají se svou prací.
Ale většinou se stane to, že "tadááá" se změní v "o-ou", protože hmotnost marshmallow způsobí, že se celá konstrukce podlomí a zhroutí.
Takže je spousta lidí, kteří mají mnohem více "o-ou" chvilek než ostatní, a mezi ty nejhorší patří čerství absolventi manažerských škol.
(smích)
Lžou, podvádějí, nechají se vyrušit, a jejich konstrukce jsou dosti mizerné.
A samozřejmě jsou také skupiny, které mají mnohem více "tadááá" konstrukcí, a mezi ty nejlepší patří čerství absolventi mateřských školek.
(smích)
A to je opravdu úžasné.
Jak říká Peter, nejen že postaví ty nejvyšší věže, ale ony jsou ty věže i nejzajímavější.
Takže otázka, kterou si kladete, je:
Jakto? Proč?
Co to v nich je?
A Peter rád říká, že
"žádné dítě netráví čas hraním si na ředitele Špagetárny a. s.".
Netráví čas manipulováním s mocí.
Ale je tu i jiný důvod.
A tím důvodem je, že studenti manažerských škol se učí najít ten jediný správný plán.
A pak podle něj postupovat.
A pak se stane to, že dají marshmallow na vršek, až když mají málo času, a pak?
Nastane krize.
To zní povědomě, že?
Děti ze školek jsou jiné v tom, že začnou s marshmallow, a staví si prototypy, postupné prototypy, vždy s marshmallow na vršku, takže mají mnoho příležitostí opravit nedokonalé prototypy.
A návrháři uznávají tento způsob spolupráce jako podstatu iteračního procesu.
A každá verze je pro děti okamžitou zpětnou vazbou na to, co funguje a co ne.
Takže schopnost hraní si s prototypy je velice důležitá, nicméně mrkněme na to, jak si vedou další týmy.
Průměr pro většinu lidí je kolem půl metru, pro studenty manažerských škol je to asi polovina, právníci jsou na tom o něco líp, ale o moc ne, děti ze školky to zvládnou lépe než většina dospělých.
A kdo to zvládne nejlíp?
Architekti a konstruktéři, díky bohu.
(smích) Nejvyšší konstrukce, co jsem kdy viděl, měřila 99 cm.
Proč je tomu tak?
Protože oni rozumí trojúhelníkům a sebe posilujícím geometrickým modelům, klíčům ke stavbě stabilních konstrukcí.
Ředitelé, trošku lepší než průměr.
Ale tady je to zajímavé.
Pokud do týmu nasadíte asistentku, dojde ke zlepšení.
(smích)
Je to neuvěřitelné.
Víte, sledujete je, říkáte si:
"Jo, tato skupina vyhraje".
Prostě to víte dopředu.
A proč?
Protože mají specifickou dovednost facilitace.
Řídí proces, rozumí mu.
A jakýkoliv tým, který řídí svou práci, a plně se na ni soustředí, značně zlepší svůj výkon.
Speciální dovednosti a schopnost facilitace a jejich kombinace vedou k jasnému úspěchu.
Když máte 10 skupin s typickým výkonem, tak asi šest z nich postaví stabilní konstrukci.
Zkusil jsem něco zajímavého.
Pomyslel jsem si, co tak je zkusit více motivovat?
A nabídl jsem vítězům software za 10 000 dolarů jako odměnu.
Co myslíte, že se stalo těm studentům designu?
Jak dopadli?
Takhle dopadli.
Žádný tým nepostavil stabilní konstrukci.
Pokud by tým postavil, řekněme, třícentimetrovou konstrukci, mohl by si odnést cenu domů.
Je zajímavé, jak velký vliv má vysoký hmotný zájem.
Cvičení jsme zopakovali s těmi samými studenty.
A co myslíte, že se stalo?
Teď už chápou hodnotu prototypů.
A tak ten samý tým, který byl mezi těmi nejhoršími, se dostal mezi nejlepší.
Postavili nejvyšší konstrukce za nejkratší dobu.
A z toho plyne velké ponaučení o podstatě pobídek a úspěchu.
Možná se ptáte:
Proč by někdo trávil tolik času zajišťováním workshopů s marshmallow?
A důvodem je, že pomáhám vytvářet digitální nástroje a procesy, které pomáhají týmům navrhnout auta, videohry a nebo vizuální efekty.
A úkol s marshmallow jim pomáhá odhalovat skryté předpoklady.
Protože, upřímně, každý projekt má své marshmallow, že ano?
Náročný úkol poskytuje společnou zkušenost, společnou řeč, společný postoj k postavení toho správného prototypu.
A to je hodnota zkušenosti, tohoto jednoduchého cvičení.
A ti z vás, které to zajímá, mohou navštívit marshamallowchallenge.com.
Je to blog, kde můžete sledovat, jak se s tímto úkolem popasovat.
Je tam průvodce stavby krok za krokem nebo bláznivé příklady ze světa, kde si lidé přizpůsobují okolní podmínky.
Jsou tam taky s tím spojené světové rekordy.
Každopádně tou základní lekcí je, že design je opravdu kontaktním sportem.
Vyžaduje, abychom se soustředili na úkol všema smysly, a použili to nejlepší z našeho myšlení, našich pocitů a našeho konání pro úkol, který máme právě před sebou.
A malý prototyp takovéto zkušenosti může být tím, co nás posune od "o-ou" k "tadááá" okamžiku.
A to je ve výsledku velký rozdíl.
Mockrát vám děkuji.
(potlesk)
Ráda bych se s Vámi podělila o objev, který jsem před pár měsíci učinila, když jsem psala článek do Italian Wired
Kdykoli něco píšu, tak mám stále při ruce výkladový slovník, ale když jsem dokončila psaní toho článku, tak jsem si uvědomila, že ani jednou v mém životě jsem si nevyhledala slovíčko "neschopný", abych viděla, co znamená.
Dovolte mi přečíst jeho definici
"Neschopný," přídavná jména: "ochromený, bezmocný, nepoužitelný, rozbitý, zastavený, zmrzačený, zraněný, rozdrcený, chabý, znetvořený utlumený, opotřebovaný, oslabený, nemohoucí, kastrovaný, ochrnutý, hendikepovaný zchátralý, sešlý, nezpůsobilý, zubožený, vyčerpaný zničený, vyřízený také zraněný, nepoužitelný a slabý.
Antonyma, zdravý, silný, schopný."
Když jsem četla tento list mému příteli, tak se zpočátku smál, bylo to tak absurdní, ale když jsem se dostala za slovíčko rozdrcený, tak se mi roztřepal hlas a musela jsem se sebrat z toho emocionálního šoku a dopadu, který byl uvolněn útokem těchto slov na mě.
Víte, ve skutečnosti to byl můj ošuntělý, starý slovník.
Myslela jsem si, že to muselo být tisknuto určitě již dávno.
Ale ve skutečnosti byl ten slovník vytisknut v osmdesátých letech. v době, kdy jsem začínala základní školu, v době, kdy se formovalo to, jak chápu svět kolem sebe, vně rodiny a to, jakým způsobem přistupuji k dalším dětem a světu kolem mě.
A netřeba říci, že jsem vděčná Bohu, že jsem v té době nepoužívala slovník.
Tím myslím, že z té definice by se zdálo, že ten svět, do kterého jsem se narodila by vnímal někoho jako jsem byla já, že nemá nic pozitivního, co by jim mohl nabídnout. když, ve skutečnosti, jsem v dnešní době uznávána za ty příležitosti a dobrodružství, které se v mém životě odehrály.
Takže okamžitě poté jsem si šla vyhledat novou definici z roku 2009 a doufala jsem, že najdu revizi, která bude stát za to.
Tady je ta aktualizovaná verze té definice.
Bohužel to není o moc lepší.
A ty poslední dvě slova značená jako "blízká antonyma" jsou zvláště znepokující,
"celý, celistvý" a "užitečný."
Takže to není pouze o slovech.
Je to o tom, co si myslíme o těch lidech, které pojmenováváme těmito slovy.
Je to o hodnotách, které se skrývají za těmito slovy a také o tom, jak definujeme tyto hodnoty.
Náš jazyk totiž ovlivňuje naše přemýšlení a to, jak vnímáme svět a také jak vnímáme další lidi.
Ve skutečnosti, mnoho prastarých společenství, včetně Řeků a Římanů věřilo, že ústní vyslovení kletby bylo tak mocné, protože vyslovit nějakou věc v té době znamenalo - uvést ji do existence.
Takže, jakou realitu chceme uvést do existence, chceme osobu, která je limitována, nebo osobu, která je zmocněná a posilněná?
Tím, že děláme něco tak jednoduchého, jako je pojmenováni osoby, dítětě můžeme limitovat neb dokonce zmařit jejich schopnosti a pravomoci.
Nechceme jim raději usnadnit cestu a otevřít jim ty dveře?
Jedna taková osoba, která mi otevřela dveře, byl můj dětský lékař v A.I.
Dupont Insitutu ve Wilmigtonu, Delaware.
Jeho jméno je Doktor Pizzutillo.
Italo-Američan, jehož jméno bylo zřejmě příliš těžké vyslovit pro většinu Američanů, takže si nechával říkat Doktor P.
A tenhle Dokotr P vždycky nosil barevné vázanky a měl skutečně ideální schopnosti pro práci s dětmi.
Měla jsem ráda téměř všechno, když jsem trávila čas v té nemocnici, kromě jedné vyjímky, kterou byly hodiny tělesné léčby.
Musela jsem dělat věci, které se zdály jako nekonečné, stejné cvíčení s takovými hrubými, elastickými páskami -- různých barev -- a to proto, aby mi pomohly zbudovat svaly na nohách.
A já jsem je nesnášela víc, než cokoli jiného.
Prostě jsem je nesnášala, měla jsem pro ně i jména.
Nesnášela jsem je.
A znáte to, jakožto pětileté dítě jsem jsem začala smlouvat s Doktorem P a poukoušela jsem se vymanit z těchto cvičení, samozřejmě jsem nebyla úspěšná.
A jeden den přišel ke mně, zatímco jsem cvičila -- vyčerpávající a neúprostné byly tyto hodiny -- nicméně mi řekl, "Wow, Aimee, ty jsi taková silná a schopná mládá dívka, myslím si, že nám tady za chvíli přetrheš jeden z těch pásků.
A až se ti povede tohle udělat, tak ti dám sto dolarů."
Samozřejmě že to byl jednoduše prostý trik od Doktora P, aby mě přinutil k tomu dělat ty cvičení, které jsem dělat nechtěla ještě před tou vyhlídkou toho, být to nejbohatší pětileté dítě v okrsku druhého patra, ale co skutečně efektivně pro mě udělal bylo, že mi přeformoval strašnou denní skutečnost do nové, slibně znějící zkušenosti.
A tak se musím pozastavit nad tím, do jaké míry jeho vize a jeho prohlášení, když mě nazval silnou a mocnou mladou dívkou, utvořilo můj vlastní pohled na sebe samu jakožto skutečně silnou, mocnou a atletickou osobu připravenou na budoucnost.
Tohle je příklad toho, jak dospělí z pozice moci mohou zažehnout sílu dítěte
Ale v předchozích příkladech těch slovníkových definic, nám náš jazyk nedovoluje změnit se v realitu, kterou bychom všichni tak chtěli, totiž možnost, nebo schopnost jedince vidět sebe samé jako - schopné.
Náš jazyk nedohonil změny v naší společnosti, jejichž většina byla uskutečněna skrze technologii.
Zajisté, z lékařského hlediska mé nohy, laserová operace oční závady, titanové koleno a kyčelní protéza pro stárnoucí těla tyto všechny věci pomájí lidem se více zapojit se svými schopnostmi a dostat se za hranici, kterou jim udělila příroda a to ani nezmiňuji sociální média, která umožňují lidem se ztotožnit, aby se mohli popsat tak, jak chtějí, a to vše proto, aby se mohli přidat ke skupinám po světě, které si sami vyberou.
Takže teď možná poznáváme z technologie lépe to, co vždycky byla pravda a to je, že každý jedinec má něco vzácného a mocného, čím může přispět naší společnosti, a také to, že lidská schopnost se přizpůsobit je naše největší výhoda.
Lidská schopnost přízpůsobovat se je zájimavou věcí, protože lidé stále víc a víc se mnou chtějí mluvit o překonávání a porážení neštěstí, a takže učiním prohlášení.
Tahle fráze mi nikdy nějak neseděla a vždy jsem se cítila pod tlakem, když jsem musela odpovídat otázky od lidí, kteří se mě na to ptali, a myslím si, že začínám chápat proč.
Vyplývajíce z této fráze o překonávání neštěstí je to, že úspěch nebo štěstí je o tom přejít tu zkoušku našeho neštěstí tak, abychom nebyli zraněni nebo poznamenáni tím zážitkem tak jakoby moje úspěchy v životě přišli ze schopnosti ustoupit nebo obeplout ty předem nastražené léčky života s protézami nebo to, co ostatní lidé vidí jako moji "nemohoucnost".
Ale skutečnost je taková, že jsme změněni.
Jsme samozřejmě poznamenáni takovouto zkušeností, ať už je fyzická, emocionální nebo obojí.
A ráda bych řekla to, že smýšlet o tom takovým způsobem, je dobré.
Neštěstí není překážkou, které bychom se museli nějak vyhnout proto, abychom začali žít nový život.
Je to část našeho života.
Ráda o tom přemýšlim tak, že to je můj stín.
Někdy toho vidím hodně, jindy zase velice málo, ale je to vždycky se mnou.
A teď se v žádném případě nesnažím snížit význam a váhu lidského strádání.
V životě existuje neštěstí a různé životní výzvy, a to vše je velmi realné a vztahuje se to ke každé osobě, ale ta pravá otázka není, jestli se rozhodneš setkat se tímto neštěstí nebo ne ale je to o tom, jak se s tím setkáš.
Takže naše zodpovědnost není pouze chránit ty, které máme rádi od toho, aby se jim nepřihodilo neštěstí, ale důležité je připravovat je na to, aby se s tím dobře vypořádali.
A my často ubližujeme našim dětem, když jim dáváme znát to, že nejsou dostatečně připraveni na to, aby se přizpůsobili.
Tady je důležitý rozdíl a odlišení mezi objektivní lékařskou skutečností toho, že jsem podstoupila amputaci a tím subjektivním názorem lidské společnosti - a to, jestli jsem nebo nejsem "invalidní, neschopná".
A popravdě řečeno, ta jediná reálná a neustálá "neschopnost", se kterou jsem se musela konfontovat je to, že by mě svět mohl považovat a popisovat právě tamtěmi definicemi.
V naší touze chránit ty, na kterých nám záleži tím, že jim budeme poskytovat chladnou a krutou pravdu o jejich zdravotním stavu, nebo předpovídat očekávanou kvalitu jejich života, se musíme ujistit, že nejsme těmi, kteří dají tu první cihličku při stavění stěny - mohli bychom totiž někoho tímto zranit a zneškodnit.
Možná způsob dívání se na to, co je v nás pochroumané a snaha toho, jak bychom to mohli spravit, slouží více tomu, že je škodlivá pro toho daného jedince než ta samotná patologie.
Tím, že nejednáme s lidmi jakožto celistvími bytostmi a tím, že nevidíme a neuznáváme jejich potenciál tak tím vytváříme další problém na vrcholku toho jejich vrozeného problému, který můžou mít.
Tímto výrazně hodnotíme něčí cenu, kterou může mít pro naší společnost.
Musíme prohlédnout skrz tuto patologii do toho obrovského rozsahu lidských schopností.
A co je nejdůležitější - existuje tam partnerství mezi těmi, kteří jsou vnímáni s jejich nedostatky a naší největší tvořivou schopností.
Takže to není o znevažování nebo vyvrácení těchto těžkých časů jakožto něco, čemu bychom se chtěli vyhnout něco, co bychom chtěli zamést pod koberec, ale místo toho bychom se měli snažít nalézt možnosti, které se schovávají v tom neštěstí.
Takže možná to co chci říct je, že to není tak tak moc o překovávání neštěstí, jako spíše o tom, když se tomu otevřeme, a vezme si to za své když se s tím porveme kdybych měla použít bojový termín, možná dokonce když si s tím zatancujeme.
A takže možná když uvidíme neštěstí jako přirozené, souhlasné a použitelné tak budeme méně zastíněni jeho přítomností.
Tento rok oslavujeme 200. narozeniny Charlese Darwina, a bylo to před 150 lety, když psal o evoluci, a ukázal, co podle mého názoru, je pravda o lidském charakteru.
Abych to parafrázovala, není to ten nejsilnější druh, který dokáže přežít, ani ten nejinteligentnější, který dokáže přežít, ale je to ten, který se nejlépe dokáže přizpůsobit.
Konflikt je počátek stvoření.
Z Darwinovi práce, mimo jiné, můžeme soudit, že lidská schopnost přežít a kvést je vedena bojem lidského ducha skrze konflikt do určité proměny.
Takže ještě jednou, přeměna a adaptace jsou naše největší lidské schopnosti.
A je to možná tak, že do té doby, než-li jsme otestováni, tak nevíme, z čeho vůbec jsme.
Možná to je to, co nám neštěstí dává, pocit toho, že jsme, a pocit naši vlastní síly.
Takže tímto si můžeme dát dárek.
Můžeme si představit neštěstí jako něco více, než pouze těžké časy
Možná to můžeme vidět jako změnu.
Neštěstí je pouze změna, na kterou jsme se ještě nepřízpusobili.
Myslím si, že to největší neštěstí, které jsme si vytvořili je myšlenka normálnosti.
Takže, kdo je normální?
Neexistuje žádné normální.
Existuje běžné, existuje typické, ale neexistuje žádné normální.
A vůbec, chtěli byste se setkat s tou ubohou, nijakou osobou, kdyby existovala?
(Smích)
Nemyslím si.
Pokud bychom mohli změnit přístup toho, že budeme chtít dosáhnout 'normálnosti' k tomu, že budeme mít možnost nebo dokonce potenciál - aby to znělo nebezpečněji tak můžeme uvolnit moc tak mnoha dětí, a můžeme je přizvat k tomu, aby se zapojovali se svými vzácnými schopnostmi do komunity.
Antropologové nám říkájí jednu věc a to, že my, jako lidé jsme vždy vyžadovali od členů našich komunit, aby byli použitelní a aby byli schopni jí nějakým způsobem obohatit.
Jsou důkazy, že před 60tis. lety Neandrtálci nosili osoby starší a také ty, kteří měli nějaká vážná fyzická zranění, a možná díky této životní zkušenosti těchto přeživších lidí nám bylo poukázáno na jednu hodnotu pro naší komunitu: Oni totiž neviděli tyto lidi jako pochroumané a neužitečné; oni se na ně dívali jako na vzácné a hodnoté lidi.
Před pár lety jsem byla na tržišti ve městě, kde jsem vyrostla v té červené zóně v severní Pennsylvánii. a já tam stála nad hromadou brambor.
Bylo léto a já měla na sobě kraťasi.
A pak jsem uslyšela za sebou chlápka a jeho hlas který říkal,"Takže pokud tohle není to Aimee Mullins."
A jak jsem se otočila, tak jsem uviděla postaršího pána ale vůbec jsem nevěděla kdo to je.
A tak jsem řekla,"Promiňte pane, potkali jsme se vůbec někdy?
Nepamatuji si, že bych se s Vámi setkala."
On řekl,"Víte, ani byste si mě pamatovat nemohla. totiž, když jsme se potkali, tak to bylo tehdy, kdy jste vycházale z matčina lůna."
(Smích)
Jo tak ten pán.
Ale ve skutečnosti to klaplo.
Byl to Doktor Kean, muž, kterého jsem znala pouze z matčinných příběhů toho dne, protože, jak už to u mě bývá zvykem, tak jsem se opozdila o dva týdny.
A čili matčin prenatální lékař odjel na dovolenou, a ten muž, který mě odrodil byl ve skutečnosti mým rodičům úplně cizí.
A jelikož jsem se narodila bez lýtkové kosti a měla jsem chodidla stočená dovnitř a také pár prstů v tomhle chodidle a dalších pár zase v tom druhém, Musel to být právě ten cizinec, který přinesl tu špatnou zprávu o mě.
On mi řekl:"Já jsem tvým rodičům musel dát prognózu, že již nikdy nebudeš chodit a že nikdy nebudeš schopna toho pohybu, jaký maji tvý vrstevníci a už vůbec nebudeš moc být samostatná, a od té doby ze mě děláš totálního lháře."
(Smích) (Potlesk)
Ta neobvyklá věc byla to, když mi řekl, že si schovával novinové ústřižky v průběhu mého celého dětství, ať už to bylo druhé místo v hláskovací soutěži pochodování s Dívčím Skautem, znáte to, ta Halloweenská promenáda, vítězství mého univerzitního stipendia, nebo jakékoli z mých dalších sportovních úspěchů, a on to používal a začleňoval to při učení zdejších studentů, mediků z Hahnemannské lékařské školy a Hersheyské lékařské školy.
A nazval tuto část přednášky jak jinak než, X Factor. potenciál lidské vůle.
Žádná prognósa nemůže odpovídat za to, jako mocné to může být jakožto určující faktor v kvalitě něčího života.
A Doktor Kean ještě pokračoval a řekl:
"Z mé vlastní zkušenosti, jedině že by už to bylo řečeno, a i když dostane špetku podpory a i když je ponecháno aby hospodařilo s vlastními zdroji, dítě toho dosáhne."
Vidítě, Doktor Kean udělal změnu v přemýšlení.
On rozuměl tomu, že je rozdíl mezi lékařským stavem a tím, co s tím ten daný jedinec udělá.
A za čas se také odehrála změna v mém přemýšlení, v tom, že pokud byste se mě zeptali, když mi bylo 15, jestli bych vyměnila protézy za tělo a kosti u nohou, tak bych ani na sekundu nezaváhala.
Já jsem toužila po tom být takto 'normální' v té době.
A pokud se mě zeptáte v dnešní době, tak si nejsem tak jistá.
A to je kvůli těm zkušenostím, které jsem s nimi měla né navzdory těch zkušeností a zážitků, které jsem s nimi měla.
A možná se tato změna ve mě stala protože jsem se vystavila více lidem, kteří mi pomohli otevřít ty dveře než těm, kteří by ten potenciál ve mě utlumili a zadusili.
Vidíte, všechno, co skutečně potřebujete, je jedna osoba, aby vám ukázala zjevení a krásu vaší vlastní síly, a jedete.
Pokud dokážete někomu předat ten pomyslný klíč jejich síly, lidský duch je tak chápavý, že pokud to dovedete udělat a dovedete otevřít dveře pro někoho v tom zlomovém okamžiku, tak je vzděláváte v tom nejlepším smyslu.
Učíte je tomu, aby si byli schopni otevřít dveře pro sebe samé.
Ve skutečnosti, ten přesný význam slova vzdělávat pochází z kořene slova "vyvinout, vyvodit" a to znamená přinést na světlo něco, co je skryté, ukázat a vyvést náš potenciál.
Takže znovu, jaký potenciál chceme ukázat?
Byla udělána případová studie v 60. letech v Británii, kdy byli studenti přesouvání z gymnázií do všeobecných středních škol.
Je to nazváno 'průtokový proces'.
Tady ve Státech tomu říkáme 'tracking'.
Je to o oddělování studentů z jedničkami, dvojikami, trojkami, čtyřkami atd. a jedničkáři dostanou těžší studijní plán a ty nejlepší učitele atd.
No a oni vzali v období třech měsíců čtverkaře a dali jim jedničky, říkali jim, že jsou jedničkáři a že jsou skvělí.
A na konci období těch třech měsíců oni skutečně pracovali jako jedničkáři.
A samozřejmě ta zdrcující druhá stránka té studie bylo, že vzali studenty, kteří před tím byli jedničkáři a řekli jim, že jsou čtverkaři.
A tady to se stalo na konci toho tříměsíčního období - začli být čtverkaři.
A to byli ještě ti, kteří se udrželi ve škole a nevypadli.
Klíčová část této studie bylo, že také ti učitelé byli napáleni.
Oni totiž nevěděli, že byla provedena změna.
Jednoduše jim bylo řečeno, že tohle jsou jedničkáři a tamto jsou čtverkaři.
A to byl způsob, jak se k nim chovali a jak je učili.
Takže si myslím, že ta jediná, skutečná neschopnost je zničený duch, duch, který byl zdrcen a nemá naději.
Takový, který nevidí krásu.
Takový, který postrádá naši přirozenou, dětskou zvědavost a naší vrozenou schopnost si představovat.
Takže pokud bychom místo tohodle dokázali posílit lidského ducha, aby měl naději a aby viděl krásu v lidech a jejich okolí, aby byl zvědavý a dokázal mít představivost, tak tehdy bychom mohli prohlásit, že skutečně používáme naši moc dobře.
Když má duch tyto vlastnosti, tak jsme schopni vytvářet nové skutečnosti a nové způsoby bytí.
Ráda bych zakončila básní od perského básníka z 14. století, Hafize, o kterém mi řekl můj přítel Jacques Dembois.
A tá báseň se jmenuje "Bůh, který zná pouze čtyři slova."
"Každé dítě poznalo Boha, ne Boha jmen, ne Boha nedělej, ale Boha, který pouze zná čtyři slova a neustále je opakuje, říká, pojď a tancuj se mnou"
Pojď a tancuj se mnou.
Děkuji.
(Potlesk)
Tato výstava dala dohromady více než 200 uměleckých děl vytvořených abstraktními expresionisty ve 40., 50. a 60. letech 20. století.
Co považuji za úžasné je, že všechny jsou ze sbírek tohoto muzea.
Pro mě bylo velice důležité uspořádat tuto výstavu, a to ze dvou důvodů.
Jednak vyloženě pro potěšení a protože ctím důležitost toho, že se o padesát či šedesát let později díváme na abstraktní expresionismus.
Je to něco, co je ztotožňováno s New Yorkem a s MoMA (Muzeum moderního umění) a něco co všichni bereme jako samozřejmost, skoro tak, jako bereme třeba francouzské impresionismy jako samozřejmost.
Jako:
"No jistě, ty nádherné krajiny od Moneta."
A v posledním roce nebo dvou jsem přemýšlela, že toto je malba a sochařská tvorba, na kterou se potřebujeme podívat znovu a nyní, v 21. století, je čas podívat se, co vlastně přenáší jejich poselství do tohoto století.
Už je to dlouho, co se těmto pracím dostalo vážné pozornosti.
Opravdu si myslím, že bude uvítáno s nadšením, když uvidíme sílu těchto objektů v galeriích.
Ctižádost, čistá majestátnost a velikost tohoto umění (protože to je vlastně to, čím se to umění podle svých tvůrců mělo stát) to je něco, co mě nechává stát v úžasu, znova a znova.
Ale ten druhý důvod, proč jsem chtěla udělat tuto výstavu je, abychom ukázali našim návštěvníkům, že to, co normálně vidíte v Muzeu moderního umění je pouze špička ledovce.
Skutečné Muzeum moderního umění není to, co vidíte na zdech a v galeriích, kterými procházíte jako návštěvník.
Skutečné Muzeum moderního umění je v našem kreslícím centru, v našem tiskovém centru, v našem fotografickém centru, kde jsou stovky a tisíce uměleckých prací, které jsme v průběhu několika desetiletí posbírali, ale pro které zde samozřejmě není místo, abychom je běžně vystavovali.
Takže pro mě, toto je vlastně úžasná příležitost dát našim návštěvníkům šanci procházet skrz něco, co je vlastně celkem 25 000 čtverečních stop galerijního prostoru, vše věnované jednomu tématu, do kterého se lidé mohou ponořit, mohou to skutečně prozkoumat.
Místo toho, že normálně vidí dvě nebo tři malby od Marka Rothka, vidí deset maleb od Marka Rothka.
Místo toho, že jen vidí velká jména jako Mark Rothko nebo Jackson Pollock, vidí práce umělců jako Jack Tworkov,
William Baziotes, Grace Hartiganová, Lee Krasnerová - lidé, kteří byli tehdy neuvěřitelné důležití a kteří měli obrovský, obrovská vliv na své současníky.
Ale přece jenom se časem na jejich jména zapomnělo.
Muzeum moderního umění je často velice úzce spojováno s abstraktním expresionismem.
Byli jsme u toho, když se abstraktní expresionismus zrodil.
Aspoň z části to můžeme říct, protože MoMA existovalo, a protože MoMA zde bylo, aby ukázalo umění z první poloviny století od evropských velikánů, jako například Matisse a Picassa - mladým umělcům, kteří pracovali v New Yorku.
Ačkoliv jsme tak úzce spojeni s abstraktním expresionismem v dnešní době, (a opravdu, naše sbírka je nejbohatší na světě) na začátku toto umění jen pomalu přicházelo k abstraktnímu expresionismus.
Na konci 40. let 20. století nebylo zřejmé, že toto je hnutí, které má soudružnost a které se stane stejně velkým, pokud ne větším, než tito předchozí evropští umělci avantgardy.
Koupili jsme Pollocka - malbu od Jacksona Pollocka - z jeho první výstavy v Peggy Guggenheim Gallery v roce 1943.
A udělali jsme i jiné významné koupě jako tuto.
Ve skutečnosti, naše první malba od Rothka, která nám byla nabídnuta jako dar od člena rady, (Philipa Johnsona, architekta, v roce 1952) způsobila to, že další člen rady s odporem rezignoval.
První členové rady a první publikum nebyli úplně připraveni na abstraktní expresionismus.
A myslím, že kurátorům to bylo jasné, a chtěli na to jít pomalu.
V roce 1948 jsme zorganizovali výstavu nazvanou "Nová americká malba".
Putovala do osmi zemí v Evropě.
Výstava měla ohromný vliv na malíře ve Francii, Švýcarsku,
Anglii, Španělsku, Itálii, atd.
A když výstava ukončila svou cestu, vrátila se zpět byla zde v MoMA v roce 1959,
"Nová americká malba".
A to jakoby zpečetilo to hnutí jako velký, důležitý fenomén dějin umění 20. století.
Předchozí video jsme opustili ve chvíli, kdy jsme byli ohromeni pohledem ze Země na Mléčnou dráhu. Abychom věděli, jak enormní je vesmír a na kolik hvězd vidíme.
Kdyby tady byl každý tento bod hvězda, bylo by to obrovské množství hvězd, ale mnoho z těchto bodů jsou ve skutečnosti celé tisíce hvězd.
Už tak jsme byli ohromeni, a v tomto videu uvidíme, že tohle všechno je ve skutečnosti vlastně jen začátek.
Přestanu používat analogii s fotbalovým hřištěm, protože od určitého bodu jsou zrnka písku tak četná, že naše mysl si je již neumí představit.
Začněme Mléčnou dráhou, kterou jsme viděli v minulém videu a je tady. Jsme zde, asi 25 tisíc světelných let daleko od centra, to je zhruba 100 000 světelných let v průměru.
Podívejme se na širší perspektivu, na sousedy v okolí.
Když mluvíme o místních kupách, myslíme tím místní kupy galaxií.
Tak toto je místní skupina Mléčné dráhy, tady to jsme my, nacházíme se okolo 25 000 let od centra Mléčné dráhy.
Tady jsou "malé", a já říkám "malé" v uvozovkách, protože to jsou stále obrovské nepředstavitelné entity.
Jsou tam satelitní galaxie, z nichž některé jsou pod vlivem gravitace Mléčné dráhy.
Nejbližší velká galaxie je Andromeda tady, a vzdálenost tady odtud už musíme popisovat v milionech světelných let, takže tato vzdálenost je asi 2,5 milionu světelných let
Přičemž jeden světelný rok je zhruba poloměr Oortova oblaku. A poloměr Oortova oblaku je asi 50 nebo 60 tisíc astronomických jednotek, tedy vzdáleností mezi Sluncem a Zemí.
To si představíme jako:
2,5 milionu krát 60 tisíc krát vzdálenost mezi Zemí a Sluncem.
Takže se tu bavíme o neuvěřitelné vzdálenosti, a to je jen k nejbližší velké galaxii tady.
Ale dokonce i tyto věci jsou obrovské s nepředstavitelně mnoha hvězdami.
Již jsme si řekli, že Mléčná dráha má 200-400 miliard hvězd. Předpokládá se, že Andromeda má kolem 1 bilionu hvězd.
Je to těžko představitelné, ale tady se nezastavíme.
Celý tento diagram je asi 4 světelné roky napříč, kdybyste šli bod po bodu, z jedné strany na druhou. Pardon, ne 4 světelné roky, ale 4 miliony světelných let. 4 světelné roky jsou pouze vzdálenost mezi námi a Alfa Centauri, což je nic.
Sondě Voyager by zabralo 180 tisíc let se tam dostat.
Tohle jsou 4 miliony světelných let, takže milionkrát vzdálenost k nejbližší hvězdě.
A dokonce i tohle je... Začínají mi docházet slova, tohle se nedá popsat.
Dokonce i tohle je málo v mezigalaktickém měřítku, protože když se oddálíte, uvidíte naši lokální skupinu tady a tohle tady je v Místní nadkupa galaxií.
Každý tento bod tady je jedna galaxie, ale může to být i více než jedna galaxie.
A průměr tady je 150 milionů světelných let.
V minulém diagramu jsme viděli vzdálenost mezi Mléčnou dráhou a Andromedou, což bylo 2,5 milionu světelných let, což by zde byl pouze tento malý bod.
Přesně tohle, to by byla vzdálenost mezi Mléčnou dráhou a Andromedou.
A teď se díváme na Místní nadkupu galaxií, to je 150 milionů světelných let.
Ale tady ještě nekončíme, můžeme se ještě více vzdálit, až sem!
Zde byla Místní nadkupa galaxií, 150 milionů světelných let v minulém diagramu. Diagram tady...
Rád bych měl na obrazovce oba. Diagram tady je 150 milionů světelných let napříč, a to by se vešlo právě sem.
Takže to jsou nadkupy blízko nás, kde blízko je velmi volný pojem.
Vzdálenost je asi 150 milionů světelných let.
Miliarda světelných let je asi odsud až sem, takže teď začínáme mluvit v ohromných měřítkách.
Vždycky jsme mluvili v obrovských měřítkách, ale tohle je ještě mnohem větší měřítko. A to stále ještě není vše!
Protože celý tento diagram, tyto tečky, které právě vidíte, řeknu to jednoduše, tohle nejsou hvězdy, tohle nejsou dokonce ani hvězdokupy nebo shluky miliard či bilionů hvězd.
Každý tento bod je kupa galaxií, kde každá z galaxií má stovky miliard nebo bilionů hvězd, takže nyní jsme se dostali do neuvěřitelně masivní velikosti měřítka.
Ale stále ještě nejsme na konci.
Tohle je stále zhruba miliarda světelných let napříč.
Ale tady je nejlepší odhad viditelného vesmíru.
V příštích videích budeme mluvit o tom, co znamená viditelný vesmír.
Takže když se dostatečně oddálíme, tak celý tento diagram, asi miliarda světelných let, by se vešel asi sem.
Takže teď mluvíme o super malé části tady. A to je stále jen viditelný vesmír. To není celý vesmír, ale pouze jeho viditelná část.
Přemýšlejte, co se děje.
Přemýšlejte o bodu tady, který zkoumáme a je 13 miliard světelných let daleko.
Budeme o tom mluvit více v budoucích videích, 13 miliard světelných let.
A zdá se mi už jako svatokrádež psát o tomhle, protože složitost, kterou tady vidíme, nám musí v hlavě dělat závratě.
Ale tento 13 miliard světelných let vzdálený objekt, který zkoumáme, tak jeho světlo se k nám teprve dostává.
Světlo vyrazilo v určitý moment, před 13 miliardami let, takže my tento objekt zkoumáme blízko počátku nynějšího vesmíru.
A viditelným vesmírem to je, protože ještě může být dál něco trochu vzdálenějšího, něco, jehož světlo to k nám ještě nestihlo.
Nebo možná že vesmír sám, a o tom budeme ještě mluvit, se rozpíná tak rychle, že k nám světlo nikdy ani nedorazí.
Tohle je ve skutečnosti velký otazník, jak velký vlastně současný vesmír je.
Můžete říci:
"Dobře, když tohle světlo je 13 miliard let staré nebo 13 miliard světelných let daleko, tak můžete říci, že vše, co jsme schopni prozkoumat, jehož minulost umíme prozkoumat, je daleko asi 26 miliard světelných let." Ale i tady musíme být opatrní. Protože si pamatujete, že se vesmír rozpíná.
Když bylo toto světlo emitováno... - A o tom udělám ještě celé video, protože je to složitější znázornit. -
Když bylo tohle světlo emitováno, my v Místní nadkupě galaxií v Mléčné dráze jsme byli mnohem blíže tomu bodu.
A to bylo, a to chci říci správně, 36 milionů světelných let, takže jsme byli hodně blízko, chápete, v astronomickém měřítku velmi blízko.
Jenom 36 milionů světelných let k tomu objektu, když bylo to světlo vypuštěno.
Ale to světlo k nám letělo a po celou dobu se vesmír rozpínal, takže i my jsme se pohybovali směrem od něj, každý bod se od ostatních bodů neustále vzdaluje, pouze o 13 miliard světelných let později se s námi to světlo konečně potkalo.
Ale celou dobu jsme se rozpínali. Tento objekt se také pohyboval dál od nás.
Tak náš nejlepší odhad toho, kde tento objekt může být teď, založený na tom, jak se vesmír rozpíná, je v rozmezí 40-45 miliard světelných let.
Pozorovali jsme, kde bylo světlo emitováno před 13 miliardami let.
Chci, aby to bylo jasné: to co pozorujeme, to světlo pochází z něčeho velmi primitivního.
Ten objekt, ta oblast vesmíru, ze které bylo světlo emitováno, je nyní zkondenzována do mnohem vyspělejšího astronomického objektu.
Pokud se na to podíváte z jiného pohledu, lidé nacházející se v tomto bodu vesmíru by se nyní přesunuli o 46 miliard světelných let dál.
Když budou pozorovat naši oblast vesmíru, neuvidí nás, neuvidí Zemi tak, jak je nyní. Uvidí oblast vesmíru, ve které je Země ve velmi primitivním stádiu, krátce po Velkém třesku.
Když používám slovo "krátce", tak to myslím volně. Mluvíme tu o stovkách tisíc nebo dokonce miliónech let.
Cílem tohoto videa bylo ukázat, že to je celé víc než omračující.
Řekl bych, že poslední video o Mléčné dráze bylo samo o sobě omračující. Ale teď, když vidíme, jak to skutečně je, se Mléčná dráha stane něčím, co je téměř neuvěřitelně nevýznamné, když se zamyslíte nad tímto obrázkem.
A nejvíc zarážející je: Kdyby mi někdo řekl, že tohle je celý vesmír, dalo by to samo o sobě jistě věci do perspektivy, ale nikdo neví, co je dál.
Existují odhady, že tohle by mohla být pouhá 1/10 na 23 celého vesmíru.
Ale mohlo by se nakonec i přijít na to, že celý vesmír je menší než tohle, což je velice zajímavá věc na přemýšlení.
Tady ale skončím, protože si myslím, že ať už nad tím přemýšlíte jakkoliv, je to prostě...
Popravdě předtím, než jsem udělal tohle video, jsem zíral na některé z těchto fotky asi půl hodiny.
Tohle je můj nejméně produktivní den, protože je tak úchvatné přemýšlet nad tím, co všechny ty tečky v sobě skrývají.
Vypočtěte pro neznámou "y" a zkontrolujte výsledek.
20 mínus 7y se rovná 6y mínus 6
Tedy to, co chci udělat, je osamostatnit všechna "y" na jedné straně rovnice. Následně, pokud bude před "y" nějaký koeficient, pak tímto koeficientem vydělit obě strany rovnice. "y" mohu osamostatnit stejně na levé jako na pravé straně rovnice.
Udělejme to oběma způsoby.
Tedy nejdříve... vypadá to, že bude trochu jednodušší, osamostatnit "y" na pravé straně a já vám to hned ukážu.
Pokud chci dostat všechna "y" na pravou stranu, jak se zbavím všech "y" na levé straně?
Máme mínus 7y nebo můžeme říci záporných 7y.
Mohu přidat 7y k oběma stranám rovnice, takže přičítám 7y k oběma stranám.
Na lévé straně rovnice pak máme 20 mínus 7y plus 7y.
Ty se vyruší a zůstane nám tu jenom 20.
A na pravé straně rovnice teď máme 6y plus 7y, což je 13 y a k tomu mínus 6.
Napravo chceme mít pouze "y" nebo násobky "y", takže se musíme zbavit těchto minus 6.
Přičtěme tedy 6 k oběma stranám rovnice.
Přičteme 6 a pak zbude na pravé straně 13y mínus 6 plus 6, tedy 13y.
Zbavili jsme se těchto mínus 6.
Tady pak 20 plus 6 je 26.
26 se tedy rovná 13y.
Osamostatnili jsme "y" na pravé straně, i když je násobeno 13.
Pokud chceme mít "y" na pravé straně samostatné, vydělíme obě strany 13.
Ekvivalentním řešením je i vynásobení obou stran rovnice jednou třináctinou.
Je to totéž.
Vydělme tedy obě strany rovnice 13.
Na pravé straně 13y děleno 13, zbude pouze 'y'.
Takže "y". A pak 26 děleno 13 to jsou 2.
Naše řešení je y se rovná 2.
Vrátíme se o krok zpět. Proč jsem řekl, že bude lehčí převést "y" na pravou stranu rovnice?
Tímto způsobem dostanu kladný koeficient u "y".
Pokud bych odečetl 6y od obou stran, dostal bych mínus 13 na levé straně, což by bylo úplně v pořádku.
Jen vám ukážu, o čem mluvím.
Mohl jsem tento příklad řešit i tímto způsobem:
Dvacet -- udělám to jinou barvou -- Mohl jsem říct 20 -- jen to tu přepíšu -- 20 - 7y = 6y - 6
Teď odečtu 6y z obou stran této rovnice.
Mínus 6y od obou stran
Na této straně : 20 -13y
Na pravé straně jsme se zbavili šesti y zůstává mi zde pouze mínus 6.
A teď mohu odečíst 20 z obou stran rovnice. Osamostatnit y na levé straně.
Odečítám 20 z obou stran rovnice.
Dělám to abych se zbavil této dvacítky.
A na levé straně dostávám mínus 13y, napravo mínus 26
Teď chci vydělit obě strany této rovnice mínus třinácti.
Chci vydělit obě strany rovnice mínus třinácti.
Mínus 13 krát něco, děleno mínus třinácti je právě to něco. Dostávám y.
A potom mínus dvacet šest děleno mínus třinácti je 2.
Udělal jsem to dvěma způsoby.
Tady jsem osamostatnil "y" na levé straně. Tady jsem "y" osamostatnil napravo.
Napřed jsem to udělal napravo, protože tam jsem pracoval s kladnými členy rovnice.
Ale toto je stejně správný a platný způsob řešení. A nakonec chci ještě provést zkoušku.
Už bychom mohli být v pohodě, protože vyšel stejný výsledek dvakrát, ale zkontrolujme to.
Dosaďme dvojku do rovnice. A ověřme rovnost.
Dostáváme 20 mínus 7, "y" je 2, takže sedm krát dvě by se mělo rovnat šest krát dvě mínus 6.
Toto by mělo být 20 mínus 14, napřed násobíme, dodržujeme správné pořadí operací.
Takže tohle je 20 mínus 14. se rovná šest krát 2 je dvanáct, mínus 6. Dvacet mínus 14 je 6, dvanáct mínus 6 je šest. Šest se opravdu rovná šesti.
Vše správně vyšlo.
Všechno je propojeno.
Jako Shinnecockská indiánka jsem byla vychovávána, abych toto věděla.
Jsme malý rybářský kmen žijící na jihovýchodním cípu Long Islandu blízko městečka Southampton v New Yorku.
Když jsem byla malá holka, můj dědeček mě jednoho horkého letního dne vzal ven sednout si na slunce.
Na obloze nebyly žádné mraky.
A po chvíli jsem se začala potit.
A on ukázal nahoru k nebi a řekl,
"Podívej se, vidíš to?
Tam nahoře, to je část tebe.
Je to tvoje voda, co pomáhá utvořit mrak, ze kterého se stává déšť, který zavlaží rostliny, a ty pak nakrmí zvířata."
V mém dalším průzkumu předmětů v přírodě, které mají schopnost znázornit provázanost veškerého života jsem roku 2008 začala lovit bouře, když mi má dcera řekla, "Mami, měla bys to udělat."
A tak jsem o tři dny později, velmi rychle řídíc, pronásledovala jeden druh obrovského mraku nazvaného supercela, který je schopen vyprodukovat kroupy o velikosti grapefruitu, a okázalá tornáda, ačkoli pouze dvě procenta jsou toho skutečně schopna.
Tyto mraky mohou narůst tak velké, až do šířky 50 mil, a dosáhnout v atmosféře až do 65,000 stop.
Mohou narůst tak velké, že cloní veškeré denní světlo, takže stát pod nimi je velmi temný a zlověstný pocit.
Lov bouřek je velmi bezprostřední zkušenost.
Teplý, vlhký vítr vám vane do zad a je cítit po zemi, pšenici, trávě a nabitých částicích.
A pak jsou v mracích barvy jak se tvoří kroupy, zelená a tyrkysově modrá.
Naučila jsem se mít k bleskům úctu.
Moje vlasy bývaly rovné.
(Smích)
Dělám si srandu.
(Smích)
Co mě na těchto bouřích opravdu vzrušuje, je jejich pohyb, způsob, jakým se se svými mammatus mraky připomínajícími lávové lampy víří, točí a vlní.
Stala se z nich půvabná monstra.
Když je fotografuji, nemohu si pomoci, abych si nevzpomněla na lekci mého dědečka.
Jak pod nimi stojím, nevidím jen mrak, ale chápu, že to, čeho mám výsadu být svědkem, jsou tytéž síly, tentýž proces v malém měřítku, který pomohl utvořit naši galaxii, naši sluneční soustavu, a dokonce i právě tuto planetu.
Všechny mé vztahy.
Děkuji.
(Potlesk)
Jeden z vás poslal docela zajímavý problém, tak jsem si řekl, že ho vyřeším.
Úloha je zadána následovně. Mám skupinu 30 lidí, tedy 30 lidí v místnosti.
Jedná se o 30 náhodně zvolených lidí.
A otázkou je, jaká je pravděpodobnost, že se alespoň dvě osoby narodily ve stejný den?
To je docela vtipná otázka, protože to je kapacita většiny tříd.
Jaká je pravděpodobnost, že alespoň někdo ve třídě sdílí s někým narozeniny?
Takto by se to dalo také formulovat.
Jaká je pravděpodobnost, že někdo sdílí s někým jiným narozeniny.
Narozeniny by mohly mít dvě osoby nebo čtyři osoby ve stejný den. ...
Dvě osoby by mohly sdílet narozeniny.
Tři osoby by mohly sdílet narozeniny.
Dokoce 29 lidí by mohlo mít narozeniny ve stejný den. Všechny tyto příklady vyhovují naší úloze. Najdu tedy všechny pravděpodobnosti těchto případů?
A následně je sečtu? To začíná být velmi složité.
Potom bych musel rozlišovat, čí narozeniny jsou a porovnávat.
Musel bych použít kombinace.
Takhle to je velmi složité vyřešit, pokud neučiníte jeden zjednodušující krok.
Je to opakem... Namaluji prostor reprezentující pravděpodobnost.
Řekněme, že toto je množina všech možných případů.
Nakreslím to silnější čarou. ....
Je to 100 % všech možných jevů. ...
No moc se mi to nepovedlo, ale to je jedno.
Řekněme, že toto je ta pravděpodobnost, tato plocha, o které nevím, jak je velká, kterou zjistíme.
Řekněme, že toto je pravděpodobnost, že někdo sdílí narozeniny s někým jiným.
Co reprezentuje tato plocha?
A co znamená tato plocha?
To znamená, že pokud toto jsou všechny případy, kde někdo sdílí narozeniny s někým jiným, pak toto jsou všechny případy, kde nikdo nesdílí narozeniny. ...
Nebo se dá říct, že všichni ze 30 lidí se narodili v jiný den, ...
Nazvu to pravděpodobností sdílení.
Budu nazývat pravděpodobnost sdílení pravděpodobností "s". ...
Jestliže tato celá plocha je 1 nebo 100%, tato zelená plocha bude tedy 1 minus pravděpodobnost "s".
Toto tedy bude 1 mínus pravděpodobnost "s"
Nebo pokud bychom mohli říci, že toto je ta pravděpodobnost - či jiným způsobem bychom mohli říci, ve skutečnosti to je ta nejlepší cesta, jak bychom o tom mohli přemýšlet.
Pokud je toto proměnná, pak je toto pravděpodobnost různých narozenin.
Toto je pravděpodobnost, že všech 30 lidí má 30 různých narozenin.
Nikdo s nikým nesdílí.
Pravděpodobnost, že někdo sdílí s někým jiným plus pravděpodobnost, že nikdo nesdílí s nikým... pak všichni mají odlišné narozeniny... což se má rovnat 1.
Protože budeme buď v této situaci, nebo budeme v tamté situaci.
Nebo můžete říct, že jsou rovni 100 %.
Tak či tak, 100% a 1 je totéž.
Je to 100%
Takže když přijdeme na pravděpodobnost, že každý má narozeniny v tentýž den, mohli bychom to odečíst od 100.
Pojďme se podívat.
Tohle můžeme jen přepsat.
Pravděpodobnost, že někdo sdílí narozeniny s někým jiným, se rovná 100% minus pravděpodobnost, že má každý narozeniny samostatně.
A důvod, proč tohle dělám, je ten, že - jak jsem říkal na začátku - je celkem těžké to vyřešit.
Víte, můžu zjistit pravděpodobnost, že 2 lidé mají narozeniny ve stejný den, 5 lidí už bude trochu matoucích.
Ale tady, když chci zjistit pravděpodobnost, že každý má narozeniny v jiný den, je to vlastně jednodušší pravděpodobnost na řešení.
Takže jaká je pravděpodobnost, že každý má narozeniny v jiný den?
Pojďme o tom přemýšlet. ...
Jen pro zjednodušení, představme si případ, že máme v místnosti jen 2 osoby.
Jaká je pravděpodobnost, že mají narozeniny v jiný den?
1, její narozeniny mohou být v 365 různých dnech z 365 dnů v roce.
Ať už je má kdykoliv.
A pak osoba č. 2, když chceme zajistit, aby neměli narozeniny ve stejný den, v kolika dnech by se mohla narodit osoba č. 2?
No, mohla by se narodit v kterýkoliv den, kdy se nenarodila osoba č. 1.
Takže máme 364 možností z 365.
Pokud byste tedy měli 2 osoby, pravěpodobnost, že ani jedna se nenarodila ve stejný den... Je to jen 1.
Bude se rovnat 364/365.
Co se stane, kdybychom měli 3 osoby?
Tak v první řadě první osoba by se mohla narodit kdykoliv.
Druhá osoba by se mohla narodit v 364 možných dnech z 365.
A nyní třetí osoba, jaká je pravděpodobnost, že třetí osoba se nenarodila na narozeniny některé z předchozích dvou?
Dva dny jsou vyřazené, takže pravděpodobnost je 363/365.
Vynásobíte je a dostanete 365 krát 36... vlastně bych měl tohle přepsat.
Místo, abych říkal, že toto je jedna, napíšu to jako... V čitateli bude 365 krát 364, ve jmenovateli 365 na druhou.
Protože chci, abyste viděli vzor.
Tady je pravděpodobnost 365 krát 364 krát 363 nad 365 na třetí.
A tak, všeobecně, když budete tohle nadále provádět do 30, pravděpodobnost, že nikdo nemá narozeniny ve stejný den, se bude rovnat 365 krát 364 krát 363... Budu tady mít 30 výrazů.
Až kam? ...
To bude vlastně 30 výrazů děleno 365 na třicátou.
A hned teď to můžete zadat do kalkulačky.
Zadání 30 čísel vám bude chvíli trvat a dostanete pravděpodobnost, že nikdo nesdílí narozeniny s nikým dalším.
Ale předtím, než to uděláme, dovolte mi ukázat vám něco, co to může trochu zjednodušit.
Existuje nějaký způsob, kterým mohu toto matematicky vyjádřit s pomocí faktoriálů?
Nebo kterým mohu s pomocí faktoriálů vyjádřit toto?
Pojďme se nad tím zamyslet.
Co je 365 faktoriál?
365 faktoriál se rovná 365 krát 364 krát 363... až k 1.
Jen stále násobíte.
Je to obrovské číslo.
Nyní, když chci v tomto případě jen 365 krát 364, musím se zbavit všech čísel tady.
Jedna věc, kterou jsem mohl udělat, je vydělit toto všemi těmito ciframi.
Čili 363 krát 362... až k 1.
Je to totéž jako dělení 363 faktoriálem.
365 faktoriál děleno 363 je v podstatě toto, protože všechny tyto výrazy se vykrátí.
Takže toto se rovná 365 faktoriálu nad 363 faktoriálem, nad 365 na druhou.
A samozřejmě je v tomto případě skoro hloupé se obávat faktoriálů, ale užitečnější to bude, jakmile budeme mít něco většího, než jen tyto dva výrazy.
Takže stejnou logikou se toto bude rovnat 365 faktoriálu nad 362 faktoriálem nad 365 na druhou.
Vlastně, další zajímavá věc - jak jsme dostali těch 365?
Promiňte, 365 faktoriál?
No, 365 minus 2 je 363, že?
A to dává smysl, protože jsme tady chtěli jen 2 výrazy.
Chtěli jsme jen dva výrazy.
Takže jsme chtěli dělit faktoriálem, který je o dvě menší, a zbyly by nám pouze dva nejvyšší výrazy.
Toto je tedy rovné... můžete to napsat jako 365 faktoriál děleno (365 - 2) faktoriálem. 365 minus 2 je 363 faktoriál, nakonec zůstanou tyto 2 výrazy a je to.
A rovněž tady, čitatele byste mohli přepsat jako 365 faktoriál děleno (365 - 3)... měli jsme 3 osoby... faktoriálem.
A to už, doufám, dává smysl, že?
Je to totéž jako 365 faktoriál... no 365 děleno 3 je 362 faktoriál.
To se rovná 365 krát 364 krát 363 a tak dále, děleno 362 krát, a podobně.
To se vykrátí se vším ostatním a zbyde vám toto.
Což máme tady.
Stejnou logikou můžeme napsat tuto horní část jako 365 faktoriál nad čím?
365 minus 30 faktoriál.
A všechno tohle jsem dělal jen proto, abych vám mohl ukázat vzor a protože toto je, upřímně řečeno, jednodušší zadat do kalkulačky, pokud víte, kde je tlačítko faktoriálu.
Pojďme teď zjistit, jaká je celá pravděpodobnost.
Zapneme kalkulačku a chceme... začněme čitatelem.
365 faktoriál dělěno... no, kolik je 365 minus 30?
335.
Děleno 335 faktoriálem - to je celý čitatel.
Teď vydělíme čitatele 365 na třicátou.
Necháme kalkulačku přemýšlet a dostaneme 0.2936.
Výsledek je 0.2936
Vlastně 0.2937, když to zaoukrohlíte, což se rovná 29,37%
Nyní si vzpomeňte, co jsme celou dobu dělali, byla to pravděpodobnost, že nikdo nesdílí narozeniny s nikým dalším.
Jednalo se o pravděpodobnost, že každá osoba má odlišný den narozenin od všech ostatních.
A řekli jsme, že pravděpodobnost, že někdo sdílí narozeniny s někým dalším, nebo s více lidmi, se rovná všem možnostem... Tedy 100%, prostor pravděpodobnosti, minus pravděpodobnost, že nikdo nesdílí své narozeniny s nikým.
To se rovná 100 % minus 29,37 %.
Dalším způsobem to lze zapsat jako 1 minus 0.2937, což se rovná... čili pokud to chci odečíst od 1... 1 minus... tohle jen znamená odpověď.
To znamená 1 minus 0.29.
Vyjde vám 0.7063
Takže pravděpodobnost, že někdo sdílí narozeniny s někým dalším je 0.7063... a tak dále.
Což je přibližně rovno 70,6%.
Je to celkem elegantní výsledek, protože pokud máte 30 lidí v místnosti, můžete říct, ty jo, jaká je šance, že někdo má narozeniny ve stejný den jako někdo další?
Je vlastně celkem vysoká.
Na 70 %, pokud máte skupinu 30 lidí, nejméně 1 osoba sdílí narozeniny s nejméně jednou další osobou v místnosti.
Takže je to celkem elegantní problém a elegantní výsledek současně.
Každopádně, na viděnou v dalším videu. ...
Hlavní cíl imunitního systému je nepustit do těla podezřelé věci - a nebo, když se dostanou dovnitř, je zabít.
Tyto podezřelé věci zahrnují neznámé proteiny, které by mohly našemu tělu ublížit, viry, bakterie, dokonce i eukaryotické parazity a nakonec i houby.
Tedy všechny věci, které kdyby se dostaly do našeho těla, způsobily by nějakou formu nemoci.
Souhrnně je nazýváme patogeny. Celý význam imunitního systému v první
linii obrany je nepustit tyto věci dovnitř, a když se přece jen dostanou dovnitř, tak je zabít a odstranit z našeho systému, abychom neonemocněli a nezemřeli.
Zmínil jsem tedy, že jsou jaksi dvě obranné linie a i tyto mají své podtřídy.
První obranná linie - budu jí říkat jen první linie - má v podstatě za úkol pouze nepustit nic dovnitř - nepustit žádný z těchto patogenů dovnitř.
Některé jsou velmi zjevné.
Je to naše kůže.
Kůže nepustí patogeny dovnitř a i mazy na naší kůži jsou trochu kyselejší a je těžší pro některé typy bakterií prospívat v takovém prostředí.
Máme sliznice a na sliznicích jsou chemikálie, které také ztěžují bakteriím přežití.
A máme i kyselá prostředí jako jsou naše žaludeční kyseliny.
Sice nevidíme svůj žaludek jako něco, co je na povrchu nás, ale v podstatě tomu tak je.
Celý náš trávicí trakt, o kterém v blízké době natočím videa, je vlastně vně nás.
Můžeme jednoduše vymodelovat těla většiny obratlovců jako nějaký donut, a náš trávicí systém je vnitřek tohoto donutu.
Žaludeční kyseliny jsou vlastně na povrchu našich těl a jak si můžete představit, to je nepříznivé prostředí pro přežití většiny patogenů.
Tak, to je první obranná linie, ale víme, že není dost dobrá a že se občas mohou tyto věci dostat do našich těl, to tehdy musíme začít myslet na druhou obrannou linii.
Co děláme, když jsou tyto věci skutečně uvnitř našich těl?
A tady, v obou - první i druhé linii, mluvíme o nespecifické imunitě, uvidíte, až začneme mluvit o specifické imunitě. Obě tyto linie jsou nespecifické
A když říkám nespecifické - můžeme jim též říkat vrozené - znamená to ve zkratce, že reagují na věci, které vypadají zle.
Nepamatují si na věci, které přišly předtím.
Nereagují na konkrétní typ viru nebo na konkrétní - no, reagují na každý typ viru nebo na každý typ bakterie, ale neřeknou si: tohle je virus A, B, C nebo tohle je bakterie A, B, nebo C.
Prostě si řeknou: tohle je virus.
Nechte mě se toho zbavit nebo to nepustit dovnitř. Tohle je bakterie.
Nechte mě se jí zbavit nebo ji nepustit dovnitř.
Neví jakým typem bakterie se zabývá.
Tomu říkáme nespecifický neboli vrozený imunitní systém.
A specifickou imunitou se budeme dopodrobna zabývat protože, jak si umíte představit, je velmi složité a zajímavé, když přijde na to, jak si naše tělo umí zapamatovat virus, který už někdy potkalo a je schopné lépe reagovat na virus, bakterii nebo protein, když je vidí podruhé.
Tak, teď se jedná o nespecifickou imunitu.
A druhá linie nespecifické imunity jsou v podstatě dvě věci:
Jedna je zánětlivá reakce. A udělám na ni celé video, ale obecně, všichni jsme zažili zánětlivou reakci.
Když vidíme že krev teče do konkrétního místa a vidíme, že tam je hnis - a půjdeme do mnohem větších detailů o tom,co zánělitvá reakce vlastně je, ale co to ve skutečnosti je, přivádí to krev a buňky, které mohou bojovat s kterýmkoli typem infekce, kterou máte.
Přivádí je to na místo, kde jste se poranili nebo kde je hodně bakterií nebo kterýchkoli jiných patogenů.
Takže zánětlivá reakce je o přivádění tekutin a bojovníků k boji. Udělám o tom celé video.
Ale vedlejší účinek je, že část naší tkáně nebo že část našeho těla se zanítí - je tam hodně tekutiny, hodně vedlejších produktů bitvy, která se tam odehrává.
Uděláme na to celé video.
A další druhá obranná linie, a vlastně část zánětlivé reakce, je fagocytóza nebo fagocyty.
A vlastně, co chci dělat celý zbytek tohoto videa je říct něco víc a podrobněji o fagocytech, protože jen co pochopíme, co fagocyty dělají, tak máme dobrý začátek k probrání celé specifické imunity - a vlastně nám to také pomůže v diskuzi o zánětlivé reakci , protože fagocyty jsou vlastně část zánětlivé reakce.
Fagocyty jsou vlastně druh buněk, které mohou sníst patogeny.
Mohou vlastně sníst i jiné věci, ale když mluvíme o imunitním systému, mluvíme o patogenech.
Takže řekněme, že tady máme fagocyta. Tohle tady je fagocyt.
Má nějaké jádro a podobně.
Nemusíme se soustředit na to co je uvnitř fagocyta.
Je to tradiční eukaryotní buňka, ale co chci udělat je podívat se, co se stane, když fagocyt potká neznámou částici nebo neznámou bakterii.
Řekněme, že tohle tady je neznámá bakterie.
A fagocyt, jak jsme řekli, je nespecifický.
Co to dělá je, že jeho receptory reagují jen na věci, které ví, že jsou špatné.
Můžete si tyto super senzory představit.
Třeba jsou to super senzory pro bakterie.
Bakterie má na svém povrchu protein, který může vypadat nějak takhle,
Samozřejmě nevypadají přesně takhle.
Jen je kreslím jako takové ypsilon a trojúhelník, abyste viděli, jak do sebe pasují.
Ale když se tyhle dva spojí - nakreslím situaci, kde jsou spojení.
Takže tohle je bakterie.
Tohle je patogen.
A je to docela stejné s viry nebo jinými typy věcí.
A doopravdy uvidíme v budoucích videích, že mohou být označeny jinými molekulami, které tyto fagocyty chtějí napadnout ještě více.
A když se spojí - tohle je moje bakterie, napadající patogen. A teď jsou spojení.
To spustilo receptor na tomto fagocytu.
A fagocyt začne pohlcovat - obalí se kolem patogenu.
A tyto dva konce se nakonec potkají.
Ale když se potkají, jak to bude vypadat?
Najednou bakterie bude zcela pohlcená.
Bude uvnitř buňky.
A teď ta buňka, když se tyhle dva konce potkají a tyto membrány se spojí, tak tenhleten bude ve své vlastní membránové bublině - můžete si představit, že je ve svém vlastním váčku.
Takže patogen, bakterie v tomto případě - ale fagocytóza - ten proces je úplně stejný v tom, jak pohlcuje věci.
Kdyby to byl virus nebo nějaký typ cizího proteinu nebo jakýkoli typ cizí molekuly - vlastně někdy se to nestává jen cizím věcem.
Může se to stát umírajícím molekulám, které nejsou cizí, ale potřebují být odklizeny.
Budeme se teď soustředit jen na imunitní systém, na cizí tělesa.
Membrána se zde úplně spojí a takhle ho obalí.
A samozřejmě, měli jsme receptory a kdoví, jestli tam tou dobou pořád jsou.
Nakreslím je sem, abyste viděli, že tahle část je tahle část.
Ale když je plně pohlcena, jmenuje se to fagozom, který je vlastně jen váček obsahující tu cizorodou částici, které jsme se chtěli zbavit.
A pak ostatní tekutiny nebo váčky, které obsahují věci, které mohou sníst tento fagozom, řekněme, že tohle je váček obsahující věci - lysozymy a obsahuje velmi reaktivní druh kyslíku.
A když to přijde do styku s vlastně kteroukoli biologickou směsí, udělá to nějakou škodu.
Když je patogen úplně ponořený uvnitř buňky, tento malý balíček se spojí tady a vyklopí svůj obsah do tohoto fagozomu, do tohoto váčku obsahujícího patogen a pak ho rozloží.
V podstatě ho stráví.
Takže samozřejmě první úloha je odklidit to z cesty a zabít to.
A pak druhá úloha - a sem dám jen takový drobeček. Půjdeme do daleko větších detailů v dalších videích.
Rozloží to.
Takže je to celé rozložené.
Je to rozložené na základní proteiny a další molekuly.
A co pak udělá fagocyt - vlastně vezme nějakou podmnožinu těchto molekul, nějakou nějakou podmnožinu proteinů. A rozštípe je to.
Proteiny jsou jen sekvence aminokyselin.
Normálně když lidé mluví o proteinech, mluví o dlouhých sekvencích aminokyselin.
Když se mluví o krátkých sekvencích aminokyselin nebo o proteinu, který je hodně rozštípán, mluví o něm jako o peptidovém řetězci.
Peptidový řetězec je kratší řetězec aminokyselin.
Takže on vezme některé speciální peptidové řetězce, některé speciální kousky z věci, kterou právě zabil, připevní je k jiným proteinům.
Možná to vezme kousek téhle bakterie, přidělá ho k jinému proteinu, kterému se říká hlavní histokompatibilní komplex - a mluvíme o fagocytech, tohle bude hlavní histokompatibilní komplex typu II.
Zní to velmi - podivné slovo, ale uvidíme ho ještě mnohokrát.
Zkratka je MHC.
Tohle je protein a váže se s tímto peptidem, který byl jaksi odkrojen nebo stráven z tohoto napadajícího patogenu a pak ho fagocyt prezentuje na své membráně.
Tahle kombinace - komplex MHC - v tomto případě to bude MHC II protein. Budeme mluvit o typu I. v budoucnu.
Vezme to tenhle komplex a prezentuje ho na svém povrchu.
A důvod proč to vysvětluju celý ten proces - asi si říkáte "Hej, už jsme se té věci zbavili a zabili ji!
Proč se Sal stará o to, co bude s peptidy?"
Je to zásadní pro náš imunitní systém, protože uvidíme další specifické části našeho imunitního systému.
Pamatujte, všechno dosud je nespecifické.
A tenhle si jen řekl "tohle je vetřelec!"
Ale neví, jaký druh vetřelce.
Jen si řekne "hej, pojďme se s ním spojit a zabít ho. Je to jedna z věcí, o které vím, že je cizí v mém těle." A zabije to, ale teď to může nechat na svém povrchu a pak specifické části - části, které doopravdy mají paměť a útočí na specifické věci, mohou říct: "wow, pane
Fagocyte, koukejte, něco jste zabil.
Podívám se, jestli nemám nějaké specifické reakce, které mohou být spuštěny tou věcí, co prezentujete."
Takže, mnohým fagocytům se také říká "antigen prezentující buňky". A proberu podrobněji, co přesně je antigen.
Téhle věci říkám patogen.
Antigen je v podstatě - můžete na něj koukat jako na protein a nebo peptidový řetězec, který spustí nebo se kterým se může vypořádat imunitní systém.
Specifickým imunitním systémem.
Budu to rozlišovat, když o tom budu mluvit - udělám celé video na antigeny a protilátky, ale teď si to můžete představit jen jako peptidový řetězec.
Antigen je jen protein nebo část proteinu.
Prezentuje na svém povrchu antigen, který může být časem použit jinými částmi.
A další věc - je mnoho mnoho druhů fagocytů.
Jen abyste nebyli zmatení, až pro to uvidíte jiná slova, že je více druhů fagocytů.
Udělám o nich teď malé shrnutí. Máme neutrofily.
Jsou to ty nejběžnější fagocyty.
Jsou to rychlé a početné "buňky odezvy"
Dostanou se velmi rychle do místa infekce.
Fagocyty nemusí nutně zabíjet touto cestou.
Jmenují se fagocyty, protože pohlcují takto, ale v dalších videích budeme mluvit o dalších způsobech, kterými mohou vypustit chemikálie, nebo dokonce sítě DNA k polapení patogenů, ale neutrofily jsou rychlé početné.
A pak máme makrofágy, které jsou - do jisté míry, ti nejvšestrannější a dělají tu těžkou práci, ale jsou to také fagocyty.
A pak máme dendritické buňky.
Když poprvé uslyšíte slovo "dendritická buňka", pomyslíte si "nemá to něco společného s dendrity v nervové soustavě?"
A nemá, nemají nic společného s nervovou soustavou. Důvod proč se jim říká dendritické je protože vypadají, že mají dendrity.
Vypadají tedy trochu jako neurony ,ale nejsou vůbec součástí nervového systému.
A bývají nejlepšími aktivátory specifického imunitního systému, o kterém budeme mluvit v dalších videích.
Takže, to by bylo a budeme vše probírat víc v dalších několika videích.
Ahoj, jsem John Green.
Tohle je Rychlokurs světové historie a dnes se budeme bavit o obchodu tady v Indickém oceánu.
Můj globus má globus.
Dnes se budeme zabývat historií jinak, protože budeme mluvit o systému a ne o jedincích nebo nějaké nudné dynastii.
Ne, Stane, ne o téhle Dynastii.
Ano, o takovémhle druhu dynastie.
Hodin dějepisu se zaměřují na lidi s vtipnými klobouky a na jejich šaškárny ovlivňující naše životy.
I když je zajímavé a vtipné se dozvědět, že král Francie Karel VI. věřil, že je ze skla, zaměření na činy lidí s vtipnými klobouky, kteří nám vládli, zastiňuje fakt, že i my píšeme historii.
Pane Greene!
Opravdu Karel VI. věřil, že je ze skla?
Ano, ale budeme mluvit o obchodu v Indickém oceánu a bude to zajímavé, slibuji.
Dávejte pozor a žádné klobouky!
Tohle je hodina, ne oslava Trumana Capoteho. (hudba)
Indický oceán byl jako Hedvábná stezka, vedlo tudy mnoho obchodních cest, které spojovaly lidi, kteří měli zboží, s lidmi, kteří ho chtěli a chtěli za něj zaplatit.
Hedvábná stezka nebyla jen jedna stezka i v Indickém oceánu bylo mnoho obchodních tras spojujících různé přístavy na pobřeží Indického oceánu včetně Zanzibaru, Mogadiša, Hormuzu a Kantonu.
Než zkritizujete moji výslovnost, pamatujte, že je to moje zvláštnost.
Dělám to už od 1. epizody a nikdo si nevšiml, že je to má zvláštnost!
Pardon, to jsem přehnal.
Obchod v Indickém oceánu byl větší, bohatší a účastnilo se ho více aktérů, ale není tak známý jako Hedvábná stezka, protože nemá tak nóbl jméno.
Co myslíš, Stane?
Neptunský obchod?
Ne?
Vlhká síť?
Ne, to určitě ne.
Sexy mořské trasy Jižní Asie?
Ne, to nedokážu říct s mou pusou.
Monzunové tržiště.
Díky, Danico.
Teď tyranie letopočtů.
700 n.l. vzniklo rozeznatelné monzunové tržiště, ale opravdu rozkvetl mezi lety 1000 a 1200.
Trochu poklesl během "Pax Mongolica", když se suchozemský obchod stal levným a bezpečným, díky... ...Mongolům
Obchodu v Indickém oceánu vzrostl znovu v 14. a 15. století.
Kdo obchodoval?
Města na africkém pobřeží, islámské říše na Blízkém Východě,
Indie, Čína, jihovýchodní Asie. Evropa ne, což je možná jedna z příčin, proč monzunové tržiště není tak slavné jak by mělo. Do myšlenkové bubliny!
Pokud žijete v Číně a potřebujete slonovinu na rukojeť meče, musíte obchodovat, protože sloni žijí jen v Indii a Africe.
Jeden z důvodů, proč tady vznikl obchod, je dostupnost celé řady přírodních zdrojů a velká potřeba dovozu komodit od slonoviny, přes vzácné dřevo a knihy až po obilí.
Nejdůležitější pro obchod byl vítr.
Indický oceán je domov pro zvláštní větry zvané monzuny.
O monzunech je slyšet ve spojení s deštěm v Indii, ale spíše než déšť, myslete na monzuny jako vítr, který přináší sezonu dešťů.
Dobrá věc na sezonách je, že přicházejí pravidelně a tak činí i monzunové větry.
Pokud jste byli námořník, mohli jste počítat s tím, že vás vítr doveze z Afriky do Indii, když jste se plavili mezi dubnem a zářím a že vás zanese zpátky do Afriky, když jste pluli mezi listopadem a únorem.
Tyto větry byly tak předvídatelné, že dávné námořní příručky často uváděly ideální dobu odjezdu na konkrétní týden a někdy dokonce i na den.
Předvídatelné větry činily obchod tak bezpečný jako v dobách, kdy jediným pohonem lodí byli veslaři a vesla.
Váš náklad nemusel dorazit včas nebo se mohl zkazit nebo vy jste mohli umřít, všechno z toho je špatné pro zdraví globálního obchodu.
Ale předvídatelné větry znamenají menší riziko, což znamená levnější obchod, což znamená více obchodu, což znamená, že více lidí mohlo mít boží rukojeti.
Díky bublino.
A je toho víc, co stojí za zmínku.
Zaprvé, obchod v Indickém oceánu zahrnoval o mnoho víc lidí, než proudilo po Hedvábné stezce.
Byli tu Židé a lidé z Afriky, Malajsie, Indie a Číny a všichni tu pluli a zakládali obchodní komunity, kde by mohli zprostředkovávat prodej zboží za víc, než za kolik ho koupili a mohli se pokoušet najít nové zboží na prodej.
I přes rozdíly, většina obchodu, obzvláště západní část Indického oceánu, byla ovládána muslimskými obchodníky.
Proč? Protože měli peníze na stavbu lodí.
Ale uvidíme, že v 15. století čínský stát mohl kompletně změnit tuto bilanci.
Mimochodem, když říkám, že:
"Muslimští kupci ovládali obchod" důraz by měl být na kupcích, ne na muslimech nebo na ovládání.
Už jsem zmínil, že tíhneme k tomu, že státy a vlády s panovníky s vtipnými klobouky pokládáme za hybatele dějin, ale tohle není ten případ.
Podmínky obchodu byly stanoveny kupci a poptávku na trhu, ne rozmary panovníků.
Seberegulující povaha obchodu byla pozoruhodná a nemající obdoby.
Tím myslím, že nejúžasnější věcí bylo, že až na pár pirátů obchod probíhal v míru.
Po větší část ze 700 let obchodní lodě mohly plout bez potřeby ochrany vojenského loďstva.
I přesto, že byly přepravovány i hodně cenné sračky.
Ne, bublino, myslel jsem to obrazně.
Raději přečtu otevřený dopis, než bublina zkusí víc vtipů.
Kouzlo!
V dnešním dopisu, abychom více probrali vztah mezi kupci a vládci, půjdeme do vnitrozemí Kašmíru, kde vládla Kota Rani do roku 1339.
Mám tenhle příběh rád.
Ale podívejme se, co je v tajné přihrádce.
Je to píšťalka.
Stane, žádáš mě, abychom řekl vtip o průjmu?
To ne, ale dám si sólo na píšťalku.
Milá Kota Rani, měla jsi šílený život.
Když jsi byla dítě, unesl tě nepřátelský šlechtic, který maskoval svou armádu za kupce.
Pak sis musela vzít si svého únosce, který vládl Kašmíru, ale později zemřel.
Takže ses stala vládkyní a byla jsi dobrá a všechno mělo být fajn, shromažďovala jsi bohatství pro syny, ale pak přišel nějaký týpek, který se rozhodl, že si tě vezme a donutí tě k tomu pomocí útoku.
A co uděláš?
Hned po druhé svatbě spácháš sebevraždu rozpáráním si břicha a nabídneš své vnitřnosti svému novému strašnému muži jako svatební dar.
Nechci to říkat, ale musím.
Na to si musela mít žaludek.
Pardon.
Všechno kvůli tomu, že tvůj otec vpustil armádu do domu, v domnění, že to jsou kupci.
Měj se krásně, John Green.
Jo, takže, nenechali byste vejít armádu do domu, ale všichni nechávali vejít kupce, nejen šlechta.
Skvělá věc na námořním obchodu je obchod s objemným zbožím jako látky, jídlo a dřevo, které je příliš těžké na to, aby ho nesli muly.
Poprvé v historii vidíme obchod se zbožím pro masy namísto luxusního zboží jako hedvábí jen pro elity.
Dřevo může být použito na stavbu domů a není ho dost na Arabském poloostrově.
Ale díky obchodu se stalo levnější a více lidí si mohlo dovolit lepší domy.
Většina dřeva na Monzunovém tržišti pocházela z Afriky, což je charakteristické.
Afrika vyráběla nezpracované zboží jako zvířecí kůže a slonovinu a zlato.
Svahilská města dovážela hotové výrobky jako hedvábí nebo porcelán z Číny a bavlněné látky z Indie.
Koření a jídlo jako rýže putovaly z jihovýchodní Asie a obzvlášť ze Srí Lanky, která hlavně vyvážela černý pepř, a muslimský svět poskytoval všechno od kávy přes knihy po zbraně.
A nejen výrobky byly převáženy Indickým oceánem.
Šířily se i technologie.
Jako kompas z Číny, který je klíčový, pokud chcete vědět, kam jedete.
Muslimští kupci popularizovali astrolab, který zjednodušil orientaci pomocí hvězd.
Lodě s kormidlem na zádi se lépe ovládaly, proto se technologie rychle rozšířila.
Muslimský svět také vyráběl trojúhelníkové plachty, které se staly důležitými, protože umožňovaly plout proti větru.
Takže zkušená posádka mohla plout, přestože neměli vítr v zádech.
A jako na Hedvábné stezce i na Monzunovém tržišti cestovaly myšlenky.
Proto například více muslimů žije v Indonésii než v jakékoliv jiné zemi.
A ano, vím, že Indonésie má víc než 2 ostrovy.
Tohle očividně není v měřítku.
S tím, co už víte o růstu islámu a rozvoji obchodu, nepřekvapí vás, že se islám dostal do Indonésie díky Monzunovému tržišti.
1200 tento region, který byl ovlivněn indickými náboženstvími - hinduismem a buddhismem, koukněte například na tenhle chrám, se stal více muslimský kvůli vládcům a elitám, kteří přijali islám, aby měli náboženské a ekonomické vazby s národy, se kterými obchodovali.
Konverze většiny regionu k islámu, který tu vzkvétá dodnes, je celkem velká věc.
Islám se příliš nerozšířil do Thajska, Laosu, Kambodže nebo Vietnamu, protože to nebyla centra obchodu.
Jak vznikají centra obchodu?
No, podívejme se na Malacký průliv.
Průliv mohl zaškrtit obchod.
Jakékoliv město, které kontrolovalo průliv, mohlo zastavit lodě v plavbě nebo je alespoň zdanit.
Přesně to se stalo, když mocný stát nazvaný Šrívidžaja vznikl na Sumatře.
Šrívidžaja chvíli dominovala obchodu v regionu, protože hodně lodí plulo Malackým průlivem do a z Číny.
Ale jak uvidíme v další epizodě, tento obchod prudce klesl v 15. století a s ním i Šrívidžaja.
To nás dovádí ke klíčovému bodu obchodu, který byl nepostradatelný pro vznik městských států jako Šrívidžaja a států na Svahilském pobřeží.
Bez obchodu by tyto státy neexistovaly a ani by se nestaly bohatými a velkolepými.
Obchod byl zdrojem bohatství, protože mohl být zdaněn díky clům a poplatkům v přístavech.
Tyto státy už nejsou tak mocné, což ukazuje, že obchod může být celkem slabým základem pro vybudování státu i malého.
Existuje mnoho důvodů proč, vysoké daně mohou vést kupce k hledání jiných tras, ale hlavní je toto: závislost na obchodu vás činí zranitelným vůči výkyvům globální ekonomiky.
Dědictví kupeckých království stále žije v JV Asii, například v Singapuru.
Ale je tu jedna lekce od měst, které upadly a zmizely, a to, že vždy existuje jiné město, které vás chce nahradit a nabízí nižší daně.
Skoro jakoby kupci rozhodovali, kam lidi s vtipnými klobouky půjdou, než naopak.
Díky za zhlédnutí.
Uvidíme se příště.
KAPITOLA 12 Brute Neighbors
Někdy jsem měl společníka ve svém rybolovu, který přišel do obce do mého domu z druhé strany města, a chytání večeře byla stejně tak sociální cvičení jak jí to.
Poustevník.
Zajímalo by mě, co se ve světě dělá teď.
Neslyšel jsem tolik jako kobylky na sladké, kapradí tyto tři hodiny.
Holubi jsou všichni spí na své hřadoviště - bez chvění z nich.
Byl to farmáře poledne roh, který zazněl z lesa za právě teď?
Ruce jsou na cestě do soli vařené hovězí maso a jablečného moštu a indický chléb.
Proč se muži bát sami sebe, takže?
Ten, kdo nejí třeba nebude fungovat.
Zajímalo by mě, kolik mají největší užitek.
Kdo by žít tam, kde se tělo nikdy nemůže myslet na štěkání Bose?
A oh, že úklid! aby jasně ďáblovy dveří knoflíky a prohledali jeho vany Tento světlý den!
Lepší, aby dům.
Řekněme, že některé dutého stromu, a pak na ráno volání a večeře, večírky!
Jen datel klepnutím.
Oh, že roj, slunce je příliš teplo tam se rodí příliš daleko do života pro mě.
Mám vodu z pramene, a bochník černého chleba na polici .-- Naslouchejte!
Slyšel jsem šustění listů.
Je to nějakým špatně krmených obce honič podlehl pud pronásledování? nebo ztracené prase, které se říká, že v těchto lesích, jehož stopy jsem spatřil po dešti?
To přijde na spěšně, můj sumachs a sweetbriers třást .-- Eh, pan básník je ty?
Jak se vám líbí na světě-den?
Básník.
Vidíte ty mraky, jak se viset!
To je největší věc, kterou jsem viděl do denně.
Neexistuje nic jako ve staré obrazy, nic takového se v cizích zemích - pokud není když jsme byli na pobřeží Španělska.
Je to z hlediska skutečné středomořské obloze.
Myslel jsem si, jak mám dostat živé, a nejedl na den, že bych mohla jít, rybolov.
To je skutečný průmysl pro básníky.
Je to jediný obchod jsem se naučil.
Pojď, spolu.
Poustevník.
Nemohu odolat.
Můj chléb bude brzy pryč.
Půjdu s vámi rádi brzy, ale já jsem jen uzavřením vážné meditace.
Myslím, že jsem u konce.
Nech mě na pokoji, pak na chvíli.
Ale nemusíme být odloženo, budeš kopat návnadu zatím.
Angleworms jsou zřídka se setkával se se v těchto částech, kde půda nebyla nikdy vykrmené s hnojem, závodu je téměř zaniklý.
Sport kopání návnady je téměř stejná s tím chytat ryby, kdy chuť k jídlu, není příliš nadšený, a to můžete mít jen pro sebe dnes.
Doporučoval bych nastavit na rýč se tamhle mezi arašídy, kde jsou zobrazeny the johnswort mává.
Myslím, že jsem vás může vyžadovat jeden červ se každé tři sods, že po příjezdu, když se podíváte dobře mezi trávníku, jako byste byli pletí.
Nebo, pokud se rozhodnete jít dál, nebude to nerozumné, protože jsem si našel zvýšení reálné návnady se skoro jako čtverců vzdáleností.
Poustevník sám.
Ukažte mi, kde jsem byl?
Mám dojem jsem byl skoro v tomto rámci mysl, svět se povalovaly v tomto úhlu.
Mám jít do nebe, nebo rybolov?
Pokud bych měl brzy přinést toto rozjímání do konce, že další příležitost se tak sladké může nabídnout?
Byl jsem tak blízko řeší na Podstata věci, jako kdy jsem byl v mém životě.
Obávám se, mé myšlenky se nevrátí ke mně.
Pokud by k něčemu dobré, já bych pro ně pískat.
Když nás nabídku, je rozumné říkat, budeme o tom myslíte?
Mé myšlenky nenechali žádné stopy, a nemůžu najít cestu znovu.
Jaké to bylo, že jsem na mysli?
Byl to velmi mlhavý den.
Já se jen snažím tyto tři věty
Confut-viz, mohou přinést tohoto státu o znovu.
Nevím, zda to bylo na dně, nebo začínající extáze.
Nikdy je ale jeden příležitost k druhu.
Básník.
Jak se teď, poustevník, je to příliš brzy?
Mám jen třináct z nich celý, kromě několika, které jsou nepřesné nebo poddimenzovaný; ale budou pro menší SRJ, nemají zakrýt hák tolik.
Ty vesnice červi jsou poměrně příliš velké, A Shiner může jídlo z jednoho, aniž by najít špíz.
Poustevník.
No, pak buďme off.
Tam je dobré sportovní tam, pokud se voda není příliš vysoká.
Proč se právě tyto předměty, které se Aj, aby se svět?
Proč má člověk právě těchto druhů zvířat, pro jeho sousedů, jako by se nic, ale myši by naplnili toto trhliny?
Mám podezření, že Pilpay & Co dali zvířat k jejich lepšímu využití, protože jsou všechny soumary, v jistém smyslu, že nese určitá část našich myšlenek.
Myši, které straší můj dům nebyly obyčejné, které jsou údajně zavedeny do země, ale volně žijících druhů nejsou k dispozici v obci.
Poslala jsem jeden význačný přírodovědec, a to ho zajímala hodně.
Když jsem stavěl, jeden z nich má své hnízdo pod domem, a než jsem se uvedených ve druhém patře, a máchal ven hobliny, přijde se pravidelně na oběd Doba a vyzvednout drobky u mých nohou.
Pravděpodobně ještě nikdy neviděl člověka, než, a to brzy stalo se velmi známé, a by přejet boty a do mé oblečení.
Mohlo by to okamžitě vystoupit na stranách místnosti krátké impulsy, jako veverka, který se podobal jeho pohyby.
Nakonec, jak jsem se naklonil se mě za loket na lavičce jeden den, to běželo až moje oblečení, a podle mě za rukáv, a kolem dokola na papír, který mě držel za večeři, když jsem si druhé blízko, a uhnul a hrál si na bopeep s ním, a když konečně držel jsem ještě kousek sýra mezi palcem a prstů, to přišlo a okusovala ji, sedí v ruce, a pak vyčistit svou tvář a tlapky, jako moucha, a odešel.
Phoebe brzy postaven v mé kůlně, a Robin na ochranu borovice, která rostla na domu.
V červnu koroptev (Tetrao umbellus), která je tak plachý pták, vedl její potomstvo minulosti My oken, z lesa v zadní části do přední části mého domu, kdákání a volání k nim jako slepice, a ve všech její chování ukazuje se slepice lesa.
Mladé najednou rozptýlit na přístupu, na signál od matky, jak Pokud se přihnala vichřice je pryč, a tak přesně podobají sušené listy a větvičky, že mnozí cestující umístil nohu uprostřed plodu, a slyšel vrčení starého ptáka, když odletěla, a její úzkosti hovory a mewing, nebo ji viděl stopy její křídla, aby upoutal jeho pozornost, aniž tuší, jejich okolí.
Rodiče se někdy role a spin kola před takovým dishabille, že
Nemůžete, na pár okamžiků, zjistit, jaký druh zvířete se jedná.
Mladé squat stále a ploché, často běží hlavou pod křídla, a mysl jen jejich matky pokynů uvedených na dálku, ani váš přístup, aby byly běžet znovu a zradit sami sebe.
Můžete dokonce šlapat po nich, nebo mít oči na ně na minutu, bez objevování nich.
Držel jsem je v mé dlani v takové době, a přesto jejich jediná péče, poslušná jejich matky a jejich instinkt, byl podsaditý tam beze strachu a chvění.
Tak dokonalý, je to instinkt, že jednou, když jsem položil je na listech znovu a jeden náhodně dostal na jeho straně, bylo zjištěno, se zbytkem stejným pozici deset minut později.
Nejsou nezralý jako mladý většina ptáků, ale dokonale vyvinut a předčasný ještě než kuřata.
Pozoruhodně dospělé ještě nevinný výraz jejich otevřené a klidné oči, je velmi památné.
Všechny zpravodajské zdá se v nich odráží.
Ty naznačují, nejen čistotu dětství, ale moudrost objasněny zkušenosti.
Takový oko se nenarodil, když byl pták, ale je současný s oblohou odráží.
Cestující není často se těmito čirý dobře.
Neznalý nebo neuvážené sportovci často střílí rodičů v takovou dobu, a
Listy tyto nevinné k pádu kořist některých prowling zvíře nebo pták, nebo postupně mísí se rozpadající se listy, které jim tolik podobají.
Říká se, že když vymyslel slepice budou přímo rozptýlí na některých alarm, a tak jsou ztraceny, protože nikdy slyšet matky výzvu, která shromažďuje znovu.
To byly moje slepice a kuřata.
Je pozoruhodné, kolik tvorové žijí divoké a svobodné tajné když v lese, a ještě udržet se v okolí měst, podezření lovci pouze.
Jak odešel vydra dokáže žít tady!
Vyroste být čtyři metrů dlouhá, velký jako malý kluk, možná aniž by člověk dostat pohled na něj.
Jsem předtím viděl mýval v lese, kde je postavena za můj dům, a zřejmě ještě slyšel jejich whinnering v noci.
Běžně jsem se opřel o hodinu nebo dvě ve stínu v poledne, po výsadbě, a jedl můj oběd a trochu číst o pružina, která byla zdrojem bažiny a potok, vytékat z pod kopce Brister to, půl míle od mého oboru.
Přístup k tomuto byl přes posloupnost klesající travnaté prohlubně, hřiště plné mladých borovic, na větší dřeva o bažiny.
Tam, ve velmi odlehlém místě a ve stínu, v rámci rozšiřování bílé borovice, tam byl ještě čistý, pevný drn na sezení.
Měl jsem vyhrabal na jaře a udělal dobře jasné šedé vody, kde bych mohl ponořit vytvořit pailful bez rušným, a tam jsem se pro tento účel téměř každý den v roce letního slunovratu, kdy se rybník byl nejteplejší.
Tam, také, sluka lesní vedl její potomstvo, aby se sonda bláto na červy, ale o létání nohu nad nimi dolů po svahu, zatímco oni běželi v vojska pod, ale nakonec, špionáž mě by se opustit své mladé a kruhu kolem a kolem mě blíž a blíž až do čtyř nebo pěti nohama, předstírá, rozbité křídla a nohy, přitáhnout mou pozornost, a dostat se z ní mladé, kteří by již vzali své března, se slabým, drátovitá Peep, jeden soubor přes bažiny, když řídil.
Nebo jsem slyšel nahlédnout mladých, když jsem nemohla vidět rodiče ptáka.
Tam také želvy holubice posadiv se na jaře, nebo poletovali z větve na větev of měkké bílé borovice nad hlavou, nebo červené veverky, coursing dolů na nejbližší větev, byl zvláště známý a zvídavé.
Potřebujete pouze sedět dost dlouho v nějakém atraktivním místě v lese, že všechny její
Obyvatelé se mohou projevit se k vám otočí.
Byl jsem svědkem události méně mírumilovný charakter.
Jednoho dne, když jsem šel do mého dřeva vlasem, nebo spíš moje hromada pařezů, jsem pozorovala dva velkých mravenců, jeden červený, druhý mnohem větší, téměř polovina cm dlouhé a černá, silně bojujících mezi sebou.
S jednou Sehnal nikdy pustit, ale bojoval a bojoval a válcované na čipy nepřetržitě.
Hledám dál, byl jsem překvapen, že čipy jsou potažené bojovníci, že to nebyl duellum, ale Bellum, válka mezi dvěma rasami mravenců, červené vždy postavil proti černé, a často dvě červené na jednu černou.
Legie těchto Myrmidons pokrývá všechny hory a údolích v mém dvorku dřevo, a země byla již poseté mrtvými a umírajícími, červené a černé.
Byla to jediná bitva, které jsem kdy viděl, jediné bitevní pole, co jsem kdy šlapal, zatímco bitva zuřila, bratrovražedné války, červená republikánů na jedné straně a černé imperialistů na straně druhé.
Na každé straně byly zabývá smrtící boj, ale bez šumu, že jsem mohl slyší a lidských vojáků nikdy nebojovali tak rozhodně.
Díval jsem se pár, který se rychle zavřený v sobě zahrnuje to, v malé Sunny údolí mezi čipy, dnes v poledne připraven bojovat, dokud slunce zapadlo, a život šel ven.
Menší červený vítěz musel upevnit si jako místopředseda jeho protivníka přední, a přes všechny tumblings v této oblasti se nikdy na okamžik přestala ohlodávat jeden z jeho tykadla u kořen, , které již způsobil jiný jít radou, zatímco silnější černý přerušované ho ze strany na stranu, a jak jsem viděl na hledání blíže, už ho zbavil několik jeho členů.
Bojovali s více než vytrvalost buldoci.
Ani projevil nejméně dispozice k ústupu.
Bylo zřejmé, že jejich válečný pokřik byl "Conquer, nebo zemřít."
Do té doby tam přišel jeden červený mravenec na svazích tohoto údolí, zřejmě plné napětí, kteří buď měli vyslal svého nepřítele, nebo ještě se podíleli na boji, pravděpodobně druhé, protože ztratil žádný z jeho údů, jehož matka přikázal mu, aby se vrátí jeho ochranu, nebo na něm.
Nebo snad byl nějaký Achilles, který se živí svůj hněv od sebe, a teď přijde pomstít a zachránit svou Patroclus.
Viděl to nerovný boj z dálky - na černoši byli téměř dvojnásobek velikosti červená - přiblížil se rychlým tempem, až se postavil na pozoru během půl palce z bojovníků, a pak, sleduje jeho příležitost, vyskočil na černé bojovník, a zahájil svou činnost v blízkosti kořen jeho pravé přední noze, takže nepřítele vybrat mezi svými členy, a tak byly tam tři Spojených pro život, jako by
Nový druh přitažlivosti byly vynalezeny, který dal všechny ostatní zámky a tmely to škoda.
Neměla jsem přemýšlel, do této doby zjistí, že se jejich hudební skupiny umístěné na některých významných chip, a svoji národní vysílá chvíli, aby vybuzení pomalé a potěšit umírající bojovníky.
Já sám jsem nadšená, i trochu, jako by byli muži.
Čím více budete myslet na to, tím menší je rozdíl.
A určitě není boj zaznamenána v historii Concord, alespoň pokud v historii Ameriky, bude to mít chvíli srovnání s tím, ať už jde o čísla se zabývali tím, nebo pro vlastenectví a hrdinství zobrazeny.
Pro čísla a na krveprolití to bylo u Slavkova nebo Drážďanech.
Concord Fight!
Dva zabili na vlasteneckou stranu, a Luther Blanchard zraněný!
Proč tady každý mravenec byl Buttrick - "Hoří!
Bůh je kvůli ohni "- a tisíce společných
Osud Davis a Hosmer.
Nebyl tam ani jeden lokaj.
Nepochybuji o tom, že je to princip, že bojovali za, stejně jako naši předkové, a ne, aby se zabránilo tři penny daň z čaje, a výsledky této bitvy bude jako důležité a nezapomenutelné těm, jimž obavy jako ty bitvy Bunker Hill, přinejmenším.
Vzal jsem si do čipu, na kterém tři jsem byl popsanými bojovat, odnesl ji do mého domu, a dal to pod sklenici na mém okna parapet, aby na tuto problematiku.
Držení mikroskop prvně zmíněného mravence červené, viděl jsem, že, ačkoli on byl vytrvale hlodala na přední nohu u nepřítele, s přerušil své zbývající tykadlo, byl jeho vlastní prsa všechny strhla, vystavovat, co životní funkce musel tam čelisti Černého válečníka, jehož pancíř byl zřejmě příliš silný pro něj proniknout, a tmavé carbuncles na sufferer zářily oči se zuřivostí, jako je válka by mohla nadchnout.
Oni bojovali za půl hodiny déle, pod sklenici, a když jsem se podíval znovu černý voják oddělil hlavy své nepřátele z jejich těl, a stále životní hlavy visely na jedné straně ho jako příšerný vítězství v sedle, luk, zřejmě ještě tak pevně uzavřen tak, vůbec, a on se snaží s slabý bojů, je bez tykadla a pomocí pouze zbytek nohy, a já nevím kolik dalších zranění, zbavit se jich, které na délku, po půl hodině víc, on dosáhl.
I pozvedl sklenku, a on odešel po okenní římse v tom státě, zmrzačený.
Zda nakonec přežil, že boj, a strávil zbytek svého života, v některých
Hotel des Invalides, já nevím, ale myslel jsem si, že jeho průmyslu by nebylo stojí mnohem později.
Nikdy jsem se dozvěděl, která strana byla vítězná, ani příčinou války, ale já jsem cítil zbytek dne, jako bych měl své pocity vzrušení a harrowed od svědky boj, divokost a krveprolití, lidské bitvy před mými dveřmi.
Kirby a Spence nám říkají, že bitev mravenců již dlouho slavil a datum je zaznamenáno, když říkají, že Huber je jediný moderní autor, který se objeví , že je svědkem.
"Aeneas Sylvius," říkají, že "poté, co velmi nepřímých účet jedné Napadené s velkou zarputilost o velké i malé druhy, na kmeni hrušky stromu, "dodává, že" tato akce bojoval v pontifikátu Eugenius IV, v přítomnosti Pistoriensis Mikuláše, významný právník, který líčil celou historii bitvy s největší věrnosti. "
Podobná střetnutí mezi velké a malé mravence je zaznamenán Olaus Magnus, v které malé, že vítězství jsou údajně pochovávali těla svého vlastního vojáků, ale odešel ti obrovskými nepřáteli kořist ptáků.
Tato událost se stala předchozí k vyhnání tyrana Christiern the
Druhý ze Švédska.
Bitva, kterou jsem viděl se konal v předsednictví Polk, pět let před průchodu uprchlého otroka-Bill Webster.
Mnohé vesnice Bose, vhodné pouze pro Samozřejmě, že želva bahenní-v zásobovacím sklepě, sported jeho těžké čtvrtiny v lese, bez vědomí svého pána, a neúčinně cítit na Old Fox hrabe a díry woodchucks ", vedl snad o nějaké malé, které teď obratně se závitem dřeva, a ještě by inspirovat přirozeným teroru v jeho obyvateli, - nyní daleko za jeho průvodce, štěkání psů jako býk k několik malých veverka, která se treed sám pro kontrolu, pak klusem pryč, ohýbání křoví s jeho hmotností, představovat si, že je na trati některé zatoulané člena rodina jerbilla.
Jednou jsem byl překvapen kočku chodit po kamenité břehu rybníka, neboť zřídka putovat tak daleko od domova.
Překvapení bylo vzájemné.
Nicméně většina domácích koček, které ležel na koberci všechny své dny, se zdá jako doma v lese a její Sly a kradmé chování, ukáže se více nativní tam, než je běžné obyvatele.
Jednou, když berrying, jsem se setkal s kočkou se koťata v lese, docela divoký, a všichni, stejně jako jejich matka, se zády a byli zlostně plivat na mě.
Pár let předtím, než jsem žila v lese bylo to, co bylo nazýváno "okřídlená kočka" v jeden z farem domů v Lincoln nejbližším rybníku pana Gilian pekařství.
Když jsem volal na ní v červnu 1842, byla pryč a-lovu v lese, stejně jako její zvyklý (nejsem si jist, jestli je to muž nebo žena, a tak používají běžnější zájmeno), ale paní mi řekla, že přišel do okolí o něco více než před rokem, v dubnu, a byl nakonec vzal do svého domu, že je z tmavě hnědo-šedé barvy, s bílá skvrna na krku a bílé nohy, a měl velký huňatý ocas jako liška, že v zimě srst rostl hustý a flatted se podél boků, které tvoří pruhy deseti až dvanácti centimetrů dva a půl široký, a pod bradou jako hrdlo, horní straně volný, v matné like cítil, a na jaře těchto přívěšky vysazeni.
Dali mi pár svých "křídel", které jsem v klidu.
Neexistuje žádný výskyt membrány o nich.
Někteří si mysleli, že byl součástí Poletucha nebo jiné divoké zvíře, které není nemožné, podle přírodovědců, jsou plodné hybridy byly vyrobeny v
Svaz marten a domácí kočky.
To by byl ten správný druh kočky pro mě udržet, když jsem měl stále existují, proč by neměl básník kočka je okřídlené, stejně jako jeho kůň?
Na podzim Loon (Colymbus glacialis) přišel jako obvykle do línat a koupat se ve rybníka, čímž se kruh lesa s jeho divokou smíchy dřív, než jsem se zvedl.
Na zvěsti o jeho příchodu všech Mill přehrady sportovci jsou v pohotovosti, v koncertech a na nohou, po dvou a tři tři, s patentem pušek a kónické koule a spy- brýle.
Přicházejí šustění lesem jako podzimní listí, a to nejméně deset mužů na jednu Loon.
Některé stanice se na této straně rybníka, někteří na to, že pro chudé ptáka nemůže být všudypřítomný, když ponor tady musí přijít tam.
Ale teď, jaké října se zvedá vítr, šumění listí a vlnící the povrchové vody, tak, aby žádné Loon slyšet ani vidět, ačkoli jeho nepřátele zamést rybník s špionážní brýle, a aby do lesa ozývá jejich vypouštění.
Vlny se velkoryse Vzestup a palubní rozzlobeně, straní všech vodních ptáků, a naše sportovci musí zatroubit na ústup do města a obchod a nedokončené práce.
Ale oni byli příliš často úspěšné.
Když jsem šel pro kbelík vody, ráno jsem často viděl nádherný
Plavba pták z mého zátoce během několika prutů.
Pokud jsem se snažil předjet v lodi, aby viděl, jak by manévr, že se potápět a úplně ztratil, takže jsem se ho znovu objevit, někdy Do druhé části dne.
Ale byl jsem víc než zápas pro něj na povrchu.
On často šel v dešti.
Jak jsem pádlování podél severního pobřeží jeden velmi klidný října odpoledne pro tyto dny zejména se usadí na jezerech, jako milkweed dolů poté, co se podíval
Marně nad rybníkem pro Loon, náhle jeden, plachtění se od břehu ke středu několik tyče před sebou, nastavení jeho divoký smích a zradil sám sebe.
I pokračovat s pádlem a on se ponořil, ale Když přišel blíž, než jsem byla předtím.
Potopil se znovu, ale přepočítal jsem se směrem, že by se, a my jsme byli padesát tyče od sebe, když se dostal na povrch této doby, protože jsem pomáhal rozšířit interval, a znovu se zasmál dlouho a nahlas, a proto více než předtím.
Manévroval tak šikovně, že jsem nemohl dostat do půl tuctu pruty z něho.
Pokaždé, když přišel na povrch, otáčel hlavou sem a tam, on COOLY průzkum vody a půdy, a zřejmě si vybral jeho průběhu, aby mohl by mohlo přijít až tam, kde byla nejširší rozloha vody a v největší vzdálenosti od lodi.
To bylo překvapivé, jak rychle si vytvořil vlastní názor a dal jeho rozhodnutí do provedení.
Vedl mě jednou v nejširší části rybníka, a nemůže být řízen od ní.
I když si myslí jedna věc v jeho mozku, byl jsem snažil jeho božské myšlenka v mém.
Byla to docela hra, hrál na hladký povrch rybníka, muž proti blázen.
Najednou si protivníka Kontrola zmizí pod rady a
Problém je umístit vaše nejblíže místu, kde mu objeví znovu.
Někdy on by přišel nečekaně na druhé straně jsem já, zřejmě přešel přímo pod lodí.
Tak rozvláčný, a tak byl unweariable, že když on plaval nejdál, že by ihned vrhnout znovu, nicméně, a pak není vtip může božský, kde v hlubokých rybník, pod hladkým povrchem, může se se urychlí cestu jako ryba, protože měl čas a možnost navštívit na dno rybník v nejhlubší části.
Říká se, že loons byly uloveny v New Yorku nohy jezer pod osmdesát povrchem, s háčky sada pro pstruhy - ale Walden je hlubší než to.
Jak je překvapen, musí být ryby, aby tento nemotorný návštěvníka z jiné sféry urychlit jeho cestu mezi jejich školy!
Přesto se zdálo, že zná jeho kurz tak jistě pod vodou i na hladině, a Plaval tam mnohem rychleji.
Jednou nebo dvakrát jsem viděl zvlnění, kde on se blížil k povrchu, stačí dát hlavu na průzkum, a okamžitě skočil znovu.
Zjistil jsem, že to bylo i pro mě odpočívat na svých vesel a počkejte, až mu znovu se objevuje, pokud jde snažit vypočítat kde by se zvýšily, pro znovu a znovu, když jsem byl namáhání Mé oči po povrchu jedním způsobem, tak bych náhle překvapen jeho nadpozemskou smích za mnou.
Ale proč, po zobrazení natolik mazaný, že ne vždy zradil sám sebe v okamžiku přišel tento hlasitý smích?
Copak jeho bílý prsa dost ho zradil?
Byl to opravdu hloupé Loon, pomyslel jsem si.
Jsem často slyšel šplouchnutí vody, když přišel, a tak dále zjištěno ho.
Ale po hodině se zdálo, že svěží jako vždy, skočil ochotně as, a přitom plavali dál, než na první.
To bylo překvapivé, jak klidně se plavil pryč s klidný prsa, když se přišel k povrchu, dělá všechnu práci s jeho plovací blány pod.
Jeho obvyklá poznámka byla tato démonického smíchu, ale spíše jako tomu vodních ptáků, ale
Občas, když se zarazil mě nejvíce úspěšné a přijít daleko, že pronesl táhlý nadpozemský vytí, možná více jako to vlk, než nějakého ptáka, jako když se zvíře dá jeho tlamy k zemi a záměrně vytí.
Toto bylo jeho looning - snad nejdivočejší zvuk, který se kdy slyšel tady, takže
lesy kroužek široko daleko.
Jsem dospěl k závěru, že se smáli výsměch Mé úsilí, přesvědčený o jeho vlastních zdrojů.
Přestože obloha byla do této doby Zataženo, rybník byl tak hladký, že jsem mohl vidět kde prorazil hladinu, když jsem ho neslyšela.
Jeho bílý prsa, ticho ve vzduchu, a hladkost vody byly proti němu.
Na délku má přijít padesát tyče mimo pronesl jednu z těch prodloužené vytí, jako by vyzývá Boha loons pomáhat jemu, a okamžitě přišel vítr z východu a vlnila na povrch, a naplnil Celý vzduchu Misty déšť, a byl jsem ohromen, jako by to byla modlitba Loon odpověděl a jeho Bůh mne rozhněval se, a tak jsem ho opustila mizí daleko na bouřlivé povrchu.
Po celé hodiny, na podzim dnech jsem pozoroval kachny rafinovaně lepivost a zatáčet a držet Uprostřed rybníka, daleko od sportovec, triky, které budou mít menší potřebu praxe v Louisianě bayous.
Když přinutil vstát, že by někdy kruhu kolem dokola a přes rybník na značné výšky, ze které by snadno mohli postarat o další rybníky a řeky, jako černé zrníčka na obloze, a kdy jsem si myslel, že odešel tam dlouho, protože by se usadí pomocí šikmo let čtvrt míle na vzdálené části, která byla ponechána volnost, ale to, co vedle bezpečí, dostali by plavby v
KAPITOLA 13 House-oteplování
V říjnu jsem se a-graping k řece louky, a naložený jsem s klastry cennější pro svou krásu a vůni než na jídlo.
I tam jsem obdivoval, když jsem se shromažďovat, brusinky, malá vosková drahokamy,
Přívěsky z luční, perleťové a červené, které zemědělec zahraje s ošklivou hrábě, takže hladké louka v vrčení, bezhlavě měření jim bušl a dolar přesto, a prodává se zkazí the medoviny do Bostonu a New Yorku, určené k uvíznutí, k uspokojení vkusu
Milovníci přírody zde.
Takže řezníci hrábě jazyky bizonů z prérijních travin, bez ohledu na potrhané a svěšené rostlin.
The dřišťál je vynikající ovoce bylo podobně jídlo pro mé oči, jen, ale jsem sbíral malý obchod divokých jablek na rozmazlování, které majitel a cestující si přehlíženy.
Když kaštany byly zralé jsem položil půlku příprava pro zimu.
Bylo to velmi vzrušující, v tom období pohybovat v té bezbřehé kaštanovými lesy na
Lincoln - nyní spí svůj dlouhý spánek pod železnice - s taškou na mém rameno, a držet se otevřít vrtáčky se v ruku, protože jsem ne vždy čekat na mráz, uprostřed šumění listů a hlasité reproofs z červené veverky a sojky, jehož napůl spotřebované matice někdy ukradl, pro vrtáčky, které vybrali si byli jisti, že obsahují zvuk z nich.
Občas jsem vylezl a otřásla stromy.
Rostly i za svůj dům, a jeden velký strom, který téměř zastínila ji, bylo, když v době květu, vonící kytice, která celé okolí, ale veverky a sojky získal většinu z jeho ovoce, poslední přichází v hejnech brzy ráno a sběr matice z brousky, než padl, vzdal jsem se tyto stromy k nim a navštívili vzdálenější lesy složené zcela z kaštanu.
Tyto ořechy, jak daleko jak oni šli, dobrou náhradou za chléb.
Mnoho jiných náhražek by snad k dispozici.
Kopání jeden den fishworms, jsem objevil Podzemnicový (Apios tuberosa) na řetězce, brambor o domorodců, druh báječné ovoce, které jsem začal pochybovat o tom, jestli jsem měl někdy kopal a jedený dětství, jak jsem řekl, a neměli zdálo.
Často jsem od té doby viděla jeho pomačkané červené sametové květy podporuje stonky jiných zařízení, aniž by věděl, že je stejné.
Pěstování téměř vyhubeni to.
Má nasládlou chuť, podobně jako to omrzlé brambor, a já jsem zjistil, že je lepší vařené než pečené.
Tento nádor vypadal jako slabý slib přírody zadních její vlastní děti a krmiv je prostě tady v nějaké budoucí období.
V těchto dnech vykrmeného dobytka a mává obilí polí tohoto skromného kořen, který byl Jakmile totem indiánského kmene, je docela zapomněl, nebo které zná jen jeho kvetení vinné révy, ale nechat volné přírodě vlády tady jednou více, a nabídka a luxusní anglické obilí bude zřejmě zmizí dříve, než nesčetné množství nepřátel, a bez péče člověka vzdušnou mohou provádět zpátky i poslední semínko kukuřice k velké kukuřičné pole na
Indiánského boha na jihozápadě, odkud je říkán k přinesli, ale nyní téměř vyhubil Podzemnicový bude možná oživit a vzkvétají navzdory mrazy a divokost, ukáže se původní a obnovit své staré význam a důstojnost stravy kmene lovce.
Některé indické Ceres nebo Minerva musí být vynálezce a bestower to, a když panování poezie začíná zde, jeho listy a řetěz ořechy zastoupeny v našich uměleckých děl.
Již od prvního září, viděl jsem dva nebo tři malé javory otočil Scarlet přes rybník, kde se pod bílou pochází ze tří osik rozcházely, v místě ostrohu, další vodu.
Ah, nespočet příběhů jejich barvu řekl!
A postupně z týdne na týden charakteru každý strom vyšel, a obdivoval se odráží v hladké zrcadlo jezera.
Každé ráno vedoucí této galerie nahradit nějaký nový obrázek, vážení více brilantní a harmonické barvy, pro staré, na stěnách.
Vosy přišel o tisíce na mé Lodge v říjnu, pokud jde o zimoviště, a usadil se na mém okny a na stěnách nad hlavou, někdy odrazuje návštěvníky od zadání.
Každé ráno, když byly zkřehlé zimou, zametl jsem některé z nich, ale já jsem není problém mě moc jak se jich zbavit, dokonce jsem cítil, doplněnou o jejich můj dům jako žádoucí úkryt.
Nikdy obtěžoval mě vážně, i když lůžkové se mnou, a postupně zmizel, na to, co trhliny Nevím, vyhnout se v zimě a nevyslovitelné zima.
Stejně jako vosy, než jsem nakonec šel do ubikací zimy v listopadu, jsem Resort na severovýchodní straně Walden, který slunce, odražené od hřiště borovými lesy a kamenité pobřeží, dělal krbu na rybník, je to mnohem příjemnější a wholesomer být ohříván slunce, zatímco vy můžete být, než umělý oheň.
I tak se zahřeje na žhavé uhlíky, které ještě v létě, jako odešla Když jsem přišel postavit svůj komín jsem studoval zdiva.
My cihly, je z druhé ruky ty, musí být čištěny zednickou lžící, takže jsem dozvěděli více, než je obvyklé kvalit cihel a trowels.
Malty na nich bylo padesát let, a byl řekl, aby byl stále roste těžší, ale To je jeden z těch výroků, které lidé rádi opakují, zda jsou pravdivé nebo ne.
Takové výroky samy o sobě růst těžší a drží pevněji s věkem, a to by mít mnoho ran pomocí stěrky pro čištění starého mudrlant z nich.
Mnoho vesnic v Mezopotámii jsou postaveny z cihel z druhé ruky na velmi dobré Kvalita, získané z trosek Babylónu a cement na nich je starší a snad ještě těžší.
Ať je tomu jakkoli, byl jsem překvapen tím, jak zvláštní tvrdost oceli, která nesla tolik násilných ran, aniž by se opotřebovává.
Jako můj cihly byl v komíně, než, když jsem nečetl jméno
Nebúkadnesar na nich jsem vybral tolik krbu cihly se mi podařilo najít, aby se uložit práci a odpady, a já se naplnil mezery mezi cihlami o krb s kameny od břehu rybníka a také moje malta s bílým pískem ze stejného místa.
Jsem otálel nejvíc krbu, jako nejdůležitější část domu.
Opravdu, pracoval jsem tak záměrně, že když jsem byla zahájena na zemi v ráno, během cihel vyvolala několik centimetrů nad podlahou, sloužil můj polštář v noci, ještě jsem nedostal ztuhlý krk za to, že já pamatuji, můj ztuhlý krk je staršího data.
Vzal jsem básník na palubu za čtrnáct dní o těch časech, což způsobilo, abych se , která mu za pokoj.
On přinesl jeho vlastní nůž, i když jsem měl dva, a jsme se čistit jim jejich tlačení do země.
Sdílel se mnou pracuje vaření.
Potěšilo mě vidět mé práce stoupá, takže náměstí a pevné látky stupňů a odráží , že pokud se postupuje pomalu, bylo vypočtena vydržet dlouho.
Komín je do jisté míry nezávislé struktury, která stojí na zem, a rostoucí po domě na nebi, i když je to dům vyhořel někdy ještě stojí, a jeho význam a nezávislost jsou zřejmé.
To bylo ke konci léta.
To bylo nyní listopadu.
Severní vítr už začal cool rybníka, i když to trvalo mnoho týdnů stabilní foukáním dosáhnout, je to tak hluboko.
Když jsem začal mít oheň na večer, než jsem omítky mého domu, komín provádí kouř velmi dobře, protože z mnoha vrt mezi deskami.
Přesto jsem prošel několik veselý večer v tom chladném a vzdušný byt, obklopený hrubé hnědé tabule plné uzlů a krokve s kůrou na vysoko nad hlavou.
Můj dům nikdy rád, mé oko tak poté, co byla omítnuta, když jsem byl nucen
Přiznám se, že to bylo pohodlnější.
Neměl by každý byt, ve kterém člověk bydlí se vznešené dost vytvořit nějaký neznáma nad hlavou, kde blikající stíny mohou hrát na večer o krokve?
Tyto formuláře jsou příjemné na fantazii a představivost, než fresky nebo Ostatní nejdražší nábytek.
Nyní začala obývat mého domu, mohu říci, když jsem začal používat pro teplo i přístřeší.
Měl jsem dostal pár starých požární psů, aby dřevo z ohniště, a to jsem já dobré vidět, že saze formuláře na zadní straně komínu, který jsem postavil, a já jsem šťouchl požár s více vpravo a více uspokojení než obvykle.
Můj byt byl malý, a já jsem mohl jen stěží bavit echo v něm, ale zdálo se větší, za to, že jeden byt a vzdálené od sousedů.
Všechny atrakce domu byly soustředěny v jednom pokoji, byla kuchyně, komory, společenské a obývací pokoj a spokojenost, co rodič nebo dítě, Mistr nebo zaměstnance, pochází z bydlení v domě, jsem rád, že všechno.
Cato říká velitel rodiny (patremfamilias) musí mít ve svém rustikálním
Villa "cellam oleariam, vinariam, Dolii multa, uti lubeat caritatem expectare, et rei, Virtuti et, et gloriae erit, "to je,
"Olej a vinný sklípek, mnoho sudů, tak že to může být příjemné očekávat tvrdý dobu, bude jeho výhoda, a ctnost a slávu ".
Měl jsem ve svém sklepě firkin brambor, asi dva litry hrách s nosatec in ně, a na mé polici trochu rýže, džbán melasy a žita a indické jídlo Peck každý.
Někdy sní o větší a lidnatější dům, stojící ve zlatém věku, trvalé materiálů a bez perníku práci, které stále tvoří pouze jeden pokoj, obrovský, hrubý, podstatné, primitivní sál, bez stropu nebo omítky, s holými krokve vaznice a podporovat jakousi nižší nebe nad hlavou - užitečné zachovat off deště a sněhu, kde král a královna Příspěvků stát, aby přijal své pocty, když jste udělali úctu k vyčerpaný Saturn staršího dynastie překračovala práh, A prostorné dům, kde je nutné dosáhnout až pochodeň na základě pól vidět střechu, kde někteří mohou žít v krbu, někteří v výklenek okna, a některé na usadí, někteří na jednom konci chodby, někteří na jiné, a některé nahoře na krokve s pavouky, pokud vybrat, dům, který jste dostali do kdy jste otevřeli vnější dveře a obřad je u konce, kde je unavený cestovatel může umýt a najíst, a komunikovat, a spánku, bez dalšího jízdy, tak přístřeší, jak byste rádi dosáhnout v bouřlivé noci, obsahující všechny
Základy domu, a nic pro domovní vedení, kde můžete vidět všechny poklady domu na jeden pohled, a vše, co visí na jeho kolík, že člověk by měl používat, okamžitě kuchyň, spíž, salon, komora, sklad a podkroví, kde můžete vidět, tak třeba něco jako sud nebo po žebříku, tak pohodlné věc jako skříň, a slyšet hrnec vařit, a zaplatit respektuje k požáru, který vaří večeři, a trouby, které peče svůj chléb a potřebným nábytkem a Nástroje jsou hlavní ozdoby, kde je praní není vyřazena ani oheň, ani paní, a možná jste někdy požádaly, aby z povrchu padací dveře, když kuchař by upadl do sklep, a tak zjistit, zda je povrch plná nebo dutá pod vámi bez lisování.
Dům, jehož vnitřek je stejně otevřený a zřejmý jako Ptačí hnízdo, a nemůžete jít na přední dveře a ven na zádech, aniž by viděl některé z jejích obyvatel; , kde se host musí být předložen svobodu v domě, a ne třeba pečlivě vyloučit ze sedmi osmin to, drž hubu v určité buňce, a řekl, aby se sám doma - na samotce vězení.
V současné době host nepřipouští si jeho srdci, ale má Mason postavit pro sebe někde v jeho uličky, a pohostinnost je umění udržet si na největší vzdálenost.
Tam je tolik tajemství o vaření, jako by měl návrh otrávit vás.
Jsem si vědom toho, že jsem byl na mnoha muži v prostorách, a mohl být právně nařídil vypnout, ale nejsem si vědom, že jsem byl v domech mnoha mužů.
Bych mohl navštívit své staré oblečení král a královna, která žila jen v takovém domě jako já popsal, když šli cestou, ale odstoupení od moderního paláce bude všechno, co jsem se touhu učit se, pokud vůbec jsem chytil v jednom.
Zdálo by se, jako by samotný jazyk našich salonů by ztratil všechny své nervy a zvrhnout zcela pábení, náš život projít v takové vzdálenosti od své symboly, a jeho metafory a tropes jsou nutně tak přitažené za vlasy, a to prostřednictvím diapozitivů a hloupý, číšníci, jak to bylo, v ostatních slovy, salon je tak daleko od kuchyně a dílna.
Večeře i jen podobenství o večeři, obyčejně.
Jako by pouze divoké bydlil dost blízko k přírodě a pravda půjčit od trope ně.
Jak může být vědec, který přebývá daleko v území na sever nebo západ ostrova Man, říct, co je parlamentní v kuchyni?
Nicméně, jen jeden nebo dva z mých hostů byl vždy dost odvahy, aby zůstali a jíst ukvapeně, pudink se mnou, ale když viděli, že příchod krize se spěšně spíše ustoupí, jako by se otřese v domě až do základů.
Nicméně to stálo přes mnoho narychlo, pudinků.
Nechtěl jsem omítku, než to bylo mrazivé počasí.
Přinesl jsem nad některými bělejší a čistší písek pro tento účel z druhého břehu rybník na lodi, druh přenosu, který by mě lákal jít mnohem dále v případě potřeby.
Můj dům měl v mezitím šindelovou na zem, na každé straně.
In soustružení jsem byl rád, aby mohl poslat domů každý hřebík s jedinou ranou z kladivo, a to bylo mé ambice převést omítky z desky na stěnu přehledně a rychle.
Vzpomněl jsem si na příběh ješitný chlap, který v jemné oblečení, byl zvyklý salonek o obci jednou dávat rady dělníků.
Pouštět jeden den nahradit činy slova, obrátil se svou manžety, popadl štukatér ve správní radě, a po jeho načtení hladítkem bez nehody, s samolibý pohled směrem k soustružení nad hlavou, udělal odvážné gesto thitherward a hned, k jeho dokončení rozpaky, obdržel celý obsah jeho rozcuchané prsou.
Obdivoval jsem znovu ekonomiku a pohodlí omítky, které tak účinně vypíná proti chladu a má krásný povrch, a naučil jsem se na různé nehody , který je odpovědný štukatér.
Byl jsem překvapen, jak žízeň se cihly, které vypil všechnu vlhkost ve své omítky, než jsem si uhladil, a kolik pailfuls vody trvá pokřtí novou krbu.
Měl jsem předchozí zimní z malého množství vápna spalováním skořápky the Unio fluviatilis, které naše řeka nabízí, kvůli experimentu, takže že vím, kde můj materiál pochází.
Možná jsem dostal dobrou vápence v míli nebo dvě a spálil sám, kdybych staral, aby tak učinily.
Rybník se mezitím odstředěné přes v shadiest a nejmělčí zátoky, některé dní nebo dokonce týdnů před valnou mrazu.
První led je velmi zajímavý a dokonalý, je tvrdé, tmavé a transparentní, a poskytuje nejlepší příležitost, kdy nabízí pro zkoumání dna, kde je mělké, neboť si můžete lehnout na své délce na ledu jen palec tlustý, jako bruslař hmyzu na povrchu vody, a
Studie dole ve vašem volném čase, jen dvě až tři palce vzdálené, jako obraz za sklem, a voda je pak nutně vždy hladká.
Existuje mnoho brázdy v písku, kde někteří tvor cestoval a zdvojnásobila své stopy, a za vraky, je poseta případy chrostíků, červů z minutě zrn bílého křemene.
Možná, že tito mají pomačkaný, že pro vás některé z jejich případů na záhonech, ale jsou hluboké a široké, aby se za ně.
Ale led sám je předmětem nejvíce zajímají, i když je nutné zvýšit nejbližší příležitosti studovat.
Máte-li zkoumat pečlivě ráno po mrzne, zjistíte, že větší část z bubliny, která nejprve vypadal, že se v ní, jsou proti své v povrchu, a že více se neustále stoupající ode dna, zatímco led je ještě poměrně solidní a tmavé, to je,
Vidíte vody přes to.
Tyto bubliny jsou z osmdesátého na milimetry v průměru, velmi jasné a krásné, a uvidíte, že váš obličej odráží se v nich přes led.
Tam může být třicet nebo čtyřicet z nich na čtvereční palec.
Tam jsou také již v rámci bubliny ledu úzké podlouhlé kolmo na půl palce dlouhé, ostré kužele s vrcholem nahoru, nebo častěji, je-li led zcela nové, minutu kulové bubliny jeden přímo nad sebou, jako náhrdelník.
Ale tyto v ledu nejsou tak četné, ani zřejmé, jaké pod.
Někdy zvyklé na obsazení na kamenech vyzkoušet sílu ledu, a ty, které prorazila provádět ve vzduchu s nimi, který se tvořil velmi velké a nápadné bílé bubliny pod.
Jednoho dne, když jsem přišel na stejné místo čtyřicet-osmhodin potom jsem zjistil, že ty velké bubliny stále perfektní, i když o píď víc ledu se tvořil, jak jsem viděli zřetelně na šev na okraji dortu.
Ale jako v posledních dvou dnech bylo velmi teplé, jako babí léto, byl led ne nyní transparentní, ukazuje tmavě zelená barva vody a dno, ale neprůhledné a bílé nebo šedé, a ačkoli dvakrát tak silný byl stěží silnější než předtím, pro vzduchové bubliny se velmi rozšířil v rámci tohoto tepla a běžet spolu, a přišli o pravidelnost, které nebyly delší přímo přes jiný, ale často like stříbrné mince lité z tašky, jedno překrývání jiný, nebo v tenkých vloček, as V případě obsazení malé výstřihy.
Krása ledu byl pryč, a to bylo příliš pozdě studovat na dno.
Být zvědavý, jaký postoj mé velké bubliny obsadil s ohledem na nová lednice, vypukla koláč obsahující prostřední velikosti, a obrátil se spodní nahoru.
Nová led utvořil kolem a pod bublina, takže to bylo zahrnuto mezi dva ledy.
To bylo zcela v dolní ledu, ale těsně před horní, a byl spíše plochý, nebo Možná trochu lentikulární, se zakulacenou hranou, čtvrt palce hluboko čtyřmi cm v průměru, a byl jsem překvapen, zjistíte, že přímo pod bublina led se rozpouštěl s velkou pravidelností v podobě obrácené misky, do výšky pět osmin palce ve středu, opouštět tenký oddílu tam mezi vodu a bubliny, sotva tři milimetry tlustý a na mnoha místech malé bubliny v tomto oddílu se vyrazil směrem dolů, a pravděpodobně nebyl led na vše pod největší bubliny, které byly nohy v průměru.
Usoudila jsem, že nekonečný počet minut bubliny, které jsem viděl poprvé proti pod povrchem ledu se nyní zamrzlé v podobně, a že každý v stupni, působila jako pálení, sklo na ledě pod tát a hnilobě to.
Jedná se o malé vzduchové zbraně, které přispělo k tomu, led praskne a houkání.
Nakonec zimní sada v dobrém vážně, tak, jak jsem skončil omítek, a Vítr začal výt kolem domu, jako by to neměl k tomu oprávnění do pak.
Noc co noc husy přišly krátit ve tmě clangor a pískání křídel, a to i poté, co země byla pokrytá sněhem, někteří vystoupit v Walden, a některé letu nízko nad lesem směrem Fair Haven, směřující k Mexiku.
Několikrát, když se vrací ze vsi v deset nebo jedenáct hodin v noci,
Slyšel jsem, že běhounu hejna hus, kachen nebo jinde, na suchém listí v lese u rybníka-ti jamkové za mého bytu, kde přišli až ke krmení, slabé a troubit, nebo šarlatán jejich vůdce, neboť odběhl.
V roce 1845 Walden zamrzla úplně přes poprvé v noci na 22d of
Prosince, Flint a dalších mělčí rybníky a řeky, které byly zmrazeny deset dnů nebo více, v '46, 16., v roce '49, o 31. av roce '50, kolem 27. prosince, v 52., 5. ledna, v 53., 31. prosince.
Sníh už pokryl zemi od 25. listopadu, a je obklopen mě najednou se scenérií v zimě.
I stáhl ještě hlouběji do mého pláště, a snažil se udržet jasný oheň i v mém domě a na svých prsou.
Můj pracovní venku dnes bylo shromáždit mrtvého dřeva v lese, uvést ji v mých rukou, nebo na ramena, nebo někdy koncové mrtvý borovice pod každou paží mé boudě.
Starý les plot, který viděl jeho nejlepší dny byla velká vzdálenost pro mě.
I obětoval to Vulcan, protože to bylo za porci Terminus Bohu.
Jak mnohem zajímavější událost je, že člověk má večeři, který právě tam na sníh na lov, ba dalo by se říct, krást, palivo k vaření s!
Jeho chleba a maso jsou sladké.
Tam je dost játrovými knedlíčky a dřevního odpadu všeho druhu v lesích většiny našich města na podporu mnoha požárů, ale v současné době žádný teplo, a někteří si myslí, brání růst mladého dřeva.
Tam byl také naplaveného dříví na rybník.
V průběhu léta jsem měl objevil vor kmenů hřiště borovice s kůrou na, přitlačen společně irským , kdy byla postavena železnice.
To jsem předvolán částečně na břeh.
Po namočení dva roky a pak ležela vysoká půl roku byla naprosto v pořádku, ale zamokřené minulosti sušení.
I bavil jsem jeden zimní den s posuvnými to postupný přes rybník, téměř polovina míli, bruslení za jedním koncem log patnáct stop dlouhý na rameno, a ostatní na ledě, nebo jsem svázaný několika logy spolu s březovou vrbový prut, a pak se delší bříza nebo olše, která měla háčkem na konci, vytáhl je přes.
Ačkoli zcela podmáčené a téměř stejně těžký jako olovo, a to oni jen hořel dlouho, ale dělal velmi horký oheň, ne, jsem si myslel, že se spálil lepší pro namáčení, as Pokud je hřiště, protože se omezují na vodu, trvaly déle, jako lampy.
Gilpin, v jeho popisu lesa pohraničí Anglie, říká, že " zásahům nepovolaných osob, a domy a ploty se tak zvýšil na hranice lesa, "byl", považuje za velké obtíže u staré lesní zákon, a byli přísně potrestáni pod názvem purprestures, jak inklinovat ad terrorem ferarum - AD nocumentum forestae, atd., "aby děsivé ze hry a na úkor lesa.
Ale já jsem se zajímal o zachování zvěřiny a vert více než lovci nebo woodchoppers, a stejně jako když jsem byl sám Pán správce; A pokud některý z části byl spálen, když jsem spálil sám náhodou jsem se trápil s žalu, který trval déle a byl více neutišitelný než majitelů, ne, jsem zarmoucen, když to bylo snížit na majitelé sami.
Rád bych, že naši zemědělci, když vykácet les cítil trochu té úcty, které staří Římané si, když přišli na tenké, nebo nechat ve světle k zasvěcený Grove (Lucum conlucare), to znamená, že věří, že je posvátná pro některé Bohu.
Říman se expiatory nabídky, a modlil se, ať už bůh nebo bohyně jsi ty, aby koho to je posvátné háje, je příznivé pro mě, mou rodinu a děti, atd.
Je pozoruhodné, co je to hodnota je stále kladen na dřevo i v tomto věku, a v tomto novém země, což je hodnota více trvalé a všeobecné než zlato.
Poté, co všechny naše objevy a vynálezy, žádný člověk jít o hromadu dřeva.
To je pro nás vzácné, zatímco to bylo pro naše předky saské a Norman.
Pokud by se jejich luky z toho, že své zbraně, zásoby se.
Michaux, více než třiceti lety, říká, že cena dřeva na palivo v New Yorku Philadelphia a "téměř rovná, a někdy přesahuje, že z nejlepších dřeva
Paříži, ačkoli toto obrovské kapitálu za rok vyžaduje více než 300.000 šňůry, a je obklopen do vzdálenosti 300 mil v kultivované roviny. "
V tomto městě je cena dřeva stoupá téměř neustále, a jedinou otázkou je, jak se mnohem vyšší, to má být tento rok, než to bylo poslední.
Mechaniky a obchodníků, kteří přicházejí osobně do lesa na žádné jiné pochůzku, určitě účast na dřevo aukce, a dokonce i zaplatit vysokou cenu za právo paběrkování po woodchopper.
Nyní je mnoho let, lidé se uchýlili do lesa pro palivo a materiály umění: nové Anglie a nový Hollander, pařížská a Kelta, zemědělcem a Robin Hood, Goody Blake a
Harry Gill, ve většině částí světa je princ a rolník, učenec a Savage, stejně tak třeba ještě pár kousků z lesa, aby je zahřál, a vařit jejich jídlo.
Každý člověk se podívá na hromadu dřeva s druh lásky.
Mám rád moje před mým oknem a více čipů, tím lépe pro připomenutí mi Můj příjemné práce.
Měl jsem starou sekeru, který prohlašoval, nikdo, s níž od kouzel v zimních dní, na slunné straně domu, jsem hrál o pařezy, které jsem dostal ze svého chleba pole.
Jak můj řidič prorokoval, když jsem byla orba, že mě zahřeje dvakrát - jednou, když jsem byl rozdělení je, a znovu, když oni byli na oheň, aby žádné palivo může rozdávat více tepla.
Pokud jde o sekeru, byl jsem doporučeno, aby se obci Kovářská na "skok", to, ale já skočil mu, a uvedení Hickory topůrko z lesa do něj, se to dělá.
Kdyby to bylo nudné, to bylo přinejmenším visel pravda.
Pár kousků tuku borovice byl velký poklad.
Je zajímavé si uvědomit, kolik z tohoto množství potravy pro oheň je stále skryt v útrob země.
V předchozích letech jsem často pryč vyhledávání přes některé holé stráně, kde se hřiště borového lesa dříve stálo, a dostal se tuk borovice kořeny.
Oni jsou téměř nezničitelné.
Pařezy třicet nebo čtyřicet let, alespoň bude stále zvuk u jádra, i když běl má všechny rostlinné formy se, jak se zdá podle stupnice husté kůry tvořící prstenec v úrovni země, čtyři nebo pět palců daleko od srdce.
Se sekyrou a lopatou můžete prohlédnout tomto dole a postupujte podle morkový obchod, žluté hovězí lůj, nebo pokud jste udeřil na žíly zlata, hluboko do země.
Ale často jsem vzplanul My Fire na suché listí z lesa, které jsem měl uloženy do ve své boudě, než napadl sníh.
Zelená Hickory jemně rozdělit dělá woodchopper kindlings je, když má tábor v lese.
Jednou za čas jsem se trochu toho.
Když se vesničané byli osvětlení ohňů na obzoru, i já jsem dal výpověď na různé divoké obyvatele Walden údolí, v zakouřené transparent z mého komína, že jsem byl vzhůru .--
Light-okřídlený kouř, Icarian pták, tání tvá pastorky v tvém letu vzhůru,
Lark bez píseň, a Posel úsvitu, jak krouží nad osad jako tvůj hnízdo;
Nebo jinak, odcházející sen, a temné podobě půlnoci vidění, sbírat tvé sukně, v noci hvězdy závoj, a ve dne
Ztmavnutí světle a zastíral slunce;
Jdi ty moje kadidla vzhůru z tohoto krbu, a požádat bohy o odpuštění toto jasné plamenem.
Tvrdé dřevo zelené jen snížit, když jsem použil, ale jen málo toho, odpověděl mým cílem lépe než jakékoli jiné.
Někdy jsem zanechal dobrý oheň, když jsem šel na procházku v zimě odpoledne, a když
Vrátil jsem se, tři nebo čtyři hodiny později, bylo by to ještě naživu a zářící.
Můj dům není prázdný, i když jsem byl pryč.
Bylo to, jako kdybych odešel veselé za hospodyni.
Byl jsem to já a ohně, které tam žili, a obvykle má hospodyně ukázal důvěryhodný.
Jednoho dne se však, jak jsem štípání dřeva, pomyslel jsem si, že bych jen podívat do na okna a zjistit, zda dům nebyl v ohni, byl to jediný okamžik, kdy si pamatuji na Byly to zejména na starosti bodů, takže jsem se podíval a zjistil, že jiskra chytil mé posteli a já jsem šel dovnitř a zanikne-li to spálilo místo, velké jako moje ruka.
Ale můj dům obsazený, takže slunné a chráněné pozice a jeho střecha byla tak nízká, že jsem si mohl dovolit nechat oheň zhasne uprostřed téměř všech zimní den.
Krtky vnořené ve svém sklepě, vystřihovací každá třetí brambor, a dělá útulný postele i tam některé vlasů odešel po omítky a balicího papíru, i pro nejdivočejší zvířata milují pohodlí a tepla as stejně jako muž, a přežít zimu jen proto, že jsou tak opatrní zajistit ně.
Někteří z mých přátel mluvil, jako bych se blíží do lesa schválně zmrazit sebe.
Zvířete je pouze postel, která se zahřívá svým tělem, v chráněné místo; Ale člověk, s zjištění požáru, boxy nějaké vzduchu v prostorném bytě, a ohřívá že místo okrádání sám, je , že jeho postel, ve kterém může pohybovat zbavil více těžkopádný oblečení, zachování druhu léto uprostřed zimy, a prostřednictvím systému Windows i přiznat světlo, a s lampou prodloužit do večera.
Tak to jde ještě o krok či dva za instinkt, a ušetří trochu času pro výtvarné umění.
I když, když jsem byl vystaven na výbuchy nejdrzejší dlouho, celé mé tělo začala růst mdlý, když jsem dosáhl geniální atmosféru mého domu jsem brzy zpět mé schopnosti a delší život.
Ale nejvíce luxusní ubytován má málo pochlubit v tomto ohledu, ani potřebu se problémy se spekulovat, jak se lidstvo může být konečně zničen.
Bylo by snadné snížit své závity kdykoli s trochu ostřejším výbuch od severu.
Jedeme na z let studené pátek a Velké Sněžné, ale o něco chladnější pátek, nebo více sněhu by se dal po dobu existence člověka na světě.
Příští zimu jsem použil malý sporák na ekonomiku, protože jsem nevlastnil lesa, ale to ohni tak dobře jako otevřený krb.
Vaření je pak z velké části již poetický, ale pouze chemicko procesu.
To bude brzy zapomenut, v těchto dnech kamen, které jsme byli zvyklí pečené brambory popel, po indické módy.
The kamna nejenže vzal pokoj a vonící dům, ale skryté oheň a já pocit, že jsem ztratila společník.
Vždy si můžete prohlédnout tváří v ohni.
Dělníka, se do toho večer, čistí své myšlenky na strusky a zemitost, které se nahromadily během dne.
Ale já jsem nemohl sedět a pohled do ohně, a příslušná slova básníka opakovaly se mi s novou silou .--
"Nikdy, může být jasným plamenem být odepřen se mi tvůj milý, život zobrazování, blízko sympatie.
Co ale mé naděje střílel nahoru e'er tak jasné?
Co ale moje štěstí klesl tak hluboko v noci?
Proč jsi vyhnal z našeho krbu a hala,
Ty, který jsi vítán a všemi milovaný?
Byla tvá existence pak příliš vymyšlené pro náš život je společné osvětlení, kteří jsou tak tupé?
Copak tvůj světlý záblesk tajemné hovořit drží
S naší sympatické duše? tajemství příliš odvážné?
No, jsme v bezpečí a silné, pro tuto chvíli sedíme
Vedle krbu, kde žádné slabé stíny poletovat,
Kde nic, ani na zdraví smutno, ale oheň
Ohřívá ruce a nohy ani více usilovat;
Čí kompaktní užitkové hromadu Současná může sednout a jít spát,
Ani strach z duchů, kteří z mlhavé minulosti chodil,
A u nás na nerovné základě starého ohně mluvil. " >
KAPITOLA 14 bývalých obyvatel a zimní návštěvníci
Ošlehané bych nějaké veselé sněhové bouře, a strávil nějaký veselý zimní večery po mém krbu, zatímco bez sněhu otočila divoce, a dokonce i houkání z sova byl tichý.
Po mnoho týdnů jsem se setkala nikdo z mé procházky, ale občas ti, kteří přišli k řezání dřeva a sled se do vesnice.
Prvky, nicméně, naváděl mě dělat cestu přes nejhlubší sněhu lesy, protože když jsem kdysi prošla vítr dubovými ratolestmi do mé dráhy, kde se podává, a tím, že absorbuje paprsky slunce rozpuštěného sněhu, a tak nejen z postele na nohy, ale v noc jejich tmavá linka je můj průvodce.
Pro lidskou společnost jsem byl nucen vyvolávat do bývalé obyvatele těchto lesích.
V paměti mnoha mých měšťanů silnici u mého domu, který stojí ozýval smích a drby obyvatel, a lesy, které sousedí byly vroubkované a tečkovaná tu a tam jejich malé zahrady a bytů, ačkoli to bylo pak hodně zavřený u lesa než nyní.
V některých místech, v mé vlastní vzpomínky, by borovice skřípání obou stranách
lehátko najednou, a ženy a děti, kteří byli nuceni jít touto cestou Lincoln sám a pěšky se to se strachem, a často provozoval značnou část vzdálenosti.
Ačkoli hlavně ale pokorným cestě do sousední vesnice, nebo pro Woodman se
Tým, kdysi bavil cestující více než nyní její rozmanitost, a setrval už v jeho paměti.
Tam, kde se firma otevřená pole úsek z obce do lesa, pak proběhl javor bažiny na základech kulatiny, zbytky, které nepochybně ještě základem tohoto prašné silnice, z the Stratton, nyní chudobinec farmy, Hill Brister je.
Na východ od mého fazole pole, přes silnici, žil Cato Ingraham, otrokem Duncan
Ingraham, Esquire, gentleman, harmonie obce, který postavil svůj dům otroka, a dal svolení k životu v Walden
Woods, - Cato, ne Uticensis, ale Concordiensis.
Někteří říkají, že to byl černoch Guinea.
Existuje několik, kteří si pamatují jeho malou opravu mezi vlašské ořechy, které nechal růst až do roku by měl být starý a je třeba je, ale mladší a bělejší spekulant si je na poslední.
Také on však zabírá stejně úzký dům v současné době.
Cato je napůl zničena sklep-hole zůstává, i když je známo, že málo, že skryté od cestovatele pás borovic.
To je nyní naplněn hladké škumpa (Rhus glabra), a jeden z prvních druhů Goldenrod (Solidago stricta), roste tam bujně.
Zde, na velmi rohu mého oboru, stále blíže k městu, Zilpha, barevný žena, měla domek, kde se točil prádlo pro měšťané, takže Walden Woods kroužku se svým pronikavým zpěvem, protože si hlasitým a pozoruhodný hlas.
Nakonec, ve válce v roce 1812, byl její byt zapálili angličtí vojáci, vězně na podmínce, když byl pryč, a její kočka a pes a slepice byly spáleny dohromady.
Vedla těžký život, a poněkud nelidské.
Jeden starý častý návštěvník těchto lesů pamatuje, že on prošel kolem jejího domu jeden poledni uslyšel její mumlal pro sebe přes její bublání pot - "Vy jste všechny kosti, kosti! "
Viděl jsem cihel uprostřed lesíka dubu tam.
Po silnici, na pravé straně, na kopci Brister to, žil Brister Freeman, "a praktický Negro, "otrok Squire Cummings jednou - tam, kde rostou ještě Apple stromy, které zasadil a Brister tendenci; velké staré stromy, ale jejich plody ještě divoká a ciderish na můj vkus.
Ne dlouho, co jsem četl jeho epitaf ve starém Lincoln pohřbívat-země, trochu na jedné straně, v blízkosti neoznačené hroby některých britských granátníků, kteří padli v ústupu od Concord - tam, kde je stylizovaný, že "Sippio
Brister "- Scipio Africanus, že měl nějaký titul byl nazýván -" muž, barvy, "jako by on byl barvu.
Také mi řekl, s důrazem zíral, když zemřel, což bylo ale nepřímo informovat mě, že kdy žil.
S ním přebýval Fenda, jeho manželka pohostinní, který řekl bohatství, ale příjemně - velké, kolo, a černé, černější než dětí v noci, jako temné kouli as Nikdy růže na Concord předtím ani potom.
Dál z kopce dolů, vlevo, na staré cestě v lese, jsou značky některých usedlost rodiny Stratton, jehož sadu kdysi pokrývaly všechny svahu
Brister kopec, ale byl dávno zabit ze strany hřiště borovic, kromě pár pařezů, jehož staré kořeny poskytne ještě ve volné přírodě zásoby mnoha šetrné vesnice strom.
Bližší ještě do města, dostanete se k chovu umístění, na druhé straně cesty, jen na okraji lesa, zemi proslulé žerty démona ne výrazně jmenoval ve staré mytologie, který jednal jeden přední část a ohromující v našem novém životě v Anglii, a zaslouží si, stejně jako jakékoliv mytologická postava, aby měl jeho biografie napsaná jeden den, který jako první přijde v masce přítele nebo najal muž, a pak oloupí a zavraždí celou rodinu - New England Rum.
Ale historie je zatím říci tragédie nařídil zde, aby čas zasáhnout v některých opatření zmírnit a půjčovat azurově odstín k nim.
Tady ty nejasný a pochybné tradice říká, že jednou hospody stála; dobře stejné, což zmírnil cestovní nápoj a jeho svěží oř.
Zde pak lidé zdravili se navzájem, a slyšel a řekl zprávy, odešli způsoby, jak znovu.
Plemeno chýše stála jen dvanáct let lety, ale už dlouho neobsazené.
Bylo to o velikosti min.
Bylo to zapálili škodlivý chlapci, jeden
Volební noci, když to neudělám chybu.
Žil jsem na kraji vesnice, a právě ztratil jsem nad Davenant
"Gondibert," že zima, že jsem pracoval s letargie - která, mimochodem, nikdy jsem nevěděl, zda považovat za rodinné stížností, které strýc, který jde spát holení sám, a je povinen klíčí brambory ve sklepě v neděli, aby držel vzhůru a udržet v sobotu, nebo jako důsledek mého pokusu o čtení
Chalmers "Sběr anglické poezie bez přeskakování.
Je to docela překonala moje Nervii.
Právě jsem klesl na mou hlavu, když zvony příčku oheň a v horkém horečně motory, válcované za tepla tak, vedl o roztroušené vojska mužů a chlapců, a já
Mezi přední, protože jsem vyskočil potoka.
Mysleli jsme, že to bylo daleko na jih přes les--my, který běžel před požáry - stodoly, shop, nebo obytný dům, nebo všechny dohromady.
"Je to Baker stodole," vykřikl jeden.
"Je to místo Codman," potvrdil jiný.
A pak čerstvé jiskry zvýšila nad dřevem, jako by na střeše spadl a my všichni křičel "Concord na záchranu!"
Vozů střílel minulosti zuřivý rychlostí a drcení zatížení, uložení, snad kromě zbytek, agent pojišťovny, který byl povinen jít jak daleko; a vždy a hned motor zvonek zacinkal Za více pomalu a jistě, a nejzadnější všech, jak to bylo potom zašeptal, přišel oni, kdo zapálil a dal alarm.
Tak jsme dál, jako je pravda, idealisté, odmítat důkazy našich smyslů, dokud na obrat v cestu, kterou jsme slyšeli praskání a vlastně cítil teplo ohně z více než zdi, a uvědomil si, bohužel! že jsme tam byli.
Samotný blízkosti ohně, ale ochladí naše nadšení.
Nejprve jsme si mysleli, hodit žábu, rybník k němu, ale k závěru, že nechat spálit, to bylo tak daleko, a tak bezcenné.
Tak jsme stáli kolem náš motor, strkali do sebe, vyjadřuje naše pocity po řečeno, trubky, nebo v nižších tónu jen velké požáry, které byl svět svědkem, včetně Bascom je shop, a mezi námi, jsme si mysleli, že jsme tam v sezóně s naší
"Vana", a plný-žába rybníka By jsme mohli otočit, který ohrožoval poslední a univerzální do další povodně.
Nakonec jsme ustoupili, aniž by nějak neplechu - se vrátil ke spánku a
"Gondibert."
Ale pokud jde o "Gondibert," já bych kromě toho, že pasáž v předmluvě o vtip, že duše prach - "ale většina lidstva jsou cizinci pro vtip, protože Indové mají prášek. "
Stalo se, že jsem šel tak přes pole na následující noci, o stejnou hodinu, a slyšel sténání nízká na tomto místě, jsem se přiblížil ve tmě, a objevil jediný přeživší z rodiny vím, že dědic jak své přednosti a neřesti, který sám byl zájem to pálení, ležel na břiše a díval se na zdi sklepa na stále doutnající uhlíky pod, něco si mumlal, jak je jeho zvykem.
Působil daleko v řece loukách celý den a měl lepší první momentů, které si mohl zavolat své návštěvy domova jeho otce a jeho mládí.
Díval se do sklepa ze všech stran a úhlů pohledu střídavě, vždy v leže na to, jako by tam byl nějaký poklad, který si vzpomněl, skryté mezi kameny, kde se vůbec nic, ale hromadu cihel a popela.
The komory být pryč, on se díval na to, co tam zbylo.
Byl uklidňoval tím mé sympatie, které pouhou přítomnost odvozené, a ukázal mi, jak stejně jako tma je dovoleno, kde se dobře skrývat, který díky bohu, nemůže být nikdy spáleny, a tápal dlouho o zeď najít i-sweep, který jeho otec střih a montáž, pocit for železo hák nebo střižových kterým byla zátěž byla připevněna k těžké konce - to vše že by se držet - se mě přesvědčit, že to není obyčejný "jezdec".
Cítila jsem to, a ještě poznámka, že téměř denně ve své procházky, na které visí historie rodinu.
Kdysi více, na levé straně, kde jsou vidět dobře a lila křoví u zdi, v nyní otevřené pole, žil Nutting a Le Grosse.
Ale abych se vrátila k Lincoln.
Dál v lese, než některý z těchto, kde silnice přístupy nejblíže rybník, Wyman Potter dřepl a zařízené jeho měšťanů s kameniny, a zanechal potomky následovat jej.
Ani oni byli bohatá na pozemské statky, držení půdy strpení, zatímco oni žil, a tam často přišel šerif marně vybírat daně, a "připojené chip, "pro formu zájmu, jak jsem si přečetl v své účty, tam být nic jiného, ​​že on mohl položit jeho ruce.
Jeden den uprostřed léta, když jsem byl okopávání, muž, který nesl náklad keramiky to na trhu se zastavil koně na můj obor a zeptal se o Wymanová mladší.
Už dávno koupil hrnčířský kruh na něj, a chtěl vědět, co se stalo s ho.
Četl jsem z hlíny a hrnčířský kola v Písmu, ale to nikdy nenapadlo mi, že nádoby, které používáme, nebyly takové, přišel se neporušený z těch dnů, nebo roste na stromech, jako někde tykve, a já Potěšilo nás, že tak hliněný umění byl vždy vykonáván v mém okolí.
Posledním obyvatelem tohoto lesa přede mnou byl Ir, Hugh Quoil (pokud mám hláskoval jeho jméno s cívkou dost), který obsadil Wyman nájemního obytného - Col.
Quoil, ho Bůh povolal.
Povídalo se, že byl vojákem u Waterloo.
Kdyby žil Měl jsem z něj bojovat jeho boje znovu.
Jeho obchodní tady bylo to kdo dělá příkop.
Napoleon šel na Svatou Helenu, Quoil přišel Walden Woods.
Všechno, co vím o něm, je tragické.
Byl to člověk mravů, jako člověk, který viděl svět, a byl schopný více civilní projev než jste mohl dobře věnovat.
Měl na sobě kabát uprostřed léta, postižení se třesoucí delirium, a Jeho tvář byla barvu Carmine.
Zemřel na cestě na úpatí kopce Brister to krátce poté, co jsem přišel do lese, takže jsem se ho pamatoval jako soused.
Před jeho dům byl zbořen, když jeho kamarádi se vyhnout jako "nešťastná hrad,"
Navštívil jsem ho.
Tam ležela jeho staré šaty stočil používáním, jako kdyby oni byli sám, na jeho zvednutý palanda.
Dýmku ležel zlomený na krbu, místo z mísy roztříští nad zřídlem.
Poslední nemohla být symbolem smrti, neboť přiznal se mi, že když slyšel z jara Brister, on nikdy neviděl, a špinavý karty, králové diamantů, rýče, a srdce, byly rozptýleny po podlaze.
Jedním z černé kuře, které správce nemohl chytit, černé jako noc a jako tichý, ani kvákání, čeká Reynard, ještě šel s nimi zacházejí v příštím bytu.
In zadní tam byl slabý obrys zahrady, které byly vysázeny ale nikdy přijal jeho první okopávání, kvůli těch hrozných třes se hodí, i když to bylo Nyní čas sklizně.
To bylo překročení s Romanem pelyňku a žebrák, klíšťata, která naposledy držel mé oblečení pro všechny druhy ovoce.
Kůže z Svišť byl čerstvě natažené na zadní části domu,
Trofej z jeho posledních Waterloo, ale bez teplé čepice a rukavic by chtěl víc.
Nyní jen důlek v zemi označí místo těchto bytů, s pohřben sklep kameny, a jahody, maliny, jahody, náprstek, lískového keře a sumachs roste ve slunné trávník tam nějaký hřiště pokroucené borovice nebo dub zabírá to, co bylo do komína koutem a voňavý černý bříza, možná, vlny, kde jsou dveře, kámen.
Někdy je dobře viditelný důlek, kde kdysi tekla na jaře, nyní je suchá a bez slz tráva, nebo to bylo zakryté hluboká - a to, aby se objevil až koncem nějaký den - s plochým kamene pod drn, kdy poslední ze závodu odešel.
Jaký smutný zákona to musí být - zakrytí studní! současně s
Otevření vrtů slz.
Tyto sklep promáčknutí, stejně jako opuštěné liščí nory, staré díry jsou vše, co zbývá kde kdysi byl rozruch a shonu lidského života, a "osudu, svobodné vůle, informovanosti absolutní, "v nějaké formě a dialekt nebo jiné byly projednány změní.
Ale vše, co mohu dozvědět o svých závěrech činí jen to, že "Cato a
Brister vytáhl vlna ", což je zhruba stejně poučné jako historie slavnější škol filozofie.
Stále roste temperamentní šeřík generace za dveřmi a překladu a parapetu jsou pryč, rozvíjí jeho vonící květy každé jaro, se utrhl podle úvah cestovatel, zasadil a sklon jednou rukou dětí, v přední dvoře pozemky - nyní stojící wallsides in důchodce pastviny, a dávat místo nové rostoucí lesy, - posledního uvedeného stirp, jediný survivor té rodiny.
Málo a tlumeně děti si myslí, že drobnost skluzu se dvěma očima jen, který Stály v zemi ve stínu domu, a každý den zaléval, že kořen se tak, a přežít je, a dům se v učit to ve stínu, a dospělý člověk je zahrada a ovocný sad, a řekni jejich příběh slabě do osamělého poutníka půl století poté, co vyrostl a zemřel - kvetoucí jako spravedlivé a vůně jako sladkou, jako v prvním jarním.
I přesto oslavit své nabídky, občanské, veselé barvy lila.
Ale to malá vesnice, zárodek něčeho, proč se to nepodaří, zatímco udržuje Concord své země?
Byly tam žádné přirozené výhody - bez vody výsady, forsooth?
Ay, hluboké rybníka Walden a cool Brister pramen - privilegia k pití dlouhý a zdravý návrhy na nich všechny neupravené těmito muži, ale jejich ředění skla.
Byli univerzálně znavené rasy.
Nemusí koše, stabilní, koště, mat-výroba, kukuřice vysušováním, ložní prádlo, odstřeďování a keramiky business prospívali tady, takže na poušť rozkvete jako růže, a četné potomstvo zdědili zemi svých otců?
Sterilní půdy by alespoň byly odolné vůči rovinatého úpadek.
Běda! jak málo se v paměti těchto lidských obyvatel zvýší krásu krajinou!
Opět platí, že možná bude snažit přírody, se mnou na první osadník, a můj dům zvýšil
loni na jaře, že je nejstarší v osadě. Nejsem si vědom, že každý člověk někdy se budoval na místě, které jsem zabírat.
Mě vysvobodí z města, postavený na místě více starobylé město, jehož materiály jsou zříceniny, jehož zahrady hřbitovy.
Půda je tam zbledla a proklet, a že bude nutné předtím, než země sám bude zničen.
S takovými vzpomínkami I repeopled the lesy a ukolébat jsem usnul.
V této sezóně jsem málokdy měl návštěvník.
Když sníh leží nejhlubší bez poutník pustil nedaleko svého domu na týden čtrnáct dní, v době, ale tam jsem žila jako pohodlný jako louka myši, nebo jako dobytek a drůbež, která je údajně přežily
Dlouho pohřben v štol, a to i bez jídla, nebo tak časný osadník rodina ve městě Sutton, v tomto státě, jehož domek byl zcela pokryt velkým sníh 1717, kdy byl přítomen, a
Indické zjistil, že je jen díra do komína, který dech se v driftu, a tak úlevu v rodině.
Ale žádný přátelský indický o sobě o mě, ani třeba to, na mistra
Dům byl doma.
Velký sníh!
Jak veselý to je slyšet!
Když zemědělci nemohli dostat do lesa a bažiny s jejich týmy, a byli nucen omezit stínu stromů před jejich domy, a když se kůra těžší, odřízněte stromů v bažinách, tři metry od země, jak to vypadalo na jaře příštího roku.
V nejhlubším sněhu, cesta, kterou jsem použil z dálnice do mého domu, asi polovina míle dlouhý, mohl být reprezentován meandrující tečkovanou čarou, se širokými intervaly mezi body.
Na týden i počasí, jsem se přesně stejný počet kroků, a ze stejného
Délka, přicházejí a odcházejí, krokování úmyslně a s přesností pár přepážek v mém hluboké stopy - na jako běžné zimě snižuje nás - ale často byli naplněni nebe vlastními modrá.
Ale žádné počasí zasáhla smrtelně procházky s mým, nebo spíš můj odchod do zahraničí, protože jsem
Často Šlapali osm nebo deset mil přes nejhlubší sníh, aby schůzku s bukem, nebo žluté bříza, nebo starý známý mezi borovicemi, když led a sníh způsobují jejich končetiny klesnout, a tak ostření jejich vrcholy, změnil borovice na jedle; brodění na vrcholky nejvyšších hor když přehlídka byla téměř dva metry pod zemí na úrovni, a třásl se další sněhové bouře na hlavě, na každém kroku, někdy i plížení a zmítající se tam na můj rukou a kolenou, když se lovci šel do ubikací zimy.
Jednou odpoledne jsem se bavil se tím, že sleduje zakázáno obecný (Strix nebulosa) sedět na jednom dolních končetin, mrtvých na bílé borovice, v blízkosti kmene, za denního světla, jsem postavení v rámci prut na něj.
Slyšel jsem, když jsem se přestěhoval a cronched sníh s nohama, ale nemohla jasně že mě vidí.
Když jsem se nejvíce hluku by natáhnout krk, a vztyčené peří na krku, a otevřít své oči, ale jejich víka brzy opět klesla, a začal NoD.
I já jsem cítil ospalý vliv poté, co sledoval ho půl hodiny, když se posadil tak s očima napůl otevřenýma, jako kočka, okřídlený bratr kočky.
Tam byla jen úzká štěrbina mezi levou jejich víka, kterou si zachovala poloostrově jde o mě, tak s přimhouřenýma očima, díval se od země sny, a snaží se uvědomit si mě vágní objekt nebo mrva přerušil své vize.
Nakonec, o některých hlasitější hluk nebo má blíže postupu by se růst a neklidný pomalu otočit kolem na svém bidýlku, jako by se nad tím, že trpělivost jeho sny narušena; a když se vrhl off a zamával přes borovicemi, roztáhl křídla nečekané šíře, nemohl jsem slyšet nejmenší zvuk z nich.
Tak, provázený uprostřed borovicových větví poněkud delikátní smysl pro jejich okolí, než zrakem, cítil, jak mu soumraku tak, jak to bylo s jeho citlivou pastorky, našel nového okouna, kde by se mohl v klidu čekat na úsvitu své doby.
Jak jsem šla po dlouhé hráze se pro železnici přes louky, jsem setkal s mnoha bouření a štiplavý vítr, neboť nikde se to volnější hru, a když mráz porazil mě do tváře, pohanské, jak jsem byl, jsem se obrátil na to i ostatní.
Stejně tak to bylo mnohem lepší přepravou silnici z kopce Brister je.
Neboť jsem přišel do města i nadále, jako přátelský indický, kdy obsah rozsáhlou pole se všemi hromadí mezi stěnami cesty Walden a půl hodiny stačilo zahladit stopy posledního cestujícího.
A když jsem se vrátil nových štol by se tvořili, přes který jsem se zmítal, kde rušné severozápadní vítr byl ukládání prachový sníh kolem ostrý úhel v silnici, a ne králík je dráha, a dokonce ani kličky, malý typ, z louky myši byl k vidění.
Přesto jsem nedokázal najít jen zřídka, a to iv zimním slunovratu, nějaké teplé a springly bažiny kde je tráva a skunk, zelí ještě navrhl s celoroční zeleň, a některé odolnější pták občas očekávaný návrat jara.
Někdy, bez ohledu na sněhu, když jsem se vrátil z procházky večer jsem přešel hluboké stopy z woodchopper vedoucí od mých dveří, a našel hromadu whittlings v krbu, a můj dům naplní vůně své dýmky.
Nebo v neděli odpoledne, když jsem náhodou doma, slyšel jsem o cronching sníh ze strany krokem dlouhodobě vedl zemědělce, kteří z velké lesem hledal můj dům, aby sociální "crack"; jeden z mála jeho povolání, kteří jsou "lidé na svých farmách", který si oblékl šaty místo profesora na šaty, a je připraven získat morální z kostela a státu jako táhnout náklad hnoje z jeho stáje, dvůr.
Mluvili jsme o hrubý a jednoduché časy, kdy muži seděli na velké požáry ve studené, osvěžující počasí s jasnou hlavou, a když ostatní dezert neúspěšný, snažili jsme se naše zuby na mnoha matice, která moudrý veverky už dávno opuštěné, pro ty, které mají nejsilnější Skořápky jsou obyčejně prázdné.
Ten, kdo přišel z nejdále do mého domku, do nejhlubší sněží a nejvíce skličující bouře, byl básník.
Zemědělec, lovec, voják, reportér, i filozof, může být zastrašit, ale nic nemůže odradit básník, protože je poháněn čisté lásky.
Kdo může předvídat jeho příchody a odchody?
Jeho podnikání mu říká se ve všech hodinách, i když lékaři spánku.
Udělali jsme malý domek that prsten s veselým smíchem a znít s šelest hodně střízlivý mluvit, takže se mění pak Walden Vale pro dlouhé mlčení.
Broadway je stále opuštěná a ve srovnání.
Ve vhodných intervalech byly pravidelné pozdravy smíchu, které by mohly být podle lhostejně na poslední pronesl, nebo tam, přichází žert.
Udělali jsme mnoho "otruby novou" teorii života, přes tenkou misku kaše, která v kombinaci výhody souručenství s jasnou mysl, filozofii, která vyžaduje.
Neměl bych zapomenout, že během mého loni v zimě u rybníka došlo k dalšímu Vítáme návštěvníky, kteří najednou přišlo přes vesnici, ve sněhu a dešti a tmy, až uviděl mou lampu pomocí stromy, a sdílet s mi dlouhé zimní večery.
Jeden z posledních filozofů - Connecticut mu do světa - to prodávali své zboží první, poté, as prohlašuje, jeho mozek.
Tyto se kypí stále pobízet Boha a člověka disgracing, přičemž pro ovoce jeho mozek pouze jako matici jeho jádro.
Myslím, že musí být člověk nejvíce víře každého živého.
Jeho slova a postoje vždy asi lepší stav věcí, než jiní muži seznámil s, a bude posledním, kdo má být zklamaný, protože ve věku točí.
Nemá žádný podnik v současnosti.
Ale i když poměrně nepřihlíží teď, když jeho den přijde, zákony o netušené Nejvíce se projeví, a mistři rodin a vládci budou se k němu na poradenství.
"Jak slepý, že nevidí klid!" Věrný přítel člověka, téměř jediný Přítel lidského pokroku.
Staré úmrtnosti, řekněme spíše nesmrtelnosti, s trpělivostí a neúnavně víra takže běžný obraz engraven v orgánech mužů, Bůh, kterým jsou ale počmáral a sklon památek.
S jeho pohostinné intelekt objímá děti, žebráci, duševně nemocný, a učenci, a baví myšlení všech, přidávat se k tomu obvykle nějaký šířku a elegance.
Myslím, že by měly mít caravansary na světové silnice, kde se filosofové všech národů by mohl postavit, a na jeho znamení by měly být vytištěny, "Zábava pro člověk, ale ne pro své zvíře.
Zadejte vy, kteří mají volný čas a klidnou mysl, kdo vážně hledají správnou cestu. "
On je možná sanest člověk a má nejméně crotchets jakéhokoliv jsem možnost poznat; stejný včera i zítra.
Z dávných dob jsme zvolna a mluvil, a účinně se na svět za námi, protože se zavázala žádná jiná instituce, v tom, Freeborn, ingenuus.
Ať už jsme se obrátili, se zdálo, že nebesa a země se sešli, od té doby posílila krásu krajiny.
Modro-rouchu muže, jehož střecha je nejvhodnější zastřešující nebe, které odráží jeho klid.
Nechápu, jak se může někdy umřít, příroda Nelze mu náhradní.
Po každém některé šindele myšlení i sušené, jsme seděli a vyřezal jim, snaží naše nože, a obdivoval jasnou nažloutlý obilí z dýně borovice.
Jsme se brodili tak jemně a uctivě, nebo jsme se stáhlo tak hladce, že ryby myšlenky nebyly strach z proudu, ani žádný rybář bál na břehu, přicházeli a odcházeli, ale velkolepě, stejně jako mraky které plavou přes západní obloze, a matka-o ', Pearl hejn, která často forma a rozpustit se.
Tam jsme pracovali, revize mytologie, zaokrouhlování bajka sem a tam, a budova vzdušné zámky, pro které země nabízí žádný hodný základ.
Velké Looker!
Velké Expecter! hovořit s kým byl New England noční zábavu.
Ah! jako projev jsme měli, poustevník a filozof, a starý osadník jsem mluví - my tři - je to rozšíření a nasbíral můj domek, to bych se neodvážil říct
Kolik hmotnost liber byl nad atmosférického tlaku na každé kruhové palec, otevřela své spoje tak, aby se se calked s velkou otupělost potom zastavit následné úniku, - ale měl jsem dost takové koudel již vybrali.
Tam byl jeden další, se kterými jsem měl "pevnou roční období", dlouho mít na paměti, na jeho RD v obci, a kdo se podíval na mě čas od času, ale neměl jsem více pro společnost tam.
I tam, jako všude jinde, někdy očekával, že návštěvník, který nikdy nepřijde.
Vishnu Purana říká:
"Dům držitel má zůstat na večera v jeho nádvoří tak dlouho, dokud trvá podojit krávu, nebo déle, pokud se mu zlíbí, a čekají na letadlo z host. "
Často provádí tuto povinnost pohostinství, čekal dost dlouho, aby mléko celé stádo krávy, ale neviděl člověka blíží od města. >
KAPITOLA 15 zima zvířata
Když byly pevně zmrzlé rybníky, které poskytují nejen nové a kratší cesty k mnoho bodů, ale nové pohledy z jejich povrchu známé krajiny kolem ně.
Když jsem přešel Flint rybník, poté, co byla pokrytá sněhem, i když jsem měl často pádloval asi bruslil a přes to, bylo to tak nečekaně široký, a tak divné, že jsem nedokázala myslet na nic, ale Baffin Bay.
Lincoln kopce zvedla kolem sebe na konec zasněžené roviny, v nichž jsem nepamatoval, že stál před, a rybáři, v neurčitelný vzdálenosti přes led a pomalu se o jejich vlčí psy, přešel na nátěrové hmoty, nebo Esquimaux, nebo v mlhavém počasí se objevila jako pohádkové bytosti, a já jsem nevěděl, zda byli obři nebo trpaslíci.
Vzal jsem tento kurz, když jsem šel na přednášku v Lincolnu ve večerních hodinách, cestování v žádném silnici a kolem žádný dům mezi mé chaty a přednáškové místnosti.
V husím rybníka, který leží v cestě, kolonie muskrats bydlil, a zvýšily kabiny vysoko nad ledem, ačkoli žádný mohl být viděn iv zahraničí, když jsem procházel přes to.
Walden, je stejně jako zbytek většinou holé sněhu, nebo jen povrchní a přerušení driftuje na to, byl můj dvůr, kde jsem mohl chodit volně, když byl sníh téměř dvou metrů hluboko na úrovni někde jinde a jejich obyvatelé byli uzavřeni ve svých ulicích.
Tam, daleko od vesnice ulici, a až na velmi dlouhou dobu, od cinkot zvonků saních, posunul jsem se a bruslil, jako v obrovském los-yard dobře vyšlapané, radiální lesy dubu a borovice slavnostní sehnul se sněhem nebo ježily s rampouchy.
Pro zvuky v zimě noci, a často v zimních dnů, slyšel jsem opuštěné, ale melodické vědomí houkání sovy neomezeně daleko, takový zvuk jako zmrzlé zemi, pokud by se výnos udeřil s vhodné trsátko, velmi lingua vernacula Walden dřeva, a docela známý mi konečně, i když jsem nikdy neviděl ptáka, zatímco to dělalo to.
I zřídka Otevřel jsem dveře do zimní večer, aniž byste slyšeli, že; Hoo hoo hoo, hoorer, Hoo, znělo sonorously, a první tři slabiky s diakritikou něco jako, jak der dělat, nebo někdy hoo, hoo pouze.
Jedné noci na začátku zimy, před rybníkem zamrzla, asi devět hodin, byl jsem překvapen tím, hlasité zahoukání husa, a posílit ke dveřím, slyšel zvuk jejich křídel jako bouře v lese, neboť letěl nízko nad mým domem.
Minuli nad rybníkem směrem Fair Haven, zdánlivě odrazeni od usazení se v Můj světla, jejich Commodore honking po celou dobu s pravidelným rytmu.
Najednou nezaměnitelný kočičí sova z velmi blízko mne, s většinou tvrdá a obrovské hlas, který jsem kdy slyšel ze všech obyvatel lesa, reagoval v pravidelných intervalech na husu, jako by se rozhodl se vystavit a hanba tohoto vetřelce z Hudson Bay to tím, že vystaví větší kompas a hlasitost hlasu v nativním, a Boo-hoo ho z obzoru Concord.
Co myslíte tím alarmující pevnosti v tuto noční dobu zasvěceného mě?
Myslíte si, že jsem někdy chytil podřimuje v takovou hodinu, a to já nemám plíce a hrtanu, stejně jako sám sebe?
Byl to jeden z nejvíce vzrušujících sváry I kdy slyšel.
A přesto, pokud byste měli náročné ucho, bylo v něm prvky svornosti jako jsou tyto pláně neviděl, ani neslyšel.
Také jsem slyšel, černý na led v rybníku, velkou postel, kolegy v této části
Concord, jako by to byl nesoustředěný v jeho posteli a bylo by fain otočit, byl ustaraný s plynatosti a měl sny, nebo jsem byl vzbudil v praskání země v mrazu, jako by někdo řídil tým na mé dveře, a ráno najdou prasklinu v zemi o čtvrtinu míle dlouhý a jedna třetina palce široký.
Někdy jsem slyšel, jak lišky, které se pohybovaly po sněhu kůry, v měsíčním světle noci, při hledání koroptve nebo jiná hra, štěkat a nepravidelně demoniacally jako les psi, jako by pracující s některými úzkost, nebo hledat výraz, bojovat za světlo a musí být psi úplně a spustit volně po ulicích, protože pokud budeme mít na věky náš účet, nemusí být civilizace se děje mezi hovada, stejně jako muži?
Zdálo se, že se mi bude rudimentární, hrabat muži, stále stojí na svém obrany a čekali na jejich transformaci.
Někdy člověk přiblížil k oknu, přitahuje světlo mé, vyštěkl liščí prokletí na mne, a pak ustoupil.
Obvykle veverka obecná (Sciurus Hudsonius), vzbudil mě do svítání, coursing přes střechu a nahoru a dolů po stranách domu, jako by odeslán z lesa, tento účel.
V průběhu zimy jsem vyhodil půl bushel uší sladké kukuřice, které nebyl si zralé, na sněhu, kůry od mých dveří, a bavil tím, že sleduje pohyby různých zvířat, která byla návnadou to.
Za soumraku a v noci králíci přišel a dělal pravidelně vydatné jídlo.
Po celý den červené veverky přicházeli a odcházeli, a poskytují mi moc zábavou jejich manévry.
Člověk by na první přístup opatrně přes keře duby, běh na sněhu kůry nárazově jako list foukané větrem, nyní pár kroků tímto způsobem, se nádherné rychlost a plýtvání energií, což nepředstavitelné spěchu s jeho "nožičky", jako by to bylo za sázku, a nyní tolik kroků tímto způsobem, ale nikdy dostat na více než půl tyč najednou, a pak Najednou se zastavila směšné výraz a bezdůvodné Somerset, jako by všechny oči ve vesmíru byly oči na mu - pro všechny pohyby veverka, dokonce v nejvíce osamělé zákoutí les, vyplývá, diváky tolik jako ty na tanečnice - plýtvání více času v prodlení a obezřetně, než by
Nakonec on by dostat obilí, a výběr vhodného ucha, Frisk asi v stejným způsobem, jak nejistá trigonometrické nejvyšší držet své dřevo hromadu před okna, kde se mi podíval do tváře, a tam sedí několik hodin, dodává se s novým ucho čas od času, okusování na první žravě a házení polonahý palice o, až na délku vyrostl více elegantní, a přesto hrál s potravinami, ochutnávka pouze uvnitř jádra, a ucho, které se konalo vyrovnaný
Stick jednou tlapou, vyklouzla z jeho sevření a nedbalou upadl na zem, když by prohlédnout na to s výrazem směšné nejistoty, jsou-li podezření, že se život s myslí se skládá, zda aby si to znovu, nebo nový, nebo může být vypnuto, nyní myslet na obilí, pak poslech slyšet, co se ve větru.
Tak trochu drzé chlap by odpad mnoho ucho v dopoledne, až konečně, zadření některé delší a baculatější jeden, podstatně větší než on sám, a obratně vyvážení, on by stanovenou s ním do lesa, jako tygr s Buffala, stejnou cik-cak průběh a časté pauzy, poškrábání spolu s ní, jako by to bylo příliš těžké pro něj a klesající po celou dobu, takže se její pád diagonální mezi svislé a vodorovné, jsou rozhodnuti dát přes kdykoliv rychlost, - mimořádně povrchní a rozmarné kolegy, - a tak by si s ní pryč kde žil, možná nosit na začátek z borovice čtyřicet nebo padesát tyče vzdálené, a já bych pak najít bochníčky sypané o lesy v různých směrech.
Nakonec dorazí sojky, jehož nesouhlasné výkřiky byly slyšet dlouho předtím, než, jak se se opatrně, aby jejich přístup eighth míle pryč, a na kradmý a plížit se způsobem, poletovat od stromu strom, blíž a blíž, a vyzvednout jádra, které veverky klesly.
Pak se sedí na větvi borovice hřišti, se pokusí spolknout v jejich spěchu jádra který je příliš velký na jejich hrdlech a tlumivky je, a po velkou práci se vyvrhnout, a strávit hodinu v snaží rozlousknout opakovanými údery s jejich účty.
Byli zjevně zloději, a já jsem neměl moc respekt k nim, ale veverky, i když na první nesmělé, začal pracovat jako by to bylo s tím, co bylo jejich vlastní.
Mezitím také přišel chickadees v hejnech, která vyzvednutí drobty veverky klesl, letěl na nejbližší větev a umístění je pod jejich drápy, tloukl daleko na ně s jejich malou účty, jako by to byl hmyz v kůře, až se dostatečně snížena jejich štíhlé krky.
Malé stádo těchto titmice přišel den vyzvednout oběd z mé hromadě dřeva, nebo drobky na mé dveře, se slabým poznámky míhající šišlání, jako cinkání rampouchů v trávě, anebo na rozverné den Den, nebo více zřídka, na jaře-jako dny, šlachovitý letní jev, se od
Woodside.
Byli tak známé, že na délku jeden přistálo na plnou náruč dřeva, které jsem vnášení a ťukal na hole bez obav.
Jednou jsem měl Sparrow vystoupí na rameni na chvíli, když jsem byl okopávání in vesnice zahradu, a já jsem cítil, že jsem byl víc vyznačuje tato okolnost než bych měl být žádnými nárameník bych nosili.
Veverky také rostly konečně být docela známé, a občas šlápl na mou boty, když to byl nejbližší cestě.
Když byla země ještě zcela krytá, a znovu na konci zimy, kdy se
Sníh byl roztavený na mé jižní svahu a na můj dřeva hromadu, koroptve vyšel v ranních a večerních lesa krmit je.
Bez ohledu na stranu budete chodit v lese koroptev praskne pryč na křídlech vrčení, prudké sníh ze suchého listí a větvičky na vysoké, což je v prosévání sluneční paprsky jako zlaté prach, protože to odvážný pták není třeba bát v zimě.
To je často překryta štoly, a, jak se říká: "Někdy se vrhá z křídla na do měkkého sněhu, kde to zůstane skryté za den nebo dva. "
Kdysi jsem začít je v otevřené krajině i tam, kde oni přišli z lesa na západ slunce na "Bud" divoké jabloně.
Budou chodit pravidelně každý večer na konkrétní stromy, kde je mazaný sportovec číhá na ně, a vzdálené sady další lesy trpí tím není málo.
Jsem rád, že koroptev dostane krmení, v každém případě.
To je příroda je vlastní pták, který žije na pupeny a diety pít.
V tmavých zimních rán, nebo v krátké zimní odpoledne, jsem někdy slyšel balení honí Threading všechny lesy honit plakat a Yelp, neschopný se bránit instinkt pronásledování, a na vědomí
V lesích prsten znovu, a přesto žádná liška se vyřítí na otevřené úrovni rybníka, ani po balení sledovat jejich Actaeon.
A možná večer vidím lovci vrací s jedním kartáčem z koncové své sáně pro trofej, hledat jejich hospodě.
Říkají mi, že v případě, že liška zůstala v lůně zmrzlé zemi, že by být bezpečné, nebo pokud by byl spuštěn v přímém směru dál bez Foxhound mohl předjet; Ale poté, co opustil jeho pronásledovatelé daleko za sebou, se zastaví na odpočinek a poslouchat až přijdou, a když běží, že kruhy kole své staré straší, kde ho čekají lovci.
Někdy, nicméně, bude provozovat na základě tyčí zdi mnoho, a pak skok z jednoho až strany, a on vypadá, že ví, že voda udrží svou vůni.
Lovec mi řekl, že jednou viděl lišku sledovaných psů vyrazil na Walden když led pokryt mělkou louží, poháněné cestu napříč, a pak Zpět na stejném břehu.
Ere dlouho honí přijel, ale tady ztratili stopu.
Někdy balení lovu sama o sobě by projít mých dveří, a kruh kolem mé domu, Yelp a honit bez na mě, jako kdyby postižený druh šílenství, takže nic nemůže odvrátit od pronásledování.
Tak se kruh, kdy klesnou na poslední stopu lišky, pro moudré Hound se vzdát vše ostatní za to.
Jednoho dne muž přišel do mé chýše z Lexington se zeptat po jeho lovecký pes, který udělal velké stopy, a byl lov na týden sám.
Ale obávám se, že nebyl moudřejší vše, co jsem mu řekl, neboť pokaždé, když jsem se pokusil odpovědět na jeho otázky, přerušil mě otázkou:
"Co děláš tady?"
Ztratil psa, ale našel člověk.
Jeden starý lovec, který má suchý jazyk, který používá přijít vykoupat se v Walden jednou roku, kdy voda byla nejteplejší, a v takových chvílích podíval na mě, mi řekl, že před mnoha lety vzal svou zbraň jeden odpoledne a vyrazili na plavbu v Walden dřevo, a jak šel Wayland silnice slyšel křik psů se blíží, a ere dlouho Fox přeskočit stěnu do silnice, a tak rychle, jak si myslel přeskočit ostatní stěny z cesty, a jeho rychlá střela se nedotkl jeho.
Nějakým způsobem přišel za starou honit a její tři štěňata v plné pronásledování, lovu na vlastní účet, a zase zmizel v lese.
Pozdě odpoledne, zatímco on ležel na hustými lesy jižně od Walden, slyšel hlas psy daleko více než k Fair Haven ještě sledují liška, a na přišli, jejich honit křik, který se všechny lesy kruhu zní stále blíž a blíž, nyní od No louka, dnes z
Baker Farm.
Po dlouhou dobu se zastavil a poslouchal jejich hudbu, tak milé lovce ucha, když náhle objevila liška, Threading slavnostní uličkách se snadno coursingu tempo, jehož zvuk byl ukrytý soucitný šustění listů, rychlý a přesto udržet kola, což mu pronásledovatelé daleko za sebou, a skákat na skále uprostřed lesa, seděl vzpřímeně a poslech, zády k myslivně.
Na okamžik soucitu omezen jeho paže, ale to bylo krátkotrvající náladu, a tak rychle, jak si myslel můžete sledovat, že se jeho dílo bylo vyrovnané, a rána! -
-Liška, převrácení skály, ležela mrtvá na zemi.
Lovec stále držel své místo a poslouchal psy.
Stále na přišli, a teď u lesa znělo ve všech svých uličkami s jejich démonický plakat.
Nakonec starý honit vtrhli do zobrazení s čenichem u země, a pukání the vzduchu, jako kdyby vlastnil, a běžel přímo ke skále, ale špionáž mrtvých Fox, ona Najednou přestal ji pronásledoval, jako by udeřil němý s úžasem, a chodil kolem a kolem něj v tichosti, a jeden po druhém ji štěňata přišla, a stejně jako jejich matka, se do ticha vystřízlivěl tajemstvím.
Pak Hunter se přihlásili a stáli v jejich středu, a záhada byla vyřešena.
Čekali v tichosti, zatímco on stáhl lišku, pak následoval kartáč na chvíli, a na délku vypne do lesa znovu.
Ten večer Weston statkář přišel k chatě Concord lovce se zeptat na jeho honí, a vyprávěl, jak po dobu jednoho týdne byli lov na vlastní účet, z
Weston lesy.
Harmonii lovec mu řekl, co ví, a nabídl mu kůži, ale jiné odmítl ji a odešel.
Nenašel své psy v noci, ale druhý den se dozvěděl, že se přeplavili řeky a dal se na statku na noc, odkud poté, co bylo dobře živené, ale se jejich odchodu brzy ráno.
Lovec, který mi řekl, že by to mohlo Pamatuji se na jeden Nutting Sam, který se používá k lovu medvědů na
Fair Haven římsy a výměnu jejich kůže na rum v obci Concord, který mu řekl, dokonce, že on viděl los tam.
Nutting měl slavný Foxhound jmenoval Burgoyne - on prohlásil, že Bugine - což můj informátor používá k zapůjčení.
V "Wast knihy" starého obchodníka tohoto města, který byl také kapitánem, městský písař, a reprezentativní, zjistil jsem následující položky.
Ledna 18. 1742-3, "John Melven kr. o 1 Grey Fox 0 - 2 - 3 ", nejsou dnes naleznete zde; a ve své knize, únor, 7., 1743, Hezekiah Stratton je úvěr ", o 1 / 2 kůži Catt 0 - 1 - 4-1/2 ", samozřejmě, divoké kočky, pro
Stratton byl seržant ve staré francouzské války, a nebude se dostali ocenění za lovu méně ušlechtilou hrou.
Úvěr je uveden pro deerskins také, a to byli denně prodávají.
Jeden z mužů stále zachovává rohy posledního jelena, který byl zabit v tomto okolí, a další mi říkal, údaje o lovu, ve kterém se zabýval jeho strýc.
Lovci byly dříve početná a veselé posádky zde.
Dobře si vzpomínám na jeden vyzáblý Nimrod, který by dohnat listí u silnice a hrát tlak na to divočejší a více melodické, pokud mi paměť slouží mi, než lovecký roh.
O půlnoci, když tam byla měsíc, jsem se někdy setkal se honí v mé cestě prowling o lesích, který by krást se mi z cesty, jako by se bála, a stát tichý uprostřed křoví, dokud jsem si prošel.
Veverky a divoké myši sporné pro můj obchod ořechů.
Byly tam desítky hřiště borovic kolem mého domu, jeden-čtyřiin. v průměru, který byl kousal by myší předchozí zimy - v norském zimním období pro ně, pro sníh ležel dlouhé a hluboké, a byli povinen mix velké části kůry borovice s ostatními stravy.
Tyto stromy jsou živé a zjevně vzkvétající u letního slunovratu, a mnoho z nich vyrostla noha, ale úplně girdled, ale po druhé zimě, jako byla bez výjimky po smrti.
Je pozoruhodné, že jedním kliknutím by proto mělo být povoleno celý borovice pro večeře, hlodavý kolo místo nahoru a dolů je, ale možná, že je nezbytné
Pro tenké tyto stromy, které jsou zvyklý vyrůstat hustě.
Zajíci (Lepus americanus), byl velmi dobře.
Jedna měla podobě podle svého domu po celou zimu, oddělil se od mě jen podlahy a ohromila mě každé ráno její ukvapené odchodu, když jsem se začala hýbat - bum, bum, bum, stahování jí hlavou o podlahu dřeva ve spěchu.
Dříve zajít mých dveří za soumraku okusují brambor úlomky, které jsem vyhozen, a byly tak téměř barvu toho důvodu, že snad ani nemůže být rozlišit, kdy ještě.
Někdy v šeru jsem střídavě prohrál a obnovit zrak jednoho sezení hnutí pod mým oknem.
Když jsem otevřela dveře, ve večerních hodinách, mimo by jít s pískot a odrazit.
Nablízku, že jen nadšení mé lítosti.
Jednoho večera seděl můj dveří dva kroky ode mne, na první třesoucí se strachem, ale nechce hýbat, chudý malý věc, štíhlé a kostnaté, s roztrhané uši a špičatým nosem, nedostatečný ocas a štíhlé tlapky.
Vypadalo to, jako by se příroda již nejsou obsaženy plemeno ušlechtilejší krev, ale postavil se na její poslední prsty.
Jeho velké oči se objevil mladý a nezdravé, téměř vodnatými.
Udělal jsem krok, a hle, pryč je plout s pružnou jara na sněhu kůry, rovnání jeho tělo a jeho údy do půvabných délku, a brzy dal do lesa mezi mnou a sama o sobě - ​​divoký zdarma srnčí, prohlašovat jeho ráznost a důstojnosti přírody.
Ne nadarmo byl jeho štíhlosti.
Takový pak byl jeho charakter.
(Lepus, levipes, světle pěšky, někteří si myslí.) Co je to země bez králíků a koroptve?
Jsou mezi nejjednodušší a domorodé živočišné produkty, staré a ctihodné rodiny, známý jako starověku do moderní doby, z velmi barevného odstínu a substance přírody, nejbližší spojené s listy a zemi - a jeden druhému, je to buď okřídlené nebo je nohama.
Je to těžko, jako kdyby jste viděl divoké zvíře, když králíka nebo koroptev praskne pryč, jen přirozený, jak hodně se očekávat šustění listí.
Koroptev a zajíc ještě určitě prospívá, stejně jako pravda, rodáci z půdy, bez ohledu na otáčky nastat.
Je-li v lese je uříznut, výhonky a keře, které na jaře až dovolit utajení, a stávají se více, než kdy jindy.
To musí být opravdu chudá země, která nepodporuje zajíce.
Naše lesy hemží oběma, a kolem každého močálu může vidět koroptve, nebo králík chodí, sužovaná Twiggy ploty a žíně nástrahy, které některé krávy-boy tendenci. >
Zaokrouhlete číslo 24 259 na nejbližší stovku.
Toto číslo najdeme velmi jednoduše, ale chci abyste se zamysleli, co to znamená zaokrouhlit číslo na nejbližší stovku.
Chystám se nakreslit číselnou osu.
Nakreslím si teda číselnou osu a zvýrazním na ní stovky.
Máme číslo 24 100 a pak číslo 24 200, další 24 300 a nakonec 24 400.
Myslím, že chápete, proč vyznačuji pouze stovky.
Tedy čísla, která jsou vždy o sto výše.
Tak teď, kde je na číselné ose 24 259?
Pokud se podíváme na číselnou osu, je to více než 24 200, ale zároveň méně než 24 300.
A to je 259, takže pokud tato vzdálenost je 100, 59 je někde tady. Tady je místo, kde leží naše číslo.
A je to 24 259.
Pokud vás někdo požádá, abyste zaokrouhlili číslo na nejbližší stovku, doslova tím myslí nějaký násobek stovky nebo jakýkoli násobek stovky, který je k tomu číslu nejblíže.
Když se na to podíváte takto, stačí se mrknout a uvidíte, že je blíže k 24 300 než k 24 200.
Když zaokrouhlujete, zaokrouhlíte toto číslo na 24300.
Pokud zaokrouhlujete na nejbližší stovku, výsledek je doslova 24 300.
Tak se dá pochopit, proč se tomu říká zaokrouhlení na nejbližší stovku. Nejbližší stovka je 24 300.
Ale pokaždé když řešíte podobný příklad, nemusíte opakovat celý proces a kreslit číselnou osu. I když je to možné, chcete-li se nad tím zamyslet.
Snadnější je, nebo možná víc automatické, když se na to číslo podíváte, napíšu ho znovu, 24 259.
Chceme to číslo zaokrouhlit na nejbližší stovku, podíváte se na pozici stovek.
To je tady. A když zaokrouhlujeme, znamená to, že nechceme žádné číslice, za místem stovek chceme pouze nuly.
Takže se podíváte na pozici o jedno nižší, než na které zaokrouhlujete.
Tady jsou stovky, takže se podíváte tady na tu pětku, a pokud je to číslo 5 nebo vyšší, například 5, 6, 7, 8 nebo 9, zaokrouhlíte nahoru.
5 nebo více zaokrouhlujeme nahoru.
Tak zaokrouhlujeme a v této situaci tu máme 5 nebo více.
Je to 5 a to znamená že zaokrouhlíme nahoru, na číslo 24 000... když zaokrouhlujeme nahoru, změníme 2 na 3.
Navýšíme o 1. Zaokrouhlením dostáváme 24 300. 24 300.
Toto je zaokrouhlení nahoru.
A zkusme si opačný příklad. Pokud bych měl číslo 24 249 a chtěl ho zaokrouhlit na nejbližší stovku, OK, chci ho zaokrouhlit na nejbližší stovku,
Při pohledu na místo desítek, to je tady o jedno doprava.
To není 5 nebo více a tak zaokrouhlím dolů.
A když zaokrouhlujete dolů, pozor!
To neznamená, zmenšit tu dvoujku.
Znamená to, že tuto dvojku ponecháme a zbavíme se všeho po ní.
Takže výsledek je 24 200.
To je postup pro zaokrouhlení dolů.
Pokud zaokrouhlujeme nahoru, výsledkem je 24 300.
A to má smysl.
24 249 je někde na tomto místě, tedy blíže k 24 200.
24 200 by byla nejbližší stovka, když zaokrouhlujeme v tomto případě dolů.
Pokud zaokrouhlujeme číslo 24 259, nejbližší stovka je 24 300.
Zaokrouhlujeme nahoru.
Jak už se zmínil Chris, zabývám se studiem lidského mozku - funkcemi a strukturou lidského mozku.
Rád bych, abyste se na chvíli zamysleli nad tím, co to obnáší.
Tady je rosolovitá hmota -- jeden a půl kilogramu rosolu, vejde se vám do dlaně, a může filozofovat nad rozsáhlostí mezihvězdného prostoru.
Umí přemýšlet o významu nekonečna a rozjímat nad sebou samým při přemýšlení o významu nekonečna.
A tuto zvláštní vlastnost, které říkáme sebeuvědomění, kterou považuji za svatý grál neurovědy, neurologie, někdy, doufám, pochopíme.
Takže jak se studuje tento záhadný orgán?
Máte 100 miliard nervových buněk, malé chuchvalce protoplasmy, které se vzájemně ovlivňují, a z této aktivity vyplývá celá škála schopností, kterým říkáme lidská přirozenost a lidské vědomí.
Jak se to může stát?
Je mnoho způsobů, jak zkoumat funkce lidského mozku.
Jedním z nich, který používáme nejčastěji, je pozorovat pacienty s trvalým poškozením malé oblasti mozku, kde došlo ke genetické změně.
Co se stane poté, není všeobecné snížení vaší duševní kapacity, jakési otupění vašich poznávacích schopností.
To, co se stane, je vysoce výběrová ztráta jedné funkce, kdy zároveň ty ostatní zůstanou nedotčeny a to vás může ujistit o tom, že tato část mozku je nějakým způsobem zapojena do zprostředkování té funkce.
Takže vy potom můžete přiřadit funkci ke struktuře a následně zjistit, co tato soustava dělá, aby vytvořila tu danou funkci.
Takže toto se snažíme dělat.
Dejte mi teď možnost předvést vám několik neobyčejných příkladů.
Vlastně vám během prezentace ukážu tři příklady, šest minut každý.
Prvním z nich je výjimečný syndrom zvaný Capgrasův syndrom.
Když se podíváte tady na ten první snímek, toto jsou spánkové laloky, čelní laloky, temenní laloky, ty laloky, ze kterých se skládá mozek.
A když se podíváte, tady je schovaná ve vnitřní straně spánkového laloku -- nemůžete ji vidět -- malá struktura jménem fusiformní závit.
Říká se jí obličejová oblast mozku, protože když je poškozena, nemůžete rozeznávat obličeje lidí.
Pořád je poznáte podle jejich hlasu a řeknete si, no ano, to je Joe, ale nemůžete se jim podívat do tváře a poznat, kdo to je, rozumíte?
Dokonce nepoznáte ani sami sebe v zrcadle.
Samozřejmě, že vy víte, že jste to vy, protože když mrknete, obraz také mrkne a vy víte, že je to zrcadlo, ale vlastně nepoznáte sebe jako sebe.
Dnes už je tento syndrom velmi známý jako příznak poškození fusiformního závitu.
Ale existuje další vzácný syndrom, dokonce tak vzácný, že o něm slyšelo jen velmi málo lékařů, dokonce i neurologů.
Jmenuje se to Capgrasův fenomén a jde o to, že pacient, který je jinak naprosto normální, utrpěl zranění hlavy, probere se z kómatu, je jinak naprosto v pořádku, podívá se na svou matku a řekne:
"Tato žena vypadá přesně jako moje matka, ale je to podvodnice -- je to nějaká jiná žena, která předstírá, že je má matka."
Proč by někdo -- a tato osoba je velmi bystrá a inteligentní ve všech jiných ohledech, ale když vidí svou matku, objeví se jeho falešná představa a on říká, že to není jeho matka.
Nejběžnější vysvětlení tohoto jevu, které najdete ve všech učebnicích psychiatrie, je Freudovo vysvětlení, které říká, že tenhle mladík -- a to samé odůvodnění platí mimochodem i pro ženy, ale já budu mluvit jen o mužích -- když jste dítě, malé dítě, jste silně sexuálně přitahováni ke své matce.
A tohle Freud nazval oidipovským komplexem.
Neříkám, že tomu věřím, ale tohle je standardní freudovský pohled.
A potom, jak rostete, vaše mozková kůra se vyvíjí a potlačí tyto skryté sexuální potřeby týkající se vaší matky.
Díky Bohu, protože jinak byste všichni byli sexuálně vzrušení, když byste viděli svou matku.
A to, co se poté stane, je úder do hlavy, který poškodí mozkovou kůru a dovolí projevit se těmto skrytým sexuálním potřebám, vybublat na povrch a najednou, nepochopitelně, zjistíte, že vás sexuálně vzrušuje vaše matka.
A vy si řeknete: "Proboha, jestli je toto moje máma, jak je možné, že mě sexuálně přitahuje?
Je to nějaká jiná žena.
Podvodnice."
To je jediné vysvětlení, které dává smysl vašemu poškozenému mozku.
Ale tento argument nikdy moc nedával smysl mně.
Je velmi vynalézavý, tak jako všechny Freudovy teorie -- (Smích)
-- ale nedával moc smysl, protože jsem viděl tu samou falešnou představu, pacienta s tou samou falešnou představou o svém pudlíkovi.
(Smích)
Říkal:
"Doktore, tohle není Fifi, vypadá přesně jako Fifi, ale je to nějaký cizí pes." Rozumíte?
A teď tu zkuste aplikovat Freudovu teorii.
(Smích) Začnete mluvit o skryté sodomii u všech lidí nebo něčem podobném, což je samozřejmě docela směšné.
Takže o co vlastně jde?
Abychom mohli vysvětlit tuto zvláštní poruchu, podíváme se na strukturu a funkce normálních zrakových drah v mozku.
Obvykle dorazí zrakové signály do očních bulv, pokračují do zrakových oblastí mozku.
Existuje asi 30 oblastí v zadní části vašeho mozku, které se zabývají jen zrakem, a když všechno zpracují, signál se dostane do malé struktury, které říkáme fusiformní závit, kde vnímáte obličeje.
Jsou tam neurony citlivé na tváře.
Můžete to nazývat obličejovou oblastí mozku.
Už jsem o tom mluvil.
A když je tato oblast poškozena, ztratíte schopnost vidět obličeje.
Ale z této oblasti signál sestoupí do struktury jménem amygdala, v limbickém systému, emocionálním jádru mozku, a tato struktura, která se jmenuje amygdala, posoudí emocionální důležitost toho, na co se díváte.
Je to kořist?
Je to predátor?
Je to přítel?
Nebo je to něco naprosto banálního, jako kus látky nebo kus křídy nebo -- nechci na to ukazovat, ale -- nebo bota nebo něco takového? Chápete?
Něco, co můžete naprosto ignorovat.
Když je podrážděna amygdala, a to je důležité, signál sestoupí do vegetativního nervového systému.
Srdce vám začne rychleji bít, začnete se potit, abyste se nějak zbavili tepla, které vytváříte -- které je tvořeno svalovou námahou.
A to je výhodné, protože my vám můžeme na dlaň připevnit dvě elektrody a změřit změny v elektrickém odporu kůže, které vzniknou při pocení.
Takže když se na něco díváte, já můžu určit, jestli vás to vzrušuje nebo dráždí nebo ne, rozumíte?
K tomu se dostanu za chvíli.
Takže můj nápad byl, když se ten chlápek podívá na nějaký předmět, když se podívá na svou -- řekněme jakýkoliv předmět, jde to do zrakové kůry a -- a je to zpracováno ve fusiformním závitu a vy to rozpoznáte jako rostlinu nebo stůl nebo, a to se hodí nám, vaši matku, chápete?
A potom se tato zpráva dostane do amygdaly a odtud dál dolů do autonomního nervového systému.
Ale možná u tohoto mladíka, ten drát, který jde z amygdaly do limbického systému -- emocionálního jádra mozku -- je následkem zranění přerušený.
A protože fusiformní závit není poškozen, ten muž stále rozpoznává svoji matku a říká: "No ano, vypadá jako má matka."
Ale protože ten drát nevede dál do emocionálních center, říká:
"Ale jak je možné, že jestli je to má matka, nemám z toho radost?"
Nebo hrůzu, jak se také někdy může stát?
Je to tak? (Smích)
A proto říká: "Jak vysvětlím ty chybějící emoce?
Tohle nemůže být má matka.
Je to nějaká cizí žena, která jen předstírá, že je má matka."
Jak to ověříte?
Uděláte to tak, že vezmete kohokoliv z vás tady, posadíte ho před obrazovku, měříte jeho galvanickou odpověď kůže a promítáte obrázky. Můžu změřit, jak moc se potíte, když vidíte nějaký předmět, jako třeba stůl nebo deštník -- samozřejmě, že se nepotíte.
Když vám ale ukážu obrázek lva nebo tygra nebo nahé dívky, začnete se potit.
A, věřte tomu nebo ne, když vám ukážu obrázek vaší matky -- mluvím teď o normálních lidech -- začnete se potit.
Dokonce ani nemusíte být Židi.
(Smích)
A teď, co se stane -- co se stane, když to ukážete tomuto pacientovi?
Vezmete pacienta a ukážete mu obrázky na obrazovce a změříte jeho galvanickou odpověď kůže.
Stoly a židle a kus látky, nic se nestane, stejně jako u normálních lidí, ale když mu ukážete obrázek jeho matky, galvanická odpověď kůže se nezmění.
Na svou matku nijak emocionálně nereaguje, protože ten drát, který jde ze zrakových oblastí do centra emocí, je přerušený.
Takže jeho zrak je v pořádku, protože zrakové oblasti jsou v pořádku, jeho emoce jsou normální -- bude se smát, bude plakat, a tak dále -- ale ten drát vedoucí od zraku k emocím je přerušený, a proto má tu falešnou představu o tom, že jeho matka je podvodnice.
Je to moc pěkný příklad toho, jaký druh práce děláme, vezmeme neobvyklý, zdánlivě nepochopitelný nervově-psychiatrický syndrom a řekneme, že standardní, freudovský pohled na věc je špatný, že vlastně můžete přijít s přesným vysvětlením ve smyslu známé nervové anatomie mozku.
Mimochodem, když tomuto pacientovi poté jeho matka zavolá ze sousední místnosti -- telefonem -- a on zvedne ten telefon a řekne: "Jé, mami, jak se máš?
Kde jsi?"
Po telefonu ta falešná představa neexistuje.
A za hodinu za ním přijde osobně a on řekne:
"Kdo jste?
Vypadáte přesně jako moje matka." Vidíte?
Důvodem je, že existují oddělené dráhy jdoucí ze sluchových center mozku do emocionálních center, a ty nebyly přerušeny úrazem.
Takže to vysvětluje, proč bez problémů poznává svou matku po telefonu.
Když ji vidí osobně, říká, že je to podvodnice.
Jak je tento komplikovaný okruh v mozku vytvořen?
Přirozeně, geny, nebo výchovou?
Tento problém se snažíme vyřešit tak, že se věnujeme jinému zvláštnímu syndromu, který se jmenuje fantomová končetina.
Všichni víte, co to je fantomová končetina.
Když je amputována ruka nebo noha kvůli gangréně, nebo ji ztratíte ve válce, třeba v irácké válce -- tam je to teď vážný problém -- dál živě cítíte přítomnost té chybějící ruky, a tomu se říká fantomová ruka nebo fantomová noha.
Fantoma můžete vlastně mít s jakoukoliv částí vašeho těla.
Věřte tomu nebo ne, dokonce s vnitřními orgány.
Měl jsem pacientky po hysterektomii, kterým byla odebrána děloha, které měly fantomovou dělohu včetně fantomových menstruačních křečí v příslušnou dobu v měsíci.
Jeden můj student se mě jednou zeptal, jestli mají i fantomový premenstruační syndrom?
(Smích) To je předmět hodný vědeckého zkoumání, ale ještě jsme se tomu nezačali věnovat.
Takže teď je otázkou, co se pomocí experimentů můžete dozvědět o fantomových končetinách?
Jedna z věcí, na kterou jsme přišli, byla, že asi jedna polovina pacientů s fantomovou končetinou tvrdí, že fantomem může hýbat.
Poklepe jím bratrovi po rameni, zvedne telefon, když zazvoní, zamává na rozloučenou.
Jsou to velmi působivé živé vjemy.
Pacient se tím nenechá oklamat.
Ví, že ta ruka tam není, každopádně pro pacienta je to přesvědčivý smyslový zážitek.
Nicméně asi u poloviny pacientů se toto nestane.
Fantomová končetina -- říkají:
"Ale doktore, má fantomová končetina je ochrnutá.
Je pevně sevřená v křeči a nesnesitelně to bolí.
Kdybych jí mohl hýbat, možná by se mi od té bolesti ulevilo."
A teď, proč by byla fantomová končetina ochrnutá?
Zní to jako oxymóron.
Ale když jsme se podívali do záznamů o případu, našli jsme, že tito lidé s ochrnutou fantomovou končetinou měli svou původní paži ochrnutou kvůli poškození periferních nervů.
Skutečný nerv ovládající paži byl oddělen, byl přeříznut, řekněme při nehodě na motorce.
Takže pacient měl skutečnou paži v závěsu po několik měsíců nebo let, což je bolestivé, a potom v mylném pokusu zbavit pacienta bolesti v paži, chirurg ji amputuje a vy máte najednou fantomovou ruku s tou samou bolestí.
A to je vážný klinický problém.
Pacienti dostanou deprese.
Některé z nich to dožene k sebevraždě.
Takže jak se tento syndrom léčí?
Kde se vlastně vezme ta ochrnutá fantomová končetina? Když jsem se podíval do karet pacientů, zjistil jsem, že měli skutečnou paži a nervy ovládající tuto paži byly přerušeny a tato skutečná končetina ochrnula a ležela v závěsu po několik měsíců, dokud nebyla amputována a tato bolest se pak přenesla i na fantoma.
Proč se toto děje?
Před amputací byla ruka ochrnutá, mozek posílal příkazy k ruce, přední část mozku říkala:
"Pohni se," ale dostával vizuální zpětnou vazbu:
"Ne."
Pohni se.
Ne. Pohni se.
Ne. Pohni se.
Ne.
A toto se v mozku pospojuje do okruhu a my tomu říkáme naučené ochrnutí.
Mozek se učí, kvůli tomuto hebbiánskému spojení, že pouhý příkaz pohnout rukou vytvoří vjem ochrnuté ruky.
A pak po amputaci paže je toto naučené ochrnutí přeneseno do vnímaní vašeho těla a do vašeho fantoma, rozumíte?
Jak tedy pomoci těmto pacientům?
Jak je odnaučit naučené ochrnutí, abychom jim ulevili od nesnesitelné bolesti a křečí fantomové končetiny?
Řekli jsme si, že zkusíme vydat příkaz fantomové končetině, ale dáme vizuální zpětnou vazbu, že nás poslouchá.
Možná se nám podaří ulevit fantomové bolesti a křečím.
Pomocí virtuální reality, což ale stojí miliony dolarů.
Takže jsem přišel na to, jak to zvládnout za 3 dolary, ale neříkejte to mé grantové agentuře.
(Smích)
Takže sestrojíme jakousi zrcadlovou krabici.
Je to papírová krabice a uprostřed je zrcadlo. Vložíme do ní fantomovou končetinu, přišel můj první pacient Derek.
Jeho paže byla amputována před 10 lety.
Utrpěl brachiální avulzi, takže jeho nervy byly přerušeny a paže ochrnula, měl ji v závěsu asi rok a pak byla amputována.
Cítil fantomovou paži a nesnesitelné bolesti a nemohl s ní hýbat.
Fantomová ruka byla ochrnutá.
Takže přišel, dal jsem mu tohle zrcadlo v krabici, tedy zrcadlovou krabici.
Pacient položí svou fantomovou levou ruku, zkroucenou v křeči, na levou stranu zrcadla, a zdravou pravou ruku napravo od něj, a zkroutí ji do stejné polohy a podívá se do zrcadla.
A co zažívá?
Sleduje vzkříšení své fantomové ruky, protože sleduje odraz své zdravé ruky v zrcadle a zdá se mu, že jeho fantom ožívá.
"A teď," říkám, "zahýbej svým fantomem -- pohni svými opravdovými prsty a dívej se přitom do zrcadla."
Má vizuální dojem, že se fantom hýbe, rozumíte?
To je jasné, ale ta úžasná věc je v tom, že pacient pak říká:
"Pane bože, můj fantom se zase hýbe a ta hrozná křečovitá bolest je pryč."
A vzpomeňte si, můj první pacient, který přišel -- (Potlesk)
-- děkuji vám.
(Potlesk)
Můj první pacient přišel, podíval se do zrcadla a já jsem mu řekl:
"Podívej se na obraz svého fantoma."
A on se začal smát a řekl:
"Vidím svého fantoma."
Ale on není hloupý.
Ví, že to není skutečné. Ví, že to je odraz v zrcadle, ale je to živý smyslový zážitek.
Říkám mu:
"Pohni teď svou zdravou rukou i fantomem." A on na to:
"Nemůžu hýbat fantomem.
Vy to víte.
To mě bolí."
Říkám mu:
"Pohni svou zdravou rukou." A on řekne:
"Pane bože, můj fantom se zase hýbá.
To nechápu!
A bolest polevuje." Chápete to?
A pak jsem mu řekl:
"Zavři oči." On zavře oči.
"A pohni svou zdravou rukou."
"Á, tak nic.
Zase je v křeči."
"Dobrá, tak zase oči otevři."
"Pane bože, pane bože, už se zase hýbe!"
Byl jako malé díte v cukrárně. Takže jsem si řekl, že toto potvrzuje mou teorii o naučeném ochrnutí a kritické roli vizuálního vjemu, ale nedostanu Nobelovu cenu za to, že jsem někoho naučil hýbat fantomovou paží.
(Smích) (Potlesk)
Je to naprosto zbytečná schopnost, když o tom tak přemýšlíte.
(Smích)
Ale pak jsem si uvědomil, že možná u jiných druhů ochrnutí, které v neurologii vidíme, jako mrtvice nebo fokální dystonie, může být obsažena naučená součást, kterou by šlo překonat pomocí tohoto jednoduchého zařízení se zrcadlem.
Takže jsem řekl:
"Hele, Dereku" -- v prvé řadě ten chlapík nemůže chodit a nosit zrcadlo, aby necítil bolest --
Řekl jsem: "Hele, Dereku, vezmi si to domů a trénuj s tím tak týden nebo dva.
Je možné, že po nějaké době cvičení se bez zrcadla obejdeš, odnaučíš se své ochrnutí, začneš pohybovat paralyzovanou paží a potom už nebudeš bolest cítit."
On souhlasil a odnesl si to domů.
Řekl jsem mu:
"Podívej, má to cenu jen dvou dolarů, prostě si to vem."
Tak si to vzal a za dva týdny mi volá:
"Doktore, tomu nebudete věřit."
"Čemu?" ptám se.
A on řekl:
"Je to pryč." A já:
"Co je pryč?"
Myslel jsem, že ztratil tu zrcadlovou krabici.
(Smích) A on:
"Ne, ne, ne, víte, ten fantom, kterého jsem měl minulých 10 let?
Zmizel."
A já jsem řekl -- vystrašilo mě to, řekl jsem si, panebože, změnil jsem jeho vnímání těla, co takhle aspekt lidskosti, etika a tyhle věci?"
Tak jsem se zeptal:
"Dereku, vadí ti to?" A on řekl:
"Ne.
Poslední 3 dny nemám fantomovou paži, takže nemám ani fantomovou bolest lokte, ani křeče, ani bolest předloktí, všechna tahle bolest je pryč.
Problém je, že fantomové prsty mi plandají z ramene a až tam ta vaše krabice nedosáhne."
(Smích)
Takže kdybyste to mohl nějak přestavět a dát mi to na čelo, abych se mohl těch prstů zbavit?"
Myslel si asi, že jsem nějaký kouzelník.
Takže, proč se toto děje?
Je to proto, že mozek čelí obrovskému konfliktu vjemů.
Přicházejí k němu vizuální podněty, že fantom je zpátky.
Na druhé straně není ale odpovídající vjem, svalové signály, které by řekly, že tam žádná paže není.
A vaše vnímání hybnosti říká, že tam paže je, a kvůli tomuto konfliktu si mozek řekne, k čertu s tím, není tam ani fantom, ani paže.
Vlastně je to jakési popření -- negace signálů.
A když zmizí tato paže, zmizí nádavkem i ta bolest, protože nejde, aby se tam, někde v prostoru, vznášela bolest bez těla.
Takže to je takový bonus.
Tahle technika byla testována na tuctech pacientů jinými skupinami v Helsinkách, takže se možná osvědčí pro léčbu fantomových bolestí, a lidé ji opravdu vyzkoušeli jako rehabilitaci mrtvice.
Mrtvici obvykle chápeme jako poškození vláken, s čímž se prý nedá nic dělat.
Ale ukazuje se, že některé části ochrnutí při mrtvici jsou také naučená ochrnutí a je možné, že by se použitím zrcadla dala překonat.
Tohle také prošlo klinickými testy a pomohlo spoustě pacientů.
Přejděme nyní ke třetí části mé přednášky, která se bude týkat dalšího zvláštního fenoménu zvaného synestezie.
Toto objevil v 19. století Francis Galton, bratranec Charlese Darwina.
Upozornil na to, že určitá část lidí, kteří jsou jinak naprosto normální, mají následující zvláštnost: pokaždé, když vidí nějaké číslo, tak je barevné.
Pětka je modrá, sedmička žlutá, osmička světle zelená, devítka indigová. Chápete?
Mějte na paměti, že tihle lidé jsou v ostatních ohledech naprosto normální.
Nebo nota cis, občas i tóny evokují barvy.
Cis je modré, fis je zelené, jiný tón by mohl být žlutý, je vám to jasné?
Proč se to děje?
Nazývá se to synestezie, tak to nazval Galton, synestezie jako smíchání vjemů.
My ostatní naše smysly rozlišujeme.
Tito lidé je míchají.
Proč k tomu dochází?
Jeden ze dvou aspektů je velmi záhadný.
Synestezie prochází skrz rodiny, takže Galton se domníval, že je dědičná, na genetické bázi.
Za druhé, synestezie souvisí s hlavním tématem mé přednášky, a tím je kreativita. Synestezie je 8krát častější mezi umělci, básníky, spisovateli a ostatními kreativními lidmi než u běžné populace.
Proč je tomu tak?
Odpovím na tuto otázku.
Ještě ji přede mnou nikdo nezodpověděl.
Co je tedy synestezie?
Co ji způsobuje?
No, teorií je hodně.
Jedna teorie říká, že to jsou prostě blázni.
Příliš vědecká tato teorie není, takže ji můžeme vyloučit.
Další teorie je, že to jsou uživatelé drog a kuřáci trávy.
Na tom může něco být, protože zde okolo San Franciska je mnohem běžnější než v San Diegu.
(Smích)
No a třetí teorie říká, že -- ptejme se, co se opravdu při synestezii děje.
Takže víme, že oblasti pro barvu a pro čísla jsou v mozku hned vedle sebe, ve fusiformním závitu.
Takže si myslíme, že v mozku je nějaké náhodné spojení mezi oblastí pro barvy a oblastí pro čísla.
Takže pokaždé, když vidíte číslo, vidíte i odpovídající barvu, a proto máte synestezii.
A teď si vzpomeňte - proč se to děje?
Proč by v mozku některých lidí měla být nějaká náhodná spojení?
Vzpomeňte si, že jsem řekl, že to prochází rodinami.
To nám něco napovídá.
Totiž to, že je tam abnormální gen, genová mutace, která způsobuje toto abnormální spojení.
Ukazuje se, že my všichni se rodíme s mozkem, kde vše je spojeno se vším.
Takže každá oblast mozku je spojena se všemi ostatními oblastmi a tato spojení jsou později upravena a tak se vytvoří charakteristická modulární architektura dospělého mozku.
Takže jestli je nějaký gen zodpovědný za tyto úpravy a tento gen zmutuje, pak dojde k nedostatečnému oddělení přilehlých mozkových oblastí.
Pokud je to mezi čísly a barvami, vzniká synestezie čísel a barev.
Pokud je to mezi tóny a barvami, vzniká synestezie tónů a barev.
Takže tomuhle ještě rozumíme.
Ale co když se tento gen projevuje v celém mozku, takže vše je propojeno se vším?
Pomyslete na to, co mají umělci, spisovatelé a básníci společného, schopnost metaforického myšlení, spojování zdánlivě nesouvisejících myšlenek, jako například:
"V tom okně východ je a Julie slunce."
Nemyslí se tím, že Julie je slunce, že je zářící ohnivou koulí?
Chci říci, takhle to vidí schizofrenici, ale to je něco jiného, ne?
Normální člověk by řekl, je milá jako slunce, je rozzářená jako slunce, těší mě jako slunce, okamžitě ta spojení naleznete.
Takže pokud předpokládáme, že se tato rozsáhlejší spojení a koncepty nacházejí také v dalších částech mozku, vznikají tak větší sklony k metaforickému myšlení a tvořivosti u lidí se synestezií.
A proto ten 8krát vyšší výskyt synestezie u básníků, umělců a spisovatelů.
No, je to možná velmi frenologický názor na synestezii.
A poslední ukázka - mám ještě jednu minutu?
(Potlesk)
Dobrá. Předvedu vám, že vy všichni jste synestetikové, ale popíráte to.
Tomuhle říkám marťanská abeceda, stejně jako naše abeceda.
A je A, B je B, C je C.
Různé tvary pro různé hlásky, není to tak?
Zde je abeceda marťanská.
Jedno z nich je Kiki, jiné je Bouba.
Které je Kiki a které je Bouba?
Kdo z vás si myslí, že toto je Kiki a toto je Bouba?
Zvedněte ruku.
Takže tu máme jednoho nebo dva mutanty.
(Smích)
Kolik z vás si myslí, že toto je Bouba a toto Kiki?
Zvedněte ruku.
99 % z vás.
A teď, nikdo z vás není marťan.
Jak jste to dokázali?
Je to proto, že všichni provádíte zkřížený model synestetické abstrakce, což znamená, že říkáte, že to ostré zakřivení -- ki-ki vláskové buňky ve vašem sluchovém kortexu jsou podrážděny -- ki-ki, napodobuje obrazové zakřivení, náhlý lom zubatého tvaru.
Což je velmi významné, protože vidíme, že náš mozek se zabývá primitivním -- vypadá to jako hloupá iluze, ale tyto fotony ve vašem oku vytvářejí tento obraz a vláskové buňky ve vašem uchu provokují zvukový tvar, ale mozek je schopen určit společného jmenovatele.
Je to primitivní forma abstrakce a my nyní víme, že probíhá ve fusiformním závitu mozku, protože když je poškozen, tito lidé ztrácejí schopnost rozlišovat Bouba od Kiki, ale ztrácejí také schopnost používat metafory.
Když se takového člověka zeptáte, třeba -- "není všechno zlato, co se třpytí, co to znamená?" A pacient řekne:
"Takže, pokud je to kovové a lesklé, neznamená, že je to zlato. Musíme napřed určit měrnou hmotnost."
Takže absolutně nechápou význam metafory.
Tato oblast je 8krát větší u vyšších primátů -- zejména u lidí -- než u nižších primátů.
V mozkovém lomeném závitu probíhá něco velmi zajímavého, protože je to křižovatka sluchu, zraku a hmatu a u lidí došlo k jejímu velkému zvětšení.
Myslím, že je to základ všech unikátních lidských schopností jako je abstrakce, metafora a kreativita.
Všechny ty otázky, které filozofové studují po celá tisíciletí, my vědci můžeme začít zkoumat pomocí snímků mozku, studiem pacientů a kladením správných otázek.
Děkuji vám. (Potlesk)
Za tohle se omlouvám.
(Smích) (Potlesk)
Zamyslíme se nad tím, jak bychom účtovali věci.
Když místo pronajmutí naší budovy za 200 000 dolarů jsme si tu budovu koupili za 2 000 000 dolarů.
Jak by se to ukázalo ... z hlediska účetního zisku a z hlediska ekonomického zisku?
Koupíme si naši budovu za 2 000 000 dolarů.
To je tržní hodnota naší budovy na začátku našeho období, na začátku roku 1.
Řekněme, že na konci roku 1 ... Tohle je rok 1.
Třeba do značné míry to je proto, že jsem pužíval budovu, byl v ní velký provoz.
Možná to byla předtím úplně nová budova a teď je to v podstatě... budova sama o sobě opotřebila.
Proto tržní hodnota budovy je nyní 1,9 milionů dolarů.
V podstatě během tohoto roku se hodnota budovy snížila o 100 000 dolarů.
Řekneme, že odpisy jsou 100 000 dolarů.
Všimněte si, že jsem nikomu nezaplatil 100 000 dolarů.
Nebyly to explicitní náklady obětované příležitosti, ale opravdu jsou to náklady obětované příležitosti. Protože těchto 100 000 dolarů jsou náklady obětované příležitosti neprodání budovy před rokem.
Místo toho se budova používala. V podstatě jsem přišel o 100 000 dolarů.
To není všechno, co jsem ztratil.
Také jsem ztratil schopnost investovat tyto 2 miliony dolarů do jiných věcí.
Třeba jsem mohl investovat 2 000 000 dolarů při 5% míře a dostal bych z toho nějaký úrok.
Také mám náklady obětované příležitosti, náklady obětované příležitosti kapitálu, kdy jsem neinvestoval ty 2 000 000 dolarů někde jinde.
Náklady obětované příležitosti kapitálu. Řekněme, že jsem mohl dostat 5% z mých 2 000 000 dolarů. 5% z 2 000 000 je 100 000 dolarů.
Moje náklady obětované příležitosti kapitálu jsou 100 000 dolarů.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že řekneme, že jsem si koupil tu budovu a na konci roku ji prodal.
Potom bych doslova přišel o mých 100 000 dolarů v této transkaci. A ačkoli bych je mohl použít a dostat z nich nějakou hodnotu a ztratil bych dalších 100 000 dolarů tím, že bych ty peníze neinvestoval někam jinam během tohoto období.
Tohle jsou 2 neexplicitní náklady, které se objeví v našich výkazech zisku.
Odpis je něco, co účtují účetní.
Když se podíváte na finance společnosti, uvidíte něco, co se nazývá odpisy.
Což je míra toho, jak... jak svým způsobem spotřebováváte vaše kapitálové statky, jak využíváte vaši budovu, jak využíváte vaše vybavení, jak využíváte vaše auta nebo cokoli jiného, co můžete mít.
Ekonomové jsou velmi přesní, co se týká odpisů.
Říkají, jaká byla tržní hodnota na začátku období, jaká je tržní hodnota na konci, rozdíl je, jak hodně se to opotřebilo.
To je... ve skutečnosti je to skoro přirozenější způsob.
V účetnictví, a nebudu zacházet do detailů, existuje mnoho způsobů, jak něco odepsat.
Můžete být schopni říct:
"Když má ta věc hodnotu 2 000 000 dolarů a když mi vydrží 10 let, mohu odepsat 100 000 dolarů ročně nebo vlastně 200 000 dolarů ročně."
2 000 000 děleno 10 lety.
Existují různé motivy na základě toho, zda jste vlastník firmy, jak odepisujete.
Možná chcete hodně odepisovat pro daňové účely, abyste mohli schovat zisk nebo tak něco.
Pro účel tohoto videa budeme předpokládat, že účetní i ekonomové označí 100 000 dolarů k odpisu, kdybychom si tu budovu koupili.
Předělejme naše 2 finanční výkazy, účetní verzi a ekonomickou verzi.
V účetní verzi...
Překopíruji tohle.
Zkopíruji to sem.
Sem to zkopírují.
Nyní nemáme žádné výdaje na pronájem.
Místo abychom si budovu pronajali, jsme měli úspěch a budovu jsme si koupili.
Zbavím se tohohle.
Naše výdaje na pronájem budou nyní 0. Nyní to bude 0.
Máme odpisy.
Napíšu to jinou barvou.
Máme odpisy 100 000 dolarů.
Nebereme v úvahu náklady obětované příležitosti kapitálu.
Co jsme mohli udělat...
Tohle jsou náklady obětováné příležitosti kapitálu.
Co jsme s těmi 2 000 000 dolary, které jsme použili na nákup budovy, mohli udělat.
Náš zisk před zdaněním, náš účetní zisk před zdaněním, zisk před zdaněním z účetního pohledu bude 50 mínus 200 je 300 mínus dalších... Ujistím se, zda to mám správně.
Mám...
Ve skutečnosti se to zlepšilo, protože můj pronájem byl 200 a nyní mám odpisy jen 100.
Je to 50 mínus 350, to mi dá zisk před zdaněním 150 000 dolarů.
To je protože, jsem si to pronajímal za více a nyní moje odpisy na základě toho, co se stalo s tržní sazbou, se ve skutečnosti změnily méně než by byl můj pronájem.
Ekonomický zisk alespoň na základě toho, jak jsme tady získali ta čísla, ve skutečnosti vyjde neutrální.
Což by měl, protože opravdu ekonomický zisk... jen se snažíme rozhodnout, zda pro nás má smylsl vést podnikání tímto způsobem.
Když se podíváme na ekonomický zisk...
Znovu to zkopíruji.
Zkopíruji jen tuhle část. Zkopírováno.
Možná kdyby se věci opravdu změnily, ať to vlastníme nebo pronajímáme, potom by to říkalo, že to je ekonomičtější způsob, jak to udělat.
Řekněme, že to je rok 2 nebo tohle je znovu rok 1.
Tohle je ekonomický zisk, rok 1.
Naše jídlo je stejné. Naše práce je stejná.
Zmizel náš pronájem.
Zbavím se tohohle.
Zbavím se tohohle pronájmu. Pronájem bude nyní 0.
Nyní naši budovu vlastníme.
Pronájem je 0.
Tohle všechno jsou explicitní náklady.
Jsou to přímé platby peněz někomu jinému.
Nyní se zamyslíme nad našimi implicitními náklady.
Implicitní náklady.
Stále máme stejné implicitní náklady, jako jsme měli zde.
Máme ušlé mzdy.
Mluvili jsme o tom, že jsem třeba lékař a nepracuji jako lékař, abych mohl řídit tuhle restaruaci. Moje ušlá mzda bude 150 000 dolarů.
Ušlé mzdy jsou 150 000 dolarů.
Vlastně si myslím... Ztracené mzdy jsou 150 000 dolarů.
Nyní máme navíc odpisy.
Udělám to fialovou, aby bylo vidět, co je nové. Máme odpisy 100 000 dolarů.
Navíc máme náklady obětované příležitosti kapitálu.
Návratnost, kterou bychom mohli mít z těch 2 000 000 dolarů, které jsme místo toho použili k nákupu budovy.
Nazvu to OCC náklady obětované příležitosti kapitálu. V této situaci to bylo 5% z 2 000 000 dolarů, dalších 100 000 dolarů.
Způsob, jakým jsem zde vypočítal ta čísla, je že jsme neutratili 200 000 za nájem, ale zvýšili jsme naše implicitní náklady tím, že budovu vlastníme o 200 000. Takže to vyšlo stejně.
Dostali jsme to, co předtím záporný ekonomický zisk 100 000 dolarů.
Záporný ekonomický zisk 100 000 dolarů.
Ekonomický zisk.
Tohle je samozřejmě účetní zisk.
Opravdu jsem jen chtěl zdůraznit to, že nezískáte něco zadarmo k ekonomickému zisku, když se rozhodnete koupit místo pronajmout nebo pronajmout versus koupit.
Stále existují způsoby účtování nákladů obětované příležitosti, když děláte některou z těchto akcí.
Hlavní stožár rybářské lodě je uchycen silným lanem, které se táhne od špičky stožáru k palubě.
Pokud je stožár 20 stop vysoký a lano uchyceno 15 stop od jeho paty, jak dlouhé je pak lano?
Namalujme si loď a ujistěme se, že rozumíme tomu, co je paluba, stožár atd.
Nejdříve namaluji loď.
Začnu se žlutou.
Řekněme, že tohle je moje loď.
Tohle je paluba mé lodě.
Takto nějak může má loď vypadat.
Je to plachetnice.
Tady dole je voda.
Teď namalujeme stožár.
A řekněme, že stožár je 20 stop vysoký.
Takže takhle délka je 20 stop.
Tohle tedy drží plachtu.
Můžu to namalovat jako kůl, ať je to jasnější.
Můžu to i vybarvit, když budu chtít.
A teď lano, které je uchyceno 15 stop od paty stožáru. Tady je pata stožáru.
Tohle je paluba.
Lano je uchyceno 15 stop od paty stožáru.
Takže pokud toto je pata stožáru, 15 stop od ní je tady.
To místo si označím.
Vzdálenost je tedy 15 stop.
Lano je uchyceno tady a vede od vrcholu stožáru až k jeho patě.
Takže takhle se táhne lano.
A teď se nás ptají, jak dlouhé je lano?
Je tu pár věcí, jichž si můžete všimnout.
Zabýváme se trojúhelníkem a není to ledajaký trojúhelník.
Předpokládáme, že náš stožár je postavený rovně, svisle, a že paluba je vodorovná. Tohle je tedy pravoúhlý trojúhelník.
Tento úhel je pravý.
Víme, že když známe délky 2 stran pravoúhlého trojúhelníku, umíme spočítat délku 3. strany pravoúhlého trojúhelníku pomocí Pythagotovy věty.
Tato věta říká, že součet druhých mocnin kratších stran pravoúhlého trojúhelníku se rovná druhé mocnině délky nejdelší strany.
Nejdelší strana se jmenuje přepona.
Ve všech případech leží přepona naproti pravému úhlu.
Přepona je vždy tou nejdelší stranou v pravoúhlém trojúhelníku.
V našem případě musíme určit délku přepony.
Už známe délky obou kratších stran.
Pokud vezmeme druhou mocninu 15, což je jedna z kratších stran,
A k tomu připočtu mocninu druhé kratší strany, tedy druhou mocninu 20.
Když říkám kratší stranu, myslím tím kratší v porovnání s přeponou.
Přepona bude vždycky to nejdelší stranou.
Přeponu si označíme zeleně, abychom to měli pěkně barevné.
Součet mocnin se bude rovnat druhé mocnině délky provazu.
Této délce budeme říkat "r". "r" jako "rope", (rope je v angličtině lano). Napíšu to trochu lépe. "r" jako "rope".
Takže 15 na druhou plus 20 na druhou se bude rovnat "r" na druhou.
A kolik je 15 na druhou?
To je 225.
20 na druhou je 400.
A to se bude rovnat "r" na druhou.
Takže 225 plus 400, to je 625.
625 je "r" na druhou.
Teď můžeme odmocnit obě strany rovnice.
A protože mluvíme o délkách, zajímá nás pouze kladné řešení odmocniny.
Vezmu tedy jen kladné řešení odmocnin obou stran této rovnice.
Naše "r" na pravé straně se rovná odmocnině ze 625.
Můžeme si s tím trochu pohrát, pokud chcete.
A pokud jste si někdy hráli s čísly kolem 25, víte, že toto je 25 na druhou.
Takže "r" se rovná druhé odmocnině ze 625, což je 25.
Takže tato vzdálenost, tedy délka lana, je 25 stop.
V čínštině existuje slovo "siang", které popisuje něco, co hezky voní.
Může to být květina, jídlo, cokoliv.
Vždy se ale jedná o pozitivní dojem z věci.
Velmi těžce se to z čínštiny překládá.
Ve fidžijské hindštině máme slovo "talanoa".
Popisuje pocit, který má člověk v pozdních hodinách v pátek večer při klábosení s přáteli.
Není to ale obyčejné klábosení. Je to taková vřelejší a přátelštější verze klábosení. Klábosení o všem, co vás zrovna napadne.
V řečtině máme slovo "meraki".
Znamená opravdu se do něčeho položit a zcela se tomu věnovat.
Nezáleží na tom, jestli se jedná o koníček nebo o práci.
Děláte to prostě proto, že to máte rádi.
Je to jedna z takových těch místních věcí, pro které se mi nikdy nepodařilo najít dobrý překlad.
"Meraki" - vášnivě, s láskou
Vyhledávání Google je neuvěřitelně výkonné.
Umožňuje hledat texty na celém internetu, většinu lidských znalostí, obrázky, knihy, videa.
Uvědomili jsme si ale, že jednu důležitou součást vyhledávání jsme zatím opomíjeli.
Úkolem našich návrhářů bylo dostat k uživatelům informace, které hledali, co nejrychleji a nejelegantněji.
Ale až dosud jsme jim nemohli nabídnout vše, co chtěli vidět. Protože, upřímně, někdy nechtěli zrovna vidět.
S manželkou jsme si pořídili štěně, které má tolik energie, že s ním musíme pětkrát denně ven.
Očichá každou skulinu a štěrbinu, a tak získává informace o svém světě.
Konvergence zrakových, sluchových a čichových vjemů je fenoménem, který už desítky let chtějí naplnit různé sci-fi scénáře.
- S nadšením oznamujeme uvedení Nozder Google Beta, služby, která je vlajkovou lodí čichových technologií a umožňuje uživatelům cítit různé vůně.
V rámci mobilního programu indexování vůní se podařila shromáždit databáze 15 milionů pachobajtů vůní z celého světa.
- Díky elegantní integraci do stávajících znalostních panelů umožňuje tlačítko Čichat služby Nozdry Google Beta plně propojit vyhledávání s jednotlivými vůněmi.
Kombinací fotonů a ultrazvukových vln dovedou Nozdry Google Beta dočasně slučovat molekuly a vytvářet jednotlivé vůně.
Nozdry Google Beta lze používat prakticky na všech počítačích, noteboocích a i většině mobilních zařízení.
V rychle se měnícím světě, v němž žijeme, nemáme vždy čas zastavit se a přivonět si k růžím.
S Nozdrami Google Beta stačí jen kliknout a vůni růží máte pod nosem.
- Když budete chtít vědět: "Jak voní nové auto?" Kdo bude znát odpověď?
Nozdry Google.
- Jak voní duchové?
Nozdry Google.
Jak je cítit vnitřek egyptské hrobky?
Nozdry Google.
Nozdry Google.
Nozdry Google... Beta
Slibuji, že nebudu moc mluvit a že Derek bude hodně hrát, ale myslel jsem, že by zkrátka bylo dobré shrnout, jak se Derek dostal tam, kde je dnes.
Je to úžasné, protože dnes je mnohem větší než já, ale když se narodil, vešel by se vám do dlaně.
Narodil se tři a půl měsíce před termínem a byl to opravdu úžasný boj o přežití.
Potřeboval jsi hodně kyslíku a to mělo vliv na tvůj zrak, Dereku, a také na způsob, jakým vnímáš řeč a jak vnímáš svět.
Ale tím všechno zlé skončilo, protože když ses vrátil domů z porodnice, rozhodla se rodina zaměstnat uznávanou chůvu, která se o tebe měla starat, Dereku, po celou dobu tvého dětství.
A chůva se opravdu skvěle vžila do situace dítěte, které nevidí.
Pro Dereka zvolila hudbu.
A skutečně mu v prvních letech života zpívala, nebo jak tomu říká Derek, švitořila.
A já si myslím, že právě podněty při poslechu jejího hlasu, hodiny a hodiny každý den, ho donutily přemýšlet, možná se v jeho mozku něco probouzelo, nějaký druh hudebního nadání.
Na malé fotce vidíte, jaké pokroky dělal Derek, když byl se svou chůvou.
Další chůvina skvělá myšlenka byla, že by snad mohl dostat něco, na čem by mohl hrát a zajisté to byla ona, kdo přivlekl toto malé piano z půdy. Nikdo si nemyslel, že bude ještě někdy k užitku.
Tvé malé ručce ale nevyhovovalo, Dereku a vlastně jsi do něho mlátil, mlátil tak silně, že si všichni mysleli, že ho rozbiješ.
Ale po několika měsících bušení do piana se najednou vyklubala neskutečná hudba a myslím, že to byl opravdu ten zázračný okamžik Dereku, kdy sis uvědomil, že všechny slyšitelné tóny světa dokážeš zopakovat na klávesách.
To byl opravdu velký objev.
Byl jsi nevidomý a to samozřejmě znamenalo, že ses učil sám.
Derek Paravicini:
Učil jsem se hrát sám.
Určitě ses naučil hrát sám a hraní na piano pro tebe zároveň byla Dereku, spousta úderů klouby, karatistické seky a dokonce jsi trochu hrál i nosem.
A pak chůva udělala další věc, zmáčkla červený knoflík na tom malém kazetovém přehrávači, který tenkrát měli a toto je ta báječná nahrávka Derekova hraní, když mu byly 4 roky.
DP:
"Molly Malone (Srdcovky a slávky)".
AO:
Vlastně to nejsou "Srdcovky a slávky".
Toto je "Anglická venkovská zahrada".
DP:
"Anglická venkovská zahrada".
(Hudba:
"Anglická venkovská zahrada")
AO:
Tak vidíte.
(Potlesk)
Myslím, že je to úžasné.
Víte, to hraje malé dítě, které nevidí, nerozumí příliš světu okolo sebe, nemá v rodině nikoho, kdo by uměl na něco zahrát a přesto se tohle samo naučilo.
A jak vidíte na obrázku, pro tebe to hraní Dereku znamenalo poměrně hodně tělesného pohybu.
Pojďme dál. Derek a já jsme se potkali, když mu byly 4 a půl roku a zpočátku jsem si Dereku myslel, že jsi blázen, abych řekl pravdu. Protože když jsi hrál na piano, vypadalo to, že se snažíš zahrát každičkou notu a taky jsi měl ten drobný zlozvyk, že jsi mě od piana odstrkoval.
Takže jakmile jsem se pokusil přiblížit, byl jsem jemně odstrčen.
Když jsem řekl tvému otci, Nickovi, že bych se tě pokusil učit, nevěděl jsem si rady, jak na to, když se nemůžu přiblížit k pianu.
Ale po nějaké době jsem si řekl, dobrá, prostě tě vezmu a odšoupnu na druhou stranu místnosti. A za 10 sekund, které mi zbývaly, než Derek přiběhl zpátky, jsem stihl rychle něco zahrát, aby se to mohl naučit.
Myslím, že jsi Dereku nakonec souhlasil, že vlastně může být zábava hrát na piano společně.
Tady mě vidíte v raných, předmanželských letech s hnědým vousem a malý Derek se tam soustředí.
Byl jsem si vědom, že se to bude nahrávat, že?
Ok.
(Smích)
Potom, v deseti letech, vzal Derek svět útokem.
Tohle je tvoje fotka, Dereku, jak hraješ v Barbicanu s Britským symfonickým orchestrem.
V podstatě to byla vzrušující jízda, opravdu.
Tenkrát jsi Dereku moc nemluvil, a tak jsme vždycky zažili chvilku napětí, jestli jsi vlastně porozumněl, co se bude hrát a jestli zahraješ správnou skladbu ve správné tónině a trnuli jsme při mnoha dalších věcech.
Ale orchestr byl také ohromen a tisk z celého světa byl uchvácený tvou schopností hrát ty úžasné skladby.
Otázkou bylo, jak to děláš, Dereku?
Snad teď dokážeme publiku ukázat co je za tím, když hraješ.
Myslím, že tou první věcí bylo, že když jsi byl Dereku velmi malý, ve tvých dvou letech byl už tvůj hudební sluch vyspělejší než u většiny dospělých.
A tak kdykoliv jsi uslyšel jakoukoliv notu -- když teď zahraju na libovolnou klávesu -- (Tóny piana) -- věděl jsi okamžitě, která to byla, a byl jsi také schopen ji najít na pianě.
Tomu se říká absolutní sluch. Někteří lidé bezpečně rozpoznají tóny několika bílých kláves uprotřed piana.
(Tóny piana)
Teď vidíte -- jak je Derek muzikální.
(Potlesk)
Ale Dereku, tvůj sluch dokáže mnohem víc.
Když na chvíli odložím mikrofon, a zahraju skupinku not, ti, kteří vidí, poznají, kolik not hraji, ale Derek samozřejmě nevidí nic.
Nejen, že dokážeš říct, kolik je to not, ale jsi schopen je okamžitě přehrát.
Pojďme na to.
(Akordy)
Dobrá, zapomeň na terminologii Dereku.
Úžasné.
Je to schopnost slyšet několik zvuků zároveň, ne jen jednotlivě. Ale když hraje celý orchestr, dokážeš vnímat všechny zahrané noty, a po dlouhých hodinách cvičení, je kdykoliv přehraješ na pianě.
Myslím, že to je základ tvých schopností.
Ale.
Bez techniky je čistý talent k ničemu a naštěstí ses Dereku rozhodl, když už jsme se začali učit, že si necháš poradit a naučíš se, jak se mají správně hrát stupnice.
Například, že palec se v C dur klade spodem.
(Tóny piana)
A tak podobně.
Nakonec ti to šlo tak rychle, že pro tebe věci jako je "Let čmeláka" nebyly žádný problém, že?
DP:
Ne.
AO:
Dobrá.
Ve věku 11 let hrál Derek takové skladby.
DP:
Toto.
(Hudba:
"Let čmeláka")
(Potlesk)
AO:
Dereku, ukloň se.
Výborně.
S nacvičenými stupnicemi jsi Dereku dokázal vpravdě úžasnou věc, dokázal jsi hrát "Let čmeláka" nejen v obvyklé tónině, ale v jakékoliv, kterou ti předehraju. Derek umí transponovat.
Takže když zahraju libovolnou notu, (Tóny piana) dokážeš zahrát "Let čmeláka" v této tónině?
DP:
"Let čmeláka" v této tónině.
(Hudba:
"Let čmeláka")
AO:
Nebo jiná?
Co třeba v G mol?
DP:
G mol.
(Hudba:
"Let čmeláka")
AO:
Výborně.
Dobrá práce Dereku.
Ve tvém mozku je Dereku úžasný hudební počítač, který dokáže okamžitě překalibrovat a přepočítat všechny skladby světa.
Většina pianistů dostane infarkt, když jim řeknete,
"Promiňte, zahrál byste "Let čmeláka" v H mol místo v A mol?" tak, jak jsme to slyšeli.
Vlastně poprvé Dereku, jsi to hrál s orchestrem, připravil sis verzi, kterou jsi měl naučenou, ale orchestr měl hrát jinou verzi.
Během dvouhodinového čekání před zkouškou a před koncertem poslouchal Derek tu druhou verzi, rychle se ji naučil a byl pak schopen ji hrát s orchestrem.
Skvělý chlapík.
Obdivuhodná je i tvoje paměť.
DP: Paměť. Tvoje paměť je opravdu úžasná a na každém našem koncertě samozřejmě vyzýváme publikum, aby se přidalo, a navrhlo skladbu, kterou by si chtělo nechat od Dereka zahrát.
A lidé říkávají:
"To je hodně odvážné, protože co když ji Derek nebude znát?"
"Ne, vůbec to není odvážné, protože, když navrhnete něco, co Derek nezná, budete muset přijít a předzpívat to a on to pak zahraje." (Smích)
Takže se rozmyslete, než navrhnete něco výstředního.
Ale vážně, chtěl by někdo vybrat nějakou skladbu?
DP:
Vyberte skladbu.
Vyberte, vyberte, chtěli byste vybrat?
AO:
Protože je tu docela tma, musíte to zakřičet.
Chcete mě slyšet hrát?
(Publikum:
"Motiv z Paganiniho.")
AO:
Paganini. DP:
"Motiv z Paganiniho".
(Smích) (Hudba: " Motiv z Paganiniho")
(Potlesk)
AO:
Dobrá práce.
Derek jede brzy do L.A. a to je milník, protože to znamená, že Derek a já spolu strávíme dlouhými přelety přes 100 hodin, což je docela zajímavé, že Dereku?
DP:
Moc zajímavé, Adame, ano.
Možná si myslíte, že vydržet se spolu bavit 13 hodin, je dlouhá doba, ale Derek to zvládá bez problémů.
AO:
(Smích)
V Americe pro Dereka zavedli pojem "lidský iPod", což si myslím není vůbec správné, skutečně, protože ty jsi Dereku mnohem víc než nějaký iPod.
Ty jsi úžasný, kreativní hudebník, a myslím, že opravdu nejprokazatelněji to bylo vidět, když jsme jeli do Slovinska a někdo - při delších koncertech chceme, aby se k nám přidali účinkující z publika, a ten člověk tehdy hodně nervózně přišel na pódium.
DP:
Hrál "Hůlky".
AO:
A hrál "Hůlky".
DP:
"Hůlky".
AO:
Nějak takhle. DP:
Takhle.
Ano.
(Tóny piana)
AO:
Měl bych to nechat zahrát Derekova manažera.
Sedí támhle.
DP:
Kdosi hrál "Hůlky" takhle. AO:
Jen ho škádlím.
Začínáme.
(Hudba:
"Hůlky")
DP:
Nech to zahrát Dereka.
AO:
Co si s tím provedl ty, Dereku?
DP:
Improvizoval jsem, Adame.
AO:
Tak tohle je hudebník Derek.
(Hudba: improvizace na téma "Hůlky")
(Potlesk) (Hudba) (Potlesk)
Tleskejte spolu s Derekem.
(Hudba)
(Potlesk)
Lidi z TEDu mě zabijí, ale snad máme trochu času na jeden přídavek.
DP:
Na jeden přídavek.
AO:
Jeden přídavek, ano.
Bude to jeden z Derekových hrdinů.
Skvělý Art Tatum -- DP:
Art Tatum.
AO: -- což byl také nevidomý pianista, a myslím, že stejně jako Derek, považoval celý svět za piano, takže kdykoliv Art Tatum něco hraje, zní to jako by byly v místnosti tři piana.
A tady je Derekova verze Art Tatumovy verze "Chyťte tygra"
DP:
(Hudba: "Chyťte tygra")
(Potlesk)
Hraje: In The Sky With Diamonds od Scalding Lucy Dívám se na úchvatný obraz od Giovanni Belliniho
"Extáze Svatého Františka", ale nevidím anděla, nevidím zlaté paprsky, nevidím všechny ty kulisy božství, které jsem chtěl vidět.
Je normální, že tyto věci nevidíme, jsme roce 1480 italská renesance je v pohybu a její umělci se zajímají o zprostředkování momentů ze života svatých a z biblických příběhů v silně naturalistických detailech.
Takže oproti tomu přímému podání, se zlatými paprsky a svatým Františkem, samozřejmě vidíme použití zcela jiných symbolů.
Vypadá to naprosto přirozeně.
Víme, na co se díváme, ale přitom jde jen o postavu stojící v krajině.
Steven:
Takže divák z 15tého století by byl možná stejně popletený.
Čekal by použití těchto symbolů a tak by byl schopný si je představit, protože na ně byl zvyklý.
Beth: Představujeme si anděla a zlaté paprsky světla, domýšlíme si Božské světlo, sestupující z levého horního rohu, zaplavující svatého Františka.
Jeho tělo je zobrazeno hnědou a zlatou, ale skála, na které stojí je ponořena do stínu, takže vypadá osvíceně uprostřed tohoto stinného prostředí.
Okolí je tak chladné a tak krásné, a on tak vroucí.
To je ten symbol Boží vůle.
Postihuje jeden milion lidí ve Spojených státech
Méně než polovina lékařů v této zemi zná jméno této nemoci.
Nevím o jiné další nemoci, jako je tahle.
Je to pravděpodobně nejbláznivější příběh, jaký jsem kdy v životě slyšela.
Měl to být ten nejšťastnější moment mého života.
Byla jsem zasnoubená s láskou mého života.
Studovala jsem doktorát na Harvardu.
A pak...
BUM! Dostala jsem čtyřicítky horečky, které trvaly 10 dní.
Doktor mi řekl:
"Všechno to, co cítíte, je ve vaší hlavě."
Ztratila jsem vědomí.
Když jsem se probrala, nemohla jsem přečíst ani slovo.
Úplně jsem zmizel a nikdo nevěděl proč.
A já sám jsem byl jeden z lidí, kteří o tom neměli ani ponětí.
Kromě lékařů nikdo nepochyboval o tom, že jsem opravdu nemocná.
Je to příběh, který musíte vidět, abyste mu uvěřili.
Jste stále unaveni?
Unaveni.
Stále unaveni.
Prostě jsem stále spala.
Proč jsem stále tak zatraceně unavený?
Chronický únavový syndrom.
Chronický únavový syndrom. Chronický únavový syndrom.
Chronická únava.
Chronický únavový syndrom?
Ne, to tak přece nemůže být správně.
Na to jsi příliš nemocná.
Zdravíme vás.
Jmenuji se Jennifer Brea.
Já jsem Kiran Chitanvis.
A tohle je naše kampaň Kickstarter na film Canary In A Coal Mine ("Kanárek v uhelném dole"), film, který nahlíží do životů lidí, kteří žijí s jednou z nejméně pochopených nemocí na světě - myalgickou encefalomyelitidou
Je to nemoc, kterou trpí jen část lidí, kteří každý rok dostanou diagnózu chronický únavový syndrom.
Kdybych před třemi lety neonemocněla s ME, nikdy bych neuvěřila, že takový příběh je možný.
Abychom mohly natočit tento film, potřebujeme vaši pomoc. Podívejte se.
Byla jsem s přáteli v čínské restauraci a když mi přinesli účet, tak jsem se nebyla schopná podepsat.
Můj mozek hořel.
Řekl mi, že jsem možná pod vlivem stresu, nebo mám depresi, nebo jsem smutná, nebo to úplně nejnepravděpodobnější, že chci být nemocná.
My lékaři jsme nejvíce arogantní ze všech profesí.
Mám zde řešení, dámy a pánové. Na všechno, co vás trápí!
Když přijdou k lékaři muži, tak jim není řečeno, aby si změnili barvu vlasů a že se tím budou cítit lépe.
Víte, kdybyste si našel mladší ženu, hned byste se cítil lépe.
Musí se trvat na tom, že je to fyzická nemoc, že to není psychiatrická nemoc.
Je to forma získaného selhání imunity.
Když se podíváte do historie, najdete nemoci velmi podobné této nazývané mnoha různými jmény.
Toxiny se mohou zákeřně vplížit do všech stránek našeho života a skolit určité lidi, kteří by byli jinak odolní vůči infekcím.
Závažnost této nemoci je stejná jako u městnavého selhání srdce.
Myslíme si, že je u ní velmi, velmi pravděpodobně nějaký infekční činitel.
Byla to jenom skupina lidí, komise, kterou CDC dalo dohromady, která přišla s tímto naprosto úděsným jménem - chronický únavový syndrom.
Byla jsem frustrovaná a normálně bych si psala deník, abych mohla zpracovat své zkušenosti, ale ztratila jsem schopnost psát a proto jsem začala natáčet tyto video-deníky, a byl to vlastně takový můj osobní prostor, kde jsem zpracovávala to, co jsem cítila a částečně se vyrovnávala s hněvem ohledně toho, že nikdo neví, co se se mnou děje, že nikdo pro mě nemá léčbu a že všechno, co mám ráda, a na čem mi záleží, mi proklouzává mezi prsty.
Možná si říkáte, že když se opravdu nemůžu postavit, proč natáčím tento film?
Je to v podstatě proto, že si myslím, že by tohle někdo měl vidět.
Když jsem si toho zjišťovala víc a víc, zjistila jsem, že moje příznaky mají strukturu a že existují miliony lidí po celém světě, kteří mají mojí nemoc.
Sdílela jsem svůj příběh na Facebooku - staří přátelé z univerzity a ze střední školy se začali najednou objevovat a sdíleli své příběhy.
Nemají ME, ale mají jiná chronická onemocnění, autoimunitní nemoci a začala jsem si uvědomovat, víte, že je to vlastně obecný příběh.
Naším přístupem k natáčení tohoto filmu je dát divákům opravdu osobní náhled do životů lidí s touto nemocí.
Čeho opravdu chceme dosáhnout je, aby se diváci stali součástí filmu a aby lidé cítili poprvé, jaké to je žít s touto zničující nemocí.
Lidé, kteří ve filmu jsou, se hodně sami filmují a to opravdu dává hluboký náhled do jejich života a to je něco, co by nebylo možné, kdybychom přivedli filmaře k někomu domů.
Nabrat si takový projekt jako je tento film, je úplně šílené.
Je složité cestovat - pokaždé, když jedeme do New Yorku, vzdáleného jen hodinu cesty z Princetonu, musíme sbalit všechno moje jídlo.
Je to jako bychom měli víc vybavení na péči o mě než filmařského vybavení, když balíme do auta věci pro natáčení.
U většiny filmování vede rozhovory z jiné místnosti a provádí je přes Skype dálkově.
Mohu dělat rozhovory s lidmi, ať už jsem ve vedlejší místnosti, nebo doma v posteli, víte - je to jako tým filmařů filmujících na druhém konci světa.
Navíc existuje několik nových technologií, které vyzkoušíme.
Máme nějaké způsoby.
Máme několik triků.
Diagnóza ME je vlastně v pozici, kde například epilepsie nebo roztroušená skleróza byla před sto nebo dokonce i před třiceti lety.
A u kolika dalších nemocí se tohle stane, pokud se náš přístup nezmění?
16 milionů dolarů se dává na plešatost u mužů a my máme 3 miliony dolarů na chronický únavový syndrom.
Víte, můj manžel se mě zeptal:
"Jen, na čem ti záleží víc - na tvém zdraví nebo na tomto filmu?
Není v žádném případě možné, abychom se sešli do nákupního centra a ukázali tam, jaké množství nás je.
Nemůžeme dojít dokonce ani k poštovní schránce." (smích)
Ačkoli si často myslíme, že tomu, s čím zápasíme, nikdo jiný neporozumí, faktem je, že všichni z nás máme zkušenost s tím, že jsme se setkali s překážkou, která se zdá nepřekonatelná.
Existovala budoucnost, kterou jsme každý den považovali za samozřejmost a nikdy jste o ní sami k sobě nemluvili, a přesto stále existovala a když onemocníte nemocí, která nemá konec, sebere vám to představu vaší budoucnosti.
Když se nacházíme v tom momentě, kdy se všechno změní, jak zareagujeme?
Když jsem onemocněla, staral se o mě.
Radši bych tě celý život nosil, než bych dopustil, aby se ti něco stalo.
Víte, stále jsme si říkali - neztrácejme naději, nikdy nevíme, co je za rohem.
Všechno se může změnit.
Mám takovou víru, že když si budu číst spoustu vědeckých studií a budu na sobě dělat hodně pokusů, tak se mi podaří tuto nemoc obrátit.
Věříme v tento příběh a budeme dělat vše pro to, aby se tento film natočil.
Ano, rády bychom doufaly, že nás budou brát stejně vážně jako plešatost u mužů, ale neočekávám žádné zázraky.
Nikdo nemůže slíbit uzdravení, ale jeden z velmi důležitých kroků k dosažení tohoto cíle je zviditelnění se.
Jsou věci, které by se mohly dělat již dnes a které by zlepšily život pacientů s ME.
Zviditelnění se by znamenalo více výzkumu.
Znamenalo by to, nemuset čekat pět let na diagnózu.
Zviditelnění se by znamenalo, že lékaři by vám nedávali rady, které by vás poškodili.
Zviditelnění se by znamenalo, že lidé s ME by už nebyli nuceně hospitalizováni, protože jejich lékař nikdy neslyšel o jejich nemoci.
Momentálně jsme pro většinu světa neviditelní.
Potřebujeme 50 tisíc dolarů, abychom mohly dokončit produkci filmu a mít film, na který bychom byly opravdu pyšné, ale abychom mohly vytvořit, film, o kterém sníme, to je pouze začátek.
A budeme potřebovat hodně pomoci, abychom to dokázaly.
Kickstarter je kampaň typu "všechno-nebo-nic" a pokud nedosáhneme našeho finančního cíle, tak nedostaneme žádné z finančních prostředků, které byly získány.
Do dnešního dne jsme nafilmovali zhruba týden filmu a představte si, co bychom mohly dokázat s financemi na natočení čtyř týdnů, šesti týdnů a filmovat nejen v oblasti New Jersey a New York, ale také po celém světě.
Chtěly bychom, aby tento film měl tak velký dosah, že bych mohla přistoupit ke komukoliv na ulici a říct: Jmenuji se Jen a mám myalgickou encefalomyelitidu" a on by opravdu věděl, co to zatraceně je.
Běžte na naší stránku na Kickstarteru, podívejte se na ten odkaz a přispějte k tomuto filmu.
Můžete nás také následovat na Twitteru nebo Facebooku . nebo alespoň přepošlete buď odkaz na Kickstarter, Facebook nebo Twitter nebo nejlépe na všechno. Nebo na všechno!!!
Nejdůležitější způsob, jakým nám můžete pomoci, je . rozšiřováním informací a dále se můžete podívat na ostatní naše videa a na hezké dary od spisovatelů a výtvarníků, kteří také žijí s ME.
Připojte se k nám a k našemu poslání ukázat pravdivou tvář této nemoci, která je tak nepochopená.
Většina z nás se podívá kolem sebe a vidí toho velmi málo, ale přesto máme schopnost vidět nekonečnost v těch nejmenších věcech.
Je to náš život a každý den jsme za něj tak vděční.
A navíc se učíme ze všeho, co přežijeme.
Povězme si, jak přesně se kyslík a oxid uhličitý dostávají do a z našich plic.
Toto jsou plicní sklípky (alveoly) v plících.
To je ta nejposlednější komůrka dýchací soustavy, kde se vzduch setkává s krevním oběhem.
Tohle dole je céva.
Kyslík se přesune z alveolu do cévy.
Ten pak jde z cévy do malé buňky - červené krvinky.
Toto je moje červená krvinka (erytrocyt).
Je připravena na první dodávku kyslíku, a tak nakládá nějaký kyslík, který se dovnitř erytrocytu dostane difuzí.
Tak se tedy dostane dovnitř.
Kyslík se tedy dostal do erytrocytu. Kam si myslíte, že bude putovat nejdříve?
Toto je erytrocyt, červená krvinka. Občas ho označujeme jako sáček hemoglobinu. Obsahuje miliony a miliony bílkovin hemoglobinu.
Toto je náš hemoglobin.
Má čtyři části.
Každá může navázat kyslík.
Protein hemoglobin se často označuje zkratkou Hb.
Kyslík doslova skočí do jednoho z těchto hemoglobinů a naváže se přímo tady.
Zpočátku je to trošku složité, protože kyslíku se moc nezamlouvá vázání na hemoglobin.
Ale jakmile se jeden kyslík naváže, další se naváže také.
A pro třetí to bude ještě jednodušší, protože každý kyslík vlastně mění konformaci, tedy tvar hemoglobinu.
Takže každý následující kyslík se navazuje snáz.
Říkáme tomu kooperativnost.
To slovo souvisí s kooperací, tedy spoluprací.
Jednoduchý způsob, jak si kooperativnost představit (alespoň já si ji tak představuji), je situace, kdy si na večírku radši přisednete ke stolu, kde již dva nebo tři přátelé sedí.
Když si to představíte jako stůl se čtyřmi židlemi.
Je to lepší, než být první, kdo si ke stolu sám sedne.
Takže rádi sedíme s přáteli a kyslík je přátelská molekula, takže si ráda přisedne nebo naváže tam, kde jsou již další kyslíky navázány.
Na základě tohoto diagramu, který jsem nakreslil, jaké jsou dva hlavní způsoby přenosu kyslíku v krvi?
Jednak navázáním kyslíku na hemoglobin.
To jest HbO2. Hb je hemoglobin.
O2 kyslík.
A tato molekula, nebo tento enzym, už vlastně není hemoglobin.
Je to oxyhemoglobin.
Tak se to jmenuje.
A další způsob, kterým je kyslík rozváděn, je fakt, že část toho kyslíku, a já to tu vlastně naznačil, je rozpuštěný kyslík v plazmě.
Takže část kyslíku se vlastně rozpouští přímo v plazmě a spolu s ní se rozvádí po těle.
Ale většina, drtivá většina, bude přenášena díky vazbám na hemoglobin.
Takže jen malá část je rozpuštěna v plazmě.
Většina je vázána na hemoglobin.
Takže tato krvinka vyrazí na cestu.
Řekněme, že dopraví kyslík třeba sem.
A tady máme buňku tkáně.
Samozřejmě netušíme, kam zrovna dneska půjde.
Ale jde kamkoliv, kam jí odnese krev.
Řekněme, že jí čeká cesta do vašeho stehna.
Tato stehenní buňka vytvořila oxid uhličitý.
Lidé si často myslí, že oxid uhličitý se tvoří jen když svaly pracují.
Ale i když spíte, i když děláte cokoliv, vždycky se tvoří oxid uhličitý, protože vždycky probíhá buněčné dýchání.
Takže tato červená krvinka byla přenesena do kapiláry přímo vedle této stehenní buňky.
Máme takovou situaci, kdy nějaký oxid uhličitý se takhle difunduje do červené krvinky.
Co se stane, jakmile se tam dostane?
Nakreslím zvětšenou verzi krvinky, abyste lépe viděli, co se děje.
Jsme ve stehně.
Aby tento děj proběhl, musí být splněny dvě podmínky.
První je, že ve svalu velké množství oxidu uhličitého, neboli vysoký parciální tlak CO2.
Ten se rozpustí v krvi.
Druhá je, že ve tkáni je málo kyslíku.
Zaměřme se na ten druhý bod.
Když ve tkáni není příliš kyslíku, a my víme, že se hemoglobin neustále navazuje na molekuly kyslíku, pak se zase uvolňuje a navazuje na nové. Čili je to dynamický proces,
Takže když v okolí není mnoho kyslíku, tyto navázané molekuly kyslíku se uvolní, tak jako vždycky v tomto dynamickém ději.
Kromě toho, že nové molekuly se nenavážou, protože v okolí je tak málo kyslíku, že méně a méně kyslíku je volného, schopného naskočit, tedy navázat se na hemoglobin.
Takže vám kyslík doslova vyskočí z hemoglobinu. Jednoduše proto, že parciální tlak kyslíku v okolí je nízký.
Takže jeden důvod pro přesun kyslíku do buňky je nízký pO2.
To je jeden důvod a já vám ukážu další, proto píšu důvody, pro přesun kyslíku.
Takže jeden z nich je prostě nedostatek kyslíku v té oblasti.
Druhý důvod má co do činění s oxidem uhličitým samotným.
Sledujme, co se stane s oxidem uhličitým poté, co se dostane do červené krvinky.
Toto je první molekula oxidu uhličitého, ta se potká s vodou.
Pamatujte, že v krvince je spousta vody. Voda je vlastně všude v krvi.
Vlastně celá krev je zejména z vody.
Takže není tak těžké si představit, že by se molekula vody mohla setkat s molekulou CO2.
V krvi je eznym, který se jmenuje karbonát-anhydrasa.
Ta spojuje vodu a oxid uhličitý za vzniku kyseliny uhličité, kterou označujeme jako H2CO3.
Je-li to kyselina, zkusme si vzpomenout, co kyseliny dělají.
Kyseliny odštěpují proton.
Takže se z H2CO3 stane HCO3(-) a odštěpí proton H(+).
Všimněte si, že teď jsou hydrogenuhličitan i proton na této straně. A ten hydrogenuhličitan se uplatní venku.
Hydrogenuhličitan opustí buňku.
A proton potká jeden z těch oxyhemoglobinů.
Najde oxyhemoglobin, uvědomte si, že jich jsou všude okolo miliony, a naváže se na hemoglobin, čímž přímo vyrazí kyslík
Takže se naváže na hemoglobin a kyslík se vyloučí.
To je zajímavé, protože to je druhý důvod, proč se kyslík uvolňuje ve tkáních.
A tak protony soutěží s kyslíky o vazby v hemoglobinu.
Takže soutěží o hemoglobin.
Teď jsem řekl, že s oxidem uhličitým se může stát ještě něco jiného.
Ukázalo se, že oxid uhličitý si vlastně občas sám najde oxyhemoglobin.
Znovu si uvědomte, že jich tu jsou miliony.
Tak si jeden najde a provede to samé.
Řekne:
"Hele, ty hemoglobine, proč se prostě nesvážeš se mno a nezbavíš se toho kyslíku?"
Takže taky soutěží s kyslíkem.
Máte tedy několik soutěží s protony, několik s oxidem uhličitým, a když se oxid uhličitý skutečně naváže, zajímavé je, že to vyrobí proton.
Hádejte, co se stane!
Ten proton může vyrazit a zase soutěžit sám za sebe.
Může soutěžit s oxyhemoglobinem a pokusit se vyrazit další kyslík.
Tento systém je skutečně zajímavý, protože teď máme už několik důvodů pro přenos kyslíku do tkání.
Máme soutěživé protony, soutěživý oxid uhličitý, ti všichni soutěží s kyslíkem... To už je panečku soutěž.
A samozřejmě máte ještě ten jednoduchý fakt, že v okolí není moc kyslíku.
To jsou důvody pro přenos kyslíku.
Takže v tuto chvíli máte kyslík, který je dopraven do buněk.
A ty molekuly hemoglobinu jsou pořád v našich krvinkách.
A tyto na tyto molekuly hemoglobinu se navázaly různé věci.
Nejsou tudíž již vázány kyslíkem, a tak jim už nemůžeme říkat oxyhemoglobin.
Místo toho mají protony, jako tady, nebo mohou mít na sobě nějaké COO(-).
Já to vlastně udělám původní oranžovou barvou.
V zásadě mají dvě různé věci, které mohou navázat.
A výsledek toho všeho je, že kyslík byl úspěšně předána náš systém zatím vypadá dobře.
Ale podívejme se na to z druhé strany. Zeptám se: "Jak přenášíme oxid uhličitý ze stehna zpět do plic?"
Bude to opačně než ve stehně.
Místo stehno napíšu plíce.Takže nyní se naše krev dostala zpět do plic.
Otázka je, kolik oxidu uhličitého vzala s sebou?
A v jakých různých formách přichází?
Máme několik situací.
Máme tu vysoké množství kyslíku a málo oxidu uhličitého.
Čili je to přesně opačně než ve stehně
Když krev opouští stehno směrem k plicím, co má s sebou?
No, má hned několik věcí.
Jednou je hemoglobin, na nějž je vázán oxid uhličitý. Tomu se říká karbaminohemoglobin.
Také má protony, které jsou navázány na hemoglobin.
Tedy samy protony jsou připojeny k hemoglobinu.
A vzpomeňme si, že každému protonu připojenému k hemoglobinu odpovídá také hydrogenuhličitan rozpuštěný v plazmě.
Poměr těchto částic je 1 : 1.
Máte tedy spoustu hydrogenuhličitanů v plazmě.
Dám to do závorky jen abychom to nezapomněli.
A nakonec, co ještě je v krvi?
Máme nějaký oxid uhličitý, který se rozpustil přímo do plazmy.
Je to podobné jako s kyslíkem, kdy jsme měli část kyslíku rozpuštěnou přímo v plazmě.
A tohle všechno putuje zpět do plic.
A co se stane?
To už dáme dohromady.
Jednak máme v okolí dost kyslíku.
Dost kyslíku v plicní tkáni.
Ten se difunduje do buňky.
Přesune se do buňky.
Kyslík, protože je ho tu tolik, se pokusí navázat na hemoglobin.
Pokusí se najít své místečko.
A když ho najde, proběhne pravý opak rovnice toho, co jsme tu měli před tím.
Nyní máme spoustu kyslíku tady, spoustu kyslíku tady. A protože to jsou vratné reakce, jednoduše přesuneme celou rovnici doleva.
Čili nyní máme spoustu kyslíku, který přirozeně soutěží zase o ten hemoglobin.
Vzpomeňme na situaci, kdy se naopak protony snažili sebrat hemoglobin kyslíku.
A tak kyslík vrací úder.
Říká:
"Seberu si ten hemoglobin hezky zpátky!"
Máme ten proton, který zůstal sám, a na této straně máme CO2, který zůstal sám.
A teď se stane několik zajímavých věcí.
Snad se moc nezakecám.
Jaké jsou důvody pro přesun oxidu uhličitého?
Jak se přesune zpátky do plic?
Za prvé to nejzjevnější. Řekli jsme si, že v plicích je málo oxidu uhličitého.
Jednoduše, když máme málo oxidu uhličitého v okolí, jakýkoliv oxid tady se difunduje do alveol.
Cokoliv je v červené krvince se difunduje sem jen proto,že v okolí není dostatek oxidu uhličitého.
Takže místo přenosu do krvinky se to teď difunduje ven.
Druhý důvod, a to je zajímavější, je, že kyslík zase soutěží s protony a oxidem uhličitým o hemoglobin
A to je co jsme popsali tady dole rovnicí.
Čili se jednoduše přeměňuje zase na oxyhemoglobin.
To je první věc, to jsme tu již popsali.
Nakreslili jsme kyslík navzaný na hemoglobin.
To znamená, že oxid uhličitý se odštěpil, protony se odštěpily a jsou zpátky uvnitř buňky.
Takže kdybyste byli oxidem uhličitým, difundovali byste zpátky do alveolů.
Ale představte si že byste byli protonem, který právě opustil hemoglobin, protože ho vyrazil kyslík.
A pak se tenhle malý hydrogenuhličitan vrátí dovnitř buňky a spojí se s protonem. Ti dva vytvoří - uhodli jste - H2CO3.
Vzpomeňte si, že to je také vratné.
Takže znovu vytvoří kyselinu uhličitou.
A ukáže se, že se můžete dostat z H2CO3 sem také pomocí karbonát-anhydrasy.
Tak v zásadě projdete celou touhle reakcí pozpátku a můžete vidět, že jsme vyrobili další oxid uhličitý.
Ještě jednou. Máme hydrogenuhličitan rozpuštěný v plazmě, jen tak tam polehává a čeká.
A jak jen nějaký proton vyskočí z hemoglobinu, spojí se s ním a vytvoří CO2.
Máme tedy CO2 z hydrogenuhličitanu, CO2 z karbaminohemoglobinu, a také CO2 rozpuštěné v plazmě.
Tři různé způsoby návratu oxidu uhličitého zpět.
Jakmile se oxid uhličitý dostane do plic, přenese se přímo do alveol díky difuznímu gradientu, protože v plicích je zatraceně málo CO2.
A ze všech možností, ta nejdůležitější cesta oxidu uhličitého je tahle, ta prostřední, v níž se protony navážou na hemoglobin a všechny hydrogenuhličitany jsou rozpuštěny v plazmě.
Této jedné byste měli věnovat největší pozornost.
Často se mě ptají, jaký je rozdíl mezi mou prací a prací typického dlouhodobého strategického plánovače z Pentagonu.
Rád bych vám nabídnul odpověď, co oni zpravidla dělají je, že přemýšlejí o budoucnosti válek v kontextu války.
Já jsem strávil svých 15 let v tomto oboru -- a to jsem pochopil až téměř po 14 letech -- tím, že přemýšlím o budoucnosti válek v kontextu všeho ostatního.
Takže mám sklon zaměřit se na scénu mezi válkou a mírem.
Materiály, které vám ukážu, jsou jedním z nápadů pro knihu. Dobrá, spousta nápadů.
Tohle mě právě teď vytáhlo kolem světa jednat s cizími armádami, vyslechnout jejich názory.
Materiál je výsledek dvou let mé práce pro ministerstvo obrany. přemýšlení o základní národní strategii Spojených Států.
Představím problém a pokusím se dát odpověď.
Zde je můj oblíbený stupidní koncept z Pentagonu, vzor 1990, teorie anti-přístupu, zamezení vstupu asymetrických strategií.
Proč tomu tak říkáme?
Snad proto, aby se seřadila všechna ta áčka. (v originálu)
Je to žargon k tomuto, pokud Spojené Státy s někým bojují, my jsme ohromní, oni jsou malincí.
A pokud nás zkusí napadnout tradičním, přímým způsobem my je nakopeme do prdele, což je důvod toho, proč už to nezkoušejí.
Potkal jsem posledního generála letectva, jenž skutečně sestřelil nepřátelské letadlo v souboji.
Teď je z něj jednohvězdičkový generál.
Tak moc jsme vzdáleni od střetu leteckých sil od sil ochotných vzlétnout proti našim.
A tato předimenzovaná kapacita vytváří problémy -- Bílý dům jim říká "katastrofické úspěchy."
(Smích)
A my se snažíme tohle pochopit, protože je to úžasná kapacita. a otázka je, k čemu je to dobré?
OK?
Teorie anti-přístupu, zakázaných lokalit asymetrických strategií -- je žargon,kterým to prodáváme Kongresu, protože pokud jim řekneme, že jsme schopni někoho nakopat, pak nám nekoupí všechny krámy, které chceme.
Ale když řekneme říkáme, anti-lokální, anti-přístup asymetrických strategií, a jejich oči se zamží a všechno sežerou.
(Smích)
A řeknou, a můžete to postavit v mém okrese?
(Smích) (Potlesk)
Zde je moje parodie a nebude jediná.
Mluvme o válečném prostoru, řekněme, Taiwanské úžiny 2025.
Mluvme o nepříteli, usazeném v tom válečném prostoru. řekněme, třeba "Milion plavců."
(Smích)
Spojené Státy musí k tomuto bojovému prostoru nastoupí bez prodlení.
A tak nahodí anti-přístup, lokálně-zakázané asymetrické strategie.
Banánová slupka na rozjezdové dráze.
(Smích)
Trojské koně v našich počítačových sítích odkryjí všechny naše Achillovy paty.
Prohlásíme, Číno, je to tvoje.
Prométheovský přístup, převážně z geografická definice, soustředění takřka výhradně na začátek konfliktu.
Nasazujeme tým prvního poločasu v lize jenž trvá na skórování až do konce hry.
To je ten problém.
Dokážeme uhrát lepší skóre proti komukoli, a poté si nechat nakopat naše zadky v druhé půli -- čemu oni říkají "válčení čtvrté generace."
Já bych to popsal jinak.
Neexistuje válečná oblast, které by armáda USA neměla přístup.
Říkali, že nezvládneme Afghánistán. Zvládli jsme to snadno.
Říkali, že nezvládneme Irák.
Dokázali jsme to se 150 bojovými ztrátami za 6 týdnů.
Bylo to tak rychlé, že jsme nebyli připraveni na jejich kolaps.
Není nikoho, koho bychom nedokázali porazit.
Otázkou je, co s takovou silou?
Takže nemáme problém s přístupem do válečné oblasti.
Co je těžko přístupné, je přechodový prostor který musí přirozeně následovat a vytvářet mírový prostor, jenž nám umožňuje jít dál.
Problém je, že ministerstvo obrany tadyhle z vás vytluče duši.
Za ministerstvo zahraničí tamhle říká,
"Do toho, chlapče, já vím, že to zvládneš."
A ta ubohá země utíká od propasti, udělá to z grotesk (nožičky jak kolečka) a spadne tam.
(Smích)
Není to o zdrcující síle, ale o úměrné síle.
Je to o ne-smrtících technologiích, protože pokud vystřelíte skutečnou munici do davu demonstrujících žen a dětí, ztratíte přátele velice rychle.
Nejde o to ukázat sílu, ale o síle vydržet, která je uznávána místními.
S kým se spojíte v tomto přechodovém prostoru?
Musíte si vytvořit interní partnery a spojit se s koaličními partnery.
Požádali jsme Indy o 17.000 vojáků.
Znám jejich vrchní velitele, chtěli nám je poskytnout.
Ale oni nám řekli, ale víte co?: v tom přechodovém prostoru je moc šéfů a málo dělníků.
Nemyslíme, že se vám to podaří.
Nedáme Vám 17.000 vojáků aby byli kanon-fodder.
Požádali jsme Rusy o 40.000.
Řekli ne.
V srpnu jsem řekl v Číně,
"Měli byste uvolnit 50.000 vojáků pro mírové síly v Iráku.
Je to vaše ropa, ne naše."
Což je pravda.
Je to jejich ropa.
A Číňané mi řekli, "Dr. Barnete, máte úplnou pravdu.
V dokonalém světě tam budeme mít 50.000.
Svět však není dokonalý, a vaše administrativa nás k dokonalosti nepřibližuje"
Máme potíže využít vaše výdobytky.
Měli jsme kliku, opravdu, ve výběru.
Čelíme různým protivníkům napříč těmto třem.
A je čas začít s uznáním, že nelze chtít po těch samých 19-ti letých udělali všechno, den po dni.
To by bylo zkrátka zatraceně těžké.
Máme jedinečnou schopnost vést válku.
To ostatní nám nejde tak dobře.
Po pravdě, děláme to lépe než ostatní ale furt s tím blbneme.
Máme skvělé Ministerstvo obrany.
Nemáme Ministra všeho ostatního.
Protože, pokud bychom ho měli, ten chlapík by stál před Senátem, stále ještě popotahován za Abů Ghraib.
Problém je, že ho nemáme.
Není tu žádné Ministerstvo všeho ostatního.
Myslím, že máme jedinečnou kapacitu k vedení války.
Nazývám je "Leviathanské síly."
Co potřebujeme, je vytvořit síly pro všechno ostatní, říkám jim "administrátoři systémů (sys-admins)."
Co si myslím, že to skutečně reprezentuje, je nedostatek pravidel, od A až po Zet, pro svět jako celek pro zacházeni s politicky zhroucenými státy.
Máme pravidla pro zacházení s ekonomicky zhroucenými státy.
Je to MMF bankrotový plán suverénních států, že ano?
A kdykoli jej užíváme, tak se pohádáme.
Argentina si tím právě prošla, porušila mnoho pravidel.
Dostali se až na samé dno, a my říkáme, nebojte se toho.
Je to transparentní, jistá dávka jistoty, poskytuje zdání nenulového výstupu.
Tohle však nemáme pro politicky kolabující státy o nichž by si každý upřímně přál aby zmizely.
Na Saddáma, Mugabeho, Kim Jong-Ila -- takové, co zabili sta tisíce nebo milióny lidí.
Tak jako zatím 250 000 mrtvých v Súdánu.
Jak by ten systém od A do Z měl vypadat?
Budu rozeznávat mezi tím, čemu já říkám první poločas a druhý poločas.
A nazvěme tuto červenou čáru, co já vím, "mise splněna."
(Smích) (Potlesk)
Co to tu máme jako scénu. na začátku tohoto systému, to je Rada bezpečnosti OSN jako grand porota.
Co oni zmůžou?
Mohou zažalovat váš zadek.
Mohou o něm debatovat, mohou to napsat na kus papíru, ten dát do obálky a obálku vám poslat.
A vyzývají, velmi zřetelně formou, "prosím, nechte toho."
(Smích)
Tak dostanete ty čtyři milióny mrtvých ve střední Africe od roku 1990.
A taky 250 000 mrtvých v Súdánu za posledních 15 měsíců.
Každý bude muset se jednou zodpovídat svým vnoučatům co jste dělali proti holocaustu v Africe?
A je na vás abyste měli odpověď.
My nemáme nic, co proměnili naši vůli v akci. Co máme, to je leviathanský oddíl, poskytnutý Amerikou, jež řekne,
"Mám toho chlapíka sejmout?
Já ho tedy sejmu.
Udělám to v úterý.
Bude to stát 20 miliard dolarů."
(Smích)
Ale tady je ten problém.
Jakmile už nenajdu někoho dalšího, koho bych vybombardoval, tak opouští scénu.
Říká se tomu Powellova doktrína.
Na druhém konci máme Mezinárodní soudní dvůr.
Ti je rádi postaví před soud.
Zrovna dostali Miloševiče.
Co postrádáme?
Funkční exekutivu, která převede přání v akci.
Protože ji nemáme, pokaždé kdy máme takový úkol musíme si z toho udělat akutní hrozbu.
Neměli jsme čelit akutní hrozbě od kubánské krize 1962.
Ale užíváme však jazyk z té minulé doby abychom sami sebe vylekali k akci protože jsme demokracie a od ní se to čeká.
A když to nevyjde, křičíme, "pistole, má pistoli!" zrovna když tam vpadneme.
(Smích)
A pak prohlédneme mrtvolu najdeme něco jako zapalovač a řekneme,
"Proboha!, no jo, byla tma."
(Smích)
Francie, dala by ses do toho?
Francie říká, "Ne, ale až to proběhne, ráda vás zkritizuji."
To, co potřebujeme je funkční síla, čemuž já říkám Sys admin síla.
Měli bychom mít 250 000 příslušníků, co napochodují do Iráku v patách onoho Leviathana, uhánějících k Bagdádu.
Co bude pak?
Žádné rabování, žádné mizení armády, žádné mizení zbraní, munice, žádný Muqtada al-Sadr -- dáme mu do zubů -- žádná rebelie.
Promluvte s kýmkoli, kdo tam byl v prvních šesti měsících.
Měli jsme 6 měsíců na to, všimnout si toho a dokončit tu práci, a my jsme se 6 měsíců jen tak poflakovali.
Oni se pak obrátili proti nám.
Proč?
Zkrátka nás měli po krk.
Viděli, co jsme udělali Saddámovi.
Řekli, "Jste tak silní, že můžete zachránit tuto zemi.
Jste Amerika."
Co potřebujeme, je mezinárodní rekonstrukční fond. Sebastian Mallaby, Washington Post, skvělý nápad.
Modelované podle MMF.
Místo abychom při každé události dělali sbírku.
Kde najdeme takového chlápka?
Jednoduše, G20.
Projděte si jejich agendu od 9/11. (tedy 11. září).
Bezpečnost především.
A oni budou rozhodnout, jak utratit peníze. Stejně jako na MMF.
Vaše hlasovací právo závisí na tom, kolik peněz dáváte do banku.
Zde je můj úkol pro Ministerstvo obrany.
Musíte tyto jednotky vytvořit, musíte je tam poslat, musíte sledovat koaliční partnery, zaznamenat každý úspěch.
Tak ten model vznikne.
231 00:09:57,000 --> 00:09:59,000 Říkáte, že je to těžké.
Říkáte, že je to těžké.
No ale tak to bylo při v seriálu o Balkánu.
Přesně tak jsme to udělali.
Mluvím o tom, jal tomu dát pravidla a transparentnost.
Chtěli byste odstranit Mugabeho?
Chtěli byste, aby Kim Jong-Il, který má na svědomí dva milióny mrtvých, aby zmizel?
Chtěli byste lepší systém?
To je proč armádě na tom záleží.
Po skončení Studené války zažila krizi identity.
Nemluvím o rozdílu mezi skutečností a touhou, i když bych mohl, protože nejsem Washington insider.
(Smích)
Mluvme o devadesátých letech.
Padá Berlínská zeď, jdeme do akce Pouštní bouře.
Rozdělení začíná objevovat v armádě, mezi těmi co vidí budoucnost, se kterou lze žít, a těmi, co vidí budoucnost, jež je straší.
Jako je ponorkové společenství USA jež sleduje jak sovětské námořnictvo, zmizelo přes noc.
Ach!
(Smích)
Takže se začnou posouvat od reality k touze a vytvářejí si svůj zvláštní jazyk aby popsali svoji cestu sebe-objevní a sebe-aktualizace.
(Smích)
Potřebujete ale velkého, sexy protivníka, aby bylo proti komu bojovat.
A pokud nenacházíte, musíte jej vytvořit.
Čína, konečně dospělá, to bude fešák!
(Smích)
Zbytek armády je vlečen do marastu napříč devadesátými lety. Aby to popsali, vyvinuli tento velmi posměšný výraz, vojenské operace namísto válka.( MOOTW).
Ptám se, kdo vstoupí do armády jiné věci než válku?
Ve skutečnosti, většina.
Jessica Lynch nikdy neplánovala že vracet střelbu.
Většina z nich nikdy nevytáhla zbraň.
Trvám na tom, že to je kód uvnitř armády tohle nechceme dělat.
Oni strávili devadesátá léta vytvářením chaotické scény mezi globalizovanými částmi světa čemuž já říkám jádro a díra.
Clintonova administrativa se neměla o to zájem.
Osm let, po tom co to zblbnuli prvý den, inaugurační den s gayi z armády, coč bylo moc chytré.
(Smích)
Takže jsme byli sami doma, osm let.
A cože jsme to samotní dělali doma?
Kupovali jsme jednu armádu a operovali s druhou.
Je to jako s tím chlapíkem, co přijde k doktorovi a říká,
"Doktore, tohle bolí, když to dělám."
(Smích)
Doktor říká, "Tak to přestaňte to dělat, vole."
Dával jsem v Pentagonu referáty na začátku devadesátých.
Říkal jsem, "Kupujete jednu armádu a operujete s druhou.
Časem to bude bolet a to je špatně.
Špatně, Pentagone, špatně!
(Smích)
A oni na to, "Dr.
Barnete, vy jste to tak vystihl.
Mohl byste přijít tak za rok a připomenout nám to?
(Smích)
Někteří říkají, že 9/11 zahladilo spory, dalo štulec dlouhodobým reformátorům jejich pohledu z výšky 10 kilometrů, stáhlo je zpátky do marastu a řeklo, "chcete snad síťově propojené protivníky?"
Dostali jste jednoho, je všude, najděte ho.
A to povznáší múyv -- (tak se MOOTW vyslovuje) -- od keců ke generální strategii, protože tak zmenšíte tu mezeru.
Někteří lidé spojují tyto dvě věci dohromady a říkají tomu 'říše', což dle mě je pitomý koncept.
Říše znamená vynucení více než minimálního souboru pravidel, co nesmíte dělat, ale maximálního souboru toho, co dělat musíte.
Což není náš systém vládnutí.
Tak jsme se nikdy nechtěli jednat s okolním světem.
Preferuji výraz "sys-admin."
My vynutíme minimální soubor pravidel k udržení spojení s globální ekonomikou.
Definujeme jisté špatnosti, které nesmíte dělat.
Toto má dopad na to jak přemýšlíme o budoucnosti války.
Toto je koncept, pro nějž mě Pentagonu nemají rádi, ale také mě to činí velmi populárním.
Každý má názor.
Obrátíme-li se k počátkům naší země -- historicky, obrana znamenala ochranu domova.
Bezpečnost znamenala vše ostatní.
Zapsáno do ústavy, dvě různé síly, dvě různé funkce.
Zřídit armádu, je-li to potřeba, a postarat se o námořnictvo pro každodenní spojení.
Ministerstvo války, Ministerstvo všeho ostatního.
Velký klacek, obušek.
Může natlouci zadek, síťově propojené síle.
V roce 1947 jsme obě spojili dohromady jako Ministerstvo obrany.
Naše dlouhodobá logika, byl postoj k Sovětům - připravení k výstřelu.
Zaútočit na Ameriku znamená riskovat zničení světa.
Propojili jsme národní a mezinárodní bezpečnost s zhruba sedmiminutovým zpožděním.
Teď už to pro nás není problém.
Zvládli by zítra zabít tři milióny lidí v Chicagu i tak ale nechodíme spát s atomovkou u postele.
Je se čeho bát.
Otázkou je, jak opětovně propojit americkou národní bezpečnost s globální bezpečností, aby byl svět mnohem snesitelnější, a jak zasadit do kontextu naše užití síly v rámci planety?
Došlo rozdvojení, které jsem popsal dříve.
Mluvili jsme o tom, o konci Studené války. ke konci Studené války.
Udělejme Ministerstvo války a Ministerstvo ostatních věcí.
Někteří říkají, 9/11, to už udělalo. máme obranou hru a hru útočnou.
(Smích)
Ministerstvo vnitra je měřítkem strategické spokojenosti.
Bude to Ministerstvo zemědělství pro 21. století.
TSO, Tisíce Stojících Okolo.
(Smích)
Podporoval jsem válku v Iráku.
Byl to ničema a měl toho na krku víc.
Nešlo o to, že bychom ho museli najít, vlastně někoho zabít, abychom ho uvěznili.
Věděl jsem, že ten zadek leviathanskými silami nakopneme .
Věděl jsem, že těžké bude to, co bude následovat.
Vím však, že organizace se nezmění, dokud si neprojde neúspěchem.
Co míním těmi dvěma rozdílnými silami?
To je Hobbesovská síla.
Mám tuto sílu rád, nerad bych, aby odešla, ta plus atomovky vylučuje válku mocností.
To je to, co armády zbytku světa chtějí, abychom budovali.
To je důvod, proč cestuji po světě a jednám se zahraničními armádami.
Co to znamená?
Znamená to, že jste přestali předstírat že dokážete tyto dvě rozdílné skupiny dovedností realizovat s týmiž 19-ti letými.
Přepnout, ráno, odpoledne, večer, ráno, odpoledne, večer.
Vybalit pomoc, opětovat střelbu, vybalit pomoc, opětovat střelbu
Je toho příliš.
Víte, 19-ti letí jsou unaveni z toho přepínání.
(Smích)
Jednotky nalevo: můžete vytrénovat 19-ti leté, zvládnou to.
Jednotky napravo, to je spíš pro 40-ti leté policajty.
Potřebují zkušenosti.
Co to znamená v termínech operací?
Pravidlem se stává toto.
Že jednotka Sys Admina je silou, co nikdy neodejde domů, leží na ní většina práce.
Tu leviathanskou sílu nepotřebujete často.
Zde je však slib, který jste dali americké veřejnosti, vašim vlastním lidem, světu.
Pokud užijete tu leviathanskou sílu, tak slibujete, se zárukou, že ihned vyšlete následnou a pořádnou sílu Sys admina.
Neplánujte válku, dokud nenaplánujete vyhrát i mír.
(Potlesk)
Jiná neshoda je Leviathan, tradiční spojenci, ti všichni vypadají jako Britové a jejich bývalé kolonie.
(Smích)
Včetně nás, připomínám.
Ostatní, spojenci v širším smyslu.
Mezinárodní organizace, nevládní organizace, soukromé dobrovolné organizace, dodavatelé.
Od toho se nedostanete.
Leviathanská síla, to je vždy věc spojených operací vojenských složek.
S tím jsme skončili.
Co potřebujeme, jsou mezi-agenturní operace, to je co Condoleezza Riceová měla starosti.
Žasnu, že jí senát nepoložil tu otázku.
Leviathanská síla - tak nazývám armádu vašeho táty.
Mám je rád, mladí, chlapi, svobodní, poněkud naštvaní.
(Smích)
Sys admin síla - to je armáda vaší mámy.
Je to to všechno, co vojáci nesnáší,
Genderově mnohem vyváženější, starší, vzdělanější, sezdaní, s dětmi.
Síla vlevo, nahoru, nebo ven.
Síla vpravo, dovnitř a ven.
Síla vlevo uznává omezení, plynoucí z Posse Comitatus který omezuje užití vojenské síly v uvnitř USA.
Síla vpravo to omezení vymaže.
To je to, co se stane Národní gardou.
Síla vlevo nikdy nespadne do kompetence
Mezinárodního soudního dvora.
Sys admin síla musí.
Rozdílné definice síťové souměrnosti.
Jeden ničí sítě , druhý je buduje.
A musíte vést tu válku tak, abyste to podporovali.
Potřebujeme větší rozpočet?
Potřebujeme vojenskou službu, abychom to dokázali?
Absolutně ne.
Revoluční parta z Vojenských záležitostí mi po léta říkala, dokážeme to snadněji, levněji, v menším, a stejně smrtící.
Já říkám, "Skvělé, vezmu rozpočet Sys admina z vaší zásoby."
Zde máme širší položku.
Vybudujme Sys admin síly nejprve v rámci armády USA.
Nakonec však dojdete k jejich zcivilnění, asi tak ze dvou třetin.
Propojíte je s jinými agenturami, internacionalizujete je.
Takže ano, začne to uvnitř Pentagonu, ale časem tu řeku překročí.
(Smích)
Byl jsem na vrcholu hory a dokážu vidět budoucnost.
Možná nebudu žít dost dlouho, abych vás tam dostal, ale stane se to.
Začínáme mít Ministerstvo něčeho jiného mezi válkou a mírem.
Poslední slide.
Kdo získá péči o děti?
Teď se mariňáci v publiku se dostávají do jistého napětí.
(Smích)
Je to i moment, kdy pomýšlí na to, že mě seřežou po skončení přednášky.
(Smích)
Čtěte Maxe Boona.
Je to historie námořnictva - malé války, malé armády.
Námořnictvo je jako můj West highland teriér.
Každé ráno vstávají, chtějí vykopat díru a chtějí něco zabít.
(Smích)
Nechci, aby mí mariňáci rozdávali pomoc, chci, aby byli mariňáky.
To je to, co umožňuje silám Sys admina nebýt kočičími silami.
Nebýt silami Spojených národů.
Střílejte na ně - mariňáci se vrátí a zabijí vás.
(Smích) (Potlesk)
Ministerstvo námořnictva, strategické ponorky jdou touto cestou, pěšáci jsou tamhle, a novinkou je, že skutečně mohou být tak malí.
(Smích)
Říkám tomu Malé pouštní námořnictvo.
Mladým důstojníkům říkám, za svou kariéru můžete velet 500 lodím, horší je, že na nich možná nikdo nebude.
Cariers (křižníky) jdou na obě strany, protože je lze užít pro obé
Vidíte ten vzor -- letectvo, jako křižníky.
Obrněnce sem.
Zde je ošklivé tajemství vzdušných sil, lze zvítězit bombardováním.
Potřebujete však množství těchto chlapců na zemi, abyste vyhráli mír.
Shinseki měl pravdu se svým argumentem.
Vzdušné síly, strategický vzdušný most, jde na obě strany.
Bombardéry, stíhači jsou tady.
Zvláštní operační velitelství dole v Tampě. pěšáci jdou sem.
Civilní záležitosti, to nechtěné dítě, jde sem.
Zpátky k armádě. <ohledně pěšáků a Zvláštního operačního velitelství.
Žádné prázdniny, tihle hoši jsou vždy ve službě.
Objeví se, udělají svoji práci, ztratí se.
Teď mě vidíte, pak o tom nemluvte.
(Smích)
Nikdy jsem tam nebyl (Smích)
Svět je mé hřiště.
(Smích)
Chci učinit z pěšáků spouští ostřelovače.
Chci, aby pravidla byla tak volná, jak to je možné.
Protože, když předcházíme něčemu v Chicagu co by přineslo tři milióny mrtvých, nás politický systém s pokroutí k nepoznání,
Tohle tady hoši, kteří půjdou útočníky zabít.
Tak bude lepší, nechat jim dovolit pár chyb na této cestě, než se pak na to koukat.
Pojistná položka --
Národní garda budou užité Sys adminem.
Jak to uděláte, abyste je získali pro tuto práci?
Většina hasičů v této zemi to dělá zadarmo.
Není to otázka peněz.
Je to spíš říct jim na rovinu co a jak.
Poslední bod, společenství zpravodajců -- síla a obranné agentury jdou sem.
Co CIA má být, analýza, open source půjde sem.
Informace, které k tomuto potřebujete nejsou tajné.
Není to tajné.
Přečtěte si tuhle skvělou stať v New Yorkeru o tom, jak členné generace X, věk 19 až 25 v Iráku vyučovali jeden druhého, jak dělat práci Sys admina, na chatu na internetu.
Někdo řekl Pzor,, "Al Kajda by mohla naslouchat."
A oni řekli, "No, pro Krista pána, tohle už oni znají."
(Smích)
Takovéto rady: "Dárek berte levou rukou."
"Tohle jsou sluneční brýle, které nestraší lidi."
Cenzoři a transparentnost, režie jdou v obou směrech.
Děkuji.
Je druhá světová válka, toto je německý zajatecký tábor a tento muž,
Archie Cochrane, je válečný vězeň a lékař - a narazil na problém.
Problém je, že muži v jeho péči trpí něčím mučivým a vysilujícím, čemu Archie moc nerozumí.
Symptomy jsou takové nafouknuté mokvavé puchýře pod kůží.
Netuší, zda to je infekce nebo jestli to má něco do činění se špatnou stravou.
Netuší, jak to léčit.
A nachází se v nepřátelském prostředí.
A lidé ve válce dělají strašlivé věci.
Strážní v německém táboře se nudí.
Rozhodli se náhodně střílet do vězňů, jen tak, pro zábavu.
Při jedné příležitosti jeden ze strážců hodil granát na vězeňské latríny, která byla plná zajatců.
Řekl, že slyšel podezřelý smích.
A Archie Cochrane, táborový lékař, byl první na řadě, kdo to měl uklidit.
A ještě jedna věc:
Archie tou nemocí trpěl také.
Situace se zdála být zoufalá.
Archie Cochrane však byl mazaný muž.
Podařilo se mu už do tábora propašovat vitamin C a teď zajistil i dodávky marmitu na černém trhu.
Někteří z vás by asi rádi věděli, co je marmite zač.
Marmite je pomazánka, kterou Britové milují.
Vypadá jak surová ropa.
Chutná jako... ...prostě má říz.
Ale co je to hlavní, je to bohatý zdroj vitamínu B12.
Archie rozdělil muže ve své péči jak nejlépe mohl do dvou stejných skupin.
Jedné půlce podával vitamin C.
Druhé půlce podával vitamin B12.
Velmi pečlivě až puntičkářsky zaznamenával výsledky do svého sešitu.
A po pár dnech začínalo být jasné, že ať už tu nemoc způsobuje cokoli,
léčbou je marmite.
Cochrane se tedy sebral a šel za těmi Němci, co měli tábor na starosti.
Zkuste si tu chvíli představit - zapomeňte na tuto fotku, představte si ho s dlouhou zrzavou bradkou a rozcuchanými ryšavými vlasy.
Nemohl se holit - tak trochu postava jak Billy Connolly.
Cochrane to vypálí na ty Němce svým skotským přízvukem - plynulou němčinou, jen tak na okraj, ale se skotským přízvukem - a vysvětluje jim, jak německá kultura byla kulturou, která dala světu Schillera a Goetheho.
A že nemůže pochopit, jak může být takové barbarství tolerováno.
Dává průchod své frustraci.
A pak se vrací zpátky do své ubikace, zhroutí se a brečí, protože je přesvědčený o bezvýchodnosti situace.
Avšak mladý německý doktor prolistuje sešit Archieho Cochrana a řekne svým kolegům:
"Důkazy jsou nezvratné.
Když vězňům nebudeme dodávat vitaminy, je to válečný zločin."
Druhého rána do tábora dorazí dodávka vitaminu B12 a zajatci se začínají zotavovat.
Neříkám vám tuhle historku jen proto, že si myslím, že je Archie Cochrane chlapák, ačkoli chlapák určitě je.
Neříkám vám tu historku ani proto, že si myslím, že bychom měli provádět více pečlivě řízených náhodných pokusů ve všech ohledech veřejné politiky, ačkoli jsem toho názoru, že by to bylo naprosto úžasné.
Vyprávím ji proto, že Archie Cochrane, celý svůj život, bojoval proti ošklivým neduhům.
A zjistil, že to vysilovalo jednotlivce a rozkládalo společnost.
Měl pro to i jméno.
Nazýval to syndromem boha.
Syndrom boha (či syndrom všemohoucnosti) mohu popsat velice snadno.
Symptomy tohoto syndromu jsou, že u jakkoli složitého problému máte naprosto nevyvratitelné přesvědčení, že je vaše řešení zcela bezchybné.
Archie byl lékař.
Docela dost se stýkal s jinými lékaři.
A lékaři syndromem boha trpí docela dost.
Já jsem ekonom, nikoli lékař, ale příznaky syndromu boha vidím všude kolem sebe u svých kolegů ekonomů.
Vidím je u špičkových obchodníků.
Vidím je u politiků, pro které hlasujeme - u lidí, kteří jsou, ač vystaveni neuvěřitelně složitému světu, naprosto nezvratně přesvědčeni o tom, že rozumí tomu, jak svět funguje.
Však víte, s těmi dalšími miliardami, o kterých stále slýcháváme, svět je prostě příliš složitý, než abychom ho takhle chápali.
Ukážu vám to na příkladu.
Představte si na chvíli, že tu před vámi místo Tima Harforda stojí Hans Rosling ukazující své grafy.
Znáte Hanse: je to Mick Jagger TEDu.
(Smích)
Prezentuje své úchvatné statistiky, ty úchvatné animace.
Jsou parádní, je to úžasný kus práce.
Ale typický graf Hanse Roslinga: zamyslete se na chvíli, ne nad tím, co ukazuje, zamyslete se radši nad tím, co opomíjí.
Ukáže vám HDP na hlavu, populaci, délku života a to je všechno.
Tři druhy dat pro každou zemi - tři druhy dat.
Tři útržky dat jsou jako nic.
Chci říct, podívejte se na tento graf.
Vytvořil ho fyzik Cesar Hidalgo.
Je z MIT (univerzita).
Nepochopíte z něj ani slovo, ale takhle vypadá.
Cesar projel databázi více jak 5 000 různých výrobků a použil techniky síťové analýzy, aby databázi rozklíčoval a znázornil graficky vztahy mezi různými výrobky.
Je to úžasná, opravdu úžasná práce.
Vidíte všechna ta propojení a ty vzájemné vztahy.
Myslím si, že to bude velmi užitečné při studiu toho, jak ekonomiky rostou.
Špičková práce.
Spolu s Cesarem jsme zkoušeli napsat článek do přílohy New York Times vysvětlující, jak to funguje.
A zjistili jsme, že Cesarova práce je až moc dobrá na to, abychom ji vysvětlovali v příloze New York Times.
Ale 5 000 výrobků - to je stále nic.
5 000 výrobků - představte si počítání každé produktové kategorie v datech Cesara Hidalga.
Představte si, že máte vteřinu na každou kategorii.
Zhruba za jeden blok těchto přednášek byste spočítali všech 5 000.
Teď si představte to samé pro každý různý druh zboží, co se prodává ve Walmartu.
Je jich tam 100 000.
Zabralo by vám to celý den.
A teď si zkuste představit počítání všech různých zvláštních produktů a služeb, které jsou k dostání v hlavních ekonomikách jako jsou Tokio, Londýn či New York.
Je to dokonce složité i v Edinburgu, protože musíte spočítat veškerou whisky a tartan.
Kdybyste chtěli spočítat všechny výrobky a služby dostupné v New Yorku - je jich tam přes 10 miliard - zabralo by vám to 317 let.
Takhle složitá je ekonomika, kterou jsme vytvořili.
A to tu jen počítám toastovače.
Nesnažím se vyřešit problémy Středního Východu.
Tam je ta komplexnost nepředstavitelná.
Abych to zasadil do kontextu - společnosti, ve kterých se vyvíjel náš mozek, měly okolo 300 produktů a služeb.
Spočítali byste je za pět minut.
To je tedy komplexnost světa, který nás obklopuje.
Možná to je důvod, proč je syndrom boha tak lákavý.
Láká nás to ustoupit do ústraní a říct: "Nakreslíme si obrázek, přidáme nějaké grafy a máme to, chápeme fungování světa."
A přitom nechápeme.
Nikdy ho nepochopíme.
Nesnažím se tu předkládat nějaká nihilistická poselství.
Nesnažím se tvrdit, že nemůžeme vyřešit složité problémy složitého světa.
Jistěže můžeme.
Ale musíme je řešit s pokorou - opustit syndrom všemohoucnosti a využívat techniky k řešení problémů, které fungují.
A takové techniky k řešení problémů máme k dispozici.
Zkuste mi ukázat úspěšný komplexní systém a já vám ukážu systém, který se vyvinul díky omylům a chybám.
Tady je jeden příklad.
Dítě bylo vytvořeno pokusem a chybou.
Uznávám, že je to dost nejednoznačné tvrzení.
Nejspíše bych ho měl objasnit.
Dítě je lidské tělo: vyvinulo se.
Co je vývoj?
Miliony let změny a výběru, změny a výběru - pokus a omyl, pokus a omyl.
A nejsou to jen biologické systémy, které chrlí zázraky díky pokusům a chybám.
Můžete je najít i v průmyslovém prostředí.
Řekněme, že chcete vyrobit prací prášek.
Řekněme, že jste Unilever a chcete vyrobit prací prášek v továrně poblíž Liverpoolu.
Jak to uděláte?
Máte takhle obrovskou nádrž tekutého pracího prostředku.
Napumpujete ho pod vysokým tlakem přes trysku.
Vytvoříte mýdlo ve spreji.
Sprej uschne.
Přemění se v prášek.
Spadne na podlahu.
Pohrabete ho, dáte ho do kartonových krabic.
Prodáte jej v supermarketu.
Vyděláte spousty peněz.
Jak navrhnete tu trysku?
Zdá se být velice důležitá.
Když podlehnete syndromu boha, opravdu v sobě kousek boha naleznete.
Naleznete v sobě matematika, naleznete v sobě fyzika - někoho kdo rozumí dynamice této tekutiny.
A on či ona vypočítá optimální tvar trysky.
Unilever to udělal a nefungovalo to - příliš složité.
I takovýhle problém byl příliš složitý.
Ale genetik - profesor Steve Jones - popsal, jak Unilever tento problém nakonec vyřešil - pokusem a chybou, změnou a výběrem.
Vezmete trysku a vytvoříte 10 náhodných variant.
Zkusíte všech deset a necháte si tu, která funguje nejlépe.
Vytvoříte deset variací té jedné.
Zkusíte jich všech deset.
Necháte si tu, která funguje nejlépe.
Vyzkoušíte všech deset variací této.
Rozumíte tomu, jak to funguje, že?
A po 45 generacích máte úžasnou trysku.
Vypadá trošku jako šachová figurka - funguje naprosto bez chybičky.
Nemáme tušení, proč to funguje, vůbec žádné.
Ve chvíli, kdy se odvrátíte od svého syndromu boha - zkusme tuhle hromadu věcí; zkusme systematicky určit, co funguje a co ne - můžete vyřešit svůj problém.
Metoda pokusu a omylu je vlastně společná úspěšným institucím mnohem více než se obtěžujeme všimnout si.
Slyšeli jsme hodně o tom, jak ekonomiky fungují.
Americká ekonomika je stále největší světovou ekonomikou.
Jak se tou největší světovou ekonomikou stala?
Můžu vám nabídnout nejrůznější fakta a čísla o americké ekonomice, ale myslím, že tím nejhlavnějším je toto:
10 procent amerických podniků ročně zmizí.
To je obrovská míra selhání.
Je mnohem vyšší než míra selhání třeba Američanů.
Deset procent Američanů vám ročně nezmizí.
Což nás vede k závěru, že americké podniky selhávají více než Američané sami a tudíž se americké podniky vyvíjejí rychleji než Američané.
Nakonec se vyvinou do takového stupně dokonalosti, že si z nás udělají své domácí mazlíčky - (Smích) - pokud tak samozřejmě již neučinili.
Občas bych se ani nedivil.
Metoda pokus-omyl však vysvětluje tento propastný rozdíl, tuto neuvěřitelnou výkonnost západních ekonomik.
Nestalo se to proto, že byste do ředitelny posadili výjimečně schopného člověka.
Stalo se to díky pokusům a chybám.
Dost jsem o tom teď mluvil v posledních několika měsících a lidé mi občas říkali:
"Ale Time, vždyť je to samozřejmé.
Samozřejmě že pokusy a omyly jsou důležité.
Samozřejmě že experimentování je důležité.
Proč tedy všude kolem hlásáš tak samozřejmé věci?"
Tak jim říkám - jasně, fajn.
Myslíte si, že je to samozřejmé?
Začnu to brát za samozřejmé, až školy začnou učit děti, že existují i úlohy, které nemají správnou odpověď.
Až jim přestanou dávat seznamy otázek, všechny s nějakou správnou odpovědí.
A že je tu nějaká autorita zalezlá za katedrou, která zná veškeré odpovědi.
A že když nemůžete přijít na odpověď, že jste automaticky líní či hloupí.
Až to školy přestanou pořád dělat, pak ano, uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl jsou dobré věci.
Až se zvedne nějaký politik ucházející se o náš hlas a řekne:
"Chci napravit naše zdravotnictví.
Chci napravit naše školství.
Nemám tušení jak.
Mám půl tuctu nápadů.
Hodlám je vyzkoušet.
Možná všechny krachnou.
Pak zkusíme nějaké další nápady.
Najdeme něco, co bude fungovat.
A na tom budeme stavět.
Zbavíme se těch, které nefungují."
Když politik postaví svou kampaň na této základně a - což je důležitější - když voliči jako vy a já budeme ochotni dát takovému politikovi svůj hlas, pak uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl fungují a - díky - (Potlesk)
- do té doby - do té doby hodlám stále narážet na metodu pokus-omyl a proč bychom se měli zbavit syndromu boha.
Protože je zatraceně těžké uznat naši vlastní omylnost.
Je to nepříjemné.
Archie Cochrane toto chápal jako nikdo jiný.
Toto je jeden pokus, který provedl mnoho let po druhé světové válce.
Chtěl přijít na kloub otázce, kde by se měli pacienti zotavovat po srdečních příhodách?
Měli by se zotavovat na specializované kardiologické jednotce v nemocnici - anebo doma?
Kardiologové se ho snažili zarazit.
V syndromu boha byli až po uši.
Věděli, že jejich nemocnice jsou pro pacienty to pravé.
Věděli, že je velmi neetické provádět jakékoli pokusy či experimenty.
Archie nicméně dostal povolení to udělat.
Provedl svůj pokus.
A poté co pokus nějaký čas běžel, sedl si se svými kolegy ke stolu a řekl:
"Tak, pánové, máme nějaké předběžné výsledky.
Nejsou statisticky významné.
Ale už něco máme.
Vyšlo najevo, že jste měli pravdu a já se mýlil.
Pro pacienty je nebezpečné zotavovat se z infarktu doma.
Měli by být v nemocnici."
Nastal povyk, všichni doktoři bouchali pěstmi do stolu a říkali:
"Vždycky jsme ti říkali, že je to neetické, Archie.
Svými klinickými testy zabíjíš lidi.
Musíš to hned zastavit.
Zastav to hned teď."
Bylo to velké pozdvižení.
Archie ho nechal odeznít.
"Víte, to je velmi zajímavé, pánové, protože když jsem vám dal tabulky s výsledky, prohodil jsem dva sloupce.
Vychází najevo, že to vaše nemocnice zabíjí lidi, takže by měli zůstat doma.
Chcete test ukončit teď, nebo si počkáme na průkaznější výsledky?"
Zasedačka naprosto ztichla.
Ale Cochrane takové věci dělával.
A důvod, proč je dělával, byl ten, že rozuměl, jak mnohem lepší to je stát tam a říkat:
"Tady v mém malém světě jsem bůh a všemu rozumím.
Nechci, aby mé názory někdo zpochybňoval.
Nechci, aby mé závěry někdo ověřoval."
Je mnohem pohodlnější prostě stanovit nějaké pravidlo.
Cochrane chápal, že když nejistotu či omylnost vytáhnete na světlo, bolí to.
Občas potřebujete spadnout zpátky na zem.
Nehodlám předstírat, že je to snadné.
Není to snadné.
Je to neuvěřitelně bolestivé.
Od doby co jsem začal o tomto předmětu mluvit a zabývat se jím ve výzkumu, jsem byl pronásledován něčím, co o tom řekl jeden japonský matematik.
Krátce po válce tento mladý muž, Yutaka Taniyama, přišel s ohromnou domněnkou nazvanou Taniyamova-Shimurova domněnka.
Ukázalo se, že to byl o několik desítek později zásadní nástroj při dokazování Fermatova posledního teorému.
Vlastně že to je vlastně ekvivalent důkazu Fermatova posledního teorému.
Když dokážete první, dokážete i ten druhý.
Vždycky to ale byla domněnka.
Taniyama zkoušel a zkoušel a zkoušel a nikdy se mu nepodařilo dokázat, že je to pravda.
Krátce před svými 30. narozeninami v roce 1958 se Yutaka Taniyama sám zabil.
Jeho přítel, Goro Shimura - který byl matematik tak jako on - o mnoho desítek let později uvažoval nad Taniyamovým životem.
Řekl:
"Nebyl příliš pečlivý člověk jako matematik.
Dělal spousty chyb.
Ale dělal chyby směrem k dobrému.
Zkoušel jsem ho napodobit, ale zjistil jsem, že je velmi obtížné dělat dobré chyby."
Díky.
(Potlesk)
V tomto videu bych rád probral dva typy příkladů týkající se násobení mnohočlenů, se kterými se v algebře běžně potkáte.
Prvním z nich je umocnění dvojčlenu.
Máme zadáno (x plus 9) na 2.
Je mi jasné, že vás láká umocnit x zvlášť a 9 zvlášť a sečíst.
Takto to ale nefunguje.
Pokud máte nutkání to udělat, musíte ho potlačit.
Není to (x na 2) krát (9 na 2).
Zapamatujte si, že (x plus 9) na 2 je rovno (x plus 9) krát (x plus 9) .
Je to rovno vynásobení dvojčlenu sebou samým.
To musíte mít na paměti.
Je hodně lákavé napsat, že je to jen (x na 2) plus (9 na 2). Ale není to tak, je třeba to rozepsat.
Když jsme to rozepsali, tak použijeme dovednosti nabyté v minulém videu na násobení závorek.
Ukážu vám, že to můžeme udělat úplně stejně jako minule ten mnohočlen. Vynásobme (x plus 9) krát (x plus fialová 9).
Chci tím jen rozlišit, co vznikne z násobení této fialové 9 a tohoto x.
Jdeme na to.
9 krát 9 je 81, což dám na místo konstanty.
9 krát x je 9x.
Teď budu násobit tímto žlutým x, x krát 9 je 9x, dám to sem.
A nakonec x krát x je x na 2.
Teď už to jen všechno sečteme.
Dostáváme x na 2 plus 18 krát x plus 81.
Toto je tedy rovno x na 2 plus 18 krát x plus 81.
Možná, že už v tom vidíte určitý vzorec, já ho tu za chvilku napíšu.
Co se tedy stane, když umocním dvojčlen?
Dostanete x na 2, neboli toto x krát toto x, zároveň tam je i 9 krát 9, což se rovná 81, ale je tam také ten prostřední člen, 18 krát x.
Kde se vlastně vzal?
Vynásobili jsme toto x s touto 9, tím jsme získali 9x, a pak jsme spolu vynásobili i toto x s touto 9, což nám dalo další 9x.
Ty jsme potom sečetli a získali tím 18x.
Kdykoli budete umocňovat dvojčlen...
Napíšu to co nejvíce obecně.
Řekněme, že máme (a plus b) na 2.
Znovu si to roznásobíme.
Je to rovno (a plus b) krát (a plus b) v jiných barvách.
Máme tu b krát b, což je b na 2.
Předpokládejme, že toto je konstantní člen.
Napíšu sem b na 2 a předpokládám, že je to konstanta.
Bude to nějaké číslo, stejně jako jsme měli 81 před chvílí.
Písmenkem "a" označuji proměnnou.
Ještě to napíšu jinak. Napišme si místo toho (x plus b) na 2. Přičemž b je konstanta.
Bude to žluté (x plus b) krát (fialové x plus zelené b).
Písmenko b představuje nějaké číslo a b krát b je b na 2. Dále b krát x je prostě bx.
Teď vynásobím fialové x krát b, což je také bx.
A nakonec x krát x je x na 2.
Když to teď sečteme vyjde nám (x na 2) plus (2 krát bx) plus (b na 2).
Tady můžete vidět, že výsledek umocnění (x plus b) na 2 je:
(x na 2) plus (2 krát x krát b) plus (b na 2).
Pojďme tento vzoreček vyzkoušet na příkladech.
Udělám to tímto rychlejším způsobem. Máme (3x minus 7) na 2.
Nezapomeňte, co jsem vám řekl.
Je opravdu důležité, abyste na to stále mysleli.
Můžu to zase roznásobit, ale udělám to podle vzorce, výsledek je stejný.
Bude se to rovnat (3x) na 2 plus 2 krát 3x krát -7...
Už víme, že se to počítá jako dvojnásobek součinu obou čísel plus (-7) na 2.
Umocníme první člen a získáme 9 krát (x na 2).
Dále tu máme 2 krát 3, což je 6, krát (-7), což je -42, krát x.
A nakonec (-7) na 2 je 49.
Takto to lze vyřešit rychle.
Jen pro kontrolu to pojďme zkusit vyřešit pomalu, roznásobením.
(3x minus 7) krát (3x minus 7).
-7 krát -7 je 49.
-7 krát 3x je -21x.
A 3x krát (-7) je -21x.
A poslední, 3x krát 3x je 9 krát x na 2.
Trochu si to posunu a sečtu oba řádky.
Tím získám 9 krát (x na 2) minus 42x plus 49.
Došli jsme tedy k úplně stejnému výsledku.
Pojďme zkusit ještě jeden příklad.
Třeba (8x minus 3)... Anebo zkusíme příklad s více proměnnými.
(4 krát (x na 2) plus (y na 2)) to celé na 2.
Udělejme to úplně stejně.
Bude se to rovnat první člen na 2, tedy (4 krát (x na 2)) na 2 plus 2 krát součin obou členů. Plus 2 krát (4 krát (x na 2)) krát (y na 2) plus (y na 2) na 2.
Ještě to upravíme.
Bude se to rovnat 4 na 2, 16, krát (x na 2) na 2. 2 krát 2 jsou 4, proto tam bude x na 4.
Dále 2 krát 4 je 8 krát x na 2 krát y na 2.
Na konci je (y na 2) na 2, tedy y na 4.
Probrali jsme se tím umocňování dvojčlenů.
Teď bych vám rád ukázal vzorec na součin rozdílu a součtu.
Tento vzorec je velmi užitečný.
Proto ho nejdřív zase rozebereme obecně.
Napišme si (a plus b) krát (a minus b), čemu se to bude rovnat?
Bude to rovno a krát a... Druhý výraz ještě napíšu v jiných barvách.
Násobím (zelené a) krát (fialové a) plus, respektive minus (zelené a) krát b.
To minus se vzalo přesně odtud.
Dále násobím (zelené b) krát (fialové a), stále jen roznásobuji závorku.
A poslední je (minus zelené b) krát (fialové b), minus je od fialového b.
Čemu se to bude rovnat?
Bude to (a na 2) minus ab plus ab minus (b na 2).
Prostřední dva členy, -ab a ab, se odečtou. Zbyde nám tak jen (a na 2) minus (b na 2).
Což je pěkný výsledek, kterým se to celé zjednodušilo.
Pojďme si to vyzkoušet na nějakém příkladu.
Mějme (2x minus 1) krát (2x plus 1).
V obou závorkách je to samé. Na (2x plus 1) se můžeme koukat jako na (a plus b). Stejně tak se na (2x minus 1) můžeme koukat jako na (a minus b).
Kde 2x odpovídají "a" a 1 odpovídá "b".
Pojďme využít vzorce, co jsme před chvílí odvodili.
Čemu se to bude rovnat?
Bude to (a na 2), tedy v našem případě (2x) na 2, minus (b na 2), což je u nás 1 na 2.
(2x) na 2 je 4(x na 2) a 1 na 2 je 1.
Výsledkem je 4(x na 2) minus 1.
Zkusme si ještě jeden příklad, aby to bylo úplně jasné.
Soustředím se teď hlavně na násobení.
Máme tu (5a minus 2b) krát (5a plus 2b).
Zapamatujte si, že tento vzoreček platí jen tehdy, když mám součin dvou stejných výrazů lišících se jen o znaménko.
Jindy to nebude fungovat, to už jsme si ukázali.
Pokud si nebudete jistí vzorečkem, můžete to roznásobit, potrvá to jen trochu déle.
Uvidíte, jak se členy odečtou.
Nemůžete to však použít pro libovolné násobení dvojčlenů.
To jsme vlastně už viděli na začátku videa, když jsme počítali mocniny.
Když použijeme vzorec, bude to ((5a) na 2) minus ((2b) na 2). To je rovno (25 krát (a na 2)) minus (4 krát (b na 2)).
Tady to ukončím a budu se těšit příště.
[Mužský hlas] Hra poker--je částečně pozorovatelná, stochastická, kontinuální, nebo adversální?
Prosím zaškrtněte všechny možnosti, které platí.
Je to skvělé být opět zde na konferenci TED.
Což takhle začít povídání jedním videem ?
(Hudba) (Video) Muž:
Dobře, Brýle, natočte video.
Žena:
To je ono.
Začínáme za 2 minuty.
Muž 2:
Dobře, Brýle, držte se "Létajícího klubu".
Muž 3:
Googluj "fotky tygřích hlav".
Hmm.
Muž 4:
Jsi připraven?
Jsi připraven?
(Štěkot)
Žena 2:
Přesně tam.
Dobře, Brýle, udělejte snímek.
(Dětský křik)
Muž 5:
Leť!
Muž 6:
Bože [pípnutí]!
To je úžasné.
Dítě:
Jé!
Podívej na toho hada!
Žena 3:
Dobře, Brýle, natočte video!
Muž 7:
Za mostem první výjezd.
Muž 8:
Dobře, A12, přesně tam!
(Potlesk) (Zpívající děti)
Muž 9:
Google, řekni "lahodný" v thajštině.
Google Brýle: อร่อย Muž 9:
Mmmm, อร่อย.
Žena 4:
Googluj "medúzu".
(Hudba)
Muž 10:
To je nádhera.
(Potlesk)
Sergey Brin:
Á, promiňte, právě jsem dostal zprávu od nigerijského prince.
Potřebuje pomoci sehnat 10 miliónů dolarů.
Těmhle věcem rád věnuji pozornost, protože to je přesně způsob, kterým jsme původně financovali firmu, a šlo to celkem dobře.
Ale teď vážně, pozice, ve které jste mě právě viděli, jak koukám dolů do svého telefonu, to je jedna z příčin tohoto projektu, Projektu Brýle.
Protože jsme se neustále ptali, zda je toto konečný způsob, jak chcete být ve spojení s ostatními lidmi ve vašem životě, jak se chcete dostávat k informacím.
Mělo by to být právě tak, že chodíte se skloněnou hlavou?
Ale toto byla vize projektu Brýle a to je důvod, proč vznikl v této podobě.
Dobře. Nechci vyjmenovávat všechny věci, které to umí a které ne, ale chci vám říci něco více o důvodech v pozadí projektu.
Kromě toho, že se sociálně izolujete, když jste venku a koukáte do vašeho telefonu, je to přesně to, co jste chtěli dělat se svým tělem?
Postáváte tam a prostě jen leštíte ten fádní kus skla.
Prostě se tak různě pohybujete.
Takže, když jsme vyvinuli Brýle, to, o čem jsme opravdu přemýšleli, bylo, zda dokážeme vyrobit něco co osvobodí vaše ruce?
Viděli jste všechny věci, které lidé dělali na předchozím videu.
Všichni na sobě měli Brýle a tímto způsobem byla reportáž natočena.
Také potřebujete něco, co osvobodí vaše oči.
To je důvod, proč jsme umístili displej dostatečně vysoko mimo úroveň vašeho pohledu tak, aby to nebylo v místě, kam se díváte a nebylo to v místě, kde se střetáváte pohledem s ostatními lidmi.
Také jsme chtěli osvobodit vaše uši tak, aby zvuk ve skutečnosti procházel dovnitř skrz, veden přímo do kostí vaší lebky, což je zpočátku trochu zvláštní, ale zvyknete si na to.
Ironií je, že pokud potřebujete slyšet lépe, jen si zacpete ucho, což je překvapivé, ale tak to funguje.
Před 15 lety, když jsme založili Google, bylo mojí vizí to, že nakonec nebudete muset zadávat žádné vyhledávací dotazy.
Informace by k vám přicházely tak, jak byste potřebovali.
A toto je nyní, 15 let poté, první design, který podle mě může naplnit tuto vizi, když jste venku, rozmlouváte s lidmi na ulici atd.
Tento projekt trvá něco málo přes dva roky.
Hrozně moc jsme se toho naučili.
Bylo opravdu důležité to vytvořit tak, aby to bylo pohodlné.
Naše první prototypy, které jsme vyrobili, byly obrovské.
Byly jako mobilní telefon připevněný k vaší hlavě.
Byly velmi těžké, skutečně nepohodlné.
Museli jsme je držet v tajnosti před naší průmyslovou návrhářkou, dokud nepřijala tento úkol, a poté s výkřikem stejně málem utekla.
Ale ušli jsme dlouhou cestu.
Dalším velkým překvapením byla kamera.
Naše první prototypy neměly žádnou kameru, ale bylo to opravdu kouzelné, moci zachytit chvíle strávené s mojí rodinou a dětmi.
Nikdy jsem nemusel vytáhnout kameru nebo telefon nebo něco jiného, abych zachytil tyto chvíle.
Posléze jsem pochopil, během experimentování s přístrojem, že mám určitý druh nervového tiku.
Mobilní telefon je - jo, musíte se na něj dívat dolů a tak, ale jde také o určitý druh zlozvyku.
Kdybych byl kuřák, pravděpodobně bych místo toho kouřil. Zapálil bych si prostě cigaretu.
Vypadalo by to lépe.
Chápete, byl bych jako -
Ale v tomhle případě jen vytáhnu mobil a sedím a vypadám, jako bych měl na práci něco opravdu důležitého.
Ale otevřelo mi to oči a umožnilo vidět, jak moc času jsem trávil odloučený stranou, ať už to byl kvůli e-mailu nebo komunikaci na sociálních sítích či čemukoli - ačkoliv to nebylo opravdu nic důležitého nebo naléhavého.
A s tímto vím, že dostanu zprávy, které opravdu potřebuji, ale nemusím pořád kontrolovat, zda přišly.
Ano, opravdu jsem si užil ještě více objevovat svět, když jsem dělal podobně bláznivé věci, jaké jste viděli na videu.
Velice vám všem děkuji.
(Potlesk)
V poslední době všichni mluví o štěstí.
Nechal jsem někoho spočítat, kolik vyšlo za posledních pět let knih se "štěstím" v názvu.
Vzdali to někde u čtyřiceti a bylo jich o hodně více.
Objevila se veliká vlna zájmu o štěstí i mezi vědci.
Rozmáhá se "koučování" štěstí.
Všichni by chtěli nějak dělat druhé šťastnými.
Ale navzdory té spoustě úsilí je tu několik kognitivních pastí, kvůli kterým se dost dobře nedá o štěstí uvažovat poctivě.
Moje dnešní povídání bude z velké části právě o těchto pastech.
Jsou totiž platné jak pro laiky, kteří uvažují o vlastním štěstí, tak i pro akademické studie o štěstí, protože se ukazuje, že i my jsme do toho úplně zamotaní.
První z těchto pastí je neochota připustit si komplexnost.
Ukazuje se, že slovo štěstí už vůbec není užitečné slovo. Používáme ho totiž pro příliš mnoho rozdílných věcí.
Myslím, že existuje jeden konkrétní význam, na který bychom se mohli omezit, ale stejně je to asi něco, co budeme muset vzdát a budeme si muset osvojit komplikovanější pohled na to, co je to celková spokojenost.
Druhá past je zmatek v prožívání a paměti: zjednodušeně jde o to, jak jste spokojení v tuto chvíli života a jak jste spokojení se svým životem obecně jak jste celkově šťastní.
Jde o velice odlišné koncepty a přitom se nám oba pletou do hovorů o štěstí.
Třetí past je iluze vznikající při zaměření se na něco
- jde o ten známý nešikovný jev, že nejsme schopni uvažovat o okolnostech ovlivňujících spokojenost, aniž bychom tím narušovali jejich skutečný vliv.
A to je skutečná kognitivní past.
Prostě to nejde dělat nějak správně.
Rád bych začal jedním příkladem člověka, který v dotazníku po jedné mé přednášce popsal následující příhodu. -
Popisoval, že poslouchal symfonii a byla to skutečně nádherná hudba, a na úplném závěru nahrávky se ozval strašlivý skřípavý zvuk.
A k tomu dodal, velice emotivně, že to zkazilo celý jeho prožitek.
Což není pravda.
Zkažena byla vzpomínka na ten prožitek.
Ten krásný prožitek skutečně měl.
Prožil 20 minut nádherné hudby.
Ale to se nepočítá, protože mu zůstala jen vzpomínka; ta vzpomínka byla pokažená a přitom byla to jediné, co si ponechal.
Co nám to ve skutečnosti říká je, že bychom mohli o lidech, o nás samých, uvažovat z pohledu dvou já.
Je tu prožívající já, které žije v přítomnosti a zná přítomnost, umí znovuprožívat minulost, ale v zásadě má jen tu přítomnost.
Lékař přistupuje k prožívajícímu já -- tehdy, když se vás ptá:
"Bolí to, když se vás tady dotknu?"
A pak je tu pamatující já, a toto pamatující já obrazně "počítá body", a stará se o příběh našeho života, a je to něco, k čemu se lékař obrací, když se nás ptá:
"Jak se v poslední době cítíte?" nebo "Jak se vám povedl výlet do Albánie?" nebo tak nějak.
To jsou dva velice rozdílné subjekty. Prožívající já a pamatující já a jejich pletení dohromady jsou součástí toho obecného zmatku, když studujeme štěstí.
To pamatující já je vypravěč.
A vyprávění začíná už u první reakce naší paměti - začíná okamžitě.
Příběhy nevykládáme jen tehdy, když se pustíme do vyprávění.
Naše paměti nám vyprávějí příběhy.
Neboli to, co si uchováváme ze svých prožitků, je právě příběh.
Začnu s jedním příkladem.
Jde o starou studii.
Jedná se o skutečné pacienty podstupující bolestnou proceduru.
Nepůjdu do detailu.
V dnešní době už to nebolí, ale v 90. letech, když prováděli tuhle studii, to bylo bolestivé.
Pacienti hodnotili bolest každých 60 vteřin.
Tady jsou dva pacienti.
To jsou jejich záznamy.
Otázka zní:
"Kdo trpěl více?"
To je snadná otázka.
Zcela jasně pacient B trpěl více.
Jeho kolonoskopie byla delší a v každé minutě trpěl stejně jako pacient A nebo i více.
Ale je tu i druhá otázka:
"Jak moc si tito pacienti myslí, že trpěli?"
A v tom je překvapení: překvapivě pacient A si uchoval mnohem horší vzpomínky na kolonoskopii než pacient B.
Historky o jejich kolonoskopii byly rozdílné a protože velmi důležitou částí příběhu je jeho konec - a žádná z těchto historek není moc inspirující - ale jedna z nich je výrazná tedy výrazně horší než ta druhá.
Ta horší historka je ta, na jejímž konci je bolest na vrcholu.
To je špatný příběh.
Jak to víme?
Protože jsme se těch lidí zeptali po kolonoskopii a pak ještě i mnohem později:
"Jak moc zlé to celé v souhrnu bylo?"
A podle vzpomínek to bylo mnohem horší pro A než pro B.
A to je přímý rozpor mezi prožívajícím já a pamatujícím já.
Z perspektivy prožívajícího já bylo pacientovi B hůře.
Co můžete udělat s pacientem A a co jsme taky klinicky testovali a vyšlo nám to a fungovalo to, je, že prodloužíte kolonoskopii pacienta A tím, že necháte sondu zastrčenou a moc s ní nevrkláte.
To způsobí pacientovi trápení ale jenom malé a mnohem menší než předtím.
Když to tak provádíte několik minut, zhoršili jste pocit prožívajícího já pacientovi A, ale zároveň jste výrazně zlepšili pocit pamatujícího já toho samého pacienta, protože jste mu dali k dispozici mnohem lepší historku, příběh jeho zkušenosti.
Na čem se zakládají historky?
Platí to o historkách, které nám servíruje naše vlastní pamět, ale je to pravda i o těch, které si sami tvoříme.
Historku definují změny, významné okamžiky a konce.
A konce jsou velice důležité a v tomto případě měly konce navrch.
A dále: prožívající já žije svůj život kontinuálně.
Má své chvilkové prožitky, jeden za druhým.
Když se zeptáte:
"A co se těmi chvilkami děje?" odpověď je velmi jednoduchá.
Jsou navždy ztraceny.
Většina momentů v našem životě - když to spočteme - tak psychologická přítomnost je dejme tomu tři sekundy dlouhá.
To znamená, že za život jich je asi 600 milionů.
Za měsíc asi 600 tisíc.
A většina z nich nezanechá žádnou stopu.
Většina z nich je ignorována pamatujícím já.
Ale nějak nám připadá, že by se přece měly počítat, vždyť to, co se děje v těchto momentkách, je náš život.
Je to konečný zdroj, ze kterého ubíráme během života na zemi.
A to, jak ty chvilky trávíme, by mělo být relevantní. Jenže to není historka kterou nám naše pamatující já uchovává.
Takže: máme pamatující já a prožívající já a obě dvě já jsou dost rozdílná.
Největší rozdíl mezi nimi je to, jak zachází s časem.
Z pohledu prožívajícího já, když jste na dovolené a druhý týden je stejně dobrý jako první, pak je dvoutýdenní dovolená dvakrát lepší než týdenní.
Ale vůbec to tak nefunguje pro pamatující já.
Pro pamatující já je taková dvoutýdenní dovolená sotva lepší než týdenní, protože se k ní nepřidaly žádné nové vzpomínky.
Nezměnili jste příběh.
V tomto ohledu je čas kritickou proměnnou, která rozlišuje pamatující já od prožívajícího.
Na tuhle historku má čas jen velmi malý vliv.
Ale pamatující já dělá více než jen to, že si pamatuje a vypráví historky.
Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí, protože, když si vezmete pacienta, který absolvoval dvě kolonoskopie u dvou různých doktorů, a necháte ho vybrat si mezi nimi, tak ten, kterého si vybere, je ten, na kterého má méně špatné vzpomínky.
Ten lékař bude vybrán.
Prožívající já v této volbě nemá žádný hlas.
My si ve skutečnosti nevybíráme mezi prožitky, vybíráme si mezi vzpomínkami na prožitky.
A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost, nepřemýšlíme o ní normálně jako o prožitku.
O budoucnosti přemýšlíme jako o očekávaných vzpomínkách.
V podstatě se na to můžete podívat jako na tyranii pamatujícího já, které svým způsobem vláčí prožívající já skrze prožitky které samo prožívající já nepotřebuje.
Mám pocit, že se to často stává když jedeme na dovolenou. Čili, že jezdíme ve velké míře na dovolenou kvůli pamatujícímu já.
A to se trochu těžko ospravedlňuje.
Tedy - jak moc konzumujeme svoje vzpomínky?
Jde o jedno vysvětlení, proč dominuje pamatující já.
Když o tom přemýšlím, napadá mě dovolená, na které jsme před pár lety byli v Antarktidě.
Byla to určitě ta nejlepší dovolená v životě a myslím na ni relativně často, v porovnání s tím, jak myslím na ostatní dovolené.
A pravděpodobně jsem strávil vzpomínáním na ten třítýdenní výlet asi 25 minut za poslední čtyři roky.
Kdybych by vůbec někdy otevřel složku s těmi 600 fotografiemi, byl bych nad nimi strávil další hodinu.
Čili to máme tři týdny a na druhé straně maximálně hodinu a půl.
Mezi tím se zdá být nepoměr.
Já vím, že jsem možná trochu extrémní v tom jak málo chutě mám zabývat se vzpomínkami. Ale i když toho strávíte více, je tu jedna podstatná otázka.
Proč přikládáme takovou váhu vzpomínkám v poměru k prožitkům?
Rád bych si zkusil takový myšlenkový experiment.
Představte si, že při příští dovolené budete vědět, že na konci dovolené budou všechny vaše fotky zničeny a dostanete pilulku na zapomnění, takže si nic nebudete pamatovat.
Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle?
(smích)
Ale pokud byste si vybrali jinou dovolenou, máme tady spor mezi těmi dvěma já.
Musíme přemýšlet nad tím, jak ten spor usmířit, a není to na první pohled moc jasné, protože když uvažujete o čase, dostanete jednu odpověď.
A když nad vzpomínkami, možná dostanete jinou.
Proč si vybíráme právě takové dovolené a ne jiné je problém, který nás staví před výběr mezi dvěma já.
Ale ty dvě já znamenají také dva druhy štěstí.
Skutečně existují dva koncepty štěstí, které máme k dipozici - jeden za každé já.
Můžete se zeptat: jak šťastné je prožívající já?
Pak se zeptáte: a jak šťastné jsou chvíle v životě prožívajícího já?
Konkrétní momentální štěstí je dost komplikovaný proces.
Jaké všechny emoce můžeme měřit?
I když, mimochodem, už jsme schopni získat celkem dobrou představu o štěstí prožívajícího já v čase.
Když se budete ptát na štěstí pamatujícího já, jde o naprosto odlišnou věc.
Tady nejde o to, jak šťastně člověk žije.
Jde o to, jak spokojený nebo potěšený člověk je, když přemýšlí o svém životě.
Velice odlišný koncept.
Kdokoli nebude rozlišovat tyto dva koncepty, úplně zmotá výzkumy o štěstí, a i já sám patřím k těm studentům spokojenosti, kteří pletli dohromady ty dvě věci při výzkumech štěstí přesně tímto způsobem.
Rozdíly mezi štěstím prožívajícího já a spokojeností pamatujícího já byly rozpoznány v posledních letech a teď se snažíme tyto dvě věci posuzovat odděleně.
Gallup Organization vytvořila celosvětovou anketu, které se účastní asi půl milionu lidí, kterým byly položeny otázky ohledně toho, co si myslí o svých životech a ohledně jejich prožitků.
A existují i další zkoumání v podobném duchu.
Takže jsme se v posledních letech začali učit o štěstí těch dvou já.
Jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme prošli, je, že jsou velice odlišná.
Můžete znát to, jak spokojený je člověk se svým životem, a přitom vám to moc neřekne o tom, jak šťastné chvíle prožívají a naopak.
Kdybychom o tom mluvili jako o korelaci, vychází zhruba 0,5.
Co to znamená: když potkáte někoho, o kom vám řekli: jeho otec má 180 centimetrů, jak moc toho víte o jeho vlastní výšce?
No, něco o jeho výšce vědět budete, ale je v tom hodně nejistoty.
Máte tolik nejistoty.
Kdybych vám řekl, že někdo oznámkoval svůj život na osm z deseti, máte velikou nejistotu v tom, jak šťastný je ten člověk z pohledu prožívajícího já.
Jakže korelace je nízká.
Už něco víme o tom, co ovlivňuje spokojenost.
Víme, že peníze jsou důležité, cíle jsou velmi důležité.
Víme, že štěstí je zejména být spokojený s lidmi, které máme rádi, a trávit čas s lidmi, které máme rádi.
Existují i jiná potěšení, ale tato jsou dominantní.
Takže když chcete maximalizovat štěstí obou já, ve výsledku budete dělat celkem dost rozdílné věci.
Co se snažím říct trochu pod čarou je, že bychom vážně neměli brát štěstí jako náhradu spokojenosti.
Jde o úplně jiný koncept.
A teď, jen velice rychle, další důvod, proč se nám nedaří řádně uvažovat o štěstí: my se nevztahujeme ke stejným věcem když uvažujeme o životě a když skutečně žijeme.
Takže když se zeptáte, jak šťastní jsou lidé v Kalifornii, nedostanete se ke správné odpovědi.
Když se takhle ptáte, předpokládáte, že lidé v Kalifornii musí být šťastnější, když vy, například, žijete v Ohiu.
(smích)
Děje se toto: když přemýšlíte o bydlení v Kalifornii, přemýšlíte o kontrastu mezi Kalifornií a jinými místy, a ten kontrast je, řekněme, v podnebí.
No, ale ukazuje se, že podnebí jako takové není pro prožívající já moc důležité, a dokonce není důležité ani pro reflektující já, které rozhoduje, jak šťastný člověk je.
Ale teď, protože je u moci reflektující já, můžete skončit - nebo někdo může skončit tím, že se odstěhuje do Kalifornie.
Je docela zajímavé sledovat, co se stane s lidmi, kteří se odstěhují do Kalifornie v naději, že budou šťastnější.
Jejich prožívající já šťastnější nebude.
To už víme.
Budou si myslet, že jsou šťastnější, protože, když na to pomyslí, vzpomenou si jak hrozné počasí bylo v Ohiu.
A budou mít pocit, že udělali správné rozhodnutí.
Je velice obtížné poctivě uvažovat o spokojenosti a doufám, že jsem vám předvedl, jak moc obtížné to je.
Děkuji.
(potlesk)
Chris Anderson:
My děkujeme.
Mám pro vás otázku.
Moc vám děkuju.
Když jsme spolu před pár týdny telefonovali zmínil jste zajímavý výsledek, který vzešel ze toho průzkumu, který dělal Gallup.
Je to něco, o co se s námi můžete podělit ve zbývajícím čase?
Daniel Kahneman:
Jistě.
Myslím, že nejzajímavější výsledek, který jsme objevili v průzkumu bylo číslo, které jsme rozhodně nečekali.
Nalezli jsme to ve vztahu ke štěstí prožívajícího já.
Sledovali jsme, jak se pocity mění s výší příjmu. A vychází nám to, že pod hranicí 60 000 dolarů ročně pro Američany, a to je veliký vzorek Američanů, asi 600 000, ale je to velký a reprezentativní vzorek, pod hranici 60 000 dolarů za rok...
Chris:
60 000
Daniel:
60 000 (smích) 60 000 dolarů za rok, lidé jsou nešťastní, a jsou tím nešťastnější, čím jsou chudší.
Nad touto hranicí jsme ale získali absolutně rovnou čáru.
Vážně jsem málokdy viděl takhle rovnou čáru.
Celkem jasně se děje toto: za peníze si štěstí v prožívání nekoupíte, ale nedostatek peněz celkem zřejmě zajistí mrzutost a tuhle mrzutost můžeme změřit velice, velice jasně.
Z pohledu toho druhého, pamatujícího já, získáte jiný příběh.
Čím více peněz vyděláte, tím jste spokojenější.
Ale o emocích to neplatí.
Chris: Ale Danieli, celé Americe jde o život, svobodu, honbu za štěstím.
Kdyby lidé tyhle výsledky vzali vážně, celé by se to postavilo na hlavu, všechno co si myslíme třeba o daňové politice a podobně.
Je tu nějaká šance,že by politici, celá země, vzali tyhle výsledky vážně a založili na tom politiku a veřejnou správu?
Daniel: no, já si myslím, že rozpoznání role těchto výzkumů má místo v praktické politice.
Ve Spojených státech to půjde pomalu, o tom není pochyb, ale v Británii už se to děje, a v jiných zemích také.
Lidé poznávají, že by měli myslet na štěstí, když přemýšlí o politice.
Nějakou dobu do bude trvat a lidé budou debatovat o tom, jestli se má studovat štěstí v prožívání, nebo raději hodnocení kvality života, takže potřebujeme tyto debaty velmi brzy.
Snaha o rozvoj štěstí se bude ubírat velice různými cestami podle toho, jak uvažujete a jestli máte na mysli pamatující pamatující nebo prožívající já.
Tohle si myslím ovlivní politiku v příštích letech.
Ve Spojených státech probíhají pokusy měřit u populace štěstí v prožívání.
A to myslím bude během deseti dvaceti let součástí národní statistiky.
Chris:
Dobrá, mě se zdá, že tohle téma bude, nebo by mělo být, nejzajímavějším politickým tématem v následujících letech.
Vřelé díky za vynález behaviorální ekonomiky.
Děkujeme Dannymu Kahnemanovi.
Před sedmnácti lety jsem začal být alergický na vzduch v Dillí.
Můj lékař mi řekl, že kapacita mých plic se snížila na 70%, což mě doslova zabíjelo.
S pomocí Indického Technologického Institutu,
Institutu pro energii a zdroje a poznatků NASA jsme objevili, že existují tři obyčejné zelené rostliny, zcela běžné zelené rostliny, s nimiž si můžeme vypěstovat veškerý čerstvý vzduch, potřebný k udržení našeho zdraví při pobytu v uzavřených prostorech.
Rovněž jsme zjistili, že je možné snížit nároky na čerstvý vzduch vháněný do budovy zvenčí, přičemž udržet standart pro kvalitu vzduchu v interiérech.
Ty tři rostliny jsou palma areková, tchýnin jazyk a potos (penízovka).
Botanické názvy vidíte před sebou.
Areková palma je rostlina, která odstraňuje CO2 a mění ho na kyslík.
Na osobu je potřeba čtyř po ramena vysokých rostlin, a pokud jde o péči o rostliny, je potřeba jim otírat listy. V Dillí každý den, a možná jednou týdně v čistších městech.
Rostliny jsme pěstovali na vermikompostu, který je sterilní, nebo v hydroponickém roztoku, a každé tři až čtyři měsíce jsme je vynášeli ven.
Druhou rostlinou je tchýnin jazyk, který je také naprosto běžný, a říkáme mu "ložnicová rostlina", protože konvertuje CO2 na kyslík během noci.
Tady je potřeba šest až osm po pás vysokých rostlin na osobu.
Třetí rostlinou je potos (penízovka), opět velmi rozšířená rostlina; nejlépe se jí daří v živném roztoku.
A tato specifická rostlina zachytává formaldehydy a jiné těkavé chemikálie.
S těmito třemi rostlinami si můžete sami vypěstovat veškerý potřebný čerstvý vzduch.
Dá se říct, že byste mohli být v lahvi uzavřené zátkou, a vůbec byste se neudusili, nepotřebovali byste žádný čerstvý vzduch.
Vyzkoušeli jsme tyto rostliny v naší vlastní budově v Dillí, která má asi 4500 metrů čtverečních, a je asi 20 let stará.
Na 300 osob jsme tu měli přibližně 1200 rostlin.
Naše studie ukázaly, že je 42 procentní pravděpodobnost, že množství kyslíku člověka v krvi stoupne o jedno procento, pokud zůstane uvnitř této budovy 10 hodin.
Indická vláda objevila a publikovala studii aby ukázala, že tato budova je nejzdravější budovou v Novém Dillí.
Studie také ukázala, v porovnání s ostatními budovami, že v ní byla snížená pravděpodobnost podráždění očí o 52 procent, problémů s dýcháním o 34 procent, bolestí hlavy o 24 procent, zhoršení stavu plic o 12 procent a výskytu astma o 9 procent.
A tato studie byla publikována 8. Září 2008, a je k dispozici na webu vlády Indie.
Naše zkušenosti poukazují na úžasný nárůst v lidské produktivitě přes 20 procent užíváním těchto rostlin.
A také snížením energetických nároků v budovách o vynikajících 15 procent, protože potřebujete méně čerstvého vzduchu.
Nyní toto zopakujeme v budově o rozloze asi 160 tisíc metrů čtverečních, která bude mít 60 tisíc rostlin.
Proč je toto důležité?
Je to také důležité pro životní prostředí, protože nároky na energii světa jsou očekávány růst o 30 procent v příští dekádě.
40 procent světové energie se spotřebuje v současnosti budovami a 60 procent světové populace bude žít v budovách ve městech s populací přes 1 milion obyvatel v příštích 15 letech.
A je tu narůstající zájem o život a práci v klimatizovaných místech.
"Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami." řekl Mahátma Gándhí.
Děkuji za poslech.
(potlesk)
Vracíme se k našemu stánku s burgery, kde jsme měli křivku poptávky po burgerech za hodinu. A teď bych se chtěl nad něčím zamyslet z pohledu našeho stánku s burgery. Jaké bychom v jakémkoli bodě na této křivce poptávky získali příjmy za hodinu?
A když mluvím o příjmech, zkusme o tom přemýšlet ve smyslu
"Kolik celkem utržím v dané hodině?"
Napíšu to tady - celkové příjmy.
Celkové příjmy budou, kolik dostanu za jeden burger krát počet burgerů, které mám.
Částka, kterou dostanu za burger, je cena. Bude se to rovnat ceně. A celkový počet burgerů v dané hodině bude množství.
Jednoduché.
Když prodám 10 věcí za 5 dolarů, získám příjmy 50 dolarů. Tržba 50 dolarů za danou hodinu.
Teď přemýšlejme, jak budou vypadat celkové příjmy v různých bodech na této křivce.
Udělám si tady malou tabulku.
Jeden sloupec bude "cena", jeden sloupec "množství" a jeden sloupec "celkové příjmy".
Teď se podíváme na několik situací.
Můžeme se podívat na některé body, které jsme si už definovali.
V bodě A je cena 9 dolarů, napíšu to v barvě bodu A. Množství jsou 2. 9dolarů krát 2 burgery.
9 dolarů za burger krát 2 burgery za hodinu, celkové příjmy budou 18 dolarů. A teď to můžete vidět názorně přímo tady. Tato výška je 9 a tato šířka je 2.
A celkové příjmy budou obsah tohoto obdélníku, protože výška je cena a šířka je množství.
Celkové příjmy jsou tento obsah.
Teď přejdeme k bodu a ještě jich několik ukážu pro větší názornost. Zkusíme bod B.
V bodě B máme cenu 8 dolarů a množství 4 burgery za hodinu. Celkové příjmy budou 8 dolarů krát 4, což je 32 dolarů za hodinu.
Ještě jednou tady je to vidět názorně.
Výška je 8 dolarů a šířka je zde.
Výška obdélníku je 8 a šířka jsou 4. Celkové příjmy tedy budou tato plocha. Bude to výška krát šířka.
Teď přejděme k bodu, který ještě není v grafu. Nejdřív jenom pro zábavu projdu ještě všechny body.
Tady v bodě C máme 5,50 dolarů. 5,50 dolarů je cena.
Množství je 9.
9 krát 5 je 45 dolarů a ještě navíc 4,50 dolarů, to je celkem 49,50 dolarů.
Znovu to bude to obsah tohoto obdélníku.
Teď už byste si mohli všimnout něčeho zajímavého.
Když snižujeme cenu, alespoň v této části naší křivky poptávky, zvyšujeme vlastně nejen množství, ale zvyšujeme i celkové příjmy.
Podívejme se, jestli tohle pokračuje i dál.
Když se přesuneme do bodu D, máme 4,50 dolarů a prodáváme 11 jednotek. 11 krát 4,50 dolarů bude 44 dolarů plus 5,50 dolarů.
Máme zase 49,50 dolarů.
Tenhle obdélník bude mít stejný obsah jako ten růžový ze situace C.
Teď udělám ještě jeden bod tady dole, ať vidíme, co se děje, protože tohle je zajímavé.
Teď jsme snížili cenu a vypadá to, že se toho moc nezměnilo.
A teď pojďme a udělejme ještě jeden bod, máme málo času. Bod E.
A doporučuji vám, abyste si bod F zkusili sami.
V bodě E je moje cena 2 dolary za burger, moje množství je 16 burgerů za hodinu.
Moje celkové příjmy jsou 32 dolarů za hodinu.
Udělejme radši ještě poslední bod F, abychom to měli celé.
1 dolar za burger, prodám 18 burgerů za hodinu.
Moje celkové příjmy, když to vynásobíme, jsou 18 dolarů za hodinu.
A ještě jednou tohle je obsah tohoto obdélníku.
Tento nízký a široký obdélník.
A v situaci E byly celkové příjmy obsah tohoto obdélníku.
A teď můžeme nakreslit graf, abychom viděli, jak se celkové příjmy mění v závislosti na ceně nebo množství.
Zakresleme celkové příjmy v závislosti na množství.
Tohle budou celkové příjmy a tato osa bude množství.
A znovu to bude od... Tohle je 0, 5, 10, 15 a tady 20.
A teď celkové příjmy, ty jdou vysoko až k 50 dolarům.
Tady máme 10 dolarů, 20 dolarů, 30 dolarů, 40 dolarů a 50 dolarů.
To je 50 dolarů, 40 dolarů, 30 dolarů, 40 dolarů a 10 dolarů.
Když je množsví 2 a cena 9 dolarů, ale my nemáme cenu na téhle ose. Naše množství je 2 a celkové příjmy jsou 18 dolarů.
Bude to nějak takhle.
Pak když je množství 4, celkové příjmy jsou 32 dolarů. Přesně takhle.
Když je množství 9, celkové příjmy jsou skoro 50 dolarů.
A teď, když je množství 11, je to skoro stejný bod.
A když je množství 16, celkové příjmy jsou 32 dolarů.
A nakonec, když máme množství 18, celkové příjmy jsou 18 dolarů.
A teď vidíte, že nám vychází křivka, která vypadá takto. A jestli si pamatujete něco z algebry, je to konkávní parabola.
A můžete vidět, že je tu bod, ve kterém můžeme maximalizovat celkové příjmy a kdybyste opravdu vyzkoušeli všechny body, viděli byste, že tenhle bod je přímo tady.
Přímo na ceně 5 dolarů a množství 10.
Při ceně 5 dolarů a množství 10, získáte za hodinu 50 dolarů.
Tohle je ten bod maxima.
50 dolarů. Teď vám prozradím důvod, proč o tom mluvím. Mohl jsem o tom mluvit bez zmínky o elasticitě, čistě jenom jak celkové příjmy souvisí s cenou a množstvím v různých bodech křivky poptávky.
V úplně prvním videu jsme používali přesně tuhle křivku poptávky. Když jsme zkoumali elasticitu, viděli jsme, že v této části křivky a udělám to jinou barvou, na této oranžové úsečce ať už změním cenu jakkoliv, protože ceny jsou docela vysoké, procentuální změna ceny je mnohem menší než změna množství.
Protože i když tady vypadají, že jsou si blízko nebo bych měl říct absolutně, pro každou jednotku, o kterou snížíme cenu, stoupne množství o 2 jednotky. Ale protože ta jednotka je jen velmi malá procentuální část ceny, protože v této části jsou ceny vysoké a protože je to tady velká procentuální část množství.
Máme tedy v této části křivky obrovské procentuální změny množství s velmi malými změnami ceny.
Tato část křivky je elastická.
Nebo bychom mohli říct, že cenová elasticita poptávky je větší než 1.
Dostáváme větší procentuální změny množství k daným procentuálním změnám ceny.
V této části křivky je to naopak.
Když snížíme cenu o jednotku, posuneme množství doprava o 2 jednotky, ale tady je cena nižší, takže je to mnohem větší procentuální změna ceny a tohle je mnohem menší procentuální změna množství.
Dostaneme tedy velké procentuální změny ceny pro malé procentuální změny množství.
To znamená, že tato část je relativně neelastická.
A pak tady, přímo v tomto bodě, vidíme, že máme jednotkovou elasticitu.
Je to zajímavý vztah.
Zatímco tady je křivka elastická, když snížíme cenu v této oblasti, získáme zvýšení příjmů.
Napíši to.
A tohle je obecně pravda, ale je tu pár mezních případů. Z matematického hlediska to není úplná pravda, ale pokud je křivka elastická, pokud jsme v "elastických" bodech, pokles ceny znamená zvýšení celkových příjmů.
Pokud snížíme cenu v této části křivky poptávky, získáme vyšší příjmy.
Co se děje v bodě jednotkové elasticity?
Jednotková elasticita je právě v tomto bodě a dalo by se říct, že když nyní snížíme cenu, celkové příjmy zůstanou konstatní.
Ale je to pouze v tomto bodě, v bodě jednotkové elasticity.
A nakonec v neelastické části, pokud velká procentuální změna ceny vede k ne tak velké procentuální změně poptávaného množství, potom pokles ceny vede k poklesu celkových příjmů.
Tohle by snad mohlo dávat intuitivně smysl, protože v tomto bodě, pokud jsme měli danou procentuální změnu ceny, dostali jsme větší procentuální změnu množství.
Procento ceny kleslo, procento množství vzrostlo ještě víc. Jakýkoli pokles výšky jsme mohli "dorovnat" šířkou, aby se plocha zvětšila.
Tady dole, pokles v procentu ceny nebyl dorovnán kvůli poklesu procenta množství. Kdybyste udělali obdélník trochu kratší, nebyli byste schopni to komepnzovat růstem šířky. Vlastně byste měli menší plochu, menší celkové příjmy.
(hraje hudba)
Jsme v Národní galerii ve Washingtonu D.C. a díváme se na skvělou olejomalbu Sešlost bohů.
Ve skutečnosti se se spojili tři malíři.
Hlavními umělci jsou Giovanni Bellini a jeho student Tizian, který byl jedním z velikánů renesance.
Dokončil krajinu poté, co Bellini zemřel.
Dossi nakreslil kousek krajiny, ale myslím, že ji pak Tizian přemaloval.
Správně.
Obraz byl namalován pro vévodu z Ferrary Alfonse l d'Este, takže byl objednán nejvyššími benátskými vrstvami.
Ale nejednalo se o veřejnou objednávku, obraz byl určen pro jeho pracovnu, byla tedy dovolena určitá míra subjektivity, jde o jakousi hravou sexualitu.
Jde o Bacchanal, sešlost bohů.
Jedí, pijí, laškují a oddávají se v krajině různým druhům potěšení.
Všechny postavy je možné poznat.
Bohové, nymfy...
Satyrové...
Bacchus je malé dítě nalevo, nalévající víno."
A velká postava napravo je Mercury.
Pokud se podíváte blíže, je tu mnoho epizod.
Barevnost je svým jasem velmi benátská.
Ano, připomíná drahokamy.
To je výsledek privilegované pozice mezi Itálií s florentskou tradicí na jedné straně a severem.
A samozřejmě se jedná o olejomalbu, protože jinak by nemohly být barvy tak syté.
Kdyby se jednalo o temperu nebo fresku.
Postavy působí jako součást krajiny.
Nejsou oddělené od krajiny, ale zakotvené.
Vytvářejí podél pláně jakýsi blok.
Vypadá to velmi klasicistně. Jako klasicistní sousoší.
Ale jedná se o neuvěřitelně komplexní kompozici s nějakými osmnácti postavami.
Každá zaujímá jinou pozici, jsou vzájemně propojené, není na této kompozici nic strnulého.
Podle mě to patří do vrcholné renesance, kde mají postavy určitou plynulost. Znázorňují lidi s jejich vlastní motivací.
Líbí se mi, že dopadající sluneční světlo vypadá jako součást krajiny, kterou nakreslil Bellini,
Svislé stromy a prostupující žluté, oranžové a modré sluneční paprsky. Světlo a všechny ostatní věci, které shledáváme velmi benátskými.
Je to velmi ambiciózní obraz.
Vypráví příběhy. Neomrzí vás se na něj dívat.
A představte si vévodu v jeho pracovně, sledujícího tyto olympské bohy, jak si užívají potěšení pozemského života.
Je to jakési ospravedlní potěšení, které si dopřává on sám.
(hraje hudba)
(hudba)
"Někteří říkají, že vidí v mých obrazech poezii, já vidím jen vědu." - George Seurat
Nacházíme se v Institutu umění v Chicagu a stojíme před Nedělním odpolednem na ostrově Grande Jatte od Georgese Seurata.
Citovali jsme Seurata, jehož touhou bylo vnést vědu do metod impresionismu.
Zajímavé je, že věda, kterou měl na mysli se v určitém rozsahu převrátila a zůstala nám poezie.
Věda, na kterou odkazoval, se vztahovala na způsoby malování obrazů tak, že se zdály více prosluněné, plné světla.
A musím řící, že opravdu uspěl.
Tento obraz je úžasně osvětlený a neuvěřitelně složitý, co se týče barvy.
Převzal dřívější zvyklosti impresionistů a aplikoval na ně nauku o zraku. A zejména nauku o barvě, kterou vyvinuli lidé jako Chevreui a Rood.
Zajímal se o myšlenku rozdělení barvy na její složky.
Tedy namísto snahy najít dokonalou purpurovou barvu, což je opravdu těžké. Myslíme tím její namíchání na paletě... Ano.
A důvod je ten, že když vezmete řekněme modrou a červenou a smícháte je, tak ta červená není čistě červená.
Má v sobě mnoho jiných odstínů.
Modrá není čistá a když je smícháte nevznikne čistá barva. Jak tedy dostanete čistou purpurovou, kterou můžete najít v přírodě?
Seurat to vyřešil tak, že vzal červenou, modrou a umístit je vedle sebe na obraze. Když to světlo vaše oko zachytí, jejich vlnové délky se navzájem smíchají.
A tomu se říká optické míchání.
Je to opravdu změna oproti akademickým technikám, kdy se nejprve zjistilo zabarvení předmětu, namíchaly se barvy na paletě a poté se nanášely.
Podívejme se zpět na úsilí impresionistů.
Hledali způsob, jak vytvořit iluzi venkovního světla. Domnívám se, že použitím této rozdělující metody, myšlenky optického míchání, to Seurat v Grande Jatte opravdu dokázal.
Skutečně na něm vidíme Pařížany venku za slunečného dne a cítíme sluneční paprsky, jak prosvítají skrze stromy.
Je to most zpět k impresionismu a vlastně tento umělec používá označení neo-impresionismus pro svůj způsob malby.
A přesto je to také tak vzdálené impresionismu. Má volnost impresionistických obrazů, má jejich podobu.
Ale obraz nebyl namalován v plenéru.
Nebyl nakreslený přímo před postavami. Seurat nakreslil malé skicy. Vlastně venku nakreslil desítky kreseb a olejových skic.
Poté se vrací zpět do ateliéru a maluje tento velmi klidně, velmi důkladně strukturovaný obraz.
Ve skutečnosti řekl, že chtěl, aby jeho postavy měly vážnost, jakou mají sochy Feidiase v Partheonu.
Chtěl vnést pocit nadčasovosti a klasicismu do umění impresionismu.
A také jak řekl, pocit přemýšlivosti, skládání, nedělání čehosi spontánně.
Postavy jsou pozoruhodně strukturované v tomto prostoru.
A prostor sám o sobě je také zajímavě rozvržený.
Je v něm mnohem více iluze prostoru než bychom kdy získali z impresionistického obrazu.
Skoro návrat zpět ke klasickým zvykům krajinného malování Claudea nebo Poussina, kteří střídali stín a světlo, což vyvolávalo dojem jako bychom couvali v prostoru.
Ustupující diagonála vytváří iluzi prostoru.
A zároveň to je obraz, který táhne naše oči k povrchu plátna díky jeho technice.
Mezi prostorem a velmi zřetelně propracovaným povrchem existuje opravdu zajímavé napětí
Pojďme blíže a podívejme se.
V levém dolním rohu je muž, který kouří dýmku a opírá se o záda.
Podívejte se blíže na to, jak je jeho tělo ztvárněno.
Můžete vidět něco z jeho dřívějších obrazů.
Vidím modrou, červenou a žlutou. Všechny tahy jsou docela dlouhé.
Ale také vidím na nich namalované malé body barev - růžové a také modré, které Seurat později dokreslil.
A můžete také vidět, že zvláště ve stínech a světle, nahoře a dole Seurat vytvořil objem.
Všechny rozdílné tahy štětcem jsou vrstveny jeden na druhém.
Všiml jsem si také, jak mají postavy čisté kontury, což v impresionismu nevidíme.
Máme pocit linií a tvarů vytvořených čárou a dokonce modelováním. Postava vypadá, jako by měla tři dimenze. Nacházíme se na severozápadě Paříže, na místě navštěvovaném střední a vyšší třídou ve volném čase.
Opačný břeh řeky byl navštěvován spíše lidmi z pracující třídy.
A tak zde vyvstává otázka, co Seurat říká o třídách v Paříži v 19. století.
Zde dochází u historiků umění ke sporu. Z části protože je zde mnoho nejasností.
Nejasnost třídního rozdělení byla problémem Seuratovy doby.
Třída byla ohromně důležitá a byla vždy ve francouzské společnosti naprosto zřejmá, ale ve městě se nyní míchají třídy a to se stalo novodobým jevem.
Šaty a móda nyní zastírají třídní rozdíly, dříve více zřetelné.
Jedna z věcí, kterou Seurat dělá je, že hatí očekávání typického diváka na konci 19. století
Někdo by očekával, že uvidí příběh nebo pěknou scénu mezi postavami lehce čitelnou, pocit sentimentu nebo vzrušení.
Seurat nám nic z toho neukazuje. Postavy si spolu nepovídají, navzájem nereagují, necítíme jasný příběh.
Obraz nedělá to, co diváci 19. století očekávali od obrazů.
Tento obraz byl výzvou nejen pro typického diváka, o kterém jste hovořila, ale také pro uměleckou obec.
Když byl poprvé vystaven v roce 1886 způsobil pobouření.
Umělci rozdělení do dvou táborů jej buď podporovali, nebo znevažovali. Byl tak odlišný od všeho co ostatní dělali.
Představoval to nejmodernější umění.
V letech 1884 až1886 byla nejmodernějším uměním impresionistická technika viditelného tahu štětce, volných kontur, obrazů malovaných na místě, venku v plenéru s pocitem spontánnosti, zachycující venkovní světlo.
Seurat vše toto vzal, postavil to vzhůru nohama a vytvořil něco velmi vážného, monumentálního, klasického a přemýšlivého a všichni se s tím museli vyrovnat.
(hudba)
E-stop vaše strana mount měnič nástroj během nástrojem změníte-li
Je to snadno obnovit a vrátit a výrobu dílů
Nástroj měnič na VF-2SS musí být navrácena
V počítači je spuštěn software verze 18.05 která zahrnuje nejnovější nástroj měnič vymáhání
Resetovat stav nouze stop
Na obrazovce je oznámení "Ruka Ne na původu"
Na klávesnici stiskněte obnovit a "A" pro následující funkce Automatické zotavení na obrazovce zobrazí výzva
Při automatické zotavení ojí vřeteno unclamps a uslyšíte závan vzduchu z nosu vřeteno
Nástroj změna ruka se bude otáčet v opačném směru a nástroje zpět do kolotoče a frézky
Pak paže se vrátí do své původní polohy
Měnič nástrojů je nyní obnovit
Bez ohledu na to, kde se zastaví paže zotaví se vždy v opačném směru a protože procesu zotavení klade nástroje zpátky tam, odkud přišli pořadí v tabulce"nástroje" zůstává nezměněn a není třeba aktualizovat po dokončení je zotavení
Proces obnovení pro stroje se starším softwarem je více zapojit
Pokud používáte starší software, to, co děláme, když ruka není kontaktování nástroj
Místo krabice plné pěny pod pocket kolotoč vřeteno a nástroj pro balení
To zachytí každý nástroj, který náhodou kapky během zotavení procesu
Zmáčkněte tlačítko Obnovit
Pokud existují nástroje v vřeteno nebo arm a pokud pozice ramene zabrání tomu, aby tyto nástroje snadno odstraněna Odpovězte Ano v obou případech se na obrazovce zobrazí výzva
To se dostáváme na obrazovku pro úpravu rotace paže, pocket postoj a OJ unclamping
Odeberte všechny nástroj, který je v vřeteno pomocí "Nástroj RELEASE"
Existují-li nástroje v nástroji změnit paže, které musí být odstraněny
Otočte paži pomocí zpětné ATC, dokud nástroje lze snadno dosáhnout a odebrána šlape na propuštění Plunžry
Libovolný nástroj v kapse nástroj, který je do spodní polohy může zůstat v kapse
Jednoduše nahoru do kapsy stisknutím klávesy Šipka nahoru klíč
Pár dalších klíčových tahy toto zotavení je dokončena
Je také možné, že se drží paže při uchopení nástroj, který je stále držela v vřeteno
V tomto případě bude muset být nastavena vřeteno ojí do polohy odtáhla během nástroj odstraňování
To se provádí tak, že nemá paže snaží nástroj z vřeteno, zatímco OJ je stále upnutí
Začít, Tisková zpráva nástroje k uvolněte to oje
Všimněte si, že OJ zůstane odtáhla, až do vydání nástroje je znovu stisknutí
Dále stiskněte opakovaně ATC reverzní dokud nástroj změnit paže byla přesunuta mimo vřeteno
Vydání první nástroj od ruky Pak Otočte paže, dokud se nástroj pro druhé lze snadno odstranit
Pokračovat otočení, dokud paže dosáhne polohy, původu, jak je znázorněno na obrazovce
Pak obnovte nástroj pocket s šipkou se klíč
Nakonec stiskněte y ještě několikrát, k dokončení procesu
Kolotoč otočí "aktuální pocket" a veškeré nástroje, které byly odstraněny během zotavení může být proces nyní by do nástroj měnič
Nezapomeňte aktualizovat tabulku pocket nástroj s místy, kde znovu nástrojů čímž na dokončení procesu obnovení
Následující přímka prochází bodem (5,8) a její předpis je (17 lomeno 13) krát 'x' plus 'b'.
Jaká je hodnota 'b' - průsečíku osy 'y'?
Takže, víme, že tento bod, tyto hodnoty 'x' a 'y' musí souhlasit s tímto předpisem, takže víme, že když 'x' je 5, 'y' je 8.
Takže můžeme říct, že když 'x' se rovná 5, 'y' se rovná 8.
Takže můžeme říct, že 8 se musí rovnat (17 lomeno 13) krát 'x', krát 5, plus 'b'. A teď si můžeme vyjádřit 'b'.
Když si to trošku zjednodušíme, dostaneme 8 je rovno... 5 krát 17 je 50, plus 35 je 85, takže (85 lomeno 13) plus 'b'.
Teď, pro vyjádření 'b', odečteme (85 lomeno 13) od obou stran.
Takže máme 8 minus (85 lomeno 13), to se rovná 'b'.
Teď musíme akorát sečíst nebo spíš odečíst tato čísla.
Takže 8 je stejné jako... 80 plus 24 je 104, takže je to 104 lomeno 13.
To je to samé co 8. ... minus 85 lomeno 13, což bude...
To je 19 lomeno 13, je to správně?
Ano, kdyby to bylo 105, bylo by to 20 lomeno 13.
Takže to je 19 lomeno 13, což se rovná 'b'.
Předpis této přímky je tedy
V tomto videu budu mluvit více obecně o tom, co je Bitcoin a jaké rozlišující charakteristiky má v porovnání s jinýmy způsoby platby.
Tedy pro začátečníky, Bitcoin je pouze elektronický platební systém.
Eletronickým platebním systémem myslím, že jedná pouze prostředek, pomocí kterého mohou dvě strany provádět transakce prostřednictvím internetu.
Vezměme si dvě strany Alici a Boba a řekněme, že z nějakého důvodu má Alice zájem dát Bobovi peníze prostřednictvím internetu.
Může to být třeba proto, že Bobovi peníze dluží nebo je možné, že je Bob obchodník a Alice si od Boba něco kupuje a možné je Bob nezisková organizace a Alice dává Bobovi dar.
Může zde být mnoho důvodů proč se Alice pokouší Bobovi zaplatit prostřednictvím internetu do určité míry.
Pokud je Bob ochoten přijmout
Bitcoiny, které jsou formou elektronické platby, pak může Alice poslat nějakou hodnotu v Bitcoinech.
Ve skutečnosti transakce mezi Alicí a Bobem se bude rovnat hodnotě odpovídající speciálně konstruované řadě čísel, kterou Alice Bobovi jednoduše pošle. A toto bude provedeno celé prostřednictvím internetu.
Tato čísla budou mít určité matematické vlastnosti, které zaručí, že je obtížné systém oklamat nebo provést nějaký zločinný útok na systém.
A způsob, jak vlastně Alice provedla tuto transkaci v praxi, je nainstalováním speciálního softwaru, který nazýváme "Bitcoin client" a nebo může spolupracovat s třetí stranou, která zvládne tento mechanismus za ní.
Ale v obou případech (client nebo služba třetí strany) budou pro Alici vygenerována tato čísla.
A také Bob bude mít nainstalovaný nějaký software nebo využije službu třetí strany, která vezme tato čísla a dovolí mu s těmito čísly udělat něco dalšího. Například
Bob může pro změnu sám něco koupit s těmito čísly nebo může vyměnit tato čísla za skutečné peníze.
Dobře.
Jedná z prvních otázek, kterou můžete mít, a již jsem to zmiňoval dříve, je:
Proč by Bob měl vůbec přijmout Bitcoiny? i přes všechno, Bitcoiny jsou jen řada čísel.
Jakou to může mít skutečnou hodnotu?
A to se ukáže celkem překvapivě
Bitcoiny mají ve skutečnosti reálnou světovou hodnotu. Existuje více a více obchodníků, kteří přijmou Bitcoiny za transakci, a take zde jsou, Bitcoin směnárny, místa kam můžeš přijít a směnit
Bitcoiny za měnu přijímanou širokou veřejností.
Některé z těchto směnáren včetně té hlavní, která se jmenuje " Mt.Gox " , a v této směnárně můžete směnit vaše Bitcoiny za eura, jeny, dolary a tak dále.
Současná cena, současná hodnota Bitcoinu v amerických dolarech je přibližně 100$ za Bitcoin.
Toto číslo je proměnlivé, jedná se o novou měnu a můžeme očekávat kolísání.
Ale jak budou lidé tuto měnu lépe chápat, je zde naděje, že se tato kolísavost sníží.
Ale nakonec si myslím, že věc, kterou byste měli mít na paměti, je ,že hodnota Bitcoinu bude odvozena od důvěry, kterou máte, a od hodnoty toho, co si za Bitcoiny můžete koupit.
Je to jako za dolar, euro nebo jen.
Důvěra, kterou máte v hodnotu této měny, je na kolik měnu oceňujete.
Další otázka, kterou můžete mít:
Proč se lidé vůbec zaobírají Bitcoiny?
Mám na mysli, neexistují nějaké standardnější způsoby?
Proč nemohla Alice a Bob použít Paypal?
Proč nemohli pro transakci použít číslo kreditní karty?
Proč nemohla Alice poslat Bobovi elektronický šek?
Proč nepoužít jeden z těchto způsobů platby, který je pochopitelnější, mezi veřejnosti více rozšířený a je více ustanovený.
Proč byste se chtěli trápit dobrou věcí?
Ukazuje se, že je několik vlastností Bitcoinu, které se vyplatí zmínit, pro začátek, je to soukromí.
Ukazuje se, že s ekosystémem Bitcoinu, v rámci sítě Bitcoin mohou lidé provádět transakce bez toho, aniž by prozradili, kdo jsou v reálném světě.
Z pohledu Bitcoinu bude totožnost Alice pouze řada čísel a tato řada čísel bude efektivně sloužit jako pseudonym pro Alici.
Tato řada čísel nemá nic společného s její totožností v reálném světě.
Nikdo neví, že právě Alice provádí transakci.
Jediné o co se starají, je pseudonym v systému.
Je to trochu, ale ne úplně jako když platíte hotově, když něco kupujete.
Když něco koupíte a používáte hotovost, nemusíte prokazovat žádné detaily a důkazy toho, kdo jste v reálném světě.
To je odlišné od, řekněme, od používání kreditní karty, kde se musíte prokázat jménem, fakturační adresou a dalšími údaji Nebo poskytnutí elektronického šeku, kde potřebujete tento šek obvykle vázat s údaji vašeho bankovního účtu.
Teď chci také zmínit ,že někdy, když máte bezhotovostní transakci nebo transakci, kde používáte hotovost, je zde možnost, že lidé mohou zkusit použít tuto transakci pro nekalé účely, koupit nedovolené zboží a služby.
Je to určitě riziko, které se objevuje, když poskytujete anonymitu a soukromí.
Ale jsou zde určitě legitimní důvody, proč někdo možná chce provést transakci soukromě a nedat vědět celému světu, co převádí.
Další vlastností Bitcoinu je, že je otevřený doslovně, každý se může stát součástí.
Každý, kdo má internetové připojení, může udělat transakci s Bitcoiny.
Vše, co potřebujete, když chcete začít, je stáhnout si speciální Bitcoin client.
A Bitcoin client a nebo také můžete použít služeb jako směnárna Mt.Gox, které udělají pro vás efektivně tu samou práci jako client.
Ale ve zkratce každý, kdo má Bitcoin client nebo kdo vlastní účet ve směnárně jako je Mt.Gox, může být součástí Bitcoin transakcí.
Transakce, její detaily, mechanismus budou pro uživatele průhledné.
Jediné čeho se uživatélé musí obávat... Jediné čeho se Alice musí obávat je, kolik má peněz a jestli tyto peníze může dát Bobovi.
Současný software využije všechny mechanismy, aby se transkace uskutečnila.
Toto se liší, pokud přemýšlíte o tradičních měnách jako dolar.
Pokud chci provést online transakci, obvykle potřebuji bankovní účet, kreditní kartu a tak dále.
Považujeme to za samozřejmé, ale jsou lidé kteří, nemají přístup k kreditní kartě, bankovnímu účtu. Například v samotných Spojených státech bylo zjištěno (právě jsem si to vyhledal) počet domácností bez bankovního účtu je více než 8%.
To je docela vysoké číslo, spousta lidí není schopna provést tradiční internetové transakce. Ale kdo je schopen provést transakci prostřednictvím Bitcoinů.
Mimochodem lidé na celém světě používají Bitcoiny, doslova nezáleží na tom, kde na světě jste.
Dokud máte internetové připojení, můžete začít provádět transakce prostřednictvím Bitcoinů.
Další vlastností Bitcoinu stojící za zmínku je jeho decentralizovaná povaha.
Neexistuje žádná banka ani jiný centralizovaný subjekt, které by měly jakoukoli kontrolu nad tím, co se děje v bitcoinovém ekosystému.
To znamená že, když Alice pošle prostřednictvím internetu peníze Bobovi, tato transakce neprochází skrze žádného prostředníka,
Není zde žádná banka, která by transakci zprostředkovávala.
To může mít určité výhody. Například to znamená, že žádný subjekt nemůže přímo kontrolovat tvorbu peněz v bitcoinové síti. Dále to znamená, že nikdo nemůže, řekněme, zabavit váš bitcoinový majetek, nikdo nemůže zrušit již provedenou transakci, což je dobré pro podnikání online.
Někteří obchodníci nemohou podnikat online kvůli obavě z podvodů v platbách.
Pokud tedy existuje systém, v němž zrušení provedené transakce není jednoduché, potom z pohledu obchodníků existuje možnost, jak se těmto podvodům vyhnout. To může jejich podnikání otevřít pro svět online.
Chci zdůraznit, že právě decentralizovanost Bitcoinu způsobuje u některých lidí největší znepokojení.
V běžné praxi totiž centrální autorita jako jsou banky vykonávají důležitou funkci v rámci tradičních měn. Banky ověřují například pravost hotovosti a schvalují platné transakce.
V bitcoinové síti probíhají tyto činnosti decentralizovaným způsobem pomocí ostatních účastníků, tedy dalších uzlů v síti.
V následujících lekcích této série se budeme podrobně zabývat mechanismem bitcoinových transakcí, jakým způsobem jsou ověřovány i přes to, že je systém decentralizovaný.
Seznámíme se zajímavými technikami potřebnými k tomu, aby to celé fungovalo.
Předpokládám, že již nyní máte množství otázek, což je v naprostém pořádku.
Bitcoin je složitý protokol, který má mnoho dynamických částí.
Když se snažíte pochopit něco tak složitého a tak sofistikovaného jako je Bitcoin, je důležité nejdřív prozkoumat jednotlivé části, abyste nakonec zjistili, jak všechny zapadají do sebe.
Doufejme, že další videa v této sérii, vám pomůžou pochopit tyto dílčí části a zodpoví spoustu dalších otázek, které můžete mít.
V tomto videu chci mluvit o jednom z temnějších období v historii Chile a také (záleží na vašem úhlu pohledu) jednom z temnějších období amerických dějin.
Chtěl bych, a to platí pro všechna moje videa o historii, abyste byli skeptičtí ke všemu, co vám říkám.
Pokusím se vám s rozumnou přesností popsat běh určitých událostí a vyvodit souvislosti, pokud jsou zřejmé. A také bych rád naznačil souvislosti, které možná nastaly, ale nikdo si není jist.
Ale měli byste k tomu být skeptičtí a upřímně, měli byste být skeptičtí k čemukoliv, co vám říká kdokoliv.
Rád bych, kdybyste toto video použili jako základ pro váš vlastní výzkum, abyste si jména a události sami vyhledali a zkusili si představit, co se ve skutečnosti stalo.
A nyní už se přesuňme do roku 1970, kdy se v Chile konaly prezidentské volby, které byly považovány za poměrně svobodné a nezmanipulované.
Jeden z kandidátů voleb byl tento pán, Salvador Allende, známý marxista.
Vyznával komunistickou ideologii a vědělo se, že sympatizoval jednak s tím, co se stalo na Kubě, jednak se Sověty.
Jistě si tedy dokážete představit, že Amerika se o tyto volby velmi zajímala. Je to uprostřed studené války.
Je tu prezident, Richard Nixon, a Henry Kissinger, ministr zahraničních věcí. Oba tyto volby bedlivě sledují.
Je jasné, že nechtějí, aby se Salvador Allende stal prezidentem. Pod kontrolu marxisty by se dostala jedna z nejdůležitějších zemí Latinské Ameriky.
Bohužel pro ně, Salvador Allende vskutku získal více hlasů než ostatní kandidáti.
Dostal 36% hlasů, tedy relativní většinu.
Jen pro vysvětlení, o co se jedná - relativní většina znamená, že získáte více hlasů než kdokoliv jiný, ale ne nutně většinu hlasů.
Pokud by Allende získal 51%, pak by to byla většina.
V tomto případě většinu nezískal, a dle standardního procesu v Chile to znamená, že pokud nikdo nezíská většinu, přesunuje se volba do kongresu, který vybírá prezidenta.
Obvykle vybíral toho, kdo získal nejvíce hlasů. Většinou nepořádali nové volby.
Takže si jistě dokážete představit, proč měli Nixon a Kissinger obavy.
Tato fáze je dobře zdokumentovaná - měli strategii, kterou nazývali Track 1, kdy se snažili ovlivnit chilský kongres, aby neudělal to, co normálně dělá - aby nezvolil muže, který získal nejvyšší počet hlasů. Snažili se tedy do voleb vložit.
Ačkoliv to nevypadalo, že by byli schopni s tím něco udělat.
Také se zdálo, že se pomocí CIA spojili s armádou, přinejmenším navázali kontakt s jejími činiteli - není jasné, nakolik je vyloženě podporovali - ale začali se s nimi bavit. O tom, s jakou pravděpodobností by mohl nastat převrat.
Jak velká je pravděpodobnost, že Allende bude svržen, pokud se stane prezidentem.
Začali hledat lidi, kteří by mohli zabránit tomu, aby se tento marxista stal prezidentem.
A problém číslo jedna byl právě tento muž.
Řekl bych, že René Schneider je v tomto videu jediná jednoznačně kladná postava.
Byl to vrchní velitel chilské armády.
"Podívejte, mně je jedno, kdo bude prezidentem, je mi jedno, jak moc s ním nesouhlasím, je mi jedno, jak velký tlak na mě Američané vyvinou nebo jak velký tlak přijde ze zbytku armády, role chilské armády je nemíchat se do politiky."
Nazývali ho konstitucionalistou. Rolí chilské armády není někoho svrhnout, když se nám znelíbí. Rolí chilské armády je jen a pouze bránit svou zemi.
Armáda je tu od toho, co mají armády dělat, co armádě předepisuje ústava.
Takže si jistě dokážete představit, že lidé, kteří chtěli svrhnout Allendeho, teď, když to vypadá, že se dostane k moci, říkají, že není vhodné, aby byl tento člověk u moci. Nechce hrát hru tak, jak ji hrajeme my. Ačkoliv v armádě byly i jiné složky, které právě to chtěly.
A tak (a tady je historie trochu zamlžená) se objevil bývalý generál chilské armády, který je jasně proti Allendemu a zároveň proti Schneiderovi.
Protože tento člověk, Roberto Viaux, byl toho názoru, že úkolem armády je aktivně svrhávat diktátory.
Takže došlo ke kontaktu mezi ním a CIA. Vypadá to, že CIA mu poskytla určitou podporu a pak se trochu vyděsila, přinejmenším Kissinger se nejspíš lekl, protože tento člověk byl zřejmě trochu moc radikální.
Ale vzpomeňme si, že jsme v období, kdy Allende získal 36% hlasů a kongres se snažil vymyslet, co s tím.
Během tohoto období se našli lidé, kteří říkali: "Podívejte se, pokud René Schneider neudělá to, co by udělat měl (podle nich), a nesesadí Allendeho, budeme my muset sesadit Schneidera."
Roberto Viaux tedy vypracoval plán, který spočíval v tom, že unesou Reného Schneidera, sesadí ho z čela armády a na jeho místo dosadí někoho, kdo bude víc nakloněn převratu, někoho, kdo bude spíš chtít Allendeho svrhnout.
Naneštěstí, když se Viauxovi lidé pokušejí Schneidera unést, má u sebe Schneider pistoli - vidí únosce, vytáhne zbraň, a únosci na něj několikrát vystřelí a on zemře. Tento únos tedy nakonec skončí vraždou Reného Schneidera.
Chtěli ho zabít, nebo alespoň odstranit, v podstatě jen proto, že chtěl dělat svou práci.
V tomto příběhu je to jediná postava, o které bych řekl, že je jednoznačně kladná.
Není ale jasné, nakolik Američané nebo CIA podporovali tento únos či atentát na Schneidera.
Zdá se, že měli tušení, že se něco děje.
Máme docela dobře doložený výrok, který řekl Kissinger Nixonovi několik dní před tím, než byl Schneider zabit. Nixon se zeptal:
"Jak to vypadá v Chile? Pracujeme na něčem s armádou, budeme případně dělat něco se Schneiderem?"
Nevím, zkuste si to najít sami. Nevím, kolik toho Nixon věděl nebo nevěděl.
Kissinger Nixonovi odpověděl:
"Vypadá to beznadějně. Zrušil jsem to.
Nebylo by nic horšího než nepovedený převrat."
Tento výrok je zajímavý, protože to vypadá, že o tom přemýšleli.
"Zrušil jsem to" totiž naznačuje, že v minulosti s něčím začal.
V jednu chvíli tedy aktivně zvažovali, že budou spolupracovat s Robertem Viauxem, možná na únosu Schneidera, možná spolu zorganizují převrat proti Allendemu, ale zrušili to.
Rozhodně to nebylo tak, že by se k tomu morálně nesnížili, ale došli k závěru, že tento muž není tak schopný, jak by podle nich měl být, alespoň podle Kissingera, který řekl:
"Zrušili jsme to, protože by nebylo nic horšího než neúspěšný převrat."
Ukázalo se, že přesně to se stalo, protože jakmile Schneidera zabili, všichni se zděsili, že jsou v zemi podvratné živly, které se pokoušejí svrhnout demokracii.
A tím byl kongres ještě víc tlačen k tomu, aby post prezidenta nechal Allendemu.
V listopadu je tedy jmenován prezidentem.
V listopadu se Allende stává prezidentem.
Existuje spousta různých teorií o tom, nakolik do toho byla zapojena CIA.
Argumentem proti tomu je, že CIA by nechtěla Schneidera zabít, protože to by Allendemu získalo ještě větší popularitu.
CIA by jej chtěla pouze odstranit a dosadit za něj někoho jiného, kdo by později spíš uspořádal puč proti Allendemu. Jestliže věříme Kissingerovým slovům, vypadá to, že Viauxe ze začátku podpořil a potom couvl.
V každém případě se v listopadu 1970 Salvador Allende stal prezidentem a začal uplatňovat svou marxistickou ideologii, ale příliš se mu nevedlo.
Chilská ekonomika, zejména v letech 1972 a 1973, se nevyvíjela moc dobře.
Začal zavádět pevné ceny - poněkud naivně se snažil zvyšovat platy a ceny přitom zachovat na stejné úrovni, což samozřejmě vedlo k nedostatku na trhu.
Celkově vzato to tedy nebyl nejoblíbenější prezident.
Vypadalo to, že jeho politika, zejména ta ekonomická, mu příliš nevychází.
Lidé, kteří Allendeho podporovali, říkali:
"Jen se podívejte, to, co Spojené státy udělaly v Kubě, to začaly dělat i v Chile.
Jakmile se k moci dostal marxista, někdo, kdo se jim nelíbí, Spojené státy začaly využívat svou obrovskou ekonomickou sílu k tomu, aby poškodily chilskou ekonomiku a tohoto člověka sesadily z mocenské pozice." Rozhodnutí o tom, jak to bylo, nechávám na vás.
Přesuňme se dopředu až do roku 1973.
To je Allende u moci asi tři roky.
Nedaří se mu, v zemi probíhají stávky.
Pokouší se kontrolovat média.
Země je neklidná.
Jsou lidé, kteří chtějí, aby už nebyl prezidentem.
A lidé, kteří nemají rádi Spojené státy, řeknou, že Spojené státy celou dobu Allendeho aktivně oslabovaly, a to je nejspíš pravda. Spojené státy řeknou:
"My nic, jen jsme se snažili, aby tisk zůstal svobodný, ten člověk omezoval svobodu slova.
Snažili jsme se udržet situaci pod kontrolou, aby byly další volby, a aby se z Allendeho nestal druhý Fidel Castro a nenastolil v Chile totalitní komunistický režim."
Ať už jste na té či oné straně, 11. září 1973 byl Allende sesazen.
Armáda obklíčila prezidentský palác a řeklo se, že Allende "spáchal sebevraždu".
To říkám v uvozovkách, jelikož někteří lidé věří, že sebevraždu nespáchal, nýbrž byl zavražděn.
A podle některých záznamů se měl zastřelit automatickou zbraní.
Nejspíš je to možné, spáchat sebevraždu automatickou pistolí, ale většina lidí by si zřejmě zvolila jinou zbraň.
Ale to opět posuďte sami. Možná na tom ani nezáleží, zda spáchal sebevraždu, nebo zda byl zabit.
V každém případě byl 11. září svržen a opět není jasné, jakou roli v tom hrála CIA.
Zjevně sympatizovala s lidmi, kteří ho chtěli sesadit.
Zjevně po celou dobu Allendeho režimu nepřímo podporovala všechny, kdo byli proti němu.
A jak si můžete sami najít, existují odtajněné dokumenty, které naznačují, nakolik se do toho mohla zapojit CIA.
Tak jako tak, Allende byl sesazen a k moci se dostává tento pán, Augusto Pinochet. Dostal se k moci a povídá:
"Podívejte, tahle demokracie je hloupost.
Já jsem prezident.
Já jsem vrchní velitel armády.
Chile bude řídit vojenská junta."
Tohle slovo vám napíšu.
Chile bude řídit junta. Junta znamená vláda řízená armádou.
Jedná se o armádní diktaturu.
"O Chile nyní rozhoduje vojsko.
Už nepotřebujeme, aby se konaly volby a podobné hlouposti."
Jak si asi dovedete představit, Nixona tolik nezajímalo, že si tenhle chlapík na demokracii nepotrpí, ale byl rád (namaluju, jak se usmívá), že Pinochet alespoň není marxista, že alespoň zabránil šíření komunismu v Jižní Americe.
Nixon naneštěstí, a to se ví velmi dobře, chtěl udělat vše, co bylo v jeho moci, aby Augusto Pinochet uspěl, zejména z ekonomického hlediska.
Nixon a Spojené státy tedy začínají podporovat Pinocheta.
Je považován za přítele Ameriky.
Bohužel pro Ameriku i Chile je tenhle pán jeden z prvotřídních tyranů v historii.
Protože je to despota, začíná zatýkat, začíná zabíjet.
Je jeden z lidí, kteří když ucítí náznak komunismu, náznak politické opozice, začnou zatýkat podezřelé i jejich rodiny a mučit je.
Tohle je další fotografie, když byl starší.
Je podivuhodné, jak laskavě mohou někteří zlí lidé vypadat.
Ale zabil velkou spoustu lidí a velmi mnoho lidí zmizelo.
Jen pro představu - tohle jsou někteří z těch, co zmizeli.
Mohl to být kdokoli, kdo ho kritizoval, lidé, kteří vypadali, že smýšlí levicově, ať už to znamená cokoliv.
Tyto lidi mučil, včetně žen, dětí a všech ostatních.
Byl to ve všech ohledech zlý člověk.
V úřadu chilského prezidenta vydržel až do roku 1990, celých 17 let.
A u moci se držel ještě do roku 1998, když sloužil jako vrchní velitel armády.
Dovedete si představit, že když stát kontroluje armáda, úřad prezidenta není tak důležitý, vrchní velitel armády je důležitější.
Tak strávil v Chile 25 let a celou dobu vládl despoticky, i když byl pro volný trh, v tradičním slova smyslu to byl kapitalista.
A pokud chcete věřit, že z Pinochetova režimu vzešlo i něco dobrého, je fakt, že chilské ekonomice se za jeho režimu skutečně dařilo dobře.
Chile bylo v té době považováno za příklad ekonomického úspěchu. Posuďte sami.
Někteří lidé říkali, že je to proto, že Pinochet ekonomice rozumí.
Nesnažil se o pevné ceny jako Allende.
Bez ohledu na to, že to byl despota, aspoň ekonomika vzkvétala.
To je druhá strana rovnice, úspěšná ekonomika. Takže Spojené státy, tato obrovská, největší ekonomika na světě, dělala vše, co bylo v jejích silách, aby zajistila, že chilská ekonomika bude vzkvétat, když je u moci jejich spojenec. Nechám na vás, abyste posoudili, na čí straně je pravda, nakolik se na všem podílela CIA, Nixon a Kissinger a všichni tihle.
Ale není myslím potřeba zdůrazňovat, že to nebyla zrovna příjemná kapitola světových dějin.
(Mechanické zvuky) (Hudba)
(Potlesk)
Naučme se trochu o zákonu velkých čísel, což je v mnoha případech jeden z nejintuitivnějších zákonů v matematice a pravděpodobnosti, ale protože se dá aplikovat mnoha způsoby, je často nevhodně používán či nepochopen.
Takže abychom byli trochu formální v matematice, nechte mě to nejprve definovat a pak budeme mluvit o intuici.
Takže řekněme že máme náhodnou proměnnou, X.
A víme, že to je očekávaná hodnota či populační průměr.
Zákon velkých čísel říká, že pokud vezmeme příklad n výskytů naší náhodné proměnné, a uděláme průměr těchto pozorování... A nechte mě definovat další proměnnou.
Nazveme to X s dolním indexem n s čárou nad X.
Toto je znak n pozorování naší náhodné proměnné.
Takže doslovně je tohle moje první pozorování.
Řekněme, že provádím experiment jednou a dosáhnu tohoto pozorování, udělám ho znovu a dosáhnu tohoto pozorování.
Provedu ho tedy n-krát a potom vydělím mým počtem pozorování.
Tak tohle je můj výběrový průměr.
Je to střední hodnota všech pozorování, která jsem učinil.
Zákon velkých čísel nám jen říká, že můj výběrový průměr se přiblíží mé očekávané hodnotě náhodné proměnné.
Nebo můžu napsat, že můj výběrový průměr se přiblíží mému populačnímu průměru pro n blížící se nekonečnu.
A budu trochu neformální s tím, co dělá postup nebo co dělá konvergenční průměr...
Ale myslím, že budete máte obecný intuitivní pocit, že když sem zvolím dostatečně velký vzorek, že nakonec dostanu očekávanou hodnotu populace jako celku.
A myslím, že pro mnoho z nás je to celkem intuitivní.
Že když udělám dostatek pokusů na velkých vzorcích, ty pokusy mi dají čísla, která bych očekával vzhledem k očekávané hodnotě, pravděpodobnosti a tomu všemu.
Ale myslím, že je to často trochu špatně pochopeno z pohledu toho, proč se tak děje.
A než se do toho pustím, dovolte mi dát vám konkrétní příklad.
Zákon velkých čísel nám řekne toto...
Řekněme, že mám náhodnou proměnnou - X je rovné tomu, kolikrát padne rub po 100 hodech běžnou mincí.
Za prvé, víme co je očekávanou hodnotou této náhodné proměnné.
Je to počet hodů, tedy počet pokusů krát pravděpodobnost na úspěch kteréhokoliv pokusu.
To se rovná 50.
Takže zákon velkých čísel jen říká, že pokud bych měl mít vzorek nebo kdybych měl určit průměr vzorku ze spousty těchto pokusů, tak, víte, dostanu... poprvé, když provádím tenhle pokus hodím 100 mincí, nebo mám 100 mincí v krabici od bot, zastřesu krabicí a spočítám množství případů, kdy padne rub. Dostanu 55.
Takže to by bylo X1.
Pak zatřesu krabicí znovu a dostanu 65.
Pak zatřesu krabicí znovu a dostanu 45.
Udělám to n-krát a pak vydělím počtem pokusů.
Zákon velkých čísel nám jen říká, že tento průměr, průměr všech mých pozorování, bude směřovat k 50, jak se n blíží nekonečnu.
Nebo pro n blížící se 50.
Promiňte, n blížící se nekonečnu.
A já chci mluvit trochu o tom, proč se to stane nebo intuitivně, proč tomu tak je.
Spousta lidí si říká, páni, to znamená, že když po 100 pokusech, pokud jsem nad průměrem, mi nějak zákon pravděpodobnosti dá vícekrát rub nebo méněkrát, aby vytvořil rozdíl.
Tohle není přesně to, co se bude dít.
Často se tomu říká gamblerův klam.
Dovolte mi to rozlišit.
A použiji tenhle příklad.
Takže řekněme... dovolte mi vytvořit graf.
A já zapnu barvy.
Tohle je n, moje osa x je n.
Je to počet pokusů, které provedu.
A moje osa y, dovolte, abych z ní udělal výběrový průměr.
A my víme, co je očekávanou hodnotou, víme, že očekávaná hodnota této náhodné proměnné je 50.
Dovolte mi nakreslit to tady.
Tohle je 50.
Takže jdeme na ten příklad, který jsem uvedl.
Takže pokud n se rovná... Dovolte mi jen... Tady.
Takže při prvním pokusu jsem dostal 55 a to byl můj průměr.
Měl jsem jen jeden datový bod.
Po dalších dvou pokusech, podívejme se, mám 65.
A tak můj průměr bude 65 plus 55, děleno dvěma, což je 60.
Takže můj průměr šel trochu nahoru.
Potom jsem měl 45, což posune můj průměr trochu dolů.
Nebudu tam už zakreslovat 45.
Teď musím určit průměr ze všech těch hodnot.
Kolik je 45 plus 65?
Dovolte mi vlastně jen získat to číslo, abyste to pochopili.
Takže to je 55 plus 65.
125 plus 45 je 165.
Děleno třemi.
5 krát 3 je 15.
Je to 53.
Ne, ne, ne.
55.
Takže průměr jde zpátky dolů na 55.
A v pokusech bychom mohli pokračovat.
Takže byste mohli tvrdit, že zákon velkých čísel říká...
Dobře, potom, co jsme provedli 3 pokusy a náš průměr je tady.
Čili mnoho lidí si myslí, že bohové pravděpodobnosti nějak zařídí, že pravděpodobně dostaneme v budoucnu méně rubů.
Že další dvojice pokusů musí vyjít někde tady dole, aby posunula náš průměr dolů.
A to není nutný případ.
Do budoucna jsou pravděpodobnosti vždy stejné.
Je pořád 50% pravděpodobnost, že mi padne rub.
Není to tak, že bych měl spoustu rubů ze začátku, nebo více, než bych předpokládal, a že by se staly všechny ty náhlé věci a já bych dostal vícekrát líc.
Tohle by byl gamblerův klam.
Že když máte dlouho řadu rubů, nebo máte nesouměrný počet rubů, v určitém bodu budete mít... Mít s vyšší pravděpodobností zase nesouměrnou řadu lící.
A to není tak docela pravda.
Zákon velkých čísel nám říká, že, na tom nezáleží...
Řekněme po nějakém konečném počtu pokusů, že váš průměr vlastně... Je malá pravděpodobnost, že se tak stane, ale řekněme, že váš průměr je ve skutečnosti tady nahoře.
Ve skutečnosti je na 70.
A říkáte si, no teda, odchýlili jsme se o pořádný kousek od očekávané hodnoty.
Ale co říká zákon velkých čísel, no, mě nezajímá, kolik je to pokusů. mě nezajímá, kolik je to pokusů.
Pořád nám zbývá nekonečné množství pokusu.
A očekávaná hodnota pro toto nekonečné množství pokusů, zvláště v takovéto situaci, bude vypadat takhle.
Takže když určíte průměr konečného množství, který se bude rovnat nějakému vysokému číslu, a potom určíte průměr nekonečného množství, který se bude blížit tomuto, budete v průběhu času směřovat zpět k očekávané hodnotě.
A to byl velice neformální způsob, jak to popsat, ale to je to, co nám říká zákon velkých čísel.
A to je důležitá věc.
Neříká vám, že když dostanete spoustu rubů, pravděpodobnost druhé možnosti se bude zvyšovat jako nějaká kompenzace pro líce.
Co vám však říká je, že bez ohledu na to, co se stalo, při konečném počtu pokusů, bez ohledu na to, jaký je průměr při konečném počtu pokusů, vám zbývá nekonečné množství dalších pokusů.
A pokud jich provedete dost, bude to směřovat zpět k vaší očekávané hodnotě.
A to je důležitá věc k zamyšlení.
Ale tohle není použito v praxi každý den v loterii a v kasinech, protože oni vědí, že když vytvoříte dostatečně velké vzorky... A mohli bychom ještě počítat. Když vytvoříte dostatečně velký vzorek, jaká je pravděpodobnost, že věci se významným způsobem odchylují.
Ale kasina a loterie každý den pracují na tomto principu, že když vezmete dostatek lidí... Jistě, v krátkém období nebo s málo lidmi, by pár lidí mohlo porazit dům.
Ale v dlouhém časovém období bude dům vždycky vyhrávat, kvůli parametrům her, které vás nutí hrát.
Každopádně, toto je důležitá věc v pravděpodobnosti a já myslím, že je velice intuitivní.
Ačkoliv, někdy když to vidíte formálně vysvětleno jako tohle, s náhodnými proměnnými, je to trochu matoucí.
Všechno, co to říká je, že jak vytváříte větší a větší vzorek, průměr tohoto vzorku se bude přibližovat skutečnému průměru.
Nebo bych měl být trochu víc konkrétní.
Průměr vašeho vzorku bude konvergovat ke skutečnému populačnímu průměru nebo k očekávané hodnotě náhodné proměnné.
Každopádně, na viděnou v dalším videu.
Vaše excelence, generální tajemník OSN, prezident valného shromáždění, výkonný ředitel žen OSN a vážení hosté.
Dnes, spouštíme kampaň s názvem On pro Ní.
Obracíme se na Vás, protože potřebujeme Vaši pomoc.
Chceme ukončit nerovnost pohlaví, a aby se to mohlo stát, potřebujeme, aby se zapojil každý.
Tohle je první kampaň svého druhu v OSN.
Chceme povzbudit co nejvíce chlapců a mužů aby se stali zastánci změny.
A nechceme o tom jen mluvit.
Chceme se ujistit, že výsledek bude vyditelný.
Byla jsem předvolaná jako vyslankyně dobré vůle pro ženy OSN před 6 měsíci.
A čím víc jsem o feminismu mluvila, tím víc jsem si uvědomila, že boj za ženská práva se často stává synonymem pro nenávist mužů.
Jedna věc, kterou vím určitě je, že tohle musí skončit.
Pro upřesnění, podle definice je feminismus víra, že muži a ženy by měli mít stejná práva a příležitosti.
Je to teorie politické, ekonomické a společenské rovnosti pohlaví.
Už dávno jsem začala zpochybňovat domněnky založené na pohlaví.
Když jsem měla osm, byla jsem zmatená, když mi řekli, že jsem panovačná proto, že jsem chtěla režírovat divadelní hry, které by jsme předvedli rodičům.
Ale kluky tak nenazývali.
Když mi bylo čtrnáct začala jsem být sexualizovaná jistými prvky médií.
Když v patnácti moje kamarádky přestaly hrát za svoje oblíbené sportovní týmy, protože nechtěli vypadat mužně.
Když v osmnácti moji mužští kamarádi nebyli schopní vyjádřit své pocity.
Rozhodla jsem se, že jsem feministka.
A nepřipadalo mi to složité.
Ale můj nedávný průzkum mi ukázal, že feminismus se stal neoblíbeným slovem.
Ženy si raději vybírají možnost nebýt označované jako feministky.
Evidentně, já jsem mezi řadami žen, jejichž projevy jsou považovány za příliš silné a agresivní, izolující a stavěné proti mužům. Dokonce i nepřitažlivé.
Proč se to slovo stalo tak nepříjemným?
Jsem z Británie a myslím si, že je správné, že jsem placené stejně jako muži.
Myslím si, že je správné aby jsem sama dělala rozhodnutí o mém těle.
Myslím si.. (bouřlivý potlesk)
Myslím si, že je správné, že ženy se aktivně účastní a podporují mě v rozhodování, které ovlivňuje můj život.
Myslím si, že je správné, že v společnosti mě respektují tak jako muže.
Ale naneštěstí musím povědět, že není žádná země na světě, kde by všechny ženy mohly očekávat, že budou mít tyto práva.
Zatím žádná země na světě nemůže říct, že dosáhla rovnosti pohlaví.
Tato práva.. Považujeme za lidská práva, ale jsem z těch šťastnějších.
Můj život je čisté privilégium, protože mě moji rodiče nemilovali méně jen proto, že se jim narodila dcera.
(hukot)
Moje škola mě neomezovala, protože jsem byla děvče.
Moji učitelé nepředpokládali, že by jsem to dotáhla tak daleko, jen proto, že jednou možná porodím dítě.
Tyto faktory, spolu s velvyslanci pohlavní rovnosti mě udělali takovou jaká jsem dnes...
Možná to nevědí, ale oni jsou těmi neúmyslnými feministy, kteří dnes mění svět.
Potřebujeme jich víc.
A jestli ještě stále nenávidíte to slovo, to slovo není to, co je důležité.
Důležitá je myšlenka a úsilí za tím.
Protože ne všechny ženy mají stejná práva jako mám já.
Ve skutečnosti, statisticky, jich má jen pár.
V roce 1997, Hillary Clintonová měla slavný projev v Pekingu o ženských právech.
Naneštěstí, mnoho věcí, které chtěla změnit, se dnes ještě stále dějí.
Ale to co mě zaujalo nejvíce bylo to, že méně než 30% publika tvoří muži.
Jak můžeme ovlivnit změnu ve světě, když pozvaná je jen jeho polovina, a nebo se cítit vítáni v konverzaci?
Muži...
Ráda by jsem využila tuto šanci a pozvala vás do této problematiky.
(potlesk)
Nerovnost pohlaví se týká i Vás.
Protože do dnešního dne se setkáváme s tím, že role mého otce jako rodiče je ve skutečnosti méně ceněná, i přesto, že jsem ho jako dítě potřebovala stejně jako svou matku.
Potkávám mladé muže trpící mentálními poruchami, neschopných požádat o pomoc, protože mají strach, že to z nich udělá něco méně mezi muži nebo, že budou méně mužnější.
Pravdou je, že v Spojeném království, sebevraždy nejčastěji páchají muži mezi 20-49 lety, zastiňující dopravní nehody, rakovinu a nemoci srdce.
Viděla jsem jak se muži stali křehkými a nejistými, kvůli zvrácenému chápání mužského úspěchu.
Muži taktéž nemají výhody rovnosti.
Nemluvíme často o tom, jak jsou muži uvězněni v stereotypním chápání pohlaví, ale vidím, že jsou a že když se z tohoto stereotypu vysvobodíme věci se přirozenou cestou změní i pro ženy.
Když muži nebudou muset být agresivní, aby byli akceptováni, ženy se nebudou cítit nucené být poslušnými.
Když muži nebudou muset vést, ženy nebudou muset být ovládané.
I muži i ženy by měli být svobodni cítit se citlivý.
I muži i ženy by měli být svobodni cítit se silní.
Nastal čas aby jsme všichni vnímali pohlaví jako spektrum a ne jako dvě opačné myšlenky.
(potlesk)
Když se přestaneme navzájem definovat na základě toho, čím nejsme a začneme se definovat na základě toho čím jsme, můžeme se všichni stát volnými.
A to je to o čem je kampaň On pro Ní.
Je o svobodě.
Chci aby si muži vzali příklad, takže jejich dcery, sestry a matky mohou být osvobozené od předsudků.
Ale taktéž aby jejich synové měli povolení, být zranitelnými a lidskými, aby vylepšili ty části jejich osobnosti, které zanedbali a během tohoto procesu být více skutečnou a ucelenou verzí sama sebe,
Možná si pomyslíte, "Kdo je tato dívka z Harryho Pottera?"
(smích) "A co si o sobě myslí, že má projev v OSN?" A je to velmi dobrá otázka, na tuto samou věc jsem se ptala sama sebe.
Všechno, co vím je, že se zajímám o tento problém a chci aby se to zlepšilo.
A tím, že jsem viděla, co jsem viděla, a byla mi daná šance, cítila jsem, že je mou odpovědností aby jsem něco řekla.
Státník Edmund Burke řekl,
"Všechno, co je potřeba k tomu, aby uspěli zlé síly je aby dobří muži a ženy nedělali nic."
Když jsem byla nervózní z tohoto projevu, v momentech, když jsem o sobě pochybovala, přísně jsem si řekla,
"Když ne já, tak kdo?"
"Když ne teď, tak kdy?"
Pokud máte podobné pochybnosti když je Vám nabízena příležitost, doufám, že Vám tyto slova budou nápomocná protože... realitou je, že pokud nebudeme dělat nic, bude to trvat 75 let.
Za stejnou práci.
15,5 milionů dívek se v následujících 16 letech vdají ještě jako děti.
A, při současných poměrech, budou mít všechny Africké dívky středoškolské vzdělání až po roce 2086.
Pokud věříte v rovnost, tak jste pravděpodobně jednou z neúmyslných feministek, o kterých jsem mluvila předtím.
A ta to Vám věnuji potlesk.
Usilujeme o jednotné slovo, ale dobrou zprávou je, že máme jednotné hnutí.
Jmenuje se On pro Ní.
Zvu Vás, udělat krok vpřed, být vidění, a zeptat se sama sebe,
"Pokud ne já, tak kdo?
Pokud ne teď, tak kdy? "
Mockrát děkuju.
(Potlesk)
Denis je na prázdninách v Číně a chce si za 30 dolarů koupit nový svetr.
Svetr, který se mu líbí, stojí 197 čínských juanů.
Jeden dolar může být směněn za 6 čínských juanů.
Denis bude mít kolik čínských juanů, pokud si vymění svých třicet dolarů?
Podívejme se na to.
Bude mít 30 dolarů a kurz je 6.1 za dolar, takže bude mít 30 dolarů krát 6.1 za dolar, takže 30 krát 6 juanů.
A 30 krát 6, to je stejné jako 3 krát 6 krát 10, čili 180.
Takže bude mít 180 čínských juanů.
Má tedy dost peněz, aby si koupil ten svetr?
Jenže tento svetr stojí 197 juanů.
Takže ne, nemá dost peněz, aby si tento koupil svetr.
Máme rozložit 8k na druhou minus 24k minus 144 na činitele.
Začneme tím, že si jednotlivé členy prohlédneme. Mnohočlen by šlo značně zjednodušit, kdyby všechny jeho členy byly dělitelné 8.
8k je zřejmě dělitelné 8, 24 je dělitelné osmi a 144 je také, což nemusí být zřejmé, dělitelné 8.
144 děleno 8 je jednou, 1 krát 8 je 8, odečteme 8 od 14, dostáváme 6, připíšeme čtyři, 64 děleno 8 je 8.
Takže 144 děleno 8 je 18.
Vytkneme tedy před mnohočlen 8, čímž celý výraz zjednodušíme.
Dostáváme tak 8 krát (k na druhou minus 3k minus 18).
Nyní máme rozložit na činitele to, co je tady. Uvědomme si, má-li něco tvar x na druhou plus bx plus c, kde první člen má koeficient jedna... Je to jedna, i když ji tam nemáme přímo napsanou.
Takže jejich součin je roven -18. Přemýšlejme, jak rozložit -18 na činitele, zkusme, zda můžeme udělat něco zajímavého. Může to být jedna...
A vzhledem k tomu to je záporné, jeden z činitelů musí být kladný a druhý záporný.
Jako činitele můžeme vzít 18 a 1, přičemž jeden činitel by měl být kladný a druhý záporný. Je-li první činitel kladný a druhý záporný a jejich součet dává 17, prohodíme-li znaménka, tak jejich součet je -17, což ukazuje, že takto to nepůjde.
Takže buď kladné, nebo záporné 1 a záporné, nebo kladné 18 nebudou fungovat.
Jako další mohu vzít kladnou nebo zápornou 3 a k tomu zápornou nebo kladnou 6. Musí mít různá znaménka.
Máme-li kladné 3 a záporné 6, dává to v součtu -3, což je součet, který potřebujeme.
Součin kladného 3 a záporného 6 dává záporných 18.
To je to, co potřebujeme.
Kladné číslo 3 a záporné 6 jsou naše dvě čísla.
V tomto příkladě to rozepíšeme.
Uděláme to tak, že ten prostřední člen tady rozepíšeme jako sumu 3k a -6k, záporné 3k můžu zapsat jako 3k minus 6k. Napíšu sem i zbývající členy. Dostávám k na druhou plus (3k minus 6k), což je totéž jako to tady, minus 18.
A to všechno vynásobíme 8.
Teď to dáme dohromady. Tyto dva členy můžeme dát dohromady, oba jsou dělitelné "k" a pak můžeme seskupit tyto dva další členy.
Dostáváme tak 8 krát... Napíšu sem hranaté závorky, protože potřebujeme zdvojené závorky.
Hranaté závorky jsou jen závorky, které vypadají trošku důležitěji. Nyní z tohoto členu vytkneme k, používám jinou barvu, a vytkneme i "k" tady.
Dostáváme k krát (k plus 3) a tady to vypadá na to, že můžeme vytknout -6.
Vytkneme to. Použiji jinou barvu.
Zde vytýkáme -6.
Plus -6 krát (k plus 3).
Teď to vypadá na to, že můžeme vytknout (k plus 3). Máme tu (k plus 3) krát k a pak tu máme (k plus 3) krát -6.
Vytkneme (k plus 3) ven a vpředu dostáváme 8, to se nemění, zapíši to i s hranatou závorkou. Vytýkáme (k plus 3) a tak tu máme (k plus 3), které jsme vytknuli a uvnitř dostáváme tohle "k" Místo, abych psal plus -6, mohu psát k minus 6.
Vytkneme (k plus 3) a jsme hotovi.
Pak to můžeme celé přepsat tak, jak jsem to přepsal tady, je to 8 krát součin (k plus 3) krát (k minus 6). Z vlastností násobení však víme, že to je přesně totéž jako: 8 krát (k plus 3) krát (k minus 6).
A jsme hotovi.
V 18. století ve Francii, zámožná dáma mohla strávit hodiny u zkřášlovacího stolu, zadaná ve volném čase nebo v práci.
Když Jean-François Oeben navrhl tento stůl, myslel na vlastníkovo soukromí.
Zavedl skryté mechanismy k jejímu otevření na psací stůl za pomocí otočení klíčkem.
Po letech, barvy marketerietního povrchu se změnily, ale jejich originální vzhled byl celkem briliantní.
Vzory dřevěné fasády kamuflují přihrádky.
Design tohoto stolu nabízí vodítka, jak byl prvně použit.
Dopisy mohly být bezpečně uchovány ve vonné jalovco-dřevěné zásuvce.
Zásoby mohly být uskladněny v zavíčkované vnitřní přihrádce.
Vlastník mohl načrtnout písemnost na hedvábno-pokrytém povrchu.
Povrch na psaní mohl být transformován na odložení knížky.
Ať už byl stůl otevřen nebo zavřen, věci byly stále přístupné z postranní přihrádky
Stůl byl navrhnut, aby byl přenosný a mohl být přesunut ke zdi, dokud nebyl znovu použit.
V posledním videu jsem mluvil o určujícím faktoru, zda máme inflaci nebo deflaci.
Není to tolik zásoba peněz, ačkoli zásoba peněz bude mít vliv, je to skutečně vytížení kapacity.
Vytížení kapacity se řídí poptávkou.
A udělal jsem tohle rozlišení, protože... dával jsem příklad ostrova, kde můžete mít velmi malou peněžní zásobu například jednu mušli, ale pokud je rychlost skutečně vysoká, lidé vyjadřují poptávku.
A budete mít velmi vysoké vytížení všech kapacit na ostrově. A můžete mít inflaci, i když je peněžní zásoba jedna mušle.
Na druhou stranu, řekněme, že jsem našli hromadu mušlí, ale všichni přestanou obchodovat, takže se rychlost hodně sníží.
V tomto případě, i když je peněžní zásoba obrovská nebo o hodně větší než byla, lidé nevyjdřují poptávku.
Takže poptávka bude o hodně nižší než kapacita.
Jak jsme ukázali ve videu o ekonomice továrny na cupcaky, když máte hodně nevyužité kapacity, každého motivace je snažit se prodat tuhle jednotku navíc a všichni sníží ceny.
Můžete mít zvýšenou peněžní zásobu, ale pokud se rychlost snižuje nebo když se poptávka snižuje... protože to je, co způsobuje zpomalení rychlosti... potom stále můžete mít deflační situaci.
Vlastně jsme se toho dotkli v tabulce, kde jsme ukazovali, že každý vážný inflační záchvat byl ve skutečnosti stimulován nebo mu ve skutečnostu předcházel docela velký obrat k lepšímu ve vytížení kapacity.
A inflace se rozjela, jakmile se vytížení kapacity dostalo k 80%.
Dokážete si představit, že pokud se průměrně svět točí na 80%, znamená to, že někteří lidé fungují na 70%, někteří na 90%, 95%.
A tito lidé, kteří fungují na 95%, jsou lidé, kteří říkají, místo abych se snažil fungovat na 96%, 97%, 98% vytížení, proč jen nezvýším cenu a nemusím mít starost s výrobou jednotky navíc. A samozřejmě jejich vstupy jdou do vstupů ostatních, jejich výstupy jdou do vstupů jiných lidí.
A potom máte obecnou cenovou inflaci.
S tím, co bylo řečeno, vlastně bych chtěl ještě něco dodat.
Na začátku 70. let... každý vždycky mluví o ropném šoku.
V roce 1973 jste měli Jomkipurskou válku.
Obnovili jsme dodávky do Izraele a potom jste měli všechny země OPEC, které v podstatě přestali prodávat ropu do USA a do řady dalších západních zemí.
A lidé říkají, víte ceny ropy vzlétly do nebes a to je to, co řídilo inflaci, tenhle nabídkový šok.
To pravděpodobně k tomu přispělo, ale rok 1973 je někde tady.
Když se ve skutečnosti podíváte na tuhle tabulku, již jsme svým způsobem v inflačním spektru.
Obecné ceny se již zvýšily.
A předcházelo tomu vytížení kapacity.
To pravděpodobně jen přililo olej do ohně.
S tím, co bylo řečeno, otázka, která všechny zajímá je, co se stane nyní?
Před současnou finanční krizí jsme měli určité množství kapacity.
Řekněme, že tohle všechno, to je objem výroby USA.
Tohle je HDP USA, ne?
HDP je objem výroby.
V normálně se vyvíjejícím prostředí, když půjdete zpět do 60. let... a pravděpodobně jsem měl připravit Bloombergovu tabulku také na tohle, protože je to docela zajímavé...
Okolo 60% našeho HDP byla spotřeba.
A spotřeba není vždy špatná věc.
Je to vlastně to, co používáme k tomu, abychom měli dobrý životní standard.
Když mám hezkou sedačku a televizi a jezdím na dovolené, to je spotřeba.
Ale zvyšuje to náš životní standard. A cíl všech zemí je skutečně zlepšit průměrný životní standard.
Ale zbytek je úspora.
V tradičně zodpovědném, rozvinutém státě ušetříte 40%, možná 30% až 40% v závislosti na tom, zda jste Japonsko nebo Západní Evropa.
V co se úspory změní je zejména nová investice ke zvýšení vašeho výstupu.
Tyhle úspory jsou to, co vám umožňuje zvýšit váš objem výroby příští rok.
Pokud nespoříte ani trochu, váš objem výroby bude vlastně klesat, protože nikdo nebude investovat do továren a továrny budou stárnout a silnice přestanou být využívané a všechno tohle.
Kdykoli někdo investuje, jsou to úspory někoho jiného. A je velmi důležité si uvědomit, že investice a úspory jsou skutečně dvě strany stejné mince.
Když nemá nikdo úspory, nejsou peníze na investici.
Ale vraťme se zpět k tomuto příkladu, když lidé spoří, udržuje to nejen výkon ale vlastně i zvyšuje celkový objem výroby.
Tohle bude příští rok nebo v příští dekádě.
A potom spotřebováváme 60% tohohle, spotřebováváme 60% z většího čísla a náš životní standard roste.
A tohle je velmi udržitelná a dobrá situace.
Co se stalo, naneštěstí skutečně od začátku 80. let je, že jsme měli konstantní růst úvěrů.
Začali jsme půjčovat peníze a víc peněz každému a ostatní země začali půjčovat víc a víc peněz nám.
A většina toho byla vyjádřena vyšší spotřebou.
Když se podíváte na objem výroby USA... tohle je HDP.
Když skutečně půjdete do roku 2007 průměrný Američan spotřeboval více, než jsme vyrobili.
Měli jsme negativní úspory.
Kdybych to měl nakreslit, vypadá to takhle.
V roce 2007 byla spotřeba vyšší než celkový objem výroby.
Otázkou je, jak se to stalo?
Všichni mluví o penězích a měnách. V podstatě jsme si půjčili výstup od jiných lidí.
Když si půjčíme peníze od Číňanů, které používáme na nákup jejich zboží, vlastně si půjčujeme jen jejich výstup, ne?
Půjčujeme si jejich zboží.
Když jim dáme dolarovou bankovku, je to slib, že v budoucnosti mohou použít tu dolarovou bankovku, aby se vrátili a použili něco z naší produkce.
Ale během několika posledních desetiletí jsme si jen půjčovali produkci ostatních lidí.
A stali jsme se čistými dlužníky.
Když je ve skutečnosti vaše spotřeba větší než vaše produkce, okamžitě si začnete uvědomovat, že to není udržitelná situace na dlouhou dobu.
A třeba jsme si půjčili trochu víc peněz a ve skutečnosti to dopadlo tak, že jsme si půjčili produkci některých lidí, abychom přidali ještě více k našim investicím. Neznamená to, že posledních 20, 30 let nedocházelo k žádným investicím.
Měli jsme řadu investic.
Ale v podstatě spotřeba a investice byly financovány produkcí jiných lidí.
A samozřejmě pokud máte spotřebu, která tlačí proti... jste plně vytíženi a to je ještě větší motivace investovat.
Všichni tito lidé byly ochotni investovat v USA. Co se stalo nyní je, uvědomili jste si, že řada financování nebo hodně dluhu bylo převzato. Bylo to za pomoci domů lidí a domácích kapitálových půjček, ale lidé pro to skutečně nejsou dobří.
A nyní najednou banky vyschly, likvidita je pryč, lidé si nemohou půjčovat peníze a máte poptávkový šok.
Takže máte situaci, kde značná část spotřeby a vlastně značná část investic, které byly podporovány financováním, mizí.
A nyní, když jsme v globálním světě, opravdu bychom měli přemýšlet o globální produkci.
Ale to nevadí, můžeme mluvit jen o produkci USA.
Ale nyní, když tato poptávka zmizela... pokud je tohle produkce USA a řekněme, že tohle je produkce, kterou jsme vzali z Číny nebo Japonska nebo odkudkoli... a naše spotřeba zde poklesla.
A není to proto, že najednou se lidé stali rozumnými.
Je to proto, že lidé nejsou ochotni jim půjčovat, jít do obchodu Williams-Sonoma a koupit si obracečku na omelety za 50 dolarů nebo něco jiného.
Nemohou dostat další úvěr na kreditní kartu nebo domácí kapitálovou půjčku.
Takže nyní tu máte situaci, kdy máte nízké vytížení.
A tohle se vrací k tomu, o čem jsme mluvili v minulém videu.
Když máte nízké vytížení, každý je motivován snížit ceny.
Když máte řadu prázdných domů, lidé snižují nájmy.
Když jsou automobilky prázdné, lidé sníží ceny automobilek.
Když nejsou lidé vytíženi, mzdy klesají.
Vidíte tenhle šok docela nedávno právě tady.
Jak jsme řekli v minulém videu, oranžová čára je vytížení kapacity USA.
A to kleslo z pásma 80%.
Kdyby tady vzrostlo, začal bych se bát hyperinflace.
Ale, jak vidíte zhruba v létě roku 2007 to kleslo z vrcholu a teď je to někde tady dole.
O trochu později vidíte, že inflace klesla.
Dynamika, o které mluvíme, vytížení kapacity klesá, protože jsme vlastně měli poptávkový šok.
A to potom vedlo k poklesu cen.
Otázka je, zda všechno co dělá ministerstvo financí a Fed tiskne peníze a Obama utrácí za stimul v hodnotě bilion dolarů, povede k inflaci.
Moje odpověď je, jen sledujte čísla vytížení kapacity.
A jen abyste věděli stimulační plán, celá jeho myšlenka je, že vláda nechce, abychom vstoupili do deflační spirály.
Pokud spotřeba takhle klesne, všechna tahle kapacita a ceny se sníží.
Když se ceny trochu sníží, nemá to vliv na chování lidí jako celku.
Ale když začnou mít lidé očekávání, že mzdy budou klesat, že budou klesat ceny, potom dojde k panice a přestanou utrácet.
Řekněme, že přestanou utrácet, potom vytížení klesne ještě více, nezaměstnanost ještě víc vzroste a strach ještě zesílí.
Růst nezaměstnanosti a strachu nutí lidi přestat utrácet ještě více.
A tohle je deflační cyklus, kterého se bojí všichni ekonomové a vládní představitelé.
Viděli jsme to během velké hospodářské krize.
Nakreslím bod 0, abych vám ukázal kde...
Tohle je 0.
Tohle je dělící čára mezi inflací a deflací,
Vidíte, že jsme měli pár záchvatů deflace,
A obyvkle to nejsou na světě dobré časy.
Tady to je velká hospodářská krize.
Tohle je po první světové válce a velká hospodářská krize trvala celou dobu až do.... vstoupili jsme do války na konci 30. let... přesně odtud až sem.
Měli jsme trochu inflaci.
Měli jste první vlnu New Deal stimulující některé výdaje, ale nikdy nás to skutečně nedostalo na nějakou významnou úroveň inflace.
Jen abyste chápali, budu všechno nad 5% inflaci považovat za opravdu špatné.
A nakreslím tady čáru.
Tohle je označení 5% inflace.
Nikdy jsme se skutečně nedostali nad 5% inflaci dokud neskončila první světová válka a potom jste měli poválečné období, byli jsme v Brettonwoodském systému a potom v 70. letech jsme měli, jak jsem o tom předtím hovořil, ropný šok a všechno ostatní.
Zbytek je historie.
Ale jak vidíte, období deflace jsou věci, kterých se vládní představitelé chtějí zcela vyvarovat.
Myšlenka stimulu je, aby si vláda půjčovala peníze, protože nikdo jiný nemůže.
A oni mohou vlastně vyplnit tu mezeru, kterou zanechali spotřebitelé.
Nyní je otázka, zda tuto mezeru zaplní dostatečně?
Vlastně jsem si uvědomil, že mi zase vypršel čas.
Nechci tahle videa dělat příliš dlouhá, takže o tom budu mluvit v příštím videu.
Populární kapela R&B se nedávno vrátila z úspěšného turné, kde hráli ve třech městech pro při nejmenším 120 000 lidí.
V hlavě mi okamžitě běží, že je to "větší než nebo rovno" 120 000.
Kdyby měli publikum 45 000 v Mese a dalších 33 000 v Denveru, kolik lidí přišlo na jejich koncert v Las Vegas?
Tak řekneme, že pro Las Vegas použiji "L".
Počet lidí, kteří se zúčastnili koncertu v Las Vegas plus počet lidí, kteří navštívili jejich koncerty v Mese, což je 45 000, plus počet lidí, kteří se zúčastnili koncertu v Denveru, což je 33 000.
To jsou tři města, Las Vegas, Mesa a Denver, ve kterých se muselo účastnit alespoň 120 000 lidí.
Nebo jiný způsob výkladu, je větší než nebo rovno 120 000.
Abychom přišli na to, kolik lidí navštívilo jejich koncert v Las Vegas, musíme vypočítat "L" z této nerovnice.
Takže pokud zjednodušíme levou stranu, dostaneme počet lidí v Las Vegas plus... To je 45 000 plus 33 000, to je 78 000.
Plus 78 000 bude větší než nebo rovno 120 000.
Abychom osamostatnili "L" na levé straně nerovnice, odečteme 78 000 z obou stran.
Takže minus 78 000, minus 78 000 na levé straně, tyto se vyruší.
A zůstává nám: počet lidí, kteří přišli na koncert v Las Vegas, bude větší než nebo roven 120 000 minus 78 000.
Takže 120 000 minus 80 000 je 40 000, a k tomu ještě další 2 000.
Počet lidí, kteří přišli na koncert do Las Vegas je tedy větší než nebo roven 42 000.
A skončili jsme. Máme to!
Chci, abyste se na něco podívali.
Reportér:
"Jedná se o příběh, který hluboce zneklidnil milióny lidí v Číně: Video dvouleté holčičky, již srazil nákladní vůz a kterou ostatní nechali krvácet na ulici.
Záběry jsou příliš drastické, abychom je zde ukázali.
Celá nehoda je zaznamenána na kameru.
Řidič zastavuje poté, co dítě srazil, zadní kola jeho vozu na moment zůstávají stát na ní.
Během dvou minut projdou kolem dvouleté Wang Yue tři lidé.
První mine vážně zraněné dítě bez povšimnutí.
Ostatní na ni pohlédnou a odjedou."
Byli tam ještě další, kteří šli okolo Wang Yue, a druhá dodávka ji přejela nohy, než pouliční zametač zavolal pomoc.
Byla rychle převezena do nemocnice, ale už bylo pozdě.
Zemřela.
Zajímalo by mě kolik z vás, sledujíc ten příběh, si pro sebe říká:
"Já bych to nikdy neudělal.
Zastavil bych a pomohl."
Zvedněte ruce ti, kterým to prolétlo hlavou.
Jak jsem očekával, je vás většina.
A já vám věřím.
Jsem si jistý, že nelžete.
Ovšem než začnete být na sebe příliš pyšní, podívejte se na toto.
Dle nadace UNICEF v roce 2011 6.9 miliónu dětí mladších 5 let zemřelo na předejitelné nemoci související s chudobou.
UNICEF to bere jako dobrou zprávu, protože toto číslo odráží postupný pokles z 12 miliónů v roce 1990.
To je dobře.
Ale i tak 6.9 miliónu, to je 19.000 dětí umírajících každý den.
Opravdu záleží na tom, že tyto děti nemíjíme na ulicích?
Opravdu tak záleží na tom, že jsou od nás daleko?
Myslím, že v tom není morálně relevantní rozdíl.
Fakt, že nejsou přímo před námi, fakt, že jsou jiné národnosti, nebo rasy, nic z toho se mi nezdá morálně relevantní.
Důležitá otázka je: je možné snížit počet těchto obětí?
Můžeme zachránit některé z těch 19.000 dětí umirajících každý den?
Odpověď zní: Ano, můžeme.
Každý z nás utrácí peníze za věci, které skutečně nepotřebujeme.
Můžete se zamyslet nad tím, co vy sami děláte.
Ať už je to nové auto, dovolená nebo jen něco jako kupování balené vody, když vodu, která teče z kohoutku, je naprosto bezpečné pít.
Tyhle peníze, které utrácíte za nepotřebné věci, můžete vzít a dát této organizaci,
Against Malaria Foundation, (Nadace proti malárii) která tyto vámi darované peníze přijme a použije je na nákup sítí jako je tato, aby zachránila děti jako je tohle.
My víme, ověřitelně, že pokud zajistíme sítě, ony jsou použity, čímž sníží počet dětí, které umírají na malárii, jedna z mnoha chorob, kterým je možné předejít, které jsou odpovědné za část z těch 19.000 dětí umírajících každý den.
Naštěstí více a více lidí začíná rozumět této myšlence a výsledkem je rostoucí hnutí:
To je důležité, protože to kombinuje srdce a hlavu.
Srdce jste samozřejmě cítili.
Cítili jste empatii s tím dítětem.
Ale je velice důležité také použít hlavu a zajistit, že to, co děláte, je efektivní a dobře nasměrované,
Ale nejen to, rozum nám pomáhá porozumět, že jiní lidé, ať už jsou kdekoli, jsou jako my a mohou trpět tak, jako můžeme trpět my, že rodiče truchlí, když jejich děti zemřou, tak jako my, a že tak, jako nám záleží na našich životech a dobrému prospívání, stejně tak jim všem záleží na jejich.
Věřím, že rozum není jen nějaký neutrální nástroj, který nám pomáhá dostat to, co chceme.
Pomáhá nám také dát naši situaci do širší perspektivy.
A to, si myslím, je důvod, proč spousta významných osob v hnutí za efektivní altruismus jsou lidé s vzděláním ve filosofii, ekonomii nebo matematice.
A to se může zdát překvapivé, protože spousta lidi si může myslet:
"Filosofie je odtržená od reality; ekonomie prý z nás dělá sobce, a všichni víme že matematika je pro šprty."
Ale pravdou je, že na tom záleží, a skutečně je tady jeden konkrétní šprt, který je obzvláště efektivním altruistou, protože tohle pochopil.
Tohle je webová stránka Nadace Billa a Melindy Gatesových, a slova napsaná vpravo nahoře říkají:
"Všechny životy mají stejnou hodnotu."
To je to porozumění, racionální porozumění naší situace ve světě, které vede k tomu, že se tito lidé stali nejefektivnějšími altruisty v dějinách, Bill a Melinda Gatesovi a Warren Buffett.
(Potlesk)
Nikdo, ani Andrew Carnegie, ani John D.
Rockefeller nikdy nedarovali tolik na charitu jako každý z těchto tří, a oni také použili svou inteligenci k tomu, aby zajistili vysokou efektivitu.
Podle jednoho odhadu Nadace Gatesových již zachránila 5.8 milionu životů a mnoho dalších milionů lidí před nákazou chorobami, které by je učinily velmi nemocnými, i kdyby je případně přežili.
V příštích letech Nadace Gates nepochybně rozdá mnohem více, zachrání mnoho dalších životů.
No, možná si říkáte, to je fajn, pokud jste miliardář tak možná můžete mít takový dopad.
Ale já nejsem, co já můžu dělat?
Teď se podíváme na 4 otázky, na něž se lidé ptají a které možná stojí v cestě jejich dávání.
Zajímá je, kolik toho mohou změnit.
Ale přece nemusíte být miliardář.
Tohle je Toby Ord.
Je výzkumný asistent v oboru filosofie na Oxfordské univerzitě.
Stal se efektivním altruistou, když spočítal, že s penězi, které si pravděpodobně vydělá za svou kariéru, akademickou kariéru, by byl schopen darovat dostatek na to, aby bylo 80.000 lidí vyléčeno ze slepoty v rozvojových zemích a že mu stále zůstane dost na zachování adekvátního životního standardu.
Takže Toby založil organizaci nazvanou "Giving What We Can" (Dáváme co můžeme) aby tuto informaci šířil za cílem spojit lidi, kteří chtějí sdílet něco ze svého příjmu, a požádat lidi o závazek dát 10 procent z toho, co za život vydělají na boj s globální chudobou.
Toby ale dělá ještě více.
Sám se zavázal, že si vystačí s 18.000 librami za rok -- to je méně než 30.000 dolarů -- a zbytek daruje těmto organizacím.
A ano, Toby je ženatý a splácí hypotéku.
Tady je pár v pozdějším stádiu života,
Charlie Bresler a Diana Schott, kteří v mládí, když se potkali, byli aktivisty proti Vietnamské válce, bojovali za sociální spravedlnost, a poté začali vlastní kariéry jako mnoho lidí a svými hodnotami se aktivně nezabývali, přestože tyto hodnoty neopustili.
A pak, když se dostali do věku, ve kterém spousta lidí začíná uvažovat o důchodu, se k nim vrátili a rozhodli se omezit své výdaje, žít skromně a věnovat jak peníze, tak čas na boj s globální chudobou.
Zmínil jsem čas a vy si možná myslíte:
"Měl bych se vzát svojí práce a investovat čas, abych zachránil něteré z těch 19.000 životů které jsou ztraceny každý den?"
Jeden člověk, jenž se zamyslel nad problémem, jakou práci si zvolit, abyste vykonali, co nejvíc dobra na světě, se jmenuje Will Crouch.
Je to doktorant filozofie, který vytvořil webstránku 80.000 Hours - (80.000 Hodin),
- počet hodin dle jeho odhadu, strávených v práci - aby poradil lidem, jak zvolit co nejlepší a nejefektivnější kariéru.
Možná vás překvapí, že jedna z těch prací, do kterých by vás pobídl, pokud na to máte schopnosti a charakter, je bankovnictví a finance. Proč?
Neboť pokud vyděláváte hodně peněz, můžete hodně peněz darovat.
A pokud jste úspěšní, můžete dát organizaci, která pomáhá tolik, aby zaměstnala třeba pět pracovníků v rozvojových zemích a každý z nich pravděpodobně udělá tolik dobra, co byste udělali vy.
A tudíž můžete zpětinásobit svůj dopad tím, že se budete věnovat zmíněné kariéře.
Tu máme mladého muže, jenž si radu vzal k srdci.
Jmenuje se Matt Weiger.
Byl studentem Pricetonu, obor filozofie a matematika. Dokonce loni vyhrál i cenu za nejlepší bakalářskou práci ve filozofii minulý rok.
Ale teď se věnuje finančniství v New Yorku.
Vydělává dostatek peněz, aby mohl dávat šesticifernou sumu efektivním charitám a zároveň si nechal dostatek na živobytí.
Matt mi pomohl založit organizaci s níž pracuji a jež je pojmenována po knize, kterou jsem napsal:
"The Life You Can Safe" (Život, který můžete zachránit) a ta se snaží změnit naši kulturu tak, aby více lidí uvažovalo nad etickým žitím nejen jako o následování zákazů: nepodvedeš, nepokradeš, neublížíš, nezabiješ, ale také jako o sdílení kousku našeho bohatsví s lidmi, jež nemají ani to málo.
Tato organizace spojuje lidi rozdílných generací jako Holly Morganovou, studentku na bakaláři, jež se zavázala dávat 10 procent toho mála, co má k dispozici.
A napravo je Ada Wan, která pracovala pro chudé, ale teď odešla na Yale dělat MBA, aby mohla dávat víc.
Mnoho lidí si myslí, že charity nejsou vůbec efektivní a účinné.
A tak se pojďme pobavit o efektivnosti.
Toby Orbovi na tom velmi záleží a tak spočítal, že některé charity jsou až stokrát či dokonce tisíckrát efektivnější než jiné, a tudíž je důležité najít ty efektivní.
Kupříklad, pohleďme na cvičení slepeckých psů.
To je dobrá věc, že?
Nu, dobrá věc to samozřejmě je, ale musíme se zamyslet, co jiného bychom mohli s našimi zdroji vykonat.
Vycvičit slepeckého psa a zaučit slepce stojí 40.000 dolarů; tak aby pes dokázal efektivně pomoci.
Cena vyléčení lidí oslepených trachomem v rozvojových zemích se pohybuje někde mezi 20 a 50 dolary.
A tudíž sečteno a podrženo, vyjde vám toto.
Buď poskytneme jednoho slepeckého psa pro jednoho slepého Američana, anebo vyléčíme 400 až 2.000 lidí od slepoty.
Myslím, že je jasné, která volba je ta lepší.
Pokud chcete hledat efektivní charity, je dobré navštívit tuto stránku.
GiveWell tu je, aby hodnotila nejen jak jsou charity vedeny, ale také jejich dopad.
Hodnotí stovky různých charit a v současné době doporučuje pouze tři, z nichž nejlepší je Against Malaria Foundation.
Není to jednoduché. Pokud chcete, jsou tu "thelifeyoucansave.com" a "Giving What We Can" s širší možností výběru.
Avšak efektivní organizace nalézt lze! A nejen v oblasti záchrany životů chudých lidí.
Jsem rád, že tu nyní máme i stránku, jež hodnotí efektivní zvířecí charity.
To je další věc, na níž mi záleželo celý můj život - to ohromné utrpení, které lidé působí na doslova desítky miliard zvířat každý rok.
Pokud hledáte takovéto efektivní organizace, jež snižují utrpení, můžete jít na "Effective Animal Activism". (Efektivní Zvířecí Aktivismus)
Dále, někteří efektivní altruisté se domnívají, že je důležité se ujistit, že náš druh přežije.
Tudíž hledají způsoby, jak snížit risk vymření.
Jeden takový risk se projevil nedávno, když blízko naší planety proletěl asteroid.
Výzkum by nám pomohl předpovědět dráhy asteroidů, které by se mohly střetnout se Zemí, ale také objasnit způsoby, jak se jich vyvarovat.
Někteří lidé si myslí, že bychom měli přispívat i na to.
Možností je mnoho.
Moje poslední otázka zní:
Je dávání přítěží, jak si mnozí myslí?
Já nevěřím, že tomu tak je.
Já jsem s radostí dávál celý svůj život od dob, kdy jsem byl na studiích.
Naplňovalo mne to a stále naplňuje.
Charlie Bresler mi řekl, že není altruista, že život, který zachraňuje, je jeho vlastní.
A Holly Morgan mi zas řekla, že bojovala s depresí do té doby, než se začala angažovat v efektivním altruismu. Teď se cití šťastnější, než lidé v jejím okolí.
Myslím, že jeden z důvodů pro tento pocit je to, že efektivní altruismus pomáhá překonat, čemu já říkám "problém Sysifa".
Tu je Sisyfos tak, jak jej namaloval Tizian. Proklet bohy, musí tlačit velký kámen na vrchol kopce.
Jak už se blíží cíli, námaha se stane přílišnou, kámen mu vyklouzne a zkutálí zase zpět dolů. A on se musí plahočit zpět a začít znovu. A stejná věc se stane znovu a znovu po celou věčnost.
Nepřipomíná vám to život konzumenta, kdy tvrdě pracujete a vyděláváte peníze, s nimiž koupíte konzumní zboží, které vám, jak doufáte, udělá radost?
Ale pak vám peníze zmizí a vy musíte znovu pracovat, abyste měli víc peněz, víc utratili a udrželi si stejnou úroveň spokojenosti. Je to takový hedonický běžící pás.
Nikdy se z něj nedostanete a nikdy nejste úplně spokojeni.
Stát se efektivním altruistou vám dává pocit naplnění a smyslu.
Umožní vám mít pevný základ pro pocit vlastní hodnoty, s nímž život se zdá být opravdu hodný žití.
Na závěr vám řeknu o zprávě, kterou jsem obdržel asi měsíc zpátky, zatímco jsem psal tento projev.
Byla od muže jménem Chris Croy, o nemž jsem před tím nikdy neslyšel.
Zde je, jak se zotavuje po operaci.
Proč se zotavoval po operaci?
Zpráva začína:
"Minulé úterý jsem anonymně daroval svou pravou ledvinu cizímu člověku.
Toto začalo řetez darování ledvin, což umožnilo čtyřem lidem získat ledvinu."
V USA je asi 100 lidí každý rok, co takto činí, a v ostatních zemích je jich víc.
S potěšením jsem si to přečetl. Chris dodal, že byl ovlivněn tím, co jsem napsal.
Nu, musím přiznat, že jsem byl v rozpacích, neb já pořád mám obě své ledviny. Ale Chris dále psal, že to, co udělal, nebylo zas tak ohromné.
Spočítal, že počet roků života, jenž přidal ostatním lidem, se rovnalo počtu, kterého by člověk dosáhl, kdyby daroval 5.000 dolarů charitě Against Malaria Foundation.
A to mne trochu vyvedlo z mých rozpaků, neboť jsem daroval mnohem víc než 5.000 dolarů charitě Against Malaria Foundation, stejně tak jako ostatním efektivním charitám.
A tak jestli se cítíte v rozpacích z toho, že taky máte obě ledviny, je tu způsob, jak to napravit.
Děkuji vám.
Každý má svůj vlastní podpis, svůj vlastní směr a když někoho požádáte, aby napsal své jméno vždycky bude vypadat jinak.
Někdo použije krasopis, použije široké "R", jakoby "roztančené"
Pak se to "R" stává více radikální a pak je tady to trhnutí.
Dostává se pak na vyšší úroveň, stává se abstraktní, je to pořád "R", ale stává se zvířetem, prostě se mění v úplnou věc.
Když k tomu pak přidáte další písmeno, stane se z toho celá abstraktní válečná mašina, je to zajímavé.
Taki by mohl psát takhle, přesně takhle, hrubě, v roce 1970.
Kdyby pokračoval ve psaní, pravděpodobně by přidal "T" a hned potom "K" a potom "I" a celek by byl více stylistický, krasopisný.
Stane se více atraktivní.
Takže tohle je to, co děláme, ale neuvědomujeme si, že vytváříme tento nový jazyk.
Procvičme si příklady na proměnné výrazy.
V těchto prvních příkladech máme zadáno: napište následující výraz ve zkrácené podobě s vynecháním znaménka pro násobení, nebo vynecháním násobícího symbolu.
Máme zde 2 krát 11x, tak pokud máme 11x a pak budeme mít dvakrát těchto 11x, tak dostaneme 22x.
Můžeme se na to podívat takto: 2 krát 11x byste mohli vidět jako 2 krát 11 a pak krát x a to se bude rovnat 22x.
Měli jste 11x, budete mít 2 krát tolik x, takže budete mít 22x.
Podívejme se dále. Máte zadáno 1,35 krát y.
A zde provedeme přímo zjednodušení toho, jak to zapisujeme.
Tak, 1,35 krát y... Napíšu to jinou barvou. Tohle tady je malá tečka.
V algebře tento symbol, tuto tečku prostě vypustíme.
Máme-li proměnou za číslem, víme, že to znamená 1,35 krát ta proměnná.
Můžeme to zapsat jako 1,35y.
Zhustili jsme to vypuštěním znaménka pro násobení.
A tady máme 3 krát 1/4.
To je čistě násobení zlomku.
Ve 3. příkladu... To byl příklad č. 1, toto příklad č.
Vynásobíme čitatele a dostáváme 3.
Násobením jmenovatelů, 1 krát 4, dostáváte 4.
Takže u příkladu č. 3 mi vyšlo 3/4.
A potom zde je 1/4 krát z.
Můžeme udělat přesně to samé, co jsme provedli v příkladu č. 2.
Stejně jako u 1,35y.
Je to stejné jako 1,35 krát y.
Takže tady dole bychom to mohli přepsat jako rovnající se 1/4z, nebo se na to můžeme dívat tak, že se to rovná 1/4 krát z/1, což je to samé jako (z krát 1) lomeno 4 krát 1, nebo to samé jako z/4.
Všechny tyto varianty jsou rovnocenné.
Co chtějí, abychom vyřešili zde?
Vypočítejte následující výrazy pro "a" je 3, "b" je 2, "c" je 5, "d" je -4.
Jen dosadíme.
Pokaždé, když vidíme "a", tak dosadíme -3.
Pokaždé, když vidíme "b", tak dosadíme 2.
Pokaždé, když uvidíme "c", tak tam dosadíme 5.
A pokaždé, když uvidíme "d", tak tam dosadíme -4.
Pár jich spočítám.
Z časových důvodů nebudu dělat všechny.
Příklad č. 5.
V zadání je 2a plus 3b.
To je to samé co 2 krát, místo "a" bude -3, takže 2 krát -3, plus 3 krát "b".
Kolik je "b"? B je 2, takže 3 krát 2.
Kolik to je?
2 krát (-3).
-- Napíšu to jinou barvou. -- 2 krát (-3) se rovná -6, plus 3 krát 2, to se rovná 6.
To je 6.
Celé se to rovná 0.
A všimněte si pořadí operací.
Napřed jsme násobili, dvakrát násobili, před tím, než jsme ta dvě čísla sečetli.
Násobení a dělení má přednost před sčítáním a odčítáním.
Vyřešme příklad č. 6.
Vyřeším ho zde.
V zadání máte 4 krát c.
4 krát... Čemu se rovná "c"?
C se rovná 5.
4 krát 5, to je naše "c", plus d, d je -4.
Máme tu 4 krát 5 je 20, plus -4, to je rovno 16.
Příklad č. 6.
A teď udělejme tady dole jeden těžší.
Příklad č.
10 vypadá trochu strašidelně.
V zadání je a minus 4b v čitateli, pokud to dokážete přečíst, je to malé,
"A" se rovná -3. Máme -3 minus 4 krát b. B je -2.
Takže 4 krát 2.
Pamatujte si, tady je "a", tady to je "b". Jak to vím?
Je to řečeno tady nahoře.
A pak všechno tohle děleno 3c plus 2d.
3 krát... Kolik je "c"? C se rovná 5.
Kolik je "d"?
D rovno -4.
Vypočítejme to.
Musíme si stanovit pořadí operací.
Násobení má přednost před sčítáním a odčítáním.
Tohle se bude rovnat:
- 4 krát 2, to je - 8, a to vše děleno... 3 krát 5 je 15, plus 2 krát -4 je -8, nebo 15 plus - 8 je 15 minus 8.
A tak v čitateli dostáváme -3 minus 8, což je - 11.
A ve jmenovateli je 15 minus 8, což je 7.
Příklad č. 10 jsme zjednodušili na -11/7.
Teď zkusme udělat pár z těchto příkladů.
Vidíme zde nějaké exponenty.
Vyberu jeden z těch těžších.
Vyřešme tento příklad č. 18:
2(x na druhou) minus 3(x na druhou) plus 5x minus 4.
To není tak těžké.
Vše se týká x.
Ale co bychom tu mohli udělat... Zapíšu to.
2(x na druhou) minus 3(x na druhou) plus 5x minus 4
A v zadání je, že x je -1.
Jedna věc, kterou bychom mohli udělat, je zjednodušit to, před tím, než dosadíme -1.
Kolik je 2 něčeho minus 3 něčeho?
Máme 2(x na druhou) minus 3(x na druhou).
Takže 2 něčeho minus 3 něčeho, to bude -1 něčeho.
Takže toto zde bude -1(x na druhou) plus 5x minus 4.
A máme zadáno, že x je -1.
Toto je -1 krát (x na druhou), x je -1 na druhou, plus 5 krát x, což je -1, minus 4.
Takže kolik to je?
-1 na druhou je 1. To je 1.
Celý tento výraz zjednodušíme na:
-1 plus 5 krát -1... Napřed samozřejmě násobíme.
To je -5 minus 4.
-1 minus 5 je -6, - 6 minus 4 se rovná -10.
A vyřeším tyto poslední dva, abychom měli vzorek od každého typu příkladu z této sekce proměnných výrazů.
Týdenní náklady "c", na výrobu "x" dálkových ovladačů -- Takže náklady jsou "c", "x" je počet dálkových ovladačů. -- jsou dány tímto vzorečkem.
Náklady se rovnají 2000 plus 3 krát počet dálkových ovladačů, kde náklady jsou udány v dolarech.
Otázka (a): jaké jsou náklady na výroby 1000 ovladačů?
Počet kusů dálkových ovladačů je "x".
Napíšu to tady. Náklady se budou rovnat -- Jen použiji tento vzoreček. -- 2000 plus 3 krát počet dálkových ovladačů, "x" je počet dálkových ovladačů.
Takže 3 krát 1000.
To se bude rovnat 2000 plus 3 krát 1000, to je 3000, to celé se rovná 5000$.
To byla část (a): 5000$.
Teď část (b).
Jaké jsou náklady na výrobu 2000 dálkových ovladačů?
Použijeme stejný vzoreček. Náklady se rovnají 2000 plus 3 krát počet dálkových ovladačů.
Tedy 3 krát 2000.
Náklady jsou 2000 plus 3 krát 2000, to je 6000, a dohromady tedy 8000$.
A teď příklad č. 22.
Objem krabice bez víka je dán vzorcem: "V" se rovná 4x krát (10 minus x na druhou), kde "x" je délka v palcích a "V" je objem v krychlových palcích.
Jaký je objem, když "x" je 2?
Část (a): x rovno 2.
Dosadíme dvojku, kdykoli uvidíme "x".
Objem se bude rovnat 4 krát x, x je 2, krát ((10 minus 2) na druhou).
Tak tohle se bude rovnat 4 krát 2 je 8, krát 10 minus 2 je 8, 8 na druhou.
To se rovná 8 krát 64.
Mohli byste říci, že to bude 8 na třetí.
A 64 krát 8... 4 krát 8 se rovná 32.
6 krát 8 je 48, plus 3 je 51.
Takže je to 512.
A jaký bude objem, když x je 3?
Zapíšu to růžově.
(b): x je 3. V se rovná 4 krát 3 krát ((10 minus 3) na druhou).
4 krát 3 je 12, krát, 10 minus 3 je 7, 7 na druhou.
To se rovná 12 krát 49.
Abychom dostali přesnou odpověď, tak to vynásobíme.
49 krát 12. 2 krát 9 je 18, 2 krát 4 je 8, plus 1 je 9.
Přidáme 0.
1 krát 9 je 9.
1 krát 4 je 4.
A potom přičteme 2.
Dostáváme 9 plus 9 je 18 a pak 1 plus 4, a je to 588.
Dosud jsme v každém videu předpokládali, že pozorovatelný vesmír je menší než celý vesmír.
A pokud se podíváte na teorii inflace, která byla vytvořena Alanem Guthem...
Já mám téměř přímé osobní spojení s Alanem Guthem.
Když jsem byl na MIT, vždy jsem chodíval do čínského jídelního náklaďáku a vždy jsem se tam objevil zhruba 2 sekundy před Alanem Guthem.
On byl vždy o jednoho dva lidi za mnou, nicméně on je zakladatel teorie inflace, jejíž základní představa je, že v nejranějších okamžicích, nebo ve velmi krátkém období, po velkém třesku došlo k této velké inflaci během rozpínání vesmíru.
Podle teorie inflace je pozorovatelný vesmír... Lépe řečeno: celý vesmír je velký zhruba 10 na 23 krát rozměr pozorovatelného vesmíru.
To by znamenalo, že toto je jen malá část, myslím tím, že to je nepředstavitelně velké číslo.
Ve skutečnosti to je nepředstavitelné, tedy už všechno, o čem jsme mluvili, je nepochopitelné množství prostoru. Ale je zde několikanásobně více nepochopitelného množství prostoru. To je založenou pouze na té teorii, ale je možné...
Nemůžeme dokonce zavrhnout myšlenku, že skutečný vesmír je ve skutečnosti menší než pozorovatelný vesmír.
To je trochu hůř představitelné, než že vesmír je tak velký, fakt, že pozorujeme něco většího než samotný vesmír.
"Sale, to je nemožné."
Ale musíte se nad tím trochu zamyslet.
To je pozorovatelný vesmír a naše představy o něm jsou založené na tom, jak dlouho trvalo světlu nás dosáhnout.
Již jsme si řekli, že tento bod ve vesmíru je 46 miliard světelných let daleko, ne 13,7, tak jak to vypadá tady.
Jen mu to zabralo 13,7 miliard let nás dohonit.
Pokud je nějaký foton, který by k nám letěl déle než 13,7 miliardy let, tak nás ještě nezastihl, protože jsme začali teprve před 13,7 miliardami let.
Takže jsou na cestě a začínají v nějakém bodě mimo náš pozorovatelný vesmír.
Náš pozorovatelný vesmír časem roste, ale tedy představme si, že celý vesmír je jen podmnožinou pozorovatelného vesmíru.
Řekněme, že to je zhruba poloviční průměr, takže vypadá nějak tak.
Možná to udělám trochu víc oválné.
Možná celý vesmír... A toto je trochu provokativní a není to nemožné.
Řekněme, že toto je celý vesmír.
A tak, jak jsem to nakreslil, je Země střed.
Ale pamatujte, toto je velmi pravděpodobně povrch...
Je zakřivený, má mírné zakřivení, ale mohl by to být povrch 4D objektu, možná nejjednodušší bude představa 4D koule.
Tak pokud si chcete doopravdy správně představit tento celý objem a pamatujte, že tento celý obrázek bude vypadat 2D, ale má hloubku. Je to objem prostoru, neuvěřitelný objem vesmíru.
Udělal jsem tu elipsoid, to je eliptický objem vesmíru, co jsem tu zakroužkoval, právě zde. Ale pokud by to byl opravdu celý vesmír a celý vesmír by byl povrch 4D koule, pak realita je, že celý prostor může být reprezentován takto.
Může být reprezentován jako povrch 4D koule.
Samozřejmě můžu nakreslit pouze 3D koule.
Naznačím, že to není jen kruh, ale že má hloubku.
Můžu to dokonce vystínovat.
Můžete si tedy představit, že tento bod tady je vlastně stejná věc jako tento bod tady, že se obtočily. A jsou spojeny vzadu.
Nakreslím to, že jsou spojeny tady, ten a tento bod jsou vlastně stejný bod, po jedné otočce.
Vlastně tak, jak jsem to nakreslil tady, tak by se tam všechny sešly. Tady vzadu, v tom bodě, pokud si to představuji správně.
Pokud půjdete v jakémkoli směru, vrátíte se na druhé straně povrchu.
Tady je Země.
Tak, jak jsme si to nakreslili, je Země centrum, ale vidíme, že když se na to podíváte takhle, není tu střed povrchu koule, dokonce 4D koule.
Takže v tom smyslu, pokud půjdete jedním směrem, vrátíte se na druhé straně.
Když začnete na Zemi a půjdete tímto směrem, tak se sem dostanete znovu a pak se vrátíte zpět na Zem.
Pokud by to byl ten případ, pokud vlastní objem opravdového vesmíru byl menší než pozorovatelný vesmír, pak co všechen ten prostor mimo?
A pokud se zamyslíme, co by stalo, kdyby to bylo před 13,7 miliardami let. Kdybychom byli v tom primitivním stavu s radiací na pozadí, kdy elektromagnetické vlny jsou vysílány.
Řekněme, že tyto fotony byly vyslány na svou první cestu - myslím, že víte, kam to spěje -, na svou první cestu, kterou by se k nám dostali. A je to vzdálené, nejsem si jistý, třeba 6 miliard let.
A potom by proletěly kolem nás a vrátily se do toho bodu za dalších 6 miliard let.
Pak by se k nám zase vrátily, takže úplně první průlet bude právě zde.
A z našeho pohledu je zase neuvidíme pár miliard let.
A když je vidíme, tak řekneme:
"Páni, tomu fotonu trvalo 15, 16 miliard let, než se ke mně dostal, musí být z něčeho venku." Ale realita je, že to je foton z něčeho mnohem menšího než fyzický vesmír, z menšího skutečného vesmíru, už okolo nás několikrát proletěl a že vidíme jen průlet po 14 miliardách let.
Jen si myslíme, že to je odněkud dále.
Další věc je, že pokud by to byl ten případ, že bychom mohli jít jednou stranou vesmíru a vyjít na druhé straně a pokud by všechno bylo v pozorovatelném vesmíru, nebyli bychom to schopni říct?
Nemohli bychom se podívat do dvou směrů a vidět to samé, jen z jiné perspektivy?
A odpovědí je myšlenka o tom, co by se stalo... Nebyli bychom schopni dokonce vidět sami sebe?
Pokud vyšleme nějaké světlo, kterému by zabralo, nevím, jak je to daleko, řekněme, že to je 6, 7 miliard světelných let k cestě sem, což by bylo právě tady a pak by cesta zpátky zabrala dalších 6 nebo 7 miliard let.
Možná že radiační pozadí, které vidíme, je záření vyslané z bodu ve vesmíru, ve kterém teď jsme, nebo z velmi podobného bodu ve vesmíru, kde právě jsme.
Část radiačního pozadí je z podobného bodu ve vesmíru, ve kterém jsme teď.
Tak proč se nemůžeme vidět?
No, v podstatě jsem na to už odpověděl.
Ten druhy průchod, pokud pozorujete stejný bod ve vesmíru, pokud pozorujete světlo ze stejného bodu ve vesmíru, ze kterého bylo světlo vysláno velmi dávno. Možná před 13 miliardami let.
A tak by to bylo nerozeznatelné.
Oblast vesmíru, ve které právě jsme - pokud bychom viděli stejnou oblast před 13 miliardami let, tak bychom ji prostě nepoznali.
Nyní se lidé snaží rozpoznat, jestli jsou zde nějaké vzory, jestli můžou namodelovat změnu vesmíru.
Pokud existují vzory, tak možná vlastní vesmír je podmnožinou pozorovatelného.
Zatím jsme je neviděli, ale je tu ta možnost.
Doufám, že jsem vás nezmátl, myslím si, že toto je docela zajímavý nápad, že tyto věci, které jsme si mysleli, že jsou...
Například světlo, kterému trvalo 8 miliard let, aby nás dosáhlo. Myslíme si, že je z něčeho, co je od nás 8 miliard světelných let daleko.
Je to vlastně ještě dále, neboť vesmír se rozpíná, takže to překonalo více prostoru.
Myslíme si, že je to z něčeho takového.
Ale mohlo by to být z něčeho bližšího, pokud by byl skutečný vesmír menší a byl by to jen druhý průlet.
Vlastně se to jen zase vrací, a proto trvalo 8 miliard let, než k nám došlo.
Dokonce to nepoznáme, neboť vypadá úplně jinak, než ta oblast vesmíru právě teď, nebo oblast vesmíru po 4 miliardách let vypadá úplně jinak než při prvním vyslání.
Doufám, že jsem vás příliš nezmátl, myslím si, že to je velmi fascinující téma.
Jsme v kostele Santa Cecilia v Římě a díváme se na pozůstatky výjimečné Cavalliniho fresky z konce 13. století.
Nacházíme se nad vchodem do kostela a díváme se přímo na tu fresku, k níž vzhlíželi lidé ve 13. století.
Zobrazuje scénu posledního soudu.
Je umístěna na zdi naproti oltáři, takže je tím posledním, co vidíte při odchodu z kostela.
Je to monumentální freska.
Ve středu vidíte Krista v mandorle, což je jakási božská záře nebo svatozář, která obklopuje celé jeho tělo.
Kristus tu je jako soudce všech duší.
Velmi zřetelně odhaluje rány po ukřižování.
Na chodidlech a na rukou má pozůstatky po hřebech a krvácí z rány na boku.
Je to připomenutí Kristova utrpení a jeho návratu jakožto soudce lidstva.
Po obou stranách je obklopen anděly, kromě nich vidíme i apoštoly, po šesti na každé straně.
Mezi Kristem a apoštoly jsou další dvě postavy.
Po jeho pravici Panna Marie a po jeho levici Jan Křtitel.
Nacházíme se v době těsně Giottem, v tom smyslu, že se zde předznamenává Giottovo dílo z raného 14. století.
Ano, je to ukázka tzv. římského realismu.
Něco si vypůjčil z umění Byzance, ale je u něj znát nebývalý zájem o vytvoření naturalistického dojmu a zobrazení postav jakoby z našeho světa.
Je to patrné z toho, jak zřetelně jsou jednotlivé postavy modelovány.
Nejsou zde žádné postavy vymodelované zužující se linkou, ale opravdu monumentální postavy založené na kontrastu světla a stínu.
Důsledné použití světla a stínu je patrné rovněž ve vyobrazení nábytku, který je díky světlu velmi realistický.
Linka je vedena tak, že naznačuje raný pokus o perspektivu.
Ne skutečnou lineární perspektivu, ale něco, co se snaží vysvětlit, jak tyto úhly fungují v prostoru, když se na ně díváme zdola.
Ano, zřetelné je to především na křeslech apoštolů.
Směřují dovnitř, ke středu obrazu.
Zdá se, že člověk vzhlížející ke Kristu je tedy považován za střed.
Je zde znát jistá citlivost ve smyslu opravdu krásného použití rytmu a zejména barev.
Podívejte se na apoštoly.
Vidíte odstíny modré s nádechy fialové, červené, šedé a zelené a oproti nim teplejší odstíny šedé, které se přelévají jedna do druhé, takže se žádná barva neopakuje. Je to nádherné.
Když se podíváme na látku, máme dojem, že se pod ní skrývají skutečná těla.
Na apoštolech vidíte, jak se jim látka napíná kolem trupu a ramen, a řasí se jim kolem paží.
Vznikají tak monumentální postavy, které od dob antického Říma nikdo neviděl.
Je zajímavé přemýšlet o tomto posunu od spirituálního zobrazení těla jako symbolu ke zobrazení skutečného těla, které zabírá místo v prostoru.
Je zde tak přítomna myšlenka, že mezi tím, jak jsou tato těla zobrazena, a našimi těly existuje blízké spojení.
A podobně i propojení s lidskými emocemi.
Když se podíváte na Jana Křtitele, vidíte, že má ruce sepnuté v modlitbě, má nakrčené obočí, vrásky na čele a pohled upřený ke Kristu.
V těchto postavách vzhlížejících ke Kristu vidíme skutečné jednotlivce s lidskými emocemi.
Toto zobrazení ale stále jasně vychází z byzantské tradice.
Podíváme-li se Kristovi do tváře, můžeme se dívat na nějakou mozaiku z Raveny či Konstantinopole.
To je pravda.
První léta 13. století a počátek 14. století jsou dobou, v níž se objevuje tento bezprostřední naturalismus.
Catallini samozřejmě neví, že to přijde.
To víme při zpětném pohledu my.
Nicméně tu vidíme typ obrazu, který vedle Pisanových soch a možná prací Cimabuea stál na počátku toho, z čeho se později zrodila renesance.
Mluvili jsme o nadechování a vydechování.
Klíčový krok pro obojí je změna objemu plic: zvětšování a zmenšování objemu.
Nemluvil jsem ale o tom, jak k tomu dochází.
Takže vám to vysvětlím teď.
Začnu tím, že uprostřed vaší hrudi je velká kost, která směřuje dolů.
Ten obrázek je dost neúměrný. Maluji to tak, abyste pochopili, kde se ta kost nachází.
Schválně si ji zkuste nahmatat. Jmenuje se hrudní kost (sternum).
Napíši to tu.
Hrudní kost je tato prostřední kost a všechna žebra k ní připojená.
Celkem máme 12 žeber a sedm párů...
Vlastně jsem měl říct 12 párů žeber, abyste si nemysleli, že je jich 12 celkem.
Celkem je jich tedy 24 a z toho je 7 párů (14 žeber), která jsou přímo připojená k hrudní kosti.
Bíle jsou namalovaná žebra a mezi žebry jsou svaly.
Takže namaluji nějaké svaly mezi žebra.
Všechny svaly mají vlastní nervy, které jim umožňují se stáhnout.
Takže tyto svaly jsou ovládány vaším tělem nebo mozkem.
Tyto svaly se nazývají mezižeberní svaly (interkostální svaly).
"Inter" znamená "mezi" a slovo "kostální" odkazuje na žebra.
Když tedy vidíte slovo kostální, víte, že se mluví o žebrech.
Takže to, co je mezi žebry, jsou svaly, mezižeberní svaly, které se pohybují směrem ven, když mozek zavelí:
Svaly se stáhnou a žebra půjdou směrem ven.
Takže tahle jdou směrem ven a... udělám si tady trochu místa, máte i jiný druh svalů, který vám tu namaluji.
Má přibližně tvar převráceného písmene U.
Namaluji to jako nějakou kupoli.
Tato kupole je podlaha.
Pokud si pamatujete, mluvili jsme o podlaze hrudníku.
Tohle je sval bránice.
Takže máte bránici.
Když se stáhne, půjde směrem dolů místo toho, aby šla směrem ven.
Dá se říct, že se zploští.
Namaluji to tu.
Smažu kupoli a namaluji, jak to bude vypadat, když se stáhne.
Když se tedy stáhne, bude více plochá.
Jak vidíte, tato plochá membrána je mnohem níž, než byla předtím.
Jak jde dolů, všechny struktury uvnitř tohoto prostoru, tedy dvě plíce, zapomněl jsem tu namalovat srdce. Srdce tu bude jen takový srdeční zářez.
Namaluji tady tedy to srdce.
Tohle je srdce.
Všechny tyto struktury se fyzicky posunou dolů.
Takže tohle je naše srdce a naše plíce.
Jsou namalované dole a venku.
Budou také venku jako mezižeberní svaly.
Tohle je tedy rozpínání plic.
Když si to přiblížíte, uvidíte, jak to vypadá. Když říkám, že plíce mají větší objem, měl bych správně říct, abych byl přesnější, že všechny plicní sklípky... Řekněme, že tohle je další větev, tady je další plicní sklípek.
A my máme 500 miliónů plicních sklípků, to je dost velké číslo.
Obrovské množství plicních sklípků.
Kdybych je tu měl namalovat, maloval bych je do konce života.
To bych maloval opravdu dlouho.
Když se tedy žebra pohnou směrem ven, bránice půjde zas dolů.
Plicní sklípky jsou vysunuty ven.
Vlastně se zvětší.
Doslova vypadají, jako by se zvětšily.
A takhle vypadají.
Když se podíváte blíž, uvidíte, že sklípky jsou obklopeny bílkovinami.
Buňky kolem sklípků mají bílkoviny.
Tato bílkovina se nazývá elastin.
Teď můžete hádat, k čemu takový elastin asi je.
Zní podobně jako slovo elastický.
Je to něco jako gumička.
Uvažujme tedy o elastinu jako o gumičce.
Když se svaly posunou dolů a ven a plicní sklípky jsou vytažené, přejděme nahoru, protože se vrátíme k nadechování, co se stane?
Svaly se stáhnou.
A když říkám svaly, myslím tím všechny mezižeberní svaly a bránici.
Jako důsledek stažení svalů se plicní sklípky roztáhnou.
Všechny ty gumičky (elastin) a bílkoviny se doslova natáhnou.
Plicní sklípky jsou tedy roztažené.
To si zapamatujte, dále se stane to, že když vaše svaly odpočívají, to je tehdy, když vydechujete... Když vaše svaly odpočívají, co myslíte, že se stane s elastinem?
Je jako gumička. Stane se to, že se sklípky vrátí do původního tvaru.
To je hlavní důvod, proč se objem vrátí na původní hodnotu.
Když máte gumičku a natáhnete ji, namaluji vám obrázek.
Když používáte svaly, abyste to všechno natáhli, v momentě, kdy přestanete táhnout, kdy přestanete zatínat svaly, máte pěkně velký objem. Co se stane?
Všechny molekuly elastinu se vrátí zpátky.
Uděláme to jinou barvou.
Použiji tuto barvu.
Takhle se vrátí zpět.
Všechno se vrátí do původní velikosti.
Když se vrátí zpět, tohle se zmenší.
Takže můj plicní sklípek se vrátí do původní velikosti, která je mnohem menší než tohle.
Ukážu vám, že ačkoliv stažení je to, co sklípky otvírá, povolení je to, co je vrací do původní velikosti.
Tohle smažu a namaluji lepší obrázek.
Vidíte, nádech zvětšuje objem plic tím, že natahuje věci pomocí stažení.
A to vyžaduje energii, že?
Nemůžete stáhnout sval, aniž byste nespotřebovali energii.
Takže stojí to nějakou chemickou energii.
Specifický typ chemické energie, kterou použijeme, je molekula ATP.
Výdech, kdy zase zmenšujete objem, bude řízen elastickým zpětným rázem.
To je typ potenciální energie pružnosti.
Procesy nadechování a vydechování se od sebe liší.
Na jednu stranu používáte ATP, který spalují molekuly.
Když vydechujete, už nepoužijete žádnou chemickou energii.
Použijete jen potenciální energii pružnosti, což je energie, kterou má gumička, když ji natáhnete a pak pustíte.
Ahoj, jmenuji se John Green.
Tohle je rychlokurz světových dějin a dnes budeme mluvit o islámu, který se stejně jako křesťanství a židovství zrodil na východním pobřeží Středozemního moře, ovšem narozdíl od křesťanství a židovství není na Západě příliš pochopen.
Například, nejspíše víte, co je tohle a co tohle.
Pravděpodobně ale nevíte, co je tohle.
Vygooglujte si to.
Pane Greene, pane Greene, proč si myslíte, že lidé vědí tak málo o islámské historii?
Zeptal jsi se právě na zajímavou, neobtěžující otázku mé minulé já?
Myslím, že toho nevíme moc o rané islámské historii, protože se o ní neučíme, protože je nám vykládáno, že naše historie je příběh křesťanství v Evropě, přestože ve skutečnosti je naše historie příběhem lidí na této planetě.
Zkusme se tedy dnes něco naučit.
Za méně než 200 let se islám vyvinul z neexistujícího v organizující náboženský a politický princip jednoho z největších impérií na světě, a tento příběh začíná v 7. století, kdy se archanděl Gabriel zjevil Mohamedovi, 40letému muži, který si vydělával jako obchodník s karavanem, a přikázal mu přednášet slovo Boží.
To Mohameda zpočátku samozřejmě vyděsilo, ale poté jej jeho žena a pár dalších lidí povzbudili a on pomalu přijal svou úlohu proroka.
Pár věcí, které je dobré vědět o světě, do kterého vstoupil islám:
1. Mohamedova společnost byla striktně klanová.
Byl členem kmene Kurajšovců z Mekky, a vazby s kmenem byly extrémně důležité.
V té době byl také Arabský poloostrov šíleným náboženským místem střetu různých kultur a názorů.
Většina Arabů uctívala bohy velmi podobné mezopotámským bohům, které si můžete pamatovat z epizody 3, a do Mohamedovy doby se mnoho z okultních sošek těchto bohů nastřádalo v jeho rodné Mekce, v tomto objektu podobném chrámu zvaném Kaaba.
Ovšem Arábie byla také kolébkou monoteismu, jako křesťanství a židovství, a dokonce i trochu zoroastrismu, takže zpráva, že existuje pouze jediný bůh, nemohla být pro Mohameda příliš překvapující, jako například pro Abraháma.
A také, a to bude velmi důležité, severní část Arábie byla vklíněná mezi Byzantskou říší a perskou Sásánovskou říší, a pamatujte, že tihle dva spolu věčně válčili.
Byli jako snowboardisti a lyžaři, nebo jako Baptistická církev Westboro a všichni ostatní.
V jádře je islám něčím, co nazýváme radikální reformující náboženství, stejně jako Ježíš a Mojžíš hledali způsob, jak obnovit Abrahamský monoteismus poté, co se od toho lidé začali odklánět, totéž udělal i Mohamed.
Muslimové věří, že Bůh seslal Mohameda jako posledního proroka, aby obrátil lidi zpět na jediné pravé náboženství, což obnáší uctívání a podřízenost jedinému všemocnému Bohu.
Korán také uznává Abraháma, Mojžíše, Ježíše, mezi jinými, jako proroky, ale je velmi odlišný od hebrejské a křesťanské Bible.
Je mnohem méně narativní, ale je také psaným záznamem Mohamedových zjevení, což znamená, že není psán z pohledu lidí, je považován za skutečné slovo Boží.
Korán je velmi rozsáhlý text, ale vrací se stále k několika myšlenkám: jedna z nich je striktní monoteismus, a ta druhá je význam starosti o ty, kteří měli méně štěstí než vy.
Korán říká o dobrém člověku:
"Vydává svůj majetek, jakkoliv ho sám ctí, na blízké příbuzné, a sirotky, a chudé, a poutníky, a žebráky, a pro osvobození lidských bytostí z otroctví."
Tyto zjevení také radikálně navyšují práva žen a sirotků, což je jeden z důvodů, proč z nich vůdci Mohamedova klanu nebyli až tak nadšení.
Abychom si víc popovídali o islámské víře a vyznávání, přesuneme se do myšlenkové bubliny.
Pět pilířů islámu jsou základní úkony považované za povinné, alespoň sunnitskými muslimy.
První je Shahada, neboli vyznání víry.
Není jiného boha než Boha, a Mohamed je Boží prorok, což je někdy překládáno jako "není jiného Boha než Alláha", a Mohamed je Alláhův prorok, což se jen snaží, aby muslimové zněli jinak, a ignoruje fakt, že arabské slovo pro boha, ať jste křesťan, žid či muslim, je Allah.
Zadruhé, Salat, neboli rituální modlitba pětkrát denně, za úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu slunci a pozdě večer, což je povinné, pokud jste už dosáhli puberty, nejste příliš nemocní nebo nemenstruujete.
Necháme to na doporučení rodičů, myšlenková bublino.
Zatřetí, Sawm, měsíc dlouhý půst během měsíce Ramadánu, během kterého muslimové nejedí, nepijí nebo nekouří cigarety během denních hodin.
Jelikož je Ramadán měsíc v lunárním kalendáři, posunuje se po ročních obdobích, a samozřejmě největší zábava je v zimě, kdy jsou dny kratší, a nejmenší zábava v létě, kdy jsou dny dlouhé a horké.
Začtvrté Zakat, neboli darování almužny, což znamená, že ne-chudí muslimové mají povinnost darovat podíl svého příjmu chudým.
A poslední, Hajj, pouť do Mekky, kterou muslimové musejí zkusit splnit alespoň jednou za život, pokud jsou zdraví a mají dost peněz.
Porozumění islámu vyžaduje víc než jen znát Korán, jako judaismus se svým Talmudem, nebo křesťanství s životy světců a spisy duchovních otců, i islám má dodatečné posvátné texty, mezi nimi nejdůležitější Hadíth, sbírka výroků a příběhů o prorokovi.
Už je čas na otevřený dopis?
Magie.
Otevřený dopis 72 pannám.
Ale nejdřív se podívejme, co je ve skryté přihrádce.
Oh, to je André the Giant.
Drahých 72 panen, ahoj. To jsem já, John Green.
Věděli jste, že ne všechny hadíthy byly vytvořené rovnocenně?
Některé výroky proroka mají opravdu dobré zdroje, jako například dobrý přítel nebo příbuzný slyšel proroka něco říct, a skončilo to jako hadíth.
Ovšem nějaké hadíthy mají špatné zdroje, některé z nich jsou jako školní drby, jako Rachel řekla Rebece, že její sestry bratra kamarád políbil Justina Biebera na tvář.
A velká většina muslimů nebere hadíthy se špatnými zdroji jako svaté písmo, a myšlenka, že půjdete do nebe a dostanete 72 panen, není v Koránu, je v hadíthu s hrozným zdrojem, takže vás velmi nerad informuju, 72 panen, že v očích téměř všech muslimů neexistujete.
Hodně zdaru, John Green.
Jedna další věc o islámu: jako křesťanství a židovství má svůj vlastní právní systém.
Možná jste o něm slyšeli: nazývá se šaría. Přestože máme tendenci brát šaríu jako jedinou sbírků zákonů, kterými se muslimové řídí - to je směšné.
Existuje mnoho protichůdných myšlenek o šaríi, tak jako v každé právní tradici.
Lidé, kteří si tedy osvojili tento náhled na svět, se jmenovali muslimové, protože se podřídili vůli Boží, a stali se součástí Umma, neboli komunity věřících.
Tohle by byla dobrá chvíle pro vtip o Umě Thurman, ale bohužel už není slavná.
Omlouvám se, jestli tohle sledujete, Umo Thurman.
Členství v Umma trumflo všechny ostatní vazby, včetně klanových vazeb, což způsobilo Mohamedovi některé potíže a vrací nás zpět, konečně, k historii.
Jak tedy Mohamedových následovníků přibývalo,
Umma začala mít podezření vůči nejmocnějšímu klanu v Mekce, Kurajšovcům. A bylo jedno, že Mohamed sám se narodil do klanu Kurajšovců, protože nepřestal kecat o tom, jak existuje jen jediný Bůh, což byla hodně špatná novina pro Kurajšovce, protože řídili obchod týkající se poutí do Mekky, a pokud by všichni ti bohové byli falešní, byla by to ekonomická katastrofa.
Přestože, když nad tím tak přemýšlím, nakonec se byznysu kolem poutí do Mekky zadařilo docela dobře.
Tudíž Kurajšovci vyhnali Mohameda a jeho následovníky z Mekky v roce 622, a zamířili do Yathribu, také známém jako Medina.
Tato cesta, také známá jako hidžra, je tak důležitá, že označuje rok 0 v islámském kalendáři.
V Medině Mohamed zpřetrhal vazby k judaismu, a soustředil směr modliteb od Jeruzaléma k Mekce.
V Medině také islámská komunita začala vypadat víc jako malé impérium než jako církev.
Ježíš nikdy například neměl zemi, kterou by řídil, ale Mohamed měl téměř od začátku, a navíc kromě toho, že byl důležitý prorok, byl také dobrý generál, a v roce 630, islámská komunita znovu získala Mekku.
Zničili všechny ty idoly v Kaabě, a brzy byl islám stejně mocnou politickou silou v regionu jako náboženskou, což je díky faktu, že politika a náboženství existovaly od počátku, a neexistuje žádná oddělená tradice světského a náboženského práva jako je tomu u křesťanství a židovství.
Takže když Mohamed zemřel roku 632, nezbylo tu žádné náboženské vakuum.
Mohamed byl poslední prorok, zjevení Koránu bude pokračovat a vést členy Umma jejich životy, ale komunita potřebovala politického vůdce, chalífa, a prvním chalífem byl Abú Bakr, Mohamedův tchán, který měl i své odpůrce.
Mnoho lidí chtělo, aby Alí, Mohamedův zeť, vedl komunitu, a přestože se opravdu stal čtvrtým chalífou, prvotní rozepře, abychom to radikálně zjednodušili, protože máme jen 10 minut, započly rozkol mezi dvěma hlavními sektami islámu, sunnity a šíity.
A i dnes sunnitští muslimové věří, že Abú Bakr byl po právu zvolen prvním chalífou, a šíité věří, že to měl být Alí.
Pro sunnity jsou první čtyři chalífové,
Abú Bakr, Umar, Uthmán a Alí jsou známí jako správně vedení chalífové.
A mnoho dnešních konzervativních proudů v islámském světě jsou celé o navrácení islámského světa k těm slavným dnům, které, jako většina slavných dnů, nebyly jednoznačně slavné.
Abú Bakr stabilizoval komunitu po Mohamedově smrti a započal proces písemného zaznamenávání Koránu, a zahájil vojenská tažení proti Byzantské a Sásánovské říši, které během 116 let přeměnily islámské impérium z tohoto na toto.
Jeho nástupce Umar byl zároveň neobvykle dobrý generál i výborný správce, ovšem jako spousta jiných skvělých mužů byl špatný ve vyhýbání se atentátu. Což otevřelo brány Uthmánovi, který standardizoval Korán a pokračoval v tradici dobývání a stávání se terčem atentátu.
Poté se Alí konečně dostal na pozici chalífa, ale jeho vzestup byl velmi kontroverzní a nakonec vedl k občanské válce, což nakonec vedlo k vzniku Uthmánova kmene, Umajjovců, jako dynastie, která bude vládnout nad stále se rozšiřující islámskou říší po více než 100 let.
Je obvyklé slyšet, že v těchto raných letech se islámské citace rozšiřovaly mečem, a to je částečně pravda, pokud nejste..
Počkejte si na to: Mongolové.
Ve skutečnosti, jako obvykle, pravda je mnohem složitější.
Mnoho lidí včetně Mongolů, ale také včetně mnoha lidí ve střední a východní Asii, přijalo islám bez žádných válečných tažení. Ve skutečnosti Korán říká, že náboženství nesmí být aktem nucení, ale je pravda, že rané islámské impérium bylo vážně dobré ve vyhrávání válek.
A jelikož bylo umístěné mezi dvěma velmi bohatými říšemi, Byzantskou a Sásánovskou, bylo toho hodně o co bojovat.
První, kdo padl, byli Sásánovci, poslední nemuslimský nástupce
Perské říše, byli celkem snadnou kořistí, protože válčili s Byzantskou říší asi 300 let a byli superunavení, a také je nedávno postihl mor.
Mor, člověče, to je jako červený želví krunýř historie.
Ale v těch raných dnech získali některá cenná území, jako Egypt, Svatou zemi, a poté se nakonec dostali do Španělska, kde se mnoho muslimských dynastií usadilo, dokud nebyli vyhnáni roku 1492.
Ale přestože byli výborní ve vyhrávání válek, je pořád lákavé připisovat úspěchy Arabů, však víte, vůli Boží.
A spousta lidí, které si podrobili, to tak jistě cítila.
Války v této části světa nejen konfrontovaly lidi mezi sebou, ale také jejich bohy.
Tudíž, přestože islámské impérium nepožadovalo na jeho poddaných, aby konvertovali k islámu, jejich udivující úspěchy přesvědčily mnoho lidí, že tenhle monoteismus je správná věc.
John Green jde opět s dobou ve slangu dnešní mládeže. (užití slangového slova, špatně se překládá)
Také jste platili nižší daně, pokud jste konvertovali, a stejně jako daně na cigarety způsobily, že lidé nechtěli kouřit, daně na uctívání model způsobilo, že je lidé už nechtěli uctívat.
Takže za dobu, která byla, historicky řečeno, pozoruhodně nedávná a pozoruhodně krátká, malá skupina lidí z oblasti s nedostatkem přírodních zdrojů dokázala vytvořit jedno z velkých impérií světa, a také jedno z velkých náboženství; a přesně to mohl být důvod, proč lidé s původem v západní Evropě stále zůstávají neznalí tohoto období. Nejen velkým muslimským dobýváním se zrodila expanze obchodu a učení, která přetrvala stovky let.
Zachovali mnoho klasických textů, které tvoří základ takzvaného Kánonu západní literatury, zatímco je Evropa ignorovala, a připravili cestu renesanci.
I když je důležité si zapamatovat, že velká část světa mezi Španělskem a řekou Indus nebyla arabizována, většina z ní byla tak důkladně islamizována, že v této době nemůžeme přemýšlet o světě, který dnes nazýváme Blízký východ bez toho, aniž bychom o něm přemýšleli jako o islámském.
Možná největším svědectvím moci islámu organizovat životy lidí a jejich komunit, je, že v Egyptě se pětkrát denně miliony lidí odvracejí od pyramid směrem k Mekce.
Egypt, kolébka jedné z nejdéle trvajících kultur, kterou svět kdy poznal, je dnes největší arabskou zemí světa.
Příští týden si povíme něco o temných dobách.
Pozor, spoiler:
Byly nejtemnější večer.
Díky za sledování a uvidíme se příště.
(klavírní hudba)
Tento obraz je vlastně o věcech, které nemůžeme vidět.
Díváme se na Holbeinovy Vyslance, z roku 1533, zde v Národní galerii v Londýně.
Nalevo stojí Jean De Dinteville, vyslanec z Francie, který žil v Anglii, a napravo Georges De Selve, jeho přítel, biskup a také vyslanec.
Oba tito muži jsou v Anglii.
A Holbein, švýcarský malíř, se přestěhoval do Anglie, protože zde mohl získat práci.
A skutečně, během krátké doby po vytvoření tohoto obrazu se opravdu stal malířem anglického krále Jindřicha VIII.
Jindřich VIII. se právě chystá odtrhnout od papeže v Římě, od katolické církve, a my víme, že francouzský vyslanec byl v Anglii, aby dohlížel na Jindřicha během této bouřlivé doby.
Na obraze vidíme odkazy na tento rozruch v Anglii.
Ale všechno to zapadá do mnohem širšího kontextu.
Začněme těmi dvěma muži.
Nalevo vidíme Jeana de Dinteville.
Je to on, kdo si objednal tento obraz, je to on, kdo vlastnil dům, ve kterém obraz visel.
Je tedy samozřejmě ztvárněn jako velmi zámožný a úspěšný člověk, v plášti s kožešinovým límcem, v sametovém a saténovém obleku a ... ... drží dýku!
Drží dýku, na které je vyrytý jeho věk, 29 let, je to tedy velmi mladý člověk.
Holbein opravdu zachytil jeho oblečení s jasností a smyslem pro detail, který očekáváme od severské tradice, ze které Holbein vychází.
Napravo je Georges de Selves, oblečený skromněji, v kožešinovém kabátu.
Loktem se opírá o knihu.
Je to opravdu zajímavý kontrast.
Na jedné straně máme dýku, knihu na druhé straně, odkazy, které se vcelku tradičně vztahují k aktivnímu a kontemplativnímu životu.
A kniha, na které má Georges de Selves loket, má na sobě napsaný jeho věk, což je 25 let.
Máme se samozřejmě dívat na oba muže, ale možná ještě více se máme dívat na střed obrazu, což jsou všechny ty předměty na dvoupatrové polici.
Holbein má úžasnou schopnost zachytit texturu a materiál těchto předmětů.
A samozřejmě také mají svůj význam.
Na horní polici jsou předměty, které se vztahují k nebesům, ke studiu astronomie, a měření času; na spodní polici jsou věci více pozemské.
Máme tu glóbus, loutnu a knihu o aritmetice a kancionál.
Obraz lze vnímat jako mřížku.
Nalevo máme aktivní život, napravo meditativní život, nahoře nebeskou sféru a dole pozemskou.
Prohlédněte si tu krásně zachycenou délku loutny na spodní polici.
Loutny byly tradičně předmětem, na kterém se učilo malovat perspektivu a toto je mistrovským dílem v tom, jak je loutna mnohem kratší než by měla být, protože ji vidíme od konce.
Ale když se podíváte zblízka, což je možné díky Holbeinovu preciznímu ztvárnění, uvidíte, že jedna ze strun je prasklá.
Je rozbitá.
Historikové umění to vykládají jako symbol nesvárů v tehdejší Evropě, rozporů s církví.
To symbolizuje i kancionál, který je hned pod loutnou.
Je otevřený a namalovaný tak přesně, že v něm můžeme i číst.
Je to překlad chvalozpěvu Martina Luthera, vůdce protestantské reformace.
Takže všechen tento luxus - ještě jsme nezmínili například orientální koberec - všechny tyto věci, výjimečná móda, kterou mají na sobě, všechno stojí na mozaikové podlaze s úžasně propracovanou dlažbou.
A vše je v perfektní lineární perspektivě.
Toto je odkaz na skutečnou podlahu ve Westminster Abbey.
Je důležité vědět, že podlaha v tomto kostele je vlastně jakýsi obrazec, který má představovat makrokosmos, tedy kosmický řád.
Pokud se podíváme na ten velký objekt v popředí... představte si, jednou se na to jedna studentka podívala a řekla, že jí to připomíná naplavené dříví, které se nějakou záhadně zachytilo v popředí.
Připomíná.
Ale pokud jdeme k pravému rohu obrazu a přidřepneme si, nebo se na to podíváme v zrcadle nebo pod úhlem, to, co ve skutečnosti vidíme, je deformovaný obraz, který byl uměle natažený v perspektivě.
A je to lebka, lidská lebka.
Je to něco, co neuvidíte, když vidíte jiné věci na obraze. Ale když to vidíte, neuvidíte na obraze nic jiného.
Takže si můžete vybrat.
Buď stojíte tak, abyste viděli lebku, ale pak je vše ostatní pokřivené, nebo obráceně.
V popředí a středu tohoto obrazu, v jistém smyslu vrcholné místo plátna, je lebka, tradiční symbol smrti, připomenutí "memento mori".
Přesně, tak připomenutí smrti, což je velmi běžný prvek na obrazech.
Ale zde máme obraz, který nejprve oslavuje pozemské výdobytky, a nyní se zdá, že je opět relativizuje.
Přesně tak.
A pokud se podíváte ještě pozorněji, v levém horním rohu obrazu, vykukuje zpoza závěsu stěží rozpoznatelný krucifix.
Tím se nám znovu vrací otázka na Holbeina a týká se ztvárnění.
Máme se zde loutnu, která je perfektně zkrácená, nebo podlahu, která je perfektní iluzí perspektivy, tedy projevy schopnosti perfektně zachytit realitu.
A tady si Holbein vybral, že lebku zachytí nepřirozeným způsobem a pozemské věci realistickým způsobem. Vybral si tím znázornění nadpřirozených nebo transcendetálních věcí způsobem, který neodpovídá tomuto perfektnímu iluzionismu.
Myslím si, že Holbein nám chce ukázat tento kontrast.
Podívejte se na vztah mezi loutnou a lebkou.
Lebka je pokřivená až k nepoznání.
Když uvažujeme o natahování něčeho, většinou je to v horizontálním nebo vertikálním směru.
Ale diagonální natahování je velmi specificiké.
Loutna leží na polici a už jsem zmiňoval, že je nakreslená velmi zkrácená.
Je zkrácená v takovém úhlu, který už se přibližuje úhlu pokřivení lebky. Zkrácení může být dalším druhem pokřivení.
V jistém smyslu je tedy obojí pokřivení, ale jedno z nich je pokřivení, které vytváří realitu našeho světa tak, jak ho vidíme, ale také je to připomenutí, že to, co vidíme, možná není pravdivé.
Přesně tak - není to všechno, co existuje.
Takže počkejme - vždyť tento obraz byl o všem, co tito mužové v životě dosáhli.
A o tom, co dosáhlo lidstvo díky zkoumání světa.
Ty dva elementy, zpola ukryté v tomto obraze, krucifix a lebka, poukazují na limity pozemského života, limity pozemské vize lidského poznání, nevyhnutelnost smrti a příslib Kristovy oběti na kříži.
(klavírní hudba)
Pojďme si něco povědět o tom, co to znamená vlastnit podíl nebo akcie ve firmě. Podíl nebo akcie.
Myslím, že všichni o tom něco víme, ale v tomhle videu to chci vysvětlit trochu víc pochopitelně, abyste opravdu pochopili, co si kupujete, když si kupujete podíl či akcie.
Obecně si lidé myslí, a tohle je přesně, co to ve skutečnosti je, že pokud si koupíte podíl nebo akcie, v podstatě se stáváte částečným vlastníkem společnosti.
Částečným vlastníkem společnosti.
Liší se to od dluhopisů, i když se často používají ve stejném kontextu.
"Koupím si nějaké akcie a dluhopisy", nebo "Obchoduji s akciemi a dluhopisy".
Dluhopisy.
Koupí dluhopisu se stáváte jedním z věřitelů firmy. jedním z věřitelů firmy.
Například pokud si koupíte dluhopis s nominální hodnotou, řekněme 10 dolarů.... nebo řekněme 1000 dolarů, a to samé udělá 1000 lidí.
Každý z vás půjčuje 1000 dolarů té firmě a protože je vás tisíc, dohromady firmě půjčujete 1 milion dolarů.
Nebudu zacházet do detailu, protože náplní tohoto videa budou akcie, ale je dobré si pamatovat, že jde o dvě úplně odlišné věci.
V tomto případě vlastníte firmu.
A v tomto firmě půjčujete své peníze.
Aby bylo pochopitelnější, co přesně vlastníte, nakreslím jednoduchou finanční rozvahu pro firmu X.
Tohle je tedy Firma ...
Udělám to novou barvou.
Řekněme, že tu máme Firmu X, a aktiva této firmy... když mluvíme o aktivech, znamená to to samé, co v reálném každodenním životě znamená majetek.
Věci, které mají hodnotu.
Věci, které nám v budoucnu poskytnou nějaký ekonomický prospěch.
Dům je aktivum protože nám dává prospěch z toho, že v něm můžeme žít a ochrání nás před špatným počasím a deštěm.
Auta jsou aktiva, protože se díky nim můžeme přepravovat.
Hotovost je také aktivum, protože může být směněna za věci, které budeme potřebovat v budoucnu.
Tohle všechno...
Půjčka pro někoho je také aktivum, jelikož v budoucnu nám dlužník vrátí peníze zpět.
Půjčka pro mě samotného je ale pasivum, o kterých si za chvíli řekneme. Ale obecně, řekněme že toto jsou aktiva Firmy X.
Řekněme že mají hodnotu 100 milionů dolarů.
100 milionů dolarů. A nebudu zabíhat do toho, jak je toto číslo určeno, nebo kdo ho určuje, kdo řekne, že je to 100 milionů. Ale řekněme, že to je hodnota jejich půdy, jejich patentů a autorských práv, jejich hotovosti a nemovitostí a všeho ostatního, co má hodnotu.
Všech věcí, které v budoucnu vygenerují hodnotu.
Nyní řekněme, že Firma X si také nějaké peníze půjčila a možná si je půjčila vydáním dluhopisů, u čehož nebudu zabíhat do detailu.
Řekněme, že si půjčili peníze, takže skupině lidí dluží 80 milionů dolarů.
80 milionů dolarů.
Mohla to být přímo půjčka od banky nebo emise dluhopisů.
Mohli vydat... vydali třeba milion dluhopisů, každý z nich v hodnotě dluhu 80 dolarů.
Nebudeme se tím zabývat do hloubky, ale myslím, že už chápete, co mám na mysli, když říkám částečný věřitel. Ale tohle je dluh.
80 milionů dolarů dluhu přímo tady.
Řekněme, že to jsou všechna jejich pasiva.
Existují i jiná pasiva než dluh, ale pro jednoduchost řekněme ,že tohle je jejich jediné pasivum, protože dluhy bývají největší položka.
Co ale zbývá pro vlastníky?
Dobrý způsob, jak o tom přemýšlet je, co by se stalo, kdyby tato firma byla prodána a dluh by se splatil.
Kdyby firma byla prodána a tento majetek by opravdu mohl být prodán za 100 milionů dolarů, dostanete 100 milionů dolarů.
Museli byste splatit dluh věřitelům, to byste museli udělat jako první. Měli byste 100 mínus 80, a pro vlastníky by zbylo 20 milionů dolarů.
Vyznačím to zeleně.
Zbylo by vám 20 milionů dolarů. Zbylo by 20 milionů dolarů, čemuž se říká vlastní jmění, nebo také vlastní kapitál.
Vlastní kapitál.
Je to úplně to samé, jako když lidé mluví o tom, že jejich majetkem je dům.
Mám-li dům v hodnotě 300 000 dolarů a musím ještě splatit 200 000 dolarů hypotéku, potom vlastní jmění je 100 000 dolarů.
Je to stejné.
Jednoduše...
Napíšu to.
Trochu se dostáváme do základů účetnictví, aktiva se budou vždy rovnat pasivum plus vlastní kapitál.
Můžete se na to podívat z druhé strany: pokud odečteme pasiva z obou stran, aktiva mínus pasiva se bude rovnat vlastní kapitál.
Tohle může bý víc intuitivní.
Co nám zbyde, je to, co vlastníme mínus to, co dlužíme.
To patří vlastníkům.
Řekněme, že jsem spoluvlastník společnosti, což znamená, že dostanu kus tohoto koláče.
To je to, co spoluvlastním, vlastní kapitál.
Například pokud jsou tu 2 miliony akcií,
Firma X má 2 miliony akcií, a řekněme, že vlastní kapitál má hodnotu 20 milionů dolarů.
Jakou má hodnotu každá jednotlivá akcie pokud jsou tato čísla pravdivá?
Máme 20 milionů dolarů vlastního kapitálu, děleno dvěma miliony akcií, děleno dvěma miliony akcií, což nám dává 10 dolarů vlastního kapitálu na akcii.
Pokud jsou tato čísla správná a víme, že Firma X má 2 miliony akcií, potom řekneme, že každá akcie má hodnotu 10 dolarů. A pokud se nám tato čísla líbí a pokud nám někdo chce prodat akcii za méně než 10 dolarů, koupili bychom ji.
Pokud by byl někdo ochotný zaplatit víc než to, možná bychom akcii prodali.
Aby tohle všechno bylo trochu pochopitelnější, podíváme se na reálný příklad firmy, abyste viděli, že jsem si to nevycucal z prstu.
Tenhle příklad mám z veřejných zdrojů.
Pochází ze spisů nejmenované firmy, a dostanete body navíc, pokud přijdete na to, co je to za firmu. Je to jejich opravdový obchod s akciemi. Nakreslím ten samý diagram, jaký jsem už kreslil předtím, stejný diagram jako jsem nakreslil tady, abych to ilustroval na této konkrétní společnosti.
Řekněme, že je to Firma X a že jejich aktiva jsou tady.
Aktiva.
Koukněte se na jejich finanční rozvahu.
To opravdu zveřejnili.
Je to z 30. června, raději si vezmeme novější datum.
Snaží se to porovnat s tím, co měli předtím.
Podívejme se na toto, už je to starší, ale to nevadí.
Učíme se.
Nerozhodujeme se, zda do toho teď investovat či nikoliv.
Je to hodně starý finanční výkaz, ale stejně se na něj podíváme.
Tady jsou celková aktiva.
30 milionů, udělám to v zaokrouhlených číslech.
30 milionů dolarů. 30 milionů dolarů.
Možná se ptáte,
"Co znamená aktuální obchodní majatek?"
Je to buď hotovost, nebo cokoliv, co může být směněno v hotovost během příštího roku.
Například pohledávky.
To jsou peníze, které té firmě někdo dluží a v brzké době je splatí.
Zásoby jsou věci, které mají například ve velkosladu a mohou je prodat a tím je rychle směnit za hotovost.
Další oběžná aktiva mohou být cenné papíry nebo jiný druh investice, kterou může firma prodat a směnit v hotovost.
Mají oběžná aktiva v hodnotě 18 milionů, to všechno mohou jednoduše směnit za hotovost a to velmi rychle, určitě během následujícího roku.
Dále mají něco ve vlastnictví, provozovnu a vybavení. Tohle je pozemek, budovy a stroje, o kterých jsem mluvil a kdo ví, co jsou jejich další aktiva.
Mohou to být registrované obchodní značky nebo patenty, nebo cokoliv dalšího.
Celkově mají aktiva v hodnotě 30 milionů dolarů.
Teď se přesuneme k pasivům.
Mají krátkodobé závazky, 16 milionů.
Krátkodobé závazky, jen pro vaši informaci, jsou takové závazky, věci, které firma musí splatit v hotovosti během příštího roku.
Může to být dluh, mohou to být splatné pohledávky, které musí splatit jiným obchodníkům.
Může to být cokoliv.
Ale můžete to považovat za dluh, který musí splatit v příštím roce.
Potom je tu dlouhodobý úvěr na 5,5 milionu.
Když tyto dvě položky sečtete, dostanete se blízko 22 milionům. Pro jednoduchost to sem zapíšu jako 22 milionů.
Tato firma má pasiva v hodnotě 22 milionů.
22 milionové závazky.
Tohle jsou aktiva, ať máme vše správně pojmenované.
Co tedy zbývá pro vlastníky?
Ukážeme si to na jednoduchém diagramu.
Zbyde nám 8 milionů vlastního kapitálu.
8 milionů vlastního kapitálu, tady už to za nás spočítali.
Přesné číslo je 8,39, neboli 8,4 milionů vlastního kapitálu.
Tato data pochází z reálného světa, zabýváme se reálnou firmou. Pokud tomu věříte, pokud věříte, že aktiva této firmy opravdu mají hodnotu 30 milionů dolarů, kolik byste měli zaplatit za akcii?
Zjistíte to tak, že to vydělíte celkovým počtem akcií. Uvidíte to v některých finančních výkazech a nebudu zabíhat do detailních rozdílů mezi základním a rozředěným ziskem, ta čísla jsou velmi, velmi podobná, Tím se nemusíme moc zabývat.
Řekněme, že tato firma má 2,7 vlastně 2,78 milionu akcií.
Pokud je účetní hodnota 8,396... tedy, zapsal jsem 8, ...kolik by měla stát každá akcie.
Podle jejich účetnictví má vlastní kapitál hodnotu 8,4 milionů.
Pokud opravdu věříme, že má hodnotu 8,4 milionů, jaká by měla být hodnota každé akcie?
Jednoduše to budeme muset vydělit 8,4 miliony. 8,4 miliony.
Tohle je 8,4.
8 jsem zapsal čistě pro jednoduchost.
Děleno počtem akcií, 2,78 milionů.
Tohle je milion a tohle taky, na přesný výpočet si vezmu kalkulačku.
8,4 milionů děleno 2,78 miliony akcií.
Pokud věříme těmto číslům, pokud věříme účetnictví, účetní hodnota akcií je okolo 3,02 dolaru za každou akcii, tohle je 3,02 dolaru za akcii, účetní hodnota jedné akcie.
Tolik bychom měli být ochotni za akcii zaplatit. Tolik si myslíme, že je férová cena za akcii této firmy, pokud tedy věříme, že aktiva této firmy mají opravdu hodnotu 30 milionů dolarů.
Co ale lidé skutečně zaplatí za tyto akcie?
To zjistíme tak, že se podíváme na tato čísla. Vidíme, že poslední obchod byl za 2,58 dolarů, takže lidé platí cenu nižší, než to, co jsme zrovna spočítali. Jediný důvod, proč lidé platí méně nebo že někdo akcie prodává za méně než 3 dolary, jediný důvod je, že se někdo domnívá, a to nejspíše prodávající, že aktiva této firmy ve skutečnosti nemají hodnotu těch 30 milionů dolarů.
On nebo ona si myslí, že aktiva této společnosti mají hodnotu nižší než 30 milionů dolarů. Možná si i myslí, že vyhlídky této firmy nejsou moc dobré.
Jejich produkty nejsou dobré nebo se sníží prodeje.
Kdo ví?
Kupující si možná myslí, že akcie má hodnotu 3 dolary, a proto jsou ochotni za ni zaplatit 2,58 dolarů, protože si myslí, že cena poroste.
Teď se dostáváme k dalším detailům, například tahle nabídka na koupi.
Někdo přímo řekl, že je ochotný zaplatit tolik za akcii.
Ask (prodejní cena) znamená, že někdo explicitně řekl, že za tolik je ochotný akcii prodat.
Tohle rozpětí 52 týdnů je rozpětí cen, za které se akcie prodaly. V minulém roce se tyto akcie prodávaly za 1,20 dolaru, což je skvělý obchod, jelikož poté se cena zvedala až do teď, kdy se prodávají za 2,58 dolarů. Průměrný objem obchodu je počet akcií prodaných za jeden den, vyměněných za jeden den.
Tržní kapitalizace, kterou vidíme tady... s tímto pojmem už jste se asi setkali.
To je v podstatě hodnota firmy určená trhem.
Účetnictví této společnosti říká, že společnost má hodnotu 8 milionů dolarů, ale tržní kapitalizace říká, jakou hodnotu má vlastní kapitál podle "názoru" trhu. K získání tohoto čísla si berou 2,58 dolarů. Vezmou 2,58 dolarů krát počet akcií.
Čili krát 2,78 milionů akcií.
Pokud to vynásobíme, dostaneme... 2,58 krát 2,78 se rovná... no, trochu se to liší od jejich výsledku.
Možná je to chyba v zaokrouhlení, ale přibližně je tržní kapitalizace rovna 7 milionům.
Jak už jsem řekl, trh neplatí 3 dolary.
Platí 2,58 dolarů, tím pádem trh říká, že vlastní kapitál přímo tady, je blíž 7 milionům, i když účetnictví tvrdí, že tohle číslo je přes 8 milionů.
Doufám, že to pro vás bylo užitečné a že vám to umožnilo nahlédnout do toho, co to vlastně znamená, pokud si koupíte akcie ve firmě.
Dostal jsem komentář na poslední video, kde jsme prvně představovali paralaxu - speciálně vzhledem ke hvězdám.
Otázka zněla:
Jak víme, že tento a tento úhel jsou stejné, nebo jak víme, že se vždy díváme na rovnoramenný trojúhelník, kde jedna je stejná jako druhá?
Fungovalo to pro tento příklad, který jsem tady nakreslil, ale co když by hvězda byla tady?
Když se jen podíváte na tento bod a ho vedete tímto bodem, trojúhelník už není rovnoramenný. Vypadá spíše jako obecný trojúhelník, ve kterém je každá strana jinak dlouhá.
Mnoho trigonometrických teorií nelze uplatnit, protože bychom nebyli schopni mít tento trojúhelník za pravoúhlý, a to, co chci ujasnit, je to, že toto je pravda.
Nebyli byste schopni sebrat tyto 2 body během roku, tyto 2 body v naší oběžné dráze, 6 měsíců od sebe, aby vám seděla matematika, kterou jsme probírali v posledním videu.
Takže co chcete udělat je slunce, chcete vybrat 2 body 6 měsíců od sebe, kde to tvoří rovnoramenný trojúhelník, takže toto je vzdálenost od slunce k této hvězdě, chcete vybrat bod na oběžné dráze země okolo slunce, a potom jiný bod na oběžné dráze o 6 měsíců později který by nás posunul právě sem, a když to uděláte, pak najednou se díváme na 2 pravoúhlé trojúhelníky, když tyto 2 období vybereme správně, a nejlepší způsob jak o tom přemýšlet zda se jedná o kolmý úhel je tak, že se budeme snažit najít maximální paralaxu z centra v každém z těchto období. zde to bude maximálně posunuté v jednom směru a pak o 6 měsíců později to bude maximálně posunuté v jiném směru.
Takže odpověď na tuto otázku - postřeh je dobrý - přesně v půlce léta nebo v půlce zimy, všechny hvězdy nebudou tvořit rovnoramenný trojúhelník se zemí a sluncem ale můžete vybrat jiné body v čase během roku, 6 měsíců od sebe, kde jakákoli hvězda bude tvořit rovnoramenný trojúhelník.
Doufám, že to bylo užitečné.
[vstupní znělka]
Nacházíme se v muzeu Louvre a díváme se na Delacroixův obraz Svoboda vede lid.
Je to jeden z historicky nejvýznamnějších obrazů v této sbírce.
A myslím si, že je důležité si pamatovat, jak radikální tento obraz byl.
To republikánské revoluční přesvědčení bylo přímo hmatatelné.
To se nám, dnešním divákům, asi trochu vytrácí.
Obraz ukazuje Červencovou revoluci v roce 1830 v ulicích Paříže.
A to, co máme před sebou, je barikáda, která byla provizorní blokádou.
Pamatujte, že tehdejší Paříž byla opravdu středověké město.
Takže ulice byly úzké a klikaté a tak bylo snadné zatarasit průchod francouzským oddílům.
Barikády byly vytvořeny z nábytku a povozů.
A zvláště z dlažebních kostek.
Tady vidíte ty dlažební kostky, dole úplně v popředí.
Přes tyto dlažební kostky se žene postava, kterou bychom asi v ulicích Paříže nepotkali.
To, že před sebou máme směs skutečného a neskutečného, poznáme podle alegorické postavy Svobody samotné, která nese francouzskou trikoloru, která symbolizuje rovnost, bratrství a svobodu - hodnoty revoluce.
Takže ve Spojených státech bychom tuto postavu považovali za sochu Svobody, ne jako konkrétní osobu, ale jako ztělesnění nebo zosobnění myšlenky, myšlenky svobody.
Takže je důležité si pamatovat, že ve Francii následovalo opětovné nastolení monarchie a ta vládla velmi utiskovatelským způsobem.
A Červencová revoluce v roce 1830 byla proti tomu, aby se k moci vrátil král Karel X., a přivedla k moci konstituční monarchii.
Král by tak byl pravděpodobně vstřícnější k potřebám střední třídy.
Takže přišly tři dny mimořádných protestů a otevřené války v ulicích Paříže.
Karel X. uprchl z Francie a jeho bratranec Ludvík Filip je dosazen na trůn.
A Delacroix to všechno pozoruje ze svého okna.
A ta vlna násilí je opravdu děsivá.
Dole v popředí vidíme mrtvé příslušníky obou bojujících stran.
Zobrazení postavy vlevo dole je nemilosrdné.
Pozorným pohledem zjistíte, že na sobě má noční košili.
Bylo běžné, že výkonné složky vlády pronásledovaly příslušníky opozice, u nich doma je ubily k smrti a vyvlekly je na ulici jako výstrahu: "Nedělejte to, co oni."
Existuje velmi slavný Daumierův obraz: Rue Transnonain který zobrazuje rodinu zavražděnou ve vlastní ložnici.
A vpravo vidíme příslušníka královy strany, který leží v popředí mrtev nebo zraněn.
A to je důležité, protože nám to má připomenout, že ani jednotky na straně krále nebyly nepřemožitelné.
Svoboda se žene vpřed.
Je neskutečně mocná.
A čeho je důležité si všimnout, Delacroix jí propůjčuje realistický vzhled.
V rámci jeho sdělení je to velmi důležitý bod.
Myslím, že pokud by postava měla rysy postav z antického Řecka, ztratila by se část přesvědčivosti tohoto výjevu.
Vidíme ji z profilu, jasně osvětlenou, v kombinaci s téměř caravaggiovským šerosvitem.
Se vztyčenou paží s vlajkou, v druhé svírá bajonet a žene přes barikády.
Je to postava, která vede lid vpřed s ideou svobody.
Jasně vidím to, o čem mluvíš.
Ale zároveň nesouhlasím.
Protože si myslím, že Delacroix sice zobrazuje tu postavu se všemi lidskými vlastnostmi, o kterých mluvíme.
Všechen ten cit pro vedení a všechny ty alegorické síly, které zastupuje.
Zároveň si však myslím, že Delacroix velmi úmyslně vychází z antické tradice.
Její dokonalý profil je nejvznešenějším způsobem zobrazení tváře v klasickém pojetí, nám připomíná například římské mince.
Takže to není tak, že by se Delacroix podíval z okna a skutečně spatřil toto.
To je patrné nejen z alegorické postavy Svobody.
Samotné postavy jsou pečlivě komponovány do tvaru pyramidy.
A Delacroix záměrně do obrazu zařadil velmi rozdílné druhy postav.
Aby ukázal širokou škálu lidí, kteří se účastnili Červencové revoluce v roce 1830.
Takže nejen že vidíme muže s cylindrem, člena buržoazní střední třídy, ale vedle něj vidíme řemeslníka a dělníka v košili s krátkými rukávy, který si zřejmě nemohl dovolit pořídit pěknou pušku.
Ale stojí společně proti monarchii.
Takže je zde obsaženo skutečné politické sdělení o moci lidu svrhnout vládu.
A vláda Ludvíka Filipa, který se ujal vlády, tento obraz zakoupila, ale později jim začalo být ono sdělení trochu nepříjemné.
Trochu moc radikální.
Trochu moc radikální.
Protože vláda Ludvíka Filipa, ačkoliv byla formálně konstituční monarchií, dala právo volit stále jen malé části francouzského lidu.
Takže máme stále co do činění s vládou, která byla stále nakloněna pouze zájmům úzkých elit.
Takže v moci lidí, tak jak ji vidíme na tomto obraze, začalo být spatřováno nebezpečí a obraz byl stáhnut a nebyl znovu vystaven až do Únorové revoluce v roce 1848.
Podívejme se na okamžik na pravý okraj plátna, kde můžeme rozeznat dvě věže katedrály Notre Dame, jak vystupují zpoza bitevního kouře.
A při pozorném pohledu vidíme trikoloru na tom symbolu monarchie.
Proto byl tento obraz tak radikální.
Svoboda postupuje přímo k nám a vede lid vpřed.
Teď už chápete, proč musel být tento obraz uklizen do skladu.
Pro malíře, zesvětlený odstín je daná barva plus bílá.
Stín je barva + černá
Tón je barva plus šedá.
Ukažme si příklad jak může bublina vést ke zničení bohatství.
A opravdu chci poukázat na fakt, že jamile jsou peníze ztracené, vše co může zákon dělat je přerozdělit, kdo dostane ztráty.
Nemůžete vytvářet bohatství z ničeho, podle právních předpisů.
Můžete například vytvořit investici atd, ale o tom se budeme bavit v příštím videu.
Řekněme, že v prvním roce, mám souseda a
Toll Brothers začnou podnikat a postaví pět domů.
Tady namaluji těchto pět domů.
Dům 1, dům 2, dům 3, dům 4 a dům 5.
A řekněme, že to bylo v běžném prostředí pro nákup domu.
To by mohl být rok 1995. řekněme, pro argumentaci, že toho je rok 1995.
Ačkoli, chci aby to byl souhrný příklad, tak to můžeme nazývat rok jedna.
Ale v roce 1995, tyto lidé našli pět nových rodin které kupí domy.
Každá zaplatí 100 000$ za dům.
Byli tu příjemné půjčky, ale nebylo zde kompletní zajištění úvěrů a zabezpečený trh s hypotékami.
V podstatě, tito lidé musí složit 20%, mají vyhovující kreditní scóre i vše ostatní.
Tím okamžitě mají 20 000$ vlastní kapitál a 80 000$ půjčku.
Toto je moje zkratka, E pro vlastní kapitál. 80 000$ půjčka.
Zapíšu si to.
Nebo 80 000$ úvěr.
Mají dobré kreditní skóre atd.
Takže tady máme celý přehled.
Dostat půjčku bylo rok od roku lehčí a lehčí. Protože ceny domů stoupaly, lidé přestali brát v úvahu rizika.
A teď je rok, řekněme, 2005.
Toto by měl být souhrný příklad, takže toto je rok dva.
V roce 2005 má najednou každý přístup k financím.
Lidé kteří vlastní domy je nechtějí prodat protože jsou přesvědčeni, že cena jejich domu stoupá tak rychle, že je jenom otázka času než z nich budou milionáři jen díky hodnotě domu a až tehdy by ho případně prodali.
Ale máme zde velmi mnoho půjček které mohou dostat všichni
Řekněme, že tito první majitelé domu se musí přestěhovat, nebo si prostě chtějí najít levnější bydlení, nebo třeba jejich děti odešli na kolej a oni chtějí menší bydlení.
Rozhodli se, že svůj dům prodají.
A protože je poptávka tak velká, půjčku může dostat každý, upřímně, člověk který bude schopný dát na dům největší nabídku, je člověk který má nejvíce rozumu nebo drzosti.
A vůbec, nebudu to řešit.
Ale řekněme, že zapaltí za dům 1 milion dolarů. nemají žádnou hotovost, 1 milion dolarů půjčka, záporná amortizace, nemají úspory atd.
Zaplatí jeden milion dolarů.
Teď, toto byla nákupní cena domu.
A můžeme říci, že mají nuloví vlastní kapitál.
A mají půjčku jeden milión.
A samozřejmně, tento chlap se teď má výborně.
Za těch deset let od roku 1995 do roku 2005 nejspíše získal vlastní kapitál. ale i kdyby nezískal, i kdyby vše co udělal bylo, že splatil jeho 80 000 dolarovou půjčku.
Tenhle člověk, měl 20 000$, teď dostane 1 000 000$ zaplatí 80 000$, takže dostane 920 000$ plus 20 000$ které už měl.
A tak se odstěhuje na Costa Ricu s 940 000$ a žije jako král.
Ačkoliv, slyšel jsem, že na Costa Rice už také začíná být draho.
Nicméně, co se teď stane v sousedství?
Tito lidé svoje domy neprodali.
Nenašli nikoho ochotného kdo by chtěl koupit jejich dům.
Nic se nestalo, žádné peníze nezměnili majitele, ale najednou, tito lidé řekli, no, vy víte co, naše domy jsou stejně dobré jako ten první prodaný dům.
Možná dokonce lepší.
Takže naše domy mají také hdonotu 1 milion dolarů.
Takže všichni máme to, čemu se dá říct, papírově bohatsví 1 milion dolarů.
Jen jeden převod.
Máme zde 5 domů v sousedství. toto se ale může stát i u 500ti sousedících domů.
Musíte pouze najít jednoho člověka, který přeplatí dům a pak najednou, všichni v sousedtství cítí, že jejich domy mají hodnotu stejnou.
A tak okamžitě, jakmile jeden člověk lehce vydělá a dostane přeplaceno za něco, všichni sousedé si myslí že také nabyli majetek v hodnotě 900 000$, alespoň v tomto případě.
Nikdy neuvídíte devítinásobné zvíšení cen nemovitosti ale není nemožné vidět dvojnásobné během jednoho roku.
My jsme viděli devítinásobný vzrůst během deseti let je to pouze příklad a popravdě, není za tak nereálný.
Každopádně, to je všechno jen pomyslné bohatství.
Ale tito lidé odmítají prodat.
Za prvé, mají své domy rádi, jejich děti jsou stále tu.
A navíc si myslí, wow, během deseti let cena mého domu vzrostla z 100 000$ na 1 milion $ a v dalších deseti letech cena vzroste z 1 milionu $ na 10 milionu $.
Proč bych to prodával teď, když můžu později.
Už nemyslí na to, kdo by to až deset let koupil za 10 milionů $.
Jediný lidé kteří by mohli -- no nic, udělám další video na tohle téma, nechci ztrácet čas.
Ale oni to stále mohou zpeněžit.
Mohou říct, dobře, když půjdu ke svému finančnímu poradci řekne mi, oh, je to pro vás neefektivní mít veškerý majetek v domu.
Kolik majetku tedy mají?
Mají 20 000$ z předtím a i kdyby nevytvořili další majetek když platili hypotéku, teď mají další majetek v hodnotě 900 000$
Tak, tito lidé, jejich finanční poradci jejich potomci a jejich přátelé v práci řeknou, oh, uvažujete tak neefektivně, proč nevezmete část majetku a neinvestujete nebo je neuložíte?
A tak řeknou, že je to dobrý nápad.
Pořídím si kapitálovou půjčku.
Takže řekněme, že tento člověk jde do banky
A banka řekne, OK, samozřejmně, dáme vám 500 000$ půjčku a za odměnu dostaneme 8% podíl z půjčky.
Tak, to je banka.
A banka si myslý, že má skvělou dohodu.
Protože tato 500 000$ půjčka není nezabezpečená.
Není to tak, že by jí ten člověk nemohl zaplatit. v případě bankrotu není nic, o co by banka přišla.
Tato půjčka je krytá domem.
Takže banka řekne, pokud tento člověk nebude platit tu 500 000$ půjčku za jakéhokoli důvodu, dostanu jejich dům.
A jejich dům má cenu 1 milionu dolarů.
A proč si myslím, že je to jeden milion dolarů?
Protože dům v sousedství byl prodán za jeden milion dolarů. a přesně tak, naneštěstí, je určena cena domu.
Lidé řeknou jen, oh, další dům v sousedtsví byl prodán za jeden milion dolarů, tento taky musí mít cenu 1 milion dolarů protože je totožný, možný ještě lepší.
Tak si tento bankéř myslí, že má skvělou dohodu.
Toto je lepší než nákup ceností.
Dostanu 8%, z ceností bych dostal 3% nebo 4%.
A pokud jim dům propadne, dostanu ho já a v nejspíše větší hodnotě, než je výška půjčky a já pak mohu dům prodat a lehce dostat mých 500 000$ nazpět.
Takže pojišťovák v bance si myslí, že mají skvělou dohodu.
A nejspíše přetočí a obrátí tyto věci a prodá je dál tak, že se jedná o hodnocení A+ a tak podobně.
Ale co se stane dál?
Řekněme, rok 2005, náš smyšlený vesmír byl začátek našeho kolotoče peněz.
Byl to rok, kdy peněz bylo nejméně.
A velmi brzo někteří z těchto lidí kteří neměli práci a vzali si tuto 1 milionovou půjčku nejsou schopní splatit ani hypotéku na jejich půjčku, není třeba zmiňovat že nejsou schopní platit ani původní půjčku. možná, začnou splácet, úspory se budou zmenšovat a řekněme, že tento chlapík to nezvládne.
Banka ho bue chtít prodat a řekněme, že když banka dům prodá, dostane za dům jen 300 000$,
A co se mezitím stane se všema těma lidma kteří mají tu 500 000$ půjčku?
Jejich záměr byl, vzít tyto peníze z půjčky a nechat peníze vydělávat, investovat je.
A říkají, no, co je lepší investice než udělat domovní úpravy?
Protože všichní víme, že nejlepší investice je dům.
A tak, naneštěstí, mnoho z těchto 500 000$ je započítáno jako investice do žulových desek, dalších dvou koupelen v domně, podlahy z tvrdého dřeva a všeho co si představíte.
Takže to bylo investováno do jejich domů.
Protože si říkali, oh dobře, toto zvedne cenu mého domu.
A oh, ještě k tomu budu vypadá velice dobře s porovnáním proti sousedům.
Můžu žít jako pán, očekávám vysoký příjem.
A vytvořil jsem několik videí na téma investice a útrata.
Ale musím říct, že těch 500 000$ nebyla reálná investice.
Byl to výdaj, protože nedělá svět o nic víc produktivnějším nezvětší celkoví ekonomický koláč světa a tak to není investice.
Mohla by to být investice kdyby jste nějak váš majetek převedli na nějakého blázna, který za ne něj zaplatí víc.
Ale nepostavili jste továrnu, nevymysleli novou technologii na které byste zbohatli. Prostě jste vložili peníze do něčeho co zvedne životní úroveň vám a možná i kupci vašeho domu.
Nicméně, tento dům byl následně zabaven.
A prodán za 300 000$, nejsp93e v roce 2006.
Najednou tu máme všechny tyto lidi, kteří si vzali tuto půjčku, řekněme, že si jí vzali všichni.
Všichni řekli, splatím tu 500 000$ půjčku.
Momentálně platím 500 000$ plus původních 80 000$ takže mám na svém majetku dluh 580 000$ který právě byl prodán za 300 000$.
Takže, co si myslítem že udělají?
A já jsem právě zjistil, že mi došel čas, takže budu pokračovat ve svém dalším videu.
pádu z výšky více součástí chráněných autorskými právy Program vytvořil skutečný bambi trvale pryč všechny vozy národní gardy vysílání 238 pokud jde o vraždu ale chyběl mezzo s
Rona Vzpomeňte si na dobu Agee a vhodnosti zapojeny do dne, kdy prezident měl na spát na špatné analýzy definate krále kde každý druhý den ráno Zdálo se, že přesně tak, jak vypadáš odhaluje mac, když si můžete najít do parku
lavice overthink se všemi závitu tam pokrývající císařského oleje místo dávání na dotazování ochrany ze smyčky můžete očekávat, že vaše auto vám peníze o jeden z provozu parku bude spíše dobře zacházeno podle stejně jako prodlužujících společností provoz tím, že je stop života odstranit přetrvávající motorový olej, které opravdu chránit každý bible pohybující se část s
Saturnův měsíc pokrývající náladu hosté a zároveň tak silný neproniknutelná APA zničující podniků korálek v horkém počasí nemůže opustit svůj Motor se dostat do jejich špinavou práci takže když se dostanete real brenda popraskané řídící pravomoci další policejní chytil hasičské a to je další mimořádné zařízení pro každou tuto díru než jakýkoli jiné značky
Los Angeles policejní oddělení Máme letectvo šéfa policie mají projednávána předmluva náš program, kterou zaplatil
Dobrý večer dámy a pánové někdy nejdramatičtější práce na součástí mírového důstojníka bez povšimnutí v hodnosti a soubor městské lidí jednoduše proto, že síť není titulky lysina měsíc někdy důležitý případ je přerušeno ale příběh za ním po přerušení pro průměrný mír důstojník není Chcete publicitu nemá zapotřebí dělá svou povinnost, jak ji vidí a nehledá chválu
Drtivá většina trestních případů bylo prošetřeny a studené Bez nich jako je náš příběh dnes protože člověk ještě žijící může být Slyšel subjekty televizního vysílání určitých skutečností Okolní náš příběh jsme záměrně měnit jak místní, tak i personál to je naše touha prezentovat naše problémy bez újmy na nikoho ale aby se s největší pravděpodobností ale zločin jakéhokoli druhu je nerentabilní podnik skutečné rezervní další fakta nebo konec problému rozhraní domů v jedné z země nejdražší rezidentem tohoto bindle otec a jeho syn zapojit se do vyhřívaný argument, dobře nemůžu říct, letadlo, ale mocné jako zpívají a matná myšlení to stojí tam křik a že se nebude dostat své kdekoli a myslel jsem si myslel, pak dělá den a noc myslet si, že když, že
léky by neměly být takhle mluvit idiot bych mohl potřebovat, protože celý zvíře z jsi udělal věc věc vlevo u opozice a nelibost šel do toho vdaná matka v Navzdory pokaždé nenabízí žádný odpor nejsem mít jakýkoli odpor můžete vzít
Řekl jsem, že budu platit, když si odmítají mi logický důvod nebudeme jít do toho znovu můj důvod, proč, že mnoho z nich je dostatečně logika a uspokojující i to je velká pomoc podnikání jak relevantní marion na ti mají logický důvod, proč bychom neměli dostat ženatý ona bude pravděpodobně oceníte, která ukázala, s mají velký respekt pro vás péče o Bob Dole někam a ochladit a vrátit se a mluv se mnou, jako rozumný člověk je řada na mně, stát na můj vlastní p
Vidím, kde to bude nutné, abych přijala všechna nezbytná opatření
Myslím si, že vyvratitelná, co tím myslíš že zjistíme a jen peníze, aby vám k ničemu
Jdu si to, co chci v této případ, pochopit, že bez ohledu na to, jak jsem si to multan uh ...
Jen jsem přemýšlel,
Myslel jsem, že interval lidu konsolidované potrubí krátké junk zajištěno nešel až do asi dva měsíce před trhu uzavřen pro něj k němu ráno na pokrytí a vykopat 200.000 více než víkend chorál ale snad si česnek vykopnout vyprodaný na západ by to znamenalo předpokládanou nabídku dobře nevadí uh ... prostředky téměř učit dat telefon zásilka můžete vidět pověsti milující teorie je, že
Mám něco na práci
Zavolám ti, jakmile je to hotovo marshall ho tady děláš kupóny a mi řekl, že aby vám přinesla kávu mateřství spousta jeho ne, když chceš přijdou v mém pokoji ano expert jsem dost problémů bez sedmi špehování na mě up kopírování tečkou jsem se sem dostal dobře včera již brzy při vysoké rychlosti že je ta krysa Kiley vyjít z toho nejvyšší příklep
Nemyslím si, že bych měl říct, protože wifi sam s tebou s bylo, že bylo dobré master Collison velmi špatný humus nás, jak mnoho zábava byla štědrá budu čekat, dokud nedokončíte probuzení že se setkal s je všechno, co mě slyšeli druh kanárek jednou na m ne dráha podrobný podle jednoho z peněz konsolidované Iacocca zdánlivě dítě
Jsem nahý s vaší bezdrátové v bance jsi jeden z podlost a provádět tento argument se zastavil nebudeme mít přijedete do problémů v mém odstupného i nebyly říká můj publikoval také můžete mít vaří se něco, že je to jako vyděsit kdykoliv, jsem se zmínil váš jméno
Já bych se s větou v obchodní a já jsem se snažil psát co to můj domov, že vše, co musíte říci ne
Také kategorií, protože protože si myslím, že jsi ženatý čerstvé spodnička nezbytné začal jsem vás
Nelze říci, že myslím, že i to, co je nejlepší pro vás a já budu, aby mohl jako byste se jen pár věcí, které budu je jediná věc, chci z us vysoké vzhledem jsem všechno udělal, že před ta věc, ale když jste přišel a paprika on bude sledovat prosím, pokud budete chtít budete milost pane
Ředitelé zde Jen, že je to velmi důležité, richter v nich a vidět ho z alternativní stránek později podnikání, ale samozřejmě je na ráno, pokud později
Možná příliš pozdě a zachytit účinky jsou zbytečné zbraně, které najdete ven a to nevyšlo k němu a vrátit uh ... jedna periferie bude velmi unavený jít spolu a Pak jsem se na to dívat
Jste tam budete, nebo mě nepustí 200000 na každý dobrý důvod, proč bych měl pokoj dnes ráno jít si ho pro ovládání oddělení, programu na tom, co jste naznačuje pro lidé, kteří slouží krátký dobře vím, že si budete moci dát na poloměru a krátké a mám kandidáta, který pokryje ale jakou radu o tom, co peníze jako to budete milost mi chvíli a mohu použít, je lepší
Líbí jejich bezpečnost se na to přes moje práce a kde antiseptické akce tam je laskavost byste mohli udělat pro mě návrat a vrátit ho může přesvědčit, aby se půjčovat jste peníze a nebo doktor Lovell programy a i nebude to na druhé straně, jako prospěch andrew nebo zapomněl zmínit pár věcí budete chtít, aby ho slyšeli budete budete
Když jsem se dostal na místo, kde chci, aby mr richards přijít s vámi, ale vaše nejlepší sázka je, že pár vzal porcelán
Říjen Listopad, co u dveří aby utišil
Vítejte u západní sem pochybuje ale já bych vyžadovat, abyste mohli postarat se o
Sám si svázaný zde uh ... každý svědek muž je dopis stupně soustružené místa na schodech a harry
Půjdu na pár měsíců jdou na asi to, co mám roli by jít do dodat skutečné Puffy a je to falešná stopa věřím, že jsem řekl, si myslíte, že já nejsem přes s panem Ritter myslím, že volající se dostaneme k
Už celý týden vyhledávání sto dříve kachigian akordeon s vodou Hain a veřejné přiznat, že přes omdlel barevný optimistický, ale já si hodně Sám číslo jedna voda kroutil pod vodou a uh ...
Open Water ty bezdomovce na stole podepsat souhlas Ryan, aby prošetřila něco špatně v této whisky písčitý něco, co bude vypadat trochu o tom když jsem na konci jednoho z mých snů jsem si všiml, že ty papíry dnes ráno pro michael nových nebo srdečního selhání mrtvého to je v pořádku dlouho jak oni cítili, že tak budeme mít čas na práci to je, když začnou křičet vraždu , aniž by cokoli jít na to dostat i strach, když jsem ještě není vidět, jak se muži může zemřít z otravy kyanidem a byl on říkal sám nebo někdo dal ho jo, že je na to pro grogram, ale zřejmě zapotřebí velký podle Příběhy jsme se dostali tak daleko reformu
V v tomto pokoji žádný z McVeigh se čehokoli dotkl žádný z nich, takže cokoliv, co nemůže jít ale najednou jeden z veřejnosti přes mrtvé od Simona a mohla být sebevražda
Nemyslím si, že to evidentně Westcott jim říkal všude připraveni jít do se zdálo, že úplně ve vedení situace devět myslím, že by bylo poslední z skupina, která vše k sebevraždě když člověk, který se potlačují něco důležitého mezitím chlap nádobí z kyanidu v malých dávkách a škola to je pravda a chcete chlapců jít přes to zašeptal důvody některých z trosky a přinést na západ, která je populární mladý Westcott a to, že ptačí Ritter sem nějaký zvláštní důvod pro přechod na zpět prosím a nominován komik, který ležel v záloze pro sprint nebo zprávy nejsou, že šel na práci velmi dobrý Sanderson se snaží dát jednu převrátil na tiskové položku ležící v záloze začíná se hrát běh když dělal sebevražedný případ vidíte kolem
Říkal jsem vám, dostali bychom do argumentace byla Byl nebo nebo začít se písková, co je idea tak to je to, co myslím, že oni byli posláni do si, že Talia jeden z příběhu vašeho papíry dan Ronan byl o srdeční selhání nebo ne si číst noviny bez předchozího položka
Viděli jste kdybych jí řekl, myslím, že to je případ vraždy Řekl bych, že nejste vidět písčitá antwort a vypadá slunný pojďme si společně ale to byl nakažený na ulici by být jeho monografie pár soukromý detektiv
Agentura stadion místo v celé ulice bych se nedivil ani
Průzkum ukazuje, všichni bojují zde žádné minutou, co je dál kolem jeden komentář od místa, kde sedím, že to vypadá jako dokonalý zločin máš sebevraždu to ani jeden tam žádná taková věc jako perfektní zločin a západně od Kabina zabíjení samostatně post-game řekl reprodukovat některé kopírovat spíše než Prota ženy
Jak se stalo, že o tom věděl čtvrtletí z jakési čtvrtletí christian plán do domu
Nemýlím-silnice do kuchyně jsou dobré se ne neděle pojďme jíst někdo, že vstoupil do tohoto domu opravdu není vzroste na delší cestovního ruchu pro přicházející bike způsob sammy frustrace rebela vám všem banky Powell zatím na druhém místě už crimson činnost se blíží a v dokumentech, a že je pohyb do procesu léčby vážné oni říkali, že já nechci úředníka na dveřích na cestě sem
Rowell ale jak se stalo, že se kolem zpátky k nim který bude znamenat, že železniční trať Jen se snaží zjistit, co nebylo spáchal sebevraždu dr
Vzpomínáte si na ten čas kalich tomake střílel Sám nový trval na tom, že byl zavražděn proč ne vzdát toto je zavražděn řekněme, že to dokázat tichý knihovna jen russell, že je-li západní diamond uh ... někde tříbodový linka tam seniory Myslím, že jsem se mýlil nepřátelství byl řez byl tady u stolu psaní musí být o tom, že na pohovka butler pravděpodobně přišel ze stejného směr, kterým bychom ne někteří říkali, že byl nahoře cizí pomoci vzduchu také, že budou vybrány od hranic tam jen o velikosti špendlíkové hlavičky
Víte, jestli je to to, co si myslím, že je jsme dostali odpověď na jednu z našich otázky tady tak jsem už jdu podívejte se na to teplé slunečné otevřené
Darien set hledáme, že když jsme přišli v vzpomněl si na čas, je to stejné Problém dům doručené a otevřené sám podtržítka dnes ráno jsem viděl to vypadá Líbí kdo otevřené, že to udělal v poslední době že spánek vypadá v pohodě vloženo znovu které by prasknout a někdo od že práce moment existující a někdo, kdo nemá měl čas a stáhni ligy někoho příchod k odpověděla momentálně recenze m chlup tak jsem slyšel, není stále složitější
Myslím, že bychom měli vyjít nové Mám mám lepší plán došlo Bokovky makroskopické, takže nejsem Myslím, že přesně co můžete očekávat planetu držet kolem reportér zjistíte
Víte, jaká ochrana před chvílí může byly koule on měl čas zlikvidovat cokoliv vás mohl vzít z bezpečného uživatelů, kteří může být, kdo že dobře, proč ne že byste mohli dostat do školy až tady na republikány doufám, že říkají
Devlin občas ty mě ohromit že pravděpodobně několik desítek výtisků na, že příliš a můžete očekávat vraždu Já bych check-in na pokoji návrhu Zdá se, že úmluva tady dnes večer to je více trochu tam bude zahrnovat mnohem více
Poslali jsme pro Vás
lord Burghley pozoruhodné typické na pracovníka mladý sešitu nebo nosit vás, nebo Vaše knihovna nebo zjistit o tomto rick Burke a Tento pokoj zde opravdu pěstovány téměř chyběl to začíná zavánět až m dvacet, že melodrama orbitě kde co a za necelou minutu do posledně vás jsou jen minutu v ve způsobu pamatovat oredi vypadají, jako by šli spát organismy používají temperament ho chci Wieland zvyklá na vás oba a zjistit, co se tu děje
Já tě exteriérů Podobnik varování k závěru, kteří přišli, aby se to stalo
Opravářské práce práce práce s myšlenkou Najednou jsme se už navždy jsem neměl zaměstnání i. ne Belinda tělo tam s ním je to, že bude průzkum
Pokud jste zde to dostanete volání Ritter vody zlomil po celém světě hildegun splatnosti odstranění knihovny kde nevím, svou mysl, aby nahlásit žádný člen předkladatele nevadí mít dobrou poznámku tady na staré z vás právě teď přečíst přidělit nebojte se můžu najít něco, co bude nutné jít zavázala, že byl pravděpodobně dobře na můj zájem v pořadí, které starostí o Íránu
Rekordní nebo na mladého muže soukromně ale tohle všechno jsem neudělal něco Evropy, pokud jdete ven kde je podíl pojď si k projektu jsme mluvili o poté, co je pryč a vrátit se Sanderson policie oddělení
Program
Odborníci reportéra, ale je neškodný také u colombo neděle hovoří o vtipné věci a dostat se do bodu, ale on byl odmlžovače západ vlády bude vám říci, že vaše podezření z vraždy svého otce pro vás blázen každý Proč bych měl chtít zabít mého vlastního otce to je to, co chceme vědět,
Ritter a na tomto i ani nevím, o čem to mluvíte o nebo s Indonésií ukázat ale co zákon se zapojit otec někdy nebo jiné Andrew se také pohrozil, že zabil jejího otce ještě má hodně a prekérní opětovné byl trochu byl vyvrcholením zde kvůli i nevím jste se porcelán nebezpečné otevírat jako vy dámy a IM ale to mohlo být měl vysvětlit ameriky si, že je to problém, já nejsem mluví už dělat, co chcete, kdo mě zmlátili jako ty polda vždycky
Nemluvím chtít, abych to udělal neděle uh ... rekreace jste viděl příliš mnoho gangster Fotografie jsou ve čtení Reportéři příze o policii budeme mít Chopra dělat nic jiného mohli jsme jen vědět pravdu neříká musíš vypadnout mě ostatní lahve a já jsem si ve svém pokoji hrnec
Plukovník něco o tom
Nikdy jsem viděl pár Samozřejmě, že ne jak se dostat, že nevím
Řeknu vám bolest ok sam pojď možná, kdyby ne prodávat ve své mysli
Byl ryan v pokoji čtyřicet-sedm programu Ritter pojďme tam chceš mi říct, že terčem posměchu Allman západní možná
Nejvíce dobře, pokud se mě ptáte já si nemyslím, vy plánování jak jsi zjistil nic čekat pro vás
Jsem thriller nebo po celém světě ridable čímž se počet z nich úrovně modelů malých kde mister jakéhosi věcí trvat trochu déle uzavření očekáváme se objevila ve vítězné návratu jako jste museli 200 tisíc dolarů sedm mag v dosahu odmlžovače západ snižuje dům zítra zítra odstranění školy s sebou přináší a že je to pravda jsme zjistili také, že jste potkal vaši Povinnost pondělí ráno, co je pravda pravdivý
Možná jsem hledal, kde udělali vám, že tolik peněz
Nejsem na svobodě survivors jsou dospívají vědomi 200000 dolar zmizel pan západ by uložit mezi okamžikem, kdy zemřel sobota noc v době, kdy jste se stupněm až pondělí ráno jedeme na cca glenn jen jste již dorazili mladý byl dál přejít na které
Pokud si nejste jisti, na cestě domů už budeš narážky na kriminalitu hrozivě zapleten do to nemůžeme najít peníze mladý byl Rozhodně to není to udělali přírodní závěry, které čerpají spolupracovat na trvalé dát je pro vás
Myslím, že budu o možnosti tyto že je místo, kde vás žádáme, aby sestoupil a Program nad nebo jiný s nimi uh ... ale jste stejně žádnou myšlenku, aby otázka, proč tam byli dva 100.000 dolarů na poměrně nedůležité obavy a že víte, co funguje nejlépe podnikání, které je správné protože tam, protože on nebude k dispozici v knize v new yorku chýlí ke půjčit peníze vozíku šel do nádherně o některých podmínky tak on byl léčen s úrovněmi budou k philip holub hrozil ji zabít
Kdybych neměl jsem v úmyslu
Loretta je to dobrý příběh, ale bude mít držet ji asi tak na to, co je naše jako spolupachatel v vražda, co je mám a to, co jste mluví východisko z věcí myslitelné dobrý, co o tom, proč jste si koupili velké množství kyanidu Kolik má Anglie s logickému podezřelého ve vazbě Policie stále necítíte zcela jisti že vrah mluvil o zadržených jisté, že trestný čin byl spáchán kameramani ryan vrátil byl problém prosil s náladou mezi některými neočekávaný výskyt
Chci, abys mi ukázal, znovu právě tam, kde stojíte, když váš otec spíše než s jejich právě uvnitř dveře a vy jste dostal přes tu k tomuto zoufalý zhroutil dobře ne tak docela
Vidíte pane četl, že to bylo blízko mrtvý, že jsem byl v pásu hospodářství sedadla a uh ... kdo byl ještě tady anomálie že i když je nikdo kromě něj on přijde od zadní chodby přes tvůj otec dělal, když poprvé vykazovala známky této chybě útok přečti si právě dokončil psaní dopisu, ještě nedostal do e-mailu byla provedena mě, když jsi přišel a udělal mu přijít později podle
Schopnost přišel později
Zatím adam smirek zjistil špatně a v dopise se již děje skryté přišel mapování léto ano vzpomínám si, že nemohl najít razítko firstam když našel jednu přímo tam na těle něčí kopie toho, co všechno jsme dělali byste dělali, že, ale my jsme měli důvod znalosti se vrací do oné noci , jehož úkolem není, aby tento stůl v Aby budova Quayle je, že papír pera a tak dále hráč nevěděl místo toho má zvláštní bundy používá sběrnici platí se razítka a podobné věci, které že by koupit razítek tanec a Jim papír na špendlíky a všechny věci, jako je že nevím, kdy se dějí koupit dodávky Loni v dubnu Mel s tebou najdete kniha a jeho pokoj, kde má všechno jeho účty upozorněni
Muž s knihou je zmínka o vždy zachování jeho stůl ve svém pokoji pojďme se podívat je to první místnost vpravo těsně zpět do států jiní dělali pohybovat se s vaší rodině ko Model no líbí, jak dlouho, jak si vzpomínám si dobře Peníze nápad, tak jsem nikdy zeptal děláme to pro jádro naší doby
Raději bych o tom nemluvil může hodně pomoci je místnost kde nyní jsme šli na značku, je jít na hřbitov později uvedeny tento kubánský programu mesmo
Plattsburgh ny nikdy nebyl předtím, že vím, o vědět, kde je klíč
Melva jdi do prdele, co kniha pojďme rozbít otevřít
Po všech těch léků pořádku youporn pod velkým hrdosti pohárového cestách andrea dot je kniha příští rok června desátý jedna libra balíček papíru dvě desítky obálky dvacet pět dvě centové razítka dvacet-pět ty jedna láhev zpět z Penang nebo jsou to známky zpátky na které strana funny nedal mu ve stole v Knihovna very funny
Vaše dvacet čtyři dvě centové razítka a dvacet-pět ty zabít odpovědi zde osamělý bez tebe
Riziko obyvatelé ast op uh ... jsme byli když detektiv znovu sex když problém napsání slovo přišel od aukce ex-policajt katapult nebo zabít s obstarat mohla vidět, že je hlasový záznamník
Nikaragua jako apartmán Kruegera dovolené zpráva pro něj, než nevadí jít v a ahoj je mister Mitterand uh ... bude vám říct jim, ať přes Mister západ šálků všechny hned když přijde do o příchodu boty kapitalistické Neděle v noci pověsti, jako je vaše, jsou ne jeden, ale práce známo, bylo, že byla pořízena na palubě pokoj zatímco někdo spustit znovu začal pokračovat v jejich šetření zaparkováno na začátku rána zjevil v autě pozorování
Nejhorší problém klidná pár by vám přijde Promluvíme si mě přivedl to nikdy spát problema vraždu tým se snaží, aby matku z a sebevražedné mluví o podezřelého prostoru dobrý kdykoli vždycky chtěl vidět jeden řemesla velmi přichází bychom se dostali na cestě do jehož ho zjistíš reportéra
Majitel studené jíst startovací zvuk nahrát vrácení zeptám mě a od té doby moje mise buchty starostí
Evropská opatrný zapouzdřit při dobře, pokud nechcete v tuto chvíli děje nachází ve formě otvorů brighton jak víte, rd je to parlament jako a dodal, že pohyb že je to, že je proto, že je to Muž, který zavraždil starou Westbury novou naději a ne sám zastavil budeme jednoho-line Waldman nebyly mobilní komunikační centrum docela dobré místo pro Barrington jste mohl být kladen na co otevřít docela tichý tu, která pokračuje vypadá to, že má show ruština winston velký příchod jdete kolem na pravé a budete mít po levé straně
Dostávám od přední zde by se pohybovat a šikovné DOT a b klidná pozorování složité spojenec jste byli , který se právě skočil přes poslední dobře i když ne se mýlit co bylo poprvé a nedají to jednoho dne připlatit start na vašem trávení musí jít kolem pitné věci jako, že si představte, že ano to se pokusíte udělat odlišný od ryan později rozšířena podívejte se na tento anna prosil o měnu, ve Tommy sonya by jste vědět,
Neměl jsem tušení, Hayden byl mamut na kombinace, která v bezpečí jeho
Účet kniha odpoledne budete se rozdělí máš tu knihu to on se můžeme dostat jste nebyli spokojeni ukrást peníze
Zaznamená tak to je spáchat vraždu na Dva nevinní osoby moje jízdenky nebo skryté neměli nechat ty ostatní kyanid dvořil poštovní známky ve vašem účtu kniha vidíte přípravky odpovídat ten o tom, zda mr západní zoufalý boj dopis podle lidí a vašeho šuplíku jsou chemik nám říká, že tam je dost kyanid na tomto razítka zabít poloviny tucet mužů co se skutečně začalo nás pryč s tím, jak prosím na tento jediný otisk razítka přeshraniční mister wisconsin sc pomoc
Nyní haha ​​hahahahaha, že dot blot mají hodně, že čeká vyvrcholení, které ti ukázala si to art dostal to dobře Hayden a pak dvacátápátého razítko chystal pověsit za chvíli hlavní davis dá nás další fakta o tomto případu mluví o trestné činnosti někteří starší lidé, kteří jsou vinni kázání na silnicích, protože přispívají ke kriminalitě vašeho voda tento druh trestné činnosti neplatí ani
Tento reklamní svět je plný extravagantní tvrzení a rostoucí plesy, pokud můžete počítat, kdo všichni lidé všude čas jako ve skutečnosti nemůžete oklamat Posádka zvěčnit jakýkoli času úředníci třicet setkání měst a kraje v celé Kalifornii a vědí, co dělají, když po uvedení všech motorových paliv na svých základnách vydávat příkazy, že pouze skutečné brenda popraskané benzín se používá k volání jejich nouzové úsilí
Robbins nejbližší přes brandy stanice naplněna real brenda popraskané benzín a zjistíte, ve smyslu skutečného výkonu policejní auto a nyní vražda vzdal všech práv k trestné činnosti a hájil se vinný k soudce je proti němu získal věty, které udržovaly je v vězení až do své smrti před několika měsíci od enablement z dlouhodobé přichází když byl nebyl dost chytrý, aby se zločin Bolest problém děkuji tomu koule by vedl jednoho abar případné chránit před hlavní vysílací dodání tam jdete s jsem jeho pohled jídelní zničené min
Došlo k významné veřejné pozemky s nové benigní nebo real randy vše je součástí programu průvodního dopisu vytvořil skutečný značky výpis jako práci se děje na Národní strážní pes dělá, že jsou popření souvislosti s modem a poptávky z šílenec muž, kterého jsem byl poctěn v jeho tučně vážil o sto milionů je být mladý muž mnohem více žen než mezzo pohyboval v pokaždé, když vyjdete na startér značky mluvíte o více zrál do kroužek pro Battle Royal proti ganged směrem nahoru nebo zakázek, kde
Pobízený hot některých jedenáct high-speed spíše než ostatní, ale dole naší jednoty o případy, kdy jste malované na knockout problém průměrný royal váš Motor to vzít na nemůže být počítá se dříve nebo později, a líčit bart se grand s opravdu se dostanou mnohem jedenáct blok více, ale bojovat a označovat konec další revize by se Vám mohl udělat lano v první problém s stylu květináči dvou pěstí me luv na vaší straně v bitva je vyhrána dobře to skvělý lubrikant nikdy nebude v klíč k průvodu novelette se zarazil v tomto bodě výrobce a má ještě nikdy nebudou rozhodnutí drop kolo pokousal Rio grande je slanina tvoje dělat v dopoledních hodinách a tím, že skutečně ale bodyguardem Váš motor dostanete delší životnost a svoboda ve svém úsilí o motorismu mají byla stejně jako u skutečné řešení s nejnovější a nejlepší motorový olej prodává v země
Dobrý večer dámy a pánové plánuje spekulovat na léku na cr zatím nikdo nikdy palmOne
Myslím, že tento program je pravděpodobně dělá tolik, aby domů na skutečnost, že zločin je ztrátový jako každý jiný jedinou agenturou ale z nějakého důvodu jsme nikdy nebyli schopni porozumět muži si stále myslí, že mohou porazit hru
Stále si myslí, že mohou dát maličký měkoty proti návrhu stroje od začínají porazit se snaží porazit válku jako hra slot machine šance jsou beznadějně proti vám nemůžete vyhrát náš program dnes budeme ukázat naše one-man hra začátek umožňující právo v jaké fázi potřeba ještě
Řeknu vám na konci roku program v malém městečku v Illinois Howard butanol a vyrůstala považujeme případ volatilní a ve věku od osmi na konci kuchyně je užitečná proč si myslíte, v ten den nemůžete mít
Nebudu začít své lidi na MZP sazba na eura
Vím, že budete přijít za tím když máte macho věci venku, ale Myslím, že svou práci a přichází přijmout jako teď jsem, aby to můžete vsadit v dluzích picket něco, co jste dostali jsme se vrátili
Nobelova cena balíčku pro mě
Myslel jsem, že o tom nesnažte se dostat některé spánek jste ok No, možná bych mohl změnit své mysl pro vaše lékařské záznamy mají, že je něco křičet o nyní jsou péče hlavu
Hot Shot up včas vychovávat v jako by byl odpor k respektovat mě o velké mají dnes středně na tom, že je každý ne mnoho
No já myslím, že to je třeba jen osm let všechny mattimoe ne
Očekává se, že to poté, co si můžete dát Allison si lístek z tohoto takže máme kopii tajný, že stisknutí ho bohatším o nich
Myslím, že myslím, že to bude stačit my bychom rád, že tě někdy víno ven dělá, že jak se cítím, že bez ní může jen bílé jako up a běží zvolen vinen nemohlo můj den si vlastní domov se stal horší však konstantní druh problému poslední Industry Canada poslal východ s babička a malé město v New Yorku tichý s Johnny domova
Sonny Chci se dostat zajet do obchod s potravinami a přines mi některé ms jackson domácí úkol uh ... hledá uvedením na živobytí i nudit bytí hmatové kolonie ano, ale mějte prosím na únos ano madam Jsem si jistý, že odchozí ztrátě mrtvý rozšíření Day Watch, že bude muset byl-li jsem se nestalo, aby vyšel zde a vytáhnout ho z toho špatný nemůže pochopit, co dělá špatně Cruickshank jel na výlet, v němž dát nenávist němý a pomáhá hodně zabalit navrhované stavy, které máte pěkná holčička ne na pláži včera, když jsem se podívat na to, co poukazují o děti mohou s vámi řekl none senátora Pete byla pořízena přímo tam
Johnnie Walker Blue horské městečko elementární cigareta, co vím, že jsem vybrat it up kouření tv kočovný zabit strčil cigaretu Bonneville plán růstu nikon delegát ne podíl ekonomika právo jí to říct vy když lidé přicházejí z dodáno tři rok umění
let pole eskapády mladého Howarda nebo v na částečný úvazek muzeum soudu pro mladistvé přednášel opravdu je zjistit nejmenší do školy, ale my šli, ale pokaždé, když se vrátí více určeno nikdy dělat život mizerně ti kolem něj trvala patnáct plánujeme opět soudní dvůr nebo jako evropě je opět uh ... střední , která vlastní ho dosud nebyly obtěžovat s tím, ale déle než můžu pamatovat si deset let, když dostal hnutí imunní pozornost na skutečnost, že pro stejný a byl o deset myslím a patnáct pak a budete všech pět tranzistory dvanáct monrovia vedení tentokrát animovaný rozhovor výkupné obnovení Projekt proti muže gumou vůbec morální tuhá ho vyzvednout
Volali mi z jednoho ze svých sousedů že on byl fotografie dívek s další dítě je obnovit visí ven práci si jisti, že můžete řídit tento vůz určitě působí jejich tatínek odpočinek článek na parkovišti v pořádku žlutá
Bála jsem se nemůžete dostat auto začal chlápek doutníky, ale i ti zobrazit tuto zemi, co
Víte, docela dobře teď idon't přemýšlet o tom, že víte, že je pár týdnů je to běžný život com dostat jednoho dvacet dollar bill a make-up ovlivňují high-speed jater a on zrovna mou dceru Califano ekonomické mořskou nemoc steve dot svrhly bych klidně zdůraznit blvd tečku com tak mimo a romans to nebylo tolik že ostatní kluci docela špatně praštil nahoru
Mám na mě jen zeptat domovy pro vyzvedne, než jsem mohla přinést minutu přichází soudce Možná jste brzdit na vyzbrojena je dobře už na začátku vám nic dále říci dnes ráno já ne řeč soudce dovolte mi, abych se můžeš na a na ženy můžete mi dát budeš hodný chlapec na jásot a mají Zaměstnanci palička a spolu, když jsem stál o všechny vaše důkazy i úmyslu
Vaše babička je stála vaše z začátku tohoto procesu je to pryč a je to moje povinnost rozhodnout, co by být provedeno s tebou budu prob se Evelyn je smysl tohoto soudu, že budete být omezeno na státní nápravného pro období kratší než jeden a ne více než dvacet let a doufám, že v době, kdy jste dokončili vaše věta, že budete mít větší méně v pořádku ostrov kdy jste se pokusíte hrát hru, když se dostanete do školy vlhkosti nešel časem nebude problém ženy ale hodně stock picking na znáte jsou vtipné, aby to snadné na sebe
Zatím chodí, když se dostanete říct mu o střední, aby dvaadvacet, aby vaše vlastní rekord že by některý z mého životopisu v jeho sousedství sledoval časopis líto Přidělení libanonský nastavit nový průzkum out Víte, co Nunn Ostrov pokladů má a já mluvil s malým chlápka robo bóje, jak se to jmenuje o uvedení up míru jinde zabalené do ní svůj udělal, co guvernér báseň myšlenek by mohl sát není stále větší a vyštěkl na dostatečně velké pro vyskočí ven okno
Hike Etnické jo jo mám papír i zastavit zajímavý v Keokuk jsou stále plánování na souboru najednou deset hodin am založena Evropská na vás blázen zvířat, jak to je, že jsou mírně dost business zúčastnit mr byl, že jsme žili život bez kde dozorce nad senátu někdy začal děkuji jeden nebo starý
Jen yeah na pěkný výlet sám bychom mohli také v centru Thajsku přihlížejícím věci jsme učení, je respekt k právu a ti, kteří zastoupené i představují zákon kteří mluví mnohem závažnější o výsledku umělce jen minutu
Další věc, o tom my nenesou používat v zde vždy se těšíme na jeho vlastní říká zde, pokud jste jen poslat papíry pane johnson
Budu se dostat, že vlastní packer zahrada patří se mnou se setkáváme některé z chlapců a vidět, co kuchaři vazební chtějí, abyste předpokládat Valsad jakékoli aktualizovat o tom, co místní letiště je tam něco v nepořádku s seniory pár a myslet si, že by si udělal že před tu nebyl nap nemáte mě rád vy jste všichni na mě dívá funny jako něco nelíbí ani radil na postel záznamu si myslí, že budu dělat problémy
Chci se ho zbavit
Edsel a předpokládá poměrně a myslím, že jsem se pokoušel otrávit ali to dostat pryč s ním a kdoví co ještě jsem se pokoušel převzít pojďme udělal hodně soukromý život a ty jsou nyní predikát Arshad a apokalyptické panenka přímý Já bych uh ...
Já bych sportovci jen jako víš, že jsem se dvacet sedm měsíc později howard McMillan začíná v kanceláři dozorce státního nápravného hlodavci varuje, že by mohlo být trochu na Vaše parole by být propuštěn, že dnes je to tak jste byl problém úvěry připomínající že skupina díky za to jsem se ani nepokoušel uh ... v dozorce školní úvěry, ocenění, jaký je rozdíl stella vězení doména vášnivý máš na sobě, a předpokládám, jste se naučili hodně zraněný, než dopad co si myslíte
To je nejlepší škola přípravy i může požádat o zvířat, kde jsem teď rome
Vím, jak drát kolem přijetí automobil kdykoli chci auto a jsem si kombinaci osudu a jak víte, kdy byli ani zámek chytrý reduktory vedle, že a já prostě mám rád na fotbal a tak se nebude krákat, proč jste se dostal od sebe a jen naše displej chléb a jablko kopie, pokud je dokument
Víte, co se dá, a udělat tam a všechno, co udělal téměř až
Costner vědomí několik věcí, když jsem přišel zde ale ne moc o nich, nebo jestli jsem trochu z trestné činnosti s někým Svět mi dluží prolly, jak jsem dal do tato věc může společně a všechny ty ostatní časy jsem byl ve vězení Ale já jsem byl kluk
Jdu si pro-život a chtějí se dostat mě, když jsi byl dítě bylo ve vaší cti drak a je část pracovní uh ... se mi smát ty, které jsem pracovat, že je to příliš, můžeme získat se bez něj
Vím, že
Byl jsem do Států billy nejlepších reformátor par na dokončení školy dnes postupně iso a vaše ozdobte si vlastní vám Andrew okamžitě v některých kajícnice pro samozřejmě postgraduálního práce mabye správce na veletrhu výprask ho vložit hahahahahaha ho nechal měsíc později teplé zbytek na Beránka Božího na ve výši s minimální žen doslova nedostatek důkazů to je jeden způsob, jak vám připomenout, že jste pravděpodobně vypráví o jednom popis muže Božího, a bez napájení do jednoho a mladý trestní dot blotting ale on se setkal s jeho zápas přísluší byla dobrá Policista kámo konečně zprávu o bude sloužit a v některých odlehlých vězení kde to, co řekl Howard nikdo červená květy svět mysl vše stáhnout do úst a jeden z banky v karavanu na se dobře oblečený mladý muž sražený do banka inovací makulární rovně můj přítel tuto je podívaná místo přijít na vstávání na všechny vaše zákazníky pracovních tečkou blotting bankovnictví na hlavu práce na šílený i znamenat, že bude zastřelen, pokud si prostě rád i se nemůže pohybovat
Senátorské kluby útlumu nevkusný jsou sam ok sam aka bude vás zvedl téma tato vůle Kahan easygoing Říkal jsem ti tuto změnu co jste vyrůstali a Mám tři zapomenutý rýžový papír pět minut a tam podívejme se uh ...
Platíte za první rok jsem strávil v Reforma atari
O pět dní později dva mladí muži šli do americké banky v Covington podle převzetí stávky protilátky Váš solární ale peníze v tom, že je banky peníze, které jsme ne chtějí mít pod to, co je naše nejprve jen to, co bankovní úvěry a to, co je ve zkratce je pro Jordánsko tady je náš program opět tara jsem byl rád, že hodně času sám ji, které v k. skříně vzorku agar pušky v balení nebo AAP Bama fialová že obě naše priority jsou to, co to, co nelze spustit, že v jejich příslušných síťový blokovat šest g uh ... je to o další rok na státu dokončovací škola zaplatil g platnost vás by měly vést si hlavu na těchto pracovních míst anna budeme potřebovat trochu studené přemýšlela Merck com ale mám každý měď ve státě řešit dříve, než ji známe truchlivý P uvnitř čtvrti už starý telefon a delete vymazání představil do lidí, bandité zamyšlení se stát sto míle loupež
Polsko a jeho společník zátah identifikaci všech válcované za roboty ozbrojence trpělivě čekal ve vzdáleném části země sledoval krátký Myslím, že naše na dálnici severu trochu problémem skupina důkazů o zaparkované auto zkoumat potkávací zisk transparent, že část toho, co my začali vypadat takhle jste proti všem chci jít rychle místo podle dostaneme ven hlodavci tečku z obnovitelných zdrojů i udržet své zbraně na pár etnických o množství, ale vpravo dole na silnici, která program
Aslam jít docela což je v pořádku estoppel pokrytí chlapci naší hospodářské smrtelný útok další allah moci kapitály právo rouhání dospělých hrají pickup koktejl s vnitřním jak by se na to podívat raketa dobře měsíc přes sedm 1935 mladý muž jít, ale na mobil do čerpací stanice a Santa Anna Kalifornie škoda, že arab ne tak docela respektovat, že jste se nestane vám ups_ a udržujte své ruce dot já ne jednu známku toho, co se děje případě máte strach o tom tuto loď v kapse, je zbraň a já vím, jak se si myslíte, že je to trochu klid na nahlásit uvnitř byla tma
Pojďme se WATSON Attila metastazujícím pořádku může zhasnout Co je velké, jsou zde a dozvíte se dostat běžný co dělat zticha několik minut a dostat své auto
Henner kanystry, jak si mají žít déle Pochybuji, že a vzít je ven ještě řádné zpět a ukazují, že v případě umrtvující další kolektor
Chci, aby peníze dostal řekl počkat bez dodávat naše peníze s nikým jsme Nevím sám dobře možná víte toho chlapa v mém kapsa lepší jeho jméno je někdy slyšel o něm vyzvednout a to je nápad, zachytit rychlé ok můžete relaxovat vešel do ocasu, co neobvyklého slib, aby se
Molnar to brát s nadhledem padl a všiml si, jak se jsem i zapomněl, který, když jsem nervózní není dostat zpátky k nám jsou buddy pěkný tenký zlatý důl pro šanci bereš autobusem tam i neberou
Šance začít se chystáte na jízda na tomto chlápek horské allison jsem si dělal srandu vypadal vypadal Musím jako McCue obelisk šel na policii poctivé Hank tečku zapomínají, že auto není všechno teď čekat minuta že je to lepší auto zaparkované na milosti Rakhi důkaz, že je to zákazník viděl hodně vstoupily jsem se rozhodl mluvit tolik vypadá docela dobře se o chudé i nemohl zavolat někdo může dostat šanci dostat pryč, pokud nepotřebujete náhodě strana knock-koleny toto se děje budeme dát do pokud tak daleko, jak jít tahanice s vámi i ano to je deset km od času, který je bio když říkají i uvízli na kluky zavěšení kolem ho to muž volba během několika hodin po jeho oběti a ať volat hned vedle dálnice alittle a rychlosti na silnici poblíž bakersfield na republikánské strany provádějící bez ohledu na pokud Myslím, že doufají, že se setkat kapelu zde, že oni soutěžili v vedle důstojníci ho připraven a on-line zprávy se může objevit jako batman líbí víc než honit těžké kluci řídit vysoce výkonný vozík uh ... blázen to, aby zvláště když Pro nádrže propíchnutí plynu tam čelit politika, jakož minerální vody ruka-v-rukavice s jedné straně a ženy vstoupil váš nápad a na reklama péče atlanta může a ale zase jak málo nevyčíslitelné auto Rostlina má příběh strážce velkého problému bude modlit se k zavlažování příkopy délky pobytu reaganomiky návrat k vozidlu
O několik minut později v proudu zdravotní péče o ty, on-line šerifa kancelář linka tři dny kde uh ... uh ... matky okamžitě začala hledat pro mladé kapely v mezidobí
Vliv ukradené auto mobil v rámci Několik okamžiků se podařilo ukrást další Společný pokračovat až nebo v každém kroku jiný pokračoval absurdní obklopující kraje se bude na hlídka pro trestní mezitím práci s dalšími službami byly konala v rob unesli ošetřovatel a každý důstojník místo houževnatost Kancelář byla umístěna na dani ve snaze zatknout uprchlíka
Kapela v podvečer po slovo přišlo, že Owens vincent je ian chlapi
Oddaní akt Jensen bartell mcmillion robert imunní spěchat, že malé společenství
Chystám se zaparkovat auto na kopci támhle a dávat pozor na tohoto domu s Rada uvedla, že tato opice měl se skrývat
Vidím dům a většinu batole stává se stranou i udržet pozornost na balistické pořádku přezdívka a já si vezmu na druhou stranu společný dokonce i protiví jestli je v jejich se stává v pořádku kapitálu, který je nebezpečný pokud se na toho chlapa je tady nechat Robert a já sem přišel dnes ráno hledá řekl konstábl dva lidi myslím, že že jsou někdy odpoledne zvyk mlčení umožňuje otvor o tom byl příliš rychlý, když jsme se dostali pryč tak efektivní v tom domě
Velikonoce, jak parkoviště v Las Vegas nadjezd policajt rachna zálohování tam protože jsi break právo
Nikdy se jim lyže salamandr ale vstupenka Budeme dělat určitě nebude
AOL o ní mac ještě náboženský fanatik aapan volný
Isaac neodůvodněné donate začal umístil trpí místo upside-down dot je, že mnoho Donatelli stále myself pánové jednou budu držet až deset a jeden z toho, co hlavy na to, že moje jste přesvědčeni, škody a jen na chvíli židle účetní bude nám uzavření část našeho programu připomeňte si staré železné mostní usa rozpětí řeka ve vašem rodném městě a označení vytištěno na mostě číst od několika dolarů Feinberg jezdit rychleji než zbít, jak se časy změnily dnes říkáme dubna bradley prasklý jeho páteři nebo jakékoliv rychlé jízdě také o svých přátel, mírně řečeno
Zbytek příběhu od Rio Grande trhliny je benzin, který jde v té době se příčinou zákrok nepřátelé společnost a chytit nejen to tím, že normální, pokud chcete výkonu více policejních aut a další požární motory a rozdíly v jiných život a na smrt automobilový zařízení všude tam, kde se prodává v jiné značky ale budeme spouštět dešifrovat benzínu na nichž převaha Kalifornii státní a federální vládní úředník závisí na rychlosti své nouzové auta na vzduchové vlny rychleji jistě a ekonomické jsou si jeden z desítek tisíc motoristé využívají od tohoto stručného benzín pokud není aktuální, pokud rick to bude stát us v tomto filmu dlouhodobé dostal rio grande prasklý a nyní policejní auto výkon Jedná se o velmi vysoce uznávaný benzín na západě zrušit šerif champs zachycen muž byl howard l jste nebyli pohybu glycol karamel milují jeho typ
Věčný když cornered přinesl do mé kanceláře nejen přiznal jeho California činnosti na mě co chlubil mnoha jeho zločince eskapády on byl zkoušen odděleně pro všechny jeho trestné činy spáchané v jižní Kalifornii nyní slouží šest samostatné věty a také přítomen je je další život zločinu z těch, nezaplatil děkuji za Vaše campus manažeři na rohu všechny vozy národní střežit znovu jít proti 200 mld.
Kč a pokud jde o Haldeman únos Bed svou vizi investování národní kvetoucí dan čtenář Patrick Glynn spí na noc ovey vše je součástí textař vytvořeného programu od Rio Grande Valley
Byl unwinnable kardinál zahrada road získání 200 ráno tmavě modrá a západ slunce a vy ho znáte mezzo větrný mlýn opravdu několik dní a nemáme slavit sto a tlustý účinné výročí podpisu prohlášení o nezávislosti a víte, prem Varma slavný čekat déle, než je navštívit některé části této skvělé země naše nikdy předtím neviděl reformy nehody a matky dojít, pokud je jedním z nich může být vyhnout pár řidičského jiný motocykl když byl oheň pracuje na jiné tím, že vám na chvíli odraz v třicet real nové motorola tento velký mazivo vyrobené v země je největší rafinérskou a tak může , že nemůže havarují pod Tlak zveřejněna během horkého počasí přítelem, pokud jste experimentovali s nemastný neslaný zaolejovaná odstranit kusem z těchto vlastností a deklarovat svou nezávislost, právě teď a před tebou hlavu nahoru miniclip roli v červené a bílý pes členská stanice ve vašem sousedství a deklarovat svou oddanost šperky aloo nejnovější pohotovostní mizerně royal v poslední
Příběh opravdu tady dneska byl převzata ze souboru z Los Angeles policie
Máme tedy nám šéf policie Gameday davis otevřít náš program všichni lidé, kteří přicházejí do Hollywoodu proniknout do filmu je nechtěl tam bude mnohem více se stalo je vše kolem bylo vždy pro mě záhadou, jak někdo se zdravým rozumem umožní, aby ho prodal tak zcela podvržený výrobce že bude bojovat s jeho hard-vydělané peníze a mají celou že jednoho dne bude velký výstřel v filmy jeden z nejvíce neustále opakující Problémy policie musí vypořádat s je to, že v některých unsuspecting osoby nájem svých životních úspor tam byly některé bezohledný pojďme se z více než případ, že bychom to asi slyšet, je jeden a bod ačkoli trestní v tomto případě byl chycen a potrestán
Faktem zůstává, že mnoho lidí by na tom byli lépe kdyby zůstali daleko od Hollywoodu však prorůstové lady
Já budu s tebou zase na konci roku ukázat a trochu bungalov v hollywoodském filmu Oddíl muž žena byla právě snídal čte The Morning lidé to není dobré pro tebe trochu legrační papíru, který lépe podívat pod inzeráty pracovních míst jdou myslím, že jsem i nemůže najít si práci, týden poté, co dorazí do california, jak nikdo nečekal, že ryby filé ale měli bychom myslet o tom 400 dolarů je všechno, co jsem se vyčistit mléko pro horké jiný nosí na Bob James
Nemůžu christ filmy přes noc v blízkosti kánoe, že to, co jsem říkal po celou dobu budeme muset vzít cokoliv práce se můžeme dostat do můžeme udělat stereo ale bez nutnosti mnoho na některé z papíru žen tady s tebou toto slovo jsem myslel náměstek čtyřicet pět dolarů týdně platu malá investice nutné k jejich léčbě vratná zavolejte na divadelní devět známky opětovného studia
Sunset Boulevard a beaty práce náměstek gee, že je příliš dobré, aby byla nadšená, byly uveden pouze znamená něco jako, že by všichni zapomněli, že bude sto dalších po a nevíme to, co říkají malé investice do Filmy ráže tam nic špatného hledá do ní jsme radši zaneprázdněn na to Hned před rýže času jako každý právní nárok tam teď to co jsi jim v případě, že se zeptá, zda jste někdy měli nějaké zkušenosti s
Směrnice hollywood, aby to o dílo moje cesta přes nějak filmu znamenalo, že v noci, že Nina dobře, můžete říct, hráli da nazývá middleweight zákona stává se předstírat, že nejsem nasměrovat některé o vaše kromě nechtějí, aby muset příliš mnoho zkušeností, že by být spuštěn práce chtějí asistent ředitele po odpověděl a opět si můžete stáhnout dráty jak velkou hru medovice mluvit jako
Mám tu práci ale jedna věc jistá sony za minutu hollywoodském narazil na ad líbí tento on-téma, jako je tato na jednotce k dosažení informátory přes tisíc dalších, stejně mám a jsem dont to bude dána telethon stávka ven povzbuzující řeči a získáte odstín a hodně to a budu tě je mister becker ve všech dobré ráno přehodnocení
Hledáte zpět ano i i font BR jmenování jen před chvílí mister becker se očekává není dosud a to iv případě, že se můžete stále cítit ne je zde
Zatím ale neudělal to konference právě teď co kupujete ano, pokud vám to nevadí uvedeno každodenní poptávka tak šílený opět starý yankee xing neoprávněně zde
Zatím Nikki Jayne projekcí anestezii mister becker pole vychází z batohy dostal hodně ve dvě hodiny nějak ztracená balíček terrible to bylo dnes a mám svoje, a to, co jsme rád, že máš o malé děti, ale jistě madonna přiznat fakt, že my ne
Ano, to je doufal, a počtem můj bratr zjistil že si může myslet, evropy nyní automaticky dobře viděl jsem váš inzerát v papír ráno tak jsem přemýšlet sekretářku na schůzku tady jsem jedl si, že byste chtěli být asistent ředitel tam
Víte něco o stěhování zpět do podnikatelský úvěr také požádal pětinásobně a i nadále jsou stále hodně
Hledám muže se studiem zde u matky buňky potlačeny naučit obchodovat na zemi až
Je to o děkuji budete uh ... takže budete mít žádný Zažijte velké jehly podává většinu moje práce je už skladem ve středu západ v tom, jak dlouho jste byli della Corte
Jen pár týdnů mysl je to, co chcete, martin ji nic odvážil nic nezíská víte, že je všechny druhy rostlin, ale za měsíc o uh ... dobře paula jdem na to afognak nebo pochybnost Gaya volal o vydání z celého světa za minutu
Obávám se, že to nezvládne na základ jsme diskutovali
Ne, nemám pocit, půl milionu stačilo zajistit jako rekvizitu
Nyní, pokud bychom mohli domluvit, kdy jsme mohou získat stěny 100000 napětí uvolní obraz na padesát padesát základ a možná bychom mohli dát dohromady že poskytuje můžeme zastřlte další úspory na zlepšení kontinuita obrázku
O'Dowd Řeknu vám, co jak probudit se nad na LAPD ret říkají uh ... jedna hodin, ale myslím, že tak dobře uvidíme, že všechny informace o hello hello pro mě, když ur
Zatím uh ... jednotka Zatím ale a ověřit Burbank, že ho znáte zpět dobře ukazují, nejsou známy roky používané k být přínosem manažerem nadprodukce portu g chodba jen jeden z mnoha jeden z mnoha že jack neplodná například proč se nemohl dostat na první základnu, která jsem mohl udělat více práce i dosažený ve hvězdě včera je to, že je to vše, co jsem poslal, že sem přišel z trochu dolů střední západ bylo zlomil si, že žádný útok na Hollywood, který byl před deseti lety
Novinkou je opravdu na vrcholu, nebo na brány ms dot dal jeho první přestávku to vše v Guatemale manželky mateřském drahé co se dá dělat, že to nedává moc rozdíl, jestli se nemůžete dostat šanci brentwood víte gee jsem si neuvědomil
Chtěl jsem, aby si za skutečné velké zvíře filmy, když jsem se stal z přidané hodnoty ale večeře Janette můj real-time, který tam nikdy neviděl fotoaparátu zákona i dát před jedním víte o tom
Vypadá všechny tyto obrázky ona není pouze jeden na up pomocí Longshot Úrovně jsou chytří nejsou k tomu, že Trápí mimochodem přichází vidět mi to ráno jsem si, že budu držet kolem je to, že já bych to real všechny vaše práce by mohla mít zájem četl některé podpisy na picket, že to, co jsem dělal téměř tři desítky vše, i Aman doufám být
Chci si koupit nejlepší Brendan Powell jack becker good luck vždy připojená neplodná ji že a nebude se dopustí hodně je prosinec distancoval k tomuto případu jack becker z poplatcích rex šampiona že někdo on postavil jako přímo Seznam protiprávnosti na všude Levin bratr jack nejlepší bratr skupina že více než polovina všechny moje láska
Vaše sestra si vzala somaria dixon to tvoje sestra by chtěl mít svou manželku brian je její oblíbená herečka ještě Maryam je moje mladší sestra v pořádku slouží k Evropě a poštovní zásilky určené jen jeden den
Odnesl jsem ji do náručí poprvé že lidé stále na scéně uprostřed všeho enable, který umožňuje ah ... jen top dolar na je snadné přijít na to, že máš tam a to je, že to, co je potřeba, aby i mohl strávit celý den zde přezkoumána všechny tyto Swell věci, které jsem napsal o Justin, že to, co každý, kdo sem přijde říká nad ní míří dolů podnikání znovu máme velký ateliér ed byly pracovní den a noc a my potřebujeme další asistent ředitele se bál, že dnes mluvit o tom čas tam nebyl skákání respekt s dítě jsme vám vědět, co chceme více pomocí tohoto prostředky rozhodování o výběru ano, tak daleko jsem nebyly rozhovor nikoho můžu svědomitě Doporučujeme pro práci
Jen bych chtěl mít svou pravého oka pro tato příležitost
Nevím, ale já jsem měl všechny odborníky hledají když jsem měl šanci budu vědět, že jsem si udělat dobrý kovadlina byla obdivována lidé, kteří mají důvěra v sebe a školní na ty, kteří jsou přes vrchol mister becker když mi dáš tuhle šanci
Mohl bych být vaše pravé paži kolem ho kde o
Já vám řeknu, co udělám svým studentům vyhrajete Presley velmi oblíbené že se vrátíš po obědě na s 200 dolarů a budeme jít do diskuse, a pokud je všechno v vzájemně uspokojivé bychom mohli být schopni dát dohromady
Nevím, co na to říct pane zpět, ale To je v pořádku syn to je v pořádku, jak dokázal být poznámka na dveře rozsudku jezdit znovu poražen a vaše peníze budou být bezpečnostní vratná po věrný problémy, které se dostaly příliš plat malý Chris Dodd o tom, jestli jste jít vystřelí nahoru jako nebetyčné jako obchodní budu splněn, pokud jsem mohl jen jít nahoru vyletět parkoviště omluven uh ... dobře říct, pane lásku se také m během několika minut sedmdesát osmdesát si myslí, že je to herec chtějí dostat se do obrázků, ale on nemá co to znamená i nemohou být ztrácet svůj čas na něj rád, že jste se necítila takhle o mně vůbec můžu říct, když jsem, když jsem říci, kde můj chlapec půjdeme místa na zemi rakety, které jsme uh ... se vždy vztahují k obrázku podrobnosti o rakety se údaje regionální dosud
Uvidíme to, jak jsem se bez ohledu na to, jak jsou vy
Mezitím ve studiu Becker byl pohovory ostatní žadatelé o samosprávy ředitel
Alistair Southall budete kryt na ráno se svými penězi na kolech na země a že skutečně asistent režie se nějaké staré paní vraťme se mnou matku i am zavoláme místa v těchto rakety
V nádherném mister stanley skvělý pět set jen o teď tady je vaše smlouva se Irák jednat a vrátit se tam to bude asistent režie se sólo hrát podle zabývá jít se mnou trochu všechny místa, pokud raketa a linka na Steinman juanů je váš příjem náboru a hodinu vydržel zákon v příštím měsíci pomoci, aby vaše práce a že nešel na vás jen přinést spolu se mnou anne následoval týden v činnosti s studio se rozloučil s asistentem ředitelé žádné peníze na souhrnu se mohou být nevyhnutelné nespokojenost poslední plně přesvědčen, becker chtěl být uvedena tolik asistent jeden z obětí hlášeny bomby způsobené policie pod deset a tak dále pokud máte něco, co si myslíte, že by být vyšetřena Ano, pane
Nechtěl jsem nic říkat o plot, ale několik věcí, které se staly že mě myslet, že něco není v pořádku může být lepší řekni mi všechno o případ v první řadě můj manžel a reklama v jednom z týdnů novinových několika před jen to, co je to za minutu
Tak tady to je i držel kopii obchodní příležitosti
Chtěl asistent ředitele příběh malá investice zajištěné vratné a pravdu to úžasné máte zda tyto věci nebo pevná žádný legitimní studio nikdy inzeruje tato práce kromě nemusíte kupovat práci v hollywood nebo kdekoliv jinde, ale můj manžel dal do 200 dolarů získat svou práci kolik bylo prodávající čtyřicet dolarů týdně myslím g sebrané pravidelně vědět, že je to bod, který je důvod, proč jsem si myslel, že něco mýlí se nevybírá to mister becker řekněte jim, že to z něj zastaví, když začal pracovat na obrázek ale nezačali
Měl jsem práci na demonstraci váš manžel mám
Pojem mister becker udělal a nejlepší padesát dolarů sám
Tvůj manžel jiní nyní a to byl dobrý nápad vyprávění
Tak jsem nechtěl starat o moje ne pracuje příliš na mistra Becker neví byly vzal na sebe
Mnoho z vás si na to čekal čas téměř měsíc teď
Musím vidět Mister Becker minulý týden že se nezdá být dobrodružství pokud váš telefon a včera tajemník řekl, že je pryč jo tvůj postup když vidíte jsem se bál, aby pane becker, že jsem byl naštvaný kvůli tomu, co on by mohl udělat, aby můj manžel a máte nějaké další problémové místa dobře, když jsem šel v vidět v prvním zeptal se mě, jestli si otázku
Při pokusu dostat sekce můžu uh ...
Nikdy jsem si detail poté instruktor a na telefonu si myslíte, že je nějaká šance, jak se dostat moje peníze zpět o jednu šanci a 2000 prostě jít na svého manžela budete mít mou radu a pověz jim všechny o tomto dylan začít hledat další boss jako jeden on dostal se chystá vězení
Druhý den ráno
Značka tři studia kubánský-Američan čísla, ale samozřejmě příměstské viditelné až teď jeden a tak dále
Já bych si přál, aby muže, který běží to Místo, které bys říct, že je to deset let zda jsme či nejsme v čele jen říká, že je to někdo tady ve studiu ale že jejich dobře v tomto roce přidat i by se z papíru tento ráno jste to, co mám na mysli, jestli už byla zaměřena
No, já nevím, o tom, ale
Já jsem hledal práci v ničem dělat tvá ruka schopen kvalifikované pro práci dobře jsem neměl moc zkušeností, ale Jsem ochoten se učit víte, že ne pouze to, že, ale myslím, že to
Myslím, že děsivý investiční produkt vše, co zda mohu udělat to všechno v pořádku
Zde si myslíte pár tisíc dostatečného páru
Ostrov ano Abdullaha si s sebou dnes ráno
Možná bych mohl zvýšit trochu víc Nový multi Myslím, že bych zcela postačující
Myslím si, že máme k dekoraci o tom, co jsem si jistý, že budu hned zpátky
Nogales nebo nebojte na části Rockingham o naváděné střely člověk uznat, nemohl jsem říct, že jsme dělali a já zastavit nás dohromady jako že jste je únos zločin dnes přišel zjistit, co si my Občané, že se na ně a večer, když Hodně jsem o on by dostal peníze vyšel roztomilý tisíc dolarů příliš dot
Abadi stojí za 2000 dolarů, které mohou získat to, co Potřebujete rychle procházení tečku pod tím hodně peněz hlavní domény, které naše poselství z vodní myslitelé soubor váš písemný Prohlášení stal pátý ředitel položek One moc, takže že je v případě, že investice není příliš strmé nevím ale my se jít studovat zatímco my máme ve světě a čtyři tisíc dolarů pro zábavu
Očekávám, že i on bude říkat, že řekne při pomyšlení na investování a myslím, že to jsme opravdu zájem, že je to jen zárukou dobré víře více než cokoli jiného pravicové a jste měl nějaké zkušenosti v obrazech není tady v Kalifornii moje práce byla na burze koupit zpět domů níže, ale tam byl film společnost přišla přes něj jednou minerální Roswell Park pro me, že sem jsem byl uh ... navíc vše v pořádku amanda jak dlouho jste byli k dispozici na adrese nebo jen krátký čas jsme se rozhodli naše šance se jiné 990 devadesát dva
Nyní vynález není nový ne nevystupuje dostat se zpátky do zmlátit jsme velké studio zde pracovní den a já musíme jiný systém přímého a doposud přiznal někdo můžu doporučit pro práce nebo i dát mé pravé oko téměř pro tento příležitost společnost mister Sloan un stiskněte me velmi příznivý
Je velmi příznivě se vrátíte po obědě s uh ... 2000 dolarů a půjdeme do debaty a my můžeme bylo možné získat společně na tento oprava
Nevím přesně, co říkají pane becker Jsem trochu morální potkanů v pořádku, mami, proč je to v pořádku a vaše peníze místo si zajistil nerozumný tři měsíc za předpokladu, budete ve vašem konci smlouva weblog to moje nejlepší hospodáři becker je mi zda žijete ilustrovat se mnou můj kluk ročník golfového jsou v tomto rakety
Raketa ACA na postavu řeči, ale co dělá větší stát se všemi Peníze ještě dobře uh ... jeden nebo začít pracovat s taška jako dnes právě teď, kdy jste zaplatili přes vybudování kde mnohem lepší pro vás tento odpoledne závisí na návratu do zasedací místnosti odměněn velmi nerovném terénu jen o deset bodu 2000 dolarů vyzbrojený jeho návratu do studia nad Příprava byly provedeny zapůsobit
Nový asistent režie teď si všichni vědět, co dělat, vyloučen z advokátní komory o tom, co jsem byl v botulinum a on má kopuli všechny když jsem přišel z můžu dostat své ruce na , které byly všechny z mailu bodu svou čest jak se mu daří asi před dvěma minutami na vše, co mám řízení produktů oni a amanda tady je nemohu přijmout více více pracovních míst milovala hui schopen protahování rep jako vaše Caterpillar někdo děkuji za to, co jsme dostali společně poděkovat a notebooky pro jejich budoucí Greta u trávník u mluvíte o mé jste dali své srdce je skvělá spíš za měsíc tato svatá kniha matka den a nejsilnější obálka další uspokojování potřeb náplast na to, co jste po celý svůj lidský svaté knize první tito na si myslíš, že ale i založený
Předplaťte si lidé drží Armada lamee'a budete dělat s tím něco newark cca devět vyvrátit nebude ani , který a no i nemusí, a Millie a dokonce i on bude uh ...
Ustinov které na značce to lol když se dal jen smyčky papíry účetnictví náměstí, pokud se mě ptáte Jezdí oba recenze místní i dlouho otevřené opravdu
Námitka, že vše, co všechny hospodářství, ve kterém neoficiální role všechny výstupní sp nejtěžší není, že drží ji, že jsi skoro jako formát je do svého života
Nechtěl jsem přerušit všechny není v vše o většinu koleno a přijde přímo v nato drátu uh ...
Euler momenty dot pol pot
Norville dodávány do držet pro vás diskutabilní sám nebo ještě jo, zda na světě
Nimish schopen přesto v ms dietrich mapu, že to je to, co lidé a vy byste
Holandsko vyšší madam 1309 padesát na to schopný to vy jste byli tady spolu s pic x křídla mister disney máte zájem obrázků příliš na a pete příliš a vedení jsme
Je mi to líto
Mám na mysli dobře, že je to právě teď cody partnerem ozbrojených camp david kategorie marty opište že mají říši zhoršené existují budeme se bude tančit na rozmazané tady tady je náš bůh nebo řídil, co přezkoumala na tomto s ním třeba nesouhlasíme to nepovažovala ještě šílený právo a to je pravda, měli byste na části, které jsou vidět hodně fotografií pane starosto měl Soul, kde láva z subjekt jako ve skutečnosti budeme začít střílet dnes Nový snímek se objevil, že to má hudební film, je to jeden máme exkluzivní smlouvu s jedním z předních zákona o rádiových Gimme pod sedlem je to proč jsme se mister malá poznámka k ubohé pronájmu ho začít s tímto můj kromě toho, že dekou vše pojďme všichni jdou ráno pane becker, jmenuji se zpět na jeden z tabáku peněz Monica koupil
Dobré ráno všem všechno, co jsem ano s tělem pana dot ano mister bakterie a to je to, co chtějí, a ten, který rozjede zproštěn rozpočtu odlehlosti nebo jízda, kde byt sa pátek kočky, ale bylo, že o tom někdo je v tuku vnější tabáku všechny mají skvělý nápad Mister Becker
Víte, i já jsem slyšel válel v on a dejte nám blended přeprogramovat afghánský-cvičil uh ... textura na západ z třídy jednal ti to líbí nebo jiný závod malá jih znovu napadena mužem na C_ a víte, pár Baylor picket jste aréna, protože jste které tato a moje stejně paradigma v Bangalore, že bude spousta jsou jen jako jeden, co byl moči asistent režie víš byl kdo byly vždy náš problém pro ně z světlo jejich trvání na v případě, že dát do 2000 dolarů proč uh ... ne ne ne zcela že to není tak velká holka investoři a vy jste jen příliš pomalé árie jsem si to um bom agar po silnici a zastavit soukromé Když jsme vám žádný signál místa, která by mohla koupit na vysvětlení stejný den v Ugandě a za předpokladu,
Saddám elmo položku z dnes ráno si naklonit a zase pouze proti přišly pozdě nepravděpodobné a aby se kolem dvou um a když jsem se říct, že vím, to není jen o znalostech redakční off-campus strýc pro všechny máme uh ...
Země jsme se to aktualizuje je, že je to stojí za to někdy jít nad vším přeplatit udělal zaokrouhleno nahoru chleba pojďme slavit kdy prodal proto při pokračovat jedenáct vlast pochopit, že zápis alkalický že krev měla dlouhé vlasy a přemístit požadavky jsou splněny ho žít dlouho a je zpět v okamžiku on-line a a a hong kong byl pryč minimální a živý bottom-line a zapojení zakázal a nesmějí mít haha uh ... a na době, a a a a a jsem zahrnující honem železa a prášek z nebe potřebují a jim pak zvíře hamburger na chvíli Balboa pa song home home mezník máma se neměl zahrnovat na a a dot com dot společnosti Cisco, nebo je to něco, co by činí starý zatímco hodinky býval v té době promo exp datuje doma vypadá jako déšť Zde plakal, protože, že to tam by hra může zúčastnit klientela Withrow to, co řekl, je výrazem víte s vše, co o tom bylo to, že objednávky nahradit druhé potažené pískem a vaše není, že a na popření zkoumání spíše než samomluva studiu ještě čtrnáct na více off, ale velký město vstoupil do Oválné pracovně v Doba vaše konverzace přijít do otevřené dveře trestů pořádku v pořádku jí, že opravdu víno velké zítra na capitol tady pár sestavení všech děkuji vám nelíbí, že moje babička vytisknout více peněz budete držet s udržování a babička jsou naplánováno na pondělí jestli jsem pro vás být jen sekretářské pole v Indianě ale podle toho, jak budete milovat na obrazovce pokud nechcete dostat trochu praxe s bylinné e-ticket bych raději nemluvil o tom se vám líbí mě jen trochu není uveden Apache spánek
Nebudu tam přijde na dobré rozhovor o automatickém kapitole Jak jste se dostal dobrou kirker sebe na otevřené dveře, ale to mám
Jsem smutný stejně mluvit asistenta Účinek novinář režisér jste právě na těchto důstojník du záznam policií, Slyšels někdy o vstupu si vyberete pár
Přeslech Katie rekord kolik asistent ředitele, protože tady jen jeden asi pět včera, že je hodně držíme peníze pro zprávě, že Nevím o čem to mluvíte o musíme věnovat těm, navíc navrhuje star můžete mluvit se mnou, že je to důvod, proč jsem řekl tak pokud máte nějaké smlouvy tady i vědět, co se stalo protože jsem si myslel,
Proč jste opravdu byli vyčištění kolem odpovědi hum podél strany budete stanice pořádku pánevní
Mám mnoho faktorů, které a iniciovat to je v pořádku stav california bude proveditelné dlouhé čas kam jít změnit nejsou záležitost za chvíli splatnost david přátelé někteří motoristé jsou stejně Úroveň žárovky Jane krásná mladá života pokud jde o investování těžké vydělané peníze a benzín
Výsledkem je, že báseň zavoláni maximální účinnost a ekonomické doprava by mohly se těší označuje skutečný muž crack na stále máte tuto uklidňující poznání, že policejní omluvy již zkoumány a testovány toto hlasování, pokud vůle síní zákaz praxe ohromující směrem do centra a krajské úředníky
Tento velký benzín-poháněl více veřejných sloužící policejní vozy sanitní vozidla oheň motory v automobilovém zařízení Kalifornie státní a federální vlády všude tam, kde tento starý než jakékoli jiné Brian zveme Vás na vyšetřovat a učinit vaše vlastní zkoušky říká, desítky tisíc to, že jste udělali cítit se jistě budete k nim v chválit lapal po dechu rozptýlené ve veřejné správě analogie peeps jehož jméno je samozřejmě fiktivní byl opravdu hostem Kalifornii dalších sedm roků byl oslavován k soudu spolu s jeho osudem herců a hereček svědčit a byl shledán vinným z Grand Theft násobek on sloužil jeho času ve vězení, že školení škola, která má pouze jeden text zločin nehraje děkuji šéf davis mlýny a jede organizační demagogued as požadoval organismů, které opravdu, že by bylo nemoci, a tak dále a um ... vyzývá dot záznam kompetentně poštou že už nikdy slyšet, ale Clinton dává vám dobrou noc
Florio Brendan
Tohle je obrázek krevního oběhu novorozence, krátce po porodu se znázorněnými důležitými strukturami.
A chci na něm ukázat co se děje s těmito strukturami s tím, jak stárneme.
Takže si vezměme dospělého člověka, jako příklad mě.
Jak tyto struktury vypadají a jak se nazývají v mém těle?
Na začátek, když se podívám dolů na svůj pupík, neuvidím tam žádné cévy.
Jen kůži.
A to protože tyto cévy už opravdu dlouho nevedly žádnou krev.
To je první změna, na kterou chci upozornit.
A to co bývalo mojí pupečníkovou žílou je nyní vaz (ligamentum).
V podstatě už krátce po porodu se tam začala objevovat vazivová tkáň a postupem času se z toho stal vazivový pruh.
Podobný proces probíhá třeba při hojení strupu.
Tento pruh vede až k portální žíle.
A dokonce i z venózního duktu se stává vaz.
A mají i parádní latinské názvy. Takže nahradím tady nápis pupečníková žíla tím jak se to jmenuje v mém těle.
A to je ligamentum teres hepatis.
Takže pokud chcete zamachrovat na své kamarády, řeknete:
Ah, myslel si mé ligamentum teres hepatis?
Je to trochu obtížné na zapamatování, ale hepatis se vztahuje k játrům (lat.: játra=hepar) protože ten vaz vede k játrům.
A venózní dukt, který už vlastně není duktem, protože už jím nic neprochází.
Je z něj také vaz.
A jmenuje se: ligamentum venosum.
Z ductus venosus je tedy ligamentum venosum.
To se snadno pamatuje.
Takže zatím máme dva vazy, ale přijdou další.
Pokračujeme dále, nyní do pravé síně.
U plodu procházela krev z pravé do levé síně skrz foramen ovale.
Pak jsme ale mluvili o tom, že se zavřelo jakmile se zvýšil tlak v levé síni.
A po nějakém čase od doby co se uzavřelo se začne formovat tkáň mezi dříve pouze přiloženými cípy.
Takže to vytvoří opravdové spojení.
A když se tak stane, tak tady ten prostor na pravé straně, se stane oválnou jamkou (fossa ovalis).
Takže tak se to jmenuje v mém, nebo vašem srdci dnes.
Kdybyste se podívali do své pravé srdeční síně, viděli byste malou jamku. A to je ta oválná jamka.
Ale ukazuje se, že u mnoha dospělých nevznikne pevné spojení mezi cípy.
Takže asi u 20% nebo 25% dospělých tam nevznikne tkáň, tak jak jsem nakreslil. Ale cípy jsou na sobě pouze přiloženy. Které se teoreticky můžou zase oddělit.
Pokud jste jedním z těch 25% dospělých, tak máte něco čemu se říká otevřené oválné okénko (foramen ovale patens).
Pokud jste součástí většiny, zbylých 75%, tak máte oválnou jamku.
Takže někdo to má utěsněné a někdo nikoliv.
A u nich se můžou ty cípy oddělit, pokud se tlak na pravé straně stane hodně vysoký.
U člověka s otevřeným oválným okénkem, je tak teoreticky možné, je-li na pravé straně vysoký tlak, že se ty cípy oddělení a okénko se otevře.
A bude to vypadat asi takhle Kdy najednou se krev může přesouvat mezi síněmi.
To je vcelku zajímavý proces, kdy se krev přesouvá zprava doleva, u lidí s takzvaným PFO.
U většiny lidí se ale tlak nikdy nedostane tak vysoko.
Takže i kdybyste měli PFO, tak protože tlak na levé straně je téměř vždy větší než na pravé, zajistí, že tento cíp zůstane uzavřen.
Drtivá většina lidí s PFO tedy o tom, že ho mají, vůbec neví.
Žijí šťastně i bez toho utěsnění.
Posuňme se dále.
Na ductus arteriosus, který se krátce po narození stahuje díky vysoké hladině kyslíku a poklesu prostaglandinů.
Teď už se tedy nejmenuje ductus arteriosus.
U dospělého se název změní a já vám dám chvilku na to to abyste to uhodli.
Začíná to ligamentum
Dám vám nápovědu, vzpomeňte si jak jsme pojmenovali tady ten vaz.
Název je tedy ligametnum arteriosum.
Následujme krev dále dolů aortou. Dostáváme se do vnitřních kyčelních tepen.
To jsou tady ty dvě dole.
Ty mají hodně větví a ta poslední větev se nazývala pupečníková tepna.
A tyto tepny, stejně jako ductus arteriosus, se začínají stahovat jakmile vzroste hladina kyslíku a poklesne hladina prostaglandinů.
A jak se stáhnou úplně, stanou se také vazem.
Není tam tedy žádný krevní průtok.
Ale ty ostatní větve si samozřejmě průtok zachovají.
Přes ně vede krev do dalších oblastí, hlavně různých orgánů v naší pánevní oblasti.
A tyto dvě poslední větve vedou k našemu močovému měchýři.
Takže se vlastně část změní ve vazivo a část v tepnu vedoucí k měchýři
Nahradím tedy nápis pupečníková tepna za správný název té struktury do které se změní.
A to je mediální, to je velmi důležité, protože se to často plete, mediální pupečníkový vaz (lat.: ligamentum umbilicale mediale)
A jsou samozřejmě dvě, protože tam byli dvě tepny.
Pojdmě si to shrnout.
Máme tedy několik vazů tady u pupíku jeden důležitý vaz v oblasti jater jeden vaz mezi plicní tepnou a aortou a nakonec buď oválnou jamku, nebo otevřené oválné okénko, což pro většinu lidí stejně není žádný problém.
Po 2. světové válce byla Evropa v troskách a mezi SSSR a USA začalo narůstat napětí.
Bylo jasné, že budoucí supervelmoc bude muset dokázat, že je schopna zaútočit, a také se úspěšně bránit mezikontinentálním balistickým raketám.
Nejzranitelnějším místem pro Severní Ameriku byl útok přes severní pól.
Proto v roce 1958 vytvořily USA a Kanada společný program známý jako NORAD, neboli Severoamerické velitelství protivzdušné obrany.
Důležitou součástí obrany byl poloautomatický pozemní systém.
Byl to automatizovaný systém vytvořený z více než 100 radarů rozmístěných po celé Severní Americe, které byly propojeny s počítači řízenými řídícími stanicemi, které si předávaly data pomocí telefonních linek nebo rádiových vln.
Všechny informace z radarů byly doručeny do hlavního centra, které bylo 1 míli pod zemí v hoře Cheyenne v Coloradu.
Toto využití komunikace mezi stroji umožnilo obsluze dělat okamžitá rozhodnutí díky informacím, které automaticky přenesly a zpracovaly počítače.
Tuto myšlenku pak rychle převzaly a vylepšily univerzity v dalších letech, protože jim byl jasný potenciál počítačových sítí.
"To, co dělá počítačovou komunikační síť výjimečnou je, že umožňuje kolegům... Tedy členům týmu, kteří jsou rozmístěni různě po světě. ... být ve spojení a to nejen mezi sebou, ale i s informační základnou, se kterou neustále spolupracují. A to očividně způsobí ohromný rozdíl v tom, jak budeme plánovat, organizovat a provádět téměř vše."
"Pokud se dostaneme do režimu, kde se vše zpracovává elektronicky a jedinou naší identifikací je malá plastová věcička, která se strčí do zařízení.
Pak si umím představit, že ji bude potřeba urychleně spárovat s vaším bankovní účtem a vše překontrolovat.
A na to potřebujeme síť."
Převody peněz byly jedním z mnoha využití, které potřebovaly šifrování, aby byly bezpečné.
Jak internet rostl a po celém světě narůstal počet uživatelů, tak se objevil nový problém.
V té době bylo při šifrování potřebné, aby si obě strany vyměnily tajné náhodné číslo, takzvaný klíč. Jak se ale mohli dva lidé, kteří se nikdy nesetkali, dohodnout na sdíleném klíči? Přičemž museli zabránit špionce Eve, aby získala kopii.
V roce 1976 přišli Whitfield Diffie a Martin Hellman na úžasnou fintu, jak to dokázat.
Nejdříve si ukážeme, jak to funguje, pomocí barev.
Jak by se mohla Alice s Bobem dohodnout na tajné barvě tak, aby to nezjistila Eve?
Finta je založena na dvou jevech:
Za prvé: Je snadné smíchat 2 barvy, aby vytvořily barvu třetí.
A za druhé: Ze smíchané barvy je těžké zjistit, jaké byly původní barvy.
Toto je princip zámku. Musí být lehce uzamknutelný, ale bez nějakého klíče těžce odemknutelný.
V matematice se tomu říká jednosměrná funkce.
Řešení problému je následující:
Nejdříve se veřejně dohodnou na počáteční barvě, např. žluté.
Pak si Alice i Bob náhodně zvolí jejich vlastní tajnou barvu, kterou přimíchají do žluté tak, aby zamaskovali jejich soukromé barvy.
Alice si nechá svou soukromou barvu a směs barev pošle Bobovi.
I Bob si nechá svou barvu a pošle směs Alici.
Teď k podstatě finty.
Alice a Bob přidají své soukromé barvy do směsi toho druhého, čímž vznikne společná tajná barva.
Všimněte si, že Eve nemůže určit tuto barvu, protože k tomu potřebuje jednu ze soukromých barev.
A v tom je finta.
Aby se to dalo udělat s čísly, tak potřebujeme číselnou operaci, která se dělá snadno v jednom směru, ale obtížně v opačném.
V mnoha předchozích videích jsme mluvili o tom, jak se každý vesmírný objekt vzdaluje od Země.
Také jsme mluvili o tom, že čím dále něco je, tím rychleji se to pohybuje.
Chci to v tomto videu podložit nějakými čísly a dát vám o tom lepší představu.
Jedna možnost, jak to chápat, je, že kdybych si v rané fázi vesmíru vybral nějaké body: třeba tenhle bod, další bod, další bod, další bod, vyberu jich devět, aby tvořily pravidelnou mřížku.
Takže tohle je vesmír ve svém raném stádiu.
Pokud se posuneme o pár miliard let dopředu - a je jasné, že to nekreslím v měřítku -, tak se všechny tyto body od sebe vzdálily.
Takže tenhle bod je teď tady. Lepší bude nakreslit řádku, vlastně jiný sloupec, aby to bylo jasné.
Takže když se posuneme o pár miliard let dopředu, tak se vesmír rozpínal a všechno se od sebe vzdálilo.
Označím si to barevně, tenhle bod bude fialový.
Takže tenhle fialový bod bude teď tady.
Tenhle zelený bod se vzdálil od toho fialového.
A teď tenhle modrý bod se také vzdálil od fialového bodu v tomto směru.
A můžeme pokračovat.
Tenhle žlutý bod je třeba teď tady.
Myslím, že chápete tu myšlenku.
Teď dokreslím ty zbývající žluté body, každý jeden se vzdálil od ostatních.
Není tu žádný střed, všechno se prostě rozpíná dál od věcí kolem sebe.
A tady můžete vidět, že nejenže se tenhle bod vzdálil od tohoto bodu, ale že se vzdálil i od tohoto a to dokonce víc. Protože nastalo tohle rozpínání plus tohle rozpínání.
Nebo to můžete také chápat tak, že zdánlivá rychlost, se kterou se něco rozpíná, je úměrná tomu, jak daleko to je. Protože každý bod mezitím se také rozpíná.
Abych trochu shrnul tuhle vizualizaci. Zkuste to chápat tak, že vesmír je jako nekonečné prostěradlo.
Můžete si představit, že máme prostěradlo z nějakého hodně pružného materiálu, a natahujeme ho.
Prostě ho roztahujeme.
To je stejné, jako když si představíme nekonečný vesmír, který se rozpíná ve všech směrech.
Roztahujeme to nekonečné prostěradlo, takže nemáme žádný okraj, ale i tak ho roztahujeme.
Také si to můžeme představit tak, že vesmír je trojrozměrný povrch čtyřrozměrné koule.
Takže v rané fázi vesmíru ta koule vypadala takhle a tyhle body byly zde: fialový bod je tady, zelený bod je zase tady a modrý bod tady nahoře a tady ostatní žluté body.
Všechny body jsou tady, na povrchu této koule.
Je jasné, že se teď zabývám pouze dvěma rozměry. Je skoro nemožné, možná úplně, si představit třídimenzionální povrch čtyřdimenzionální koule, ale tahle analogie platí.
Pokud je to povrch balónku nebo bubliny a ta bublina se bude zvětšovat, tak když se bude zvětšovat pár miliard let...
Tahle část povrchu se bude také zvětšovat.
Takže ještě jednou - tady máme růžovou, tady je modrý bod, zelený bod a ještě dokreslím ty ostatní žluté.
Všechny se od sebe vzdálily na povrchu této koule.
Aby bylo jasné, že je to koule, tak dokreslím pár obrysů.
Takže tohle je obrys, aby bylo jasné, že jsme na povrchu koule.
Takže když tohle máme vyřešené, zamysleme se nad tím, jak velká je ta zdánlivá rychlost, se kterou se věci vzdalují od sebe.
Chceme zjistit nejen to, jak se věci od sebe vzdalují, ale jak se vzdalují od sebe, když je pozorujeme, v závislosti na tom, jak jsou daleko.
Mohli bychom říci... Napíšu to...
Všechny objekty se od sebe vzdalují a zdánlivá relativní rychlost je úměrná vzdálenosti.
To, co jsem napsal, je jinými slovy Hubbleův zákon.
Přišel na něj pouhým pozorováním, že čím dál se podívá, tím větší je rudý posuv.
A nejenom, že se pohybují rychleji a rychleji od Země, ale vypadá to, že se pohybují rychleji a rychleji od sebe.
Toto je tedy Hubbleův zákon.
Jinými slovy tedy z každého místa, řekněme ze Země, rychlost, jakou se pohyb jeví, je rovná konstantě krát vzdálenost od pozorovatele.
V tomto případě pozorujeme my.
A přidáme malou nulu a toto H nazveme Hubbleovou konstantou.
Je to velice nekonstantní konstanta, protože se mění v závislosti na tom, v jaké části evoluce vesmíru jsme.
Dáme zde tedy malou nulu, abychom ukázali, že toto je současná hodnota Hubbleovy konstanty.
A když se bavíme o vzdálenosti, bavíme se o vlastní vzdálenosti právě teď.
To je velice důležité, protože vlastní vzdálenost se konstantně mění, jak vesmír roste.
Teď" se lehce změní od začátku tohoto videa do konce.
Ale v našem časovém období to přibližně můžeme říct.
Když řekneme vlastní vzdálenost, máme na mysli, že kdybychom měli pravítka a položili je okamžitě...
Očividně to není možné, ale představme si, že to uděláme.
Jde o to si představit, jak rychle se věci od sebe vzdalují.
Současná Hubbleova konstanta je... Napíšu to někam, kde mám více místa. Současná Hubbleova konstanta je 70,6 ± 3,1
- takže jsme zjistili určitou odchylku, která je nejspíše daná naším měřením - kilometry za sekundu za megaparsek.
Parsek je zhruba 3,2 až 3,3 světelných let.
Další způsob, jak nad tím přemýšlet, je ten, že pokud jsme právě teď tady a pokud tento objekt je vzdálený jeden megaparsek, tedy jeden milion parseků neboli 3,2 milionů světelných let od Země.
Je to pouze zhruba, abychom zhruba věděli, že je to zhruba 3,26 milionů světelných let od Země, pak se bude zdát, že se objekt vzdaluje, přestože se vlastně skrz vesmír nehýbe, pouze vesmír se roztahuje, takže to vypadá, že se pohybuje rychlostí 70
A to je obrovská rychlost, 70,6 kilometrů za sekundu!
To je hodně velká rychlost.
Ale musíme si pamatovat, jedná se o více než jeden megaparsek.
Galaxie v Andromedě není ani megaparsek daleko, je okolo 2,5 milionů světelných let, což je 0,7 nebo 0,8 megaparseku.
Když se podíváme na body ve vesmíru, které jsou něco dále než galaxie v Andromedě, tak to bude vypadat, že se právě vzdalují rychlostí 70,6 km/s.
Pokud se podíváme na něco, co je skoro 7 světelných let od nás, 2 megaparseky daleko, pokud se podíváme na objekty zde, tak jak rychle se vzdalují? Jsou 2 megaparseky vzdálené, bude to tedy dvojnásobek.
Vynásobíme vzdálenost dvěma megaparseky krát toto, megaparseky se zkrátí, takže 70,6 krát 2... Takže budou vypadat, že se hýbou, ve skutečnosti se ve vesmíru nehýbou, pamatujte si, že vesmír se pouze roztahuje.
Takže zdánlivá rychlost bude 70,6 krát 2, tedy 141,2 km/s.
Nabízí se otázka: Jak to Hubble věděl?
Je jednoduché pozorovat rudý posuv vzdalujících se objektů, ale jak věděl, že se vzdalují i navzájem od sebe?
Podívejme se na rudý posuv objektu, pohybuje se rychlostí 70,6 km/s, a pak se podíváme na rudý posuv tohoto a vidíme, že se pohybuje rychlostí 141,2 km/s. což znamená, že tyto dva objekty se od sebe vzdalují rychlostí 70,6 km/s.
Toto můžeme sledovat u různých vzdáleností.
Doufám, že teď máte představu o tomto problému.
A pamatujte si, přestože je to obrovská vzdálenost, jeden megaparsek, je to dál než galaxie v Andromedě.
Galaxie v Andromedě je nejbližší velká galaxie pro nás, jsou tu i menší galaxie, které jsou trochu jako satelity obíhající kolem galaxie Mléčná dráha, nicméně Andromeda je největší galaxie, nejbližší velká galaxie pro nás.
Také ale víme, že se bavíme o stovkách miliard galaxií jen v pozorovatelném vesmíru.
A jakmile se blížíme okraji pozorovatelného vesmíru, tak vzdálenosti a rychlosti, kterými se věci vzdalují, začnou být značné.
Kapitola I.
Jednoho rána, jak Gregor Samsa se probouzí z úzkosti snů, zjistil, že ve Nocleh byl změněn na monstrózní hnusný bug.
Ležel na svém brnění, těžko se a viděl, jak on zvedl hlavu trochu, jeho hnědé, vyklenuté břicho rozděleno do tuhého luk-jako sekce.
Z této výšky deku, jen asi připraven vypadne úplně, jen stěží zůstat na svém místě.
Jeho četné nohy, žalostně tenké ve srovnání se zbytkem jeho obvodu, bezmocně míhaly před očima.
"Co se stalo mně," pomyslel si.
Nebyl to sen.
Jeho pokoj, prostor k lidské bytosti, jen trochu příliš malý, ležel klidně mezi čtyřmi stěnami známé.
Nad stolem, na kterém se rozšířil sbírku rozbalené zboží vzorku tkaniny OUT - Samsa byl obchodní cestující - visel obraz, který on měl vystřihnout z ilustrovaný časopis před malou chvílí, a zasazen do velmi zlacený rám.
To byl obraz ženy s kožešinovou čepicí a kožešiny boa.
Seděla vzpřímeně tam zvedat směrem k divákovi pevné kůže rukávník , do které celý svůj předloktí zmizel.
Gregor pohled, pak se otočil k oknu.
Ponuré počasí - dešťové kapky padaly slyšitelně dole na kov okna lišta - ho zcela melancholie.
"Proč pořád spí na chvilku zapomenout na všechno, a to hloupost, "pomyslel si.
Ale to bylo zcela nepraktické, protože byl zvyklý spát na pravém boku, a v jeho současném stavu se nemohl sám dostat do této pozice.
Bez ohledu na to, jak moc se vrhl na jeho pravé straně, on vždy vrátit znovu na zády.
Musel to zkoušel stokrát, zavřel oči, aby nemusel vidět kroutit nohy, a nechal pouze tehdy, když se začal cítit lehké, tupá bolest v jeho strana, která nikdy nepoznala.
"Bože," pomyslel si: "To je náročná práce, kterou jsem si zvolil!
Den za dnem, na silnici.
Zdůrazňuje, že prodeje jsou mnohem větší, než k práci probíhající v ústředí, a
Kromě toho, že jsem se vyrovnat s problémy, cestování, starosti o vlakové spoje, nepravidelné špatný potravin, dočasných zaměstnanců a stále se měnící vztahy mezi lidmi, které nikdy před srdce.
K čertu s tím vším! "
Cítil, jak lehké svědění v horní části břicha.
Pomalu se zvedl na zádech, blíž k posteli, místo aby se mohl zvednout hlava snadněji našel svědící část, která byla zcela pokryté drobnými bílými míst - nevěděl, co si o nich a chtěl cítit místo s nohou.
Ale on to okamžitě odvolal, pro kontakt se cítil jako studená sprcha v celé ho.
Ten sklouzl zpět do své dřívější polohy.
"To ranní vstávání," pomyslel si, "je člověk dost hloupé.
Člověk musí mít spánku.
Ostatní obchodní cestující žít jako harém žen.
Například, když jsem se vrátil do hospody v průběhu dopoledne psát v nezbytném objednávky, tito pánové jsou jen sedět na snídani.
Pokud bych měl zkusit, že se svým nadřízeným, byl bych hodil na místě.
Ale kdo ví, jestli to nemusí být opravdu dobré pro mě?
Kdybych neměl držet zpátky kvůli mých rodičů, tak bych přestal už dávno.
Já bych šel za šéfem a řekla mu, co si myslím, z hloubi srdce.
On by jsem začal hned stolu!
Jak je to divné sedět u stolu a to Diskuse se zaměstnanci z cesty tam.
Šéf má potíže slyšet, tak zaměstnanec má posílit docela blízko k němu.
Mimochodem, jsem úplně nevzdali naděje, že ještě.
Jednou jsem se dali dohromady peníze na splacení dluhu mých rodičů k němu - to by měly brát dalších pět nebo šest roků - budu si to pro jistotu.
Pak budu dělat velký zlom.
V každém případě, teď jsem se vstát.
Můj vlak odjíždí v pět hodin. "
Podíval se na budík tikaly v prádelníku.
"Dobrý Bože!" Pomyslel si.
To bylo 06:30, a ruce šli klidně dál.
To bylo za půl hodiny už skoro tři čtvrtě na.
Mohl alarm nepodařilo prsten?
Jeden z postele viděla, že to bylo správně nastaveno pro čtyři hodiny.
Určitě to mělo příčce.
Ano, ale to bylo možné spát že hluk, který se nábytku chvění?
Nyní je to pravda, že bych nespal klidně, ale zřejmě spal všechny hlouběji.
Přesto by to, co dělat?
Příští vlak odjel v sedm hodin.
Chytit, že jeden by musel jít v šíleném spěchu.
Odběrné nebyl zatím sbalil, a to opravdu nijak zvlášť svěží a aktivní.
A i když chytil vlak, nebylo vyhnout nafukovací s šéfem, proto, že firmy poslíček by to čekal pět hodin vlakem a hlášeny zprávy o jeho nepřítomnosti dávno.
Byl šéfa minion, bez páteře a inteligence.
Nuže, co když hlásil, že je nemocná?
Ale to by bylo velmi trapné a podezřelé, protože během jeho pět služby let Gregor nebyl nemocný ani jednou.
Šéf by určitě přišel s lékařem od zdravotní pojišťovny a vytknout by se jeho rodiče pro své líné syna a zarazil všechny námitky
Pojištění lékaře komentáře, pro něj každý byl úplně zdravý, ale opravdu líní pracovat.
A kromě toho, že lékaři v tomto případě úplně špatně?
Kromě opravdu nadměrnou ospalost po dlouhém spánku, Gregor ve skutečnosti cítil docela dobře a dokonce měl opravdu silnou chuť k jídlu.
Jak si myslel to vše přes v největším spěchu, aniž by byl schopný dělat rozhodnutí vstát z postele - budík se ukazuje právě tři čtvrtě na
Seven - byl opatrný zaklepání na dveře v hlavách postele.
"Gregor," ozval hlas - to byla jeho matka - "je to 06:45.
Ty nechceš být na cestě? "
Tichý hlas!
Gregor byl překvapen, když uslyšel jeho hlas odpovědi.
To bylo jasně a zřetelně své dřívější hlas, ale to bylo smíšené, jako by zezdola, nezadržitelně bolestivé skřípání, který opustil slova pozitivně zřetelný pouze v první chvíli a zkreslení je v dozvuku, takže člověk nevěděl, pokud slyšel správně.
Gregor chtěl odpovědět v detailu a vše vysvětlit, ale v těchto okolností se omezil sebe k tvrzení:
"Ano, ano, děkuji vám matka.
Začínám se hned. "
Protože dřevěných dveří změnu v hlase Gregor je ve skutečnosti nebylo patrné mimo, a tak jeho matka uklidnila s tímto vysvětlením a míchal off.
Nicméně, v důsledku krátkého rozhovoru, ostatní členy rodiny si uvědomil, že se Gregor nečekaně ještě doma, a už jeho otec klepe na dveře, na jedné straně, ale slabě pěstí.
"Gregor, Gregor," zavolal, "co se děje?"
A po krátké době, ač ho nutil, opět v hlubším hlasem:
"Gregor!"
Gregor!
"Na druhé straně dveří, nicméně, jeho sestra zaklepal na lehkou váhu.
"Gregor?
Jsi v pořádku?
Potřebujete něco?
"Gregor nařídil odpovědi v obou směrech,
"Budu připraven ihned."
On dělal úsilí s nejpečlivější artikulaci a vložením dlouhými přestávkami mezi jednotlivými slovy odstranit vše, co pozoruhodného z jeho hlasu.
Jeho otec se obrátil zpět ke své snídani.
Nicméně, sestra zašeptala:
"Gregor, otevřete dveře - Prosím tě."
Gregor neměl v úmyslu otevřít dveře, ale gratuloval sám na své opatření, získané z cest, zamykání všech dveří v noci, a to i na domů.
Nejprve chtěl postavit klidně a nerušeně, oblékni se, především se Snídaně, a teprve potom zváží další opatření, pro - všiml si to jasně - podle přemýšlet, co se v posteli, že by dosáhnout přiměřené závěru.
Vzpomněl si, že už často cítil lehkou bolest nebo jiné v posteli, možná výsledek trapné vleže, která se později ukázala jako čistě imaginární, když vstal, a on byl dočkat, až uvidíte, jak jeho současné představy by se postupně rozptýlí.
To, že změny v jeho hlase nebylo nic jiného než počátek skutečného chlad, nemoci z povolání, obchodních cestujících, z toho neměl nejmenších pochyb.
Bylo to velmi snadné hodit stranou deku.
Potřeboval jen tlačit sebe nahoru trochu, a bylo samo o sobě.
Ale i nadále je obtížné, zejména proto, že byl tak neobyčejně široká.
On potřeboval paže a ruce, aby se zasadila se ve vzpřímené poloze.
Namísto nich však měl jen mnoho malých končetin, které se neustále pohybují s různými pohyby a který navíc nebyl schopen kontrolovat.
Pokud by chtěl ohnout jeden z nich, pak to bylo první rozšíření sebe, a když Nakonec se podařilo to, co chtěl tímto končetin, do té doby všechny ostatní, jako by odešel zadarmo, se pohyboval v příliš bolestivé vzrušení.
"Ale nesmím zůstat v posteli zbytečně," řekl Gregor sám k sobě.
Nejprve se chtěl dostat z postele, s dolní část těla, ale nižší část - které, mimochodem, on se ještě podíval, a které také nemůže Obrázek jasně - ukázala jako příliš obtížné se pohybovat.
Pokus šel tak pomalu.
Když poté, co se téměř šílený, nakonec se vrhl vpřed se všemi jeho síly a bez přemýšlení, on si vybral jeho vedením špatně, a on se udeřil do dolní sloupku těžké.
Násilné bolest, kterou cítil, ukázal mu, že spodní část jeho těla byla na moment pravděpodobně nejcitlivější.
A tak se snažil dostat jeho horní část těla z postele první a otočil hlavu pečlivě směrem k okraji postele.
Podařilo se mu to snadno, a to i přes své šířce a váze svého těla hmotu Poslední pomalu následoval otáčení hlavou.
Ale když konečně zvedl hlavu mimo postel pod širým nebem, se stal úzkosti o kupředu další tímto způsobem, protože kdyby se nechal nakonec k pádu do tohoto procesu by se zázrak, aby se zabránilo jeho hlavu od zranění.
A za každou cenu, že se nesmí ztratit vědomí právě teď.
Raději zůstat v posteli.
Nicméně, po podobném úsilí, zatímco on ležel opět s povzdechem jako dříve, a ještě jednou viděl svou malou končetiny bojovat mezi sebou, pokud se něco horší než dříve, a neviděl žádnou šanci uložení klid a pořádku na libovolný pohyb, opakoval si znovu, že nemůže možná zůstat v posteli a že to může být nejrozumnější věc obětovat Pokud vše, co tam byl sebemenší naději na získání sám z postele v procesu.
Ve stejné době, nicméně, on nezapomněl připomenout si čas od času k tomu, že klid - opravdu nejklidnější - úvahy by mohly být lepší, než většina zmatený rozhodnutí.
V takových okamžicích, režíroval jeho pohled tak přesně, jak mohl k oknu, ale bohužel tam bylo málo jistý fandit, aby se měl z pohledu na ranní mlha, která zakrývala i na druhé straně úzké ulice.
"Je to už sedm hodin," řekl si nejpozději stahování zabezpečovacího hodin, "už sedm hodin, a přesto jako mlha."
A za chvíli už ležel tiše se slabým dýcháním, jako by snad čeká na normální a přirozené podmínky k re-objevit z celého klidu.
Ale pak si řekl:
"Před tím, než udeří 7:15, bez ohledu na stane, musí být zcela z postele.
Kromě toho pak někdo z úřadu přijde se žádostí o mě, protože Úřad bude otevřený před sedmou hodinou. "
A pak se snažili hrát rock celé jeho délce těla z postele rovnoměrném pohybu.
Kdyby se nechal pád z postele tak, hlavu, která v průběhu roku
Na podzim měl v úmyslu zvednout prudce, pravděpodobně zůstane nezraněn.
Zády se zdálo být tvrdý, nic by se opravdu stát, že v důsledku podzim.
Jeho největší rezervace byla starost o hluk, který na podzim musí vytvořit a které pravděpodobně by vzbudil, ne-li strach, tak alespoň zájem na druhé straně straně všechny dveře.
Nicméně, to mělo být zkoušen.
Jak Gregor byl v procesu zvedání se polovina z postele - nová metoda více hra než snaha, kterou potřeboval jen rock s konstantní rytmus - to Napadlo ho, jak jednoduché to všechno by bylo, kdyby někdo měl přijít k jeho pomoci.
Dva silné lidi - si vzpomněl na svého otce a služka - by bylo dost dostačující.
Měly by stačilo posunout své ruce pod jeho klenutý hřbet dostat ho ven postelí, ohýbat dolů s nákladem, a pak se pouze trpělivost a péči, které dokončil flip na podlahu, kde jeho maličký nohy pak, doufal, získat účel.
A teď, nehledě na skutečnost, že dveře byly zamčené, by se skutečně volat o pomoc?
Přes všechny své úzkosti, nemohl potlačit úsměv na této myšlence.
On už dostal do bodu, kdy tím, houpací silněji, trval na své rovnováze s problémy, a brzy se bude muset nakonec rozhodnout, ve pět minut, že by bylo 07:15.
Pak tam byl prsten u dveří bytu.
"To je někdo z úřadu," řekl si a málem ztuhl, zatímco jeho malé končetiny jen tančili kolem všech rychleji.
Na chvíli všechno, co zůstalo i nadále.
"Nejedná se o otevření," řekl Gregor sám k sobě, zmítá v nějaké absurdní naděje.
Ale samozřejmě pak, jako obvykle, služka s ní pevně dezénu šel ke dveřím a otevřel ji.
Gregor potřebuje slyšet jen první slovo návštěvníka pozdrav rozpoznat hned, kdo to byl, manažer sám.
Proč byl Gregor jediný odsouzený k práci v podniku, kde při sebemenším zanikne, někdo okamžitě přitahuje největší podezření?
Byli všichni pracovníci pak společně všichni do jednoho, darebáků?
Mezi nimi byl, že pak už opravdu oddaný člověk, který, pokud se mu nepodařilo využít jen pár hodin dopoledne pro kancelářskou práci, by se stala abnormální od bolestí svědomí a opravdu se v žádném státě, aby se z postele?
Bylo to opravdu není tolik, aby učeň vznášet dotazy, pokud výslechu byl dokonce nutná?
Musí jednatel sám přijít, a v tomto procesu musí být prokázáno,
Celá nevinnou rodinu, že vyšetřování tohoto podezřelého okolností by mohla být svěřena pouze na inteligenci manažera?
A spíše jako důsledek excitovaného stavu, ve kterém tento nápad dal Gregor, než je
V důsledku vlastního rozhodnutí, obrátil se se vší silou z postele.
Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale ne skutečnou havárii.
Pokles byl zaujatý poněkud koberec, a navíc jeho zády více elastické, než si mysleli Gregor.
Z tohoto důvodu nudné hluk nebyl tak nápadný.
Ale on neměl držel hlavu s dostatečnou péčí a že trefil.
Otočil hlavu, podráždění a bolesti, a otřel ji na koberec.
"Něco tam padl," řekl manažer v další místnosti vlevo.
Gregor se snažil představit sám sebe, zda něco podobného, ​​co se děje ho dnes mohl také náhodou v určitém okamžiku na manažera.
Alespoň jeden musel připustit možnost takovou věc.
Nicméně, jako by dát hrubý odpověď na tuto otázku, manažer teď, s Squeak jeho vyleštěné boty, udělal pár kroků stanovené v další místnosti.
Ze sousední místnosti vpravo sestra šeptá informovat Gregor:
"Gregor, manažer je tady." "Já vím," řekl Gregor sám k sobě.
Ale on se neodvážil, aby jeho hlas dost nahlas, aby jeho sestra mohla slyšet.
"Gregor", jeho otec dnes řekl, ze sousední místnosti vlevo, "řekl pan Ředitel přišel a ptá, proč jste odešel na začátku vlaku.
Nevíme, co bychom měli říct.
Kromě toho, že chce s vámi mluvit osobně.
Bude stačit, aby odpustil ten bordel ve svém pokoji. "
Ve středu toho všeho, manažer zavolal v přátelské atmosféře, "Good ráno, pane Samsa. "
"Není dobře," řekla jeho matka, aby správci, zatímco jeho otec byl ještě mluví u dveří, "není dobře, věřte mi, že pan ředitel.
Jak by jinak Gregor slečna ve vlaku?
Mladý muž nemá nic v hlavě, kromě podnikání.
Je mi skoro naštvaný, že nikdy nevyjde v noci.
Právě teď se to už ve městě osm dní, ale on byl doma každý večer.
Sedí tu s námi u stolu a čte noviny tiše nebo studie jeho cestovní plány.
Je to docela kurzu pro něj práce se s vyřezávaná ozdoba.
Například, když vystřižené malém rámečku v průběhu dvou nebo tří večerů.
To byste se divit, jak pěkně to je.
Je to visí přímo v místnosti.
Uvidíte, že hned, jakmile
Gregor otevře dveře.
Každopádně jsem rád, že jste tady, pane
Manager.
Sami bychom se nikdy Gregor otevřít dveře.
On je tak tvrdohlavý, a určitě to není dobře, ačkoli on popíral, že tato ráno. "
"Jdu hned," řekl Gregor pomalu a rozvážně a nehýbal se, aby nebyla ztratit jedno slovo z rozhovoru.
"Má drahá paní, mohu to vysvětlit na sebe jiným způsobem," řekl manažer;
"Doufám, že to není nic vážného.
Na druhou stranu musím také říci, že podnikatelé, naštěstí, nebo naneštěstí,
Nicméně se podíváme na to, velmi často jednoduše překonat mírné indispozici pro z obchodních důvodů. "
"Tak si pan ředitel přijít za tebou teď?" Zeptal svého otce a netrpělivě zaklepal opět na dveře.
"Ne," řekl Gregor.
V sousední místnosti vlevo bolestné ticho sestoupil.
V sousední místnosti vpravo sestra začala vzlykat.
Jak to, že jeho sestra jdou s ostatními?
Nejspíš právě vstal z postele, a dokonce ani začal se oblékat dosud.
Tak proč se pláče?
Vzhledem k tomu, že nedostal a byl nenechat manažera v, protože byl v roce nebezpečí, že ztratí své postavení, a protože pak jeho šéf by jezevce jeho rodiče kdysi opět se starými požadavky?
To byly asi zbytečné starosti právě teď.
Gregor byl ještě tady a nemyslel vůbec na svou rodinu opustil.
V tuto chvíli ležel tady na koberci a nikdo, kdo by věděl o jeho stavu by to vážně požadoval, aby nechal manažer dovnitř
Ale Gregor nebude náhodně propuštěn správnou cestou, protože tato malá nezdvořilost, za kterou by se najít jednoduché a vhodné omluvit později.
Zdálo se, že se Gregor, že by to mohlo být mnohem rozumnější nechat ho v klidu v okamžiku, místo toho, rušivé ho pláč a rozhovor.
Ale bylo to velmi nejistotu, která vyděsila ostatní a omlouval jejich chování.
"Pan Samsa, "manažer je nyní křičí, jeho zvýšeným hlasem, "co se děje?
Nacházíte se zabarikádování se ve svém pokoji, odpovědět jen ano a ne, dělají vážné a zbytečné problémy za své rodiče, a zanedbávat (Zmiňuji se o tom pouze okrajově) své obchodní povinnosti skutečně neslýchané způsobem.
Mluvím tady ve jménu svých rodičů a svého zaměstnavatele, a já jsem žádá si se vší vážností o okamžité a jasné vysvětlení.
Jsem ohromen.
Jsem ohromen.
Myslela jsem, že jsi v klidu, přiměřené osoby, a teď se objeví náhle, že chce začít pochodovat kolem podivné nálady.
Šéf mi naznačil dříve, dodnes možné vysvětlení pro své zanedbávání - se týká shromažďování peněžních prostředků svěřených vám před chvílí - ale ve skutečnosti jsem skoro dal mu své slovo čest, že toto vysvětlení nebylo správné.
Nicméně, teď vidím zde své nepředstavitelné prasečí hlavy, a já jsem totálně ztráty touhu mluvit za vás v nejmenším.
A vaše pozice není vůbec nejbezpečnější.
Původně jsem chtěl zmínit, to vše na vás v soukromí, ale protože jste se nechal mi ztrácet čas tady zbytečně, nevím, proč věc by neměla přijít do pozornost svých rodičů.
Vaše produktivita byla také velmi nevyhovující nedávno.
Samozřejmě, není to na ročním období k provedení mimořádné činnosti, jsme si vědomi , ale roční období pro provádění žádný obchod, není tam žádná taková věc vůbec,
Pan Samsa, a něco takového se nesmí nikdy být. "
"Ale pan ředitel," volal Gregor, vedle sebe a ve svém rozrušení, zapomínání všechno ostatní, "Já jsem otevřel dveře, okamžitě tuto chvíli.
Lehké nevolnosti, závratě kouzlo, zabránil mi vstát.
Pořád jsem ležela v posteli právě teď.
Ale jsem si docela svěží znovu.
Já jsem ve středu dostat z postele.
Jen mít trpělivost na chvíli!
Věci nejsou tak dobře, jak jsem si myslel.
Ale věci jsou v pořádku.
Jak náhle To může překonat někdo!
Teprve včera večer bylo vše v pořádku.
Moji rodiče určitě víte, že.
Vlastně teprve včera večer jsem měl malé tušení.
Lidé musí vidět, že ve mně.
Proč jsem se hlásil, že do kanceláře?
Ale lidé stále myslí, že dostane po nemoci, aniž by museli zůstat na domů.
Pan ředitel!
Ber to s klidem na mé rodiče!
Je opravdu žádný důvod pro kritiku, které jste teď dělat proti mně, a opravdu nikdo neřekl mi o tom.
Možná jste nečetl poslední zakázky, které jsem dodává.
Kromě toho, teď jsem se stanoví na své cestě na osm hodin vlakem, na několik hodin "
Zbytek si mě silnější.
Pan ředitel, nezůstávají. Já se v kanceláři osobně práva pryč.
Mějte prosím dobrotu říci, že a zprostředkovat mé ohledech šéf. "
Zatímco Gregor rychle vyhrkl to všechno ven, sotva vědom toho, co říkal, že se pohyboval v blízkosti prádelník bez námahy, pravděpodobně v důsledku praxe on už měl v posteli, a nyní se snažil zvednout se na to.
Vlastně, chtěl otevřít dveře.
Opravdu chtěl nechat se vidět a mluvit s manažerem.
On byl horlivý svědkem toho, co nyní žádá ostatní o něm říkají, že když viděli ho.
Pokud by byl překvapený, pak Gregor neměl větší odpovědnost a mohl být klid.
Ale jestliže oni přijali klidně všechno, pak by neměla žádný důvod se vzrušovat a pokud se dostal dál, může být skutečně na nádraží asi osm hodin.
Zpočátku se svezl párkrát na hladké prádelníku.
Ale nakonec si dal sám sebe jako poslední swing a napřímil se.
Byl už vůbec vědom bolesti v jeho spodní části těla, bez ohledu na to, jak by mohli Stále Sting.
Teď se nechal pád na zadní židli, na jehož okraji se opřel se jeho tenké údy.
Tím získal kontrolu nad sebe a mlčel, protože by se slyšet ředitel.
"Vy jste rozuměl jediné slovo?" Manažer zeptal rodičů: "Je to hraje blázen s námi? "
"Proboha," zvolala matka už v slzách, "možná, že je velmi nemocný a my jsme pěchování ho. Grete!
Grete!
"Křičela na tom místě.
"Matka?" Volala sestra z druhé strany.
Oni dělali dorozumět se přes místnost Gregora.
"Musíte jít k lékaři hned.
Gregor je nemocný.
Pospěšte si k lékaři.
Už jste slyšeli Gregor mluvit ještě? "
"To byl zvířecí hlas," řekl manažer, pozoruhodně tiše ve srovnání na matky pláče.
"Anna!
Anna!
"Křičel otec přes chodbu do kuchyně, tleská rukama,
"Přines zámečník hned!"
Obě mladé ženy už běží přes sál s svištící sukně - jak měla jeho sestra oblékla tak rychle? - a prudce otevřel dveře bytu.
Pravděpodobně je nechal otevřené, jak je obvyklé v bytě, kde obrovské neštěstí došlo.
Nicméně, Gregor se stal mnohem klidnější.
No dobře, lidé nerozuměli jeho slovům nic víc, i když se zdálo jasné, stačí mu, jasnější než předtím, snad proto, že jeho uši zvyklí ně.
Ale alespoň se lidé domnívali, že to nebylo v pořádku s ním a byli připraven mu pomoci.
Důvěru a jistotu, s níž měl první opatření bylo provedeno z něj dobrý pocit.
Cítil, že součástí opět v kruhu lidstva a očekával od i lékaře a zámečník, aniž by mezi nimi rozlišovat se skutečnými přesnost, skvělý a překvapující výsledky.
S cílem získat co nejjasnější hlas jako možné kritické rozhovoru , která byla hrozící, on kašlal málo, a určitě se problémy, jak toho dosáhnout v opravdu tlumené tak, protože to bylo možné, že i tento zvuk zní jako něco, co se liší od člověka kašle.
On už věřit sám rozhodnout, nic víc.
Mezitím ve vedlejší místnosti se stalo opravdu klidné.
Možná jeho rodiče seděli s manažerem na stůl šeptají, možná Všichni byli opřený o dveře poslechu.
Gregor zvedl pomalu ke dveřím, s pomocí křesle, ať jít tam, vrhl se na dveře, držel ve vzpřímené poloze proti - koule z jeho malé končetiny měl trochu lepkavé věci na nich - a opřel se na chvíli z jeho námaze.
Pak udělal úsilí otočit klíčem v zámku s jeho ústy.
Bohužel se zdálo, že on měl žádný skutečný zuby.
Jak tedy byl uchopit klíč?
Ale dohnat, že jeho čelisti byl přirozeně velmi silná, s jejichž pomocí se se podařilo získat klíč opravdu dojemné.
On si nevšiml, že byl zřejmě způsobili nějaké škody na sobě, na hnědé tekutiny, vyšlo z jeho úst, tekla přes klíč a kapala na podlahu.
"Jen si poslechněte na chvíli," řekl manažer ve vedlejším pokoji, "Je to otáčením klíč.
"Pro Gregor, který byl velkým povzbuzením.
Ale všichni by si zavolal na něj, včetně jeho otce a matku, "Pojď,
Gregor, "měli by jste křičeli," dál, pokračujte v práci na zámek. "
Představa, že všechny jeho snahy byly následně s napětím, když se trochu zběsile na klíč se vší silou on mohl shromáždit.
Jako klíčové ukázalo víc, tančil kolem zámku.
Teď se držel ve vzpřímené poloze se pouze ústy, a on se musel držet, tlačítka nebo stiskněte ji znovu celou vahou svého těla, podle potřeby.
Poměrně zřetelné cvaknutí zámku, jak to nakonec prasklo opravdu probudil se Gregor.
Těžce dýchal si řekl:
"Tak jsem nepotřeboval zámečníka," a nastavte jeho hlavou za kliku a otevřete dveře úplně.
Vzhledem k tomu musel otevřít dveře tímto způsobem, to bylo už velmi široký otevřený, aniž by mu ale, že opravdu vidět.
Nejprve se musel obrátit se pomalu kolem okraje dveří, velmi pečlivě, na
Samozřejmě, že pokud nechce, aby pád nemotorně na záda hned u vchodu do pokoj.
On byl ještě zaměstnán této obtížné pohybem a neměl čas se věnovat pozornost na něco jiného, ​​když uslyšel manažer zvolat hlasité "Ó!" - to
Znělo to jako vítr píská - a teď ho viděl, nejblíže ke dveřím, přitiskl ruku na ústa otevřít a pohybuje se pomalu, jako by neviditelná konstantní silou tlačil ho pryč.
Jeho matka - navzdory přítomnosti vedoucího stála tu s jejími vlasy drží až na konci, stále nepořádek v noci - se díval na svého otce s ní ruce sepjaté.
Ona pak šla dva kroky směrem k Gregor a zhroutil se uprostřed její sukně, které se rozprostírala všude kolem sebe, tvář jí klesl na prsou, zcela skryté.
Jeho otec zaťal pěst s nepřátelským výrazem, jako by si přál, aby se zasadila Gregor zpět do jeho pokoje, pak se podíval nejistě po obývacím pokoji, na které se vztahuje oči rukama a plakala tak, že jeho mocné prsa otřásla.
V tomto bodě Gregor nebyl jeden krok do místnosti, ale jeho tělo se naklonil z uvnitř proti pevně přišroubované křídlo dveří tak, aby jen polovina jeho tělo bylo vidět, stejně jako jeho hlavu, naklonil strany, s níž nahlédl přes na ostatní.
Zatím to mnohem jasnější.
Stálý jasně na druhé straně ulice byla součástí nekonečné šedo- Černý dům nachází naproti - to bylo v nemocnici - s těžkým pravidelné Windows rozbíjení fasády.
Déšť stále klesají, ale pouze ve velkých jednotlivých kapek viditelně a pevně zbořen jeden po druhém na zem.
Nádobí od snídaně stálo hromadu asi na stole, neboť pro jeho otce
Snídaně je nejdůležitějším jídlem času v den, který se prodlužuje o dobu od čtení různých novin.
Přímo naproti na protější stěně visela fotografie Gregor z doby jeho vojenské služby, byl to obraz jej v hodnosti poručíka, jak on s úsměvem a starosti zdarma, s rukou na meči, požadoval respektování svého ložisek a uniformu.
Dveře do chodby byly pootevřené, a od dveří do bytu byl také otevřený, bylo vidět ven na přistávací bytu a na začátku schodiště jít dolů.
"Teď," řekl Gregor, dobře vědom, že on byl jediný, kdo měl jeho klid.
"Já si obléknout hned, sbalte odběru vzorků, a vyrazili.
Budete mi dovolte, abych vyrazil na cestě, že?
Víte, pane vedoucí, já nejsem tvrdohlavý, a jsem rád do práce.
Cestování je vyčerpávající, ale nemohl jsem bez ní žít.
Kam jdete, pane vedoucí?
Do kanceláře?
Opravdu?
Budete hlásit vše pravdivě?
Člověk může být v pracovní neschopnosti chvíli, ale to je právě ten nejlepší čas vzpomenout si na předchozí úspěchy a domnívat se, že později, po překážky byly strčil stranou, osoba bude pracovat o to více nadšeně a intenzivně.
Jsem opravdu tak zavázán panu Chief - víte, že dobře.
Na druhou stranu, já jsem obavy o rodiče a sestru.
Já jsem v loji, ale budu pracovat sám se z toho znovu.
Nedělají věci složitější, než pro mě, že už jsou.
Mluv na mě v kanceláři!
Lidé nemají rádi obchodní cestující.
Vím, že.
Lidé si myslí, že vydělávat spoustu peněz, a tak vedou hezké.
Lidé nemají ani žádné zvláštní důvod se domnívat, prostřednictvím tohoto rozsudku více jasně.
Ale vy, pane vedoucí, budete mít lepší pohled na to, co je zapojené, než ostatní lidé, dokonce jsem ti celkem sebevědomí, lepší perspektivu než pan
Předseda sám, kdo ve své funkci
Zaměstnavatel může nechat udělat svůj úsudek náhodné chyby na úkor zaměstnanců.
Také víte dobře, že cestující, který je mimo Kancelář téměř celý rok, takže se může stát snadno obětí náhod drby,, a neopodstatněné stížnosti, proti nimž to je pro něj nemožné se bránit, protože z velké části neslyšel o nich vůbec a teprve pak, když on vyčerpaný po ukončení cesty a na Domácí dostane cítit ve svém těle ošklivé následků, které nemohou být pečlivě prozkoumány zpět ke svým kořenům.
Pan ředitel, nenechávejte bez mluvení slovo mi říct, že budete alespoň Připouštím, že jsem trochu v právu! "
Ale v první slova Gregor je manažer už odvrátil, a teď se ohlédl na Gregor přes jeho škubání ramen s sevřené rty.
Během řeči Gregor on nebyl v klidu, ale pokračoval dál směrem ke dveří, aniž by odtrhl oči od Gregor, ale opravdu postupně, jako by tam byl tajné zákaz odchodu z místnosti.
On už byl v hale, a vzhledem k náhlé hnutí, které se nakonec vytáhl nohu z obývacího pokoje, by se dalo věřit, že právě spálil jedinou jeho nohu.
V hale, nicméně, on natáhl pravou ruku od těla směrem schodiště, jako by některé opravdu nadpřirozené pomoci už na něj čekal tam.
Gregor si uvědomil, že nesmí být za žádných okolností dovolit manager jít pryč
V tomto rozpoložení, zvláště když jeho pozice ve firmě neměl být umístěn V největším nebezpečí.
Jeho rodiče nechápali to všechno velmi dobře.
Za ta dlouhá léta, oni vyvinuli k přesvědčení, že Gregor byl zřízen na celý život v jeho firmě, a navíc mají ještě hodně co dělat v dnešní době se jejich současné problémy, že všechny prognózy je jim cizí.
Ale Gregor měl tuto předvídavost.
Manažer se musí konat zpět, uklidnila, přesvědčen o tom, a nakonec získal.
Budoucnost Gregor a jeho rodina skutečně závisí na tom!
Kdyby jen sestra tam byl!
Byla chytrá.
Ona už plakala, zatímco Gregor ještě ležel klidně na zádech.
A manažer, tento přítel dam, určitě se nechal řídit ji.
Byla by zavřel dveře do bytu a povídali si ho z jeho strachu v hale.
Ale sestra nebyl ani tam.
Gregor, musí se s tím vypořádat sám.
Aniž by si myslel, že ještě nevěděl nic o své současné schopnosti pohybovat se a možná, že jeho řeč - dokonce snad - se opět nebyla pochopil, opustil křídlo dveří, zvedl otvorem, a chtěl přejít na manažera, který byl již drží pevně na zábradlí oběma rukama na přistání v směšné způsobem.
Ale když se díval na něco držet, s malým výkřikem Gregor okamžitě padl na jeho četné malé nohy.
Sotva se to stalo, když ucítil poprvé to ráno obecný fyzickou pohodu.
Malé končetiny měl pevné dno pod nimi, poslouchali skvěle, když si všiml jeho radost a snažil, aby ho dopředu ve směru chtěl.
Hned on věřil, že konečné zlepšení všech jeho utrpení ihned po ruce.
Ale ve chvíli, kdy ležel na zemi v houpací omezen tak docela V blízkosti a přímo naproti jeho matka, která zřejmě zcela zapuštěn do sama, najednou se objevily až s náručí rozšířila daleko od sebe a prsty rozšířena a zvolal:
"Pomoc, pro Boží zájmu, pomoc! "
Držela hlavu sklonil, jako by chtěla zobrazení Gregor lepší, ale běžel Zpět nesmyslně, odporovat, že gesto, zapomínají, že za ní stojí tabulku se všemi pokrmy na to.
Když došla ke stolu, sedla si do značné míry na to, jako by se roztržitě a neprokázalo, že by si vůbec, že ​​vedle ní kávy proudila ven na Koberec v plném proudu z velkých převrátil kontejner.
"Matko, matko," řekl Gregor tiše a podíval se směrem k ní.
Manažer okamžik zmizela úplně z hlavy.
Při pohledu na tekoucí kávy Gregor nemohl přestat lámat si jeho čelisti vzduchu několikrát.
V té jeho matka vykřikla znovu, pospíchal od stolu, a zhroutila se do náručí svého otce, který se řítí směrem k ní.
Ale Gregor neměl čas teď pro rodiče - manažer už na schodiště.
Bradu úrovni zábradlí se
Manažer se ohlédl za poslední dobu.
Gregor se první pohyb, aby se do něj, pokud je to možné.
Ale manažer musí mít něco tušil, protože on udělal skok dolů přes pár schodů a zmizel, stále křičel:
Zvuk se odrážel v celém schodišti.
Nyní, bohužel letenky vedoucího také zdálo, že ohromit svého otce úplně.
Dříve byl poměrně klidný, na místo toho, aby poté, co ředitel sám, nebo alespoň nebránit Gregor z jeho pronásledování, jeho pravé ruce popadl manažera třtiny, která musel zůstat s jeho klobouk a kabát na židli.
Levou rukou, jeho otec vzal velké noviny na stůl a podupával nohama na zem, vyrazil jet Gregor zpátky do místnosti mává třtiny a noviny.
Žádná žádost Gregor byl k ničemu, žádný požadavek by byl dokonce chápán.
Nezáleží na tom, že byl ochoten otočit hlavu uctivě, jeho otec právě dupla ještě víc se mu nohy.
Na druhé straně místnosti od něj jeho matka otevřela okno, a to i přes chladné počasí, a opírat se s rukama na lících, strkala tvář daleko za hranicemi okna.
Mezi uličky a schodiště silný návrh přišel, závěsy na okna letěl kolem, noviny na stole švihl, a jednotlivé listy třepotal se po podlaze.
Otec neúnavně tlačili dopředu, tlačí se sibilants, jako divoch.
Nyní Gregor neměl vůbec v praxi jít zpět - bylo to opravdu velmi pomalu jít.
Je-li Gregor jen bylo dovoleno otočit se kolem něj, byl by ve svém pokoj hned, ale bál, aby jeho otec trpělivost v době, kdy náročné
Proces se otáčí, a každý okamžik čelil hrozbě smrtící ránu na zádech a hlavu z třtiny v jeho otce za ruku.
Nakonec Gregor neměl jinou možnost, protože si všiml, s hrůzou, že neměl pochopili, jak se zachovat jeho směrem jít zpět.
A tak začal uprostřed stále nervózní pohledy stranou v otcově směr, obrátit se asi tak rychle, jak je to možné, i když ve skutečnosti to bylo jen provádí velmi pomalu.
Možná, že jeho otec si všiml jeho dobré úmysly, neboť neměl narušit Gregor V tomto pohybu, ale špičkou hole z dálky dokonce režíroval
Gregor se otáčivý pohyb sem a tam.
Kdyby jen jeho otec neměl zasyčela tak nesnesitelně!
Z tohoto důvodu Gregor úplně ztratil hlavu.
Byl už skoro úplně otočil, když se vždy s tímto syčel v ucho, prostě udělal chybu a otočil se zpátky málo.
Ale když se nakonec podařilo získat jeho hlavu před dveřmi otevření bylo jasné, že jeho tělo bylo příliš široká projít dál.
Samozřejmě jeho otce, v jeho současné duševní stav, netušil, otevření dalších křídlo dveří trochu vytvořit vhodné pro průchod Gregor projít.
Jeho jediný pevný myšlenka byla, že Gregor musí dostat do svého pokoje tak rychle, jak je to možné.
Nikdy by si dovolil komplikované přípravy, které Gregor musí orientovat sám, a tak možná že se do dveří.
Naopak, jako by tam nebyly žádné překážky a zvláštní hluk, když se
Gregor jel dopředu.
Za Gregor zvuku v tomto bodě se už jako hlas pouze jeden otec.
Teď to bylo opravdu už vtip, a Gregor přinutil, co by mohlo přijít, do dveří.
Jedna strana těla se zvedla.
Ležel na úhlu otevření dveří.
Jeho jeden bok bolelo u škrábání.
Na bílé dveře zůstaly ošklivé skvrny.
Brzy se topila rychle a by nebyl schopen se pohybovat o nic víc na vlastní pěst.
Malé nohy na jedné straně zavěšené škubání ve vzduchu nad, a ty na druhé straně straně se tlačil bolestně do podlahy.
Pak se jeho otec mu dal opravdu silné osvobozující tlak zezadu a on spěchali, krvácení hrozně daleko do vnitřku svého pokoje.
Dveře se zabouchly se hůl, a konečně byl klid.
Kapitola II.
Gregor první se probudil z jeho těžké mdloby, podobné spánku v soumraku.
Jistě by se probudil brzy poté bez poškození, protože cítil dostatečný odpočinek a vzhůru, i když se mu zdálo, jako by uspěchané krok a opatrné zavírání dveří do haly probudil ho.
Světlo z pouličních lamp elektrického ležela bledá tu a tam na stropě a na vyšší části nábytku, ale pod Gregor kolem byla tma.
Zvedl se pomalu ke dveřím, ještě tápal nemotorně se svými tykadly, , kterou se naučili ocenit hodnotu poprvé, zkontrolovat, co se tam děje.
Jeho levé straně vypadal jeden dlouhý nepříjemně táhla jizva, a opravdu musel kulhat na jeho dvě řady nohy.
Kromě toho, že jednu malou nohu byl vážně zraněný v průběhu Ráno události - to byl skoro zázrak, že jen jeden byl zraněn - a odtáhl bez života za sebou.
U dveří si poprvé všiml, co se skutečně vylákal ho tam: bylo to vůně něco k jídlu.
Mísy stál, plněné slazené mléko, ve kterém plaval malé kousky bílého chléb.
Málem se smál s radostí, protože teď měl daleko větší hlad než ráno, a hned sklonil hlavu skoro až přes oči a dolů do mléka.
Ale brzy ho vytáhl zpět na zklamání, a to nejen proto, že byl pro něj obtížné jíst kvůli jeho jemné levé straně - mohl jíst pouze v případě, jeho celý udýchaný tělo pracoval v koordinovaným způsobem - ale také proto, že mléko, které by jinak byl jeho oblíbený nápoj a který jeho sestra určitě je zde umístěna Z tohoto důvodu nebylo odvolání k němu všechny.
Odvrátil se od mísy skoro s odporem a vylezla zpět do středu v místnosti.
V obývacím pokoji, protože Gregor viděl škvírou ve dveřích, byl plyn svítí, ale Pokud při jiných příležitostech v tuto denní dobu, jeho otec byl zvyklý číst Odpoledne noviny hlasitě k jeho
Matka a někdy také k jeho sestře, v tuto chvíli žádný zvuk byl slyšitelný.
A teď, možná to číst nahlas, o kterém jeho sestra vždy mluvil a napsal mu, že v poslední době vypadl z jejich obecné běžné.
Ale bylo to pořád všude kolem, a to i přes skutečnost, že byt byl jistě není prázdný.
"To je klidný život v rodině vede," řekl Gregor k sobě, a zíral upřeně se před ním do tmy a cítil velkou pýchu, že byl schopen zajistit takový život v krásném Byt, jako je to pro jeho rodiče a jeho sestra.
Ale jak by to jít, pokud se všichni klid, všichni prosperity, všechny spokojenost by měla přijít na hrozný konec?
Aby nedošlo ke ztrátě se v takové myšlenky, Gregor raději nastavit sám v pohybu, tak se pohybovaly nahoru a dolů v jeho pokoji.
Jakmile se během dlouhého večera na jedné straně dveří a byla otevřena další dveře jen malá prasklina a rychle uzavře.
Někdo zřejmě nutné přijít, ale měl pak si to rozmyslela.
Gregor ihned zaujal pozici u dveří obývacího pokoje, rozhodl se přivést ve váhavý návštěvník tak či onak, nebo alespoň zjistit, kdo by to mohlo být.
Ale teď se dveře neotevřely víc, a Gregor čekali marně.
Dříve, když se dveře byl vyloučen, se všichni chtěli přijít k němu, teď, když otevřel jedny dveře, a když se ostatní zřejmě byla otevřena v průběhu den, nikdo nepřišel o nic víc, a klíče byly uvízl v zámky na vnější straně.
Světlo v obývacím pokoji byla vypnuta jen pozdě v noci, a teď bylo snadné zjistí, že jeho rodiče a jeho sestra zůstali vzhůru celou tu dobu, po dobu jednoho
Teď bylo jisté, že nikdo by přijít do Gregor další až do rána.
Tak, on měl dlouho přemýšlet nerušeně o tom, jak by měla reorganizovat jeho život od nuly.
Ale vysoké, otevřený prostor, ve kterém on byl nucen ležet na podlaze, z ho úzkost, aniž by mu byl schopen přijít na důvod, protože žil v místnosti po dobu pěti let.
Při bezvědomí půl otáčky a ne bez mírným škoda, že se rozběhla za gauč, kde i přes skutečnost, že jeho záda byla trochu stísněná a on mohl už zvednout hlavu, cítil velmi pohodlné a litoval jen, že jeho tělo bylo příliš široké, aby se vešly zcela pod to.
Tam zůstal celou noc, kterou strávil částečně ve stavu polospánku, z toho hlad neustále probudil ho start, ale částečně ve stavu starosti a temných nadějí, které všechny vedly k závěru, že v současné době on by měl zachovat klid a trpělivost a
Největší pozornost pro svou rodinu tolerovat potíže, které ve svém současném pod podmínkou, že se nyní nucen způsobují.
Již brzy ráno - to bylo ještě skoro noc - Gregor měli možnost test výkonu rozhodnutí, který právě dělal, pro jeho sestru, téměř úplně oblečený, otevřel dveře z chodby do pokoje a díval se dychtivě dovnitř.
Nechtěla ho najít hned, ale když si ho pod gauč - Boha, muselo být někde, nebo jiné, protože by jen stěží Fly Away - dostala takový šok, že, aniž by byl schopen se ovládnout, že zabouchl dveře opět z vnější strany.
Nicméně, jako by jí bylo líto, pro její chování, se okamžitě otevřela dveře znovu jsem narazil na špičkách, jako by byla v přítomnosti závažného neplatné nebo úplně cizí.
Gregor tlačil hlavu dopředu těsně k okraji gauče a pozoroval ji.
Opravdu by si všimnout, že on opustil mléko stojí, není ve skutečnosti žádný z nedostatku hladu, a ona by přinést něco k jídlu vhodnější pro něj?
Pokud by to neudělala sama, on by dříve hlady, než jí zavolat upozorňuje na skutečnost, ačkoli on měl opravdu silné nutkání k pohybu za pohovky, vrhnout se na svou sestru nohou, a prosit ji o to či ono dobré k jídlu.
Ale jeho sestra si všimla hned s úžasem, že mísa byla stále plná, jen s trochou mléka rozlité kolem.
Zvedla ho okamžitě, i když ne holýma rukama, ale s hadrem, a vzal ji z pokoje.
Gregor byl velmi zvědavý, co přinese jako náhradní, a ten na obrázku se různé myšlenky o tom.
Ale nikdy by to byl tušil, co jeho sestra z dobroty svého srdce skutečnosti dělal.
Přinesla mu, aby vyzkoušel své chuti, celý výběr, vše rozložené na starém noviny.
Tam byly staré napůl shnilé zeleniny, kosti od večeře, které se bílou omáčkou, která měla téměř zpevnil, některé rozinkami a mandlemi, sýr, který
Gregor prohlásil nepoživatelné dva dny dříve, kousek suchého chleba a plátek solené chléb namazaný máslem.
Kromě toho všeho, odložila misku - pravděpodobně určen jednou pro vždy as Gregor's - do kterého se nalil trochu vody.
A z její jemnost cítění, protože věděla, že se Gregor nejíst před ní, ona odešla velmi rychle, a dokonce otočila klíčem v zámku, takže Gregor by se poznamenat, že on mohl dělat sám v komfortní, jak si přál.
Gregor je malý končetiny opilý nyní, že čas na jídlo přišel.
Jeho zranění se musí v každém případě, už uzdravil úplně.
Necítil handicap v tomto směru.
Byl udivený, že, a přemýšlel o tom, jak více než před měsícem měl snížit jeho prst lehce nožem a jak to bolelo dost zranění ještě o den dříve včera.
"Mám teď bude méně citlivá," pomyslel si, když už lačně sající na sýr, který silně přitahuje ho hned, víc než všechny ostatní potraviny.
Rychle a očima zálivku s uspokojením, snědl jednu po druhé sýr, zeleninu a omáčky.
Čerstvých potravin, naopak, neměl chuť dobré.
Nemohl snést zápach a dokonce provádět věci, které chtěl jíst málo vzdálenosti.
V době, kdy jeho sestra pomalu otočila klíčem na znamení, že by měl odstoupit, když byl dávno skončila a nyní leží líně na stejném místě.
Hluk okamžitě ho polekal, a to navzdory skutečnosti, že byl již téměř spí, a on pospíchal zpět pod gauč.
Ale stálo ho velké sebeovládání zůstat pod gauč, dokonce i pro krátký Doba jeho sestra byla v místnosti, protože jeho tělo vyplněny poněkud na účtu bohatého jídla a v úzkém prostoru, že sotva dýchal.
Ve středu menších útoků na zadušení, když se na ni podíval s poněkud vystouplé oči, jak jeho nic netušící sestra zametla s koštětem, ne jen zbytky, ale i potraviny
Gregor, který se nedotkl vůbec, jako by to byly také nyní k ničemu, a když dumpingové vše rychle do vědra s vodou, která zavřela s dřevěným víkem a pak provádí všechno ven z místnosti.
Sotva se otočila, než Gregor už vlekl z gauč, natáhl a nechal své tělo expandovat.
Tímto způsobem Gregor dostal jídlo každý den, jednou ráno, když jeho rodiče a služka ještě spali, a podruhé po společném obědě, na jeho rodiči byli, stejně jako dříve, pak usnul na chvíli, a služka byl poslán pryč od své sestry na některých pochůzce nebo jiné.
Určitě by nechtěl Gregor, aby zemřel hlady, ale snad by mohly není vydrželi zjistit, co snědl, než z doslechu.
Možná, že jeho sestra chtěla ušetřit, co bylo možná jen malý smutek, pro byli opravdu trpí docela dost.
Jaké výmluvy lidí používané na první ráno, aby si lékaři a zámečník z domu Gregor byl úplně nepodařilo zjistit.
Protože oni nemohli pochopit ho, nikdo, dokonce ani jeho sestra, se domníval, že měli být schopni porozumět druhým, a tak, když jeho sestra byla v jejím pokoji, on
Musel se spokojit s poslechem a nyní pak se k ní vzdechy a zaříkávání ke svatým.
Teprve později, když rostl poněkud zvyklý na všechno - samozřejmě, že nemůže být nikdy žádné řeči o její rostoucí úplně zvyklí - Gregor někdy chytil komentář, který byl , které mají být přátelské nebo by mohly být interpretovány jako takový.
"No, dnes to chutnalo dobře k němu," řekla, je-li Gregor se skutečně vyčistit to, co musel jíst, zatímco v opačné situaci, která se postupně se opakoval čím dál častěji, říkávala smutně: "Nyní je vše opět zastavil."
Ale zatímco Gregor mohl dostat žádné nové informace přímo, on slyšel dobré dohoda z vedlejší místnosti, a jakmile zaslechl hlasy, že se rozběhla hned na příslušné dveře a přitiskl celé tělo proti němu.
V prvních dnech, zejména, tam byl žádný rozhovor, který se nezabývá mu tak či onak, i když jen v tajnosti.
Dva dny po celou diskusi jídle na toto téma bylo slyšet, jak lidé by se nyní chovají, ale také hovořili o stejném tématu v době, mezi jídly, protože tam bylo vždy nejméně dva členové rodiny doma, protože nikdo opravdu chtěl zůstat v domě sám a lidé by za žádných okolností opustit byt zcela prázdný.
Navíc hned první den, služka - to nebylo úplně jasné, co a kolik toho ví o tom, co se stalo - na kolenou prosila jeho matku, aby ji nechal jít hned, a když řekla sbohem asi patnáct minut později, když poděkoval jim za propuštění se slzami v očích, jako by byla obdrží největší prospěch, který lidé ukázal ji tam, a aniž by někdo náročné, že od ní, ona přísahala, strach přísahu nelze prozradit nikomu, dokonce ani nejmenším.
Nyní je jeho sestra, aby se spojili s jeho matkou, aby vařit, i když to nevytvořili velké problémy, protože lidé jedli téměř nic.
Znovu a znovu Gregor poslouchal, jak jeden z nich marně pozval další jíst a neobdržel žádnou odpověď, než "Děkuji vám.
Už mám dost ", nebo něco takového.
A možná, že přestali mít něco k pití, taky.
Jeho sestra často ptají, zda je jeho otec chtěl, aby si pivo a rád nabídl aby přinesla sama, a když jeho otec mlčel, řekla, aby se odstranily veškeré výhrady by mohl mít, že by mohla poslat správce manželku, aby si to.
Ale pak se jeho otec nakonec řekl "ne" a nic víc by bylo mluví o tom.
Již během prvního dne jeho otec položil všechny finanční situaci a vyhlídky jeho matka a jeho sestra také.
Čas od času vstal od stolu a vytáhl z malé skříňce zachráněný ze své činnosti, která se zhroutila před pěti lety, některé dokumentu nebo jiného nebo nějaký notebook.
Ten zvuk byl slyšet, když otevřel složitý zámek a po odstranění co hledal, zamkl jej znovu.
Tato vysvětlení jeho otec, z části, první příjemnou věc, která Gregor měli možnost vyslechnout od jeho uvěznění.
Myslel si, že vůbec nic zbylo pro jeho otce z této činnosti, na alespoň jeho otec mu řekl, že nic v rozporu s tímto názorem, a Gregor v žádném případě, že se ho na to zeptal.
V té době Gregor se týkají pouze bylo použít všechno, co měl, aby bylo možné jeho rodina zapomenout co nejrychleji business neštěstí, které přinesla je všechny do stavu naprosté beznaděje.
A tak v tu chvíli, že bych začal pracovat se zvláštní intenzitou a od asistent se stal téměř přes noc, obchodní cestující, kteří měli samozřejmě zcela odlišné možnosti vydělávat peníze a jehož úspěchy v práci byly převedeny okamžitě do formy hotovosti provize, které by mohly být uvedeny na stole doma u své překvapen a potěšen rodinu.
Ty byly krásné časy, a nikdy se vrátil poté, alespoň ne se stejnou nádherou, a to i přes skutečnost, že Gregor později získal tolik peněz že byl v pozici, aby nesl Náklady na celou rodinu, náklady, které mu ve skutečnosti, to medvěd.
Měli se docela zvyklí na to, jak rodina a Gregor stejně.
Vzali peníze s díky a šťastně se vzdal, ale speciální teplo se již pominuly.
Jen sestra zůstala stále blízko Gregor, a byla to jeho tajný plán vyslat jí v příštím roce na konzervatoři, bez ohledu na to velké náklady, které tento nutně zapojeny a které by byly v jiných cestách.
Na rozdíl od Gregor milovala hudbu moc, a věděl, jak hrát na housle roztomile.
Tu a tam v průběhu krátkodobé pobyty Gregor je ve městě byl na konzervatoři uvedené v rozhovory s jeho sestrou, ale vždy jen jako krásný sen, jejíž
Realizace byla nepředstavitelná, a jejich rodiče se nikdy poslouchal tyto nevinné očekávání s potěšením.
Ale Gregor přemýšlel o ně s úzkostlivou pozornost a jsou určeny k vysvětlit věci slavnostně na Štědrý den.
V jeho současné situaci, jako je marné myšlenky prošly hlavou, zatímco on se snažil se až u dveří a poslouchal.
Někdy se v jeho celkové vyčerpanosti nemohl poslouchat nic víc a nechal hlavu
Bang netečně na dveře, ale hned se vzpamatoval, pro i malé zvuk, který on dělal v tomto pohyb byl slyšet v blízkosti a umlčel všechny.
"Tam jde znovu," řekl otec po chvíli, jasně otáčet směrem k dveří, a teprve pak by se přerušil rozhovor postupně opět znovu.
Gregor zjistil dost jasně - jeho otec tendenci opakovat se často jeho vysvětlení, částečně proto, že on osobně se zajímal o tyto záležitosti na dlouhou dobu, a částečně Také proto, že jeho matka není rozumět všemu hned poprvé -, že navzdory všem neštěstí, bohatství, i když velmi malý, byl k dispozici na staré časy, kdy úroky, které se nedotkla, se v uplynulých době postupně umožnilo zvýšit málo.
Navíc, kromě toho peníze, které Gregor přinesl domů za měsíc - nechal si jen několik zlatých pro sebe--nebyl zcela vyčerpán a měl rozrostla do malého množství kapitálu.
Gregor, za jeho dveřmi, dychtivě přikývl, radost nad tímto neočekávaným předvídavosti a skromnost.
Faktem je, že tento přebytek peněz, mohl by se vyplatily víc svého otce k jeho dluh zaměstnavatelem a dnem, kdy mohl zbavit této pozice by byla mnohem blíž, ale teď to bylo nepochybně
V současné době se však tyto peníze ani zdaleka dostatečná k tomu, aby rodina žije na úrokové platby.
Snad to bude stačit k udržení rodiny pro jeden nebo maximálně dva roky, to je všechny.
Tak, to jen přidal až do výše, která by se člověk neměl ve skutečnosti čerpat a které musí být vyčleněny pro případ nouze.
Ale peníze na živobytí musel zasloužit.
Teď, když jeho otec byl starý, byl zdravý muž, který nepracoval vůbec pět let, a tak mohl ne být počítán na velmi mnoho.
On měl v těchto pěti letech, první svátky svých problémů, ale plné neúspěšný život kladen na velké množství tuku, a tak se stal opravdu těžké.
A měl by své staré matce nyní možná pracovat pro peníze, žena, která trpí astma, u kterého putování do bytu i nyní se díky velkému úsilí a který strávil každý druhý den na pohovce u otevřeného okna pracující po dechu?
By měla jeho sestra vydělat peníze, dívku, která byla ještě sedmnáct-rok-staré dítě, jehož předchozí životní styl byl tak velmi příjemné, že se skládal z oblékání se pěkně, spát na konci, pomoc v domácnosti, které se účastní několik skromných požitků, a především, hraje na housle?
Když došlo na potřebu mluvit o tom, jak vydělat peníze, nejprve Gregor odešel od dvířka a vrhl se na chladné kožené sofa vedle dveří, neboť byl velmi horké z hanby a smutku.
Často se tam ležel celou noc.
Nespal a jen chvíli poškrábaný z kůže hodin v kuse.
Ten se ujal velmi obtížný úkol strčí židli k oknu.
Pak se připlížil na okenní parapet, a připravil se na židli, opřel se o Okno se podívat ven, samozřejmě s nějakou pamětí nebo jiný uspokojení, které , který používá, aby ho v dřívějších dobách.
Ve skutečnosti, ze dne na den on si všiml, co se čím dál tím méně jasné, a to i ty krátké vzdálenosti: nemocnice přes ulici, až příliš často pohled, který předtím nadával, nebylo vidět vůbec nic víc, a kdyby nebylo přesně vědom toho, že žije V klidné, ale zcela městských Charlotte Street, mohl věřit, že od jeho oken byl díval se na fádní pustinou, ve kterém nebi šedé a šedé země se spojili, a k nerozeznání.
Jeho pozornost sestra musí být dodrženy několikrát, že židle stojí na okna, a pak, po vyčištění prostor, pokaždé, když tlačil židli vpravo proti oknu a nyní se dokonce nechal otevřené vnitřní křídla.
Je-li Gregor jen byl schopný mluvit s jeho sestrou a poděkovat jí za všechno že se musí udělat pro něj, byl by toleroval její služby snadněji.
Jak to bylo, trpěl pod ním.
Sestra sice snažil zakrýt rozpaky všechno, stejně jako je to možné, a jak čas plynul, ona samozřejmě dostal více úspěšný v tom.
Ale s odstupem času také přišel Gregor všemu porozumět více přesně.
Dokonce i její vstup byl pro něj hrozné.
Jakmile vstoupila, když šel rovnou k oknu, aniž by si udělali čas k vypnutí dveří, a to i přes skutečnost, že byla jinak velmi ohleduplný v šetřící každý pohled na místnost Gregor, a vytrhl okno s dychtivé ruce, jako by ona byla skoro dusí, a zůstal na chvíli u okna zhluboka dýchal, i když to bylo ještě taková zima.
S tímto provozu a hluku se bojí Gregor dvakrát denně.
Po celou dobu se třásl pod pohovkou a přitom věděl velmi dobře, že se by jistě ušetřil ho rád, pokud to jen bylo možné zůstat s při zavřeném okně v místnosti, kde žil Gregor.
Při jedné příležitosti - asi měsíc už uplynulo od Gregora transformace, a tam byl teď žádný zvláštní důvod víc pro jeho sestru se polekala vzhled Gregora - ona přišel o něco dříve než obvykle a přišel na Gregor, zatímco on byl stále hledá z okna, nehybný a dobrou pozici pro někoho vystrašit.
To by neměl přijít jako překvapení pro Gregor kdyby ne přijít, protože jeho pozice byla brání její otevření okna okamžitě.
Ale nejenže dovnitř, ona se dokonce ustoupila a zavřela dveře.
Cizinec opravdu mohl z toho vyvodil, že Gregor byl číhá ní a chtěl ji kousnout.
Samozřejmě, Gregor okamžitě skryl pod pohovku, ale musel čekat až do oběda, než jeho sestra vrátila, a zdálo se, že mnohem méně klidný než obvykle.
Z toho si uvědomil, že jeho vystoupení bylo ještě stále nesnesitelné k ní a musí zůstat nesnesitelný v budoucnosti, a že opravdu měli vynaložit mnoho self- ovládání se utéct z záblesk jen malá část jeho těla, která vyčnívala zpod gauče.
Aby bylo možné ji ušetřil i tento pohled, jeden den se vlekl list na zádech a na gauč - tento úkol vzal čtyři hodiny - a to zařídil tak, že on byl nyní kompletně skrytý a jeho sestra, i když se sehnul, neviděl ho.
Pokud se tento list nebylo nutné, pokud jde o ni, pak se může odstranit , protože to bylo dost jasné, že Gregor by neplynou žádné potěšení z izolace se pryč, takže úplně.
Ale odešla listu, stejně jako to bylo, a věřil, že on i Gregor zachytil pohled vděčnost, když při jedné příležitosti, on se opatrně zvedl list trochu s hlavu zkontrolovat, jak jeho sestra zhodnotili nové uspořádání.
V prvních dvou týdnech jeho rodiče nemohli donutit, aby ho navštívil, a on Často slýcháme, jak se plným uznáním jeho sestry této práce, vzhledem k tomu, dříve oni často si naštvaný na svou sestru protože se zdálo, že je poněkud zbytečná mladá žena.
Nicméně, jak se jeho otec a jeho matka často čekal přede dveřmi Gregora zatímco jeho sestra uklidil dovnitř, a jakmile vyšla ven, musela vysvětlit detail, jak vypadala situace v pokoji, co
Gregor jedl, jak se choval této doby a zda snad mírné zlepšení bylo patrné.
V každém případě, jeho matka poměrně brzy chtěl navštívit Gregor, ale jeho otec a jeho sestra zdrženlivý ji nejprve s důvody, které Gregor poslouchal velmi pozorně a které se plně potvrdila.
Později však museli držet zpátky silně, a když pak volal "Dovolte mi, abych
Copak nechápete, že musím jít na ho? "
Gregor pak si myslel, že možná by bylo dobré, kdyby jeho matka přišla, a to každý den, samozřejmě, ale možná jednou týdně.
Pochopila všechno mnohem lepší, než jeho sestra, která, přes všechny své odvahu, byl ještě dítě, a konec konců, měl možná provádět takové nelehký úkol jen z dětinské lehkomyslnosti.
Gregor přání vidět jeho matka brzy si uvědomil.
Zatímco během dne Gregor, z ohledu na jeho rodiče, nechtěli ukázat se u okna, nemohl lézt po velké míře na několika čtverečních m od podlahy.
Ten zjistil, že je obtížné nést leží tiše v noci a brzy jí už mu sebemenší radost.
Tak pro změnu kurzu získal návyk leze sem a tam po stěnách a stropu.
On byl obzvláště zamilovaný do visí strop.
Zážitek byl docela odlišný od ležící na podlaze.
Bylo to snadnější dýchání, mírné vibrace prošel jeho tělem, a ve
Uprostřed téměř rádi zábavu, která Gregor našel až tam, může se stát , že k jeho vlastnímu překvapení pustil a dopadl na podlahu.
Nicméně, teď už samozřejmě ovládat své tělo zcela odlišně, a to nikoliv zranění se v tak velké pádu.
Jeho sestra okamžitě všiml nové zábavní, který Gregor našel na on sám - tak se plížil po sobě zanechal tu a tam stopy své lepkavé věci - a tak se dostal nápad dělat
Gregor se plíží kolem co možná nejjednodušší a tím i odstranění nábytku , která se dostala do cesty, a to zejména komoda a psacím stolem.
Ale ona byla v pozici, aby to sama.
Neodvážila se zeptat svého otce na pomoc, a služka by jistě Pomáhal jí, i když pro tuto dívku, asi šestnáct let, se odvážně zůstali po propuštění Předchozí kuchař, ona prosila za čest, že mohou zůstat trvale omezen do kuchyně a že bude muset otevřít dveře pouze v odpovědi na
Tak, jeho sestra neměla jinou možnost než zapojit své matky, zatímco jeho otec byl chybí.
Jeho matka se přiblížil Gregor pokoji s výkřiky nadšení radost, ale ona zmlkla u dveří.
Samozřejmě, že jeho sestra se ujistí, zda je všechno v místnosti bylo v pořádku.
Teprve pak se nechala jeho matka chodí dovnitř ve velkém spěchu Gregor čerpal list se ještě více, a to více vrásek.
Celá věc opravdu vypadala jako pokrývka hodil nedbale po gauči.
Při této příležitosti, Gregor zadržel z špionáž zpod listů.
Tak, on se vyhýbal pohledu na jeho matku této době a byl jen rád, že přišla.
"No, když to není vidět," řekla jeho sestra a zřejmě vedla jeho matka, které rukou.
Nyní Gregor poslouchal, jak tyto dvě slabé ženy posunul ještě těžký staré hrudi
Zásuvky z jeho postavení, a jako jeho sestra stále se na Sama sebe
Větší část práce, aniž by poslouchal na varování své matky, která se bála, že by se napětí.
Práce trvala dlouho.
Po asi čtvrt hodině už pryč, jeho matka řekla, že by bude lepší, když opustili prádelníku, kde to bylo, protože, na prvním místě, Bylo to moc těžké: se nebudou skončil dříve, než jeho otce příjezdu a opuštění prádelník uprostřed v místnosti by zablokovat všechny cesty Gregor, ale, na druhém místě, ale nemůže být jistý, že Gregor rádi s odstraněním nábytku.
Pro ni naopak zdálo, že je to pravda, při pohledu na prázdné stěny probodl svého práva k srdci, a proč by Gregor se cítit stejně, protože on byl zvyklý k vybavení pokojů po dlouhou dobu a v prázdné místnosti by se cítil sám opustil?
"A to není tento případ," jeho matka závěru velmi tiše, téměř šeptem jako by si přála, aby se zabránilo Gregor, jehož přesnou polohu opravdu nevěděla, od jednání i její hlas - pro Byla přesvědčena, že on nerozuměl její slova - "A není pravda, že odstraněním nábytku jsme o tom, že jsme vzdali veškeré naděje na zlepšení, a odcházejí, aby jeho vlastních zdrojů bez jakéhokoli protiplnění?
Myslím si, že by bylo nejlepší, kdybychom se snažili udržet ceny přesně ve stavu, že bylo dříve, takže když Gregor se vrací k nám, najde vše beze změn a může zapomenout na plynoucího času o to snadněji. "
Když slyšel slova jeho matky Gregor si uvědomil, že nedostatek všech okamžité kontakt s lidmi, spolu s monotónním životem obklopen rodinou přes
Během těchto dvou měsíců, musí být zmatený jeho pochopení, protože jinak by to vysvětlit sám sobě jak on, se vší vážností, mohl být tak nadšený, že jeho pokoj prázdný.
Byl opravdu touží nechat teplé místnosti, komfortně zařízené s kousky měl zdědil, se proměnil v jeskyni, v níž by, samozřejmě, pak budou moci procházet asi ve všech směrech, aniž by poruchy, ale zároveň s rychlým a kompletní zapomněl své lidské minulosti také?
On byl pak v této chvíli již na pokraji zapomnění a bylo jen hlas jeho matky, kterou nikdy neslyšel dlouho, že si ho vzbudil?
Nic nebylo třeba odstranit - vše musí zůstat.
V jeho stavu nemohl fungovat bez příznivé vlivy své nábytek.
A pokud nábytku zabránila mu v plnění jeho nesmyslné plazí kolem všude, pak tam byl v tom, že není na škodu, ale spíše velká výhoda.
Ale jeho sestra bohužel mysleli jinak.
Měla zvykli, to určitě ne bezdůvodně, pokud se diskuse o záležitostech týkajících se Gregor se jednalo, se chovat jako speciální expert vzhledem k jejich rodičům, a tak teď maminčinou radou bylo pro jeho sestru dostatečný důvod trvat na odstranění, nejen prádelník a psací stůl, což byly jediné body si uvažoval o na první, ale také všech nábytek, s výjimkou nezbytnou pohovku.
Samozřejmě, že to nebylo jen dětský vzdor a její nedávné velmi nečekané a těžce získal sebevědomí, které vedly ji, aby tento požadavek.
Ona také poznamenal, že ve skutečnosti Gregor potřeba velký prostor, aby se plížil kolem; nábytek, na druhou stranu, pokud by se dalo vidět, nebyl z nejmenších použití.
Ale možná nadšené cítění mladých žen v jejím věku také hrálo roli.
Tento pocit žádá o propuštění při každé příležitosti, a to Grete se cítil pokušení chtít, aby Gregor situaci ještě děsivější, takže pak se by byl schopen udělat ještě víc pro něj než nyní.
Pro jistě nikdo, kromě Grete nikdy věřit sami do místnosti, v níž
Gregor rozhodl, prázdné zdi úplně sám.
A tak ona se nechala odradit od jejího rozhodnutí její matka, která v roce Tato místnost se zdálo jisté, na sebe ve své čiré vzrušení a brzy mlčel, pomáhá jeho sestra s veškerou svou energii k získání prádelník z místnosti.
Nyní by Gregor stále bez prádelníku v případě potřeby, ale psací stůl opravdu měl zůstat.
A sotva se ženy opustil místnost s komodou, sténání protože tlačil ji, když Gregor vystrčil hlavu zpod pohovky, aby se podíval, jak se mohl zasáhnout opatrně a s co největší pozornost, jak je to možné.
Ale bohužel to byla jeho matka, která se vrátila do místnosti jako první, zatímco Grete si ruce omotané kolem prádelníku ve vedlejší místnosti a byl to houpací sem a tam sama, bez pohybu to z jeho pozice.
Jeho matka nebyla zvyklá pohledu na Gregor, mohl si z ní špatně, a tak, strach, Gregor pospíchal zpět právo na druhý konec pohovky, ale nemohl již zabránit list v pohybu směrem dopředu.
To bylo dost chytit jeho matky pozornost.
Ona se zastavila, stál ještě chvíli, a pak se vrátil do Grete.
Přestože Gregor stále opakuje si znovu a znovu, že opravdu nic neobvyklého se to děje, že jen několik kusů nábytku byly přeskupeny, brzy Musel přiznat, že pohyb žen sem a tam, jejich tiché rozhovory a poškrábání Nábytek na podlaze ovlivnil jej jako velký rozruch oteklé ze všech stran, a tak pevně, že se táhne v jeho hlavě, a nohy a lisování jeho tělo na zem, musel si říct, že jednoznačně on by nebyl schopný vydržet To vše mnohem déle.
Byli úklid svého pokoje ven, přičemž se od něj všechno, co uctívaným, které už vytáhl z prádelníku, v němž viděl pražce a další nástroje byly vedeny, a oni byli teď uvolněním psací stůl, který byl stanoven pevně k podlaze, stolu na kterém on, jako obchodní student, student, ba dokonce i na základní škole student, psal své úkoly.
V tu chvíli opravdu neměl více času na kontrolu dobrými úmysly dvě ženy, jejichž existence se měl v každém případě téměř zapomenut, protože v jejich vyčerpání se pracovalo opravdu tiše, a těžký kámen jejich nohou byl jediný zvuk slyšet.
A tak utíkal ven - ženy se jen opřela se až na psací stůl ve vedlejší místnosti, aby odpočinout - změnu směru jeho
Cesta čtyřikrát.
Opravdu nevím, co by měl zachránit jako první.
Pak si všiml, nápadně visí na zdi, u níž je jinak již prázdná, Obrázek žena oblečená jen v srsti.
Rychle se rozběhla až po ní a přitiskl na sklo, které se konalo v místo a který dělal jeho horký břicha dobrý pocit.
Alespoň to obraz, který Gregor v současné době kompletně skrytý, jistě nikdo by se vzít.
Otočil hlavu ke dveřím obývacího pokoje pozorovat ženy, které vrátil dovnitř Oni nesmí se moc odpočinek a vraceli hned.
Grete si položila ruku kolem její matky a držel ji pevně.
"Tak co vezmeme teď?" Řekl Grete a rozhlédla se kolem sebe.
Pak se její pohled setkal s Gregor je od zdi.
Pořád jí klidu jen proto, že její matka byla tam.
Sklonila tvář k její matce, aby jí zabránil se rozhlédl, a řekl, i když v chvějícím se hlasem a příliš rychle, "No, nebylo by to být lepší vrátit se do obývacího pokoje, jen ještě chvíli? "
Grete Jeho cílem bylo jasné, Gregor: chce, aby jeho matka na bezpečné místo a pak honí ho ze zdi.
No, nechat ji prostě vyzkoušet! On si dřepl na jeho obraz, a ne rukou to.
On by dříve na jaře do tváře Grete je.
Grete, ale slova se okamžitě dělal matce velmi neklidný.
Šla ke straně, zahlédl obrovského flek na hnědé květované tapety, a než se stala skutečně vědom toho, že to, co se dívá na byla
Gregor, křičela v pronikavé surovin hlas "Ach bože, ó bože" a spadl s otevřenou náručí, jako by byla se vzdává všeho, se na gauč a tam ležel bez hnutí.
"Gregor, vy. . .
"Vykřikl jeho sestra se zvednutou pěstí a naléhavou oslnění.
Od jeho transformací byla první slova, která měla směřovat přímo na ho.
Běžela do vedlejšího pokoje, aby některé lihoviny nebo jiných, s nimiž by mohla oživit její matka od ní mdloby kouzlo.
Gregor chtěl pomoci také - tam byl dostatek času pro uložení obrázku - ale on byl přilepená rychle na sklo a musel trhat si volné silně.
Pak se také rozběhla do vedlejší místnosti, jako by si mohl dát své sestře nějakou radu, jako v dřívějších dobách, ale pak se musel stát se založenýma rukama za zády, zatímco ona prohrabal asi mezi různými malých lahvičkách.
Přesto, ona byla vyděšená, když se otočila.
Láhev spadl na zem a rozbila.
Splinter skla Gregor zraněný v obličeji, některá korozivní lék nebo jiný kapala na něj.
Teď, bez přetrvávající déle, Grete bral jako mnoho malých lahví, jak jen mohla drží a běžel s nimi do její matka.
Ona zabouchl dveře s nohou.
Gregor se nyní vypnout od své matky, která byla možná blízko smrti, díky němu.
Nemohl otevřít dveře, a on nechtěl zahnat svou sestru, která se na stále se svou matkou.
V tomto bodě se nic dělat, jen čekat, a zavaleni výčitky a strach, začal se plížit a procházet přes všechno: stěn, nábytku a stropu.
Nakonec, v jeho zoufalství, jak celou místnost začala točit kolem něj, on spadl na Uprostřed velkého stolu.
Krátký čas, který uplynul.
Gregor ležel bezvládně.
Všude kolem bylo ticho.
Možná to bylo dobré znamení.
Pak tu byl prsten u dveří.
Služka byla přirozeně drž hubu v její kuchyni, a proto musel jít Grete k otevření dveří.
Otec přišel.
"Co se stalo?" Byla jeho první slova.
Grete vzhled mu řekl všechno.
Grete odpověděl s temným hlasem, zřejmě byla stisknutím obličej do jejího otce hrudi:
"Matka omdlela, ale je stále líp.
Gregor se zlomil volný. " Ano, mám očekávat, "řekl jeho
Otec:
"Vždycky jsem říkal, že, ale ty ženy nechtějí poslouchat."
To bylo jasné, Gregor, že jeho otec špatně špatně Grete krátké zprávy a za předpokladu, že se Gregor se dopustili nějaké násilné trestné činnosti nebo jiného.
Tak, Gregor se musel najít svého otce, aby ho uklidnit, protože neměl ani čas ani schopnost vysvětlit, co k němu.
A tak se dál hnal ke dveřím svého pokoje a tlačil se proti tomu, aby jeho otec mohl vidět hned, když vstoupili z chodby, které Gregor plně v úmyslu vrátit se okamžitě do svého pokoje, že není nutné řídit ho zpět, ale ten jen k otevření dveře, a on zmizí okamžitě.
Ale jeho otec nebyl v náladě pozorovat takové jemnosti.
"Ach," zařval, jakmile vstoupil, s tónem, jako by byl najednou vztek a potěšen.
Gregor vytáhl hlavu ze dveří a vyrůstal ve směru jeho otec.
Neměl vlastně na snímku svého otce, jak se Nyní tam stál.
Samozřejmě, co se svým novým stylem dotvarování všude kolem, měl v minulosti při zanedbané věnovat pozornost tomu, co se děje ve zbytku bytu, jak on dělal předtím, a opravdu by pochopili, že on by se setkají s různými podmínkami.
Přesto však bylo, že stále ještě jeho otec?
Byl to stejný muž, který ležel vyčerpaný a pohřben v posteli, v předchozích dnech
Gregor, kdy se vyráží na služební cestě, který dostal jej na večer o jeho návratu na spaní šaty a paží židle, zcela neschopná postavit se, kdo jen zvedl ruku na znamení štěstí, a kteří ve své vzácné procházky spolu několik nedělí za rok a na důležité svátky se mu pomalu dopředu mezi Gregor a jeho matka - která se pomalu - vždy o trochu více pomaleji než jejich, zachumlaný ve svém starém kabátu, všechna nastavení času se jeho chůze Stick opatrně, a který, když se Chtěl něco říct, téměř vždy se zastavil a sbíral jeho doprovod kolem něj?
Ale teď se opravdu stál rovně, na sobě těsný modrou uniformu se zlatými knoflíky, jako ty úředníky nosit v bankovní společnosti.
Nad vysokou tuhý límec saka jeho firmy podbradku vyčnívala nápadně, Pod jeho huňaté obočí, pohled jeho černých očí byl čerstvě pronikající upozornění, jinak jeho rozcuchané bílé vlasy sčesané dolů do pečlivě přesné zářící části.
Hodil čepici, na níž zlatý monogram, zřejmě symbol banky, byla připojeno, v oblouku po celé místnosti na pohovku a přestěhoval se, házet zpět okraji dlouhá srst jeho uniformy, s si ruce do kapes a zachmuřená tvář, a to až do Gregor.
Opravdu nevím, co měl na mysli, ale zvedl nohu neobyčejně vysoké Každopádně i Gregor divil gigantických rozměrů jediného svého startu.
Nicméně, on neměl zdržovat v tomto bodě.
Neboť věděl, že od prvního dne svého nového života, který, pokud jde o něj, jeho otec považován za největšího platnost pouze adekvátní reakci.
A tak se rozběhla pryč od svého otce, se zastavil, když jeho otec zůstal stát, a pelášila zase dopředu, když jeho otec jen pohnul.
Tímto způsobem oni dělali jejich cestu po místnosti opakovaně, aniž by cokoliv rozhodující probíhá.
Ve skutečnosti, protože pomalu, ale nevypadal jako Chase.
Gregor zůstal na zemi v současné době, zvlášť když se bál, že jeho otec mohl vzít let až na zeď nebo strop jako projev skutečného zloby.
V každém případě, Gregor se sám sebe, že nedokázal udržet tuto provozu po dlouhou dobu, protože když jeho otec vzal jeden krok, musel jít přes obrovské množství pohybů.
Už se začal trpět nedostatkem dechu, stejně jako ve svých dřívějších dnech, kdy jeho plíce byly velmi nespolehlivé.
Jak on se potácel kolem tak, aby shromáždila všechny jeho energie pro běží, stěží udržet oči otevřené a pocit, tak apatická, že nemá ponětí vůbec jakýkoli únik jiné než běh a téměř již zapomněl, že stěny byly k dispozici k němu, i když se bránit pečlivě vyřezávaným nábytkem plné ostré hroty a bodce, V tu chvíli to či ono hozen mimochodem letěla dolů v blízkosti a hrnul se do před ním.
Bylo to Apple.
Hned druhý letěl za ní.
Gregor zastavil hrůzou.
Další útěk byl zbytečný, neboť jeho otec se rozhodl ho bombardovat.
Z ovocná mísa na servírovacím stolku svého otce naplnil kapsy.
A teď, aniž by pro tuto chvíli s přesným cílem, házel po Apple Apple.
Tyto malé červená jablka válcované na podlaze, jako by elektrifikovaná a srazil se navzájem.
Slabě hozený Apple pase Gregor je zpět ale klouzal pryč neškodně.
Nicméně, další hozený hned po že jednou jel do Gregor zádech opravdu těžké.
Gregor chce vytáhnout sám sebe pryč, jako by nečekané a neuvěřitelné bolesti půjde pryč, pokud se změnil pozici.
Ale pocit, jako by on byl přibit na místo a ležela úplně zmatený na všechny jeho smysly.
Pouze s jeho posledním pohledem si všiml, jak se dveře jeho pokoje otevřel a jak přímo před jeho sestra - kdo řval - jeho matka došel ve své spodní prádlo, protože jeho sestra svlékli ní, aby jí určitá volnost dýchat její kouzlo mdloby, a jak jeho
Matka pak přiběhl k jeho otci, o tom, jak jí vázána sukně sklouzla k podlaha jeden po druhém, a jak zakopávala sukně, vrhla se na otce a odhodila paže kolem něj, v naprosté jednotě s ním - ale v tuto chvíli Gregor pravomoci zrak dal - jako rukama dosáhl na Zpět jeho otce hlavu a prosila ho, aby ušetřil Gregor život.
Kapitola III.
Gregor vážné zranění, od kterého on trpěl víc než měsíc - od té doby nikdo odvážil odstranit Apple, to zůstalo v jeho těle jako viditelná upomínka - zdálo sám o sobě, že otec připomněl, že i přes své současné nešťastný a nenávistné vzhled, Gregor byl členem rodina, něco, co nelze považovat za nepřítele, a že to bylo naopak,
Požadavek rodinných povinností k potlačení něčí odpor a vydržet - nic jiného, ​​jen vydržet.
A pokud přes jeho zranění Gregor teď se zřejmě ztratil navždy jeho schopnosti pohybovat a v současné době zapotřebí mnoho, mnoho minut, plazit se po jeho pokoje, stejně jako ve věku neplatná - pokud se vkrádá vysoko byl zaujatý, to bylo nepředstavitelné - ale pro tento zhoršení jeho stavu, podle jeho názoru, on se zcela uspokojivé kompenzace, protože každý den k večeru se dveře do obývacího pokoje, který byl ve zvyku držet bystré oko na ještě jednu nebo dvě hodiny předem, byl otevřen, tak že on, leží v temnotě svých pokojů, neviditelné z obývacího pokoje, viděla celá rodina u stolu osvětlené a poslouchat jejich rozhovor, aby jisté míry s jejich společným souhlasem, což je situace zcela jiná z toho, co se stalo předtím.
Samozřejmě, že to bylo už ne animované sociální interakce dřívější doby, který
Gregor v malých hotelových pokojích si vždycky myslel s jistou touhou, když unavený, on musel vrhnout se do vlhké povlečení.
Pro nejvíce se rozdělit, co se dělo dnes byl velmi tichý.
Po večeři, otec rychle usnula v jeho křesle.
Matka a sestra mluvila opatrně, aby se navzájem v klidu.
Bent zdaleka u konce, matka šila jemné prádlo pro fashion shop.
Sestra, který vzal na práci jako prodavačka, studoval ve večerních hodinách stenografické a francouzské, tak snad později k získání lepší pozice.
Někdy se otec probudil, a jako by byl docela ignorant, že on byl spící, řekl matce:
"Jak dlouho jste byli šití dnes?" a šel zpátky do spánku, zatímco matka a sestra se usmál unaveně sebou.
S jakousi tvrdohlavost otec odmítl sundat svému služebníku uniformě dokonce i doma, a zatímco jeho spánku šaty visely nepoužité na věšák, otec usnul úplně oblečený v jeho místě, jak Pokud byl vždy připraven na svou odpovědnost, a dokonce i tady čekal na hlas svého nadřízeného.
Jako výsledek, i přes veškerou péči matky a sestry, uniformu, která i na počátku nebyla nová, rostla špinavé a Gregor se podíval, často pro celou
Večer, v tomto oblečení se skvrnami všechny nad ní a se zlatými knoflíky vždy leštěné, ve kterém starý pán, ačkoli velmi nepříjemné, nicméně klidně spala.
Jakmile hodiny odbily deset, matka se snažila jemně podpořit otce probudit a pak se přesvědčit jej, aby šel do postele, z důvodu, že se nemohl dostat správné spí tady a že otec, který musel Zpráva pro službu v šest hodin, skutečně potřebuje dobrý spánek.
Ale v jeho tvrdohlavost, který sevřel ho od té doby se stal služebníkem, že trval vždy zůstat ještě déle u stolu, i když pravidelně padl spí a pak mohl jen zvítězil na s největšími obtížemi obchodu židli u postele.
Bez ohledu na to, jak moc matky a sestry by v tu chvíli práci na něm s malým napomenutí, za čtvrt hodiny on by zůstal zavrtěl hlavou pomalu, jeho zavřenýma očima, aniž by vstal.
Matka by táhnul ho za rukáv a mluví lichotivá slova do ucha; sestra by opustit svou práci, aby pomáhala matce, ale to by neměl požadovaný vliv na otce.
On by se usadit ještě hlouběji v jeho křesle.
Pouze tehdy, když dvě ženy chytil ho pod pažemi by se hodit oči otevřené, hledat tam a zpět na matku a sestru, a obvykle říkají "To je život.
To je ticho a klid mého stáří. "
A opřel se oběma ženám, by se zvedat sám sebe složitě, jako by pro něj Byl to největší problém, nechá se vedly ke dveřím, které ženy, vlna tam je pryč, a pokračovat v jeho vlastním odtud, zatímco matka se rychle hodil na šicí náčiní a sestra její pero, aby se spustit po otci, a pomoci mu ještě víc.
V tomto přepracovaní a vyčerpaní rodině, která měla čas se starat už o Gregor více, než bylo nezbytně nutné?
Domácnosti neustále dostává menší.
Služka nyní pustit.
Obrovský kostnatá uklízečka s bílými vlasy létání po celé hlavě přišel ráno a večer na to nejtěžší pracovat.
The Matka se postará o vše ostatní kromě své značné šití práci.
Dokonce se stalo, že různé části rodinných šperků, které dříve matka a sestra byla radostí bez sebe nosit na společenských a slavnostních příležitostech, se prodaných Gregor zjistil ve večerních hodinách z obecné diskusi o cenách měli přitažené za vlasy.
Ale největší stížnost byla vždycky, že nemohou opustit tento byt, který byl příliš velký na jejich současné prostředky, protože to bylo nemožné si představit, jak Gregor může být přesunuta.
Ale Gregor plně uznat, že to nebyl jen úvahy pro něj bylo brání pohybu, mohl být snadné přenášení ve vhodné krabici s několika větracími otvory.
Hlavní věc, která má rodinu zpět na změnách v obytných prostorách je daleko více jejich úplné beznaděje a myšlenku, že byl zasažen neštěstí jako nikdo jiný v celé své kruhu příbuzných a známých.
Co se ve světě požadavky chudých lidí, které nyní provádí na extrémní míře.
Otec koupil Snídaně na drobné úředníkům v bance, matka obětovala pro prádlo cizích lidí, sestra za svým stolem se na zavolání zákazníků, ale rodiny energie nerozšířil dál.
A rány v zádech začala bolest Gregor znovu, když se matka a sestra, poté, co doprovázel otce do postele, se vrátil, nechal své práci leží, pohyboval blízko u sebe, a sedl si na tvář tvář, a když jeho matka by teď řekl, ukazuje na pokoji Gregora: "Zavřete dveře,
Grete, "a když Gregor byl znovu ve tmě, zatímco v blízkosti ženy smísil jejich slzy, nebo zcela suché oči a podíval se na stůl.
Gregor trávil dny a noci téměř bez spánku.
Někdy si myslel, že příště se otevřely dveře, že by se postaral o rodinný opatření, stejně jako on předtím.
V jeho představách se objevila znovu, po dlouhé době, jeho zaměstnavatele a nadřízeného a učni se příliš bezpáteřní správce, dva nebo tři kamarády z jiných podniky, pokojská z hotelu v provincií, milující prchavé paměti, ženy pokladní z klobouku obchodu, koho on měl vážně, ale příliš pomalu ucházel - ti všichni se objevil ve směsi s cizinci nebo lidé on už zapomněl, ale místo pomoc jemu a jeho rodině, všichni byli nepřístupná, a on byl rád, že jim zmizí.
Ale pak byl v náladě se obávat jeho rodiny.
Byl plný čiré zlosti přes bídné péče byl stále, i když Nedokázal si představit nic, co by mohl mít chuť.
Stále, on udělal plány o tom, jak by se od spíže, co vůbec v úvahu zasloužil, i když nemá hlad.
Bez přemýšlení o nic víc o tom, jak oni by mohli být schopni dát Gregor speciálních rozkoš, sestra dnes kopl některých potravin nebo jiných velmi rychle do svého pokoje v ráno av poledne, než utekla, aby ní shop, a ve večerních hodinách, celkem lhostejné, zda se potraviny asi jen ochutnal, nebo, co se stalo nejčastěji, zůstal zcela nerušený, se bleskurychle to s jednou zatáčkou své koště.
Úkolem úklid svého pokoje, který teď provádí vždy ve večerních hodinách, nemohlo být provedeno žádné rychleji.
Šmouhy špíny běžel podél zdi, tu a tam ležel spleti prachu a smetí.
Zpočátku, když jeho sestra přišla, Gregor se postavil obzvlášť špinavé rohu, aby se této pozici, aby se něco protest.
Ale mohl také zůstal tam po několik týdnů bez své sestry mění její způsoby.
Ve skutečnosti, ona cítila, špínu stejně jako on, ale ona se rozhodla jen nechat pobytu.
V tomto oboru, s vztahovačnosti, který byl zcela nový s ní a které se Obecně převzal celou rodinu, pořád dívat na to, aby čištění
Gregor pokoji zůstala vyhrazena pro ni.
Jakmile se jeho matka podstatném úklid pokoje Gregor, který měla pouze poté, co úspěšně pomocí několika věder vody.
Ale rozsáhlé vlhkosti z Gregor nemocný a ležel na zádech, zahořklý a imobilní na gauči.
Nicméně, matky trest nebyl zdržel dlouho.
Pro večer sestra sotva pozorovat změny v místnosti Gregor je před vběhla do obývacího pokoje mocně uražen a přes matku za ruku zvedl vysoko v prosbu, vypukla v záchvatu pláče.
Její rodiče - otec, samozřejmě, probudil se start v jeho křesle - v první se na ni překvapeně a bezmocný, dokud se začali dostávat rozrušený.
Pokud jde o jeho práva, otec vytýká naložili na matku, která nebyla převzít úklid pokoje Gregor je od sestry a obrátil se k levici, křičel na sestru, že by žádná není dovoleno čistit Gregor pokoji někdy znovu, zatímco matka se snažila vytáhnout
Otec, vedle sebe v jeho vzrušení, do ložnice.
Sestra, otřesený její pláč fit, bušil do stolu s ní drobné pěsti, zasyčel a Gregor se na to, zlobí, že nikdo myslel zavřel dveře a šetřící mu pohled na tuto rozruch.
Ale i když sestra, vyčerpání ze své každodenní práci, stal se unavený péče pro Gregor jako předtím, dokonce pak matka nemusela přijít vůbec na ni jménem.
A Gregor neměl být opomíjen.
Pro teď uklízečka tam byl.
Tato stará vdova, která ve svém dlouhém životě, musí se podařilo přežít nejhorší se Nápověda její kostnaté rámu, měl žádnou skutečnou hrůzu Gregor.
Aniž by v nejmenším zvědavý, kdysi náhodou otevřel dveře Gregor.
Při pohledu na Gregor, který naprosto překvapen, začal běhat sem a tam, Ačkoli ne jeden byl pronásledoval ho, ona zůstala stát s rukama složenýma přes břicho na něj dívá.
Od té doby se bez problémů otevřít dveře nenápadně trochu každé ráno a Večer se podívat se na Gregor.
Zpočátku, ona také vyzvala ho, aby ji slova, která si pravděpodobně myslel, že přátelské, jako "Pojď sem na chvíli, starý chrobák!" nebo "Hele, podívej se na starý hnůj brouk! "
Řešeny tak, Gregor odpověděl nic, ale zůstal bez hnutí ve své místa, jako kdyby se dveře nebyly otevřeny vůbec.
Kdyby jen místo dovolit této uklízečka rušit ho zbytečně pokaždé, když pocit, že to, že jí dal rozkaz k vyčištění svého pokoje každý den!
Jeden den v časných ranních hodinách - tvrdé liják, snad už znamení Přicházející jaro, udeřil okenní tabule - když uklízečka začala až po opět se svou obvyklou konverzaci, Gregor byla tak hořká, že se obrátil k ní, jako by k útoku, i když pomalu a slabě.
Ale místo toho, aby se ho bojí, uklízečka jen zvedl židli stojící blízko dveří, a ona tam stála s ústy dokořán, její Záměr byl jasný: ona zavřela ústa pouze v případě, židle v její ruce byl svržen na zádech Gregora.
"Tento rámec toho, ano?" Zeptala se, jak se sám po Gregor znovu, a se umístila na židli klidně zpět do rohu.
Gregor jedl skoro nic.
Teprve když se náhodou pohybovat kolem potravin, které byly připraveny on, jako hra, si trochu do pusy, držet ho tam celé hodiny, a obecně ven s tím znovu.
Nejprve si myslel, že to mohl být jeho smutek nad stavem svého pokoje, který držel ho jíst, ale velmi brzy smířil se změny v jeho pokoji.
Lidé si zvykli na uskladněné ve svém pokoji, věci, které nemohl dát nikde jinde, a na tomto místě bylo mnoho takových věcí, které se si pronajal jeden pokoj z bytu na tři nájemníkům.
Tyto slavnostní pánové - všichni tři měli plnovousy, jak jednou Gregor zjistil pomocí trhliny ve dveřích - byly pečlivě záměr na pořádek, a to nejen ve svém vlastním pokoji , ale protože teď pronajatý pokoj zde v celé domácnosti, a to zejména v kuchyni.
Oni prostě tolerovat žádné zbytečné a nekvalitní věci.
Navíc, z větší části, které s sebou přinesli své kousky nábytek.
Tak, mnoho položek staly bezpředmětnými, a tyto skutečnosti nebyly, co by se dalo Prodám nebo věcí, které lidé chtěli vyhodit.
Všechny tyto předměty skončily v pokoji Gregor, dokonce krabice popela a nádobu na odpadky z kuchyně.
Uklízečka, a to vždy ve spěchu, prostě hodil něco, co se na okamžik zbytečné do pokoje Gregora.
Naštěstí Gregor obecně viděl jen daném objektu, a ruka, která ji držel.
Uklízečka se snad měla v úmyslu, kdy je čas a příležitost, možnost, aby se věci znovu a házet všechno najednou, ale ve skutečnosti to, co zůstal ležet tam, kde měli skončila v prvním hodu, pokud Gregor svíjel jeho cestu přes akumulaci haraburdí a přesunul ho.
Zpočátku byl nucen udělat, protože jinak by nebylo místo pro něj plížit se kolem, ale pak udělal to s rostoucí radostí, ale po takovém pohyby, unavený k smrti a pocit ubohý, že se nepohnula hodin.
Vzhledem k tomu, nájemníkům někdy i se svou večeři doma, ve společném obývací pokoj, dveře do obývacího pokoje zůstaly zavřené na mnoho večerů.
Ale Gregor neměl problém vůbec jít, aniž by otevřených dveří.
Již na mnoha večerů, kdy to bylo otevřené neměl využil, ale, bez povšimnutí rodiny, byl natažený v nejtemnějším koutě místnosti.
Jakmile se však uklízečka nechal dveře do obývacího pokoje pootevřené, a to zůstalo otevřené, i když nájemníkům přišel večer a světla jsou na sebe.
Posadili se do čela tabulky, kde v dřívějších dobách matky, otec a Gregor najedli, rozložil své ubrousky, a zvedl jejich nože a vidličky.
The matka okamžitě se objevil ve dveřích s pokrm z masa a hned za ní sestra s miskou vyčesané s brambory.
Jídlo vydávaly velké množství páry.
Pánové se sklonil nad podnájemníků desky před ně, jako by chtěli zkontrolovat před jídlem, a ve skutečnosti ten, který seděl uprostřed - pro ostatní dva se
Zdálo se, že slouží jako orgán - cut off kus masa na talíři ještě zřejmě aby zjistil, zda je dostatečně řízení a zda je či není něco, co by měl být odeslán zpátky do kuchyně.
Byl spokojen a matka i sestra, kteří se díval na napětí, začal dýchat a úsměv.
Rodina se jedl v kuchyni.
I přes to, že předtím, než otec šel do kuchyně, když vstoupil do místnosti a s jedním lukem, s kloboukem v ruce, z turné v tabulce.
The nájemníkům vstal kolektivně a zamumlal něco ve své vousy.
Pak, když byli sami, jedli téměř v naprostém tichu.
Zdálo se, že se Gregor divné, že ze všech různých druhů zvuků jíst, co bylo vždy slyšet byl jejich žvýkání zuby, jako by měl v tomto Gregor být prokázáno, že lidé potřebují své zuby jíst a že se nedá nic dělat ani s nejhezčí bezzubé čelisti.
"Opravdu mají chuť k jídlu," řekl Gregor, aby si smutně, "ale ne za věci.
Jak se tyto věci sami nájemníci, a já umírám. "
Na tomto večeru housle zněly z kuchyně.
Gregor nepamatuje slyší celou tuto dobu.
The nájemníkům už skončila jejich noční jídlo, prostřední z nich vytáhl noviny a dal každému z dalších dvou stránek, a oni teď se opřel, čtení a kouření.
Když začal hrát na housle, oni se stali pozorný, vstal a šel na po špičkách ke dveřím do haly, ve které zůstal stát vytlačována proti jednomu další.
Musí být slyšet z kuchyně, protože otec zavolal
"Možná, že pánové nemají rádi hrají?
To může být okamžitě ukončeno. "
"Naopak," uvedl nájemník ve středu, "může mladá žena nepřišla na nás a hry v místnosti tady, kde je opravdu mnohem pohodlnější a veselý? "
"Ach, děkuji," zvolal otec, jako kdyby byl ten hrál na housle.
Vyšli zpět do místnosti a čekal.
Brzy se otec přišel s hudbou stojí, matka s hudebninami, a sestra s houslemi.
Sestra v klidu připravil vše na odůvodnění.
Rodiče, kteří se nikdy předtím pronajal pokoj, a proto přehnané jejich zdvořilost k hostům, neodvážili sedí na svých židlích.
Otec se opřel o dveře, pravé ruce uvízl mezi dvěma knoflíky svého upjaté uniformě.
Matka, nicméně, přijímal židli nabízí jeden nájemník.
Vzhledem k tomu, odešla na židli sedět, kde pán měl náhodou řečeno, když seděl na jedné straně v rohu.
Sestra začala hrát.
Otec a matka, jeden na každé straně, následoval pozorně pohyby jejích rukou.
Přitahuje hry, Gregor se odvážil postoupit o kousek dál vpřed a jeho hlava byla už v obývacím pokoji.
Sotva přemýšlel o tom, že v poslední době on měl tak málo úvahu pro ostatní.
Začátkem tohoto posouzení byl něco, co on byl hrdý.
A právě z tohoto důvodu by měl v tuto chvíli důvod víc, proč schovat, proto, že v důsledku prachu, který ležel na celém jeho pokoji a letěl kolem s sebemenším pohybu, byl úplně pokryta špínou.
Na záda a jeho stranách si odvážel si s ním prach, vlákna, vlasy, zbytky potravy.
Jeho lhostejnost ke všemu, co bylo příliš velké pro něj lehnout si na záda a prohledali se na koberci, jak on často dělal dříve během dne.
I přes jeho stav neměl plachost o tipovací dopředu trochu na neposkvrněný podlaze obývacího pokoje.
V každém případě, nikdo nevěnoval mu žádnou pozornost.
Rodina byla všechno dohnal v oboru hry na housle.
The nájemníkům, kontrastem, který v tuto chvíli se umístit sebe, ruce jejich kapes, za hudebního příliš blízko k sestře, aby se všichni viděli, hudebniny, něco, co je určitě obtěžovat sestrou, brzy stáhla do okna konverzovat tlumeně se skloněnou hlavou, kde pak zůstal, ustaraně pozorované od Otce.
To teď opravdu zdálo jasné, že poté, co převzal byli slyšet krásné nebo zábavné houslový recitál, byli zklamáni a byli umožňující jejich klid a klid, že bude narušen jen ze zdvořilosti.
Způsob, jakým se všichni vyfoukl kouř z doutníků z jeho nosem a ústa zejména vedl k závěru, že jsou velmi podrážděný.
A přesto jeho sestra hraje tak krásně.
Její obličej byl otočen na stranu, oči sledovali skóre upřeně a smutně.
Gregor plazili se vpřed ještě o něco dále, držet hlavu těsně k podlahy, aby bylo možné zachytit její pohled, pokud je to možné.
Byl to zvíře, které hudbu tak zaujalo ho?
Pro něj to bylo, jako by cesta do neznáma výživu se dožadoval se odhaluje.
On byl odhodlaný prosazovat právo na svou sestru, tahat šaty, a uvést ji tak, že by mohlo ještě přijít s ní housle do svého pokoje, protože tady nikdo hodnotě bodu, zatímco on chtěl ji ocenit.
Nechtěl ji pustit ze svého pokoje víc, alespoň ne tak dlouho, jak žil.
Jeho děsivý vzhled se poprvé stane užitečným pro něj.
Chtěl být u všech dveří svého pokoje zároveň a vrčení zpět na útočníků.
Nicméně, jeho sestra by neměla být nucena, ale zůstane s ním dobrovolně.
Bude sedět vedle něj na pohovce, sklonit jí do ucha k němu a on by pak svěřit se jí, že se pevně určené poslat ji na konzervatoř, a že pokud jeho neštěstí nedorazila na interim, on by měl tohle všechno prohlásil loni o Vánocích - Vánoční měl opravdu už přicházejí a odcházejí - A by nesnesl žádný argument.
Po tomto vysvětlení jeho sestra by vypuknout v slzy dojetí a Gregor by zvedlo se až do podpaží a políbil jí hrdlo, které se od doby, začala chodit do práce, že byla ponechána bez kapely, nebo límec.
"Pan Samsa, "zavolal uprostřed nájemník na otce a bez jediného Ještě jedno slovo, ukázal ukazováčkem na Gregor, zatímco on byl pomalu vpřed.
Housle se odmlčel.
Prostřední nájemník se usmál, nejprve kroutil hlavou, jakmile na jeho přátele, a pak se podíval Gregor se na ještě jednou.
Spíše než řízení Gregor zpět, otec vypadal, že považuji za premiéra význam pro zklidnění nájemníkům, i když se vůbec rozčilovat a
Gregor Zdálo se, pobavit více než houslový recitál.
Otec přispěchal k nim a s otevřenou náručí snažili tlačit do vlastní prostor a zároveň zabránit jejich pohled na Gregor s vlastním tělem.
V tomto bodě se stali opravdu poněkud podrážděně, ačkoli jeden už neví, Ať už to bylo, protože otce chování nebo proto, že znalosti, které se si zakoupili, že oni, aniž by to věděl, stejně jako soused Gregor.
Požadovali vysvětlení od svého otce, zvedli ruce, aby se jejich body, rozčileně tahal na jejich vousy, a se vrátil ke svému pokoji docela pomalu.
Do té doby, izolace, který náhle padl na jeho sestra po náhlé přerušení pryč odůvodnění přemohly ji.
Držela na housle a luk v její bezvládné ruce na chvíli a měl dále se podívat na noty, jako by se stále hraje.
Najednou se vzpamatovala, umístěné nástroj v matčině klíně -
Matka byla stále ještě sedí ve svém křesle potíže s dýcháním jí plíce pracující - a běžel do vedlejší místnosti, , který nájemníkům, pod tlakem od Otce, už se blíží rychleji.
Někdo by mohl pozorovat, jak pod sestry cvičili ruce listy a polštáře na postele byly hozeny na vysoké a uspořádány.
Ještě před nájemníkům dosáhl v místnosti, byla dokončena, kterým se postele a Byl vyklouznutí.
Otec vypadal tak, uchopil znovu s jeho tvrdohlavost, že zapomněl respekt, který se vždy vůči svým nájemcům.
Přitiskl dál a dál, až u dveří místnosti uprostřed razítko gentleman hlasitě nohou, a tak přinesl otec ke klidu.
"Prohlašuji tímto, že" střední nájemník řekl, zvedl ruku a obsazení jeho pohled jak na matku a sestru, "že vzhledem k ostudné podmínky panující v tomto bytě a rodině "- s tímto plivl rozhodně na zem - "jsem okamžitě zrušit můj pokoj.
Budu samozřejmě platit vůbec nic za dny, které jsem žil tady, na
Naopak jsem se přemýšlet o tom, zda budu iniciovat nějaké kroky proti vy, což - věřte mi -. bude velmi snadné založit "
Odmlčel se a podíval se přímo před ním, jako by čekal na něco.
Ve skutečnosti, jeho dva přátelé ihned se zapojil se svými názory, "jsme také dát okamžitá výpověď.
"V té se chytil kliku, praštil za sebou dveře a zamkl je.
Otec tápal potácet se na židli a nechal pád v něm.
Vypadalo to, jako by se natáhl na své obvyklé večerní snooze, ale těžké přikývl jeho hlavy, která vypadala, jako kdyby to bylo bez podpory, ukázal, že on nebyl spát vůbec.
Gregor ležel nehybně po celou dobu v místě, kde se hostům chytil ho.
Zklamání se zhroucením svého plánu a možná i slabost podaný dne jeho těžká hlad dělal to nemožný pro něj k pohybu.
On byl jistě strach, že by porušila obecně katastrofa nad ním kdykoliv moment, a on čekal.
On nebyl ani překvapen, když housle spadl z matčina klína, zpod chvějící se prsty, a dal pryč odrážení tón.
"Moji drazí rodiče," řekla sestra bouchání ruku na stůl prostřednictvím úvod, "to nemůže jít dál již tímto způsobem.
Možná, pokud nechcete pochopit, že, no, já.
Nebudu naprosté svého bratra před název tohoto netvora, a tak jsem řekl jen to, že Musíme se snažit zbavit.
Snažili jsme se, co je v lidských silách, aby se o to postarám, a být trpělivý.
Věřím, že nikdo nemůže kritizovat nás v nejmenším. "
"Má pravdu v tisíci způsoby," řekl otec k sobě.
Matka, která se stále nedokáže správně dýchat, začal kašlat strnule s rukou držel ústa a maniakální výraz v očích.
Sestra spěchal k matce a držel čelo.
Sestra slova zřejmě vedly k Otci, aby některé odrazy.
Posadil se, hrál se svou uniformu sbírky mezi deskami, který ještě ležel na tabulku z podnájemníků "večeře, a podíval se tu a tam na nehybné
Gregor.
"Musíme se pokusit zbavit," řekla sestra se rozhodně k Otci, k matka, její kašel fit, neposlouchal nic.
"Je to zabije vás oba.
Když lidé musí pracovat stejně tvrdě jako my všichni ano, nemohou dále tolerovat nekonečná muka doma.
Já prostě nemůžu jít na víc. "
A když vypukla v pláč tak fit, že slzy tekly z dolů na své matčině tváři.
"Dítě," řekl otec soucitně a jasné zhodnocení ", pak to, co bychom měli dělat? "
Sestra jen pokrčila rameny, jako znamení zmatku, který, na rozdíl od její předchozí důvěru, přišel za ní, zatímco ona pláče.
"Kdyby nám rozuměl," řekl otec v semi-výslech tón.
Sestra, uprostřed vzlyká, potřásla rukou energicky jako znamení, že nemá smysl myslet na to.
"Kdyby jen pochopil nás," opakoval otec a zavřel oči, vstřebává sestra je přesvědčení o nemožnosti tohoto bodu ", pak možná nějaký kompromis by bylo možné s ním.
Ale jak to je. . . " Musí to být zbaví, "zvolala sestra.
"To je jediný způsob, otec.
Skutečnost, že jsme věřili, tak dlouho, to je opravdu naše skutečné neštěstí.
Ale jak to může být Gregor?
Kdyby to bylo Gregor, byl by už dávno si uvědomil, že společný život mezi lidmi není možné s takovým zvířetem a by odešli dobrovolně.
Pak bychom neměli bratra, ale mohli bychom dál žít a ctít jeho památku.
Ale to zvíře nás trápí.
To zažene nájemníkům, budou zřejmě mít v celém bytě, a odejít jsme strávit noc v uličce.
Jen se podívejte, tatínku, "zvolal náhle,
"Už začíná znovu."
S hrůzou, která byla zcela nepochopitelná Gregor, sestra i opustila matka, se odlepila od židle, jako by ona by dříve obětovat její matka, než zůstat v Gregora okolí, a hnal se za svým otcem, který nadšená jen její chování, také stál nahoru a napůl zvedl ruce před sestry, jako by ji chránit.
Gregor ale neměl tušení, kteří chtějí vytvářet problémy pro každého, kdo a určitě ne pro jeho sestru.
Zrovna začal otáčet kolem sebe, aby se opět objeví ve svém pokoji, docela šokující pohled, protože v důsledku jeho utrpení stavu, musel průvodce se přes obtížnost otáčení kolem jeho hlavy, v tomto procesu zvedání a bouchal ji o podlahu několikrát.
Odmlčel se a rozhlédl se.
Jeho dobré úmysly se zdají být uznána.
Teď se na něj podíval v tichosti a smutek.
Jeho matka ležela v křesle, s nohama roztáhl a přitisknuty k sobě, její oči byly téměř zavřené z únavy.
Otec a sestra seděli vedle jednoho další.
Sestra si položila ruce kolem krku otce.
"Teď možná bych si skutečně obrátit se kolem," pomyslel si a začal Gregor úkol znovu.
Nemohl zastavit funí na úsilí a měli na odpočinek a hned poté.
Kromě toho, nikdo nutit ho.
Bylo to všechno opustil, aby mu na jeho vlastní.
Když on dokončil Obrátil se a okamžitě začal putovat rovnou zpět.
Byl překvapen na velkou vzdálenost, která ho dělila od jeho pokoje a to nerozuměli ani v nejmenším, jak ve své slabosti měl na které se vztahuje stejné vzdálenosti krátce předtím, téměř bez povšimnutí, že.
Neustále záměr pouze na dotvarování po rychlé, sotva nevěnoval pozornost skutečnost, že žádné slovo či pláč od jeho rodiny ho přerušil.
Pouze tehdy, když už byl ve dveřích, obrátil hlavu, ne úplně, protože cítil na krku roste tuhý.
Každopádně pořád viděl, že za ním nic nezměnilo.
Jen sestra byla ve stoje.
Jeho poslední pohled kartáčovaný nad matkou , který byl nyní kompletně spící.
Sotva byl uvnitř svého pokoje, když byly dveře zavřené tlačil velmi rychle, rychle vyrazil, a promlčen.
Gregor byl překvapen náhlou rozruch za sebou, a to natolik, že jeho malý končetin sehne pod ním.
Byla to jeho sestra, která byla v tomto spěchu.
Stála hned, čekala, a pak se objevily kupředu svižně.
Gregor neslyšel nic o jejím přístupu.
Vykřikla "Konečně!" Své rodiče, otočila klíčem v zámku.
"Co teď?" Gregor se ptal sám sebe a rozhlédl se kolem něj ve tmě.
On brzy učinil objev, že on mohl už ne pohnout.
On nebyl překvapen, že.
Naopak, to mu připadalo nepřirozené, že až do této chvíle mu opravdu schopen se pohybovat s těmito tenkými nožičkami.
Kromě cítil relativně obsah.
Je pravda, že on měl bolesti po celé jeho tělo, ale zdálo se mu, že jsou se postupně stávají slabší a slabší a že konečně zmizí úplně.
Shnilé jablko v zádech i zanícené okolí, zcela pokryta s bílým prachem, sotva všiml.
Vzpomněl si na svou rodinu s hlubokými pocity lásky.
V této činnosti, jeho vlastní myšlenka, že musí zmizet bylo, pokud je to možné, dokonce i rozhodnější než jeho sestra.
On zůstal v tomto stavu prázdného a pokojného úvahu do věže s hodinami odbily tři hodiny ráno.
Z okna byl svědkem začátku obecné svítání venku.
Pak, aniž by ochoten ji, jeho hlava klesla až dolů, a od jeho nosu tekla se slabě do posledního dechu.
Brzy ráno uklízečka přišel.
Ve své ryzí energii a spěchu Udeřila všechny dveře - přesně, jak lidé už ji požádal, aby se zabránilo - a to natolik, že jednou přijela klidný spánek nebyl není možné kdekoli v celém bytě.
V ní obvykle krátké návštěvě Gregor se na první nenašel nic zvláštního.
Myslela si, že ležel nehybně, takže tam, protože chtěl hrát uražený party.
Dala mu úvěr jako kompletní pochopit, jak je to možné.
Vzhledem k tomu, že shodou okolností drží dlouhé koštětem v ruce, snažila se lechtat
Gregor s ní ze dveří.
Když to bylo docela neúspěšný, ona se stala podrážděnou a strčil Gregor málo, a pouze tehdy, když jí strčil ho ze svého místa bez odporu ona se stala pozorný.
Když se rychle si uvědomil pravý stav věcí, její oči se velké, že pískal pro sebe.
Nicméně, neměla bránit sebe pro dlouhé.
Otevřela dveře do ložnice a zařval mocným hlasem do tmy,
"Pojďte se podívat.
Je to nakopl kbelík.
Je to tam leží, úplně zlikvidována! "
The Samsa manželé posadila v manželské posteli a musel se dostat přes jejich zděšení na uklízečka, než se podařilo uchopit její zprávu.
Ale pak pan a paní Samsa vyšplhala velmi rychle z postele, jedna na každé straně.
Pan Samsa hodil přehoz přes ramena, paní Samsa vyšel pouze ve svém noční košili a takto vešli do místnosti Gregora.
Mezitím, dveře z obývacího pokoje, kde spala Grete protože nájemníkům se přišel na scénu, byl také otevřen.
Byla úplně oblečená, jako by nespala vůbec, její bílé tváři se i nadále ukazují, že.
"Mrtvý?" Řekla paní Samsa a tázavě se na uklízečku,
"Měl bych říct," řekla uklízečka a jako důkaz, tropil Gregor tělo s koštětem značnou vzdálenost více do strany.
Paní Samsa udělal pohyb, jako by chtěla koště zadržet, ale neudělal to.
"No," řekl pan Samsa, "teď můžeme dát Bohu díky."
Pokřižoval se a tři ženy následovali jeho příkladu.
Grete, kteří neměli odtrhnout oči od mrtvoly, řekl:
"Podívejte se, jak byl hubený.
Nic nejedl tak dlouho dobu.
Jídla, která sem přišla vyšel opět přesně to samé. "
Ve skutečnosti, Gregor tělo bylo úplně rovný a suchý.
To se projevilo opravdu poprvé, že se mu už vyrostl na své malé končetiny a nic jiného rozptýlit něčí pohled.
"Grete, přicházejí do nás na chvilku," řekla paní Samsa s melancholickým úsměvem, a
Grete šel, ne bez ohlížení se na mrtvolu, za své rodiče do postele pokoj.
Uklízečka zavřel dveře a otevřel okno dokořán.
Navzdory tomu, že brzy ráno, na čerstvém vzduchu, byl částečně zabarvené teplo.
To bylo už na konci března.
Tyto tři nájemníkům vystoupil z jejich pokoje a rozhlédl se po snídani, překvapeni, že byli zapomenuti.
"Kde je k snídani?" Zeptal se prostřední z pánů nevrle na uklízečka.
Nicméně, položila si prst na rty a pak rychle a tiše naznačil nájemníkům, že by mohli přijít do místnosti Gregora.
I přišli a postavili se v místnosti, která byla už docela jasné, kolem Gregora tělo, ruce v kapsách svých poněkud worn bundy.
Pak se dveře ložnice se otevřely a objevil se pan Samsa v uniformě, s jeho žena na jednu ruku a jeho dcera na straně druhé.
Všichni byli trochu slzu potřísněné.
Tu a tam Grete tiskla tvář na otcovo rameno.
"Vypadni z mého bytu okamžitě," řekl pan Samsa a otevřela dveře, aniž by pouštění žen.
"Co tím myslíš?" Řekl nájemník uprostřed, poněkud vyděšený a sladkým úsměvem.
Další dva držel ruce za zády a neustále se vtírá je proti sobě druhého, jako kdyby v radostném očekávání velké hádky, která musí skončit v jejich prospěch.
"Mám na mysli přesně to, co říkám," odpověděl pan Samsa a šel přímo s jeho dvě ženy společníky do nájemník.
Ta nejprve tam stál bez hnutí a díval se na podlahu, jako by věci byly uspořádání se novým způsobem v jeho hlavě.
"Dobře, tak půjdeme," řekl a podíval se na pana Samsy, jako kdyby se náhle překonat pokorou, on žádal nové povolení pro toto rozhodnutí.
Pan Samsa jen kývl na něj opakovaně s očima dokořán.
Po tomto, nájemník skutečně šla s dlouhými kroky okamžitě ven do haly.
Jeho dva přátelé už poslouchal na chvíli s rukama stále dost, a nyní chytře skočil po něm, jako by se bála, že se pan Samsa by se mohly chodby před nimi a narušit jejich shledání s jejich vůdcem.
V sále všichni tři z nich vzala jejich klobouky z věšák, vytáhl své hůlky z cukrové třtiny, držitele, uklonil tiše a odešel z bytu.
V tom, co se ukázalo být zcela neopodstatněné nedůvěry, pan Samsa vystoupil s
Obě ženy se na přistání, opřela se o zábradlí a díval se na jako tři nájemníkům pomalu, ale vytrvale se cestu po dlouhé schodiště, zmizel na každém patře v určitém pořadí na schodiště, a za pár vteřin přišel znovu.
Čím hlouběji oni pokračovali, tím víc se rodina Samsa ztratili zájem o ně, a když řezník se zásobníkem na hlavě se na setkání s nimi a pak s hrdým ložiska vystoupal po schodech vysoko nad nimi, pan
Společně s ženami, zábradlí vlevo, a všichni se vrátili, jako by ulevilo, zpět do jejich bytu.
Rozhodli se přenést, že den odpočinku a jít na procházku.
Nejen, že si vysloužili Tato přestávka v práci, ale nebylo pochyb o tom, že opravdu potřeba.
A tak si sedl ke stolu a napsal tři dopisy omluvy: pan Samsa s jeho Vedoucí paní Samsa na svého klienta, a Grete její majitel.
Při psaní uklízečka přišla říct, že ona šla pryč, pro ni Ráno Práce byla dokončena.
Tři lidé psát nejprve pouze přikývl, aniž by vzhlédl.
Pouze v případě, uklízečka ještě nechce odejít, to se podívat rozzlobeně.
"Tak co," zeptal se pan Samsa.
Uklízečka s úsměvem stál ve dveřích, jako kdyby měl velký zdvih štěstí, že zprávy do rodiny, ale pouze by to v případě, že byl položen přímo.
Téměř kolmo malá pštrosí pérem na klobouku, který dráždil pan Samsa Během jejího celého provozu, lehce se houpal ve všech směrech.
"Tak dobře, co opravdu chcete?" Zeptala se paní Samsa, které uklízečka ještě obvykle respektováno.
"No," odpověděla uklízečka s úsměvem tak šťastně, že nemůže pokračovat mluvit hned, "o tom, jak by mělo, že odpadky z vedlejší místnosti být vyvolána ven, musíte si s tím starosti.
"Samsa paní Grete a sklonil se k jejich dopisy, jako by chtěl jít na psaní.
Pan Samsa, který si všiml, že uklízečka chtěl začít popisovat vše podrobně, rozhodně jí zabránily s nataženou rukou.
Ale protože to nebylo dovoleno vysvětlit, když si vzpomněla na velkém spěchu byla v roce, a zvolal:, jasně urážel, "Bye Bye, každý," zuřivě otočil a odešel byt se bojí prásknutí dveří.
"Dnes večer si bude pustit," řekl pan Samsa, ale nedostal žádnou odpověď ani jeho manželka nebo od své dcery, protože uklízečka zdálo se, že rozrušení poté opět klid, který právě dosáhl.
Mají vstal, šel k oknu, a zůstal tam, s rukama o každém jiné.
Pan Samsa se otočil na židli ve svém směru a pozoroval je tiše na chvíli.
"Tak dobře, pojďte sem pak.
Pojďme se konečně zbavit starých věcí.
A mít trochu ohled na mě. "
Ženy přišel k němu jednou.
Vyrazili k němu, pohladila ho a rychle se ukončila jejich dopisy.
Pak se všichni tři opustili byt spolu, něco, co neudělala pro měsíce, a vzal elektrické tramvaje do volného prostoru za městem.
Vůz, ve kterém seděli sami byl naprosto pohlcen teplou ne.
Opřel se pohodlně na svých místech, mluvili mezi sebou o budoucnosti vyhlídky, a zjistili, že při bližším pozorování se jednalo vůbec špatné, pro tři z nich zaměstnání, , na kterou se opravdu ptal se navzájem vůbec, který byl extrémně příznivé, a to zejména s slibné vyhlídky.
Největší zlepšení jejich situace, v tuto chvíli samozřejmě musely přijít z změna obydlí.
Teď se chtěli pronajmout byt menší a levnější, ale lepší se nachází, a obecně praktičtější než je ta současná, která Gregor našel.
I když je baví tímto způsobem, to udeřilo pan a paní Samsa, téměř na stejnou chvíli, jak se jejich dcera, která byla stále více animovaných celou dobu, byl rozkvetla v poslední době, i přes všechny potíže, které se jí tváře bledé, do krásné a smyslné mladé žena.
Rostoucí tišší a skoro nevědomky porozumění sobě jejich pohledy, oni si mysleli, že čas byl nyní na dosah ruky hledat dobré poctivé muž pro ni.
A bylo to něco jako potvrzení jejich nové sny a dobré úmysly, když
Na konci své cesty jejich dcera dostala jako první a protáhla své mladé tělo.
Vítejte u pravidel pro počítání s mocninami, úroveň 1.
Začněme příkladem.
Řekněme, že máte spočítat 2... - písmo je o něco tučnější, než jsem chtěl, ale nechme to tak - takže 2 na třetí krát...
- tečka znamená totéž co krát - když se vás zeptám, kolik je 2 na třetí krát 2 na pátou, jak to spočítáte?
Přece jenom použiju tenčí písmo, tohle nevypadá dobře.
Takže, 2 na třetí krát 2 na pátou.
Asi znáte jeden způsob, jak dojít k výsledku.
Můžete vypočítat, že 2 na třetí je 8 a 2 na pátou je 32.
A pak obě čísla vynásobíte.
8 krát 32 je 240 plus 16, celkem 256.
To je jedna možnost.
Je to vhodný postup, protože není těžké spočítat 2 na třetí a 2 na pátou.
Ale když jde o větší čísla, tento postup může být trochu náročnější.
Ukážu vám proto, jak používat pravidla pro exponenty a jak násobit mocniny nebo exponenty, a přitom nemuset tolik počítat.
Můžete tak pracovat s většími čísly, na která už běžné počty nestačí.
Co to vlastně znamená 2 na třetí krát 2 na pátou?
2 na třetí je 2 krát 2 krát 2.
To celé násobíme 2 na pátou.
Což je 2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2.
Co vidíme?
2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2.
Neděláme nic jiného než násobíme dvojkou, a to kolikrát?
No, jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osmkrát.
Takže je to totéž jako 2 na osmou.
Zajímavé... 3 plus 5 je 8.
Dává to smysl, protože 2 na třetí je dvojka vynásobená sama sebou, a to 3krát, 2 na pátou je dvojka vynásobená sama sebou 5krát, a když násobíme tato dvě čísla, násobíme dvojku dvojkou celkem 8krát.
Doufám, že jsem vás teď dostatečně zmátl.
Zkusme jiný příklad.
7 na druhou krát 7 na čtvrtou.
Tohle má být čtyřka.
Což se rovná 7 krát 7, neboli 7 na druhou, krát - a teď si rozložíme 7 na čtvrtou - 7 krát 7 krát 7 krát 7.
Takže násobíme sedmičku sedmičkou, a to 6krát, což se rovná 7 na šestou.
Obecně tedy platí, že když násobím exponenty stejného základu, můžu prostě sečíst exponenty.
Takže 7 na stou krát 7 na padesátou - abychom si to ukázali na příkladu - bez kalkulačky by bylo velice těžké spočítat 7 na stou.
A podobně obtížné by bylo spočítat 7 na padesátou.
Ale můžeme říct, že je totéž jako 7 na 100 plus 50, což se rovná 7 na sto padesátou.
Musím vás ale upozornit na jednu věc:
Tento postup platí pro násobení.
Kdybych měl totiž spočítat 7 na stou plus 7 na padesátou, tak s tím nic nenadělám.
Toto číslo nemůžu zjednodušit.
Ale můžeme zkusit jeden trik.
Jestliže mám 2 na osmou krát 2 na dvacátou, tak víme, že můžu sečíst exponenty.
Výsledek je tedy 2 na dvacátou osmou, OK?
A co kdybych měl 2 na osmou plus 2 na osmou?
To je trochu složitější příklad.
Řekl jsem, že u sčítání toho nemůžeme moc dělat.
Nemůžeme příklad zjednodušit.
Ale je tu jedna zvláštnost: Ve skutečnosti tu máme dvakrát 2 na osmou.
2 na osmou tady, a 2 na osmou tady.
Takže je to totéž jako 2 krát 2 na osmou, je to tak?
2 krát 2 na osmou.
Což je 2 na osmou plus ještě jednou totéž.
A 2 krát 2 na osmou, no to je totéž jako 2 na první krát 2 na osmou.
A 2 na první krát 2 na osmou, podle našeho pravidla, se rovná 2 na devátou.
Říkal jsem si, že si tento trik nenechám pro sebe.
A funguje to i se zápornými exponenty.
Jestliže mám např. 5 na mínus stou krát 3 na stou, omlouvám se, krát 5 (musí to být taky pětka).
Nevím, na co jsem při tom myslel... 5 na mínus stou krát 5 na sto druhou se rovná 5 na druhou, OK?
Prostě spočítám mínus 100 plus 102.
To má být pětka.
Omlouvám se, nějak nejsem ve formě.
Což se samozřejmě rovná 25.
To je tedy první pravidlo pro počítání s mocninami.
Teď si ukážeme další a vyjdeme při něm z podobného principu.
Když se vás zeptám, kolik je 2 na devátou lomeno 2 na desátou?
Páni!
To vypadá dost složitě.
Ve skutečnosti ale platí stejné pravidlo.
Protože jak jinak můžeme zapsat tento příklad?
No, víme, že je to totéž jako 2 na devátou krát 1 lomeno 2 na desátou, OK?
A víme, že 1 lomeno 2 na desátou
- no, mohli bychom to celé zapsat jako 2 na devátou krát 2 na mínus desátou, OK?
Vezmu prostě 1 lomeno 2 na desátou, prohodím čísla ve zlomku a změním znaménko exponentu na mínus.
Což myslím znáte už z lekce o exponentech, úroveň 2.
A teď můžeme opět sečíst exponenty.
9 plus mínus 10 se rovná 2 na mínus první, což se rovná jedné polovině, OK?
Máme tedy před sebou zajímavou věc.
Jakýkoli exponent pod lomítkem můžete převést do čitatele, jako v tomto příkladě, ale musíte změnit znaménko na mínus.
Tím se dostáváme k druhému pravidlu pro mocniny: Pro zjednodušení můžeme říct, že výsledek se rovná 2 na 9 mínus 1, což se rovná 2 na mínus první.
Zkusme jiný podobný příklad.
Řekněmě... 10 na dvou stou lomeno 10 na padesátou... No, to se rovná 10 na 200 mínus 50, což je 150.
Podobně, když budu mít 7 na 40 lomeno 7 na mínus 5, to se bude rovnat 7 na 40 mínus mínus 5.
Což se rovná 7 na čtyřicátou pátou.
Zkuste se nad tím zamyslet. Dává vám to smysl?
Mohli jsme tuto rovnici přepsat jako 7 na čtyřicátou krát 7 na pátou, OK?
Tuto část, tj. 1 lomeno 7 na mínus pátou, jsme mohli převést na 7 na pátou, což by nás také dovedlo k výsledku 7 na čtyřicátou pátou.
Takže druhé pravidlo pro mocniny, které jsem vám právě ukázal, se ve skutečnosti nijak neliší od prvního pravidla.
Jestliže je exponent ve jmenovateli, - musíme mít samozřejmě stejný základ a musí to být dělení - tak ho odečtete od exponentu v čitateli.
Pokud jsou oba v čitateli, jako v tomto příkladu:
7 na čtyřicátou krát 7 na pátou, ve skutečnost zde není čitatel, ale když je vlastně násobíte, - a musíte mít samozřejmě stejný základ - tak exponenty sečtete.
Přidám ještě jednu variantu pravidla. Ve skutečnosti je to totéž, ale půjde o složitější příklad.
Kolik je 2 na devátou krát 4 na stou?
Vlastně bych vás tuhle věc neměl učit.
Budete muset počkat, až vás naučím následující pravidlo.
Ale trochu vám napovím.
Je to totéž jako 2 na devátou krát (2 na druhou) na stou.
A pravidlo, které vás naučím teď, zní: Když máte číslo na určitý exponent, a toto číslo je umocněno na další exponent, tak stačí vynásobit oba tyto exponenty.
V tomto případě 2 na devátou krát 2 na dvou stou.
A podle prvního pravidla, které jsme se naučili, se to rovná 2 na dvou stou devátou.
V příští lekci to vysvětlím podrobněji.
Teď jsem vás asi jenom zmátl.
Pusťte si ale následující video a po jeho shlédnutí, myslím, budete ovládat pravidla pro mocniny na úrovni 1.
Přeju dobrou zábavu!
Jdeme se podívat na neobyčejně velký obraz ruského malíře Wassily Kandinsky, pracujícího v Mnichově v roce 1913. Toto je obraz, který se nyní nachází v Moskvě.
Je to tedy rok před počátkem 1. světové války.
Jmenuje se Kompozice číslo 7.
Kandinsky vlastně užívá hodně abstraktní názvy, namaloval množství kompozic, namaloval množství improvizací.
Půjčuje si tedy z hudby, druh názvu, je to orchestrace.
Přesně tak.
Jsou tam pro něj důležité aspekty.
Jedním z nich je spojení barvy, hudby a dalších smyslů.
Vidíme jisté zvuky a slyšíme jisté barvy.
Celé dílo na nás působí téměř esteticky.
Můžeme zde vnímat téměř přirozenou vazbu mezi barvou a zvukem.
Všechny naše vjemy jsou propojeny mezi hudbou a malbou.
Máme zde různé vjemy.
Polévka chutná modře.
Písmeno B je žluté.
Mám s tím zkušenost z doby, byly mi tři roky a byla jsem u doktora.
Doktor se mne zeptal, jak se cítím a já stále dokola vykřikovala "červená", prostě ten pocit, který se pojil s tou červenou barvou.
Takže to byl můj hlavní způsob vyjádření, jak jsem pociťovala tu bolest v krku.
Takže možná zde máme spojení mezi smysly.
Spojení o kterém Kandinsky hovoří, že náš mozek to jaksi likviduje. Kandinski strávil velkou část svého života snahou o obnovení těchto vazeb.
Podívejme se zpět na obraz, můj pohled stále těká na něj a mimo něj, zkouším se v tom najít smysl.
To je zde složité, protože ne vždy víme, co dělá.
Poté ale přestanu přemýšlet a spíše vnímám barvy, tahy a vjemy ze samotného obrazu.
Jeho obrazy mají názvy jako 'Kompozice' a a 'Improvizace'.
Měl také mnoho přátel mezi skladateli moderny. Jedním z nich byl vídeňský Arnoldem Schoenbergem
Schoenberg používá tzv. zvuky věčnosti a pokud si poslechneme jeho kompozice a poté si prohlédneme Kandinského obrazy začnou nám dávat mnohem větší smysl.
(hraje hudba)
Když poslouchám tuto 'hudbu věčnosti' často pociťuji snahu o to, dát zvuku tvar a nechat jej existovat jako druh abstraktní, téměř reprezentace sebe sama.
Vidím zde také spojení mezi tím, co v této době umělci jako Kandinsky tvořili.
Myslím, že ta oddělenost té reprezentace od přírodního světa, ať už je to zvuk a hudba, oddělené od narativní skladby, či je to..
Ale hudební skladba, myslím hudba, kterou dáváme na piedestal, tedy ta klasická vždy nabízí příklady.
Například Beethovenova 6. symfonie evokuje bouři, ale jedná se spíše o popis přenášené abstrakce.
Ale když se dostaneme k 'hudbě věčnosti', poté více pociťujeme uvědomělost, reprezentaci a odkaz hudby, který poté více zapadá do sebe-uvědomělé abstrakce na obraze.
Sama jsi to nyní zmínila, onen významný druh rozlišení mezi hudbou a obrazem.
Umění se vždy pokoušelo být tím, čím není.
Naopak hudba se dokázala historicky více shodnout se svou další abstrakcí.
Huba velmi specificky mění náladu a dovolí nám zůstat v jiném prostoru.
Evokuje různé emoce a vede nás na nové místo. Naopak Schoenberg se poslouchá nepohodlně.
Něco, co není příjemné, cítím prostě fyzický diskomfort, což se mi sice nelíbí, ale je to součástí myšlenky malby v tomto období.
Moderna počátkem 20. století zkouší způsobovat jakési narušení.
Myslím,
Co je na té věčnosti, disonanci v obrazech Kandinského.
V jeho liniích, směrech, které nepůsobí natolik harmonicky.
Jako v tomto obraze, kde máme různé směry.
Části vzájemně kolidují a vytváří disonanci.
Co je na modernismu, že si žádá narušení melodie a harmonie a vnímá rozpor jako lepší reprezenaci.
Kandinsky se snaží evokovat svůj zážitek z barev nebo tvarů.
Vytváří osobní moment, nepůsobí odkazem, není naturalistický. Není to o přesném zobrazení, aby most vypadal jako most.
Je to o pocitech, které evokuje.
Kam směřujeme? Jak se cítíme?
Nevím co tam je, horizont, linie hranice?
Nevíme co to je a to je právě pointou.
Zdá se, že je to obraz konfliktu forem, potlačuje naši touhu asociovat s krajinou zátiším nebo abstraktní reprezentací.
Dostává nás do bodu, kdy bereme tuto hypotetickou formu a barvu vážně.
Ať již vnímáme samotný konflikt v abstraktním zobrazení.
Červená oproti žluté, modrá se zelenou.
Stejné je to s hudbou, kterou jsme nyní poslouchali.
Má konflikt ve zvuku.
Je v tom něco o moderním světě.
Naopak v klasické hudbě máme přímý vztah, že věci vycházejí ze středu a dále se rozkládají, nedrží pohromadě.
Jak řekl Yates:
"Věci se rozcházejí".
Který by reprezentoval lidské bytosti a jejich místo ve Vesmíru.
Je velice lákavé pouze říct, je ok 1913, 1. světová.
Je to tom se vymanit.
Musíme být opatrní. Jedná se o svět, který je v krizi.
Myšlenku apokalypsy nelze pominout.
Můžeme zde opravdu cítit, že Kandinsky pracuje s myšlenkami apokalypsy. Sleduje zde zničení a znovuzrození. Což bylo pro umělce vždy lákavé téma.
Je také futuristou.
Pro dosažení něčeho nového, musíme zničit to, co již existuje.
Takže to přemalovali a vytvořili utopii.
Co je úžasné je, že toto je doba před 1. světovou válkou po které se mnohé změní.
A poté si uvědomí - To nebyl dobrý nápad.
- Proč to měnit.
Navíc existuje technologie, která toto umožní.
Máme automatické zbraně.
Podívejme se na vše co se děje.
Lidé jsou zmrzačení, znetvoření. Nejdou zpět,
Nemají vize, které je přiblíží k novým pravdám.
Vidí pouze, jak k sobě dokáží lidé být zlí.
Takže je to moment před tímto.
Utopická myšlenka o tom, co nám apokalypsa přinese.
Jaká je její vnitřní pravda.
Je zde také náboženský a duchovní aspekt.
Kandinsky dělal duchovní umění 2 roky před tím, než namaloval tento obraz.
Což evokuje spojitost mezi barvou a vírou.
Moderní svět pro něj duchovnost ztratil.
Ztratil onu nevinnost, emoce...
Hlavně tu primární emoci, kterou by apokalypsa mohla opět nastolit.
Že kultura je nám svým způsobem zcizena, což je velmi primitivistická myšlenka.
Tato malba mi přijde, ty barvy, to spojení všeho, co se odděluje na kusy a poté zase dává dohromady.
Když si dovolím, aby barvy, linie a tvary naznačovaly pocity.
Chutě nebo vůně. Poté si můžu tento obraz opravdu vychutnat.
Má v sobě onu svobou, sama jsi zmínila expresionismus, což se zásadně liší od jeho pozdější tvorby,
Kde jsou věci více systematizovány a objasňovány. Zde je krásný pocit invence.
Je to obrovské až pohlcující dílo a jeden si říká "Je to prohlášení".
Symfonii.
- Čím déle jej pozoruji, tím více mu rozumím.
Ale je velice složité si tento obraz opravdu užít.
Je to drsná malba.
Což tak bylo myšleno.
Je to také těžký moment a stále jím je.
Duchamp a Warhol, modernismu i postmodernismu je již za námi a tento obraz je stále velice obtížný.
Tak dnes vnímáme i Schoenberga.
Říká nám toho mnoho.
To ano.
(překlad: lemura05@seznam.cz)
Vítejte zpět.
Snažil jsem se pospíšit si a dokončit příklad v posledních dvou minutách videa a uvědomuji si, že to je prostě špatné učení, protože nakonec stejně pospíchám.
Zde máme příklad, na kterém budeme pracovat a těch uvidíte hodně.
Chtějí po vás, abyste se seznámili s proměnnými v Newtonově gravitačním zákonu.
Jak jsem řekl, máme 2 planety, z nichž jedna je Země.
Teď mám čas malovat... takže toto je Země a toto je Malá Země.
Malá Země... možná ji prostě budeme říkat malá planeta, abychom se nemátli.
Je zelená, ukazuje nám, že je na ní nejspíše život.
Řekněme, že má 1/2 poloměr a 1/2 hmotnost.
Když se nad tím zamyslíte, tak je praděpodobně o dost hustší než Země.
To je dobrý příklad k zamyšlení.
O kolik je hustší?
Protože jestliže máte poloviční poloměr, váš objem je o dost menší než 1/2.
Nechci se tím teď zabývat, ale je to něco, k vašemu zamyšlení.
"Jaká část, když stojím na jejím povrchu... ...stejná osoba, takže Sal... ...když jsem na Zemi, jaká část je přitažlivost, když jsem na této malé zelené planetě?
Jaká přitažlivost na mě na Zemi působí?" Bude to... moje tíha (váha) na Zemi, síla na Zemi bude rovna gravitační konstantě krát moje hmotnost, moje hmota.
Takže (m index m) krát hmotnost Země dělena čím?
Naučili jsme se v minulém videu, že děleno vzdáleností mezi mnou a hmotným středem Země.
Můj hmotný střed a hmotný střed Země.
To je mezi povrchem Země... ...a nechci si myslet, že jsem malý, ale je to zanedbatelné, mezi mým hmotným středem a povrchem, takže budeme prostě předpokládat poloměr Země.
Vydělíme to poloměrem Země na druhou.
Užitím těchto stejných proměnných, jaká bude síla na této druhé planetě?
Síla na této zelené planetě... ...udělám to zeleně... ...a říkáme jí malá planeta...
Rovná se opět gravitační konstantě. Moje hmotnost se nemění, když jdu z jedné planety na druhou.
Kolik je její hmotnost teď?
Napsali by jsme to jako "m" s indexem "s".
Toto je malá planeta.
Napsali jsme sem, že má 1/2 hmotnosti Země, takže to napíši.
Je to 1/2 hmotnosti Země.
Jaký je její poloměr?
Jaký má teď poloměr?
Mohl bych prostě napsat poloměr malé planety na druhou, ale řekněme...
Je to 1/2 poloměru Země, tak to tam dosaďme.
1/2 poloměru Země.
Musíme to umocnit na druhou.
Podívejme se, jak se nám to zjednoduší.
Toto se rovná... vezmeme tuto 1/2 zde... 1/2 G krát moje hmotnost krát hmotnost Země lomeno... ....kolik je 1/2 na druhou?
Je to 1/4.
Lomeno 1/4 poloměru Země na druhou.
Kolik je 1/2 vydělena 1/4?
1/4 se do 1/2 vejde 2 krát.
Nebo se nad tím zamyslete tak, že máte zlomek ve jmenovateli a když ho dáte do čitatele, otočíte, tak z toho bude 4.
4 krát 1/2 jsou 2.
Tak či tak... je to jenom matematika.
Síla na malé planetě bude rovna 1/2 děleno 1/4 jsou 2 krát G, moje hmotnost krát hmotnost Země vydělena poloměrem Země na druhou.
A když se podíváme sem, toto je stejné, jako toto.
Je to identické.
Víme, že síla působící na mě, když jsem na povrchu malé planety je ve skutečnosti 2 krát síla působící na Zemi, když jsem na Zemi.
To je velmi zajímavé k zamyšlení, protože jste si možná na začátku řekli... ...že hmotnost objektu záleží dost na gravitaci.
Čím je objekt hmotnější, tím víc na mě bude působit jeho přitažlivost.
Tady ale vidíme, že to není pravda.
Na povrchu menší planety jsem přitahován mnohem více.
Proč tomu tak je?
Protože jsem blíže jejímu středu hmoty.
Jak jsme si již předtím v tomto videu povídali, tento objekt je pravděpodobně mnohem hustší.
Mohli byste říci, že má pouze 1/2 hmoty, ale má mnohem méně než 1/2 objemu.
To protože objem je poloměr na třetí.
Nechci vás mást, ale je to něco k zamyšlení.
Nejenom, že na hmotnosti záleží, ale na poloměru také dosti záleží.
Poloměr je ve skutečnosti na druhou, takže na něm záleží mnohem víc.
To je velmi zajímavé k zamyšlení.
Toto jsou ve skutečnosti velmi běžné příklady, kdy vám prostě chtějí říct... ...běžte na planetu, která má 2 krát větší hmotnost než jiná planeta, a tak dále... Jaký je rozdíl síly mezi nimi?
A další věc, kterou chci, aby jste si uvědomili... ...než dokončím toto video, jelikož mám čas navíc... Když se zamyslíme nad gravitací, především u planet a ostatních, vždy si připadáte tak, že je to Země co vás k sobě přitahuje.
Řekněme, že toto je Země a je obrovská a toto je malá vesmírná loď.
Někam cestuje.
Vždy si myslíte, že Země přitahuje vesmírnou loď, že?
Gravitační síla Země.
Ale to se změní, když se podíváme na vzorec. Vzorec je symetrický.
Neříká, že jeden přitahuje druhého.
Říká, že toto je síla mezi dvěma objekty.
Jsou k sobě přitahovány.
Když Země na mě působí silou 500 Newtonů, tak se vlastně ukáže, že já přitahuji Zemi stejnou opačnou silou 500 Newtonů.
Přitahujeme se navzájem.
Připadá mi, že Země... ...alespoň z mého pohledu... ...že Země přitahuje mě.
Ve skutečnosti jsme oba přitahováni ke kombinovanému hmotnému středu.
V této situaci, řekněme, že Země přitahuje vesmírnou loď silou... nevím.
Vymýšlím si čísla, ale řekněme 1 milion newtonů.
To vlastně znamená, že vesmírná loď bude přitahovat Zemi stejnou silou 1 milionu newtonů.
Oba budou přesunuti do kombinovaného systémového hmotného středu.
Kombinovaný systémový hmotný střed... ...vzhledem k tomu, že Země je o hodně hmotnější... ...bude velmi blízko hmotného středu Země.
Nejspíše to bude velmi blízko hmotnému středu Země.
Bude to jakoby přímo zde.
V této situaci se Země nebude moc hýbat, ale bude tažena ve směru vesmírné lodi a loď se bude pokoušet dostat do hmotného středu Země. Ale v určitém bodě, nejspíše v atmosféře nebo skále, do které narazí, už nebude moci pokračovat a možná havaruje přímo okolo tohoto místa.
Chtěl jsem, aby jste si uvědomili, že to není nutně jen jeden objekt, který přitahuje jiný.
Přitahují se navzájem ke svému kombinovanému hmotnému středu.
Dávalo by větší smysl, kdyby ti dva lidé plovoucí ve vesmíru, se navzájem gravitačně přitahovali.
Je to skoro trochu romantické.
Mohli by k sobě plout.
Můžete to vyřešit.
Nemám čas to udělat, ale mohli by jste použít tento vzorec a užít konstantu a mohli byste vyřešit, jaká je gravitační přitažlivost mezi dvěma lidmi?
To co uvidíte je, že mezi dvěma lidmi plovoucími ve vesmíru jsou jiné druhy přitažlivosti, které jsou pravděpodobně silnější, než jejich gravitační přitažlivost.
Nechám vás se nad tím zamyslet a uvidíme se v příštím videu.
Tělo má velmi zajímavou schopnost kontroly krevního tlaku
A nyní uslyšíte o RAAS.
RAAS znamená Renin - Angiotensin - Aldosteron - Systém.
Čili, pojďme si udělat celkový přehled o RAAS systému, kde začíná a končí v rámci buněk a hormonů
A to jsou dvě věci, které chci mezi sebou rozlišit.
RAAS systém začíná ve skupině buněk.
Všechny tyto buňky namaluji v podobě malých modrých domečků.
A hormony, které vylučují, budou oranžoví "poslíčci"
Namaluji zde malého poslíčka, to bude můj malý človíček
Takže človíček je hormon a modrý dům je buňka
Teď, klíčová buňka v RAAS systému je juxtaglomerulární buňka - JG buňka
Tyto JG buňky jsou ve specifické části ledvin ve skutečnosti v cévách
Pokud se podíváme blíže, JG buňky nejsou nic víc než velmi speciální hladké svalové buňky.
Pokud se podíváme do cévy, jsou vlastně jak hladké svalové buňky.
Napíšu zde "hladké svaly" jen pro připomínku, kde jsou.
A samozřejmě tyhle jsou v ledvinách. Toto je moje malá ledvina, i když tak možná nevypadá.
No a JG buňky vylučují hormon zvaný renin.
A kdy to dělají?
Renin nám nakonec,jak později uvidíte, pomáhá zvýšit krevní tlak.
Pokud JG buňky zaznamenají nízký krevní tlak, bude to signál pro vylučování reninu.
To by byl první spouštěč nízký krevní tlak. To však není jediný spouštěč.
Jsou celkem tři.
Pojďme si tedy vypsat druhý a třetí a popsat si je.
Druhý spouštěč je sousedící buňka
Tato buňka je vlastně nervová buňka sympatiku.
A my víme, že se sympatikus aktivuje tehdy, pokud se děje něco velkého.
Například pokud utíkáte pryč od medvěda, nebo se snažíte vyhrát souboj či jste v automobilové havárii a krvácíte.
Zkrátka jakákoliv stresová situace zapříčiní aktivaci těchto nervů.
A když se aktivují, začnou tyto JG buňky vylučovat renin.
Takže druhý spouštěč bude sympatikus.
Takže, pokud jsou tohle vaše sousedící buňky
- tyhle nervy sympatiku, které doslova končí na JG buňkách, tak a o kousek dál, stále v ledvinách, jsou buňky macula densa, které se však těchto buněk nedotýkají
Nyní zbystřete, jelikož macula densa jsou také v ledvinách, konkrétně v distálním tubulu nefronu. Čili pamatovat distální stočený tubulus.
Mají speciální vlastnost vnímat sodík.
Když máte nízký krevní tlak, tak skrz glomerulus neteče moc krve.
Tím pádem neteče moc krve skrze nefron
Spousta soli je re-absorbována a časem se to dostává do distálního stočeného kanálku
Buňky macula densa jsou schopny cítit tok iontů A mohou říct "tady není mnoho soli"
A tak dají hlavy dohromady a uvědomí si, že důvodem nízké koncentrace soli je dána nízkým krevním tlakem
Takže když necítí hodně soli říkají "Hej, JG buňky, vstávat!"
"Udělejte s tím něco, zvyšte pro nás krevní tlak!"
A pošlou zprávu ve formě prostaglandinů
Prostaglandin jsou lokální poslíčci
Na rozdíl od reninu, který působí dálkově, prostaglandin účinkuje místně
Vskutku mnoho a mnoho tělesných buněk využívají prostaglandiny k lokálnímu zasílání zpráv.
Zkrátka třetím spouštěčem je tedy nízká koncentrace soli v distálním tubulu. Zcela jistě víme, že to je díky buňkám macula densa v proximálním kanálku.
Toto jsou tedy tři hlavní spouštěče pro vyplavení reninu
To vše se děje v ledvinách kde se celá tahle akce vyskytuje
My ale víme, že jsou i jiné orgány, které se také účastní kontroly krevního tlaku
Dalším na seznamu jsou buňky jater.
Jaterní buňky také vytváří vlastní hormony
Setká se to s reninem během sekundy a nazývá se aniotensinogen.
Angiotensinogen je jakýsi náměsíčník.
Pokud bychom si ho přiblížili, spal by.
Namaluji to tedy takto.
Je tam a pohybuje se kolem těla, ale není aktivní a to je teď klíčové - není aktivní
Potřebuje renin a ten doslova utrhne pořádný kus angiotensinogenu.
Jestli ho tohle neprobudí tak už nevím
Angiotensinogen se stane angiotensinem "I" po setkání s reninem.
Renin je tedy enzym, který veme kus proteinu - angiotensinogenu
A angiotensin I je výsledek.
Pokud bychom si ho přiblížili, byl by vzhůru
Možná s úsměvem.
Angiotensin I pak pluje cévami Pojďme namalovat malý domek
To jsou buňky endotelu, které lemují vnitřek cév
Klasicky jsme myslívali, že se to skoro stále stává v plicích A si stále více uvědomujeme, že se to rozhodně děje v plicích avšak v ostatních cévách také
Buňky endotelu v některých částech našeho těla včetně plic Jsou schopny konvertovat angiotensin I na angiotensin II
Tak máme stvořený angiotensin II
To je také hormon, tak namaluji malého človíčka
Angiotensin II je šťastný jako klaun Protože má hodně aktivity
Je to velmi aktivní hormon, který dělá mnoho věcí
Angiotensin II jde pryč do mnoha různých míst
Namaluji 4 šipky
Jde do 4 míst a 4 různé typy buněk jsou ovlivňovány angiotensinem II
Mějte na paměti, na začátku toho všeho, jsme chtěli jen zvýšit krevní tlak a čtyři rozdílné buňky jsou ovlivněny
Tahle první je hladká svalová buňka v cévě
Tyto hladké svalové buňky jsou po celém těle, ne jenom v ledvině
A tyto hladké svalové buňky se začnou stahovat a zúží se čímž zapříčiní zvýšení odporu.
Pamatujte, pokud se cévy stáhnou, zvýší to odpor
To je jeden efekt.
V jiných typech buněk, buňky ledvin, mají schopnost, že angiotensin II vede buňky ledvin k zadržení vody.
Čili máme větší objem
Pomáhá to ledvinám zadržovat více vody a objemu
Myslete na to v rámci tepového objemu Zvýší to tepový objem.
Čili jsme zvýšili odpor a zvětšili tepový objem
To jsou tedy dva typy buněk, na které působí angiotensin II.
Mimo jiné působí i na některé žlázy.
Zkusím namalovat štítnou žlázu.
Štítná žláza "sedí" ve spodku mozku.
Je to žláza, protože má schopnost vnitřní sekrece hormonů a "poslíčků"
Tady máme malý hormon v oranžovém, pamatuje, všechny naše hormony jsou oranžovou barvou.
Tento se nazývá ADH - antidiuretický hormon
ADH dělá víceméně stejnou věc, jako angiotensin II.
A to, že zvýší odpor cév a také zvýší objem díky zadržení vody v ledvinách.
Čtvrtým typem buňky je nadledvina
Je to Nad-ledvina, protože je na vrcholu ledvin.
Tato nadledvina také produkuje hormon, jelikož je to žláza
A ten hormon účinkuje právě zde
Toto je malý poslíček zvaný aldosteron
Takže máme aldosteron a ADH, které působí na ty samé buňky.
Měl bych se opravit, ne na samé buňky, ale na stejné orgány, jako angiotensin II
Tady účinkuje aldosteron na buňky ledvin pro zvýšení objemu
ADH působí, jak jsem říkal, na ledviny a na hladké svalstvo
Čili, pojďme si to oddálit a podívat se na to celé, jaké zde máme zajímavé věci.
Na úplném vrcholu, začala celá ta akce v ledvinách u maculy densy a našimi JG buňkami a i naše nervová zakončení byla v ledvinách.
Jedním z klíčových orgánů, na které se zaměřujeme, jsou právě ledviny
Věci začínají a končí v ledvinách.
Můžete říct, co ale naše hladké svalové buňky v celém našem těle?
Máte naprostou pravdu, že to také působí na hladké svalstvo v jiných částech těla
Jen jsem chtěl vyzdvihnout fakt, že hlavním hráčem jsou ledviny.
To je jedna věc.
Druhá je, že pokud mluvíme o RAAS, mluvíme o určitých cestách
Konkrétně mluvíme například o této šipce zde, o tomto hormonu.
O tomto angiotensinu a angiotensinu I
Odkazují také na angiotensin II a všech jeho cílech
Mluvíme o angiotensinu II působícím na hladké svaly a 2 žlázy. Jak na štítnou žlázu, tak na nadledviny a na celé ledviny.
Čili mluvíme zkrátka o tomhle všem
A jen chci mít jistotu, že si budete pamatovat, že to ovlivňuje 4 typy buněk. a nakonec ,že i aldosteron má též velký efekt na ledviny
Toto jsou důležité body v tomto našem přehledu. Že zde máme zahrnuto mnoho různých hormonu, které jsem se snažil barevně odlišit oranžovou barvou Abychom je snadno dohledali
A že ledviny hraji velkou roli v kontrole krevního tlaku.
Řekněme, že se zajímáte o to, jak lidé sledují televizi.
Konkrétně kolik času lidé stráví sledováním televize.
Představte si nějakou zemi, ... ať už to budou Spojené Státy, nebo jakákoliv jiná země s vysokou populací.
V USA žije zhruba 300 milionů lidí.
Ideální by bylo, kdyby se vám nějakým zázrakem podařilo sledovat všech 300 milionů lidí a zaznamenat si, kolik času stráví sledováním televize v určitý den. Z toho byste získali střední hodnotu doby sledování. (Pozn.: písmeno "mí")
Už jsme si říkali, že v takovémto případě je tento způsob velmi nepraktický. Ve chvíli kdy by byl průzkum hotový, tak by byly už údaje neaktuální.
Někteří lidé mezitím mohli zemřít, jiní se narodit.
Kdo ví, co se mohlo stát ...
Písmeno "mí" označuje skutečný ale pouze teoretický populační průměr nebo také střední hodnotu počtu hodin, po kterou člověk sleduje v určitý den televizi.
V každou chvíli existuje dokonale pravdivá hodnota mí.
Jen je vcelku nemožné ji přesně zjistit.
Je nemožné zjistit pravdivou hodnotu průměru.
Vy se však nemusíte vzdávat. Možná není nutné pozorovat všech 300 milionů lidí.
Místo toho stačí pozorovat jen část - výběr.
Pro jednoduchost řekněme, že máme výběr 6 lidí.
Později si řekneme, proč 6 není tak vysoké číslo, jak bychom ve skutečnosti potřebovali.
Budeme sledovat, kolik času našich 6 lidí stráví sledováním televize.
Zjistíme, že první člověk sledoval 1,5 hodiny, druhý 2,5 hodiny a třetí 4 hodiny.
Další člověk sledoval 2 hodiny a poslední dva lidé sledovali každý 1 hodinu.
S pomocí dat z našeho výběru můžeme vypočítat výběrový průměr.
Výběrový průměr, který značíme malým 'x' s čárkou nahoře, spočítáme jako součet všech našich pozorování vydělený počtem pozorování.
Máme tedy součet 1,5 plus 2,5 plus 4 plus 2 plus 1 plus 1.
A to vydělíme 6 a dostaneme ...
V čítateli máme 1.5 plus 2.5 je 4, plus 4 je 8, plus 2 je 10, plus 2 je 12.
Dostaneme tedy 12/6.
To se rovná 2 hodinám u televize. Pro váš výběr můžete říct:
Můj výběrový průměr jsou 2 hodiny sledování televize.
Jde jen o odhad, který se snaží odhadnout pravdivý parametr mí, který se zjišťuje velmi obtížně.
Nic lepšího ale nemáme.
Možná bychom dostali lepší výsledky při větším výběru, ale pro teď nám náš výzkum stačí.
Odhadnutí populačního průměru ale není náš jediný úkol.
Zájímá nás také populační rozptyl.
Stále nemůžeme sledovat každého člověka v populaci, takže jeho pravdivou hodnotu těžko zjistíme.
Ale pokusíme se populační rozptyl odhadnout, stejně jako jsme se o to pokusili u populačního průměru.
Jak rozptyl odhadneme?
Rozumné bude udělat s naším výběrem totéž, co bychom udělali s celou populací.
Při výpočtu populačního rozptylu spočítáme rozdíl mezi každým jedincem v populaci a populačním průměrem.
Tento rozdíl pak umocníme na 2. Druhé mocniny všech rozdílů sečteme a vydělíme počtem pozorování.
Vezmeme každé z našich pozorování a najdeme rozdíl... mezi pozorováním a výběrovým průměrem.
Ne populačním průměrem, který neznáme, ale výběrovým průměrem.
Máme rozdíl prvního pozorování plus rozdíl druhého pozorování.
Druhá závorka je (4 mínus 2) na druhou. Plus (1 mínus 2) na druhou.
A právě toto bychom dělali při výpočtu populačního rozptylu, kdyby našich 6 pozorování byla celá populace.
Našli bychom čtverce rozdílů pro každé pozorování a vydělili bychom jejich součet počtem pozorování.
Podívejme se na zbytek výpočtu.
(1 mínus 2) na druhou, potom (2,5 mínus 2) na druhou. Dál (2,5 mínus 2) kde 2 je stále výběrový průměr. Plus (2 mínus 2) na druhou, plus (1 mínus 2) na druhou.
Nakonec vydělíme počtem pozorování.
V našem případě tedy dělíme 6.
Jaký výsledek dostaneme?
(1.5 mínus 2) je -0,5, z čehož umocněním dostaneme 0.25.
(4 mínus 2) na druhou je totéž co 2 na druhou, tedy 4.
(1 mínus 2) je -1, po umocnění 1.
(2.5 mínus 2) je 0,5, po umocnění 0.25. (2 mínus 2) je 0.
(1 mínus 2) je -1, po umocnění 1.
Nyní sečteme celého čitatele.
Začneme s celými čísly.
4 plus 1 je 5, plus 1 je 6. K tomu máme 2 krát 0,25.
Dostaneme 6,5 lomeno 6.
Mohli bychom si zlomek přepsat několika způsoby nebo výsledek prostě spočítáme na kalkulačce. 6,5 děleno 6 je po zaokrouhlení zhruba 1,08.
Výsledek tohoto postupu je tedy zhruba 1,08.
Nyní se musíme zamyslet, jestli náš postup dává nejlepší možný odhad populačního rozptylu s tím, jaká máme data.
Vždy by se dalo namítnout, že je třeba sehnat více dat.
Ale vezmeme-li to, co máme, je toto nejlepší způsob jak odhadnout populační rozptyl?
Nechám vám chvilku, abyste se nad tím zamysleli.
Ukazuje se, že náš výpočet je blízko idálnímu výpočtu.
A někdy se náš odhad bude nazývat výběrovým rozptylem.
Dělení čitatele počtem pozorování "n" je ale jen jeden z druhů výběrového rozptylu.
Napíšeme tedy "n" jako dolní index k "S".
Toto je jedna z definic výběrového rozptylu, tedy našeho pokusu o odhadnutí populačního rozptylu.
Nejde ovšem o nejlepší odhad. V některém z dalších videí a časem snad i v počítačové simulaci vám zkusím intuitivně ukázat, proč tomu tak je.
V tuto chvíli to může znít trochu jako nesmysl, ale jde udělat i lepší odhad populačního rozptylu.
Ten dostaneme, pokud čitatele nevydělíme 6.
Místo dělení počtem pozorování budeme dělit číslem o 1 nižší.
Označíme si výběrový rozptyl S na druhou.
Většinou když mluvíme o výběrovém rozptylu, máme na mysli výpočet, kde hodnotu v čitateli místo 6 vydělíme 5. Dělíme tedy (n-1).
Co v takovém případě dostaneme za výsledek? Čitatel zůstane stejný, tedy 6,5.
Ale ve jmenovateli budeme tentokrát dělit číslem o 1 menším než "n".
Budeme dělit 5.
A 6,5 děleno 5 se rovná 1,3.
Proč většina lidí používá tento na první pohled divný postup?
Proč dělíme "(n-1)", když v případě populačního průměru bychom dělili "n"?
Uvědomte si, že se populační rozptyl pokoušíme jen odhadnout.
A ukazuje se, že druhý postup dává lepší odhad.
Protože první postup skutečnou hodnotu populačního rozptylu podhodnocuje.
Druhý postup je lepším odhadem, přestože ani u jednoho moc nevíme, co je vlastně zač.
Možná jsou oba úplně mimo, ovlivněné naším výběrem.
Pokud bychom ale postupy testovali na velkém počtu různých výběrů, ukázalo by se, že druhý postup je lepší.
Poskytne nám lepší odhad.
Takže jak bychom náš výpočet zapsali matematicky?
Děláme součet, tedy sumu, všech našich pozorování. Začneme od prvního pozorování a půjdeme až k n-tému.
Malé "n" značí, že se jedná jen o výběr.
Velké "N" by zpravdila znamenalo, že se zabýváme celou populací.
My ovšem sledujeme jen výběr velikosti malé n.
Podíváme se na každé pozorování "x s indexem i".
Od něj vždy odečteme výběrový rozptyl. Jejich rozdíl pak umocníme na druhou. V čitateli tedy máme sumu čtverců rozdílů.
Tu vydělíme nikoli počtem pozorování, ale číslem o 1 menší.
Sumu tedy dělíme 5 a ne 6.
Toto je standardní definice výběrového rozptylu.
To bude pro tuto chvíli všechno a příště se vám pokusím intuitivně vysvětlit, proč dělíme (n-1), ... místo abychom dělili n.
Máme tu tři různé příklady na sčítaní. Abyste se tomu dostali na kloub, tak po vás chci, abyste si zastavili video a zkusili si je sami vypočítat.
Ale chci abyste při tom mysleli na to, co přenos doopravdy značí. --- ZASTAV VIDEO A SPOČÍTEJ ! ---
Teď už předpokládám, že jste to sami vypočítali a nyní příklady projdu s vámi.
Máme (9 plus 6).
9 jednotek plus 6 jednotek.
(9 plus 6) je 15. Můžeme napsat 5 na místo jednotek a 1 přeneseme.
Co jsme to právě udělali? Co tahle jednička značí?
Dali jsme ji na místo desítek. 1 desítka značí 10.
Takže vše co jsme řekli je, že (9 plus 6) se rovná (10 plus 5). Je rovné 1 desítce plus 5 a to je 15.
Nyní na místě desítek máme (1 plus 0 plus 9), což je 10.
Takže můžeme napsat 0 a přeneseme 1.
(1 plus 0 plus 9) je 10.
Co to vlastně znamená?
Toto je 1 desítka plus 0 desítek plus 9 desítek, což je 10 desítek.
10 desítek je 100.
Jinak řečeno je to 1 sto a 0 desítek. To je vše, co přenos označuje.
Takže nyní máme (1 plus 7 plus 9).
To bude 17.
Teď si musíme připomenout, že to je na pozici stovek. Takže doopravdy to je 1 stovka plus 7 stovek plus 9 stovek, neboli 17 stovek.
Neboli 1 tisíc 7 stovek a ještě tu máme 5. A jsme hotovi.
Pojďme se dát do tohoto příkladu. Důvod proč jsem to napsal tímto způsobem je, abychom si připomněli správných zápis čísel při sčítání.
Takže toto přepíšeme jako 3 sta... Použiji tu stejnou zelenou barvu. Přepíšeme 373 plus...
Chceme napsat jednotky pod jednotky a desítky pod desítky, abychom sčítali správné řády.
Takže (3 plus 8) je 11.
1 je na místě jednotek a další 1 je na místě desítek.
(10 plus 1) je 11.
(1 plus 7) je 8.
(8 plus 8) je 16.
To je doopravdy 16 desítek. Takže napíšeme 16.
Co je 16 desítek? No, to je 160.
Takže tato 6 je 60 a pak mám 100.
(1 plus 3) jsou 4. Ale to jsou doopravdy stovky, takže jsou to 4 stovky.
To nám dává 461.
Nakonec (9 plus 3) je 12.
2 jednotky a 1 desítka.
12 je to samé jako (10 plus 2).
Nyní na desítkovém místě.... (1 plus 4 plus 9) je 14.
Takže napíšeme 4 a přeneseme 1.
Ale musíme si připomenout, že to je ve skutečnosti (10 plus 40 plus 90), což je 140.
Je to to samé jako 40 plus 100.
A pak (1 plus 1 plus 2) je 4.
Ale je to na stovkovém místě, takže je to doopravdy 1 stovka plus 1 stovka plus 2 stovky neboli 4 stovky.
A jsme hotovi.
Ahoj, jmenuji se John Green, tohle je Rychlokurs světové historie, dnes si budeme povídat o křížových výpravách.
Ach jo, Stane, vážně musíme mluvit o křížových výpravách?
Nemám je rád...
S křížovými výpravami, sérií vojenských výprav z Evropy na východní pobřeží Středomoří, se to má takhle:
Skutečný důvod, proč v historii tak zřetelně figurují, spočívá v tom, že je neustále romantizujeme.
Vytvořili jsme prosté příběhy s postavami, kterým se má a nemá fandit, a tohle všechno nekonečně zidealizovali lidé jako Walter Scott.
A jsou v nich rytíři s meči a Lví srdce... Ne, Stane! Lví srdce!
Díky.
Začněme tím, že křížové výpravy původně nebyly "svatou válkou"
Evropanů proti Islámu, ale v několika důležitých směrech byly poháněny náboženskou vírou.
Pane Greene, pane Greene!
Náboženství způsobuje všechny války!
Představte si...
Zastavím tě hned, než porušíš autorská práva, já z minulosti. Ale jako obvykle se mýlíš.
Prosté čtení historie je zřídka dostatečné.
Mimochodem, kdy se moje písmo tak zlepšilo?
Kdyby byly křížové výpravy způsobeny bleskovým vzestupem islámských říší a touhou zachovat země Ježíše v rukou křesťanů, začaly by už v osmém století.
Ale rané islámské dynastie, jako Umajjovci a Abbásovci, byly naprosto spokojené se soužitím s křesťany a Židy, dokud všichni platili své daně.
A navíc, křesťanské poutě byly úžasné pro ekonomiku islámské říše. Ale poté se nová skupina muslimů, seldžučtí Turci, přesunula do regionu a dobyla svatá města a ztížila tak křesťanům jejich poutě. A přestože si rychle uvědomili svou chybu, bylo již pozdě.
Byzantinci, kteří si nechali nakopat zadky v bitvě u Mantzikertu roku 1071, pocítili hrozbu a zavolali na západ pro pomoc.
První výprava začala povoláním do zbroje papeže Urbana II. roku 1095.
To bylo z části proto, že Urban chtěl sjednotit Evropu a došlo mu to, co my všichni víme z filmů o invazi mimozemšťanů. Nejlepší způsob sjednocení lidí je jim dát společného nepřítele.
Urban svolal všechny hašteřící se rytíře, šlechtu a rozkázal svému lidu:
"Jděme a pomozme Byzantincům, protože pak možná uznají mojí úžasnost a zbaví se té jejich kraviny s tím, že mě neuznávají jako papeže, a když už tam budeme, osvobodíme Jeruzalém!"
Parafrázuji, mimochodem.
Křížové výpravy nebyly primárně vojenské operace, byly to poutě.
Teologicky křesťanství nemělo ideu svaté války. Ať se klidně válčí, ale bojování by vás nedostalo do nebe. Ale pouť k svatému místu vám v tom pomohla, takže Urban měl jak nadhodit výpravy jako poutě s trochou válčení navíc.
Se svým synkem dělám každý večer něco podobného.
Nekrmím tě večeří, v níž máš sušenky se zvířátky.
Krmím tě sušenkami se zvířátky, v nichž máš večeři.
Už je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis sušenkám se zvířátky.
Ale prvně se podívejme, co je v tajné přihrádce.
Hele, jsou to sušenky se zvířátky.
Díky, Stane.
Ahoj, sušenky, to jsem já, John Green.
Díky, že jste vynikající, ale mám šílený nápad.
Možná jídla, která už jsou vynikající, nepotřebují výhodu tvaru.
Proč nemohu dát svému dítěti špenát ve tvaru zvířat nebo sladké brambory tvaru zvířat, či dokonce zvířata tvaru zvířat?
Dostaneme se na Mars, ale neumíme produkovat špenát připomínající slona?
Cože, Stane?
My jsme nedostali člověka na Mars?
Stupidní svět, vždycky mě zklame.
S pozdravem, John Green.
Poslední mýtus k vyvrácení.
Výpravy nebyly raný příklad evropské kolonizace Blízkého východu, i pokud tam na chvilku vytvořili něco jako evropské království.
Pozdější po- a anti-kolonistický pohled pochází, alespoň částečně, z marxistického pojetí dějin.
V případě křížových výprav se spekulovalo, že rytíři, kteří vyrazili na dobrodružství do Levanty, byli druzí a třetí synové bohaté šlechty, kteří, z důvodů evropských pravidel dědičnosti, by nezískali moc, kdyby zůstali v Evropě, ale hodně, co se týče drancování, cestou na východ.
Super teorie, brácho, ale ne pravdivá.
Zaprvé, většina z těch, co odpověděli na volání do zbraně, nebyli vůbec rytíři, byli chudí.
Zadruhé, většina šlechty, která se vydala na křížové výpravy, byli pánové, ne jejich rozmařilé děti.
Ale co je důležitější, ta analýza ignoruje náboženské pohnutky.
Přistupovali jsme k náboženství jako fenoménu, třeba při rozboru toho, jak rozmarné prostředí Mezopotámie vedlo k rozmarné náladě jejich bohů.
Stejně jako svět ovlivňuje náboženství i náboženství ovlivňuje svět.
Někteří dnešní historici možná ignorují náboženské pohnutky, ale křižáci je proboha určitě neignorovali.
Jako když lidé to slovíčko vymysleli, všichni si mysleli, že Bůh existuje.
Křižáci šli do zbraně, aby ochránili Krista a jeho království. A jak lépe ukázat vaší oddanost Bohu než vyšít si kříž na rukáv, utratit přitom pěti- až šestinásobek svého ročního příjmu k vyzbrojení sebe a všech svých koní a vyrazit do Svaté země?
Takže když vykřikovali "Je to Boží vůle!", aby vysvětlili důvody k výpravě, mohli bychom jim aspoň trochu věřit.
A výsledky první výpravy vskutku naznačovaly, že to byla Boží vůle. Následujíc vedení kazatelů s jmény jako Petr Proutník...
Petr Poustevník?
Stane, vždycky děláš dějiny méně úžasné!
Dobře, následujíc kazatele jako Petr Poustevník tisíce rolníků a šlechticů se přihlásily k první křížové výpravě.
Začalo to trochu špatně, protože poutníci okrádali ty, které potkali. Navíc neměli pořádného vůdce, takže mezi šlechtici vládly rozpory, kdo sežene nejvíc vojáků.
Důležití mezi těmito šlechtici byli Godefroy z Bouillonu,
Bohemund z Tarentu a Raimond z Toulouse.
Ale i přes ty hádky a zmatky byly výpravy, někteří by řekli zázrakem, úspěšné.
Když dorazili do Levantu, nebojovali proti seldžuckým Turkům, ale proti fátimovským Egypťanům, kteří dobyli Svatou zemi od Seldžuků, čímž Turky poměrně naštvali.
V Antiochii křižáci zvrátili patrně zoufalou situaci, když rolník našel kopí, které propíchlo Kristův bok, schované pod kostelem a tím pozvedl morálku natolik, že vyhráli.
A poté udělali nemožné.
Dobyli Jeruzalém, zajistili ho pro křesťanství a slavně zabili mnohé v mešitě al-Aksá.
Tady křižáci uspěli částečně proto, že se turečtí muslimové, kteří byli sunnité, nehnali na pomoc Egypťanům, kteří byli šíité.
Ale ta složitá vnitroislámská rivalita ubírá na úžasnosti celému příběhu, křesťané to považovali za zázrak.
Do roku 1100 n. l. evropští šlechtici drželi jak Antiochii a Jeruzalém, tak latinsko-křesťanská království.
Říkám latinská, abych ukázal, že než dorazili křižáci, žilo tam hodně křesťanů, jen to nebyli katolíci, ale pravoslavní.
Přeskočíme druhou výpravu, protože mě nudí, a přesuneme se ke třetí, protože to je ta slavná.
Obecně řečeno, třetí výprava byla evropská odpověď na vznik nové islámské moci, nikoliv tureckého či abbásovského, ale egyptského (vlastně kurdského) sultána Saláha ad-Dína Júsufa ibn Ajjúba, na západě spíš známého jako Saladin.
Potom, co si Saladin upevnil svou moc v Egyptě, chtěl rozšířit říši zabráním Damašku a poté Jeruzaléma, což se mu povedlo, protože to byl neobyčejný generál.
Poté ztráta Jeruzalému donutila papeže Řehoře VIII. k svolání třetí.
Tři nejdůležitější králové Evropy na tu výzvu odpověděli
Filip Zbabělý intrikář II. z Francie, Richard Lví srdce I. z Anglie, a Fridrich Dramaticky se utopím po cestě, když se budu snažit vykoupat
Barbarossa z nesvaté, neřímské a neříšské Svaté říše římské.
Richard i Saladin byli skvělí generálové, kteří získali úctu vojáků.
A třebaže z evropské perspektivy byly výpravy selháním, protože nedobyly Jeruzalém, radikálně to změnilo křížové výpravy, protože udělaly cíl z Egypta.
Richard rozuměl tomu, že největší šanci na dobytí Jeruzalému by měl, kdyby napřed dobyl Egypt, ale nemohl přesvědčit žádné ostatní křižáky, aby se k němu přidali, protože Egypt měl pro křesťany menší náboženskou hodnotu.
Richard byl donucen odvolat výpravu předčasně, ale kdyby vydržel do Velikonoc roku 1192, viděl by Saladina umřít.
A tím by si Richard pravděpodobně mohl vyplnit všechny své křižácké sny, ale pak bychom nepotřebovali čtvrtou výpravu, že?
Ačkoli výpravy pokračovaly napříč čtrnáctým stoletím, většinou se zaměřením na severní Afriku, nikoli Svatou zemi, čtvrtá výprava bude poslední, na níž se zaměříme, protože je šílená.
Pojďme do Thought Bubble.
Na čtvrtou výpravu se přihlásilo hodně lidí, více než 35 tisíc, a její generálové nechtěli pochodovat přes celou Malou Asii, protože ze zkušeností věděli, že je A) nebezpečná a za B) horká, takže se rozhodli jet lodí, což vyžadovalo vystavění největší námořní flotily od dob Římské říše.
Benátčané postavili 500 lodí, ale poté se do Benátek dostavilo jen 11 000 křižáků, protože, víte, oni chtěli jít, ale pak se něco objevilo... atd.
Lidé neměli dost peněz na zaplacení těch lodí, takže Benátčané s křižáky uzavřeli dohodu.
"Pomozte nám dobýt vzbouřené město Zadar, my vás dopravíme do Malé Asie."
S tím měli křižáci trochu problém, protože Zadar bylo křesťanské město, ale nakonec souhlasili s pomocí, což vedlo k tomu, že papež exkomunikoval jak je, tak Benátčany.
Poté, co křižáci neuspěli v dobytí Zadaru a pořád neměli peníze, rádoby byzantský císař Alexios III. slíbil křižákům, že jim zaplatí, pokud mu pomohou, takže ti exkomunikovaní katoličtí křižáci bojovali za ortodoxního Alexia, který se brzy stal císařem v Konstantinopoli.
Alexiovi ale chvíli trvalo, než sehnal peníze, jež slíbil křižákům, takže ti čekali dál v Konstantinopoli, a pak Alexia zčistajasna zbavil trůnu úžasně pojmenovaný Murtzuflos, takže křižáci zkysli v Konstantinopoli a bez peněz.
Křesťanští válečníci nemohli tak úplně vyplenit největší centrum křesťanství, že ne?
No, ukázalo se, že mohli. A fakt to udělali.
Shromáždili všechno zlato, co mohli, všude zabíjeli a znásilňovali křesťany. Také nakradli koňské sošky, které teď zdobí katedrálu Sv. Marka v Benátkách, a nevydobyli zpátky ani píď Svaté země.
Dík, Thought Bubble.
Takže byste mysleli, že ta katastrofa otřásla myšlenkou křížových výprav.
Ani omylem.
Naopak ospravedlnila představu, že křižáctví nemusí být jen poutní záležitost, všichni nepřátelé římskokatolické církve mohli být cílem.
Čtvrtá křížová výprava navíc odsoudila k pádu Byzantskou říši, která se už nikdy nevzpamatovala.
Konstantinopol, stín někdejší slávy, dobyli Turci v roce 1453.
Takže ve finále křižáci totálně selhali v dlouhodobém vytvoření křesťanských království ve Svaté zemi. A s příchodem Osmanů zůstal celý region pevně muslimský, stejně jako je jím vlastně dodnes.
A křížové výpravy ani neotevřely komunikační kanály mezi křesťanským a muslimským světem, protože kanály už existovaly.
Většina historiků se shoduje, že křížové výpravy nevyvedly Evropu ze středověku tím, že by zprostředkovaly kontakt s intelektuálními úspěchy islámského světa.
Ve skutečnosti z Evropy spíš vysály prostředky.
Podle mě jsou výpravy důležité, protože připomínají, že středověký svět se od toho našeho zásadně liší.
Muži a ženy, kteří pozvedli kříž, věřili, že jejich práce je svatá způsobem, který dnes už často nemůžeme ani pochopit.
Když se silně soustředíme na jejich hrdinství, anti-imperiální ideály nebo vnitřní politické roztržky, ztrácíme ponětí o tom, co křížové výpravy musely znamenat pro křižáky.
Jak ten zvrat pouti ve svatou válku změnil jejich víru a životy.
Koneckonců tohle cvičení empatie je nejúžasnější věc na studiu historie.
Díky za pozornost.
Uvidíme se příští týden.
V tomto videu bych chtěl říct něco málo o kvasarech. Jsou to zkráceně kvazi-hvězdné rádiové zdroje.
Jméno je jen vedlejší produkt prvních pozorování kvasarů, protože se všechny tváří jako bodové zdroje elektromagnetické radiace, především v rádiové části spektra, a tak se jim říká kvazi-hvězdné rádiové zdroje.
Ukázalo se, že nejsou hvězdami ani kvazi-hvězdami a energii nevyzařují hlavně v rádiovém pásmu elektromagnetického spektra.
Produkují mnohem více energie.
Ve skutečnosti jsou to aktivní jádra galaxií.
Trochu se nad tím zamysleme.
Když máme supermasivní černou díru v centru galaxie.
Nakreslím to zde napravo.
Toto je naše supermasivní černá díra.
Možná toto je okraj horizontu událostí supermasivní černé díry.
Skutečná hmotnost černé díry je v centru horizontu událostí.
Když hmota prochází okolo této černé díry, tak jí bude zachycena a vytvoří akreční disk okolo této černé díry.
Hmota začne rotovat okolo černé díry a když nemá dostatečnou rychlost, tak spadne do černé díry.
Takže máme všechnu tuto hmotu okolo černé díry.
Některá hmota nemá dostatečnou úhlovou rychlost, nestačí pro rotaci okolo černé díry, spadne do ní.
Označím toto jako akreční disk.
Jak se hmota pořád zrychluje a zrychluje, tak padá blíž a blíž k černé díře, naráží do sebe víc a víc, až se gravitační potencionální energie z padající hmoty změní ve skutečnou energii, ve skutečnou teplotu.
Hmota se poblíž povrchu začne až neuvěřitelně ohřívat.
Žhaví se a ohřívá, jak se dostává blíž a blíž horizontu událostí.
Nedaleko vlastního horizontu událostí je vše tak intenzivní, že se vyzařuje elektromagnetické záření. Vyzařují vysokofrekvenční elektromagnetické záření, hlavně v rentgenové části spektra.
Nyní chci být velmi přesný. Jsou tady dvě věci.
První je, že když se učíte o kvasarech, nebo alespoň když já jsem byl poprvé seznámen s kvasary, tak jsem si myslel, že radiace je nějak vyzařována vlastní černou dírou.
To jsem nechápal, protože mi bylo řečeno, že nic nemůže uniknout z horizontu událostí černé díry, včetně elektromagnetické záření.
Jak to tedy může být vyzařováno černou dírou?
Odpověď je, že to není vyzařováno černou dírou.
Je to vyzařováno hmotou v akrečním disku, která se zatím nedostala blízko k horizontu událostí.
Jakmile je uvnitř horizontu událostí, tak veškerá elektromagnetická radiace, která může být vyzařována, nebude schopná uniknout z černé díry, přesněji z horizontu událostí.
Takže všechno z toho je z akrečního disku okolo supermasivní černé díry.
A jiná otázka, která mě napadla, je: Proč to záření vychází v těchto kolmicích k rovině vlastního akreditačního disku.
Alespoň moje logika mi říká, že věci se neobjeví ve směru akreditačního disku, protože jinak budou absorbovány jinými věcmi.
Ve skutečnosti to způsobuje ohřev jiné hmoty blíže k horizontu událostí.
Takže jakákoli energie vycházející z tohoto směru bude absorbována a zahřeje ostatní hmotu.
Pouze když jdete zhruba kolmo k rovině akreditačního disku, je tato energie uvolněna do prostoru.
Nyní chci být velmi jasný.
Kvasary jsou nejvíce svítící věci, které ve vesmíru známe.
Mnoho kvasarů má svítivost řádově biliony sluncí, takže můžou být svítivější než celá galaxie, a to vychází jen z hmoty docela malé části vesmíru, mnohem menší, než je vlastní galaxie.
Je to střed, trochu jako galaktické jádro.
Jiná zajímavá věc o kvasarech nám dává důvěru v konstantně se měnící vesmír a dokonce v samotný velký třesk. Máte supermasivní černé díry, které mohly být zformovány krátce po velkém třesku.
Lze si představit, že v rané době rozvoje vesmíru bylo více hmoty, která byla v blízkosti těchto černých děr a neměla dostatečnou rychlost k úniku nebo k oběhu okolo nich.
Takže tato hmota začne padat do černé díry.
A po čase všechna tato hmota, která spadla do černé díry, supermasivní černé díry, bude ztracena v supermasivní černé díře.
Když si představíte nějaké budoucí časové období, budeme stále mít supermasivní černou díru, ale všechno, co uvidíte, je většina věcí obletující okolo ní.
Cokoliv, co by do ní spadlo, by bylo již ztraceno.
Uvidíte jen věci, které obletují okolo ní.
A to je to, co ve skutečnosti vidíme, když se podíváme na naši Mléčnou dráhu.
Nepozorujeme, že by věci do ní padali.
Například Mléčná dráha nemá aktivní střed.
Aktivní jádro.
Centrum Mléčné dráhy není momentálně kvasar.
Supermasivní černá díra v centru netráví neboli nekonzumuje materiál.
Ale můžete si představit, že někdy v minulosti Mléčné dráhy, tam bylo hodně materiálu, který neměl dostatečnou rychlost k obíhání, a tak byl zkonzumován. Když byl zkonzumován, tak se vyzářilo rentgenové záření a mohlo být pozorováno jako kvasar.
A to je to, co pozorujeme. Pozorovali jsme více než 200 000 kvasarů.
Nejbližší kvasar je v řádu 780 milionů světelných let daleko. Co to znamená?
Nepozorujeme kvasary bližší než 700 milionů světelných let.
Říká nám to, že, alespoň v naší oblasti vesmíru, ten nejnovější kvasar byl 780 milionů let v minulosti.
Když se podíváme na bližší části vesmíru... Nakreslím to. Řekněme, že toto je pozorovatelná část vesmíru a toto jsme my.
Budeme pozorovat jen kvasary v určité vzdálenosti od nás, a ta vzdálenost je vlastně v určité době v minulosti.
Většina kvasarů je více než 3 miliardy světelných let daleko. Což nám říká, že existovaly více než před 3 miliardami let. V mladším období novodobého vesmíru, když existoval materiál, který mohly tyto supermasivní černé díry v centrech galaxií konzumovat.
Když se posuneme v čase blíže k nám, tak dost tohoto materiálu bylo zkonzumováno.
A my máme jen materiál obletující okolo těchto supermasivních černých děr, které můžeme nazývat galaxiemi, a tak již kvasary nepozorujeme.
Abych vám to vysvětlil. Víte, jak je to se vším v kosmologii. Je plná těžko pochopitelných konceptů, neuvěřitelných vzdáleností, neuvěřitelných hmotností, neuvěřitelných zářivostí, myslím, že můžete o tomto přemýšlet, ale jen pro představu:
Nejzářivější známý kvasar pohltí v řádu 1 000 hmotností slunce za rok.
To je zhruba 10 Zemí za sekundu, pokud jsem to spočítal správně. Deset Zemí za sekundu je pohlcováno nejsvítivějším kvasarem.
A energie této hmoty, která je obíhá okolo, je to, co generuje všechnu tu energii.
Vlastně jsem o tom neměl vůbec mluvit v přítomném čase.
Toto všechno se stalo v minulosti, my to nyní jen pozorujeme.
Podle všeho, co víme, vypadá zbytek vesmíru docela podobně tomu našemu.
Není tu ve skutečnosti v okolí tolik kvasarů.
Ačkoliv na druhou stranu, to, že většina materiálu byla již zkonzumována, může být dokonce naší vlastní supermasivní černou dírou v centru Mléčné dráhy.
V nějakém okamžiku v budoucnosti může být schopná zkonzumovat hvězdný materiál, více jakéhokoli typu materiálu. To se může stát asi za 4,5 miliardy let, kdy se srazíme s galaxií v Andromedě.
Snad jsem vám dal něco k zamyšlení.
Spolupracuji s bakteriemi. - hned předvedu časosběrná nahrávka kterou jsem nedávno pořídil kde můžete vidět, jak bakterie hromadí minerály z vlastního okolí během jedné hodiny.
Takže to, co tady vidíte, je bakterie, která tráví a v momentě, kdy tak činí, vytváří elektrický náboj.
A ten přitahuje kovy z okolního prostředí a tyto kovy se hromadí jakožto minerály na povrchu těchto bakterií.
Jeden z těch největších problémů, které jsou všudypřítomné v současném světě, je nedostatečný přístup k čisté pitné vodě.
A proces odsolování je ten, ve kterém odstraňujeme soli.
Můžeme tak získat pitnou vodu či vodu pro zemědělství.
Odstraňování solí z vody - obzvláště té mořské prostředníctvím reverzní osmózy je kritická metoda pro země, které nemají přístup k pitné vodě po celém světě.
Takže reverzní osmóza je technologie využívající k filtraci membránu.
Vezmeme vodu z moře ta je natlakována a tento tlak nutí vodu projít membránou.
Produkce čisté vody vyžaduje energii. ovšem zbyde nám ještě koncentrovaný solný roztok...
Ale tento proces je vemi drahý a pro mnoho zemí světa cenově nedostupný.
A také ten roztok, který vzniká, je častokrát vypouštěn zpět do moře což má negativní vliv na ekologii dané vodní plochy, do které je vypouštěn.
Takže..momentálně pracuji v Singapuru a to je místo, které je skutečným lídrem v odsolovacích technologiích.
A Singapur zamýšlí do roku 2060 produkovat 900 milionů litrů denně odsolené vody.
Toto ovšem znamená produkci stejně masivního množství zbytkového solného roztoku.
A toto je místo, kde má spolupráce s bakteriemi vstupuje do hry.
Takže to, co momentálně děláme, je že získáváme kovy jako je vápník, draslík a horčík ze solného roztoku. a toto, na příkladu hořčíku, a množství vody, které jsem zmiňoval, dělá 4.5 mld dolarů pro težební průmysl Singapuru - místo, které nemá žádné přírodní zdroje.
Chtěl bych, abyste si představili těžební průmysl způsobem, který tady doposud neexistoval; představte si těžební průmysl, který neznamená znečišťování Země; představte si bakterie, které nám k tomu dopomáhají akumulováním, srážením a sedimentací minerálů ze solného roztoku.
A to, co tady vidíte, je začátek takového průmyslu ve zkumavce, težebního průmyslu, který je v harmonii s přírodou.
Děkuji.
(Aplaus)
(Potlesk)
Mockrát děkuju.
Chci vám ukázat pár fotek a povědět vám, jak dělám to, co dělám.
Všechny tyto domy jsou ze 70-80 % z recyklovaných materiálů původně určených k mulčování, spálení nebo na skládku.
Zkrátka z odpadu.
Tohle je můj první dům.
Tyhle vchodové dveře s trojitým světlíkem měly přijít na zavážku.
Je tam malá věžička.
A tyhle výčnělky na opěrných trámech... ... tady... ... to jsou hikorové ořechy.
A tyhle knoflíky - to jsou vajíčka.
Napřed si je dáte k snídani, pak skořápky naplníte tmelem, natřete, připevníte a máte z nich architektonický prvek. Snadno a rychle.
Tady máme interiér s pohledem na trojitý světlík a obloukové prosklení dveří.
Tahle starožitnost měla skončit na smetišti.
Jenom zámek má hodnotu asi 200 dolarů.
Před skládkou jsem zachránil celou kuchyň.
Je tam zachovalý sporák z roku 1952, skvělý kousek, jestli rádi vaříte.
Tady vystupujeme do věžičky.
Schodiště mě stálo 20 dolarů včetně dopravy.
(Smích)
Při pohledu do věžičky si všimněte vypouklin, výdutí a prohlubní.
Jestli to někomu vadí, asi by tu neměl bydlet.
(Smích)
Tohle je díra na prádlo a u ní ševcovské kopyto.
Tyhle věci seženete ve starožitnictví.
Jedno jsem měl, tak jsem si s ním trochu pohrál. Stačí sešlápnout kopyto, víko se zvedne a prádlo jen hodíte dolů.
Když budete šikovní, prádlo přistane v koši přímo na pračce.
Když ne, skončí v záchodové míse.
(Smích)
Tuhle vanu jsem vyrobil z dřevěných destiček.
Začal jsem u okraje a postupně je připevňoval do roviny. Připevnil jsem podpěry a otočil ji. Pak jsem na téhle straně udělal dva profily.
Je to vana pro dva.
Nakonec nejde jen o hygienu, můžete se tu i rekreovat.
(Smích)
Tady ten kohoutek je ze dřeva maklury.
Připomíná trochu penis, ale co, vždyť jsme v koupelně.
(Smích)
Tenhle dům je inspirovaný plechovkou Budweiser.
Nevypadá jako plechovka od piva, ale designová předloha je zcela zřejmá.
U okapů jsou plastiky ječmene. Obklady jsou v barvách plechovky: červené, bílé, modré a stříbrné.
Krakorce pod okapy představují ten malý obrázek na plechovce.
Prostě jsem okopíroval plechovku a obrázek zvětšil, jak jsem potřeboval.
Na plechovce se píše:
"Toto je slavné pivo Budweiser. Žádné jiné pivo bla, bla, bla."
To jsme upravili: "Toto je slavný dům Budweiser. Žádný jiný dům..." a tak dál.
Tenhle zámek byl původně vložka do soustruhu, takového hrozivého stroje na opracování dřeva.
Dali mi tu vložku, ale bez soustruhu, tak je z ní zámek.
Ten odolá i stádu slonů.
Na mou duši, ještě přes něj neprošel žádný slon.
(Smích)
Sprcha imituje sklenici piva.
Máme tam bublinky a nahoře zvlněné kachličky jako pěnu.
Kde vzít zvlněné kachličky? Ty neseženete.
Seženete záchodovou mísu. Tu rozbijete kladivem a máte zvlněné kachličky.
No a ten kohoutek, to je pípa.
(Smích)
Tuhle tabuli skla uvidíte ve dveřích každého amerického měšťáckého domu.
Je to fakt okoukaný.
Ve dveřích je to designový propadák.
Takže dveře ne. Dejte ji jinam.
Je to pěkná tabule.
Ale dejte ji do dveří a lidi řeknou: "Tys chtěl být jako oni, to ti moc nevyšlo."
Takže dveře ne.
Další koupelna, v patře.
Tuhle lampu opět najdete v každé měšťácké vstupní hale.
Tak ji nedávejte do haly, ale do koupelny nebo komory, ale ne do haly.
Někdo mi dal bidet, takže tam je i bidet.
(Smích)
Tenhle domek...
Zábradlí jsou z větví maklury.
Fotky se budou dál střídat a já zatím budu mluvit.
Abyste mohli dělat to co já, musíte pochopit, jak se ve stavebnictví plýtvá.
Bydlení se stalo komoditou.
O tom dnes budu mluvit, ale primární důvod plýtvání máme zakódovaný v DNA.
Lidé mají potřebu konzistence ve všem, co vnímají.
Co to znamená?
Že každý náš vjem musí odpovídat něčemu, co už známe, jinak postrádáme spojitost a jsme z toho zmatení.
Ukážu vám předmět, který jste nikdy neviděli.
Ha, je to mobil.
Ale tenhle jste nikdy dřív neviděli.
Děje se to, že zkoumáte strukturální prvky, jejich vzor, a procházíte svou databázi... cink, mobil.
Ha, je to mobil.
Kdybych si do něj kousl, řekli byste: "Tak moment, to není mobil. To je ten nový čokomobil."
(Smích)
A museli byste vytvořit novou kategorii, mezi mobily a čokoládou.
Takhle zpracováváme informace.
A můžeme to aplikovat i na stavebnictví.
Praskne nám tabulka skla a řekneme si:
"Jéje, musíme ji opravit.
Vyhoďme ji, ať se už nedá použít, a dejme tam novou."
To se přece s prasklým sklem dělá.
Nevadí, že náš život nijak nenarušuje.
Stačí, že narušuje zavedený vzor a jednotnou strukturu.
Kdybychom však vzali kladivo a rozpraskali všechny ostatní tabulky, měli bychom vzor nový.
Gestaltismus totiž nadřazuje význam vzoru jako celku nad jeho jednotlivé části.
Takže si řekneme: "To je fakt pěkný."
Z toho vycházím denně.
Opakování vytváří vzor.
Když mám stovku toho a stovku tamtoho, nehraje roli, co přesně to a tamto je.
Cokoliv, co můžu opakovat, mi umožní vytvořit vzor. Ať to jsou ořechy, vejce, úlomky skla nebo větve.
Je to jedno.
Takhle se tedy ve stavebnictví plýtvá.
Kolem roku 1885 napsal Friedrich Nietzsche knihu s názvem "Zrození tragédie".
Tam napsal, že každá kultura se rozhoduje mezi dvěma principy.
Jedním je princip apollinský, který je zřetelný, promyšlený, staví na intelektu a dokonalosti.
Na druhé straně je princip dionýský, který je více o vášni a intuici, respektuje organičnost a lidský projev.
Když apollinský člověk fotí nebo chce pověsit obraz, vytáhne nivelační přístroj laserovou vodováhu a mikrometr.
"Zlato, ještě setinu milimetru doleva.
Přesně tam.
Skvělé."
Podle pravítka, na středu a v pravém úhlu.
Dionýský typ člověka vezme obraz a udělá... (Smích)
V tom je ten rozdíl.
Já pracuji s nedokonalostí, s organickými procesy.
Jsem pragmatik.
Apollinský způsob myšlení vede k ohromnému plýtvání.
Když něco není dokonalé, není to přesně podle našich představ, šup s tím do popelnice.
Škrábanec? Do popelnice s tím.
Nelíbí se nám to či ono. Další a další odpad.
Další problém...
Průmyslová revoluce začala v renesanci s nástupem humanismu, pak se dál rozvíjela v době Velké francouzské revoluce.
Asi v půlce 19. století dosáhla plného rozkvětu.
A tak jsme vymysleli spoustu udělátek a nesmyslů, které zvládnou všechno, co jsme do té doby museli dělat ručně.
Máme teď standardizované materiály.
Jenže stromy nerostou 5x10 centimetrů a do výšky 2,5 a 3 metry.
Takže produkujeme tuny odpadu.
Přímo v lese vlastně odvádějí celkem dobrou práci, když se snaží zpracovat vedlejší produkty. Vyrábějí OSB desky, dřevotřískové desky a tak dál. Tohle zodpovědné chování při zpracování dřeva v lese je však k ničemu, když jím pak spotřebitelé nakonec stejně plýtvají.
Když něco není podle šablony, do popelnice s tím.
Je to třeba ohnuté.
Když koupíte desku 5x10 cm a není rovná, můžete ji vrátit.
"Velice se omlouváme.
Samozřejmě vám ji vyměníme."
Všechny ty zdeformované věci používám, protože opakování vytváří vzor, a takhle funguje dionýský princip.
Dalším problémem je, že práce je neúměrně dražší než materiál.
Jenže to je výmysl.
Řeknu vám příběh o Jimu Tullesovi, kterého jsem školil.
Říkám mu:
"Jime, je to tu.
Mám pro tebe práci stavbyvedoucího.
Přišel tvůj čas."
"Dane, myslím, že na to ještě nemám."
"Jime, jsi připravenej."
Bác a měl kšeft.
Chodil okolo se svinovacím metrem, prohrabával hromadu s odpadem a hledal něco na záhlaví, které přijde nad dveře. Myslel, že tím udělá dojem. Tak jsme ho to učili.
Přijde k němu šéf a ptá se:
"Co to děláš?"
"Jen hledám něco na záhlaví."
A čeká na slova chvály.
"Neplatím tě, aby ses hrabal v odpadu.
Zpátky do práce."
A Jim mu na to řekl:
"Víte, kdybyste mi platil 300 dolarů na hodinu, tak bych to chápal, ale zrovna teď vám ušetřím pět dolarů za minutu.
Jen si to spočítejte."
(Smích)
"Dobrá práce, Tullesi.
Od teď všichni napřed projdete tuhle hromadu."
Ironií je, že mu počty nikdy moc nešly.
(Smích)
Občas dostanete příležitost něco ovlivnit a je dobré toho využít.
A právě to Jim udělal.
Další věc je, že i po 2 500 letech jsme ovlivnění Platónovou ideou dokonalé formy.
Tvrdil, že v hlavě máme dokonalou představu toho, co chceme, a k jejímu naplnění využíváme zdroje našeho prostředí.
Takže všichni máme v hlavě dokonalý dům. Americký sen - dům. Dům snů.
Jenže si ho nemůžeme dovolit.
Tak si pořídíme náhražku toho snu, mobilní dům.
A problém je na světě.
Je to úvěr na bydlení, na domácnost, na auto.
Vypíšete šek a v minutě ztratí 30 % svojí hodnoty.
Po roce bydlení si ani nepojistíte všechno vybavení, musí stačit 70 %.
Běžně se používají 15ampérové kabely. Žádný problém, pokud do nich nepustíte 20 ampér. A to se děje.
Z mobilních domů se odpařuje formaldehyd, před čímž potenciální zájemce o mobilní domy varuje i stát.
To jsme opravdu tak tupí?
Stěny jsou takhle tenké.
Jejich konstrukční vlastnosti jsou srovnatelné s obilím.
(Smích)
"Tady někde má být Palm Harbor."
"Včera se jim tam prohnal vítr.
Srovnal je se zemí."
(Smích)
Když se takhle rozpadnou, co s nimi?
Všechno tohle, apollinský a platónský model, je základem stavebního průmyslu. A několik věcí to ještě zhoršuje.
Jednak všichni odborníci, obchodníci, prodejci, revizoři, konstruktéři, architekti... ... všichni takhle přemýšlejí.
A přenáší se to i na spotřebitele, který vyžaduje stejný model.
Je to začarovaný kruh a není cesty ven.
Pak přichází na řadu marketing.
"Hú.
Húúúú."
Kupujeme si věci, co nepotřebujeme.
Stačí se podívat, co dokázali udělat se švestkovou limonádou.
Takový hnus.
(Smích)
Ale oni ji ozvláštnili jistým image.
"Piju Dr. Pepper..."
A než se nadějeme, lijeme ji do sebe ve velkém, tisíce litrů.
Přitom ani není ze švestek. Ani nepůsobí na zažívání.
(Smích)
Pro pána, spíš to zhoršuje.
A už v tom lítáme, ani nemrkneme.
Jean-Paul Sartre napsal knihu s názvem "Bytí a nicota".
Taková oddechovka.
Prolítnete to tak za dva roky, když budete číst rychle.
Píše tam o rozpolceném já.
Tvrdí, že lidé se chovají jinak, když jsou sami a když vědí, že je někdo sleduje.
Když jím špagety a jsem sám, můžu jíst jako čuně, utřít si pusu do rukávu, ubrousku se ani nedotknu, žvýkat s otevřenou pusou, mlaskat, škrábat se kde chci.
(Smích)
Ale jakmile vejdete... "Jejda. Trocha omáčky."
Ubrousek na klíně, malá sousta, zavřená pusa, žádné škrabání.
Dělám to, abych splnil vaši představu o tom, jak bych měl žít.
Cítím to očekávání, a tak ho plním a žiju podle toho, jak vy si to představujete.
A stejné je to ve stavebnictví.
Proto všechny naše parcely vypadají stejně.
Někdy jsou naše očekávání kulturně podmíněná.
Určitě máte všichni sladěné i boty.
Propadneme tomu všichni.
V rámci rezidenčních komunit máme očekávání vůči sdružení vlastníků.
To jsou někdy pěkní náckové, pro pána.
To tenhle problém zhoršuje a zvětšuje.
Poslední problém je stádovitost.
Lidé jsou společenští tvorové.
Rádi se sdružujeme stejně jako pakoně nebo lvi.
Ale pakoně se nedruží se lvy, protože by je lvi sežrali.
A lidé jsou stejní.
Děláme to, co skupina, ke které chceme patřit.
Znáte to ze střední.
Ty děti celé léto pracují, dřou se, aby si mohly koupit značkové džíny. A v září potom nakráčejí do školy...
"Jsem děsně důležitej.
Bacha, mám značkový džíny.
Že ty takový nemáš?
Nepatříš k těm lepším lidem.
Zato já jo.
Vidíš, jaký mám džíny?"
A hned máme důvod pro uniformy.
A stejně to je ve stavebnictví.
Nepatrně jsme popletli Maslowovu pyramidu potřeb.
Základnu tvoří základní potřeby: přístřeší, oděv, strava, voda, páření atd.
Potom bezpečí.
Potom vztahy.
A nahoře postavení a seberealizace. Tedy marnivost.
My marnivost přesouváme dolů.
A tak děláme marnotratná rozhodnutí a naše hypotéka je nad naše možnosti. K jídlu si nemůžeme dovolit nic lepšího než fazole.
Bydlení se stalo komoditou. A chce to kuráž naslouchat svým pravěkým vnitřním pudům, rozhodovat se podle sebe a nedělat ze svého domu produkt, ale něco, co vzejde z našeho vnitřního popudu.
To chce kuráž a občas prostě neuspějete.
To je v pořádku.
Když vás neúspěch zničí, tak to nejde.
Já selhávám každý den, někdy jsou to pořádný držkopády, veřejné, ponižující, trapné neúspěchy.
Lidi si ukazují a smějí se: "Zkoušel to už popáté a pořád nic.
To je ale blb."
Na začátku za vámi chodí a říkají:
"Dane, ty jsi takovej rošťák. Víš, ale tohle nebude fungovat.
Proč neuděláš tohle a proč neuděláš tamto?"
A vy si říkáte:
"Proč si netrhneš nohou?"
Ale neřeknete to nahlas, protože ty lidi chcete zaujmout.
To, co děláme... a není to jen v bydlení. Týká se to oblečení, jídla, dopravy, energie... Trochu se roztahujeme.
Když se má práce objeví v novinách, píšou mi lidé z celého světa.
Možná jsme vynálezci přebytku, ale plýtvání je problémem na celém světě.
Máme problém.
Nenosím přes hruď nábojové pásy ani červený šátek, ale zjevně máme problém.
A je potřeba, abychom znovu nalezli své pravěké vnitřní pudy a rozhodovali se.
"Chtěl bych si vytapetovat zeď CDčkama.
Co ty na to, zlato?"
Vždycky je můžete sundat.
Musíme zjistit, kdo opravdu jsme, a to je velké dobrodružství.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Máme zde rovnoramennou váhu, a jak vidíte, je vyvážená.
Položme si otázku.
Máme tu závaží s neznámou hmotností.
Na modrém závaží je velký otazník.
A máme tu také několik závaží o hmotnosti 1 kilogram.
Všechna mají hmotnost 1 kilogram.
A ptám se:
Co můžeme udělat na obou stranách této váhy, abychom přišli na to, jaká je neznámá hmotnost?
Nebo to možná ani zjistit nejde.
Můžeme třeba ubírat nebo přidávat závaží tak, abychom přišli na to, jaká je neznámá hmotnost?
Dám vám chviličku na rozmyšlenou.
Pro určení neznámé hmotnosti, chceme v podstatě jen toto na levé misce váhy.
Ale to samo o sobě nestačí.
Mohli bychom odebrat tato 3 závaží, ale to nebude stačit, protože pokud jen odebereme tyhle tři, pak levá miska bude mít menší hmotnost.
A to nám moc neřekne.
To by nám jen řeklo, že modré závaží má menší hmotnost než to, co je tady.
Odstranění nám tedy moc nepomůže.
Neřekne nám to, že se rovná pravé straně.
Co musíme udělat, chceme-li, aby váha byla vyvážená, je, že musíme odstranit stejnou hmotnost z obou stran váhy.
Takže, pokud chceme odstranit 3 závaží tady, zkusím je odebrat jak nejlépe dovedu, jen to smažu.
Pokud zde chceme odstranit 3 závaží,
Pokud bychom pouze odstranili tyto 3 věci, pak by na obou stranách nebyla stejná hmotnost.
Tato strana bude mít menší hmotnost.
Takže musíme odstranit 3 závaží z obou stran, aby naše váha zůstala v rovnováze, musíme odstranit tři závaží z obou misek.
Pokud jsme začali s vyváženou váhou a pak jsme odstranili tři z obou stran, váha bude stále vyvážená. A pak získáme jasnou představu, jaká je hmotnost tohoto závaží.
Nyní, když jsou odstraněna tři závaží z obou stran, váha bude stále vyvážená, a my víme, že tato hmotnost se rovná tomu, co zbývá vlevo.
To se rovná 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
- a pokud předpokládáme, že to jsou kilogramy- víme, že závaží s otazníkem má hmotnost 7 kilogramů.
Takže tohle je sedm kilogramů.
Před čtyřmi lety, na pódiu TEDu jsem ohlásil firmu, pro kterou jsem v té době pracoval jmenovala se Odeo.
A díky tomuto oznámení se o nás napsal velký článek v The New York Times, který vzbudil zájem dalších médií, což přineslo více pozornosti a rozhodování, jestli se mám stát výkonným ředitelem -
- zatímco jsem byl pouhý konzultant -
- a zvyšování venture kapitálu a nabírání zaměstnanců.
Jedním z lidí, co jsem najal, byl inženýr Jack Dorsey a za rok, když jsme se snažili rozhodnout, kterým směrem s Odeem jít,
Jack přišel s nápadem, nad kterým přemýšlel již několik let, který byl založen na zasílání jednoduchých statusů přátelům.
V té době jsme si také v Odeu hráli se zasíláním SMS, takže jsme dali dvě a dvě dohromady a na začátku roku 2006 jsme odstartovali Twitter jako vedlejší projekt v Odeu.
Nyní je těžké si obhájit tvorbu vedlejšího projektu ve startupu, ve kterém je velmi důležité být soustředěný na něj samotný, ale ve skutečnosti jsem spustil Blogger jako vedlejší projekt v mé předešlé firmě, s tím, že to měla být jen malá věc, kterou bychom dělali bokem, a skončilo to převzetím nejen celé společnosti, ale také mého života na dalších pět nebo šest let.
Tak jsem se naučil následovat předtuchy i když je nutně nemůžete obhájit nebo vědět, kam směřují.
A právě to se mi stalo s Twitterem, znovu a znovu.
Pro ty, kteří se s ním neseznámili - Twitter je založen na základě velmi jednoduchého konceptu.
Napíšete, co právě děláte, v délce až 140 znaků, a lidé, kteří se o vás zajímají, tyto zprávy získají.
Pokud se o vás zajímají opravdu hodně, získají tyto zprávy jako SMS na svůj mobil.
Takže, například, teď mohu tweetnout, že akorát mluvím na TEDu.
A v mém případě, když kliknu na tlačítko Odeslat dostane tuto zprávu během pár vteřin až 60 000 lidí.
Základní myšlenkou je, že Twitter dovolí lidem sdílet chvíle jejich života, kdykoli chtějí, ať už při zvláštních příležitostech nebo těch běžných.
Právě díky tomuto sdílení chvil, když se stanou, se lidé cítí více spojeni a v kontaktu, i když spolu nejsou, v reálném čase.
To je od začátku hlavní způsob užití Twitteru a co nás takhle nadchlo.
Co jsme nečekali, bylo velké množství jiných možností, které se rozvinou z tohoto velmi jednoduchého systému.
Jedna z věcí, které jsme si uvědomili, bylo, jak důležitý by Twitter mohl být při událostech v reálném čase.
Když propukly požáry v San Diegu, v říjnu roku 2007, lidé na Twitteru hlásili, co se děje a hledali tam informace od svých sousedů, co se kolem nich děje.
Ale to nebyli jen jednotlivci.
Noviny L.A.
Times ve skutečnosti také šly na Twitter, aby šířili informace a dali feed Twitteru na jejich hlavní stránku.
A hasiči z L.A. a Červený kříž také používali Twitter k šíření zpráv a aktualit.
Zde, na této události, tucty lidí tweetují a tisíce lidí na celém světě tyto zprávy odebírají, protože chtějí vědět, jaké to je tu být a co se tu děje.
Mezi dalšími zajímavými věcmi, které se objevily je mnoho z podnikání, z marketingu, komunikace a předvídatelných věcí, až k šíleně populárnímu Korejskému barbecue taco náklaďáku, který jezdí po L.A. a tweetuje, kde právě stojí, a způsobuje frontu lidí stojících kolem celého bloku.
Politici nedávno také začali tweetovat.
Ve skutečnosti máme 47 členů Kongresu, kteří vlastní účet na Twitteru.
A tweetují, v některých případech z jednáních za zavřenými dveřmi s prezidentem.
V tomto případě se mu určitě nelíbí to, co napsali.
Prezident sám je nejpopulárnějším uživatelem Twitteru, přesto se svými tweety ustal, zatímco senátor McCain začal být aktivnější.
Stejně jako tento pán.
Twitter pyl původně navržen jako vysílací médium: ty odešleš jednu zprávu a jde to ke všem, a ty přijmeš zprávy, které tě zajímají.
Jeden z mnoha způsobů, jak uživatelé přetvořili Twitter bylo vytvoření možnosti reagovat na konkrétní osobu nebo konkrétní zprávu.
Takže, tento zápis, to "@username", které zde Shaquille O'Neal používá, aby odpověděl jednomu z jeho fanoušků, byl kompletně vymyšlen uživateli a my jsme to do systému zabudovali až, když to bylo populární a potom jsme to zjednodušili.
Tohle je jeden z mnoha způsobů, jak uživatelé přetvořili systém.
Další je API (Application Programming Interface).
Vytvořili jsme rozhraní pro programování aplikací, které v zásadě umožňuje programátorům psát software, který komunikuje s Twitterem.
My nyní víme o více než 2 000 kusech takového softwaru, které umožňují posílat na Twitter zprávy - - rozhraní pro Mac, Windows, váš iPhone, váš BlackBerry -
- stejně o věcech jako je zařízení, které umožní nenarozenému dítěti tweetnout, když v břiše zakope, nebo květině tweetnout, když potřebuje zalít.
Pravděpodobně nejdůležitější externí vývoj přišel z malé firmy ve Virginii, nazvané Summize.
Firma Summize vytvořila ke Twitteru vyhledávač.
A využili skutečnosti, že když máte milion lidí po celém světě, kteří píšou o tom, co dělají a o tom, co se kolem nich děje, máte neuvěřitelný zdroj k tomu, abyste získali informace o nějakém tématu nebo události, právě, když probíhá.
Toto opravdu změnilo naše vnímání Twitteru.
Například, zde vidíte, co lidé píšou o TEDu.
Tohle je další věc, která změnila náš náhled, že Twitter není tím, co jsme si mysleli.
Tohle se nám líbilo tak moc, že jsme tu společnost koupili a včlenili ji do Twitteru.
Toto nejen umožňuje vidět tweety z jiného pohledu, ale také to umožňuje jiné způsoby užití.
Jeden z mých oblíbených se objevil před několika měsíci, když byl v Atlantě nedostatek benzinu.
Někteří uživatelé přišli na to, že mohou tweetovat, když najdou benzin - - kde a kolik stojí - a pak přidat klíčové slovo "#atlgas", což ostatním umožní to vyhledat a najít benzín.
A tento trend užití této komunikační sítě k pomoci ostatním jde mnohem dále než původní myšlenka být ve styku s rodinou a přáteli.
Poslední dobou se to stává čím dál, tím častěji, ať už se jedná o sbírku peněz na lidi bez domova, nebo na kopání studní v Africe, nebo na rodiny ve finanční krizi.
Lidé přes Twitter nasbírali desítky tisíc dollarů v horizontů několika dní, v několika případech.
Vypadá to, že když lidem dáte jednodušší cestu ke sdílení informací, stane se více dobrých věcí.
Netuším, co dalšího se na Twitteru stane.
Naučil jsem se následovat předtuchu, ale nikdy nepředpovídat, kam povede.
Díky.
(Potlesk)
Chris Anderson:
Ještě jsme neskončili.
Takže, jestli nám můžete zapnout tuto obrazovku.
Tohle je opravdu nejděsivější věc, kterou může jakýkoli přednášející udělat, potom, co byl na nějaké události.
Je to úplně strašné.
Tak, tohle je vyhledávání na Twitteru.
Napíšeme sem několik náhodných slov - třeba "Evan Williams".
"Evane Williamsi, dej lidem více dobrých možností pro sdílení informací a následuj na TEDu svou předtuchu." "Akorát poslouchám Evana Williamse.", "Akorát poslouchám Evana Williamse." "Evan Williams...
Oh. "Evan Williams právě umírá zde na pódiu na TEDu.
Nejhorší přednes všech dob!" (smích)
Evan Williams:
Pěkné. Díky.
Chris Anderson:
Dělám si srandu.
Ale opravdu, za těch 8 minut, co tu mluvil, zde máme kolem 50 tweetů, které už reagují na tento přednes.
Takže může vidět všechny možné reakce: fakt, že Barack Obama je největším twitterem, fakt, že Twitter vzniknul díky TEDu.
Nemyslím si, že existuje jiný způsob získání takové zpětné vazby.
Vytvořil jsi něco velmi fascinujícího a vypadá to, že největší sláva Twitteru je ještě před námi.
Tak, velmi ti děkuji, Evane. Evan Williams: Děkuji.
Chris Anderson:
Jsem rád, že tu mohu být a promlouvat k vám o tématu blízkému mému srdci, kterým je krása.
Vlastně se zabývám filozofií umění a estetikou v mé pracovní činnosti.
Snažím se zjistit, intelektuálně, filozoficky, psychologicky, jaký že je ten zážitek z krásy, co o něm prakticky můžeme říci a jak se lidé vychylují, když se mu snaží porozumět.
Toto je ale extrémně komplikovaná disciplína, zčásti proto, že věci, které nazýváme krásnými, jsou tak odlišné.
Mám na mysli tu bezpočetnou mnohotvárnost -- dětský obličej,
"Harold v Itálii" od Berlioze, filmy jako "Kouzelník ze země Oz", Chekhovy hry, anebo krajina centrální Kalifornie, pohled na horu Fuji z Hokusai, "Rytíř růže", anebo senzační rozhodující gól při fotbalovém zápase světového poháru,
"Hvězdná noc" od Van Gogha, romány Jane Austinové, nebo Fred Astaire, tancující přes celou obrazovku.
Tento velmi stručný seznam zahrnuje lidské bytosti, přírodní tvary a krajiny, umělecká díla nebo dovedné lidské aktivity.
Důvod, který by ozřejmil přítomnost krásy ve všem právě vyjmenovaném, nebude snadné najít.
Ale mohl bych vám alespoň dát malý náznak toho, co je z mého pohledu tou nejsilnější teorií krásy, kterou dosud máme.
A nemáme ji od filozofa umění, od postmoderního uměleckého teoretika, nebo uznávaného uměleckého kritika.
Ne, tato teorie je od experta na korýše, červy a pěstování holubů.
A pravděpodobně víte, koho tím myslím --
Charlese Darwina.
Samozřejmě, mnoho lidí se domnívá, že už znají tu správnou odpověď na otázku: "co je krása?"
Je to v oku pozorovatele. Je to cokoli, co se vás osobně dotkne.
Nebo jak někteří lidé -- speciálně akademici -- preferují, že krása je v kulturně vzdělaném oku pozorovatele.
Lidé souhlasí, že obrazy, filmy nebo hudba jsou krásné, protože jejich kultury je formují do uniformity estetického vkusu.
Vkus pro přírodní krásy a pro umění se posouvá napříč kulturami s obrovskou lehkostí.
Beethovena obdivují v Japonsku. Peruvijci milují japonské tisky na dřevo. Sochy Inků jsou ceněnými poklady v britských muzeích, zatímco Shakespear už byl přeložen do každého hlavního jazyka této Zeměkoule.
Nebo jen pomyslete na americký jazz nebo americké filmy -- ty jsou všude.
Je zde mnoho rozdílů mezi uměními, ale jsou tu také univerzální mezikulturní estetické radosti a hodnoty.
Jak můžeme vysvětlit tuto univerzalitu?
Nejlepší odpovědí je pokusit se o rekonstrukci Darwinovské evoluční historie našeho uměleckého a estetického vkusu.
Musíme se pokusit dekonstruovat naše současné umělecké chuti a preference a vysvětlit tím, jak a proč se zaryly do našich myslí.
V aktivitách jednak našeho prehistorického, zejména pleistocénského prostředí, kdy jsme se stali plně lidskými, ale také v sociálních situacích, ve kterých jsme se vyvinuli.
Toto reverzní inženýrství nám také zajistí pomoc z lidských záznamů uchovaných z prehistorie.
Myslím tím zkameněliny, jeskynní malby a tak dále.
A mělo by vzít v úvahu to, co už víme o estetických zájmech izolovaných skupinek lovců-sběračů, které přežily do 19. a 20. století.
Já osobně nemám žádné pochyby o tom, že náš zážitek krásy, se svou emocionální intenzitou a potěšením, patří do vyvinuté lidské psychologie.
Zážitek z krásy je jen jedna komponenta v celé sérii Darwinovských adaptací.
Krása je přizpůsobivý efekt, který rozšiřujeme a zintenzivňujeme při tvoření a kochání se uměleckými díly a zábavou.
Jak mnoho z vás ví, evoluce je založena na dvou hlavních mechanismech.
První z nich je existence přírodního výběru -- což je náhodná mutace a výběrové zachování -- společně s naší základní anatomií a fyziologií -- tedy vývojem např. slinivky, očí nebo nehtů na prstech.
Přírodní výběr také vysvětluje mnoho základních ošklivostí, jako např. příšerný pach kazícího se masa, nebo strachy, např. strach z hadů nebo postávání na kraji vysokého útesu.
Přírodní výběr také vysvětluje potěšení -- sexuální potěšení, naši touhu po sladkém, tučném a proteinech, což na oplátku ozřejmuje existenci oblíbené potravy, od zralého ovoce přes čokoládové krémy až po grilovaná žebírka.
Ten druhý skvělý evoluční princip je sexuální výběr, a ten funguje velmi rozdílně.
Třeba pávův nádherný ocas je toho dobrým příkladem.
Nevyvinul se pro přežití v přírodě.
Vlastně přímo odporuje přežití v přírodě.
Ocas páva vznikl k výběru druha k páření, který dělají páví samičky.
Je to docela známý příběh.
Jsou to vlastně ženy, které posouvají historii dál dopředu.
Mimochodem, samotný Darwin, neměl žádné pochybnosti, že ocas páva je pro páví samičky krásný.
On dokonce použil toto slovo.
Takže teď, zohledňujíce vyslovené podněty, můžeme říct, že zážitek z krásy je jeden ze způsobů, jaký evoluce používá pro nabuzení a udržení zájmu nebo fascinace, dokonce posedlosti, aby nás podpořila za účelem udělat to nejsprávnější rozhodnutí k přežití a reprodukci.
Krása je přírodní způsob jak na dálku ovlivnit chod věcí, tak řečeno.
Samozřejmě nemůžete očekávat, že sníte adaptivně prospěšnou krajinu. Těžko byste to udělali vašim dětem nebo vašemu milenci.
Ten trik evoluce spočívá v dělání věcí krásnými, aby na vás působily jistým magnetismem aby vás těšily jen při pouhém pohledu na ně.
Zamyslete se krátce nad tím důležitým zdrojem estetického potěšení, tou magentickou přitažlivostí krásných krajin.
Lidé z velmi odlišných kultur po celém světě mají rádi určitý druh krajiny. Druh krajiny, který se ne úplně náhodou podobá savanám z pleistocénu, ve kterých jsme se vyvinuli.
Taková krajina se objevuje dnes a denně na kalendářích, pohlednicích, v návrhu golfových hřišť a veřejných parků a v těch zlatě orámovaných obrazech, které visí v obývacích místnostech od New yorku až po Nový Zéland.
To je krajina malíře Hudsona Rivera Schoola, která ukazuje otevřené prostory nízkých travin posetá jednotlivými kmeny stromů.
Stromy jsou, mimochodem, často preferovány, pokud se větví nízko nad zemí, což znamená, že to jsou stromy, na které byste mohli vylézt pokud byste zrovna byli v úzkých.
Krajina často ukazuje přítomnost vody přímo v hlavním pohledu, nebo náznak vody někde v modravé dálce, znaky zvířecího a ptačího života, nebo také nejroztodivnější zeleň, a nakonec -- samozřejmě -- cestu nebo silnici, nebo možná břeh řeky nebo pobřeží, které pokračuje do dálky, jako by vás zvalo k rozběhnutí se po něm.
Taková konstrukce krajiny je považována za krásnou i lidmi v zemích, které ji nemají.
Tato ideální krajina savany je jedním z nejzřetelnějších příkladů, jak lidské bytosti kdekoli nachází krásu v podobných vizuálních zážitcích.
Ale někdo by mohl argumentovat, že to je jen přírodní krása.
Jak je to s uměleckou krásou?
Není to vyčerpávajícně kulturní?
Já si nemyslím, že by bylo.
A znovu bych se rád podíval do prehistorie, abych o tom mohl něco říci.
Všeobecně se věří, že nejrannější lidská umělecká díla jsou ty opravdu vyvinuté nástěnné jeskynní malby, které všichni známe z Lascaux nebo ze Chauvet.
Jeskyně Chauvet jsou staré zhruba 32 tis. let, podobně jako pár malých, realistických soch žen a zvířat z toho samého období.
Ale umělecké a ozdobné dovednosti jsou výrazně starší než toto.
Krásné lasturové náhrdelníky, které vypadají jako něco, co vidíte na každé výstavce rukodělné výroby, podobně, jako třeba okrové tělové barvy, byly nalezeny zhruba před 100 tisíci lety.
Ale ty nejvíce úchvatné prehistorické artefakty jsou ještě starší než toto.
Myslím tím tak zvané Acheulénské ruční sekery.
Nejstarší kamenné nástroje jsou pěstní klíny od Olduvai Gorge ve východní Africe.
Ty se datují do doby zhruba před 2,5 milionem let.
Tyto velmi hrubé nástroje se vyskytovaly po několik tísíc století, až do doby zhruba před 1,4 mil. let, kdy Homo erectus začal formovat jednoduché, úzké kamenné pláty, někdy obroušené ovály, formované do často, našim očím velmi příjemným tvarům symetricky směrovaného listu nebo kapky slzy.
Tyto Acheulénské ruční sekery -- pojmenované podle St. Acheuleénu ve Francii, kde byly poprvé nalezeny v 19. století -- byly vykopány v množstvích tisíců roztroušené po Asii, Evropě a Africe, téměř všude, kde se potuloval Homo erectus a Homo ergaster.
Jen to pouhé množství těchto ručních seker ukazuje, že nemohly být vyráběny na zabíjení zvířat.
A ta zápletka se skutečně zahustí jakmile si uvědomíme, narozdíl od ostatních nástrojů z pleistocénu, že ruční sekery často neukazují žádné znaky opotřebení na jejich křehkých ostřích.
A některé jsou dokonce příliš velké na zabíjení zvířat.
Jejich symetrie, jejich atraktivní materiály a především jejich pedantské zpracování jsou jednoduše krásné pro naše oko i dnes.
Takže co byly tyto starodávné -- myslím tím, že jsou starodávné a cizí, ale současně jsou nám velice povědomé.
K čemu sloužily tyto artefakty?
Nejlepší možná odpověď je, že to byly doslova nejrannější známé formy umění, praktické nástroje, které se proměnily v úchvatné estetické objekty, vysoce hodnocené pro jejich elegantní tvar a jejich vytříbené zhotovení.
Ruční sekery znamenají evoluční krok v lidské historii -- nástroje zhotovené proto, aby fungovaly k něčemu, co Darwinisté nazývají fitness signály -- což, dá se říci, ukazuje na podobný jev jako u pávího ocasu, jen s tím rozdílem, že od ochlupení a peří se ruční sekery úmyslně odlišují dokonalým zpracováním.
Kvalitně vyrobená ruční sekera má naznačovat kýžené osobní kvality -- inteligenci, jemnou motoriku, schopnost plánovat, svědomitost a někdy také přístup ke vzácným materiálům.
Přes desítky tisíc generací tyto schopnosti zvyšovaly status těm, kteří je dokázali dát na odiv, a zvyšovaly jejich reprodukční výhodu oproti těm méně schopným.
Tohle je velmi starý způsob oslovení, ale jak se ukázalo, tak funguje --
"Proč se mnou nejdeš do mé jeskyně, kde ti ukážu svojí sbírku seker."
(smích)
S tím rozdílem, samozřejmě, a to je na tom to zajímavé, že si nejsme úplně jistí, jak toto bylo sdělováno, protože Homo erectus, který tyto předměty vyráběl, neměl vyvinutý jazyk.
Je to obtížné uchopit, ale je to neuvěřitelný fakt. Tento předmět byl vyroben předchůdcem člověka --
Homo erectus nebo Homo ergaster -- mezi 50 a 100 tisíci lety před vývojem jazyka.
Trvajíc přes milion let, tradice ručních seker je nejdelší uměleckou tradicí v lidské a pračlověčí historii.
V závěru této báje o ručních sekerách, Homo sapiens -- jak se pak tito lidé jmenovali -- měli potiže s nalezením nových způsobů pobavení a ohromení druhých, takže si vymysleli vyprávění vtipů, příběhů, tancování a úpravování vlasů.
Ano, upravování vlasů -- na tom trvám.
Pro nás modernisty, je brilatní technika použita k vytváření imaginárních světů v románech a ve filmech, k vyjádření intenzívních emocí hudbou, obrazy a tancem.
Ale stále zůstává jeden velice základní rys té po předcích zděděné osobnosti v našich estetických touhách: je to krása, kterou nacházíme v kvalitním a vytříbeném výkonu.
Z Lascaux až do Louvre a Carnegie Hall, lidské bytosti mají neustálou přirozenou chuť na kvalitní ukázku umělecké práce.
Nacházíme krásu ve všem dobře odvedeném.
Takže příště, až projdete kolem výlohy klenotnictví, kde bude nádherně vybroušený kámen tvaru kapky slzy, nebuďte si tak jistí, je to jen vaše kultura, která vám říká, že ten blyštivý šperk je krásný.
Vaši vzdálení předkové ten tvar milovali a nacházeli krásu v dovednosti potřebné k jeho výrobě, ještě před tím, než dokázali vyjádřit lásku mluveným slovem.
Takže je krása v oku pozorovatele?
Ne, je hluboko v našem vědomí.
Je to dar, za který vděčíme inteligentním dovednostem a bohatému emočnímu životu našich velice starých předků.
Naše silná reakce na obrázky, na výrazy emocí v umění, na krásu hudby nebo nočního nebe, bude s námi a našimi potomky tak dlouho, dokud bude lidská rasa existovat.
Děkuji vám.
(potlesk)
Pojďme se podívat na to, jak si Čína dokáže udržet obchod s USA v rovnováze tím, že si uměle udržuje nízkou hladinu své měny.
Takže máme tady jednoduchý scénář.
Při výměně 6 jüanů za 1 dolar, tu máme čínského výrobce, který prodává mikrovlnky v hodnotě 50 milionů dolarů. V USA máme amerického výrobce, který prodává software za zhruba 20 milionů dolarů v Číně, v případě nestabilní výšky měnového kruzu je přísun dolarů daleko větší než poptávka po této měně.
Takže dolar klesne na ceně.
Stane se slabým.
Výměnný kurz čínského jüanu naroste, a tak se vyrovná vzájemná obchodní rovnováha na trhu.
Viděli jsme, že Lidová banka Číny to nechce umožnit.
Takže se snaží uměle vytvořit poptávku po dolarech, která by měla udržet silný výměnný kurz.
Takže v zásadě vydávají jüany a konvertují ho na dolary a tento proces samozřejmě zvýší i dodávku jüanů.
Takže se stanou méně nákladnými. Výměnný kurz jüanu se sníží a posílí se dolar.
Takže teď samozřejmě nechtějí pouze teoreticky sedět na těchto dolarových bankovkách, ale rozhodnou se půjčovat je venku.
Výsledkem je zvýšení dodávky hotovosti pro půjčky a poskytování hypoték.
Před několika lety Jsem se cítil jako bych uvízl ve stereotypu, a tak jsem se rozhodl jít ve stopách velkého amerického filozofa, Morgana Spurlocka, a zkusit něco nového po 30 dní.
Myšlenka je to vlastně velmi jednoduchá.
Myslete na něco co jste vždy chtěli udělat navíc ve vašem životě a zkuste to v přístích 30 dnech.
A ukázalo se, že 30 dní je ta správná doba si něčemu novému navyknout nebo zbavit se zlozvyku - jako je sledování zpráv - z vašeho života.
Je několik věcí které jsem se naučil během těchto 30-ti denních výzev.
První byla, místo toho aby měsíce ubíhali v zapomnění, čas se stal více nezapomenutelný.
Toto bylo součástí výzvy, udělat snímek každý den po celý měsíc.
A pamatuji si přesně kde jsem byl a co jsem ten den dělal.
Také jsem si všimnul že jak jsem začal dělat více a těžší 30-ti denních výzvy, moje sebevědomí rostlo.
Z počítačového maniaka žijícího za stolem v chlapíka co jezdí na kole do práce - pro zábavu.
Dokonce loni, jsem skončil výstupem na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky.
Nikdy předtím jsem nebyl tolik pro dobrodružství než jsem začal moje 30-ti denní výzvy.
Také jsem pochopil, že pokud něco opravdu chcete jste schopni to dělat po 30 dní.
Chtěli jste někdy napsat román?
Každý listopad, desítky tisíc lidí se pokouší napsat svůj román o 50.000 slovech od úplného začátku během 30 dní.
Ukázalo se, že vše co musíte udělat, je napsat 1.667 slov denně po dobu jednoho měsíce.
A tak jsem to udělal.
Mimochodem, tajemství je nejít spát dokud jste nenapsali vaše slova pro ten den.
Můžete trpět nedostatkem spánku, ale dokončíte svůj román.
Bude moje kniha dalším skvělým americkým románem?
Ne.
Napsal jsem ji během měsíce.
Je hrozná.
Ale po zbytek mého života, pokud potkám Johna Hodgmana na večírku TEDu, Nemusím říct.
"Jsem počítačový vědec."
Ne, ne. když budu chtít mohu říct.
"Jsem autor románu."
(Smích)
Ještě jedna poslední věc kterou bych rád vzpomenul
Zjistil jsem když udělám malé, udržitelné změny, věci ve kterých jsem schopen pokračovat, tím spíše vydrží.
Není nic špatného s velkými, bláznivými výzvami.
Ve skutečnosti jsou spoustou zábavy.
Ale pravděpodobně dlouho nevydrží.
Když jsem se vzdal cukru na 30 dní den 31 vypadal takhle.
(Smích)
Teď otázka pro Vás: Na co čekáte?
Garantuji Vám, že příštích 30 dní uplyne chcete-li nebo ne tak proč nepopřemýšlet o něčem co jste vždy chtěli zkusit a dát tomu šanci v následujících 30 dnech.
Díky.
(Potlesk)
Jak můžeme pozorovat něco, co nevidíme?
To je základní otázka pro každého, kdo se zajímá o hledání a zkoumání černých děr.
Černé díry jsou totiž objekty, jejichž gravitační tah je natolik silný, že mu neunikne nic, dokonce ani světlo, a proto nemůžeme tyto díry spatřit přímo.
Moje dnešní vyprávění o černých dírách se bude týkat jedné konkrétní černé díry.
Chci zjistit, zda existuje skutečně masivní, nebo jak říkáme
"supermasivní", černá díra ve středu naší galaxie.
Tato věc je zajímavá proto, že nám umožňuje prokázat, zda tyto neobvyklé objekty skutečně existují či nikoliv.
Rovněž se nám nabízí příležitost porozumět tomu, jak tyto supermasivní černé díry působí na okolní prostředí, a tomu, jak ovlivňují vznik a vývoj galaxií, v nichž se nacházejí.
Na úvod musíme porozumět tomu, co je černá díra, abychom mohli pochopit, co je důkazem její existence.
Co je tedy černá díra?
V řadě ohledů je černá díra nesmírně jednoduchým objektem, jelikož ji lze popsat pouhými třemi charakteristikami - hmotou, momentem hybnosti a elektrickým nábojem.
Já budu hovořit pouze o hmotě.
Z tohoto pohledu se tedy jedná o velice jednoduchý objekt.
Z jiného hlediska je to však nesmírně složitý objekt, k jehož popisu potřebujeme neobvyklé fyzikální pojmy, a který v určitém ohledu boří naše chápání fyziky vesmíru.
Dnes bych ale chtěla, abyste černou díru chápali - kvůli důkazu její existence - jako by to byl objekt, jehož hmota je zhuštěna do nulového objemu.
Takže, i když budu mluvit o objektu, který je supermasivní, a k tomu, co to přesně znamená, se za chvíli dostanu, tak tento objekt nemá žádnou měřitelnou velikost.
Je to celé trošku ošidné.
Naštěstí však existuje něco, co má měřitelnou velikost, kterou můžeme vidět, a to něco je známo jako Schwarzschildův poloměr. Je pojmenován po člověku, který zjistil, proč je tento poloměr tak důležitý.
Jedná o virtuální, nikoliv o skutečný poloměr - černá díra nemá žádnou velikost.
Proč je tedy tento poloměr tak důležitý?
Je důležitý, protože nám ukazuje, že černou dírou se může stát jakýkoliv objekt.
Tedy vy, váš soused, váš mobilní telefon, i tento přednáškový sál se mohou stát černou dírou, pokud se podaří zhustit tyto objekty na velikost Schwarzschildova poloměru.
K čemu v takové situaci dojde?
V takové situaci převáží gravitace.
Gravitace převáží nad všemi ostatními známými silami.
Daný objekt bude nucen se dále zmenšovat, až se stane nekonečně malým.
Pak se z něj stane černá díra.
Pokud bychom zhustili celou Zemi na velikost kostky cukru, stala by se z ní černá díra, protože velikost kostky cukru odpovídá jejímu Schwarzschildovu poloměru.
Důležité je určit onen Schwarzschildův poloměr.
Vlastně se dá určit poměrně jednoduše.
Závisí totiž pouze na hmotě daného objektu.
Větší objekty mají větší Schwarzschildův poloměr.
Menší objekty mají Schwarzschildův poloměr menší.
Kdybych tedy vzala slunce a zhustila ho na rozměry kampusu Oxfordské univerzity, stalo by se černou dírou.
Nyní tedy víme, co je to Schwarzschildův poloměr.
Jedná se o velice užitečný nástroj, protože nám ukazuje nejen to, kdy se černá díra vytvoří, ale poskytuje nám rovněž klíčové prvky důkazu existence černé díry.
Potřebuji jen dvě věci.
Potřebuji znát hmotu objektu, o němž tvrdím, že je černou dírou, a jeho Schwarzschildův poloměr.
Jelikož hmota je určujícím faktorem Schwarzschildova poloměru, stačí mi vlastně znát jen jednu věc.
Můj úkol, mám-li vás přesvědčit o existenci černé díry, spočívá v tom ukázat, že existuje objekt, který je zcela obsažen uvnitř svého Schwarzschildova poloměru.
A vaším dnešním úkolem je být skeptičtí.
Nebudu mluvit o nějaké obyčejné černé díře. Budu mluvit o supermasivních černých dírách.
Chtěla bych říct pár slov k tomu, co je obyčejná černá díra, pokud vůbec existuje něco takového jako obyčejná černá díra.
Obyčejná černá díra je považována za poslední stádium života skutečně masivní hvězdy.
Pokud je hvězda na počátku svého života mnohem masivnější než Slunce, ukončí svůj život výbuchem a zůstanou po ní takovéhle nádherné zbytky supernovy, jaké vidíme zde.
Uvnitř takového zbytku supernovy bude malá černá díra která bude mít zhruba třikrát více hmoty než Slunce.
Z astronomického hlediska se jedná o velice malou černou díru.
Já chci ale hovořit o supermasivních černých dírách.
Panuje názor, že supermasivní černé díry se nacházejí ve středech galaxií.
Tenhle krásný obrázek z Hubblova vesmírného dalekohledu vám ukazuje, že galaxie mají nejrůznější podoby a velikosti.
Existují velké galaxie. Existují i malé.
Téměř každý objekt na tomto obrázku je galaxií.
V levém horním okraji vidíte takovou velice pěknou spirálu.
V téhle galaxii je sto miliard hvězd. To jen tak pro představu, o jakém měřítku zde hovoříme.
Všechno světlo, které vidíme u typických galaxií, což jsou právě ty galaxie, na které se tady díváme, pochází z hvězd.
Galaxie tedy vidíme díky hvězdnému světlu.
Existuje však několik poměrně neobvyklých galaxií.
Říkávám jim primadony galaktického světa, protože jsou to takové chlubilky.
Nazýváme je aktivní galaktická jádra.
Nazýváme je tak proto, že jejich jádro, neboli jejich střed, je velice aktivní.
Právě z tohoto středu vychází většina hvězdného světla.
Ve skutečnosti ale vlastně vidíme světlo, které hvězdným světlem být nemůže.
Je mnohem energetičtější.
Několik ukázek toho, jak to vypadá, vidíme zde.
Přímo ze středu rovněž vycházejí výtrysky.
Opět je velice těžké vysvětlit, co je jejich zdrojem energie, pokud vycházíme z předpokladu, že galaxie sestávají pouze z hvězd.
Někteří lidé nakonec přišli s myšlenkou, že možná existují supermasivní černé díry, do nichž padá hmota.
Černou díru samotnou sice nemůžete vidět, ale můžete převést její gravitační energii na světlo, které vidíme.
A tak se objevila myšlenka, že supermasivní černé díry možná existují ve středech galaxií.
To je však pouze nepřímo odvozená úvaha.
I tak ale vedla k domněnce, že to nejsou pouze ony primadony, v nichž se nacházejí supermasivní černé díry, ale že v zásadě všechny galaxie mohou mít supermasivní černou díru ve svém středu.
A pokud tomu tak je - Tady máme příklad normální galaxie. Vidíme hvězdné světlo.
Pokud tady je supermasivní černá díra, pak se musíme domnívat, že to je černá díra, která drží dietu.
Tak by totiž mohl být potlačen onen energetický jev, který pozorujeme v aktivním galaktickém jádru.
Pokud budeme hledat skryté černé díry ve středech galaxií, tak nejlepší místo, kam se podívat, je naše vlastní galaxie, naše Mléčná dráha.
Tohle je panoramatický obrázek středu Mléčné dráhy.
Vidíme zde hvězdy, seřazené v řadě.
Je tomu tak proto, že žijeme v galaxii, která je zploštělým útvarem, připomínajícím disk.
Žijeme uprostřed galaxie, takže když se díváme směrem k jejímu středu, vidíme tuto rovinu, která je rovinou naší galaxie, či linii, která tuto rovinu definuje.
Výhoda zkoumání naší vlastní galaxie spočívá prostě v tom, že se jedná o nejbližší galaktický střed, který máme k dispozici, protože další nejbližší galaxie leží stokrát dále.
V naší galaxii tedy uvidíme mnohem více podrobností než kdekoliv jinde.
A jak za chvilku uvidíte, schopnost vidět podrobnosti je pro tento experiment klíčová.
Jak vůbec astronomové dokazují, že uvnitř malého objemu je obsaženo velké množství hmoty?
Mým dnešním úkolem je ukázat vám právě tohle.
Postup, který užíváme, je pozorování způsobu, jakým hvězdy obíhají kolem černé díry.
Hvězdy obíhají černou díru stejným způsobem, jakým planety obíhají slunce.
Je to gravitační tah, který nutí objekty k tomuto obíhání.
Kdyby nebyly přítomny žádné masivní objekty, tak by ostatní objekty místo obíhání uletěly nebo by alespoň obíhaly mnohem pomalejším tempem, protože pro způsob jejich oběhu je rozhodující, kolik hmoty se nachází uvnitř jejich oběžné dráhy.
To je skvělé, protože, jak víte, mým úkolem je vám ukázat, že uvnitř malého objemu se skrývá velké množství hmoty.
Pokud vím, jaká je rychlost oběhu, znám i hmotu.
A pokud znám velikost oběžné dráhy, znám i poloměr.
Chci se tedy podívat na hvězdy, které jsou pokud možno co nejblíže středu galaxie.
Chci totiž dokázat přítomnost hmoty uvnitř co nejmenšího prostoru.
Znamená to tedy, že chci vidět hodně podrobností.
Proto jsme k tomuto experimentu použili největší dalekohled na světě.
Toto je Keckova observatoř.
Disponuje dvěma dalekohledy se zrcadlem velikosti deseti metrů, což zhruba odpovídá průměru tenisového kurtu.
To je úžasné, protože od velkých dalekohledů se očekávalo, že čím větší dalekohled, tím menší detaily nám umožní spatřit.
Ukázalo se však, že tyto dalekohledy, a vlastně jakýkoliv pozemní dalekohled, nedokáží zcela naplnit očekávání, která do nich byla vkládána.
Může za to atmosféra.
Pro nás je atmosféra něčím úžasným, protože nám umožňuje zde na Zemi přežít.
Na druhou stranu představuje poměrně zásadní překážku pro astronomy, kteří se chtějí dívat skrze atmosféru na astronomické zdroje.
Pro vaši lepší představu je to vlastně, jako když se díváte na oblázek na dně potoka.
Když se na ten oblázek na dně díváte, voda v potoce neustále prudce proudí, a proto oblázek vidíte jen s velkými obtížemi.
Stejně tak je velice obtížné vidět astronomické zdroje, jelikož se kolem neustále pohybuje atmosféra.
Strávila jsem značnou část svojí kariéry hledáním možností, jak vliv atmosféry korigovat, abychom viděli zřetelněji.
Dosáhli jsme v tomto ohledu asi dvacetinásobného zlepšení.
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že pokud bychom zjistili, jak dvacetinásobně zlepšit svůj život, tak by se náš životní styl pravděpodobně opravdu výrazně vylepšil - všimli byste si toho u svého platu, u svých dětí.
Tato animace je ukázkou jednoho příkladu užítí techniky, kterou nazýváme adaptivní optika.
Vidíte zde animaci, která nabízí ukázku toho, co byste viděli, pokud byste této techniky nevyužili. Je to vlastně jen obrázek hvězd. Ten rámeček tady ohraničuje střed galaxie, kde se, jak se domníváme, nachází černá díra.
Bez této technologie nemůžete vidět hvězdy.
S její pomocí je najednou vidíte.
Princip této technologie je založen na zapojení zrcadla do optického systému dalekohledu, které se neustále otáčí, aby korigovalo vliv atmosféry na vaše pozorování.
Je to vlastně jako kdybyste svému dalekohledu pořídili opravdu drahé brýle.
U několika dalších snímků se zaměřím na ten malý čtvereček tady.
Budeme se tedy dívat pouze na hvězdy uvnitř toho malého čtverečku, ačkoliv jsme se dívali na všechny.
Chci vidět, k jakému pohybu zde došlo.
Během našeho experimentu se tyto hvězdy velice výrazně pohnuly.
Tento experiment provádíme již patnáct let a za tu dobu jsme viděli hvězdy pohybovat se všemi směry.
Většina astronomů má svoji oblíbenou hvězdu a mojí oblíbenkyní je dnes hvězda, která je zde označena jako SO-2.
Moje vůbec nejoblíbenější hvězda na světě.
Je to proto, že její doba oběhu je jen patnáct let.
Abyste měli představu, jak krátká doba to je, tak pro srovnání slunci trvá 200 miliónů let, než oběhne kolem středu galaxie.
U hvězd nejblíže středu galaxie, které jsme znali dříve, je doba oběhu 500 let.
Tahle hvězda to zvládne během lidského života.
V určitém ohledu je to velmi hluboká myšlenka.
Zároveň je to ale klíč k tomuto experimentu.
Oběžná dráha mi ukazuje, jak velké množství hmoty je soustředěno uvnitř velmi malého poloměru.
Dále tady vidíme obrázek, který ukazuje rozměr, do nějž jsme byli před tímto experimentem schopni zhustit hmotu galaktického středu.
Již dříve jsme věděli, že uvnitř tohoto kruhu je soustředěna hmota čtyřmilionkrát větší než hmota slunce.
Jak můžete vidět, uvnitř toho kruhu byla i řada dalších věcí.
Vidíte tu hodně hvězd.
Existovalo tedy mnoho dalších alternativ k tezi, že ve středu naší galaxie se nachází supermasivní černá díra, protože tam mohlo být i mnoho jiných věcí.
Během tohoto experimentu jsme ale ohraničili stejnou hmotu mnohem menším objemem, desettisíckrát menším.
Díky tomu jsme mohli dokázat, že tam supermasivní černá díra je.
Abyste si udělali představu o tom, o jak malém rozměru zde hovoříme, tak takhle velká je naše sluneční soustava.
Zhustili jsme tedy hmotu čtyř miliónů sluncí do takhle malého objemu.
A nyní: "Reklama má být pravdivá", že ano?
Řekla jsem vám, že mým cílem je zredukovat velikost až na Schwarzschildův poloměr.
A pravdou je, že jsem se tak daleko dosud nedostala.
Dnes však nemáme žádné jiné alternativní vysvětlení této koncentrace hmoty.
Je to nejlepší důkaz, který doposud máme o existenci supermasivní černé díry, nejen ve středu naší vlastní galaxie, ale kdekoliv v našem vesmíru.
Co bude teď následovat?
Myslím, že tohle je maximum, čeho jsme schopni se současnou technologií dosáhnout, a proto přejděme dál.
Chci vám velice stručně ukázat několik příkladů zajímavých věcí, které můžeme dělat již dnes ve středu naší galaxie, když teď už víme, nebo alespoň věříme, že se tam nachází supermasivní černá díra.
Zábavná etapa tohoto experimentu spočívá v tom, že když jsme otestovali některé naše předpoklady dopadů existence supermasivní černé díry ve středu naší galaxie, téměř každý z těchto předpokladů byl v nesouladu s tím, co ve skutečnosti vidíme.
A to je to zajímavé.
Uvedu zde dva příklady.
Můžeme si položit otázku: "Co čekat u starých hvězd, které se pohybují kolem středu galaxie již dlouhou dobu a které měly dost času k vzájemné interakci s černou dírou?"
Dalo by se očekávat, že staré hvězdy budou natěsno seskupeny kolem černé díry.
Poblíž té černé díry byste měli vidět hodně starých hvězd.
Naopak, mladé hvězdy by tam být neměly.
Černá díra není pro hvězdnou školku dobrým sousedem.
K vzniku hvězdy je třeba, aby se zhustil velký oblak plynu a prachu.
Jedná se o velmi křehký útvar.
Co ale způsobí velká černá díra?
Roztrhá ten oblak plynu.
Má mnohem silnější tah na jedné straně než na druhé a ten oblak se proto roztrhá.
Domnívali jsme se proto, že v podobném prostředí by k vzniku hvězd nemělo docházet.
Neměli bychom tam tedy vidět mladé hvězdy.
Co ale vidíme?
Na základě jiných metod pozorování, než jsem vám dnes ukazovala, můžeme zjistit, které hvězdy jsou staré a které jsou mladé.
Staré hvězdy jsou červené.
Mladé jsou modré.
U žlutých zatím nevíme.
Už tedy sami vidíte to překvapení.
Je tu nedostatek starých hvězd.
Je tu mnoho mladých hvězd, což je přesný opak toho, co jsme očekávali.
To je ta legrační stránka celé věci.
Je to vlastně to, co se snažíme zjistit, objasnit to tajemství, jak vyřešit tenhle rozpor.
Moji doktorarandi jsou právě v tuto chvíli, dnes, u dalekohledu na Havaji, a provádějí pozorování, které nás, doufejme, posune do další fáze, kde budeme moci zodpovědět otázku, proč zde vidíme tolik mladých hvězd a tak málo starých.
Abychom dosáhli dalšího pokroku, musíme se podívat na oběžné dráhy hvězd, které se nacházejí mnohem dále.
K tomu budeme pravděpodobně potřebovat mnohem vyspělejší technologii než máme dnes.
Protože, i když jsem říkala, že korigujeme vliv atmosféry Země, jsme schopni zkorigovat pouze polovinu chyb, které vzniknou.
Děláme to tak, že do atmosféry vysíláme laserový paprsek, a domníváme se, že pokud bychom jich vyslali více, opravili bychom i zbytek chyb.
Doufáme, že k tomu dojde někdy během několika následujících let.
A v mnohem delším časovém horizontu doufáme, že budeme schopni zkonstruovat ještě větší dalekohledy, protože, jak víte, v astronomii platí heslo: čím větší, tím lepší.
Chceme tedy zkonstruovat třicetimetrový dalekohled.
A s pomocí tohoto dalekohledu bychom měli být schopni spatřit hvězdy, které jsou ještě blíže středu naší galaxie.
Doufáme, že budeme moci otestovat některé z Einsteinových obecných teorií relativity a některé kosmologické teze o vzniku galaxií.
Domníváme se, že budoucnost tohoto experimentu bude nesmírně zajímavá.
Na závěr vám ukážu animaci, která vlastně zachycuje, jak se tyto oběžné dráhy pohybují, ve třech rozměrech.
Doufám, když nic jiného, že jsem vás přesvědčila o tom, že skutečně existuje supermasivní černá díra ve středu naší galaxie.
Znamená to, že tyto objekty v našem vesmíru skutečně existují a že se s tím musíme vyrovnat, že musíme vysvětlit, jak se v našem fyzickém světě objevily.
Rovněž jsme se dnes podívali na interakci supermasivních černých děr s okolním prostředím, a možná porozuměli roli, jakou sehrávají při určování podoby a fungování galaxií.
A v neposlední řadě, žádná z těchto věcí by nebyla možná bez úžasného pokroku, který se odehrál na poli technologie.
Domníváme se, že tento obor se velice rychle vyvíjí a má do budoucna velký potenciál.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Jak si dokážete představit, 1. světová válka patřila mezi nejkrvavější události v celé historii lidstva.
Přemýšlel jsem, že bych ukázal nějaké fotografie a radím vám, abyste si je vyhledali. Fotografie masových hrobů, hladovějících lidí, mrtvých vojáků v zákopech.
Nebude vám z toho vůbec dobře, ale je asi dobré dívat se na takové fotografie, protože nám připomenou, jak odporné, strašné a šílené mohou války být.
Někdy o nich přemýšlíme abstraktně.
Ohlížíme-li se zpět a zmiňujeme čísla.
Ale 1. světová válka byla děsivá zejména proto, že během ní byly poprvé použity moderní mechanické zbraně.
Bylo prolito mnohem více krve, než si kterákoli z válčících mocností dokázala představit.
Abychom to však vyjádřili čísly. A jsou to obrovská čísla, která lze sotva pochopit. Přesná čísla neznáme.
Spočítat civilní oběti je však téměř nemožné. Jsou zde lidé, byli usmrceni výbuchem bomby nebo zemřeli hladem a vyčerpáním.
Takové oběti lze těžko spočítat. Existují však obecně přijímané hrubé odhady počtu obětí 1. světové války. Chtěl bych se zaměřit hlavně na počty mrtvých.
Pokud bychom chtěli rozebrat tento počet obětí, 8 až 10 milionů jsou padlí vojáci.
Takže především vojáci byli oběťmi této války.
To jsou tedy oběti na straně armády.
Asi 16 % těchto obětí bylo na straně Trojdohody.
A asi 40 % na straně Centrálních mocností. V každém případě se jedná o miliony obětí na každé straně. Zbytek obětí 1. světové války byli civilisté.
Asi 1 milion civilistů zemřelo jako důsledek vojenského zásahu. Jedná se především o oběti na území Dohody. Podívejme se, kde se bojovalo na západní frontě, a kde na východní frontě.
Co se týče východní fronty, bojovalo se hlavně na Ruském území, na území carského Ruska.
Co se týče západní fronty, bojovalo se hlavně ve Francii, Belgii a také v Itálii. I v Itálii se odehrála spousta významných bitev. Tady Dohoda pocítila velké ztráty na životech civilistů, kvůli vojenským pohromám.
Zbytek obětí je těžké přesně určit.
Je těžké uvést jejich přesné číslo.
Tyto oběti zemřely na následek hladomoru, vyhladovění, nemocí. O blokádách Centrálních mocností jsme již mluvili. Lidé trpěli nedostatkem jídla, nemohli se pořádně najíst.
A tohle všechno se odehrávalo na pozadí hrůzostrašné války. Ale to stále není všechno, v učebnicích historie se téměř nepíše, že tu byl také problém s vyhlazováním obyvatel. Často se zapomíná na Arménskou genocidu, což byla významná událost v období 1. světové války.
Jednalo se o vyvražďování Arménů Turky.
Arménská genocida začala ještě před 1. světovou válkou, ale plné síly dosáhla během 1. světové války, kdy 1-1,5 milionu Arménů bylo systematicky zlikvidováno. Myslím tím muže, ženy, děti. Všichni byli vyvražděni Turky.
Tady vidíte, jak je válka hrozná, jak v lidech probouzí nejhorší vlastnosti. To všechno vidíte na těchto hrozných číslech.
Chtěl jsem, abyste si udělali vlastní obrázek, pomocí těchto čísel si to můžete lépe představit. Chtěl jsem Vám ukázat, jak hrozné to všechno bylo.
Abych to ještě lépe vyjasnili, tak zde vidíte úryvek z novin Atlantic Monthly vydaných roku 1922.
Jedná se o pasáž z knihy Josefa Tumultyho
Josef Tumulty byl tajemník prezidenta Wooldrow Wilsona. V knize popisuje, jaké to bylo být s prezidentem Wilsonem poté, co byla vyhlášena 1. světová válka.
Je zajímavé, že to vlastně sedí na všechny války.
Válečný prezident války. Když Wilson rozhodnul, že bude válka, v dubnu 1917. Prezident se snažil rozptýlit veselejšími věcmi.
Tumulty zapsal jeho slova, která prezident pronesl, když se vrátil z procházky. Tumulty napsal: Chvilku zůstal v tichosti sedět ve své pracovně, bledý a nešťastný.
"Čemu ti lidé tleskali?
Moje dnešní zpráva odsoudila spoustu mladých mužů k smrti.
Na stránkách TEDu můžete v současnosti najít více jak týden videí s TED Talks, přes 1,3 miliónu slov transkriptů a milióny uživatelských hodnocení.
A to je obrovské množství dat.
A mě napadlo: Pokud vezmete všechna ta data a protáhnete je statistickou analýzou můžete zpětně vytvořit TED Talk?
Můžete vytvořit dokonalý TED Talk?
(Potlesk)
A můžete také vytvořit nejhorší možný TED Talk se kterým by vás sem stále ještě pustili?
Abych to zjistil, zkoumal jsem tři věci. Téma, které byste si měli vybrat. Způsob, jakým ho prezentovat a vizuální pomůcky na pódiu.
Takže, co se týče tématu -- můžete vybírat z mnoha, ale vybírejte rozumně, protože vaše téma úzce souvisí s reakcemi uživatelů.
Abych uvedl konkrétní příklad, podívejme se na deset slov, které se nejčastěji vyskytují v nejoblíbenějších TED Talks a v těch nejméně oblíbených.
Takže pokud tu budete mluvit o tom jak francouzská káva šíří pocit štěstí v našem mozku, máte to v kapse.
(Potlesk)
Zatímco pokud chcete mluvit o projektu zahrnujícím kyslík, dívky, letadla -- teda, to bych zrovna docela rád slyšel... no ale statistiky tvrdí, že neuspějete.
Co nedělám.
Pokud to zobecním, nejoblíbenější TED Talks jsou o věcech, se kterými se můžeme snadno a hluboce ztotožnit, jako štěstí, naše tělo, jídlo, emoce.
A techničtější témata, jako architektura, materiály, a kupodivu i muži, to jsou témata, o kterých radši nemluvte.
Jak máte přednášet?
TED je známý svou přesností, takže mě asi zabijou, když tohle řeknu -- vlastně byste měli mluvit tak dlouho, jak vám to dovolí, protože nejoblíbenější TED Talks jsou průměrně o 50% delší než ty nejméně oblíbené.
A to platí pro všechna témata na TED.com s vyjímkou těch, které mají být krásné, inspirující nebo vtipné.
Pak buďte struční.
Ale jinak mluvte, dokud vás neodtáhnou z pódia.
(Smích)
Tak, a zatím-- (Potlesk)
Zatímco svou řeč natahujete, řiďte se několika pravidly.
Získal jsem je porovnáváním statistiky frází o čtyřech slovech, které se často objevují v oblíbených TED Talks, a které v těch nejméně oblíbených.
Uvedu tři příklady.
Zaprvé, jako přednášející musím fungovat jako služba pro vás a mluvit o tom, co vám dám, a ne o tom, co nemůžu mít.
Zadruhé, je životně důležité, abyste necitovali New York Times.
(Smích)
A nakonec dobrá zpráva, je v pořádku, když předstírate intelektuální kapacitu.
Pokud něčemu nerozumím, jen řeknu "a tak podobně", a vy mě nepřestanete poslouchat.
Je to naprosto v pořádku.
(Potlesk)
Teď něco o vizuálních pomůckách.
Nejvýraznější vizuální objekt na pódiu jste vy.
Analýza ukazuje, že pokud chcete být mezi oblíbenými, měli byste si nechat narůst vlasy trochu delší, než je průměr, vzít si brýle a být oblečen trochu slušněji, než průměrný přednášející.
Promítání je ok, ale můžete si přinést i rekvizity.
A teď ta nejdůležitější věc, jíž je nálada na pódiu.
Velmi důležitou roli hrají barvy.
Barva úzce koreluje s hodnocením, které video dostane.
(Potlesk)
Například, fascinující prezentace obsahují statisticky mnohem více přesně téhle modré bary, než průměrný TED Talk.
V těch originálních je zase mnohem více téhle zelené, a tak podobně.
(Potlesk)
Já si osobně myslím, že nejsem první, kdo tohle analyzuje, ale to nechám k vašemu posouzení.
Teď je načase dát to vše dohromady a vytvořit dokonalý TED Talk.
Protože jsme na konferenci TED Active a také jsem se ze své analýzy dozvěděl, že bych vám měl něco dát, nebudu vám teď předvádět nejlepší nebo nejhorší TED Talk, ale raději vám dám nástroj k vytvoření vlastního.
Říkám mu TED Pad.
(Smích)
Je to matice se stovkou specificky vybraných, pečlivě poskládaných vět. které můžete snadno poskládat a vytvořit vlastní TED Talk.
Musíte se pouze rozhodnout:
Použijete bílou verzi a vytvoříte výborný TED Talk o kreativitě a lidské genialitě?
Nebo zkusíte černou verzi a vytvoříte opravdu hrozný TED Talk o blogování, politice a podobně?
Stáhněte si je a hrajte si.
Doufám, že vás to bude bavit.
Doufám, že si užijete vymýšlení vlastních nejlepších a nejhorších TED Talks, a že se inspirujete na příští rok a předvedete je zde -- opravdu rád bych je viděl.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Dobré odpoledne.
Všude kolem nás se odehrává lékařská revoluce, která nám pomůže porazit některé z nejobávanějších nemocí naší společnosti, včetně rakoviny.
Tato revoluce se nazývá angiogeneze, a vychází z procesu, kterým si naše tělo vytváří nové cévy.
Proč bychom se vlastně měli zajímat o cévy?
Lidské tělo je jimi totiž doslova napěchováno: průměrný dospělý člověk jich má v sobě na 97 tisíc kilometrů.
Dal by se z nich uplést provaz, který by dvakrát obtočil zeměkouli.
Nejmenší cévy se nazývají vlásečnice.
Máme jich v těle 19 miliard.
Jsou to životodárné cévy, ale jak vám ukážu, mohou se též stát cévami smrtonosnými.
Na cévách je pozoruhodné, že mají schopnost přizpůsobit se jakémukoliv prostředí, v němž rostou.
Například v játrech vytvářejí řečiště čistící krev od škodlivin.
V plicích vystýlají plicní sklípky a umožňují tak výměnu plynů.
Ve svalech se šroubovitě kroutí, aby se svaly mohly stahovat, aniž by se tím přerušil krevní oběh.
A podél nervových vláken se táhnou jako elektrické vedení, udržujíce nervy při životě.
Většina z těchto cév se vytváří ještě když jsme v děloze.
A to znamená, že v dospělosti nám další cévy obvykle nenarostou, až na několik výjimečných situací.
U žen každý měsíc vyrážejí nové cévy, aby vytvořily novou výstelku dělohy.
Během těhotenství se z cév utváří plodové lůžko, které spojuje matku s dítětem.
A když se zraníme, cévy musí vyrůst pod strupem, a ránu tak zahojit.
A takto to ve skutečnosti vypadá.
Stovky cév - a všechny rostou směrem do středu rány.
Tělo má tedy schopnost určovat, kolik cév v sobě v určitý čas má.
Dělá to pomocí složitého, ale elegantního systému vzájemných brzd a rovnováh, látek povzbuzujících i tlumících angiogenezi, takže, když potřebujeme krátkodobý nárůst cév, tělo to dokáže zařídit uvolněním povzbuzujících bílkovin, zvaných angiogenní faktory. Ty jsou jakýmsi přirozeným hnojivem, jehož působením vyrážejí nové cévy.
A když těchto nových cév už není třeba, tělo je zase oseká až na výchozí stav pomocí přirozených tlumičů angiogeneze.
Jindy však můžeme naopak začínat pod normálním stavem, a potřebujeme, aby cévy dorostly zpět do obvyklého počtu.
Například když se zraníme.
To lidské tělo také dokáže - zastaví se však na obvyklém, ustáleném počtu.
Dnes však víme, že u mnoha nemocí je tento řád narušen, a tělo se pak nemůže zbavit přebytečných cév nebo naopak nedokáže vytvořit dostatek cév nových v pravý čas na pravém místě.
Za těchto okolností se angiogeneze ocitá mimo rovnovážný stav.
A když je angiogeneze vyvedena z rovnováhy, má to za následek vznik nespočtu nemocí.
Například při nedostatečné angiogenezi, - tedy při nedostatku cév - se rány nehojí, dochází k infarktům, špatnému krevnímu oběhu v nohou, úmrtí na mozkovou mrtvici a poškození nervů.
Naopak nadměrná angiogeneze - tedy přebujelá tvorba cév - vyvolává choroby.
Vidíme to u rakoviny, slepoty, artritidy, nadváhy, či Alzheimerovy choroby.
Existuje více než 70 významných chorob, postihujících více než miliardu lidí po celém světě, které se sice na pohled od sebe liší, ale ve skutečnosti všechny vykazují abnormální angiogenezi jako společného jmenovatele.
A toto poznání nám umožňuje radikálně změnit náš přístup k těmto chorobám, a to pomocí ovládnutí angioneneze.
Nyní se zaměřím na rakovinu, protože angiogeneze je charakteristickým znakem rakoviny, každého druhu rakoviny.
Tak tady to máme.
Toto je nádor: tmavá, šedivá, zlověstná hmota rostoucí uvnitř mozku.
A pod drobnohledem můžete vidět stovky cév obarvených dohněda, což jsou vlásečnice zásobující rakovinné buňky kyslíkem a živinami.
Nádory však takto nezačínají.
Na svém počátku zásobování krví zajištěno nemají.
Zpočátku jsou nepatrnými, mikroskopickými shluky buněk, které se mohou rozrůst pouze do objemu půl krychlového milimetru.
To odpovídá hrotu kuličkového pera.
Dále se rozrůstat nemohou, protože nejsou zásobovány krví, a proto se jim nedostává kyslíku a živin.
Ve skutečnosti tyto mikroskopické nádory v našem těle vznikají bez přestání.
Pitvy obětí dopravních nehod ukazují, že asi 40 procent žen ve věku mezi 40 a 50 lety má mikroskopické nádory v prsou.
Asi polovina mužů ve věku mezi 50 a 70 lety má mikroskopické nádory prostaty.
A takřka všichni z nás se do věku sedmdesáti let a výš dočkáme mikroskopických nádorů ve štítné žláze.
Jelikož však nejsou zásobovány krví, tyto nádory nás většinou nikdy neohrozí.
Judah Folkman, který byl mým mentorem a průkopníkem výzkumu angiogeneze, to svého času nazval "rakovinou bez onemocnění".
Takže schopnost těla držet angiogenezi v rovnováze, - pokud funguje, jak má - brání cévám vyživovat nádory.
A toto se ukazuje jako jeden z nejdůležitejších obranných mechanismů v našem boji proti rakovině.
Když totiž skutečně zastavíte angiogenezi a zabráníte, aby se cévy vůbec dostaly k rakovinným buňkám, tak nádory prostě nemohou vyrůst.
Jakmile se ovšem angiogeneze spustí, nádory mohou růst exponenciálně.
A právě takto se z neškodného nádoru stává nádor zhoubný.
Rakovinné buňky mutují a získávají schopnost uvolňovat spoustu angiogenních faktorů, toho přirozeného hnojiva, jehož působením se jazýček vah vychýlí a cévy do nádoru proniknou.
A jakmile cévy proniknou dovnitř, nádor se může rozrůst, může napadat okolní tkáně.
A tytéž cévy, které vyživují nádory, umožňují rakovinným buňkám dostat se do krevního oběhu jako metastázy.
A bohužel, právě v tomto pokročilém stádiu je největší pravděpodobnost, že rakovina bude rozpoznána: když už je angiogeneze spuštěna a rakovinné buňky prudce bují.
Takže pokud je angiogeneze tím jazýčkem na vahách mezi nádorem neškodným a zhoubným, pak k angiogenní revoluci patří také nový přístup k léčbě nádorů jejich odpojením od zásobování krví.
Nazýváme to protiangiogenní léčbou; ta se zásadně liší od chemoterapie úzkým zacílením na cévy vyživující nádor.
To se nám daří díky tomu, že cévy v nádorech se liší od normálních, zdravých cév, které nacházíme jinde v těle.
Cévy v nádorech jsou abnormální; mají velmi špatnou stavbu; a proto velmi snadno podléhají léčbě, která je na ně zacílena.
Takže pokud pacientům s rakovinou nasadíme protiangiogenní léčbu -- v tomto případě pokusný lék proti gliomu, což je jeden z mozkových nádorů -- můžete vidět, že došlo k dramatickým změnám, když necháváme nádor hladovět.
Zde vidíte případ ženy s rakovinou prsu, léčené protiangiogenním lékem Avastinem, schváleným americkým úřadem FDA (Úřad pro potraviny a léčiva).
A jak vidíte, ta korona představující průtok krve po léčbě mizí.
Právě jsem vám tedy představil dva velmi odlišné nádory, které oba ustoupily po protiangiogenní léčbě.
Nicméně, před několika lety mě napadlo:
"Mohli bychom na toto navázat, a léčit takto i jiné nádory, i u jiných živočišných druhů?"
Tady máme devítiletého boxera jménem Milo, který měl na rameni agresivní nádor zvaný maligní neurofibrom.
Nádor mu napadl plíce.
Zvěrolékař mu dával jen tři měsíce života.
Tak jsme pro něj vymysleli koktejl protiangiogenních léků pro přimíchání do krmiva, a také protiangiogenní mast pro aplikaci na povrch nádoru.
A během několika týdnů léčby se nám podařilo zpomalit růst nádoru, a nakonec jsme dokázali Milovi prodloužit život: zůstal naživu šestkrát déle, než zvěrolékař původně předpovídal, a to s velmi dobrou kvalitou života.
Po něm jsme léčili více než 600 psů, a u zhruba 60 procent léčba zabrala a prodloužila tak život mazlíčkům, kterým předtím hrozilo utracení.
Ukážu vám teď několik ještě zajímavějších případů.
Tohle je dvacetiletá samička delfína z Floridy, která měla v ústech léze, z nichž se v průběhu tří let vyvinuly invazivní dlaždicobuněčné nádory.
Vyrobili jsme tedy protiangiogenní mast, a ta byla aplikována na povrch nádoru třikrát týdně.
A během sedmi měsíců se nádory zcela vytratily, a biopsie zánik nádorů potvrdily.
Zde vidíte nádor na pysku Guinesse, koně plemene Quarter.
Je to velmi, velmi zhoubný nádor, zvaný angiosarkom.
Rozšířil se mu už do mízních uzlin, a tak jsme na pysk aplikovali protiangiogenní mast a také jsme nasadili perorálně podávaný koktejl, abychom léčili jak zevnitř, tak zvenčí.
Šestiměsíční léčba skončila úplnou remisí.
A tady ho máte po šesti letech -
Guiness, s jeho velice šťastným majitelem.
(Potlesk)
Samozřejmě, protiangiogenní léčba by se dala použít proti celé řadě druhů rakoviny.
A vskutku, první průkopnické léčebné metody, určené lidem i psům, se již stávají dostupnými.
Existuje 12 různých léků na 11 různých druhů rakoviny, klíčovou otázkou ale je:
Do jaké míry se osvědčily v praxi?
Zde vidíte skutečné údaje o přežití pacientů u osmi různých druhů rakoviny.
Ty proužky představují dobu přežití, a jsou to údaje z doby, kdy existovala pouze chemoterapie, operace, nebo radioterapie.
Ale počínaje rokem 2004, kdy se protiangiogenní léčebné postupy poprvé začaly používat, se, jak zde vidíte, o 70 až 100 procent zlepšilo přežití u lidí s rakovinou ledvin, mnohočetným myelomem, kolorektálním karcinomem nebo gastrointestinálními stromálními nádory.
To je působivé.
Avšak u jiných druhů nádorů a rakoviny se dosáhlo pouze mírného zlepšení.
A tak jsem si začal klást otázku,
"Proč nedosahujeme lepších výsledků?"
Odpověď se mi zdá jasná: Začínáme rakovinu léčit příliš pozdě, když už se v těle usadila, nebo, často, když už se rozšířila nebo metastazovala.
A jako lékař vím, že jakmile nemoc dospěje do pokročilého stadia, vyléčení bývá obtížné, ne-li nemožné.
A tak jsem se znovu začal zaobírat biologickými procesy angiogeneze, a začal jsem přemýšlet:
Co takhle porazit rakovinu zabráněním angiogenezi? Porazili bychom tak rakovinu na jejím domácím hřišti, a rakovina by se tak nikdy nestala nebezpečnou.
Takový přístup by pomohl zdravým lidem, i těm, kteří již rakovinu porazili jednou či dvakrát, a chtějí vědět, jak zabránit jejímu návratu.
Abych tedy zjistil, jak zabránit angiogenezi při rakovině, vrátil jsem se k příčinám rakoviny.
A co mne opravdu zaujalo bylo to, že strava zodpovídá za 30 až 35 procent nádorů způsobených vlivy prostředí.
Takže se zde evidentně nabízí otázka, co bychom mohli z naší stravy vyřadit, seškrtat, vyjmout.
Já jsem se ale naopak začal ptát:
Mohli bychom do stravy přidávat něco, co přirozeně potlačuje angiogenezi, co by povzbudilo obranychopnost těla a potlačilo invazi cév vyživujících nádor?
Jinými slovy, lze vyhladovět rakovinu stravou?
A odpověď zní - ano.
Ukážu vám, jak na to.
Naše cesta za tímto cílem nás zavedla na trhy, statky i k poličkám na koření. Zjistili jsme totiž, že matka příroda okořenila řadu potravin a nápojů a bylin přirozeně se vyskytujícími látkami potlačujícími angiogenezi.
Zde vidíte pokusný systém, který jsme vyvinuli.
Uprostřed je kruh, z něhož se paprsčitě rozbírají stovky cév.
A my můžeme pomocí tohoto systému testovat potravinové složky, a to při koncentracích dosažitelných stravou.
Ukážu vám, co se stane, když přidáme výtažek z červeného hroznového vína.
Účinnou látkou je resveratrol.
Nachází se také v červeném víně.
Tímto omezíme abnormální angiogenezi o 60 procent.
A toto se stane, když přidáme výtažek z jahod.
Ten velmi silně potlačuje angiogenezi.
Tohle je zase výtažek ze sojových bobů.
A zde je stále rostoucí seznam protiangiogenních potravin a nápojů, které zamýšlíme zkoumat.
A u každé kategorie potravin zřejmě existují různé účinky podle druhu či odrůdy té které kategorie.
A my je chceme změřit, protože když už jíte jahody nebo pijete čaj, proč si nevybrat typ, který zabraňuje rakovině nejúčinněji.
Zde vidíte čtyři různé druhy čajů, které jsme testovali.
Všechny jsou běžné: čínský jasmín, japonský sencha,
Earl Grey, a zvláštní směs od nás.
A zde můžete přehledně vidět, že se tyto čaje liší svou účinností: jsou seřazeny od méně účinných k účinnějším.
Opravdu bezvadné ale je, že když smícháme ty dva méně účinné čaje, tak ta kombinace, ta směs, je účinnější než kterýkoliv z těch dvou sám o sobě.
To znamená, že dochází k synergii potravin.
Zde vidíte další údaje z našeho testování.
V laboratoři dokážeme simulovat angiogenezi v nádoru, kterou zde představuje ten černý proužek.
A pomocí tohoto systému můžeme testovat účinnost léků proti rakovině.
Takže čím kratší proužek, tím méně angiogeneze, což chceme.
A zde je několik běžných léků, které jsou spojovány se snižováním rizika rakoviny u lidí.
Statiny, nesteroidní protizánětlivé léky, a pár dalších; také tyto léky tlumí angiogenezi.
A zde vidíme ony potravinové složky při střetu tváří v tvář s těmito léky.
Jak vidíte, drží se opravdu dobře, a některé jsou dokonce účinnější než opravdové léky.
Sója, petržel, česnek, hroznové víno, bobulovité plody; mohl bych jít domů a připravit výborné jídlo z těchto ingrediencí.
Představte si tedy, že bychom mohli vytvořit první hodnotící systém na světě, v němž bychom mohli řadit potraviny podle jejich protiangiogenních, protirakovinných vlastností.
A na tom právě pracujeme.
Tak tedy, ukázal jsem vám spoustu údajů z laboratoře, takže je třeba se otázat:
Jaké důkazy máme - u lidí - že požíváním určitých druhů potravin lze brzdit angiogenezi při rakovině?
Nejlepší příklad, který znám, je studie, která sledovala 79 000 mužů po dobu 20 let, a zjistila, že muži, kteří jedli vařená rajčata dva až třikrát týdně, měli až o 50 procent nižší riziko vzniku rakoviny prostaty.
Jistě, my víme, že rajčata jsou dobrým zdrojem lykopenu, a že lykopen potlačuje angiogenezi.
Ta studie ale přinesla ještě zajímavější poznatek: mezi muži, kteří nakonec onemocněli rakovinou prostaty, ti, kteří jedli více porcí rajské omáčky, měli méně cév vyživujících jejich nádor.
Takže tato studie u lidí je vynikajícím příkladem toho, jak protiangiogenní látky, přítomné v potravinách a požívané v běžném množství, mohou působit proti rakovině.
A nyní zkoumáme úlohu zdravé výživy - s Deanem Ornishem z UCSF (Kalifornská univerzita v San Francisku) a Tuftsovou univerzitou - úlohu zdravé výživy na ukazatelích angiogeneze v krevním oběhu.
To, co jsem vám sdělil, má ovšem dalekosáhlé důsledky, sahající až za hranice výzkumu rakoviny.
Pokud totiž máme pravdu, mohlo by to mít dopad na osvětu spotřebitelů, potravinové služby, veřejné zdravotnictví, i na pojišťovnictví.
A vskutku, některé pojišťovny už začínají takto smýšlet.
Podívejte se na tento inzerát od pojišťovny Blue Cross Blue Shield of Minnesota.
A pro mnoho lidí po celém světě je předcházení vzniku rakoviny zdravou výživou asi jediným možným řešením, protože ne každý si může dovolit nákladnou léčbu rakoviny v posledním stadiu, ale každý může mít užitek ze zdravé výživy založené na místních, udržitelně pěstovaných, protiangiogenních plodinách.
A nyní něco na závěr.
Mluvil jsem zde už o stravě, a mluvil jsem také o rakovině, ale je tady ještě jedna nemoc, o níž vám musím něco povědět, a tou je obezita.
Jak se totiž ukázalo, tuková tkáň, tuk, je silně závislý na angiogenezi.
A stejně jako u nádoru, tuku přibývá, přibývá-li cév.
Otázka tedy zní: ustoupí tuk, když ho odřízneme od zásobování krví?
Tak tedy, ta křivka nahoře znázorňuje tělesnou váhu geneticky obézní myši, která bez přestání žere, až se z ní stane takovýto chlupatý tenisák.
A ta křivka dole ukazuje váhu normální myši.
Budete-li dávat té obézní myši látku tlumící angiogenezi, zhubne.
Pokud látku vysadíte, myš přibere, oč zhubla.
Nasadíte-li látku znovu, myš nabytou váhu znovu shodí.
Přerušíte-li léčbu opět, myš opět přibere, oč zhubla.
A opravdu můžeme takto rozkolísat myší váhu, nahoru a dolů, pouze potlačováním angiogeneze.
Tento přístup k předcházení rakovině se tedy možná také uplatní u obezity.
Na tomto je opravdu velice zajímavé, že tyto obézní myši nedokážeme zeštíhlit natolik, aby vážily méně, než by měla vážit normální myš.
Jinými slovy, nedokážeme vytvořit myší supermodelky.
(Smích)
A toto vystihuje úlohu angiogeneze při určování zdraví prospěšných stavů.
Albert Szent-Györgyi kdysi řekl, že
"Objev se rodí tak, že se díváme na něco, co všichni viděli, a napadá nás něco, co nikoho nenapadlo."
Doufám, že jsem vás přesvědčil, že u rakoviny, obezity, ale i u dalších chorob, můžeme dosáhnout velkých účinků útokem proti jejich společnému jmenovateli - angiogenezi.
Podle mého názoru tohle svět nyní potřebuje.
Děkuji vám.
(Potlesk)
June Cohen:
Takže tyto léky nepatří tak docela -- v současnosti nepatří tak docela k obvyklým metodám léčby rakoviny.
Má-li někdo z posluchačů rakovinu, co byste mu doporučoval?
Doporučoval byste většině nemocných rakovinou, aby nyní využili těchto léčebných metod?
William Li: Existují protiangiogenní léčebné postupy, schválené americkým úřadem FDA (Úřad pro potraviny a léčiva).
A máte-li rakovinu, nebo pracujete-li pro někoho s rakovinou nebo hájíte-li zájmy někoho s rakovinou, měl byste se na ně zeptat.
A je tu celá řada klinických zkoušek.
The Angiogenesis Foundation sleduje práci téměř 300 společností, a asi 100 dalších léků je ve stadiu přípravy.
Takže zvažte využití schválených léků, pátrejte po klinických zkouškách; ale kromě toho, co pro vás může udělat lékař, se musíme začít ptát, co pro sebe můžeme udělat my sami.
A to je jedno z témat, o kterých zde mluvím: můžeme se totiž zrovnoprávnit a dělat pro sebe věci, které lékaři pro nás dělat nemohou - využívat svých vědomostí a řídit se jimi.
A nadělila-li nám matka příroda nějaká vodítka, domníváme se, že by před námi mohla ležet nová budoucnost založená na důležitosti toho, jak se stravujeme.
Jídlo je vlastně naší chemoterapií, a to třikrát denně.
JC:
Ano.
A v návaznosti na tohle - u lidí, kteří mohou mít rizikové faktory pro rakovinu, doporučoval byste jim nějakou preventivní léčbu nebo by prostě měli jíst vhodnou stravu se spoustou rajské omáčky?
WL:
Víte, existuje velké množství epidemiologických důkazů, a domnívám se, že ve věku informací netrvá dlouho najít nějaký spolehlivý zdroj, jako třeba Pubmed, The National Library of Medicine (Národní lékařská knihovna) a vyhledat v něm epidemiologické studie o snižování rizika vzniku rakoviny pomocí stravy a pomocí běžných léků.
A to je zajisté něco, čemu se může věnovat každý.
JC:
Dobře.
Takže, velice vám děkuji.
(Potlesk)
S přelomem let 1917 a 1918 se dostáváme do konečné fáze 1. světové války.
Pojďme si to krátce shrnout, připomenout si, jaké bylo pozadí války, uvést to do kontextu.
Válka začala jako válka dvou základních mocností proti sobě a to na dvou frontách.
Byla zde tedy západní fronta přímo tady a taky zde byla rozsáhlá východní fronta, hned zde.
V roce 1917 byl ukončen hlavní konflikt na východní frontě, tedy boje s Ruskem, které zde mělo největší moc.
V Rusku proběhla únorová revoluce, car se musel vzdát trůnu, byla zřízena provizorní vláda. Později v listopadu 1917 provedli bolševici převrat.
Neměli chuť pokračovat v 1. světové válce, protože měli občanskou válku přímo ve své zemi, a tak se rozhodli podepsat příměří s Ústředními mocnostmi na konci roku 1917.
Dostáváme se do roku 1918, napíšu to tady, v březnu 1918 tedy Rusko podepisuje mírový dokument Brestlitevský mír, kde se vzdává celého tohoto území ve prospěch Německa a ukončuje pro Rusko válku.
Detailně to rozeberu v dalších videích, ale byla to velká část tohoto území, jen to lehce načrtnu, kde se toto území nacházelo.
Samotný mír... Tedy jeho hlavní význam, protože netrval dlouho.
Jak už možná víte, Ústřední mocnosti válku prohrály a mír byl později anulován, ale klíčový význam tohoto míru bylo odstoupení Ruska z války, což Ústředním mocnostem, hlavně Německu, umožnilo zaměřit se na západní frontu.
Velmi významné bylo ale i přidělení tak velkého území Německu, protože Německo nemohlo toto území zanechat jen tak, pokud si na něj chtěli dělat nárok, museli zde zanechat část svých vojsk, které měly toto území zabrat, nebo se pokusit obsadit alespoň část z něj.
Ačkoli tento mír tedy poskytl Německu příležitosti, které se jim před uzavřením míru nenabízeli, po podepsání tedy začali přesouvat vojska z východní fronty na frontu západní.
Nemohli nakonec přesunout tolik vojáků, protože museli nechat některé z nich, aby obsadili nově nabyté území na východní frontě.
Podívejme se ale na pár událostí z pohledu Německa.
Představte si, teď v březnu 1918, se cítíte dobře, víte, že se držíte na obou válečných frontách, a v jednu chvíli si myslíte, že největší hrozbou na východě je Rusko, ale ta hrozba náhle zmizí a můžete se soustředit už na jednu frontu, možná byste tedy mohli být schopni zasadit rozhodující ránu Spojencům.
A přesně takhle se Německo cítilo.
Pár věci je ale i přesto trápilo.
Starost jim dělal britský průmysl a průmysl Spojenců, který byl výkonnější než průmysl Ústředních mocností, a tak Britové mohli vyrábět více tanků, pušek a zbraní, snažili se to dohnat.
Dále se jednalo o závod se vstupem Ameriky do války, a pro připomenutí, v dubnu 1917 Woodrow Wilson promlouvá v Kongresu a vyhlašuje válku Ústředním mocnostem.
Tak chtělo Německu tuto situaci co nejrychleji vyřešit, dříve než bude mít Amerika možnost poslat na frontu nové významné posily.
Proto se tedy v březnu 1918 kromě Brestlitevského míru událo ještě něco, kdy se Německo pokusilo zasadit Spojencům rozhodující ránu.
Tento pokus je znám jako Jarní ofenzíva.
Je zde tedy Jarní ofenzíva a cílem této Jarní ofenzívy bylo pokusit se ukončit válku s výhrou Německa.
Cílem tedy bylo oddělení britských a francouzských vojsk, britská vojska se nacházela především podél této linie zde, na sever od řeky Sommy, Francouzi pak ovládali jižní část.
Jarní ofenzíva, tedy alespoň její rané fáze v březnu 1918, se zaměřovala na tyto oblasti.
Zezačátku byla ofenzíva velmi úspěšná, podařilo se jim získat další velká území, dostat se za tuto linii a zahnat Spojence na ústup.
Problém byl ale v tom, že se nejednalo o strategické zisky, Německo pouze doufalo, že to oslabí morálku Spojenců, že možná Francouzi ukončí válku, možná se jim podaří vypořádat se s Brity.
To se ale nestalo a oni najednou zjistili, že přes velké územní zisky se musí v krátkém čase dozásobit a to se jim moc nedařilo, museli rozmístit vojska a to v podstatě poskytlo příležitost Spojencům, a ti v srpnu provedli protiútok.
Tomuto protiútoku Spojenců se také říká stodenní ofenzíva, která začala v srpnu a trvala až do listopadu, šlo tedy o stodenní ofenzívu, během které od srpna do listopadu Spojenci zatlačili Němce nejen za území, kterého se Německo zmocnilo v Jarní ofenzívě, ale až daleko na koncovou linii fronty, která byla po celou dobu války jakýmsi mrtvým bodem.
Nyní během této stodenní ofenzívy začínalo být i nestranným pozorovatelům jasné, že tuto válku vyhrají Spojenci.
Bylo to také jasné některým z Ústředních možností.
Nyní se dostáváme do září roku 1918, kdy Bulharsko odstupuje z války, jen si připomeňme v jaké oblasti se nacházíme, takže zde je Bulharsko, které podepisuje se Spojenci příměří.
Takže příměří, použiju pro to tento mírový symbol.
Příměří znamenalo, že se přestalo bojovat, ale na území mohl přetrvávat válečný stav, možná bych tedy neměl tento symbol užívat pro příměří.
Příměří s Bulharskem.
A právě potom se začala utahovat pomyslná smyčka kolem zbytku Ústředních mocností, protože toto příměří umožňovalo Spojencům převzít kontrolu nad Srbskem a Řeckem, čímž Rakousko-Uhersko a Německá říše přišly o poslední zásobovací území, obě říše už byly vystaveny blokádě.
Jednalo se o tvrdou britskou blokádu, o které jsme už mluvili, od Severního moře, tak poslední zdroj obživy byl dole na jihu.
Když však Bulharsko podepsalo příměří a podstoupení území, tak úplná kontrola začínala být velmi účinná.
Zpět v říjnu, pamatujte si, že v tento okamžik už bylo naprosto jasné, dokonce i Německu, že válka je víceméně u konce, už se čeká jen na velitele, aby byla oficiálně zakončena.
A tak se několik velitelů německého námořnictva rozhodlo o zoufalý pokus, který by se dal nazvat sebevražednou ofenzívou proti britskému námořnictvu, a jak to plánovali a plán se začal dostávat i mezi námořníky, tak to posádka odmítala se slovy:
"Koukni, je konec války, nechceme umřít kvůli nějakému marnému pokusu o zachování cti nebo čeho."
A tak začala námořní vzpoura, která se dostala i na pevninu a brzy začalo docházet i k dalším revolucím. takže revoluce v Německu, to celé vyvrcholilo v listopadu.
9. listopad, významné datum v dějinách.
9. listopad 1918 Císař Vilém II.... Hned vám ho ukážu, tady je, tady na obrázku, císař Vilém II., byl v podstatě donucen vzdát se trůnu a prchá do Nizozemí, a v listopadu 1918 se Německo stává republikou.
Německo už tedy nemá krále nebo císaře,
Německo se stává republikou.
A krátce před tím, 3. listopadu už měli jasno i v Rakousko-Uhersku, Rakousko už v roce 1917 mělo nějaké pokusy o mír, ty ale nevedly nikam.
Ale 3. listopadu 1918 Rakousko taktéž podepisuje příměří.
A s útěkem císaře Viléma II. do Nizozemí, vyhlášením Německé republiky je sepsáno příměří konečně i s Německem, a to 11. listopadu, a tady se jedná o jedno z nejznámějších dat v dějinách, v USA dlouho známé jako Den příměří, tedy 11. listopadu 1918, přímo v 11:00...
Můžete si zapamatovat 11 hodina 11. dne 11. měsíce válka, 1. svět. válka skončila s vítězi Spojenci a poraženými Ústředními mocnostmi.
Podmínky pro poražené i vítěze byly určeny Versailleskou smlouvou v roce 1919, o 6 měsíců později byla smlouva dokončena.
Tedy v červnu 1919 je Versailleská smlouva, kterou jen tak mimochodem, taková malá poznámka pod čarou:
Američani ji nikdy plně neratifikovali, proto, že pokládala základ Společnosti národů, což byl vlastně projekt Woodrowa Wilsona, ale občané USA a Kongres nebyli moc nakloněni Společnosti národů, a tak Spojené státy Versailleskou smlouvu neratifikovali.
Ale v podstatě na Den příměří 11.11. 11:00 byla válka ukončena,
Versailleská smlouva stanovila podmínky, mnozí by se dohadovali nad příliš přísnými podmínkami Versailleské smlouvy, a 1. světová válka končí.
KAPITOLA I není nikdo, vlevo
Když se Mary Lennox zaslán Misselthwaite Manor se žít se svým strýcem všichni říkali, Ona byla nejvíce nepříjemné vypadající dítě nikdy neviděl.
Byla to pravda, taky.
Měla trochu úzký obličej a trochu tenké tělo, tenké světlé vlasy a kyselou výraz.
Její vlasy byly žluté, a její tvář byla žlutá, protože se narodila v Indii a vždy byl nemocný v tak či onak.
Její otec držel pozici v anglické vládě a vždy byl zaneprázdněn a nemocný sám, a její matka byla veliká krása, kteří se starali jen jít do strany a bavit se s gay lidí.
Nechtěla holčička vůbec, a když se narodila Mary Podala ji přes k péči o verš, který byl jasně najevo, že by chtěla, prosím
Mem Sahib, že musí udržet dítě z dohledu co možná nejvíce.
Takže když byl nemocné, zlobivý, ošklivý malé dítě byla držena z cesty, a když se stal neduživý, zlobivý, batolilo věc byla držena z cesty také.
Nikdy si pamatoval viděl něco důvěrně, ale tmavé plochy a její verš jiné rodné zaměstnanců, a jako vždycky poslouchala jsem ji a dal jí svou vlastní cestou ve všem, protože by se člen Sahib se zlobit, když ona byla narušena její pláč, v době, kdy jí bylo šest let, Byla tak tyranská a sobecká prasátko jako dříve žili.
Mladý anglický vychovatelka, který přišel, aby ji naučil číst a psát jí to nelíbilo moc, že ​​se vzdala své místo za tři měsíce, a když přišel do jiné vychovatelky se snaží vyplnit vždy odešli v kratší době, než ta první.
Takže když Marie se rozhodli opravdu chcete vědět, jak číst knihy, ona by nikdy naučil její dopisy vůbec.
Jeden strašně horké ráno, když jí bylo asi devět let, se probudila pocit
Velmi kříž, a ona se stala ještě Crosser, když viděla, že úředník, který stál jejího lůžka nebyla její verš.
"Proč jsi přišel?" Řekla cizí ženou.
"Nebudu vám pobyt.
Odeslat moji verš ke mně. "
Žena se bojí, ale ona jen koktal, že verš nemohl přijít a Mary-li se vrhla do vášně a bil a kopal ji, vypadala jen více strach a zopakoval, že to nebylo možné, že verš přijít k Missie Sahib.
Tam bylo něco tajemného ve vzduchu, který ráno.
Nic bylo děláno ve svém pravidelném pořadí a několik původních zaměstnanců se zdálo chybí, zatímco ty, které Mary viděl odplížil a spěchal na šedivý a bojí se tváří.
Ale nikdo by jí cokoli a její verš nepřišel.
Byla vlastně zůstal sám jako ranní dál, a nakonec se vydali do na zahradě a začal hrát sama pod stromem u veranda.
Předstírala, že ji dělal květinový záhon, a ona strčil velké Scarlet Hibiscus květy na malé hromady zeminy, po celou dobu stále víc a víc naštvaný a mumlal si pro sebe věci, které by říkají a jména, že by hovor Saidie když se vrátila.
"Řekla, protože volání nativní prase je nejhorší urážka všech.
Prase!
Dcera prasata!
Byla broušení zuby a že to říkám znovu a znovu, když slyšela, jak jí
Matka přijde na verandě u někoho.
Byla s spravedlivý mladý muž a mluví spolu stáli při nízkých podivné hlasy.
Mary věděla veletrhu mladý muž, který vypadal jako kluk.
Doslechla se, že on byl velmi mladý důstojník, který se právě vrátil z Anglie.
Dítě se na něj, ale zírala nejvíce na matku.
Vždycky se to, když měli možnost ji vidět, protože člen Sahib - Mary říkali jí, že častěji než cokoli jiného - byl tak vysoký, štíhlý, krásný člověk a nosil takové krásné šaty.
Její vlasy kudrnaté, jako je hedvábí a měla jemný nosík, který se zdál být pohrdat věcmi, a ona se směje velké oči.
Všechny šaty jsou tenké a plovoucí a Mary řekli, že "plné krajek."
Vypadali plnější krajky, než kdy jindy dnes ráno, ale její oči se nesměji všechny.
Byly to velké a strach a zvedla prosebně na veletrh chlapce důstojníka tvář.
"Je to velmi špatné?
Oh, to je? "
Mary slyšela, jak říká.
Měl jste šli do kopce dva týdny. "
"Strašně, paní Lennox.
Člen Sahib vyždímaný ruce.
"No, já vím, že jsem měl!" Vykřikla.
"Jen jsem zůstal jít na to hloupé večeři.
Co jsem blázen! "
V té chvíli tak hlasitý zvuk nářku vypukl z služebníků " čtvrtletích, že Chytila ​​mladého muže za ruku a Marie stála třásl od hlavy až k pěšky.
Nářků rostla divočejší a divočejší.
"Co je to?
Co je to?
"Paní Lennox zalapal po dechu.
"Někdo zemřel," odpověděl chlapec důstojník. "A ona se otočila a běžela do domu.
"Nevěděl jsem," Mem Sahib plakal.
"Pojď se mnou!
Po tom, co se stalo strašné, a tajemností na ráno vysvětlil Mary.
Cholery vypukla v jeho nejvíce smrtelná forma a lidé umírali jako mouchy.
Verš byl náhle onemocní v noci, a to bylo proto, že právě zemřel, že sluhové naříkal v kotcích.
Před další den další tři zaměstnanci byli mrtví a jiní utekli do teroru.
Vypukla panika ze všech stran, a umírající lidí ve všech bungalovech.
Během zmatku a rozčarování z druhého dne Marie schoval se do školky a byl zapomenut každý.
Nikdo na ni myslel, nikdo ji chtěl, a Podivné věci se děly, které se nic nevěděl.
Mary střídavě plakal a prospal hodin.
Věděla jen, že lidé jsou nemocní a že slyšela tajemné a děsivé zvuky.
Jakmile se vplížil do jídelny a zjistil, že je prázdná, i když částečně hotové Jídlo bylo na stole a židle a talíře vypadá, jako kdyby byly spěšně tlačila zpět, když hosté růže náhle z nějakého důvodu.
Dítě jedli nějaké ovoce a sušenky, a žízeň, že vypil sklenku vína , který stál téměř naplněna.
Bylo to sladké, a ona nevěděla, jak silná je to.
Velmi brzy se jí silně ospalý, a ona se vrátila do svého dětského pokoje a zavřít se znovu, vystrašený křik zaslechla v chatách a spěchá zvukem nohou.
Víno jí tak ospalý, že se sotva udržet oči otevřené a ona ležela si na postel a věděl, že nic na dlouhou dobu.
Mnoho věcí se stalo v hodinách, ve kterém spala tak silně, ale nebyla narušen naříká a zvuk věcí přepravovaných do az bungalov.
Ona nikdy nepoznal, že je tak tichý před.
Dům byl naprosto v klidu.
Slyšela, ani hlas, ani stopy, a přemýšlel, jestli každý dostal jamky cholera, a všechny problémy skončí.
V duchu se ptala také, kdo se bude starat o ji nyní její verš byl mrtvý.
Tam by byl nový verš, a snad by se vědět, nové příběhy.
Marie byla poněkud unavený staré.
Ona neplakala, protože její sestra zemřela.
Nebyla milující dítě a nikdy nestaral až na jednu.
Hluku a spěchu kolem a nářek nad cholera se vyděsila, a Byla naštvaný, protože nikdo si uvědomit, že je naživu.
Každý, kdo byl příliš vyděšený, aby si malé holčičky nikdo rád.
Když lidé cholera se zdálo, že si nic nepamatoval, ale samy o sobě.
Ale kdyby každý dostal opět dobře, určitě někdo bude pamatovat a přijďte se podívat pro ni.
Ale nikdo nepřišel, a když ležela čeká Dům jako by se stále více a více tichý.
Slyšela, jak něco šustí na rohože, a když se podívala dolů a uviděla malou
Had plachtění podél a sledoval ji očima jako drahokamy.
Nebyla strach, protože on byl neškodný malá věc, která neublíží Zdálo se, že ji a ve spěchu se dostat ven z místnosti.
Protáhl se pod dveřmi, když ho pozorovala.
"Jak divný a tichý to je," řekla.
"Zní to, jako by tam byl nikdo bungalov, ale já a hada. "
Téměř vzápětí uslyšela kroky ve směsi, a pak na verandě.
Byli to kroky mužů a muži vstoupili do bungalovu a mluvil v nízkých hlasy.
Nikdo se vypravil na setkání nebo mluvit s nimi, a zdálo se, že otevřít dveře a podívat se do pokoje.
"Jaké zpustošení," slyšela jeden hlas.
Slyšel jsem byl dítě, ale nikdo kdy viděl. "
Předpokládám, že dítě taky.
Marie stála uprostřed dětského pokoje, když se otevřely dveře na několik minut později.
Vypadala ošklivě, přes maličkost a mračil, protože se začala mít hlad a cítí se hanebně zanedbávány.
První muž, který přišel v roce byl velký důstojník ona jednou viděla mluvit s ní otec.
Vypadal unaveně a ustaraně, ale když ji uviděl, že byl tak překvapený, že téměř uskočila.
"Barney," vykřikl.
"Je to dítě tady!
Dítě sám!
V takovém místě!
Smiluj se nad námi, kdo je ona! " Já jsem Marie Lennox, "řeklo děvčátko, , kterým se až upjatě.
Myslela si, že muž byl velmi hrubý, aby jí zavolal otce bungalov "takovém místě!"
"Usnul jsem kdy měl každý cholerou a jsem teprve probudil se.
Proč se nikdo přijít? "
"Je to dítě, nikdo nikdy neviděl!" Zvolal muž, obrátil se k jeho společníky.
"Má skutečně zapomněl!"
"Proč jsem zapomněl?"
Maria řekla: podupávala nohou.
"Proč nikdo přijít?"
Mladý muž, jehož jméno bylo Barney se na ni velmi smutně.
Mary Přestože ho viděla vzkaz oči, jako by se vzkaz slzy.
"Chudák malý kluk," řekl.
"Není nikdo, kdo by přišel."
To bylo v té zvláštní a náhlé tak, že Marie zjistila, že ona ani otec ani matka opustila, že zemřel a byl unesen v noci, a to několik přírodních zaměstnanci, kteří nezemřeli také odešel z domu tak rychle, jak se jim podařilo dostat se z toho, nikdo z nich dokonce pamatovat, že tam byl Missie Sahib.
To byl důvod, proč místo je tak tiché.
Je pravda, že nikdo v bungalovu, ale sebe a málo šustění hada. >
KAPITOLA II milenka Marie zcela v rozporu
Marie se ráda podívat se na její matka z dálky a ona si myslela, že její velmi hezká, ale věděla, že jen velmi málo jí, že by bylo stěží očekávat, že milovat, nebo po ní stýská moc, když byla pryč.
Neměla chybět vůbec, ve skutečnosti, a když byl egocentrický dítě dala celý svůj pomyslela si, jak ona vždycky.
Kdyby byla starší, že by nepochybně byli velmi nervózní z toho, že zůstal sám na světě, ale ona byla velmi mladá, a jak ona vždycky postaráno, když má vždycky bude.
Co si myslel, že by chtěla vědět, jestli se bude milí lidé, kteří by být zdvořilý k ní a dát jí svým způsobem jako její verš a ostatní nativní zaměstnanci udělali.
Věděla, že se nehodlá zůstat u anglické duchovní dům, kde byla přijata na prvním místě.
Nechtěla zůstat.
Anglické duchovní byl chudý a měl pět dětí téměř všechny ve stejném věku a nosili otrhané oblečení a byly vždy hádali a vyrvat z každé hračky jiné.
Mary nenávidí své neuspořádaný bungalovu a byl tak nepříjemný, že je po prvním den nebo dva, nikdo by si s ní.
Do druhého dne, kdy jí dal přezdívku, která ji zuřivě.
To bylo Basil, kdo myslel na to první.
Basil byl malý chlapec s drzým blue oči a nosíkem, a Mary ho nenáviděla.
Hrála sama pod stromem, stejně jako ona hrála v den, kdy cholera vypukla.
Ona dělala hromady hlíny a cesty pro zahradu a Basil přišel a postavil se v blízkosti Sledujte ji.
V současné době má spíše zájem a Najednou se návrh.
"Proč si dát tu hromadu kamení a předstírat, že se jedná o skalky?" Řekl.
"Tam ve středu," a on se nad ní bodu.
"Jdi pryč!" Zvolal Mary.
"Nechci kluky. Jděte pryč! "
Na chvíli vypadal Basil vztek, a pak začal dráždit.
On byl vždy dráždila jeho sestry.
Tančil kolem a kolem ní dělal obličeje a zpívali a smáli se.
"Paní Marie, zcela naopak, jak se vaše zahrada roste?
Se stříbrnými zvonky a kachlovými kamny skořápky a měsíčku vše za sebou. "
On zpíval, dokud ostatní děti slyšeli a smáli se také, a Crosser Mary dostala, více zpívali "Paní Marie, zcela v rozporu", a poté tak dlouho, dokud zůstal s nimi ji nazývali "paní
Mary zcela v rozporu ", když mluvil o ní mezi sebou, a často, když mluvil s ji.
"Ty budou posláni domů," řekl Basil ní "na konci týdne.
A jsme rádi, že na to. " Jsem rád, že to taky, "odpověděla Mary.
"Kde je doma?" "Ona neví, kde je doma," řekl
Basil, se sedmi let opovržení.
"Je to v Anglii, samozřejmě.
Naše babička žije, a naše sestra
Mabel byl poslán, aby ji v loňském roce.
Nejste bude tvá babička.
Máte žádný.
Chystáte se svému strýci.
Jeho jméno je pan Archibald Craven. "
"Nevím nic o něm," odsekl Mary.
"Já vím, že ne," odpověděl Basil.
"Ty nevíš nic.
Dívky nikdy dělat.
Slyšel jsem, že otec a matka o něm mluví.
Žije ve velké, velké, pusté starý dům v zemi a nikdo nejde u ho.
Je to tak, že kříž jim nedovolí, a oni nepřijde, jestli by jim to dovolíme. .
He'sa hrbáč, a je to hrozné " Já ti nevěřím, "řekla Mary, a ona otočila zády a strčila prsty v uších, protože ona nechtěla poslouchat žádné více.
Ale ona si na to hodně později, a když paní Crawford řekl jí v noci, že se chystá odplout do Anglie během několika dnů a jít k ní strýc, pan Archibald Craven, který žil ve
Misselthwaite Manor, vypadala tak kamenné a tvrdohlavě nezajímá, že to nevím, co si mám myslet o ní.
Snažili se být laskavý k ní, ale ona jen odvrátila tvář, když paní Crawford pokusil se ji políbit, a držel se strnule, kdy pan Crawford poplácal ji po rameno.
"Je to tak prosté dítě," řekl soucitně paní Crawford, potom.
"A její matka byla taková hezká stvoření.
Měla velmi hezká způsobem, taky, a Mary má nejvíce neatraktivní jak jsem kdy viděl u dětí.
Děti se jí říkat "paní Marie Právě naopak, a když je to nemravné z nich, člověk nemůže pomoci porozumět. "
"Možná, že kdyby její matka odnesla pěknou tvářičku a její hezké chování častěji Do školky Marie by se naučili pěkně směrech.
Je to velmi smutné, nyní špatná krásná věc, je pryč, na paměti, že mnoho lidí nikdy věděla, že dítě vůbec. "
"Myslím, že málokdy se na ni podíval," povzdechla si paní Crawford.
"Když se její verš byl mrtvý nebyl, kdo by myslel na maličkost.
Zamyslete se nad služebníky útěku a nechal ji sama do opuštěného bungalov.
Plukovník McGrew řekl, že málem vyskočil z kůže, když si otevřel dveře a zjistil, ní stojí sám uprostřed místnosti. "
Marie z dlouhé plavby do Anglie v péči manželky důstojníka, který byl že ji děti nechat v internátní škole.
Ona byla velmi zaujatá svou vlastní malý chlapec a dívka, a byl spíše rád, že straně dítěte se k ženě pan Archibald Craven poslal setkat se s ní, v roce
V Londýně.
Ta žena byla jeho hospodyně u Misselthwaite Manor, a její jméno bylo paní
Byla to statná žena s velmi červené tváře a ostré černé oči.
Měla na sobě velmi fialové šaty, černé hedvábné pláště s Jet třásně na něj a černé Kapota s fialovými květy, které Velvet strčil a chvěl, když pohnula hlavy.
Mary nelíbilo ji vůbec, ale když se jen velmi zřídka rád lidi nic významný v tom, vedle kterého je velmi zřejmé, paní Medlock si nemyslel, že hodně z ní.
"Mé slovo! she'sa obyčejný kousek zboží, "řekla.
"A slyšel, že její matka byla krása.
Nemá podal hodně dolů, ona, madam? "
"Možná, že se zlepší, když stárne," řekl důstojník manželka dobrou dobromyslně.
"Kdyby nebyla tak bledý a měl lepší výraz, její vlastnosti jsou docela dobré.
Děti změnit tolik. " Bude muset hodně změnit, " odpověděla paní Medlock.
"A není nic, co by mohlo zlepšit dětí Misselthwaite - Zeptáte-li se mě!"
Mysleli si, že Mary je neposlouchá, protože ona stála trochu stranou od nich u okna v soukromém hotelu oni šli.
Dívala se kolem autobusy a taxíky a lidi, ale slyšela docela dobře a byla provedena velmi zvědavá na její strýc a místo, kde žila palců
Co je to za místo, to bylo, a co by měl být rád?
Jaký byl hrbáč?
Nikdy neviděl.
Možná, že se nikdo v Indii.
Od té doby žili v domech jiných lidí, a neměl žádný verš, ona začala se cítit osaměle a myslet divný myšlenky, které byly nové na ni.
Začala se ptát, proč se nikdy vypadal, že patří k nikomu, i když její otec a matka byla naživu.
Zdálo se, že ostatní děti jsou vlastnictvím jejich otcové a matky, ale nikdy
Zdálo se, že opravdu nikoho holčička.
Měla se sluhy a jídlo a oblečení, , ale nikdo neměl brát žádné upozornění na ni.
Nevěděla, že to bylo proto, že byl nepříjemný dítě, ale pak,
Samozřejmě, že nevěděla, že je nepříjemný.
Často si myslel, že ostatní lidé, ale nevěděla, že je tak sama.
Myslela si, že paní Medlock nejvíce nepříjemný člověk, kterého kdy viděl, s ní běžné, velmi barevné tvář a její běžné jemné kapoty.
Když se druhý den vydali na cestu do Yorkshire, když procházela nádraží na železniční dopravu s hlavou a snaží se udržet co nejdál z ní, jak mohla, protože nechtěla vypadat, že patří k ní.
Bylo by ji vztek, že si lidé představovali, že se její holčička.
Ale paní Medlock se ani v nejmenším narušen ní a její myšlenky.
Ona byla ten typ ženy, která by "stát žádný nesmysl z mláďat."
Alespoň, že je to, co by řekla, kdyby byla položena.
Nechtěla jít do Londýna ve chvíli, kdy její sestra Marie, dcera šla být ženatý, ale měla pohodlné, dobře placené místo hospodyně u
Misselthwaite Manor a jediný způsob, jak , která mohla mít to mělo dělat hned, co pan Archibald Craven jí dělat.
Nikdy neodvážila ani zeptat.
"Kapitán Lennox a jeho manželka zemřela na choleru," řekl pan Craven řekl ve svém krátkém, studenou cestou. "Tak si sbalila kufr a udělal malou cesty.
Dítě se sem.
Musíte jít do Londýna, a aby ji sám sebe.
Marie seděla v rohu železničního vagonu a podíval se prostý a podrážděné.
Neměla nic číst nebo dívat se na, a ona se složila Tenké černé rukavici rukama v klíně.
Černých šatech vypadala žlutější než kdy jindy, a její bezvládné světlé vlasy trousili zpod černé krep klobouk.
"Více poznamenány pohledný mladý jsem nikdy viděl v mém životě, "řekla paní Medlock myšlení.
(Zkažený je slovo, Yorkshire a prostředky rozmazlená a mrzutý.)
Nikdy neviděla dítě, které stále ještě seděla tak, aniž by dělali něco, a nakonec dostala unavená sledoval ji a začal mluvit v rychlém, tvrdým hlasem.
"Myslím, že mohu také říct něco o tom, kde budete," řekla.
"Víte něco o strýčkovi?" "Ne," řekla Mary.
"Nikdy jsem neslyšel tvůj otec a matka o něm mluvit?"
"Ne," řekla Mary mračil.
Zamračila se, protože si uvědomila, že její otec a matka nikdy s ní nemluvil o nic konkrétního.
Samozřejmě se nikdy jí to.
"Humph," zamumlala paní Medlock, díval se na ni divné, neodpovídá tvářičku.
Ona neřekla víc na několik okamžiků a pak začala znovu.
"Předpokládám, že by mohlo být i něco řekl - na to připravit.
Chystáte se divný místo. "
Maria řekla: vůbec nic, a paní Medlock díval poněkud vyvedlo z míry její zdánlivý lhostejnost, ale poté, co vzal dech, pokračovala.
"Ne, ale že je to velké velké místo v ponuré způsobem, a pan Craven Je hrdý na to v svým způsobem - a to dost ponuré, taky.
V domě je šest set let staré a je to na okraji vřesoviště, a tam je blízko sto pokojů v něm, i když většina z nich se drž hubu a zamkl.
A je tu obrázky a jemné starého nábytku a věcí, které je tam na věky, a Je tu velký park kolem ní a zahrad a stromů s větvemi až k zemi koncové-
Mary začal poslouchat i přes sama.
Odmlčela se a nadechl.
"Ale nic jiného," skončila najednou.
Všechno to zní tak, na rozdíl od Indie, a nic nového, spíše ji přitahovalo.
Ale ona neměla v úmyslu podívat se, jako by ji to zajímalo.
To byl jeden z jejích nešťastných, nepříjemný způsoby.
Takže ona seděla.
"No," řekla paní Medlock.
"Co si o tom myslíte?"
"Nic," odpověděla.
"Nevím nic o takových místech."
To se paní Medlock smát krátké druh smíchu.
"Eh," řekla, "ale jste jako stará žena.
Nezdá se vám to zajímá? " Nezáleží na tom, "řekla Mary," jestli jsem péče, nebo ne. "
"Máte pravdu, že dost," řekla paní Medlock.
"To ne.
Co máš být na Misselthwaite Manor nebo já nevím, není-li, protože je to nejjednodušší způsob.
On to nebude problém sám o vám, to je jistý a jistý.
Nikdy potíže se asi nikdo.
"Zarazila se, jako by se právě si na něco vzpomněl včas.
"Má křivý záda," řekla.
"Tento soubor mu špatně.
Byl to mladý muž, kyselé a nemám dobrý všechny své peníze a velké místo, dokud nebyl vzal. "Mary oči obrátil se k ní navzdory že má v úmyslu, aby Zdá se, že péče.
Nikdy ji nenapadlo, ze je hrbáč je ženatý a ona byla trochu překvapeni.
Paní Medlock viděl, a protože byla upovídaná žena, pokračovala s více zájem.
To byl jeden ze způsobů předávání některých Doba, za každou cenu.
"Byla to sladká, hezká věc, a on chodil po celém světě, aby ji Čepel o "trávu chtěla.
Si nikdo nemyslel, že bych si ho vzala, ale ona, a lidé říkali, že se za něj provdala za jeho peníze.
Ale gazdová - ona ne, "pozitivně.
"Když ona umřela -"
Marie dala trochu nedobrovolný skok.
"Ach! zemřela, "zvolala, docela bez smysl.
Měla si vzpomněl francouzské pohádky, kterou kdysi četl s názvem "Riquet la
Houppe. "
To bylo asi špatné hrbáč a krásná princezna, a to se jí najednou líto, pane Archibald Craven.
"Ano, ona zemřela," odpověděla paní Medlock.
"A to ho queerer než kdy jindy.
On se stará o nikdo.
Nebude vidět lidi.
Většinu času odejde, a když je na Misselthwaite se uzavře sám do
Západní křídlo a nedovolí, aby jeden, ale Pitcher ho.
Džbán je starý člověk, ale starala se o něj, když on byl dítě a ví, že jeho způsobem.
"Znělo to jako něco, co v knize, a to nedělal Mary cítit veselá.
Dům se stovkou pokojů, téměř všechny Sklapni a jejich dveře zamčené -
Dům na okraji Moor - Moor byl vůbec - znělo nezajímavá.
Muž s pokřivenou zpět, který se zavřel se také!
Dívala se z okna se rty skřípnutí dohromady, a zdálo se docela přirozené, že déšť by začaly padat v šedé šikmých linií a stříkající vodě a proud se okenní tabulky.
V případě, že hezkou ženu byl naživu, že by dělali věci tím, že je veselý něco jako její vlastní matka a běží ven a jít do stran ona dělala v šatech ", plné krajek."
Ale ona tam není víc.
"Nemusíte čekat, že ho vidí, protože deset k jednomu nebudete, "řekla paní Medlock.
"A nesmíte očekávat, že bude lidi, aby s tebou mluvit.
Budete hrát o a postarat se o sebe.
Budete si říkat, co místnosti může jít do pokoje, a to, co jste se chránit před.
Je tu dost zahrady.
Ale když máte v domě nejdou putování a strkat o.
Pan Craven nebude mít. "
"Já nechci jít o propíchnutí," řekl trochu kyselé Marie a stejně náhle, jako Ona začala být trochu líto pane Archibald Craven začala přestane být Omlouváme se a myslet si, že byl dost nepříjemný si zaslouží vše, co se mu přihodilo.
A otočila tvář k streaming skla z okna železničního vagonu a zadíval se na šedém dešti, bouřce, která vypadala, jako by to šlo na věky věků.
Dívala se, jak to tak dlouho a vytrvale, že šeď rostl těžší a těžší před oči a usnula. >
Kapitola III přes vřesoviště
Spala dlouho, a když se probudila paní Medlock koupil
lunchbasket v jedné ze stanic, a oni měli nějaké kuřecí a hovězí maso a chleba za studena a máslo a horký čaj.
Zdálo se, že deště stékaly silněji než kdykoli předtím a každý v stanice na sobě mokrý a lesklý waterproofs.
Stráž rozsvítil světla v kočáře, a paní se velmi potěšilo Medlock hodně nad ní čaj a kuřecího a hovězího masa.
Jedla hodně a potom usnul sám, a Mary seděl a zíral na ní a sledoval, jak jemné klobouk skluzu na jedné straně, dokud ona sama usnula, jakmile více v rohu kočáru, ukolébán podle šplouchání deště na okna.
Bylo to docela tma, když se probudil znovu.
Vlak zastavil ve stanici a paní
Medlock vrtěla.
"Vy jste měli spát," řekla.
"Je na čase otevřít oči!
Jsme na Thwaite nádraží a máme dlouhou cestu před námi. "
Mary se zvedl a snažil se udržet oči otevřené, zatímco paní Medlock si vzala parcely.
Holčička mu nenabídl, aby jí pomohl, protože v rodné Indii zaměstnanci vždy zvedl a provádí věci, a zdálo se, zcela správné, že ostatní lidé by měli počkat na jednoho.
Stanice byla malá, a nikdo se ale zdálo se, že dostat se z vlak.
Přednosta mluvil s paní Medlock v hrubém, dobrosrdečně, vyslovovat jeho slova queer široké móda, která Mary zjistil později bylo Yorkshire.
"Vidím, THA vrátil," řekl. " THA browt th 'mladý' un s tebou. " Jo, to je její, "odpověděla paní Medlock, mluví s přízvukem Yorkshire sebe a trhne hlavou přes rameno k Mary.
"Jak se má tvá paní?" "No enow.
Th "přeprava čekám venku na tobě." Kočár stojí na silnici před trochu mimo platformu.
Mary viděl, že to byl chytrý kočár a že to byl chytrý lokaj, který jí pomohl palců
Jeho dlouhý nepromokavý kabát a vodotěsné krytí klobouku zářily a kapající s deštěm jako všechno, co bylo, statný přednostu v ceně.
Když zavřel dveře, nasedl na krabice s kočím, a odjel, holčička ocitla sedí v komfortně polstrované rohu, ale byla nejsou ochotni jít spát znovu.
Posadila se a podíval se z okna, zvědavý, co na silnici přes kterou se přivádí na místo, paní queer Medlock mluvil.
Nebyla vůbec plaché dítě a ona nebyla úplně vyděšená, ale cítila že není vědět, co se může stát v domě se sto pokoji téměř ve všech Drž hubu - dům stojí na okraji vřesoviště.
"Co je to Moor?" Řekla náhle paní Medlock.
"Podívej se z okna asi deset minut a uvidíte, že" žena odpověděl.
"Musíme se řídit pět mil napříč
Missel Moor Než se dostaneme k zámku.
Neuvidíte mnoho, protože Je to temná noc, ale můžete něco vidět. "
Zeptala se Mary žádné další otázky, ale čekal ve tmě jejího rohu, aby se jí Oči na okno.
Přepravy lampy obsazení paprsky kousek před sebou a ona zahlédla, co míjeli.
Poté, co opustil stanici Jeli přes malé vesničky a ona vidět nabílená Chaty a světla veřejného domu.
Pak se prošel kostel a fara a malý obchod, okno nebo tak
Chalupa s hračkami a sladkostmi a podivné věci uvedené na prodej.
Pak byly na silnici a viděla živé ploty a stromy.
Poté, co se zdálo, že nic jiného na dlouhou dobu - nebo alespoň se zdálo
Dlouho na ni.
Konečně koně začali chodit pomaleji, jako by to byly stoupání do kopce, a V současné době se zdálo, že nic víc živých plotů a žádné stromy.
Viděla, co ve skutečnosti, ale hustá tma na obou stranách.
Naklonila se a přitiskla tvář k oknu, stejně jako přeprava dal velkou ránu.
"Eh!
Jsme na Moor se jistě dost, "řekla paní Medlock.
Přepravě lampy vrhnout světlo na žluté drsně vyhlížející silnici, která se zdála být ukrojený přes keře a nízké rostoucí věci, které skončily ve velké husté tmavé zřejmě otevře se před nimi a kolem nich.
Vítr byl rostou a singulární, divoký, nízká, spěchá zvuk.
"To je?
- To není moře, to je" řekla Mary, se ohlédl na svého společníka.
"Ne, ne," odpověděla paní Medlock.
"Ani to není pole, ani hory, to je prostě míle a míle a míle volně žijících suchozemských že nic, ale roste na vřesu a kručinky a koště, a nic žije dál, ale divoké poníci a ovce. "
"Mám pocit, že by to mohlo být moře, kdyby se na vodu," řekla Mary.
"Zní to jako moře, právě teď." "To je vítr, který fouká přes keře, "řekla paní Medlock.
"Je to divoký, ponuré dostatek místa podle mého názoru, i když je tu spousta, že ji má rád - zvláště když Heather v plném květu. "
On a oni jeli ve tmě, a když přestalo pršet, vítr běhavý a zapískal a dělal podivné zvuky.
Cesta šla nahoru a dolů, a několikrát přepravu vynechal trochu most, pod nímž voda se valila velmi rychle s velkým hlukem.
Marie měla pocit, že disk by nikdy do konce, a že široká, bezútěšné Moor byl velkou rozlohu oceánu černé, kterým byla předávání proužek suché země.
"Nelíbí se mi to," řekla si pro sebe.
"Nelíbí se mi to," a ona ji štípl do tenkých rtů více k sobě.
Koně se šplhá do kopcovité kus silnice, když poprvé spatřila světla.
Paní Medlock viděl to co ona a zhluboka oddechli.
"Eh, jsem rád, že o kousek" světla blikají, "vykřikla.
"Je to světlo v lodge okně.
Budeme si šálek dobrého čaje Po chvíli se za všech okolností. "
Byla to "po chvilce", jak řekla, protože když přeprava prošlo branami parku tam byla ještě dvě míle od avenue projet a stromy (které téměř setkal s hlavou), se zdá, jako by jeli přes dlouhou tmavou klenbou.
Vyjeli trezoru na volný prostor a zastavil před značně dlouhou ale low-postavený dům, který vypadal, že toulání kolem kamene soudu.
Nejprve si myslel, že Mary nebyly světla vůbec v systému Windows, ale jak se vystoupil z kočáru viděla, že jeden pokoj v rohu nahoře ukázala jednotvárný záře.
Vstupních dveří byla obrovská z masivního, zvláštně tvarované desky z dubového dřeva poseta velkými železnými hřeby a spojený s velkými železnými tyčemi.
To se otevřelo do obrovské haly, která se tak matně osvětlené, že tváří v portréty na stěnách a na čísla v brnění se Mary pocit, že se
Nechtěl, aby se na ně dívat. , Když stála na kamenné podlaze vypadala velmi malý, zvláštní malou černou postavu, a Cítila se jako malé a prohrál a zvláštní, jak vypadala.
Elegantní, tenký Starý muž stál u sluhu, který otevřel dveře pro ně.
"Vy jste ji vzít do svého pokoje," řekl chraplavým hlasem.
"Nechce, aby ji vidět.
Bude se v Londýně v noci. " Dobře, pane Džbán, "paní Medlock odpověděl.
"Tak dlouho, jak vím, co ode mě čeká, jsem se zvládne. "
"Co se od vás očekává, paní Medlock," řekl pan Džbán, "je, abyste se ujistili, že On není narušena a že nevidí, co nechce vidět. "
A pak Marie Lennox se vedly široké schodiště a dlouhou chodbou a až krátké schodiště a přes další chodbu a další, až se otevřely dveře do zdi a ona se ocitla v místnosti s ohněm v něm a večeře na stole.
Paní Medlock řekl bez okolků:
"No, tady jste!
Tato místnost a další jsou místa, kde budete bydlet - a musíte držet s nimi.
Nezdá se vám, že zapomenout! "
To bylo tak paní Marie přišla k Misselthwaite Manor a ona možná Nikdy se cítil docela tak naopak za celý život. >
Kapitola IV MARTHA
Když otevřela oči ráno to bylo proto, že mladá služka přišla do svého pokoje, aby světlo ohně a klečela v krbu, koberec hrabat ven popel hlučně.
Mary ležel a díval se jí na několik okamžiků a pak začal se rozhlížet po místnosti.
Nikdy neviděla místnosti vůbec líbit a myslel, že to zvědavý a ponuré.
Stěny byly pokryty tapiserie s lesní scénou vyšité na to.
Tam byly fantasticky oblečených lidí pod stromy a v dálce se Byl to pohled z věže hradu.
Tam byli lovci a koně a psy a dámy.
Mary se cítila, jako by se v lese s nimi.
Z hlubokého okna spatřila velké stoupání rozloha země, která se zdála žádné stromy, a hledat spíše jako nekonečné, nudné, červenavá moře.
"Co je to?" Řekla a ukázala ven z okna.
Martha je mladá služka, který právě vyšel na nohy, podíval se a ukázal také.
"To, že?" Řekla.
"Ano." "To th 'rašeliniště," s dobráckým úsměv.
"Ne," odpověděla Mary.
"Nesnáším to." "To proto, že tha'rt nejsou zvyklí na to,"
Marta řekla, sahající až do svého krbu.
"Tha" si myslí, že je příliš velký na "holém nyní.
Ale tha "bude líbit."
"Opravdu?" Zeptal se Mary.
"Ano, to mám," odpověděl Martha, leštění vesele dál na roštu.
"Já prostě miluju.
To nic není nahý.
To se vztahuje wi "Growin" věci, jako voní sladce.
Je to krásné veletrhu na jaře "v létě, když th 'hlodáš" koště "Heather v roce květina.
Je to vůně o "med" je tu toho tolik o "čerstvý vzduch - 'th' nebe vypadá tak vysoko" th 'včely "Skřivánci dělá takový pěkný zvuk hummin" "Singin'.
Eh!
Já bych žít daleko od "Moor pro anythin 'th."
Mary ji poslouchal s hrobem, zmateným výrazem.
Rodák z úředníků, že byla použita v Indii se ani v nejmenším jako je tento.
Byli servilní a servilní a ani předpokládat, aby se svými pány, jako by byli jejich se rovná.
Indických úředníků bylo přikázáno, aby se věci neptal.
Nebylo zvykem říkat "prosím" a "děkuji" a Mary vždy jednu facku dostala sama
Verš tváří v tvář, když se zlobila.
Ji napadlo něco, co tato dívka dělat, když jeden udeřil ji do obličeje.
Byla kolo, růžové, dobromyslný vypadající stvoření, ale měla solidní způsobem, který
Paní Marie se divit, kdyby se snad ani facku zpět - v případě, že osoba, která facku ní byla jen malá holka.
"Ty jsi podivné sluha," řekla ze svého polštáře, ale povýšeně.
Martha se posadil na paty, s její zatemnění štětec v ruce, a rozesmála se, aniž by se zdálo alespoň z nálady.
"Eh!
Já vím, "řekla.
"Pokud by došlo k velké chůvy na
Misselthwaite bych nikdy ani jeden z th 'v služky domu.
Možná jsem se nechal být scullerymaid, ale nikdy bych je nechal nahoře.
Jsem moc společného "moc mluvím Yorkshire.
Ale to je legrační dům pro všechny je to tak velké.
Zdá se, jako by to ani Mistr ani paní kromě pana Pitcher "Paní
Medlock.
Pan Craven, nebude se trápí anythin ", když je tady," je to skoro
Vždy pryč.
Paní Medlock mi th 'místo z o' laskavost.
Řekla mi, že by nikdy nemohl dělat, kdyby Misselthwaite byl stejně jako ostatní velké domů. " Jdeš do svých služeb? "
Zeptala se Mary, stále v ní něco panovačným indický způsob.
Martha se začal drbat si rošt znovu.
"Já jsem paní Medlock sluha," řekla statečně. " Je to pan Craven's - ale já jsem dělat služku práce tady "čekat na vás bit.
Ale nemusíte moc čekám dál. "
"Kdo bude oblékat mě?" Požadoval Mary.
Martha se posadil na paty znovu a zíral.
Mluvila v širokém Yorkshire v svému úžasu.
"Canna" THA "thysen šaty," řekla.
"Co tím myslíš?
Nechápu váš jazyk, "řekl
Marie.
"Eh!
Zapomněl jsem, "říká Martha.
"Paní Medlock mi řekl, že bych si dávat pozor, nebo si nebude vědět, co jsem říct. " Mám na mysli nemůžete dát na své vlastní oblečení? "
"Ne," odpověděla Mary, velmi rozhořčeně.
"Nikdy jsem ve svém životě.
My verš mě oblékla, samozřejmě. "
"No," řekla Marta, zřejmě ani v nejmenším vědom toho, že ona byla drzá, "je to Doba tha "by se měli naučit.
Tha "nemůže začít mladší.
Bude se ti dobře čekat na thysen bit.
Moje matka vždycky říkala, že nevidí důvod, proč děti velké lidí nedopadlo veletrhu blázni - Co se zdravotními sestrami "bejt umýt" oblečený "vytáhl na procházku, jak V případě, že se štěňátka! "
"Je to jiné v Indii," říká paní Marie pohrdavě.
Mohla by sotva vydržet.
Ale Marta byla vůbec drtit.
"Eh!
Chápu, je to jiné, "odpověděla téměř soucitně.
"Troufám si tvrdit, že je to proto, že je toho tolik o" černé se tam místo o "slušný bílých lidí.
Když jsem slyšel, byl jste přišli z Indie Myslel jsem, že byla černá taky. "
Mary se posadil na posteli zuřivý.
"Cože?" Řekla.
"Cože?
Mysleli jste si, že jsem rodák.
Vy - vy dcera prase! "
Martha se díval a díval se horké.
"Kdo tě volat jména?" Řekla.
"Nemusíte být tak zlobil.
To není th 'cesta pro mladou dámu mluvit.
Já jsem nic proti té "černé.
Když čtete o nich v ústrojí jsou vždy velmi náboženská.
Můžete Vždy si přečtěte, jak člověk black'sa "bratra.
Nikdy jsem neviděl černou "Byl jsem rád, spravedlivé, že jsem jel" vidět jeden Zavřít.
Když jsem přišel do světla ohně svého "já crep" Dneska ráno až do postele "vytáhl th 'kryt zpět pozor, aby se na tebe dívat.
"Tady to bylo," zklamaně, "nic víc než já, black - pro všechny ty jsi tak yeller.
"Mary se ani snažit ovládnout svůj hněv a ponížení.
"Myslíš, že jsem byl rodák!
Ty se odvážil!
Nemusíte vědět nic o domorodců!
Nejsou lidi - jsou to zaměstnanci, kteří Musí Salaam na vás.
Nevíš nic o Indii.
Nevíš nic o ničem! "
Byla tak vzteku a cítil tak bezmocný, než dívky Staré jednoduché, a tak nějak Náhle se cítila tak strašně osamělá a daleko od všeho, co pochopili a , který jí rozuměl, že hodila se směrem dolů na polštáře a vtrhli do vášnivé vzlykání.
Vzlykala tak, že unrestrainedly dobromyslný Yorkshire Martha byla trochu strach a docela jí líto.
Šla k posteli a sklonil se nad ní.
Nesmíte plakat, jako že tam! "se prosil.
"Nesmíš to určitě.
Nevěděl jsem, že byste se zlobil.
Nevím anythin "o anythin' - stejně jako jste říkal.
Promiňte, slečno Přestaňte Cryin '. "
Bylo tam něco uklidňující a velmi přátelské její divné řeči Yorkshire a Robustní způsobem, který měl dobrý vliv na Marii.
Ona postupně přestal plakat a stal se klidná.
Martha ulevilo.
"Je čas pro tebe, aby se hned," řekla řekl.
"Paní Medlock řekl, že jsem nést THA "snídani" čaj "večeři do th 'místnosti vedle tohoto.
Je to už se do školky pro tebe.
Pomohu ti na tvé oblečení, když se tha'll dostat se o 'postele.
Pokud se té "tlačítka jsou v té" back THA ", nemůže tlačítko je až tha'self."
Když Mary nakonec se rozhodl vstát, oblečení, Martha vzal ze skříně byly ne ty, které měla na sobě, když ona přišla v noci s paní Medlock.
"To nejsou moje," řekla.
"Moje jsou černé." Podívala se hustý bílý plášť a vlny oblékat se, a přidal se souhlasem cool:.
"Ti jsou hezčí než já"
"Jedná se o th 'ty tha" musí obléci, "odpověděl Martha.
"Pan Craven nařídil paní Medlock aby se jim v Londýně.
Řekl, že "Nechci mít dítě, oblečené v černém tulák" asi jako ztracená duše, "on řekl.
Dejte barvy na ní. "
Matka řekla, že ví, co tím myslí.
Matka vždy ví, co tělo znamená.
Ona nemá s černými hersel. " Nenávidím černé věci, "řekla Mary.
Obvaz proces byl ten, který je učil jak něco.
Martha se "zapnul" svou malou sestry a bratři, ale nikdy neviděla dítě , který se zastavil a čekal na jinou osobu, dělat věci pro ni, jako kdyby ani ruce ani nohy své vlastní.
"Proč THA" tha kladen na vlastní boty, "řekla tiše, když Mary natáhla pěšky.
"Můj verš to udělal," odpověděl Mary, zíral.
"Byl to zvyk."
Řekla, že velmi často - "To byl zvyk."
Rodák služebníci byli vždy říkat to.
Jestliže jeden jim k tomu, co jejich předci nikoli za tisíc let zírali jeden mírně a řekl:
"To není zvykem", a nikdo nevěděl, že byl záležitost skončila.
Nebylo zvykem, že paní Marie by měla dělat něco jiného než stát a umožnit sebe být oblečená jako panenka, ale předtím ona byla připravená na snídani se začal tušit, že její život na
Misselthwaite Manor skončí tím, že učí ji několik věcí, zcela nové s ní - věci, jako je uvedení na vlastní boty a punčochy a vyzvednutí věcí nechala podzim.
Pokud se Martha byl dobře vycvičený skvělými mladými komornou, že by byli více podřízená a uctivý a bude vědět, že to bylo její podnikání kartáč vlasy a tlačítko boty, a vybrat, co a položit je pryč.
Ona byla, nicméně, jen netrénovaný Yorkshire rustikální, který byl vychován v chata rašeliniště s hejnem malých bratrů a sester, kteří ani ve snu nenapadlo dělat nic jiného než čekat na sebe a na ty mladší, kteří byli buď děti v náručí, nebo jen naučit se potácet o pádu a přes věci.
Pokud se Mary Lennox byl dítě, byl připraven k pobavilo, že by snad smál připravenost Martha je mluvit, ale Mary jen poslouchal ji chladně a divil se jí svobodu způsobem.
Zpočátku jí vůbec nezajímá, ale postupně, jak se dívka chrastily v její vyrovnaný, domácí způsobem, Mary si začala všímat, co říká.
"Eh! měli byste vidět je všechny, "řekla.
"Je nás dvanáct" Můj otec dostane jen šestnáct šilinků týdně.
Můžu říct, že mé matky, která jí dostat kaši 'Em All.
Jejich pád asi z té "Moor" tam hrát celý den, "říká matka th 'vzduchu th 'Moor výkrmem' em.
Říká, že věří, že jí th 'trávu stejně jako th 'divoké poníky dělat.
Naše Dickon, je to dvanáct let a on má Young Pony on volá jeho vlastní. "
"Kde se vzal?" Zeptala se Marie.
"Zjistil, že na té" Moor se svou matkou, když byla maličká "začal spřátelit se s tím "dát kousky o" chléb "trhat trávu mladý na to.
A to musím, jako je on, takže ho následuje o "to nechá jej dostat na jeho zádech.
Dickon'sa druh mladík "zvířata, má rád on."
Mary nikdy vlastnil zvíře pet své vlastní a vždy myslela, že by jako jeden.
A tak začala cítit mírný zájem Dickon, a jak ještě nikdy předtím zájem o jednom, ale sama, bylo to úsvitem zdravé cítění.
Když vešla do místnosti, která byla provedena do školky pro ni, ona zjistila, že Bylo to spíš jako ta spala palců
Nebylo to dětský pokoj, ale dospělý člověk pokoj, s ponurou staré obrázky na stěny a těžké staré dubové židle.
Tabulka ve středu byla s dobrým vydatné snídaně.
Ale ona vždycky velmi malé chuti k jídlu, a dívala se s něčím více než lhostejnost na první desce Martha před ní.
"Nechci ji," řekla.
"Tha" nechce svou kaši!
"Martha zvolal nevěřícně.
"Ne" "Tha" neví, jak je dobrý.
Dejte trochu o "melasy, nebo na něco o" cukr ".
"Nechci," opakoval Mary.
"Eh," řekla Marta.
"Nemůžu řídit vidět dobré potraviny jít do odpadu.
Pokud se naše děti byly v této tabulce, které si vyčistit holé za pět minut. "
"Proč?" Řekla Mary chladně.
"Proč?" Zopakoval Martha.
"Vzhledem k tomu, že málo kdy měli své žaludky plné ve svém životě. Jsou hladoví jako mladý jestřábů " lišky. "
"Nevím, co to je mít hlad," řekla Mary, s lhostejnosti nevědomosti.
"No, to by se ti dobře vyzkoušet.
Vidím, že dost jasné, "řekla outspokenly.
"Nemám trpělivost s lidovou sedí jako" jen zírá na dobrý chléb s masem.
Mé slovo! nemám si Dickon a Phil "Jane 'th' ostatní 'em se to, co je tady pod jejich zástěrkami. " Proč jste si ji s nimi? "navrhl
Marie.
"To není moje," odpověděl Martha statečně. " Tohle není můj den.
Budu mít den jednou za měsíc, stejně jako ostatní th '.
Pak jsem jít domů "vyčistit pro matky" jí jeden den odpočinku. "
Mary pili čaj a jedli trochu toast a nějaké marmelády.
"Vy jste zabalit teplé" dojdou "hrát si," řekla Marta.
"Bude to udělá dobře a dá vám nějaké žaludek pro maso."
Marie šla k oknu.
Tam byly zahrady a cesty a velké stromy, ale vše vypadalo nudné a zimní.
"Out?
Proč bych se měl jít na den, jako je tohle? "
"No, jestli tha" nezhasne tha'lt musí zůstat na,, Co se THA "co dělat?"
Mary se rozhlédla kolem sebe.
Nedalo se nic dělat.
Když paní Medlock připravil mateřské Nemyslela si, že pobavení.
Možná by bylo lepší jít a vidět, co zahrady byly podobně.
"Kdo půjde se mnou?" Otázala se.
Martha zíral.
"Ty půjdeš sám," odpověděla.
"Budete se muset naučit hrát jako ostatní děti, dělá, když nemám sestry a bratry.
Naše Dickon zhasne na th 'Moor sám "hraje celé hodiny.
To je, jak se spřátelil s pony th '.
Má ovce "Moor, že ho zná, 'th ptáci jako je" jí z jeho rukou.
Nicméně jen málo je k jídlu, vždycky ušetří tak trochu o "svůj chléb přemluvit své domácí mazlíčky."
Bylo to opravdu tato zmínka o Dickon které se Mary rozhodne jít ven, i když byla nejsou si toho vědomi.
Bylo by, ptáků mimo ačkoli nebude poníky nebo ovcí.
Měly by se lišit od ptáků v Indii, a to by mohlo bavit dívat se na ni ně.
Martha našel kabát a klobouk pro sebe a pár černého piva Little Boots a ona se ukázala její cestě dolů.
"Pokud tha" obchází tak tha'll přišel th 'zahrady, "řekla a ukázala na brány ve zdi křoví.
"Je tam příliš mnoho o" květiny v letním čase, Ale je tu ještě nic Bloomin "teď."
Zdálo se, že váhat druhý a pak dodala:
"Jeden zahrad th 'je zablokována.
Nikdo se v něm deset let. " Proč?
"Zeptal se Marie i přes sebe.
Zde je další zamčené dveře přidán do stovek v cizím domě.
"Pan Craven si hubu, když jeho žena zemřela, takže najednou.
Ten se nenechá nikoho dovnitř.
Byla to její zahradě.
Zamkl th 'dveřmi' vykopanou díru, pohřben th 'klíč.
Je tu paní Medlock na zvonek - musím run. "
Poté, co byla pryč Maria odmítal chodit, které vedly ke dveřím v křovím.
Nemohla se ubránit přemýšlení o zahradě, která nikdo nebyl na deset let.
Napadlo ji, co to bude vypadat a zda existují nějaké květiny stále naživu v něm.
Když se prošel branou křoví se ocitla ve velkých zahradách, s širokou trávníky a likvidaci procházky s připnutý hranice.
Byly tam stromy a záhony, a evergreeny připnutý do podivných tvarů a velký bazén s šedivou starou kašnou v jeho středu.
Ale záhony jsou holé a chladný a kašna se nehraje.
To nebylo na zahradě, která byla zticha.
Jak by mohla být zahrada držet hubu?
Dalo by se vždy vejít do zahrady.
Byla jsem přemýšlel, když viděla, že na konci cesty byla
Následující, zdálo se, že dlouhá zeď, s břečťanem roste přes to.
Nebyla dostatečně obeznámeni s Anglií vědět, že ona přišla na kuchyně zahrady, kde zeleninu a ovoce rostly.
Šla ke zdi a zjistil, že tam byl zelený dveře v břečťanu, a to to byly otevřené.
To nebylo uzavřené zahradě, evidentně a ona mohla jít do toho.
Prošla dveřmi a zjistil, že je zahrada s hradbami kolem dokola, a že to bylo jen jednou z několika obezděné zahrady, která se zdála otevřená do jednoho další.
Viděla další otevřené zelené dveře, které odhalují keřů a cesty mezi postelemi s obsahem zimní zeleninou.
Ovocné stromy byly cvičeny ploché zdi, a přes některé z postele bylo skleněné rámy.
To místo bylo holé a ošklivý dost, Mary myšlenka, která stála a dívala se kolem sebe.
To by mohlo být lepší v létě, kdy věci byly zelené, ale nic dost o tom teď.
V současné době starý muž s rýčem přes rameno prošla dveřmi vedoucí z druhé zahrady.
Vypadal překvapeně, když uviděl Mary, a pak se dotkl čepici.
Měl nevrlý starý obličej, a nezdálo se vůbec rádi, že s ní - ale pak byla nespokojený s jeho zahradou a na sobě "zcela v rozporu" výraz, a jistě nevypadal vůbec rádi, že ho vidí.
"Co je tohle za místo?" Zeptala se.
"Jeden o 'th' kuchyně zahrady," odpověděl.
"Co je to?" Řekla Mary, ukázal přes jiné zelené dveře.
"Další z nich," krátce.
"Je to další z t'other straně o 'th' zeď 'tam th' sad t'other straně O ", že." "Můžu jít v nich?" zeptala se Marie.
"Pokud tha" rád.
Ale je tu vůbec nic vidět.
"Mary se žádná odpověď.
Ona šla dolů po cestě a přes druhé zelené dveře.
Tam objevila další stěny a zimní zeleninu a skleněné rámy, ale v druhé stěně byl další zelenými dveřmi a to nebylo otevřené.
Možná, že vede do zahrady, který nikdo neviděl deset let.
Jak byla vůbec plaché dítě a vždycky to, co chce dělat, Mary šla na zelené dveře a stiskl kliku.
Doufala, že dveře nelze otevřít, protože si chtěla být jistá, že našel tajemné zahradě - ale to přece poměrně snadno otevřít a ona procházela, a našel se v sadu.
Tam byly zdi kolem dokola a také stromy cvičil proti nim, a tam byl holé ovocné stromy rostou v zimě zhnědne trávy - ale nebylo zelenými dveřmi k vidění všude.
Mary se podíval na to, a přesto, když ona vstoupila do horní části zahrady měla si všiml, že na stěnu nezdálo se, že končí s sadu, ale přesahují to, jak Je-li to uzavřené místo, na druhé straně.
Viděla korunách stromů nad zdi, a když stála ještě viděla pták s jasně červené prsa sedí na nejvyšší větev jednoho z nich, a
Najednou si dala do svého zimního song - skoro jako kdyby zahlédl a volá na ni.
Zastavila se a poslouchal ho a nějakým způsobem jeho veselý, přátelský trochu pískat dalo jí rádi pocit - i nepříjemný holčička může být sám, a velké uzavřený dům a velké holé Moor a velká holá Zahrady dělal tenhle pocit, jako by tam nikdo nezůstal na světě, ale sama.
Kdyby byla milující děti, který byl používán být milován, by se mají zlomené srdce, ale i když byla "paní Marie zcela v rozporu" Byla pustý a jasná, breasted málo ptáka přinesl pohled do její kyselý obličej malého což bylo téměř úsměv.
Poslouchala ho, až odletěl.
Nebyl jako indický pták a ona ho měla ráda a přemýšlela, jestli by vůbec vidět ho znovu.
Možná, že žil v tajemné zahradě a věděl o tom.
Možná to bylo proto, že nemá nic co dělat, že si myslela, tolik opuštěné zahrady. Byla zvědavá na to a chtěli vidět jaké to bylo.
Proč se pan Archibald Craven pohřbil klíč?
Pokud se mu líbila jeho manželka tolik Proč nenávidí své zahradě?
Přemýšlela, jestli by ho vůbec, ale věděla, že kdyby ona by neměla jako on, a on by ji ráda, a že by měli stát a zírat na něj a říkat nic, i když ona by měla být chtěl hrozně se ho zeptat, proč to udělal takový divný.
"Lidé nikdy jako já a nikdy jsem rád lidi," pomyslela si.
"A nikdy jsem si to, jako Crawford děti mohly.
Oni byli vždy mluvit a smát a dělat hluk. "
Vzpomněla si na Robina a jak se zdálo, že zpívat svou píseň na ni, a když si vzpomněl na strom-top mu seděla na Zastavila se ale náhle na cestě.
"Věřím, že strom byl v Secret Garden - Jsem si jist, že byla," řekla.
"Tam byla zeď kolem místa a nebylo dveře."
Vrátila se do první kuchyně, zahrada jí vstoupil a našel starý
Muž tam kopat.
Šla a postavil se vedle něho a díval se mu pár chvil v její chladné kousek.
Nedělal si žádné oznámení o ni, a tak nakonec se s ním mluvil.
"Byl jsem do jiné zahrady," řekla.
"Nebylo nic proti tobě," odpověděl mrzutě.
"Šel jsem do sadu." "Nebyl žádný pes u dveří th 'zakousnout tě, "odpověděl.
"Nebylo dveřmi do další zahrady," řekla Mary.
"Co se zahradou?" Řekl chraplavým hlasem, zastavil jeho kopání na chvíli.
"Ten, na druhé straně zdi," odpověděla paní Marie.
"Jsou tam stromy - Viděl jsem vrcholky z nich.
Pták s červeným prsou seděl na jedné z nich a zpíval. "
K jejímu překvapení nevrlý starý ošlehanou tvář skutečnosti změnil výraz.
Pomalý úsměv nad tím, a zahradník vypadal docela jinak.
Je to v ní vyvolalo dojem, že to byla zvědavá, jak moc hezčí člověk vypadal, když se usmál.
Nemyslela si, že to dřív.
Otočil se na sadu stranu jeho zahradu a začal pískat - nízké měkké pískání.
Nemohla pochopit, jak takové nevlídné člověk by mohla učinit tyto přemlouvání zvuk.
Téměř vzápětí se stalo něco úžasného.
Slyšela, jak měkký trochu spěchat letu ve vzduchu - a byl to pták s červené prsa létání s nimi, a on vlastně vystoupil na velkém hrouda poměrně blízko k zahradníka nohy.
"Tady je," zasmál se starý muž, a pak promluvil na ptáka, jako by se mluví k dítěti.
"V případě, že tha" je, tha "přidrzlá žebrák? "řekl.
"Neviděl jsem tě předtím, než dnes.
Má tha, začal tha "Courtin" takhle brzy th 'sezónu?
Tha'rt forrad taky. "
Pták položil malou hlavu na stranu a podíval se na něj s jeho měkké světlé oči , která byla jako černá kapka rosy.
Zdálo se, že velmi známé a v neposlední řadě strach.
Skákal kolem a ťukal na zemi svižně a hledá semena a hmyz.
Je to vlastně dával Marii divný pocit v srdci, protože byla tak krásná a veselé a vypadal tak jako člověk.
Měl malé buclaté tělo a delikátní zobák, štíhlé a jemné nohy.
"Bude to vždycky, když mu zavolat?" Zeptala se téměř šeptem.
"Ano, to bude.
Jsem knowed ho od té doby byl mladý.
Přišel z th 'hnízda v té "jiné zahradní" když on nejprve letěl přes th' zdi byl příliš slabý letět zpět za pár dní jsme si přátelsky.
Když šel po th 'stěně th' zbytek th 'plod bylo pryč "byl osamělý" se vrátí ke mně. " Co je to za ptáka to je? "
Zeptala se Mary.
"Není tha" vědět?
He'sa Robin redbreast "Jsou to th ' nejpřátelštější, curiousest ptáci živí.
Jsou skoro stejně šetrné jako psi - máte-li vědět, jak se dostat na 'em.
Sledujte ho peckin "o tu" dívá "kola na nás teď" znovu.
On ví, že jsme mluvíš ho.
"Byl to nejpodivnější věc na světě viz starý brachu.
Podíval se na malé buclaté Scarlet, waistcoated ptáka, jako by to byl i hrdý a ráda.
"He'sa domýšlivý jeden," smál se.
"Rád slyším folk mluvit o něm.
"Zvědavý - požehnej mi, že nikdy nebylo jeho, jako na kuriozitu" meddlin ".
Vždycky jste přišli podívat, co jsem Plantin ".
On ví všechno th ', co Mester Craven nikdy problémy hissel "zjistit.
Je to th 'vrchní zahradník, to je. "
Robin skočil o klování pilně půdu a tu a tam se zastavil a podíval se na je málo.
Mary si jeho černé oči, hleděl kapka rosy na ni s velkou zvědavostí.
Je to opravdu vypadalo, jako by se zjistit vše o ní.
Divný pocit v srdci zvýšil.
"Kde se zbytkem plodu podívejte se?" zeptala se.
"Není nevědět".
Ty staré zase 'em se o "své hnízdo" make 'em létat "jsou rozptýlené, než se nadějete.
Toto jeden byl nevědět "jednoho" Věděl, že je osamělý. "
Paní Marie šel o krok blíže k Robin a podívala se na něj velmi těžké.
"Jsem osamělá," řekla.
Netušila, že před tím to byla jedna z věcí, která se cítila kyselé a kříž.
Zdálo se, že najít to, když Robin se na ni podíval a dívala se na Robina.
Stará zahradník si posunul čepici zpátky na holou hlavu a díval se na ni chvíli.
"Art THA 'th' malá holka z Indie?" Zeptal se.
Tha'lt se lonlier před THA udělal, "řekl řekl.
"Pak není divu, tha'rt osamělý.
Začal kopat znovu, řídit jeho rýč hluboko do bohaté černé zahradní půdě, zatímco
Robin skočil o velmi horlivě zaměstnáni.
"Jak se jmenujete?"
Mary zeptal.
Vstal, aby jí odpověděl.
"Ben Weatherstaff," odpověděl a pak dodal s úsměvem nevrlý, "já jsem osamělý mysel ", s výjimkou, když je se mnou," a ukázal palcem směrem k Robin.
"Je to th 'jediný přítel mám."
"Nemám žádné přátele vůbec," řekla Mary.
"Nikdy jsem neměl.
My verš mě nemá rád a nikdy jsem hrál jednu. "
Je to zvyk, Yorkshire říci, co si myslíte, že s tupými upřímně, a starý Ben
"Tha '" mě je dobrý trochu podobný, "řekl řekl.
"My se pletl z stejného těsta th '.
My jsme ani jeden z nás dobrý Lookin '"My jsme oba jsme se kysele, jak se díváme.
Máme stejné nepříjemné nálady, jak nás, tak jsem rozkaz. "
To bylo jasné řečeno, Lennox a Mary nikdy neslyšel pravdu o sobě v její život.
Nativní služebníci vždy salaamed a předložen k vám, cokoliv jste učinili.
Nikdy ji nenapadlo, moc o ní vypadá, ale ji napadlo, jestli byl jako nezajímavé jako Ben Weatherstaff a ona také přemýšlela, jestli to vypadá, jako kyselý, jak vypadal před Robin přišel.
Ona vlastně začal zajímat také v případě, že byla "ošklivé náladě."
Cítila, jak nepříjemné.
Najednou jasný vlnící se slabý zvuk vypukly u ní a ona se otočila.
Stála kousek od mladého jabloň a Robin letěl na jednu ze svých poboček a měl propuknout v kousek písně.
Ben Weatherstaff smál úplně.
"Co si to udělal?" Zeptala se Marie.
"Udělal se rozhodl spřátelit se s tě, "řekl Ben.
"Dang mě, jestli se nemá si oblíbil tobě. "
"Pro mě?" Řekla Mary, a přešla k malému strom tiše a vzhlédl.
"Chceš spřátelit se mnou?" Řekla Robin, jako kdyby mluvila na osoby.
"Opravdu?"
A ona se říct, že ani v její tvrdé hlásek, nebo v jejím panovačným indických hlas, ale tón tak měkké a horlivý a přesvědčování, že Ben byl v Weatherstaff překvapeni, jak ona byla, když slyšela jeho pískání.
"Proč," zvolal, "tha" řekl, že tak hezky "člověka, jako by THA" Byl to skutečné dítě Místo ostrých staré ženy.
Tha "říkal, že to skoro jako Dickon mluví jeho divoké věci na tý" Moor ".
"Znáte Dickone?" Zeptala se Mary, otočil se spíše spěchat.
"Každý ho zná.
Dickon je tulák "všude.
Th "velmi ostružin" vřesem zvonky ho zná.
Určitě th 'lišky mu ukáže, kde leží jejich mladé šelmy' th 'skřivanů neskrývá jejich hnízda od něj.
"Mary by rád položil několik více otázky.
Byla skoro stejně zvědavá Dickon, když se o opuštěné zahradě.
Ale jen chvíli, že Robin, která skončila jeho píseň, zlehka potřásl křídla, šířit a letěl pryč.
On dělal jeho návštěvu a měl jiné věci na práci.
"Má nalétáno přes zeď!" Mary zvolal, sledovala ho.
"On má letět do Orchard - má letěli přes druhou zeď - do zahradě, kde není žádné dveře! " Žije, "řekl starý Ben.
"Přišel se o 'th' vejce tam.
Jestli je Courtin ", je to Makin 'až na některé mladé paní na Robin, která žije mezi th' staré růže stromy tam. " Rose-stromy, "řekla Mary.
"Jsou růžové stromy?"
Ben Weatherstaff vzal lopatu a začal znovu kopat.
"Tam byl deset roků" před "zamumlal.
"Chtěl bych vidět," řekla Mary.
"Kde je zelené dveře?
Musí být někde dveře.
"Ben řídil jeho rýč hluboko a podíval se, jak nedružný, jak vypadal, když ho poprvé spatřila.
"Tam byl deset roků" dříve, ale není teď, "řekl.
"Ne, ty dveře!" Zvolal Mary.
"Musí tu být."
"Nikdo, jak někdo může najít," nikdo tak je jedno podnikání.
Nezdá se vám být všetečný holka "poke nos tam, kde není důvod jít.
Zde musím pokračovat ve své práci.
Dostanete pryč "hrát si.
Nemám víc času. "
A on vlastně přestal kopat, hodil rýčem přes rameno a šel pryč, aniž by se podíval na ni a řekl sbohem. >
KAPITOLA V CRY na chodbě
Nejprve každý den, který schválil pro Mary Lennox byla úplně stejná jako ostatní.
Každé ráno se vzbudila ve svém pokoji čalouněnou a zjistil, Martha klečí na krbu stavební ní oheň, každý den jedla snídani v dětském pokoji, který byl nic zábavného na to, a po každém Snídaně se dívala z okna, aby přes obrovské Moor, který se zdál šíří na všechny strany a vyšplhat do nebe, a poté, co se díval na chvíli si uvědomila, že kdyby nešel ven, by měl zůstat a nedělat nic - a tak šla ven.
Nevěděla, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat, a neměla vím, že když začala chodit rychle, nebo dokonce běžet podél cest a dolů
Avenue, byla za stálého míchání ji pomalu a krev takže se silnější boj s větrem, který vrhl se na Moor.
Běžela jen proto, aby se teplo, a nenáviděla vítr, který hnal na její tvář a zařval a držel zpátky, jako by to byl nějaký obří nemohla vidět.
Ale velké dechy hrubé čerstvého vzduchu ofukováno Heather plné plíce s něčím, co je pro ni dobré celé tenké tělo a šlehačkou nějaké červené barvy na tváře a rozjasnila její matné oči, když nic nevěděl o tom.
Ale po několika dnech strávených téměř úplně venku ji probudil jednoho rána vědět, jaké to je mít hlad, a když se posadila jí snídani neměla pohled na ni pohrdavě kaše a ho odstrčit, ale vzal lžíci a začal jíst, a pokračoval v jídle, dokud její misku byla prázdná.
"Tha" si na dobře se, že tento ráno, ne tha? "říká Martha.
"Chutná to hezké i dnes," řekla Mary, trošku překvapil její vlastní.
"Je to th 'vzduchu th' Moor, který je Givin" ti žaludek tha "pokrm" odpověděl
Martha.
"Je to štěstí, že tě THA má pokrmů, stejně jako chuť k jídlu.
Tam bylo dvanáct v naší chalupě, jak se tý "žaludek" nic se do něj.
Můžete jít na hrajou vás o "dveře každý den," Dostanete maso na kosti
"To nebude tak yeller." "Já nehraji," řekla Mary.
"Nemám co hrát."
"Nic hrát!" Zvolal Martha.
"Naše děti si hraje s klacky a kameny.
Prostě běží o "výkřiky" se dívá na věci. "
Mary neměl křičet, ale vypadala na věci.
Nedalo se nic jiného dělat.
Šla kolem dokola zahrady a bloudil cesty v parku.
Někdy Podívala se na Ben Weatherstaff, ale i když několikrát ho viděla na práce byl příliš zaneprázdněn, aby se na ni, nebo byl příliš nevlídné.
Jednou, když šla k němu zvedl lopatu a odešel, jako by , že to udělal schválně.
Jedním z míst, ona šla do častěji než jakékoliv jiné.
To bylo na dlouhou cestu ven do zahrady se stěnami kolem nich.
Tam byly prázdné záhony na jedné straně, a na stěny Ivy rostl hustě.
Tam byla jedna část stěny, kde plíživé tmavě zelené listy byly více husté než jinde.
Zdálo se, že na dlouhou dobu, že část byl zanedbaný.
Zbytek to bylo připnutý, a předstíral, že vypadá čistý, ale v tomto dolním konci chůze to nebylo vůbec upravené.
Několik dní poté, co mluvila s Benem Weatherstaff, Mary přestala všímat a proč je to tak.
Měla jen zastavil a díval se na dlouhou sprej břečťanu houpat ve větru, kdy uviděla záblesk Scarlet a slyšel vynikající cvrlikání, a tam, na vrcholu stěnu, dopředu posazený Ben
Weatherstaff ROBIN redbreast, sklopná dopředu, aby se na ni s jeho malou hlavou na jedné straně.
"Je vás - je to vy? "
A to nevypadalo vůbec divné, aby jí, že s ním mluvil, jako by si byli jisti, , že by pochopil a odpověděl jí.
On dělal odpověď.
On štěbetaly a hlaholil a skočil po zdi jako by říkali jí všichni řadu věcí.
Zdálo se, že paní Marie, jako by mu rozuměla, i když nebyl řečeno slovy.
Bylo to, jako kdyby řekl:
"Dobré ráno!
Není hezké vítr?
Není příjemné slunce?
Není všechno hezké?
Pojďme i cvrlikání a hop a Twitter.
Pojď!
Tak pojď!
"Mary se začala smát, a jak skákal a málo lety se podél zdi běžela za ním.
Chudák malý hubený, bledý, ošklivý Marie - ona vlastně vypadala skoro dost na chvíli.
"Mám tě rád! !
Mám tě rád "vykřikla, pattering dolů pěšky, a když hlaholil a pokusil se píšťalka, která trvají nevěděla, jak to udělat v nejmenším.
Ale Robin zdál být docela spokojeni a hlaholil a zapískal na ni.
Nakonec se roztáhne křídla a dělal hozený let na vrcholu stromu, kde se on seděl a zpíval nahlas.
Připomněl, že Marie poprvé, co ho viděla.
Byl houpající se na stromě-top a ona stála v sadu.
Teď byla na druhé straně sadu a stojí v cestě mimo stěna - mnohem níže - a tam byl stejný strom uvnitř.
"Je to v zahradě nikdo nemůže jít do," řekla si pro sebe.
"Je to na zahradě bez dveří.
Žije tam.
Jak bych si, abych mohl vidět, jaké to je! "
Vyběhla nahoru pěšky do zelených dveří ona vstoupila do první ranní.
Pak běžela cesta přes další dveře a pak se do sadu a když se postavil a podíval se tam byl strom na druhé straně zdi, a tam byl Robin právě dokončují jeho píseň a začal uhladit jeho peří zobákem.
"Je na zahradě," řekla.
"Jsem si jistý, že je."
Šla kolem a podíval se zblízka na které straně zdi sadu, ale pouze našel to, co našla dřív - že to tam bylo žádné dveře v něm.
Pak běžela do kuchyně, zahrady a znovu se na procházku mimo Ivy dlouho pokryté zdi, a ona šla ke konci, a podíval se na něj, ale se žádné dveře, a pak zamířila k druhé straně, pokud se znovu, ale nebylo dveře.
"Je to velmi divné," řekla.
"Ben Weatherstaff řekl, že žádné dveře a není tam žádný dveře.
Ale musí být jednou před deseti lety, protože pan Craven pohřben klíč. "
To jí tolik myslet, že začala být docela zájem a pocit, že jí nebylo líto, že přišla na Misselthwaite Manor.
V Indii se vždy cítil horko a příliš malátná starat o nic moc.
Skutečnost, že byl čerstvý vítr od Moor začalo foukat pavučiny z její mladý mozek a probudil ji trochu.
Zůstala venku skoro celý den, a když se posadila jí večeři v noci Cítila hlad a ospalá a pohodlné.
Necítila kříž, když Martha povídali dál.
Měla pocit, jako by se docela rád slyšet ji, a nakonec si myslela, že bych se zeptat její otázku.
"Proč pan Craven nenávidí zahradu?" Se řekl.
Ona se Martha zůstat s ní a Martha nic nenamítal vůbec.
Byla velmi mladá, a zvyklý na přeplněné chatě plné bratři a sestry, a zjistila, že tupé v hale velké služebnictvo dolů, kde lokaje a horní housemaids, dělal legraci z ní Yorkshire řeči a díval se na ni jako společný maličkost, a posadil se a zašeptal: mezi sami.
Martha rád mluví, a divné dítě, které žilo v Indii, a je čekal na kterých "černochy", byla novinka, že přitáhne ji.
Posadila se na ohništi sama, aniž by čekal na požádáni. " Přemýšlel 'Art THA o tom zahradě ještě? "Řekla.
"Věděl jsem, že tha" by.
To bylo přesně tak, jak se mnou, když jsem poprvé slyšel o tom. "
"Proč se nenávidět?" Mary přetrvával.
Martha zastrčila nohy pod sebe a dělal si docela pohodlné.
"Poslouchejte kola th 'vítr wutherin" dům, "řekla.
"Dalo by se nahý postavit se na Moor, pokud jste byl se na to dnes večer."
Marie nevěděla, co "wutherin" znamená až do Poslouchala, a pak se pochopil.
To musí znamenat, že duté třesoucí se trochu řevu, který hnal kolem a kolem domu jako by obří nikdo nemohl vidět, že byly poryvy a bití na stěnách a okna, aby se pokusili rozbít palců
Ale jedno věděl, že nemůže dostat, a nějak to se člověk cítí velmi teple a bezpečí v místnosti s červeným oheň uhlí.
"Ale proč ho nenávidět tak?" Zeptala se, poté, co mu naslouchal.
Ona má vědět, jestli to Martha.
Pak Martha vzdala ukládání znalostí.
"Pozor," řekla, "paní Medlock řekl, že není třeba mluvit.
Jeho potíže jsou obchodní žádný služebnictva, říká.
To je pan Craven objednávky.
Ale pro zahradní th ', že by neměl být jako on.
Byla to paní Craven je zahrada, která se dopustila při první svatbě "se prostě se to líbilo, "dříve" spíše samotné květy.
"Nikdo o 'th' zahradníci se vždy nechat jít dovnitř
Ho "ji chodil do" zavřel th 'dveřmi' zůstat hodin "hodin, readin a mluvíš.
"Byla to jen trochu dívka" Tam byl starý strom, větve ohnuté jako místo na ní.
"Natočila růže rostou přes to" ona Sedával tam.
Ale jednoho dne, když byla sedí tam th 'větev zlomila "ona padla na th' terénu ' byl zraněn tak špatné, že druhý den zemřela.
Th "lékaři se domnívali, že by šel ven o" své mysli
"zemřít taky.
To je důvod, proč ji nenávidí.
Nikdo nikdy už v roku, "že nebude
Nechte někdo o tom mluvit. "Mary neměl klást žádné další otázky.
Podívala se na červené ohně a poslouchal vítr "wutherin."
Zdálo se, že "wutherin" hlasitěji než kdy jindy.
V tu chvíli velmi dobře se s ní děje.
Čtyři dobré věci se s ní stalo ve skutečnosti, protože ona přišla Misselthwaite
Manor.
Měla pocit, jako kdyby rozuměl Robin a že on jí rozuměl, když běžel ve větru, dokud se její krve, stal se teplo, ona byla zdravý hlad Poprvé ve svém životě, a ona zjistil, co to mělo být líto někoho.
Ale jak ona poslouchala vítr začala poslouchat něco jiného.
Nevěděla, co to bylo, protože zpočátku mohla jen stěží odlišit před větrem sám.
Byl to zvláštní zvuk - zdálo se téměř Pokud dítě pláče někde bylo.
Někdy větru znělo spíše jako malé dítě pláče, ale v současné době paní Marie se cítil docela jist, že to byl zvuk uvnitř domu, a ne mimo něj.
Bylo to daleko, ale to bylo uvnitř.
Otočila se a podívala se na Martha.
"Slyšíte někdo pláče?" Řekla.
Martha najednou vypadal zmateně.
"Ne," odpověděla.
"Je to th 'vítr.
Někdy to vypadá, jako by se někdo ztratil na "Moor 'th wailin".
Má to všechny možné o "zvuky." "Ale poslouchej," řekla Mary.
"To je v domě - po jednom z těchto dlouhých chodeb."
A v tu chvíli se dveře musí být otevřené někde dole, pro velmi spěchá návrh poslala do chodby a dveře v místnosti seděli se foukané Otevřít v pádu, a jak oni oba vyskočili na nohy světlo byl vyhozen ven a pláč zvuk vrhl se Pokud koridoru tak, aby bylo slyšet více než kdy jindy jednoduše.
"Tam!" Řekla Mary.
"Říkal jsem vám to!
Je někdo pláče - a to není dospělý člověk. "
Martha běžel a zavřel dveře a otočil klíčkem, ale než to udělala oba slyšeli zvuk dveří v nějaké vzdálené uzavření průchodu s ránou, a pak všechno
Byl klidný, protože i vítr se utišil "wutherin" na pár okamžiků.
"Bylo to th 'vítr," říká Martha tvrdohlavě. " Pokud to nebylo, to bylo málo Betty
Butterworth, th 'černá kuchyně, pokojská.
Měla th 'bolest zubů po celý den.
"Ale něco trápí a nevhodné v ní tak se paní Mary těžké zírat na ni.
Nevěřila, že mluví pravdu. >
Kapitola VI "Tam byl nějaký volajícího - tam je!"
Další den déšť se lil v torrenty znovu, a když Marie vyhlížela ní okna Moor byl téměř skrytý šedé mlhy a mraků.
Tam by mohla být jít ven dnes.
"Co děláš ve svém domku, když prší, jako je tohle?" Zeptala se Martha.
"Snažte se, aby pod sebe nohy většinou," Martha odpověděl.
"Eh! Tam se zdá, mnozí z nás pak.
Mother'sa vyrovnaný ženu, ale ona dostane spravedlivý moithered.
Největší z nich vyjde v th 'chlévě a hraje tam.
Dickon, že nevadí th 'mokrý.
Chodí ven jen th 'stejné, jako v případě té "Slunce shinin".
Říká, že vidí věci, na deštivé dny, jak se nezobrazí, když je hezké počasí.
Jednou našel něco lištička poloviny utopil v otvoru a přinesl ji domů th ' lůně košili, aby ji v teple.
Jeho matka byla zabita v okolí 'th' díra se plaval 'th' odpočinek o 'th' vrh byl mrtvý.
Má doma hned.
Našel napůl se utopil mladý Crow jindy "přinesl ji domů, moc," zkrocený to.
Je pojmenován sazí, protože je to tak černé, "je chmel" letí kolem s ním všude.
"Přišel čas, kdy Mary zapomněli nesnášet Martha je známé mluvit.
Měla dokonce začala najít zajímavé a být líto, když se zastavila a šla pryč.
Příběhy jí bylo řečeno její verš, když žila v Indii, byl velmi Na rozdíl od těch, Martha musel říct o chatě mokřin, které se konalo čtrnáct lidí , který žil ve čtyřech pokojích a malá nikdy dost jíst.
Zdálo se, že děti, bubnové a bavit se o tom jako vrh drsné, dobromyslný kolie štěňata.
Marie byla nejvíce přitahuje matka a Dickon.
Když Martha vyprávěl historky o tom, co "matka", řekl nebo udělal vždy znělo komfortní.
"Kdybych měl havran nebo lištička můžu si s ním hrát," řekla Mary.
"Ale já jsem nic." Martha vypadal zmateně.
"Může tha" plést?
"Zeptala se.
"Ne," odpověděla Mary.
"Může tha" ušít? "
"Ne" "Může tha" číst? "
"Ano."
"Tak proč to tha, přečtěte si něco, nebo se dozvědět něco o 'spellin?
Tha'st dost starý na to, aby se learnin "své knihy dobrý kousek teď."
"Nemám žádné knihy," řekla Mary.
"Ty jsem měl zůstaly v Indii." "Je to z hlediska škoda," řekla Marta.
"Pokud paní Medlock'd nechat tě jít do th 'knihovny, tam je o tisíce" knihy. "
Mary se neptal, kde byla knihovna, protože ona byla najednou inspirována novou nápad.
Ona se rozhodla jít a najít sama.
Nebyla starosti o paní Medlock.
Paní Medlock zdálo být vždy v ní komfortní hospodyně obývací pokoj v přízemí.
V této podivné místo, jeden sotva někdy viděl některý vůbec.
Ve skutečnosti nikdo vidět, ale služebníci, i když jejich pán byl pryč žili luxusním životem pod schody, kde byl obrovský kuchyni visely s lesklými mosazi a cínu, a velký sál pro služebnictvo, kde byly čtyři nebo pět hojná jídla jíst každý den, a V případě, že velké množství živé dovádění pokračoval, když paní Medlock byl z cesty.
Marie je jídlo bylo podáváno pravidelně, a Martha čekal na ni, ale nikdo se trápí se o ní ani v nejmenším.
Paní Medlock přišel a podíval se na ni každý den nebo dva, ale nikdo se zeptal, co nebo se jí, co má dělat.
Předpokládala, že snad to byl
Anglický způsob léčby dětí.
V Indii se vždy účastní její verš, který se za ní a kolem Čekal na ni, ruce a nohy.
Ona často unavená společnosti.
Teď ji následovala, a nikdo se učí oblékat, protože Martha
Vypadalo to, jako by si myslela, že je hloupá a hloupá, když chtěla mít věci podal na ni a na sebe.
"Řekla jednou, když Marie stál a čekal na ni , aby na ní rukavice pro ni.
"Naše Susan Ann je dvakrát tak ostrý, jak ti
"Je to jen čtyři roky" starý.
Někdy tha "vypadá veletrhu v měkkých th 'hlavy."
Mary měla na sobě její naopak mračil za hodinu po tom, ale to se jí, že několik úplně nových věcí.
Stála u okna asi deset minut poté, co se dnes ráno zachvátil Martha do krbu za poslední dobu a šel dolů.
Myslela na nový nápad, který přišel k ní, když se dozvěděl o knihovny.
Nezajímalo ji moc o knihovně sám, protože ona si velmi několik knih, ale slyšet to přivezl na mysli sto pokojů s uzavřeným dveře.
Byla zvědavá, jestli všichni byli opravdu zamčené a co by se zjistit, zda se mohl dostat do žádné z nich.
Byly tam stovky opravdu?
Proč by neměla jít a vidět, jak mnoho dveří se mohl počítat?
To by bylo něco na ráno, když nemohla chodit.
Nikdy se naučil žádat o povolení dělat věci, a věděla, že nic o orgán, tak ona by to považoval za nutné požádat paní Medlock, pokud mohla chodit po domě, i když ji neviděl.
Otevřela dveře do pokoje a vešel do chodby a pak se začala putování.
Byla to dlouhá chodba a upevnění do dalších chodeb a vedl ji až krátké schody, které jízdní ostatním znovu.
Byly tam dveře a dveře, a tam byly obrazy na stěnách.
Někdy byly fotky tmavé, zvědavý krajiny, ale oni byli oftenest portréty mužů a žen v divné, velké kostýmy ze saténu a sametu.
Ocitla se v jednom dlouhém galerii, jehož stěny byly pokryty tyto portréty.
Nikdy ji nenapadlo, že by mohlo být tolik v každém domě.
Šla pomalu tomto místě a zíral na tváře, které se rovněž zdá dívat se na ni.
Měla pocit, jako by byli zvědaví, co se holčička z Indie dělal v jejich dům.
Některé z nich byly obrázky dětí - holčičky v husté saténu šatech, které dosáhly na nohy a postavili se o nich, a chlapci se balonové rukávy a krajkovými límci a dlouhé vlasy, nebo s velkou okruží kolem krku.
Vždycky se zastavil podívat se na děti, a divit, co jejich jména byla a kde odešli, a proč nosil takové divné oblečení.
Byla tuhá, hladká holčička spíše jako ona.
Měla na sobě zelené šaty a brokátu držel zelený papoušek na prstě.
Její oči měly ostrý, zvědavý pohled.
"Kde bydlíte nyní?" Řekla Mary nahlas ji.
"Přál bych si, že jsi tady." Určitě žádné jiné děvčátko někdy strávil jako queer ráno.
Zdálo se, jako by tam nebyl nikdo, kdo ve všech obrovské plazivý domu, ale její vlastní malé já, bloudí po schodech nahoru a dolů, přes úzké průchody a široký těch, kde Zdálo se jí, že nikdo, ale sama nikdy nechodil.
Protože tak mnoho místností byl postaven, musí mít lidé žijí v nich, ale to všechno se zdálo tak prázdné, že nemohl uvěřit, že pravda.
To nebylo až do vylezla do druhého patra, která si myslela, otáčení rukojeti dveří.
Všechny dveře byly zavřené, jako paní Medlock řekl, že jsou, ale nakonec si ji rukou na klice jednoho z nich a zapnul ji.
Ona byla skoro strach na okamžik, kdy cítila, že se ukázalo, bez problémů a že když tlačil na dveře se pomalu otevřely a těžce.
Jednalo se o masivní dveře a otevřel do velké ložnice.
Tam byly vyšívané závěsy na stěnu, a intarzovaný nábytek, jako je ona vidět v Indii stála po místnosti.
Široké okno s olovnatého skla podíval na rašeliniště a nad krbem byl další portrét tuhá, hladká holčička, která zřejmě pohledem na ni zvědavě než kdy jindy.
"Možná tu kdysi spala," řekla Mary.
"Ona se na mě dívá tak, že se cítím divný. "Potom se otevřely další dveře a další.
Viděla, jak se tolik místností, že se stala docela unavená a začala myslet, že tam musí být sto, i když nepočítal s nimi.
Ve všech z nich byly staré fotografie nebo staré tapisérie s výjevy podivné pracoval na ně.
Tam byli zvědaví, kusů nábytku a zvláštní ozdoby téměř ve všech z nich.
V jedné místnosti, která vypadala jako dáma obývací pokoj, závěsy byly všechny vyšívané sametové a ve skříni asi sto malé slony z slonová kost.
Byly různých velikostí, a některé měly svůj mahouts palanquins nebo na zádech.
Některé z nich byly mnohem větší než ostatní a některé byly tak malé, že se zdálo, že pouze děti.
Mary viděl vyřezané ze slonoviny v Indii, a věděla všechno o slonech.
Otevřela dveře skříně a postavil se na stoličku a hrál si s těmito na poměrně dlouhou dobu.
Když se unavila, že nastavení slonů v pořádku a zavřel dveře kabinetu.
V celé své putování dlouhé chodby a prázdné pokoje, viděla nic živého, ale v této místnosti viděla něco.
Krátce poté, co ona měla zavřené dveře, skříně slyšela malé šustění.
To jí skákat a rozhlížet se na pohovce u krbu, z něhož se zdálo přijít.
V rohu pohovky byl polštář, a Velvet, která se vztahuje tam byla díra, a z díry nahlédl malá hlava s párem vyděšené oči v něm.
Mary se plížil tiše přes celou místnost vypadat.
Jasné oči patřil k malé šedé myši a myš snědla díru do mantinelu a udělal pohodlné hnízdo tam.
Šest baby myši se objímat se spí v její blízkosti.
Pokud se nikdo jiný živý v pokojích sto sedm myší, kteří se nevypadá vůbec osamělý.
"Pokud by se tak bál bych se vzít ji s sebou," řekla Mary.
Měla bloudil dost dlouho, cítit příliš unavený na to putovat dál a ona obrátil.
Dvakrát nebo třikrát přišla způsobem odmítat špatné chodbě a byla povinni toulat nahoru a dolů, až našla ten pravý, ale nakonec se dosáhl své vlastní opět slovo, i když byla v určité vzdálenosti od vlastní pokoj, a nevěděl, kde přesně byla.
"Věřím, že jsem se obrátil opět špatně," řekla, stojící ještě na to, co
Zdálo se, že konec krátkou pasáž s gobelíny na stěnách.
"Já nevím, kterou cestou se vydat.
Jak pořád všechno je!
"To bylo, zatímco stála tady a právě poté, co řekla, že to ticho přerušil zvuk.
To byl další plakat, ale ne úplně stejně jako ta, kterou slyšela v noci, to bylo jen krátký, zlobivý dětské kňourání tlumen prochází zdí.
"Je to blíž, než to bylo," řekla Mary, její srdce bije spíše rychleji.
"A to je pláče."
Položila ruku náhodně na gobelín blízko ní, a pak vyskočila zpět, pocit, docela překvapen.
Čaloun byl zakrytí dveří, které spadla brada a ukázal jí, že byla další část chodby za ním, a paní Medlock bylo přijít s ní svazkem klíčů v ruce a velmi kříž výrazem ve tváři.
"Co tady děláš?" Řekla a vzala Marii za ruku a táhl ji pryč.
"Co jsem vám říkal?" "Obrátil jsem se špatně rohu," vysvětluje Marie.
"Nevěděl jsem, kudy jít a já jsem slyšel někdo pláče. "
Ona docela nesnášel paní Medlock v tuto chvíli, ale nenáviděla ji ještě další.
"Neslyšeli jste nic takového," řekl hospodyně.
"Ty pojď zpátky do svého dětského pokoje, nebo ti box uši."
A vzala ji za ruku a půl tlačil, napůl ji zvedl jeden průchod a o dalších dokud ji strčil do dveří jejího pokoje.
"Teď," řekla, "Zůstaň, kde jste řekl, aby zůstali, nebo se ocitnete zamčené nahoru.
Mistr měl radši si vychovatelka, stejně jako on řekl, že.
Ty jsi ten, který potřebuje někdo podívat po ostré.
Mám dost práce. "
Vyšla z pokoje a zabouchl za sebou dveře a šla Marie a posadil se na krbu, koberec, bledý vzteky.
Nechtěla plakat, ale zaskřípala zuby.
"Byl tam někdo plakal - bylo - nebylo" řekla si pro sebe.
Slyšela ji podruhé, a někdy se to zjistí.
Našla se hodně ráno.
Měla pocit, jako kdyby byla na dlouhou cestu, a v každém případě měla za sebou něco pro pobavení jí po celou dobu, i když si hrál s slonoviny a slony viděl šedou myš a její děti v jejich hnízdě v sametovém polštáři. >
KAPITOLA VII KEY na zahradu
Dva dny po té, když Marie otevřela oči, posadila na posteli hned, a zavolal na Martha.
Podívejte se na Moor! "
Bouřka skončila a šedá mlha a mraky byly smetla v noci větrem.
Vítr sám přestal, a vynikající, temně modré oblohy klenuté vysoko nad vřesoviště.
Nikdy, nikdy Mary snil o obloze, takže blue.
V Indii nebe bylo horké a planoucí, což bylo o hluboké chladné modré, která se zdála skoro jiskřit jako vody krásné bezedné jezero, a tu a tam, vysoká, vysoko klenuté modři plovoucí malá oblaka sněhu-bílá fleece.
Dalekosáhlé světa Moor se podíval jemně modré, ne ponuré fialovo-černá nebo šedá hrozně nudné.
"Ano," řekla Marta s veselým úsměvem.
"Th" bouře nad na chvíli.
To se takhle v této době o 'th' rok.
Zhasne v noci, jako by byl pretendin "to nikdy tady" nikdy chtěl přijet znovu.
To proto, že th 'jaro je na cestě.
Je to ještě daleko, ale je to Comin '. "
"Myslela jsem, že to vždycky pršelo a vypadalo temné v Anglii," řekla Mary.
"Eh! Ne, "řekla Marta, sedí na patách mezi její černé vedení štětce. "Vůbec nic o 'th' soart!"
"Co to znamená?" Zeptala se Mary vážně.
V Indii domorodci mluvili různými dialekty, které jen málo lidí pochopil, takže nebyla překvapená, když Martha používaných slov nevěděla.
Martha se smíchem udělala první rána.
"No tak," řekla.
"Mluvil jsem s širokým Yorkshire opět jako
Paní Medlock řekl, že nesmím.
Th 'vůbec nic o' "soart" znamená "nothin'-of-the-sort," pomalu a opatrně, "ale to trvá tak dlouho, že to říkám.
Yorkshire th 'nejslunečnější místa na Zemi když je slunečno.
Řekl jsem ti tha'd jako Moor th 'Po chvíli.
Jen si počkejte, až uvidíte th 'zlaté květy kručinky' th 'květy o' th ' koště, 'th' Heather flowerin ", všechny fialové zvonky," stovky O "motýlů flutterin " včely hummin " Skřivánci soarin "až" Singin '.
Budete chtít dostat na jako východ slunce "žít na ní celý den, jako Dickon dělá."
"Mohl bych tam někdy?" Zeptal se smutně Marie, dívat se skrz ní okno daleké modré.
To bylo tak nové a velké a krásné a jako nebeský barva.
"Nevím," odpověděl Martha.
"Tha nikdy použity tha" nohy od THA "byl narodil, zdá se mi.
Tha "nemohla chodit pět mil.
Je to pět mil na naší chatě. "
"Chtěl bych vidět váš chatě." Martha se na ni chvíli zvědavě předtím, než nastoupila do leštící kartáč a začal si třít rošt znovu.
Myslela si, že malý prostý obličej nevypadal úplně jako kyselá v tuto chvíli jak to udělat první den ráno uviděla ji.
Vypadalo to jen maličkost, jako je malá Susan Ann, když chtěla něco moc.
"Zeptám se moje matka o tom," řekla.
"Je to jedna o" je, že téměř vždy vidí způsob, jak dělat věci.
Je to můj den dnes "Já jsem Goin 'Home.
Eh!
Jsem rád, že.
Paní Medlock si myslí, že hodně o "matce.
Možná se s ní promluvit. "
"Líbí se mi tvoje matka," řekla Mary.
"Myslím, že tha" Ano, "souhlasil Martha,
leštění pryč. "Nikdy jsem ji neviděl," řekla Mary.
"Ne, tha" ne, "odpověděl Martha.
Posadila se na paty znovu a třel konec nosu s hřbetem rukou, jako by na okamžik zmateně, ale skončila velmi pozitivně.
"No, je to rozumná" Pracuju tvrdě " goodnatured "čistá, že nikdo nemohl Nápověda Likin "jí, zda ji viděl, nebo ne.
Když jsem Goin 'Home, aby ji můj den jsem skákat radostí, když jsem crossin " Moor. " Mám rád Dickon, "dodává Marie.
"A nikdy jsem ho neviděl."
"No," říká Martha statečně, "řekl jsem ti, že th 'ptáci velmi rádi jej' th ' králíků "divoké ovce" poníky, 'th' lišky sebe.
Zajímalo by mě, "zadíval se na ni zamyšleně," co Dickon by si o tobě? "
"On by mě rád," řekla Marie v ní tuhé, studené kousek.
"Nikdo nemá."
Martha se podíval reflexní znovu.
"Jak to tha" jako thysel?
"Zeptala se, opravdu jako kdyby zvědaví.
Mary na chvíli zaváhal a přemýšlel.
"Vůbec ne - ne," odpověděla.
"Ale já jsem nikdy nenapadlo dřív."
Martha se usmál trochu, jako by se na některé domácí vzpomínkou.
"Matka říká, že se mi jednou," řekla.
"Byla na ni necky" Byl jsem ve špatné náladě "Talkin 'nemocný lidu," řekla otočí se na mě ", říká:" Tha "mladá čarodějnice, tha!
Tam tha "znamená říct" THA "nemá rád tenhle" THA "se nelíbí, že jedna.
Jak to tha "jako thysel"? "To se mi smát" To mě přivedlo k mému smysly za minutu. "
Odešla v dobré náladě, jakmile dala Mary jí snídani.
Chystala se pouhých pět kilometrů rašeliniště k chatě, a ona se bude pomáhala matce s prací a do týdne pečení a užívat si důkladně.
Mary cítí osamělejší než kdy jindy, když věděla, že už v domě.
Šla do zahrady tak rychle, jak je to možné, a první věc, kterou udělal, bylo běžet kolem a kolem fontány květinová zahrada desetkrát.
Spočítala dobu pozorně a když skončila, cítila v lepším duchy. Slunce se celé místo podívat jiné.
Vysoká, hluboká, modrá obloha klenutá Misselthwaite i přes vřesoviště, a Pořád zvedla obličej a vzhlédl do něj, snaží se představit, jaké by to bylo chtěl lehnout na jedné z málo sněhu, bílé mraky a plavou kolem.
Ona šla do první kuchyně, zahrada a našel Ben Weatherstaff pracovat tam s další dva zahradníci.
Změna počasí se zdálo, že dělat ho dobře.
Hovořil s ní z vlastní vůle.
"Jaro je Comin '," řekl.
"Nelze tha" cítit, že? "
Mary odfrkla a myslel, že může.
"Cítím něco pěkného a svěží vlhké, "řekla.
"To th 'dobrý bohaté země," odpověděl, kopání pryč.
"Je v dobré náladě Makin 'připravena růst věci.
Je rád, když Plantin "přijde čas.
Je to nudné, v zimě th ', když je to má vůbec nic dělat.
V th 'květinové zahrady, tam to bude stirrin "dole v té" temné.
Th "Sun warmin " em.
Uvidíte bitů o "zelené špičky stickin" se o 'th' černou zemi po bit. "
"Co budou?" Zeptala se Marie.
"Krokusy" sněženky " daffydowndillys.
Má tha "nikdy neviděl?"
"Ne.
Vše, co je horké a vlhké a zelené po deštích v Indii, "řekla Mary.
"A myslím, že to vyrůstat v noci." "To nebude vyrůstat v noci," řekl
Weatherstaff.
"Tha'll čekat na 'em.
Budou poke trochu vyšší tady, "push se tam zabírají více, "narovnat list tento den" jiný to.
Ty hodinky 'em. "
"Budu," odpověděl Mary.
Velmi brzy slyšela jemné šustění let křídel znovu a ona věděla, že Robin přišel znovu.
Byl velmi drzým a živý, a skočil asi tak blízko, na nohy, a dal mu hlavu na stranu a podíval se na ni tak lstivě, že žádal o Bena Weatherstaff otázku.
"Myslíš, že si pamatuje mě?" Řekla.
"Vzpomíná tě!" Řekl Weatherstaff rozhořčeně.
"On zná každý zelí pařez th 'zahrady, natož th' lidi.
Je to nikdy neviděl něco holka tady dříve, "on je zaměřený na findin" všechny kolem tobě.
"Jsou věci, za stálého míchání dole ve tmě, v té zahradě, kde bydlí?"
"Co se zahradou?" Zavrčel Weatherstaff, stává mrzutý znovu.
"Ten, kde se staré růže, stromy jsou." Nemohla se nezeptat, protože "Jsou všechny květiny mrtvý, nebo do některé z je přijít znovu v létě?
Existují vůbec žádné růže? " Zeptejte se ho, "řekl Ben Weatherstaff, naklonil ramena směrem k Robin.
"On je jediný, jak to ví.
Nikdo jiný v ní viděl za deset roků. "
Deset let byla dlouhá doba, Mary myšlení.
Narodila se před deseti lety.
Šla pryč, pomalu přemýšlel.
Začala jako zahrada, stejně jako ona začala jako Robin a Dickon a matka Marthy.
Začala se jako Martha, taky.
Zdálo se, že velmi mnoho lidí, jako je - pokud jste nebyli použity k chuti.
Vzpomněla si na Robina jako jeden z lidí.
Šla s ní chodit ven dlouho, břečťan, na které se vztahuje na stěnu, která viděla korunách stromů, a podruhé, když šla nahoru a dolů, nejzajímavější a vzrušující věc, kterou se s ní stalo, a to bylo celý Robin Ben Weatherstaff je.
Uslyšela cvrlikání a Twitter, a když se podívala na holé záhon na ni levé straně tam poskakuje a předstírat, že klovat věci ze země přesvědčit jí, že neměl za ní.
Ale věděl, že za ní a překvapení, takže ji naplnilo radost, že Málem se trochu zatřásl.
"Pamatuješ si mě!" Vykřikla.
"Ty!
Jsi krásnější než cokoliv jiného na světě! "
Ona švitořilo, a mluvili, a přemlouvat, a on skočil a flirtovala ocasem a štěbetaly.
Bylo to, jako by mluvil.
Jeho červená vesta je jako satén a funí jeho malé prsa, a tak jemné a tak velké a tak krásné, že to bylo opravdu jako kdyby se jí, jak ukazuje důležité a jako člověka Robin mohl být.
Paní Mary zapomněli, že ona vždy byla naopak v jejím životě, když se jí dovolil, aby čerpat blíž a blíž k němu, a ohnout se a mluvit, a snaží se, aby něco jako Robin zvuky.
Oh! myslet si, že by měl ve skutečnosti ji nechal přijít tak blízko, aby ho to!
Věděl, že nic na světě by ji natáhla ruku směrem k němu nebo ho vylekat v nejméně nejmenší způsobem.
Věděl to, protože to byl skutečný člověk - jen hezčí než nějaká jiná osoba v světa.
Byla tak šťastná, že se sotva odvážila dýchat.
Květinový záhon nebyl úplně holé.
To bylo holé květin, protože trvalky byly snížila na jejich zimní odpočinek, ale tam byly vysoké keře a nízké ty, které rostlo spolu na Zpět na postel, a jako Robin skočil pod nimi asi ho viděla hop přes malou hromádku čerstvě objevil Zemi.
Zastavil se, aby to vypadalo na červa.
Země se proměnila, protože pes se snažil vyhrabat krtka a on poškrábaný poměrně hluboké díry.
Mary se na ni podíval, opravdu věděl, proč tam díra, a jak vypadala, že Viděl něco, co téměř pohřben v nově se obrátil půdě.
Bylo to něco jako kruh rezavé železné nebo mosazné, a když Robin vyletěl do strom v okolí Natáhla ruku a zvedl prsten nahoru.
Bylo to víc než kruh, nicméně, to byl starý klíč, který vypadal, jako by to bylo pohřben na dlouhou dobu.
Paní Marie, vstal a podíval se na něj s téměř vyděšené tváře, protože visela z jejího prstu.
"Možná to bylo pohřbeno deset let," řekla šeptem.
"Možná to je klíčem k zahradu!" >
KAPITOLA VIII ROBIN kdo ukázal cestu
Obrátila se znovu a znovu, a myšlení o tom.
Jak jsem již řekl dříve, že není dítě, které bylo školení žádat o povolení, nebo poradit se svým starším o věcech.
Všechno, co si o klíčové bylo, že pokud to byl klíč k uzavřené zahradě, a mohla zjistit, kde byly dveře, mohla by snad otevřít a zjistit, co bylo uvnitř zdí, a to, co se stalo na staré růže, stromy.
Bylo to proto, že to bylo držet hubu tak dlouho, že chtěla vidět.
Zdálo se, že to musí být odlišný od jiných míst, a to něco divného se muselo stát, aby se během deseti let.
Kromě toho, že pokud se jí to líbí, že může jít do ní každý den a zavřel za sebou dveře ní, a ona by mohly pokrýt část hry vlastní a hrát úplně sám, protože nikdo by se nikdy nedozvěděl, kde ona byla, by ale myslím, že dveře stále zamčené a klíč zahrabaný v zemi.
Myšlenka, že radost ji moc rád.
Living jak to bylo, úplně sama v domě se sto tajemně uzavřený pokoje a mít nic společného bavit sebe, si stanovili její aktivní mozek k práci a byl vlastně probuzení její představivost.
Není pochyb o tom, že čerstvý, silný, čistý vzduch od Moor měl hodně dělat.
Stejně jako to dal jí chuť k jídlu, a bojovat s větrem se vzbudil její krve, tak to samé se pohnula její mysl.
V Indii byla vždycky příliš horký a malátná a slabá, aby péče o hodně nic, ale v tomto místě se začala starat a chci dělat nové věci.
Už cítila méně "Naopak," ačkoli nevěděla proč.
Položila klíč do kapsy a šel nahoru a dolů po procházce.
Nikdo ale nikdy se zdálo, že je tu, aby mohla chodit pomalu a podívat se na stěnu, či spíše na břečťan roste na to.
Ivy byla zarážející věc.
Jakkoli pečlivě vypadala nic neviděla, ale hustě rostoucí, lesklý, tmavě zelenými listy.
Ona byla velmi zklamaná.
Něco z její tvrdohlavost se k ní vrátil, když chodil pěšky a podíval se přes se v korunách stromů uvnitř.
Vypadalo to tak hloupé, řekla si, aby být blízko, a nemůže se dostat dovnitř
Vzala klíče v kapse, když šla zpátky do domu, a ona se zvedla paměti, že ona by vždy mít u ní, když šla ven, tak, že pokud se někdy by měl najít skryté dveře se bude připraven.
Paní Medlock dovolil Martha spát celou noc na chatě, ale ona byla zpět při své práci v dopoledních hodinách s tvářemi červenější než kdy jindy a na nejlepší duchy.
"Vstal jsem ve čtyři hodiny," řekla.
"Eh! To bylo dost na th 'Moor s th' ptáků dostání 'až' th 'králíci scamperin' o 'th "Slunce Risin'.
Nechtěl jsem chodit th 'způsobem.
Muž mi jízdu ve svém košíku "Já jsem si sám."
Byla plná příběhů o potěšení z její den.
Její matka byla ráda, že ji a dostal na pečení a mytí všech z cesty.
Měla dokonce z každé z dětí doughcake s trochou hnědého cukru.
"Měl jsem 'Em All Pipin" horké, když přišel z hraju na th' Moor.
'Th' chalupě všechno cítit o "pěkné, čisté teplé bakin" "tam byl dobrý oheň," prostě křičeli radostí.
Naše Dickon řekl chatě byl dost dobrý pro krále. "
Ve večerních hodinách měli všichni seděli kolem ohně, a Martha a její matka šila skvrny na oblečení, roztrhané punčochy a opravováním a Martha řekl jim o holčička, která přišla z Indie a kdo byl čekal na celý život tím, co Martha tzv. "černých", dokud neměla know-how, aby na vlastní punčochy.
"Eh! oni chtěli slyšet, "řekl
Martha.
"Chtěli vědět všechno o té" černé "na lodi th 'jste přišli dovnitř
Nemohl jsem jim to říct dost.
"Mary odráží málo.
"Povím vám mnohem víc, než další den," řekla, "tak, abyste budou mít více mluvit.
Troufám si tvrdit, že by rád slyšel o jízdu na slonech a velbloudech, a asi důstojníci jít na lov tygrů. " Moje slovo, "vykřikl potěšením Martha.
"Bylo by to set 'em vyčištění mimo jejich hlavy.
Bylo by to stejné, jako divoké zvíře show, jako jsme slyšeli, že se v Yorku jednou. "
"Indie je docela odlišný od Yorkshire," řekla Mary pomalu, protože si myslela, že věc přes.
"Nikdy jsem si nemyslel, že.
Měl Dickon a vaše matka chtěla slyšet mluvit o mně? "
"Proč se naše Dickon oči skoro začal o" hlavu, že si to kolo, "odpověděl
Martha.
"Ale matka byla vyřazena o své seemin", která se úplně sám rád.
Řekla:
"Ne, to není, i když paní Medlock říká, že když myslí na to, ale ona říká, že mayn't myslet na to, na dva nebo tři roky. "
"Nechci, vychovatelka," řekla Mary ostře.
"Ale maminka říká, že by měl být learnin" své knihy do této doby "bys měl mít ženu, aby se o vás starat, "říká:" Teď, Martha, stačí přemýšlet, jak byste pocit, že jste v místě, jako je velká , že tulák "o všem sám," žádná matka.
Můžete udělat to nejlepší povzbudit ji, "říká," řekl jsem, že budu. "
Mary se na ni dlouze a stabilní pohled.
"Vy mě povzbudit," řekla.
"Rád tě slyším mluvit."
V současné době Martha vyšel z místnosti a vrátil se s něčím, co držel v ruce pod zástěru.
"Co tha" myslet, "řekla s veselým úsměvem.
"Přinesl jsem ti dárek." "Dárek!" Zvolal paní Marie.
Jak by mohla chalupě plné čtrnácti hladovějící lidé dávají některý dárek!
"Muž byl jezdit" přes vřesoviště peddlin, "vysvětluje Martha. " On se zastavil svůj vůz na naše dveře.
Měl hrnce "nádobí" šance "končí, ale matka neměla peníze na nákup anythin".
Stejně jako on se děje mimo náš "Lizabeth Ellen zvolal:" Matka, má se skippin' lana s červeným "modré kliky".
"Matka se volá zcela náhle," Tady, zastavit, pane!
Kolik to je? "
"On říká, že" dvě pence "," matka začala fumblin "v kapse" říká mi, "Martha, THA mě přivedl svou mzdu jako hodné děvče," Mám čtyři místa dát všechny peníze, ale já jsem jen jdeš do si dvě pence z něj koupit, že dítě skippin' lano, " ona koupila "zde to je.
"Přinesla ji zpod zástěry a vystavil to docela hrdě.
To byl silný, štíhlý lano s červenou a modrou pruhovanou rukojeť na obou koncích, ale Mary Lennox nikdy neviděli švihadlo dříve.
Dívala se na něj s zmatený výraz.
"Co je?" Zeptala se zvědavě.
"Na!" Zvolal Martha.
"Znamená tha" znamená, že už nemám skippin'-lan v Indii, za všechno, co jsem dostala slony a tygry a velbloudy!
Není divu, že většina z nich je černá.
To je to, co je pro, jen sledovat mě ".
A ona běžela do středu místnosti a při zpracování v každé ruce, začal přeskočit a skok, a přeskočit, zatímco Mary otočil se na židli a podíval se na ni, a queer stojí ve staré portréty zdálo, stare na ni taky, a věděl, co na Zemi tohoto společného jen málo chalupník měl tu drzost dělat pod jejich nosem.
Ale Martha ani vidět.
Zájem a zvědavost ve tváři paní Marie radost, a ona šla na skákání a počítal, když přeskočí, až se dostala sto.
"Nemohl jsem vynechat déle," řekla, když se zastavila.
"Já jsem přeskočí až 500, když mi bylo dvanáct, ale nebyl jsem jako tuk pak jsem jsem teď, "Byl jsem v praxi."
Mary vstala z křesla začínají pociťovat vzrušení sebe.
"Vypadá to hezky," řekla.
"Tvoje matka je laskavá žena.
Myslíte, že bych mohl někdy přeskočit, jako je to? "
"Prostě to zkusit," naléhal Martha a podal jí švihadlo.
"Není možné vynechat sto na první, ale pokud máte praxi budete nahromadit.
To je to, co matka řekla.
Říká se "Nic se jí víc než dobré lano skippin".
Je to th 'sensiblest hračka dítě může mít.
Ji nechal hrát v "čerstvém vzduchu skippin 'th' Bude to roztáhnout nohy" zbraní " dát jí nějakou sílu v nich. "
Bylo vidět, že tam nebylo mnoho síly v náručí paní Marie a nohy, když se poprvé začala přeskočit.
Byla moc chytrá na to, ale líbilo natolik, že nechtěla, aby stop.
"Dejte na tha" věci a spustit "Přeskočit se o" dveře, "říká Martha.
"Matka říká Musím vám říct, aby se o" dveře, stejně jako byste mohli, i když to deště bit, tak zabalit tha "až v teple." Mary si oblékla kabát a klobouk, a vzal ji švihadlo přes ruku.
Otevřela dveře, jít ven, a pak se najednou něco napadlo a obrátil se Zpět poměrně pomalu.
"Martha," řekla, "že se své mzdy.
Byl to váš dvou pencí opravdu.
Děkuji vám.
"Řekla mi, že strnule, protože nebyla slouží k poděkování lidem, nebo si všiml, že oni to pro ni.
"Děkuji," řekla a natáhla ruku, protože nevěděla, co jiného dělat.
Martha jí ruce trochu nemotorný třást, jako by nebyla zvyklá na tento druh věcí jeden.
Pak se zasmála.
"Eh! th 'umění divný, starý zženštilé věc, "řekla.
"Kdyby byla naše tha'd" Lizabeth Ellen tha'd mi dal polibek. "
Mary vypadala tužší než kdy jindy.
"Chceš, abych tě políbil?" Martha se znovu zasmál.
"Ne, já ne," odpověděla. "Pokud THA" bylo jiné, p'raps tha'd chtějí na thysel ".
Ale tha "není.
Utéct ven "hrát si s tvou lano."
Paní Marie se cítil trochu trapně, když vyšel z místnosti.
Yorkshire lidem se zdálo divné, a Martha byla vždy spíše puzzle s ní.
Zpočátku jí nelíbila její moc, ale teď už ne.
Švihadlo je úžasná věc.
Počítala a přeskočí, a přeskočí a počítal, až do její tváře zcela červenou, a ona byla větší zájem, než kdy dřív, protože se narodila.
Slunce svítilo a trochu vítr fouká - není drsný vítr, ale ten, který přišel v nádherné malé poryvy a přinesl svěží vůni nově obrátila zemi s to.
Ona přeskočí kolem fontány zahrady a jednu procházku a o dalších.
Ona přeskočit konečně do kuchyně, zahrady a viděl, Ben Weatherstaff kopání a mluvil s jeho Robin, který byl skočení o něm.
Ona přeskočit dolů jít k němu a on zvedl hlavu a podíval se na ni zvláštním výrazem.
Měla napadlo, jestli by si jí.
Chtěla ho vidět ji přeskočit.
"No," řekl.
"Na mé slovo.
P'raps tha "umění mladého" OSN, po tom všem, "p'raps THA má dítě krev v žilách tvých místo kyselé podmáslí.
THA přeskočí červená do tvé tváře jako že mé jméno je Ben Weatherstaff.
Já bych tomu nevěřil tha "by to mohl udělat." "Nikdy jsem přeskočeny dříve," řekla Mary.
"Jsem teprve na začátku.
Mohu jen jít až na dvacet. " Tha 'dál, "říká Ben.
"Tha" tvary dost dobře na to pro mladé ", který je un žil s pohany.
Prostě, jak je to sledujete "Ty," škubl hlavou k Robin.
"On následoval po tobě včera.
Bude se na to znovu dnes.
Bude povinen zjistit, co th 'skippin' lano je.
Nikdy neviděl.
Eh, "zavrtěl hlavou na ptáka," tha "zvědavost bude th 'smrt tě
Mary přeskočí všechny kolem zahrady a kolem sadu, odpočinek každých pár minut.
Nakonec odešla do své vlastní speciální chůze a se rozhodla vyzkoušet, jestli by mohla Přeskočit celé délce ji.
Byl to dobrý dlouhý přeskočit a začala pomalu, ale než ona šla na půl cesty po cestě si byl tak horký dech, a že je povinen zastavit.
Nevadilo jí moc, protože už počítal až třicet.
Přestala se smíchem potěšení, a tam, světe, div se
Robin houpající se na dlouhé větve břečťanu.
Měl za ní a pozdravil ji cvrlikání.
Jako Marie měla přeskočit k němu cítila něco těžkého v kapse stávce proti ní na každém skoku, a když viděla, jak Robin Zasmála se znovu.
"Vy jste mi ukázal, kde klíč byl včera," řekla.
"Měl byste mi ukázat dveře, dnes, ale nemyslím si, že byste vědět!"
Robin letěl z jeho kývání spray břečťanu na vrcholu zdi a on otevřel zobáku a zpíval nahlas, krásný trylek, jen na odiv.
Nic na světě je stejně krásná jako adorably Robin, když se předvádí - a oni jsou skoro vždy dělají.
Mary Lennox slyšel hodně o kouzlo její verš příběhy a vždycky řekl, že to, co se stalo téměř v tu chvíli bylo kouzlo.
Jedna z pěkné malé poryvy větru spěchali dolů pěšky, a to bylo silnější než ostatní.
To byla dost silná, aby vlna větve stromů, a to bylo více než silné dost houpat koncové spreje untrimmed Ivy viset na zdi.
Mary vystoupil v blízkosti Robin, a najednou poryv větru odsunout některé volné Ivy stezky, a najednou ještě skočila k němu a chytil ho v ní rukou.
To proto, že ona viděla něco, co pod ním - Kulatý knoflík, který byl na které se vztahuje listy visí nad ním.
Jednalo se o kliku dveří.
Přitiskla si ruce pod listí a začal tahat a tlačit je stranou.
Silné jako břečťan Hung, že téměř všechny byly volné a houpající se závěsem, i když někteří vkrádal do dřeva a železa.
Mary srdce začalo bušit a ruce se trochu třese ve své radosti a vzrušení.
Robin držel zpěv a štěbetání pryč a naklápěcí hlavu na jednu stranu, jako by byl vzrušený jako ona.
Co to bylo za ruce, která byla náměstí a ze železa, a které ji prsty našel díru?
Byl to zámek ve dveřích, která byla zrušena deset let a položila mu ruku na kapsy, vytáhl klíč a zjistil, že je vybaven klíčovou dírkou.
Položila klíč a otočil ho.
Trvalo dvě ruce, jak to udělat, ale to zase.
A pak se zhluboka nadechl a podíval se za ní na dlouhou procházku, aby zjistilo, zda některé jeden byl příchod.
Nikdo se blíží.
Nikdo přišel, zdálo se, a ona se znovu nadechla, protože by si pomoct, a ona zadržela houpající se opona břečťanu a tlačil zpět ke dveřím , která se pomalu otevřely - pomalu.
Pak se proklouzl, a zavřel za sebou, a stála zády proti to, rozhlédla se kolem sebe a dýchání poměrně rychle s nadšením, a přemýšlíte, a radost.
Stála v The Secret Garden. >
KAPITOLA IX nejpodivnější DŮM některý kdy žil
Byla to nejsladší, nejzáhadnější vyhlížející místo, každý si nedokázal představit.
Vysoké stěny, který zavřel v byly pokryty holé stonky lezení růží, které byly tak silné, že byly slepené dohromady.
Mary Lennox věděli, že jsou růže, protože viděla spoustu růží v Indii.
Všechny země byla pokrytá trávou zimní hnědé a z něj vyrostl shluků keře růží, které zcela jistě, pokud jsou naživu.
Tam byl množství standardních růží, která tak rozšířila své pobočky, které byly jako malé stromky.
Existují i ​​další stromy v zahradě, a jedna z věcí, která se na místo podívat nejpodivnější a nejkrásnější bylo to, že pnoucí růže se jezdí po celém nich seskočil dlouhé úponky, které se světla kymácející záclony, a tu a tam se chytil na sebe nebo na rozsáhlou pobočky a vylezli z jednoho stromu do druhého a udělal krásné mosty sami.
Tam nebyly ani listy, ani růže na ně teď a Marie nevěděla, zda byly Mrtvý nebo živý, ale jejich tenké šedé nebo hnědé pobočky a spreje vypadalo jako jakousi mlhavé plášť šíří přes všechno, stěny, a stromy, a dokonce i hnědé trávy, kde spadl z jejich upevnění a běží po zemi.
To byla tato spleť mlhavé ze stromu na strom který dělal to vypadat tak záhadná.
Mary si myslel, že to musí být odlišný od ostatních zahrad, které dosud zůstaly všechny samy od sebe tak dlouho, a opravdu to bylo odlišné od jakéhokoli jiného místa, které kdy viděl v jejím životě.
"Jak je to ještě!" Zašeptala.
"Jak se pořád!"
Pak se chvíli čekal a poslouchal v klidu.
Robin, který letěl do jeho koruny, ještě jako všichni ostatní.
Ani jeho třepetání křídla, seděl bez hnutí, a podíval se na Marii.
"Není divu, že je stále," zašeptala znovu.
"Jsem první člověk, který mluví v tu dobu deseti let."
Odtáhla se od dveří, šlapat jako jemně, jako by se bála, že probuzení někdo.
Byla ráda, že tam byla tráva pod ní nohy a že její kroky se žádné zvuky.
Ona šla do jedné z pohádky-jako šedé oblouky mezi stromy a podíval se na spreje a úponky, které tvořily jejich.
"Zajímalo by mě, pokud jsou všichni úplně mrtví," řekla řekl.
"Je to docela mrtvý zahradu?
Kéž by to nebylo. "
Kdyby byl Ben Weatherstaff si mohla říct, zda je dřevo živý Při pohledu na to, ale bylo vidět jen, že tam byli jen šedé nebo hnědé a spreje poboček a nikdo neprojevil známky i malé křídlo, bud kdekoliv.
Ale ona byla v krásné zahradě a ona může přijít za dveřmi Ivy kdykoliv a ona cítila, jako by našla svět všechny své.
Slunce svítilo uvnitř čtyři stěny a vysokým obloukem modré oblohy nad tímto určitou část Misselthwaite vypadal ještě skvělý a měkké, než tomu bylo přes vřesoviště.
Robin sletěl z jeho stromu-top a poskakoval kolem a letěl po ní z jednoho Bush na druhou.
On švitořilo hodně a měl hodně práce vzduchu, jako by ukazovaly na její věci.
Všechno bylo divné a tiché, a zdálo se, že se stovky kilometrů daleko od jedné, ale nějak necítila osamělá vůbec.
Vše, co trápí jí její přání, aby věděla, zda všechny růže byli mrtví, nebo-li Možná někteří z nich žili, a mohli dát ven listy a pupeny jako je počasí, dostal teplejší.
Nechtěla, aby to byl úplně mrtvý zahrady.
Kdyby to bylo docela živé zahrady, jak krásné by to bylo, a to, co tisíce růží by růst ze všech stran!
Její švihadlo visel přes ruku, když přišla v roce, a poté, co vešla o chvíli si myslela, že by skákal kolem celé zahrady, zastavení, kdy chtěla dívat se na věci.
Zdálo se být trávu cesty sem a tam, a na jeden nebo dva rohy se byly výklenky stálezelených s kamennými sedadly nebo vysoký mechem obrostlé květiny urny v nich. , Když se přiblížil k druhé z těchto výklenků se zastavila skákání.
Kdysi byl květinový v ní, a ona si myslela, že viděla něco trčí Černého Země - ostřejších malé světle zelené body.
Vzpomněla si, co Ben Weatherstaff řekl a ona poklekla, aby se na ně dívat.
"Ano, jsou to malé věci, roste a oni by mohli být krokusy a sněženky, nebo narcisy, "zašeptala.
Sklonila se velmi blízko k nim, a přičichl svěží vůni vlhké země.
Líbilo se jí to moc.
"Možná tam jsou nějaké ty ostatní přichází na jiném místě, "řekla.
"Půjdu po celé zahradě a podívejte se." Nechtěla přeskočit, ale chodili.
Šla pomalu a stále oči na zem.
Podívala se na starý hraniční lůžek v trávě, a když odešla kola, se snaží přijít nic, našla se někdy tak mnohem více ostrý, světle zelené body a ona se stala docela nadšený znovu.
"To není zcela mrtvé zahrady," zvolala tiše pro sebe.
"I v případě, že růže jsou mrtví, existují i ​​jiné věci naživu."
Nevěděla nic o zahradničení, ale trávník vypadal tak hustý, v některých místech, kde zelené body tlačili svou cestu, že si myslela, oni nevypadají, že má dost prostoru k růstu.
Hledala asi až našla poměrně ostrý kus dřeva a poklekl a vykopal a vymýtit plevel a trávu, až se z pěkné malé jasné místech ně.
"Teď vypadají, jako by se mohl dýchat," řekla poté, co skončila s ty první.
"Budu dělat vždy mnohem více.
Udělám všechno, co vidím.
Pokud mám čas se dnes mohu přijít zítra. "
Odešla z místa na místo, a kopal a weeded, a těšil se tak nesmírně , že byl veden na z postele do postele a do trávy pod stromy.
Cvičení jí tak teplo, že se poprvé hodila kabát, a pak si klobouk, a aniž by věděl, že se usmívá dolů na trávu a světle zelené body po celou dobu.
Robin byl nesmírně zaneprázdněný.
Byl velmi rád, zahradničení začal na jeho vlastní majetek.
On často divili Ben Weatherstaff.
Kde je provedeno zahradničení celou řadu nádherných věcí, k jídlu se obrátil s půdy.
Teď tu byl tento nový druh tvora, který nebyl poloviny Ben velikosti a přesto měli smysl přijde do své zahrady a začne najednou.
Paní Marie pracovala na zahradě, dokud byl čas jít k ní poledne oběd.
Ve skutečnosti byla dosti pozdě pamatovat, a když si oblékla kabát a klobouk, a zvedla švihadlo, nemohla uvěřit, že byla pracují dvě nebo tři hodiny.
Byla opravdu radost po celou dobu, a desítky a desítky malých, světle zelené body byly k vidění v vymazány místech, hledá dvakrát tak veselý jako oni vypadalo dříve, když tráva a plevel byl dusit je.
"Já se vrátím dnes odpoledne," řekla a podívala se na celé kolo svého nového království, a mluvení se stromy a keři růží, jako by ji neslyšel.
Pak běžela lehce po trávníku, otevřel pomalu staré dveře a vklouzla přes to pod břečťan.
Měla takové červené tváře a takové světlé oči a snědl večeři, tak se Martha radost.
"Dva kusy o" maso "dva pomáhá O" rýže pudink! "řekla.
"Eh! matka bude mít radost, když jsem jí říct, co th 'skippin' lano udělal pro tebe. "
V průběhu své kopání se svou špičatou holí paní Mary našel se vyhrabávat druh bílých kořene spíše jako cibule.
Měla ji zpět na své místo a poklepal na zemi pečlivě se na něj, a právě Napadlo ji, jestli by Martha jí, co to bylo.
"Martha," řekla, "Co jsou ty bílé kořínky, které vypadají jako cibule?"
"Jsou to žárovky," odpověděl Martha.
"Hodně o 'jarní květiny rostou z nich.
Th "velmi málo z nich jsou sněženky" krokusy "th 'ty velké jsou narcissuses
"jonquils a daffydowndillys.
Th "Největší z nich je lilie" purple vlajky.
Eh! jsou pěkné.
Dickon má spoustu z nich zasadil v svou troškou do mlýna o "zahradu." "Má Dickon ví o nich všechno?" zeptal se
Marie, nový nápad s převzetím ní.
"Naše Dickon může květina roste z cihel chůze.
Matka říká, že jen šeptá, co se o 'th' zemi. "
"Do žárovky žít dlouho?
By žít roky a roky, pokud nikdo jim pomohl?
"Zeptal se úzkostlivě Mary.
"Jsou to věci tak, jak pomůže sám," řekla Marta.
"To je důvod, proč Chudý lid si může dovolit mít 'em.
Pokud nemáte problémy s 'em, většina "em'll práci mimo podzemí po celý život" rozprostřeny "málo" uns.
Je tu místo v lesích parku th 'tady, kde je sněženky po tisících.
Jsou to nejkrásnější pohled v Yorkshiru, kdy th 'přijde jaro.
Nikdo neví, kdy se poprvé zasadil. "
"Přál bych si, na jaře je tady," řekla Mary.
"Chci vidět všechny ty věci, které rostou v Anglii."
Skončila své večeři a šli do své oblíbené místo na krbu, koberec.
"Přál bych si - já si přál, abych měl trochu rýč," řekla.
"Cokoliv, co THA" chce rýč pro?
"Ptal se Martha se smíchem. "'Goin' Art THA, aby se kopat?
Musím říct, že matka taky. "
Mary se podíval na ohně a přemýšlel málo.
Musí být opatrní, pokud si chtěl udržet své tajemství království.
Byla nedělá žádnou škodu, ale pokud pan Craven dozvěděl otevřených dveří se by se strašně rozčílil a získat nové klíče a zámku to navždy.
Opravdu by nesnesla.
"To je tak velký osamělé místo," řekla pomalu, jako by se obrátil na otázky v její mysli.
"Dům je osamělý, a park je osamělý, a zahrady jsou osamělí.
A tak na mnoha místech se zdá zticha.
Nikdy jsem mnoho věcí v Indii, ale bylo více lidí, dívat se na - domorodci a vojáci pochodují v - a někdy i kapely hry a můj verš mi příběhy.
Neexistuje nikdo, kdo by mluvit zde kromě vás a Ben Weatherstaff.
A co musíte udělat svou práci a Ben Weatherstaff nebude se mnou mluvit častěji.
Myslel jsem, že kdybych měl trochu rýč jsem mohl kopat někam jako on, a já jsem mohl dělat malá zahrádka, zda by mi některá semena. "
Martha tvář úplně rozsvítily.
"No tak," zvolala, "kdyby to nebylo jednou z věcí, matky th 'řekl.
Ona říká:
"Je tu toho tolik o" pokoj v tom, že velké místo, proč ne oni jí bit pro sebe, i když není rostliny nic, ale petrželovým "ředkvičky?
Byla by dig "rake pryč" se přímo dolů přes to rád. "
Nimi byl velmi slova, řekla. " Bylo?
"Řekla Mary.
"Jak mnoho věcí, ví, že?"
"Eh," řekla Marta.
"Je to jako když říká:" Žena je vychová dvanáct dětí se učí něco jiného než její AB C.
Dětské stejně dobře jako "rithmetic nastavit si findin" na věci. "
"Kolik by rýče cenu?
- Malý"
Zeptala se Mary.
"No," byla Martha je reflexní odpověď, "v obci Thwaite Je tu obchod nebo tak nějak" I viděl malou zahradní sety s lopatou "rake" vidličkou vše svázané dohromady dva šilinků.
"Oni se tlustý dost pracovat, taky."
"Mám víc než v kabelce," řekla Mary.
"Paní Morrison dal mi pět šilinků a paní Medlock mi dal nějaké peníze od pana
Craven. " To si pamatujte, že tě tolik?
"Zvolal
Martha.
"Paní Medlock řekl, že jsem měl mít šilink týdně utratit.
Dává mi jednu každou sobotu.
Nevěděl jsem, co utratit. "
"Mé slovo! To je bohatství, "říká Martha.
"Tha" můžete koupit cokoli th 'světě tha' chce.
Th "pronájem chaty je jen jeden" tři pence "Je to jako Pullin" oko zuby aby si to.
Teď jsem si myslela, že na něco "dávat si ruce v bok.
"Co?" Řekla Mary horlivě.
"V obchodě na Thwaite, které prodávají balíčky O 'květinářství semena pro každou penny, a naše
Dickon ví, která je té "nejkrásnější z nich", jak vytvořit 'em růst.
Chodí se k Thwaite mnoha den jen tak pro radost th 'to.
Má THA ", jak tisknout dopisy?" Najednou.
"Vím, jak psát," odpověděla Mary.
Martha zavrtěla hlavou.
"Naše Dickon lze pouze číst printin".
Pokud se tha "mohla tisknout můžeme napsat dopis k němu" požádat jej, aby šel "koupit th 'zahradě Nástroje 'th' semena ve stejnou dobu th '. "
"Ach! ty jsi hodná holka!
"Mary volali.
"Vy jste, opravdu!
Nevěděl jsem, že jsi tak hodný.
Vím, že lze tisknout dopisy, když se pokusím.
Zeptejme se paní Medlock na pero a inkoust a papír. "
"Mám nějaké své vlastní," říká Martha.
"Koupil jsem si 'em, takže jsem mohl tisknout trochu dopis matce v neděli.
Půjdu si pro něj.
"Vyběhla z místnosti, a Marie stál oheň a jí zkroutil Tenké ruce s potěšením.
"Když budu mít rýč," zašeptala, "Mohu zemi pěkné a jemné a vykopat plevele.
Pokud mám semena a může růst květiny na zahradě, nebudou mrtví vůbec - bude ožívají. "
Nešla znovu odpoledne, protože když Martha vrátila s ní perem a inkoust a papír, že byl nucen sklízet ze stolu a nést Nádobí dolů, a když se dostal do kuchyně paní Medlock tam byl a řekl jí, aby něco udělat, tak Mary čekal na to, co
Zdálo se, že jí dlouho, než se vrátila.
Pak to byl vážný kus práce, aby Napište Dickon.
Mary se naučila velmi málo, protože její vychovatelky se nelíbilo její příliš mnoho zůstat s ní.
Nemohla kouzlo zvlášť dobře, ale zjistila, že by mohla tisk dopisů, když Snažila.
Jednalo se o dopis, Martha diktoval jí:
"Můj drahý Dickon:
To je doufat, že najde si i to nechá mě v současné době.
Slečna Mary má spoustu peněz a dostanete na Thwaite a koupit jí nějaké semena květin a soubor zahradní nářadí, aby záhon.
Vyberte nejhezčí z nich a snadno roste, protože ona nikdy nedělal před žili v Indii, který je odlišný.
Dej svou lásku matky a každý z
Vás.
Slečna Mary bude mi mnohem víc, takže na své příští den můžete slyšet sloni a velbloudi a pánové odchodem na lov lvů a tygrů.
"Vaše milující sestra, Martha Phoebe Sowerby."
"Dáme peníze do té" obálky "Seženu th 'Malý řezník, aby se to v jeho Košík.
He'sa velký přítel o 'Dickon, "říká Martha.
"Jak se mi to, když Dickon koupí?"
"Bude přinášet 'em na vás sám.
Bude jako chodit po této cestě. " Aha, "vykřikl Mary", pak uvidím ho!
Nikdy jsem si nemyslel byste vidět Dickon. "
"Je tha" chci ho vidět?
"Zeptal se najednou Martha, pro Mary vypadala tak rád.
"Ano, mám.
Nikdy jsem neviděl chlapce lišky a vrány miloval.
Chci ho vidět moc. "
Martha zlehka start, jako by si na něco vzpomněla.
"Teď si myslet," řekla vypukla, "myslet si o" já forgettin ", že tam," Myslel jsem, že se děje říct první věc, kterou dneska ráno.
Zeptal jsem se matky - a ona řekla, že požádá paní Medlock sama sebe ".
"Máte na mysli -" Marie začala.
"To, co jsem řekl v úterý.
Zeptejte se jí, jestli byste mohl být řízen přes naší chatě jednoho dne a trochu o "matce horké ovesné koláče, "máslo, mléko skla o '."
Zdálo se, že všechny zajímavé věci se děly v jeden den.
Chcete-li si, aby šel přes rašeliniště za denního světla, a když obloha byla modrá!
Chcete-li si, aby šel do domku, který držel dvanáct dětí!
"Ví, že paní Medlock by mě nechal jít?" Zeptala se docela starostlivě.
"Ano, ona si myslí, že by se.
Ona ví, co žena, matka je uklizený a čistý, jak si drží u chalupy. "
"Když jsem šel bych měl vidět svou matku i Dickon," řekla Mary, myslel, že nad líbí nápad moc.
"Ona se nezdá být jako matky v Indii."
Její práce na zahradě a vzrušení odpoledne skončilo tím, že se cítila tichý a zamyšlený.
Martha zůstal s ní, dokud čaj, ale seděli v příjemné klidné a povídali velmi málo.
Ale těsně předtím, než šel dolů k Martha čaj-podnos, Mary položil otázku.
"Martha," řekla, "je černá kuchyně, služka měla zubů dnes znovu?"
Martha jistě začal mírně.
"Co tě to napadlo?" Řekla.
"Protože když jsem čekal tak dlouho, abyste se vrátil jsem otevřel dveře a šel dolů koridoru, zda jste přišli.
A slyšel jsem, že daleko-off pláče znovu, jen jak jsme slyšeli v noci.
Neexistuje vítr dnes, tak vidíte, že nemohla být vítr. "
"Eh," řekla Martha neklidně.
"Tha" nesmí jít Walkin 'na chodbách
"Poslouchám".
Pan Craven by byl naštvaný, že tam není nevědět ", co udělá."
"Nebyl jsem poslouchal," řekla Mary.
"Byl jsem na vás čeká - a já jsem slyšel to.
To je třikrát. " Mé slovo!
Je tu paní Medlock zvon, "říká Martha, a skoro vyběhl z pokoje.
"Je to nejpodivnější domu někdo kdy žil," řekla Mary ospale, když se sklonila hlavu na polstrované sedadlo v křesle u ní.
Čerstvý vzduch a kopání a švihadlo se cítila tak příjemně unavená, že usnula. >
Kapitola X Dickon
Slunce svítilo téměř týden na tajné zahrady.
The Secret Garden bylo to, co nazývá Mary, když myslela na to.
Líbilo se jí na jméno a ona ráda ještě pocit, že když jeho krásné staré zdi zavřela ve Nikdo nevěděl, kde je.
Zdálo se skoro jako byste byli vyřazeni ze světa na nějakém místě víla.
Pár knih četla a líbila byla pohádka knihy, a ona si na tajné zahrady v některé z příběhů.
Někdy se lidé šli spát v nich za sto let, které musí si myslela spíše hloupé.
Neměla v úmyslu jít spát, a ve skutečnosti byla stále větší vzhůru každý den, který prošel v Misselthwaite.
Začala se rádi venku, když už nenáviděla větru, ale si to užil.
Mohla běžet rychleji a déle, a ona může přeskočit až na sto.
Žárovek Secret Garden, musí být hodně překvapen.
Takové pěkné jasné místech byly kolem nich, že mají všichni prostor k dýchání, které Chtěl, a opravdu, je-li paní Marie známo, začali fandit až pod Dark Earth a práce ohromně.
Slunce by se na ně a teplý, a když přišel déšť se to mohlo dosáhnout najednou, a tak se začal cítit velmi živé.
Marie byla zvláštní, trochu určena osoba, a teď se něco zajímavého být určeny na, ona byla velmi zaujatý opravdu.
Pracovala a vykopal a vytáhl plevel roste, jen stále těší Její práce každou hodinu, místo toho únavné.
Připadalo jí, jako fascinující druh hry.
Zjistila, že mnohem více z rašení světle zelené body, než si kdy doufal, že se najít.
Zdálo se, že začíná všude a každý den si byla jistá, našla malé nové, některé tak malé, že sotva nahlédl nad zemí.
Tam bylo tolik, že si vzpomněla na to, co Martha říkal o "sněženky, které tisíce, "a na šíření žárovky a dělat nové.
Ty byly ponechány samy sobě deset let a možná, že se rozšířila, jako sněženky, na tisíce.
Přemýšlela, jak dlouho bude trvat, než ukázali, že jsou květiny.
Někdy se zastavila kopání se podívat na zahradu a zkuste si představit, co by to jako když byl pokrytý tisíci krásných věcí v plném květu.
Během toho týdne slunce, ona se stala komornější s Benem Weatherstaff.
Překvapila ho několikrát se zdálo, že začít se vedle něj, jako by vyskočil země.
Pravda je, že se bála, že on by zvednout jeho nástrojů a jít pryč, pokud se spatřil, jak přichází, a tak vždycky šla k němu tak tiše, jak je to možné.
Ale ve skutečnosti, neměl námitky proti ní tak silně, jak on měl na prvním místě.
Možná, že byl tajně spíš lichotí její evidentní touhou po své starší společnosti.
Pak také, byla civilnější, než byla.
Nevěděl, že když ho poprvé spatřila, že k němu promluvil, když by mluvil na domorodce, a nevěděl, že kříž, pevné Yorkshire starý muž nebyl zvyklí na Salaam své pány, a bude pouze pod vedením jim dělat věci.
"Tha'rt jako Robin th '," řekl jí jednoho rána, když zvedl hlavu a uviděl stojí po boku.
"Já nikdy neví, kdy uvidím tě, nebo na které straně tha'll pochází."
"On je přátelé se mnou," řekla Mary.
"To je jako on," odsekl Ben
Weatherstaff.
"Makin 'až do té" lidové ženy jen marnost "těkavost.
Je tu nic by neudělal pro TH "O zájmu" showin "off" flirtin "ocasem, peří.
Je to jako "pýcha jako vejce plné o" úplnou o maso. "
Byl velmi zřídka mluvil hodně a někdy ani odpovídat na otázky, s výjimkou Mary o grunt, ale dnes ráno řekl víc, než je obvyklé.
Vstal a položil jeden okované boty na vrcholu své rýčem, zatímco on prohlédl si ji přes.
"Jak dlouho tha" tady? "Prudce ven.
"Myslím, že je to asi měsíc," odpověděla.
"Beginnin THA" dělat Misselthwaite úvěr, "řekl.
"Tha'sa něco tlustší, než THA" byl "THA ne tak yeller.
Tha "vypadala jako mladá vrána, když trhal tha" nejprve vstoupil do této zahrady.
Si myslí, že jsem si nikdy jsem dal oči na ošklivější, sourer čelí mladí 'OSN. "
Marie nebyla marná, a tak, jak ještě nikdy nenapadlo, že hodně ze svého vzhledu nebyla velmi narušené.
"Vím, že jsem tlustší," řekla.
"Punčochy jsou stále přísnější.
Dříve dělat vrásky.
Tady je Robin, Ben Weatherstaff. "
Tam, opravdu, byl Robin, a ona si myslela, že vypadala hezčí než kdy jindy.
Jeho červená vesta se na lesklý jako satén a on flirtoval jeho křídla a ocas a naklonil hlavu a skočil na všechny druhy živé milosti.
Zdálo se, odhodlaný udělat Ben Weatherstaff ho obdivovat.
Ale Ben byl sarkastický.
"Ano, tam tha" umění, "řekl.
"Tha" může dát se mnou na chvíli Někdy, když THA nemá nikoho lepšího.
THA se reddenin "do svého vesta" polishin "svého peří to dva týdny.
Vím, co THA až.
THA Courtin "Některé odvážné mladé paní něco říkat, tvůj leží na ní asi Bein 'th' nejlepší kohouta na Missel Moor "připraven k boji proti všem th 'ostatní' em."
"Ach! Podívejte se na něj! "zvolal Mary.
Robin byl zřejmě ve fascinující, odvážné náladu.
Poskakoval blíž a blíž a podíval se na Bena Weatherstaff více podmanivě.
On letěl na nejbližší rybízu Bush a naklonil hlavu a zazpíval písničku přímo na něj.
"Tha" myslí tha'll se na mě tím děláš, "řekl Ben, zvlnění jeho tvář v takovým způsobem, že Marie si jistá, že se snažil nedívat radost.
"Tha" si myslí, že nikdo nemůže postavit proti tobě - ​​to tha "myslí."
Robin roztáhne křídla - Mary sotva uvěřit svým očím.
Létal až do rukojeť rýče Ben Weatherstaff a přistálo na vrcholu.
Pak se starý muž vrásčitá tvář se pomalu do nového výrazu.
On se zastavil, jako by se bál dýchat - jako by nebyl by míchá na světě, je třeba aby jeho robin začít pryč.
Mluvil docela šeptem.
"No, já jsem danged!" Řekl tiše, jako by říkal něco úplně jiného.
"Tha" ví, jak se dostat na chlap - tha "dělá!
THA veletrhu nepřirozený, THA tak nevědět. "
A stál bez hnutí - téměř bez kresby dech - až Robin dal další flirtovat s jeho křídly a odletěl.
Pak stál a díval se na rukojeti rýče, jako by tam mohlo být kouzlo v tom, a
Pak se začal kopat znovu a řekl, nic na několik minut.
Ale protože on držel vloupání do pomalého úsměv tu a tam, Mary nebál si s ním promluvit.
"Máte na zahradě svůj vlastní?" Zeptala se.
"Ne.
Jsem bachelder "zámeček s Martinem v té" bráně ".
"Kdybyste měli jeden," řekla Mary, "co byste závod?"
"Zelí" "taters" cibule ".
"Ale pokud byste chtěli dělat květinovou zahradu," trval Mary ", co byste ? rostlin "," žárovky "sweet-smellin" věci - ale nejčastěji růže. "
Mary tvář rozsvítila.
"Líbí se ti růže?" Řekla.
Ben Weatherstaff kořeny se plevel a hodil ji stranou, než odpověděl.
"No, ano, mám.
Byl jsem se dozvěděl, že mladá dáma jsem se zahradníka.
Měla hodně na místě, byla ráda, "milovala" em jako by byly děti - nebo Robins.
Viděl jsem ji ohnout 'polibek' em.
"Přitáhl si další plevel a zamračil se na to. "To byly, stejně jako deset roků" dávno. "
"Kde je teď?" Zeptala se Marie, velký zájem.
"Nebe," odpověděl a řídil jeho rýč hluboko do půdy, " opravy odpovídající, co
Farář říká. "
"Co se stalo s růží?" Mary zeptal se znovu, větší zájem než vůbec.
"Oni se ponechány samy sobě."
Mary se stává docela nadšený.
"To jsou docela zemřít?
Do růže docela umřít, když jsou ponechány na sami sebe? "zkusila.
"No, já jsem se, 'em - já ji měl rád -" Líbilo se jí,' em, "Ben Weatherstaff připustil neochotně.
"Jednou nebo dvakrát do roka bych se" pracovat na "em trochu - švestka 'em' dig o th ' kořeny.
Oni volně běhat, ale bylo v úrodné půdy, tak někteří z nich žili. "
"Když nemají listy a vypadají šedé a hnědé a suché, jak můžete posoudit, zda jsou mrtví nebo živí? "ptá se Marie.
"Počkejte, až do té jarní dostane se na ně - Počkejte, až th 'slunce svítí na th' déšť a th ' déšť padá na th 'slunce', pak tha'll zjistit. "
"Jak - Jak" křičela Marie, zapomněl dávat pozor.
"Podívejte se po tý" větve "větví", pokud THA "vidět kousek hnědé paušální otok
Zde je "tam, dívat se po tý" teplý déšť ", co se stane."
Najednou se zastavil a podíval se zvědavě na její dychtivé tváře.
"Proč tha" tolik starat o růže, "takový, z ničeho nic?" Zeptal se.
Paní Marie ucítila, jak jí čelit roste červené.
Už byla skoro bojí odpovědět.
"Já - já chci hrát, že - že jsem
Zahrada mé vlastní, "koktala.
"Já - nic pro mě.
Nemám nic.
- A nikdo "
"No," řekl Ben Weatherstaff pomalu, jako když ji sledoval, "To je pravda.
Tha "nemá."
Řekl, že to tak zvláštním způsobem, že Marie si, jestli to byl vlastně trochu líto pro ni.
Nikdy líto sebe, ona měla jen unavená a kříž, protože ona neměl rád lidi a věci tolik.
Nyní se však zdálo, že svět se mění a stále hezčí.
Pokud nikdo dozvěděl o The Secret Garden, měla by si sama vždy.
Zůstala s ním deset nebo patnáct minut delší a zeptal se ho co nejvíce otázky, jak se odvážila.
On odpověděl: každý z nich v jeho divné chrochtání cestu a on nevypadal opravdu Kříže a nezvedl lopatu a opustit.
Říkal něco o tom růží právě když šla pryč, a to jí připomnělo ty, on říkal, že on byl rád.
"Myslíte si, jít a vidět ty ostatní růže teď?" zeptala se.
"Nebyla v tomto roce.
Řekl to v jeho reptání hlas, a pak náhle se zdálo, že se zlobí ní, ale ona nevidí důvod, proč by měl.
"Podívej se tady!" Řekl ostře.
"Ne tha" Zeptejte se tolik otázek.
Tha'rt th 'nejhorší holka pro ptám otázky, které jsem kdy přišel kříž.
Jdi pryč 'play tebou.
Udělal jsem Talkin 'pro dnešek. "
A on říkal, že to tak mrzutě, že věděl, že v neposlední řadě použití pobytu další minutu.
Šla skákání pomalu chodit ven, myslí si ho a říkali si, že, jak to bylo divný, tady je další osoba, jíž se jí líbil i přes jeho crossness.
Líbilo se jí stará Ben Weatherstaff.
Ano, ona se jako on.
Vždycky chtěla zkusit, aby ho s ní promluvit.
Také začala věřit, že ví všechno na světě o květiny.
Tam byl Laurel, zajištěné procházka, který zakřivené kolem Secret Garden a skončil v bráně ústícím do lesa, v parku.
Myslela si, že proklouznout kolem této jít a podívat se do dřeva a zjistit, zda existuje nějaké králíky poskakovali.
Ráda skákání moc, a když dosáhly malé branky se otevřel a prošel, protože zaslechl tiché, zvláštní pískání a chtěl najít co to bylo.
Byl to velmi zvláštní, opravdu.
Ona docela zalapala po dechu, když se zastavil se na to podívat.
Chlapec seděl pod stromem, zády ho, hrát na hrubých dřevěných potrubí.
Byl vtipný hledá chlapce asi dvanáct.
Vypadal velmi čisté a nos se otočil a jeho tváře rudé jako mák a Paní Marie nikdy neviděl tak kulaté a modré oči, jako v každém chlapci do tváře.
A na kmen stromu se opřel, hnědá veverka je přítulný a ho pozoruje, a zpoza Bush v blízkosti bažantí kohout byl jemně táhnout krku nahlédnout ven, a docela blízko něj dva králíci sedí a čichání s rozechvělou nosem - a ve skutečnosti je vypadal, jako by byli všichni blíží sledovat ho a poslouchat cizí nízké malé call dýmku, aby se zdálo.
Když uviděl Mary Zvedl ruku a promluvil na ni hlasem skoro tak nízké, jak a spíše jako jeho potrubí.
"Ne tha" tah, "řekl.
"Bylo by letu 'em."
Marie zůstala nehybná.
Přestal hrát dýmku a začal růst ze země.
Pohyboval se tak pomalu, že sotva se zdálo, jako by se pohybovaly ve všech, ale na naposledy stál na nohou a pak veverka pelášil zpět do větve jeho stromu, bažant stáhl hlavu a králíky klesl na všechny čtyři a začal skákat dál, i když ne všichni jako by se bál.
"Jsem Dickon," řekl chlapec.
"Vím, že tha'rt slečna Mary."
Mary pak si uvědomil, že tak nějak věděla, že nejprve byl Dickon.
Kdo jiný mohl být okouzlující králíky a bažanty jako hadi domorodci kouzlo v Indii?
Měl široký, červený, zakřivení úst a jeho úsměv se rozšířil všude po obličeji.
"Vstal jsem pomalu," vysvětloval, "protože když THA" je rychlý pohyb se poleká 'em.
Tělo ", jak se pohybovat jemný", když hovoří nízká Divoké věci je. "
Nemluvil s ní, jako by nikdy neviděli, ale jako kdyby věděl, že ji docela dobře.
Mary nevěděl nic o chlapci a mluvila s ním trochu ztuha, protože se cítila spíše plachý.
"Dostali jste Martha dopis?" Zeptala se.
Kývl kudrnaté, rezavého hlavy.
"To je důvod, proč jsem přišel." Sehnul se něco, co se ležel na zemi vedle něj, když se potrubím.
"Mám th 'zahradní nářadí.
Je tu malý rýč "rake" vidlička "motyku.
Eh! jsou dobré 'uns.
Je tu zednickou lžící, také.
'Th' žena th 'shopu hodil do balíčku o "bílý mák" jeden o' modré larkspur když jsem si koupil th 'jiná semena. " Budeš Zobrazit semena se mnou? "
Marie řekla.
Si přála, aby mohla mluvit jako on.
Jeho řeč byla tak rychlá a snadná.
Znělo to, jako kdyby ji měl rád a byl v neposlední řadě strach, že by ho rád, Přestože byl jen obyčejný chlapec Moor v záplatované šaty a legrační obličej a hrubý, rezavě červenou hlavu.
Jak se blížil k němu si všimla, že tam byl čistý svěží vůni vřesu a trávy a listí na něm, jako by byl udělal z nich.
Ona se mi to líbilo, a když se podívala do jeho legrační obličej s červenými tvářemi a Oválný modrý oči, zapomněla, že má pocit, plachá.
"Pojďme si sednout na tento log a podívej se na ně," řekla.
Oni se posadil a vzal nemotorný malá hnědá balení papíru z kapsy kabátu.
Rozvázal řetězce a uvnitř bylo vždy tolik krásnější a menší balení s obrázkem květiny na každé z nich.
"Je tu hodně o" rezeda "vlčí máky," řekl. "Rezeda je th 'nejsladší smellin" věc, jako roste, "to bude růst všude, kam cast to, stejně jako mák bude.
Je as'll přijít "Bloom, pokud jste právě zapískat 'em, je to th' nejhezčí ze všech. "
Zastavil se a otočil hlavu rychle, jeho mák tvářemi obličej rozzářil.
"Kde je, že Robin, jak se volá" my?
"Řekl.
Cvrlikání přišel z tlusté Holly Bush, jasně se Scarlet plody, a Mary domnívala, že ví, čí je.
"Je to opravdu nás volá?" Zeptala se.
"Ano," řekl Dickon, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, "je to volá" někdo, že je přítelem.
To je stejné jako říct, "Tady jsem.
Podívej se na mě.
Jsem chtěl trochu popovídat.
"Tam je Bush.
Čí to je? " Je to Ben Weatherstaff, ale myslím, že mě zná trochu, "odpověděl Mary.
"Ano, on ví, tebe," řekl Dickon v jeho tichým hlasem znovu. " On tě má rád.
On si tě dál.
Poví mi o tobě za minutu. "
On se pohyboval velice blízko Bush s pomalým pohybem Mary si všiml dříve, a
Pak udělal zní téměř jako vlastní Twitter Robina.
Robin poslouchal několik sekund, pozorně, a pak odpověděl celkem, jako by se odpověď na otázku.
"Ano, he'sa přítel o 'vy," zasmál se
Dickon.
"Myslíš, že to je?" Křičela Marie horlivě.
Udělala to nechci vědět.
"Myslíte si, že mě opravdu rád?" "Nešel u tebe, pokud neměl," odpověděl Dickon.
"Ptáci jsou vzácné choosers" Robin je porušovali tělo horší než muž.
Vidíš, to dělá až k tobě teď.
"Nelze THA" viz kapitola?
"Je to říct."
A je to opravdu vypadalo, jako kdyby to musí být pravda.
On tak přisedla a štěbetaly a naklonil, když skočil na jeho Bush.
"Chápete, co říkají ptáci?" Řekla Mary.
Dickon úsměv se rozšířil, až se zdálo, že všechny široká, červeno, zakřivení úst, a on se podrbal hrubý hlavy.
"Myslím, že ano, a myslím, že ano," řekl řekl.
"Žil jsem v té" Moor s nima tak dlouho.
Viděl jsem 'em break shell "vyjít
"opeří" naučit létat se začnou zpívat, dokud myslím, že jsem jedním z nich.
Někdy si myslím, p'raps jsem ptáka, nebo liška, nebo králík nebo veverka, nebo dokonce brouka, "já nevím to." Zasmál se a vrátil se do logu a začalo mluvit o semena květin znovu.
Řekl jí, jak vypadali, když byli květiny, řekl jí, jak se závod je, a sledovat je a krmiva a vody je.
"Podívej," řekl najednou, otočil se na ni.
"Budu závod je pro tebe sám.
Kde je tha 'zahradě? "
Marie je tenké ruce svírala navzájem, jak leželi na klíně.
Nevěděla, co říct, tak pro celou minutu mlčela.
Nikdy si na to.
Cítila se mizerně.
A ona cítila, jako by šla červeně a pak se bledý.
"Tha má tak trochu o" zahradu, není tha? "
Dickon řekl.
Je pravda, že ona zčervenal a pak bledý.
Dickon viděla to, a když pořád nic neříkal, začal být zmatený.
"Nebylo by dají ti něco?" Zeptal se.
"Copak tha" ještě nějaké?
"Natáhla ruce pevněji a obrátil ji oči se k němu.
"Nevím nic o chlapci," řekla řekl pomalu.
Nevím, co mám dělat, když někdo našel ji.
Je to velké tajemství.
Věřím, že bych měla umřít, "řekla poslední věta docela silně.
Dickon vypadal zmateně víc než kdy jindy, a dokonce i mnul si ruce nad jeho hlavou, hrubou znovu, ale on odpověděl docela s humorem.
"Já jsem Keepin tajemství všech th 'čas," řekl.
"Když jsem se nemohl udržet tajemství" ostatní kluci, tajemství lišky 'th mláďata, "ptáci" hnízda, díry "Nebezpečné hry", bylo by nic v bezpečí na Moor th '.
Ano, umím udržet tajemství. "
Paní Marie nechtěl dát z ruky a spojka ho za rukáv, ale ona to udělala.
"Já jsem ukradl na zahradě," řekla rychle.
"To není moje.
To není ničí.
Nikdo nechce, nikdo se stará o to, nikdo se do toho jde.
Možná, že všechno je mrtvý už.
Já nevím. "
Začala horko a je v rozporu jak se někdy cítil v jejím životě.
"Je mi to jedno, je mi jedno!
Nikdo nemá žádné právo, aby se to ode mě Když jsem Péče o tom, a nemají.
Jsou to nechat ho umřít, všechno zavřený sám, "skončila vášnivě, a ona vrhla na tvář a propukla v pláč, ubohé paní Marie.
Dickon to zvláštní modré oči se kulatější a kulatější.
"Eh-hh," řekl, přičemž jeho zvolání pomalu, a tak udělal to znamená tak divu, že i soucit.
"Já jsem nic dělat," řekla Mary.
"Nic mi patří.
Našel jsem sám a jsem na to sám.
Já jen, stejně jako Robin, a by si ji od Robin. "
"Kde je?" Ptal Dickon v snížil hlas.
Paní Mary vstala z protokolu najednou. Věděla, že pocit, naopak znovu a tvrdohlavý, a ona to úplně jedno.
Byla panovačná a indické, a zároveň teplé a smutné.
"Pojď se mnou, a já vám ukážu," řekla.
Vedla ho kolem vavřínové cestu a chůze, kde Ivy stal se tak hustě.
Dickon ji následoval s podivným, téměř soucitně, podívejte se na jeho tváři.
Měl pocit, jako by ho vedl podívat se na nějaké podivné Ptačí hnízdo a musí se pohybovat tiše. , Když vystoupila na zdi a zvedl závěs Ivy začal.
Tam byly dveře a Mary tlačil pomalu otevřít a prošli spolu, a pak
Mary stála a mávla rukou kolem vzdorně.
"To je to," řekla.
"Je to Secret Garden, a já jsem jediný na světě, který chce být naživu."
Dickon rozhlédl kolem a kolem, a kolem dokola znovu.
"Eh!" Řekl skoro šeptem: "To je divný, krásné místo!
Je to jako, jako by tělo bylo ve snu. " >
Jaká je vize Khanovy školy za 10 ti letech?
Jsme teď na pěti, sedmi milionech, směřujeme k miliardě všude mimo učebny.
Miliardy?
Víc.
Měníme učení do více talentově-zaměřeného skvělého zážitku, který by změnil svět.
Jasone?
Produkt se stal skutečně personalisovaným adaptivním nástrojem, se kterým se může seznámit každý student.
Jak myslíte, že bude toto místo vypadat za deset let?
Za deset let se podíváme zpět na dnešek a zamyslíme se:
"To byly časy, kdy vzdělání nebylo * a samozřejmě, že se můžete učit jakékoliv témat chcete, zadarmo, online, samozřejmě, že to bude personalisované, samozřejmě, že učitelé budou používat tento přehled to je de facto způsob, jakým se svět učí.
Stejným způsobem se díváme zpět na časy, když jsme ještě neměli mobily
Jak jsme mohli komunikovat, když jsme neměli mobilní telefony? nebo, když se zamyslíte zpátky nad 80. lety, všichni jsme měli počítače a teď je to "Co s těmi počítači budeme dělat bez internetu?"
Doufám, že za deset let se podíváme zpět na vzdělávání a řeknemě "To byla zábavná doba když jsme měli veškerou technologii, ale nepoužívali jsme ji opravdu správným způsobem."
A samozřejmě, toto je způsob, jak by měl svět fungovat.
Stává se to samozřejmostí. Stává se to samozřejmostí.
Takže?
Spousta z nás chtěla dosáhnout stovek milionů studentů, ale teď cítím, že opravdu... já skutečně...
Víte, já se zaměřím na nižší hranici, méně ambiciozní cíl ... řekněme minimálně sto milionů studentů celosvětově v každém hlavním jazyce světa a to není jen o širokém zásahu předmětů kde je všechno od aritmetiky přes vektorový kalkulus, světovou historii ke gramatice.
Je to o velmi hluboké praxi, kde jsou simulace a jsou způsoby, jak využít Khan Academy pro interakci studentů mezi sebou a pro vzdělávání mezi sebou.
Pak nebudeme mít bezokenné místnosti s jedním učitelem učícím 31 učitelů učících 30 dalších.
Chceme tato velká jasná kolaborativní místa kde budou studenti trávit možná 20% jejich času na jádru akademických věcí na Khan Academy a zbytek jejich času budou malovat obrazy, stavět roboty, psát scénáře cokoliv nastartuje jejich business cokoliv budou chtít.
60 minut, v neděli v 19:00
V příštích dvou videích se pokusím přehledně vysvětlit, co vše se dělo se Zemí od počátků její existence.
Začneme u vzniku Země nebo vzniku naší sluneční soustavy či vzniku Slunce.
Nejuznávanější teorie o vzniku předpokládá v blízkosti naší galaxie výskyt supernovy.
Zbytky jedné takové supernovy jsou na tomto obrázku, vlastně zbytku Keplerovy supernovy.
Je to supernova, která vybuchla před 400 lety, v roce 1604, v jejím centru v podstatě explodovala hvězda. Po týdny byla nejjasnějším objektem na noční obloze.
V roce 1604 ji pozoroval Kepler i další lidé. A takto vypadá dnes.
Vidíme jakousi nárazovou vlnu, která se šíří po dobu posledních 400 let, takže teď musí být rozsáhlá několik světelných let.
Ta hmota se zřejmě nepohybovala rychlostí světla, ale musela cestovat opravdu pěkně rychle, nejméně relativistickou rychlostí, rychlostí blízkou rychlosti světla.
Hmota už urazila kus cesty. Když si představíte nárazovou vlnu šířící se směrem od supernovy, tak dejme tomu, že máme mrak molekul, mrak prachu, který před nárazem vlny nebyl dostatečně zahuštěný pro vznik gravitace a pro zformování se do sluneční soustavy.
Průchod vlny způsobí kompresi veškerých těchto plynů, veškeré hmoty a molekul, takže zde nyní je dostatečná hustota pro zformování hvězdy a sluneční soustavy.
To předpokládáme. Faktem, který potvrzuje teorii, že Země vznikla následkem výbuchu supernovy, je to, že kovy mohou vznikat pouze, tedy alespoň kam naše znalost sahá, za teplot dosahovaných při výbuchu supernovy. A uran vyskytující se na Zemi nejspíše vznikl asi v té době, kdy vznikla Země, asi před 4,5 miliardami let.
V některém dalším videu se podrobněji zmíním o tom, jak se na to přišlo. Protože to vypadá, že uran je stejně starý jako naše sluneční soustava, tak musel vzniknout ve stejné době, díky výbuchu supernovy a jeho hmota musí pocházet se supernovy. Nárazová vlna nějaké supernovy tedy musela projít naší částí vesmíru, což, jak se zdá, způsobilo stlačování a propojování částic plynů.
Teď se rychle přesuňme o pár milion let dopředu. Plyn se spojil v něco, jako je toto.
Dosáhl dostatečné teploty, hustoty a tlaku ve středu, aby uvnitř mohlo dojít ke vznícení a k fúzi, vodík se začal přeměňovat na hélium. Tak tady vzniklo naše Slunce.
Okolo Slunce byly všechny ty plyny, částice a molekuly, které měly dostatečnou úhlovou rychlost, aby nespadly do Slunce a začaly kolem Slunce obíhat.
Byly také podporovány trochou tlaku, představte si to jako velký mrak plynu, kde částice do sebe neustále narážely, ale nejvíce působila jejich úhlová rychlost. Po další desítky milionů let do sebe pomalu narážely a shlukovaly se dohromady.
I malé částice mají gravitaci a zvolna se z nich stanou kameny a asteroidy.
Nakonec je můžeme nazvat "malými planetkami", což jsou něco jako zárodky planet nebo rané planety. Poté, co dosáhly dostatečné gravitace, tak přitahovaly další objekty a materiál a na sebe je nabalovaly.
Neprobíhalo to tak hladce. Představte si, že vznikne jedna planetka, potom druhá a místo, aby se obě hezky spojily a srostly dohromady, tak mají obrovskou relativní rychlost a narazí jedna do druhé, takže se prostě roztříští.
Nebyl to tedy hezký jemný proces neustálého srůstání.
Nejspíš to byl velmi divoký a hrubý proces, Má se za to, že takto v raném stadiu Země došlo ke vzniku Měsíce.
Bylo to o něco později, když se zformovala Země. Vlastně se spíš zformovala hmota, ze které se nakonec stala Země. Nakreslím to tady.
Takže řekněme, že tady je Země.
Nejspíš došlo k tomu, že nějaká protoplaneta nebo jiný objekt, asi to byla planeta, protože byla asi velká jako Mars, tak ta narazila do toho, z čeho se později stala Země.
Takto nějak to vypadalo.
Toto je umělecké ztvárnění toho nárazu. Tahle planeta, velká jako Mars, narazila do toho, z čeho se nakonec stane Země.
Říkáme jí Thea.
Toto je Thea. Takto nějak se to asi stalo. Na internetu jsou různé simulace tohoto nárazu, podle nich to asi byl letmý náraz.
Nebyl to přímý náraz, po něm by se oba objekty roztříštily a vznikla by jedna velká roztavená koule.
K nárazu tedy nejspíš došlo letmo, asi nějak takhle.
Toto je v podstatě Země.
Samozřejmě se dramaticky změnila po nárazu They.
Thea je tady a podle teorie narazila do Země letmo.
Pohybovala se a narazila do Země pod určitým úhlem. Po nárazu se obě planety roztavily díky energii srážky, i když musíme říci, že i tak už byly natavené, protože v té době stále docházelo ke spojení, nárazům malých objektů na povrch, nejspíš obou planet.
Tedy díky nárazu pod určitým úhlem došlo k oddělení části nataveného materiálu, který zůstal na oběžné dráze.
Thea prostě přilétla a narazila do Země pod úhlem a oddělila určité množství roztaveného materiálu. Část z něho se pak opět zachytila na Zemi. Takže toto bylo předtím a toto potom.
Představte si, že Země je velmi horká koule, jejíž část se po nárazu rozstříkne na oběžnou dráhu.
Pokusím se tady nakreslit Theu.
Thea narazila a nyní je také roztavená vlivem té ohromné energie a část z taveniny se oddělí na oběžnou dráhu.
Po nějaké době se z tohoto odděleného materiálu - materiál se na oběžnou dráhu oddělil tímto směrem - stává náš Měsíc a zbytek této hmoty se nakonec jaksi usadí zpět a zformuje kulovitý objekt, který je dnes naše Země.
Toto je tedy současná teorie o tom, jak vznikl Měsíc.
I když Země přestála toto, tak ji stále ještě čekalo mnoho divokých zkušeností.
Abychom si uvědomili, kde se v historii Země nacházíme, tak se budeme orientovat podle těchto geologických hodin, i v dalších videích.
Tyto hodiny začínají tady, u vzniku naší sluneční soustavy před 4,6 miliardami let, nejspíš k tomu došlo současně s výbuchem supernovy.
Když se pohybujeme po směru hodinových ručiček, tak putujeme dopředu v čase. Takto si projdeme celou historii až do současného období. Ještě vám vysvětlím tyto zkratky.
"Ga" znamená "před miliardami let", G je symbol pro giga.
"Ma" znamená "před miliony let", M je symbol pro mega.
Nacházíme se tedy zde, právě došlo ke vzniku Měsíce. Toto období se nazývá hadaikum. Vlastně bych neměl říkat "období", Správně je to eon.
I když česky se eonu říká také období.
Jsme tedy v hadaiku, je to eon hadaikum. Eon je nejdelší časová jednotka, používá se hlavně k popisování stáří Země, a trvá zhruba 500 milionů až 1 miliardu let.
Pro eon hadaikum je z pohledu geologie nejvíce typické, že se nám z tohoto období nedochovaly žádné horniny.
Nemáme žádné kompaktní, zřetelné horniny z období hadaikum, protože tehdy byla Země pouze roztavená koule lávy a magmatu.
Byla roztavená hlavně díky všem těm kolizím a nárazům a kinetické energii, co se změnila v teplo.
Kdybyste tehdy mohli vidět povrch Země...
Kdybyste se v tomto období dostali na povrch Země, což byste určitě nechtěli zažít, protože by vás mohl trefit nějaký meteorit nebo byste uhořeli v magmatu, ale kdybyste tam přesto byli, tak by to vypadalo nějak takto. Nemohli byste tam dýchat.
Přesně proto se nám z té doby nedochovaly horniny, protože se neustále recyklovaly, tavily a stravovaly uvnitř té obří roztavené koule.
Něco jako ohromný bazén lávy. Země je vlastně stále obří roztavená koule, my jen žijeme na velmi tenké vychladlé kůře na povrchu té roztavené koule.
Kdybyste se dostali pod zemskou kůru, budeme o tom více mluvit v dalších videích, viděli byste magma, a kdybyste se dostali hlouběji, tak byste viděli tekuté železo.
Takže je to stále roztavená koule. Celé období hadaikum bylo prostě zuřivé.
Nejenže Země byla vulkanická, roztavená koule, stejně postupně koncem hadaika začala tuhnout, ale navíc na její povrch neustále dopadala spousta hmoty, což vlastně jen přidávalo té roztavené kouli teplo.
Tady vás opustím. Dokážete si představit, že v tomto období nejspíš neexistoval na Zemi život.
I když jsou teorie, že nějaký život mohl vzniknout v pozdním hadaiku, ale po většinu tohoto období byla Země absolutně nevhodná pro vznik života. To je tedy vše.
V příštím videu si řekneme něco o období zvaném archaikum.
V tomto videu bych rád pohovořil o ledvinách.
Tohle je velký obrázek ledviny.
Chci mluvit o tom, jak fungují, a také o nejmenší funkční jednotce ledvin, což je nefron.
Takže tématem budou ledviny a nefron.
Ledviny určitě znáte.
Máme dvě.
Lidé si je asi nejvíc spojují s tím, že nám umožňují vylučovat odpad.
Také nám ale pomáhají udržovat správnou hladinu vody, množství soli nebo elektrolytů a náš krevní tlak. Zjednoduším to ale jen na vodu.
Také produkují hormony a další věci, které teď nebudu detailně popisovat.
Chci se zaměřit jen na první dvě funkce, které jsem zmínil, abyste pochopili základní funkci ledvin.
Většina z nás má dvě ledviny.
Jsou na zádech po obou stranách páteře za našimi játry.
A tohle je zvětšený obrázek ledviny.
Pokud si přepnete na režim celé obrazovky, skutečné ledviny nejsou tak velké.
Ledvinu jsme rozpůlili, abychom viděli, co se děje uvnitř.
Abyste všemu porozuměli, než začneme mluvit o nefronu, ukáži vám jednotlivé části ledviny.
Tohle místo se jmenuje renální (ledvinová) kůra.
Kdykoliv mluvíme o něčem, co má spojitost s ledvinami, vždy je v názvu slovo renální (ledvinový), což odkazuje na ledviny.
Tohle je tedy ledvinová kůra, tato vnější část.
Tohle je zase ledvinová dřeň.
Dřeň pochází z prostředku.
Můžete to tedy vnímat jako střed ledviny. ..
Zjistíme, že hrají důležitou roli ve filtraci nebo vylučování.
Mají schopnost nevylučovat tolik vody, když se snažíme odfiltrovat krev.
Jak už jsem řekl, možná jste to slyšeli i od někoho jiného, funkční jednotka ledvin je nefron. ..
Důvod, proč se nazývá funkční jednotkou, je, že se jedná o úroveň, na které se obě funkce dějí.
Dvě základní funkce ledvin jsou vylučování a udržování hladiny vody v našem krevním systému.
Teď vám ukážu, jak nefron zapadá do tohoto obrázku. Tento obrázek je z Wikipedie. snažili se tady namalovat dvojici nefronů.
Nefron vypadá tedy nějak takhle.
Ponořuje se do dřeně, pak jde zpět do kůry a do sběrných kanálků. Tekutina bude končit v močovodu, v močovém měchýři, který můžeme vyprázdnit, když se nám chce.
Je to o délce nefronu. Věřím, že si to dokážete představit.
Tady začíná, a tady se znovu zanořuje.
Takže mnohonásobné nefrony toto budou dělat, ale jsou extra tenké.
Tyto trubice či tyto tubuly, možná bych měl říct, jsou extrémně tenké.
Průměrná ledvina obsahuje milion nefronů. ..
Nelze určitě říct, že nefrony jsou mikroskopické. Mají.. minimálně jejich délku, když se zanořují.. Lze tedy říct, že tuto vzdálenost jde vidět.
Pořád se jich do jedné ledviny vejde spousta.
Nyní se můžeme podívat na to, jak nefron filtruje krev a ,,zajistí", že ne příliš vody nebo ne příliš prospěšných látek skončí v moči.
Nakreslím nefron.
Začnu takto.
Začněme s průtokem krve.
Krev přichází v tepně, to je tepenná kapilára, dá se říct.
Takže přichází nějak takhle..
Toto se ve skutečnosti nazývá přívodná tepna.
Netřeba znát názvy, ale někde byste se s tím mohli setkat. ..
Krev přitéká. Pak přichází do tohoto velkého vinoucího se prostoru.
Opravdu se takto vine..
Toto se nazývá glomerulus. ..
A pak krev odchází odvodnou tepnou. ..
Odvodná znamená pryč z centra.
Přívodná vede směrem do centra, odvodná od centra.
Budu o tom ještě mluvit, ale je to zajímavé, že se ještě zabýváme tepnami i teď.
Je to stále okysličená krev.
Normálně, když opouštíme krevní systém jako tady glomerulus, obvykle se zabýváme žilným systémem, ale tady je to stále tepenný systém.
Je to pravděpodobně tím, že tepenný systém má vyšší krevní tlak, a co je třeba udělat je to, že ,,vymáčkneme" tekutinu a vše co obsahuje pryč z krve a glomerulu.
Glomerulus je velmi porézní a je obklopen ostatními buňkami.
Toto je něco jako průřez.. ..
Je obklopen něčím jako je tato struktura, a tyto buňky si představte že jsou tady všude kolem.
Samozřejmě, opravdové kapiláry mají buňky které je obklopují, takže tady jsou buňky.
Takže když kreslím tyto linie, jsou to vlastně řady malých buněk.
Co se dále děje je tom že krev přitéká při opravdu vysokém tlaku.
Toto je porézní.
Tyto buňky vně se nazývají podocyty.
Jsou o něco více vybíravé v tom, co má být odfiltrováno ven, a prakticky pětina tekutin, které přitékají dovnitř, skončí v tomto prostoru který se nazývá Bowmanův prostor.
Celé toto se nazývá
Je to koule se vstupním otvorem, kudy se kapilára dostane dovnitř, a tento prostor.. Bowmanův prostor.
Je to prostor uvnitř Bowmanovo váčku, a toto celé je z buněk.
Všechny tyto struktury jsou samozřejmě vytvořeny- nebo možná ne tak samozřejmě- jsou vytvořeny z buněk.
Uvnitř máme filtrát.
Filtrát je jen tekutina, kterábyla ,,vymáčknuta" ven z glomerulu.
Nelze to ještě nazvat močí, protože je zde ještě spousta kroků, které musí nastat, abychom tuto tekutiny mohli nazvat močí.
Zatím je to jen filtrát, ale v podstatě, co se dostane ven, říkal jsem něco kolem jedné pětiny tekutin, a látky které jsou v této tekutině dobře rozpustné, čili malé ionty, sodík, možná některé menší molekuly jako je glukóza, možná některé malé aminokyseliny.
Je tu spousta látek, ale tyto jsem řekl jen tak pro představu.
Látky, které se nefiltrují jsou třeba červené krvinky nebo větší molekuly, větší proteiny.
Nefiltrují se.
Víceméně se filtrují jen mikromolekuly, ty jsou součástí filtrátu, který se pak objevuje v Bowmanově prostoru.
Tak, co dále dělá nefron.
Bowmanův váček je něco jako začátek nefronu, jen tak pro představu naší velké ledviny, řekněme že jsme v blízkosti tepny.
Toto je Bowmanův váček.
Vypadá to nějak takto. Celý nefron je takto svinutý. Zanořuje se do dřeně, a pak se zase vynořuje, a nakonec pokračuje sběracím kanálkem, o něm budu mluvit více.
Toto co jsem zde nakreslil je přiblížená verze této části
To, co chci teď udělat, je trochu to oddálit, protože se chystám trochu vzdálit
Oddálím to.
Tady máme vstupující tepnu.
Vše je smotáno v glomerulu, a většina krve odtéká, ale jedna pětina je filtrována a dostává se do Bowmanova váčku.
Tady je Bowmanův váček. Teď jsem to trochu oddálil..
Tady máme náš filtrát.
Udělám ho trochu žlutější.. ..
Tento filtrát, co odtéká v tuto chvíli pryč, se občas nazývá glomerulární filtrát, protože byl filtrován v glomerulu, a byl také filtrován těmi podocyty uvnitř Bowmanova váčku.
Ale nyní přejděme k proximálnímu tubulu. ..
Nakreslím to takto.
Samozřejmě, že to takto nevypadá, jak to mám tady.. ale takto to bude dávat větší smysl.
Toto je proximální tubulus.
Zní to honosně, ale proximální znamená prostě ,,blízko" a tubulus, lze říct jako malá trubice.
Je to tedy malá trubice blízko začátku..
Proto se nazývá proximální tubulus.
Má dvě části.
Celá tato věc je často nazývána proximální zavinutý tubulus. ..
To protože je celý zavinutý. Vše je vlnité.
Nakreslil jsem to dvojrozměrné. Ve skutečnosti je to trojrozměrné.
Ale ve skutečnosti tu je takto vlnitá část a pak tu je rovná část poblíž konce proximálního tubulu.
Toto celé se tedy nazývá proximální tubulus.
Toto je zavinutá část.
Toto je rovná část, ale nemůžeme být moc nároční..
Ale celý tento bod této části nefronu- pamatujme si, kde se zrovna nacházíme- tento bod nefronu přesně tady- zde začíná zpětná absorpce některých látek z filtrátu, které nechceme vyloučit z těla. Nechceme vyloučit glukózu.
To je složitě získaná látka, potřebná pro energii.
Nechceme vyloučit nezbytně moc sodíku.
Už z předchozích videí víme, že je to užitečný iont, který je často potřebný.
Nechceme vyloučit aminokyseliny. Ty jsou potřebné pro tvorbu bílkovin a dalších látek.
Tyto látky tedy nechceme vyloučit, takže je vstřebáváme zpět.
Udělám celé video o tom, jak přesně se toto děje, ale děje se to aktivně.
Protože spotřebováváme ATP, trošku si to shrneme, spotřebováváme ATP pro sodíkovou pumpu a pak se tady zapojují další látky.
To je jen menší ochutnávka z toho, co se tu děje.
Takže zpětná absorpce.. představte si, co se tu děje.
Máte tu buňky lemující proximální tubulus. a toto z nich vyčnívá..
Udělám o tom celé video, protože to je opravdu zajímavé.
Takže tady máme buňky. Na druhé straně buněk je tepenný systém, spíše tedy kapilární systém.
Takže tady je kapilární systém, velice blízko buněk lemujících proximální tubulus, a tak se tyto látky aktivně pumpují, zejména sodík, ale všechno toto spotřebovává energii, pumpuje se selektivně zpět do krve, a nejspíše i trochu vody..
Takže se zpět pumpuje nějaký sodík, glukóza a také trochu vody, protože nechceme veškerou vodu vyloučit pryč.
Pokud bychom veškerou vodu z filtrátu prostě vyloučili z těla ve formě moči, vylučovali bychom galony a galony vody denně, což samozřejmě nechceme.
To je celá pointa.
Začíná se absorpční proces.
Tady vstupujeme do Henleovy kličky.
A toto je, podle mě, nejvíce zajímavá část nefronu.
Vstupuje tedy do Henleovy kličky, zanořuje se, a pak se opět vynořuje.
Tudíž většinu délky nefronu představuje Henleova klička.
Když se vrátím k tomuto diagramu, jestliže mluvím o Henleově kličce, mluvím o celé této věci.
Tady můžete zahlédnout cosi zajímavého.
Křižuje hranici mezi kůrou, toto světle hnědé, a dření, toto červeno oranžové tady.. a děje se to z velmi důležitého důvodu.
Nakreslím to.
Řekněme, že toto je hranice mezi kůrou a dření.
Toto je kůra. Toto je dřeň.
Takže celá funkce- vlastně jsou dvě-
Henleovy kličky. ..
První je ta, že činí dřeň slanou, a to pomocí aktivního pumpování solí.
Aktivně pumpuje soli, a to se děje ve vzestupné části Henleovy kličky.
Aktivně pumpuje soli: chlorid sodný, chlorid draselný.. chlor, dá se říct. chlorové ionty.
Aktivně pumpuje tyto soli právě tady, aby byla celá dřeň slaná, pokud chceme použít terminologii osmózy- aby byla dřeň hypertonická.
Je tu více rozpuštěných látek než ve filtrátu, který prostupoval tubulem.
A k tomu se spotřebovává ATP.
Všechny tyto věci vyžadují ATP, k aktivnímu pumpování proti koncentračnímu spádu.
Toto je tedy slané a to ne bezdůvodně.
Není to jen proto, aby byly odebrány soli z filtrátu, ačkoli to je také část problému, ale tím, že se tímto stává slané, vzestupná část je propustná pouze pro tyto soli a tyto ionty.
Není propustná pro vodu. ..
Sestupná část Henleovy kličky je propustná jen pro vodu. ..
Co se stane dále?
Jestli je toto všechno slané, protože vzestupná část aktivně pumpuje ven soli, co se stane s vodou, když se dostane do sestupné části?
Tady je hypertonické prostředí.
Voda se bude přirozeně snažit tyto koncentrační rozdíly vyvážit.
O tom jsem už vytvořil celé video. Neděje se to pomocí magie.
Takže voda bude- protože je tu hypertonické prostředí- více slané- a toho je zase propustné jen pro vodu- voda nechá membránu sestupné části Henleovy kličky na pokoji.
Toto je hlavní část zpětné absorpce vody.
Už jsem hodně přemýšlel, proč se ATP nespotřebovává k aktivnímu pumpování vody?
Odpověď je- není žádná snadná cesta, jak to udělat.
Biologické systémy jsou dobré ve spotřebovávání ATP k pumpování iontů, ale neumí aktivně pumpovat vodu.
Voda je něco jako bariéra pro proteiny, neumí s ní zacházet.
Takže řešení je učinit tuto oblast méně slanou, a to pumpováním iontů ven. Pak bude voda, pokud bude oblast propustná pouze pro voda, přirozeně odtékat pryč.
Toto je tedy mechanismus získávání zpět velkého množství vody, která se odfiltruje.
A důvod, proč to trvá tak dlouho, je ten, aby voda měla dostatek času se odplavit pryč, a proto se klička zanořuje hodně hluboko do této slané části.
Pak opustíme Henleovu kličku a už jsme s nefronem téměř hotoví.
Tady máme další zavinutý tubulus, a zkuste schválně uhádnout název toho zavinutého tubulu.
Když tamto byl proximální tubulus, toto bude distální tubulus.
A abych kreslil správně, opravdu prochází velice blízko Bowmanově váčku, takže to nakreslím jinou barvou... ..
Distální zavinutý tubulus opravdu vede pěkně blízko Bowmanovo váčku.
A ještě jednou, celé to nakreslím zavinuté dvojrozměrně, ale ve skutečnosti je to trojrozměrné.
Není to takhle dlouhé, ale já jsem se potřeboval dostat odtud až sem.
Toto se nazývá distální. Distální znamená dále.
Je to zavinuté a je to tubulus.
Toto je tedy distální zavinutý tubulus a tady se děje další zpětná absorpce: vápník a další sodík.
Zpětně vstřebáváme více látek, které nechceme vyloučit.
Je tu spousta látek, o kterých lze mluvit, které se zpětně vstřebávají, toto je pouze stručný přehled.
Opět se vstřebává zpět i voda.
Ale tady na konci, je filtrát zpracováván.
Spousta vody je vzata pryč.
Je to mnohem více koncentrované.
Vstřebali jsme zpětně spoustu solí, elektrolytů, které chceme.
Vstřebali jsme glukózu a spoustu aminokyselin.
Cokoliv chceme si vezmeme. Vstřebáme to zpět.
Toto je tedy víceméně odpad a voda kterou už dále nepotřebujeme.
Pak se to vše vlévá do sběrného kanálku. ..
Můžete si to představit jako ledvinovou skluzavku pro odpad, kde mnoho nefronů vlévá toto.
Toto by mohl být distální tubulus nebo jiný nefron a toho sběrací kanálek, který je zrovna tubulus, který sbírá všechny meziprodukty nefronu.
Zajímavý fakt o sběracím kanálku je ten, že se dále zanořuje do dřeně.
Znovu jde do dřeně, ke slané části.
Pokud mluvíme o sběracím kanálku, vrací se do dřeně, sbírá veškerý filtrát ze všech nefronů.
A protože prochází tím velice slaným místem ve dřeni, máme hormon zvaný antidiuretický hormon, který může nařídit, jak porézní sběrací kanálek bude, a pokud bude velmi porézní, propustí více vody do dřeně, protože toto je slané, voda tedy odejde, pokud je toto porézní.
A když se toto stane, činí to filtrát- už se tomu dá říkat moč- ještě více koncentrovaný, protože ztratíme ještě méně vody, a on dále sbírá, sbírá a sbírá, dokud neskončí tady, a neopustí ledvinu. Pak pokračuje skrz naše močovody do močového měchýře.
Takže doufejme, že toho shledáte užitečným.
Myslím, že nejelegantnější věc je, jak aktivně vstřebáváme nazpět vodu a podle mě, nejvíc elegantní ze všeho je Henleova klička.
Řekněme, že jste nějaký lovec nebo sběrač a snažíte se zjistit, kolik času byste měli strávit lovem a kolik času sběrem.
Pojďme promyslet různé scénáře a závislosti, které zahrnují.
Pouze pro zjednodušení budeme předpokládat, že když mluvíme o lovu, jediná zvířata široko daleko, kterou můžete lovit, jsou tito malí králíci.
A když budeme mluvit o sběru, jediné věci, kterou můžete sbírat, jsou nějaké bobule.
To nám trošku zjednoduší výklad.
Pojďme se zamyslet nad těmi scénáři.
První scénář nazveme scénář A.
A řekneme, že tohle je počet králíků.
A tohle bude počet bobulí.
Vyplníme sloupec počtem bobulí, které můžete sesbírat.
Kdybyste strávili celý den lovením králíků, všechen čas, který máte, kromě času na spaní, oblékání a takových podobných věcí, řekněme, že můžete ulovit průměrně 5 králíků za den.
Ale kdybyste strávili všechen čas lovením králíků, nezbyde vám žádný čas na sbírání bobulí, nasbíráte 0 bobulí.
A teď řekneme, že byste zkusili alokovat trošku více času sběru bobulí a trošku méně času lovu králíků.
To nazveme scénář B.
Scénař B bude takový, že budete mít dost času ulovit v průměru 4 králíky a když je budete mít nalovené, budete schopni nasbírat ještě 100 bobulí.
A když děláme tyto různé scénáře, předpokládáme, že všechno ostatní je stejné.
Neměníme množství času, který máme na lov nebo sběr.
Neměníme množství času na spánek, neměníme techniku lovu nebo sběru. A vy se nepokoušíte dělat jiné věci v čase, který máte.
Ostatní věci jsou stejné.
A tohle se označuje obecným termínem...
Zní to velmi efektně, když to použijete při konvezraci... trmín je ceteris paribus, což doslova znamená, když kdykoliv někdo řekne:
"Jo a víš, ceteris paribus, předpokládáme, že tahle proměnná se změní," nebo řekne něco podobného. Říká, že předpokládáme, že všechno ostatní zůstane stejné.
Ceteris znamená "všechny ostatní věci."
Asi znáte "et cetera".
To je to samé slovo, "ostatní věci".
A paribus neboli "rovný".
Když přecházíte ze scénáře A do scénáře B, tak neměníte množství času na spánek, neměníte nijak významně místo, kde jste.
Neměníte nástroje, které používáte nebo technologii.
Všechno ostatní je stejné.
Jediná proměnná, kterou měníte, je kolik času věnujete hledání králíků na úkor hledání bobulí.
Tak pojďme udělat nějaké další scénáře, za předpokladu ceteris paribus.
Udělám scénář C.
Můžete mít dost častu ulovit průměrně 3 králíky, ale když ulovíte 3 králíky, pak jste schopni nasbírat pouze... nebo když ulovíte pouze 3 králíky, budete schopni nasbírat 180 bobulí.
A pojďme udělat pár dalších.
Udělám další dva scénáře.
Scénář D.
Když snížíme čas, který strávíte lovem králíků, ulovíte 2 králíky, tak najednou máte dostatek času, abyste průměrně nasbírali 240 bobulí. A pak řekněme, že strávíte ještě méně času lovem králíků a průměrně pak máte o to víc času na bobule.
Jste schopni nasbírat 280 bobulí.
A tady udělám ještě jeden scénář.
Scénář F.
Pojmenujme si tyto scénáře.
Scénáře A až F.
Scénář F je, když veškerý čas strávíte hledáním bobulí a v tom případě jste schopni průměrně nasbírat 300 bobulí denně.
Ale jelikož nemáte žádný čas na králíky, neulovíte žádného králíka.
A teď chci tohle dát do grafu. Na jedné ose mám počet králíků a na druhé ose mám počet bobulí.
Udělám to právě tady.
Tuhle osu nazvu králičí osa a začnu jí v nule, tohle bude 1, 2, 3, 4 a tohle bude 5 králíků.
A na téhle ose vynesu bobule.
Přesně tady udělejme 100 bobulí, tohle je 200 bobulí, a pak tohle je 300 bobulí.
A tohle je má osa bobulí.
A teď pojďme vynést tyhle body, tyhle různé scénáře.
Za prvé máme scénář A. Možná jsem měl udělat všechny tyhle sloupce ve stejné barvě jako scénář A.
Scénář A: 5 králíků, 0 bobulí.
Teď jsme právě tady.
To je scénář A.
Scénář B: 4 králíci, 100 bobulí.
To je právě tady.
To je 100 bobulí, to je scénář B.
Scénář C:
3 králíci, 180 bobulí.
Podívejme se, tohle by bylo 150 bobulí, 180 by bylo právě tady. Když máte čas na 3 králíky, máte čas na zhruba průměrně 180 bobulí.
To je scénář C.
A pak scénář D, máme ho bíle.
Když máte čas na 2 králíky, máte čas na 240 bobulí.
To je právě někdy tady.
To je scénář D.
Tohle by bylo 250, 240 je někde o trošku níže, tak to bude přesně tady.
To je scénář D. Scénář E je, když máte čas na 1 králíka a pak máte čas na 280 bobulí.
To nás přivede právě někam sem.
To je scénář E.
A pak na závěr scénář F.
Strávíte všechen čas hledáním bobulí, nemáte čas na králíky,
Všechen čas na bobule, žádný čas na králíky.
0 králíků, 300 bobulí.
To je právě někde tady.
To je scénář F.
Co tyhle body znamenají?
Tohle jsou všechny body a tohle bude efektní slovo, ale je to jednoduchá myšlenka.
To jsou všechny body na vaší hranici produkčních možností vás jako lovce/sběrače.
Protože když nakreslíme spojnici.
Já jsem rozhodl a vybral tyto scénáře, přestože byste mohli průměrně ulovit 4,5 králíka nebo průměrně 3,5 králíka a pak mít jiná čísla bobulí.
Tohle jsou všechny body z různých kombinací volby mezi králíky a bobulemi.
Teď je všechny spojím a spojím je v barvě, kterou jsem ještě nepoužil.
Spojím je.
A to, co vidíte, by měla být právě jedna křivka.
Já jsem to nakreslil jako tečkovanou čáru.
Pro mě je jednodušší nakreslit tečkovanou křivku než přímo křivku.
Tahle křivka, právě tady ta, reprezentuje všechny možnosti kombinací králíků a bobulí.
Já jsem vybral pouze některé z nich, ale mohli bychom mít scénář i tady a mohli bychom ho nazvat scénář G. Kde byste průměrně za čas, který byste tomu věnovali, nalovili 4,5 králíka. Některé dny byste měli 4 králíky a jiné dny byste měli 5 králíků.
Zprůměrovalo by se to na 4.5 králíky.
A pak byste nasbírali v takové situaci asi 50 bobulí.
Tohle všechno jsou možnosti.
Nemusíte skákat ze 4 králíků na 5 králíků, nebo možná víte, že strávíte... možná v tomto scénáři strávíte 7 hodin a v tomto scénáři strávíte 8 hodin, ale mohli byste strávit také 7 hodin a jednu minutu nebo 7 hodin a jednu sekundu, cokoliv mezi tím je možné. A všechny tyhle možnosti jsou na téhle křivce.
Těchto 5 scénářů, vlastně těchto 6 scénářů, o kterých jsme zatím mluvili, jsou scénáře pouze na téhle křivce. A tuhle křivku nazýváme (zase jeden efektní termín) jednoduše naší hranicí produkčních možností.
Protože nám ukazuje všchny různé možnosti, které můžeme dělat nebo dostat.
3 králíci a 180 bobulí. 2 králíci a 240 bobulí.
Co nemůžeme udělat, je cokoliv, co je za tímhle.
Například nemůžeme dostat scénář jako je tenhle. Tohle tady by bylo nemožné.
Tohle tady je nemožné.
Tenhle bod tady, kde dostanu 5 králíků a 200 bobulí.
Když dostanu 5 králíků, strávím všechen svůj čas lovem králíků, nemám žádný čas na bobule.
Nebo jiný způsob, jak o tom přemýšlet, jestli nasbírám 200 bobulí, nemám dost času, abych ulovil 5 králíků.
Tenhle bod není možný.
Tenhle bod by nebyl možný.
Jakýkoliv bod na téhle straně křivky není možný.
A teď jakýkoliv bod na téhle straně křivky můžete se na to dívat jako na vnitřek křivky, nebo pod křivkou, nebo vlevo od křivky.
Všechny tyhle body jsou možné.
Tyhle body například, je pro mě snadné ulovit 1 králíka a nasbírat 200 bobulí.
Tohle tady je možné.
Ale je to optimální?
Ne!
Protože kdybychom pracovali správně, mohli bychom nasbírat víc bobulí nebo dostat víc králíků. Když bych nasbíral 200 bobulí, mohl bych dostat víc králíků. Nebo když by na tom záležlo, když bych chtěl jen 1 králíka, mohl bych nasbírat víc bobulí, takže tohle je možné.
Všechny tyhle body tady dole jsou možné, ale nejsou optimální. Nejsou efektivní.
Tyhle body tady, řekneme zkrátka, že nejsou efektivní.
Možná nějak optimálně nyvužívám své zdroje, abych udělal tyhle věci, když jsem tady.
Nebo nejsem optimálně soustředěný nebo cokoliv jiného.
Kdybychom mluvili o uspořádání továrny a při tom mluvili o rozhodování udělat tuhle věc nebo jinou věc, tak bychom jenom nevyužívali zdroje optimálně.
Všechny tyhle body na hranici jsou efektivní.
Produkujete nejvíc, co můžete.
Teď se ale vůbec nerozhodujeme, jestli tyhle možnosti jsou lepší než tyhle možnosti.
Všechno, co říkáme, je, že děláme co nejvíc, co je možné.
Všechny tyhle věci tvoří nejvyšší využití vašeho času.
V 17. stol. žila žena jménem Giulia Tofana, která velmi úspěšně obchodovala s parfémy.
Prodávala je více než 50 let.
Skončilo to vcelku nečekaně, tím, že ji popravili (smích) za vraždu 600 mužů.
No, nebyl to moc dobrý parfém.
Ve skutečnosti neměl žádnou vůni, chuť ani barvu, ale jako jed to bylo to nejlepší, co se dalo za peníze pořídit, takže se k jejím dveřím hrnuly ženy, které chtěly zavraždit své muže.
Ukázalo se, že traviči byli velmi ceněná a obávaná skupina, otrávit člověka je totiž docela těžká věc.
A to proto, že v těle máme zabudovaný jakýsi detektor jedů.
Můžete si ho všimnout už u novorozenců.
Pokud chcete, můžete vzít pár kapek něčeho hořkého nebo kyselého a uvidíte tento obličej s vyplazeným jazykem a zvrásněným nosem, jakoby se snažili zbavit obsahu svých úst.
Tato reakce trvá až do dospělosti a stává se plnohodnotným výrazem znechucení, který již neindikuje jen potenciální otravu, ale i hrozbu fyzické kontaminace z vnějšího zdroje.
Výraz však zůstává překvapivě podobný.
Rozvinul se ale více, než aby nás jen držel dále od fyzické kontaminace, čím dál více důkazů ukazuje, že emoce znechucení ve skutečnosti ovlivňuje i naše morální hodnoty a dokonce i naše hluboce zakořeněné politické intuice.
A proč to tak je?
Tomuto procesu můžeme lépe porozumět, když pochopíme pár věcí o emocích samotných.
Základní lidské emoce, ty, které mají všichni lidé společné, existují, aby nás motivovaly dělat dobré věci a odrazovaly nás od těch špatných.
Takže jsou vcelku dobré pro naše přežití.
Vezměte si například strach.
Odrazuje nás od dělání věcí, které jsou vážně riskantní.
Tahle fotka pořízená před jeho smrtí - (smích) - je vlastně - Ne, důvod, proč je tahle fotka zajímavá je, že by to většina lidí neudělala, a pokud ano, tak by nepřežili dost dlouho na to, aby o tom promluvili, v reakci na predátora by se totiž už dávno před tím dostavil strach.
Vypadá to, že znechucení má podobné ochranné výhody jako strach, až na to, že nás nedrží dál od zvířat, která by nás mohla sníst nebo od výšek, ze kterých můžeme spadnout, ale spíše od věcí, které nás mohou otrávit, přivodit nemoc nebo nám udělat špatně.
Znechucení má jednu vlastnost, která z něj dělá zajímavou emoci. Je hrozně snadné jej vyvolat, možná dokonce jednodušší, než jakoukoli jinou základní emoci, takže vám to ukážu na několika obrázcích, možná vás trochu znechutím.
Takže se otočte, řeknu vám, až se zase budete moci dívat.
(smích)
Vždyť to vidíte každý den, ne?
Ale no tak! (smích) (Publikum: fuuuuuuj.)
Dobře, pokud jste se nedívali, tak se můžete otočit.
Hodně z vás v publiku bylo těmito obrázky pravděpodobně dost znechuceno, ale pokud jste se nedívali, tak vám můžu říct o dalších věcech, které znechucují lidi po celém světě. Věci jako fekálie, moč, krev nebo shnilé maso.
Toto je ten typ věcí, od kterých dává smysl držet se dál, protože nás mohou něčím nakazit.
I věci jako nezdravý vzhled nebo divné sexuální projevy v nás vlastně také vyvolávají značné znechucení.
Darwin byl pravděpodobně jedním z prvních vědců, kteří systematicky zkoumali lidské emoce a poukázal na obecnou podstatu a sílu projevů znechucení.
Toto je anekdota z jeho cest po Jižní Americe.
"V Tierro del Fuegu se domorodec, zatímoc jsem jedl, prstem dotkl chlazeného masa. Jeho měkkost ho jednoduše znechutila, stejně jako znechutilo mě, když jsem viděl nahého divocha, dotýkat se mého jídla, - (smích) - ač jeho ruce nevypadaly špinavě.
Pak napsal:
"Je to v pořádku, několik mých dobrých přátel jsou nazí divoši." (smích)
Ale ukazuje se, že přecitlivělostí netrpí jen staromódní britští vědci.
Nedávno jsem pro jeden dokument dělal rozhovor s Richardem Dawkinsem a párkrát jsem ho také znechutil.
Tady je moje oblíbená reakce.
"Vyvinuli jsme se z námluv a soulože, jsme spojeni s hluboce zakořeněnými emocemi a reakcemi, kterých se nedá zbavit přes noc."
David Pizarro:
Nejvíce se mi na klipu líbí, že se profesoru Dawkinsovi začalo navalovat.
Pokaždé odskočil, aby se nepozvracel. Museli jsme to zkusit třikrát a ve všech třech případech se mu navalilo.
(smích)
A vážně se mu navalovalo.
Myslel jsem si, že mě pozvrací.
Znechucení má krom univerzálnosti a síly ještě další vlastnost a to, jak funguje skrze mentální asociace.
Takže když se něco nechutného dostane do kontaktu s něčím čistým, pak se čistá věc stane nechutnou, nikoli naopak.
Takže může velmi dobře fungovat jako strategie pro to, abyste někoho přesvědčili, že je nějaká věc, jednotlivec nebo celá skupina lidí nechutná a měli by se jí vyhnout.
V tomto citátu na to upozorňuje i filozofka Martha Nussbaum:
"Napříč historií se některé znaky znechucení - slizkost, smrad, lepkavost, kaz či špinavost- opakovaně a monotónně asociovaly s... Židy, ženami, homosexuály, nedotknutelnými, či lidmi z nižších tříd - všechny tyto skupiny jsou reprezentovány s cejchem špinavého těla."
Teď vám ukážu pár příkladů, které velmi dobře ilustrují použití takových asociací napříč historií.
Tento je z nacistické dětské knížky publikované v roce 1938:
"Jen se na ně podívejte!
Ty zavšivené plnovousy, ty špinavé, odstávající uši, to ušpiněné a zamaštěné oblečení...
Židé obvykle páchnou nasládlým smradem.
Pokud máte dobrý čich, Židy ucítíte."
Modernější příklad pochází od lidí, kteří se nás snaží přesvědčit, že je homosexualita nemorální.
Toto je z anti-homosexuálního webu, kde o gayích říkají, že si "zaslouží smrt za své odporné sexuální praktiky."
Jsou jako "psi, kteří jedí vlastní zvratky nebo jako prasnice válející se ve vlastních výměšcích."
Toto je snaha přímo spojit něco nechutného se sociální skupinou, kterou máte mít neradi.
Při prvním zkoumání vlivu znechucení na morální soudy jsme se zabývali tím, zda jsou na tyto apely citlivější lidé, které je jednodušší znechutit.
I když je znechucení, stejně jako ostatní základní emoce, univerzální pro všechny lidi, tak je pravda, že jsou na něj někteří z nás náchylnější.
Asi jste to zpozorovali v publiku, když jsem vám ukazoval ty nechutné obrázky.
Měřili jsme to pomocí škály vytvořené jinými psychology, kteří seznámili lidi s různými situacemi, a pak se jich ptali, jak je pravděpodobné, že by se v těchto situacích cítili znechuceni.
Tady je pár příkladů.
"I kdybych měl hlad, nesnědl bych talíř své oblíbené polévky zamíchané použitou, leč dobře umytou plácačkou na mouchy.
"Souhlasíte, či ne?" (smích)
"Jdete tunelem pod kolejemi tratě a cítíte moč.
Znechutilo by vás to hodně nebo vůbec?"
Pokud položíte dost takových otázek, dostanete celkem obecnou hodnotu citlivosti na znechucení.
Ukázalo se, že tato hodnota je významná.
Vezmete-li do laboratoře lidi a zeptáte se, jestli jsou ochotni dělat bezpečné, ale nechutné věci jako je pojídání čokolády ve tvaru psího hovínka nebo, v tomto případě, pojídání brouků, kteří jsou zdraví, ale dost nechutní, vaše hodnota na této škále dokáže určit, jestli jste ochotni takové věci dělat nebo ne.
Když jsme poprvé sbírali tato data a spojovali je s politickým či morálním přesvědčením, našli jsme obecný vzorec -- to bylo s psychology Yoelem Inbarem a Paulem Bloomem -- kdy jsme napříč třemi studiemi nacházeli, že lidé, jejichž dotazníky ukazovaly větší náchylnost ke znechucení také tvrdili, že jsou politicky konzervativnější.
Můžeme to ale říci i tak, že je dost těžké znechutit velmi liberální lidi. (smích)
V nedávné navazující studii jsme pracovali s mnohem větším vzorkem 30 000 amerických respondentů, u kterých jsme našli stejný vzorec.
Jak vidíte, lidé, kteří na otázky o politické orientaci odpovídali velmi konzervativně, také častěji uváděli, že je jednoduché je znechutit.
Tato sada dat nám zároveň umožnila statisticky kontrolovat spoustu věcí, o kterých víme, že se pojí s politickou orientací i citlivostí na znechucení.
Takže jsme do výpočtů mohli zahrnout pohlaví, věk, příjem, vzdělání a dokonce i základní osobnostní proměnné a výsledek zůstal stejný.
Když jsme brali v potaz nejen subjektivní dotazníky o politické orientace, ale i na volební chování, mohli jsme se podívat geograficky na celý stát.
Zjistili jsme, že v oblastech, kde jsme zmapovali vyšší míru citlivosti na znechucení, získal McCain více hlasů.
Předpovědělo to, krom subjektivních odpovědí na politickou orientaci, i skutečné chování při volbách.
S tímto vzorkem jsme také porovnávali i zbytek světa, konkrétně pak 121 různých zemí, kde jsme kladli tytéž otázky, tady je 121 zemí, které jsme rozdělili do 10 rozličných zeměpisných regionů.
Nehledě na to, kam se podíváte, uvidíte vykreslení vztahu mezi citlivostí na znechucení a politickou orientací, a kamkoli jsme se podívali my, vždy jsme viděli podobný efekt.
Zkoumaly to i další laboratoře, které používaly jiná měřítka citlivosti na znechucení, takže spíš než aby se lidí ptali, jak jednoduché je znechutit je, použijí přístroje, kterými měří fyziologické hodnoty, v tomto případě odpor kůže.
A co nám ukázali je, že lidé, kteří tvrdí, že jsou politicky konzervativnější, jsou také fyziologicky více vzrušeni, když jim ukážete nechutné obrázky, jaké jsem vám ukázal i já.
Zajímavé také je, že tato studie přišla se závěrem, ke kterému jsme v našich studiích docházeli i my, a to, že jeden z nejsilnějších vlivů je, že jednotlivci velmi citliví na znechucení se nejen častěji označují za politicky konzervativní, ale že jsou daleko častěji proti homosexuálním sňatkům, homoseualitě a vlastně spoustě dalším společensko-morálním otázkám souvisejícím se sexem.
Fyziologické vzrušení tedy v této studii předpovídalo stanovisko k homosexuálním sňatkům.
Ale i se všemi těmito daty spojujícími citlivost na znechucení a politickou orientaci zbývá zodpovědět jednu otázku - Co je příčina a co je následek?
Opravdu znechucení formuje politická a morální přesvědčení?
Abychom ji zodpověděli, musíme se uchýlit k experimentálním metodám, což znamená přivést lidi do laboratoře, znechutit je a porovnat s kontrolní skupinou, která nebyla znechucena.
Ukázalo se, že to v posledních 5 letech udělala i spousta jiných vědců, příčemž výsledky byly vcelku stejné - postoje lidí s pocitem znechucení se posunují v politickém spektru vpravo, stějně jako k morálnímu konzervatismu.
Takže ať už u testu použijete nepříjemný zápach, špatnou chuť, filmové klipy, post-hypnotickou sugesci znechucení, obrázky jako ty, které jsem vám ukázal já nebo dokonce pouze upozorníte na rozšířenou nemoc, kvůli které by lidé měli být opatrní a mýt se, aby zůstali čistí, všechno bude mít na jejich úsudek podobný vliv.
Dám vám ještě jeden příklad z naší nedávné studie.
Ptali jsme se účastníků na jejich názor na různé společenské skupiny v smradlavé a nesmradlavé místnosti.
Ve smradlavé místnosti jednotlivci vykazovali negativnější postoj k homosexuálním mužům.
Znechucení však neovlivnilo postoje k žádným dalším skupinám lidí, včetně Afroameričanů a starších lidí.
Mělo to vliv jen na jejich postoje vůči homosexuálním mužům.
V další sadě studií jsme lidi jen upozornili - to bylo během epidemie prasečí chřipky - upozornili jsme je, že si pro zabránění šíření chřipky mají umýt ruce.
Někteřé účastníky jsme nechali vyplnit dotazníky vedle nápisu, který jim připomínal, aby si umyli ruce.
A zjistili jsme, že pouhé vyplnění dotazníku vedle tohoto upozornění na mytí rukou jednotlivce přimělo se popsat jako politicky konzervativnější.
A když jsme se jich ptali na různé otázky typu, co je dobré a co špatné na určitých skutcích, tak jsme také zjistili, že pouhé připomenutí, aby si umyli ruce, je posunulo směrem k morálnímu konzervatismu.
Konkrétně pak u otázek, kdy jsme se ptali na celkem tabuizované, ale docela neškodné sexuální praktiky, upozornění na to, že si mají umýt ruce v účastnících vyvolalo pocit, že jsou tyto praktiky mravně více v nepořádku.
Dám vám příklad toho, co je neškodná, ale tabuizovaná, sexuální praktika. Dali jsme jim scénáře.
Jeden z nich je o muži, který hlídá dům své babičky.
Když je babička pryč, tak se muž miluje se svou přítelkyní na babiččině posteli.
V dalším si žena užívá masturbaci, zatímco má u sebe oblíbeného plyšového medvídka.
(smích)
Lidé tyto scénáře považují za morálně odpudivější, když je někdo upozorní, aby si umyli ruce.
(smích) (smích)
Tak jo.
To, že emoce ovlivňují náš úsudek by nemělo být žádné překvapení.
Ony nejen motivují k určitému chování, ale také mění to, jak myslíme.
V případě znechucení, což je možná trochu překvapivější, je rozsah jeho vlivu.
Existence znechucení dává perfektní smysl, protože je to pro nás velmi prospěšná emoce, která mění způsob, jakým vnímáme vnější svět v momentech, kdy nám hrozí kontaminace.
Daleko menší smysl dává to, že emoce, jejíž účel byl zabránit požití jedu, může předpovědět, koho budu volit v dalších prezidentských volbách.
Otázka, má-li znechucení ovlivnit naše mravní a politické soudy musí být jistě spletitější a může se odvíjet přesně od toho, o jakých soudech mluvíme a, jakožto vědci, musíme občas říci, že vědecké metody nemají ty správné nástroje, aby na tento typ otázky odpověděly.
Ale jedna věc, kterou jsem si docela jistý je, že v první řadě můžeme naším výzkumem odhalit otázky, které bychom si měli klást.
Děkuji.
(potlesk)
Pojďme se podívat, zda dokážeme napsat 0,0727 jako zlomek.
Nyní se zamysleme, kde se tyto číslice nachází.
Toto je na místě desetin.
Toto je na místě setin.
Tahle 2 je na místě tisícin a tato poslední 7 je na místě desetitisícin.
Je několik způsobů, jak to můžeme vyřešit. Já to rád řeším takto. Toto číslo je na místě desetitisícin, takže toto je jako "727 desetitisícin", protože to je místo s nejnižší hodnotou.
Přepišme to.
Toto se rovná 727/10 000.
Zapsali jsme to jako zlomek a je to asi nejvíce zjednodušené, jak to jde.
To číslo tady nahoře není dělitelné 2, ani 5.
Vlastně není dělitelné ani 3, což znamená, že není dělitelné ani 9 nebo 6. Dokonce nevypadá, že by bylo dělitelné 7.
Mohlo by to být prvočíslo.
Ale myslím, že jsme hotovi.
Najděte aritmetický průměr, medián a modus těchto čísel, a v zadání jsou následující čísla.
Když někdo říká "střední hodnota", myslí tím to, co obvykle běžně nazýváme "průměr".
Někdy se tomu říká "aritmetický průměr", protože se dozvíte, že jsou i jiné způsoby výpočtu střední hodnoty.
Všechna čísla sečtete a výsledek vydělíte jejich počtem.
A to je jeden způsob zjištění střední hodnoty nebo bychom měli říci konkrétněji aritmetického průměru.
Takže to je aritmetický průměr.
Chceme vypočítat průměr těchto čísel. Sečteme 23 plus 29 plus 20 plus 32 plus 23 plus 21 plus 33 plus 25 a pak vydělíme výsledek počtem těchto čísel.
Takže pokud tu máme [počítáme] 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 čísel, výsledek vydělíme osmi.
Pojďme zjistit, kolik to přesně je.
Na tuto část si vezmu kalkulačku
Mohl bych to udělat ručně, ale ušetříme alespoň nějaký čas.
Takže máme 23 plus 29 plus 20 plus 32 plus 23 plus 21 plus 33 plus 25.
Součet všech čísel tedy je 206, a pak vydělíme 206 osmi.
Tak, 206 děleno 8 je 25,75.
Aritmetický průměr je tedy roven 25,75.
Tak to je jeden ze způsobů zjištění střední hodnoty .
Dalším způsobem je medián.
To znamená vybrat prostřední číslo.
Medián.
A chcete-li zjistit medián, pak je třeba seřadit tato čísla od nejmenšího po největší.
Vypadá to, že nejmenší číslo je 20.
Dvacet.
Další pak je 21.
Dvacet jedna.
Vidíme..., že tam není 22.
No, je tam dvakrát dvacettrojka... 23 a 23.
Takže dvacet tři a dvacet tři.
A ani jendou 24.
Zde je 25. Dvacet pět.
Není tam ani 26, 27, 28, zde je 29.
Dvacet devět.
A zde máte 32.
Třicet dva.
A pak budete mít 33.
Co je prostřední číslo, teď, když jsme to seřadili?
Takže máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 čísel; To jsme už věděli.
Takže uprostřed budeme mít dvě čísla.
Pokud je počet čísel sudý, pak jsou vlastně uprostřed 2 čísla, která mají nárok na to být prostřední a medián spočítáme tak, že vypočítáme aritmetický průměr z těchto dvou středních čísel.
Takže 23 bude jedním z nich.
Samo o sobě nemůže být medián, protože jsou tu tři menší a čtyři je větší.
A 25 samo o sobě nemůže být medián, protože jsou tam tři větší a čtyři menší čísla než je právě číslo 25.
Takže musíme vzít průměr těchto dvou čísel a ten určíme jako medián.
Tedy 23 plus 25 děleno 2, to je 48 děleno 2, to se rovná 24.
Takže i když 24 není ani jedno z těchto čísel, medián je 24.
Tohle je prostřední číslo.
Tak ještě jednou, to je další způsob uvažování o střední hodnotě.
Chcete-li číslo reprezentující střední hodnotu. je zřejmé, že není pouze jedna cesta, jak ho získat.
Toto je jeden způsob výpočtu střední hodnoty, dám to do uvozovek..., pokud byste museli střední hodnotu reprezentovat jedním číslem.
A to je další způsob vyjádření střední hodnoty.
No a na závěr si vysvětlíme modus.
Modus je jen číslo, které v tomto datovém souboru vyskytuje nejčastěji.
A všechna z těchto čísel tu máme pouze jednou s výjimkou čísla 23, které je tu dvakrát.
Protože číslo 23 je tu nejčastěji zastoupeno, je tu dvakrát, každé další číslo pouze jednou, 23 je náš modus.
Narodil jsem se ve Švýcarsku a vyrostl jsem v Ghaně, v západní Africe.
Jako dítěti se mi zdála Ghana bezpečné místo.
Byl jsem volný, byl jsem šťastný.
Začátek 70. let představoval v Ghaně dobu hudebního a uměleckého rozkvětu.
Ale koncem 70. let spadla země zpět do politické nestability a špatné správy.
V roce 1979 jsem se stal svědkem vojenského převratu.
My děti jsme se sešly v domě kamaráda.
Byla to špatně osvětlená chatrč.
Byla tam stará černobílá televize, která poblikávala v pozadí, v televizi běžely záběry bývalé hlavy státu a generála, kterému v tu chvíli zavazovali oči a přivazovali ho ke stožáru.
Popravčí četa namířila a vystřelila -- generál byl popraven.
Toto bylo vysíláno živě.
Krátce poté jsme opustili zemi a vrátili se do Švýcarska.
Evropa pro mě byla šok a pomyslel jsem si, že se budu muset změnit, abych zapadl.
Chtěl jsem splynout jako chameleon.
Toto byl plán na přežití.
A vyšlo to, nebo se mi to zdálo.
No a v roce 2008 jsem si lámal hlavu nad tím, co se mnou bude.
Jako herec jsem pokaždé hrál tu samou roli, byl jsem pokaždé exotický Afričan.
Hrával jsem násilné Afričany, africké teroristy.
A přemýšlel jsem, kolik rolí teroristy můžu hrát, než se stanu jedním z nich?
A začal jsem se stydět za Afričana ve mně samém.
Naštěstí jsem se v roce 2008 rozhodl vrátit do Ghany po celých 28 letech.
Chtěl jsem natočit film o prezidentských volbách v roce 2008.
Začal jsem pátráním po stopách svého dětství.
Netrvalo to dlouho a stál jsem na pódiu obklopen jásajícím davem na politickém mítinku.
A pochopil jsem, že v době, kdy jsem opustil zemi byly svobodné a spravedlivé volby pouhým snem.
A když jsem se vrátil, sen se stal skutečností, přestože velice nejistou skutečností.
Ptal jsem se, zda Ghana hledala svou identitu stejně jako já hledal svou?
Bylo dění v Ghaně metaforou pro to, čím jsem procházel já samotný?
Z pohledu měřítka mého života na západě jsem nenaplnil svůj potenciál.
Vlastně ani Ghana, přestože jsem se usilovně snažil.
V roce 1957 se stala Ghana první nezávislou zemí subsaharské Afriky.
Koncem 50. let měla Ghana stejné HDP jako Singapur.
Dnes patří Singapur ke státům prvního světa, Ghana ne.
Ale možná bylo potřeba, abych si dokázal -- ano, minulost je důležitá, je třeba se na ni podívat z jiného úhlu, ale co bychom možná měli udělat, je podívat se na silné stránky naší kultury a postavit na nich základy.
7. prosince roku 2008 se volební místnosti otevřely v 7 hodin ráno, ale dychtiví voliči připraveni vzít politický osud do vlastních rukou se začali shromažďovat už ve 4 hodiny ráno.
Přicestovali z daleka i nedaleka, aby vyjádřili svůj názor.
Zeptal jsem se jednoho voliče:
"Koho budete volit?"
A on mi odpověděl:
"Promiňte, ale nemůžu vám to říci."
Řekl mi, že hlas má v srdci.
Chápal jsem to, byly to jejich volby a nechtěli si je nechat vzít.
První kolo voleb neurčilo jasného vítěze -- nikdo nedosáhl většiny -- proto šly volby do druhého kola, které se konalo o 3 týdny později.
Kandidáti znovu rozjeli své kampaně.
Rétorika kandidátu se samozřejmě změnila.
Bylo to intenzivnější.
A poté se vrátilo staré klišé.
Došlo k údajnému vyhrožování ve volebních místnostech a urny byly odcizeny.
Začaly přicházet výsledky a dav se začal vymykat kontrole.
V ulicích propuklo násilí.
Lidé byli napadeni.
Armáda začala střílet.
Docházelo ke konfliktům mezi lidmi.
Byl to naprostý chaos.
Byl jsem zklamaný, pomyslel jsem si: No a je to tu zase.
Zde je další důkaz toho, že Afrika není schopna vlastní vlády.
A to není všechno, já to všechno dokumentuji-- dokumentuji své kulturní nedostatky.
Střelba pokračovala, ale byla poté přehlušena skandujícím davem, nemohl jsem uvěřit vlastním uším.
Skandovali:
"My chceme mír.
My chceme mír."
A uvědomil jsem si, že to musí přijít z lidu.
Koneckonců lidé rozhodují, tak se také stalo.
Takže zvuky které byly dříve rušivé a hlasité se proměnily v melodii.
Byly najednou harmonické.
Takže to bylo možné.
Demokracie mohla být prosazena mírovou cestou.
Mohla - vůlí lidu, který naléhavě usiloval celým svým srdcem o mír.
Tohle je zajímavé porovnání.
My na Západě kážeme hodnoty, demokracii a to, že jsme ukázkou toho, jak to má být.
Ale když na to dojde,
Ghana byla v podobné pozici, jako Spojené státy při volbách v roce 2000 --
Bush proti Goreovi.
Ale narozdíl od neochoty kandidátů nechat rozhodnout lid,
Ghana respektovala demokracii a svůj lid.
Nenechala, aby rozhodl Nejvyšší soud. Nechala rozhodnout lid.
Ani druhé kolo voleb nepřineslo jasného vítěze.
Bylo to neuvěřitelně těsné.
Hlavní volební komisař se souhlasem stran rozhodl, že se volby budou opakovat.
Takže šli lidé k urnám znovu a nenechali rozhodnout právní systém, rozhodli sami.
A hádejte, co se stalo.
Vyšlo to.
Poražený kandidát se vzdal moci a dovolil, aby se Ghana posunula k demokracii.
V pravý čas, v době největší potřeby demokracie, nezneužili moc.
Víra v demokracii a lid je hluboko zakořeněna a ukazuje, že Afrika je schopna vlastní vlády.
Boj o Ghanu a o Afriku samotnou není u konce, ale mám již důkaz, že ona druhá strana demokracie existuje a my jí nesmíme mít za samozřejmou.
Já sám sem zjistil, že moje místo není pouze v západní Africe, pořád hledám svoji identitu, ale zažil jsem, jak Ghana vytvořila demokracii lepší.
Ghana mě naučila, abych se na lidi a sám na sebe díval jinak.
A ano, my Afričani můžeme.
Děkuji.
(Potlesk)
Když se náš někdo zeptá, kolik je hodin, nejprve se chceme podívat na hodinovou ručičku, což je ta kratší ručička, a zjistit, kam ukazuje.
Takže tohle by bylo 12 hodin, 1 hodina, 2 hodiny, 3 hodiny, 4 hodiny.
No a vypadá to, že je trochu po 4. hodině.
To znamená, že jsou 4 hodiny.
Píšeme tedy 4. hodina.
A teď musíme podobně uvažovat pro minuty.
Minutová ručička je delší, a každá z těchto čárek značí 5 minut.
Začneme zde.
Tahle čárka značí 0 minut po celé hodině, tahle 5 minut po celé hodině, tahle 10 minut po celé hodině.
Takže jaký je čas?
Je 10 minut po celé hodině, a 4 hodiny, tedy 4 hodiny, 10 minut.
Dejme si ještě pár dalších příkladů.
Kolik je hodin?
Nejdříve se chceme podívat na hodinovou ručičku.
To je ta kratší ručička tady.
Ukazuje... počítejme. Tohle je 12, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.
A je mezi 9 a 10.
Je tedy po 9. hodině.
Ale stále je 9. hodina.
10. hodina ještě nenastala.
9. hodina začíná devítkou a pokračuje celou cestu až těsně sem k desítce.
A potom už je 10 hodin.
Je tedy 9 hodin. Nyní chceme vědět minuty.
Počítejme tedy od 0 počínaje nahoře na hodinách.
Takže 0, 5, 10, 15, 20, 25, 30.
Je 9 hodin, 30 minut.
A to vypadá vcelku pochopitelně, protože víme, že hodina má 60 minut.
A tohle je přesně v polovině cesty kolem celých hodin.
Polovina 60 je tedy 30.
Zkusme to ještě jednou.
Kolik je hodin?
Počítejme.
Tohle je 12, 1... my ale dokonce můžeme počítat pozpátku.
Takže 12, 11, 10.
Je tedy 10. hodina.
Ručička již překročila 10, ještě ale nedosáhla 11.
Je tedy 10 hodin.
Kolik minut po 10. hodině je?
Tohle by bylo 0, 5, 10, 15, 20 minut.
Tam ukazuje delší ručička.
Je tedy 10 hodin, 20 minut.
Neinvestujeme do obětí, investujeme do přeživších.
Ať už ve své velikosti či naopak, příběh oběti určuje náš pohled na ženu.
Nelze počítat to, co nevidíte.
A neinvestujete do toho, co nevidíte.
Ale toto je obraz houževnatosti.
Před šesti lety jsem začala psát o podnikatelkách v průběhu a po konfliktu.
Začala jsem psát zajímavý příběh o ekonomice, příběh, který obsahoval báječné postavy, velice ojedinělý příběh, který je důležitý.
Příběhem byly ženy.
Opustila jsem ABC news a kariéru, kterou jsem milovala ve 30 letech, a šla do byznys školy, tedy do něčeho, o čem jsem nic nevěděla.
Žádná z žen, se kterými jsem vyrostla v Marylandu, neabsolvovaly vysokou školu a už vůbec né byznys školu.
Snažily se nakrmit své děti a zaplatit nájem.
Od malička jsem viděla, že mít slušnou práci a vydělat si na slušný život bylo to nejdůležitější pro rodiny s problémy.
Takže jestli mluvíme o práci, musíme mluvit o podnikání.
A jestli mluvíme o podnikání v konfliktních a post-konfliktních situacích, pak musíme mluvit o ženách, protože to je ta část populace, která přežila.
Populace ve Rwandě po konfliktu byla tvořena ze 77% ženami.
Chci vám představit některé z podnikatelek, které jsem potkala, a sdílet s vámi to, co mě naučily.
Vydala jsem se do Afgánistánu v roce 2005, abych pracovala na článku pro Financial Times. Potkala jsem tam Kamilu, mladou ženu, která mi řekla, že zrovna odmítla nabídku na práci pro mezinárodní organizaci, která by jí vydělala skoro 2000 dolarů měsíčně -- astronomická suma v tamních podmínkách.
Práci odmítla, protože se chystala založit vlastní firmu, podnikatelské poradenství, která bude učit podnikání muže a ženy po celém Afgánistánu.
Řekla mi, že podnikání je klíčové pro budoucnost Afgánistánu.
Protože dlouho poté, co mezinárodní síly odejdou, pomůže podnikání udržet její zemi pokojnou a bezpečnou.
Řekla také, že pro ženy je podnikání ještě důležitější, protože pro ženy znamenají peníze respekt a moc.
Byla jsem ohromena.
Byla to dívka, která nikdy nežila v míru a která najednou mluvila jak soutěžící z "The Apprentice."
(Smích)
Zeptala jsem se jí tedy:
"Jaktože víte tolik o podnikání?
Co vám dodává tu vášeň?"
Odpověděla:
"Aa Gayle, toto je moje třetí firma.
Moje první firma bylo krejčovství, tu jsem měla ještě za vlády Talibanu.
Byla to úžasná firma, protože jsme dávali práci ženám z naší čtvrti.
A takto jsem se stala podnikatelkou."
Vemte si to: Byly to dívky, které riskovaly, aby vydělávaly peníze v době, kdy jim ani nebylo povoleno vyjít na ulici.
A v době ekonomického kolapsu, kdy lidé prodávali panenky, tkaničky, dveře a okna, jen aby přežili, zatímco tyto dívky poskytly možnost přežití tolika lidem.
Příběh mne upoutal, nemohla jsem se toho tématu zbavit, protože všude, kde jsem byla, jsem potkávala podobné ženy. Ženy, o kterých nikdo nevěděl, či nechtěl vědět.
V Bosně jsem potkala IMF úředníka, který mi řekl:
"Víte Gayle, nevím vlastně, zda máme podnikatelky v Bosně, ale znám ženu, která u silnice prodává sýr.
Můžete udělat rozhovor s ní."
Tak jsem se vydala a potkala jsem Narcisu Kavazovicovou, která v tu chvíli otevírala novou továrnu na bývalých válečných frontách v Sarajevu.
Narcisa založila svoji firmu dřepící v opuštěné garáži šijící prostěradla a povlečení, které později prodávala na trzích po městě, aby mohla živit 12 nebo 13 členů rodinny, kteří na ní záviseli.
V době, kdy jsme se potkali měla 20 zaměstnanců, většina z nich byly ženy, které posílaly své dcery a syny do škol.
A Narcisa byla pouhý začátek.
Potkala jsem ženy, které měli firmy na esenciální oleje, vinárny a dokonce Bosenskou největší reklamní kancelář.
Tyto příběhy se později dostaly na titulní stranu Herald Tribune.
A když byl článek vydán, běžela jsem k počítači a poslala to onomu IMF úředníkovi.
"Jen pro případ, že hledáte podnikatelky pro příští konferenci o investování, tady jich pár máte."
(Potlest)
Ale zamyslete se.
Tento MMF úředník je těžko jediný člověk, který automaticky považuje ženy za nesolventní.
Předpojatost, ať už chtěná či ne, je všudypřítomná, stejně jako zavádějící představy.
Když vidíte slovo "mikrofinance," co si představíte?
Většina lidí řekne: ženy.
A když vidíte slovo "podnikatel," většian řekne: muži.
Proč tomu tak je?
Protože, co se týče žen, nemáme vysoké požadavky.
Mikrofinance je velice silný nástroj, který vede k soběstačnosti a sebeúctě, ale měli bychom se posunout za mikro-naděje a mikro-ambice pro ženy, protože mají mnohem větší příležitosti.
Ženy se chtějí posunout z mikro do středu a dále.
A v mnoha místech už tam jsou.
V USA vytvoří firmy vlastněné ženami 5,5 milionů nových míst do roku 2018.
V Jižní Koreji a Indonési vlastní ženy téměř půl milionu firem.
V Číně řídí ženy 20% malých firem.
A v rozvojových zemích je toto číslo mezi 40 a 50%.
Skoro všude, kam cestuji, potkávám neskutečně zajímavé podnikatelky, které shánějí finance, přístup k trhům a kontakty.
Často jsou ignorovány, protože jim je těžší pomoci.
Je mnohem riskantnější poskytnout půjčku 50 000 dolarů, než 500 dolarů.
A jak nedávno napsala Světová banka, ženy jsou uvězněny v pasti produktivity.
Ty v malých firmách nemohou dostat kapitál na rozšíření a ty v mikropodnicích nemohou růst.
Nedávno jsem byla na Ministerstvu zahraničí USA ve Washingtonu a setkala jsem se s neskutečně zanícenou podnikatelkou z Ghany.
Prodává čokoládu.
Nepřišla do Washingtonu, aby žádala o pomoc nebo o mikropůjčku.
Přišla, aby sehnala seriózní investici, aby mohla postavit továrnu a nakoupit vybavení, aby mohla vyvážet čokoládu do Afriky, Evropy,na Střední východ a mnohem dál -- sehnat kapitál, jenž by pomohl zaměstnat více než oněch 20 lidí, kteří pro ni už pracují, a kapitál, jenž by pomohl ekonomickému růstu její země.
Dobrá zpráva je, že víme, že to funguje.
Teorie a praxe nás naučily.
Nemusíme vymýšlet nová řešení, protože je už máme -- cash flow půjčky založené na příjmech, ne na aktivách, půjčky, jenž využívají nezástavní smlouvy, protože ženy často nevlastní půdu.
Kiva.org poskytující mikropůjčky nyní experimentuje s crowdsourcingem malých a středně velkých půjček.
A to je jen začátek.
Stalo se to populárním nazývat ženy "hlavní z rozvojových trhů."
Myslím, že to je úžasné.
Víte proč?
Protože -- a říkám to jako někdo, kdo pracoval ve finančnictví -- nejméně 500 miliard dolarů bylo investováno do rozvojových trhů v posledních 10 letech.
Protože investoři vidí potencionální výdělky v době pomalého ekonomického růstu, proto vytvořili finanční možnosti a finanční inovace speciálně pro rozvojové trhy.
Jak úžasné by bylo, kdybychom činili dle našich slov a investovali 500 miliard dolarů a uskutečnili ženský ekonomický potenciál?
Jen si představte přínos zaměstnanosti, produktivitě, dětské výživě, kojenecké úmrtnosti, gramotnosti a dalších.
Protože jak bylo řečeno na Světovém ekonomické fóru, menší rodová nerovnost je spojena s vyšší konkurenceschopností.
A žádná země ve světě se nezbavila rodové nerovnosti -- žádná.
Dobrá zpráva je, že toto je úžasná příležitost.
Je tu tolik prostoru pro růst.
Jak vidíte, není to o charitě, je to o globálním růstu a zaměstnanosti.
Je to o tom, jak investujeme, o tom, jak vidíme ženy.
Ženy už nemohou být zároveň polovina obyvatelstva a zároveň skupina zvláštního zájmu.
(Potlesk)
Často vedu zajímavé diskuze s reportéry, říkají mi:
"Gayle, jsou to úžasné příběhy, ale nepíšete spíše o vyjímkách?"
Nad tím se pozastavuji z několika důvodů.
Zaprvé, výjimky, je jich mnoho a jsou důležité.
Zadruhé, když přemýšlíme o úspěšných mužích, po právu je považujeme za ikony, průkopníky a inovátory hodny následování.
Zatímco když mluvíme o ženách, bereme je jako vyjímky a odchylky, které nestojí za to brát v potaz.
A nakonec, ve světě není společnosti, která by nebyla ovlivněna svými nejmimořádnějšími členy.
Tak proč neoslavujeme a nevyzdvyhujeme tyto inovátorky a tvůrce pracovních pozicí?
Téma houževnatosti je mi velice blízké a v mnoha ohledech ovlivnila můj život.
Matka byla svobodná matka, jenž pracovala v továrně na telefony během dne a prodávala Tupperware v noci, aby mi mohla dopřát všechny možnosti.
Nakupovali jsme v nejlevnějších obchodech a když zjistila, že má rakovinu prsu v pokročilém stádiu a nemohla již pracovat, museli jsme požádat o pomoc od státu.
A když jsem se litovala, jako 9-10 leté dívky dělají, řekla mi:
"Drahá, na stupnici velkých světových tragédií nedosahuješ na 3. pozici."
(Smích)
A když jsem se hlásila na školu byznysu a myslela si, že to nezvládnu, a nikdo nevěděl, že to dělám, šla jsem za svou tetou, která žila roky bita svým manželem a později utekla s důstojností.
Řekla mi:
"Nikdy se nepodřizuj slabostem ostatních."
A když jsem si stěžovala své babičce, veteránce 2. světové války, jenž pracovala ve filmu 50 let a finančně mě podporovala od mých 13 let, že se bojím, že pokud odmítnu nabídku od ABC, abych pracovala v zámoří, že už nikdy nenajdu další práci, řekla mi:
"Kiddo, řeknu ti dvě věci.
Zaprvé, Fulbright se neodmítá, zadruhé, McDonald's tě zaměstnají vždy."
(Smích)
"Najdeš práci.
Jdi do toho."
Ženy v naší rodině nejsou vyjímkou.
Ženy v této místnosti a ženy, jenž nás sledují v LA a všude na světě, nejsou vyjímky.
Nejsme skupinou zvláštních zájmů.
Jsme většina.
A po dlouhou dobu se podceňujeme a jsme podceňováni ostatními.
Je na čase, abychom zvýšili své požadavky na ženy, abychom investovali více a rozmístnili peníze, aby pomohly ženám po celém světě.
Můžeme přinést změnu a ovlivnit ne pouze ženy, ale také globální ekonomiku, jenž zoufale potřebuje jejich přínos.
Společně můžeme pomoci výjimkám a udělat z nich vzory.
Pokud změníme to, jak vidíme samy sebe, ostatní nás budou následovat.
A je na čase, abychom zvýšily požadavky.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Začnu s reklamou inspirovanou Georgem Orwellem, kterou Apple spustil v roce 1984.
(Video) Big Brother:
Jsme jeden lid se společnou vůlí, odhodláním i minulostí.
Naši nepřátelé se umluví k smrti a my je porazíme jejich vlastní zmateností.
Zvítězíme!
Vypravěč:
24. ledna Apple Computer představí Macintosh.
Uvidíte, proč rok 1984 nebude jako "1984."
Rebecca MacKinnon:
Poselství tohoto videa zůstává velmi důležité dodnes.
Technologie vytvářené novátorskými společnostmi nás osvobodí.
Přesuňme se o více jak dvacet let dopředu.
Apple v Číně představuje iPhone a cenzuruje aplikaci s dalajlamou stejně jako několik dalších - politicky citlivých - aplikací, to vše na žádost čínské vlády pro svůj čínský app store.
Americkému karikaturistovi
Marku Fioremu jeho aplikaci se satirami ve Spojených státech také zakázali, protože se někdo ze zaměstnanců Apple obával, že by mohly určité skupiny urážet.
Jeho aplikace se do app storu nevrátila, dokud nezískal Pulitzerovu cenu.
Německému magazínu Stern, papírovým novinám, jeho aplikaci zakázali, neboť se Applí chůvičky domnívaly, že je pro jejich uživatele trochu moc peprná, navzdory tomu, že jde tento magazín bezproblémově a legálně koupit v trafikách napříč Německem.
A ještě kontroverzněji Apple nedávno zakázal palestinskou protestní aplikaci poté, co izraelská vláda vyjádřila obavy, že by mohla být zneužita k přípravě násilných útoků.
Věc se tedy má tak, že soukromé společnosti aplikují cenzorské standardy, které jsou často dosti svévolné a obecně mnohem přísnější, než ústavou dané standardy svobody slova, které máme v demokratických zřízeních.
Či, případně, reagují na cenzorské požadavky autoritativních režimů, které neodráží vůli poddaných.
Anebo reagují na požadavky a obavy vlád, které nemají žádnou pravomoc nad spoustou, ne-li většinou uživatelů a diváků, kteří onen obsah využívají.
Tak to tedy je.
Ve světě před nástupem internetu byla suverenita naší fyzické svobody - či naopak její nedostatek - téměř kompletně střežena národními státy.
Nyní jsme se však dostali k nové dimenzi soukromé suverenity v kyberprostoru.
A jejich rozhodnutí o programování softwaru, vývoji, designu, podmínkách použití, to všechno se tváří jako právo, které vyznačuje, co se svými digitálními životy můžeme a nemůžeme dělat.
A jejich suverenity, roztříštěné, globálně propojené, mohou tak nějak pokoušet suverenity národních států velmi zajímavými způsoby; občas se však snaží vytvářet a rozšiřovat svou moc, a to navíc v době, kdy kontrola toho, co lidé mohou či nemohou dělat s informacemi, má efekt větší než jindy na využívání síly v našem fyzickém světě.
Koneckonců, i vládce svobodného světa potřebuje drobnou pomoc sultána z Facebookistánu, jestli chce být zvolen i další rok.
Tyto platformy jistě byly velmi nápomocné aktivistům v Tunisu a v Egyptě toto jaro i později.
Jak Wael Ghonim, přes den vedoucí egyptského Googlu, v noci tajný facebookový aktivista, slavně řekl CNN, když Mubarak odstoupil:
"Jestli chcete osvobodit společnost, dejte jim prostě internet."
Ovšem svržení vlády je jedna věc a budování stabilní demokracie věc další, trochu komplikovanější.
Vlevo je fotka zachycená egyptským aktivistou, který se účastnil nepokojů u státního bezpečnostního úřadu v březnu.
Mnoho úředníků skartovalo tolik dokumentů, kolik jen dokázali, a nechali je tak v hromadách.
Ale některé složky zůstaly nedotčeny a aktivisté, někteří z nich, našli záznamy o svém sledování plné přepisů jejich mailové korespondence, SMSek a dokonce i hovorů přes Skype.
Jeden z aktivistů dokonce našel smlouvu se západní společností na dodávku sledovacích technologií pro egyptské bezpečnostní složky.
Egyptští aktivisté se domnívají, že tyto technologie na sledování jsou stále ještě používány přechodnými autoritami, které spravují místní sítě.
A v Tunisku se cenzura v květnu začala vracet - i když ani zdaleka v takovém rozsahu jako za prezidenta Ben Aliho.
Nicméně zde vidíte blokovanou stránku, to co se stane, když se snažíte dostat na jistou facebookovskou stránku nebo jiné stránky, které přechodné autority určily jako ty, které by mohly podněcovat násilí.
Na protest proto blogger Slim Amamou, který byl za Ben Aliho vězněn a pak se po revoluci stal členem přechodné vlády; na protest proto rezignoval.
V Tunisku se však živě debatuje o tom, jak se s tímto problémem vypořádat.
Na Twitteru se objevilo hodně lidí, kteří revoluci podporovali, kteří říkali:
"Dobře, chceme demokracii a svobodu se vyjadřovat, ale jisté projevy je potřeba utlumit, protože jsou příliš násilné a mohly by naši demokracii destabilizovat."
Problém však je, jak chcete rozhodovat o tom, kdo má mít tu moc dělat taková rozhodnutí, a jak zajistíte, aby své moci nezneužíval?
Jak Riadh Guerfali, bývalý digitální aktivista z Tuniska, poznamenal ohledně tohoto incidentu:
"Dříve to bylo jednoduché: měli jste ty dobré na jedné straně a ty zlé na straně druhé.
Dnes se ty rozdíly stírají."
Vítejte v demokracii, naši tunisští a egyptští přátelé.
Realita je taková, že ani v dnešních demokratických společnostech nedokážeme uspokojivě říct, jak najít rovnováhu mezi potřebou bezpečí a prosazování práva na jedné straně a ochraně občanských svobod a svobody slova na straně druhé v našich digitálních sítích.
Třeba ve Spojených státech, ať si už o Julianu Assangeovi myslíte cokoli, jsou i lidé, kteří zrovna nepatří k jeho fanouškům, znepokojeni tím, jak k Wikileaks přistupuje vláda Spojených států a některé společnosti.
Webhosting Amazonu přestal Wikileaks poskytovat své služby po obdržení stížnosti amerického senátora Joe Liebermana, a to navzdory faktu, že Wikileaks nebyly obviněny, natožpak usvědčeny, ze žádného zločinu.
Předpokládáme, že internet je technologie, která má bořit hranice.
Tady je mapa světových sociálních sítí a Facebook samozřejmě dobyl většinu světa - což je dobrá i špatná zpráva, záleží na tom, jak se vám zamlouvá způsob, kterým Facebook řídí své služby.
Hranice ovšem přetrvávají v určitých částech kyberprostoru.
V Brazílii a Japonsku za to mohou jedinečné kulturní a jazykové důvody.
Když se ale podíváte na Čínu, Vietnam a nespočet bývalých sovětských zemí, to, co se tam děje, je mnohem větší problém.
Je to ten případ, kde vztah mezi vládou a místními sociálními sítěmi vytváří situaci, kdy je v podstatě potenciál dát lidem do rukou moc utlačován právě kvůli těmto vztahům mezi společnostmi a vládami.
Právě v Číně existuje "velký firewall," jak je to známé, který blokuje Facebook,
Twitter a nyní i Google+ a spoustu dalších zahraničních webů.
Funguje to částečně za pomoci západních technologií.
Ale to je jen začátek příběhu.
Pokračuje to požadavky, které čínská vláda uvalila na všechny společnosti podnikající na čínském internetu, také známými jako systém sebedisciplíny.
Česky řečeno, znamená to cenzuru a dohled nad jejich uživateli.
Toto je ceremonie, které jsem se účastnila v roce 2009, na kterém Internetová společnost Číny uděluje ceny prvním 20 čínským společnostem, které jsou nejlepší v sebedisciplíně, tj. hlídání svého obsahu.
Robin Li, ředitel Baidu, nejpoužívanějšího čínského vyhledávače, byl jedním z příjemců.
V Rusku obvykle neblokují internet a webstránky necenzurují přímo.
Ale toto je stránka nazvaná Rospil, je to stránka proti korupci.
Nedávno, ještě letos, však zažili nepříjemný incident, kdy lidé, kteří Rospilu poslali finanční příspěvek přes platební bránu nazvanou Yandex Money, náhle obdrželi výhružné telefonáty od členů národní strany, kteří získali detaily o dárcích Rospilu od členů bezpečnostních složek, kteří tyto informace nějak získali od lidí z Yandex Money.
Docela to snížilo schopnost lidí využívat internet k dohledu nad zodpovědností vlády.
Ve světě dnes tedy dochází k tomu, že v stále více a více zemích je vztah mezi občany a vládami udržován přes internet, který zahrnuje převážně soukromě vlastněné a provozované služby.
Důležitou otázkou podle mě tedy není debata o tom, zda internet pomůže spíš těm dobrým než těm zlým.
Jistěže vloží moc do rukou těch, kteří mají znalosti a zkušenost s technologiemi a rozumí nejlépe internetu ve srovnání s svým nepřítelem, ať už to je kdokoli.
Zásadní otázka, kterou si dnes musíme klást, je to, jak zajistíme, aby se internet vyvíjel způsobem zaměřeným na občana.
A to proto - a tady se, myslím, shodneme - že jediným legitimním účelem vlády je sloužit občanům.
A řekla bych, že jediným legitimním účelem technologií je vylepšit naše životy, nikoli nás manipulovat či zotročovat.
Otázkou tedy je, zda víme, jak držet vládu na uzdě.
Ne vždy to nezbytně děláme dobře, ale tak nějak tušíme, na jakých principech, politických a institucionálních, k tomu dospět.
Jak doženete hlavy kyberprostoru k zodpovědnosti u veřejných zájmů, když většina ředitelů tvrdí, že jejich hlavním závazkem je maximalizovat hodnotu pro akcionáře?
Vládní regulace tomu moc nepomáhají.
Dostáváme se tak do situací, kdy například ve Francii prezident Sarkozy říká ředitelům internetových společností, že
"My jsme jedinými oprávněnými zástupci veřejného zájmu."
A pak jde a prosadí si zákony jako třeba nechvalně známý zákon tří varování, který umožňuje občany odstřihnout od internetu za sdílení souborů, což bylo odsouzeno zvláštním zpravodajem OSN pro svobodu vyjadřování, jako nepřiměřené narušení občanského práva na komunikaci, a vyvolalo spoustu otázek u občanských skupin ohledně toho, jestli nejsou političtí zástupci zainteresováni spíše v zachování zájmů zábavního průmyslu, než v hájení práv svých občanů.
A tady ve Spojeném království jsme také znepokojeni zákonem nazvaným Digital Economy Act, který klade více povinností soukromým zprostředkovatelům, aby monitorovali chování občanů.
Musíme si tedy uvědomit, že jestli chceme v budoucnu mít občansky orientovaný internet, potřebujeme širší a usilovnější hnutí za svobodný internet.
Koneckonců, firmy nepřestaly znečišťovat podzemní toky jako samozřejmost, či nepřestaly zaměstnávat desetileté děti jako samozřejmost, jen proto, že se šéfové jednoho dne vzbudili s pocitem, že je to správná věc.
Byl to výsledek desetiletí usilovného aktivismu, obhajování akcionářů a obhajování spotřebitelů.
Podobně, ani vlády neschválily inteligentní zákoníky práce či zákony na ochranu živ. prostředí jen proto, že se politikové dobře vyspali.
Byl to výsledek velmi usilovného a zdlouhavého politického aktivismu, který přinesl ta správná nařízení a správné chování společností.
Podobný přístup potřebujeme i u Internetu.
Budeme také potřebovat politickou inovaci.
Zhruba před 800 lety angličtí baroni rozhodli, že božská práva králů jim už vůbec nevyhovují, a donutili krále Jana podepsat Velkou Listinu Svobod, která tvrdila, že i král, který měl mít nejvyšší pravdu, se stále musel držet základních pravidel.
To odstartovalo cyklus toho, co můžeme nazvat politickými inovacemi, které následně vedly k myšlence souhlasu podřízených - a to se pak poprvé zavedlo tehdy radikálně revoluční vládou v Americe a pak i v Evropě.
Nyní musíme přijít na to, jak vybudovat souhlas zasíťovaných.
Jak to vypadá?
Právě teď ještě stále nevíme.
Bude to však vyžadovat inovace, které se nebudou muset zaměřovat jen na politiku a geopolitiku, ale bude se muset také vypořádat s problémy řízení firem, chování investorů, spotřebitelské volby a dokonce i návrhu a vývoje softwaru.
Každý z nás má svou nepostradatelnou roli v budování takového světa, kde vláda a technologie slouží lidem na celém světě a nikoli naopak.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(hraje piano)
Jsme v Borhesu v Římě a díváme se na Berniniho Apolla a Dafné.
Amor udělal...
Nějakou neplechu, ano.
Pomohl Apollovi zamilovat se do Dafné.
Díky šípu.
Pronásleduje ji a myslím, že ona dostala šíp opačného typu.
Pravda, takže je jím odpuzována.
Ano, ale ona je neuvěřitelně nádherná.
Takže příběh říká, že se odvolá na svého otce.
Je nymfa.
Obrátí se na svého otce, že se nechce vdávat a Apollo ji nenechá na pokoji.
Amor mu trošku pomůže a on ji dokáže dohnat.
A to je ten moment, kdy okolo ní obepne svou paži.
Zavolá o otcovu pomoc a jeí otec problém vyřeší tím, že ji promění ve vavřín.
Což se zde odehrává...
I když ji zrovna chytá.
Ano.
Chtěla jsem říct i když zrovna hovoříme, protože to vypadá skoro jako film.
Pravda.
To je výrazem baroka.
Mžik, ve kterém to vlétne za Apolla.
Způsob prudkosti.
Obepínajíc jeho tělo, vlajíc za ním.
Ale i když se jaksi pohybuje kupředu a má nádherně a pečlivě vymodelované tělo, ale ona se pak prohne a promění, téměř proti své vůli a vidíme jakýsi náznak překvapení, skoro hrůzy na jejím obličeji.
Ano, jak se její prsty mění na větve a listy.
A jak omotá svou ruku kolem jejího břicha, dotkne se jen kůry, která kolem ní vzniká.
Myslím, tohle je jen o nedosažené kráse a Apollově vášni.
Skoro mít něco, po čem toužíme ve svých rukou, a nechat to vyklouznout přesně v momentě, kdy to získáme.
Ale i když jí bezhlavě pronásleduje, je v něm stále jemnost.
Koukejme, jakým způsobem natahuje prsty, jakoby právě poznal, co se jí děje a je zaražený, i jeho tělo postupně zpomaluje, v jejím pronásledování.
Mm-hmm.
Myslíš, že je to pro něj moment poznání?
Je.
Jeho pohled na ní, uvědomění.
Ano, to je pravda.
Jakýsi smutek.
Smutek, jak pozoruje výraz tragédie na jejím obličeji.
Vypadá to také jako druh metafory pro sochu samotnou, změna jedné formy na jinou.
Ale tady, v určitém smyslu, opačný proces braní přírodního materiálu a měnění ho na maso.
Toto je opak.
Toto je maso měnící se zpět na přírodní materiál.
Ze kterého můžeme sochat.
Pravda.
Tak to je zajímavé.
Je to jakési rozjímání nad tím, co socha je.
A Bernini, více než kdokoli jiný, tohle dělá.
Mění mramor na andělská křídla nebo na oblaka.
A samozřejmě, příběh, který následuje říká, že ona se promění na strom a on se rozhodne o něj pečovat a chránit jej.
(hraje piano)
Ahoj, jsem Arthuro Petori, ale můžete mi říkat Art.
Toto je průzkum historie umění
Účinkující: Já!
A moje ruka! A kde je můj zbytek?
Sledují nás lidé z celého světa a já tu čekám na pětiprstou primadonu.
Oh, oh, to je lepší, že? Vidíte?
Nejspíš to vypadá, že budeme mluvit o Středověku a Byzantské říši.
Ta si vzala životů a vykonala nespočet bitev za účelem dobytí a bránění území Římského Impéria.
Když se císař Theodosius I. dostal k moci, vládl v celé zemi, táhnoucí se od Portugalska k Palestině.
Otázka nástupnictví k moci byla v této říši vždy velkým problémem a pro Theodosia to došlo k volbě mezi jeho dvěma syny.
V roce 395 n.l. místo toho Thedosius rozdělil říši na dvě poloviny.
Pro západní část byl zvolen jeho syn Honorius, kterou nazýváme Západní Říše římská.
Východní polovinu získal jeho syn Arcadius a ta začala být známa jako Byzantská říše.
Obě dvě království byla považována za království římská, ačkoli se na západě mluvilo latinsky a na východě řecky.
Honoriova Západní Říše římská byla od počátku obléhána barbarskými hordami.
Hunové, Góthové, Vandalové a Frankové se stále střídali při invazích Západních oblastí.
Plenění Říma se stalo pro barbary zábavou.
A díky ničení a násilí Vandalů se ve světě začalo užívat slovo vandalismus.
Bylo to drsné období.
Jenom 81 let po smrti císaře Theodisia,
Západní Říše římská zanikla. Rozpadla se na samostatné země, ale jednotící silou zůstala katolická církev a papež.
Na druhou stranu, Byzantská říše bude trvat dalších tisíc let.
V roce 730 n.l. císař Leon III. započal hnutí zvané Obrazoborectví, založené na výkladu Desatera, zakazující výrobu a uctívání náboženských obrazů a možná kvůli rostoucímu vlivu Islámu se ničily a odstraňovaly malby se soch.
- Tam je další! - Jdeme pozdě!
Zastavte ho!
Zastavte ho!
Rychle!
Po skončení tohoto směru, byli byzantští umělci v kopírování děl minulosti omezeni.
Já jsem kopie. Kopie. Kopie.
Kopie. Zpět v Římě. Papež Gregory II. zakázal Obrazoborectví a prohlásil jej kacířstvím.
Dokonce poslal dopis o odvolání jeho zastánců.
Odvolejte je! Výsledkem byla volnost západní umělců.
Hlavním patronem umění byla Církev, proto má středověké umění náboženské náměty.
Postupem času se tito umělci zaměřili na tvorbu témat spojených s proroky.
Ve své cestě za více přesvědčivými a emočními díly se dostávali k realismu.
Jmenuji se Art a děkuji vám, že jste se se mnou vydali do...
Hej! Ještě jsem nedomluvil! Video je součástí TICE Art 1010 online kurzu.
(Pískání)
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji mockrát.
Toto bylo pískání.
Pokusím se o angličtinu.
Co je to za baculatého, kudrnatého týpka z Holandska - proč píská?
No, pískám od svých čtyř let - zhruba čtyř.
Můj táta si vždycky pískal po celém domě. Myslel jsem, že je to součást komunikace v naší rodině.
Tak jsem pískal s ním.
A než mi bylo 34, vždycky jsem lidi pískáním štval.
Protože, abych byl upřímný, moje pískání je taková úchylka.
Pískal jsem si sám, pískal jsem si ve třídě, pískal jsem si na kole, pískal jsem všude.
A pískal jsem i na štědrovečerním večírku u tchána a tchyně.
A ti pouštěli, podle mého mínění, příšernou vánoční hudbu.
A já když slyším hudbu, která se mi nelíbí, snažím se jí vylepšit.
Takže "Rudolph the Red-nosed Reindeer" - znáte ji?
(Pískání)
Ale může znít taky takhle.
(Pískání)
Ale během vánočního večírku - dokonce během večeře - je to velmi otravné.
Tak mě moje švagrová párkrát požádala: "Prosím, přestaň pískat."
Ale já prostě nemohl.
A v jedné chvíli - a už jsem měl nějaké to víno, to musím přiznat -- v jedné chvíli jsem řekl: "Kdyby byla v pískání soutěž, zúčastnil bych se."
A o dva týdny později jsem dostal textovku:
(Smích)
Tak dobře, jedu do Ameriky.
Rád bych, ale proč?
Tak jsem jí hned zavolal, samozřejmě.
Hledala na internetu a našla mistrovství světa v pískání - v Americe, samozřejmě.
Nečekala, že bych tam jel.
A ztratil bych svou tvář.
Nevím, jestli je to správně anglicky. Ale Holanďané tady ví, co myslím.
(Smích)
Ztratil jsem svou tvář.
(Potlesk)
A ona si myslela:
"Nikdy tam nepojede."
Ale já to skutečně udělal.
Takže jsem jel do Louisburgu v Severní Karolíně, na jihovýchodě Spojených Států, a vstoupil jsem do světa pískání.
A taky jsem se zúčastnil mistrovství světa a vyhrál jsem ho, v roce 2004.
(Potlesk)
To bylo - To bylo samozřejmě zábavné.
A abych obhájil svůj titul - jako judisté a sportovci - říkal jsem si, tak, vrať se v roce 2005, a zase jsem vyhrál.
Pak jsem se nemohl pár let účastnit.
A v roce 2008 jsem se zúčastnil znovu, v japonském Tokiu, a zase jsem vyhrál.
Takže co se děje teď - stojím tady v Rotterdamu, v krásném městě, na velkém pódiu a mluvím o pískání.
Já si ve skutečnosti teď pískáním vydělávám.
Opustil jsem svoji práci zdravotního bratra.
(Potlesk)
A snažím se žít svůj sen - tedy, ve skutečnosti to nikdy nebyl můj sen, ale zní to dobře.
(Smích)
Dobře, já tady nejsem jediný, kdo píská.
Říkáte "He?
Co tím myslí?"
No, vy totiž budete pískat se mnou.
A pak se vždycky stane to samé: lidi koukají jeden na druhého a myslí si "Bože. Proč?
Můžu jít pryč?"
Ne, nemůžete.
Je to skutečně velmi jednoduché:
Skladba, kterou budu pískat, se jmenuje "Fête de la Belle."
Je dlouhá zhruba 80 minut.
Ne, ne, ne.
Má čtyři minuty.
Chci s vámi nejdřív to pískání nacvičit.
Tak já zapískám tón.
(Pískání) (Smích)
Pardon. Zapomněl jsem na jednu věc.
Vy máte pískat tentýž tón co já.
(Smích)
Slyšel jsem širokou škálu tónů.
(Pískání)
To je slibné.
To je slibné.
Řeknu technikům, aby zapnuli hudbu.
Až to začne, jenom vám ukážu, kde máte pískat, a uvidíme, co se stane.
Ha. Omlouvám se, technici.
(Smích)
Jsem na to tak zvyklý.
Pouštím to sám.
Dobře, tady to je.
(Smích) (Hudba) (Pískání)
Dobře.
(Pískání)
Je to jednoduché, ne?
(Pískání)
Teď přijde sólo.
Navrhuji, abych ho zapískal sám.
(Pískání)
(Potlesk)
Max Westerman:
Geert Chatrou, mistr světa v pískání.
Geert Chatrou:
Děkuji vám.
Před pár minutami jsem pořídil tento snímek, jen pár ulic odtud.
Toto je Grand Café zde v Oxfordu.
Tuhle fotku jsem si udělal, když jsem zjistil, že to byla první kavárna otevřená v Anglii - roku 1650.
To si zaslouží obdiv.
Nechci Vám tady dělat žádnou Starbucks tour historií Anglie, ale spíš ukázat, jakou velkou roli sehrály anglické kavárny sehrály při vzniku a růstu velkého intelektuálního rozkvětu posledních pěti set let, které dnes nazýváme dobou Osvícenství.
Kavárna sehrála tak velkou roli při zrodu Osvícenství také díky tomu, co v ní lidé pili.
Protože ještě předtím, než anglickou kulturu ovládly káva a čaj, elita národa i běžní lidé, všichni, den za dnem, od úsvitu do soumraku pili jen alkohol.
Alkohol byl tím pravým nápojem pro celý den.
Troška piva k snídani, sklenka vína s obědem, trocha ginu - zejména kolem roku 1650, a opět trochu piva a vína na závěr dne.
A to byla zdravá volba, protože pít vodu by nebylo bezpečné.
Takže až do rozkvětu kaváren byla celá populace Velké Británie vlastně celý den nalitá.
Představte si, jak by vypadal Váš vlastní život - a někteří z Vás to opravdu vědí - jaké to je, pít celý den. A pak, když přepnete z omezovače na stimulant, najednou přichází i lepší nápady.
Máte jasnější mysl, jste pozornější.
A tak není náhoda, že takový nárůst inovací přišel s tím, jak Anglie přešla na čaj a kávu.
Tato kavárna je ale důležitá ještě jedním aspektem a tím je rozvržení prostoru.
Byl to prostor, kde se potkávali lidé různého původu a různé odbornosti a leccos vzájemně sdíleli.
Byl to prostor, kde by Matt Ridley řekl, že mohou myšlenky mít sex.
Manželské lože pro myšlenky.
Myšlenky se zde mohou spojovat.
A neuvěřitelné množství inovací z tohoto období má někde na počátku takovouto kavárnu.
Přemýšlením o kavárnách jsem za posledních pět let strávil mnoho času ve snaze vypátrat odpověď na otázku, odkud se berou dobré nápady.
Z jakého podhoubí vzniká neobyčejné množství inovací, neobyčejné kreativity?
Jaké prostředí pro život a jaký prostor potřebuje kreativita?
Takže jsem prozkoumal prostředí jako jsou právě kavárny, ale i mediální světy jako je internet.
Prostředí, která byla extrémně inovativní.
Vrátil jsem se až k historii prvních měst.
Vrátil jsem se až k biologickým prostředím jako jsou korálové útesy a deštné pralesy, které oplývají množstvím biologických inovací, a pídil jsem se po společných vzorech, po originálním chování, které se opakuje ve všech těchto prostředích.
Existují opakující se vzorce, ze kterých se můžeme učit a přenést je do našich vlastních životů, našich organizací, našich vlastních prostředí - a rozvinout tvořivost a inovativnost?
Myslím, že jsem pár našel.
Ale, abyste si o tom udělali obrázek a opravdu tyto principy pochopili, musíte zapomenout na mnoho ze zaběhnutých metafor a jazyka, navádějících nás k představám o vzniku nápadů.
Pro popis bodu inspirace známe mnoho vzletných pojmů.
Známe pojmy jako záblesk pochopení, chvíle prozření, máme svá zjevení a okamžiky "Heuréka!", Známe okamžiky, kdy se nám "rozsvítí".
Všechna tato květnatá rétoretická přirovnání mají společný základ v předpokladu, že nápad je otázka okamžiku. Něco, co se často odehraje v opojném okamžiku prozření.
Rád bych ukázal, že ve skutečnosti nápad začíná sítí, spojením na té nejzákladnější úrovni.
Mluvím o spojeních, která se odehrávají ve Vašem mozku.
Nápad, každý nový nápad, je nová síť neuronů, propojených navzájem ve vašem mozku.
Je to nová konfigurace, která dosud nevznikla.
Otázka zní: jak vytvořit pro svůj mozek prostředí, kde tyto sítě budou pravděpodobněji vznikat?
Ve skutečnosti se ukázalo, že spousta sítí vnějšího světa odpovídá mnoha rysům sítí z vnitřního světa lidského mozku.
Takže bych je mohl přiblížit na jedné staré historce, která je vlastně ještě aktuálnější než tehdy v roce 1650.
Úžasný člověk jménem TImothy Prestero má firmu jménem Design that Matters ("Design, na kterém záleží").
Rozhodli se poprat s opravdu naléhavým problémem, skutečně vážným problém dětské úmrtnosti v rozvojovém světě.
Jedna z věcí, které jsou tak frustrující na pořizování moderních neonatálních inkubátorů je, a to v jakémkoliv kontextu, že když udržíme předčasně narozené děti v teple, což je prostě, můžeme snížit úmrtnost těchto dětí na polovinu.
Technologii tedy známe.
V průmyslovém světě je běžná.
Problém nastává, pokud koupíte inkubátor za 40 000 dolarů a pošlete jej do středně velké africké vesnice Bude skvěle fungovat rok, dva a pak se něco pokazí a zůstane navždy rozbitý, protože neseženete náhradní díly a není nikdo, kdo by to zařízení za 40 000 dolarů mohl opravit.
Takže utrácíte spoustu peněz na zajištění moderních elektronických zařízení pro takové země a ona jsou po čase bezcenná.
Takže Prestero a jeho tým se rozhodli rozhlédnout se kolem a ptát se: Jaké jsou dostupné zdroje v rozvojových zemích?
Zjistili, že nemají moc videokamer, ani mikrovlnek, ale zato mají neobyčejnou schopnost udržet v chodu svá auta.
Všude na cestách najdete Toyotu 4Runner. Všude.
Zdá se, že v údržbě aut mají znalostí dost.
Takže je napadlo:
"Co takhle postavit neonatální inkubátor z automobilových součástek?"
A toto je výsledek.
Jmenuje se NeoNurture.
Zvenku vypadá jako běžné zařízení, které byste našli v moderní, "západní" nemocnici.
Uvnitř jsou součástky z auta.
Větrák, světla na vyhřívání a zvonek na alarm.
Napájí je autobaterie.
Takže to jediné, co potřebujete, jsou náhradní díly z Toyoty, schopnost opravit světlo a můžete opravovat i tohle.
Výborný nápad; ale to hlavní, co bych chtěl říct je, že toto je skvělá ukázka toho, jak vznikají nápady.
Rádi si myslíme, že naše průlomové nápady jsou jako super nový, 40 000 dolarový inkubátor, top technologie, ale mnohem častěji to jsou jen pospojované různorodýé součástky, které byly po ruce.
Sbíráme nápady od ostatních, od lidí, od kterých jsme se učili, na které jsme narazili v kavárně, a spojujeme je do nových podob a vytváříme něco nového.
Tak se ve skutečnosti rodí inovace.
To znamená, že musíme změnit některé své představy o tom, jak vypadají inovace a hluboké myšlenky.
Toto je jadna zažitá představa.
Jiná je Newtonovo jablko, když byl Newton na Cambridge.
Toto je socha z Oxfordu.
Sedíte tam, hluboce zamyšlení - najednou spadne jablko ze stromu - a máte teorii gravitace.
Místa, která historicky vedla k inovacím vypadají spíše takto.
Toto je slavný Hogarthův obraz jakési politické večeře v taverně, ale takto kavárny té doby opravdu vypadaly.
Toto je ten typ chaotického prostředí, kde se myšlenky snadno potkávají, kde se pravděpodobně setkávají nov=, zajímavé a nepředvídatelné kombinace lidí z rozličných prostředí.
Takže, pokud se snažíme budovat inovativní organizace musíme kupodivu tvořit prostory, které tomu budou podobné.
Takhle by měla vypadat vaše kancelář. To je část mé dnešní pointy.
Jeden z problémů s tím spojených je že lidé jsou ve skutečnosti - když to zkoumáte - notoricky nespolehliví, pokud sami podávají zprávu o tom, kde je napadly dobré myšlenky, nebo o historii těch nejlepších.
Před několika lety se jeden vědec jménem Kevin Dunbar rozhodl prozkoumat ve stylu Big Brother, odkud se dobré nápady berou.
Navštívil několik vědeckých laboratoří po světě a natáčel všechny při práci. Každý malý kousek.
Sedící nad mikroskopy, při povídání s kolegy u stojanu s vodou a všechny tyto detaily a prostředí kolem.
A natočil všechny tyto konverzace s cílem objevit, kdy se objevily ty nejdůležitější nápady. Kde se to stalo.
A když se zamyslíme nad klasickým obrázkem vědce v laboratoři, představujeme si takový ten moment, jak se naklání nad mikroskopem, a vidí cosi v kousku tkáně.
A pak: "Aha! Heuréka!" A je tu nápad.
Ale když se Dunbar podíval na to, co ve skutečnosti zachytil, objevil, že téměř všechny přelomové nápady se nestaly v laboratoři, u mikroskopu, ale u konferenčního stolu na pravidelné schůzi, kde se všichni potkávají a předávají si nejnovější data a nálezy, často, když si předávali informace o chybách, na které naráželi, šumy v signálech a odchylky, které objevovali.
Cosi v tomto prostředí co jsem začal nazývat "plovoucí sítí", kde je pohromadě mnoho různých nápadů, různých pozadí, různých zájmů, které se perou, ovlivňují, strkají -- a takové prostředí je místem, které vede k inovacím.
Další problém, který lidé mají, je, že rádi zkracují své příběhy o inovativních nápadech do menších časových úseků.
Snaží se popsat svůj příběh o jednoho "Heuréka!" momentu
Chtěli by říci: "Jen tak jsem tam stál a najednou mi bylo všechno jasné."
Ve skutečnosti, když se podíváte na skutečné záznamy, ukáže se, že mnoho velkých nápadů mělo velmi dlouhou inkubační dobu.
Říkám tomu "pomalé tušení".
V poslední době se hodně mluví o tušení a instinktech i o momentech náhlého osvícení i když ve skutečnosti mnoho skvělých nápadů čeká, někdy celá desetiletí někde na pozadí mysli.
Lidé mají tušení zajímavého problému ale ještě nemají dostatek nástrojů pro jejich objevení.
Stráví všechen čas prací na jistých problémech, ale v hlavě jim leží ještě jeden problém, který je zajímá, ale ještě jej neumí vyřešit.
Skvělým důkazem toho je Darwin.
Darwin osobně ve své autobiografii vypráví o tom, jak přišel na nápad přirozené selekce typickým "heuréka" momentem.
Sedí ve své pracovně, je říjen roku 1838, a čte Malthusovu esej o populaci.
Náhle, z ničeho nic, mu vyskočí v hlavě základní algoritmus přirozené selekce, a řekne si:
"Aha, konečně mám teorii, se kterou se dá pracovat."
To je v jeho autobiografii.
Asi před dvaceti lety se jeden skvělý učenec jménem Howard Gruber začetl do starších Darwinových poznámek z toho období.
Darwin si vedl rozsáhlé zápisníky, do kterých zaznamenával každý drobný nápad, každé tušení,
Co Gruber objevil bylo, že Darwin už znal celou teorii přirozeného výběru mnoho měsíců před tím, než měl ono údajné zjevení, když četl Malthuse v říjnu 1838.
V zápiscích jsou pasáže, nad kterými máte pocit, že čtete učebnici darwinismu, a přitom jsou ještě z doby před "zjevením".
Takže zjišťujete, že Darwin svým způsobem už měl ten nápad, ten koncept, ale ještě nebyl schopen o něm přemýšlet.
A tak je to s mnoha skvělými nápady; vynořují se v čase postupně, dlouhou dobu.
Výzva pro nás je: jak vytvářet prostředí, ve kterých by nápady mohly takhle dlouho zrát. Je to tak?
Je těžké přijít za šéfem a říct:
"Mám báječný nápad pro naší firmu.
Bude užitečný v roce 2020.
Dáte mi nějaký čas na tom pracovat?"
Několik společností, jako třeba Google, mají vyhrazený čas na inovace - asi 20 % což ve firmě podporuje zrání a kultivaci všelijakých tušení.
A to je to klíčové.
Tato tušení se pro svojí kultivaci potřebují také spojovat s tušeními dalších lidí, jak se často ukazuje.
Máte část nápadu, někdo druhý má druhou část, a pokud jste v tom správném prostředí, změní se v něco většího, než jen součet těch částí.
Svým způsobem často mluvíme o hodnotě ochrany intelektuálního vlastnictví budujeme barikády, máme tajemné výzkumné laboratoře, patentujeme všechno, abychom udrželi hodnotu svých nápadů a motivujeme své lidi, aby přicházeli s více nápady a kultura byla inovativnější.
Ale já si myslím, že potřebujeme strávit minimálně stejně času, pokud ne více, vytvářením předpokladů pro spojování idejí a ne jen jejich ochranou.
Na závěr bych rád řekl příběh, který podle mne zachycuje mnohé z těchto hodnot a je to krásný příběh o inovacích a o tom, jak nepravděpodobně se k nim dochází.
Je říjen 1957, zrovna byl vypuštěn Sputnik, jsme v Laurel ve státě Maryland v laboratoři aplikované fyziky na John Hopkins University
Je pondělní ráno a ve zprávách se hovoří o satelitu obíhajícím planetu.
To je nebe všech geeků a technomilů, že ano?
Jsou tady ti blázniví fyzici, kteří si říkají:
"Ty bláho!
To je úžasné.
Nemohu uvěřit, že se to stalo."
A dva z nich, dva mladí výzkumníci aplikované fyziky sedí u stolu v kavárně a neformálně se baví se skupinou kolegů.
Ti dva mladíci se jmenují Guier a Wiffenbach.
Začnou si povídat a jeden z nich říká:
"Hele, zkoušel už někdo tuhle věc poslouchat?
Když je vesmíru satelit vyrobený člověkem, určitě musí vysílat nějaký signál.
Třeba bychom to mohli slyšet, když se na ně naladíme."
A tak se pobaví s pár kolegy kolem a všichni říkají: "Ne, to mne nenapadlo.
To je docela dobrý nápad."
Pak se ukáže, že Wiffenbach je docela expert na příjem mikrovln a má sestavenou anténu i se zesilovačem v kanceláři.
A tak jdou Guier a Wieffenbach do Wieffenbachovy pracovny a začnou si s tím hrát - dnes bychom to nazvali hackováním.
Po několika hodinách začnou skutečně chytat signál, neboť sověti připravili Sputnik aby byl snadno sledovatelný
Bylo to přesně na 20 MHz, abyjste jej mohli chytit velmi snadno, protože se obávali, že by si lidé mysleli, že to je jen novinářská kachna.
A tak ho udělali tak, aby ho šlo snadno najít.
Tak tam tito dva mladíci sedí, poslouchají signál, a kolegové chodí do jejich pracovny a říkají:
"Jů, to je teda bomba!
Můžu si to poslechnout?
To je úžasné!"
A netrvalo dlouho a řekli si:
"Páni, tohle je historický okamžik.
Možná jsme první lidé ve Spojených státech, kteří to poslouchají.
Měli bychom to nahrát."
Tak přinesou takový velký, nemotorný, analogový magnetofon a začnou to pípání nahrávat.
A také začnou zapisovat časové značky, ke každému pípnutí, které nahrají.
"Ty jo, koukám, že tady máme malé odlišnosti ve frekvencích.
Možná bychom mohli vypočítat rychlost, kterou se satelit pohybuje, když uděláme pár výpočtů a použijeme Dopplerův efekt."
A pak si s tím pohráli ještě trochu a promluvili si s několika dalšími kolegy, specialisty na jiné oblasti.
A řekli si:
"Ty jo, možná bychom se mohli podívat ještě i na strmost Dopplerova efektu, abychom přišli na body, ve kterých je satelit nejblíž k našim anténám a kde je nejdál.
To je docela paráda."
A dokonce dostali povolení pracovat na tom jako na malému projektu, který nebyl součástí jejich práce
Dostali povolení použít nový počítač UNIVAC, velký přes celou místnost, který právě na katedře dostali.
Nechali jím proběhnout o něco víc dat, a po třech, čtyřech týdnech se ukázalo, že zmapovali přesnou trajektorii satelitu kolem Země jen z toho, jak naslouchali tomuto drobnému signálu, když chvíli sledovali slabé tušení, které pojali jednou kolem oběda.
O pár týdnů později si je jejich šéf Frank McClure zavolal do zasedačky a řekl:
"Tak pánové, rád bych si s Vámi popovídal o tom projektu, co na něm děláte.
Zmapovali jste neznámou pozici satelitu obíhajícího planetu ze známé pozice na zemi.
Dokázali byste to i obráceně?
Dokázali byste zaměřit neznámé místo na zemi, pokud byste znali pozici satelitu?"
Oni se nad tím zamysleli a pak řekli:
"No, asi bychom mohli.
Nechte nás to propočítat."
A tak se vrátili, aby o tom popřemýšleli.
Pak zase přišli a řekli:
"No, ve skutečnosti to bude ještě snazší."
A šéf řekl:
"Tak to je skvělé.
Protože tu máme ve vývoji nějaké nové jaderné ponorky.
A vůbec není snadné nastavit střely tak, aby přistály přesně v Moskvě, když nevíte, kde přesně uprostřed Pacifiku se vaše loď nachází.
Takže přemýšlíme, že bychom přidali na orbit pár družic, abychom ponorky sledovali a našly i jejich pozici uprostřed oceánu.
Mohli byste na tom zapracovat?
A takhle vzniklo GPS.
O 30 let později z toho Ronald Reagan udělal otevřenou platformu, na které může kdokoliv stavět a navázat novou technologií, která by tvořila a inovovala na základě této platformy.
Teď bych se vsadil, že minimálně polovina z vás má v kapse nějaké to zařízení, které komunikuje s jedním z těch satelitů ve vesmíru, a vsadím se, že minimálně jeden z vás toto zařízení a satelitní systém použil, aby si našel nejbližší kavárnu (smích) za poslední den nebo týden, je to tak?
(potlesk)
To si myslím, je skvělý příklad a skvělá lekce o síle, úžasné, trochu neplánované naléhavé a nepředvídatelné síle otevřených inovativních systémů.
Když je dobře postavíte, povedou do úplně nových směrů, o kterých jejich tvůrci ani nesnili.
Myslím tím právě ty kluky, kteří si na začátku mysleli, že jen následují nějaký nápad, drobné nadšení, které vzniklo, pak si mysleli, že pomáhají ve Studené válce, a pak se ukázalo, že jen pomáhají někomu k sójovému latté.
(Smích)
Tak vznikají inovace.
Šance přejí propojeným myslím.
Děkuji vám.
(potlesk)
Děkuji.
A cítím jako by tento celý večer byl naprosto úžasný. Cítím to jako by to byl Vimalakirti Sutra, klasická práce ze starověké Indie, v které se Budha objeví na začátku a celá skupina lidí přijde, aby ho viděla ve velké části města - Vaisali, a přináší skvostné slunečníky, aby mu je nabídla.
Vlastně, všichni mladí lidé z města staří maloměšťáci nepřijdou, protože jsou naštvaní na Budhu, protože ten když přišel do jejich města, přijal
--- stejně jako vždy přijímá první nabídky, které k němu přijdou, od kohokoliv, a místní gejša, taková filmová hvězda, předběhla starší z města v závodním voze a pozvala ho jako první.
Takže šel s filmovou hvězdou a samozřejmě ostatní bručeli:
"On by měl být nábožensky založený.
Co bude dělat v Amrapali domě s všemi 500 mnichy," a tak dále.
Všichni mrmlali a také bojkotovali jeho příchod.
Nepřišli si ho poslechnout.
Ale všichni mladí lidé přišli.
A přinesli drahé slunečníky a dali je na zem.
A jakmile je položili všechny, celou tu hromadu těchto slunečníků, které používali ve starověké Indii, udělal Budha speciální efekt, kterým vytvořil obrovské planetárium, zázrak vesmíru.
Každý se na to podíval a viděl všechna propojení všeho žití v celém vesmíru.
A samozřejmě, V Budhistickém vesmíru jsou miliony a biliony planet na kterých existuje lidský život, a osvícení mohou vidět život na všech těchto planetách.
Takže když se dívají na všechna tato světla na obloze, nevidí jen částice, které hoří nebo kameny nebo plameny nebo vybuchující plyny.
Oni vidí krajiny a lidské bytosti a Bohy a draky a hadí bytosti a bohyně a takové věci.
Budha udělal tento speciální efekt na začátku aby každý přemýšlel o propojeních a vzájemné propojenosti a jak všechno v životě je velmi propojené.
A potom Leilei - znám jeho další jméno -- nám řekl o propojení, a o tom, jak jsme všichni úplně propojení, a jak všichni všechny známe.
A samozřejmě v Budhistickém vesmíru, jsme to už udělali milionkrát, v mnoha a mnoha životech v minulosti.
A já jsem tento rozhovor nedělal vždy.
Vy ano a my jsme se na vás dívali. A tak dále.
A stále to zkoušíme, všichni se myslím snažíme stát TED-lidmi, pokud je to moderní formou osvícení.
Protože pokud jsou TED-lidé spojeni vzájemnou projeností všech těch počítačů a všeho, je to padělání masového uvědomění, kde každý může opravdu vědět všechno co se děje na celé planetě.
A proto se to stane nepřijatelné -- soucit nastane, když to začne být pro nás nepřijatelné, úplně nepřijatelné, že se sedíme tady v komfortu a potěšení a užíváme si život své mysli nebo cokoliv to je, a jsou tady lidé, kteří jsou absolutně prolezlí nemocemi a nemohou mít kousek jídla a nemají kam jít nebo je zlí lidé týrají a tak podobně.
Začne to být nepřijatelné.
Jak tak všichni všechno víme, tlačí nás technologie k tomu stát se Budhy nebo něčím podobným, dosáhnout osvícení.
A samozřejmě, my všichni jsme hluboko nespokojeni.
Protože si myslíme, že když jsme unavení z toho, co děláme, trošku unaveni, tak trpíme.
Svoje trápení si jistým způsobem užíváme.
Odvracíme se od svého trápení útěkem někam, ale vlastně všichni máme společné trápení a to, že jsme zaseknutí ve své kůži a každý další je mimo.
A příležitostně se setkáme s dalším člověkem zaseknutým ve své kůži a užíváme si jeden druhého, a každý z nás se snaží dostat ven po svém, a nakonec se mu to nepodaří a je opět zpátky na začátku.
Protože naše egocentrické vnímání -- z pohledu Budhy špatné pochopení -- je všechno, co jsme a co je uvnitř nás.
A je to uvnitř a zvnějšku, nás nebo ostatních, a ostatní je všechno velmi odlišné.
A každý tady bohužel nosí toto obvyklé pochopení, aspoň trošku, že?
Víte, že někdo sedí vedle vás na židli, to je v pořádku, protože jste v divadle, ale když budete na lavičce v parku a někdo přijde a sedne si blízko vás, začne se bát.
Co ode mě chce?
Kdo je to?
A tak si nesednete tak blízko z dalšímu člověku kvůli vaší představě, že stojíte vy versus vesmír--- to je to, na co přišel Budha.
Protože tahle kosmická základní myšlenka, že jsme to my všichni samotní, každý z nás a každý druhý je odlišný, že nás to dostává do nemožné situace, nemám pravdu?
Kdo je ten, komu se dostane dostatek pozornosti od světa?
Kdo dostane dostatek ze světa?
Kdo nebude přetažený nekonečným počtem ostatních bytostí -- když jsi odlišný od všech ostatních bytostí?
Soucit přichází tehdy, když překvapivě zjistíte, že ztrácíte sebe sama prostřednictvím umění, meditací, porozuměním, vědomostmi, věděním, že žádné takové hranice nemáte, věděním o svém propojení s ostatními bytosmi.
Když prohlédnete klam pocitu, že jste od ostatních oddělení, můžete sami sebe zažít v kůži jiných bytostí.
A když k tomu dojde, tlačí vás to k tomu cítit to co ony bytosti.
Naštěstí, říkají -- stále si nejsem jistý -- ale naštěstí říkají že když se dostaneš k tomuto bodu, protože někteří lidé řekli v Budhistické literaturaře, říkají, ooh, kdo by chtěl opravdu být soucitný?
Jak hrozné!
Jak jsem ubohý.
Moje hlava mě bolí.
Moje kosti bolí.
Potácím se od narození k smrti.
Nikdy nejsem spokojený.
Nikdy nemám dost, i když jsem bilionář, stále nemám dost.
Potřebuji stovky bilionů.
Představte si, jaké by to bylo, kdybych cítil jen stovky dalších lidí, jak trpí.
To by bylo hrozné.
Ale očividně je tohle divný životní paradox.
Když už nejste zavření uvnitř sebe sama, a zároveň vám moudrost, inteligence nebo vědecké poznání podstaty světa dovolí vaší mysli rozletět se a vcítit se a posílit základní lidskou schopnost vcítění se, a zjištění že jste jinou bytostí nějak tímto otevřením, můžete vidět hlouběji do podstaty života a můžete se dostat z tohoto ošklivého železného kola já, já, já, moje, jako to zpívali Beatles.
Víte, opravdu jsme se všechno naučili v 60. letech.
Je dost zlé, že se nikdo nikdy nevzbudil, a že se to snažili od té doby potlačit.
Já, já, já, moje.
Je to jako skvělá písnička.
Skvělé učení.
Ale když jsme si ulehčili z toho, tak jsme se nějak začali zajímat o všechno ostatní bytí.
A začali jsme se cítit jinak.
Je to úplně podivné. úplně podivné.
Dalai Lama vždy rád říká --- říká, že když ve své mysli dodáte zrození myšlence soucitu, je to protože zjistíte, že vy a vaše bolesti a potěšení jsou nakonec tak malé divadlo pro vaše chápání.
Je to opravdu hodně nudné, jestli se cítíte tak nebo tak -- a čím víc se soustředíte na to, jak se cítíte, o to víc je to horší.
Jako když se máte dobře, kdy ten čas skončí?
Dobré časy jsou pryč, když si myslíte, jak dobré to je?
A pak nikdy nejsou dobré dostatečně.
Mám rád když Leilei říká, že způsob jak pomáhat těm, co hodně trpí na fyzické rovině nebo na jiných rovinách, je mít se dobře, dělat to tak, že se sami máte dobře.
Myslím, že Dalai Lama to musel slyšet.
Přeji si, aby tady byl, aby to slyšel. jednou mi řekl-- vypadal trošku smutně; trápil se velmi kvůli tomu,co má a nemá vypadal trošku smutně, protože řekl, před sto lety, šli a vzali všechno, co měli.
Víte, velká komunistické revoluce, Rusko a Čína a podobní - vzali všechno pryč násilím, řekli, že to dají všem a potom byli ještě horší.
Vůbec nepomohli.
Takže co mohlo změnit tuto hrozivou propast, která se otevřela v dnešním světě?
A tak se potom podíval na mě.
A já jsem řekl "Dobře, ty jsi celý v tomto tvém.
Ty učíš: je to štědrost."
To bylo všechno, na co jsem myslel.
Co je ctnost?
Ale samozřejmě, myslím, že klíč k zachránění světa, klíč k milostrdenství, je to více zábavy. mělo by to bát uděláno s více zábavou.
Štědrost je zábava. To je ten klíč.
Každý má špatný nápad.
Myslí si, že je Budha nudný, a jsou překvapeni, když potkají Dalai Lamu a on je docela veselý.
I když jeho lidé prochází genocidou --- a věřte mi, že cítí každou ránu na každé hlavě staré jeptišky, v každé čínské věznici.
Cítí to.
Cítí způsoby, kterými loví jaky.
Ani neřeknu, co dělají.
Ale on to cítí.
A ještě je stále velmi veselý.
Je extrémně veselý.
Protože když se tak otevřete, potom nemůžete jen --- co dobré dělá, dělat také a také být smutný s ostatním utrpením?
Musíte najít nějaké vize, kde uvidíte, jak je nadějné, jak to může být změněno.
Podívejte se na tuto krásnou věc, kterou nám Chiho ukázal.
Vyděsila nás lávovým mužem.
Vyděsila nás tím, že přijde lávový muž, potom tsunami, ale nakonec tady byly květiny a stromy a bylo to velmi krásné.
Je to opravdu nádherné.
Takže utrpení znamená, že cítíme city ostatních, a lidská bytost je vlastně soucitná.
Lidská bytost je téměř mimo takt.
Lidská bytost je soucitná, protože na co je váš mozek?
Teď si Jimův mozek pamatuje almanach. Ale mohl by si pamatovat všechny potřeby všech bytostí, kterými je, byl a bude.
Mohl by si pamatovat všechny fantastické věci,a by pomohl mnoha bytím.
A mohl by mít senzační zábavu z toho všeho.
Takže první člověk, který bude šťastný, když se přestanete zabývat sebestřednou situací toho, jak šťastný jsem, kde jste stále nespokojení -- jako nám řekl Mick Jagger, takhle nikdy nedosáhnete uspokojení.
Tak se rozhodnete, dobře, už toho mám dost.
Budu myslet na to, jak můžu udělat šťastné ostatní.
Vstanu ráno a budu myslet na to, co můžu udělat aspoň pro jednoho člověka, i psa, svého psa, kočku, moje zvíře, mého motýla.
A první člověk, který bude šťastný, když to uděláte, nebude nikdy jiný, než vy sami. protože vaše celé chápání se rozšíří, a najednou uvidíte celý svět všechny lidi v něm.
A zjistíte, že tohle -- bytí s těmito lidmi -- je květinová zahrada, kterou nám Chiho ukázala.
Je to nirvána.
A můj čas je u konce.
A já znám příkazy TEDa.
Děkuji.
Měřítko mapy je 7 centimetrů na každých 10 kilometrů.
Pokud vzdálenost mezi dvěma městy je 60 kilometrů, takže to je skutečná vzdálenost, jak daleko od sebe v centimetrech jsou tato dvě města na mapě?
Dávají nám měřítko, každých 10 kilometrů ve skutečnosti mapa ukáže jako 7 centimetrů.
Jinak řečeno, pokud vidíte 7 centimetrů na mapě, znamená to 10 kilometrů ve skutečnosti.
Takže říkají, že vzdálenost mezi těmito dvěma městy je 60 kilometrů, což je 6 krát 10 kilometrů.
Takže krát 6.
Takže pokud máte ukázat 6 krát 10 kilometrů na mapě, budete mít 6 krát 7 centimetrů.
Takže krát 6.
A 6 krát 7 centimetrů se rovná 42 centimetrů.
Takže jak daleko od sebe v centimetrech jsou tato dvě města na mapě?
42 centimetrů.
Každý rok, jen ve Spojených státech, 2,077,000 párů přijme zákonné a duševní rozhodnutí strávit zbytek svého života společně ... (Smích) a nemít sex s nikým jiným nikdy.
On koupí prsten, ona koupí šaty.
Nakupují všechno možné.
Ona ho přihlásí do tanečních kurzů pro dospělé.
A velký den nastává.
A oba stojí před Bohem a rodinou a před chlápkem, který kdysi pracoval s jejím tátou, Oba odpřisáhnou, že nic, ani naprostá bída, ani smrtelná nemoc, ani úplná a naprostá bída ani náznakem nezastíní jejich věčnou lásku a oddanost.
(Smích)
Tihle mladí optimističtí mizerové slibují, že se budou navzájem ctít a opatrovat i v přechodu, i v krizi středního věku, i když přiberou víc jak 20 kilo, až do toho vzdáleného dne, kdy bude jeden z nich konečně moci odpočívat v pokoji. Protože už neuslyší chrápání.
A pak se opijí, budou po sobě házet dorty a tancovat "Macarenu" a my tam budeme, zahrneme je ručníky a toustovači, a budeme pít zadarmo jejich alkohol a házet na ně rýži pokaždé -- i když víme, že statisticky, polovina z nich bude do 10 let rozvedená.
(Smích)
Samozřejmě, ta druhá polovina se nerozvede, že?
Budou zapomínat na výročí a hádat se, kam pojedou na dovolenou a diskutovat o tom, jakým způsobem se toaletní papír odtáčí z role.
A někteří z nich budou dokonce rádi trávit čas společně, až ani jeden z nich nebude moci kousat pevnou stravu.
A vědci chtějí vědět, proč.
Podívejte se, není na to potřeba komplikovaný výzkum s placebem a tak, abychom zjistili, proč manželství nefunguje.
Nedostatek respektu, nuda, moc času na Facebooku, sex s jinými lidmi.
Ale můžete mít i přesný opak všech těchto věcí -- respekt, vzrušení, přerušené internetové spojení, otupující monogamie -- a stejně všechno může jít k čertu.
Tak, jak je to, když to funguje?
Co ty lidi, kterým se povedlo být spolu celou cestu až ke hrobu, mají společného?
Co dělají správně?
Co se od nich můžeme naučit?
Jestli pořád ještě spíte šťastně sólo, proč byste měli přestat s tím, co děláte, a vzít si za svůj životní cíl hledání takové mimořádné osoby, kterou byste mohli do konce svého života otravovat?
Vědci utrácejí miliardy dolarů z vašich daní, aby na to přišli.
Pronásledují blažené páry a studují každý jejich pohyb a způsoby.
A snaží se přijít na to pravé, co je odlišuje od jejich ubohých sousedů a přátel.
A vychází najevo, že úspěšné případy mají několik společných znaků; vážně, i kromě toho, že nemají sex s jinými lidmi.
Například v nejšťastnějších manželstvích je žena hubenější a vypadá lépe než manžel.
(Smích)
To je jasné, ne.
Je jasné, že toto vede k manželské blaženosti, protože nám ženám hodně záleží na tom, abychom byly štíhlé a vypadaly jsme dobře. Zatímco mužům záleží hlavně na sexu... idálně se ženami, které jsou štíhlejší a vypadají lépe než ti muži.
Půvab tohto výzkumu ovšem tkví v tom, že nikdo netvrdí, že ženy musejí být štíhlé, aby byly štastné, stačí být štíhlejší než náš partner.
Takže místo toho náročného držení diet a cvíčení je potřeba počkat, až muži ztloustnou, možná upéct pár koláčů.
Je dobré mít tuto informaci a není to tak složité.
Výzkum také zjistil, že nejštastnější páry jsou ty, které se soustředí na pozitivní věci.
Například, spokojená manželka. Místo, aby upozozorňovala na manželovo zvětšující se panděro, nebo mu navrhovala, aby si šel zaběhat, může říct,
"Jé, miláčku, díky, že se tak namáháš, abych vypadala relativně štíhlejší."
Jsou to páry, které mohou každou situaci vnímat pozitivně.
"Jo, bylo to hrozné, když jsme o všechno přišli při tom požáru, ale je docela hezké spát tady pod hvězdami, a je fajn, že všechen tvůj tělesný tuk nás hezky zahřívá." Jedna z mých oblíbených studii zjistila, že čím více je manžel ochoten dělat domácí práce, tím je pro manželku přitažlivější.
To bychom bez studie nevěděli.
Ale jde o toto. Čím je on pro ni přitažlivější, tím víc sexu mají; čím víc sexu mají, tim je on na ni milejší; čím je on na ni milejší, tím méně ona ho dusí kvůli mokrým ručníkům na posteli -- a nakonec žijí spokojeně až do smrti.
Jinými slovy, pánové, možná byste si chtěli udělat bod, na poli domácích prací.
A tohle je zajímavé.
Jedna studie zjistila, že lidé, kteří se na fotografiích z dětství usmívají, mají menší pravděpodobnost, že se rozvedou.
Jde o skutečnou studii a já to vysvětlím.
Vědci se nedívali na zdokumentované zprávy o vlastním šťastném dětství ani nestudovali staré deníky.
Data byla založena zcela na tom, jestli lidé vypadali šťastně na fotkách z dětství.
Nevím, jak staří vy všichni jste, ale když já jsem byla dítě, rodiče nás fotili speciálním aparátem, ve kterém bylo něco, čemu se říkalo film, a, bože, film byl drahý.
Nevyfotili nás 300x tím digitálním video přístrojem, ze kterého se pak dá vybrat ten nejhezčí nejusměvavější snímek na vánoční přání.
To ne.
Oblékli vás, naaranžovali, a vy jste se usmívali do blbý kamery, jak vám řekli, jinak jste se mohli se svojí narozeninovou oslavou rozloučit.
Ale i tak mám velký balík falešných obrázků šťastného dětství a jsem ráda, že kvůli nim mám menší pravděpodobnost než jiní lidí, že se rozvedu.
Takže, co ještě můžete udělat, abyste zachránili vaše manželství?
Nevyhrát Oscara pro nejlepší herečku.
(Smích)
Myslím to vážně.
Bettie Davis, Joan Crawford, Halle Berry, Hillary Swank,
Sandra Bullock, Reese Witherspoon, každá z nich brzy poté, co si přinesli domů tu sošku.
Ve skutečnosti se tomu říká oscarové prokletí.
Pro manželství je to polibek smrti a měli byste se tomu vyhnout.
A nejen úspěšné hraní ve filmech je nebezpečné.
Bylo zjištěno, že i obyčejné sledování romantické komedie může zatížit spokojený vztah.
(Smích)
Zřejmě, jakmile si s hořkostí uvědomíme, že toto jsme mohli zažít i my, ale nezažili jsme to a asi ani nikdy nezažijeme, vnímáme náš život jako nesnesitelně pochmurný ve srovnání s filmem.
A teoreticky předpokládám, že pokud zvolíme film, kde je někdo brutálně zavražděn nebo zahyne v plamenech při autonehodě, je pravděpodobnější, že vyjdeme z kina a budeme mít pocit, že jsme na tom ještě docela dobře.
Zdá se, že pití alkoholu je pro manželství špatné.
Jo.
O tom vám nemůžu říci nic dalšího, protože jsem to přestala číst hned za nadpisem.
Ale tohle je odstrašující: Rozvod je nakažlivý.
To je pravda - když se vaši blízcí přátelé rozejdou, zvyšuje to šance na váš rozvod o 75%.
Teď musím přiznat, že tomuhle vůbec nerozumím.
Můj manžel a já jsme už sledovali, jak se docela dost našich přátel rozešlo, a potom se museli vyrovnávat s tím, že jsou v našem věku a single v době erotických SMSek, Viagry a specializovaných internetových seznamek.
A myslím si, že tím vlastně mému manželství prospěli víc, než by kdy mohla prospět celoživotní terapie.
Takže, teď se možná ptáte, proč se vlastně lidi berou?
Vláda USA napočítala více než tisíc zákonných výhod pro ty, kteří jsou něčí choť -- seznam obsahuje právo návštěv ve vězení, ale to snad nikdy nebudete potřebovat.
Ovšem vedle celonárodních výhod vydělávají lidé v manželství více peněz.
Jsme zdravější, fyzicky i emocionálně.
Plodíme šťastnější, stabilnější a úspěšnější děti.
Máme víc sexu než naši single přátelé střídající partnery -- věřte nebo nevěřte.
Dokonce žijeme déle, což je docela pádný důvod pro to, abyste si vzali někoho, koho máte hodně rádi. To musí být první důvod.
Pokud právě nezažíváte radost se společného daňového přiznání, nemůžu vám říct, jak najít osobu milující domácí práce přibližně ideálně velkou a přitažlivou, která má radši hororové filmy a nemá moc přátel, kteří se rozvádějí, ale mohu vás jen povzbudit, abyste to zkusili, protože výhody, jak jsem uvedla, jsou mimořádné.
Na závěr chci říct, že ať už to máte nebo to hledáte, jsem přesvědčena, že manželství je instituce, která stojí za to, abychom o ni usilovali a chránili ji.
Takže doufám, že použijete moji dnešní informaci k tomu, abyste porovnali svoje vlastní silné stránky s vašimi rizikovými faktory.
Například moje manželství. Řekla bych, se si vedu dobře.
Na jedné straně mám manžela, který je až otravně štíhlý a neuvěřitelně hezký.
Takže budu muset zařídit, aby ztloustl.
A jak jsem řekla, máme ty rozvedené kamarády, kteří se možná tajně nebo podvědomě snaží nás rozvést.
Takže na to si musíme dávat pozor.
Rádi si dáme jeden nebo dva koktejly.
Na druhé straně, mám ty falešné šťastné fotky z dětství.
Můj manžel taky dělá dost domácích prací a bude šťasný, když se už nikdy nebude muset dívat na další romantickou komedii.
Takže to všechno hraje v můj prospěch.
Ale pro jistotu raději plánuji pracovat extra tvrdě na tom, abych jen tak brzy nevyhrála Oscara.
A pro dobro vašich vztahů bych vám doporučila to samé.
Uvidíme se na baru.
(Potlesk)
V předchozím videu jsme mluvili o různých způsobech, jak vyjádřit míru polohy, nebo průměr nějakých dat.
V tomto videu to trochu rozšíříme. Bude nás zajímat, jak vyjádřit rozptýlenost neboli variabilitu dat.
Zamysleme se nad tím trošku.
Řekněme, že máme čísla -10, 0, 10, 20 a 30.
Řekněme, že tohle je jeden datový soubor.
A pak máme další datový soubor obsahující čísla 8, 9, 10, 11 a 12.
Nyní spočítáme aritmetický průměr v obou těchto souborech.
Tak spočítejme průměr.
Když se hlouběji ponoříte do statistiky, pochopíte rozdíl mezi populací a výběrem.
Budeme předpokládat, že tohle je celá populace.
Takže budeme pracovat s populačním průměrem.
A jak uvidíte, budeme se bavit o populačních mírách variability.
Vím, že tohle jsou všechno taková zvláštní slova.
Později ale nebudete pracovat se všemi daty.
Budete z nich mít pouze nějaký výběr a budete se snažit odhadnout, jak to vypadá v celé populaci. -
Ale teď si s tím nemusíte lámat hlavu.
Ale pokud se budete statistice věnovat více, chci jen, aby to bylo jasné.
Takže populační průměr, nebo aritmetický průměr těchto dat, je -10 plus 0 plus 10 plus 20 plus 30. A to vše děleno 5, protože máme 5 hodnot.
A čemu se tohle rovná?
Mínus 10 plus 10 nám dá nulu. 20 plus 30 je 50. To vše děleno 5 se rovná 10.
A jaký je průměr těchto dat?
8 plus 9 plus 10 plus 11 plus 12, to vše děleno 5.
Můžeme na to jít takto: 8 plus 12 je 20. 9 plus 11 je dalších 20, to je 40.
Přičetli jsme 10.
Takže ještě jednou, tohle je 50 děleno 5.
Takže populační průměr je v obou případech stejný.
Nebo jestli se nechcete zabývat slovem "populační" a "výběrový", tak zkrátka oba tyto soubory mají přesně stejný aritmetický průměr.
Když zprůměrujete všechna tato čísla, nebo když je sečtete a vydělíte 5, dostanete 10. A když sečtete tato čísla a vydělíte je 5, dostanete také 10.
Ale je zřejmé, že se tyto skupiny čísel liší.
Kdybyste se podívali pouze na toto číslo 10, řekli byste: možná jsou si tyto soubory velmi podobné.
Ale když se na ně pořádně podíváte, můžete si všimnout jedné věci.
Všechna tato čísla napravo jsou velmi blízko čísla 10.
Nejvzdálenější číslo je pouze o 2 větší či menší než 10.
12 je jen o 2 větší než 10.
Proti tomu tato čísla jsou mnohem dále od 10.
A tato čísla jsou dokonce o 20 větší či menší než 10.
Takže tato data napravo jsou více rozptýlená, je to tak?
Tato čísla jsou více vzdálená od průměru než tato čísla.
Takže se zamysleme nad různými způsoby, jak měřit rozptýlenost. Neboli jak měřit to, jak daleko jsme v průměru od středu.
Jeden z nejjednodušších způsobů je variační rozpětí.
S tím se moc nesetkáte, ale je to jednoduchý způsob, jak porozumět tomu, jak daleko jsou od sebe největší a nejmenší číslo.
Zkrátka vezmete největší číslo, což je v našem příkladu 30, a od něj odečtete nejmenší číslo.
Takže 30 mínus -10, což se rovná 40. To nám řekne, že rozdíl mezi největší a nejmenší hodnotou je 40.
Takže tento datový soubor má rozpětí 40.
Tady je rozpětí opět rozdíl největšího čísla, což je 12, a nejmenšího čísla, což je 8. To se rovná 4.
Takže zde je variační rozpětí skutečně dobrou mírou variability.
Řekneme si, dobře, v obou případech je průměr 10.
Ale když se podíváme na rozpětí, v tomto souboru je rozpětí mnohem větší. Takže zde budou hodnoty více rozptýlené.
Ale z rozpětí si ne vždy můžeme udělat dobrý obrázek.
Mohli byste mít dva soubory dat se stejným rozpětím. Přesto by v závislosti na tom, jak jsou tam čísla seskupená, mohly mít tyto soubory zcela jiné rozložení čísel.
Míru variability, se kterou se setkáte nejčastěji, nazýváme rozptyl.
V tomhle videu si vlastně ukážeme směrodatnou odchylku.
Ta se používá úplně nejčastěji, ale má velmi blízký vztah k rozptylu.
Napíšeme symbol rozptylu. Budeme pracovat s populačním rozptylem.
Ještě jednou, předpokládáme, že tahle data představují celou naši populaci, nejen výběr. Nejen podmnožinu dat.
Takže rozptyl značíme sigma na druhou, tímto řeckým písmenem.
Tohle je symbol pro rozptyl.
A uvidíme, že písmenem sigma se značí směrodatná odchylka.
A má to svůj důvod.
Ale každopádně, definice rozptylu je následující. Vezmeme každou z těchto hodnot. Najdeme rozdíl mezi každou z těchto hodnot a průměrem.
Zní to dost složitě, ale až to budeme počítat, uvidíte, že to není tak špatné.
Pamatujte si, průměr je 10.
Takže vezmu první hodnotu,
Udělám to tady.
Trochu to posunu dolů.
Takže první hodnota je -10.
Od ní odečtu průměr. A výsledek umocním.
Takže jsem právě zjistil rozdíl mezi první hodnotou a průměrem a umocnil ho.
Díky tomu bude výsledek kladný.
Plus druhá hodnota, 0, mínus 10, tedy mínus průměr, tohle je průměr. Tohle je ta desítka tady. To celé na druhou.
Takže tohle jsou druhé mocniny vzdáleností každé z těchto hodnot od průměru.
Tohle zde je průměr.
Zjišťujeme rozdíl mezi každou hodnotou a průměrem. Tyto rozdíly umocníme, sečteme a vydělíme je počtem hodnot.
Takže dělám průměr všech těchto čísel, neboli druhých mocnin vzdáleností.
Když to řeknete slovně, zní to velmi složitě.
Ale prostě berete jedno číslo po druhém, zjistíte jeho vzdálenost od průměru, umocníte ji a pak to vše zprůměrujete.
To máme 1, 2, 3, 4, 5 hodnot, takže děleno 5.
Čemu se to rovná?
-10 mínus 10 je rovno -20.
-20 na druhou se rovná 400.
0 mínus 10 je -10. Umocněno na druhou je 100, takže plus 100.
10 mínus 10 na druhou, to je 0 na druhou, což je 0. plus 20 mínus 10 je 10, 10 na druhou je 100. plus 30 mínus 10 je 20, umocněno na druhou je to 400.
A to vše vydělíme 5.
A co dostaneme?
400 plus 100 je 500, plus 500 je 1000.
To se rovná 1000 děleno 5, což je rovno 200.
Takže v tomto případě bude rozptyl 200.
Tohle je naše míra variability v tomto případě.
A porovnejme to s tímto souborem.
Porovnejme to s rozptylem těchto méně rozptýlených dat.
Trochu to posunu dolů, i když už mi tu dochází místo.
Možná to můžu posunout nahoru.
To je lepší.
Spočítám rozptyl tohoto souboru.
Už známe jeho průměr.
Rozptyl tohoto souboru se bude rovnat 8 mínus 10 na druhou, plus 9 mínus 10 na druhou, plus 10 mínus 10 na druhou, plus 11 mínus 10 na druhou, Ještě to trochu posunu. Plus 12 mínus 10 na druhou.
Pamatujte si, těchto 10 je průměr, který jsme předtím spočítali.
Nejdříve musíte spočítat průměr.
Druhé mocniny vydělíme kolika? Máme 1,2,3,4,5 hodnot, takže pěti.
Takže to bude 8 mínus 10 je -2, -2 umocněno na druhou je 4.
9 mínus 10 je -1, umocněno na druhou je 1.
10 mínus 10 je 0.
0 na druhou je prostě 0.
11 mínus 10 je 1.
1 na druhou je 1.
12 mínus 10 je 2.
2 na druhou je 4.
Čemu se to celé rovná?
To vše vydělíme 5.
Takže to je 10 děleno 5.
Takže to bude 10 děleno 5, což je rovno 2.
Takže rozptyl těchto dat... ještě se ujistím, že to mám správně.
Ano, je to 10 děleno 5.
Takže rozptyl těchto méně rozptýlených dat je o hodně menší.
Rozptyl tohoto souboru je jen 2.
Takže tohle vám už něco ukázalo.
To vám říká: podívejte, tohle jsou méně rozptýlená data než tato data.
Problém s rozptylem je ten, že nepracujete se samotnými čísly, nýbrž s jejich vzdáleností od průměru, kterou umocňujete na druhou.
Je to trochu takové umělé číslo.
Pokud pracujete s nějakými jednotkami, řekněme, že toto jsou vzdálenosti v metrech, pak toto bude -10 metrů, 0 metrů, 10 metrů, 8 metrů a tak dále, a pak když to umocníte, dostanete rozptyl v metrech čtverečních.
Je to trochu zvláštní systém jednotek.
Proto lidé rádi uvádějí směrodatnou odchylku, což je prostě odmocnina z rozptylu. Neboli odmocnina ze sigma na druhou.
A směrodatná odchylka se značí samotným písmenem sigma.
Takže když zjistíme rozptyl, je snadné dopočítat směrodatnou odchylku obou těchto souborů.
Směrodatná odchylka tohoto prvního souboru se bude rovnat odmocnině z 200.
Kolik je odmocnina z 200?
To je odmocnina ze dvou krát odmocnina ze 100.
To je 10 odmocnin ze dvou.
Tohle byl první soubor.
A směrodatná odchylka druhého souboru je odmocnina z jeho rozptylu, takže odmocnina ze dvou.
Takže směrodatná odchylka druhého souboru je rovna desetině směrodatné odchylky prvního souboru.
Tohle je 10 odmocnin ze dvou, tohle jen odmocnina ze dvou.
Takže tohle je desetinásobek směrodatné odchylky.
Tohle snad dává docela smysl.
Zamysleme se nad tím.
Tenhle soubor má desetkrát větší směrodatnou odchylku než tento.
Nezapomeňme, jak jsme ji spočítali.
Rozptyl jsme spočítali tak, že jsme vzali jednotlivé hodnoty, zjistili, jak daleko jsou od průměru, umocnili tento rozdíl na druhou a pak to zprůměrovali.
Pak jsme výsledek odmocnili, abychom dostali hezčí jednotky. Ve výsledku jsme zjistili, že první soubor má desetkrát větší směrodatnou odchylku než druhý soubor.
Takže se podívejme na tyto dva soubory.
Tenhle má desetkrát větší směrodatnou odchylku, což intuitivně dává smysl, nemyslíte?
Tím chci říct, že oba obsahují číslo 10, ale číslo 9 je jen o 1 menší než 10, zatímco 0 je o 10 menší než 10.
8 je jen o 2 menší.
Ale tahle hodnota je o 20 menší.
V průměru je desekrát dále.
Takže směrodatná odchylka podle mě mnohem lépe ukazuje, o kolik jsou v průměru hodnoty vzdálené od průměru
Každopádně, snad Vám to připadá užitečné.
Chtěl bych se s vámi podělit o některé myšlenky skryté síly času, ve velmi krátkém čase.
Video:
V pořádku, začněte odpočítávat.
30 sekund studio.
Tiše prosím.
Usaďte se.
Jde o čas.
Konec sekvence.
Střih jedna.
15 sekund studio.
10, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva ...
Vžijme se do konverzace ohledně okolností Adamova pokušení.
No tak Adame, nebud' tak nerozhodný.
Kousni si. Já si kousla.
Jedno kousnutí, Adame.
Nenech v tom Evu.
Já nevím.
Nechci se dostat do problémů.
Dobře.
Jedno kousnutí.
K čertu s tím.
(Smích)
Život je pokušení.
Život je celý o podlehnutí, odolávání, ano, ne, teď, později, spontaneitě, reflexivitě, soustředění se na současnost a budoucnost.
Slíbená slušnost propadne vášni dané chvíle.
Dospívajícím dívkám, které slíbí sexuální abstinenci a panenství až do svatby - díky Georgi Bushi - většina, 60 procent, podlehla sexuálnímu pokušení během jednoho roku.
A většina to udělala bez použití antikoncepce.
Tot' vše ke slibům.
Nyní zkusme nalákat čtyřleté děti, nabídnutím jim požitku.
Můžou mít jeden marshmallow tnyní.
Ale pokud počkají, až se experimentátor vrátí, můžou mít dva.
Jasně, že se vyplatí, pokud máte rádi marshmallows, počkat.
Co nastane, je, že dvě třetiny dětí podlehne pokušení.
Nemohou to vydržet.
Ti ostatní, samozřejmě, počkají.
Oni odolají pokušení.
Odloží nyní na později.
Walter Mischel, můj kolega na Stanfordu, se vrátil před 14 lety, aby zjistil, jaký byl rozdíl mezi těmito dětmi.
Byly tam obrovské rozdíly mezi dětmi, které odolaly a dětmi, které podlehly, v hodně směrech.
Děti, které odolaly, získaly o 250 bodů vice v SAT testech.
Což je ohromné.
To je podobné, jako celá řada různých IQ bodů.
Nedostaly se do takových problémů. Byly lepšími studenty.
Byly sebejisté a rozhodné. A klíč pro mě dnes, klíč pro vás, je, že byly soustředěny do budoucna místo do přítomnosti.
Co je tedy časový rozhled ? O tom mám v plánu dnes hovořit.
Časový rozhled je učení se, jak jedinci, my všichni, rozdělujeme průtok lidských zkušeností do časových zón nebo do časových kategorií.
A děláte to automaticky a nevědomě.
Liší se mezi kulturami, mezi národy, mezi jedinci, mezi sociálními třídami, mezi úrovněmi vzdělání.
Problém je, že se mohou stát předpojatými. Protože se učíte některé používat více a ty ostatní používat málo.
Co určuje rozhodnutí, které uděláte ?
Děláte takové rozhodnutí, na kterém budete zakládat nějakou činnost.
U některých lidi jde pouze o to, co se děje v současné situaci, co dělají ostatní lidé a co zrovna cítí.
A tito lidé, když vytvářejí své rozhodnutí v tomto formátu -- těm budeme říkat "orientovaní na současnost". Protože se soustředí na to, co je teď.
Pro ostatní je současnost nepodstatná.
Vždy jde o to "Čemu je tato situace podobná, co jsem zažil v minulosti"?
Takže jejich rozhodnutí jsou založena na vzpomínkách z minulosti.
A těmto lidem budeme říkat "orientovaní na minulost". Protože se soustředí na to, co bylo.
Pro ostatní nejde o minulost, nejde o současnost, jde pouze o budoucnost.
Soustředí se vždycky na předpokládané následky.
Analýza nákladů a přínosů.
Budeme jim říkat "orientovaní na budoucnost".
Jsou soustředěni na to, co bude.
Takže, paradox času, chci tvrdit, paradox časového rozhledu, je něco, co ovlivňuje každé rozhodnutí, které uděláte, o čemž vůbec nevíte.
A to, do jaké míry máte jeden z těchto předpojatých časových rozhledů.
Je jich vlastně šest.
Jsou dvě cesty, jak být orientován na současnost.
Jsou dvě cesty, jak být orientován na minulost a dvě na budoucnost.
Můžete se soustředit na pozitivní minulost, nebo na negativní minulost.
Můžete být současně požitkový, soustředíte na radosti života, nebo můžete být současně orientovaný-věřící v osud. Na tom nezáleží. Váš život je kontrolovaný.
Můžete být soustředěný na budoucnost, nastavený na výsledky.
Nebo můžete být intuitivní do budoucna: například, že život začíná po smrti.
Vytváření duševní přizpůsobivosti, abyste měnili časové zóny plynule, závisle na požadavcích dané situace, to se musíte naučit dělat.
Takže, velmi rychle, jaký je optimální časový profil ?
Hodně pozitivní na minulost.
Středně vysoko na budoucnost.
A středně současný požitkář.
A vždy málo negativní na minulost a současný člověk věřící na osud.
Takže optimální časový mix je to, co dostanete z minulosti -- pozitivní na minulost vám dá základ.
Spojíte vaši rodinu, totožnost a sebe.
Co získáte z budoucnosti, jsou křídla k rychlému stoupání za vašimi cíli, novými výzvami.
Co získáte od současného požitkářství, je energie, energie poznávat sebe, místa, lidi, smyslnost.
Jakýkoli časový rozhled v nadbytku má více negativ než pozitiv.
Co obětují pro úspěch lidé do budoucna orientovaní ?
Obětují čas s rodinou. Obětují čas s kamarády.
Obětují zábavu.
Oni obětují osobní záliby.
Obětují své koníčky.
Obětují spánek.
Takže to ovlivní jejich zdraví.
Žijí pro práci, úspěch a kontrolu.
Jsem si jistý, že to platí pro některé příznivce TED.
(Smích)
A platilo to i pro mě.
Vyrůstal jsem jako chudé dítě v South Bronx v ghetu, v Sicilské rodině.
Všichni žili v minulosti nebo přítomnosti.
Já jsem tady jako do budoucna orientovaný člověk, který prošel vrcholem, který toto všechno obětoval, protože do toho učitelé zasahovali a udělali ze mě orientovaného do budoucna.
Říkali mi, abych nejedl ten marshmallow, protože pokud počkáš, dostaneš dva marshmallows, dokud jsem se to nenaučil vybalancovávat.
Přidal jsem do toho současné požitkářství. Soustředil jsem se na pozitivní minulost.
Takže teď v 76 letech, mám více energie, než kdy jindy, jsem více produktivní a jsem šťastnější, než jsem kdy byl.
Chci jen říci, ze to používáme na spoustu světových problémů, aby nebyly děti vyhazovány ze škol pro neprospěch, bojováním proti narkomanii, zlepšením zdraví mladistvích, léčením posttraumatické stresové poruchy časovými symboly -- zázračným uzdravením -- podporováním udržitelnosti a ochrany, snížením fyzické rehabilitace, kdy to v 50 procentech lidé vzdají, změnit touhu teroristů ke spáchání sebevražd a změnou rodinných konfliktů jako neshod časových zón.
Chtěl bych to zakončit tím, že řeknu, hodně životních záhad může být vyřešeno porozuměním vašeho časového rozhledu a jiných.
A myšlenka je velice jednoduchý, tak zřetelná, ale následky jsou opravdu zásadní.
Děkuji moc.
(Potlesk)
Na ulici k tobě někdo přijde a řekne: "2 943". Rychle!
Je to dělitelné devíti?
Je to otázka života a smrti!"
A vy můžete říct "To vám docela rychle zjistím, jestli je to dělitelné devíti, musím jenom sečíst číslice a zjistit, zda je součet číslic násobkem devíti nebo jestli je dělitelný devíti."
Pusťme se do toho.
2 plus 9 plus 4 plus 3. 2 plus 9 je 11.
11 plus 4 je 15. 15 plus 3 je 18. A 18 je určitě dělitelné devíti.
Je to tedy dělitelné devíti.
Pokud si nejste jistí, zda je 18 dělitelné devíti, můžete znovu použít stejné pravidlo.
1 plus 8 se rovná 9. A to je určitě dělitelné devíti.
Takže ten člověk může zachránit svůj život nebo kohokoli jiného díky této informaci.
Možná si teď říkáte, jak je to hezké a užitečné.
Jak je to ale možné? Platí to pro všechna čísla? Nebo jen pro devítku?
Nemyslím si, že to funguje u 8 nebo 7 nebo 11 nebo 17.
Proč to funguje u 9?
Ve skutečnosti to funguje i pro 3, ale o tom až v dalším videu.
Abychom to zjistili, musíme jen přepsat 2 943.
Dvojku v 2943 v řádu tisíců můžeme přepsat jako 2 krát 1000.
Devítku na místě stovek zapíšeme jako 9 krát 100.
Čtyřku na místě desítek zapíšeme jako 4 krát 10.
A na závěr tu máme trojku na místě jednotek, zapíšeme 3 krát 1.
Nebo jen 3.
Máme tu doslova 2 tisíce 9 set čtyřicet 3 Každou z těchto částí můžeme přepsat jako součet jedničky a něčeho, co je dělitelné devíti.
Tisíc můžu přepsat jako 1 plus 999.
Můžu přepsat i stovku jako 1 plus 99.
Stejně přepíšu i desítku jako 1 plus 9.
Takže 2 krát 1000 je to samé jako 2 krát (1 plus 999).
Stejně 9 krát 100 je to samé jako 9 krát (1 plus 99).
4 krát 10 je to samé jako 4 krát (9 plus 1).
A pak tu máme plus 3.
Víme, že tohle je to samé jako 2 krát 1 je 2 a přičtu 2 krát 999
Druhý člen se rovná 9 krát 1... ...pro ujasnění, jen roznásobuji obě čísla v závorkách u každého členu, tady to udělám stejně...
Bude to 9 krát 1 plus 9 krát 99.
A teď třetí člen... ...tady jsem zapomněl znaménko... ...roznásobím závorku čtyřkou, tedy 4 krát 1 plus 4 krát 9.
A na závěr tu mám plus 3.
Teď si výraz maličko přeházíme.
Oranžově označím všechny členy, co obsahují devítky ze závorek.
Takže beru tohle, tohle a tohle.
Napíšu je na začátek, mám tedy 2 krát 999 plus 9 krát 99 plus 4 krát 9.
To jsou ty orámečkované členy. A zbývá mi tu plus 2 plus 9 plus 4 a plus 3.
Všimněte si, že čísla na konci jsou vlastně číslice v našem čísle.
Je to ten samý součet, jako jsme dělali na začátku. Už asi tušíte, kam to všechno směřuje.
Je oranžová část dělitelná devíti?
Určitě je.
999 je určitě dělitelné devíti a i součin potom musí být dělitelný devíti.
První člen tedy je dělitelný devíti.
Druhý je také nesporně dělitelný devíti.
Cokoli násobené devadesátdevítkou, je to dělitelné devítkou.
Protože samotná 99 je dělitelná devítkou.
Takže to sedí a tady to bude stejné.
Vždy násobíme násobkem devíti.
Celý oranžový součet proto zajisté bude dělitelný devíti.
Jediné, co jsme vlastně udělali, bylo přepsání čísla 2943 pomocí desítkové soustavy a pak upravili.
A poté jsme se jen zamysleli nad dělitelností devítkou. Tady ta část musí být dělitelná devíti.
Aby tedy dané číslo bylo dělitelné devíti, musí být dělitelný devíti i zbytek.
Tohle tedy musí být také dělitelné devíti.
Cole je projektant.
Chce nakreslit zmenšeninu městského bloku.
Tento blok je čtverec s obsahem 8100 metrů čtverečních.
Vytvořte kresbu městkého bloku v měřítku 1:10.
První co nás napadne je, že nám řekli plochu tohoto bloku a že je to čtverec.
Má tedy stejnou délku a šířku.
Můžeme tedy využít tuto informaci a spočítat jeho délku a šířku.
Takže, pokud je to čtverec, představme si čtvercový blok přímo zde.
A že tohle je délka a tohle bude také délka.
Bude mít stejné rozměry.
Víme, že plocha, tedy délka krát délka se má rovnat 8100.
Nebo můžeme říct, že délka nadruhou bude rovna 8100.
Takže, co dvojnásobek čeho se rovná 8100?
Číslo 81 by Vás mohlo hned zaujmout.
Víme, že 9 krát 9 se rovná 81 a potom tady máme tyhle dvě nuly, pokud ale přidáme za každou z devítek nulu získáme dvě nuly v součinu.
Takže 90 krát 90 se rovná 8100.
Teď tedy víme rozměry tohoto čtvercového bloku.
Je to čtverec o stranách 90 metrů.
To je můj nejlepší pokus o nakreslení čtverce.
Toto je tedy skutečně čtvercový blok.
Zkusím z toho skutečně udělat čtverec, moje první kresba se až moc podobala kosočtverci.
Tak, to by bylo.
O něco lepší pokus o čtverec.
Teď chceme vytvořit zmenšenou kresbu v měřítku 1:10.
Takže, skutečný blok, ještě jednou, je 90 na 90 metrů.
Ale v naší zmenšenině, nakreslím to fialovou, vlastně chceme, aby rozměry byly 1/10 původních hodnot.
Můžeme tedy vzít faktor měřítka a vynásobit s ním každý z těchto rozměrů.
Takže, 90 krát 0.1, to je 9.
Tohle je 1/10, 1/10 z 90 metrů je 9 metrů.
Když tedy nakreslíme blok v měřítku, které Cole požaduje, nakreslím vlastně čtverec o straně 9 metrů.
Přejděme teď tedy k tomuto nástroji a nakresleme čtverec 9 krát 9 metrů
Můžeme předpokládat, že tyto jednotky jsou metry.
Můžu pracovat na téhle straně.
Tak a máme tam 9.
Raději použiju myš místo pera, je to trochu jednodušší.
A pak nastavím tuhle stranu na 9 a tuhle na 9.
A jsme připraveni, je to čtverec.
Vidíte, že máme 4 pravé rohy a teď můžeme ověřit naši odpověď.
A máme to správně.
Nacházíme se v Bazilice Svatého Petra, a stojíme před Michelangelovou Pietou.
Máme velké štěstí, protože dnes je deštivé pondělní ráno a my jsme jediní návštěvníci. Pieta vypadá docela malá v poměru ke kapli, ve které se nachází, ale hlavně v poměru k Bazilice Sv.
Petra, která je tak rozsáhlá.
Původně bylo toto sousoší vytvořeno pro kardinála, ale poté bylo umístěno do staré Baziliky Sv.
Petra, která byla podstatně menší, než tato, Takže to bylo v jiném poměru s architekturou.
Co mi přijde zajímavé je, že navzdory tomu, že je to poměrně malé a zhruba 6 metrů od nás, je to stále opravdu intimní pohled. Je tam vskutku vidět mimořádný vztah, který Michelangelo vytvořil, mezi tělem mrtvého Krista a jeho matkou Pannou Marií, která ho drží na svém klíně.
Marie vypadá velice mladá a krásná, ale její tělo a její klín jsou poněkud zvětšené, aby nesli tělo jejího mrtvého syna.
To mrtvé tělo je realistické svou tíhou.
Jednou z nejkrásnějších částí sousoší je myslím, způsob jakým zvedá jeho pravé rameno a trochu si přitahuje to tělo.
A vy skutečně cítíte, že Michelangelovi se podařilo přeměnit mramor na lidské tělo. A cítíte také tíhu toho těla a skrze tu tíhu ztrátu života, což je pro Marii tak zřejmé.
Je zde vidět naprostá bezvládnost Kristova těla a námaha kterou musí Marie vynaložit, aby ho udržela.
Vytváří to pro diváka velmi fyzický zážitek.
Jeho tělo vypadá stejně jako tělo skutečného mladého muže, hrudní koš a břišní svaly. Pieta je také zidealizována tím, jak krásně je jeho tělo položeno přes její klín.
Také u Marie, pozorujeme tento zajímavý rozpor, v její něze a kráse, ale také síle a velikosti, což je pro ni nezbytné, aby ho snadno udržela.
Podívejte se, jak hluboce vytesaný ten mramor je, ta drapérie.
To je skutečná láska k proměně kamene, vytvoření hry světla a stínu. Ta složitost povrchu, a vedle toho široká, čistá plocha Kristových nohou, jeho trupu a paží.
Marie naklání hlavu dopředu a dívá se na něj dolů. Jeho hlava je zakloněná, takže je tam pro mě spojení, mezi těma dvěma krky.
Jeho krk je nám vystaven, neuvěřitelně zranitelně. Kristovy nohy visí ve vzduchu.
Mariina levá ruka je otevřená, a jemně ukazuje dopředu, jako kdyby se stále snažila pochopit jeho smrt. Myslím, že způsob jakým je Kristovo tělo presentováno divákovi říká; "Toto je cesta ke spáse.
Toto je boží oběť pro lidstvo, moje oběť, mého syna.
To umožňuje vaše vykoupení."
Je tam jakýsi rytmus, který směřuje k té ruce, a rouška směřující ke Kristovu koleni, což v pořadí za sebou vytváří jakýsi rytmický most k její ruce a jejímu žasu.
Tohle je zcela jasně zobrazení, které bylo určeno k rozjímání.
Bolest a utrpení, které Krist vydržel, které Marie snáší jsou určeny k tomu, abychom o nich uvažovali, jako o cestě. (šelest) Leští podlahu!
Dobře, pojďme dál.
(úvodní znělka)
Nacházíme se v Musee d'Orsay a díváme se na obraz z roku 1874 od Moneta.
Toto je Most v Argenteuil, což je předměstí Paříže, kde Monet krátce žil a bylo z Paříže snadno dosažitelné vlakem.
Jako jedno z předměstí vzniklo nejen díky bohatství města ale také průmyslu té doby, bylo místem, kam lidé mohli utéct před městským životem, projet se na lodi a jít rybařit a na piknik.
A z obrazu můžeme vidět, jak zábavné by to tu bylo.
Ano.
Skutečně zde vystupuje zářivost světla za letního dne.
Monet skutečně narušuje stovky let tradičního způsobu malby vody a stromů a našel novou metodu pro znázornění venkovního světla.
Nezapomeňte, že tvořil venku.
Tento obraz je namalovaný v plenéru.
Toto je vrchol impresionismu.
V roce 1874 se konala první výstava impresionismu a Monet, jak jste řekla, narušil tradici, postavil celé dílo na hlavu tím, že řekl:
Není důležitá ta věc, kterou maluji, ale optický zážitek, když se na ní díváme.
Přesně tak.
To je zde zásadní.
A aby se upustilo od toho, jak se stovky let znázorňovala krajina,
Monet se sám sebe zeptal:
Co doopravdy vidím?
Pokud odhlédnu od toho, co mi říká mozek, a všeho, co se člověk naučí na akademii, jako bych se právě narodil s čistýma očima, a prostě se podíval na scenérii, co bych viděl?
Skvrny zelené, namodralé zelené, stopy fialové.
Takže ne to, co vím, ne soustředění se na pravidla akademické malby, ale okamžitý vizuální prožitek.
Zde není téměř nic identifikovatelného.
O tom to není, o identifikaci druhu člunu nebo jaký druh plachty je srolován.
Nic z toho není důležité.
Jak jste řekla, ve vodě jsou části, které by byly trávník v jiném kontextu, ale ve skutečnosti je to právě zrcadlící vlastnost toho povrchu.
Přesně, myslel si:
Och, vidím stopy zelené, vidím stopy modré. Je zde jasná intenzita barev.
Používá barvy, které nikdy nebyly spatřeny v oblasti akademické malby krajiny, byly vždy tlumeny, míchány.
Zde jsou prostě stejné v popředí, jako jsou i v pozadí.
Například ta zelená, kterou vidíme ve vodě jako odraz stromů, je právě tak zelená a právě tak hluboká, jako stromy samotné.
Dochází tu k určitému lichocení, které se zdálo být velmi radikální v 70. letech 19. století, a také k určité skicovitosti a uvolnění tahů štětce, které způsobují, že obraz působí nedokončeně.
Právě malíři krajiny dělali venkovní studie stovky let.
Myšlenka byla taková, že Monet maloval venku dokončený obraz a tím říkal: Obraz je hotový, ačkoliv postrádá uhlazení a akademické zakončení.
Byl to pouhý dojem.
(závěrečná znělka)
Dlouhou dobu jsem strávil v nemocnici.
A jen pár let po tom, co mě pustili, jsem se tam zase vrátil a vedoucí oddělení popálenin byl hrozně šťastný, když mě uviděl -- a říkal:
"Dane, mám pro vás úžasnou novou metodu léčení."
Byl jsem z toho nadšený. Šel jsem s ním tedy do jeho kanceláře.
Tam mi začal vysvětlovat, že když se holím, mám na levé tváři, kde mi rostou vousy, malé černé tečky, ale na pravé tváři, která byla popálená, nemám žádné vousy a toto vytváří velmi viditelný rozdíl.
A co byla ta úžasná nová metoda, kterou měl?
Chtěl mi vytetovat na pravou tvář malé černé tečky a tímto ten rozdíl srovnat.
Znělo to zajímavě.
Požádal mě, abych se šel oholit.
Musím vám říci, že tohle holení bylo strašně divné, protože jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že to, jak se oholím dnes, bude muset být způsob, jak se budu holit do konce života -- protože budu muset zachovat stejný styl.
Když jsem se vrátil do ordinace, nebyl jsem si tím úplně jistý.
Zeptal jsem se:
"Můžu vidět nějaké důkazy této metody?"
Tak mi ukázal pár obrázků s tvářemi, které mají malé černé tečky -- nic moc informativního.
Zeptal jsem se taky:
"Co se stane, až zestárnu a mé vousy začnou šedivět?
Co bude potom?"
"Toho se nemusíte bát," řekl.
"Máme lasery, prostě vám ty tečky vybělíme."
Ale stále jsem měl otázky, tak jsem řekl:
"Víte co, já do toho nejdu."
Načež přišlo něco, díky čemu jsem cítil snad největší vinu ve svém životě.
Pamatujte, že jsem Žid, takže to už něco znamená.
(Smích)
Zeptal se mě:
"Dane, co je s vámi špatně?
Vás baví vypadat takhle rozdílně?
Máte z toho snad nějaké zvrácené potěšení?
Litují vás snad ženy a vy s nimi máte díky tomu sex?"
Nic z toho nebyla pravda.
Ale tohle vše pro mě bylo velkým překvapením, protože jsem prošel mnohým léčením -- a spoustu z nich jsem se rozhodl odmítnout -- ale nikdy jsem nebyl vystaven takové vině jako tehdy.
Ale stejně jsem se rozhodl tuto léčbu nepodstoupit.
A šel jsem za zástupcem toho doktora a zeptal se, o co vlastně šlo.
Proč ten vytvořený pocit, že jsem z něčeho vinen?
A ten zástupce mi vysvětlil, že ten doktor už tuhle metodu vyzkoušel na 2 pacientech a já jsem měl být jeho třetím, kvůli výzkumu, který o tom psal.
(Smích)
Asi vás napadne, že ten doktor je blbec.
Ano, vypadá to tak.
Ale dovolte mi ukázat vám jiný úhel pohledu na ten samý příběh.
Před pár lety jsem byl uprostřed svého vlastního výzkumu.
A normálně když děláte výzkum, tak doufáte, že jedna skupina se bude chovat jinak než ta druhá.
Takže jsme měli skupinu, u které jsem doufal ve velmi dobré výsledky, a měli jsme jinou skupinu, u které jsem si myslel, že budou hodně slabí.
A když jsme dostali výsledky, tak to dopadlo asi takhle -- byl jsem z nich nadšený -- až na jednoho člověka.
Ve skupině, která měla mít výsledky velmi dobré, byl jeden člověk, který měl výsledky naprosto hrozné.
A celý výsledek výzkumu tím stáhl dolů a zmírnil statistický rozdíl mezi oběma skupinami.
Tak jsem se na tohoto člověka podíval "zblízka".
Byl asi o 20 let starší než všichni ostatní ve skupině.
A pamatoval jsem si jednoho starého a opilého chlápka, který přišel jednoho dne do laboratoře pro lehce získané peníze. A tohle byl ten chlápek.
"Skvěle!" pomyslel jsem si.
"Prostě ho vyhodíme.
Kdo by kdy zahrnul opilého chlápka do výzkumu?"
Ale o pár dní později jsme nad tím přemýšleli s mými studenty a říkali jsme si: "Co by asi mohlo být jinak, kdyby tenhle chlápek nebyl v takovém stavu?
Co by se asi stalo, kdyby byl v té druhé skupině?
Vyhodili bychom ho taky pryč?"
Nejspíše bychom se nad ničím ani nepozastavovali, a kdyby ano, nejspíše bychom řekli:
Takhle chytrý chlápek a takové nízké výsledky," protože by jenom stáhl výsledek té skupiny níže a tím nám nabídl ještě větší statistický rozdíl, než bychom měli.
Takže jsme se rozhodli toho chlápka nevyhodit a vrátit se zpět k výzkumu.
Ale faktem je, že tyto příběhy a spousty dalších pokusů, které jsme zatím udělali na střet zájmů, vlastně ukazují dva hlavní body důležité pro mě.
Tím prvním je, že v životě se střetneme se spoustou lidí, kteří, ať už tak či jinak, se budou pokoušet potetovat naše tváře.
Mají totiž nějaký svůj cíl či odměnu a ta jim zaslepí zrak a pak nám dají radu, která je naprosto zkreslená jejich zájmem.
A jsem si jistý, že každý z nás tohle pozná a uvědomí si to.
Možná že to nepoznáme pokaždé, ale časem nám dojde, že se to stalo.
Mnohem náročnější však je poznat, že občas my sami jsme zaslepení vlastními cíly.
A to je mnohem, mnohem náročnější věc, na kterou bychom vždy měli myslet.
Protože nevidíme, jak střet zájmů ovlivňuje nás samotné.
Když jsem dělal všechny své pokusy, v mém chápání jsem pomáhal vědě.
Upravoval jsem špatná data, abych získal skutečně viditelný výsledek.
Nedělal jsem nic špatného.
V mém chápání jsem byl vlastně rytířem, který se snaží pomoci vědě v pokroku.
Ale tohle nebyl ten případ.
Ve skutečnosti jsem se spoustou dobrých záměrů manipuloval s procesy.
A myslím si, že skutečná výzva je pro nás uvědomit si, kde jsou ty momenty v našich životech, kdy nás ovlivnil náš vlastní střet zájmů, a snažit se nevěřit vlastní intuici, ale dělat věci, které nás budou chránit před podobným chováním, protože jím můžeme vytvořit mnoho dalších nemilých věcí.
Chci vám na závěr dát jednu pozitivní myšlenku.
Teda, tohle všechno je docela depresivní, že -- lidé jednají ve střetu zájmů, my to nepoznáme, a tak dále.
Ten kladný pohled na celou věc je podle mě, že když pochopíme, že děláme něco špatně, když pochopíme komplexně to, proč jsme chybovali a kde jsme chybovali, můžeme se vlastně pokusit své chyby napravit.
A tohle je podle mě ta naděje, kterou máme.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Vypočítejte x.
Máme 5x + 7 je větší než 3(x + 1).
Zkusme osamostatnit x na jedné straně nerovnice, ale než to uděláme, zjednodušme pravou stranu tak, že dostaneme 5x + 7 je větší než, roznásobíme tuto trojku, tak 3(x + 1) je to samé co 3x + 3 .
1, takže to bude 3x + třikrát jedna je 3.
A teď pokud chceme dostat všechna x na levou stranu, můžeme odečíst 3x z obou stran, to nás zbaví těchto 3x na pravé straně.
Udělejme to.
Odečteme 3x z obou stran a dostaneme na levé straně 5x - 3x je 2x + 7, je větší než 3x - 3x, ty se navzájem odečtou, o to celou dobu šlo, proto jsme odečítali 3x z obou stran, je větší než 3.
Teď můžeme odečíst 7 z obou stran abychom se zbavili této kladné sedmičky.
Odečítáme 7 z obou stran a dostáváme na levé straně 2x + 7 - 7 a to je 2x.
2x je větší než 3 - 7, to je -4 a vidíme, že máme 2x je větší než -4.
Pokud bychom chtěli x zde, mohli bychom vydělit obě strany 2.
Protože 2 je kladné číslo, nemusíme převracet znaménko nerovnosti.
Vydělíme obě strany rovnice 2 a dostáváme x je větší než -4 děleno 2 je -2.
Řešení bude vypadat takto, nakreslím číselnou osu.
Mohl bych ji nakreslit i rovnější, tak, tady ji máme.
Stále není moc pěkná, ale pro naše účely stačí.
Řekněme, že zde je -3, -2, -1, 0, 1, 2, 3, x je větší než -2.
Řešení nezahrnuje mínus dva.
Není zde větší než nebo rovno -2. Takže musíme z řešení vyloučit mínus 2.
A to uděláme tak, že -2 označíme kroužkem, který nevyplníme. Všechny hodnoty "větší než" jsou platným řešením pro x. Tedy splňují tuto nerovnost.
Všechny hodnoty nad -2 budou platným řešením.
Vyzkoušíme to. Vyzkoušejme něco z toho, co by mělo vycházet. A vyzkoušíme i něco, co by vyjít nemělo.
Nula by měla vyjít.
Je větší než -2.
Je právě zde, takže ověřme, že 5 .
0 + 7 bude menší než 3 .
0 + 1 tak, tohle je 7, protože tady je nula 7 by mělo být větší než 3.
3 .1, takže 7 by mělo být větší než 3 a to určitě je.
Teď zkusme něco, co by řešením být nemělo.
Zkusíme -3.
5 . (-3) + 7 uvidíme jestli je to větší než 3 .
-3 + 1 Tohle je -15 plus 7 je -8. Je to -8.
Uvidíme, jestli je to větší než
-3 + 1 to je -2. -2 . 3 je -6.
-8 není větší než -6.
-8 je ještě víc záporné než -6, je to "méně než".
Takže je správně, že -3 nevychází, protože to nepatří mezi naše řešení.
Vyzkoušeli jsme něco, co jsme jako řešení označili a vyšlo to.
A něco, co není řešením a to nevyšlo.
Můžeme se tedy cítit skvěle !
Metafora žije tajným životem všude kolem nás.
Proneseme zhruba šest metafor za minutu.
Metaforické uvažování je nezbytné, abychom pochopili sami sebe i druhé. Jak komunikujeme, učíme se, objevujeme a vynalézáme.
Ale metafora je především způsob myšlení, metafora jako nástroj řeči přichází až později.
Abych Vám to mohl pořádně vysvětlit, přizval jsem si na pomoc jednoho z největších filozofů, vládnoucího krále metaforiků. Muže, jehož příspěvky v oboru jsou tak obrovské, že on sám se stal metaforou.
Samozřejmě neodkazuji na nikoho jiného než na Elvise Presleyho.
(Smích)
"All Shook Up"; je skvělá romantická písnička.
Také je skvělým příkladem, že pokaždé, když jednáme s něčím abstraktním -- nápady, emocemi, pocity, pojmy, myšlenkami -- nevyhnutelně se uchýlíme k metafoře.
V "All Shook Up" se dotek stává mrazením.
Rty se promění v sopky.
Ona se stane blatouchem.
A láska neznamená lásku, ale stav rozhozenosti.
Tímto Elvis následuje Aristotelovu klasickou definici metafory jako proces pojmenování věci názvem, který patří něčemu jinému.
Tohle je matematika metafory.
A naštěstí velmi jednoduchá.
X se rovná Y.
(Smích)
Tento vzorec platí, kdykoli se metafora objeví.
Stejně jako Elvis ji používá i Shakespeare ve slavné pasáží z "Romea a Julie".
Julie je slunce.
Takže Shakespeare dává věci, Julii, jméno, které náleží něčemu jinému - slunci.
Ale pokaždé, když dáme věci jméno, které patří něčemu jinému, zároveň k té věci navážeme celou síť analogií.
Směšujeme a spojujeme to, co víme o zdroji metafory -- v tomto případě slunci -- s tím, co víme o jejím cíli, Julii.
A metafora nám dává mnohem živější představu Julie, než kdyby Shakespeare doslovně popsal, jak vypadá.
Takže jak vytváříme a rozumíme metaforám?
Tohle by mohlo vypadat povědomě.
Prvním krokem je rozpoznávání.
Podívejte se na tento obrázek.
Co vidíte?
Tři nevyzpytatelné Pac-Meny a tři špičaté závorky.
Ale ve skutečnosti vidíme dva překrývající se trojúhelníky.
Metafora není jen o rozpoznání vzorů. Je o vytvoření vzorů.
Druhý krok: pojmová synestézie.
Synestézie je zažití stimulu ve dvou smyslových orgánech najednou. Třeba jako barevný sluch.
Lidé s barevným sluchem vidí barvy, když slyší zvuky slov nebo hlásek.
Všichni máme synestetické schopnosti.
Toto je test Bouba/Kiki.
Vaším úkolem je identifikovat, který z těchto tvarů se jmenuje Buba a který se jmenuje Kiki.
(Smích)
Pokud jste stejní jako devadesát osm procent ostatních lidí, identifikujete ten kulatý, améboidní tvar jako Bubu, a ten ostrý, špičatý jako Kiki.
Můžeme se rychle přihlásit?
Odpovídá to?
Dobrá, myslím, že by to mohlo být 99.9 procent.
Proč to děláme?
Protože instinktivně hledáme nebo vytváříme vzor mezi tím kulatým tvarem a kulatým zvukem Buba, a mezi špičatým tvarem a špičatým zvukem Kiki.
A mnoho metafor, které používáme každý den, je synestetických.
Mlčení je zlato.
Některé věci bijí do očí.
Sexuálně přitažliví lidé jsou žhaví.
Sexuálně nepřitažliví lidé nás nechávají chladnými.
Metafora vytváří druh pojmové synestézie, ve které rozumíme jednomu pojmu v kontextu jiného.
Třetím krokem je kognitivní disonance.
Tohle je Stroopův test.
Máte za úkol co nejrychleji identifikovat barvu inkoustu, kterou jsou tato slova vytištěna.
Můžete si ten test udělat teď.
Pokud jste jako většina lidí, zažijete kognitivní disonanci, když bude jméno barvy vytištěno inkoustem jiné barvy.
Test ukazuje, že nemůžeme přehlížet doslovný význam slov, i když ten doslovný význam vede ke špatné odpovědi.
Stroopovy testy byly prováděny také s metaforou.
Účastníci museli co nejrychleji identifikovat doslovně nepravdivé věty.
Trvalo jim déle označit metafory jako nepravdivé, než označit věty jako doslovně nepravdivé.
Proč? Protože nemůžeme přehlížet ani metaforický význam slov.
Jedna z vět zněla:
'Některé práce jsou jako vězení.'
Pokud nejste vězeňským dozorcem, věta 'Některé práce jsou jako vězení' je doslovně nepravdivá.
Metaforicky je to bohužel pravda.
A metaforická pravda se střetává s naší schopností to rozeznat jako doslovně nepravdivé.
Metafora je důležitá, protože je okolo nás každý den, pořád.
Metafora je důležitá, protože vytváří očekávání.
Dávejte dobrý pozor, až si budete příště číst finanční zprávy.
Činitelské metafory popisují cenové pohyby jako úmyslný čin žijící věci. Třeba jako: 'NASDAQ vyšplhala výše.'
Objektové metafory popisují cenové pohyby jako pohyby neživých věcí. Například:
'Dow spadl jako hruška ze stromu.'
Výzkumníci požádali skupinu lidí, aby si přečetli pár tržních komentářů a pak předpověděli, jak se ceny budou chovat další den.
Ti, kteří se setkali s činitelskými metaforami, měli vyšší očekávání co se týče růstu cen.
A měli tato očekávání, protože činitelské metafory naznačují úmyslný čin žijící věci, která se snaží dosáhnout určitého cíle.
Pokud by například byly ceny domů běžně popsány jako šplhající a šplhající, výše a výše, lidé by mohli přirozeně předpokládat, že růst je nezastavitelný.
Mohli by mít jistotu, že si můžou vzít třeba hypotéku, na kterou ve skutečnosti nemají peníze.
To je samozřejmě hypotetický příklad.
Ale vidíte, jak může být metafora zavádějící.
Metafora hraje důležitou roli i proto, že ovlivňuje rozhodování spuštěním analogií.
Skupině studentů bylo sděleno, že malá demokratická země byla napadena a požádala o pomoc Spojené státy.
A oni se museli rozhodnout. Co by měli udělat?
Zasáhnout, obrátit se na OSN nebo nic nedělat?
Každý dostal jeden ze tří popisů této hypotetické krize.
Každá z nich byla navržena tak, aby spustila odlišnou historickou analogii: druhou světovou válku, Vietnam a ta třetí byla historicky neutrální.
Ti, kdo dostali scénář druhé světové války, se přikláněli k intervenci více než ostatní.
Stejně jako nemůžeme přehlížet doslovný význam slov, nemůžeme přehlížet ani analogie, které jsou spuštěny metaforou.
Metafora je důležitá, protože otevírá dveře objevům.
Pokaždé, když vyřešíme problém nebo něco objevíme, srovnáváme to, co známe, s tím, co neznáme.
A jediným způsobem jak něco zjistit o tom, co neznáme, je zkoumat, jakým způsobem by se to mohlo podobat tomu, co známe.
Einstein popsal své vědecké metody jako hru kombinatoriky.
Slavně prováděl myšlenkové experimenty, což jsou v podstatě složité analogie, a tak přišel na některé ze svých největších objevů.
Skládáním dohromady věcí, které známe a které neznáme pomocí analogie, metaforické uvažování vykřesává tu jiskru, jež je zážehem objevu.
Metafora je sice všudypřítomná, ale také je skrytá.
Ale Vám stačí se podívat na slova okolo a najdete ji.
Ralph Waldo Emerson popsal jazyk jako "zkamenělou poezii".
Ale předtím, než byl zkamenělou poezií, jazyk byl zkamenělou metaforou.
A tyto zkameněliny stále dýchají.
Vezměte si tři nejslavnější slova celé západní filozofie:
"Cogito ergo sum."
Běžně je to překládáno jako: "Myslím, tedy jsem."
Ale existuje lepší překlad.
Latinské slovo "cogito" je odvozeno z předpony "co", což znamená "společně", a ze slovesa "agitare" neboli "třást".
Takže původní význam slova "cogito" je třást dohromady.
A správný překlad "cogito ergo sum" je "třesu s věcmi, tedy jsem".
(Smích)
Metafora věcmi otřásá a zároveň nám dává všechno od Shakespeara po vědecké objevy.
Mysl je plastová sněžná koule, nejkrásnější, nejzajímavější a nejvíce sama sebou, když je, slovy Elvise, celá roztřesená.
Metafora myslí stále třese, rachotí v ní a kutálí se, ještě dlouho poté, co Elvis odešel.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Kruh je asi nejzákladnějším útvarem našeho vesmíru, když se podíváme na oběžné dráhy planet, kola anebo věci v molekulární úrovni.
Kruh se jednoduše stále a stále všude objevuje.
Takže se nám určitě hodí rozumět některým jeho základním vlastnostem.
Lidi přirozeně zajímaly vlastnosti kruhu, stačí, abyste se podívali na Měsíc, abyste uviděli kruh, a určitě někdy nastal moment, kdy si poprvé někdo řekl: Jaké jsou vlastnosti kružnice?
První věc, které si mohli všimnout, je, že v kružnici jsou vlastně všechny body stejně daleko od jednoho bodu.
Všechny tyto body tady jsou stejně vzdálené od tohoto středu.
První věc, na kterou se můžete zeptat, je, co je to ta stejná vzdálenost od středu?
Ta přesně tady?
Nazývá se poloměr.
Je to vzdálenost od středu po okraj.
Když je tento poloměr 3 centimetry, tak i tento poloměr bude 3 centimetry.
I tento poloměr bude 3 centimetry.
Nikde nebude jiný.
Kružnice je podle definice množina bodů, které mají stejnou vzdálenost od středu.
A ta vzdálenost je právě poloměr.
Druhá zajímavá věc, kterou mohli lidé chtít vědět, je, jak je kruh "tlustý"?
Kde je nejširší?
Anebo kdybychom ho přestřihli na nejširším místě, jaká by to byla délka?
A dokonce to nemusí být jen tady. Můžeme kruh přestřihnout stejně v nejširším místě i tady.
Jen ho nesmíme přestřihnout někde jako například zde, neboť to by nebylo přes nejširší místo.
Je mnoho možností, jak kruh přestřihnout skrz jeho nejširší místo.
Už jsme viděli poloměr a teď vidíme, že nejširší část kruhu prochází přes střed kruhu.
Tudíž jsou to vlastně dva poloměry.
Jeden poloměr máme tady a druhý poloměr máme tady.
Tuto vzdálenost nazýváme průměr kruhu.
Takže toto je průměr kruhu.
A má jednoduchý vztah s poloměrem.
Průměr se rovná 2 krát poloměr.
Další nejzajímavější věc, která vás může zajímat, je, jak je to daleko okolo celého kruhu.
Kdybyste si vzali metr a odměřili byste okraj kruhu, jaká by to byla délka?
Nazývá se obvod.
Už víme, jaký je vztah mezi poloměrem a průměrem, ale jaký je vztah mezi obvodem a například průměrem?
A jestliže se vám nelíbí průměr, vždy se dá najít vztah s poloměrem.
Tisíce let zpět lidé vytáhli své metry a měřili obvody a poloměry kružnic.
A řekněme, že jejich metry nebyly zrovna nejpřesnější. Řekněme, že když změřili obvod, vycházel jim přibližně na 3.
Potom změřili poloměr kružnice, vlastně průměr, a řekli si, že průměr je přibližně 1.
Potom řekli... Napíšu si to.
Zajímá nás poměr... Napíšu to jinak.
Poměr obvodu kružnice ku průměru kružnice.
Takže řekněme, že někdo měl takovoutu kružnice. Přesně takovou stejnou jako ta naše. Změřili obvod kružnice a řekli si, že je to přibližně 3 metry.
A když změřili průměr kružnice, bylo to přibližně 1.
Dobře, to je zajímavé.
Možná je poměr obvodu ku průměru opravdu 3.
Možná je obvod kružnice vždy přesně 3 krát tolik jako její průměr.
To platilo jen pro tuto kružnici, ale pojďme říci, že to zkusili pro jinou.
Trošku jinou, nakreslil jsem ji menší.
Řekněme, že když změřili obvod kružnice, naměřili přibližně 6 centimetrů, nepřesně, měli nepřesné pravítko.
Potom změřili průměr a vyšlo jim 2 centimetry.
A zase se jim potvrdilo, že poměr obvodu ku průměru je přibližně 3.
To je celkem pěkná vlastnost.
Možná je poměr obvodu ku průměru ve všech kružnicích vždy stejný, v jakékoli kružnici.
Ale pokračovali ve výzkumu.
Našli si přesnější měřící nástroje.
A když je měli, měřili ještě jednou a zjistili, že průměr je určitě 1.
Řekli si, že průměr je určitě přesně 1, ale když změřili obvod, přiblížil se skoro ke 3,1.
A stejně to bylo i s poměrem.
Zjistili, že poměr je blíže k 3,1.
Ale stále to měřili dále, lépe a lépe. A jak postupně měřili, vycházelo jim stále přesnější a přesnější číslo. Číslo 3,14159 a stále jim jen rostl počet číslic, které se nikdy neopakovaly.
Bylo to zvláštní a fascinující číslo, které se potom vyskytovalo i jinde.
Toto číslo je jedno z nejzákladnějších čísel našeho vesmíru, protože kružnice je nejzákladnějším útvarem našeho vesmíru, a objevovalo se pro každou kružnici.
Poměrem obvodu ku průměru je toto magické číslo, které lidé i pojmenovali.
Pojmenovali ho pí, můžete takhle v latince anebo řeckým písmenem pí, takto.
Reprezentuje to číslo, které je, hádám, nejfascinujícím číslem ve vesmíru.
Nejdříve se vidíme jako poměr obvodu kružnice ku jejímu poloměru, no jak se nadále naučíte v matematice, se ještě mnohokrát ukáže.
Právě takové číslo ukazuje, že je ve vesmíru nějaký pořádek.
Ale jak ho můžeme použít v základní matematice?
Víme, anebo vám to vlastně říkám, že poměr obvodu ku průměru... Když říkám poměr, doslova myslím, že když vydělíte obvod průměrem, dostanete číslo pí.
Pi je jednoduše toto číslo.
Mohl bych napsat 3,14159 a jít dále a dále, ale to by byla ztráta času a bylo by těžké s ním pracovat, proto se jednoduše píše jako řecké písmeno pí.
A jak to použijeme?
Můžeme obě strany rovnice vynásobit průměrem a vidíme, že obvod se rovná pí krát průměr.
A když víme, že průměr je dvakrát poloměr, můžeme říci, že obvod se rovná pí krát 2 krát poloměr.
Forma, v jaké to budete často vidět, je 2 pí r.
Tak se pojďme podívat, jak to bude fungovat.
Řekněme, že máme kružnici, a já vám řeknu, že má poloměr 3.
Nejdříve to napíšu. Poloměr rovná se 3.
Může to být například 3 metry, abych napsal nějaké jednotky.
Jaký je obvod naší kružnice?
Obvod je 2 krát pí krát poloměr.
Takže to bude 2 krát pí krát poloměr, krát 3 metry, což se rovná 6 metrů krát pí nebo 6 pí metrů.
A i to mohu stále násobit.
Je třeba si pamatovat, že pí je jen číslo.
Pí je 3,14159 a mnoho dalších cifer.
A když s ním vynásobím 6, dostanu 18 celých něco něco něco.
Jestli máte kalkulačku, můžete to vynásobit, ale aby to bylo jednoduché, lidé to raději nechají ve formě pí.
Nevím přesně, kolik to bude, když vynásobíte 6 krát 3,14159, nevím, jestli to bude blízko 19 nebo 18, asi je to přibližně 18 celých něco něco něco.
Nemám u sebe kalkulačku.
Namísto takového čísla píšeme raději pouze 6 pí.
Nezdá se mi, že by to bylo více než 19.
Teď se zeptám na jednu věc.
Co je průměr naší kružnice?
No, když je poloměr 3, tak průměr bude dvakrát tolik.
Takže to bude 3 krát 2 nebo 3 plus 3, tedy 6 metrů.
Takže obvod je 6 pí metrů, průměr je 6 metrů a poloměr jsou 3 metry.
Zkusme to teď opačně.
Řekněme, že máme jinou kružnici.
Takovouto kružnici.
A řekněme, že jeho obvod je 10 metrů. Tady je náš obvod.
Takže když známe obvod, jak zjistíme průměr?
Víme, že průměr krát pí, pí krát průměr, se rovná obvodu. Se rovná 10 metrů.
Takže stačí podělit obě strany rovnice číslem pí.
Tedy vidíme, že průměr je 10 metrů děleno pí nebo 10 děleno pí metrů.
A to je také pouze číslo.
Pokud máte kalkulačku, můžete vydělit 10 děleno 3,14159, Dostanete 3 celých něco něco něco metrů.
Z hlavy se to nedá, ale je to jen číslo, které pro jednoduchost necháváme tak.
A co je náš poloměr?
Poloměr je polovina průměru.
Vlastně celá tato vzdálenost je 10 děleno pí metrů.
Když chceme pouze polovinu toho, je třeba to vynásobit 1/2.
Máme 1/2 krát 10/pí, což je to samé jako 1/2 krát 10, Můžeme vydělit jmenovatele a čitatele dvojkou.
Zůstane nám 5/pí.
Takže poloměr je 5/pí.
Nic extra speciálního.
Je jen třeba si uvědomit, že pí je pouze číslo.
Je to jen 3,14159 s hromadou desetinných míst.
Existují tisíce knih o čísle pí. Dobře, možná trochu přeháním, ale knih by se ale dalo psát mnoho.
Je to jen číslo.
A pokud ho chcete psát způsobem, na který jste zvyklí, vždy se to dá vynásobit.
Většina lidí ale upřednostňuje psát výsledky se symbolem pí.
Tady to už asi necháme takhle.
V následujícím videu budeme počítat plochu kruhu.
V minulém videu o Drakeově rovnici jsme zkoušeli nějaká čísla, udělali jsme nějaké odhady, které vypadají rozumně, aspoň pro mě a zjistili jsme, že by mohlo být 12,5 detekovatelných civilizacích v galaxii.
Mluvili jsme o hromadě důvodů, proč je nemůžeme detekovat. Ale vynechal jsem jeden z nejvíce zřejmých důvodů, proč je nedetekujeme, a na to poukazovaly komentáře pod videem.
Tento signál může být příliš slabý, jestliže zde je řádově 10, 11, 12 detekovatelných civilizací v naší galaxii, tak by mohly od nás být docela daleko.
Zřejmě bychom nikdy nedosáhli tohoto pohledu na naší galaxii. Aspoň ne v blízké budoucnosti. Jedině kdybychom dokázali cestovat hodně daleko.
Řekněme, že jsme někde zde. Můžete si představit, že 10 civilizací nebo 12 civilizací je zde. 1, 2, 3, 4.
Pravděpodobně je jich tady ve středu více, protože je tady větší hustota. Dám je sem. Takže 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12.
Nejbližší z nich může být desítky tisíc světelných let daleko od nás a mezi nimi může být hodně hmoty. Všechny druhy bláznivých věcí se tam dějí, hvězdy explodují. Všechny druhy signálů, které přijímáme, a může tomu tak být, že signály od těchto civilizací jsou příliš slabé, aby k nám dosáhly, nebo je zde příliš moc rušení z ostatních bláznivostí, které se dějí okolo galaxie.
Jsou tady další důvody, o kterých jsem mluvil v minule.
Možná jsou dále než u používání rádia jako formy komunikace a to je ten důvod, proč...
Nebo to nikdy nezačali používat a proto jsme je nikdy neviděli, nebo to používali po velmi krátký čas, A možná za 100 let objevíme další skvělou věc.
Další nápad, proč nejsme pravděpodobně schopni detekovat civilizace, je to, že jich může zde být více než deset, když jsem zde dělal Drakeovu rovnici, tak jsem udělal mnoho odhadů. Žádný z nich nevypadal bláznivě, ale já jsem předpokládal realitu, kde jste neměli ty druhy zkázných událostí v pravidelných intervalech v galaxii. Ale my víme, že tady jsou zkázné události, které se dějí v naší galaxii a v ostatních galaxiích.
Jedna, o které toho víme nejvíce, nicméně jsou tu ještě všechny ty věci, o kterých toho moc nevíme. jsou gama paprsky a stále tu jsou věci, kterým se snažíme porozumět.
Gama paprsky a vy můžete sledovat videa o kvasarech, což jsou uvolněné vysokoenergetické paprsky když je materiál absorbován do super masivních černých děr v centrech galaxií.
Věříme, že možná, když se určitý typ hvězdy zhroutí do černé díry, tak máte tento výbuch gama paprsků.
Může zde být určitý druh neutronových hvězd se správnými vlastnostmi, které mohou neustále vyzařovat gama paprsky. A výhled je takový, že jestli zde je nějaká civilizace, která je pár tisíc světelných let blízko k jednomu z vybuchujících gama paprsků a je ve špatném místě v cestě jeho výbuchu, pak je zde velká šance, že tato civilizace bude kompletně zničena beze stopy, že se tato planeta sterilizuje, protože tam bude tak moc radiace vycházející z gama paprsku.
Jsou také nějaké teorie o tom, že taková událost se stala v historii Země. Nemluvíme o dinosaurech, mluvíme o době před miliardami let, možná před miliardou let, nebo dvěma miliardami let, kdy toto mohlo být způsobeno relativně blízkým výbuchem gama paprsků.
Teorie, že toto mohlo udeřit do Země v řádu každé jedné miliardy let. A když přemýšlíte o galaxii jako o díře, tak jsme její součástí.
Naše sluneční soustava obíhá galaxii ve správné vzdálenosti od středu galaxie.
Čím blíže se dostáváte do středu, tím větší hustotu hvězd máte. Když si představíte, že se Země střetne s jedním z těchto gama paprsků každou miliardu let, tak něco blíže ke středu galaxie, se střetne s tím gama paprskem častěji.
Jen proto, že je zde více aktivity, je zde více hvězd, které jsou blíže, více hvězd, které stárnou, které se mohou zhroutit do černých děr.
Takže jednoduchá odpověď je, že nevíme.
Mohlo by zde být tisíce civilizací a my ještě nejsme dost důmyslní na to, abychom je zpozorovali. Nebo jich může být velmi málo, díky všem těm bláznivostem, které se dějí v galaxii. Nebo, kdo ví, nemusí zde být žádná.
Není to tolik vzrušující, takže se pokusím o tomto nepřemýšlet.
Veřejnost, kterou kdysi pozoroval Dewey, je konstituována na základě diskuse a debaty.
Pokud chceme zpochybnit tyranii založenou na předpokladech, a vyhnout se doxa (obecnému mínění), říši nezpochybněného, potom musíme být ochotni vystavit své vlastní domněnky debatě a diskusi.
Právě v tomto duchu se připojuji k diskusi o jednom ze zásadních problémů naší doby, jmenovitě, jak aktivizovat různé formy kapitálu pro projekt budování státu.
Abychom velmi jasně definovali základní předpoklady, kapitalismus se po 150 letech stal přijatelným a stejně tak demokracie.
Kdybychom se podívali na svět v roce 1945 a to na mapu kapitalistických ekonomik a demokratických politik, byly tyto vzácnou výjimkou, nikoli normou.
Dnes však je otázkou spíše, o jakou formu kapitalismu a jakou formu demokratické participace se jedná.
Musíme si ale přiznat, že tento moment je umožněn na základě vzácné shody předpokladů.
A to poskytuje půdu pro určitý druh aktivity, protože teprve shoda v každém daném momentu nám umožňuje jednat.
A je nezbytné, bez ohledu na to, jak křehký nebo dočasný náš konsenzus je, abychom byli schopní se pohnout vpřed.
Většina světa však nevyužívá ani výhod kapitalismu ani demokratického systému.
Většina světa prožívá stát jako represivní, jako organizaci, která usiluje o popření práv, popření spravedlnosti, spíše než o jejich zprostředkování.
A co se týče zkušeností s kapitalismem, existují zde dva aspekty, které zbytek světa prožívá.
Zaprvé těžební průmysl.
Krvavé diamanty, pašované smaragdy, těžba dřeva přímo pod rukama lidí v těch nejchudších oblastech.
Zadruhé v podobě technické výpomoci.
A technická výpomoc vás může šokovat, ale je to ta nejhorší forma dnešní tváře zla vyspělých zemí v rozvojových zemích.
Desítky miliard dolarů jsou údajně investovány do výstavby prostřednictvím lidí, kteří berou až 1500 dolarů denně a přitom nejsou schopní myslet kreativně ani s ohledem na dané podmínky.
Dalším předpokladem - a na ten nás samozřejmě upozornily události 7. července, zde bych chtěl vyjádřit své nejhlubší sympatie, a předtím 11. září - a připomněly nám, že nežijeme ve třech odlišných světech.
Žijeme v jednom světě.
To se snadno řekne.
My se ale dopady toho, že žijeme v jednom světě, nezabýváme.
Tedy, pokud chceme mít jeden svět, nemohou v tomto jednom světě existovat rozsáhlé oblasti vyloučení a zároveň oblasti začlenění jen pro některé.
Musíme teď konečně dojít k tomu, že začneme přemýšlet o předpokladech skutečně globálního světa, ve vztahu k systému práv a povinností, odpovědností, které jsou svým záběrem skutečně globální.
Jinak propásneme tento otevřený moment v historii, kdy jsme schopni se shodnout jak na formě politiky, tak na formě ekonomiky.
Kterou z daných organizačních složek zvolit?
Máme tři zásadní pojmy: ekonomii, občanskou společnost a stát.
Nebudu se zabývat prvními dvěma, kromě toho, že je třeba říci, že nekritický přenos předpokladů jednoho konceptu do druhého vede jen ke katastrofě.
Ekonomie vyučovaná na většině elitních univerzit je v mém kontextu nepoužitelná.
Má země je ovládána ekonomikou drog a mafií.
Učebnicová ekonomie v mém kontextu nefunguje a mám jen několik málo doporučení od kohokoli k tomu, jak dát dohromady legální ekonomiku.
Nedostatečnost našich znalostí se musí stát výchozím bodem postupu vpřed a nikoli vnucení rámce fungujícího na jakémsi matematickém modelování, ke kterému mám jinak veliký respekt.
Moji kolegové z Univerzity Johnse Hopkinse byli ti z nejlepších.
Zadruhé, místo abychom se donekonečna dohadovali, jaká má být struktura státu, proč to nezjednodušíme a neřekneme si, jakou sadu funkcí musí stát v 21. století plnit?
Clare Lockhart a já píšeme na toto téma knihu a doufáme, že bude široce přístupná. A zatřetí bychom mohli vlastně vytvořit index, kterým bychom byli schopni srovnatelně měřit, jak dobře jsou tyto funkce, na kterých bychom se shodli, na různých místech naplňovány.
Jaké jsou tyto funkce?
Navrhujeme jich 10.
A je to zákonný monopol nad prostředky moci, administrativní kontrola, vedení veřejných financí, investice do lidského kapitálu, zajištění občanských práv, zajištění infrastruktury, správa hmotného i nehmotného jmění státu pomocí regulace, vytvoření trhu, mezinárodní dohody - včetně státních půjček - a nejdůležitější funkcí je vláda zákona.
Nebudu to dále rozebírat.
Doufám, že pro to bude příležitost v rámci otázek.
Toto je uskutečnitelný cíl, v zásadě v rozporu se všeobecnými předpoklady, bych si troufal tvrdit, že víme, jak to udělat.
Kdo by si býval dokázal představit, že Německo dnes bude sjednocený nebo demokratický stát, když jste se na něj dívali z perspektivy Oxfordu 1943?
Ale lidé tehdy v Oxfordu se na demokratické Německo připravovali a angažovali se v plánování.
A existuje spousta dalších příkladů.
A teď, abychom toto dokázali - a to mě přivádí k této skupině - musíme nově promyslet pojem kapitálu.
Tou nejméně důležitou formou kapitálu v tomto projektu je finanční kapitál - peníze.
Peníze nejsou kapitálem ve většině rozvojových zemí.
Je to jen "cash".
Protože nedisponuje institucionálními, organizačními, manažerskými formami převodu na kapitál.
A co je zapotřebí, je kombinace hmotného, institučního, lidského kapitálu - a, samozřejmě, bezpečnost, ta je zásadní, ale stejně tak jsou zásadní informace.
Nyní, problém, který by nám zde měl dělat starost - a tuto výzvu bych rád předložil této skupině, je opět, že to trvá 16 let ve vašich zemích, než vyprodukujete někoho s vysokoškolským titulem.
Trvá to 20 let vyprodukovat někoho s PhD.
První výzvou je přehodnotit, a to zásadně, otázku času.
Musíme opakovat postupy, které jsme zdědili?
Naše vzdělávací systémy pocházejí z 19. století.
Co zásadního je třeba učinit, abychom obnovili náš projekt, aby tvorba kapitálu byla rychlá?
Naprostá většina světové populace je mladší dvaceti let a stále rychleji roste.
Vyžadují odlišné způsoby přístupu. Odlišné způsoby udělení práva volit. Odlišné způsoby vzdělávání.
A to je první věc.
Druhá věc, vy jste řešiteli problémů, ale nepřijímáte svou globální odpovědnost.
Zůstáváte stranou od řešení problému korupce.
Chcete jen čisté prostředí k činnosti.
Ale pokud se nebudete problémy korupce zabývat, kdo bude?
Vyhýbáte se projektování rozvoje.
Jste velcí projektanti, ale vaše návrhy jsou sobecké.
Slouží jen vaší bezprostřední potřebě.
Svět, ve kterém působím, funguje s projekty komunikací, přehrad, zásobování elektřinou, které nebyly revidovány za posledních 60 let.
To není správné.
Je třeba se nad tím zamyslet.
Ale především, co potřebujeme více než cokoli jiného od této skupiny, je zapojit vaši fantazii do řešení problémů takovým způsobem, jakým má fungovat nápodoba.
Jak již dávno ukázala studie o paradigmatech - dílo Thomase Kuhna - je to právě v průniku idejí, kde se objeví nový rozvoj, opravdový zlom.
A já doufám, že tato skupina se bude schopna vypořádat s problematikou státu a rozvoje a umožní tak vrátit moc nad vlastními životy většině chudých tohoto světa.
Děkuji vám.
Potlesk
Chris Anderson:
Tak, Ashrafe, do nedávna jste byl ministrem financí Afganistánu, země, která je v samém centru zájmu velké části světa.
Zvládne to tato země?
Bude demokracie vzkvétat?
Co vás nejvíce děsí?
Ashraf Ghani:
Co mě nejvíce děsí je - jste vy. Vaše nedostatečná angažovanost.
(Smích)
Ptáte se mě a víte, že já vždy dávám nekonvenční odpovědi.
Ne. Ale vážně, problematika Afganistánu musí být zprvu chápána v perspektivě - a to nejméně - 10 až 20 let.
Dnešní svět globalizace je rychlý.
Čas je ztlačován, komprimován.
A prostor pro většinu lidí nehraje roli.
Ale v mém světě - víte, když jsem se po 23 letech vrátil do Afganistánu, prostor nabyl na důležitosti.
Každá myslitelná forma infrastruktury byla zničená.
Já jsem jel - cestoval - cesta mezi dvěma městy, která dříve trvala tři hodiny, teď zabrala 12.
Takže pokud je situace taková, musíme v první řadě pochopit, že jen ty prosté věci jako je infrastruktura - bude trvat šest let zajistit infrastrukturu.
V našem světě.
Jakoukoli věc významného, podstatného druhu.
Určit, čemu věnovat pozornost nebo "co se má stát dnes, co se bude dít zítra".
Druhá věc je, že pokud země byla vystavena jedné z nejnezměrnějších, nejbrutálnějších forem výkonu moci - měli jsme Rudou Armádu po 10 souvislých let, v počtu 110 000. Doslova terorizující.
Nebe: Každý Afgánec vnímá nebe jako zdroj strachu.
Jsme vybombardováni. V podstatě neexistujeme.
Potom jsou desetitisíce lidí vyškoleny k terorismu - ze všech stran.
Spojené státy, Velká Británie se např. přidali k Egyptské výzvědné službě, aby vycvičili tisíce lidí k odporu a městskému terorismu.
Jak proměnit jízdní kolo v nástroj teroru.
Jak k tomu využít osla, tažného koně, cokoli.
A stejně tak Rusové.
Takže, pokud vypukne násilí v zemi, jako je Afganistan, je to odkazem tohoto.
Ale musíme pochopit, že jsme měli obrovské štěstí.
Chci říci, já, já opravdu nemohu uvěřit svému štěstí, že tady stojím před vámi, hovořím.
Když jsem přijal funkci ministra financí, myslel jsem si, že mé šance na to, že přežiju více než tři roky, nejsou vyšší než 5 procent.
Taková byla rizika.
A stála za to.
Já věřím, že to dokážeme a důvodem, proč to dokážeme, jsou lidé.
Víte, protože - uvedu jednu statistiku:
91% mužů v Afganistánu a 86% žen poslouchá nejméně tři radiové stanice denně.
Co se tedy týče jejich diskurzu, jejich úrovně znalosti světa, myslím, dovolil bych si tvrdit, že jsou mnohem sofistikovanější než venkovští Američané s vysokoškolským titulem a podstatná část Evropanů. Protože svět je pro ně důležitý.
A co je jejich převládající starostí?
Opuštěnost.
Afgánci se stali hluboce internacionalističtí.
Víte, když jsem se v prosinci 2001 vrátil, neměl jsem pražádnou touhu pracovat pro afgánskou vládu. Protože jsem žil jako nacionalista.
A já jim řekl - mým lidem s Američany kolem - osamostatněte se.
Ano, mám poradní funkci u OSN.
Projel jsem ve velkém shonu 10 afgánských provincií.
A každý mi říkal - byl to docela jiný svět.
Víte, oni se angažují.
Říkali, že vidí globální zájem a angažovanost, jako něco naprosto nezbytného pro budoucnost obyčejných lidí.
A věc, která dělá největší starost obyčejnému Afgánci - Clare Lockhartová je zde, tak budu citovat rozhovor, který měla s negramotnou ženou na severu Afganistánu.
A ta žena jí řekla, že je jí jedno, že nebude mít na stole žádné jídlo.
Že to, co jí dělá opravdu starost je, zda existuje nějaký plán pro budoucnost, kde by její děti mohly vést jiný život.
To mi dává naději.
CA:
Jak Afganistán zajistí alternativní zdroj příjmů pro to množství lidí, kteří jsou existenčně závislí na obchodu s drogami?
AG:
Jistě. No, zaprvé, místo aby posílali miliardu dolarů na vymícení drog a platili je pár bezpečnostním organizacím, měli by ty miliardy dolarů dát 50 nejvíce inovativním firmám na světě a požádat je, aby vytvořily milion pracovních míst.
Klíčem k vymícení drog jsou pracovní místa.
Podívejte, existuje jedna málo známá skutečnost: země, které mají legální zdroj příjmů pokrývající 1000 dolarů na hlavu, neprodukují drogy.
Zadruhé, textil.
Obchod je tím klíčem, ne dobročinná pomoc.
Spojené státy a Evropa by nám měly poskytnout nulový tarif.
Textilní průmysl je neuvěřitelně mobilní.
Pokud chcete, abychom byli schopní konkurovat Číně a přilákat investice, byli bychom zřejmě schopní získat čtyři až šest miliard dolarů do textilního průmyslu poměrně snadno, kdybychom měli nulovou daň - to by také vytvořilo ta správná pracovní místa.
Bavlna nedokáže konkurovat opiu, tričko už to dokáže.
A my musíme pochopit, že se tu jedná o řetězec hodnot.
A podívejte, obyčejný Afgánec už má dost toho poslouchat o malopodnikatelských půjčkách.
Jsou důležité, ale co obyčejná žena a muž, kteří jsou součástí malovýroby, opravdu chtějí, je přístup na globální trhy.
Nechtějí prodávat na charitativních bazarech, které jsou jen pro cizince a tu samou zatracenou košili vyšívat zas a znovu.
Co chceme, je partnerství s italskými návrhářskými společnostmi.
Ano, máme ty nejšikovnější řemeslníky na vyšívání na světě!
Proč nemůžeme udělat to samé, co se udělalo v severní Itálii?
Systém podomní výroby (putting-out system)?
Myslím, že z ekonomického hlediska je nyní třeba promyslet zásadní témata.
A co zde řeknu je, že charitativní pomoc nefunguje.
Víte, systém mezinárodní pomoci je porouchaný.
Nemá dostatečné znalosti, vizi, schopnosti.
Já jsem zcela pro mezinárodní pomoc, konec konců já sám jsem mnohé prostředky získal.
Ano, abych byl přesný, podařilo se mi přesvědčit svět, aby dal mé zemi 27,5 miliard.
Oni sami nám ty peníze dát nechtěli.
CA:
A stále to nefungovalo?
AG:
Ne, ne.
To ne, že by to nefungovalo.
Jde o to, že dolar soukromé investice, se dle mého soudu rovná 20 dolarům mezinárodní pomoci, ve smyslu dynamiky, kterou je schopen vytvořit.
Další věcí je, že dolar pomoci může být ve skutečnosti 10 centů, může být 20 centů nebo může být 4 dolary.
Záleží, v jaké formě přijde, jaká míra podmíněnosti je k tomu navázána.
Víte, systém této pomoci byl nejprve navržen tak, aby z něj profitovali podnikatelé z rozvinutých zemí, ne, aby generoval růst v chudých zemích.
A to je opět jeden z těch předpokladů - Stejně jako autosedačky jsou předpokladem, který jsme zdědili ve vládách, a dveře.
Mysleli byste si, že americká vláda nebude předpokládat, že americké firmy by potřebovaly nějaké dotace k tomu, aby fungovaly v rozvojových zemích. Zajišťovaly poradenství. Ale oni to potřebují.
Existuje zde celá dlouhá historie vzájemné pomoci, která by nyní měla být přezkoumána.
Pokud cílem je vytvořit státy, které se o sebe dokážou spolehlivě postarat - a tento návrh se týká obou stran, víte, že jsem velmi tvrdý ke svým protějškům - pomoc musí jednou skončit v každé zemi po nějakém daném období.
A každý rok musí docházet k nějakému pokroku ve smyslu mobilizace domácích výnosů a růstu ekonomiky.
Pokud takovéto dohody nebude dosaženo, nebudete schopni udržet konsenzus.
Jsme v Britském muzeu u jednoho z nejdůležitějších objektů této sbírky,
Rosettské desky.
Nachází se ve vitríně, okolo které stojí lidé a fotí si ji.
Lidé ji milují!
Je zde mnoho obchodů se suvenýry.
Můžete si koupit její miniaturu.
Můžete koupit plakáty.
Přesně.
I hrnky.
Můžete ji získat i jako rohožku.
Ale samotný příběh desky je historicky ohromně důležitý.
Umožnil nám poprvé porozumět, číst a přeložit hieroglyfy.
Hieroglyfy byl psaný jazyk starověkých egypťanů.
A až do poloviny 19. století, jsme opravdu nevěděli, co znamenají.
Je to obrázkový jazyk, což ve skutečnosti vedlo k jednomu z největších zmatků.
Myslím, že první archeologové se domnívali, spolu s lingvisty, že obrázky, které zkoumali (Lze rozeznat ptáky a hady, a různé druhy tvarů.) se nějakým způsobem vztahují ke konkrétní věci na světě.
Takže pokud jste viděli ptáka, tak se nějak vztahoval k ptáku.
Ve skutečnosti to tak však není.
Hieroglyfy jsou sofistikovanější.
A Rosettská deska byla tím, co nám pomohlo pochopit, že egyptské hieroglyfy nejsou obrázkové.
Nejsou to piktogramy
Ale jsou fonetické.
I když vypadají jako obrázky, tak ve skutečnosti představují zvuky.
A tak se jim na to nakonec podařilo přijít a přeložit starověké egyptské hieroglyfy.
Je to díky tomu, že deska obsahuje jednu zprávu třikrát a to ve třech jazycích.
Tyto tři jazyky jsou: starověká řečtina, která je na spodní části.
Ta byla úředním jazykem.
Byla jazykem vlády.
Bylo tomu tak, protože Alexandr Veliký dobyl Egypt a ustanovil toto řecké pravidlo v době Helenistického Řecka, a to jim už ve starověkém Egyptě zůstalo.
Připomeňme si, že tu mluvíme zhruba o datu 200 let př. n. l. To je ve skutečnosti už ke konci používání hieroglyfů.
Mohou vydržet několik dalších stovek let, než písmo jako takové zmizí.
Takže toto je opravdu konec 3000 let starého jazyka.
Střední část je v démotickém písmu, což vlastně znamená "jazyk lidí".
Byl to běžně používaný jazyk Egypťanů.
V horní části je pak samozřejmě posvátné písmo.
A to byly hieroglyfy.
Byl to jazyk, který jsme opravdu nemohli přečíst. Dokud jsme neměli Rosettskou desku.
Na Rossetské desce jsou také tzv. kartuše, které obsahují jména panovníků.
Kartuše jsou takové oválné tvary, které obsahují jméno panovníka.
V našem případě obsahovala jméno Ptolemaiose Pátého.
A tím, že rozeznáme jméno vládce, ve třech různých jazycích, jsme našli způsob, jak rozšifrovat hieroglyfy.
To však bude trvat ještě desítky let.
Byl to neuvěřitelně těžký úkol.
A to jsme ještě nemluvili o tom, jak byla deska nalezena!
Napoleon táhl se svou armádou do Egypta
A Napoleon sebou vzal myslím, že je tak můžeme označit - archeology.
A jeden z těchto lidí, kteří Napoleona doprovázeli, nalezl, nebo spíše narazil na Rosettskou desku.
Ve skutečnosti byla použita jako součást základů pevnosti.
A samozřejmě měla být původně vystavena v chrámu, nebo v blízkosti egyptského chrámu. Je taky třeba říci, že toto je spodní část mnohem větší stély, nebo-li kamenného bloku, který byl dost vysoký.
Tak si ji Napoleon odvezl.
Počkat, ale teď nejsme v Louvru,
Jsme v Londýně, v Britském muzeu.
Jak je to možné? No, Britové porazili Napoleona a kámen si vzali.
A ten byl o rok či dva později, 1801 nebo 1802, dán do Britského muzea a od té doby je už tady.
A jak je vidět, je stále nesmírně populární.
Jsme v Metropolitním muzeu a díváme se na obraz "Mladá žena se džbánem na vodu". Dílo namaloval Johannes Vermeer cca.
1662 a jedná se o jeden z pokladů New Yorku.
Je to krásný malý obraz, typický pro holandské umění 17. století.
Malé obrazy, domácké prostředí, zátiší krajiny, rodinné okolí, žánrové kresby.
Často zobrazují kulturu střední vrstvy. - Protestantskou. - V Holandsku 17. stol.
Existovala zde střední vrstva nebo co my bychom nazvali jako střední vrstva. Kde majetek byl důležitým vyjádřením postavení ve společnosti.
Ano, tato kultura byla hluboce náboženská. A jde o protestantskou kulturu.
Na západě to byla právě Římskokatolická církev, která byla patronem umění.
Když církev přestane být hlavním dárcem, malíři musí hledat dva odlišné náměty.
Musí najít jiný způsob jak se uživit.
Ano. takže zde máte obraz, který ukazuje idealizovaný domácí život.
A asi byl zadán nebo zakoupen bohatým obchodníkem.
Ačkoliv je to rok 1600, což je v Itálii, Španělsku a Francii období baroka, v Holandsku byl tento směr zcela jiný, také díky protestantské kultuře.
Když uvažuji o baroku v Holandsku, myslím tím první polovinu 17. stol.
Když pomyslíme na dílo Rembrandta, vidíme zcela zásadní rozdíl.
Zde vnímáme jemnost a delikátnost světla a jeho pohybu.
Což je zásadním rozdílem.
Je to velmi poetický okamžik, ve kterém má jednoduchý úkon otevírání okna, držení džbánu s vodou a možná zalévání květin za oknem, věčnou hodnotu.
Cítíte zde lásku k něčemu domáckému, k drobným rituálům, ke každodennosti.
Vermeer je pro mne vždy tím, kdo připomíná krásu všeho, co nás obklopuje.
Každodennost. To není Kristus na kříži.
Není to nic monumentálního a nebeského.
I tak se zde nachází atmosféra božství, která k nám promlouvá moderním způsobem.
Je to zcela poetické.
Vidíte ženu proti bílému pozadí, ale ta zeď není bílá.
Za ní.
- Přesně tak.
Je to celé spektrum barev, které proniká proloženým sklem okna.
Vidíte teplou bělobu zdi proti chladné modrobílé barvě jejího lněného šátku.
To, jak je obdélníkovým oknem uzavřena v prostoru je Vermeerovou charakteristikou.
Stejně působí také ona mapa.
A obdélník stolu a židlí za ní.
Je to velmi řízená kompozice a přitom něco velmi spontánního.
Okamžik zachycený v čase.
Ačkoliv se jedná o velice krásné a jemné zpodobnění.
Máme také spoustu důkazů o tom, co se v Holandsku 17. století oceňovalo.
Ubrus z těžkého koberce, což bylo velmi drahé a luxusní, je zde mosaz a mně obzvlášť uchvacuje elipsovité umyvadlo které je tak přesvědčivé, téměř víc než kdybych tu věc viděl osobně.
U Vermeera se věci stávají téměř skutečné.
Každý milimetr, kterým se světlo odráží od povrchu umyvadla a krabice.
Dokonce i mosaz a hřebíky v židli.
Vidíme tak věci, které jindy nevidíme a nevěnujeme jim pozornost.
A já mám dojem, že ta žena na obraze je vlastně tak vnímavá jako jsme my a vytváří pro diváky jakýsi způsob vjemu, uvědomování si jejího místa ve světě, ve vesmíru.
Vermeer je skvělý v tom, jak vytváří tento způsob lásky a sensuality v prostoru, čase a světle (i barvách). Je to překrásné.
Pokud uvidíte výklenek, předpokládáte, že v něm bude socha.
My se však díváme na modlitební výklenek, Mihráb.
Ten je vlastně takovým ukazatelem směru.
Je to ukazatel.
Islám ukládá věřícím povinnost modlit se pětkrát denně, a to směrem k Mekce.
Vědět, jakým směrem obrátit tvář a jakým směrem se modlit je tedy opravdu zásadní, takže všechny mešity po celém světě tento výklenek Mihráb mají.
Mihráb je zapuštěn do zdi, které se říká Kibla.
Správně.
A ta je orientována směrem k Mekce.
Není orientována na východ, sever, jih nebo západ, ale k Mekce, bez ohledu na kompas a před výklenkem není žádný oltář, žádný majestátní náboženský mobiliář takže některé věci, které vídáme v katolických kostelích nebo katedrálách, zde nenajdeme.
Takže věřící se nemodlí směrem k výklenku, ale vlastně směrem, kterým je výklenek orientován.
Přesně tak.
Pokud si modlitbu promítnete do mešity můžete vidět lidi v řadách, obrácené směrem ke Kible, jak se modlí směrem k Mekce.
Mekka byla domovem Proroka Mohameda.
Žil tam až do roku 620, kdy byl z města vyhnán. Posléze odešel do Mediny.
V jeho domě v Medině byl velký dvůr.
Bylo to společenské centrum spíš než obyčejný dům k bydlení a tento dům byl orientovaný směrem k Mekce.
Dnes nemáme hmatatelné důkazy o existenci domu, už z něj nic nezbylo, ale dozvídáme se o něm z hadísů a starých pramenů.
Tato základní architektonická forma, kterou nalezneme v každé mešitě, je možná založena na klenutém podloubí z dvoru Prorokova domu v Medině.
Je zajímavé, že ho nazýváš společenské centrum, neboť tak vnímáme i mešity.
Považujeme je nejen za svatyně, ale v podstatě za kulturní centra.
Jedním z mých oblíbených zážitků byla návštěva Velké mešity v Damašku kde přijdete na dvůr a jste ve společnosti.
Jsou tam rodiny, děti,
lidé si povídají, setkávají se, baví se.
Je to místo pro komunitu.
Také jsme viděli, že během Arabského jara se páteční modlitby a návštěvy mešity staly pro lidi podhoubím k protivládním protestům, což z mešity činí velmi důležité politické a společenské centrum v muslimském světě.
Zařaďme tento konkrétní Mihráb do historického kontextu.
Pochází z města Isfahán a jeho úžasná modř, kterou vidíme na těchto dlaždicích, není typická pouze pro tento Mihráb, ale pro celé město.
Isfahán je modré město.
Je to úchvatné.
Představte si modré dlaždice, světle, tmavě, tyrkysově modré které jsou úplně všude.
Pulsující město plné záblesků a třpytu.
Tento Mihráb nebyl umístěn ve veřejné mešitě, ale v Madrase, části školy.
Domníváme se, že pochází z Minani Madrasy v Isfahánu.
To je místo, kam se univerzitní studenti teologie přicházeli modlit a často zde slýchají kázání podobné, jako můžeme slyšet v kostele nebo jiném svatostánku.
V tomto prostředí mluvené slovo ani není potřeba, protože vše je zapsáno do dlaždic.
Ano, to je jedna skvělá vlastnost této mešity.
Na vnějším obdélníkovém rámu najdeme verš z Koránu.
Je zapsán arabsky a čte se zprava doleva, tedy opačně, než čteme latinku.
Správně, Korán byl vždy zapsán arabsky a vždycky bychom se ho měli učit, studovat ho a recitovat v arabštině, protože se jedná o slovo Boží, které Bůh odhalil.
Muslimové věří, že Mohamed je prostředník slova Božího, není autorem Koránu, který proto musí být v arabštině.
Zápis na vnějším rámu, který jste ukazovala, je tak ladný, krásný a tak ozdobný, že působí téměř jako úplná abstrakce.
Vnitřní rám je velmi výrazný.
Zápis není tak ladný jako ten, který jsme viděl na vnější části Mihrábu.
Tento působí mnohem hranatěji a víc geometricky.
Toto písmo se nazývá kuthic a je jedním z nejznámějších písem napříč celým muslimským světem.
Písmo je vytesáno v jeruzalémském Skalním dómu který byl dokončen v roce 691 nebo 692.
To je také velmi zajímavé.
Trochu vystupuje díky modré na bílém podkladu, ve zbytku výklenku je bílá barva na modrém pozadí. Na pozadí převládá modrá.
Ale opravdu zajímavý je význam tohoto nápisu.
To je pět pravidel, která musí každý muslim dodržovat
Přesně tak, je to velmi jednoduché.
Musíte věřit ve vyznání víry, je jen jeden Bůh a Mohamed je jeho Prorokem, a poslem Božím
Musíte dávat almužnu. a modlit se pětkrát denně.
Pokud máte možnost, měli byste podniknout pouť (Hadž) do Mekky.
A nakonec Ramadán, měsíc půstu.
Tohle je pět základních věcí, o něž by měl usilovat každý dobrý muslim.
Jde tedy o poučky, zdá se vhodné, že jsou právě v Madrase, tedy ve škole.
Stále si je připomínáme.
Někteří gramotní lidé studují
Korán celé hodiny.
Ve výklenku vidíme ještě třetí oblast, ve které je text,
Je nízko nad zemí, je dobře vidět z pozice toho, kdo se modlí
Je tu arabsky napsáno:
"Prorok, ať ho mír provází, mešita je příbytkem věřících."
To je další milá připomínka, že bychom se měli oddat zbožným myšlenkám a vzývat Mohameda, ten je majákem, podle kterého všichni muslimové řídí své životy.
Zemědělství se tak, jak ho známe dnes, začalo rozvíjet před 7 až 10 tisíci lety.
Pod pojmem zemědělství si představíme farmáře, jak seje a pak sklízí různé plodiny nebo chová dobytek, který se pase na pastvině, a jak později z tohoto dobytka získává maso, mléko nebo vlnu.
Ve skutečnosti je ale i jiný typ zemědělství, který je mnohem starší než naše tradiční zemědělství.
Je starší o několik desítek tisíc let a za první lidi hospodařící tím způsobem považujeme domorodé obyvatele Austrálie.
Jejich hospodaření považujeme za zemědělství, protože zemědělství v obecném slova smyslu je, když člověk používá nějakou technologii ke změně svého prostředí, aby se tak stalo více vhodné pro něj a pro organismy, které člověk může jíst, od kterých získává mléko a tak dále.
A tento specifický typ zemědělství nazýváme žďárové zemědělství.
Vy už možná tušíte, co takové hospodaření obnáší.
Spočívá v používání ohně, protože oheň může být forma technologie, pomocí ohně se tedy vytváří prostředí vhodné pro další činnosti lidí.
Co tedy dělali původní obyvatelé Austrálie, australští domorodci nebo Aboridžinci, jak jim někdy říkáme...
Pokud vás zajímá, jaký je původ slova Aboriginal, stačí se podívat na jeho dvě části: original - to, jak víte, je něco prvního, něco, co tu bylo od samého počátku, a druhá část je "ab", což je latinská předložka "z".
Takže doslovně je to "z počátku, původní" a když mluvíme o Aboridžincích, říkáme vlastně, že jsou to původní Australané.
Kdybychom se přesunuli do období před 50 až 60 tisíci lety, ještě předtím, než první Aboridžinci osídlili Austrálii, Austrálie měla mnohem více lesů.
Stále nějaké lesy má, na tomto obrázku je současný australský prales, ale Aboridžinci začali zakládat kontrolované požáry.
Tyto kontrolované požáry odstranily velké plochy lesa, odstranily spoustu křoví a podrostu tady u země a tak umožnily, aby se na vypálených místech rozvinuly buše.
No a proč potřebovali travnaté plochy?
Nakreslíme si tu takový koloběh toho, co dělali.
Takže používali kontrolované požáry, tyto kontrolované požáry pomáhaly šíření luk a travnatá buš je vhodným prostředím pro zvířata, která vlastně sloužila za potravu původním obyvatelům, mohli je lépe lovit a živit se jejich masem.
Například to byla zvířata jako klokani. A to zase podporovalo růst lidské populace, no a lidé opět mohli zakládat kontrolované požáry.
Tady vidíte, jak to na začátku koloběhu mohlo asi vypadat, někdo založil kontrolovaný požár. A ve skutečnosti to prováděli velmi vědecky a chytře.
Nezakládali je koncem léta, kdy všechno bylo suché a snadno by vzplanulo, takže požár by se nedal kontrolovat.
Prováděli to v takovém období, kdy si byli jisti, že ve vzduchu je určitá vlhkost, že není příliš horko. Tyto kontrolované požáry nejenže přinášely vhodné prostředí pro živočichy, jako jsou klokani a další, které lidé mohli jíst, ale do značné míry také předcházely velkým požárům.
Podobnou věc dělají i dnes strážci lesa.
I když se můžeme domnívat, že původní obyvatelé Austrálie to do určité míry prováděli citlivěji a jemněji, než jak to děláme my v současné době.
Takže kontrolovanými požáry se předcházelo velkým, nekontrolovatelným požárům.
A to proto, že pokud neprovedete kontrolovaný požár, rok za rokem vám v podrostu narůstá další a další křoví. No a potom, když na tom místě propukne požár, tyto nekontrolovatelné požáry se většinou neobjevují v zimě, když je vzduch chladný a prostředí je vlhké, nejčastěji se objevují během suchých období.
Takže vám tu všude narostlo křoví, a když propukne požár, stane se tak v tom nejsušším období.
A když k tomu dojde se vším tím křovím a suchem, požár se stane nekontrolovatelným.
Existuje několik vedlejších produktů žďáření. Má se za to, že dnešní travnaté plochy v Austrálii mohly být více zalesněné.
Když tam koncem 18. století dorazili první evropští osadníci, byli celkem překvapení, když přišli tam, kde je dnes přístav v Sydney, a řekli: "Páni, koukněte na tu trávu, to vypadá skoro jako park!"
Pak se rozhodli, že by tam mohli pást svoje ovce, ale byli zase překvapení, protože předtím vyhnali původní obyvatele, a překvapilo je, když na jejich pastvinách postupně dorůstal prales.
A bylo to proto, že původní obyvatelé na tom místě prováděli kontrolované požáry, aby vytvořili prostředí vhodné pro zvířata, jako jsou klokani, a když tam dorazili angličtí osadníci, začali na těchto travnatých plochách pást ovce.
Toto vypalování lesa také nejspíš zapříčinilo vymření velkých živočichů, nebo lépe megafauny.
Předtím než lidé osídlili Austrálii, existovala zde opravdu obrovská zvířata.
Pokud chcete vidět, jak vypadala, tady jedno mám.
Jmenuje se Diprotodon optatum, nebo také obří vombat.
Existují zkameněliny tohoto vombata staré asi 40 až 50 tisíc let, ale v období, kdy se objevili lidé, vymizeli.
Existuje několik možných důvodů, proč vymizeli.
S největší pravděpodobností byla tato zvířata závislá na prostředí lesa, bylo to pro ně prostě vhodnější prostředí než buš, možná proto, že se živili listy vysokých stromů.
A nebo vymřeli, protože poté, co vymizely lesy, lidé je mohli snáze lovit. V obou případech se ovšem mohlo stát, že je lidé vyhubili.
Jisté je, že když lidé přišli na australský kontinent, tato zvířata začala mizet, a to nejen tento konkrétní druh.
Existovalo několik druhů megafauny, opravdu obrovských zvířat, která v tomto období vyhynula.
Pojďme se bavit o mániích.
Začněme s Beatles mánií.
Hysteričtí teenageři, pláč, křik, vřava.
Sportovní mánie.
Ohlušující davy.
Vše jen s jedním cílem. Dostat míč do sítě.
Dále, náboženská mánie.
Vytržení. Pláč.
Vize.
Mánie mohou být dobré.
Mánie mohou být alarmující.
Nebo mohou být také smrtící.
Svět má novou mánii.
Angličtinářskou mánii.
Poslouchejte, jak čínští studenti procvičují svou angličtinu tím, že křičí.
Učitel: ... změním svůj život.
Studenti:
Já změním svůj život.
U:
Nechci zklamat své rodiče.
S:
Nechci zklamat své rodiče.
U:
Nikdy nechci zklamat svou zemi.
S:
Nikdy nechci zklamat svou zemi.
U:
Ze všeho nejvíce ...
S:
Ze všeho nejvíce ...
U:
Nechci zklamat sám sebe.
S:
Nechci zklamat sám sebe.
Jay Walker:
Kolik lidí na celém světě se snaží naučit angličtinu?
Dvě miliardy.
Studenti:
Tričko.
Šaty.
V Latinské Americe, v Indii, v Jihovýchodní Asii, a především v Číně.
Kdybyste byli čínským studentem, začali byste se angličtinu učit ve třetí třídě - podle zákona.
To je důvod proč tento rok se Čína stane světově největší anglicky mluvící zemí.
(Smích)
Proč angličtina?
Jedním slovem: příležitost.
Příležitost pro lepší život, práci, být schopen zaplatit školu nebo obstarat lepší jídlo.
Představte si studentku skládající obrovský test celé tři dny.
Její počet bodů v tomto testu doslova určí její budoucnost.
Učí se 12 hodin denně po celé tři roky přípravy. 25 procent její známky je založeno na agličtině.
Nazývá se to Gaokao. A 80 milionů čínských středoškolských studentů tento vyčerpávající test již složili.
Intenzitu výuky angličtiny si ani nedovedete představit.
Pokud nejste svědky.
Učitel:
Perfektně!
Studenti:
Perfektně!
U:
Perfektně!
S:
Perfektně!
U:
Chci mluvit perfektně anglicky.
S:
Chci mluvit perfektně anglicky.
U:
Chci mluvit -- S:
Chci mluvit --
U: perfektně anglicky.
S: perfektně anglicky.
U:
Chci změnit svůj život!
S:
Chci změnit svůj život!
JW: Je tedy angličtinářská mánie dobrá nebo zlá?
Je angličtina tsunami, která odplavuje ostatní jazyky?
To je nepravděpodobné.
Angličtina je až druhý světový jazyk.
Váš rodný jazyk je váš život.
Ale se znalostí agličtiny se můžete stát součástí širší konverzace.
Globální konverzace o globálních problémech.
Konverzace o klimatických změnách, či chudobě.
Nebo o hladu, či různých nákazách.
Svět má i jiné mezinárodní jazyky.
Matematika je jazykem vědy.
Hudba je jazykem emocí.
A angličtina se nyní stává jazykem pro řešení problémů.
Ne, protože by ji Amerika protlačovala. Ale protože svět ji sám přejímá.
Takže angličtinářská mánie je mezníkem.
Stejně jako využívání elektrické energie v našich městech nebo pád Berlínské zdi, představuje Anličtina naději na lepší budoucnost.
Budoucnost, kde svět využívá společný jazyk k řešení společných problémů.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Abychom lépe pochopili kvantitativní uvolňování v americkém kontextu zejména v kontextu, o kterém mluví Ben Bernanke, chtěl bych přečíst část z projevu, který Ben Bernanke přednesl na London School of Economics 13. ledna 2009.
Tohle bylo krátce po tom, co došlo k šílenství s finanční krizí, která stále pokračovala. A on říká. "Náš přístup, který může být popsán jako úvěrové uvolňování se v jednom ohledu podobá kvantitativnímu uvolňování."
Říká, že to není docela kavntitativní uvolňování, ačkoli ve skutečnosti je.
Zahrnuje rozšíření rozvahy centrální banky.
Pro pochopení toho, o čem mluví, centrální banka má závazky a aktiva jako společnost a závazky plus vlastní jmění se musí shodovat s aktivy.
Jen pro zjednodušení máme jen aktiva a závazky, které se rovnají. Řekněme, že tohle tady je rozvaha centrální banky.
Tohle jsou jejich běžná aktiva a řekněme, že tohle tady jsou jejich závazky a potom tohle je jejich vlastní jmění, ačkoli vlastní jmění Federální rezervní je trochu divné.
Není to jako tradiční vlastní jmění, kde dostávají všechny přebytečné zisky, všechny přebytečné zisky jdou ve skutečnosti vládě USA.
Ale když Fed tiskne peníze, co doslova dělají je, že vytvářejí vyrovnávací závazky a aktiva.
Když tisknou peníze, doslova říkají, že právě tady tisknou peníze. Tohle jsou peníze, které tisknou. Tohle je budou doslova bankovky Federální rezervní, které se vytvářejí.
Tohle jsou dolarové bankovky, které jsou vytištěné buď fyzicky nebo elektronicky.
A potom mají vyrovnávací závazek, což jsou jen nesplacené bankovky, které doslova říkají, že tohle jsou bankovky, které jsme vytvořili.
Nesplacené bankovky jsou druhá strana rozvahy.
Pro analýzu vyjádření, když říká úvěrové uvolňování se v jednom ohledu podobá kvantitativnímu uvolňování, zahrnuje rozšíření rozvahy centrální banky.
Tohle je rozšíření rozvahy centrální banky.
Což je v podstatě stejná věc jako tištění peněz.
A Federální banka dostane tyhle bankovky do oběhu tím, že na trhu nakoupí aktiva.
Tradičně, když se Fed více zaměřuje na krákodobé úrokové sazby, sazby za jednodenní půjčování mezi bankami, použije tyhle k nákupu krátkodobého dluhu, což zvyšuje množství oběživa, množství dolarů a tak sníží úrokovou sazbu za to, že lidé kupují a prodávají dolary nebo bych měl říct půjčují dolary, ne kupují a prodávají.
Půjčování dolarů, jednodenní sazba bank klesne, protože existuje více dolarů, cena za půjčování klesne.
To normálně Fed zajímá.
A říkají, podívejte, kvantitativní uvolňování je jen myšlenka rozšíření rozvahy.
Čteme dál.
"V režimu čistě kvantitativního uvolňování se kvalita zaměřuje na množství bankovních rezerv, což jsou závazky centrální banky. Složení úvěrů a cenných papírů na straně aktiv rozvahy centrální banky je nahodilé."
Říká, že při tradičním kvantitativním uvolňování centrální banka řekne, podívejte, starám se o tištění peněz. ...
Jejich závazky podle toho vzrostou.
Tohle zde jsou znovu nesplacené bankovky, a jejich výše je proporční k tomu, kolik peněz tisknou.
Ale Federální rezervní říká, že v tradičním kvantitativním uvolňování se všechny centrální banky starají o tištění peněz a dostávají je do oběhu a skutečně je nezajímá, na co se tyhle peníze používají.
Kdykoli dostanou tyhle peníze do oběhu, nakoupí aktiva, obvykle pokladniční poukázky.
A potom dokonce řekl, "Ačkoli politika japonské centrální banky..." srovnává to s tím, co Japonsko udělalo, když čelilo deflační krizi.
"Ačkoli politický přístup japonské centrální banky během období kvantitativního uvolňování byl docela mnohostranný, celkový postoj jejich politiky byl odhadován především z hlediska cílů pro bankovní rezervy."
Vy říkáte, Japonci se snažili bojovat s deflační bankovní krizí, drželi vytištěné peníze, takže zvyšovali stranu závazků své rozvahy, drželi vytištěné peníze a používali tyto peníze na řadu věcí. Používali ty peníze k nákupu řady aktiv, ale zaměření jejich intervence bylo jen kolik vytiskli?
Opravdu se nestarali, skutečně neřešili, kam ty peníze šly.
Skutečně se nesnažili změnit, co se stalo na trzích, na kterých participovali.
Přečteme si dál, co říká Fed.
"Na rozdíl od toho přístup Federální rezervní k úvěrovému uvolňování se zaměřuje na směs úvěrů a cenných papírů, které drží a jak tohle složení aktiv ovlivňuje úvěrové podmínky pro domácnosti a podniky."
Co říká je, že mechanicky děláme stejnou věc, jako dělalo Japonsko, zvyšujeme naši rozvahu, což je analogické k tištění peněz.
A také nakupujeme řadu věcí jako Japonsko.
Japonsko mělo mnohostranný přístup, tak dostávali peníze do oběhu, ale co Bernanke říká je, že náš přístup není zaměřen jen na množství hotovosti, které tiskneme.
Zaměřujeme se, kam tu hotovost dáváme, jak můžeme tuhle hotovost, kterou jsme vytiskli, použít k poskytnutí likvidity, ke zjednodušení věcí v určitých částech ekonomiky.
Abychom porozuměli tomu, co říká, nakreslím tady výnosovou křivku.
Nakreslím tady výnosovou křivku, na vodorovné ose je doba trvání a tohle je výnos a nakreslím výnosovou křivku pro pokladniční poukázky.
Řekněme, že krátkodobé jednodenní půjčování, uděláme výnosovou křivku pro pokladniční poukázky, třeba vypadá nějak takhle.
Krátkodobé úrokové sazby jsou již zatraceně blízko k nule a třeba tohle je něco, nevím jaké %, třeba tohle jsou 4% nebo tak něco.
Není to přesné, ale dá vám to představu.
Tohle je výnosová křivka pokladničních poukázek.
Také můžete mít výnosovu křivku pro jiný druh dluhu.
Třeba máte AAA korporátní dluh, velmi bezpečný korporátní dluh, vnímaný jako bezpečný korporátní dluh, ale není tak bezpečný jako pokladniční poukázky USA. Třeba výnosová křivka může vypadat nějak takhle a tenhle rozdíl pro jakoukoli dobu trvání... tohle je třeba 10 let, tohle tady je dluh na 10 let.
Tenhle rozdíl mezi AAA korporátním dluhem a pokladniční poukázkou to je výnosový rozptyl.
A možná je Fed schopen prostřednictvím intervence... za prvé jsou schopni tisknout peníze, normálně nakupují krátkodobý dluh, třeba začnou kupovat dlouhodobější dluh a možná to pomůže dostat výnosovou křivku pro delší dluhopisy trochu dolů.
Pomůže ji snížit.
Ale třeba AAA korporátní dluhy nereagují, možná ten rozptyl nezůstane konstantní, třeba se ten rozptyl rozšíří.
Stejná věc pro ostatní typy dluhu.
Tohle jsou vysoce hodnocené cenné papíry kryté hypotékou, možná mají trochu vyšší úrokovou sazbu.
A ještě jednou i když úrokové sazby pokladničních poukázek klesají, zatímco stále intervenují kvůli všemu šílenství, které se v ekonomice děje, rozptyl mezi pokladničními poukázkami a AAA cennými papíry krytými hypotékou nebo rozptyl mezi pokaldničními poukázkami a AAA korporátním dluhem se rozšiřuje. Nebo jiný způsob, jak o tom přemýšlet je, že úrokové míry pokladničních poukázek klesají, zatímco tyhle věci to nenásledují.
Ale našim cílem není zvýšit množství rezerv nebo zvýšení množství hotovost, protože to opravdu nemění chování bank. Co uděláme je, že nakoupíme věci jako vysoce hodnocené cenné papíry kryté hypotékou nebo věci jako cenný papír, AAA korporátní dluh, aby tyto věci, úrok z těchto věcí klesal.
Samozřejmě pokud je někdo ochoten zaplatit víc za určité množství dluhu a prošel jsem tohle v jiném videu, možná to není tak zřejmé, potom úrokové sazby z toho budou klesat.
A co dělají, co Bernanke říká, že se stará více o to, co se děje na straně aktiv rozvahy Fedu, protože to bere ty dolary, které vytiskli a jde a nakupuje další věci.
A sem chce dát nějaké cenné papíry kryté hypotékou, chce sem dát nějaký AAA korporátní dluh. A možná také dělá nějaké dlouhodobé dluhopisy nebo něco takového.
Správná odpověď je tyto všechny:
Finančnictví, robotika, hry, medicína, web a mnoho dalších užití
Nyní vám tedy o nich řeknu nějaké podrobnosti.
Ve finančnictví je velké množství aplikací umělé inteligence, velmi často v podobě tvoření obchodních rozhodnutí-- v tomto případě je agent nazýván obchodním agentem.
A prostředím mohou být věci jako burza, trh s dluhopisy, případně komoditní trh.
A náš obchodní agent může vytušit kurz některých věcí, jako jsou akcie, dluhopisy nebo komodity.
Může také číst zprávy na internetu a sledovat určité události.
Jeho rozhodnutím jsou obvykle rozhodnutí k nákupu nebo prodeji.
V umělé inteligenci existuje dlouhá historie hledání metod, kterými se sledují data, a vytváří se předpovědi o tom jak se bude kurz v čase vyvíjet-- a pak se na jejich základě provádí obchody.
Lidé využívající obchodní agenty s umělou inteligencí velmi často vydělali hodně peněz pomocí vynikajících obchodních rozhodnutí.
Je zde také dlouhá historie AI v robotice.
Zde je mé znázornění robota.
Je samozřejmě mnoho různých typů robotů a všechny interagují s okolím prostřednictvím senzorů, které zahrnují věci jako kamery, mikrofony, dotykové senzory.
A své okolí ovlivňují pohybem motorů.
Zejména jde o kola, nohy, paže, chapadla, S lidmi mohou komunikovat pomocí hlasu.
V robotice má používání umělé inteligence obrovskou historii.
V podstatě každý robot, který dnes dělá něco zajímavého, využívá AI.
Ve skutečnosti se AI často studovala zároveň s robotikou jako jeden obor.
Ale protože roboti jsou poněkud zvláštní tím, že používají skutečné aktuátory a pohybují se skutečným prostředím, jsou trochu odlišné od umělé inteligence jako celku.
Když se objevil web, první webové prohledávače se nazývaly roboti a dodnes se k zamezení přístupu robota k vaší webové stránce používá soubor robots.txt, který vám umožňuje zakázat všem webovým prohledávačům přístup a získávání informací z vaší webové stránky.
Takže historicky hrála robotika obrovskou roli v umělé inteligenci a velká část tohoto kurzu se bude na robotiku zaměřovat.
AI má dlouhou historii ve hrách- hry se zdají být inteligentnější nebo přirozenější.
Jsou zde dva způsoby využití AI jako herních agentů ve hrách.
Prvním je hra proti vám, lidskému uživateli.
Například když hrajete šachy, tak jste pro herního agenta okolím.
Herní agent sleduje vaše pohyby a vytváří své vlastní, s cílem porazit vás v šachu.
Takže ve většině adversálních her, kde hrajete proti protihráči-- a protihráčem je počítačový program-- je herní agent postavený tak, aby hrál proti vám--proti vašim vlastním zájmům--a porazil vás.
A vaším cílem je samozřejmě vyhrát.
To je první případ AI ve hrách.
Druhým případem je, že herní agenti v AI jsou také využíváni k tomu, aby hra vypadala přirozeněji.
Takže hry mají často postavy--a tyto postavy se nějakým způsobem chovají.
A pro vás, jako hráče, je důležité mít pocit, že postavy jsou uvěřitelné.
Existuje celý podobor umělé inteligence pro využití AI k tomu, aby byly postavy ve hrách uvěřitelnější--chytřejší, tak říkajíc-- takže vy, jako hráč, si myslíte že hrajete lepší hru.
Umělá inteligence má dlouhou historii i v medicíně.
Klasickým příkladem je diagnostický agent.
Takže tady jste vy--a můžete být nemocní, takže jdete za vaším doktorem.
A váš doktor chce porozumět, co je příčinou vašich příznaků a vaší nemoci.
Diagnostický agent vás bude sledovat pomocí různých měření--
Například krevního tlaku, činnosti srdce, a tak dále-- a přijde s hypotézou, jakou nemocí trpíte.
Ale místo přímého zásahu je většinou diagnostika vaší choroby sdělena lékaři, který pak zasáhne.
Toto se nazývá diagnostický agent.
V medicíně existuje mnoho dalších verzí AI.
AI se používá na jednotce intenzivní péče k rozhodování, jestli je zde případ, který vyžaduje bezprostřední zásah.
Používá se v celoživotní medicíně ke sledování příznaků po dlouhou dobu.
A jak se medicína stává osobnější, role umělé inteligence určitě vzroste.
Už jsme zmínili AI na webu.
Nejběžnější formou AI je procházení a pochopení webu, a pomoc při zodpovídaní vašich otázek.
Takže když tady máte vyhledávací pole a vlevo je "Vyhledat" a v pravo "Zkusím štěstí" a vepíšete slova, co pro vás udělá AI je to, že pochopí jaká slova jste vepsali a najde nejrelevantnější stránky.
Ve skutečnosti je to umělá inteligence pouze z části.
Je využívána mnoha společnostmi, jako je Microsoft a Google a Amazon, Yahoo a mnoho dalších.
Funguje to tak, že je zde procházecí agent, který může přistupovat na internet a stahovat stránky, i když je to pouze počítačový program.
Pak tyto stránky roztřídí do velké databáze v prohledávači, a také analyzuje části jednotlivých stránek pro případné dotazy.
Když pak přijdete a zadáte dotaz, AI systém vám může dát odpověď-- napříkald 10 nejlepších internetových odkazů.
Stručně řečeno, kdykoliv píšete nějaký program, který se má chovat inteligentně, nejspíš budete potřebovat umělou inteligenci.
A v tomto kurzu vás Peter a já naučíme mnoho základních triků a postupů jak udělat váš program opravdu chytrým.
Minulý rok tady na TEDu jsem vás požádal, abyste mi dali svá data, abyste je umístili na web, na základě toho, když lidi dají data na web - od vlád, vědců, komunit, cokoli - bude to využito jinými lidmi ke skvělým věcem, způsoby, o kterých nikdo ani nesnil.
Dneska jsem to zas a budu mluvit o pár věcech, abych vám ukázal, že existuje hnutí za otevřená data, v tuto chvílí všude po světě.
Vyzva "Syrová data tady a teď!", kterou jsem přiměl lidi prohlásit v této posluchárně, byla slyšena všude po světě.
Pusťme tedy video.
Tohle je klasický příběh, kterého si lidi všimli, bylo to 10. března, krátce po TEDu,
Paul Clarke, člen vlády VB, blogoval:
Trvalo to dva dny deníku Times Online, aby je zmapoval; rozemletá mapa (mashed-up map) - říkáme těm věcem rozemleté kousky (mash-ups) uživatelské rozhraní, které vám umožňuje prozkoumat a najít vaši cyklistickou trasu do práce a kde jsou na ní nehody.
Tady jsou další data, anketa o dopravě, zase zveřejněna vládou VB a protože používají standardy Provázaných dat, uživatel pak může udělat mapu prostě klikáním.
Ovlivňují data dění?
Vraťme se do r. 2008.
Podívejte se na Zanwsville, Ohio.
Tady je mapa od jednoho právníka. Doplnil ji o vodárnu a o domy, které tam stojí, a ukázal, jaké domy jsou napojené na vodárnu.
A z jiných datových zdrojů zjistil informace o tom, v jakých domech žijí běloši.
Podle něho tady kolerace byla až moc velká, mezi domy, kde bydleli běloši, a mezi domy, které měly vodu, ani soudce z toho nebyl moc nadšený.
Soudce nebyl nadšený do úrovně 10,9 miliónů dolarů.
To je síle toho, když se vezme kus dat a další kus dat, dají se dohromady a ukáže se rozdíl.
Podívejme se na nějaká data z VB.
Tohle jsou data od vlády VB, úplně nezávisl website. "Na co jsou moje peníze utrácené." Každá sem může jít a prozkoumat to tady.
Můžete se prohrabat na jakýkoli druh výdajů, nebo můžete projít všechny ty regiony a porovnat je.
Tohle se tedy děje ve VB s daty od vlády VB.
Můžete to samé provést i tady.
Tady je stránka, která umožňuje mrknout se na výdaje na zotavení v Kalifornii.
Abych vám dal náhodný příklad, Long Beach, Kalifornie, můžete jít a podívat se, na co utrácejí peníze, na různé věci jako např. energie.
Tento graf ukazuje počet datových souborů v databázi webu data.gov a data.gov.uk.
Jsem nadšený, že můžu pozorovat soutěž mez modrou VB a červenými USA.
Jak to můžete využívat?
Například, pokud máte hodně dat o místech, z směrovacího čísla můžete zjistit - což je jako PSČ plus 4 - pro specifickou skupinu domů, můžete vytvořit dokument, vytisknout ho na papír, který má velice specifické údaje o autobusových zastávkách, to jsou věci vám velice blízké.
Tenhle balík dat byl zveřejněn a je o afghánských volbách.
Umožňuje vám to vybrat si vlastní kritéria, podle toho, co chcete vidět.
Červené kruhy jsou volební místnosti, vybraná podle vaších kritérií.
Můžete si vybrat také jiné parametry na mapě, abyste mohli vidět jiné faktory jako míra nebezpečí.
To byly vládní data.
Mluvil jsem také o datech od komunit - některá jsem ve skutečnosti edikoval. Tohle je wiki mapa, toto je Open Street Map.
"Terrace Theater" jsem dal na mapu, protože to nebylo na mapě před TEDem v minulém roce.
Nebyljsem jediný, kdo edikoval Open Street Map.
Každý záblesk na této vizualizaci - ITO World to dali dokupy - ukazuje úpravu v r. 2009 na Open Street Map.
Zkusme teda otočit světem během toho samého roku.
Každý záblesk je úprava.
Někdo se někde kouká na Open Street Map a uvědomí si, že se může zlepšit.
Můžete vidět Evropu zářící úpravami.
Na některých místech k moc úpravám nedochází.
Koukněte se na Haiti.
Mapa Port au-Prince na konci roku 2009 neposkytovala vše, co může, nebyla tak dobrá jako mapa Kalifornie.
Naštěstí ihned po zemětřesení,
GeoEye, komereční společnost, zveřejnila satelitní snímky s licencí, která umožňovala, aby je komunita open-source využila.
Tohle je leden v časovém úseku, lidi edikují ... toto je zemětřesení.
Po zemětřesení, okamžitě, lidi na celém světě, mapovači, kteří chtěli pomoci a mohli, se koukli na ty snímky a edikovali mapu, rachle ji sestavili.
Teď se koukáme na Port au-Prince.
Světle modré jsou uprchlické tábory zachycené dobrovolníky ze satelitních snímků.
Máme teda okamžitě mapu v reálném čase ukazující, kde jsou uprchlické tábory, rachle se stala nejlepší mapou k používání, pokud pracujete jako dobrovolník v Port au-Prince.
Všimněte si, že tady na tom zařízení od Garminu se používá záchranářským týmem v poli.
Tady je mapa na levé straně, ta nemocnice je ve skutečnosti nemocniční loď.
Toto je mapa v reálném čase, která ukazuje zablokované cesty, zdemolované budovy a uprchlické tábory.
Ukazuje to, co je zapotřebí (pro záchranářské a dobrovolnické práce).
Pokud jste tedy byli do tohoto zapojeni. Chtěl bych jenom vzkázat: Ať jste dělali cokoli, pokud jste třeba skandovali "Syrová data tady a teď!", nebo jste dávali vládní nebo vědecká data na internet, chtěl bych jenom využít tuto příležitost a poděkoval vám a sotva jsem začali!
(Potlesk)
"Přírodní zákony nejsou nic jiného než matematické myšlenky Boha."
Toto je citát od Eukleida z Alexandrie. Byl to řecký matematik a filozof, který žil přibližně 300 let př. n. l.
Tento citát jsem sem vložil, protože Eukleides je považován za otce geometrie.
A je to pěkný citát, bez ohledu na váš pohled na Boha, na to, zda Bůh existuje, nebo na jeho podstatu.
Říká o přírodě něco velmi zásadního.
Přírodní zákony jsou matematické myšlenky Boha.
Že matematika podpírá všechny přírodní zákony.
Samotné slovo "geometrie" má řecký původ.
"Geo" pochází z řeckého "Země".
"Metrie" pochází z řeckého "měření".
Pravděpodobně znáte spojení "metrický systém".
Eukleides je považován za otce geometrie. Ne proto, že by byl prvním člověkem, který studoval geometrii. Už úplně původní lidé možná studovali geometrii.
A řekli si:
"Tady je větší mezera.
Jaký je mezi nimi vztah?"
Nebo se podívali na strom, na kterém byla takováhle větev, a řekli si:
"Ta mezera zde a mezera tam se v něčem podobají."
Nebo se se zeptali:
Jaký je vztah mezi vzdáleností po obvodu kruhu a vzdáleností křížem přes kruh?
A je to stejné pro všechny kruhy?
A existuje způsob, jak si ověřit, že to funguje?
A pak se dostanete k raným Řekům, Ti byli ještě pozornější, co se geometrie týče.
Například řecký matematik Pythagoras, který žil ještě před Eukleidem.
Ale "otcem geometrie" se stal Eukleides kolem roku 300 př. n. l.
Toto je obraz Eukleida od Rafaela. Ve skutečnosti nikdo neví, jak vlastně Eukleides vypadal nebo kdy se narodil a kdy zemřel. Je to jen Rafaelova představa o Eukleidovi vyučujícím v Alexandrii.
To, co udělalo Eukleida "otce geometrie", je, že napsal Euklidovy "Základy".
Jeho "Základy" byly vlastně učebnice o 13 svazcích, a pravděpodobně nejznámější učebnice všech dob.
Těchto 13 svazků obsahovalo důsledný, rozvážný, logický pochod geometrií, teorií čísel a prostorovou geometrií.
Tohle napravo je titulní stránka anglické verze Základů. Vyšla v roce 1570.
Původně byly samozřejmě napsány v řečtině. Ve středověku byly v rukou Arabů a byly přeloženy do arabštiny.
A pak někdy v pozdním středověku byly přeložena do latiny a nakonec i do angličtiny.
A když říkám, že provedl důsledný pochod, Eukleides neřekl jen:
"Mocniny délek dvou stran pravoúhlého trojúhelníku se budou rovnat mocnině délky přepony..." a všechny ty další věci. (Budeme podrobně rozebírat, co znamenají.) Řekl:
"Nechci mít jen dobrý pocit, že to nejspíš funguje.
Chci dokázat, že to funguje."
A jak tedy pracoval v Základech, především v 6 svazcích o rovinné geometrii:
Začal se základními předpoklady.
Ty se v "geometrické řeči" nazývají "axiomy" nebo "postuláty".
A z nich vyvodil další tvrzení, někdy se nazývají "teorémy". A pak si řekl:
"Pokud je pravda to a to, pak i tohle musí být pravda."
A uměl také dokázat, že jiné věci nemohou být pravdivé. Dokázal, že něco bude nepravdivé. Neřekl jen:
"Každý kruh, který znám, má tuto vlastnost."
Řekl: "Dokázal, že je to pravda."
A z toho mohl odvodit další tvrzení nebo teorémy. K tomu použil původní axiomy.
Důležité je, že tohle předtím nikdo neudělal.
Důsledný důkaz bez stínu pochybnosti napříč celým spektrem znalostí. Nikoliv jen sem tam nějaký důkaz Udělal to pro celý soubor znalostí.
Provedl důsledný průřez jedním předmětem, a byl tak schopen postavit kostru axiomů, postulátů teorémů a tvrzení.
Teorémy a tvrzení jsou to stejné.
A ještě 2000 let po Eukleidovi (pro učebnici neuvěřitelná trvanlivost) vás lidé nepovažovali za vzdělané, pokud jste nečetli a nerozuměli Základům.
Euklidovy Základy byly druhá nejtištěnější kniha západního světa po Bibli.
Matematická učebnice, kterou předčila pouze Bible.
U prvních tiskařských lisů si řekli:
"Dobře, vytiskneme Bibli. Co dál?"
"Vytiskneme Euklidovy Základy."
Teď na důkaz toho, že byly relevantní až do nedávné minulosti, pokud tedy uznáte, že 150 let zpátky je nedávná minulost, tady je přesný citát Abrahama Lincolna, významného amerického prezidenta.
Tenhle obraz Lincolna se mi líbí.
Je to Lincolnova fotografie, když mu bylo přes 30 let.
Byl velkým fanouškem Euklidových Základů. Používal je na "doladění" mysli.
Zatímco jezdil na koni, četl Základy. Když byl v Bílém domě, četl Základy.
Ale tady je Lincolnův citát:
"V průběhu čtení zákonů se neustále setkávám se slovem: prokázat.
Nejprve jsem si myslel, že mu rozumím, ale brzy jsem pochopil, že ne.
Co víc dělám při prokazování oproti odůvodnění či dokazování?
Jak se prokazování liší od jakéhokoliv jiného důkazu?"
Takže, Lincoln říká, že slovo "prokázat" znamená dokázat nade vší pochybnost.
Něco důslednějšího. Víc než jen dobrý pocit z něčeho nebo odůvodnění. "Díval jsem se do Websterova slovníku.
Píše se tam o určitém důkazu nade všechnu pochybnost.
Neměl jsem ponětí, jaký je to důkaz.
Myslel jsem si, že spousta věcí byla prokázána nad veškerou pochybnost bez použití nějakého mimořádného procesu odůvodnění, jaký jsem chápal pod slovem "prokázat'.
Díval jsem se do všech slovníků, ale nenašel jsem nic lepšího.
Jako byste vysvětlovali slepému modrou barvu.
Nakonec jsem si řekl:
"Lincolne, nemůžeš být právníkem, pokud nerozumíš, co znamená slovo prokázat'.
Odjel jsem ze Springfieldu, vrátil se do otcova domu a zůstal tam, dokud jsem neznal zpaměti každé tvrzení v 6 Euklidových knihách."
(To znamená 6 knih o rovinné geometrii.)
"Pak jsem zjistil, co znamená "prokázat', a vrátil jsem se ke studiu práva."
Jeden z největších prezidentů cítil, že aby se stal dobrým právníkem, musel být schopen dokázat všechna tvrzení ze šesti knih Euklidových Základů.
A když už byl v Bílém domě, pokračoval v tom, aby si vyladil mysl a stal se skvělým prezidentem.
To, co budeme dělat v geometrii, je v podstatě totéž.
Budeme zjišťovat, jak věci důsledně dokázat.
Budeme v modernější formě studovat, co studoval Eukleides před 2300 lety.
Budeme si chtít být jisti různými výroky, a když něco řekneme, být schopni dokázat, že to tak je.
Tohle je opravdu ta nejzákladnější, "opravdová" matematika.
Aritmetika byly jen výpočty.
Nyní v Euklidovské geometrii jde o to, v čem vlastně matematika spočívá.
Tvorba předpokladů a následně odvozování dalších věcí z těchto předpokladů.
Jsme v Národní galerii v Londýně a díváme se na obraz Jana van Eycka s názvem Portrét... já znám tento obraz jako Svatbu manželů Arnolfiniových.
Já také.
Ale ve skutečnosti je mnoho nesrovnalostí kolem toho, co tento obraz vlastně znázorňuje.
Národní galerie, která je pravděpodobně v této oblasti největší autoritou, říká, že nejsme svědky svatebního obřadu, ale jednoduše jde o dvojitý portrét páru, který manželství již uzavřel.
Možná se jedná o pamětní portrét a žena napravo zesnula již rok před zhotovením obrazu, ale to je jen jedna z mnoha teorií.
Dokonce si nejsme jisti, který z Arnolfinů na obraz je, ale víme, že je obchodníkem v Bruggách
Bruggy byla na počátku 15. století ekonomicky velmi silné město.
Bohatství je zřejmé i z obrazu.
Tento obraz vlastně je celý o jeho bohatství: od jejich šatů až po bytové zařízení.
Jedna z možných interpretací obrazu je, že muž předává ženě autoritu v právních záležitostech.
-Já myslím, že nikdy nebudeme přesně vědět, o co na obraze jde, ale podle mě to nemůže být "jen" dvojitý portrét. Scéna vypadá, jako že se děje něco opravdu důležitého.
Jejich ruce jsou spojené, jejich boty jsou zuté...
Tohle všechno má symbolickou hodnotu. Obraz byl vytvořen v době, kdy každý předmět měl nějaký skrytý význam.
Takže i zuté boty mohou odkazovat na nějaký tajný akt.
Na lustru vidíme pouze jednu hořící svíčku, která může být symbolem přítomnosti Boha, ale opět se můžeme pouze dohadovat. Způsob, jakým jsou jejich ruce spojeny, jak jeho ruka směřuje vzhůru...
Možná jen zdraví návštěvu, kterou můžeme vidět v zrcadle...
Ve dveřích stojí dva lidé, v místě, kde bychom mohli vidět malíře.
To opravdu vypadá, jako že se děje něco důležitého.
Tito muži jsou svědkem významné události. To je ještě posíleno podpisem umělce, který můžeme vidět nad zrcadlem.
Stojí zde "Johannes de Eyck fuit hic", přeloženo "Johannes de Eyck byl tu".
Takže se můžeme domnívat, že jeho přítomnost zde měla velký význam.
Podívejme se ještě blíže na další prvky malby, protože je zde hodně věcí, na kterých se historici umění shodli.
Mezi nejzajímavější prvky patří zrcadlo uprostřed obrazu.
Nejenže nám odhaluje podobu celé místnosti tím, že je na protější straně od diváka a směřuje směrem k nám, vidíme také dokonale namalované kousky skla v dřevěném rámu okolo zrcadla.
Většinou si toho pozorovatel nevšimne, protože jde o opravdu drobné detaily. jak velké si myslíte, že jsou?
Asi polovina velikosti mého nehtu.
Jsou opravdu malinké, velmi detailně vyvedené, s neobyčejným jasem.
Některé části musely být malované velmi tenkým štětcem.
Když se podíváme na chlupy psa...
Pes je také zajímavým prvkem na obraze, protože většinou bychom psa na formálních portrétech neočekávali.
Na druhou stranu jsou psi obvyklou součástí portrétů dvojic, protože pes je symbolem loajality.
Další zajímavostí jsou šaty obou postav.
Venku za oknem můžeme vidět ovoce na stromě, takže je pravděpodobně teplo, obě postavy však mají poměrně teplé, až zimní oblečení.
Ovoce na okně také může být symbolem jejich bohatství, pomeranče byly velmi drahé.
Krásným příkladem, jak může být obraz interpretován chybě je také to, že místnost vypadá jako ložnice, soukromé místo.
Ve skutečnosti však takhle ložnice v 15. století nevypadaly.
Dalším symbolem bohatství, kromě pomerančů, může být také koberec na zemi.
Není jen symbolem bohatství, ale také vkusu. Podívejme se na drobné sklady na zelených, těžkých šatech ženy.
To bylo velmi moderní.
Zkadeření krajky, kterou má přes hlavu...
Lidé si často chybně vysvětlují bříško mladé dámy.
Myslí si, že je těhotná.
Historici umění jsou si však téměř jisti, že není.
Je to pouze vyjádření tehdejší módy.
Van Eyck neproslul pouze tímto portrétem, ale především způsobem, jakým pracoval s olejomalbou.
Použil olejomalbu jako nikdo před ním. Byl schopen zachytit světlo nevšedním způsobem, barvu, náladu.
Dosáhl toho, protože nanášel více velmi tenkých vrstev olejových barev. Nanášením jednotlivých vrstev, vrstvu po vrstvě, dosáhl neuvěřitelně hlubokých a bohatých barev.
Přesně toto mu umožnilo dosáhnout tak skvělého osvětlení scény.
Podívejme se, jak světlo vchází do místnosti oknem a pokračuje přes scénu: přes obličeje postav, jejich ruce a nábytek.
V místnosti také můžeme vidět lehké stíny, na rámu okna, na pomerančích a na dalších předmětech jako jsou třeba Arnolfiniho boty.
Postavy působí podlouhle, podlaha místnosti velmi přecpaně.
Perspektivně tento obraz není zcela správně.
Především právě v množství jednotlivých předmětů a záměrem zobrazit každý detail. Van Eyck je mistr. Mistr severské renesance.
(hudba)
Máme převést deset na druhou rovná se sto na logaritmickou rovnici.
Jestliže si vezmeme za základ deset -- tedy budeme psát deset žlutě --
Jestliže umocníme deset na exponent dva, dostaneme sto.
Když děláme logaritmus, je to trochu jako opak tohoto. Můžeme o tom přemýšlet i takto:
Logaritmus říká:
"Na co musíme umocnit základ, abychom dostali 100?"
Takže napíšeme logaritmus o základu deset ze sta -- napsal jsem desítku trochu větší než je obvyklé, raději to přepíši-- logaritmus o základu deset ze sta, toto nám říká na kolikátou musím umocnit desítku (náš základ), abychom dostali sto?
A to víme z tohoto a pravděpodobně byste to věděli i kdybychom si toto nenapsali, musíme to umocnit na druhou.
Takže toto se rovná dvěma.
V exponenciální rovnici říkáme, že umocníme základ deset na druhou, a dostaneme sto.
V logaritmické rovnici říkáme, že exponent, na kolikátou musíme umocnit deset abychom dostali sto, se rovná dvěma.
Obě tyto rovnice nám říkají úplně stejnou věc.
Abychom si ujasnili terminologii, v obou těchto případech desítce říkáme základ, toto je základ, a v obou případech dvojka -- myslím, že to už víte, dvojce říkáme exponent.
A sto je to, co dostaneme, když umocníme základ na exponent.
Takže toto jsou dva způsoby jak můžeme napsat to, že deset na druhou je sto.
Tohle je fotka vytvořená umělcem, který se jmenuje Michael Najjar, a je reálná protože jel do Argentiny, aby to vyfotil.
Ale je to taky fikce.
Hodně na té fotce pracoval i potom.
A tady je co udělal: digitálně upravil všechny obrysy a vrcholky hor, aby vypadaly jako vývoj Dow Jones indexu.
Takže to, co vidíte, ten sráz, ta stěna s údolím, je finanční krize v roce 2008.
Ta fotka byla vytvořená, když jsme byli hluboko v tamtom údolí.
Netuším, kde jsme teď.
Tohle je Hang Seng index pro Hong Kong.
A podobný tvar.
Přemýšlím proč.
A tohle je umění.
Tohle je metafora.
Ale myslím, že je důležité, že je to břitká metafora.
A stejně ostře bych rád dnes navrhl, abychom se trochu zamysleli nad rolí matematiky, nejenom finanční matematiky, ale matematiky obecně.
A její přerod z něčeho, co jsme dostávali a odvozovali ze světa v něco, co začíná svět, kolem nás a v nás, utvářet.
A jsou to především algoritmy, které jsou vlastně matematika, kterou používají počítače, aby rozhodovali věci.
Učí se být citlivé vůči podstatě, protože se opakují pořád dokola.
A tak kostnatí a stávají se reálnými.
A přemýšlel jsem o tom hlavně, když jsem letěl před několika lety přes Atlantik, protože jsem se náhodou ocitl vedle maďarského fyzika, zhruba stejně starého. A tak jsme si povídali o tom, jaký byl život během studené války pro fyziky v Maďarsku.
A tak mu říkám:
"Co jste tenkrát dělali?"
On na to:
"Tak, hlavně jsme se snažili prolomit maskovací technologie."
"To je dobrá práce, to je zajímavé.
Jak to fungovalo?"
A abyste tomu porozuměli, musíte trochu vědět, jak fungují maskovací technologie.
No, hodně to zjednodušuji, ale vlastně... nemůžete jen tak dostat radarový signál skrz 156 tun železa, co je ve vzduchu.
Jen tak to nezmizí.
Ale když dokážete vzít tuhle obrovskou masivní věc a změnit ji v milion malých věcí, něco jako hejno ptáků, tak radar, který to hledá, musí vidět každé hejno ptáků na obloze.
A pokud jste radar, tak je to fakt blbej úkol.
A on mi na to povídá: "Jasně, pokud jsi radar.
Takže jsme nepoužili radar. Postavili jsme černou skříňku, která hledá elektronické signály, elektronickou komunikaci.
A když jsme viděli hejno ptáků, ve kterém byla nějaká elektronická komunikace, řekli jsme si, že to asi bude mít co dělat s Američany."
A já mu povídám:
"Jo, to je dobrý.
Takže jste v podstatě zničili 60 let leteckého výzkumu.
Co je druhé dějství?
Co děláš, když jsi vyrostl?"
On na to:
"To víš, finanční služby."
Já mu povídám: "Hmm." Protože zrovna nedávno byly ve zprávách.
Tak se ho ptám: "Jak to funguje?" "Na Wall Street je teď 2000 fyziků a já jsem jeden z nich."
"A jaká je černá skříňka pro Wall Street?"
"To je vtipný, že se ptáš zrovna takhle, protože se tomu říká obchodování přes černou skříňku.
Nebo taky občas algo obchodování, algoritmické obchodování."
A algoritmické obchodování se rozvinulo zčásti proto, že institucionální obchodníci měli stejné problémy, jako mělo letectvo Spojených států, protože přetvářeli své finanční pozice, ať to byl Proctor & Gamble nebo Accenture, to je jedno, přesouvali miliony akcií něčeho skrz trh.
A pokud by to udělali všechno najednou, bylo by to jako hrát poker a hned vsadit všechno.
Všichni by věděli, co plánují.
A tak potřebovali najít způsob, jak rozdělit jednu velkou věc na milion malých transakcí - a k tomu použili algoritmy.
A to kouzlo a děs je v tom, že ta stejná matematika, kterou používáme, abychom rozdělili jednu velkou věc na milion malých, se dá použít, abychom našli milion malých věcí a dali je zpátky dohromady a přišli na to, co se vlastně na trhu děje.
Takže abyste si trochu představili, co se vlastně dneska děje na akciových trzích, představte si spoustu algoritmů, které jsou naprogramovány, aby se schovávaly, a spoustu algoritmů, které jsou naprogramovány, aby našly ty, co se schovávají.
A všechno to je super a je to v pohodě.
A je to 70 % amerického akciového trhu, 70 % operačního systému, kterému se dřív říkalo penze nebo půjčka.
A co by se mohlo porouchat?
Co se mohlo stát je, že před rokem devět procent celého trhu jen tak zmizelo během pěti minut. A dneska se tomu říká propad ve 2:45.
Z ničeho nic, devět procent zmizelo a dodneška se nedokážeme shodnout, co se stalo, protože to nikdo nezpůsobil, nikdo o to nepožádal.
Nikdo neměl kontrolu nad tím, co se tenkrát dělo.
Všechno co měli byl monitor, čísla na něm a jedno červené tlačítko, na kterém bylo napsáno "Stop."
A to je ono, píšeme věci, píšeme věci, které už nedokážeme přečíst.
A vytvořili jsme něco nečitelného.
A ztratili jsme ponětí o tom, co se vlastně děje ve světě, který jsme stvořili.
A postupně se k tomu dostáváme.
V Bostonu je firma, která se jmenuje Nanex, a tam používají matematiku a magii a ještě nevím co, aby koukali do tržních dat a občas tam nacházeli některé tyhle algoritmy.
A když je najdou, tak je vytáhnou a připíchnou je na zeď jako motýly.
A taky dělají, co jsme vždycky dělali, když jsme čelili obrovskému množství dat, kterým nerozumíme. Pojmenovávají je a vyprávějí jejich příběh.
Tohle je jeden, který našli, nazvali ho Nůž,
Karneval,
Žonglér,
Soumrak.
A vtip je v tom, že tyhle nejsou jenom na trzích.
Tyhle věci najdete, kam se podíváte, pokud víte, jak se koukat.
Najdete ji tady. Tahle kniha o mouchách, kterou jste možná hledali na Amazonu.
Možná jste si všimli, že její cena byla 1.7 miliónu dolarů.
Sice už se netiskne, ale stejně... (Smích)
Pokud jste to koupili za 1.7, bylo to nakonec za babku.
Za pár hodin cena vyskočila na 23.6 miliónu dolarů plus poštovné a balné.
A otázka je, nikdo nic neprodával ani nekupoval, tak co se vlastně dělo?
A můžete vidět tenhle druh chování na Amazonu stejně jistě jako ho uvidíte na Wall Streetu.
A když něco takového uvidíte, to co vidíte je důkaz algoritmů v konfliktu, algoritmů, které jsou vzájemně uvězněny ve smyčce, bez jakéhokoliv lidského dohledu, bez dohledu dospělých, kteří by řekli:
"Hmm, 1.7 milionu je dost."
(Smích)
A jako s Amazonem, stejné je to na Netflixu.
A tak Netflix prošel za několik let různé algoritmy.
Začali s Cinematch a vyzkoušeli několik dalších.
Tady je Dinosauří planeta, tady Přitažlivost.
Teď používají Pragmatický chaos.
Pragmatický chaos, stejně jako všechny algoritmy Netflixu, se snaží o stejnou věc.
Snaží se vám přijít na kloub, na to, jaký je firmware uvnitř lidské lebky, aby vám mohl doporučit film, na který se budete chtít podívat příště. A to je opravdu, opravdu složitý problém.
Ale složitost toho problému a fakt, že se jim to zatím nepovedlo, nic neubírá na efektech, které Pragmatický chaos má.
Pragmatický chaos, jako ostatní algoritmy Netflixu, nakonec určí 60 procent filmů, které si nakonec vypůjčíte.
Takže jeden kousek kódu s jednou představou o vás je zodpovědný za 60 procent filmů, které si půjčíte.
Ale co kdybyste mohli ty filmy ohodnotit před tím, než se natočí?
Nebylo by to praktické?
No, pár statistiků z UK v Hollywoodu je a mají algoritmy na příběh. Společnost, která se jmenuje Epagogix.
Můžete jim dát scénář, aby ho projeli, a oni vám řeknou, kvantifikovatelně, že film vydělá 30 milionů dolarů nebo 200 milionů.
A průšvih je, že tohle není Google.
Tohle nejsou informace.
Nebo finanční ukazatele. To je kultura.
A co tady vidíte nebo co tu normálně nevidíte je, že tohle je fyzika kultury.
A pokud by tyhle algoritmy, jako algoritmy na Wall Streetu, jednoho dne zkolabovaly a nevyšlo by to, jak máme vědět, jak to bude vypadat?
A jsou ve vašem domě.
Ve vašem domě.
Tyhle dva algoritmy soupeří o váš obývák.
To jsou dva automatické vysavače, každý má úplně jinou představu o uklízení.
A vy to vidíte, když to zpomalíte a připnete k nim světlo.
A jsou trochu jako architekti ve vaší ložnici.
A myšlenka, že sama architektura jaksi podléhá algoritmické optimalizaci, není úplně přehnaná.
Je to sakra reálné a děje se to kolem vás.
Nejvíc to cítíte, když jste zavření v železné krabici, moderním výtahu. Říkají jim výtahy, které kontrolují destinaci.
To jsou ty, u kterých musíte zmáčknout patro, kam jedete, před tím než nastoupíte.
Používají bin-packing algoritmus.
Takže žádné bláznovství, že si každý může jít, do kterého výtahu chce.
Každý kdo jede do 10. patra, jde do dvojky, a každý kdo jede do třetího, jde do výtahu číslo 5.
Ale problém je, že lidé z toho šílí.
Propadají panice.
A vidíte proč.
Je to kvůli tomu, že výtah nemá jednu důležitou součást. Tlačítka.
(Smích)
Jako ty věci, které lidé používají.
Všechno, co má, je číslo, které se hýbe buď nahoru nebo dolů a červené tlačítko, na kterém je napsáno:
"Stop."
A tímhle způsobem designujeme.
Designujeme v jazyku strojů.
A kam se to až může vyvinout?
Může se to hodně přehnat.
Vraťme se na Wall Street.
Protože algoritmy na Wall Streetu jsou závislé především na jedné věci a tou je rychlost.
Pracují v milisekundách a mikrosekundách.
Abyste pochopili, co jsou mikrosekundy: zabere vám 500 000 mikrosekund jen abyste klikli myší.
Ale když jste algoritmus na Wall Streetu a jste pozadu o pět mikrosekund, jste nula.
Takže pokud jste algoritmus, hledali byste architekta jako jsem já potkal ve Frankfurtu. Vyklízel mrakodrap, vyhazoval všechen nábytek, zařízení pro lidi, a dával na zem železo, aby se připravil na skříně serverů. Všechno to jen kvůli tomu, aby se algoritmus dostal blíž k Internetu.
A čekali byste, že Internet bude distribuovaný systém.
Jasně, je, ale přece jen odněkud.
V New Yorku je distribuovaný z
Carrier Hotelu, který je na Hudson Street.
A to je místo, kde dráty přichází přímo do města.
A čím dál odtamtud jste, pokaždé budete mít několik mikrosekund zpoždění.
Tihle fešáci na Wall Streetu,
Marco Polo a Cherokee Nation, jsou osm mikrosekund pozadu oproti všem těmhle krasavcům, kteří jsou v prázdných vyklízených budovách kolem Carrier Hotelu.
To se děje, vyklízíme je, protože vy, milimetr po milimetru, gram po gramu, dolar po dolaru, nikdo z vás nedokáže z toho prostoru vymáčknout takový zisk, jako algoritmus Žonglér.
Ale pokud to oddálíte, pokud to oddálíte, uviděli byste 825 mil dlouhý příkop mezi New Yorkem a Chicagem, který byl vybudován během posledních let společností Spread Networks.
Je to optický kabel, který byl položený mezi tahle dvě města, jen kvůli tomu, aby přenášel jeden signál 37krát rychleji, než dokážete kliknout na myš, jen pro tyhle algoritmy, jen pro Karneval a Nůž.
A když o tom přemýšlíte, že přerýváme Spojené státy dynamitem a řezáním skal jen kvůli tomu, aby algoritmus mohl obchodovat o tři mikrosekundy rychleji, všechno kvůli komunikačnímu rámci, o kterém nebude člověk ani vědět, to je trochu projev osudu, který bude vždycky hledat další hranice.
Naneštěstí už teď víme, co máme dělat.
Tohle je jen teoretické.
Nějaký matematik z MIT.
A popravdě moc nerozumím tomu o čem mluví.
Zahrnuje to světelné kužely a nějaké kvantové věci a opravdu nerozumím ani jednomu.
Ale umím si přečíst tuhle mapu.
A co ta mapa říká je, že pokud se snažíte vydělávat peníze na trzích, kde jsou červené tečky - to je kde jsou lidé a kde jsou města - budete muset dát servery do míst, kde jsou modré tečky, abyste to dělali efektivně.
A čeho jste si už mohli všimnout, spousta modrých teček je uprostřed oceánů.
To je to co budeme dělat, budeme budovat bubliny nebo plošiny. Půjdeme na vodu, abychom vydělali peníze z čistého nebe, protože to je přece dobrá budoucnost, pokud jste algoritmus.
(Smích)
A nejsou to ani tak peníze, co je na tom zajímavé.
Je to to, co peníze motivují.
Že přetváříme samotnou Zemi s nějakou algoritmickou efektivností.
A teď když to víme a vrátíme se a podíváme se na fotky Michaela Najjara, zjistíme, že vůbec nejsou metaforou, ale proroctvím.
Jsou proroctvím seismických a pozemních manifestací matematiky, kterou vytváříme.
A krajina byla vždycky utvářena tou podivnou a složitou spoluprací člověka a přírody.
Ale teď tu máme třetí evoluční sílu: algoritmy -
Žongléra, Karneval.
A budeme je muset chápat jako přírodu.
A svým způsobem přírodní jsou.
Děkuji.
(Potlesk)
Takže, v minulém videu jsme mluvili o tom, že máme vyšší koncentraci draslíku uvnitř buňky - zhruba 150 mmol / l - než venku - řekněme zhruba 5 mmol / l.
Jenom pro zopakování nejdůležitějších věcí, řekli jsme že v podstatě jde o to že máte tyhlety draslíky které jsou navázané na malé anionty, což jsou tyhle zelené tečky.
A díky koncentračníímu gradientu bude mít draslík tendenci opustit buňku, což se taky stane.
Takže náš kámoš draslík opustí buňku tudy a skončí někde venku.
Čímž nechá tenhle anion osamělý.
A pokud tohle bude pokračovat, tak ty anionty vytvoří negativní náboj.
My vlastně můžeme zjistit jaký přesně ten negativní náboj je.
Výsledkem je, že negativní náboj začne přitahovat draslík zpět.
Tudíž, tenhle draslík bude chtít doplavat zpátky do buňky blíž k negativnímu náboji.
A tohle je ta zajímavá myšlenka, to, že draslík za sebou zanechá negativní náboj.
A potom se vrátí zpátky a chce být u toho negativního náboje.
A hodnota negativního náboje která dokáže vyrovnat koncentrační gradient je zhruba -92, což napíšu.
Takže -92 je množství, které potřebujeme k vyrovnání koncentračního gradientu.
Tady jsme skončili.
A teď uděláme malý myšlenkový experiment.
Řekněme že přijdeme k téhle buňce s maličkou injekcí plnou, řekněme, nějakého pozitivního náboje.
Zkuste ignorovat jak nesmyslné to je pro tuhle chvíli.
Soustřeďme se na ten pozitivní náboj, na to, že přidáme pozitivní náboje dovnitř do téhle buňky.
A předpokládejme že nevíme přesně co to vlastně je, ale že ten pozitivní náboj způsobí že moje buňka už nebude -92.
Bude mít pozitivnější náboj.
Bude to, dejme tomu, na půli cesty k nule.
Takže místo -92 mV to je -46 mV.
Tak to je nový membránový potenciál, a naše buňka je pořád propustná pouze pro draslík.
A to je velmi důležité.
Je propustná pro jediný ion.
Pro draslík.
Co se tedy stane?
No, tyhle draslíky -- tyhle malé věcičky
-- si všimnou že ten náboj už je nepřitahuje tak silně jako předtím.
Takže tenhle draslík to může vidět, a může odejít.
Takže prostě více draslíků začne opouštět buňku.
A pokud více draslíku odchází do vnějšího prostředí, potom máte více těchto malých aniontů které zůstávají opuštěné.
A takhle to pokračuje.
Takže tyhle anionty si řeknou "když jsme tu sami, přidáme se k negativnímu náboji.
Posílíme ho, stejně jako předtím."
A -46 mV se zase rychle sníží.
Vrátí se zpět dolů.
A otázka je - jak daleko dolů?
No, zpátky k rovnovážnému bodu.
Tudíž pokud -92 potřebujeme pro vytvoření téhle žluté klikaté přitažlivosti - membránového potenciálu - rovného koncentračnímu gradientu pokud je to tak tak se to samo vrátí zpět na -92.
Zastavme se u toho. Na vteřinku.
To je pořádně silná věc.
Můžete s tou buňkou dělat hromadu hustých věcí.
Můžete přidávat kladný nebo záporný náboj.
Stačí dodržet dvě věci. Dvě důležité věci - zaprvé, koncentrační gradient. Koncentrační gradient, tady 150 versus 5.
To je první věc.
A ta druhá věc je propustnost pouze pro draslík.
Pokud zachováte tuhle propustnost tak se vám to vrátí zpět na -92.
Dovolte mi zdůraznit to ještě víc tímhle malým diagramem.
Řekněme že máme koncentrační gradient, tady, a taky máme propustnost, tady.
A je to propustnost pro draslík.
OK?
A předpokládejme že máme propustnost pouze - - já to tady napíšu - že buňka je propustná pouze pro jeden ion.
Takže počítejme jen s jedním iontem pro tuhle propustnost.
Takže, máme-li propustnost ano nebo ne, a máme koncentrační gradient taky ano nebo ne, co dostaneme?
Máme čtyři různé možnosti.
Tony je můj student.
Je zhruba stejně starý jako já a je ve Státní věznici San Quentin.
Když bylo Tonymu 16, jednoho dne, v jedné chvíli:
"Byla to pistole mojí mámy.
Prostě ji vytáhni a postraš ho.
Je to tvrďák.
Vzal nějaké peníze a my mu je sebereme.
To ho naučí.
V poslední chvíli si říkám: "To přece nemůžeš.
Není to správné."
Můj parťák říká: "No tak, pojďme na to."
A já říkám: "Pojďme na to"
A ta tři slova si bude Tony pamatovat až do smrti, protože v další chvíli uslyšel výstřel.
Tvrďák leží na podlaze v kaluži krve.
A to je vražda -- 25 let až doživotí, podmínečné propuštění v 50 letech, když máte štěstí. ale Tony nikdy nebyl dítě štěstěny.
Poznali jsme se ve vězení na mojí hodině filozofie, když jsem říkal: "Na této hodině budeme diskutovat o základech etiky,"
Tony mě přerušil.
"Budete nás učit co je dobré a co špatné?
Vím co je špatné.
To, co jsem udělal, je špatné.
Připomínají mi to každý den, v každé tváři, v každé zdi vidím, že jsem špatný.
A jestli se odsud někdy dostanu, budu mít zápis v rejstříku.
Jsem trestanec; ocejchovaný zločinec.
Co mně budete vyprávět o tom, co je správné a co špatné?
Tak jsem řekl Tonymu,
"Je mi líto, ale je to horší než si myslíš.
Myslíš si, že víš co je správné a co špatné?
Můžeš mi teda říct, co to je: "špatné"?
Ne, prostě mi dej nějaký příklad.
Zajímá mě podstata špatnosti, idea špatnosti.
Co je to za ideu?
Čím to, že je něco špatné?
Jak poznáme, že je to špatné?
Možná budeš se mnou nesouhlasit.
Možná jeden z nás chápe špatnost špatně.
Možná ty, možná já -- ale nejsme tady abychom si vyměňovali názory; každý máme nějaký názor.
Jsme tu kvůli znalostem.
Nepozornost je náš nepřítel.
Tohle je filozofie."
A najednou se pro Tonyho něco změnilo.
"Tak jsem špatný.
Ale už nechci být špatný.
Chci vědět, co je špatné.
Chci vědět, co vím."
Tony v té chvíli začal filozofický projekt, projekt na jehož počátku je údiv -- to, co Kant nazval: "obdiv a úžas nad hvězdným nebem nad námi a mravním zákonem v nás."
Jak mohou tvorové jako my znát takové věci?
Je to projekt který s sebou vždy nese otázku podmínek existence -- to, co Heidegger nazval: "vždy už být zde."
Úkolem je zpochybnit to, čemu věříme a proč tomu věříme -- Sokrates tomu říkal "prozkoumaný život".
Sokrates, člověk natolik moudrý, aby přiznal že nic neví.
Sokrates zemřel ve vězení, jeho filozofii to ale nepoznamenalo.
A tak Tony začal pracovat na svém úkolu.
Učil se všechna proč a proto, příčiny a souvislosti, logiku, omyly.
Ukázalo se, že Tony má filozofické střevo.
Jeho tělo je ve vězení, ale jeho mysl je volná.
Tony se učí, co znamená "ontologicky promiskuitní, gnozeologicky skeptický, eticky nejistý, metafyzicky absurdní.
To jsou Platón, Descartes, Nietzche a Bill Clinton.
Když mi odevzdal svoji závěrečnou práci, ve které namítá, že kategorický imperativ je možná příliš přísný na naše každodenní konflikty a žádá odpověď, jestli jsme tedy odsouzeni k morálnímu pochybení, odpovídám: "Nevím.
Pojďme o tom uvažovat."
Protože v tu chvíli není u Tonyho jména žádný záznam; jen my dva, co tu stojíme.
Ne profesor a odsouzený, ale dvě hlavy, které filozofují.
A říkám Tonymu:
"Pojďme na to."
Děkuji.
(Potlesk)
Architektura je jazyk.
Znáte to, když se naučíte nové slovíčko, najednou ho vidíte všude kolem sebe?
To samé se děje s architekturou.
Když se učíte o novém architektonickém tvaru, vidíte ho všude kolem. Což zvlášť platí o klasických stylech, které jsou v podstatě základem západní architektury a používají se již 2500 let.
V zásadě mluvíme o architektonických stylech, které vyvinuli Řekové pro své chrámy.
A správně - které my nadále používáme.
Tady nahoře máme několik současných příkladů.
Ovšem důležité je si zapamatovat, že jde jen o líbivou ozdobu základního prastarého systému stavby.
Pro ilustraci zde máme Stonehenge - příklad tohoto systému pilířů a překladů.
Je to ten nejzákladnější, nejjednodušší a nejstarší druh architektonického systému.
Pilíře jsou svislé části, které podpírají vodorovný díl, zvaný překlad či kládí.
A víte co?
Tenhle systém je dodnes používaný při stloukání prken.
To v podstatě staří Řekové dělali, jen tak činili mnohem sofistikovaněji.
Vyvinuli také dekorativní systém, kterému souhrnně říkáme klasická řádová architektura.
Tyto klasické řády jsou tři: dórský, iónský a korintský.
Je jich ještě více, ale těmi se dnes zabývat nebudeme. Pro přehlednost je zde však uvádíme, jsou to řád toskánský a kompozitní.
Dórský, iónský a korintský jsou znázorněny na tomto obrázku.
Nejprve dórský, potom iónský a poslední dva jsou korintské.
Tohle jsou pouze různé variace tří zmíněných řádů.
Dórský řád je nejprostší, iónský pak o něco málo složitější a korintský se již úplně vymyká kontrole.
Začněme nyní tím nejstarším - dórským řádem.
Má se zato, že tento řád vnikl v 7. století v pevninském Řecku.
Nyní se díváme na řecký chrám, který se nachází v Itálii, nicméně je skvělým příkladem dórského řádu klasické éry.
Začněme shora, tympanonem.
Není to uznaný slohový prvek, ale všechny chrámy počínaje řeckými ho mají. Je to tento trojúhelníkový prostor na samém vrcholku chrámu.
Napravo jsou sedlové střechy.
Někdy mohou být zaplněny sochami.
Prostor pod tympanonem je opravdu slohový prvek, který nazýváme kladí.
Dobře, to by mohl být prostor odtud sem.
A vrchní část kladí se nazývá vlys.
Dobře, jen tato část právě zde se nazývá vlys, celý tento úsek.
Správně, v dórském slohu má velmi specifickou výzdobu, využívá triglyfů a metóp.
A nyní, když se podíváme na slovo triglyf, všimnete si, že předponou je "tri", která znamená "tři", a přípona "glyf" znamená znak, tak tedy triglyf znamená "trojznak".
A vzor těchto trojznaků můžeme pozorovat po celé délce vlysu.
Mezi těmito triglyfy jsou prostory, které nazýváme metópy.
V architektuře antického Řecka jsou často zaplněny plastikami.
Nemyslíme si, že triglyfy jsou jen náhodné.
Je možné, že pocházejí z dob, kdy chrámy byly stavěny ze dřeva a mohly by znázorňovat konce prken, které mohly plnit funkci trámů.
A které by, samozřejmě, mohly být podpírány přímo sloupy.
Jak jste si mohli povšimnout, minimálně každý druhý je zarovnán přímo nad sloupem.
Další architektonický prvek o něco níže je hlavice.
A toto je dórská hlavice.
Je velmi jednoduchá.
Je složena z podušky, a jednoduché desky na vrchu.
Tedy dórská hlavice je nejstarší, nejvíc strohá a byla spojována podle starověkého římského historika architektury Vitruvia s mužskou formou.
Je široká, nevysoká a působí těžce.
To ano.
Budeme-li pokračovat dolů, dostaneme se do prostoru, který běžně nazýváme sloup, ale kunsthistorici jej zvou dřík.
Pokud se podíváte zblízka, uvidíte, že není zcela čistý, jsou tu svislé linie, které jej obepínají po celém povrchu, známé jako žlábky.
Právě dórské žlábkování je velmi mělké, ve skutečnosti je to druh vroubkování, které bylo ryté po celém povrchu.
A to, co vroubkování vytváří jsou pěkné dekorativní vzory podél dříku.
Další z typických rysů dórského slohu je, že dřík ve spodní části nemá patku.
Dřík sloupu stojí přímo na podlaze chrámu.
Jak si můžete dobře povšimnout v detailu na pravé straně, není tu žádný podklad, který by tvořil přechod.
Pojďme se podívat, jak to vypadá přímo na místě. Hlavice jsou velmi vysoké, takže kdyby vedle ní někdo stál, tak bychom ho neviděli. Myslím si ale, že je velmi snadné neuvědomit si jejich velikost.
Ale vyfotil jsem tě, jak stojíš v Britském muzeu za hlavicemi, které pochází právě z nejslavnějšího dórského chrámu, z athénské Akropole.
Správně, Parthenón.
Opravdu jsou masivní.
A tato fotografie je také velmi užitečná k prohlédnutí si kladí s vlysem, triglyfy a metópami.
A napravo je příklad reliéfní plastiky na jedné z metóp v Parthenonu.
Správně, tato metópa zde by měla být správně vsazena do jednoho z těchto čtverců.
Pojďme si popovídat o jednom z posledních prvků, které lze najít v dórské architektuře. A to je entasis.
Tedy, je to trošku ošidné, protože já si myslím, že většina lidí má za to, že sloup je rovný. že strany sloupů jsou souběžné, a základna sloupu je právě tak široká jako plocha pod hlavicí.
Ale popravdě antičtí stavitelé své chrámy takto nestavěli.
Ne, je fascinující brát v úvahu všechny úhly pohledu, na které antika bere zřetel, podle kterých zhotovuje své stavby krásné a vypovídající o říši bohů..
A stejně tak podíváme-li se na antické dórské chrámy, uvidíme, že dříky jsou trochu vyduté.
Asi ve třetině směrem odspoda bývají nejširší, jemně se zužují směrem k úpatí a nejužší jsou zcela nahoře.
Takže nejužší bod sloupu je zcela nahoře, a nejširší část asi v jedné třetině od základny.
A tak stavba působí temperamentem, který by podle mě neměla, kdyby sloupy měly stejnou šíři jak nahoře, tak u základny.
Historici architektury debatují o tom, proč se tím Řekové trápili. Přesně umístit každý buben sloupu na své místo bylo totiž drahé a složité. Když byla každá část unikátní, nebylo možné je vyrábět ve velkém.
Použil jsi slovo buben.
Sloupy totiž nebyly vytesány z jednoho kusu kamene.
A když se velmi pozorně zadíváš na tuto fotografii, můžeš přesně rozeznat výstupy mezi těmito bubny.
Ve středu každého sloupu byla díra a stejně jako kusy dřeva byly vázány provazem dohromady, podobně jako korálky na náhrdelníku.
Další z věcí, které entasis - vydutí - způsobuje je důraz na vertikalitu chrámu, protože čím postupujeme dál, tím se více zužují.
Vypadá to, jakoby dříky sloupů byly vyšší než ve skutečnosti jsou, protože, samozřejmě, jak se věci vzdalují od nás, zmenšují se.
Takže Řekové berou v úvahu lidský pohled.
Zvažují, jak vidíme, nejen jako abstraktní myšlenku v matematice či geometrii, ale hlavně ve skutečnosti, což o řecké antické kultuře něco vypovídá.
A ještě jeden detail.
Entasis dává dříku dojem plastičnosti, jakoby popíral hmotnost kamene nad sebou.
Je to opravdu fascinující přemítat o všech těchto rozhodnutích, která Řekové podstupovali při stavbě.
Tak, pojďme se podívat na iónský styl, který se vyvinul krátce po dórském.
Zde máme jinou budovu na Akropoli. Je to Erechtheion.
Jak rozdílná estetika.
Je tu smysl pro křehkost.
Nebudí dojem hmoty, ten dojem mužnosti staveb, který si spojujeme s dórským stylem.
Také Vitruvius, historik architektury, řekl, že je to mnohem ženštější styl.
Je vyšší, jemnější...
Nyní je jeden ze sloupů z této řecké stavby v Londýnském muzeu.
Máme tu několik pěkných fotografií.
Můžete si povšimnout rozlišujících prvků nahoře, na hlavici, kde vidíme tyto svinuté formy známé jako voluty.
Také vidíme lehce odlišné typy žlábkování, a také, což je důležité, patku.
Nyní se přesuneme ke korintskému slohu.
Vypadá opravdu odlišně, je nejvíce dekorativní, a rozlišujícím rysem zde je opět hlavice, kde vidíme tvary ve formě lístků..
Sloupy mají patku, zvyšují se oproti dórským i iónským a jsou velice dekorativní.
Povím vám mýtus o vzniku korintských hlavic.
Je to příběh, samozřejmě nevíme, zda se zakládá na pravdě, ale praví, že zemřela mladá dívka a vše, co měla, umístili do koše na její hrob.
Pod ním byla rostlinka akantu, která začala růst, protože košík s kachličkou na vrchu byl příliš těžký, akantové listy prorostly ven po stranách.
Opravdu, podíváme-li se na korintský sloup, vypadá to tak.
Vypadá to přesně tak.
A to je ta legenda, možná pravdivá, nebo také možná ne.
Tedy korintský sloh je nejsložitější.
Obsahuje spirály, které bychom očekávali v iónském stylu...
Voluty.
Ale tyto složité listové formy, které můžete rozpoznat zde jsou právě z listí akantu. A zde, vpravo dole, máme fotografii akantového listu.
Roste divoce, působí tím dojmem.
Co je důležité si zapamatovat je, že antičtí Řekové, vyvinuli tyto tři klasické slohy a byli průkopníky, Římané přebírali jejich nápady a následně si je lidé, kteří se vraceli zpět ke klasické tradici, od nich půjčovali znovu.
A my to děláme dodnes.
A to je klasický řád.
Žijeme ve velmi uspěchané době.
Tempo našeho života je zběsilé, naše mysl stále zaměstnaná, pořád něco děláme.
Takže proto bych se vás rád zeptal, kdy jste měli naposled čas nedělat nic?
Nerušeně 10 minut nedělat nic?
A když říkám nic, myslím nic.
Žádné mailování, SMS, internet, žádná televize, žádné chatování, žádné jídlo, žádné čtení, dokonce ani žádné vzpomínání na minulost nebo plánování budoucnosti.
Jednoduše nedělat nic.
Vidím mnoho zamyšlených tváří.
(Smích)
Nejspíš se musíte vracet daleko do minulosti.
A je to mimořádná věc, nemám pravdu?
Mluvím o naší mysli.
Mysl, náš nejcennější a nejvzácnější zdroj, skrz který prožíváme každý okamžik našeho života, mysl, na níž závisí zda budete šťastný, spokojený, citově vyrovnaný jedinec, a zároveň, zda budete laskaví a vnímaví a ohleduplní k ostatním.
Je to ta samá mysl, na níž závisí, zda budete soustředěný, kreativní, spontánní a dobrý v tom, co děláte.
A přesto na ni nemáme vyhrazený žádný čas.
Ve skutečnosti trávíme více času péčí o naše auta, naše oblečení a naše vlasy než — dobře, možná ne moje vlasy, ale chápete kam mířím.
Výsledek, samozřejmě, je, že jsme ve stresu.
Mysl se mele jako pračka kolem dokola, spousta těžko zvládnutelných, zmatených citů, a my opravdu nevíme, jak se s nimi vyrovnat, a smutným faktem je, že jsme tak roztržití, že už nejsme přítomni ve světě, v němž žijeme.
Na čem nám nejvíc záleží nám klouže mezi prsty a je šílené, že každý už očekává že takto to má být, že takový je život, a musíme se s tím smířit.
Takto to ale opravdu nemusí být.
Když mi bylo 11, zúčastnil jsem se prvních meditačních cvičení.
A věřte mi, zahrnovalo to všechny obvyklé předsudky, co si dokážete představit, seděli jsme se zkříženýma nohama na podlaze, vonné tyčinky, bylinkový čaj, vegetariánská kuchyně, všechno, ale účastnila se moje máma a já byl zvědavý, tak jsem šel s ní.
Také jsem viděl pár kung-fu filmů a tajně jsem doufal, že bych se mohl naučit se létat.
Byl jsem opravdu velmi mladý.
Když jsem tam byl, stejně jako mnoho lidí, jsem předpokládal, že meditace je pro mysl takový acylpyrin.
Když jste vystresovaní, tak pomeditujete.
Neměl jsem tušení, že by mohla mít preventivní charakter, dokud mi nebylo kolem 20 a nestala se řada věcí docela rychle za sebou,
Vážné věci, které obrátily můj život vzhůru nohama a najednou jsem byl zaplaven myšlenkami, zaplaven složitými emocemi, s kterými jsem se neuměl se vypořádat.
Pokaždé, když jsem jednu potlačil, jiná na mne vyskočila.
Bylo to opravdu velmi stresující období.
Všichni se se stresem nějak vypořádáváme.
Někteří lidé utopí sami sebe v práci, vděčni za každé rozptýlení.
Jiní se obrátí na přátele, rodiny a hledají podporu u nich.
Někteří se chytnou flašky, začnou brát léky.
Já se stal mnichem.
Vykašlal jsem se na školu a odjel do Himalájí,
Stal jsem se mnichem a začal se učit meditovat.
Lidé se často ptají, co jsem se tam naučil.
No, spousta věcí se změnila.
Přiznejme si, stanete-li se celibátním mnichem, řadu věcí to změní.
Ale bylo to víc než to.
Naučil jsem se - získal jsem větší pochopení, porozumnění přítomnosti.
Tím myslím nebýt ztracen v myšlenkách, nebýt roztěkaný, nebýt zavalen obtížně zvládnutelnými city, ale místo toho se naučit, jak být tady a teď, jak žít vědomě, jak být přítomen.
Přítomnost je tak nedoceněná.
Zní to tak samozřejmě, a přesto trávíme tak málo času v přítomnosti, je všechno jen ne samozřejmé.
Četl jsem nedávno článek, z Harvardu, že v průměru naše mysl 47 procent času bloudí.
Čtyřicet sedm procent.
A zároveň, tohle neustálé putování mysli je přímou příčinou neštěstí.
I tak na tomto světě nejsme tak dlouho, abychom trávili téměř polovinu našeho života ztraceni v myšlenkách a potenciálně nešťastní, nevím, připadá mi tragické, zejména když s tím můžeme něco udělat, když existuje pozitivní, praktická, dosažitelná, vědecky ověřená technika která umožní naši mysli být zdravější více si pamatovat a být méně roztržitý.
A kouzlo je v tom, že přestože na ni potřebujete jen asi 10 minut denně, ovlivní celý náš život.
Ale musíte vědět jak na to.
Potřebujete cvičit.
Potřebujete návod jak se naučit být více vnímavý.
To je v podstatě to, co meditace je.
Je to ztotožnění se s přítomností.
Ale je třeba vědět, jak začít, jak se dostat k tomu nejlepšímu.
A od toho meditace je.
Možná se divíte, protože většina lidí předpokládá, že meditace je o zastavení myšlenek, zbavení se citů, ovládnutí mysli, ale ve skutečnosti je to něco zcela jiného.
Je to spíš o ustoupení do pozadí, pohledu skrze myšlenky, dívat se, jak přicházejí a odcházejí, jak city přicházejí a odcházejí bez předsudků, s klidnou, jasnou myslí.
Tak například, právě teď, Pokud se budu soustředit příliš na koule, pak neexistuje způsob, jak se uvolnit a současně mluvit s vámi.
Stejně tak, když se kvůli mluvení s vámi příliš uvolním, pak tu není způsob, jak se mohu soustředit na koule.
Spadnou mi.
V životě i v meditaci se někdy soustředíte až trochu moc a život pak začne vypadat takto.
Je to velmi nepříjemný způsob, jak žít upjatý a stresující život.
Jindy možná sundáte nohu z plynu kapku příliš, a s věcmi se stane něco takového.
Samozřejmě u meditace - (Chrápe) - to skončí usnutím.
Takže hledáme rovnováhu, soustředěnou relaxaci, při které dovolíme myšlenkám přicházet a odcházet bez obvyklého vměšování se.
Co se obvykle stane, když se snažíme být takto vědomí, je, že jsme vyrušeni myšlenkou.
Řekněme, že ta myšlenka je znepokojující.
Takže všechno jde dobře, a pak přijde tato znepokojující myšlenka, a najednou, "Aha, neuvědomoval jsem si, že mne tohle trápí."
A pak se k tomu znovu vracíte a opakujete to.
"Aha, mám problém.
Mám opravdu velké starosti.
Je v tom tolik úzkosti."
A než si to uvědomíme, jsme nervózní, že jsme nervózní.
Víte, je to šílené. Děláme to celou dobu, i na každodenní bázi.
Naposled třeba, co já vím, když jste měli rozviklaný zub.
Víte, že je vratký, a víte, že to bolí.
Ale co budete dělat každých 20, 30 sekund?
(Mumlaní) To bolí.
A budeme se v tom utvrzovat.
A znovu si to opakujeme a děláme to pořád dokola.
A přitom to je jenom o tom se naučit uvědomovat si, že to děláme a zanechat tahle dramata a vzorce našeho myšlení.
Když si sednete a sledujete takto mysl, můžete vidět mnoho různých vzorů.
Můžete najít mysl, která je opravdu neklidná, po celou dobu.
Nebuďte překvapeni, pokud je vaše tělo napnuté když sedíte, neděláte nic a vaše mysl se takto cítí.
Můžete najít mysl, která je velmi fádní a nudná, že je téměř jako stroj, že se zdá, že jenom vstáváte, jdete do práce, jíte, spíte, vstáváte, pracujete.
Nebo to může být, že jedna malá neodbytná myšlenka neustále klepe na dveře vaší mysli.
Ať už je to jakkoli, meditace nabízí příležitost, šanci udělat krok zpátky a získat jiný pohled, vidět, že věci nejsou vždy takové jak vypadají.
Nemůžeme změnit každou maličkost, co se nám stane, ale můžeme změnit způsob, jak věci prožíváme.
Meditace a prožitek má tento potenciál.
Napotřebujeme žádné vonné tyčinky, a rozhodně nemusíte sedět na podlaze.
Vše, co musíte udělat, je 10 minut denně vrátit se a uvědomit si přítomnost abyste zažili ten prožitek soustředění, klidu a světla ve vašem životě.
Děkuju.
(Potlesk)
Na začátek mě nechte shrnout co se stalo v minulém videu, protože, obecně lze říci, že je to trochu matoucí a je vždycky dobré si to zopakovat.
A poté už budeme schopni trochu popřemýšlet o tom, jak touhle tržní mechanikou lze manipulovat tak, abychom neměli stále dražší čínskou měnu.
V minulém videu jsme začali na měnovém kurzu 10 Juanů za dolar.
Viděli jsme, že tento čínský výrobce musel prodat svoje zboží... za peněžní ekvivalent 10 Juanů, aby docílil zisku a ve Spojených státech musel tento pán prodat svoje zboží v zahraničí, nebo můžeme říci v Číně, za peněžní ekvivalent 1 dolaru.
Nyní při tomto měnovém kurzu, cena byla 1 dolar, 1 americký dolar ve Spojených státech.
A měnový kurz byl takový, že tento pán musel prodat svoji kolu za 10 Juanů, aby dostal svůj zpět svůj dolar.
Tento vztah prostě znázorníme na obrázku.
A řekli jsme, že za cenu... za 10 Juanů, které odpovídaly 1 dolaru, byla poptávka na 100 panenek ve Spojených státech.
Takže jsme v tom viděli dynamiku.
On by dodal do Spojených států 100 panenek a poté by se mu ze Spojených států vrátilo 100 dolarů.
Jestliže by panenky bez výjimek prodával za 1 dolar za kus, tak by zpátky dostal 100 dolarů
Na druhé straně rovnice máme prodejce koly, Jestliže by ji chtěl v Číně prodat za 10 Yuanů, tak by byla poptávka na 50 plechovek.
Takže kdyby poslal do Číny 50 plechovek limonády a oni by mu poslali nazpět 10 Yuanů za každou, tak by získal 500 Yuanů.
Co se stalo v této situaci je to, že čínský výrobce měl 1 000 Yuanů, které potřeboval směnit na dolary, nejlépe na 100$, pokud by se nezměnil měnový kurz.
Americký výrobce, a předpokládejme, že existují v našem scénáři pouze tito dva výrobci, má 500 Yuanů, které potřebuje směnit na 50$.
Když se podíváme sem, tak tady je někdo, kdo si chce vyměnit peníze za 1 000 Yuanů.
Chce si směnit své dolary za 1 000 Yuanů.
Nyní musíme být velmi pozorní.
On chce směnit svých 100$ za 1 000 Yuanů, pokud zůstane měnový kurz konstantní.
Ale na trhu je k dispozici pouze 500 Yuanů.
Takže bude nabízet více dolarů za jeden Yuan, čímž docílí, že na trhu bude k dispozici více Yuanů.
Pojďme se na situaci podívat z druhé strany.
Americký výrobce má 500 Yuanů, které získal za prodej zboží v Číně.
A chce je směnit, pokud kupní síla měny zůstane stálá, za 50 dolarů.
Ale možná by mohl vydělat více než 50 dolarů.
Jak můžeme vidět, existuje větší poptávka po směně na Yuany, než po směně na dolary.
On chce koupit 50 dolarů za použití Yuanů.
Tento pán chce směnit 100 dolarů za Yuany.
Takže když se podíváte sem, tak zjistíte, že nabídka dolarů je větší než poptávka po dolarech.
A jak jistě víte u všeho platí vztah, že pokud je nabídka jablek větší než poptávka po jablkách, pak se cena jablek bude snižovat.
A opačná situace se děje v našem scénáři s Yuanem.
Poptávka po Yuanech, toto je poptávka, je mnohem větší než nabídka Yuanů.
A jak už víme, tak když je poptávka větší než nabídka, tak ceny musí růst.
A tak jsme viděli scénář, kde cena dolaru z hlediska Yuanu půjde dolů.
Tohle všechno značí, že kdybyste dali 10 Yuanů za dolar, tak byste nyní dostali za jeden dolar méně Yuanů.
Cena za Yuan by šla dolů, kdyby cena jablek v Yuanech šla dolů, namísto nabídky jablek za cenu 10 Yuanů, byste pravděpodobně nabízeli jablka za cenu 8 Yuanů.
Takže můžeme vidět přesně tuhle samou záležitost u ceny dolaru.
Je to, to samé, jako bychom říkali, že cena Yuanu šla nahoru.
Nakonec jsme mluvili o tom, a já jsem pouze zvýšil tohle číslo, že je těžké predikovat, jaká bude aktuální vyrovnávací cena, nakonec jsme dostali 8 Yuanů za dolar.
A pak jsme si řekli, že měnový kurz a teď se ještě chystám trochu změnit čísla, aby to bylo trochu jasnější, že měnový kurz, 8 Yuanů za dolar, způsobí, že tyhle 10 yuanové panenky budou nyní stát 1,25 dolaru.
Nezapomeňme dodat, že za cenu 1,25 dolaru, bude poptávka ve Spojených státech rovna 60 panenkám.
Trochu měním čísla z minulého videa, jen kvůli tomu, aby ty čísla trochu lépe seděly.
Takže můžete prostě ignorovat čísla z minulého videa.
A pamatujte, stará poptávka, když 10 yuanové panenky byly za 1 dolar, tak stará poptávka byla rovna 100 panenkám.
Proto dává smysl, že když jsou panenky za 1 dolar, tak je lidé budou více kupovat.
Když cena vzroste na 1,25 dolaru, tak poptávka klesne a pojďme říci, že klesne na 60 panenek.
Na druhé straně rovnice, 1 dolarová plechovka limonády při ceně 8 Yuanů za dolar, se bude v Číně prodávat za 8 Yuanů.
A nezapomínejte, jaká byla stará cena.
Stará cena v Číně, kde měnový kurz odpovídal 10 Yuanům za dolar.
Takže cena, napišme ji zde, cena za kolu poklesla z 10 na 8 Yuanů.
Což má vliv na poptávku, nyní je kola v Číně levnější, a proto poptávka vzrostla.
A tohle číslo také změním, takže se nemusí dělat 80 plechovek.
Řekněme, že poptávka v Číně vzrostla z 50 plechovek, jak jsme viděli tady, výrobce musel dodávat 50 plechovek, když byla cena 10 Yuanů za plechovku. Poptávka vzrostla z 50 plechovek, možná bych to měl napsat sem nahoru. Řekněme, že vzrostla z 50 na 75 plechovek.
Používám tyto čísla, protože to bude vést k hezčím číslům.
Co je tedy nyní aktuální scénář?
V minulém videu, jsem vám řekl, abyste na tom pracovali sami, ale uvědomil jsem si, že čím více příkladů vám dám, tím více se vám to vryje do paměti.
Co se teď děje s obchodní bilancí?
Když uvažujeme Čínu a pak tu také máme USA.
Tady budeme vyvážet pouze 60 panenek.
A potom nám USA pošle zpět 60x 1,25 dolaru.
Což je 75 dolarů, že ano?
1,25 dolaru za 60 panenek, znamená, že dostanete 75 dolarů.
75 dolarů tedy jde zpět do Číny.
Tak to je díky panenkám.
A teď pojďme přemýšlet, co se stane díky limonádě.
Budeme mít 75 plechovek limonády, které se budou vyvážet do Číny.
Pak Čína pošle zpět za 75 plechovek 8 Yuanů za každou. 75 krát 8 je 600.
Takže za 75 plechovek, dostane výrobce zpět 600 Yuanů.
Co se nyní děje?
Čínský výrobce, tady nalevo, chce nebo potřebuje směnit 75 dolarů. Jestliže budeme předpokládat, že kurz je 8, a on si řekne, že to vezme za tuhle tržní cenu. Tak vymění 75 dolarů zhruba za 600 Yuanů.
75 krát 8 je 600.
8 Yuanů za dolar.
A tady náš americký výrobce chce směnit... 600 Yuanů, které dostal za prodej limonád.
Co se tady právě stalo?
Nabídka dolarů je rovna poptávce po dolarech.
A také nabídka Yuanů tady je rovna poptávce po Yuanech.
Teď, v závislosti na tom, z jakého pohledu se na to díváte buď, posíláme stejnou hodnotu v dolarech, jakou posíláme do USA, zpět do Číny, nebo posíláme stejnou hodnotu v Yuanech, jakou posíláme do USA, zpět do Číny.
Měnový kurz je nyní v rovnováze, a opravdu by se neměl měnit.
Opravdu jsem chtěl znovu projít celým tímhle příkladem, abych vám ukázal, že když máme volně pohyblivý měnový kurz, tak by se časem jedné měny mělo dostat více, pokud existuje tržní nerovnováha, tak se stane jedna měna dražší než ostatní... dokud se poptávky v obou zemích nevyrovnají tak, že nakonec vznikne tržní rovnováha.
Doufejme, že vás to moc nezmátlo.
V příštím videu, budeme mluvit o zásazích vlády a také zejména o tom, jak může zasáhnout Čínská národní banka, aby nedošlo ke stejné situaci jako v tomto videu.
Můžou tedy vždycky vyvážet více do USA, než USA dováží k nim.
Před pěti lety jsem zažila tak trochu to, co Alenka v říši divů.
Penn State mě, coby lektorku komunikace požádal, abych vedla lekce komunikace pro studenty inženýrství.
Měla jsem z toho strach. (Smích)
Opravdový strach.
Strach ze studentů s velkými mozky a velkými knihami a velkými neznámými slovy.
Ale jak se konverzace začala vyvíjet, zažila jsem to, co Alenka, když vlezla do králičí nory a objevila tam dveře do úplně nového světa.
Právě tak jsem se cítila, když jsem se s těmito studenty bavila.
Udivily mě jejich nápady a chtěla jsem, aby ostatní také prožili tuhle říši divů.
A věřím, že skvělá komunikace je klíčem k otevření oněch dveří.
Zoufale potřebujeme skvělou komunikaci s našimi vědci a inženýry k tomu, abychom změnili svět.
Jsou to právě vědci a inženýři, kteří se potýkají s těmi největšími výzvami, od energetiky až po životní prostředí a zdravotnictví a pokud o tom my nic nevíme a nerozumíme tomu, pak jejich práce není úplná a já věřím, že je naší zodpovědností jako nevědců s vědci komunikovat.
Ale tato komunikace se nemůže uskutečnit pokud nás naši vědci a inženýři nepozvou do své říše divů.
Takže vědci a inženýři, prosím, mluvte s námi vědátorsky.
Ráda bych s vámi sdílela několik rad ohledně toho, jak se ujistit, že pro nás bude vaše věda sexy a vaše inženýrství přitažlivé.
Naše první otázka: Co z toho máme?
Povězte nám, jaký pro nás má vaše věda význam.
Nemluvte o tom, že studujete trabekuly, ale řekněte mi, že studujete trabekuly, které vytváří tkáňovitou strukturu našich kostí, protože je to klíčové k pochopení a léčení osteoporózy.
A když popisujete vaše bádání, buďte si vědomi žargonu, který používáte.
Žargón nám brání v pochopení vašich myšlenek.
Jistě, můžete říct "prostorový a temporální", ale proč raději nepoužít
"prostor a čas", což je pro nás laiky daleko srozumitelnější?
A to, že vaše nápady zpřístupníte, ještě neznamená, že je i zjednodušíte.
Místo toho, jak řekl Einstein, udělejte vše co možná nejjednodušší, ale ne prostoduché.
Můžete jasně diskutovat svá bádání bez toho, abyste zpronevěřili vaše nápady.
Pár věcí, které byste měli zvážit, je mít k dispozici příklady, příběhy a srovnání.
Takto nás můžete zapojit a nadchnout vaším obsahem.
A když už nám předvádíte vaši práci, odpusťe si odrážky.
Už vás někdy napadlo, proč se jim říká odrážky? (Smích)
Co dělají odrážky?
Odrážejí a každého od vašeho výkladu tím pádem odradí.
Takovýto snímek je nejen nudný, ale je odkázán až příliš na jazykovou část našeho mozku a způsobuje, že se mozek zaplaví informacemi.
Místo toho je tento názorný snímek vytvořený Genevieve Brown daleko efektivnější.
Dokazuje, že speciální struktury trabekulí jsou tak silné, že inspirovaly jedinečný design Eiffelovky.
Kouzlo spočívá v použití jednoduché, čtivé věty, se kterou se publikum může sladit, pokud se cítí trochu mimo a také poskytuje vizuální zobrazení, které apeluje na naše další smysly a vytváří hlubší pocit porozumění toho, co je popisováno.
Takže si myslím, že tady máte pár řešení, která mohou pomoci nám ostatním otevřít dveře do říše divů, kterou pro nás představuje věda a inženýrství.
A protože inženýři, se kterými jsem spolupracovala, mě naučili, jak být v kontaktu s vědátorem, který se v každém z nás skrývá, ráda bych vše shrnula rovnicí.
Od vědy odečtěte odrážky a váš žargon, vydělte důležitostí -- to znamená sdělení toho, co je pro posluchače důležité -- a vynásobte to vášní, kterou pro vaši neuvěřitelnou práci máte a to se bude rovnat neuvěřitelným interakcím, které budou plné pochopení.
A tak, vědci a inženýři, až vyřešíte tuhle rovnici, tak na mě určitě mluvte vědátorsky. (Smích)
Děkuju.
Zjistil jsem něco zajímavého o společnosti a kultuře.
Vše, co je riskantní, vyžaduje povolení.
Je to tak, když se učíte řídit, máte zbraň, oženíte se.
(Smích)
Platí to o všem riskantním kromě technologií.
Z nějakého důvodu neexistuje žádná standardní osnova, žádný základní kurz.
Prostě vám jenom tak dají počítač a pak vás vykopnou z hnízda.
Předpokládá se, že se s tou věcí naučíte.
Jak? Pouze osmózou.
Nikdo si k vám nesedne a neřekne: "Takhle to funguje."
Takže dnes vám řeknu deset věcí, o kterých si myslíte, že je každý zná, ale pravda je, že nezná.
Fajn, první z nich se týká webu, když jste na internetu a chcete srolovat stránku dolů, neberte myš a nepoužívejte posuvník.
Je to strašlivá ztráta času.
Dělejte to tak, jen pokud jste placeni od hodiny.
Místo toho stiskněte mezerník.
Stránka se sroluje o jednu stranu dolů. Podržte klávesu "Shift" a naroluje se zase nahoru.
Takže mezerník pro sjetí o jednu stranu dolů.
Funguje to v každém prohlížeči a na všech typech počítačů.
Také když jste na webu, když vyplňujete jeden z těch fomulářů s vaší adresou a tak, předpokládám, že víte, že když stisknete klávesu "Tab", tak přeskočíte do dalšího pole a dalšího a dalšího.
Ale co s rolovacím menu, kde se zadává váš stát?
Neotevírejte menu.
Jenom plýtváte kaloriemi.
Napište první písmeno vašeho státu a několikrát to zopakujte.
Takže když chcete Connecticut, napíšete C, C, C.
Když chcete Texas, napíšete T, T a ocitnete si přímo na správné položce, aniž byste otevřeli menu.
Dále na webu, když je text příliš malý, tak podržíte klávesu "Ctrl" a k tomu stisknete plus, plus, plus. S každým klepnutím se text zvětší.
Funguje to na každém počítači, v každém prohlížeči. Nebo minus, minus, minus, abyste text zase zmenšili.
Jestli máte Mac, místo toho to může být "Command".
Když píšete na Blackberry, Androidu, iPhonu, neobtěžujte se přepínáním zobrazení na klávesnici s interpunkcí, abyste napsali tečku a pak mezeru a pak se pokusili další písmeno napsat velkým tiskacím. Prostě dvakrát zmáčkněte mezeru.
Telefon za vás vloží tečku, mezeru a začne velkým písmenem.
Prostě mezera, mezera.
Je to absolutně úžasné.
Když už jsme u mobilních telefonů, na všech mobilech, když chcete někomu znovu zavolat a už jste mu volali, vše, co musíte udělat, je stisknout tlačítko volání a objeví se poslední volané číslo.
V této chvíli znovu zmáčknete tlačítko volání a číslo se vytočí.
Takže nemusíte otvírat seznam posledních hovorů.
Takže když se snažíte s někým spojit, jenom dvakrát stiskněte tlačítko volání.
Tohle mě přivádí k šílenství.
Když vám zavolám a nechám vzkaz ve vaší hlasové schránce, slyším, jak říkáte: "Zanechejte vzkaz," a pak následuje 15 sekund instrukcí jako bych posledních 45 let nenechával žádný vzkaz na záznamníku!
(Smích)
Ne, nejsem příliš krutý.
Ukazuje se, že existuje klávesová zkratka, díky které přeskočíte rovnou k tomu pípnutí.
Záznamník:
Po zaznění signálu, prosím - PÍP.
David Pogue: Bohužel se telefonní společnosti nedohodly na stejné klávesové zkratce, takže se to liší dle telefonní společnosti.
Nechávají na vás, abyste přišli na klávesovou zkratku pro osobu, které voláte.
Neříkal jsem, že to bude bezchybné.
OK. Většina z vás si myslí, že Google je něco, co vám dovolí najít internetovou stránku, ale on je to i slovník.
Naťukejte slovo "define" a pak slovo, které chcete znát.
Dokonce ani nemusíte na nic klikat.
Definice se objevuje rovnou při psaní.
A je to také kompletní databáze letů a letišť.
Napište jméno letecké společnosti a let.
Ukáže vám, kde je letadlo, na kterém terminálu a bráně, za jak dlouho přistane.
Nepotřebujete na to aplikaci.
Je to také převaděč jednotek a měn.
Opět nemusíte klikat, abyste se to dozvěděli.
Prostě to napište do políčka a už máte odpověď.
Zatímco mluvíme o textu, který chcete zdůraznit - to je jen příklad.
(Smích)
Když chcete zvýraznit slovo, prosím nemarněte čas tím, že ho označíte přetažením myší jako nějaký začátečník.
Dvakrát klikněte na slovo. Dívejte se na 200.
Dvakrát kliknu.
Krásně to vybere jen to jedno slovo.
A taky nemusíte mazat to, co jste zvýraznili.
Jednoduše to přepište.
To funguje v každém programu.
Takže můžete dvakrát kliknout, přetáhnout a zvýrazníte jednoslovné výrazy, jak táhnete.
Trochu více přesnosti.
Prostě to přepíšeme. (Smích)
Zpoždění závěrky je čas mezi stisknutím spouště a momentem, kdy fotoaparát sejme obraz.
Je to ohromně znervózňující věc u všech foťáků pod 1000 dolarů.
(Cvaknutí závěrky) (Smích)
Je to tak proto, že fotoaparát potřebuje čas, aby vypočetl zaostření a expozici.
Ale když předostříte tak, že spoušť zmáčknete jen zpola, necháte prst dole... Bez zpoždění závěrky!
Pokaždé vám to vyjde.
Právě jsem váš foťák za 50 dolarů tímto trikem proměnil na foťák v hodnotě 1000 dolarů.
A konečně, často se stává, že hovoříte a z nějakého důvodu se publikum dívá na prezentaci místo na vás!
(Smích)
Takže až se to stane, tohle funguje v Keynote, PowerPointu, v každém programu. Vše co musíte udělat, je stisknout klávesu písmene "B",
B jako Blackout (Zatmění), takže zhasnete prezentaci a všichni se budou dívat na vás - a až budete chtít pokračovat, zase stisknete B, a když se fakt rozjedete, můžete stisknout klávesu W jako Whiteout (rozsvícení, bílá obrazovka) a tak se celý snímek prezentace změní na bílý, pak zase zmáčknete W, abyste se bílé zbavili.
Vím, že jsem to prošel velmi rychle.
Jestli jste něco nezachytili, rád vám pošlu seznam těchto tipů.
Mezitím vám gratuluji. Všichni jste získali kalifornské papíry na technologie.
Hezký den.
(Potlesk)
Máme vybrat zlomky, jejichž součet je dohromady 25/22, neboli 25 dvaadvacetin.
Můžeme použít tolik zlomků, kolik potřebujeme a všechny nepoužité zlomky hodit do koše.
Pojďme se nad tím zamyslet.
Nejdřív chci použít největší zlomek, abych se tam dostal co nejrychleji.
Vezmu si 16/22.
Když k tomu připočtu 8/22, tak dostanu... V čitateli sečtu 16 plus 8 a dostanu 24/22.
16/22 plus 8/22 je dohromady 24/22.
Vezmu si ještě jednu a dostanu 25/22.
Ty, které jsem nepoužil, můžu dát do koše.
Nepoužité dám sem.
Zkontrolujeme odpověď.
Ano, je to správně.
Existuje více způsobů, jak jsme to mohli udělat.
Vlastně není úplně jasné, že jsou i jiné způsoby řešení.
Zkusíme, jestli je i jiný způsob řešení.
I kdybychom sem dali 2 a 4, dostali bychom... Připočteme ještě 8/22 a máme 2/22 plus 4/22 je 6/22, plus 8/22 je 14/22.
Když připočteme 16/22, budeme mít moc.
Takže způsob, jak jsme to vypočítali, byl jediný správný.
2/22 a 4/22 dám do koše.
16 něčeho plus 1 něčeho plus 8 něčeho je 25 něčeho.
To něco je v tomto případě 22.
Vždycky mi pomáhá projít si hodně příkladů na každé téma, tak mě napadlo, že neuškodí udělat více příkladů na vědeckou notaci.
Takže napíšu spoustu čísel, která potom napíšeme ve vědecké notaci.
A doufejme, že to pokryje všechny případy, se kterými byste se mohli potkat a na konci tohoto videa si s nimi něco spočítáme, abychom si byli jistí, že zvládneme příklady s vědeckou notací.
Teď napíšu několik čísel.
0,008 52.
To je mé první číslo.
Další číslo je 7 012 000 000 000.
Vlastně tam náhodně píšu nuly.
Další číslo je 0,000000... Ještě jich pár přikreslím.
Když budu pořád opakovat "nula", mohlo by vás to začít rozčilovat.
Další číslo... Tady je desetinná čárka.
Další číslo bude 723.
Další číslo... Mám tu nějak hodně sedmiček.
Uděláme 0,6. A teď pojďme udělat ještě jedno, abychom si byli jistí,
že jsme pokryli všechny základy.
Řekněme, že uděláme 823 a potom tam přidáme náhodný počet nul.
Takže to první, tady. Jak to uděláme, když ho chceme napsat ve vědecké notaci? Musíme přijít na to, jaký největší exponent se nám tam vejde.
Takže půjdeme k první nenulové cifře, která je tady.
Spočítáme, kolik pozic doprava je desetinná čárka.
To je tady ta číslice, 0,52.
Takže se to rovná 8...
Takže vše za tou první cifrou bude za desetinnou čárkou. takže 0,52 krát 10 na počet cifer, které tu máme.
1, 2, 3.
10 na -3.
Jiný pohled na věc: tohle je o něco víc.
To je jako 8 a půl tisíciny, že?
Tohle jsou tisíciny, máme jich 8 a půl.
Pojďme udělat tenhle.
Podívejme se, kolik je tu 0.
Máme 3... 6... 9... 12.
A chceme... Zase začneme s největší cifrou, kterou tu máme.
Naše největší nenulová cifra.
Teď to bude ta úplně vlevo.
To je 7.
Takže to bude 7,012.
7,012 krát 10 na kolikátou?
Takhle by to bylo deset na první.
Takže kolikrát?
Jednu jsme měli tady.
Potom jsme měli 1... 2... 3... 4... 5... 6... 7... 8... 9... 10... 11... 12 nul.
Aby bylo jasno:
Nepočítáte jen nuly.
Počítáte vše, co je po prvním čísle. Po tomhle čísle.
Takže to by bylo stejné jako 1 následovaná dvanácti nulami.
Takže 10^12.
Ne, moc složité.
Pojďme udělat tohle.
Půjdeme za desetinnou čárku.
Najdeme první nenulovou cifru.
To je 5.
Bude to rovno 5.
Napravo už nic není, takže to bude 5,00, pokud bychom chtěli větší přesnost.
Ale je to 5, a potom kolik máme nul vpravo, nebo za desetinnou čárkou?
Máme 1... 2... 3... 4... 5... 6... 7... 8... 9... 10... 11... 12... 13... a ještě musíme zahrnout tuhle, 14.
5 krát 10 na -14.
Tak, tohle číslo. To může být trošku přehnané psát ho ve vědecké notaci, ale trénink nikdy neuškodí.
Takže kolik desítek se tam vejde?
Do tohohle 100.
A mohli byste si říct 100 nebo 10^2:
"OK, tohle je největší číslo." A za ním máme dvě nuly, protože můžeme říct, že 100 se vleze do 723.
Takže se to rovná 7,23 krát, řekněme, 100, neboli, ve vědecké notaci, 100 je 10^2.
Potom tu máme tohle číslo.
Co je první nenulová cifra?
To je tahle, takže to bude 6 krát počet čísel vpravo od desetinné čárky.
To máme jen jedno, takže krát 10^-1.
To dává smysl, protože je to vlastně rovno 6 děleno 10, protože 10^-1 je jedna desetina. Takže 0,6.
Tak, ještě jeden.
Přidám tam čárky, aby to vypadalo o něco lépe.
Tak si vezmeme největší hodnotu.
To je 8.
Bude to 8,23... Ten zbytek psát nemusíme, protože všechno ostatní je 0... krát 10 na... spočítáme, kolik čísel následuje po té 8.
Máme 1... 2... 3... 4... 5... 6... 7... 8... 9... 10.
8,23 krát 10^10.
Myslím, že to chápete.
Je to celkem jasné.
A nejen že to umíte spočítat, což je taky dobrá dovednost, já bych chtěl, abyste rozuměli, proč to tak je.
Snad vám to vysvětlilo minulé video.
A pokud ne, prostě to roznásobte.
Doslova vynásobte 8,23 krát 10^10 a získáte tohle číslo.
Možná to zkusíme s číslem menším než tohle.
Možná 10^5.
Dobře, získáte jiné číslo, ale skončíte s pěti ciframi po té 8.
No nic, pojďme zkusit další počítací příklady.
Řekněme, že máme čísla... Něco hodně malého. 0,000 006 4.
Uděláme ještě hodně velké číslo.
Řekněme, že mám tohle číslo a chci ho vynásobit.
Řekněme hodně velkým číslem... 32... teď jen přihodím hodně nul.
Nevím, kolik nul.
Řekněme, že tolik.
Takže tohle, to můžete vynásobit.
Ale je to trošku složité.
Pojďme to zapsat ve vědecké notaci.
Jednak to bude snazší vyjádření těchto čísel, a navíc snad uvidíte, že násobení tak bude snazší.
Takže tohle číslo tady nahoře, jak ho zapíšeme?
Bude to 6,4 krát 10 na kolikátou?
1... 2... 3... 4... 5... 6.
Musím počítat i 6.
Takže krát 10^-6.
A jak zapíšeme tohle?
Bude to 3,2.
A potom spočítáme počet cifer za trojkou.
1... 2... 3... 4... 5... 6... 7... 8... 9... 10... 11.
Takže 3,2 krát 10^11.
Takže když vynásobíme tyhle dvě věci, bude to jako...
Udělám to jinou barvou... 6,4 krát 10^-6 krát 3,2 krát 10^11.
Což je, jak víme z minulého videa, 6,4 krát 3,2.
Vlastně jen měním pořadí násobení...
Krát 10^-6 krát 10^11.
Čemu se to bude rovnat?
No, nechci na to používat kalkulačku.
Tak to pojďme prostě spočítat.
Takže, 6,4 krát 3,2.
Odmyslíme si desetinné čárky.
Ty vyřešíme až nakonec. Takže 2 krát 4 je 8, 2 krát 6 je 12.
Není, kam tu 1 přičíst, takže je to 128.
Tady dolů dáme nulu.
3 krát 4 je 12, 1 nám zbývá.
3 krát 6 je 18.
Tady máte ještě tu 1, takže je to 192.
Ano.
192.
Dáte je dohromady a je to 8... 4... 1 plus 9 je 10.
Ještě ta 1. Takže 2.
Teď ještě musíme spočítat čísla za desetinnou čárkou.
Máme tam jedno číslo tady, jedno tady.
Dvě čísla za desetinnou čárkou, tak počítáme 1... 2.
6,4 krát 3,2 je tedy rovno 20,48 krát 10 na... Máme tu stejný základ, takže můžeme sečíst exponenty.
Kolik je -6 plus 11?
Takže to bude 10^5, že?
-6 plus 11.
10^5.
Takže byste mohli říct, "Hotovo.
Spočítali jsme to." A to je pravda.
A tohle je správná odpověď.
Ale další otázka je, je tohle vědecká notace?
A kdybyste chtěli být pečliví, tohle není vědecká notace, protože tu máme něco, co by se dalo zjednodušit.
Mohli bychom to napsat... Udělám to takhle.
Vydělím to deseti.
Takže jakékoliv číslo, které vynásobíme a vydělíme 10, můžeme napsat takhle.
Můžeme napsat 1/10 na tuhle stranu a potom můžeme násobit 10.
To by to číslo nemělo změnit.
Vydělíte ho 10 a vynásobíte 10.
To je jako násobit nebo dělit 1.
Když to vydělíte 10, máte 2,048.
Vynásobíte tu stranu 10 a získáte 10 na... krát 10 je jako 10^1.
Sečteme exponenty.
10^6
A teď, jestli jste velcí rýpalové, tohle je správná vědecká notace.
Tak, udělal jsem hodně násobení.
Pojďme se podívat na dělení.
Vydělíme tohle číslo tímhle.
Když máme 3,2 krát 10^11 děleno 6,4 krát 10^-6, kolik to je?
Bude to 3,2 děleno 6,4.
Můžeme si ta čísla prostě rozdělit.
Takže, tohle krát 10^11 děleno 10^-6, že?
Když vynásobíte tahle dvě čísla, získáte tohle.
Takže 3,2 děleno 6,4.
To je 0,5, že?
32 je polovina 64 a 3,2 je polovina 6,4, takže tohle je 0,5.
A kolik je tohle?
To je 10^11 děleno 10^-6.
Když máte něco ve jmenovateli, můžete to přepsat tímhle způsobem.
To je totéž jako 10^11 děleno 10^-6.
Což je 10^11 krát 10^(-6 krát -1).
Neboli 10^11 krát 10^6.
Co jsem teď udělal?
Tohle je 1 děleno 10^6.
1 děleno něco je prostě to něco se záporným exponentem.
A potom jsem vynásobil exponenty.
Můžete se na to dívat takhle, takže
tohle jsou stejné základy, a když je dělíte, vezmete ten z čitatele a od něho odečtete exponent ze jmenovatele.
Takže je to 11 minus -6, což je 11 plus 6 , a to se rovná 17.
Takže řešení tohoto příkladu je 0,5 krát 10^17.
Což je správná odpověď, ale pokud byste to chtěli převést do vědecké notace, možná tady budeme potřebovat něco většího...
Tak to pojďme udělat tak, že to vynásobíme 10 na téhle straně.
A potom tady vydělíme deseti, neboli vynásobíme jednou desetinou.
Pamatujte, že číslo se nezmění, když se vynásobí a vydělí deseti.
A my to jen aplikujeme na různé části součinu.
Takže tahle strana bude 5... Napíšu to růžově. 10 krát 0,5 je 5, krát 10^17 děleno 10.
To je totéž jako 10^17 krát 10^-1. Ano?
Tohle je 10^-1.
Takže je to 10^16.
A to je výsledek dělení těchto dvou čísel.
Doufám, že tyhle příklady zaplnily všechny mezery a nejistoty, se kterými jste se potýkali ve vědecké notaci.
Pokud jsem něco nepokryl, určitě mi napište komentář k tomuto videu nebo mi pošlete email.
Všichni znáte pravdu o tom, co vám tu řeknu.
Myslím že pocit, že nerovnost vyvolává spory a ničí společnost, existovala již před Francouzskou revolucí.
Co se ale změnilo, je fakt, že se můžeme podívat na důkazy, můžeme porovnat společnosti, více a méně rovnostářské společnosti, a uvidíme, co nerovnost dělá.
Provedu vás daty a pak vám vysvětlím proč propojení, která ukáži, zde jsou.
Nejprve se ale podívejme, jak mizerně vypadáme.
(Smích)
Rád bych začal paradoxem. Tento graf ukazuje očekávanou délku života v závislosti na HDP na hlavu -- podle průměrného bohatství státu.
A vidíte, že země napravo, jako Norsko a USA, jsou dvakrát tak bohaté jako Israel, Řecko a Portugalsko nalevo.
Ale to nehraje žádnou roli v jejich očekávané délce života.
Nic nenaznačuje tomu, že je mezi těmito ukazateli vztah. Ale když se podíváme dovnitř našich společností, uvidíme neobyčejné trendy ve zdraví, které probíhají společností.
Toto, opět, je očekáváná délka života.
Toto jsou malé oblasti Anglie a Walesu -- nejchudší napravo, nejbohatší nalevo.
Obrovské rozdíly mezi chudými a námi ostatními. Dokonce lidé těsně pod vrcholem mají horší zdraví než lidé na vrcholu.
Takže rozdíl v přijmech znamená něco významného v rámci našich společností, ale nic v jejich vzájemném srovnání.
Vysvětlením tohoto paradoxu je fakt, že uvnitř společností€ se díváme na relativní přijem nebo sociální postavení, status -- kde jsme v porovnání s ostatními a jaké jsou mezi námi mezery.
A jakmile zjistíte tohle, měli byste se začít okamžitě zajímat: co se stane, když ty rozdíly rozšíříme, nebo naopak zúžíme, když uděláme rozdíly v příjmech větší nebo menší?
A to je to, co vám ukážu.
Nepoužívám žádná hypotetická data. Používám data z OSN -- ta stejná, co má Světová banka -- o rozměru rozdílů v příjmech v těchto bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích.
Měřítko, které jsme použili, protože se snadno chápe a můžete si to stáhnout, je o kolik je bohatší horních 20 % společnosti oproti spodním 20 % společnosti v každé zemi.
A u těch více rovnostářských zemí nalevo vidíte -- Japonsko, Finsko, Norsko, Švédsko -- že horních 20 % je zhruba 3,5x - 4x bohatších než dolních 20 %.
Ale na méně rovnostářském konci --
Velká Británie, Portugalsko, USA, Singapur -- jsou rozdíly dvakrát tak velké..
V tomto ohledu jsme (v USA) dvakrát méně rovnostářští než jiné úspěšné tržní demokracie.
A teď vám ukážu, co to dělá s našimi společnostmi. Sesbírali jsme data o problémech spojených se sociálními mapami, ty typy problémů, které jsou běžné na spodu společenského žebříčku.
Mezinárodně srovnatelná data o očekávané délce života, dětské gramotnosti a výsledcích v matematice, úmrtnosti kojenců, počtu vražd, procentu populace ve vězení, porodech náctiletých, míře důvěry, obezity, duševních poruch -- což v standardní diagnostické klasifikaci zahrnuje drogovou a alkoholickou závislost -- a společenské mobilitě.
Dali jsme je všechny do jednoho indexu.
Všechny mají stejnou váhu.
Pozice země je určena průměrem těchto věcí. A tady to vidíte v závislosti na měřítku nerovnosti, které jsem vám ukázal a které budu používat stále dokola.
Ty země, kde je více nerovnosti, jsou na tom hůře ve všech těchto sociálních problémech.
Je to neuvěřitelně úzký vztah.
Ale když se podíváte na stejný index zdraví a sociálních problémů ve vztahu k HNP na hlavu, hrubému národnímu produktu, nic tam není, žádný vztah.
Trochu jsme se obávali, že by si lidé mohli myslet, že jsme vybírali problémy tak, aby vyhovovaly našemu argumentu a pouze vyrobili tyto důkazy, takže jsme také napsali článek do British Medical Journal o UNICEF indexu kvality života dětí.
Ten obsahuje 40 různých komponent poskládaných jinými lidmi.
Obsahuje např. to, jestli děti mohou mluvit se svými rodiči, jestli mají doma knihy, jaká je míra očkování, jestli jsou ve škole šikanované.
Obsahuje všechno. A tady je v souvislosti ke stejnému měřítku nerovnosti. Děti se mají hůře ve více nerovných společnostech.
Ale ještě jednou, pokud se podíváte na měřítko dětského blahobytu ve vztahu k národnímu příjmu na hlavu, nenajdete žádný vztah, žádný náznak vztahu.
Co naznačují všechna data, která jsem vám doposud ukázal, je jedna a tatáž věc.
Průměrný blahobyt v našich společnostech nezávisí již na národním příjmu a ekonomickém růstu.
To je velmi důležité v chudých zemích, ale ne v bohatém, rozvinutém světě.
Ale rozdíly mezi námi a kde jsme ve vztahu k ostatním jsou nyní důležité.
Ukážu vám nyní některé části našeho indexu.
Zde, například, je důvěra. Je to jednoduše podíl lidí, kteří se shodnou na tom, že lidem lze věřit.
Pochází to z Průzkumu světových hodnot.
Vidíte, že na konci s větší nerovností je podíl těch, kteří cítí, že mohou ostatním věřit, kolem 15 % populace.
Ale v zemích s větší rovností se podíl zvyšuje na 60 až 65 procent.
A pokud se podíváte na podíl účasti na komunitním životě nebo sociální kapitál, uvidíte velmi podobné vztahy, které jsou úzce navázané na nerovnost.
Nejdříve jsme ji udělali pro tyto bohaté, rozvinuté země, a poté jsme si jako samostatnou jednotku vzali všech 50 států USA -- a ptali se na tu stejnou otázku: jsou na tom méně rovné státy hůře ve všech těchto ohledech?
Takže tady vidíme měřítko důvěry v obecném průzkumu společnosti od federální vlády, napojený na nerovnost.
Velmi podobné rozdělení podobného rozpětí míry důvěry.
Jedná se o to samé. V podstatě jsme zjistili, že téměř všechno, co se týká důvěry mezinárodně, se týká také důvěry ve těchto 50 státech v odděleném výzkumném vzorku.
Nemluvíme jenom o náhodě. Toto jsou duševní poruchy.
WHO dala dohromady statistiky, za využití neměnných diagnostických interview na náhodných vzorcích populace, abychom mohli srovnat míru duševních poruch v každé společnosti.
Toto je procento populace s výskytem duševní poruchy v předchozích letech.
A to se pohybuje od zhruba 8 % až k trojnásobku tohoto čísla -- celé společnosti s třikát vyšším zastoupením duševních poruch.
A znovu úzce napojeno na nerovnost. Toto je graf násilí.
Tyto červené tečky jsou státy USA a modré trojúhleníky jsou kanadské provincie.
Ale podívejte se na ty rozdíly.
Pohybujeme se od 15 vražd na milion obyvatel až ke 150.
Toto je podíl populace ve vězení.
Tady je rozdíl zhruba desetinásobný, Logaritmická stupnice na y ose.
A pohybuje se zhruba od 40 do 400
lidí ve vězení.
Tento vztah není způsoben větší kriminalitou.
V některých částech je to její součástí.
Ale většinou je to o více represivním trestání, přísnějších trestech.
A více nerovné společnosti si také pravděpodobněji ponechaly trest smrti. Tady vidíme děti, které nedokončily střední školu. Opět vidíme poměrně velký rozdíl.
Neuvěřitelně škodlivé, pokud mluvíme o využití talentů v populaci. Toto je společenská mobilita.
Je to vlastně měřítko mobility v závislosti na příjmu.
V podstatě zjišťujeme: mají bohatí otcové bohaté syny a chudí otcové chudé syny, nebo to nemá žádnou spojitost?
A tam, kde je více nerovnosti, je příjem otrců mnohem důležitější -- ve Velké Británii, USA.
A ve skandinávských zemích je příjem otců mnohem méně důležitý.
Je tu větší míra společenské mobility. A jak rádi říkáme -- a já vím, že je tu hodně Američanů v publiku -- pokud chtějí žít Američané 'americký sen', měli by jet do Dánska.
(Smích) (Potlesk)
Ukázal jsem vám pouze několik nejdůležitějších věcí. Mohl jsem ukázat řadu dalších problémů.
Problémů, které jsou většinou častější na spodu společenského žebříčku. Ale existuje nespočetné množství problému na spodu společenského žebříčku, které jsou horší ve více nerovných zemích -- ne jen o trochu horší, ale dvakrát až desetkrát horší.
Pomyslete na cenu, lidskou cenu tohoto jevu.
Rád bych se vrátil ke grafu, který jsem vám už ukázal dříve, kde jsme to všechnu dali dohromady, abych vám ukázal dva závěry.
První z nich je viditelný na všech grafech, a to že všechny země, které jsou na tom hůře, v jakémkoliv ohledu, se zdají být ty, kde je více nerovností, a ty, které jsou na tom dobře, se zdají být severské země a Japonsko.
Takže to, co vidíme, je obecná společenská disfunkce propojená s nerovností.
Nejde jen o jednu nebo dvě věci, které by byly špatně, jde o většinu věcí. Dalším důležitým závěrem, který vám chci ukázat na tomto grafu je, že pokud se podívate na spodek,
Švédsko a Japonsko, jsou to velmi rozdílné země ve všech ohledech.
Postavení žen, úzká nebo rozšířená rodina, jsou na opačných stranách v rámci bohatého rozvinutého světa.
Ale další opravdu podstatný rozdíl je i to, jak dosahují jejich rovnosti.
Ve Švédsku je obrovský rozdíl v příjmech a ten je zmírňován zdaněním, sociálním státem, obecnými výhodami atd. Japonsko je hodně odlišné.
Začíná s malými rozdíly v příjmech před zdaněním. Má nižší daně.
Méňe rozsáhlý sociální stát. A v naší analýze států USA najdeme podobné kontrasty.
Některé státy využívají přerozdělování, některé jsou na tom dobře, protože mají menší rozdíly příjmů před zdaněním.
Takže můžeme uzavřít, že nezáleží na tom, jak se dostanete k rovnosti, pokud se tam nějak dostanete.
Nemluvím o dokonalé rovnosti, ale o té, která existuje v bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích.
Další skutečně překvapující součástí této studie je fakt, že nejde jen o chudé, kteří jsou ovlivněni nerovností.
"Žádný člověk není ostrovem."
A v několika studiích je možné srovnat, jak jsou na tom lidé ve více nebo méně rovných společnostech na každém stupni společenského žebříčku. Tady je jeden příklad. Je to kojenecká úmrtnost.
Švédové roztřídili jejich kojeneckou úmrtnost podle Britské socioekonomické klasifikace.
A tak je to postaru klasifikace podle zaměstnání otce, takže svobodné matky mají vlastní kategorii.
Ale pokud je tu napsané "nízká společenská třída", tak se jedná o neodbornou manuální práci.
A pokračuje to přes odbornou manuální práci uprostřed, potom juniorská nemanuální práce až po vysoce postavená profesionální zaměstnání -- doktoři, právnící, ředitelé velkých společností.
Vidíte, že Švédsko je na tom lépe než Británie napříč spekterem společenského žebříčku.
Největší rozdíly jsou vespodu společnosti.
Ale i na vrcholu je patrná drobná výhoda v životě v rovnější společnosti.
Ukazujeme to na zhruba pěti různých datech, která pokrývají vzdělávání a zdravotnictví v USA a mezinárodně.
A obecný závěr vypadá všude stejně -- větší rovnost činí největší rozdíly na spodu společnosti, ale má výhody i pro ty na jejích vrcholu.
Ale měl bych také říci pár slov o tom, proč to tak je.
Myslím, že tu ukazuji a mluvím o psychosociologických efektech nerovnosti.
Efektech spojených s pocity nadřazenosti a podřazenosti, být oceňován nebo podceňován, respektován nebo nerespektován.
Samozřejmě, tyto pocity soutěživosti o status, které z toho vycházejí, podporují také konzumerismus ve společnosti.
Vedou také k pocitu nejistoty společenského postavení.
Bojíme se víc o to, jak jsme hodnoceni a vnímáni druhými, jestli jsme vnímáni jako atraktivní, chytří, všechny tyto věci.
Sociálně-hodnotící posouzení umocňuje strach z těchto sociálně-hodnotících posouzení.
Překvapivě, podobný výzkum probíhá v sociální psychologii: bylo vyhodnoceno 208 různých studií, ve kterých byli dobrovolníci pozvání do psychologické laboratoře a byly jim změřeny stresové hormony, jejich reakce na stresové úkoly.
A v průzkumu šlo o to, jaké typy stresu nejspolehlivěji zvednou hladinu kortizolu, hlavního stresového hormonu.
A závěrem bylo, že to jsou ty úkoly, které představovaly společensko-hodnotící ohrožení -- ohrožení sebedůvěry a společenského postavení, ve kterých ostatní mohou negativně hodnotit váš výkon.
Tyto typy stresu mají velmi charaktersitický efekt na fyziologii stresu.
Byli jsme také kritizováni.
Samozřejmě existují lidé, kterým se naše zjištění nelíbí, a lidé, pro které je překvapující.
Měl bych vám říci, že pokud nás lidé kritizují pro výběr dat, tak jsme nikdy nevybírali data.
Máme pravidlo, že pokud náš zdroj má data o jedné ze zemí, které studujeme, pak je to zahrnuto do analýzy.
Rozhoduje náš zdroj dat, jedná-li se o spolehlivá data, ne my.
Jinak by to znamenalo zkreslení.
A co ostatní země?
Existuje 200 studií o zdraví v závislosti na příjmu a kvalitě v akademických publikacích.
A to se netýká pouze těchto zemí, skrývají velmi jednoduchou ukázku.
Stejné země, stejná měřítka nerovnosti, jeden problém po druhém.
Proč nezkontrolujeme i ostatní faktory? Ukázali jsme, že HNP na hlavu nečiní žádný rozdíl.
Navíc, ostatní, kteří použili více sofistikované metody v literatuře, zkontrolovali chudobu a vzdělání a tak dále.
Ale co příčinnost? Korelace sama o sobě příčinnost nedokazuje. Strávili jsme s tím velký díl času.
A vskutku, lidé vidí příčinnost celkem dobře v některých z těchto výsledků.
Velká změna v našem porozumění příčin chronického zdraví v bohatém rozvinutém světě je v tom, jak důležitý je chronický stres způsobený společenskými zdroji, který ovlivňuje náš imunitní systém, kardiovaskulární systém.
Nebo například, důvody násilí jsou více přítomné ve více nerovných společnostech, protože lidé jsou citliví na to, když se na ně zhlíží zvrchu.
Vím že jsme mluvili o různých místech tvorby vzruchu (pacemakers) v našem těle, ale myslel jsem, že by byla docela sranda si o nich ještě popovídat. Představím vám je na jednom zajímavém příkladu.
Začněme s náčrtkem tabulky, kterou jsme si předtím vytvořili.
Zapíšeme si tepovou frekvenci v úderech za minutu. a samostatný tep, jeho délku. "délku tepu" měříme v sekundách.
Pamatujte, že je tu vztah mezi těmito dvěma veličinami, protože pokud se pulz zkrátí, tak můžeme mít více tepů za minutu, což znamená, že tepová frekvence se zvýší.
Takže to je vztah, který vysvětluje, proč naše tepová frekvence roste a klesá.
A když se zamyslíme nad SA (sinoatriálním) uzlem, AV (atrioventrikulárním) uzlem a Hisův svazek
U SA uzlu byla naměřená tepová frekvence někde mezi 60 a 90.
Já jsem vybral 90. Myslím, že jsem to udělal proto, že je to číslo, s kterým se dobře počítá.
Tep byl okolo 0,66 sekundy.
To je délka pulzu.
Teď se podíváme na AV uzel.
Jenom to rychle prolétnu, vím, že je to pro vás opáčko, pokud jste viděli předchozí video.
Pokud jste ho neviděli, tak toto číslo získáte, pokud tepy za minutu vydělíte počtem sekund.
Potom každý tep by AV uzlu trval jednu sekundu.
A nakonec jsme měřili Hisův svazek.
Myslím, že jsem začal zkracovat Hisův svazek (bundle of His) jen jako BoH.
A to dopadlo nějak takhle.
Takže v podstatě používám jenom ty podtržené hodnoty k výpočtu délky tepu.
Takže to je v podstatě vše, s na co jsme přišli. Taky jsme si pohrávali s časovým zpožděním.
Protože ve skutečnosti chvíli trvá, než impulz dorazí.
Proto do naší tabulky přidám ještě třetí sloupeček.
Tady není opravdu žádné zpoždění, protože SA uzel je opravdu místo, kde to vše začíná.
Změním si barvu, abychom to měli stejné. Víme, že u AV uzlu je pouze malé zpoždění, protože se signály přenáší opravdu rychle.
Takže tady to bude přibližně 0,04 sekund.
Můžete vidět, že je docela rychlé, dostat se z SA uzle do AV uzle.
Ale do Hisova svazku je to ještě mnohem rychlejší.
Trvá to asi jenom 0,005 sekund, takže se to opravdu hodně zrychlí.
Pamatujte, že tahle přechodová rychlost opravdu souvisí s vodivou rychlostí.
Jak rychle se signál přenáší, proto to nazýváme vodivá rychlost.
A vztah mezi vodivou rychlostí a akčním potenciálem je směrnice fáze 0.
Pamatujte, čím prudší je tato směrnice, tím rychleji se něco dostane z buňky do buňky a z té, do další.
A to nás přivádí k dalšímu závěru. Protože u AV uzlu je takové velké zpoždění, protože to může ..... zpomalit.
Proto si musíte pamatovat, že je tu 0,1 s zpoždění.
Obecně řečeno 0,1 s je skoro nic, ale v porovnání s 0,005 s, protože to je přenosová rychlost, tak dlouho to trvá signálu, než se dostane z AV uzlu dolů k Hisovu svazku, tak 0,1 s zpoždění je obrovské.
V porovnání s 0,005s je to opravdu obrovské číslo.
Tady taky napíšu přenosný. zpoždění (delay) značí pouze čas, který signálu zabere prokousat se AV uzlem.
Takže tohle je opravdu jenom opakování toho, o čem jsem mluvil předtím. A nakonec si to nakreslíme. Protože mě opravdu baví kreslit.
Tady máme SA uzel a tady máme AV uzel.
Hisův svazek máme tady.
Je mezi nimi asi poloviční vzdálenost.
A tohle je směr pohybu, kde se každý pohybuje tudy a tudy.
Teď nakousnu něco úplně nového.
Na sekundu předpokládejme, že místo 0,04 s, (teď se budu soustředit na tyto dvě části) místo 0,04 s řekněme, že to trvalo 100x tak dlouho řekněme že přenosový čas, z nějakého důvodu, nevíme proč bude trvat 100x déle takže teď to bude trvat 4 s 0,04 *100 je 4 s takže řekněme, že získat signál z SA uzle do AV uzle bude z nějakého důvodu trvat 4 s
Co by to pro nás znamenalo jak by to přesně vypadalo?
Myslím si, že z tohoto malého experimentu získáme zajímavé závěry takže kdyby to byl opravdu ten případ a trvalo to 4 s dostat se z jednoho místa do druhého pojďme si nakreslit časovou osu tady máme malou časovou osu a tato časová osa začíná na 0 sekundách 1 s máme tady 2 s, 3 s, 4 s,5 s a tady 6 s takže tady je 6 sekund
Teď se podíváme, co se stane během 6 s tady nahoře budeme zaznamenávat činnost SA uzle a činnost AV uzle tady dole takže v čase 0 představme si to, všechno začíná sledujeme SA uzel s tou začneme takže v 2/3 s (tak dlouho jsme spočítali, že to trvá) bychom se dostali náš první akční potenciál který by prošel srdcem- první tep ten by pak pokračoval k AV uzlu putuje k AV uzlu, ale my víme, že trvá 4 s, než se tam dostane.
Co se potom stane?
Začíná druhý tep první se ještě nedostal k AV uzlu, ale druhý už vyrazil ve 3. s vzniká 3. tep je pravda, že když počítáme tyto akční potenciály, tak přicházejí k SA uzlu a procházejí jím a pokračují kolik jich budeme mít nejspíš jich bude celkem 9 9 signálů bude vysláno dobře , každému to bude trvat 4 s než se dostanou k AV uzlu takže když se tenhle první dostane k AV uzlu někde tady protože to je 4 and 2/3 s takže tenhle ukážu vám to aniž bych v tom dělat zmatek tento se dostane k AV uzlu přímo tady samozřejmě, že v tento čas samotný SA uzel vysílá už 7.akční potenciál ale ten první se dostane k AV uzlu v ten samý čas
Bude AV uzel jen sedět okolo a čekat 4 2/3 s a nic nedělat?
Jasně, že ne.
Přesně co udělá bude, že si řekne počkám na signál z SA uzle, z SA uzle ale nic nepřichází a proto si řekne, že vyšle svůj vlastní signál a bude v tom pokračovat, proto teď bude vysílat signály ve svém vlastním tempu takže 2, 3 ... celý tento čas vysílá SA uzel signály ve svém vlastním tempu
A konečně, předtím, než může AV uzel vyslat svůj 5.akční potenciál, dojde k němu signál z SA uzle.
Tento červený šipka, kterou jsem nakreslil.
A tak si řekne, počkat, právě tu máme pozitivní ion, který prošel elektrickým spojovacím systémem, "tak ho přijmeme."
Další vlastní signál vyšle SA uzel zase na 8 s.
Protože druhému signálu trvala cesta 4 s a přichází přesně 8. sekundu.
3. signál po něm dorazí 9. sekundu
Jak vidíte tak začnou přicházet do VA uzle.
A když začnou přicházet, se zpátky dostaneme k normálnímu tempu.
Takže co se stalo? Výsledkem tohoto zpoždění je fenomén, kde si na chvíli AV uzel dělá co chce právě tady a potom dožene SA uzel a pokračuje v tom, co vypadá jako normální sinusový rytmus.
Občas uslyšíte pojem "únikový tep", což znamená, že unikly normálnímu proudu elektrického spojení, které začíná SA uzlem.
Doufám, že to bylo užitečné.
Jmenuji se Ben Milne.
Jsem CEO společnosti nazvané Dwolla.
Když jsem byl malé dítě, myslím, že mi moje babička vštěpovala, abych převracel konstrukci věci a věci rozebíral bez toho, aniž bych věděl, co mě učila.
A co jsem si uvědomil jako dospělý je, že můžete převrátit konstrukci čehokoli.
Můžete rozebrat televizi nebo foťák a podívat se, co je uvnitř.
Můžete do něčeho bouchnout kladivem a vidět, co je uvnitř, ne?
Byl jsem vychován, abych věřil, že je v pořádku to vyzkoušet a byl jsem v tom velmi podporován.
Škola pro mě byla velmi těžká věc, kde jsem se hodně snažil, ale byl jsem mimořádně průměrný.
Ale vím, že když cítím, že chci něco dokončit, můžu si sednout k počítači a zeptat se ho na řadu otázek.
Dostanu odpovědi a můžu třeba vytvořit něco úžasného a třeba to ukázat dalším lidem.
První krok je pro mne vědět, že jsem se cítíl jako, že jsem nikam skutečně nepatřil.
Jakmile jsem našel lidi, o kterých jsem si myslel, že k nim patřím, můj život se opravdu rychle o hodně zlepšil.
Snažím se najít nejchytřejší lidi v dané oblasti a potom najdu bílou tabuli a uvědomím si to.
Může to být divné, ale to je způsob jakým jsem propojený a z jakéhokoli důvodu jsem to já.
Jednou jsem si v určitém okamžiku uvědomil, že to bylo OK. Začal jsem si uvědomovat, začal jsem nacházet sám sebe u správných lidí a tito lidé mě podporovali a chovali se...
Měli mě rádi takového, jaký jsem.
Pro mě to byl docela úžasný zlom, že jsem to začal zjišťovat a když bych řekl, co jsem si myslel a dovolil bych si projevovat to nahlas, když jsem vzrušený a kdybych řekl něco divného, máte to mít.
Chtěl bych být s opravdu vyjímečnými lidmi.
Je to vaše volba každé ráno. Pokud byste si mohli zvolit každé ráno, když vylezete z postele, zda budete spotřebitel nebo výrobce?
Buďte výrobce.
Vyrábějte něco, co má hodnotu pro svět a jen neodpočívejte a nespotřebovávejte svůj celý život jen proto, abyste měli, co dělat.
Nechte, aby to dělali všichni ostatní.
Běžte dělat něco, na co jste opravdu pyšní.
Všichni máme rozdílné osobnosti, které nás budou pohánět, abychom tíhli k různým nápadům.
Ale jestli vám něco nedá v noci spát, protože vás to rozčiluje nebo to nemůžete vyřešit nebo nedokážete přestat přemýšlet o řešení, může to být něco, na čem budete schopni pracovat 5 nebo 10 let vašeho života.
Každý má nápady.
Nápady samy o sobě jsou bezcenné. A svět není lepší, protože lidé mají jednoduše nápady.
Mluvit o tom, nic nezlepší.
Musíte s tím něco udělat a nemusí to dokonce ani fungovat, nemusí se to ani stát, ale snaha vyřešit problém, který je pro vás významný, mi zní lépe než pracovat v kotci open space.
Myslím, že bych raději strávil svůj život honbou za nápadem v mé hlavě, co vypadá jako dobrý způsob života.
Jen se sami sebe zeptejte, co od života chcete?
Ne, co chcete dělat, ne jakou práci chcete dělat.
Co chcete od života?
Chcete vyrábět věci?
Chcete malovat? Chcete rádi zachraňovat životy?
Co chcete dělat?
Pak se na to jen soustřeďte a zbytek bude fungovat sám.
V tomto videu bych vám rád představil různé typy nervových buněk.
Slovo "neuro" nebo lépe řečeno předpona "neuro-" poukazuje na nervový systém. Neurony jsou tudíž buňky nervového systému.
Neurony spolupracují s ostatními buňkami těla, což je podstatou rozmanitých funkcí nervového systému - vědomí, sociální interakce, myšlení, emoce, pohyb, smyslové vnímání a řízení dalších funkcí, například řízení oběhové soustavy, dýchání a trávení.
Nervové buňky jsou rozděleny do dvou hlavních kategorií.
První z nich je kategorie neuronů, které jsou tradičně nazývány nervové buňky.
Druhou kategorii tvoří glie, nebo též neuroglie či gliové buňky.
Název "neuron" pochází z řeckého slova, které znamená "nerv", zatímco "glie" z řeckého slova pro "lepidlo" (angl. glue). Kdysi se totiž myslelo, že nedělají nic jiného, než že pojí neurony dohromady.
Struktura nervového systému je rozdělena do dvou částí: první část je tvořena mozkem a míchou, nazývá se centrální nervový systém.
Druhá část se nazývá periferní nervový systém.
Je tvořen nervy, dlouhými provazovitými strukturami, které vystupují z mozku a z míchy.
Rozbíhají se do celého těla, do rukou, nohou, zkrátka do každé části těla.
Na stavbu nervů se podíváme blíže v dalších videích.
Jen potřebuji zmínit centrální a periferní nervový systém, protože jednotlivé druhy nervových buněk jsou v těchto systémech zastoupeny odlišně.
Nazývat neurony nervové buňky je trochu problematické, neboť nervy v periferním sytému jsou tvořeny neurony i gliemi a také dalšími buňkami, které s nervovými buňkami nemají nic společného.
Často uslyšíte označení nervové buňky pro neurony samotné, protože to byl jejich tradiční název.
Neurony se nachází jak v centrálním nervovém systému, který je tvořen mozkem a míchou, tak v periferním nervovém systému, v nervech.
Různé typy glií lze nalézt buď v jednom nebo ve druhém systému.
Většina nervových buněk je odvozena z populace buněk, které nazýváme nervové kmenové buňky či buňky neurální lišty.
Oba typy buněk vznikají brzy během embryonálního vývoje z buněk ektodermu.
Většina neuronů a glií centrálního nervového systému je odvozena z nervových kmenových buněk, zatímco v periferním nervovém systému pochází tyto buňky z neurální lišty.
Na vývoj nervového systému se podíváme blíže v dalších videích.
Většina typů neuronů a glií sdílí určité strukturní rysy.
Většina z nich je tvořena hlavní částí buňky nazývanou soma jinak řečeno tělo buňky, které obsahuje jádro a většinu organel.
Z těla většiny těchto buněk vychází výběžky - dlouhá, tenká vlákna vycházející z těla.
Nervové buňky se liší počtem, délkou, tloušťkou a rozvětvením jejich výběžků. Některé z nich se nevětví vůbec, jiné tvoří více či méně rozvětvené výběžky.
Také se liší podle typu zakončení výběžků a funkce těchto zakončení.
Funkcí neuronů je zpracovávat a přenášet informace.
Glie mají za úkol je v tom podporovat.
Existuje mnoho strukturních a funkčních typů neuronů a glií.
Nervový systém je tvořen obrovským počtem těchto buněk.
Obsahuje miliardy neuronů tvořících biliony spojení v dospělém lidském nervovém systému.
Glií je dokonce víc než neuronů.
V následujících videích si ukážeme nejčastější typy glií. Jsou to astrocyty, mikroglie, ependymální buňky, oligodendrocyty a Schwannovy buňky.
Existují též méně časté typy glií, například satelitní buňky a olfaktorické glie, ale my se budeme zabývat jen těmi nejznámějšími.
Mark Zuckeberg, vynálezce Facebooku, mluvil s jedním novinářem o "výpisu novinek".
Ten novinář se ho ptal,
"Proč je tak důležitý?"
A Zuckerberg řekl,
"Veverka umírající před vaším domem pro vás může být právě teď mnohem důležitější, než lidé umírající v Africe."
A já teď chci mluvit o tom, jak může vypadat Web založený na tom, co je důležité pro jeho uživatele.
Když jsem vyrůstal, na venkově v Maine, internet pro mě znamenal něco úplně jiného než dnes.
Znamenal spojení se světem.
Bylo to něco, co propojí nás všechny.
A já si byl jistý, že bude výborný pro demokracii a pro naši společnost.
Ale objevil se značný posun v tom jak informace po internetu proudí. A ten posun je neviditelný.
A pokud mu nebudeme věnovat pozornost, může to být opravdu problém.
Poprvé jsem si toho všiml tam, kde trávím spoustu času -- na Facebooku.
Jsem progresivista, politicky -- velké překvapení -- ale snažím se nepředpojatě bavit i s konzervativci.
Rád si poslechnu, co si myslí, jaké odkazy posílají, rád se od nich pár věcí přiučím.
Takže jsem byl překvapený, když jsem si všiml, že konzervativci najednou zmizeli z mé facebookové stránky.
Zjistil jsem, že je to proto, že Facebook sleduje, na jaké odkazy klikám, a všiml si, že daleko častěji otevírám odkazy svých liberálních přátel, než svých konzervativních přátel.
A aniž by se mě na to ptal, odstranil mi je ze zdi.
Prostě zmizeli.
A Facebook není jediný, kdo dělá tyhle neviditelné, algoritmické úpravy Webu.
Google to dělá taky.
Pokud budu něco vyhledávat já a vy, i zrovna teď, ve stejnou chvíli, možná dostaneme naprosto rozdílné výsledky.
Jeden inženýr mi řekl, že i když jste odhlášení, vysíláte 57 signálů, na které se Google dívá -- k personalizaci vašeho vyhledávání používá vše od značky vašeho počítače, prohlížeče, který používáte, po místo, kde se zrovna nacházíte.
Zamyslete se nad tím na chvíli: už neexistuje žádný standartní Google.
Víte, nejlegračnější na tom je, že to nepoznáte.
Nevidíte, jak se liší vaše vyhledávání, od výsledků někoho jiného.
Ale před pár týdny jsem poprosil pár přátel, aby vygooglili "Egypt" a poslali mi snímek své obrazovky.
Tady je obrazovka mého přítele Scotta, a tady Daniela.
Když je dáte vedle sebe, nemusíte ani číst odkazy, abyste si všimli, jak rozdílné ty stránky jsou.
A když si ty odkazy přečtete, uvidíte opravdu propastný rozdíl.
Daniel neměl na celé první stránce ani slovo o protestech v Egyptě.
Scott jich tam má spoustu.
V těch dnech toho zrovna byly plné zprávy.
Tady vidíte jak rozdílné ty výsledky jsou.
A není to jen Google a Facebook.
Šíří se to po celém internetu.
Velké množství společností teď zavádí personalizaci.
Yahoo News, největší internetové zpravodajství, je teď personalizované -- různí lidé vidí různé věci.
Huffington Post, Washington Post, New York Times -- všichni se snaží různě se personalizovat.
A to nás velmi rychle posunuje do světa, ve kterém nám internet bude dávat to, co chceme vidět, ale ne nutně to, co vidět potřebujeme.
Jak řekl Eric Schmidt,
"Pro lidi bude velmi těžké sledovat a konzumovat něco, co pro ně v určitém ohledu nebylo vytvořeno."
A já si myslím, že tohle je problém.
Myslím si, že když spojíte všechny tyhle filtry dohromady, vezmete všechny ty algoritmy, dostanete informační bublinu.
A vaše informační bublina je váš osobní, jedinečný informační vesmír, ve kterém žijete když jste online.
Co je ve vaší informační bublině, záleží na tom, kdo jste a co děláte.
A vy vůbec nerozhodujete o tom, co se dostane dovnitř.
A ještě důležitější je, že nevidíte, co se dovnitř nedostane.
Jeden z problémů informačních bublin objevili pracovníci Netflixu, amerického provozovatele online televize a půjčovny DVD.
Dívali se na to, o jaké filmy si zákazníci žádají, a všimli si něčeho zvláštního, čeho si možná všimla i spousta dalších lidí. Že některé filmy si lidé dávají do fronty vždy na začátek - aby je dostali nejdřív.
(Vždy je možné půjčit si jen jeden film naráz)
Filmy jako "Iron Man" bývají na začátku, a "Čekání na Supermana" někde na konci.
Objevili, že v Netflixových frontách probíhá obrovský boj mezi naším cílevědomým já hledícím do budoucnosti a naším impulzivním současným já.
Víte, všichni chceme jednou vidět film Rašomón, ale zrovna teď se jdeme počtvrté koukat na Ace Venturu.
(Smích)
Ten nejlepší filtr by nám měl dát trochu od všeho.
Trochu Justina Biebera a trochu Afghánistánu.
Nějaké výživné informace a nějaký informační zákusek.
A největší záludnost těchto algoritmických, personalizovaných filtrů je právě to, že sledují hlavně, na co klikáme jako první, což může narušit tu požadovanou rovnováhu.
A místo vyvážené informační stravy dostaneme jen informační menu z MacDonalda.
Což naznačuje, že jsme se možná s našimi představami o internetu pěkně spletli.
Ve vysílacích společnostech -- tak to říká mytologie vysílání -- tak v těch vysílacích společnostech byli správci, editoři, kteří kontrolovali proudění informací.
A pak přišel internet a smetl je z cesty, umožnil všem navzájem se propojit, a bylo to skvělé.
Ale to už se teď neděje.
Teď můžeme sledovat, jak živí strážci předávají štafetu algoritmickým strážcům.
A problém je v tom, že algoritmy nemají zabudovanou etiku těch bývalých živých strážců.
Takže pokud za nás mají svět hlídat algoritmy, pokud to budou ony, kdo rozhoduje, co vidíme a co nevidíme, pak si musíme dát pozor, aby se neřídily automaticky jen podle našeho výběru.
Musíme zajistit, aby nám také nabízely věci, které jsou nepříjemné, podnětné a důležité, aby nám ukazovaly jiné úhly pohledu -- jako to dělá třeba TED.
V podobné situaci už společnost jednou byla.
V roce 1915 se noviny příliš nestaraly o nějakou občanskou zodpovědnost.
A pak si lidé všimli, že ony mají velmi důležitý úkol.
Že nemůžete mít fungující demokracii, pokud občané nemají kvalitní přísun informací. Noviny byly kritické, protože fungovaly jako filtr, a tak se vyvinula novinářská etika.
Nebyla dokonalá, ale pomohla nám přežít minulé století.
A teď jsme s internetem zpátky v situaci z roku 1915.
A potřebujeme, aby noví strážci zabudovali ten smysl zodpovědnosti do kódu, který vytvářejí.
Vím, že je tu přítomno mnoho lidí z Facebooku i z Googlu --
Larry a Sergey -- lidé, kteří pomohli vybudovat Web do dnešní podoby, a já jsem jim za to vděčný.
Ale musíme si teď dát velký pozor, aby algoritmy měly v sobě zabudovaný smysl pro veřejný život, pro občanskou zodpovědnost.
Musíme se ujistit, že jsou dostatečně průhledné, že známe pravidla, která rozhodují o tom, co projde našimi filtry.
A my potřebujeme, abyste nám vy dali kontrolu, abychom mohli rozhodovat, co se k nám dostane a co ne.
Protože jsem předvědčený, že internet opravdu potřebujeme takový, jaký jsme si ho kdysi vysnili.
Potřebujeme, aby nás všechny spojoval.
Potřebujeme, aby přinášel nové nápady, nové lidi a nové úhly pohledu.
A to se nestane, pokud budeme izolováni v naší vlastní "síti".
Děkuji.
(Potlesk)
V tomto videu se seznámíme s pojmem množina, a také si ukážeme některé operace s množinami.
Množina je prostě skupina různých objektů.
Například můžu mít takovouhle množinu, nazveme ji množina X.
Budu teď pracovat s čísly, ale množina může obsahovat cokoli.
Může obsahovat barvy, lidi, jiné množiny, auta, zvířata... Ale s čísly se lépe pracuje, protože to jsou prostě čísla.
Takže řekněme, že mám množinu X.
Obsahuje různé prvky. Čísla 3, 12, 5 a 13.
Tohle je množina.
Také bychom mohli mít jinou množinu, nazveme ji Y.
Nemusel jsem ji nazývat Y, mohli jsem ji pojmenovat třeba A, nebo Sal, prostě všelijak.
A řekněme, že Y je soubor těchto prvků: čísla 14, 15, 6 a 3.
Takže tohle jsou definice dvou množin.
V matematice to většinou děláme tak, že prvky dáme do takovýchto pokroucených závorek a oddělíme je čárkami.
Teď si ukážeme nějaké základní operace s množinami.
První operace se jmenuje průnik.
Říkáme tomu průnik X a Y.
Průnik X a Y.
Průnikem vznikne další množina, která obsahuje prvky, které jsou jak v X, tak v Y.
Tenhle symbol pro průnik můžeme chápat jako spojku A.
Takže všechny prvky, které jsou jak v X, tak v Y.
Které prvky to jsou?
Podívejme se na obě množiny.
Číslo 3 je v množině X, je také v množině Y?
Ano, je v obou, takže bude i v průniku množin X a Y.
Číslo 12 je v množině X, ale není v množině Y, takže tohle tam patřit nebude.
Číslo 5 je v množině X, ale ne v množině Y.
A pak máme číslo 13, které je v X, ale ne v Y.
Takže průnik množin X a Y má jen jeden prvek: a to pouze číslo 3.
Tak to bychom měli.
Průnik množin X a Y je 3.
Další běžnou operací s množinami je sjednocení.
Sjednocení X a Y.
Lidé často používají spojku NEBO.
Přemýšlejme o všech prvcích, které jsou buď v X, nebo v Y.
Představme si to tak, že množiny spojujeme.
Podstatné je, že množina je soubor různých prvků. a tady pracujeme s věcmi následovně: tohle je číslo 3, ne ničí počet bodů v testu ani počet jablek, kdy byste mohli mít různé lidi s týmž počtem jablek. Tady je prvkem samotné číslo 3.
To znamená, že číslo 3 tam musí být jen jednou.
Ale číslo 3 je v jedné z množin X, Y, takže ho sem napíšu.
12 je v X nebo Y.
5 je v X nebo Y.
13 je v X nebo Y.
A abych to zjednodušil, nebudu při práci s množinami čísla nijak řadit. Prostě jsem sem dal vše, co je v množině X, a teď se podívejme, co musíme přidat z množiny Y.
Nedali jsme sem ještě 14, takže přidáme 14.
Ještě tu nemáme 15.
A nemáme tu zatím ani 6.
Ale už v naší množině máme číslo 3.
Takže tohle je sjednocení množin X a Y.
Jeden způsob, jak graficky zobrazit množiny, jejich průniky, sjednocení a další složitější věci, je Vennův diagram.
Řekněme, že v téhle krabičce máme všechna čísla.
Máme množinu X, nakreslím sem kruh. A do něj můžu nakreslit všechny prvky množiny X.
To máme čísla 3, 5, 12 a 13.
A pak nakreslím množinu Y.
Všimněte si, že se trochu překrývají, protože číslo 3 je v obou.
3 je prvek jak množiny X, tak množiny Y.
Množina Y obsahuje také čísla 14, 15 a 6.
Když mluvíme o průniku X a Y, mluvíme o tom, kde se tyto množiny překrývají.
Takže tahle oblast tady je průnik.
Jediné místo, kde se překrývají, je číslo 3. Takže to je průnik X a Y.
A sjednocení X a Y je spojení těchto dvou množin. Takže sjednocení X a Y je vlastně všechno tady dohromady.
Uděláme si ještě jeden příklad, abychom se ujistili, že průniku a sjednocení rozumíme.
Řekněme, že máme množinu A, která obsahuje čísla 11, 4, 12 a 7. A pak máme množinu B, ve které jsou čísla 13, 4, 12, 10 a 3.
Nejdřív ze všeho se zamyslíme, co bude průnikem množin A a B.
Bude to vše, co je v obou množinách.
Mám tady 11, ale tady ne, takže tohle číslo v průniku nebude.
Mám tady 4 a tady také, takže 4 je v množině A i B.
Napíšu sem 4.
Číslo 12 je v A i B, takže sem napíšu 12.
Číslo 7 je jenom v A a čísla 13, 10 a 3 jsou jenom v B, takže jsme hotovi.
Množina čísel 4 a 12 je průnikem množin A a B.
Pokud bychom chtěli, mohli bychom to označit jako novou množinu.
Mohli bychom třeba říct, že C je průnikem A a B a že je to tato množina.
A teď se zamysleme nad sjednocením.
Co bude sjednocením A a B?
Které prvky jsou buď v A, nebo v B?
Napíšeme sem všechny prvky množiny A. 11, 4, 12, 7. A pak přidáme vše, co je v B, ale ne v A.
Takže 13, protože 4 a 12 tu už máme, dále 10 a 3.
Mohl bych to napsat v jakémkoli pořadí, když pracujeme s množinami, pořadí nás nezajímá.
Takže tohle je sjednocení.
Tohle je Přírodní historické muzeum v Rotterdamu, kde pracuji jako kurátor.
Starám se o to, aby byla sbírka v pořádku a aby se zvětšovala, což v podstatě znamená, že sbírám mrtvá zvířata.
V roce 1995 bylo k muzeu přistavěno nové křídlo.
Bylo celé ze skla a hodně mi pomohlo, co se týče mé práce.
Ta budova byla hotový zabiják ptáků.
Asi víte, že ptáci nechápou co to je sklo.
Nevidí ho, a tak narazí přímo do něj a zabijí se.
Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo, že jsem šel ven, sebral je a nechal vycpat do sbírky.
(Smích)
A právě tehdy se u mě vyvinul smysl pro identifikaci ptáků podle toho, jaký zvuk se ozve při nárazu ptáka na sklo.
A bylo to 5. června 1995, když jsem uslyšel hlasitý náraz, který mně život změnil a jedné kachně ho ukončil.
A tohle jsem uviděl, když jsem se podíval z okna.
Tohle je mrtvá kachna.
Naletěla do skla.
Leží mrtvá na břiše.
Ale hned vedle mrtvé kachny je kachna živá a prosím, teď dávejte pozor.
Obě kachny jsou samci.
A pak se stalo tohle.
Živý kačer vylezl na mrtvého a začal se pářit.
No, já jsem biolog.
Ornitolog.
A řekl jsem si, "Tady je něco špatně."
Jeden je mrtvý a druhý živý.
Tak to musí být nekrofilie.
Dívám se.
Oba jsou to samci.
Homosexuální nekrofilie.
Takže jsem -- (Smích) Vzal jsem foťák a poznámkový blok, přisunul si židli a začal jsem to sledovat.
Po 75 minutách -- (Smích) -- Už jsem viděl dost, navíc jsem dostal hlad a chtěl jsem už jít domů.
Tak jsem vyšel ven, sebral kachnu a než jsem jí strčil do mrazáku, zkontroloval jsem, jestli je i tahle kachna opravdu samec.
A tady vidíte vzácný obrázek kachního penisu, takže to byl také samec.
Ten obrázek je vzácný proto, že máme asi 10 000 druhů ptáků a jen 300 z nich má penis.
[První případ homosexuální nekrofilie u kachny divoké Anas platyrhynchos (Aves:Anatidae)]
Věděl jsem, že to, co jsem viděl, bylo mimořádné, ale trvalo mi šest let, než jsem se rozhodl to publikovat.
(Smích)
Chápejte, je to fajn téma na narozeninovou párty nebo k automatu na kafe, ale sdílet to s vašemi kolegy, to je něco jiného.
Nemělo to žádnou strukturu.
A tak když mě po šesti letech mí přátelé a kolegové přemluvili, vydal jsem "První případ homosexuální nekrofilie u kachny divoké."
A tady můžete vidět celou situaci znovu.
A je moje kancelář,
B je místo, kde kachna narazila do skla a C je místo, odkud jsem je pozoroval.
A tady máme opět naší kachnu.
Jak asi víte, když se pohybujete ve vědě a vydáte nějakou studii, přečte si jí asi tak šest nebo sedm lidí.
(Smích)
Ale pak se něco stalo, něco dobrého.
Zavolal mi člověk jménem Marc Abrahams a řekl mi, "Vyhrál jste s tou vaší kachní studií cenu, je to Ig Nobelova cena."
Ta Ig Nobelova cena -- (Smích) (Potlesk) -- ta Ig Nobelova cena se dává za výzkumy, které nejprve lidi rozesměji a pak je donutí se nad tím zamyslet.
Takže hlavním cílem je, aby se lidé více zajímali o vědu.
Což je dobrá věc, a tak jsem tu cenu přijal.
(Smích)
Jel jsem -- jen bych chtěl připomenout, že Marc Abrahams mi nevolal ze Stockholmu.
Volal mi z Cambridge v Massachusetts.
A tak jsem jel do Bostonu, do Cambridge a šel jsem na předávání té úžasné Ig Nobelovy ceny na Harvardovu univerzitu a takové předávání, to je moc pěkný zážitek.
Skuteční laureáti Nobelovy ceny vám předávají tu vaší.
To zaprvé.
A také je tam devět dalších, kteří dostanou cenu.
Tady je jeden z dalších vítězů. Je to Charles Paxton, který vyhrál v roce 2000 díky svému biologickému výzkumu
"Chování pštrosů při námluvách s lidmi v chovných podmínkách v Británii."
(Smích)
A myslím, že i tady v místnosti sedí někteří laureáti Ig Nobelovy ceny.
Dane, kde jsi?
Dan Ariely?
Potlesk pro Dana.
(Potlesk)
Dan vyhrál díky práci v oblasti medicíny, kde dokazoval, že drahé falešné léky fungují lépe než levné falešné léky.
(Smích)
Takže tady vidíte mých 5 minut slávy, mojí děkovnou řeč a tady je kachna.
Dnes je poprvé na západním pobřeží.
Pošlu vám jí.
(Smích)
Ok?
Můžete si jí poslat.
Je to muzejní exemplář, takže se nemusíte obávat ptačí chřipky.
Po tom, co jsem vyhrál tu cenu, můj život se změnil.
Zaprvé, lidé mi začali posílat všechno, co nějak souviselo s kachnami a tak mám teď opravdu pěknou sbírku.
(Smích)
Co je ale důležitější, lidé mi začali posílat jejich zážitky s pozorováním zvláštního zvířecího chování a věřte mi, že pokud se někde objeví nějaké nezvyklé chování, vím o tom.
(Smích)
Tohle je los.
Los, který se snaží spářit se s bronzovou sochou bizona.
Montana, rok 2008.
Tady máme žábu, která se chce evidentně pářit se zlatou rybkou.
Je to z Nizozemí, rok 2011.
Tady máme ropuchy v Austrálii.
Jde o smrt na silnici.
Tohle je nekrofilie.
Co je zajímavé, je ta pozice.
Misionářská pozice se v říši zvířat objevuje jen velmi vzácně.
A tohle jsou holubi v Rotterdamu.
Vlaštovky obecné v Hong Kongu, 2004.
Krocan ve Wisconsinu v areálu Ethan Allen nápravného institutu pro mladistvé.
Trvalo to celý den a ti mladí delikventi se opravdu bavili.
Takže co to vlastně znamená?
Když se ptám, myslím tím, proč se to v přírodě děje?
Došel jsem k závěru, pozorováním všech těchto případů, že důležitým je, že se to děje jen, když je smrt okamžitá a dramatická a pokud nastane ve správné pozici pro páření.
Tedy, myslel jsem si to, dokud jsem nedostal tyhle obrázky.
Tady vidíte mrtvou kachnu.
Ležela takhle už tři dny a navíc na zádech.
Takže tolik k mé teorii nekrofilie.
Jednoduše další příklad toho, jaký vliv mají na život ptáků skleněné budovy.
Tohle je Šílenec Max, kos z Rotteradmu.
Ten pták dělal jen jednu věc. Znovu a znovu nalétával do okna, od roku 2004 do roku 2008, den za dnem.
Tady je a tady je krátké video.
(Hudba) (Bum)
(Bum)
(Bum)
(Bum)
To, co ten pták dělá je, že bojuje s vlastní představou.
Zdá se mu, že je v jeho teritoriu vetřelec a ten se objeví pokaždé, když přiletí i on, takže to nebere konce.
Na začátku jsem si myslel -- toho ptáka jsem studoval několik let -- myslel jsem, že by mohl mít poškozený mozek, chápete?
A neměl.
Ukážu vám několik obrázků, jsou to záběry z videa a on v posledním momentu, než narazí do skla, před sebe vystrčí nohy a pak teprve do skla narazí.
Na závěr mi dovolte váš všechny pozvat na Den mrtvé kachny.
Koná se každý rok 5. června.
Scházíme se vždy odpoledne, za pět minut šest, před Národním historickým muzeem v Rotterdamu, z muzea přineseme kachnu a diskutujeme o nových způsobech, jak zabránit ptákům v narážení do těch oken.
A jak víte nebo možná nevíte, jde o jednu z hlavní příčin úmrtí ptáků na celém světě.
Jenom ve Spojených státech zemře kvůli nárazu do skleněných budov asi miliarda ptáků.
A když skončíme, jdeme pak do čínské restaurace, kde máme šestichodovou kachní večeři.
Takže doufám, že vás příští rok uvidím v Rotterdamu, v Nizozemí, na Den mrtvé kachny.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Omlouvám se.
Mohli byste mi, prosím, vrátit mou kachnu?
(Smích) (Potlesk)
Děkuji.
Pojďme objevit další metody pro řešení soustavy rovnic.
Řekněme, že mám rovnici 3x plus 4y se rovná 2,5 a že mám další rovnici 5x minus 4y se rovná 25,5.
A chceme najít pár [x,y], který splňuje obě tyto rovnice.
Když se nad tím zamyslíte graficky, byl by to průsečík přímek, který znázorňuje množinu řešení obou těchto rovnic.
Jak budeme postupovat?
Jak jsme viděli v substituci, rádi se zbavujeme jedné z proměnných.
Minule jsme to udělali substitucí.
Ale je tu něco co můžeme přičíst nebo odečíst... Zaměřme se na tu žlutou horní rovnici. Je tu něco co můžeme přičíst nebo odečíst od obou stran rovnice?
Pamatujte, vždy když pracujete s rovnicí, musíte přičíst nebo odečíst od obou stran.
Je něco co lze přičíst či odečíst od obou stran rovnice, co by nám pomohlo zbavit se jedné proměnné?
Pak bychom měli jednu rovnici s jednou neznámou a mohli bychom ji řešit.
A možná vám to není příliš jasné, i když to máte přimo pod nosem.
Co kdybychom sečetli tuhle rovnici k této?
Co tím myslím je, co kdybychom přičetli (5x minus 4y) k levé straně a 25,5 k pravé straně?
Kdybychom doslova přičetli tohle k levé straně a tohle k pravé straně. A asi si říkáte:
"Sale, počkej, jak bys mohl takhle sečíst dvě rovnice?"
A vzpomeňte si, když pracujete s rovnicí, když máte rovnici ve tvaru... Vlastně jakoukoliv rovnici...
Ax plus By se rovná C. Když chci udělat něco s touto rovnicí, musím přičíst tu stejnou věc k oběma stranám rovnice.
Takže bych mohl například přičíst 'D' k oběma stranám rovnice.
Protože D je rovno D, takže tím rovnici nezměním.
Dostanete Ax plus By plus D se rovná C plus D.
A to jsme viděli několikrát.
Vše co uděláte na jedné straně musíte udělat i na té druhé.
"Hej Sale, počkej, na levé straně k rovnici přičítáš 5x minus 4y na pravé straně přičítáš k rovnici 25,5.
Nepřičítáš náhodou k oběma stranám rovnice různé věci?"
A má odpověd zní ne.
Víme, že 5x minus 4y se rovná 25,5.
Tato hodnota a tato hodnota jsou stejné.
Obě jsou 25,5.
Druhá rovnice mi to říká přímo.
Takže tohle mohu přičíst k levé straně.
V podstatě k ní přičítám 25,5.
A můžu přičíst 25,5 k pravé straně.
Udělejme to.
Kdybych to tedy přičetl k levé straně, 3x plus 5x se rovná 8x.
Pak kolik je 4y minus 4y?
A to byl účel.
Když jsem viděl ty rovnice, řekl jsem si, že zde mám 4y a tady mám -4y.
Když bych je sečetl dohromady, tohle by se vykrátilo.
Bude to plus 0y.
Celý ten člen půjde pryč.
A to celé bude rovno 2,5 plus 25,5 a to je 28.
Takže vydělíte obě strany.
Dostanete 8x se rovná 28.
Vydělíte obě strany 8 a dostaneme, že 'x' je rovno 28 lomeno 8, vydělíte čitatel i jmenovatel 4, to je rovno 7 lomeno 2.
To je naše 'x'.
Teď chceme najít 'y'.
A tohle můžeme dosadit do kterékoliv z těchto dvou rovnic.
Použijme tu horní.
Mohli byste to udělat i se spodní.
Víme, že 3 krát 'x', 3 krát (7 lomeno 2)...
Pouze dosazuji za 'x' do horní rovnice. 3 krát (7 lomeno 2) plus 4y je rovno 2,5.
Jen to napíšu jako 5 polovin
Zůstaneme ve světě zlomků.
Tohle bude (21 lomeno 2) plus 4y je rovno (5 lomeno 2). odečteme (21 lomeno 2) od obou stran.
Takže minus (21 lomeno 2), minus (21 lomeno 2).
Na levé straně vám zbyde jen 4y, protože tohle se pokrátilo, je rovno... tohle je (5 minus 21) lomeno 2.
To je -(16 lomeno 2).
To je tedy -(16 lomeno 2), což je to samé co...
Napíšu to jako -(16 lomeno 2).
Nebo bychom mohli napsat...
Pokračujme tady nahoře... 4y... Jen přesouvám tok myšlenek sem nahoru... 4y se rovná minus 8.
Vydělíme obě strany 4, dostaneme 'y' je rovno minus 2.
Takže řešení těchto rovnic je 'x' je rovno 7 lomeno 2, 'y' je rovno minus 2.
Tohle by byly souřadnice průsečíku.
A můžete to zkontrolovat na obou rovnicích.
Zkontrolujme, zda to splňuje i spodní rovnici.
5 krát (7 lomeno 2) je (35 lomeno 2), -4 krát (minus 2), takže -(minus 8).
To je rovno... Podívejme, 17,5 plus 8. Tohle je 17,5 a tohle je 8.
A to je skutečně 25,5.
Takže to splňuje obě rovnice.
Podívejme se, zda dokážeme využít nově nabyté dovednosti k vyřešení slovní úlohy. Nové dovednosti eliminace.
Tady stojí, že Naďa a Petr navštívili cukrárnu.
Naďa si koupila 3 tyčinky a 4 kyselé pásky za 2,84 dolarů.
Petr si také koupil 3 tyčinky, ale mohl si dovolit jen 1 kyselý pásek.
Jeho nákup stál 1,79 dolarů.
Jaká je cena tyčinky a kyselého pásku?
Zadefinujme si nějaké proměnné.
Použijme 'x' a 'y'.
Nechť 'x' je cena tyčinky... Chtěl jsem použít 'c' a 'f', ale zůstanu u 'x' a 'y'. ... cena tyčinky. A nechť 'y' je cena kyselého pásku.
Co nám říká to první tvrzení?
Naďa koupila 3 tyčinky, takže cena 3 tyčinek bude 3x. 3 tyčinky... 3 krát cena tyčinky.
A 4 kyselé pásky.
Plus 4 krát y, cena kyselého pásku.
Tolik Naďa utratila. 3 tyčinky, 4 kyselé pásky.
A to stálo 2,84 dolarů.
To nám říká první tvrzení.
To se přeneslo do této rovnice.
Druhé tvrzení.
Petr také koupil 3 tyčinky, ale mohl si dovolit jediný kyselý pásek.
Takže plus 1 kyselý pásek.
Jeho nákup stál 1,79 dolarů.
Jaká je cena tyčinky a jaká je cena pásku?
A vyřešíme to pomocí eliminace.
Lze to vyřešit každou technikou, kterou jsme zatím viděli, substitucí, eliminací, dokonce grafem, i když je docela těžké odhadnout věci z grafu.
Takže jak na to?
Vzpomeňte si, v eliminaci přičteme... Zaměřme se na horní rovnici.
Je zde něco co bychom mohli přičíst k oběma stranám rovnice, co by nám pomohlo zbavit se jedné proměnné?
Je něco co lze přičíst nebo odečíst od obou stran rovnice, co by nám pomohlo zbavit se jedné z proměnných?
Tak jako v úloze, kterou jsme dělali před chvílí, co kdybychom odečetli tuto rovnici... Co kdybychom odečetli (3x plus y) od (3x plus 4y) na levé straně a odečetli 1,79 dolarů od pravé strany?
Vzpomeňte si, takto odečítáme od obou stran rovnice to samé.
Tohle je 1,79 dolarů.
Jak to vím?
Protože to říká, že je to rovno 1,79 dolarů.
Takže pokud to uděláme, odečteme to stejné od obou stran rovnice.
Takže odečtěme (3x plus y) od levé strany rovnice.
A udělám to tady vpravo.
Kdybych odečetl (3x plus y), to je stejné jako minus 3x minus y, pokud byste roznásobili to znaménko minus.
Odečtěme to tedy.
Takže máme minus 3x minus y... Možná bych to měl udělat jasněji, že tohle není znaménko plus. Můžete si představit, že násobím druhou rovnici (minus 1). ... se rovná minus 1,79.
Beru tuhle druhou rovnici.
Můžete si představit, že ji násobím (minus 1).
A teď sečtu levou stranu s levou stranou této rovnice a pravou stranu s pravou stranou této rovnice.
A co dostaneme?
Když sečtete 3x plus 4y minus 3x minus y, 3x se odečte. 3x minus 3x je 0x.
Ani to nebudu psát.
Dostaneme 4x minus... Omlouvám se, 4y minus y, to je 3y.
A to bude rovno 2,84 minus 1,79.
To je kolik?
To je 1,05 dolarů.
Takže 3y je rovno 1,05 dolarů.
Vydělíme obě strany 3. 'y' se rovná... Kolik je 1,05 děleno 3?
3 jde do 1,05... Do jedničky jde nulakrát. 0 krát 3 je 0.
Zapíšeme 0. 3 jde do 10 třikrát. 3 krát 3 je 9.
Odečtu to. 10 minus 9 je 1.
Zapíšu 5. 3 jde do 15 pětkrát. 5 krát 3 je 15.
Odečtu.
Nemáme žádný zbytek.
Takže 'y' je rovno 0,35 dolarů.
Takže cena kyselého pásku je 0,35 dolarů.
Teď můžeme dosadit zpátky do jedné z rovnic, abychom zjistili cenu tyčinky.
Použijme tuto spodní rovnici.
Která původně byla, pokud si vzpomenete, než jsem ji vynásobil (minus 1), tak byla 3x plus y se rovná 1,79.
To znamená, že 3x plus cena kyselého pásku, 0,35, je rovno 1,79 dolarů.
Když odečteme 0,35 od obou stran rovnice, co dostaneme?
Na levé straně zbyde jen 3x, tohle se vykrátí, je rovno... podívejme, tohle je 1,79 dolarů minus 0,35 dolarů.
To je 1,44 dolarů.
A 3 jde do 1,44 myslím... 3 jde do 1 nulakrát. 1 krát 3 je 0.
Zapíšu 1.
Odečtu.
Zapíšu 4. 3 jde do 14 čtyřikrát. 4 krát 3 je 12.
3 jde do 24 osmkrát. 8 krát 3 je 24. Beze zbytku.
Takže 'x' je rovno 0,48.
Tady to máte.
Pomocí eliminace jsme zjistili, že cena tyčinky je 0,48 dolarů a cena kyselého pásku je 0,35 dolarů.
Myslel jsem, že bych se v tomto a několika následujících videích mohl pokusit nastínit dějiny Ameriky. Zřejmě přeskočím hodně detailů, ale snad vám videa alespoň nastíní, jak do sebe vše zapadá, alespoň co se těch stěžejních událostí americké historie týče. Takže když mluvím o americké historii, myslím tím historii
Spojených státech byla osada Jamestown, a to je Jamestown ve Virginii, přesně tady v roce 1607, která byla založena jako obchodní osada, a nedlouho poté, a tohle se vždycky učíme ve škole, jak víte - poutníci na lodi Mayflower plavící se oceánem a tak dále, kteří byli tak nějak dalšími významnými osadníky v novém světě, hádám, že bychom měli říct další významné anglické sídlo. Samozřejmě že tzv. "Nový svět" již byl osídlen Španěly a Portugalci a to celkem úspěšně v danou chvíli, ale my mluvíme o anglickém osidlování.
Pilgrims) osídlili Plymouth dnešní Plymouth, Massachusetts, v roce 1620, je zřejmé že od roku 1620 do poloviny 18. století
Spojené státy hovoří o francouzsko-indiánské válce, nenazývají ji francouzsko-indiánskou válkou, ale americkým dějištěm Sedmileté války, které se tak rozroste v mnohem větší konflikt mezi Velkou Británií a Francií, které se uskuteční v Evropě.
Francouzko-indiánská válka byla pouze dějištěm Sedmileté války v Americe. Francouzko-indiánská válka začala v roce 1754 sporem ohledně Pittsburghu, ale to nebyl jediný důvod, bylo více důvodů, jiné rozpory, které se rozrůstaly. Situace, která započne válku nikdy není jediným faktorem.
Všechno to končí podepsáním Pařížského míru, čímž se Spojené státy stávají svobodným, nezávislým státem a pak se přesuneme až do tohoto bodu, kdy jsou spojené státy řízeny Kongresem a Články konfederace, ale Ústava, kterou máme dnes, byla vypracována v roce 1787 a schválena, musela být schválena nejméně devíti státy, což se stalo v roce 1788 a nabyla platnosti v roce 1789, takže záleží, kterou událost považujete za vznik státu. Určitě to byla Deklarace nezávislosti, ale stát ve své nynější podobě, se svými nynějšími institucemi a nynější Ústavou vznikla v roce 1789 a to byl také začátek prvního ze dvou prezidentských funkčních období George Washingtona, které skončilo v roce 1797 a potom přišel na scénu John Adams.
Jeho námořní flotila byla zničena, utrpěl pár porážek v Karibiku, jestli to tak můžu nazvat. Obzvlášť na Haiti a říkal si, že tohle území stejně pravděpodobně nebude schopný řídit, tak ho prodal Spojeným státům za něco, co se ukázalo být velmi, velmi, velmi nízkou cenou. Ale byla to situace, kdy ho stejně nebyl schopný ochránit.
Pak se trochu přesuneme k válce v roce 1812, ta je opravdu zajímavá, protože z ní nevzešlo nic závažného, ale zajímavé na tom bylo to, že celé toto období, dokonce i po vyhlášení nezávislosti, Britové nepřestávali obtěžovat Ameriku. Pokračovali v ozbrojování Indiánů, kteří se bouřili nebo způsobovali problémy osadníkům.
A celé toto území patřilo Mexiku, takže lidé se ho snažili pozorovat a říkali si:
"Hele, to by bylo hezké, kdybychom z toho mohli kousek dostat." V roce 1845 a to byla dohoda s texaskými osadníky, s Texaskou republikou. Spojené státy zabraly Texas, osadníci chtěli, aby se to stalo, takže to nebylo násilné připojení Texasu, ale Mexiku se to nelíbilo, protože pořád nahlíželo na Texas jako na součást jejich území a
A kvůli tomu Mexiko přenechává Spojených státům celé toto území.
Kalifornii a ten zbytek, Nevadu, Arizonu, část Nového Mexika, které nevycházelo se Spojenými státy a oni ji už nevlastnily.
A ve stejné době zde máme Brity a Američany ,kteří obhlíželi tohle území, území kolem Oregonu, které dokonce zahrnovalo část Kanady, ale nakonec ty byli schopni vyřešit relativně pokojně. Dohodli se na tom, že Amerika dostane celé toto území a a Britové dostanou všechno území nacházející se severně od této linie, a to je důvod proč je Vancouver a Britská Kolumbie a tohle všechno dnes v Kanadě. Zůstalo to součástí Britského impéria o něco déle.
Takže do roku 1848 se "Manifest destiny" v podstatě uskutečnil.
Spojené státy dostaly všechno od Kalifornie počínaje pobřežím Tichého oceánu a pobřežím Atlanského oceánu konče.
A potom, víte, teď se zabývám opravdu jen těmi nejdůležitějšími událostmi, když se podíváte na americké dějiny z leteckého pohledu.
Celou dobu se zde vyvíjelo určité napětí. Od vzniku státu až do doby, kdy byl zvolen Abraham Lincoln prezidentem, zde byla napjatá situace ohledně otroctví.
Hodně lidem ze severu se to nelíbilo z morálních důvodu, hodně lidem na jihu se to...tedy, oni chtěli otroctví bez ohledu na to, co si o tom mysleli z morálního hlediska.
Ekonomika jižanských států byla z velké části založena na otroctví, takže tohle všechno, takže zlomový bod nastal v roce 1860, kdy Abraham Lincoln, který se docela hlasitě vyjadřoval proti otroctví.
Chtěl držet na uzdě rozšiřování otrockých států.
Až do téhle doby jsme zde viděli všechny tyto kompromisy. Pokaždé, když se nějaký stát přidal k Unii, otrocký stát po něm chtěl, aby se také stal otrockým.
Svobodné státy chtěly, aby se stal svobodným, takže tam vždycky byli lidé přetahující se o to, kdo dostane více států na svoji stranu.
Ale všechny názory nakloněné otroctví či bojující za jeho zákaz dosáhly zlomového bodu v roce 1860, kdy byl Abraham Lincoln, který byl se poměrně hlasitě vyjadřoval pro nerozšiřování otroctví, zvolen prezidentem.
A potom se skupina států, které my dnes považujeme za jižanské, odtrhla od Unie, a potom v roce 1861
Jižní Karolína řekla: "Hele, my už nejsme součástí Spojených států, ale Spojené státy tam pořád měly své armádní posádky, tak je napadli a rozpoutali občanskou válku.
Během občanské války, která trvala do roku 1865,
Abraham Lincoln v roce 1863 ruší otroctví, čímž v podstatě vyhlašuje, že by měli být všichni otroci puštěni na svobodu.
To pokládá základy pro 13. ústavní dodatek.
A potom naneštěstí umírá dva měsíce před koncem občanské války, ale v roce 1865 se jih vzdává, takže se není schopen odtrhnout a potom už ve Spojených státech otroctví v podstatě neexistuje.
Je to fascinující.
Jenom, abyste tomu lépe porozuměli, tady je mapa.
Ta tmavomodrá barva jsou státy Unie, severní státy. Světlemodře vybarvené je území, které bylo řízeno severními státy.
Oranžové jsou státy, které se odtrhly od Unie, státy Konfederace.
Světle oranžové je území, které bylo těmito státy řízeno, ale bojovalo se o ně.
A tahle žlutá barva, to byli členové Unie, které se neodpojily od Unie ani se nepřidali ke Konfederaci, ale byly to otrocké státy.
Ale asi nejvíce fascinující věc na občanské válce bylo, kromě toho, že bylo ve Spojených státech zrušeno otroctví, což byla asi nejzásadnější věc, že to byla asi nejkrvavější válka v dějinách Spojených států.
Během občanské války, a toto jsou neuvěřitelné čísla, zemřelo 18 procent bílých mužů žijících na jihu.
18 procent, skoro jeden z pěti bílých mužů z jihu zemřel během občanské války.
Na severu to bylo o něco lepší, tam zemřelo jenom 6 procent, ale i tak to bylo velké procento lidí, kteří zemřeli v bojích občanské války.
Jsem tady, abych Vám vysvětlila, proč mám na sobě tohle pyžamo pro ninjy.
A proto bych Vám ráda nejdřív řekla o jedech v našem těle pocházejících ze životního prostředí.
Někteří z vás pravděpodobně ví o chemické látce Bisfenolu A (BPA).
Je to zpevňovač materiálů a syntetický estrogen, který se nachází v obalech konzerv a v některých plastech.
BPA vlastně napodobuje tělu vlastní hormony a způsobuje tak neurologické a reprodukční problémy.
A ke všemu je všude.
Nedávná studie zjistila, že BPA se nachází v 93% lidí starších šesti let.
Ale to je jen jedna chemikálie.
Centrum pro kontrolu nemocí v USA tvrdí, že máme v těle 219 jedovatých znečišťujících látek a to včetně konzervantů, pesticidů a těžkých kovů, jako je olovo nebo rtuť.,
Pro mě to znamená tři věci.
Zaprvé, nebuďte kanibalové.
Zadruhé, my všichni jsme zodpovědní za naše vlastní znečištění, a zároveň jsme jeho oběti.
A zatřetí, naše těla jsou filtry a sklady pro jedy z okolí.
Takže co se stane se všemi těmi jedy, když umřeme?
Stručná odpověď je: nějakou cestou se vrátí zpět do životního prostředí, aby mohl pokračovat cyklus znečišťování.
Ovšem naše momentální pohřební zvyky celou situaci ještě zhoršují.
Když jste spáleni, všechny tyhle toxiny, o kterých jsem mluvila, jsou vypuštěny do atmosféry.
A to včetně každoročních 5 000 liber (2268 kilo) rtuti z našich plomb.
A na tradičním americkém pohřbu je mrtvé tělo namaskováno, aby vypadalo jako živé.
Pak je napuštěno jedovatým formaldehydem, který má zpomalit rozklad -- což je praxe, která způsobuje pracovníkům pohřebních služeb dýchací problémy a rakovinu.
Takže když se snažíme zachovat naše mrtvá těla, odmítáme smrt, otravujeme ty, co ještě žijí, a dále znečišťujeme životní prostředí.
Zelené či přírodní pohřby, při kterých se nepoužívá balzamování, jsou sice tím správných krokem, ale nezaměřují se na už existující jedy v našich tělech.
Myslím, že je tu lepší řešení.
Jsem umělkyně, takže bych ráda skromně navrhla něco na pomezí umění, vědy a kultury.
Projekt "Nekonečného pohřbu", alternativní systém pohřbívání, ve kterém se houby podílejí na rozkladu a zneškodnění jedů v těle.
Projekt "Nekonečeného pohřbu" začal před pár lety představou vytvořit "Nesmrtelnou houbu" -- novou hybridní houbu, která by rozkládala těla, zneškodnila jedy a pomohla živit kořeny rostlin, zanechávajíc za sebou čistý kompost.
Ovšem zjistila jsem, že vytvořit takovou hybridní houbu je skoro nemožné.
Taky jsem zjistila, že některé z našich nejchutnějších hub dokáží zneškodnit jedy v půdě.
Tak jsem si pomyslela, že bych mohla vycvičit armádu zneškodňujících jedlých hub. které by snědly mé tělo.
Takže dneska sbírám vše, čeho se mé tělo zbavuje -- vlasy, kůži, nehty -- a tím živím tyto jedlé houby.
Jak ty houby rostou, vybírám ty nejlepší, které se stanou Nesmrtelnou houbou.
Je to druh imprintingu a selektivního křížení pro posmrtný život.
Takže až umřu,
Nekonečné houby rozpoznají mé tělo a budou schopny ho sníst.
Dobře, pro některé z vás tohle může být hodně, hodně mimo.
(Smích)
Jenom trošičku.
Chápu, že tohle není typ vztahu, který jsme zvyklí mít se svým jídlem.
Chceme jíst, ne být snědeni našim jídlem.
Ale když pozoruju, jak ty houby rostou a tráví mé tělo, představuju si Nesmrtelnou houbu jako symbol nového způsobu, jak přemýšlet o smrti a vztahu mezi mým tělem a životním prostředím.
Víte, pro mě je pěstování Nesmrtelné houby víc než jen vědecký experiment, nebo zahradničení nebo starání se o zvíře. Pro mě je to krok směrem k přijetí skutečnosti, že jednoho dne umřu a rozložím se.
Je to také krok k převzetí zodpovědnosti za břímě, kterým zatěžuju planetu.
Pěstování hub je také součástí kultivace rozkladných organismů, která je nazývána decompiculture, "rozkladohospodářství", koncept vyvinutý entomologem
Timothy Mylesem.
Nesmrtelná houba je částí rozkladohospodářství, kterou nazývám "rozkladohospodářství těla" a "zneškodnění toxinů" -- pěstování organismů, které rozkládají a zneškodňují toxiny v tělech.
A teď o pyžamech pro ninjy.
Až to dokončím, mám v plánu vložit Nesmrtelné houby do nejrůznějších věcí.
Nejdříve tu máme pohřební šaty napuštěné spórami z hub, takzvaný "Houbový posmrtný oblek" (Smích)
Právě mám na sobě druhý prototyp tohoto pohřebního oděvu.
Je pokrytý háčkovanou sítí, do které jsou zapleteny spóry.
Vzor dendritů, který vidíte, napodobuje růst podhoubí, což je ekvivalent kořenů u rostlin.
Pracuji také na rozkladné soupravě, což je směs tobolek obsahující spóry Nesmrtelné houby a další materiály, které urychlují rozklad a zneškodnění toxinů.
Tyto tobolky jsou vloženy do speciálního želé bohatého na živiny, něco na způsob druhé kůže, která se rychle rozpustí, a tak se z ní stane výživa pro rostoucí houby.
Tuto houbovou soupravu plánuju dokončit v dalších dvou letech, a pak bych je ráda otestovala - nejdříve na prošlém mase z obchodu, a pak i na lidech.
A věřte nebo ne, pár lidí už mi pro tento projekt nabídlo svá těla - aby byla snědena houbami.
(Smích)
Díky diskuzím s těmito lidmi jsem zjistila, že sdílíme podobnou touhu porozumět smrti a přijmout ji a minimalizovat její dopad na životní prostředí.
Chtěla jsem pěstovat tuto myšlenku, stejně jako pěstuju houby, a tak jsem založila Společnost přátel rozkladu, což je skupina lidí, kteří se nazývají "dekompinauti" a kteří se aktivně zajímají o své posmrtné možnosti, snaží se přijmout smrt a kultivují rozkladné organismy, jako je třeba Nesmrtelná houba.
Společnost přátel rozkladu sdílí představu kulturní proměny z naší momentální kultury popírání smrti a snahy o zachování těla ke kultuře rozkladohospodářství, tj. radikálního přijetí smrti a rozkladu.
Přijmout smrt znamená přijmout fakt, že jsme fyzická stvoření, úzce spojená s životním prostředím, jak potvrzuje výzkum environmentálních jedů.
A říká se, v prach jsi a v prach se obrátíš.
Až jednou porozumíme, že jsme spojení s přírodou, uvidíme, že přežití našeho druhu závisí na přežití planety.
Věřím, že tohle je začátek opravdové zodpovědnosti vůči přírodě.
Díky.
(Potlesk)
To je Steve a to je Stevův strýc. Steve je v dost prekérní situaci.
Nejenže nemá žádné peníze, ale také dluží Michaelovi, který tu na obrázku není.
Michaelovi dluží $3, takže vlastně má záporné jmění.
Steveův čistý majetek je -3.
Jeho strýci na něm záleží a nenese dobře, že není alespoň na nule. Steve má záporné čisté jmění!
A tak chce Steveův strýc trochu zmírnit bolest, zlepšit situaci.
Chce vrátit Steva na nulu.
Takže se rozhodne vzít si na sebe Steveovo záporné čisté jmění.
Chce vzít -3.
Co se stane, když odeberete -3?
No, to by vás mělo dostat zpět na 0. Pokud něco odeberte...
Pokud máte něco a dáte to pryč, dostanete se zpět k nule.
Podobně pokud lidem dlužíte věci a ten věcný dluh je odebrán, dostane se zpět na 0.
Další způsob, jak o tom přemýšlet je: Jak by vlastně strýc dluh Steveovi odebral?
Pokud Steve začíná s čistým jměním -3, pak nejjednodušší způsob je, aby strýc dal Steveovi $3. Steveovo jmění pak bude 0.
Tak doufejme, že je to trochu jasnější, že toto a toto je vlastně to samé.
Kdybychom posunuli čas zpět o 70 milionů let, všude po světě by se potulovali dinosauři, jako na tomto hezkém obrázku, kde si dinosaurus užívá na pláži západ slunce.
Ale dinosauři měli tu smůlu, že asi před 65 miliony let se nejspíš se Zemí srazil nějaký ohromný meteorit a doslova smetl dinosaury z povrchu Země.
Pravděpodobně smetl také spoustu jiných druhů, protože, jak vidíte, následná nárazová vlna prostě vyhubila nespočet druhů a pak následovala neuvěřitelně silná tsunami, která obejmula všechny kontinenty na určité období, k tomu ještě byla všude spousta sazí rozptýlených ve vzduchu a asi znemožňovaly život většině rostlin, protože nepropouštěly světlo ze Slunce.
V takovém prostředí by nejspíš živočich jako tento byl schopen přežít.
Pěkně zahrabaný pod zemí, možná v jakési hibernaci bez potřeby potravy po dlouhý čas, možná měl nějakou potravu schovanou pod zemí.
Má se za to, že naši praprapraprastaří prapředci po tom vymírání mohli vypadat nějak takto, něco mezi krtkem a hlodavcem. Byli uchráněni před tou vší pohromou, která se odehrávala na povrchu, protože se jim líbilo pobývat pod zemí a protože měli někde ukrytou potravu nebo byli schopní hibernace.
Takže poté, co se všechno zase uklidnilo, nebylo to dříve než za stovky let, tisíce let, možná i miliony let, tito naši předci začali vystrkovat hlavičky zpod země a došlo jim, že na stromech je potrava a že po těch stromech nikdo neběhá, takže by se tam mohli usídlit a snad tak uniknout svým predátorům, kteří spolu s nimi přežili to velké vymírání.
No a někteří z jejich potomků, kterým to šplhání šlo dobře, si jednou řekli:
Co takhle vyzkoušet to na stromech!
A z jejich potomků se postupně vyselektovala zvířata, co dokázala lézt po stromech velmi dobře, dokázala najít potravu tam, kde jejich předci ne, a dokázala se skrývat ve větvích, na rozdíl od svých předků.
Tak si představte, že určitá skupina potomků těchto tvorečků se vyvinula do zvířete, které vypadalo nějak takhle.
Na všech těchto mých obrázcích jsou ovšem současná zvířata, samozřejmě kromě dinosaura, toho nejspíš vytvořil někdo ve Photoshopu.
Tahle opička se jmenuje komba a mám jí tu proto, že nějak jako ona asi vypadali primitivní primáti.
Komby umějí lézt po stromech, tahle zrovna vypadá, že se chystá vylézt na nějaký strom, ale také jsou trochu podobné hlodavcům.
Kombu tu mám tedy jenom jako příklad, ale je možné, že některý její prapředek mohl být primitivní primát nebo druh primitivního primáta, jehož předci byli hlodavci, si řekl:
"Proč nevylézt na strom a nepodívat se po jídle."
A jeden z jeho potomků mohl mít právě takové vlastnosti, našel si vlastní niku ve správném ekosystému a zase jeho potomci dali vznik opicím. Toto je obrázek současné opice. Ale dokážete si představit jakousi primitivní opici.
Někteří z potomků těchto primitivních opic se nakonec vyvinuli v současné opice, kdežto jiní dorůstali vyšších velikostí, trávili více času mimo stromy, ztratili ocas, už ho nepotřebovali k udržování rovnováhy, možná byl ocas nepraktický, něco je za něj mohlo chytit, když bojovali nebo tak něco.
Nakonec se z nich stali hominoidi, a z nich hlavně hominidi.
Mezi hominidy patří gorily a šimpanzi a také naši předci, konečně i my lidé jsme hominidi.
Teď bychom se ještě mohli vrátit na začátek, jen abychom si to ujasnili. Takže o čem jsme si zatím říkali:
Před masovým vymíráním před 65 miliony lety byly na Zemi všechny tyto druhy, možná, že právě tady nahoře bychom si mohli popsat konkrétní druh. Tak tohle třeba byl Tyranosaurus Rex.
Dinosaurů bylo totiž mnoho druhů, tohle třeba byl zrovna tyranosaurus. Mohli bychom tu vyjmenovat spoustu druhů. Po onom velkém vymírání zmizelo ohromné množství druhů, i když nějací podzemní hlodavci nevyhynuli, přestože jich mnoho muselo zahynout.
Ale někteří z nich přežili, protože byli pod zemí nebo jinde, možná někde v horách, kdo ví, kde přesně byli.
Část z nich se vyvinula v primitivní primáty.
Někteří z těchto primitivních primátů, jednoho z nich mám tady na obrázku, i když, jak jsem říkal, je to současný primát.
Takže "primitivní" nemusí znamenat "horší", protože, jak vidíme, nějací z nich přežili do dneška, mají stále své niky, své potravní zdroje, mohou se rozmnožovat, stále tu existují zdroje a prostředí pro existenci těchto živočichů.
Ale když mluvím o primitivních primátech, mám na mysli jakési praprimáty, druhy, které již dnes neexistují.
I když možná někteří jejich potomci se jim velmi podobají.
Z těchto primitivních primátů se vyvinuly primitivní opice, z části jejich potomků se vyvinuly dnešní opice, takže tady máme dnešní neboli moderní opice, a někteří se vyvinuli do primitivních hominoidů.
Pro ně je charakteristické, že vypadají jako opice, ale nemají ocas a jsou větší než většina opic.
Z části potomků těchto hominoidů se vyvinuly dnešní gorily, část jejich potomků se oddělila a dali časem vzniknout dnešním šimpanzům a lidem.
Na základě rozborů DNA i zkamenělin se má za to, že k tomuto oddělení došlo zde, a to asi před sedmi miliony let.
To je nejpřesnější odhad období existence společného předka lidí a šimpanzů.
Část potomků tohoto společného předka se vyvinula v dnešní šimpanze. Jiná skupina možná osídlila ten správný ekosystém, ve kterém bylo mnohem výhodnější naučit se chodit po dvou.
Nejznámější zkamenělina těchto tvorů je kostra samice australopitéka Lucy. Byla nalezena před 3,2 milióny... vlastně trochu později, ale je stará 3,2 miliony let.
Celý rod - rod je vlastně nadkategorie druhu - celý rod Australopithecus existoval někdy před 4 až 2 miliony let.
Slyšel jsem o nálezu zkameněliny staré jeden milion let. Důležité je, že kostra Lucy, která je nejznámějším nálezem australopitéka, je asi 3 miliony let stará.
Toto je rekonstrukce, jak asi Lucy mohla vypadat.
Takto podobně tedy asi Lucy vypadala.
Jen připomínám, že Lucy nebyla jediná, nejsme všichni její potomci, dokonce ani není jisté, že jsme přímí potomci rodu Australopithecus. Můžeme být něco jako bratranci, ať už z hlediska našeho druhu nebo rodu, přičemž rod je taxonomická jednotka nadřazená druhu.
Když se teď posuneme do období před asi 2,3 až 1,4 miliony let, před 2,3 až 1,4 miliony let, máme zde zkameněliny tvorů se vzpřímeným postojem a s větším mozkem.
Z období před 2,3 až 1,4 miliony lety pochází zkameněliny se vzpřímeným postojem a zvětšeným objemem mozkovny. A u kosterních zkamenělin se vyskytují i kamenné nástroje.
Na základě těchto nálezů se hovoří o prvních - i když to záleží na úhlu pohledu -, ale dá se říci, že jsou to zkameněliny prvních jedinců náležících do našeho rodu, a tím je rod Homo.
"Homo" znamená prostě "člověk", je to tedy skupina zahrnující lidské druhy.
Tito jedinci byli podobní lidem, protože se zdá, že začínali vyrábět jednoduché kamenné nástroje, stáli vzpřímeně jako my a měli větší mozkovnu než australopitéci a šimpanzi.
A opět, v případě Homo habilis, kde "Homo" znamená "člověk" a "habilis" je "zručný", protože rád tvořil nástroje a podobně.
U Homo habilis tedy nevíme, zda to byl potomek Luciina druhu Australopithecus, nebo to byl něco jako bratranec. Možná oba druhy měly společného předka, to se přesně neví.
Posuneme se ještě trochu dopředu, do období někdy před 1,8 až 1,3 miliony let.
Z té doby pocházejí kostry s mozkovnou větší než u Homo habilis, velikostí se blíží naší dnešní mozkovně, mají mozkovnu velkou skoro jako moderní člověk v porovnání k celkové velikosti. Je to druh Homo erectus.
A znovu není jisté, zda Homo erectus byl potomek Homo habilis, možná měli společného předka, kdo ví?
Podle kosterních nálezu to vypadá, zvláště když uvážíme časové rozpětí, že se částečně překrývají, takže Homo erectus a Homo habilis žili na této planetě současně.
Teď se posuneme ještě dopředu do období před 600 až 300 tisíci lety.
Všechna tato data se opět neustále mění, jak dochází k novým nálezům či přezkoumáním zkamenělin nebo studiu DNA a podobně.
Před 600 až 300 tisíci lety se objevili neandertálci.
Neandertálci patří do stejného rodu jako lidé, takže je to Homo neanderthalensis.
Těžko se mi to vyslovuje. Takže je to součást rodu Homo.
Všeobecný omyl je tvrzení, že neandertálci byli něco jako primitivnější verze lidí, že to byli divoši a my že jsme moderní lidé.
Tak to není.
Má se za to, že neandertálci byli naši bratranci, že máme společného předka, anebo že byli vlastně poddruh dnešních lidí, dokonce je teorie, že se mohli s Homo sapiens křížit, takže menší či větší počet lidí dnes má geny neandertálců.
Nemáme zač se stydět, neandertálci jen mají smůlu na jméno nebo spíš jak se s jejich jménem dnes špatně zachází.
Minimálně z tohoto obrázku mozku neandertálce je vidět, že měl docela velkou mozkovnu, i když někteří vědci tvrdí, že to samo o sobě ještě nic neznamená a že možná opravdu byli primitivnější. Ovšem nic z toho není jisté.
Neustále se dovídáme nová fakta.
Vraťme se ale k našemu tématu o postupném vývoji lidí na této planetě.
Zkameněliny prvních opravdových lidí jsou staré 200 tisíc let.
Pohybujeme se stále uvnitř druhu Homo a konečně jsme narazili na něco, co je nám samým podobné.
Teda alespoň anatomicky, nemůžeme studovat chování a ostatní věci, ale už tu máme druh Homo sapiens. Znovu opakuji, že "Homo" znamená "člověk", "sapiens" znamená "moudrý, myslící".
Můžeme ovšem diskutovat, zda je to vhodné jméno pro náš druh, prostě je to člověk moudrý.
Ještě jednou, neandertálci byli naši bratranci dlouhou dobu, především od vzniku Homo sapiens, možná se Homo sapiens objevil dříve, jen jsme ještě nenalezli zkameněliny.
Možná oba druhy žily současně na této planetě, možná se vzájemně křížily, ale neandertálci zmizeli asi před 30 tisíci lety.
Tito lidé před 30 tisíci lety zmizeli.
Možná, že se nějak vmísili do Homo sapiens, začali se s nimi křížit, nebo je Homo sapiens prostě vyvraždili, protože soupeřili o stejný ekosystém.
Zde jsem připravil takový malý vzorek Homo sapiens, i když předpokládám, že většina z vás patří do tohoto druhu, ale pro všechny případy jsem ho vytvořil.
Dalo by se diskutovat, jak moc reprezentativní vzorek našeho druhu to je.
Můj příběh je tak trochu o válce.
Je o ztrátě iluzí. Je o smrti. A je o znovuobjevení ideálů ve všech těch troskách.
Možná je to také ponaučení, jak se poprat s naším roztříštěným, rozpadajícím se a nebezpečným světem 21. století.
Nevěřím na přímočaré historky.
Nevěřím v život nebo dějiny tvořené tak, že rozhodnutí A vedlo k B, což vedlo k C - v tyto uspořádané historky, se kterými se setkáváme, ve kterých si možná dodáváme kuráž.
Věřím na náhodu - a jedním z důvodů proč je, že to byla náhoda, co mě přivedlo k diplomacii.
Jsem barvoslepý.
Narodil jsem se neschopný rozpoznat většinu barev.
To je důvod, proč většinou nosím šedou a černou, a proč s sebou beru manželku, když nakupuju oblečení.
A to jsem jako malý chtěl být bojovým pilotem.
Strašně rád jsem sledoval roje letadel nad naší chatou na venkově.
Stát se bojovým pilotem byl můj dětský sen.
Dělal jsem testy do královského letectva (RAF), abych se stal pilotem - a samozřejmě jsem neprošel.
Nevidím všechna ta blikající světélka a nerozpoznám barvy.
Takže jsem si musel zvolit jiné povolání, což pro mě v podstatě bylo docela snadné, protože už od dětství jsem jevil vytrvalý zájem o mezinárodní vztahy.
Jako dítě jsem pečlivě četl noviny.
Fascinovala mě studená válka, vyjednávání INF o jaderných střelách středního dosahu, zastupitelský konflikt mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v Angole či Afganistánu.
To všechno mě opravdu zajímalo.
A tak jsem se v poměrně raném věku chtěl stát diplomatem.
Jednoho dne jsem to oznámil svým rodičům - a můj otec tuto historku dodnes zapírá - řekl jsem:
"Tati, chci být diplomat."
A on se ke mně otočil a řekl:
"Carne, aby ses stal diplomatem, musíš být hodně chytrý."
(Smích)
A mé ambice byly zpečetěny.
V roce 1989 jsem se dostal na britské ministerstvo zahraničí.
Toho roku se na 5 000 lidí ucházelo o diplomatické posty a 20 z nás uspělo.
Jak čísla naznačují, byl jsem uveden mezi elitu do fascinujícího a vzrušujícího světa.
Práce diplomata, tehdy i teď, byla a je neuvěřitelná a miloval jsem ji každičkou chvíli.
Užíval jsem si to postavení.
Koupil jsem si hezký oblek a poctivé kožené boty a liboval si ve své účasti na světových událostech.
Cestoval jsem do Pásma Gazy.
Vedl jsem rezort mírových jednání britského ministerstva zahraničí na Středním východě.
Psal jsem projevy pro britského ministra zahraničí.
Potkal jsem Jásira Arafata.
Vyjednával jsem se Saddámovými diplomaty v OSN.
Později jsem odcestoval do Kábulu a po pádu Talibanu pracoval v Afganistánu.
Cestoval jsem v letadlech C-130 a navštěvoval jsem válečníky ukryté v horách a vyjednával jsem s nimi o tom, jak vypudit Al-Káidu z Afganistánu, obklopený eskortou speciálních jednotek, kteří sami pro sebe potřebovali eskortu od královského námořnictva, protože to všechno bylo velmi nebezpečné.
Bylo to vzrušující.
Bylo to zábavné.
Bylo to opravdu zajímavé.
Je to skvělá společnost lidí, neuvěřitelně úzce spjatá komunita.
A jak se ukázalo, vrcholem mé kariéry bylo převelení do New Yorku.
Sloužil jsem v Německu, Norsku, na mnoha dalších místech, ale pak jsem se dostal do New Yorku pracovat pro britskou delegaci v Radě bezpečnosti OSN.
Byl jsem zodpovědný za Střední východ, na který jsem se specializoval.
Zabýval jsem se tam záležitostmi jako mírová jednání na Středním východě, aféra Lockerbie - o které můžu povykládat později, když budete chtít - především jsem měl ale na starosti Irák a jeho zbraně hromadného ničení a sankce na Irák uvalené, abychom ho donutili zbavit se těchto zbraní.
Byl jsem v těchto jednáních hlavní britský vyjednávač a byl jsem do toho naprosto ponořený.
Rozhodně to byla zkušenost - byly to velmi zajímavé časy.
Jakože to byla dost dramatická diplomacie.
Během mého pobytu v New Yorku jsme prošli několika válkami.
Vyjednával jsem za svou zemi rezoluci v Radě bezpečnosti dne 12. září 2001, odsuzující útoky den předtím, které nás všechny tou dobou žijící v New Yorku pochopitelně hluboce zasáhly.
Byly to svým způsobem nejlepší i nejhorší časy, prostě zkušenosti.
Žil jsem si na vysoké noze.
Přestože jsem pracoval dlouho do noci, žil jsem v podkrovním bytě na Union Square.
Byl jsem nezadaný britský diplomat v New York City; zkuste si domyslet, co to znamenalo.
(Smích)
Měl jsem se dobře.
Ale v roce 2002, kdy má mise skončila, jsem se rozhodl nevrátit se zpátky k práci, která na mě čekala v Londýně.
Dopřál jsem si studijní volno, v New School, Bruce.
Svým způsobem jsem si nejasně uvědomoval, že je tu něco špatně, se mnou a mou prací.
Byl jsem vyčerpaný, byl jsem také rozčarovaný tak, že jsem to nemohl pochopit.
Rozhodl jsem se na chvíli odpočinout od práce.
Ministerstvo zahraničí bylo velmi velkorysé.
Můžete odejít na takovou zvláštní neplacenou dovolenou, jak tomu říkají, a stále zůstat v diplomatických službách, jen bez žádných úkolů.
Bylo to hezké.
Nakonec jsem se rozhodl pro přeložení k jednotkám OSN v Kosovu, které tehdy bylo pod správou OSN.
V Kosovu se staly dvě věci, které - opět - prokázaly náhodnost bytí, protože tyto dvě události se nakonec staly dvěma středobody mého života a pomohly mi posunout se dál.
Ale obojí bylo dílem náhody.
Ta první se udála v létě 2004, kdy se britská vláda, poněkud zdráhavě, rozhodla pustit do oficiálního vyšetřování využití rozvědky ohledně zbraní hromadného ničení (ZHN) při vstupu do války v Iráku, nepříliš veřejné téma.
Svědčil jsem v tomto tajném vyšetřování.
Byl jsem namočený do výzvěd o Iráku a jeho ZHN a má výpověď obsahovala tři věci: že vláda výzvědnou službu přeceňovala, což bylo jasné po celou dobu.
A opravdu, naše vlastní zhodnocení situace bylo jasné - tedy že irácké ZHN nepředstavovaly žádnou hrozbu jejich sousedům, natož nám.
Za druhé, vláda ignorovala všechny možné alternativy války, což svým způsobem nestoudně přetrvává.
Třetí výrok vynechám.
Každopádně jsem svědčil, a právě to mě dostalo do vnitřní krize.
Co budu dělat?
Svědectví bylo velmi kritické k mým kolegům a nadřízeným, kteří podle mého názoru celou válku zakládali na lžích.
Takže jsem byl ve vnitřní krizi.
Nebylo to nic příjemného.
Trápilo mě to, váhal jsem, stále znovu a znovu jsem to probíral se svou nesmírně trpělivou ženou, až jsem se nakonec rozhodl z britského ministerstva zahraničí odejít.
Cítil jsem se - ve filmu "Insider: Muž, který věděl příliš mnoho" s Al Pacinem je scéna, kde se vrací do televize poté, co ho nechali na holičkách kvůli tomu chlápkovi od tabákového koncernu, a on povídá: "Víte, nemůžu to už dělat.
Něco je špatně."
Tak nějak jsem se cítil.
Miluju ten film.
Cítil jsem, že je něco špatně.
Nemohl jsem si už sednout s ministrem zahraničí nebo s ministerským předsedou, úsměv na tváři, a dělat, co jsem dřív vesele dělal.
A tak jsem se rozběhl a skočil jsem z útesu.
Byl to velmi, opravdu velmi nepříjemný, nemilý pocit.
Začal jsem padat.
A dodnes jsem vlastně nedopadl; stále padám.
Svým způsobem jsem si na to ale zvykl.
A svým způsobem se mi takový pocit líbí mnohem víc, než když jsem stál na vrcholku útesu a přemýšlel, co mám dělat.
Druhá věc, která se stala v Kosovu, což - promiňte, potřebuju trochu vody.
Druhá věc, která se stala v Kosovu, nadhodila otázku, kterou jsem neuměl zodpovědět, a to: "Co teď budu se svým životem dělat?"
Miluju diplomacii.
Nemám žádnou práci.
Myslel jsem, že budu diplomatem po celý život, že budu sloužit své zemi.
Chtěl jsem být velvyslancem, a přitom jsem své učitele, hrdiny, lidi, kteří se dostali na vrchol mé profese, na ty všechny jsem chtěl zapomenout.
Byly tu spousty mých přátel.
Byla tu má penze.
Toho všeho jsem se vzdal.
A co jsem pak měl dělat?
Toho roku se v Kosovu stala strašná, strašlivá věc, které jsem byl svědkem.
V březnu 2004 propukly příšerné nepokoje všude v provincii - kterou tehdy bylo - Kosovo.
18 lidí bylo zabito.
Byla to anarchie.
Je příšerné pozorovat bezvládí a vědět, že policie ani armáda - byly tam spousty vojenských jednotek - nemohou zastavit řádící davy, které vyšly do ulic.
Jediný způsob, jakým se ty nepokojné davy v ulicích mohly zastavit, byl, že by se rozhodly skončit, že by měly dost pálení a vraždění.
Vůbec na to není hezký pohled. A já to viděl.
A procházel jsem tama.
Prodíral jsem se davy.
Spolu s albánskými přáteli jsme se je pokoušeli zastavit, ale marně.
Ty nepokoje mě něco naučily, něco co není tak snadno jasné a co je trochu zamotanější příběh.
Ale jedním z důvodů, proč se ta vzpoura - proč se všechny ty nepokoje po několik dní děly - bylo to, že kosovský lid byl zbaven práv na jejich vlastní budoucnost.
O budoucnosti Kosova se vedla diplomatická jednání, avšak kosovská vláda, natožpak kosovský lid, se nikdy těchto rozhovorů nezúčastnily.
Existoval tu výběrový diplomatický systém, vyjednávací procesy o budoucnosti Kosova a Kosovci v nich nebyli zahrnuti.
Zcela překvapivě z toho nebyli zrovna nadšení.
Ty nepokoje pak byly částečně projevy frustrace.
Nebyl to jediný důvod a život není jednoduchý, jedno prosté vyprávění.
Byla to složitá záležitost a nesnažím se předstírat, že to bylo jednodušší než ve skutečnosti.
Ale byl to jeden z důvodů.
A to mě tak trochu inspirovalo - nebo, přesněji řečeno, inspirovalo to mou ženu.
Řekla:
"Proč Kosovcům neporadíš?
Proč jejich vládě neradíš ohledně jejich diplomacie?"
Kosovci nemohli mít vlastní diplomatickou službu.
Nemohli mít diplomaty.
Nemohli mít ministerstvo zahraničí, které by jim pomohlo vypořádat se s tímto neuvěřitelně složitým procesem, který je znám jako Otázka řešení statusu Kosova.
Tak to byl ten nápad.
Byl to počátek něčeho, z čeho se vyklubal Independent Diplomat (Nezávislý diplomat), ve světě první diplomatická konzultantská skupina fungující jako neziskovka.
Začalo to, když jsem odletěl z Londýna po mé misi pro OSN v Kosovu.
Vrátil jsem se a povečeřel s kosovským premiérem a řekl mu:
"Myslím, že bych vám mohl radit s diplomacií.
Znám ty věci. Vím, co dělat.
Tak bych vám taky mohl pomoci."
A on mi pokynul sklenkou rakije a řekl:
"Jasně, Carne, přijď."
A tak jsem přišel do Kosova a radil kosovské vládě.
Independent Diplomat nakonec postupně radil třem kosovským premiérům a vícestrannému vyjednávacímu kosovskému týmu.
A Kosovo získalo nezávislost.
Independent Diplomat dnes působí v pěti diplomatických centrech po celém světě, radíme sedmi nebo osmi různým zemím či politickým skupinám, podle toho, jak je chcete definovat - já na definicích nelpím.
Radíme severním Kypřanům, jak znovu sjednotit jejich ostrov.
Radíme opozici v Barmě, vládě v Jižním Súdánu, který - a vy to tu slyšíte jako první - se během několika málo let stane novou zemí.
Radíme Frontě Polisario ze Západní Sahary, kteří bojují o navrácení své země od marocké okupace po 34 letech uzurpace.
Radíme nejrůznějším ostrovním státům při vyjednávání o klimatických změnách, což by mělo vyvrcholit v Kodani.
Prvek náhody najdeme i tady, protože když jsem rozjížděl Independent Diplomat, šel jsem do Sněmovny lordů, což je celkem absurdní místo, nicméně, držel jsem pití nějak takto a vrazil jsem do chlápka co stál přímo za mnou.
Začali jsme se bavit a on řekl - řekl jsem mu, co dělám a trochu velkolepě jsem naznačil, že se chystám založit Independent Diplomat v New Yorku.
Tehdy jsme se, já a má žena, zrovna stěhovali do New Yorku.
A on se zeptal:
"Nechcete se v New Yorku potkat s mými kolegy?"
Vyšlo najevo, že pracoval pro inovační společnost ?What If! (?Co kdyby!), o které jste někteří už možná slyšeli.
Slovo dalo slovo a já skončil se stolem v ?What If! v New Yorku, kde jsem rozjel Independent Diplomat.
A pozorování, jak ?What If! vyvíjí nové příchutě žvýkaček pro Wrigley nebo nové příchutě pro Coke mi pomohlo vymyslet nové strategie pro Kosovce a pro Sahařany ze Západní Sahary.
Začal jsem si uvědomovat, že diplomacie se dá dělat i jinými způsoby, že diplomacie, podobně jako byznys, znamená řešení problémů, a že diplomatický slovník nezná slovo inovace; jsou to všechno hry nulového součtu a realpolitika a zastaralé instituce, které tu jsou celé generace a všechno dělají úplně stejně jako kdysi.
Independent Diplomat se do své práce snaží začlenit něco, co jsem se naučil u ?What If!.
Sedneme si v kanceláři a křičíme na sebe.
Pracujeme na malých noteboocích a vyměňujeme si stoly, abychom změnili svůj způsob myšlení.
Využíváme neznalé experty, kteří nemusí nic vědět o zemích, kterými se zaobíráme, ale mohou vědět něco o něčem jiném, co by mohlo vnést svěží vítr do problémů, které zrovna pro své klienty řešíme.
Není to jednoduché, protože naši klienti na tom už z principu diplomaticky nejsou nejlépe.
Našla by se tu, co já vím, nějaká poučení, osobní i politická - svým způsobem to je to samé.
To osobní je padání z útesu, je to docela fajn věc, můžu to doporučit.
A je dobré udělat to za život aspoň jedenkrát, prostě všechno hodit za hlavu a skočit.
To druhé je větší poučení o dnešním světě.
Independent Diplomat je součástí trendu, který se rozvíjí a je patrný po celém světě - svět se rozděluje.
Státy hrají menší roli než dříve a moc státu klesá.
To znamená, že roste síla něčeho jiného.
Ty jiné věci se nazývají nestátní aktéři.
Mohou to být velké korporace, mohou to být mafiáni, mohou to být nevládní organizace, může to být cokoli, spousta jiných věcí.
Žijeme ve stále složitějším a roztříštěnějším světě.
Když už vlády nejsou tak schopné vypořádat se s problémy, které nás v životě ovlivňují, kdo nám pak zbývá, aby se s tím vypořádal, kdo by převzal zodpovědnost za řešení těchto problémů?
My.
Když nemůžou oni, pak kdo?
Nemáme žádnou jinou možnost než se smířit s realitou.
Znamená to, že už dávno není dobré říkat, že mezinárodní vztahy, globální záležitosti, nepokoje v Somálsku či to, co se děje v Barmě, není váš problém, a že to můžete přenechat svým vládám.
Přes šest stupňů odloučení kohokoli z vás spojím s armádou al-Šabáb v Somálsku.
Můžete se mě na to zeptat později, ale jestli jíte ryby, docela zajímavé spojení tu existuje.
Všichni jsme úzce propojeni.
A nejen podle Toma Friedmana, dá se to dokázat případ od případu.
Znamená to tedy, že než abyste chtěli nějakou akci po svých politicích, měli byste se nejdříve podívat na sebe.
Independent Diplomat by toho mohl být ukázkou, byť ne tak docela.
Nenajdu ideální příklady, ale jeden by tu byl: způsob, jakým se svět mění, ztělesňuje to, co se děje na místě, kde jsem dříve pracoval, v Radě bezpečnosti OSN.
OSN byla založena v roce 1945.
Původně byla navržena k zastavení konfliktů mezi státy - mezinárodních konfliktů.
Dnes se ale 80 procent agendy
Rady bezpečnosti OSN zaobírá konflikty uvnitř států včetně nestátních stran - partyzánů, separatistů, teroristů, jestli je tak chcete nazvat, prostě lidí, kteří neztělesňují vládu, nejsou to běžné státy.
To je stav dnešního světa.
Když jsem si to uvědomil a ohlédl se zpátky na své působení v Radě bezpečnosti, na to, co se stalo s Kosovci, uvědomil jsem si, že často lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni kroky Rady bezpečnosti, nebyli vlastně ani pozváni, aby k tomu Radě řekli svůj názor, pomyslel jsem si, že je to špatně.
Něco se s tím muselo dělat.
Začal jsem dost konzervativně.
Se svými kolegy z Independent Diplomat jsme se vydali k Radě bezpečnosti OSN.
Obešli jsme asi 70 členských států OSN -
Kazachy, Etiopany, Izraelce - všechny jsme šli navštívit - generálního tajemníka, všechny, a říkali jsme:
"Tohle je špatně.
Je strašlivé, že se ani neporadíte s lidmi, o které se jedná.
Musíte vytvořit systém, ve kterém pozvete Kosovce, aby přišli a řekli, co si myslí.
To vám umožní říct mi - budete jim moci říct, co si myslíte.
Bude to skvělé.
Výměna názorů.
Budete vlastně moci včlenit pohledy těchto lidí do svých rozhodnutí, takže vaše rozhodnutí budou efektivnější a trvalejší."
Perfektně logické, pomysleli byste si.
Chci říct, dokonale logické.
Tak samozřejmé, že by to udělal kdokoli.
Samozřejmě to každý pochopil.
Všichni odvětili:
"Ano, samozřejmě, máte svatou pravdu.
Vraťte se tak za půl roku."
Samozřejmě se nic nestalo.
Nikdo nic neudělal.
Rada bezpečnosti funguje bez změny dodnes úplně stejně jako už X let, tak jak fungovala i před 10 lety, když jsem za nimi přišel.
Takže jsme tu měli příklad naprostého selhání a přemýšleli jsme, co můžeme dělat dál.
A já si pomyslel, že se zničím, když strávím zbytek svého života přemlouváním těchto zavšivených vlád, aby udělali to, co by se dělat mělo.
Takže jsme se nakonec rozhodli pořádat taková setkání sami.
Nyní se Independent Diplomat nachází uprostřed příprav setkání mezi Radou bezpečnosti OSN a stranami, kterými se zaobírají plány Rady bezpečnosti.
Chystáme se přivést dárfúrské rebelské skupiny, severní i jižní Kypřany, rebely z Acehu a vůbec ohavně dlouhý seznam účastníků konfliktů z celého světa.
Zkusíme je všechny přivést do New Yorku. Sednout si v klidné místnosti, v soukromí, bez novinářů, a vysvětlit, co vlastně chtějí od členů Rady bezpečnosti OSN, a pak vysvětlit, co Rada bezpečnosti OSN chce od nich.
Takže to bude dialog, který se nikdy předtím neudál.
Samozřejmě, jak to tak popisuju, kdokoli z vás kdo zná politiku si pomyslí, že je to neuvěřitelně složité, a já s vámi budu souhlasit.
Pravděpodobnost selhání je velmi vysoká, ale nic by se nestalo, kdybychom se o to nepokusili.
A mé zájmy se zásadně změnily od doby, kdy jsem byl diplomatem, až po to, co jsem teď, a myslím, že záleží na výsledku, nikoli na postupu, na technologiích popravdě taky moc ne.
Chvalte technologie všem těm twitterujícím účastníkům demonstrací v Íránu, kteří jsou teď politickými vězni v Teheránu, zatímco Ahmadínežád zůstává u moci.
Technologie v Íránu nepřinesla politickou změnu.
Musíte se zaměřit na výsledky a říct si:
"Co můžu udělat, abych došel k tomuto výsledku?"
To je politika 21. století.
A Independent Diplomat svým způsobem představuje tuto roztříštěnost, tuto změnu, která se děje všude kolem nás.
Toto je můj příběh.
Děkuji vám.
Dámy a pánové, shromážděte se kolem, rád bych vám vyprávěl příběh.
Bylo nebylo, v 19. století v Německu, existovala kniha.
V této době byla kniha královnou vyprávění.
Byla respektovaná.
Byla všudypřítomná
Ale byla taky trochu nudná.
Protože během 400 let existence vypravěči knihu nerozvinuli jako vypravěčskou pomůcku.
Ale potom přišel jeden autor a změnil pravidla hry navždy.
(Hudba)
Jeho jméno bylo Lothar,
Lothar Meggendorfer.
Lothar Meggendorfer si dupnul a řekl:
"Genug ist Genug!" (Dost je dost)
Vzal své pero, chopil se nůžek.
Tento muž odmítl skládat poklony konvencím normality a rozhodl se skládat.
Historie zná Lothara Meggendorfera jako -- koho jiného? -- prvního vynálezce dětského prostorového leporela.
(Hudba)
Pro toto potěšení a tento zázrak lidé plesali.
(Jásot)
Byli šťastní, protože příběh přežil a protože svět se stále točil.
Lothar Meggendorfer nebyl první, kdo rozvinul způsob, jakým jsou šířeny příběhy, a určitě nebyl posledním.
Ať už si to vypravěči uvědomojí nebo ne, šíří Meggendorferovo dědictví, když se posunuli od opery ke kabaretu, od rozhlasových zpráv k rozhlasové hře, od filmu k filmu v pohybu, k filmu se zvukem, barvou, 3D, na kazetách a na DVD.
Vypadalo to, že neexistuje léčba pro tuto Meggendorferitidu.
A lidé se začali ještě více bavit, když se objevil internet.
(Smích)
Protože nejenom že lidé mohli vysílat své příběhy do světa, ale mohli tak činit za využití toho, co vypadá jako nekonečné množství přístrojů.
Například, jedna společnost vyprávěla příběh o lásce skrze svůj vlastní vyhledávač.
Jedno tajwanské produkční studio převedlo americkou politiku do 3D.
(Smích)
A jeden muž vyprávěl příběh svého otce za využití platformy, která se jmenuje Twitter, aby komunikoval exkrementy, které jeho otec gestikuloval.
A po tom všem se každý zastavil, udělal krok zpátky.
Uvědomili si, že za 6000 let vyprávění příběhů se posunuli od zobrazování lovu na zdi v jeskyních k zobrazování Shakespeara na zdích Facebooku.
A to byl důvod k oslavě.
Umění vyprávět příběhy zůstalo nezměněno.
A příběhy jsou z větší části recyklovány.
Ale způsob, kterým lidé vyprávějí příběhy, se vždy vyvíjel s čistou, neutuchající novostí.
A vzpoměnli jsi na muže, jednoho úžasného Němce, pokaždé, když se objevila nová metoda, jak vyprávět příběhy.
A proto, publikum -- milé, krásné publikum -- bude žít šťastně navěky.
(Potlesk)
Nikdy nezapomenu na ten den tehdy na jaře roku 2006.
Byl jsem rezidentem na chirurgii v nemocnici The Johns Hopkins Hospital a přivolali mě k náhlému případu.
Volali mě z ošetřovny asi ve 2 ráno, abych vyšetřil ženu s diabetickým vředem na noze.
Stále si pamatuji zápach hnijícího masa, když jsem odhrnul závěs, abych ji prohlédnul.
Všichni jsme se shodli, že ta žena byla velmi nemocná a patřila do nemocnice.
Tuto otázku si nikdo nekladl.
Otázka, kterou mi dali, byla jiná: je třeba provést amputaci?
Když nyní vzpomínám na tu noc, strašně rád bych věřil, že jsem onu ženu té noci ošetřil se stejnou empatií a soucitem, který jsem projevil 27leté novomanželce, která přišla na ošetřovnu tři noci předtím s bolestí beder a ukázalo se, že se jedná o pokročilou rakovinu slinivky.
Věděl jsem, že v jejím případě jsem nemohl udělat už nic , co by jí zachránilo život.
Rakovina byla příliš pokročilá.
Ale byl jsem odhodlán udělat cokoli, aby byl její pobyt pohodlnější.
Přinesl jsem jí teplou přikrývku a hrnek kávy.
Přinesl jsem kávu také jejím rodičům.
Ale co bylo důležité: nesoudil jsem ji, protože zjevně neudělala nic, čím by si to zavinila.
Takže proč jsem jen o pár nocí později, když jsem stál v té samé ošetřovně a rozhodl, že moje diabetická pacientka opravdu potřebuje amputaci, proč jsem k ní cítil takové hořké opovržení?
Na rozdíl od té ženy předchozí noc, tahle žena měla diabetes II. typu.
Byla tlustá.
A všichni víme, že je to tím, že příliš mnoho jedla a málo cvičila, že ano?
Chci říci: copak je to tak těžké?
Když jsem se na ni díval, říkal jsem si pro sebe: kdybys na sebe aspoň trochu dbala, nedostala by ses do situace, že ti nějaký doktor, kterého jsi nikdy neviděla, bude amputovat nohu.
Proč jsem cítil právo ji soudit?
Rád bych řekl, že to nevím.
Ve skutečnosti to ale vím.
S mladickou arogancí jsem si myslel, že všecho vím a všechno chápu.
Ta žena jedla příliš mnoho.
Měla smůlu.
Dostala cukrovku.
Případ je tím uzavřen.
Ironií je, že tou dobou jsem také prováděl výzkum rakoviny, konkrétně terapie melanomu na imunitní bázi, a v tomto oboru jsem byl školen o všem pochybovat, kriticky rozebírat všechny hypotézy a dodržet nejvyšší možný vědecký standard.
Ale když šlo o nemoc jako je cukrovka, která Američany zabíjí 8krát častěji než melanom, ani jednou jsem nezpochybnil tradiční vědění.
Prostě jsem patologický průběh událostí považoval za obecně vědecky uznávaný.
O tři roky později jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil.
Tentokrát jsem byl pacientem já.
Přestože jsem poctivě každý den 3 nebo 4 hodiny cvičil a stravoval se přesně podle potravinové pyramidy, hodně jsem přibral na váze a rozvinulo se u mě cosi zvané metabolický syndrom.
Někteří z vás o tom možná slyšeli.
Objevila se u mě rezistence k inzulinu.
Inzulin si můžete představit jako hlavní hormon, který řídí, co naše tělo udělá s jídlem, které sníme, zda ho spotřebujeme nebo uložíme do zásoby.
Slangově tomu říkáme "rozdělení paliva".
Nuže, neschopnost vytvořit dostatek inzulinu není slučitelná se životem.
A jak název napovídá, inzulinová rezistence nastane, když vaše buňky začnou vzdorovat inzulinu, který chce plnit svůj úkol.
Jakmile jste rezistentní na inzulin, dostanete cukrovku, což znamená, že slinivka nedokáže překonat tento odpor a nevytváří dostatek inzulinu.
Pak začne stoupat hladina krevního cukru a celá kaskáda patologických jevů se vymkne kontrole, což vede k nemocím srdce, rakovině, dokonce Alzheimerově nemoci a amputacím, přesně jako u té ženy o pár let dříve.
Což mě vyděsilo a pustil jsem se do radikální změny stravy, přidával jsem a omezoval živiny, které by většina z vás asi určitě považovala za šokující.
Tohle jsem udělal a shodil jsem 40 liber (18 kg), kupodivu i přestože jsem méně cvičil.
Jak vidíte, nyní už nadváhu nemám.
A co je důležitější, nemám inzulinovou rezistenci.
Ale co je nejdůležitější, tyto tři palčivé otázky zůstaly nezodpovězeny: Jak to, že se toto přihodilo mně, když jsem domněle dělal vše správně?
Jestliže tradiční povědomí o výživě selhalo u mě, je možné, že selhává i u někoho jiného?
A pod tíhou těchto otázek jsem byl takřka posedlý snahou pochopit opravdovou souvislost obezity a inzulinové rezistence.
Většina vědců se domnívá, že obezita je příčinou inzulinové rezistence.
Logicky tedy, jestliže chcete léčit inzulinovou rezistenci, přimějete lidi, aby zhubli, ne?
Léčíte tedy obezitu.
Ale co když je to naopak?
Co když obezita vůbec není příčinou inzulinové rezistence?
Co když je to v podstatě symptom mnohem hlubšího problému, příslovečná špička ledovce?
Vím, že to asi zní bláznivě, protože jsme právě uprostřed epidemie obezity, ale vyslechněte mě.
Co když je obezita mechanismus, jak zvládat mnohem zlověstnější problém, který probíhá pod buněčnou úrovní?
Nechci podsouvat, že obezita je neškodná, naznačuji ale, že obezita může být tím lepším ze dvou metabolických zel.
Inzulinovou rezistenci můžete chápat jako sníženou schopnost našeho těla "rozdělit palivo", jak jsem se před chvilkou zmínil, vzít stravou přijímané kalorie a odpovídajícím způsobem některé spotřebovat a některé uložit do zásoby.
Když se staneme rezistentními na inzulin, homeostáza se od tohoto rovnovážného stavu vychýlí.
Nyní tedy, když inzulín rozkáže buňce, aby spotřebovala více energie než tato buňka považuje za bezpečné, tato buňka odpoví:
"Ne, děkuji, tu energii je lepší uložit do zásoby".
A protože tukové buňky v podstatě postrádají většinu složitého buněčného mechanismu jiných buněk, jsou pravděpodobně tím nejlepším místem pro uložení zásob.
Takže pro mnoho z nás - asi 75 milionů Američanů - tou příslušnou reakcí na inzulinovou rezistenci může skutečně být ukládání tuku, a ne naopak, totiž že inzulinová rezistence vzniká v reakci na tloustnutí.
Toto je opravdu jemný rozdíl, ale následky mohou být nesmírně podstatné.
Zvažme nyní následující analogii:
Představte si pohmožděninu, kterou utrpíte na holeni, když se neúmyslně uhodíte o konferenční stolek.
Opravdu to hodně bolí a určitě se vám nelíbí zbarvení modřiny, ale všichni přece víme, že pohmožděnina samotná není takový problém.
Je to vlastně pravý opak.
Je to zdravá reakce na trauma, všechny imunitní buňky spěchají k místu úrazu aby zachránily buněčné trosky a zabránily rozšíření infekce do celého těla.
A nyní si představte, že bychom pohmožděniny považovali za problém a vybudovali obří medicínské instituce a celou kulturu založenou na léčbě pohmožděnin: krycí krémy, léky proti bolesti, a tak dále, a zároveň úplně ignorovali fakt, že lidé si stále narážejí holeně o konferenční stolky.
Nebylo by mnohem lepší, kdybychom léčili příčinu - řekli lidem, ať si dávají pozor, když procházejí obývacím pokojem - spíše než léčili následky?
Správné pochopení příčiny a následku má opravdu vážné důsledky.
Budeme-li to chápat špatně, farmaceutický průmysl bude sice přinášet zisk svým akcionářům, ale pro lidi s pohmožděnými holeněmi se nezlepší nic.
Příčina a následek.
Takže já naznačuji, že možná špatně chápeme příčinu a následek ohledně obezity a inzulinové rezistence.
Možná bychom se měli sami sebe ptát, zda je možné, aby inzulinová rezistence způsobovala přibírání na váze a nemoci k obezitě přidružené, aspoň u většiny lidí?
Co když je obezita jen metabolická reakce na něco mnohem hrozivějšího, na nějakou skrytou epidemii, která by nás měla znepokojovat?
Podívejme se na názorná fakta: víme, že 30 milionů obézních Američanů v USA nemá inzulinovou rezistenci.
A mimochodem, zdá se, že nemají o nic větší riziko nemoci než štíhlí lidé.
A obráceně, víme, že 6 milionů štíhlých lidí v USA je rezistentní na inzulín, a mimochodem, zdá se, že jsou dokonce mnohem více ohroženi těmito metabolickými chorobami, které jsem před chvilkou zmínil, než jejich obézní protějšky.
Nevím proč, ale je to možná proto, že v jejich případě jejich buňky nepřišly na to, jak správně naložit s přebytečnou energií.
Takže fakt, že je možné být obézní a nemít rezistenci na inzulin, a že je možné být štíhlý a mít ji, naznačuje, že obezita může být jen zástupný projev toho, co se ve skutečnosti děje.
Takže co když bojujeme proti nesprávnému nepříteli, bojujeme proti obezitě a ne proti inzulinové rezistenci?
A co hůř, co když obviňování obézních lidí znamená, že obviňujeme oběti?
Co když jsou některé z našich základních představ o obezitě prostě mylné?
Já osobně si již nemohu dovolit luxus arogance, o luxusu jistoty ani nemluvě.
Mám své vlastní představy, co by mohlo být srdcem problému, ale jsem otevřený dalším myšlenkám.
Jelikož se mě lidé na to vždy ptají, moje hypotéza je tato:
Pokud se ptáte, před čím se buňka snaží ochránit, když se stane rezistentní na inzulin, odpovědí pravděpodobně není příliš mnoho jídla.
Spíše je to příliš mnoho glukozy: krevní cukr.
Víme, že rafinované obiloviny a škroby v krátkodobém horizontu zvýší krevní cukr, a máme dokonce důvod se domnívat, že cukr může přímo způsobovat inzulinovou rezistenci.
Jestliže tyto fyziologické procesy fungují, pak má hypotéza je, že to může být náš zvýšený příjem rafinovaných obilovin, cukrů a škrobů, který pohání tuto epidemii obezity a diabetu, ale prostřednictvím inzulinové rezistence, a ne nezbytně přes prosté přejídání a zanedbávání cvičení.
Když jsem před pár lety shodil oněch 40 liber (18 kg), dosáhl jsem toho omezením těchto potravin, což samozřejmě naznačuje, že mám předsudky vycházející z osobní zkušenosti.
Ale to neznamená, že můj předsudek je mylný, a co je nejdůležitější, toto vše se dá vědecky ověřit.
Ale krokem číslo jedna je akceptování možnosti, že naše současné představy o obezitě, diabetu a inzulinové rezistenci mohou být mylné a proto musí být prověřeny.
Já na toto sázím svou kariéru.
Nyní věnuji veškerý svůj čas práci na tomto problému a půjdu tam, kam mě věda zavede.
Rozhodl jsem se, že již dál nemohu a nebudu předstírat, že mám odpovědi, když je nemám.
Již jsem byl dost ponížen vším tím, co nevím.
Během uplynulého roku jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat na tomto problému s nejlepším týmem výzkumníků diabetu a inzulinu z celé země, a nejlepší je, že jsme se stejně jako Abraham Lincoln obklopili týmem protivníků.
Najali jsme tým vědeckých rivalů, těch nejlepších a nejchytřejších, kteří všichni mají odlišné hypotézy toho, co je příčinou této epidemie.
Někteří věří, že je to příliš mnoho snědených kalorií.
Další si myslí, že je to příliš mnoho tuku ve stravě,
Jini se domnívají, že je to příliš mnoho rafinovaných obilovin a škrobů.
Ale tento tým multidisciplinárních, vysoce skeptických a nesmírně talentovaných výzkumníků se shoduje na dvou věcech.
Za prvé, tento problém je prostě příliš důležitý na to, abychom ho dále ignorovali a mysleli si, že už odpověď máme.
A za druhé, pokud jsme ochotni se zmýlit, pokud jsme ochotni zpochybnit konvenční znalosti těmi nejlepšími experimenty, které věda dokáže, pak tento problém můžeme vyřešit.
Vím, že je lákavé chtít odpověď ihned, nějaké postupy nebo metody, nějaký stravovací předpis - jezte toto, ne tamto - ale pokud tomu chceme porozumět správně, budeme muset odvést hodně důsledné vědecké práce, než budeme tento předpis moci napsat.
Ve stručnosti: náš výzkumný program se zaměřuje na tři okruhy otázek.
Za prvé, jak různá jídla, která konzumujeme, ovlivňují náš metabolismus, hormony a enzymy, a skrze které odlišné metabolické mechanismy?
Za druhé, mohou lidé na základě těchto poznatků, provést nezbytné změny ve svém stravování tak, aby to bylo bezpečné a prakticky proveditelné?
A konečně, když určíme, které bezpečné a praktické změny mohou lidé ve svém stravování udělat, jak je přimějeme, aby se chovali tak, že se to stane spíše standardem než výjimkou?
Totiž, i když víte, co dělat, neznamená to, že to vždy uděláte.
Občas je třeba lidi pobídnout, aby to šlo snadněji, a věřte nebo ne, toto se dá vědecky studovat.
Nevím, jak tato cesta skončí, ale aspoň toto je mi jasné: Nemůžeme dál obviňovat naše obézní a diabetické pacienty, jak jsem to dělal já.
Většina z nich chce dělat správnou věc, ale musí vědět, co ta správná věc je, a ta věc musí fungovat.
Zdá se mi o dni, kdy naši pacienti shodí nadbytečná kila a vyléčí se z inzulinové rezistence, tak jako my, lékařští profesionálové, odhodíme zbytečnou mentální zátěž a dostatečně se vyléčíme z rezistence na nové myšlenky abychom se mohli vrátit zpět k našim původním ideálům: otevřené mysli, odvaze zahodit včerejší myšlenky, když se ukáže, že nefungují a k pochopení, že vědecká pravda není konečná, ale že se neustále vyvíjí.
Věrnost této cestě bude lepší pro naše pacienty a lepší pro vědu.
Pokud je obezita jen pouhý zástupný projev metabolické nemoci, jaký má smysl trestat ty pacienty se zástupným projevem?
Občas vzpomínám na tu noc na ošetřovně před sedmi lety.
Tak rád bych znovu mluvil s onou ženou.
Rád bych jí řekl, jak moc je mi to líto.
Řekl bych jí: jako doktor jsem vám poskytl tu nejlepší možnou lékařskou péči, ale jako člověk jsem vás nechal na holičkách.
Nepotřebovala jste mé odsouzení a pohrdání.
Potřebovala jste mou empatii a slitování, a nadevšechno jste potřebovala lékaře, který by byl ochoten zvážit, že jste možná nepodváděla systém.
Možná, že systém, kteréhož jsem já byl součástí, podvedl vás.
Jestli se nyní díváte, doufám, že mi můžete odpustit.
(Potlesk)
Nacházíme se v Muzeu Louvre a díváme se na obraz Jacques-Louise Davida, "Liktoři přinášejí Brutovi mrtvoly jeho synů".
Je to jeden z mých oblíbených obrazů od Davida a vznikl ve stejném roce jako Velká francouzská revoluce - 1789.
A krásně se váže svým tématem k revolučním postojům.
Brutus vedl povstání proti římským vládcům, mluvíme o antickém Římě.
Brutus zjistil, že jeho synové se dopustili zrady ve snaze dosadit monarchii zpátky na trůn.
Brutus je soudil a rozhodl se pro výjimečné řešení, a to takové, že pro zradu odsoudil a vynesl nad svou vlastní rodinou rozsudek smrti.
Tím stát nadřadil své vlastní rodině, svým vlastním pocitům, svým vlastním potřebám.
A to je námět, který vidíme na obraze "Přísaha Horatiů".
Vítězství rozumu, důvodu a snaha být ctnostný nad vlastními pocity a osobními prioritami.
Ale tento obraz také vyjadřuje cenu, která se za tento postoj platí.
Není to slepé vlastenectví, je v tom opravdový emocionální náboj a cena, která se za to platí.
Tragický moment.
Brutus sedí ve stínu, pod římskou sochou a v ruce drží svůj rozsudek. s nohama skříženýma pod sebou, se zdviženou rukou je zjevně zamýšlen, je otočen zády k tělu svého syna, který je nesen za jeho zády, zatímco jeho žena a děti, kteří tvoří druhou polovinu kompozice vystupují plně osvětleni, zakrývají si oči a omdlévají.
Nemohou uvěřit tomu, co Brutus udělal.
Brutus sedí tiše, klidný, rezignovaný, navzdory hluboké tragédii kterou žena a děti na druhé straně obrazu jasně projektují ve svých emocích.
Toto v mnoha ohledech reflektuje myšlenky a emoce během Revoluce a to, že pouze muži jsou způsobilí obětovat se pro stát, že pouze muži jsou opravdovými občany, protože jen muži se umí povznést nad své emoce a své osobní zájmy a uvažovat o vyšších hodnotách.
Onen stoicismus rezonuje také velmi výrazně v architektuře prostoru.
Díváme se na poměrně komplexní klasicistické prostředí.
Dveře, sloupy osekané až k jádru řecké architektury.
Jsou však zjemněny zejména v místech, kde se nacházejí ženy, a to tak, že jsou pokryty kusem látky, měkkého materiálu...
Je to obraz, který je založený na Davidově zkoumání klasické architektury, klasických interiérů.
I postavy samotné jsou připodobněny sochám antického Řecka a Říma.
Způsob, jakým látka přiléhá k jejich tělům, význam anatomie je zde naprosto jasný pro srozumitelnost prostoru, srozumitelnost linií.
Barvy jsou utlumeny, ale přichází světlo, které velice výrazně osvětluje postavy.
Vidíme dramatická, silná gesta, a máte pravdu, je tam obětování a ctnost, ale zároveň i jejich děsivá emocionální cena, ne jen pro Brutovu rodinu, ale i po něho samotného.
A přijde mi fascinující, že tato malba byla vytvořena přímo v roce revoluce protože se zdá, že promlouvá k ctnostem, které byly pro Revoluci potřebné.
Myšlenka obětování se pro vyšší dobro, myšlenka, že revoluce přináší ideály rovnosti před zákonem.
A tak přestože Brutus je vůdce, nehodlá omlouvat své syny.
Revoluce se bohužel obrátila zpátky, proti jeho synům.
Jedná se o jakýsi nástin toho, co bude následovat.
V tomto případě máme excesy Robespierra a jiných.
Kteří se také od ctností vyjádřených v této rané Davidově práci odvrátili.
V určitém tragickém smyslu tato malba předpovídá kolaps a selhání revoluce.
Jmenuji se Dr. David Hanson a vytvářím roboty s osobností.
A tím chci říct, že vytvářím roboty, kteří jsou osobnostmi, ale také roboty, kteří s vámi v konečném důsledku budou schopni soucítit.
Takže začínáme s paletou technologií, které se sbíhají do těchto konverzačních osobností robotů, kteří dokáží rozlišovat obličeje, navázat s vámi oční kontakt, vytvořet celou škálu mimických výrazů, porozumět řeči a vytvořit si obraz toho, jak se cítíte, kým jste a vytvořit si s vámi určitý vztah.
Vyvinul jsem řadu technologií, které umožňují robotům mnohem realističtější mimiku, než která byla dříve možná, při nižší energii, což umožnilo stvořit dvounohé chodíci roboty, první androidy.
Jedná se tedy o celou škálu mimických výrazů napodobujících všechny hlavní svaly lidského obličeje, za spotřeby velice malých baterií, neuvěřitelně lehkých.
Materiálem umožňujícím baterií ovládanou mimiku je materiál, kterému říkáme Frubber a tento materiál obsahuje 3 hlavní inovace.
Jednou jsou hierarchické póry.
A druhou je makromolekulární nanometrická pórovitost materiálu.
Tady začíná chodit.
Toto se odehrálo v Korejském institutu moderní vědy a techniky.
Já vytvořil hlavu. Oni vytvořili tělo.
Takže naším cílem je dosáhnout citu ve strojích a ne jenom citu, ale i empatie.
Spolupracujeme s laboratoří strojového vnímání Kalifornské univerzity v San Diegu.
Oni disponují velice zajímavou mimickou technologií, která rozpoznává výrazy obličeje. Jak vy se zrovna tváříte.
Ale také rozpoznává kam se díváte, polohu vaší hlavy.
Napodobujeme všechny hlavní mimické výrazy a dále je ovládáme softwarem, který nazýváme Charakter Engine.
Tady máme kousek technologie, která je toho součástí.
Ve skutečnosti - odpojíme to tady a teď ji zapojíme sem a teď se podíváme, jestli zabere mou mimiku.
Takže já se teď usmívám (Smích)
Teď se mračím.
Tady je vážně silné protisvětlo.
Tak jdeme na to.
Je tak smutný.
Teď úsměv, znovu mračení.
Pochopení vašeho emočního stavu je pro stroj velice důležité k efektivní empatii.
Stroje se stávají ohromně schopnými ve věcech jako je zabíjení. Nemám pravdu?
Takové stroje nemají místo pro empatii.
A přesto se takto utrácejí miliardy dolarů.
Character robotics může zasadit první semínko pro roboty, kteří ve skutečnosti jsou schopni empatie.
Takže když dosáhnou úrovně lidské inteligence nebo velice pravděpodobně úrovně ještě vyšší než je lidská, tohle by mohlo znamenat semínko naděje pro naši budoucnost.
Za 8 let jsme vytvořili 20 robotů, v průběhu získávání mého titulu Ph.D.
Poté jsem založil společnost Hanson Robotics, která tyto věci připravuje pro masovou výrobu.
Toto je jeden z našich robotů, které jsme představili na výstavě Wired NextFest před několika lety.
Vidí množství osob kolem sebe, pamatuje si, kde tyto osoby stojí a dál se dívá na další a zapamatovává si je.
Zahrnujeme tady 2 věci.
První je vnímání lidí.
A druhou je přirozený vzhled, určitá forma přirozeného vzhledu, takže je pro vás mnohem přirozenější s robotem komunikovat.
Začnete věřit, že je opravdu živý a schopný vlastního vědomí.
Jedním z mých oblíbených projektů bylo sloučit všechny tyto věci dohromady do uměleckého ztvárnění portrétu androida spisovatele science-fiction Philipa K.
Dicka, který napsal skvělá díla jako "Sní androidi o elektrických ovečkách?", které se stalo základem pro film "Bladerunner."
V těchto příbězích si roboti často myslí, že jsou lidmi.
A svým způsobem tak přijdou k životu.
Takže my jsme vložili jeho spisy, dopisy, interview a korespondenci do obrovské databáze čítající tisíce stránek a pak jsme vše zpracovali do běžné mluvy, aby bylo možné si s ním skutečně promluvit.
A bylo to tak nějak děsivé, protože říkal takové věci, že opravdu zněl, jako by vám rozumněl.
Jedním z nejvzrušujících projektů, na kterých teď pracujeme je malá osobnost, takzvaný "spokesbot" přátelské umělé inteligence, přátelské inteligence stroje.
A budeme ho vyrábět masově.
Tvoříme ho, aby byl skutečně funkční za velmi, velmi nízkých nákladů za materiály tak, aby se mohl stát společníkem pro děti.
Připojením k internetu se postupem let učí.
Jak se zvyšuje umělá inteligence, tak se zvyšuje i jeho samotná.
Chris Anderson:
Je to neuvěřitelné (Potlesk)
Před pár týdny jsem byl v Saúdské Arábii.
Jako muslim jsem nejdříve chtěl jet do Mekky a vidět Kábu, nejvzácnější svatyni islámu.
Oblékl jsem si obřadní roucho, vydal jsem se k Velké mešitě, pomodlil jsem se tam, vykonal všechny rituály.
Ale, krom oné duchovní stránky, jsem si v Kábě všiml jedné drobnosti, která mě velmi zaujala - neoddělování pohlaví.
Tedy, že se tam muži i ženy modlí společně na jednom místě.
Společně vykonávají tawaf, obcházení Káby.
Společně se modlí.
A pokud se ptáte, proč o tom vůbec mluvím, musíte se podívat na zbytek Saúdské Arábie. Je to země, která striktně odděluje obě pohlaví.
Jinak řečeno, muži nemají co dělat v prostoru, kde se nacházejí ženy.
Všiml jsem si nečeho legračního.
Opustil jsem Kábu, abych si dal něco k jídlu v centru Mekky.
Zamířil jsem do nejbližšího Burger Kingu.
A tam byla samostatná část pro muže, pečlivě oddělená od prostoru pro ženy.
A já si musel objednat, zaplatit a najíst se v mužské části.
"To je zvláštní," řekl jsem si,
"můžete se mísit s příslušníky opačného pohlaví u posvátné Káby, ale ne v Burger Kingu."
Jak ironické.
Ironické, a myslím že také velmi názorné.
Protože Kába a rituály s ní spojené jsou pozůstatky z nejrannějšího období Islámu, z časů proroka Mohameda.
A pokud by tehdy byl kladen důraz na oddělení mužů a žen, byly by tomu rituály kolem Káby uzpůsobeny.
Očividně to ale tehdy nikoho nezajímalo.
Takže máme právě takovéto rituály.
To podle mě potvrzuje i to, že izolace žen a rozdělení společnosti není něco, co byste našli v Koránu, samotném jádru islámu -- posvátném jádru islámu, ve které všichni muslimové, včetně mě, věří.
Myslím, že není náhoda, že tuto myšlenku nenajdete v samotných počátcích islámu.
Protože mnoho učenců, kteří studují dějiny islámského myšlení -- muslimští učenci, i ti ze Západu -- věří, že tato zvyklost, fyzické oddělení mužů a žen, se v islámu vyvinula až později, jak muslimové přijímali některé existující blízkovýchodní kultury a tradice.
Izolace žen byla ve skutečnosti byzantská a perská zvyklost, kterou muslimové přejali a učinili z ní část svého náboženství.
A to je jen jeden příklad mnohem většího fenoménu. To, čemu říkáme islámské právo, nebo islámská kultura -- a islámských kultur je ve skutečnosti mnoho -- ta v Saudské Arábii je velmi odlišná od té turecké, nebo istanbulské, odkud pocházím.
Ale stejně, pokud mluvíme o muslimské kultuře, ta má své jádro, božské poselství, které bylo u zrodu tohoto náboženství, ale mnoho tradic, pojmů, mnoho zvyků přibylo až časem.
Byly to především blízkovýchodní tradice -- středověké tradice.
A já vidím dvě důležitá poselství, dvě lekce, které bychom si měli uvědomit.
Zaprvé, muslimové -- zbožní, konzervativní, věřicí muslimové, kteří chtějí být oddaní své víře -- by neměli lpět na všem ze své kultury, a myslet si, že to je boží přikázání.
Možná, že některé tradice jsou špatné a je potřeba je změnit.
Na druhé straně, Západ, který v islámu vidí předně některé znepokojivé aspekty, by měl pochopit, že to není něco, co islám nařizuje.
Možná je to blízkovýchodní kultura, která se pomíchala s islámem.
Třeba taková ženská obřízka.
Je to něco strašného, hrozného.
Jde v podstatě o operaci, která zabraňuje ženám mít požitek ze sexu.
A lidé na západě, kteří se s tím nikdy dřív nesetkali, narazili na tyto praktiky u některých muslimských komunit, které se přistěhovaly ze severní Afriky.
A řeknou si, "Bože, jak hrozné je náboženství, které nařizuje něco takového."
Ale když se podíváte na ženskou obřízku, zjistítě, že nemá s islámem nic společného, je to prostě severoafrický zvyk, starší než islám.
Existuje po tisícelití.
A pochopitelně jej praktikují i někteří muslimové.
Muslimové v severní Africe, nikde jinde.
Ale praktikují jej i nemuslimské komunity v severní Africe -- Animisté, někteří křesťané a dokonce je znám i jeden židovský kmen, který provádí ženskou obřízku.
Takže to, co se může zdát jako problém islámu může ve skutečnosti být tradicí kterou muslimové pouze převzali.
Totéž platí o vraždách ze cti, což je často se objevující téma v západních mediích -- a které jsou, samozřejmě, příšernou tradicí.
Tento zvyk vskutku najdete v některých muslimských komunitách.
Ale v nemuslimských komunitách na Blízkém východě, jako jsou některé křesťanské nebo Východní komunity, najdete ty samé zvyky.
Měli jsme jeden tragický případ vraždy ze cti v komunitě tureckých Arménů před několika měsíci.
Toto jsou příklady z kultury obecně, ale zajímavé je podívat se i na politickou kulturu jestli je podporována demokracie a svoboda, nebo jeslti převládá autoritářství, které svým občanům nařizuje, co mají dělat.
A není žádným tajemstvím, že mnohá islámska hnutí na Blízkém východě mají tendenci být autoritářská a některá z těchto tzv. "islamistických režimů", jako je Saudská Arábie, Írán, a nejhorší ze všech - Talibán v Afghánistánu, jsou bezpochyby velmi autoritářské.
Například v Saúdské Arábii mají takzvanou náboženskou policii.
A tahle náboženská policie vynucuje předpokládaný muslimský způsob života od každého občana silou -- ženy jsou nuceny se zakrývat -- nosit hidžáb, muslimský šátek.
To je zatraceně autoritářské, a to ostře kritizuji.
Ale když jsem si uvědomil, že nejen Muslimové, nebo islamisticky naladěné režimy v této oblasti, se často chovali podobně, uvědomil jsem si, že problém možná vězí v politické kultuře celého regionu, nejen v islámu.
Pro ilustraci: v Turecku, odkud pocházím, které je extrémně sekulární republikou, jsme ještě nedávno měli něco, čemu říkám sekularistická policie, která chránila univerzity před zahalenými studentkami.
Jinak řečeno, nutili studentky, aby nenosily šátky.
A myslím, že nutit lidi sundat šátek je stejně tak tyranské, jako nutit je, aby se zahalili.
Měla by to být svobodná volba.
Když jsem si to uvědomil, povídám,
"Možná že problémem je akorát autoritářská kultura tohoto regionu a někteří muslimové jí byli ovlivněni."
Ale i sekulárně smýšlející lidé jí mohou být ovlivněni.
Možná je to problém politické kultury, a musíme vymyslet, jak tuto politickou kulturu změnit.
Tyto otázky jsem si položil před pár lety, když jsem začal psát svoji knihu.
Řekl jsem si:"Budu zkoumat, jak se islám stal, tím, čím je dnes, a po jakých cestách se ubíral a po jakých se mohl ubírat."
Má kniha se jmenuje "Islám bez extrémů:
Muslimský pohled na svobodu."
A jak napovídá podtitul, zabýval jsem se tradicí islámu a vývojem islámského myšlení z pohledu osobní svobody a snažil jsem se najít silné stránky oslámu, které se zabývají osobní svobodou.
A tyto silné stránky existují.
Islám, jakožto monoteistické náboženství, definuje člověka jako odpovědnou samostatnou bytost. Na Blízkém východě proto vytvořil koncept jednotlivce a zachránil jej od komunitarismu a kmenového kolektivismu.
Z toho můžete odvodit spoustu idejí.
Krom toho jsem si všiml problémů v rámci islámské tradice.
Jedna věc je však pozoruhodná. Většina těchto problémů se ve skutečnosti objevila až později, nepochází z Koránu, posvátného jádra islámu, ale, jak jsem říkal, z tradic, mentalit, nebo interpretací Koránu, které vznikly ve středověku.
Korán, například, neschvaluje kamenování.
Nezná trest pro odpadlíky.
Nezná trest za věci jako je pití alkoholu.
Tyto věci, ze kterých se skládá islámské právo, kontroverzní části islámského práva, byly později zapracovány pozdějšími interpretacemi islámu.
Což znamená, že se muslimové dnes mohou podívat a říct si,
"Budiž, jádro našeho náboženství nám zůstane.
Je to naše víra a my jí budeme věrni."
Ale můžeme změnit to, jak ji vykládáme, protože byla doposud vykládána tak jako ve středověku.
My ale žijeme v jiném světě s jinými hodnotami a jinými politickými systémy.
Takováto interpretace je možná a reálná.
Kdybych byl jediný, kdo si to myslí, tak to bychom měli problém.
Ale naštestí tomu tak není.
Ve skutečnosti od počátku 19. století existuje celá revizionistická, reformistická -- jakási -- tradice, trend v muslimském myšlení.
Tito intelektuálové a státníci 19. a 20. století, kteří se v podstatě zabývali Evropou, protože viděli, že v Evropě je spousta věcí k obdivu - věda, technologie.
Taky demokracie, parlament, myšlenka zastupitelství, myšlenka rovného občanství.
Tito muslimští myslitelé, intelektuálové a státníci 19. století to všechno viděli.
Řekli si:"Proč tyhle vymoženosti taky nemáme?"
Podívali se na muslimskou tradici, a viděli, že má své problematické části, ale nejsou jádrem islámu, takže snad mohou být viděny v novém světle, a Korán může být čten ve světle dnešního světa
Tento trend je obecně nazýván islámský modernismus a byl podporován intelektuály a státníky, nejen jako idea, ale také jako politický program.
A to je důvod, proč v 19. století
Ottomanská říše, která tehdy vládla celému Blízkému východu, provedla některé klíčové reformy -- například dala Křesťanům a Židům rovnocenná občanská práva, přijala ústavu, přijala volený parlament, podporovala myšlenku svobody vyznání.
A to je důvod, proč se Ottomanská říše ke konci své existence stala zárodkem demokracie, konstituční monarchií.
Svoboda byla tehdy velmi důležitou politickou hodnotou.
Podobně i v arabském světě nastalo to, co slavný arabský historik Albert Hourani označuje za dobu svobody.
Napsal knihu "Arabská myšlenka v době svobody."
A tuto dobu svobody definuje jako období 19. a kraje 20. století.
Především si všimněme, že to byl dominantní proud počátku 20. století mezi muslimskými mysliteli, státníky i teology.
Ale další vývoj ve 20.století se ubíral zvláštním směrem, vidíme totiž prudký sestup této modernistické linie.
A místo ní nastupuje růst islamismu, ideologie, které je autoritářská, dosti přísná, značně protizápadní, a která chce formovat společnost podle utopistické vize.
Takže je to islamismus, který způsobil spoustu problému v muslimském světě ve 20. století.
Extrémní formy islamismu vedly k terorismu ve jménu islámu -- což je, podle mě, v rozporu s islámem, ale někteří extremisté si to očividně nemyslí.
Následující otázka však přetrvává: Pokud islámský modernismus byl tak rozšířen v 19. a v počátku 20. století, proč se islamismus stal tak populárním ve zbytku 20. století?
Tato otázka by podle mě měla být pečlivě probrána.
Ve své knize se jí také zabývám.
A ani nemusíte být odborníkem, abyste to pochopili.
Podívejte se na politické dějiny 20. století a uvidíte, že se toho hodně změnilo.
Změnily se souvislosti.
V 19. století, když muslimové hleděli na Evropu jako na vzor, byli nezávislí, sebevědomější.
Počátkem 20. století, s pádem Ottomanské říše, byl celý Blízký východ kolonizován.
A když máte kolonizaci, tak máte taky co?
Anti-kolonizaci.
Tudíž Evropa již není jen vzorem, stala se nepřítelem, kterému se musíte bránit.
Dochází tedy k prudkému poklesu liberálních myšlenek v muslimském světě a to, co vidíme, je spíš obranný, strnulý, reakcionářký tlak, který vedl k arabskému socialismu a nacionalismu a nakonec k ideologii islamismu.
A když období kolonialismu skončilo, nahradili jej vesměs sekulární diktátoři, kteří tvrdili, že zastupují svoji zemi, ale této zemi nepřinesli demokracii, založili své vlastní diktátorské režimy.
A myslím že západ, alespoň některé západní mocnosti, především Spojené státy, udělaly tu chybu, že podporovaly tyto sekulární diktátory v domnění, že pomohou svým vlastním zájmům.
Ale tím, že tito diktátoři potlačovali demokracii ve svých zemích a potlačovali islámská hnutí, ve skutečnosti přidali hlasu islamistů na síle.
Takže během 20. století byl arabský svět uvězněn v začarovaném kruhu kde diktátor utlačuje svůj vlastní národ, včetně pravověrných muslimů, a ti pak reakcionářsky odpovídají.
Jedna země však byla schopna uniknout, nebo zůstat stranou tohoto začarovaného kruhu.
A to je země, ze které pocházím, Turecko.
Turecko nikdy nebylo kolonizováno, takže zůstalo nezávislým národem i po pádu Ottomanské říše.
To musíme mít na paměti.
Nesdílí onu protikolonialistickou náladu, kterou najdete v jiných zemích tohto regionu.
Dále, a to je nejpodstatnější,
Turecko se stalo demokracií dříve než kterákoliv z těchto zemí.
V roce 1950 proběhly v Turecku první svobodné volby, které ukončily předchozí sekulární autokratický režim, který stál u zrodu Turecka.
A pravověrní muslimové v Turecku viděli, že mohou změnit politický systém skrz volby.
A uvědomují si, že demokracie je kompatibilní s islámem, kompatibilní s jejich hodnotami, podporují demokracii.
To je zkušenost, kterou ostatní muslimské národy nezažily až do této doby.
Za druhé, v posledních dvaceti letech díky globalizaci, díky tržní ekonomice, díky vzestupu střední třídy, v Turecku vidíme, to, čemu říkám vzkříšení islámského modernismu.
Máme městské středostavovské pravověrné muslimy, kteří se dívají na své tradice a vidí, že tyto tradice mají své problémy.
A chápou, že je potřeba je zpochybnit, změnit a reformovat.
Koukají se na Evropu a vidí příklad hodný následování.
Přinejmenším vidí příklad, ze kterého mohou brát inspiraci.
To je důvod, proč proces připojení, turecká snaha o připojení k EU, má v Turecku podporu mezi pravověrnými muslimy, zatímco jiné sekulární národy byly proti.
Tento proces byl poněkud zastřen tím, že ne všichni Evropané nás vítají s otevřenou náručí -- ale to je na jinou debatu.
Prounijní postoj v Turecku v poslední dekádě se stal téměř muslimskou záležitostí, podporovanou muslimskýmy liberály a pochopitelně i sekulárními liberály.
A díky tomu bylo
Turecko schopno dosáhnout úspěšných výsledků, ve kterých se islám a pravověrný výklad islámu stal součástí demokratického kolbiště, a dokonce přispívá k demokratickému a ekonomickému rozvoji země.
A právě dnes je to velmi povzbudivý příklad pro některá muslimská hnutí nebo některé země v arabském světě.
Určitě jste si všimli Arabského jara, které začalo v Tunisku a v Egyptě.
Davy Arabů se prostě vzbouřily proti svým diktátorům.
Požadovaly demokracii, požadovaly svobodu.
Nevyklubal se z nich islamistická obluda kterou diktátoři straší, aby ospravedlnili svůj režim.
Prohlásili: "Chceme svobodu, chceme demokracii.
Jsme věřící muslimové, ale chceme žit jako svobodní lidé ve svobodné společnosti."
Cesta je samozřejmě dlouhá a trnitá.
Demokracie není něco, co vybudujete za den. Je to proces.
Ale je to slibné období v muslimském světě.
A já věřím, že islámský modernismus, který začal v 19. století, ale byl potlačen ve 20. století z důvodu politické nestability muslimského světa, zažívá znovuzrození.
A myslím, že to, co byste si měli odnést je, že Islám, navzdory některým západním skeptikům, má v sobě potenciál vytvořil vlastní cestu k demokracii, vlastní cestu k liberalismu, vlastní cestu ke svobodě.
Musíme jim jen nechat možnost na tom pracovat.
Díky moc.
(Potlesk)
V posledním videu jsme viděli, že pokud máme masivní hvězdu, devětkrát až dvacetkrát hmotnější než Slunce, tak když tato hvězda dospěje, její zbytek je zhruba - tedy jádro zbytku této hvězdy - je zhruba jedenapůlkrát až třikrát hmotnější než hmota Slunce.
Potom tedy tento zbytek... A musím to vyjasnit. Hvězdu devětkrát až dvacetkrát hmotnější než Slunce najdete v hlavní posloupnosti.
Toto je jedenapůlkrát až třikrát hmotnější než Slunce poté, co se hvězda zbavila většiny původní hmoty.
A toto je skutečně pouze zbytek hvězdy.
Řekněme samotné jádro hvězdy.
Ale jakmile v tomto jádru přestane fúze, jakmile ztratí vnější tlak, jakmile má dostatečnou hustotu, což jsme viděli v předchozím videu, tak dojde ke vzniku supernovy.
Vytvoří se tlaková vlna, která projde zbytkem hmoty a dojde k jejímu výbuchu.
A tato hmota se pak zhustí do neutronové hvězdy.
Do neutronové hvězdy...
V tomto videu bych rád mluvil o tom, co se stane, když je na počátku hvězda, jejíž hmotnost zhruba větší, ale vážně jenom zhruba, protože neznáme skutečně přesné hranice. Ale co když máme hvězdu, která je více než dvacetkrát hmotnější než Slunce?
A tím myslíme původní hmotu, předtím než hvězda vyhasne.
A nebo když tato hvězda, která už se blíží své smrti, když má již železné jádro, co když má více než - měl bych říct její zbytek - její stlačený zbytek je více než třikrát nebo čtyřikrát hmotnější než Slunce.
Připomeňme si, že sice bude více než třikrát nebo čtyřikrát hmotnější než Slunce, ale bude mnohem hustší. Jedná se pouze o jádro.
Toto jádro se skládá ze železa a niklu a již neprobíhá fúze.
Co se stane s těmito hvězdami?
Ukazuje se, že jsou tak masivní, že dokonce ani tlak degenerovaného neutronového plynu není dostatečný, aby hvězda neimplodovala.
Všechna hmota v této hvězdě jednoduše imploduje, tudíž neutrony...
Máme za to, že první hvězdy podobné Slunci se zhroutily do bílých trpaslíků.
Možná bych to měl nakreslit bíle.
Tudíž se zhroutily do bílých trpaslíků.
Ne, to taky není bílá.
Tyto hvězdy se zhroutily do bílých trpaslíků.
Toto je bílý trpaslík.
Bílý trpaslík.
A tento tlak, který brání tomu, aby se bílý trpaslík dále hroutil, je tlak degenerovaného elektronového plynu.
Atomy jsou natolik stlačené, že jim elektrony doslova zabraňují v tom, aby se stlačovaly ještě víc.
Ale pokud je tento tlak dostatečně velký, tak vznikne neutronová hvězda.
Takže máme dokonce více hmoty v menším objemu...
Nekreslím to podle měřítka. Neutronové hvězdy jsou malinké.
Bílí trpaslíci jsou v měřítku zhruba tak velcí jako naše planeta.
O neutronových hvězdách jsme mluvili v předchozím videu a ty mají velikost města!
Jsou velmi husté a velmi malé a toto má více hmoty než toto.
Měl bych to nakreslit jako tečku, abyste viděli, jak je to husté.
Připomíná to jedno velké atomové jádro, nebo...
Pořád je to malé.
Asi tak malé, jako město.
Je to jako atomové jádro velikosti města.
Toto zde je neutronová hvězda.
Neutronová hvězda.
A je možná trochu nečekané, že každá z těchto malých věcí je velmi hmotná.
Toto překonalo tlak degenerovaného elektronového plynu a dále se hroutí.
Ale pokud je hmota dostatečně velká, a o tomto pojednává toto video, ani tlak degenerovaného neutronového plynu nedokáže zabránit dalšímu hroucení hmoty.
Jsou zde i teoretické kvarkové hvězdy, kde tlak degenerovaného kvarkového plynu...
A dokonce ani ten nezabrání tomu, aby se hvězda nezhroutila do jednoho bodu.
A trochu to tu zjednodušuji, ale hvězda se zhroutí do jednoho nekonečně hustého bodu.
Nekonečně hustá hmota.
A toto je hmota černé díry.
A říkám tomu hmota černé díry, protože jsou různé způsoby, jak definovat, kde černá díra začíná a kde končí nebo co přesně černá díra je.
Toto je veškerá hmota černé díry.
Nebo bychom mohli říct, že je to původní hvězda.
Když hovoříme o tom zbytku, který je třikrát až čtyřikrát hmotnější než Slunce, všechnu tu hmotu teď obsahuje... Tedy, ne všechnu. Něco z té hmoty se uvolnilo během výbuchu supernovy a to samé platí i pro neutronovou hvězdu.
Ale většinu té hmoty nyní obsahuje tento nekonečně malý bod.
A všimněte si, že fyzikové a matematici hovoří o singularitách.
Singularity jsou body, a platí to i pro matematiku, kde se všechno hroutí, kde již nic nedává smysl, kde matematické rovnice nemají jasný výsledek.
A toto je singularita, protože zde máte tunu hmoty v nekonečně malém prostoru.
Je to v podstatě nekonečně hustý bod.
A je těžké to nakreslit, ale vzniká zde jakési nekonečné zakřivení časoprostoru. A to nakreslit nedokážu.
Možná si o tom povíme více v dalším videu.
Ale proč to vlastně všechno říkám... Dá se uvažovat o tom, co je černá díra, kde začíná a kde končí.
Toto je hmota.
A kdyby tady v okolí byla nějaká jiná hmota, byla by nevyhnutelně k této hmotě přitahována a nakonec se stala součástí této singularity.
Připojila by se k té hmotě, která už je tak obrovská. Je to nekonečně malý bod ve vesmíru.
Ale je těžké definovat jeho hranice, protože zde existuje oblast, určitá oblast ve vesmíru, která se nachází kolem této singularity. A ta oblast, bez ohledu na to, o co se jedná, bez ohledu na energii daného objektu, všechny objekty pohlcuje, jelikož nemohou uniknout gravitačnímu působení černé díry. Neboli té extrémně husté hmoty.
Dokonce i kdyby to bylo elektromagnetické záření, i kdyby to bylo světlo, i kdyby to světlo bylo vyzářeno směrem od černé díry, muselo by se nakonec vrátit.
Nebylo by schopno uniknout jejímu gravitačnímu působení.
A tato hranice, pokud jste uvnitř této hranice, je to vlastně taková koule.
Tato hranice kolem singularity...
Pokud jste uvnitř ní, bez ohledu na to, co děláte, jestli jste elektromagnetické záření, nebudete schopni... nebudete schopni černé díře uniknout.
Pokud jste za hranicemi této oblasti, může se vám to povést.
Tenhle chlapík by mohl uniknout.
Tenhle chlapík tady, ať dělá, co chce, bude nevyhnutelně pohlcen černou dírou.
Tato hranice se nazývá horizont událostí.
Toto zde je horizont událostí.
Slovo často používané ve sci-fi filmech.
A z dobrého důvodu. Protože je fascinující.
A v budoucích videích si snad povíme něco o Hawkingově záření.
Uvidíme, že to není záření černých děr jako takových, je to jen vedlejší produkt kvantových jevů, které se odehrávají na horizontu událostí.
Ale horizont událostí je jen tento bod ve vesmíru nebo tato koule ve vesmíru nebo tato hranice ve vesmíru.
Cokoli, co se ocitne v jeho blízkosti nebo uvnitř něj, nevyhnutelně skončí uvnitř singularity. A stane se součástí té hmoty.
Cokoli vně horizontu událostí má šanci na únik.
A jak vlastně vypadá černá díra?
Protože z ní neunikne ani světlo, bude černá.
Bude černá v tom pravém slova smyslu.
Černá díra jako taková nic nevyzařuje, ani její hmota.
Zde jsou nějaké obrázky černých děr, které jsem dostal od NASA.
Aby bylo jasné, co se zde děje, co vidíte...
To, co je zde černé, to představuje černou díru.
Když lidé o černých dírách mluví, většinou mluví právě o tomto.
Ale je zde nekonečně hustý bod, v samotném středu této černé koule.
A to, co vidíte jako černou kouli, je ve skutečnosti hranice horizontu událostí.
Toto zde je hranice horizontu událostí.
A to, co vidíme zde, je takzvaný akreční disk kolem černé díry.
Všechna hmota se dostává stále blíž a blíž a je stále více stlačována.
Pohybuje se stále rychleji a stále více se zahřívá.
A proto je to zobrazeno takto, zdá se, že tato látka je červenější a více horká než ta vzdálenější.
Přibližování horizontu událostí dochází ke zrychlování.
Jakmile k němu dospějí, jakmile se ocitnou uvnitř horizontu, nevidíme žádné světlo, které vyzařují, ačkoli jsou v tu chvíli tyto objekty neuvěřitelně nabité energií.
Tady jsou další obrázky.
Toto je obrázek hvězdy, která je trhána na kusy.
Není to fotografie.
Všechno jsou to umělecká ztvárnění.
Nikdy bychom nepořídili tak pěkné obrázky jevů, které probíhají kolem černé díry.
Jsou to umělecká pojetí.
Toto je hvězda, kterou trhá na kusy černá díra.
Tato hvězda se víc a víc přibližuje této černé díře.
Již tady, kde se hvězda nachází, je velmi silné gravitační pole. Jakákoli hmota vyzařující z hvězdy v tomto směru je pomalu přitahována do černé díry.
Tato hvězda je vlastně trhána na kusy černou dírou.
Tady je to možná lépe vidět.
Toto je normální hvězda.
A jakmile na ni začne působit gravitace černé díry, začne se prodlužovat a nakonec se roztrhne a její kusy začnou paralelním pohybem padat do černé díry.
A jakmile se ocitnou uvnitř horizontu událostí, už je neuvidíme. Protože i světlo, co tato hmota vyzařuje, co ta neuvěřitelně horká hmota vyzařuje, nemá šanci z černé díry uniknout.
Každopádně doufám, že vám to přišlo zajímavé.
Chci jen zdůraznit jednu věc. Pořád je toho hodně, co o černých dírách nevíme.
Třeba celý ten koncept singularity, skutečnost, že veškerá matematika a teorie v bodě singularity selhává, jenom ukazuje, že naše teorie není úplná.
Protože kdyby byla, možná bychom dostali něco trochu smysluplnějšího, než to, že naše rovnice v nekonečně hustém bodě ve vesmíru nefungují.
Doufám, že vám to přišlo zajímavé.
Najděte úhel přilehlý k úhlu "BGD". ...Úhel "BGD"... Pojďme ho najít. Tady máme "B", zde "G" a "D" máme tady.
Mám ateliér v Berlíně -- ukážu vám ho -- ten zasněžený obrázek dole, právě z minulého víkendu.
V tom ateliéru děláme mnoho experimentů.
Považuji ho spíš za laboratoř.
Čas od času pořádám setkání s vědci.
A také přednáším na Univerzitě umění v Berlíně.
Každoročně pořádáme pro lidi setkáni, která se jmenují "Život v prostoru".
"Život v prostoru" se nutně nezabývá tím, jak co děláme, ale proč to děláme.
Chci vás požádat o sledování toho malého křížku ve středu.
Stále ho sledujte.
Mě si nevšímejte.
Uvidíte žlutý kruh a uděláme si takový experiment s následnými obrazy.
Když ten kruh zmizí, objeví se jiná barva, komplementární barva.
Já budu něco říkat.
A vaše oči a mozek budou nějak odpovídat.
Toto celé je idea sdílení, idea vytváření reality pomocí překryvu toho, co říkám ja o co říkáte vy -- něco jako film.
Již dva roky, díky stipendiu vědeckého senátu v Berlíně, pracuji na těchto filmech, které vytvářím společně s diváky.
Určitě si nemyslím, že ty filmy jsou zajímavé.
Ve smyslu nějakého příběho toto očividně není vůbec zajímavé.
Nicméně to má určitý potenciál -- stále to sledujte -- ten potenciál je zřejmě takový, že se tím jaksi posunují hranice mezi autorem a mezi divákem.
Kdo je řekněme konzument a kdo je zodpovědný za to, co vidíme?
Podle mě existuje stmelovací dimenze v takovém posunu hranic.
Kdo rozhoduje, co je realita?
Toto je galerie Tate Modern v Londýně.
To představení bylo v jistém smyslu podobné.
Bylo o prostoru, do kterého jsem zavěsil polokruhový žlutý disk.
Také jsem umístil zrcadlo na strop a vytvořil mlhu, takový opar.
Mým záměrem bylo udělat tento prostor hmatatelný.
Problém s tak velkým prostorem je, že je v něm zřejmý rozpor mezi tím, jaký prostor zabírá vaše tělo a jaký ten prostor ve skutečnosti je.
Doufal jsem, že když přidám nějaké přírodní prvky, jinými slovy -- trochu mlhy -- prostor se stane hmatatelný.
A stalo se, že tito lidé začali sami sebe vidět v tom prostoru.
Podívejte se na tohle.
Sledujte tu dívku.
Samozřejmě, že v muzeu museli koukat zkrz hloupý foťák.
Že ano? Tak se to dnes v muzeích dělá.
Ale podívejte se na její tvář, jak to zkouší, sleduje sama sebe v tom zrcadle.
"Páni, tamto je moje noha!"
Nebyla si úplně jistá, jestli vidí sebe nebo ne.
A to je celá ta myšlenka, jak vytvářímé náš vztah mezi našimi těly a prostorem?
Jak jej můžeme přenastavit?
Jak víme, že existence v prostoru má určitý význam?
Pamatujete, že na začátku jsem řekl, že jde hlavně o PROČ, než o JAK?
PROČ ve skutečnosti znamená,
"Jaké následky to má, když udělám jeden krok?"
"Jak na tom záleží?"
"Záleží na tom, jestli jsem nebo nejsem na světě?"
"A záleží na tom, jestli tenhle čin, který udělám, se nějak dotkne mého smyslu pro zodpovědnost?"
Je umění o tomhle?
Řekl bych, že ano.
Zřejmě není jen o dekorování a vylepšování vzhledu světa, nebo podlě mě o jeho zhoršování.
Je to určitě také o přijmutí zodpovědnosti, jak jsem to bral tady, když jsem vylil trochu zelené barvy do řeky v L.A., Stockholmu, Norsku a v Tokiu, i na jiných místech.
Tato barva neškodí životnímu prostředí, ale určitě to vážně vypadá poněkud hrozivě.
A myslím, že na druhou stranu je to docela hezké, jak to ukazuje víření v těchto městských centrech v rozdílných částech světa.
"Zelená řeka" byla spíš akce aktivistická než umělecká, chtěl jsem ukázat lidem, v tomto městě, když jdou kolem, že prostor má jisté rozměry.
Prostor má čas.
A voda protéká městem v čase.
Voda má schopnost tvořit město použitelným, uchopitelným.
Použitelný znamená, že má určitý význam, jestli něco uděláte nebo ne.
Má to význam, když řeknete:
"Jsem součást tohoto města.
A má to význam, když jdu volit.
Pokud zaujmu nějaké stanovisko, má to význam."
Celá tato myšlenka města, které není obrazem, je podle mě něco, s čím jaksi umění vždycky pracovalo.
Myšlenka, že umění vlastně může zhodnotit vztah mezi tím, co to znamená být na nějakém obrázku a co to znamená být v nějakém prostoru.
V čem je rozdíl?
Je to rozdíl, něco si myslet nebo něco udělat.
Tady mám různé experimenty na toto téma.
Trochu vám je ukážu.
Island, v pravém dolním rohu, mé oblíbené místo.
Tyto experimenty zasahují do oblasti architektonických modelů.
Tyto experimenty stále trvají.
Jeden z nich jsem udělal pro BMW, jakýsi pokus o vyrobení auta.
Je vyrobeno z ledu.
Skládačka na principu krystalů, prostřední v horní řadě, kterou se snažím složit jako koncertní halu na Islandu.
Taková běžecká dráha, nebo promenáda, na vrcholu jednoho muzea v Dánsku, která je vyrobená z barevného skla a vede kolem dokola.
Takže jak na ní kladete nohy, mění se váš barevný horizont.
A před dvěma léty v Hyde Parku v Londýně ve spolupráci s galerií Serpentine: jakýsi dočasný pavilón, který byl zřetelný, jen když jste se hýbali.
Letos v létě v New Yorku: na padající vodě je zajímavá ta skutečnost, že znázorňuje čas potřebný k jejímu pádu.
Je to docela jednoduché a principiální.
Hodně jsem toho nachodil po horách na Islandu.
A když tam přijdete do nového údolí, když přijdete do nové krajiny, naskytne se vám určitý výhled.
Pokud klidně stojíte, krajina vám nemusí vždy napovědět, jak je velká.
Vlastně vám vůbec neříká, co to vlastně sledujete.
Jakmile se začnete pohybovat, hory se začnou pohybovat.
Velké hory v dálce se pohybují méně.
Malé hory v popředí se pohybují více.
A když se znovu zastavíte, přemýšlíte:
"Přejdu to údolí za hodinu?
Nebo je přede mnou tříhodinová, či snad celodenní túra?"
Pokud tam máte vodopád přímo na horizontu, podíváte se na něj a řeknete si:
"Páni, ta voda padá vážně pomalu."
A řeknete si:
"Bože, to je vážně daleko a ten vodopád je obrovský."
Pokud vodopád padá rychleji, je to menší vodopád a je blíž -- protože rychlost pádu vody je zkrátka všude stejná.
A vaše tělo to nějak ví.
To tedy znamená, že pomocí vodopádů se dá odhadovat prostor.
Samozřejmě že tak ikonické město jako New York ve kterém se už dříve nějak zabývali využitím prostorového vnímání, mohlo by se vám zdát, že New York chce vypadat co největší.
Když se k tomu přidá nějaké měřítko, je to zajímavé: padající voda vám nejednou dodá takový dojem:
"Páni, Brooklyn je právě takhle velký -- vzdálenost mezi Brooklynem a Manhattanem, v tomto případě East River, je taková a taková."
Takže jsme se nesnažili hlavně dodat do měst kus přírody.
Chtěli jsme také poskytnout tomu městu možnost vnímat prostor.
A proč bychom měli chtít to dělat?
Protože podlě mě je rozdíl v tom, jestli se vaše tělo cítí být určítým prvkem v prostoru, nebo jsetli máte tělo které jen stojí před nějakým obrazem.
A "Haha, támhle je obraz a tady je Já.
A co na tom záleží?"
Obsahuje toto tvrzení nějaké důsledky?
Pokud tedy vnímám prostor, cítím, že ten prostor je uchopitelný, pokud cítím čas, pokud existuje rozměr, který můžu nazvat časem, také cítím, že můžu změnit prostor.
A najednou to má nějaký význam ve smyslu zpřístupnění prostoru.
Dalo by se říct, že tu jde o komunitu, kolektivnost.
Jde tu o to, být spolu.
Jak vytváříme veřejný prostor?
Co vlastně dnes znamená slovo "veřejný"?
Když se tedy takto zeptám, myslím, že se tím hezky poukazuje na parlamentární myšlenky, demokracie, veřejný prostor, společenství, individualitu.
Jak vytvoříme myšlenku, která je stejně tolerantní k individualitě jako ke společenství, bez toho, aby tyto dva aspekty stavěla proti sobě?
Samozřejmě různé politické snahy ve světě se náruživě snažily je proti sobě polarizovat a vytvářet tak rozdílné, normativní názory.
Řekl bych, že umění a kultura, a právě proto jsou umění a kultura tak neskutečně zajímavé, právě v současné době, umění a kultura tedy dokazují, že můžeme stvořit určitý prostor, který je citlivý jak k individualismu tak ke kolektivismu.
Velkou roliv tom hraje příčinnost, dosah následků.
Velmi tu záleží na tom, jak propojujeme naše myšlenky s činy.
A co je mezi myšlenkami a činy?
Přesně uprostřed mezi myšlenkami a činy je podle mě zkušenost.
A zkušenost není jen jakási zábava bez následků.
Zkušenost zahrnuje zodpovědnost.
Získáním určité zkušenosti získáme i podíl na světě.
Pokud získáme podíl na světě, určitě pak sdílíme určitou zodpovědnost.
V tomto smyslu pak umění podle mě obsahuje důležitý význam pro svět, do kterého směřujeme právě v tuto chvíli.
To je vše, co jsem chtěl říci.
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk)
(Hudba)
Text:
BeatJazz
BeatJazz je 1. živé smyčkování 2. jazzová improvizace a 3. vytváření zvuku gesty.
Akcelerometry na každé ruce čtou pozici rukou.
Barva světla indikuje, jaký zvuk přehrávám:
červená = bubny modrá = basa
zelená = akordy oranžová = vedoucí kus fialová = tleskání.
Ústní instrument se skládá z tlačítka, dvou kytarových trsátek a množství tavného lepidla.
Displej je smartphone, který ukazuje systémové parametry.
Proč?
Aby se atomizovala hudební kultura. Aby VŠECHNy minulé, současné i budoucí žánry mohly být studovány a abstrahovány, živě. A
"BeatJazzMani" se stanou tak všední jako DJové.
Ale především... abychom VYTVÁŘELI budoucnost, než na ni jen čekali.
(Potlesk)
Podle životopisce Filipa Brunelleschiho stál tento právě v hlavních dveřích Florentské katedrály, když provedl svůj první experiment v perspektivě, a právě tam teď stojíme také.
Jsme kousek od nich.
Brunelleschiho experiment předvedl, že lineární perspektiva může vytvořit neuvěřitelně realistickou iluzi trojrozměrného prostoru na dvojrozměrném povrchu.
Takže myšlenka, že můžeme vyvinout systém, který by se dal relativně snadno uplatnit, ale který by byl vysoce přesný a dokázal by přenést svět objemů, v němž se pohybujeme, napříč časem a zmrazit jej do dvojrozměrného povrchu, byla skutečně mimořádná.
Mezi vědci probíhá diskuze, zda starověký svět znal lineární perspektivu či nikoliv, ale jestliže ano, byla ztracena.
Lineární perspektiva byla, alespoň pro nás v moderním světě, stvořena Brunelleschim v 15. století, kolem roku 1420.
Správně. Proto někteří lidé říkají, že Brunelleschi znovuobjevil lineární perspektivu, pro případ, že by ji staří Řekové a Římané již znali předtím.
Brunelleschi odešel do Říma, kde studoval antické památky. Někteří se domnívají, že základ pro lineární perspektivu vyvinul, když se pokoušel přesně zobrazit budovy, na které se díval, které skicoval a které kreslil.
Jistě stojí za zmínku, že vlastně již počátkem 14. století umělci vytvářeli formy a lidské figury, které byly trojrozměrné, za použití modelace, čímž vznikaly objemné a monumentální figury.
Novou výzvou se pak stalo umístění těchto postav do věrohodného prostoru.
Giotto a Duccio již určitým způsobem tento prostor napodobili a začali pro své postavy vytvářet jistý druh pozemského prostředí, ale nedosáhli perfektní iluze prostoru, který by jejich postavy obydlely.
Jak se kultura měnila ve vysoce analytickou, matematickou, na trhu založenou kulturu, mohla v jistém smyslu od umělců požadovat určitou preciznost, jistý druh matematické přesnosti ve svém zobrazení.
A Brunelleschi toto poskytne.
Takže co vlastně dělá?
Brunelleschi vytvoří perspektivně správný obraz Baptisteria a jeho okolí. Dobrá.
Takže Brunelleschi vyvine systém s pouze několika základními prvky a díky nim je schopný zkonstruovat přesnou, vědeckou, jednobodovou perspektivu.
Zahrnuje úběžník, který se nachází na linii pozorovatelova horizontu, a také sérii pravých úhlů nebo zdánlivě mizejících diagonál.
Brunelleschi pak udělá to, že namaluje nebo nakreslí obraz Baptisteria v lineární perspektivě a do středu umístí malý otvor.
Vezme tuto malou kresbu nebo malbu, upevní na ni držadlo a drží si ji před obličejem, ale tak, aby směřovala pryč od něj.
Pak vezme zrcadlo a drží ho vzadu, za kresbou.
Pamatujte, že jeho malba má v sobě malý otvor, takže vidí skrz, přímo do úběžníku.
Drží tedy zrcadlo na délku paže, a vlastní kresbu s otvorem přímo před sebou, aby jeho oko vidělo skrze něj.
Ano, takže vidí odraz malby v zrcadle a když dá zrcadlo pryč, uvidí skutečné Baptistérium. A může vrátit zrcadlo zpět, aby viděl malbu, dát zrcadlo pryč, aby viděl skutečné Baptistérium a přesvědčit se, zda jsou jeho linie opravdu dobře koordinované.
A byl to velice přesvědčivý experiment.
Co Brunelleschi viděl v odrazu malby, vypadalo přesně jako realita, která byla před ním.
Toto mělo velice hluboký vliv na historii západního umění.
V podstatě každá malba v západní tradici po 15. století reaguje na lineární perspektivu, buď ji přijímá za svou, nebo ji z nějakého důvodu záměrně odmítá.
A v průběhu několika desetiletí po Brunelleschiho objevu napíše Alberti, vynikající architekt a teoretik, knihu nazvanou "O malířství," v které kodifikuje Brunelleschiho objev a která se stane manuálem pro umělce, kterým radí, jak používat lineární perspektivu a jak vytvářet velké malby.
Chtěl bych mluvit o přímých a nepřímých úměrnostech.
Na levé straně budu dělat přímou úměrnost.
Napravo budu dělat nepřímou úměrnost nebo dvě proměnné, které se mění nepřímě.
Velmi jednoduchá definice pro dvě proměnné, které se mění přímo úměrně, by mohla vypadat takto: "y" se mění přímo úměrně s "x", když "y" je rovno nějaké konstantě s "x".
Můžeme to přepsat: "y" se mění přímo s "x".
Pokud se vám tato konstanta zdá divná, pamatujte si, že to může být jakékoli konstantní číslo.
Udělám pár konkrétních příkladů "y" je přímo úměrné s "x". Můžete mít y je rovno x pro případ, že konstanta je 1, to bychom neměli ani psát, ale můžete psát y je rovno 1x, kde k je 1. Můžeme napsat y je rovno 2x, můžeme napsat y je rovno x/2.
(Hudba) Asi už víte, že vše kolem nás je složeno z maličkých částeček zvaných atomy.
Možná víte i to, že každý atom je složen z ještě menších částic zvaných protony, neutrony a elektrony.
A už jste nejspíš slyšeli, že atomy jsou malé.
Ale vsadím se, že jste nikdy nepřemýšleli nad tím, jak moc malé doopravdy atomy jsou.
Odpověď zní, že jsou velmi, velmi, velmi malé.
Ptáte se, jak malé tedy atomy jsou?
Abychom tomu porozuměli, položme si tuto otázku:
Kolik atomů se nachází v grapefruitu?
Předpokládejme, že se grapefruit skládá pouze z atomů dusíku, což není tak úplně pravda. Ovšem platí, že grapefruit obsahuje atomy dusíku.
Abyste si to uměli lépe představit, nafoukneme každý z atomů na velikost borůvky.
Jak velký by potom musel být celý grapefruit?
Musel by mít stejnou velikost jako -- Země.
Neuvěřitelné!
Opravdu chcete říct, že kdybych naplnil Zemi borůvkami dostal bych stejné číslo, jako je atomů dusíku v grapefruitu?
Přesně tak!
Takže jak velký je atom?
No, je velmi, velmi, velmi, velmi malý.
A víte co?
Je to ještě šílenější!
Podívejme se nyní dovnitř každého atomu, tedy vlastně borůvky, ano?
Co v něm vidíme?
Ve středu atomu je takzvané jádro, které obsahuje protony a neutrony, a kolem se nacházejí elektrony.
A jak velké je jádro?
Tedy, jak velké by bylo jádro, kdyby atomy byly jako borůvky?
Možná si pamatujete na obrázek atomu v učebnici, kde jste mohli vidět malou tečku a šipku ukazující na jádro.
Tyto obrázky ale nezachovávají poměr velikostí, takže nejsou úplně správné.
Takže jak velké je jádro?
Kdybyste rozloupli borůvku a hledali její jádro, co byste viděli?
Vůbec nic.
Jádro by bylo moc malé na to, aby bylo vidět!
Tak pojďme nafouknout atom (borůvku) na velikost domu.
Představte si míč vysoký jako dvoupatrová budova, a pojďme v jeho středu najít jádro.
Víte co?
Bylo by stěží vidět.
Takže abychom si uvědomili, jak velké jádro opravdu je, potřebujeme nafouknout borůvku až na velikost fotbalového stadionu.
Představte si míč o velikosti fotbalového stadionu, a přesně uprostřed tohoto atomu byste našli jádro, které byste mohli vidět!
Bylo by velké jako malá skleněnka.
Pokud vás ani toto neohromilo, ještě pokračujeme!
Pojďme se znovu podívat na atom.
Obsahuje protony, neutrony a elektrony.
Protony a neutrony se nachází uvnitř jádra a je v nich koncentrována téměř celá hmotnost atomu.
Na povrchu atomu jsou elektrony.
Pokud máme atom jako míč o velikosti fotbalového stadionu s jádrem ve středu a elektrony na povrchu, co se nachází mezi jádrem a elektrony?
Odpověď je překvapivá: prázdný prostor.
(Zvuk větru)
Ano, prázdný!
Mezi jádrem a elektrony jsou obrovské oblasti prázdného prostoru.
Technicky vzato zde najdeme elektromagnetická pole, ale co se týče hmoty či látky zde není nic.
Uvědomte si, že tato ohromná oblast prázdného prostoru je uvnitř borůvky, která je uvnitř Země, což jsou ve skutečnosti atomy grapefruitu.
Další věc je snad ještě podivuhodnější.
Protože je prakticky všechna hmota atomu soustředěna v jádře -- elektrony mají sice také určitou hmotnost, ale většina hmotnosti je v jádru -- jakou hustotu má jádro?
Odpověď je neuvěřitelná.
Hustota typického jádra je čtyřikrát deset na sedmnáctou kilogramů na metr krychlový.
Je těžké si to představit. Dobře, převedu to na anglické jednotky.
2.5 krát 10 na šestnáctou liber na kubickou stopu.
Hm, pořád je těžké si to představit.
Budu po vás chtít toto:
Představte si krabici o rozměrech zhruba 30 x 30 x 30 cm.
Nyní pojďme posbírat všechna jádra, která obsahuje typické auto.
Auta váží v průměru dvě tuny.
Jádra kolika aut byste museli dát do krabice aby vaše krabice měla stejnou hustotu jako jádro?
Je to jedno auto?
Dvě?
Co třeba sto? Ne, ne, a ještě jednou ne.
Odpověď je mnohem vyšší.
Je to 6,2 miliardy.
To je skoro počet všech lidí na Zemi.
Takže, pokud by každý člověk vlastnil auto -- jako že nevlastní -- a dali bychom všechna tato auta do vaší krabice, získali bychom hustotu atomového jádra.
Pokud byste tedy vzali všechna auta na světě a dali je do své krabice, měla by krabice hustotu jednoho atomového jádra.
Pojďme si to zopakovat.
Atomy jsou velmi, velmi, velmi malé.
Atomy grapefruitu si můžeme představit jako borůvky uvnitř Země.
Atomové jádro je šíleně malé.
Podívejte se dovnitř borůvky a nafoukněte ji na velikost fotbalového stadionu, a nyní uprostřed najdeme jádro ve velikosti skleněnky.
Atom obsahuje spoustu prázdného prostoru.
To je zvláštní.
Jádro má neskutečně vysokou hustotu.
Představte si , že byste poskládali všechna auta do vaší krabice.
Myslím, že jsem unavený.
Vyjádřete 0,0000000003457 ve vědecké notaci.
Pojďme si připomenout, jak čísla ve vědecké notaci vypadají.
Vědecká notace je nějaké číslo krát mocnina 10, kde tohle číslo tady bude, napíšu to takhle, bude větší nebo rovno 1, a bude to méně než 10.
To, co tu chceme, je mít první číslo, a to se obecně budete dívat po první nenulové číslici.
A to bude číslo, se kterým začnete.
To bude ta jediná číslice, kterou dáte před, nebo spíš nalevo od desetinné čárky.
Takže bychom mohli napsat 3,457. A to bude násobeno mocninou 10.
Popřemýšlejte, čím to budeme násobit, abychom se z 3,457 dostali na takhle malé číslo.
Budeme muset posunout desetinnou čárku z 3,457 tak, abychom dostali tohle.
Bude třeba ji hodně posunout.
Přidáme hodně 0 nalevo od 3.
Musíme posouvat desetinnou čárku doleva.
Tím vlastně to číslo uděláme mnohem menší.
Tudíž to nebudeme násobit kladnou mocninou 10.
Budeme to násobit 10 se záporným exponentem, což je stejné, jako kdybyste dělili (10 s kladným exponentem). Představte si to takhle:
Když posouváte desetinnou čárku o 1 doleva, tak vlastně dělíte 10, což je stejné, jako kdybyste násobili 10 na -1.
Ukážu vám příklad.
Pokud mám 1 krát 10, to je 10.
1 krát 10 na -1, to se rovná 1 krát 1/10, což se rovná 1/10.
1 krát, ještě to napíšu v desetinné podobě, vlastně se ještě vrátím zpět. Přidám 1 krát 10 na 0.
Tohle je 1 krát 10 na 1.
1 krát 10 na 0 se rovná 1 krát 1, což se rovná 1.
1 krát 10 na -1 se rovná 1/10 a to je 0,1.
Pokud udělám 1 krát 10 na -2, 10 na -2 je (1/10) na 2 nebo taky 1/100.
To bude 1/100, což je 0,01.
Co se tady stalo?
Když sem násobil 10 na -1, v podstatě jsem posunul desetinnou čárku zprava od 1 doleva od 1.
Posunul jsem odsud sem.
Když jsem násobil 10 na -2, posunul jsem ji o 2 doleva.
Kolikrát ji teď posunem doleva, abychom dostali tohle číslo?
No, v podstatě se podíváme, kolik 0 tady máme.
Musíme ji posunout o 1, abychom ji dostali před 3, a pak ji posuneme tolikrát, kolik 0 tady nahoře máme plus ještě o 1 místo, abychom se dostali za 3.
Takže začínáme tady.
Posouváme se o 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 míst.
Tudíž se to bude rovnat 3,457 krát 10 na -10.
Jen to přepíšu.
3,457 krát 10 na -10.
Takže obecně chcete najít první NEnulovovou číslici.
Nezapomeňte, chcete číslo mezi 1 a 10 nebo rovno 1, ale menší jak 10. 3,457 tomu odpovídá.
Je to mezi 1 a 10.
A pak už jen spočítáte 0 před desetinnou čárkou toho čísla a nezapomeňte přičíst i první číslici.
Museli jsme posunout desetinnou čárku o 10 míst doleva, abychom dostali číslo nahoře.
Zkusíme napsat 0,15 jako zlomek.
Důležité je podívat se, na jakém místě číslice jsou.
Takže 1 je tady - to je řád desetin.
Mohli byste se na to dívat jako na 1 krát 1/10.
Tady ta 5 je na místě setin.
Takže byste se na to mohli dívat jako na 5 krát 1/100.
Takže kdybych to měl přepsat, tak to můžu přepsat jako součet...
Tahle 1 znamená 1 krát 1/10, takže by to bylo skutečně 1/10 plus... A tahle 5 reprezentuje 5 krát 1/100, takže plus 5/100.
A jestli je chceme sečíst, tak musíme najít společného jmenovatele.
Společný jmenovatel je 100, nejmenší společný jmenovatel 10 a 100, takže to můžeme přepsat jako něco/100 plus něco/100.
Tohle se nezmění.
To už je 5/100.
Když tady vynásobíme jmenovatele 10, to jsme udělali, násobíme to 10, tak musíme vynásobit 10 i čitatele.
Takže tohle je stejné jako 10/100.
A můžeme sčítat.
10 plus 5 je 15, děleno 100. 15/100.
A mohli jste to udělat rychleji, kdybyste si to nejdřív prohlédli.
Řekli byste:
Hele, nejmenší číslice je na místě setin.
Místo abych tomu říkal 1/10, tak bych tomu mohl říkat 10/100.
Nebo bych mohl říct, že tohle celé je 15/100.
A když to chci nyní úplně zkrátit...
Jak čitatel, tak jmenovatel jsou čísla dělitelná 5, takže je oba vydělíme 5.
A tak čitatel, 15 děleno 5, je 3.
Jmenovatel, 100 děleno 5, je 20.
A toto je maximálně zjednodušené.
Před dvěma lety jsem tady v TEDu oznamovala, že jsme na Saturnu objevili, s pomocí vesmírné sondy Cassini, neobvykle teplou a geologicky aktivní oblast na jižním okraji malého měsíce Saturnu,
Enceladu, který vidíme zde.
Toto je první snímek této oblasti, pořízený sondou Cassini v roce 2005.
Zde je jižní polární oblast se zlomy, známými jako Tygří pruhy, které protínají jižní pól.
Na tomto nedávno pořízeném snímku z konce roku 2008 opět vidíme tuto oblast, tentokrát napůl ve tmě, protože jižní polokoule zrovna zažívá začátek srpna a následně zimu.
Rovněž jsem tady tehdy hovořila o úžasném objevu - objevu, který se povede jednou za život - velice vysokých výtrysků, vycházejících z oněch zlomů na jižním pólu a sestávajících z drobných krystalů ledu doprovázených vodní párou a jednoduchými organickými sloučeninami jako je například kysličník uhličitý a metan.
Před dvěma lety jsem se tady zmínila o tom, že jsme se tehdy domnívali, že tyto výtrysky by mohly být vlastně gejzíry, tryskající z ložisek či rezervoárů tekuté vody pod povrchem. Nebyli jsme si však jistí.
Tyto výsledky, naznačující možnost existence prostředí v nitru tohoto měsíce, které by mohlo být příznivé prebiotickým chemickým procesům, a možná i samotnému životu, byly natolik zajímavé, že jsme se v uplynulých dvou letech na Eneceladus více zaměřili.
Nechali jsem vesmírnou sondu Cassini uskutečnit několik dalších přeletů nad tímto měsícem. Letěla blíže a hlouběji do těchto výtrysků, do oblastí jejich vyšší koncentrace, díky čemuž jsme získali velice přesná data ohledně jejich složení.
Zjistili jsme, že organické sloučeniny z tohoto měsíce jsou ve skutečnosti mnohem složitější, než jsme napsali původně.
Nejsou to sice aminokyseliny, ale nacházíme zde takové věci jako propan, benzen, kyanovodík a formaldehyd.
Ty drobné vodní krystaly ze všeho nejvíce vypadají jako zmrzlé kapičky slané vody. Tento objev naznačuje nejen to, že ony výtrysky skutečně vycházejí z ložisek tekuté vody, ale rovněž skutečnost, že kromě tekuté vody jsou přítomny i horniny.
Takové prostředí by mohlo být zdrojem chemické energie a chemických sloučenin, které jsou nezbytné pro existenci života.
Jsme tedy těmito výsledky velice povzbuzeni.
A jsme si dnes mnohem více jisti než před dvěma lety, že bychom skutečně mohli na tomto měsíci, pod jižním pólem, najít prostředí či pásmo, příznivé pro živé organismy.
Zda tam tyto živé organismy jsou či ne, je samozřejmě úplně jiná otázka.
Budeme muset počkat, až na Enceladus dorazí vesmírné sondy - doufejme, že v brzké budoucnosti - vybavené speciálně k tomu, aby na tuto otázku našly odpověď.
Mezitím vás však chci vyzvat, abyste si představili den, kdy budeme moci cestovat do saturnského systému a navštívit meziplanetární gejzírový park na Enceladu, prostě jen proto, že to bude možné.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V sobotu se Williamovým rodičům narodila dvojčata a pojmenovali je Nadia a Vanessa.
V den narození Nadia vážila 7,27 liber a měřila 21,5 palců.
A Vanessa vážila 8,34 liber.
Kolik miminka vážila dohromady?
Řekli nám, že Nadia vážila 7,27 a Vanessa vážila 8,34. Tyto čísla musíme sečíst.
A rovněž nám dali tuto délku Nadii v den narození.
Ve skutečnosti je to chyták, který má ověřit, že nesčítáme bez přemýšlení.
Toto je tedy nepotřebná informace, která nás má rozptýlit.
Potřebujeme sečíst porodní váhu Nadii a Vanessi.
Tedy 7,27 plus 8,34 a je důležité pod sebe zarovnat desetinné čárky.
Rád nejprve píšu desetinné čárky. A patří sem 8,34.
Tyto dvě čísla sečteme.
7 plus 4...
A ve skutečnosti je to 7 setin plus 4 setiny, což je 11 setin.
A to je to samé jako 1 setina a 1 desetina.
1 desetina plus 2 desetiny plus 3 desetiny je 6 desetin.
Tady máme desetinnou čárku a 7 plus 8 je 15.
Nebo můžete rovněž říct 5 jednotek a 1 desítka.
A jsme hotoví. Dohromady vážili 15,61 liber.
Rozhodněte, zda je 394 větší či menší než 397.
Poté napište výraz, který to ukazuje, pomocí buď tohoto nebo tohoto symbolu a toto je vlastně symbol "menší než".
Trochu víc se zamyslíme, jak si zapamatovat, že toto je symbol "menší než" a toto je symbol "větší než".
Nejprve se podíváme na daná dvě čísla:
394 a 397. Teď je zapíšu.
Tři sta devadesát čtyři. A druhé číslo je 397. Tři sta devadesát sedm.
Obě mají 3 sta, takže na řádu stovek jsou si rovna.
Obě mají 90, s tou 9 zde, ale toto je 300 plus 90 plus 4. Plus 4. A toto je 300 plus 90 plus 7.
A my víme, že 4 je menší než 7.
Když se podíváte na číselnou řadu, 4 předchází 7.
Pokud počítáte do 7, počítáte přes 4, takže 394 je menší než 397. A způsob jakým to zapíšeme...
Prostě napíšeme 394 je menší než 397.
A způsob, jak si pamatuji, že toto znamená "menší než", je, že menší číslo je na té straně, kde je znaménko menší.
Vidíte, že tato část je mnohem menší než tato část zde.
Můžeme to také napsat obráceně.
Můžeme napsat 397 je větší než 394.
Větší číslo je na té straně, kam se otvírá znaménko nebo na straně, kde je větší část tohoto symbolu.
Tento bod je menší strana.
Toto otevření je větší.
A zde napíšete větší číslo.
Dekorativní používání drátů v Jižní Africe existuje po několik století.
Ale modernizace přinesla komunikaci a úplně nový materiál coby telefonní kabel.
Migrace z vesnic do měst znamenala, že nové industriální materiály začaly zaměňovat vzácné přírodní trávy.
Zde můžete vidět změnu od počátku používání současných materiálů.
Tyhle kousky pocházejí ze 40. a 50. let
V 90. letech mě moje vášeň pro přechodné formy umění vedla k novým formám, které pocházely od squatterů za Durbanem.
Dostala jsem příležitost pracovat s touto komunitou a začala jsem je rozvíjet a vzdělávat je o mírách a designu.
A projekt se postupně rozrostl až na 50 dráteníků během jednoho roku.
Brzy jsme vyčerpaly materiál na skládkách, který nám mohli poskytnout, tak jsme donutili výrobce drátů, aby nám pomohl nejenom s dodáváním materiálu na kotoučích, produkoval podle našich potřeb pro specifické barvy.
V tu dobu jsem uvažovala, že máme hodně možností vyrábět současné produkty, nejom s etnickými, ale více moderními vzory.
A tak jsem vyrobila celou řadu podle masově vyráběných sad, která se mnohem víc hodila pro trh kvalitních dekoračních produktů, které mohly být prodávány na lokálních trzích i v zahraničí.
Jak můžete vidět, začali jsme experimentovat s tvary, formami, míry se staly velice důležité a stalo se to naším hlavním projektem.
Je to úspěšné, už funguje 12 let, zásobujeme Conran Shop UK (obchod s moderními doplňky) a Donna Karan, je to teda skvělé.
Tady je naše hlavní skupina dráteníků.
Každý týden přicházejí do Durbanu.
Všichni mají bankovní účty.
Všichni se vrátili zpátky na venkov, odkud přišli.
Jedná se o týdenní výrobu.
Toto je ta původní komunita, kterou jsem vám předtím ukázala.
Ta se také dne modernizuje a dává práci 300 dráteníkům.
A toto mluví za vše (Tento projekt změnil můj život i mých dětí.)
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Já jsem Amy a pracuji v Oddělení vzdělávání.
A já jsem Anna. Jsem kurátorkou umění původních Američanů.
Stojíme v galerii věnované středoamerickému a jihoamerickému umění.
A díváme se na zlatou nádobu. Ano.
Pochází vlastně z Peru a jedná se o kulturu Sicán. Jedná se o zlatou nádobu či pohár.
Štítek Sicán nevidím na žádném jiném exponátu.
Je to jediný kousek z kultury Sicán, který máme?
Ano, je jediný.
Tato kultura je příbuzná dalším kulturám v dnešním Peru a podél západního pobřeží Jižní Ameriky.
Jejich kovotepci vynikali zejména ve zpracování zlata.
Pro kultury onoho regionu je to typické.
Je to poměrně velký kousek ve srovnání s ostatními nádobami, které jsem viděla v této galerii.
Myslím, že její působivá velikost vyplývá ze skutečnosti, že byla používána velmi důležitou osobou.
Používal ji vysoce postavený jedinec.
Ve stejné době se vyráběly a používali i jiné nádoby, ale byly zhotoveny z odlišných materiálů podle toho, pro koho byly vyrobeny.
Ano, všude v této galerii je velké množství keramiky a také zde najdete dřevěné poháry či nádoby na pití.
Co se jejího účelu týče, je to nádoba užívaná ke konzumaci nápoje Chicha, což bylo kukuřičné pivo.
Bylo chuťově podobné dnešnímu pivu?
Nevím.
Rozhodně šlo o alkoholický nápoj, který byl požíván při slavnostních příležitostech, dost možná při politických událostech či funkcích.
Její tvář je obrácena správně, ale nádoba je vlastně dnem vzhůru. To se mi zdá poněkud divné.
Myslím, že je tu spojitost s konzumací jejího obsahu.
Nebylo možné figuru uvidět hlavou vzhůru, dokud nebylo dopito.
Takže zde byla silnější motivace propít se až na dno. (smích)
Myslím, že bytost ztvárněná v reliéfu této nádoby má také duchovní rozměr.
Vidíme zde dvě stylizované oči a jsou zde ústa, možná s naznačeným, skrze zuby vyplazeným jazykem.
Ano, ta ústa jsou vlastně velmi zajímavá. Vypadá to skoro, jako by měl tesáky.
Opravdu, vypadá.
(smích) A jsou zde naznačené uši, na nichž má vyobrazená figura ozdoby ve formě ušních zátek či náušnic.
Takže šlo o konkrétní božstvo?
Je označována jako Sicánský pán či Sicánské božstvo.
Má takový zajímavý třístupňový krk.
To proto, aby mohla stát, nebo...?
Pravděpodobně je pouze dekorativní. Možná na něm kovotepci také trochu předvádějí své umění zpracování materiálu.
Jak jej tedy zpracovávali?
Byl možná tepán pomocí formy či šablony, ale byl také zpracováván ručně.
Zde použité zlato je patrně slitinou zlata a dalších materiálů, což víme částečně díky zbarvení povrchu, na jehož některých místech prosvítá načervenalá barva.
Řekla jsi, že byl možná vytepán pomocí formy. Šlo by o formu vyrobenou z hlíny, nebo ze dřeva, nebo obojího?
Pravděpodobně ze dřeva. Aha, ze dřeva. A kovotepci s touto slitinou rádi pracovali, protože byla díky ní práce s měkčím materiálem snazší, než kdyby použili čisté zlato.
Dobře.
A jak je možné, že se dochovala?
Došlo přece k drancování ve velkém měřítku, že?
Opravdu je dost neobvyklé, že takový kus zlata přežil Španěly, kteří stovky tisíc tun zlata roztavili, aby tak financovali své...
Opravdu je to velký kus.
Patrně se dochoval proto, že byl s někým pohřben, aby mu dělal společnost v posmrtném životě.
Takže šlo pravděpodobně o součást bohatství, které vlastník neměl při sobě pouze ve svém pozemském životě, ale také v životě posmrtném, v duchovním světě.
A o tisíc let později se ocitl tady.
Ano, tady v naší galerii.
Řekněme, že ekonomika USA jde do recese nebo třeba ještě horší než recese a vy jste předseda Federální rezervní a něco s tím potřebujete udělat.
První věc, kterou byste udělali je, že byste snížili sazbu Federálních fondů a to je sazba, za kterou si banky půjčují mezi sebou na jeden den.
A způsob, jakým byste to snížili, když to banky neudělají sami poté, co řeknete, že to chcete snížit, je, že byste ako Federální rezervní tiskli peníze.
A použili byste je k nákupu krátkodobých státních cenných papírů a ty peníze by se dostaly jako vklady do bank, takže poptávka po rezervách... protože to je to, co tyhle věci jsou, poptávka po rezervách by klesala a nabídka rostla a sazba Federálních fondů by měla klesnout.
Ale co se stane, když v tom budete pokračovat?
Budete pokračovat ve snižování sazby Federálních fondů až bude sazba za jednodenní půjčování zhruba 0%, co uděláte potom?
Pokud ekonomika vypadá, že jde stále trochu do vývrtky?
Můžete stále tisknout peníze, ale použití těchto peněz k nákupu krátkodobého dluhu nepomůže, protože už nebudete snižovat krátkodobou jednodenní mezibankovní úrokovou sazbu. Můžete jít a nakoupit jiné věci a mohou to být pokladniční poukázky s delší splatností nebo to mohou být jiné druhy cenných papírů, mohou to být cenné papíry kryté hypotékami, můžete nakoupit komerční dluh.
A tenhle nápad s tištěním peněz ne jen pro cílovou úrokovou sazbu, ale v podstatě pro dostání peněz do oběhu a možná ovlivnění dalších částí trhu se nazývá kvantitativní uvolňování.
A podle Bernankeho... ačkoli to je přesně to, co dělá. Tiskne peníze k nákupu dalších věcí, potom co Fed tradičně dělá, když se stará o jednodenní sazbu za půjčování, nazývá to ne nutně kvantitativní uvolňování ale úvěrové uvolňování.
A podle něj i když to mechanicky jsou stejné věci, říká.
Podívejte, tisknu tyhle peníze ne jen proto, abych tiskl peníze a dával je do oběhu.
Tisknu peníze, abych mohl nakupovat určitá aktiva, tam kde to vypadá, že může být nějaká blokáda na úvěrovém trhu.
Protože jen tištěním peněz a nakupováním vládních cenných papírů možná úroková sazba z vládního dluhu klesne, ale třeba kvůli panice nebo krizi se úrok nebo ceny těchto věcí nebudou chovat správně.
Aby došlo k napravení tohoto úvěrového uvolňování podle Bernankeho se musí jít a nakupovat tento druh aktiva.
Zdravím, jmenuji se Cameron Ruseell a už nějakou dobu se věnuji modelingu.
Vlastně, 10 let.
A zdá se mi, že zde teď momentálně panuje nepříjemné napětí, protože přesně tyhle šaty jsem měla nechat doma. (smích)
Naštěstí jsem si s sebou vzala něco na převlečení.
Tohle je historicky první převlékání na TED pódiu, takže myslím, že je velké štěstí toho být svědkem.
Pokud byly některé ženy zděšeny, když jsem přišla, nemusíte mi to říkat hned tady, uvidím to později na Twitteru.
(Smích)
Chápu jako poctu, že můžu během 10 sekund změnit celý váš pohled na mne.
Ne každému se to poštěstí.
Tyhle podpatky jsou strašně nepohodlné, ještě, že jsem neměla v plánu v nich zůstat.
Nejhorší část je přetáhnout tenhle svetr přes hlavu, protože to je přesně ten okamžik, kdy se mi začnete smát. Takže nedělejte nic, dokud ho mám přes hlavu.
Takže...
Proč jsem to vlastně udělala?
Bylo to dost neohrabané.
Dobrá, snad ne tak neohrabané jako tento obrázek.
Image je mocná, ale stejně tak je povrchní.
Já změnila váš názor na mě během 6 sekund.
Před tímto focením jsem nikdy ve skutečném životě neměla přítele.
Bylo mi to hrozně nepříjemné a ten fotograf mi říkal, ať prohnu záda a dám tomu klučinovi ruku do vlasů.
Kromě nějaké operace nebo umělého opálení, které jsem měla kvůli práci dva dny zpátky, nemůžeme rozhodovat skoro vůbec o tom, co s námi udělají a jak vypadáme. I přesto, že je to povrchní a nedá se s tím nic dělat, má to obrovský vliv na naše životy.
Takže dnes pro mě nemít strach znamená být upřímný.
A jsem na tomto pódiu, protože jsem modelka.
Jsem na tomto pódiu, protože jsem pěkná bílá žena, a v mém oboru tomu říkáme "sexy girl".
A jsem připravená odpovědět na otázky, které mi lidé často pokládají, až na to, že dnes řeknu pravdu.
Takže první otázka je:
Jak ses stala modelkou?
A já vždy říkám, že si mě sami našli, ale to nevypovídá o ničem.
Pravda o tom, jak jsem se stala modelkou je ta, že jsem vyhrála loterii a vlastním určité dědičné rysy.
Možná si říkáte, co jsou to ty dědičné rysy.
Za několik posledních staletí jsme nedefinovali krásu jenom jako zdraví, mládí a symetrii, které jsme biologicky naprogramovaní, abychom obdivovali, ale stejně tak jsme zakomponovali i výšku, štíhlou figuru, ženskost, a bílou pleť.
A toto je ona dědičnost, kterou jsem už měla ve vínku. Dědičnost, která mě teď živí.
Chápu, že v publiku jsou lidé, kteří jsou vůči tomuto skeptičtí, možná tam jsou nějací odborníci, kteří si říkají
"Cože?
Co třeba Naomi, Tyra, Joan Smalls, Lui Wen."
Za prvé bych vám chtěla pogratulovat k vašemu přehledu v modelingu. Vážně působivé.
(Smích)
Avšak, naneštěstí vás musím informovat o tom, že v roce 2007 velmi zainteresovaní doktorandi z New Yorské univerzity zjistili, že ze všech 677 modelek na molu, které byly zaměstnané pouze 27, méně než 4%, měly pleť jiné barvy než bílé.
Další otázka, která je mi často kladena je:
"Můžu být modelkou, až vyrostu?"
A první odpověď je:
"Nevím, nikdo mi nedovolil o tom rozhodovat."
Ale druhá odpověď, ta kterou bych vážně chtěla říct těm malým holčičkám, je:
"Proč?"
Však víš, mohla bys být cokoli.
Mohla bys být prezidentem USA, nebo vynálezce nového Internetu, nebo ninja kardio-hrudní chirurg básník, což by bylo úžasné, protože bys byla první.
(Smích)
A kdyby přesto po tomto skvělém výběru řekly:
"Ne, ne, Carmen, já chci být modelkou."
Pak jim řeknu: "Buď tedy můj šéf."
Protože já nerozhoduji o ničem a ty bys mohla být hlavní editorka v americkém Vogue, nebo CEO pro H&M, nebo další Steven Meisel.
Říkat, že by ses chtěla stát modelkou až vyrosteš, je jako říkat, že chceš vyhrát ve Sportce, až vyrosteš.
Není to ve tvojí moci, což je dobře, protože to není kariéra.
Nyní vám ukážu 10 let mých nahromaděných znalostí o modelingu, protože, narozdíl od kardio-hrudních chirurgů, moje práce jde shrnout během chvíle.
Takže, pokud je fotograf přímo tady a světla tady, jako třeba HMI lampa, a klient řekne:
"Cameron, chceme fotku za chůze." Pak tato noha jde jako první, hezký dlouhý krok, tato ruka dozadu a tato dopředu, hlava je natočená na 3/4, a vy skáčete tam a zpátky. Prostě jen to a pak se dozadu otočíte na své neexistující přátele.
300krát, 400krát, 500krát. (Smích)
Bude to vypadat nějak takhle.
(Smích)
Snad aspoň trochu méně trapně než na té fotce uprostřed.
Já vážně nevím, co se tam dělo.
Naneštěstí, poté, co vyjdete školu a máte v životopise několik zakázek, které jste splnili, už nemůžete říct vůbec nic.
Třeba byste chtěli být prezidentem v USA, ale vaše resumé říká: "Modelka spodního prádla, už 10 let." Lidé se na vás divně dívají.
Další otázka, která je mi kladena, je:
"Upravují všechny tvé fotky?"
A ano, v podstatě upravují všechny fotky, ale to je jen malá část toho, co se děje.
Toto je naprosto první obrázek, který jsem kdy nafotila, a také naprosto poprvé, co jsem na sobě měla bikiny, ještě jsem ani neměla menstruaci.
Vím, už se dostáváme trochu na tělo, ale byla jsem velice mladá.
Tady je vidět, jak jsem vypadala s mojí babičkou, jenom několik měsíců před tím.
Tyto fotky jsou foceny ve stejný den.
Moje kamarádka měla možnost jít se mnou.
Tady jsem na pyžamové party pár dní před tím, než jsem fotila pro Francouzský Vouge.
Tady jsem já ve fotbalovém mužstvu a ve V časopise.
A tady jsem dnes.
Doufám, že to, co vidíte, je, že tyto fotky nejsou fotky mě, ale konstrukce.
Jsou to konstrukce profesionálů - kadeřníků, vizážistek, fotografů, stylistů a všech jejich asistentů, před-produkce a po-produkce, kteří vytvoří toto.
Ale to nejsem já.
Ok, další otázka, kterou dostávám, je: "Dostáváš věci zadarmo?"
Mám skutečně příliš mnoho 20centimetrových podpatků, které stejně už normálně nenosím.
Ale věci, které spíš dostanu, jsou věci v reálném životě. A to je to, o čem moc nemluvíme.
Vyrostla jsem v Cambridge, a jednou jsem šla do obchodu, ale zapomněla jsem si peníze doma, a tak mi ty šaty dali zadarmo.
Když jsem byla teenager, někam jsem jela s kamarádkou, která byla příšerný řidič. Projela křižovatku na červenou.
"Promiňte, pane strážníku," a jely jsme dál.
Dostávám všechny tyhle věci, proto jak vypadám, ne kdo jsem.
Existují lidé, kteří platí za to, jak vypadají, a ne proto kdo jsou.
Žiji v New Yorku, a za poslední rok, z oněch 140 000 teenagerů, kteří byli zastaveni policií a kontrolovaní 86 % bylo černých nebo latinsko-amerického původu, a většina z nich byli mladí muži.
Přitom v New Yorku je pouze 177 000 mladých černých nebo latinsko-amerických mužů.
Takže pro ně to neznamená, zda budou zastavení, ale spíš kolikrát budou zastaveni a kdy.
Když jsem dělala průzkum k téhle řeči, přišla jsem na to, že ze všech 13letých děvčat v USA 53 % nemá ráda svá těla, Toto číslo roste s věkem. V 17 letech s jedná o 78 % děvčat.
Takže, poslední otázka, kterou se mě lidé ptají, je:
"Jaké to je být modelkou?"
A já věřím, že odpověď, kterou čekají je:
"Pokud bys byla trochu štíhlejší a měla lesklejší vlasy, budeš neuvěřitelně šťastná a úžasná."
A když jsme v zákulisí, může se zdát, že odpovídáme dost podobně.
Říkáme:
"Je úžasné tolik cestovat, je skvělé pracovat s lidmi, kteří jsou kreativní, inspirovaní a zanícení lidé."
Všechno zmíněné je pravdou, ale je to jen jedna strana mince. Věc, kterou nikdy neřekneme před kamerou, kterou jsem ani já nikdy před kamerou neřekla, je, že jsem nesebevědomá.
Jsem si sebou nejistá, protože musím přemýšlet nad tím, jak každý den vypadám.
A pokud vás někdy zajímalo, jestli byste byli šťastnější, pokud byste měli štíhlejší stehna a lesklejší vlasy, tak byste se někdy měli potkat se skupinou modelek. Protože to jsou ženy, které mají nejštíhlejší stehna, nejzářivější vlasy a nejúžasnější oblečení, ale současně jsou to ty nejméně sebevědomé ženy na planetě.
Takže, když jsem psala tuto řeč, shledávala jsem velice obtížné najít správnou rovnováhu, protože na jednu stranu mi bylo velice nepříjemné sem jenom přijít a říct:
"Podívejte, získávám všechny tyto výhody, jenom díky tomu, že mi tak byly namíchané karty."
Ale stejně tak my bylo nepříjemné následovat toto tvrzení tím, že: "Ne vždy mě to dělá šťastnou."
Nejkomplikovanější bylo rozbalit tyto dědičné rysy, které mě chrání před genderovým a rasovým útlakem a ze kterých přijímám skoro nejvíce benefitů.
Stejně tak jsem ale poctěna možností být tady a myslím, že je to dobře, že jsem mohla přijít před tím než 10, 20, nebo 30 let prošlo mou kariérou, protože pak už bych těžko vyprávěla, jak jsem dostala svoji první zakázku.
Nebo bych nevyprávěla příběh o tom, jak jsem platila za školu, což mi přijde právě teď velice důležité.
Pokud je nějaké poučení v mé řeči, doufám, že je to to, že si všichni uvědomíme sílu image a naši vizi úspěchu a vizi neúspěchu.
Děkuji.
(Potlesk)
Chci vám ukázat úžasné molekulární stroje, které tvoří živou tkáň vašeho těla.
Molekuly jsou opravdu, opravdu malé.
A tím malé, myslím opravdu malinké.
Jsou menší než vlnová délka světla, takže nemáme možnost, jak je pozorovat.
Ale věda nám umožňuje udělat si docela dobrou představu o tom, co se tam v molekulárním měřítku děje.
Takže vám můžeme skutečně o molekulách vyprávět, ale nemáme opravdu přímý způsob, jak vám molekuly ukázat.
Můžeme to obejít třeba tím, že namalujeme obrázek.
A tento nápad není nikterak nový.
Vědci vždy vytvářeli obrázky jako součást svého procesu myšlení a objevování.
Malovali obrázky toho, co pozorují svýma očima, prostřednictvím techniky jako jsou dalekohledy a mikroskopy, a rovněž obrázky toho, čím se zabývají ve svých myšlenkách.
Vybral jsem dva dobře známé příklady, protože dobře vyjadřují vědecké myšlenky prostřednictvím umění.
Začnu s Galileem, který použil první dalekohled na světě, aby se podíval na Měsíc.
Změnil tak naše vnímání měsíce.
V 17. století panovala představa, že měsíc je dokonalá nebeská koule.
Ale Galileo viděl skalnatý, pustý svět, který znároznil svým akvarelem.
Dalším vědcem s velmi velkými myšlenkami je Charles Darwin, superstar biologie.
Toto je jeho slavný záznam do deníku - začíná v levém horním rohu slovy "Myslím," a potom načrtne svůj první strom života, který zachycuje jeho představy o tom, jak jsou všechny druhy, všechno živé na Zemi, spojené prostřednictvím evoluční historie -- původ druhů prostřednictvím přirozeného výběru a vývoj různých druhů z původní populace.
Dokonce jako vědec jsem chodíval na přednášky molekulárních biologů, a považoval jsem je za totálně nesrozumitelné, s tím vším nóbl technickým jazykem a žargonem, který používali při popisování své práce, dokud jsem se nesetkal s uměleckými díly Davida Goodsella, který je molekulárním biologem ve výzkumném ústavu Scripps Institute.
Na jeho obrazech je všechno přesné a v měřítku.
Jeho práce mi osvětlila, jak vypadá molekulární svět uvnitř nás.
Toto je průřez krví.
V levém horním rohu, to je ta žlutozelená oblast, jsou tekuté součásti krve, což je zejména voda, ale patří sem i protilátky, cukry, hormony a podobné věci.
A ta červená oblast, to je řez červenou krvinkou. Ty červené molekuly, to je hemoglobin.
Jsou opravdu červené, to je to, co dává krvi její barvu.
Hemoglobin funguje jako molekulární houba, která nasákne kyslík z vašich plic a potom ho přenese do dalších částí těla.
Toto zobrazení mne před mnoha lety velmi inspirovalo a zajímalo mě, jestli bych mohl použít počítačovou grafiku pro zobrazení molekulárního světa.
Jak by to vypadalo?
A takhle jsem skutečně začal.
Takže jdeme na to.
Toto je DNA ve své klasické podobě dvojité šroubovice. Je převzatá z rentgenové krystalografie, takže je to přesný model DNA.
Pokud rozvineme dvojitou šroubovici a rozepneme ji jako zip do dvou vláken, vidíme tyto části, které vypadají jako zuby.
To jsou písmena genetického kódu, to je těch 25 tisíc genů, které máme zapsané ve své DNA.
O tom se obvykle mluví, pokud se řekne genetický kód.
Ale chci mluvit o jiném aspektu vědy zabývající se DNA, a to je fyzická povaha DNA.
Tato dvě vlákna vedou opačným směrem z důvodů, které teď nemohu vysvětlovat.
Ale fyzicky prostě vedou opačnými směry, což vytváří řadu komplikací pro vaše živé buňky, jak za chvíli uvidíte. Zejména v případech, kdy je DNA kopírována.
Takže teď vám chci ukázat přesné znázornění skutečného stroje na replikaci DNA, který právě teď pracuje uvnitř vašeho těla. Alespoň podle poznatků biologie z roku 2002.
DNA vstupuje na výrobní linku z levé strany a narazí do této sbírky, těchto miniaturních biochemických stroječků, které roztahují vlákno DNA a přesně ho kopírují.
Takže DNA vstoupí, narazí do této modré struktury připomínající koblihu a je roztržena na dvě vlákna.
Jedno vlákno může být kopírováno přímo a vy můžete vidět jeho části, jak se navíjejí tady dole.
Ale pro druhé vlákno to není tak jednoduché, protože musí být kopírováno pozpátku.
Takže je opakovaně vhazováno do těchto oblouků a kopírováno kousek po kousku, a tak se vytváří dvě nové molekuly DNA.
Miliardy těchto strojků právě těď pracují uvnitř vašeho těla a kopírují vaší DNA s dokonalou přesností.
Je to přesné znázornění a dost dobře zachycuje i správnou rychlost toho, co ve vás probíhá.
Vynechal jsem korekci chyb a pár dalších věcí.
Tato práce už je několik let stará.
Děkuji Vám.
Tuto práci jsem už dělal před několika lety, ale teď vám ukážu nejnovější vědecké poznatky, je to nejnovější technologie.
Začneme zase s DNA.
Škube se tady a vrtí kvůli polévce z molekul, která ji obklopuje, ale tu jsem dal pryč, abyste mohli něco vidět.
DNA má v průřezu asi dva nanometry, takže je opravdu dost tenká.
Ale v každé vaší buňce je každé vlákno DNA asi 30 až 40 milionů nanometrů dlouhé.
Aby mohla být DNA organizována a aby mohl být regulován přístup ke genetickému kódu, je omotána kolem těchto fialových bílkovin. Já jsem je tu označil fialovou barvou.
Je to zabalené do takového balíku.
Všechno, co tady vidíte, je jediné vlákno DNA.
Tento velký balík DNA se nazývá chromozom.
Ke chromozomům se vrátíme za chvilku.
Teď se vzdalujeme, procházíme průduchem jádra, což je taková brána do oddělení, které drží veškerou DNA a kterému říkáme jádro.
Všechno to, co vidíte právě teď, představuje asi jeden semestr biologie a já mám sedm minut.
Takže to nemůžeme všechno projít dnes?
Ne, říkají mi, že "Ne."
Takto vypadá živá buňka v mikroskopu.
A byla filmována s časovým posunem, takže můžete vidět, jak se hýbá.
Obal jádra praskne.
Tyto tvary připomínající párky jsou chromozomy a na ně se teď soustřeďme.
Pohybují se velmi pozoruhodným způsobem. Pohyb se soustřeďuje do těchto malých červených míst.
Když buňka cítí, že je připravena, roztrhne chromozom.
Jeden soubor DNA se vydá na jednu stranu, druhý set DNA na druhou stranu -- identické kopie DNA.
A pak se buňka oddělí uprostřed.
Miliardy buněk právě teď procházejí tímto procesem přímo ve vašem těle.
Teď se vrátíme a soustředíme se jen na chromozomy. Podíváme se na tuto strukturu a popíšeme ji.
Tady je opět proces rozdělení buňky uprostřed.
Chromozomy se řadí.
Pokud izolujeme jen jeden chromozom, vytáhneme ho a podíváme se na jeho strukturu.
Toto je jedna z nějvětších molekulárních struktur, kterou máme, alespoň podle toho, co jsme zatím objevili v lidském těle.
Takže toto je jeden chromozom.
V každém chromozomu jsou dvě vlákna DNA.
Jeden je smotaný do jednoho párku. Druhý je smotaný do druhého párku.
Tyto věci, které vypadají jako kočičí fousky a trčí po obou stranách, to je dynamické lešení buňky.
Nazývají se mikrotubule.
Jméno není důležité. Ale soustřeďme se na tuto červenou oblast - označil jsem ji červeně - je to rozhraní mezi dynamickým lešením a chromozomy.
Je zcela zjevně zásadní pro pohyb chromozomů.
Nemáme ovšem ani zdání, jak k tomu pohybu dochází. Studujeme tento jev nazvaný kinetochór velmi intenzívně více než sto let a teprve začínáme objevovat jeho význam.
Je tvořen asi dvěmy sty různými typy bílkovin, dohromady to jsou tisíce bílkovin.
Je to systém vysílající signál. Vysílá prostřednictvím chemických signálů a informuje zbytek buňky, když je připraven, jakmile cítí, že všechno je srovnané a připravené pro oddělení chromozomů.
Může se napojit na rostoucí a smršťující se mikrotubule.
Je zapojen do růstu mikrotubulí a může se na ně postupně napojit.
Je to rovněž sledovací systém, který pozná, kdy je buňka připravena, kdy jsou chromozomy ve správné pozici.
Tady začíná zelenat, protože cítí, že všechno je správně připraveno. A vidíte, tady je ten poslední kousek, který zůstává stále červený.
A ten odchází po mikrotubulích.
To je systém vysílající signály a posílá signál stop.
A teď odešel.
Chci říct, že to je mechanické.
Je to molekulární hodinový strojek.
Tímto způsobem fungujete v molekulárním měřítku.
Takže, když to trochu přibarvíme, aby to bylo přitažlivější, máme tu bílkovinu zvanou kinesin, tady jsou oranžové.
Jsou to malí molekulární poslíčci, kteří kráčejí jedním směrem.
A tady je dynein.
Dyneiny přenášejí vysílací systém.
Mají dlouhé nohy, aby mohly překročit překážky a podobně.
To vše je také přenesno přesně podle vědeckých poznatků.
Problém je, že nemáme jinou možnost, jak vám to ukázat.
Výzkum na hranici vědy, na hranici lidského porozumění, je ohromující.
Tyto objevy jsou jistě příjemnou motivací vědecké práce.
Ale většina vědců v medicíně objevuje věci, které jsou malými krůčky na cestě k velkým cílům, jakými jsou vymýtění nemocí, zmírnění utrpení a strádání, které tyto nemoci způsobují, a pomoc lidem z bídy.
Děkuji Vám. (Potlesk)
Existuje báseň od slavného Anglického básníka z konce 19. století. Údajně zněla Churchillovi v hlavě ve 30. letech 20. století.
Zní takto:
"Na zahálčivém kopci v létě,
líný s proudem potoků, slyším z dálky bubeníka bubnujícího snové zvuky, daleko a blízko, potichu a nahlas po pěšinách, blízký příteli se suchým jídlem, pochodují vojáci, brzy zemřou."
Pro ty, co se zajímají o poezii, báseň se jmenuje "Mladík z Shropshire" od A.E.
Co Housman chápal a co můžete slyšet i v Nielsenových symfoniích, je to, že tyto dlouhá, horká léta stability 19. století se chýlila ke konci a my se přesunuli do jedné z těch děsivých period dějin, kdy se rozdělení moci mění.
A tyto periody, dámy a pánové, jsou často periody doprovázeny nepokoji a často i krví.
Má zpráva pro vás je, že věřím tomu, že jsme odsouzeni, pokud se to tak dá říci, žít v jednom z těch momentů dějin, kdy se základy, na nichž je položeno stávající rozdělení moci začínají měnit a kdy nový vzhled světa, a nové síly se začinají vytvářet.
Jsou to -- jak můžete již vidět dnes -- skoro pokaždé velice bouřlivé a těžké časy a velice často i krvavé časy.
Mimochodem se to stává přibližně jednou za století.
Dalo by se říci, že naposledy se to stalo -- a to je to co cítili Housman s Churchillem -- když moc přešla ze starých národů, starých mocností Evropy, přes Atlantik k nově vznikající síle Spojených států amerických -- na začátku amerického století.
A ve vakuu, kde bývaly staré síly Evropy se odehrály dvě krvavé katastrofy minulého století -- jedna v prvé polovině a jedna v druhé: dvě světové války.
Mao Ce-Tung o nich mluvil jako o Evropských občanských válkách, což je asi přesnější charakteristika.
Dámy a pánové, žijeme v jednom z těch období.
Chci dnes mluvit o třech faktorech.
Prvním z nich, první dva z nich se týkají posunu moci.
Další jsou nové dimenze, dimenze, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.
Nejprve pohovořme o posunech rozložení moci, které ve světě vidíme.
To, co se děje dnes, je v jistém smyslu děsivé, protože se to nikdy předtím nestalo.
Byli jsme svědky laterálních posunů sil -- moc Řecka přesunuta do Říma a posuny moci, k jejímž došlo během vývoje evropských civilizací -- Dnes jsme ale svědky něčeho trochu jiného.
Protože moc se už neposouvá pouze laterálně z národu k národu.
Posouvá se také vertikálně.
Dnes se děje to, že moc, která byla dříve uzavřena, byla za ní zodpovědnost, byla stanovena právem v rámci státu, se posunula na globální scénu.
Globalizace moci -- mluvíme o globalizaci trhů, ale ve skutečnosti jde o globalizaci moci.
A zatímco ve státě je moc omezena zodpovědností a právem, na globální scéně tomu tak není.
Mezinárodní a globální prostředí, kde moc dnes spočívá: moc internetu, moc médií, moc penězomněnců -- tento obrovský kolotoč peněz, který otočí 32 krát větší částku peněz, než kolik je potřeba na financování obchodů -- tito spekulanti, tito finanční spekulanti, kteří nás nedávno srazili do recese, tato moc nadnárodních společností, které dnes mají rozpočty větší, než některé středně velké země.
Tyto působí v globálním prostoru, jenž je z velké části neregulovaný, mimo rámec práva a ve kterém se lidé mohou chovat bez zábran.
To vyhovuje mocným do určité doby.
Působiště bez omezení bylo pro mocné vždy velice atraktivní, ale historie nás naučila, že dříve, či později se toto působiště -- působiště neomezené právem -- zaplní. Zaplní se nejen věcmi které chcete -- mezinárodní obchod, internet atd. -- zaplní se ale také věcmi, které nechcete -- mezinárodní kriminalita, mezinárodní terorismus.
11. září nás naučilo, že přestože jste nejmocnějším státem na zemi, nicméně ti, kteří jsou v tomto působišti vás mohou napadnout ve vašem nejikoničtějším městě jednoho jasného zářijového rána.
Údajně 60% z oněch 4 milionů dolarů, které byly potřeba k uskutečnění útoků prošlo institucemi Světového obchodního centra, které útoky 11.09.2001 zničily.
Jak vidíte, naši nepřátelé tento prostor také využívají -- prostor dopravy, internetu a médií -- aby rozšířili svůj jed, který ničí naše systémy a způsoby.
Dříve, či později, Dříve, či později, pravidlem dějin je, že kde je moc, tam musí být i řád.
A pokud tomu tak je a já věřím, že ano, pak jedním z fenoménů naší doby je globalizace moci a proto výzva naší doby je vnést řád do globálního prostoru.
Věřím také, že desetiletí před námi budou více či méně bouřlivá, podle toho, jak úspěšně tento úkol splníme: přinést řád do globálního prostoru.
Všimněte si prosím, že nemluvím o vládě.
Nemluvím o založení nějaké globální demokratické instituce.
Můj názor je, že tohoto nebude dosaženo založením dalších institucí OSN.
Pokud bychom neměli OSN, museli bychom jej založit.
Svět potřebuje mezinárodní fórum.
Potřebuje způsob, kterým lze legitimizovat mezinárodní kroky.
Ale co se týče řízení globálního prostoru, myslím si, že toho nedosáhneme skrze utvoření více institucí OSN.
Lze toho dosáhnout tím, že se spojíme a utvoříme systém založený na smlouvách, dohody, které budou regulovat globální prostor.
A když se zamyslíte, lze už podobné věci vidět dnes.
Světová obchodní organizace - smluvně založená organizace, zcela smluvně založená, a přesto dostatečně silná na to, aby udržela i Spojené státy zodpovědné v případě potřeby.
Kjótský protokol: počátky úsilí utvořit smluvně založenou organizaci.
G20: nyní víme, že musíme utvořit instituci, která je schopna vnést řád do finančního světa spekulantů.
A to je přesně, čím G20 je, smluvně založená instituce.
Ale je tu problém, ale k tomu se vrátíme za chvíli, problém je, že pokud se spojí nejsilnější a utvoří smluvně založenou instituci, která se postará o řád, pak co se stane se slabšími, které vynechali?
A to je velký problém, ale k tomu se vrátíme za chvíli.
Takže zde je moje první poselství, že pokud chceme přežít tyto bouřlivé časy, pak úspěch záleží na naší schopnosti vnést řád do globálního prostoru.
A poté čekat, co se stane.
Má druhá myšlenka je.. a vím, že tomuto publiku nemusím vysvětlovat tyhle věci, ale moc se nepřesouvá pouze vertikálně, ale také horizontálně.
Lze říci, že dějiny civilizací byly takové, že civilisace se utvořily kolem moří -- první civilizace kolem Středomoří, dnešní civilizace vzestupem západních zemí kolem Atlantiku.
Zdá se mi, že jsme svědky zásadního posunu moci, obecně řečeno od států kolem Atlantiku ke státům kolem Tichého oceánu.
Jako vždy to začíná ekonomickou mocí.
Lze to již vidět na vývoji zahraniční politiky a na zvyšování výdajů na obranu, ke kterému dochází v rostoucích mocnostech.
Myslím si, že to není tak moc přesun ze západu na východ. Dochází tu k něčemu jinému.
Můj odhad je, že Spojené státy zůstanou nejsilnějším státem na zemi dalších 10 či 15 let, ale kontext, ve kterém USA drží moc se radikálně změnil.
Opouštíme 50 let mimořádných let dějin zcela jednopolárního světa, ve kterém směr ručičky kompasu, ať už pro či proti byl vždy souzen podle Washingtonu -- absolutní světovou mocnost.
Ale to není v dějinách obvyklé.
Co se děje dnes je v dějinách mnohem častější.
Vidíme vznik multipolárního světa.
Doposud byly USA dominantním prvkem našeho světa.
Zůstanou nejmocnějším státem, ale budou nejmocnějším státem ve stále více multipolárním světě.
Již dnes vidíte alternativní centra moci -- samozřejmě Čína, přestože si myslím, že vzestup Číny není úplně plynulý.
Bude docela podrážděný a mrzutý protože Čína začíná s demokratizací společnosti poté, co liberalizovala svou ekonomiku.
Ale to je trochu jiná otázka.
Vidíte Indii či Brazílii.
Postupně lze pozorovat, že svět z pohledu Evropana vypadá více a více jako Evropa v 19. století.
Evropa v 19. století: Britský ministr zahraničí Lord Canning to popisoval jako "Evropský koncert moci".
Existovala rovnováha, pět stran v rovnováze.
Británie vždy vyvažovala.
Když se Paříž spojila s Berlínem, Británie se spojila s Vídní a Římem a vytvořili protiváhu.
Nyní si povšimněte, že v době jednopolárního světa máme zafizované aliance -- NATO, Varšavská smlouva.
Stanovená polarita moci znamená pevné aliance. Ale multipolární rozložení sil znamená nestálé aliance.
A to je situace, která nás čeká. Situace, kdy aliance nejsou pevné a zafixované.
Canning, Britský ministr zahraničí jednou řekl:
"Británie má stálé zájmy, ale ne stálé spojence."
A my na západě postupem času zjistíme, že musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu kolem Atlantiku a utvořit aliance s ostatními, abychom dosáhli toho, co chceme.
Všimněte si, že když jsme bojovali v Libyji, nestačilo, aby jednal pouze západ samotný, museli se zapojit i další.
Musela se zapojit Liga arabských států.
Odhaduji, že případy Afgánistánu a Iráku byly poslední, kdy se západ pokusil jednat sám. A neuspěl.
Odhaduji, e jsme na začátku konce 400 leté periody -- říkám 400 let, protože 400 let trvala Otomanská říše -- nadvlády západních mocí, západních institucí a západních hodnot.
Doposud to bylo tak, že pokud západ jednal svorně, podařilo se mu vše, co chtěl ve všech koutech zeměkoule.
Ale dnes už tomu tak není.
Dobrý příklad je finanční krize po 2. světové válce.
Západ se spojil -- Brettonwoodský měnový systém, Světová banka, Mezinárodní měnový fond -- problém byl vyřešen.
Nyní ale musíme zapojit i ostatní.
Dnes musíme vytvořit G20.
Dnes musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu našich západních přátel.
Dovolte mi, abych něco předpověděl, něco co bude asi ještě víc znepokojující.
Domnívám se, že končí perioda 400 let, kdy západní síly byly dostatečné.
Lidé mi říkají:
"Číňani, ti se určitě nikdy nezapojí do mírových snah ve světě."
Opravdu?
Proč myslíte?
Kolik čínských vojáků dnes slouží pod modrým baretem, pod modrou vlajkou, pod velením OSN?
3700.
Kolik Američanů?
11.
Která z námořních flotil, které jsou zapojeny do bojů se somálskými piráty, je nejvetší?
Čínská.
Ovšem Čína je merkantelistický národ.
Chce, aby moře bylo přístupné.
VIc a víc musíme obchodovat s lidmi, se kterými nesdílíme hodnoty, ale s kterými momentálně sdílíme zájmy.
Toto je zcela jiný pohled na svět, který se před námi tvoří.
A nyní třetí faktor, jenž je zcela jiný.
V dnešní době, díky internetu a díky různým věcím, o kterých zde lidé přednášeli, vše je spojené se vším.
Jsme nyní vzájemně závislí.
Jsme propojeni v rámci národů a jedinců, jako nikdy předtím. Jako nikdy.
Spojitost národů existuje odjakživa.
Diplomacie se zabývá řízením vztahů mezi národy.
Nyní sme ale blízce spojeni.
Dostanete ptačí chřipku v Mexiku a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži z toho mají problém za 24 hodin.
Lehman Brothers zkrachují a najednou mají problémy všichni.
Stepi v Rusku hoří a v Africe se bojuje o jídlo.
Svět je dnes hluboce propojen.
To znamená, že myšlenka státu jednajícího samostatně, nespojeného s ostatními, nespolupracujícího s ostatními již není proveditelná.
Protože činy samostatného státu už se netýkají pouze toho státu, a už také není dostatečné, aby si stát kontroloval pouze vlastní území, protože věci, jenž se dějí vně státu dnes také ovlivňují dění uvnitř státu.
Byl jsem mladým vojákem v poslední válce Britského impéria.
V té době byla obrana mé země pouze o jedné jedniné věci: jak silná bylo naše vojsko, jak silné bylo naše letectvo, jak silné bylo naše námořnictvo a jak silní byli naši spojenci.
To byla doba, kdy byli nepřátelé za hranicemi.
Dnes jsou nepřátelé uvnitř.
Když dnes chci mluvit o obraně naší země, musím mluvit s ministrem zdravotnictví, protože pandemie ohrožuje bezpečnost. Musím také mluvit s ministrem zemědělství protože bezpečnost jídla ohrožuje celkovou bezpečnost, musím také mluvit s ministrem průmyslu, protože nedostatky hi-tech infrastruktury jsou přístupovým bodem pro naše nepřátele -- jak vidíme z kyber útoků -- musím také mluvit s ministrem vnitra, protože ten, kdo vstoupil do mé země a žije v řadovém domě v centru města přímo ovlivňuje, co se děje v zemi -- jak jsme viděli z útoků na Londým 7.7.2005.
Bezpečnost země už nezávisí pouze na vojácích a ministerstvu obrany.
Závisí na schopnosti spolupráce institucí.
A toto je velice důležité.
Znamená to, že naše vertikálně rozdělené vlády, vytvořené na ekonomickém modelu průmyslové revoluce -- hierarchii a dělbě práce, hierarchii řízení -- mají naprosto špatnou strukturu.
Podnikatelé ví, že modelem moderní struktury je síť.
To, na čem záleží je to síť kontaktů, jak uvnitř vlády, tak externě.
Takže toto je Ashdownův třeti zákon.
Mimochodem neptejte se mě na Asdownův první a druhý zákon, protože jsem je ještě nevymyslel. Zní lépe, když máte rovnou třetí zákon.
Ashdownův třetí zákon je, že v moderní době je vše spojeno se vším a nejdůležitější na tom, čeho jste schopni je čeho jste schopni ve spolupráci s ostatními.
Nejdůležitějším prvkem vašeho systému -- ať jste vláda, armádní pluk či firma -- jsou vaše spojení, vaši partneři, vaše schopnost spolupráce s ostatními.
Průmysl toto chápe, vlády ne.
Poslední věc.
Pokud tomu tak je -- a je tomu tak -- že jsme propojeni jako nikdy předtím, tak také sdílíme stejný osud.
Takže poprvé není kolektivní obrana, tedy doposud dominantní koncept bezpečnosti států, již postačující.
Dříve pokud můj kmen byl silnější než druhý kmen, byl jsem v bezpečí. Když moje země byla silnější než druhá země, byl jsem v bezpečí. Když moje aliance (NATO) byla silnější než jejich aliance, byl jsem v bezpečí.
Dnes už tomu tak není.
Nástup vzájemného propojení a zbraní hromadného ničení znamená, víc a víc, že sdílím osud se svým nepřítelem.
Když jsem byl diplomat a domlouval jsem smlouvy o odzbrojení se Sovětským svazem v Ženevě v 70. letech, uspěli jsme, protože jsme chápali, že spolu sdílíme osud.
Kolektivní bezpečnost uz nestačí.
V Severním Irsku byl nastolen mír, protože obě strany chápaly, že to k ničemu nevede.
Sdílely společný osud.
Jednou z překážek míru na Blízkém východě je, že Izrael a Palestina nechápou, že sdílí společný osud.
Takže najednou se myšlenka vizionářů a básníků z dávných dob stala něčím, co musíme brát vážně v rámci veřejné politiky.
Začal jsem básní, tak básní také skončím.
Je to báseň od Johna Donnea.
"Neptej se, komu zvoní hrana."
Báseň se jmenuje "Žádný muž není ostrovem."
Zní takto:
"Smrt každého člověka mě ovlivňuje, neboť jsem součástí lidstva, neptej se komu zvoní hrana, zvoní tobě."
Pro Johna Donnea je to morální rada.
Pro nás součást rovnice pro přežití.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Rozhodl jsem se vytvořit video o komunismu. Hodně o něm mluvím ve videích o historii a ještě jsem vám nedal dobrou definici, co to vlastně znamená, nebo taky vlastně nic k pochopení, co to znamená.
K porozumění komunismu vám tady něco nakreslím.
Začnu kapitalismem.
Tohle bude jen takový přehled, protože jinak se na tohle téma dá napsat třeba celá dizertace.
Kapitalismus a pak o kousek dál se dostaneme k socialismu. Socialismus. A pak přejdeme ke komunismu.
Moderní verze komunismu jsou duchovními dětmi Karla Marxe a Vladimíra Lenina.
Karl Marx byl německý filozof 19. století, který ve svém komunistickém menifestu a dalších dílech v podstatě vytvořil filozofické základy pro komunismus.
A Vladimír Lenin, který byl v čele bolševické revoluce v Sovětském svazu a v podstatě vytvořil Sovětský svaz.
Lenin byl prvním člověkem, který některé z Karl Marxových myšlenek převedl do reálné podoby a opravdu každý národ nebo každá země, kterou vnímáme jako komunistickou, se držela vzoru Vladimíra Lenina
- o tom Vám řeknu za chvíli.
Nejprve si povězme něco o filozofických rozdílech mezi těmito pojmy. A jak byste s nimi měli naložit.
Sám Karel Marx viděl komunismus jako způsob pokroku, z kapitalismu přes socialismus do komunismu.
Takže to, co viděl v kapitalismu, a alespoň v tomhle, co viděl, měl pravdu, je, že máte soukromý majetek, soukromé vlastnictví půdy, což je hlavní stránka kapitalismu, tedy i světa, ve kterém většina z nás dnes žije, a problém, který v kapitalismu viděl, je, no, podívejte, když máte soukromý majetek, pak lidé kteří začnou shromažďovat určitý kapitál.
Když mluvíme o kapitálu, tak můžeme mluvit o půdě, můžeme mít na mysli továrny, vlastně jakékoliv přírodní zdroje.
Takže lidé, kteří začnou shromažďovat některé tyto kapitály, radši tady nakreslím malý diagram.
Řekněme, že někdo má trochu kapitálu.
Kapitál může být továrna nebo kus půdy.
Já napíšu "kapitál" a řekněme, že je to prostě půda, takže někomu patří kousek půdy.
A patří mu větší kousek, než někomu jinému. Takže máme pár jiných lidí, kteří půdu nevlastní, ale potřebují ji k životu, a protože tenhle člověk vlastní veškerou půdu, pracují na jeho půdě.
Musí na jeho půdě pracovat.
A Karel Marx to vidí tak, že pokud tito pracovníci, kteří nemají tolik kapitálu, tenhle člověk má kapitál, takže může tyhle pracovníky donutit pracovat za velmi nízký plat a pak jakýkoliv nadbytek, jakýkoliv zisk, který bude výsledkem tohoto ujednání, bude tento vlastník kapitálu schopen dostat.
Tito pracovníci nebudou schopni dosáhnout zvýšení svých mezd, protože se nachází v soutěžním prostředí a o jejich místa na této farmě je velký zájem.
On to ale moc důkladně nepromyslel. Možná, že by ta soutěž mohla být naopak.
Možná může existovat jiná realita.
Možná můžete mít realitu,kde bude mít pár lidí rozumné množství kapitálů a budete mít hrstku pracovníků a hrstku lidí, kteří budou s těmito pracovníky soutěžit. možná že pracovníkům se podaří zvýšit jejich mzdy a podaří se jim nashromáždit svůj vlastní kapitál a mohli by si založit svůj vlastní výnosný podnik.
On si opravdu tady tu situaci moc nepromyslel.
On viděl prostě jenom tohle a na jeho obranu musím říct, že tohle byl stav společnosti na konci 19. století.
Hlavně díky průmyslové revoluci.
Dokonce v USA bylo něco, co Mark Twain nazval "Doba cechů".
Tito průmyslníci, kteří nashromáždili obrovské množství kapitálu, opravdu měli velký vliv v porovnání s pracovníky.
Když tedy Karl Marx říká: "Podívej, když tenhle člověk se vším tím kapitálem má všechen vliv a z celého tohohle uspořádání má velké zisky, tak si tyhle zisky i vždycky udrží, protože může udržovat platy těchto lidí nízké.
Takže to, co se podle něho stane, je, že člověk s kapitálem prostě jen skončí s větším kapitálem.
Jeho kapitál se jen rozmnoží a bude mít ještě větší vliv a bude ji moci ještě více využít proti těmto lidem a bude je moci udržovat jen na základním platu, takže nikdy nebudou moci získat svůj vlastní kapitál.
Takže, z pohledu Karla Marxe, přirozeným vývojem by pro tyhle lidi bylo, aby se začali organizovat.
Organizovat se například do odborů, takže mohou kolektivně říct osobě, která vlastní půdu nebo fabriku:
"Ne, nepůjdeme do práce" nebo "Budeme stávkovat, dokud nám nezvýšíš platy" nebo "dokud nám nedáš lepší pracovní podmínky".
Takže když začnete mluvit o všech těhle odborových věcech, začínáte se hýbat směrem k socialismu.
Dalším prvkem pohybu směrem k socialismu je, že Karel Marx neměl rád tenhle druh vysoké koncentrace, a měl bych říct, že socialisté obecně to nemají rádi, tuhle vysokou koncentraci bohatství, které máte.
Tuto realitu toho, že nejen, že máte lidi, kteří shromažďují všechno tohle bohatství a možná do určité míry jsou schopni ho shromažďovat, protože byli inovativní. Nebo proto, že byli dobrými správci své půdy, nebo podobně.
Ačkoliv marxisté moc nefandí vlastníkům kapitálu, neváží si jich za to, nepřipisují jim za to žádné zásluhy, tak možná měli určitě nějaké dovednosti v oblasti řízení určitého typu operací, v hospodaření.
Ale dalším problémem je, že tohle všechno je předáno jejich potomstvu.
Takže, soukromý majetek, a máte situci, ve které přechází z otce na syna, z rodiče na dítě, takže to není založeno na nějakém typu zásluh.
Je to celé založené jen na zděděném bohatství a to je ten problém, ke kterému došlo v Evropě, když se podíváte zpět na Francouzskou revoluci, kde máte generaci za generací aristokratů, bez ohledu na to, jak moc je ta generace neschopná, mají prostě jen tolik bohatství, že v podstatě mají moc kontrolovat všechno.
A pak je spousta lidí bez jakéhokoliv bohatství, kteří pro ně musí pracovat.
A když máte takhle obrovskou disproporci v rozdělení bohatství, tak to vede k revoluci.
Dalším principem, který vede směrem k socialismu, je způsob přerozdělování bohatství.
Takže to sem napíšu. Přerozdělování.
Přerozdělování. Takže, v socialismu stále můžete mít soukromý majetek, ale vláda zde má větší roli.
To sem taky napíšu. Větší vláda.
A jednou z těchto rolí vlády je přerozdělování bohatství a vláda také začíná mít kontrolu nad hlavními prvky výroby.
Třeba nad technickou infrastrukturou, možná nad některými velkými továrnami, které vyrábí podstatné věci, takže ty se najednou ocitnou v rukou vlády, nebo zkrátka komunistů, v rukou lidí a přerozdělování zvesela pokračuje. Takže, teoreticky, nemáte veškeré bohatství v rukou pár lidí.
Pokud byste tyhle myšlenky dovedly k jejich přirozenému závěru, dostanete se k teoretickému komunistickému státu.
A teoretický komunistický stát je beztřídní společnost a z pohledu Karla Marxe a tohle je trochu těžší si představit, bezstátní společnost.
Takže, v kapitalismu vždy máme třídy, máte třídu, která vlastní kapitál a pak máte pracující třídu a máte všechny tyto části a všechny jsou od sebe navzájem trochu odlišné a on si nepředstavoval svět, kde by se pracující vrstva z toho mohla dostat ven, kde by mohli získat svůj vlastní kapitál, mohli založit své vlastní podniky.
On viděl prostě jen tohle napětí, které v konečném důsledku povede k socialismu a beztřídní společnosti.
Ve skutečnosti nešel do tolika detailů. Nastala by rovnost, každý ve společnosti by vlastnil všechno a společnost by nějak vyřešila, jak se má všechno přerozdělit a všechno je bezstátní.
A je těžké si to představit v nějakých konkrétnějších obrysech.
Takže to je pohled Karla Marxe na všechno, který ale nikdy nezískal konkrétní obrysy, dokud se neobjevil Vladimír Lenin.
Aktuální vnímání komunismu, co si pod tím většina z nás představí je to, co je občas označování jako marxisticko-leninistický stát, nebo leninistický. Tyto pojmy jsou občas používány zaměnitelně.
Marxismum je svým způsobem čistá utopie, nakonec se dostaneme do světa, kde si jsou všichni rovni, každý dělá přesně to, co chce, je zde všeho nadbytek.
Myslím, že to do určité míry popisuje fungování ve Star Treku, kde si každý může dojít do replikátoru a dostane přesně to, co chce a když chtějí část dne malovat, tak část dne malují a nejsou jenom malířem, můžou dělat cokoliv, co chtějí.
Je to docela utopistická představa.
Takže marxismus, čistý marxismus je svým způsobem utopistická společnost a jen pro případ, že nevíte, co slovo utopistický znamená, tak je to druh perfektní společnosti, kde neexistují třídy, všichni jsou si rovni, každý vede svým způsobem bohatý, rozmanitý, naplňující život.
A utopie je také znázorňována jako nerealistická, když se na ni podíváte v negativním světle, je to víc jako - jak budeme kdy vůbec schopní se tam dostat, kdo ví?
Nechci být negativní, možná se jednoho dne dostaneme do utopistické společnosti.
Ale leninismus je praktická forma komunismu.
Protože v roce 1917, po bolševické revoluci, v Rusku, vzniknul Sovětský svaz, který musel mít vládu, který musel dokázat fungovat jako stát, ovšem na základě myšlenek komunismu.
V Leninově filozofii, a to je místo, kde vzniká napětí ve vztahu s myšlenkami demokracie. V Leninově filozofii potřebujete speciální druh politického systému, který on nazývá předvoj.
Předvoj je to, co vede lidi, co stojí v čele pochodů.
Takže tento předvoj svým způsobem vytváří konstantní stav revoluce.
A jeho jediným úkolem je být průvodcem společnosti. Je to téměř jako být rodičem společnosti a provést ji od kapitalismu přes socialismus do ideální stavu komunismu.
A to je jedna z věcí, ve které ideální komunistický stát nikdy nebyl, je to dost těžké poznat, že už tam jste, a takže to, co se stalo leninistickému státu je, že tento předvoj, který se tradičně nazývá komunistická strana, je v neustálém stavu revoluce, svým způsobem stále říkají, že provázejí lidi k nějakému lepšímu budoucímu stavu, ovšem bez jakéhokoliv bližšího poznání, co se tím budoucím stavem myslím.
Takže, když mluvíte o Marxismu-Leninismu, kromě zmínění toho, co se děje ve sféře ekonomické, je nutné také zmínit tento politický systém, systém, kde máte jen jednu dominantní stranu, která (doufejme) bude jednat v zájmu lidí.
Jedna dominantní komunistická strana, která jedná ve prospěch lidí.
A očividně tím negativem zde je, jak poznáte, že opravdu jednají ve prospěch lidí?
Jak oni poznají, že jsou toho schopní?
Jaké zde jsou prostředky a zda vůbec nějaké jsou, pro případ, že přerozdělují věci špatně? Pokud berou úplatky? Když máte jen jednu volební stranu.
A jen aby bylo jasno, víte, největší existující komunistický stát je Čínská lidová republika.
A ačkoliv je řízena komunistickou stranou v ekonomické sféře už tolik komunistická není, takže to může být matoucí.
Chci ještě domalovat něco do tohoto přehledu.
Na tuto vertikální křivku chci dopsat "demokratický". A sem nahoru napíšu "autoritativní". "Autoritativní" nebo "totalitní".
Dám sem "totalitní" Dobře, napíšu "Autoritativní"
Udělám další video pro vysvětlení rozdílů.
Autoritativní a jsou to podobné výrazy. Totalitní je extrémnější formou autoritativního, kde vláda ovládá všechno a kde máme jen pár lidí, kteří kontrolují všechno
Je to velmi nedemokratické.
Autoritativní je tedy tímhle směrem.
A pak v tomto přehledu máme kapitalismus, socialismus a komunismus.
Takže USA (napíšu sem USA - někam sem - napíšu USA tady sem) mají pár prvků socialismu.
Máte odbory, které nekontrolují všechno. Taky máte lidi, kteří pracují a nejsou členy odborů.
USA mají některé prvky přerozdělování. Jsou zde daně z dědictví a další.
Nejsou to zrovna extrémní formy přerozdělování, stále můžete zdědit soukromý majetek, stále máte záchranné sítě pro lidi, máte zdravotní péči, sociální dávky.
Takže tady jsou některé prvky socialismu.
Ale zároveň USA mají velmi silnou kapitalistickou historii.
Soukromý majetek, zaběhnuté trhy, takže bych USA dal sem.
Protože mají mnohem méně záchranných sítí a svým způsobem se může jejich hospodářství vymknout kontrole a vlastně mají mnohem větší nerovnosti v bohatství než jaké jsou třeba v USA.
Takže to by bylo současné Rusko.
A pravděpodobně nejzajímavější bude Čínská lidová republika, současná Čínská lidová republika která je při nejmenším na povrchu komunistický stát, ale v některých směrec.h je více kapitalistická než USA
Třeba v tom, že nemají silnou redistribuci bohatství, nemají moc silně záchranné sítě pro lidi.
Takže některé prvky Číny patří sem a některé sem více doleva a jsou méně demokratické než USA nebo aktuální Rusko Ačkoliv někteří lidé by současné Rusko nazvali, do toho se teď nebudu radši pouštět. Ale současnou Čínu můžeme nakreslit sem.
Takže pořád je trochu víc kapitalistická než USA.
Rozhodně nemají dobré pracovní právo a to všechno ostatní.
Ale v jiných směrech mají dost spoustu státního vlastnictví. A velkou míru státního dozoru.
Takže, v některých směrem se roztahují po celé téhle škále. Takže tady je Čína.
I když je nazývaná komunistický stát.
A v některých směrech je více kapitalistická než země, které jsou velmi hrdé na svůj kapitalismus.
Ale ve spoustě dalších směrů, zvlášť se státním vlastnictvím a vládou kontrolující spoustu věcí a jednou dominantní stranou. Takže je to trochu Leninismus ale obsahuje mnohem méně Marxismu.
Takže v tom je Čína mnohem více komunistická.
Tak doufám, že to trochu vnáší světlo do oblasti, která může být někdy matoucí.
-Kapitola I toho cizího mužského příchodu
Cizinec přišel na počátku února, jeden zimní den, díky ostrému větru a hnaného sněhu, poslední sněžení roku, po dole, pěší chůze od
Bramblehurst nádraží, a účetní malé černé portmanteau jeho hustě rukavici.
Byl zabalen od hlavy k patě, a okraj jeho měkký plstěný klobouk HID každý palec jeho tvář, ale lesklé špičku nosu, sníh se hromadí se proti jeho ramena a hrudník, a dodal, bílý znak na zátěž nesl.
Dopotácel do "Trenér a koně" víc mrtvá než živá, a hodil portmanteau dolů.
"Požár," zvolal, "ve jménu lidské lásky!
Pokoj a oheň! "
On zrušil a setřásl ze sebe sníh v baru, a následoval paní Hall do její host salonu, kam upřel svůj obchod.
A s tím hodně úvodu, že i několik panovníků hodil na stůl, vzal do svého bytu v hospodě.
Paní Hall rozdělali oheň a nechali ho tam, zatímco ona šla ho připravit jídlo vlastních rukou.
Host se zastavit u Iping v zimě byl neslýchaný kousek štěstí, natož hosta, který nebyl "haggler," a ona se rozhodl ukázat sebe hodný svého dobrého štěstí.
Jakmile se Bacon byl v plném proudu, a Millie, její lymfatické pomoc, byla brisked trochu o pár šikovně vybrané výrazy pohrdání, se nesl látky, talíře, skleničky a do salonu a začal klást jim s největší Eclat.
Ačkoli hořel oheň se hbitě, byla překvapený, že vidí, že její návštěvník Stále měl na sobě kabát a klobouk, stojící zády k ní a díval se na okna na padající sníh na dvoře.
His rukavicích ruce sepnuté za zády, a zdálo se, že je ztracen v myšlenkách.
Všimla si, že tání sněhu, které ještě pokropil ramena kapala na ní koberec.
"Můžu si vzít kabát a klobouk, pane?" Řekla, "a dát jim dobré sušit na kuchyně? " Ne, "řekl, aniž se otočil.
Nebyla si jistá, že slyšel, a byl o opakovat svou otázku.
Otočil hlavu a podíval se na ni přes rameno.
"Raději se držet je dál," řekl s důrazem, a ona si všimla, že měl na sobě velký modré brýle s boční, a měl Bush vedlejší vous na kabát, límec, který úplně skryl tváře a obličeje.
"Dobře, pane," řekla.
"Jak se vám líbí.
V místnosti kousek bude tepleji. "
Neodpověděl, a změnil jeho tvář se od ní znovu a paní Hall, pocit že její konverzační zálohy byly špatně načasované, položil zbytek věcí v tabulce rychlé staccato a bleskurychle z místnosti.
Když se vrátil, ještě stál, jako člověk z kamene, záda shrbený, obojku objevil, jeho kape okraj klobouku, otočil se, skrývá tvář a uši úplně.
Položila vejce a slaninu s velkým důrazem, a nazval spíše než mu řekl:
"Vaše Oběd se podává, pane."
"Děkuji," řekl ve stejnou dobu, a ne míchejte, dokud jí zavření dveře.
Pak se otočil a přistoupil k Tabulka s určitým dychtivě rychlost.
Když šla za barem do kuchyně slyšela zvuk opakovat v pravidelných intervalech.
Chirk, Chirk, Chirk, to šlo, zvuk lžíce se rychle přenesla kolem povodí.
"Ta holka," řekla.
"Tam!
I čistá zapomněl.
To, že je tak dlouho! "
A zatímco ona sama skončil míchání hořčicí, dala Millie pár slovní bodne pro ni příliš pomalá.
Měla vařené šunky a vajec, na stůl, a dělal všechno, a Millie (Nápověda opravdu!) Jen podařilo zpoždění hořčice.
A jeho nový host a chtějí zůstat!
Pak se naplnila hořčice pot, a tím, že by s určitou vznešenost, na zlatý a černý čaj zásobníku, odnesl ji do pokoje.
Ona zaklepal a vstoupil okamžitě.
Když to udělala, aby se její návštěvníci se rychle, aby se dostala, ale záblesk bílého
Objekt mizí za stolem.
Zdálo by se, že byl sběr něco podlaze.
Ona hovořil se hořčice hrnec na stůl, a pak si všimla kabát klobouk a byl zaujatý pryč a dal na židli před ohněm, a pár mokré boty, vyhrožoval jí rez oceli blatníku.
Ona šla do těchto věcí rozhodně.
"Myslím, že je mohou nechat uschnout teď," hlasem, který nepřipouštěl odmítnutí.
"Nechte klobouk," řekl její návštěvník, v tlumeným hlasem a obrátil viděla, že se zvedl hlavu a seděl a díval se na ni.
Na okamžik stála zející se na něj, příliš překvapený mluvit.
Držel bílou látkou - to byl ubrousek si přivezl s sebou - přes dolní část obličeje, aby jeho úst a čelisti byly zcela skryté, a to z důvodu jeho tlumený hlas.
Ale nebyl to ten, který vylekal paní Hall.
To byl fakt, že všechny jeho čelo nad jeho brýlemi byl pokryt bílými obvaz, a že další na které se vztahuje uši, takže ani kousek z jeho tváře vystavené s výjimkou jen jeho růžové vrcholu nosu.
To bylo jasné, růžové, lesklé a stejně jako to bylo na prvním místě.
Měl na sobě tmavě hnědé sametové sako s vysokou, černou, ložní prádlo lemované límec se objevil kolem krku.
Husté černé vlasy, jak by mohl unikat pod křížem a mezi obvazy, promítá do zvědavý ocasy a rohy, což mu nejpodivnější vzhled myslitelné.
Tento tlumený a zavázanou hlavou se tak na rozdíl od toho, co čekala, že pro chvíli byla tuhá.
Neměl odstranit ubrousek, ale zůstal drží ji, když viděla, jak se s hnědou rukavici, a pokud jde o ni s jeho nevyzpytatelným brýlemi.
"Nechte klobouk," řekl, mluví velmi zřetelně přes bílé látky.
Nervy se začala vzpamatovávat ze šoku se jim dostalo.
Dala klobouk na židli opět u ohně.
"Nevěděl jsem, pane," začala, "že -" Zarazila se a rozpačitě.
"Děkuji," řekl suše a díval se z ní ke dveřím a pak se na ni znovu.
"Dám si je pěkně sušené, pane, hned," řekla, a nesl šaty z místnosti.
Podívala se na jeho bílé, zahalená hlava a modré brýle znovu šla ven dveře, ale jeho ubrousek byl ještě před jeho tváří.
Třásla se jako malé zavřela za sebou dveře, a její obličej byl výmluvným její překvapení a rozpaky.
"Nikdy jsem," zašeptala.
"Tady!"
Šla tiše do kuchyně, a byl příliš zaujatý se zeptat, co Millie byl umazávání kolem se nyní, kdy se tam dostala.
Návštěvník seděl a poslouchal ji ustupující nohy.
Podíval se tázavě na okna dříve, než on odstranil jeho ubrousek, a pokračoval v jeho jídlo.
Vzal sousto, podíval podezíravě na okno, napil, pak vstal, vzal ubrousek v ruce, chodil po pokoji a vytáhl nevidomé až do horní části bílého mušelínu that zakryl spodní panely.
To odešel do soumraku.
To udělat, on se vrátil s jednodušší vzduchu ke stolu a jeho jídlo.
"Chudák je měl úraz nebo op'ration nebo tak něco," řekla paní Hall.
"Jak udělat z nich obvazy se mi, pro jistotu!"
Oblékla trochu uhlí, rozložila sušák na prádlo, a rozšířil cestovní srst na tomto.
"A brýle!
Proč, vypadal spíš jako Divin "helma, než člověk člověka!"
Ona pověsil tlumič na rohu koně.
"A myslet si, že kapesník před ústa po celou dobu.
Talkin 'přes to! ...
Možná, že jeho ústa byla zraněna také - možná ".
Otočila se, jako někdo, kdo náhle vzpomíná. !
Když paní Hall šel uklidit cizí oběd, její myšlenka, že ústa musí být řez nebo znetvořený při nehodě ona má ho mít trpěl, byla potvrzena, protože kouřil potrubí, a po celou dobu, že je v místnosti nikdy uvolnil hedvábí výfuku měl omotanou spodní část obličeje, aby náustek k ústům.
Přesto to nebylo zapomnění, protože viděl, že se podíval na to jak to naducaný ven.
Seděl v koutě, zády k oknu, slepý a mluvil teď, když jedl a opilý a je příjemně zahřeje díky, s méně agresivní než stručnost dříve.
Odraz ohně půjčil jakési červené animace k jeho velké brýle, které dosud chyběla.
"Mám nějaké zavazadlo," řekl, "na Bramblehurst stanici," a zeptal se jí, jak mohl ho poslal.
Sklonil hlavu ovázanou docela slušně uznáním její vysvětlení.
"Na zítra?" Řekl.
"Není rychlejší dodání?" A zdálo se, velmi zklamaný, když odpověděla:
"Ne!" Byla naprosto jistý?
Nikdo se do pasti, který by šel znovu?
Paní Hall, nic nechtělo, odpověděl na jeho otázky a rozvíjet rozhovor.
"Je to strmé silnici, pane," řekla v odpověď na otázku pasti, a pak se chytnout za otevření, řekl:
"Bylo to tam kočár byl upsettled, před rokem a více.
Gentleman zabil, kromě jeho kočí.
Nehody, pane, se stalo ve chvíli, ne to je?
"Ale návštěvník neměl být vypracovány tak, snadno.
"Oni dělají," řekl přes jeho výfuku, prohlížel si ji klidně přes jeho neproniknutelný brýle.
"Ale oni se dost dlouho, aby se dobře, ne? ...
Tam byla moje sestra syn, Tom, žert řez paži s kosou, spadl na něj v "ayfield, a požehnej mě! mu byly tři roky měsíců svázaný pane.
Byste jen stěží uvěřit.
Je to pravidelná mi strach z kosu, pane. " Já si docela rozumím, "řekl návštěvníka.
"Bál se, jeden čas, že on by měl mít op'ration - byl tak špatný, pane."
Návštěvník se náhle zasmál, Kůra z smíchu, že se zdálo, že kousnout a zabít ústa.
"To byl?" Řekl.
"On byl, pane.
A bez smíchu k nim měli dělat pro něj, protože jsem - moje sestra je si s ní děti tolik.
Došlo k tomu obvazy, pane, a obvazy vrátit zpět.
Tak, že když může směle říci, že, pane - "
"Budeš mi pár zápasů," řekl návštěvník, docela náhle.
"My potrubí ven." Paní Hall se zastavil najednou.
To bylo jistě nezdvořilé se ho, poté, co řekl mu všechno, co udělala.
Vydechla se na něj na chvíli, a vzpomněl na dva suveréni.
Šla na zápasy.
"Díky," řekl stručně, jak to dát dolů, a obrátil se na její rameno a díval se z okna znovu.
Bylo to až příliš pesimisticky.
Zřejmě byl citlivý na téma operací a obvazy.
Neměla "Make směle říci:" Nicméně, po tom všem.
Ale urážet tak si ji rozčilovalo, a Millie měla horké čas, že odpoledne.
Návštěvník zůstal v salonu do čtyř hodin, aniž by duch záminku pro zásah.
Pro nejvíce se rozdělit on byl docela ještě v té době, to by se zdálo seděl v Rostoucí temnota kouření v záři ohně - snad podřimoval.
Jednou nebo dvakrát zvědavý posluchači mohli slyšet ho v uhlí, a místo pět minut byl slyšet přecházet po místnosti.
Zdálo se, že mluví sám k sobě.
Pak křeslo zaskřípalo, když se posadil znovu.
Kapitola II MR.
TEDDY'S HENFREY První dojmy
Ve čtyři hodiny, když to bylo docela temný a paní Hall byla přišroubování odvahu jít a zeptat se jí, jestli by návštěvník si čaj, Teddy Henfrey, hodiny, dohazovač, vstoupil do baru.
"My dobro!
Paní Hall, "řekl," ale tohle je hrozné
Předpověď počasí na tenké boty! "na sníh venku padal rychleji.
Paní Hall souhlasil, a pak si všiml, on měl jeho tašku s ním.
"Teď jsi tady, pane Teddy," řekla, "bych rád, kdybyste dát th 'staré hodiny salonku trochu podívat.
"Je to jde, a to i stávky a vydatné, ale hodinu rukou nebude dělat Nuthin", ale místo v šest. "a vede tak šla napříč k salonu dveře a zaklepal a vstoupil.
Její návštěvníci, uviděla, když otevřela dveře, seděl v křesle před oheň by se mohlo zdát dřímající, s ovázanou hlavou svěšenou na jedné straně.
Jediné světlo v místnosti byla červená záře ohně -, který svítí oči jako nepříznivé železniční signály, ale nechal sklíčený tváří ve tmě - a nedostatečných pozůstatky v den, kdy přišel do otevřených dveří.
Všechno bylo červený, temné a nejasné k ní, tím spíše, že jen byl osvětlení baru lampy, a její oči oslněn.
Ale na druhé se jí zdálo, že muž se dívala na ústa měla obrovský dokořán - obrovské a neuvěřitelné, že ústa polykají celé spodní části jeho tvář.
To byl pocit okamžik: bílé-svázal hlava, obrovské brýle oči, a toto obrovské zívnutí pod ní.
Pak se vzbudil, začal se v křesle, zvedl ruku.
Otevřela dveře dokořán, aby v místnosti byla lehčí, a ona viděla jasněji, s tlumičem výfuku držel až do jeho tváře, stejně jako ho viděla držet ubrousek dříve.
Stínu, když si představil, že přiměl ji.
"Nevadilo by vám, pane, to člověk, přicházející do Podívejte se na hodiny, pane? "řekla zotavuje z momentální šok.
"Podívejte se na hodiny?" Řekl a díval kolem v ospalé způsobem, a mluvit přes jeho rukou, a pak, stále více úplně vzhůru, "jistě."
Paní Hall odešel dostat lampu, a on vstal a protáhl se.
Pak přišel na světlo, a pan Teddy Henfrey, zadání, byl konfrontován tento ovázanou osobě.
On byl, jak říká, "vyvedlo z míry." "Dobré odpoledne," řekl cizinec, o něm - jako pan Henfrey říká, s živým smyslem pro tmavé brýle - "jako ústřice. "
"Doufám," řekl pan Henfrey, "že je to bez narušení."
"Nic, co," řekl cizinec.
"I když, chápu," řekl obrátil se k paní Hall, "že tato místnost je opravdu třeba důl pro vlastní soukromé potřeby. " Myslel jsem si, pane, "řekla paní Hall," byste přednost hodin - "
"Jistě," řekl cizinec, "Jistě--ale, jako pravidlo, chci být sám a nerušeně.
"Ale já jsem opravdu rád, že mám hodiny viděn," řekl, když viděl určité váhání ve způsobu pana Henfrey je.
"Velmi rád."
Pan Henfrey chtěl omluvit a stáhnout, ale toto očekávání ujistil ho.
Cizinec se obrátil zády ke krbu a dal si ruce za jeho zpět.
"A nyní," řekl, "Když hodiny, scelování, je u konce, myslím, že bych chtěl nějaký čaj.
Ale ne do hodiny, zašívání je u konce. "
Paní Hall se chystal odejít do pokoje - ona se konverzace pokrok této doby, proto, že nechtěla být odbyl před pana Henfrey - když její návštěvník se jí zeptal, jestli má z jakýchkoli opatření, o jeho schránek Bramblehurst.
Řekla mu, že se zmínil o věc pošťák a že dopravce může přivést více než na zítra.
"Jste si jisti, že je nejdříve?" Řekl.
Byla si jistá, s výrazným chlad.
"Měl bych vysvětlit," dodal, "to, co jsem byl opravdu příliš chladné a unavený dělat dříve, že jsem experimentální vyšetřovatel. " Opravdu, pane, "řekla paní Hall, hodně dojem.
"A moje zavazadlo obsahuje přístrojů a spotřebičů."
"Velmi užitečné věci skutečně jsou, pane," řekla paní Hall.
"A já jsem velmi přirozeně nemůže dočkat, až v mé dotazy."
"Samozřejmě, pane."
"Můj důvod pro příchod do Iping," on pokračoval, s jistým z jednání způsobem, "byl ... touhu po samotě.
Nechci být rušen ve své práci.
Kromě své práce, nehoda - "
"Myslel jsem si to," řekla paní Hall pro sebe. "- Vyžaduje určité odchodu do důchodu.
Moje oči - jsou někdy tak slabé a bolestivé, že jsem musel zavřít se ve tmě hodiny společně.
Zámek jsem se.
Někdy se - tu a tam.
V současné době není, jistě.
V takové době nejmenší poruchy, vstup cizince do místnosti, je zdrojem obtěžování nesnesitelné pro mě - je to Je dobře tyto věci by měla být chápána. "
"Jistě, pane," řekla paní Hall.
"A kdybych mohl udělat tak drzí, že se ptát -"
"To myslím, že je všechno," řekl cizinec, s neodolatelným tiše vzduchu konečnost mohl převzít přání.
Paní Hall vyhrazené její otázku a sympatie pro lepší příležitost.
Poté, co paní Hall odešel z místnosti, zůstal stát před ohněm, do očí bijící, tak pan Henfrey dá to, na hodiny, zašívání.
Pan Henfrey nejen vyrazil rukou na hodiny, a tvář, ale extrahovali práce, a on se snažil pracovat v jak pomalý a tichý a nenáročný způsob jak je to možné.
On pracoval s lampu blízko k němu, a zelený odstín hodil oslnivé světlo na ruce a na rám a kola, a nechal zbytek místnosti temné.
Když vzhlédl, barevné skvrny plaval v jeho očích.
Být ústavně z přírody zvědavý, on odstranil funguje - a docela zbytečné řízení - s myšlenkou, že odložení jeho odchodu a možná i klesající do konverzace s cizincem.
Ale cizinec stál, dokonale klidná a tichá.
Takže ještě, že mám na to nervy Henfrey.
Cítil, jak se sám v pokoji a podíval se nahoru, a tam, šedý a matný, byl bandáže hlavou a obrovské modré čočky hledí upřeně, s mlhou zelených míst v driftování před nimi.
Bylo to tak podivné, že to Henfrey na chvilku zůstali nechápavě zíral na jednom další.
Pak se podíval dolů Henfrey znovu.
Značně nepohodlné pozici!
Člověk by chtěl něco říct.
Měl poznámku, že počasí bylo velmi studený po dobu roku?
Vypadal, jako by chtěl vzít s cílem úvodní snímek.
"Počasí -" začal.
"Proč se dokončení a jít?" Řekl pevná postava, zřejmě ve stavu bolestně potlačený hněv.
"Vše, co musíš udělat, je stanovit hodinu ruku na její nápravu.
Vy jste prostě humbugging - " Jistě, pane - jedna minutu.
Jsem přehlédl - "a pan Henfrey skončil a šel.
Ale on šel cítit příliš naštvaný.
"Sakra!" Řekl pan Henfrey k sobě, plahočení se obec po tání sněhu, "člověk musí udělat čas v době, zda-ly."
A opět "Can'ta muž Podívej se na sebe?
- Ugly!"
A ještě jednou, "Zdánlivě ne.
Pokud je policie chtít, abys jste nemohli být wropped a ovázané. "
Na rohu Gleeson je viděl Hall, který se nedávno oženil s cizí společnice na na "Trenér a koně," a teď řídil Iping přepravu, když občas
Junction, přichází k němu na jeho návratu z tohoto místa.
Hall byl evidentně "zastavení trochu" na Sidderbridge, soudě podle jeho řízení.
"Jak to, Teddy?" Řekl kolem.
"Máte rum ne až doma," řekl Teddy.
Hall velmi společensky vytáhl.
"Co je to?" Zeptal se.
"Rum vypadající zákaznické zastavení na
"Trenér a koně," řekl Teddy.
"My dobro!" A on pokračoval dávat Hall živý popis jeho groteskní hosta.
"Vypadá to trochu jako převlek, to ne?
Chtěl bych vidět tváře muže, kdybych ho zastavil na mém místě, "řekl Henfrey.
"Ale ženy je to, že důvěryhodný - pokud jde o cizince.
On je vzal svého pokoje a on se ani dostane jméno, Hall. "
"Neříkejte to," řekl Hall, který byl muž pomalu obavy.
"Ano," řekl Teddy.
"Do týdne.
Ať je, nemůžete se ho zbavit za týden.
A že má spoustu zavazadel příchodu do Zítra, to říká.
Doufejme, že nebude kameny v krabicích, Hall. "
Řekl Hall, jak se jeho teta v Hastings byl podveden cizincem s prázdnou portmanteaux.
Celkem odjel Hall nejasně podezřelé.
"Vstávej, holka," řekl Hall.
"Já s'pose musím vidět 'bout to." Teddy se plahočil na své cestě s jeho mysl značně ulevilo.
Místo toho, aby "viděl 'Bout It", nicméně, byl Hall na jeho návratu hrozně hodnocené jeho žena na dobu, kterou strávil v Sidderbridge, a jeho mírná šetření bylo odpověděl snappishly a způsobem, který není na místě.
Ale semínko podezření Teddy zasel klíčila v mysli pana Hall navzdory těchto discouragements.
"Ty Wim tvrdí, že neví všechno," řekl Hall, rozhodl se zjistit více o osobnost svého hosta při nejbližší možné příležitosti.
A po cizinec si šla lehnout, který on dělal asi půl desáté, pan Hall šel velmi agresivně do pokoje a díval se velmi tvrdě na svou ženu na nábytek, jen ukázat, že cizinec není
Mistr tam a zkoumány podrobně a trochu opovržlivě list matematické výpočty cizinec opustil.
Když odešel na noční nařídil paní Hall vypadat velmi blízko u cizí zavazadla, když to přišlo druhý den.
"Ty mysli si vlastní firmu, Hall," řekl
Paní Hall, "a já mysl moje."
Byla to více nakloněni snap v hale, protože cizinec byl nepochybně neobvykle zvláštní druh cizince, a ona byla v žádném případě spolehnout se mu vlastní mysli.
Ve středu v noci se probudila sní o velké bílé hlavy jako tuřín, dodané koncové po ní, na konci nekonečného krky a s obrovskými černými oči.
Ale být rozumná žena, podmanil její hrůzy a obrátil se a šel spát znovu. >
-Kapitola III tisíce a jedné láhve
Tak se stalo, že na dvacátého devátého února, na počátku tání, tento pozoruhodný člověk vypadl z nekonečna do vesnice Iping.
Další den jeho zavazadla dorazila do rozbředlého sněhu - a velmi pozoruhodné zavazadla to bylo.
Bylo tam pár opravdu kmenů, jako je racionální člověk může potřebovat, ale
Kromě toho byla krabice knih - velké, tlusté knihy, z nichž některé byly jen v nepochopitelný rukopis - a tucet více bedny, krabice, a případy, které obsahují předměty balené ve slámě, jak to
Zdálo se, že Hall, stáhl s náhodným zvědavost na slámě - skleněné lahve.
Cizinec, tlumený v klobouku, kabát, rukavice a wrapper, vyšel netrpělivě splnit
Fearenside na vozíku, když se Hall má slovo, nebo tak klepy přípravných pomáhat že je dál
Ven se dostal, a ne si všímat Fearenside psa, který byl čichání v duchu diletant na
Hall nohy.
"Pojďte s těmi boxy," řekl.
"Já jsem čekal dost dlouho."
I přišel po schodech směrem k zadní části vozu, jako by položit ruce na menší bednu.
Ne dříve Fearenside pes ho zahlédl, ale než to začalo štětiny and growl divoce, a když se hnal po schodech dolů to dalo nerozhodnutá hop, a pak vyskočil přímo na ruku.
"Whup!" Zvolal Hall, skákání zpět, na to nebyl žádný hrdina se psy, a Fearenside řval, "Lehni si!" a strhl bič.
Viděli psí zuby sklouzla rukou, slyšel kop, viděl psa vykonat doprovodné skok a dostat domů na cizí nohy a slyšel vytrhnout z jeho trousering.
Pak jemnější konec biče Fearenside je dosaženo jeho vlastnictví, a psa, kňučení s hrůzou, ustupovali pod kola vagónu.
Všechno to bylo na podnikání rychle půl minuty.
Nikdo nemluvil, všichni křičeli.
Cizinec se podíval rychle na své roztrhané rukavice a na nohou, dělal, jako by se sehnout k druhé, pak se otočil a spěchal rychle po schodech do hostince.
Slyšeli za ním střemhlav přes chodbu a nahoru po schodech do svého uncarpeted ložnice.
"Ty hovado, ty!" Řekl Fearenside, lezení mimo voze s bičem v ruce, zatímco pes sledoval ho přes kolo.
"Pojď sem," řekl Fearenside - "Měl bys."
Hall stál s otevřenými ústy.
"On wuz bit," řekl Hall.
"Já bych měl jít podívat, EN," a on vyběhl po cizinec.
On se setkal s paní Hall v průchodu.
"Dopravce Darg," řekl, "en bit."
Šel rovnou nahoru a cizí dveře jsou pootevřené, odstrčil ji otevřená a byl vstup bez obřadu, je přirozeně soucitný přelomu mysl.
Slepý byl dole a místnost matný.
Zahlédl z nejvíce pozoruhodné to, co vypadalo jako snese ruka mávající k němu, a tvář tři obrovské neurčité skvrny na bílém, velmi podobně jako obličej bledý macešky.
Pak ho udeřil násilně v hrudi, mrštil zpět a zabouchl dveře, v jeho obličeje a zamkl.
Bylo to tak rychlý, že mu není čas na pozorovat.
A vlnění nerozluštitelný tvarů, rána a otřes mozku.
Tam stál na tmavé malé přistávací a přemýšlel, co by to mohlo být, že se vidět.
Pár minut poté, co se vrátil k malé skupině, která se vytvořila před
"Trenér a koně."
Tam byl Fearenside vyprávět o tom všem znovu podruhé, byl
Paní Hall říká jeho psa neměl žádný obchodní kousnout její hosté, bylo
Huxter, generální prodejce, přes silnice, tázací a Sandy Wadgers z kovárny, soudní, kromě žen a dětí, všechny z nich říká fatuities: "Nenechal en kousnout mě, ví";
" Tasn't právo takové dargs "," Whad 'e skus' severní šířky, než?
"A tak dále.
Pan Hall, díval se na ně ze schodů a poslouchal, zjistil, že je neuvěřitelné, že viděl něco tak velmi významný stát nahoře.
Kromě toho, jeho slovníku úplně příliš omezené na to vyjádřit své dojmy.
"Nechce žádnou pomoc, říká," řekl v odpověď na jeho manželky dotaz.
"Měli bychom být, Takin 'jeho zavazadla dovnitř"
"Měl ji vypálená najednou," řekl pan Huxter, "zvláště pokud je to vůbec zanícené. "
"Já bych střílet en, že to, co bych dělal," říká dáma ve skupině.
Najednou se pes začal vrčet znovu.
"Pojď se mnou," zvolal rozzlobený hlas ve dveřích, a tam stál tlumený cizinec s límci objevil, a jeho okraje klobouku, sklonil.
"Čím dříve se tyto věci v lepším budu mít radost."
Uvádí se, anonymní divák, který si kalhoty a rukavice byl změněn.
"Byl jste zraněný, pane?" Řekl Fearenside.
"Je mi to líto, vzácné the Darg -" "Ani v nejmenším," řekl cizinec.
"Nikdy rozbil kůži.
Pospěšte si s těmi věcmi. "
On pak přísahal sám sobě, tak pan Hall tvrdí.
Přímo první bedně bylo v souladu s jeho pokyny, prováděné na salon, cizinec se vrhl na ni s mimořádným nadšením, a začaly rozbalit, rozptyl slámy s naprostou lhostejnost koberce paní Hallové.
A z ní začal vyrábět lahve - nízký obsah tuku lahvičky obsahující prášek, malé a štíhlé lahve obsahující barevné a bílé tekutiny, vroubkovaný blue Lahvičky označené jako jed, láhve s kulatým orgány a štíhlé krky, velká zelená-skleněné láhve, velké bílé skleněné lahve, lahve skleněnými zátkami a matné etikety, lahve s jemnou korky, láhve s bungs, lahve s dřevěnými stropy, vinné láhve, salátový olej láhve - jejich uvedení v řadách na chiffonnier, na krbové římse, na stůl pod oknem, kolem na podlaze, na polici - všude.
Lékárny obchod v Bramblehurst nemůže pochlubit zdaleka tak mnoho.
Docela je to pohled.
Crate po bedně přinesly lahví, dokud se všech šest byly prázdné a výška stolu s slámy, jediné věci, které přišly z těchto beden vedle láhve byly počet trubek testu a pečlivě zabalené rovnováhu.
A přímo bedny byly rozbaleny, cizinec šel k oknu a pustil se do práce, není problematické ani v nejmenším o vrhu slámy, oheň, který šel ven, krabice knih venku, ani pro kmeny a další zavazadla, která šla nahoru.
Když paní Hall vzal večeři k němu, byl už tak zabrán do práce, nalil trochu vypadne z lahví do zkumavek, že ji neslyšel dokud smetla většinu slámy a postavila tác na stůl, s některými malý důraz snad vidět stát, že podlaha je dovnitř Pak se napůl otočil hlavu a hned se otočil pryč znovu.
Ale viděla Sundal si brýle, které se vedle něj na stole, a to Zdálo se jí, že jeho oční důlky byly neobyčejně dutý.
Nasadil si brýle znovu, a pak se otočil a stál před ní.
Že se chystá stěžovat na slámu na podlaze, když tušil ji.
"Kéž byste se přijít bez klepání," řekl tónem abnormální rozhořčení, která se zdála tak pro něj charakteristické.
"Zaklepal jsem, ale zdá -"
"Možná, že ano.
Ale v mém vyšetřování - můj opravdu velmi naléhavá a nezbytná šetření - nejmenší poruchy, sklenici s dveřmi - I musím požádat, abys - "
Kdykoliv. "
"A velmi dobrý nápad," řekl cizinec.
Je-li sláma je problém dát to v účet. "
"Nedělej to.
A on na ni mumlal - slova podezřele podobá prokletí.
Byl tak zvláštní, že tam stojí, tak agresivní a výbušné, lahví v jednom ruku a zkumavku v jiných, bylo, že paní Hall velmi znepokojeni.
Ale ona byla rozhodná žena.
"V tom případě bych rád věděl, pane, co považujete za -"
"Šilink - položil šilink.
Určitě dost šilink je? "
"Budiž," řekla paní Hall, začínat s ubrusem a začal ji šířit po v tabulce.
"Jste-li spokojeni, samozřejmě -"
Otočil se a posadil se kabátem, límec k ní.
Celé odpoledne pracoval na dveře zamčené, a jak paní Hall svědčí pro z větší části v tichu.
Ale jakmile tam byl otřes mozku a zvuk vyzvánění lahví spolu, jako by
Tabulka byl hit, a rozbít z lahve hodil prudce dolů, a pak rychlé tempo athwart místnosti.
Bát ", něco, co mu byla věc," šla ke dveřím a poslouchal, ne starat zaklepat.
"Nemůžu jít dál," byl nepříčetný.
"Nemůžu jít dál.
Tři sta tisíc, 400 tisíc!
Obrovské množství!
Podváděl!
Celý život to může mě! ...
Trpělivost!
Trpělivost, opravdu! ...
Blázen! blázen! "
Tam byl hluk cvočky na cihly v baru, a paní Hall měl velmi neochotně opustit zbytek jeho monolog.
Když se vrátila v místnosti bylo ticho opět s výjimkou slabé praskání of židli a občasné cinkání lahví.
To bylo po všem, cizinec měl opět práci.
Když vzala do čaje viděla rozbité sklo v rohu místnosti pod konkávní zrcadlo a zlatá skvrna, která byla zničena nedbale.
Zavolala pozornost.
"Polož to v návrhu," odsekla jí návštěvníka.
"Proboha, nebojte se mě.
Jestli je poškození, postavil ji do návrhu zákona, "a pokračoval zaškrtnutím v seznamu cvičebnice před ním.
"Já vám něco řeknu," řekl Fearenside, tajemně.
Bylo pozdní odpoledne, a oni byli v malé pivo-shopu Iping závěs.
"Ten chlapík jste už mluvíme o to, co můj pes bit.
No - on je černý.
Leastways, jeho nohy.
I semeno přes slzy kalhot a slz svých rukavic.
Člověk by očekával něco malíček ukázat, že jo?
No - nebyl žádný.
Jen temnota.
Řeknu vám, že je černý jako můj klobouk. "
"My dobro," řekl Henfrey.
"Je to rummy případě úplně.
Proč, jeho nos je tak růžové, jak malovat! " To je pravda, "řekl Fearenside.
A to je obyčejný způsob, jak s koňmi, jako každý je vidět. "
A řeknu "ee, co si myslím.
That marn'sa strakatý, Teddy.
Černá a bílá sem tam - v místech.
A on se za to styděl.
He'sa druh míšenec, a barva se odlepí ojedinělé místo míchání.
Slyšel jsem o takových věcech dříve.
Kapitola IV MR.
CUSS ROZHOVORY The Stranger
Řekl jsem okolností cizí příjezdu do Iping s určitým Plnost detail, aby tento zvláštní dojem, že mohou být vytvořeny rozumí čtenář.
Ale kromě dvě zvláštní události, okolnosti jeho pobytu až do mimořádný den festivalu klubu může být předán přes velmi zběžně.
Tam byl množství potyček s paní Hall v oblasti domácí disciplíny, ale v každém případě až do konce dubna, kdy první známky nouze začal, když jel po- ji snadno výhodný příplatek.
Hall ho neměli rádi, a když se odvážil Hovořil o vhodnosti zbavit se ho, ale on ukázal svůj odpor hlavně skrývat okázale, a vyhnout se svého hosta co nejvíce.
"Počkejte, až v létě," řekla paní Hall moudře, "když artisks začínají přijít.
Možná je to trochu arogantní, ale účty usadil přesné účty se usadil přesný, co chcete říct. "
Cizinec neměl chodit do kostela, a opravdu se žádný rozdíl mezi nedělí a bezbožný dny, dokonce v kostýmu.
Pracoval, jako paní Hall si myslel, velmi nárazově.
Některé dny by sestoupil včas a průběžně obsazeno.
Na ostatní by růst pozdě, tempo jeho pokoj, vztekat se slyšitelně celé hodiny spolu, kouř, spí v křesle u krbu.
Komunikace se světem za vsí měl žádného.
Trpělivost i nadále velmi nejisté, neboť většina jeho způsobu bylo, že člověka utrpení v téměř nesnesitelné provokace, a jednou nebo dvakrát věci odsekl, roztrhaný, drcené, nebo zlomené v nárazový poryvy násilí.
Zdálo se, že na základě chronického dráždění největší intenzitou.
Jeho zvyk mluvit sám k sobě tichým hlasem na něj stále rostla, ale přesto
Paní Hall svědomitě poslouchal, že mohl dělat ani hlavu, ani ocasem, co slyšela.
Málokdy šel do zahraničí za denního světla, ale za soumraku chodil do tlumeného neviditelně, zda se počasí, byla zima, nebo ne, a on si vybral nejosamělejší cesty a nejvíce ve stínu stromů a bank.
His goggling brýle a příšerné obvázanou tvář pod přístřešek jeho klobouk, přišel s nepříjemnou náhle ze tmy na jeden nebo dva domácí jde dělníků, a Teddy Henfrey, omílání z "Scarlet Coat" na jednu noc, v půl desáté, byl strach hanebně na cizí lebka-jako hlava (on chodil s kloboukem v ruce), osvětlené náhlé základě otevřených dveří hostince.
Takové děti jsou ho viděli v soumraku snil o tom, podvozky, a zdálo pochybné zda neměl rád chlapce více, než mu nelíbilo, nebo naopak, ale tam byl jistě dost živý odpor na obou stranách.
Bylo nevyhnutelné, že člověk tak pozoruhodný vzhled a ložisko by mělo tvoří časté téma v takové vesnice jako Iping.
Názor byl velmi rozdělen na své povolání.
Paní Hall byla citlivá na místě.
Když byl dotázán, vysvětlila velmi pečlivě, že on byl "experimentální vyšetřovatel, "jít opatrně na slabiky jako ten, kdo děsí úskalí.
Na otázku, co bylo experimentální vyšetřovatel, ona by se říci, nádech nadřazenosti, že většina vzdělaných lidí, věděl, že takové věci jako, že by se i tedy vysvětlit, že "objevili věci."
Její návštěvník měl nehodu, řekla, které dočasně barvu obličeje a rukou, a které jsou citlivé dispozice, on byl zaujatý proti žádné veřejné oznámení této skutečnosti.
Z jejího jednání byl pohled velmi bavila, že se trestný snaží k útěku před spravedlností od balení se tak, jak se ukrýt sám sebe z úplně oko policie.
Tento nápad se objevil v mozku pana Teddy Henfrey.
Žádný trestný čin jakékoliv velikosti pocházející z poloviny a konce února bylo známo, že došlo.
Rozpracovány v představách pana Gould, zkušební asistent v Národní
Školy, tato teorie dostala formu, že cizinec byl anarchista v přestrojení, přípravu výbušnin, a on rozhodl se provádět operace, jako detektiv jeho čas dovolil.
Tato sestávala z větší části v pohledu velmi těžké se na cizince, kdykoliv oni se setkali, nebo se ptát lidí, kteří nikdy neviděli cizince, vedoucí otázky ho.
Ale zjištění nic.
Další škola v názorech pana Fearenside následoval, a to buď přijal strakatý zobrazení nebo nějaká modifikace to, jak, například, Silas Durgan, který byl slyšen tvrdí, že "když choses ukázat na enself veletrhy Už jeho jmění v žádném okamžiku ", a je trochu teologa, ve srovnání cizí muž s jedním talent.
Ještě jeden pohled vysvětlil celou záležitost v souvislosti s cizincem jako neškodný blázen. , Která měla tu výhodu, že účetnictví všechno hned.
Mezi těmito hlavními skupinami byly waverers a kompromisy.
Sussex lidové pověry mají málo, a teprve po událostech z počátku dubna že myšlenka na nadpřirozené byl nejprve šeptem v obci.
Už tehdy bylo připsán jen mezi ženami folk.
Ale všechno, co si o něm lidé v Iping, v celku, schválený v disliking ho.
His podrážděnost, ačkoli to mohlo být srozumitelné městské mozku pracovník, Byl to úžasný, co k těmto klidné Sussex vesničanů.
Šílený gestikulace jsou překvapeni, tu a tam se střemhlav tempo po setmění, která zametla mu na nich kolem zákoutí, nelidské mlácení všechny orientační zálohy ze zvědavosti, že chuť k soumraku, který vedl k uzavření dveří, vybourání žaluzií se
Oni roztáhl, když šel kolem dolů vesnici, a když šel od mladí humourists by se s límci kabátu, a dole s kloboukem, oplývá, a jet tempo nervózně poté, co jej v napodobování jeho okultní ložiska.
Tam byla píseň populární v té době volal "Bogey Man".
Slečna Statchell zpívali na školní koncert (na pomoc církve lampy), a následně vždy jeden nebo dva z vesničanů byly shromážděny a cizinec se objevil, bar nebo tak této melodii, více či méně ostrý nebo plochý, zapískal byl uprostřed nich.
Také pozdní malé děti by se nazvat "Bogey Man!" Za ním, a aby mimo rozechvěle nadšený.
Nadávat, praktický lékař, byl pohlcen zvědavost.
Obvazy nadšeni jeho odborného zájmu, zprávu tisíc jeden láhve vzbudilo jeho žárlivost jde.
Po celou dobu dubnu a květnu on prahnul příležitost mluvit s cizinci, a Konečně, na Svatodušní svátky, mohl by vydržet ne déle, ale narazil na
Předplatné seznam pro obec sestra jako omluva.
Byl překvapen, když zjistil, že pan Hall neznal jeho jméno hosta.
"Dal jméno," řekla paní Hall - tvrzení, které bylo docela nepodložené - "ale já nebyl správně slyšet.
Nadávat zaklepala na dveře a vstoupil do salonu.
Tam byl docela slyšitelný prokletí zevnitř.
"Promiňte, že obtěžuji," řekl nadávat, a pak se dveře zavřely a řez pryč od paní Hall zbytek rozhovoru.
Zaslechla šum hlasů na dalších deset minut, pak výkřik překvapení, vzrušující nohou, židle odhodila, Kůra smíchu, rychlé kroky ke dveřím, a nadávat objevil, jeho tvář bílou, oči hledí přes rameno.
Opustil otevřené dveře za ním, a aniž se na ni přešel hale a šel po schodech dolů a slyšela jeho nohy spěchající po silnici.
Nesl klobouk v ruce.
Stála za dveřmi a díval se na otevřené dveře salonu.
Pak zaslechla cizí smát tiše, a pak jeho kroky narazil v místnosti.
Nemohla vidět jeho obličej, kde stála.
Nadávat šel rovnou do vesnice
Vlajková výzdoba vikář.
"Jsem naštvaný?" Nadávat začal náhle, když vstoupil do ošumělý malé studie.
"Vypadám jako šílenec?"
"Co se stalo?" Řekl farář, uvedení ammonite na volné listy jeho dále, přichází kázání.
"Ten chlap v hospodě -"
"Tak co?"
"Dej mi něco k pití," řekl nadávat, a posadil se.
Když měl nervy byly zklidnil o sklenku sherry levné - jen pít dobrý farář měl k dispozici - řekl mu rozhovor, který právě měl.
"Zašel," vydechl, "a začal požadovat předplatné pro tento fond sestra.
Už strčil ruce do kapes, když jsem přišel a posadil se na jeho lumpily židle.
Řekl jsem mu, že jsem slyšel, vzal zájem na vědecké věci.
Řekl, že ano.
Odfrkla znovu.
Držel na čichání po celou dobu, zřejmě v poslední době chytil pekelné zima.
Není divu, zabalené takhle!
Vyvinul jsem sestru nápad, a všichni zatímco stále oči otevřené.
Lahve - Chemické látky - všude.
Váhy, zkumavky v porostech, a vůně of - pupalky.
By byl k odběru?
Řekl, že za to.
Zeptal se ho, zblízka, byl výzkum.
Řekl, že.
Dlouhá výzkumu?
Máte dost kříž.
"Zavrženíhodný dlouhý výzkum," řekl, foukání korek ven, abych tak řekl.
"Ach," řekl jsem a přišla se stížnosti.
Ten muž byl právě na vřed, a moje otázka vařené ho.
On byl daný předpis, nejcennější předpis - na co by neměl říká.
Bylo to zdravotní?
"K čertu s tebou!
Co jste po rybaření?
"Omluvil jsem se.
Důstojný sniff a kašel.
On pokračoval.
Už si to.
Pět složek.
Dej to dolů, otočil hlavu.
Průvan vzduchu z okna zvedl papír.
Spěchal k ní, stejně jako se bleskurychle nahoru komín.
Tak!
Právě v tom místě, objasnit jeho příběh, se přišel ruku. "
"? No" "Ne ruka - jen prázdná pouzdra.
Pane!
Myslel jsem si, je to z hlediska deformace!
Pak jsem si myslel, že je něco divného to.
Co to k čertu drží that rukáv a otevřít, pokud není nic v něm?
Nebylo nic, co v ní, říkám vám.
Nic se ho, vpravo dolů na kloub.
Viděl jsem to přímo dolů k lokti, a tam byl záblesk světla svítí přes slzy tkaniny.
"Dobrý bože!"
Zíral na mě s těmi černými brýlemi of mu, a pak v rukávu. " No? "
Pak se zastavil.
"To je všechno.
Nikdy neřekl ani slovo, jen zíral, a dal ho za rukáv zpátky do kapsy rychle.
"Říkal jsem," řekl, "že to tam bylo předpisu pálení, nebyl jsem?"
Tázací kašel.
"Jak ďábel," řekl jsem, "můžete přesunout prázdný rukáv takhle?"
"Prázdný rukáv?" "Ano," řekl jsem, "prázdný rukáv." " Je to prázdný rukáv, že?
Viděl jsi to byl prázdný rukáv?
"Vstal hned.
Postavil jsem se taky.
Přišel ke mně ve třech velmi pomalé kroky, a stál docela blízko.
Zavětřil jedovatě.
Jsem neuhnul, když jsem visel-li to ovázanou knoflík jeho, a ty klapky na oči, nejsou dost znervózňovat jedné, přicházející klidně jen na vás. " Říkal jsi, že to byl prázdný rukáv?
"Jistě," řekl jsem.
V díval a říkal nic, nestoudný
Muž, unspectacled začíná nuly.
Pak tiše vytáhl z rukávu z kapsy znovu, a zvedl ruku ke mně jako by chtěl ukázat, že na mě znovu.
Udělal to velmi, velmi pomalu.
Podíval jsem se na to.
Zdálo věku.
"No?" Řekl jsem, zúčtování krkem, "Na tom není nic v něm."
"Musel jsem něco říct.
Začínal jsem cítit strach.
Viděl jsem to přímo dolů.
Podal mi to přímo ke mně, pomalu, pomalu - jen tak - dokud se manžeta šest palců od mé tváře.
Divný vidět prázdný rukáv přijít na to líbí!
A pak - "? Well "
"Něco - přesně jako prst a palec se cítil - zlikvidoval můj nos."
Vlajková výzdoba se začal smát.
"Nebylo tam nic," řekl nadávat, jeho hlas běží až do skřek na
"Tam".
"Je to všechno velmi dobře pro vás se smát, ale řeknu, že jsem byl tak překvapený, jsem trefil jeho manžety tvrdě, a obrátil se, a vystřižené z místnosti - Nechal jsem ho - "
Nadávat zastavil.
Nebylo pochyb o upřímnosti jeho paniky.
Otočil se v bezmocném způsobem a vzal si druhou sklenici vynikající vikáře velmi nižší sherry.
"Když jsem se udeřil do manžety," řekl nadávat, "Řeknu vám, bylo to přesně tak, jak zasáhnout ramenem.
A nebylo ruku!
Nebylo duch ruku! "
Pan Bunting se nad tím zamyslela.
Podíval se podezíravě na klít.
"Je to nejpozoruhodnější příběh," řekl.
Vypadal velmi moudrý a vážný opravdu.
"Je to opravdu," řekl pan Bunting se soudní důrazem, "nejvýznamnější příběh. " >
-Kapitola V vloupání na faře
Skutkové okolnosti vloupání na faře, přišel k nám hlavně přes média vikář a jeho manželka.
Stalo se v malých hodinách Svatodušní pondělí, den věnovaný v Iping na
Club slavnosti.
Paní Bunting, jak se zdá, probudila se náhle v tichu, které je před úsvitem, s silný dojem, že dveře jejich ložnice se otevřely a zavřely.
Nechtěla vzbudit její manžel na první, ale posadila se na posteli poslouchat.
Ona pak zřetelně slyšet podložky, podložka, polštářek bosé nohy vycházející z přilehlých toaletní pokoj a pěší se chodbou ke schodišti.
Jakmile se cítila jistotu toho, že vzbudil Rev pan Bunting tak tiše, jak je to možné.
Nepřipadal světlo, ale nasadil si brýle, její župan a jeho koupel pantofle, vyšel na přistání poslouchat.
Slyšel, jak zcela zřetelně tápání děje na jeho studium stůl dolů po schodech, a pak násilný kýchnutí.
V tomto on se vrátil do svého pokoje, ozbrojil sebe s nejzřejmější zbraň, poker, a sestoupil po schodech as neslyšně jak je to možné.
Paní Bunting vyšel na přistání.
Hodina byla asi čtyři a nejvyšší noční tmy je minulostí.
Tam byl slabý třpyt světla v hale, ale studie dveří zívl neproniknutelně černá.
Vše bylo ještě kromě slabé vrzání schodů pod pana Bunting je běhounu a nepatrné pohyby ve studii.
Potom něco prasklo, byla otevřena zásuvka, a tam bylo šustění papírů.
Pak přišel prokletí, a zápas byl zasažen a studie byla zaplavena žluté světlo.
Pan Bunting teď v hale, a škvírou ve dveřích uviděl stolu a otevřete zásuvku a hořící svíčku na stole.
Ale zloděj nemohl vidět.
Stál tam v hale, nerozhodnutý, co mají dělat, a paní Bunting, obličej bílý a záměr, plížil se pomalu dolů po schodech za ním.
Jedna věc, kterou držel pan Bunting odvaha, přesvědčení, že zloděj byl rezidentem v obci.
Slyšeli cinkot peněz, a uvědomil si, že lupič našel domácnost rezervy zlata - dvě libry deset panovníků v polovině úplně.
Na ten zvuk byl pan Bunting nerved náhlým akci.
Svíral pevně poker, když vtrhl do místnosti, těsně následováni paní Bunting.
"Vzdejte se!" Zvolal pan Bunting, zlostně, a pak se sehnul divit.
Zřejmě místnost byla dokonale prázdná.
Přesto své přesvědčení, že oni měli, to chvíli slyšel někdo pohybuje v místnost se činil jistotu.
Půl minuty, možná, stáli zející, pak paní Bunting přešla pokoj a podíval se na zadní stranu monitoru, zatímco pan Bunting, o příbuzenství impuls, nahlédl pod stůl.
Pak se paní obrátila Bunting okna závěsy, a pan Bunting vzhlédl komína a sondoval, že se poker.
Potom paní Bunting zkoumal koše na papír a pan Bunting otevřel víko z uhlí potopit.
Pak se zastavil a stál s
Oči vyslýchat navzájem.
"Přísahal bych -" řekl pan Bunting.
"Svíčka," řekl pan Bunting.
"Kdo zapálil svíčku?" "The šuplíku," řekla paní Bunting.
"A peníze, je pryč!"
Šla rychle ke dveřím.
"Ze všech podivných událostí -"
Tam byl násilný kýchat v průchodu.
Spěchali ven, a když to tak kuchyňské dveře zabouchla.
"Přineste svíčku," řekl pan Bunting, a vedl je.
Oba slyšeli zvuk šroubů se rychle palbu opětovali.
Když otevřel dveře do kuchyně uviděl skrze černé kuchyně, že zadní dveře jen otevření a matné světlo úsvitu zobrazení tmavých mas zahrada za jejími hranicemi.
Je jisté, že se nic vyšel ze dveří.
To se otevřelo, byly otevřené a na chvilku, a pak uzavřená slam.
Jak to udělal, svíčky, paní Bunting nesl ze studie blikaly a rozšířené.
Bylo to minutu nebo více, než vstoupili v kuchyni.
Místo bylo prázdné.
Oni uzavřen zadní dveře, zkoumal kuchyň, spíž, černá kuchyně a důkladně, a konečně šel dolů do sklepa.
Nebylo duše, které se nacházejí v domě, hledání, jak by.
Denní světlo našel vikáře a jeho manželku, zvláštně, trochu kostýmech pár, stále obdivoval asi sami přízemí zbytečné vzhledem k okapové žlaby svíčku.
Kapitola VI nábytek, který se zbláznil
Nyní se stalo, že v časných ranních hodinách Svatodušní pondělí, ještě před Millie byl loven z za den, pane a paní Hall Hall jak se zvedl a šel tiše dolů do sklep.
Jejich podnikání bylo soukromé povahy, a má co do činění s specifickou hmotnost pivo.
Sotva vstoupil do sklepa, když paní Hall Zjistila, že zapomněli vzít se láhev zázvorové pivo z jejich společného pokoje. , Když byl expert a hlavní operátor v této záležitosti, Hall velmi správně šel nahoru na to.
Na přistání byl překvapen, že cizinec dveře byly dokořán.
Pokračoval do svého pokoje a zjistil, že láhev, zatímco on byl nařídil.
Ale vrátil s lahví, všiml si, že šrouby na přední dveře byly odsekla, že dveře jsou v podstatě jen na petlici.
A záblesk inspirace spojil to s cizí místnosti nahoru a návrhy pana Teddy Henfrey.
On si pamatoval jasně drží svíčku, zatímco paní Hall střílel tyto šrouby přes noc.
Při pohledu se zastavil, civí, pak se s lahví v ruce ještě šla nahoru znovu.
Zabušil na cizí dveře.
Nikdo se neozval.
Znovu zaklepal, pak vyrazil dveře dokořán a vstoupil.
Bylo to, jak se očekávalo.
Postel, na pokoji také byla prázdná.
A co bylo cizí, dokonce i jeho těžké inteligence, na židli a ložnice podél zábradlí postele byly rozptýleny oděvy, oděvy pouze, pokud věděl, a obvazy jejich hosty.
Jeho velký širák ještě se natáhne vesele přes postel-post.
As Hala stála uslyšel hlas jeho manželky vycházející z hloubky sklep, s rychlým teleskopickou na slabiky a tázací napínací z poslední slova na vysokou notu, kterou západu Sussex vesnice je zvykem uvádět rychlém netrpělivost.
"George!
You Gart whad hůlku? "
V tom se otočil a spěchal se k ní.
"Janny," řekl a přes zábradlí do sklepa kroků "," TAS je pravda to, co Henfrey
SEZ.
"E není v pokoji UZ," e en't.
A přední dveří onbolted. "
Nejprve paní Hall nerozuměl, a jakmile ona rozhodla se, vidět prázdná místnost pro sebe.
Hall, stále drží láhev, šel první.
"Pokud je e en't tam," řekl, "'se nachází v blízkosti jsou.
A co je "e děláš" ithout "je blízko, co?
"Tas velice zvláštní věc."
Jak oni přišli do sklepa kroky, jak bylo později zjištěno, zdálo se Slyšel dveře otevírat a zavírat, ale když to se zavřelo a nic tam ani neřekl ani slovo na druhý o tom v té době.
Paní Hall prošel její manžel v průchodu a běžel na první nahoře.
Někdo kýchl na schodišti.
Hall, po šest kroků za sebou, si myslel, že slyšel její kýchání.
Ona, jít na první, byl pod dojmem, že sál byl kýchání.
Prudce otevřel dveře a postavil se, pokud jde o prostor.
"Ze všech zvědavá," řekla.
Slyšela, čichat těsně za hlavu, jak se zdálo, otočila se a byl překvapen, viz Hall tucet stop na nejvyšší schod.
Ale v dalším okamžiku, kdy se vedle ní.
Sklonila se a položila svou ruku na polštář a pak pod šaty.
"Zima," řekla.
"Byl tuto hodinu."
Jak se to tak, A nejpodivnější věc.
Postel prádlo se shromáždili, vyskočil náhle v jakési vrcholu, a pak skočil střemhlav přes spodní profil.
Bylo to přesně tak, jako kdyby měl v ruce svíral je v centru a hodil je stranou.
Ihned poté, cizí klobouk vyskočil z postele-post, popsal víření letu ve vzduchu přes větší část kruhu, a pak uháněl přímo na obličej paní Hallové.
Potom, jak rychle přišel houbu z umyvadlo, a na židli, házel cizí kabát a kalhoty nedbale stranou, a smál suše hlasem mimořádně jako cizí, ukázalo se až se čtyřmi nohami u paní Hall, zdálo, že se zaměří na ni na chvíli, a účtovány na ni.
Vykřikla a otočila se, a pak nohy židle přišla jemně, ale pevně proti ní zpět a nutil ji a sál z místnosti.
Dveře se zabouchly a násilně byly zamčené.
Židle a postele zdálo se, že provedením tanec vítězství na chvíli, a pak najednou bylo všechno v klidu.
Paní Hall byl ponechán téměř v bezvědomí stavu v náručí pana Hall je na přistání.
To bylo s největší problém, že pan Hall a Millie, který byl vzbuzen její výkřik alarm, podařilo dostat ji dolů, a použití Výplňové obvyklé v takových případech. "'Tas sperits," řekla paní Hall. "Já vím," tas sperits.
Četl jsem v novinách EN.
Stoly a židle skákat a tančit ... "
"Vezměte si kapku víc, Janny," řekl Hall. " Twill stabilní vy. " Zavřete ho ven, "řekla paní Hall.
"Nenech se přijít znovu.
Napůl jsem tušil - Možná ha "znám.
S nimi goggling očima a zavázanou hlavou, a nikdy jít do kostela v neděli.
A všechny jsou lahve - more'n je to správné pro všechny, kdo si.
Je to dal sperits do nábytku ....
Můj dobrý starý nábytek!
To bylo od tebe v tu židli můj chudák
Matka sedávala, když jsem byla malá holka.
Chcete-li si, že by se měl zvýšit až na mě! "
"Jen kapku víc, Janny," řekl Hall.
"Nervy je vše naštvaná."
Poslali Millie naproti přes pět hodin Zlatého slunce probudit Sandy se pan Wadgers, kovář.
Pan Hall komplimenty a nábytek nahoře se chová nejpodivnější.
Byl to člověk věděl, byl pan Wadgers a velmi vynalézavý.
Vzal docela vážný pohled na věci.
"Rameno darmed Pokud Thet ORL čarodějnictví," byl
Podle názoru pana Sandy Wadgers.
"Ty warnt podkovy pro takové šlechty as on. "
Přišel kolo velmi znepokojen.
Chtěli, aby razit cestu nahoru místnosti, ale nezdálo se, že se v žádném spěchu.
Raději mluvit na chodbě.
Nad způsobem Huxter učeň přišel a začal brát dolů závěrky tabáku okna.
On byl nazýván přes připojit se k diskusi.
Pan Huxter přirozeně následoval po v průběhu několika minut.
Anglosaská nadání pro parlamentní vláda prosadila, byla hodně mluví a rozhodující opatření.
"Pojďme si fakta první," naléhal pan Sandy Wadgers.
"Pojďme si být jisti, že se jedná zcela vpravo Bustin", že tam dveře otevřené.
Onbust dveře jsou vždy otevřené Bustin ', ale vy nemůžete onbust dveře, jakmile jste en zatkli. "
A najednou a nejvíce skvěle dveře v místnosti nahoře otevřel vlastní dohodě, a jak vypadaly v úžasu, viděli klesající schody tlumený Obrázek cizince hledí více černě a nepřítomně, než kdy jindy s těmi, nepřiměřeně velké modré skleněné oči jeho.
Přišel se strnule a pomalu, díval celou dobu, přešel přes chodbu zíral, pak se zastavil.
"Podívej," řekl, a jejich oči sledoval směr jeho prstem v rukavici a viděl láhev Sarsaparilla těžce dveře do sklepa.
Pak vešel do salonu, a najednou, rychle, zlomyslně, zabouchl dveře jejich tváře.
Ani slovo bylo řečeno až na poslední ozvěny ze Slam utichl.
Dívali se jeden na druhého.
"No, jestli ne lízat všechno," řekl
Pan Wadgers, a odešel alternativní nevyřčené.
"Já bych jít a ask'n 'Bout It," řekl Wadgers, panu Hall.
"Já bych d'Mand vysvětlení." Trvalo nějaký čas, aby paní domácí
Manžel, který až do hřiště.
Nakonec se hovořil, otevřel dveře a dostal tak daleko, jak "Promiňte -"
"Jdi k čertu!" Řekl cizinec v obrovské hlasem, a "Zavřete ty dveře od vy. "
Tak, že krátký rozhovor ukončit.
KAPITOLA VII odhalení cizince
Cizinec šel do malého salónu "Trenér a koně" O půl pět ráno, a tam zůstal až do roku kolem poledne, žaluzie dolů, dveře, a nikdo po Hallova odrazit, pouštět se v jeho blízkosti.
Celou tu dobu musel být postil.
Třikrát zavolal svůj zvon, potřetí a stále zuřivě, ale nikdo odpověděl mu.
"On a jeho" jít k čertu "opravdu!" řekla paní Hall.
V současné době přišla nedokonalé pověst o vloupání do fary, a dvě a dvě byly dohromady.
Hall, ve spolupráci s Wadgers, prošel najít pana Shuckleforth, soudce, a přijmout jeho rady.
Nikdo se odvážil nahoru.
Jak se cizinec obsadil sám je neznámý.
Tu a tam by stride násilně nahoru a dolů, a dvakrát přišel výbuch kletby, A trhání papíru, a násilné rozbíjení lahví.
Hlouček zvědavých lidí bojí, ale větší.
Paní Huxter přišel, někteří gay chlapci v černém zářivý ready-made saka a kravaty uraženost papíru - na to byl Svatodušní pondělí - připojil se ke skupině se zmateným výslechy.
Mladí Archie Harker se vyznamenal tím, že jde do dvora, a snaží se koukat pod oknem, žaluzie.
Nic neviděl, ale dal důvod se domnívat, že on dělal, a jiní
Iping mládež v současné době se k němu připojili.
To byl nejlepší ze všech možných svatodušní pondělí, a se vsi ulici stála za sebou téměř deset stánků, na střelnici, a na trávě u kovárny byly tři žluté a čokoládové vagónů a některé Malebné cizinci obou pohlaví uvedení do kokos plachý.
Pánové nosili modré dresy, dámy bílé zástěry a poslední dobou v módě klobouky s těžkými mraky.
Wodger, ze "Purple plavá," a pan Jaggers, obuvník, který také prodával staré z druhé ruky obyčejné jízdní kola, bylo, že natáhne řetězec unie zvedáky a Royal prapory (který měl původně oslavil první výročí viktoriánské) přes silnici.
A uvnitř, v umělém tmě salonu, do kterého jen jeden tenký jet slunečního světla pronikl, cizinec, hlad, musíme předpokládat, a strach, skryté v jeho nepříjemné horké obaly, póry přes tmavé brýle na jeho papír nebo chinked jeho špinavé malé láhve, a občas divoce nadával na chlapce, zvukové-li neviditelná, okny.
V rohu u krbu ležel fragmenty půl tuctu rozbité lahve, a štiplavý brnknutí chlóru zkažené vzduchu.
Tolik víme z toho, co bylo slyšet v té době a od toho, co bylo následně vidět v místnosti.
Asi v poledne se náhle otevřel dveře salonu a stál upřeně zíral na tři nebo čtyři lidi v baru.
"Paní Hall, "řekl.
Někdo šel nesměle a vyzval paní Hall.
Paní Hall objevil po pauze, trochu krátký dech, ale všechny prudší za to.
Hall byl stále mimo.
Měla uvažoval nad tuto scénu, a přišla drží trochu zásobníku neklidné účet na něm.
"Je to Váš účet budete chtít, pane?" Řekla.
"Proč nebyl můj snídani stanovených?
Proč jste připraveni moje jídla a odpověděl můj zvon?
Myslíte si, že jsem se žít bez jídla? " Proč není můj účet zaplaceno?
"Řekla paní Hall.
"To je to, co chci vědět." "Říkal jsem vám před třemi dny jsem čekala jeden převod - "
"Říkal jsem vám, dva dny jsem neměl v úmyslu čekat žádné převody.
Nemůžete nadávat, pokud si snídani čeká trochu, když mi Bill čeká těchto pět dny, co? "
Cizinec přísahal, že krátce, ale živě.
"Nar, NAR!" Z baru.
"A já bych Děkuji za přání, pane, pokud si vaše nadávky na sebe, pane," řekl
Paní Hall.
Cizinec stál a díval se více jako rozzlobený potápění, helma, než kdy jindy.
To bylo všeobecně cítil v baru, že paní Hall měl lepší jej.
Jeho další slova ukázala, jak hodně.
"Podívejte, moje dobrá žena -" začal.
"To není" dobrá žena "já," řekla paní Hall.
"Řekl jsem vám moje převod nepřišla." "Úhrada opravdu," řekla paní Hall.
"Přesto, troufám si tvrdit, v kapse -"
"Řekl jsi mi před třemi dny, že jste neměl nic, ale suverénní stojí stříbra . s tebou " No, já jsem našel více - "
" Ul-lo! "Z baru.
"Zajímalo by mě, kde jste našli to," řekla paní Hall.
Zdálo se, že obtěžují cizince moc.
On dupl.
"Co tím myslíš?" Řekl.
"To Zajímalo by mě, kde jste našli," řekl
Paní Hall.
"A předtím, než jsem si žádné účty, nebo dostat nějakou snídani, nebo dělat takové věci, cokoli, musíš mi jednu nebo dvě věci nerozumím, a to, co nikdo nerozumí, a to, co všichni velmi nervózní pochopit.
Chci vědět, co děláte t'my židli nahoru, a já chci vědět, jak 'Tis váš pokoj byl prázdný, a jak jste se dostal znovu.
Jako se zastaví v domě přijde na dveře - to je pravidlo domu, a , že jste neudělal, a to, co chci vědět, jak jste jít dál
A já chci vědět - "
Najednou se cizinec zvedl ruce zaťaté v rukavicích, dupl, a řekl:
"Stop!", U takto násilí, že ji okamžitě umlčel.
"Vy to nechápete," řekl, "kdo jsem a co jsem.
Ukážu vám.
Při nebi!
Já vám ukážu. "
Pak si položil otevřenou dlaní přes obličej a stáhl to.
V centru jeho tvář stala černou dutinu.
"Tady," řekl.
Vykročil a podala paní Hall něco, co se s pohledem upřeným na jeho metamorphosed tvář, automaticky akceptovány.
Pak, když viděla, co to bylo, vykřikla hlasitě, upustil, a potácel zpět.
Nos - byl to cizí nos! růžový a zářící - válcované na podlaze.
Pak si sundal brýle, a všichni v baru zalapal po dechu.
Si sundal klobouk, a násilné gesto, roztrhal na své vousy a obvazy.
Na okamžik se mu bránili.
Záblesk hrozné očekávání prošel bar.
"Ach, můj Gard," řekl někdo.
Pak off přišli.
Bylo to horší než cokoli jiného.
Paní Hall, který stál s otevřenou pusou a hrůzou, ječel na to, co viděla, a zamířil ke vchodu do domu.
Každý, kdo se dal do pohybu.
Byli připraveni na jizvy, defektů, hmatatelné hrůzy, ale nic!
Obvazy a falešné vlasy, letěl přes chodbu do baru, což klacek Skok se jim vyhnout.
Každý, kdo propadl na všechny ostatní dolů kroky.
Pro člověka, který tam stál křičí nesrozumitelné vysvětlení, byla pevná gestikulující postavu do kabátu, límec z něj, a pak - nicota, žádné viditelné něco úplně jiného!
Lidé se vsi slyšet výkřiky a skřeky, a díval se po ulici uviděl
"Trenér a koně" náhle firing své lidství.
Viděli Paní Hall a pan padají Teddy Henfrey skok, aby se zabránilo padání nad ní, a pak slyšeli strašný křik Millie, který se náhle vznikající z kuchyně na hluk z vřavy, se přijde na bezhlavý cizince zezadu.
Tyto zvýšené najednou.
Ihned všichni v dole na ulici, sweetstuff prodejce, kokos plachý majitel a jeho asistent, houpačka muž, chlapci a děvčata, rustikální šviháci, inteligentní holky, smocked starší a zástěře cikáni - rozběhl směrem k hospodě, a zázračně krátké době
Dav asi čtyřicet lidí, a rychle roste, se naklonila a zahoukala a zeptal se a zvolal a navrhl, v přední části zařízení paní Hallové.
Všichni zřejmě touží mluvit najednou, a výsledek byl Babel.
Malá skupina podpořila paní Hall, který se zvedl ve stavu kolapsu.
Tam byl na konferenci, a neuvěřitelné důkazy o hlučný očitý svědek.
"O Bogey!"
"Co to bylo děláš, že?" "Není zranění dívka," jako "e?"
"Běh na en nožem, věřím." "Ne" ED, řeknu ti.
Nemám na mysli žádný způsob mluvení.
Myslím Marn "ithout a" ed " Narnsense! ".
Tis nějaký kouzelnický trik", "přitažené za vlasy off", je balení, 'e to - "
Ve svém boji vidět v otevřenými dveřmi, dav se zformovala do fluktuace klín, s dobrodružnější vrcholu nejbližší hospody.
"Stál na chvíli jsem heerd globálním seznamu adres křičet a on se otočil.
Viděl jsem ji sukně metla, a on šel za ní.
Netrvalo deset sekund.
Zpět přijde s nožem v ruce uz i bochník, stojí stejně, jako kdyby se díval.
Není před chvílí.
Šel, že dveře.
Říkám "e," e není Gart ne 'ed vůbec.
Právě jste vynechal en - "
Došlo k narušení za sebou, a mluvčí zastavil odstoupit pro malé
Průvod, který byl velmi rezolutně pochoduje směrem k domu, první p.
Hall, velmi červené a určit, pak se pan
Bobby Jaffers, obce Constable, a pak pan opatrný Wadgers.
Přišli ale nyní k rozkazu.
Lidé křičeli protichůdné informace posledních okolností. " Ed, nebo ne "Ede," řekl Jaffers, "musím" en odpočinek a odpočinek en já. "
Pan Hall pochodoval po schodech, pochodoval přímo ke dveřím salonku a prudce je otevřel.
"Constable," řekl, "to vaše povinnost." Jaffers pochodovali palců
Další Hall, Wadgers poslední.
Oni viděli v šeru bezhlavý číslo, kterým čelí, se kousal kůru chleba v jedné rukavici a kus sýra v ostatních.
"To je on," řekl Hall.
"Co to k čertu děje?" Přišel tón zlobí odrazení shora límce postavy.
"Ty jsi zatraceně rum zákazníka, pane," řekl pan Jaffers.
"Ale 'ed nebo ne" ED, rozkaz říká, že "tělo" a povinnost je povinnost - "
"Drž se!" Řekl číslo, počínaje zpět.
Najednou Prudce dolů chléb a sýr, a pan Hall jen nepochopili nůž na stůl včas zachránit.
Off přišel cizí levou rukavici a bylo udeřil do obličeje Jaffers ".
V dalším okamžiku Jaffers, řezání krátkých některé prohlášení o oprávnění, se chytil ho za zápěstí a snese popadl neviditelný krk.
Dostal znějící kop do holeně, které se mu křičet, ale on držel jeho sevření.
Hall poslal nůž sesouvání podél stolu Wadgers, kdo se choval jako brankář pro útok, abych tak řekl, a pak vystoupil jako Jaffers a cizince houpal a zapotácel se k němu, chytil se a udeření dovnitř
Židle stály v cestě, a šel stranou s rachotem protože přišli společně.
"Získat nohy," řekl Jaffers mezi zuby.
Pan Hall, snažit se jednat na základě pokynů, dostal kopanec do znějící the žebry, která zlikvidovat ho na chvilku, a pan Wadgers, vidět decapitated cizinec se převalil a dostal horní strana Jaffers, ustoupil ke dveřím, nůž v ruce, a tak se srazil s
Pan Huxter a Sidderbridge Carter přichází na záchranu práva a pořádku.
Ve stejné době se přišlo tři nebo čtyři lahve od chiffonnier a střílel web of ostrost do vzduchu v místnosti.
"Budu se vzdát," zvolal cizinec, ačkoli on měl Jaffers dolů, a v jiném chvíli vstal lapal po dechu, podivné postavy, bez hlavy a snese - pro on stáhl jeho pravé rukavici se stejně jako jeho levici.
"Není to dobré," řekl, jako by vzlykal po dechu.
Byl to nejpodivnější věc na světě slyšet, že hlas přicházející jakoby z prázdných prostoru, ale Sussex rolníci jsou možná nejvíce věcný lidí pod ne.
Jaffers vstal a také produkoval pouta.
Pak se díval.
"Říkám," řekl Jaffers, vychoval krátké o matný realizaci nesouladu Celá ta záležitost, "zatraceně to!
Nelze použít 'em, jak jsem je vidět. "
Cizinec přejel ruku po jeho vestu, a jako by o Miracle tlačítek, která mu ukázal prázdný rukáv stal vrátit zpět.
Potom řekl něco o jeho holeně, a sklonil.
Zdálo se, že manipulovat s jeho boty a ponožky.
"Proč," řekl Huxter, najednou, "že to není člověk vůbec.
Je to jen prázdná oblečení.
Podívejte se!
Můžete vidět dole jeho límec a obložení z jeho oblečení.
Mohl bych dát ruku - "
Natáhl ruku, zdálo se schází něco ve vzduchu, a vytáhl zpět ostrým výkřikem.
"Kéž bys mít prsty z mých očí," řekl antény hlas tónem Savage odrazení.
"Faktem je, že jsem tu všichni - hlava, ruce, nohy a všichni ostatní, ale je se stane, jsem neviditelný.
Je to zmatený obtíž, ale jsem.
To je důvod, proč bych měl být tropil na kusy všechny hloupé balík v Iping, je to? "
Oblek oblečení, nyní všechny rozepnul a visí volně na jeho neviditelnou podporu, vstala, rukama v bok.
Několik dalších mužů lidí teď vstoupil do místnosti, tak aby to bylo blízko přeplněné.
"Neviditelné, co?" Řekl Huxter, ignorování cizí zneužití.
"Kdo to kdy slyšel rád na to?" "To je divné, možná, ale to není zločinu.
Proč jsem napaden policista v tomto móda? "
"Ah! je to z hlediska něco jiného, "řekl Jaffers.
"Není pochyb o tom, že jste trochu obtížné vidět v tomto světle, ale já jsem dostal rozkaz a je to všechny správné.
Co jsem za to není žádná neviditelnost, - je to vloupání.
Je tu byl se vloupal do domu a peníze vzal. "
"Tak co?"
"A určitě okolnosti bod -"!
"Doufám, že ano, pane, ale já mám pokyny. "
Man.
"No," řekl cizinec, "Přijdu.
Přijdu.
Ale ne pouta. " Je to dělat pravidelně, "řekl Jaffers.
"Ne pouta," stanovil cizinec.
"Promiňte," řekl Jaffers.
Najednou postava posadil, a před každý člověk mohl uvědomit, byla dělána, pantofle, ponožky a kalhoty byly odstartovala pod stůl.
Pak vyskočil znovu a odhodila kabát.
"Tady, nech toho," řekl Jaffers, najednou si uvědomil, co se děje.
Uchopil na vestu, to bojovalo, a košile vyklouzl z ní a nechal ji ochable a prázdné ruce.
"Drž ho," řekl Jaffers, hlasitě.
"Jakmile se dostane to, co pryč -"
"Drž ho!" Zvolal každého, a tam byl spěch na vlající bílé košili, která nyní vše, co bylo vidět na cizince.
Košile rukáv zasadil ránu v obličeji inteligentní magistrátu, kterému se zastavil s otevřenou náručí předem, a poslal ho zpět do starého lahodný kostelníkovi, a za okamžik Tento oděv byl zrušen a stal se zmítal a nepřítomně házení o zbraně, i jako košili, která je tah více než lidská hlava.
Jaffers sevřela, a jen pomohl vytáhnout ho, on byl udeřen v ústa ovzduší, a bez rozmyslu hodil obušek a udeřil Teddy Henfrey divoce na temeni hlavy.
"Pozor!" Řekl každý, oplocení náhodně a bít se do prázdna.
"Drž ho!
Zavři dveře!
Nedovolte, aby mu volný!
Mám něco!
Tady je! "
Perfektní Babel zvuky, které se.
Všichni, jak se zdálo, byl zasažen najednou, a Sandy Wadgers s vědomím, jako vždy a jeho důvtip nabroušené o strašné rány na nose, otevřel dveře a vedl raut.
Ostatní po rozmyslu, byl zaseknutý na chvíli v rohu u dveřích.
Úderových pokračoval.
Phipps, unitářské, měl zlomený přední zub a Henfrey byl zraněn v chrupavky v uchu.
Jaffers byl udeřen pod čelist a, soustružení, chytil na něco, co zasáhl mezi ním a Huxter ve rvačce, a zabránit jejich scházet.
Cítil svalnatou hruď, a za okamžik celé množství bojovat, vzrušení muže vystřelil do přeplněného sálu.
"Dostal jsem ho!" Křičel Jaffers, dušení a navíjení přes všechny, a zápas s fialovou tvář a otok žil proti svému neviditelnému nepříteli.
Muži zapotácel doprava a doleva jako mimořádný konflikt pod vlivem rychle k domovní dveře a šel točí se půl tuctu kroky hospody.
Jaffers křičel přiškrceným hlasem - drží pevně, přesto, a dělat si s koleno - otočil, a těžce dopadl nejspodnější s hlavou v písku.
Teprve pak se prsty odpočinout.
Tam byli nadšeni výkřiky "Držte ho!"
"Neviditelné!" A tak dále, a mladý člověk, cizinec, v místě, jehož jméno nepřišel na světlo, vletěl do najednou chytil něco postrádal jeho držení, a spadl na tělo ležící na Constable.
Half-cesta přes silnici žena křičela jako něco tlačil ní psa, kopl Zdá se, že vyjekl a běžel vytí na dvoře Huxter, a s tím tranzit
Neviditelný muž byl dokonalý.
Pro prostoru lidé stáli ohromeni a gestikulování, a pak se panice a rozptýlil je přes vesnice jako závan rozhazuje listí.
Ale Jaffers ležel bez hnutí a směřovaly nahoru a pokrčenými koleny, na úpatí kroky hospoda. >
-Kapitola VIII při transportu
Osmé kapitole je mimořádně krátký, a líčí to Gibbons, amatérské naturalista okresu, když ležel venku na prostorné otevřených Downs bez duše během pár kilometrů od něj, jak on myšlení, a téměř dřímající, slyšel z jeho okolí zvuk, jako když se člověk kašle, kýchání, a pak divoce nadával sám sobě a hledat, co spatřil.
Přesto hlas byl nesporný.
To pokračovalo přísahat, s tím šíři a rozmanitosti, která rozlišuje nadávky na kultivovaného muže.
To rostlo k vrcholu, opět zmenšil, a zemřel v dálce, jak to jde
Zdálo se, že jej ve směru Adderdean.
Zvedla se do křečovitého kýchat a skončil.
Gibbons slyšel nic z ranní události, ale tento jev byl tak zarážející a znepokojující, že jeho filozofické klid zmizel, dostal se rychle, a vyběhla do strmosti z kopce směrem k obci, tak rychle, jak jen mohl jít.
KAPITOLA IX MR.
THOMAS MARVEL
Musíte obraz pana Thomase Marvel jako osoba hojný, flexibilní tvář, nos válcových výčnělek, A liquorish, dostatek, kolísavé ústa a vousy ježaté výstřednost.
Jeho postava sklon tučnost, jeho krátké končetiny zdůraznil tento sklon.
Měl na sobě kožešinové cylindr a časté nahrazení provazů a Šněrovadla pro tlačítka, patrné v kritických místech jeho kostým, označený člověk v podstatě starý mládenec.
Pan Thomas Marvel seděl s nohama v příkopu u silnice na dole k Adderdean, asi kilometr a půl z Iping.
Jeho nohy, s výjimkou ponožky nepravidelných open-práce byly holé, jeho velké prsty byla široká, a vztyčené jako ušima ostražitý pes.
V klidném způsobem - dělal všechno, co v klidném způsobem - byl uvažuje se snaží na boty.
Byli to nejrozumnější boty, narazil na dlouhou dobu, ale příliš velké pro ním, a že ty mu byly v suchém počasí, velmi pohodlné, ale také tenkou podrážkou pro vlhké.
Pan Thomas Marvel nenáviděl prostorný boty, ale pak nenáviděl vlhké.
Nikdy řádně promyšlený, který nenáviděl nejvíce, a to byl příjemný den, a nic lepšího na práci.
A tak dal čtyři boty v půvabné skupině na trávník a podíval se na ně.
A protože je tam v trávě a odpružení řepík, to najednou napadlo mu, že oba páry byly mimořádně ošklivé vidět.
Nebyl vůbec překvapen hlas za ním.
"Jsou to boty, tak jako tak," řekl hlas.
"Jsou to - charita boty," řekl Thomas Marvel, s hlavou na jedné straně o je znechuceně, "a který je nejošklivější pár v celém vesmíru požehnal,
Jsem zatracený, pokud vím! "
"Hm," řekl hlas.
"Už jsem opotřebovaný horší - ve skutečnosti jsem nosit nikdo.
Ale nikdo to owdacious Ugly - Pokud dovolíte výraz.
Byl jsem cadging boty - zejména - několik dní.
Protože jsem byl nemocný z nich.
Jsou to zvuk dost, samozřejmě.
Ale pán na tramp vidí jako neobyčejně mnoho z jeho bot.
A pokud budete mi věřit, že jsem zvýšil nic v celé zemi požehnaný, zkuste jak bych si, ale je.
Podívejte se na 'em!
A dobrou zemí pro boty, také v obecně.
Ale je to jen moje promiskuitní štěstí.
Já mám boty v této zemi deset let nebo více.
A pak se s vámi jednat jako je tato. " Je to zvíře v dané zemi, "řekl
Hlas.
"A prasat na lidi." "Je to tak?" Řekl pan Thomas Marvel.
"Pane!
Ale jejich boty!
Je to bije. "
Otočil hlavu přes rameno doprava, podívat se na své boty partnera s ohledem na srovnání, a hle! kde se boty na svého partnera by měla být se ani nohy, ani boty.
Byl ozářený počátku velké překvapení.
"Kde je tvůj?" Řekl pan Thomas Marvel přes rameno a přichází na všechny čtyři.
Viděl úsek prázdné sestřelí s houpající se ve větru vzdálený green-zaměřil furze keřů.
"Jsem opilý?" Řekl pan Marvel.
"Už jsem měl vidění?
Byl jsem mluvil k sobě?
To, co - "
"Nelekejte se," řekl hlas.
"Nikdo z vašich ventriloquising mě," řekl pan Thomas Marvel, prudce roste na nohy.
"Kde je tvůj?
Znepokojení, opravdu! "
"Nelekejte se," opakoval hlas.
"Budete se vystrašit ve chvíli, ty hloupý blázen," řekl pan Thomas Marvel.
"Kde je tvůj?
Nechte mě si moje znamení na tvé ...
"Je tvůj pohřben?" Řekl Thomas Marvel, po pauze.
Nikdo se neozval.
Pan Thomas Marvel stál bootless a divit, bundu skoro shozeni.
"Čejka," řekl čejka, velmi vzdálené.
"Čejka, opravdu!" Řekl pan Thomas Marvel.
"To není žádný čas na hloupost."
Dolů byla pustá, východ a západ, sever a jih, na silnici s mělkými příkopů a bílé hraničící sázky, běžel hladce a prázdné sever a jih, a kromě pro tento čejka, modrá obloha byla prázdná také.
"Tak mi pomoz," řekl Thomas Marvel, míchání kabát na ramena znovu.
"Je to pití!
Možná ha "znám."
"Není to pít," řekl hlas.
"Ty vaše nervy stabilní."
"Au!" Řekl pan Marvel, a jeho tvář se uprostřed své bílé skvrny.
"Je to pití!" Opakoval potichu rty.
Zůstal zíral na něj, rotační pomalu zpět.
"Mohl jsem přísahal, že jsem slyšel hlas," zašeptal.
"Samozřejmě, že ano."
"Je to tu znovu," řekl pan Marvel, zavřel oči a sepjal ruce na čelo s tragickým gestem.
On byl najednou vzít za límec a otřesený násilně, a že více než omámenou vůbec.
"Nebuď blázen," řekl hlas.
"Já se - off - my - kvetoucí - vůl," řekl pan Marvel.
"To není dobré.
Je to trápí o nich blarsted boty.
Já jsem z mého požehnal kvetoucí vůl.
Nebo je to náladu. " Ani jedno, ani druhé, "řekl
Hlas.
"Poslouchej!"
"Chump," řekl pan Marvel.
"Jedna minuta," řekl hlas, pronikavě, rozechvělý se sebeovládání.
"No," řekl pan Thomas Marvel, s podivným pocitem, že byl vykopán v hrudi prstem.
"Myslíš, že jsem jen představivost?
Prostě fantazie? "
"Co jiného můžete být?" Řekl Thomas Marvel, otisk zadní části krku.
"Dobře," řekl hlas, tónem úlevy.
"Pak budu házet kamínky na vás až si myslet jinak."
"Ale kde jsou tvoje?"
The Voice neodpověděl.
Whizz přišel Flint, zřejmě z vzduchu, a vynechal pana Marvel rameno o hair's-šíři.
Pan Marvel, soustružení, viděl trhnout pazourku do vzduchu, vystopovat komplikované cesty, pověsit na chvíli, a pak se vrhnout na nohy s rychlostí téměř neviditelné.
Byl příliš ohromen, aby se vyhnul.
Whizz to přišlo, a ricochetted z holé patě do příkopu.
Pan Thomas Marvel skočil nohy a řval nahlas.
Pak začal utíkat, zakopl o neviditelné překážky, a přišli až po uši do sedu.
"Teď," řekl hlas, jako třetí kámen zakřivený nahoru a visel ve vzduchu nad tramp.
"Jsem představivost?"
Pan Marvel formou odpovědí se vyškrábal na nohy, a byl okamžitě převrátil znovu.
Ležel na okamžik odmlčela.
"Máte-li další zápas," řekl hlas, "já se hodit kamínek na hlavu."
"Je to spravedlivé," řekl pan Thomas Marvel, posadil se a brát jeho zraněný prst na ruce a stanovení jeho oko na třetí raketu.
"Já tomu nerozumím.
Kameny házel sám.
Kameny mluví.
Dostaňte se dolů.
Rot pryč.
Já jsem udělal.
"Třetí padl pazourek.
"Je to velmi jednoduché," řekl hlas.
"Jsem neviditelný muž."
"Řekni nám něco, co nevím," řekl pan Marvel, lapal po dechu s bolestí.
"Kde jsi schoval - jak to udělat - nevím.
Jsem unavený. "
"To je všechno," řekl hlas.
"Jsem neviditelný.
To je to, co chci, abyste pochopili. " Všichni viděli, že.
Není třeba, abyste se tak zmatený netrpělivý, pane.
Tak tedy.
Dejte nám pojem.
Jak se vám schoval? "
"Jsem neviditelný.
To je velké místo.
A co já chci, abyste pochopili, je to - "
"Ale pobytu?" Přerušil ho pan Marvel.
"Tady!
Šest metrů před vámi. "
"Ale no tak!
I není slepá.
Budete se mi říct, jste jen další vzduchu.
Nejsem jedním z vašich neznalý trampů - " Ano, jsem - řídký vzduch.
Díváš se skrze mne. "
"Cože?
Není tam žádné věci na vás.
Vox et - Co je to?
- Jabber.
Je to tohle? "
"Jsem jen lidská bytost - pevná, potřebuje jídlo a pití, kteří potřebují zahrnuje také - ale
Jsem neviditelný.
Vidíte?
Neviditelný.
Jednoduchý nápad.
Neviditelné. "
"Co se v reálném rád?" "Ano, skutečný."
"Dáme si ruku," řekl Marvel: "Pokud jsou skutečné.
Nebude to tak zatraceně neobvyklý líbí, pak - Pán "řekl," jak jsi mě skok - uchycení mě takhle! "
Cítil, jak mu ruka, která uzavřela kolem zápěstí s jeho vyřazení prsty, a jeho Prsty timorously šel do paže, poklepal svalnatou hruď, a prozkoumal vousatý tvář.
Marvel obličej byl údiv.
"Já jsem uháněl," řekl.
"Pokud ne porazit kohout boj!
Nejvýznamnější - a tam vidím králík čisté skrze vás, "ARF míle daleko!
Není to trochu z vás vidět - kromě - "On zkoumal zdánlivě prázdný prostor nadšeně.
"Vy aven't byl stra" chléb a sýr? " zeptal se drží neviditelná ruka.
"Máte pravdu, a není to úplně asimilovali do systému."
"Ach," řekl pan Marvel.
"Tak trochu strašidelné, ale."
"Samozřejmě, že to všechno není zdaleka tak skvělé, jak si myslíš."
"Je to naprosto úžasné dost pro mé skromné chce," řekl pan Thomas Marvel.
"Howjer řídit!
Jak se dooce to dělá? " To je příliš dlouhý příběh.
A kromě toho - " Říkám ti, že celý podnik velmi To netuším, "řekl pan Marvel.
"Chci říct, v současné době je toto: Potřebuji pomoc.
Přišel jsem se, že - jsem na vás najednou.
Byl jsem putování, šílený vztekem, nahý, bezmocný.
Mohl jsem zavraždil.
A já jsem tě viděl - "
"Pane!" Řekl pan Marvel.
"Přišel jsem za vámi - váhal - pokračoval -"
Pan Marvel výraz byl výmluvný. "- Pak se zastavil.
"Tady," řekl jsem, "je vyvrhel, jako jsem já.
To je člověk, pro mě "Tak jsem se otočil a přišel k vám -.
Vy.
A - "! Pán "řekl pan Marvel.
"Ale já jsem to vše v tizzy.
Můžu se zeptat - jak to je?
A to, co lze vyžadovat v cestě Neviditelný " Chci, abyste mi pomohl dostat oblečení - a úkrytu - a pak, s jinými věcmi.
Nechal jsem je dost dlouho.
Pokud jste won't - dobře!
Ale ty se -.
Musí " Poslyšte, "řekl pan Marvel.
"Jsem moc ohromilo.
Neklepat mi o nic víc.
A nechte mě jít.
Musím si trochu stabilní.
A vy jste docela blízko zlomil prst.
Je to všechno tak nesmyslné.
Prázdné Downs, prázdné obloze.
Nic vidět na míle kromě prsou přírody.
A pak přijde nějaký hlas.
Hlas z nebe!
A kameny!
A Fist - Pane! "
"Dej se dohromady," řekl hlas, "na co musíte dělat svou práci jsem zvolil pro vy. "
Pan Marvel nafoukl tváře, a jeho oči byly kulaté.
"Já jsem vyvolil vás," řekl hlas.
"Jste jediný člověk, s výjimkou některých z těch bláznů tam dole, kdo ví, že je taková něco jako neviditelný muž.
Musíte být můj pomocník.
Pomozte mi - a já budu dělat velké věci pro vás.
Neviditelný muž je mužem moci. "Odmlčel se na chvíli kýchnout násilně.
"Ale když mě zradí," řekl, "pokud se vám nepodaří udělat, jak jsem se přímo vás -" Odmlčel se a poklepal na rameno pana Marvel chytře.
Pan Marvel dal vřískot teroru na dotek.
"Já nechci prozradit," řekl pan Marvel, lemování od směru prsty.
"Nezdá se vám jít, myslí to, co si dělat.
Vše, co chcete udělat, je, aby vám pomohl - Jen mi řekni, co mám dělat.
(Lord!) Ať už chcete dělat, že jsem většinu ochoten udělat. "
KAPITOLA X MR.
MARVEL Návštěva IPING
Po prvním nárazový panika strávil sám Iping stal spory.
Skepticismus se náhle zvedá hlavu - spíše nervózní skepse, vůbec jisti zádech, ale přesto skepsi.
Je to tak mnohem jednodušší, aby věřil v neviditelný muž, a ti, kteří ve skutečnosti viděl rozpustit do vzduchu, nebo cítil sílu jeho paže, by se počítat s prsty obou rukou.
A z těchto svědků pan Wadgers se v současné době chybí, s důchodci impregnably za šrouby a barů z jeho vlastního domu, a Jaffers ležel ohromil v salónu "Trenér a koně."
Velké a podivné nápady přesahovat zkušenosti mají často menší vliv na lidi a ženy, než menší, konkrétní úvahy.
Iping byl homosexuál s prapory, a všichni byli oblečení v gala.
Svatodušní pondělí bylo těšil se na měsíc nebo více.
V odpoledních hodinách i ti, kdo věřili v Neviditelné začali pokračovat v jejich trochu zábavy v pokusný způsobem, na předpokladu, že má docela pryč pryč, a skeptici už byl žert.
Ale lidé, skeptici a věřící podobně, byly pozoruhodně společenský celý den.
Haysman je louka s gay stan, ve kterém paní Bunting a jiné dámy připravuje čaj, zatímco bez, nedělní školy děti běžely závody a hráli hry pod hlučné vedením kaplana a neúspěchy nadávat a sackbut.
Není pochyb o tom, že byl zaznamenán mírný neklid ve vzduchu, ale lidé z větší části se smysl tajit, co nápadité výčitky, které zažili.
Na návsi silný sklon [slovo chybí?], Který se, lpění the zatímco na kladce, houpal rukojeť, jeden mohl být mrštil prudce proti pytel na Druhý konec, přišel o značnou přízeň Mezi dospívající, jak také dělal houpačky a kokos vyhýbá.
Tam byl také promenádních a parní varhany připojené k malé plný kruhový objezd vzduch se štiplavou chuť oleje a stejně ostrá hudba.
Členové klubu, kteří se zúčastnili kostel v dopoledních hodinách, se SPLENDID v odznaky růžové a zelené, a některé Gayer-zlobil se také zdobily jejich nadhazovač klobouky s brilantní barvy laskavosti pásky.
Staré Fletcher, jehož pojetí dovolené, což bylo těžké, byl vidět skrze Jasmine o jeho okna nebo do otevřených dveří (podle toho, jak jste se rozhodli vzhled), připravená jemně na prkně podporovaný na dvou židlích, a zakrývat strop svého obývacího pokoje.
Čtyři hodiny cizinec vstoupil do vesnice ze směru Downs.
Byl to malý, tlustý člověk v mimořádně ošumělý klobouk, a on se zdá být velmi dech.
Tváře měl střídavě kulhat a těsně nafoukl.
His strakatý tvář byla obavy, a on se pohyboval s jakousi nechce ochotně.
Otočil se na rohu kostela, a nařídil jeho cestu k "Trenér a koně."
Mimo jiné vzpomíná na staré Fletcher ho viděla, a opravdu starý pán, takový udeřil jeho zvláštní vzrušení, že se nechtěně povolené množství vápno spustit dolů kartáč do rukávu kabátu, zatímco pokud jde o něj.
Tento cizinec, na vnímání majitele kokos plachý, vypadal, že mluvit sám k sobě, a pan Huxter poznamenal totéž.
Zastavil se na úpatí "Trenér a koně" kroky, a, podle pana
Huxter, objevil se podrobit vážné vnitřní boj, než mohl vyvolat se vstoupit do domu.
Nakonec on pochodoval po schodech, a byl viděn pan Huxter se odbočit vlevo a otevřít dveře do salónu.
Pan Huxter slyšel hlasy z místnosti a z baru seznámení muže svůj omyl.
"Tato místnost je soukromý," řekl Hall, a cizinec zavřel za sebou dveře a šel nešikovně do baru.
V průběhu několika minut, on se objevil, otřel rty se zpět jeho ruce s nádechem tiché zadostiučinění, že tak nějak zapůsobilo pan
Huxter tak, jak předpokládáme.
Stál a díval se na něj na nějakou chvíli, a pak pan Huxter ho viděl jít v podivně tajnůstkářským způsobem na bránu na dvůr, na kterém salonu okno otevřené.
Cizinec se po krátkém váhání opřel proti jednomu z brány, sloupky, produkoval krátké hliněnou dýmku a připraven vyplnit.
Jeho prsty se chvěly při tom.
Zapálil si, že neohrabaně, a založil si ruce začal kouřit v malátný postoj, postoj, který jeho občasné pohledy do dvora zcela popíral.
To vše pan Huxter viděl na kanystry tabáku okna a výstřednost člověka chování ho vedlo k zachování jeho pozorování.
V současné době je cizinec vstala a dát dýmku do kapsy.
Pak zmizel do dvora.
Neprodleně Pan Huxter, početí byl svědkem nějaké drobné krádeže, skočil kolo jeho pult a vyběhl na silnici zastavit zloděje.
V té chvíli se pan Marvel objevil, klobouk nakřivo, velký balík v modrém stolu tkaniny v jedné ruce, a tři knihy svázané dohromady - jak se ukázalo později se
Faráře šle - v ostatních.
Přímo viděl Huxter dal jakýsi vzdech a obrátil ostře doleva, začala běžet.
"Stop, zloděj!" Zvolal Huxter, a vyrazil po něm.
Pan Huxter na pocity byly živé, ale krátké.
Viděl muže, těsně před ním a tryskání svižně pro církev rohu a do kopce silnici.
Viděl obce vlajky a slavnosti mimo ni, a tvář a tak se obrátil na ho.
Zařval, "Stop!" Znovu.
Sotva už deset kroky před jeho Shin byl chycen nějakým záhadným způsobem, a on už běží, ale létání s nepředstavitelné rychlosti přes vzduchu.
Viděl zem náhle k obličeji.
Svět se zdálo, že úvodní na milion víření skvrny světla a další řízení, zájem o něj víc. >
Kapitola XI-V "autokary a koně"
O to, aby jasně pochopit, co se stalo v hospodě, je třeba jít Zpět na okamžik, kdy pan Marvel poprvé přišel do pohledu okna pana Huxter je.
Přesně v tom okamžiku pan nadávat a pan Bunting byli v salonu.
Oni byli vážně vyšetřuje podivné události na ráno, a byly, se souhlasem pana Halla, takže důkladné posouzení Neviditelného věci.
Jaffers se částečně vzpamatoval z pádu a šla domů v důvěře jeho sympatické kamarády.
Cizinec je rozptýlené oděvy byly odstraněny paní sál a místnost uklidila nahoru.
A na stole pod oknem, kde cizinec byl zvyklý pracovat, měl nadávat zasáhla téměř současně na třech velkých knihách v rukopise s nápisem "Deník".
"Deník," řekl nadávat, dávat tři knihy na stole.
"Teď, v každém případě budeme něco naučit."
Vikář stál s rukama na stole.
"Deník," opakoval nadávat, sedět, dávat dva díly pro podporu třetího, a otevření.
"Hm - no name na předsádce.
Obtěžovat - Cypher.
A čísla.
"Vikář přišel kole podívat přes jeho rameno.
Nadávat obrátil na stránky s tváří najednou zklamaný.
"Já se - Proboha!
Je to všechno Cypher, Bunting. "
"Neexistují žádné diagramy?" Zeptal se pan Bunting.
"Ne, házení ilustrace světlo -" "Podívejte se sám," řekl pan klít.
"Některé jeho matematické a některé z nich v Rusku nebo nějaký takový jazyk (soudě podle písmena), a některé z nich je řecký.
Nyní řecký Myslel jsem si - "
"Samozřejmě," řekl pan Bunting, přičemž se a otřel si brýle a cit náhle velmi nepohodlné - protože neměl řecké levice v jeho mysli stojí za to mluvit o;
"Ano - za řeckou, samozřejmě, může poskytnout vodítko."
"Najdu si místo." "Raději bych první pohled díky objemu
Za prvé, "řekl pan Bunting, stále stírání.
"Celkový dojem první, nadávat, a pak, víte, my můžeme jít hledat záchytné body. "
Kašlal, nasadil si brýle, uspořádal je úzkostlivě, znovu zakašlal, a chtěl něco, co by se stalo odvrátit zdánlivě nevyhnutelné expozice.
Pak si vzal svazek nadávat mu podal v klidném způsobem.
A pak se něco stalo.
Dveře se náhle otevřely.
Oba pánové prudce trhl, rozhlédl se, a ulevilo se jim vidět sporadicky růžové tváře pod furry cylindr.
"Kohoutku?" Zeptal se tváří, a díval.
"Ne," řekl oba pánové najednou.
"Na druhou stranu, můj muž," řekl pan
A "Ukončete prosím ty dveře," řekl pan klít, podrážděně.
"Dobrá," řekl útočník, jak se zdálo, tichým hlasem podivně různé od huskiness jeho první dotaz.
"Máte pravdu," řekl vetřelce the bývalý hlas.
"Stand jasné!" A on zmizel a zavřel dveře.
"Námořník, měl jsem soudce," řekl pan Bunting.
"Zábavné chlapi, jsou.
Stand jasné! Přesně tak.
Námořní termín, odkazovat se na jeho získání Zpět z místnosti, řekl bych. " Troufám si říct, "řekl nadávat.
"Moje nervy jsou volné na den.
Je docela se mi skok -. Otevření dveří takhle "
"A teď," řekl s povzdechem, "tyto knihy. "
Někdo zavětřil jak on dělal tak.
"Jedna věc je nesporná," řekl Bunting, , kterým se židle vedle toho klít.
"Tam určitě byly velmi podivné věci se dějí v Iping v posledních několika dnů - velmi podivné.
Já samozřejmě nemůže věřit v tuto absurdní neviditelnost příběh - "
"Je to neuvěřitelné," řekl nadávat - "Neuvěřitelné.
Ale faktem zůstává, že jsem viděl - I určitě viděl, vpravo dole v rukávu - " Ale věděli jste - jste si jistý?
Předpokládejme, že zrcadlo, například - halucinace jsou tak snadno vyrábí.
Já nevím, jestli jste někdy viděli opravdu dobrý kouzelník - "
"Nebudu tvrdit, znovu," řekl nadávat.
"Už jsme to ven mlátil, Bunting.
A právě tam tyto knihy - Ah!
Zde je několik z toho, co jsem se se řecky!
Řecká písmena určitě. "
Ukázal na střed stránky.
Pan Bunting se mírně začervenal a přinesl jeho tvář blíž, zřejmě najde nějaký problémy s jeho brýlemi.
Najednou si uvědomil zvláštní pocit na šíji.
Pokusil se zvednout hlavu, a došlo k nemovitosti odpor.
Ten pocit byl podivný tlak, sevření těžký, pevnou ruku, a nesla jeho brada neodolatelně ke stolu.
"Nehýbej se, málo lidí," zašeptal hlas, "nebo ti mozek vás oba!"
Podíval se do tváře nadávat, blízko k jeho vlastní, a každý viděl zděšení odrazem jeho bledé překvapení.
"Je mi líto, zvládnout vás tak hrubě," řekl hlas, "ale je to nevyhnutelné."
"Od kdy jste se naučil strkat nos do soukromého vyšetřovatele memoranda," řekl
Hlas, a dvě brady udeřil do stolu současně, a dvě sady zubů rachotil.
"Vzhledem k tomu, když jste se dozvěděl o invazi do soukromých pokojů člověka v neštěstí?" A otřes se opakovalo.
"V případě, že oni dali mé šaty?"
"Poslouchej," řekl hlas.
"Okna jsou upevněny a já jsem vzal klíč ze dveří.
Jsem docela silný muž, a mám po ruce poker - kromě toho, že neviditelná.
Tam není nejmenších pochyb o tom, že bych mohl zabít oba a dostat pryč docela snadno, pokud jsem chtěl - chápete?
Velmi dobře.
Pokud se tě pustím vám slíbit, že vyzkoušet všechny nesmysly a dělat to, co jsem vám říkal? "
Vikář a doktor se podíval na sebe, a doktor protáhl obličej.
"Ano," řekl pan Bunting, a doktor to opakoval.
Poté se tlak na uvolnění krku a doktor a farář posadil, a to jak velmi červená v obličeji a kroutit hlavou.
"Prosím, mějte sezení, kde jste," řekl Neviditelný muž.
"Tady je poker, uvidíte."
"Když jsem přišel do této místnosti," pokračoval Neviditelný muž, po předložení poker ke špičce nosu každého z jeho návštěvníků, "Nečekal jsem, že najít obsazené a já jsem čekal, že najde v
Kromě mé knihy memoranda, oblečení oblečení.
Kde je?
Ne - nedělej vzestupu.
Vidím, že je pryč.
Nyní, právě v současné době, ale dny jsou docela dost teplo na neviditelný muž pobíhat Stark, večery jsou docela chladno.
Chci, oblečení - a jiné ubytování, a musím mít ty tři knihy. "
KAPITOLA XII Neviditelný ztrácí nervy
To je nevyhnutelné, že v tomto okamžiku příběhu by měl přerušit opět na některé velmi bolestivé proto, že se v současné době je zřejmé.
I když tyto věci se děly v salonu, a když pan Huxter sledoval
Pan Marvel kouří dýmku na bráně, ne deset metrů od nás byl pan Hall a Teddy Henfrey diskutovat ve stavu zmatku jasno jedné Iping téma.
Náhle se strhl násilný úder proti dveřím do salónu, ostrý výkřik, a pak - ticho.
"Hul-lo," řekl Teddy Henfrey.
"Hul-lo!" Z kohoutku.
Pan Hall se věci pomalu, ale jistě.
"To není správné," řekl a přišel kolo od pultu k salónu dveře.
On a Teddy se blížil ke dveřím společně, s úmyslem tváře.
Jejich oči v úvahu.
"Nëco špatně," řekl Hall, a Henfrey souhlasně přikývl.
Závan nepříjemný zápach chemikálie se s nimi setkal, a tam byl tlumený zvuk konverzace, velmi rychlý a podmanil.
"Jste v pořádku čt.?" Zeptal se Hall, rapu.
Zamumlal rozhovor přestal náhle na chvíli ticho, pak se konverzace byla obnovena v syčení šeptem, pak se ostrý výkřik: "Ne! Ne, to ne! "
Přišel náhlý pohyb a oversetting na židli, krátký boj.
Ticho znovu.
"Co dooce?" Zvolal Henfrey, Sotto
VOCE.
"Vy - všechny -?
Právo čt." zeptal se pan Hall, ostře, znovu.
Vikář hlas odpověděl s podivnou trhat intonaci:
"Zcela ri-vpravo.
Prosím, ne -.
Přerušení "
"Zvláštní," řekl pan Henfrey.
"Zvláštní," řekl pan Hall.
"Říká," Nepřerušujte, "řekl Henfrey.
"I heerd'n," řekl Hall.
"A čichat," řekl Henfrey.
Oni zůstali poslechu.
Konverzace byla rychlá a tlumený.
"Nemohu," řekl pan Bunting se zvýšeným hlasem:
"Já vám, pane, já ne."
"Co to bylo?" Zeptal se Henfrey.
"Říká, že wi" Nart, "řekl Hall.
"Warn't k nám promlouvá, wuz že?"
"Ostudný" řekl pan Bunting, uvnitř. " Hanebné, "řekl pan Henfrey.
"Slyšel jsem, že - zřetelný."
"Kdo to je mluvit teď?" Zeptal se Henfrey.
"Pan Nadávat, já s'pose, "řekl Hall.
"Slyšíte - něco?" Ticho.
Zvuky v nejasný a matoucí.
"Zní to jako házet na ubrus," řekl Hall.
Paní Hall objevil za barem.
Hall z gesta ticha a pozvání.
To vyvolalo paní Hallové manželky opozice.
"A co tvůj listenin" tam, Hall? "Řekla zeptal se.
"Není vám nic lepšího na práci?
- Rušný den, jako je tato"
Hall se pokusil vyjádřit všechno grimasy a pantomima, ale paní Hall byla neústupná.
Zvedla hlas.
Tak Hall a Henfrey spíše sklíčený, po špičkách zpátky do baru, gestikulující to vysvětlil jí.
Zpočátku odmítala vidět nic to, co slyšeli vůbec.
Pak ona trvala na chodbě zachování mlčení, zatímco Henfrey jí svůj příběh.
Byla sklon si myslet, že celou záležitost nesmysl - možná to byly jen stěhování nábytku kolem.
"Já heerd'n říkat" hanebné ", že jsem udělal," řekl Hall.
"I heerd, paní Hall," řekl Henfrey.
"Tak jako ne -" začala paní Hall.
"HSh!" Řekl Teddy Henfrey.
"Copak jsem slyšel z okna?" "Co to okno?" Zeptala se paní Hall.
"Salon okna," řekl Henfrey.
Každý, kdo stál pozorně poslouchal.
Paní Hall oči, řídil přímo před ní, viděla, aniž by viděl vynikající obdélníkový ve dveřích hostince, silnice bílá a živé, a to Huxter shop-Přední puchýřů v červnu ne.
Náhle se otevřely dveře Huxter a Huxter objevil, oči hledí s napětím, paží gestikuloval.
"Yap" zvolal Huxter.
"Stop zloděj!" A běžel šikmo přes podlouhlý směrem do dvora brány, a zmizel.
Současně přišel vřava ze salonu, a zvuk windows, že uzavřen.
Hall, Henfrey, a lidský obsah kohoutku vyřítil najednou zmateně do na ulici.
Viděli někdo metla rohem směrem k silnici, a pan Huxter provedení složitý skok ve vzduchu, které skončilo na tváři a rameni.
Ulicí, lidé stáli překvapeni, nebo běží směrem k nim.
Pan Huxter byl ohromen.
Henfrey přestal objevovat, ale sál a dva dělníci z vodovodu spěchal najednou do rohu, křičí nesouvislé věci, a viděl pan Marvel mizí z roh zdi kostela.
Zdá se, že si skočil k závěru, že není možné toto bylo
Neviditelný muž se náhle stává viditelným, a vyrazili hned po pruhu v pronásledování.
Ale Hall sotva spustit pár metrů před tím, než se hlasitě křičet úžasu a sletěl po hlavě do strany, chytil jeden z dělníků a přinášet ho na zem.
Byl zpoplatněn stejně jako jeden muž poplatky na fotbal.
Druhý dělník přišel v kruhu, díval, a koncipování, že Hall byl spadl na jeho vlastní vůle, obrátil se pokračovat v pronásledování, jen aby byl podrazen kotník stejně jako Huxter byl.
Pak, jako první dělník se vyškrábal na nohy, byl vyhozen do strany ránou které by mohly mít pokáceny vola.
Jak on šel dolů, Rush směrem od návsi přišla kole rohu.
Jako první se byl majitel kokos plachý, urostlý muž v modrém Jersey.
Byl udivený, že vidí Lane prázdný až na tři muže, rozléhající se na absurdně země.
A pak se něco stalo s jeho chovat-nejvíce nohy a šel střemhlav a válcované strany právě včas, aby se pasou nohy svého bratra a partnera, po střemhlav.
Ti dva byli pak kopl, poklekl na, upadl, a proklet celou řadu po- uspěchané lidi.
Nyní, když Hall a Henfrey a dělníci vyběhl z domu, paní Hall, který se byl za trest zkušeností, zůstal v baru u pokladny.
A najednou se dveře salónu se otevřely a objevil se pan nadávat, a aniž by pohlédl na ni vrhli hned po schodech dolů směrem k rohu.
"Drž ho!" Zvolal.
"Nedovolte mu kapky, které pozemek." Věděl, že nic o existenci Marvel.
Pro Neviditelný předala knih a svazku ve dvoře.
Tvář pana nadávat byl naštvaný a odhodlaný, ale jeho kostým byl vadné, trochu kulhal bílé kilt, které by mohly mít pouze obstálo v Řecku.
"Drž ho!" Zařval.
"Má moje kalhoty!
A každý steh vikáře oblečení! "
" Spíše ho za chvíli, "zvolal na Henfrey, když šel kolem ležící Huxter, a přichází za rohem se připojit k vřavu, byl okamžitě vyřazen nohy do neslušné rozléhat se.
Někdo v plném letu šlapal těžce na prst.
Vykřikl a snažil se získat jeho nohy, byl vyrazen proti a hodil na všechny čtyři znovu, a si uvědomil, že on byl zapojený není v zajetí, ale v debakl.
Každý běžel zpět do vesnice.
Vstal z mrtvých a byl hit těžce za uchem.
Zavrávoral a vyrazil zpátky do "Trenér a koně," ihned, skáče přes opuštěné Huxter, který byl nyní sedět, na jeho cestě.
Za ním, zatímco on byl v půli hostinec kroky uslyšel náhle výkřik vzteku, prudce roste z zmatek pláče, a znějící plácnutí v něčí tvář.
Poznal hlas jako z Neviditelného, a vědomí, bylo to
Muž náhle rozzuřen bolestivou ránu.
V další chvíli pan nadávat byl zpět v salon.
"Vrací se, Bunting," řekl, spěchá dovnitř
"Zachraňte se!"
Pan Bunting stál v okně zabýval ve snaze obléci se v ohniště, koberec a West Surrey Gazette.
"Kdo jde se mnou?" Řekl, tak překvapená, že jeho kostým těsně unikl rozkladu.
"Neviditelný muž," řekl nadávat, a spěchal na k oknu.
"Měli bychom vypadnout odsud!
Je to šílený boj!
Mad!
"V další chvíli byl na dvoře.
"Proboha!" Řekl pan Bunting, váhání mezi dvěma hrozné alternativy.
Slyšel, jak strašné boje v průchodu Inn, a jeho rozhodnutí bylo provedena.
Vylezl z okna, upravil si kostým rychle, a prchl nahoru
Obec tak rychle, jako jeho malý tlustý nohy dovolily.
Od okamžiku, kdy Neviditelný křičela vzteky a pan Bunting dělal jeho památný let do vesnice, to stalo se nemožné, aby po sobě jdoucích účet záležitosti v Iping.
Možná Neviditelný původní záměr byl pouze na úhradu Marvelova ustoupit s oblečením a knihami.
Ale jeho povaha, v žádné době velmi dobré, zdá se, že šlo úplně v určité šance rána, a okamžitě se pustil do bouchat a svržení, pro pouhé uspokojení bolí.
Musíte přijít na ulici plné provozu postav, o bouchání dveří a bojuje za Skrýše.
Musíte přijít na vřava náhle nápadný na nestabilní rovnováhy starých
Fletcher se prkna a dvě židle - s katastrofální výsledky.
Musíte Obrázek zděšeni chytil pár mizerně na houpačce.
A pak celý bouřlivý Rush prošla a Iping ulice s jeho gauds a vlajky je opuštěná, až na stále zuřící neviditelné, a poseté Kokosové ořechy, svržen plátno obrazovky, a rozptýlené skladem v obchodě sweetstuff stánku.
Všude tam je zvuk zavírání okenic a strkat šrouby, a pouze vidět lidstvo občas míhají pod okem zvedl obočí v rohu okenní tabuli.
The Invisible Man bavil na chvíli tím, že rozbije všechna okna
"Trenér a koně," a pak strčil pouliční lampa oknem salonu
Paní Gribble.
On to musí být, která snížila drát telegraf Adderdean těsně za Higgins " Chata na silnici Adderdean.
A po tom, jako jeho zvláštní vlastnosti dovoleno, složil z lidského vnímání celkem, a nebyl ani slyšet, vidět, ani cítit v Iping nic víc.
Zmizel úplně.
Ale byla to nejlepší část dvou hodin předtím, než člověk pustil znovu do zoufalství Iping ulice. >
KAPITOLA XIII-MR.
MARVEL diskutuje o jeho rezignaci
Při soumraku se shromažďování a Iping právě začíná nahlédnout timorously dále opět na rozbité trosky jeho svátek, krátký, zavalitý muž v ošumělý cylindr pochodoval bolestně díky za soumraku bučiny na cestě k Bramblehurst.
Nesl tři knihy vázané spolu nějaký ozdobný elastický obvaz, a balík zabalený v modré ubrus.
His červenolící obličej vyjadřuje zděšení a únava Zdálo se, že v Nárazová trochu naspěch.
On byl doprovázen hlasem, než jeho vlastní, a stále a znovu Trhl sebou v dotek neviditelné ruce.
"Dáte-li mi skluzu znovu," řekl hlas, "pokud se pokusíte mi skluzu znovu - "! Pán "řekl pan Marvel.
"To množství shoulder'sa modřin jak to je."
"Na mou čest," řekl hlas, "já tě zabiju."
"Nesnažil jsem se, aby vám skluzu," řekl Marvel, hlasem, který byl nedaleko vzdálených od slz.
"Přísahám, že jsem to neudělal.
Nevěděl jsem, požehnanou soustružení, to je všechno!
Jak čert jsem vědět, požehnal otáčení?
Jak to je, byl jsem zaklepal o - "
"Budete se srazila asi mnohem víc, pokud vám to nevadí," řekl hlas, a pan
Marvel náhle utichlo.
Zhasil tváře, a jeho oči výmluvný zoufalství.
"Je to dost špatné nechat tyto zmítá burani explodovat moje malé tajemství, aniž by Vaše přerušil se svými knihami.
Je to štěstí, pro některé z nich řežou a běžel, ale když už!
Tady jsem já ...
Nikdo nevěděl, byl jsem neviditelný!
A teď, co mám dělat? " Co mám dělat?
"Zeptal se Marvel, Sotto
VOCE.
"Je to všechno kolem.
Bude to v novinách!
Každý bude hledat mě všichni na pozoru - "Hlas se odmlčel na živé kletby a přestal.
Zoufalství tvář pana Marvel se prohlubovala, a jeho tempo zpomalilo.
"Pokračuj!" Řekl hlas. Pan Marvel tvář předpokládá našedlý nádech mezi ruddier záplaty.
"Neupusťte ty knihy, hloupé," řekl hlas, ostře - předjíždění ho.
"Faktem je," řekl hlas, "budu muset využít vás ....
Jsi chudý prostředek, ale musím. "
"Jsem ubohý nástroj," řekl Marvel.
"Jsi," řekl hlas.
"Já jsem ten nejhorší možný nástroj, který může mít," řekl Marvel.
"Já nejsem silná," řekl po odrazující ticho.
"Nejsem na silný," zopakoval.
"Ne?"
"A mé srdce je slabý.
Ten malý obchod - Vytáhla jsem to přes, samozřejmě - ale ti žehnej!
Mohl jsem upustil. " No? "
"Nemám odvahu a sílu za něco, co chcete."
"Budu podporovat ty." "Přál bych si, že ne.
Nechtěl bych zkazit své plány, víš.
Ale já jsem mohl.
- Z pouhé paniky a utrpení "," Raději ne, "řekl hlas, se klidná důraz.
"Kéž bych byl mrtvý," řekl Marvel.
"To není spravedlnost," řekl, "musíte přiznat, že ....
Zdá se mi, jsem plné právo - "
"Get on!" Řekl hlas.
Pan Marvel opravil jeho tempo, a na nějaký čas šli v tichosti znovu.
"Je to ďábelské těžké," řekl pan Marvel.
To bylo docela neúspěšný.
Snažil jinou taktiku.
"Co mám dělat, že?" Začal znovu tónem nesnesitelné špatně.
"Ach! Drž hubu! "řekl hlas, se náhle úžasné síle.
"Postarám se o vás v pořádku.
Vy, co jste řekl.
Uděláte to v pořádku.
Jsi blázen a všichni, ale budete dělat - "
"Říkám vám, pane, já nejsem člověk za to.
S úctou - ale je to tak - " Pokud nechcete držet hubu budu točit své zápěstí znovu, "řekl Neviditelný muž.
"Chci myslet."
V současné době dva obdélníky žlutého světla se objevila mezi stromy a na náměstí
Věž kostela se objevila po soumrak.
"Budu se držet ruku na rameno," řekl hlas, "všichni přes obec.
Jděte rovně a pokuste ne hloupost.
Bude to horší, pokud budete dělat. "
"Já to vím," vzdychl pan Marvel, "já vím všechno."
Nešťastný vypadající postavu v zastaralé cylindr prošel až na ulici malého Obec s jeho zatížení, a zmizel do houstnoucí tmy za světla Windows.
KAPITOLA XIV PORT Stowe
Deset hodin ráno found pan Marvel, neoholený, špinavý a travel- obarvené, posezení s knihami vedle sebe a rukama hluboko v kapsách, hledá velmi unavený, nervózní, a nepohodlné a nafouknutí tváře na občasné intervalech, na lavičce venku trochu hostinec na okraji Port Stowe.
Vedle něj byly knihy, ale nyní byly svázané provázkem.
Balíček byl opuštěný v borové lesy nad Bramblehurst, v souladu se změnou plánů Neviditelný.
Pan Marvel seděl na lavičce, a přestože se nikdo v nejmenším si ho, rozčilení zůstal na horečku tepla.
Jeho ruce půjde vždy a znovu k jeho různé kapsy podivné nervózní tápání.
Když seděl za nejlepší část hodiny, ale starší námořník, nošení novin, vyšel z hospody a sedl si vedle něj.
"Příjemný den," řekl námořník.
Pan Marvel pohlédl na něj s něčím velmi jako teror.
"Velice," řekl.
"Jen seasonable počasí v době roku, "řekl námořník, přičemž žádné popírání.
"Přesně tak," řekl pan Marvel.
The Mariner vyrábí párátko, a (Zachránění jeho ohledu) byl zabraný tak několik minut.
Jeho oči byly zatím na svobodě, aby přezkoumala pana Marvel je zaprášené postavu, a knihy vedle něj.
Jak on se blížil k panu Marvel zaslechl zvuk, jako je svržení mincí do kapsy.
Zarazilo ho kontrastu vzhled pana Marvel s tímto návrhem bohatství.
Odtud jeho mysl putovala zpět k tématu, které vzal zvědavě pevné uchycení své představivosti.
"Knihy?" Řekl najednou, hlučně dokončení se párátkem.
Pan Marvel začal a díval se na ně.
"Ach, ano," řekl.
"Ano, jsou to knihy." "Je tu nějaké mimořádné věci knihy, "řekl námořník.
"Já vám věřím," řekl pan Marvel.
"A některé mimořádné věci z
'Em, "řekl námořník.
"To je pravda podobně," řekl pan Marvel.
Pohlédl na svého partnera, a pak se podívala na něj.
"Jsou tam mimořádné věci v novinách, například," řekl námořník.
"Tam jsou."
"V těchto novinách," řekl námořník.
"Ach," řekl pan Marvel.
"Je tu příběh," řekl námořník, kterým se pan Marvel s okem, který byl pevný a úmyslné, "Je tu příběh o Neviditelného, například."
Pan Marvel vytáhl ústa nakřivo a poškrábal na tváři a cítil, jak jeho uši zářící.
"Co budou psát dál?" Zeptal se slabě.
"Ostria, nebo v Americe?" "Ani jedno," řekl námořník.
"Tady." "Pane!" Řekl pan Marvel, začíná.
"Když říkám sem," řekl námořník, intenzivní pomoc pana Marvel, "já ne ovšem průměr zde v tomto místě, mám na mysli hereabouts. "
"Neviditelný" řekl pan Marvel.
"A co si dělal?" "Všechno," řekl námořník, controlling
Marvel se jeho oko, a pak zesilovat, "každý - požehnal - věc."
"Já je neviděl papírové tyto čtyři dny," řekl Marvel.
"Iping je místo, kde začal v," řekl námořník.
"In-čin," řekl pan Marvel.
"Začal tam.
A kde přišel, nikdo nezdá vědět.
Tady to je: "Pe-culiar Příběh z Iping."
A říká, že v této knize, že důkazy jsou mimořádných silná -.
Mimořádné "
"Pane!" Řekl pan Marvel.
"Ale, to je mimořádné příběh.
K dispozici je duchovním a zdravotní Gent svědků - viděl "im v pořádku a správné - nebo
leastways neviděl "im.
Pobýval, se říká, na "Trenér" Koně, "a nikdo se nezdají k byli vědomý jeho neštěstí, říká, vědom si svého neštěstí, až v hádce in hospody, říká jeho obvazy na hlavě bylo utržené.
To bylo pak ob-sloužil, že jeho hlava byla neviditelná.
Pokusy byly okamžitě o zajištění něj, ale odhodí své oblečení, říká se podařilo uniknout, ale až poté, co zoufalý boj, ve kterém se způsobil vážná zranění, se říká, na naše hodný a schopný Constable, pan JA Jaffers.
Docela rovně příběh, že?
Jména a všechno. "
"Pane," řekl pan Marvel, nervózně kolem sebe, snaží se počítat peníze v jeho kapsy svým prostým smyslem pro dotek, a plný podivných a novátorská myšlenka.
"Zní to nejúžasnější."
"To ne?
Mimořádná, já tomu říkám.
Nikdy jsem neslyšel hovořit o neviditelných lidí, než jsem se, ale v dnešní době člověk slyší takový hodně extra-běžné věci - že - "
"To je všechno, co udělal?" Ptal se Marvel, se snaží vypadat v jeho klidu.
"To je dost, ne?" Řekl námořník.
"Copak se vrátit náhodou?" Zeptal se
Marvel.
"Jen unikl a to je vše, co?" "Všechno," řekl námořník.
"Proč -?
T Ain 'to stačí", "dost," řekl Marvel.
"Myslím, že to bylo dost," řekl námořník.
"Myslím, že to bylo dost."
"Neměl žádné kamarády - to nemusí říkat, že on měl nějaké kamarády, co?" Zeptal se pan Marvel, úzkosti.
"Není jedním z jakési dost?" Zeptal se the Mariner.
"Ne, díkybohu, jak by se dalo říci, že ne."
Kývl hlavou pomalu.
"Je mi pravidelně nepříjemné, nahý chlap si na to běží o země!
On je v současné době na svobodě a od určité důkazy, má se za to, že má - přijato, , Se, myslím, že mají na mysli - cesta k Port Stowe.
Vidíte, máme pravdu v tom!
Žádný z vašich americké divy tentokrát.
A právě myslet na věci, které mohl udělat!
Kde jste se, když se pokles, a to nad, a měl chuť jít za tebou?
Předpokládám, že chce okrást - kdo by mu dokázal bránit?
Umí vinu, může vloupat, mohl projít kordonem policistů tak jednoduché jako já, nebo byste mohli dát skluzu na slepce!
Jednodušší!
Pro tyto zde slepé laloky neobvyklé slyšet ostré, řekl jsem já.
A všude, kde je alkohol za něhož se - " Má tremenjous výhodu, jistě, "řekl pan Marvel.
"A - No ..." "Máš pravdu," řekl námořník.
"On".
Celou tu dobu pan Marvel byl pohledem na něj soustředěně poslouchat slabé kročeje, snaží se odhalit nepatrné pohyby.
Zdálo se, že na místě nějaké velké rozlišení.
Kašlal za ruku.
Rozhlédl se kolem sebe znovu poslouchal, ohnuté směrem k námořník, a ztišil hlas:
"Skutečnost, že je - I stalo - jen vědět něco o tomto Neviditelný muž.
Ze soukromých zdrojů. "
"Ach," řekl námořník, zájem.
"Ty?"
"Ano," řekl pan Marvel.
"Já."
"Opravdu," řekl námořník.
"A jestli se můžu zeptat -" "Budeš se divit," řekl pan Marvel za ruku.
"Je to tremenjous."
"Opravdu," řekl námořník.
"Faktem je," začal pan Marvel dychtivě v důvěrné podtón.
Náhle se jeho výraz změnil skvěle.
"Au!" Řekl.
Jeho obličej byl výmluvným fyzických utrpení.
"Wow!" Řekl.
"Co se děje?" Řekl námořník, týká.
"Bolest zubů," řekl pan Marvel, a položil mu ruku k uchu.
Chytil z jeho knih.
"Musím se dostat dál, myslím," řekl.
He hranami v kuriózním způsobem po sídlo od svého partnera.
"Ale ty jsi byl jen, říct mi o tom tady Neviditelný muž!" Protestoval námořník.
Pan Marvel zřejmě poradit sám se sebou.
"Podvod," řekl hlas.
"Je to podvod," řekl pan Marvel.
"Ale je to v novinách," řekl námořník.
"Hoax všechny stejné," řekl Marvel.
"Vím, že ten člověk, který začal lež.
Není žádný Neviditelný vůbec -
Páni. " Ale co takhle tomto dokumentu?
Myslíš, říct -? "
"Ani slovo," řekl Marvel, statečně.
Námořník zíral, papír v ruce.
Pan Marvel přerývaně stál o.
"Počkej chvilku," řekl námořník, rostoucí a mluvit pomalu, "Myslíš tím říct -?"
"Já," řekl pan Marvel.
"Tak proč jsi mě nechala jít dál a říct,
To vše blarsted věci, co?
Co znamená tvoje d'tím, že nechá člověk udělat hlupák na sebe takhle?
Eh?
"Pan Marvel nafoukl tváře.
The Mariner se náhle červená opravdu, on zaťal ruce.
"Byl jsem zde dnes mluvil deset minut," řekl, "A ty, ty pot-břichatý, kožený-stál syn starého startu, nemohl základní způsoby - "
"Nejdeš bandying slova se mnou," řekl pan Marvel.
"Bandying slova!
Jsem veselý dobré mysli - "
"Pojď," řekl hlas, a pan Marvel se najednou otočila a začala pochodovat off v kuriózním způsobem nárazový.
"Radši se dál," řekl námořník.
"Kdo se pohybuje na sobě?" Řekl pan Marvel.
Byl šikmo ustupující s podivnou chůzi spěchal, s občasnými násilným trhne vpřed.
Nějakým způsobem na cestě on začal zamumlal monologu, protesty a obviňování.
"Hloupý čert!" Řekl námořník, nohy daleko od sebe, lokty bok, díval ustupující Obr.
"Já ti ukážu, ty hloupá zadek - falzifikace mě!
Je to tady - na papíře! "
Pan Marvel odsekl nesouvisle a ustupující, byla schovaná pod zatáčkou, námořník, ale ještě stála uprostřed nádherné cesty, až do příchodu řezníka vozík vytlačil ho.
Pak se obrátil směrem k Port Stowe.
"Plný mimořádné prdele," řekl si pro sebe tiše.
"Jen mě trochu dolů - to byl jeho hloupá hra - je to na papíře! "
A pak tu byla další mimořádná věc, kterou je v současné době slyšet, že se stalo docela blízko k němu.
A to je vize "pěst plné peněz" (ne méně), cestování bez viditelných Agentura, podél zdi na rohu Lane svatého Michaela.
Bratr námořník viděl tento nádherný pohled, který dnes ráno.
On popadl za peníze okamžitě a bez rozmyslu byl zaklepal, a když se vstal motýla peníze, zmizel.
Naše Mariner byl v náladě věřit cokoli, prohlásil, ale to bylo trochu příliš tuhá.
Poté však začal přemýšlet věci znovu.
Příběh o létání peněz byla pravda.
A to vše o tom okolí, dokonce i od srpna v Londýně a země bankovnictví
Firma, od pokladnách obchodů a hostinců - dveře Stálý toho slunečného počasí úplně Open - peníze byly tiše a obratně dělat z toho dne v hrsti a rouleaux, plovoucí tiše podél stěny a stinných místech, vyhýbá se rychle blíží z očí lidí.
A to, i když žádný člověk sledovat to, vždy končil jeho tajemné let v kapsy, která rozrušený pán v zastaralé cylindr, posezení u malý hostinec na okraji Port Stowe.
Bylo za deset dnů poté, co - a opravdu jen když příběh lopuchu už starý - že námořník shromážděny tyto skutečnosti a začal chápat, jak blízko byl k Neviditelný muž nádherné. >
KAPITOLA XV-Muž, který byl spuštěn
V podvečer čas Dr. Kemp seděl ve své pracovně v Belvederu na kopec s výhledem na lopuchu.
Byl to příjemný malý pokoj, se třemi okny - sever, západ a jih - a police s knihami a které vědeckých publikací a širokou psací stůl, a pod oknem na sever, mikroskop, skleněné pásky, minutu nástroje, některé kultury a rozptýlené
Kemp Sluneční světlo se rozsvítí, když obloha byla stále jasná se světlem slunce, a jeho rolety byly, protože tam byl žádný trestný čin díval zvenčí vyžadovat je zbourána.
Dr. Kemp byl vysoký a štíhlý mladý muž, s vlasy jako len a knír téměř bílé, a práce byl na něj by si vydělal, doufal, že společenství královské
Společnosti, tak velmi si myslí o to.
A jeho oči, v současné době putovat z jeho práce, zachytil západ slunce zářící na zadní hory, která je naproti jeho vlastní.
Na chvíli možná seděl, pero v ústech, obdivovat syté barvy nad hřeben, a pak jeho pozornost byla přitahována malou postavu muže, inkoustově černé, běží přes kopec, obočí směrem k němu.
Byl shortish človíček, a nosil vysoký klobouk, a on běžel tak rychle, že nohy Amen zajiskřilo.
"Další z těch bláznů," řekl doktor Kemp.
"Jako ten osel, který běžel na mě dnes ráno za roh, s " viditelné a-Man přichází, pane!
"Neumím si představit, co mají lidé.
Jeden by mohl myslet, že jsme ve třináctém století. "
Vstal, šel k oknu a zadíval se na svahu tlumeně a temném Obrázek stržení to.
"Zdá se, že ve spěchu zahanben," řekl Dr. Kemp, "ale nezdá se, že se stále na.
Je-li kapsy plné olova se nemohl spustit těžší. "
"Vystříkla, pane," řekl doktor Kemp.
V dalším okamžiku, kdy se vyšší z vily , který vylezl na kopec z lopuchu měl zakrýt běžící postavu.
On byl znovu vidět na okamžik a znovu a znovu, třikrát mezi tři samostatně stojící domy, které přišly další, a pak ho ukryl terasu.
Kemp, kývání kolem se na podpatku a šel zpátky do jeho psaní, stolu.
Ale ti, kteří viděli uprchlého blíž, a vnímal nejhorší teror na jeho zpocený obličej, že se v otevřené silnici, ani podíl na lékaře opovržení.
Do muž bušil, a jak on běžel he chinked jako dobře naplněné kabelku, která je zmítající se sem a tam.
Podíval se ani napravo, ani nalevo, ale jeho oči se upíraly přímo rozšířené kopce, kde lampy byly osvětlené, a lidé se tísnili v ulici.
A jeho špatného tvaru úst rozpadla, a glairy pěna ležel na rtech, a dech přišel ochraptělý a hlučné.
Vše, co prošel zastavil a začal díval se na silnici a dolů, a výslechu jednoho jiný s tušení nepohodlí z důvodu svého spěchu.
A pak se v současné době, až na kopec, pes hraje na silnici a běžel vyjekl pod bránu, a když stále kladli otázku, co--vítr - a pad, pad, pad, - zvuk jako lapal po dechu dýchání, běhavý.
Lidé křičeli.
Lidé se objevily od chodníku:
To prošlo in křičí, to prošlo instinktem z kopce.
Křičeli na ulici před Marvel byl v půli cesty.
Byli vybíhání do domů a zabouchla dveře za nimi, s novinkami.
Slyšel, jak se to a dělal jednu poslední zoufalou proudu.
Strach přišel o kráčející, hnal před sebou a za chvíli zmocnil města.
"The Invisible Man je tady!
The Invisible Man! "
KAPITOLA XVI. v "JOLLY kriketu"
Na "Jolly kriketu", je jen na spodní straně kopce, kde se tramvajové linky začít.
Barman mu opřel tuku červenou zbrojí na pult a mluvil koní s chudokrevný Drožkář, zatímco černé vousatý muž v šedém obsazena sušenky a sýr, pil Burton, a hovořili v amerických s policisty mimo službu.
"Co je křičet," řekl taxíkář anémii, jdoucí po tečně, snaží zjistit, do kopce přes špinavé žluté slepé v nízké okna hospody.
Někdo běžel ven.
"Oheň, snad," řekl barman.
Schody se přiblížil, běh těžce, byly dveře otevřel násilně, a Marvel, pláč a neupravený, klobouk pryč, krk kabátu roztrhl, vletěl do, z křečovité pořadí, a pokoušel se zavřít dveře.
To bylo drženo pootevřené pomocí popruhu.
"Už jdu!" Zařval hlasem ječet hrůzou.
"Už jde.
Dále jen "Viditelné Man!
Po mně!
Kvůli Bože to!
"Elp!
"Elp!
"Elp!"
"Zavřete dveře," řekl policista.
"Kdo jde se mnou?
Co je to řada? "
Šel ke dveřím, povolený pásek, a udeřil.
Americká zavřel další dveře.
"Pusťte mě dovnitř," řekl Marvel, ohromující a pláč, ale stále držel knihy.
"Pusťte mě dovnitř.
Zámek mě - někde.
Říkám vám, že je po mně.
Dávám mu skluzu.
Řekl, že mě zabije a bude. "
"Jsi v bezpečí," řekl muž s černým plnovousem.
"Dveře se zavřely.
Co se to děje? "
"Pusťte mě dovnitř," řekl Marvel, a vykřikla nahlas jako rána náhle se upevnit dveře třást a následoval uspěchané rapu a křikem z venku.
"Haló," volal policista, "Kdo je tam?"
Pan Marvel začal dělat šílené skoky na panely, které vypadaly jako vrata.
"On mě zabije - Má nůž nebo tak něco.
Kvůli Bože to - " Tady to je, "řekl barman.
"Pojď sem."
A Zvedl klapka bar.
Pan Marvel spěchal za barem jako předvolání venku se opakovalo.
"Neotvírejte dveře," křičel.
"Prosím vás, otevřít dveře.
Kde se mám schovat? " Tohle, tohle Neviditelný muž?
"Zeptal se muž s černým plnovousem, s jednou rukou za zády.
"Myslím, že je na čase, abychom ho viděli."
Okna hospody najednou rozbil v roce, a tam se křičí a běží sem a tam na ulici.
Policista stál na pohovce díval ven, natahovala, kdo byl u dveří.
Dostal se se zvednutým obočím.
"To je to," řekl.
Barman stál před bar-salon dveře, které se nyní zamčené na pana
Marvel a díval se na rozbité okno a obešla se další dva muži.
Všechno bylo najednou ticho.
"Kéž bych měl svůj truncheon," řekl policista, bude nerozhodně ke dveřím.
"Jakmile jsme se otevřít v on přijde.
Není ho zastavit. "
"Nezdá se ti být moc spěchal na ty dveře," řekl taxíkář anémii, úzkostlivě.
"Remíza šrouby," řekl muž s černým plnovousem, "a když přijde -" Ukázal revolver v ruce.
"To nepůjde," řekl policista, "to je vražda."
"Vím, co jsem v zemi," řekl muž s vousy.
"Chystám se nechat vystoupit na nohy.
Nakreslete šrouby. " Ne, s tím blikající věc, jde vypnout za mnou, "řekl barman, natahovala na blind.
"Dobře," řekl muž s černým plnovousem a sklonil, revolver připravený, nakreslili sám.
Barman, taxíkář, a policista stál kolem.
"Pojďte dál," řekl vousatý muž v podtext, stojící zpět a čelí unbolted dveře s pistolí za zády.
Nikdo nepřišel, dveře zůstaly zavřené.
Pět minut poté, když druhý taxíkář tlačil hlavu opatrně, ale ještě čeká, a úzkosti tváří podíval z baru, salonku a dodala informace.
"Jsou všechny dveře v domě zavřít?" Zeptal se Marvel.
"Bude kolo - prowling kole.
Je tak rafinovaný jako ďábel. "
"Panebože" řekl statný barman.
"Tady je zpět!
Stačí sledovat jejich dveří!
Říkám - "Rozhlédl se kolem sebe bezmocně.
Bar-salon bouchly dveře a slyšeli na klíč.
"Je tu na dvoře dveře a soukromé dveře.
Dvůr dveře - "
Vyběhl z baru.
Za chvíli se objevil s řezbou, nožem v ruce.
"Dvůr dveře byly otevřené," řekl a jeho tuku pysku klesl.
"Ten může být v domě hned!" Řekl první taxíkář.
"Není v kuchyni," řekl barman.
"Je tam dvě ženy, a já jsem bodla každý centimetr, že tento malý hovězí kráječ.
A nemyslím si, že je jít dál
Oni si nevšimli - "
"Vy jste připevnil?" Zeptal se první taxíkář.
"Jsem z šatech," řekl barman.
Muž s vousy nahradil jeho revolver.
A i když to udělal tak, aby klapka baru byl zavřen a šroub klikli, a pak se s ohromným žuchnutím úlovek dveří prasklo a bar-salon dveře rozlétly.
Slyšeli Marvel pištět jako mladý zajíc chycen a okamžitě byli plazivá přes bar na jeho záchranu.
Vousatý muž revolver popraskané a zrcadlo na zadní straně salonu hrál a přišel rozbíjet a cinkání dolů.
Jako barman vstoupil do místnosti uviděl Marvel, podivně zmuchlaný a bojovat proti dveřím, které vedly do dvora a kuchyně.
Dveře se rozlétly, zatímco barman váhal, a Marvel byla vtažena do kuchyň.
Tam byl výkřik a rachotit pánví.
Marvel, hlavou dolů, a tahat zpátky tvrdohlavě, musel do kuchyně dveře a šrouby byly čerpány.
Pak policista, který se snaží projít barman, vletěl do, následovaný jedním z cabmen, sevřel zápěstí neviditelné ruky, která s límečkem Marvel, byl udeřil do obličeje a šel navíjení zpět.
Dveře se otevřely a Marvel dělal šílené snaze získat nános za ním.
Pak Drožkář collared něco.
"Dostal jsem ho," řekl taxíkář.
Barman červených rukou přišlo chňapne po neviditelné.
"Tady je!" Řekl barman.
Pan Marvel, povolený, náhle upadl na zem a pokusil se plazit za nohy bojovníků.
Boj bloudil po okraji dveře.
Hlas Neviditelný zazněla poprvé, křičel ostře, as policista šlapal na nohu.
Pak volal vášnivě a jeho pěsti létaly kolem jako cepy.
Drožkář náhle výskali a svíjel se, kopl pod bránicí.
Dveře do baru, salonu v kuchyni narazila na které se vztahuje na pana Marvel ustoupit.
Muži v kuchyni ocitli chytají a bojovat s prázdným vzduchem.
"Kde je pryč?" Křičel muž s vousy.
"Ven?"
"Tudy," řekl policista, vstoupil do dvora a zastavení.
Kus dlaždice prosvištěl jeho hlavu a rozbil u nádobí v kuchyni stolu.
"Já mu ukážu," vykřikl muž s černým plnovousem, a najednou oceli barel svítí nad policista rameno, a pět kuličky jeden za druhým do Twilight, odkud raketa přišla.
Jak on vystřelil, muž s vousy pohyboval rukou ve vodorovné křivky, aby jeho snímků vyzařuje se do úzkého dvorku jako paprsky z kola.
Ticha následoval.
"Pět kazet," řekl muž s černým plnovousem.
"To je nejlepší ze všech.
Čtyři esa a žolík.
Získejte lucernu, někdo, a pojď si o jeho tělo. "
KAPITOLA XVII DR.
KEMP návštěvníka
Dr. Kemp pokračoval psát ve své studii až výstřely ho vzbudil.
Crack, crack, crack, ale přišel jeden po druhém.
"Ahoj," řekl Dr. Kemp, dávat jeho pero do úst a znovu poslouchat.
"Kdo je nechat off revolvery in lopuchu?
Jaké jsou zadky teď? "
On šel na jih okna, hodil ji, a vyklonil se díval na síti oken, korálky plynové lampy a obchodů, s černým mezer střechy a nádvoří , které tvořily město v noci.
"Vypadá to, že dav z kopce," řekl, "slovy" kriketu, "a zůstal sledovat.
Odtud očima bloudil po městě, daleko, kde svítí lodi "zářil a molu zářily - málo osvětlené, broušené pavilon jako klenot žluté světla.
Měsíc v první čtvrti visel nad kopec na západ, a hvězdy byly jasné a téměř tropicky jasná.
Po pěti minutách, během nichž se jeho mysl cestoval do vzdálené spekulace sociální podmínky v budoucnosti, a ztratil se v poslední přes časovou dimenzi, Dr.
Kemp probral s povzdechem vytáhl okénko znovu, a se vrátil k jeho psací stůl.
Musel to být asi hodinu po tomto, že přední dveře zazvonil zvonek.
Byl psaní slackly, a intervaly abstrakce, protože záběry.
Seděl poslech.
Slyšel sluha zazvoní u dveří a čekal na nohou na schodech, ale nepřišla.
"Rád bych věděl, co to bylo," řekl Dr. Kemp.
Snažil se pokračovat v jeho práci, Chyba, vstal, šel dolů ze svého studia na přistání, zazvonil, a volal po zábradlí na služku, jak se objevila
V prostoru Síně pod.
"Byl to dopis," zeptal se.
"Jen na útěku prsten, pane," odpověděla.
"Jsem nervózní, aby v noci," řekl si pro sebe.
Vrátil se do své pracovny a tentokrát zaútočil na jeho práci rozhodně.
Za chvíli byl tvrdě pracovat, a jediný zvuk v místnosti bylo tikání hodin a tlumené pronikavost svých brk, spěchající na samém středu kruhu zapálit stínítko hodil na stůl.
Byly dvě hodiny před Dr. Kemp dokončil svou práci na noc.
Vstal, zívl a šel dolů do postele.
On už svlékl kabát a vestu, když si všiml, že je žízeň.
Vzal si svíčku a šla dolů do jídelny, při hledání a sifonu whisky.
Dr. Kemp vědecké zájmy jsou z něj velmi pozorný muž, a jak on překročili sálu, všiml si, tmavé skvrny na linoleu v blízkosti podložky na úpatí po schodech.
Pokračoval po schodech nahoru, a pak to najednou napadlo ho zeptat sám sebe, co skvrny na linoleu může být.
Zřejmě nějaký element byl v podvědomí pracovat.
V každém případě se obrátil se svou zátěží, se vrátil do haly, položil sifonu a whisky, a sklonila se, dotkl místě.
Bez nějaké velké překvapení zjistil, že měl lepivost a barvy zasychající krve.
On začal jeho břímě, a vrátil se po schodech nahoru, rozhlížel se kolem sebe a snaží se v úvahu pro krev místě.
Na přistání viděl něco, co se zastavil a užasle.
Dveří, rukojeť ve svém pokoji bylo zakrvácené.
Podíval se na svou vlastní ruku.
Bylo to docela čistá, a pak si vzpomněl, že dveře jeho pokoje byla otevřená Když přišel ze svého studia, a že tedy neměl dotknout kliky vůbec.
Šel rovnou do svého pokoje, jeho tvář docela klidná - možná trochu rozhodnější než obvykle.
Jeho pohled, bloudění zvědavě, padl na posteli.
Na pokrývka byl nepořádek krve, a list byl roztrhaný.
Nevšiml si to předtím, protože on šel rovnou do toaletního stolku.
Na další straně jsou lůžkoviny depresivní, jako by někdo v poslední době sedí.
Pak měl zvláštní pocit, že on slyšel tichým hlasem říká:
"Proboha! -
Kemp!
"Ale doktor Kemp nebyl vyznavačem hlasy.
Stál a zíral na rozházené listy.
Bylo to opravdu hlas?
Rozhlédl se znovu, ale nic si všiml dále, než neuspořádané a zakrvácené lůžko.
Pak se zřetelně slyšel pohyb po místnosti, u mytí rukou stát.
Všichni muži, nicméně vysoce vzdělaný, udržet některé pověrčivé tušení.
Ten pocit, který se nazývá "děsivý" byl nad ním.
Zavřel dveře do místnosti, se přihlásili na toaletní stolek a položil his zátěže.
Náhle se s úlekem, vnímal stočené a zakrvácené bandáž prádla RAG visí ve vzduchu, mezi ním a mytí rukou stát.
Díval se na to v úžasu.
Byla to prázdná obvaz, obvaz řádně svázané, ale zcela prázdná.
On by se probojovali do pochopit, ale dotek ho zatkli, a hlas mluvící docela blízko k němu.
"Kemp!" Řekl hlas.
"Eh," řekl Kemp, s otevřenou pusou.
"Mějte své nervy," řekl hlas.
"Jsem Neviditelný muž."
Kemp neodpověděla na prostor, prostě zíral na obvaz.
"Neviditelný muž," řekl.
"Jsem Neviditelný muž," opakoval
Hlas.
Příběh byl aktivní vysmívat se jen to, že ráno spěchali do Kemp je mozku.
On se nezdá k byli jeden velmi vystrašená nebo velmi velmi překvapen v tuto chvíli.
Realizace přišlo později.
"Myslel jsem, že to všechno je lež," řekl.
Ta myšlenka v popředí jeho myšlenek byl znovu argumenty ráno.
"Už jste obvaz na?" Zeptal se.
"Ano," řekl Neviditelný muž.
"Ach," řekl Kemp, a pak se probral.
"Říkám," řekl.
"Ale to je nesmysl.
Je to nějaký trik. "
Vykročil najednou, a jeho ruka, prodloužená na obvaz, se setkal s neviditelným prsty.
He stáhla na dotek a jeho barvu změnit.
"Udržujte stabilní, Kemp, proboha!
I potřebovat pomoc špatně.
Stop!
"V ruce sevřel paži.
Udeřil na něj.
"Kemp!" Pravil hlas.
"Kemp!
Mějte stálý!
"A pevněji.
Šílený touha osvobodit se držení Kemp.
Rukou ovázanou ruku sevřel rameno, a on byl najednou zakopl a hodil zpátky na postel.
Otevřel ústa, křičet, a roh listu byl tah mezi jeho zuby.
The Invisible Man si ho ponuře, ale jeho ruce byly volné a bil a pokusil se zuřivě kopat.
"Poslouchejte důvodu, že ne?" Řekl Neviditelný muž, držet se ho i přes bušení do žeber.
"Tím, že nebe! budete Madden mě za minutu!
"Ležet, blázne!" Zařval Neviditelný do ucha Kemp je.
Kemp se snažil ještě chvilku a pak zůstal nehybně ležet.
"Máte-li křičet, budu smeč tvou tvář," řekl Neviditelný muž, uvolnění úst.
"Jsem Neviditelný muž.
Není to bláznovství, a žádné kouzlo.
Opravdu jsem Neviditelný muž.
A já chci tvoji pomoc.
Nechci ti ublížit, ale pokud se budete chovat jako šílený rustikální, musím.
Nepamatuješ si mě Kemp?
Griffin z University College? "
"Pusťte mě," řekla Kemp.
"Budu zastávky, kde jsem.
A dovolte mi sedět mlčel.
"Posadil se a cítil, jak mu krk.
"Jsem Griffin z University College, a já jsem se sám sebe neviditelný.
Já jsem jen obyčejný člověk - muž, máte známé.
- Z neviditelné "
"Griffin" řekl Kemp.
"Griffin," odpověděl hlas.
Student mladší, než jste byli, téměř albín, šest stop vysoký a široký, s růžovou a bílou tvář a červené oči, kdo vyhrál Medaile za chemii. "
"Jsem zmatená," řekl Kemp.
"Můj mozek je vzpoura.
Co to má společného s Griffin? " Já jsem Griffin. "
Kemp myšlení.
"Je to strašné," řekl.
"Ale co kouzla se musí stát, aby se člověk neviditelný? " To není černá magie.
Je to proces, rozumné a srozumitelné dost - "
"Je to strašné," řekl Kemp.
"Jak proboha -?"
"Je to strašné dost.
Ale jsem zraněný a bolesti, a unavený ...
Veliký bůh!
Kemp, jste muž.
Berte to v klidu.
Dej mi něco k jídlu a pití, a dovolte mi, abych tu sednout. "
Kemp se díval na obvaz, protože přešel přes místnost a pak viděl koš křesla táhl po podlaze a zastaví u postele.
Je to zaskřípalo, a místo bylo depresivní čtvrti palec nebo tak.
Promnul si oči a cítil, jak mu krk znovu.
"To porazí duchů," řekl a zasmál hloupě.
"To je lepší.
Díky bohu, že jste stále rozumné! "
"Nebo hloupý," řekl Kemp a klenuté oči.
"Dejte mi nějakou whisky.
Já jsem blízko smrti. " To se necítí tak.
Kde jste?
Pokud se dostanu až budu běžet na vás?
Tady! v pořádku.
Whisky?
"Židle vrzala a Kemp se cítil na sklo byly od něj.
Kde mám ti to?
Pustil snahou, jeho instinkt, bylo všechno proti tomu.
To přišlo k odpočinku chystá dvacet palců nad přední hranou sedadla předsedy.
Díval se na to v nekonečné rozpaky.
"To je - to musí být - hypnóza.
Naznačila jste, jste neviditelní. "
"Nesmysl," řekl hlas.
"Je to šílený."
"Poslouchej mě."
"Ukázal jsem přesvědčivě dnes ráno," začal Kemp ", že neviditelnost -"
"Nevadí, co jsme předvedli - Mám hlad," řekl hlas, "a noc
Je chladno s mužem bez oblečení. "
"Jídlo," řekl Kemp.
Skleničky whisky naklonila sám.
"Ano," řekl Neviditelný rapu to.
"Už jste župan?"
Kemp se několik zvolání v podtón.
Šel do skříně a vytáhl plášť omšelý of Scarlet.
"Tohle dělat?" Zeptal se.
Bylo mu byla odňata.
Visela bezvládně na chvíli ve vzduchu, poletovali podivně, stála plné a korektní zapínání sám, a sedl si na židli.
"Zásuvky, ponožky, pantofle by se pohodlí," řekl neviditelná, stroze.
"A jídlo." "Cokoliv.
Ale to je věc, kterou jsem kdy insanest byl, v mém životě! "
Otočil svou zásuvky pro články, a pak šel dolů vyplenit his špajz.
Vrátil se s několika studené řízky a chleba, vytáhl lehkého stolu, a se umístil je před jeho host.
"Nevadí nože," uvedl svého hosta, a řízek visel ve vzduchu, se zvukem hlodavá.
"Neviditelný" řekl Kemp, a posadil se na
"Vždycky jsem chtěl něco o mně, než jsem jíst," řekl Neviditelný muž, s plné rty, jíst hltavě.
"Queer fantazie!"
"Předpokládám, že zápěstí je v pořádku," řekl Kemp.
"Věř mi," řekl Neviditelný muž.
"Ze všech podivných a nádherné -"
"Přesně tak.
Ale je to zvláštní mám hrubky, do svého domu, aby mi bandáž.
Moje první štěstí! Tak či onak jsem se chtěl spát v tomto domě, noc.
Je to špinavá obtíž, má krev ukazuje, ne? Docela sraženiny tam.
Dostane vidět jak to sráží, jak vidím.
Je to jen živou tkání jsem změnil, a to pouze tak dlouho, dokud budu žít ....
Byl jsem v domě tři hodiny. " Ale jak se to dělá?
"Začal Kemp, v tónu podráždění.
"Zmást to!
Celá ta záležitost - je to nerozumné od začátku do konce. " docela rozumné, "řekl Neviditelný muž.
"Naprosto rozumné."
Natáhl se a zajistili láhev whisky.
Kemp se díval na šaty hltat oblékání.
Paprsek světla svíček proniká trhlinou náplast na pravé rameno, udělal trojúhelník světla pod levým žebra.
"Jaké byly výstřely?" Zeptal se.
"Jak se natáčení začít?"
"Tam byl opravdu blázen člověka - jakýsi Konfederace můj - prokletí ho -, kteří se snažili ukrást peníze.
Tak učinil. "
"Je vidět taky?"
"Ne" "Tak co?"
"Nemohl bych si víc jíst, než jsem ti všechno, že?
Já jsem hlad - v bolestech.
A vy chcete, abych se vyprávět příběhy!
"Kemp vstal.
"Vy jste neudělal nějakou střelbu?" Zeptal se.
"Já ne," řekl jeho návštěvník.
"Nějaký hlupák Nikdy jsem neviděl vystřelil náhodně.
Mnoho z nich má strach.
Všichni dostali strach se na mě.
Prokletí je - říkám -.
Chci víc jíst, než to, Kemp "
"Uvidím, co je k jídlu dole," řekl Kemp.
"Moc ne, obávám se."
Poté, co jí udělal, a on dělal těžké jídlo, Neviditelný požadoval doutník.
Kousl do konce, než divoce Kemp mohl najít nůž, a zaklel, kdyz vnější list uvolnil.
Bylo zvláštní vidět ho kouřit, úst a krku, hltanu a nosní dírky, stal se viditelný jako druh víření kouře obsazení.
"Tento požehnaný dar kouření," řekl, a nafoukl energicky.
"Mám štěstí, že klesl na vás, Kemp.
Musíte mi pomoci.
Efektní omílání na vás právě teď!
Jsem v ďábelské škrábanec - byl jsem naštvaný, myslím.
To, co jsem prošel!
Ale budeme dělat, co ještě.
Dovolte mi, abych vám - "
Pomohl si více whisky se sodou.
Kemp vstal, rozhlédl se kolem sebe, a přinesl sklenici od jeho pokoje pro hosty.
"Je to divoký - ale myslím, že jsem se napil."
"Ty se příliš nezměnily, Kemp, tyto desítky let.
Ochladí se a metodické - po prvním kolaps.
Musím vám říct.
Budeme společně pracovat! "
"Ale jak to bylo hotovo," řekl Kemp, "a jak jste se dostal takhle?"
"Proboha, nech mě v klidu kouřit na chvíli!
A pak jsem se začal říct.
"Ale příběh není řečeno, že v noci.
The Invisible Man na zápěstí rostla bolestivé, byl horečku, vyčerpaný, a jeho mysl přišel kole plodu na jeho pronásledování z kopce a boj o Inn.
Mluvil ve fragmentech Marvel, kouřil rychleji, jeho hlas stal se rozčilený.
Kemp se snažil získat co se dá.
"Byl ze mě strach, viděl jsem, že se mě bojí," řekl Neviditelný muž mnohokrát.
"Chtěl mi dát skluzu - byl vždy o obsazení!
Co jsem blázen!
"Teď!
"Měl jsem ho zabít!" "Kde jsi vzala ty peníze?" Zeptal se Kemp, náhle.
The Invisible Man mlčel prostor.
"Nemohu vám, abyste v noci," řekl.
Zasténal a najednou naklonil dopředu, podporovat jeho neviditelnou hlavu na neviditelné rukou.
"Kemp," řekl, "já jsem neměl spát téměř tři dny, kromě několika dřímá za hodinu nebo tak.
Musím spát brzy. "
"No, můj pokoj - má tento pokoj."
"Ale jak můžu spát?
Pokud jsem spát - dostane pryč.
Fuj!
Co na tom záleží? "
"Co je to výstřel rána?" Ptal se Kemp, se náhle.
"Nic - Scratch a krev.
Ach, Bože!
Jak já chci spát! "
"Proč ne?" The Invisible Man vypadal, že pokud jde o
Kemp.
"Protože jsem konkrétní námitku, že chytil můj bližní," řekl pomalu.
Kemp začal.
"Blázen, že jsem!" Řekl Neviditelný muž, snaha o stůl elegantně.
"Já jsem tu myšlenku do hlavy." >
Jaký je na intervalu od -5 do 2?
Pro x rovno -5, je y rovno 6.
A pokud je x rovno -2, pak je y rovno 0.
Jsem 45 metrů hluboko v ilegální důlní šachtě v Ghaně.
Vzduch je prosycený horkem a prachem a dýchat lze jen obtížně.
Mohu cítit letmý dotek procházejících zpocených těl ve tmě, ale o moc víc nevidím.
Slyším hovořící hlasy, ale většinou je šachta kakofonií kašlajících mužů a kamene rozbíjeného primitivními nástroji.
Stejně jako ostatní, mám poblikávající levnou baterku přivázanou k hlavě pomocí elastické potrhané pásky a jen stěží mohu rozeznat kluzké větve podpírající stěny 90-ti centimetrové čtvercové díry zanořující se desítky metrů pod zem.
Když mé ruce sklouznou, náhle si vzpomenu na horníka, kterého jsem potkala před několika dny a který se neudržel a spadl šachtou metry hluboko.
Zatímco tu k vám dnes mluvím, tito muži jsou stále hluboko v té díře, riskují životy, bez výplaty či odškodného, a často umírají.
Já jsem se z té díry dostala a dostala jsem se domů, ale jim se to nejspíš nikdy nepodaří, protože jsou uvěznění v otroctví.
Posledních 28 let jsem dokumentovala původní kultury ve více než 70 zemích na šesti kontinentech a v roce 2009 jsem měla velkou čest, když jsem byla jediným vystavovatelem na Mírovém summitu ve Vancouveru.
Mezi všemi těmi úžasnými lidmi, které jsem tam potkala, byl i stoupenec Free the Slaves (Osvoboďte otroky), neziskovky věnující se vymýcení novodobého otroctví.
Začali jsme se o otroctví bavit a začala jsem se o něm dozvídat, protože jsem rozhodně věděla, že ve světě existuje, ale ne v takovém rozsahu.
Poté, co jsme domluvili, jsem se cítila strašně a upřímně se styděla za nedostatek svých znalostí o této krutosti odehrávající se během mého života a myslela na to, že pokud o tom já nevím, kolik dalších lidí neví?
Začalo mě to sžírat, takže během několika týdnů jsem odletěla do Los Angeles, abych se setkala s ředitelem Free the Slaves a nabídla jim svoji pomoc.
Tak začala má cesta do novodobého otroctví.
Co je zvláštní, na mnoha těch místech jsem už dřív byla.
Některé jsem dokonce považovala za svůj druhý domov.
Ale tentokrát jsem viděla temné tajemství.
Opatrný odhad uvádí, že více než 27 milionů lidí je v dnešním světě zotročených.
To je dvojnásobek množství lidí odvezených z Afriky během celého transaltantického obchodu s otroky.
Před 150 lety stál otrok pracující v zemědělství zhruba třikrát více než byl roční plat amerického pracovníka.
To se rovná asi 50 000$ v dnešních penězích.
Přesto mohou být dnes celé rodiny po generace zotročeny kvůli tak malému dluhu jako je 18$.
Ohromující je, že z otroctví jsou celosvětové zisky více než 13 miliard dolarů za rok.
Mnozí byli obelstěni falešnými sliby dobrého vzdělání, lepší práce, jenom aby zjistili, že jsou nuceni pracovat bez platu, pod výhružkou násilí. A nemohou odejít pryč.
Dnešní otroctví je o obchodu, takže zboží vyrobené zotročenými lidmi má hodnotu, ale lidé, kteří ho vyrábí, jsou nicotní.
Otroctví existuje téměř všude na světě a přesto je všude na světě ilegální.
V Indii a Nepálu jsem byla zavedena do pecí na vypalování cihel.
Tento podivný a hrozivý pohled byl jako přijít do starověkého Egypta nebo Danteho pekla.
Obklopeni teplotou 55 stupňů, muži, ženy, děti, vlastně celé rodiny byly zahaleny v tlusté pokrývce prachu, zatímco si strojově nakládali cihly na hlavu, až 18 najednou, a nesli je z rozpálených pecí do náklaďáků vzdálených stovky metrů.
Otupělí jednotvárností a vyčerpáním, pracovali tiše, dělajíc tento úkol pořád dokola 16 či 17 hodin denně.
Neexistovaly přestávky na jídlo, na napití, a vážná dehydratace udělala močení docela bezvýznamným.
Tak vše prostupující byl žár a prach, že můj foťák se stal i na pouhý dotek příliš horký a přestal fungovat.
Každých 20 minut jsem musela odbíhat zpět do našeho vozu, abych vyčistila své vybavení a dala ho ke klimatizaci, abych ho vzkřísila.
A jak jsem tam seděla, uvědomila jsem si, že mému foťáku se dostává mnohem lepšího zacházení než těmto lidem.
Když jsem se vrátila do pecí, chtěla jsem brečet, ale abolicionista vedle mě mě rychle chytil a řekl:
"Liso, nedělej to.
Jenom to tady nedělej."
A velmi jasně mi vysvětlil, jak je projev emocí na takovýchto místech velmi nebezpečný, nejenom pro mě, ale pro ně.
Nemohla jsem jim nabídnou žádnou přímou pomoc.
Nemohla jsem jim dát žádné peníze, nic.
Nebyla jsem obyvatelem té země.
Mohla bych je dostat do ještě horší situace, než ve které byli.
Musela jsem spoléhat na Free the Slaves, že budou pracovat v rámci toho systému pro jejich osvobození a já jsem jim věřila, že budou.
A co se mě týče, musela jsem počkat, než jsem se dostala domů, abych mohla skutečně cítit svůj zármutek.
V Himalájích jsem našla děti snášející kameny celé míle dolů horským terénem, do náklaďáků čekajících dole na silnicích.
Velké pláty břidlice byly těžší než děti, které je nesly, a ty děti je nesly s pomocí svých hlav, za použití těchto ručně dělaných postrojů z klacků, lana a roztrhaného oblečení.
Je těžké být svědkem něčeho tak zdrcujícího.
Jak můžeme ovlivnit něco tak zákeřného a přesto tak rozšířeného?
Někteří ani neví, že jsou zotročení,
lidé pracující 16, 17 hodin denně bez jakékoliv mzdy, protože to je situace, v níž byli celý svůj život.
Nemají nic, s čím by to srovnali.
Když tito vesničané požadovali svobodu, otrokáři spálili všechny jejich domy.
Totiž, tito lidé neměli nic a byli tak vyděšení, že se chtěli vzdát, ale žena z centra je přiměla, aby vytrvali a abolicionisté pracující v terénu jim pomohli získat smlouvu o pronájmu lomu, takže teď dělají tu samou zničující práci, ale dělají ji pro sebe, mají za ni zaplaceno a dělají ji svobodně.
Obchod s bílým masem je to, co nás často napadne, když slyšíme slovo otroctví. A díky tomuto celosvětovému povědomí jsem byla varována, že pro mě bude těžké pracovat bezpečně v tomto konkrétním oboru.
V Káthmándu jsem byla doprovázena ženami, které byly dříve sami sexuálními otrokyněmi.
Zavedly mě dolů po úzkých schodech vedoucích do špinavého, mdle osvětleného suterénu.
Nebyl to tak úplně nevěstinec.
Bylo to spíše jako restaurace.
Kabinové restaurace, jak jsou nazývané ve své branži, jsou místa pro nucenou prostituci.
Každá má malé soukromé místnosti, v nichž jsou otroci, ženy společně s mladými dívkami a chlapci, z nichž někteří mají teprve sedm let, nuceni bavit zákazníky, přesvědčovat je, aby si koupili více jídla a alkoholu.
Každá kabinka je temná a zanedbaná, odlišená číslem nakresleným na zdi a oddělená překližkami a závěsy.
Pracovníci zde často snáší tragické sexuální zneužívání z rukou svých zákazníků.
Stojící v téměř naprosté tmě, pamatuji si pocit rychlého, ochromujícího strachu a v tom okamžiku jsem si mohla představit, jaké to musí být, být uvězněný v tomto pekle.
Měla jsem jedinou cestu ven: schody, po nichž jsem přišla.
Nebyl tam žádný zadní vchod.
Nebyla tam žádná okna dostatečně velká na to, aby se jimi dalo prolézt.
Tito lidé nemají žádného úniku a když se díváme na takto těžké téma, je důležité si uvědomit, že otroctví, včetně obchodu s bílým masem, existuje i v našem vlastním okolí.
Tisíce lidí jsou zotročeny v zemědělství, v restauracích, v domácích službách a tento seznam může pokračovat.
Nedávno New York Times oznámil, že 100 000 až 300 000 amerických dětí je každoročně prodáno do sexuálního otroctví.
Je to všude kolem nás.
Jenom to nevidíme.
Textilní průmysl je další, který nás často napadne, když slyšíme o otrocké práci.
Navštívila jsem vesnice v Indii, kde byly celé rodiny zotročeny v obchodě s hedvábím.
Toto je rodinný portrét.
Ty obarvené černé ruce patří otci, zatímco modré a červené jeho synům.
Smíchávají barvu v těchto velkých barelech a potápí hedvábí do kapaliny až po lokty, i když je ta barva toxická.
Můj překladatel mi řekl jejich příběhy.
"Nemáme žádnou svobodu," řekli.
"Přesto stále doufáme, že jednoho dne budeme moci opustit tento dům a jít na nějaké jiné místo, kde dostaneme za své obarvování zaplaceno."
Je odhadováno, že více než 4000 dětí je zotročených na přehradní nádrži Volta, největší přehradě na světě.
Když jsme poprvé dorazili, šla jsem se tam na chvíli mrknout.
Co jsem viděla vypadalo jako rodina rybařící na lodi, dva starší bratři, nějaké mladší děti, to dává smysl, že?
Špatně.
Všichni byli zotročení.
Děti jsou odebrány ze svých rodin, stanou se předmětem obchodu a zmizí a jsou nuceny pracovat nekonečné hodiny na těchto lodích na přehradě, i když neumí plavat.
Toto malé dítě má osm let.
Třásl se strachy, když se naše loď přiblížila, vyděšený, že přejede jeho maličkou kanoi.
Byl hrůzou bez sebe, že bude shozen do vody.
Tenké větve zanořené do Volty často zachytávají rybářské sítě a vyčerpané vyděšené děti jsou hozeny do vody, aby sítě odvázaly.
Mnohé z nich se utopí.
Co si pamatuje, byl odjakživa nucen pracovat na přehradě.
Vyděšený ze svého pána, neuteče, a protože s ním zacházeli krutě celý jeho život, předává to dál na mladší otroky, které vede.
Potkala jsem tyto chlapce v pět ráno, když vytahovali poslední ze svých sítí, oni však pracovali od jedné, v chladné větrné noci.
A je důležité si uvědomit, že tyto sítě váží více než 450 kg, když jsou plné ryb.
Ráda bych vám představila Kofiho.
Kofi byl zachráněn z rybářské vesnice.
Potkala jsem ho ve středisku, kde Free the Slaves navrací oběti otroctví do běžného života.
Tady se koupal u studny, vyléval velká vědra s vodou na svoji hlavu a skvělou zprávou je, že zatím co tu dnes já a vy sedíme a povídáme,
Kofi se vrátil do své rodiny. A co víc, jeho rodině byly poskytnuty nástroje, aby měli na živobytí a děti byly v bezpečí.
Kofi je ztělesněním možnosti.
Kým se stane, protože někdo ho podpořil a udělal v jeho životě rozdíl?
Když jsme jeli po silnici v Ghaně s partnery z Free the Slaves, spolupracovník abolicionista na mopedu náhle zrychlil k našemu vozidlu a zaťukal na okýnko.
Řekl nám, abychom ho následovali po prašné cestě do džungle.
Na konci cesty nás vystrkal z auta a řekl řidiči, aby honem zmizel.
Pak ukázal na sotva viditelnou pěšinu a řekl:
"Toto je ta cesta, toto je ta cesta.
Pojďme."
Jak jsme se po ní vydali, prodírali jsme se popínavými rostlinami bránícími cestu a po asi hodinové chůzi jsme zjistili, že cesta byla zatopena nedávnými dešti.
Tak jsem zvedla fotografické vybavení nad svoji hlavu, jak jsme sestoupili to té vody, která mi sahala až po hrudník.
Po dalších dvou hodinách túry, klikatící se stezka náhle skončila na mýtině a před námi byla spousta děr, které by se mohly vejít na plochu fotbalového hřiště, a všechny z nich byly plné zotročených pracujících lidí.
Mnoho žen mělo děti přivázané ke svým zádům, zatímco rýžovaly zlato a brodily se přitom vodou otrávenou rtutí.
Rtuť je používána během těžby.
Tito horníci jsou zotročení v důlní šachtě v jiné části Ghany.
Když vylezli ze šachty, byli skrz naskrz promočení svým vlastním potem.
Pamatuji si pohled do jejich unavených, krví podlitých očí, protože mnoho z nich bylo pod zemí 72 hodin.
Šachty jsou až 90 metrů hluboké a oni nosí těžké pytle kamení, které budou později převezeny do jiné oblasti, kde budou kameny rozbity, aby z nich mohli získat zlato.
Na první pohled se místo na drcení zdá být plné silných mužů, ale když se podíváme blíž, vidíme na okraji pracovat některé méně šťastné a děti také.
Všichni z nich jsou oběťmi zranění, nemoci a násilí.
Vlastně je velmi pravděpodobné, že tento silný člověk skončí jako tady tento, sužován tuberkulózou a otravou rtutí, a to za pouhých pár let.
Toto je Manuru.
Když zemřel jeho otec, jeho strýc ho dostal k sobě na práce v dolech.
Když jeho strýc zemřel, Manuru zdědil strýcův dluh, což ho dále nutilo být zotročený v dolech.
Když jsem ho potkala, pracoval v dolech 14 let a zranění nohy, které tu vidíte, je vlastně z důlního úrazu, který byl tak vážný, že doktoři říkají, že jeho noha by měla být amputována.
Navíc má Manuru tuberkulózu, přesto je však stále nucen každý den pracovat v té důlní šachtě.
Stále však má sen, že se stane volným a vzdělaným s pomocí místních aktivistů jako Free the Slaves a je to tento druh odhodlání, navzdory nepředstavitelným těžkostem, které mě naplňuje naprostým úžasem.
Chci na otroctví vrhat světlo.
Když jsem pracovala v terénu, vzala jsem si s sebou mnoho svíček a s pomocí mého překladatele jsem sdělila lidem, které jsem fotila, že chci osvítit jejich příběhy a jejich těžký úděl, takže když to pro ně bylo bezpečné a pro mě také, pořídila jsem tyto fotky.
Oni věděli, že jejich fotka bude ve světě viděna vámi.
Chtěla jsem, aby věděli, že se staneme jejich svědky a že uděláme, co můžeme, abychom pomohli udělat v jejich životech změnu.
Opravdu věřím, že pokud dovedeme vidět jeden druhého jako rovné lidské bytosti, pak se stane velmi těžké tolerovat krutosti jako otroctví.
Toto nejsou fotky věcí. Jsou lidí, skutečných lidí, jako vy a já, z nichž si všichni zasluhují stejná práva, důstojnost a respekt ve svých životech.
Není dne, kdy bych nemyslela na těchto mnoho krásných, týraných lidí, které jsem měla tu obrovskou čest potkat.
Doufám, že tyto fotky probudí sílu v těch, kteří je vidí, v lidech jako vy, a doufám, že ta síla zažehne oheň a ten oheň bude vrhat světlo na otroctví, protože bez toho světla může obludnost otroctví pokračovat v životě ve stínu.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
"Pouze zde má barva vše vytvářet, a její zjednodušení dává věcem vznešený styl, má zde naznačit obecně odpočinek nebo spánek.
Jedním slovem, při pohledu na obraz, by měl odpočívat mozek nebo spíše představivost."
Pasáž, kterou jste právě přečetl pochází z dopisu
Van Gogha jeho bratru Theovi a odkazuje na první verzi tohoto obrazu.
Ale část, která zde podle mě vyčnívá: "barva má vše vytvářet" je dobře použitá na tento obraz a když se zamyslím nad tímto slovním spojením, napadá mě radikální názor, který se vyskytoval na konci 19. století v malování, týkající se konvenčních barev, linií, tvarů.
Malíři začali zkoumat způsoby, jakými tyto prvky mohou být výmluvné samy o sobě.
Když hovoříte o tomto kořenu samotné abstrakce, není to tak, že by tohle byl jeho představitel. Samotné konvenční vlastnosti obrazu mohou mít své vlastní zkušenostní aspekty.
Spíše jako hudba, která je tónová, také barva a tvar mohou mít citovou hodnotu.
Čáry, které vytváří tento obraz, pocit jednolitosti, barvy, harmonie mezi barvami, vzájemný vztah mezi tvary, tyto věci mohou naznačit představu nebo cit, bez ohledu na to, co představují.
Odsouvají se od představy, že umění kopíruje skutečný svět.
A v tomto případě představa, kterou Van Gogh chtěl zobrazit byla mírumiluvnost, harmonie a klid.
Protože tolik lidí přemýšlí o Van Goghovu rukopise a o jeho biografii.
Ale při poslechu jeho vlastních slov si uvědomíte, že jeho záměrem byly strukturální a pocitové vlastnosti barvy.
Lze vidět jeho rukopis a polštáře, kde malba téměř popisuje jejich prohlubně a dokonce máte pocit naklánějícího se prostoru vzniklý rychlými tahy štětce směrem dozadu a věci se v něm zdají být trochu nakřivo.
Získávám z obrazu Van Gogha pocit, že se snažil vytvořit svět v tomto žlutém domě v Arles, kam se přestěhoval z Paříže.
V místě, které by mohlo být základnou pro komunitu, kam by mohli umělci přicházet a soustředit se na tvorbu umění.
Něco na té jednoduchosti prostoru je, něco co je odlišné od materialismu a sofistikovanosti Paříže.
Je to hluboce osobní útočiště, vytvořil prostor s takovou láskou a péčí.
V jistém smyslu nás zve, abychom se cítili jako doma.
Milující, pečující v odlišném významu než můžeme normálně očekávat.
Péči, kterou mám na mysli byla péče, založená na jeho pozorování. Jeho zážitku z pokoje, z doteku židle spaní v posteli, jeho soukromých zážitků, které nám byl schopen předat s vyjímečnou bezprostředností.
Zamyslete se na chvíli nad rafinovaností pařížského uměleckého světa a očekáváním pařížského publika a podívejte se na dřevěný noční toaletní stolek, jak jej nazval ve svém dopise.
Vypadá jako by jej namalovalo dítě.
Není přesný, má modré vnější linky a barva je odlišně plochá, perspektiva nedává smysl.
Domnívám se, že obraz musel vypadat, jako by jej nakreslil umělec, který nebyl pořádně vzdělaný v oboru.
Van Gogh byl umělec, který si vyzkoušel všechny styly 19. století. Začínal například stylem podobným Milletovi a posouval se přes impresionisty, poté se soustředil na neo-impresionisty jako byl Seurat a zde nachází přímé nanášení barvy, které, domnívám se, bylo pro Van Gogha naprosto autentické.
Autenticita je klíčové slovo pro mnoho umělců konce 80.let a začátku 90. let 18. století včetně Gaugina.
Myšlenka nalézt autentickou zkušenost, zážitek, který není z města se ohlíží zpět k některým představám obklopujících práci Courbeta, kde je jasný kontrast mezi sofistikovaností města a pravdou a bezprostředností venkova.
Van Gogh byl schopen krásně zprostředkovat.
Toto je obraz, který byl také zamýšlen jako pozvání pro jeho přátele ze severu, u nichž doufal, že přijedou a přidají se k němu.
Měl představu o vytvoření spíše utopistického uspořádání pro umělce, kteří by tvořili umění mimo město v jakémsi společenství s přírodou.
Van Gogh nám ukazuje vyjimečně sofistikovanou nevinnost.
(hudba)
Jak uvidíme v tomto, a v dalších videích, původ mnohých současných sporů a konfliktů na Blízkém východě může být zpětně vysledován k 1. světové válce.
Uvědomuji si, že se jedná o neobyčejně citlivé téma, které může vyvolávat v lidech silné emoce. Mým cílem v tomto videu je pokusit se ukázat, co se skutečně stalo.
Povzbuzuji ale každého, aby o čemkoliv z toho pochyboval a ověřil si to, a dospěl tak ke svým vlastním závěrům.
Pojďme se vrátit do října roku 1915, nebo obecně do roku 1915.
Britové již byli ve válce s Turky.
Připomeňme si, co se stalo. V roce 1915 se uskutečnilo gallipolské tažení a koncem roku už bylo zřejmé, že to pro spojence bude katastrofa.
Turkům se podařilo odrazit útok Spojenců. Spojenci byli na ústupu.
Britům se ale podařilo odrazit Turky, když se v roce 1915 pokusili zaútočit na Suezský průplav.
Umíte si představit, že Britové dychtili získat další spojence v jejich boji proti Turkům.
Především chtěli získat podporu od Arabů, kteří byli pod nadvládou Turků stovky let.
V kontextu událostí probíhala komunikace mezi nejvyšším komisařem v Egyptě, britským nejvyšším komisařem sirem Henry McMahonem, a šerifem v Mekce Husajnem ibn-Ali, který měl ambice stát se králem nezávislého arabského státu.
Vyjednávání o podobě státu probíhala od poloviny roku 1915 do začátku roku 1916.
Britové samozřejmě usilovali o Alího podporu. Chtěli, aby vedl povstání proti Turkům.
Ibn-Alí v té době už vymezil hranice státu, jehož vznik si přál.
Tak to je náš kontext pro následující dopis z října 1915.
Je od sira McMahona šerifu Husajnovi. "... s velkou radostí Vám píši jménem Britské vlády a předkládám Vám následující prohlášení. Jsem přesvědčen, že ho přijmete s uspokojením.
Oblasti Mersina a Alexandreta společně s částmi Sýrie na západě od Damašku, Homsu, Hamy a Aleppy nemohou být označeny jako čistě arabské, a tak by měly být vyloučeny z navržených hranic."
Toto se týkalo požadavku Husajna ibn-Aliho v předešlé korespondenci.
"S těmito změnami," tedy pouze tato oblast, tohle je Mersina, Alexandretta a tady je Hama, Homs, Damašek, takže má na mysli tuto oblast na západ od vyznačených měst.
"Podívejte, tuto oblast nelze považovat za čistě arabskou, takže ji ze zamýšleného nezávislého arabského státu vylučuji."
Pokud jde o oblasti uvnitř těchto hranic, tak má Velká Británie povoleno jednat bez ohledu na zájmy svého spojence, Francie.
Jménem vlády Velké Británie jsem oprávněn poskytnout následující záruky a dát Vám tuto odpověď na Váš dopis. Za výše uvedených změn" - tedy pokud se vyloučí tato oblast -
Takže nakonec stát zahrnoval celou tuto oblast a mnohem více, než co tady ukazuju, kousek současné Sýrie, Jordánska, Iráku i oblasti v dnešní Saúdské Arábii.
Britové tedy tímto vyjadřují svůj souhlas s nezávislým arabským státem.
"Velká Británie zaručuje ochranu svatých míst před veškerou vnější agresí a bude uznávat jejich nedotknutelnost. ...
Jsem přesvědčen, že toto prohlášení Vás ujistí o sympatiích Velké Británie k úsilí arabských přátel, a povede k pevnému a trvalému spojenectví, jež bude mít za následek vyhnání Turků z arabských zemí a osvobození arabského lidu z tureckých pout nesvobody, kterými byl tento lid tak dlouho spoután."
Toto pomohlo přesvědčit Araby, aby v roce 1916 povstali proti Turkům, proti Turecké říši a sehráli důležitou roli v palestinském tažení v červnu 1916.
K videu, které jsem udělal o palestinskému tažení, jsem obdržel několik komentářů, ve kterých se lidé staví cynicky k britským úmyslům. A zdá se, že Britové skutečně cyničtí byli.
Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie, byl často líčen jako záhadný chlápek, který získal přátelství Arabů.
Jeho korespondence s britskou vládou ovšem ukazuje, že určitým způsobem... Slovy George W.
Bushe tak trochu taktizoval, na vztah Velké Británie s Araby se díval poněkud cynicky.
Toto je dopis, který napsal na začátku roku 1916, tedy v době, kdy se toto vše odehrávalo.
V dopise se zmiňuje o možné arabské revoluci a o činnosti Husajna. "Zdá se, že činnost Husajna je pro nás prospěšná, protože se shoduje s našimi úmysly, které se týkají rozbití islámského bloku, porážky a následného rozložení Turecké říše."
Předpokládáme, že o tom on ani Britové nemluvili, když vyjednávali s Husajnem.
"Pokud dokážeme zařídit, že tato politická změna bude násilná, zničíme hrozbu islámu tím, že jej rozdělíme a postavíme proti němu samému. Pak by se turecký chalífa a arabský chalífa dostali do teologické války."
Tohle byl T.
E.
Lawrence, mám to z knihy "Zlatý bojovník: život a legenda Lawrence z Arábie".
I když byl zobrazován jako hrdina, často jednal čistě strategicky.
Situaci Arabů zhoršila skutečnost, že Britové, zatímco je podněcovali k revoltě, zároveň tajně jednali i s Francouzi o tom, jak si rozdělí Blízký východ v případě, že porazí Tureckou říši.
V této době už Britové dosáhli určitého pokroku v Mezopotámii, ale stále ještě nezahájili tažení do Palestiny.
Takže to všechno byly jen domněnky.
Velkou Británii reprezentoval Sykes, Francouze zastupoval Picot, uskutečnilo se to i se souhlasem Ruska, protože v té době tam ještě nebyla revoluce.
Takže v květnu roku 1916 byla sjednána tajná dohoda, známá jako Sykesova-Picotova dohoda.
Šlo tedy o tajnou dohodu mezi Francií a Velkou Británií, v níž si mezi sebou rozdělili celý Blízký východ.
Modrá oblast měla být obsazena Francouzi, část dnešního východního Turecka by připadla Rusku.
Britové by získali jižní Mezopotámii, čímž by si v podstatě zajistili kontrolu nad ropou z Persie.
Ropa se stávala stále důležitějším faktorem světové moci.
A pak by vznikly dva protektoráty, které by mohly být nezávislé. Případně mohlo jít o jeden nebo dva nezávislé arabské státy pod "ochranou".
Slovo "ochrana" dám do uvozovek, protože taková ochrana není většinou nic dobrého. Tedy pod ochranou Francie a Británie, což znamená:
"Jste nezávislý stát, ale ochráníme Vás, pokud Vás někdo napadne."
Ve skutečnosti ale stát, který nad druhým drží protektorát, má také veškerou moc ve svých rukou.
Sykesova-Picotova dohoda také přiřkla tento malý kousek Británii, takže Británie by měla přístup ke Středomoří.
Palestina, neboli římské království Judea, je oddělena jako samostatný mezinárodní objekt, něco, co by mělo být spravováno více zeměmi. Argumentem by asi bylo, že se jedná o místo, kde je Svatá země. Různá náboženství zde mají svá nejposvátnější místa, a proto tu oblast takto oddělili.
Znovu opakuji, že se to dělo tajně. Samozřejmě nechtěli, aby to Arabové věděli, neboť se je snažili přesvědčit, aby se připojili k povstání proti Turkům.
Ještě jednou, všechno to probíhalo tajně až do roku 1916, kdy bylo vše dojednáno.
A teď se posuneme do roku 1917, kdy se zrodila Balfourova deklarace.
Před sebou máte Balfourovu deklaraci. Jedná se o dopis britského ministra zahraničí Balfoura lordu Rothschildovi, což byl čelní představitel židovské obce.
V dopise píše: "Drahý lorde Rothschilde, s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující oznámení, ve kterém vyjadřujeme sympatie s židovskými sionistickými aspiracemi, která byla předložena vládě a vláda jej schválila.
Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu, která by byla v Palestině, a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo.
Jasně se rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská, náboženská práva, existujících nežidovských společenství v Palestině, nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.
Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení Sionistické federaci."
Podepsán Artur Balfour.
Neříká se tu nic explicitně, protože byli velmi opatrní. Nestojí tam: podporujeme stát pro židovský lid, ale jen to, že podporují návrat národní domoviny židovskému lidu. Zároveň však také říká, že se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit náboženská práva existujících nežidovských společenství, které byly v Palestině.
Dokážete si představit, jak toto Araby znepokojilo.
Na jednu stranu se dle některých dopisů, které si vyměnili McMahon a Husajn, zdálo, že jim byl především v roce 1915 přislíben nezávislý arabský stát, ve kterém byla velká část tohoto území, zároveň však Britové v Balfourově deklaraci slibovali židovské diaspoře, že by tam mohla mít svou domovinu, která by se jednoho dne mohla změnit na určitý typ státu.
Všechno to ještě zhoršoval to, že deklarace byla napsána 2. listopadu 1917.
Musíte si uvědomit, že v roce 1917 proběhla první revoluce v Rusku, car byl v březnu 1917 svržen a v říjnu bolševici převzali moc.
Chtěli vystoupit z války, neměli rádi tyto tajné dohody, nebylo totiž jisté, že by dostali vše, co jim tyto tajné dohody zaručovaly, takže zveřejnili celý text Sykesovy-Picotovy dohody.
Zveřejnili ji, takže ve stejný měsíc si ji přečetli Arabové i Turci,
Turci ji přivítali, protože to podkopalo víru Arabů v možnou podporu Spojenců, takže během jednoho měsíce se Arabové dozvěděli o Balfourově deklaraci, která byla veřejná, a koncem měsíce se díky Rusům dozvěděli o formálně tajné Sykes-Picotově dohodě, což je učinilo velmi podezřívavé, nebo přinejmenším podezřívavější.
Dokážete si tedy představit, že snaha Británie získat podporu, jak židovské diaspory, tak zároveň i Araby ke vzpouře proti Turkům, vedla v následujících desetiletích k závažným konfliktům.
Bez ohledu na to, na čí straně barikády stojíte, mnoho dnešních problémů má své kořeny v této době kolem 1. světové války.
Připustila to britská vláda ústy ministra zahraničí Jacka Strawa v roce 2002.
Toto je prohlášení, které vydal v roce 2002 v časopise News Statesman.
"Mnoho ze současných problémů, s nimiž se potýkáme, s nimiž se já potýkám..." (on byl ministr zahraničních věcí) "...jsou důsledky naší koloniální minulosti."
Důsledky naší koloniální minulosti.
"Balfourova deklarace a protichůdné záruky, které byly dány Palestincům a zároveň také Izraelcům. To je pro nás zajímavá, ale nikoliv úctyhodná historie."
Toto je jen začátek, jak uvidíme v dalších videích, kde budeme probírat meziválečné období, britské nejasné postoje vedly na Blízkém východě k dnešní velmi chaotické situaci.
V tomto videu chci prozkoumat, jak vypadá skutečný koš zboží pro index spotřebitelských cen.
V minulém videu jsme měli směšně jednoduchý příklad.
A tady je tabulka, kterou jsem získal.
Tohle je původně vydané Úřadem pro statistiky práce.
Pokud budete vyhledávat CPI nebo CPI-U a Úřad statistik práce, měli byste najít tiskovou zprávu, kde vydali CPI (index spotřebitelských cen).
A tohle je první tabulka v té tiskové zprávě.
A říkají, že index spotřebitelských cen pro všechny městské spotřebitele, stejně jako jsme o tom mluvili v minulém videu...
Když lidé hovoří o indexu spotřebitelských cen, skutečně hovoří nebo mají tendenci hovořit o CPI-U, protože většina spotřebitelů spadá do této kategorie.
Americké průměrné město podle kategorie výdajů a skupiny komodity a služby.
A potom definují svůj základní rok.
Ve skutečnosti mají rozmezí. Myslím, že berou rozmezí mezi roky 1982 a 1984. Říkají, že to je 100, pokud není uvedeno jinak.
A co udělají s tímhle prvním sloupcem.
Tohle jsou různé skupiny, za které lidé utratí... za které městský spotřebitel může utratit své peníze.
Tohle říká, koš zboží, kterému dáváme váhy.
Méně než 15% se utrácí za jídlo a nápoje a potom těch 15% dále specifikují.
13% je za jídlo a i to dále rozvádějí. Mezi 7% a méně než 8% je to jídlo doma.
A potom to rozdělují mezí obiloviny, masa, mléčné a související produkty, ovoce a zeleninu.
Průměrný základ toho, jak koš skutečně vypadá je, že utrácejí stejnou částku za ovoce a zeleninu jakou utrácejí za alkohol.
A utrácejí významně méně za... no, nevím, zda je to dobrý trend.
Ale je zajímavé se na to podívat, protože se na to nahlíží jako na typický koš zboží vašeho průměrného městského spotřebitele.
A můžete vidět, že utrácejí trochu více za maso, drůbež a ryby.
Vidíte to další rozdělení a můžete to specifikovat dále.
Utrácejí 41% z koše zboží za bydlení.
A i tohle dále dělí na to, že něco je vaše primární útočiště, něco je určitý druh obecného přístřeší.
A jsou zde věci jako jídlo, paliva a komunální služby, které se do vašeho bydlení započítávají.
Budete si muset svůj domov udržovat a podobně.
A váš nábytek 4% nebo 4,4% se utrácí za nábytek.
Můžeme pokračovat dolů.
Na tohle je docela zajímavé se podívat.
Tohle používá typický městský spotřebitel, utrácí 3,6% za oblečení, 17% za dopravu, 6,6% za zdravotní péči a skoro stejnou částku za rekreaci, podobnou částku za vzdělávání.
Rozdělují to dále na různé kategorie.
Méně než 1% za tabák a kuřácké výrobky.
A můžete říct, počkejte, víte, že většina lidí v USA v dnešní době nekouří.
Ale ti, co ano, utrácejí daleko více než tohle.
Tohle je průměr všech lidí, všech lidí v USA.
Například, když 1 z 10 lidí utratí 10% ze svého příjmu za tabák a ti ostatní vůbec nekouří, potom se můžete dostat na průměr... průměrný koš zboží je asi 1%.
A dále to rozdělují na další věci.
A všechny tyhle váhy dohromady dají 100.
Tohle je celý koš zboží.
A nyní co udělají... tohle jsou váhy.
Tenhle sloupec zde jsou v podstatě váhy v prosinci 2010.
A to se bude měnit podle toho, jak se mění zvyky lidí nebo jak na trh vstupuje nové zboží nebo služby.
Nebo upřímně jen tím, že se mění ceny, tohle se bude měnit.
Ale musíte mít nějakou váhu, která nějak odstraní cenové změny nebo způsob, jak cenové změny zprůměrovat.
Nyní nám říkají, že pokud není uvedeno jinak, náš základní rok bude 100.
A potom vzhledem k základnímu roku nám potom dají ceny.
Cena se smíchala s každou z těchto skupin v listopadu 2011 a potom prosinci 2011.
A potom ve skutečnosti zjistí neupravenou cenovou změnu k prosinci 2011.
Tohle je rok po roce... od prosince minulého roku.
A tohle je z předcházejícího měsíce... a můžete vidět, že změna z minulých let je daleko větší než změna z předcházejícího měsíce.
A jeden způsob, jak se na tohle dívat... tohle říká, že v listopadu 2011 bylo jídlo a nápoje v průměru zhruba 2,3 krát dražší než bylo v letech 1982 až 1984.
V prosinci 2012, promiňte v prosinci 2011 bylo zhruba 2,31 krát dražší než bylo v letech 1982 až 1984.
A jako datový bod navíc nám vlastně dávají tenhle malý řádek.
Říkají, když nastavíme jako základní rok 1967, potom všechny položky... tady jsou všechny položky... když používáme jako výchozí základní rok 1982 - 1984, všechny položky byly v listopadu 2011 zhruba 2,6 krát dražší než v letech 1982 - 1984.
Ale když máme jako náš základní rok 1967, nyní je to 6,77 krát dražší.
Pamatujte si, že základní rok se rovná 100. Tohle je 6,77 krát dražší, než to bylo v roce 1967.
A můžete projít všechny kategorie, abyste v podstatě viděli... tyhle všechny se vztahují k letům 1982 až 1984.
Můžete vidět, o kolik věci zdražily.
To je zajímavé.
Věci jako nábytek tolik nezdražily vzhledem k počátku 80. let. Ve skutečnosti jsou některé kategorie, které dokonce zlevnily.
Například nová a použitá motorová vozidla. To se vůbec nezměnilo alespoň na základě této váhy.
A všechny tyhle úpravy dělají na základě kvality aut.
Můžete říct, počkejte utácím za svoje auto více než v roce 1982.
Ale dělají úpravy na základě toho, že vaše auto je daleko lepší.
Není to není porovnání jablek s jablky.
Ale mohli byste to vidět na základě těchto úprav, nevypadá to, že se to hodně změnilo.
Věci jako zdravotní péče o hodně zdražily od počátku 80. let.
Čtyřikrát dražší. Vidíte to zde.
Video a audio zlevnilo.
Rekreace obecně o tolik nezdražila.
Informace a zpracovávání informací zlevnilo.
Telefonní služby o tolik nezdražily.
Komunikace zlevnila.
Nevím, zda jste byli na světě na začátku 80. let, ale ve skutečnosti cena dálkového hovoru dramaticky klesla.
Dokonce podívejte osobní počítače zlevnily.
A ještě jednou jako auta, je zde úprava pro .... nedělají to přímo, protože konec konců počítače se staly daleko výkonnější.
Ale v průměru zlevnily a staly se daleko výkonnější.
Myslím tím, že můžete vidět... podívejte se tady.
Tabák a kuřácké výrobky dramaticky zdražily.
Máte stále více soudních pravomocí, které z větší části díky zdanění nebo čehokoli jiného znesnadňují nákup.
Vidíte věci jako... je zábavné si to prohlížet.
Zdravotní... aha na to jsme se již koukali.
Tohle je přehled služeb.
Trvanlivé zboží. Víte mnoho z těchto věcí se pohybuje v cenovém rozmezí od 1% 2% do 3%.
Ale věci jako zdravotnictví, tabák jsou daleko dražší.
Věci jako počítače, komunikace jsou o hodně levnější.
A potom, jak jsme to předtím zmínili, tohle měří procentuální změnu do prosince 2011 z předchozích let.
To je proč to udává číslo rok po roce.
A tohle je z předchozího měsíce.
Tohle jsou sezónně upravené změny. A pokud budeme mít v jiném videu čas, budu mluvit o tom, jak to můžete vypočítat, když existují příklady sezónně upravených věcí.
Téměř okamžitě potom, co se Hadrián stal císařem, vytvořil plány na císařskou vilu na venkově asi 30 km východně od Říma.
Měřítko vily je ohromující.
Zpřístupněná oblast dnes pokrývá zhruba 90 akrů, ale celý pozemek byl pravděpodobně 3 krát větší.
Sedíme na jednom z nejhezčích míst Hadrianovy vily v Tivoli. Ale slovo 'vila' nám správně nepřiblíží to, co Tivoli představuje. Vlastně je to letní správní centrum celého císařství.
Je to obrovský komplex navržený pro tisíce lidí. Nejen pro císaře a jeho dvůr, ale i pro úředníky, správce, armádu a sluhy a otroky, kteří byli potřeba k udržení tohoto 'města' v chodu.
Dává nám to představu, co si o sobě Hadrián jako císař myslel.
Staví velké centrum tady v Římě, ale popravdě je v Římě velmi málo, objíždí hranice impéria, je na severu Anglie, dohlíží na stavbu zdi, je v Sýrii, v Africe, je na Dunaji, je na Nilu, ale na rozdíl od Trajána, který neustále dobýval další území,
Hadrián území spojuje a jedním ze způsobů, jak je spojuje, je vytvoření tohoto velkého administrativního centra,
Hadriánovy vily zde v Tivoli. Přináší elementy impéria zpět sem do vily v Tivoli.
Nevytváří tím jen alternativní sídlo vlády, ale také miniaturu impéria.
Když byl odkryt tento bazén, byly zde nalezeny sochy Tiberu, Nilu a krokodýlů ale také Řečtí bohové a bohyně.
Řecko a Egypt, celé východní Středomoří shromážděno tady v Tivoli v této krajině.
Je to jedním z Hadriánových velkých úspěchů, jako vládce, propagátora impéria a také jako organizátora prostorů, které jsou velmi, velmi příjemné.
(Pozvánka na přednášku v Britském muzeu.)
Myslím, že jsem měl mluvit o své nové knížce, která se jmenuje "Mžik" a je o okamžitých soudech a prvních dojmech
A vyjde v lednu a doufám, že si ji všichni koupíte třikrát.
Ale přemýšlel jsem nad tím, a uvědomil jsem si, že ačkoli mě má nová kniha činí šťastným, a myslím že i mou matku, není tak úplně o štěstí.
Takže jsem se místo toho rozhodl, že budu mluvit o někom, kdo podle mě pro štěstí Američanů udělal víc, než kdokoli jiný za posledních 20 let. Muž, který je mým velkým osobním hrdinou. Někdo jménem Howard Moskowitz, který se proslavil především znovuobjevením špagetové omáčky.
Howard je asi takhle vysoký, a má oblé tvary, a je mu šedesát a má velké tlusté brýle a řídnoucí šedé vlasy, a sálá z něj ohromná vitalita a energie. a má papouška, a miluje operu, a je velký fanoušek středověkých dějin.
A jeho povolání je psychofyzik.
Teď bych vám měl říct, že vůbec nemám ponětí co to psychofyzika je, ačkoli v určitém období svého života, jsem dva roky chodil s dívkou která právě na doktorát z psychofyziky studovala.
Což by vám o tom vztahu mělo něco říct.
(Smích) Pokud vím, psychofyzika je o měření věcí.
A Howard se o měření věcí velice zajímal.
A získal doktorát na Harvardu, a založil malou poradenskou firmu ve White Plains v New Yorku.
A jeden z jeho prvních klientů -- to bylo před mnoha lety, na počátku 70. let
A Pepsi přišla k Howardovi a řekli,
"Víš, je tu ta nová věc, říká se jí aspartam, a my bychom rádi udělali dietní Pepsi.
Chtěli bychom, aby jsi přišel na to, kolik aspartamu máme dát do každé plechovky Dietní pepsi, abychom měli dokonalý nápoj". Jo?
To zní jako neuvěřitelně přímočará otázka, a to si také Howard myslel.
"Podívej, pracujeme s pásmem mezi osmi a 12-ti procenty.
Cokoli pod osm procent sladkosti není dost sladké, cokoli nad 12 procent sladkosti je sladké moc.
My chceme vědět, co je ten správný bod sladkosti mezi osmi a 12-ti?"
Kdybych vám tento problém zadal, všichni byste řekli, že je to velmi jednoduché.
Uděláme to tak, že vezmeme velkou pokusnou várku Pepsi, pro každý stupeň sladkosti -- osm procent, 8.1, 2.2, 8,3, postupně až do 12-ti -- a vyzkoušíme to s tisíci lidmi, a zaneseme výsledky na křivku, a vezmeme tu nejoblíbenější koncentraci.
Opravdu jednoduché. Howard ten experiment provedl, a získal data, a zanesl je na křivku, a najednou si uvědomil, že to není pěkná křivka normálního rozdělení.
Ve skutečnosti ta data nedávala žádný smysl. Byl to zmatek.
Bylo to rozházené všude možně.
Většina lidí v tomto oboru, ve světě testování jídla a tak, není vyděšená když se získaná data nedají uspořádat.
Pomyslí se, no, víte, přijít na to, co lidé si lidé myslí o Cole není tak jednoduché.
Víte, možná jsme udělali chybu někde po cestě.
Víte co, pojďme udělat poučený odhad, a jednoduše ukáží na 10 procent, přesně uprostřed.
Howard se ale nenechá uklidnit tak snadno.
Howard je muž určitého stupně intelektuálních standartů
A toto mu nebylo dost dobré, a ta otázka ho pronásledovala roky.
Promýšlel to skrz na skrz a říkal si, co bylo špatně?
Proč nám výsledky toho experimentu s dietní Pepsi nedával smysl?
A jednoho dne, seděl u večeře ve White Plains, a chystal se vymyslet nějakou práci pro Nescafé.
A najednou, jako blesk z čistého nebe, mu došla odpověď.
A tou je, že když analyzovali data dietní Pepsi ptali se na špatnou otázku.
Hledali dokonalou Pepsi, a měli hledat dokonalé Pepsi.
Věřte mi.
Toto byl ohromný objev.
Byl to jeden z nejbrilantnějších průlomů v celé vědě o jídle.
A Howard se ihned vydal na cestu, a jezdil na konference po celé zemi, stoupal si a říkal,
"Až doteď jste hledali dokonalou Pepsi.
Mýlíte se. Měli byste hledat dokonalé Pepsi.
A lidé se na něj dívali prázdnými pohledy a říkali,
"O čem to mluvíš?
To je šílenost."
A řekli, víte co, "Pohyb!
Další!"
Jak se snažil získat práci, nikdo ho nechtěl najmout -- přesto tím byl posedlý, a mluvil o tom a mluvil o tom a mluvil o tom.
Howard miloval výraz v Jidiš,
"pro červíka na křenu je svět křen."
Toto byl jeho křen.
(Smích) Byl tím posedlý!
A pak konečně přišel průlom.
Přišli za ním Vlasic Pickles, a řekli:
"Pane Moskowitz -- Doktore Moskowitzi -- chceme udělat dokonalou nakládanou okurku.
A on řekl,
"Není žádná dokonalá nakládaná okurka, jsou jen dokonalé nakládané okurky."
A přišel k nim zpět a řekl, "Nepotřebujete pouze vylepšit své řadové výrobky, potřebujete vytvořit pikantní."
A odtud máme pikantní nakládané okurky.
Poté k němu přišel někdo jiný, byli to Campbell's Soup.
A toto bylo ještě více důležité.
Ve skutečnosti, právě u Campbell Soup si Howard vydobyl svou reputaci.
Campebll's vyráběli Prego, a Prego na počátku 80. let bojovalo s Ragu, což byla převažující špagetová omáčka 70. a 80. let.
V potravinovém průmyslu -- Nevím jestli se o to zajímáte, nebo kolik času tomu mám věnovat.
Ale, technicky vzato -- to je malá odbočka --
Prego je lepší rajčatová omáčka než Ragu.
Kvalita rajčatového protlaku je mnohem lepší, mix koření je o moc kvalitnější, mnohem lépe přilne k těstu.
Vlastně, v 70. letech provedli s Ragu a Prego slavný miskový test.
Vezme se talíř se špagetami a omáčka se na něj vylije, správně?
A Ragu steče až dolů, zatímco Prego zůstane navrchu.
Říká se tomu "přilnavost."
Ale navzdory tomu, že v přilnavosti měli o hodně navrch, a stejně tak v kvalitě rajčatového protlaku, omáčkám Prego se nevedlo.
A tak přišli za Howardem a řekli mu, ať to spraví.
A Howard se podíval na jejich produktovou řadu a řekl, to, co máte, je společnost mrtvých rajčat.
A tak řekl, toto chci udělat.
A sešel se s kuchyní omáček Campbell's, a udělal 45 verzí špagetové omáčky.
A měnil je každým myslitelným způsobem, jakým můžete rajčatovou omáčku měnit.
Podle sladkosti, podle množství česneku, podle hořkosti, kyselosti, rajčatovosti, podle viditelných pevných kousků -- můj oblíbený pojem v oboru rajčatových omáček. (Smích)
Každým myslitelným způsobem, jakým můžete měnit špagetovou omáčku, špagetovou omáčku měnil.
A pak vzal celou tu paletu 45-ti špagetových omáček a vydal se na cestu.
Jel do New Yorku, jel do Chicaga, jel do Jacksonville, jel do Los Angeles.
A přivezl celé kamiony lidi do velkých hall.
A dvě hodiny tam s nimi seděl a dával jim v průběhu těch dvou hodin, deset misek.
Deset malých misek těstovin, každou s různou špagetovou omáčkou.
A poté co snědli každou misku, měli je ohodnotit od 0 do 100, podle toho, jak dobré si mysleli, že jsou.
Na konci toho celého, poté co to tak dělal měsíce a měsíce, měl celou horu dat o tom, jak Americký lid smýšlí o špagetových omáčkách.
A poté ta data analyzoval.
Hledal snad tu nejoblíbenější variantu špagetových omáček?
Ne! Howard nevěřil tomu, že něco takového existuje.
Místo toho se na ta data podíval a řekl, pojďme se kouknout, jestli můžeme všechny tyto různé body roztřídit do skupinek.
Podívejme se na to, jestli se shlukují kolem určitých myšlenek.
A zcela jistě, pokud si sednete a analyzujete všechna tato data o špagetové omáčce, uvědomíte si, že všichni Američané spadají do jedné ze tří skupin.
Jsou lidé, kteří mají rádi prostou špagetovou omáčku, jsou lidé, kteří mají rádi ostrou špagetovou omáčku a jsou lidé, kteří ji mají rádi s extra velkými kousky.
A z těch tří skutečností, byla ta třetí nejvýznamnější. Protože v té době, na začátku 80. let, když jste šli do supermarketu, nenašli byste špagetovou omáčku s extra velkými kousky.
A Prego se obrátilo na Howarda a řekli,
"Chcete mi říct, že jedna třetina Američanů prahne po špagetové omáčce s extra-velkými kousky a ještě nikdo jim jí nenabízí?" A on řekl ano!
(Smích) A Prego se vrátilo, a naprosto přeformulovalo svou špagetovou omáčku, a vydalo řadu s extra velkými kousky, která okamžitě a zcela, ovládla špagetový byznys v této zemi.
A během dalších 10-ti let, vydělali 600 milionů dolarů jen na produktové řadě omáček s extra-velkými kousky.
A všichni ostatní branži se podívali na to, co Howard udělal a řekli, "Ach můj bože!
Mysleli jsme si to celou dobu špatně!"
A od té doby se začalo objevovat sedm různých druhů octa, a 14 různých druhů hořčice a 71 různých druhů olivového oleje -- a poté i Ragu najalo Howarda, a Howard udělal pro Ragu přesně tu samou věc, jako pro Prego.
A dnes, když jdete do supermarketu, do opravdu dobrého, a podíváte se na to, kolik omáček Ragu tam je --
Víte kolik jich tam je?
36! V šesti variantách:
Sýrová, Dietní, Robusto,
Bohaté & Vydatné, Tradiční ze Starého světa, Zahradní s Extra-velkými kousky.
To je výsledek Howardovy práce.
To je Howardův dar Americkému lidu.
A teď, proč je to důležité?
Je to, ve skutečnosti, nesmírně důležité.
Vysvětlím vám proč.
To, co Howard udělal, je, že od základů změnil způsob, jakým potravinářský průmysl přemýšlí o tom, jak vás učinit šťastnými.
Předpoklad číslo jedna v potravinářském průmyslu býval ten, že způsob jak zjistit co lidé chtějí jíst -- co učiní lidi šťastnými -- je zeptat se jich.
A po roky a roky a roky a roky, měli Ragu a Prego cílové skupiny, se všemi z těch lidiček si sedali, a říkali,
"Co chcete ve špagetové omáčce?
Řekněte nám co chcete ve špagetové omáčce."
A za celé ty roky -- 20,30 let -- na těchto sezeních cílových skupin, nikdo nikdy neřekl, že by chtěl extra-velké kousky.
Ani když nejméně třetina z nich, je, hluboko v srdci, vlastně chtěla.
(Smích)
Lidé nevědí co chtějí! Správně?
Jak Howard rád říká, "Mysl neví, co jazyk chce."
Je to záhada!
A kriticky důležitý krok v pochopení našich vlastních tužeb a chutí je uvědomit si, že nemůžeme vždy vysvětlit co hluboko v duši chceme.
Kdybych se vás všech zeptal, například, v tomto pokoji, co chcete v kávě, víte, co byste řekli?
Každý z vás by řekl "Chci tmavou, bohatou, vydatně praženou kávu"
To lidé vždy říkají, když se jich zeptáte, co chtějí v kávě. Co máte rádi?
Tmavou, bohatou, vydatně praženou kávu!
Kolik procent z vás má ve skutečnosti rádo tmavou, bohatou, vydatně opraženou kávu?
Podle Howarda, někde mezi 25-ti a 27-ti procenty.
Většina z vás má ráda mléčnou, slabou kávu.
Ale nikdy v životě byste nikomu, kdo by se vás zeptal, co chcete, neřekli -- "Chci mléčnou, slabou kávu." (Smích)
Tak to je věc číslo jedna, kterou Howard udělal.
Věc číslo dvě, kterou Howard udělal, bylo to, že nás přiměl uvědomit si -- to je další kriticky důležitý bod -- přiměl nás uvědomit si důležitost toho, čemu rád říkal horizontální segmentace.
Proč je to kriticky důležité?
Protože toto je způsob, jakým potravinářský průmysl přemýšlel před Howardem. Správně?
Čím byli posedlí na začátku 80. let?
Byli posedlí hořčicí.
Konkrétně, byli posedlí příběhem hořčice Grey Poupon. Správně?
Bývalo to tak, že byly dva druhy hořčic.
Francouzská a Gulden's. Jaké byly?
Byly to Žluté hořčice.
Co je ve Žlutých hořčicích?
Žlutá hořčičná semínka, kurkuma a paprika.
To byla hořčice.
Grey Poupon přišla s Dijonskou.
Správně?
Mnohem více těkavých hnědých hořčičných semínek, trocha bílého vína, rána do nosu, mnohem více jemných aromat.
A co udělali?
Vložili to do maličkých skleniček, s nádhernou smaltovanou etiketou, aby to vypadalo francouzsky i když se to vyrábělo v Oxnardu v Kalifornii.
A místo toho, aby si účtovali dolar padesát za osmi-uncovou lahvičku, tak, jako to udělali s Francouzskou hořčicí a hořčicí Gulden's, rozhodli se účtovat si čtyři dolary.
A k tomu měli ty reklamy, správně?
S chlápkem v autě Rolls Royce, který si dával Grey Poupon, přijede druhý Rolls Royce, a řidič se zeptá, máte nějaký Grey Poupon?
A poté, co to udělali, Grey Poupon vystřelil vzhůru!
Ovládl trh s hořčicemi!
A poučení které si z toho každý vzal domů bylo, že způsob jak udělat lidi šťastnými je, dát jim něco co je dražšího, něco k čemu mohou aspirovat. Správně?
Že jde o to, přimět je otočit se zády k tomu, o čem si myslí, že mají rádi teď, aby vyhledali něco výše postaveného v hořčičné hierarchii.
Lepší hořčice!
Dražší hořčice!
Více sofistikovaná hořčice, kulturnější a smysluplnější.
A Howard se na to podíval a řekl, to je špatně!
Hořčice nemá hierarchii.
Hořčice existuje, stejně jako rajčatová omáčka, v horizontální rovině.
Není žádná dobrá hořčice ani špatná hořčice.
Není žádná dokonalá hořčice či nedokonalá hořčice.
Jsou jen různé druhy hořčic, které vyhovují různým druhům lidí.
Zásadně demokratizoval způsob, jakým přemýšlíme o chuti.
A také za to vděčíme Howardu Moskowitzovi velké díky.
Třetí věc, kterou Howard udělal, a možná ta nejdůležitější, je, že se Howard postavil proti pojetí platonického pokrmu.
Co tím myslím? po dlouhou dobu v potravinářském průmyslu panovalo přesvědčení, že existuje jediný, dokonalý způsob, jak připravit jídlo.
Jdete do Chez Panisse, dají vám sashimi z mořskeho okouna s praženými dýňovými semínky a takové a takové úpravě.
Nedají vám pět možností úpravy, správně?
Neříkají vám, chcete úpravu s extra-velkými kousky, nebo chcete -- ne!
Prostě dostanete jednu úpravu.
Protože šéfkuchařka Chez Panisse má platonické pojetí okouního sashimi.
Tak to má být.
A takto ho podává znovu a znovu, a pokud se s ní budete hádat, řekne vám,
"Víte co? Mýlíte se!
Toto je v této restauraci ten nejlepší způsob, jak by to mělo být."
Ta samá myšlenka poháněla také komerční potravinářský průmysl.
Měli své pojetí, platonické pojetí toho, co byla rajčatová omáčka.
A odkud byla?
Byla z Itálie.
Jaká je italská rajčatová omáčka?
Je míchaná, řídká.
Kultura rajčatové omáčky byla řídká.
Když jsme mluvili o autentické rajčatové omáčce v 70. letech, mluvili jsme o italské rajčatové omáčce. Mluvili jsme o nejrannějších ragů. Které neměly žádné viditelné kousky, správně?
Které byly řídké, kterých jste si nandavali jen trošku a které stekly dolů až na spodek těstovin.
Tak to bylo. A proč jsme k tomu byli tak přimknutí?
Protože jsme si mysleli, že abychom učinili lidi šťastnými, musíme jim dát kulturně nejautentičtější rajčatovou omáčku, za A, a za B, mysleli jsme si, že když jim dáme kulturně autentickou rajčatovou omáčku, tak si jí osvojí.
A to je to, co potěší maximální počet lidí.
A důvod proč jsme si to mysleli -- jinak řečeno, lidé v kuchařském světě hledali kuchařské univerzálie.
Hledali jeden způsob, jak zacházet s námi všemi.
A je tu pro ně dobrý důvod, aby byli posedlí myšlenkou univerzálií, protože celá věda, přes 19. století a většinu 20. století, byla univerzáliemi posedlá.
Psychologové, lékařští vědci, ekonomové, ti všichni se zajímali o odhalení zákonů, které řídily to, jak se všichni chováme.
Ale to se změnilo, správně?
Co je tou velkou revolucí ve vědě posledních 10-ti, 15-ti let?
Je to pohyb od hledání obecného k pochopení variability.
Nyní, v lékařské vědě, nechceme nutně vědět jak -- jen jak rakovina funguje, chceme vědět, jak je vaše rakovina odlišná od té mojí.
Hádám, že má rakovina je odlišná od té vaší.
Genetika otevřela dveře k studiu lidské variability.
To, co dělal Howard Moskowitz bylo, že hlásal, že stejná revoluce, se musí stát ve světě rajčatové omáčky.
A za to mu vděčíme velké díky.
Dám vám ještě poslední ilustraci variabilty a tou je -- oh, omlouvám se.
Howard nejen věřil že, ale šel o krok dál. což znamenalo říct, že když sledujeme univerzální principy v jídle, neděláme jen chybu, činíme si vlastně obrovskou škodu.
A příkladem, který použil byla káva.
A káva je něco, s čím hodně pracoval, s Nescafé.
Kdybych vás všechny požádal abyste se pokusili najít značku kávy -- typ kávy, směs -- která by vás všechny činila šťastnými, a pak bych vás požádal o ohodnocení této kávy, průměrné skóre kávy v tomto pokoji by bylo kolem 60-ti na škále od 0 do 100.
Kdyby jste mi však dovolili rozdělit vás do kávových skupinek, možná třech, nebo čtyřech, a mohl bych udělat kávu pro každou z těchto skupinek zvlášť, vaše skóre by se zvýšilo z 60-ti na 75 nebo 78.
Rozdíl mezi kávou za 60 a kávou za 78 je rozdíl mezi kávou nad kterou se zašklebíte, a kávou, které vás učiní děsně šťastnými.
To je poslední a myslím že i nejkrásnější z lekcí Howarda Moskowitze.
Že zahrnutím rozmanitosti lidských bytostí, najdeme jistější cestu k opravdovému štěstí.
Děkuji.
Nacházíme se v glyptotéce v Mnichově, ve výjimečném muzeu věnovanému starožitnostem antického Řecka a Říma.
A to vše jen díky princi Ludvíku Bavorskému, který na počátku 19. století prohlásil, že chce pořídit sbírku antických soch, protože jak uvedl:
"Také musíme mít v Mnichově to, co je v Římě známo jako muzeum".
Tehdy muzeum ani nebylo běžně používané slovo, myšlenka veřejně přístupné sbírky se právě dostávala na povrch světa v Británii, Francii a tady v Německu a Ludvík se nadchnul pro Mnichov.
Napsal:
"Proměním Mnichov na město umění tak, aby nikdo nemohl tvrdit, že zná Německo, aniž by přitom navštívil Mnichov". Umění bylo způsob, jak umístit město na mapu, hovořilo o jeho kulturní nadřazenosti a Ludvík shromáždil fantastickou sbírku.
Právě se díváme na jeden z velkých pokladů muzea - sochy ze štítu chrámu Afaii na ostrově Aegina, ležícího jen kousek od břehu Řecka.
Neměli bychom říkat štít, ale štíty.
Pojďme si o nich říct více.
Na řeckém chrámu, představte si Parthenon, to byla dlouhá konstrukce s lomenicí na obou koncích, umístěná nad kolonádou.
Na obou krátkých stranách chrámu je nízký trojúhelník, jehož prostory bývaly vyplněny sochami.
Chrám Afaii byl opatřen štítem na východní a západní straně, na jeho krátkých stranách.
Sochy umístěné na těchto štítech objevilo na počátku 19. století několik německých architektů, když prováděli průzkum ruin chrámu, pak byly dány do dražby a Ludvíka nadmíru potěšilo, že je získal pro své muzeum.
Štítové sochy nebyly vyrobeny ve stejném období, o to víc jsou zajímavější, protože nám pomáhají sledovat vývoj řeckého sochařství.
Západní štít je starší a domníváme se, že tyto sochy byly vytesány v době, kdy byl chrám postaven, tedy kolem roku 490 př.
Východní strana je mladší a zajímavé je, že starší západní sochy jsou vytesány v archaickém stylu, ale sochy z východního štítu mají charakteristické rysy stylu klasického.
Dalo by se říci, že sochy na východním štítu zažívaly počátky klasického stylu, právě docházelo k jeho zrodu.
Tématem obou štítů byla Trojská válka, válka mezi Trojany a Řeky.
Dnes je to válka skutečně bájná, ale víme o ní, protože je tématem Homérovy slavné epické básně Ilias a pak několik hrdinů trojské války pocházelo z ostrova Aegina, proto dává smysl, že se objevila na štítu.
Začněme prohlídkou soch na západním štítu.
Prostor štítu, který zaplňují sochy, má trochu nepraktický tvar.
Je hrozně nepraktický, protože má obtížně zaplnitelnitelné tyto dvě úzké oblasti trojúhelníku a jeden ze způsobů, jak to můžete vyřešit je použít snížené postavy.
Opravdu, jako by sochy musely protančit pod tyčí, klesají níže a níže směrem ke krajům.
Avšak v tomto případě byl sochař vskutku vynalézavý a vymyslel báječné řešení.
V samém středu štítu, na východní i západní straně, stojí postava vznešená, se zrakem upřeným do krajiny, bohyně Athéna.
Athéna byla známa jako bohyně války a moudrosti.
Na západním štítu Athéna drží novodobé kopí, které má představovat oštěp, původně vyrobený snad ze dřeva, pravděpodobněji však z bronzu nebo jiného kovu.
Když se podíváme na Athénu, její postava vypadá typicky archaicky.
Stojí k nám čelem, je poněkud strnulá, docela symetrická a lineární.
Má typicky archaický úsměv, který ji oprošťuje od emocí, od každodenního světa.
Vypadá jako nadpřirozená bohyně.
Po obou stranách stojící Athény jsou dva válečníci, pohybují se směrem od ní.
Vlastně dělají výpad kopím.
Štít jednoho je k nám obrácen lícem, štít druhého je otočený rubem, odvrací jej od nás, ale oba posouvají náš pohled svými směry s opravdovou energií a rychlostí a oba jsou samozřejmě nepatrně snížení, mají ohnutá kolena tak, aby se vešli pod svažující se štít.
Po obou stranách těchto postav vidíme klečící lukostřelce.
Střelce vlevo lze identifikovat jako Parise, přilbu má uvázanou vzadu, vahou klečí na jednom koleni a na patě. Luk mu chybí, ale je na něm zřetelný pohyb paže, který naznačuje, že se chystal vystřelit šíp.
Za ním kráčí bojovník se zbraní, útočí na jiného válečníka, ten padá k zemi.
Podívejte se na složitost skupinky těchto tří postav, jak se překrývají, je z nich cítit energie, dynamika, což je dost neobvyklé pro toto archaické období. A pak ve vzdáleném levém rohu zapadá další zraněná postava do prostoru koutu.
Zaměřme se na chvíli na zraněného válečníka umístěného v pravé části západního štítu.
Upadl dozadu, sedí na levém boku, opírá se o levý loket a jeho pravá ruka vypadá, že svírá nebo se snad snaží odstranit oštěp, který jej zasáhl.
Dobrá, na chvíli vás přeruším, protože opravdu nevypadá, že je v poloze zraněného bojovníka.
Má ohnuté koleno, překřížené přes levou nohu, podepírá se levou paží a pravý loket má v dost nešikovné poloze.
Tato postava opravdu nepůsobí důvěryhodně pokud jde o to, co má představovat, tedy vytažení šípu ze svého těla.
Máte pravdu, musí trpět ohromnou bolestiví, šíp by ho pravděpodobně zabil a přesto, podívejte se na jeho tvář, stále si zachovává ten archaický úsměv.
Pro nás všechny je důležité si zapamatovat, že účelem výjevu není naturalismus.
Snahou není zprostředkovat ztělesněné pocity, jde o vysoce stylizovanou, velice schématickou stavbu a postava je spíše symbolem padlého bojovníka v Trojské válce než skutečnou postavou.
Jeden historik umění přirovnal tuto postavu k malbě na vázy, na kterých se pokoušeli napřímit trupy tak, abyste je mohli vidět v plné muskulatuře zepředu.
Nejde o snahu o naturalismus, ale o vyjevení těla.
Stejný historik umění přirovnal tuto postavu k ležícímu kúrosovi a přesně tak vypadá.
Je jako převrácená postava stojícího kúrose.
Tolik se liší od toho, co se nalézá na východním štítu, datovaném jen o desetiletí nebo dvě později, na němž jsou patrné začátky klasického stylu.
Pojďme se na něj podívat.
Východní štít je na levé straně mnohem hůře dochovaný, ale postava padlého bojovníka je v dobrém stavu a velmi odlišná od toho, co jsme viděli na starší archaické západní fasádě.
Ačkoli bojovník má stále trochu archaický úsměv, vše ostatní na postavení jeho těla vypovídá o tom, že postava je zraněná a umírá.
Můžete vidět jak drží v pravé ruce meč, ale také se snaží postavit na nohy, avšak nevypadá, že by byl schopen to zvládnout.
Levou ruku má stále připoutanou ke štítu a zdá se, že se snaží udržet rovnováhu jen okamžik předtím, než se štít převrátí a spadne.
Proto působí, že se ve stejnou dobu staví na nohy, ale také padá, spouští své tělo a umírá.
Dívá se na zem, jeho tělo je vyspělejší než těla ostatních bojovníků, ztvárnění je více naturalistické.
Je vidět původ v klasické tradici.
V archaickém období jsou viditelné silné rozdíly mezi svaly a jednotlivými částmi těla, svaly sotva popisují části těla a zde jeden sval přechází do druhého, až je skoro cítit kůži pokrývající stavbu kostry.
Opravdu, před chvíli jste řekla, že archaická socha není nic než soubor symbolů.
A tady jako by umělec pozoroval lidské tělo a přemýšlel, jaké pro bojovníka musí být upadnout.
Namísto značně nepřirozeného umístění jedné nohy přes druhou, a místo zvednutého loktu přechází pravá paže postavy přes trup.
Nepokouší se odhalit celé tělo natočením směrem k nám tak, jako u archaického bojovníka.
Podívejte se na trup. Podívejte se na svaly na nohou, lidské tělo je ztvárněno mnohem složitěji ve složitější póze.
Stejně jako na západním štítu i na východním stojí uprostřed postava, opět Athéna.
Napravo od Athény nejsou sochy tolik poškozené.
Bojovník dělající výpad, ztvárněný také na západním štítu, probodává muže, kterému upadla helma, štít mu padá z ruky a kymácí se, ztratil rovnováhu.
Vypadá jako by měl spadnout.
Víme, že ztratil helmu, protože mladík nacházející se za ním vypadá, že se mu snaží pomoci a běží k němu.
Drží úlomek, o němž víme, že byl původně jeho přilbou.
Svým tělem vytváří při prudkém pohybu diagonálu, takže se krásně vejde do trojúhelníkového prostoru štítu a za ním je další střelec, přesně takový jakého jsme viděli na západním štítu.
Archeologové se domnívají, že tento střelec je vlastně ten, který zasáhl zraněného bojovníka na opačné straně, o kterém jsme hovořili před chvílí.
Úžasně se nám na východním štítu sjednocují činnosti jednotlivých postav.
Příběh je mnohem komplikovanější, ačkoli je vyprávěn stejný scénář.
Svaly jsou mnohem složitější, je věnována větší pozornost lidskému prožitku a to nás nutí ptát se co se změnilo.
Uplynulo jen pár let mezi štíty, přesto jsou tak rozdílné.Tuto otázku si historici umění kladou vždy, když se díváme na umělecká díla, která od sebe dělí nepříliš dlouhé období. V tomto případě, co se stalo s kulturními hodnotami antického Řecka, že to vedlo k tak odlišnému zobrazování lidské postavy. Dříve byli
Řekové hluboce ovlivněni velkolepými egyptskými sochami.
Stále můžete v archaickém stylu cítit egyptskou stopu, ale teď je v něm sebeuvědomění.
Toto jsou postavy v pohybu, které téměř vyjadřují lidské pocity, lidský výraz a lidský prožitek a jsou tak rozdílné od představy symbolického zobrazování, které bylo vytvářeno v raném řeckém umění.
V klasickém období se vyskytují postavy, u nichž můžeme předpokládat, že jsou částí příběhu, příběhu ve kterém s nimi soucítíme a máme pro ně pochopení, když je pozorujeme.
Toto je okamžik v historii antického Řecka, kdy Řekové právě v bitvě porazili
Epické vítězství pro řeckou kulturu, při kterém se mnoho řeckých městských států sjednotilo, aby porazili společného nepřítele - Peršany.
Častý nepřítel, jenž měl zvítězit, Peršané měli vyhrát.
Měli mnohem větší armádu a Řekové to věděli.
Fakt, že vyhráli jim naznačil, že existuje ve vesmíru řád.
Nyní je cítit, že svět není místo, které se řídí svévolně podle zákonů bohů, ale je místem, jenž lidská mysl dokáže rozumem pochopit.
Řekové nesou tímto poznáním větší břímě.
Jsou teď odpovědní za svou vlastní společnost, už nejsou částí náhodného řádu, jsou součástí řádu, který skutečně vytvořili.
Historici umění spatřují v tomto historickém okamžiku původ klasického stylu.
Jsme povinni, i teď ve 21. století, zkusit se vžít do antických Řeků, i když je to nemožný úkol, porozumět těmto uměleckým dílům z jejich úhlu pohledu a je velice důležité si připomenout, že tyto sochy byly nabarvené, stejně jako všechny řecké sochy, jasnými barvami.
Tím se zcela ničí naše představy o řeckém umění.
Když se řekne řecké umění, vybaví se nám původní, oslnivé, bílé, mramorové povrchy a ony přitom byly křiklavé!
Byly žluté!
Historici umění a archeologové provedli vědecké analýzy těchto soch a nalezli stopy pozůstatku pigmentů, z nichž určili dosti přesně minimálně červenou a modrou barvu z některých geometrických vzorů.
Představa, že všechny barvy jsou zpět je otřesná. Nabarveny byly nejen postavy, ale také architektonický prostor, do něhož byly sochy umístěny.
Tyto byly především umístěny venku, v otevřeném prostoru, byly vyvýšeny na štítu, na ostrově.
Barva je činila snáze viditelnými a my se je snažíme vměstnat do stínu architektury.
Existoval na nich ještě další prvek, který si můžeme představit. Tyto postavy nedržely jen předměty, které se ztratily, držely kromě oštěpů, luků a šípů i jiné kousky kovodělné práce, které se nedochovaly.
Měly vlasy, občas přes čelo něco jako ofinu a také kadeře podél tváří.
V tomto případě byly vyrobeny z olova a lze vidět kousky zbytků olova, která na sobě stále mají a proto přesně víme, kde byly z kamene vytesány, což myslím pomohlo vytvořit sochy ne jako předměty z jednoho kusu kamene tak, jak je vidíme, ale jako mnohem složitější postavy, které jsou v interakci se svým architektonickým prostředím.
Nezapomínejme také, že jsou v chrámech, v místech náboženských uctívání, v domovech bohů a ústřední postavou východního a západního štítu je bohyně Athéna.
Samozřejmě řecká představa bohů a bohyň je úplně odlišná od naši dnešní křesťanské tradice.
To vše jsou důležité aspekty, které bychom měli vzít v úvahu, když si prohlížíme řecké sochy v muzeích. ♪ (hudba) ♪
Je skvělé být tady na TEDu.
Víte, nad mojí hlavou snad proběhnou nějaké prezentace, avšak ty nejúžasnější koncepce probíhají přímo pod mýma nohama.
Někdy zapomínáme na drobnosti v životě, jako je třeba opylování, které bereme jako samozřejmost.
Nedá se vyprávět příběh o opylovačích — včelách, netopýrech, kolibřících, motýlech — který by současně nebyl i příběhem o vynalézavosti květin a o tom, jak se společně během 50 milionů let vyvíjeli.
Točil jsem květiny časosběrnou metodou 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, víc než 35 let.
Jejich pohyby připomínají tanec, který mě nikdy neomrzí pozorovat.
Naplňuje mě úžasem a otevírá mé srdce.
Věřím, že krása a svádění jsou nástrojem přírody k přežití, protože vždycky ochraňujeme to, do čeho jsme zamilovaní.
Jejich vztah je milostným příběhem, který dává Zemi jíst.
Připomíná nám, že jsme součástí přírody a že v ní nejsme izolovaní.
Když jsem slyšel o mizení včel, o syndromu hroucení včelstev, podnítilo mě to k činu.
Na opylovačích jsme závislí, protože opylí více než třetinu ovoce a zeleniny, které jíme.
A mnoho vědců si myslí, že je to ten nejvážnější problém, kterému lidstvo čelí.
Předpovídají katastrofu jako kanárci v dolech.
Když zmizí včely, zanikneme i my.
Připomíná nám to, že jsme součástí přírody a musíme se o ni starat.
K natáčení jejich chování mě motivovalo něco, na co jsem se ptal svých odborných poradců:
"Co motivuje opylovače?"
Odpověď zněla:
"Všechno je to o tom, že risk je zisk."
Ptal jsem se jako malé dítě: "A proč?"
A oni na to: "No, protože chtějí přežít."
A já: "Proč?"
"No, aby se rozmnožovali."
"No a proč?"
Myslel jsem si, že třeba řeknou: "Za vším hledej sex."
A Chip Taylor, náš expert na motýly monarchy, odpověděl: "Nic netrvá věčně.
Ve vesmíru se všechno opotřebovává."
Úplně mě to ohromilo.
Protože jsem si uvědomil, že příroda vynalezla rozmnožování jako mechanizmus obnovy života, jako životní sílu, která skrze nás proudí a dělá z nás články zapadající do evoluce života.
Ač se jen zřídka dá vidět pouhým okem, toto protnutí světa zvířat se světem rostlin je opravdu kouzelným momentem.
Je to mystický okamžik, kdy život sám sebe zas a znova obrozuje.
Takže tady je trochu nektaru z mého filmu.
Doufám, že se napijete, hvízdnete a vysadíte pár semen k opylení útulné zahrady.
Vždycky si najděte čas přivonět ke květinám, nechte se nasytit krásou a znovu objevte ten pocit být svědky zázraku.
Tady jsou ukázky z filmu.
(Hudba)
(Potlesk) Děkuji. Velmi vám děkuji.
(Potlesk) Děkuji.
V tomto videu bych chtěl trochu hovořit o penězích a úrokových sazbách a to v mikroekonomickém rámci, abychom pochopili vztah mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích a cenou peněz. Uvidíme, že to jsou právě úrokové sazby.
Jakmile to uděláme, budeme schopni lépe diskutovat peníze a úrokové sazby a nabídku a poptávku a cenu peněz v makroekonomickém kontextu.
Asi nejvíce matoucí věc, když se díváte na peníze v mikroekonomickém kontextu, je otázka, co je cena peněz.
Už asi tušíte, že cena peněz je úroková sazba.
Abychom to lépe pochopili, je nejlepší o tom přemýšlet tak, že nutně nekupujete peníze.
Úrok je cena za pronájem peněz.
Když řeknu, jaká je cena bytu v mém sousedství.
Někdo může říct jednopokojový byt a to je ve skutečnosti docela blízko cenám, kde bydlím já tady v severní Kalifornii. Když budete chtít ten nejjednodušší jednopokojový byt, bude vás to stát zhruba 1 200 dolarů měsíčně, což je asi 14 400 dolarů ročně.
Měli bychom říct za byt ročně.
Tohle jsou v podstatě náklady na váš byt.
Kdybych šel do banky a řekl: "Chci si půjčit 10 000 dolarů." Třeba si chci koupit auto nebo něco jiného.
"OK, můžete si půjčit při úrokové sazbě..."
Nevím. Úrokové sazby jsou teď docela nízké.
Řeknou: "Můžete si to půjčit při úrokové sazbě 5%."
Abychom viděli, že je to v podstatě náklad na pronájem peněz, můžeme podstatě říct, že tohle je 5. Můžeme se na to dívat jako na 0,05 dolaru za dolar ročně.
Ještě jednou, když si pronajímáte byt, bylo to 14 000 dolarů za byt ročně.
Při úrokové sazbě 5%, to je 0,05 dolaru za dolar ročně.
Je to úplně stejná věc.
Tohle zde je cena pronájmu za skutečné peníze, které si půjčuji.
Jakmile si to uvědomíte a pochopíte to, můžeme nakreslit graf nabídky a poptávky a mikroekonomický kontext.
Nyní, když víme, jak uvažovat o ceně peněz, nakreslíme zde malý graf nabídky a poptávky a jak to často děláme v našich malých ekonomických modelech, velmi ho zjednodušíme.
Nebudeme uvažovat věci jako úvěrové riziko a pravděpodobnost, že lidé splácí nebo peníze nesplácí a podobné věci.
Budeme předpokládat, že všichni budou peníze splácet a že jsou všichni nerizikoví.
Všichni udělají přesně to, co řekli.
Tady na této ose, tohle je... Nazveme tohle trh půjčování peněz na 1 rok.
A jak uvidíme a již to možná víte, že budou mít různé ceny za půjčování peněz na různě dlouhou dobu.
Mohu vám účtovat více za půjčení peněz na rok, než bych vám účtoval za půjčení peněz na měsíc, protože bych neměl k těmto penězům přístup nebo je vyšší riziko, že se něco v tom roce stane.
Budu vám za to účtovat víc. Musím stanovit rok.
Trh půjčování peněz na 1 rok.
U většiny těchto grafů nabídky a poptávky, máme na svislé ose cenu, ale nyní, jak jsme naznačili, cena peněz je skutečně jen úroková sazba.
Nazvu tohle cena, tohle je naše...
Stejná žlutá, tohle je naše cenová osa a měří se jako procento úrokové sazby.
Budeme to měřit úrokovou sazbou.
Tohle zde je, řekněme, úrok 30%, tohle je úrok 15% a potom tohle bude 10%, 5%, tohle bude 20%, 25%.
Docela dobré.
Potom zde budeme mít množství peněz a tady vyberu jen nějaké hodnoty.
Můžeme dokonce říct, že tohle je v miliardách dolarů.
Můžeme to správně stanovit na základě toho, zda hovoříme o našem městě nebo o celém světě nebo o čemkoli, co to je.
Záleží, jaká je to měna a podobně.
Ale předpokládáme, že jsme na nějakém ostrově s jednou měnou.
Řekněme, že tohle je 1 miliarda, 2 miliardy, 3 miliardy.
4 miliardy a 5 miliard.
Nejprve se zamyslíme nad křivkou poptávky.
Můžeme o ní přemýšlet jako o křivce mezního užitku.
Těchto prvních několik dolarů, keteré se půjčí, existuje někdo, kdo z toho bude mít obrovský mezní užitek.
Chtějí si je vzít, buď si je chtějí půjčit a použít je na nějaký typ spotřeby toho, co si chtějí koupit, co je udělá velmi šťastnými nebo si alespoň myslí, že je to udělá šťastnými nebo to chtějí použít na nějaký typ investice, do něčeho, co mají rádi.
Kdybych si jen mohl půjčit nějaké peníze. Mám tady bezrizikovou investici díky, které se stanu miliardářem.
Těchto prvních několik dolarů... Je zde obrovská poptávka, obrovský mezní užitek pro vás.
Můžete využít to, že ochota platit za těchto několik prvních dolarů je velmi vysoká, tak je to třeba tady nahoře.
Lidé jsou ochotni platit více jak 30% za těchto prvních několik dolarů.
A potom, když je více a více dolarů, další přírůstkový dlužník z toho bude mít trochu menší mezní užitek.
Budete mít klesající křivku poptávky, která vypadá nějak takhle.
Tohle je naprosto stejný myšlenkový pochod, jaký byste měli, pokud byste uvažovali trh se zmrzlinou nebo kdybychom uvažovali trh s byty nebo s čímkoli jiným.
Tohle je naše křivka poptávky.
Když uvažujeme křivku nabídky, bude to úplně stejný myšlenkový pochod, jako bychom uvažovali nabídku jakéhokoli produktu.
Těchto několik prvních dolarů...
Lidé, kteří peníze půjčují, pravděpodobně existují lidé, kteří jsou ochotni půjčit za velmi málo.
Nemají nic jiného, co by s penězi dělali. Jiný způsob, jak o tom přemýlšet, je, že mají velmi málo, co by s penězi mohli dělat.
Mezní náklady na půjčování peněz jsou velmi nízké.
Křivka nabídky může začít zde.
Lidé začnou být ochotni půjčovat peníze za velmi nízké úrokové sazby.
Tohle vypadá zhruba jako 1%.
Potom každý přírůstkový dolar, náklady obětované příležitosti pro věřitele budou vyšší a vyšší.
Úrok za další přírůstkový dolar bude vyšší a vyšší.
Nyní jsme nakreslili grafy nabídky a poptávky trhu půjčování peněz na 1 rok.
To je zde. Tohle je nabídka a tohle je v miliardách dolarů ročně.
Tohle je kolik se půjčí v daném roce a tohle je za půjčení peněz na rok.
Jak vidíme, můžeme na peníze pohlížet jako na jakykoli jiný produkt.
Tady bude rovnovážná cena, rovnovážné množství.
Způsob, jakým jsem to nakreslil, je rovnovážná cena... A pamatujte si, že cena peněz je opravdu jen úroková sazba.
Rovnovážná cena zde je 10%, což můžeme chápat jako 0,10 dolaru za dolar ročně.
Rovnovážné množství peněz, které se půjčí a bude půjčeno vypadá jako zhruba 2,7 nebo 2,8 miliard dolarů půjčených a vypůjčených v daném roce, v každém roce.
Když se na to díváme tímto způsobem, můžeme začít přemýšlet o nějakém makroekonomickém jevu.
Co se stane, když najednou všichni na světě nebo v našem malém světě dostanou trochu více peněz.
Vláda vytiskne více peněz, vypustí je z helikoptéry a každý bude mít v kapse více peněz.
Potom najednou při jakékoli úrokové sazbě nabídka poroste.
Křivka nabídky se posune tímto směrem.
Můžeme mít novou křivku nabídky, která vypadá nějak takhle. Můžeme mít novou křivku nabídky, která vypadá nějak takhle.
Potom třeba také poptávka poklesne.
Při jakékoli úrokové sazbě, při jakékoli ceně bude menší poptávka, protože ti lidé, kteří si potřebovali půjčit peníze, si nyní chtějí půjčit méně peněz.
Tohle se posune doleva.
Nová křivka poptávky může vypadat nějak takhle.
Co se stalo?
Jaká bude naše nová rovnovážná cena?
Záleží to na tom, jak posunu jednu nebo druhou.
Ale podle toho, jak jsem to nakreslil, se naše rovnovážné množství moc nezmění.
Ale mohlo by se změnit v závislosti na tom, jak se posune nabídka nebo poptávka.
Co se určitě stane, když se peníze vytisknou a distribuují všem těmto lidem, že najednou rovnovážná úroková sazba poklesne.
Rovnovážná úroková sazba podle toho, jak jsem to nakreslil, nyní vypadá, že je blíže, nevím, zhruba 6%. ...
Můžete uvažovat i jinou realitu, kde najednou peníze z trhu zmizí nebo realitu, kde z nějakého důvodu díky dobrému marketingu nebo psychologické změně budou lidé najednou chtít méně spořit a bude menší nabídka peněz.
Nebo třeba najednou se objeví tyhle skvělé investiční příležitosti a bude tak větší poptávka po penězích.
A můžete přemýšlet o tom, jak by se tyhle křivky posunuli a co by se stalo s úrokovou sazbou.
Jako byste o tom přemýlšeli o jakémkoli zboží nebo službě v mikroekonomickém kontextu.
Definujme si nějaké množiny.
Řekněme, že množina A obsahuje prvky 1, 3, 5, 7 a 18.
Množina B obsahuje prvky 1, 7 a 18.
A množina C obsahuje prvky 18, 7, 1 a 19.
V tomto videu se chci zamyslet nad pojmem podmnožina.
První otázka je: je B podmnožinou A?
Co to znamená podmnožina?
Jedna množina je podmnožinou druhé, pokud obsahuje pouze takové prvky, které jsou obsaženy i v této druhé množině.
Takže můžeme psát, že B je podmnožinou A. Takto to značíme.
B je podmnožinou A. B je podmnožinou, zapíšu to.
B je podmnožinou A.
Každý prvek množiny B je i prvkem množiny A.
Ještě to můžeme upřesnit a říct, že B je vlastní podmnožinou A, protože B je podmnožinou A, ale zároveň se nerovná množině A.
Takže můžeme říct, že B je vlastní podmnožinou A.
Můžete si to představit tak, že tohle je znaménko menší nebo rovno, a pak z něj odebereme tu část označující rovnost.
Takže tohle je vlastní podmnožina. Což znamená, že všechny prvky B jsou obsaženy v množině A, ale ne všechny prvky A jsou obsaženy v B.
B je vlastní podmnožinou.
Mohli bychom například napsat, že A je podmnožinou A.
Ve skutečnosti je každá množina svou vlastní podmnožinou, protože každý její prvek je v ní obsažen.
Nemůžeme ale psát, že A je vlastní podmnožinou A.
Tohle neplatí.
Ještě si to trochu procvičíme.
Můžeme psát, že B je podmnožinou C?
Podívejme se na to.
C obsahuje prvky 1, 7 a 18. Každý prvek B je skutečně prvkem C.
Takže tohle je pravda.
Můžeme psát, že C je podmnožinou A?
Každý prvek C musí být v A.
Množina A obsahuje prvky 18, 7 a 1, ale neobsahuje prvek 19, takže tohle neplatí.
Mohli bychom psát, že B je podmnožinou C, nebo dokonce že B je vlastní podmnožinou C.
Mohli bychom to napsat i obráceně. Pak se dostaneme k pojmu nadmnožina.
Mohli bychom tenhle symbol obrátit a psát, že A je nadmnožinou B.
Tohle je jen jiný způsob, jak říct, že B je podmnožinou A.
Měli bychom to chápat tak, že A obsahuje každý prvek, který je v B.
Může obsahovat i nějaké další prvky, nebo právě každý z těch prvků.
Lze to chápat i jako symbol pro větší nebo rovno.
Neznamená to přesně totéž, ale už víme, že můžeme psát, že A je vlastní nadmnožinou B.
Což znamená, že A obsahuje vše, co je v B, ale ještě něco navíc.
A se nerovná B.
Snad jste se seznámili s pojmy podmnožina, nadmnožina a vlastní podmnožina.
Bylo již mnoho řečeno o monopolech a bylo již také mnoho řečeno o dokonalé konkurenci.
A tak nějak na ně nahlížíme jako na protipóly.
Tady u monopolu máte jediný subjekt, u dokonalé konkurence máte subjektů mnoho.
U monopolu určujete cenu množství, u dokonalé konkurence musíte cenu přijmout.
U monopolu jsou obrovské překážky pro vstup na trh, zatímco u dokonalé konkurence nejsou žádné.
V tomto videu se chci zamyslet nad tím, zda existují jiné situace, nebo přesněji, zda existují termíny pro jiné situace, které se nacházejí někde mezi.
Abychom se nad tím zamysleli, nakreslím škálu možností.
Tato škála bude dvojrozměrná.
Pravděpodobně bych vymyslel více možností, mezi kterými existují jemné rozdíly, ale tyto dvě jsou největší z nich.
Jako první aspekt budu hodnotit počet konkurentů.
Tady máme počet konkurentů.
Konkurenti.
Počet konkurentů.
Nyní je očividné, že u monopolu je konkurent pouze jeden; u dokonalé konkurence je jich pak spousta.
Umístím tedy jednoho přímo sem a spoustu konkurentů pak sem.
Kdyby zde byla nula, nemohli bychom hovořit o trhu; nikdo se neúčastní.
Na této svislé ose ukáži, jak diferencování jsou konkurenti na trhu.
Jak rozdílné jsou jejich produkty nebo jejich značky.
Diferencovanost na trhu.
Tohle je nízká diferencovanost a tohle je diferencovanost vysoká.
Představte si spoustu producentů a představte si, kde se nachází a nyní vám představím dva nové pojmy než pouze monopol či dokonalou konkurenci.
Řekněme tedy, že žijeme ve světě, kde existuje padesát producentů šroubků a všechny tyto šroubky jsou naprosto stejné.
Pokud by si jeden producent naúčtoval byť jen o korunu víc, nikdo by si od něj nic nekoupil, protože mohou mít naprosto stejný produkt levněji od některého z mnoha jiných producentů.
Tento případ by se nacházel přímo zde - nízká diferenciace, všechny šroubky jsou naprosto stejné a je zde mnoho konkurentů.
Tohle byl ideální případ fungování dokonalé konkurence ve skutečném světě.
Máme tedy mnoho výrobců stejných šroubků.
Nejsem si jistý, zda má současný trh mnoho konkurentů v téhle oblasti, ale předpokládejme, že kdyby měl, nacházeli by se přímo tady, velmi blízko dokonalé konkurence.
Nyní si představte, že jste poskytovatelé služeb (voda, elektřina apod.) a na většině místech v Americe a pravděpodobně i v celém světě, existuje jeden pouze jeden poskytovatel dané služby, jeden subjekt ovládající například elektrické vedení.
Velmi často jsou vlastně takovéto služby provozovány státem, ale ve většině míst v Americe je provozuje regulovaná soukromá společnost.
Máme teda jeden subjekt, a vy byste mohli diskutovat o tom, zda se jedná o nízkou nebo tak vysokou diferencovanost, že existuje pouze jeden subjekt.
Ale zaměřme se ještě jednou na tento bod - nízkou diferencovanost.
Přímo tady by se mohla nacházet jedna z veřejných služeb.
Nachází se tak blízko monopolu nebo se vlastně i o monopol jedná a tudíž je poskytovatel pouze jeden.
Mono vzniklo ze slova "jeden".
Poly pak ze slova "prodejce".
Jeden prodejce - to by se dalo užít pro veřejné služby.
Nyní přejdeme k záležitostem, které by se nacházely někde mezi.
Například se zamyslete nad poskytovateli telefonního signálu ve vaší oblasti.
Existuje více lidí, kteří mohou poskytovat telefonní služby, obzvláště v době chytrých telefonů, které využívají internet. Kabelové společnosti dnes tedy začínají poskytovat telefonní služby a telefonní společnosti začínají se službami internetovými a kabelovými.
Mohli bychom se nad tímto trhem pozastavit.
Umístíme si tento trh přímo sem.
Počet konkurentů je tedy nízký, což znamená, že se nacházíme zde a jsou nějak diferencováni, ti vám mohou poskytnout rozdílné kabelové přijímače nebo nabídnout lehce rozdílné úrovně vlnového pásma či cokoli jiného.
Jsou tedy nějak diferencovány a to přímo zde.
Takže sem tyto poskytovatele kabelových, internetových či telefonních služeb umístím.
Dále si pak můžeme představit trh, na kterém se nachází spousta konkurentů, ale ti jsou zase nějak diferencováni.
Napadají mě kvalitní restaurace.
Máme zde tedy spoustu restaurací, které prodávají výborné jídlo a ty si opravdu zakládají na kvalitě tohoto jídla, které prodávají.
Tyto restaurace jsou tedy vysoce diferencovány.
Každá restaurace je jedinečná, má svoje speciality a všechno ostatní.
Ale, na trhu jich existuje mnoho.
Tyto restaurace tedy umístím přímo sem.
Můžete si také představit například značkové oblečení.
To je velmi diferencované. Konkrétní návrháři, určité materiály a mnoho dalšího. Avšak na trhu je jich mnoho.
Značková móda.Tady ale nejde o dokonalou konkurenci; ačkoli je tento trh velmi konkurenční a existuje mnoho subjektů, neprodávají stejný produkt.
Producenti značkové módy jsou velmi, velmi diferencováni.
Pod určitým úhlem se může zdát, že přes všechnu konkurenceschopnost existují tyto subjekty jako monopoly nabízející svůj produkt.
Dále si zkuste představit něco jako nejmodernější notebooky či počítače nebo dobré počítače.
Možná bychom mohli říct počítače obecně.
Někteří lidé mohou chtít počítač od Applu, k této značce prostě tíhnou, zatímco někteří mohou chtít počítač od Sony.
Možná sem tedy umístím značkové počítače.
Ale pak můžete mít něco jako trh s neznačkovými počítači, což se může přibližovat tomuto bodu, kde se nachází náhodní výrobci, o kterých ani nevíte, různí výrobci ze zámoří, o kterých jste nikdy neslyšeli, ale tvrdí se o nich, že užívají stejný procesor, stejný paměťový čip prostě všechny jejich součástky jsou stejné.
To je činí mnohem méně diferencovanými.
Takže se mohou nacházet přibližně zde, neznačkové, a k tomuto stavu směřuje produkce osobních počítačů.
Obvykle je to tak, že užívají stejný čip, stejnou paměť, všichni používají Windows, a cokoli jiného.
Neexistuje mezi nimi mnoho rozdílů, a proto se začínají přibližovat dokonalé konkurenci.
Důvod proč vám tyto případy ukazuji je ten, že vám chci předvést, že existují názvy pro věci, které nejsou dokonalou konkurencí, protože jsou vysoce diferencované a také pro věci, které nejsou ani monopolem, protože mají více poskytovatelů.
Příklady, které jsou a další které by mohly být uvedeny v této části, kterou zakroužkuji, nazýváme "oligopoly".
Část "oli" pochází přímo odsud a nejsem expert na řečtinu, ale původ má ve slově "pár/více."
A je jasné, že "poly", stejně jako u monopolu, má původ ve slově "prodejce."
Máme zde tedy pár prodejců.
Oligopoly, které si rozebereme do větších detailů, si na rozdíl od monopolů nemohou určovat cenu a množství, avšak podle oligopolu samotného a v závislosti na trhu se může oligopol svým vystupováním monopolu přiblížit.
Subjekty spolu mohou spolupracovat pro jejich vzájemný prospěch, nebo se mohou stát krajně konkurenčními.
I přesto, že poskytovatelů existuje jen pár.
Oligopoly tudíž mohou ve své podstatě vypadat spíše jako monopol, či jako velmi konkurenční producenti.
Tyto body zde nahoře, které jsou dosti konkurenčními subjekty, jsou vysoce diferencovány.
Dalo by se říci, že například Apple má monopol na prodej počítačů Apple.
Nemají však monopol na počítače obecně.
Očividně existuje mnoho, mnoho lidí, kteří přicházejí na trh s počítači, ale Apple má značku; pokud někdo chce Apple počítač, musí jít k Applu.
Tento výrok je zcela jasný.
Jsou tedy vysoce diferencováni, mají značku, tudíž mají monopol na jejich produkt, ale na trhu je mnoho dalších producentů, kteří je nenechají si jen tak stanovit cenu, protože tito ostatní prodejci nabízí produkty, které slouží ke stejnému účelu, ačkoli jsou trochu rozdílné.
Takže tyto subjekty, nebo chcete-li trhy, nazýváme "monopolistickou konkurencí."
A když toto spojení poprvé slyšíte, spojíte si ho spíše s monopolem, protože první slovo je "monopolistická."
Ale blíží se více, alespoň já to tak vnímám, konkurenci dokonalé než právě monopolu.
Takto si to všechno vidím ve své hlavě, monopol je totálně nekonkurenční.
Zatímco tyto subjekty jsou vysoce konkurenční, stále nejsou až tak konkurenční jako je tomu u dokonalé konkurence. Monopol máte pouze na svůj produkt, ale na trhu neexistuje mnoho podobných výrobků, jejichž cena by mohla ovlivnit cenu vašeho výrobku.
Na trhu existují, řekněme, i další alternativy, které ovlivní lidskou poptávku po vašem výrobku.
Největší rozdíl mezi monopolistickou konkurencí a dokonalou konkurencí je ten, že existuje diferenciace mezi produkty přímo zde, vyskytuje se zde také otázka značky, možná také rozdíly v kvalitě produktů.
Dobrý den, já jsem Sez Zabelin.
A já jsem Max Newbold.
Jsme z oddělení Smart History.
Opět se tu setkáváme kvůli znovuvytvoření Sixtinské kaple v areálu Vassarské univerzity, a dnes nebudeme mluvit o stropu ale o fresce, kterou Michelangelo vytvořil na zdi za oltářem v Sixtinské kapli, asi o 25 let po vytvoření stropu vytvoření stropu.
"Poslední soud", z roku 1534 až do 1541.
Trvalo mu to 7 let.
Ve skutečnosti to nebylo poslání od Julia II. -Ne, ten už byl mrtvý.
- Správně, tento úkol přišel od dvou papežů.
Byl to Klement VII., který jaksi zapříčinil, že zadní zeď byla namalována. Ta zeď je rozhodující, protože je přímo vzadu a nad oltářem, tím vysokým oltářem, kde stojí sám papež -
Ano, správně. - a promlouvá ke kardinálům.
Chci říct, že tu už opravdu není posvátnějšího místa.
To je Pavel III., jenž vydal konečné poslání, že? Ano, ten následuje hned po Klementu VII.
OK, To je velmi, velmi starý námět.
Je to jeden z nejstarších námětů.
Je to Poslední soud, když se Kristus vrací na Zemi, čas parusie - jeho 2. návratu a soudí celé lidstvo a rozděluje po své levici na ty, kteří zhřešili a kteří se dostanou do pekla a po svou pravici umísťuje požehnané, kteří půjdou do nebe.
Je třeba se nad tím zamyslet ve smyslu Kristovy levice a pravice, kam rozděluje požehnané a zatracené.
Tento předmět je pravděpodobně jediný děsivý předmět který by člověk očekával v katolické tradici. Zajímavé je, že je často předmětem malovaným nebo vyrytým přímo nad východem z kostela - takže když odcházíte -
- někdy je také nad vchodem, ale velmi často u východu, takže když opouštíte kostel, je to poslední věc, kterou vidíte při odchodu do reálného světa. Všichni víme, že v kostele jsme plni dobrých úmyslů ale když vkročíme do reálného světa, potřebuje strach bránící nám v neřesti a tím může být tato malba.
"Hřích a shoříš v pekle."
To je v podstatě zpráva "Posledního soudu"
- Říkal jsi, že musíme toto dílo chápat v historickém a politickém kontextu.
Bylo to namalováno v letech 1534 - 1541, kdy Evropa byla zmítaná nepokoji.
Ano.
Sama katolická církev je velice ohrožena.
Ale to bylo namalováno již 20 let předtím.
Luther přibil svých "95 tezí" na dveře kostela -
- v severním Německu
- v severním Německu - docela daleko ale -
- Luther byl katolický kněz
Ano.
Ale prosazoval jakousi reformu.
Ano, v rámci církve.
Poukazoval na velmi specifické praktiky v rámci katolické církve o kterých si myslel, že byly zkorumpované.
Zajímavé a ironické zároveň je, že tyto praktiky financovaly Julia II. a dřívější Michelangelovy úkoly -
- obnovení kostela svatého Petra.
Ale to je jiný příběh.
Ano.
Církev je opravdu v krizi. Mluvíme vlastně o období vrcholné renesance, kdy pojetí lidského těla, pocházející z klasického starověku, již dávno neplatí.
Na církev se nachází pod palbou.
Tuto fresku musíme vnímat metaforicky jako obléhaný kostel.
Tato malba je plná jakési zloby a strachu a myslím, že máš pravdu.
Myslím, že představa jakéhosi děsivého kontextu dává více smysl, protože optimismus je pryč a pojetí krásy
- ideální krásy -
- již Michelangelo zobrazil na stěnu, a místo toho máme naprostou agresi.
Pohlédněte na samotného Krista uprostřed.
Vidíme Krista, který nevěnuje pozornost požehnaným, svou pozornost zaměřuje na zatracené.
Ano, po své levici.
Teď budou trpět ti, kteří hřešili." - budou také trpět.
Jako by říkal: "Trpěl jsem.
Správně.
Marie je téměř pod jeho paží, a čeká, až jí požehná
Ale krčí se pod ním, jako by už nemohla nikomu pomoci.
A nikoho chránit -
Už se dále nemůže přimlouvat za lidstvo.
To je velmi důležité.
Michelangelo je pořád Michelangelo,t a podává obraz Krista s určitou masivností která je výrazem jeho náboženství. Ano.
A je to skoro přes vrchol tady, téměř manýristické. Pravda
Je to téměř jako Marvel Comics (komiksové vydavatelství)
Podívejte se - je to sval za svalem.
Ano, jakoby kráčel kupředu.
Na každé straně Krista jsou svatí a další důležité postavy Starého zákona.
To je tradiční.
Ve skutečnosti, když říkáme vpravo a vlevo, myslíme níže vlevo a níže vpravo.
Správně.
Je to nebe, když jsme na této úrovni.
A tedy pojetí vpravo a vlevo neodpovídá.
Správně. Dále vidíme postavy, nacházející se pod Marií, která se krčí pod Kristovým ramenem například vidíme sv.
Vavřince, držícího rošt, na němž byl upálen
Vidíme rozzuřeného sv.
Petra,
- ano vidíme sv.
Petra se svými klíči -
Správně. A to je jenom blízké okolí Krista.
Nalevo od Krista se nachází postava sv. Bartoloměje jedna z nejvíce groteskních částí obrazu.
Ano. sv. Bartoloměj, stejně jako ostatní svatí byl mučen hrozným způsobem Bartomolěj byl stažen za živa z kůže.
A na obrazu drží svou kůži v ruce. V levé ruce a v pravé drží nůž a dívá se na Krista.
Správně.
Jako ostatní svatí drží předmět svého utrpení
Avšak výtvarné ztvárnění jeho kůže která jednoduše visí dolů, je neuvěřitelné
A samozřejmě, je zde teorie týkající se kůže Sv.
Bartoloměje že obličej ztvárněný na kůži je autoportrét samotného umělce a ačkoli je to pouze teorie, já myslím, že je to velice pravděpodobné protože to fakt vypadá jako Michelan- myslím tím, že víme, jak Michelangelo vypadal víme, že měl trochu deformovaný nos ty vlnité tmavé vlasy opravdu to tam vypadá přesně jako Michelangelo.
A to je pozoruhodná myšlenka, abychom začali přemýšlet, co tím Michelangelo myslel aby se sám vkreslil do této kůže bez života.
A na to místo, kam se umístil.
Poďme se vrátit zpátky k tomu.
Dobře.
Pojďme na chvíli mluvit o postavách zobrazených v Posledním soudu protože jsme mluvili o tom, jak ideál krásy je pryč, a zde Michelangelo doopravdy, jak se mi zdá, se odpoutává od myšlenky krásy jako prostředníka k božství a jako cestu ke spáse, a místo toho maluje postavy které jsou někdy docela škaredé.
Škaredé a rovněž jejich končetiny již nejsou elegantní, ale mají ruce v bok.
Vypadá to, že tato malba je plná pohybu, ale je tu také skoro násilí nebo chaos, jak se postavy propojují a jak se pohybují jejich končetiny.
A jejich těla jsou někdy téměř deformovaná; hlavy jsou příliš malé nemají krásné, harmonické proporce jako mají postavy na stropě.
A je to skoro jako kdyby... Vždycky se mi zdálo, že Michelangelo říká:
"Toto už není oslava lidských bytostí.
Toto je umělecké dílo..."
Nebo dílo o vztahu lidí k... k Bohu. - k Bohu, to je pravda.
Toto je - Toto je malba, kde je tím hlavním poselství; a on bude dělat to, co musí, pro postavy, pro kompozici, aby se ujistil, že jeho zpráva, kterou je:
"Hřešte a skončíte v pekle.
Opusťte církev, zraďte ji a budete se smažit v pekle navěky."
Je to groteskní...
Takže toto je mimořádně moderní nápad.
A potrvá několik dalších stovek let, než budou umělci schopni přijmout myšlenku deformace těla, za účelem vyjádřit -
- zprávu, ano. - komplexnější zprávu.
V tomto smyslu je to velmi moderní myšlenka.
Hlavu má příliš malou, ruce působí směšným dojmem. Její postoj je podivný; vlastně na ní není nic krásného ani ladného, a to samé bychom mohli říct i o mnoha dalších postavách.
A ještě bych se ráda zmínila o postavách světců, kteří obklopují Krista. Když Michelangelo kreslil tyto postavy, říkal: "Chtěl jsem ukázat tyto světce, aby rozsévali semena víry."
A myslím, že ukazovat tyto postavy, které zemřely velmi bolestivou smrtí - sv.
Vavřinec, sv. Sebastián, který byl probodnut šípy sv. Kateřina, kterou lámali v kole.
Tito muži a ženy, kteří obětovali svůj život a trpěli pro svou víru v Krista, to je myšlenkou pro to, že člověk může věřit může věřit, přes cokoliv, i přes všechny tyto testy, lidská víra v Krista -
Můžeme se ptát, - může přetrvat, i když čelíme smrti a utrpení.
Můžeme se ptát, jestli je toto tou otázkou, kterou si sám Michelangelo pokládal, když byl starší.
Ano. A myslím, že to je otázka pro tuto chvíli.
To je.
Správně, správně.
Podívejme se na postavy, jež jsou o něco níž a které vyprávějí divákovi samotný příběh Posledního soudu.
V některých ohledech musíme začít opravdu se skupinou postav nacházejících se přímo pod Kristem -
- s anděly? - s anděly, hrajícími na zlaté trubky co možná nejhlasitěji to skoro vypadá, podle toho, jak mají vypouklé tváře, že se snaží vzbudit i mrtvé v hrobech
Pravda.
A když se podíváme trochu víc doleva dolů od těchto andělů - trumpetistů, můžeme dokonce vidět Michelangela -
- nebo Krista, že
- Ano, Krista, na těch zelených kopcích - můžeme opravdu vidět mrtvé, jak jsou kříseni, tito duchové, tito kostlivci, kteří jsou plesniví a vstávají z mrtvých.
Je to fantastické, skoro doslovná interpretace.
A potom, jak se pohybují nahoru, andělé klesají dolů - tito bezkřídlí, očividně mužští andělé - klesají a berou tyto vzkříšené, zatímco se vznáší vzhůru -
- Podívejte na skupinu vytahovanou na růženci! - a vynášejí je do nebe.
Jako by Michelangelo říkal, modlitbou, silou věřícího, se člověk může dostat do nebe. Ale je to Michelangelo, takže je to fyzické a hmotné a vypadá to, že anděl je ohromně fyzicky silný, aby mohl překonat gravitaci a vytáhl je nahoru.
Je tu námaha a úsilí.
Ano.
A na druhé straně, Kristové levé nebo naší pravé, máme postavy, které, zatracené, náleží peklu.
A místo andělů vytahujících je nahoru, máme anděly s pěstmi -
- srážejícími je dolů - porážejícími je dolů!
Tyto postavy, snažící se proklestit si cestu vzhůru nutí anděle, aby se vrátili zpět dolů.
I když se tito ďáblové dole snaží vyšplhat na ně a strhnout je dolů do pekla.
Je to fantastické, že?
Tak jsou tlačeni a taženi
Ale asi nejpamátnější postavou v této skupině je prokletý muž.
Ten, jenž právě zjistil, jakou cestou se vydává.
Smysl lidského trápení, patos v jeho obličeji je neobvyklý.
Je tam nejen smutek a strach, ale i uvědomění si jeho vlastních poklesků.
A pro mě, tento symbol lidského stavu, že nezáleží na tom, jak hodní se snažíme být, nezáleží, jak dobré jsou naše úmysly, nezáleží, jestli umíme poznat, co je správně často děláme to, co je špatně. Ale v tomto okamžiku odplaty, v den Kristova druhého příchodu, jsme souzeni a rozhodnutí je učiněno.
A jeho výraz tak krásně tříbí tento okamžik poznání celé té pravdy.
Ano.
Jakmile se dostanete do pekla, zajisté, nejdete přímo do pekla. Tam musíte být převezeni.
A Michelangelo -
Ve svým způsobem klasické mytologii.
Správně. Což je zdůrazněno v Danteho Pekle.
Máme Chárona, převozníka, který odráží duše ze své lodi ke břehům pekla, protože jsou samozřejmě neuvěřitelně neochotné tam jít.
Ale jsou také ve spolupráci s ďábly, jejichž vidle sklízí duše a snáší je dolů. A vtahují je dovnitř.
Ale pravěpodobně můj oblíbenec -
- ten úplně vpravo dole?
Můj oblíbený prvek této malby je příběh úplně dole, kde můžeme vidět Mínoa, který má kolem pasu omotaného velkého hada.
Vasari (kunsthistorik) vypráví příběh o tomto malém "medailonku".
Dle Vasariho Michelangelo nechtěl, aby papež pouštěl návštěvníky do kaple, zatímco on maloval.
Ale jednoho dne přivedl dovnitř papež Biagia da Siena (sic.), šlechetného velkomyslného muže, jehož Vasari nazývá ceremoniářem, aby viděl Michelangelovy téměř hotové malby.
A papež se zeptal Biagia: "Co si o tom myslíte?"
No, řekl upřímně v blízkosti umělce, toto je zcela nevhodné pro papežovu kapli.
Chtějí, abychom vybarvili 20% ze čtverce níže.
Než to uděláme, popřemýšlejmě o tom, co vlastně procento znamená.
Jen to přepíšu.
20% je rovno ... Přepisuji to jako slovo.
20 procent, což v latině doslova znamená 20 "ze sta". Jen to rozložím. což je stejné jako 20 "ze sta" [latinsky: per centum].
A pokud znáte slovo století [ang. century], tak možná víte, že cent pochází z Latiny a znamená sto.
To doslova znamená, že slovo cent můžete nahradit číslem 100.
Takže je to stejné jako 20 ze 100.
20% znamená, že budeme muset vybarvit ...
Pokud rozdělíte čtverec na 100 dílů, tak jich vybarvíme 20.
20 ze 100.
Kolik čtverců sem nakreslili?
Pokud odsud půjdeme vodorovně, tak máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 čtverců.
Pokud svisle tak máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.
Takže je to pole 10 na 10 čtverců.
Celkem tedy má 100 čtverců. Pokud budeme chtít vybarvit ...
Další způsob jak to říct je, že ten velký čtverec ... Hádám, že to je čtverec, o kterém mluví.
Ten velký čtverec je rozdělen na 100 menších čtverců, takže už je rozdělen na 100. A pokud z něj chceme vybarvit 20%, tak musíme zabarvit 20 z každých 100 čtverců, do kterých je rozdělen. Vybarvíme tedy 20 čtverců.
Navenek se zdálo, že se Johnovi vše dařilo.
Zrovna podepsal smlouvu na prodej svého bytu v New Yorku se šestimístným ziskem, a to jej vlastnil pouze pět let.
Škola, kde obdržel svůj magisterský titul, mu zrovna nabídla místo učitele, což neznamenalo pouze plat, ale také benefity poprvé po dlouhé době.
A přestože Johnovi vše vycházelo, měl potíže, bojoval se závislostí a se svazujícími depresemi.
V noci 11. července 2003 vylezl na okraj plotu na Manhattanském mostě a skočil do nebezpečných vod.
S podivem -- ne, jako zázrakem -- přežil.
Pád mu rozdrtil pravou ruku, zlomil všechna žebra v těle a propíchl plíci a on opakovaně upadal do bezvědomí, zatímco byl unášen po East River pod Brooklynský most a dále na trasu parníku Staten Island, kde pasažéři na palubě uslyšeli jeho naříkání a informovali kapitána lodi, který zavolal pobřežní stráž, jež ho vylovila z East River a převezla do Bellevue Hospital.
A tam vlastně náš příběh začíná.
Protože ve chvíli, kdy se John rozhodl dát svůj život zpět dopořádku -- zprvu fyzicky, poté psychicky a pak i duchovně -- dozvěděl se, že existuje velice málo podpory pro někoho, kdo se pokusil ukončit svůj život stejně jako on.
Výzkum ukazuje, že 19 z 20 lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, neuspějí.
Ale lidé, kteří neuspějí, mají 37krát větší šanci na to uspět podruhé.
Je to tedy opravdu ohrožená skupina lidí s malou podporou.
A co se stane, když se lidé pokusí vrátit do života? Z důvodu společenských tabu o sebevraždě nevíme, co říci, a proto často neřekneme nic.
A to prohlubuje izolaci, ve které se lidé jako John nacházejí.
Znám Johnův příběh dobře, protože já jsem John.
A dnes je to poprvé, co jsem mezi lidmi popsal, čím jsem prošel.
Poté, co jsem kvůli sebevraždě ztratil svého milovaného učitele v roce 2006 a dobrého přítele minulý rok, jsem při loňské účasti na TEDActive pochopil, že musím vystoupit ze svého mlčení, překonat vlastní tabu a promluvit o myšlence, kterou je potřeba rozšířit -- že lidé, kteří učinili ono těžké rozhodnutí vrátit se zpět do života, potřebují více podpory a pomoci.
Jak říká motto Trevor Projectu, bude to lepší. A bude to mnohem lepší.
A já jsem se rozhodl vystoupit s něčím naprosto jiným, abych vám dodal odvahu, pokud jste někdo, kdo zvažoval nebo se pokusil o sebevraždu, nebo pokud někoho takového znáte, abyste o tom mluvili a mohli tak dostat pomoc.
Je to debata, která za to stojí a myšlenka hodna rozšíření.
Děkuji.
(Potlesk)
hudba
Nacházíme se v Metropolotním Muzeu, konkrétně v galerii Řecka a Říma.
A popovídáme si o helénistickém sochařství.
Prohlížíme si helénistické období, které následovalo po tom klasickém, tedy zhruba 2. století př. n. l.
Správně.
Teď stojíme před bronzovou sochou spícího Eróta.
Dvě věci, kterých si hned povšimnu jsou:
Za prvé, je bronzový - to se tak často nevidí.
To ne, tato je ojedinělá.
Jedna z mála, které se nám dochovaly.
Bronz byl obvykle roztaven pro jiné účely.
Mnoho řeckých broznových soch se nám z tohoto důvodu nedochovalo.
Později bylo vyrobeno mnoho mramorových reprodukcí.
Ano, naštěstí měli římané tyto sochy rádi, takže vyráběli mramorové kopie.
Bronzové originály se později ztratily.
Přesně tak, a právě tato socha patřila mezi oblíbené a opěvované sochy v jedné z římských zahrad.
Mnoho bohatých římanů tedy toužilo tuto sochu mít.
Tato socha byla nejspíše vytvořena právě v období římské říše.
Ačkoliv je socha z helénského Řecka, je zde zde štítek s dobou augustinskou.
Prvním překvapením je bronz, druhým fakt, že se jedná o dítě.
Ano, v raném řeckém sochařství to není příliš obvyklé.
Klasické období se zaměřovalo na mladé muže, hrdiny, vojáky nebo atlety.
Správně.
V helénismu vidíme posun k realismu zobrazujícímu skutečný každodenní život.
To je i případ spícího dítěte.
Ano, je to sice Erós, ale je to dítě.
Vypadá jako dítě, je dětsky oplácaný.
V klasickém období by byl Erós zobrazován jako triumfujcí nebo nějakým způsobem inpirující k velkým činům.
To je pravda.
Ale tady dřímá. Ano.
Je velmi roztomilý. Ano.
A to není svět, který si spojujeme s klasickým sochařstvím.
Kdyby někdo řekl "Viděl jsem řeckou sochu a byla moc roztomilá," mysleli byste si, že se pomátl.
Ano.
Ale v hélenismu je možné zachytit tento moment odpočinku.
A moc se mi líbí, jak je socha kompozičně řešena - jak se rozprostírá.
Kompozice není tak násilná v proporci nebo vyváženosti, jak by jeden čekal. Ano.
Rezignuje ideální dokonalost, kterou vidíme v klasickém obdbí.
V Helénismu se nezaměřovali jen na mladé, ale i na staré lidi. Správně.
Opět je tu zájem helénismu ukázat život takový, jaký je.
Ne vždy perfektní.Ne vždy ideální.
Je to předzvěst římského zájmu o verismus, který se zaměřuje zejména na předky.
Ale nevytváří portréty skutečných lidí.
Ne, tady vidíme starou trhovkyni, která nepředstavuje nikoho konkrétního, ale spíše určitý a realistický typ.
Spící Erós je roztomilý, ona trhovkyně má naopak to nejlepší za sebou.
Ano.
Je shrbená.
Vidíme její otevřená ústa, její otevřená bezzubá ústa.
Tělo je nedbale zahaleno látkou.
Vypadá unaveně.
Unavená nošením zboží na trh, aby si jeho prodejem vydělala na živobytí.
Stejně jako spící Erós, není to příliš heroická socha.
Správně.
Heroický ve smyslu "Tato žena pracuje na svých každodeních povinostech."
Ale ne heroický v klasickém slova smyslu.
Správně. A ne ve významu ideálu.
Jedním z dalších trendů helénismu bylo chápání toho, co to znamená být člověkem.
Mladým či starým.
Správně. Ano.
A umění se to snaží ukázat.
Ukazuje dokonce atlety, shrbené a zraněné.
Staré ženy, mladé děti a další široké spektrum lidských typů, to vše je v centru zájmu helénistického sochařství.
Další trend helénistického umění; Spící Erot byl vyobrazen v leže, trhovkyně je na stupínku, ale vypadá, jakokdyby přicházela k nám.
Ano, vypadá. Je v tom pohyb.
V pozdní klasické době a helénismu se sochy rozprostírají do prostoru.
Natahují ruce, nohy visí z podstavců. Je zde dříve neviděný pohyb. Tento v umění klasické doby nenalezneme.
Zde máme otázku času. Věčnost klasické doby se mění v zachycení momentu.
Takže její póza musí být dynamická, je pokračováním chůze, není v klidu. Přesně tak.
Takže opravdu musí být lehce nakloněna, protože se pohybuje v prostoru.
Není to postoj, ve kterém by vydržela dlouho.
Na rozdíl od klasických postav, které vypadaly napřímeně, klidně a strojeně.
Rohodně.
V helénismu se rozšiřuje význam toho, co znamená být člověk, od starců po mladé.
Tyto dvě sochy, které nás vyzývají k přemýšlení, jsou rozhodně klenoty, které se uvelebily na tomto řecko-římském nádvoří. hraje hudba
Nacházíme se ve virtuálním světě, který vytváří Hadrianovu vilu v provedení, jak vypadala ve druhém století našeho letopočtu, vytvořenou Dr.
Bernie Fricherem, Bernie vy jste tady s námi v tomto virtuálním světě.
Ano, jsem Hadrianus.
Právě teď mě vidíte, a toto je skutečně moje vila.
Postavil jsem ji mezi roky 117 a 138 kdy jsem umřel a teď jsem se vrátil zpět na Zemi do života a ukáži vám ji.
Všimla jsem si že máte plnovous většina předchozích císařů ho ale neměla, že?
Jeden dávný životopisec řekl, že ho mám kvůli tomu že jsem měl akné a snažil jsem se ho schovat, ale to není pravda!
Skutečný důvod je, že jsem miloval
Athény a Athénské filozofické školy a všichni filozofové měli plnovous
Nyní se nacházíme ve vaší vile, která se nachází kousek od Říma.
Jak dlouho jste pracoval na jejím vybudování? ve skutečnosti již od chvíle, kdy jsem se stal císařem v roce 117.
Začal jsem přemýšlet, zda by nebylo dobré mít vládní útočiště mimo Řím, ale blízko Říma? A další důvod proč jsem to udělal si myslím že byl, protože, naneštěstí, v mých prvních dnech jako císař v roce 117, jsem musel nechat zabít tři senátory, z čehož jsem byl vždy trochu rozpačitý o pobývání v Římě.
Jak velká je tato vila?
Můžete říct okolo dvě stě, dvě stě padesáti akrů.
Je zde třicet komplexů budov.é Já byl architekt amatér, a jenom jsem stále stavěl a stavěl.
Můj předchůdce a příbuzného hlavní architekt, Apollodorus z Damašku řekl několik nemilých slov o budovách které jsem navrhoval v Římě, tak jsem ho přinutil spáchat sebevraždu, ale to jen ukázalo jak moc jsem miloval architekturu.
Jsou tu knihovny, chrámy, obytné místnosti i koupelny.
Jsou tu i zahrady se sochami, rybníky a fontány.
Jsou tu jídelny, kryté zimní jídelny a venkovní letní jídelny takže tu můžete strávit skvělý čas po celý rok.
Je to jako miniaturní město - miniaturní Řím.
Když Japonsko čelilo vlastní bankovní a dluhové krizi na začátku 90. let, první věc, kterou udělalo, že začalo snižovat svoji cílovou úrokovou sazbu nebo sazbu, za kterou si banky mezi sebou půjčují rezervy.
A způsob, jak to udělat, je vytisknout peníze.
V případě Japonska, centrální banka tiskne japonský jen, nakupuje krátkodobé vládní cenné papíry, ale vedlejší produkt je, že zvyšuje množství oběživa nebo rezerv v oběhu. Všechny banky mají více rezerv, poptávka po rezervách klesá nebo náklady na půjčování klesají.
A tak se snižuje úroková sazba.
Ale Japonsko to dělalo tak dlouho, až se dostalo na nulovou úrokovou sazbu, ale potom opravdu nemohlo již snížit úrokovou sazbu. A to je přesně to, čemu čelí Bernanke při úvěrové krizi USA.
Další věc, kterou Japonsko řeklo, bylo.
OK, stále chceme, aby se do oběhu dostalo víc peněz, budeme pokračovat v tištění více japonského jenu.
Ale protože už to není k nákupu krátkodobého dluhu, protože už jsme to svým způsobem nacenili tak vysoko, jak jsme jen mohli, snížili jsme krátkodobé úrokové sazby, jak jen to bylo možné.
Použijeme tuhle věc k nákupu dalších věcí.
Dostaňme tyhle peníze do oběhu jakoukoli možnou cestou.
Nakoupíme dlouhodobé japonské pokladniční poukázky, nakoupíme korporátní dluh.
Nakoupili řadu věcí, ale jejich záměr byl doslova jen zvýšit množství peněz.
Co Japonci udělal,i bylo čisté kvantitativní uvolňování.
Snažili se vytisknout peníze za každou cenu a dostat ty peníze do oběhu jakýmkoli možným způsobem a koupili řadu věcí, aby se to stalo.
Co Bernanke mechanicky dělá není odlišné od toho, co udělali Japonci.
Začal tím, že se snažil snižovat krátkodobou úrokovou sazbu, takže nakoupil krátkodobé cenné papíry, zvýšilo to množství rezerv v oběhu, snížilo jednodenní sazbu za půjčování, snížilo to sazbu Federálních fondů, ale když se dostala na 0%, oba se dostali na 0%.
Bernanke říká, jak vyřeším blokádu na úvěrových trzích?
A Bernanke stejně jako Japonsko řekne, začnu tisknout víc peněz a použiji to k nákupu aktiv, které Fed tradičně nenakupuje.
A Japonsko to také udělalo. Rozdíl, a to je, jak Bernanke vysvětluje rozdíl, je, že se na to nedívá jako na čisté kvantitativní uvolňování. Ne proto, že je to mechanicky odlišné, protože mechanicky je to opravdu stejná věc, ale nazývá to úvěrové uvolňování.
A podle něj rozdíl mezi kvantitativním a úvěrovým uvolňováním je úmysl a kam směřujete peníze navíc, které jste vytiskli.
V případě Japonska vytiskli peníze kvůli tištění peněz a nakoupili všechny tyhle věci, jen aby dostali peníze do oběhu.
V případě Bernankeho tiskne peníze, chce ty peníze dostat do oběhu, ale to není všechno čeho tím chce dosáhnout.
Nakonec chce zvýšit poptávku po některých z těchto typů cenných papírů, kde je třeba blokáda.
I když mechanicky je to to samé.
Bernanke říká, tohle je úvěrové uvolňování, protože se snažím vyřešit problém na komerčním trhu s dluhopisy nebo se snažím vyřešit problém na trhu cenných papírů krytých hypotékami.
Zatímco Japonsko se jen snažilo tisknout peníze pro tištění peněz.
Když porovnáme trojúhelník ABC s trojúhelníkem XYZ, tak je úplně jasné, že nejsou shodné. Mají úplně rozdílné délky stran.
Ale můžeme tady vidět něco zajímavého o vztahu mezi těmito dvěma trojúhelníky.
Všechny jejich úhly jsou stejné.
Takže tento úhel, úhel BAC je shodný s úhlem XYZ. Úhel BCA je shodný s úhlem YZX. A úhel ABC je shodný s úhlem XYZ.
Takže všechny jejich úhly, které si odpovídají, jsou shodné.
A také můžeme vidět, že tyto strany jsou pouze zvětšené verze těchto ostatních.
Strana XZ je vlastně strana AC, když délku XZ vynásobíme 3. Abychom dostali délku strany AB, protože strana AB odpovídá straně XY, tak vynásobíme stranu XY 3 krát.
A potom chceme ze strany YZ získat délku strany BC, takže ji také vynásobíme 3.
V podstatě trojúhelník ABC je pouze zvětšená verze trojúhelníku XYZ.
Kdyby měly stejné měřítko, tak by to byly shodné trojúhelníky, ale jeden z nich je větší, je to zvětšená verze toho prvního, který je menší.
Když vynásobíte všechny strany 3, tak dostanete tento trojúhelník.
Takže je nemůžeme nazývat shodné, ale zdá se, že je zde speciální vztah.
Tento vztah nazýváme podobnost.
Takže můžeme napsat: trojúhelník ABC je podobný trojúhelníku... Musíme si být jisti, že odpovídající strany jsou v pořádku, ABC je shodný s XYZ.
A také na základě toho, co jsme právě viděli, jsou zde vlastně 3 druhy pojetí a všechny jsou rovnocenné v tom, že mluví o podobnosti.
Jedna možnost je, že jeden trojúhelník je zmenšenou verzí toho druhého.
Řekněme zmenšená nebo zvětšená verze. Když mluvíme o shodnosti, tak jsou stejné.
Můžete ho otočit, můžete ho posunout nebo překlopit, ale všechny z těchto věcí by měly být identické.
S podobností můžeme trojúhelník otočit, posunout nebo překlopit, také ho můžeme zmenšit a trojúhelníky budou pořád podobné.
Takže například, když řeknete, že je něco shodné, řekněme tento trojúhelník CDE, když víme, že trojúhelník CDE je shodný s trojúhelníkem FGH, potom víme jistě, že jsou podobné.
Trojúhelník je zvětšený násobkem 1.
Takže jistě víme, že CDE je také podobný s FGH, ale nemůžeme říci nic dalšího.
Když je trojúhelník ABC podobný trojúhelníku XYZ, nemůžeme říct, že jsou určitě shodné.
A v tomto konkrétním příkladě vidíme, že ani shodné nejsou.
Takže toto je jeden způsob, jak přemýšlet o shodnosti.
Další způsob, jak přemýšlet o shodnosti je, že všechny odpovídající si úhly budou shodné.
Takže když je něco podobné, tak všechny odpovídající si úhly jsou shodné.
Odpovídající úhly jsou shodné.
Takže když řekneme, že trojúhelník ABC je podobný trojúhelníku XYZ, tak je to stejné, jako kdybychom řekli, že úhel ABC je shodný... Nebo můžeme říci, že velikost úhlu ABC se rovná velikosti úhlu XYZ.
Tento úhel BAC, je shodný s úhlem YXZ.
A nakonec úhel ACB je shodný s úhlem XZY.
Takže když máte dva trojúhelníky a všechny jejich úhly jsou shodné, tak můžete říci, že jsou podobné.
Nebo když najdete dva trojúhelníky, a víte, že to jsou podobné trojúhelníky, pak víte, že všechny jejich odpovídající si úhly jsou stejné.
A nakonec, myslím, že poslední způsob, jak si to vyložit je, že všechny strany jsou zvětšené verze odpovídajících stran druhého trojúhelníku.
Strany vynásobené stejným číslem.
V příkladu, který jsme teď dělali, bylo 3 tím číslem.
Nemusí to ale být 3.
3 je pouze číslo, kterým se vynásobí každá strana.
Když tuto stranu vynásobíme 3 a tuto stranu pouze 2, tak nedostaneme podobný trojúhelník.
Ale když vynásobíme všechny jeho strany například 7, bude stále podobný. Bude podobný, když budete všechny jeho strany násobit nebo dělit stejným číslem.
To je tedy další způsob, jak si to vyložit. Chci si ještě představit tyto trojúhelníky. Překreslím tyto trojúhelníky, ale jednodušeji.
Tak řekněme, že toto je A, B a C. A tohle tady je X, Y a Z.
Překreslil jsem je, takže to, co budu psát tady, se bude vztahovat právě k nim.
Když jsme řekli, že tyto dvě věci jsou podobné, znamená to, že odpovídající si strany jsou navzájem zvětšené/zmenšené verze.
Můžeme tedy říci, že délka AB se rovná konstantě... A konstanta může být klidně menší než 1. Nějaká konstanta násobí délku odpovídající strany XY.
A já vím, že AB odpovídá XY, protože jsem konstatoval jejich podobnost.
Takže stranu XY vynásobím nějakou konstantou.
Víme, že BC, délka BC, je stejná konstanta, ta stejná konstanta, krát délku YZ.
Vynásobíme délku YZ stejnou konstantou.
A potom víme, že délka AC se rovná délce XZ vynásobené stejnou konstantou.
Toto je XZ a toto je konstanta.
AB je delší než XY, když je trojúhelník ABC větší než XYZ, potom bude konstanta větší než 1. Když mají přesně stejnou délku, když jsou to shodné trojúhelníky, v tom případě je konstanta rovna 1.
A kdyby byl trojúhelník XYZ větší než trojúhelník ABC, potom by byla konstanta menší než 1.
Ale je ještě další způsob, jak to zapsat. Strana 1. trojúhelníku je zmenšená strana odpovídající strany 2. trojúhelníku.
Když vydělíte obě strany délkou XY, dostanete AB děleno XY, což je konstanta.
A druhé tvrzení je přímo tady, když vydělíte obě strany délkou YZ...
Vezmu si správnou barvu. Dostanete, že BC děleno YZ se rovná konstantě.
U příkladu, který jsme si ukazovali, byla konstanta 3, ale teď můžeme říci obecně, že podobnost je možná v případě, že máte jednotnou konstantu.
A nakonec, když vydělíte obě strany délkou mezi body X a Z, tedy délkou části XZ, tak dostanete AC děleno XZ, a to je rovno konstantě.
Nebo další způsob, jak to pochopit je, že poměr mezi odpovídajícími si stranami, podívejte, toto je poměr mezi AB a XY. Poměr mezi BC a YZ. A poměr mezi AC a XZ.
Můžete to přepsat: AB děleno XY se rovná BC děleno YZ a to se rovná AC děleno XZ. A to se rovná nějakému konstantě, která je K.
Takže když máte podobné trojúhelníky, nakreslím zde šipku, znamená to, že jeden trojúhelník je zmenšenou verzí druhého. Můžete dělat všechno, co při shodnosti, překlopit, otočit... a můžete je také zmenšit nebo zvětšit, což znamená, že všechny odpovídající si úhly jsou shodné.
A to také znamená, že poměr mezi odpovídajícími si stranami je stejný pro všechny odpovídající si strany. Poměr mezi odpovídajícími si stranami je tedy konstanta.
Stejně jako mnoho z vás i já jsem jedním ze dvou miliard lidí na Zemi, kteří žijí ve městě.
A v některých dnech -- nevím jak to máte vy ostatní -- ale já si v některých dnech zřetelně uvědomuji, jak silně jsem téměř ve všem, co se týká mého života, závislá na ostatních lidech.
A někdy může být ten pocit až trochu děsivý.
Dnes chci ovšem mluvit o tom, jak ta samá vzájemná závislost může vytvořit mimořádně mocnou společenskou infrastrukturu, kterou můžeme vlastně využít k tomu, abychom pomohli řešit některé nejzásadnější občanské otázky tím, že použijeme otevřené zdroje spolupráce.
Před několika lety jsem četla článek Michaela Pollana v New York Times, ve kterém tvrdil, že pěstovat alespoň nějaké vlastní potraviny je jednou z nejlepších věcí, kterou můžeme udělat pro životní prostředí.
Ten článek jsem četla právě uprostřed zimy a ve svém bytě v New York City jsem rozhodně neměla místo na spoustu hlíny.
Takže jsem to prostě chtěla nechat být a jen jsem si přečetla nové číslo časopisu Wired, kde jsem zjišťovala, jak se odborníci snaží vyřešit všechny tyto problémy za nás do budoucna.
Ale to byla přesně ta situace, na kterou upozorňoval Michael Pollan ve svém článku -- to znamená, že takhle přesně přenecháváme odpovědnost za všechny tyto záležitosti odborníkům, a tím způsobujeme právě ty potíže, které vnímáme v souvislosti s potravinovým systémem.
Náhodou jsem ze své vlastní práce věděla trochu o tom, jak NASA používá hydroponii při zkoumání možností pěstování potravin ve vesmíru.
Je možné získat optimální výživnou sklizeň, když použijete pro pěstování rostlin vysoce kvalitní tekutý substrát.
Pokud jde o pěstování zeleniny, musel by se můj byt co nejvíce podobat prostředí ve vesmíru.
Ale můžu nabídnout trochu denního světla a celoročně kontrolovanou teplotu.
Rychle se přesuneme o dva roky později: máme teď okenní farmy, což jsou vertikální, hydroponické platformy pro pěstování potravin uvnitř budov.
Funguje to tak, že dole je pumpa, která periodicky zajistí přísun té tekuté výživy směrem k rostlinám nahoru, a tato tekutá výživa pak v pramíncích stéká skrz kořenové systémy rostlin, které jsou zavěšeny v keramických granulích -- takže nepotřebujete žádnou hlínu.
Světlo a teplota se u každého okenního mikroklimatu liší, takže okenní farma potřebuje farmáře a ten se musí rozhodnout, jaký druh plodiny zasadí na své okenní farmě a jestli bude hnojit své rostliny organicky.
Okenní farma byla nejdříve jen technicky složitým nápadem, který vyžadoval spoustu testování.
A já jsem vážně chtěla, aby to byl otevřený projekt, protože hydroponie je teď jednou z nejrychleji se rozvíjejících oblastí patentování ve Spojených státech a mohla by se stát něčím podobným jako Monsanto, kde je hodně korporátního duševního vlastnictví (patentů) v oblasti potravin pro lidi.
Takže jsem se rozhodla, že místo toho, abych vytvořila produkt, bude lepší otevřít tento projekt celé řadě spoluvývojářů.
Několik prvních systémů, které jsme vytvořili, docela fungovalo.
Byly jsme vlastně schopni vypěstovat asi tak jeden salát týdně na typickém okně newyorského bytu.
A byli jsme schopni vypěstovat cherry rajčátka a okurky, všechno možné.
Ale těch prvních pár systémů prosakovalo, byly dost hlasité a spotřebovaly hodně energie, takže Martha Stewartová by je určitě nikdy neschválila.
(Smích)
Takže, abychom přilákali více spoluvývojářů, vytvořili jsme stránku na sociálních sítích, na které jsme uveřejnili návrhy, vysvětlili jsme, jak to funguje, a šli jsme dokonce tak daleko, že jsme upozornili na všechno, co bylo na těchto systémech špatné.
A pak jsme pozvali lidi z celého světa, aby si postavili svoje systémy a experimentovali s námi.
Takže teď na této webové stránce máme 18 tisíc lidí.
Máme okenní farmy po celém světě.
To, co děláme, by NASA nebo velká korporace nazvala výzkum a vývoj (anglicky R&D).
Ale my tomu říkáme výzkum a vývoj Udělej si sám, neboli vyzkoumej a vyviň sám.
Tak například přišel Jackson a navrhl, abychom použili vzduchová čerpadla místo vodních čerpadel.
Bylo potřeba postavit docela dost systémů, aby to fungovalo správně, ale jakmile se nám to povedlo, byli jsme schopni snížit naši uhlíkovou stopu skoro na polovinu.
Tony z Chicaga prováděl experimenty s pěstováním stejně jako řada dalších okenních farmářů, a povedlo se mu přimět svoje jahody, aby plodily 9 měsíců v roce ve zhoršených světelných podmínkách tím, že prostě změnil složení organické výživy rostlin.
Okenní farmáři ve Finsku upravují svoje okenní farmy pro tmavé dny, jaké jsou ve Finsku v zimě, tak, že je doplňují LED světlem, takže i oni jsou teď součástí našeho otevřeného projektu.
Okenní farmy se tedy vyvíjejí prostřednictvím rychlého procesu úprav, což se podobá softwaru.
U každého projektu otevřených zdrojů je hlavním přínosem vzájemné působení specifických zájmů lidí, kteří si upravují své systémy pro své individuální potřeby i pro potřeby univerzální.
Takže můj nejužší tým a já se můžeme soustředit na vylepšování, které prospěje skutečně každému.
A můžeme se věnovat i potřebovám nově se zapojujících spolupracovníků.
Takže pro ty, kdo si chtějí něco vypěstovat stylem "udělej si sám", nabízíme zdarma velmi podrobně testované instrukce tak, aby si každý, kdekoliv na světě, mohl postavit takový systém zadarmo.
Společenství spolupracovníků, podílejících se na těchto systémech, také požádalo o jejich patentování.
Pro financování tohoto projektu jsme vytvořili sdružení, které vypěstované produkty prodává do škol a jednotlivcům, kteří nemají čas postavit si své vlastní systémy.
V rámci naší komunity se objevila určitá kultura.
V jejím rámci je lepší být testujícím, který podporuje nápad někoho jiného, než být tím, kdo nese novou myšlenku.
Tento projekt nám dává podporu pro naši vlastní práci a stejně tak i možnost skutečně přispívat k ekologickému hnutí jiným způsobem, než je jen namontování úsporných žárovek.
Ale myslím si, že Eileen nejlépe vyjadřuje to, co nám tento projekt skutečně přináší, a to je vlastní radost ze spolupráce.
Takže tady ukazuje, jaké to je vidět někoho přes půl světa, jak převzal vaši myšlenku, rozvinul ji a pak uznal váš příspěvek k této práci.
Pokud bychom skutečně chtěli, aby se chování spotřebitelů zásadně změnilo, jak o tom všichni mluvíme, jako ekologové a lidé, kterým záleží na potravinách, možná bychom prostě měli odložit výraz "spotřebitel" a postavit se za lidi, kteří něco dělají.
Otevřené projekty mají sklon nabrat svůj vlastní směr.
A i tady vidíme, že "výzkum a vývoj Udělej si sám" se posunul od prostých okenních farem a LED světel k solárním panelům a akvaponickým systémům.
I my stavíme na inovacích generací, které šly před námi.
A díváme se dopředu na generace, které opravdu potřebují, abychom teď přebudovali svoje životy.
Takže vás žádáme, abyste se k nám připojili a znovu objevili, jakou má hodnotu, když se lidé spojí a prohlásí, že my všichni jsme stále průkopníky.
(Potlesk)
(Potlesk)
(Potlesk)
Jsem řezačka papíru.
(Smích)
Vyřezávám příběhy.
Můj postup je jasný.
Vezmu si kus papíru, představím si svůj příběh, někdy ho načrtnu, někdy ne.
A protože má představa už v papíru je, musím jen odstranit to co do příběhu nepatří.
K vystřihování jsem se nedostala jen tak.
Vlastně, to vidím spíš jako spirálu.
Nenarodila jsem se s nužkami v ruce.
A jako dítě si vystřihování nepamatuji.
Jako náctiletá jsem kreslila a skicovala a chtěla se stát umělkyní.
Zároveň jsem však byla rebel.
Všeho jsem nechala a vydala jsem se vstříc celé řadě zvláštních povolání.
Kromě jiného jsem také byla byla pastýřka, řidička kamionu, dělnice v továrně, uklízečka, pracovala jsem v cestovním ruchu, rok v Mexiku, rok v Egyptě. na dva roky jsem se přestěhovala na Taiwan.
A pak jsem se usadila v New Yorku, kde jsem se stala průvodcem.
A pořád jsem pracovala jako průvoce, cestovala jsem tam a zpátky po Číně, Tibetu a Centrální Asii.
A samozřejmě, to chvíli trvalo, takže mi bylo skoro 40, když jsem se rozhodla, že je čas začít jako umělkyně.
(Potlesk)
Vytřihování jsem si vybrala, protože papír je levný, lehký a můžete ho používat mnoha různými způsoby.
Vybrala jsem si řeč siluet, protože graficky je velmi účinná.
A přímo se dotýká podstaty věcí.
Slovo "silueta" pochází od ministra financí,
Etienna de Silhouette, který srazil tolik rozpočtů, až lidé začali tvrdit, že si již nemohou dovolit malby, a své portréty vyžadovali
"a la Silhouette".
(Smích)
Vytvořila jsem sérii obrazů, výstřižků, a skládala je do alb.
A lidi mi říkali, jako tyhle surrealistické pohledy na Empire State Building -- říkali mi, "Ty vytváříš umělecké knihy"
Umělecké knihy mají spoustu definic.
Spoustu různých tvarů.
Ale pro mě, jsou to fascinující objekty, skrze které můžu obrazem vyprávět příběh.
Mohou obsahovat slova nebo mohou být beze slov.
A já mám vášeň pro představy a pro slova.
Miluji slovní hříčky a vztah k nevědomému.
Miluji zvláštnosti jazyků.
A všude kde jsem žila, jsem se učila jazyky, ale nikdy ne úplně dokonale.
Takže vždycky hledám homonyma nebo slova, která jsou v různých jazycích identická.
Takže jak jste asi správně uhodli, můj rodný jazyk je francouzština.
A jazyk, který denně používám, je angličtina.
Takže jsem udělala sérii prací, kde byly stejná slova ve francouzštině a angličtině.
Jednou z těchto prací je "Spelling Spider"
"Spelling Spider" je bratranec "spelling bee" /hláskování/.
(Smích)
Ale mnohem víc spojený se sítí.
(Smích)
A tenhle pavouk spřádá bilingvní abecedu.
Takže můžete číst "architecture active" nebo "active architecture".
A tenhle pavouk prochází celou abecedu s identickými přídavnými a podstatnými jmény.
Takže když neznáte jeden z těchto jazyků je to bezprostřední způsob učení.
Jednou ze starých forem knihy jsou svitky.
Svitky jsou velmi praktické, protože můžete vytvořit velký obraz na docela malém stole.
Neočekávaným důsledkem toho je, že vidíte jenom jednu část vašeho obrazu, což dává stavbě poměrně volný styl.
Vytvářím všechna tahle různá okna jako pohled pod povrch.
Jako pohled do různých světů.
Velmi často jsem věci viděla jen zvenčí, takže chci vědět jak fungují a co se děje.
Tedy každé okno je obraz a je to svět, který často navštěvuji.
A já ten svět navštěvuji s myšlenkou na obraz nebo na klíšé o tom co chceme dělat, a jaká jsou slova, hovorové výrazy, které se s tím pojí, ty výrazy.
Je to všechno "co kdyby".
Třeba co kdybychom žili v balónových domech?
To by dělalo svět dost povznášejícím.
A zanechali bychom jen málo stop na planetě.
To by bylo tak lehké.
Někdy se dívám zevnitř, egocentricky a ve vnitřních kruzích.
Někdy je to pohled na celek, na naše společné kořeny, na to jako je můžeme využít, abychom zachytili sny.
Také je můžeme používat jako záchranou síť.
Moje inspirace jsou různorodé.
Jsem ovlivněná vším co čtu, vším co vidím.
Některé mé příběhy jsou komické, jako "Mrtvé beaty".
(Smích)
Jiné jsou historické.
Tohle to je "Cukrové město".
Historie cukru bez cukrového obalu.
Od obchodování s otroky až k přílišné spotřebě cukru s pár sladkými momenty uprostřed.
A někdy je to má osobní reakce na události, jako bylo zemětřesení na Haiti v roce 2010.
Jindy to ani nejsou mé příběhy.
Lidé mi popisují své životy, jejich vzpomínky, jejich touhy. A já vytvářím krajiny myšlenek.
Sleduji jejich historii tak, aby měli místo kam se vracet a dívat se na svůj život a jeho možnosti.
Říkám jim "Freudovská města".
Nemůžu mluvit o všech svých obrazech, takže projdu pár svých světů jen skrze jejich název.
"Modicity"
"Elektroměsto"
"Bláznivé bujení na Kolumbově rynku"
"Skalisté město"
"Pavučina času"
"Město chaosu"
"Bitvy dne"
"Blaženost"
"Plovoucí ostrovy"
Pak jsem jednou udělala "Celých devět yardů".
Což je vlastně vystřihovaný obraz, který je dlouhý devět yardů /8,2 m/.
(Smích)
V životě a ve vystřihování je všechno spojené.
Jeden příběh vede k dalšímu.
Navíc mě zaujala fyzičnost tohoto formátu, protože, abyste to mohli zhlédnout, musíte chodit.
A paralela mého vyřezávání je moje běhání.
Začala jsem s malými obrazy, začala jsem s pár km.
S většími obrazy jsem začala běhat maratony.
Pak jsem běžela 50 km, pak 60 km.
Běžela jsem 80 km ultramaratony.
A stále mám pocit, že běžím. Je to jen trénink, stát se dálkovým střihačem.
(Smích)
Běhání mi dodává spoustu energie.
Tady je tří týdenní vystřihovací maraton v Muzeu umění a designu v New Yorku.
Výsledkem je dílo "Pekla a nebesa".
Dva panely vysoké 4 m.
Byly instalovány v muzeu ve dvou patrech, ale ve skutečnosti se jedná o navazující obraz.
Nazývám ho "Pekla a nebesa", protože zobrazuje denní pekla a denní potěšení.
Mezi nimi není žádná hranice.
Někteří lidé se rodí v pekle a navzdory osudu se dostanou do nebe.
Jiní lidé podnikají opačnou cestu.
Tam je ta hranice.
Dílny v pekle.
Lidi, kteří si pronajímají křídla na nebesích.
A pak jsou tam všechny ty samostatné příběhy, Kdy za stejné jednání můžete jít jak do nebe, tak do pekla.
Celé dílo "Pekla a nebesa" je o svobodné vůli a odhodlání.
Ve vystřihování máte kresbu jako samotnou strukturu.
Tudíž to můžete ze zdi sundat.
Tady tohle je instalace umělecké knihy nazvaná "Projek Identita".
Ty identity nejsou autobiografické, jsou to spíš naše společenské identity.
A vy se za ně prostě můžete postavit a zkusit si je.
Jsou to svého druhu různé vrstvy, ze kterých jsme stvořeni a které ukazujeme světu jako identitu.
Tohle je další projekt umělecké knihy.
Vlastně na obrázku jsou vidět dva.
Jeden, který mám na sobě a druhý, který je vystavený v Centru knižních umění v New Yorku.
Proč tomu říkám kniha?
Dílo se jmenuje "Výpověď módy" a obsahuje citáty o módě, takže ho můžete číst. A navíc, definice umělecké knihy je tuze velkorysá.
Uměleckou knihu sundáte ze zdi, můžete se s nimi projít. můžete jí také umístit do veřejného prostoru.
Tady třeba v arizonském Scottsdale. Název je "Vznášející se vzpomínky".
Jsou to regionální paměti a volně se pohybují s větrem.
Miluji umění ve veřejném prostoru.
Dlouho jsem se účastnila různých soutěží.
A po osmi letech odmítání jsem s nadšením dostala první zakázku na projektu Percent for Art v New Yorku.
Bylo to pro společnou stanici hasičů a záchranářů.
Udělala jsem uměleckou knihu z nerezavějící oceli místo papíru.
Nazvala jsem to "Pracovat ve stejném směru".
Ale na obě strany jsem přidala korouhvičky, abych ukázala, že pokrývají všechny směry.
Jako umění ve veřejném prostoru také řežu sklo.
Tady to je vitráž v Bronxu.
Vždycky když dělám něco takového, chci, aby moje dílo bylo relevantní k místu kde je instalované.
Takže u metra v New Yorku jsem viděla spojitost mezi cestováním v metru a čtením.
Cestování v čase, cestování na čas.
Literatura Bronxu, to jsou autoři z Bronxu a jejich příběhy.
Další skleněný projekt je ve veřejné knihovně v San Jose v Kalifornii.
Je to vývoj San Jose zobrazený skrze zeleninu.
Začala jsem veprostřed s žaludem pro civilizaci ohlonských indiánů.
Pak ovoce z Evropy pro farmáře.
A nakonec ovoce světa pro dnešní Silicon Valley.
A stále to roste.
Technikou je řezané, pískované, leptané a potištěné sklo vložené do tvrzeného skla.
A venku před knihovnou jsem chtěla udělat místo kde bychom rozvíjeli naší mysl.
Vzala jsem tituly z knihovny, které měly ve svém názvu ovoce a použila jsem je k tvorbě ovocného sadu z těchto plodů vědění.
Taky jsem zasadila "bibliostrom".
Je to strom v jehož kmeni jsou kořeny jazyků.
A celé je to o mezinárodních písmech.
A na větvích roste materiál knihovny.
Stejně tak může mít umění praktickou funkci a formu.
Lavička v Auroře, v Coloradu.
Tahle lavička má jeden bonus.
Protože když na ní budete sedět dlouho v šortkách, odnesete si dočasný obtisk části příběhu na svých nohách.
(Smích)
Další užitková práce, je v jižní části Chicaga, ve stanici metra.
A jmenuje se "Semínka budoucnosti sázíme již dnes".
Je to příběh o proměně a propojeních.
Funguje to jako clona, která chrání trať a cestující a zabraňuje pádu věcí do trati.
Mít možnost proměnit ploty a okenní mříže na květiny je fantastické.
Tohle jsou poslední tři roky kdy spolupracuji s developerem z Jižního Bronxu a přivádím umění k životu na nízkorozpočtových budovách v rámci cenově dostupného bydlení.
Každá budova má svou osobnost.
Někdy je to dědictví okolní čtvrti, jako jazzová historie v Morrisanii /Jižní Bronx/.
U jiných projektů, jako v Paříži, záleží na jménu ulice.
Tahle se jmenuje Rue de Prairie --- "Prériová ulice"
Tak jsem oživila zajíce a vážku, aby obývali tuhle ulici.
A v roce 2009 jsem byla požádána, abych udělala plakát, který by rok visel ve vagónech metra v New Yorku.
Šlo o velmi uvězněné publikum.
A já jsem jim chtěla dát únik.
A vytvořila jsem "Všude po městě."
Je to vyřezané z papíru, a barvu jsem později přidala na počítači.
Takže tomu můžu říkat techno-řemeslo
A tak svým způsobem vystřihuji z papíru a přidávám další techniky.
Ale výsledek je vždycky příběh.
Možností těch příběhů je spousta.
Mají spoustu scénářů,
Já ty příběhy neznám, obrazy si beru z představivosti celého světa, z klišé, z věcí, o kterých mluvíme, z historie.
A každý je vypravěč, protože každý má příběh k vyprávění.
Ale mnohem důležitější je, že každý musí příběh vytvářet, aby dával světu smysl.
A ve všech těchto vesmírech, je představivost jakoby prostředkem pro pohyb, ale cílem jsou naše myšlenky a to jak se dokážeme spojit s tím základním a magickým.
A o tom vyřezávání příběhů je.
(Potlesk)
Stojíme zde vedle Konstantinova oblouku.
Já jsem Beth Harris a se mnou jsou tady Steven Zucker a Valentina Follo.
Na pozadí oblouku můžeme vidět Koloseum.
Měli bychom začít s otázkou: "Co je na Konstantinově oblouku tak důležité?"
V Římě stálo mnoho oblouků ... zachovalo se jich jen pár.
Turisté a studenti procházející městem jich zatím mohou vidět jen málo.
Povětšinou jsou věnovány generálům v rámci oslav jejich vítězství.
Většinou se taky nacházejí na strategických místech ve městě, protože měly předávat poselství, a tak byly stavěny na specifických místech.
Tento oblouk byl ale věnován Konstantinovi pro vítězství nad jiným Římanem.
V jednu dobu začalo v Římském císařství období neklidu, takže několik lidí bojovalo o stejné místo - o to, aby se stali císaři.
A Konstantin zvítězil, takže je vlastně velmi zvláštní, že zde máme monument, který oslavuje vítězství Římana nad jiným Římanem.
Vlastně to bylo něco jako občanská válka.
Přesně tak... byla to občanská válka a vítězné oblouky vlastně byly vždy věnovány vítězstvím nad jinými zeměmi, aby znázorňovaly, jak se římská moc šíří i za hranicemi.
To je velmi zajímavé, tento oblouk je tedy vyjádřením momentu římské historie, kdy nastal zmatek a vlastně tu jde o sjednocení Říma.
Ano, jde o moment, kdy Konstantin konečně mohl do svých rukou vzít moc v celé zemi.
Je to opravdu zajímavé, protože oblouk se také nachází na trase vítězné cesty.
Nejvýznamnější velitelé mohli po svém úspěchu projít ulicemi Říma, aby ukázali, čeho dosáhli. Mohli tak předvést zvířata, která chytili, zajatce, kořist... všechny věci, které ukořistili, umělecká díla...
Takže oblouk slouží jako věčná upomínka těchto oslav a úspěchů. - Přesně.
A desky, které na oblouku jsou, většinou znázorňují scény tohoto úspěchu.
Tak se na něj půjdeme podívat?
Ano, můžeme.
Ne však přímo z této války, ale z dalších monumentů v Římě. Z už postavených monumentů použil různé části, aby zdůraznil svůj úspěch.
Chtěl ukázat, že je opravdu dobrý císař, bral tedy z monumentů jiných velikánů.
Stát se císařem po občanské válce není lehké, musíte se rychle osvědčit.
Byly to těžké časy - časy neklidu a mnoha válek. Jak uvnitř Říma tak mimo něj.
Takže se hledalo v dobách, které se považovaly za zlatý věk Říma.
Když se vrátíme o pár století...
Mohlo by to být jako když prezident Obama řekne, "Jsem jako John F. Kennedy."
Přesně, je to přesně to samé.
A Konstantin nezůstal pouze u slov, bral si přímo z monumentů.
Vlastně použil portréty těchto císařů a nechal je umístit na svůj oblouk.
Tyto portréty byly samozřejmě upraveny do podoby Konstantinovy tváře.
Oblouk je opravdu monumentální co do velikosti.
To poselství můžete většinou vyčíst zezdola nahoru. Dole jsou vyobrazená vítězství - něco jako andělé (ne ale přímí předchůdci?)... Ano, tohle vypadá jako výklenek neboli nika
Ano, je to nika... je to ???
- Symbol vítězství.
Ano, přesně.
Takže tady je nějaké žena a posléze máme poražené a vězně.
Tohle jsou běžní nepřátelé.
Samozřejmě nemohli vyobrazit Římany, ... ... protože přece na stejném oblouku neukážete vlastní poražený lid.
Máme tu tedy typické znaky vítězného oblouku.
Ale tady je to trochu obecné.
Tady lidé klečí, můžete vidět celé rodiny - matku, otce, dítě... ... a všichni mají smutné výrazy, aby bylo poznat, že jsou zajatci.
Ti poté končili jako otroci ve městě, kde byli poraženi. Takže je to smutný konec.
Když přejdeme na druhou úroveň, už tady máme tyto kulaté desky, které ve skutečnosti vzali z Hadriánova monumentu.
Hadrián byl velmi důležitý císař, považovali ho za císaře-filozofa.
Miloval řecké umění, víme, že cestoval a poznával provincie.
Takže bylo takový císař-filozof a staral se o dobro lidu.
Desky původně znázorňovaly scény z lovu a obětí bohům, takže nemají žádnou spojitost s vojenským vítězstvím, samy o sobě nemají žádný význam.
Jejich umístění na oblouk je ale důležité, protože vidíte v čem všem císaři vynikali.
Takže císař je vlastně dobrým cvladařem, protože je také dobrým lovcem...
Když si vybavíte průčelí Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, tam je Theodore Roosevelt vyobrazen jako lovec, vědec, filantrop.
Vlastně má všechny rysy skvělého vůdce. A tady vidíme Hadriána, jak loví kance, medvěda, lva, pak znovu jak loví a samozřejmě přináší oběť bohům jako poděkování.
Zajímavé je, že tyto kulaté desky byly zasazeny do červeného kamene.
Tento červený kámen je typický pro Konstantinovo období a jde od speciální kámen nazývaný "porfyr", který pocházel z Egypta a mohli jej používat pouze císaři. Vlastně se celkem těžko opracovává.
Když bylo ve 2. století něco vyrobeno z porfyru, odlišovalo se to, protože...
Takže to byla pocta?
Přesně.
Dodává to na důležitosti.
Takže Konstantin tady vlastně vsadil Hadriána do porfyru, čímž skutečně vzdal poctu předchozímu císaři, projevil respekt a v podstatě tak na sebe převzal něco z Hadriánovy velkoleposti.
Když budeme pokračovat k vrchní vrstvě takové "půdě" uvidíme dvě věci. Vidíme volně stojící sochy zajatců, jsou oděni ve zvláštních kalhotách, tunikách a velmi podivných čepicích - vypadají jako měkký špičatý klobouk.
Těm se říká "frygická čapka" a sloužily k vyobrazení cizinců.
Nezapomínejte, že kalhoty nosili jen barbaři - Římané by měli tógu.
V tomto případě jde o znázornění národů, které porazil Traján.
Pravděpodobně byly sebrány z hlavního fóra, hlavního náměstí, které Traján postavil po válce, aby oslavil své vítězství.
Takže tu máme další půjčování od jiného významného císaře, tentokrát Trajána.
Mohli bychom si ale říct něco o stylech a všech podobách částí oblouku?
Nejdůležitější věc uvidíte, když půjdete přímo k průčelí. Uvidíte jedinou část, která byla skutečně vyřezána pro tento oblouk v Konstantinově době. Je to dlouhý vlys - vlastně vyobrazení císaře na trůně, jak rozdává mince.
To byl typický element římské ikonografie - císař byl dobrý, rozdával lidem, ... ... byl štědrý a přerozděloval bohatství z války.
A nemá hlavu.
Ano, je to ten, co nemá hlavu.
Nejdůležitější na této desce je velikost ostatních vyobrazených postav v porovnání s císařem, který je dokonce výše a je to hlavní postava na popředí.
Jde vlastně o myšlenku, která se objevuje až v pozdějším umění a to fakt, že nejdůležitější osoby se na vás dívají přímo z monumentu.
To nám může připomenout pozdější vývoj ve středověkém umění.
Přesně.
Vlastně jde o počátky takového stylu.
Když se podíváte na další desky, všimnete si, že se císař nedívá na vás.
Baví se s ostatními lidmi na té desce.
Co tady chtěli vyjádřit byla myšlenka, že císař je ze všech nejdůležitější.
A proto je větší a umístěn vpředu.
Takový způsob vyjadřování můžeme vidět ve středověkém umění, kde je všechno velmi přímé, důležité osoby jsou vpředu, jsou větší, rozměry jsou hierarchické.
Namísto něčeho, co vypadá velmi přirozeně. Takže se vzdalujeme od klasicismu 1. a 2. století...
Jde prostě o odlišný vývoj.
Říká vám to prostě něco jiného o společnosti, která umění tvořila (protože to umění dělá): ukazuje, že se císař začíná vzdalovat lidem, o které se má starat.
- Zajímavé.
Chci tím říct, že už jste zmínila větší přirozenost na medailonech. A tady by se postavy mohly mnoha lidem zdát méně propracované.
Tady to někdy vypadá, že to vyráběl někdo, kdo neuměl úplně dobře vyřezávat.
Pravdou je, že jedním z důvodů, kterým někteří vědci vysvětlují to, že Konstantin použil kousky z předchozích monumentů, je fakt, že když nechal oblouk stavět, nebylo už mnoho umělců, kteří dokázali vyrobit něco jako dříve.
Jiní vědci zase říkají, že jde o vliv tzv. "lidového umění". Umění, které lidé, obyčejní lidé, používali po staletí.
Když se totiž podíváte třeba na pohřební monumenty střední třídy, dokonce už v 1. a 2. století nejsou příliš odlišné.
Takže někteří vědci se domnívají, že toto spíše lidové umění pochází přímo ze střední třídy.
Máme zde jejich styl oproti tomu až elitářskému a propracovanému.
Takže tu vlastně jde o politický záměr.
Tento druh vlivu nižších tříd na vyšší třídy.
Když se zamyslíte je to vlastně jako v 19. století, kdy se vycházelo z lidového umění nebo umění méně vzdělaných jedinců spíš než ze stylů, které udávaly oficiální instituce. Zde jde o velmi odlišnou motivaci a účel.
Je těžké nevnímat to jako úpadek nebo dekadenci.
Prostě už nevěděli, jak vyrobit lidskou postavu nebo už se nemohli učit. Namísto toho jde ale o něco, co je dost možná naprosto záměrné.
A Římanům se samozřejmě připisuje, že dovedli oblouk k dokonalosti... ... a používali jej k architektonickým účelům.
Zde můžeme velmi jasně vidět svorník, klenák a abakus.
Oblouk byl v římské architektuře využíván jako rozvoj.
Navíc se jedná o něco, co mohlo být krásně zdobeno, takže jde vlastně o vývoj.
Také se jedná o průchod, který samozřejmě ve městě nepotřebujeme.
Jedná se však o důležitou součást v rámci vítězného pochodu, je tedy velmi důležitý.
Víte, kdysi jsme pod ním mohli procházet i my, ale teď ho oplotili a vlastně tak monument odřízli od města.
Úplně ztratil spojení s ulicemi a lidmi.
Už je to jenom monument a ne co to bývalo.
Takže býval spojený s ulicí, a pak bychom šli ulicí vlevo a nahoru k fóru.
Hlavnímu náměstí Římanů, srdci města.
Takže je to vlastně brána, klíčový bod, jak už jste řekla.
Nejprve vezměme výraz: K hodnotě −4 krát x přičtěte 9.
Takže nejdříve vezmeme −4 krát x. −4 krát x je prostě jen −4x.
A potom je řečeno, že máme vzít tento výraz, který je zde napravo a máme přičíst 9.
Takže přičteme 9. To říká tato první věta.
K hodnotě −4 krát x přičtěte 9.
To je výraz přesně zde.
Nyní vyberte možnost odpovídající této větě: Součet 4 se součinem −9 a výrazu nahoře.
Pojďme se zamyslet.
Součet 4 a... Takže napíšeme 4. ...a přičteme k ní součin... Došly mi barvy.
Možná to napíšu v...
Už jsem použil modrou a taky oranžovou, tak použiji zelenou.
Vezmeme tedy tu 4 a přičteme k ní součin −9 a tohoto výrazu.
Ke 4 přičteme součin, takže budeme násobit −9 krát tento výraz, který jsem napsal nahoře.
Bude to −9 krát (−4x plus 9).
Pojďme se kouknout, zda jedna z odpovědí odpovídá tomu, co jsem tady napsal.
Tady jsou 4...
Máme tu 4 a násobíme ji výrazem −4x minus 9 a potom odečítáme 9. To je hodně odlišné, takže toto vyškrtnu.
Dále.
Toto má kladných 9 krát (−4x plus 9) plus 4. Je to podobné, ale je zde kladných 9 a zde je záporných 9, tak toto vyškrtnu taky.
Tento má 4 krát (9x plus 4), ale my máme −4x plus 9.
Je toto úplně jiné a také se tu násobí 4 místo −9.
U tohoto je −9 krát (−4x plus 9) a potom přičítáme 4.
Vše co musíme udělat, abychom se od tohoto výrazu dostali k tomuto, je, místo přičítání 4 zde, přičíst 4 až tady. A máme naprosto stejné výrazy.
Správná odpověď je tato poslední.
Chtěl bych vyjasnit, že důvod, proč zde ukazuji slabiny bankovnictví částečných rezerv, není ten, že by mělo být nahrazeno nebo že je nějakým způsobem nerealizovatelné.
Je samozřejmě realizovatelné. Je to systém, který dnes používá většina tržních ekonomik, vlastně všechny, které znám.
Důvod, proč tohle dělám, je, abych ukázal, že to není jediný typ systému, že bychom neměli podrobně zkoumat systém, který máme, abychom si uvědomili, že neexistují žádné fyzikální zákony proto, abychom měli bankovnictví částečných rezerv.
Aby tento systém fungoval musí být zavedena určitá technika a stále existují určité nevýhody.
Nestabilita, musíte mít pojištění od centrální banky a také musíte mít centrální banku jako věřitele poslední instance co se týká rezerv.
Špatné pobídky a ty jsou dobře zdokumentovány, ty jsem nevymyslel jen já.
Špatné pobídky, když chcete investovat do jiného typu investiční společnosti.
Někdo si vezme vaše peníze a investuje je vaším jménem. Typicky by hovořili o tom, jak jsou v investování peněz dobří.
Většinou, když se díváte na komerční banky, tak to není to, o čem hovoří, protože vědí, že to není to, o co se zákazníci zajímají díky existenci pojištění.
Budou hovořit o tom, jak snadné je dostat se k penězům prostřednictvím jejich bankomatů a jejich online bankovnictví, jak nízké jsou jejich poplatky.
Ani nepřijdou s tím, že my půjčujeme vaše peníze a půjčujeme je opravdu zodpovědně.
Také je dobře zdokumentováno u systému bankovnictví částečných rezerv vkládání významné částky peněz do systému tvorby, v podatatě šekovatelné vklady. Vkládají se do rukou privátních bank na rozdíl od cenatrální bankovní autority.
A s tím, co bylo řečeno, se pravděpodobně ptáte, zda existují nejěké další alternativy.
Neobhajuji jednu nebo druhou. Jen vám ukazuji, že tohle není jediný nutný způsob, jak nastavit náš bankovní systém.
Ve skutečnosti ten původní způsob je alternativní.
Původní způsob by bylo bankovnictví plných rezerv. ...
Je to přesně to, co to říká, že banka by měla...
Když někdo vloží rezervu nebo dolary v hotovosti nebo federální rezervní bankovky na vkladový účet na požádání, potom to tam banka bude muset držet.
Když mám banku a když tam vložím 3 dolary. 3 federální rezervní bankovky. ... Když řeknu, že tohle je v mé... že to chci mít na požádání.
Chci být schopen jít kdykoli do banky a vybrat tyhle peníze.
Potom banka musí držet všechny tyhle rezervy.
Můžete říct a jak dojde k půjčování a všemu ostatnímu?
Aby došlo k půjčování, banka by řekla:
"Podívejte, nebudete potřebovat mít tohle všechno na požádání.
Proč si nenecháte nějakou část z toho na požádání, třeba tuhle dolarovou bankovku a zbytek si my jako banka od vás doslova půjčíme.
Tohle není skutečně cizí pojem.
Když jsi jdete koupit vkladový certifikát do banky, když vložíte peníze do vkladového certifikátu v bance, tak je to v podstatě to, co banka dělá.
Půjčuje si od vás peníze. "Podívejte, tohle je na požádání. ...
Něříkají, že peníze budou na požádání.
Říkají, že tohle je termínovaný vklad, že tyhle peníze, které nám nyní dáváte, mužete získat zpět za 6 měsíců nebo rok nebo 2 roky.
Obvykle čím je to delší, čím déle tam necháte peníze, tím vyšší získáte úrok, ktery vám banka vyplatí. Řeknou:
Je to na termínovaném vkladu.
Potom tohle nám půjčíte, tohle je termínovaný vklad. ...
Potom může banka tyto peníze dále půjčovat. Může půjčovat tyto rezervy.
Tenhle úvěrový proces nezvýší peněžní zásobu.
Peníze je tak možné půjčit třeba někomu jinému a ty možná budou uloženy v jiné bance a třeba jako vklad na požádání.
Bude to uloženo zde jako vklad na požádání.
Můžete se ptát, zda to není jako bankovnictví částečných rezerv? Nyní máte v systému 5 dolarů.
Rozdíl je v tom, že teď nemůže nikdo používat tyto peníze.
Nebudete schopni proti těmto penězům vypisovat šeky.
Můžete to vypisovat proti tomuto zde a to je v pořádku.
Můžete vypsat 1 dolarový šek a ten je krytý těmito rezervami ve výši 1 dolar, takže nevytváříte žádné nové peníze.
Jediné rezervy zde, které se mohou chovat jako peníze nebo mohou být použity jako krytí šeků, jsou nyní tyto původní 3 dolary.
Původní 3 dolary zde.
Hodnota tohoto typu systému... a jsou zde nedostatky.
Hlavní nedostatek je ten, že banka nebude schopna vytvářet žádné peníze na svých vkladech na požádání a tak bude pravděpodobně muset účtovat vyšší poplatky zákazníkům za to, že drží jejich peníze.
"Hlídám vaše peníze, dávám je pro vás do sejfu.
Nyní co banky dělají a systém částečných rezerv říká: "Poskytneme vám všechny tyto služby za daleko méně, někdy dokonce i zadarmo, pokud si u nás uložíte dostatečně vysoký vklad.
Budeme pro vás držet vaše peníze, budou přístupné prostřednictvám bankomatu, dáme vám kartu pro výběr z bankomatu a všechny další věci.
Důvod, proč je banka schopná to dělat, je protože v podstatě půjčuje značnou část vašich peněz a získává z toho úrok a to je způsob, jak vydělává peníze.
Tady to je jen více explicitní.
Banka říká:
"Zde vám poskytujeme službu, držíme vaše peníze na požádání odkudkoli k nim chcete mít přístup a tady děláte službu pro nás.
Půjčujete nám své peníze a my je půjčíme pravděpodobně za vyšší úrok, abychom na tom nějaké peníze vydělali.
Samozřejmě kdybychom to měli změnit na nějaký takový systém, nevytvářelo by se tolik peněz nebo ve skuečnosti by se tímto procesem půjčování nevytvářely žídné peníze.
Centrální banka nebo podobná monetární autorita v dané zemi by musela v podstatě tisknout více peněz, aby měla peníze k dispozici a ekonomika tak fungovala.
Abych to vyjasnil, tohle není okrajová myšlenka, takové bylo bankovnictví v podstatě do poloviny 14. století.
Byli to benátští bankéři, kteří jako první přinesli myšlenku systému částečných rezerv.
A existovaly některé banky hlavního proudu, které měly systém plných rezerv až do 19. století.
Když velká hospodářská krize trvala dlouho, někteří velmi vážení ekonomové v roce 1939 navrhli návrat k bankovnictví plných rezerv.
Dokonce vyjádřili, jak by to přesně fungovalo a jak by to v ekonomice nezpůsobilo příliš přerušení.
Ačkoli něco takového by bylo nebezpečné, protože představujete úplně nový způsob, jak věci dělat a přesně nevíte, jaké odezvy to bude mít v ekonomice.
Pokud si jejich návrh chcete přečíst, je docela fascinující.
Jen tím, že si jejich návrh přečtete, získáte větší znalost toho, jak funguje monetární systém.
Napsali to ekonomové hlavního proudu.
Do Googlu zadejte
A Program for Monetary Reform (program monetární reformy).
Byl napsán v roce 1939, tak můžete vygooglovat i to.
Na Wikipedii je ve skutečnosti celý text tohoto programu monetární reformy.
Když byl zvěřejněn, získal ve skutečnosti podporu většiny ekonomů hlavního proudu změnit se na bankovní systém plných rezerv.
Všechny dnešní budovy mají něco společného.
Jsou postaveny pomocí technik z viktoriánské éry.
Což zahrnuje plány, průmyslovou výrobu a stavbu prostřednictvím skupin dělníků.
Všechny tyto snahy pak vedou k inertnímu objektu.
Což znamená, že dochází jen k jednosměrnému přenosu energie, totiž z prostředí do domů a měst.
A to není udržitelné.
Jsem přesvědčena, že jediným způsobem, který je pro nás možný, jak stavět ryze udržitelné domy a města, je jejich spojení s přírodou, nikoli izolování od ní.
Takže vlivem toho potřebujeme správný druh jazyka.
Živé organismy jsou v neustálém rozhovoru s přírodním světem, a to prostřednictvím skupin chemických reakcí, kterým se říká metabolismus.
Je to rozhovor jedné skupiny substancí s jinou skupinou, a to prostřednictvím vytváření anebo spotřebovávání energie.
A tohle je způsob, kterým živé organismy využívají většinu svých zdrojů udržitelným způsobem.
Takže se zajímám o použití metabolických materiálů pro využití v architektuře.
Ale takové materiály neexistují.
Musím je vytvořit.
Pracuji s architektem Neilem Spillerem na Bartlettově škole architektury, kde spolupracujeme s mezinárodními vědci, abychom vytvořili tyhle nové materiály, přičemž využíváme přístup zdola nahoru.
To znamená, že je od základů tvoříme.
Jedním z našich spolupracovníků je chemik Martin Hanczyc, který se obzvlášť zajímá o přechod z inertní hmoty k hmotě živé.
To je přesně ten druh procesu, který mě zajímá, když přemýšlíme o udržitelných materiálech.
Takže Martin pracuje se systémem, kterému se říká protobuňka.
Tohle všechno je -- je to kouzelné -- je to takový malý obtloustlý balíček, uvnitř kterého je chemická baterie.
Nemá žádnou DNA.
Tenhle malý balíček je schopný sám sebe řídit způsobem, který je možné popsat pouze jako žijící.
Je schopný pohybovat se po svém okolí.
Může sledovat chemické gradienty.
Může podstupovat složité chemické reakce, pár z nich jsou architektonické, což nás těší.
Dopracovali jsme se tedy sem.
Tohle jsou protobuňky prozkoumávající své okolí.
Zatím nevíme, jak to dělají.
Tohle je protobuňka, která se rázně zbavuje kůže.
Vypadá to tak trochu jako chemická obdoba narození.
Je to násilný proces.
Tady máme protobuňku, která z atmosféry izoluje oxid uhličitý a přeměňuje jej na uhličitan.
Což je ona skořápka kolem.
Jsou celkem křehké. Takže tu máme jen část z ní.
Snažíme se docílit, abychom tyto technologie použili k vytvoření zcela nových základů způsobů výstavby v architektuře, takže by byla v kontrastu k současné, viktoriánské, metodě shora dolů, která skládá hmotu do struktur.
To však nemůže být energeticky citlivé.
Materiály v metodě shora dolů v současnosti existují.
V architektuře se používají už od dob antiky.
Když se procházíte po Oxfordu, kde nyní jsme, a podíváte se na zdivo, což jsem s chutí dělala po několik posledních dní, uvidíte, že mnohokrát je použit vápenec.
A pokud se podíváte ještě blíž, spatříte, že v tomto vápenci jsou malé skořápky a malé kostřičky, které jsou nahromaděny jedna na druhé.
A pak během milionů let kameněly.
Takže teď už není kvádr vápence tak zajímavý.
Ale vypadá nádherně.
Ale představte si, jaké vlastnosti by tento vápenec mohl mít, kdyby jeho povrch vedl rozhovor s atmosférou.
Možná by z ní mohl odstraňovat oxid uhličitý.
Mohly by se tomuto kvádru vápence dodat nové vlastnosti?
No, velmi pravděpodobně ano.
Mohl by růst.
Mohl by se sám opravovat či dokonce reagovat na dramatické změny v nejbližším okolí.
Architekti se nikdy nespokojí jen s jedním kvádrem zajímavého materiálu.
Přemýšlejí ve velkém. Rozumíte?
Takže když přemýšlíme o rozšiřování metabolických materiálů, můžeme začít přemýšlet o ekologických zásazích, jako je oprava atolů, nebo opravení částí měst, které jsou poškozeny vodou.
Jedním z příkladů by mohly být historické Benátky.
Benátky, jak jistě víte, mají bouřlivý vztah s mořem, vyrůstají z něj na dřevěných pilířích.
Vyvinuli jsme způsob, který by mohl být schopný pomocí technologie protobuněk, se kterými pracujeme, navrátit stav Benátek do původní podoby.
A architekt Christian Kerrigan přišel se skupinou návrhů, které nám ukazují, jak by bylo možné vypěstovat vápencový útes pod městem.
Takže tohle je technologie, kterou v současnosti máme.
Naše protobuněčná technologie, která efektivně vytváří skořápky, jako předkové vápence, a umisťuje je ve velmi komplikovaných prostředích, na podloží přírodních materiálů.
Díváme se na krystalové mříže, abychom pochopili tento druh procesu.
Tohle je velice zajímavá část.
Nechceme jen nechat vápenec vyrůst ve všech těch pěkných kanálech.
Co potřebujeme udělat, je kreativně jím obalit dřevěné pilíře.
Z tohoto nákresu můžete vidět, že protobuňky se vlastně hýbou pryč od světla, vstříc temným základům.
Sledovali jsme to v laboratoři.
Protobuňky jsou schopny pohybovat se pryč od světla.
Mohou se ale také pohybovat směrem ke světlu.
Stačí si jen vybrat požadovaný druh.
Neexistují jako jedna entita, chemicky je programujeme.
Tady protobuňky umisťují svůj vápenec velmi svérázně, kolem základů Benátek, a prakticky je měníé na kámen..
To se ale nestane zítra.
Žádá si to čas.
Vezme si to roky vylaďování a sledování této technologie, než budeme připraveni ji otestovat reálně na nejvíce poškozených a namáhaných budovách v Benátkách.
Ale postupně, jak se budovy budou opravovat, uvidíme hromadění vápencového útesu pod městem.
Hromadění samotné ve velkém pohlcuje oxid uhličitý.
Rovněž to bude přitahovat místní mořské tvory, kteří naleznou svou vlastní ekologickou niku v rámci této architektury.
Takže je to skutečně zajímavé.
Máme tedy architekturu, která spojuje město s přírodním světem, a to velmi přímým a důvěrným způsobem.
Ale možná nejvíce vzrušující na tom všem je, že použití této technologie je možné kdekoli.
Tohle je pozemská chemie.
Což znamená, že tato technologie je přesně vyladěná pro rozvojové země, stejně jako pro země prvního světa.
V souhrnu, vytvářím metabolické materiály jakožto kontrapunkt k viktoriánským technologiím, a buduji architekturu přístupem zdola nahoru.
Za druhé, tyhle metabolické materiály mají určité vlastnosti živých organismů, což znamená, že se chovají podobným způsobem.
Můžeme očekávat, že budou mít mnoho podob a funkcí při architektonické práci.
A konečně, pozorovatel v budoucnosti obdivující krásu struktur v prostředí, může být téměř neschopný říct, zda tahle struktura byla stvořena přirozeným procesem, nebo umělým.
Děkuji.
(Potlesk)
Nyní budeme pracovat se stejným příkladem, ale místo abychom jej počítali na peněžní bázi, použijeme akruální bázi nebo princip.
V akruálním principu jde o to zařadit příjmy a výdaje do toho období, ve kterém danou službu skutečně vykonáte. Tudíž to zachycuje vaši skutečnou obchodní činnost na rozdíl od pohybu peněz mezi účastníky.
Tak se na to podívejme.
V prvním měsíci zajišťujete občerstvení na akci a stojí vás 100 dolarů.
Zákazník vám za služby zaplatí 200 dolarů.
A já použiji akruální princip.
Toto je peněžní výkaz zisků a ztrát a tady uděláme výkaz zisků a ztrát na akruální bázi.
Takže jste zajistili dané služby, dostali jste za ně 200 dolarů, tak to tam napíšu do řádku příjmů.
A výdaje, které s tou službou souvisely a které jste poskytli v prvním měsíci, jsou 100 dolarů.
Takže celkový zisk je 100 dolarů.
Takže v prvním měsíci vypadá peněžní i akruální báze úplně stejně.
A opět máte 100 dolarů v hotovosti.
A teď jdeme na druhý měsíc.
Zajišťujete občerstvení na akci a stojí vás to 200 dolarů.
Se zákazníkem se dohodnete, že vám zaplatí 400 dolarů, ale až další měsíc.
A tady to začíná být zajímavé, protože jste služby vykonali v daném měsíci, a mají tedy hodnotu 400 dolarů.
Takže když účtujeme na akruální bázi, dá se říci, že máte za daný měsíc příjem 400 dolarů.
Ačkoli vám zákazník ještě nezaplatil, nedal vám hotovost.
A do rozvahy to zaúčtujete tak, že v podstatě uvedete, že vám někdo dluží 400 dolarů. Tudíž to je vaše pohledávka, jsou to vlastně peníze, které vám někdo dluží, dá vám je někdo jiný, ale je to aktivum, někdo má povinnost vám zaplatit.
Takže máte pohledávky za 400 dolarů.
Když vám zákazník zaplatí 400 dolarů, přejde to z pohledávek do hotovosti.
A zajištění služby vás stálo 200 dolarů.
Takže 200 dolarů.
A tady je vidět, že jste zajistili služby, zde jsou příjmy a výdaje za danou službu, které spadají do daného měsíce, a váš celkový zisk je 200 dolarů.
Takže to mnohem lépe ukazuje vaši aktivitu v daném měsíci.
Reálně jste tedy nedostali zaplaceno a museli jste utratit 200 dolarů ze svého, takže stejně jako v případě účtování na peněžním principu jste 100 dolarů v mínusu.
A teď se podívejme na třetí měsíc.
Dostali jste 400 dolarů od zákazníka z minulého měsíce.
V peněžním principu byste toto přičetli ke svým příjmům. Ale zde jste to již uvedli jako pohledávku, už to vlastně v příjmech máme.
Ale protože jste těch 400 dolarů obdrželi hotově, musejí se tyto peníze přesunout z pohledávek do hotovosti, protože je již reálně máte.
Dostali jste 400 dolarů od zákazníka z předchozího měsíce.
Dostali jste také 200 dolarů předem od zákazníka, pro kterého budete pracovat příští měsíc.
A ve třetím měsíci jste nic nedělali, a protože jste nic nedělali, máte za třetí měsíc nulové příjmy a nulové výdaje. A těch 400 dolarů zaúčtujete tak, že pohledávky změníte na 0 a připíšete je do hotovosti. Takže jste 100 dolarů v mínusu, přidáte k tomu 400 a stane se z toho 300 dolarů plus.
A těch 200 dolarů zaplacených předem zaúčtujete tak, že je dáte do kolonky výnosy příštích období.
Máte tu hotovost, takže ke 100 dolarům v mínusu jsme se přidáním 400 dostali na 300 dolarů a máte ještě 200 v hotovosti, takže celkem máte 500 v hotovosti, ale nemáme žádné příjmy. Těch 200 dolarů byla jakási hotovost předem, takže jsme ji připsali do výnosů příštích období. To je příjem, který odložíme na další účtovací období.
A ve čtvrtém měsíci si ho skutečně vyděláme.
Takže ve čtvrtém měsíci to zaneseme do výkazu zisků a ztrát jako příjem 200 dolarů a k tomu budeme mít 100 dolarů výdaje, takže sem do výdajů dáme 100 dolarů.
Ve čtvrtém měsíci jsme si tedy vydělali 100 dolarů. Opakuji - 100 dolarů se odečetlo z naší hotovosti, takže pořád máme 400 dolarů.
Takže ať už budete účtovat na peněžní nebo akruální bázi, budete mít stejné množství hotovosti. Je ale zajímavé, co se v jednotlivých obdobích děje se ziskem. Ale o tom budu mluvit podrobněji v příštím videu.
V posledním videu jsme mluvili o tom, jak byli Srbové schopni zadržet Rakušany na začátku 1. světové války.
Ale nakonec se museli vzdát.
Byli v podstatě...
Nemohli obstát proti spojeným silám Bulharska, Rakouska-Uherska a Německa.
Byli schopní se přemístit v roce 1915.
Pak musíme počkat do roku 1918 na Dohodu, aby v podstatě znovu dobyli Srbsko.
Teď to je pozoruhodné. V 1. světové bylo mnoho zvláštních věcí a zcela jistě nemůžeme odhalit všechny. Ale ztráta v 1. světové válce byla pro Srby velmi devastující.
Trochu zasadíme do kontextu.
Srbsko byla velmi malá země. Mluvíme o 4,5 milionu lidí, když vstoupili do 1.světové války, s docela slušně velkou armádou. Hádám, vzhledem k velikosti země, že to byla slušně velká armáda.
Ale s armádou řádově o 400 000 vojácích, A to byl skoro každý.
Kdokoli v zemi, kdo mohl být v armádě, v podstatě v armádě byl.
V průběhu Srbské fronty a Soluňské fronty, byla v podstatě Srbská armáda devastována.
60 % Srbské armády zemřelo.
Zhruba 60 % Srbské armády je zabito.
A dokonce i z populačního hlediska, Srbská populace je zredukována o 16 % .
16 % Srbské populace, civilní i vojenské, zemřelo do konce 1. světové války.
Mnoho zemí tedy hrozně trpělo během 1. světové války.
Bylo mnoho významných, Francie, Ruské impérium, a takto bychom mohli pokračovat...
Ale těžko by se dalo zpochybnit, že nějaká země trpěla více než Srbové.
60 % jejich vojsk zemřelo, stejně jako 16 % jejich celkové populace.
Jen málo co nás, lidi, spojuje tak, jako volby.
Ve volbách vystupujeme jako kandidáti, volíme, sledujeme výsledky voleb.
Demokracie závisí na volbách.
Všichni chápeme, proč máme volby a všichni ve stejný den vyrazíme do ulic, abychom šli volit.
Vážíme si možnosti vyjádřit se ve volbách a pomoci rozhodnout budoucnost naší země.
Základní myšlenkou je, že dáváme politikům mandát k tomu, aby nás reprezentovali, aby za nás činili rozhodnutí, která ovlivňují každého z nás.
Bez tohoto mandátu by byli zkorumpováni.
Jenže moc kazí lidskou morálku a lidé jsou schopni mnohého, aby získali moc a zůstali u moci, včetně švindlování u voleb.
Ačkoli samotná myšlenka voleb je dokonalá, tak celostátní volby jsou velký projekt, a velké projekty mají své mouchy.
Zdá se že při každých volbách něco vždycky pokazí, někdo zkusí podvádět nebo něco jde jinak oproti plánu -- tu se ztratí volební urna, tam jsou některé lístky nečitelné.
Na zajištění co nejvyšší bezproblémovosti existuje ve volbách řada postupů.
Například, když přijdete k volbám, tak než vám dá volební lístek, požádá vás člen volební komise, abyste mu ukázali občanku, a pak vás požádá, abyste šli za plentu a vyplnili svůj lístek.
Když vyjdete zpoza plenty, tak odevzdáte svůj hlas do volební urny, kde se váš hlas zamíchá mezi ty ostatní tak, aby nikdo nevěděl, jak jste volili.
Teď se ale zamyslete, co se stane po té, co vhodíte svůj hlas do volební urny.
Spousta lidí půjde domů s pocitem, že jejich hlas bude započítán, protože věří, že volební systém funguje tak, jak má.
Věří, že členové volební komise a volební pozorovatelé svou práci odvedou dobře.
Volební urny se přesunou na určená místa, kde dojde k jejich odpečetění,
lístky se vysypou ven a budou manuálně sečteny.
Většina z nás musí věřit, že takto to celé proběhne i s naším lístkem a všichni musíme věřit, že to proběhne řádně se všemi ostatními lístky.
Musíme tedy věřit spoustě lidí a spoustě procedur.
A někdy také musíme věřit počítačům.
Jen si představte stovky miliónů voličů vhazují stovky miliónů volebních lístků, které musí být řádně sečteny a představte si, co všechno se může během toho pokazit, a co pak vyústí do všech těch ošklivých novinových titulků, a prostě se musíte cítit vyčerpaní při pouhé myšlence na zlepšení voleb.
Při pohledu na všechny ty ošklivé titulky, se vědci rozhodli udělat krok zpátky a zamyslet se nad tím, jak udělat volby jinak.
Podívali se na volby v širším kontextu, a to v tomto: volby by měly být ověřitelné.
Voliči by měli být schopni zkontrolovat, že jejich hlasy byly řádně započteny, aniž by se porušilo volební tajemství, což je velmi důležité.
A to je také ta těžší část.
Jak vytvořit plně ověřitelné volby a zároveň dodržet volební tajemství?
Přišli jsme na způsob, který využívá počítače, ale nezávisí na nich plně.
A tajemství je ve volebním lístku - při bližším pohledu si všimnete, že na každém z nich je rozdílné pořadí kandidátů.
Což znamená, že pokud jednoho zakřížkujete a pak odtrhnete pořadí kandidátů, pak ze zbývajícího kousku nebudu schopen rozeznat pro koho jste hlasovali.
A na každém z těchto volebních lístků je vpravo zašifrovaná informace ve formě 2dimenzionálního čárového kódu.
A v tom je zakomponovaný složitý šifrovací systém. Naopak složitý vůbec není volební proces při použití těchto lístků.
Počítače zajistí celé to složité šifrování a my pak použijeme lístek pro ověření.
Takže volby probíhají následovně.
Vyberete si náhodně jeden lístek z hromádky, a pak jdete za plentu, a zakřížkujete své kandidáty, a odtrhnete lístek podél proděrované části, a skartujete seznam kandidátů.
A ten konec s vaší volbou, který zbývá, to je váš zašifrovaný volební hlas.
Takže necháte člena volební komise, aby oskenoval váš zašifrovaný hlas.
A protože je zašifrovaný, může být odevzdán, uložen a centrálně sečten, a zobrazen na internetu, kde jej kdokoliv, včetně vás, může vidět.
Tento zašifrovaný hlas si s sebou vezmete domů, jako stvrzenku.
A po uzavření voleb si můžete zkontrolovat, zda byl váš hlas započítán tím, že porovnáte svou stvrzenku s hlasem nainternetu
A pamatujte, že od chvíle, kdy vyjdete zpoza volební plenty, je hlas zašifrován, takže pokud by volební komisař chtěl zjistit, jak jste hlasovali, tak nemá jak, nejde to.
Pokud by vláda chtěla zjistit, jak jste volili, tak nemá jak, nejde to.
Žádný hacker se nemůže do toho nabourat a zjistit, jak jste hlasovali.
Žádný hacker nemůže změnit váš hlas, protože by se pak lišil od vaší stvrzenky.
Volební hlasy se nemohou ztratit, protože vy si ho vyhledáte v systému.
Tady ale volební kouzla nekončí.
Chceme udělat celý proces natolik transparentní, že média, či mezinárodní pozorovatelé a každý kdo by chtěl, si může stáhnout veškerá volební data a sám přepočítat hlasy.
Mohou zkontrolovat, zda byly všechny hlasy správně spočteny.
Mohou zkontrolovat, zda oznámený výsledek je správný.
A toto jsou volby od lidí a pro lidi.
Další krok pro naše demokratické systémy jsou transparentní a ověřitelné volby.
Děkuji vám.
(potlesk)
V následujícím grafu je 'y' funkcí 'x'?
Aby 'y' mohlo být funkcí 'x', tak pro libovolné 'x', které dosadíte do funkce... Pro libovolné 'x', pro které je funkce definována.
Řekněme, že 'y' je rovno f(x).
Máme malý stroj... funkci, která by měla vyplivnou přesně jednu hodnotu 'y'.
Pokud vyplivne více hodnot 'y', tak nevíme, které z nich se f(x) bude rovnat.
Mohlo by se rovnat jakékoli z těch přípustných hodnot pro 'y'.
Zkusíme z funkce zadané grafem zjistit, jestli pro dané 'x' vyplivne přesně jedno 'y'.
Vypadá to, že funkce je definována pouze... Definiční obor této funkce je 'x' rovno -2.
To je jediný bod, kde máme funkci definovanou. A pokud zkusíme vložit -2 do této funkce, co z ní vypadne?
Dostaneme právě jednu hodnotu?
Ne, když zde vložíme -2, můžeme dostat cokoli.
Například bod [-2; 9] sem patří, [-2; 8] taky.
[-2; 7], [-2; 7,5], [-2; 3,14159].
Všechny jsou na grafu.
Když dosadíme -2 do tohoto vztahu, tak ve skutečnosti dostanete nekonečnou množinu hodnot.
Může to být 9.
Může to být 3,14.
Může to být 8.
Může to být -8.
Dostanete nekonečný počet výsledků.
A protože se ve skutečnosti -2 nezobrazuje pouze na jednu hodnotu, tak grafem zadané 'y' není funkcí 'x'.
Opravdu se mi líbí tento obrázek, který jsem objevil.
Přesně ukazuje, kde se v našem těle nachází srdce. Takže můžete vidět, že srdce je obklopeno po obou stranách žebry, že?
Popravdě, ještě jsem to nenakreslil, ale dovolte mi, abych vám ukázal, kde se nacházejí plíce.
Toto je pravá plíce a na této straně se nachází plíce levá.
Tak tedy toto je místo, kde se nachází vaše srdce.
Mezi pravou a levou plící. A mluvím o levé a pravé straně z pohledu člověka, kterému toto srdce patří.
Takže toto je jejich levá a pravá, což je pravý opak z našeho pohledu.
Srdce se vlastně nachází mezi těmito dvěma plícemi obklopeno ochrannými obaly, kde žebra jsou tu v podstatě pro to, aby udržovaly důležité orgány v bezpečí.
A níže, když namalujete tohle. Nebo když já to namaluji, můžete vidět, že pod tímto vším je velmi ale velmi důležitý sval.
Lidé o něm nemluví jako o svalu, neboť se nejedná o druh svalu, který obvykle lidé posilují v posilovně, ale tomuto svalu se říká bránice.
Takže vaše bránice a vaše žebra zabírají kus prostoru, že? Bránice se stává podlahou a žebra jakoby byla stropem a zdmi tohoto prostoru.
A když se podíváte na obsah tohoto prostoru, najdete tam své plíce a srdce.
Takže celý tento prostor se nazývá hrudník. Pojďme udělat teď trochu místa a ukažme si přiblíženou verzi srdce.
Začněme orientací srdce. Toto je naše pravá plíce a na druhé straně máme naši levou plíci.
A toto vše by mělo být uvnitř žebrové klece, ale nebudu to teď kreslit, protože by to ztížilo možnost vidět srdce pořádně. Jak si představit, co přesně srdce dělá?
Myslím, že nejpřesnější způsob, jak to udělat, je vlastně představit si, že jste buňka. Takže se vžijte do situace buňky a řekněme, že jste buňka, která se tady všude nachází.
Toto jste vy. A můžete si představit jakoukoliv část těla, kterou byste mohli být. Řekněme malinkatá buňka prstu u nohy.
Tak řekněme, že jste buňka prstu u nohy a vaší prací je samozřejmě žít a být šťastný.
Poblíž máte malou krevní cévku.
Ve skutečnosti každá buňka v našem těle má malou krevní cévku, která je poblíž.
A tato buňka prstu u nohy se zrovna pokouší uživit se.
A k tomu buňky prstů u nohou něco potřebují, že?
Potřebují ku příkladu kyslík. Nakreslím ho bíle, aby byl vidět.
Potřebují kyslík a živiny, že ano?
Takže buňky potřebují určité věci, aby mohly žít a být šťastné.
A na druhou stranu se potřebují vyprazdňovat. Ve stejném smyslu jako my.
A toto vyprazdňování může znamenat spoustu věcí a jednou z těchto věcí, která nám hned naskočí v hlavě je oxid uhličitý (CO2).
Takže oxid uhličitý je odpadem pro tuto buňku. Takže vytváří nějaký odpad představme si na chvíli, že tady neteče žádná krev.
Takže přestože tu máme poblíž krevní cévku, ve skutečnosti tudy žádná krev neprotéká, takže napíšu jen "no flow" (žádný průtok).
Takže jakmile se malá buňka vyprázdní.
Tento odpad - namaluji ho sem jako malé kolečko - se začne hromadit víc a víc, právě protože zde není žádný průtok.
A mohlo by to skončit tak, že obklopí buňku prstu u nohy celou dokola.
Takže naše buňka bude zaplavená, doslova zabalená ve svém vlastním odpadu.
A tedy, dostává se k ní kyslík nebo výživa? Ne.
Nic z toho se jí nedostává.
Takže za chvíli, řekl bych během pár minut, si naše buňka prstu u nohy pomyslí:
"Nuže, tohle není šťastný způsob života!" Je to vlastně velice smutné, je to příšerné. A pokud to bude pokračovat buňka prstu u nohy by mohla zemřít.
Takže co buňka prstu u nohy potřebuje?
A co každá jiná buňka potřebuje, ať už buňka prstu ruky, kožní buňka nebo opravdu jakákoli jiná žijící buňka, potřebuje průtok krve.
Že ano? Potřebuje, aby ta krev proudila hezky hladce.
A pokud máme průtok, pak je situace hned jinačí. Když máme průtok, náhle jsou všechny odpadní produkty nabrány a odplaveny pryč.
Odtékají pryč a je to trošičku, jako mít někoho, kdo příjde a uklidí všechen nepořádek, a váš dům je rázem čistý a bez odpadků.
Takže krev vám krásně protéká a zároveň přináší kyslík a živiny .
Tak tedy náhle je buňka velmi šťastná a bude si žít v pohodě.
Skutečně, pokud si přejete, aby všechny buňky vašeho těla byly v pohodě.
Jako tato buňka., Potřebujtete, aby byl dobrý průtok po celém těle.
A toto je tedy bod číslo jedna. Skutečně potřebujete, aby se krev nějakým způsobem pohybovala a sunula krev neustále v celém těle.
Aby jste mohli toto dopřát milardám buněk, potřebujete na to opravdu silnou pumpu, že?
Něco, co bude schopno nasát všechnu krev z těla, a pak ji vrátit zpět.
A tím je srdce.
Toto je přesně to, co srdce dělá.
Je to úžasná pumpa pumpující krev, takže díky ní máte dobrý krevní oběh.
Napíšu to na stranu jako funkce číslo jedna. Toto jsou funkce srdce. Takže funkce... a číslo jedna je krevní oběh.
Říkal jsem si, že než se dostanu ke svému přání pro TED, začnu tím, že se pokusím představit to, co se snažím dělat já, a ukázat, jak to souvisí s tím, o co se snaží oni.
Žijeme ve světě, který se, jak víme, nachází ve stavu vzájemné závislosti, ale který má tři zásadní nedostatky.
Prvním z těchto nedostatků je hluboce zakořeněná nerovnost. Polovina světové populace stále žije z méně než dvou dolarů na den, miliarda lidí nemá přístup k čisté vodě, dvě a půl miliardy lidí jsou bez přístupu k hygienickému zázemí, miliarda lidí uléhá každou noc hladová. Každé čtvrté úmrtí je každoročně způsobeno chorobou AIDS, tuberkulózou, malárií či některou z nemocí, spojených se znečištěním vody - 80 procent lidí, kteří takto zemřou, je mladší pěti let.
I v bohatých zemích můžeme nyní obecně pozorovat nárůst této nerovnosti.
Ve Spojených státech od roku 2001 ekonomika pět let za sebou rostla, stejně tak jako pět let rostla i produktivita práce. Přesto průměrná mzda stagnuje a procento pracujících rodin, které se ocitly pod hranicí chudoby, se zvýšilo o čtyři procenta.
O čtyři procenta se rovněž zvýšil podíl pracujících rodin, které nemají přístup ke zdravotní péči.
Svět vzájemné závislosti je sice celkem dobrým místem k životu pro většinu z nás - i proto jsme teď tady v severní Kalifornii, děláme to, co děláme, a užíváme si tento večer - ale je to přesto svět plný hluboké nerovnosti.
Je rovněž nestabilní.
Nestabilní kvůli hrozbě útisku, zbraním hromadného ničení, šíření nemocí na globální úrovni i kvůli pocitu, že jsme vůči těmto hrozbám v určitém ohledu zranitelnější, než jsme byli ještě před nedávnou dobou.
Možná nejdůležitější věcí je pak trvalá neudržitelnost tohoto světa kvůli klimatickým změnám, vyčerpání zásob surovin a nerostných zdrojů a ničení živočišných a rostlinných druhů.
Když přemýšlím o tom, jaký svět bych chtěl zanechat svojí dceři a vnoučatům, které budu, jak doufám, mít, je to svět, který se postupně přesune od nerovné, nestabilní, neudržitelné vzájemné závislosti směrem k integrovaným komunitám - na místní, státní i globální úrovni - komunitám sdílejícím charakteristické rysy všech úspěšných lidských společenství. Je to široce sdílená, dosažitelná množina příležitostí, sdílený pocit odpovědnosti za úspěch společného úsilí a nefalšovaný pocit vzájemné sounáležitosti.
U všech těchto věcí platí, že je o nich snazší mluvit než je pak realizovat.
Když před několika lety došlo ve Velké Británii k teroristickým útokům, nevyžádaly si sice tolik životů, kolik jich bylo ztraceno v USA 11. září 2001, ale myslím, že Brity zaskočila nejvíce skutečnost, že pachateli těchto činů nebyli cizí vetřelci, ale domácí občané, pro něž byla jejich politická a náboženská identita důležitější než lidé, s nimiž vyrůstali, chodili do školy, pracovali, trávili společně víkendy, společně chodili na jídlo.
Jinými slovy, tito útočnici se domnívali, že jejich odlišnost byla důležitější než společně sdílené lidské bytí.
To je jeden z hlavnich psychologických problémů lidstva v 21. století.
Uprostřed toho všeho lidé jako my, kteří nezastávají žádnou veřejnou funkci, mají větší moc konat dobro než kdykoliv předtím v dějinách, jelikož více než polovina světové populace vybírá vlády svých zemí ve volbách a může je zase ve volbách sesadit.
Dokonce i nedemokratické vlády jsou citlivější vůči veřejnému mínění.
Hlavně díky síle, jakou představuje internet, se totiž i lidé, kteří disponují skromnými prostředky, mohou spojit a shromáždit ohromné finanční částky, s pomocí kterých, pokud se na tom shodnou, mohou změnit svět pro dobro celku.
Když jižní Asii zasáhla vlna tsunami, Spojené státy pomohly částkou 1,2 miliardy dolarů.
Přispělo 30 procent všech amerických domácností.
Polovina z nich přispěla prostřednictvím internetu.
Průměrný příspěvek se pohyboval někde kolem 57 dolarů.
Zatřetí, je tu vzestup nevládních organizací.
Tyto organizace, firmy, občanská sdružení, mají v rukou ohromnou moc ovlivnit životy ostatních lidských bytostí.
Když jsem se v roce 1993 stal prezidentem, v Rusku žádné takové organizace neexistovaly.
Dnes jich tam působí několik set tisíc.
V Indii nebyly žádné.
Dnes jich tam je činných minimálně půl milionu.
V Číně nebyly žádné.
Nyní je jich vládou registrováno na 250 000 a pravděpodobně je jich ještě dvakrát tolik, které nejsou zaregistrovány z politických důvodů.
Když jsem zakládal svoji nadaci, přemýšlel jsem o světě jaký je, a jaký svět bych chtěl zanechat příští generaci, a rovněž jsem se snažil realisticky zhodnotit na čem mi celý život záleželo, a co mohu ještě ovlivnit.
Chtěl jsem se soustředit na činnost směřující ke zmírnění chudoby, k boji s nemocemi, s klimatickými změnami, k překlenování náboženských, rasových a dalších předělů trápících tento svět, ale chtěl jsem to dělat tak, abychom mohli využít různých dovedností lidí shromážděných v našem týmu a změnit tak způsob vykonávání konkrétní veřejné služby, aby měl výsledek z celosvětového hlediska širší uplatnění.
Jako příklad může posloužit to, čeho jsme dosáhli s léky proti AIDS.
Chci zmínit, že člověk, stojící v čele našeho úsilí v boji proti AIDS, který je rovněž činný v naplňování přání, které zde dnes večer vyslovím,
Ira Magaziner, je tady se mnou a já mu chci nyní poděkovat za vše, co dosud udělal.
Tamhle je.
(Potlesk)
Když jsem opustil svoji funkci a byl jsem požádán, nejdříve v Karibiku, o pomoc při řešení krize způsobené nemocí AIDS, pohybovala se cena generických léků kolem 500 dolarů na osobu ročně.
Pokud jste je nakupovali ve velkém množství, daly se sehnat za necelých 400 dolarů.
První země, kde jsme začali pracovat, Bahamy, platili za stejné léky 3500 dolarů.
Trh s léčivy tam byl tak strašlivě nepřehledný, že tyto léky nakupovali skrze dva různé prostředníky, kteří jejich cenu sedmkrát navýšili.
Již v prvním týdnu, kdy jsme tam zahájili činnost, jsme srazili cenu na 500 dolarů.
A tak mohlo být najednou za stejné peníze zachráněno sedmkrát více životů
Pak jsme se obrátili na výrobce léků proti AIDS, z nichž jeden se objevil i v našem filmu, a vyjednali jsme s nimi převratnou změnu jejich obchodní strategie. Dokonce i při ceně 500 dolarů byly totiž dosud léky prodávany s vysokou marží, v malém objemu a s nejistotou, zda za ně bude řádně zaplaceno.
Zaměřili jsme se na zvýšení produktivity logistického zázemí a distribuce a přešli jsem na obchodování s nízkou marží, ve vysokém objemu a s plnou garancí zaplacení ceny léků.
V žertu jsem pak říkal, že naším hlavním přínosem k boji proti AIDS bylo to, že jsme přesvědčili výrobce, aby začali obchodovat jako supermarket spíše než jako klenotnictví.
Cena v každém případě klesla z 500 dolarů na 140.
Brzy se průměrná cena ocitla na 192 dolarech.
Nyní je to zhruba sto dolarů.
Léky pro děti stály 600 dolarů, protože si je nikdo nemohl dovolit kupovat.
Vyjednali jsme snížení na 190 dolarů.
Pak Francouzi využili svých skvěle vymyšlených poplatků za létání k vytvoření s pomocí dalších zemí takzvaného UNITAIDu.
Léky pro děti nyní stojí 60 dolarů na osobu ročně.
Jediná věc, která nám nyní v podstatě brání zachránit životy všech, kteří potřebují tyto léky k přežití, je absence systémů potřebných k vyšetření, léčbě a péči o lidi a k distribuci léčiv.
Založili jsme společně se sdružením Heart Association of America iniciativu proti dětské obezitě.
Pomocí podobného vyjednávání s potravinářským průmyslem jsme se snažili dosáhnout toho, aby výrobci omezili v limonádách a v jídle obsah kalorií a dalších nebezpečných látek, které se dostávaly k našim dětem ve školách.
Vlastně jsme přeorganizovali stávající tržní síť.
Uvědomil jsem si, že v rámci celé nevládní sféry je nutné, aby někdo dbal na organizací trhů s produkty, určenými široké veřejnosti.
A o to se právě snažíme. V rámci boje proti klimatickým změnám pracujeme se skupinou velkých měst na vyjednání obrovských, velkokapacitních dohod umožňujících městům, která vytvářejí 75 procent z celosvětové produkce skleníkových plynů, aby velice výrazně a rychle omezily emise těchto plynů způsobem, který je zároveň i ekonomicky výhodný.
Celá ta debata o tom, že se zde jedná o nějakou ekonomickou zátěž, pro mě zůstává nepochopitelná.
Myslím, že je to naopak něco velice snadno dosažitelného.
Když Al Gore dostal zaslouženého Oscara za film "Nepříjemná pravda", byl jsem nadšen, ale zároveň jsem ho vybízel, aby rychle natočil další film.
Pro ty z vás, kteří "Nepříjemnou pravdu" viděli: nejdůležitější ze snímků v Gorově prezentaci je ten úplně poslední, který ukazuje, kde skleníkové plyny končí, když s tím nic neděláme, a kde by mohly končit jinak.
Pak je tam zmíněno šest kategorií věcí, které můžeme udělat, aby došlo ke změně trajektorie stávajícího vývoje.
O těchto šesti kategoriích by se měl natočit další film.
Všichni byste si je měli vtisknout do paměti a přijmout je jako svoji výchozí platformu.
To je to, o co se snažíme.
Organizování tržních sítí je jedna z věcí, o které usilujeme.
Nyní jsme se pustili do další věci, a to se už dostávám ke svému přání.
Při práci v rozvojových zemích jsem získal následující zkušenost: i když novinové titulky mohou vyznívat - ty pesimisticky laděné novinové titulky mohou vyznívat tak, že to či ono nemůže být uskutečněno kvůli korupci, myslím si, že mnohem větším problémem než korupce je v chudých zemích neschopnost, která korupci dále posiluje.
Díky nízkým cenám máme nyní peníze na to, abychom distribuovali léky proti AIDS lidem po celém světě k lidem, ke kterým jsme je dosud nemohli dostat.
Tyto nízké ceny v současnosti platí v 25 zemích, kde působíme, a celkově pak v 62 zemích.
Užitek z nich má na 550 000 lidí.
Je tu ale dost peněz na to, pomoci i dalším lidem, chybějí k tomu však systémy.
Nyní se proto zaměřujeme na to, nejdříve ve Rwandě a pak v Malawi a dalších zemích - ale dnes večer chci hovořit o Rwandě - abychom vyvinuli model zdravotní péče určený pro velice chudou venkovskou oblast, který bude možno použít v boji proti AIDS, tuberkulóze, malárii a dalším nakažlivým chorobám, k péči o zdraví matek a dětí a k řešení celé řady dalších zdravotních problémů, se kterými se lidé v rozvojových zemích potýkají.
Model, který bude nejdříve možno uplatnit na celonárodní úrovni ve Rwandě, a posléze jej budeme moci aplikovat v jakékoliv chudé zemi na světě.
Tento model musí projít následující zkouškou: zaprvé, splní svoji úlohu - bude zajišťovat kvalitní zdravotní péči?
A zadruhé, budou náklady takové, aby daný stát mohl tento zdravotní systém financovat po uplynutí pěti až deseti let bez cizí pomoci?
Čím déle se zabývám těmito problémy, tím více jsem přesvědčen o tom, že musíme - ať už se jedná o hospodářství, zdravotnictví, vzdělání, cokoliv - musíme budovat systémy.
Právě absence funkčních systémů narušuje onu vzájemnou souvislost, která vás sem dnes večer všechny přivedla.
Když se zamyslíte nad svým životem, ať už jste čelili jakýmkoliv překážkám, v důležitých okamžicích jste vždy věděli, že existuje určitá předvídatelná souvislost mezi usílím, které vyvinete, a výsledkem, jehož dosáhnete.
Ve světě bez systémů, ve světě chaosu, se vše stává jakousi partyzánskou válkou, a právě tato předvídatelnost v něm chybí.
Pak je téměř nemožné zachraňovat životy, učit děti, rozvíjet hospodářství, vlastně cokoliv.
Tím, kdo podle mého názoru odvedl v oblasti zdravotní péče z tohoto pohledu nejlepší práci při vytváření systému ve velice chudé oblasti, je Dr. Paul Farmer, který, jak mnozí z vás vědí, pracuje již dvacet let se svojí skupinou,
Partners in Health, zejména na Haiti, kde se svoji prací původně začínal.
Působili však rovněž v Rusku, v Peru a na dalších místech po celém světě.
I přes to, jak je Haiti chudé, tak v oblasti, kde Farmerova klinika působí - a tato klinika slouží záchytné oblasti mnohem větší, než by profesionální zdravotníci, kteří tam pracují, byli ochotni připustit - v celé této oblasti od roku 1988 nezemřel ani jediný člověk na tuberkulózu, ani jediný.
Dosáhli i řady dalších úžasných výsledků.
Když jsme se tedy rozhodli začít ve Rwandě pracovat na výrazném navýšení příjmů země a na boji proti AIDS, chtěli jsme vybudovat zdravotnickou infrastrukturu, jelikož ta byla zcela zničena během genocidy v roce 1994 a příjem na obyvatele stále zůstával pod jedním dolarem na den.
Zavolal jsem tedy Paulu Farmerovi a zeptal se ho, zda by nám pomohl.
Domníval jsem se, že pokud bychom byli schopni prokázat, že existuje model na Haiti a model ve Rwandě, který bude moci být postupně aplikován celostátně, bylo by to zaprvé něco úžasného pro zemi, která prožila za posledních patnáct let více utrpení než kterákoliv jiná na této planetě, a zadruhé, bylo by to něco, co by bylo možné uzpůsobit pro potřeby jakékoliv další chudé země kdekoliv na světě.
Proto jsme se do toho pustili.
Začali jsme společně pracovat před 18ti měsíci.
Působíme v oblasti Jižní Kajonza, což je jeden z nejchudších regionů ve Rwandě, a naše cílová skupina zahrnuje v této fázi asi 400 000 lidí.
V podstatě se snažíme uvádět do praxe to, co dělá Paul Farmer na Haiti, když školí a připravuje placené komunitní zdravotníky, kteří jsou schopni rozpoznat zdravotní problémy, zajistit, aby lidé, kteří mají AIDS nebo tuberkulózu, byli správně vyšetřeni a pravidelně brali léky, kteří pracují na zajištění přístupu k zdravotnímu vzdělání, čisté vodě a hygienickému zázemí, poskytují lidem doplňky výživy a pomáhají jim dostat se na vyšší stupně systému zdravotní péče, pokud trpí tak vážnými problémy, že je to potřeba.
Postupy, které tuto činnost umožňují, byly průběžně zdokonalovány, jak jsem již zmínil, Paulem Farmerem a jeho týmem, během jejich dvacetileté práce na haitském venkově.
Nedávno jsme hodnotili prvních 18 měsíců našeho působení ve Rwandě.
Výsledky byly tak dobré, že rwandská vláda souhlasila s aplikací tohoto modelu po celé zemi a přislíbila tomuto úsilí jednoznačnou podporu a poskytnutí všech dostupných vládních zdrojů.
Řeknu vám něco málo o našem týmu, protože to vypovídá o povaze naší práce.
Zhruba 500 lidí po celém světě pracuje v našem programu zaměřeném proti AIDS, někteří z nich zadarmo - jen za dopravu, ubytování a stravu.
Další lidé pak pracují v souvisejících programech.
Náš podnikatelský záměr pro Rwandu byl sestaven pod vedením Diany Noble, neobyčejně nadané ženy, což ale není nic neobvyklého u lidí, kteří se rozhodnou pro podobnou práci.
Když jí bylo mezi dvaceti a třiceti, byla nejmladším obchodním partnerem ve společnosti Schroder Ventures v Londýně.
Byla manažerkou úspěšného internetového obchodního podniku. Založila a vybudovala společnost Reed Elsevier Ventures. Ve svých 45ti letech se rozhodla, že chce ve svém životě změnu.
Nyní pro nás pracuje na plný úvazek za velice nízkou mzdu.
Spolu s týmem bývalých podnikatelů vytvořili obchodní plán, který nám umožní rozšířit tento zdravotní systém po celé zemi.
Tento plán je stejně kvalitní jako práce v soukromé podnikatelské sféře, kterou dělala dříve a za kterou dostávala spoustu peněz.
Když jsme přišli do této venkovské oblasti, 45 procent zdejších dětí mladších pěti let trpělo kvůli podvýživě zakrněním růstu. 23 procent z nich zemřelo dříve, než se dožily pěti let.
Úmrtnost při porodu dosahovala víc jak dvou a půl procenta.
Přes 15 procent úmrtí mezi dospělými i dětmi bylo způsobeno střevními cizopasníky a průjmovými onemocněními ze znečištěné vody a nevyhovujících hygienických podmínek. Všem těmto nemocem se dalo předejít a všechny byly léčitelné.
Přes 13 procent úmrtí bylo způsobeno onemocněními dýchacího aparátu, kterým se, opět, dalo všem předejít a které byly léčitelné.
V celé oblasti nebyl ani jeden člověk trpící AIDS či tuberkulózou, který by podstupoval léčbu.
Za prvních osmnáct měsíců se stalo následující: počet lidí podstupujících léčbu AIDS vzrostl z nuly na 2000.
Toto číslo představuje 80 procent z celkového počtu zdejších lidí, kteří léčbu potřebují.
A navíc: méně než čtyři desetiny procenta léčených pacientů přestalo brát léky či léčebný proces narušilo jiným způsobem.
To je nižší číslo než ve Spojených státech.
Méně než tři desetiny procenta pacientů muselo přejít na dražší léky druhé řady.
Poskytujeme nyní poradenské služby 400 000 těhotných žen, jejichž porody proběhnou poprvé v rámci organizovaného systému zdravotní péče.
Jedná se zhruba o 43 procent všech těhotenství.
Zhuba 40 procent všech lidí - předtím jsem řekl 400 000, ale mělo to být 40 000 - zhruba 40 procent z celkového počtu lidí, kteří potřebují léčbu na tuberkulózu, ji nyní dostávají, a to během pouhých 18 měsíců, s tím, že jsme začínali na nule.
43 procent dětí, které potřebovaly dětský vyživovací program zabraňující podvýživě a předčasnému úmrtí, dostává nyní potravinové doplňky, které jim umožňují přežití a další vývoj.
Zahájili jsem první programy na léčbu malárie, které v této zemi kdy existovaly.
Pacienti jsou přijímáni do nemocnice, která byla během genocidy zničena a kterou jsme zrenovovali spolu s dalšími čtyřmi klinikami, nově vybavenými generátory na sluneční energii a kvalitní laboratorní technikou.
Nyní ošetřujeme na 325 lidí měsíčně, přestože takřka 100 procent pacientů s AIDS je v domácím léčení.
Nejdůležitější je, že, jelikož jsme uplatnili model Paula Farmera s využitím komunitních zdravotníků, odhadujeme nyní, že tento systém by mohl být aplikován v celé Rwandě, s náklady pohybujícími se mezi pěti a šesti procenty HDP.
Vláda by mohla tyto náklady unést aniž by byla po dalších pěti či šesti letech závislá na pomoci z ciziny.
Ti z vás, kteří rozumějí ekonomickým zákonitostem ve zdravotnictví, vědí, že všechny bohaté země vynákladají na zdravotnictví mezi devíti a jedenácti procenty HDP, tedy kromě Spojených států, kde utratíme 16 procent - ale to je jiný příběh.
(Smích)
Pracujeme nyní s organizací Partners in Health, rwandským ministerstvem zdravotnictví a s lidmi z naší nadace na dalším rozšíření tohoto systému.
S něčím podobným také začínáme v Malawi a v Lesothu.
A máme podobné projekty i v Tanzánii, Mozambiku,
Keni a Etiopii, s různými partnery a stejným cílem - zachránit co nejvíc životů jak nejrychleji můžeme, ale postupovat přitom systematickým způsobem, který může být uplatněn na celonárodní úrovni, a vytvořit tak model, který půjde využít v kterékoliv zemi na světě.
Na začátku musíme investovat do školení lékařů, zdravotních sester, administrativních sil a komunitních zdravotníků po celé zemi, musíme zajistit informační technologie, sluneční energii, vodu a hygienické zázemí, dopravní infrastrukturu.
Ale během příštích pěti až deseti let budeme postupně snižovat závislost na pomoci ze zahraničí, až ji nakonec zcela eliminujeme.
Mým přáním je, aby nám TED při naší práci pomáhal a přispěl tak k vybudování vysoce kvalitního zdravotního systému na venkově chudé země, Rwandy, který bude moci posloužit jako vzor pro Afriku a v podstatě pro jakoukoliv chudou zemi na světě.
Věřím, že touto cestou budeme moci vytvořit vzájemně propojenější svět, kde bude víc partnerů a méně teroristů, více činorodých občanů a méně nenávistníků, místo, kde bychom všichni chtěli vidět vyrůstat naše děti a vnoučata.
Je pro mě ctí pracovat na tomto poli, zejména ve Rwandě, kde máme rovněž velký ekonomický rozvojový projekt, a kde jsme ve spolupráci se Sirem Tomem Hunterem, skotským filantropem, za použití podobného postupu jako u léků proti AIDS, v loňském roce snížili cenu umělého hnojiva a úroky z mikrokreditových půjček o 30 procent a dosáhli jsme tří až čtyřsetnásobného zvýšení výnosů z polí jednotlivých zemědělců.
Tito lidé hodně zkusili a nikdo z nás, a už vůbec ne já, jsme jim nepomohli, když se navzájem téměř zničili.
Nyní to napravujeme, zatímco oni již minulost dávno překonali a dívají se do budoucnosti.
Postupujeme přitom šetrně k životnímu prostředí.
Snažím se je ze všech sil přesvědčovat, aby nenatahovali elektrické vedení k 35 procentům lidí, kteří dosud nemají elektřinu, ale aby využívali čisté zdroje energie a přistupovali zodpovědně k zalesňovacím projektům.
Rwanďané, což je poměrně zajímavé, pane Wilsone, si počínají poměrně dobře při ochraně vrchní vrstvy své orné půdy.
Je mezi námi několik lidí z farmářských rodin z amerického jihu - to první, co jsem udělal, když jsem tam přijel, bylo, že jsem si klekl na kolena a začal se hrabat v hlíně a díval se, co s ní udělali.
Máme šanci dokázat, že tato země, která se navzájem téměř vyvraždila, může dospět k usmíření, přetvořit sebe sama, zaměřit se na zítřek a poskytovat komplexní, kvalitní zdravotní péči s minimem podpory ze zahraničí.
Jsem vděčný za tuto cenu a použiji ji právě k tomuto účelu.
Hodila by se nám i další pomoc, ale představte si, co by to znamenalo, kdyby zdravotní systém špičkové kvality existoval právě ve Rwandě - v zemi s denním příjmem na hlavu nižším než jeden dolar - systém, který by mohl během příštího desetiletí zachránit milióny životů, pokud bychom jej aplikovali v každé zemi v podobné situaci na této planetě.
Stojí to za pokus a věřím, že tento pokus bude úspěšný.
Děkuji vám a Bůh vám žehnej.
(Potlesk)
Ve většině oborů musíte nejprve získat pokročilou znalost věcí, abyste mohli začít řešit otázky zajímavé z filozofického hlediska. V chemii ale začínáte hned uprostřed dění s tou filozoficky nejzajímavější částí, a to sice s konceptem atomu.
A teorie atomu, jak o ní mnoho filozofů v minulosti filozofovalo, je zhruba taková: Říkali: "Hej, víš co?"
Kdybych začal... třeba s jablkem, třeba s jablkem, a pořád a pořád bych ho krájel na menší a menší části... Raději to nakreslím- jablíčko připomínající ovoce a nikoli srdíčko.
Zhruba takhle.
Tady máte jablíčko, a to byste krájeli na menší a menší části.
Nakonec byste dostali kousíček tak malý, že by to už dál nešlo.
Jsem si jistý, že některý z filozofů to takhle opravdu zkoušel. A co cítili bylo nejspíš: Kdyby ten nůž byl trochu ostřejší, mohl bych ho krájet znovu a znovu.
Takže tohle je zcela filozofická myšlenka, která není o moc odlišná od konceptu atomu, jak ho známe dnes.
Je to opravdu jenom abstraktní myšlenka, která nám umožňuje popsat mnoho pozorovaných jevů, které vidíme ve vesmíru.
Nicméně.. tito filozofové řekli, že v jistém bodě bude ta část jablka tak malá, že už krájet dále nepůjde.
A té části říkali atom.
A nemusí to být zrovna jablko, říkali, že toto platí pro kteroukoliv substanci, látku, prvek, se kterým se setkáte ve vesmíru.
Slovo atom je řecky nedělitelný.
Nedělitelný nebo nerozdělitelný.
Nedělitelný.
Teď ovšem víme, že atom je vlastně dělitelný a, i když to není triviální věc, není to nejmenší forma hmoty, kterou známe.
Teď už víme, že atom se skládá z jíných fundamentálních částic.
Nechte mě to napsat.
Takže -máme neutron.
A během chvilky nakreslím, jak všechny drží pospolu a také strukturu atomu.
Máme neutron.
Máme proton.
A máme elektrony.
Elektrony.
S tímto jste se již určitě setkali, když se podíváte na stará videa o atomech. Uvidíte kresby, co vypadají zhruba takhle.
Pokusím se jednu nakreslit.
No. Takže budete mít něco takového.
A potom budete mít tyhle "věci", co obíhají kolem, které vypadají zhruba takhle.
Jejich oběžné dráhy vypadají zhruba takto.
A možná takto.
A princip těchto jaderných kreseb - a jsem si jistý, že jsou takové kresby stále v některých vládních obranných laboratořích - je, že jádro (nukleus) je nakresleno uprostřed atomu.
Jádro je uprostřed atomu.
A my víme, že jádro má neutrony a protony.
Neutrony a protony.
Později budeme i mluvit o tom, které prvky mají kolik neutronů a protonů.
Sice teď budu používat slovo obíhat, ale asi během dvou minut si řekneme, že toto slovo je nesprávné, stejně jako představa toho, co elektron dělá, tj. že obíhá.
Ale ta stará teorie je, že máte tyto elektrony které obíhají okolo jádra podobně jako planety, které obíhají kolem hvězd jako Země okolo Slunce, nebo Měsíc okolo Země.
A bylo dokázáno, že tato teorie je ve skutečnosti mylná.
A až budeme mluvit o kvantové mechanice, zjistíme, proč to nefunguje, zjistíme rozpory, které vyplouvají na povrch, když se pokusíme si představit elektron jako planetu obíhající okolo Slunce.
Tato původní koncepce je ovšem nejpopulárnější způsob, jakým se dnes veřejnost dívá na atom.
Řekl jsem, že atom je filozoficky zajímavý.
Proč je filozoficky zajímavý?
Protože to, co nyní považujeme jako správný pohled na atom opravdu rozmazává hranici naší fyzické reality a všechno ve světě je jen informace, protože neexistuje něco jako opravdová hmota, nebo opravdové částice, jak je definujeme v našem všedním životě.
Protože pro mě je částice něco jako zrnko písku.
Můžu to zvednout a dotknout se toho.
Ale vlna, jako třeba zvuková, může být pouze změna energie za určitou časovou jednotku.
Ale my se naučíme, hlavně u kvantové mechaniky, že všechno se to začíná zamotávat, jak se dostáváme do měřítek a velikostí atomů.
Nicméně. Řekl jsem, že toto je špatný pohled na věc.
Co je tedy správný pohled?
Vychází najevo... Tohle je obrázek... No, ne přímo obrázek, spíš znázornění.
Položil jsem velmi zajímavou otázku.
Jak můžete mít obrázek atomu, když velikost vlnové délky světla, hlavně viditelného spektra, je o mnoho větší než velikost atomu.
Vše ostatní, co pozorujeme v našem životě, je odražené světlo.
Ale když se jedná o atom, je světlo, které vidíme, přlíliš hrubé a nepřesné, aby nám umožnilo atom vidět.
Nicméně toto je zobrazení heliového atomu.
Heliový atom má dva protony a dva neutrony.
Nebo alespoň tento heliový atom má dva protony a dva neutrony. A způsob, kterým je zde znázorněno jádro - přímo tady, tyto červené mohou být protony a neutrony budou teda fialové.
Fialová na mě působí víc jako neutrální barva.
A tyto sedí uprostřed atomu.
A ta "mlha" okolo jsou dva elektrony helia, nebo spíše dva elektrony, které má tento atom.
Tento atom může elektrony získat nebo ztratit.
Ale toto jsou ty dva elektrony.
Ale jak mohou tyto elektrony být takovou mlhou nahromaděnou okolo atomu?
A v tomto bodě se dostáváme k tomu, co je filozoficky zajímavé. Dráhu elektronu kolem jádra nemůžeme popsat tou tradiční myšlenkou o oběžné dráze, se kterou počítáme, když se podíváme na planety nebo když si představíme věci ve větším měřítku.
Ukazuje se, že nemůžeme přesně určit směr a rychlost elektronu nebo místo, ve kterém se nachází v nějakém konkrétním čase.
Vše, co můžeme určit, je pravděpodobnost toho, kde se nejspíš může nacházet.
A způsob, kterým se to zde značí, je, že černá je větší pravděpodobnost tzn. že elektron najdete pravděpodobněji zde nežli třeba zde.
Elektron ale může být všude.
Může být i tady, i když je tu úplně bílo, s velmi nízkou pravděpodobností samozřejmě.
A toto místo, kde elektron pravděpodobně je, se nazývá orbital.
Orbital.
Neplést s orbitou (oběžnou dráhou).
Orbital.
Oběžná dráha je něco takového.
Jako když Venuše obíhá okolo Slunce, Je pro nás tedy velice jednoduché si to fyzicky představit.
Kdežto orbital je ve skutečnostečnosti pravděpodobnostní funkce v matematice, která nám říká, kde nejspíše najdeme elektron.
O tom budeme hovořit více až budeme mluvit o kvantové mechanice, ale rozhodně to nepatří do úvodu do lekcí chemie.
Je to ale zajímavé, že?
Chování elektronu je natolik bizarní, že mu ani nemůžete říkat částice....
Říká se mu částice, ale není částicí ve smyslu částice, se kterou se setkáváme v běžném životě.
Je to něco, o čem ani nemůžete říct, kde to je.
Může to být kdekoliv v této mlze.
V budoucnosti se naučíme, že jsou různé tvary těchto mlh, jak přidáváme více a více elektronů do atomu.
Ve mně to ale vyvolává filozofické otázky typu: co hmota vlastně je, a jak jsou věci ve skutečnosti skutečné?
Nebo jak jsou reálné, tedy podle toho jak popisujeme realitu?
No, nechci na Vás vybalit přespříliš filozovické otázky....
Ale pojmy jako elektron a proton jsou definovány nábojem.
O tom jsme již mluvili, když jsme se učili o Coulombově zákoně.
Můžete si tento zákon zopakovat ve fyzikálních lekcích.
Myšlenkou je, že elektron má negativní, záporný náboj a proton, někdy se zapisuje takto, má pozitivní, kladný náboj.
A neutron nemá žádný náboj.
Takže to je to, co bylo zavádějící na původním modelu atomu.
Řekli, dobře, tak tyhle částice mají pozitivní náboj.
Řekněme, že toto jsou dva neutrony a dva protony.
Řekněme, že to je heliový atom.
Budeme mít tedy nějaké pozitivní náboje zde a negativní náboje zde.
Opačné náboje se přitahují.
Pokud mají tyto věci dostatečnou rychlost, pohybovali by se okolo tohoto, stejně jako planeta okolo Slunce.
Nyní se však učíme, i když to je z části pravda, že čím dále je elektron od jádra, tím více má potenciální energie.
Bude se tedy chtít pohybovat směrem k jádru, ale kvůli všem těm principům mechaniky a kvantové mechaniky nebude prostě jen tak obíhat kolem jádra jako třeba kometa kolem Slunce, ve skutečnosti je elektron trochu částice, ale trochu vlna (jako světlo), takže má pouze tu funkci pravděpodobnosti.
Ale čím vzdálenější orbital, tím více má potenciální energie.
Tím se budeme hodně zabývat v následujících videích.
Jak poznáte, co je to prvek?
Hodně jsem mluvil o filozofii, ale jak mám vědět, že tenhle atom je helium?
Podle počtu jeho neutronů?
Nebo snad jeho protonů?
Nebo je to podle počtu jeho elektronů?
Odpověď zní, podle počtu jeho protonů.
Pokud znáte počet protonů v prvku, poznáte, který prvek to je.
A počet protonů je definován jako protonové číslo.
Dobrá. Řekněme, že něco má čtyři protony.
Jak víme, co to je?
Pokud jste si to nezapamatovali, můžete si to vyhledat v periodické tabulce prvků, se kterou se budeme v lekcích často setkávat.
A pokud tedy řekneme, že má tento prvek čtyři protony, víme, že to je beryllium.
Přesně zde.
A protonové číslo vidíme zde.
A to je doslova počet protonů.
To je to, co odlišuje jeden atom od druhého.
Pokud má prvek patnáct protonů, je to fosfor.
A pokud má zničehonic sedm protonů, jedná se o dusík.
Pokud osm tak se jedná o kyslík.
A to je to, co definuje prvek.
V budoucnosti budeme mluvit o tom, co se děje s nábojem a tak dále. Nebo co se stane, když odeberete či přidáte elektrony.
To ovšem nemění druh prvku.
A podobně, pokud změníte počet neutronů, také to nezmění druh prvku.
To ovšem vyvolává zcela jasnou otázku, kolik máme neutronů a elektronů?
Pokud je náboj atomu neutrální, znamená to, že má stejný počet elektronů.
Řekněme, že máme uhlík C.
Atomové číslo je 6. a řekněme že jeho nukleonové číslo je 12.
Co to znamená?
Ještě dodám, že tato částice je elektroneutrální - nemá žádný náboj.
Je to neutrální atom.
Protonové číslo uhlíku je 6.
To nám říká, kolik přesně protonů má.
Pokud bych tedy měl zde nakreslit model a já nejsem moc přesný... nakreslím šest -- dva, tři, čtyři, pět, šest protonů v jádru.
A hmotnost těchto protonů, každý proton váží tolik, kolik odpovídá jedné atomové hmotnostní konstantě. Budeme se více zabývat, jak souvisí s kilogramy.
Je to velmi malá část kilogramu.
Je to zhruba 1.6 krát 10 na mínus 27 kilogramu.
Řekněme tedy, že každý z těchto odpovídá jedné atomové hmotnostní konstantě, která odpovídá zhruba, tedy to co si myslím, 1.67 krát deset na mínus 27 kilogramů.
To je velmi malé číslo.
Toto je naprosto nemožné si představit.
Tedy alespoň pro mě.
Toto mi říká celkovou hmotnost uhlíkového atomu, tohoto uhlíkového atomu.
Pro každý uhlíkový atom je tato hmotnost však jiná.
A toto je vlasně hmotnost všech protonů plus hmotnost všech neutronů.
Váha každého protonu odpovídá jedné atomové hmotnostní konstantě, stejně jako váha každého neutronu odpovídá jedné atomové hmotnostní konstantě,
Toto je tedy celkový počet protonů plus počet neutronů.
V tomto případě máme šest protonů, takže také musíme mít šest neutronů.
Šest neutronů plus šest protonů.
A kde jsou elektrony?
No, řekl jsem, že je atom neutrální, čili jeden proton má stejně velký kladný náboj jako má elektron, jenže ten je záporný.
Takže toto je neutrální atom, a má šest protonů a také má šest elektronů.
Nakreslím to.
Řekli jsme, že zde má šest neutronů.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.
Takže toto zde je jádro a teď bychom nakreslili elektrony, no mohl bych je nakreslit jako skvrnu, ale pokud si to chceme lépe představit, řeněme, že je v pořádku, že bude obíhat 6 elektronů.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.
A budou se pohybovat okolo tímto nepředvídatelným způsobem, který bychom museli popsat pravděpodobnostní funkcí.
Ta opravdu zajímavá věc na tom je, že většina hmotnosti atomu leží přesně tady.
Možná jste si všimli, že když se lidé zajímají o hmotnost atomu, tedy o atomovou hmotnost, že ignorují elektrony!
A to proto, že hmotnost protonu, jednoho protonu je rovná hmotnosti 1 836 elektronů!
Takže při pomyšlení na celkovou váhu atomu se nemusí brát váha elektronů v potaz.
Ve skutečnosti jde jenom o hmotnost jádra, která se počítá...
Tady vidíte periodickou tabulku prvků a můžete říct, OK, mají tam protonové číslo.
Protonové číslo kyslíku je osm, má tedy 8 protonů.
Atomové číslo křemíku je 14.
Má 14 protonů.
A copak máme tady?
U uhlíku..
U uhlíku mají napsáno 12.0107.
Toto je relativní atomová hmotnost uhlíku.
Napíšu to.
Relativní atomová hmotnost uhlíku.
Relativní atomová hmotnost uhlíku je 12,0107.
A co to znamená?
To znamená, že uhlík má 6 protonů a ten zbytek, těch zbývajících 6,0107 neutronů - počkat on má 6 a něco neutronu?
Ne.
Znamená to, že když zprůměrujete všechny různé verze uhlíku na této planetě dostanete toto číslo neutronů, založené na počtu různých typů uhlíku. Toto je průměr, který dostanete.
Z toho vychází, že jsou dvě základní formy uhlíku. První z ních je uhlík -12.
Ten vypadá takto.
Tady máme šest protonů a tady šest neutronů.
A pak další izotop uhlíku.
Izotop je stejný prvek s rozdílným počtem neutronů.
Další izotop uhlíku je uhlík-14, který je na této planetě daleko vzácnější.
Nevíme, kolik ho je ve vesmíru, ale na naší planetě je ho dost málo.
Pokud byste toto zprůměrovali, nedostali byste uhlík-13 s relativní atomovou hmotností uhlíku 13, ale tento uhlík-12 na Zemi převažuje, a proto je relativní atomová hmotnost nižší.
Takto tedy vypadá skoro všechen uhlík, na který narazíte.
Je tu i malá troška toho druhého. Takže pokud je podle tohoto zvážíte, průměr je toto.
Takže většina uhlíku, kterou najdete, pokud byste ho někde našli, v průměru by jeho hmotnost byla 12,0107.
Myšlenka izotopu je ale zajímavá.
Pamatujte si, když měníte neutrony, neměníte tu podstatu, ten prvek!
Získáte tím pouze jiný izotop a jinou verzi prvku.
Takže obě tyto verze uhlíku jsou izotopy.
Toto video bych chtěl zakončit tím, co je podle mě nejvíce zajímavé na atomech.
A je to i ta filozoficky nejzajímavější část.
Je to relativní velikost. Takže pokud máme tyto elektrony, které zastupují minimum hmotnosti atomu, jsou pouhou 1/2000 hmotnosti atomu.
A dokonce elektrony, kterým můžeme sotva říkat částice, protože o nich ani nemůžeme říct, kde jsou a jak rychle se pohybují.
Mají pouze pravděpodobnostní funkci .
Většinu atomu tvoří jeho jádro.
A toto je ta zajímavá věc.
Pokud byste se podívali na atom, pokud byste si řekli "toto je můj atom".
Řekněme, že já mám dva atomy, které jsou spolu spojené.
A chci říct: Kolik z tohoto vlastně je opravdová věc?
A když říkám "věc" je to velmi abstraktní pojem, vzhledem k tomu, že se bavíme o jádru.
Protože jádro je to místo, kde je většina hmotnosti, všechna ta hmota.
Jádro atomu je ale hrozně hrozně malá část celkového atomu.
Je to těžké popsat, protože elektron může být naprosto kdekoliv, ale pokud považujete za objem atomu oblast, ve které se bude elektron nacházet v 90 % případů, potom jádro je, teda alespoň z mého pohledu, 1/10 000 objemu atomu!
Když se nad tím zamyslíte, a na něco se podíváte, svojí ruku, nebo zeď nebo váš počítač, 99,999 % z toho je volný prostor.
Nic to není.
Je to vakuum.
Pokud byste měli super malé - no řekněme částice nebo něco takového - téměř všechny by prošly skrz.
V této chvíli již stojíme na pomezí reality a tážeme se na její pravost.
Co tam je, když - a toto je fakt, žádná teorie - něco rozkrájíte na základní stavební kameny, dostanete se na atomickou úroveň, většina prostoru je pouhé vakuum...
Pokud byste se dokázali na tuto úroveň zmenšit, prošli byste tím.
Na tomto obrázku hélia píší, že tato vzdálenost je jeden femtometr.
Souhlas?
Jeden femtometr.
Toto je velikost jádra heliového atomu.
Jeden femtometr.
Toto je jeden angström.
Ten odpovídá 100 000 femtometrům.
Jenom abyste si to představili, jeden angström je 1 krát 10 na mínus 10 metrů.
Atom má tedy zhruba velikost jednoho angströmu.
V případě helia je tedy jádro ještě menší část.
Je to 1/100 000.
Pokud byste měli kapalné helium, které by muselo být velmi chladné, většina z něj není nic.
Pokud se podíváte na železnou trubku, tak většina z ní je prázdný prostor.
A to ještě nemluvíme o tom, že uprostřed jádra je možná také nějaký prázdný prostor, k tomu se dostaneme.
Pro mě je to ovšem velmi znepokojivé si představit, že vše kolem nás není ve skutečnosti tak jednolité.
Všechno je to skoro jenom prázdný prostor, i když působí plně, díky způsobu odrazu světla a různým silám, které nás odpuzují.
Ale není tu toho moc, na co si šáhnout.
Všechno kolem nás je skoro jen prázdný prostor.
Myslím, že jsem právě řekl slovo prázdný prostor, takže uvolním prostor a nechám další úžasné věci až do dalšího videa.
V tomto videu bych chtěl objasnit některé nepochopené oblasti týkající se daní. Jedná se o odpočty.
Jedny z nejčastějších daňových odpočtů jsou odpočty úroků z hypoték.
Řekněme, že letos mám určité úroky z mé hypotéky.
Řekněme, že úroky budou 10 000 dolarů.
A vy už budete vědět, nebo vám někdo řekne, že jsou daňově uznatelné.
A mylná představa, se kterou jsem se setkal již několikrát, je, že si lidé myslí, že pokud je to daňově uznatelné, mohou si odečíst 10 000 dolarů ze svých daní.
V našem příkladu člověk, který vydělá 100 000 dolarů, by měl zaplatit daň 21 720 dolarů.
Dle mylné představy by si řekl:
"OK, můžu si tedy odečíst 10 000 dolarů. Zaplatím tedy jen 11 720 dolarů."
A to je špatně!
Odpočty se nedělají z daní, které platíte.
Odpočty se aplikují na váš příjem.
Pokud má uvedený člověk nárok na odpočet ve výši 10 000 dolarů, místo toho, aby řekl, že letos vydělal 100 000 dolarů, by řekl, že vydělal jen 90 000 dolarů.
Ještě jednou opakuji, že odpočty nejdou přímo z daní.
To by byla sleva na dani.
Odpočet jde z ohlášeného příjmu.
Jaký by tedy byl skutečný dopad na daně?
Zkusíme se podívat na oněch 90 000 dolarů, které stále nejsou úplně jednoznačné.
Skutečný rozdíl bude těchto 10 000 dolarů před tím, než zapaltil 28 % z těchto 10 000 dolarů.
Nyní nebude muset platit 28 % z oněch 10 000 dolarů, z těchto dalších 10 000 dolarů.
Jiný způsob pohledu je, že místo aby to bylo 17 750 dolarů krát 28 %, by to bylo 7 750 dolarů, protože ohlášený příjem je nyní pouze 90 000 dolarů.
Skutečné číslo, které snadno spočítáme na kalkulačce...
Jsou dva způsoby.
Můžete prostě říct, že když je váš příjem nižší o 10 000 dolarů, můžete z těch 10 000 dolarů ještě ušetřit 28 %.
Můžete z toho prostě odečíst 2 800 dolarů.
Ukáži vám, že všechny způsoby fungují stejně.
Pusťme se znovu do výpočtu.
Máme 7 750 dolarů krát 0,28 plus 48 300 dolarů krát 0,25 plus 25 600 dolarů krát 0,15 plus 835 dolarů a to je 18 920 dolarů.
Teď bude daň 18 920 dolarů.
Jak můžete vidět, rozdíl mezi starou a novou daní je přesně 2 800 dolarů, protože to je právě ta částka, která by vyšla jako daň z 10 000 dolarů, pokud bychom tolik vydělali.
Doufám, že vás to moc nezmátlo.
Chci se zabývat otázkou soucitu.
Soucit má mnoho tváří. Jedny jsou rozlícené, jiné zatvrzelé další něžné, jiné moudré.
"Láska a soucit jsou nezbytnosti, nejsou luxusem.
Bez nich lidstvo nepřežije."
A já se domnívám, že to není jen lidstvo, které nepřežije, ale všechny druhy na planetě, jak jsme dnes již slyšeli.
Jsou to velké kočky, a je to i plankton.
Před dvěma týdny jsem byla v Indii v Bangalore. a dostalo se mi cti moci učit v hospicu na bangalorském předměstí.
Časně ráno jsem šla na oddělení toho hospicu.
Bylo tam 31 mužů a žen, kteří umírali.
Šla jsem k lůžku staré vetché ženy, která dýchala velmi rychle, zřejme v poslední fázi před smrtí.
Podívala jsem se jí do obličeje.
Pohlédla jsem na obličej jejího syna, který vedle ní seděl a který byl rozpolcen zmatkem a zármutkem a vzpomněla jsem si na jeden verš z Mahábharáty, velkého indického eposu:
"Jakáže je nejpodivuhodnější věc na světě Judhištiro?"
A Judhištira odpověděl:
"Nejpozoruhodnější věcí na světě, je to, že všude kolem nás mohou umírat lidé a nám nedochází, že se nám to může také stát."
Vzhlédla jsem.
O těch 31 umírajících se staraly mladé ženy z vesnic okolí Bangalore.
Pohlédla jsem do tváře jedné z těch žen a viděla v ní sílu, která povstane, když je vrozený soucit opravdu přítomný.
Sledovala jsem její ruce, když koupala starého muže.
Pohlédla jsem na jinou mladou ženu, jak omývala tvář dalšímu umírajícímu.
A připomnělo mi to cosi, čehož jsem byla nedávno svědkem.
Každým rokem je mou výsadou podnikat misie do Himaláí a na Tibetské plošiny.
V těchto vzdálených končinách, kde není žádná lékařská péče provozujeme kliniky.
První den v Simikot Humla na západním okraji Nepálu, v nejchudším nepálském regionu, k nám přišel starý muž, který svíral uzlík hadrů.
Vešel dovnitř a někdo ho oslovil. Uvědomili jsme si, že je hluchý a podívali jsme se do hadrů kde byl pár očí.
Z hader jsme vybalili malou holčičku, jejíž tělo bylo značně popáleno.
Opět oči a ruce buddhy soucitu.
Byly to mladé ženy, zdravotní pomocnice, které vyčistily a obvázaly rány toho děvčátka.
Znám ty ruce a oči také mne hladily.
Hladily mne tehdy.
Hladily mne po mých 68 let.
Hladily mne, když mě byly 4 a ztratila jsem zrak a byla částečně ochrnuta.
Má rodina obstarala ženu, jejíž matka byla otrokyní, aby se o mne starala.
A ta žena mě nelitovala.
Měla jedinečnou sílu.
A věřím, že to byla vskutku její síla, která byla zdrojem jakési předčasné zralosti která byla u kormidla mého života.
Čili se můžeme ptát, z čeho se soucit tvoří...
Má několik rysů.
Je zde soucit vztažený a všeobsažný soucit.
Ale předně, je soucit tvořen ze schopnosti vidět jasně do podstaty utrpení.
Je to ta schopnost tvrdě trpělivě stát a uvidět, že ani já nejsem od onoho utrpení oddělena.
Ale to nestačí, protože soucit, který aktivuje sensomotorickou oblast mozku, znamená, že aspirujeme, že se opravdu snažíme přetvořit utrpení.
A pokud je nám takto požehnáno, tak se zabýváme činostmi, které utrpení přetváří.
Ale soucit má daší část, která je opravdu podstatnou složkou.
Tou komponentou je, že nelze očekávat výsledek.
Nyní již pracuji s umírajícími přes 40 let.
Bylo mojí výsadou pracovat s odsouzenými na smrt v nejvyšší ostraze po 6 let.
A velmi jasně jsem viděla, přinášejíc svou vlastní zkušenost z práce s umírajícími a ze školení pečovatelů, že jakékoli očekávání výsledku by značně narušilo mou schopnost být plně přítomna tomu celému neštěstí.
A když jsem pracovala ve věznicích, bylo mi zřejmé, že mnohým z nás i v této místnosti a skoro všem na smrt odsouzeným, se kterými jsem pracovala, semínka soucitu nebyla nikdy zalévána.
Soucit je totiž přirozenou lidskou vlastností.
Je přítomen u každé lidské bytosti.
Ale podmínky k tomu, aby se soucit aktivoval, probudil, jsou specifické.
Mně aktivovala soucit, do jisté míry má dětská choroba.
Evě Ensler, kterou uslyšíte později, se soucit ohromně rozvinul skrze horstva utrpení, která překonala.
A co je fascinující, je to, že soucítění má nepřátele, kterými jsou věci jako litování, pohoršení, strach.
A vy víte, že máme společnost, svět, jenž je paralyzován strachem.
A v tomto ochromení je ovšem naše schopnost soucítění také paralyzována.
Samotné slovo teror je mezinárodní.
Samotný pocit ohrožení je globální.
Čili naší prací je svým způsobem postavit se tomuto přízraku, tomuto svojskému archetypu, který infikoval mysl celé planety.
Teď už víme z neurověd, že soucit má některé velmi výjimečné kvality.
Na příklad: Člověk, který kultivuje soucit, když je přítomen utrpení, prociťuje toto utrpení o mnoho víc, než mnoho jiných lidí.
Nicméně zpět do normálu se vrátí o dost dřív.
Tomuto se říká odolnost.
Mnozí z nás si myslí, že soucit vysiluje, ale slibuji vám, že to je něco, co nás opravdu osvěžuje.
Další vlastností soucitu je, že skvěle podporuje tzv. neurální integraci.
Zaktivizuje všechny části v mozku.
Dalším, co bylo objeveno různými výzkumníky, na univerzitách v Emory, Davisu aj., je to, že soucit posiluje naši imunitu.
Hej, žijeme ve velmi škodlivém světě.
(Smích)
Většina z nás se sesype tváří v tvář psycho-sociálním a chemickým jedům chorob našeho světa, ale soucit, jeho vytváření, skutečně mobilizuje naši imunitu.
Víte, je-li soucit pro nás tak dobrý, tak mám otázku, proč netrénujeme v soucitu naše děti?
(Potlesk)
Když je soucit pro nás tak dobrý, proč neškolíme v soucitu naše poskytovatele zdravotní péče, aby mohli dělat to, co mají dělat, což je: opravdu transformovat utrpení?
A pokud je soucit pro nás tak dobrý, proč nehlasovat podle soucitu?
Proč nehlasujeme pro lidi v naší vládě na základě soucitu, tak, abychom měli
laskavější svět.
V buddhismu říkáme, "chce to silný hřbet, ale měkkou tvář."
Vyžaduje to velmi sílnou páteř stát vzpříma ve vřavě okolností.
To je duševní vyrovnanost.
Ale také to chce měkký předek - schopnost být skutečně otevřená světu bez výběru, mít nechráněné srdce.
Archetypem tohoto je v buddhismu Avalokitešvára, čínsky Kuan-jin.
Je to ženský archetyp:
Je to ona, kdo slyší nářky trpících na světě.
Stojí a má 10 000 paží a v každé ruce je nástroj k osvobození, v každé dlani každé ruky jsou oči, a to jsou oči moudrosti.
Říkám, že po tisíce let, ženy žily, byly příkladem i důvěrným znalcem archetypu Avalokitešváry
Kuan-jinu té, která slyší nářek trpících světa.
Ženy po tisíce let ukazují sílu plynoucí ze soucitu vnímaným nepředmyšleně, přímo, tak, jaký je.
Vnesly do společností laskavost což jsme opravdu cítili z žen, které se na tomto pódiu za poslední den a půl vystřídaly.
A ony vyjadřovaly soucit přímou akcí.
Jody Williamsová k tomu říkala:
Je dobré meditovat.
Je mi líto, ale měla bys to trochu dělat, že Jody. Ustup a nech svou matku na chvíli být, ok.. (Smích)
Ale druhou stranou rovnice je, že se musíte dostat ze své jeskyně.
Musíte přijít na svět, tak, jako Asanga, který po 12ti letech sezení v jeskyni chtěl realizovat vědomí buddhy Maitréje. Řekl:"Jdu ven"
A jde dolů po cestě. A cosi tam uvidí. Kouká, že je to pes, poklekne k němu.
V ráně se to hemží červy.
Vyplázne jazyk, aby jím odstranil ty červy, ale neublížil jim.
A tom okamžení se pes proměnil v buddhu lásky a milosrdenství.
Věřím, že ženy a dívky dnes musí mít s muži silný (vlivný) vztah - se svými otci, se syny, se svými bratry, s instalatéry, silničáři, s pečovateli, doktory, právníky, s naším prezidentem a se všemi bytostmi.
Ženy v této místnosti jsou květy lotosů v moři ohně.
Ať se daří užívat této schopnosti žen po celém světě.
Díky.
(Potlesk)
Pojďme si dát více problémových příkladů o funkcích a doufejme, že až je zvládneme, budete mít představu o tom, jak všechny tyhle věci fungují.
Takže pojďme na další problém.
Tentokrát použiji zelenou.
Nechte mě všechno smazat.
Takže já vám ukážu - za prvé jsem vám ukázal, že můžete definovat funkci jako druh standardního algebraického výrazu, můžete to také udělat s lichým číslem, to je to, co děláte, když je číslo takové, je tohle právě to, co děláte.
Můžete funkci definovat také vizuálně.
Řekněme - nechte mě nakreslit graf a já použili nástroj čáry, takže je hezky úhledný graf - toto je osa x.
Je to opravdu hezké.
A nakresleme osu kolmou k ose x, nebo ji můžete nazývat také osa y, ale -- OK.
Udělal jsem ji téměř vertikální, ale podívejme.
Nakresleme zde pár čárek.
A pár tady, jako zde.
Omlouvám se, pokud vás nudí, jak kreslím tento graf.
Opravdu bych měl mít nějaký typ nástroje, s pomocí kterého by se prostě objevil graf.
Nechte mě nakreslit - řekněme - nechte mě nakreslit tuto funkci.
Takže co je toto?
Toto je 1, 2, 3, 4, 5, toto je záporná 5, toto je 5, toto je 5, toto je záporná 5.
A toto je osa x a toto je - dobře, nazývá se f osy x.
Teď, i když se to nemusí zdát na první pohled zřejmé, ale všechno toto říká, řekněme, že když se x rovná -5, tato funkce - vytvářím definici funkce - řekněme, že je to rovno 2, toto je -1, která zůstává stejná, která zůstává stejná, potom to jde sem a tady to jde sem, sem a nakonec - podívejme.
Doufám, že vás nenudím.
A stále jde směrem nahoru.
Podívejme, jako co by to mohlo vypadat - toto by mohlo vypadat jako toto.
Takže když - můžete si myslet, že právě teď dělám něco opravdu zvláštního, ale prostě se držte se mnou, zatímco tohle kreslím.
Doufám, že to moc nekomplikuji.
A podívejme, něco jako toto. Podívejme jedna jako toto.
Takže, Sale, toto je velmi zvláštně vypadající graf.
A je to tak.
Ale co je toto, je to definice funkce?
Toto vám říká, že zatímco zadám x, nejméně pro x, které můžeme vidět na grafu, tento graf mi řekne, jaká hodnota f se rovná x.
Takže pokud se x rovná -5, hodnota f z x se bude rovnat +2.
A můžeme nakreslit pár příkladů. f z 0, dobře, dáme 0 na osu x a řekneme, že f z 0 se rovná 0. f z 1 se rovná - dobře, máme x, které se rovná 1 a prostě vidíme, kde v grafu je umístěno, a to se rovná -1.
Myslím, že o tom máte představu.
Není to tak těžké, ale toto je definice funkce.
Takže definovali jsme tento graf přímo zde, tady jako je f z x.
Takže pokud tento graf - toto je graf f z x, řekněme, že definujeme g z x, které se bude rovnat f z x - řekněme, že se to rovná (f z x) na druhou mínus f z x.
A řekněme, že h z x se rovná 3 mínus x.
Takže co když se vás zeptám, kolik se rovná h z g při -1?
Takže prostě jak jsme to dělali v předchozím problému, prvně řekněme, dobře, pokusme se přijít na to, co je g z -1, a potom to nahradíme h z x. Takže g z -1 se rovná - a toto je jak to udělám.
Není v tom žádný trik.
Zatímco se díváte na x, prostě ho nahradíte s číslem, které jsme řekli, že je teď hodnotou x.
Takže řeknete, dobře, to se rovná f z -1 na druhou mínus f z -1.
Vše, co jsem udělal, je g z -1, prostě jsem to nahradil tam, kde jsem viděl x.
Dobře, co je f z -1?
Když se x rovná -1, f z x je rovno 1.
Takže f z -1 - napišme to, f z -1 se rovná 1.
Takže g z -1 se rovná - dobře, to je pouze 1 na druhou mínus 1, dobře to se rovná 0.
Protože f z -1 je 1, takže je to 1 na druhou minus 1, což se rovná 1 minus 1.
0.
Takže g z -1 je 0, to je ta stejná věc jako h z 0.
Vzhledem k tomu g z -1 jsme právě zjistili, že je to 0. h z 0, prostě vezmeme 0 a nahradíme ji zde, takže je to 3 minus 0, takže se to rovná 3.
A vyřešili jsme problém.
Dejme si další příklad a já nebudu mazat můj graf, když mi předtím trvalo čtyři minuty ho nakreslit, nechte mě smazat to, co jsme zde dělali.
A to, co můžete chtít dělat po tom, co jste to poprvé viděli - a toto není pouze pravda tohoto videa, je to ze všech videí - ale především funkcí, po zhlédnutí toho jednou, se na to můžete podívat znovu a zastavit si to přímo po tom, kdy vám zadám problém a zkusit ho vyřešit sami a potom se podívat - a pokud se zaseknete, můžete si ho pustit, nebo pokud máte odpověď, můžete si přehrát video a ujistit se, že jste to dělali stejným způsobem.
Podívejme.
Vytvořím další definici, tentokrát pro g z x.
Řekněme, že g z x - o ups, pokoušel jsem se psát černě- řekněme, že g z x se rovná f z x na druhou plus f z x plus 2.
Takže teď, v tomto případě, kolik je g z - vyberme si náhodné číslo - kolik je g z mínus - ne, vyberme, řekněme, - kolik je g z -2?
Po tom, co jsme se pokoušeli vybrat náhodné číslo, pro které bychom mohli najít aktuální hodnotu.
Dobře g z -2, kdekoliv uvidíme x, x nebude -2.
To se rovná f z mínus 2 na druhou plus f z mínus 2 plus 2.
Všechno co jsme udělali je, že kdekoliv, kde jsme viděli x, jsme ho nahradili, tady -2.
A zjednodušme to.
Dobře, f z -2 na druhou, víme, kolik je -2 na druhou, to je ta stejná věc jako f ze 4, plus f z -2 plus 2.
To je 0.
Plus f z 0.
A teď jsme prostě vyřešili kolik je f ze 4 a f z 0.
Dobře, f ze 4, jdeme tam, kde se x rovná r, to je přímo zde, a kde se x rovná 4, f ze 4 se rovná 2.
Takže toto se rovná 2 plus f z 0.
A jen tak pro připomenutí, toto je definice f.
Nedefinovali jsme to jako termín algebraického výrazu, definovali jsme to jako termín aktuálního vizuálního grafu.
Takže kolik je f z 0? f z 0 je 0.
Když se x rovná 0 - f z 0 je 0, takže 2 plus 0 - takže g z -2 se rovná 2.
Zajímavá věc, možná budete chtít dělat problémy jako tento sami a experimentovat s různými typy funkcí a velmi zajímavá věc by vlastně mohla být grafem g z x a vlastně to je dobrý nápad, myslím.
Myslím, že to možná uděláme v dalších modulech o hraní si s funkcemi a opravdu se pokusíme udělat grafy funkcí a podívat se, kam směřují.
Udělám to - nevím, jestli mám dostatek času - vlastně, počkám do další lekce, abych udělal pár dalších příkladů.
Chci dělat tolik moc příkladů funkcí, když mohu, protože si myslím, že když se vydržíte dívat a dívat se na problémy s funkcemi a sledovat více a více variací funkcí, uvidíte, jak obecný koncept funkce toto je a doufejme, že získáte představu o tom, jak vlastně funkce fungují.
Dobře, uvidíme se v další lekci.
Bavte se.
Dozvěděli jsme se, že za 40 let bude Imran 11x starší, než je právě nyní
A potom jsme se zeptali "Kolik let je mu nyní?"
Zkuste si to nejdřív vyřešit sami.
Dobrá, zkusme si to vyjádřit rovnicí.
Nejprve musíme zjistit, co je naše neznámá.
Naše neznámá je "Kolik let je mu nyní".
Takže, použiji x; rádi používáme x, může to být cokoliv...
Řekněme, že x je kolik mu je let nyní.
Nyní, co víme, kolik mu bude za 40 let?
Dobře, takže to bude: jak je starý nyní + 40.
Zapíši to.
Za 40 let, Imran bude x + 40.
(Plus těch 40 přímo tady)
Ale oni nám dali další část informací!
Tohle není samo o sobě dost ke zjištění, kolik mu je právě teď let.
Ale oni nám sdělili: " za 40 let, bude Imran 11krát starší, než je právě teď."
Tak to už sděluje, že toto množství, přímo tady, x + 40, bude 11krát x.
Za 40 let, bude 11krát starší, než je nyní.
Takže to bude 11krát.
Vezmete x a vynásobíte 11, dostanete, jak bude starý za 40 let.
Takže si pojďme zapsat rovnici.
Vezměte x a vynásobte ho 11.
Takže 11krát starší, než je nyní, bude za 40 let.
A máme postavenou pěknou lineární rovnici, takže můžeme vyřešit x.
Tak dejme všechna x na levou stranu.
Zde máme více x než na druhé straně, tak to převeďme sem ať nemáme záporné x.
Pokud se chci toho x zbavit na pravé straně, chci odečíst x , ale očividně to nemohu udělat napravo, jinak by rovnost nebyla zachována. Musím to stejné udělat i nalevo. A tak jsem nechal nalevo 11.
Mám 11 z něčeho a dám to pryč od nich. tak zůstane 10 z toho něčeho.
Takže jsem nechal nalevo 10krát x je rovno 40.
Můžeš to vypočítat v hlavě sám, ale pojďme to vyřešit formálně.
Takže když chceme 1 koeficient, měli bychom rozdělit desíti. Máme to udělat na obou stranách.
Zůstalo nám x je rovno 4 rokům. x se rovná 4.
Takže odpověď na otázku "Jak je Imran nyní starý?" je, že jsou mu 4 roky.
A pojďme si to ověřit.
Když bude mít nyní 4 roky, za 40 let mu bude 44 let.
A jako 44-letý je 11krát starší než čtyřletý.
Takže to vše funguje.
Už jsme se naučili, že buněčné dýchání může být rozděleno zhruba na tři fáze.
První fáze je glykolýza, která znamená doslova rozklad glukózy.
Její rozklad může proběhnout s kyslíkem nebo bez.
Pokud nemáme kyslík, proběhne až k fermentaci.
O tom si povíme někdy příště.
Fermentace u lidí produkuje kyselinu mléčnou.
U jiných druhů organismů může produkovat alkohol (ethanol).
Ale pokud máme kyslík - a pro většinu případů budeme předpokládát, že máme - pokud je kyslík přítomen, pak můžeme pokračovat ke Krebsově cyklu.
Někdy nazývaný jako citrátový cyklus, protože jeden z meziproduktů je kyselina citrónová.
Stejná látka, která je v pomerančovém džusu nebo citrónech.
A odtud se dostaneme k elektronovému transportnímu řetězci.
V prvním videu o buněčném dýchání jsme se naučili, že to je místo, kde je vlastně většina ATP produkována.
Ačkoli spotřebovává surový materiál, který vznikl z těchto dvou fází.
A v tomto videu se chci zaměřit jen na glykolýzu.
Je to pro mě výzva, protože někdy je snadné se v tom ztratit.
Ukážu vám jednotlivé kroky a mechanismus.
Ale nemějte obavu. Chci vám to zjednodušit, abyste si z toho odnesli co nejvíc.
Pak, když se podíváme na glykolýzu jako celek, bude nám dávat větší smysl.
Takže glykolýza, nebo vlastně buněčné dýchání obecně, začíná glukózou.
A glukóza, známe její vzorec. Je to C6H12O6.
Mohl bych nakreslit celou její strukturu.
Zabere to chvilku. Zaměřím se na uhlíkovou kostru.
Takže je to kruh nebo může to být kruh.
Ale nakreslím to jako 6 uhlíků v řadě.
Jsou dvě důležité fáze glykolýzy, které je dobré znát.
První nazývám investiční fází.
A investiční fáze spotřebuje dvě ATP (adenosin trifosfát).
Víte, že celý účel buněčného dýchání je získávat ATP, ale přímo od samého začátku musím dvě ATP investovat.
Ale já použiju 2 ATP a pak vlastně rozložím glukózu na dvě tříuhlíkaté sloučeniny, které také mají fosfátovou skupinu.
Fosfátové skupiny pocházejí z těch dvou ATP.
Tyto sloučeniny mají fosfátovou skupinu a jsou často nazývány - existuje pro to mnoho názvů - jsou nazývány PGAL. (pozn.
PGAL = glyceraldehyd-3-fosfát)
Tohle nemusíte znát.
Je to fosfoglyceraldehyd.
Tohle teda testuje můj pravopis.
To není tak důležité znát.
Co musíte znát je, že v této první fázi spotřebujete dvě ATP.
Proto to nazývám investiční fází.
Pokud použijeme obchodní analogii, investiční fáze.
A pak každá z těchto dvou PGAL molekul může vstoupit do fáze ziskové.
Ve fázi zisku se obě přemění na pyruvát.
Ten má také tři uhlíky, ale přeuspořádané.
Ale proces vedoucí k pyruvátu - napíšu pyruvát modře, protože to je něco, u čeho byste měli znát název.
Ukážu vám za chvíli jeho strukturu.
Někdy je nazývaný jako kyselina pyrohroznová.
Stejné látky.
To je v podstatě konečný produkt glykolýzy.
Takže začínáte s glukózou v investiční fázi. Výsledkem je tento fosfoglyceraldehyd, který vznikl rozložením glukózy a přidáním fosfátu na konec každého z nich.
A pak jdou nezávisle do fáze zisku.
Takže skončíte s dvěma molekulami pyruvátu na každou molekulu glukózy, která do glykolýzy vstoupila.
Nyní si říkáte, Sale, tady je fáze zisku, ale co bylo naším ziskem?
Náš zisk, získali jsme za každou - dovolte mi to napsat jako fázi zisku.
Tohle je naše fáze zisku.
A omlouvám se za bílé pozadí.
Udělal jsem to proto, že obrázek mechanismu, který vám chci ukázat, je zkopírován z Wikipedie a ta má bíle pozadí, takže jsem použil bílé pozadí také pro toto video.
Ale osobně mám raději černé pozadí.
Ale tohle je fáze zisku, zde.
Takže když přecházíme od fosfoglyceraldehydu k pyruvátu, nebo-li ke kyselině pyrohroznové, vyprodukujeme dvě věci.
Myslím, že bychom mohli říct, že získáme tři věci.
Každá z těchto přeměn PGAL na pyruvát vede ke vzniku dvou molekul ATP.
Takže vyprodukují dvě ATP zde a dvě zde.
A každá vyprodukuje jedno NADH.
(NADH = nikotinamid adenin dinukleotid)
Vykreslím to v tmavší barvě.
NADH.
A samozřejmě nevyprodukujeme celou molekulu ve vakuu.
Co oni vlastně dělají je, že začínají se surovým materiálem NAD+ a vlastně jej redukují přidáním vodíku.
Vzpomeňte si, před nedávnem jsme se naučili, že můžeme pohlížet na redukci jako na zisk vodíku.
Takže NAD je redukováno na NADH.
A později jsou tyto NADH použity v elektronovém transportním řetězci k produkci ATP.
Takže to, co by jste si měli odnést - pokud bych napsal reakci glykolýzy. Začnete s glukózou.
A potřebujete nějaké NAD+.
Vlastně, na každý mol glukózy budete potřebovat dvě NAD+.
Budete potřebovat dvě ATP.
Právě vypisuji všechny ingredience, které potřebujeme pro začátek.
A pak budete potřebovat - tyto ATP budou vlastně nejprve ADP -
Takže napíšu + 4 ADP. (ADP = adenosin difosfát)
A po proběhnutí glykolýzy - napíšu to zde.
A taky - pardon, tohle měly být ADP.
Přepíšu tuhle část.
Čtyři ADP.
A také budeme potřebovat dvě fosfátové skupiny. Vlastně budeme potřebovat čtyři fosfátové skupiny.
Plus čtyři - napíšu je, někdy jsou zapisovány takto. Ale raději to napíšu takto.
Čtyři fosfátové skupiny.
A jakmile proběhne glykolýza, máme dva pyruváty. Máme dvě NADH.
NAD bylo redukováno.
Získalo vodík. RIG (Reduction Is Gain)
OIL RIG.
(Oxidation Is Loss, Reduction Is Gain).
Redukce je zisk elektronu.
Ale v biologii je to jako zisk vodíku.
Protože vodík je velmi slabě elektronegativní, tudíž si zabíráte jeho elektrony.
Získali jste jeho elektrony.
Takže dvě NADH a tyto dvě ATP jsou spotřebované v investiční fázi.
Proto jsem je napsal trochu odděleně.
Zůstali vám jen dvě ADP.
A ty se vlastně přemění v ATP.
Takže plus čtyři ATP.
Myslím, že nepotřebujeme čtyři fosfáty.
Potřebujeme pouze čistý vklad dvou fosfátových skupin.
Protože dvě přiskočí odsud.
Celkem potřebujeme jen o dvě víc k celkovému počtu čtyř.
Ale obecné schéma je, že začnete s glukózou a skončíte s dvěma pyruváty.
Spotřebovali jste dvě ATP a získali jste čtyři ATP.
Takže se celkem vytvořily dvě ATP.
Napíšu to větším písmem.
Takže čistým výtěžkem glykolýzy jsou dvě ATP. Získali jste dvě NADH, které mohou být později využity v elektronovém transportním řetězci k produkci tří ATP. Dostanete dvě NADH a dva pyruváty, které se přemění na acetylkoenzym A, jež slouží jako zdrojový materiál pro Krebsův cyklus.
Tyto látky jsou výstupem glykolýzy.
Teď když máme přehled o celém procesu, pojďme se podívat na mechanismus. Protože ten je trochu víc odstrašující, když se na něj tady podíváte.
Je to stejný princip, o které jsem už mluvil.
Zde začínáme s glukózou.
Je to řetězec o šesti uhlících. Jsou v kruhu, v uzavřeném řetězci.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest uhlíků.
Mohl bych to napsat takto pro velké zjednodušení.
Jde přes několik kroků.
Použiji ATP zde.
Udělám to barevně.
Udělám to oranžové, všude, kde použiji ATP.
Použiji jedno ATP zde.
Jedno zde.
A jak jsem vám říkal, mají pro to poněkud jiný název. Ale tohle je ten fosfoglyceraldehyd. Právě zde.
Oni to nazývají glyceraldehyd-3-fosfát.
Je to úplně ta samá molekula.
A jak můžete vidět, i když jsem to předtím nakreslil velmi hrubě, jsou to opravdu tři uhlíky.
A také má fosfátovou skupinu.
Fosfátová skupina je napojena na kyslík. Ale pro zjednodušení jsem nakreslil fosfátovou skupinu takto.
Ukazoval jsem to právě tady.
Tady byl fosfoglyceraldehyd.
Tohle je opravdová struktura.
Myslím si ale, že když vidíte struktury, je těžké pochopit celý proces.
A máme tu dva.
Říkají, že můžete přecházet tam a zpátky mezi těmito isomery.
Ale důležitá věc je, že máte dvě tyto sloučeniny, které jsou složené ze tří uhlíků.
Glukóza byla rozpůlena. A nyní jsme připraveni vstoupit do fáze zisku.
Pamatujte, že tady máme dvě tyto sloučeniny.
Když kreslili toto schéma, napsali zde dvakrát, protože glukóza byla rozdělená na dvě tyto molekuly.
Takže každá z těchto molekul nyní udělá tohle.
U každého glyceraldehyd-3-fosfátu, nebo PGAL či fosfoglycerladehydu, se můžeme podívat na mechanismus a říct - tady bude ADP přeměněno na ATP.
Takže to je plus jedno ATP.
A to samé se stane tady na cestě k pyruvátu.
Tady máme další - plus jedno ATP.
Takže na každý PGAL, nebo-li fosfoglycerladehyd, který jsme vyprodukovali, získáme dvě ATP ve fázi zisku.
Ale tam byli dva PGAL. Takže na jednu glukózu získáme ve fázi zisku čtyři molekuly ATP.
Ve fáze zisku - čtyři ATP.
V investiční fázi jsme použili dvě ATP.
Čistý zisk ATP vygenerovaný přímo z glykolýzy je tak dvě ATP.
Hrubý zisk je čtyři ATP.
Ale musíme použít dvě v investiční fázi.
A pak NAD a NADH, které vidíme právě zde.
Na každý fosfoglyceraldehyd, glyceraldehyd-3-fostát nebo PGAL, nebo jak to chcete nazývat, redukujeme jedno NAD+ na NADH.
A to se stane jednou na každou z těchto sloučenin.
A vidíme, že jsou zde dvě.
Glukóza byla rozdělena na dvě tyto látky.
Takže dvě NADH jsou vyprodukovány.
A později budou využity v elektronovém transportním řetězci, kde každá vyprodukuje tři ATP.
A na konec, když je vše u konce, získáme pyruváty.
Na tomto schématu je máme pěkné velké.
Můžeme se aspoň podívat, jak pyruvát vypadá.
A jak bylo slíbeno, můžeme se podívat na kyslíkové vazby.
Ale je to tříuhlíkatá struktura - má kostru tvořenou třemi uhlíky.
Výsledný produkt vzniká tak, že glukóza byla rozdělena na polovinu.
Zoxidovala se.
Část vodíků byla odštěpena.
Jak vidíte, zde jsou pouze tři vodíky a začali jsme s dvanácti vodíky v glukóze.
Nyní jsou uhlíky pevně vázány s kyslíkem.
Vlastně si kyslík zabral jeho elektrony.
Uhlík je tedy zoxidován v tomto procesu.
A proběhne ještě více oxidace.
Během glykolýzy se vygenerují dvě molekuly ATP jako čistý výtěžek a dvě NADH, ty mohou být později využity k produkci ATP.
Každopádně doufám, že to pro vás bylo užitečné.
Říkáme učitelům, že by neměli být nějakým mluvčím na stupínku, ale spíše osobním rádcem.
Ale bohužel k tomu nemají nástroje, které jsou potřeba, aby to mohli v této chvíli aplikovat.
Jeden z velkých rozdílů při použití Khanovy školy je, že se nesnažíme jen nahradit stávající systém, používat technologii jen k vylepšení tradičních způsobů výuky.
Skutečně to vidíme jako přepracování školních postupů odshora dolů.
Dostali jsme dopisy od učitelů, kteří říkají:
Vy jste už vypracovali přednášku o L'Hôpitalově pravidlu, nebo o hodnotách trigonometrických funkcí, takže místo abych na to dával úvodní přednášku a rozdal domácí úkoly, způsob se obrátí.
Na doma jim přidělím shlédnutí přednášky, tam se na ni podívají, a pokud jim něco není jasné, mohou se vrátit zpět a shlédnout nějaké koncepty z předchozích sekcí, nebo naopak, pokud se nudí, tak se mohou posunout dál, kam chtějí.
A pak přijdou do třídy a mohou přímo řešit problémy, své domácí úkoly by vlastně měli dělat ve třídě.
A nyní máme tento přehled pro učitele, který ukazuje všechny studenty a všechna témata a mrknutím oka může učitel vidět, kdo co výtečně zvládl, kdo s čím soupeří a jak je každý student daleko v učení.
V reálném čase mohou vidět, jak na tom všichni studenti jsou, učitel uvidí, kdo se zasekl, může kliknout na jakékoli téma a vidět přesně, co student vypracoval podle problému, může vidět, kolik času u každého problému strávil, jestli ho vyřešili správně, nebo ne a jestli se před nebo po práci na tom problému podíval na video.
Když uvidí, že nějaký problém nevyřešil, mohou na tu část přímo kliknout a vidět, jaký přesně problém to byl, takže mohou přímo určit, kde přesně je potřeba žákovi pomoci, abychom se ujistili, že se každý student zlepšuje.
V každém jiném odvětví, pokud chcete zjistit proč něco nefunguje, chcete o tom získat co nejvíce dat, abyste mohli přímo říci:
"Ok, potřebujeme jen dotáhnout tuto část"
To, co se snažíme získat pro učitele, je právě toto množství dat.
Můžeme začít ovlivňovat každého jedince, bez toho abychom museli změnit celý školský systém.
Abychom s tím začali, je to opravdu velice jednoduché.
Je to všechno postavené na webu, je to zadarmo, takže doslova, pokud škola má přístup na internet a má počítače, a to jakékoli, jsou ihned připraveni začít a dát se do výuky počtů.
Když jsem studoval starověký Řím, jednou z nejsložitějších věcí pro mě bylo porozumět, jak do sebe všechny ty starověké ruiny zapadají. Ale naštěstí tu máme Dr. Bernarda Frischera, který vytvořil neobyčejnou video simulaci, která nám umožňuje pohyb těmito prostory.
Problémy jsou s tím hned dva.
Za prvé starověká města jsou nyní v ruinách. Problém, který máme, je, jak z ruin zrekonstruovat vzhled odpovídající tomu starověkému.
Za druhé máme pouze náhodné ruiny, nemáme vše.
I když můžeme vizualizovat, jak vypadají Pantheon nebo Koloseum, které ve městě stojí míli od sebe.
Co bylo vše ostatní?
Většina z toho zmizela.
Vizualizace se pokouší seskládat celé město dohromady.
Tak se na to pojďme podívat.
Je to prostě překrásné.
Právě letíme nízko nad městem, přes řeku Tiberu.
Je to dobré místo pro začátek naší cesty, protože, jak víte, Tibera rozděluje Řím na dvě části.
V dáli vidím veliký chrám.
Je to Chrám Jupitera Optima Maxima.
Tedy Jupitera nejlepšího a nejmocnějšího, ten byl hlavní svatyní římského státního kultu.
Nachází se na vrcholku kopce Kapitol, který byl díky tomuto chrámu a některým dalším považován za centrum státního kultu a státního náboženství.
Jaký okamžik v římské historii jste si vybral?
Teoreticky je to rok 320 po Kristu, vrchol městského rozvoje Říma rozhodně z pohledu architektury, a to z prostého důvodu, že vládcem v této době byl Konstantin Veliký, který krátce po tomto roce přesunul hlavní město z Říma do svého města Konstantinopole.
Letíme nad řekou a za pahorkem Kapitolu můžeme vidět pahorek Palatin, další ze sedmi kanonických pahorků Říma.
Palatinu si všimne každý návštěvník Říma.
Když stojíte ve fóru, je to ten největší pahorek s paláci.
Popravdě slovo "palác" pochází ze slova "Palatine".
Římané postupem času začali říkat "Kde je císař, tam je také palác nebo Palatin." Termín "palác" se oddělil od samotného fyzického kopce a stal se významem pro "místo, kde žije vládce".
A právě když prolétáme okolo arény Circus Maximus, vidíme císařský palác.
Je tak obrovský, že doslova obklopuje celé úbočí.
Musíme si uvědomit, že to není jenom místo, kde žil císař a s ním jeho rodina, ale bylo to také centrum vlády.
Je tu nějaká souvislost mezi tímto obrovským cirkem a palácem?
Popravdě jsou propojeny a císař jako velký vyznavač cirkusových her, mohl snadno sejít do císařské lóže z paláce dolů nebo se dokonce mohl dívat na závody přímo z Paláce.
Nemluvíme tady o Barnum & Bailey, (slavný americký cirkus) mluvíme o sportovních událostech.
Mluvíme především o vozatajských závodech.
Vzpomeňte na Ben Hura, velice slavného vozatajského závodníka.
A také zde pořádali lovy zvířat, průvody, náboženské obřady a vítězoslavné průvody.
Tak pojďme do samotného centra města.
Víme, že Řím byl obchodní a kulturní centrum, kde byly pořádány trhy.
Kolik toho víme o každodenním životě obyvatel?
Víme toho hodně.
Víme o stovkách řemesel a povolání, rozdílných sociálních třídách.
Víme o jejich stravě, o jejich dlouhověkosti.
Badatelé do nejmenších podrobností zrekonstruovali, jak každodenní život vypadal.
Jednou z nejpůsobivějších staveb, které vidíme, je akvadukt, taková dálnice pro vodu.
Římané jsou proslulí svými akvadukty.
Nikdy by nemohli mít své obrovské město s milionem, či dokonce dvěma miliony obyvatel jako toto, bez akvaduktů. Akvadukty přiváděly vodu z 20 nebo 30 mil vzdálených hor.
Vytvořili systém využívající gravitace tím, že odebírali vodu z hor, sváděli ji směrem k městu přes údolí, což dodalo vodě sílu.
Nějakým způsobem byli schopni vypočítat sklon pouhé 1 stopy na 2 000 stop, což je pozoruhodné.
Nevíme, jak dokázali měřit natolik přesně, aby voda z kopce tekla mírně, ale bez ustání.
Je tu jakási touha, představa, že člověk dokáže řídit přírodu.
Nemusí budovat města tam, kde už voda je. Může si přetvořit přírodu dle svého přání.
Římané byli neobyčejní inženýři.
Používali vodu k pití, vaření apod.
Ale spousta akvaduktů také končila obrovskými fontánami nebo velkými veřejnými lázněmi.
Tato oblast vypadá odlišně od těch hustších, městských částí. Tady jsou Trajánovy lázně.
Nebyly to sice první veřejné lázně, ale byly to ty, které udaly standard pro design veřejných lázní.
Blok lázeňských budov ve středu oblasti se zahradou ohraničenou zdmi.
Dříve jsme hovořili o způsobech, kterými císaři zajišťovali blaho města. A toto je vskutku ukázkový příklad.
Nyní se přesouváme k jednomu z nejznámějších monumentů starověkého Říma. Koloseum.
Nacházíme se v poměrně pozdní historii Říma.
Nestál zde před Koloseem nějaký palác?
Ano, stál.
Koloseum bylo postaveno císařem Vespasianem, který se stal císařem v roce 69 n. l. po sebevraždě značně neoblíbeného císaře Nera.
Jedním z důvodů jeho nízké popularity bylo to, že po velkém požáru v roce 64 n. l., ve kterém lehla popelem velká část města, sebral přes 100 akrů ze středu města soukromým vlastníkům a použil je jako pozemek pro svůj palác.
Zlatý dům Neronův a Koloseum ve skutečnosti stály v místech, kde bylo v jeho paláci jezero.
Vespasian, aby ukázal, že je přítelem lidu, zasypal jezero a postavil na něm Koloseum.
Koloseum nebylo původně nazváno Koloseem.
Ne.
Je to termín, který se datuje do raného středověku.
Římané ho nazývali Flaviovský Amfiteátr, neboť Vespasianovo rodové jméno bylo Flavius, proto Flaviovský.
Je to amfiteátr, něco jako dvojité divadlo oválného tvaru.
Římané ho Koloseem určitě nenazývali. Ovšem této ohromné soše přezdívali Kolos.
Je to socha boha Slunce.
Zmínil jste, že jsme v době, kdy Konstantin vládl Římu a ještě nepřesunul hlavní město na východ.
Je zajímavé podívat se na jeho oblouk. Konstantinův oblouk. A uvědomit si, že je zbrusu nový.
Konstantin opustil Řím poté, co porazil Maxentia v bitvě u Milvijského mostu.
Pokud víme, nikdy se do Říma nevrátil, aby ho spatřil.
Právě jsme se přehoupli přes okraj Kolosea a shlížíme dolů.
Svým způsobem jde o zrcadlo římské společnosti.
Nejlepší místa jsou ty nejspodnější, nejblížší aréně, ta byla rezervována pro císaře, vysoké funkcionáře, kněží atd.
Hned za nimi byli senátoři, za nimi zámožní obchodníci, za nimi svobodní, řadoví občané.
Nejvýše seděli ženy, otroci a cizinci.
Na co se chodili dívat?
Jak můžeme vidět, hlavní událostí spojovanou s Koloseem jsou zápasy gladiátorů.
Další údálostí, která zde probíhala a kterou Římané milovali, byl lov divokých zvířat.
Třetí událostí pak byla poprava odsouzených.
Často velmi rozličnými způsoby. Způsoby, jež by nám připadali velmi kruté.
Zatočme doleva a přesuňme se směrem k fóru.
Co je to za obrovský chrám?
To je největší chrám státního náboženství. Je to chrám Venuše a Romy.
Byl postaven císařem Hadriánem.
Je skutečně zajímavý, protože jde o dva chrámy stojící zády k sobě.
Jedna část byla vyhrazena k uctívání bohyně Venuše.
Je to ta část směřující ke Koloseu.
Druhá směřující k fóru, byla věnována bohyni Romě.
A zdá se, že to mělo svůj důvod.
Venuše se dívá na Koloseum, které je spojováno se zábavou a hrami.
Otium, jak by řekli římané.
Volný čas.
Zatímco Roma je vážnější bohyně.
Směřuje k fóru, jež je místem k jednání, obchodu a práci.
Nyní se pohybujeme směrem k samotnému fóru.
Nejdřív se zastavíme v Maxentiově bazilice, poslední velké městské budově zbudované v Římě předtím, než Konstantin přesunul hlavní město.
Je to obrovská stavba a slovo "bazilika" je nám povědomé.
Často dnes nazýváme kostely "bazilikami".
Pro Římany to byla budova města užívaná hlavně pro soudy.
Křesťané přejali tento typ stavby a protože se vevnitř uctívalo, uzpůsobili tomu původní stavbu a dali jí nový obsah.
Nyní se přesouváme do jedné z nejkomplikovanějších částí Říma. Především pokud se snažíte podívat na ruiny a pochopit, jak do sebe tyto budovy zapadají.
Vždy říkám, že fórum je jako nákupní centrum ve Washingtonu. Je to velký otevřený veřejný prostor užívaný pro veřejné události jako průvody a projevy.
Budovy okolo toho otevřeného prostoru jsou také veřejné, jsou to soudní budovy a chrámy.
Dále jsou na náměstí fóra, stejně jako v obchodu ve Washingtonu, památky připomínající velké muže a významné události.
Pozemky sousedící s fórem byly čím dál více skupovány, aby si každý císař mohl postavit své vlastní fórum, takzvané císařské fórum.
Udělali jsme celé kolečko a znovu se díváme na Kapitol.
Přelétáme nad Forum Romanum, k tomu se ještě vrátíme.
Míjíme pahorek Kapitol a můžeme vidět chrám Jupitera Optima Maxima. Letíme za něj zpět k řece, kde můžeme vidět velkou nížinu v oblasti Říma nazvanou Campus Martius,
Martovo pole.
Nese tento název, protože za Římské republiky existovala armáda z řad občanů, která se zde shromažďovala a trénovala.
Právě jsme se přenesli přes tento překrásný čtvercový rybník a díváme se na křídlo nesmírně důležité stavby Pantheonu.
Rotundu, tu zaoblenou část, bychom ve starověku nenašli.
Našli bychom tu část s osmi sloupy vepředu, která vypadá jako tradiční chrám.
Rádi říkáme, že byl postaven jako budova s překvapením uvnitř.
Protože vypadá jako běžný řecký nebo římský chrám, ale když vejdete dovnitř, zjistíte, že je to ve skutečnosti rotunda.
Rád bych tu chvíli setrval a obdivoval rozměry této stavby.
Koukněte se na ty sloupy, jsou ohromné.
Dovednost vztyčit tak obrovské kameny je fenomenální sama o sobě.
Je to fenomenální o to více, uvážíme-li, že jde o žulu a všechna je z Egypta.
Byla dovezena z veliké dálky.
Toto je budova, která oslavuje římské císaře.
V budově jsou sochy
Julia Caesara a Augusta, a proto si myslíme, že byla zasvěcena uctívání císařů.
Prostor se zde jako kouzlem rozevírá.
To ano, je to pozoruhodně kouzelné.
Vzal jsem sem spoustu návštěvníků a ptal se jich, jestli měli podobný zážitek jako já.
Když se zastavíte přímo na prahu a podíváte se před sebe, vždy se zeptám:
"Co vidíte?" a všichni odpoví shodně.
Vidíme otvor v kupoli nahoře, kterému říkáme oko.
Vidíme podlahu a vidíme nalevo i napravo.
Jinými slovy, jde o velkolepý prostor.
Leží však přesně na hranici našeho zraku, a to pro mě vždy určuje, co je klasické, co má vždy původ v člověku, v jeho proporcích a jeho omezeních.
A vybudování budovy, jež přesně odpovídá hranicím našeho zraku, jež nás povznáší.
Probouzí to v nás pocity velikosti a významu tak silné, jak jen je lidsky možné.
Kdyby byla desetkrát větší, připadali bychom si jako mravenci nebo tak.
Stavba klade až přehnaný důraz na kruhovitost.
Ale dbá i na čtverce, což vidíme, když se podíváme na podlahu. Vidíme hru čtverců a kruhů.
Pak tu máme stropní kazety, které dotvářejí krásný pocit pravidelnosti.
Naprosto.
A povšimněte si také, že i zde máme hru čtverců a kruhů, protože jsou zde čtvercové kazety, které tvoří půlkruhovou kupoli.
Co mi přijde zajímavé, je to, že je tu vymalováno.
Když tam zajdete dnes, všechna barva z kupole s nebeskými motivy je naprosto pryč.
Základ kupole je natřen na modro.
Kazety jsou zvýrazněny žlutou, jako by zářili slunečním svitem a uprostřed měli pravděpodobně rozety, které připomínaly slunce a hvězdy.
Ze záznamů historika, pořízených pouhých sto let po zbudování kupole, víme, že lidem vrtalo hlavou, jak asi byla postavena.
Jak to dokázali? Žasli nad tím i ve starověku.
Osvětlení je velice zajímavé.
Když se podíváte na kazetový obklad, může vás napadnout, že světlo z oka směřuje sluneční paprsky do různých částí v různou denní a roční dobu.
Nedávné poznatky však naznačují, že ve skutečnosti nešlo o sluneční hodiny, ale o hru s plynutím času, o hru světla v prostoru, které značilo plynutí času během roku.
Jedno postavení je však záměrné. A to když slunce prosvítající okem v poledne 21. dubna přesně osvětluje hlavní dveře do Panteonu.
Mějte na paměti, že v tomto období to byl Hadrián, kdo zodpovídal za Panteon.
21. dubna jsou oslavy založení Říma a Hadriána oslavy založení velice zajímaly.
Změnil jméno oslav na svátek Romy na počest bohyně Romy.
Zdá se, že uspořádal budovu tak, aby v ní v poledne vznikl tento dramatický efekt. A my si můžeme jen domýšlet, že se toho dne odehrávala v Panteonu nějaká oslava k založení.
Teď se vrátíme zpět na Forum.
Některé z hlavních ulic města se protínají zde na fóru, na místě, kudy obyčejní Římané běžně procházeli.
Jak se kamera oddaluje, můžeme vidět město se vším všudy a pochopit, jak složitý a jak rozvinutý svět to ve starověku byl.
Kolik předpokládáme, že zde stálo budov?
Máme dvě sčítání lidu ze 4. století n. l., podle kterých zde bylo mezi osmi sty a tisícem budov.
Předpokládáme, že počet obyvatel byl zhruba mezi jedním a dvěma miliony.
Celková plocha města byla okolo pětadvaceti čtverečních kilometrů, takže to bylo největší město západního světa až do Londýna 19. století.
V tomto videu bych se chtěl zamyslet na tím, jak se náklady obětované příležitosti mění, když se přesouváme z jednoho scénáře do druhého.
Bude to sice specifické pro tento příklad, ale je to jev, který můžete vidět v mnoha ekonomických situacích.
Řekněme, že začínáme scénářem F.
Jsme vegetariáni. Sbíráme pouze bobule.
Netrávíme žádný čas lovem králíků.
Ale najednou začneme toužit po bílkovinách.
A ptáme se, jaké budou náklady obětované příležistosti, když půjdu lovit tohoto králíka navíc.
Jestliže budu lovit králíka navíc, co se stane?
Zůstanu na své hranici produkčních možností a posunu se do scénáře E. Když půjdu ulovit jednoho králíka, vzdávám se 20 bobulí.
Náklady obětované příležitosti ve scénáři F, z důvodu lovu jednoho králíka, jsou 20 bobulí.
Pokračujme dál.
Co se stane, když jsem ve scénáři E?
Průměrně již lovím nebo konzumuji jednoho králíka denně.
A chtěl bych se dostat na 2 králíky denně.
Čeho se musím vzdát?
(Udělám to stejnou barvou.)
Čeho se vzdávám?
Teď už se musím vzdát 40 bobulí!
40 bobulí, to je zajímavé.
A teď řekněme, že jsme ve scénáři D a chceme jíst ještě více králíků.
Teď se opravdu stáváme masožravci.
Čeho se musím vzdát?
Musím se vzdát 60 bobulí.
Jestliže jsem schopen ulovit průměrně 3 králíky, pak mohu nasbírat pouze 180 bobulí místo 240.
Pokračujme dál.
Jestliže chci opět jednoho králíka denně navíc, potom se musím vzdát 80 bobulí.
A nakonec, abychom to dokončili.
Jestliže se stanu kompletním masožravcem a chci ulovit průměrně 5 králíků denně, musím se vzdát dalších 100 bobulí a už nebudu sbírat žádné bobule.
A tohle je zajímavé. Čím víc veverek, pardon, ne veverek ..... (ale myslím si, že veverky jsou podobné.)
Čím víc králíků lovím....
Po každé, když jdu lovit dalšího králíka navíc, vzdávám se víc a víc bobulí.
Moje náklady obětované příležitosti se zvyšují.
Tenhle úkaz... a není to vždy tenhle případ, ale v tomto příkladě je to ten případ zvyšujícícíh se nákladů obětované příležitosti.
Když zvyšujeme počet ulovených králíků....
A můžete to taky udělat obráceně... jak zvyšujeme .... zvláště když byste to udělali na jednotkové bázi...
Kdybyste řekli, každá dodatečná jednotka bobulí nebo každá dodatečná stovka bobulí, kterou nasbíráme... Ale ta čísla tady nejsou snadná. Teď vlastně vidíte, jak to funguje obráceně.
Zajímavá otázka je,
OK Sale, vymyslel jsi tahle čísla dvě videa dozadu, proč by tohle mělo dávat smysl?
Proč se tahle myšlenka zvyšujících se nákladů obětované příležitosti objevuje v mnoha různých ekonomických situacích? Můžete tomu říkat ekonomický model.
Zjednodušili jsme ekonomickou realitu a rozhodování jsme omezili na dvě proměnné: počet ulovených králíků a počet nasbíraných bobulí.
Ale proč se to objevuje v ekonomických modelech?
Aby bylo jasno, neobjevuje se to ve všech.
Ale podívejme se na náš případ lovce-sběrače. Začali jsme ve scénáři F.
Ve scénáři F jsme nelovili žádné králíky, ani ty pomalejší, ani ty méně bystré králíky, kteří možná sedí hned vedle vás.
A kteří si rádi hrají s vaším oštěpem nebo lukem a šípy.
Ani tyhle králíky nelovíme.
Místo toho jste si zvolili, že všechen čas věnujete sběru bobulí.
A sbíráte nejen doslova nízko visící plody - snadné bobule.
Sbíráte i ty plody, které visí vysoko na keřích, plody, které musíte vysekávat z trnů, abyste je dostali, i ty plody, pro které musíte lézt na stromy.
Je pořád těžší sbírat více bobulí a vy přesto nejdete lovit snadno ulovitelné králíky.
Najednou do toho všeho si řeknete: Ten králík, co tu sedí vedle mě, ten si o to říká.
A protože bylo snadné ho dostat, nezabralo moc času z daného dne ulovit ty snadné králíky, kteří seděli přímo u vás.
Neztrácíte příliš mnoho, pokud jde o bobule.
Za prvé nestálo vás mnoho času ulovit ty pomalé a méně bystré králíky.
Za druhé se vzdáváte stejného množství času, který byste věnovali sběru těžko dosažitelných bobulí.
Přicházíte jen o 20 bobulí.
A teď když chcete 2 králíky denně, teď už nelovíte jen ty nejpomalejší králíky, ty, kteří se nebojí lidí. Teď už musíte lovit i ty o trošku rychlejší králíky, kteří chtějí zemřít o trochu méně a kteří jsou trošku bystřejší.
A teď už se nevzdáváte těch plodů, ktré visí vysoko na větvích a jsou chráněné trny, přicházíte o plody, které jsou o něco níže na stromech. Stojí vás to trochu více času než tady,
A v tom trochu více času se vzdáváte bobulí, které se snadněji získávají.
A tenhle jev se opakuje po celou dobu až do tohoto scénáře, kde se snažíte ulovit 5 králíků denně.
Lovíte ty nejrychlejší a nejchytřejší králíky.
Ale trváte na tom, jít po nich. A ve snaze ulovit tyto rychlé a chytré králíky ignorujete bobule, doslova šlapete po bobulích. Nejíte bobule, které visí hned před vámi, protože jste posedlí jedením králíků.
Doufám, že vám to pomohlo pochopit smysl, proč se často objevují rostoucí náklady obětované příležitosti.
A když to graficky ukážeme na hranici produkčních možností, Ukazuje se to na téhle křivce ve tvaru luku.
A můžete to vidět, protože jak se posouváme z tohoto bodu do tohoto bodu, vidíte, jak se zvětšuje sklon křivky, negativní sklon.
Jiný způsob, jak se na to podívat je, že ve scénáři F je sklon křivky zhruba takovýhle.
Doporučuji vám si zpětně projít videa z algebry, pokud vás termín sklon mate.
Ale v F je sklon takovýhle.
Tady kreslím sklon tečny v tomhle bodě.
A v E je ještě strmější.
Přicházíte o ještě více bobulí na jednotku králíka.
A v D přicházíte ještě o víc a pak ještě o víc.
Kdykoliv uvidíte křivku ve tvaru luku jako je tato, křivku, která doslova vypadá jako tahle, ta vám ukazuje, že máte zvyšující se náklady obětované příležitosti.
Když zvyšujete více a více jednotek, vzdáváte se více a více jednotek alternativy.
Následující tabulka popisuje vztah mezi počtem porcí boloňských špaget - (nevím jestli to vyslovuji správně) boloňských - a počtem rajčat potřebných k jejich přípravě.
Zjistěte jestli jsou poměry rovnocenné a určete jestli jsou tyto veličiny přímo úměrné.
Přímá úměrnost mezi počtem porcí a počtem rajčat bude existovat tehdy, bude-li poměr počtu porcí k počtu rajčat vždy stejný. Nebo pokud bude naopak poměr počtu rajčat k počtu porcí vždy stejný.
Nejprve se zamysleme nad poměrem počtu rajčat k počtu porcí.
Takže tento poměr je 10 ku 6, což je stejné jako 5 ku 3.
Takže tento poměr je 5 ku 3.
15 ku 9 ... pokud vydělíte obě tato čísla třemi, dostanete 5 ku 3, takže tento poměr je stejný.
15 ku 25:
Pokud vydělíte obě čísla pěti, dostanete 5 ku 3.
Takže na základě těchto údajů se zdá, že poměr počtu rajčat k počtu porcí je vždy stejný.
Takže ano, tyto veličiny jsou úměrné.
Kapitola XVII obrany Freemana
Ozvalo se tiché ruchu v Quaker domu, odpoledne chýlila ke konci.
Rachel Halliday tiše sem a tam, vybírání z její domácnosti jako obchodech needments, jak by mohlo být uspořádány v nejmenším kompas, pro poutníky, kteří měly vycházet v noci.
Odpolední stíny protáhla na východ a kolem rudé slunce stál zamyšleně obzorem a jeho paprsky zářily žluté a klid do malé ložnice, kde George a jeho manželka seděli.
Seděl se svým dítětem na klíně, a jeho manželky ruku.
Oba se zamyslel a vážné stopy a slzy na tvářích.
"Ano, Eliza," řekl George, "já vím všechno, co říkáš, je pravda.
Jste hodné dítě, - mnohem lepší než já, a budu se snažit dělat, co říkáte.
Budu se snažit jednat hodné svobodného člověka.
Pokusím se cítit jako křesťan.
Všemohoucí Bůh ví, že jsem chtěl udělat dobře, - snažil se dělat dobře - když vše, co bylo proti mně, a teď budu zapomenout minulost a dát pryč všechny tvrdé a trpké pocity, a číst Bibli, a naučit se být dobrým člověkem. "
"A když se dostaneme do Kanady," říká Eliza, "já vám mohou pomoci.
Mohu oblékat, což velmi dobře, a já chápu, jemné praní a žehlení prádla, a mezi námi můžeme najít něco, co k životu. "
"Ano, Eliza, tak dlouho, jak jsme se navzájem a náš chlapec.
Eliza, kdyby tito lidé věděli, jaké požehnání to je pro člověka cítit, že jeho manželka a děti mu patří!
Často jsem přemýšlel, vidět muže, který by mohl zavolat jejich manželky a děti jejich vlastní vztekat a starosti něco jiného.
Proč mám pocit, bohatý a silný, když jsme nic jiného, než naše holé ruce.
Mám pocit, jako bych sotva prosit Boha o nic víc.
Ano, i když jsem tvrdě pracoval každý den, až je mi dvacet pět let, a ani cent peněz, ani střechu mě, ani místo na pozemku volat své vlastní, a přesto, V případě, že bude jen dovolte mi, abych sám sobě, budu spokojeni, - vděčný, budu pracovat, a poslat zpět peníze za vás a můj kluk.
Pokud jde o můj starý pán, on byl vyplacena pětkrát více než za všechno, co kdy vydala pro mě.
Já mu nic nedluží. "
"Ale přesto nejsou zcela mimo nebezpečí," říká Eliza, "jsme ještě v Kanadě."
"Pravda," řekl George, "ale zdá se, jako bych cítit volný vzduch, a to je pro mě silný. "
V tuto chvíli bylo slyšet hlasy ve vnějším bytu, v seriózní jednání, a velmi brzy rap byl slyšen na dveře.
Eliza začal a otevřel ji.
Simeon Halliday tam byl, a spolu s ním bratra Quaker, kterého představil jako
Phineas Fletcher.
Phineas byl vysoký a laťkový, červené vlasy, s výrazem velké bystrosti a chytrosti v jeho tváři.
Neměl klidný, tichý, nezkušený vzduch Simeon Halliday, naopak, především probuzený a au fait vzhled, jako člověk, který si zakládá spíše se na znalosti, co je o, a udržování světlé vyhlídky před sebou, zvláštnostmi, které seřazeny poněkud zvláštně s jeho širokou krempou a formální frazeologie.
"Náš přítel Phineas jest objevili něco důležitého, aby zájmy tobě a tvé strany, George, "řekl Simeon," to bylo dobře pro tebe slyšet. "
"To jsem," řekl Phineas, "a ukazuje použití člověka vždycky spí s jedním uši otevřené, v některých místech, jak jsem vždycky říkal.
Včera v noci jsem se zastavil u malé hospody osamělé, zpět na silnici.
Tě pamatuje místo, Simeon, kde jsme prodali několik jablek, loni v tomto tuku
Žena, s velkou kroužky ucha.
No, byl jsem unavený, s tvrdým, a po mé večeři jsem se natáhl jsem se na hromadou pytlů v rohu, a vytáhl Buffalo nade mnou, počkat do postele se připraven, a co dělám, ale dostat spí ".
"S jedním uchem otevřené, Phineas," řekl Simeon, tiše.
"Ne, jsem spal, uši a všechny, pro hodinu nebo dvě, protože jsem byl dost unavený, dobře, ale když
Přišel jsem si pro sebe něco, zjistil jsem, že tam byli někteří muži v místnosti, obývací kulatý stůl, pití a mluvit, a já myslel, než jsem dělal hodně sebrat, tak bych jen vidět, co se chystá, zejména Jak jsem slyšel něco o Quakers.
"Takže," říká jeden z nich, "Jsou to až na místě, Quaker, není pochyb," říká.
Pak jsem poslouchal s oběma ušima, a zjistil jsem, že se mluví o tom velmi party.
Tak jsem ležel a slyšel propustit všechny své plány.
Tento mladý muž, řekli, měl být poslán zpět do Kentucky, svému pánovi, který byl udělá z něj například, aby všechny negry utéct, a jeho manželka dva z nich bude běžet až do nového
Orleans prodat, na vlastní účet, a počítá se dostat šestnáct nebo osmnáct sto dolarů pro ni a dítě, řekli, že jde do obchodník, který měl mu koupil, a pak tam byl kluk,
Jim a jeho matka, se měli vrátit do své mistry v Kentucky.
Říkali, že existují dva strážníci, ve městě, kousek před námi, kdo by jít s nima, aby se 'em přijat, a mladá žena měla být přijata před soud; a jeden z kolegů, který je malý a hladkým mluví, se přísahat na ní svůj majetek, a dostat ji vydal se k němu , aby se na jih.
Mají právo ponětí o trati budeme dnes večer, a budou se za námi, šest nebo osm silný.
Takže teď, co je třeba udělat? "
Skupina, která stála v různých postojích, po tomto sdělení, byly hodné malíř.
Rachel Halliday, který ji ruce šarže sušenky, slyšet Zprávy, stál s nimi zvednutou a moučné, a tvář hluboké znepokojení.
Simeon se podíval hluboce promyšlené, Eliza hodil rukama kolem jejího manžela, a vzhlížel k němu.
George stál s rukama sevřenými a zářící oči a dívá jako každý jiný člověk může vypadat, jehož manželka má být prodáno v dražbě, a syna poslal na obchodníka, všechny pod přístřeškem z křesťanského národa zákony.
"Co budeme dělat, Georgi?" Říká Eliza slabě.
"Já vím, co budu dělat," řekl George, když vstoupil do malé místnosti, a začal zkoumání pistole.
"Ay, ay," řekl Phineas a kývl hlavou k Simeon, "vidíš, Simeon, jak bude . dílo " Chápu, "řekl Simeon, s povzdechem," Modlím se, že
"Nechci se zapojit jednu nebo s pro mě," řekl George.
"Pokud se mi půjčit si vůz a přímý mě, budu řídit sám na další stát.
Jim je obří síly, a statečný jako smrt a zoufalství, a tak jsem já "
"Ah, dobře, příteli," řekl Phineas, "ale thee'll potřebujete ovladač, pro to všechno.
Ty jsi docela Vítejte dělat všechny boje, ti vědí, ale vím, že věc, nebo dvě na cestu, která tě nebude. " Ale já nechci zapojit, "řekl
George.
"Zapojit," řekl Phineas, se zvláštním a nadšený výraz tváře, "Když se ti to zahrnovat mě, prosím, dejte mi vědět. " Phineas je moudrý a šikovný člověk, "řekl
Simeon.
"Tobě to dobře, George, řídit se jeho úsudek, a," dodal o ruku laskavě na rameno George, a poukazuje na pistole, "být ne více než ukvapený s nich - mladá krev je horká. "
"Nebudu nikoho útočit," řekl George.
"Jediné, co chci v této zemi má být, natož, a já půjdu pryč pokojně, ale" - Odmlčel se a jeho tmavé obočí a jeho obličej působil, - "Měl jsem sestru prodávané v New Orleans, které na trhu.
Vím, co se prodávají, a budu stát a vidět je vzít svou ženu a prodávat ji, když Bůh mi dal pár silných paží, aby ji bránit?
Ne, Bože, pomoz mi!
Budu bojovat do posledního dechu, než se přijmou mou ženu a syna.
Můžeš mi to vyčítat? " Smrtelník nemůže obviňovat tě, Georgi.
Tělo a krev nemohla jednat jinak, "řekl Simeon.
"Běda světu, protože trestné činy, ale běda, skrze něhož je trestný čin přichází. "
"Nebylo ani vy, pane, to samé, na mém místě?"
"Modlím se, že jsem se nesnažil," řekl Simeon, "tělo je slabé."
"Myslím, že mé tělo bude dost silná přípustné, v tomto případě," řekl Phineas, natáhl pár zbraní, jako plachty na větrný mlýn.
"I an't jistý, kamarád George, že bych neměl mít člověk pro tebe, kdybys měl nějaké nevyřízené účty s ním. "
"Pokud se člověk někdy odporovat zlu," řekl Simeon, "a pak George by klidně dělat to teď, ale vůdcové našeho národa naučil mnohem vzácnější cestu, na hněv člověka nepůsobí spravedlnost
Boha, ale jde to velice proti zkorumpované vůle člověka, a nikdo nemůže získat to zachránit ti, kterým je to dáno.
Modleme se Pánu, že jsme se ani pokušení. "
"A tak jsem to," řekl Phineas, "ale když jsme v pokušení příliš mnoho - proč, ať pozor, To je všechno. " Je to docela obyčejný ti se nenarodila
Příteli, "řekl Simeon s úsměvem.
"Starého člověka jest jeho cestu v tobě dost silný jako dosud."
Abych řekl pravdu, Phineas byl srdečný, dva pěst zálesák, energický Hunter, a mrtvé šanci na Buck, ale poté, co usiloval o dost Quakeress, byl pohyboval v moci své kouzlo se připojit společnosti, v jeho sousedství, a ačkoli on byl upřímný, střízlivý a efektivní státy, a zejména co by mohlo být údajně proti němu, ale více duchovní
Mezi nimi nemohl rozeznat, ale nad nedostatkem vychutnat v jeho vývoji.
"Přítel Phineas bude vždy mít způsoby, jak své vlastní," říká Rachel Halliday, s úsměvem, "ale Všichni si myslíme, že jeho srdce na pravém místě, po všem. "
"No," řekl George, "není to nejlepší, co uspíšit naše let?"
"Vstal jsem ve čtyři hodiny a přišel o všechny rychlosti, plné dvě až tři hodiny před je, pokud začínají v době, kdy bylo plánováno.
To není bezpečné spustit do tmy, v každém případě, neboť tam jsou některé zlé osob vesnic před námi, které by mohly být odstraněny, aby plést s námi, když viděl naše wagon, a že by zpoždění nás více než čeká, ale za dvě hodiny myslím, že můžeme podniku.
Půjdu se k Michaelovi kříž, a zapojit ho, aby přišel za jeho rychlé kobylka, a mít jasný výhled na silnici, a varují nás, každé společnosti lidí Pojď.
Michael drží koně, který může brzy dostat se před většinou ostatních koní, a mohl střílet dopředu a dejte nám vědět, pokud tam byly nějaké nebezpečí.
Budu se nyní varovat Jim a žena je v pohotovosti, a vidět na koně.
Máme poměrně dobře začít, a dobrou šanci dostat se stát před tím, než může přijít s námi.
Takže dobrou odvahu, kamarád George, to není poprvé, ošklivý škrábanec, že jsem byl ve tvých lidí, "řekl Phineas, když zavřel dveře.
"Phineas je dost chytrý," řekl Simeon.
"Bude to nejlepší, co lze udělat pro tebe, Georgi."
"Všechno mi líto," řekl George, "je riziko na vás."
"Thee'll hodně nás zavazují, kamarád George, říkat nic víc o tom.
To, co děláme, jsou vázány na svědomí to, co můžeme udělat jinak.
A teď, matko, "řekl a otočil se k Rachel," Pospěš si tvé přípravy na tyto přátelé, nesmíme je lačné. "
A zatímco Rachel a její děti jsou zaneprázdněni kukuřice dortu a vaření šunky a kuřecí maso, a spěchal na et ceteras na večeři, George a jeho žena seděla v malé místnosti, s jejich zbraněmi složené na sobě, tak mluví jako manžel a manželka, když budou vědět, že pár hodin může být část navždy.
"Eliza," řekl George, "lidi, kteří mají přátele, a domy a pozemky, a peníze, a všechny ty věci, nemůže milovat jako my, kteří mají jen jeden druhého.
Dokud tě znám, Eliza, žádný tvor miloval mě, ale moje ubohá, zdrcený matka a sestra.
Viděl jsem chudé Emily ráno obchodník odnesl pryč.
Přišla do rohu, kde jsem ležel spící, a řekl:
"Chudák George, poslední přítel se děje.
Co z tebe bude, chudáčku? "
A já jsem vstal a hodil rukama kolem sebe, a plakal a plakal, a plakala taky; a to byl poslední druh slova, která jsem dostal deset dlouhých let, a moje srdce všech uschlé nahoru, a cítil se tak suchý jako popel, až jsem tě potkala.
A své milující mě - proč, to bylo skoro jako pozvednout z mrtvých!
Byl jsem nový člověk od té doby!
A teď, Eliza, dám moje poslední kapky krve, ale nesmí vás ode mě.
Ten, kdo dostane Musíte jít jen přes mou mrtvolu. "
"Ó, Pane, smiluj se!" Říká Eliza, vzlykal.
"Pokud se bude jen nám dostat se z této země společně, to je všechno, co se zeptat."
"Je Bůh na jejich straně," řekl George, mluví méně, než jeho žena vylévání vlastní trpké myšlenky.
"Je to vidět všechno, co dělají?
Proč se nechal něco takového stalo?
A oni nám říkají, že Bible je na jejich straně, jistě všichni moc.
Jsou bohaté a zdravé a šťastné, že jsou členy církve, kteří očekávají jít do nebe, a vyjít tak snadno na světě, a to svou vlastní cestou, a chudý, čestný, věrní křesťané, -
Křesťany jako dobrý nebo lepší než oni, - leží přímo v prachu pod jejich nohy.
Kupují 'em a prodat' em, a aby obchodní jejich srdce krví, a sténání a slzy, - a Bůh jim umožňuje ".
"Přítel George," řekl Simeon, z kuchyně, "Poslechni si tohle žalmu, to může dělat ti dobře. "
George vytáhl jeho místo u dveří, a Eliza, utírala si slzy, vystoupil také poslouchat, zatímco Simeon takto:
"Ale pokud jde o mě, mé nohy skoro pryč; Mé kroky se téměř ztrácí.
Neboť jsem záviděl hloupé, když jsem viděl prosperity svévolníků.
Nejsou problémy jako jiní lidé, ani oni trápí stejně jako ostatní lidé.
Proto, pýcha obchází jako řetěz, přikryje násilí, je jako oděv.
Jejich oči vynikají tučnosti, které mají více než srdce může přát.
Oni jsou zkorumpované, a mluví zlomyslně o útlaku, mluví povýšeně.
Proto jeho lidé se vrátit a vody plný šálek, jsou vyždímaným k nim, a Říkají, kterýž Jak Bůh ví? a je tam znalosti v Nejvyššího? "
"Není to, jak se cítí ti, Georgi?"
"Je to tak opravdu," řekl George, - "stejně dobře jako já mohl napsat sám."
"Když jsem si vědět, to bylo příliš bolestné pro mě než jsem šel k svatyni boha.
Pak jsem pochopil jejich konec.
Jistě jsi postavil je kluzké míst, ty castedst je dolů do záhuby.
Jako sen, když jeden awaketh, tak, Pane, když jsi awakest, budeš pohrdat jejich image.
Přesto jsem stále s tebou; holden jsi mi mé pravé ruce.
Budeš průvodce mě svou radu, a pak mě přijal do slávy.
Je to dobré pro mě přiblížit k Bohu. Jsem vložil svou důvěru v Pána Boha. " (Poznámka:
PS 73, "The End of the Wicked kontrastu s tím spravedlivý.").
Slova svatého důvěry, dýchal příjemný stařík, ukradl jako duchovní hudby na vysílení a rozčiloval duchu George, a poté, kdy přestal, posadil se jemný a tlumený výraz na jeho jemné rysy.
"Pokud se tento svět byli všichni, George," řekl Simeon, "tebe by se zajisté ptát, kde je
Pán?
Ale je to často ti, kteří ze všeho nejméně v tomto životě, kterého chooseth pro
Království.
Dejte svou důvěru v něj, a bez ohledu na to, co postihne tě tady, udělá dobře dále. "
Je-li tato slova byl mluvený některými jednoduché, nestřídmost exhorter, z jehož úst, že by mohl přijít jen jako zbožné a rétorické vzkvétat, vhodné k použití lidem v nouzi, možná, že by neměl takový vliv, ale z toho, kdo každý den a klidně riskoval pokutu a trestu odnětí svobody za příčinu Bohem a člověkem, měli váhu, která by ale být cítil, a tak chudé, opuštěné uprchlíky našel klid a síla dýchání do nich z ní.
A teď Rachel se Eliza ruku laskavě a vedl až k večeři stolu.
Jak oni seděli, lehké kohoutku zazněl u dveří a Ruth vstoupil.
"Právě jsem běžel v roce," řekla, "se tyto malé punčochy pro chlapce - tři páry, pěkné, teplé vlněné ty.
To bude taková zima, ti ví, v Kanadě.
Má tě držet dobrou odvahu, Eliza? "Dodala, vypínací kolo na stranu Elizy v stolu, a vrtěla vřele za ruku, a sklouznutí sladký dort na Harryho rukou.
"Přivezl jsem trochu balík těchto pro něj," řekla, tahal jí do kapsy dostat balíček.
"Děti, tě zná, bude vždy jíst. "
"Ó, děkuji vám, jste moc hodná," řekla Eliza.
"Pojď, Ruth, sednout si na večeři," řekla Rachel.
"Nemohl jsem, jakýmkoli způsobem.
Nechal jsem John s dítětem, a nějaké sušenky v troubě, a já nemůžu zůstat moment, jinak John spálí všechny sušenky, a dát dítěti všechen cukr v misce.
Tak to, co dělá, "řekl malý Quakeress se smíchem.
"Takže na shledanou, Eliza, Sbohem, George, Dejž tobě Šťastnou cestu," a se pár kroků vybavení, Ruth byla z bytu.
Chvíli po večeři, na které se vztahuje velký vůz zastavil před dveřmi;
Noc byla jasná hvězd a Phineas svižně vyskočil ze svého sedadla zajistit jeho cestující.
George vyšel ze dveří, se svým dítětem na jednu ruku a jeho manželky na straně druhé.
Jeho krok byl pevný, jeho tvář usadil a rozhodná.
Rachel a Simeon vyšel po nich.
"Vypadni, moment," řekl Phineas těm uvnitř ", a dovolte mi opravit zadní vozu, je pro ženy, lidé a chlapce. "
"Tady jsou dva buvoli," řekla Rachel.
"Make sedadla tak pohodlné, jak je možné, že je to těžké na koni celou noc."
Jim přišel jako první, a pečlivě pomáhal se svou starou matkou, která držela jeho ruku, a díval se úzkostlivě kolem, jako by čekala, že každou chvíli pronásledovatele.
"Jime, jsou vaše pistole vše v pořádku?" Řekl George, tichým, pevným hlasem.
"A vy jste nepochybně to, co musí dělat, pokud přišli? "
"Já spíš myslím, že ne," řekl Jim, dokořán jeho široký hrudník a při zhluboka nadechnout.
"Myslíte, že jim dám si matka zase? "
Během této krátké kolokvium, Eliza byla, že ji opustí její přítel druhu,
Rachel, a byl předán do přepravě Simeon, a plazit se do zadní části se svým chlapcem, sedl si mezi buvolí kůže.
Stará žena byla předána v roce příštím, a sedí a George a Jim umístěné na hrubé desce místo před nimi, a Phineas namontován v přední části.
"Sbohem, přátelé," řekl Simeon, zvenčí.
"Bůh vám žehnej!" Odpověděl na všechny zevnitř.
A vůz odjel, drnčení a otřesům na zmrzlé silnici.
Nebyla příležitost k rozhovoru, z důvodu nerovnosti cesty a hluk kol.
Vozidla, proto zabručel na, přes dlouhé, tmavé lesní úseky, - více než široká bezútěšný roviny - do kopce, údolí a dolů, - a, na, na které běžel, hodiny Po hodině.
Dítě brzy usnul, a ležel těžce v matčině klíně.
Chudí, děsí stará žena konečně zapomněla na své strachy, a dokonce i Eliza, as noci klesala, našel všechny své úzkosti nestačí, aby oči od uzavření.
Phineas se zdálo, jako celek, briskest společnosti, a oklamal jeho dlouhá cesta pískání s některými velmi unquaker-jako písně, jak on šel dál.
Ale asi ve tři hodiny ucha Jiří chytil ukvapená a rozhodl, klikněte na koně kopyto přichází za nimi v určité vzdálenosti a běžel Phineas za loket.
Phineas zastavil koně, a poslouchal.
"To musí být Michael," řekl, "Myslím, že vím, jak znělo jeho cval," a on se zvedl a natáhl hlavu úzkostlivě zpět na silnici.
Muž na koni v horkém spěchu nyní matně descried na vrcholu vzdálené kopce.
"Tady je, věřím," řekl Phineas.
George a Jim oba vyskočili z vozu před věděli, co dělají.
Všichni stáli intenzivně tichý, s tváří obrácen k očekávaným Messenger.
On přišel.
Teď šel dolů do údolí, kde ho neviděla, ale slyšela ostré, uspěchaná trampové, roste stále blíž a blíž, nakonec ho viděli se objeví na Začátek Eminence, v krupobití. !
"Ano, to je Michael" řekl Phineas a zvýšeným hlasem, "Halloa, tam,
Michael! " Phineas! je to tě? "
"Ano, jaké novinky - přijdou?"
"Přesně tak za osm nebo deset z nich, teplé s brandy, nadávky a pěnění jako tak mnoho vlků. "
A stejně jako on mluvil, vítr přinesl slabý zvuk cvalu, jezdců na ně.
"V s tebou, - rychlé, chlapci," uvedl
Phineas.
"Pokud musíte bojovat, počkejte, až jsem vám kousek dopředu."
A se slovem, a to jak skočil, a Phineas připoutá koně běžet, jezdec držet blízko vedle nich.
Vůz rachotil, skočil, letěl skoro, po zmrzlé půdě, ale jasnější a stále jasnější, křik výkonu jezdců za sebou.
Ženy to slyšel, a úzkostlivě se dívá, viděl, daleko vzadu, na čelo vzdálené kopce, stranou mužů hrozící proti červené pruhované nebe časného rána.
Další kopec, a jejich pronásledovatelé zřejmě zahlédl svého vozu, jejíž bílé látky, na které se vztahuje nejvyšší dělal to zřetelné na určité vzdálenosti, a hlasitý ječet brutální triumfu vystoupil na větru.
Eliza udělalo špatně, a napjaté dítě blíže k hrudi, stará žena se modlil a zasténal a George a Jim sevřené jejich pistole se pochopit zoufalství.
Pronásledovatele získala na ně rychle, přeprava se náhle otočit a přinesl je blízko římsu strmé skalní převisy, které vzrostly v izolované vyvýšeniny nebo trs ve velkém množství, která byla všude kolem, zcela jasné a hladké.
Tento izolovaný hromada, nebo rozsah skal, se zvedl černé a těžké proti zjasnění nebe, a zdálo se, slibují přístřeší a utajování.
Bylo to místo dobře znám Phineas, který byl seznámen s jeho místo v lovecké dny, a to bylo získat tento bod byl závodní koně.
"Teď na to!" Řekl náhle Dívá se na koně, a vyvěrající z jeho místo země.
"Ven s tebou, v mžiku, každý, a až do těchto skal se mnou.
Michael, ti tie svého koně do vozu a pohon dopředu Amarjáše a dostat ho a jeho chlapci se vrátit a promluvit si s těmito druhy. "
V mžiku byli všichni z vozu.
"Tak," řekl Phineas, dohání Harry: "Ty, každý z vás, dbá na ženy a run, teď, pokud jste někdy běžely! "
Potřebovali bez napomenutí.
Rychleji, než můžeme říci, že celá strana byla přes plot, aby se co nejrychleji na skály, zatímco Michael, vrhl se z koně a upevnění uzda do vozu, vyjel se rychle pryč.
"Pojď do toho," řekl Phineas, když se dostali na skály, a viděl v smísil hvězd a svítání, stopy hrubý, ale jasně označeny slintavce cestu vedoucí mezi nimi;
"Je to jeden z našich starých lovecký doupata.
Pojďte nahoru! "Phineas napřed šli, vyrůstají skály jako koza, s chlapcem v náručí.
Jim Na druhém místě je s jeho třesoucí se stará matka přes rameno, a George a
Eliza na chvostu.
Strana jezdců přišlo až k plotu, a se smísil s křikem a přísahy, byly demontáž, připravit se jimi řídit.
Několik okamžiků "míchat přivedl na vrchol římsy, cesta pak přešel mezi úzkou soutěskou, kde jen jeden mohl chodit v době, až náhle přišel k rozporu nebo propast více než metr v šíři, a za kterým ležel na hromadu kamení, oddělený od zbytku římsy, Stálý plných třicet metrů vysoké, s jeho strany strmé a kolmo, jako jsou Hrad.
Phineas snadno přeskočit propast, a sedl si chlapce na hladký, rovný platforma ostrý bílý mech, který pokrýval vrchol skály. !
"S vámi" zavolal, "!
Na jaře, nyní jednou za svůj život", řekl on, jako jeden po druhém se objevily napříč.
Několik fragmentů uvolněný kámen tvořil jakýsi prsu práce, který ukryl svůj polohy z pozorování těch dole.
"No, tady jsme všichni," řekl Phineas, nahlížet přes prsa kámen, práce se dívat útočníci, kteří přišli bouřlivě se pod kameny.
"Let 'em se nám, pokud mohou.
Ten, kdo sem přijde, musí projít jeden soubor mezi těmito dvěma kameny, reálné rozsahu Vaše pistole, chlapci, d'vidíte? " Vidím, "řekl George!
"A teď, když tato záležitost je naše, dejte nám veškerá rizika, a to vše bojovat. "
"Ty jsi úplně Vítejte do boje, George," řekl Phineas, žvýkání některé břek, listí, když mluvil, "ale může mít radost z pohledu na, řekl bych.
Ale vidět tyto chlapi jsou laskavější diskusi tam a díval se nahoru, jako když slepice jsou poletí až na hřad.
Kdyby se ti lepší dát jim slovo rad, než se dostanou nahoru, stačí říct
'Em pěkně, že bude zastřelen v případě, že? "
Strana pod, nyní jasnější ve světle úsvitu, se skládala z našich starých známosti, Tom Loker a Marks, se dvěma strážníků, a četa se skládá z jako rowdies v poslední hospodě, jak by mohly být zabýval se trochu brandy jít a pomoci zábavu zachycení souboru negry.
"No, Tome, tvůj Coonsovy jsou farly treed," řekl jeden.
"Ano, vidím 'em nahoru tady," řekl Tom, "a zde je cesta.
Jsem pro jít až.
Nemohou seskočit ve spěchu, a to Nebude to trvat dlouho, vystopovat 'em out ".
"Ale, Tome, že by oheň na nás zpoza skály," řekl Marks.
"To by bylo ošklivé, víte." "Fuj!" Řekl Tom, s úšklebkem.
"Vždy pro ukládání kůži, Marks!
Žádné nebezpečí! negři jsou příliš prokletý strach! " Nevím, proč bych neměl uložit své kůže, "řekl Marks.
"Je to nejlepší, co jsem dostal, a negry do bojovat jako ďábel, někdy. "
V tomto okamžiku, George se objevil na vrcholu skály nad nimi, a mluvit klidný, jasný hlas, řekl:
"Pánové, kdo jste, tam dole, a
Co chcete? "
"Chceme, aby strana utečence negři," řekl Tom Loker.
"Jeden George Harris, a Eliza Harris, a jejich syn, a Jim Selden, a starý žena.
Máme důstojníky, tady, a vyžadují, aby se 'em, a budeme mít' em, také.
D'slyšíte?
An't si George Harris, který patří panu Harrisovi, Shelby z kraje, Kentucky? "
Pan Harris, Kentucky, to mi říkat jeho majetku.
Ale teď jsem svobodný člověk, stojící na volné půdě Boží, a moje žena a moje dítě Tvrdím jako já.
Jim a jeho matka jsou zde.
Máme zbraně se bránit, a my to udělat.
Můžete přijít, pokud se vám líbí, ale první, kdo z vás, které spadá do rozsahu naše kulky, je mrtvý muž, a další a další a tak dále až do posledního. "
"Ó, přijď! přijít, "řekl krátce, nafouklé muž, vykročil vpřed a vysmrkal as on dělal tak.
"Mladý muži, to an't žádný druh mluvit vše pro vás.
Vidíte, my jsme důstojníci spravedlnosti.
Máme právo na naší straně, a energie, a tak dále, takže si radši vzdal mírumilovně, uvidíte, budete jistě pro se vzdát, konečně. "
"Vím velmi dobře, že máte právo na vaší straně, a moc," řekl George, hořce.
"Myslíš si, aby moje žena prodávat v New Orleans, a dal můj kluk jako tele na obchodníka pero a poslat Jim staré matky brutální, že šlehačkou a zneužíval ji dříve, protože on nemohl zneužití svého syna.
Chcete-li poslat Jim a mě zpátky k šlehačkou a mučeni, a dole pod zemí paty jim, že zavoláte mistrů, a vaše zákony budou mít vás v něm, - další ostuda pro vás a je!
Ale vy jste nás dostal.
Nechceme si vlastní zákony, nemáme vlastní zemi, stojíme zde zdarma, na základě Božího oblohy, jak jste, a tím, že velká Bůh, který nás donutil, budeme bojovat za naši svobodu do zemřeme. "
George vystupoval reálné vidění, na vrcholu skály, zatímco on dělal jeho prohlášení o nezávislost, záře úsvitu dal flush jeho snědá tvář, a hořké rozhořčení a zoufalství dal oheň na jeho tmavé oči, a jako by odvolání z člověka na Boží spravedlnost, zvedl ruku, aby nebe, když mluvil.
Kdyby to byl jen maďarské mládeže, se statečně brání v některých horských stálost útočiště uprchlíků utíkat z Rakouska do Ameriky, bylo by to vznešené hrdinství, ale jak to bylo mládí
Afrického původu, bránit ústupu uprchlíků do Ameriky do Kanady, na
Samozřejmě, že jsou příliš dobře poučeni a vlastenecké vidět žádné hrdinství v něm, a pokud některý z našich čtenářů si musí udělat na vlastní odpovědnost.
Když zoufalý maďarské uprchlíky, aby jejich cestu, proti všem vyhledávání zaručuje a orgány jejich zákonné vlády, do Ameriky, tisku a politického kabinetu kroužek s potleskem a vítaná.
Při zoufalé africké uprchlíky dělají totéž - je to - co je to?
Ať už je to jak chce, jisté je, že postoj, oči, hlas, způsobem, na reproduktoru na chvíli zasáhl strana níže ticho.
Tam je něco v odvaha a odhodlání, že na nějaký čas i hushes nejdrzejší přírody.
Značky byl jediný, kdo zůstal zcela nedotčené.
Byl záměrně naklonil pistoli a ve chvilkové ticho, které následovalo
George je řeč, když na něj vystřelil.
"Vidíte ty si jist, jak moc pro něj mrtvý žije v Kentucky," řekl chladně, když otřel pistole na kabát, rukáv.
George vyskočila zpět, - Eliza pronesl ječet, - míč prošel blízko k jeho vlasy, skoro pase do tváře své manželky, a udeřil do stromu výše.
"To nic není, Eliza," řekl George, rychle.
"Thee'd lepší držet z dohledu, s tvým řečnění," řekl Phineas, "Jsou to znamená scampy. "
"Jime," řekl George, "podívej se, že vaše pistole jsou v pořádku, a sledovat, které projdou se mnou.
První muž, který ukazuje sám jsem oheň; budete mít druhý, a tak dále.
To nepůjde, víte, ztrácet dva výstřely na jednu. "
"Ale co když ne hit?" "To musí zasáhnout," řekl George, chladně.
"Výborně!
Nyní je tu věci, na toho chlapa, "zamumlal Phineas, mezi zuby.
Strana dole, po známkách vystřelil, stála za chvíli poněkud nerozhodný.
"Myslím, že musíte mít nějaký hit na nich," řekl jeden z mužů.
"Slyšel jsem pískání!" "Jedu až na jednu," řekl Tom.
"Nikdy jsem se bál negři, a já an't bude nyní.
Kdo jde po?
"Řekl, jako houby po dešti skály.
George slyšel slova zřetelně.
On se zastavil svou pistoli, zkoumal to, ukázal, že k tomuto bodu v soutěsce, kde
První muž se zdá.
Jeden z nejodvážnějších strany po Tom, a způsob, jakým se tak dělal, Celá společnost začala tlačit do skály, -, hindermost tlačí před ty rychleji, než by šli na sebe.
V přišli, a za chvíli statný formě Tom objevil v dohledu, téměř pokraji propasti.
George vystřelil, - záběr vstoupil do jeho boku, - ale, ale zraněný, on by ustoupit, , ale s řvát jako to šílený býk byl skáče přímo přes propast do strany.
"Příteli," řekl Phineas a najednou posílit na přední straně, a setkání s ním se tlak z jeho dlouhé ruce, "není ti chtěl tady."
Spadl dolů do propasti, praskání se mezi stromy, keře, logy, volné kameny, dokud ležel modřiny a sténání třicet stop níže.
Na podzim by ho zabil, kdyby nebylo rozbité a moderuje jeho oblečení chytání ve větvích velkého stromu, ale on sestoupil s nějakou silou, ale -
-Více, než bylo vůbec příjemné a pohodlné.
"Pane, pomozte nám, že jsou perfektní ďáblové!" Řekl Marks, v čele se ustoupit horniny s mnohem větší vůli než on se připojil k výstupu, zatímco všechny strany přišla omílání ukvapeně po něm, - tuk Constable, a to zejména, vyfukování a potáhne velmi energické způsobem.
"Hele, chlapi," řekl Marks, "si jist obejít a vyzvednout Tom, tam, když jsem běžet a dostat se k mému koni se vrátit o pomoc, - to jsi ty, "a bez hlídání hootings a vysmívá se jeho společnosti,
Značky se stejně dobře jako jeho slovo, a byl brzy vidět cval pryč. "?
Byl vždy takový tajně škodnou" řekl jeden z mužů, "přijde na své podnikání, a on vyklidit a opustit tak nám to tvoje! "
"No, musíme se zvednout, že dřevorubec," řekl jiný.
"Nadávat mě, jestli bych hodně na tom, jestli je mrtvý nebo živý."
Mužů, vedených sténání Tom, kódované a zapraskalo pařezy, logy a keře, aby v případě, že hrdina leží sténání a nadávání se střídavými prudkostí.
"Vy udržet agoing dost nahlas, Tome," řekl jeden.
"Vy hodně bolí?" "Nevím.
Získejte mě, nemůže vy?
Blast, že pekelný Quaker!
Kdyby to nebylo pro něj, I'da šikmé některé z nich sem, abyste viděli, jak se jim to líbilo. "
Se spoustou práce a sténání, bylo padlý hrdina pomoci se zvednout, a, s jedním drží ho pod každým ramenem, dostali ho až ke koním.
"Kdybys jen mě mile zpět do hospody ar.
Dej mi kapesník nebo něco, aby věci na toto místo, a zastavit tento infernal krvácení. "
George se podíval na skály, a viděl, jak se snaží zvednout statný podobě Toma do sedlo.
Po dvou nebo třech neúspěšné pokusy se zavrávoral, a těžce dopadl na zem.
"O, doufám, že se nezabil," řekl Eliza, který se všemi stranou, přihlížel řízení.
"Proč ne" řekl Phineas, "podává mu pravdu. "
"Protože po smrti přijde rozsudek," říká Eliza.
"Ano," řekla žena, která byla sténání a modlí se, ve své metodisty způsobem během všech setkání, "Je to hrozné věci pro chudé crittur duši."
"Na mou duši, jsou opouštět jej, věřím," řekl Phineas.
Byla to pravda, neboť po několika vzhled nerozhodnosti a konzultace, celý strana dostala na koně a jeli pryč.
Když byli úplně z dohledu, Phineas začal rozhýbat se.
"No, musíme se vrátit dolů a jít kus," řekl.
"Řekl jsem Michaelovi jít kupředu a přinést pomoc a společně se sem s vůz, ale budeme muset jít kousek po silnici, řekl bych, setkat se s nimi.
Dejž mu být spolu brzy!
Je brzy ráno, tam nebude moc cestovat pěšky ještě nějaký čas, budeme an't mnohem více než dvě míle od našeho zastavení na místě.
Je-li na silnici nebyl tak hrubý poslední večer, mohli jsme překonaly 'em úplně. "
Jako strana se blížila k plotu, objevili v dálce po silnici, vlastní vůz vrátí, spolu s některými muži na koních.
"No, teď je tu Michael, a Stephen a Amariáš," zvolal Phineas, radostně.
"Teď jsme se - stejně bezpečné jako kdybychom se tam dostali."
"No, to zastavit, pak," říká Eliza, "a udělat něco pro toho chudáka, on sténá strašně. "
"Bylo by to být víc než křesťan," řekl George, "Pojďme ho a odnést na. " A doktor ho mezi Quakers, "řekl
Phineas, "velmi dobře, že!
No, je mi jedno, pokud budeme dělat.
Tady, pojďme se na něj podívat, "a Phineas, který v průběhu své lovecké a backwoods život získal nějaké zkušenosti hrubý chirurgie, klekl na zraněný muž a začal důkladném přezkoumání jeho stavu.
"Značky," řekl Tom, mdle, "že jste, Marks?"
"No, hádám," tan't přítel, "řekl Phineas.
"Hodně záleží na tobě značky, pokud je vlastní kůži v bezpečí.
Je to pryč, už dávno. " Myslím, že jsem učinil, "řekl Tom.
"Nána plížit psa, nechat mě zemřít sám!
Moje ubohá stará matka mi vždycky říkal, "t bude tak."
"La dobro! jist slyšet špatné crittur.
Má maminka, teď, "řekla stará černoška.
"Nemohu si pomoci, Kinder pityin" na něj. "
"Tiše, tiše, ne tebe snap a vrčení, příteli," řekl Phineas, jak sebou trhl a Tom strčil ruku.
"Tebe nemá šanci, pokud se zastavím krvácení. "
Phineas a zabýval se s některými svými off-ruce chirurgické dohody s jeho kapesník, a jako by se shromáždilo ve společnosti.
"Vy jste mě strkal," řekl Tom, slabě.
"No, kdybych ti by nás tlačil dolů, tě uvidí," řekl Phineas, když sklonil se aplikovat jeho obvaz.
"Tam, tam, - Opravit tento obvaz.
Máme na mysli také ti, neneseme žádnou zášť.
Ti musí být přijata do domu, kde bude sestra tě prvotřídní, stejně jako tvůj vlastní matka mohla. "
Tom zasténal a zavřel oči.
U mužů své třídy, sílu a řešení jsou zcela fyzické hmoty, a bláto se s protékající krve a gigantické kolegy opravdu vypadalo v žalostné jeho bezmocnost.
Druhá strana se přišel.
Sedadla byla vzata z vozu.
Buffalo-kůže, zdvojnásobil čtyřky, byl rozšířen po celé délce jedné straně a čtyři muži, s velkými obtížemi, zvedl těžkou formou Tom se do ní.
Předtím, než byl v roce dostal, omdlel úplně.
Stará černoška, v hojnosti její soucit, sedl si na dno, a vzala jeho hlavu do klína.
Eliza, George a Jim, udělil sám, tak, jak by mohly, v ostatních prostoru a celá skupina stanovila dopředu.
"Co si myslíte o něm?" Řekl George, Phineas, který seděl vpředu.
"No to je jen velmi povrchní rána hluboká, ale pak padat dolů a poškrábání to místo nepomohla mu moc.
Má dost volně Bled, - do značné míry vyčerpaný ho, odvahu a všichni, - ale Dostane se to a může naučit jednu nebo dvě věci o to. "
"Jsem rád, že vás slyším," řekl George.
"Bylo by vždy těžké myšlenka mě, jestli bych způsobil jeho smrt, a to iv právě příčinu. "
"Ano," řekl Phineas, "zabíjení je ošklivá operace, jakkoli oni si to opravit, - muž nebo zvíře.
Viděl jsem Buck, který byl sestřelen a umírající, podívejte se tak na chlápka s jeho oko, že se většina z reely chlap pocit zlý za vraždu na něj, a lidské stvoření je vážnější pozornost Přesto bejt, jak tvá manželka říká, že rozhodnutí je na nich po smrti.
Tak nevím, jak názory našich lidí o těchto záležitostech je příliš přísné, a considerin ", jak jsem byl vychován, jsem se s nimi velmi výrazně."
"Co budeš dělat s tímto chudák?" Řekl George.
"O, odnést spolu s Amarjáše je.
Je tu stará babička Stephens tam - Dorcas, říkají ji - Ona je nejvíce
Amazin "sestra.
Bere na ošetřovatelskou skutečné přírodní a an't nikdy vhodnější, než když se dostane nemocné tělo pečovat.
Můžeme počítat s tím, obrátil ho k ní za čtrnáct dní nebo tak nějak. "
Jízda asi hodinu více přinesl strana elegantní statku, kde je unavený cestujících byly přijaty na bohatou snídani.
Tom Loker brzy pečlivě uložen v mnohem čistší a jemnější posteli, než si někdy ve zvyku obsazení.
Jeho zranění byla pečlivě oblečený a obvázanou a ležel líně otevření a zavírat oči na bílé záclony okna a jemně klouzání postavy jeho nemocná pokoj, jako unavený dítě.
A tady, v současné době, jsme se k odchodu z jedné strany.
Najděte protilehlá čísla čísel z levého sloupce v pravém sloupci.
Mluví o opaku, tohle jsou celá čísla takže vlastně mluví o záporu každého z nich.
Například hledejme protilehlé číslo od čísla 3, tady máme 0 a vpravo je 3 takže opak bude nalevo od 0 a ve stejné vzdálenosti 3, máme tu -3.
Teď číslo 100, protilehlé je -100.
Máme tu 12 a protilehlé je -12.
Pak tu máme -55, protilehlé je +55 nebo 55.
-3 je záporné, hledané protilehlé číslo bude tedy kladné, plus 3, už jsme u konce.
Protilehlé od -5 bude opět kladné, je to plus 5.
Protilehlé od 21 je -21 a protilehlé od -12, musíme hledat kladný opak, a je to plus 12.
A je hotovo.
Podle všech historických zkušeností lidstva se zdá, že všechno padá k zemi. Vezměte si třeba kapky vody, ty se nevznášejí.
Pokud jsou malé, drží je ve vzduchu vítr, ale pokud jsou dost velké, spadnou.
Neexistují lidé, kteří by se dokázali jenom tak vznášet. Spadli by.
Neexistují taxíky, které létají, spadly by.
Nejen, že voda padá k zemi a dělá louže, pokud je v blízkosti strouha, teče do ní.
Zkouší se dostat níž a níž a níž.
Pokud bych upustil pár jehel, spadly by.
Ale pokud bych měl jehlu v klidu, nezačne sama skákat, poletovat nebo se vznášet.
A tohle je právě podstata, základ všeho, s čím máme přímou zkušenost.
A tak, po většinu lidské historie, nebo civilizace, jsme to přijímali jako dané.
Mysleli jsme si: "No, tohle je jasné, vše prostě padá. Tak to ve vesmíru prostě je.
A myslet si něco jiného by bylo bláznovství." A proto tento pán tady je jedním z největších géniů všech dob.
Dokázal mnohem víc věcí, než jen ty, které popíšu v tomto videu. A každá z nich by mu vysloužila místo v dějinách.
Jak už možná víte, je to Isaac Newton.
Jistě jeden z pěti největších myslitelů lidské historie.
Je to skutečně fascinující chlapík.
Jeden z jeho velkých vhledů do problému padajících těles je:
"Musí padat?"
Je to něco, co bychom měli o vesmíru předpokládat?
Že věci padají dolů? A řekl... Prý pronesl, že ho inspirovalo jablko padající ze stromu.
Asi není pravda to, co vídáte v kreslených filmech v televizi, že mu spadlo jablko na hlavu, když spal, a tím mu vnuklo myšlenku.
Ale pokud by většina lidí viděla...
Nakreslím strom.
Tohle je větev, nějaké listy.
Takže pokud by většina lidí...
Tady je jablko.
Takže většina lidí by řekla, že pokud přelomím tuto větvičku, podle selského rozumu jablko spadne.
A pro většinu lidí to pozorování znamená, že jde o normální stav věcí ve vesmíru.
Ale Isaac Newton se zeptal sám sebe:
"Proč to jablko spadlo?"
Toto je skvělý příklad myšlení mimo zajeté koleje. Protože to lidé brali po tisíce, desetitisíce let jako dané, jen proto, že tomu tak vždy bylo.
A on položil otázku "proč".
Musí to tak být vždy?
A tato otázka ho dovedla k celé řadě úvah, které jsou základem klasické mechaniky, kterou z velké části používáme dodnes.
Trochu ji v posledních 100 letech doladil tento pán (Albert Einstein), ale ve většině případů, kdy se zabýváme předměty na povrchu planety a nepohybujeme se rychlostí blízkou rychlosti světla, můžeme stále používat matematiku, se kterou přišel Isaac Newton na základě této jednoduché otázky.
A nejen, že byl schopen vymyslet, že existuje něco, co jablko nějakým způsobem přitahuje směrem k Zemi, ale dokonce zformuloval jeden zákon fyziky týkající se tohoto chování.
Jak asi tušíte, ta věc, která podle Newtona nutí jablko spadnout na Zem, je gravitace.
A zformuloval to, čemu nyní říkáme Newtonův gravitační zákon.
V něm popsal, že síla mezi dvěma tělesy, což je vektorová veličina, je vždy přitažlivá.
Směr je vždy k sobě navzájem.
Gravitační síla mezi dvěma tělesy se bude rovnat velkému "G", což je ve skutečnosti jen číslo, za chvíli uvidíme, že velmi malé.
Řeknu vám ho za chviličku.
Síla se rovná gravitační konstantě, která je velmi malé číslo, krát hmotnost prvního tělesa krát hmotnost druhého tělesa děleno vzdáleností mezi těmito dvěma tělesy na druhou.
Toto je vzdálenost mezi dvěma tělesy.
Pokud tedy mluvíte o gravitační síle na Zemi, dosadíte za jednu z hmotností hmotnost Země, to je tato hmotnost.
Tohle je těleso na Zemi, třeba to jsem já.
A toto je vzdálenost mezi těžišti obou těles.
Mezi mým těžištěm -pojem těžiště vysvětlím v dalším videu- a středem Země.
Je to přibližně vzdálenost od povrchu Země. Pokud jsem vysoký 175 cm, pak toto číslo je zhruba vzdálenost od mého pupíku ke středu Země.
Takže když se na to díváte, před tím, než začneme mluvit o mně a o Zemi nebo o jehlách a Zemi, nebo o taxících a Zemi a o gravitační síle, možná vás napadne něco prazvláštního. Možná si říkáte:
"Způsob, jakým Newton definoval gravitaci, pomocí tohoto vzorce, znamená, že se gravitace vyskytuje mezi jakýmikoli dvěma tělesy." A říkáte si: "Teď se dívám na monitor..."
Díváte se na monitor. Jak to, že jím nejste přitahováni?
Jak to, že vám nevletí do obličeje?
Odpověď je v tomto čísle.
Je opravdu malé. Ve skutečnosti existuje přitažlivá síla mezi vámi a počítačem.
Ale mnohem větší je tření mezi počítačem a stolem, tření mezi vámi a židlí, což je vlastně způsobeno silou mezi vámi a Zemí. A také gravitační silou mezi počítačem a Zemí.
Protože vy i počítač máte malou hmotnost, je přitažlivá sila mezi vámi zanedbatelná.
Je přehlušena ostatními silami, které brání počítači vletět vám do obličeje nebo vašemu obličeji, aby se rozplácl o počítač.
Jen abychom získali cit pro to, co znamená toto velké "G", tato konstanta úměrnosti, abychom si uměli představit, jak je malá.
Tohle je -zaokrouhlím ji- přibližně 6,67 krát 10 na minus jedenáctou newtonů.
A když mluvíme o newtonech, jde o jednotku síly.
Newton krát metr lomeno kilogram na druhou.
Je to zvláštní shluk jednotek, ale když je vynásobíte dvěma hmotnostmi v kilogramech a vydělíte vzdáleností v metrech, vyjdou newtony.
Chci tu hlavně objasnit, že toto je velmi malé číslo, 10 na minus jedenáctou.
Takže toto číslo je stejné jako 6,67 krát toto.
A proto když ho násobíte nepříliš velikými čísly, pokud neberete v úvahu Zemi, ale sebe a počítač, stále dostanete velmi malou sílu.
Něco tak maličkého, že si ani nevšimnete, bude to přebito dalšími silami, takže tato dvě tělesa k sobě nepoletí.
Ale když se zamyslíte nad velmi těžkými tělesy, jako je Země, gravitační síla se stává znatelnou. Nepřehlédnutelnou. Neudám v tomto videu hmotnost Země, můžete si to najít sami.
Ale pokud byste ji zadali sem a dosadili zhruba vzdálenost zemského povrchu a středu Země za "r" a vynásobili byste to "G", všechny tyto výrazy...
Když vynásobíte tento výraz tímto a děleno tímto na druhou, získáte tak na něco, co bývá nazýváno malým "g".
Toto si můžeme představit jako gravitační pole na povrchu Země.
Je to také stejná věc jako gravitační zrychlení blízko povrchu Země. A toto je -a opět to zaokrouhlím... Toto je i s jednotkami 9,8 metrů za sekundu na druhou.
Potom zůstává už jen druhá hmotnost.
Krát "m1".
Pro zjednodušení, pokud je něco blízko zemského povrchu... na vzdálenosti ovšem záleží, ale jen pro zjednodušení můžeme říct, že blízko povrchu Země je gravitační síla rovná malému "g" krát hmotnost jakéhokoli tělesa blízko zemského povrchu.
Pokud si vezmeme moje tělo, má tíha je 70kg.
V případě Sala... Vlastně bych neměl říkat "tíha", ale že má hmotnost je 70kg.
Tíha je ve skutečnosti síla, ale o tom si řekneme později.
Má hmotnost je 70 kg. Nyní můžeme zjistit, jakou silou mne Země přitahuje. Tato síla se nazývá tíha.
V této situaci bude síla rovna "g", to je 9,8 m/s^2, krát má hmotnost, která je 70 kg.
Vytáhnu svou kalkulačku T85, abychom to spočítali.
Takže mám 9,8 krát 70 a vyjde nám 686.
Takže toto se rovná 686 kg*m/s^2.
Tyto jednotky jsou ty samé jako tady.
Toto je definice jednotky newton.
Toto je newton, vhodně pojmenovaný po otci klasické fyziky.
Má tíha na Zemi, což je totéž jako síla, kterou mne Země přitahuje, nebo gravitační přitažlivá síla mezi mnou a Zemí, je 686 newtonů.
A teď se vás zeptám na zajímavou otázku.
Tady je Země. Nejsem ani bod na Zemi, ale pro jednoduchost řekněme, že toto jsem já. Hovím si tu někde v Indickém oceánu.
A už víme, že mě Země přitahuje silou 686 newtonů.
A má otázka zní: Přitahuji Zemi nějakou silou?
A přitahuji ji větší nebo menší silou, než jakou přitahuje Země mě?
A vaše první reakce by mohla být:
"Země je tak obrovská a Sal tak maličkatý, očividně tedy Země musí Sala přitahovat větší silou, než Sal přitahuje Zemi."
Bohužel tomu tak není.
Země přitahuje Sala silou 686 newtonů a Sal také přitahuje Zemi silou 686 newtonů.
Takže Sal také Zemi přitahuje.
Cítím se velmi mocný s touto silou 686 newtonů.
Pokud mám tady budovu a pokud z ní skočíte, gravitační síla na vás bude působit a budete zrychlovat směrem dolů.
Nevypadá to, že by Země zrychlovala směrem k vám.
Nevšimli bychom si, že pokaždé, když někdo skočí z budovy, Země významně zrychlí?
Způsob, jak si to představit, je, že síla je stejná.
O tom budeme mluvit v dalších videích.
Síla se rovná hmotnost krát zrychlení.
Když mluvíme o síle 686 newtonů, což je gravitační síla mezi mnou a Zemí.
A toto bude rovno 68 kg. Potom to znamená, že mé zrychlení bude významné.
V tomto případě, pokud spočítáme zrychlení "a", dostaneme 9,8 m/s^2.
Pokud teď spočítáte zrychlení pro Zemi...
Už jsem vám říkal, že se přitahujeme stejně velkou silou 686 newtonů.
Pokud ale chcete zjistit zrychlení Země touto silou, dostanete...
Bude to ohromné číslo. Ohromně velké číslo krát zrychlení Země směrem ke mně.
A protože je to tak veliké, obrovské číslo, bude zrychlení neměřitelně malé číslo. Velmi malé číslo.
A nejspíš je vyváženo zrychlením Země nebo gravitační silou mezi Zemí a dalšími lidmi a věcmi na povrchu planety.
Čili se to zprůměruje. Ale i kdybych byl jediná věc, se kterou by země interagovala, ani tak byste si nevšimli zrychlení Země směrem ke mně.
Ale všimli byste si mého zrychlení směrem k Zemi, kvůli ohromnému rozdílu v našich hmotnostech.
Chris Anderson:
Vítejte na TEDu.
Richard Branson:
Mnohokrát děkuji.
První TED byl skvělý. CA:
Potkal jste někoho zajímavého?
RB:
Na TEDu je hezké, že je zajímavý každý.
Byl jsem velice rád, že jsem se potkal s Goldie Hawnovou, protože jsem se jí chtěl omluvit.
Byl jsem s ní asi před dvěma lety na večeři a -- měla velký snubní prsten, já jsem si ho nasadil a pak mi nešel sundat.
Vrátil jsem se tehdy v noci domů a má žena chtěla vědět, proč mám na prstě cizí obří snubní prsten.
Každopádně druhý den jsme museli zajít ke zlatníkovi, aby ho rozřízl.
Takže -- (Smích) -- se za to Goldie omlouvám.
CA:
No to se povedlo.
Ukážeme si postupně několik slajdů s názvy některých Vašich společností.
Svého času jste založil jednu nebo dvě společnosti.
Virgin Atlantic, Virgin Records -- myslím, že to všechno začalo časopisem, který se jmenoval Student.
A poté následovaly další.
Jak jste to dokázal?
Četl jsem všechny ty vaše instrukce: že nesmím mluvit o vlastním podnikání a Vy se mě teď na to ptáte.
Předpokládám, že mě nechcete vykopnout z pódia, když jste se na to zeptal. (Smích)
CA:
No to záleží na tom, jaká bude odpověď.
RB:
Myslím, že jsem se brzy naučil, že pokud dokážete rozjet jednu společnost, dokážete rozjet jakoukoli jinou.
Chci říct, že všechno závisí na tom, jestli najdete ty správné lidi, jestli je dokážete nadchnout, dostat z nich to nejlepší. Prostě se rád učím a jsem nesmírně zvídavý a rád beru věci na sebe, ty zaběhané zkouším převracet vzhůru nohama.
Bral jsem život jako neustálý proces učení.
A když vidím -- třeba když letím se společností někoho jiného a nemám z letu příjemné zážitky, což jsem tehdy, před 21 lety, neměl, tak jsem uvažoval, že bych možná já sám mohl založit takovou aerolinku, se kterou bych létal rád.
A tak jsem si z druhé ruky pořídil Boeing 747 a zkusil to s ním.
To byla hodně nezvyklá záležitost, protože jste se vydal směrem, který hodně lidí považovalo za šílený.
A to takovým způsobem, že to málem naráz položilo celé Vaše impérium.
Bavil jsem se s jedním z investičních bankéřů, který v době, kdy jste v podstatě prodal Virgin Records a mohutně investoval do Virgin Atlantic, vnímal Vaši výměnu čtvrté největší nahrávací společností světa za 25. největší aerolinku jako pomatení mysli.
Proč jste tohle udělal?
RB:
Myslím si, že mezi úspěchem a selháním je velmi tenká dělicí čára.
A myslím si, že když startujete podnikání bez finančního zázemí, patrně se pohybujete na špatné straně dělicí čáry.
Útočily na nás British Airways. Snažily se vytlačit nás z trhu, rozjely něco, čemu se říká špinavá kampaň.
Uvědomil jsem si, že by se celé impérium zřítilo, kdybych se nepojistil.
Abych zachránil místa lidí, kteří pracovali v aerolince, a současně místa lidí, kteří pracovali pro nahrávací společnost, musel jsem prodat rodinné stříbro, abych zachránil aerolinku.
CA:
V období po Napsteru se to od Vás zdá být geniální tah.
RB: Ukázalo se, že to byl správný krok.
V té době to bylo smutné, ale přešli jsme jinam.
V současnosti hodně využíváte značku Virgin a zdá se, že se dostavuje vzájemná synergie.
Co tato značka znamená pro Vás?
Rád bych si myslel, že znamená kvalitu, že když narazíte na společnost Virgin, tak --
CA:
Tak je to kvalita, Richarde. Ale no tak, to říká každý. Co duch firmy?
RB:
Ne, ale dostal bych se k tomu.
Je u toho spousta legrace a myslím, že lidé, kteří se v tom angažují, si to užívají.
Jak říkám, jdeme do toho a uvádíme do pohybu další odvětví, myslím, že to děláme jinak, myslím, že žádné odvětví už nezůstane stejné poté, co Virgin zaútočí na trh.
Ale v několika podnicích, do kterých jste šel, možná značka nezafungovala tak dobře.
Mám na mysli Virgin Brides (Panny nevěsty) -- co se tam přihodilo?
(Smích) RB:
Neměli jsme žádné zákazníky.
(Smích) (Potlesk)
CA:
Vlastně mě zajímalo, proč -- myslím, že jste propásli příležitost podnikat s kondomy.
Nazvali jste je Kamarádi. Nešlo využít značku Virgin i tentokrát?
Jako "už nejsem panna", nebo tak něco.
RB:
Opět jsme měli problém najít zákazníky.
Když založíte společnost a zákazníci mají připomínky, často máte šanci se s nimi vypořádat.
Ale po třech měsících od založení firmy na kondomy jsem dostal dopis, stížnost, a tak jsem si sedl a napsal dlouhý dopis, ve kterém jsem se té dámě velice omlouval.
Ale evidentně jsem s tím o mnoho víc dělat nemohl.
Šest měsíců potom, anebo vlastně devět měsíců po tom, co k problému došlo, jsem dostal rozkošný dopis s fotkou dítěte a otázkou, zda bych se nechtěl stát kmotrem, jímž jsem se taky stal.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo.
CA:
Opravdu?
Měl jste ten obrázek přinést.
To je báječné.
RB:
To jsem měl.
CA:
Pomozte nám trochu s nějakými čísly.
Tedy, o jakých číslech to tady mluvíme?
Jak velká je ta skupina firem?
Jaké jsou celkové příjmy?
Už jste byl fotografován při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších okamžicích a nikdy jste se neobával o svou důstojnost nebo něco podobného.
Dohromady to dělá asi 25 miliard dolarů.
CA:
A kolik máte zaměstnanců?
RB:
Přibližně 55 000.
CA:
Co to tehdy bylo?
Není to nahrané?
RB:
Jasně.
Spouštěli jsme obří obchodní centrum v Los Angeles, alespoň myslím.
Ne, chci říct, že myslím --
CA:
Ale jsou to Vaše vlasy?
RB:
Ne.
CA:
Co bylo tohle?
RB:
Přilétal jsem na čaj.
CA:
Aha.
(Smích)
RB:
Tohle byla docela legrace.
Bylo to úžasné loďo-auto, ve kterém --
To je přece auto, které jsme -- myslím měli na TEDsteru.
Je to -- mohli byste tohle na minutku stopnout?
(Smích) RB:
Je to náročná práce, že?
CA:
Myslím, že je to náročná práce.
(Smích)
Když jsem poprvé přijel do Ameriky, zkoušel jsem tohle dělat i se zaměstnanci a tady jsou na to ty zvláštní zákony, je to hodně zvláštní.
RB: Já vím, mám -- právníky a ti říkají, že takové věci nesmím dělat, ale --
CA:
A o čem to mluvíme, povězte nám o tom --
RB: "Pammy" jsme rozjeli s chybnou úvahou, že bychom mohli soupeřit s Coca-Colou, vytvořili jsme láhev coly s názvem "Pammy", přičemž její tvary trochu připomínaly Pamelu Anderson.
Problém tkví v tom, že se stále převracela -- (Smích)
CA:
Nenavrhoval ji Philippe Starck?
RB:
Samozřejmě.
CA: Ukážeme si tu pár dalších obrázků.
Virgin Brides.
Hezké.
OK, tady se zastavme.
Tohle bylo -- dostal jste nějaké vyznamenání, jestli se nepletu?
Před 25 lety jsme spouštěli "God Save The Queen" od Sex Pistols a nikdy bych nečekal, že nás královna o 25 let později -- pasuje na rytíře.
Myslím, že jí nějak nesloužila paměť.
CA:
No, Bůh ji ochránil a Vy jste dostal svou spravedlivou odměnu.
Máte rád, když se vám říká Sire Richarde?
RB:
Nikdo mně nikdy neřekl Sire Richarde.
V Americe tu a tam slýchávám, že mi lidé říkají Sire Richarde a mívám u toho pocit, že zrovna dávají nějakou shakespearovskou hru.
Nikde jinde se to ale nestalo.
Můžete vůbec k něčemu využít svůj titul?
Snad jen kdybych se dostal do problémů, například při rezervaci stolu v restauraci nebo podobně, pak by se to snad mohlo hodit.
CA:
Zní to líp, už to není Richard Branson. Je to Sir Richard Branson.
Jdu říct sekretářce, aby to tak používala.
CA:
OK.
Pojďme se podívat na tu věc s lety do vesmíru.
Máme video, které ukazuje, o co Vám jde s Virgin Galactic ve vzduchu. (Video)
Takže tohle je ta vesmírná loď navržená Burtem Rutanem?
RB:
Bude připravená k provozu -- řekněme, během 12 měsíců, a pak bude následovat 12 měsíců důkladných testů. Takže za 24 měsíců se budou moci lidé proletět ve vesmíru.
CA:
Interiér je práce Philippa Starcka?
RB:
Philippe na něm toho docela dost udělal: vytvořil logo a staví i náš vesmírný přístav v Novém Mexiku. V podstatě na jeho výstavbu dohlíží, bude vypadat jako obří oko, které byste měli vidět, když budete ve vesmíru, jak na vás nahoru kouká.
A když přistanete, měli byste se tím obřím okem vracet zpět.
Co se týče designu, je naprostým géniem.
CA:
Ale neměl za úkol navrhnout motor, že?
RB:
Philippe v tom docela tápe, takže si nemyslím, že by byl tou nejlepší osobou pro navrhování motoru, ne.
CA:
Před dvěma dny zde měl báječnou přednášku.
RB:
Jo?
Ne, on je --
Některým lidem přišla báječná, jiným zase naprosto bizarní.
Mně osobně to přišlo úžasné.
RB:
Je to úžasný nadšenec, což je důvod, proč ho mám rád.
Ale...
Vždycky ve Vás hlodala touha něco probádávat.
Litoval jste toho někdy?
RB:
Mnohokrát.
Myslím, že to bylo hlavně při expedicích v balónech a na lodích, které jsme uskutečnili. Asi šestkrát mě tahali helikoptérou z moře, a pokaždé už jsem nečekal, že o tom budu doma vyprávět.
V takových chvílích se určitě podivujete, co tam nahoře ještě děláte, --
CA:
Vlastně při každém z těch balónových dobrodružství, myslím, že každé bylo na hraně.
Mám za to, že jsme byli první -- předtím vlastně ještě nikdo Atlantik v horkovzdušném balónu nepřeletěl, postavili jsme balón schopný létat v tryskovém proudění (ze západu na východ) a nebyli jsme si úplně jistí, kdy má balón do tohoto proudění vstoupit, a jestli vydrží rychlosti větrů okolo 320 až 350 km/h, které tam vanou.
Při úplně prvním vypuštění obrovského balónu přes Atlantik z hory Sugarloaf (v Brazílii), byl vršek balónu nasát tryskovým prouděním o rychlosti několika set kilometrů za hodinu, kabina dole, ve které jsme byli my, se pohybovala možná 3 km/hod a balón prostě vzlétl.
Bylo to jako udržet se na tisícovce koní.
Jen jsme si drželi palce a modlili se, aby balón vydržel pohromadě, což se naštěstí stalo.
Ale víte, na konci všech těchto výletů s balónem -- zdá se, že se pokaždé cosi nepovedlo, a v tomhle případě jeden zkušenější vzduchoplavec, který byl se mnou, vyskočil a nechal mě tam bojovat o holý život.
CA: Řekl Vám, abyste skočil nebo prostě řekl "Já padám!" a... Ne, řekl mi skoč, ale jakmile chyběla jeho váha, balón prostě vystřelil o 3 600 metrů nahoru a já ...
Myslím, že jste se tím stal inspirací pro román Iana McEwana.
Jo.
Ale prostě jsme to nějak přežili.
CA:
Skočil jste? Nebo šel balón nakonec dolů?
No, věděl jsem, že mám paliva tak na půl hodiny a také jsem věděl, že mám šanci jenom, když skočím, zbývalo mi jenom pár minut života.
A tak jsem sešplhal zpátky do kabiny a zoufale jsem se ubezpečoval, že jsem udělal správné rozhodnutí.
Napsal jsem několik poznámek pro svou rodinu.
A pak jsem šplhal zase zpátky nahoru, díval se na ty mraky pode mnou, a opět šplhal zpátky do kabiny.
A nakonec mě napadlo, že přece existuje lepší způsob.
Měl jsem nad sebou ten obrovský balón, to je největší padák všech dob, tak proč ho nevyužít?
Zvládl jsem s balónem proletět skrz mraky a asi 15 metrů nad mořem jsem se vrhl přes palubu.
Balón narazil do moře a už beze mě vystřelil 3 000 metrů nahoru.
Ale byl to nádherný pocit být v té vodě -- CA:
Co jste to napsal své rodině?
RB:
Prostě hrozně tě miluji a -- už jsem jim napsal dopis předtím, než jsem se vydal na tenhle výlet, jen pro případ, že by se cokoli přihodilo. Naštěstí ho nemuseli nikdy otevřít. CA:
Vaše společnosti těmito hrdinstvími získaly neuvěřitelnou reklamu.
Roky -- dokud jsem nepřestal sledovat průzkumy, byl jste ve Velké Británii i jinde považován za velkého hrdinu.
Cynikové by mohli říct, víš, to je ten šikovný obchodník, který pro svůj zvláštní styl marketingu udělá všechno.
Kolik z toho dělaly náklady na reklamu? RB:
Experti na reklamu říkali, že jako majitel letecké společnosti bych se měl balónům, lodím a ztroskotáním v mořích věnovat až jako úplně poslednímu.
(Smích) CA:
Kápli na to, Richarde.
Myslím, že naše letecká společnost v té době měla celostránkovou reklamu hlásající: pojď do toho, Richarde, jsou lepší způsoby, jak překonat Atlantik.
(Smích)
Aby člověk všechno tohle dokázal, musí být od narození géniem, je to tak?
No, tohle vyvracet nebudu.
(Smích)
CA: OK, tady nemusíme používat právnické obraty.
Že jste nebyl tak hrozný ve škole? RB:
Já jsem byl dyslektik.
Nechápal jsem nic z toho, co jsme ve škole dělali.
Určitě bych propadl v IQ testech.
Byl to jeden z důvodů, proč jsem v 15 školu opustil.
A když mě něco nezajímá, nesnažím se tolik to chápat.
Když jste dyslektik, zažíváte někdy docela bizarní situace.
Tím myslím například, že jsem musel -- rozjížděl jsem největší skupinu soukromých firem v Evropě, ale nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi ziskem před a po zdanění.
Zasedání rady tak byla okouzlující.
(Smích)
Ptal jsem se stylem, jestli si vedeme dobře, nebo špatně.
No, vlastně doufám, že je to hrubého -- (Smích)
Jen na vysvětlenou, 25 miliard je hrubého, že?
(Smích) RB:
Chápu to správně. CA:
Věřte mi, je to hrubého.
(Smích) RB:
Když mi bylo 50, kdosi mě vzal ven z místnosti a řekl mi:
"Podívej, Richarde, vysvětlím Ti to na diagramu. Tady je moře a v něm je síť. Tou sítí byla z moře vytažena ryba.
A v té malé síti jsou zisky, které Ti zůstaly. Všechno ostatní Ti snědli."
Konečně jsem si to všechno spočítal.
(Smích) (Potlesk)
CA:
Myslím, že i když jste ve škole zrovna vědecky nevynikal, ale byl jste také kapitánem kriketového a ragbyového týmu.
Byl jste svým způsobem -- přirozeným lídrem, ale také trochu... Stal jste se rebelem nebo jak byste se ...
Jo, myslím, že jsem byl trochu individualista -- ale byl jsem, jo naštěstí jsem byl dobrý sportovec a aspoň v něčem jsem ve škole vynikal. CA:
A co nějaké další neobvyklosti z ještě dřívější doby.
Tím myslím tu historku o Vaší matce, která Vás údajně vyháněla ze hřiště se slovy: "OK, jde se domů."
Opravdu se to stalo?
RB:
Víte, uvědomovala si, že chceme stát na vlastních nohou už od nejútlejšího věku.
Dělala věci, za které by ji dneska zavřeli, vyhazovala nás z auta a říkala, že si máme sami najít cestu k babičce, ke které to bylo ještě asi 8 km.
A nutila nás do nádherných, dlouhých cest na kole.
Také jsme se nesměli dívat na televizi, a tak.
CA:
Není riskantní to tady říkat?
Je tu s námi spousta bohatých lidí, kteří mají děti a my řešíme dilema, jak je vychovávat.
Když se podíváte na současnou generaci dětí, myslíte si, že jsou příliš rozmazlení a že si neuvědomují, co všechno mají, že vychováváme generaci privilegovaných...
Ne, myslím, že když vychováváte děti, chcete je prostě zahrnout láskou a chválou a nadšením.
Takže si nemyslím, že své děti můžete opravdu vážně rozmazlit.
CA:
Vy jste nedopadl tak špatně, musím říct, že...
Váš ředitel Vám řekl -- myslím, že jste pro něho byl ve škole hádankou -- řekl: "Z tebe bude buď milionář, nebo půjdeš do vězení, a nejsem si jistý, co z toho vyjde."
Co z toho se stalo dřív?
(Smích)
RB:
No, už jsem stihl obojí.
Myslím, že dřív jsem byl ve vězení.
Byl jsem vlastně stíhán na základě dvou docela letitých zákonů ve Velké Británii.
Byl jsem stíhán podle Zákona o pohlavních nemocech z roku 1889 a podle Zákona o obscénní inzerci z roku 1916.
V prvním případě za zmínku slov pohlavní choroba na veřejnosti -- měli jsme centrum, kde jsme chtěli pomáhat mladým lidem s problémy.
Jedním z problémů, který mladí lidé mají, jsou pohlavní choroby.
A na to existuje jeden prastarý zákon, který říká, že nesmíte zmínit slova pohlavní choroba nebo je veřejně otisknout.
Takže nám na dveře zaklepala policie a řekli nám, že nás budou muset zatknout, jestliže nepřestaneme zmiňovat ta slova.
Změnili jsme to na společenské choroby a lidé k nám začali chodit s akné a vyrážkami, ale nikdo s pohlavními chorobami.
Vrátili jsme to tedy zpátky a okamžitě nás pozatýkali.
A poté za slovo bollocks v "Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols", policie se rozhodla, že slovo bollocks (též koule) je sprosté a pozatýkala nás za jeho použití na albu Sex Pistols.
Obhajoval nás dramatik John Mortimer.
Ptal se mě, jestli bych si nemohl najít nějakého jazykovědce, který by přišel s jinou definicí toho slova.
A tak jsem zavolal na univerzitu v Nottinghamu a chtěl jsem, aby mi dali k telefonu profesora lingvistiky.
Řekl mi: "Podívejte, slovo bollocks nemá vůbec nic společného s koulemi.
Je to vlastně přezdívka, kterou dali kněžím v 18. století."
(Smích)
A dodal: "Navíc, já sám jsem kněz."
Řekl jsem:
"Nevadilo by Vám přijít k soudu?"
Řekl, že by ho to potěšilo:
"Chtěl byste, abych si vzal svůj kolárek?"
A já na to:
CA:
To je skvělé.
RB:
Náš klíčový svědek tvrdil, že to vlastně znamená
"Never Mind the Priest, Here's the Sex Pistols". (Smích)
A soudce nás, ač nerad, shledal nevinnými... (Smích)
CA:
To je neslýchané.
(Potlesk)
Ale vážně, má to i svou temnou stránku?
Mnozí lidé by tvrdili, že není možné, aby dal někdo dohromady takovou neuvěřitelnou sbírku firem, aniž by přitom pár lidí nepodrazil, však víte, některými ošklivými věcmi.
Byl jste nařčen z bezohlednosti.
Někdo o Vás napsal odpornou biografii.
Je něco z toho pravda?
Nebo aspoň kousek pravdy?
Vlastně si nemyslím, obecně řečeno, že funguje stereotyp obchodníka šplhajícího po zádech lidí až na vrchol.
Myslím, že chováte-li se k lidem dobře, vrátí se a budou se vracet stále.
Že všechno, co v životě máte, je vaše pověst a je to velmi malý svět.
A opravdu si myslím, že nejlepší cesta, jak se stát úspěšným obchodním lídrem, je jednat s lidmi spravedlivě a dobře, a rád bych si myslel, že takhle jsme rozjeli Virgin.
CA:
A co lidé, kteří Vás mají rádi a kteří Vás vidí trávit -- vidí Vás, jak se snažíte stíhat tyhle nové projekty, ale skoro to vypadá, jako by to byla Vaše vášeň začínat nové věci.
Nadchnete se pro myšlenku a, to blaho!
Myslíte někdy na rodinný život?
Co na to říká Vaše rodina, když se zas a znova pouštíte do něčeho nového a velkého?
Také věřím, že být dobrým otcem je nesmírně důležité, takže s nimi už od mala, víte, když mají prázdniny, jezdím s nimi na dovolenou.
Trávíme spolu tři úžasné měsíce někde venku.
Víte, chci s nimi být v kontaktu.
Máme velké štěstí, že máme ten malinkatý ostrov v Karibiku -- a můžu je tam vzít a můžeme tam vzít přátele, můžeme si tam společně hrát, ale taky si můžu udržet povědomí o tom, co se děje. CA:
Poslední roky mluvíte o termínu kapitalistická filantropie.
Co to znamená? RB:
Kapitalismus se osvědčil jako systém, který funguje.
Komunismus jako alternativa nefungoval.
Kapitalismus má ale potíž s obrovským bohatstvím, které končí v rukách několika lidí, a myslím, že společně s bohatstvím přichází obrovská zodpovědnost.
Je důležité, aby jedinci, kteří se ocitli v onom příznivém postavení, neskončili soutěžením o čím dál větší loď anebo auto, ale využitím peněz pro vytváření nových pracovních míst nebo k řešení problémů ve světě.
No, myslím, že je spousta problémů.
Mám na mysli globální oteplování, které je určitě obrovskou hrozbou pro lidstvo, do kterého investujeme mnoho času a energie, za A, snažíme se přijít s alternativními palivy a za B, vypsali jsme soutěž, která bude opravdovou výhrou, pokud se nám nepodaří najít odpověď s alternativními palivy, v případě, že bychom vlastně nedokázali dostatečně rychle omezit emise uhlíku, a v případě, že bychom propásli bod, kdy už se vývoj nedá zvrátit. Musíme se snažit, aby lidé přišli na způsob, jakým lze odčerpat uhlík z atmosféry.
Víte, předtím nebyl nikdo, kdo by na tom pracoval, takže jsme chtěli, aby se o to lidé pokoušeli -- aby o tom začaly přemýšlet nejlepší mozky světa a také, aby se zkusil odčerpat metan ze zemské atmosféry.
Vlastně jsme měli seznam asi 15 000 lidí, kteří říkali, že by se do toho chtěli pustit.
Když potřebujeme jen jednoho, zní to nadějně.
CA: Pracujete také na několika projektech v Africe?
RB:
Ano, zřídili jsme něco, čemu říkáme válečný stan, což možná není správný výraz. Možná ho změníme, ale prostě, válečný stan je místo, odkud se snažíme koordinovat všechny hrozby hrnoucí se na Afriku, všechny ty různé společenské problémy v Africe a zkoušíme najít nejlepší postupy.
Takže například, v Africe je doktor, který přišel na to, že pokud podáte matce antiretrovirové léky do 24 týdnů po otěhotnění, tak dítě nebude mít po narození HIV.
Šíření takových informací po celé Africe je důležité.
CA: Válečný stan, to zní mocně a dramaticky.
A neexistuje riziko, že tihle obchodní hrdinové Západu začnou příliš nadšeně -- myslím tím, jak jsou zvyklí být se vším rychle hotoví, jak hluboce věří ve svou schopnost změnit svět?
Neexistuje riziko, že přijdeme někam jako je Afrika a řekneme, máme tu napravit tenhle problém a my na to máme, já mám všechny ty miliardy dolarů, znáte to, da, da, da -- nabízím vám skvělý nápad.
A v o trochu složitější situaci vlastně způsobí zmatek.
Neobáváte se toho? RB:
No, především, my vlastně v této konkrétní situaci -- spolupracujeme na tom s vládou.
Thabo Mbeki měl problém přijmout fakt, že HIV a AIDS spolu souvisí, ale myslím, že je to jeho způsob, jakým se s tím vypořádává a místo toho, aby ho svět kritizoval, je možné s jeho vládou spolupracovat.
Je důležité, aby když lidé opravdu jedou do Afriky a snaží se pomáhat, aby se tomu nevěnovali jenom pár let a pak odjeli.
Musí v tom být důslední.
Myslím, že manažeři mohou přinést svoje podnikatelské know-how a s poněkud odlišným přístupem k věcem pomáhat vládám.
Například jsme v Africe zřídili kliniky, kde budeme zdarma podávat antiretrovirové léky, léky proti tuberkulóze a proti malárii.
Ale také se snažíme, aby kliniky zůstaly soběstačné, aby lidé platili zase v jiných situacích. Mnoho cyniků říká o takových, jako jste Vy nebo Bill Gates, kteří o něco usilují, že jsou téměř puzeni jakousi touhou, aby se buď zviditelnili nebo pro pocit viny a ne ze skutečných filantropických pohnutek.
Co byste jim vzkázal?
No, myslím, že všichni -- lidé činí věci z mnoha rozličných důvodů a víte, já to chápu tak, že až budu na smrtelné posteli, chci mít pocit, že jsem se zasloužil o změnu v životě jiných lidí.
Může se zdát sobecké o tom takhle přemýšlet, ale takhle jsem byl vychován.
Myslím, že pokud jsem v pozici, kdy mohu radikálně měnit lidské životy k lepšímu, měl bych to tak dělat. CA:
Kolik Vám je?
Psycholog Erik Erikson říká, že -- jestli ho dobře chápu, jsem v tom naprostý laik -- že když je lidem od 30 do 50, jsou puzeni touhou růst a že odtud pramení to, co je naplňuje.
Je mi 56.
CA: Od 50 do 70 se jejich záběr posouvá více k hledání moudrosti a pátrání po odkazu předků.
Chci tím říct, že u Vás se zdá, jako byste byl stále tak trochu ve fázi růstu, stále plánujete neuvěřitelné nové věci.
Jak moc přemýšlíte o odkazu a co by se mělo stát Vaším odkazem?
RB:
Příliš o tom nepřemýšlím.
Rád bych -- víte, má babička žila do 101 let, tak doufejme, že mám dalších 30 až 40 let ještě před sebou.
Ne, chci jen prožít život až do konce.
Pokud mohu něco změnit, doufám, že toho budu schopen.
Myslím, že v této chvíli je pozitivní, že máte lidi jako jsou například Sergej a Larry z Google, což jsou dobří přátelé.
A díky bohu, že existují dva lidé s takovým majetkem, kterým na světě skutečně záleží.
Kdyby byli takhle bohatí a nezáleželo by jim na světě, bylo by to velmi znepokojující.
Oni se chystají dělat zatraceně dobré změny.
A já si myslím, že je důležité, aby lidé s takovým postavením skutečně něco změnili. No, Richarde, když jsem já rozjížděl podnikání, také jsem o tom nic nevěděl a byl jsem také takový -- myslel jsem, že podnikatelé by měli být bezohlední, že je to jediný způsob, jak můžete mít šanci uspět.
A Vy jste mě opravdu inspiroval.
Sledoval jsem Vás a myslel jsem si, no, on to už dokázal. Možná, že existuje i jiný způsob.
Rád bych Vám za tu inspiraci poděkoval a za to, že jste dnes na TED přišel. Děkuji. Díky moc.
(Potlesk)
Seděla jsem s mými děvčaty, a Joy řekla:
"Sakra, kéž by mi dal pokoj.
Můj táta, neustále mi volá."
"Máš štěstí, že ti vůbec volá," řekla Jasmine.
"Neslyšela jsem o tátovi už roky."
V tomto okamžiku jsem věděla, že děvčata potřebovala způsob, jak se spojit se svými otci.
V mé neziskové organizaci "Camp Diva" máme tyto typy konverzací neustále jako způsob pomoci dívkám afrického původu připravit se na přechod od dívky do dospělé ženy.
Tyto dívky prostě jen potřebovaly způsob, jak pozvat jejich otce do svých životů za jejich podmínek.
Tak jsem se děvčat zeptala:
"Jak můžeme ostatním dívkám pomoci rozvíjet prospěšný vztah s jejich otci?"
"Uspořádejme taneční zábavu," jedno děvče vykřiklo a všechna děvčata ji rychle podpořila.
Začala snít o veškeré výzdobě, pozvánkách, šatech, které si na sebe vezmou a co by si jejich otci na sebe mohli a nemohli vzít.
(Smích) Rozeběhlo se to ani jsem nestačila mrknout, ale i kdybych děvčata mohla zabrzdit, neudělala bych to, protože jedna věc, kterou jsem se přes těch deset let práce s děvčaty naučila, je to, že již vědí, co potřebují.
Moudrost žije uvnitř nich.
Dokud mají infrastrukturu, mentorství a prostředky, dokáží vybudovat to, co potřebují ne pouze aby přežila, ale aby vzkvétala.
Tak jsme měli taneční zábavu a dívky a jejich otci přišli v zástupech.
Byli perfektně oblečeni.
Chovali se příjemně.
(Smích)
Chovali se přihlouple.
Opravdu si užívali společnost jeden druhého.
Byl to obrovský úspěch.
A děvčata se rozhodla z toho udělat každoroční událost.
A jak šly měsíce za sebou a nadešel znovu čas přichystat taneční zábavu, jedna dívka jmenující se Brianna promluvila a řekla:
"Můj táta na tancování přijít nemůže, a jsem z tohohle velmi smutná."
"Proč ne?" ptala se děvčata.
"Protože je ve vězení." statečně přiznala.
"Dobrá, nemůžou ho prostě na den pustit?" zeptala se jedna z dívek.
(Smích)
"A přijít v poutech?
To je horší, než kdyby tu nebyl vůbec."
V tom momentě jsem uviděla příležitost pro děvčata využít situace a stát se vlastními hrdiny.
Tak jsem se zeptala:
"Co myslíte, že bychom s tím měli udělat?
Chceme, aby si každá dívka užila tanec, ne?"
Tak se dívky na chvíli zamyslely a jedno děvče navrhlo
"Proč prostě neuspořádáme tanec ve vězení?"
Většina děvčat o této možnosti pochybovala, a říkala "Zbláznila ses?
Kdo by dovolil bandě malých holek, nastrojených -" (Smích)
"- aby přišla do vězení a tancovala s jejich otci ve Spongebob kombinézách?"
Takhle je nazývaly.
Řekla jsem "Děvčata, nuže, nikdy nevíte, dokud se nezeptáte."
Tak byl sepsán dopis šerifovi v Richmond City, který byl podepsán všemi děvčaty společně.
A řekla bych, že šerif je velmi výjimečný člověk.
Okamžitě mě kontaktoval a řekl, že kdykoli je příležitost k nim přivést rodiny, jsou jeho dveře vždy otevřené.
Protože jedna věc, kterou věděl jistě, byla, že když jsou otci ve spojení s jejich dětmi, je méně pravděpodobné, že se do vězení vrátí.
Takže, bylo pozváno 16 chovanců a 18 děvčat.
Dívky byly oblečeny ve svátečním a otcové vyměnili své žluto modré kombinézy za košile a kravaty.
Objímali se. Dělili se o plně zajištěné jídlo - kuře a rybu.
Spolu se smáli.
Bylo to překrásné.
Otcové a jejich dcery dokonce zažili příležitost fyzického spojení, něco, co spousta z nich ani nějakou dobu neměla.
Otcové měli prostor k tomu, aby si mohli se svými dcerami hrát, odtáhnout jejich židle a natáhnout ruku k tanci.
Dokonce i dozorci brečeli.
Ale po taneční zábavě jsme si uvědomili, že táta ve vězení stále bude.
Tak jsme potřebovali vytvořit něco, co by si mohli vzít s sebou.
Tak jsme do toho zapojili malé Flip kamerky, přiměli jsme je se do kamerek podívat a jen se navzájem vyslechnout -- jejich vzkazy, jejich myšlenky.
Záměrem bylo to použít jako upomínka, takže kdyby se jim začalo stýskat a cítili by se od sebe odpojeni, mohli by se znovu připojit pomocí těchto záběrů.
Nikdy nezapomenu, jak se jedno děvče s kamerou podívalo otci do očí a řeklo:
"Tatínku, když se na mě podíváš, co vidíš?"
Jelikož naši tatínci jsou našimi zrcadly, která odrážíme, když se rozhodneme, jaký typ muže si zasloužíme, a jak nás vidí po zbytek našeho života.
Vím to moc dobře, protože jsem byla jednou z těch šťastných dívek.
Měla jsem svého otce vždy ve svém životě.
Je tu dokonce i dnes.
(Potlesk)
A proto je pro mě nesmírně výjimečné zajistit, že jsou tyto dívky ve spojení s jejich otci. Zvláště ty, které jsou odděleny díky ostnatým drátům a kovovým dveřím.
My jsme pouze vytvořili způsob pro dívky, které tíží na srdci jejich otázky, aby se mohly svých otců na tyto otázky zeptat, a způsob dát otcům svobodu jim odpovědět.
Protože víme, že otcové odcházejí s touto myšlenkou:
Jaký druh ženy připravuji na vpuštění do světa?
Jen proto, že je otec zavřený, to neznamená, že by měl být odstřižený od života své dcery.
(Potlesk)
Dr. Harris: V této ukázce se zaměříme na lineární perspektivu v souvislosti s historii.
Dr. Zucker:
Já miluji lineární perspektivu. Dr.
Harris: Lineární perspektivu je těžké nemilovat.
Přímo vás očaruje.
Dr. Zucker: Ano, jen se podívejme, co dokázal s lineární perspektivou vytvořit Paolo Uccello jen několik desetiletí poté, co byla objevena.
Dr. Harris:
Lineární perspektiva je způsob jak zaznamenat 3-rozměrný svět na 2-rozměrnou plochu tak, aby byla reálná.
Dr. Zucker: Zde máme Paola Uccella a jeho studii kalicha.
Kalich nebyl vytvořený na počítači. Ale tužkou a inkoustem na papíře. Dr.
Žádný Photoshop.
Pojďme krátce nahlídnout do historie a poté si řekneme, jak lineární perspektiva vzniká.
Dr. Zucker: Ano, co tedy bylo důvodem vzniku
Zde máme například obraz ze 13. století od umělce Duccia, který tvořil v Sieně.
Všimněme si, že Duccio se snažil vytvořit pozemský prostor pro svoje postavy, anděla Gabriela a Marii.
Ale prostor, který vytvořil nepůsobí příliš reálně. Ano, tvrdíte tedy, že zde máme naznačený prostor pomocí trámů a stropu.
Vidíme architekturu, vidíme dveře.
Malíř se velmi snaží zachytit postavy v reálném prostoru. Ale nastal zde problém. A přitom já miluji Ducciovu tvorbu.
Problém je však ten, že Duccacio nezachytil tento architektonický prostor způsobem, který je pro naše oko logický. Domnívám se, že tento problém neměl pouze Duccio.
Umělci, kteří se zabývali jinou myšlenkou než Duccio.
Ale než opustíme Duccia, pojdmě se ještě jednou podívat, co se mu řekněme nepovedlo.
Dr. Harris: Souhlasím.
Označme si vanishing point pro lepší zapamatovatelnost zkratkou VP.
Společně s liniemi, které zde vytvořil pomocí hlavních sloupů.
Nic z toho nedává smysl.
Dr. Harris: Ano, nejedná se o reálný prostor.
A přitom lidé se ve 14.stoleí o racionalismus zajímali. Dr. Zucker:
Jde o období, které nazýváme renesancí.
Potom musíme zmínit Florencii, rok 1420 a Brunelleschiho.
A zde máme zachycenou Brunelleschiho podobu. Dr. Zucker:
- protože některé zdroje tvrdí, že to byli již antičtí Řekové a Římané - lineární perspektivu. Dr.
Podle dřívější tradice také pobýval v Římě a studoval starověké Římské stavby a zříceniny, aby byl schopný je přesně nakreslit.
Aby toho byl schopný vypracoval systém lineární perspektivy.
Dr. Zucker: Tento systém dokonce v roce 1420 ve Florencii představil.
A o 15 let později další vynikající renesanční umělec, Alberti, kodifikoval, co Brunelleschi objevil.
Alberti systém lineární perspektivy vysvětlil i ostatním umělcům. Alberti v roce 1435 vydává knihu s názvem O malbě a my zde máme pozdní vydání této knihy.
Zucker:
Alberti se zde snaží zformulovat podstatu lineární perspektivy.
Pojďme se teď společně podívat, jak tento systém funguje. Souhlasím.
Nakresleme si pro lineární perspektivu diagram. Dr. Zucker:
Nejsem bohužel schopný kreslit jako Polo Uccello jeho kalich.
Nejdříve musíme pochopit, že jednobodové lineární perspektiva, někdy také zvaná vědecká perspektiva, je tvořena třemi základními elementy.
A těmi jsou: mizející bod, horizontální linie a orthogonály.
Začněme nejdříve návrhem jednoduchého interiéru.
Nakreslím zde jednouchý obdélník.
Dr. Harris: Což bude náš obraz, náš rovný povrch.
Dr. Zucker: Přesně tak.
Vanishing umístíme například zde.
Harris: Dobře. Dr.
Tak a teď uvidíme ... Dr. Harris:
Toto je řeka.
Toto je potok.
Toto je řeka.
Toto se děje po celé zemi.
Existují desítky tisíc kilometrů odvodněných toků ve Spojených státech.
Na této mapě barevné plochy představují problémy s vodou.
Podobné problémy se objevují také na východě.
Příčiny se liší stát od státu, většinou však v detailech.
Přes 6000 km odvodněných proudů najdeme jen v Montaně samotné.
Normálně živí ryby a další volně žijící živočichy.
Jsou to žíly ekosystému, stále častěji však žíly prázdné.
Chci vám vyprávět příběh o jednom z těchto proudů, protože bude základnou pro další, větší příběh.
Toto je Prickly Pear Creek.
Line se přes obydlené oblasti od východní Heleny až k jezeru Helena.
Žijí v něm volně žijící ryby včetně pstruha žlutohrdlého, potočního a pstruha duhového.
Téměř každý rok po více než sto let to v létě vypadalo takhle.
Jak jsme se sem dostali?
No, začalo to koncem 19. století, kdy se lidé začali usazovat v místech jako je Montana.
Stručně: bylo tam dost vody a nepříliš mnoho lidí.
Když se však objevilo více lidí toužících po vodě, starousedlíci trochu dostali obavy a v roce 1865 Montana schválila svůj první vodní zákon.
V podstatě říkal, že všichni poblíž vodního toku jej mohou využívat.
Kupodivu se objevila spousta lidí toužících po přístupu k vodě a obyvatele, kteří tam byli dřív, to znejistilo natolik, že povolali své právníky.
Došlo ke dvěma precedentním sporům v letech 1870 a 1872 a oba se týkaly Prickly Pear Creeku.
A v roce 1921
Nejvyšší soud v Montaně rozhodl v případu týkajícím se Prickly Pear, že ti, kdo se tam usadili jako první, měli přednostní či seniorská vodní práva.
Tato přednostní vodní práva jsou klíčová.
Problém je, že všude na Západě to nyní vypadá nějak takto.
Některé z těchto potoků nesou břemeno na 50 až 100krát více vody, než v nich vlastně proudí.
Navíc vlastníkům přednostních práv hrozí, že když svá práva nebudou využívat, přijdou o ně spolu s ekonomickou hodnotou s nimi spojenou.
Nemají tedy žádné pobídky chovat se šetrně.
Takže to není jen problém počtu lidí; systém samotný odrazuje od šetrnosti, protože když své právo nevyužíváte, přijdete o něj.
Takže po desetiletích sporů a se 140 lety zkušeností jsme se nikam nepohnuli.
Je to nefunkční systém.
Nevyplácí se šetřit, protože když své přednostní právo na vodu nevyužíváte, přijdete o něj.
Předpokládám, že tušíte, že toto dalo vzniknout významným sporům mezi zemědělskými a enviromentálními komunitami.
Tak... chystám se to teď změnit.
Většina z vás ráda uslyší, že zbytek prezentace je zdarma. A někteří z vás uslyší ještě radši, že se jedná i o pivo.
(Smích)
Po celé zemi se něco děje: firmy se začínají zajímat o svou vodní stopu.
Zajímají se o zabezpečení adekvátního přísunu vody, snaží se být opravdu efektivní při její spotřebě a starají se o to, jak jejich využívání vody ovlivňuje vnímání jejich značky.
I když se jedná o národní problém, povím vám jinačí příběh z Montany, který zahrnuje pivo.
Vsadím se, že jste netušili, že je potřeba asi 2,5 litru vody na výrobu půl litru piva.
Když zahrnete i vysušování, je na půllitr piva potřeba hodně přes 50 litrů vody.
Pivovary v Montaně sice udělaly hodně ke snížení své spotřeby vody, ale stále jí potřebují miliony litrů.
Chci říct, v pivu je voda.
Co tedy mohou dělat ohledně toho zbytku vodní stopy, která má vážné dopady na ekosystém?
Tyto ekosystémy jsou velmi důležité pro pivovary v Montaně a jejich zákazníky.
Koneckonců, existuje silný vztah mezi vodou a rybařením.
A pro některé zde existuje velmi silný vztah mezi rybařením a pivem.
(Smích)
Montanské pivovary a jejich zákazníci jsou tedy znepokojeni a hledají způsoby, jak se s tímto problémem vypořádat.
Jak se tedy mohou vypořádat se zbývající vodní stopou?
Vzpomeňte si na Prickly Pear.
Dosud se kontrola komerčního využívání vody omezovala na měření a snižování; my navrhujeme, aby dalším krokem byla obnova.
Vzpomeňte si na Prickly Pear.
Je to nefunkční systém.
Jste odrazováni od šetrné spotřeby, protože když své právo na vodu nevyužíváte, přijdete o něj.
Rozhodli jsme se tedy spojit tyto dva světy - svět společností s jejich vodními stopami a svět farmářů s přednostními vodními právy na tyto potoky.
V některých státech mohou držitelé přednostních práv nechat vodu prostě proudit, zatímco je legálně chráněna před ostatními, a udržet si přitom své právo.
Koneckonců, je to jejich vodní právo a jestli to právo chtějí využít k tomu, aby pomohli rozmnožování ryb v potoce, je jejich právo tak učinit. nemají ovšem žádnou pobídku tak činit.
Spoluprací s místními vodními kartely jsme vytvořili pobídku tak činit.
Platíme jim za to, že nechají vodu v potoce.
A tak se tomu tady děje.
Jedinec učinil rozhodnutí a uzavírá své rameno, čímž ponechá vodu v potoce.
Neztrácí své právo na vodu, jen se rozhoduje využít to právo, nebo nějakou jeho část, na potok místo na zavlažení své půdy.
A protože je držitelem přednostního práva, může vodu v potoce chránit před ostatními uživateli.
Rozumíme si?
Dostává zaplaceno za ponechání vody v potoce.
Tento chlapík měří vodu, která je tak ponechána v potoce.
My pak tu naměřenou vodu vezmeme a rozdělíme ji na tisícilitrové části.
Každá část dostane seriové číslo a certifikát a pivovary a další firmy si tyto certifikáty kupují jako způsob, jak vrátit vodu do těchto poškozených ekosystémů.
Pivovary platí za obnovení proudu v potoku.
Je to jednoduchý, nepříliš drahý a měřitelný způsob, jak navrátit vodu do těchto poškozených ekosystémů, který dává farmářům možnost ekonomické volby a podnikům znepokojeným jejich vodní stopou možnost snadno se s ní vypořádat.
Po 140 letech konfliktů a 100 letech vyschlých potoků, okolnostech, které soudy ani regulace nevyřešily, jsme přišli s tržním, kupce a prodejce spojujícím řešením - řešením, které se obejde bez soudů.
Dáváme lidem znepokojeným jejich vodní stopou opravdovou příležitost přinést vodu tam, kde je nejvíce potřeba, do těchto poničených ekosystémů, zatímco současně dáváme farmářům smysluplnou ekonomickou volbu toho, jak bude jejich voda využita.
Tyto transakce vytváří spojence, nikoli nepřátele.
Spojují lidi místo toho, aby je dělily.
A dávají potřebnou ekonomickou podporu zemědělským komunitám.
A co je hlavní, funguje to.
Navrátili jsme více než 15 miliard litrů vody do těch zničených ekosystémů.
Spojili jsme držitele přednostních práv s pivovary v Montaně, s hotely a producenty čaje v Oregonu a s hi-tech společnostmi, které využívají spousty vody v Southwestu.
Když umožňujeme tato propojení, můžeme - a také to děláme - změnit toto v toto.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Pamatujete si příběh o Odysseovi a Sirénách tenkrát ještě ze střední?
Je to o Odysseovi, hrdinovi, který pluje domů z Trojské války.
Stojí na palubě, hovoří s prvním důstojníkem a povídá mu:
"Zítra poplujeme okolo tamtěch skal, na těch skalách sedí nádherné ženy, Sirény.
Zpívají čarovnou píseň, píseň tak svůdnou, že každý námořník, který ji uslyší, najede na skály a umře."
Takže byste předpokládali, že zvolí jinou trasu, aby se Sirénám vyhnuli, ale místo toho Odysseus pronese:
"Chci tu píseň slyšet.
Takže udělám následující, zaliju vám uši voskem, vám a všem mužům -- poslouchej dobře -- takže vy tu píseň neuslyšíte, a přivážete mě ke stěžni, abych ji mohl slyšet a zároveň bezpečně proplujeme."
Takže tenhle kapitán dává v sázku všechny své muže, aby si poslechl nějakou píseň.
A celkem bych čekal, že si tohle párkrát vyzkoušeli.
Že Odysseus řekl:
"Dobrá, zkusíme to nanečisto.
Přivažte mě ke stěžni a já budu prosit a žadonit.
Ale v žádném případě mě nesmíte rozvázat.
Přivažte mě tedy."
První důstojník vezme lano a pevně přiváže Odyssea ke stěžni.
A Odysseus se snaží ze všech sil, volá:
"Odvažte mě!
Odvažte mě! chci to slyšet, odvažte mě!"
A důstojník moudře odolává a Odyssea nepouští.
Pak Odysseus řekne:
"Vidím, že to chápete.
Odvažte mě a navečeříme se."
První důstojník váhá.
"Je to ještě zkouška, nebo ho už mám rozvázat?"
Nakonec se rozmyslí:
"Tak hádám, že zkouška někdy musí skončit."
Rozváže Odyssea a Odysseus se naštve.
"Ty idiote!
Ty pitomče!
Jestli tohle uděláš zítra, tak umřu já, umřeš ty a všichni muži na palubě.
Takže mě nerozvazuj ať se děje co se děje."
A srazí důstojníka k zemi.
Tohle jde dokola celou noc -- opakování, uvázání ke stěžni, přesvědčování, aby ho pustili, aby důstojníka znovu bez milosti srazil.
A zase hezky znovu.
Přivázání ke stěžni je asi nejstarší dochovaný psaný příklad toho, čemu psychologové říkají donucovací prostředek.
Donucovacím prostředkem je rozhodnutí, které uděláte s čistou hlavou, takže pak neuděláte něco, čeho byste litovali když přijde na věc.
Každý má totiž dvě "já" když se nad tím zamyslíte.
Vědci už dlouho hovoří o metafoře dvojího "já", když dojde na pokušení.
Nejdříve naše "já" v přítomnosti.
To je jako Odysseus, když slyší tu píseň.
Má nutkání se dostat co nejblíž.
Myslí jen na okamžité uspokojení tady a teď.
Ale pak existuje ještě jedno "já", budoucí "já".
To představuje Odyssea jako starého muže, který chce jen zestárnout ve svém slunném venkovském sídle se svojí ženou, Penelope, někde mimo Ithacu -- ne tu dnešní.
Takže proč vlastně potřebujeme donucovací prostředky?
No protože odolat pokušení je těžké, jak řekl anglický ekonom z 19. století,
Nassau William Senior:
"Zdržet se možnosti dopřát si potěšení nebo usilovat o výsledky v budoucnu než o ty v přítomnosti je jedna z nejtěžších zkoušek lidské vůle."
Pokud si zvolíte nějaké cíle a jste jako většina ostatních, pak si uvědomíte, že vaše cíle nejsou fyzické nemožné, ale že to co vás brzdí je ve skutečnosti nedostatek disciplíny k jejich splnění.
Zhubnout je fyzicky možné, je fyzicky možné více cvičit.
Ale odolat pokušení je těžké.
Dalším důvodem proč je těžké pokušení odolat, je nerovná bitva mezi vaším přítomným a budoucím "já".
Protože, upřímně, přítomnost je přítomnost.
Přítomné "já" vám vládne právě teď.
Má ty silné, heroické ruce, které vám cpou koblihy do pusy.
A budoucí "já" není poblíž.
Je daleko, v budoucnosti.
Je slabé.
Ani nemá právníka v přítomnosti.
Nikdo se za něj nepostaví.
Takže naše přítomné "já" si dělá co se mu zachce.
Existují tedy dvě "já", která se mezi sebou perou, a proto potřebujeme donucovací prostředky, abychom stanovili pravidla.
Já jsem docela velký fanda donucovacích prostředků.
Uvázání ke stěžni je nejstarším, ale existují i další jako zamknutí kreditky a zahození klíče, nebo třeba to, že si nekoupíte nezdravé jídlo, takže žádné nesníte, nebo se můžete odpojit od internetu, abyste nebyli na počítači.
Já sám jsem si vytvářel donucovací prostředky ještě než jsem věděl co jsou.
Takže když jsem byl hladovějícím postdoktorantem na Kolumbijské univerzitě, musel jsem publikovat, abych se pohnul v kariéře.
Musel jsem napsat pět stránek denně do mé práce nebo jsem musel dát pryč pět dolarů.
Když už si ale vymyslíte nějaký ten donucovací prostředek, zjistíte, že je třeba dopilovat i maličkosti.
Samozřejmě není snadné jen tak zahodit pět dolarů.
Nemůžete je spálit, to je nelegální.
Tak jsem si řekl, že je dám na charitu, nebo své ženě a tak podobně.
No ale pak jsem si uvědomil, že to úplně fungovat nebude.
Protože když nepíšu, tak je to sice špatně, ale přispívat na charitu je zase správné.
A tím jsem si vlastně ospravedlnil nepsaní, protože jsem něco daroval.
Tak jsem se zamyslel a řekl si, že ty peníze můžu dát neo-nacistům.
Ale to by zase bylo mnohem víc špatné, než by bylo psát správné, takže by to taky nešlo.
Nakonec jsem se rozhodl, že je nechám v obálce v metru.
A někdy je najde dobrý člověk, jindy zase špatný.
A tím pádem to bude naprosto zbytečná ztráta peněz, které budu litovat.
(Smích)
To je úděl donucovacích prostředky.
A i když je mám rád, tak mají dvě vady, které mě vždy znepokojovaly a vás budou možná taky, pokud je zkusíte.
Tou první je, že když máte nějaký ten donucovací prostředek, např. jako já psát každý den, nebo zaplatit, vám to neustále připomíná, že nemáte žádnou sebekontrolu.
"Bez donucovacího prostředku nejsem nic, nemám žádnou disciplínu."
A když jste pak v situaci, kdy pro nějakou činnost nemáte donucovací prostředek -- jako:
"Pane Bože, ten člověk mi nabízí koblihu a já vůči tomu nemám žádný obranný prostředek," -- tak ji prostě sníte.
Co mi tedy vadí je, že vám seberou seberegulaci.
Sebedisciplína je jako sval.
Čím víc ji trénujete, tím víc se v ní zlepšujete.
Ten druhý problém s donucovacími prostředky je, že se z nich vždycky dokážete vymluvit.
"Tak dneska samozřejmě psát nemůžu, vystupuji v TED Talk, mám pět interview a pak jdu na koktejl párty a pak budu opilý.
Takže dneska to prostě nejde zvládnout."
V konečném důsledku jste vlastně jako Odysseus a první důstojník v jedné osobě.
K něčemu se snažíte zavázat, pak se z toho vykrucujete a následně se za to nesnášíte.
Už asi deset let pracuji na dalších způsobech, které by změnili přístup lidí ke svému budoucímu "já" bez užití donucovacích prostředků.
Obzvláště se zajímám o budoucí "já" z finančního hlediska.
Což je aktuální problém.
Mluvím o spoření.
Spoření je totiž klasický problém mezi oběma "já".
"Já" v přítomnosti nechce šetřit nic.
Chce konzumovat.
Kdežto budoucí "já" chce, aby to přítomné spořilo.
To je skutečné aktuální problém.
Když se podíváme na spořící úrokové míry tak od poloviny minulého století padají.
A naopak index penzijního rizika, který udává šanci, že ve stáří nevyžijete ze starobního důchodu, postupně narůstá.
Dneska jsme v situaci, kdy z každých tří lidí narozených v populační explozi, je to předpoklad McKinsey Global Institute, nebudou dva schopni vyžít z důchodu až zestárnou.
Co proti tomu můžeme udělat?
Jeden filosof, Derek Parfit, řekl pár slov, která mě a mé spoluautory inspirovala.
Řekl: "Možná přehlížíme naše budoucí "já" protože nejsme schopni si ho uvědomit nebo představit."
V překladu to znamená, že nějakým způsobem nevěříme tomu, že zestárneme, nebo si nedokážeme představit, že budeme jednou staří.
Na jednu stranu to zní směšně.
Samozřejmě, že víme, že zestárneme.
Ale neexistují věci, kterým věříme a nevěříme zároveň?
Já a mí spoluautoři jsme za pomoci počítačů, nejlepších nástrojů dnešní doby, pomohli lidem si představit co je zhruba čeká v budoucnosti.
Dnes vám ukážu některé z těchto nástrojů.
Prvnímu se říká tvorba rozdělení.
Ukazuje, jakou mohou mít lidi budoucnost představením stovky stejně možných výsledků, kterých můžou v budoucnu dosáhnout.
Každý z výsledků je představen jedním obdélníčkem a každý je v určitém řádku, který představuje úroveň bohatství v důchodu.
Tím pádem horní pozice znamenají, že budete mít v důchodu hodně peněz.
Naopak ty dolní ukazují, že se budete potýkat s nedostatkem.
Když investujete, tak vlastně říkáte, že akceptujete jednu z těchto sta věcí, které se vám mohou stát a určit vaše bohatství.
Můžete přeskládávat vaše výsledky.
Můžete manipulovat váš osud jako to dělá tenhle člověk, ale něco vás to bude stát.
Tím něčím je nutnost dnes spořit.
Jakmile najdete investici, se kterou jste spokojeni, kliknete na "hotovo" a obdélníčky začnou mizet jeden za druhým
Program simuluje určitou investici a co se z ní dá vytěžit.
Na konci zůstane poslední obdélník, který určí váš příjem ve stáří.
Tak, náš člověk ve stáří dosáhne 150 procent svého příjmu.
V důchodu bude mít víc peněz než vydělává dnes když pracuje.
Jestli jste jako většina lidí, pak si asi říkáte jak parádní by to bylo -- jen si představte, že v důchodu vyděláváte o 50 procent více peněz než dnes v práci.
A naopak, když skončíte úplně dole, asi si začnete dělat trochu obavy a nebudete mít příjemný pocit při pomyšlení na stáří bez peněz.
Používání tohoto nástroje stále dokola a simulace jednoho výsledku za druhým pomůže lidem pochopit, že investice a spoření, které začnou již dnes, ovlivní jejich blahobyt v budoucnosti.
Protože lidé jsou motivování emocemi ale zároveň každého motivuje něco jiného, mám tu jednu simulaci, která pracuje s názorným zobrazením, protože někteří jsou motivováni tím, co si za peníze mohou koupit, ne čísly jako takovými.
Takže jsem vytvořil program rozdělení příjmu, který místo číselného vyjádření ukazuje vizuální výsledky toho, čeho dosáhnou, konkrétně bydlení, které si budou moci dovolit při 3.000, 2.500 2.000 dolarech za měsíc atd.
Při menších příjmech si můžete všimnout jak se bydlení zhoršuje.
Některé vypadají jako koleje z mých studentských let.
Když se dostanete na úplné dno, zjistíte krutou pravdu, že bez žádných úspor na staří si nebudete moci dovolit žádné bydlení.
Tohle jsou skutečné obrázky skutečných bytů, které si za danou částku můžete pořídit, nabízených na internetu.
A poslední věc, kterou vám ukážu, poslední stroj času, který reaguje na změnu chování je něco, co jsem vytvořil s Halem Hershfieldem, kterého mi představil spoluautor předešlého projektu,
Bill Sharpe.
Je to takové nahlédnutí do virtuální reality.
Vezmeme fotky lidí -- v tomto případě lidí ve věku vysokoškoláků -- použijeme software, který je udělá staršími a ukážeme jim, jak budou vypadat až jim bude 60, 70, 80 let.
A zkoumáme, jestli se za pomoci jejich představivosti skrz obličeje budoucího "já" změní jejich chování v investování.
Tady máme jeden z experimentů.
Nalevo vidíme mladý subjekt.
Může libovolně kontrolovat míru jeho spoření.
Když s ní hýbe směrem dolů, znamená to, že nespoří vůbec nic, to je když má posuvník úplně nalevo.
Můžeme vidět, že jeho roční příjem -- vyjádřený v procentech, jakou část výdělku si dnes nechá -- je celkem vysoký, 91 %, ale naopak jeho příjem v důchodu je dost nízký.
V důchodu bude mít 44 procent svého příjmu v době, kdy pracoval.
Když bude šetřit maximální zákonnou částku, jeho příjem v důchodu soupá, ale teď je nešťastný, protože má méně peněz na útratu v přítomnosti.
Jinak toto rozložení působí na budoucí "já".
Z jeho pohledu je vše opačně.
Když spoříte jen málo, budoucí "já" je nešťastné, když má žít se 44% příjmem.
Zatímco když spoří v přítomnosti hodně, je budoucí "já" nadšené, jeho příjem bude téměř 100 procent.
Abych vytvořil něco pro širší okruh lidí, tak jsem ve spolupráci s Halem a Allianz vytvořil něco, čemu říkáme stroj času reagující na chování, který vám ukáže nejen jak budete vypadat v budoucnosti, ale rovněž uvidíte i emoce závislé od míry příjmu.
Tady je ukázka jak někdo používá náš stroj.
Zaměřte na výrazy v obličejích, když se hýbe posuvník.
Mladá tvář je čím dál tím šťastnější, když spoří méně a méně.
Starší tvář vypadá zkroušeně.
Pomaličku se přesouváme k rozumné míře spoření.
K větší míře spoření, kde se mladá tvář začíná tvářit nešťastně, ale starší vypadá s výsledkem celkem spokojeně.
Chceme poznat, jestli to bude mít účinky na chování lidí.
A co je na tom krásné je, že to není nijak předpojaté, protože když se jedna tvář usmívá, ta druhá se mračí.
Neříká vám to, kam máte posuvník umístit, jen vám připomíná, že jste spojeni a právně svázání ke svému budoucímu "já".
Vaše dnešní rozhodnutí určí váš budoucí blahobyt.
A na to se snadno zapomíná.
Tenhle nástroj virtuální reality tu není jen od toho, aby dělal lidi starší.
Existují programy, které vám ukáží jak budete vypadat když budete kouřit, příliš se vystavovat slunci, když přiberete a tak dále.
Pozitivním na tom je, že na rozdíl od experimentů, které s Halem a s Russem Smithem děláme, vy už si je programovat nemusíte, abyste viděli virtuální realitu.
Existují aplikace do smartphonů za pár dolarů, které umí to samé.
Tohle je mimochodem fotka Hala, mého spoluautora.
Možná si ho vybavíte z předchozích demonstrací.
Jen tak ze srandy jsme jeho tvář nechali projít softwarem, který ukazuje plešatění, stárnutí, tloustnutí, abychom viděli jak by vypadal.
Hal tu je mezi vámi, takže asi stáhneme ten poslední obrázek.
A tím bych to uzavřel.
Za Hala i za mě vám přeji to nejlepší, jak vašemu "já" v přítomnosti, tak budoucímu "já".
Děkuji.
(Potlesk)
Dnes se dozvíme něco o pružinách.
Takže řekněme, že mám pružinu.
Nakreslím zemi, abychom věděli, co se s pružinou děje.
Takže tohle bude podlaha.
Tohle je podlaha a tady je pružina.
Leží na podlaze.
Udělám ji trochu tlustější, aby byla dobře vidět.
Řekněme, že pružina vypadá nějak takto. ...kruci, stále používám nástroj na přímky...
Pružina vypadá takto.
Toto je pružina, skvěle nakreslená pružina.
A řekněme, že je na konci připevněna ke zdi.
Toto je zeď.
A tohle je tedy pružina, když na ni nepůsobí žádná síla, je to její přirozený stav.
A tady je, v uvolněném stavu, hrot pružiny.
A řekněme, že budu na tuto pružinu působit silou 5 newtonů, to bude vypadat asi takto.
Všechno překreslím.
Takže působím silou 5 newtonů. ...nakreslím teď zeď purpurově...
Když působím silou 5 newtonů, pružina vypadá takto.
Stlačí se, že?
To všichni známe.
Každý den sedíme na posteli nebo na pohovce.
Takže řekněme, že se stlačí až sem.
Takže toto byl klidový stav... Bez působení síly byla pružina tady, při působení síly 5 newtonů tímto směrem se posune třeba o 10 metrů.
A typickou otázkou, která se často objeví a kterou si zde probereme, je: Víme, jak moc se pružina stlačí nebo prodlouží při působení jisté síly.
Jak moc se stlačí za působení jiné síly?
Takže má otázka je: Jak moc se stlačí, když budeme působit silou 10 newtonů?
Takže intuice nám říká, že se stlačí více, ale roste toto stlačení lineárně se silou?
Roste s druhou mocninou síly?
Jaký je tento vztah?
Myslím, že byste to mohli uhádnout.
To vlastně stojí za pokus.
Nebo se můžete dál dívat na tohle video.
Tak řekněme, že působím silou 10 newtonů.
Jak bude pružina vypadat?
No, bude více stlačená.
Změním sílu na 10 newtonů.
A pokud je toto rovnovážná pozice pružiny, jaká bude tato vzdálenost?
No, ukazuje se, že závislost je lineární.
Co tím míním?
Myslím tím, že čím větší bude síla... Síla je přímo úměrná tomu, jak moc se pružina stlačí.
A funguje to i opačně.
Pokud byste působili 5 newtony v tomto směru, doprava, dostali byste 10 metrů v tomto směru.
Takže je to tak, ať už pružinu prodlužujete nebo stlačujete, v rámci určitých mezí.
S tím vším máme zkušenost.
Pokud stlačíte něco příliš mnoho nebo to velmi roztáhnete, nevrací se to do stavu, ve kterém to bylo předtím.
Ale v rámci určitých mezí je to proporcionální.
Takže co to znamená?
Znamená to, že síla pružiny se rovná minus nějaké číslo krát výchylka pružiny.
Takže co to znamená?
Jaká byla v tomto příkladu výchylka pružiny?
Pokud uvažujeme kladné hodnoty x směrem doprava a záporné doleva, jaká bude výchylka pružiny?
Výchylka bude v tomto případě... x bude minus 10, ano?
Protože jsme se posunuli o 10 metrů doleva.
Takže to nám říká, že síla pružiny bude minus K krát velikost výchylky, krát 10.
Takže tyto minusy se pokrátí a toto se rovná 10 krát K.
Takže jaká je síla pružiny v tomto příkladu?
Můžete říct, že je 5 newtonů, protože to je jediná síla, co tu máme, a měli byste do jisté míry pravdu.
A vlastně tu máme kladná a záporná čísla, a toto je 5 newtonů směrem doleva, takže toto je záporný směr, takže by to mělo tedy být minus 5 newtonů a toto bych měl označit minus 10 newtonů, protože toto jsou vektory a pohybujeme se doleva.
Zvolil jsem konvenci, podle které je směr doleva záporný.
Takže kolik je síla pružiny?
No, v tomto příkladu... A předpokládáme, že K je pro naše účely kladné.
V tomto příkladu je síla pružiny kladná.
Takže jaká je tato síla?
No, je to síla působící proti stlačení pružiny.
Dává nám ji tato rovnice.
Takže pokud je pružina nehybná při působení silou 5 newtonů, znamená to, že zde bude další síla stejné velikosti a opačného směru, která má hodnotu plus 5 newtonů, ano?
Pokud by tu nebyla, pružina by se dál stlačovala.
A pokud by tato síla byla větší než 5 newtonů, pružina by se roztahovala.
Takže vím, že když působím silou 5 newtonů směrem doleva, neboli negativní silou 5 newtonů, a pružina se již nehýbá, znamená to, že zde musí být... - nebo se vlastně už nezrychluje - znamená to, že zde musí být stejná síla opačného směru, a to je síla pružiny.
Další způsob, jak to tom přemýšlet: Pokud bych... No, tímto směrem se teď nevydám.
Takže v případě, že síla pružiny je 5 newtonů, můžeme vypočítat K.
Mohli bychom říci, že 5 se rovná 10 krát K.
Podělíme obě strany 10.
Získáme, že K je rovno 1/2.
Takže nyní můžeme pomocí této informace zjistit posun pružiny, pokud působíme silou 10 newtonů.
Pokud tlačím na pružinu silou 10 newtonů směrem doleva.
Takže zaprvé - jaká je zde síla pružiny?
No, pružina se již nezrychluje v žádném směru, neboli její konec se nezrychluje v žádném směru, víme, že síla pružiny musí vyvážit tuto sílu, kterou pružinu stlačuji.
Tato síla, kterou se pružina chce opět roztáhnout, je 10 newtonů, plus 10 newtonů, ano?
A víme, že tuhost pružiny K pro tento materiál je 1/2.
Takže víme, že síla pružiny se rovná 1/2 krát výchylka, ano?
A v této rovnici je minus K.
A jaká je potom síla pružiny v tomto příkladu?
No, řekl jsem, že je 10 newtonů, takže víme, že 10 newtonů se rovná minus 1/2 x.
A co je x?
No, znásobíme obě strany minus 1/2 a získáme minus 20.
Pardon, znásobíme obě strany minus 2, dostaneme minus 20 se rovná x.
Takže výchylka x je 20 metrů doleva.
To nám to říká.
A tomuto zákonu se říká Hookův zákon a je pojmenován po - přečtu to - fyzikovi ze 17. století, britském fyzikovi.
A on zjistil, že velikost síly potřebná k udržení pružiny ve stlačeném stavu, je úměrná tomu, jak moc jste pružinu stlačili.
A to nám říká tato rovnice.
A toto záporné číslo... Pamatujte, tato rovnice nám dává sílu pružiny.
Takže nám říká, že síla vždy směřuje v opačném směru oproti směru výchylky.
Takže pokud byste například pohnuli pružinou v tomto směru, pokud byste působili silou a výchylka x byla kladná, pohybovali byste se v tomto směru, potom síla... Ne, počkat. Pardon.
To je pružina v klidovém stavu.
Pokud byste působili nějakou silou a posunuli pružinu sem, toto záporné číslo nám říká, že se pružina bude snažit stáhnout a její síla bude působit v opačném směru.
Pojďme vyřešit ještě jeden příklad a myslím, že pak to bude jasné.
Řekněme, že mám pružinu... Všechny tyto příklady vypadají podobně.
Tak řekněme, že pokud působím silou 2 newtonů...
No, řekněme to takto.
Řekněme, že natáhnu pružinu.
Řekněme, že pokud na tuto pružinu působím silou 2 newtony směrem doprava, natáhne se pružina o 1 metr.
Takže nejprve zjistíme K.
Pokud je pružina prodloužena o 1 metr, až sem, síla pružiny bude 2 newtony.
Takže síla pružiny, tyto 2 newtony, se rovná minus K krát velikost výchylky.
No, došlo k posunutí o 1 metr, takže znásobíme obě strany minus 1 a dostaneme, že K se rovná minus 2.
A můžeme použít Hookův zákon, abychom z této rovnice dostali sílu pružiny pro tento případ. A ta by byla minus 2 krát x.
A potom chci vědět, jak velkou silou budu muset působit, abych tuto pružinu roztáhl o 2 metry?
No, to bude 2 krát 2, to by bylo 4.
4 newtony k posunutí o 2 metry a síla pružiny bude potom samozřejmě působit v opačném směru, proto dostáváme záporné číslo.
No, došel nám čas.
Uvidíme se u dalšího videa.
...
Takže už víme, že existují dvě možnosti, jak si firma může zvýšit kapitál.
Může si půjčit peníze, což je dluh.
Nebo může sama prodávat podíly, nebo v podstatě umožní ostatním lidem, aby se stali částečnými vlastníky a to je vlastní kapitál.
A tyto se přímo přenášejí do cenných papírů, které pravděpodobně znáte, ale možná jste neměli přesnější představu o tom, co jsou.
Víte,co jsou majetkové cenné papíry a tak také víte co je zástava.
Zástava je v podstatě něco, co lze koupit a prodat, co má určitý druh nároku na něco nebo nějaký druh ekonomické hodnoty.
Takže zástava ve světě vlastního kapitálu je akcie.
A zástava ve světě dluhu je dluhopis.
Vysvětlím to.
Nakreslím rozvahu fiktivní firmy.
Byl jsem upozorněn, že socks.com není ve skutečnosti fiktivní firma.
Že někdo určitě prodává ponožky online. ...
Což mimochodem považuji za skvělý nápad.
Tady mám aktiva.
Toto jsou aktiva firmy.
Ale o to se teď nestaráme.
A nakreslím vlastní kapitál firmy.
Toto jsou třeba podíly, které prodali.
Řekněme, že mají - tady je 10 milionů podílů.
A potom máme dluh, dluh firmy nebo závazky.
Existují jiné závazky než dluh, ale my se nyní budeme zajímat jen o ten.
Toto je dluh.
Napíšu to hnědou.
Máme dluh. ...
A možná aktiva - přemýšlím nad pěkným kulatým číslem - aktiva jsou 10 milionů dolarů v aktivech.
A řekněme, že náš dluh je 6 milionů dolarů
A potom co zbývá na majetek - a musíte se na to dívat, je OK, pokud mám 10 milionů dolarů a dlužím
lidem 6 milionů dolarů, co zbývá vlastníkům firmy?
Vlastníkům firmy zbývají 4 miliony dolarů.
A rozdělí se to mezi vlastníky firmy.
A je zde 10 milionů jednotlivých podílů.
Takže každý kdo má jeden z akciových certifikátů dluží jednu desetimiliontinu z těchto 4 milionů nebo podíl 0,40 dolaru.
Takže tohle je a myslím, že už to znáte, toto je v podstatě akcie.
Když říkáme 10 milionů podílu, to je 10 milionů cenných papírů.
Mohl bych namalovat 10 milionů akciových certifkátů.
Bez ohledu na to co je ticker (burzovní symbol identifikující cenný papír).
A může zde být 10 milionů.
Nyní je zajímavý dluh.
Existuje řada způsobů, jak zvýšit dluh a vlastně existuje řada způsobů, jak zvýšit vlastní kapitál, nemusí to být prodejem.
Z větší části prodáváte cenné papíry.
Můžete přijít i na jiné způsoby a budeme mluvit o jiných formách vlastního kapitálu, primárně ale o cenných papírech.
Na nejjednodušší úrovni, skutečně vždy prodáváte cenné papíry.
Dluh je trochu jiný.
Dluh může být ve formě půjčky od banky.
Může to být půjčka od banky, kdy doslova přijdete do banky a řeknete dobrý den, potřeboval bych 6 milionů dolarů a oni řeknou OK, tady je máte a dáme vám to s tímhle úrokem.
A vy musíte peníze splácet více než je úrok v daném časovém harmonogramu.
Takže se to moc neliší třeba od hypotéky.
Nebo vám můžou říct, OK budete platit úrok 5 let a po 5 letech musíte zaplatit jistinu.
Takže musíte zaplatit celých 6 milionů dolarů.
Nebo můžete získat další půjčku nebo něco takového.
Takže to by byla půjčka od banky.
Existují další věci jako revolvingový úvěr, což je něco jako firemní kreditní karta do určité míry, která se nemusí použít.
Ale pokud se použije, je to dluh, který firma vzala na sebe.
Ale to o čem lidé vždy mluví, jsou dluhopisy.
Dluhopisy jsou - v podstatě si znovu půjčujete z veřejných trhů.
Půjčujete si od skupiny lidí.
Takže co děláte je, že máte 6 milionů dolarů a ty mohou být rozděleny - můžete je rozdělit do 6000 dluhopisových certifikátů.
Takže to může být 6000 dluhopisových certifikátů a 6 milionů děleno 6000, to je 1000, ne?
Takže to bude 6000krát 1000 dolarových dluhopisových certifikátů. ...
A představme si, jak může vypadat dluhopisový certifikát.
Tohle může být dluhopisový certifkát.
A jeho nominální hodnota, někdy se nazývá jmenovitá hodnota nebo uvedená hodnota.
Říká - nazvěme to dluhopis firmy XYZ.
Nominální hodnota je 1000 dolarů.
V podstatě je to "dlužím ti" od firmy XYZ.
Pokud bych jeden z nich měl, pokud bych ho měl nyní na stole, znamenalo by to, že firma XYZ mi vyplatí 1000 dolarů k určitému datu v budoucnosti.
A to datum v budoucnosti je při splatnosti.
Takže vyplatí 1000 dolarů při splatnosti.
A vy říkáte, aha Sale, to je dobré, ale co úrok mezitím?
Jsou dva způsoby, jak o tom uvažovat.
Možná mi vyplatí 1000 dolarů v budoucnu, ale já jsem ji musel dát jen 500 dolarů, ne?
Takže pokud se nad tím zamyslíte, je tam automaticky narůstající úrok.
Pokud jim dám 500 dolarů a po 5 letech mi vyplatí 1000 dolarů, tak mi v podstatě platí úrok, ne?
Vyplatí mi zpět více, než jsem jim dal.
A v dalších videích budeme počítat tento typ úroku.
V situaci, kdy mi vlastně neplatí úrok průběžně, to bude považováno za nulový kupónový dluhopis.
Vím, že tady používám hodně terminologie, ale za chvilku vám to bude dávat smysl.
Nulový kupon vlastně znamená, že nám neplatí úrok do doby než splatí celou půjčku.
A pak možná - úrok bude zahrnutý v celé výši.
Ale trochu tady předbíhám.
Ale kupon je v podstatě pravidelná platba dluhopisu, který firma vydává, v našem případě XYZ. Je podstatné - můžete to skoro považovat jako určitou formu úroku.
Ale pokud opravdu potřebujete zjistit úrok, který z dluhopisu dostanete, potom vlastně musíte zjistit - a možná udělám celý přehled dluhopisové matematiky - musíte zjistit - na základě kuponu, co jste jim dali a potom co vám oni vyplatí a kdy tak učiní.
Je to trochu komplikovanější než jen říct, aha podívejte, dávají 6% kupon, který vlastně znamená, že mi dvakrát ročně budou dávat 3% z hodnoty mého dluhopisu.
Z širšího pohledu, obě tyto věci jsou obchodovatelné.
Je to akcie, je obchodovatelná na burze.
To pravděpodobně znáte.
Pokud na Yahoo!
Finance naťukáte symbol ticker, dostanete cenu pro daný den.
Dluhopisy jsou také obchodovatelné.
Bohužel, není jednoduché získat cenu dluhopisu.
Obvykle musíte mít Bloomberg terminál nebo něco takového.
Nenajdete to na Yahoo!
Finance a myslím, že je to záměr obchodníků s dluhopisy, protože se jim nelíbí transparentnost.
Ale je to jako akcie.
Je to zástava.
Obchodovatelná.
Má cenu.
Ale je zde zásadní rozdíl v tom, co dělá držitel dluhopisu.
V dluhopisu - pokud držím 1000 dolarový dluhopis, což znamená, že jsem půjčil určitou sumu peněz firmě.
A bude to v této části.
A dokud firma nezkrachuje, budou mi platit nějaký úrok a vyplatí mi peníze zpátky.
Pokud vlastním akcii firmy, vlastním podíl na majetku, na rozdíl od podílu na dluhu, což je případ dluhopisu.
Když vlastním podíl na majetku, firma mi neslibuje nic vyplatit.
Jen říká, jste částečný vlastník této firmy a cokoli dostane jiný vlastník, dostanete vy.
Pokud bude mít firma velkou cenu.
Pokud začneme vyplácet dividendy akcionářům, pak dostanete tohle.
Pokud bude firma prodána a vyplatí x dolarů za akcii, dostanete tolik peněz.
A pokud firma zbankrotuje, zbankrotujete také.
Což vede k zajímavé otázce, pokud firma zbankrotuje. Pojďme udělat příklad.
Řekněme, že firma zbankrotuje a udělám důkladnější příklad.
Otázka je, firma zbankrotuje a lidé se rozhodnou, že už není provozuschopná a nevydělává.
Protože ve skutečnosti existují dva druhy bankrotů.
Jeden, kdy říkáte, obchod jde dobře, ale jen nemohu splácet dluhy.
Takže tuhle stranu musíme nějak přeorganizovat.
A druhý typ bankrotu je likvidace. Kdy říkají, víte co?
Tohle podnikání ani nedává smysl, aby se dál provozovalo.
Prodejme všechna aktiva.
Takže otázkou z tohohle videa zůstává, co se stane v situaci, kdy vstoupíte do konkursu?
Lidé chtějí likvidovat aktiva, a řekněme, že když likvidujete aktiva, je tam jen 8 milionů dolarů v aktivech.
Otázka je, kdo si myslíte, že spolkne ty 2 miliony dolarů
Budou to držitelé dluhu nebo akcionáři?
Kdo přijde o peníze jako první nebo můžete skoro říct, kdo má přednost při výplatě peněz?
Nechám vás s tím do příštího videa, nebod do videa v budoucnu, které bude o bankrotu.
Uvidíme se v příštím videu.
Jsme v Muzeu výtvarného umění v Bostonu.
Díváme se na rané dílo Thomase Cola Vyhnání z ráje.
Když obvykle uvažujeme nad tímto tématem, představíme si obrazy italské renesance, jako Masacciho Vyhnání z ráje nebo Vyhnání od Michelangela na stropě Sixtinské kaple.
Všechno jsou to obrazy dvou postav, Adama a Evy, ale Cole jej přetvořil na krajinomalbu.
Chvíli nám trvá než najdeme Adama a Evu, částečně proto, že jsou velmi malí.
Autor nám zprostředkovává toto přemrštěné operní zpracování, které ostře staví proti sobě zahradu, což je eden, boží ráj, s hrůzou divočiny na druhé straně.
Prohlížím si obraz zprava doleva namísto zleva doprava.
Začínám ve světlejším ráji, Cole nám dává úžasný průhled.
Vidíme krystalické hory sahající až k nebesům, svažující se k překrásným pasekám, tropický ráj.
A když se přesuneme do popředí lze rozpoznat dvě labutě v tůni.
Vidíme dokonce vodopády stékající z purpurových hor, a celá tato oblast ráje je zaplavena světlem.
Vše se zdá zelené a svěží.
Ale je to v kontrastu s levou stranou obrazu, kde vidíme vyhnání Adama a Evy z rajské zahrady a zažíváme výbuch světla, které je vypovídá z rajské zahrady a zřejmě představuje božskou sílu.
Příroda je mnohem chmurnější, stromy jsou poškozené světlem a zpustošené časem.
Barvy jsou hnědé a vzniká zde silný kontrast mezi světlem a tmou.
Můžete také vidět bouři na obloze, jak lemuje sopku.
Adam si rukou zakrývá čelo,
Eva svírá jeho ruku.
Vědí, že jsou ve velkých potížích.
A jako by autor chtěl tuto scénu více objasnit ve spodní levé části je divoké zvíře, které porazilo jelena a chrání ho před přibližujícím se supem.
Tato nová kultura nového amerického národa neměla to, co Evropa.
Neměla starověké ruiny.
Neměla starověké kultury.
Ale na začátku 19. století filozofové, spisovatelé a malíři začali přijímat divočinu jako její velké dědictví. Správně.
Američtí malíři věděli, že krajinomalba byla podřadným druhem umění v hierarchii nastolené akademiemi v Evropě.
Věděli, že na krajinu bylo pohlíženo shora a jedním ze způsobů, jak jste mohli krajinu učinit vznešenou a vyzvednout ji na vyšší úroveň, na úroveň historických maleb, bylo dát ji do souvislosti s hrdinnou lidskou snahou, s biblickými příběhy.
A to je přesně to, co Cole udělal.
Američtí umělci chtějí být vždy bráni vážně, ale kvůli umělecké situaci v Americe jsou často nuceni malovat témata, které chtějí jejich zákazníci a jednoduché krajiny a portréty nejsou zrovna nejušlechtilejší.
Tento obraz mohl být v některých ohledech výzvou pro americkou veřejnost, jenž byla zvyklá na více prozaické obrazy. A zde se Cole pokoušel o něco více ambiciózního.
Chce být seriózním malířem a toho nemůže dosáhnout jednoduchými obrazy hor Catskills, jaké později hodlá namalovat.
Vrací se znovu a znovu k těmto mnohem vážnějším tématům cesty života, vývoje říše.
Nicméně všechny příběhy mohou být zasazeny do krajiny.
Právě jsem se vrátila z komunity, která drží klíč k tajemství lidského přežití.
Je to místo, kde velí ženy, kde mají sex na pozdrav, a kde hra určuje pravidla -- kde zábava je vážná věc.
A ne, není to žádná Matějská nebo San Francisco.
(Smích)
Dámy a pánové, seznamte se se svými bratranci.
Tohle je svět šimpanzů bonobo v konžských džunglích.
Bonobové jsou společně s ostatními šimpanzi vašimi nejbližšími žijícími příbuznými.
To znamená, že sdílíme společného předka, evoluční babičku, která žila před zhruba 6 miliony lety.
Šimpanzi jsou dobře známí svou agresivitou.
(Smích)
Bohužel jsme se při výkladu lidské evoluce soustředili příliš na tuto jejich vlastnost.
Ale bonobové nám také ukazují druhou stranu mince.
Zatímco šimpanzi jsou vedeni velkými, děsivými samci, komunity bonobů jsou vedeny silnými samičkami.
Tihle pašáci to opravdu vyřešili, protože tento systém vede k vysoce tolerantní komunitě, kde ono smrtelné násilí ještě nebylo zpozorováno.
Ale bohužel bonobové jsou ten nejméně pochopený druh ze všech lidoopů.
Žijí v hluboké džungli v Kongu, a tudíž je velice obtížné je studovat.
Kongo je takový paradox -- země vymykající se mimořádnou biodiverzitou a krásou, ale zároveň i srdce samotné temnoty -- scéna násilného konfliktu, který trvá po desítky let a na svém kontě má připsáno skoro tolik životů jako první světová válka.
Není překvapením, že tahle zkáza také ohrožuje přežití bonobů.
Obchod s masem a kácení lesů znamená, že bychom nemohli naplnit ani malý stadion všemi přeživšími bonoby na světě -- a ani tím si nejsme jistí.
A přece v této zemi násilí a chaosu můžete slyšet skrytý smích ozývající se mezi stromy.
Kdo jsou tihle bratranci?
Známe je jako opice propagující "make love, not war", protože často používají promiskuitní a bisexuální sex ke zvládnutí konfliktů a řešení sociálních problémů.
Pozor, netvrdím, že tohle je řešení všech našich problémů -- protože v životě bonobů je toho víc než jen Kámasútra.
Bonobové si stejně jako lidé rádi hrají po celý svůj život.
Hra neznamená jen dětské hrátky.
Pro nás stejně jako pro ně je hra základem pro navazování vztahů a posilování tolerance.
Učíme se při ní důvěřovat a učíme se pravidla hry.
Hra podporuje kreativitu a houževnatost, a všechno je to o různorodosti -- různorodosti vzájemného působení, různorodosti chování, různorodosti vztahů.
A když pozorujete bonoby při hře, vidíte evoluční začátky lidského smíchu, tance a rituálů.
Hra je tmel, který nás spojuje.
Sice nevím, jak si vy hrajete, ale chci vám předvést několik ukázek z pravé divočiny.
Zaprvé, je to "míčová hra" v bonobo stylu -- a tím nemyslím fotbal.
Takže tady máme mladou samičku a samečka, kteří si hrají na honěnou.
Podívejte se, co ona dělá.
Odtud možná pramení přísloví
"dostala se mu na kobylku" (she's got him by the balls -- chytla ho za koule).
(Smích)
Ačkoliv si myslím, že se mu to spíš líbí, že? Jo. (Smích)
Takže sexuální hrátky jsou společné jak pro bonoby, tak i pro lidi.
A tohle video je velmi zajímavé, protože ukazuje -- tohle video je velmi zajímavé, protože ukazuje schopnost přinášet do hry nezvyklé prvky -- jako varlata -- a také jak hra vyžaduje důvěru, a naopak ji i posiluje -- a zároveň je to velká zábava.
Hra se dokáže přizpůsobit našim potřebám.
(Smích)
Hra se dokáže přizpůsobit našim potřebám a může na sebe vzít mnoho podob, z nichž některé jsou tišší, vynalézavé, nápadité -- místo, kde zázraky můžou být znovu objeveny.
Chci vám ukázat Fuku, mladou samičku, která si poklidně hraje s vodou.
Myslím si, že jako ona, i my si někdy hrajeme o samotě a zkoumáme hranice našeho vnitřního i vnějšího světa.
A je to ta hravá zvědavost, která nás pohání ke zkoumání, k vzájemné interakci, a tak vytváříme neočekávaná spojení, která jsou pravou kolébkou kreativity.
Tohle jsou jen malé ukázky toho, co nám bonobové můžou dát v rámci zkoumání minulosti a přítomnosti.
Také ale drží klíč k naší budoucnosti, budoucnosti, kde se musíme přizpůsobit všem výzvám, a to právě větší kreativitou a větší spoluprací.
Tím tajemstvím je právě hra, která je klíčem ke všem těm vlastnostem.
Jinak řečeno, hra je naše divoká karta.
Abychom se úspěšně přizpůsobili neustále se měnícímu světu, potřebujeme si hrát.
Ale podaří se nám vytěžit co nejvíce z naší hravosti?
Hra není lehkovážná. Hra je nezbytná.
Pro bonoby stejně jako pro lidi život není vždycky jen krutá divočina.
Občas, když se zdá nejméně vhodné si hrát, to může být taky chvíle, kdy je to nejvíce potřeba.
A tak, moji milí primáti, přijměme tento dárek evoluce, hrajme si spolu, a objevme znovu kreativitu, kamarádství a údiv.
Děkuji.
(Potlesk)
Jako malé dítě jsem lezl různě po domě, a vzpomínám si na tyto turecké koberce, s různými válečnými a milostnými výjevy
Podívejte, tohle zvíře se snaží bojovat s oštěpem válečníka.
Má matka udělala tyto fotky minulý týden Pamatuju si je doteď.
Pak tu byla další věc, tenhle ohromný kus nábytku s příšerami a chrliči a nahotou -- docela strašidelné, když jste malé dítě.
Co jsem si z toho odnesl je to, že předměty vyprávějí příběhy, takže vyprávění mělo velký vliv na mou práci.
Pak tu byl další vliv.
Když mi bylo kolem 15 nebo 16, chtěl jsem jako všichni mladiství dělat to, co mě baví a čemu věřím.
A tak jsem dal dohromady dvě nejoblíbenější věci, což bylo lyžování a windsurfing.
Skvělé způsoby jak uniknout fádnímu počasí ve Švýcarsku.
A tak jsem obě věci spojil: Vzal jsem lyže a prkno a dal na ně nohu od stožáru, přidal vázání a kovové žebroví a už jsem jezdil po zamrzlých jezerech hroznou rychlostí.
Ale vážně, byla to smrtící past, výborně to fungovalo, ale bylo to hrozně nebezpečné.
A tak jsem si uvědomil, že chci studovat design.
(smích)
Jen se podívejte na tu grafiku.
(smích)
Tak jsem šel na školu designu, dokončil jsem ji na začátku 90. let.
A v Silicon Valley se dělo něco úžasného u čeho jsem chtěl být, počítače se začínaly dostávat do našich domovů a musely se začít měnit, aby u nás doma mohly být.
Našel jsem si práci v konzultační firmě a zažili jsme schůze, kdy manažeři prostě vešli a řekli:
"To, co tu dnes děláme, je velmi důležité".
A projekty nazývali různými jmény převážně z "Hvězdných válek" jako C3PO, Yoda, Luke.
Celý nedočkavý, jako mladý designér úplně vzadu v místnosti, jsem zvedl ruku a ptal se na otázky, které asi byly dost hloupé, jako:
"K čemu je ta klávesa Caps Lock?" nebo: "K čemu je tenhle Num Lock?" Víte co myslím?
"Opravdu to lidi používají?"
"Potřebují to? Chtějí to mít doma?"
(smích)
Tehdy jsem si uvědomil, že nechtějí měnit věci od základu, nechtějí měnit vnitřek věcí.
Chtěli po nás, designérech, abychom vytvořili obal, udělali tomu nějaký hezký vnějšek.
A já si nechtěl hrát s barvičkami, nebylo to to, co jsem chtěl dělat.
Nechtěl jsem se stát stylistou.
A pak jsem viděl tento citát: "...reklama je cena, kterou firmy platí, za to, aby byly neoriginální"
Musel jsem začít sám.
Přestěhoval jsem se do San Francisca, a založil malou firmu, fuseproject.
A chtěl jsem pracovat na důležitých věcech. Nechtěl jsem dělat pouze zevnějšek, ale vytvořit celkový zážitek z používání.
První projekty byly skromné, byla nějaká technologie a vznikly nějaké věci, které lidi používali novým způsobem, a možná se objevila nějaká nová funkce.
Tohle jsou hodinky, které jsme dělali pro Mini Cooper, automobilová společnost, která v té době začínala a jsou to první hodinky s displejem, který se mění z horizontálního na vertikální.
To mi dovolí podívat se na čas diskrétně, bez pohybu loktem.
Další projekty, které byly více o transformaci, o přizpůsobení lidským potřebám.
Tohle je malý kus nábytku pro italského výrobce, přepravuje se zcela plochý, a pak se složí do stolků, židliček a dále.
A teď něco víc experimentálního: tohle je osvětlení pro Swarovski, které mění svůj tvar.
Z kruhu do kulata, do čtverce, do osmičky. A to pouhým nákresem na malý tablet celé osvětlení se změní do jakéhokoliv tvaru chcete.
A konečně listová lampa pro Herman Miller.
To byl docela složitý proces; zabral nám asi čtyři a půl roku.
Hledal jsem způsob, jak vytvořit jedinečný zážitek ze světla, novou zkušenost se světlem.
Museli jsme navrhnout jak lampu, tak žárovku.
A to je, řekl bych, v designu jedinečná příležitost.
A ta zkušenost, kterou jsem hledal, bylo dát uživateli možnost vybrat si mezi teplým, příjemným ambientním světlem, az k zářivému pracovnímu světlu.
A ta žárovka to dokáže. Dovoluje uživateli změnit, a také míchat obě zabarvení.
A to jednoduchým způsobem: stačí se dotknout podstavce, na jedné straně se mění jas, na druhé straně zabarvení.
Všechny tyto projekty mají svůj lidský rozměr, myslím si, že jako designéři musíme víc přemýšlet nad tím, jak vytvořit jiný vztah mezi naší prací a okolním světem, ať už v obchodní sféře, nebo, jak teď ukážu, v občanských projektech.
Všichni se myslím shodneme na tom, že designéři vnášejí do obchodu i mezi lidi hodnoty, Ale jsou to hodnoty, které vkládáme to těchto projektů, které nakonec přinesou větší hodnoty.
A ty hodnoty mohou být o problémech životního prostředí, o udržitelnosti, nižší energetické spotřebě.
Taky mohou být o funkci a kráse; nebo o obchodní strategii. Ale designéři jsou lepidlo, které tyto věci dává dohromady.
Jawbone je projekt, který znáte, a je to technologie s lidskostí.
Dotýká se vaší kůže, vnímá ji a ví, kdy mluvíte.
A protože ví, kdy mluvíte, dokáže odstranit jiné zvuky, o kterých ví, což jsou ruchy v okolí.
Další věc, která je na Jawbone lidská, je to, že jsme se rozhodli vyndat všechno technologické všechny ty podivné součástky a zkusili to udělat co nejkrásnější.
Přemýšlejte o tom, opatrnost, s jakou si vybíráme sluneční brýle nebo šperky a doplňky je velmi důležitá, takže pokud to není krásné, nepatří to na náš obličej.
A o to se tady snažíme.
Ale práce na Jawbone je vážně unikátní.
Chci vám něco ukázat, tady nalevo. To je základní deska, jedna z věcí, která jde dovnitř a díky které to celé funguje.
Ale tohle je designový proces. Tady někdo mění základní desku, dává na ní tracery a přemisťuje integrované obvody, zatímco designéři na druhé straně tu práci uskuteční, takže už to není jenom o vzhledu, obalu na technologii.
Je to o navržení celku - vnitřku i vnějšku
A na druhé straně místnosti, designéři provádějí malé změny, skicují, kreslí, modelují v počítači. Tomu já říkám být řízený designem.
Jsou tu samozřejmě i další faktory, ale design pomáhá definovat celou zkušenost - vnitřek i vnějšek.
Samozřejmě, design není nikdy dokončen,
A to je další věc, která je jedinečná na způsobu, kterým pracujeme, protože není nikdy hotovo, musíte udělat i další věci.
Obal, webové stránky a musíte pokračovat a okouzlit uživatele v mnoha ohledech.
Ale jak si někoho udržíte, když není nikdy hotovo?
Hosain Rahman, ředitel Aliph Jawbone opravdu rozumí tomu, že je potřeba jiné struktury.
V tomto ohledu to znamená, že jsme partneři.
Je to partnerství, pracujeme spolu a věnujeme se tomuto projektu a pak si také rozdělíme odměny.
Tady je další projekt s podobně partnerským přístupem.
Tohle je Y Water, a je od jednoho člověka z Los Angeles
Thomas Arndt, Australan, přišel k nám, a vše co chtěl, bylo vytvořit zdravé pití, organický nápoj pro své děti, aby nahradil limonády s vysokým obsahem cukru, od kterých je chce držet dál.
Takže jsme pracovali na této láhvi, je symetrická ve všech pohledech.
A to umožňuje použít láhev i jako hračku.
Láhve se dají spojovat, můžete vytvořit různé tvary a formy.
(smích) (potlesk)
Děkuji.
A zatímco co jsme na tom pracovali, začal nám tvar láhve připomínat písmeno Y a řekli jsme si, slovo "proč" a "proč ne" jsou asi nejčastější dětské otázky.
A tak jsme to nazvali Y Water.
A to je další oblast, kde se vše schází dohromady trojrozměrný design, nápady, značka, všechno je hluboce provázané.
Další věc ohledně tohoto projektu je, že přinášíme duševní vlastnictví přinášíme marketingový přístup přinášíme všechny tohle, ale nakonec nejvíc prinášíme hodnoty, hodnoty, které vytvoří duši společnosti, se kterou pracujeme.
A je obzvláště hodnotné, když se vaše práce stane tvůrčím prostředkem, a ostatní ji skrze vlastní kreativitu posouvají dál.
Tady je další projekt, který to opravdu dokládá.
Toto je One Laptop per Child, notebook za 100 dolarů.
Ta fotka je neuvěřitelná.
V Nigérii nosí lidé na hlavě své nejcennější věci.
Tato dívka chodí jde do školy s notebookem na hlavě.
To pro mě znamená opravdu hodně. Nicholas Negroponte, zakladatel OLPC, který už o tomto projektu řekl hodně, k nám přišel před dvěma a půl lety a měl jasnou vizi.
Chtěl poskytnout vzdělání, poskytnout technologie, to jsou pilíře jeho života a pilíře projektu One Laptor per Child.
Třetím pilířem byl pro něho design.
V té době se mi nechtělo pracovat na počítačích
Ne po předchozí zkušenosti.
Ale on tvrdil, že je to velmi důležité, že design bude ten důvod, proč děti budou tento produkt milovat. jak ho uděláme levný a zároveň pevný.
A navíc říkal, že se zbaví klávesy Caps Lock.
(smích)
A Num Locku taky.
Tím mě přesvědčil. Navrhli jsme ho, aby byl ikonický, aby vypadal jinak. Aby byl pro děti, ale nevypadal jako hračka.
Pak jsme zapojili všechny technologie, o kterých jste slyšeli Wi-Fi antény, pomocí kterých se děti mohli spojit; obrazovka, která se dala číst i za slunečního svitu; gumová klávesnice, chráněná od okolního prostředí.
Všechno se mohlo uskutečnit díky našemu zapálení a díky lidem z OLPC a inženýrům, kteří šli proti dodavatelům, šli proti výrobcům.
Bojovali jak zvířata, aby mohl notebook být takový jakým teď je.
A svým způsobem díky této vůli mohou projekty jako je tenhle fungovat, aniž by byla zničena původní myšlenka.
Myslím, že je to něco velmi důležitého.
Teď rozumíte těmto fotkám, ráno vstanete a vidíte děti v Nigérii vidíte děti v Uruguay a v Mongolsku se svými počítači.
Opustili jsme původní béžovou barvu.
Jsou teď barevné, zábavné, každé logo je trochu jiné.
Podařilo se nám během výrobního procesu přidat 20 různych barev pro X a O, což je název toho počítače, a promícháním v továrně získáte 20 krát 20, 400 různých barevných kombinací.
Takže, lekce, které jsme získali pozorováním dětí v rozvojových zemích jsou neuvěřitelné.
Tohle je můj synovec, Anthony, ve Švýcarsku. Notebook si půjčil jedno odpoledne, a bylo těžké ho od něj získat zpátky.
(smích)
Byl to prototyp. O měsíc a půl později se vracím do Švýcarska a on si tam hraje se svoji vlastní verzí.
(smích)
Teď už skončím posledním projektem, tohle je něco víc pro dospělé.
Někteří z vás jste možná slyšeli o New York City kondomu.
Právě jsme ho odstartovali, na Svatého Valentýna. 14. února, si před deseti dny.
Ministerstvo zdravotnictví v New Yorku nás oslovilo a potřebovali nějakým způsobem rozdělit zdarma 36 miliónů kondomů mezi občany New Yorku.
Takže docela velký úkol a my začali pracovat na automatech.
To jsou ty automaty, mají přátelský tvar.
Je to trochu jako navrhování požárního hydrantu, musí být snadno servisovatelný, musíte vědět kde je a co to dělá.
I kondomy jsme navrhovali sami.
Byl jsem zrovna v New Yorku, když se projekt rozjel, a šel jsem se podívat na místa, kde byly automaty nainstalovány. Tohle je v malý portorikánský rodinný obchod. V baru na Christopher Street, v kulečníkovém klubu.
Instalují je všude, v klinikách pro bezdomovce, a samozřejmě kluby a diskotéky.
A tady je veřejné oznámení ohledně tohoto projektu.
(smích)
Užívejte.
(potlesk)
Tady dokáže design opravdu vyvolat konverzaci.
Byl jsem na těch místech, a lidi je vážně vážně si je užívali. Byli nadšení.
Lámalo to ledy, bouralo stigmata, a myslím, že to je něco, co design také dokáže.
Chtěl jsem hodit do publika nějaké kondomy, ale nejsem si jist, zda se to tu sluší.
(smích)
Jo? Dobře, dobře.
Mám jích málo.
(smích) (potlesk)
Mám jich víc, můžete se mě na ně zeptat později.
(smích)
A pokud se vás někdo zeptá, proč s sebou máte kondom, můžete říct, že se vám líbí design.
Zakončím to poslední myšlenkou: Pokud budete všichni pracovat na vytváření hodnot, ale nezapomeneme na původní hodnoty práce, na které děláme můžeme tu práci změnit.
Můžeme měnit hodnoty, měnit firmy, se kterými pracujeme, a nakonec můžeme společně třeba i změnit svět.
Děkuji vám.
Řešte pro neznámou "a" a proveďte zkoušku.
Máme a + 5 = 54.
Je tím řečeno, že máme nějaké číslo, nějakou proměnnou "a" a pokud k ní přičteme 5, dostaneme 54.
Možná byste to uměli spočítat z hlavy, ale my to budeme dělat systematicky, protože nám to pomůže při řešení složitějších problémů.
Pokud tedy máme rovnici podobnou té naší, snažíme ji přepsat tak, aby na jedné straně rovnice ... byla pouze proměnná "a".
Chceme ji oddělit od ostatních čísel. "a" je vlevo a tak se pokusme zbavit zbylých čísel na levé straně.
Je tu plus 5.
Nejlepší způsob, jak se zbavit +5, je 5 odečíst.
Odečteme tedy 5, ale pamatujme, že a + 5 se má rovnat 54.
Chceme-li zachovat rovnost, musíme úkony provedené na levé straně rovnice provést také na straně pravé.
Takže i na pravé straně odečteme 5.
Máme tedy a + 5 - 5, takže nám na levé straně zůstává samotné "a". tedy vychází plus 0, případ, kdy +5 a - 5 se vyruší.
Tedy a + 0 je a
Potom 54 - 5 je 49 a máme hotovo.
Máme řešení pro "a". a = 49
Kontrolu provedeme dosazením 49 do původní rovnice místo proměnné "a".
Takže místo a + 5 = 54, píšeme 49 + 5 = 54.
Dosadili jsme výsledek místo proměnné "a". ... 49 + 5 se skutečně rovná 54. Takže to všechno vychází a výsledek je potvrzen. ... ...
V tomto videu bych chtěl začít s výrazem 4x plus 18 a podíváme se, zda jej zvládneme přepsat jako součin dvou výrazů.
V podstatě to chceme rozložit na součin.
A klíčem k tomu je zjistit, zda existuje nějaký společný jmenovatel 4x a 18.
A tento jmenovatel můžeme vytknout.
V podstatě využijeme distributivitu pozpátku.
Například, jaké je největší číslo, nebo bych mohl říct největší výraz, který dělí 4x i 18?
4x je dělitelné 2, protože víme, že 4 je dělitelné 2.
A 18 je také dělitelné 2, takže můžeme 4x přepsat jako 2 krát 2x.
Vynásobíte-li tuhle stranu, zcela jasně to bude 4x.
A pak můžeme přepsat 18 jako 2 krát 9.
A teď může být zřejmé, že když využijete distributivitu, asi skončíte u fáze, která vypadá nějak takto.
Teď jen vytkneme tu dvojku.
Vytkneme tu dvojku ven.
Nakreslím vám to.
Vytkneme tu dvojku ven, takže tohle bude 2 krát (2x plus 9). Kdybyste to chtěli vynásobit, bude to 2 krát 2x plus 2 krát 9. Bylo by to tohle, což byste zjednodušili na tohle nahoře.
Takže tady to máme.
Napsali jsme to jako součin dvou výrazů. 2 krát (2x plus 9).
Udělejme to znovu.
Řekněme, že mám 12 plus... Vymyslím něco zajímavého... 12 plus 32x.
Vlastně...jen abychom to měli pestré, dejme sem 'y', 12 plus 32y.
Jaké je největší číslo, které dělí 12 i 32? Obě jsou jasně dělitelné 2, ale stejně tak 4.
Podívejme se, nezdá se, že by něco většího než 4 dělilo 12 i 32.
Největší společný činitel 12 a 32 je 4. A 'y' dělíme jen ve druhém členu, ne v tom prvním.
Takže se zdá, že 4 je největší společný dělitel.
Oba členy můžete napsat jako součin 4 a něčeho jiného.
Například 12 můžeme přepsat jako 4 krát 3.
A 32 můžeme přepsat... Když to bude plus... 4 krát...
Když vydělíte 32y čtyřmi, bude to 8y.
A opět můžeme vytknout 4.
Takže to bude 4 krát (3 plus 8y).
A až vyřešíte víc takových příkladů, zjistíte, že zvládnete všechno tohle udělat najednou.
Řeknete si: "Jaké je největší číslo, které dělí obě tyto čísla?
Je to 4, takže vytknu 4. 12 děleno 4 je 3. 32y děleno 4 je 8y."
Proč vás pocení ochlazuje?
Toto je LeBrone skvělá otázka. Abych ti na ní odpověděl, tak tady zvětším kapičku potu.
Pot se skládá hlavně z vody, takže pokud ji zvětšíme, dokonce více než jsem nakreslil tady, uvidíme hlavně tyto molekuly vody.
Molekuly vody, pro přesnost nakreslím kyslík modře a pak bíle vodík, který je vázaný na kyslík.
Všichni víme, že voda je někdy zaznamenávána jako H2O, kde H2 znamená dvě molekuly vodíku.
Takže každá tato molekula je H2O, tedy molekula vody.
Tady dole jsem nakreslil zjednodušený molekulový model vaší kůže. Pro zjednodušení toto jsou molekuly vaší kůže, části kožních buněk.
Ale nejsou to samotné kožní buňky, jsou to molekuly, které vytvářejí kožní buňky.
A tady máme molekuly potu, které jsou ve skutečnosti vlastně molekuly vody.
Takže otázka proč nás pocení ochlazuje, může být jinak vyjádřena jako: Proč nás voda, která je na povrchu naší kůže, vlastně ochlazuje?
A pokud se zamyslíme nad touto otázkou, tak se též budeme muset zamyslet nad tělesnou teplotou a co vlastně znamená tato teplota.
Tělesná teplota a její vnímání je ve skutečnosti pouze pohyb molekul.
Při zvýšené teplotě se molekuly pohybují více.
Při nízké teplotě se pohybují zase méně.
Molekuly se ale mohou pohybovat různě. Mohou se pohybovat přímočaře, což znamená, že se přemisťují celým tělem.
Také mohou kmitat nebo se otáčet.
Obecně čím více mají této pohybové energie, tím větší bude vnímaná tělesná teplota.
Takže jak tato voda ochlazuje kůži?
A především proč se kůže vůbec otepluje?
Svaly, které pracují, uvolňují teplo.
A toto teplo je přenášeno do kůže.
Jak nám tady může pomoci voda?
Kůže má určitou teplotu a určitou pohybovou energii.
Ale to neznamená, že všechny molekuly mají stejný směr pohybu.
Teplota je průměrný pohyb.
Některé z nich se pohybují rychleji.
Nebo vibrují rychleji nebo rychleji rotují.
Některé z nich se pohybují pomaleji.
Jak se pohybují okolo, tak narážejí do molekul vody, které tím rozpohybovávají.
Ty se začátku pohybují pomalu, ale jak se oteplují a získávají více energie, narazí do těchto molekul.
Takže tato narazí do této a pak tady a tato energie, nárazová energie nebo pohybová energie část z této energie se přenese, nebo také můžeme říct část tepla, část toho tepla se přenese na tyto molekuly vody.
Je důležité si pamatovat, že do sebe narážejí a rotují do všech možných stran.
Budou mít průměrnou pohybovou energii, kterou si uvědomuje jako tělesnou teplotu. Tato molekula se může pohybovat velmi rychle tímto směrem, zatímco tato se může pohybovat skutečně pomalu, tato se může pohybovat rychle tímto směrem, tato se může pohybovat pomalu tímto směrem.
Když se zamyslíme nad všemi těmi různými energiemi, které mají jednotlivé molekuly... Které budou mít největší tendenci se vypařit?
A když mluvíme o odpařování vody, nesmíme zapomenout především na molekuly vody, které jsou v kapce potu, a přitažlivost mezi jednotlivými molekulami, která se děje pomocí vodíkových vazeb. Takže se přitahují navzájem, a proto se kapky potu nerozpadnou.
Když se některá z těchto molekul pohybuje dostatečně rychle a tím správným směrem, má větší možnost, že se vypaří a unikne z kapky potu.
Proces, kdy molekuly vody unikají, se nazývá odpařování vody.
Pokud má molekula dostatek energie, aby se mohla uvolnit z vazby na ostatní molekuly, prostě se odpaří do vzduchu.
Nicméně jsme stále zcela neodpověděli na LeBronovu otázku.
Takže pokud se voda odpaří, znamená, že se plně uvolnila.
Ale jak toto ve skutečnosti ochlazuje celé tělo?
Jak by to ochladilo kapku potu a tím umožnilo příjem další energie z kůže?
Právě jsme si řekli, že ty molekuly, které mají největší energii, se také nejsnáze uvolní. Takže ty s největší pohybovou energií.
Máme shluk molekul, některé jsou rychlé, některé pomalé, některé vibrují hodně, jiné málo, ale pouze ty s největší pohybovou energií se uvolní. A co se stane když se uvolní?
Poté se průměrná pohybová energie zase sníží.
No vlastně můžeme říci, že se tělesná teplota sníží, což je vlastně průměrná pohybová energie, která je v této kapce.
Pokud ty skutečně rychlé molekuly s největší energií odcházejí z těla, poté ty, co zůstanou, budou mít nižší pohybovou energii nebo nižší teplotu.
A tak se ochlazujeme na molekulární úrovni.
V tomto videu bych vám chtěl ukázat způsob odčítání čísel, který se liší od techniky "přeskupování".
A je to velmi podobné tomu, jak to dělám v hlavě.
Možná to nebude stejné jako to uvidíte ve škole, tak buďte opatrní při sledování.
Někteří lidé možná nebudou úplně souhlasit s tím, co vám ukáži.
Důvodem proč vám to ukazuji je, abyste pochopili, že tu není pouze jeden způsob, jak dělat věci, když pochopíte základní principy, co představují tato čísla, a budete dělat věci, které dávají smysl, tak budete v pohodě.
To co je jasné na této technice je, že nemusíme "přeskupovat".
Prostě začneme na místě stovek a budeme pokračovat dál.
Například když budu přemýšlet o 301, tak budu chtít nejdřív odečíst 100. Takže 300 minus 100 mi dá 200.
Teď potřebuji odečíst 60 a tak budu přemýšlet, co je 20?
Dva nula minus 6. To je v podstatě to stejné jako když řeknu 200 minus 60.
Takže 20 minus 6 je 14.
Jenom jsem odečetl a zůstalo mi 14.
Příklad se nám teď posunul na 141 minus 9.
A jediné co opravdu musím, je popřemýšlet ... Co můžu udělat s tím, kolik je 141 minus 9.
Dobře 141 je trochu víc počítání zpaměti než jste možná zvyklí, ale 141 minus 9 je 132.
Takže nám zůstalo 132.
Teď pojďme na tento. Stejnou technikou.
Navrhuji vám, abyste si pozastavili video a zkusili to sami. Je to ten stejný postup.
9 minus 2 je vlastně 900 minus 200 a zůstane nám 700.
Potom 71 minus 8.
11 minus 8 jsou 3, takže nám zůstane 63.
A teď už jen odečíst 633 minus 6. 13 minus 6 je 7. Takže to bude 627.
A ještě jednou zkuste pozastavit video a vypočítat to sami.
Nemám žádné stovky na odčítání, tak může jít rovnou na 72 minus 8. Což je vlastně 720 minus 80.
Ale přemýšlejme o tom jako o 72 minus 8.
12 minus 8 jsou 4, takže 72 minus 8 bude 64.
A teď to stejné jako 641 minus 8.
Takže 41 minus 8 bude 33.
Musím tu trochu počítat zpaměti.
A výsledek bude 633.
Nacházíme se v Louvru a díváme se na obraz Krásná zahradnice od Rafaela, na kterém je znázorněna Madona, Ježíšek a malý sv.
Obraz má pyramidovou kompozici, kterou často spojujeme s vrcholnou renesancí.
Zajímavostí tohoto obrazu je, že Panna Marie není vyobrazena v náboženském prostředí, nevidíme žádné oblouky, ani trůn a má-li vůbec nějaký trůn, pak je to trůn přírodní.
Sedí na skále v poli obklopena překrásnou krajinou a okolí za ní vytváří krásné nazelenalé prostředí.
V popředí vidíme rostliny a s největší pravděpodobností i část rybníku a malá kvítka.
Nejhezčí částí obrazu je pro mě znázornění Krista nalevo, stojí na matčině chodidle, což poukazuje na prozatímní závislost na matce, ale zároveň i touhu po svobodě, kterou demonstruje snahou odebrat matce knihu, přičemž se na ni dívá.
A samozřejmě je to kniha, která předpovídá jeho vlastní konec a ukřižování.
I samotný výraz Marie napovídá, že ona o tom ví a hledí na něj tázajíc se, zda-li je nebo není připraven na toto poznání.
Janem Baptistou, který klečí a modlí se před Kristem, je ve velmi půvabné póze, klečí na svém pravém koleni, shlíží vzhůru směrem ke Kristu.
Podívejme se na okamžik na jejich upřené pohledy.
Myslím, že je správné začít s Janem Baptistou a jeho pohledem. Vzhlíží na Krista, který se otáčí a hledí na Marii.
Marie opětuje pohled a hledí směrem ke Kristu.
Takže pohled všech je zaostřen na Krista.
A nyní se nacházíme ve středu trojúhelníku, pozorujeme, jak na sebe všichni hledí.
A Marie je opravdu nádherná a máme zde jen slabý obrys svatozáře, která se ztrácí ve vrcholné renesanci, protože postavy svoji krásou dávají najevo svou božskost.
A již více nepotřebuje onen symbol svatozáře.
A pro Rafaela je to příroda, která vzala na sebe tuto roli, a jak už jsi zmínil, není třeba této zbožné rekvizity. Je to krajina samotná, svět Boží, kterou ztvárnil projev zbožnosti, a taktéž krása sama o sobě.
Mariina krása, krása Krista a dokonce i krása Jana.
Pět set sedmdesát jeden milion dvě stě třicet tisíc liber papírových ručníků je použito Američany každý rok.
Neboli - oprava, špatné číslo - 13 miliard je použito každý rok.
Pokud bychom mohli snížit využití papírových ručníků na jeden papírový ručník na osobu a den, ušetřilo by se 571 230 000 liber papíru. (asi 260 tisíc tun)
Můžeme to udělat.
Existuje mnoho druhů papírových ručníků.
Složené na třikrát.
Lidé si obvykle berou dva nebo tři.
Dále je tu tento, který si odtrháváte sami.
Lidé berou jeden, dva, tři, čtyři, trhnout.
Tolik, ne?
Pak je tu tento, který se odtrhává sám.
Lidé berou jeden, dva, tři, čtyři.
Nebo to stejné z recyklovaného papíru, musíte si jich vzít pět, protože neabsorbují dobře.
Faktem je, že to lze zvládnou s jedním ručníkem.
Klíčem jsou dvě slova: Tato polovina místnosti, vaše slovo je "protřepat".
Poslechněme si to.
Protřepat. Hlasitěji.
Publikum:
Protřepat.
Joe Smith:
Vaše slovo je "přeložit".
Publikum:
Přeložit.
JS:
Znovu.
Publikum:
Přeložit.
JS: Hodně nahlas.
Publikum:
Protřepat.
Přeložit.
JS:
Dobře.
Mokré ruce.
Protřepat - raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, 10, 11, 12.
Proč 12?
Dvanáct apoštolů, dvanáct kmenů, dvanáct znamení zvěrokruhu, dvanáct měsíců.
Toto se mi líbí nejvíce: Dvanáct je největší jednoslabičné číslo. (v angličtině).
(Smích)
Na třetiny poskládaný:
Přeložit...
Usušit.
(Potlesk)
Publikum:
Protřepat.
Přeložit.
JS:
Přeložení je důležité, protože umožňuje zadržet vodu mezi vrstvami.
Přeložte.
Nemusíte si pamatovat tuto část, ale věřte mi.
(Smích)
Publikum:
Protřepat.
Přeložit.
JS:
Samoodtrhávací.
Víte, vtipné na tom je, že mám ruce sušší než lidé se třemi nebo čtyřmi kousky, protože se nemohou dostat mezi mezery.
Pokud si myslíte, že tento nebude tak dobrý...
Publikum:
Protřepat.
Přeložit.
JS:
Ještě existujete velmi elegantní vynález, takový, kde mávnete rukou a ono to vyplivne kus ručníku.
Je to příliš velký ručník.
Řeknu vám tajemství.
Pokud jste opravdu rychlí, pokud jste opravdu rychlí, a já to dokázal -- toto je polovina ručníku z dávkovače v této budově.
Jak?
Jakmile to začne, tak si to hned odtrhnete.
Je to dostatečně chytré zařízení, aby se samo zastavilo.
A dostanete jen polovinu ručníku.
Publikum:
Protřepat.
Přeložit.
JS:
Pojďme všichni dohromady.
Protřepat.
Přeložit.
Po zbytek svého života si budete pamatovat tato slova vždy, když si budete brát papírový ručník.
A nezapomeňte: jeden ručník na osobu a za jeden rok ušetří 571 230 000 liber papíru.
To už je hodně.
A příští rok probereme toaletní papír.
(Smích)
Všichni potřebujeme každý den zpracovat spoustu informací.
Nebylo by skvělé mít je k dispozici vždy, když budete potřebovat?
Seznamte se s Chytrými kartami Google pro iOS.
Správné informace jsou potřeba v pravou chvíli.
Každé ráno vám Chytré karty Google ukážou nejrychlejší cestu, kamkoli potřebujete. (Funkce závisí na konkrétní zemi.)
Při cestě na letiště získáte živě informace o svém letu. (Funkce závisí na konkrétní zemi.)
A po přistání si můžete osvěžit cizí slovíčka nebo zjistit místní ceny.
Při finále extraligy můžete živě sledovat aktuální skóre. Nebo bez námahy najít zajímavosti, filmy a restaurace. (Funkce závisí na konkrétní zemi.)
Chytré karty Google najdete snadno.
Spusťte aplikaci Vyhledávání Google, přihlaste se a přetáhněte prstem nahoru.
Chytré karty Google - správné informace v pravý čas.
Už jsem natočil spoustu videí o dýchání.
A myslím, že i před tím jste tušili, že potřebujeme kyslík a vydechujeme oxid uhličitý.
Pokud jste sledovali tato videa o dýchání, tak už víte, že potřebujeme kyslík, abychom metabolizovali potravu a přeměnili tuto potravu na ATP, které potom může pohánět další typy buněčných funkcí - cokoli, co musíme udělat: pohybovat se, dýchat, myslet, cokoliv...
A že díky procesu dýchání rozkládáme tyto cukry a uvolňujeme oxid uhličitý.
V tomto videu se chci vrátit o pořádný kus zpět a zamyslet se nad tím, jak vlastně kyslík do těla dostáváme a jak vydechujeme oxid uhličitý zpátky do atmosféry.
Jinými slovy, jak probíhá dýchání.
Jak získáváme kyslík a jak se zbavujeme oxidu uhličitého.
Myslím si, že kdokoli z nás by mohl alespoň začít tímto videem.
Všechno to začíná v našem nose nebo ústech.
Pořád mám ucpané dutiny a tak si musím vystačit s ústy.
I během spánku.
Ale vždy to začíná v nose nebo v ústech.
Nakreslím někoho s nosem a ústy.
Řekněme, že toto jsem já.
Možná mám otevřenou pusu, abych mohl dýchat.
Oči nejsou důležité, ale jen aby bylo zřejmé, že je to člověk.
Tohle je můj pokusný subjekt nebo osoba sloužící jako schéma.
Tady má ucho.
Možná má trochu - přidáme vlasy. To vše je nepodstatné, ale to je náš model.
Model, který nám ukáže, jak dostaneme vzduch do těla a jak ho dostaneme ven.
Vydejme se dovnitř našeho modelu.
Napřed ho nakreslím zvenku. Uvidíme, jak se mi to povede.
Tak to je zevnějšek.
Nevypadá moc dobře.
Řekněme, že vypadá nějak takhle, tady má ramena.
To je náš model.
Hotovo.
V ústech máme ústní dutinu, je to prostor, který tvoří naše ústa.
Máme ústní dutinu.
Můžu nakreslit i jazyk a všechno a možná to udělám.
Nakreslím i jazyk.
K tomu prostoru uvnitř pusy, nazýváme ho ústní dutina. Ústní dutina, prostor nebo otvor.
A pak také nosní dírky a ty se otvírají do nosní dutiny.
To máme další velký prostor.
Víme, že se oba prostory spojují na konci nosní dutiny nebo na konci ústní dutiny.
Tato trubice, přímo tam, kde se spojují, se jmenuje hltan (pharynx).
Když vám vzduch prochází nosem - říkáme tomu dýchání nosem, je to lepší, protože se vzduch filtruje přes nosní chloupky a ohřívá se ale dýchat můžete obojím.
Vzduch vstupuje buď nosní dutinou nebo ústní dutinou a prochází skrz hltan. Pak se hltan dělí na dvě trubice.
Jedna je pro vzduch a ta druhá je pro potravu.
Váš hltan se rozdělí.
Vzadu máte jícen a o jícnu budeme mluvit více v nějakém dalším videu.
Vzadu máte tedy jícen a vpředu - nakreslím ještě dělicí linii.
Vpředu, asi tady - spojme to takto.
Použil jsem žlutou.
Ještě použiju žlutou a teď zelenou pro vzduch.
Takže se rozděluje takto.
Za trubicí, kterou prochází vzduch, máte jícen. Použijeme jinou barvu.
Zde máte hrtan (larynx). My se zaměříme na hrtan.
Jícnem prochází potrava.
Víme, že potravu přijímáme také ústy.
Takže tudy chceme, aby procházelo jídlo - jícnem.
Ale předmětem tohoto videa je dýchání.
Co děláme s tím vzduchem?
Zaměřím se tedy na průchod vzduchu hrtanem.
V hrtanu také vzniká hlas.
Teď mě slyšíte mluvit, protože v hrtanu právě vibrují taková malá zařízení tou správnou frekvencí a já mohu artikulovat zvuk ústy, abych vytvořil toto video.
Takže zde také vzniká hlas, ale tím se teď nebudu zabývat.
Toto zařízení se jmenuje hlasivky a vypadá asi takhle. Když tedy vzduch projde hrtanem, tou jednou trubicí, dostává se do průdušnice (trachea), což je trubice, kterou prochází vzduch.
Jícen je trubice pro potravu.
Napíšu vám to. A z průdušnice - ta má poměrně pevnou stavbu.
Kolem sebe má chrupavku, což dá rozum.
Nechcete přece - představte si hadici, když se výrazně ohne, moc vody skrz ní nedostanete. Ani moc vzduchu.
Takže nechcete, aby se ta trubice příliš ohýbala.
Chrupavka okolo jí tak dodává jistou pevnost.
Rozdělí se následně na dvě trubičky, myslím, že víte, kam vedou.
Nenakreslím to moc detailně.
Jen chci, abyste o nich měli představu.
Ty dvě trubičky se nazývají průdušky, jedna průduška (bronchus). Průdušky (bronchy).
Ty také mají chrupavku a také jsou dost pevné.
Průdušky se dále dělí na menší a menší trubičky a v určitém bodě už nemají chrupavku.
Přestávají být přiměřeně pevné, ale stále se dělí.
Nakreslím je už jen jako čárky.
V jistém bodě jsou to už jen takové tenké nitky.
Stále se dělí.
Takže vzduch se také dělí, šíří a dává se různými cestičkami.
Typ průdušek bez okolní chrupavky ztrácející na pevnosti se jmenují - vlastně všechny trubičky za tímto bodem se jmenují průdušinky.
To jsou průdušinky (bronchioly).
To může být například průdušinka.
Nic zvláštního.
Je to jen trubička, která se ztenčuje a ztenčuje.
Označili jsme různé části trubiček různými jmény, ale hlavní věc je dostat vzduch od úst nebo nosu a stále se dělit a dělit. Hlavní rozdělení je zde na dvě cesty, které vzduch přivedou do obou plic.
Načrtneme zde plíce našeho modelu. Průdušky se rozdělí na průdušinky v plicích a nakonec terminální část průdušinek.
A tady to začíná být zajímavé.
Pořád se dělí na menší a menší, na tenčí a tenčí do těchto malých plicních sklípků.
Na konci každé miniaturní průdušinky je takový malinkatý plicní sklípek. Budu o těch sklípcích za chvíli mluvit.
Jmenují se plicní sklípky (alveoly).
Použil jsem spoustu odborných výrazů, ale hlavní myšlenka je jednoduchá.
Vzduch přichází skrze trubici.
Ty se ztenčují a ztenčují a končí jako tyto plicní sklípky.
Vy si určitě říkáte, dobrá, ale jak tohle dostane kyslík do mého oběhu?
Klíčové je fakt, že plicní sklípky jsou velmi malé a mají velmi tenké stěny. Spíš tenkou membránu.
Přibližme si to.
Kdybych měl přiblížit jeden alveol - jen pro představu, jsou velice malé.
Nakreslil jsem je tu celkem velké, ale každý alveol - přibližme si to.
Nakreslím tyto plicní sklípky.
Máte tady plicní sklípky.
Pak je tu průdušinka, která končí v plicním sklípku.
Další průdušinka končící v jiném plicním sklípku. V další skupince plicních sklípků.
Každý z nich měří jen dvě stě až tři sta mikrometrů v průměru.
Tato vzdálenost - jen si vyměním barvy - je jen dvě stě až tři sta mikrometrů.
Jen pro jistotu, mikrometr je jedna miliontina metru nebo tisícina milimetru.
Takže je to dvě stě tisícin milimetru.
Nebo si je můžete představit snadněji jako jednu pětinu milimetru.
Pokud to nakreslím v poměru k obrazovce, jeden milimetr je asi takhle velikost.
Možná trošku víc.
Představte si jednu pětinu té vzdálenosti a to je, o čem tu hovoříme. Průměr jednoho sklípku.
Jen pro porovnání s buněčným měřítkem, průměrná buňka v lidském těle měří asi 10 mikrometrů.
Do průměru sklípku je to jen asi dvacet až třicet buněk - vztaženo na průměrnou buňku lidského těla.
Sklípky mají tedy velmi tenkou membránu.
Představíte-li si je jako balónky, balónek je velice tenký.
Právě tak na jednu buňku silný a jsou spojeny s krevním řečištěm - nebo vlastně, lépe řečeno, oběhový systém prochází těsně vedle těchto sklípků.
Máme tedy krevní cévy vedoucí od srdce a krev v nich musí být okysličena.
Obecně, krevní cévy, ve kterých putuje neokysličená krev.
To rozpracuji mnohem podrobněji ve videu o srdci a oběhovém systému. Cévy, které vedou odkysličenou krev, ta je trochu tmavší.
Má nafialovělou barvu.
Nakreslím ji tedy modře.
To jsou cévy, které přicházejí od srdce.
Tato krev neobsahuje žádný kyslík, byla odkysličena nebo má málo kyslíku.
Cévy, které přicházejí od srdce, jsou tepny.
Znovu to připomenu, až bude řeč o srdci.
Tepny jsou ty cévy, které vedou od srdce. A patrně už jste slyšeli o tepnách.
Cévy, které vedou do srdce, se jmenují žíly.
To je opravdu důležité si zapamatovat, protože později uvidíte, že tepny nenesou vždy okysličenou či neokysličenou krev a žíly také ne.
Podíváme se na to podrobněji ve videu o srdci a oběhovém sytému. Pamatujte si ale - tepny vedou ven.
Žíly jdou do srdce.
Tepny vedou ze srdce do plic, do sklípků, protože krev musí být okysličena.
Stane se tedy to, že vzduch s kyslíkem proudí průdušinkami cirkuluje ve sklípcích a jak je naplňuje, malé molekuly kyslíku mohou procházet membránou do sklípků a v podstatě jsou absorbovány krví.
O tom si více povíme, až budeme mluvit o hemoglobinu a červených krvinkách. Teď si jen uvědomte, že tu je hodně kapilár.
Kapiláry jsou velice drobné cévy, které umožňují, aby jejich stěnou procházel vzduch - přesněji molekuly kyslíku a oxidu uhličitého.
Na sklípcích je spousta kapilár, které umožňují výměnu plynů.
Tím se kyslík dostává do krve - tady máme cévy, které vedou od srdce.
Jsou to vlastně jen takové trubičky. Jakmile je kyslík přenesen do krve, vrací se zpátky do srdce.
Zde je místo, kde se tato céva, součást oběhového systému, mění z tepny - protože jde od srdce - na žílu, protože jde zpátky k srdci.
Pro tyto tepny a žíly máme speciální výraz.
Jmenují se plicní nebo pulmonální tepny a žíly.
Od srdce do plic, do plicních sklípků, vedou plicní tepny.
A zpět k srdci vedou plicní žíly. Teď si určitě říkáte, odkud pochází to slovo pulmonální.
Pulmo je latinsky plíce.
Jsou to tedy plicní tepny vedoucí do plic a žíly vedoucí od plic.
Kdykoli lidé hovoří o něčem pulmonálním, vždy se to týká plic nebo něčeho, co se vztahuje k procesu dýchání.
To je dobré vědět.
Máme tedy kyslík, prochází ústy či nosem, hltanem - může vám naplnit i žaludek.
Můžeme nafouknou břicho jako balón, ale to nám vůbec nepomůže dostat kyslík do krevního řečiště.
Vzduch s kyslíkem půjde hrtanem, do průdušnice, průdušek a průdušinek, skončí ve sklípcích a je absorbován kapilárami a okysličí krev.
Červené krvinky zčervenají, hemoglobin s navázaným kyslíkem změní barvu na jasně červenou a poté zpět.
Není to ale jen o tom dostat kyslík do tepen a do hemoglobinu.
Také je to o uvolňování oxidu uhličitého.
Tyto modré tepny vedoucí od srdce (pozn. chybně řečeno plic) vylučují oxid uhličitý do plicních sklípků.
Ten bude vydechován.
Máme tedy kyslík ve vzduchu přicházející dovnitř.
Jiné věci také budou přicházet dovnitř, ale jen kyslík se ve sklípcích vstřebá.
Když vydechujeme, oxid uhličitý, který byl v krvi, se vstřebal do sklípku a je vydechnut.
Za chvilku vám řeknu, jak to probíhá.
Je to právě ten proud vzduchu, co vydechujeme ven, který rozkmitává hlasivky, a to mi umožňuje mluvit, ale nebudu se pouštět do detailů.
Poslední věc, kterou si objasníme v rámci dýchacího systému nebo plic, je, jak vhání vzduch dovnitř a jak ho vyhání ven.
Ten způsob si lze vlastně představit jako pumpu nebo balón. Tady je silná vrstva plochých svalů.
Vyberu si pěknou barvu. Právě pod plícemi a jmenuje se bránice (diaphragma).
Pokud je v klidu, má takový klenutý tvar. Plíce jsou vmáčknuté dovnitř.
Nemají moc velký objem.
Ale když se nadechnu, stane se toto. Bránice se smrští a když je smrštěná, zkrátí se, ale hlavně otevře se prostor, kde jsou plíce.
Takže plíce mohou vyplnit tento prostor.
Je to vlastně jako nafouknout balónek, vytvořit prostor pro zvětšení plic.
Když zvětšíte vnější objem, plíce se také zvětší, jakmile se bránice smrští a vyklene se směrem dolů, a vytvoří více prostoru.
Když se objem zvětší, tlak uvnitř se zmenší.
Pokud si pamatujete z fyziky, tlak násoben objemem je konstanta.
Když se nadechujeme, mozek říká bránici, aby se smrštila. Kolem plic se vytvoří více prostoru.
Plíce prostor vyplní.
Uvnitř je teď menší tlak než vně - nebo můžeme říci, že je tlak negativní.
Vzduch se vždy dostává z oblasti vyššího tlaku do nižšího, takže vzduch proudí do plic.
Snad obsahuje i nějaký kyslík, poputuje až do sklípků a pak do tepen a bude se vracet žilami do srdce jako kyslík vázaný na hemoglobin.
O tom promluvím podrobněji.
Když přestaneme smršťovat bránici, vrací se zpět do klenuté polohy.
Je jako guma.
Stačuje plíce zpět a vlastně vypuzuje vzduch ven a nyní je ve vzduchu mnohem více oxidu uhličitého.
Jenom pro představu, zvnějšku se plíce nezdají zrovna velké.
Jak do nich dostanu dostatek kyslíku?
Vnitřní povrch plic je ve skutečnosti mnohem větší, než si umíte představit, nebo než já bych si dokázal představit, kdyby mi to někdo neřekl. Ve skutečnosti jsem si to vyhledal - plocha plicních sklípků, celková plocha absorpční oblasti pro kyslík nebo desorpční pro oxid uhličitý z krve, je sedmdesát pět metrů čtverečních.
Je to v metrech, ne ve stopách.
Když se nad tím zamyslíte, je to jako - představte si nějakou plachtu nebo pole.
Je to téměř devět krát devět metrů.
To je skoro dvacet sedm krát dvacet sedm stop.
Tak velkou má někdo i zahradu.
Tak velká je plocha, kterou máte v plicích.
Všechno je to poskládané.
Tak se to všechno vtěsná do něčeho, co vypadá jako poměrně malé plíce.
Je to dostatečná plocha pro vstřebání dostatku vzduchu, kyslíku, který prochází membránou sklípků do krevního oběhu a též dostatečnou plochu pro oxid uhličitý, aby se dostal ven.
Jen pro vaší představu, kolik sklípků máme. Říkal jsem, že jsou velmi malé. Je jich tři sta milionů v každé plíci.
V každé plíci máme tři sta milionů plicních sklípků.
Snad jste získali alespoň nějakou představu o tom, jak se kyslík dostává do krevního oběhu a oxid uhličitý ven.
V příštím videu se budu více věnovat našemu oběhovému systému a tomu, jak se kyslík dostává z plic do celého těla jak se oxid uhličitý dostane z celého těla do plic.
Koukejte na tohle!
Skvělý, co?
Určitě byste to taky chtěli umět.
Mít tak klon, který by za vás uklízel byt, chodil do školy, šel by s vaší mámou na narozeninovou večeři.
Jenže nemůžete a to z několika důvodů.
Povíme si něco o nich v další epizodě.
Víte ale, co se může naklonovat samo?
Vaše buňky.
Téměř každá z nich. Ve skutečnosti to právě teď dělají.
Každý tvor větší než jednobuněčný životně závisí na schopnosti buněk reprodukovat se, protože ta mu umožňuje vyvíjet se, růst, hojit se a udržovat se naživu co možná nejdéle.
Právě tohle buněčné dělení se nazývá mitóza a je zodpovědné za množství klíčových funkcí vašeho těla.
Pokud se pořežete, vaše tělo musí vytvořit nové buňky - mitózou.
Pokud příliš pijete, poškozujete si játra, zničené buňky je třeba nahradit - mitózou.
Roste vám v páteři nádor?
Naneštěstí, opět, mitóza.
Proč se z 3 kg batolete změníte na 30 kg těžké dítě?
Není to zvětšováním objemu vašich buněk.
Jenom se zvětšuje jejich počet, zas a zas a znovu.
Tohle je mitóza.
Tento proces je pro život tak důležitý, že se uskuteční v těle za celý život asi 10 kvadriliónukrát.
To je deset tisíc miliardkrát.
Jako každé dělení, není to jednoduché.
Možná to bude tak trochu chaotické. Bude to drama a může to trvat překvapivě dlouhou dobu, ale věřte mi, až to bude za námi, bude nám všem lépe.
(hudba)
Takže, tvoří vás biliony buněk, stejně jako žirafy a sekvoje, a pamatujte si, že uvnitř každé buňky je jádro, které ukrývá vaše DNA a ta obsahuje všechny instrukce pro stavbu vašeho těla.
DNA je rozdělená do chromozomů a jak jsme zmínili před chvílí, buňkám vašeho těla se říká somatické buňky.
Máte 46 chromozomů seskupených do 23 páru.
V páru je jeden od vaší matky, a druhý je od vašeho otce.
Buňkám se všemi 46 chromozomy se říká diploidní buňky, protože každá má dvě sady a právě jimi se dnes budeme zabývat.
Existují i haploidní buňky, které mají polovinu ze všech chromozomů, 23. To jsou pohlavní buňky.
Vznikají stejně fantastickým procesem, meiózou, o kterém si povíme v další epizodě.
Ale zatím si zapamatujte, že díky mitóze se buňka s 46 chromozomy může rozdělit na dvě geneticky identické buňky, každá s 46 chromozomy. To proto, aby život šel dál.
Jádro vašich buněk kontroluje vše, co se v nich děje.
Obsahuje všechny instrukce nutné k přežití buňky, takže nepotřebujeme kopii celé buňky.
Je třeba jen zkopírovat DNA, a zabalit ji do dvou oddělených balíčků, a to pro vznik dvou nových buněk stačí.
Mitóza probíhá v řadě oddělených fází. Jsou to profáze, metafáze, anafáze a telofáze.
To byste si měli říkat stále dokola, dokud se vám to neusadí v hlavě.
Na celém procesu je úžasné to, že přestože známe tyto fáze, ne vždy známe konkrétní pochody těchto mechanismů, díky nimž se to vše děje, a právě o nich se bádá.
Věda není jen "všechno, co už víme".
Zahrnuje také snahu objevovat nová fakta.
Na tuhle nejistotu byste měli myslet, pokud chcete být biologem.
Stále existuje množství věcí, které budoucí biologové budou muset vypátrat, a tohle je jedna z nich.
Vraťme se k našemu klonu.
Po většinu života se buňky flákají v neurčité fázi zvané interfáze, takže vlastně mezi dvěma mitózami, většinou jen rostou, pracují a dělají vše, proč jsou nám užitečné.
Během interfáze jsou dlouhé řetězce DNA uvolněné a neuspořádané, jak chumáč prachu a psí srsti nebo bavlny pod vaší postelí.
Tento chumáč DNA se jmenuje chromatin jenže jak se proces mitózy rozběhne, v buňce se začne dít mnoho věcí, aby bylo vše připraveno na velké rozdělení.
Jedna z nejdůležitějších věcí je, že se tato malá sestava proteinových trubiček vedle jádra, zvaná centrozom, sama duplikuje.
V jádru proběhne množství událostí, a všechny budou regulovat tyto centrozomy.
DNA se také začíná replikovat, přičemž v buňce vzniknou dvě kopie každého řetězce DNA.
Pro osvěžení paměti o replikaci DNA, koukněte na tuhle epizodu a pak se vraťte zpět.
Buňka teď vstupuje do první fáze, profáze. Neuspořádaný chromatin se zhušťuje a stáčí, aby vznikly tlusté řetězce DNA ovinuté kolem bílkovin.
Toto, přátelé, jsou chromozomy.
DNA už nevypadá jako chumáč prachu, spíš jako dredy. Vzniklé duplikáty už neplavou jen tak kolem.
Zústavají připojeny k originálu a spolu vypadají jako malá X.
Nazývají se chromatidy. Jednu kopii tvoří levé paprsky X a druhou kopii pravé paprsky X.
Střed, kde se potkávají, se nazývá centromera.
Jak určitě víte, také se jim říká chromozomy. Někdy dvojité chromozomy, dvouřetězcové chromozomy a když se chromatidy oddělí, považují se za dceřiné chromozomy.
Během formování chromozomů je třeba zbavit se jaderného obalu, který se kompletně rozpustí. Centrozomy se pak oddělí od jádra a přesouvají se k opačným pólům buňky.
Při pohybu za sebou nechávají stopu proteinových vláken zvaných mikrotubuly, které oba cenrozomy spojují.
Možná si pamatujete z lekce anatomie živočišné buňky, že mikrotubuly poskytují buňce jakousi vnitřní strukturu, a přesně tohle teď dělají.
Další fáze je metafáze, což doslova znamená "následná fáze", a je to nejdelší fáze mitózy.
Může trvat až 20 minut.
Během metafáze se chromozomy svými středními částmi - centromerami napojí na vlákna mikrotubulů.
Chromozomy se pak začnou pohybovat a vypadá to, že díky molekulám zvaným motorové proteiny.
Přestože nevíme, jak tyto proteiny pracují, víme, například, že jsou vždy dva na každé straně centromery.
Nazývají se proteiny E asociované s centromerou.
Tyto motorové proteiny připojené k vláknům mikrotubulů slouží v podstatě k jejich navíjení.
Současně pracuje protein dynein, který napíná vlákna z protilehlých stran, od buněčné membrány.
Když se za chromozomy tahá z obou stran, seřadí se svisle přesně ve středu buňky, čímž se dostáváme k poslednímu svazku biolo-grafie.
(hudba)
Proč se chromozomy takhle řadí?
Víme, že vliv mají motorové proteiny, ale jak přesně?
Co vlastně dělají?
Vzpomínáte si, jak jsem řekl, že je spoustu věcí, o kterých toho v mitóze moc nevíme?
Je to trochu zvláštní, protože mitózu dokážeme přímo pozorovat pod mikroskopem, ale řazení chromozomů je dobrý příklad malého detailu, který byl vysvětlen teprve nedávno.
A to vysvětlování nám trvalo nějakých 130 let.
Mitózu poprvé sledoval německý biolog
Walther Flemming, který v roce 1878 studoval tkáně mločích žaber a ploutví, při tom pozoroval rozdělení a rozestoupení buněčného jádra a vznik dvou nových buněk.
Pojmenoval tento proces mitóza podle řeckého slova pro vlákno, díky chaotickému chumáči chromatinu, a také naznačuje, co v jádře pozoroval.
Flemming ale nedocenil důsledky svého objevu pro genetiku, což stále byla mladá disciplína. Během následujícího století generace vědců začala skládat puzzle mitózy, objevili funkci mikrotubulů a motorových proteinů.
Poslední objev v tomto výzkumu udělal postgraduální student
Tomomi Kiyomitsu na MIT.
Sledoval stejný proces jako Flemming, a zjistil, jak minimálně jeden z motorových proteinů pomáhá seřadit chromozomy.
Studoval motorový protein dynein, který sedí zevnitř na buněčné membráně.
Představte si mikrotubuly jako přetahovací lana, která mají místo praporku uprostřed chromozom.
Kiyomitsu zjistil, že dynein se přetahuje sám se sebou.
Dynein uchopí jeden konec mikrotubulů a táhne je spolu s chromozomy k jednomu konci buňky.
Když konce mikrotubulů dorazí příliš blízko k membráně, vypustí chemický signál, který aktivuje dynein na opačném konci buňky.
Ten uchopí druhý konec mikrotubulů a přetahuje je, dokud je nezačne přetahovat dynein z druhé strany.
Tak je zajištěno, že se chromozomy seřadí uprostřed, aby se nakonec rozdělily.
Tento objev byl publikován v únoru 2012, pár týdnů předtím, než jsem se sem posadil, a 134 let poté, co byla mitóza poprvé pozorována.
Pokud chcete posílit řady vědců, kteří se snaží vyřešit zbylé otázky kolem mitózy a dalších aspektů našeho života, možná jednoho dne natočím biolo-grafii právě o vás.
Zatím jsme prošli interfázi, kdy se replikují centrozomy a DNA a připravují se na rozdělení. V profázi se formují chromozomy a centrozomy se rozestupují. Při metafázi se chromozomy seřadí uprostřed buňky.
Nyní nastal čas od sebe oddělit kopie chromozomů.
Motorové proteiny teď silně táhnou za vlákna, takže chromozomy v X se rozdělí na jednotlivé chormozomy.
Když se oddělí, jsou přitahovány k opačným koncům buňky.
Předpona -ana znamená "zpět", takže si snadno zapamatujete jméno této fáze, anafáze.
Po tom všem už zbývá jen využít genetický materiál na výstavbu, protože kopie genetického materiálu obsahují všechno potřebné vybavení.
V poslední fázi, telofázi, se nejprve vytvoří všechny nové buněčné struktury.
Obnoví se jaderná membrána, vzniknou jádra, a chromozomy se znovu rozvolní do chromatinu Mezi dvěma novými buňkami vznikne zúžení, začátek konečného rozdělení.
Říká se mu štěpení. Zbývá už jen se rozejít.
Dojde k tomu díky cytokynezi, jsou to v podstatě pohyby buňky, kdy se nová jádra rozchází a oddělují nové buňky.
Teď máme dvě nové buňky. každou se všemi 46 chromozomy.
Těmto klonům se říká dceřiné buňky původní mateřské buňky, stejně jako dvojčata jsou to své genetické kopie.
A také své matky.
To vy ovšem nemůžete.
I když jste jednovaječné dvojče - přihlašte se, dvojčata, potkáme se v komentářích.
Sice jste jako klon vašeho sourozence, ale nejste klon vašich rodičů.
Polovina DNA vašich buněk je totiž od vaší matky, a polovina od otce.
Abyste věděli, proč je to tak, jak vznikají vajíčka a spermie, musíte znát meiózu. A o té si budeme povídat příští týden v Crash Course.
Tommy Mizzone:
Dnes vám zahrajeme dvě písničky.
Jsme tři bráchové z New Jersey a věc se má tak, že, věřte nebo ne, jsme posedlí bluegrassem a jsme rádi, že pro vás budeme dneska hrát.
(Hudba) (Potlesk)
TM:
Děkujeme vám.
(Potlesk)
Robbie Mizzone:
Děkujeme.
Já jsem Robbie Mizzone.
Je mi 13 a hraju na housle.
Toto je můj brácha, Jonny.
Je mu 10 a hraje na banjo.
A na kytaru hraje můj 14ti letý brácha Tommy.
(Potlesk)
Jmenujeme se Sleepy Man Banjo Boys.
(Hudba) (Potlesk)
TM:
Děkujeme.
JM:
Děkujeme vám všem.
TM:
Mockrát vám děkujeme.
Kapitola 5 Coco
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno žila holčička, která po celý život skrývala svůj prostý původ a raději si vymyslela vlastní legendu.
BYLO NEBYLO...
Gabrielle Chanel se narodila ve znamení lva podomnímu obchodníkovi a pradleně, která, vyčerpaná životem, zemřela ve 32 letech.
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno žil jeden otec, který opustil svých pět dětí a nechal poslat své tři dcery do sirotčince.
Ve svých dvanácti letech ho Gabrielle viděla naposledy.
Poté stále předstírala, že odjel za štěstím do Ameriky.
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno byl za zdmi kláštera sirotčinec: v opatství v Aubazine, kde Gabrielle strávila téměř sedm let.
Románská čistota tohoto asketického světa inspirovala její smysl pro jednoduchost a její zalíbení v černé a bílé, zatímco okázalost liturgických oděvů a obřadních předmětů probudila její zaujetí pro barokní sloh, zlato a barevné drahokamy v dalších letech.
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno žila krásná mladá dívka, která trávila dny šitím a noci zpěvem v kabaretu před oddíly kavaleristů.
Říkalo se jí "Coco", protože často zpívala píseň "Kdo viděl Coco v Trocaderu?"
Vždy nejraději předstírala, že přezdívku Coco jí dal její otec.
BYLO NEBYLO...
Mladá žena s chlapeckým půvabem odmítla jezdit na dámském sedle na koních jezdce z dobré rodiny,
Etienna Balsana.
Oblékala se neotřele a inspiraci nacházela v pánském oblečení. Vymyslela nové styly klobouků, z nichž odstranila ptáky a peří, aby byly jednodušší, lehčí a více šik.
Jejími prvními zákaznicemi byly pracující dívky, brzy se ale přidala vyšší společnost.
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno žila velká láska jménem Boy Capel.
Angličan, zámožný a vzdělaný, muž jejích snů.
Seznámil ji s literaturou, Orientem a ezoterikou.
Boy pomohl Coco stát se Chanel.
Rozhodla se otevřít si první butiky v Paříži, Deauville a Biarritzu.
Chtěla pracovat, aby získala nezávislost.
BYLO NEBYLO...
Revoluce nastala, když díky svému geniálnímu myšlení změnila Coco Chanel ženskou siluetu.
Zkrátila šaty, odhalila kotníky, uvolnila pas, zavrhla korzety, oživila úplet, ostříhala si vlasy a opálila se.
Značka Chanel uzavřela jednu éru a zahájila nové století módy.
BYLO NEBYLO...
Na adrese 31, rue Cambon si Mademoiselle Chanel otevřela v roce 1918 svůj první módní salon v Paříži.
Malá venkovanka z Auvergne, sirotek z Aubazine, se stala královnou Paříže.
Předtím, než osvobodila ženy, osvobodila sebe.
BYLO NEBYLO...
Kdysi dávno se odehrál milostný příběh, který náhle skončil.
Boy Capel zemřel při autohavárii.
Poprvé a naposledy byla Coco Chanel viděna, jak pláče.
"Buď zemřu také," řekla, "nebo dokončím, co jsme spolu začali."
Rozhodla se pokračovat.
Pokračování příště...
Příběh Davida je z Bible, ze Starého Zákona.
David se stane králem Davidem.
A tady je zobrazen příběh Davida a Goliáše.
Přesně tak.
I když vidíme samozřejmě jenom Davida.
Nicméně, Goliáše vidí on.
To vidí.
Samozřejmě vidí Goliáše.
A míří prakem, kamenem, přímo na něj.
V příběhu jde o to, že Pelištejci hrozí Izraelcům... a mezi nimi je obrovský muž, který...
Každý se ho bojí.
Každý se ho bojí a Izraelci jsou si jistí, že prohrají.
Kvůli Goliášovi, tomu obrovi.
Kromě jednoho chlapce, tady je zobrazený jako mladý muž.
A on říká: nechte mě jít, já se mu postavím.
Postavím se tomu obrovi.
A oni na to: to nemůžeš! Vždyť jsi jenom malej kluk!
A dají mu brnění, aby si ho vzal na sebe až bude bojovat s Goliášem.
On si to brnění sundá a říká, že ho nepotřebuje.
Postaví se Goliášovi a porazí ho jedinou ranou.
Ale samozřejmě nejde o tu jednu ránu.
Pomáhá mu Bůh.
Je mi 5 let a jsem velice pyšná.
Můj otec právě postavil to nejlepší stavení v naší malé vesnici na Ukrajině.
Uvnitř je to zapáchající, zející díra v zemi, ale zvenku je to perleťově bílý umakart (pozn. odstín barvy) a ten se doslova blyští na slunci.
Činí mě to tak šťastnou, tak důležitou, že jsem jmenovala sama sebe vůdcem mé malé skupinky přátel a vymýšlela jsem pro nás mise.
Takže jsme se potulovali od domu k domu a hledali mouchy chycené do pavoučích sítí a osvobozovali jsme je.
Před čtyřmi lety, když mi byl 1 rok, krátce po Černobylské havárii, se snesl černý déšť a mé sestře vypadly vlasy po chomáčcích a já jsem strávila devět měsíců v nemocnici.
Nebyly zde dovolené žádné návštěvy, takže moje matka uplatila nemocničního pracovníka.
Získala uniformu zdravotní sestřičky a každou se tam vplížila a seděla po mém boku.
Pět let poté se stala nečekaná věc.
Díky Černobylu jsme získali azyl ve Spojených státech .
Nyní je mi 6 let a nepláču, když opouštím domov a dostáváme se do Ameriky, protože očekávám, že je to místo plné jedinečnosti a úžasných věcí jako banány a čokoláda a žvýkaček Bazooka, žvýkačky Bazooka s malými kreslenými obaly uvnitř,
Bazooka, kterou by jsme dostali na Ukrajině jednou za rok a museli by jsme žvýkat jeden kousek po celý týden.
Takže první den, kdy jsme se dostali do New Yorku, já a moje babička jsme našli penny, které bylo na zemi v ubytovně pro bezdomovce, kde moje rodina přebývala.
My jsme ovšem netušili, že je to ubytovna pro bezdomovce.
Mysleli jsme si, že je to hotel se spoustou krys.
Takže jsme našli staré penny na podlaze a mysleli jsme si, že nějaký bohatý muž ho zde musel nechat, protože běžní lidé prostě neztrácejí peníze.
Držím to penny v mé dlani , je lepkavé a rezavé, ale je to pocit, jako bych držela mění.
Rozhodla jsem se, že si půjdu koupit svoji úplně první kus žvýkačky Bazooka.
A v ten moment se cítím jako milionářka.
Asi po roce jsem se tak opět cítila, když nacházíme pytel plný vycpaných zvířátek mezi odpadky, a najednou mám více hraček, než jsem jich měla za celý svůj život.
A opět se tak cítím, když kdosi zaklepe na dveře v našem bytě v Brooklynu, a já se sestrou tam vidíme poslíčka s pizzou, kterou jsme si neobjednali.
Takže si bereme pizzu, naši úplně první pizzu a hltáme plátek po plátku a poslíček jen stojí a zírá na nás u vchodu.
A požaduje, aby jsme zaplatili, ale my nemluvíme anglicky.
Máma přichází a požaduje po ní peníze, ale nemá jich dost.
Každý den chodí pěšky 50 bloků do práce a z práce, jen aby se vyhnula placení za autobus.
Poté k nám strčí hlavu sousedka a zrudne ve tváři, když si uvědomí, že tito imigranti zezdola se nějak dostali k její pizze.
Všichni jsou naštvaní.
Ale pizza je vynikající.
Nenapadlo mě ještě několik let, jak málo jsme měli.
Na naše desáté výročí pobytu ve Spojených státech jsme se rozhodli, že to oslavíme rezervací pokoje v hotelu, v kterém jsme pobývali, když jsme se dostali do Spojených států.
Muž za stolem se směje a říká:
"Nemůžete si zde rezervovat pokoj.
Toto je ubytovna pro bezdomovce."
Byli jsme v šoku.
Můj manžel Brian byl jako dítě také bezdomovec.
Jeho rodina ztratila všechno, když mu bylo 11, musel žít v motelech s jeho otcem, v motelech, které jim vzali všechno jejich jídlo a drželi je jako rukojmí, dokud nezaplatili účet.
A jednou, když dostal svoji krabici cereálií Frosted Flakes zpět, hemžila se žábami.
Ale měl jednu věc.
Měl krabici od bot, kterou nosil všude s sebou, v které bylo devět komixů, dva vojáčky G.I.
Joes nabarvné tak, že vypadali jako Spider-Man a pět Gobotů. A toto byl jeho poklad.
Toto byla jeho vlastní sestava hrdinů, kteří ho drželi od drog a gangů a od vzdávání jeho snů.
Povím vám ještě o jednom členu naší rodiny, který byl dříve bez domova.
Toto je Scarlett.
Jednou byla Scarlett využívána jako návnada při psích zápasech.
Byla svázána a vhozena do ringu, aby ji ostatní psi napadli a tak se stali před bojem agresivnější.
A nyní v těchto dnech jí biopotraviny a spí na ortopedické postýlce, které nese její jméno ale když jí naléváme vodu do její misky stále se dívá a vrtí svým ocáskem na důkaz vděčnosti.
Někdy se s Brianem procházíme parkem se Scarlett, a ona se válí v trávě a my se na ní jenom díváme, poté se podíváme na sebe a cítíme se vděční.
Zapomeneme na všechny naše nové frustrace střední třídy, na zklamání a cítíme se jako milionáři.
Děkuji vám.
(Aplaus)
[piano]
Nacházíme se ve 4. patře Muzea moderního umění v místnosti věnované Pop Artu, a díváme se na opravdu skvělý obraz.
Je to velmi velký obraz.
Není to úplně obraz.
Jmenuje se "Zlatá Marilyn", po Marilyn Monroe. Je z roku 1962.
Není jenom velký, vypadá také velmi draze, protože většina plátna je pokryta metalicky bronzovou zlatou barvou.
Hlava Marylin jakoby pluje uprostřed obdélníku.
Moc malá, divně izolovaná od zlaté plochy.
Podívejte se na Marylininu hlavu.
Za prvé je toto dílo zajímavé, protože pochází, pokud si dobře pamatuji, z posledního focení, které schválila a když se podíváte trochu blíž, je to ve skutečnosti špatně vytisknuté. Není to vůbec namalované.
Ne, je to opravdu vytisknuté.
Z novin.
Z fotky z novin, která byla zvětšena, vytisknuta černě a potom nevkusně přetisknuta těmito strašnými barvami, které vzešly přímo z komiksů Dicka Tracyho.
Ta žlutá na černé barvě vlasů, ta červená rtěnka a ty zelené oční stíny.
Ach bože, ta tyrkysová je prostě příšerná, nebo ne?
A potom ta tak křiklavě červená na černé barvě rtů.
Toto bylo chvíli po její sebevraždě.
Takže to je velmi silné.
Takže toto je skoro memoriál.
Myslím, že to má náboženský nádech. Vypadá to jako ikona.
Myslím, že zlatá funguje jako zlatá v byzantských malbách a Marylin je zde místo Panny Marie.
Je v naší spotřebitelské kultuře, v naší kultuře půvabu, slávy, která byla tak důležitá pro Warhola, je teď...
To je naše kultura, to je kdo jsme.
A to je Warholova brilantnost.
Nepřemýšlí o historii umění, ale o tom, co je autentické teď.
Pojďme zpět k té záležitosti s tiskem.
Warhol dle mého názoru činí velmi zajímavé ohodnocení, které je, že malba v roce 1962 již není úplně autentickým procesem.
Když žijeme ve světě, který je světem manufaktury a velkovýroby, ustupuje a přestává malovat. Místo toho začíná dělat tisky, začíná najímat lidi, kteří mu tyto tisky dělají a to všechno dělá ve studiu, které nazývá "Továrna".
Muselo to být zneklidňující pro lidi, jež hledali umění malby.
A co hůř, to, co bylo největším problémem popu - postavení zátiší, krajinek, tradiční historické malby - to všechno v jistém smyslu antické tradice úplně na hlavu a dívání se na populární kulturu.
Už se nemalovala Panna Marie, ale popová ikona. Toto je velmi mocný a agresivní postoj proti západní kultuře,
Byl to Lichtenstein, kterého se tuším v roce 1961 nebo 1962 zeptali, co je Pop Art.
A on řekl: "Víte, po abstraktním expresionismu bychom mohli vzít koberec napuštěný olejem, pověsit ho na stěnu a někdo by to pojmenoval uměleckým dílem.
Hledali jsme něco, co by bylo stále opovrženíhodné."
A řekl také, že ta věc, která je stále opovrženíhodná, je populární vizuální kultura, věci z našeho komerčního světa.
Pro mě toto otevírá zásadní otázku identity a způsob, jakým ji předpokládáme.
Toto není Marilyn.
Fakticky nemáme žádný přístup k tomu, kdo ona skutečně je.
To, co zde máme, je její maska.
[piano]
Minulý leden u soudu moji firmu: Fark.com spolu s firmami Yahoo, MSN, Reddit,
AOL, TechCrunch, a několika dalšími žalovala firma jménem: "Gooseberry Natural Resources". 'Srstky přírodní zdroje'
'Srstky' vlastnily patent pro tvorbu a distribuci novinek pomocí mailu.
(smích)
Může se vám to zdát divné, že tohle jde patentovat, ale to se stává celkem často.
Prostě vezmete něco, co se už dělá a patentujete to jako novou technologii -- třeba telofonování přes internet, nebo seznam TV pořadů na TV obrazovce, nebo radio do mobilu a tak dále.
Problém s takovými patenty je že jejich funkce je neprůhledná a patentový systém nefunguje a proto většina těchto procesů končí mimosoudní dohodou.
A protože tyto dohody obsahují doložku, že o tom strany v procesu nesmí mluvit nikdo neví jaké dohody bylo dosaženo.
Takže trol může vždy tvrdit, že vyhrál.
V případě firmy 'Přírodní zdroje srstek', jeich patent na zasílání 'novinky o firmách' měl osudnou chybu, pokud šlo o nás, a ta byla v tom, že hlavní media mají jen jednu definici toho, co jsou 'novinky o firmách' a ta popisuje 'Press release' (oznámení tisku), a anglickou zkratkou P.R.
No, a moje firma, Fark, pracuje s novinkami, zřejmě, a tedy neporušujeme tento patent
Takže - případ uzavřen, pravda?
Nikoliv.
Jeden z hlavních problémů patentového zákona je, že když jste žalováni patentovým trolem, břemeno důkazu, že jste patent neporušili, máte vy, tedy obžalovaný musíte dokázat, že jste neporušili patent , který žaloba uvedla.
To si může vyžádat dost práce.
Musíte vědět, že v průměru objahoba proti trolům stojí dva miliony dolarů a trvá 18 měsíců, když vyhrajete.
To je ten nejlepší výsledek, když vás žaluje patentový trol.
Já jsem doufal, že s některými většími firmami vytvoříme tým pro společnou obranu, ale jedna po druhé, šli cestou mimosoudního vyrovnání. i když -- a to je důležité -- ani jedna z těchto společností -- patent neporušila.
Začali dělat dohody,
A důvodem je. že je to levnější, než obhajoba -- Jasně, levnější o dva miliony dolarů. A je to horší pokud prohrajete.
A také, soudní proces vyrušuje manažery firmy, zvláště v případě malé firmy, jako je moje, s osmi zaměstnanci.
V šestém měsíci soudní pře jsme dosáhli stadia 'objevy' (discovery).
Ve fázi objevů jsme požadali trola aby poskytl snímky displeje Farku kde se narušení patentu vyskytlo.
No a, asi proto že žádné snímky nebyly, najednou Srstky chtěly dohodu.
Jejich právník: " Jo, eh.
Máme tady reorganizaci ve firmě.."
To přesto, že adresa té 'firmy' byla v pochybném místě v Los Angeles. a neměla žádné zaměstance. " .. a tak bychom to chtěli uzavřít.
Tak jakou byste nám dali vaši nejlepší a konečnou nabídku?"
Moje odpověď: " Co takhle NIC?!"
(potlesk)
Nedělali jsme si moc nadějí, že to přijmou.
(smích)
Ale přijali to.
Žádná protinabídka.
Jak jsem se již zmínil, jeden z důvodů, že o tom mohu mluvit je, že tam nebyla žádná doložka o mlčenlivosti.
Jak se tohle stalo?
Když jsem dostal psaný text návrhu dohody, tak jsem ji vyškrtl.
Můj právník řekl:
"Kdepak. To neprojde."
Ale přišlo to zpět, podepsané.
A proč?
Můžete se jich zeptat.
Taky nemají závazek mlčenlivosti.
Takže, co jsem se z toho naučil?
Tři věci.
Za prvé, pokud to jde, oponujte narušení patentu, ne patent.
Prokázat neplatnost patentu je těžké.
Prokázat, že jste neporušili patent je snažší.
Od samého začátku vysvětlete, že buď nemáte peníze, nebo že své peníze raději utratíte za svého advokáta, než dáte peníze žalobcům.
Důvod proč tohle funguje je to, že patentový trol dostává procento toho, co vysoudí a pokud je mu jasné, že nevysoudí nic, mají menší zájem na tom, v procesu pokračovat.
Konečné, určitě jim řekněte, že uděláte ten soudní proces pro ně co nejvíc nepřijemný a namáhavý.
Toto ovšem je taktika, kterou trolové uživají, aby dosáhli svých cílů.
Ale protože jsou placeni podílem z výnosu, funguje to dobře, velmi dobře, i naopak.
Nezapomeňte to.
Takže, co to znamená?
Shrneme to. Závěr je jeden:
"Nevyjednávejte s teroristy" (Potlesk)
Patentoví trolové, dělají ročně hospodářství Spojených států víc škody, než jakákoli, domácí či cizí teroristická organizace v historii. každý rok
A co dělají s těmi penězi?
Vloží je do dalších a dalších takových žalob.
A teď, toto je hlavní bod téhle přednášky, v němž mám prijít s nějakým řešením pro patentový zákon.
Problém je v tom, že dvě velké skupiny průmyslu mají jiné cíle pro funkci patentového systému.
Farmaceutický průmysl chce mít silnou ochranu pro investory.
Technologické firmy chtějí vyšší ochranu pro výrobce.
Ty dva cíle nejsou nezbytně opačné, ale často jsou v protikladu.
Důsledkem toho je, že patentoví trolové najdou prostor v němž mohou žít.
Takže, bohužel, nejsem dost chytrý na to abych našel řešení problému patentových trolů.
Nicméně, měl jsem tento nápad a nebyl špatný.
A tak jsem si pomyslel, "Měl bych to patentovat".
(smích)
Pozřete: Narušováni patentu pomocí mobilu -- mobil je definován jako počitač, který nesetrvává na jednom místě.
Mé řešení: Udělte mi tento patent, já je vytroluji z existence.
Děkuji vám.
(potlesk).
Dnes bych vám rád ukázal budoucnost toho, jak se tvoří věci.
Věřím, že brzy se budou budovy a stroje vytvářet, množit a opravovat samy.
Ukáži vám, jak dnes vypadá průmyslová výroba, a poté ji porovnám s přírodními systémy.
Dnes máme mrakodrapy -- dva a půl roku, 500 000 až milion součástek, dosti složité, máme zajímavé nové technologie zpracování oceli, betonu a skla.
Máme velice zajímavé stroje, které nás dostanou do vesmíru -- 5 let, 2,5 milionu součástek.
Na druhou stranu, když se podíváme na přírodní systémy, máme proteiny, kterých jsou 2 milionů typů a rozmnoží se za 10 000 nanosekund. Dále tu je DNA s 3 miliardami párů bází, které se zdvojnásobí za přibližně hodinu.
Přírodní systémy jsou tedy velice složité, ale zároveň vysoce účinné, mnohem účinnější a mnohem složitější než cokoliv, co jsme schopni postavit.
Jsou mnohem účinnější energeticky.
Málokdy chybují.
A účinně se spravují po dlouhou dobu.
Přírodní systémy jsou tedy velice zajímavé.
A pokud bychom byli schopni si z nich vzít to nejlepší a použít to v našem světě, pak pro nás skrývají obrovský potenciál ve způsobu, jakým tvoříme věci.
A to si myslím, že je klíčem k sebekonstrukci.
Pokud tedy chceme využít sebekonstrukce v našem fyzickém prostředí, musíme počítat se 4 klíčovými faktory.
Zaprvé potřebujeme rozluštit komplexitu toho, co chceme vytvořit -- budovy a stroje.
A potřebujeme je rozdělit do jednoduchých částí -- v podstatě DNA toho, jak budovy fungují.
Dále potřebujeme programovatelné součástky, které mohou použít ony části k vytvoření něčeho nového nebo k přeměně.
Potřebujeme energii, která nám dovolí vše aktivovat a dovolí sestavení podle programu.
A nakonec potřebujeme něco, co se bude zabývat chybami, abychom se ujistili, že se tvoří to, co chceme.
Nyní vám ukáži několik projektů, na kterých se svými kolegy z MIT pracuji v rámci sebekonstrukce.
První dva projekty jsou MacroBot a DeciBot.
Jsou to velcí programovatelní roboti -- 250 až 350 cm dlouhé proteiny.
Je v nich zabudovaná elektronika, senzory.
Vy naprogramujete, do čeho chcete aby se seskládali, do řady úhlů -- takže -120°, -120°, 0, 0, 120°, -120° -- něco podobného. Tedy řadu úhlů či záhybů. Tu pošlete celým řetězcem.
Každá jednotka obdrží svou informaci -- tedy -120°. Jednotka se podle toho otočí a zkontroluje pozici a poté pošle informace dál.
Na tomto projektu pracovali špičkoví vědci, inženýři a projektanti.
A myslím, že nás to nutí se ptát: Je to realizovatelné?
Myslím tím, tisíce dolarů, mnoho hodin práce vedlo k vytvoření tohoto 250 cm velkého robota.
Jsme schopni to přenést na větší věci?
Můžeme zakomponovat robotiku do každé součástky?
Další věcí je pasivní charakter, neboli pokus o programovatelnost rekonfigurace.
Ale jde to ještě dál a jsou zde pokusy o počty.
V podstatě to zahrnuje nejzákladnější pilíř programování, digitální logický člen, přímo do součástek.
Toto je tedy NAND logický člen.
Tento čtyřstěn je logickým členem, který provádí výpočty, a vy máte dva čtyřstěny jako vstupní zdroje.
Jeden z nich představuje vstup od uživatele, když jej skládáte.
Druhý je předchozí díl, který jste zasadili.
Výstup máte ve 3D.
To znamená, že uživatel může naprogramovat, co chce, aby se ze součástek utvořilo.
Výpočty jsou založeny na minulých procesech a na tom, co chcete, aby vzniklo.
A poté se to začne pohybovat ve třech dimenzích -- nahoru a dolů.
Takže nalevo -- vstup [1,1] znamená výstup 0, tedy dolů.
Napravo -- vstup [0,0] je výstup 1, takže nahoru.
To znamená, že tyto konstrukce nyní obsahují plány toho, co má být postaveno.
Takže obsahují informaci o tom, co bylo postaveno.
To umožní autonomní replikaci.
V tomto případě tomu říkám autonomně řízená duplikace, protože konstrukce samotná obsahuje přesné plány.
Když dojde k chybě, část vyměníte.
Všechny informace o tom, jak chybu opravit, jsou zahrnuty.
Takže byste mohli mít něco, co v průběhu čte a přímo tvoří výstup.
Vše je uvnitř, nejsou zde externí pokyny.
Poslední projekt, který vám ukážu, je Biased Chains. Je to asi to nejvíce strhující, co zatím v oblasti sebekonstrukce existuje.
Využívá to rekonfigurace a programovatelnosti a tvoří to zcela pasivní systém.
Takže máte řetězec prvků.
Prvky jsou stejné a závislé.
Každý řetězec, nebo každý prvek, se chce otočit buď doleva nebo doprava.
Vy tedy utvoříte řetězec, vlastně ho naprogramujete.
Každému prvku řeknete, jak se má natočit.
Když řetězcem trhnete, uspořádá se do podoby, kterou jste předprogramovali -- v tomto případě do spirály nebo v tomto případě do dvou krychlí vedle sebe.
Můžete tedy naprogramovat libovolný trojrozměrný tvar -- jednorozměrný či dvourozměrný -- to vše pasivně.
Takže co nám toto vše napovídá o budoucnosti?
Myslím, že nám to naznačuje, že zde jsou nové možnosti sebekonstrukce, replikace a oprav v budovách, strojích a dalších konstrukcích.
Jedná se o nový typ programovatelnosti.
Z toho jsou odvozeny nové možnosti pro počítače.
Bude existovat prostorové programování.
Představte si, že by budovy, mosty, stroje a všechny jejich součásti mohly samostatně pracovat.
Je to úžasná paralelní distribuovaná výpočetní síla. Tolik nových možností.
Má to úžasný potenciál.
To, co jsem vám ukázal, jsou pouze malé krůčky vstříc této budoucnosti, pokud zavedeme tyto nové technologie světa sebekonstrukce.
Děkuji.
(Potlesk)
Jmenuji se Tom, a dnes jsem vám sem přišel povědět pravdu o tom, čím se živím.
V podstatě používám pusu zvláštními způsoby výměnou za peníze.
(Smích)
Obvykle to dělám v ošumělých barech městských center a na rozích ulic, takže tohle nebude tím nejvhodnějším dějištěm, ale rád bych vám předvedl kousek z toho, co dělám.
(Beatbox)
A nyní bych se ve svém příštím čísle rád vrátil ke klasice.
(Potlesk)
Přeneseme se nazpět, dlouho nazpět, nazpět v čase.
(Beatbox:
"Billie Jean")
♫ Billie Jean není mou láskou ♫ ♫ Je jen dívkou, která tvrdí, že já jsem ten pravý ♫ ♫ Ale to dítě není můj syn ♫ (Potlesk) Dobře.
Co je.
Mockrát děkuji, TEDx.
Pokud jste na to ještě nepřišli, jmenuji se Tom Thum a jsem beatboxerem, což znamená, že všechny zvuky, které jste právě slyšeli, byly vytvořeny výhradně mým hlasem, jediným nástrojem byl můj hlas.
A mohu vás ujistit, že můj mikrofon není vybaven naprosto žádnými efekty.
A já jsem velmi, velmi nadšený. (Potlesk)
Lidi, vy tleskáte za všechno.
To je skvělé.
Podívej, mami!
Dokázal jsem to!
Jsem velmi, velmi nadšený, že tu dnes jsem, a že můžu reprezentovat svou partu a všechny ty, kterým se nepodařilo udělat kariéru z přirozené schopnosti pro vyluzování nelidských zvuků.
Protože je to trochu díra na trhu, a zejména tam, odkud pocházím, se toho moc neděje.
Víte, jsem z Brisbane, což je pro život skvělé město.
Ano!
Dobře!
Většina z Brisbane je tady.
To je fajn.
(Smích)
Víte, jsem z Brizzy, což je pro život skvělé město, ale buďme upřímní - není to právě kulturní centrum jižní polokoule.
Takže hodně pracuju mimo Brisbane a mimo Austrálii, a tak mi provozování této mé bláznivé vášně umožnilo vidět spoustu úžasných míst na světě.
Chtěl bych se s vámi podělit, když dovolíte, o své zkušenosti.
Dámy a pánové, rád bych vás vzal na cestu napříč světadíly a napříč zvukem samotným.
Naše putování začneme v centrálních pouštích.
(Didgeridoo) (Letadlo)
Indie.
(Beatbox) (Sitár)
Čína.
(Guženg) (Beatbox)
Německo.
(Beatbox)
Večírek, večírek, ano.
(Smích)
A než dorazíme do cíle, vážené dámy a pánové, rád bych se s vámi podělil o některé technologie, které jsem si přinesl až ze vzkvétajícího velkoměsta Brisbane.
Ty věci tady přede mnou se nazývají Kaoss pady, a umožňují mi udělat celou spoustu různých věcí s mým hlasem.
Například tento nalevo mi umožňuje přidávat trochu dozvuku, což mi dodává - (Trubka) - příchuť.
(Smích)
A ty ostatní tady, můžu je použít v souzvuku, abych napodobil účinek bicího automatu nebo něčeho podobného.
Můžu udělat ukázku svých vlastních zvuků a přehrát je jen tím, že zmáčknu tyto podložky.
(Zvuky)
TEDx.
(Hudba)
(Potlesk)
Nevím, co s časem.
A v neposlední řadě, ten po mé pravici mi umožňuje opakovat opakovat opakovat můj hlas.
Takže s tímto vším na mysli, dámy a pánové, bych vás chtěl vzít na cestu po zcela samostatné části země, neboť přeměním Sydney Opera House v zakouřený jazzový bar v centru města.
Dobře chlapci, je řada na vás.
(Hudba)
Dámy a pánové, rád bych vás představil svému velmi důležitému příteli, jednomu z největších kontrabasistů, kterého znám.
Pane Smokey Jefferson, pojďme na procházku.
Pojď, zlato.
(Hudba)
Dobrá, dámy a pánové, rád bych vás představil hvězdě přehlídky, jednomu z největších jazzových legend naší doby.
Milovníci hudby, stejně jako jazzu, poprosím vás o vroucí potlesk jedinému panu Peeping Tomovi.
Jste na řadě.
(Hudba) (Potlesk)
Děkuji.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Je to z pohledu meditativních tradic, protože všechno je o dělání a nikdy se nehledí na bytí.
Miluji Internet.
Je to pravda.
Zamyslete se nad vším, co nám Internet přinesl.
Zamyslete se nad všemi službami, které dnes používáme, všechna ta propojení a ta zábava, ty podniky a všechen obchod.
A vše tohle se děje během našeho života.
Jsem přesvědčen, že jednoho dne za stovky let, budou lidé psát knihy o historii.
Naše doba, naše generace bude označena jako generace, která se stala online. generace, která vytvořila něco skutečně světového.
Ale ano, je také pravdou, že Internet má problémy, velice vážné problémy. Problémy s bezpečností a problémy se soukromím.
Celou svou kariéru jsem strávil bojem s těmito problémy.
Dovolte mi tedy něco vám ukázat.
Toto tady je Brain (jméno viru).
Toto je disketa -- 5,25 palcová disketa nakažena virem Brain A.
Jedná se o první virus pro stolní počítače, který jsme objevili.
A vlastně i víme, odkud se k nám Brain dostal.
Víme to, protože je to napsané uvnitř kódu.
Pojďme se na to podívat.
Takže.
Toto je spouštěcí oblast nakažené diskety.
A když se podíváme lépe, uvidíme tu informaci přímo tady. je tam napsáno "Vítejte v žaláři".
A pokračuje to dále, 1986, Basit a Amjad.
Basit a Amjad jsou křestní jména, pákistánská křestní jména.
Ve skutečnosti je tam napsáno telefonní číslo a adresa v Pákistánu.
(Smích)
Teď, 1986, dnes máme rok 2011.
To je před 25 lety.
Otázka počítačových virů je dnes 25 let stará.
Před půl rokem jsem se rozhodl jet do Pákistánu.
Podívejte se, tady mám pár fotek, které jsem udělal v Pákistánu.
Toto je z města Lahore, což je asi 300 km jižně od Abbottabadu, kde byl chycen Bin Ládin.
Toto je běžný pohled na ulici.
A toto je ulice nebo cesta, která vede k této budově s adresou Nizam blok 730 v Allama Iqbal Town.
Tak jsem zaklepal na dveře.
(Smích)
Chcete si tipnout, kdo mi otevřel?
Basit a Amjad! Stále tam žijou.
(Smích) (Potlesk)
Tady, ten stojící je Basit s ten, co sedí, je jeho bratr Amjad.
Toto jsou ti lidé, kteří vytvořili první počítačový vir.
Samozřejmě, že jsme si měli o čem povídat.
Zeptal jsem se jich "proč".
Zeptal jsem se na to, jaké mají pocity z toho, co začali.
A dostalo se mi nějakého zadostiučinění když jsem se dověděl, že oba Basit a Amjad měli své počítače nepočítaně krát nakažené úplně jinými viry za celé ty roky.
Takže máme určitou spravedlnost na tom našem světě.
Ty viry, které jsme vídali v 80. a 90. letech již samozřejmě nejsou problémem.
Dovolte mi tedy ukázat aspoň pár příkladů toho, jak tenkrát vypadaly.
To, co tady spouštím, je systém, který mi umožní spustit starý program na novém počítači.
Jenom vytvořím nějaké jednotky, přesunu je zde.
To, co tady máme je seznam starých virů.
Takže vám teď nějaké z nich spustím na svém počítači.
Například, začněme s virem Centipede (stonožka).
Vidíte nahoře na monitoru, jak se stonožka prochází po vašem počítači ve chvíli, kdy tenhle vir dostanete.
Ve skutečnosti víte, že jste vir dostal, protože se vám sám ukáže.
A tady je další. Tenhle se jmenuje Crash (náraz) vytvořený v Rusku v roce 1992.
Spustím vám nějaký, který vydává i zvuky.
(Zvuk houkačky)
A jako poslední příklad, co myslíte, že bude dělat virus Walker (chodec).
Ano, postava se vám prochází po monitoru ve chvíli, kdy vir dostanete.
Takže bylo celkem lehké rozpoznat, že jste dostali vir, když byly viry ještě vytvářeny nadšenci a puberťáky.
Ale dnes už dávno nejsou vytvářeny nadšenci a puberťáky.
Dnes jsou viry celosvětový problém.
To, co je tady za mnou, je příklad systémů, které používáme v našich laboratořích, kde sledujeme viry po celém světě.
Takže se vlastně můžeme v reálném čase podívat že jsme právě zablokovali viry ve Švédsku a na Taiwanu a v Rusku a kdo ví kde ještě.
Vlastně, když se teď připojím zpátky do našeho systému prostřednictvím Internetu, můžeme se v reálném čase podívat, získat trochu představu o tom, kolik virů, kolik nových typů škodlivých programů najdeme každý den.
Toto je poslední virus, který jsme objevili v souboru s názvem Server.exe.
A našli jsme ho před pouze 3 sekundami -- ten předchozí před 6 sekundami.
A pokud sjedu až dolů, je toho opravdu spousta.
Objevujeme 10.000, dokonce 100.000 virů.
A to je pouze posledních 20 minut škodlivých programů každý den.
Odkud se ale všechny tyhle viry berou?
Dnes existují organizované kriminální spolky, které vytvářejí viry, čistě proto, že díky nim vydělávají peníze.
Kriminální spolky jako -- podívejme se na GangstaBucks.com.
To je webová stránka fungující v Moskvě, kde tihle lidé kupují infikované počítače.
Takže, pokud jste tvůrcem viru a jste schopný nakazit počítač s Windows, ale nevíte, co s ním potom dělat, můžete tyto infikované počítače prodat -- počítače někoho jiného -- těmhle chlápkům.
A oni vám skutečně zaplatí penězi za takový počítač.
Jak ale tito lidé poté zpeněží infikované počítače?
No, možností je spousta, jako třeba bankovní trojské koně, které vám začnou krást peníze z vašeho online bankovního účtu, když se přihlásíte do online bankovnictví, nebo "keyloggers".
Keylogger si tiše sedí na vašem počítači, schován před vámi a ukládá vše, co píšete.
Takže sedíte u počítače a hledáte něco na Googlu.
Každé slovo, které na Googlu vyhledáte je uloženo a posláno těmto zločincům.
Každý email, který napíšete, je uložen a poslán těmto zločincům.
To samé se děje s každým heslem, a tak dále.
Ale to, na co čekají nejvíce, je chvíle, kdy se připojíte online a koupíte si něco z nějakého e-shopu.
Protože když nakupujete v e-shopech, musíte napsat své jméno, dodací adresu, číslo vaší kreditní karty a bezpečnostní kódy vaší karty.
A toto je příklad souboru, který jsme našli před několika týdny.
Toto je číslo kreditní karty, toto lhůta, kdy vyprší její platnost a toto bezpečnostní kód, tady je jméno vlastníka karty.
Ve chvíli, kdy získáte přístup k informacím o kreditních kartách jiných lidí, můžete se připojit kdekoli online a koupit si, co se vám zachce, díky této informaci.
A to je samozřejmě problém.
Existuje dnes celý černý trh a podnikatelský ekosystém vytvořený okolo online kriminality.
Mám pro vás jeden příklad toho, jak jsou tito lidé schopni zpeněžit své operace.
Podívejme se na stránky INTERPOLu a najděme si hledané osoby.
Najdeme lidi jako Bjorn Sundin původem ze Švédska a jeho kriminálního partnera, který je také na seznamu hledaných osob INTERPOLem pan Shaileshkumar Jain, občan Spojených Států.
Tihle lidé mají na svědomí akci s názvem I.M.U., kriminální akce, díky které získali miliony.
Oba jsou nyní na útěku.
Nikdo neví, kde jsou.
Před pouhými pár týdny, úředníci Spojených Států zmrazili účet ve švýcarské bance který patřil panu Jainovi účet, který obsahoval 14,9 milionu amerických dolarů.
Částky, které online kriminalita vynáší jsou závratné.
A to znamená, že online zločinci si mohou dovolit investovat peníze do svých akcí.
Víme, že tito zločinci si najímají programátory, lidi na testování, testování jejich kódů, mají záznamový systém s SQL databázemi.
A mohou si také dovolit sledovat, jak pracujeme my -- jak pracují lidé na bezpečnosti -- a snaží se najít si cesty skrze naše bezpečnostní opatření.
Využívají také globální prostředí Internetu ke svému prospěchu.
Co mám na mysli je, že Internet je mezinárodní (international).
To je taky důvod, proč se mu říká Internet.
A podívejte se jen, co se v online světě děje.
Tady mám video vytvořené společností Clarified Networks, které ukazuje, jak jeden druh malware programu je schopný cestovat po celém světě.
Tahle akce, která zřejmě původně pochází z Estonska, se pohybuje z jedné země do druhé hned ve chvíli, kdy se někdo pokusí stránku zrušit.
Takže prostě nemůžete tyhle lidi jen tak vypnout.
Přepnou se z jedné země do druhé, z jednoho právního systému do jiného -- po celém světě, využívající faktu, že nejsme schopni globálně stíhat akce jako jsou tyto.
Takže Internet je něco jako, kdyby někdo dal letenky zdarma všem online zločincům celého světa.
Takže teď, zločinci, kteří na nás nemohli dříve, již mohou nyní.
Jak tedy vlastně postupovat při hledání online zločinců?
Jak je můžete vystopovat a najít?
Ukážu vám příklad.
To, co tady mám, je soubor se záznamem.
Tady otevírám šestnáctkové úložiště souboru, který obsahuje záznam.
To ve zkratce znamená, že pokud se pokusíte tento soubor pokusíte otevřít na vašem Windows počítači, převezme to váš počítač a spustí kód.
Teď, podívejte se na tento soubor -- tady je hlavička souboru, a tady je samotný kód toho útoku.
A ten kód byl zaheslovaný tak ho pojďme odheslovat.
Bylo to zaheslované XOR funkcí 97.
Prostě mi tohle musíte věřit je to tak.
A můžeme se do toho pustit, teď to začíná dešifrovat.
Ta žlutá část už není šifrována.
Ano, já vím, nevypadá to o moc jinak než ten původní, ale prostě na to stále koukejte.
Nakonec uvidíte, že tady dole je napsaná webová adresa: unionseek.com/d/ioo.exe
A když se pokusíte tuto stránku načíst na svém počítači, začne to samo stahovat program a spustí ho to.
A tohle jsou zadní vrátka, která nakonec převezmou i váš počítač.
Ale co je zajímavější, pokud budeme pokračovat v dešifrování, narazíme na tajemnou hlášku, která říká O600KO78RUS.
Tahle hláška je tam pod vším tím šifrováním jako určitý typ podpisu.
K ničemu to neslouží.
Koukal jsem na to a snažil se přijít na to, co to znamená.
Celkem jednoduše jsem to zkusil zadat do Googlu. Nic jsem nedostal, nebylo to tam.
Bavil jsem se o tom tedy s lidmi z laboratoře.
Máme tam i pár Rusů a jeden z nich se zmínil, že ta hláška vlastně konči písmeny RUS jako Russia.
A 78 je kód města, používaný pro Petrohrad.
Například, můžete na to narazit u některých telefonních čísel nebo u SPZ aut a podobných věcí.
Tak jsem začal hledat kontakty v Petrohradu.
A po dlouhém hledání jsme narazili na tuhle jednu webovou stránku.
Tady je jeden Rus, který už je online několik let, má vlastní webovou stránku a píše blog na populárním Live Journal.
Na tom blogu píše o svém životě, o životě v Petrohradu -- je mu jen málo přes 20 -- o jeho kočce, a o jeho přítelkyni.
Tenhle kluk má docela dobré auto.
Ve skutečnosti má
Mercedes-Benz S600,
V12 s motorem o objemu 6 litrů a více než 400 koní.
To je docela dobré auto na kluka z Petrohradu, který má něco přes dvacet.
Jak o tom autě vím?
Protože o něm psal na blogu.
Ve skutečnosti se s ním dostal do bouračky.
V centru Petrohradu naboural do jiného auta.
A na blog pak dal fotky z této kolize -- toto je jeho Mercedes -- a tady je Lada Samara, do které naboural.
A když se podíváte na SPZ té Samary, končí s 78RUS.
A když se podíváte na fotku celé havárie, zjistíte, že SPZ jeho Mercedesu je O600KO78RUS.
Takže, já nejsem právník, ale kdybych byl, toto je chvíle, kdy bych řekl "Případ uzavřen".
(Smích)
Takže, co se stane, když je online zločinec chycen?
Bohužel, ve většině případů se to nedostane až takhle daleko.
Pro velkou většinu online zločinů ani nevíme, ze kterého kontinentu útoky vlastně přicházejí.
A i když jsme schopni zločince vystopovat, docela často z toho nic není.
Policie s tím nic nedělá, a když ano, není dostatek důkazů nebo z nějakého důvodu je nemůžeme zavřít.
Přál bych si, aby to bylo snazší, bohužel není.
Ale věci se mění, a to docela rychle.
Všichni jste slyšeli o věcech jako Stuxnet.
Když se podíváte, co Stuxnet udělal, zjistíte, že napadl tyhle stoje.
Toto je Siemens S7-400 PLC, programovatelný logický ovládač.
A toto řídí naši infrastrukturu.
Toto je ta věc, která řídí vše okolo nás.
PLC, tyhle malé krabice, které nemají žádný monitor, žádnou klávesnici, které jsou pouze naprogramovány a dělají svou práci.
Například, výtahy v této budově jsou pravděpodobně ovládány jedním z nich.
A když Stuxnet napadl jeden takový přístroj, byla to obrovská revoluce ve smyslu toho, čeho bychom se měli obávat.
Protože vše okolo nás je řízeno těmito stroji.
Máme důležitá místa, závislá na těchto strojích.
Když přijdete do jakékoli továrny, elektrárny, chemické továrny nebo místa zpracujícího jídlo, rozhlédnete se kolem sebe -- všechno je řízeno počítači.
Vše je řízeno počítači.
Všechno závisí na tom, že tyto počítače fungují.
Stali jsme se velice závislými na Internetu, na základních věcech jako elektřina, samozřejmě, na tom, že počítače fungují.
A toto je skutečně něco, co nám vytváří úplně nový problém.
Potřebujeme mít nějaký způsob, jak pokračovat v práci, i když počítače vypoví službu.
(Smích) (Potlesk)
Takže připravenost znamená že dokážeme dělat věci, dokonce když jiné věci, které bereme jako samozřejmost, nefungují.
Ve skutečnosti je to docela lehké -- přemýšlejte o návaznosti, přemýšlejte o zálohách, myslete na věci, na kterých skutečně záleží.
Takže, jak říkám -- (Smích)
Miluji Internet.
Velice.
Myslete na všechny ty služby, které máme online.
Zamyslete se, co když jsou nám jednou odebrány, co když je už nemáme z jakéhokoli důvodu.
Vidím pro Internet nádhernou budoucnost, ale také se obávám že bychom to možná nemuseli zažít.
Obávám se, že běžíme vstříc problémům, kvůli online kriminalitě.
Online kriminalita je jedná z věcí, která by nám vše toto mohla vzít.
(Smích)
Strávil jsem svůj život chráněním Internetu.
A skutečně mám pocit, že pokud nezačneme bojovat s online kriminalitou, riskujeme, že o toto vše přijdeme.
Musíme to ale udělat globálně a musíme to udělat hned teď.
To, co potřebujeme, je více globální, mezinárodní právní tlak k tomu, aby byly online kriminální spolky objevovány -- tyhle organizované skupiny které získávají miliony z jejich činností.
Toto je mnohem důležitější než zapínat antiviry a různé firewally.
Na čem skutečně záleží, je, abychom našli lidi zodpovědné za tyto útoky.
A ještě více, musíme najít ty lidi, kteří se chystají stát součástí online kriminality, ale zatím nejsou.
Musíme najít lidi s těmito schopnostmi, ale bez těchto příležitostí a dát jim tu příležitost, aby využili své schopnosti k dobru.
Děkuji vám.
(Potlesk)
"Následující pravdy pokládáme za samozřejmé: to, že všichni lidé jsou si rovni, že byli svým Stvořitelem obdařeni jistými nezcizitelnými právy, a že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.
Tohle je nádherný úsek deklarace nezávislosti, kterou sepsali Jefferson, Adams a Franklin v rámci komise.
Podívejme se ještě jednou na tuto větu.
Vidíme zde formulaci "všichni jsou svým Stvořitelem obdařeni..."
Je zajímavé, že nezmiňují ani Jěžíše Krista a dokonce ani Boha.
Řeč je tu o zákonech přírody, o matce přírodě a o Stvořiteli.
Tomuhle by mohli věřit příznivci deismu ve své představě, že existuje Bůh jako stvořitel vesmíru.
Nicméně to nezasahuje do žádných detailů konkrétního náboženského dogmatu.
Další věcí je to, že sami sepisovatelé byli na vážkách.
Odkud pocházejí naše práva?
V původním návrhu deklarace... (o tom, jak přepisovali dřívější návrhy, se pobavíme v jiném videu)
Každopádně, v dřívějším návrhu... ...stálo pouze to, že lidé byli obdařeni jistými nezcizitelnými právy.
Byl to pravděpodobně John Adams, kdo chtěl, aby byl ve větě zmíněn i Stvořitel.
A bylo to právě proto, že věta začínala slovy "následující pravdy pokládáme za svaté..."
To ale změnili na "samozřejmé".
Snažili se ujasnit, do jaké míry je to rozum, který nám tato práva dává, a do jaké míry nás jimi obdařuje Bůh.
Myslím, že nakonec došli k tomu, že všichni máme svého Stvořitele.
A ten Stvořitel nás všechny stvořil.
Tudíž jsme určitým způsobem všichni stvořeni sobě rovni.
Náš Stvořitel nás všechny miluje rovným dílem, všichni jsme stvořeni stejným Stvořitelem, tedy z toho se odvozuje naše rovnost.
A když nás stvořil, obdařil nás nezcizitelnými právy.
"Nezcizitelné" znamená, že nám je nikdo nemůže vzít.
Ano, přesně...
Tedy, že jsou od nás neoddělitelné, nikdo je nám nemůže sebrat, ani král nám tato práva nemůže vzít.
Jinými slovy, nemůžeme se těchto práv ani vzdát.
Konkrétně hovoří o vládní teorii Johna Locka, který byl jedním z filozofů, jehož pojednání četli... ...byl to anglický filozof té doby, který tvrdil, že pokud existuje vláda, musíme se vzdát určitých práv.
Například, pokud se všichni shodneme, že jsme součástí nějaké vlády, budeme se možná muset vzdát třeba práva na to, vzít někomu majetek, nebo něčeho jiného...
To jsou práva, kterých se můžeme vzdát.
Ale jsou určitá práva, která jsou nezcizitelná, tedy kterých se zkrátka vzdát nemůžeme, ani nám je nemůže vzít král.
Jen se podívejme na Thomase Jeffersona, který tehdy ve skutečnosti vlastnil otroky.
A on přitom tvrdil, že mezi těmito nezcizitelnými právy jsou životní svoboda a sledování vlastního štěstí.
Takže s těmito právy, jako je svoboda člověka, se stále pojí neoddělitelný konflikt.
A přesto Jefferson tuto větu napsal, i když sám vlastnil otroky.
Fráze o životě, svobodě a sledování osobního štěstí je také odvozována od Johna Locka.
A tito osvícenští filozofové psali v Anglii.
John Lock jednou použil frázi "život, svoboda a usilování o majetek", protože Lock věřil že vlastnictví majetku je důležité lidské právo, a vláda nám náš majetek zkrátka nemůže vzít.
Nicméně vidíte, že to změnili na trochu vznešenější frázi, tedy aby každý z nás následoval vlastní představu... ...o tom, co bychom ve svém životě rádi dělali, o našem štěstí.
Nemyslím, že by tím mysleli štěstí jako radost nebo určitou lehkovážnost.
Nejspíš tím chtěli říct, abychom následovali náš smysl života, tedy co našemu životu dává smysl.
A toto jsou ona nezcizitelná práva.
Pak pokračují a hovoří o tom, jaká je smluvená představa o vládě a proč vlastně máme vládu.
A ať už jde o Johna Locka nebo jiného filozofa, říkají, že důvod, proč máme vládu, je to, že sice každý máme tato práva, ale rozhodli jsme se spojit dohromady.
My ustanovujeme vlády, tedy vlády se na základě toho ustanovují.
A důvod, proč mají vlády svou moc, je protože ji odvozují od souhlasu těch, kteří vládnou.
Je to jako bychom se já a vy a dalších dvacet lidí sešli a udělali skupinu. A spojili bychom se do skupiny se souhlasem, že se vzdáme určitých práv, protože ta skupina bude mít sama o sobě určitou moc. Ale je mezi námi dohoda.
Nejde o nějaké božské právo krále.
Je to dohoda o vládnoucí moci.
Tedy, dohodneme se... ...a řekneme:
"Ustanovíme si svou vládu."
Ale to není proto, abychom se připravili o svá práva.
Právě naopak, je to k zajištění našich práv. Ano, já a dalších dvacet lidí bychom se vzdali našich práv ve prospěch vlády, abychom celou věc prosadili a vzájemě se zavděčili.
A na oplátku můžeme mít naši životní svobodu a sledovat štěstí.
Nebo bych měl říct, že takto spíše dojde k zajištění těchto práv.
Když se dostaneme k této teorii, jaké jsou vlastně typy práv, kterých bychom se vzdali?
Například práva na rozhodnutí, jaké budou dopravní předpisy nebo jak bude zajišťován dohled... ...nebo třeba, jak uzavírat smlouvy o vlastnictví.
Ale ať už uděláme cokoliv, pokud se mezi lidmi ustanovuje vláda, člověk nikdy nepřijde o právo na život.
Nevzdali bychom se práva na svobodu.
A určitě bychom neřekli, že bychom se vzdali práva na následování vlastního života a životního štěstí.
Tyhle práva bychom chtěli zajistit, ne se jich vzdát ve prospěch vlády.
Děkuji za ty podobizny mých kolegů, (Smích).
Ještě o nich bude řeč.
Teď provedu experiment.
Normálně to nedělám, jsem teoretik.
Uvidíme, co se stane, pokud stisknu toto tlačítko.
To je ono.
Pracoval jsem v oboru elementárních částic.
Co se stane s hmotou, pokud ji vhodně rozštěpíte?
Z čeho se hmota skládá?
Zákony chování těchto částic platí v celém vesmíru, a velmi úzce jsou spojeny s historií vesmíru.
Víme hodně o čtyřech silách.
Musí jich být mnohem více, působí však na velmi malé vzdálenosti, a doposud jsme se s nimi zřídkakdy dostali do styku.
Hlavní téma, o kterém chci mluvit je toto: naše mimořádná zkušenost v této oblasti základní fyziky říká, že krása je velmi úspěšným kritériem pro výběr správné teorie.
Ale proč, u všech všudy, tomu tak je?
Posloužím příkladem z vlastní zkušenosti.
Zní to docela dramaticky, ale opravdu se to stalo.
V roce 1957 tři nebo čtyři z nás, představili zčásti kompletní teorii jedné z těchto sil, a to slabé síly.
Ta teorie byla v rozporu se sedmi - považte, sedmi experimenty.
Všechny experimenty byly chybné.
Publikovali jsme ji předtím, než se na to přišlo, protože nám došlo, jaká je krásná. Musela být pravdivá!
Experimenty musely být špatně, a také že byly.
A tady náš přítel, Albert Einstein, věnoval velmi malou pozornost tomu, když mu říkali,
"Víte, že nějaký člověk provedl experiment, který odporuje speciální teorií relativity.
DC Miller.
Co vy na to?" A on odpovídal, "Hm, to časem vyšumí." (Smích).
Proč by ale měl takový princip fungovat?
To je otázka.
A nyní, co myslíme tím "být krásným?" To je jedna věc.
Zkusím to částečně objasnit.
Proč by to mělo fungovat a jde snad o něco, co souvisí s lidským bytím?
Dovolte mi úvod k odpovědi na to poslední, a to, že to nemá nic společného s lidským bytím.
Někde na nějaké jiné planetě, kroužící kolem vzdálené hvězdy, snad v jiné galaxii, mohou docela dobře být tvorové, přinejmenším stejně inteligentní jako my, zajímající o vědu. Není to nemožné.
Pravděpodobně jich bude hodně.
Velmi pravděpodobně nejsou blízko, aby došlo k interakci s námi.
Ale mohou tam být, proč ne.
A dejme tomu, že mají velmi odlišná smyslová ústrojí, a tak dále.
Disponují sedmi chapadly, a mají 14 malých, komických kompozitních očí, a mozek ve tvaru preclíku.
Budou mít opravdu jiné zákony?
Mnoho lidí věří, že ano. Já si však myslím, že je to naprostý nesmysl.
Myslím, že tam panují zákony, jimž ovšem nikdy nebudeme dost dobře rozumět, ale zkoušíme to.
A zkoušíme se dostat blíže a blíže.
A jednoho dne si snad skutečně můžeme představit základní jednotnou teorii částic a sil, které já říkám "základní zákon."
Možná od něj nejsme daleko.
Ale i když to nepřekonáme za celou svoji existenci, můžeme si myslet, že to tam je, a my se právě pokoušíme dostat k tomu blíž a blíž.
Myslím, že je to to hlavní, se je třeba udělat.
Vyjadřujeme tyto věci matematicky.
A pokud je ta matematika velmi jednoduchá -- pokud v termínech jistých matematických zápisů lze tu teorii sepsat velmi zkráceně, bez větších komplikovaností -- pak je to to, čím v zásadě míníme krásu nebo eleganci.
Toto jsem říkal o těch zákonech.
Skutečně existují.
Newton tomu samozřejmě věřil.
A řekl toto: "Najít tyto zákony je úkolem přírodní filosofie."
Základní zákon, řekněme -- zde je předpoklad.
Předpoklad je, že základní zákon skutečně přejímá formu jednotné teorie všech částic.
Někteří lidé tomu říkají teorie všeho.
To je špatně, protože teorie je kvantově mechanická.
Nemíním se příliš zabývat kvantovou mechanikou a o čem to je, atd.
Beztak jste o tom slyšeli hodně nesmyslů.
(Smích).
Jsou o tom dokonce i filmy s mnoha nesmysly.
Ale hlavní je, že predikuje pravděpodobnost.
Občas jsou tyto pravděpodobnosti blízko jistotě.
A v mnoha známých případech samozřejmě jsou.
Ale v ostatních případech nejsou, a vám zbývá ta pravděpodobnost pro rozdílné výstupy.
Pak to tedy znamená, že historie vesmíru není předurčena pouze základním zákonem.
Je to základní zákon plus ty nekonečné posloupnosti náhod, nebo náhodných výsledků, které jsou tam navíc.
A základní teorie není schopna zahrnout tyto náhodné výsledky, ty jsou navíc.
A ve skutečnosti obrovské množství informací kolem nás ve vesmíru pochází z těchto náhod, a ne přímo ze základních zákonů.
Často se říká, že jak se dostáváme blíž a blíž k základním zákonům, průzkumem jevů při nízkých energiích, a poté při vyšších energiích, a pak vyšších energiích, na krátkých vzdálenostech, a poté na kratších vzdálenostech, a ještě kratších vzdálenostech, atd., že to je jako odlupování slupek cibule.
A v tom pokračujeme, stavíme výkonnější stroje, urychlovače částic.
Nahlížíme hlouběji a hlouběji do struktury částic, a tak se pravděpodobně dostáváme blíž a blíž k tomu základnímu zákonu.
A zatímco toto provádíme, jak odlupujeme slupky cibule, a dostáváme se blíž a blíž k základnímu zákonu, pozorujeme, že každá slupka má něco společného s tou předchozí, a s tou následující.
Popisujeme je matematicky, a vidíme, že nám vychází velmi podobná matematika.
Vyžadují velmi podobnou matematiku.
To je absolutně neuvěřitelné, ale jedná se o ústřední rys toho, o čem dnes mluvím.
Newton tomu říkal -- mimochodem, to je Newton.
Tenhle je Albert Einstein.
Zdravím!
Mimochodem, on řekl, "příroda je v souladu sama se sebou" -- ztotožňoval tedy přírodu s ženstvím.
Stane se tedy to, že nové jevy, nové slupky, vnitřní slupky ze stále se ztenčující cibule které dostáváme, se podobají těm větším.
A druh matematiky, který jsme měli pro předchozí slupku je téměř stejný, jako ten pro další slupku.
A proto rovnice vypadají tak jednoduše.
Protože používají matematiku, která tu již je.
Jednoduchý příklad:
Newton objevil gravitační zákon, jenž jako jiné vychází z druhé mocniny vzdálenosti mezi přitahovanými předměty.
Ve Francii Coulomb objevil stejný zákon pro elektrické náboje.
Zde máme příklad podobnosti.
Zkoumáte gravitaci, vidíte jistý zákon.
Pak se přesunete k elektřině. Jasná věc. Stejný zákon.
Je to velmi jednoduchý příklad.
Existují sofistikovanější příklady.
V této diskusi je velmi důležitá symetrie.
O co jde?
Například kruh, je rotačně symetrický podle středu kruhu.
Otáčíte-li kolem jeho středu, kruh se nemění.
Rotujete-li s ní kolem jejího středu, všechny rotace nám dají zase jen kouli.
Toto jsou symetrie koule.
Říkáme tedy obecně, že existuje symetrie mezi určitými operacemi, pokud tyto operace ponechají vlastnost nebo její popis nezměněné.
Maxwellovy rovnice jsou pochopitelně symetrické při rotacích ve všech směrech.
Nezáleží, pootočíme-li celý prostor pod nějakým úhlem, to neponechá -- nezmění to vlastnost elektřiny nebo magnetismu.
19. století nám dalo nový zápis, který to vyjadřuje, a pokud použijete tento zápis, rovnice se podstatně zjednoduší.
Poté Einstein, se svou speciální teorií relativity, vzal celou sadu symetrií Maxwellových rovnic, jimž říkáme speciální teorie relativity.
A poté tyto symetrie zkrátily ty rovnice, a učinily je tak i hezčími.
Podívejte se.
Nemusíte vědět, co tyto věci znamenají, o to nejde.
Jen se ale podívejte na tu formu.
(Smích).
O formu jde.
Úplně nahoře vidíte dlouhou řadu rovnic se třemi prvky pro tři prostorové rozměry: x, y a z.
Poté, s využitím vektorové analýzy a rotační symetrie, dostanete další sadu.
Pak použijte symetrii speciální teorie relativity a máte dokonce jednodušší sadu úplně dole, což ukazuje, že symetrie nám to podává lepší a lepší.
Čím více máte symetrie, tím lépe jste schopni podat jednoduchost a eleganci dané teorie.
U posledních dvou: první rovnice říká, že elektrické náboje a proudy způsobují vznik všech elektrických a magnetických polí.
Další -- druhá -- rovnice říká, že neexistuje jiný magnetismus než tento.
Magnetismus pochází pouze z elektrických nábojů a proudů.
Jednou snad najdeme jisté slabiny v tomto tvrzení.
Ale pro tuto chvíli je to ten případ.
A teď, zde máme velmi vzrušující posun, o němž mnozí doposud neslyšeli.
Bylo by záhodno to znát, ale je trochu složité vysvětlit to technicky do detailu, takže to nechám. Jenom to zmíním.
(Smích).
Ale Chen Ning Yang, pro nás "Frank" Yang -- (Smích)
-- a Bob Mills navrhli před 50 lety toto zobecnění Maxwellových rovnic s novou symetrií.
Zcela novou symetrií.
Matematika je velmi jednoduchá, ale je v tom úplně nová symetrie.
Doufali, že by to nějak mohlo přispět fyzice částic
-- nepřispělo, samo o sobě.
Ale pak to někteří z nás dále zobecnili.
A pak to tam bylo!
A byl z toho velmi pěkný popis silné síly a slabé síly.
Takže znova zopakujme, co už bylo řečeno: tedy, že každá slupka cibule vykazuje podobnost s vedlejší slupkou.
Takže matematika pro vedlejší slupky je velmi podobná tomu, co potřebujeme pro novou.
Tudíž to také vypadá krásně.
Protože my už víme, jak to zapisovat hezkým a stručným způsobem.
Takže zde máme témata.
Věříme, že existuje jednotná teorie podpírající všechny zákonitosti.
Kroky ve směru sjednocení vyjadřují jednoduchost.
Symetrie vyjadřuje jednoduchost.
A pak je tu podobnost sama se sebou napříč měřítky -- jinými slovy, z jedné slupky cibule k druhé.
Blízká vzájemná podobnost.
A to potvrzuje tento fenomén.
To vysvětlí, proč je krása úspěšným kritériem pro výběr správné teorie.
Co k tomu řekl sám Newton:
"Příroda je velmi v souladu a odpovídající sama sobě."
Jedna věc, nad kterou přemýšlel, je něco, co dnes bereme jako hotovou věc, ale v jeho době na tom nebylo nic jistého.
Poslyšte příběh, kde vůbec není jisté, zda je pravdivý, ale hodně lidí to říká.
Čtyři zdroje to tvrdily.
Totiž, že v době morové epidemie v Cambridge, odešel na farmu své matky -- protože univerzita byla uzavřena -- a uviděl jablko, padající ze stromu, nebo snad na jeho hlavu.
A on si v mžiku uvědomil, že síla, která shodila jablko dolů na zem by mohla být touž silou, která má na svědomí pohyb planet a Měsíce.
Na tu dobu to bylo obrovské sjednocení, jakkoli to dnes bereme jako hotovou věc.
Obojí je teorie gravitace.
Takže řekl, že tento přírodní princip, souznění:
"Tento přírodní princip je velmi vzdálený koncepcím filosofů, Nebudu to popisovat v té knize, přinejmenším bych mohl být označen za extravagantního fanatika ..."
Tohoto bychom si my všichni měli všímat.
(Smích).
Zvláště při tomto vystoupení. " ... a tak podjatost mých čtenářů proti těmto věcem, jež byly hlavním záměrem knihy."
Tedy, kdo by se dnes k tomu hlásil jako k pouhé domýšlivosti lidské mysli?
Že síla, jež způsobuje pád jablka na zem, je stejná síla jako ta, co způsobuje obíhání planet a Měsíce, atd.?
Každý to ví.
Je to vlastnost gravitace.
Neděje se to v mysli člověka.
Lidská mysl je samozřejmě schopna si to uvědomovat a bavit se tím, užívat to, ale není to -- nemá to původ v lidské mysli.
Vychází to z povahy gravitace.
A platí to pro všechny věci, o nichž byla řeč.
Jsou to projevy základního zákona.
Takový je základní zákon, že různé slupky cibule připomínají jedna druhou, tudíž matematika pro jednu slupku vám dovoluje krásně a jednoduše vyjádřit vlastnosti další slupky.
Připomeňme, že Newton toho roku stihnul mnoho věcí: gravitaci, pohybové zákony, calculus, rozklad bílého světla na všechny barvy duhy.
Býval by hezky napsal esej "O mých zážitcích v průběhu letních prázdnin."
(Smích).
Takže nesmíme pokládat tyto principy za samostatné metafyzické postuláty.
Vyplývají z fundamentální teorie.
Jsou tím, co nazýváme "vynořené vlastnosti."
Nepotřebujeme -- nepotřebujete více, abyste dostali více.
To je to, co "vynoření" znamená.
Život se může vynořit z fyziky a chemie, plus množství náhod.
Lidská mysl může povstat z neurobiologie a množství náhod, způsob chemické vazby pochází z fyziky a jistých náhod.
Nesnižuje to význam těchto objektů, pokud víme, že jsou dílem základních věcí plus náhod.
Je to univerzální pravidlo a je kriticky důležité si to uvědomit.
Nepotřebujete více k tomu, abyste dostali více.
Lidé se na to ptají po přečtení mé knihy "The Quark and the Jaguar" (Kvark a jaguár).
A říkají: "Není za tím, co tam máte, něco více?"
Patrně mají na mysli něco nadpřirozeného.
Prostě není.
(Smích).
Nepotřebujete více, abyste vysvětlili více.
Děkuji vám mnohokrát.
Pomocí tohoto videa chci stručně ukázat, jak se tvoří peníze ve většině tržních ekonomik. A také hovořit o tom, co jsou peníze ve skutečnosti.
Detailněji se tím můžeme zabývat v budoucích videích.
Ve většině tržních ekonomik se nachází centrální banka, která je v podstatě hráčem, který vykonává řadu věcí, často je také regulačním úřadem.
Ale hlavním úkolem centrální banky je právo tisknout peníze a uvolňovat je do oběhu.
Zaměřím se hlavně na model Spojených států a jejich centrální banky.
Centrální banka je v některých zemích formální částí vlády, v jiných je pseudo-nezávislá.
V USA je více pseudo-nezávislá.
Americký federální rezervní systém (centrální banka) je úzce spojen s vládou. Mnoho šéfů je dosazeno vládou, zisky se vracejí vládě, takže je zřejmé, že jsou úzce provázány.
Když se centrální vláda rozhodne tisknout peníze, může doslova natisknout fyzické peníze nebo může vytvořit elektronické peníze, což má stejný efekt.
Řekněme, že centrální banka vytiskne 3 papírové dolarové bankovky.
Teď příchází to, jak je dostat do oběhu, jak je dostat do ekonomiky?
Nenaloží je do vrtulníku a nevyhodí ven.
Někdy za určitých okolností je může půjčit přímo bankám, určitému druhu bank.
Ale obvyklým způsobem uvolňování do oběhu je, že banka použije nově vytvořené peníze k nákupu cenných papírů na volném trhu. Obvykle nakupuje bezpečné cenné papíry jako jsou státní dluhopisy.
Uvolní peníze do oběhu a na oplátku nakupuje cenné papíry z volného trhu.
Tyto cenné papíry jdou centrální bance.
Jsou to cenné papíry či dluhopisy.
A kdokoliv je dříve vlastnil, kdokoliv byl dříve jejich vlastníkem, má nyní tyto dolarové bankovky a může je rovnou utratit. Nebo je může uložit v bance.
Pokud je utratí, ten kdo je získá, je bude chtít nakonec uložit v bance.
Prodejem těchto cenných papírů má někdo nyní tyto bankovky a uloží je v soukromé bance. Nakreslíme si to.
Je tady soukromá banka a ta má nyní tyto dolary.
Tvoří rezervy, ale to není konec našeho příběhu.
Tyto peníze může nyní půjčovat a to je klíčové, protože je to typické pro většinu běžných tržních ekonomik, které mají bankovní systém částečných rezerv.
Systém částečných rezerv, který je trochu zvláštní, protože říkáte lidem, kteří si sem tyto peníze právě uložili, že mohou kdykoliv přijít a tyto peníze si vybrat.
Máme tyto peníze pro vás, můžete nám věřit, nemusíte být paranoidní, co se s nimi bude dít.
Ale pravda je taková, že banka si může ponechat jen část těchto peněz a zbytek může půjčovat.
Aby systém nebyl příliš křehký, centrální banka pak také tyto banky pojišťuje.
Chci vám ukázat, jak se tvoří peníze v tomto systému částečných rezerv.
Tato banka říká: "Musíme si nechat trochu těchto rezerv pro případ, že přijdou lidé.
Pravděpodobnost, že přijdou věřitelé ve stejný den a požádají o všechny peníze, je nízká.
Stačí si nechat trochu pro ty, co přijdou a zbytek lze půjčit.
Přestože jsem všem slíbil, že všechny peníze budou vždy k dispozici." Banka půjčí každému, kdo peníze potřebuje a kdo nevypadá rizikově.
A tito lidé nemusí peníze utratit hned, mohou je uložit do banky.
Nebo je možná utratí za nákup továrny, auto nebo něčeho jiného.
Prodávající teď bude mít tyto peníze a uloží je do banky.
Tyto nově půjčené peníze skončí v bance.
Také končí v bance.
Ta si nyní může také podržet jejich zlomek a půjčovat zbytek.
Pro jednoduchost, ve většině bankovních systému musí držet jen asi 10% a zbytek může půjčovat.
Ale tady tvořím mnohem větší rezervy, aby bylo snazší načrtnout tento diagram.
Tato banka se rozhodne si nechat tuto bankovku a nebo ji může dále půjčit.
A opět, když ji půjčí, ten, kdo si ji půjčí, ji může dočasně držet v bance nebo si může okamžitě něco koupit. Když to udělá, peníze nejspíš skončí v bance, protože prodavač si je uloží a tak skončí v další bance.
Toto je zajímavé a v dalších videích budeme počítat, kolik peněz je přesně vytvořeno.
Je to zajímavý problém, jedná se o součet nekonečné matematické řady.
Můžete si to dohledat, jestli vás to zajímá.
Ale základní myšlenka je, že ač banka vydá jen 3 základní jednotky dolarů, je v oběhu mnohem více peněz.
Máte člověka, co vytvořil tento vklad a má 3 dolary, člověka, co má 2 a dalšího, co má dolar.
V tomto příkladu máme 1,2,3,4,5,6 - 6 dolarů.
Tedy máme v systému 6 dolarů.
A dalo by se říct:
"Jsou to opravdové peníze?"
Tento člověk je má, ale nepoužívá je.
Pokud je potřebuje, musí je vybrat a pak by měla banka být schopná to udělat.
A to je na běžných účtech to důležité.
Předpokládám, že jsou to běžné účty na požádání.
Důvod, proč si tenhle člověk nevybere své peníze je, že může vypisovat šeky.
Řekne si: "OK, tohle jsou mé peníze." a rozhodne se, že si koupí jablko za cenu 1 dolaru.
Nemusí si z banky vybírat svůj dolar, může vypsat šek.
Nyní má nárok na všechny 3 dolary. Může obchodníkovi s jablky vypsat šek na 1 dolar.
Vypisuje šek, dává ho prodavači jablek a dostane jablko.
Takže jeho šek funguje jako peníze.
A prodavač jablek má nyní právo na jeden z těchto dolarů zde.
A i prodavač může napsat šek, takže tento dolar nikdy nemusí opustit bankovní systém.
Existence šeků tedy v podstatě umožňuje vznik těchto transakcí.
Stále totiž mohou fungovat jako forma peněz díky právu jejich směny, ačkoloiv jsou v oběhu a byly půjčeny.
Nebo můžeme říci, že umožňují vypisovat šeky jako formu peněz.
A celý důvod, proč to dělám, je, že vám chci ukázat, že množství peněz v oběhu není zcela pod kontrolou centrální banky.
Centrální banka se může rozhodnout natisknout peníze, nakoupit cenné papíry, pustit peníze do oběhu.
Nebo když chce peníze stáhnout z oběhu, může se rozhodnout tyto cenné papíry prodat.
A když bude prodávat cenné papíry, možná je tenhle člověk koupí. A tyto dolary se vrátí centrální bance a budou vyřazené z oběhu.
Ale máte tady tento efekt.
Když máte více půjček a banky se cítí velmi jistě, pak se stane toto.
Budete mít větší multiplikační efekt této půjčky.
A pokud bude méně úvěrů, můžete potenciálně vidět celý tento kontrakt.
Jsme v kostele Sant' Apollinare in Classe, jen kousek za Ravennou.
Na počátku 1. století to byl přístav Římské říše.
Ano, bývala tu kdysi velká laguna mezi dvěma městy, ta je dávno pryč.
Toto bylo vlastně místo starověkého římského hřbitova a je možné, že první biskup z Ravenny, sv.
Apolinář, byl pohřben na tomto místě. A my vidíme sv.
Apolináře právě zde, ve středu apsidy.
Ale než se k tomu dostaneme, mluvme chvíli o samotném kostele.
Jsme v bazilice a jako mnoho kostelů v Ravenně, i ona prošla několika fázemi.
Jako v Sant' Apollinare Nuovo i zde bývaly mozaiky podél lodi, ale ty jsou již pryč.
Co zde ale máme, je výjimečná mozaika v apsidě.
Je obrovská.
Začněme s klenutým průchodem kolem apsidy.
Tomu se říká vítězný oblouk.
A nahoře uprostřed vidíme obraz vousatého Boha držícího knihu, a na obou jeho stranách symboly čtyř evangelistů.
Ano, Jan je orel, Matouš člověk, Marek je lev a Lukáš je vůl.
A jsou na obloze vyplněné modrými a červenými mraky.
Pod nimi vidíme nalevo město Jeruzalém, napravo Betlém, a z těchto dvou velice symbolicky reprezentovaných měst vidíme vycházet beránky.
Jdoucí na horu, nahoru k mrakům, nahoru k nebi.
Je to jasné a čistě symbolické zobrazení, které vidíme i v samotné mozaice.
Největší a nejvíce ve středu je zlatý kříž.
Ve středu kříže můžete vidět malou bustu Ježíše Krista.
Obklopuje ho modré pole s 99 zlatými hvězdami.
Na každém z okrajů kratšího ramene kříže vidíme řecká písmena alfa a omega, myšlenka, že Kristus je počátek a konec, že Kristus je vše.
Takže, co zde symbolicky zobrazené je příběh, který můžeme nazvat přeměnou, kdy Kristus odhalil svou božskou přirozenost třem apoštolům, Petrovi, Jakubovi a Janovi, a jsou zde ukázáni jako ovce na poli, Kristus je symbolicky zobrazen jako kříž.
Na obou stranách vidíme dvě postavy menšího vzrůstu a to Mojžíše a Elijáše.
Posléze zde máme příběh samotné přeměny. Je odhalena Ježíšova božskost, zobrazena pomocí jasné záře. Na ním jsou Mojžíš s Elijášem a promlouvající Bůh.
A řekl "To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
A tak toto je okamžik božího zjevení, tato podoba Krista, člověka, jako Boha.
Je snadné si představit věřícího v 6. st., jak zde sedí a chápe, že toto je výjimečná příležitost, zjevení svatých pravd, přímo před jeho zrakem.
Postavy Mojžíše a Eliáše na zlaté obloze, království věčnosti, pod nimi sv.
Apolinář ve více pozemské říši, ale zobrazeném velice schématicky a dekorativně.
A samozřejmě ovce jsou úžasné, zvláště dole na spodku.
Je jich tu 12 a je to jasný odkaz k apoštolům. A sám sv.
Apolinář stojí vepředu, můžeme vidět jeho jméno napsané po obou jeho stranách, pro případ, že bychom ho zapomněli nebo byli zmateni.
Ruce má zdvižené v modlitbě, což je vlastně pozice, kterou často vidíme v raných křesťanských zobrazeních.
Takže v těchto kostelech v Ravenně, zde vidíme apsidu, v jiném kostele může apsida chybět ale máme mozaiky na stěnách lodi, a můžeme si začít skládat jak tyto kostely vypadaly, když byly nově postavené v 5. a 6. století.
Když už něco víme o násobení kladných a záporných čísel, zamysleme se nad tím, jak je můžeme dělit.
Uvidíte, že je to velmi podobné.
Pokud jsou obě čísla kladná, tak dostanete kladný výsledek.
Pokud je jedno z čísel záporné, ale ne obě, budete mít záporný výsledek.
A pokud jsou obě čísla záporná, znaménka se vyruší a budete mít kladný výsledek.
Doporučuji vám si zastavit video a zkusit si tyto příklady samostatně a teprve poté si ověřit, zda vám to vyšlo stejně jako mně.
8 děleno -2
Pokud bych řekl 8 děleno 2, tak výsledek by byl 4. Protože je jedno z těchto dvou čísel záporné, toto je záporné, tak výsledek bude záporný.
8 děleno -2 je -4.
Teď -16 děleno 4 ... Buďte teď velmi opatrní.
Pokud bych řekl 16 děleno 4, vyšlo by 4.
Ale protože jedno z těchto dvou čísel je záporné, přesně jedno z těchto dvou čísel je záporné, tak dostanu záporný výsledek.
Teď mám -30 děleno -5.
Pokud bych řekl jen 30 děleno 5, vyšlo by 6.
Ale protože mám záporné číslo děleno záporné, tak záporná znaménka se vyruší a můj výsledek bude kladných 6.
A napíši sem znaménko plus, i když se to běžně nedělá. Je to kladná 6.
U dělení dvou záporných čísel, stejně jako u násobení dvou záporných čísel, je výsledek kladný.
18 děleno 2.
Je to tak trochu chyták.
To už jste uměli předtím, než jsme začali mluvit o záporných číslech.
Je to kladné číslo děleno kladným.
Výsledek tedy bude kladný.
A bude se rovnat 9.
Teď začneme se zajímavými příklady. Zde máme složený příklad.
Máme tu násobení i dělení.
Napřed budeme chtít vynásobit čísla v čitateli a pokud nevíte, co znamená tato malá tečka, tak je to jen další způsob, jak zapsat násobení.
Mohl jsem ho zapsat jako malé "x", ale v algebře je tečka mnohem běžnější.
Protože "x" se používá ...
Lidé by si ho pletli s písmenem x, které se v algebře hodně používá.
Proto se velice často používá tečka.
Zde, v čitateli, máme -7 krát 3 a tento součin vydělíme -1.
Takže v čitateli máme -7 krát 3. Kladných 7 krát 3 by bylo 21, ale jedno z těchto dvou čísel je záporné, takže to bude -21. Bude to -21 lomeno -1.
A -21 děleno -1, záporné číslo děleno záporným, bude kladné.
Bude to kladných 21.
Všechno to zapíšu.
Takže kdyby se kladné číslo dělilo záporným, vyšel by záporný výsledek.
Kdybych měl záporné číslo děleno kladným, také by vyšlo záporné číslo.
Pokud záporné číslo dělíme záporným, tak výsledek bude kladný a pokud budu mít kladné číslo děleno kladným, tak dostanu opět kladné číslo.
Teď spočítejme tento poslední příklad.
To je vlastně všechno násobení, ale je to zajímavé, protože násobíme tři čísla a to jsme ještě nedělali.
Můžeme postupovat zleva doprava. Mohli bychom začít s -2 krát -7.
-2 krát -7 Jsou to dvě záporná čísla.
Jejich záporná znaménka se vyruší. Takže nám vyjde ... ... tato část tady .... vychází nám kladných 14.
A tak budeme násobit kladných 14 krát -1.
Teď máme kladné číslo krát záporné.
Právě jedno z nich je záporné, takže výsledek bude záporný a dostávám -14.
Dám vám další příklady ... A mohli bychom těmto příkladům říkat chytáky.
Co by se stalo, kdybych měl 0 děleno -5.
Tohle je nula záporných pětin.
0 dělená čímkoli nenulovým se rovná 0.
Ale co kdyby to bylo naopak?
Co se stane, kdybychom -5 dělili 0?
Nevíme, co se stane, když dělíme 0.
Nedefinovali jsme to.
Výsledek takového dělení stále není znám, takže říkáme, že to není definováno.
Nedefinovali jsme, co se stane, když je něco děleno 0.
A podobně, i kdybychom měli 0 dělenou 0. To také není nedefinované.
Zdraví vás Arturo Peturi. Říkejte mi Art.
Čeká nás výprava do dějin umění.
V hlavní roli:
Já!
Kde mám zbytek těla?
Celý svět kouká a já musím čekat na tuhle pětiprstou primadonu.
To už je lepší.
Tady u Středozemního moře je celkem větrno!
Podíváme se na staré Řecko a Řím.
Staří Řekové dokázali povýšit geometrii na umění.
V letech 1000 - 700 př. n. l. vládlo v Řecku geometrické období, což můžeme snadno poznat podle zdobení keramiky.
Jednoduché geometrické tvary byly uspořádány do opakujících se vzorů a lemovaly nádobu.
Později se objevily idealizované postavy zvířat i lidí.
V nádobách se skladovalo jídlo a olej a také se z nich jedlo a pilo. Zdobenou nádobu mohl získat vítěz ve sportovním klání či mohla označovat místo posledního odpočinku.
Připravit, pozor, a dolů!
Ne, to byl vtip, pusťte mě!
Haló? V řeckém archaickém období se v umění začala realističtěji zobrazovat lidská postava.
Řekové převzali od Egypťanů posilování krků soch pomocí delších, splývajících vlasů. Nohy soch byly více rozkročené, aby zajistily jejich stabilitu.
Au! To bylo moc doširoka!
Socha mladíka se nazývá kúros, a socha dívky koré.
I zdobení řecké keramiky se změnilo.
Vznikl populární černofigurový styl s černými postavami na červeném pozadí pálené hlíny, a poté naopak následoval styl červenofigurový, kde pozadí bylo černé a postavy světlé.
Co je lepší, černá, nebo červená?
Řecko v té době ovšem nebylo ucelenou zemí.
Šlo o několik samostatných městských států.
Nejsilnější z nich, Athény a Sparta, spolu často soupeřily o moc. 480 př. n. l. přišla invaze Peršanů, dokázali své síly spojit a perská vojska porazit.
Ještě předtím však Peršané stihli Athény vypálit a Athéňané museli mnoho budov postavit znovu.
Plni sebedůvěry po vítězství nad Perskou říší vstoupili Řekové do zlaté éry, tzv. klasického období.
Periklés, athénský státník, nařídil obnovu chrámů na athénské Akropoli. Parthenon, chrám bohyně Athény, opatřil výzdobou slavný sochař Feidiás.
Athéna město dle mýtu založila a ochraňovala. Sochy z klasického období jsou realističtější a zároveň idealizované.
Sochaři, jako byl Polykleitos, hledali ideální proporce lidského těla.
Postoje a gesta se stávaly přirozenějšími díky principům jako je kontrapost, kdy se linie ramen nachýlí jinak než pánev.
Řekové dále zjistili, že výška průměrného muže či ženy při použití přirozeného poměru hlavy k tělu odpovídá výšce šesti až šesti a půl hlavy.
Když tělo v poměru k hlavě zvětšili, výsledek byl atraktivnější.
Autoři superhrdinských komiksů tyto idealizované proporce dodnes používají.
Art vám ukáže!
Roku 336 př. n.l. získal moc Alexandr Veliký, a rozšířil své impérium od Egypta až po Indii.
Jeho smrtí končí klasické období řeckých dějin. V helénistické době řečtí sochaři stále tvořili dechberoucí sochy, ale nyní s větším důrazem na projev emocí a pohyb, např. Láokoóntovo sousoší, kde vidíme hady, seslané za trest od bohů, rdousit jeho i oba jeho syny.
Sochař Praxitelés porušil dlouholeté pravidlo zobrazovat nahé jen mužské tělo, když vytvořil sochu Afrodity z Knídu, první nahou ženskou sochu. Šlo o nejkopírovanější řeckou sochu vůbec.
I Římanům se zamlouvala idea impéria, a roku 214 př. n. l. Řecko ovládli.
Milovali ovšem řeckou kulturu, kopírovali jejich sochy i architekturu.
Dokonce přejali i jejich bohy, ale dali jim nová jména. Z Dia se stal Jupiter. Z Poseidona Neptun.
Římani ovšem kladli mnohem větší důraz na portrétování skutečných lidí.
Víc než ideál je zajímala skutečná podoba.
Římané používali umění také k politické propagandě a k oslavě císařů a jejich válečných úspěchů.
Císař Oktavián přikázal, aby byl zpodobněn jako silný mladý válečník ve zbroji, přestože tou dobou už byl mnohem starší.
Trajánův sloup připomíná filmový pás, vytesaný do kamene.
Vidíme na něm výjevy z vítězných bitev a konečného triumfu Říma.
Římští architekti se stali mistry klenby i kupole.
Vynález klenby byl zásadní pro stavbu mostů a akvaduktů.
A kopule se staly poznávacím znamením důležitých veřejných budov, například Pantheonu, který je jednou z nejvlivnějších staveb v historii západní architektury.
S rozšiřováním římského impéria se šířila i řecká a římská kultura, která tvoří základy západního duchovního dědictví.
Dodnes nás ovlivňují a inspirují myšlenky, vzešlé ze starého Řecka a Říma.
Když děti říkají, že se chtějí stát vědci, obvykle to znamená, že chtějí dělat výbuchy v laboratoři, nechat se pokousat radioaktivní opicí, aby se proměnily v děsivou
lidskou bojovou opici, vyrobit mouchu s očima na zadku nebo kuře s tesáky.
Většinu času tohle vědci nedělají.
Můžete něco vyhodit do vzduchu, ale buď to bude v kontrolovaných podmínkách, nebo při nehodě, to je zlé.
Jako laboratoř, kde jsem začínal.
První labina, kde jsem pracoval, měla na stropě krvavou skvrnu, ale když jsi vědec v novém, úžasném oboru evoluční vývojové biologie, můžeš se dostat k vytváření očí na muším zadku, nebo dokonce kuřat se zuby, ale žádné bojové opice.
(hudba)
Takže, evoluční vývojová biologie, nebo vývojovka pro nás hustý děcka, je nová věda, která se dívá hluboko do našich genů a zjišťuje, jak ve skutečnosti řídí tvorbu různých částí našich těl a jak jméno napovídá, dává nám žhavá vodítka k základním mechanismům evoluce.
Odkrývá úžasnou věc, že zvířata, všichni živočichové jsou si daleko podobnější než jsme si mysleli.
Víte, jak pokaždé slyšíte, že lidé a šimpanzi si jsou z 98,6 % geneticky podobní?
To dává smysl, že?
Šimpanzi a lidé si jsou tak nějak ... podobní.
Jako když v kavárně sedí šimpanz v křesle a má na hlavě klobouk nebo něco podobného, můžete si ho krátce splést s člověkem.
Možná si ho ani nevšimnete.
To je možné, ale co myš?
Nespletete si myš s člověkem.
Jak myslíte, že jsme si geneticky blízcí s myší?
Co třeba 85% podobnost?
Hlas v pozadí:
"Mlč už!"
Vědec:
"Ani mě nehne!"
Lidé a myši jsou z 85% geneticky stejní.
Tak proč jsou myši malé, připos*ané, bíle chlupaté a mají kulatá očka, zatímco já umím chodit vzpřímeně a mám krásný, hluboký a tajemný pohled?
Dlouze odpovím za chvíli, ale nyní krátce, je to způsobené neskutečně divnými a úžasně mocnými vývojově regulačními geny.
Když mluvíme o genech, myslíme na věci, které kódují, jako nějaký užitečné enzymy nebo bílkoviny jako ty, které určují vzhled našich kotníků, ale tyhle geny se nezapínají a nevypínají náhodně.
Musí je něco zapnout nebo vypnout.
To je to, co dělají právě vývojově regulační geny.
Zapínají geny, které dávají jednotlivé části těla dohromady.
Neříkají dalším genům jak co mají dělat.
Jen jim řeknou kdy a jestli je už čas začít pracovat.
Tak to jsou ti, co zvou ke hře, regulační geny pracují hned od začátku na vývoji embrya.
Například, regulační geny, kterým se říká segmentační, říkají říkají blastule, duté kuličce z buněk, která se vytváří na začátku vývoje, vytvoř si ústa tady a zadek dej na opačný konec.
Asi nejúžasnější druh regulačních genů jsou homeotické geny či hox geny, které začnou makat, když je embryo už vyvinutější
Hox geny doslova kontrolují správnost jednotlivých částí těla, určují, jak bude zvířecí tělo postavené.
Třeba, tady na to místo dejte nohu a sem namontujte ocas.
Jak jsem řekl, hox geny neříkají, jak vyrobit nohu nebo ocas.
Tam je hromada dalších genů, které mají na starosti přímo výrobu částí těl.
Můžete mít hox geny vrcholnými architekty při stavbě budovy.
Mají plány stavby, ale samy to nemontují.
To jde úplně mimo ně.
Pod touhle nejvyšší řídící úrovní jsou zástupy dalších genů, které fungují jako subdodavatelé.
Je to jako, když hox gen řekne:
"Udělejte tady oko."
Jeho podřízený se otočí, aby řídil další regulační geny přesnějšími instrukcemi:
"Tady musíme dát kolagen, kvůli vnější vrstvě oka.
A udělejte nějaké nervy pro sítnici přímo tady."
A znovu, druhá úroveň genů a třetí a čtvrtá a pořád dál ... ve skutečnosti nepracují přímo.
Jen posílají řetězově příkazy dál a postupně přidávají přesnější návody jak na to.
Je to skutečně pevná hierarchie.
Žádný z genů ve vašem těle, kromě těch úplně prvních, nedělá nic, dokud se nedozví kdy a jak moc má pracovat.
Protože vím, že jste inteligentní a zvědaví studenti, vím, co vás právě teď zajímá.
Co zapíná první regulační gen a jak, u Billa McGuinnesse, si navzájem řeknou, že je čas?
Dobře, protože vývojovka je vcelku nová disciplína, neznáme všechno, co bych si přál vědět.
To už je úkol pro vás, až se stanete biology.
Vědci si začínají uvědomovat, že spousta lidského genomu, který doteď považovali za odpadní DNA, protože vypadá, že nic nekóduje, mohou ve skutečnosti být regulační geny.
Třeba jen během posledních pár let jsme se naučili, že lidé mají okolo 230 různých hox genů ve svém genomu.
Ty se vyskytují v každém z našich chromozomů, i v pohlavních chromozomech.
Nacházíme se v 5. patře Muzea moderního umění v New Yorku a díváme se na obraz Paula Cézanna Zátiší s jablky z let 1895 až1898.
Ano, ten tříletý interval naznačuje, že na tom pracoval opakovaně, v průběhu několika let. Ale stejně obraz není dokončený.
Není, vůbec ne, vlastně je na několika místech docela prázdný a zbytek je poměrně náznakový.
Je to opravdu zběžné, máš pravdu, ten ubrus v popředí je plátěný stejně jako závěs v horním levém rohu.
V pravé části obrazu prosvítá spousta bílého plátna.
A dokonce ty oblasti, které jsou namalovány, se zdají pouze předkreslené.
Myslím, že bychom mohli říct, že to bylo špatně nakreslené.
Ano, určitě, obraz se naklání doleva, elipsa na okraji misky je úplně zdeformovaná a to sklo, okraj toho skla, zdá se, jako bychom se koukali dolů na to sklo, ale my se díváme přes něj.
Jo, a je tam to ovoce na stole, které vypadá, jako by mělo spadnout.
Cézanne uměl malovat překrásně a podle tradice 19. století, takže je to smysluplná a úmyslná lež.
Je to záměrné zkoumání nových možností, čím malba může být na konci 19. století.
Myslím, že myšlenka tradičního evropského malířství, velmi věrného, reálného obrazu, který reflektuje umělcův pohled, myslím, byla, koncem 80. a 90. let v úpadku.
No, je to velmi zajímavé, protože zátiší je tematicky snadné, v 17. století nemělo velký význam a on zátiší znovu vzkřísil coby formu. Zátiší bylo významné v 17. století, v době vrcholného naturalismu.
To je pravda a jak realisticky vše vypadalo!
Podívej se třeba na holandskou tradici. A Cézanne teď jde velmi odlišnou cestou.
Zcela odlišnou. Lineární perspektiva a hyperrealistická tradice, které byly po staletí vylepšovány, byly v 19. století stále velmi podstatné. A přesto Cézannovo plátno je nedokončené.
Hraje si s malováním a vytváří prostředí, které je velmi matoucí.
V 19. stol. určitě muselo být velmi matoucí.
Dokonce i po nás vyžaduje větší pozornost.
Myslím, že nachází svou vlastní cestu, uvědomuje si, že tradice jsou v úpadku a myslím, že hledá další cestu, jak malovat a koukat jiným způsobem a jiným způsobem zažívat.
Myslím, že je tady rovněž skrytá pozvánka přesunout se vizuálně do obrazu, ve smyslu, kterým on zakouší tyto formy.
V 19. stol., podle tak dlouho přetrvávajících tradic, si umělec stoupl na své místo a ujistil se, že vše je naaranžované ze správného pohledu.
Ale Cézanne nás nechá pohybovat se po plátně a prožívat to.
Je tady možné, že Cézanne nám vlastně předkládá různé alternativní cesty a komplexnější pohledy.
Myslím, že ano.
Proč je důležitý individuální požitek, subjektivní vnímání prostoru, času, vidění?
Myslím, že to je přesně tak.
Subjektivita je rozhodující pro porozumění Cézannovi.
Zároveň je tu řada skrytých, vizuálních realit, které nastupují na scénu v moderním světě.
Fotografie, ten "momentarismus", letmé zahlédnutí města, rychlost přepravy.
Ve smyslu vytváření komplexního pohledu.
Přesně. A Cézanne bere tu vizi, tu myšlenku komplexnosti vize a propracovává ji, promýšlí. Zároveň se snaží vytlačit z obrazu duchovno, které často zobrazoval Gauguin, i psychologično, který vnášel Van Ghogh, a přemýšlí o tom, svým přísným způsobem.
A samozřejmě to bude mít obrovský vliv na následující století, kdy se Matisse, Picasso a další budou ohlížet zpátky k jeho práci, kde je ten základ pro kubismus a pro abstrakci a pro formální zkoumání vizí.
Přesně tak.
Jmenuji se Marc Ecko.
Jsem od přírody umělec.
Můj vzestup přišel v době, kdy tu byl velice unikátní prostor v popkultuře.
Objevoval se hip hop.
Hip hop je takový podnikatelský virus, který rock and roll tak úplně neměl.
Mezi rockery bylo trochu více sebepohrdání ve smyslu komercializace jejich práce.
Zatímco u hip hopu se osvojila myšlenka jít vytvořit průmysl kolem vašich představ.
Stalo se to součástí ekosystému, protože to přichází z ničeho, že?
Je tu takový nevyslovený prvek společenské spravedlnosti, stejně jako v podnikání, zrozený z toho, co je hip hop a kultura ulice.
Je to tak trochu zapečené do DNA toho, co děláme.
Miluji to, že lidé dělají něco z ničeho, myslím v řadách mých vrstevníků.
Budujeme hodnotu, v zásadě v éteru mezi sebou.
Čtyři rapeři se sejdou, v kroužku tvoří rýmy, a z ničeho nic si řeknou:
"Pojďmě něco nahrát." Jako z ničeho.
Chtěl jsem do toho ekosystému zapadnout.
Neumím rapovat, neumím breakdance, takže?
Ale spojil jsem se s uměním, tak trochu jsem začal napodobovat umění graffiti.
A začal jsem malovat na trička.
Miluji to emotivní, tu zpětnou vazbu.
Jednak finanční zpětnou vazbu, že by mi někdo platil 15letému klukovi, abych jim udělal tohle triko.
A pak by ho nosili s takovou pýchou a byli by se v prsa.
Byl to druh emocionální transkace, která byla opravdu silná a vytvořila smyčku zpětné vazby, abych chtěl jít dál a hlouběji. A táhnout za nit a pokračovat v odkrývání toho, co se nakonec stalo cestou podnikání.
Nebylo to tak, že jsem s tím začal, protože někdo řekl: Buď podnikatel!
Ne?
Začal jsem s tím, protože jsem chtěl uskutečnit svůj sen.
Byl jsem emocionální, umělecké dítě a graffiti byl určitý extrémní druh umění.
To byl pro mne okamžik štěstí, když lidé říkají: Graffiti je cesta ke zločinu.
Pro mě to byla cesta k podnikání.
Byl jsem skutečně něco jako kurátor popkultury pro muže ve věku 16 až 40 let.
A to byla moje cesta objevit se v 80. letech u hip hopové a skateboardingové kultury - určitý druh vzniku technologie.
Kšeftoval jsem se svými koníčky.
Věci, které jsem prožíval jako dítě jsou nyní podnikání.
Mladí lidé instiktivně vědí, co potřebují dělat,
Musí na to jít a udělat to.
Přesunutí se od toho co je ve skutečnosti myšlení spotřebitele k víře v sami sebe jako výrobce.
Přejít od "Jsem konzument X" k "Jsem výrobce Y".
To je touha mezi námi, ale někteří z nás neví, jak to udělat.
Svým způsobem o sobě pochybujeme.
Proč, když jdete do školek a zeptáte se jich:
Každý zvedne ruku.
Stejné skupiny se zeptáte o 20 let později a nikdo ruku nezvedne.
Možná jeden člověk.
Koukají na něj jako na blázna.
Něco je špatně.
Muset se se svým umělcem, svým provokatérem spojit.
Víte je to pravá část mozku, levá část mozku, je to čokoláda, je to burákové máslo.
Když přemýšlíme o krajinářské malbě 19. století, tak často máme na mysli umělce malujícího v plenéru. což je malování venku, v krajině. Nejednalo se ale vždy pouze o toto.
Díla Caspara Davida Friedricha byla namalována v ateliéru a umělec do značné míry zapojil i svou fantazii.
A to je určitě případ Osamělého stromu.
Friedrich si nejprve venku udělal skici, ale malbu vytvořil ve svém ateliéru.
A dává smysl, že se jedná o malby z ateliéru, protože Friedrich používal krajinu k zobrazení hlubších myšlenek, hlubších významů.
Tedy, v této symbolické krajině vidíme osamělý strom. A je to zohýbaný, antropomorfní strom.
Rozrůstá se ve své spodní části a pod ním vidíme pasáčka, hledícího na své stádo.
Ale jak roste vzhůru, zdá se, že má potíže. Jakoby jeho vršek byl poničený bleskem nebo otřesnou bouří a nahoře vyráží už jen pár listů.
Stojí jako osamocená stráž.
Je velmi starý. Friedrich zdůrazňuje kontrast mezi pomíjivým lidským životem pasáka ovcí, který trvá nějakých 70 nebo 80 let, a životem tisíciletého stromu, který ustál války a bouře.
Určitě se máme podívat na vršek toho stromu, tu nejponičenější část, kde pozadí již netvoří hory, ale prosvítá zde modré nebe.
Sem Friedrich poukazuje.
Možná se mi to jen zdá, ale vidím křížový tvar, organický, nicméně odkazující na kříž.
Já myslím, že tam je.
A vidíme kostel tyčící se nad malým městem.
Ale ten kostel je drobný, v porovnání k té katedrále, kterou je strom.
To je příroda.
Friedrich poukazuje na starý druh spirituality.
Je zajímavé to porovnat s tradičními nebo klasicistními krajinami, řekněme z období baroka. Např. práce Clauda Lorraina, který tak pečlivě sestavil pojetí, systém, či poučku pro znázornění krajiny, kde stromy fungují jako závěs, který lze odtáhnout na stranu a vidíme dál do krajiny. U něj stromy rámují obraz a Friedrich to dělá přesně naopak.
Učinil strom hlavním protagonistou, ten otevřený prostor jako rám pro strom.
Je to posun směrem od klasicizování. Ačkoliv znázornění pasáčka ovcí je velmi klasický prvek, který nalezneme i u Clauda.
Ale je to rovněž křesťanský prvek.
Pasáček a jeho stádo schovávající se pod tímto starodávným stromem.
Ale dokonce, i přes tu formu kříže, něco napovídá, že ten strom je ještě starší, že má prehistorický původ, že byl svědkem předkřesťanské tradice.
Tento strom je pojítkem s minulostí, je magický a má schopnost odolávat silám přírody, člověka i chodu času.
V tomto videu se pokusím prozkoumat vztah mezi cenou ropy a benzínu a vidíte, že existuje velmi silná korelace mezi tím, jak se vyvíjejí.
Přímo tady jsou ceny ropy uváděné na konkrétním místě na světě (cena závisí na tom, kde se nacházíte) a vidíte, že jsou v amerických dolarech za barel.
Začátkem roku 2008 okolo 100 dolarů za barel, pak růst asi na 140 dolarů a pak opět pokles a od té doby to takto stoupalo a klesalo. Nyní je to opět okolo 100 dolarů za barel. Zde můžeme vidět ceny ropy za barel a v souvislosti s tím cenu benzínu.
A to je ještě více regionálně závislé, protože nejen, že máte náklady na přepravu, ale také velmi regionálně rozdílnou míru zdanění benzínu a někdy i regulaci, ale zdanění je toho velkou částí... Ale vidíme, že jeho cena se zvyšuje, když se zvyšují ceny ropy a poté se snižuje, když klesají. Zde jsou ceny za galon přímo tady, v New Yorku.
Ale nehýbou se úplně stejně, můžete vidět, že cena ropy za barel je mnohem více nestálá než cena benzínu, kterou vidíte zde, ale je zde obecný trend, pokud ceny ropy rostou, ale není to vždy stejnou rychlostí, ale rozhodně zde existuje nějaký vztah.
Než se pokusíme zjistit, pokud zaplatíte, řekněme, $4 u pumpy, kolik z toho je cena ropy, kolik rafinování a kolik přeprava, pojďme se trochu zamyslet nad tím, jak vůbec ropa skončí ve vašem autě, pak se můžeme zabývat cenou ropy.
Nebo bych měl spíše říci cenou benzínu. Asi poznáte, co je zde na obrázku, jsou to těžební plošiny dvou rozdílných typů.
Tohle je plošina na moři, tohle na pevnině, ale obě dvě mají stejný účel. Vrtají do země, dokud nenarazí na ropnou kapsu a pak ropu vypumpují na povrch a nějakým způsobem ji dopraví na trh.
Ta vodní je opravdu velmi rychlá, je to opravdu zázrak techniky.
Sedí na hladině a jde doslova na mořské dno, na dno oceánu a tam vrtá, aby se dostala k ropným kapsám. Takže to je opravdu zázrak techniky a musíte být velmi opatrní, práce na plošině může být velmi nebezpečná a pokud by se tam stala nehoda, může to být noční můra životního prostředí, jako jsme viděli u případu BP, ale je to bezesporu zázrak techniky.
Když narazíte na ropu, musíte ji dostat do rafinerie, aby mohla být zpracována do užitečné podoby. Nejčastější způsob dopravy je obvykle kombinace potrubí a tankeru. Tady vidíme potrubí na Aljašce, to vede ropu z nejsevernější části Aljašky až do jižní, aby mohla být přeložena na tankery, které ji pak mohou dopravit do kterékoliv rafinerie na světě.
Může se také čerpat přímo do tankeru, vlastně v některých pobřežních oblastech mohou použít tanker nebo občas, pokud jsou dost blízko pevnině, mohou mít potrubí, které vede až na pevninu, kde jde do rafinerie, nebo se načerpá do tankeru a mohou ji přepravit ještě dál.
A pak jde do rafinerie. Teď můžeme začít přemýšlet o tom, z čeho je cena ropy složena, ještě před tím, než se vůbec dozvíme, co se děje v rafinerii.
Řekněme tedy, že současná cena ropy (trochu jsem ta čísla upravil, aby nám to vycházelo), ale řekněme, že cena ropy je $90 za barel.
Barel (používá se jako jednotka) se rovná 42 galonům.
Takže pokud mám barel vody, vlastně mám 42 galonů vody.
Ale ze 42 galonů surové ropy se nestane 42 galonů benzínu, z těch 42 galonů surové ropy dostaneme asi 19 nebo 20 galonů benzínu, aby to dobře vycházelo, řekněme, že 20.
Vítejte ve druhé prezentaci týkající se funkcí.
Začněme tedy tam, kde jsme naposledy přestali.
Ještě se musím zpětně omluvit za ten Salův příklad s jídlem.
Nu, možná to bylo nápomocné, tak se teď ještě budeme věnovat něčemu jinému.
Vyřešíme další věci.
Myslím, že nejlepší způsob je řešit s vámi různých problémů a pak byste měli příklad/výsledek. Doufejme, že se vám funkce i trochu zalíbí a bude to svým způsobem i zábava.
Takže začneme něco nového.
Začneme příkladem, který není až tak rozdílný od toho, který jsme dělali prve.
Máme zjistit, kolikrát se 0,25 vejde do 1,03075.
První věc, kterou chcete udělat, když je váš dělitel (to číslo, kterým dělíte to druhé číslo) desetinné číslo, je vynásobit ho deseti tolikrát, aby se z něho stalo celé číslo, můžete posunout desetinnou čárku doprava.
Takže kdykoliv něco násobíte deseti, posouváte desetinnou čárku o jedno místo doprava.
Takže v tomto případě ji chceme posunout o jedno, o dvě místa doprava.
Takže 0,25 krát 10 krát dva je to samé jako 0,25 krát 100 a z 0,25 uděláme 25.
Když to uděláte s dělitelem, tak to samé musíte udělat i s dělencem (tím číslem, které dělíte).
Takže tohle také musíme vynásobit 10 krát 2 nebo jiný způsob, jak to udělat, je posunout desetinnou čárku o dvě místa doprava.
Takže ji posuneme jednou, dvakrát.
Bude přímo tady.
A abyste viděli, proč to dává smysl, musíte si uvědomit, že tento výraz, toto dělení, je úplně to samé, jako kdybychom měli 1,03075 děleno 0,25.
A my to 0,25 vynásobíme dvakrát 10.
V podstatě to násobíme 100.
Napíšu to jinou barvou.
Násobíme to 100 ve jmenovateli.
Tohle je dělitel.
Násobíme to 100, takže to samé musíme udělat také v čitateli. Když nechceme tento výraz změnit, když nechceme toto číslo změnit, tak to také musíme vynásobit 100.
A když to uděláte, tak se z tohoto stane 25 a z tohoto se stane 103,075.
Teď to přepíšu.
Někdy, když to počítáte v pracovním sešitě nebo někde, tak to nemusíte přepisovat, pokus si pamatujete, kde ta desetinná čárka je.
Ale já to přepíšu, aby to bylo trochu úhlednější.
Takže jsme vynásobili jak dělitele, tak i dělence 100.
Tato úloha pak bude: Kolikrát se 25 vejde do 103,075?
Povede to k úplně stejnému podílu.
Jsou to úplně stejné zlomky, jestli se na to tak chcete dívat.
Právě jsme vynásobili jak čitatele, tak jmenovatele 100, abychom desetinnou čárku posunuli o dvě místa doprava.
Teď když jsme to udělali, tak jsme připraveni dělit.
Nejprve tady máme 25 a to je vždy trochu umění, když něco dělíte víceciferným číslem, takže uvidíme, jak dobře se nám to povede.
Takže 25 se do 1 nevejde.
25 se nevejde do 10.
25 se vejde do 103.
Víme, že 4 krát 25 je 100, takže 25 se do 100 vejde 4 krát.
4 krát 5 je 20.
4 krát 2 je 8, plus 2 je 100.
To jsme věděli.
4 čtvrťáky jsou 1 dolar.
To je 100 centů.
A nyní odčítáme.
103 minus 100 je 3 a nyní můžeme opsat tuto 0.
Takže sem opíšeme tu 0.
25 se do 30 vejde jednou.
A jestli chceme, tak můžeme desetinnou čárku okamžitě napsat sem.
Nemusíme čekat, až na závěr úlohy.
Desetinná čárka patří sem na toto místo, takže bychom ji v podílu mohli umístit přímo sem, v našem výsledku.
25 se do 30 vejde jednou.
1 krát 25 je 25, poté můžeme odčítat.
30 minus 25 je prostě 5.
(Chci říct, že si můžeme půjčovat nebo přeskupovat.
Z tohoto se může stát 10.
Z tohoto se stane 2.
10 minus 5 je 5.
2 minus 2 je nic.)
Ale stejně, 30 minus 25 je 5.
Nyní můžeme opsat tuhle 7.
25 se do 57 vejde dvakrát, ano?
25 krát 2 je 50.
25 se do 57 vejde dvakrát.
2 krát 25 je 50.
A nyní znovu odčítáme.
57 minus 50 je 7.
A teď máme skoro hotovo.
Můžeme sem opsat tuhle 5. Tady opíšeme tu 5.
25 se do 75 vejde 3 krát.
3 krát 25 je 75.
3 krát 5 je 15.
Přeskupte 1.
Toto můžeme ignorovat.
To bylo už z dřívějška.
3 krát 2 je 6, plus 1 je 7.
Takže to můžete vidět.
A poté odčítáme, pak už nemáme žádný zbytek.
Takže 25 se do 103,075 vejde přesně 4,123 krát, což dává smysl, protože 25 se do 100 vejde 4 krát.
Toto je trochu větší než 100, takže to bude o něco málo víc, než 4 krát.
A to bude přesně stejná odpověď, jako kolikrát se 0,25 vejde do 1,03075.
To bude také 4,123 krát.
Takže tento zlomek, nebo tento výraz, je úplně to samé jako 4,123.
A máme hotovo!
V posledních dvou videích jsme pomalu tvořili model agregátní poptávky a agregátní nabídky. Význam toho, co teď děláme, je, že můžeme poskytnout vysvětlení, proč máme tyto krátkodobé ekonomické cykly a nemáme prostě stálý ekonomický růst díky růstu populace a zlepšování produktivity.
Je důležité uvědomit si a je pravděpodobně důležité si toto uvědomit pro celé naše studium mikro a makroekonomie, že toto je opravdu pouze model.
Abychom mohli používat tyto modely, musíme dělat velká zjednodušení a opravdu byste měli na tyto modely pohlížet kritickým pohledem.
Je to pouze určitý druh pohledu.
Nemusíte s tím souhlasit.
Můžete to považovat za příliš zjednodušené.
Můžete to chtít nějak předělat.
Je důležité, abyste se na to dívali pouze jako na model. A důvod proč to děláme, je abychom mohli začít popisovat velmi komplikované věci docela jednoduchými grafy a výpočty, abychom dokázali pochopit něco tak složitého jako ekonomie.
Něco, co má stovky milionů herců, každý z nich s desítkami bilionů neuronů ve svém mozku a dělající různé šílené věci.
Jsme schopni to rozdělit na jednoduché přímky, křivky a rovnováhy.
V posledním videu jsme se trochu podívali na dlouhodobou agregátní nabídku.
Agregátní nabídka v delším období.
V modelu AD-AS jsme předpokládali, že v delším období skutečná produktivita ekonomiky nezávisí na ceně, že cena je pouze číslo a v delším období se lidé prostě přizpůsobí výrobě nebo se ekonomika přizpůsobí výrobě, která je schopna pohodlně vyrábět.
Chtěl bych zdůraznit jednu věc.
Toto není maximální produktivita ekonomiky.
Je to jakási přirozená. Zkusím to vysvětlit.
Můžete se na to dívat jako na přirozený výstup.
Přirozený, skutečný výstup ekonomiky.
Když říkám přirozený, znamená to, že zde vždy bude určitá neefektivnost. Lidé budou měnit práce.
Možná se budou muset rekvalifikovat.
Vždy zde budou nějaké obraty.
Někteří lidé zemřou a budou se muset najmout noví lidé.
Je zde normální nebo přirozený stupeň nezaměstnanosti.
Ve většině ekonomikách, lidé nepracují ve dne v noci.
Chtějí také volno.
Chtějí si odpočinout.
Kvůli dalším intervencí neexistuje perfektní efektivnost v ekonomii jako celku.
Jedná se o přirozenou, zdravou úroveň výstupu.
Existuje určitá teoretická úroveň výstupu.
Nakreslím to zde.
Tuto teoretickou úroveň výstupu můžete vidět jako maximální výstup.
Nakreslím to zde.
Toto zde může být maximální výstup.
Maximum dané populací a technologií, kterou má, je teoretické a bylo by velmi těžké ho skutečně kvantifikovat.
Lidé by pořád pracovali.
Nebrali by si dovolenou.
Pořádně by nespali.
Každý by měl práci, ve které by byl nejvíce produktivní.
Potom byste možná měli výstup zde, což je nemožné dosáhnout.
Toto je něco pod tím, hezká, zdravá úroveň výstupu pro ekonomiku.
Nyní se budeme bavit o agregátní nabídce v krátkém období a, aby tento model mohl pracovat, tento AS-AD model, budeme předpokládat svislou křivku agregátní nabídky v krátkém období.
Bude to vypadat asi takhle.
Bude to vypadat asi takhle a zřejmě taková bude. Vlastně to udělám takhle.
Předpokládejme, že toto je současná úroveň cen.
Toto je naše dlouhodobá agregátní nabídka.
Nezávisí na ceně, jedná se o přirozenou úroveň výstupu, ale v krátkém období to bude vypadat takhle.
Nakreslím to růžově.
V krátkém období to bude vypadat takhle.
Takhle to táhnu, protože se zřejmě nemůžeme dostat za optimum. Co se děje zde na této křivce. Nakreslil jsem tečkovanou čáru, protože je pro mě snazší nakreslit něco jako tečkovanou čáru, když to kreslím jako plnou křivku.
Také se mi vždycky třese ruka. Toto je agregátní nabídka v krátkém období.
Uvidíme, že ji potřebujeme svislou pro tento model, abychom poskytli vysvětlení ekonomických cyklů. A zde je pár vysvětlení, můžete na skutečně pohlížet jako na teorie, díky kterým můžeme zdůvodnit svislou křivku agregátní nabídky.
Jeden ze způsobů, jak o tom přemýšlet, a ještě než zdůvodním, proč může mít rostoucí sklon...
Když lidé vyrábějí přirozeným tempem.
V ekonomice bude určitá míra nezaměstnanost na této úrovni zde.
Tato rostoucí křivka říká, že když jdou ceny nahoru, ekonomika jako celek bude produkovat za touto přirozenou mírou.
Možná to přivede lidi z jiných odvětví nebo se dá říct, že to do práce přitáhne i lidi, kteří nepracovali a budou pracovat více.
Možná cítí, že to nyní mohou dělat lépe.
To může přesvědčit továrny, aby fungovaly trochu déle.
Může to přesvědčit lidi, aby si brali méně dovolené.
Opak může být pravdou, pokud ceny klesnou.
Křivka s rostoucím sklonem říká, že pokud ceny, agregátní ceny, nejsou to pouze ceny za jedno zboží nebo službu. Pokud agregátní cena klesá, říká to v ekonomice jako celku, že lidé mohou být motivováni pracovat méně.
Lidé mohou opustit pracovní sektor.
V krátkém období, uvědomte si, že toto vše je v krátkém období, mohou opustit pracovní sílu.
Nemusí vůbec provozovat své továrny.
Mohou si brát více dovolené, atd.
Nyní se zamysleme nad pravděpodobnými zdůvodněními pro křivku agregátní nabídky s rostoucím sklonem.
První se nazývá často nazývá teorie mylného chápání. Napíšu to bíle.
Je to teorie mylného chápání a vlastně mi dává smysl. Zamyslíme se nad situací, kdy agregátní ceny rostou. ...
Pokud jsem individuální hráč, třeba provozuji nějakou firmu, nemusím si okamžitě všimnout, že agregátní ceny rostou.
Mohu si jen myslet, že rostou ceny za mé zboží a služby.
Mohu si myslet, že se jedná o mikroekonomický jev.
Mylně to chápu jako mikroekonomický jev.
Je to něco, co se děje na mém trhu.
Pokud si myslím a to se vztahuje k mikroekonomii, že ceny mého zboží a služeb rostou vzhledem k ostatním a pamatujte si, že tohle je mylné chápání. Všechny ceny rostou, ale když si myslím, že se to děje krátkodobě, potom zákon nabídky nefunguje.
Potom zákon nabídky nefunguje a je to mikroekonomický koncept, když mám pocit, že skutečné ceny...
A tohle nejsou skutečné ceny. Ve skutečnosti jsou to nominální ceny, ale když si myslím, že mé relativní ceny rostou, mám motivaci vyrábět více.
Myslím, že budu mít větší zisk.
Stačí mi jen trochu času si uvědomit, že všechny mé náklady rostou. To, co si mohu koupit za své zisky, roste.
Ve skutečnosti se mi vlastně nedaří lépe a potom se pravděpodobně vrátím zpět na svou pravidelnou úroveň produktivity.
Zatímco si myslím, že lidé poptávají více Salových ozubených koleček nebo, co vyrábím, začnu pracovat přesčas.
Možná si budu chtít najmout více lidí, provozovat továrny i nad úroveň, kdy bych mohl odložit údržbu, abych mohl provozovat továrny déle, atd. Ale potom během nějaké doby si uvědomím, že jsem věci chybně pochopil.
Vše se zdražilo.
Ve skutečnosti nyní nevytvářím nadměrně velký zisk.
Potom se moje úroveň produktivity může dostat zpátky.
Když hovořím o sobě, nejsem to jen já, pohybuje celou ekonomikou.
Pamatujte si, že hovořím jen o jednom hráči, ale tohle může platit pro mnoho hráčů, kteří operují v celku. Mohou chtít zvýšit produktivitu a potom, když si uvědomí, že ve skutečnosti nevydělávají více peněz a že tohle není udržitelné, vrátí se zpět na svou přirozenou úroveň výstupu.
Jiná teorie, o které se dočtete v učebnicích ekonomie, jiná teorie nebo vysvětlení nebo odůvodnění, proč má agregátní křivka nabídky v krátkém období rostoucí sklon, se někdy nazývá teorie strnulých mezd.
Strnulé mzdy.
Rád bych to rozšířil na teorii strnulých nákladů.
Někdy uvádějí zvláštní teorii, která se nazývá teorie strnulých cen, ale podle mě jsou velmi podobné.
Strnulé mzdy, strnulé náklady a strnulé ceny. ...
Je to obecná myšlenka, že když agregátní ceny rostou, rostou ceny v celé ekonomice ve všech částech ekonomiky neporostou stejně.
Tohle jsou části ekonomiky, kde mohou být ceny strnulejší než na jiných místech a existuje mnoho důvodů, proč mohou být ceny strnulé.
Můžete mít smlouvy o mzdě nebo si lidé mohou jen pomalu uvědomovat, že ceny rostou a potom znovu projednávají své smlouvy.
Můžete mít dlouhodobé dohody s dodavateli, kterým budete po nějakou dobu platit fixní cenu.
Již jste se dohodli ji platit příští rok, takže i když agregátní ceny porostou, bude chvíli trvat než různé části ekonomiky, dohody nebo transakce v těchto částech ekonomiky budou ve skutečnosti odrážet tyhle věci.
Jiný důvod, proč se v některých částech ekonomiky nepohybuje vše v tandemu nebo se nepohybuje tak rychle, jak byste očekávali, je něco, čemu se říká náklady změn cen (tzv. menu costs, náklady jídelníčku).
Náklady změn cen znamenají, že když se ceny mění, když ceny rostou v další hodině o 5%, není ve skutečnosti jednoducuhé zvýšit vaše ceny o 5%.
Například kdybyste měli restauraci, museli byste vytisknout nové menu.
Odtud pochází název menu costs. Ale neplatí to jen pro restaurace. Platí to o čemkoli.
Platilo by to, kdybyste byl jakýkoli dodavatel.
Museli byste změnit své letáky.
Možná byste museli změnit váš počítačový systém.
Museli byste udělat mnoho věcí, abyste vlastně něco změnili. Museli byste informovat své obchodníky, jak se může změnit stanovení cen.
Existuje mnoho věcí, které musíte udělat, abyste ve skutečnosti změnili náklady.
Tyhle náklady na změnu cen mohou ve skutečnosti zpomalit schopnost všech cen pohybovat se v tandemu.
Některé z nich budou strnulejší než jiné. A důvod, proč to může být odůvodnění rostoucího sklonu krátkodobé agregátní křivky nabídky je ten, že když jsem v nějakém z těchto sektorů jsem schopen zvýšit ceny, ale řekněme, že mzdy a mé náklady jsou strnulé.
Již jsem uzavřel dlouhodobou smlouvu o mzdách a všichni moji dodavatelé nemohou zvýšit své ceny tak rychle a tak krátkodobě budu mít velký zisk.
Dokonce i v reálném vyjádření, protože mé náklady jsou relativně strnulé oproti penězům, které získávám a jsem schopen zvýšit ceny a tak budu vyrábět více.
Továrna bude vyrábět déle.
Možná odložím údržbu, abych mohl vyrobit více.
Třeba se pokusím najmout více lidí na základě těchto dohod.
Možná se budu snažit koupit více zboží a služeb při těchto dlouhodobých nákladech.
A důvod proč říkám, že tohle jsou opravdu dvě strany jedné mince je, že si představíte... Máte společnost A, která je schopna zvýšit své ceny a tak její příjmy začnou růst. A řekněme, že její dodavatel je společnost B.
Je to společnost B a tohle zde je strnulé. ...
Třeba A kupuje od B citróny a prodává citronádu.
Je schopná zvýšit cenu citronády, ale krátkodobě má fixní smlouvu na citróny.
Nakonec ta vyprší a B bude schopná bude dlouhodobě vyjednat zvýšení.
Náklady společnosti A jsou strnulé, ale ceny společnosti B jsou strnulé.
Tohle je opravdu stejná věc, že náklady jednoho jsou ve skutečnosti ceny druhého.
... J.T. si předplácí balíčky pro posílání SMS s dalšími třemi členy jeho rodiny.
V rámci daného měsíce nemohou odeslat více než 500 SMS zpráv dohromady.
Nemohou poslat více než 500 textových zpráv.
A J.T. na konci tohoto měsíce odeslal o 25 SMS zpráv více než jeho starší sestra.
Podtrhnu to.
Udělám to jinou barvou.
Takže v daném měsíci... J.T. poslal o 25 víc textových zpráv než jeho starší sestra, o 50 zpráv méně než jeho mladší sestra a o 125 více textových zpráv než jeho mamka.
Kolik zpráv mohl J.T. odeslat, pokud nepřekročili limit pětseti zpráv?
Definujme zde nějaké proměnné.
Řekněme, že "o" tečka "s". "o" tečka "s" je..., řekněme jen "o", "o" bude starší sestra
Tohle je počet SMS zpráv, které odeslala starší sestra.
Řekněme, že "y" se rovná počtu SMS odeslaných mladší sestrou.
A pak použijeme "m", které se rovná počtu SMS odeslaných jeho maminkou.
A "j" budeme používat pro počet SMS odeslaných J.T:
Celkový počet zpráv, které všichni dohoromady odešlou nesmí být větší než 500.
Pokud sečteme SMS zprávy, které odeslal J.T. plus jeho starší sestra plus mladší sestra plus maminka, pak tento součet musí být menší nebo roven 500 SMS zprávám.
Nesmí být větší než 500, takže součet musí být menší nebo roven 500.
Jak můžeme tyto výrazy vyjádřit vzhledem k počtu SMS zpráv, které odeslal J.T.?
Informace máme v zadání.
V této větě je uvedeno, že J.T. odeslal o 25 SMS více než jeho starší sestra, takže "j" = 25 + počet SMS starší sestry, který jsme označili "o".
Je to "o", jako "older", starší sestra.
A také říkají, že J.T. odeslal o 50 méně SMS než mladší sestra.
Takže "j" se také rovná počtu SMS zpráv mladší sestry mínus 50.
O 50 zpráv méně než mladší sestra.
A nakonec říkají o 125 více zpráv, než jeho maminka. "j" = maminčiny zprávy + 125.
A teď sestavím rovnici se členy "j", protože chceme vyjádřit, kolik zpráv mohl J.T. odeslat.
Vše chci tedy vyjádřit ve vztahu k "j", takže vyřešme členy rovnice s "j", budeme řešit "y" na základě vztahu k "j", a stejně tak u "o" a "m".
Pak dosadíme zpětně.
Pokud "j" se rovná 25 + "o" a pokud odečteme 25 z obou stran této rovnice, dostaneme: "j" mínus 25 = "o"
To je to samé.
Pokud toto vezmete a odečtete 25 z obou stran, dostanete právě tohle.
Zde, pokud přičtete 50 na obě strany této rovnice, pokud přičtete 50 na obě strany této rovnice: "j" plus 50 se rovná počtu SMS zpráv, které poslala mladší sestra.
Jen jsem přičetl 50 na obě strany.
A pak tady, pokud odečtete 125 z obou stran této rovnice -- posunu obraz -- pokud odečtete 125 z obou stran, dostáváte: "j" mínus 125 se rovná počtu SMS zpráv jeho maminky.
A tak bychom mohli přejít přímo sem.
Tady na začátku se říká, že J.T. odeslal o 25 zpráv více než jeho starší sestra.
Takže pokud vezmete počet textových zpráv, které odeslal J.T., odečtete 25, dostanete počet zpráv odeslaných jeho stařší sestrou.
Tohle je písmeno "o", není to nula. "o" pro starší sestru.
A podobně poslal o 50 zpráv méně než jeho mladší sestra. Pokud vezmete počet jeho zpráv a přičtete 50, dostanete počet zpráv, které poslala jeho mladší sestra.
A nakonec, odeslal o 125 zpráv méně než jeho matka, takže pokud vezmete počet zpráv od J.T. a odečtete 125, dostanete počet zpráv odeslaných jeho maminkou.
Teď, když tohle máme, můžeme nahradit každou z těchto proměnných v původní rovnici.
Máte zprávy J.T. plus zprávy starší sestry , ale víme, že "o" je to samé, co zprávy J.T. mínus 25, takže zapíšeme zprávy J.T.
- 25.
A pak máte: plus SMS zprávy mladší sestry, ale víme, že to jsou zprávy J.T. + 50.
A pak máte zprávy jeho maminky a to je počet SMS zpráv odeslaných J.T.
A všechno dohromady musí být méně než nebo rovno 500.
Takže sečtěme všechna "j".
Máme jedna, dvě, tři, čtyři proměnné "j", tedy čtyři "j".
A teď přičteme konstanty. mínus 25 plus 50, to je 25.
A pak máte 25 mínus 125, takže 25 mínus 125 je mínus 100.
4"j" mínus 100 -- jen jsem přičetl všechny konstanty -- musí být menší nebo rovno 500.
A teď už je to celkem jasná nerovnice.
Přičteme 100 na obě strany, dostáváme 4"j" - tyto se navzájem odečtou -- dostáváme 4"j" je menší nebo rovno než 600.
Vydělíme obě strany čtyřmi -- nemusíme se starat o převrácení znaménka nerovnosti, protože 4 je kladné číslo -- a dostáváme "j" je menší nebo rovno než 150.
Takže J.T. musel odeslat méně nebo rovno než 150 textových zpráv v daném měsíci, aby se vešli jako rodina do limitu 500 odeslaných SMS zpráv celkem.
V tomto videu se chci především zabývat tím, proč se vlastně litosférické desky pohybují.
To, o čem budu mluvit, ještě nebylo definitivně prokázáno, je to vlastně v současnosti převažující teorie o příčinách pohybu desek.
Zatím ale nebyla dostatečně prokázána, pohyb desek má totiž nejspíš více příčin.
Než se zaměříme na samotné desky, povíme si něco o konvekci.
Možná už víte, co tento pojem znamená, kdybyste ale náhodou nevěděli, tak si konvekci trochu zopakujeme.
Takže řekněme, že tady mám hrnec a že uvnitř toho hrnce je voda.
Mám tedy hrnec s vodou.
A teď ten hrnec zahřeji pouze v jednom místě.
Tady pod tímto koncem hrnce zapálím oheň.
Co se stane?
Voda, která je přímo nad plamenem, se zahřeje a bude teplejší než voda okolo ní.
Takže voda v tomto místě se zahřeje.
Jenže když se voda zahřeje, tak se sníží její hustota.
Když jakoukoli kapalinu zahřejete, její molekuly začnou rychleji kmitat, mají více kinetické energie a odráží se od sebe navzájem do větších vzdáleností, mají prostě nižší hustotu.
A když nějaká látka s nízkou hustotou obklopená stejnou látkou s vyšší hustotou, tak to je u všech kapalin, tak ta méně hustá voda se začne pohybovat nahoru.
Když ale stoupá, tak ji něco musí nahradit, takže na její místo se dostane studená voda z této části hrnce.
Co se ale stane s touto stoupající vodou?
Nakonec se ochladí, protože se dostane dál od plamene, možná se promísí s okolní vodou a přitom předá svou kinetickou energii okolní vodě, a tak se ochladí.
Co se s ní ale stane, když zchladne?
Musíme si uvědomit, že všechno, co je blízko plamene, takže i tato voda nad plamenem, se zahřeje. Cokoli se ocitne tady, se zahřeje. Voda nahoře je vždycky ta nejstudenější, protože je nejdál od plamene.
Takže tu nejstudenější vodu máme tady, ale nesmíme zapomenout, že nejstudenější voda je také nejhustší.
Takže tahle voda má vysokou hustotu.
A proto klesne, protože je hustší a těžší než voda okolo, tím zároveň nahradí vodu, která se pohybuje směrem sem, aby se zahřála.
Tak nám tu vzniká koloběh: teplá voda stoupá, posouvá se směrem doprava, potom zchladne a zhoustne, takže klesá, a potom se znovu ohřeje.
Během tohoto procesu se vlastně přenáší teplo.
Dochází k přenosu tepla z tohoto místa do všech částí kapaliny.
Tomuto procesu říkáme konvekce.
A my si myslíme, že se litosférické desky pohybují právě díky konvekčním proudům v astenosféře, v zemském plášti, v tekuté části zemského pláště.
Většinu pláště si totiž můžeme představit jako hustou, houbovitou, ani tekutou, ani pevnou, tak trochu plastickou hmotu.
Něco jako hustá kaše, tekutá, ale opravdu velmi, velmi hustá, taková velmi vazká kapalina, ani tuhá, ani tekutá. Ale i v ní může docházet k tomuto procesu.
Zemský plášť má v některých místech vyšší teplotu, především v astenosféře, a v těchto místech dochází ke stoupání materiálu, protože je teplejší, má menší hustotu, a proto stoupá.
Možná způsobuje nějaký divergentní rift, ve kterém vzniká nová korový a deskový materiál.
Když vystoupá nahoru, tak zchladne a nakonec klesne.
A tady se potom znovu zahřeje.
Je to vlastně podobný koloběh, jako jsme si ukazovali u vařící vody.
Protože ale tento materiál není úplně tekutý, jsou to natavené horniny, můžou se při tomto procesu pohybovat i další části země, může s sebou strhávat zemskou kůru.
Vlastně nejen zemskou kůru, ale i celou litosféru, bere s sebou celý tento komplex tuhých hornin a proto se pohybují tímto směrem.
Dochází tady k pohybu, můžete si to představit jako takový efekt nasávání, jako by to byly tekutiny, které se tady ponořují, takže s sebou v těchto místech táhnou dolů i litosféru. A v těchto místech litosféru jako by tlačí.
Tyto konvekční proudy tedy v podstatě posunují deskami.
Nejsou to ale tak rychlé konvekční proudy, které předpokládáme u vařící vody nebo u ohřáté vody.
Tyto konvekční proudy se pohybují pomalu, ale je to pohyb tak silný, že dokáže posouvat litosférou a strhávat ji s sebou.
Tohle je tedy v současnosti dominantní teorie o pohybu litosférických desek.
Existují ovšem i jiné, například že litosférické desky dorůstají a zvyšují svou mocnost, jak se sunou dál od oceánského hřbetu, kde se tvoří.
Časem se jejich hustota zvýší, protože v těchto místech už je materiál s nižší teplotou.
Tady potom musí poklesnout, protože už mají moc velkou mocnost a působí na ně gravitační síla.
Ale předpokládá se, že na ně největší vliv mají konvekční proudy v horním plášti.
Před pár lety jsem začala program s cílem přesvědčit špičkové lidi v oblasti technologie a designu, aby si vzali rok volna a šli pracovat do prostředí, které představuje skoro vše, co by měli nenávidět; měli pracovat pro státní správu.
Program se nazývá Kód pro Ameriku a je to trochu něco jako mírové sbory pro geeky.
Každý rok vybíráme několik kolegů a necháváme je pracovat pro místní zastupitelstva.
Namísto toho, abychom je posílali do zemí třetího světa, je pošleme do divočiny na radnice.
A tam tvoří ve spolupráci se zaměstnanci města výborné aplikace.
Ale co doopravdy dělají, je, že ukazují, co všechno je možné dělat s dnešními technologiemi.
Takže se můžete seznámit s Alem.
Al je požární hydrant ve městě Boston.
Tady to trochu vypadá, že shání někoho na rande, ale to, co opravdu hledá, je někdo s lopatou, kdo ho vyhrabe, když začne sněžit, protože ví, že neumí moc dobře bojovat s požáry, když je zasypán metrem sněhu.
Takže jak přišel na to, kde hledat pomoc takto jedinečným způsobem?
Měli jsme loni v Bostonu tým kolegů přes program Kód pro Ameriku.
Byli tam v únoru, kdy zrovna loni hodně sněžilo.
A všimli si, že se město nestará o vyhrabávání požárních hydrantů.
Ale konkrétně jeden kolega, chlápek jménem Erik Michaels-Ober, si všiml i něčeho jiného, a sice toho, že občané odhrnují sníh z chodníků přímo u těch hydrantů.
A tak udělal to, co by udělal každý správný vývojář: napsal aplikaci.
Je to roztomilá drobná aplikace umožňující ujmout se požárního hydrantu.
Čímž souhlasíte s tím, že ho vyhrabete ze sněhu, když sněží.
Kdo se ujme hydrantu, pojmenuje ho.
A on pojmenoval první hydrant Al.
Pokud hydrant nepojmenujete, kdokoli vám ho může zabrat.
To vytváří herní dynamiku té aplikace.
Je to skromná malá aplikace.
Je pravděpodobně ta nejmenší z 21 aplikací, které kolegové loni napsali.
Ale dělá něco, co žádná jiná technologie státní správy neumí.
Šíří se virálně.
Jeden týpek na oddělení IT města Honolulu, který viděl tuto aplikaci, si uvědomil, že by ji mohl také použít; ne kvůli sněhu, ale aby nalákal občany k adopci sirén proti tsunami.
Je velmi důležité, aby tyto sirény proti tsunami fungovaly, ale lidé z nich kradou baterie.
Takže tímto přiměl lidi k tomu, aby je kontrolovali.
A pak se ji Seattle rozhodl využít k tomu, aby přesvědčil lidi k uklízení zanesených odtokových kanálů.
A Chicago ji právě zavedlo, aby v zimě získalo lidi k odklízení sněhu.
Takže nyní víme o devíti městech, které mají v plánu toto využít.
A tohle šíření probíhalo hladce, organicky, přirozeně.
Pokud víte cokoliv o technologiích státní správy, tak víte, že takto to normálně nechodí.
Obstarávání software obvykle trvá několik let.
Náš tým pracoval loni v Bostonu na jednom projektu, který zabral třem lidem asi dva a půl měsíce.
Umožňovalo to rodičům zjistit, které veřejné školy jsou ty správné pro jejich děti.
Potom nám bylo řečeno, že kdyby to probíhalo standardním způsobem, trvalo by to nejméně dva roky a stálo by to asi 2 miliony dolarů.
A to ještě nic není.
V kalifornském soudním systému teď běží projekt, který zatím stál daňové poplatníky 2 miliardy dolarů a nefunguje.
A takové projekty jsou na všech úrovních státní správy.
Takže aplikace, jejíž napsání trvá několik dní a pak se šíří virálně, je jakýmsi varovným výstřelem pro všechny instituce státní správy.
Poskytuje inspiraci, jak zlepšit fungování státní správy -- nikoliv jako soukromá firma, jak by si mnozí mysleli.
A dokonce ani jako technologická společnost, ale spíše jako samotný Internet.
To znamená bez nutnosti získávat povolení, to znamená otevřeně, to znamená inspirativně.
A to je důležité.
Ale co je ještě důležitější na této aplikaci, je to, že ukazuje, jak nová generace bojuje s problémy státní správy -- nikoliv jako s problémem zkostnatělé instituce, ale jako s problémem společného jednání.
A to je výborná zpráva, protože, jak se ukazuje, společné jednání nám opravdu jde, především v kombinaci s digitálními technologiemi.
Takže tady máme velmi rozsáhlou společnost lidí, kteří tvoří nástroje, jež potřebujeme k tomu, abychom mohli společně jednat efektivně.
Nejsou to jen kolegové z Kódu pro Ameriku, ale stovky dalších lidí po celých Státech, kteří se probouzí a píší komunální aplikace každý den ve svých komunitách.
Ještě stále nezanevřeli na státní správu.
Jsou z ní silně frustrovaní, ale nestěžují si na ni a raději ji napravují.
A tihle lidé vědí něco, co jsme již dávno ztratili z dohledu.
A to je to, když zapomenete na všechny své pocity ohledně politiky, front na úřadech a všech těch dalších věcí, které nás rozčilují, že státní správa je, ve své podstatě, slovy Tima O'Reillyho,
"To, co zvládneme společně, ale ne samostatně."
V současnosti už spousta lidí na státní správu zanevřela.
A pokud jste jedni z nich, žádám vás, abyste svůj postoj ještě zvážili, protože věci se mění.
Politika se nemění; státní správa se mění.
A protože státní správa koneckonců získává svoji moc od nás -- vzpomínáte na "My, lid?" -- to, jak se na to díváme, ovlivní to, jaké budou další změny.
Když jsem začala s tímto programem, moc jsem toho o státní správě nevěděla.
A stejně jako mnoho lidí jsem si myslela, že státní správa je o tom dosazovat volené lidi do jejich úřadů.
Nuže, po dvou letech jsem došla k závěru, že státní správa, především ta místní, je spíše záležitost vačic.
Je to naše call centrum a informační linka.
Je to místo, kam se dostaneme, když zavoláme ve svém městě na příslušné telefonní číslo.
Pokud budete mít někdy možnost pracovat ve vašem městském call centru stejně jako náš kolega Scott Silverman v rámci našeho programu -- ve skutečnosti to tak mají všichni -- zjistíte, že lidé volají na úřad v celé řadě různých případů -- včetně toho, když máte v domě vačici.
A tak Scott zvedne telefon.
Napíše "vačice" do oficiální databáze znalostí.
Ale na nic tam nepřijde.
Tak začne s odchytem zvířat.
"Podívejte, mohli byste prostě otevřít dveře od domu a pustit hudbu hodně nahlas a zkusit, jestli odejde?"
A ono to fungovalo.
Třikrát hurá pro Scotta.
Ale to nebyl konec vačicím.
Boston jednoduše nemá call centrum.
Zato má aplikaci, webovou a mobilní, nazvanou Citizens Connect. (Spojení s občany)
Tuhle aplikaci jsme nenapsali my.
To je práce hodně chytrých lidí na Úřadě nové městské techniky v Bostonu.
Jednoho dne -- tohle je autentický záznam -- přišlo tohle:
"Vačice je v mé popelnici.
Těžko říct, jestli je mrtvá.
Jak ji mohu odstranit?"
Ale Citizens Connect funguje jinak.
Scott mluvil přímo s další osobou na lince.
Ale v Citizens Connect je vše veřejné, takže to všichni mohou vidět.
A v tomto případě to viděl soused.
A další záznam, který máme, zněl:
"Šel jsem tam a našel popelnici za domem.
Vačice?
Je tam.
Živá?
Jo.
Převrátil jsem popelnici na bok.
Šel jsem domů.
Dobrou noc, milá vačice."
(Smích)
Pěkně jednoduché.
Takže tohle je super.
Tady se potkává digitální svět s tím fyzickým.
A je to taky krásný příklad toho, jak státní správa využívá crowdsourcing. (síly davu)
Ale je to také skvělý příklad, kdy státní správa poskytuje platformu.
A to neznamená nutně technologickou definici platformy.
Mluvím o platformě pro lidi, aby mohli pomáhat ostatním a sami sobě navzájem.
A tak jeden občan pomohl druhému, ale státní správa tu sehrála klíčovou roli.
Spojila ty dva lidi.
A mohla je spojit pomocí služeb státní správy, kdyby to bývalo bylo třeba, ale soused je mnohem lepší a levnější alternativou ke službám státní správy.
Když jeden soused pomáhá druhému, posilujeme tím své komunity.
Když zavoláme odchyt zvířat, tak to akorát stojí peníze.
Jednou z důležitých věcí, kterou musíme vědět o státní správě, je to, že to není to stejné jako politika.
A většina lidí to chápe, ale myslí si, že jedno je vstupem pro druhé.
Že naším vstupem do systému státní správy jsou volby.
Ale kolikrát jsme už zvolili politického představitele -- a často vynaložili hodně energie na zvolení nového politického lídra -- a pak se s tím spokojíme a očekáváme, že státní správa bude odrážet naše hodnoty a plnit naše potřeby, ale ono se toho moc nezmění?
To je proto, že státní správa je jako širý oceán a politika je jako dvaceticentimetrová vrstva na hladině.
A právě pod ní je to, čemu říkáme byrokracie.
A říkáme to opovržlivě.
Ale právě to pohrdání je to, co dělá z těchto věcí, které vlastníme a za které platíme, něco, co pracuje proti nám, a tak sami sebe zbavujeme moci.
Lidem se zdá, že politika je sexy.
Pokud chceme, aby tato instituce fungovala pro nás, musíme udělat byrokracii sexy.
Protože to je místo, kde se odehrává reálná práce vlády a státní správy.
Musíme se zapojit do té mašinerie státní správy.
A to je to, co učinilo hnutí OcuppytheSEC.
Viděli jste je?
Je to skupina zúčastněných občanů, která sepsala velmi detailní, 325stránkovou zprávu, která je reakcí na požadavek SECu na komentář k Zákonu o reformě financí. (Financial Reform Bill)
A není to o tom být politicky aktivní; je to o tom být byrokraticky aktivní.
A pro ty z vás, kteří již zanevřeli na státní správu, je čas zeptat se sama sebe na svět, který chceme zanechat našim dětem.
Musíte vidět ohromné výzvy, kterým budou čelit.
Opravdu si myslíme, že dojdeme tam, kam potřebujeme, aniž bychom napravili tu jedinou instituci, která může jednat za nás všechny?
Bez státní správy to nezvládneme, ale potřebujeme, aby byla efektivnější.
Dobrou zprávou je, že technologie umožňuje od základu přebudovat funkci státní zprávy tak, aby opravdu záleželo na posilování občanské společnosti.
A nyní nastupuje generace, která vyrostla na Internetu, a oni vědí, že není těžké dělat věci společně, že je jen potřeba navrhnout správné systémy.
V současnosti je průměrný věk našich kolegů 28 let, takže jsem, ač nerada, skoro o generaci starší než většina z nich.
Tohle je generace, která vyrostla ve světě, kde na jejich hlasu záleží.
Oni nebojují ve stejné bitvě jako my všichni ostatní, o to, kdo se dostane ke slovu; oni se dostanou ke slovu všichni.
Mohou vyjádřit svůj názor jakýmkoliv způsobem a kdykoliv; a oni ho vyjadřují.
A tak při setkání s problémem státní správy jim až tak nezáleží na jejich hlasech.
Oni raději používají své ruce.
Používají své ruce k psaní aplikací, které zlepšují státní správu.
A ty aplikace nám umožňují použít naše ruce ke zlepšení našich komunit.
Může to být vyhrabávání hydrantu ze sněhu, likvidace plevele nebo převracení popelnice s vačicí uvnitř.
A docela jistě někteří už dávno vyhrabávali požární hydranty ze sněhu a hodně lidí to dělá nyní.
Ale tyhle aplikace jsou jako malé digitální upomínky, že nejsme jen zákazníci, že nejsme jen zákazníci státní správy, vkládající do ní naše daně a přijímající protislužby.
Jsme více než to, jsme občané.
A my nenapravíme státní správu, dokud nenapravíme občanství.
Takže otázka pro vás všechny tady: Když vezmeme v úvahu velké, závažné věci, které je třeba udělat společně, my všichni společně budeme pouze houf hlasů, nebo budeme také dav rukou?
Děkuji vám.
(Potlesk)
(hudba) Trajánův sloup stojí na Trajánově fóru, které pochází z císařské doby.
Díváme se na část Trajánova fóra.
Bohužel ale nemáte hezký výhled na celé náměstí kvůli zdím, které byly postaveny ve středověku.
Archeologický průzkum provedený v 90. letech, který používal moderní archeologické postupy, měl za cíl poodkrýt historický vývoj tohoto místa.
Vzhledem k vývoji je důležité zachovat i středověké prvky.
Dívám se na pozůstatky Trajánova fóra, vidím velké úlomky mramoru, které zjevně patřily ke sloupu.
Když se podíváte pečlivě, uvidíte i původní podlahu.
Tyto zbytky tu byly ponechány jako připomínka toho, jak to tu bylo bohatě zdobené.
Podívejte se na tu dlažbu, jsou to drahé mramorové desky - zelený a červený mramor. Spolu se zelenými, červenými a žlutými sloupy. Takže ani sloupy nebyly celé bílé, ale barevné.
Šlo o to ukázat bohatství.
Možnost nechat si dovézt mramor z impéria do Říma bylo jako by samotné impérium přišlo k Římanům.
Teď se půjdeme podívat na Trajánův sloup.
Je na něm 22 různých vrstev.
Nejsou to panely, protože sloup obtáčejí.
Je to taková spirála.
A chronologicky vypráví o dvou hlavních válkách, důležitých taženích, které Traján vedl proti Dákům.
Dole je počátek války a nahoru skoro ani nevidíte, ale na konci je zobrazena oběť.
Když se podíváte na některé výjevy, uvidíte výstavbu ležení či mostů.
Ano, výstavba opevnění.
Jak jsme již zmiňovali, když někam táhnete s armádou, musíte vybudovat potřebnou infrastrukturu.
Ano, armáda byla během války vlastně stavební silou, protože některá ležení se přeměnila v města a cesty.
Tento muž, stavitel, který je k nám zády, je doopravdy zpodobnění Dunaje, na němž začalo tažení.
V Německu? Ano.
Dnes je to víceméně Rakousko, Německo, centrální Evropa.
Opravdu je to zpodobnění Dunaje?
Ano. Všechny řeky jsou zpodobněny jako polonazí muži s vousy.
K tomu jsou použity identifikační symboly.
Například další patří k Nilu.
Vlčice a dvojčata jsou přiřazovány k řece Tibeře.
V tomto případě vidíte několik lodí s vojáky. To je známé zobrazení.
Apollodorus Damašský vymyslel, že pro překročení Dunaje se musí postavit most z lodí.
A toto je věrné vyprávění o tom, jak toho dosáhli.
Rád bych se zeptal na něco málo o základu sloupu.
Podstavec vyobrazuje typické dácké zbraně.
Takže to není zobrazení poražených lidí, protože tu nevidíte žádné postavy. Ale řekněme spíše poražených zbraní.
S nepřítelem je zacházeno jako s chrabrým soupeřem, protože vaše síla nikoho neohromí, když porazíte slabého protivníka.
Základ sloupu znázorňuje dubovou vítěznou korunu.
Pořád mám problém pochopit, jak je vyroben.
Jsou tu panely vyřezaného mramoru.
Uvnitř je dutý.
Ve sloupu můžete chodit.
Uvnitř je schodiště, vidíte ta malá okénka.
Můžete vylézt až nahoru.
Hned na krku zobrazeného Dunaje vidíte, jak k sobě byly připoutány dva panely.
Jak je sloup velký?
Sloup má 22 vrstev a každá vrstva je velká asi 91 cm a základna je také obrovská.
Vyřezali pruhy a pak je dali dohromady?
Přesně tak, vyřezali kousky.
Byly nabarvené?
Byly namalované barvami a díky barvám byl sloup lépe čitelný.
Ale i tak se jistá část ztratila.
Ale když vystoupáte nahoru, tak to už je docela pěkná výška.
Rozhodně ano.Je to oslava impéria a jeho velikosti, Římanů i civilizace.
V jejich důmyslnosti, dovednostech.
Jejich schopnosti budovat.
A to jsou atributy, které přežijí i vítězství.
A oslavovat je zde dává smysl, protože tady přispějí k majestátnosti města a kultury.
Přesně tak.
A je to oslava nejen vítězství, ale celé Trajánovy vlády a toho, že vybudoval něco trvalého.
Když se zamyslíte, Fórum tu pořád je.
Myšlenkou bylo oslavovat člověka v jeho úplnosti, ne jen slavit jednu stránku jeho života.
Ahoj, jsem John Green a tohle je poslední díl Rychlokurzu světové historie. Ne proto, že jsme dosáhli konce historie, ale protože jsme dosáhli bodu, ve kterém žiji.
Dnes budeme zkoumat, zda je globalizace dobrá věc. A přitom si vyzkoušíme něco, co možná nejste v hodinách dějepisu zvyklí dělat: představit si budoucnost.
Pane Greene!
V budoucnu se dostanu na druhou metu s Molly Brownovou.
Ne, nedostaneš, Já z Minulosti.
Ale to, že když si máš představit budoucnost, představíš si svoji budoucnost, říká hodně o dnešním světě.
Poslouchej, Já z Minulosti, není sporu, že tvůj individualismus škodí nejen tobě, ale i celému našemu druhu. Obecně jsou však širší důsledky individualismu mnohem složitější.
Ta znělka mi bude chybět.
Minulý týden jsme si řekli, co přináší ekonomická globalizace. Většinou delší, zdravější a bohatší život jednotlivců, nehledě na obrovský nárůst lidské populace.
Na Západě, globalizace vede také k růstu ve sféře služeb.
Většina lidí v USA a v Evropě dnes nepracuje v zemědělství či v průmyslu, ale v sektoru služeb: ve zdravotnictví, maloobchodu, vzdělávání, v zábavním průmyslu, v IT, ve videích o světové historii, atd.
A tato změna měla vliv na naši psychiku, zvláště na psychiku vyšších vrstev, žijících ve vyspělém světě.
Frederic Jameson řekl:
"Jsme tak odděleni od reality výroby a práce, že žijeme ve snovém světě umělých podnětů a televizních prožitků."
Jinými slovy: kdybyste museli zabít kuře pokaždé, když jdete do KFC, pravděpodobně byste jedli méně kuřat.
Jiná změna psychologie: mnoho historiků současnosti postřehlo, že globalizace vedla k oslavě individualismu, především vlivem selhání Marxistické utopie kolektivismu.
Generace, jež zažila Hospodářskou krizi a 2. světovou válku, viděla řadu kolektivistických reakcí na obě tyto krize.
A byly to reakce, jež omezily svobodu.
Například vojenská služba, která omezila naši svobodu nebýt vojákem.
Nebo kolektivizace zdravotního pojištění ve většině západních zemí po válce, která omezila naši svobodu zbankrotovat kvůli nákladům na zdravotní péči.
Nebo také vládní programy jako sociální zapezpečení, které omezuje naši svobodu nepřispívat na důchody.
Ale od 60. let, velmi posílil vliv myšlenky osobní svobody, kterou stát omezuje jen minimálně.
I Katolická církev přispěla k touze po svobodě, když na Druhém vatikánském koncilu uvolnila pravidla tak, že oslabila moc papeže, uznala možnost individuálního uctívání, dokonce řekla, že lidé odlišné víry mohou jít do nebe.
Co je to za nebe, když je plné protestantů?
Bude jako Minnesota.
Takže v posledním dílu Světové historie jsem za 30 vteřin stihl urazit... tak pět šestin světové nekatolické populace, všechny republikány, možná i politický střed, který je zmaten z toho, co přinese Obamova zdravotní reforma.
Stane, možná bych měl v tomto dílu jen žvanit a odhalit moje politické předsudky.
A osobní předsudky. Nikdy nepotkáte historika, který nemá předsudky.
Ale dobří historikové si musí své předsudky přiznat.
Já tíhnu ke Kanadě a jejímu úžasnému zdravotnictví.
Nemůžu lhát. Závidím jim.
Vítězství individualismu mělo asi největší vliv na sex a rodinu.
O sexu jsme moc nemluvili, protože můj bratr učí biologii, což je v podstatě jen sex, ale sex je historicky velmi podstatný, protože díky němu existujeme.
Ve 20. století však větší výběr a přístupnost antikoncepce umožnily experimentovat s více sexuálními partnery a umožnily oddělit sex od plození dětí, což bylo úžasné.
Ale individualismus měl i destabilizující dopad na rodiny.
Jak řekl velký Lev Tolstoj: všechny šťastné rodiny jsou stejné, ale každá nešťastná je nešťastná svým vlastním způsobem.
Ale když vaše osobní naplnění převáží nad vším, nemusíte žít s vaší jedinečně nešťastnou rodinou, můžete prostě odejít.
Míra rozvodovosti raketově vzrostla v posledních desetiletích, nejen v USA.
S příchodem 21. století, míra rozvodovosti dosáhla v Číně téměř 25 %, 70 % těchto rozvodů bylo z iniciativy žen.
Technologie také rozdělují rodiny, jelikož rodiče a děti tráví stále více času odděleně před svými vlastními obrazovkami a sdílejí méně prožitků.
To je individualismus také, ale ne ten, který obvykle oslavujeme.
Asi největší následek globalizace a následujícího růstu populace je vliv člověka na životní prostředí.
Lidstvo se rozrostlo nejen díky lepším výnosům ze stávající půdy, ale mnohem více nové půdy se v posledních 50 letech začalo obdělávat.
To často znamenalo kácení stromů v cenných deštných pralesech - nejznámějším příkladem je situace v Amazonii, ale děje se to všude.
Půdu neztrácíme jen kvůli potravě, ale také pro růst globální ekonomiky.
Je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis květinám.
Ale nejdříve se podívejme, co dnes skrývá Tajemná příhrádka.
Ó, jsou to umělé květiny.
Díky, Stane.
Za každé ucho jedna.
Milé květiny, představujete to nejlepší i to nejhorší z globální ekonomiky.
Jste tak krásné.
Dokonce i ty umělé jsou krásné.
Ale ty pravé stále umírají.
Musí se sklízet, dodávat a řezat velmi efektivně.
A je to globální fenomén. V krámku na rohu jsou květiny z Afriky.
Tyhle jsou z Číny, ale jsou z plastu, tak je dodávají v nákladním kontejneru.
Stále více lidí než kdykoli v historii se omlouvá svým partnerům odborně řezanými a naaranžovanými růžemi. Tím jsme ale přišli o pravou podstatu květin. To, že musíte jít ven do polí a sami je natrhat a uvázat, abyste se omluvili.
Nemá to být:
"Omlouvám se, že jsem zapomněl na tvé narozeniny.
Tady máš práci Keňana v hodnotě 8$."
"Promiň za ty narozeniny, tady jsem ti natrhal kytky až v tom zatraceném lese."
Každopádně, květiny, vše nejlepší, John Green.
Vy jste mi přinesli květiny na mou poslední epizodu Světové historie!
Pojďme si probrat podstatu problému.
Jak roste světová výroba a spotřeba, využíváme více zdrojů, zejména vodu a fosilní paliva.
Díky globalizaci je průměrný člověk je bohatší a bohatí lidé spotřebovávají všeho více, ale hlavně více energie.
To se již promítlo ve změně klimatu, která se nejspíš urychlí.
Globální ekonomika není hra s nulovým součtem.
Nemusím zchudnout, aby někdo jiný mohl zbohatnout.
Ale zatím je růst závislý na neudržitelné spotřebě zdrojů naší planety.
Země třeba nemůže udržet 7 miliard aut, nebo 7 miliard pravidelných cestujících letadlem, ale když si to můžeme dovolit, cítíme se většinou oprávněni to činit.
Když jsme probírali průmyslovou revoluci, mluvili jsme o začarovaném kruhu: s rostoucí efektivitou výroby klesá cena produktů, což je dělá dostupnějšími a to zvyšuje poptávku, jež zase zvyšuje efektivitu.
Ale z pohledu planety každá změna v koloběhu něco stojí. Více obdělávané půdy, více emisí uhlíku, více vytěžených zdrojů.
To nemůže běžet do nekonečna, ale současný model ekonomického růstu nepřipouští jinou cestu.
Děkuji.
A potom je zde naše kupodivu dobré zdraví.
Většinu světa sice v posledních 30 letech zasáhl HIV či AIDS, ale od chřipky v roce 1918 proběhlo relativně málo pandemií.
Což je překvapující, vzhledem k vzrůstající hustotě osídlení a zvýšenému pohybu mezi centry zalidnění.
V Číně se 150 milionů lidí přestěhovalo z venkova do měst v posledních 20 letech.
Tohle byl Šanghaj v roce 1990 a tohle je Šanghaj v roce 2010.
V Lagosu žilo v roce 1900 41 000 obyvatel. Dnes je jich téměř 8 milionů.
Samozřejmě, lidé se stěhují do měst již dlouho. Pamatujete Gilgameše?
Ale tempo změny dramaticky vzrostlo.
Podobně, mezinárodní obchod není nic nového, ale jeho tempo také dramaticky vzrostlo. V roce 1960, obchod tvořil 24% světového HDP, dnes je to více než dvojnásobek.
Téměř žádný člověk dnes nežije jen s věcmi vyrobenými v jeho rodné zemi. Ale před tisíci lety, jen ti nejbohatší z bohatých mohli využívat Hedvábnou stezku.
Obchod není nový.
I když můžeme říci, že dnešní zboží - léky, počítače, software, finanční služby - reprezentují něco zcela nového, lze tohle chápat jako součást vývoje obchodu samotného.
Byla doba, kdy hedvábí bylo nové zboží.
Jak se mění vkus a spotřebitelé jsou bohatší, mění se věci, které si chtějí koupit.
Takže je to něco jiného, nebo je to jen celé vystupňované?
Někteří historikové tvrdí, že ekonomicky propojený svět jen těžko vstoupí do války.
To může být pravda, ale větší globální, kulturní a ekonomická integrace nevedla ke konci násilí.
Viděli jsme mnoho etnického a nacionalistického násilí od Rwandy, přes bývalou Jugoslávii, po Demokratickou republiku Kongo a Afghánistán.
Globalizace nezbavila svět násilí.
Ale zdá se, že globalizace přinesla nový ideologický posun, a tím je obrat k demokracii.
Tohle není omezená demokracie antického Řecka, nebo původní republikánský systém v USA. Je téměř tolik druhů demokracie, jako národů s demokratickým zřízením.
Faktem ale je, že demokracie a politická svoboda, zejména svoboda podílet se a ovlivňovat vládu, vzrůstala na celém světě od 80. let a zejména od roku 1990.
Třeba když se podíváte na vlády většiny zemí Latinské Ameriky v průběhu 20. století v nich obvykle vládl vojenský diktátor.
Nyní, s několika výjimkami - Fidel, Hugo...
Stane, nestojí teď za mnou?
Protože jestli jsou za mnou, jsem pro kolektivizaci příjmů z ropy a jejich rozdělení chudým.
Jinak to vůbec neschvaluji.
Každopádně, demokracie dnes bují ve většině Latinskoamerických zemí.
Nejznámnějším příběhem úspěchu demokracie je JAR, jež opustila politiku Apartheidu v devadesátých letech a zvolila bývalého disidenta Nelsona Mandelu prvním černošským prezidentem v roce 1994.
Také přijala jednu z nejpokrokovějších ústav na světě.
Ale pamatujme, že demokracie a ekonomický úspěch nejdou vždy ruku v ruce, jak by si někteří Američané přáli.
Mnoho nových Afrických demokracií má problémy, to se děje i v některých Latinskoamerických zemích, a Čína ukázala, že není potřeba demokracie k ekonomickému růstu.
Ale pro některé země, zejména Brazílii a Indii, spojení demokracie a ekonomického liberalismu nastartovalo obdivuhodný růst, jenž vyvedl miliony z chudoby.
Takže můžeme říci, že je fajn?
Můžeme opěvovat globalizaci i přes její destabilizující dopad na rodiny a přírodu?
Nyní přichází chvíle představit si budoucnost. Protože kdyby se zítra objevil supervirus a cestoval napříč obchodními trasami a zabil všechny lidi, tak globalizace by historii lidstva dost uškodila: konkrétně by ji ukončila.
Kdyby změna klimatu zrychlovala, přemístila miliardy lidí a zavinila hladomory a záplavy, pamatovali bychom si tuto etapu historie lidstva jako krátkozrakou, požitkářskou a ohromně zničující.
Na druhou stranu, pokud objevíme asteroid směřující k Zemi a zmobilizujeme průmysl a technologii tak, že ztratíme Bruce Willise, ale zachráníme svět, pak globalizace bude oslavována po staletí.
Pokud tedy budou staletí a přesvědčíme Bruce Willise to udělat.
K porozumění současnosti, je třeba si představit budoucnost.
To je historie: záleží, kde se nacházíme.
Z mého pohledu globalizace byla čistě pozitivní, ale znovu, byla dobrá jen pro heterosexuální muže původem z Evropy.
Kritikové globalizace zdůrazňují, že miliardy neměly skoro žádný, pokud vůbec nějaký, prospěch z ekonomické prosperity. Nůžky se rozevírají mezi národy i uvnitř nich.
Tyto kritiky jsou oprávněné a znepokojující, ale nejsou nové.
Rozdíly mezi těmi, co mají víc, a těmi, co mají méně, tu byly téměř od té doby, kdy zemědělství umožnilo shromažďovat přebytky.
Někdy tahle nerovnost působila velké znepokojení, jako za Ježíše a Mohameda, a jindy se o ní lidé moc nezajímali.
Nerovnost je stará jako lidé, a skoro tak stará je i debata o ní.
Ale jedna věc je nová, naše schopnost se o ní učit, diskutovat o ní, a snad i najít společně řešení díky světové komunitě, která je jednotnější a propojenější, než kdykoli předtím.
Další fakt o historii totiž je: tvoříte ji vy.
Ta stará myšlenka, že historie jsou skutky velkých mužů?
Ta byla špatná.
Oslavovaní jedinci ovlivnili historii, ale zrovna tak i ostatní.
Je pravda, že mnozí hybatelé historií - malárie, meteority z vesmíru - nejsou lidé, ale je také pravda, že každý člověk je historická síla.
Měníte svět každý den.
Doufáme, že ohlížením na dějiny, jež byly tvořeny před námi, můžeme vidět naše rozhodnutí v širších souvislostech.
A věřím, že souvislosti nám mohou pomoci dělat lepší rozhodnutí a lepší změny. Díky za pozornost.
Ale není důvod zoufat, příznivci. Uvidíme se příští týden u minikurzu literatury.
Produkce a režie: Stan Muller.
Dohled nad scénářem: Meredith Danko
Spoluprodukce: Danica Jonson
Scénář: můj učitel dějepisu ze střední, Raoul Meyer a já.
A grafický tým Thought Bubble.
Heslo minulého týdne bylo "Cookie Monster".
Heslo týdne tohoto týdne bylo "Bruce Willis"
To říkám jen proto, že s heslem týdne končíme.
Díky, že jste se dívali na náš Rychlokurz.
Byla to super zábava, pokusit se popsat dějiny světa ve 42 dvanáctiminutových videích.
Doufám, že jste si to užili a že se potkáme u literatury.
Díky za sledování a jak říkáme v mém rodném městě, nezapomeňte být úžasní.
No, Stane, to byla rychlovka.
Najděte lineární koeficient lineární funkce, definované tabulkou.
Tabulku máme zobrazenou zde.
Máme zde zadány určitý počet, myslím, že to jsou délky směn, máme určeno, kolik hodin je půl dne, celý den, dva dny, týden a měsíc.
A máme zde napsáno, kolik peněz si za ten určitý čas vyděláme.
Pokud pracujeme 4 hodiny, vyděláme 54 dolarů, pokud 8 hodin, vyděláme si 108 dolarů a tak dál a tak dál.
A ještě zde máme otázku: Co v tomto případě reprezentuje lineární koeficient?
Musíme ho vypočítat, abychom mohli určit, co znamená.
Jenom krátké opakování, lineární koeficient se rovná změna hodnoty závislé proměnné lomeno změnou hodnoty nezávisle proměnné.
Jak moc se změní hodnota závislé proměnné při změně nezávislé proměnné?
V této situaci je závislá proměnná suma, kterou si můžeme vydělat, protože je závislá na tom, kolik času pracujeme.
Nezávislou proměnnou si označíme x, závislou si označíme y.
Náš koeficient v této situaci bude změna hodnoty y lomeno změnou hodnoty x.
Jak moc se změní množství peněz, které vydělám, když odpracuju určitý počet hodin, když mé odpracované hodiny se o určitý počet změní.
Vezmeme si nějaké hodnoty.
Můžeme si vybrat skutečně jakékoliv, já si vyberu nějaká menší čísla.
Řekněme, že když půjdu ze 4 na 8 hodin, tak změna hodnoty x bude jaká?
Když půjdu ze 4 hodin na 8, změna hodnoty x bude 8 minus 4, to je 4, že?
Takže to bude změna hodnoty x.
Vybral jsem si tyto 2 hodnoty, ale mohl jsem si vybrat 4 a 40, kdybych chtěl, ale ty počty by byly složitější.
Jak se změní množství vydělaných peněz, když půjdu ze 4 na 8 hodin?
Výdělek se mi zvedne z 54 dolarů na 108 dolarů, takže rozdíl mezi mými výdělky je 108 minus 54.
Jaká je změna v mé závislé proměnné?
Bude to 108 minus 54 a to je 54 dolarů.
A jaká byla změna v odpracovaných hodinách?
Změna v odpracovaných hodinách byla 4 hodiny.
Takže když budu pracovat další 4 hodiny, dostanu 54 dolarů. dám tady malé znaménko rovná se.
Kolik je 54 děleno 4?
4 se vejde do 54... Vypadá to, že to bude desetinné číslo. 4 se vejde do 5 jedenkrát, 1 krát 4 je 4.
Odečteme to, 5 minus 4 je 1 přeneseme dolů 4, dostaneme 14.
4 se do 14 vejde 3krát, 3 krát 4 je 12.
14 minus 12 je 2, 0 přeneseme tady dolů, 4 se vejde do 20 5krát.
A tady máme to desetinné číslo.
5 krát 4 je 20.
Jednoduše odečteme.
Toto se rovná 13,5, ale protože mluvíme o dolarech, řekněme, že výsledek je 13 dolarů a 50 centů, protože to je čitatel, že?
Toto jsou vydělané peníze, dolary za hodinu, protože to je náš jmenovatel, dolary za hodinu.
Takže to je odpověď na naši otázku.
Co znamená lineární koeficient v tomto případě?
Představuje hodinovou mzdu za práci na tom pracovišti, kde by takto platili.
Upřímně, v tomto příkladě jsme nemuseli ani počítat se 2 údaji.
Pracujeme 4 hodiny a vyděláme si 54 dolarů, 54 děleno 4 je 13,50.
Nebo by šlo si říct, když pracuju 8 hodin, dostanu 108 dolarů, 108 děleno 8 je 13,50.
Takže ani jsme nemuseli přemýšlet nad 2 údaji, mohli jsme prostě vzít kterékoliv číslo a vydělit ho kterýmkoliv z těchto čísel.
Ale snad jsme se aspoň něco naučili o lineárním koeficientu.
Pojďme se zamyslet. Jaká část této mřížky je vybarvena růžově?
Takže první věc, na kterou musíme pomyslet je, kolik je zde celkem sekcí.
Máme mřížku 1, 2, 3, 4, 5 krát 1, 2, 3. Což je 15 sekcí.
Můžete to počítat jako 1, 2, ..., 14, 15.
Takže je tu celkem 15 stejných dílů.
A kolik z těchto stejných dílů je vybarveno růžově?
Máme 1, 2, 3, 4, 5, 6.
Takže 6/15 je vybarveno.
Chci to ale zjednodušit.
Tuším, že existuje zlomek, který vyjadřuje přesně to samé jako 6/15.
Překreslíme mřížku a vybarvíme 6 obdélníčků, ale tak, aby byly pohromadě.
Takže tady je mřížka.
A teď rychle vybarvíme obdélníčky.
Takže jeden. Jeden obdélníček.
Dva obdélníčky.
Tři obdélníčky.
A jsme v půlce.
Čtyři obdélníčky.
A už máme 5 obdélníčků vybarvených.
A teď máme vybarveno 6 obdélníčků.
Teď jsem udělal totéž jako nahoře. Vybarvil jsem 6 obdélníčků z 15.
Pořád je to 6/15.
Znázorňuje to stejný zlomek.
Ale jak to mohu zjednodušit ještě víc?
Fajn. Když se na to podíváme číselně, vidíme, že jak 6, tak 15 je dělitelné 3.
Opravdu, nejvyšší společný dělitel je 3.
Tak, a co se stane, když čitatele i jmenovatele vydělíme třemi?
Když uděláme stejnou věc s čitatelem i jmenovatelem, hodnota zlomku se nezmění.
Vydělme tedy čitatele třemi a vydělíme třemi také jmenovatele.
A co dostaneme?
Dva lomeno pěti.
A jak to souvisí s naším diagramem?
Začínali jsme s 6 vybarvenými po vydělení 3 nám zbyly 2.
Takže nám to vlastně říká "Pojďme je dát do skupin po 3".
Tady nahoře je první skupina po 3 a tady druhá skupina po 3.
Takže máme 2 skupiny po 3. Ještě je trochu lépe vybarvím.
2 skupiny po 3. Když je spojíme, tak to vypadá přesně takhle.
Všimněte si, že pokrývají přesně stejnou oblast jako našich šest malých obdélníčků.
A jakou část tvoří z našeho celku?
Máme 5 stejný skupin. Protože tohle je jedna z skupina po 3.
Tady je další část po 3 a tady je další po 3.
Všimněte si, že vyplněný stejný počet polí jako v originální mřížce. Jsou vybarvené 2 z 5 částí.
Zlomky 2/5 a 6/15 vyjadřují to samé.
Když chceme co nejjednodušeji vyjádřit zlomkem vybarvenou část, tak řekneme, že jsou to 2/5.
Zjednodušte 3a krát "a" na pátou krát "a" na druhou.
Vlastnost exponentu, kterou tady můžeme použít, máme-li stejný základ, což je v našem případě "a", je součet mocnin. Máme tedy "a" na x krát "a" na y, výsledek pak je "a" na (x plus y).
Zamyslete se nad tím, proč to tak je a aplikujte to v našem příkladu. Máme tedy "a" na pátou krát "a" na druhou.
Uplatníme-li zmiňovanou vlastnost, v exponentu dostaneme 5 plus 2, a tím si výraz zjednodušíme. Samozřejmě pořád nám zůstává 3a před závorkou.
Teď trochu odbočím a ukážeme si, proč to tak je.
Vraťme se k "a" na pátou krát "a" na druhou. "a" na pátou je totéž jako
"a" krát "a" krát "a" krát "a" krát "a". "a" na druhou je tedy "a" krát "a".
Jestliže tedy budeme násobit těchto 5 "a" krát tato 2 "a", tak co dostaneme?
Vynásobíme tedy pětkrát "a" mezi sebou, a pak ještě dvakrát. Kolik "a" násobíme? Ještě jednou pro ujasnění.
Tohle je "a" na pátou, tohle je "a" na druhou a celkem násobíme 7 "a", protože 7 je 5 plus 2!
Dostaneme tedy "a" na sedmou.
Můžeme tedy zjednodušit náš příklad a dostaneme 3a krát "a" na sedmou.
Ale jak použiji stejné pravidlo tady? Jaká je mocnina u "a"?
Pamatujte si, že pokud je "a" bez zapsané mocniny, je to totéž jako "a" na prvou.
Mohu tedy místo 3a napsat 3 krát "a" na 1.
Teď už je vše jasnější. "a" na prvou, a asociativní vlastnost násobení... Můžu nejdříve násobit "a" a až potom trojky.
Trojky si teď nebudeme všímat a vynásobíme "a'a na prvou krát "a" na sedmou. Takže "a" na prvou krát "a" na sedmou je kolik?
Použijeme stejnou úvahu jako v předchozím případě a dostaneme "a" na 8.
Samozřejmě trojka zůstává.
Takže, 3a krát "a" na pátou krát "a" na druhou zjednodušíme na 3 krát "a" na osmou.
V životě jsem byl výrazně požehnán tím, že jsem pracoval na hromadě úžasných projektů.
Ale nejúžasnější projekt, na kterém jsem kdy pracoval, byl spjat s tímto mužem.
Jeho jméno je TEMPT.
TEMPT byl jeden z předních graffiti umělců v 80. letech.
Jednou se vrátil domů z běhání a řekl, "Tati, brní mě nohy."
A to byl začátek ALS.
Takže TEMPT je nyní úplně ochrnutý.
Může hýbat pouze očima.
Byl jsem s ním seznámen.
Vlastním společnost, která vytváří design a animace, takže graffiti jsou přirozeně nedílnou součástí toho, co obdivujeme a respektujeme v uměleckém světě.
A tak jsme se rozhodli, že budeme sponzorovat
Tonyho, TEMPTA a jeho případ.
Tak jsem šel navštívit jeho bratra a otce a řekl jim, "Chtěli bychom vám dát peníze.
Co s nimi uděláte?"
A jeho bratr řekl, "Já jen chci být opět schopný mluvit s Tonym.
Já jen chci být schopný s ním komunikovat a on, aby byl schopný komunikovat se mnou."
A já řekl, "Počkejte, není to -- viděl jsem Stephena Hawkinga -- nemají všichni ochrnutí lidé možnost komunikovat pomocí těchto zařízení?"
A on řekl, "Ne, pokud nejste z horní vrstvy, nemáte opravdu úžasně pojištění, nemůžete vlastně dělat skoro nic.
Tato zařízení nejsou dostupná lidem."
A já řekl, "No, a jak tedy vlastně spolu komunikujete?"
Viděli jste všichni film "Skafandr a motýl?"
Tak takhle oni komunikují -- jezdí jim prstem po papíru.
Já řekl, "To je jako z pravěku.
Jaké to asi je?"
Takže jsem se ukázal jen s touhou napsat šek, a místo toho jsem vystavil takový šek, o kterém jsem neměl nejmenší tušení, jak ho pokryju.
Zavázal jsem se jeho bratrovi a jeho otci přímo tam na tom místě -- zhruba v tomto smyslu, "Dobře, tady je řešení:
Tony bude mluvit, postavíme mu stroj a vyřešíme to tak, aby mohl zase tvořit svoje umění.
Protože to je výsměch, že někdo, kdo to vše stále v sobě má, to není schopen komunikovat.
Byl jsem řečníkem na konferenci pár měsíců poté.
Seznámil jsem se s lidmi zvanými VLG,
Výzkumná laboratoř graffiti, kteří mají technologii, která jim umožňuje promítat světlo na jakýkoli povrch a potom na ně kreslit laserovým ukazovátkem, a ono to zaznamenává pouze negativní prostor.
Oni tpak jezdí po světě a tvoří umělecké instalace, jako jsou tyto.
Ve všech svých instalacích, které vidíte v prezentaci, vnímají koloběh života.
Nejrpve to začíná pohlavními orgány, potom to začíná nadávkami, později to byly pomluvy na Bushe a potom se lidé konečně dostali k umění.
Ale vždycky byl v jejich dílech koloběh života.
Tak jsem šel domů a večeřel se svojí ženou a vyprávěl jí o tom, a povídali jsem si asi takto:
"No počkej, když víme, že tahle technologie existuje, se kterou můžeš používat oči k řízení věcí, proč vemyslíme pro TEMPTa způsob, jak řídit laser, aby mohl opět vytvářet grafiti, no to by bylo ohromný."
Tak takhle to začalo.
O dva roky později, možná o rok později, po hromadě organizování a hromadě všelijakého přesouvání, jsme dokončili pár věcí.
Překonali jsme pojišťovny a získali pro TEMPTA přístroj, který mu dovoluje komunikovat -- přístroj Stephena Hawkinga.
(Potlesk)
Což bylo úžasné.
A on je fakt jeden z nejzábavnějších lidí -- já mu říkám Yoda, protože když s ním mluvíte, když od něj dostanete email, cítíte se asi takto:
"Já si to nezasloužím, tenhle chlap je tak úžasnej."
Ostatní věci, které jsme udělali, jsou, že jsme posbírali sedm programátorů z celého světa -- doslova z každého koutu světa -- do našeho domu.
Já, moje žena a děti jsme se nastěhovali do garáže a tihle hackeři a programátoři a konspirační teoretici a anarchisti převzali moc nad našim domem.
Spousta našich přátel si myslela, že jsme úplně hloupí, že jsme to udělali, a že až se vrátíme zpátky, najdeme místo našich obrazů na zdech graffiti.
Ale víc jak dva týdny jsme programovali, jeli jsme na Benátskou promenádu v Kalifornii, moje děti se zapojili, můj pes se zapojil a vytvořili jsme toto.
Jmenuje se to EyeWriter a tady můžete vidět nákres.
Tohle je levný pár slunečních brýlí, které jsme koupili na Benátské plážové promenádě, nějaký měděný kabel a pár věcí z obchodů Home Depot a Radio Shack.
Vzali jsme PS3 kameru, rozebrali jí, namotovali k ní LEDku a teď tu máme zařízení, které je zadarmo -- sestavíte si ho sami, uveřejnili jsem zdarma kód, stáhnete si software zdarma.
A tak jsem vytvořili zařízení, které je úplně bez omezení.
Neexistuje žádná pojišťovna, která by mohla říci "ne."
Neexistuje žádná nemocnice, která by mohla říct "ne."
Každý, kdo je ochrnutý, má nyní možnost kreslit či komunikovat pomocí svých očí.
(Potlesk)
Děkuju.
Děkuju moc lidi.
To bylo ohromný.
Po dvou týdnech jsme se vrátili do TEMPTova pokoje.
Miluju tenhle obrázek, protože to je pokoj někoho jiného a tohle je jeho pokoj.
Všechno směřuje k velkému odhalení.
Po víc jak roce plánování, dvou týdnech programování a nočním ponocování.
Tony poprvé po sedmi letech opět maloval.
A toto je úžasný obrázek, protože tohle je systém podporující jeho život, a on se dívá přes něj.
Nadzvedli jsme jeho postel, aby mohl vidět ven.
Nastavili jsme projektor na zeď na parkovišti před nemocnicí.
A on opět poprvé maloval před svou rodinou a přáteli -- a můžete si jen představit, jaký to byl pocit na tom parkovišti.
Vtipné byl, že jsme se museli vloupat i na pakroviště, takže jsme se cítili, úplně jako bychom i my byli v celé té graffitové scéně.
(Smích)
Po tom všem nám poslal email, a tohle v něm bylo napsáno:
"To bylo poprvé, co jsem něco nakreslil po sedmi letech.
Cítím se, jako bych byl držen pod vodou, a někdo na mě konečně dosáhl a vytáhl mou hlavu nad hladinu a já mohl dýchat."
Není to skvělé?
(Potlesk)
Tohle je něco jako náš válečný pokřik.
To je to, co nás nutí pokračovat a dál rozvíjet.
A máme před sebou hodně dlouhou cestu.
Tohle je úžasné zařízení, ale je to ekvivalent malovací tabulky.
Někdo, kdo má umělecký potenciál, si zaslouží mnohem víc.
Právě řešíme jak to zlepšit, zrychlit, zesílit.
Od té doby jsme dostali různá uznání.
Vyhráli jsem kopu cen.
Pamatujte, je to zdarma, nikdo z nás na tom nevydělává.
Všechno to jde z naší kapsy.
Takže ta ocenění jsme brali jako fantastická.
Armstrong o nás napsal na Twitteru a potom v prosinci nás ocenil časopis Time jako jeden z 50 vrcholných vynálezů roku 2010, to bylo fakt ohromné.
(Potlesk)
Nejúžasnější věc na tom -- a ta uzavírá celý ten kruh -- bude v dubnu tohoto roku. Na Geffen MOCA v centru Los Angeles bude výstava nazvaná "Umění ulic."
A "Umění ulic" bude vystavovat díla v podstatě největších drsňáků street artu --
Banksy, Shepard Fairey, CAWs -- všichni tihle borci tam budou.
TEMPT tam bude, což je hrozně úžasné.
(Potlesk)
Takže v podstatě tohle je můj názor:
Když vidíte, že něco není možné, umožněte to.
Všechno v téhle místnosti nebylo možné -- tohle pódium, tenhle počítač, mikrofon, EyeWriter -- nebylo vždycky možné.
Zrealizujte to -- každý v téhle místnosti.
Nejsem programátor, nikdy jsem nic nevytvořil s technikou očního rozpoznávání, ale něco jsem rozpoznal a spojil se s úžasnými lidmi, takže jsme mohli něco uskutečnit.
A tohle je otázka, kterou chci, aby si všichni zodpověděli každý den, když přijdete na něco, co cítíte, že byste měli uskutečnit.
Když ne teď, tak kdy?
Když ne já, tak kdo?
Díky lidi.
(Potlesk)
Lidé již tisíce let jen na základě pozorování okolního prostředí vědí, že existují různé látky.
A tyto látky mají různé vlastnosti.
Nejenom že mají různé vlastnosti. Některé odráží světlo a jiné ne. Můžou mít také určitou barvu nebo teplotu, můžou být kapalné, plynné nebo pevné.
Zároveň jsme si začali všímat, jak spolu reagují v daných podmínkách.
Tady mám obrázky některých látek.
Nalevo je uhlík v podobě grafitu.
Napravo je olovo a dole zlato.
A tyhle všechny obrázky jsou z webové stránky napsané nahoře.
Všechno to jsou pevné látky, ale zároveň nám může připadat, že to vypadá, jako by v nich byl vzduch, něco jako částice vzduchu.
Podle toho, na jaký typ částic se díváme, ať už jde o oxid uhličitý, kyslík nebo dusík, mají tyto částice různé vlastnosti.
Existují také tekuté látky.
Navíc, pokud dostatečně zvýšíme teplotu, pokud dostatečně zahřejeme například zlato či olovo, stane se z nich kapalina.
Nebo například, když spálíte tento uhlík, přeměníte ho na plyn a uvolní se do okolí, můžete změnit jeho strukturu
Toto jsou všechno látky, které lidstvo zná již tisíce let.
To však přirozeně vede k otázce, která kdysi bývala filozofickou, ale nyní už známe trochu lepší odpověď.
Tou otázkou je, jestli při lámání toho uhlíku na menší a menší kousky, existuje nějaký nejmenší kousek, jakási nejmenší část této látky která má stále ještě vlastnosti uhlíku?
A kdyby se vám povedlo rozdělit ji i poté ztratily by se vlastnosti uhlíku?
A odpovědí je: existuje.
Řekněme si něco k terminologii.
Čistým látkám, které mají specifické vlastnosti při určitých teplotách a reagují určitým způsobem, říkáme prvky.
Uhlík, olovo i zlato jsou prvky.
Voda ale prvkem není.
Dříve si to lidé mysleli, ale teď už víme, že se voda skládá z více základních prvků.
Skládá se z kyslíku a vodíku.
Všechny prvky jsou uvedeny v tzv. periodické tabulce prvků.
C značí uhlík, teď zmiňuji ty, které jsou důležité pro lidstvo.
Časem se ale seznámíme téměř se všemi.
Tohle je kyslík, dusík, tohle křemík.
Au značí zlato.
Tady máme olovo.
A té nejzákladnější části každého prvku říkáme atom.
Takže kdybyste tento uhlík stále dělili a získávali menší a menší kousky, nakonec dojdete k atomu uhlíku.
Udělejte to samé tady a dostanete se k atomu zlata.
Udělejte to znovu i tady a nakonec nám zbude některá z těchto malých částeček, kterou nazýváme atom olova.
Nebylo by možné ho už dál rozdělit, a stále by to bylo olovo. Stále by měl vlastnosti olova.
A jen pro představu, je to něco, co si umím opravdu jen těžko představit. To, že atomy jsou neuvěřitelně malé.
Nepředstavitelně malinkaté.
Tak například uhlík.
Mé vlasy jsou také z uhlíku.
Ve skutečnosti většina mého těla je z uhlíku.
Dokonce většina všech živých tvorů je z uhlíku.
A tak kdybyste vzali můj vlas, který je z uhlíku.
Můj vlas je převážně z uhlíku.
Takže pokud se na něj podíváte, nemám sice žluté vlasy, ale chci, aby to bylo vidět.
Mám černé vlasy, ale to by na tabuli vůbec nebylo vidět.
Takže si máme můj vlas a já se ptám: "Kolik atomů uhlíku má můj vlas na šířku?"
Pokud tedy vezmete průřez mého vlasu, ne délku, ale šířku vlasu a řeknu vám: Kolik atomů uhlíku se tam na šířku vejde?
Mohli byste hádat.
Sal už mi řekl, že jsou velmi malé, tedy možná je to tisíc atomů uhlíku, nebo deset tisíc, sto tisíc, a já bych řekl:
"Ne! Je to jeden milion atomů uhlíku."
Jinými slovy, mohli byste za sebou naskládat milion atomů uhlíku napříč průměrným lidským vlasem.
A to je samozřejmě jen přibližně, není to přesně jeden milion, ale dává nám to představu, jak malý atom je.
Vytrhněte si jeden vlas a představte si to, dát milion věcí vedle sebe na šířku vlasu, ne podél, ale napříč vlasem.
Pouhou šířku vlasu je těžké si představit. A do té se ještě vejde milion atomů uhlíku.
Odteď, což je hodně dobré, víme, že existuje tento základní stavební kámen uhlíku, ale nejenom toho, platí to pro jakýkoliv prvek.
A co je ještě lepší, tyto základní stavební kameny jsou vzájemně propojeny.
Atom uhlíku lze rozdělit na ještě více elementární částice.
Stejně tak i atom zlata.
Definice každého atomu závisí na uspořádáním těchto elementárních částic
Pokud změníte počet těchto částic, můžou se změnit i vlastnosti prvku, jeho reaktivita, nebo se dokonce změnit prvek samotný.
A jen abyste tomu trochu lépe porozuměli, pojďme si o těchto elementárních částicích něco říct.
Takže máte proton.
A počet protonů v jádře atomu je to, co určuje protonové číslo atomu. O jádru budu mluvit později. A to je to, co určuje prvek.
Tedy tohle je to, co určuje prvek.
Když se podíváte na periodickou tabulku, prvky tam jsou seřazené podle atomového čísla. A atomové číslo není nic jiného než počet protonů v prvku.
Tedy podle definice, vodík má jeden proton.
Helium má dva a uhlík šest protonů.
Neexistuje uhlík se sedmi protony.
To už je potom dusík, ne uhlík. Už by to nebyl uhlík.
Kyslík má osm protonů.
Kdybyste sem nějak přidali další proton, už by to nebyl kyslík, byl by to fluor.
Takže takto definujeme prvek.
Určuje nám to, o jaký prvek se jedná.
A atomové číslo neboli protonové číslo, počet protonů, nezapomeňte, že se jedná o to číslo napsané tady nahoře u každého z těchto prvků v periodické tabulce
Protonové číslo = atomové číslo.
Rovná se atomovému číslu.
Toto číslo se píše nahoru proto, že jde o určující rys prvku.
Další dvě složky atomu, myslím, že jim tak můžeme říkat, jsou elektron a neutron.
Model, který je dobré si vytvořit v hlavě bude, jak uvidíme i dále při probírání chemie, trochu abstraktnější a opravdu těžko pochopitelný.
Jedním ze způsobů, jak ho vnímat, je si představit protony a neutrony, které tvoří střed atomu.
Tomu říkáme atomové jádro.
Tak například uhlík, jak víme, má šest protonů.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.
Uhlík 12, což je typ uhlíku má zároveň šest neutronů.
Existují typy uhlíků, které mají počet neutronů jiný.
Můžeme měnit počet neutronů, nebo elektronů, a prvek se nemusí změnit
Pro protony to však neplatí.
Změníte-li počet protonů, získáte jiný prvek.
Teď nakreslím jádro uhlíku 12.
Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.
Tohle tedy je jádro uhlíku 12.
A někdy to uvidíte zapsané takto.
A někdy se vlastně uvádí také číslo protonů.
A důvodem, proč jsme napsali uhlík 12, pamatujete, napočítal jsem šest neutronů, je, že se jedná o celkový počet, můžeme se na to koukat jako na celkový počet, je to jeden z možných pohledů, a budeme to ještě probírat později, je, že se jedná o celkový počet protonů a neutronů v jádře.
A tento uhlík má podle definice atomové číslo šest, ale můžeme to tu přepsat jen proto, abychom to nezapomněli.
Takže ve středu atomu uhlíku máme toto jádro.
A uhlík 12 má šest protonů a šest neutronů.
Jiná verze uhlíku, uhlík 14, má stále šest protonů, ale má už osm neutronů.
Počet neutronů tedy můžeme měnit, ale teď se zabýváme uhlíkem 12.
A jestliže uhlík 12 je neutrální, což ještě vysvětlím, pokud je neutrální, bude mít také šest elektronů.
Nakreslím tu těchto šest elektronů.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest.
A jeden ze způsobů, který je zároveň asi nejdůležitějším, jak přemýšlet o vztahu mezi elektrony a jádrem zpočívá v představě, že se elektrony jakoby pohybují kolem, poletují kolem tohoto jádra.
Lze o tom přemýšlet tak, že elektrony obíhají kolem jádra, ale to není úplně správně.
Neobíhají tak jako třeba planety obíhají kolem Slunce
Tato představa je ale dobrým výchozím bodem.
Jiný úhel pohledu je představa poskakujících nebo poletujících elektronů kolem jádra.
A to je zkrátka jen proto, že realita je na této úrovni jiná. Řekneme si něco o kvantové fyzice abychom opravdu porozuměli, co elektron dělá.
Ale první model ve vaší hlavě je, že ve středu tohoto atomu uhlíku 12, máte toto jádro.
Máte toto jádro, přímo tady.
A tyto elektrony poskakují tohoto jádra.
A důvod, proč tyto elektrony jen neodletí pryč od tohoto jádra, proč jsou s tímto jádrem jakoby svázané, a tvoří část tohoto atomu, je, že protony mají kladný náboj. A elektrony mají záporný náboj.
A to je jedna vlastností těchto elementárních částic.
Když začnete přemýšlet o tom, co je vlastně podstatě náboj, začne to být docela složité.
Ale věcí, kterou víme, je, když mluvíme o elektromagnetické síle, že opačné náboje se přitahují.
Jak o tom tedy nejlépe přemýšlet: Protony a elektrony mají odlišné náboje, a proto se vzájemně přitahují.
Neutrony jsou neutrální, takže ty vlastně jen sedí tady uvnitř jádra a ovlivňují vlastnosti atomů určitých prvků.
Ale důvod, proč elektrony jen tak samy neodletí, je ten, že jsou přitahovány.
Jsou přitahovány směrem k jádru.
A také se neuvěřitelně rychle pohybují, je to opravdu těžké pro představivost, opět se začínáme dotýkat velice zvláštní části fyziky.
Jakmile začneme mluvit o tom, co elektron vlastně dělá ..ale má dost... můžeme říci, že dost poskakuje kolem že nechce spadnout do jádra,
To je jeden způsob nahlížení.
A tak, zmínil jsem tedy uhlík 12, definovaný počtem protonů.
Kyslík by byl definovaný tím, že má osm protonů.
Ale ještě jednou, elektrony na sebe mohou vzájemně působit.
Také mohou být odebrány jinými atomy.
A to ve skutečnosti tvoří velkou část našeho chápání chemie.
Je založena na tom, kolik elektronů má atom nebo určitý prvek.
A jakou mají tyto elektrony konfiguraci, a jakou konfiguraci mají elektrony jiných prvků, nebo možná jiných atomů téhož prvku.
Můžeme začít předvídat, jak může atom jednoho prvku reagovat s jiným atomem stejného prvku. Nebo jak může atom jednoho prvku reagovat nebo se vázat, či nevázat, přitahovat, nebo odpuzovat další atom jiného prvku.
Tak na příklad, a o tom si ještě povíme víc později. Je možné, aby si nějaký jiný atom vzal elektron z uhlíku, jen proto, že z jakéhosi důvodu a povíme si o určitých neutrálních atomech jistých prvků, které mají větší elektronovou afinitu než jiné.
Tedy jeden z takových atomů si vezme elektron z uhlíku, a pak tento uhlík bude mít méně elektronů než protonů, tedy budeme mít pět elektronů a 6 protonů.
A vznikne nám kladný náboj.
V tomto uhlíku 12, který jsem nakreslil dříve, jsem měl šest protonů, šest elektronů a náboje se vyrušily.
Když ztratím elektron, zbude jich jen pět, a získám kladný náboj.
A o tomhle všem si povíme mnohem víc v celé osnově chemie. Ale doufám, že oceníte jak už teď to začíná být fascinující.
Už se umíme dostat k tomu základnímu stavebnímu kameni zvanému atom.
A co je ještě lepší, tento základní stavební kámen je navíc postaven z ještě základnějších stavebních kamenů.
A tyhle všechny věci mohou být změněny, aby změnily jen vlastnosti atomu, nebo dokonce typ celého atomu.
Ahoj, jmenuji se John Green.
Toto je Rychlokurz světových dějin a dnes budeme mluvit o vztahu.
Ne o tobě, moje dívko z univerzity.
Ne, ani o tomhle typu vztahu.
Ne, Stane, tohle je hodina historie!
Budeme mluvit o vztahu mezi městem Benátky a Osmanskou říší.
A tím se vrátíme k dávnému tématu na našem Rychlokurzu : jak z vás studium historie může udělat lepšího přítele a/nebo přítelkyni. Pravděpodobně jedno z toho, ale já tu nejsem od toho, abych soudil.
Pane Greene, pane Greene!
Bez urážky, ale nevypadáte jako expert na balení holek.
Tady je něco úžasného z minulosti.
Znáte Sáru z 10. ročníku, tu hrozně chytrou? Jo, to je fakt kost.
Je tak o 3 nebo 4 stupně víc sexy než já.
Jo, já si ji vzal, takže zmlkni a poslouchej!
(hudba)
Doufám, že za 10 minut už budete chápat, jak vzájemně prospěšný vztah mezi Benátčany a Osmany vedl ke dvěma důležitým událostem.
Evropské renesanci a Kryštofu Kolumbovi. Ne k jeho narození.
Nemyslím tím, že byl napůl turecké a napůl benátské mimino.
K jeho cestám!
Benátky jsou městem složeným ze stovek ostrovů podél severního cípu Jadranského moře, ale když se procházíte kolem, cítíte, že se to město vlastně skládá z mnoha plujících budov spojených nějakými kanály.
Jestliže někdy bylo místo, jehož osudem byla geografie, byly to Benátky.
Benátky byly doslova postaveny pro námořní obchod.
Jak si umíte představit, Benátky neměly mnoho přírodním zdrojů, kromě ryb a knírů, takže jestli chtěly růst, musely spoléhat na obchod.
Pojďme se nad tím zamyslet.
Nejdříve se Benátčané stali experty na stavbu lodí.
Vzpomeňte si, že když křižáci potřebovali nové lodě na jejich šílenou 4. výpravu, zamířili do Benátek, protože Benátčené byli slavní díky svým lodím včetně obchodních lodí jako galéry a kogy.
Nejenže uměli lodě stavět, ale uměli se na nich i plavit na příjemná místa jako do Konstantinopole a Levanty, takže Benátčané s Byzantinci zformovali obchodní smlouvy, někdy nazývané jako koncese, a poté, co Konstantinopol připadla Osmanům, a stala se Istambulem,
Benátčané spěchali s uzavíráním obchodních smluv s jejich novými sousedy prohlašujíce, že když byl Istambul ještě Konstantinopol, získávání práce v Konstantinopoli byla výsada pouze Turků.
Ale ještě před Osmany měly Benátky zkušenosti s obchodováním s islámským světem.
Zpočátku byly považovány za jednu z nejmocnějších evropských mocností ve středomoří, díky obchodu s egyptským sultánem v prapodivně výnosném obchodu s pepřem.
Evropany vskutku nemůžeme obviňovat - ta věc je vynikající.
Ou, vy myslíte samotnou chuť pepře?
Ta taky ujde.
Zvláště proto, že překrývá chuť zkaženého masa - to bylo ještě tehdy, kdy neexistovaly chladničky.
Kvůli několika nepříjemným křížovým výpravám nebyli egyptští obchodníci v Evropě příliš vítaní, víte jak, ale stále měli všechen pepř protože ho přiváželi z Indie a kontrolovali jak pozemní i zámořský obchod se středomořím a zatímco se jedni odvolávali na morální nebo náboženské důvody, proč s Egypťany neobchodovat,
Benátčané obvykle našli cestu díky které mohlo být toto město vystaveno z mramoru. Tak jsme si to propojili.
Aby se vyhnuli tomu, že by se museli spolčit s egypťany v utajení, benátčané vymysleli šikovný příběh.
Toto je Piazza San Marco, nejdůležitější místo na světě pro lidi, kterým se líbí. když na ně kálejí holubi.
Je to také místo, kde je kostel s bronzovými koňmi. Možná si pamatujete že mají kořeny v Konstantinopoli
Také se tam nachází tělo Svatého Marka, zakaladatele evangelia podle Marka který byl také biskupem v egyptské Alexandrii.
Takže přirozeně zemřel a byl pochován v Alexandrii ale benátčené ho prohlásili za jejich svatého protože jednou navštívil Benátky a tito dva obchodníci zosnovali velmi chytrý plán.
Vydali se obchodně do Alexandrie ukradli tělo sv.
Marka a pak ho schovali v dodávce vepřového které muslimové nekontrovali příliš důkladně protože, jak víme, byli vepřovým znechuceni.
Můžete skutečně vidět tento motiv v mešitách v bazilice sv. Marka. Doplněný o výkřiky muslimů arabské verze "mít rád"
"Ew, gross" A od té doby se benátčané chovali:
"Poslouchejte, musíme s nimi obchodovat,"
"bude to tajná záminka pro převážení těl svatých z Egypta."
"Nechceme se stát neskutečně bohatými,"
"je to jen vedlejší produkt ze záchrany našich svatých."
Co Benátky přiváželi?
Hodně, ale důležité pro nás je, že dováželi hodně obilí protože jestli jste někdy byli v Benátkách pak jste si mohli všimnout, že jsou v podstatě vystavěny z mramoru, tedy tak nějak obtížné obdělávat.
Osmani, na druhou stranu, oplývali zelení dokonce i předtím, než dobyli Egypt a jeho nesmírně úrodné povodí řeky Nil v roce 1517.
Zatímco obchod byl zcela určitě základní pilíř benátského ekonomického úspěchu měly různorodou ekonomiku.
Také vyráběly věci jako textil a sklo a Benátky jsou vlastně stále známe pro jejich sklo ale nemohly jej vyrábět bez speciálního popela který používali pro barvení skla.
A neuhodnete, odkud ten popel braly. Od Osmanů. Už jsem pro tebe lepší přítel?
Musíte přidat život vašeho partnera.
Musíte obarvit jejich sklo.
Zní to jako eufemismus. ale není.
Zpět k historii.
Poslední věc dělá Benátky výjimečně, alespoň v té době.
Benátky byly republikou, ne království a ne, chraň bůh, císařstvím.
Jejich vůdci vyli voleni a měli k obyvatelům zodpovědnost.
Alespoň k těm, co byli majetkoví vlastníci a muži. Vládce byl dóže a musel žít ve velmi krásném domě a nosit směšný klobouk.
Sultán osmanské říše také musel žít v krásném domě a nosit směšný klobouk, ale tímto podobnost končí.
Úvodem - osmani byli říší, která trvala od 1300 před naším letopočtem do 1919 kdy byla jedna z nejdéle trvajících a nejbohatších říší v historii světa.
Osmanům se podařilo promíchat jejich nomádské a pastýřské kořeny s některými velmi nenomádskými říškými stavbami a s velmi působivou architekturou a to a to je dělá velmi odlišnými od počkejte si:
Mongolů. Říše, nebo minimálně dynstie, byla založena Osmanem Gazim, a "osmané" je latinizace slova "osmanli" která v podstatě znamená něco jako "rod Osmanů".
Ne. Stan - dům Ano.
Propána.
Osmané byli nejmocnější v 15. a 16. století, pod vládou dvou slavných sultánů.
Dobyvatele, který vládl od 1451 do 1481, a rozšířil říši tak, že kontrolovala Balkán, což je důvod toho, že jsou dnes Bosňané muslimové.
Ale osmanská expanze dosáhla největšího rozmachu za vlády Sulejmana Nádherného, který vládl od 1520 do 1566.
Obsadil cenná území v Mezopotámii a Egyptě, což mu zabezpěčovalo kontrolu nad obchodem se západní Asií po souši i po moři.
Také porazil uherského krále a obléhal Vídeň v roce 1526 a proměnil Osmanskou říši v obrovskou námořní velmoc.
Také, soudě podle jeho velké hlavy, měl největší mozek v lidské historii. Osmané prakticky kontrolovali polovinu toho, co kontrolovali Římané, ale bylo to mnohem cennější, protože obchodovali také na teritoriu Indického oceánu, pamatujete si z minulého týdne?
Všechna tato území přinesla hodně bohatství, ale potřebovala být spravována.
Osmané mohli následovat římský model kdy by poslali generály a šlchtu, která by vládla nad dobytým územím, nebo mohli požadovat poslušnost klientských králů jako byli Peršané, nebo vyvinout systém veřejné správy jako v Číně, ale místo toho vymysleli kompletně novou vládnoucí třídu.
Systém, který někteří historikové nazývají "otrocká šlechta".
Kdybyste byli králem, jedním z hlavních problémů by pro vás byli vaši dědicové, protože by se vás vždy snažili nahradit, a nechtěli by vám dávat peníze, a chtěli by, aby si jejich oškliví synové brali vaše nádherné dcery atd.
Jedno řešení tohoto problému je udělat z nich součást vlády, takže by se mohli cítit zapojeni a zklapnout. Dalším způsob by bylo zabít je.
To obvykle dělají v Rusku. Šeptám, takže (křik)
Putin!
Osmané úplně obešli problém dědičné šlechty - vytvořením armády a vládních úřadů od nuly - tak, že mohli být oddaní pouze sultánovi.
Jak? Devširme - program, v rámci kterého unášeli křesťanské chlapce, obraceli je na islám a vychovávali je, buď pro službu v elitních vojenských jednotkách, nebo pro práci ve vládním úřadě.
Mimochodem, který z těchto způsobů byste preferovali vy? Protože já myslím, že to řekne hodně o vaší osobnosti.
Buď způsob, kdy by vám nebylo dovoleno mít děti, který by předcházel těmto dědičným problémům a také by vás ujistil, že osmanská vláda by obsahovala celkem hodně eunuchů.
Už je čas na otevřený dopis? (řinčení kol) Otevřený dopis osmanským eunuchům, ale prvně se pojďme podívat, co je dnes v tajné přihrádce.
Ou, to je vybuchující nafukovací zeměkoule.
(zvuk nafukování) Koukejte, co udělá, když přestanete ko
Ahoj osmanští eunuchové
Jak se máte? (doslovně: Jak to visí?)
Jen si dělám legraci, to bylo podlé.
Poslouchejte, eunuchové byli po celé planetě, ale vy jste výjimeční.
Nebudu zmiňovat detaily proč. protože ty jsou hrozivé.
Chystám se o tom vložit odkaz na článek do popisku videa.
Začli jste tím, že jste yli pouze strážní harému, osmanští eunuchové což je pro vás něco jako veřejné vystoupení, ale poté jste se začali rozpínat.
Tak jak se to stalo v číně, začali jste si připadat nepostradatelní a byli jste často ve středu čele palácových intrik.
Vlastně nemnoho lidí v Osmanské říši bylo tak bohatých a tak důležitých jako vy. Cesta, jak vytěžit ze špatné situace to dobré.
Omlouvám se, neměl jsem mluvit o tom špatném. S nejlepším přáním, John Green.
Tento systém nakonec kolaboval jak janičáři, kteří měli zbraně požadovali, aby mohli mít rodiny.
Ale než se toto stalo, osmanský systém, používání kombinace otrockých správců a eunuchů, se zaběhl a fungoval neuvěřitelně dobře.
Ale vraťme se ke vztahu mezi Osmany a Benátčany. Poté, co Osmané získali Egypt, znečně kontrolovali pohyb zboží ve Středomoří.
Ale Benátčané měli celá staletí zkušeností s mořeplavectvím a také hodně lodí. Mluvíme-li o vztazích, já podporuji tyto chlápky.
Osmané měli zájem na ponechávání Benátčanům zprostředkovávání obchodů a přinášení zboží a jen získávali peníze z jejich daní.
To fungovalo, protože oba - Benátky a Osmané ze sebe navzájem těžili. Zdravé vztahy, jak vyplývá z minulosti, nejsou o vytěžování hodnot.
Musejí být oboustraně výhodné, aby fungovaly, a toto byl sakra výhodný vztah.
Například, Benátky se staly superbohatými, a to, že byly superbohaté, bylo podmínkou pro vznik evropské renesance, protože všechno to umění a učení stálo peníze, a to je to, proč Benátky byly hlavním městem na počátku evropské renesance předtím, než byla přenesena do Florencie, Říma a nevím, kam ještě - řekněme do Rotterdamu.
Tento vztah také dal vzniknout pevnému poutu mezi evropským a islámským světem, který obnovoval tok myšlenek, zvláště myšlenky starověkého Řecka, které byly uchovávány a bylo na ně navazováno Muslimy.
Hádám, že tato spojení existovala již dlouho, ale křížové výpravy nejsou nejlepší cesta, jak si vyměňovat ideje.
Možná tím nejrozhodnějším výsledkem benátské a osmanské kontroly obchodu je, že přinutila evropské mocnosti hledat další cesty k dosažení bohatého Východu.
To podporovalo obrovské investice a objevné plavby.
Portugalci se plavili na jih a východ kolem jižního cípu Afriky a Španělé se vydávali na západ věříc, že Indie a Čína jsou mnohem blíže než se ukázaly být.
Díky za zhlédnutí. Uvidíme se příští týden.
Ahoj, jsem John Green.
Sledujete Crash kurz světových dějin a dnes se budeme zabývat Velkou francouzskou revolucí.
Je pravda, že toto nebyla až do roku 1794 vlajka Francie, ale my si prostě myslíme, že pruhy vypadají dobře.
Jako tento chlápek, hm?
Takže, zatímco Americká revoluce je považována za celkem dobrou událost, Velká francouzská revoluce je často viděna jako krvavý, anarchistický bordel...
Pane Greene, pane Greene!
Vsadím se, že - jako vždy - je to trošku komplikovanější.
Vlastně ne, bylo to dost hrozný.
Takže, jako mnoho revolucí, závěrem došlo k výměně autoritativního režimu za autoritativní režim.
I kdyby ta revoluce byla chaos, její ideje změnily dějiny lidstva o hodně víc, než Americká revoluce.
(znělka)
Dobře, takže v 18. století byla Francie bohatou a lidnatou zemí, ale měla systematický problém s výběrem daní kvůli tomu, jak byla společnost rozvrstvena.
Ve Francii měli systém s králi a šlechtou, který dnes nazýváme starověkým režimem.
Díky Vám, tři roky středoškolské francouzštiny!
Pro většinu Francouzů to stálo zanic, protože ti lidé, kteří měli peníze - šlechta a duchovní - nikdy daně neplatili.
V roce 1789 byla Francie hluboce zadlužena kvůli jejich financování Americké revoluce.
Dík, Francie!
Oplatíme ti to v první a druhé světové!
Král Ludvík XVI. utratil polovinu státního rozpočtu, aby spravoval federální dluh.
Ludvík se snažil pod dohledem mnoha ministrů financí reformovat tento systém.
Dokonce se dožadoval demokracie na místní úrovni, ale všechny jeho pokusy zlepšit situaci zkrachovaly a Francie brzy prakticky vyhlásila bankrot.
To se hezky doplňovalo s krupobitími, která zničila celoroční úrodu, čímž se zvyšovaly ceny potravin a způsobilo to rozsáhlý hlad, který skutečně rozčílil Francouze, protože oni jídlo milují.
Mezitím král nepůsobil, že je na mizině, protože nevypadal, že by hladověl, a nosil luxusní obuv.
On a jeho žena, Marie Antoinetta, navíc žili ve velmi krásném paláci ve Versailles z pověření Boha, ale osvícenští myslitelé, například Kant, pozměnili celou koncepci náboženství tímto:
Hlavní podstatou osvícenství je osvobození člověka z jeho nevyspělosti, především co se týče náboženství.
Takže v zásadě rolníci hladověli, intelektuálové se začínali zajímat o to, jestli by Bůh mohl nebo měl zachránit krále, a šlechta byla na vážkách, jestli jíst fois gras a pěvce, že zapomněla vytvořit smysluplnou finanční reformu.
Jako odezvu krize svolal Ludvík XVI. generální stavy, nejbližší instituci, kterou Francie měla ke státnímu parlamentu, a která se nesešla od roku 1614.
Generální stav byl jako superparlament, vytvořen ze zástupců prvního stavu, = šlechty, druhého stavu = duchovenstva a třetího stavu = všech ostatních.
Třetí stav se ukázal mít okolo 600 zástupců, první a druhý stav měli oba okolo 300 a po několika hlasováních bylo vše v mrtvém bodě. A třetí stav prohlásil něco jako:
Víte co?
Jděte se bodnout, lidi.
Odcházíme a budeme naše vlastní Národní shromáždění.
To ale nepotěšilo krále Ludvíka XVI.
Když nové Národní shromáždění opustilo místnost na krátkou pauzu, král uzamkl dveře a prohlásil něco jako: ,,Promiňte, chlapi, nemůžete jít dovnitř.
A pokud se nemůžete shromáždit, jak můžete být Národním shromážděním?"
Překvapivě, zástupci třetího stavu byli schopni najít jinou místnost ve Francii, tentokrát to byl vnitřní tenisový kurt, kde vyslovili slavnou přísahu Tenisového kurtu a souhlasili, že se nevzdají, dokud nebude ustanovena francouzská ústava.
Načež Ludvík XVI. reagoval posláním vojska do Paříže primárně proto, aby potlačil vzpoury kvůli nedostatku jídla, ale revolucionáři to považovali za provokaci.
Reagovali na to tím, že 14. července dobyli věznici Bastillu a 14. 7. je od té doby nazváno Dnem Bastilly.
Bastilla byla dobyta, aby byli vězni osvobozeni, ačkoliv v té době jich bylo ve vězení jen 7, ale hlavně proto, aby byly získány zbraně.
Skutečně zásadní krok udělalo Národní shromáždění 4.srpna, když odstranili původní režim.
Feudální práva, desátky, šlechtické výsady, nerovné daně, to vše ve jménu nové ústavy odstranili.
A poté, 26. srpna, Národní shromáždění vyhlásilo Deklaraci práv člověka a občana, která rozvrhla systém práv odpovídající každému a tato práva byla nedílnou součástí nové ústavy.
To je dost odlišné od americké Listiny základních práv a svobod, která byla s nechutí k ústavě na závěr připojena a neplatila pro otroky.
Doromac - jak jsem ji nazýval na střední - prohlásila, že každý má právo na svobodu, majetek a ochranu.
Práva, která by Velká francouzská revoluce zajistila, byla mimořádně málo ochranitelská, ale jak bylo uvedeno minulý týden, to stejné by se dalo říci o mnoha dalších údajně úspěšných revolucí.
OK, podívejme se na video.
Mezitím, zpět ve Versailles, Ludvík XVI. byl stále králem Francie a vypadalo to, že Francie by mohla být konstituční monarchií, což by znamenalo, že královská rodina by si mohla ponechat jejich úžasné sídlo.
Ale pak, v říjnu 1789, začaly kolovat pomluvy, že Marie Antoinetta si někde v paláci nakřečkovala obilí.
A během události s názvem Pochod žen skupina ozbrojených venkovanek zaútočila na palác a požadovala, aby se Ludvík a Marie Antoinetta přestěhovali do Paříže.
Což udělali, protože se všichni po zuby ozbrojených venkovanek báli.
A to je hezké připomenutí toho, že pro mnoho lidí v té době nebyla Velká francouzská revoluce především o nóbl osvícenských idejích, ale šlo jim spíše o nedostatek potravin a politický systém, který vytvořil největší ekonomické přiškrcení chudým.
Teď by mohl být vysloven dobrý argument, a to že první fáze revoluce nebyla zase tak převratná.
Národní shromáždění požadovalo vytvoření konstituční monarchie.
Věřili, že k fungujícímu státu je nezbytný král a zabývali se hlavně tím, že voliči a úředníci jsou bohatí muži.
Pouze to nejradikálnější křídlo, jakobíni, chtěli mít z Francie republiku.
Ale věci se měly zvrtnout v mnohem radikálnější a také horší pro Francii.
Nejdříve měli Jakobíni rozsáhlou petici, která se zvrtla v trochu divokou a která vedla vojsko ovládané ne králem, ale Národním shromážděním, aby zaútočila na dav a zabila 50 lidí.
To znamená, že Národní shromáždění, které bylo revolučním hlasem lidí, zabíjelo lidi ve snaze ovládnout revoluční nadšení.
To jsme mohli vidět i během dalších revolucí v dějinách.
To co vypadalo jako naděje na zásadní změnu se náhle "polidštilo" s tím, jak byly přijaty radikální názory.
Díky, video.
Mezitím se monarchie sousedící s Francií stávala nervóznější kvůli všem těm věcem ohledně republiky, především Leopold II., který - kromě toho, že nebyl svatý, nebyl Říman a nebyl velkolepý císař Svaté říše římské - byl bratr Marie Antoinetty.
Měl bych jen tak mimochodem zmínit, že v této chvíli byla Svatou říší římskou vlastně jen Rakousko.
Takže, jako mnoho monarchům, se i Leopoldovi II. líbila představa o monarchii a chtěl si udržet svoji práci osoby, která postává okolo v šatech, ukazuje na nic, vlastní sochy okřídlených lvů ze zlata.
Kdo ho může vinit?
Leopold II. s králem Williamem Frederickem II. pruským společně vydali prohlášení Pillnitz, které slíbilo znovuobnovení francouzské monarchie.
V této chvíli Ludvík a Národní shromáždění vytvořili plán: ,,Zaútočme na Rakousko!"
Cílem bylo vykrást rakouské bohatství a možná také ukrást nějaké rakouské obilí, aby byly obnoveny zásoby potravin ve Francii.
A také rozšířit revoluční nadšení.
Co se však ve skutečnosti stalo bylo to, že se Prusko spojilo s Rakouskem v boji proti Francii.
Poté Ludvík podpořil Prusy, kteří z něj udělali nepřítele revoluce, kterým on skutečně byl.
Národní shromáždění poté hlasovalo, aby byla pozastavena monarchie, byly nové volby, při nichž mohl volit každý, pokud byl muž, a vytvořilo novou republikánskou ústavu.
Brzy se toto shromáždění rozhodlo vést soud s Ludvíkem XVI., který byl shledán vinným a jednohlasně odsouzen k popravě gilotinou.
To ale přitížilo snaze Rakouska a Pruska navrátit Ludvíka na trůn.
Je správná chvíle na otevřený dopis?
(hudba)
Otevřený dopis pro gilotinu.
Ale nejdříve se podívejme, co je v tajném oddělení dnes.
Nic tam není.
No páni, Stan!
To není vtipné.
Milá gilotino, nenapadá mě žádný lepší příklad šílenství osvícenského myšlení.
Doktor Joseph Guillotine, vynálezce gilotiny, si ji představoval jako rovnostářský způsob smrti.
Říká se, že gilotina byla humánní a také nedělala rozdíly mezi chudými a bohatými, urozenými nebo venkovany.
Zabíjela stejně.
Také jste byli populární za to, že z popravy uděláte mučení.
Ale připomínám vám, že popravou nezničíte umírání.
Bohužel pro vás, ve Francii nebyl nikdo popraven od roku 1977.
Ale určitě vás potěší, že poslední legální poprava ve Francii byla s pomocí gilotiny.
A navíc bude mít budoucnost v hororech.
S pozdravem, John Green.
Smrt Ludvíka XVI. značí počátek Teroru, neznámější nebo přinejmenším nejvíce senzační fází revoluce.
Tím myslím, že pokud dokážete zabít krále, dokážete zabít prakticky každého, což vláda udělala pod vedením Výboru veřejné bezpečnosti.
Heslo: Jsme na nic v ochraně veřejné bezpečnosti, vedené Maxmilianem Robespierrem.
Během teroru bylo popraveno 16 000 nepřátel revoluce včetně Marie Vlastnějsemjenidkynenechalasnísttekoláč Antoinetty a samotného Maxmiliana Robespierra, který byl popraven v měsíci Thermidor roku 2.
Správně, zatímco Francie byla zlomena a účastnila se boje v 9 válkách,
Výbor pro veřejnou bezpečnost změnil jednotky času, protože tradiční jednotky byly příliš iracionální.
Přejmenovali všechny měsíce a rozhodli, že každý den bude mít 10 hodin a každá hodina 100 minut.
A po období teroru se revoluce trochu uklidnila a byla vytvořena nová ústava, která dávala více moci bohatým.
V této chvíli byla Francie stále ve válce s Rakouskem a Británií, válkám, které Francie vyhrála především díky malému desátníkovi Napoleonovi Bonaparte.
Válka byla pozadím pro několik státních převratů a protipřevratů, kterými se teď nebudu zabývat, protože byly příliš komplikované, ale poslední převrat, o kterém se budeme bavit, v roce 1799 dal Napoleonovi titul prvního konzula Francie.
Zaručilo mu to téměř neomezenou výkonnou moc s pomocí další ústavy.
Když byl prohlášen prvním konzulem Francie, Napoleon prohlásil: ,,Občané, revoluce je založena na principech, se kterými započala.
Je po všem."
Čímž myslel, že francouzská vláda ušla celou tu cestu z bodu A do bodu B.
Co se týče americké revoluce, je lehké usoudit, že Velká francouzská revoluce nebyla tak revoluční.
Tím myslím, že Napoleon byl v podstatě císař a v některých ohledech byl dokonce více než absolutistickým monarchou, než byl Ludvík XVI.
Šlechta se pozvolna vracela do Francie, ačkoliv téměř přišla o všechny své výsady.
Duchovní se také vraceli, přestože byli mnohem slabší, když ztratili půdu a možnost vybírat desátky.
Když byl Napoleon zabit, Francie nastolila monarchii, a kromě čtyřletého období mezi lety 1815 a 1870 měla Francie krále, který byl buď Bourbon nebo Bonaparte.
Teď už neexistují absolutističtí monarchové, kteří by tvrdili, že jejich právo vládnout pochází od Boha.
Oni byli ústavními monarchy toho typu, jež revoluce roku 1789 původně představovaly.
Faktem zůstává, že Francie měla znovu krále a šlechtu a uznávané náboženství, a už rozhodně Francie nebyla demokracií ani republikou.
Možná to je důvod, proč je Velká francouzská revoluce tak sporná a otevřená k mnoha interpretacím.
Někteří tvrdí, že revoluce byla úspěšná v rozšíření osvícenských myšlenek, přestože nepřinesla do Francie demokracii.
Jiní věří, že skutečný odkaz této revoluce nebylo posílení svobody, ale státní moci.
Bez ohledu na to bych podotkl, že Francouzská revoluce byla nakonec mnohem revolučnější, než její americký protějšek.
Tím myslím, že v některých ohledech Amerika nikdy neměla šlechtu, ale jinak pokračovala, aby ji měla.
Osvícenský filozof z Francie, Diderot, cítil, že by Američani měli mít strach z nerovného rozložení bohatství plynoucího v malém množství od bohatých občanů a z velké části z obyvatel žijících v chudobě.
Americká revoluce nezměnila rozvrstvení bohatství.
To, co udělalo Francouzskou revoluci tak radikální, bylo její trvání na univerzálnosti jejích idejí.
Podívejte se na odstavec číslo 6 Deklarace práv člověka a občana. ,,Zákon je výrazem všeobecné vůle.
Každý občan má právo zúčastnit se osobně nebo skrze svého zástupce na jeho založení.
Musí být stejné pro všechny, ať už chrání, nebo trestá."
Toto jsou radikální ideje, z nichž plyne, že zákony pochází od občanů, ne od králů nebo bohů, a že tyto zákony by měly platit pro všechny stejně.
Což je dlouhá cesta od Chammurappiho zákoníku. A popravdě, je to dlouhá cesta od držení otroka Thomasem Jeffersonem.
V 70. letech 20. století byl tázán prezident Číny Zhou Enlai, jaké si myslí, že byly dopady Francouzské revoluce, a on prohlásil: ,,Je příliš brzo, abych mohl odpovědět."
A svým způsobem měl pravdu.
Francouzská revoluce pokládala nové otázky ohledně povaze lidských práv a o původu těchto práv.
Stále tyto otázky zodpovídáme a řadíme je skrze to, jak by tyto otázky měly formovat společnost.
Musí být vláda složena z lidí, aby byla pro lidi?
Pochází naše práva z přírody, od Boha, nebo ani od jednoho?
A jaká jsou tato práva?
Jak prohlásil Williamem Faulkner: ,,Minulost neumírá.
Ani to není minulost."
Díky za pozornost.
Příští týden na viděnou.
Příběh začíná v Keňi v prosinci 2007, kdy došlo k pochybným prezidentským volbám.
Za dozvuků těchto voleb vypuklo k etnické násilí.
Právnička z Nairobi, Ory Okolloh - můžete ji znát z jejího TED Talku - o tom začala blogovat na její stránce,
Kenyan Pundit (keňský učenec).
Krátce po volbách a po propuknutí násilí, vláda náhle zavedla embargo na zpravodajství.
A tak se blogy staly z komentářů součástí mediální scény, které měly mezi médii zásadní vliv, s ohledem na chápání, kde došlo k násilí.
A Okolloh žádala ve svých komentářích více informací o tom, co se dělo.
A byl to celý příval komentářů.
Okolloh je sbírala a pak je zveřejňovala.
Rychle prohlásila: "Je toho moc. Mohla bych to dělat po celé dny a nestíhala bych to.
Bylo tady víc informací o tom, co se právě teď v Keňi děje, než by kdokoli dokázal zvládnout.
Pokud by to jenom šlo zautomatizovat."
A dva programátoři, kteří četli její blog se přihlásili a řekli:
"Můžeme to udělat."
A během 72 hodin spustili program Ushahidi.
Ushahidi - znamená "svěděk" nebo "svědectví" ve Swahilštině - je to velice jednoduchý způsob jak publikovat zprávy z dotyčného místa, pokud je to skrz web nebo skrz mobilní telefony a SMS, agregovat je a umístit na mapu.
To je vše, co to je, ale také to, co je zapotřebí.
Tento program vezme tichou informaci a předá ji celému obyvatelstvu - každý ví, kde dochází k násilnostem, ale nikdo netuší to, co ví všichni - a vezme tu tichou informaci agreguje ji zmapuje ji a zveřejní ji.
A tento manévr známý jako "krizové mapování" započalo v Keňi v lednu 2008.
Hodně lidí to zpozorovalo a přišlo jim cenné, že ti programátoři, kteří vytvořili Ushahidi, se rozhodli, že program nabídnou jako open source a učiní z něho platformu.
Bylo to použito v Mexiku na odhalení volebních podvodů.
Bylo to použito ve Washingtonu k monitorování odklízení sněhu.
A s velkým ohlasem to bylo použito na Haiti při dozvucích zemětřesení.
A když se podíváte na mapu nyní zvěřejňenou na domácí stránce Ushahidi, můžete si všimnout, že Ushahidi se teď používá na celém světě.
Toto se vyvíjelo z jediné myšlenky a jediného uplatnění ve východní Africe během r. 2008 do celosvětově využívané utility během méně jak tří let.
To co Okolloh udělal by bylo nemožné bez digitální technologie.
To co Okolloh udělala by bylo nemožné bez lidské velkorysosti.
A zajímavým momentem je počet prostředí, kde výzva společenské struktury závisí na obou těchto věcech.
O tomto zdroji právě mluvím.
Říkám mu kognitivní nadbytek.
A značí to schopnost světové populace spolupracovat a přispět na dobrovolné bázi na velkých, někdy celosvětových, projektech.
Kognitivní nadbytek se skládá ze dvou prvků.
První je samozřejmě volný čas a schopnosti. svět má více jak bilión hodin ročně volného času na práci na společných projektech.
Tento volný čas existoval během 20. století, ale neměli jsme ve 20. století Ushahidi po ruce.
To je druhý prvek kognitivního přebytku.
Mediální scéna ve 20. století velice dobře pomáhala lidem konzumovat.
A kvůli tomu jsme se stali velice dobří v konzumování.
Ale teď, když nám byly dány mediální nástroje - internet, mobilní telefony - to nám umožňuje mnohem více než konzumovat, pozorujeme, že lidé nebyli povaleči, protože se nám to tak líbilo.
Byli jsme povaleči proto, že to byla jediná volba, která nám byla dána.
Pořád rádi konzumujeme, ovšem.
Ale ukazuje se, že také rádi tvoříme a rádi sdílíme.
A ty dvě věci dohromady - prastará lidská motivace a moderní nástroje umožnily, aby ta motivace byla zahrnuta do velkorozměrných projektů - což je nový zdroj designu.
Za využítí kognitivního přebytku začínáme pozorovat opravdu vyjímečné experimenty, ve vědeckých, literárních, uměleckých, politických projektech.
Co se týče designu.
Také dostáváme hodně srandovních koček.
LOLcats jsou roztomilé obrázky koček vyrobených, aby vyvolaly milý pocit.
A jsou také součástí rozsáhlého mediálního prostoru.
Tato z účastněných - jeden z těchto modelů, který vidíme přicházet, spolu s Ushahidi.
Chtěl bych se ohradit, jak říkají právníci, LOLcats jsou nejpitomější z možných tvůrčích umění.
Jsou samozřejmě také další, ale LOLcats slouží jako vzor.
Ale pozor na tento fakt.
Nejpitomější možný kreativní čin je nadále kreativním činem.
Někdo, kdo udělal něco jako toto, jakkoli průměrné a zanedbatelné, se pokusil o něco, co pak zveřejnil.
Pokud to už jednou udělali, můžou to udělat znovu.
A můžou se v tom zlepšovat.
Existuje škála mezi průměrnou a dobrou prací.
Ten, kdo někdy pracoval jako umělec nebo tvůrce ví, že jde o spektrum, ve kterém se neustále snažíte dostat na vrchol.
Existuje mezera mezi děláním čehokoli a nic neděláním.
A někým, kdo vyfotí LOLcat, už přešel přes tuto mezeru.
Teď přišla chuť na vytváření programů Ushahidi namísto LOLcats, že? Snaha vytvořit věci bez zbytné veteše.
Ale mediální dostatek nikdy takhle nepracuje.
Svoboda experimentovat znamená svobodu experimentovat se vším.
Dokonce s posvátným tiskařským strojem, erotické romány existují 150 let, to je dříve než vědecké žurnály.
Dříve než promluvím o tom, co je - podle mě - kritický rozdíl. mezi LOLcats a Ushahidi, chtěl bych promluvit o jejich sdíleném sdroji.
A tím je design z velkorysosti.
K jedné z kuriozit naší doby patří to, že když kognitivní přebytek se stává zdrojem, který můžeme přetvářet, společenské vědy také začínají vysvětlovat, jak důležité jsou pro nás naše vnitřní motivy, jak moc věci děláme, protože je máme rádi, spíše než proto, že nám to nakázal náš šéf, nebo proto, že jsme za ně placeni.
Toto je graf ze studie od pánů Uri Gneezy a Aldo Rustichini, kteří otestovali na počátku této dekády to, čemu říkali determinační teorie.
A determinační teorie je velice jednoduchá teorie lidského chování.
Pokud chcete po někom, aby něco dělal méně, potrestejte ho a budou toho dělat méně.
Jednoduché, přímočaré, rozumné, ale také netestované. a tak se vydali zkoumat 10 družin v Haifě, v Izraeli.
A zkoumali ty družiny v nejnáročnější denní době, což je doba vyzvedávání.
V tu dobu učitelé, kteří byli s vašimi dětmi celý den, by byli rádi, pokud byste dorazili v danou dobu a vzali si děti domů.
Mezitím, rodiče - moc zaměstaní, opozdilci - chtějí časovou rezervu na vyzvednutí dětí.
A tak Gneezy a Rustichini řekli: "Ke kolika případům opožděných vyzvednutí v 10 družinách došlo?"
Teď uviděli - a toto ukazuje graf, toto jsou jednotlivé týdny a to je počet opožděných příjezdů - došlo k šeseti a deseti případům zpožděných vyzvednutí průměrně v deseti družinách.
Rozděli družiny do dvou skupin.
Bílá skupina je kontrolní; nic zde neměnili.
Ale skupina černých družin představuje ty, kde řekli: "Měníme dohodu právě teď.
Pokud si vyzvednete své dítě víc jak o 10 minut pozdě. Připíšeme Vám pokutu 10 šekelů na Váš účet.
Bác. Žádné vyjímky."
V momentě, kdy to udělali, chování se v těch družinách změnilo.
Pozdní příchody se zvýšily každý týden během příštích čtyřech týdnů až 3x převýšili původní stav a pak kolísali mezi dvojnásobkem a trojnásobkem průměru původního stavu, kdy pokuty byly platné.
Můžete hned vidět, co se stalo.
Pokuta zničila kulturu družin.
Zavedením pokuty řekli rodičům, že celý jejich dluh vůči učitelům byl uhrazen zaplacením deseti šekelů a nebyla v tom žádná hanba nebo neshoda rodičů vůči učitelům.
A tak si rodiče řekli:
"10 šekelů za pozdní vyzvednutí dítěte?
Co je na tom špatného?"
(Smích)
Vysvětlení lidského chování, které jsme zdědili ve 20. století, nám prozrazovalo, že jsme všichni racionální, užitek maximující hráči.
A vysvětlení - proč to v družinách nefunguje - by mělo fungovat bez jakýchkoli omezení.
Ale to není správně.
Pracují na základě společenských regulí spíš než na základě smluv.
A především společenské regule vytvořily kulturu, která byla více velkorysá, než ta na základě smlouvy.
A tak Gneezy a Rustichini nechali tento experiment běžet tucet týdnů - pokuty se vydávaly během 12 týdnů - a pak řekli:
"OK, skončíme s tím."
A potom se přihodila zajímavá věc.
Nedošlo k žádné změně.
Kultura, která byla zničena pokutou, zůstala zničena, když zrušili pokuty.
Nejenom, že jsou ekonomické motivy a vnitřní motivy nezaměnitelné, tento rozpor může přetrvat po dlouhou dobu.
Trik v utváření těchto druhů situací spočívá v pochopení, kde záleží na ekonomické části dohody - když rodiče platí učitelům - a kde záleží na společenské dohodě, když se snažíte vytvářet velkorysost.
Chtěl bych se ale vrátit k LOLcats a Ushahidi.
To je podle mě škála, na které záleží.
Obě záleží na kognitivním nadbytku.
Oba jsou vytvořeny za předpokladu, že lidé rádi tvoří a chtějí sdílet.
Toto je kritický rozdíl mezi nimi.
LOLcat je společenská hodnota.
Jejich hodnota je vytvořena účastníky pro další účastníky.
Společenská hodnota na síti je všude kolem.
Kdykoli vidíte velký celek sdílených nebo veřejných dat, pokud to jsou fotky na Flickeru nebo videa na Youtube nebo cokoli.
Mám rád LOLcats stejně jako další chlápek, možná, že i o trochu víc.
Ale toto je také z valné části vyřešený problém.
Dělá mi těžkosti představit si budoucnost, ve které někdo prohlásí:
"Kde jenom sehnat obrázek roztomilé kočky?"
Ushahidi proti tomu je občanská hodnota.
Je to hodnota vytvořená pro účastníky, ale využívaná celou společností.
Cíle určené programem Ushahidi nespočívají jenom ve zlepšování života účastníků, ale be zlepšení života celé společnosti, ve které Ushahidi operuje.
A ten druh občanské hodnoty není jenom vedlejší efekt uvolnění lidské motivace.
Bude to opravdu vedlejší efekt toho, co dohromady tvoří tyto různé snahy.
Existuje bilion hodin ročně účastnické hodnoty, která je k dispozici.
To se stane pravdou během následujících let.
Počet lidí, kteří budou schopní se účastnit se na těchto projektech, bude růst.
A pozorujeme, jak organizace navržené na základě velkorysosti mohou dosáhnout velkých úspěchů aniž by fungovaly na základě nařízení.
Je to jiný model, než náš základní model pro velké akční skupiny 20. století.
Zásadní změnou bude to, co řekl Dean Kamen, vynálezce a podnikatel,
Kamen řekl:
"Svobodné kultury dostanou to, co oslavují."
Máme před sebou volbu.
Máme ten bilión hodin na každý rok.
Můžeme ho použít k tomu, že budem jeden druhého bavit a to také uděláme.
To máme k dipozici zdarma.
Ale můžeme také oslavovat a podporovat a odměňovat lidi, kteří se snaží využít kognitivní nadbytek k vytvoření občanské hodnoty.
A podle toho, do jakého stupně to dokážeme dovést, podle toho dokážeme změnit společnost.
Děkuji vám.
Víte, kolik rozhodnutí uděláte během běžného dne?
Víte, kolik rozhodnutí uděláte během běžného týdne?
Nedávno jsem udělala průzkum, kterého se zúčastnilo více jak 2 000 Američanů, a průměrný počet rozhodnutí, které typický Američan udělá, je kolem 70 za den.
Nedávno byl uskutečněný průzkum s generálními řediteli firem, které sledovali po celý týden.
Vědci, kteří to dělali, měli za úkol zapisovat všechny úlohy, které tito ředitelé konali, a kolik času strávili rozhodnutími v souvislosti s těmito úlohami.
Zjistili při tom, že v průměru se každému z nich podařilo udělat 193 úloh za týden.
Každý úloha zahrnovala mnoho, mnoho možností.
50 procent jejich rozhodnutí bylo učiněno za 9 minut a méně.
Jen okolo 12 procent rozhodnutí jim trvalo více jak hodinu.
Přemýšleli jste už o tom?
Kolik rozhodnutí se vám podaří udělat za 9 minut a kolik za hodinu?
Jak jste dobří ve zvládání těchto rozhodnutí?
Dnes bych ráda povídala o jednom z největších problémů moderní společnosti, kterým je problém přehlcení možnostmi.
Chtěla bych povídat o tomto problému a také o jeho potenciálních řešeních.
Tak jako nyní vykládám o tomto problému, ráda bych vám položila několik otázek a chci znát i vaše odpovědi na ně.
Takže, když vám položím otázku - protože jsem nevidomá - zdvihnete ruku jen v případě, že chcete spálit nějaké ty kalorie.
(Smích)
V opačném případě, když se vás na něco zeptám a vaše odpověď je ano, chci, abyste zatleskali.
Takže moje první otázka zní:
Jste připraveni poslechnout si o problému záplavy možnostmi?
(Potlesk)
Děkuji.
Takže, když jsem studovala na Stanford University, byla jsem zvyklá chodívat do jednoho velmi kvalitního obchodu s potravinami; teda aspoň tehdy byl kvalitní.
Jmenoval se Draeger's.
Tento obchod, to vám bylo skoro jako chodit do zábavního parku.
Měli tam 250 různých druhů hořčice a octa a více jak 500 druhů ovoce a zeleniny a více jak dva tucty různých druhů balené vody -- a to bylo v době, kdy jsme byli zvyklí pít vodu z kohoutku.
Chodila jsem do tohoto obchodu ráda, ale jednou jsem se sama sebe zeptala: Dobrá. Jak je možné, že tam nikdy nic nekoupíš?
Tady je jejich ulička s olivovým olejem.
Měli tam více jak 75 druhů olivového oleje, včetně těch, které byly v uzamčené skříňce a pocházely z tisíce let starých olivovníků.
Takže jsem se jednou rozhodla, že navštívím manažera a zeptala jsem se ho:
"Funguje tento váš model, který nabízí všechny tyto možnosti?"
On ukázal na to množství turistů, kteří tam přicházejí každý den, většinou s připravenými foťáky.
Rozhodli jsme se udělat malý experiment, na který jsme si vybrali džem.
To je ulička s džemem.
Je tu 348 různých druhů džemů.
Postavili jsme malé místečko na ochutnávky přímo u vchodu do obchodu.
Položili jsme tam šest různých druhů džemů v prvním případě a 24 druhů džemů v druhém případě a pozorovali jsme při tom dvě věci:
Zaprvé, v kterém případě se více lidí zastavilo a zkusilo vzorky džemu?
Více lidí se zastavilo tehdy, když tam bylo vzorků 24 -- okolo 60 % lidí, než když jich tam bylo šest -- tehdy to bylo okolo 40 %.
Druhá věc, na kterou jsme se zaměřili, byla v kterém případě byli lidé ochotnější si koupit džem.
Nyní vidíme opačný efekt.
Z lidí, kteří se zastavili, když tam bylo 24 vzorků, jen tři procenta z nich si džem koupilo.
Z lidí, kteří se zastavili, když tam bylo šest vzorků, jsme viděli, že 30 procent z nich si ve skutečnosti džem koupilo.
Když si to přepočítáte, byla zde šestkrát větší šance, že si lidé džem koupí, když se setkají se šesti, než když se setkají s 24 vzorky.
Nyní, nekoupit si sklenici džemu je pravděpodobně pro nás dobré -- alespoň co se týče naší linie. Ukazuje se ale, že problém záplavy možnostmi nás ovlivňuje i co se týká velmi důležitých rozhodnutí.
Volíme nerozhodnout se, i když to jde proti našim nejlepším zájmům.
Takže nyní k aktuálnímu tématu: finanční úspory.
Nyní bych vás ráda seznámila se studií, kterou jsem dělala s Gurem Hubermanem, Emirem Kamernicem a Wei Jangem.
Dívali jsme se na rozhodnutí týkající se důchodového spoření skoro milionu Američanů z přibližně 650 důchodových plánů v USA.
Dívali jsme se na to, jestli počet nabídek fondů dostupných jako důchodový plán, tedy plán 401(k), zvyšuje pravděpodobnost, že ušetří víc pro budoucnost.
A přišli jsme na to, že tam byla souvislost.
Takže tyto plány, měli jsme jich kolem 657, nabízely lidem cokoliv od dvou do 59 různých nabídek fondů.
Přišli jsme na to, že čím více fondů nabízely, tím menší byla míra zapojení.
Takže, když se podíváme na tyto extrémy, u plánů, které nabízely dva fondy, se míra zapojení pohybovala nad 70 - nebyla stále tak velká, jako bychom chtěli.
V těch plánech, které nabízely skoro 60 fondů, se účast snížila na 60 procent.
Nyní se ukazuje, že i když se rozhodnete zúčastnit se, když je na výběr z více možností, i tehdy to pro vás bude mít zlé následky.
Takže pro lidi, kteří se rozhodli zúčastnit, více možností znamenalo větší pravděpodobnost úplně se vyhnout akciovým nebo kapitálových fondům.
Čím více možností bylo dostupných, tím větší byla pravděpodobnost, že vkládají všechny své peníze čistě do peněžních trhů.
Žádné z těchto radikálních rozhodnutí nejsou rozhodnutími, které by kdokoliv z vás doporučil lidem, když chcete, aby se v budoucnosti z hlediska financí měli dobře.
V minulém desetiletí jsme byli svědky třech negativních důsledků vyplývajících z nabídky stále více možností.
Je větší pravděpodobnost, že jejich výběr se oddálí, i když to jde proti jejich nejlepším zájmům.
Jsou náchylnější dělat horší rozhodnutí -- finanční a také co se týče zdraví.
Také je větší pravděpodobnost, že učiní rozhodnutí, které je uspokojí méně, i když se jim objektivně daří lépe.
Hlavním důvodem je, že i když nás možná baví koukat na ty ohromné pulty plné majonéz, hořčic, octů či džemů, neumíme si to vlastně porovnat a rozlišit a tak si vlastně vybrat z této ohromující nabídky.
Takže, co bych vám dnes chtěla navrhnout, jsou čtyři jednoduché techniky -- techniky, které jsme ověřili různými způsoby na různých výzkumných místech -- takže je můžete lehce aplikovat ve svých firmách.
Za prvé: Snižování.
Slyšeli jste o tom už předtím, ale nikdy to nebylo tak pravdivé jako dnes, že méně je více.
Lidé se vždy rozčílí, když jim řeknu:
Mají strach, že ztratí svoje místo v regálech.
Ve skutečnosti jsme však stále častěji svědky toho, že jakmile jste ochotní snížit, zbavit se těch nadbytečných možností, váš prodej vzroste, náklady klesnou a výběr se stane lehčím.
Když Proctor & Gamble přešli z 26 různých druhů Head & Shoulders na 15, viděli, že jejich prodej se zvýšil o 10 procent.
Když se Golden Cat Corporation zbavili svých 10 nejhůře se prodávajících toalet pro kočky, viděli nárůst v ziscích o 87 procent -- funkce nárůstu prodeje i snížení nákladů.
Víte, dnes průměrný obchod s potravinami nabízí 45 000 výrobků.
Typický Walmart nabízí 100 000 výrobků.
Ale devátý největší prodejce, devátý největší maloobchodní prodejce na světě, je dnes Aldi, a to nabízí jen 1 400 výrobků -- jeden druh rajčatové omáčky.
Ve světě finančních úspor je podle mě jeden z nejlepších aktuálních příkladů o tom, jak nejlépe zorganizovat nabídku, ten, do jehož návrhu byl intenzivně zapojen David Laibson, což byl program, který mají na Harvardu.
Každý zaměstnanec Harvardu je automaticky zapsaný ve fondu životního cyklu.
Pro ty, kteří by si chtěli vybrat, mají na výběr z 20 fondů, namísto z 300 nebo více.
Víte, lidé často říkají
"Nevím, kterých možností se mám zbavit.
Všechny jsou stejně důležité."
První věc, kterou já dělám je, že se zeptám zaměstnanců:
"Řekněte mi, jak se tyto možnosti liší.
Když mi na to nedokáží odpovědět zaměstnanci, nebudou to vědět ani vaši zákazníci."
Před tím, než jsem dnes po obědě začala vyprávět, jsem měla rozhovor s Garym.
Gary mi říkal, že by byl ochotný nabídnout lidem v tomto publiku dovolenou zdarma, které bude součástí nejkrásnější cesty na světě.
Zde je popis cesty.
Chtěla bych, abyste si to přečetli.
Máte na to pár vteřin a pak bych vás poprosila, abyste tlesknuli, až budete připravení přijmout Garyho nabídku.
(Lehký potlesk)
Fajn.
Kdo by tu nabídku ještě rád přijal?
To je všechno?
V pořádku. A nyní bych vám k tomu ukázala něco víc.
(Smích)
Věděli jste, že v tom bude trik, že?
(Zatroubení)
Teďka, kdo je připravený jet na tento zájezd?
(Potlesk) (Smích)
Myslím, že nyní jsem slyšela více rukou.
V pořádku.
Faktem je, že objektivně jste měli více informací napoprvé než kolik jich bylo v druhém kole. Vsadím se ale, že ty druhé se vám zdály skutečnější.
Je to proto, že fotografie vám to zprostředkovaly reálněji.
Což mě přivádí k technice číslo dvě, která je určená na řešení problému přehlcení možnostmi -- je jí "Konkretizace".
Aby lidé pochopili rozdíly mezi dvěma možnostmi, musí být schopni rozumět důsledkům, které se po zvolení každé projeví, a tyto důsledky musí pocítit intenzivním, velmi konkrétním způsobem.
Proč lidé utrácejí v průměru o 15 až 30 procent víc, když používají debetní anebo kreditní kartu na rozdíl od hotovosti?
Protože se jim to nezdá jako skutečné peníze.
A vyšlo najevo, že když to uděláme konkrétnější, může to být vlastně velmi pozitivní nástroj využívaný k tomu, aby lidé víc šetřili.
Studie, kterou jsem dělala s Sholomem Bernatzim a Alessandrem Previterem -- dělali jsme výzkum s lidmi z ING -- zaměstnanci, kteří všichni pracují v ING -- tito lidé byli všichni na přednášce, kde se registrovali na důchodový 401(k) plán.
V čase naší přednášky, která byla úplně stejná jako vždycky, jsme přidali jednu drobnou věc. Jednu maličkou věc, a to že jsme poprosili lidi, aby přemýšleli nad pozitivními věcmi, které se jim mohou v životě stát, pokud víc ušetří.
Tímto jednoduchým cvičením se nám zaregistrovalo o 20 procent více lidí a zvýšil se počet těch, co chtějí šetřit, stejně jako suma, kterou byli ochotni na spoření přispívat, o 4 procenta.
Technika číslo 3: "Kategorizace".
Jsme schopni zvládat více kategorií jak možností.
Například tady je studie, kterou jsme dělali v uličce s časopisy.
Ukázalo se, že v obchodech s potravinami Wegmans se po celé délce severovýchodní řady rozpětí uličky s časopisy pohybuje od 331 různých druhů časopisů až po 664.
A víte co?
Když vám ukážu 600 časopisů a rozdělím je do 10 kategorií, nebo vám ukážu 400 časopisů, které rozdělím do 20 kategorií, uvěříte, že jsem vám dala více možností a lepší zážitek z výběru, když jsem vám dala těch 400 než když jich bylo 600.
Protože kategorie mi napovídají, jak je rozlišit.
Zde vidíme dvě rozdílné podoby šperků.
Jeden se jmenuje "Jazz" a ten druhý "Swing".
Pokud si myslíte, že ten nalevo je Swing a ten napravo Jazz, zatleskejte.
(Lehký potlesk)
Fajn, pár jich slyším.
Pokud si myslíte, že ten nalevo je Jazz a napravo Swing, zatleskejte.
Fajn, nyní trošku víc.
Ukazuje se, že jste měli pravdu.
Ten nalevo je Jazz a napravo Swing, ale více co?
Toto je vysoce nepoužitelné kategorizační schéma.
(Smích)
Kategorie musí mít co říct tomu, kdo se rozhoduje, ne tomu, kdo je již rozhodnutý.
A často se s tímto problémem můžete střetnout, když se podíváte na dlouhý list všech těch fondů.
Koho by tím vlastně měli informovat?
Moje čtvrtá technika: "Podmínka pro komplexnost".
Vypadá to, že jsme schopni zvládat o hodně více informací, než si myslíme, ale musíme k tomu přistupovat pomalu.
Měli bychom postupně přecházet ke složitějšímu.
Ukážu vám jeden příklad o tom, co zde říkám.
Vezmeme si velmi, velmi složité rozhodnutí: nákup auta.
Tady máme německého výrobce aut, která nám nabízí poskládání si auta podle přání.
Musíte ale učinit 60 různých rozhodnutí, abyste si kompletně poskládali auto.
Tato rozhodnutí se liší v počtu možností, které jsou vám nabízeny při každém rozhodnutí.
Barva auta, barva exteriéru -- mám 56 možností.
Motor, řadicí páka -- 4 možnosti.
Takže nyní udělám to, že změním pořadí, ve kterém se nám tato rozhodnutí ukáží.
Takže polovina zákazníků si začne vybírat od vysokého počtu možností, 56 barev auta, až k nejnižšímu, čtyři řadicí páky.
Další polovina zákazníků si začne vybírat od nízkého počtu možností, ze čtyř řadicích pák, až po 56 barev auta.
Co tady chci zkoumat? Jak moc vás to bude bavit.
Když budete stále akceptovat předvolenou možnost, bude to znamenat, že jste tím zaplaveni, to znamená, že vás ztrácím.
Co jsme objevili je, že lidé, kteří jdou od vysokého počtu možností k nízkému, vybírají předvolenou možnost zas a znovu.
Ztrácíme je.
Na rozdíl od těch, kteří jdou od nejmenšího počtu možností po nejvyšší -- ti s námi zůstávají.
Je to ta stejná informace.
Ten stejný počet možností.
Jedinou věc, kterou jsme změnili: přehodili jsme pořadí, ve kterém je informace prezentovaná.
Když začnu od lehčího, naučím se, jak si vybírat.
I navzdory tomu, že výběr řadicí páky mi neřekne nic o mých preferencích pro interiér auta, stále mě to připravuje na to, jak si vybrat.
Také mě to nadchne, ohledně tohoto velkého výrobku, který si dávám dohromady, takže jsem ochotnější být motivovaná, být tím zaujatá.
Takže si to zrekapitulujme.
Povídala jsem o čtyřech technikách na zmírnění problému přesycení se možnostmi -- snižuj -- zbav se přebytečných alternativ; konkretizuj -- udělej to skutečným; kategorizuj -- zvládneme víc kategorií, méně možností; podmínka pro komplexnost.
Všechny tyto techniky, které vám tu dnes popisuji, jsou určené na zvládání vašich voleb -- je to lepší pro vás, když si je můžete vyzkoušet na sobě, a také lepší pro lidi, kterým sloužíte.
Protože já věřím, že klíč k tomu, abychom vytěžili co nejvíce z našich možností, je být vybíravými ohledně vybírání si.
A čím více jsme schopni být vybíravými, tím lepší budeme v praktikování umění výběru.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Zjistěte hodnotu:
4(n na prvou) minus 2n na nultou pro n rovno 1 a n rovno 5.
Nejprve pro n rovno 1.
Kdekoliv vidíme "n", bude teď 1.
To se tedy rovná 4 krát (1 na prvou) minus 2 krát (1 na nultou).
Kdekoli vidíme "n", dáme 1.
Máme tu n na prvou, bude z toho 1 na prvou.
Pamatujte, že se musíme držet pořadí jednotlivých operací.
Přednost mají závorky, pak exponenty, pak násobení a dělení, které jsou na stejné úrovni, mají stejnou prioritu, a pak sčítání a odčítání, které mají také stejnou prioritu.
Zde se nejdříve budeme věnovat exponentům, protože tu nemáme žádné závorky.
Takže chceme zjistit hodnotu jedničky na prvou, přičemž platí, že cokoli na prvou je prostě ono cokoli.
Když bych měl jakékoli číslo na prvou, tak výsledek bude roven onomu číslu.
Tedy 1 na prvou je prostě rovno 1.
Takže toto bude 4 krát 1.
Napíši to, 4 krát 1 minus 2 krát (1 na nultou).
Jakékoli číslo, kromě nuly, je po umocnění na nultou rovno 1.
Takže když budu chtít vědět, čemu je rovno x na nultou, přičemž x nebude nula, čemu se to rovná?
Okamžitě je jasné, že jen to 1.
Nula je výjimka, protože nula na nultou není obvykle definovaná, nebo alespoň pro naše účely ji můžeme brát za nedefinovanou. Možná v budoucnu udělám video, kde vysvětlím, proč je nedefinovaná.
Existují totiž argumenty, pro definování nuly na nultou jako nulu, protože nula na ostatní mocniny je nula.
Existuje i argument pro to, aby nula na nultou byla 1, protože jakékoliv nenulové číslo na nultou je 1.
Proto po většinu času necháváme nulu na nultou nedefinovanou.
S tím, co víme, je tedy 1 na nultou rovno 1, protože nenulová čísla na nultou dávají 1.
Takže máme 4 krát 1, což je 4, minus 2 krát 1, což je 2.
Tedy 4 minus 2 je rovno 2.
Teď proveďme totéž pro n rovno 5.
Dostáváme 4 krát 5 na prvou minus 2 krát 5 na nultou.
Stejná situace, 5 na prvou bude rovno 5.
Napíši to jinou barvou.
5 na prvou je rovno 5, 5 na nultou rovná se 1.
Takže tento výraz dá 4 krát 5 minus 2 krát 1- 4 krát 5 je 20, minus 2 krát 1, což je 2.
Výsledek je 18.
V minulém videu jsme mluvili o tom, jak opravdu každý atom chce mít 8... Napíšu to. Osm elektronů ve své vnější slupce (vrstvě).
Je to v podstatě nejstabilnější konfigurace, kterou může mít elektron.
A vzhledem k této skutečnosti, která byla zjištěna opravdu jen pozorováním světa, můžeme přijít na to, co se asi bude dít v jednotlivých skupinách periodické tabulky.
Skupina periodické tabulky je pouze sloupec periodické tabulky.
Stejně jako tato skupina, přímo tady.
Začnu s touto skupinou, protože má zvláštní název.
Tato skupina právě tady je skupinou ušlechtilých plynů.
A co mají společného prvky ve skupině?
Co mají prvky v jednom sloupci stejné?
V minulém videu jsme viděli, že každý prvek ve sloupci má stejný počet valenčních elektronů.
Tedy má stejný počet elektronů ve své vnější elektronové slupce.
Tak jsme si zjistili, co to bylo.
Tento sloupec, který jsme se naučili, byly alkalické kovy, ty mají 1 elektron ve své vnější elektronové slupce.
A schválně jsem upozornil na vodík, který není chápán jako alkalický kov.
Zaprvé obvykle není ve formě kovu.
A nechce odevzdávat elektrony tak moc jako ostatní kovy.
Když lidé mluví o kovových vlastnostech prvku mluví právě o tom, nakolik je pro tento prvek možné odevzdat elektron.
Budeme mluvit o ostatních vlastnostech kovů, zejména o způsobu, podle kterého vnímáme kovy jako lesklé a možná také elektricky vodivé, také uvidíme jak to funguje v periodické tabulce.
Ale vraťme se zpět k tématu.
Prvky v tomto sloupci se nazývájí kovy alkalických zemin.
Takže toto jsou kovy alkalických zemin. Ty všechny mají dva elektrony ve vnější slupce.
Takže si pamatujte, každý chce získat osm.
Kdyby tito kluci chtěli získat osm elektronů přidáním šesti dalších, měli by co dělat. Tito by museli přidat sedm elektronů.
Tito by chtěli přidat šest elektronů.
Otázka, od koho by si tyto elektrony mohli vzít?
Protože tito kluci nechtějí odevzdávat své elektrony.
Mají jich skoro osm.
Takže je mnohem jednodušší odevzdávat elektrony, když jste na levé straně periodické tabulky.
Ve skutečnosti, když musí dát pryč jenom jeden - zejména v případě prvků odlišných od vodíku - když musí dát pryč jenom jeden, opravdu to chtějí udělat.
Přesně kvůli tomuto, tyto prvky přesně tady se málokdy objevují v jejich elementárním stavu.
Když říkám elementární stav, znamená to, že tady není nic kromě lithia, není tady nic kromě sodíku, není tady nic kromě draslíku.
Je velmi pravděpodobné, že když najdete tento prvek pravděpodobně už s něčím zreagoval.
Pravděpodobně s něčím z této strany periodické tabulky, protože tento se chce opravdu zbavit elektronů a tento je zase opravdu touží získat.
Takže se tato reakce pravděpodobně uskuteční.
Tyto jsou také reaktivní.
Kovy alkalických zemin jsou také reaktivní, ale ne tolik jako alkalické kovy.
Je to kvůli tomu, že tito kluci jsou opravdu blízko k dosažení stabilní magické osmičky.
Tito kluci jsou trochu dál.
Takže to potřebuje trochu více, mohli byste říct trochu potlačit, aby odevzdali dva elektrony.
Tihle se chtějí zbavit jen jednoho.
Řekli jsme si, že tyto mají dva elektrony ve své vnější slupce.
A všechny tyto prvky, které se jmenují přechodné kovy, když získají eletrony navíc, naplní jimi d podslupku (orbital) v přeposlední slupce. Ano?
Takže jejich poslední slupka má stále dva.
Stále mají tyto dva elektrony.
Toto je čtvrtá perioda, takže všechny tyto prvky mají v poslední slupce 2 elektrony v s orbitalu.
A tyto prvky elektrony zaplňují pouze své 3d orbitaly.
Nebo také 3d podslupky.
Tady jsou dvojky.
Takže všechny tyto prvky mají 2 valenční elektrony.
Všechny, stejně jako kovy alkalických zemin, potřebují ztratit dva elektrony, aby byly spokojené.
Možnost, jak se na tohle dívat je, (je to zjednodušení, takže to berte s rezervou) že tihle chlápci mají moc velký náklad elektronů.
Takže kdyby se mohli zbavit těchto valenčních elektronů, tady napíšu, že železo má 2 valenční elektrony, i když se jich zbaví, pořád ještě mají zásoby v d orbitalu jejich předposlední slupky.
Takže když se zbaví 4s2 elektronů, pořád mají 3d elektrony s vysokou energií jakoby místo nich.
A dám to do úvozovek, protože je to opravdu jen způsob, jak si to představit
A proč to vlastně říkám? Kovy prostě rády rozdávají své elektrony.
Takže reagují.
Říkají: "Hele, vem si moje elektrony!"
Tihle se chtějí zbavit těch dvou elektronů.
Ale tihle, protože mají zaplněnou i d podslupku, nabízí tyto dva elektrony, ale nejenom ty, mají ještě víc elektronů.
A kde asi?
V rezervách v d slupce.
A co se stane s přechodnými kovy a také se to děje hlavně s kovy (kovy jsou tady, ne ta skupina, ale všechny tyto stejně barevné,) takže mají spoustu elektronů nejenom tady, ale mají ještě naplněné d slupky, takže když jsou v elementárním stavu (opět když říkám v elementárním stavu znamená to, že mám kus hliníku.
Hliník ještě s ničím nezreagoval jako například s kyslíkem.
Je to prostě jen kus hliníku.
Ano?)
Když mám kus hliníku, jsou v něm kovové vazby, to znamená, že všechny atomy hliníku mají elektrony, v případě hliníku jsou to tři elektrony ve vnější slupce.
Ale také mají stále ty zásoby elektronů v d orbitalu.
Takže si řeknou, že se o ně prostě rozdělí s ostatními atomy hliníku.
Takže z toho máme takové moře hliníkových atomů. A ty se navzájem přitahují.
Nebo řekněme, že máme moře elektronů.
Sedí si tu hrstka elektronů mezi atomy a protože ty atomy tam ty elektrony půjčily, tak jsou k nim přitahováni.
Ano?
Takže ty atomy jsou v podstatě kladné ionty hliníky, které tam odevzdaly ty tři elektrony.
Toto není úplně přesné.
Je to jen zjednodušení, abychom si to vysvětlili.
A proto jsou kovy opravdu dobře vodivé, protože elektřina je v podstatě je hromada pohybujících se elektronů, a aby se elektrony mohly pohybovat, musíme jich mít kolem dostatek.
Takže prvky v tady tom prostoru jsou opravdu dobré vodiče.
Nejlepším vodičem je vlastně stříbro.
Stříbro (tady) je tím nejlepším vodičem na planetě.
A důvodem proč se nepoužívá do drátů jako měď je, že měď je daleko snažší najít.
Ale lepším vodičem je stříbro.
Můžeme říct, že jakmile se zaplní celý orbital, bude ten orbital docela stabilní.
Takže všechny tyhle prvky mají zaplněný d orbital.
Zatímco tyto ho zaplněný nemají.
Takže mají spoustu přebytečných elektronů, které se hodí pro vedení.
Teď, toto je jen můj pocit, nikdy jsem to nedokazoval experimentem, ale pomůže vám to pochopit, proč jsou některé věci vodivé a tak.
Toto jsou přechodné kovy.
A jsou opravdu považovány za kovy.
Přechodné kovy se označují protože zaplňují d slupku.
Ale to označení přechodné kovy zní, jako by nebyly stejně dobré jako kovy.
Ale když si představím kov, nejdřív se mi vybaví železo.
Rozhodně si vzpomenu na stříbro, měď a zlato jako na kovy.
Takže nazývat je přechodnými není úplně fér.
Opravdu nepovažuju hliník víc za kov než třeba železo.
Ale v chemickém slovníčku je hliník víc kovem.
Tady ty prvky
Vím, že jsem trochu odbočil od tématu skupin.
Takže napíšu ke skupinám počet valenčních elektronů.
Tyto mají tři valenční elektrony.
Čtyři, pět, šest, sedm.
Takže tyto všechny mají tři elektrony ve valenční (vnější) slupce.
Může se zdát, že pro ně bude opět snazší dát ty elektrony pryč, ale v některých případech například v případě boru, by se mohla vyskytnout situace, kdy by přijal pět elektronů, i když to možná vypadá těžší.
Je mnohem snažší zbavit se tří a to je důvod, proč se kovy objevili v této kategorii.
Jak vidíte, když budeme v tabulce postupovat směrem dolů, kovy mají více a více valenčních elektronů.
Takže vezměme olovo.
Je to pořád kov, i když má čtyři valenční elektrony.
A je to proto, že ten atom je tak velký, jeho poloměr je také velký, takže vnější slupka je dost daleko od jádra, takže je snazší tyto elektrony odebrat.
Takže například u uhlíku elektrony jsou velice blízko jádru.
Takže je velmi těžku mu je vzít.
Takže uhlík si raději vezme elektrony od někoho jiného, aby získal těch vytoužených osm.
Zatímco tyto prvky mají ty elektrony tak daleko od jádra, že se jich raději úplně zbaví a budou mít osm elektronů v předposlední slupce a dostanou se tak na konfigurace například xenonu.
A tady tyto prvky jsou nekovy.
Ano?
Pravděpodobně budou získávat elektrony ve většině reakcí.
A tady ta žlutá skupina, říkal jsem, že je velmi reaktivní, je vysoce reaktivní hlavně s alkalickými kovy, tak to jsou halogeny.
Asi jste to slovo slyšeli už předtím.
Halogenové lampy.
A to není vůbec zavádějící označení pro halogenové lampy.
Nebylo to vůbec náhodně vybrané slovo.
Možná někdy příště udělám video o halogenových lampách.
Nakonec tu jsou vzácné plyny.
Co je na nich zajímavého?
No, mají osm elektronů ve valenční slupce. Ano?
S výjimkou hélia.
Hélium má dva, ano?
Konfigurace hélia je 1s2
Ale u všech tady je konfigurace elektronů 1s2.
Toto je neon.
Konfigurace 1s2, 2s2, 2p6.
Takže má osm elektronů ve vnější slupce (tj. druhé).
Takže je šťastný.
Argon taktéž.
Vnější slupka: 3s2, 3p6.
Ve vnější slupce kryptonu: 4s2, 4p6
Bude mít taky nějaké 3d elektrony v zásobě stejně jako přechodné kovy předtím.
Ale všechny mají ve vnější slupce osm elektronů takže jsou šťastní.
Nemají žádný důvod reagovat.
Říkají si: "Hele, vy ostatní prvky můžete tady klidně šíleně reagovat, ale my už jsme takhle šťastní.
A rozhodně nechceme nikomu dávat či brát elektrony.
A proto jsou tyto prvky velice, velice nereaktivní.
Opravdu velmi nereaktivní.
A v minulosti, když vyráběli vzducholodě - Hindenburg je velmi slavný příklad - používali vodík.
A samozřejmě vodík je dost reaktivní prvek.
Je opravdu hodně vznětlivý, takže snadno vybuchuje.
A proto teď na poutích neplní balónky vodíkem, ale raději héliem.
Protože hélium je jako vzácný plyn velmi nereaktivní.
A je opravdu velmi nepravděpodobné, že by vybuchl na dětské oslavě narozenin.
Každopádně, to je všechno k tomuto videu.
A v příštím videu budeme mluvit trochu o trendech napříč periodickou tabulkou.
(hudba)
Auguste Rodin byl zřejmě prvním umělcem, který lidské tělo záměrně zkreslil a pokřivil.
Lidské tělo bylo po tisíce let zobrazováno jako silné, ucelené a hodné úcty. Jako sochař se Rodin mohl vztahovat ke starořeckým sochám a jejich fragmentům.
Egon Schiele udělal roku 1910 totéž v malbě.
Máme před sebou velmi expresivní obraz.
"Sedící mužský akt (autoportrét)" z roku 1910 v Leopoldově muzeu ve Vídni.
Schielemu bylo pouhých dvacet let, když toto dílo vytvořil.
Plátno je velké, čtvercové. Své tělo zde zobrazuje s useknutýma nohama a s rukama ovinutýma šikmo kolem hlavy. Pozadí je čistě bílé.
Ruce jsou ovinuty kolem těla tak těsně, že nejsou vidět. Vidíme pouze hlavu, torzo a kusy končetin. Chybí tu ty části těla, kterými svět uchopujeme.
Je zcela neukotvený, vznáší se.
Expresivnost těla mi připomíná Michelangela. Způsob, jakým Michelangelo vyjadřuje emoce skrze tělo.
Ovšem místo muskulatury, heroismu a zbožštění těla skrze jeho sílu, vidíme tělo v podstatě vyzáblé, protáhlé, možná až křečovitě, k prasknutí.
Je v něm vyjádřena křehkost a citlivost.
Podívejte se například na chlupy na nohou. Mohou zachytit i ten nejjemnější vánek, ten nejslabší impulz.
Je zde intenzivní vnímání.
Částečně také proto, že oči, bradavky a genitálie jsou červené, pupek také.
To vypovídá o silném vnitřním prožívání. Dojem je sexuální, dramatický. Tělo navíc působí jako pouhá fyzická schránka, která je v rozporu se silnou emocionální bytosti uvnitř.
Ohromilo mě, že Schiele bral sám sebe tak vážně jako umělecký objekt, jako téma.
Umělci běžně zobrazovali náboženské motivy - aristokraty, prince a krále. Ale tehdy, na konci devatenáctého století a začátku dvacátého, se objevilo zobrazení subjektivity. Zaměření na sebe, důraz na vlastní vyjádření za použití radikálních formálních prostředků.
Schieleho problém tedy zřejmě tkví v otázce:
Jak mohu vizuálně vyjádřit své fyzické tělo jako prostředek k pochopení vnitřního já?
(hudba)
Moje tři minuty ještě nezačaly, že ne?
Chris Anderson:
Ne, nemůžeš začít tři minuty
Vynulovat tři minuty, to prostě není fér.
Allison Hunt:
Můj bože, je to tady kruté.
Jsem dost nervózní i bez toho.
Ale nejsem tak nervózní, jak jsem byla před pěti týdny.
Před pěti týdny jsem byla na operaci, kde jsem dostala kompletně novou kyčel znáte tuto operaci?
Elektrická pila, vrtačka, úplně odporné.
Pokud nejsem David Bolinsky, v jehož případě je to pravdivé a krásné.
Jistě, David, když to není tvoje kyčel, je to pravdivé a krásné.
Nicméně jsem měla velmi velkou hrůzu z této situace, takže mě Chris pozval, abych vám o tom řekla.
Nejdříve ale musíte vědět dvě věci o mě.
Jen dvě věci.
Jsem Kanaďanka, jsem nejmladší ze sedmi dětí.
Teď, v Kanadě, máme skvělý zdravotnický systém.
To znamená, že dostáváme nové kyčle zdarma.
A být nejmladší ze sedmi dětí to znamená, že jsem nikdy nebyla na začátku fronty.
Takže moje kyčel mě bolela roky.
Nakonec jsem šla k lékařce, která byl zdarma, a ta mě doporučila k ortopedickému chirurgovi, taky zdarma.
Nakonec jsem se k němu dostala po 10 měsících čekání - skoro za rok.
To je situace, kam vám dostane slovo "zdarma".
Přišla jsem k chirurgovi a on mě vzal na rentgen, taky zdarma. a vypadala jsem dobře na nich a víte, i já jsem sama mohla říci, že moje kyčel vypadá špatně.
Pracuji v marketingu.
Takže řekl:
"Allison, vy půjdete pod nůž.
Vyměním vaši kyčel - budete čekat asi 18 měsíců.
Dalších 18 měsíců.
Už jsem čekala 10 měsíců a budu muset čekat dalších 18.
Víte, takové dlouhé čekání vlastně způsobí že jsem o tom začala přemýšlet ve stylu TED.
Nebudu mít svůj kyčel pro tento TED, nebudu ho mít ani pro TEDGlobal v Africe, nebudu ho mít ani pro TED 2008.
Budu mít stále tu špatnou kyčel.
To je takové zklamání.
Takže jsem vyšla z jeho ordinace a šla jsem nemocnicí, a to bylo ve chvíli, kdy jsem měla to zjevení.
Tahle nejmladší ze sedmi se musela postavit do čela fronty.
Oh jeee...
Můžu vám říct jak ne-Kanaďani tohle dělají?
My o tom nepřemýšlíme tímto způsobem.
Nemluvíme o tom - uuuh - ani to nebereme v úvahu.
Vlastně, když cestujeme do zahraničí, to je způsob, jak identifikujeme
"Až po vás." "O ne, až po vás."
Hele, jsi z Kanady?
"O, já také!
Ahoj!"
Skvělé!
Excelentní!
Ale ne, najednou jsem se nemohla prezentovat jako ten poslední na listině.
Jako nějaká 70-tiletý dědek, co chce novou kyčel takže by pak mohl hrát golf a zahrádkařit.
Ne, ne.
Na začátek listiny.
Takže jsem právě procházela lobby a samozřejmě v bolesti kvůli mé kyčli, jsem potřebovala nějaké znamení.
A to znamení jsem viděla.
V okně malého nemocničního obchodu s dárkovým zbožím bylo znamení které říkalo "Hledáme dobrovolníky".
Hmm
Dobře, potřebují mě hned.
Nechtěli žádné reference, žádné informace o mě, nic.
Nutně potřebovali dobrovolníky protože průměrný věk dobrovolníků u nich v obchodě byl 75 let.
Ano. Potřebovali mladou krev.
Takže další věc byla moje nová dobrovolnická vesta, měla jsem svoji fotku a byla jsem plně vytrénována svým 89 letým šéfem.
Pracovala jsem sama.
Každý pátek ráno jsem byla v dárkovém obchodě.
Během zvonění na nemocniční hodiny pro zaměstnance, jsem se obvykle zeptala "Co děláte?"
Potom jsem jim řekla "Já dostanu svoji novou kyčli - za 18 měsíců.
Bude to tak skvělé, že moje bolest přestane!"
Všichni zaměstnanci poznali statečnou mladou dobrovolnici.
Moje další schůzka u chirurga byla náhodně hned po směně v obchodě.
Takže přirozeně jsem měla na sobě vestu a identifikaci.
Pověsila jsem je na židli v ordinaci a když přisel musel je vidět.
Za chvilku jsem měla pár týdnů před operací, a velký tlustý recept na Percocet.
Říkalo se, že to bylo moje dobrovolnictví, které mě dostalo na začátek řady.
A víte, že se za to příliš nestydím.
Dva důvody.
Nejdříve, budu se starat opravdu dobře o tuto novou kyčel.
Ale také, zůstanu u dobrovolnictví, které mě vede k největšímu zření ze všech.
I když Kanaďani podvádí systém, dělají to stylem, který je prospěšný pro společnost.
Vypočítejte:
2 krát 4/3 se rovná 8 krát něco.
Zastavte nyní video a pokuste se vymyslet, co sem patří.
Předpokládám, že jste se o to pokusili, a teď to spolu spočítáme.
2 krát 4/3 můžeme vnímat doslova jako...
Když přepíšete 4/3, je to to samé jako 2 krát, a místo, abych napsal znova 4/3, napíšu sem 4 krát jedna třetina.
I když to vypadá, že je to to samé, tak jsem napíši čtyřikrát 1/3.
1/3 plus 1/3 plus 1/3 plus 1/3.
Pokud je každá z nich třetina, pak ve skutečnosti máte čtyři třetiny.
Toto jsou 4 třetiny.
2 krát 4/3 je to samé jako 2 krát doslova 4 třetiny.
A co s tímhle?
Tohle se bude rovnat...
Zkopíruji to a vložím to sem. Tohle budeme mít dvakrát. Zde je jedna skupina třetin, je to čtyřikrát 1/3, nebo také skupina 4 třetin, a pak ještě jedna a sečteme je.
Doslova máme dvakrát 4 třetiny.
Pojďme je sečíst.
Co tu tedy máme?
Máme tu hromadu třetin a potřebujeme je sečíst.
Máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 třetin.
Aby bylo jasnější, co jsem právě udělal, tak si nebudeme všímat závorek a prostě to sečteme dohromady.
Teď to tedy udělám.
Mám 8 třetin a sečtu je dohromady.
Dostanu 8/3.
Vymažu závorky...
Takže snad je jasné, že se to rovná 8 krát 1/3.
Mám zde 8 třetin.
Když se vrátíme k původní otázce, 2 krát 4/3 je to samé jako 8 krát 1/3.
Už jsme viděli, že 8 krát 1/3 je doslova 8 třetin.
Můžeme to napsat jako 8 lomeno 3.
Použiji jinou barvu.
8 lomeno 3.
Tento příběh je o braní představivosti vážně.
Před čtrnácti lety jsem poprvé narazila na tento obyčejný materiál, rybářskou síť, která se využívá stejně po staletí.
Dnes ji používám k tvoření trvalých, vzdouvajících se úchvatných tvarů velkých jako běžné budovy v městech po celém světě.
Nebyla jsem člověk, od kterého byste toto čekali.
Nikdy jsem nestudovala sochařství, technické obory nebo architekturu.
Popravdě, po střední škole jsem se hlásila na sedm uměleckých škol a byla odmítnuta všemi sedmi.
Rozhodla jsem se stát umělkyní sama a 10 let jsem malovala, až mi nakonec nabídli místo ve Fullbrightově programu v Indii.
Se slibem uspořádat výstavy svých obrazů jsem je odeslala a dorazila do Mahabalipuramu.
Termín výstavy přišel, mé obrazy ne.
Musela jsem něco udělat.
Tato rybářská vesnice byla známá sochařstvím, a tak jsem zkusila odlévat bronz.
Ale velké sochy byly moc těžké a nákladné.
Šla jsem se projít po pláži a pozorovala rybáře jak na písku smotávají své sítě do kupiček.
Vídala jsem to každý den, ale tentokrát jsem to viděla jinak - jako nový přístup k sochařství, způsob, jak vytvořit objemné tvary bez těžkých pevných materiálů.
Má první uspokojivá plastika vznikla ve spolupráci s těmito rybáři.
Je to autoportrét pojmenovaný "Široké boky."
(Smích)
Pro focení jsme je vyzvedli na tyče.
Zjistila jsem, že jejich měkký povrch kopíroval každý závan větru a tvořil neustále se měnící obrazce.
Byla jsem ohromena.
Pokračovala jsem ve studiu uměleckých tradic a spolupráci s řemeslníky, následně s výrobci krajek v Litvě.
Líbily se mi jemné detaily, které propůjčovaly mé práci, ale chtěla jsem je zvětšit - změnit je z něčeho, na co se můžete dívat na něco, v čem se můžete ztratit.
Vrátila jsem se do Indie pracovat s těmito rybáři a vyrobili jsme síť s milionem a půl ručně vázaných uzlů, která byla krátce vystavena v Madridu.
Viděly ji tisíce lidí a jeden z nich byl i urbanista
Manual Sola-Morales, který pracoval na novém designu nábřeží v portugalském Portu.
Zeptal se, jestli bych tohle dokázala vyrobit jako trvalou výzdobu pro město.
Nevěděla jsem, jestli to dokážu udělat a zachovat přitom své umění.
Odolný, technonolgický, trvalý - to jsou protiklady osobitého, delikátního a pomíjivého.
Dva roky jsem hledala vlákna, která by dokázala vydržet ultrafialové záření, slaný vzduch, znečištění a současně zůstala dostatečně měkká, aby se vlnila ve větru.
Potřebovali jsme něco, co by drželo síť nahoře uprostřed kruhového objezdu.
A tak jsme postavili tento dvacetitunový ocelový kruh.
Síť jsme museli zkonstruovat tak, aby se půvabně pohybovala v běžném vánku a vydržela i hurikány.
Ale neexistoval žádný technologický software pro modelování něčeho pórovitého a pohybllivého.
Našla jsem vynikajícího leteckého inženýra, který navrhuje plachty pro jachtařské závody America's Cup, jménem Peter Heppel.
Pomohl mi vypořádat se s dvojitou výzvou přesného tvaru a něžného pohybu.
Nemohla jsem síť vyrobit známým způsobem, protože ručně vázané uzly by nedokázaly přežít hurikán.
Takže jsem navázala vztahy s průmyslovou továrnou na rybářské sítě, naučila se, jak pracují její stroje, a vymyslela způsob, jak jimi utkat krajku.
Neexistoval jazyk, kterým by se dalo přeložit toto prastaré osobité umění do něčeho, co by obsluha strojů mohla vyrobit.
Takže jsme ho museli vytvořit.
Po třech letech a dvou dětech jsme vytáhli do výšky 4,5 kilometrů čtverečných krajkové sítě.
Bylo těžké uvěřit, že to, co jsem si představovala, teď bylo postavené, trvalé a přetvářením nic neztratilo.
(Potlesk)
Ta křižovatka byla nezajímavá a anonymní.
Teď se na to místo nesmazatelně zapsala.
Procházela jsem se pod sítí poprvé v životě.
Jak jsem pozorovala vítr rozvíjet svou choreografii, cítila jsem se krytá a současně propojená s nekonečnou oblohou.
Můj život už neměl být nikdy stejný.
Chci tvořit tyto oázy plastik v prostorách měst po celém světě.
Podělím se teď o dva směry, které jsou v mé práci nové.
Historická radnice ve Philadelphii: cítila jsem, že její náměstí potřebovalo materiál lehčí než síťovina.
Takže jsme experimentovali s rozprášenými kapičkami vody a vytvořili suchou mlhu, která může být tvarována větrem.
A testy ukázaly, že může být tvarována i lidmi, kteří si s ní mohou hrát a pohybovat se skrz, aniž by se namočili.
Používám tento materiál ke sledování tras vlaků metra nad zemí v reálném čase - jako rentgen rozbíhající se oběhové soustavy města.
Další výzva:
Festival Amerik v Denveru se ptal, jestli bych dokázala vyjádřit 35 států západní hemisféry a jejich vzájemnou propojenost formou plastiky.
(Smích)
Netušila jsem, kde začít, ale řekla jsem ano.
Četla jsem o nedávném zemětřesení v Chile a o tsunami, která se přehnala přes celý Tichý oceán.
Pohnula tektonickými deskami, zrychlila rotaci planety a doslova zkrátila délku dne.
A tak jsem kontaktovala Národní oceanický a atmosferický úřad a zeptala se, jestli by se byli ochotní podělit o data o tsunami, a převedla je na toto.
Název díla, "1,26" symbolizuje počet mikrosekund, o které se den zkrátil.
Nemohla jsem ho vytvořit pomocí ocelového kruhu, jak jsem znala.
Tvar sítě byl už moc složitý.
Nahradila jsem tedy kovovou konstrukci měkkým, tenkým pletivem z vláken, která jsou 15x pevnější než ocel.
Plastika tak mohla být celá měkká a byla tak lehká, že mohla být přípevněna k původním budovám - mohla se doslova stát součástí městské zástavby.
Neexistoval software, který by dokázal zpracovat složité síťové útvary a vymodelovat je s gravitací.
Takže jsme ho museli vytvořit.
Potom mi zavolali z New York City s otázkou, jestli bych dokázala tyto myšlenky upravit pro Times Square nebo park Highline.
Tato nová jemná tvůrčí metoda mi umožňuje modelovat a vytvářet tyto plastiky tak, že mohou být velké jako mrakodrap.
Zatím nejsou financovány, ale už teď sním o tom, že je postavím ve městech po celém světě, tam, kde budou nejvíce třeba.
Před čtrnácti lety jsem hledala krásu v tradičních věcech, v řemeslech.
Teď je kombinuji s nejmodernějšími materiály a technologiemi a tvořím úchvatné vzdouvající se útvary velké jako budovy.
Obzory mého umění se i nadále rozšiřují.
Zanechám vás s tímto příběhem.
Dostala jsem telefon of přítele z Phoenixu.
Advokátka z jeho kanceláře, která se nikdy nezajímala o umění a nikdy nebyla v místním muzeu, vytáhla každého, koho mohla, ven z budovy, aby si lehli pod mou plastikou.
Leželi tam v oblecích v trávě a sledovali, jak vítr vytváří své obrazce. Vedle lidí, které neznali, sdíleli znovuobjevený zázrak.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Děkuji.
Děkuji.
Děkuji.
Děkuji.
Děkuji.
(Potlesk)
Přímka má lineární koeficient 7 a prochází bodem (-4, -11).
Zapište její rovnici ve formě lineární koeficient - absolutní člen.
Rovnice v této formě vypadá takto: "y se rovná mx plus b", kde m je lineární koeficient a b je absolutní člen.
V tomto příkladu máme zadán lineární koeficient.
Říkají nám, že lineární koeficient přímky je 7.
Takže hned od začátku víme, že m se rovná 7.
Víme, jak bude vypadat rovnice této přímky. Bude to: y se rovná... Víme, že m je 7.
A teď potřebujeme vypočítat b.
Máme zadánu ještě jednu informaci. Přímka prochází body -4 a -11.
To pro nás znamená, že když x bude -4, y se bude rovnat -11.
To můžeme využít a přijít na zbytek.
Víme, že když x se rovná -4, y bude -11.
Kolik musí být b, aby to tak platilo?
Pojďme na to. y je -11, když x je -4.
Takže -11 se rovná 7 krát x, což je -4, plus b.
A teď můžeme vypočítat b. Které b nám pomůže splnit podmínku, že když je x -4, y bude -11?
Uvidíme.
Budeme mít -11 se rovná 7 krát -4, to je -28, plus b, a teď můžeme přičíst 28 k oběma stranám, tak pojďme na to, abychom osamostatnili b na pravé straně.
Levá strana bude -11 plus 28, což je 17 a tyto číslice se vyruší, a na pravé straně mi zůstane b. b se rovná 17.
Napíšu to zeleně.
To není zelená.
Dostali jsme b se rovná 17.
Takže teď víme, že m je 7, řekli nám to v zadání, a teď už víme, že b je 17.
Rovnice pro naši přímku bude y se rovná 7x, to je lineární koeficient, 7 krát x, plus b, přičemž b je 17.
Kdybychom pro tuto rovnici chtěli sestrojit graf, vypadal by asi nějak takto.
Kdybychom chtěli sestrojit graf té přímky, toto je moje osa x, toto je osa y.
Absolutní člen je 17. Takže toto je 0 a 17 je na této lince.
Tento bod bude 0 a tento 17.
Lineární koeficient je 7.
To znamená, že když se posuneme o jedno na ose x, na ose y musíme jít o 7 bodů výš.
Nebo když se posuneme o 1 bod zpátky, musíme jít dolů o 7 bodů.
Ta přímka bude vypadat zhruba nějak takhle.
Neudělal jsem to moc přesně, ale asi tak nějak by vypadala.
Prudce stoupající přímka, protože má vysoký lineární koeficient, lineární koeficient 7. Když půjdete doprava na ose x o 1 bod, musíte jít o 7 nahoru na ose y.
A absolutní člen je 17. Když x je 0, y je 17.
"Za použití distributivity roznásobte tento výraz."
Dám si pryč okolí.
Tady máme napsaný stejný problém.
Vynásobíme celou závorku šesti.
Tak si to přepíšeme: 6(−4w plus 1/2)
Roznásobíme šestkou a dostaneme 6(−4w) + 6 ⋅ 1/2
Takže to bude... Píšeme: 6(−4w) + 6(1/2)
A to se bude rovnat... 6(−4w) = −24w a šestkrát polovina je 3.
Takže dostáváme −24w + 3.
Napíšu to...
A zkontrolujeme odpověď.
Nyní se zaměříme na hledání rozdílu množin.
Jak to budeme značit?
Máme už množinu A, už jsem tady definoval množinu A.
V obou případech jsem to definoval jako množinu obsahující čísla.
Místo čísel by ale v množině mohly být jiné prvky, třeba farmářská zvířata nebo slavní prezidenti. Ale s čísly to budeme mít jednodušší.
Takže začneme s množinou A. Z množiny A odebereme množinu B.
To je jeden způsob, jak chápat rozdíl množin A a B.
To, co jsem tu napsal, v podstatě říká:
Dejte mi nějakou množinu všech prvků, které jsou v množině A, ale bez prvků, které jsou v množině B.
Zamysleme se nad tím, co to znamená.
Takže co zůstane v množině A, když odejmeme prvky, které jsou v množině B?
To znamená, že vezmeme množinu A a odebereme z ní 17, 19 a 6.
Takže nám tu zůstane 5, 3... Nebude tu 17, protože jsme odebrali množinu B, dáme pryč cokoli, co je v množině B.
Dostaneme 5, 3, 12 (12 není v množině B, takže to tu můžeme nechat), 19 je v množině B, takže odebereme i 19.
Také toto lze chápat jako množinu A po odebrání prvků, které jsou v množině B.
Jeden způsob, jak to chápat, je tento: tohle jsou všechny prvky množiny A, které nejsou v množině B.
Jiný způsob, jak to chápat, je následující: tohle jsou všechny prvky, které nejsou v množině B, ale jsou v množině A.
Trochu to upřesním.
Tohle bychom mohli chápat jako zbytek množiny A po odebrání množiny B. nebo jako doplněk množiny B vzhledem k množině A.
O doplňcích množin se budeme podrobněji bavit později. Ale doplněk znamená vše, co není v B.
Ptáme se tedy:
"Co všechno není v B, ale je v A?"
Kdybychom měli říct vše, co není v B, pak by to byla všechna čísla ve vesmíru kromě 17, 19 a 6.
Vlastně bychom to mohli pojmout ještě šíře, neomezovat se jen na čísla.
Oranžová barva není v B, takže by mohla být doplňkem množiny B. Nevidím v množině B ani žádnou zebru, také by byla doplňkem množiny B.
Ale my chceme vědět, co všechno není v B, ale zároveň je v A.
To by byla čísla 5, 3 a 12.
Když si to představíme jako B odebráno z A, mohli bychom říct:
"Dokážu si představit, že jsi odebral 17 a 19, ale co odebrat 6? Neměli bychom odebrat 6?"
V klasickém odečítání bychom mohli skončit možná i u nějakého záporného čísla.
Když ale odebíráme z množiny prvek, který v této množině není, pak se odebráním tohoto prvku v množině nic nezmění.
Když začnu s množinou A, odebereru 6 z A, tak se v A nic nezmění, protože prostě vůbec šestku neobsahuje. Mohl bych z množiny A odebrat i všechny zebry - nic by se v ní nezměnilo.
Další způsob jak značit doplněk množiny B vzhledem k množině A nebo množinu A po odebrání množiny B, zapíšu sem.
Mohli bychom to napsat takto:
A a pak tohle malé znaménko, které vypadá trochu jako znaménko pro dělení, ale také znamená "rozdíl množin A a B".
Když to napíšeme takto, mluvíme o všech prvcích množiny A, které nejsou v množině B, neboli o množině A po odebrání prvků množiny B, nebo o doplňku množiny B vzhledem k množině A.
Zamyslíme se nad tím ještě jinak.
Co by bylo B \ A? Nebo B - A?
Můžeme totiž psát i B - A.
Čemu by se to rovnalo?
Mohli bychom to chápat jako všechno, co zůstane v B, po odebrání prvků, které jsou i v A. Nebo jako doplněk množiny A vzhledem k množině B.
Budeme to tedy chápat jako množinu B po odebrání všech prvků množiny A.
Začneme s množinou B. Je tu 17.
Ale 17 je i v A, takže ho dáme pryč.
Pak tu máme 19, ale 19 je také i v A, takže i 19 dáme pryč.
Pak tu je 6, ale to dávat pryč nemusíme, protože 6 není v A.
Takže nám zůstane jen 6.
Dostali bychom množinu s jediným prvkem, prvkem 6.
Ještě mě zajímá jedna věc.
Co by bylo doplňkem množiny A vzhledem k samotné množině A?
To je totéž, jako bych se ptal na rozdíl množiny A a A.
Vlastně to znamená, že odebereme všechno z množiny A.
Začnu číslem 5, ale 5 je v množině A, takže to odebereme.
Pak tu máme 3, ale to je také v množině A, dáme to tedy pryč.
Tohle všechno odebereme a zůstane nám jen prázdná množina.
Prázdná množina, neobsahuje žádné prvky.
Někdy se zapisuje takto.
Prázdná množina.
To je množina, která neobsahuje žádné prvky.
Tohle jsem já, jak stavím model nepřetržitě šest hodin.
Je to otrocká práce na vlastním projektu.
Takhle opravdu vypadají pohyby konstruktéra při stavbě.
Jsou analogií k dnešním konstrukčním a výrobním technikám, kdy se k budování užívá hrubá síla.
Což je přesně důvod, proč jsem se začal zabývat programováním fyzických materiálů, aby se začaly budovat samy.
Existuje totiž ještě jiný svět než náš každodenní.
Jsou jím mikro a nanorozměry, kde se děje nevídaná revoluce.
Jde o schopnost programovat fyzické a biologické materiály tak, aby měnily tvar, měnily vlastnosti či dokonce prováděly výpočty mimo křemíkové obvody.
Dokonce existuje software nazvaný Cadnano, který nám dovoluje navrhovat třírozměrné tvary, například pro nanoroboty nebo systémy pro dopravu léků a používat DNA k samoorganizaci funkčních struktur.
Podíváme-li se však naší optikou, jsme jako lidé vystaveni obrovským problémům, které se však v nanorozměrech neobjevují.
Vezmeme-li v úvahu konstrukci a výrobu, hlavními problémy jsou obrovská neefektivnost, spotřeba energií a nadbytečné pracovní postupy.
V případě infrastruktury se podívejme na jeden konkrétní příklad.
Například potrubí.
Vodovodní trubky mají fixní průřez, který umožňuje fixní objemy průtoku, pokud nepoužijeme výkonnější pumpy a ventily.
Zakopáváme je do země.
Pokud se něco změní -- dojde-li ke změnám prostředí, zemětřesení nebo ke změně poptávky -- musíme začít úplně od začátku, tedy potrubí odstranit a vyměnit.
Takže bych rád navrhl, abychom propojili zmíněné dva světy, abychom propojili svět programovatelných přizpůsobivých materiálů nanosvěta a naše prostředí.
A nemám na mysli automatizované stroje. Nemám na mysli chytré stroje, které nahradí lidi.
Mám na mysli programovatelné materiály, které budou vytvářet samy sebe.
Říká se tomu self-assembly -- samoorganizace, což je proces, při němž se neuspořádané části přesunují do uspořádané struktury jen pomocí místních interakcí.
Co potřebujeme, abychom toho dosáhli v našem světě?
Stačí pár jednoduchých ingrediencí.
První z nich jsou materiály a tvary, které je třeba vzájemně propojit energetickým zdrojem.
Lze využít pasivní energie -- teplo, třepání, stlačený vzduch, gravitaci, magnetismus.
Pak jsou třeba chytře navržené interakce.
Tyto interakce dovolují nápravu chyb, stejně tak dovolují tvarům, aby se přeměnily z jednoho stavu na druhý.
Teď vám ukážu pár projektů, které jsme vytvořili, od jednorozměrných, přes dvourozměrné a třírozměrné až po čtyřrozměrné systémy.
U jednorozměrných systémů -- toto je projekt nazvaný samoskládající se bílkoviny.
Myšlenka spočívá v tom, že vezmeme třírozměrnou strukturu bílkoviny -- v tomto případě to je crambin -- vezmete jádro -- takže žádné přechodné interakce ani žádný vliv na prostředí -- a rozložíte jej na sérii jednotlivých komponentů.
Přidali jsme pružnost.
Následně ji vyhodím do vzduchu a znovu ji chytím, má zcela třírozměrnou strukturu bílkoviny, všechny její spletitosti.
Tohle nám poskytuje hmatatelný model třírozměrné bílkoviny a procesu jejího skládání a všech jejích spletitostí a tvarování.
Takže ji můžeme studovat jako fyzický, intuitivní model.
Rovněž ji přetváříme do dvourozměrných systémů -- tedy plochy, které se mohou samy přeskládat do třírozměrných struktur.
V těchto třech dimenzích jsme dělali projekt loni na TEDGlobal s Autodeskem a Arthurem Olsonem, kde jsme se zabývali autonomními částmi -- takže jednotlivé části, které nebyly předem spojeny, se mohly samovolně spojit.
Vytvořili jsme 500 těchto kádinek.
Mají různé molekulární struktury a různé barvy, které se mohou promíchat a spojit.
A rozdali jsme je účastníkům TEDu.
Staly se intutivními modely k pochopení toho, jak se molekulární samoorganizace (self-assembly) děje v lidském světě.
Tohle je vir obrny.
Pořádně s ním zatřesete a rozloží se na části.
A pak s ním náhodně třesete a začne napravovat chyby a sám začne vytvářet strukturu.
To je ukázka, jak pomocí náhodné energie můžeme utvářet nenáhodné tvary.
Také jsme dokázali, že to jde dělat i v mnohem větších měřítcích.
Minulý rok na TED Long Beach jsme vytvořili instalaci, která vytvářela instalace.
Otázka byla, zda je možné samoorganizovat objekty velikosti nábytku ?
Tak jsme vyrobili velkou rotující komoru, a lidé mohli přijít a točit komorou rychle či pomalu, dodávat systému energii, a porozumět tomu, jak self-assembly funguje a jak bychom ji mohli využít ke konstrukcím a výrobě objektů v makrosvětě.
Jak si jistě vzpomínáte, zmínil jsem se i o 4D.
Dnes úplně poprvé představíme nový projekt, který provádíme ve spolupráci se Stratasys a nazývá se 4D tisk.
Hlavní myšlenka 4D tisku je, že vezmeme různé materiály k 3D tisku -- můžeme použít nejrůznější materiály -- čímž získáme nové možnosti, jako je transformace, přímo na místě se části mohou přeformovat z jednoho tvaru na jiný, zcela podle sebe.
Je to něco jako robotika bez drátů a motorů.
Vlastně si kompletně vytiskneme danou část, která se může přetvořit v něco jiného.
Rovněž jsme pracovali s Autodeskem na softwaru, který vyvíjejí pod názvem Projekt Cyborg.
Umožňuje simulovat chování samoorganizace (self-assembly) a optimalizovat, které části se kdy skládají.
Nejdůležitější je, že můžeme tento software použít pro navrhování samoorganizujících se systémů v nanorozměrech, stejně tak pro samoorganizující se systémy lidských rozměrů.
Tohle jsou části, které byly vytisknuty s vlastnostmi více materiálů.
Zde je první ukázka.
Jednotlivé vlákno namočené ve vodě se naprosto autonomně složí do podoby písmen M I T.
Pardon, to moje profesionální deformace.
Tohle je další část, jednotlivé vlákno, namočené ve větší nádrži, které se samo složí do tvaru krychle, trojrozměrné struktury, zcela samo.
To znamená bez jakéhokoli kontaktu s člověkem.
Domníváme se, že je to vůbec poprvé, kdy program a transformace byly vloženy přímo do materiálů samotných.
Může to být pouze výrobní postup, který nám dovolí vytvářet přizpůsobivější infrastrukturu budoucnosti.
Myslím, že vím, co si teď asi myslíte: "Dobře, je to hezké, ale jak použijeme všechny tyhle záležitosti ke stavbě věcí?"
Z toho důvodu jsem založil na MIT laboratoř, která se jmenuje Self-Assembly Lab.
Snažíme se zde vytvářet programovatelné materiály, které by sloužily ke stavbě věcí.
Myslíme si, že existuje několik klíčových oblastí, ve kterých můžeme v blízké době spatřit výsledky v podobě aplikací.
Jednou z těchto oblastí jsou extrémní prostředí.
Jedná se o případy, kdy je náročné něco postavit, kde naše současné konstrukční techniky nefungují, protože jsou příliš velké a příliš nebezpečné, příliš nákladné a mají mnoho částí.
Vesmír je vynikajícím příkladem.
Snažíme se navrhnout nové projekty ve vesmíru, kde bude možné využít plně přestavitelné a samoorganizující se struktury, které se budou moci měnit z jednoho specializovaného systému na druhý.
Vraťme se ale k infrastruktuře.
V této oblasti pracujeme s bostonskou společností Geosyntec.
Vyvíjíme nový standard potrubí.
Představte si, kdyby se potrubí mohlo rozšiřovat či smršťovat, aby změnilo kapacitu nebo průtokový objem, nebo možná aby se vlnilo jako peristaltika střev, čímž by pomáhalo pohybu vody.
Nebyly by potřeba drahé pumpy a ventily.
Šlo by o kompletně programovatelné a přizpůsobivé potrubí.
Chci vám dnes připomenout smutnou realitu skládání v dnešním světě.
Jsou to složité věci vytvářené ze složitých částí, které se vzájemně spojují složitými způsoby.
Takže ať už pracujete v jakémkoli oboru, rád bych vás vyzval, abyste se k nám připojili a přeměnili svět toho, jak se věci vzájemně spojují, a to od nanorozměrů až po lidské rozměry, abychom tak mohli přejít od světa jako je tento ke světu jako je tento.
Děkuji.
(Potlesk)
Budu vám vyprávět o optimismu, přesněji, o sklonu k optimismu.
Jedná se o kognitivní iluzi, kterou jsme v mé laboratoři studovali několik posledních let. Tuto iluzi má 80 % z nás.
Je to naše tendence přeceňovat pravděpodobnost, že během našeho života zažijeme pozitivní události a podceňování pravděpodobnosti, že zažijeme události špatné.
Tudíž podceňujeme možnost, že dostaneme rakovinu nebo že se nám stane autonehoda.
Přeceňujeme naši dlouhověkost, vyhlídky na kariéru.
Jsme tedy mnohem více optimističtí než realističtí, ale nechceme si to přiznat.
Vezměte si například manželství.
V západním světě činí míra rozvodovosti asi 40 %.
To znamená, že z pěti manželských párů skončí dva tak, že si budou muset rozdělit majetek.
Ale když se zeptáte novomanželů, jaká je pravděpodobnost jejich rozvodu, odhadnou tuto pravděpodobnost na 0 %.
Dokonce rozvodoví právníci, kteří by o tom měli něco vědět, velmi podceňují pravděpodobnost svého vlastního rozvodu.
Takže se ukazuje, že optimisté se nikoliv spíše rozvedou, ale spíše se znovu vdají či ožení.
Slovy Samuela Johnsona:
"Opětovný sňatek je vítězstvím naděje nad zkušeností."
(Smích)
Pokud žijeme v manželství, je pravděpodobnější, že budeme mít děti.
A všichni si myslíme, že naše děti budou výjimečně talentované.
Mimochodem, tohle je můj dvouletý synovec Guy.
A chci, aby bylo úplně jasné, že on je opravdu špatným příkladem sklonu k optimismu, protože je vskutku výjimečně talentovaný.
(Smích)
V tomhle nejsem sama.
Tři ze čtyř Britů říkají, že jsou optimističtí, co se týče budoucnosti svých rodin.
To je 75 %.
Avšak jen 30 % si myslí, že rodinám se obecně daří lépe, než před několika generacemi.
Tohle je velmi důležitý poznatek, protože jsme optimističtí ohledně sebe samých, ohledně našich dětí a našich rodin, ale nejsme tak optimističtí, co se týče člověka sedícího vedle nás, a jsme poněkud pesimističtí, pokud se jedná o osud našich spoluobčanů a naší země.
Ovšem osobní optimismus týkající se naší vlastní budoucnosti, se nemění.
Neznamená to, že si myslíme, že se věci kouzlem spraví, ale spíše to, že máme výjimečnou schopnost tohoto sami dosáhnout.
Já jsem vědec, provádím experimenty.
Takže abych vám ukázala, co mám na mysli, provedu tu s vámi experiment.
Dám vám seznam schopností a vlastností a chci, abyste u každé z těchto schopností přemýšleli, kde se nacházíte v poměru ke zbytku populace.
První z nich je schopnost dobře vycházet s ostatními.
Kdo z vás věří, že jsou ve spodních 25 %?
Dobře, to je asi 10 lidí z 1 500.
Kdo věří, že jsou v horních 25 %?
To je většina z nás tady.
Dobře, teď to samé s vaší schopností řídit.
Nakolik jste zajímaví?
Atraktivní?
Upřímní?
A konečně, nakolik jste skromní?
Většina z nás vidí sama sebe nad průměrem ve většině z těchto schopností.
Toto je ovšem statisticky nemožné.
Nemůžeme být všichni lepší než ostatní.
(Smích)
Ale když věříme, že jsme lepší než někdo jiný, znamená to, že je pravděpodobnější, že budeme povýšeni, zůstaneme v manželství, protože jsme více společenští, zajímavější.
A tohle je celosvětový fenomén.
Sklon k optimismu je sledován v mnoha různých zemích -- v západních kulturách, v jiných než západních kulturách, u mužů i žen, dětí, starých lidí.
Je to celkem rozšířené.
Otázkou však je, zda je to pro nás dobré.
Někteří říkají, že ne.
Někteří lidé říkají, že tajnou cestou ke štěstí jsou nízká očekávání.
Myslím, že logika tu pracuje asi takto: Pokud neočekáváme velké věci, pokud neočekáváme, že najdeme lásku, budeme zdraví a úspěšní, nebudeme pak zklamaní, pokud k tomu nakonec nedojde.
Pokud nejsme zklamaní, když se nám nedějí dobré věci, a jsme příjemně překvapeni, když naopak ano, jsme šťastní.
To je velmi dobrá teorie, ale je chybná ze tří důvodů.
Důvod č.
Cokoliv se stane, ať už jste úspěšní či ne, lidé s vysokými očekáváními se vždy cítí lépe.
Protože to, jak se cítíme, když dostaneme vyhazov nebo jsme zvoleni zaměstnancem měsíce, závisí na tom, jak tuto událost interpretujeme.
Psychologové Margaret Marshall a John Brown studovali studenty s vysokými a nízkými očekáváními.
Zjistili, že když jsou lidé s vysokými očekáváními úspěšní, připisují tento úspěch svému vlastnímu charakteru. "Jsem geniální a tak jsem dostal jedničku, tudíž dostanu jedničku znovu a znovu i v budoucnu."
Pokud neuspěli, nebylo to proto, že jsou hloupí, ale protože zkouška nebyla férová.
Příště si povedou lépe.
Lidé s nízkým očekáváním dělají pravý opak.
Takže když propadnou, je to proto, že jsou hloupí, a když se setkají s úspěchem je to jenom proto, že zkouška byla prostě snadná.
Příště už jim realita ukáže, zač je toho loket.
Takže se cítí hůř.
Důvod č.
2: Bez ohledu na výsledek, samotný akt očekávání nám přináší pocit štěstí.
Behaviorální ekonom George Lowenstein požádal studenty na své univerzitě, aby si představili, jak je vášnivě líbá nějaká celebrita.
"Kolik jste ochotní zaplatit za polibek této celebrity, pokud vás políbí okamžitě, za 3 hodiny, za 24 hodin, za 3 dny, za rok, za 10 let?"
Zjistil, že studenti byli ochotni zaplatit nejvíce ne za okamžité políbení, ale za polibek za 3 dny.
Byli ochotni zaplatit více, aby si mohli počkat.
Nebyli ale ochotni čekat rok nebo 10 let, o stárnoucí celebritu nikdo nestojí.
Ale 3 dny se zdají být optimální.
Proč je tomu tak?
Jestliže dostanete polibek nyní, je to hned hotovo a šmytec.
Ale když máte dostat polibek za 3 dny, znamená to 3 dny neklidných předtuch a vzrušeného čekání.
Studenti chtěli mít čas a představovat si, co se stane, jak se to stane.
Očekávání jim přinášelo radost.
Mimochodem, proto mají lidé raději pátek než neděli.
Je to opravdu zajímavý fakt, protože pátek je pracovní den a neděle je den volna. takže by se dalo čekat, že lidé budou mít raději neděli, ale není to tak.
Není to proto, že by tak strašně rádi seděli v kanceláři a nesnášeli procházky v parku ani lenošivé pozdní snídaně.
Víme to, protože když se lidí ptáme, který den v týdnu mají nejraději, překvapivě je na prvním místě sobota, pak pátek a pak neděle.
Lidé mají raději pátek, protože s pátkem přichází očekávání víkendu a plány, jak jej strávit.
V neděli se můžete těšit tak leda na další pracovní týden.
Optimisté jsou lidé, kteří očekávají v budoucnu více polibků, více procházek v parku.
A toto očekávání posiluje jejich pocit štěstí.
V podstatě bychom bez záliby v optimismu byli všichni lehce deprimování.
Lidé s lehkou depresí nemají očekávání ohledně budoucnosti.
Jsou ve skutečnosti realističtější než zdraví jedinci.
Ale lidé s těžkou depresí mají zálibu v pesimismu.
Mají sklon očekávat, že v budoucnu bude hůř, než jak to ve skutečnosti dopadne.
Takže optimismus mění subjektivní realitu.
To, jaký svět očekáváme, mění způsob, jak svět vidíme.
Mění ale také objektivní realitu.
Funguje jako sebenaplňující předpověď.
Což je třetí důvod, proč snížení vašich očekávání nepřináší pocit štěstí.
Řízené experimenty ukázaly, že optimismus je s úspěchem nejen spojen, ale že k němu vede.
Optimismus vede k úspěchu ve škole, sportu i politice.
Asi nejpřekvapivějším přínosem optimismu je zdraví.
Pokud očekáváme šťastnou budoucnost, snižuje se stres a strach.
Takže optimismus má nakonec spoustu přínosů.
Ale opravdu mě trápila otázka, jak si uchováváme optimismus tváří v tvář realitě?
Mátlo mě to obzvláště jako neurovědce, protože podle veškerých teorií bychom měli svá očekávání změnit, když se nenaplňují.
Ale zjišťujeme, že je to jinak.
Pozvali jsme lidi do naší laboratoře, abychom zjistili, jak to funguje.
Požádali jsme je o odhad pravděpodobnosti, že zažijí během svého života strašné věci.
Například jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?
Pak jsme jim řekli, jaká je průměrná pravděpodobnost, že se někomu jako oni toto neštěstí přihodí.
Například pro rakovinu je to asi 30 %.
Pak jsme se znovu zeptali: "Jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?"
Chtěli jsme zjistit, zda lidé přijmou informace, které jsme jim podali a změní své přesvědčení.
Což se stalo -- ale většinou tehdy, pokud informace, které jsme jim dali, byly lepší, než jejich očekávání.
Například když někdo řekl: "Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 50 %," a my jsme řekli: "Máme dobrou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je jen 30 %," příště by řekl: "No, má pravděpodobnost je asi 35 %."
Takže se rychle a efektivně poučili.
Ale když někdo začal takto: "Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 10 %," a my na to:
"Máme špatnou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je asi 30 %," příště by řekl:
"Ano, ale přesto si myslím, že je to asi 11 %."
(Smích)
Takže není to tak, že by se nepoučili -- poučili -- ale mnohem méně, než když jsme jim dali pozitivní výhled do budoucnosti.
Ne že by si nepamatovali čísla, která jsme udali, každý si zapamatuje, že průměrná pravděpodobnost onemocnění rakovinou je asi 30 % a průměrná pravděpodobnost rozvodu je asi 40 %.
Ale mysleli si, že pro ně ta čísla neplatí.
Což znamená, že taková varování mají možná jen omezený dopad.
Ano, kouření zabíjí, ale většinou jen ty druhé.
Chtěla jsem vědět, co v lidském mozku brání tomu, abychom tato varování vztáhli na sebe.
Ale když slyšíme, že ceny nemovitostí porostou, myslíme si:
"Cena mého domu se určitě zdvojnásobí."
Abych na to přišla, požádala jsem účastníky experimentu, aby si lehli do skeneru, který snímá obrázky mozku.
Takto to vypadá.
Použitím metody funkční magnetické rezonance jsme v mozku identifikovali oblasti, které reagovaly na pozitivní informace.
Jedna z těchto oblastí se jmenuje levý dolní čelní závit.
Takže když někdo řekl:
"Pravděpodobnost, že dostanu rakovinu, je 50 %," a my na to:
"Máme dobrou zprávu.
Průměrná pravděpodobnost je 30 %," levý dolní čelní závit by prudce reagoval.
Bez ohledu na to, zda jste extrémní optimista, mírný optimista či spíše pesimista, levý dolní čelní závit u všech lidí perfektně fungoval, ať už jste Barack Obama nebo Woody Allen.
Na opačné straně mozku je pravý dolní čelní závit reagující na špatné zprávy.
A tady to máme: nefunguje úplně dobře.
Čím větší jste optimista, tím hůře tato oblast reaguje na neočekávané negativní informace.
A pokud se vašemu mozku nedaří zpracovat špatné vyhlídky do budoucnosti, budete mít stále nasazeny růžové brýle.
Chtěli jsme vědět, zda to lze změnit.
Mohli bychom změnit sklon lidí k optimismu ovlivněním mozkové aktivity v těchto oblastech?
Existuje způsob, jak to udělat.
Toto je můj kolega Ryota Kanai.
Pouští malý magnetický impuls lebkou účastníka naší studie do jeho levého dolního čelního závitu.
Takto ovlivní aktivitu této mozkové oblasti asi na půl hodiny.
Pak se vše vrátí k normálu, nebojte se.
(Smích)
Takže se podívejme, co se děje.
Nejprve vám ukážu průměrnou velikost očekávání.
Kdybych nyní otestovala vás všechny, bude toto číslo znamenat, nakolik jste se poučili více z dobrých zpráv v poměru ke zprávám špatným.
Nyní ovlivníme oblast, o které víme, že integruje negativní informace v tomto úkolu a sklon k optimismu vzroste ještě více.
Ovlivnili jsme způsob, jakým lidé zpracovávají informace.
Pak jsme působili na mozkovou oblast, o které víme, že zpracovává dobré zprávy v tomto úkolu a sklon k optimismu zmizel.
Tyto výsledky nás velmi překvapily, protože se nám povedlo odstranit hluboce zakořeněnou lidskou tendenci.
Zde jsme se zastavili a ptali se sami sebe, zda opravdu chceme rozbít iluzi optimismu na tisíc kousků.
Pokud bychom toho byli schopni, chceme lidi připravit o sklon k optimismu?
Už jsem vám říkala o přínosech sklonu k optimismu, které byste si asi za každou cenu rádi ponechali.
Ale má to i háčky, a bylo by opravdu hloupé je ignorovat.
Například tento email jsem dostala od hasiče z Kalifornie.
Píše:
"Vyšetřování nehod požárníků často zmiňuje:
Netušili jsme, že oheň se tak rozhoří, i když byly k dispozici veškeré informace, abychom udělali bezpečné rozhodnutí.
Tento velitel využije naše zjištění o sklonech k optimismu a pokusí se svým hasičům vysvětlit, proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, aby si uvědomili existenci této lidské záliby v optimismu.
Nerealistický optimismus může vést k rizikovému jednání, finančnímu kolapsu, chybnému plánování.
Například britská vláda uznala, že díky náklonnosti k optimismu mohou lidé spíše podcenit náklady a trvání projektů.
Proto upravili rozpočet olympijských her 2012 s ohledem na optimistická očekávání.
Můj přítel se za pár týdnů žení a provedl to stejné se svým svatebním rozpočtem.
Mimochodem, když jsem se ho zeptala, jak vidí pravděpodobnost svého rozvodu, odpověděl, že je to určitě 0 %.
Takže bychom se velice rádi ochránili před nebezpečím optimismu a zároveň si uchovali naději a užívali si jeho prospěšných plodů.
Věřím, že je to možné.
Klíčem je znalost.
Nerodíme se s přirozeným pochopením našich sklonů.
Je třeba je poznat vědeckým zkoumáním.
Dobrá zpráva je, že pochopení sklonu k optimismu nerozbíjí iluzi.
Je to jako vizuální iluze, i když je pochopíme, stále existují.
Což je dobře, protože to znamená, že bychom mohli docílit rovnováhy, nastavit plány a pravidla, abychom se ochránili před nereálným optimismem, ale zároveň si uchovali naději.
Myslím, že to dobře vystihuje tento kreslený vtip.
Protože pokud jste jedním z těchto pesimistických tučňáků, kteří prostě nevěří, že mohou létat, určitě nikdy nevzlétnete.
Abychom dosáhli jakéhokoliv pokroku, musíme si umět představit jinou skutečnost a pak uvěřit, že tato skutečnost je možná.
Ale jste-li extrémně optimistický tučňák, který prostě skočí dolů a doufá, že to dobře dopadne, mohli byste skončit docela špatně, až dopadnete na zem.
Ale jste-li optimistický tučňák, který věří, že může létat a pak si připevní padák, jen pro případ, že by plán tak úplně nevyšel, budete se vznášet jako orel, i když jste jen obyčejný tučňák.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Sıcak bir yaz günü daha on altı yaşındayken...
..herkesin para biriktirip , derelerde yüzdüğü.. ..ilk arabanı almayı gerçekten düşündüğün, uzun süreli planlar yapmadığın zamanlardı. Ben ise üç beş kuruş kazanmak için kahve satıyordum.
Kendimi şanslı hissettiğim günlerden bir gün,.. ... ..yaşlı bir adam kafeye gelip kendisine büyük boy filtre kahve sipariş verdi. ..
Kibarca bekledi,gülümsedi ve parasını ödedi.
Hatta bahşiş bile bıraktı.
Neden dikkatimi çekti bilmiyorum... ..ama kapıya yaklaştı bir kaç şekeri cebine indirdi.. ..sonra biraz daha.
Başta çok fazla olduğunu düşünmedim, ama ertesi gün tekrar geldiğinde, yine siparişini verdi,bekleyip bahşiş bıraktı ve şekerlerden aldı.. üçüncü gün yine aynı şeyi yaptı.
İmali bir şekilde..
"Kahvenize şeker alırmıydınız?" diye sordum
"Sade istiyorum" dedi.
Gülümsedi, bahşiş bırakıp göz kırptı. gidişini seyrederken.. ..adam üç tane şeker alıp ceketine koydu.
Şekerleri niye aldığını bir türlü anlam veremiyordum.
Belki ceplerinde saklamayı seviyordu.
Veya kek yapacaktı?
Ya da krem karamel.
Belki fareler üstünden diş çürüğü deneyi yapmak için.
Adam hakkında düşündüm durdum
En sonunda dayanamadım ve bu şeker hırsızıyla yüzleşmeye karar verdim.
Ertesi gün, adam geldiğinde ... gözleri biraz kızarmıştı.
Onun konuşmaya başlamasını beklemeden,
"Sade kahve değil mi?
Sütsüz, kremasız."
Başını salladı.Gözler hala şişti.
Öyleyse çaldığınız tüm o şekerleri ne yaptığınızı sorabilirmiyim?
"Elli yaşındaki karım çok hasta ve yemek yiyemiyor, ama hergün bana ona tatlı birşeyler getirip getirmediğimi soruyor"
Kendimi suçlu hissettim ve gözlerim doldu,
Utançtan zor yutkundum.. ..ve titreyen sesimle sadece yaşlı adamın adını sorabildim.
Yorgun gözünü kırptı ve bahşiş bıraktı.
Avucundaki bir kaç şekerle kafeden gitti.
Ertesi gün acı kahvesini almaya gelmediğinde, .. iyi olduğunu düşünmüştüm ama o tatlı göz kırpmasını özlemiştim.
Ertesi gün de gelmemişti.. ... ..diğer gün de.. ... İçimde kocaman bir boşluk vardı.
Gazetede onu görünceye kadar on dört gün geçmişti.. .. Ölüm ilanlarındaydı.
Robert Grimes'in adı vardı.
50 yaşında marangoz, ..üç çocuk babası.. ... sevgili eşi öldükten iki hafta sonra vefat etti. ...
Bugün böyle bir hikaye anlatmamım tuhaf olduğunun farkındayım. Galiba bu söyleyecek bir söz bulamamamı ifade ediyor.
Když se dnes ekonomové odvolávají na inflaci, mají na mysli obecné zvýšení úrovně cen zboží a služeb.
Ve skutečnosti mluví o cenové inflaci.
Důvod, proč jsem to zdůraznil, je, že někdy, zejména když se termín inflace začal poprvé používat, týkal se peněžní inflace neboli zvýšení nabídky peněz.
Tyhle dvě myšlenky spolu úzce souvisí.
Ale je důležité si uvědomit, že lidé opravdu měří inflaci.
Když dnes mluví o inflaci, myslí cenovou inflaci.
Protože navzdory tomu, že jsou tyto dvě věci spojené, nejedná se vždy o stejnou věc.
Obecně je pravda, že pokud peněžní nabídka, a peněžní nabídka je víc, než jen množství vytištěných peněz, je ovlivněna množstvím půjček, je ovlivněna počtem transakcí v ekonomice...
A pokud peněžní nabídka ovlivněná všemi těmito věcmi roste rychleji než celková reálná produktivita ekonomiky, pak obecně dojde ke zvýšení cenové hladiny.
Ale zejména v krátkém období mohou existovat další příčiny cenové inflace.
Mohou to být věci jako nabídkové šoky.
Nabídkový šok znamená, že je nabídka nějaké věci zničehonic omezena.
Typickým příkladem nabídkového šoku jsou ropné krize v 70. letech.
Pokud najednou z nějakého důvodu dojde k omezení nabídky ropy v zemi jako USA, ceny ropy a benzínu se zvýší.
Ale ty pak vstupují do mnoha dalších odvětví.
Dokonce i banán, který si koupíte v obchodě...
Pokud ceny ropy nebo benzínu stoupnou, nebo spíše vystřelí vzhůru, i cena vašeho banánu se zvýší.
Protože abyste ten banán dostali do obchodu, musíte použít nějaký benzín.
Vlastně určitá část ceny toho banánu pravděpodobně zahrnuje cenu benzínu, který je nutný k dopravě banánu odkudkoliv, kde byl vypěstován, do vašeho obchodu.
Tohle ovlivní ceny obecně, nejen ceny ropy a benzínu.
Tyhle věci jsou tedy propojené, ale je důležité si uvědomit, že lidé mluví o cenové inflaci.
A platí obecný konsenzus, že nízká inflace je dobrá.
Nízká inflace je dobrá věc.
A musím zdůraznit to nízká.
Bavíme se o 1%, 2% možná 3% za rok.
Ale jakákoli vyšší už začne být nebezpečná, protože se můžeme dostat do spirály.
O tom si povíme v dalších videích, až se dostaneme k hyperinflaci.
A ekonomové se také bojí toho, kdyby inflace byla záporná.
To vede k deflaci a v dalších videích si řekneme, proč se to v mnoha kruzích považuje za děsivou věc.
V USA se inflace měří pomocí indexu spotřebitelských cen (CPI).
O tom vždy uslyšíte ve zprávách, zejména pokud se díváte na ekonomické programy.
A ve skutečnosti je cenových indexů více.
A ten, o kterém lidé mluví, když řeknou
CPI se zvýšil o 2%, je CPI-U.
A to U zde označuje městské spotřebitele.
Důvod, proč je tento index hlavním cenovým indexem nebo ten, o kterém se nejčastěji mluví, je, že většinu populace v USA tvoří právě městští spotřebitelé.
Tento index spotřebitelských cen ovlivňuje nejvíce lidí.
Jak se tedy počítá? Je to cenový index a stejně jako deflátor, měří obecné zvýšení nebo obecnou změnu cenové hladiny.
Ale ve skutečnosti se počítají trochu rozdílným způsobem.
Přesto by měly vycházet podobně, pokud skutečně měří obecnou hladinu cen.
CPI funguje tak, že vezmou spotřební koš pro tento typ spotřebitele v základním roce.
Vyberou základní rok.
Ukažme si velmi jednoduchý příklad, směšně jednoduchý příklad.
Řekněme, že v naší malé zemi městský spotřebitel spotřebovává pouze dvě věci. Zaměříme se na CPI-U.
V dalším videu uvidíme, že ve skutečnosti spotřebováváme mnohem víc než dvě věci. Ale řekněme, že má pouze dvě věci a utratí 60% peněz za jablka a 40% peněz za banány.
A v základním roce stanovíme základní cenu jablek 100 a cenu banánů 100.
Neříkáme ale, že jablka i banány stojí stejně!
Říkáme, že v základním roce utratíme 60% peněz za jablka, 40% za banány a tohle je pouze úroveň cen v základním roce.
Záleží na tom, o kolik tohle poroste, jak se index změní, když půjde o jakýkoli rok, ve kterém chceme změřit inflaci vzhledem k tomu základnímu roku.
Řekněme, že v současném roce, a může to být hned další rok, předpokládáme, že stále utrácíme 60% za jablka a 40% za banány. A ve stávajícím roce se index jablek zvýšil o 50 % na 150, takže je to plus 50 % a index banánů se zvýšil na 180,
Banány zdražily ještě více.
Plus 80 %.
Jak tedy změříme, o kolik vzrostl CPI-U?
Můžeme vzít vážený průměr těchto indexů nebo můžeme vzít vážený průměr růstu, můžete to udělat oběma způsoby.
Ukažme si oba způsoby, které vám dají stejný výsledek.
V tomhle roce je náš základní index 0,6 krát 100 plus 0,4 krát 100 a to se nám bude rovnat zrovna 100.
To je základ pro náš index.
Teď zde v současném roce určíme, jak se to změnilo. Je několik způsobů, jak to udělat.
Můžeme říct, že utrácíme 60% za něco, co zdražilo na 150.
Řekněme 0,6 krát 150 a pak 0,4 krát 180 a to nám dává, radši si vezmu kalkulačku, 0,6 krát 150 plus 0,4 krát 180, to máme 162.
Když se podíváme na náš koš a tohle je velmi zjednodušený koš, index se zvýšil ze 100 na 162.
Nebo můžete také říci, tohle je +62 %.
A dostali bychom stejný výsledek, kdybychom se podívali na vážené průměry procentních změn.
Když vezmete 0,6 krát 50 % plus 0,4 krát 80 %, to si můžeme spočítat v hlavě, 0,6 krát 50 % bude 30 % a 0,4 krát 80 % bude 32 %.
30 + 32 nám dává 62% růst.
A ten se týká našeho spotřebního koše městského spotřebitele a současného roku oproti roku základnímu.
V dalším videu se podíváme, jak vlastně spotřební koš vypadá v USA pro současného městského spotřebitele.
Po léta jsem se cítila bezmocná, neboť jakožto historička náboženství jsem si začala jasně uvědomovat centrální roli soucítění ve všech hlavních světových vyznáních.
Každé z nich vyvinulo své vlastní pojetí toho, čemu se říká Zlaté pravidlo.
Někdy je vyjádřeno kladně:
"K ostatním se chovej vždy tak, jak bys byl rád, aby se chovali k tobě."
A stejně důležité je záporné vyjádření:
"Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě."
Zahleďte se do svého srdce a odhalte, co vám působí bolest a poté za jakýchkoli podmínek odmítněte působit takovou bolest komukoli dalšímu.
A lidé zdůrazňovali důležitost soucítění nejenom proto, že to dobře zní, ale protože funguje.
Lidé zjistili, že pokud budou uplatňovat Zlaté pravidlo, jak řekl Konfucius: "celý den a každý den," ne tedy jako záležitost vykonání jednoho dobrého skutku denně s následným návratem k životu chamtivosti a sobectví, ale jednat tak celý den a každý den, sesadíte sami sebe ze středu vašeho světa, dáte tam druhého a přesáhnete tak sami sebe.
A to vás přivádí do přítomnosti toho, čemu se říká Bůh, Nirvána, Ráma, Tao.
Něčeho, co jde za nám známou, egem svázanou existenci.
Ale znáte to, častokrát byste ani nepoznali, že toto byl tak ústřední princip náboženského života.
Protože až na pár nádherných výjimek se velmi často na setkání zbožných lidí, setkání náboženských vůdců, dohaduje o nesrozumitelných doktrínách, hlásají se slova nenávisti nebo se ostře napadá homosexualita či něco podobného.
Často lidé nechtějí být doopravdy soucitní.
Občas vídám, když mluvím k shromáždění nábožných lidí, že se jim zračí ve tvářích jistý druh odporu, neboť oni chtějí mít častokrát raději pravdu.
A to samozřejmě maří cíl toho jednání.
Teď proč jsem tak vděčná TEDu?
Protože mě velice laskavě vzali z mé uspořádané studovny a přivedli do 21. století, čímž mi umožnili hovořit k mnohem, mnohem širšímu publiku, než bych si kdy dokázala představit.
Protože cítím naléhavost této otázky.
Pokud se nám nepodaří zavést
Zlaté pravidlo celosvětově, tedy, že se budeme chovat ke všem lidem, nehledě na to kým a kde mohou být, jakoby byli stejně důležití jako my sami, pochybuji, že budeme moci další generaci předat svět vhodný k životu.
Úkolem naší doby, jedním z velkých úkolů naší doby jak jsem řekla, je budovat globální společenství, kde spolu mohou lidé žít v míru.
A víry, které by měly nejvíce přispívat k řešení, jsou místo toho vnímány jako součást problému.
A samozřejmě to nejsou pouze zbožní lidé, kteří vyznávají Zlaté pravidlo.
Toto je zdroj veškeré morálky, tento představivý akt vcítění, umístění sebe samého do pozice druhého.
A tak se mi zdá, že zde máme volbu.
Buďto můžeme zdůrazňovat a upozorňovat na dogmatické a nesnášenlivé aspekty našeho vyznání, nebo se můžeme vrátit k rabínům.
Rabín Hillel, starší současník Ježíše, když byl tázán nevěřícím, aby shrnul celé židovské učení ve stoji na jedné noze, řekl:
"Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň.
To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář."
A k rabínům a raným zakladatelům církve, kteří říkali, že jakýkoli výklad písma, který plodí nenávist a pohrdání, je neplatný.
A my potřebujeme obnovit takového ducha.
A to se nestane prostě jenom tak, když nás ovane duch lásky.
Musíme se o to zasadit a my to můžeme dokázat s moderními prostředky komunikace, které se na TEDu prezentují.
Již jsem byla nesmírně povzbuzena odezvou všech našich partnerů.
V Singapuru máme skupinu, která se chystá použít Chartu k urovnávání rozkolů nedávno vzniklých v singapurské společnosti, a někteří členové parlamentu ji chtějí zavést také politicky.
V Malajsii bude umělecká výstava, kam budou přední umělci brát lidi, mladé lidi, a ukazovat jim, že soucítění leží také v základech veškerého umění.
Napříč Evropou muslimské komunity uspořádávají akce a debaty, diskutují centrální roli soucítění v Islámu a ve všech vyznáních.
Zde se to ale nesmí zastavit.
Nemůže to skončit sotva to začalo.
Náboženské učení, to je v čem jsme se tolik mýlili, když jsme se zaměřovali pouze na víru v nesrozumitelné doktríny.
Náboženské učení musí vždy vést k činům.
A já mám v úmyslu pracovat na tom do posledního dne.
A chci pokračovat se svými partnery ve dvou věcech: vychovávat a podněcovat k soucitnému myšlení.
Vychovávat, protože jsme tak nezvyklí soucítit.
Lidé si často myslí, že to jednoduše znamená cítit k někomu lítost.
Ale samozřejmě nelze pochopit soucítění pokud o něm budete jenom přemýšlet.
Musíte tak také činit.
Chci, aby se do toho zapojila i média, protože média hrají zásadní roli v napomáhání odstranění některých stereotypních obrazů, které máme o jiných lidech a které nás jeden od druhého rozdělují.
To samé platí u vychovatelů.
Ráda bych, aby mládež získala pojetí o dynamičnosti, dynamice a výzvě, kterou představuje soucitný život.
A také, že to vyžaduje kritický rozum, a nejen sentimentální pocit.
Ráda bych vyzvala vědce k probádání tématu soucítění v jim vlastních i cizích tradicích.
A možná ze všeho nejvíce povzbuzovat vnímavost k nelítostnému mluvení, tedy když lidé mají tuto Chartu, ať už v něco věří či ne, tak se mohou cítit zmocnění ke konfrontaci nelítostných projevů, pohrdavých poznámek svých náboženských vůdců, politických představitelů nebo kapitánů průmyslu.
Protože my můžeme změnit svět, máme tu schopnost.
Nikdy bych neuvažovala o vystavení Charty na internet.
Byla jsem stále ponořená ve starém světě, kde celý shluk vědátorů sedí společně v místnosti a vydává další tajemné prohlášení.
A TED mne uvedl do zcela nového způsobu myšlení a prezentování představ.
To je to, co je na TEDu tak úžasného.
V této místnosti, všechny ty odbornosti, kdybychom se spojili dohromady, mohli bychom změnit svět.
A jistěže se problémy zdají někdy nepřekonatelné.
Ale ještě bych ráda citovala, ukončila to odkazem na britského autora, oxfordského autora, kterého necituji příliš často,
C.
S.
Lewise.
Napsal ale věc, která mi zůstala ležet v hlavě od té doby, kdy jsem si ji jakožto školačka přečetla.
Je to v knize "Čtyři lásky." Napsal, že rozlišuje mezi erotickou láskou, kdy si jako okouzlení vzájemně dva lidé hledí do očí. A tu porovnal s přátelstvím, kdy dva lidé stojí bok po boku, takřka ramenem na rameni, se očima upřenýma na společný cíl.
Nemusíme se do sebe navzájem zamilovat, ale přáteli se stát můžeme.
A o tom jsem přesvědčená.
Pocítila jsem to velmi silně během našich menších diskusí ve Vevey, že když se lidé rozličného přesvědčení setkají a pracují pospolu za společný cíl, odlišnosti se vytrácejí.
A my se učíme přátelství.
A učíme se žít spolu a vzájemně se poznávat.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
V tomto videu bych se chtěl zamyslet, jak se mění obvod a obsah kruhu, když měníme jeho poloměr.
Zejména se zaměříme na to, co se stane, když poloměr zdvojnásobíme.
Podívejme se na nějaký kruh.
Toto je kruh.
Jeho poloměr je 'x'. A to v jakýchkoli jednotkách.
Takže tato vzdálenost je 'x'.
A teď je podívejme na jiný kruh s dvojnásobným poloměrem.
Jeho poloměr bude '2x'.
Nejdříve nakreslím jeho poloměr, aby byl zhruba dvojnásobný.
Tyto '2x' jsou poloměrem tohoto kruhu.
A ten by mohl vypadat nějak takto.
To je má nejlepší kresba kruhu od ruky.
Podívejme se na jejich obvody a obsahy.
Obvod jakéhokoliv kruhu jsou 2 pí krát poloměr.
V tomto případě obvod... Obvod označím písmenem C. ...se bude rovnat 2 pí krát poloměr, který je v tomto případě 'x'.
A kolik je obvod tady?
Jako předtím je obvod 2 pí krát poloměr, ale tentokrát je poloměr '2x'.
Takže obvod je roven 2 krát pí krát 2 krát 'x', a to je to samé jako 2 krát 2 krát pí krát 'x'.
To můžeme také zapsat jako 4 pí 'x'.
Vidíme, že tento obvod je dvakrát větší než tento.
Z 2 pí 'x' na 4 pí 'x' musíme násobit dvěma.
Dvojnásobný poloměr znamená dvojnásobný obvod.
Teď se podíváme na obsah.
Nakreslím to jinou barvou.
Už víme, že obsah je pí r^2.
V tomto kruhu je poloměr 'x'.
Obsah je tedy pí krát 'x' na druhou.
V tomto kruhu je obsah roven pí krát poloměr na druhou, ale tentokrát je poloměr '2x', tudíž '2x' na druhou.
A čemu se to bude rovnat?
'2x' na druhou je '2x' krát '2x', neboli '4x' na druhou.
Nebo to můžeme napsat jako 4 pí x^2.
Všimněte si, že obsah se teď nezvětšil dvakrát, ale čtyřikrát.
A proč se to stalo?
Pozastavte video a zamyslete se nad tím.
Vychází to ze vzorců pro obvod a obsah.
Obvod se rovná 2 pí r, ale obsah... Nakreslím to jinou barvou. ...je pí r^2.
Vidíme, že obsah je přímo úměrný druhé mocnině poloměru.
Když ho zdvojnásobíme, zvětšíme obsah čtyřikrát.
Když poloměr ztrojnásobíme, obsah bude devětkrát větší.
Když bude poloměr čtyřikrát větší, obsah se zvětší o 4 na druhou neboli 16.
Ale u obvodu, ať zvětšíme poloměr o jakýkoli násobek, obvod se zvětší o ten stejný násobek.
Pokud mi nevěříte... V podstatě jsme to zde s trochou algebry dokázali. Ale můžete si to zkusit s jakýmikoliv čísly.
Nacházíme se v kostele Santa Maria del Carmine, uvnitř v kapli, které se říká kaple Brancacci.
Je vymalovaná freskami a také malbami temperou a nalevo v horní části se nachází malba od Masaccia.
Jsou to vlastně dvě malby.
Jedna je Vyhnání z ráje a napravo vidíme mnohem větší malbu - Peníz daně.
A kaple je plná lidí, kteří jsou tady, aby viděli Masacciovo mistrovské dílo.
Masaccio tady namaloval několik výjevů ze života sv. Petra, ale zbytek kaple byl z velké části vymalován jedním z jeho současníků, Masculinem.
Nicméně my jsme se sem přišli podívat na Masaccia.
Nejprve si povíme o obrazu Peníz daně
Je to velmi komplikovaný výjev.
Jde o příběh z Nového zákona, který vypráví o Ježíši, když byl konfrontován výběrčím daní pracujícím pro Řím.
Problém je, že Ježíš se vzdal veškerého světského majetku a nemá čím zaplatit.
Takže Ježíš a apoštolové nemají peníze, kterými by zaplatili výběrčímu, kterého vidíme tady uprostřed v oranžové. Je to ten muž otočený zády k nám.
A v krátkých šatech, na rozdíl od ostatních postav, které jsou více zahalené.
Také Ježíš a apoštolové mají svatozář a my můžeme výběrčího poznat, protože on žádnou svatozář nemá.
A naznačuje, že chce peníze.
Výběrčí daní stojí v postoji zvaném kontrapost.
Někteří historikové umění navrhují, že by mohli být namalováni podle římského sochařství.
Kontrapostem se také mohl inspirovat u Donatella.
Určitě.
Kristus nasměřuje sv. Petra ke Galilejskému jezeru, aby získal peníze pro výběrčího z úst ryby.
Ježíš tedy vykoná zázrak, apoštolové jsou vskutku schopni zaplatit výběrčímu daní, protože ty peníze se objeví v ústech ryby, kterou vidíme, jak ji sv.
Petra chytá na levé straně výjevu a pak na pravé straně vidíme sv. Petra, jak výběrčímu daní předává peníze.
Takže tu máme tři různé časové momenty.
Ježíš v Novém zákoně říká:
"Dávej Caesarovi, co je Caesarovo a Bohu, co je Boha."
Tímto způsobem říká, že Caesar razil tyto mince, tudíž mu je můžeme vrátit, to není důležité.
Co je důležité, je duše.
Tady existuje opravdu specifický florentský kontext.
Florentská vláda právě vytvořila novou daň, které se říkalo "Catasto", což byla daň z příjmu.
Myslím si, že tohle bylo Florenťany viděno jako myšlenka, že Kristus přehlížel tento typ občanské odpovědnosti.
Velmi mě zajímá, jak je ten příběh komplikovaný a jak ho dokázal Masaccio přesto jasně sdělit.
Naše oko se nejprve nepodívá na levou stranu výjevu, kde bychom pravděpodobně začali, protože čteme zleva doprava.
Ale místo toho se podíváme doprostřed na Krista.
Veškerá pozornost apoštolů i výběrčího daní je upřena na Krista.
Kristus ukazuje na Petra, který zase, skoro nevěřícně, ukazuje ke Galilejskému jezeru.
Odkud že chceš, abych přinesl peníze?
A to pak samozřejmě přesune naše oko nalevo k místu, kde opět vidíme Petra.
Petra rozeznáváme, i přestože je jeho tvář tak zkreslená.
Svlékl si červený oděv, nejspíš aby si ho nezašpinil či nenamočil, když si klekne.
Můžete ho vidět právě ve chvíli, kdy otevírá rybě ústa.
Moc se mi to líbí.
Je to tak přesné.
Je to velmi hezké.
Masaccio také ten výjev nalevo odděluje, takže my ho vidíme jako samostatnou scénu. Protože umístil sv. Petra velmi hluboko do pozadí.
A opravdu tam pozadí je.
Toho bylo docíleno mnoha různými způsoby.
Je to díky hezké vzdušné perspektivě, která nám umožňuje se přejet očima z hory na horu, jak se nebe zesvětluje.
Masaccio tady vytvořil hlubokou iluzi prostoru.
Takže postavy jsou opravdu ve velmi uvěřitelné krajině. Není tu pouze vzdušná perspektiva, ale napravo nalezneme i lineární perspektivu.
Na budově napravo, která vypadá spíše anticky, můžeme vidět kolmice.
Ve skutečnosti jsem párkrát považoval za jediný důvod, proč na té malbě vůbec nějaká budova je, Masacciovo velké zaujetí lineární perspektivou.
Toto je jeden z prvních dochovaných příkladů užití lineární perspektivy v malbě.
Obraz Svaté Trojice máme jen asi o rok dříve.
Kristova hlava je tím místem, kde se sbíhají kolmice lineární perspektivy, takže nejenže veškerá pozornost apoštolů je věnována Kristu, ale vůbec celá struktura malby k němu přitahuje náš pohled.
Díváte se na Krista. Vypadá velmi klidně.
Sledujete jeho gesto směřující ke sv. Petru a sv. Petr vypadá zneklidněný a otrávený.
Opravdu vypadá nabručeně, že?
A nevěřícně.
A pak si kolem nich všimnete kruhového shromáždění apoštolů a začnete si všímat jejich reakcí.
Někteří vypadají jako by říkali:
"Co se teď stane?"
Znepokojení.
Někteří z nich vypadají trochu klidněji.
Ale během toho všeho Kristus zůstává ústřední postavou a klidný, když vykonává zázrak.
Opravdu to je jakýmsi rozhovorem.
Všechno je to o gestech, které vypráví příběh.
Opravdu ten příběh spouští.
Bez pochyb.
Také se mi velmi líbí kontrast mezi některými apoštoly.
Například, měla si naprostou pravdu.
Petr vypadá naštvaně.
A není si jistý, zda by vlastně měl Krista před výběrčím daní ochraňovat nebo ne.
Zatímco Jan, ten s blonďatými vlasy vedle něj, má tak pasivní výraz. Je velmi klidný.
Tak klidný. Nemůžu si pomoct. Myslím si, že Masaccio umístil tyto tváře dohromady, aby dosáhl toho největšího kontrastu.
Myslím si, že o tom se nedá pochybovat. Masaccio přemýšlí o každém možném způsobu, jak to udělat, aby obraz vypadal opravdově.
A já si myslím, že divákovi z 15. století prostor připadal velmi reálný.
Využití světla a stínu opravdu oživuje Giottův úspěch z minulého století. A dramaticky ho posouvá dopředu.
Podle mě elementy, které přidávají nejvíce realismu, jsou stíny vržené na zem.
Ano, ty jsou úžasné.
Chci říct, že opravdu získáváte pocit, že ty postavy stojí v krajině.
Světlo, které je zprava osvětluje, míří mimochodem stejným směrem jako skutečné světlo v kapli.
Je tam nahoře napravo okno.
Hned nad oltářem.
Když ty stíny sledujete zpátky, když se podíváte na zem, střídají se světlo s tmou, to pomáhá vytvořit popředí a pozadí.
Musím říct, že mě opravdu ohromilo znázornění chodidel.
Mluvili jsme o dojmu hmoty a objemu v postavách.
Každá z těchto postav vypadá tak pevně zasazená.
Ach, jejich chodidla se mi velmi líbí.
Jsou tak uzemněná.
Když se, například, podíváte nalevo od výběrčího daní, uvidíte, že levá strana jeho kotníku je ve stínu, ale část jeho levého chodidla je ve světle.
Masaccio věnuje takovou pozornost světlu a stínu!
A podívejte se na ty zkreslené svatozáře, které tam Masaccio umisťuje tak, aby nebyly těmi plochými zlatými kruhy, které...
Jsou zkreslené tak jako Petrův obličej na levé části malby.
Správně, až na to, že svatozář není skutečná.
Takže v jistém smyslu bere tento symbol spirituality a chová se k němu, jako by to byla pevná látka.
Jde o zvláštní moment v 15. století, kdy symbolické tradice vyobrazení, které byly předány ze středověku, příchází do kontaktu s jakousi naturalistickou dovedností a zájmem o naturalismus.
Takže tady máme velmi zvláští vztahy.
Masaccio nám opravdu předkládá mistrovské dílo iluzionismu, iluze prostoru a iluze objemu.
Pro mě jsou ty postavy zcela lidské ve způsobu, jakým přemýšlím o postavách Donatella a San Michele.
Mají psychologickou hloubku.
Jakto že florentská kultura dovoluje vyobrazit je tak lidsky?
A toto je jeden z ústředních bodů humanismu, který se ohlíží zpět ke klasicismu, a my to můžeme vidět mnoha způsoby.
Je to povznesení lidské zkušenosti, které je zde pro Masaccia tak důležité.
Jmenuji se Dan Cohen a jsem akademik, jak se říká.
Znamená to, že se hádám.
Je to důležitá součást mého života a hádám se rád.
Nejsem jenom akademik, jsem filozof, takže si myslím, že jsem v hádání se dost dobrý.
Ale také o hádání hodně přemýšlím.
A když jsem tak o tom přemýšlel, narazil jsem na řadu záhad, a jedna z těch záhad je, že když jsem celé ty roky uvažoval o hádání, a dnes už jsou to celá desetiletí, tak jsem se v hádání zlepšil, ale čím víc se hádám, tím lepší v hádání jsem, a tím častěji prohrávám.
A to je ta záhada.
Další záhada je, že mi to vlastně vůbec nevadí.
Proč mi prohrávání nevadí a čím to, že ti, co jsou v hádání dobří, vlastně lépe prohrávají?
Nuže, jsou tu i další záhady.
Jedna z nich je, proč se hádáme?
Komu hádky prospívají?
A když se teď nad hádáním zamyslím, chci říct, můžeme je nazývat akademické rozepře nebo kognitivní argumentace, kde je v sázce nějaké nové poznání.
Je tento návrh pravdivý?
Je tato teorie dobrá?
Je to použitelná interpretace údajů nebo textu?
A tak dále. Nezajímají mě hádky o tom, kdo je na řadě s umýváním nádobí nebo kdo má vynést smetí.
Ano, i kvůli tomu se hádáme.
V těchto já většinou vyhrávám, protože znám určité triky.
Ale to nejsou důležité hádky.
Dnes mě spíš zajímají akademické pře, a následující věci mi nejdou do hlavy.
Zaprvé, co vyhrají ti, co jsou v hádání dobří, když vyhrají spor?
Co vyhraju, když vás přesvědčím, že utilitarianismus není ten správný systém pro uvažování o etických teoriích?
Tak co vyhrajeme, když vyhrajeme hádku?
Ba co víc, co mám z toho, jestli si myslíte, že Kantova teorie funguje, nebo že bychom se měli zajímat o Millovu etiku?
Netrhá mi žíly, jestli si myslíte, že funkcionalismus je použitelná teorie myšlení.
Proč se tedy vůbec snažíme hádat?
Proč zkoušíme přesvědčit ostatní aby věřili věcem, kterým věřit nechtějí?
A je to vůbec slušné?
Je správné, že tak zacházíme s ostatními, snažíme se je přimět myslet něco, co si myslet nechtějí?
Moje odpověď se opírá o tři modely rozepří. První model, budeme mu říkat dialektický model, je, když přemýšlíme o hádkách jako o válce, a víte jaké to je.
Je tu spousta křiku a řevu a vyhrávání a prohrávání, a není to moc užitečný model hádání ale je celkem běžný a pevně zakotvený.
Je tu i druhý model hádání: hádání jako důkaz.
Vezměte si matematické spory.
Zde je můj argument.
Funguje to?
Je to správně?
Jsou předpoklady oprávněné?
Jsou závěry platné? Odpovídá výsledek předpokladům?
Žádné soupeření, žádná ublíženost, není to nutně hádání v tom negativním slova smyslu.
Ale mějme na paměti, že je tu ještě třetí model který si myslím, že bude velmi užitečný, a to jsou hádky jako umělecké výkony, hádky, které se dějí před publikem.
Můžeme si představit politika, který se snaží předložit stanovisko, snaží se publikum o něčem přesvědčit.
Tento model má ještě háček, který si myslím, že je důležitý, někdy, když se hádáme před publikem, někdy má to publikum ve při svoji roli, například za při můžeme označit slyšení před porotou, která vynáší rozsudek a rozhoduje o případu.
Budeme tomu říkat rétorický model, kde musíte přizpůsobit svoji při určitému publiku.
Víte, vést solidní, dobře argumentovanou, neprůstřelnou při v angličtině před frankofonním publikem zkrátka nebude fungovat.
Takže máme tyto modely - hádka jako válka, hádka jako důkaz a hádka jako představení.
Z těch tří je hádka jako válka ta dominantní.
Dominuje tomu, jak o hádkách mluvíme, jak o nich myslíme a proto určuje i to, jak se hádáme, jak svoje hádky vedeme.
Když o hádkách mluvíme, ano mluvíme velmi militaristickým jazykem.
Chceme silné argumenty, argumenty, které budou mít dopad, argumenty, které přesně sednou. Chceme neprůstřelnou obhajobu a správnou strategii.
Chceme argumenty, které budou zabíjet.
Přesně takové hádky chceme.
To je dominantní způsob jakým o hádkách přemýšlíme.
Když mluvím o hádkách, je to tak jak si pravděpodobně myslíte, ten konfliktní model.
Ale ta válečná metafora, válečné paradigma nebo model uvažování o hádkách, má, myslím, na to, jak se hádáme, deformující účinky.
Zaprvé vyzdvihuje taktiku nad podstatu.
Můžete si koupit kurz logiky, argumentace.
Můžete se naučit všechny ty triky, které lidé používají, aby se pokusili vyhrát hádku, jejich chyby.
Zveličuje to ten aspekt my versus oni.
Dělá z toho soupeření. Je to polarizující.
A jediný předvídatelný výsledek je triumf, slavné vítězství, nebo pokoření, potupná porážka.
Myslím, že to jsou deformující účinky, a nejhorší ze všeho je, že se zdá, že brání smlouvání, rozmýšlení, kompromisům a spolupráci.
Přemýšlejte o tom. Dostali jste se někdy do hádky a pomysleli si: "Zkusme přijít na to, jestli se můžeme na něčem domluvit, než abychom si to vybojovali.
Co můžeme společně vymyslet?"
A myslím, že ta metafora hádky jako války zabraňuje těmto ostatním možným řešením hádky.
A konečně, a to je na tom to nejhorší, nezdá se, že by nás hádky někam dovedly.
Jsou to slepé uličky. Jsou to kruhové objezdy, nebo dopravní zácpy nebo patové situace v konverzaci.
Nikam se nedostaneme.
A ještě jedna věc, a jako učitele mě to velmi trápí:
Pokud je hádka válka, pak je tu implicitní rovnice mezi učením a prohráváním.
Vysvětlím, co tím myslím.
Představte si, že se vy a já hádáme.
Věříte návrhu P a já mu nevěřím.
A já řeknu:
"Proč věříte návrhu P?"
A vy mi řeknete svoje důvody.
A já namítnu:
"No ale přece...?"
A vy na moji námitku odpovíte.
A já se zeptám:
"A co tím myslíte?
Jak se to tady dá použít?" A vy mi na moji otázku odpovíte.
Předpokládejme, že v závěru jsem namítal, zpochybňoval, přednesl jsem nejrůznější návrhy na zvážení, a vy jste pokaždé odpověděli k mojí spokojenosti.
Ale také na závěr řeknu: "Víte co? Myslím, že máte pravdu.
Jsem pro P."
A mám nové přesvědčení.
A není to jen tak nějaké, je to dobře formulované, prověřené, bitvou ošlehané přesvědčení.
Velký poznávací zisk.
Dobře.
Ale kdo tu hádku vyhrál? Válečná metafora, zdá se, nás nutí, abychom řekli, že vy, i přesto, že jste z toho nezískali žádné nové poznatky.
Co jste získali z toho, že jste mě přesvědčili?
No jistě, trochu potěšení, možná se pošimralo vaše ego, možná tím dostanete v oboru nějaký profesionální statut.
Tento člověk umí přesvědčit.
Ale co se týče poznání - a jen z tohoto úhlu pohledu - kdo byl vítěz?
Ta válečná metafora nás nutí si myslet, že jste vítěz a já jsem prohrál, i přestože jsem získal.
A s tímto obrázkem je něco v nepořádku.
A chtěl bych tento obrázek změnit, pokud můžeme.
Můžeme najít způsob, aby hádky vyplodily něco pozitivního?
Potřebujeme nové únikové strategie.
Ale nikdy nebudeme mít nové únikové strategie pro hádky, pokud k nim nebudeme mít jiný vstupní přístup.
Je třeba, abychom vzali v potaz i jiné druhy hádek.
Ale abychom to udělali, no, nevím, jak to udělat.
Špatné zprávy.
Metafora hádky jako války je prostě jako monstrum.
Zabydlela se nám v mysli, a neexistuje žádná kouzelná zbraň, která by ji zabila.
Nezmizí mávnutím kouzelného proutku.
Nemám odpověď.
Ale mám nějaké návrhy, a zde jsou.
Pokud chceme nové způsoby hádání, musíme vymyslet nové typy těch, co se hádají.
Zkuste si to. Přemýšlejte o rolích, které lidé v hádkách mají.
V konfliktní, dialektické hádce je proponent a oponent.
V rétorických hádkách je publikum.
V důkazových hádkách je ten, kdo ověřuje.
Tolik různých rolí.
Dokážete si představit hádku, ve které jste ten, kdo se hádá, ale zároveň i publikum které se dívá samo na sebe?
Dokážete si představit sebe, jak se díváte, jak se hádáte, prohráváte, ale stejně na konci řeknete:
"Páni, to byla ale dobrá hádka."
Dokážete to?
Myslím, že ano.
A myslím, že pokud si dokážete představit hádku, kde poražený řekne vítězi a publiku a porotě
"Jo, to byla dobrá hádka," pak jste si dokázali představit dobrou hádku.
A víc než to, myslím, že jste si představili dobrého hádajícího, který je hodný toho, jaký se snažíte být.
Prohrávám hodně hádek.
Dá to práci, abyste v tom byli dobří v tom smyslu, abyste z prohry měli výhodu, ale naštěstí jsem měl spousty kolegů kteří byli ochotni přitvrdit a poskytnout mi tu zkušenost.
Děkuji.
(Potlesk)
Hodnota "y" je vždy o 3 větší než 2 krát "x".
Takže můžeme říct, že "y" se rovná 3 plus 2x.
Takže je to 3 plus 2x. To je jiný způsob, jak si říct tuhle větu.
Takže "y" je funkcí "x".
Kdykoliv se ptáte, zda je něco funkcí něčeho jiného, ve skutečnosti říkáte, podívej, pro každý vstup "x" je tu právě jedno "y".
Takže pokud říkáme, že "y" je funkcí "x", tak pro každé "x", které dosadíme to této funkce, musíme dostat právě jedno "y".
Takže když dosadíte nějaké "x", musíte dostat přesně jednu hodnotu "y".
Pokud dostanete dvě hodnoty, tak to není funkce.
Pro každý vstup dostanete pouze jedno "y".
Můžete mít dva vstupy, které dosahují stejného "y", ale nemůžete mít jeden vstup, který dosahuje dvou výstupů.
Nevěděli byste jaké hodnoty dosahuje funkce na tomto vstupu.
Tady to vypadá docela jasně. Pro každý vstup tu máte přesně jeden výstup.
Všechny vstupy určují nějaké "y".
Není to, že když dosadíte "x", tak nevíte jaké "y" vám vyjde.
Vy víte jaké "y" vyjde.
Když "x" bude 0, "y" bude 3.
Když "x" bude 1, "y" bude 5.
A tohle je rozhodně funkce "x". "y" je rozhodně funkcí "x".
V minulém videu jsme mluvili o inflaci měřené CPI (Index ceny spotřebitele) a tak si říkám, bude lepší, když vám ukážu opravdová data a vytyčím několik důležitých a zajímavých bodů. Máme tady takovou tabulčičku, která uvádí data z měsíce na měsíc a je vydaná US úřadem práce a statistiky. Tato tabulka A shrnuje jejich poznatky za první půlrok 2011.
Jsou zde zachyceny změny v CPI pro všechny městské spotřebitele tedy CPI-U (Urban=Městský) a mimo jiné vydávají i tabulky pro mimo-město a všechen zbytek jenže tohle je CPI pro městské spotřebitele průměr všech US měst.
Výsledky těchto specifických tabulek jsou vždy fascinující a zajímavější, než to co slyšíte ve zprávách (nebo v ČT ekonomika) protože když říkají "CPI se změnilo o 0,5%" a co chci dodat a to platí pro všechny CPI a také všechny vládní statistiky a upřímně to také platí o všech reportech, které dostanete naservírovány od společností (ve výroční zprávě) je důležité pamatovat na to pokud dostáváme statistiky postupné změny nebo jestli jde o změnu z roku na rok takže například máme statistiku z tisku jako tuto co zde vidíme a čísla v titulku článku vypadají přesně takto nebo je to co by řekli v novinách
"V červnu roku 2011 inflace na celý košík zboží se snížil o 0,2%" a tak vy si říkáte:"Hele, žádná inflace, ceny se vlastně snižovaly"
"To by skoro mohlo být označeno za malou deflaci" jenže je důležité uvědomit si, že toto jsou údaje očištěny o sezónní výkyvy. a když říkám "očištěny o sezónní výkyvy", tak to tradičně znamená, že lidé možná používají jiné množství energie a jiné množství paliv z května oproti červnu a tak se tedy v těch statistikách snaží to všechno započítat do cen spotřebitelského košíku z května do června. Takže to je to co myslí pod pojmem "sezónně očistit"
Jenže, když se podíváte sem, ceny se snížily z května na červen očištěno pro toto období Jenže z roku na rok se stále ceny zvyšovaly Pokud porovnáme červen 2011 a červen 2010, ceny se zvýšily o 3,6 procent.
Vůbec obecně měsíční údaje budou mít větší výkyvy a to protože v krátkém období máme víc faktorů, které tyto výkyvy ovlivňují. Proto údaje z roku na rok jsou lepším ukazatelem, co se vlastně děje s cenou.
I když někdo se může zaměřovat na mezi měsíční změny a to protože nám to dává představu, co se děje s cenami právě teď.
Občas vidíte, že je dána cena inflace pro všechno a někdy vynechají jídlo a energii (ceny bez potřebných věcí) tudíž toto zboží je bez jídla a energie. a to protože jídlo a energie představují velkou část spotřebitelského košíku a jsou velmi volatilní.
Z roku na rok se cena energie zvýšila v desítkách procent obecně 20% obecně pro všechny ceny energie a když se podíváte palivová nafta se zvýšila v ceně o 35,6% tedy alespoň v této nové statistice se v posledních měsících ceny energie snižovaly ale z roku na rok se cena energie poměrně zvýšila o obrovskou částku
A to je tedy tažný faktor těch 3,6% inflace.
Pokud jídlo a energii vynecháme a porovnáme spotřebitelský koš bez toho Inflace představovala pouze 1,6% za rok.
A proto je zajímavé koukat se na určité části ekonomiky nebo také na to jaké produkty a služby jsou dražší a které levnější
Třeba je zajímavé, že auta a náklaďáky z druhé ruky šly cenově nahoru o 5,1%. To zní jako poměrně velká cenová změna pro něco co už není nové.
Myslím, že bychom si dnes mohli říci něco o Picassově úžasném obrazu jménem "Guernica", který jsem již několikrát viděla, protože byl vystaven v Muzeu moderního umění dříve, než byl poslán zpět do Španělska.
- Ano, to byl.
Mám pocit jako bych s tímto obrazem vyrostl.
- Ano, já také.
- Jeho přítomnost v Muzeu moderního umění byla vždy silně cítit.
- Ano. A byl ve velice malé místnosti, takže to bylo velice intenzivní.
- To bylo.
Víš, je zajímavé, že Picassovým přáním bylo, aby obraz zůstal v Muzeu moderního umění, dokud nebude Španělsko opět demokratické.
A vzpomeň si, že Franco žil hodně dlouho.
A tento obraz byl reakcí na Franca.
- No, přesněji byl reakcí na Španělskou občanskou válku.
- Velice tragickou událost.
A je to velice silný obraz, měl veliký vliv jak v době, kdy byl namalován, tak i dlouho potom.
- Ano, o tom také můžeme mluvit.
- No, možná bychom mohli mluvit o historických okolnostech, které ovlivnily vznik obrazu.
Je to obrovský obraz namalovaný Pablem Picassem v Paříži na žádost jedné ze dvou španělských vlád, které v té době existovaly.
Musíš si uvědomit, ve Španělsku byla v té době občanská válka. Na jedné straně byli fašisté pod vedením Franca, kteří vyhráli španělskou občanskou válku, ale na druhé straně byli republikáni.
Nemá to nic společného s americkými republikány a demokraty.
Toto byli lidé, kteří chtěli demokracii, a měli tendenci být trošku více levicoví, kdežto Franco byl hodně pravicový, podle politického spektra, byl extrémnější, než jak je to dnes běžné.
A stalo se, že
Franco se snažil zastrašit obyvatele.
Musíš si uvědomit, že mluvíme o roce 1937.
To je před druhou světovou válkou.
Jsou tu hrůzy z první světové války, a je tu fašismus ve Španělsku, v Itálii, v Rusku...
- A v Německu.
- Ano, v Německu, ovšem. - Ale stalo se to, že se Franco rozhodl rozpoutat násilí mezi obyvatelstvem ve snaze vyděsit jej, aby si uhájil svou moc.
- A aby si ji upevnil.
- Rozhodně.
A udělal to, že byl v kontaktu s Hitlerem a Německem a dovolil Hitlerovi otestovat si pár bomb ve městě Guernica.
- Těžko uvěřit.
A Picasso tím byl šokován, celý svět tím byl šokován - bombardováním a ohromným počtem mrtvých.
Guernica nebyl vojenský cíl.
- Guernica bylo malé město.
- Ano, malé město.
A tento obraz byl Picassovým druhem vnitřní reakce na to, co se stalo, především pro mezinárodní výstavu v Paříži, takového světového veletrhu.
No, možná bychom mohli mluvit o tom, co na obraze vidíme.
-Ano, je to velice silný obraz proti hrůzám válek, myslím v tradici s "Popravou povstalců 3.května" od Goyi.
- Nebo Davidovou "Přísahou Horatiů".
Ale sama víš, že to jsou velice staré obrazy.
Ale když si představíš 20. století, kdy byl obraz namalován, historická malba, na kterou se odkazujeme, už neexistovala.
Hodně lidí důvěřovalo téměř bezmocnému Picassovi, že obnoví důležitost obrovských historických maleb.
A já si myslím, že tato událost byla velice důležitá.
- V tradici historické malby.
Je tu spoustu věcí, které mi připomínají Goyu.
Například ta postava ve předu, která je zkřivená a má v ruce nůž, jako španělští rolníci v Goyově obraze připomínající Krista v jeho mučednické smrti.
- Další věc, co mi hodně připomíná Goyu, je Picassova volba udělat obraz černobílý.
- Bílý, černý a šedý, přesněji.
- A Goya je sice barevný, ale je poměrně temný.
- Ano, je to o síle temna a síle dobra.
- Ano to je, a o kontrastu mezi světlem a tmou v obou obrazech - i v tom Goyově je, myslím, zřejmé, že Picasso, další Španěl, připomněl tento úžasný příklad historické malby.
- A vyobrazení matky a dítěte nalevo!
- Velice skutečné.
Je to tam hmatatelné.
- Úplně vpravo, je žena, která prchá z hořícího domu, ze svého hořícího domova.
Obraz je plný symboliky.
Je zde kůň, samozřejmě, křik.
Je zde zlomená dýka, jak už jsi říkala, a také mohutné a zvláštní světlo. A je zajímavé, že to světlo vychází z lampy.
Jak víš, lidé říkají, že vypadá jako lidské oko.
Možná jako Boží oko. Ale je zde žárovka.
Také to může znamenat výbuch.
Mohl by to být výbuch bomb.
- Já myslím, že záleží na tom, jak to na mě působí.
Dívat se na ten obraz, bylo jako světlo, které bliká, výbuch, zář... To, jak světla...
Víš, co myslím, výbuchy způsobují světelné záblesky a v tu chvíli je cítit chaos.
- Ano, to je.
Je to druh zesměšnění modernosti, v tom smyslu, že je možné mít letadla, která shazují bomby.
Však víš, nakonec, je to přece jen žárovka.
Ještě něco je zde opravdu velice zajímavé, a to je šrafování.
Vidíš, hlavně na těle koně?
Někteří umělečtí historici o tom mluvili a odkazovali na noviny, které Picasso použil na své papírové koláže.
Ale zde jsou namalovány tak, aby vypadali jako malé šrafování, jako by to bylo vytisknuté.
Ale není.
Je to odkaz na jeho práci. Ale také to připomíná, že je to současná událost.
Jako Gericaultův "Vor medúzy", je toto tragédie, která se stala.
A je to krásný výjimečný obraz.
A víme, že když Colin Powell odešel do OSN, aby zdůvodnil válku v Iráku, prohlašujíc, že věří, že přijde čas, kdy bude mít Saddam Hussein zbraně hromadného ničení, nebo Bushova vláda věřící tomuto tvrzení, a Colin Powell jel tento názor prosazovat do OSN, nechtěli dělat fotky před tímto obrazem.
- Totiž, tisková rada je přímo před tapisérii darovanou OSN.
- Je to kopie tohoto obrazu.
- Ano, máš pravdu, nechtěl být viděn před tímto obrazem.
- Jistě, protože obhajoval válku.
- Ano, a přímo před tak velmi drsným důkazem ceny, která se za válku platí.
- Jistě, a myslím, že je velice důležité říci, že je to reprezentováno abstraktně.
Kubistický styl malby obrazu, myslím, jej tvoří tak moc silným. Domnívám se, že kdyby to byla fotka, nebylo by to tak silné, jako je to teď..
Myslím, že to, jak je obraz namalován, je velice zveličené. Hýbající se ruce nahoru, dolů, všemi směry. Je to druh zveličení a to vytváří emoce obrazu, hrůz válek.
- A to se mu vážně povedlo.
- Je to formální jazyk k vyjádření těchto emocí.
- Ano, ale to, jak je to použito, je velice silné jak politicky, tak lidsky.
- Ano, je to velice zajímavé, protože hodně historie 20. století a umělecké historie se dívá na válečné umění odděleně od politické scény.
- Je formálně očištěné.
Popravdě, hodně Picassovi práce spojené s jiným tématem, může být prezentováno velice formálně a klidně.
Je to velmi zajímavé vidět tak silné prohlášení.
Myslím tím, že je spoustu dalších příkladů Picassovi práce, ale toto je skvělá ukázka 20. století, hluboká politická malba od umělce, který většinu své kariéry strávil sledováním toho, co vidíme, a reprezentováním toho, co vidíme.
Umělečtí historici napsali o historii umění 20. století hodně.
- Takže je zde opravdu smysluplné manželství, který se nerozděluje...
- Umění, které je ve vztahu, že?
- Správně, v té nejjasnější cestě.
(hudba)
Nebýt dlouhých šatů a cylindrů, mohli bychom si myslet, že se jedná o současný New York ve dvě hodiny ráno,nebo Paříž, nebo jiné velké město.
Muž: Opravdu máte pocit, že se to odehrává pozdě v noci, možná už budou zavírat.
Nacházíme se v Uměleckém institutu v Chicagu a díváme se na obraz V Moulin Rouge od Toulouse-Lautreca.
Tohle je to, co Toulouse-Lautrec tak uměl, zachytit Paříž po setmění, zejména kluby, které existovaly na Montmartru, kopci v severní části Paříže, kde se umělci mísili s nižší třídou, zčásti kvůli levným nájmům, ale také kvůli jistému druhu liberálnosti.
Moulin Rouge byl oblíbený noční klub s tancem a pitím a hudbou.
Toulouse-Lautrec ho často navštěvoval.
Vlastně ho tady vidíme v pozadí.
Je to ta malá postava jdoucí s velmi vysokým mužem v cylindru.
Muž: I když to tam bylo pochybné, i když to opravdu nebylo správné, a pravděpodobně protože to nebylo správné, střední třída, alespoň ta dobrodružná střední třída, si troufala chodit v noci do těchto podniků.
Z hlediska kompozice, z hlediska řešení prostoru,
Toulouse-Lautrec se inspiruje Degasem.
Muž: Například ta balustráda, která začíná v spodní části plátna a pokračuje doleva nahoru.
Ta balustráda nás odděluje od toho pokoje, ale také nám umožňuje se dívat.
Chci vejít dovnitř.
Vlastně, chci poslouchat konverzaci u toho stolu.
Chci najít židli a sednout si.
Myslím, že Toulouse-Lautrec v nás vyvolává ten pocit.
Oddělil nás od té skupiny tou balustrádou, a vytvořil dojem zajímavé konverzace, kterou vedou.
Všichni se trochu naklánějí. Jsou samozřejmě trochu opilí, ale vypadají zaujati konverzací, kterou my nemůžeme slyšet, snad proto, že hudba je příliš hlasitá.
Muž: Na druhou stranu, než bychom se dostali ke stolu, potřebujeme oslovit tu ženu napravo. Žena:
Ta žena je známá umělkyně, stejně jako ta zrzavá žena usazená u stolu.
Podívejte jak Toulouse-Lautrec namaloval její obličej.
I v Degasově díle, jsou často ozářené například baletky, jevištními světly přicházejícími zespod, která narušují a deformují jejich obličeje.
Nejsem si jistý, jestli jsem viděl něco tak groteskního.
Elektrické světlo byla v Moulin Rouge novinka.
Podívejte se na způsob, jak umělec vytvořil dojem zvláštního, dojem umělosti, která vychází z toho světla.
Je to násilné.
Je to děsivé.
Jsou tam rysy karikatury, zároveň je tam ale citlivost a lidskost.
Ty postavy jsou specifické, ale je tam druh laskavosti, například v muži sedícím v cylindru nejblíže k nám.
Je tam ryzí druh kamarádství, pravý druh souladu, který je umělec schopen vytvořit, i v tak drsném nočním světle.
(hudba)
Roku 122 n. l. císař Hadrián navštívil Británii.
Z Londýna pravděpodobně zamířil na daleký sever Anglie, který byl jedním z nejodlehlejších území římské říše.
Zde vybudoval jednu z dnešních památek světového dědictví.
Nechal vystavět tuto zeď, Hadriánův val.
Tím nám zanechal jeden z největších monumentů římské historie.
A příčina jeho vzniku je klíčem k porozumění Hadriánově vládě.
Hadrián zdědil říši, jejíž závažné problémy vyplývaly z její nadměrné rozlohy.
Jedním z jeho velkých úkolů bylo zajištění hranic říše, aby ji Řím mohl kontrolovat.
Zajišťuje hranice v Germánii, Sýrii, severní Africe a zde v Northumberlandu, na hranici mezi Anglií a Skotskem, a to stavbou toho největšího z dosud existujících hadriánských hraničních opevnění, Hadriánovy zdi.
Velká kamenná pevnost, kterou zde vidíte, se nachází na samém kraji světa, na severním okraji říše, která sahala odtud až do Egypta.
Hadriánův val nebyl pouze obrannou bariérou.
Šlo o brutálně účinné bezpečnostní zařízení, které umožňovalo velmi efektivní vojenskou a hospodářskou kontrolu této oblasti.
Pravděpodobně z důvodu vleklých problémů a válek zde museli být mnohem důslednější a postavit tuto obrovskou stavbu. Na stavbě se po mnoho let podílely tři legie, což představovalo velké množství pracovních sil.
Byl to velký výkon římského inženýrství.
Zeď je osmdesát mil dlouhá a sahá od Bowness-on-Solway k řece Tyne.
Původně končila v Newcastle a později byla prodloužena do Wallsend v ústí řeky Tyne.
Nacházíme se na Hotbank Crags mezi několika strážními tvrzemi, v nichž byly udržovány malé posádky dvaceti až třiceti mužů, jejichž úkolem původně byla ostraha Hadriánova valu.
Při procházce podél této zdi získáte představu, co pro Římany obnášelo udržování vojenské posádky něčeho takového.
Přemýšlíme-li nad funkcí této zdi, byla účelem strážních tvrzí organizace vojenských přesunů.
Když se podíváme na to množství zdí, které rostou v dnešním světě, pochopíme původní záměr stavitelů Hadriánova valu.
Šlo o velmi agresivní symbol a také o velmi účinný praktický nástroj římské nadvlády.
A toto je pouze jedna z hranic říše.
Vše bylo postaveno z kamene, a tudíž to dnes vypadá velmi působivě. Ale byly zde "limes" v Germánii a obdobný typ hraničního opevnění v severní Africe.
Opevnění obepínalo celou říši, což je velmi působivé.
vy spadající polda copyright program a pýcha a upravovat do programu není naplněn sténání a všechny non a pryč a a a a je a a a a a vážil sto a máma tam na pevnině
lol ho corp tam a a vše pag to a nebo pak n vy vyhrát neslyšitelné na spodní straně je být efektivní a jeden skok před zákonem vypínače je nutné, aby byla vybaven a mickey byl celý všech nejnovější vědecké vybavení zappa spolu s objevem Prime identifikace zločince a jeho zatknout ať je veřejnost ochotna ukončit dělá utrácet peníze potřebné v této rozdělení vymáhání práva bude mít za následek v handicap základní policejní práce nejen to, že ale dá trestní výhodu nad orgány drnčení výsledků pro společnost naal pravdivý příběh všech Batman zde zlaté nebo
let jsi hezká mladá být v místě takhle nevadí Horatio Alger krok a pak nemáme tolerovat postoj jako vy v této instituci budete dodržovat pravidla lidí a škola a sama sebe v takové způsobem bude váš pobyt v co nejvýstižnější jak je to možné každý rok dělat všechny přímo z jednoho roku podle vašeho odhodlání, že jsi shledán vinným z drobných krádeží a se vydává za důstojníka si uvědomit, že začínáte špatně jak se ne tak budu muset zůstat v osmnáctého a myslím, že to mluví vás ještě by se dalo očekávat,
Nejsem v neprokázalo, které uh ... zaplať pánbůh nástupu do velkostatkářů Iráku zastavení nákupu musíme s tím něco udělat letu kit teď myslím, že nejsem prakticky vše, co si loď
Peníze ekonomické platit pracovat až na národní gardy, když děti mají snídaně znamenala, že byl recept obrázek který je stále veškerou pozornost, kterou tyto doktorský vlastně bych doporučil žaludek hned teď že smlouvy a zásady a že na komentář a my se ho zbavit, aby očekáváme začátku řádku částic federální věznici v Leavenworth kansas o dva roky později
William Edward ve věku dvacet jedna podával jeden rok drobné krádeže zosobnění likér násilníkem a že že pozvání si myslíte, že indexování Specter budeme to dělat jste byl osobně federální úředník znovu tak co takže budeme s námi tři roky tvůj příběh vypadat dobře můžeme klidně na stojanu navzájem Teď už si nemyslím, že inteligentní diskuse od vězni byli Nevím, proč dont aby se vaše mysl chovej když jsi tady pokud určitá pravidla jsou příliš těžké, ale trváme na hlavní aktualizaci uh ... můžete udělat, aby prchnout Hugo, že nedostal spolu s námi nebo můžete sledovat stejný soud budete rozhodně ve zvyku dělat v
V tom případě máme starou metodu zabývající se šarže metodou dobře, pokud jste zájem je snadné zjistit, na možná pouze s by proniknout do váš let ok kapitán st jak je třetí týden na samotce za podvod kapitán docela dobrý dobře vyjadřuje osobní i si nemyslím, že to bude to, co nazýváme dobro
Jak dlouho se dostat jít šestiměsíční můj spolupracovník s pozemky anténa skončila void u soudu virus olympus a teď mají výstavu je nyní pojďme
'Em tady opioidy ho dostat ven ateista, že i řekl zvedni texas do mladých muži chtěl tuto vězení netoleruje desítky obyvatel někdy ale dáte ho hrnky v této místo, ale zůstávají v souladu kolem naší
Dům, co zkusit dostat z řady a budete brzy zjistíte, že tento vstup sub-typ, který se teprve ukáže zbouchnul pokud nejste jen v případě, že jste se rozhodli začít něco připomínka disciplíny je na specialita nemáme zájem o to, co udělal než jsi přišel sem proč jsi tady ty, dám vám šance jsme dost zajímá šance, že váš názor na metodách bylo by pravidla, nebo trpí důsledky v Moskvě díky pádlo exteriér zbavit vás dnes freud a dostat předstírat potřebu právě řekl jsme, jak se zbavit svého ideálního vás Necítím uh ... nechtěl Good Riddance podloží problémů, které jsme museli zaplatit aby to výše
Předpokládám, že bych měl zeptat, co budete dělat teď bych Předpokládám, že jste měli udělat které bych byl zticha příliš mnoho obchod ale vaše cesta
Pamatujte si však, příště budeme Priya náhled nebudete se sem vrátit máte z transakce vzít
Doufal zůstat mi z očí díky nechtěl bezprostřední ani snažit slovo výdělek velká mezera a tentokrát jste architekt, který je to, co říká donut serial ata baghdad a nezačnou obvyklou linii o pravidla a předpisy
Stát mě zajímá, jak se léčit vězni podél Musím zůstat tady a co nebo saint došlo přímo kolem něj všichni jdou na tranny odpočinku a budeme mít Tento živý, ale nebojte se o mě by dělat přesně webu pohlaví vnitřní motivaci, že příliš podle vašeho vzdělání, které oni nemají dostali zpět, takže na konci května dot OBC ve vás vědět, co víte, že je to to, co jsem strach z gin s tonikem když Floyd bude reagovat a naal ok a nechápu těžké o tom jen aby a recesi dobře uložit
Víte, jaké jsou šest týdnů jít spíše představení
Slova, která jsem byla hrál předstírat a já byl armádní důstojník teď mají hodně jako trubce dolů to dělá ho sem provádět děje v tak co unisom houston v San Diegu i nadále vybírat sami
Komuniké se stal abyste věděli, máma zvážit sezóna týden od pondělí která je, aby to nemůžeme to máme tento název v jednom z nich vidět, že nemůžete vidět neztratíte nic by dobře
Sapir a stačí jít na starý rekord Clinton st a silné ženy pokoj patro to nedopadlo tak Tupac , ze kterého jste závěr jsem se naučil lekce a pak možná má pravdu a blahopřeji si správce jen nemají zájem v tomto kloubu již
Láme mi srdce, to brát s nadhledem by to Možná zpět do Chraň mě Hospodin ella řekni mi, jak byste to welcome florida si někdy vrátit do Alcatraz snímky, kdy by mohli být muž strávit zbytek svého života si někdy vrátí sem, že to bude osamělý od té doby na dvojnásobek nebo kapitálu, které se nevrátí Kéž bych mohl být jistý, že se mi to věřit i se nevrátí jen mimo město Walla Walla a motorista dát mladému člověku výtah to hardware a přesto chůzi ještě akutní world slovo táta na velké ideálu Řeknu vám, co jsem Snažil se rozhodli pravdu my chtěli jít piva služby rádio na všechno na př. to, co můžeme si to a
Mezitím o viditelný, ale, ale, ale, ale policie pozmění občané Chci být na vrcholu z toho, ale i vrátit k tomu licenční číslo a držet věrný říci že James v okamžiku všechno dodacího listu z LAPD správců z bití motoristu, který popisováni jako bytí šest stop dva palce tečka, že byly
Proč jsem nedostal, který vedl po odráží jeho ego je horký pokud máte dostat převod
lloyd opustit gothic druhého, který přetékají na parkovišti itt_ Průběh on cestoval na jih drží znalostí mezi ostatními jiné doby poptávky v konečném znění v auto chytil mě za jednoduché Dívka lloyd a jeho hledání zde chtěl, aby to jo folio syn mě poslal, kde uvidíte tom totéž místo bude v následujícím desetiletém
Alcatraz jít ven a chtěl jsem slyšet, kdo brusle linka oslabuje svou moc vyvolala spekulace, že Nevadilo vám malý o thriller ale obvykle daleko od Walla Walla a právo
Kdes můj povýšen z průvodce z Texasu
Bohužel jeho poznávací značky byly málo nápadné n. ischiadicus změnit uh ... horké a můžete volat jej pak jaký je plán, že stav proti právem občanů peníze a a černé psaní a budu dělat hot vzduch o ale uh ... v, ale mohou běžet do města uvidíme, co můžeme hrát že sledování Kathleen děje tady dole to nestalo taška, jednu internetové rádio nejméně devět rozšířit že druh černé, co se děje
lůžkoviny zhoršuje někdy je to vždy, že politická rukojmí orbit ntbntsb_ nyní vysílány pokud jde o stále auta a že 1937 lahví licence v noci sloupci linka devět šel ve věku šesti let devět victor vody pozdě šest tato licence není zaregistrován, aby tento Koberec ukradeno z jiného vozidla je kopírovat ale pak popsán jako Střední američané rychlost chůze, ale dva což je šířka sto sedmdesát dva collins odpočinku karne dokumenty tak divoká jízda na kandidáta dluhu pravé opožděný šťastný byl na mém době oběda jít do soudního Gangtok kdekoli na místo dostal odstřelil, že to a my černí z stane monogram alespoň
Možná xbox bůh Myslím, že jsem měl budeme účelnost vypadat nebo nepřesné s celou dobu, aby si některé přípravek pronásledovat harry potter charakteristika ambice kontakt pokud jste architekt kapitál kopec aktivista
Nemůžu hummus hotdogs heslo akční králové má sakra dobře nemůže odhalila a a a a a a
Mike a já nevím, kolik devět sto pozadí v mé mysli že jsem měl tu
Vývoj dot blot dostat ven ale nešel uh ... jeff non spravedlnosti a já se nedostal do double whammy po oni by, a já jsem se snaží dělat to tak dlouho, jak můžu chodit george pořádku chlap a já jsem seděl biologické my
Peníze, které dělal svátosti příliš horká budeme muset získat další a a aparthotel klub dobré motocykl o obchodu unesen kapela problémů si myslím, že je to až že světlo sloupci Jsem chodník prop nevypadají se pro tuto výzvu cestujícího že je nebezpečné nebo do dvaceti minut každý vede silnice od kraje byla umístěna nyní policista kuchařka dot správné, ale pak ve světě, aniž by se zastavil řídit dotaz vydal zpět po dálnici strážníka imigrační úředník vstoupil v
DYG antický pátrání přes hranice mexických započtení vážené jedenáct na hodinky pro prstem minut strávil dvě hodiny Muž a žena vyplenili elita a přistěhovalectví úřady Londýnem je včetně podél silnic zákazem
Gaya vliv na naše srdce ale že ten kousek můžete desetiletí negace dot peněz a a a dot com tvrzení a silniční a a a uh ... dolů to je to, co balení do mé Conrad přímo na a si chvíli později pre-op jízda na dálnice v blízkosti hranic sám muž chůzi podél silnice mailem v dobře
Somálsko opět můj, co jsem udělala nedostal je čas a já mám pravdu průmysl může chytit je na cestě domů očekávat, že břicho dobrodružství začínám mít vyrobený a a ale střelec italské
TaylorMade trvale vypnuto úsvitu off, která by zákaz službě na mé straně a doma s zapotřebí velký zbytek ostatní důstojníci se a zvedl se to neúnavně pátrání pokračoval annette rostoucí tygr o letadle střelec někdy během noci
lloyd navázali kontakt s přítelem jainsingles etnické den v domě hned vedle podél nařídil ještě podívat se vám vadit, když i odpočívat chvíli Anek bouda se zpátky do domu
Řekl jsem, že on-line policejní stát a že je to něco ve vašem místní panel v rámci jedné myslím, že nejsme knots co bílá jejich tam víš, že to není špatné pro vás vicky que emial nebo pivo díky zkusím, že spt ale chci, aby
Arje jo jsem hledal po dobu jednoho měsíce tenis kanál co udělal ilmo lisa poštovní archaické MacGregor byl špatně hra nevíme, že jsme ještě
Myslím, že tak možná na některé z místa jste vyzkoušet a to je důvod, proč jsem si myslel, že druhý roh možná práci, která uh ...
Možná tak oblečení, které Sahi vybledlé to co si myslím, že v podstatě naše smlouva program hotový whitney alice dat jeden a chtějí být ekg a že se u které je to, co si myslíte, že budu viset tady tak dlouho, jako chci něco, co počkej co jsem se snažil, že kluci mají těžké Doba moci nebo co no nejsi dost v novinách Dnes ráno akutní kyvadlová doručena jeden nebo dva nemůžete mě budu tiše, aby další trhliny high-tech držák kombinuje stranu o Mexiku uh ... věnovat vytyčování legislativní opatření přátelsky to a a mhm investice na víčku, aniž by král , která vyšla nemůže ac velikost spodiny sjednocující orchidej pozorován vysílání, co máte na mysli vysílání se podívat máme mikrofonu linku jsou povoleno bychom chtěli vysílat hlásí hodinky
Už když se můžete dostat pouhým z řádně v dámy a pánové to je jeden z nejvíce vzrušující vysílání jsme byli schopni přivést vás od stanice
Cape Cod zde, že ten, který znamenal s omezenou napodobovat výstřel inženýr chránili příležitost dotaz významná jednotka, ale velká krabice skupiny, které budete dělat ano, on to asi, aby se to všichni docela v jakém může být internetový obchod co to zrcadlo důstojník pomocí Nechala bych si balení změnu v Japonsku tabák budeme snažit chytit instrukce prosím NetBackup ozvěnou pokuty to peak-to-peak pravé kapse sebe káva a poté, co jsem dostal se na vrchol přišel na tomto rukavic začátku, pokud jste nemůže dostat očekával, co si myslím přeplněné každou minutu musí být alespoň pre-op 1000 lidí zde emigrace populární hypertenze, jak to, že pak k boji, co mám dělat vědět, jestli jste na to všichni opozice ostatní země přinést na to lékařské on voly a san diego dot jejich, že byly vyprávění a zdatný část z rozpočtu, který self-přiznal uh ...
Cape Cod se chystá být získání trasy jsme si mysleli, že to moc, ale oni budou vypadala jako část od bílého přidal dobytek prod extrémně, že oni nejednali zdravotní když jsem si do banky jako se zdá být všechno vypadalo na doba coca coca-cola je webinar uhadování nápad na projekt technicky nemohou dostat hit rezervaci letu těmito
lidé mají dost v době se stal padesát Fukada dobře Obsah intervenční erozi bílým ženě společník ale že to bude v souladu s united pak můžeme vyzvednout nahodit znovu elementární den velký, pokud bych mohl dostat tam vedle pořádku rovině a ven děkuji out na částečný úvazek způsob dot serrano
Nyní může právo buď po které bez , které by mohly explodovat dávat ano by se nestalo celku o tom, jak moc může rozdělit a naopak řekl, že jsem nedostal, že v kouři dokument, počkejte chvilku
Klávesnice bude bojovat znovu co intelekt a a a a všechno dobré w d hornické město moje rodné město
Jdu na procházku přes tečkou, pokud jste pokud budete souhlasit, že jsme to bude zájem i mysli pokud můžete, a pak kteří budou léčeni kit kat v kolik hodin se provádí chůze do pásu co se nepřijde všichni se účastní když můžete vidět Desperado
Co jste to mám nebo že budete muset vzít ale pak byste si se setkal s kubánský odkaz které dont to nepomohlo to on vychystávání sebe znovu přichází Connie pick-up zde za chvíli se k němu jako národ náš příběh pl kamarád a real a a na
Perot na mhm
Ingi zlato mhm mhm zelená dl není pochyb o tom, že to byl plyn bomby byla směrována z mladých mužů
Příklad použití vědeckých metoda dopadení zločinců vyústil v předání trestní bez živou obětí
No to bylo kombinovat mexická bratranec tři zadržen usa orgány a je nyní sloužící věta než federální věznici i am neříká
Meinhold Madelina dluhopisů a dluhopisů a byla provedena a to není známo, že muži a a claire a a povolání low-carb copyrighted program vytvořen real Bandi osvalení legálně povoleno vnitrostátní hlídací pes dělá v milionech JANE rooney ale jeho velký samec Američan jedenáct v době vážil asi sto sedmdesát hnědá
McManus dal již při hollywood zákony a ve dnech utrpení a byl hora kde nebezpečí duševní hlodavce já vím, že se všichni shodneme na tom, že to přestane
Nováček, který nemá dávat jim Správný druh se pracovat s nemá právo si stěžovat, že se ukáže, že čtrnáct v bezvadném rovněž vás jsou část vašeho vozu, a pokud pokud s nižší nebo každý catalina nemáš nikoho vinit výzdoba motor, ale sebe, ale
Pollitt s Uděláme na skutečnost, že i znamená a máte plné právo očekávat a budete mít z prostého těstovin útěk stálejší pohřbí osvobození již najeto větší výkonové rezervě a maximální rychlost, která řidiče policejní problémy Jinými slovy, můžete se tím, že vždy přichází s reálnou banditovi popraskané společnost protože vyžadují všechny potenciální vlastnosti úředníci třicet setkání měst a kraje identifikovat skutečnější než skutečnost že benzín použity výlučně k Otec nouzové veřejné služby volání bude výhodná koupě dát své auto nejlepší řídící, že jeho práce s pokles na červeném mravence Bíteš přijata pohled, který může být buď bandita zítra ráno a ti zavolat prostředky poskytování policii srovnatelné mandle tím, že hraniční druh jeden z starý muž bavlna úroveň velmi
Doporučená ohlušující na západě to zde dnes jsme opět kochat představující zuby james e Davidův Los Angeles policejní oddělení udržet data
Dobrý večer přátelé se zdá, že obecné existuje pouze studie tohoto tzv. společnosti podvodníci součástí vyššího titulu zločince to není pravda to je samozřejmě předchozí závěr, že každá osoba je bude selhat jakékoli hry mimo zákon může dostat do měsíce či dokonce roky ale nakonec bude skončit za mřížemi, že je jisté ale nejsou mnozí zločinci, kteří budou přiznat pouze padesát procent společnosti kuchařů příjem zdroj pro dopravu a hotelové účty byl udržet v pohybu trvale a uh ... obvyklé kola v noci kluby a strany politické kvíz představuje big shot
Ukažte mi muže, který strávil celý život mimo zákon že jsem vám ukážu člověka, který zemřel chuďas
Nejsem moralizování při výrobě tohoto Prohlášení je fakt příběh, který bude váš večer rozhodně ukazuje, že zločin se nevyplácí v hotelu v centru města multi-režimu muž nebo žena tančí velmi dobrá tanečnice její cesta
Byl jsem asi že to není, že se dostane ven žijící v centru města nejen kolik lidí není mnoho jim um ... oprava v mnoha v současné době co potřebujete
Přemýšlím o nevrátím přirovnat přidat nastínit tady v práci zítra kde highs semhle strašně se sešli a já nevím a práce zítra že mr
Já bych mít potíže dostat klíč a dovolte mi, abych to zkusit jsou nyní trochu pít dešťovou zařízení vždy mít plnou třídu se mnou Iráku řádné dnes cítil malé dítě tady je obrázek vašeho ramene na jejich ještě doma tam ten den vstávání a myslím, že lékař že je devět jsme neměli špatný hledá hombre musím dostat národ jako medvěd
Opravdu by všichni a já nejsem kolem to je můj bože
Děkuji jim zda i do společenství název počkej implantát pracovník a jsou respektovány poručík to brát s nadhledem oproti deska a i když je vaše jméno nutný on-line unavený z placení hey vy chcete volat mě nebude daleko řekl zdravotní plán i mají být zatím udělit fretku julie Kavner Eisenhower to bude naše právo jsem zjistil, že je všechno bez kauce
led a já vím, monitorování to, když se a ty jsi tady slouží k jeho pohled na nás himansu dolů to je malý nemůže vzít dolů uvidíme je to pěkný prsten prsten zasnoubení žije yeah animace
Mississippi muž, který je dost penny ali standardní máte spoustu mě a znovu dobře používá pro vás hw muži jsou stále někam uh ... spací dolů inteligentní kupón na budovy zde měl cellblock na to vše dobře ite to několik nocí později v jiném hotelu v centrální okres
Prosím i vás neviděl Stál tam který zemřel i řekl, aby byl sledování nebo Kaplan kteří jeho slova pozorně nevěřím tomu rozumím raxle a vývoz
Vadilo by vám, i připojit na světě gm cizinec tady v a víte, jak to je házená mám dělat
Nicméně jsem to při procházce i stále bude mít kopii souboru do mého pokoje a tak byl I_ vaší armády očima mi ukázala
Baguio děkuji
Myslím, že rotor nádržky TAPI dosud říct herci registrována pokoj v patře, jak skrýt své názory na osm q aby si lépe seznámit přesto jsme my budeme všude hvězdárna na pláži old-fashioned financování guru minimum naleznete zde úvaha haha zkouška spíše spokojen han náměstí a pak někdo podél této linie zde Vaše ctihodnosti Děkuji vám, pane dobře nemůže jsi ještě mladý
Možná bych mohl udělat něco intelektuální do tábora víš, že jsem se ztratil příliš mnoho spánku obývací že to, co jsi cítil, že budeme obývací radu ještě rok bývalí reagan kruhy v mém atd. noc vede s
Záznamy nad vaším značek na palubě mladých ženství pohyb velvyslanectví lapování na začátek dělám, že počasí je moje možná Tyto zjevné Všiml jsem si, jednoty mezi odstraňuje koho já si nemyslím, že to přijel do města v rámci našeho výrobku, který je není tento případ zde velmi pravděpodobně, pokud necháte DCM
Zvážím to katie
Myslím si, že o kontaktu nyní dobrou noc dobře vidět bezpečně zastrčený v vědom toho druh dveře na to podporučík Arménie bapak lékař mluvil o tom, jak dělat nic, ale pro všechny vaše
Bota však máte akademické candy jen je to, co způsobilo středně w us společnosti chemický hodin později pohmožděný a potlučený jste zotavuje těla nivelační s stereo vydané způsobem telefon některé vedoucím hotelu a ne kvalifikovaný úředník zavolal policii a
Datum účinnosti vy modely loupeže jeden pracovní sám reagoval na volání uh ... tam to, aby se pokusili snížit yourself řekni mi, co se stalo a podíval se na mě a já nedávají jim doprovázen Clinton lobování nemusíte se s tím vyrovnat
Nemyslím si, že nic se ale Doba pravděpodobně dodáno všude v nepil na blind v případě, že tomu, že se na podlaze dimenzionální nebo před sedmou
Ido ovlivněny ltd dobře jsme přišli ve výtahu shromažďování zvedl o dokument s jiným návrhem sto negativní postoj schopnosti v defenzivní památka Fidel nebo když jsem si otevřete dveře budou stále do místnosti kromě toho, že jsem dělal to mě napadlo každý sportovec meirink negativismus nikdo Problém jsem právě
Podíval jsem se na hodinky všechny rovnováha zmrzlina pro pomoc navzájem jo
Toria otisk než to vzhledem dostat k doktorovi, že je opravit
Allen nebyl v popisu tento muž kontaktování
Clinton není pokusem o odeslání, když mě uhodil poprvé jsem si myslel, filtrovat jednou i popřel, že by tyto kabát kapsa náprsní kapsa měl kontinent když jsem řekl, kapsu se konalo na karty popadl hodně to ode mě pryč, ale ale tady ostatní lidé, kteří vidí je jsou zřejmě poslední část zprávy a to měl s tímto mužem jméno nebude mají standard pro může být cokoliv od nich pevně požití přes hranu na ně fdr_ chci ten prsten zpátky
Nezajímá se o nic jiného nemyslím Chci prsten zpět uh ... zaklepat na hranicích musí začít nekonečné top se snaží najít muže, který byl Vaše jméno a vývojáři fdr_ jsme však přenosné záznam barbara trh vždy marné
Doufáme ale, že bude najít názvem manipulaci tam bar balkánský šéfové kratochvíle
Walsall
linkedin
Mezi snu na záznamu neil
Sanderson neměl v čele Shitter i zde potřeba pohled pracovní oblasti že jsme pravda v době, když se posunul Charles B pět osm jedenáct hmotnost sto sedmnáct blond vlasy modré oči podezření loupež 1926 1920 sedm že je citron zapamatovat operace v popis programů digitální jsou ocenil budou řešeny i na záznamu část minulosti, ale v pořádku rychlost detektiv Mark
Yair lékárna sedmdesát pane taylor známka některé další vzorek je robert předsedou
Název projektu shaker žije spíše než jít kolem Historie zbývající houston odstraněna nebo alespoň ne odstraněna dvě ale nic mi pod přikrývkou pokoj rybník a přijetí na toto ohledu se domnívám, že tyto stromy stírání nechat trochu nad počtem dolu hra mateřství čistit místo a kde Chci opustit hru otevírají malované ven tak, že je to uh ... žijící ve výkrese vyhodit do povětří ale izraelské aľ dálkově když on a myslím, že chrám důležitá čísla napsané na zdi z ameriky, ale ne opravdu omezen Víte, důkladné bude jistý že víte, že si můžete přinést vaše játra Víte něco o přátelství v ne až po věnována pozornost k největším přichází, když se chystají
Připravte se nikdo běžel kolem nich můžete dostat lidi do tuctu ještě nezávisle Rønningen víš něco o jeho přítelkyni Neffa militantní unie byly
Víte něco o každém telefonním hovoru navzájem a on dělal systém, který část z toho, co jste umístili nevědí, že druhý já ne víte, že jsem se právě vrátil sem, proč copak to a mohu najít žádný Hempstead téměř poskytování jim nevadí s o řevem schválení i ne znáte ten problém, vám to nebude vadit, že když holič někde v té místnosti s bude pracovat pro přehlédnout nahoru, ale návrat na balkon Doba náboru, ale pak jednoho dne skoro týden každý narozeniny z konečné kteří uh ...
Znovu bych rád, aby byly formulovány s a vynalezl šílený když s tím a mají skupinu pravé místnosti žen přistání podívejte se i domnívat, že jste vinu, pokud jste Chci víte, co mi na tobě líbí ztratit svého ducha spolupráce ještě prodloužil, aby jim pomohla dobře míněná nechat povede na něj pak není špatný, ale v tam spíše než martin s reportérem pro pocit, jako je tu spousta příjmů náhodně
Mondale žena písemné že by bylo ale hodně z bobr je příliš
Rekordní počet
Ran nebo pro důl ale problém
Mám mr sdílet ji napsat, co jsem Chtěl ale už si objednal podle detektiva označit
Zaměstnanci nejsou soukromé plán na víčku konečně začal volat na číslo šest devět čtyři pět v každé možné alternativy v uh ... mister Schaffer pak pamatovat máma na zjistit, které byste si měli přečíst uh ... co jsou nižší
Chci Charlie holicí strojky akce uh ... Opravdu se ovládají o bitvě na je s tím více jsou to ale není normální je v zoufalství trhu číslo A také album federální vyšetřovatelé bob buď prostřednictvím telefonní společnosti jiné než militantní telefonní číslo
Snažil jsem se všechno, co bylo se nechci být na dlouhé vzdálenosti volání do jedné hodiny, že číslo je vám neudělali nic o jejich montana než pak další milion k jedné je na cestě, se nazývá problém, ale chcete vědět šest měsíc štěstí se ziskem obklopují parlament dostat ven zprávu kde budeme s pomocí Problém s tím, že se ne nebo jít dostatečně daleko připustil, že čistá pracovník pracovat tak dlouho, jak jste úžasná na ukončení, které co ne s pohledem na které
Wellman jejich poptávka šest devět čtyři pět Medford oregon na sedm nebo šablony pracuje mimo Myslím, že P přes obsah tvaru charlie uh ... lidé věří liberální to jsou dva dva sedm org a prosím kde lidé charles b střílet znamenalo jednu z spíše než hodně a zahrnuty oznámí Více Rabbit čtyřicet pět minut později pozdní možná na jiný, že se uh ... omezit, že vzhledem k vámi, že že pozice
Paul si vzpomněl nahromadění nejvíce vyzbrojený s, ale není to, co bobby caper v síti, ale hledáte do vedení a jeden den v železniční stanici v tom, že kniha
P roční objem trhu vybírá Název papír uh ... že se vrátí stanoviště ptáka zpět k soudu, ale co když se něco
Stává se, že budete mít možnost bránit by samo o sobě nic, aby, že přitvrdit rajitha nanum ano, ale nemáš již strávil dva dny v nemocnici nebylo tak dobře, aby se žádná náměstí bez dnem perspektiva z nebo K_ vlasů vrstvou srozumitelné to mělo spolu s vašimi neúplný, ale není to znamená, že v mém životě zatímco v mírné linii jako v dobytku uh ... toho, co víme a zpět do zadku panické tlačítko na top politické přesvědčení na advokáta spojenecké vzrušení trh ó off ale znamenalo, že jste si uvědomit, že tato může být další nebo každý z pravé nyní že pouta a ne zcela legální replika lip často tam bezmocný další hlavní remove mahal bookclub bookclub oznamovatel šťastně místa veřejnosti podle úvěr od horního firem článku by prominout pole , které by mohly dostat přistál jíst scénu na bitva odráží papír cenu pickup Kousek po kousku se to patří, že prosazování vězení o jeho ruky až jsme opatrně hypotetická o jeho kotníku obtížné druh zástavního práva do konce roku Kingsport a zapnutí a vypnutí pak žádný velký problém prsty úsvitu tlačil oponu na rytíře bílého věc, kterou by se otevřít třídu objevovat ostrov na Carter se předvídat s prezidentem otevření přední dveře tv mrtvý a že mohou pomoci naše politická na krátké věci začínají Elmwood vytřel uprchlík má vyjednává kolem z přepravovaných sůl z kanceláře druhu výpis dálniční policista william hlemýžď ​​zprávu pro povinnost uh ... v Anglii a já mohl pak dostat pryč od několika slavných milovníků jdou nahoru, ale museli být skvělý a vyhnout se muže, jestli a kdy i nadále v město bo že nevědí zítra a pro že řez
Popis pro npf_ tady dovolte mi, abych vám nechat zákazníka, že jsou přirovnat Jo získání těchto mrtvých není na ně a začneme prosím, malý opět uh ... protože mám kreditní kartu s jedenáctého hodinu mailing pravidelné epidemie rezidentní zjistil, že další věc které se na vést normální životy byly na webu a pohybující se v polovině úrovně v obývacím pokoji práce spíše než na silnici, a to je dělat, že tam, že slovo jedeme na v té době on-line vyžadují zvedl před chvílí dr bod com navštívit mé události tetu světě, ale že by nenašli míli trochu ave můžete získat ok to , kterým se v okolí pracovník vést právě teď opět dobře jsem si myslel, já vím, že když jsme se přes to jsem měl že způsob ucho, ale zatím v telefonních kancelářích zvolen poslední ale lidé adam příkaz a myslím, že to dovolte mi, abych, pokud máte být tak peněženka byla kradena bratranec podezřelí pokud se jim líbí to bylo jen se s tím že to bylo takhle kempy na licenční číslo, které uh ... cut práci jo tady dot kontrola, že o tomto dokumentu je popis a na že nikdo nemůže dojít opět způsobem jejich tam erytromycin, může být kontaktován bakit nachází
Tak jsem si se stal popis, který ale nikdy mám trochu víc pět jedenáct
No, myslím, že jsme dostali čekáte na vezmi mě zpátky, nebo spaním si kompilátor vám, že vám zpět s Atlanta potíže z toho ale zjištěno, že uh ...
Víte, měď uh ... ačkoli
No, myslím, Úroveň podle popisu definovat, co že jsme to muže a že koroner zatím rambo byl sentiment je šťastně některé značky, co by se dalo nazvat reálnou Počasí přítel, ale budeme zakázat
Praxe druhu kamarádky se nikdy nenechá si stanoví bez ohledu na to, jak tvrdě roste po další požadavky nepředvídané události bez ohledu na povětrnostní podmínky rio grande iquest vám více než
Maximální výkon se svými lidmi ovladače vašeho havarijního veřejnosti slouží příčinu zjistil, že podporované testování všech značek motorových paliv pak vyhrnul padesát pět milionů km z nejžhavějších nejrychlejší druhu jízdě přes Kalifornii dálnici pomocí real demokrat výhradně
Pokud chcete, aby se druh přítele že váš více než efektivnější provoz a ušetří peníze v smlouvat vlevo muž z červené a bílé Rio grande rozhodnutí do dvou dnů na koni zítra ráno doplňte skutečné kole hodin benzín i toho, že policejní auto výkon z vašich sousedů nákladů že policie zachytil efektivitu ve vaší vlastní s reálným vanderkloet oblíbené benzín z těch, kteří zemřeli pod a ti, kteří si myslí, že nejvíce na jejich řádné
Nyní opět slyšíme čelil beznadějí Manchester a jeho odhodlání k útěku trest za jeho zločin přiměl jej, aby zaplatit pokutu nejvyšší , je ne stigma být detektiv morris, kteří přišli o uprchlíka přednáška pronájmy
Kdo bude předsedu vlastně je stále získat svobodu
Ve většině případů se smutkem útok kajícník nám pomáhají bránit v všechny akce holící strojky zločin se nepodařilo na to děkuji mějte Davis bd malé právní poradce řekl na konci roku rozhlasové vysílání odepřít podaří
Okno werner a ale Dopis předmětem Lindley čtení noc
Coriolan povolání vše je součástí chráněných autorskými právy programů vytvořil skutečný značky sítí vrací na spodní straně náboženství karty si budou moci tvrdit, že jedeme do postele tlačítko třeba v Atlantě se světovou bez zranění z jedné třetiny se zákonem provádět mnoho s vyšetřování, ale není to rychlostní rekord pro to, co je potřeba z vlastní přivádí zpátky, ale maximální být BEZPEČNOST ekonomiku každý z těžké ví, ale Tentokrát ale byla skutečná bandita zpět dostal se domnívali, že bude na nástěnné tři karty a do ohně motor a jiné veřejné služby jen tam, kde řekl, než jakékoliv jiné značky ano většina společnosti s ručením omezeným jsou aktuality bambi praktické modrák ale nejsou jediná všechny problémy Motrin i když ne s vládou je opravdu lepší než
Řídící stockport dodává, kteří obnova a více kilometrů s velkou arether výkon a mluvit
Unikátní závist váš soused Pokud chcete policejní správný formát pro Váš hovor i když to může přinést
Nejbližší červené a bílé rio grande Dayton zítra ráno a získání vzít na barvy bude otevřena na crack a budete rozumět soukromé minor režimu, pokud budete z nejvíce
Doporučuje se řídí na západě nebo vytáhněte měření úplnější motorismu později dot rio grande dešifrovat Kapiti a ale to je nám potěšením představit metodu na telefon Bamberger právní kopie přidělit děkuji vám lékaři ve večerních dámy PERU a Ponížený dnes je tak jsou plánovány rodičovství spisovatelé telefon tam není jediné základna zákona pracovat z lee obálky dnes budu mít žádný šerifa kancelář které jsem tu čest být v čele je společné s každým dalším zákonem prosazování kancelář ve městě vybaveny minutu pod nejlepší z nejhorších v kriminální živly zločiny jsou dnes samozřejmě věc , že jsou lety tam, kde je ještě tam ale už ne, že podíl užitečné hlava prostitutka druhého muže přes praxe, která je se že vědecká metoda naznačit, aby trestní smrti
lepší tam a pacienti inteligentní sleva spolu s expertní analýzy přispěly k řešení případu jsme asi dostat asia výrobek, který je
V té divočejší coupla dostanete přímo na vrcholu všech popových desek podle současné před malou chvílí, že jsou špatné světlo zpět na zadní straně řezník tečka jak linka pro dvanáct naděje se snažili Chicas jen několik hodin před všechny moc
Heartbreak, že velká ale klidné ustoupily již o ne, nejsem na pár měsíců Norvasc koleji dat to pravdu, ale co datum je to Arava pravdu, nebo že off o zločinu účetnictví téměř po pěti letech p m najmout státu New York že aktualizace pod velením nabízeny přes historické alkoholu nahoru převrácení žena byla bob mluvil do fialové San Fernando údolí objeví malebné obrazový pípání vzepřel meandrující Mojave a ven do prašné cestě, která vede k Langford dvanáct megan přímo nad pravděpodobné nebo počkej jít volit
Vypadá to, že muž byl zabit tady na silnice a jízda přes jejich dosud na poli vyrobeny tyto ochranné známky u Velký šarže krve vypadá jako vrah jako na chvíli zde
Bennett poměrně malý muž, jak víte, Tak jsem se podíval na tělo ráno v následujících jasné, že mohou prodávat dobře tak víme, že dva muži jít do nesou tělo
Po než jen jeden muž a já bych uh ... že to, co si myslím, že staré za o tom teď co to je z ní zbylo no zubní práce pro perského vlivu brigáda, kdy um ... certifikován by neudělal jim jen o nemůže jít o podání všude dovolte mi, abych se vždy písemné o více než historické z asi sto yardů a na senátu, že část máte projet na seznamu těchto oblečení a věci v návaznosti i pokračovat tam je oblek pletený svetr Ananth
Musím to líbí
Ochoa notepad pojem a dva všechny štítky na ICQ
Alláh uh ... nebo tam zvyk muž byl zabit můj komentář táhl sem krev, zda ve skutečnosti je hra plánování loutkové nic jejich odchod do důchodu a poslední části občanské, která vypadá jako to Británie na druhé straně vypadá tam ona pryč Memo Pad ano uh ... to je právě to, co to je Oracle je v případě, že nevím, jestli to bylo odrážejí a bere na vědomí a některé postavy na tomto uh ... nemůžu dělat 'em out když
Rád bych vám vědět uvidíme je to tak, že oni mohli vrátit bez ohledu na trochu lupy ano, to je nejlepší teď pojďme do práce a jejich tomto chlapík hodně přijata v březnu po nich ztrácí jakýkoli jiný identifikační že může být zde vše si uvědomil, že to, co měsíc, tak ve tmě, ale lidi, aby přišli přes jednoho tisíc jedno zřídit nezávislou desku bez ohledu na totožnost oběti ale na části plánu k opravě uh ... papír dobře, že to není mnoho postav nemohu věří, že se zdá být kompletní sada tady na zadní stránkách osmdesát sedm sedmnáct které mohly znamenat cokoli, co je právo je na bankovní poznámky i přijít, že znamenalo, že mnoho peněz příkopy a přírodní předpoklad vedoucí úplného otevření a Usnesení případu a my jsme byli před a nejsem tak jistý, že obviňovat a jít do ukázat, co dovedu zjistit, v zabezpečení uvádí, že v při budování asi uznala tuto poznámku ona možná ne, ale že jsem dostal můj drahokamy je to jediný jednoznačně gramatické ekata a ne já nebudu předat to uh ... které hodně, že banky a dokonce i iam věci, když jsem pryč jsem
Dobré ráno, které pomáhají zřídka
Hledám pro prezidenta této odehrávající se právě teď jsme jít na oběd Pravděpodobně bude opět hořák také
Možná bych mohl pomoci mi bude možná zvířat přehánět zásilek a pak byly zaúčtovány na pár tornáda čip jsem george dot pokladní banky
Dobře, možná mi můžeš pomoct o to
Vidíte máme trochu zabíjení dolů náš krk z lesa někdy zpět zjistil o tom hned po Vánocích dobře jsme se dostali kůži ani vlasy ostatní vodítko, kdo spáchal vraždu něco, co zjistil, že tento malý kousek z papíru uh ... s tím, ale tváří někdy viděl kus papíru, jako že zde a uh ... ano samozřejmě na jednom z našich poznámek budeme držet je tady na pult pro zákazníka používat vlastně držel stejného druhu, které takže to znamená, že jsem muž byl původně tucet škody v nejlepší, co jsme dostali méně čip do těchto lůžek, ale nemáš kdy poprvé, co jsme to určitý čas jako soubor údaje na zadní straně zrovna tady osmdesát sedm a sedm m akt no analytik u standardního života ale je tedy možné, že ty čísla znamenají něco pro vás město na vést
Nevím o jiné psaní, ale mister stevens banka prezident světa narůstá až do jednoho z zákazníci a já musím vědět, které zákazník Údaje připadat povědomý nechte mě přemýšlet
lol , že by bylo jeden
C
P soudce Pamatuji si něco o tom
Zdá se mi, i pamatovat transakce zahrnující tuto částku uh ... hned za dovolenou
Nechte mě přemýšlet jak on tam byl vánoční s tím, co jsem bylo děkování a zpět úzkým Den příměří přímo kolem rané části webu a pamatuješ si zákazník dobře, že nebylo přesně zákazník jste vidět muž přišel a pan Stevens Creek oblast
Vzpomínám si na bankovních účtů Becky někde a počasí převody prostředky na to, zde obrázek procházející zde řekl, že bych se část tam telegrafní přenos, pokud i si dobře vzpomínám se vám stalo, že vzpomenout na jméno notebook a, ale jsem mohl kontrolovat až na to ale byl postaven pro obnovu telegrafní úřad a požádal je, aby šli přes jejich nahromaděnou až před pár měsíci a možná můžeme získat dvojí kontrolu up to
Kurdský stát banka dnes mluví vůl a na to jen ty potěší je to, že jméno v pořádku x čísla z x a dejte jim vědět, v pořádku díky moc a mužský jméno Rupert nenávidí cv by měla získat za peníze v tato studie přímo zde
Annina anderson ho to je bude dnes obdržel bezpečnostní Státní banka nové do osmdesát sedm dolarů a sedmdesát devět centů v telegrafická převod peněžních prostředků na žádost národy státní banky Detroitu Michigan stalo se vzpomenout si, co ten chlap vypadal jako malé ano uh ... uvidíte tento obchod se spoustou běžné a všiml jsem si toho muže poněkud úzce měl rudý hnědé vlasy, jak jsem jej vyvolejte ale způsob, jakým kolem 1130 sto čtyřicet spíše mírný u dlouhých tejpování prsty vypadal poněkud rafinovaný a já jsem vánice bych měl věřit říct co jeho podnik byl ano i uh ...
Věřím, že řekl, že Tiskárna bude západní pohled na práci, která zní jako muže jsme našli náš život jste členem sám, nebo i myslím, že ne, že se zdá, že bylo
Jiný kolega v rámci jsem neměl žádné konverzace, které jste byli když tak prezident Jedná se především o napětí jsou
Zdá se, jako by byla hladká oholen zdá tíchá a vyhrazené jsem si všiml, že musela být hodně blízko pozornost s velkým některých britských války dluhopisů výnos nemáte náhodou vědět kde žili dobře, že je tady jsou opravdu dal nám adresu Grand hotel
Objem i mluvil do Japonska on by mohl řádková položka dobře děkuji
Jsem voda se narovná a skončil v roce Kalifornie a kontroloval pár barů Znovu se dozví o první a poslední měsíc doména adm_ další bombardování procházky lehkomyslnost na na na na chvíli na Daytonu a že oni byli v tom, že během několika týdnů označit uh ... epip dráždivé jakékoli Brennan bout třicet, ale, ale, ale, ale jeden zbraně s nimi dramatický i byl rozdělen vyrazila z růží Verizon Whitehead divadlo v záznamu a znaky jejich vrchol new york to a prověření na kočku s názvem v jednom z názvem studny člen dvojité rezervaci tak, aby že by se na je vyhledat, ale panika roamingu není tady
listopad devátým státem pro uh ... un a část MCA pokud to je peníze na nákup jídla pro práci a dítě je dobrá nemají žádný záznam žena v tomto případě jeden dvacet th při práci že to udělal proto dělá z Wyomingu ať již biven zahájena nebo jaké auto to bylo více než prostřednictvím a jít co to je německo dostat trochu moc, protože připomenout, jak tento muž chodí vzhled s uh ... tam bylo pět devět návštěvnost song šikovný způsob, jak kolem sto způsobené bombardovat minimální, muslim dosud právní vedlo kachna dot to držák atletické stavět mírné vybuchl a myslím si, Začnu pohledu tohoto mladého muže terapie návrat k vyřešení Dumbarton Znáte některé z kompaktního adaptace efektivní edward Baca básníka si položit otázku, že lámání clinton
Pohyb dne právní vše s třináct bod big čas me jeden telefon v dolním informace a pak provést obchod s nimi zastrašit zmínku asi v jejich děti velký problém se o nich dozvíme, pokud máte a cítil docela velké množství stěny dluhopis v některých dávno
Víte, tady asi dvacet dolarů které často dostal peníze od barnesandnoble spořicí účet podle našich záznamů jste mluvili asi sto dolarů Další pult odešel na cokoliv california více o ameriky, že jo vlastně si myslím, že několik programů o jeho účetní nakonec převést rovnováhu osmdesát sedm sedmdesát devět příliš často s vaším záznamy ukazují, že žil dobře, že byl prodejci, aby nám při respektování šedesát-osm trajekty g věc děje tam by byly bytná mohl vědět uh ... můžete s kamarádem a přesto jsou Hledáte informace do pojmenovaného kočky heba jsem nebyl, že si myslí, že jako já
Líbí dokonce mluvil o tom, jaký druh filtru veřejných yun klidné dot chlapec anglické devět jedeného info dělat v rozkazu děkuji jak dlouho to udělal pohybující se večer o tom, že je žijí v musíte vědět, že by to bylo aktivní někdy kolem poloviny roku vysvědčení září donna D'Amico chodil s jedné noci v mi řekl, že se získává nového robota to dělal to, co každý z dálkového ovládání
Mám dojem, že pozemek Barnwell
Neviděl jsem ho o nic osmdesát-osm nábřeží tam a uh ... chtěl udělat, že pochybnosti o nedostatku října ať nick bych si hodně znamenal uh ... avenue byt adeptly e a v užíváte všechny dosud den naděje na celém světě dobře ameriky že s tím, že veřejné že podle
Mám představu o tomto případu kdekoli developer, že pravý břeh je by to udělal z citací v banka hranice a, ale pro telegraf bohatý připravena plná dot s telegramem randu jsme že by byly zaslány odtud na
listopadu dvacátédevátého minulý rok zjistíte, zda máte záznam, kompletní pravé pro ně budeme vycházet z není-li přesunout na ně národy stavu Banka detroit michigan poslal kolega s názvem bolest jsme přenos síly a účetní narozeniny činnost sedm dospělých Laughlin upřímnost že hodně pomáhá že jméno, které nemuseli řekl zvolen prodal v prosinci pátý jedné z naši zákazníci do mistra fadely otevřela účet pro přenos některé prostředky z banky v Detroitu, který je jeden, kolik peněz, co standardizované napsal soudce to bylo odmítnuto jeden z studenti
Z Londýna jedna doba minimální mzdy, kdy by být v posledních uh ... devatenáct no i nevím 900 dolar stažení rodina, která v poslední době na politické pěkně uh ... a vše je detekován na dvanáctý do data v prosinci noc schválila manikúru jiní ne tady dobře, že by naznačovalo, že by jedenáct prosince deváté emma
Systémy nevěřím ji však o i tam alespoň částku že jsme zjistili, že se bude diskutovat o zničí výborně minimální bílá na W hodinky nám poslal celostátní san Co že to, co je na letu pět-stop devět deset číslic tong způsob, jak se dostat kolem sto a šedesát dva šedesát pět libra poručík zrcadlící Rozhlédni se prosím
Jiné sportovní budova a myslím, že Půjdu k té úniku stavu adresa bublina pracovních míst zpět na pozdě nejlepší Nyní dome z informací, které muž na jméno, co by mohlo být lepší, ale odešel někdy v prosinci bublina životaschopné dot lovely lama je o režírování, že pošta smrtící jsme pravděpodobně nebude líbit zahrnující ale to neznamená, že nejlepší pro nevidomé opakovat na teorii že krmil přes bratry uvedeno že opravdu vyráběny ručně probudit někdy spousta dalších a tam byly žádné právo zde na mysli ano tam je odhadnout náměstí vraždu Kompletní set datum pracuje pro vraždu ze dne dokonalý podobný šéfa policie a knihy to, co bylo zejména na které druhý v bance na přední části policii vyšetřování svou zprávu a zeptal jsem se jim uh ... na poště něco ven ano Delaware do motorového vozidla Byt osika kontrolovat až na které
Celková délka druhého stavu registrace ale mám dopis z charakteru prezident žádat, aby zjistil své myšlenky na podpora další O tom check vstupenek na a jejich slib ke slávě a komunikace plnění asi milovaný, který dává kompletní popis toho, co je od úst všechna místa do jiného Trenér pat v rámci zvláštní dodáván san francisco tam jen dát dobře i
Detektiv seržant Carmarthen richard na Účet vytáhnout za to, aby kola o pomoc elaine sunblock jednoho dne se potvrdí, zda bylo druh dělá velkou McDonald v každém okno při pro když už jsi přepis to jeden vlevo hektar usadit právní turecko pořádku to, co je myšlenka, že i by natož zda jedinec dělá velkou chybu pane kdy po byl v San Bernardino dobře možná ne zapudit, co čeká na stát v San Bernardino ale jsou pryč dav vrátí rodiny nikoho a právní stroje začal se otočit pokrývající hodnocení ačkoli on připustil, jeho jméno, a že dobře znal dnes mírně, že má
Hlavní věc, kterou na ně
V dubnu deset lidí mluví hodnocení
Okresní prokurátor george johnson skříň k dispozici průvod svědků kilometrů chlapi escort challenger expert věnovat rukopis m vlastně sestaven a připraven k obraně a přistoupil k oběti přes dnes
Chtěl bych, aby jste zkoumal uh ... a jaké jsou vaše zadek jedenáct běží muže na stejná jako že ale na hotelu log registru na telegram poslal na neexistuje žádný způsob, jak některé lepší hodinky je rukopis jste šel do toho část Kontrola označené exponát je vedeny v corona california prosince devátý podpis objektů jsem v San francisco čtení námořnictvo přidal samovládce je, že značení nebo ten, kdo se i nebylo totožný s rukopisem v Jakeův hodinky vůbec to je úplně
Facilitátor jste zaměstnán u Western Union na nechat vládu ano a žiji v sedmi muhammed budete uznat obžalovaného, ​​co ještě
Zde je muž, který poslal telegram Detroit Kapela Beckett vůbec ale vláda
Váš může očekávat obrázek v mikroskopické testy a vzít scéna, kde tělo
Rupert byl nalezen a jste učinil podobnou analýzu koncentrovaný v oblečení žalovaný přistoupil i nekončí podobný byly totožné děkuji že oni měli řeknete soudu a porota dělá to, co se stalo ve vztahu žalovanému nyní na zkoušku na večeru v listopadu dvacet čtyři výbuchy
Tak jsem byl na cestě právem největší podívejte se na peníze pozemku mám modlitba porouchalo auto na cestě, ale když spolupracovat s největším
Oči dot blot Silver Lake můj přítel, že běží garáže se starala o jeho garáži pro tuto noc viděl jsi závislý na oné noci issit dodal, že šel do garáže do lesa druhé jessa lee prodáno na pozemních komunikacích hodně na cestu po silnici s vienna společník ve vládě ano to, aby člověk v autě, která měla být Popis důstojníci dali to mandát, který bude říkat něco o tento muž opravdu fit
Jsem na koni s mrtvými pokud existuje důvod pro tuto poznámku poznámky pro Jiřího jistotu v žalované byla v kopie muži, který šel do dnešního dne popis v noci z listopadu dvacátéčtvrtého Myslel jsem, že to byl symbolické gesto děkuji další ztráty útoky je druh Jayesh, co je opravdu se vám je to můj bratr
Pokud by kdykoli představit svůj bratr každého úředníka v bance
Itálie v Los Angeles ale některé z mého bratra přišel do Los angeles řekl, že jel opilý nebo tobolka, že některé z nich jsou sekund produkoval některé banky zaručena podpis co je potřeba k použití otevřela ji použít satelitní docela jakého důvodu dělal on dávají pro použití tohoto jména
Nehoda na některé pravděpodobně používá mnohem pár na použití při bombardování ale to, co je Jaká je vaše adresa v této době některé ochromily a co je důvod, proč pro vás je tam
Byl jsem odsouzen los angeles grand lux v souvislosti s mým bratrem podívanou pravidelné ukládá, že i atašé euro hádka procent demokratické ab pokud vidíte tělo muže identifikovány jako jsme docela bych si na tom, co budete léčit identifikaci tohoto bitu do srovnání rukopis na listu memoranda Lidé z těla oběti se speciálními potřebami obvykle to, co jiného masa
Srovnání obětí popisu zařízený svědků vaší s tím mrtvého muže pak můžete říkají projektu že muž, jehož tělo bylo součástí Poušť u Langford studny
WildBlue docela rád, že vůbec strana lidí případě Opravdu generované žalovanou pečení díly vinným z vraždy ruské během uh ... vždy zajistit standardů kniha
lidé vše, co bych chtěl říci na postavené na trhlině není poctou benzín je určený volba úředníky třiceti předních měst a krajů skrz Kalifornii a použil výhradně pro napájení jiné mimořádné události volání zdá se, že chtějí snížit vládu ale to, co jsme reportéři v Kalifornii stejný konečný výtisk bude sped policie automobily a další veřejné služby oddělení více než padesát pět milionů míle na california highway přes všechny útrapy a počasí změny jednoho roku jako opia Bangalore záštitou tisíce lidí
Věřím, že skutečný děda bude vyhrát svůj souhlas, když se dostanete do pokus že bychom otevřít roviny uprav uvidíte Vzorník policie a hasičský vedoucí katedry z červených mravenců kousnutí rio grande stanice ve vašem sousedství se stejným půjdeme do popraskané až říct, že vůle k moci nouzové veřejné služby volání to je v pořádku vy dva začne dostat vymačkané lichotky hovoru když přivést zítra ráno a i rodina jsme tam bude pro brožuře budeme spouštět kecy
Vláda připravila úředníky pro tísňové volání upravující připravil velkou armádou pracovníků všechny nouzové října patnáctý dva roky po jeho zločin baterie palivo státu je nejvyšší soudy lofty šel po schodech stáhnout San Quentin poslal tam hodně podvedli poznámkové lidí bez patrné na trh nákladní auto brutální vražda budeme připravovat s událost dnes
V tomto případě se označuje jako vynikající jeden pokrývat většinu nepřímé důkaz a manažeři na dlouhých tratích girlandami na těžko znovu se nedostal do citron benigní a i peníze a a a nedbalosti byl v Indonésii a Lynn staré filmy s to je výtah tkanina půjčuje mi skrývá na dobrou noc přezbrojení průvodce
Pro ty z vás, kteří právě začínáte studovat historii Číny první poloviny 20. století, to může být trochu matoucí.
Cílem tohoto videa opravdu je podat stručný přehled, jakousi kostru čínských dějin první poloviny 20. století.
Na začátku 20. století se nacházíme na konci vlády císařských dynastií v Číně.
To je zásadní věc.
V Číně vládlo během několika tisíc let mnoho dynastií.
Ale když se vrátíme do prvního desetiletí 20. století, moc dynastií, konkrétně dynastie Čching, postupně oslabovala.
Utrpěla v rukou Japonska během první čínsko-japonské válkyna konci 19. století, rostla zde nespokojenost mezi opozicí, neboť dynastie, tedy císař, dostatečně nemodernizoval Čínu.
Uvědomte si, že se tady bavíme o začátku 20. století.
Zbytek světa se v té době stával opravdu velmi moderním místem.
Čína v 19. století trpěla v rukou západních sil, které víceméně uplatňovaly vlastní imperiální vliv v Číně.
Mnoho lidí se domnívalo, že za to mohla nedostatečná modernizace Číny, a to jak ekonomická, tak politická i technologická.
A tak se rychle přesuňme do roku 1911.
Tehdy se ve městě Wu-čchang rozhořelo povstání, které nakonec vedlo ke svrhnutí dynastie Čching.
Roku 1912 byla ve městě Nanking založena Čínská republika.
Tady leží Nanking (čínsky Nan-ťing), tady byla republika založena. Sídlem dynastické vlády v Číně byl samozřejmě Peking. Prvním dočasným prezidentem Čínské republiky se stal doktor Sunjatsen (tady na obrázku).
Vezměme si plynný amoniak.
Vzorec je NH3 a jedná se o plyn, proto napíšeme g (gas=plyn) do závorky.
Necháme jej reagovat s molekulou kyslíku. Kyslík je také plyn.
Reakcí vznikne oxid dusnatý.
NO, oxid dusnatý.
Oxid dusnatý je také plyn. Nepleťme si jej však s oxidem dusným.
Vzorec oxidu dusného je N2O, používá se jako rajský plyn.
Ale nechci vás příliš rozptylovat, musíme se zaměřit na náš problém.
Pojďme se věnovat oxidu dusnatému.
Znečišťuje ovzduší a je to produkt cigaretového kouře.
Je využíván i v lidském těle.
Můžete si to vyhledat na Internetu.
Amoniak je důležitá složka hnojiva a o kyslíku víte vše.
Produktem reakce je také voda.
Takže připíšeme H20.
Řekněme, že vezmeme 34 g amoniaku... a 32 gramů kyslíku.
Toto je molekula kyslíku, O2.
Otázkou je, kolik gramů oxidu dusnatého vznikne?
Kolik to bude gramů?
Je to stechiometrický problém.
Je velmi důležité se nejprve ujistit, že je rovnice správně vyčíslena.
A naše rovnice není správně vyčíslena!
Pojďme si potvrdit, že není.
Podívejme se, máme jeden dusík tady... a jeden dusík tady.
To vypadá vyčísleně.
Je dobré začít s komplikovanějšími molekulami a nechat jednoprvkové molekuly na konec.
Můžete je totiž opravit až na konci.
Na levé straně máme 3 vodíky.
Na pravé straně máme 2 vodíky.
Jak bychom tedy mohli získat na pravé straně 3 vodíky?
Co když 2 vodíky na pravé straně vynásobíme 1,5x?
Nyní máme 3 vodíky nalevo, 1,5x2 nám dá 3 uhlíky na pravé straně.
To vypadá dobře.
Na levé straně máme dva kyslíky.
Kolik jich máme na pravé straně?
Máme jeden kyslík tady a jeden kyslík v této molekule... ale této molekuly máme 1,5.
Takže máme 1,5 kyslíku a pak ještě jeden další kyslík
To je dohromady 2,5 kyslíku na pravé straně. V této molekule (O2) však máme pouze 2 kyslíky.
Co teď musíme udělat?
Jak bychom mohli dostat 2,5 kyslíku na levé straně?
Můžeme množství kyslíku vynásobit 5/4, což je 1,25.
5/4 krát 2 je 5/2, což je 2,5.
Takže teď máme 2,5 kyslíků.
5/4 krát 2 je 2,5.
1 plus 1,5 je také 2,5.
Ale rovnice ještě není vyčíslená.
Nemůžeme tu rovnici nechat s necelými čísly.
Pojďme ji přepsat. Pojďme vynásobit celou rovnici...
Pokud se chceme všech necelých čísel zbavit, můžeme celou rovnici vynásobit dvěma.
Ale ne, dvěma ne.
Musíme ji vynásobit čtyřmi, abychom se zbavili 4 ve jmenovateli zlomku.
Vynásobíme tedy celou rovnici 4. Získáme 4 molekuly amoniaku.
Můžeme také mluvit o molech místo o jednotlivých molekulách.
Můžeme si říct, že máme 4 moly amoniaku.
To je 4 krát 6 krát 10 na 23 molekul amoniaku.
Snad začínáte chápat, co jsou to moly.
Teď si to zase představíme v molekulách. Plus 5 molů kyslíku. ...teď jsem zapomněl, co jsem chtěl říct.
Vše nyní tedy násobíme 4.
Získáme 4 moly oxidu dusnatého.
To máme 4 NO. Násobíme rovnici 4. Takže získáme 6 H20.
Takže máme 6 H20.
Nacvičili jsme si vyčíslování chemických rovnic.
Vraťme se ale k našemu problému.
Měli jsme 34 g amoniaku.
Potřebujeme vypočítat, kolik molekul amoniaku jsme měli.
Jaká je molární hmotnost amoniaku?
Jaká je molární hmotnost amoniaku?
Máme tady dusík s hmotnostním číslem 14.
Atomová hmotnost vodíku je 1.
Každý dusík má hmotnost 14.
A každý vodík 1.
Vodík je trochu zvláštní, jelikož nemá neutrony.
Přinejmenším ve své běžné formě.
Má atomovou hmotnost jen 1.
Pokud je neutrální, má jen proton a elektron.
To máme 3 krát 1.
Máme 3 atomy vodíku.
Molární hmotnost jedné molekuly amoniaku je tedy 14 plus 3. To se rovná 17.
Můžeme to také napsat jinak. Pokud je molární hmotnost amoniaku 17... kolik má jeden mol gramů?
Bude mít 17 gramů.
Takže kolik molů amoniaku máme?
34 gramů amoniaku a jeden mol je 17g.
Takže máme 2 moly.
Protože 34 je 2 krát 17.
Jsou to tedy 2 moly.
Máme 2 moly amoniaku.
Podívejme se, kolik máme kyslíku.
Kolik molekulárního kyslíku tu máme?
Hmotnost samotného kyslíku je 16.
To je ale jen hmotnost atomového kyslíku. Dávejte si pozor. Lidé říkávají, že mají 32 gramů kyslíku, když mluví o molekulárním kyslíku.
Většinou to nevadí.
Ale musíme si dávat pozor, zda lidé mluví o molekulárním nebo atomovém kyslíku.
Atomová hmotnost kyslíku je 16.
Pro jistotu se podívejme na periodickou tabulku tady dole.
Takže jaká je molekulová hmotnost dvouatomové molekuly 02?
Má dva kyslíky, takže to bude 2 krát 16. 2 krát 16 se rovná 32.
Jedna molekula 02 je 32.
Nebo jinak, kolik je 1 mol 02 gramů?
Takže pokud jedna molekula má relativní atomovou hmotnost 32. Musíme vynásobit číslo 32 Avogadrovou konstantou 6x10 na 23 a získáme množství v gramech.
Pojďme si spočítat, kolik máme molů kyslíku.
Máme 32 gramů kyslíku. To je přesně 1 mol.
A také máme 34 gramů amoniaku, což jsou 2 moly.
Napíšeme si to zářivou barvičkou.
1 mol molekuly kyslíku.
Z rovnice vidíme, že na každé 4 moly amoniaku spotřebujeme 5 molů kyslíku.
Neboli na každých 5 molů kyslíku spotřebujeme 4 moly amoniaku.
Něco tady nesedí.
Normálně potřebujeme více molů kyslíku než amoniaku.
V našem příkladu spotřebováváme méně molekul kyslíku než amoniaku.
Dostali jsme méně kyslíku, než bychom potřebovali na toto množství amoniaku.
V ideálním případě bychom na 2 molekuly amoniaku spotřebovali 2,5 molu kyslíku.
Napíšu sem dolů poměr amoniaku ku kyslíku. Vezmu si jinou barvičku, začíná to být nudné.
Dám poměr amoniaku ku kyslíku do rámečku, abychom věděli, že je to ta nejdůležitější část.
Poměr v této reakci je 4:5.
Čemu se to rovná, pokud mám 2 moly amoniaku?
Kolik molů kyslíku v tomto případě potřebuji?
Potřebuji 2,5 molů kyslíku.
Je to správně?
Ano, 4/5 1,25.
Pokud vynásobíme obě čísla, dostaneme 4/5.
Potřebuji tedy 2,5 molu.
Já ale nemám 2,5 molu kyslíku.
Mám jen 1 mol!
Proto je kyslík klíčovou složkou v této reakci.
Nemám dostatek kyslíku.
Mám spoustu amoniaku, ale nemám dostatek kyslíku k reakci, takže ten je klíčovou složkou, která omezuje reakci.
Předtím jsem říkal, že reaktant a reakční činidlo jsou dvě různé věci.
Když lidé mluví o klíčových složkách, říkají jim reakční činidla.
Kyslík je tedy klíčová složka a máme přebytek amoniaku.
Pokud bychom měli 1 mol kyslíku, kolik molů amoniaku s ním bude reagovat?
Reakce bude vypadat nějak takto.
Mám pouze 1 mol kyslíku.
Namísto 5 O2 tedy musím napsat 1 O2.
Ujistěme se, že to není z 10.
Nakreslím to v jiné barvě.
Mám jen 1 O2 namísto 5 O2.
Takže kolik amoniaku s ním bude reagovat?
Poměr je 4 ku 5.
Je to tedy 0,8 molů.
Protože 4 ku 5 je jako 0.8 ku 1.
V podstatě když vezmu celou rovnici tady.. a vydělím ji 5, dostanu to, co se stane.
Toto je po vydělení pěti 0,8... Oxid dusnatý.
A 6/5 molů H2O.
Otázkou na začátku byla, kolik gramů oxidu dusnatého vznikne.
Máme 1 mol kyslíku, 0,8 molů amoniaku a vznikne nám 0.8 molů oxidu dusnatého. Máme pouze 1 kyslík
A tím pádem vznikne 0,8 molů oxidu dusnatého.
Jaká je molekulová hmotnost oxidu dusnatého?
Atomová hmotnost dusíku je 14.
Kyslíku 16.
Už jsme to probírali, ale můžeme si to potvrdit.
Jedna molekula oxidu dusnatého má tedy 30.
1 mol, neboli 6,02 krát 10 na 23 molekul oxidu dusnatého, bude 30 gramů. Kolik molů vznikne v této reakci?
Máme pouze 1 mol kyslíku, protože je to klíčová složka
Z toho nám vznikne pouze 0,8 molů oxidu dusnatého.
0,8 molů oxidu dusnatého a 1 mol je 30 g.
0,8 molů NO je rovno 0,8 krát 30 gramům. To se rovná 24 gramů.
Vznikne 24 gramů oxidu dusnatého.
Možná se ptáte, když jsme teď použili 0,8 molů amoniaku...
Ale podle zadání máme 2 moly amoniaku. Co se stane se zbytkem amoniaku?
Pokud vše dobře promícháme, získáme teoreticky 1,2 molů nezreagovaného amoniaku na konci reakce.
Budeme mít 24 gramů oxidu dusnatého.
A použijeme 0,8 molů amoniaku.
Nespotřebuje se 1,2 molů amoniaku.
Pokud chcete, můžete spočítat, kolik gramů amoniaku to je.
Spočítejte, kolik gramů je 1 mol amoniaku. Je to 17 g.
Teď to jenom vynásobíme 1,2.
Doufám, že vám to přišlo zajímavé.
Pokud tápete, pusťte si video ještě jednou, zastavujte si ho a zkoušejte řešení sami.
Ale myslím, že už by vám to mělo začít dávat smysl.
Těžká část jsou převody mezi moly a gramy a spočítat to všechno správně.
A ujistit se, že rozumíte zlomkům.
Například že při poměru 4:5, bude vždy méně amoniaku než kyslíku.
A pokud mám jen 1 mol kyslíku, budu mít méně než 1 mol amoniaku. i když jsem měl na začátku 2 moly.
Takže v tomto případě byl kyslík klíčovou složkou.
Řekněme, že bych měl 10 molů kyslíku a 2 moly amoniaku.
V tom případě by byl amoniak klíčovou složkou.
Budu mít totiž přebytek kyslíku.
Na 2 moly amoniaku totiž spotřebuji jen 2,5 moly kyslíku.
Takže 10 molů je zbytečně moc.
Na shledanou v příštím videu.
Podívejte se na tento obrázek.
Předkládá nám velmi zajímavý rébus.
Tito Afričtí studenti vypracovávají školní úkol pod světly na letišti v hlavním městě, protože doma nemají elektřinu.
Nesetkal jsem se přímo s těmito studenty, ale potkal jsem jim podobné.
Vezměme si jednoho, například toho v zeleném tričku.
Dejme mu jméno, třeba Nelson.
Vsadím se, že Nelson má mobilní telefon.
A tady je ten rébus.
Proč má Nelson přístup k tak moderní technologii, jako je mobilní telefon, ale nemá přístup ke sto let staré technologii generování elektrického světla v domě?
Odpověď je jedním slovem: pravidla.
Špatná pravidla mohou za to, že není možné přijít s oboustranně prospěšným řešením, kdy by lidé přinesli nové technologie a zpřístupnili je někomu jako Nelson.
Jaká to jsou pravidla?
Energetická firma v této zemi funguje pod určitými pravidly, která říkají, že musí elektřinu prodávat za velmi nízkou, podhodnocenou cenu.
Ve skutečnosti je cena tak nízká, že na tom ta firma prodělává.
Takže nemá ani zdroje ani motivaci, aby připojila další uživatele.
Prezident chtěl toto pravidlo změnit.
Viděl, že je možné mít jiná pravidla, taková, ze kterých mají obchodníci nějaký zisk, tím pádem mají motivaci získat další zákazníky.
Taková pravidla má firma s mobilními telefony, od které si Nelson koupil svůj telefon.
Prezident vidí, že tato pravidla fungují dobře.
Takže se pokusil změnit pravidla o cenách elektřiny, ale narazil na sérii protestů od obchodníků až po zákazníky, kteří chtěli zachovat existující snížené ceny.
Uvízl tedy mezi pravidly, která mu zabránila, aby našel oboustranně výhodné řešení, které by pomohlo jeho zemi.
A Nelson se musí učit pod pouličními lampami.
Opravdová výzva pak je pokusit se vymyslet, jak můžeme tato pravidla změnit.
Můžeme vymyslet nějaká pravidla pro změnu pravidel?
Chtěl bych říct, že existuje obecný abstraktní pohled, který můžeme uvést do praxe, tedy že můžeme dát více možností volby lidem a více možností volby vůdcům, kteří jsou v mnoha zemích také lidmi.
(Smích)
Ale je dobré ukázat rozporuplnost těchto dvou.
Protože volba, kterou budete chtít dát vůdci, například dát prezidentovi možnost zvolit, zda chce zvýšit ceny elektřiny, odebírá možnost volby, kterou chtějí lidé na trhu.
Chtějí mít možnost nadále využívat zlevněnou elektrickou energii.
Takže pokud to umožníte jen jedné straně, způsobíte napětí a rozdělení.
Ale pokud se nám podaří dát možnost oběma, získáme tím sadu pravidel pro změnu pravidel, čímž se dostaneme z pasti.
Nelson má také přístup na Internet.
A říká, že když chcete vidět zničující efekt pravidel, která lidi drží ve tmě, podívejte se na obrázky NASA, jak vypadá Země v noci.
Obzvláště se podívejte na Asii.
Pokud se tady přiblížíte, uvidíte Severní Koreu, tady je zvýrazněná, která je jako černá díra v porovnání se svými sousedy.
Asi nebudete překvapeni, že v Severní Korei jsou pravidla, aby tam byli lidé ve tmě.
Ale je důležité upozornit, že Severní a Jižní Korea začaly se stejnou sadou pravidel, jak ve smyslu zákonů a nařízení, tak také v širším smyslu porozumění, norem, kultury, hodnot a přesvědčení.
Když se rozdělili, udělali rozhodnutí, která vedla k rozdílným cestám pro jejich sady pravidel.
Můžeme tedy, my jako lidé, změnit pravidla, kterými komunikujeme s ostatními, k lepšímu či horšímu.
Podívejme se nyní na jiný region, Karibik.
Přibližme na Haiti, tady je zvýrazněno.
Haiti je taktéž ve tmě v porovnání se svým sousedem Dominikánskou republikou, která má přibližně stejné množství obyvatel.
Ale obě tyto země jsou ve tmě v porovnání s Portorikem, které má jen polovinu obyvatel oproti Haiti či Dominikánské republice.
Příklad Haiti nás varuje, že pravidla mohou být špatná kvůli slabé vládě.
Není to tedy tak, že by pravidla byla špatná kvůli vládě, která je příliš silná a tyranská, jako v Severní Korei.
Pokud tedy chceme vytvořit prostředí s dobrými pravidly, nestačí pouze bourat.
Musíme být také schopni najít možnosti, jak stavět.
Čína dramaticky ukazuje jak potenciál, tak i problémy práce s pravidly.
Na úplném začátku dat zobrazených v tomto grafu byla Čína technologickým lídrem na světě.
V Číně byly poprvé použity technologie jako ocel, tisk, střelný prach.
Ale Číňané nikdy nepřijali, tedy aspoň v té době, efektivní pravidla, která by podporovala šíření těchto nápadů, motivaci zisku, který by napomáhal šíření.
A brzy přijali pravidla, která zpomalila inovaci a odřízla Čínu od zbytku světa.
Zatímco ostatní země ve světě inovovaly, jak ve smyslu vývoje nových technologií, tak také rozvoje nových pravidel,
Číňané byli od tohoto pokroku odříznuti.
Příjem se nezvyšoval, ačkoli ve zbytku světa raketově rostl.
Tento další graf ukazuje novější data.
Zobrazuje průměrný příjem v Číně jako procento průměrného příjmu ve Spojených státech.
V 50. a 60. letech můžete vidět, že se pohyboval okolo tří procent.
Ale v 70. letech se něco změnilo.
Čína se začala rozvíjet.
Číňané velmi rychle začali dohánět Spojené státy.
Pokud se vrátíme k té noční mapě, můžete vidět klíč k procesu, který v Číně vedl k dramatickým změnám pravidel.
Nejzářivější bod v Číně, který můžete vidět na okraji tohoto zvýraznění, je Hong Kong.
Hong Kong byl malou částí Číny, který po většinu 20. století fungoval s úplně jinými pravidly než zbytek vnitrozemské Číny, pravidly, která byla okopírována z fungujících tržních ekonomik v té době a řízena Brity.
V 50. letech byl Hong Kong místem, kam mohly miliony lidí z vnitrozemí odejít a začít práci šitím triček či výrobou hraček.
A v rámci procesu zvyšování příjmu to byly zlepšující se dovednosti, které zde vedly k velmi rychlému růstu.
Hong Kong byl také modelem, který lídři jako Deng Xiaoping mohli zkopírovat, když se rozhodli přejít i ve vnitrozemí k tržnímu hospodářství.
Ale Deng Xiaoping instinktivně chápal důležitost nabídnutí volby lidem.
Takže místo toho, aby přinutil každého v Číně, aby hned přešel k tržnímu modelu, začal nejprve vytvářet speciální území, které mohly, podobně jako u Britů, vytvářet příležitosti pracovat s tržními pravidly, přístupné každému, kdo se jimi chtěl řídit.
Vytvořili tedy okolo Hong Kongu čtyři speciální ekonomické zóny. Zóny, kam Číňané mohli přijít a pracovat a města tam rostla velmi rychle, a také zóny, kam mohly přijít zahraniční firmy a vyrábět věci.
V jedné ze zón u Hong Kongu je město Šen-čen.
V tomto městě je Tchajwanská firma, která vyrábí iPhony, které mnozí z vás máte, a vyrábí je pomocí pracovní síly Číňanů, kteří se přestěhovali do Šen-čenu.
Po těchto čtyřech zvláštních zónách následovalo 14 pobřežních měst, které byly otevřeny v podobném duchu. Ve výsledku to demonstrovalo úspěchy těchto míst, kam lidé mohli svobodně přijít a kde se začali shromažďovat díky výhodám, jaké nabízejí.
Tyto demonstrované úspěchy dále vedly k rozhodnutí pokračovat směrem k tržnímu modelu celé ekonomiky.
Tento čínský příklad nám ukazuje několik věcí.
První: Dej lidem možnost.
Druhý: Operuj ve správném rozsahu.
Když se pokusíte změnit pravidla ve vesnici, můžete to udělat, ale vesnice je příliš malá, aby nabídla stejné výhody, jako když miliony lidí pracují v dobrých podmínkách.
Na druhou stranu, země je příliš velká.
Pokusíte-li se změnit pravidla celé země, nemůžete dát některým lidem možnost držet se zpátky, počkat, jak se věci vyvinout, a ostatním umožnit jít do toho a vyzkoušet nová pravidla.
Ale města vám dávají tu možnost vytvářet nová místa s novými pravidly, pro která se lidé mohou rozhodnout.
A jsou dostatečně velká, aby měla všechny výhody, které máte, když miliony lidí pracují společně v systému s dobrými pravidly.
Takže, návrh tedy je, pojďme vymyslet něco jako chartová města.
Začneme chartou, která určí všechna pravidla, která jsou potřebná, abychom nalákali lidi, které budeme potřebovat pro stavbu města.
Budeme potřebovat přilákat investory, kteří postaví infrastrukturu. Energetický systém, cesty, přístav, letiště a budovy.
Budeme potřebovat nalákat firmy, které najmou lidi, kteří se tam jako první přestěhují.
A budeme muset nalákat rodiny, obyvatele, kteří tam přijdou a budou trvale žít, vychovávat své děti, získávat pro ně vzdělání a dostanou první práci.
S takovouto chartou se tam lidé přestěhují.
Město se může postavit.
A tento model můžeme přizpůsobovat.
Můžeme to provést znovu a znovu.
Aby to fungovalo, potřebujeme dobrá pravidla.
O tom už jsme mluvili.
Ta jsou zachycena v chartě.
Potřebujeme také dát lidem možnosti.
To je opravdu součástí celého modelu, zda umožníme stavbu měst na neobydleném území.
Začneme s neobydleným územím.
Lidé zde budou moci žít podle nové charty. Ale nikdo zde nebude nucen žít.
Poslední věcí, kterou potřebujeme, je možnost volby pro vůdce.
A abychom jim mohli nabídnout možnosti, musíme umožnit spojenectví mezi národy.
Prostředí, kde národy spolupracují, efektivně v podstatě tak, jak Čína a Británie spolupracovaly a vytvořily nejprve malou enklávu tržního modelu a posléze ji začaly rozšiřovat po Číně.
V jistém smyslu Británie neúmyslně díky svým aktivitám v Hong Kongu udělala pro snížení chudoby ve světě víc, než všechny programy pomoci za posledních sto let.
Pokud umožníme vzniku těchto partnerství a provedeme to znovu, můžeme tyto výhody rozšířit do celého světa.
V některých případech to bude zahrnovat i přenesení zodpovědnosti, předání kontroly od jedné země druhé, která převezme určitý druh administrativní zodpovědnosti.
Když vám tohle říkám, některé z vás napadne:
"Hm, není to jen návrat ke kolonialismu?"
Není.
Ale je důležité si uvědomit, že tento druh emocí, který přichází, když začínáme přemýšlet o takových věcech, se nám může postavit do cesty, může nás vrátit zpět, může nám vzít naši schopnost a náš zájem zkoušet objevovat nové nápady.
Proč to není jako kolonialismus?
Věc, která byla na kolonialismu špatná a zůstává špatná i v některých našich programech pomoci, je, že obsahuje prvky nátlaku a nadřazenosti.
Tento model je o možnosti volby, jak pro vůdce, tak pro lidi, kteří budou žít v těchto nových místech.
A možnost volby je lékem proti nátlaku a nadřazenosti.
Pojďme se tedy pobavit o tom, jak to může vypadat v praxi.
Vezměme si konkrétního vůdce, Raula Castra, vůdce na Kubě.
Castra určitě napadlo, že má šanci pro Kubu udělat to samé, co Deng Xiaoping udělal pro Čínu, ale na ostrově Kuba nemá žádný Hong Kong.
Má ale malý kousek země na jihu, která má velmi zvláštní status.
Je tam zóna okolo zátoky Guantanámo, kde smlouva dává Spojeným státům administrativní zodpovědnost za kousek země, která je asi dvakrát tak velká jako Manhattan.
Castro přijde za premiérem Kanady a řekne:
"Hele, ti Amíci mají obrovský problém s veřejným míněním.
Chtějí odsud vypadnout.
Nechcete to vy, Kanaďané, převzít?
Vytvořit speciální administrativní zónu.
Umožnit, aby se tu postavilo nové město.
Umožnit, aby do něj mohli přijít lidi.
Pojďme tady postavit Hong Kong.
Někteří mí občané se tam taky přestěhují.
Jiní ne, ale bude to brána, která spojí moderní ekonomiku a moderní svět s mou zemí."
Kde dále bychom ten model mohli vyzkoušet?
No v Africe.
Mluvil jsem s vůdci v Africe.
Mnoho z nich chápe význam zvláštní zóny, kam by se lidé mohli přestěhovat, jako pravidlo.
Je to pravidlo, které umožní změnu pravidel.
Je to možnost, jak vytvořit nová pravidla a dát lidem volbu bez nátlaku a bez nesouhlasů, které by nátlak způsobil.
Také naprosto chápou myšlenku, že v některých případech mohou dát dlouhodobým investorům reálnější sliby. Těm investorům, kteří postaví přístav, postaví cesty v novém městě.
Mohou dát reálnější sliby, pokud to provedou společně s partnerskou zemí.
V určitých případech to snad může být též jako taková podmíněná smlouva, na kterou dáte kus země a partnerská země se o ni bude starat.
I v Africe je mnoho území, kde se mohou stavět nová města.
Tento obrázek jsem vyfotil, když jsem letěl podél pobřeží.
Jsou tam rozsáhlé kusy území, na kterých by mohly žít miliony lidí.
Pokud to zobecníme a budeme uvažovat ne o jednom či dvou chartových městech, ale o tuctech.
Městech, která pomohou vytvořit místa pro stovky milionů, možná miliardy lidí, kteří se tam přestěhují v příštích desetiletích.
Je pro ně dost místa?
No, pokud se podíváme na světla v noci po celém světě, trochu nás může mást, že to vizuálně vypadá, jako by již byla většina světa zastavena.
Ukážu vám ale, proč je toto uvažování špatné.
Vezměme si reprezentaci celého území.
Vytvořme z toho čtverec, který zahrnuje veškerou ornou půdu na Zemi.
A tyto body představují území, které zabírají města, ve kterých dnes žijí tři miliardy lidí.
Přesuneme-li tyto bodu na dolní okraj obdélníku, můžete vidět, že města pro současné tři miliardy obyvatel, kteří v nich žijí, zabírají pouze tři procenta orné půdy na Zemi.
Pokud bychom chtěli postavit města pro další miliardu lidí, byly by to tyto body.
Dostali bychom se z tří procent orné půdy na čtyři procenta.
Dramaticky bychom snížili dopad lidstva na Zemi tím, že postavíme více měst, do kterých se lidé přestěhují.
A pokud jsou to města řízená dobrými pravidly, mohou to být města, kde budou lidé chráněni před zločiny, chráněni před nemocemi a špatnou hygienou, kde lidé budou mít šanci získat práci.
Budou mít základní služby, jako je elektřina.
Jejich děti získají vzdělání.
Takže co potřebujeme, abychom mohli začít stavět první chartová města a následně to rozšířit, abychom mohli stavět další?
Pomohlo by, kdybychom měli návod.
Co by univerzitní profesoři mohli udělat, mohli by sepsat detaily, které budou v tomto manuálu.
Nechcete přece, abychom my řídili ta města, šli do terénu a navrhli je.
Nechcete přece, aby akademici vyšli do přírody.
(Smích)
Ale můžete chtít, abychom si sedli a přemýšleli nad určitými otázkami, řekněme třeba, že nejenom Kanada chce uzavřít dohodu s Raulem Castrem.
Třeba se chce přidat i Brazílie a také Španělsko.
A možná i Kuba chce být jedním z partnerů tohoto čtyřčlenného podniku.
Jak bychom měli sepsat takovou smlouvu?
O tom toho ještě moc nevíme. Ale to by se snadno vyřešilo.
Jak bychom to financovali?
Jak je vidět, Singapur a Hong Kong jsou města, která velmi získala z hodnoty půdy, kterou vlastnili, když začínali.
Můžete využít zisku z hodnoty území, abyste zaplatili za policii a soudy. Ale také za školský systém a zdravotnictví, díky čemuž bude celé místo atraktivnější pro život. Ať je to místem, kde mají lidé vyšší příjmy, což ve výsledku zvýší hodnotu území.
Takže pobídky pro lidi, kteří pomohou vybudovat tuto zónu, postavit ji a nastavit základní pravidla, směřují správným směrem.
Je tu ještě plno dalších podobných detailů.
Jak postavit budovy, které jsou levné a dostupné pro lidi, kteří pracují v prvním zaměstnání, kde vyrábějí něco jako iPhone?
A přitom, aby byly energeticky účinné a bezpečné, aby nespadly při zemětřesení nebo hurikánu.
Je potřeba vyřešit mnoho technických detailů, ale ti z nás, kteří již začali pracovat na těchto věcech, nám mohou potvrdit, že nejsou žádné překážky, žádné zábrany, kromě falešných představ, které by nám zabránily přijít se skutečně celosvětovým řešením, které bude výhodné pro všechny.
Dovolte mi zakončit tímto obrazem.
Důvodem, proč se můžeme mít tak dobře, i když je na Zemi tak moc lidí, je síla nápadů.
Umíme sdílet nápady s ostatními, a když je oni vymyslí, podělí se o ně.
Není to jako vzácné předměty, kdy sdílení znamená, že jich máme méně.
Když sdílíme nápady, všichni na tom získáme.
Pokud takto uvažujeme o nápadech, obvykle máme na mysli technologie.
Ale je i jiný druh nápadů: pravidla, která určují, jak mezi sebou komunikujeme.
Pravidla jako mějme daňový systém, který podpoří výzkumnou univerzitu, která bude zdarma rozdávat určité znalosti.
Mějme systém, kde bude vlastnictví země registrované na vládním úřadě a lidé za ni budou ručit.
Budeme-li inovovat naši sadu pravidel a především inovovat ve smyslu přicházet s pravidly, jak měnit pravidla, abychom neuvízli mezi špatnými pravidly, pak můžeme jít kupředu a skutečně vytvořit ze světa lepší místo, aby lidé jako Nelson a jeho kamarádi již nemuseli studovat pod pouličními lampami. Děkuji vám. (Potlesk)
Nyní, když jsme zjistili celkový příjem při daném množství a také jsme byli schopni vyjádřit to algebraicky, se chci zamyslet nad tím, co je mezní příjem v jakémkoli z těchto bodů.
Pro přemýšlení o mezním příjmu... mezní příjem je, o kolik se náš celkový příjem mění při nějaké dané změně množství.
Potom později to můžeme použít, abychom optimalizovali zisk tady pro náš monopol.
Zkusím to udělat bez výpočtu.
Ve skutečnosti bude velmi přímočaré to vypočítat, protože se v podstatě jen snažíme zjistit sklon v jakémkoli bodě podél této křivky. Ale pokusím se to udělat algebraicky a třeba to pro vás bude trochu intuitivní pro to, co by se nakonec vypočítalo.
První věc, kterou chci udělat, je v podstatě najít sklon. Sklon je právě zde.
Nejlepší způsob, jak zde najít sklon, je říct, jak se změní můj celkový příjem, když mám velmi malou změnu množství?
Když mám velmi malou změnu množství, jak se změní můj celkový příjem?
Budu o tom přemýšlet tímhle způsobem.
Ty další budu schopen odhadnout o trochu snadněji.
Budeme o tom přemýšlet tímto způsobem.
Když je moje množství 0, můj celkový příjem je 0.
To je jednoduché.
Když zvýším množství velmi, velmi málo, udělejme to 0,001. Jaký bude můj celkový příjem?
Můžeme o tom přemýšlet vzhledem k této křivce zde nebo můžeme použít tento výraz, který jsme odvodili z ceny krát množství a dostaneme... Vyndám si kalkulačku.
Když je naše množství 0,001, náš celkový příjem bude záporný...
Zapnu si kalkulačku.
Celkový příjem bude - 0,001 na druhou. To je tahle část, +6*0,001.
6*0,001
To bude náš celkový příjem.
Bude to 0,005999.
Je to 0,00599.
Nyní můžeme zjistit nebo získat docela dobrý odhad mezního příjmu právě v tomto bodě.
Naše změna množství je 0,001, naše delta Q. Tohle tady je 0,001.
To je naše změna množství a naše změna příjmu je 0,00599 a tak to musíme jen vydělit.
Jen musíme vydělit 0,00599, nahoře naše změna celkového příjmu děleno naší změnou množství, děleno 0,001.
Dostaneme 5,99999.
Když to zkusíte s ještě menšími čísly, když to zkusíte s 0,00000001, dostaneme 5 celých a dostanete ještě více devítek.
Čím blíže se dostanete, tím menší je vaše změna. A to je v podstatě to, co děláte při výpočtu.
Snažíte se najít velmi malou změnu zde.
Tohle bude v podstatě 6.
Náš mezní příjem v tomto bodě bude v podstatě 6.
Co chci udělat je načrtnout mezní příjem zde na naší křivce poptávky nebo na této ose, kde jsme již načrtli naši křivku poptávky.
Když je naše množství 0, náš mezní příjem, pokud jen nepatrně zvýšíme množství, přírůstek celkového příjmu, který získáme bude 6.
Načrtnu to.
Načrtnu to zde.
To dává smysl.
Mezní užitek na trhu je 6, přímo v tomto bodě.
Kdybychom prodali jen kapku pomerančového džusu nebo když myslím prodáváme v tomto případě pomeranče ne džus. Kdybychom prodali miliontinu libry pomerančů, dostali bychom ekvivalent zhruba 6 dolarů za libru za tu miliontinu libry, protože to je mezní užitek za ten úplně první přírůstek, kousek pomeranče na trhu.
Dává to úplně smysl.
Nyní se zamyslíme nad sklonem v těchto dalších bodech.
Tyhle odhadnu.
Mohu to udělat tímto způsobem, ale jen to odhadnu.
Odhadnu je použitím jiných bodů.
Když chci najít sklon zde, kde se naše množství rovná 1, sklon bude vypadat, sklon bude vypadat takhle.
Odhadnu to tím, že najdu sklon mezi těmito dvěma body.
Odhadnu to a ve skutečnosti to bude velmi dobrý odhad.
Později to vypočítám, abych ukázal, že tohle je velmi dobrý odhad.
Ale odhadnu to podle sklonu mezi těmito dvěma body.
Mezi těmito dvěma body bude naše změna množství 2 a naše změna celkového příjmu je 8.
Naše změna celkového příjmu je 8.
Když jsme vyrobili 2 nebo 2000 liber, náš celkový příjem byl 8000 dolarů.
Máme změnu celkového příjmu 8 nebo myslím, že mohu říct 8000, děleno změnou množství 2000. Náš mezní příjem v tomto bodě je 8 děleno 2 nebo 8000 děleno 2000, což jsou 4 dolary za libru.
Když je naše množství 1, náš mezní příjem jsou 4 dolary za libru.
Jsou to 4 dolary.
Nyní se zamyslíme nad mezním příjmem, když je naše množství 2.
Abychom to udělali, najdu sklon mezi těmito dvěma body.
Opravdu chceme najít sklon této přímky, ale vypadá to, že sklon mezi těmito dvěma body je docela dobrý odhad.
Ve skutečnosti je to skoro přesné číslo, protože tohle je parabola, ve skutečnosti to tak můžeme udělat.
Každopádně tohle je docela přímočaré.
Ještě jednou. Naše změna množství jsou 2 a naše změna celkového příjmu, naše změna celkového příjmu je... jdeme z 5 na 9, to jsou 4.
Tohle zde bylo v minulém videu 9.
Nebo můžete říct, že to je 4000 dolarů děleno 2000 librami. To vám dá 2 dolary za libru.
Náš mezní příjem zde, když máme množství 2, jsou 2 dolary za libru.
Přímo v tomto bodě za tuhle další miliontinu unce pomeranče, kterou prodáme, dostaneme ekvivalent 2 dolarů za libru ze zvýšeného celkového příjmu.
Uděláme zde ještě jeden bod.
A myslím, že uvidíte proč udělám jenom ještě jeden bod.
Když se budeme snažit dostat sem a budeme se snažit zjistit, jaký je mezní příjem nebo když v podstatě řekneme, jaký je tam sklon, jaký dostaneme nárůst příjmu, když jen nepatrně zvýšíme naše množství. A je vlastně jednodušší se na to podívat.
Tohle zde je maximum při výpočtu.
Sklon nahoře je 0. uvidíme to i jen odhadnutím sklonu mezi sklonem... mezi těmito dvěma body.
Máme nějakou změnu množství, ale nemáme změnu celkového příjmu přímo tady v tom bodě.
Právě zde je sklon nepatrně kladný.
Právě zde je sklon 0 a hned za tím se stává nepatrně záporný.
Ale přímo v tomto bodě je náš mezní příjem 0.
Když je naše množství 3000 liber, náš mezní příjem je 0.
Potom se náš mezní příjem stává záporný.
Tady se stává náš mezní příjem více záporný.
Ale stane se něco velmi zajímavého.
Když načrtneme naši křivku mezního příjmu, v tomto případě naši přímku, dostaneme přímku, ... dostaneme přímku, která je dvakrát strmější. Dvakrát strmější než naše křivka poptávky.
To je vlastně zobecnění.
Když máme lineární křivku poptávky jako tohle, může to být definované jako přímka, potom vaše křivka mezního příjmu pro monopolistu bude také linérní křivka s klesajícím sklonem nebo přímka s klesajícím sklonem a bude mít dvojnásobný sklon.
Tenhle sklon zde byl -1.
Tenhle sklon zde byl -2.
Při každém zvýšení množství cena klesla o 2. Růst množství, pokles ceny o 2. ...
Tohle je mezní příjem.
Připomeňme si, že jsem dělali všechnu tuhle algebru a všechnu tuhle matematiku tady. Co nám říká mezní příjem?
Tohle by la křivka poptávky.
Říká nám pro každou danou cenu, jaké je poptávané množství. Nebo pro každé dané množství jaký je přírůstek mezního užitku nebo myslím, jaká je cena, za kterou mohou prodat to množství.
Z toho jsme byli schopni zjistit celkový příjem jako funkci množství.
A z celkového příjmu jsme byli schopni říct, podívejte, když jakékoli z těchto množství... kdybychom ho o trochu zvýšili, kdybychom množství o trochu zvýšili, jak by se zvýšil náš příjem?
Samozřejmě chceme udržet rostoucí množství, zatímco náš příjem je... zatímco mezní příjem, který získáme je větší než naše mezní náklady.
Proberu to v příštím videu.
Ahoj!
Jsem John Green.
Tohle je Rychlokurz světové historie a dnes budeme mluvit o studené válce, která trvala ještě během mého života, takže vás budu moci nudit s historkami ze své minulosti, jako to dělá váš dědeček.
Když jsem byl dítě, nutili nás cvičit schovávat se pod lavicemi pro případ jaderného útoku, protože jak víte, školní lavice výborně odpuzují záření.
Pane Greene!
Pane Greene!
Pamatujete si, jak na základní škole tu byl ten mimořádný host, který zběhl ze Sovětského svazu a měl šílený ruský akcent a neustále mluvil o tom, jak by Reagan měl plivat do Gorbačovova obličeje místo podepisování dohod s ním.
Říkal jsem si:
Chlape, uklidni se.
Jsi v místnosti plné třeťáků.
A čtyři měsíce po tom jsme si na hřišti hráli na Reagana a Gorbačova a plivali si navzájem do obličeje.
Někdy zapomínám, že jsi já, mé já z minulosti.
Jo, je dobré si s tebou promluvit a mít, pocit, že pošlou...
Jsi nudný a teď úvodní znělka.
Studená válka bylo soupeření mezí SSSR a USA, v celosvětovém měřítku.
Snažili jsme se vyhýbat, abychom nazývali konflikty ideologickými nebo civilizačními v tomto pořadu, ale v tomto případě model "střetu civilizací" tomu skutečně odpovídá.
Socialismus, alespoň v Marxově podobě, chtěl ovládnout chtěl ovládnout svět a mnozí Sověti se zhlédli v konfliktu s buržoazním kapitalismem samým.
A Sověti viděli opětovné americké budovací snahy v Evropě a Japonsku jako snahy USA o rozšíření svých trhů, což mimochodem je přesně to, co dělali.
Takže USA se obávali, že SSSR chce zničit demokratické a kapitalistické instituce.
A Sověti se obávali, že USA chce využít svých peněz a moci k ovládnutí Evropy a nakonec ke zničení sovětského systému.
A obě strany se bály oprávněně.
Není to paranoia, pokud se vás skutečně snaží dostat.
Viděli jsme samozřejmě spousty geopolitických sporů mezi hlavními světovými mocnostmi v tomto pořadu, ale tentokrát tu byl zvláštní bonus, v podobě toho, že válka mohla vést ke zkáze lidského druhu.
To bylo nové pro světové dějiny a je dobré si připomenout, že to nové stále je.
Tady je časový úsek, o kterém jsme v pořadu mluvili.
A tohle je doba, po kterou jsme natolik technologicky vyspělí, abychom mohli sami sebe vyhladit.
To je znepokojivé.
Okamžitě po druhé světové válce,
Sověti vytvořili sféru vlivu ve východní Evropě, kde ovládli země, ve kterých Rudá armáda vytlačila nacisty, a to je důvod, proč Winston Churchill v roce 1946 řekl že železná opona se spustila napříč Evropou.
Zatímco se Studená válka většinou datuje mezi roky 1945 a 1990, mnoho historiků vám řekne, že začala už během 2. světové války.
Stalinova nedůvěra vůči USA a Británii se zvětšovala, když odmítly provést invazi do Evropy a otevřít druhou frontu proti nacistům.
A někteří dokonce tvrdí, že rozhodnutí shodit první atomové bomby na Japonsko bylo motivováno touhou zastrašit Sověty.
Víceméně to zafungovalo, ale pouze dokud to nemotivovalo Sověty, aby si vyvinuli své vlastní atomové bomby.
Svoji první bombu úspěšně otestovali v roce 1949.
Od začátku měly USA výhodu, protože měly více peněz a moci a mohli zajistit Evropě bezpečí, a to se svojí armádou a jedinečným jaderným arzenálem, zatímco se Evropa znovu budovala.
SSSR se sám musel znovu budovat a taktéž měli značnou nevýhodu v tom, že je řídila známá "řiťo-hlava" Josif Stalin.
Připomenu vám, že se nejedná o nadávku, pokud má na hlavě říť místo klobouku.
Hádám, že je čas na otevřený dopis.
Otevřený dopis Josifu Stalinovi.
Ale nejprve se podívejme na dnešní tajnou přihrádku.
Je to inteligentní plastelína, právě tato věc vyhrála Studenou válku.
Tohle je přesně ten druh zbytečného spotřebního zboží, který by nikdy nebyl vyroben ve Sovětském svazem.
Měli jsme totiž o mnoho víc výdajů za spotřebitelské věci jako právě inteligentní plastelína, že jsme vyhráli Studenou válku.
Týme do toho!
Drahý Josife Staline, skutečně jsi stál za nic.
Na pohřbu tvé první manželky byl velký okamžik, když jsi řekl:
"Nemyslím si, že budu schopný někdy opět milovat."
A potom později jsi nechal celou rodinu tvé manželky zabít.
Nechme stranou fakt, že jsi zodpovědný za smrt desítek miliónů lidí, tě nemám rád, kvůli tomu, jak ses choval ke svému synovi
Jakovi. Byl jsi na něj skutečně zlý a potom se sám sebe pokusil zastřelit a neumřel a řekl jsi:
"Neumí ani střílet rovně".
Později, když byl zajat během druhé světové, tak si měl možnost vyměnit vězně za něj, ale odmítl jsi.
A potom zemřel v koncentračním táboře.
Byl jsi hrozný vůdce, hrozný člověk a hrozný otec.
S pozdravem, John Green.
Dobře, pojďme k myšlenkové bublině.
Evropa byla první bojištěm Studené války, zvláště Německo, které bylo rozděleno do dvou částí a jejich bývalé hlavní město Berlín bylo také rozděleno.
Ano, vím, že západní část byla rozdělena do menších okupačních zón, ale zjednodušuji to.
V roce 1948, Sověti se pokusili odříznout Západní Berlín uzavřením hlavní cesty, která vedlo do města, ale berlínský vzdušný most jim to zarazil, ale potom v roce 1961
Sověti se pokusili znovu a tentokrát byli mnohem úspěšnější a vybudovali zeď kolem
Západního Berlína, i když je nutné dodat, že stála méně jak 30 let.
Tím mám na mysli, že kariéra Meat Loafa byla delší než Berlínská zeď.
Odpověď USA na Sověty byla politika zvaná zadržování, která spočívala v zastavení rozšiřování komunismu tím, že se postavily Sovětům kdekoliv, kde to vypadalo, že se chtějí rozšířit.
V Evropě tohle znamenalo velké výdaje.
Nejdříve Marshallův plán vynaložil 13 miliard dolarů na rekonstrukci západní Evropy s dotacemi a úvěry, které Evropani utráceli za americké spotřební zboží a na stavění.
Doufalo se, že kapitalistické levné jídlo a dostatek věci, zastaví rozšiřování komunismu.
USA se také pokusili o zpomalení rozšiřování komunismu založením NATO a se zásahy CIA ve volbách, kde komunisti měli šanci, jako tomu bylo v Itálii.
Ale navzdory skvělým špionážním románům a protřepaným, ale nemíchaným martini, Studená válka se v Evropě nikdy nerozproudila.
Asi nejdůležitější fází studené války, na níž si dnes už lidé nevzpomínají, je závod v jaderném zbrojení.
Obě strany si vytvořily jaderný arzenál, sověti za pomoci špionů kradoucích americká tajemství.
Posléze byl však jaderný arzenál tak velký, že se USA a SSSR domluvily na strategii příhodně nazvané MAD, což znamená
Díky.
A ano, jaderné zbraně byly a jsou stále schopné zničit celé lidstvo.
Ale jen jednou dvakrát jsme byli blízko jaderné válce: během kubánské raketové krize v r. 1962 a pak v r. 1983, když jsme zapomněli upozornit Rusy, že si jen tak hrajeme na válku, takže to vypadalo jako opravdový útok.
Chybička se vloudila.
Ač jsme vzájemně zaručeným zničením předešli přímému konfliktu, ve studené válce bylo dost horkých válek.
V korejské i vietnamské válce bojovali komunisté proti kapitalistům.
Ten dominový efekt nám připadá jako hloupá paranoia, ale když Koreu s Čínou ovládli komunisté, postup Vietnamu vypadal jako hrozba Japonsku, kterému USA pomohly k návratu ke kapitalismu.
A tak USA vstoupily do jedné z nejdelších válek, zatímco sověti pomáhali severovietnamské armádě ve Vietkongu.
Ale pak jsme jim to oplatili podporou antikomunistického mudžahedína po sovětské invazi do Afghánistánu 1979.
Samozřejmě, jak dnes už víme, nikdo Afghánistán nedobude, pokud není Mongol.
Po 10 příšerných letech sověti konečně opustili Afghánistán.
Někteří mudžahedíni se později stali členy Talibánu.
Nicméně je těžké říci, že někdo tuto válku vyhrál.
Nešlo ale jen o Asii.
V Nikaragui USA podporovaly rebely ke svržení levicové vlády. V Salvadoru USA podpořily autoritářské režimy ohrožené levicovou guerrillou.
USA podporovaly mnoho hrozných vlád, například guatemalskou, která se dostala k moci díky komandům smrti.
Upřímně, veškeré naše snahy stabilizovat vlády v Latinské Americe vedly k vládám velmi nestabilním a ke spoustě násilí.
Také jsme tu měli menší konflikty, jako byla suezská krize, během níž byli britští a francouzští výsadkáři vysláni, aby zabránili Egyptu ve znárodnění průplavu.
Nebo veškeré americké tajné operace s cílem udržet různé země mimo dosah komunismu.
K nim patří i slavný pokus CIA svrhnout demokraticky zvoleného premiéra Íránu
Mohameda Mossadeqa poté, co se jeho vláda pokusila znárodnit ropný průmysl.
A také pomoc CIA chilskému generálovi Pinochetovi svrhnout demokraticky zvoleného marxistického prezidenta Allendeho v r. 1973.
Ale neukazujme ve špatném světle jen Američany, sověti v r.
1956 násilně potlačili lidové povstání v Maďarsku a v r. 1968 v Československu.
Možná jste si všimli, že jsme se z Evropy postupně přenesli až do Asie, na Střední východ a do Latinské Ameriky.
Do konfliktu se vážně zapojila skoro celá planeta. Rozdělila se při něm na tři "světy".
První tvořily USA, západní Evropa a jiné kapitalistické státy s více či méně demokratickou vládou.
Do druhého patřil SSSR a jeho satelity, hlavně země Varšavské smlouvy, Čína a Kuba.
A třetí svět byly ostatní státy. Ten termín se ale už nepoužívá, házel zbytečně do jednoho pytle rozdílné země.
Víc rozebereme specifické ekonomické a vývojové problémy, s nimiž se potýkaly takzvané země třetího světa. Tím největším bylo, že ani USA, ani sověti nechtěli, aby tyto země ve studené válce zachovaly neutralitu.
Každý národ si měl vybrat stranu, kapitalistickou, nebo komunistickou, A ač se to dnes zdá jako lehká volba, v 50. a 60. letech to tak snadné nebylo.
Tedy na chvíli se zdálo, že by z toho sověti mohli vzejít vítězně, aspoň v třetím světě.
Zdálo se, že kapitalismus a hlavně USA ztrácejí lesk.
USA podporovaly diktatury měly špatnou pověst ohledně lidských práv, neoslnily v gymnastice žen.
Navíc sověti jako první umístili do vesmíru satelit, poslali tam člověka i psa.
Navíc marxisté prostě vypadali zajímavěji, a proto nikde nebyla trička s Miltonem Friedmanem, nyní ale k sehnání na DFTBA.com.
Fajn, Stane, ale já jsem spíš centrista.
Můžu dostat tričko s Keynesem?
Jo, tohle je hustý.
Ale sovětský socialismus se nakonec neukázal být životaschopnou alternativou průmyslového kapitalismu.
Státem řízené ekonomiky si časem nevedou tak dobře jako soukromé společnosti a lidem se líbí ve světě, kde si můžou dovolit víc věcí.
Ba co víc, sovětská politika byla prostě špatná: kolektivizace zemědělství zmařila výrobu a způsobila hlad; potlačení disentu a tradiční kultury lidi rozzlobilo. Nikdo nechce snášet ponižování, protože řídí yugo.
Ale proč studená válka skončila tak, jak skončila, je jednou s nejzajímavějších otázek 20. století.
Oproti přesvědčení některých politiků za tím asi nestálo to, že by Reagan dovedl SSSR k bankrotu.
SSSR vynakládal na udržení podpory svých satelitů víc peněz, než musely USA investovat do svých spojenců.
A sovětský systém nikdy nemohl držet krok s pokrokem na Západě.
Ale asi nejvíc se o konec studené války zasloužil Michail Baryšnikov.
Ne?
Že to byl Michail Gorbačov?
To je nuda.
Myslel jsem si, že se sověti ke svobodě protančili.
Ne?
Byla to glasnosť a perestrojka?
Fajn.
Vždyť Gorbačova perestrojka a glasnosť otevřely sovětský politický a hospodářský systém zavedením komunálních voleb, méně omezenými občansko-společenskými skupinami, menší cenzurou, větší autonomií sovětským republikám, větším zastoupením státem neřízeného byznysu a větší autonomií pro státní farmy.
Glasnosť neboli otevřenost vedla k větší informovanosti o životě na Západě a zmírnění cenzury vedlo k vlně kritiky lidé si totiž uvědomili, že druhý svět byl o moc chudší než ten první.
A tak se bývalé komunistické státy jeden po druhém hroutily.
Berlínská zeď padla v r.
1989 a východní a západní Německo se sjednotily v r. 1990.
V polském Gdaňsku se hnutí přístavních dělníků Solidarita změnilo v masové politické hnutí a získalo 99 ze 100 křesel ve volbách v r.
V Maďarsku se r. 1990 konaly pluralitní volby.
Téhož roku masové demonstrace vedly k volbám v Československu.
Roku 1993 se tato země rozdělila na Slovensku a ČR, byl to ten nejšťastnější a oboustranně nejvýhodnější rozvod od doby, co Cher opustila Sonyho.
Samozřejmě se někdy odklon od komunismu neobešel bez násilí a bolesti.
Například v Rumunsku se komunistický diktátor Ceaucescu držel u moci, dokud nebyl na konci r.
A teprve v roce 1996 převzala nekomunistická vláda moc v této zemi.
A v Jugoslávii to taky nebylo tak slavné.
A v Rusku. To je trochu putinovské.
Ah!
Putin!
Ale o dvacet let později je těžké uvěřit, že svět byl někdy ovládán dvěma supermocnostmi, které drželo na uzdě vzájemně zaručené zničení.
Vážně mi ale připadá zvláštní, že se až do 80. let zdálo, že studená válka potrvá navěky.
Jakoby čas plynul kolem nás pomaleji. I když nyní již studená válka není a nehrozí jaderná zkáza, měli bychom vědět, že minulost nám připadá vzdálená, i když je blízká, a budoucnost se zdá jistá, ačkoliv není.
Díky za shlédnutí, uvidíme se příští týden.
Možná víte, že HTTPS je více bezpečná verze HTT protokolu, který používáte k přístupu na web z prohlížeče.
Ale věděli jste, že písmeno S je v tomto případě bezpečnost a zabezpečení je provedeno pomocí SSL šifrování?
SSL protokol povoluje aplikaci na vašem počítači jako například webovému prohlížeči, navázat zabezpečené připojení k serveru
Analogicky je to něco jako, že prohlížeč bez SSL řve přes celou místnost "hej, servere!"
Použitím SSL je to jako řvaní v jiném jazyce, kterému rozumí pouze daný prohlížeč a server.
Takže pokud nějaký člověk vloží své hackerské schopnosti do ISP serveru nebo kamkoli mezi váš počítač a váš emailový server dokážou si vaše maily přečíst pouze pokud nejsou šifrovány SSL.
Jakmile je něco zašifrováno SSL, nikdo jiný nebude schopen porozumět provozu, i kdyby by dokázal tok dat přerušit.
Takže se vždy dívejte po písmenu S v HTTPS protokolu.
Ve výchozím stavu je GMAIL vždy šifrován HTTPS.
Aby toho nebylo málo, SSL je občas označováno jako TLS.
Jsou to prostě různé verze v podstatě stejného protokolu
Vyhledávání HTTPS je nejdůležitější věc, ale sledujte více detailů toho, jak SSL pracuje.
Chcete-li vytvořit zabezpečené připojení klient, například váš prohlížeč a server si podají ruce v tom okamžiku se klient připojí k serveru a server odesílá zpět svou identifikaci ve formě digitálního certifikátu
Certifikát obsahuje název serveru, autoritu která podepsala certifikát a serverův veřejný šifrovací klíč.
Dostali jste někdy výstrahu SSL certifikátu?
SSL výstraha se ve vašem prohlížeči někdy objeví, když se chcete spojit se serverem a něco je špatně s digitálním certifikátem, který server prezentuje klientovi v době podání rukou.
Je mnoho důvodů proč se tohle může stát.
Můžete vidět neshodu názvu certifikátu v hotelu nebo na letišti. Nebo kdekoli v uzavřené stránce portálu.
Někdy dostanete varování, že certifikát vypršel.
Zkontrolujte datum platnosti certifikátu.
Pokud vypršel předchozí den, může to být v pořádku.
Nakonec se může zobrazit varování o tzv. "self-signed" certifikátu nebo o neznáme autoritě certifikátu.
Tohle může být v pořádku u malé stránky, která nevyžaduje platbu $50 ročně.
Ale neměli by jste to očekávat u velké komerční stránky.
Pokud vidíte upozornění na neplatný certifikát u velmi dobře známé stránky, něco je určitě špatně.
Kdykoli toto upozornění uvidíte, měli by jste být extra opatrní.
Veselé surfování.
Jsem vizuální umělkyně a jsem také jednou ze zakladatelů Plastic Pollution Coalition.
Pracuji s umělohmotnými taškami, které stříhám a sešívám zpět dohromady jako prvotní materiál mé tvorby v posledních 20 letech.
Proměňuji je ve dvou a třírozměrná díla, sochy a instalace.
Po přibližně osmi letech práce s plasty se něktéré z mých děl začaly narušovat a rozpadat na menší části plastu.
A já si pomyslela:
"Skvělé, jsou pomíjivé stejně jako my."
Když jsem se toho dozvěděla o plastech trochu více, zjistila jsem, že to je vlastně špatně.
Je špatně, že se umělá hmota rozpadá na malé kousíčky, protože je to pořád umělá hmota.
A zjišťujeme, že spousta končí v moři.
A tak jsem se v posledních několika letech začala zajímat o Pacific garbage patch (Odpadkový vír v Pacifiku).
A mou prvotní reakcí -- a myslím, že takovou prvotní reakci má spousta lidí, kteří si o tom něco zjistí -- bylo:
"Můj bože, musíme se sebrat a jít to vyčistit."
A tak jsem navrhla vyjet s nákladní lodí a dvěma vyřazenými rybářskými loďmi, jeřábem, drtičkou a lisem.
Můj nápad byl jít do víru, začít upozorňovat na tento problém a začít s uklízením plastů, poté je rozdrtit a slisovat do briket, které mohou být použity jako stavební materiál v rozvojových komunitách.
Začala jsem hovořit s lidmi, kteří ve víru byli a studovali problém plastů v moři, a zjistila jsem, že uklidit plasty by bylo pouhou kapkou v moři v porovnání s tím, kolik je jich vyprodukováno na světě každý den a že se musím na problém dívat jako na celek.
A ten problém je: musíme najít cestu, jak utáhnout kohoutek.
Musíme zastavit nevratné plasty a plasty na jedno použití, jenž se každý den dostávají do moře po celém světě.
Když jsem si toto uvědomila, zjistila jsem, že jsem naštvaná.
Nebyly to pouze plasty, které si představíte plout uprostřed Tichého oceánu -- které, dnes víme, plují v 11 velkých vírech v pěti světových oceánech.
Nejsou to pouze tyto víry, z čeho mám obavy, jsou to víry plastů v supermarketech.
Jdu do supermarketu a vše je zabalené v plastu.
Pití, které kupuji je baleno v plastu, dokonce i jídlo na ekologickém trhu.
Také mám obavy z plastů v lednici, mám obavy z plastů a toxinů, které se z nich dostávají do našich těl.
Takže jsem se spojila se skupinou lidí, kteří se všichni zabývají tímto problémem a založili jsme Plastic Pollution Coalition.
Pracujeme na mnoha věcech, některé z nich jsou klíčové.
Jednou je: pokud 80 až 90% toho, co najdeme v oceánu -- myslím tím odpadky -- jsou plasty, pak proč to nenazýváme pravým jménem?
Jedná se o znečištění plasty.
Recyklování. Každá kniha o ekologii končí myšlenkou recyklování.
Vyhodíte něco do koše a tím to pro vás končí.
Jak je to doopravdy?
Ve Spojených státech je recyklováno méně než 7% všech plastů.
A když se tím zabýváte, zvláště pak plastovými lahvemi, zjistíte, že většina jich prochází downcyclingem, je spálena, či odvezena do Číny.
Prochází downcyclingem tedy přeměnenou na druhotné výrobky, zatímco skleněná lahev může opět být skleněnou lahví, nebo může být opětovně použita, plastová lahev již nikdy nebude plastovou lahví.
Jedná se tedy o velký problém.
Dalším problémem, kterým se zabýváme a chceme, aby lidi věděli je, že jsme přidali čtvrté heslo k dosavadním Omezit, Znovu použít a Recyklovat a je to Odmítnout.
Kdykoliv to bude možné, odmítněte plasty na jedno použití.
Existují alternativy.
Některé z nich jsou staromódní.
Já sama nyní sbírám a používám skleněné nádoby Pyrex namísto těch plastových od Glad či Tupperware k uchovávání jídla.
A vím, že tím pomáhám sobě a své rodině.
Také používání nerezových lahví je jednoduché, nebo skleněných lahví, v případě, že cestujete a zapoměli jste si svoji nerezovou lahev. Pouze ji plňte vodou nebo filtrovanou vodou, na rozdíl od kupování vody balené v plastu.
To hlavní co vám dnes chci říci -- a vím že o tomto problému víte mnoho -- je, že jde o obrovský problém pro oceány, ale je to problém, který jsme způsobili my jako zákazníci, a můžeme ho také vyřešit.
Můžeme ho vyřešit, když na něj budeme upozorňovat a učit lidi využívat alternativy.
Zvolit alternativy kdykoliv to bude možné, raději než plasty na jedno použití.
Jsme schopni vyřešit příčinu problému -- zastavit příval plastů do oceánů, a tím zachránit oceány, zachránit planetu, zachránit sami sebe.
Děkuji.
Představivost je klíčovou složkou mojí práce.
Přednáším o globálním zdraví.
A vím, že nestačí poznat všechny údaje.
Musím získané údaje podat srozumitelným způsobem, který lidi zaujme.
Teď zkusím udělat něco, co jsem zatím nikdy nedělal: animovat údaje v reálném prostředí, s pomocí našeho technického štábu.
Takže, pojďme na to: zde je osa zdraví.
Očekávaná délka života od 25 do 75 let.
A tady dole máme osu bohatství:
Příjem na osobu:
400, 4000 a 40 000 dolarů.
Tady dole vidíme chudobu a bídu, a tady nahoře bohatství a zdraví.
Teď vám ukážu svět před 200 lety, v roce 1810.
Zde vidím všechny země:
Evropa je hnědá, Asie červená, Střední východ zelený, Afrika modrá a Amerika žlutá.
A velikost populace v zemi se promítá do velikosti zobrazené kuličky.
V roce 1810 tu byla velká tlačenice, že?
Všechny země byli chudé, předpokládaná délka života se pohybovala pod 40 lety a jen Anglie s Holandskem na tom byly o nic lépe, ne, ale ne moc.
Teď začíná naše animace.
Průmyslová revoluce zapříčinila, že se Evropa začala vzdalovat ostatním, zatím co kolonizované země Asie a Afriky, zůstávají na místě.
Západ se stává zdravější a zdravější.
A tady vidíme menší propad z důvodů
První světové války a epidemie Španělské chřipky.
Jaká katastrofa!
A teď přelétneme dvacátá a třicátá léta 20. století.
A přes světovou krizi, západ se probíjí vpřed směrem k většímu bohatství a lepšímu zdraví.
Japonsko a některé jiné země se ho snaží následovat, zatímco většina zemí zůstává dole.
V tomto okamžiku, po tragédiích Druhé světové války, na chvilku zastavím a podíváme se na svět v roce 1948.
1948 byl velký rok: válka skončila,
Švédsko slavilo úspěchy na zimní olympiádě a já jsem přišel na svět.
Ale rozdíly mezi státy světa byl větší než kdykoliv předtím.
To, co děláte právě teď, v tomto okamžiku, vás zabíjí.
Více, než auta nebo internet nebo dokonce ta malá mobilní zařízení, o kterých stále mluvíme, technologie, kterou užíváte nejvíc skoro každý den je tohle, váš zadek.
V dnešní době lidé sedí 9,3 hodin denně, což je víc, než kolik spíme, kolem 7,7 hodin.
Sezení je tak nesmírně rozšířené, že se ani neptáme, jak moc to děláme, a protože všichni ostatní to dělají taky, ani nám nedochází, že to není v pořádku.
Takto se sezení stalo kouřením naší generace.
Samozřejmě že to má zdravotní následky, děsivé, kromě pasu.
Záležitosti jako je rakovina prsu a tlustého střeva jsou přímo spojeny s nedostatkem naší fyzické aktivity, ve skutečnosti deseti procenty, pro obě zmíněné.
Šest procent pro srdeční choroby, sedm procent pro cukrovku 2.typu, na kterou zemřel můj otec.
Takže, jakákoliv z těchto statistik by nás měla přesvědčit zvedat náš zadek víc, ale jestli jste jen trochu jako já, tak nepřesvědčí.
Co mě přimělo k pohybu, byla sociální interakce.
Někdo mě pozval na schůzku, ale nezvládl mě dostat do programu na běžnou schůzku v konferenční místnosti, a řekl,
"Zítra musím jít vyvenčit psy.
Mohla byste přijít?"
Zdálo se to trochu zvláštní, a během této první schůzky jsme si myslela:
"Musím to být já, kdo položí další otázku", protože jsem věděla, že budu během téhle konverzace funět jako lokomotiva. A přesto, převzala jsem ten nápad a udělala z něj svůj vlastní.
Takže namísto chození na schůzky u kávy nebo do konferenčních místností osvětlených zářivkami, zvu lidi na procházkové schůze, do délky až 20 či 30 mílí týdně.
Změnilo mi to život.
Ale předtím to bylo tak, že jsem si myslela, můžeš se starat o své zdraví, nebo se můžeš starat o své povinnosti, a jedno je pokaždé na úkor druhého.
Takže teď, o několik stovek těchto procházkových schůzek později, jsem se naučila několik věcí.
Zaprvé, je tu ta úžasná věc o vyjití ven z krabice, které vede k přemýšlení "mimo krabici"
Ať už je to příroda nebo samotný pohyb, dozajista to pomáhá.
A zadruhé, a to je asi více vypovídající, je to právě o tom, kolik je každý z nás schopen udržet problémů v opozici když takové ve skutečnosti nejsou.
A jestli budeme problémy řešit a podíváme se na svět opravdu jinak, ať už je to ve vládě či obchodu nebo záležitostech životního prostředí, tvorby práce, možná můžeme přemýšlet, jak tyto problémy můžeme přeformulovat, aby obě strany byly pravdivé.
Protože to bylo tehdy, když se stalo tohle, s tím choď-a-mluv nápadem, kdy se věci staly více proveditelnými, udržitelnými a životaschopnými.
Takže, začala jsem tuhle řeč mluvením o zadku, a tak skončím tím podstatným, což je choďte a mluvte.
Prochoďte mluvení.
Budete překvapeni, jak čerstvý vzduch přihání čerstvé myšlení, a způsobem, jakým to budete dělat, si do života přinesete zcela nový soubor nápadů.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Cílem prvních tří kapitol je sestavení webového "šmějdila", který bude zbírat data z webu pro náš vyhledávač. A při tom se naučíme základy počítačů.
V kapitole 1 začneme od získání prvního odkazu ze stránky.
"Šmejdil" hledá webové stránky pro náš vyhledávač tak, že začne od "zdrojové" stránky a postupně zkoumá její odkazy na jiné stránky.
Každý z těchto odkazů vede na novou stránku, která take může mít odkazy vedoucí na jiné stránky.
Postupným skenování odkazů, získaváme více a více stránek - a tím tvoříme sbírku dat, které budeme ásledně používat.
Webová stranka je ve skutečnosti pouze text, který je stážen z internetu do prohlížeče.
Více si o tom povíme v kapitole 4.
Ale prozatím je důležití pochopit, že odkaz je jen speciální druh textu na webových stránkách.
Když klikneš na odkaz v prohlížeči, zavede tě na novou stránku.
A můžeš je prohlížet jako člověk.
Co uděláme v této kapitole je, že napíšeme program pro získání prvního odkazu ze stránky.
V pozdějších kapitolách si ukážeme jak shromáždit všechny odkazy pro náš vyhledávač.
. Máme příklad 27.
A otázka je, která rovnice nejlépe vyjadřuje... předchozí graf.
Dříve než se vůbec podíváme na možnosti, pojďme se podívat... co můžeme zjistit o grafu.
Co je průsečík osy y?
Takže jestliže jsme řekli, že tohle je rovnice přímky, řekli jsme, že y se rovná mx plus b, kde m je směrnice a y je-- a b je průsečík osy y.
Je pozdě, začínám být trochu zmatený.
Takže jaký je průsečík osy y?
No, když se x rovná 0, y se rovná 0.
Takže tohle bude 0.
Průsečík y je 0.
Kde x se rovná 0, proč se rovná 0.
Takže průsečík y je 0.
Takže víme, že tohle má formu y se rovná mx, kde m je směrnice.
Takže pojďme nalézt směrnici přímky.
Směrnice přímky se rovná změně y pro danou změnu x neboli změnu y / změnu x.
Takže když zvýšíme x o 1, o kolik se zvětší --či změnší y? No, y se zvětší o 2.
Takže můžeme říct, že y se změní o 2, o 2, když se x změní o 1.
Takže máme směrnici, která se rovná 2, takže rovnice přímky y se rovná 2x.
Což je možnost B. .
Další příklad.
Jaký bod leží na přímce, který je definovaný 3x plus 6y se rovná 2?
Takže nejlepší věc je prostě dosadit tyhle čísla za x a y, a poznat tak, jestli to funguje.
Takže tady je x je 0, y je 2.
Tak se na to podívejme.
3 krát 0 plus 6 krát 2 se rovná 0 plus 12.
To se nerovná 2, rovná se to 12.
Tohle nefunguje.
Takže jen beru 3 krát x plus 6 krát y a a vidím, čemu se to rovná.
V tomto případě máme 3 krát 0 plus 6 krát y.
Plus 6 krát 6.
Takže ta 0 plus 36.
To se nerovná 2.
To nemůže být tamta možnost.
Tohle, máme 3, tuhle 3, krát 1.
Plus 6 krát tohle y.
6 krát mínus 1/6.
Tak se na to podívejme.
To je 3.
To se rovná 3.
A pak 6 krát 1/6 je 1, ale máme tam záporné číslo.
Takže to je mínus 1.
To se rovná 2.
Takže to sedí.
3 krát 1 plus 6 krát mínus 1/6 se rovná 2.
Takže naše odpověď je C.
Příklad 29.
Tak mě nechte se na to podívat, jestli potřebujeme zkopírovat a vložit tady tenhle.
Dobrá.
Takže jo, myslím, že je to dobrý nápad.
Tak mě nechte se na to podívat.
Zkopírovat to a vložit.
Tak mě to nechte zkopírovat a vložit, dalších pár příkladu.
Můžeme se posunout ---zefektivnit to. .
Dobrá. .
Jaká je rovnice přímky, která má směrnici 4 a prochází bodem 3 čárka mínus 10? takže jestliže je směrnice 4, víme, že přímka---tak prostě přepíšeme ji do směrnicového tvaru y = mx plus b.
Říkají nám, že směrnice je 4.
Takže víme, že rovnice přímky je y se rovná 4x plus průsečík osy y.
A můžeme přijít na y průsečík tím, že dosadíme do bodu, kterým prochází.
Takže to jde přes bod 3 závorka mínus 10.
Takže y se rovná mínus 10, když se x rovná 3.
Takže 4 krát x. x se rovná 3.
Plus b.
Takže to je co?
To je mínus 10 se rovná 13 plus b.
Takže můžeme odečíst 12 od obou stran rovnice a dostaneme mínus 22.
Mínus 10 mínus 12 je mínus 22.
Tahle 12 jde jasně pryč.
Se rovná b.
Takže rovnice naší přímky se rovná y se rovná 4x plus b. přišli jsme na to, že to je mínus 22.
4X mínus 22.
A to je možnost A. .
Příklad 30. Data v tabulce ukazují cenu vypůjčení kola za hodinu, včetně depositu. .
Jetsliže hodiny, h, by byly v grafu na horizontální ose--nechte mě se na to podívat, zda to mohu nakreslit takhle.
Takže to je na horizontální ose, máme tam hodiny, h.
Takže to je h.
A cena je na grafu na vertikální ose, tak mě nechte nakreslit vertikální osu. .
Takže cena je na vertikální ose.
Jaká by byla rovnice přímky, která sedí s informacemi?
OK, jen chtějí vědět cenu jako funkci v hodinách.
Tak se na to podívejme.
Je to lineární vztah.
Můžeme s tím zacházet stejně jako s každou jinou přímkou.
Takže y se rovná mx plus b.
Takže m, nebo směrnice se rovná změněn y děleno--nebo nechte mě to napsat jinak.
Protože to chceme ve výrazech--můžeme c se rovná směrnice krát hodiny plus b.
Místo x, máme hodiny, místo y máme cenu.
Takže jaká je směrnice?
Směrnice se rovná změna závislá na proměnné, změna v ceně, děleno změnou v nezávislé proměnné, děleno změna v hodinách.
Tak se na to podívejme.
Jestliže když se naše hodiny zvětší o 3, o kolik se změní c?
Když jdeme z 2 do 5, takže můžeme říct 5 mínus 2, to je změna o kolik v hodinách.
To je delta h.
No je to 30 mínus 15.
Takže se to rovná 15/3, což se rovná 5.
Takže jsme přišli na směrnici.
Směrnice se rovná 5.
Tak teď jen musíme přijít na průsečík osy y.
Takže rovnice, můžeme ji přepsat jako cena se rovná směrnici, což je 5, krát hodiny plus cokoliv, kde to protíná osu y.
A pak je musíme dosadit jeden z bodu do rovnice a vyřešit b, jako jsme to udělali v minulém videu.
Tak pojďme dosadit bod, kde se h rovná 2, c se rovná 15.
Takže bod 2 čárka 15.
Takže když se h rovná 2, tak se c rovná 15. c se rovná 16, když se h rovná 2.
A teď můžeme jednoduše vyřešit b.
Takže dostanete 15 se rovná 10 plus b.
Odečteme 10 od obou stran, dostaneme b se rovná, čemu?
5.
Takže rovnice této přímky je cena rovná se 5 krát h plus náš průsečík osy y, nebo plus náš průsečík osy c, tak tomu můžeme říkat.
Takže plus 5.
5h plus 5, a to je možnost C.
A jestli to vyzkoušíte s těmito body, mělo by to fungovat.
OK, další příklad. .
Nechte mě se na to podívat.
Myslím, že tohle kopírování a vkládání funguje dobře.
Myslím, že mám čas ještě na dvě další. .
Vysvětlit tady tuhle.
Nechte mě to vložit.
OK, říká to, že nějáké páry jsou pro lineární funkci x je dané tabulkou dole.
Je to jako ten poslední.
Která z následujících rovnicí je použita k vytvoření tabulky?
Můžeme udělat to samé, co předtím.
Můžeme říct OK, to bude mít nějáký vztah.
Takže víte, že y se rovná mx plus b.
To bude přímka a tohle je směrnicový tvar.
Říkají nám, že to je lineární funkce.
A proto můžeme rovnou říct, že to bude přímka.
Takže není tam žádné x na druhou nebo něco takového.
Takže dobré místo, kde začít je směrnice.
Směrnice se rovná změna y lomeno změna x.
Tak se na to podívejme.
Když jde x z 1 do 3, kam jde y.
Jde to od 1do 7.
Takže změna na x se rovná 3 mínus 1 nebo prostě 2.
Takže jaká je změna y?
7 mínus 1.
Takže to se rovná 6 děleno--oh ne.
Změna v x je 3 mínus 1.
Za to se omlouvám.
3 mínus 1.
Takže to je 6/2.
Když se x změní o 2--to je tahle 2, změna na x---y se změní o 6.
To je změna v y.
Směrnice je 3.
Takže rovnice naší přímky bude y se rovná 3x plus nějáký průsečík osy y.
A teď můžeme dosadit některé body.
Tak pojďme dosadit tohle. Tahle 1, 1 vypadá jednoduše.
Takže y se rovná 1, když x se rovná 1. .
Takže dostáváme 1 se rovná 3 plus b. takže odečteme 3 od obou stran rovnice a co dostaneme?
1 mínus 3 je mínus 2 se rovná ---jasně tohle zmizí, 3 mínus 3. Takže b se rovná mínus 2.
Takže rovnice naší přímky, máme směrnici 3 a průsečík osy y je mínus 2.
Rovnice bude y se rovná 3x plus b. No b je mínus 2.
Takže mínus 2.
A to je možnost C. . 32.
Rovnice přímky l je 6x plus 5y se rovná 3.
A rovnice přímky q je 5x mínus 6y se rovná 0.
Které z tvrzení o dvou přímkách je pravdivé?
OK, tak se na to podívejme. Mají stejný průsečík y.
Jsou rovnoběžné.
Mají stejný průsečík x.
Přímky l a q jsou kolmé.
No, řeknu vám, jak můžete identifikovat kolmé přímky.
Každá má negativní inverzi té druhé.
Ještě nevím, jestli to bude hrát roli.
Připadá mi lehčí podívat se na přímky ve směrnicovém tvaru.
Tak to pojďme udělat.
Takže přímka l může být 6x plus 5y se rovná 3.
Takže kdybychom chtěli odečítat 6x od obou stran, tak dostaneme 5y se rovná mínus 6x plus 3.
A pak vydělíte obě strany 5 a dostanete y se rovná mínus 6/5 x plus 3/5.
Tohle je přímka I.
Udělám přímku q jinou barvou. Takže q je 5x mínus 6y se rovná 0.
Tak pojďmě odečíst 5x od obou stran.
Takže dostanete mínus 6y se rovná mínus 5x.
Jestliže vydělíte obě strany zápornou 6, získáte y se rovná
---mínus 5 děleno mínus 6.
To je 5/6x.
No, ve skutečnosti to vypadá, že D příchází do hry.
Protože směrnice téhle je mínus 6/5.
Tohle je směrnice přímky l.
Směrnice přímky q je inverzní toho záporného.
V tomto bodě je dobré si to zapamatovat.
To jsem vám ještě nedokázal.
Jestliže chcete přímku, která má směrnici kolmou k této, nebo přímku, která je kolmá, tak ta bude mít zápornou inverzní směrnici.
Takže inverze je mínus 5/6 a záporná inverze je 5/6.
Tohle je záporná inverze.
Takže tyhle přímky jsou ve skutečnosti kolmé.
Tak to je D.
Uvidíme se u příštího videa.
Skvrny vzniknou tak, že zředíme barvu velkým množstvím ředidla.
Pro olejomalby používáme terpentýn. Barva je velmi vodová a tak se barvy smíchají a výsledná barva je méně výrazná.
A protože dojde k velkému ředění, může skvrna proniknout až do hloubky plátna.
Rafko vrstvil skvrny jednu na druhou, takže vytvořil jemné vrstvy, skrz které prosvítají barvy.
Zdravím Dauhá.
Zdravím.
Salaam alaikum.
Miluji cesty do Dauhá.
Je to tak mezinárodní místo.
Je to jako -- mám pocit, že OSN je právě tady.
Přistanete na letišti a jste přivítaní Indkou, která vás vezme do Al Maha Services, kde potkáte Filipínku, která vás předá Jihoafričance, která vás pak vezme ke Korejci, který vás vezme k Pákistánci se zavazadly, který vás zavede k vašemu autu se Srí Lančanem.
Jdete se ubytovat do hotelu. "Kde jsou Katařani?" (Smích) (Potlesk)
Že jo?
A pak mi chlapík ze Švédska ukázal můj pokoj.
Zeptal jsem se:
Oni na to:
"Ne, ne, je moc vedro. Oni vycházejí později.
Jsou chytří."
(Smích) "Oni se vyznají."
A samozřejmě, rozrůstá se to tak rychle, že občas rostou i problémy.
To, jak například někdy natrefíte na lidi, o kterých si myslíte, že znají město dobře, ale oni ho zase tak dobře neznají.
Můj indický taxikář se objevil u W a já jsem mu řekl, aby mě vzal do Sheratonu a on na to: "Žádný problém, pane."
A pak jsme tam seděli dvě minuty.
Zeptal jsem se:
"Co nám brání?
On na to:
"Jeden problém, pane."
A já: "Jaký?" A on: "Kde to je?"
(Smích)
Já na to:
"Vy jste řidič, vy byste to měl vědět." A on:
"Ne, já jsem právě dorazil, pane."
A já:
"Vy jste právě dorazil k W?" "Ne, právě jsem dorazil do Dauhá, pane.
Byl jsem na cestě domů z letiště. Dostal jsem práci. Už pracuji."
A pokračuje:
"Pane, co kdybyste řídil vy?"
Já na to: "Nevím, kudy se tam jede."
"Ani já ne.
Bude to dobrodružství, pane."
Je to dobrodružství. Blízký východ je dobrodružstvím už pár let.
Blízký východ je poblázněný Arabským jarem a revolucí a tím vším.
Jsou tu nějací Libanonci dnes večer?
Nějací Libanonci podle potlesku?
(Potlesk) Libanonci.
Jo.
Blízký východ se zbláznil.
Víte, že Blízký východ se zbláznil, když Libanon je nejklidnějším místem v regionu.
(Smích) (Potlesk)
Koho by to napadlo?
Proboha.
Jsou tu vážné problémy v regionu.
Někteří lidé o nich nechtějí mluvit.
Já tu jsem, abych tu o nich dnes večer hovořil.
Když potkáme jeden druhého, když se zdravíme, kolikrát se políbíme?
V každé zemi je to jinak a je to matoucí, že?
V Libanonu to dělají třikrát.
V Egyptě dvakrát.
Byl jsem v Libanonu, zvykl jsem si na tři.
Šel jsem pozdravit jednoho egyptského chlapíka, udělal jsem jedna, dva.
Chtěl jsem třetí. On ne.
(Smích)
Řekl jsem mu, řekl jsem: "Ne, ne, ne, prostě jsem byl v Libanonu." On na to:
"Je mi fuk, kde jste byl. Zůstaňte, kde jste, prosím.
Jednoduše zůstaňte, kde jste."
Jel jsem do Saúdské Arábie. V Saúdské Arábii dělají jeden, dva a pak zůstanou na stejné straně -- 3, 4, 5, 6 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18. (Smích)
Příště až uvidíte někoho ze Saúdské Arábie, podívejte se pořádně.
Jsou prostě trošku naklonění.
"Abdule, jsi v pořádku?" "Jo, asi půl hodiny jsem se zdravil.
Budu v pohodě."
Katařané, vy děláte to s tím nosem na nos.
Proč?
Jste moc unavení na to, abyste to udělali celé?
"Habibi, je vedro.
Pojď sem na vteřinku. Pojď pozdravit.
Ahoj Habibi.
Jen se nehýbej.
Prostě tu chvilku zůstaň.
Potřebuji si odpočinout."
Každá země -- Íránci, my občas děláme dva, občas tři.
Jeden z mých přátel mi vysvětlil, že před revolucí v roce 1979 to byly dva.
Po revoluci tři.
Takže u Íránců můžete říct, na které straně ten člověk je, podle toho, kolikrát vás políbí.
Jo, uděláte jeden, dva, tři -- "Nemůžu uvěřit, že podporuješ tenhle režim se svými třemi polibky."
Ale ne, lidi, vážně je to vzrušující být tady a jak jsem řekl, vy děláte z kulturního pohledu hodně, víte, a je to úžasné a pomáhá to změnit představu
Například hodně Američanů o nás moc neví, neví o Blízkém východě.
Já jsem Íránec a Američan.
Žiju tam.
Znám to, cestoval jsem sem.
Je taková spousta věcí, my se smějeme, že?
Když jsem dělal turné se svým humorným představením Axis of Evil, vyšlo to na Comedy Central, přihlásil jsem se online, abych viděl, co o tom lidé říkají.
Skončil jsem na konzervativním webu.
Jeden chlapík psal jinému.
Řekl: "Nevěděl jsem, že tito lidé se smějí."
Zamyslete se nad tím.
V Americkém filmu nebo v televizi nikdy nevidíte, jak se smějeme, že je to tak?
Možná zle -- něco jako: "Wuhahaha, wuhahaha. (Smích)
Zabiju vás ve jménu Alláha, wuhahahahaha."
Ale nikdy jako: "ha ha ha ha ha ha ha ha ha."
Smějeme se rádi.
Rádi oslavujeme život.
Byl bych rád, kdyby sem cestovalo víc Američanů.
Vždycky přesvědčuji své přátele:
Cestujte, podívejte se na Blízký východ, je tam tolik věcí k vidění, tolik dobrých lidí.
A je to i naopak a pomáhá to zastavit problémy s nedorozuměním a stereotypy.
Například nevím, jestli jste slyšeli o tomhle, ale nedávno byla v Americe muslimská rodina, šla uličkou k letadlu a bavila se o tom, které místo v letadle je nejbezpečnější.
Někteří cestující je zaslechli, nějak špatně si to vyložili jako teroristický rozhovor a nechali je vyhodit z letadla.
Byla to rodina, matka, otec a dítě, kteří šli uličkou a bavili se o tom, kde sedět.
No, jako muž z Blízkého východu vím, že jsou určité věci, které nemáte v letadle v Americe říkat, že jo?
Nemám jít třeba uličkou a udělat něco jako:
"Hi, Jack." [pozn. hijack = unést (letadlo)].
Víte, to není cool.
I když tam jsem se svým přítelem, který se jmenuje Jack, řeknu:
"Zdravíčko, Jacku. Vítám tě, Jacku."
Nikdy: "Hi, Jack."
(Smích)
Ale jak se zdá, teď ani nemůžeme mluvit o nejbezpečnějším místě, kde v letadle sedět.
Takže má rada všem mým kamarádům z Blízkého východu a kamarádům muslimům a všem, kdo vypadají jako lidé z Blízkého východu nebo muslimové, jako Indové, Hispánci, všichni, kdo jsou snědí -- tady je má rada mým snědým přátelům.
Příště až budete v letadle v USA, mluvte prostě svým mateřským jazykem.
Potom nikdo nebude vědět, co říkáte.
Život jde dál.
Je pravda, že některé mateřské jazyky mohou znít průměrnému Američanovi trochu výhružně, že?
Takže pokud jdete uličkou a mluvíte Arabsky, možná je vyděsíte, když jdete:
"[Arabsky]," možná řeknou:
"O čem mluví?"
Takže klíčem je, moji arabští bratři a sestry, že do toho musíte zakomponovat dobrá slova, která lidi uklidní, jak jdete uličkou.
"[Napodobuje arabštinu] -- jahoda!"
(Smích)
"[Napodobuje Arabštinu] -- duha!"
"[Napodobuje Arabštinu]
-- Tutti Frutti!"
"Myslím, že se chystá unést letadlo pomocí nějaké zmrzliny."
Mockrát díky.
Přeji vám hezký večer. Díky, TED.
(Potlesk)
(Hudba) [Král Oidipus]
[Lví král]
[Titus]
[Frída]
[Kouzelná flétna]
[Napříč vesmírem]
(Potlesk)
Julie Taymor:
Děkuji.
Děkuji vám.
To bylo pár ukázek z divadla, opery a filmů, které jsem dělala v posledních 20 letech.
Ale ráda bych začala tím, že se vrátím k zážitku, který jsem měla v Indonésii, což byl určující moment v mém životě a jako všechny mýty, tyto příběhy se musejí stále vyprávět a předávat, abychom je nezapomněli.
A když procházím bouřlivým obdobím, což je, jak víte, právě teď, zkouškou ohněm, ohněm proměny, což se vlastně děje s každým z vás.
Každý umělec ví, že bývá chvíle, kdy fénix ještě z popela nepovstal. (Smích)
A já jsem přesně na tom okraji, o kterém vám povím další příběh.
Chci se vrátit do Indonésie, kde jsem byla na stáži před 21 nebo 22 lety, už je to dávno.
Po dvou letech strávených hraním a učením jsem se ocitla na ostrově Bali, na okraji kráteru Gunung Batur.
Byla jsem ve vesnici, kde se konal zasvěcovací obřad pro mladé muže, zkouška dospělosti.
Netušila jsem, že je to i má zkouška dospělosti.
A tak jsem seděla na nádvoří chrámu pod gigantickým fíkovníkem banyánem, ve tmě, nebyla tu elektřina, jen měsíc v úplňku, na tomto prázdném nádvoří, a slyšela jsem překrásné zvuky, jako koncert Charlese Ivese a poslouchala jsem gamelangskou hudbu, kterou vyluzovali nejrůznější vesničané, kteří jednou za pět let přicházeli na tento obřad.
A myslela jsem si, že jsem ve tmě pod tím stromem sama.
Ale z ničeho nic, ze tmy, z druhého konce nádvoří, jsem uviděla odlesk zrcadel ozářených měsícem.
A těchto 20 starých mužů, které jsem znala od vidění z ničeho nic nastoupili v kostýmech bojovníků, s čelenkami a oštěpy, a nikdo na nádvoří nebyl, já jsem byla ukryta ve stínu.
Nikdo tam nebyl, a když vyšli, začali tančit něco neuvěřitelného.
"Huhuhuhuhuhuhuhahahahaha."
Pohybovali se a popošli kupředu a světlo se odráželo od jejich kostýmů.
Já jsem chodila do divadla od 11 let, hrála jsem a tvořila, a říkala jsem si: "Pro koho hrají v těch složitých kostýmech, v těch neobvyklých čelenkách?"
A uvědomila jsem si, že hrají pro Boha, ať už to znamená cokoli.
Z nějakého důvodu šla stranou publicita.
Nebyly v tom žádné peníze.
Nikdo o tom nic nenapsal. Nemělo to být ve zprávách.
A všichni tihle neuvěřitelní umělci hráli a mně to připadalo jako věčnost.
V další chvíli, když skončili a zmizeli ve tmě, vyšel mladý muž s plynovou lampou, zavěsil ji na strom, připevnil oponu.
Náves se zaplnila stovkami lidí.
A celou noc hráli operu.
Lidé potřebovali to světlo. Potřebovali světlo, aby viděli.
Já, mladá umělkyně jsem v této neuvěřitelné, zásadní chvíli mého života pochopila, že musíte být naprosto oddáni tomu, čemu jako umělci celou dobu věříte, ale také si musíte být vědomi, že je tu i publikum, v této chvíli je součástí našeho života, a že publikum také potřebuje světlo.
Myslím, že mluvíme o této neuvěřitelné rovnováze, když vytváříme něco průlomového, když se pokoušíme o něco, co ještě nikdy nikdo neviděl, svět snů, v němž nevíte, kde skončíte, to je ta tenká hranice na okraji kráteru, na které se pohybuji celý svůj život.
Ráda bych vám teď řekla něco o tom, jak pracuji.
Viděli jste mnoho ukázek z mé práce, ale lidem jsem se zapsala do povědomí kvůli jedné.
A začnu tím, co je to ideograf.
Ideograf je jako malba štětcem, jako japonská malba štětcem.
Tři tahy a máte celý bambusový les.
Přemýšlím o konceptu Lvího krále a říkám si: "Co je jeho podstatou?
Co je jeho abstrakce?
Kdybych měla celý příběh zredukovat na jediný obraz, jaký by byl?"
Kruh.
Kruh.
Je to očividné.
Kruh života.
Mufasova maska je kruhová.
Když přijde druhé dějství, ve kterém nastane velké sucho, jak vyjádříte sucho?
Jako kruh hedvábí na podlaze, který zmizí do díry v jevišti.
Kruh života se nachází v oblém pohybu skákajících gazel.
Chápete ten princip.
Jako divadelnice o divadle vím a mám ráda, když publikum přijde a potlačí svou nevěřícnost, když vidíte kráčet muže a ženy s trsem trávy na hlavě, víte, že je to savana.
To je bez pochyby. Zbožňuji zjevnou pravdu divadla.
Mám ráda, když jsou lidé ochotní číst mezi řádky.
Publikum je ochotno říct:
"No, já vím, že to není doopravdy slunce."
Vezmete kousky klacků. Naspod dáte hedvábí.
Tyto kousky pověsíte. Necháte je ležet na podlaze. A když se pak pomocí provázků zvednou, chápeme, že je to slunce.
Ale krása spočívá v tom, že je to jenom hedvábí a klacky.
A svým způsobem, to je v tom to spirituální.
Tohle vás dojme.
Ne doslovný východ slunce.
V tom spočívá umění.
V divadle je důležitý příběh a scénář a jazyk, ale stejně tak i vyprávění příběhu, jak ho vyprávíte, prostředky, metody, které používáte, jsou stejně důležité jako příběh samotný.
Jsem jedna z těch, kteří mají rádi high-tech i low-tech.
Takže bych --
Například vám pak ukážu něco ze Spider-Mana, ty ohromné stroje, které lidmi pohybují.
Ale faktem zůstává, že bez tanečníka, který ví, jak používat své tělo a houpat se na provazech, nejsou nic.
Ukážu vám několik klipů z mého dalšího letošního velkého životního projektu, Inscenovala jsem Bouři na jevišti už třikrát už od 1984, '86 a tu hru zbožňuji.
Je to film.
Vždycky jsem ji dělala tak, že Prospero byl muž. A zničehonic mě napadlo, "No, a kdo by mi mohl hrát Prospera?
Proč ne Helen Mirren?
Je to skvělá herečka.
Proč ne?"
A tento materiál opravdu fungoval dobře i pro ženu.
Nuže, podívejme se na nějaké ukázky z Bouře.
(Hudba)
(Video) Prospera:
Vyvedls tu bouři, přesně jak jsem kázal, duchu?
Udeřil jsem na tu loď jak blesk.
Na zádi, přídi i v podpalubí tančil jako plamen.
Prospera:
Láska na první pohled.
Miranda:
Milujete mne?
Ferdinand:
Nade všechno na světě.
HM:
Teď jsou oba v moci toho druhého.
Trinkulo:
V nouzi poznáš i horší spolunocležníky.
(Hudba)
Hledáte práci, šéfe?
Kaliban:
Tebe mi seslalo samo nebe.
Stefano:
Spadl jsem z měsíce, víš.
Prospera:
Kaliban!
Kaliban:
Tento ostrov je můj.
Prospera:
Za tenhle pozdrav dostaneš dnes křeče.
Antonio:
Zde ti leží bratr. Oč je lepší než ta hlína, na níž leží.
Sebastian:
Tas meč.
Já jako král ti dám svou přízeň.
Prospera:
Já už jim ukážu. Řvát budou, řvát.
Ariel:
Rozhněval jsem vás.
Prospera: Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny a náš život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.
(Hudba)
JT:
Tak. (Potlesk)
Vycházela jsem z toho, jak jsem dělala Bouři na divadle s nízkorozpočtovou produkcí před mnoha lety.
Mám ráda tu hru a také si myslím že je to Shakespearova poslední hra a jak vidíte, opravdu se sama nabízí pro filmové zpracování.
Ale ještě vám dám jeden malý příklad, jak se inscenuje v divadle a jak se tatáž myšlenka nebo příběh proměňuje na plátně.
Ideograf, o kterém jsem mluvila před chvilkou, jaký je pro Bouři?
Co by zůstalo, kdybychom to zhustili, jaký by byl jediný obraz, který by to všechno vystihl?
A napadl mě hrad z písku, myšlenka výchova versus příroda, že stavíme tyto civilizace --
Helen Mirren, tedy Prospera, o tom mluví na konci -- stavíme je, ale v přírodě, ve velké bouři, tyhle do oblak se tyčící věže, tyto ohromné paláce zaniknou a nezůstane po nich ani tříska.
Na divadle, na začátku představení jsou černé hrábě, bílé pozadí, a na horizontu stojí malá dívka, Miranda, a staví si hrad z písku.
Ona je na okraji jeviště, a dva kulisáci, celí v černém přiběhnou s kropícími konvemi a začnou lít vodu na hrad z písku, a hrad z písku se začal rozpouštět a rozpadat, ale ještě než se tak stalo, publikum spatřilo ty černě oděné kulisáky.
Prostředek byl odhalen.
Bylo to banální.
Viděli jsme je.
Ale když začali lít vodu, světlo, které doposud ukazovalo kulisáky v černém, se změnilo na bodové, to je neotesaná magie, kterou na divadle děláme, a zaostřilo se přímo na tu vodu.
A zničehonic se změnila perspektiva publika.
Stalo se něco velmi kouzelného.
Stal se z toho liják.
Maskovaní herci, loutkáři, všichni zmizeli, a publikum udělalo skok do tohoto světa, do imaginárního světa Bouře, který se tam odehrával.
Rozdíl mezi divadlem a jak jsem to dělala ve filmu: začala jsem film detailem na hrad z písku, černý hrad z písku.
Film může ukazovat pomocí kamery, perspektivy, a pomocí celků a detailů. Začalo to detailem na hrad z písku, pak se záběr oddálil, a uviděli jsme, že je to miniatura na dívčiných dlaních.
A tak jsme si mohli hrát s tímto médiem, a právě proto média střídám, abych to mohla dělat.
A teď vám ukážu Spider-Mana. (Hudba)
(Video) Peter Parker: : ♪ Stojím nad srázem, Můžu odtud uletět ♪
Snažíme se udělat živě na divadle všechno, co nejde ve dvou rozměrech ve filmu a televizi.
PP: ♪ Povznést se nad sebe a převzít kontrolu.♪
George Tyspin:
Díváme se na New York z pohledu Spider-Mana.
Spider- Man není omezen gravitací.
Manhattan v tomto představení také není omezený gravitací.
PP: ♪ Buď sám sebou a povznes se nad všechno.♪
Sbor: ♪ Buch!
Prásk! ♪ ♪ Švih!
Škráb! ♪
Danny Ezralow:
Chci, aby vás ani nenapadlo, že to celé vymyslel choreograf.
To, co se odehrává, je skutečné.
Mám raději, když vidíte, jak se lidé pohybují, a říkáte si: "Páni, co to bylo?"
(Hudba)
JT: Když umožním soše pohybovat se a když herec pohne hlavou, máte pocit, že je to skutečné.
Je to jako by komiks ožil.
Jako oživená komiksová kniha.
(Hudba)
Bono:
Je to mytologie.
Komiksoví hrdinové jsou moderní mýty.
PP: ♪ Věří... ♪ (Křik) (Hudba)
(Potlesk)
JT:
Ufff.
Co to bylo?
Cirkus, rokenrol, drama.
Co jsme to tam na tom jevišti předváděli?
No ještě v rychlosti jeden příběh, poslední.
Když jsem byla v té vesnici, přeplavala jsem jezero a spatřila jsem, jak na druhé straně vybuchuje sopka Gunung Batur. Hned vedle té aktivní sopky je vyhaslá sopka.
Nemyslela jsem si, že mě sopka pohltí, a jsem tady.
Je jednoduché někam vylézt, že ano?
Držíte se kořenů, opíráte se nohama o malé kameny a vylezete tam, až na vrchol.
Byla jsem tam s dobrým přítelem, hercem, a řekli jsme si: "Pojďme tam.
Podíváme se, jestli se můžeme dostat blízko k okraji té aktivní sopky."
Vylezli jsme nahoru a dostali jsme se až na vrchol, byli jsme na okraji, na srázu, Roland zmizel v sírovém kouři vulkánu na druhém konci, a já tu stojím sama na tomto obrovském srázu.
Slyšeli jste o tom v písni?
Dívám se ze srázu do spící sopky po mé levici.
Napravo je rozlámaná břidlice.
Odlupuje se.
Mám na sobě žabky a sarong.
Bylo to před mnoha lety.
A žádné pohorky.
Ten šílený francouzský cikánský herec zmizel v dýmu a já jsem zjistila, že se nemůžu vrátit tou cestou, kterou jsem přišla.
A tak jsem odhodila svůj foťák, zahodila jsem žabky, podívala jsem se na útes přímo přede mnou a klesla jsem na čtyři jako kočka, přidržovala jsem se koleny z obou stran na tom útesu přede mnou, 30 yardů nebo 30 stop, nevím.
Foukal silný vítr a jediný způsob, jak se dostat na druhou stranu byl dívat se přímo před sebe.
Vím, že jste si tím prošli všichni.
To byla moje zkouška.
Moje zkouška ohněm.
Zkouška ohněm mé firmy.
Přežili jsme, protože naše písnička je Povznes se.
Kluk padá z nebe, vznese se.
Je to přímo zde, ve dlaních obou rukou, v rukou lidí mé firmy.
Mám úžasné spolupracovníky a my jako tvůrci se tam dostaneme všichni pospolu.
Vím, že to chápete.
Musíte jít jenom dopředu, a pak uvidíte neuvěřitelné věci přímo před očima.
Děkuji.
(Potlesk)
Takže, omlouvám se, že budu zavést tyto nápady tak brzy ráno. po takové pozdě v noci minulou noc.
Ale budu rád, kdybyste si o alkoholu.
A nemám na mysli ten typ drop-mrtvých opilý alkoholik. nebo někdo, kdo je ještě zotavuje z AA
Mám na mysli jen pravidelné alkoholických kdo tvrdě pracuje na kontrolu adiction má.
Avšak toto konkrétní obsah, chci, abys si představit, než vedle adiction na alkohol má druhá závislost stejně. ne oslabující závislost, která jej drží se stará den.
A ne zpět narkoman.
Ale přesto závislost že i nadále táhnout ho jiným způsobem, od toho, co chce dělat.
Osoba s 2 závislostí, tahání různých způsobů dělat jej zranitelný, což mu nebezpečné, jak on je citlivý na každé pokušení.
A trik pro tuto duši, je kontrola a regulovat tyto návyky, aby je pod kontrolou.
Teď jsem vám tento obrázek, protože
Myslím, že je dobrý obraz moderní demokratické vlády.
Moderní demokratické vlády příliš, je tažen tyto dvě samostatné druhy závislostí.
Stále tažen šílenství.
Šílenství na jednu stranu pro lidi, nebo alespoň špatně, jako lidé, tlačit na vládu, aby to, co není ve veřejném zájmu.
Myslete na Peronism, nebo druh populismu, který řídil bankovní a realitní bubliny ve Spojených státech.
Nebo na druhou stranu, závislost na zvláštní zájmy, říkejme jim "zavedené", neustále se pokoušet vládu udělat něco šíleného pro veřejnou politiku v názvu ve prospěch držitelů.
A zde, ve Spojených státech nejméně, můžete přemýšlet o tom, jen o všechny hlavní politické téma, kde tuto závislost má svou roli.
Každá z těchto tahání neustále stále lákavé, vždy vláda je zranitelný.
Vždy, jak liberálnosti trvají na tom, že je nebezpečné protože to může být vždy využívány jedním z těchto dvou zdrojů nejméně pokušením držitelů.
OK teď, na internetu je platforma, to je architektura, to je architektura s následky.
Je to architektura, která umožňuje inovace, nebo alespoň umožňuje jistý druh inovace.
Přemýšlejte o historii inovací na internetu.
Netscape, začal drop-out z vysokoškolské univerzity.
Hotmail, začal indických přistěhovalců, prodal
Microsoft za 400 milionů dolarů.
ICQ, začal izraelské dítě a pak se jeho otec, kdo byl zde prodávat to AOL za 400 milionů dolarů.
Google, začal o dva výpadky Stanford.
Napster, začal odpadlík, a někdo, kdo dosud nebyla schopna být odpadlík, sedící na tomto panelu, zde dnes.
Youtube, začal o dva studenti Stanfordu.
Kazaa a Skype, začal děti z Dánska a Švédska.
A pak, samozřejmě, Facebook a Twitter, začal děti.
Co spojuje všechny tyto inovace?
Oni byli všichni provádí děti, výpadky a non-Američané.
Outsiders.
Protože to je, co to architektura pozván.
Vyzvala outsider inovace.
Nyní, outsider inovace ohrožuje "zavedených".
Skype hrozí telefonních společností.
Youtube hrozí televizní společnosti.
Netflix hrozí kabelové společnosti.
Twitter hrozí Sanity, ne, že zdravý rozum byl vždy držitel.
Ale pak hrozil reagovat na tuto hrozbu. Se obrátí na narkomana: moderní demokratické vlády, a pomocí drogou, se ve Spojených státech alespoň je nekonečné množství kampaně hotovosti; pomocí tohoto léku, aby zajistil ochranu proti těmto hrozbám, že úřadující tváře.
Teď to byl bod, si myslím, že prezident Sarkozy včera minul, a otázka, která Jeff Jarvis zvýšil, když on navrhl že zásada, že by mělo být provedeno do skupiny G8 je, že vláda "neškodit".
Prezident Sarkozy řekl, ne, ale máme důležité politických otázek k vyřešení.
Ale zde je bod.
Dostáváme, že tam jsou "tvrdé politické" problémy tady.
Z autorského práva na soukromí, aby bezpečnost na problém monopolu.
Jsme si to.
Jde o to, že se nám nevěří odpovědi
Vláda dá.
A z dobrých důvodů nemáme důvěru tyto odpovědi, protože na otázku po jejich vydání, odpověď, která
Moderní demokratická vláda dala zde je odpověď, která se stane ve prospěch zavedené.
A ignoruje odpověď, která by ve skutečnosti mohly povzbudit více inovací.
Takže myslíte, že například o otázku autorských práv.
Samozřejmě potřebujeme systém autorských práv který zaručuje, že tvůrci si kompenzované a zajišťuje jejich nezávislost vytvořit.
Nikdo vážné popírá, že musíme mít že systém ochrany.
Otázkou není, zda by měly být chráněny autorským právem
Otázkou je, jak na ochranu autorských práv v digitální éře.
Zda architektura autorských práv, postavený pro XIX století, nadále smysl v XXI.
A co je architektura, která by smysl v XXI?
Nyní je to otázka vlády se ptá?
Myslím, že odpověď na tuto otázku je ne.
Místo toho, co vláda navrhuje, po celém světě, zvláště tady, a omlouvám se svými kolegy z Francie, ale to je technický právní termín.
Návrh navrhl, tady je "mozek-mrtvý" 3-stávky návrhu, který se stane ve prospěch držitelů.
Ignorování potenciál v oblasti inovací, které by mohly pocházet z
Nová architektura pro zajištění autorských práv.
A nemusíte brát dle mého názoru za to.
Nedávná zpráva z konzervativní vláda v Británii,
Zpráva Hargreaves, říká autorských práv:
"Mohla by to být pravda, že zákony určeny více než tři století Před s výslovným účelem vytvoření hospodářského pobídky pro inovace, ochranou práv tvůrců ' dnes brání inovaci a hospodářský růst? "
Stručná odpověď zní: ano.
"V případě politiky autorských práv, není pochyb o tom že přesvědčovací síly celebrit a důležité UK kreativních společností mají zkreslené výsledky politiky. "
A to nejen, navrhuji, ve Velké Británii.
Zamyslete se nad otázkou širokopásmového připojení politiky.
Evropa, bylo skutečně docela úspěšný, při prosazování hospodářské soutěže na širokopásmové připojení, a proto tlačí růstu širokopásmového připojení.
USA bylo hrozné selhání v tomto ohledu.
Jak jsme se dívat na USA bude od čísla 1 v rozšíření širokopásmového připojení, nyní, v závislosti na rozsahu, číslo 18, 19, nebo 28.
A tato změna je, protože politik, které účinně blokovat hospodářskou soutěž. pro poskytovatelé širokopásmového připojení.
Jejich odpovědi, tyto poskytovatelé širokopásmového připojení přináší naší vlády, a dostal se naše vláda zavést skutečně využil a zničil jim pobídky pro ně soutěžit způsobem, který by řídil širokopásmového připojení.
Myslím, že ve světle těchto příkladů, je zcela reálná být skeptický o nevyzvednutí moderní demokratické vlády dát.
Měli bychom říci, moderní demokratické vlády, musíte dávat pozor zavedených s politiky opravy.
Protože jejich práce, práce držitelů, není to samé jako vaše práce, práce na tvůrce veřejného pořádku.
Jejich úkolem je zisk pro ně.
Vaším úkolem je veřejným statkem.
A je zcela korektní, pro nás znamená, že dokud tato závislost je vyřešen, měli bychom trvají na tom, minimalismus v tom, co vláda dělá.
Druh minimalismu Jeff Jarvis mluvil vypnutí, když mluvil o "neškodit".
Internet, který zahrnuje principy otevřené a svobodné přístup, neutrální síť pro zajištění tento otevřený přístup k ochraně outsider.
Ale tady je ten, myslíme, že víme o tomto setkání, a jeho vztah k budoucnosti internetu.
Budoucnost internetu není Twitter, není to Facebook, není to Google, není to ani Rupert Murdoch.
Budoucnost internetu je tu není.
To nebyl pozván, že ani neví, jak má být pozván, protože to zatím soustředit na politiky a na mezinárodních fórech, jako je tento.
Nejmenší, co můžeme udělat, je zachovat architekturu této sítě, která chrání tato budoucnost , že zde není
Děkujeme vám velmi hodně.
Začal jsem svou cestu před 30 lety.
Pracoval jsem v dolech a uvědomil jsem si, že jde o neznámý svět.
A chtěl jsem přes barvu a foťáky s velkým záběrem a přes velkorozměrové fotogafie udělat dílo, které by se stalo symbolem našeho využívání krajiny, jak využíváme půdu.
A to byla pro mě klíčová součást, která jistým způsobem přes toto médium fotografie, jež nám umožnilo uvažovat o těchto krajinách, které mi jako fotografie přišly jako perfektní pro daný úkol.
Po 17 letech fotografování velkých industriálních krajin, přišlo mi, že ropa stojí za tím záběrem za tou rychlostí, protože to, co se změnilo, je rychlost jakou těžíme naše zdroje.
A tak jsem začal vytvářet celé série ropných krajin.
A to co jsem chtěl udělat bylo zmapovat cyklus, kde je těžba, kde se ze země berou suroviny.
To je jedna kapitola.
Další kapitola, kterou jsem chtěl zkoumat, byla o využívání ropy, o našich městech, o našich autech, o naší automobilistické kultuře, kde si lidé scházejí u aut jako při oslavě.
A třetí je o myšlence konce ropy tento entropický konec, kde všechny naše díly aut, naše gumy, filtry benzínu, vrtulníky, letadla - kde všechny ty krajiny, kde ty všechny věci končí?
Pro mě byla fotografie způsob, jakým jsem mohl zkoumat tento svět a najít ty místa.
Další nápad, co jsem měl, původně dostal ekolog - V zásadě provedl kalkulaci, ve které si vzal jeden litr benzínu a řekl: "Kolik CO2 by bylo zapotřebí a kolik organického materiálu to vyžaduje?"
Bylo to 23 metrických tun za jeden litr.
Takže když tankuju, přemýšlím o tom jednom litru a o tom množství CO2.
Vím, že ropa pochází z oceánu z fytoplanktonu.
Ale on provedl kalkulaci pro celou naši zemi a zkoumal, jaké to obnáší energetické nároky.
Fotosintetickému růstu by to trvalo 500 let, aby bylo vyprodukováno, 30 miliard barelů naší roční produkce.
A to mě přimělo uvažovat o skutečnosti, že to obnáší velké riziko pro naši společnost.
Když se zamyslíte nad 30 miliardami za rok, představujeme si naše dva největší dodavatele,
Saudskou Árábii a nyní i Kanadu, s její špinavou ropou.
Oba dohromady poskytují zhruba zásoby na 15 let.
Celý svět má přibližně 1,2 triliónu zásob, to nám dává přibližně 45 let.
Není to tedy otázka "jestli", je to otázky "kdy" nás ropná krize dostihne.
Podle mě používáním fotografie - a citím, že všichni potřebujeme začít opravdu využívat našich schopností, našeho uvažování, abychom se vypořádali s tím, co považuji za nejakutnější problém naší doby, jak se vyrovnat s naší energetickou krizí.
A chtěl bych také říci, že na druhou stranu za 30, 40 let dětem, které mám, budu moct říct: "Udělali jsme všechno, co jsme jako listvo mohli dokázat, abychom se začali přizpůsobovat tomu, co považuji za nejdůležitější a nejkritičtější moment naší doby.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Výjimečnou věcí u zobrazení Buddhy je pro mě jeho úsměv. Ten nádherný úsměv, za kterým se skrývá příběh o tom, jak k němu Buddha přišel.
Hledal způsob úniku z lidského utrpení a celého života od narození po dospívání. Vyrůstal v přepychu a vymanil se z hradeb paláce, aby už navždy změnil svůj život. Princ Siddhartha uviděl starce, nemocného, mrtvolu a asketu.
Uvědomil si, že život je plný utrpení.
Že tím nádherným tělem prince, procházela moč a exkrementy, tělo bude nemocné, zestárne a všechny tyto věci jsou pomíjivé.
Kde byla úleva? Kde bylo štěstí?
Kde bylo spasení?
A co vidíme v této soše, je ten okamžik uvědomění - utrpení pochází z touhy, touha je nadřazena správnému chování a myšlenkám.
Vidíme úsměv osvobození a v klíně mu spočívá ruka mířící k zemi, volá zemi, která je svědkem jeho osvícení.
Pamatujme si, že pokud něco uctíváme tak Vzhlížíme nahoru.
Buddhova socha je umístěna vysoko oproti lidem. Usmívá se na nás a dává nám pocit toho, že i my zvládneme překonat utrpení.
To, že vyrostl v přepychu můžeme poznat podle prodloužených ušních lalůčků. Kromě toho ale uši ukazují i něco jiného zobrazují ho jako obzvlášť výjimečnou postavu.
Máme zde také další znaky, například urna, ona tečka, naznačuje duchovní vyrovnanost.
Usnisha na vršku jeho hlavy, symbolizuje okamžik osvícení.
Buddha je často zobrazen na lotosovém listu jako znak překonání překážek a dosažení laskavosti. Je to proto, že lotos roste v kalné vodě a nakonec se očistí a stane se nádherným květem.
Buddha je často zobrazován v mnišském hávu.
Jako někdo, kdo opustil svět a šel žít do lesa v Asii.
Mniši často žijí v horských klášterech, izolovaní od okolního stresu a dalších společenských situací.
Tato Thajská socha znázorňuje krásně světlé zpracování onoho asijského prince. všimnete si ladnosti jeho rukou, můžou vám připomínat thajského tanečníka.
Toto klasické zpracování Buddhy je však mladé a navíc nepochází z Indie.
Buddhismus jako náboženství je rozšířen po celém světě.
Cestuje na sever, jih, severněji se Buddhismus někdy nazývá Mahájána.
Také existuje Théraváda, prohlašuje že je původní. Zde je osvícení samostatným projektem.
Buddhismus cestoval i na sever, tam se o osvícení snaží spíše společně. Jeden z mých profesorů říkával:
Théraváda je jako jet do Nirvány vlastním autem, Mahájána jako veřejným autobusem.
Uvidíte, jak různé sochy zobrazují typické rysy lidí žijících ve všech místech, kam se buddhismus dostal.
Další Buddha, ale úplně jiný. Koukněte na ten hábit, vlasy a výrazy tváře.
Ano, ale je tu dobrý důvod k tomu, proč socha vypadá tak, jak vypadá. Je to skvělý příklad toho, jak buddhismus cestoval.
Tato socha pochází z Gandhary v Pákistánu.
Zblízka můžeme vidět vousy nebo další rysy lidí, kteří žili v tomto prostředí. Ale koukněte na ten splývavý hábit, připomíná nám to řeckou sochu.
Domněnkou je, že se jedná o oblast blízkou hranici impéria Alexandra Velikého, existovaly zde tedy Řecko-římské styky, což ovlivnilo umění.
Tento Buddha se neobrací k zemi jako ke svědkovi, je úplně jiný.
A i tak je v nakloněné poloze, má dlouhé uši a na obličeji meditační výraz.
Přesuneme se do Japonska. Toto je úplně jiné vyobrazení Buddhy.
Socha téměř zastrašuje - černý hábit, věci v Buddhových rukou...
Ale je snadno identifikovatelný díky lotosovému květu a dlouhým uším.
Jedná se o japonskou sochu elegantního a prostého muže. Jizo, Bódhisattva. Ve skutečnosti se jedná o velmi laskavou postavu.
Buddha se snaží pomoci, my jsme zde ve světě bolesti, jsou zde i tvorové, kteří se pro nás vzdali svého osvícení.
Aby zde mohli být s námi. Nejoblíbenější sochou je Kuan-jin, ženské ztělesnění Buddhy. Podobá se matce.
Jizo je někdy identifikovaný jako Kuan-jin. Má ale i svou mužskou stránku. Jizo je ve světě mrtvých, aby mohl pomáhat lidem.
Není soudcem z říše mrtvých, netrestá, Jizo říká:
"Schovej se pod můj plášť a já ti pomohu."
Ale je spojován se smrtí i podsvětím.
Je to však v pozitivním smyslu, jednou se tam vydáme všichni a pomoc potřebujeme.
Japonsko jej často zobrazuje jako ochránce dětí. Máme zde mnoho zasvěcených chrámů.
Jsou tam většinou lidové figurky, jsou více dostupné než tyto sochy.
Je ochráncem také zesnulých dětí, ty jsou symbolizovány malými figurkami. Lidé tam nechávají sladkosti a hračky.
Je to velká změna v porovnání s tlustým a rozesmátým Buddhou, kterého vidíte v New Yorku.
A vlastně po celém světě. V obchodech, vzadu v taxíku. K tomu je dobrý důvod.
Tato soška je spojována s bohatstvím a plodností, také s hojností.
V tomto ohledu vám právě tento Buddha může pomoci a třeba přinést i štěstí.
Je to Buddha budoucnosti, existuje mnoho Buddhů, osvícených bytostí.
Princ Siddhártha, ten jediný Buddha. Ten je Buddhou budoucnosti a je ve skutečnosti apokalyptickou postavou. Ukazuje změnu poměrů.
Je inspirován legendou o mnichovi, který žil před tisícem let.
Cestoval pouze s vakem s dárky pro lidi, s tím je také často vyobrazen. Sladkosti pro děti, dle legendy rýži pro dospělé k osetí pole. Téměř jako Ježíšek.
A historicky by si lidé mysleli, že mezi nimi chodí Buddha budoucnosti.
Takže ta legenda o mnichovi měla za následek tohoto Buddhu budoucnosti.
Lidé sahají Buddhovi na břicho, aby dosáhli blahobytu, bohatství a štěstí.
Skvělý příklad toho, jak náboženství odpovídá na lidské potřeby. Jak se lidé inspirují na mnoha místech a dále přeměňuje věci tak, aby promlouvali přímo k nim.
Chci udělat rychlou opravu minulého videa.
Ve skutečnosti to nemění nic z minulého videa, jen chci doplnit, že jsem se trochu spletl v matematice.
Řekl jsem, že tento stav máme 300 000 let. Mluvíme tedy o události velkého třesku před 13,7 miliardami let.
A potom jsem mluvil o situaci, ve které jsme byli 30 milionů světelných let od okraje pozorovatelného vesmíru.
A říkal jsem, že toto bylo asi 300 000 let po velkém třesku.
O tom jsem mluvil v minulém videu.
To byl náš výchozí bod.
Když foton opouští tento bod, vesmír se zcela zřejmě roztahuje, foton jaksi cestuje více a více, ale s roztahujícím se vesmírem má stále více prostoru.
Ale toto se událo 300 000 let po velkém třesku. Můj mozek, protože jsem o tom dost nepřemýšlel, řekl:
"Hele, tohle bylo před 13,4 miliardami let." To jsem v minulém videu řekl špatně.
Řekl jsem, že to bylo před 13,4 miliardami let. To jsem řekl v minulém videu a to je špatně.
Protože kdyby to bylo před 13,4 miliardami let, bývalo by to bylo 300 milionů po velkém třesku.
My jsme ale mluvili o čase 300 000 let po velkém třesku.
To by nezabralo tolik desetinných míst z několika miliard. Správná odpověď je, že to mohlo být o něco méně než 13,7 miliardami let.
To by ani nečinilo významný rozdíl.
Je to tedy přibližně před 13,7 miliardami let.
Chtěl jsem jen udělat tuto opravu. Byla to drobná chyba.
Neměl jsem na to pohlížet jako na 0,3 miliardy let.
To bylo pouze 0,3 milionů let.
Ani to v podstatě nemění přesnost tohoto čísla.
Chtěl jsem to jen objasnit, ale doufejme, že to moc neovlivnilo vaše porozumění.
(Hudba)
(Sanskrt)
Toto je óda na bohyni matku, kterou se většina z nás v Indii naučila v dětství.
Já jsem se ji naučila na klíně své matky když mi byly čtyři roky.
Toho roku mě uvedla do tance. A tak začalo mé setkání s klasickým tancem.
Od té doby - už to budou čtyři desetiletí - jsem trénovala s těmi nejlepšími, vystupovala po celém světě, učila mladé i staré, vytvářela, spolupracovala, dělala choreografie a tkala bohaté gobelíny umění, úspěchů a ocenění.
Vrcholná sláva nastala v roce 2007, kdy jsem obdržela čtvrté nejvyšší indické občanské vyznamenání, Padmashri, za přínos umění.
(Potlesk)
Ale nic, vůbec nic mě nepřipravilo na to, co jsem měla uslyšet prvního července roku 2008.
To slovo "nádor".
Ano, rakovina prsu.
Jak jsem tak zaražená seděla v ordinaci, slyšela jsem další slova: "rakovina", "stádium", "stupeň".
Do té doby, cancer (rakovina / rak) bylo znamení zvěrokruhu mojí kamarádky, stage (stádium / pódium) bylo místo, kde jsem vystupovala a grades (stupeň / známka) bylo to, co jsem dostávala ve škole.
Toho dne jsem si uvědomila, že mám nevítaného a nepozvaného nového životního partnera.
Jakožto tanečnice znám devět ras nebo také navaras: hněv, chrabrost, znechucení, směšnost a strach.
Myslela jsem si, že vím co je strach.
Toho dne jsem se naučila co to strach je.
Zmožená velikostí toho všeho a s pocitem naprosté ztráty sebeovládání, jsem uronila hodně slz a ptala jsem se svého drahého manžela, Jayanta:
"To je vše?
Je to konec cesty?
Je to konec mého tancování?"
A on, optimistická to duše, řekl: "Ne, je to jen přestávka, přestávka během léčby a pak se vrátíš k tomu, co ti jde nejlíp."
Uvědomila jsem si, že já, která si myslela, že plně ovládá svůj život, ovládám jenom tři věci: Svou mysl, myšlenky - obrazy, které tyto myšlenky vytvořily - a jednání, které z něj bylo vyvozeno.
Tak jsem se topila v té smršti pocitů a depresi a co tak člověk mívá, s nezměrným rozsahem situace, a chtěla jsem jít do míst léčení, zdraví a štěstí.
Chtěla jsem jít z místa, kde jsem byla do místa, kde jsem chtěla být, k čemuž jsem něco potřebovala.
Potřebovala jsem něco, co by mě dostalo z toho všeho ven.
Tak jsem si utřela slzy a prohlásila před celým světem.... řekla jsem "Rakovina je jen jedna stránka v mém životě a já nedopustím, aby tato stránka měla vliv na zbytek mého života."
Rovněž jsem před celým světem prohlásila že ji vyženu, a nedopustím, aby si mě rakovina osedlala.
Ale abych mohla jít z místa, kde jsem byla tam, kde bych chtěla být, jsem něco potřebovala.
Záchranu, představu, hák, za který bych celý ten proces zavěsila, abych se odtud mohla vydat.
A našla jsem jej ve svém tanci. Můj tanec, má síla, má energie, má vášeň, můj vlastní dech života.
Ale nebylo to jednoduché.
Věřte mi, rozhodně to nebylo jednoduché.
Jak si udržet dobrou náladu, když se z krásné stanete holohlavá během tří dnů?
Jak si nezoufat, když vám s tělem zničeným chemoterapií připadá pár schodů jako naprosté muka, někomu jako já, kdo dřív mohl tančit v kuse tři hodiny?
Jak se nesesypat zoufalstvím a mizérií toho všeho?
Chtěla jsem se jen stulit do klubíčka a naříkat.
Ale neustále jsem si říkala, že strach a slzy nejsou pro mě alternativou.
Tak jsem se doplahočila do tanečního studia, tělo, mysl i duše, každý den do tanečního studia a učila se všechno, co jsem se naučila, když mi byly čtyři, všechno od začátku, znovu pracovala, znovu se učila, znovu seskupovala.
Bylo to nesnesitelně bolestivé, ale zvládla jsem to.
Těžké.
Soustředila jsem se na své mudry, na představy ze svého tance, na poezii a na metaforu a na samotnou filosofii tance.
A pomalu jsem se dostávala z toho zbědovaného stavu duše.
Potřebovala jsem ale něco jiného.
Potřebovala jsem něco, abych ušla tu míli navíc. A našla jsem to v té metafoře, kterou jsem se naučila od matky, když mi byly čtyři roky.
Metafora Mahishasura Mardhini, o Durze.
Durga, bohyně matka, nebojácná, vytvořená pantheonem hinduistických bohů.
Durga, zářivá, vyzdobená, krásná, s 18 pažemi připravenými k boji, když jede rozkročmo na svém lvovi do válečného pole, aby zničila Mahishasuru.
Durga, ztělesnění tvořivé ženské energie či shakti.
Durga nebojácná.
Vytvořila jsem si představu Durgy a všech jejích vlastností, všech nuancí, svou vlastní.
Poháněná symbolikou báje a vášní svého tréninku jsem do svého tance přinesla naprostou koncentraci. A to do takové míry, že jsem tančila už pár týdnů po operaci.
Tančila jsem v průběhu chemoterapie a ozařování, vesměs ke zděšení mého onkologa.
Tančila jsem i mezi intervaly chemoterapie a ozařování a otravovala jsem ho, aby je přizpůsobil plánům mých tanečních vystoupení.
Dosáhla jsem toho, že jsem se z rakoviny vyladila a naladila jsem se do svého tance.
Ano, rakovina byla jen jednou stránkou mého života.
Můj příběh je příběhem překonávání nezdarů, překážek a výzev, které na vás život háže.
Můj příběh je síla mysli.
Můj příběh je síla volby.
Je to síla soustředění.
Je to síla, kdy zaměříte svou pozornost na něco co vás vzpružuje, co s Vámi pohne, že i něco jako je rakovina se stane nepodstatným.
Můj příběh je síla metafory.
Je to síla představy.
Mou představou byla Durga.
Durga, nebojácná.
Říkalo se jí také Simhanandini, "ta, která jezdí na lvovi".
Jak jsem ujížděla, jak jsem řídila svou vlastní vnitřní sílu, svou vlastní vnitřní nezlomnost, vyzbrojená tak jak jsem, s tím, co může poskytnou léčba a pokračování s léčbou, jak jsem ujížděla do té bitvy s rakovinou, žádala jsem své ničemné buňky, aby se chovaly slušně.
Chci být známá nikoliv jako člověk, který rakovinu přežil, ale který ji porazil.
Představuji vám výňatek z této práce
"Simhanandini."
(Potlesk) (Hudba)
(Potlesk)
(jazzová hudba)
První žena: Nyní se nacházíme v Britském muzeu.
Díváme se na ikonu s názvem Vítězství pravoslaví, která byla vytvořena kolem roku 1450 v Istanbulu, ne v Konstantinopoli, přestože to byla později Konstantinopol.
Ano, tehdy.
Protože pořád se nacházíme v období Byzantské říše, v kterém ikona byla vytvořena.
Řekla bych, že první věc, která mě vždy zaujme, když pozoruji ikony, je kontrast barev oproti zlatému pozadí.
Ano.
Barvy působí mnohem živěji, ale také to přitahuje pozornost, k samotnému pozadí.
Zlatá barva má samozřejmě duchovní význam.
Označuje nebe.
Je to něco, co by se nemělo zobrazovat.
Když pozorujeme byzantské umění, měli bychom si připomenout, co se přihodilo v období známém jako období obrazoborectví, ve kterém byly kvůli obrazům vedeny války.
Vytváření obrazů bylo přísně zakázané.
Lidé ničily ikony, obrazy, chrámovou výzdobu.
Období, ve kterém lidé nemohli umění vytvářet, trvalo bezmála 100 let.
Byly kvůli tomu vedeny války a ničeno umění, protože se věřilo, že Kristus se nesmí žádným způsobem zobrazovat.
"Nebudeš uctívat falešné modly," stojí totiž v Bibli.
První žena: Neliší se to tedy příliš od islámské myšlenky nezobrazování lidských postav.
Druhá žena: Ta samá myšlenka ze stejné knihy, přesně ta samá slova.
To, co vidíme na této ikoně je velmi zajímavé.
Neslouží, narozdíl od tradičních typů ikon, jen k tomu, abyste se na ni dívali a tímto způsobem ji uctívali. Meditujete nad ní, a vše je směrováno k postavě zobrazené na desce.
Také je zde uveden komentář k historii samotné ikony.
Její název je, samozřejmě,
Vítězství pravoslaví.
Je rozdělena do dvou polí.
Jestliže se podíváte na horní z nich, poměrně jasně rozpoznáme ikonu s další ikonou v jejím středu.
Dobrodružství Sherlocka Holmese sirem Arthur Conan Doyle
DOBRODRUŽSTVÍ I. skandál BOHEMIA
I.
K Sherlock Holmes, že je vždy žena.
Málokdy jsem slyšel uvést ji pod jiným jménem.
V jeho očích se zatmění a dominuje celé její pohlaví.
Nebylo to, že se cítil nějaké emoce podobný lásku Irene Adler.
Veškeré emoce, a že jeden obzvláště, byly příčí jeho chladný, ale přesný obdivuhodně vyrovnané mysli.
Všiml jsem si, že je nejdokonalejší úvahy a pozorování, že stroj svět viděl, ale jako milovník by se postavil do falešné polohy.
Nikdy o tom nemluvil měkčí vášní, uložit se posmívat a úšklebkem.
Byly obdivuhodné, co pro pozorovatele - vynikající pro kreslení závoj z motivů mužů a akce.
Ale pro vyškolené Reasoner připustit takové zásahy do své jemné a jemně nastavit temperament bylo představit rušivým faktorem, který by mohl hodit pochyb o tom, na všechny jeho duševní výsledky.
Kamínek v citlivý nástroj, nebo prasklinu v jedné z jeho vysoce výkonné objektivy, by nesmí být více znepokojující než silné emoce v přírodě, jako je jeho.
A přesto tam byl, ale jedna žena k němu, a že žena byla na konci Irene Adler, z pochybné a sporné paměti.
Viděl jsem jen málo Holmes v poslední době.
Mé manželství driftoval nás od sebe.
Můj vlastní kompletní štěstí a domov-střed zájmů, které zvednou kolem muž, který nejprve ocitne pánem svého založení, byl dostatečný absorbovat všechny mé pozornosti, zatímco Holmes, který nesnášel jakékoli formě společnosti s celou svou duší česká, zůstal u nás ubytování v Baker Street, pohřben mezi svými starými knihami a střídavě z týdne týden od kokainu a ambice se ospalost léku a divoké energie, jeho vlastní zájem příroda.
On byl ještě, jako vždy, velmi láká studium trestné činnosti a obsadil jeho obrovské schopnosti a mimořádné pozorovací schopnosti v následujících ty stopy, a objasňování těch tajemství který byl opuštěný jako beznadějné úřední policie.
Čas od času jsem slyšel nějaké vágní popis jeho skutků jeho předvolání k
Odessa v případě vraždy Trepoff, jeho objasňování singulární tragédie z Atkinson bratry Trincomalee, a nakonec mise, které on dosáhl tak jemně a úspěšně pro vládnoucí rodiny Holandska.
Kromě těchto příznaků svou činnost, nicméně, který jsem jen sdílené se všemi čtenáři denního tisku, věděl jsem jen málo z mého bývalého přítele a společníka.
Jedné noci - bylo to na dvacátého března 1888 - jsem se vrátil z cesty k pacientovi (protože jsem se vrátil k civilní praxi), když moje cesta vedla mě
Baker Street.
Jak jsem prošel dobře pamatoval dveře, které musí být vždy spojeno v mé mysli se Můj usiluje, a temné události z Studie v šarlatové, chytil jsem se chce touha vidět Holmes opět a víte, jak byl zaměstnává jeho výjimečné schopnosti.
Jeho prostory jsou nádherně osvětlené, ai když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jeho vysokou, náhradní Obrázek projít dvakrát v tmavé siluety proti slepé.
On byl rychle přecházel po místnosti, dychtivě, s hlavou potopila na jeho hrudi a jeho ruce sepjaté za zády.
Pro mě, který věděl, že každý jeho náladu a zvyku, jeho postoj a tak řekl, vlastní příběh.
On byl v práci znovu.
On se zvedl ze svého léku vytvořené sny a bylo vedro na vůni některých nových problém.
Zazvonil jsem a byl uveden do senátu, který dříve byl v rámci mého vlastní.
Jeho způsob nebyl přehnaný.
Málokdy byl, ale byl rád, myslím, že mě vidí.
S téměř ani slovo, ale s laskavým okem, zamával mi křeslo, hodil přes jeho případě doutníků a ukázal případ ducha a gasogene in rohu.
Pak se postavil před požárem a podíval se na mě v jeho jedinečné introspektivní módu.
"Manželství ti sluší," poznamenal.
"Myslím, Watsone, že jste dali na sedm a půl kilo, co jsem tě viděl. "
"Sedm," odpověděl jsem.
"Ano, měl jsem si myslel o něco víc.
Jen trochu víc, myslím, Watson.
Neřekla jste mi, že jste měli v úmyslu jít do svazku. " Tak, jak to víte? "
"Vidím to, vyvozuji to.
Jak mám vědět, že jste stále si v poslední době velmi vlhké, a že máte Nejvíce neohrabaný a nedbalé služky? " Milý Holmesi, "řekl jsem," to je příliš moc.
Ty by určitě byly spáleny, že jsi žil před několika staletími.
Je pravda, že jsem měl jít ve čtvrtek zemi a vrátil se domů v příšerné nepořádek, Ale jak jsem změnila oblečení Nedovedu si představit, jak se to odvodit.
Pokud jde o Mary Jane, že je nenapravitelný, a moje žena dala své oznámení, ale tam,
Znovu, nechápu, jak si přijít na to. "usmál se pro sebe a mnul si dlouho, nervózní ruce.
"Je to zcela jednoduché," řekl, "mé oči mi říkají, že na vnitřní straně levé boty, přesně tam, kde udeří ohně, že je kůže skóroval téměř o šest paralelní řezy.
Je zřejmé, že byla způsobena někým, kdo má velmi nedbale škrabal kolo hrany jediným cílem odstranit ztvrdlý bahno z něj.
Proto, jak vidíte, mé dvojí odpočet, že jste byli v hnusný počasí, a to jste měli obzvlášť zhoubný boot-řezání vzoru londýnské Slavey.
Co se týče vaší praxe, pokud se muž chodí do mého pokoje vonící iodoform s Black Mark dusičnanu stříbrného na jeho pravý ukazováček, a boule na pravé straně strana jeho top-hat ukázat, kde má vylučuje jeho stetoskop, musím být nudné, opravdu, když nemám prohlásit ho za aktivním členem lékařské profese. "
Nemohl jsem se ubránit smíchu nad lehkostí, s níž vysvětlil svůj postup odpočet.
"Když slyším dáte své důvody," poznamenal jsem, "to vždycky se mi zdá být tak směšně jednoduché, že jsem mohl snadno udělat sám, i když každý postupné instanci vaší argumentaci jsem bezradný, až mi vysvětlit svůj postup.
A přesto věřím, že mé oči jsou stejně dobré jako vy. "
"Přesně tak," odpověděl a zapálil si cigaretu, a vrhl se do křeslo.
"Vidíte, ale nedodržují.
Rozdíl je jasný.
Například můžete často vidět na kroky, které vedou z haly k této pokoj. " často ".
"Jak často?"
"No, někteří stokrát." "Tak kolik jich je?"
"Kolik jich je?
Já nevím. "
"Přesně tak!
Jste nebyl pozorován.
A přesto jste viděli.
To je jen můj názor.
Teď vím, že je jich tam sedmnáct kroky, proto, že jsem oba viděl a pozoroval.
By-the-cesta, protože máte zájem o tyto malé problémy, a protože jste dost dobrý, aby kroniky jeden nebo dva z mých zkušeností malicherné, možná vás bude zajímat v tomto. "
Hodil přes list silná, růžová, tónovaná Papír, který ležel otevřený na v tabulce.
"Přišlo to na poslední místo," řekl.
"Přečti to nahlas."
Poznámka byla nedatováno, a to buď bez podpisu nebo adresu.
"Bude Vyzýváme vás, abyste v noci, v 7:45 hodin," řekl, "a gentleman, který si přeje s vámi poradit o záležitost velmi nejhlubší moment.
Vaše poslední služeb do jednoho z královských domů Evropy ukázaly, že jste ten, kdo může být bezpečně věřil s věcmi, které jsou důležité, což lze jen stěží přeceňovat.
To kvůli vám jsme ze všech stran obdržela.
Být v komoře pak v tuto hodinu, a neberte to špatně, pokud si návštěvník nosit maska. "
"To je opravdu záhada," poznamenal jsem.
"Co si představit, že to znamená?"
Jedná se o kapitál chyba teoretizovat před jeden má data.
Insensibly začínáme točit fakta tak, aby vyhovovaly teorií, namísto teorií tak, aby vyhovovaly fakta.
Ale poznámka sám.
Co si z toho vyvodit? "
Pečlivě jsem zkoumal na psaní a papír, na němž byla napsána.
"Muž, který napsal, že byl pravděpodobně dobře dělat," poznamenal jsem, snaží se napodobit Můj společník procesů.
"Takový papír nelze koupit za půl koruny paket.
Je to divně silný a tuhý. " Zvláštní - to je samotné slovo, "řekl
Holmes.
"To není anglický papír vůbec.
Držte ji proti světlu. "
Učinil jsem tak a viděl velké "E" s malým "g" a "P" a velké "G" s malým
"T" vetkán do struktury papíru.
"Co si o tom myslíš?" Zeptal se Holmes.
"Název výrobce, není pochyb, nebo jeho monogram, ale. " Vůbec ne.
Dále jen "G" s malým "t" znamená "Gesellschaft", který je Němec pro
"Společnosti." Jedná se o obvyklé zkracování jako náš
"Co"
"P" samozřejmě znamená "Papier." Teď pro "Např."
Dovolte nám pohled na naši místopisný Continental. "
Vzal těžkou hnědou objem od jeho police.
"Eglow, Eglonitz - Tak jsme tady, Egria.
To je v německy mluvících zemích - ve
Čech, nedaleko Karlových Varů.
"Pozoruhodné je, že scéna o smrti Valdštejna a jeho četné skla závody a papírny.
"Ha, ha, chlapče, co si o tom myslíš?"
Jeho oči jiskřily, a poslal do velkého modrého triumfální oblak z cigarety.
"Papír byl vyroben v Čechách," řekl jsem.
"Přesně tak.
A muž, který psal poznámku je německá.
Myslíte si všimnout zvláštní stavby věty -'This kvůli vám jsme ze všech stran obdrží. "Francouz nebo Rus nemohl psáno, že.
Je to Němec, který je tak uncourteous jeho slovesa.
Zbývá tedy zjistit, co se chtěl tímto Němec, který píše na papír českých a raději nosí masku ukazovat obličej.
A tady přichází, pokud se nemýlím, vyřešit všechny naše pochybnosti. "
Jak mluvil, tam byl ostrý zvuk koňských kopyt a rošty kola proti obrubníku, následoval prudký tah na zvonku.
Holmes hvízdl.
"Dvojice, které zvuk," řekl.
"Ano," pokračoval a podíval se ven okna.
"A pěkný malý kočár a pár krásy.
Tam je peněz v tomto případě, Watson, je-li není nic jiného. " Myslím, že jsem měl radši, Holmes. "
"Ani trochu, pane doktore.
Zůstaňte, kde jste.
Jsem ztracen bez mého Boswell.
A to slibuje, že bude zajímavé.
Bylo by škoda nechat ujít. "
"Ale váš klient -"
"Nikdy si ho.
Možná chcete pomoci, a tak může.
Už jde.
Posaďte se v tom křesle, pane doktore, a dát nám svůj nejlepší péči. "
Pomalý a těžký krok, který byl slyšet na schodech a v průchodu, se zastavil hned za dveřmi.
Pak se ozvalo hlasité a autoritativní kohoutku.
"Pojď dál," řekl Holmes.
Muž, který vstoupil sotva byli méně než šest stop šest palců na výšku, na hrudník a končetiny Hercules.
Jeho šaty byly bohaté na bohatství, které by v Anglii, být pohlíženo jako blízký špatnému vkusu.
Těžké kapely Astrachaň byly zkráceny po rukávy a přední strany jeho dvouřadý kabát, zatímco tmavě modré pláště, který byl hozen přes rameno lemovaly plamene-barevné hedvábí zajištěné na krk s broží, která se skládala z jedné hořící Beryl.
Boty, které prodloužena do poloviny lýtka, a které byly upraveny na desky s bohatou hnědou srst, dokončil dojem luxusu barbarství, které bylo navrženo Jeho celkový vzhled.
Nesl širák v ruce, zatímco on měl na sobě v horní části svého tvář rozprostírající se podél lícní kosti, černá maska ​​masku, která mu zřejmě upravit v okamžiku, jeho ruka však stále mávala na to, když vstoupil.
Ze spodní části obličeje Zdálo se, že muž pevného charakteru, se silný, visící na rty, a dlouhé, rovné bradu připomínající řešení tlačen k
Délka tvrdohlavosti.
"Vy jste si můj dopis?" Zeptal se hlubokým hlasem a tvrdou silně poznamenala německá přízvuk.
"Říkal jsem ti, že budu volat."
Podíval se z jednoho na druhý z nás, pokud si není jistý, která řešit.
"Modlete se Posaďte se," řekl Holmes.
"To je můj přítel a kolega, Dr. Watson, který je občas dost dobrý pomoz mi v mém případě.
Koho jsem tu čest adresu? "
"Možná mě oslovovat hrabě Von Kramm, český šlechtic.
Chápu, že tento pán, váš přítel, je čestný muž a uvážení, kterým mohu věřit ve věci, z nejextrémnějších význam.
Pokud ne, měl bych raději ke komunikaci s vámi o samotě. "
Vstal jsem jít, ale Holmes mě chytil za zápěstí a tlačil mě zpátky do křesla.
"To je oba, nebo nikdo," řekl.
"Můžete říct, než tento pán cokoliv, co můžete říct."
Hrabě pokrčil širokými rameny.
"Pak musím začít," řekl, "ve vazbě jste oba na absolutní utajení dva roky;
Na konci této doby věci bude mít žádný význam.
V současné době není moc co říct, že to je takové hmotnosti může mít vliv na evropské dějiny. " Slibuji, "řekl Holmes.
"A já"
"Omluvíte tuto masku," pokračoval náš podivný návštěvník.
"Osoba, která zaměstnává srpnu mi chce jeho zástupce musí být neznámé pro vás, a možná
Přiznám se hned, že titul, který jsem právě volal sám není zrovna můj vlastní. "
"Byl jsem si vědom," řekl Holmes suše.
"Okolnosti jsou pochoutkou, a veškerá opatření musí být přijata uhasit, co se může růst bude obrovský skandál a vážně ohrozit jeden z panující rodiny v Evropě.
Mluvit jasně, věc dotýká velkého domu Ormstein, dědičnými králi
Čech. "
"Byl jsem si také vědom, že," zamumlal Holmes, uvelebil se ve svém křesla a zavřel oči.
Naši návštěvníci se podíval s některými zjevné překvapení na malátné, lenošení postava muž, který byl nepochybně popsán na něj jako nejvíce pronikavou Reasoner a nejvíce aktivní činidlo v Evropě.
Holmes se pomalu otevřel oči a podíval se netrpělivě na svou gigantickou klienta.
"Pokud se Vaše Veličenstvo by račte přednést svůj případ," poznamenal, "Měl bych být schopni lépe poradit. "
Muž vyskočil ze své židle a začal přecházet sem a tam po místnosti v nekontrolovatelné agitace.
Pak, s gestem zoufalství roztrhl masku z tváře a hodil na zem.
"Máš pravdu," zvolal, "já jsem král.
Proč bych se měl pokusit ukrýt? "
"Proč vlastně?" Zamumlal Holmes.
"Vaše Veličenstvo nemluvil, než jsem si byl vědom, že jsem byl Wilhelm řešení
Gottsreich Zikmundem von Ormstein, velkovévoda Cassel, Felstein a dědičné
Českým králem. "
"Ale chápu," řekl náš podivný návštěvník, posadila se a ještě jednou kolem ruku přes jeho vysoké bílé čelo, "lze pochopit, že nejsem zvyklá něco takového podnikání ve své vlastní osobě.
Jenže věc byla tak jemná, že jsem nemohl svěřit, aby agenta, aniž by jsem v jeho moci.
Přišel jsem inkognito z Prahy na radit vám. "
"Pak, prosím poradit," řekl Holmes, zavřel oči ještě jednou.
"Fakta jsou stručně tyto: asi před pěti lety, během dlouhé návštěvy
Varšava, jsem se seznámil na známé dobrodružka, Irene Adler.
Jméno je nepochybně znáte. "
"Laskavě pohled ji ve svém indexu, pane doktore," zamumlal Holmes, aniž by otevřel oči.
Po mnoho let měl zaveden systém docketing všechny odstavce týkající se mužů a věci, takže bylo obtížné pojmenovat předmět nebo osoba, na kterou nemohl zároveň poskytovat informace.
V tomto případě jsem našel její biografii sevřené mezi tím, které z hebrejštiny rabín a zaměstnance, velitel, který napsal monografii na volném moři ryby.
"Ukažte," řekl Holmes.
"Hm!
Narodil se v New Jersey v roce 1858.
Kontraalt - hukot!
La Scala, hukot!
Prima Donna Imperial Opera Varšava - ano!
Odešel z operní jeviště - ha!
Život v Londýně - tak docela!
Vaše Veličenstvo, jak jsem pochopil, stal se zapletený s tímto mladým lidem, napsala nějaký kompromitující dopisy, a nyní je žádostivý, jak se ty dopisy. "
"Přesně tak.
Ale jak - " Byl tam tajný sňatek? "
"Nic." "Ne právní dokumenty nebo osvědčení?"
"Žádný."
"Pak jsem poruší ustanovení o Vaše Výsosti.
Pokud se tento mladý člověk by měl předložit její Dopisy za vydírání nebo pro jiné účely, jak je to dokázat jejich pravost? "
"Je psaní."
"Pú, Pú!
Padělek. "
"Můj soukromý Papír." "Ukradený."
"Moje vlastní pečeť."
"Napodobit." "Moje fotografie".
"Koupili." "Byli jsme jak na fotografii."
Vaše Veličenstvo skutečně spáchal . indiskrece " Byl jsem blázen - blázen. "
"Vy jste si vážně ohrožena."
"Bylo mi teprve pak korunní princ.
Byl jsem mladý.
Já jsem ale třicet. " To musí být navrácena. "
"Snažili jsme se a selhal."
"Vaše Veličenstvo musí platit.
To musí být koupeny. "
"Bude se prodávat." "Ukradený, pak."
"Pět pokusů byly provedeny.
Dvakrát zloději v mém platit vyplenili její dům.
Poté, co jsme odkloněny její zavazadla, když cestoval.
Dvakrát se již zastavily.
Nedošlo k žádnému výsledku. " Žádná známka toho? "
"Vůbec žádný." Holmes se zasmál.
"Je to docela pěkný malý problém," řekl.
"Ale velmi závažné pro mě," opáčil král vyčítavě.
"Velmi, opravdu.
A co se navrhuje, aby se s fotografií? "
"Pro mě zničit." "Ale jak?"
"Chystám se vzít."
"Tak jsem slyšel." "To Clotilde Lothman von Saxe-Meningen, druhá dcera krále Skandinávie.
Možná víte, přísné zásady svého rodiny.
Ona je sama samotnou duši pochoutka.
Stín pochybnosti o tom, že mé chování záležitost do konce. " a Irene Adler? "
"Vyhrožuje jim poslat fotografii.
A ona to udělá.
Vím, že to udělá.
Vy nevíte, ale ona má duši z oceli.
Má tvář z nejkrásnějších žen, a mysl většiny rezolutní of muži.
Spíše, než bych měl vzít jinou ženu, nejsou tam žádné délky, na které by se Go -. none " Jste si jistý, že nemá zaslal ještě? "
"Jsem si jistý." "A proč?"
"Protože ona řekla, že by poslal ho na den, kdy bylo zasnoubení veřejně prohlásil.
To bude příští pondělí. " No, máme ještě tři dny, "řekl
Holmes se zívnutí.
"To je velké štěstí, protože jsem si jednu nebo dvě věci důležité, aby se zabývala právě v současné době.
Vaše Veličenstvo, samozřejmě, pobyt v
V Londýně za dárek? "
"Jistě.
Najdete mě na Langham pod Jméno hraběte Von Kramm. " Tak já vám kapka linii, aby vám vědět, jak jsme pokrok. "
"Modlete se to.
I se všemi úzkost. "
"Tak, jak k penězům?" "Vy máte volnou ruku."
"Určitě?"
"Říkám vám, že bych dal jednu z provincií mého království, aby toto fotografie. " A pro současné výdaje? "
Král si těžkou tašku zámiše zpod pláště a položil ji na stolu.
"Existují 300 liber ve zlatě, a 700 v poznámkách, "řekl.
Holmes načmáral přijetí na list jeho zápisník a podal mu ji.
"A slečna adresu?" Zeptal se.
"Je Briony Lodge, Serpentine Avenue, St
John je dřevo. "
Holmes vzal na vědomí.
"Ještě jednu otázku," řekl.
"Byl fotografie kabinet?" "To byl."
"Tak, dobrou noc, Vaše Veličenstvo, a věřím, že budeme brzy mít dobré Novinky pro vás.
A dobrou noc, Watson, "dodal, jako by kola královské kočáru valily na ulici.
"Pokud bude dost dobrý, aby volání na zítra odpoledne ve tři hodiny jsem měla chatovat tento malý věci s vámi. "
II.
Přesně ve tři hodiny jsem byl na Baker
Street, ale Holmes se ještě nevrátil.
Bytná mě informoval, že on odešel z domu krátce po osmé hodině ráno.
Sedl jsem si u ohně, ale s úmyslem ho čeká, jak dlouho by mohl být.
Byl jsem už hluboce zajímají o své šetření, protože, ačkoli to bylo obklopeno Žádný z ponuré a zvláštní rysy, které byly spojeny se dvěma zločiny, které jsem již zaznamenal, ještě, že povaha případu a vysoký stanice svého klienta dal to charakter jejich vlastní.
Skutečně, na rozdíl od povahy šetření, které můj přítel měl na ruce, Něco v jeho mistrovsky pochopení situace a jeho bystrý, pronikavý uvažování, který dělal to radost mi studovat jeho systém práce a následovat rychlé, jemné metody, které se od sebe oddělit, ty spletité tajemství.
Tak jsem byl zvyklý na jeho úspěchu neměnná, že právě možnost jeho tím přestal vstoupit do mé hlavy.
Bylo to blízko na čtyřech, než se dveře otevřely, a ožralý, hledá ženicha, špatně kempt a boční vousatý, s tváří zanícené a pochybný oblečení, vstoupil do v místnosti.
Zvyklá, když jsem byl můj přítel je úžasné síly při použití převleky, musel jsem se Podívejte třikrát, než jsem si byla jistá, že to byl opravdu on.
S kývnutím zmizel do ložnice, odkud se vynořil za pět minut Tweed, vhodné a slušné, jako za starých časů.
Položil si ruce do kapes, natáhl nohy před ohněm a se srdečně zasmál několik minut.
"No, opravdu," zvolal, a pak se dusil a znovu se zasmál, až byl povinen lehnout, ochablé a bezmocný, v křesle.
"Co je to?"
"Je to docela i vtipné.
Jsem si jist, nikdy jsem se uhodnout, jak Mé zaměstnání ráno, nebo to, co jsem skončil tím, že dělá. "
"Neumím si představit.
Předpokládám, že jste se dívali návyky, a možná i dům, Miss
Ale pokračování bylo spíše neobvyklé.
Řeknu vám, nicméně.
Jsem odešel z domu krátce po osmé hodin ráno v povaze ženicha bez práce.
Je báječné soucit a zednářství mezi lidmi jezdecký.
Být jeden z nich, a budete vědět vše, co tam je znát.
Brzy jsem zjistil Briony Lodge.
Je to Bijou vila se zahradou v zadní části, ale postavil se před a to až do na silnici, dva příběhy.
Chubb zámek na dveřích.
Velký obývací pokoj na pravé straně, dobře zařízené, s dlouhými okny téměř do podlahy, a ti, absurdní anglické okno spojů, které dítě může otevřít.
Za nic pozoruhodného, ​​kromě toho, že průchod okno by mohlo být dosaženo z horní části karoserie domu.
Šel jsem kolem ní a zkoumal to blízko z každého úhlu pohledu, ale bez všímat si něco jiného zájmu.
"Pak jsem se uvelebil po ulici a zjistil, jak jsem očekával, že to tam bylo v Mews Lane, která stéká do jedné stěny do zahrady.
I půjčoval ostlers ruku v třením se na koně a získané výměnou twopence, sklenice půl na půl, dva výplní soulož tabáku, a co nejvíce Informace, jak jsem mohl touhu o Miss
Adler, nemluvě o půl tuctu dalších lidí v okolí, u kterých jsem byl ani v nejmenším zájem, ale jejichž biografie jsem byl nucen poslouchat. "
"A co Irene Adler?"
Zeptal jsem se.
"No, ona se obrátila všechny hlavy mužů v této části.
Ona je daintiest věc pod kapotou na této planetě.
Takže říci, že Serpentine-Mews, na člověka.
Žije tiše, zpívá na koncertech, vytlačuje na pět každý den, a vrací se po sedmi ostrých na večeři.
Málokdy vyjde jindy, kromě případů, kdy zpívá.
Má jen jeden muž návštěvník, ale hodně o něm.
On je tmavý, hezký a temperamentní, nikdy volá méně než jednou denně, a často dvakrát.
On je pan Godfrey Norton, na vnitřní
Temple.
Podívejte se na výhody taxíkář jako důvěrníka.
Jeli ho domů tucet časy od Serpentine-Mews, a věděl o něm.
Když jsem poslouchal všechno, co mají říct, začal jsem chodit nahoru a dolů u
Briony Lodge ještě jednou, a myslet na svůj plán kampaně.
"To Godfrey Norton byl zřejmě důležitý faktor v této oblasti.
On byl právník.
To znělo zlověstně.
Jaký byl vztah mezi nimi, a co je předmětem jeho opakované návštěvy?
Byla svého klienta, jeho přítel, nebo jeho paní?
V prvním případě měla pravděpodobně převedeny na fotografii jeho udržení.
V druhém případě to bylo méně pravděpodobné.
Na vydání této otázky závisí, zda bych měl pokračovat ve své práci na Briony
Lodge, nebo naopak mou pozornost na pána komory v chrámu.
Jednalo se o delikátní místa, a se rozšířil pole své vyšetřování.
Obávám se, že jsem se nudit se tyto podrobnosti, ale musím vám vidět můj malý potíže, pokud jste k pochopení situace. "
"Já jsem po vás pozorně," odpověděla jsem.
"Byl jsem pořád vyrovnání věc v mé mysli, když drožka taxík jel až Briony
Lodge, a muž vyskočil.
Byl neobyčejně pohledný muž, tmavé, orlí, a knírem - zřejmě muž o němž jsem slyšel.
Zdálo se, že ve velkém spěchu, křičel na taxíkář čekat, a přejel kolem služka, kteří otevřeli dveře s výrazem člověka, který byl důkladně doma.
"Byl v domě asi půl hodiny, a já jsem mohl zachytit její záblesky jej v okna obývacího pokoje, chodil sem a tam, mluvil vzrušeně, a mával paží.
V současné době se vynořil a díval se ještě více flurried než dříve.
Když vstoupil do kabiny, vytáhl zlaté hodinky z kapsy a podíval se na to vážně, "disk jako ďábel," křičel, "nejprve v Gross a Hankey je
Regent Street, a pak ke kostelu sv Monica na silnici Edgeware.
Půl Guinea-li to za dvacet minut! "
"Pryč odešli, a já jsem si říkal, jestli bych neměl dělat dobře se jimi řídit když po cestě přišel úhledný malý Landau, kočí s kabátem jen napůl knoflíky, a kravatu za ucho, přičemž všechny tagy jeho svazku byly trčící z přezky.
Nebylo zastavil dřív, než střílel ze sálu, a dveře do něj.
Jen jsem zahlédl ji v tuto chvíli, ale byla to krásná žena, s tvář, že člověk může zemřít. " Kostel sv Monica, John, "vykřikla," a půl suverénní, pokud se dostanete za dvacet minut. " To bylo docela dobré příliš ztratit, Watson.
Jen jsem se vyrovnání, zda bych měl utéct, nebo zda mám okoun za ní Landau, když prošel kabinou ulici.
Řidič vypadal dvakrát tak zchátralého jízdného, ​​ale já jsem skočil dřív, než stačil objektu.
"Kostel sv Monica," řekl jsem, "a půl suverénní, pokud se dostanete za dvacet minut. "
Bylo dvacet 11:55, a samozřejmě to bylo dostatečně jasné, co bylo ve vítr.
"Můj taxikář jel rychle.
Nemyslím si, že jsem kdy jel rychleji, ale ostatní tam byli před námi.
Kabina a Landau s kouřící koně byli přede dveřmi, když jsem přišel.
Zaplatil jsem muž a spěchal do kostela.
Nebylo duše, tam kromě dvou kterého jsem následoval a surpliced ​​kněz, který se zdál být expostulating s nimi.
Oni byli všichni tři stojí v hloučku před oltářem.
I opřel do boční uličky jako každý jiný napínací, který klesl do kostela.
Najednou se k mému překvapení, tři u oltáře stál kolem mě, a Godfrey Norton
Přiběhl tak tvrdě, jak jen mohl ke mně. " Díky bohu, "zvolal.
"Budete dělat.
Přijďte!
Přijď! '" A co potom? "
Zeptal jsem se.
"Pojďte, chlape, no, jen tři minuty, nebo to nebude legální."
"Byl jsem půl táhl až k oltáři, a než jsem věděl, kde jsem byl, jsem se ocitl mumlání odpovědi, které byly zašeptal mi do ucha, a která, pro věci, které jsem nic nevěděl, a obecně pomáhá při bezpečné vázání Irene Adler, staré panny, aby Godfrey Norton, bakalářské.
To bylo vše v okamžiku, a tam byl ten pán děkoval mi na jedné straně a paní na druhé straně, zatímco kněz zazářil na mě před domem.
To bylo nejvíce absurdní pozice, v níž jsem se ocitl vždy v mém životě, a Byla to myšlenka na to, že jsem začal smát právě teď.
Zdá se, že tam bylo nějaké neformální o jejich licenci, že duchovní absolutně odmítl vzít si je bez svědkem nějakého druhu, a že moje štěstí vzhled zachránil od ženicha museli vypravit do ulic při hledání nejlepšího muže.
Nevěsta mi suverénní, a chci nosit na hodinky řetězce v paměti U příležitosti. "
"Jedná se o velmi nečekaný obrat věcí," řekl jsem, "a co potom?"
"No, našel jsem svůj plán vážně ohrožený.
Vypadalo to, jako by se dvojice mohla přijmout okamžité odeslání, a proto vyžadují very rychlé a energické opatření, z mé strany.
U chrámových dveří, ale rozešli se řízení zpět do chrámu, a ona se do domu svého.
"Budu se řídit v parku na pět jako obvykle, "řekla, když ho opustila.
Slyšel jsem, nic víc.
Když odjížděli v různých směrech, a já jsem odešel, aby se můj vlastní opatření. "
"Jaké jsou?"
"Někteří studená masa a piva," odpověděl, zvonění zvonku.
"Byl jsem příliš zaneprázdněn myslet na jídlo, a já jsem pravděpodobně víc práce ještě toto večer.
Mimochodem, pane doktore, já chci své spolupráce. "
"Budu mít radost." "To nevadí, že porušování zákona?"
"Ani v nejmenším."
"Ani běh šanci zastavit?" "Není v dobré věci."
"Ach, příčina je vynikající!" "Tak já jsem tvůj člověk."
"Byla jsem si jistá, že bych mohl spolehnout na vás."
"Ale co si přejete?" "Když paní Turner přinesl v zásobníku I bude to jasné.
A teď, "řekl a obrátil se hladově na jednoduchý tarif, že naše hospodyně měla předpokladu,
"Musím se diskutovat o tom, když jsem jíst, protože jsem moc času.
To je skoro pět dnes.
Za dvě hodiny musíme být na místě akce.
Slečna Irene, nebo paní, spíše se vrací ze své jízdy na sedm.
Musíme být Briony Lodge se s ní setkat. "
"A co potom?" "Musíte nechte na mně.
Je tam jen jeden bod, na který musím trvat.
Nesmíte zasahovat, ať se stane cokoliv.
Rozumíte mi? "
"Mám být neutrální?" "To nic dělat cokoliv.
Pravděpodobně se bude jednat drobné nepříjemnosti.
To bude konec v mé jsou dopravovány do dům.
Čtyři nebo pět minut později do obývacího pokoje okno.
Jste na stanici si blízko k otevřenému oknu. "
"Ano."
"Vy jste mě sledovat, neboť já budu vidět vás."
"Ano."
"A když jsem se zvednout ruku - tak - budete házet do pokoje, co dávám, abyste hodit, a bude ve stejné době, zvýšit křik ohně.
Jste docela se mnou? "
"Naprosto." "Je to nic moc hrozivě," řekl, trvá dlouho doutníkového tvaru roláda z kapsy.
"Je to běžné klempířské kouře rakety, vybavené víčkem na obou koncích, aby bylo vlastní osvětlení.
Vaším úkolem je omezena na to.
Když zvýšíte plakat ohně, bude nastupovat celou řadu lidí.
Poté můžete jít na konec ulice, a já se vrátit k vám deset minut.
Doufám, že jsem se dost jasně? "
"Já jsem se zůstat neutrální, aby se u okna, sledovat, jak a na signál hodit v tomto objektu, poté zvýšit výkřik oheň a počkat si na rohu na ulici. "
"Přesně tak." "Tak se můžete zcela spolehnout na mne."
Myslím, že snad je již téměř čas, že jsem připravit na novou roli musím hrát. "
Zmizel do své ložnice a vrátil se za pár minut v charakteru z přívětivého a prostoduchá Nonconformist duchovní.
Jeho široký černý klobouk, jeho pytlovité kalhoty, jeho oděv, jeho soucitný úsměv, a celkový vzhled peeringových a shovívavý zvědavost se jako pan John Hare sám mohl rovnal.
Nebylo to jen to, že Holmes změnil jeho kostým.
Jeho výraz, jeho chování, jeho duše zdálo, že se mění s každou čerstvou část, nastoupil.
Na jevišti přišel o jemnou herce, i jako věda ztratila akutní Reasoner, když se stal specialista na trestný čin.
Bylo to 06:15, když jsme odcházeli Baker Street, a to ještě chtělo deset minut až hodinu, kdy jsme se ocitli v Serpentine Avenue.
Bylo to již za soumraku, a lampy se právě osvětlené, když jsme přecházel sem a tam před Briony Lodge, čeká na příchod svého obyvatele.
Dům byl právě takový, jak jsem si představoval si ho z stručné Sherlock Holmes " popis, ale lokality se zdála být méně soukromé, než jsem čekal.
Naopak pro malé ulici v klidné čtvrti, je to pozoruhodně animované.
Tam byla skupina otrhaní lidé kouření a směje v rohu, nůžky, bruska se svým kolem, dva gardisty, kteří byli flirtuje se zdravotní sestrou, dívka, a několik dobře oblečených mladých mužů kteří byli lenošení nahoru a dolů s doutníky v ústech.
"Víte," poznamenal Holmes, když jsme chodil sem a tam v přední části domu, "to Manželství ale zjednodušuje věci.
Fotografie se stává dvousečný Zbraň nyní.
Je pravděpodobné, že bude jako proti tomu, aby své bytí viděné pan Godfrey Norton, as Pro našeho klienta, jeho příchod do očí svou princeznu.
Otázkou je, kde jsme najít na fotografii? "
"Kde vlastně?" "Je velmi nepravděpodobné, že ona nese to se s ní.
Je to skříň velikosti.
Příliš velký pro snadné utajování o ženské šaty.
Ona ví, že král je schopen s ní zastavili a hledali.
Dva pokusy o druhu již byly provedeny.
Můžeme si to, pak, že nebude nosit se s ní. "
"Kde tedy?"
"Její bankéř nebo její právník.
Tam je tento dvojí možnost.
Ale já jsem nakloněn, že ani jeden.
Ženy jsou přirozeně mlčenlivý, a přejete udělat vlastní vylučovat.
Proč by se to předat někomu jinému?
Mohla by jí věřit vlastním opatrovnictví, ale Nepoznala, co nepřímý politický vliv nebo by mohly být postaveni před mají vliv na obchodní muže.
Kromě toho, pamatuj, že se rozhodl používat během několika dnů.
To musí být tam, kde si může položit ruce na něm.
To musí být v jejím vlastním domě. "
"Ale byl dvakrát vyloupen." "Bodejť!
Nevěděli, jak se dívat. " Ale jak vypadáte? "
"Nebudu se dívat."
"Co pak?" "Já se ji přimět, aby mi ukázal."
"Ale ona odmítne." "Nebude moci.
Ale já jsem slyšel rachot kol.
Je kočáru.
Nyní provádí se na můj rozkaz do písmene. "
Zatímco mluvil, záblesk z boční světla kočár kolem křivky Avenue.
Byl to chytrý malý dvousedadlový vůz, který rachotí až ke dveřím Briony Lodge.
Jak se vytáhl nahoru, jeden z mužů, toulat se na rohu přerušovanou těšit na otevření dveří v naději, že vydělávat na měď, ale byl pryč loktem další povaleč, který se přihnal se stejným záměrem.
Prudký spor vypukl, která byla zvýšena o dva gardisté, kteří se stranách jednou z lehátka, a nůžky, bruska, který byl stejně horký na na druhé straně.
Úder byl zasažen, v okamžiku, kdy se dáma, který vystoupil z kočáru, byl centrem malého hloučku zrudla a bojovat muži, kteří surově udeřil na sebe pěstmi a holemi.
Holmes uháněl do davu chránit Lady, ale stejně tak se k ní dal výkřik a klesl k zemi, s krví běží volně po tváři.
Po jeho pádu se gardisté ​​do zaječích v jednom směru a lehátky v druhé, zatímco počet lépe oblečených lidí, kteří sledovali rvačce, aniž účasti v ní, tísnili v pomoci dámu a se starat o zraněného muže.
Irene Adler, jak jsem se pořád jí zavolat, pospíchal po schodech nahoru, ale ona stála u top s ní vynikající postavu rýsující se proti osvětlení sálu a díval se zpět do na ulici.
"Je špatný pán tolik bolet?" Zeptala se.
"Je mrtvý," zvolal několik hlasů.
"Ne, ne, tam je život v něm!" Křičel další.
"Ale bude pryč, než se můžete dostat ho do nemocnice."
"He'sa statečný chlapík," řekla žena.
"Oni by měli Dámská peněženka a dívat, jestli to nebylo pro něj.
Byli gang, a drsné taky.
Aha, on je teď dýchá. "
"Nemůže ležet na ulici.
Můžeme ho přivést, marm? "
"Jistě.
Přiveďte ho do obývacího pokoje.
K dispozici je pohodlná pohovka.
Tím, prosím! "
Pomalu a vážně ho vzít do Lodge Briony a stanoveny v hlavních místnosti, zatímco jsem ještě sledoval jednání z mé místo u okna.
Lampy byly osvětlené, ale žaluzie nebyly vypracovány, takže jsem mohl vidět Holmes jak on ležel na gauči.
Nevím, jestli byl chycen s lítostí v tu chvíli v části on hrál, ale vím, že jsem nikdy necítila tak upřímně stydí za sebe v mém životě , než když jsem viděl krásný tvor proti komu jsem spiknutí, nebo milost a laskavost, s níž čekala na zraněného muže.
A přesto, že by byl nejčernější zradě Holmes čerpat zpátky ze strany který on intrusted mě.
I tvrzené srdce, a vzal si kouřem raketa z pod kabátu.
Koneckonců, jsem si myslel, že nejsme zranit ji.
My jsme ale brání jí zranit jiného.
Holmes se posadila na gauč, a viděl jsem ho pohybu jako člověk, který potřebuje vzduchu.
Služka přeběhl a rozrazil okna.
Ve stejném okamžiku jsem ho viděl zvednout ruku a na znamení, které mi hodil můj rakety do místnosti s výkřikem "Hoří!"
Slovo bylo nejdříve z mých úst, než celý dav diváků, dobře oblečený a nemocný - pánové, ostlers a sluha, služky - Rozsudek v obecném výkřikem
"Hoří!"
Hustá mračna kouře stočený přes místnost a ven na otevřené okno.
Jsem zahlédl řítí postav, a vzápětí hlas Holmes uvnitř je ujišťuje, že to byl planý poplach.
Proklouzává křik davu, jsem se vydal na rohu ulice, a na deset minut se radoval najít svého přítele za ruku v mé, a získat od scéně vřavy.
Šel rychle a mlčky několika málo minut, než jsme se obrátili jeden tiché ulice, která vede k silnici Edgeware.
"Udělal jsi to velmi pěkně, pane doktore," poznamenal.
"Nic nemohlo být lepší.
To je v pořádku. "
"Máte na fotografii?"
"Vím, kde to je." "A jak jsi na to přišla?"
"Ukázala mi, jak jsem vám říkal, že by." "Já jsem pořád ve tmě."
"Nechci, aby se záhada," řekl se smíchem.
"Záležitost byla naprosto jednoduchá.
Ty, samozřejmě, viděl, že všichni v
Ulice byla komplicem.
Všichni byli přijímáni na večer. " Tušila jsem to. "
"Pak, když se řada vypukl, měl jsem trochu vlhký červený lak na dlani své rukou.
I vrhli dopředu, spadl, poklepal mi ruku na mou tvář, a stal se žalostným podívaná.
Je to starý trik. "
"To bych mohl také pochopit."
"Tak oni nesli mě dovnitř Byla vázána na mě dovnitř
Co jiného může dělat?
A do jejího salonu, který byl Velmi pokoj, který jsem tušil.
To leželo mezi tímto a její ložnici, a já jsem byl odhodlaný zjistit, které.
Položili mě na gauči, jsem naznačil, vzduch, oni byli nuceni otevřít okna, a vy jste měli šanci. "
"Jak to udělat?" "To bylo to nejdůležitější.
Když žena si myslí, že její dům je v plamenech, její instinkt je najednou spěchu věc, kterou většina hodnot.
Je to naprosto silný impuls, a já mám víc než jednou využil to.
V případě skandálu substituce Darlington to bylo užitečné pro mě, a také v the Arnsworth hrad podnikání.
Vdaná žena vezme na své dítě; svobodný člověk dosáhne její jewel-box.
Teď to bylo mi jasné, že Panny Marie na den nic v domě dražší jí, než to, co jsme v pátrání.
Měla by se hrnuli k zajistěte.
Alarm ohně byla obdivuhodně hotovo.
Kouř a křik byl natolik otřást nervy ze železa.
Odpověděla krásně.
Na fotografii je ve výklenku za posuvnou bezpečnostní přepážkou těsně nad pravým Bell- tah.
Byla tam v okamžiku, a já jsem chytil pohled na to, jak se napůl ji vytáhl.
Když jsem volal, že to byl planý poplach, ona nahradila ji, podíval se na raketu, vyběhl z místnosti, a já jsem ji neviděl od té doby.
Vstal jsem, a, což mé výmluvy, utekl z domu.
Váhal jsem, zda se pokusit zajistit fotografií najednou, ale kočí měla přijít, a jak on se na mě díval těsně zdálo bezpečnější počkat.
Něco málo přes-překotnost může zničit všechno. "
"A teď?" Zeptal jsem se.
"Náš úkol je prakticky dokončen.
Já budu volat s králem do zítra, a s vámi, jestli chcete jít s námi.
Budeme se zobrazí do obývacího pokoje čekat na dámu, ale je pravděpodobné, že když přijde ona může najít ani nás, ani fotografie.
To by mohlo být uspokojení jeho veličenstvo jej znovu nabýt vlastníma rukama. "
"A když budete volat?" "V osm ráno.
Nebude se tak, že budeme mít v otevřeném prostoru.
Kromě toho musíme být rychlé, neboť toto manželství může znamenat úplnou změnu v jejím život a zvyky.
Musím drát krále bez odkladu.
"Měli jsme dosáhli Baker Street a zastavil u dveří.
Hledal po kapsách klíče když někdo kolem řekl:
"Dobrou noc, pane Sherlock Holmes." Bylo tam několik lidí na chodníku v té době, ale pozdrav zřejmě pochází z tenké mládeže v Ulsteru, který byl spěchal do.
"Slyšel jsem, že hlas předtím," řekl Holmes, hledíme do spoře osvětlené ulice.
"Teď by mě zajímalo, kdo je dvojka, která by mohla být."
III.
Spal jsem na Baker Street v noci, a my byl zaměstnán na naší toast a kávu po ránu, kdy český král spěchal do místnosti.
"Vy jste opravdu dostali to," zvolal, uchopením Sherlock Holmes buď rameno a díval se dychtivě do obličeje.
"Ještě ne."
"Ale vy jste naděje?"
"Doufal jsem, že." "Tak, pojďte.
Jsem zcela netrpělivost, že je pryč. " Musíme mít kabinu. "
"Ne, můj kočár čeká."
"Pak to bude zjednodušení." Sestoupili jsme a vyrazili opět na
Briony Lodge.
"Irene Adler je ženatý," poznamenal Holmes.
"Ženatý!
Kdy? " Včera ".
"Ale s kým?" "Na anglický právník jménem Norton."
"Ale nemohla ho milují."
"Já jsem v naději, že ona dělá." "A proč v naději, že?"
"Vzhledem k tomu, že náhradní Vaše Veličenstvo strach budoucí mrzutosti.
Pokud se dáma miluje svého manžela, nemiluje svého majestátu.
Pokud se nemiluje Vaše Veličenstvo, není důvod, proč by měla zasahovat Vaše Veličenstvo plán. "
"Je to pravda.
A přesto - No!
Přál bych si, že bylo mé vlastní stanici!
Co královna, že by dělali! "
On upadl do ticha Moody, který nebyl zlomený dokud vypracovala v roce Serpentine
Dveře Briony Lodge byl otevřený a starší žena stál na schodech.
Dívala se, jak nám s cynickým okem, jak jsme vystoupil z kočáru.
"Pan Sherlock Holmes, věřím?
"Řekla.
"Já jsem pane Holmesi," řekl můj společník, díval se na ni s tázavým a poněkud překvapený pohled.
"Opravdu!
Moje paní mi řekla, že jste pravděpodobně volání.
Odjela dnes ráno se svým manželem v 5:15 vlakem z Charing Cross na
Kontinentu. "
"Cože?" Sherlock Holmes se zapotácel, bílý s zklamání a překvapení.
"Myslíte, že má opustil Anglii?"
"Nikdy se vrátit."
"A ty papíry?" Zeptal se král chraptivě.
"Všechno je ztraceno."
"Uvidíme."
Ten se protáhl kolem sluha a spěchal do obývacího pokoje, dále pak král a sebe.
Nábytek byl roztroušených v každém směru, s policemi demontovat a otevřít zásuvky, jako by ta dáma se spěšně vyplenili před tím, než její let.
Holmes vrhli na Bell-pull, vytrhl zadní malé posuvné spoušť, a řítí ve svém straně vytáhl fotografii a dopis.
Fotografie byla Irene Adler se ve večerních šatech, byl dopis superscribed na "Sherlock Holmes, Esq.
Být ponecháno až volal po ".
Můj přítel roztrhl ho a všichni tři si to spolu.
Bylo to o půlnoci dne předcházejícího noci a běžel takto:
"Můj drahý MR.
Sherlock Holmes, - Opravdu to udělal velmi dobře.
Vzal jsi mě úplně.
Až po alarm ohně, jsem se ani podezření.
Ale potom, když jsem zjistil, jak jsem zradil sám sebe, začal jsem přemýšlet.
Byl jsem varován proti vám před několika měsíci.
Bylo mi řečeno, že pokud se král zaměstnání zástupce, by bylo jistě vás.
A vaše adresa dostala mě. Přesto se to všechno jste mi prozradit, co co jste chtěli vědět.
Dokonce i poté, co jsem začal mít podezření, zjistil jsem, že je těžké si takové zlo drahý, druh starý duchovní.
Ale víte, já jsem byl vycvičen jako herečka sama.
Často se využívají svobody, které dává.
Poslal jsem John, kočí, sledovat, jak, běžel do schodů, dostala se mi do chůze, oblečení, jak říkám je, a padla tak, jak jste odešel.
"No, já za tebou do dveří, a tak se ujistit, že jsem byl opravdu předmět zájmu oslavil pan Sherlock Holmes.
Pak jsem, ale nerozumně, přáli si dobrou noc, a začala pro chrám, aby viz můj manžel.
"Oba jsme si mysleli, že nejlepším zdrojem je let, když sledují tak impozantní protivníka, takže se nachází hnízdo prázdné, když zavoláte do zítřka.
Pokud jde o fotografie, může si klient odpočívá v pokoji.
Miluji a jsem milována lepší člověk než on.
Král může dělat co chce bez překážek od koho má krutě křivdil.
Mám ho jen chránit sám sebe, a zachovat zbraň, která bude vždy bezpečné mi ze všech krocích, které by mohly v budoucnosti ubírat.
Nechám na fotografii, která by mohl mít péči, a jsem i nadále, vážený pane Sherlock
Holmes, "Upřímně vás," IRENE Norton, rozená
ADLER. "
"To je žena - ach, to je žena," zvolal král český, když jsme všichni tři si tento list.
"Neřekl jsem, jak rychlý a rozhodný byla? Není to škoda, že nebyla na mé úroveň? "
"Z toho, co jsem viděl paní, že se zdá být opravdu na velmi odlišné úrovni Vaše Veličenstvo, "řekl Holmes chladně.
"Je mi líto, že jsem nebyl schopen uvést Vaše Veličenstvo podnikání více úspěšného konce. " Naopak, můj drahý pane, "zvolala
Král, "co by mohlo být úspěšné.
Na fotografii je nyní stejně bezpečné jako by to bylo do ohně. " Jsem rád, že slyším Vaše Výsosti, že ano. "
"Jsem nesmírně zavázán tebe.
Řekni mi, jakým způsobem mohu odměnit.
Tento prsten - "Protáhl se had Emerald prsten z prstu a držel ji na dlaň.
"Vaše Veličenstvo má něco, co bych měl ještě velmi hodnotu," řekl Holmes.
"Musíte ale jmenovat to." "Tato fotografie!"
Král se na něj v úžasu.
"Irene na fotografii!" Zvolal.
"Samozřejmě, pokud si to přejete."
"Děkuji Vašemu Veličenstvu.
Pak už není třeba provést v záležitost.
Mám tu čest popřát vám velmi dobré ráno. "
Uklonil se a otočil se bez dodržení rukou, které král natáhla k němu vyrazil v mé společnosti pro jeho komory.
A to bylo, jak velký skandál hrozil ovlivnit Království českého, a jak ty nejlepší plány pana Sherlocka Holmese byl porazen ženy vtip.
Kdysi veselit na chytrosti žen, ale já jsem neslyšel, že se jí pozdě.
A když se mluví o Irene Adler, nebo když se odkazuje na její fotografii, je vždy pod čestným titulem ženy. >
Dobrodružství Sherlocka Holmese sirem Arthur Conan Doyle
ADVENTURE II.
Červená-vedl Leaguea
Měl jsem volal na svého přítele, pana Sherlocka Holmese, jednoho dne na podzim loňského roku a našel ho v hlubokém rozhovoru s velmi tlustý, květnatý tváří, starší pán s ohnivě rudými vlasy.
S omluvou za mé narušení, chtěl jsem odstoupit, když Holmes si mě náhle do místnosti a zavřel za sebou dveře.
"Vy jste nemohl přijít v lepší čas, milý Watsone," řekl srdečně.
"Bál jsem se, že jste byl zaměstnán."
"To jsem.
Přesně tak. " Pak jsem si počkat na další místnosti. "
"Vůbec ne.
Tento pán, pan Wilson, byl to můj společník a pomocník v mnoha z mých nejlepších úspěšných případů, a já nepochybuji o tom, že bude v co největší míře využívány ke mně vy také. "
Silnější pán nadzvedla ze židle a dal Bob pozdravu, se Rychlé málo tázavým pohledem od jeho malou FAT-obklíčen oči.
"Pokuste se na pohovku," řekl Holmes, recidivující do křesla a položil prstů spolu, jak bylo jeho zvykem, když v soudních nálady.
"Já vím, milý Watsone, že sdílíte mou lásku všeho, co je bizarní a mimo úmluv a monotónní rutiny každodenního života.
Ukázali jste si vychutnat pro něj nadšení, které vyzváni, abyste Kronika, a pokud omluvíte, že to říkám, trochu přikrášlit tolik mé malé dobrodružství. "
"Vaše případy byly skutečně z největší zájem se mnou," poznamenal jsem.
"Jistě si vzpomínáte, že jsem poznamenal na druhý den, těsně předtím, než jsme šli do Velmi jednoduchý příklad předložila slečna Mary Sutherland, že zvláštní efekty a mimořádné kombinace, musíme jít do život sám, který je vždy daleko více odvahy, než nějaké úsilí představivosti. "
"Problém, který jsem si dovolil pochybovat."
"Vy jste, pane doktore, ale přesto je nutné zajít k mému názoru, protože jinak bych vede k hromadění skutečnosti na skutečnost, na tak dlouho, dokud je váš důvod rozkládá pod nimi a uznává, abych pravdu.
A teď, pane Jabez Wilson zde bylo dost dobrý, aby vyzval mě dnes ráno, a začíná příběh, který slibuje, že bude jedním z nejvíce pozoruhodné, kterou jsem poslouchal k pro nějaký čas.
Slyšeli jste mi poznámku, že nejpodivnější a nejvíce unikátní věci jsou velmi často spojené ne s větší, ale s menší zločiny, a občas, opravdu, tam, kde je prostor pro pochybnosti, zda nějaké pozitivní byl spáchán trestný čin.
Pokud, jak jsem slyšel, že je pro mě nemožné říci, zda v projednávané věci, je
Například z trestné činnosti nebo ne, ale průběh událostí je jistě mezi největší singulární , co jsem kdy poslouchal.
Možná, že pan Wilson, měli byste mít velkou laskavost, aby obnovil své vyprávění.
Žádám vás, jen proto, že můj přítel Dr. Watson se neslyšel, ale úvodní část také proto, že zvláštní povaha příběhu mě touží mít každá nejpodrobnějších detailů z tvých úst.
Zpravidla, když jsem slyšel některé lehké údaje o průběhu událostí, já jsem schopen vést se na tisíce dalších podobných případech, které se vyskytují na můj paměti.
V projednávaném případě jsem nucen přiznat, že fakta, k tomu nejlepšímu z mé víře, jedinečnou. "
Tlustý klient vypnul hruď vzhled některých málo hrdosti a vytáhl špinavé a zmačkané noviny z vnitřní kapsy kabátu. , Když se podíval dolů inzerátu kolony, s hlavou vystrčenou dopředu a papír vyrovnaný se na jeho koleno, jsem se dobře podívat na muže a snažil, po vzoru svého společník, číst údaje, které by mohly být prezentovány jeho oblečení nebo vzhled.
Jsem nezískal moc, ale můj kontroly.
Náš návštěvník nesl všechny známky, že průměrný běžně britský obchodník, obézní, pompézní a pomalé.
Na sobě měl šedé, spíše volné pastýře šek kalhoty, ne příliš čistý černé šaty, kabát, rozepnul vpředu a fádní vesta s těžkým vulgární řetězce Albert, a náměstí probodl kousek kovu visí dolů jako ornament.
Roztřepený top-hat a vybledlé hnědé kabát se sametovým límcem vrásčitou ležel na základě židli vedle něj.
Celkem se vypadat, jako bych nebyl nic pozoruhodného muže zachránit sálající červenou hlavu, a výrazem extrémní zklamání a nespokojenost na jeho funkce.
Sherlock Holmes "rychlé oko se ve svém zaměstnání, a on zavrtěl hlavou úsměv, když si všiml můj tázavý pohled.
"Za zřejmé skutečnosti, že má v nějaké době provádí ruční práce, která si bere šňupací tabák, že je svobodný zednář, že byl v Číně, a že on udělal značné množství psaní v poslední době, mohu odvodit nic jiného. "
Pan Wilson Jabez zahájena v křesle, s ukazováčkem na papír, ale jeho oči na můj společník.
"Jak to, ve jménu dobra, štěstí, víte všechno, pane Holmesi?" Zeptal se.
"Jak víte, například, že jsem se manuální práci.
Je to tak pravdivé jako evangelium, protože jsem začal jako lodní tesař. "
"Vaše ruce, milý pane.
Vaše pravá ruka je docela velikost větší, než po levé straně.
Jste pracovali s ním, a svaly jsou vyvinuté. "
"No, šňupací tabák, pak se, a svobodné zednářství?"
"Nebudu urážet vaši inteligenci tím, že řekne, jak jsem četl, že, zejména, spíše proti přísných pravidel vaší objednávky, můžete použít oblouk-a-kompas Brož. "
"Ach, samozřejmě, zapomněl jsem to.
Ale psát? "
"Co jiného může být signalizováno, že právo manžetu tak velmi lesklý pět palců a levá s hladkým náplast v blízkosti lokte, kde si zbytek je na stole? "
"No, ale Čína?"
"Ryby, které jste vytetované přímo nad pravé zápěstí by byly provedeny pouze v Číně.
Udělal jsem malou studii tetování značek a dokonce přispěla k literatuře předmětu.
Ten trik, barvení váhy ryb z jemné růžové je docela zvláštní pro
Čína.
Když navíc vidím čínské mince visí z hodinek řetězce, věc se stává ještě jednodušší. "pan Jabez Wilson smál těžce.
"No, já nikdy!" Řekl.
"Nejdřív jsem si myslela, že jste udělali něco chytrého, ale vidím, že to tam bylo nic v tom, po tom všem. " Začínám si myslet, Watson, "řekl Holmes,
"To udělám chybu ve vysvětlení.
"Omne ignotum pro Magnifico," víte, a moje ubohá pověst, jako je to, utrpí vraku, když jsem tak upřímný. Nemůžete najít reklamu, pan
Wilson? "
"Ano, mám to hned," odpověděl s jeho tlustou červenou prstem zasadil do poloviny sloupec.
"Tady to je.
To je to, co to všechno začalo.
Stačí si to pro sebe, pane.
"Vzal jsem si od něj papír a číst takto:
"K červená-vedl Leaguea:
Z důvodu odkazu na konci Ezekiah Hopkins, z
Libanon, Pennsylvania, USA, tam je nyní další volné místo otevřené, která opravňuje člen ligy na plat 4 libry týdně pro čistě nominální služby.
Všechny zrzavý muže, kteří jsou zdravé na těle i na mysli a starší dvaceti jedna let, jsou způsobilé.
Platí osobně v pondělí, v jedenáct hodin, aby Duncan Ross, v kancelářích
ligy, 7 papeže soudu, Fleet Street. " Co to proboha má znamenat? "
I vykřikl poté, co jsem četl dvakrát za mimořádné hlášení.
Holmes se zasmál a zavrtěl se na židli, jak měl ve zvyku, když v dobré náladě.
"Je to trochu mimo vyšlapané cesty, ne?" Řekl.
"A teď, pan Wilson, můžete vyrazit na zelené louce, a řekli nám o sobě, své domácnosti, a účinek, který tato reklama se na váš osud.
Nejprve je Poznamenejte si, pane doktore, papíru a datum. "
"Je to Morning Chronicle dne 27. dubna 1890.
Před dvěma měsíci. "
"Velmi dobře.
Nyní se pan Wilson? "
"No, je to tak, jak jsem si říkali, pane Sherlock Holmes," řekl Jabez
Wilson, otřel si čelo: "Já mám malou Majitel zastavárny podnikání v Coburg
Náměstí, v blízkosti města.
Není to velmi velká záležitost, a koncem léta to neudělal víc, než jen dávat mi na živobytí.
Dřív jsem byla schopna držet dva asistenty, ale teď už jen držet jednoho a budu mít práce, že mu zaplatí, ale že je ochoten přijít na půl mzdy tak, aby se učit podnikání. "
"Jaké je jméno tohoto povinnost pro mládež?" Zeptal Sherlock Holmes.
"Jeho jméno je Vincent Spaulding, a že to není tak mládí, a to buď.
Je těžké říct, že jeho věk.
Neměl bych si chytřejší asistent, pan Holmes, a já jsem velmi dobře vědí, že by mohl lépe sebe a vydělat dvojnásobek toho, co jsem schopen dát.
Ale koneckonců, když je spokojen, proč bych měl dát nápady v hlavě? "
"Proč vlastně?
Vypadá to, že největší štěstí v tom, že employé, který přichází za plného trhu cena.
Nejedná se o společné zkušenosti mezi zaměstnavatelé v tomto věku.
Nevím, že asistent není tak významný jako reklamu. "
"No, on má své chyby, také," řekl pan Wilson.
"Nikdy nebyl takový kolega pro fotografování.
Lámat dál s kamerou, když by se mělo zlepšit svou mysl, a pak potápění dolů do sklepa jako králík do jeho díry rozvíjet své obrazy.
To je jeho hlavní chyba, ale v celku he'sa dobrý pracovník.
Není vice v něm. " On je stále s vámi, já předpokládám? "
"Ano, pane.
On a dívka čtrnácti, kdo dělá něco jednoduchého vaření a udržuje na místě čistá - to je všechno, co mám v domě, jsem vdovec a nikdy jsem neměl žádné rodiny.
Žijeme velmi tiše, pane, my tři, a my jsme udržet střechu nad hlavou a zaplatit naše viny, pokud se nám nic víc.
"První věc, která si nás bylo, že se reklama.
Spaulding, přišel do kanceláře právě tento den osmi týdnů, tento velmi papír v ruce a říká:
"Přál bych si, aby Pán, pan Wilson, že jsem Byl to zrzavý muž. "
"Proč to?" I ptá. "Proč," říká, "tady je další volné místo v lize s červenou-vedl muže.
Stojí to za docela málo štěstí každému, kdo dostane to, a chápu, že
Existuje více míst, než jsou muži, tak, že správci jsou u jejich rozum "konec, co dělat s penězi.
Kdyby moje vlasy by jen změnit barvu, zde je pěkný malý betlém vše připraveno pro mě krok do. " Proč, co je to tedy? "
Zeptal jsem se.
Víte, pane Holmesi, jsem velmi pobyt v domácnosti muž, a jako můj obchodní přišel ke mně místo toho, že mám jít na to, byl jsem často celé týdny, aniž by mi nohu nade dveřmi-Mat.
Tak jsem toho moc nevěděla, co se děje venku, a já jsem byl vždycky rád trochu novinek. " Nikdy jste neslyšel ligy Red-vedl muže?
"Zeptal se s očima Open. " Nikdy. " "Proč, ptám se na to, pro vás jsou způsobilé se pro jeden z volných pracovních míst. " "A co je to stojí za to?"
Zeptal jsem se.
"Ach, jen pár stovek za rok, ale práce je mírné, a nemusí zasahovat moc s něčím jiným povoláním. "
"No, můžete snadno myslet, že mě zbystří uši, pro obchod se nebyla příliš dobře několik let, a navíc pár stovek by bylo velmi užitečné. " Řekni mi všechno o tom, "řekl I. " No, "řekl a ukazoval mi reklama," vidíte sami , že liga má volné místo, a tam je adresa, kde by měla platit údaje.
Co se týče mohu rozeznat, liga byla založena americkým milionářem, Ezekiah
Hopkins, který byl velmi zvláštní v jeho cesty.
Sám byl zrzavý a měl velké sympatie u všech zrzavý lidi, takže Když zemřel, bylo zjištěno, že on opustil jeho obrovské bohatství v rukou správci, s pokyny pro uplatňování zájem na poskytování snadno lůžek pro muže, jejichž vlasy této barvy.
Ze všech jsem slyšel, že je skvělý plat a velmi málo. "
" Ale, "řekl jsem," že by se miliony červených čele muže, kteří by se. "
" Ne tolik, jak si mohli myslet, "odpověděl.
"Vidíte, to je opravdu pouze na Londoners a dospělé muže.
Tato americká začala z Londýna, když byl mladý, a on chtěl udělat starou město dobré obrátit.
Pak znovu, slyšel jsem, že je k ničemu, pokud vaše použití vaše vlasy je světle červená, tmavě červená, nebo něco jiného než skutečné jasné, zářící, ohnivě červené.
Teď, když snažil se použít, pan Wilson, že stačí chodit, ale možná by sotva stojí za váš čas, aby si z cesty kvůli několika sta liber. "
"Teď je to fakt, pánové, jak můžete vidět na vlastní oči, že moje vlasy jsou z velmi plný a bohatý odstín, takže se mi zdálo, že pokud měl být každý soutěž ve věci Stál jsem stejnou šanci jako každý člověk, který jsem kdy potkal.
Vincent Spaulding vypadal, že ví tolik o to, že jsem si myslel, že by mohl být užitečné, tak jsem mu nařídil, aby se okenice na den a přijít hned se mnou.
Byl velmi ochotný mít dovolenou, takže jsme zavřeli obchod a vyrazil na adresu, která se nám v inzerátu.
"Nikdy jsem doufat, že vidí takový pohled jako to znovu, pane Holmesi.
Ze severu, jihu, východu a západu každý muž, který odstín červené, ve vlasech měl Šlapali do města odpovědět na inzerát.
Fleet Street se dusil se zrzavý folk, a papež je soud vypadalo jako
Coster Oranžové Barrow.
Neměla jsem si myslel, že tolik v celé zemi, jak byly podány dohromady to jediné reklamy.
Každý odstín barvy, které byly - sláma, citron, pomeranč, cihla, irský setr-, játra, hlíny, ale jak Spaulding řekl, nebylo mnoho těch, kteří měli skutečný živý plamen- barevný odstín.
Když jsem viděl, kolik čekali, že dal jsem to v zoufalství, ale Spaulding by ani slyšet.
Jak to udělal jsem si nedokázala představit, ale tlačení a tahání a butted, až se dostal mě davem a až ke schodům, které vedly do kanceláře.
Tam byl dvojitý proud na schodech, někteří jít nahoru v naději, a někteří se vrací sklíčený, ale vklíněný tak, jak bychom mohli a brzy se ocitli v úřadu. "
"Vaše zkušenost byla nejzábavnější jeden," poznamenal Holmes jako jeho
Klient se odmlčel a svěží jeho paměť s velkou rezervou šňupacího tabáku.
"Modlete se pokračovat velmi zajímavé prohlášení."
"Nebylo to nic v kanceláři, ale několik dřevěných židlí a stolu dohodu, za kterým seděl malý muž s hlavou, která byla ještě víc než já.
Řekl pár slov na každý kandidát, když přišel, a pak se vždy podařilo nalézt nějakou chybu v nich, které by je diskvalifikoval.
Získání volné pracovní místo nezdálo se, že se tak velmi jednoduchá, po všem.
Nicméně, když přišla naše malý muž byl mnohem příznivější, než se mi na všechny ostatních, a zavřel dveře, když jsme vstoupili, tak že on by mohl mít soukromý slovo s námi. " To je pan Jabez Wilson, "řekl můj asistent," a on je ochoten vyplnit volné místo v lize. " "A on je obdivuhodně vhodný pro to, jen" jiné odpověděl.
Nevzpomínám si, kdy jsem neviděl tak dobře. "
Ustoupil o krok dozadu, naklonil hlavu na jednu stranu, a díval se na mě po vlasech, až jsem se cítil velmi stydlivé.
Pak najednou se vrhl vpřed, vyždímat ruku a blahopřál mi srdečně na mých úspěch. " Bylo by nespravedlivé váhat, "řekl on.
"Ty se však, jsem si jist, promiňte za přijetí opatření zřejmé."
S tím, že chytil vlasy oběma rukama, a tahal, až jsem zařval na bolest.
"Tam je voda do očí," řekl, když mě pustili.
"Vidím, že vše je jak má být.
Ale musíme být opatrní, protože jsme dvakrát byli oklamáni paruky a jednou barvy.
Mohl bych Vám vyprávět příběhy vosku ševcovské , které by vás disgust lidské povahy. "
Přistoupil k oknu a zavolal přes to v horní části jeho hlasu, že volné místo bylo obsazeno.
Sten zklamání přišlo zezdola, a lid všech trooped pryč různými směry, až tam nebylo červené hlavy k vidění, kromě své vlastní a vedoucího. " Mé jméno, "řekl," je pan Duncan Ross, a já jsem jeden z důchodců na
Fond odešel náš vznešený mecenáš.
Jste ženatý muž, pan Wilson?
Už jste rodinu? "
"Odpověděl jsem, že jsem neměl.
"Jeho tvář okamžitě spadl. " Proboha!
"Řekl vážně," že je velmi vážná, opravdu!
Je mi líto, že to říkáte.
Fond byl, samozřejmě, k rozmnožování a šíření červených hlav i pro jejich údržbu.
To je mimořádně nešťastné, že jste by měl být svobodný mládenec. "
"Moje tvář prodloužena na to, pane Holmesi, protože jsem si myslel, že jsem nebyl mít volné místo po tom všem, ale poté, co myslel, že po dobu několika minut, řekl, že to
Všechno bude v pořádku. " V případě jiného, ​​"řekl," námitka může být fatální, ale musíme úsek bod ve prospěch člověka, s takovou hlavou vlasů jako vy.
Když se budete moci ujmout své nové funkce? "
" No, to je trochu nepříjemné, protože jsem si už obchodní, "řekl I. " No, nevadí o to, že pan Wilson!
"Řekl Vincent Spaulding.
"Měl bych být schopen postarat za vás." " Jaký by měl být hodin? "
Zeptal jsem se.
"Deset až dva."
"Nyní Majitel zastavárny podnikání se většinou provádí za večer, pane Holmesi, a to zejména
Čtvrtek a pátek večer, který je těsně před pay-den, takže by mi velmi dobře vydělat trochu ráno.
Kromě toho jsem věděl, že můj asistent byl dobrý člověk, a že se uvidí na něco , které se obrátily nahoru. " To by mi velmi dobře, "řekl I.
"A platit?" "'Je 4 libry týdně." " A práce? "
" Je čistě nominální. " "Jak tomu říkáte čistě nominální?" " No, musíte být v kanceláři, nebo alespoň v budově, celou dobu.
Pokud necháte, přijdete si Vcelku pozice navždy.
Vůle je velmi jasné, na tom místě.
Ty nejsou v souladu s podmínkami Pokud ustoupit z funkce v této době. "
" Je to jen čtyři hodiny denně, a já jsem neměl uvažovat o odjezdu, "řekl I.
"Ne omluva bude využívat," řekl pan Duncan Ross, "ani nemoc, ani obchodní ani něco jiného.
Tady to musí zůstat, nebo ztratíte sochory. "
" A práce? " Je zkopírovat ven "Encyklopedie
"Je tu první díl je v této tisku.
Musíte najít své vlastní barvy, pera a filtrační papír, ale poskytuje tato tabulka a židle.
Budete připraveni zítra? "
" Jistě, "odpověděl jsem. " Tak, sbohem, pane Jabez Wilson, a dovolte mi pogratulovat vám ještě jednou na významné postavení, které jste štěstí, že zisk. "
Uklonil mě z místnosti a šel jsem domů s mým asistentem, sotva věděl, co řekne nebo udělá, tak jsem byl rád, na své vlastní štěstí.
"No, myslel jsem na věc po celý den a večer jsem byl na nízké náladu znovu; protože jsem měl docela přesvědčil mě, že celou záležitost musí být nějaký velký podvod, nebo podvodu, když to, co by mohlo být jeho cílem jsem si nedokázala představit.
Zdálo se, že úplně neuvěřitelný, že někdo mohl dělat takový bude, nebo že zaplatí takovou částku za to nic tak jednoduché jako kopírování ven "Encyklopedie
Britannica. "
Vincent Spaulding dělal co mohl, aby mě povzbudit, ale před spaním jsem měl odůvodněné jsem se z celé věci.
Nicméně ráno jsem se rozhodl podívat se na to stejně, tak jsem si koupil Penny lahvičku inkoustu a brk-pen, a sedm listů papíru kancelářský papír, I Začali u soudu papeže.
"No, k mému překvapení a potěšení, všechno bylo jako pravé je to možné.
V tabulce byl stanoven na mě připravená, a pan Duncan Ross tam vidět, že jsem docela práci.
Začal mě na písmeno A, a pak mě opustil, ale on by pokles od občas vidět, že všichni měli pravdu se mnou.
Ve dvě hodiny se mi popřál Dobrý den, pochválil mě na množství, že jsem písemné, a zamkl dveře kanceláře po mně.
"To šlo den co den, pane Holmesi, a v sobotu manažer přišel a prkno se čtyřmi zlatými panovníci pro svou týdenní práci.
Bylo to stejné příští týden, a stejně týden po.
Každé ráno jsem tam v deset a každé odpoledne jsem odešel na dva.
Postupně pan Duncan Ross si oblíbil přichází jen jednou z rána, a pak, po nějaký čas, on nepřišel vůbec.
Stále samozřejmě, nikdy jsem se odvážil opustit místnost na okamžik, protože jsem si nebyl jistý kdy by mohlo přijít, a sochorů byl tak dobrý, a hodí mi tak dobře, že jsem nebude riskovat ztrátu to.
"Osm týdnů zemřel jako je tento, a já jsem psal o Abbots a lukostřelba
Armour a Architektura a Attica, a doufal, že s pílí, že bych mohl dostat na
B před velmi dlouho.
Stálo mě to něco kancelářský papír, a já jsem docela zaplněn police s mými spisy.
A pak se najednou celý podnik přišel do konce. "
"Ke konci?" "Ano, pane.
A nejpozději dnes dopoledne.
Šel jsem do své práce jako obvykle v deset hodin, ale dveře byly zavřené a zajištěné, se čtvereček kartonu tloukl do středu panelu se nehne.
Tady to je, si můžete přečíst sami. "
Zvedl kus bílého kartonu o velikosti listu Papír.
Stálo na ní tímto způsobem:
Červená-vedl Leaguea
IS
Rozpuštěna.
9.10.1890.
Sherlock Holmes a já jsem zkoumal tohoto oznámení Curt a smutný obličej za to, až komické straně záležitost tak úplně overtopped každá jiná tomu, že jsme oba vyrazil na výbuch smíchu.
"Nevidím, že je něco velmi vtipný," zvolal náš klient, návaly až kořeny jeho hořící hlavu.
"Pokud můžete udělat nic lepšího, než se mi smát, můžu jít jinam."
"Ne, ne," zvolal Holmes, strčí ho zpátky do křesla, ze kterého se ještě půl vzrostl.
"Moc bych si ujít případ pro celý svět.
To je nejvíce osvěžující neobvyklé.
Ale je tu, omluvte mé slovo to, co jen trochu legrační o tom.
Modlete se, jaké kroky jste se, když jste našli kartu na dveře? "
"Byl jsem zavrávoral, pane.
Nevěděl jsem, co mám dělat.
Pak jsem zavolal do kanceláře kola, ale žádný z nich vypadal, že ví něco o to.
Nakonec jsem šel do pronajímatele, který je účetní žijící v přízemí, a
Zeptal jsem se ho, jestli by mohl říct mi, co se stalo s červenou-vedl ligu.
Řekl, že nikdy neslyšel takového orgánu.
Pak jsem se ho zeptal, kdo pan Duncan Ross.
Odpověděl, že název byl pro něj. " No, "řekl jsem," ten pán v č.
"Co to je zrzavý muž?" "Ano." " Ach, "řekl," jeho jméno bylo William Morris.
Byl advokát a používal můj pokoj jako dočasné pohodlí až do své nové Prostory byly připraveny.
Odstěhoval se včera. "
"Kde bych ho našel?" " Ach, na své nové kanceláře.
Ano, 17 King Edward Street, nedaleko svatého Pavla. "
"Začala jsem, pane Holmesi, ale když jsem se dostal na tuto adresu to byla výrobna umělého kolena čepice, a nikdo v něm nikdy neslyšel ani pan William Morris nebo
Pan Ross Duncan. "
"A co jsi udělal potom?" Zeptal se Holmes.
"Šel jsem domů do Saxe-Coburg Square, a já vzal radu svého asistenta.
Ale nemohl si pomoci, mi v žádném případě.
On mohl jen říct, že když jsem čekal bych slyšet poštou.
Ale to nebylo dost dobré, pane Holmesi.
Nechtěl jsem přijít o takové místo bez boje, tak, jak jsem slyšel, že jste byly dost dobré poradit se špatnou lidé, kteří byli v nouzi, jsem se ihned pryč s tebou. "
"A vy jste velmi moudře," řekl Holmes.
"Váš případ je mimořádně pozoruhodná , a já se rád na to podívá.
Z toho, co jste mi řekl, myslím, že je možné, že vážnější problémy visí z něj než by se mohlo na první pohled zdá. " vážný dost! "řekl pan Jabez Wilson.
"Proč jsem se ztratil čtyři kila týdně."
"Pokud jde o vás osobně týká," poznamenal Holmes, "nechápu, že jste žádnou stížnost proti této mimořádné ligy.
Naopak, vy jste, jak jsem pochopil, bohatší o 30 liber, nemluvě o v okamžiku, znalosti, které jste získali na každé téma, které spadá pod písmenem A.
Jste neztratil nic s nimi. " Ne, pane.
Ale chci zjistit o nich, a kdo jsou, a jaké jsou jejich předmětem bylo v hraní to žert - jestli je to žert - na mne.
Bylo to docela drahá legrace pro ně, protože cena je dva a třicet kilo. "
"Měli bychom usilovat o objasnění těchto bodů pro vás.
A první, jedno nebo dvě otázky, pan Wilson.
Tento asistent vás kdo nejprve volal svou pozornost na reklamy - jak dlouho byl s vámi? "
"Asi měsíc potom." "Jak to přišel?"
"V odpovědi na inzerát." "Byl to jen žadatel?"
"Ne, měl jsem tucet."
"Proč jste si ho?" "Protože byl šikovný a přijde levné. " O půl mzdy ve skutečnosti. "
"Ano."
"Co to jako je, to Vincent Spaulding?" "Malý, tlustý-postavený, velmi rychle jeho způsoby, žádné vlasy na jeho tváři, i když to není krátká třicet.
Má bílý střik kyseliny na čele. "
Holmes se posadil na židli ve značné vzrušení.
"Myslel jsem si to," řekl.
"Už jste někdy pozoroval, že jeho propíchnuté uši na náušnice?"
"Ano, pane. Řekl mi, že cikán to udělal za něj , když byl ještě chlapec. "
"Hm," řekl Holmes, potápí zpět do hluboké myšlenky.
"On je stále s tebou?" "Ano, pane, já jsem právě opustil ho."
"A má váš podnik se zúčastnilo ve vaší nepřítomnosti?"
"Nic si stěžovat, pane.
Nikdy není moc dělat s ráno. "
"To bude dělat, pan Wilson. Budu rád, aby vám názor na toto téma v průběhu jednoho až dvou dnů.
Na den je sobota a já doufám, že do pondělí můžeme dospět k závěru. "
"No, Watsone," řekl Holmes, když náš návštěvník opustil nás, "co si myslíš o to všechno? "
"Dělám to nic," odpověděla jsem upřímně.
"Je to velmi záhadných podnikání."
"Pravidlem je," řekl Holmes, "divnější věci je méně záhadné se ukáže, že být.
Je to vaše běžné, nevýrazný zločiny, které jsou opravdu zarážející, stejně jako všední tvář je nejvíce obtížné identifikovat.
Ale musím být výzva na tuto záležitost. "
"Co budeš dělat, že?" Zeptal jsem se.
"Kouřit," odpověděl.
"Je to docela problém, tři trubky, a prosím, že nebudete se mnou mluvit za padesát minut. "
On sám se kroutil na židli, s jeho tenké kolena koncipován tak, aby jeho jestřáb-jako nos, a tam seděl se zavřenýma očima a jeho černou hliněnou dýmku tlačení se jako
Bill nějakého podivného ptáka.
Přišel jsem k závěru, že on upustil spí, a opravdu byl přikyvoval sám, když se náhle vyskočil ze židle s gestem člověka, který má se rozhodl, a dal si dýmku se na krbovou římsu.
"Sarasate hraje v hale St James je dnes odpoledne," poznamenal.
"Co myslíte, Watsone?
Mohl by si pacienti ušetřit na pár hodin? "
"Nemám nic na den.
My praxe není nikdy příliš absorpční. "
"Tak vezmi si klobouk a přijďte.
Jdu do města jako první, a můžeme mít nějaký oběd na cestě.
Pozoruji, že tam je hodně německé hudby na program, který je spíše na můj vkus než italštině či francouzštině.
To je introspektivní, a chci zkoumat své nitro.
Pojď! "
Cestovali jsme metrem až Aldersgate a kousek se nám
Saxe-Coburg náměstí dějištěm jedinečné příběhu, který jsme poslouchali v ráno.
Bylo to těsný, malý, ošumělý-nóbl místo, kde se čtyři řádky špinavé dvou cihlové poschoďové domy vyhlédl do malého nadával v prostoru, kde se trávníku zaplevelený trávník a několik shluků vybledlé Laurel, pouzdra z tvrdého boje proti kouřem a nevhodných prostředí.
Tři pozlacené koule a hnědé tabule s "Jabez Wilson" bílými písmeny, na základě
Rohový dům, oznámila, že místo, kde naše zrzavý klient provádí na jeho podnikání.
Sherlock Holmes se zastavil před ním s hlavou na stranu a podíval se to všechno na, s očima zářit mezi svraštělé víčky.
Pak šel pomalu po ulici, a pak zase dolů na roh, ještě pohledu velmi dobře na domy.
Nakonec se vrátil do zastavárny, a poté, co udeřil rázně na chodníku se svými časy holí dva nebo tři, šel ke dveřím a zaklepal.
To bylo okamžitě zahájeno jasně vypadající, hladce oholený mladé kolegy, kteří požádal ho, aby zakročit
"Děkuji," řekl Holmes, "jsem jen chtěl zeptat, jak byste jít dál do
Strnad. " Třetí vpravo, čtvrtý vlevo, "odpověděl asistent okamžitě zavřel dveře.
"Inteligentní člověk, to," poznamenal Holmes, když jsme odcházeli.
"Je podle mého názoru, čtvrtý nejchytřejší člověk v Londýně a pro odvážné nejsem si jist , že nemá nárok být třetí.
Znal jsem ho před něco. " Zřejmě, "řekl jsem," řekl pan Wilsonova asistent se počítá za dobrý obchod v tomto tajemství červené-vedl ligu.
Jsem si jist, že jste se zeptal cestu pouze proto, aby mohli vidět, že jste ho. "
"Není ho." "Co pak?"
"Kolena kalhot."
"A co jsi viděl?" "To, co jsem čekal, že vidět."
"Proč jste porazil na chodníku?" "Milý doktore, to je čas na pozorování, ne mluvit.
Jsme špionů v nepřátelské zemi.
Víme, že něco Saxe-Coburg Square.
Pojďme nyní prozkoumat části, které leží za ní. "
Cesta ve kterém jsme se ocitli, když jsme se otočil za rohem důchodci
Saxe-Coburg náměstí prezentována jako velký rozdíl je v přední části obrázku se na zadní.
To byl jeden z hlavních tepen, které předal provoz města, aby sever a západ.
Vozovka byla zablokována s obrovským proudem tekoucí obchodu ve dvojitém proudu dovnitř a ven, zatímco stezky byly černé s spěchá roj chodce.
Bylo těžké si uvědomit, jak jsme se na řadu jemné obchodů a okázalé podnikání prostory, které opravdu sraz na druhé straně na vybledlé a stagnující Náměstí, které jsme právě quitted.
"Ukažte," řekl Holmes, stojící na rohu a podíval se na trati, "já bych jen vzpomenout na pořadí domů zde.
Je to můj koníček, že přesná znalost Londýna.
Tam je to Mortimer, trafikant, malý novinový stánek, pobočka pro Coburg městské a příměstské banka, vegetariánská restaurace a McFarlane kočár- stavba depa. , Který nese nás přímo k dalším bloku.
A teď, pane doktore, jsme udělali svou práci, takže je čas, abychom měli nějakou hru.
Sendvič a kafe, a pak dolů na housle, zemi, kde vše je sladkosti a jemnost a harmonii, a neexistují žádné zrzavý klienty otravovat nás svými hádanky. "
Můj přítel byl nadšený hudebník, byl sám nejen velmi schopný umělec, ale skladatel není obyčejný zásluhy.
Celé odpoledne seděl v přízemí zabalené v těch dokonalého štěstí, jemně mávat jeho dlouhé, tenké prsty v rytmu hudby, zatímco jeho jemně usmál obličeje a jeho malátné, zasněné oči byly na rozdíl od těch Holmes stopař, Holmes neoblomné, bystrý, ready- podal trestní agent, jak to bylo možné představit.
V jeho pozoruhodný charakter dvojí povahu střídavě prosadil, a jeho extrémní přesnost a vychytralost představoval, jak jsem si často myslel, že Reakce na poetickou a kontemplativní náladu, která občas v něm převládal.
Houpání jeho charakteru ho od extrémní dusno to hltat energii a jak jsem dobře znal, on byl nikdy tak skutečně impozantní, jako když celé dny, měl bylo lenošení v křesle uprostřed své improvizace a jeho černé písmeno vydání.
Pak se stalo, že chtíč Chase se náhle na něj přijde, a že jeho brilantní úvaha moc by se zvedla na úroveň intuice, než ti, kteří byli nezná jeho metody bude vypadat nedůvěřivě se na něj jako na člověka, jehož znalosti není u jiných smrtelníků.
Když jsem ho viděl, takže to odpoledne enwrapped v hudbě v hale St James cítil jsem že čas zlý může být přichází na ty, které on dal sebe dopadnout.
"Chceš se vrátit domů, není pochyb o tom, pane doktore," poznamenal, když jsme objevili.
"Ano, bylo by to také." "A mám dělat business, který se bude trvat několik hodin.
Tento obchod na náměstí Coburg je vážná. " Proč to vážně? "
"Značná zločin je v rozjímání.
Mám všechny důvody věřit, že jsme musí být včas zastavit.
Ale na den je sobota poněkud komplikuje.
Já se chci vaši pomoc, v noci. " V kolik hodin? "
"Ten bude brzy dost."
"Budu na Baker Street v deset." "Dobře.
A já říkám, pane doktore, může tam být nějaké malé nebezpečí, tak laskavě dejte armády revolver v kapse. "
On mávl rukou, otočil se na podpatku a zmizel v okamžiku v davu.
Věřím, že nejsem větší hustotu než moji sousedé, ale byl jsem vždy s utlačovaným smysl pro svou vlastní hloupostí ve svém jednání s Sherlock Holmes.
Tady jsem slyšel, co slyšel, viděl jsem, co viděl, a přesto z jeho slov bylo zřejmé, že on viděl jasně nejen to, co se stalo, ale to, co bylo se stane, když se mi celá ta záležitost byla ještě zmatená a groteskní.
Jak jsem jel domů do svého domu v Kensington Myslel jsem, že přes to všechno, z mimořádných
Příběh zrzavý kopírka z "Encyklopedie", až po návštěvu Saxe-
Coburg náměstí a zlověstné slova, kterými on odešel od mě.
Co to bylo za noční výpravu, a proč bych měl jít ozbrojených?
Tam, kde se budeme, a to, co jsme měli dělat?
Měl jsem z Holmes náznak, že to s hladkou tváří Majitel zastavárny asistent byl impozantní muž - muž, který by mohl hrát hluboké hru.
Snažil jsem se to puzzle, ale nechal ji v zoufalství a nastavit věci stranou, dokud noc by měla přinést vysvětlení.
Bylo čtvrt-minulost devět, když jsem začal z domova a vydal se přes park, a tak po Oxford Street do Baker Street.
Dva hansoms stáli u dveří, a když jsem vstoupil do chodby jsem slyšel zvuk hlasů shora.
Při vstupu do jeho pokoje jsem našel Holmes v animovaném rozhovor se dvěma muži, jedním z němž jsem poznal Peter Jones, oficiální policejní agent, zatímco ostatní se dlouhý, tenký, smutný muž s tváří, s velmi lesklý klobouk a tíživě slušný redingotu.
"Ha!
Naší strany je kompletní, "řekl Holmes, zapnul svůj hrách, bundu a při jeho těžké lovu plodin z regálu.
"Watson, myslím, že vím, pan Jones,
Scotland Yard?
Dovolte mi, abych vám představil pana Merryweatherová, který má být naším společníkem do-noci dobrodružství. "
"Jsme lovu v páru znovu, pane doktore, víte," řekl Jones v jeho následné způsobem.
"Náš přítel je skvělý člověk pro zahájení Chase.
Všechno, co chce, je starý pes, aby mu pomohli udělat běží dolů. "
"Doufám, že divoké husy Může se ukázat, že je konec naší honit," poznamenal pan
Merryweatherovi zachmuřeně.
"Můžete do značné důvěry pan Holmes, pane," řekl policejní agent povýšeně.
"Má svou vlastní malou metody, které jsou, pokud mu to nebude vadit, že to říkám, jen trochu příliš teoretické a fantastický, ale on má předpoklady stát se detektivem v něm.
To není moc co říct, že jednou nebo dvakrát, jak v tom, že podnikání Sholto vraždy a Agra poklad, on byl více než správné téměř oficiální síla. "
"Oh, Když to říkáš, pan Jones, je to v pořádku," řekl cizinec s úctou.
"Přesto jsem se přiznat, že mi chybí moje gumy.
Je to první sobotu v noci na sedm a dvacet let jsem neměl můj gumy. "
"Myslím, že najdete," řekl Sherlock Holmes, "že budete hrát na vyšší podíl na noc, než jste kdy udělali ještě, a že hra bude více vzrušující.
Pro vás, pane Merryweatherová, bude vsazená částka je asi 30.000 liber; a pro vás, Jones, Bude to člověk, na kterého chcete položit ruce. "
"John Clay, vrah, zloděj, kladivo a podvodník.
He'sa mladý muž, pan Merryweatherová, ale on je v čele své profese, a já Raději mám náramky na něj než na trestné v Londýně.
He'sa pozoruhodný muž, je mladý John Clay.
Jeho dědeček byl královský vévoda, a on sám byl v Etonu a Oxfordu.
Jeho mozek je tak mazaný, jak jeho prsty, a když se setkáváme s projevy ním na každém kroku, nikdy nevíme, kde najít člověk sám.
Bude bezva betlém ve Skotsku jeden týden, a bude shánět peníze na vybudování dětského domova v Cornwallu další.
Byl jsem na jeho cestě za let a Nikdy posazené oči se na něj ještě. "
"Doufám, že mohu mít radost z zavádějí vás v noci.
Měl jsem jednu nebo dvě malé otočí i pan John Clay, a souhlasím s vámi, že stojí v čele své profese.
To je za posledních deset, ale i dost času, který jsme začali.
Jestli se vy dva budou mít první drožka, Watson a budu následovat ve druhém. "
Sherlock Holmes byl příliš komunikativní během dlouhé jízdy a lehl si na
Kabina broukat melodií, které slyšel v odpoledních hodinách.
My rachotem přes nekonečné bludiště plynu osvětlených ulicích, až se objevil na
Farrington Street.
Myslel jsem, že to také, že Jones s námi také.
"Tenhle Merryweatherovi je ředitel banky a osobní zájem na záležitost.
Není to špatný chlapík, ale absolutní blbec ve své profesi.
On má jeden pozitivní ctnost.
On je statečný jako buldok a jako houževnatý jako humr dostane-li jeho drápy na nikoho.
Jsme tady, a čekají na nás. "
Měli jsme dosáhli stejného přeplněné dopravní tepnou, ve kterém jsme našli se v dopoledních hodinách.
Naše kabiny byly zamítnuty, a po vedením pana Merryweatherová, jsme prošli do úzké chodby a přes boční dveře, které otevřel pro nás.
Uvnitř byla malá chodba, která skončila ve velmi masivní železné brány.
To byl také otevřen, a vedl dolů let vinutí kamenných schodů, který skončil na další impozantní branou.
Pan Merryweatherovi zastavil na světlo lucerny, a pak se provádí se nám tmavé,
Země vonící průchod, a tak po otevření třetích dveří, do obrovského trezoru, nebo sklepa, který se hromadí na všech kolech s přepravkami a masivní krabice.
"Ty nejsou příliš zranitelné shora," poznamenal Holmes, když zvedl lucernu a díval se na něj.
"Ani z dolů," řekl pan Merryweatherová, udeřil holí na vlajky, které lemovaly podlahy.
"Proč, Proboha, to zní dost dutý!" Řekl poznamenal, vzhlédl překvapeně.
"Musím vás požádat, abyste skutečně být trochu klidnější," řekl Holmes vážně.
"Už jste ohrozila celý úspěch naší expedice.
Mohl bych poprosit, že byste tu dobrotu, aby se posadili na jednu z těchto krabice, a ne překážet? "
Slavnostní pan Merryweatherovi usadil na bednu, s velmi zraněn výrazem na tváři, zatímco Holmes padl na kolena na podlahu a se lucernou a lupu, začal prozkoumat podrobně trhliny mezi kameny.
Pár sekund stačilo k uspokojení mu, protože vyskočil znovu a položil skla v kapse.
"Máme alespoň hodinu před námi," poznamenal, "protože jen stěží přijmout veškerá kroky, dokud se dobře Majitel zastavárny je bezpečně v posteli.
Pak nebudou ztratit minutu, za čím dříve dělat svou práci delší dobu budou mít na jejich útěku.
Jsme v současné době, doktor - jak jistě jste věštili - ve sklepě města pobočku jedné z hlavních bank v Londýně.
Pan Merryweatherovi je předsedou představenstva, a vysvětlí vám, že existují důvody, proč odvážnější zločinci z Londýna by měl mít značný zájem o tento sklep v současné době. "
"Je to naše francouzské zlato," zašeptal ředitel.
"Měli jsme několik varování, že pokus by mohl být na tom."
Měli jsme příležitost před několika měsíci na posílení našich zdrojů a za vypůjčené tento účel 30.000 Napoleonova od Bank of France.
"Ano.
Stalo se již ví, že jsme nikdy neměli příležitost rozbalit peníze, a že stále leží v našem sklepě.
Bednu, na které sedím obsahuje 2.000 Napoleonova zabalené mezi vrstvami olova fólií.
Naše rezerva prutů je mnohem větší, než je v současné době obvykle uloženy v jednom pobočky, a ředitelé měli pochybnosti na téma. "
"Který byl velmi dobře odůvodněných," poznamenal Holmes.
"A nyní je čas, který jsme uspořádali náš malý plán.
Očekávám, že během jedné hodiny záležitosti přijde na hlavu.
Do té doby pan Merryweatherová, musíme dát na obrazovku přes to lucerny. "
"A sedí ve tmě?"
"Obávám se, že ano.
Přivezl jsem si balíček karet v kapse, a já jsem si myslel, že, jak jsme byli partie Carré, můžete mít své gumové po všechny.
Ale vidím, že nepřítel přípravy šli tak daleko, že nemůžeme riskovat přítomnost světla.
Jedná se o odvážné muže, a když jsme k nim v nevýhodě, mohou si nás některé škody, pokud jsme opatrní.
Budu stát za tuto bednu, a vy skrývají za těmi sami.
Pak, když jsem Flash světlo na ně, se blížit rychle.
Pokud by oheň, Watson, nemají žádné výčitky svědomí, jejich sestřelování. "
Vložil jsem revolver, napnuté, na vrcholu dřevěné kazetě, za nímž jsem se přikrčil.
Holmes střílel snímek přes přední část jeho lucernu a nechal nás v naprosté tmě - jako absolutní tmě, jak jsem nikdy předtím nezažila.
Vůně horkého kovu zbývalo nás ujišťují, že světlo je tam stále, připraven Flash se v co nejkratší době.
Pro mě, s nervy pracoval až do hřiště očekávání, bylo něco depresivní a podrobovat V nastalém šeru a ve studený vlhký vzduch klenbou.
"Mají ale jeden ustoupit," zašeptal Holmes.
"To je zpátky do domu, do Saxea-Coburg Square.
Doufám, že jste udělali to, co jsem se tě ptal, Jones? "
"Mám inspektor a dva policisté čekají na přední dveře."
"Pak jsme zastavili všechny otvory.
A teď musíme mlčet a čekat.
"To je čas se zdálo!
Z porovnání poznámky až později, to byla ale hodina a čtvrt, přesto se zdálo, že mi, že v noci je téměř pryč a rána se lámání nad námi.
Mé údy byly unavené a ztuhlé, neboť jsem se obával, změnit svou pozici, ale moje nervy pracoval až do nejvyšší výšku napětí, a moje jednání bylo tak akutní, že jsem mohl nejen slyšet jemný dech svého společníky, ale nemohl jsem rozeznat hlubší, těžší v dechu objemných
Jones z tenké, úpění na vědomí, že ředitel banky.
Z mé pozice jsem se mohl dívat na věci ve směru na podlaze.
Najednou mé oči upoutal záblesk světla.
Zpočátku to bylo odporné, ale jiskra na kamennou dlažbu.
Pak se prodloužilo, dokud se stala žlutá čára, a pak, bez varování nebo zvuk, ránu zdálo, že otevřené a ruce objevil, bílá, téměř ženské ruky, který se cítil asi ve středu malé oblasti světla.
Za minutu nebo více do ruky, se svíjel prsty, vyčníval z podlaze.
Pak už byl stažen stejně rychle, jako se objevil, a vše bylo zase temné zachránit jeden odporné jiskra, která označil spáry mezi kameny.
Jeho zániku, nicméně, byl ale okamžitý.
S drásající, trhá zvuk, jeden z hlavních, bílé kameny obrátil se na jeho straně a vlevo čtverečních, zející díru, jejímž prostřednictvím streamovaných světle lucernou.
Přes okraj tam nahlédl vyhraněné, chlapeckou tvář, která vypadala velmi dobře o tom, a pak, s rukou na obou stranách otvoru, kreslil sám ramenou a po pás, až jedno koleno položil na okraj.
V dalším okamžiku se postavil po boku otvoru a byl tahání po něm společník, pružný a malé jako on, s bledou tváří a šok velmi červené vlasy.
"Je to všechno jasné," zašeptal.
"Už jste dláto a tašky?
Velké Scott!
Jump, Archie, skok, a já houpačka pro to! "
Sherlock Holmes se objevilo ven a chytil vetřelce za límec.
Další skočil dolů do otvoru, a slyšel jsem zvuk drásající hadřík, Jones chytil za sukně.
Světlo zazářil na hlaveň revolveru, ale Holmes "lov plodin přišla se na muže zápěstí a pistole cinkala na kamennou podlahu.
"Nemá to smysl, John Clay," řekl Holmes mírně.
"Nemáš šanci vůbec." "Tak vidím," odpověděl druhý s největší chlad.
"Myslím, že můj kamarád je v pořádku, když vidím, máte kabát-ocasy."
"Jsou tu tři muži na něj čekal u dveří," řekl Holmes.
"Ach, opravdu!
Zdá se, že udělal věc velmi kompletně.
Musím pochválit vás. " A já tebe, "odpověděl Holmes.
"Vaše zrzavý nápad byl velmi nové a efektivní."
"Budete vidět svého kamaráda v současné době znovu," řekl Jones.
"Je to rychlejší, v lezení se díry, než jsem já.
Jen vydržet, když jsem opravit derby. "
"Prosím, abyste se nedotýkejte mě svým špinavé ruce," poznamenal naše vězně jako pouta zarachotil na jeho zápěstí.
"Nesmíte být vědomi toho, že jsem královský krev v žilách.
Mít dobrotu, a to i při řešení mne vždycky říkat "pane" a "prosím."
"Dobrá," řekl Jones s pohledem a chichotání.
"No, prosím, pane, pochod po schodech nahoru, kde se můžeme dostat kabina pro přepravu
Vaše Výsosti na policejní stanice? " To je lepší, "řekl John Hlína klidně.
On dělal rozsáhlé luk na nás tři a odešel tiše pryč ve vazbě detektiv.
"Opravdu, pane Holmesi," řekl pan Merryweatherová, když jsme za nimi ze sklepa, "já Nevím, jak banka může Děkujeme nebo splatit.
Není pochyb o tom, že jste objevili a porazil v nejúplnější způsobem jeden z nejodhodlanější pokusy o přepadení banky, které kdy spadají do mé zkušenost. "
"Měl jsem jednu nebo dvě malé skóre vlastní vyrovnat se s panem John Clay," řekl
Holmes.
"Byl jsem na drobné výdaje na toto téma, které jsem se očekávat, že banky vrátit, ale za to jsem dostatečně splatil tím, že zkušenosti, které v mnoha směrech unikátní a jednání Velmi pozoruhodné vyprávění zrzavý League. "
"Víte, Watsone," vysvětlil v časných ranních hodinách, když jsme seděli na sklenku whisky se sodou v Baker Street, "to bylo naprosto jasné od začátku že jediným možným předmětem tohoto spíše fantastické podnikání inzerátu Ligy a kopírování "encyklopedie" je třeba se dostat to není příliš jasné Majitel zastavárny z cestu pro řadu hodin denně.
Jednalo se o zvláštní způsob řízení, ale, opravdu, to by bylo obtížné navrhnout lepší.
Tato metoda byla nepochybně navrhl geniální mysli Clay podle barvy jeho komplic vlasy.
Na 4 liber týdně, bylo lákadlo, které musí vypracovat jej, a co je jim do toho, kdo byl hraje pro tisíce?
Dali v inzerátu, jeden rogue je dočasné kanceláře, druhý tulák podněcuje muže požádat o to, a společně se jim podaří zabezpečit jeho nepřítomnosti
Každé ráno v týdnu.
Od doby, co jsem slyšel asistenta mají přijít za půl mzdy, bylo zřejmé, se mi, že on měl nějaký silný motiv k zajištění situace. "
"Ale jak byste mohli hádat, co bylo motivem?"
"Kdyby tam byly ženy v domě, měl jsem podezření, jen vulgární intrik.
To však byl vyloučen.
Ten chlap je obchod byl malý, a tam bylo nic v jeho domě, který mohl odpovídat za tyto komplikované přípravy, a takové výdaje, zatímco oni byli na.
Musí to tedy být něco, co z domu.
Co by to mohlo být?
Vzpomněl jsem si na asistenta láska k fotografování a jeho trik mizející do sklepa.
K bytu náleží sklep!
Tam byla do konce tohoto zamotané vodítko.
Pak jsem se vyptával, aby se této záhadné asistenta a zjistil, že jsem se musel vypořádat s jeden z nejlepších a nejodvážnějších zločinců v Londýně.
Dělal něco, co ve sklepě - něco, co se mnoho hodin denně na konci měsíce.
Co by to mohlo být, ještě jednou?
Nemohl jsem myslet na nic kromě toho, že on byl běh tunelem na jinou budovu.
"Zatím jsem dostal, když jsme šli navštívit místo akce.
Překvapil jsem vás porazil na chodníku se svou holí.
Byl jsem zjistit, zda ve sklepě natažené před nebo za.
To nebylo v popředí.
Pak jsem zazvonil, a jak jsem doufal, asistent odpověděl.
Máme několik potyček, ale nikdy posazené oči, na sobě předtím.
Sotva jsem se podíval na jeho tvář.
Jeho kolena, co jsem chtěl vidět.
Musíte si poznamenali, jak opotřebovaný, vrásčitá, a barevné byli.
Oni mluvili o těch hodinách hrabání.
Jediný zbývající místo je to, co oni byli pro hrabání.
Šel jsem za roh, viděl městské a příměstské banky sraz na našeho kamaráda prostor, a cítil, že jsem vyřešil můj problém.
Když jel domů po koncertě jsem vyzván, Scotland Yardu a na Předseda představenstva banky, s tím, že jste viděli. "
"A jak by mohl říct, že by jejich pokus v noci?"
Zeptal jsem se.
"No, když zavřeli ligy kanceláře, které bylo znamení, že jim záleželo ne už o přítomnosti pana Wilsona Jabez - jinými slovy, že dokončil jejich tunelu.
Ale to bylo nezbytné, aby použít hned, jak to by mohlo být objeven, nebo zlata by mohla být odstraněna.
Sobota by jim vyhovují lépe než kterýkoliv jiný den, protože by jim dva dny na útěku.
Ze všech těchto důvodů jsem očekával, aby přišel v noci. "
"Ty odůvodněné to krásně," zvolal jsem v pravý obdiv.
"Je to tak dlouhé řetězce, a přesto každý odkaz prsteny pravda."
"To mě zachránil před nudou," odpověděl, zívání.
"Běda!
Už jsem pocit, že na mně blíží.
Můj život strávil v jednom dlouhém úsilí k úniku z všednosti existence.
Tyto malé problémy pomůže mi to. " A vy jste patron závodu, " řekl I.
Pokrčil rameny. "No, možná, po tom všem, je to asi málo, "poznamenal. " L'homme c'est rien - c'est tout l'oeuvre " jako Gustave Flaubert napsal George Sand. " >
Vybíráte si balónek.
Máte na výběr ze tří různých barev a dvou velikostí.
Pokud si náhodně vyberete barvu a velikost, kterou z těchto tabulek můžeme využít k nalezení pravděpodobnosti výsledku?
Každý řádek představuje jeden výsledek.
Podívejme se na tabulku A. Mohu si vybrat jednu ze tří barev: zelená, oranžová nebo žlutá.
Pokud si vyberu zelenou, balónek bude buď velký zelený nebo malý zelený.
To jsou dvě možné velikosti pro tuto barvu. Druhá barva má také dvě možné velikosti: velká oranžová nebo malá oranžová.
Pro třetí barvu, žlutou, mám také dvě možné velikosti: velká žlutá nebo malá žlutá.
Takže toto vypadá užitečně pro určení pravděpodobnosti výsledku.
Toto jsou všechny výsledky, které mohu získat, pokud náhodně vyberu barvu a velikost.
"Hele, jaká je pravděpodobnost, pokud si náhodně vyberu barvu a velikost, že si vyberu velký oranžový balónek?" Velký oranžový je 1 z 6 výsledků, které tady vidíte.
Tohle vypadá užitečně. Řekl bych, že tabulku A můžeme využít.
Pojďme se podívat na tabulku B.
Mohu mít velký zelený. Jak vidím, je tu další záznam pro zelenou, protože pro každou barvu by tu měly být dvě velikosti.
Takže velký zelený...
Měly by tu být dvě různé velikosti: velký zelený a malý zelený.
Dobře. Takže pro zelenou tu mají obě možnosti velikosti.
Pro oranžovou tu máme velkou a malou oranžovou. Takže oranžová tu má dvě možnosti velikosti.
Velký žlutý, malý žlutý. Vypadá to, že tu mají stejné výsledky jako v tabulce A, pouze napsané v jiném pořadí. Tahle tabulka vypadá stejně logicky.
Takže tato tabulka také platí.
Předvedl jsem program s diapozitivy, který jsem zde uvedl před dvěma roky asi 2.000krát.
Uvedu dnes dopoledne krátký pořad s diapozitivy, který uvádím úplně po prvé, a zkrátka nechci ani nepotřebuji zvedat laťku. Ve skutečnosti se snažím položit laťku níže. Protože jsem to poskládal dohromady, abych se pokusil doplnit tematickou výzvu tohoto setkání.
A fantastická prezentace Karen Armstrongové mi připomněla, že náboženství - je-li správně chápáno - není o víře, ale o osobním chování.
Snad bychom měli říci totéž o optimismu.
Jak se odvažujeme být optimističtí?
Optimismus je někdy charakterizován jako víra, intelektuální postoj.
Jak zní slavný výrok Mahatma Gandhího:
"Musíte se sami stát změnou, kterou chcete vidět ve světě."
I výsledek, který tak optimisticky oičekáváme, nebude vytvořen jen vírou samotnou. Přesto tato víra vytváří nové modely chování.
Ale též slovu "chování" se podle mého soudu v tomto kontextu také někdy nerozumí správně.
Jsem velkým zástáncem výměny žárovek a nákupu hybridních vozidel; moje žena Tipper a já jsme dali 33 solárních panelů na náš dům, vykopali geotermální studny a udělali spoustu dalších věcí.
Ale podobně jako je důležitá výměna žárovek, je ještě důležitější změna právních předpisů.
A když měníme naše chování v našem každodenním životě, vynecháváme někdy jeho občanskou část a demokratickou část.
Abychom zde mohli nabýt optimismu, musíme se stát neuvěřitelně aktivními jako občané v naší demokracii.
Pro vyřešení klimatické krize musíme vyřešit krizi demokratickou.
A jednu tu máme.
Snažím se to říkat už dlouhou dobu.
Nedávno mi to připomněla jedna žena, která procházela kolem stolu, u něhož jsem seděl a jen se na mne dívala, když kráčela kolem.
Byla ve věku přes sedmdesát a vypadala, že má laskavou tvář.
Nebylo mi to nijak nápadné, až jsem zahlédl koutkem oka, že kráčela z opačné strany a také se jen na mne upřeně dívala.
"Víte, kdybyste si obarvil vlasy na černo, vypadal byste úplně stejně jako Al Gore.
Před dlouhou dobou, když jsem byl mladý kongresman, strávil jsem strašnou spoustu času tím, že jsem zabýval programem kontroly nukleárních zbraní - závodu v jaderním zbrojení.
A v té době mne vojenští historici naučili, že vojenské konflikty se typicky dějí ve třech kategoriích: místní bitvy, regionální nebo oblastní války, a vzácně, ale nanejvýš důležité globální, světové války.
Každá úroveň konfliktu vyžaduje různou alokaci zdrojů, odlišný přístup a odlišný organizační model.
Ekologické výzvy spadají do stejných tří kategorií, přičemž většina z toho o čem přemýšlíme, jsou místní ekologické problémy, jako je znečistění vzduchu a vod a nebezpečné divoké skládky odpadu.
Ale existují též regionální ekologické problémy, jako je kyselý déšť od středozápadu na severovýchod a od západní Evropy k Arktidě a od středozápadu z Missisipi do mrtvé zóny mexického zálivu.
A takových dešťů existuje mnoho.
Ale klimatická krize je tím ojedinělým, ale nanejvýš důležitým globálním neboli strategickým konfliktem.
Ovlivňuje jí vše.
A my musíme zorganizovat naši reakci odpovídajícím způsobem.
Potřebujeme celosvětovou, globální mobilizaci zdrojů obnovitelné energie, konzervace, účinnosti a celosvětového přechodu k nízko-uhlíkovému hospodářství.
Máme před sebou velkou práci.
A můžeme mobilizovat zdroje a politickou vůli.
Ale politická vůle musí být zmobilizována, abychom mohli mobilizovat zdroje.
Dovolte mi, abych vám zde ukázal tyto diapozitivy.
Myslel jsem, že bych mohl začít logem.
To, co tu chybí, je samozřejmě ledová čepička severního pólu.
Grónsko zůstává.
Před 28 lety vypadala polární ledová čepička - ledová čepička severního pólu - jako na konci léta při podzimní rovnodennosti.
Během minulého podzimu jsem zašel do Centra pro sledování sněhu a ledu ve měste Boulder v Coloradu a také hovořil s výzkumníky zde v Monterey, v Laboratoři námořních studií.
A toto se stalo v posledních 28 letech:
V perspektivě posledních let, rok 2005 byl předcházejícím rekordem.
A poslechněte si, co se stalo minulý podzim a velmi vyvedlo výzkumníky z míry.
Ledová čepička severního pólu má zepěpisně stejnou velikost.
Nevypadá na zcela stejné rozměry, ale má přesně stejnou velikost jako Spojené státy s odečtením plochy rovnající se zhruba státu Arizona.
Množství, které zmizelo v roce 2005, se rovnalo všemu na východ od řeky Missisipi.
Další úbytek, který nastal minulý podzim, byl velký takto.
Led se vrací znovu v zimě, ale nikoliv jako permanentní, nýbrž jako tenká ledová vrstva.
Křehká.
Zbývající množství by mohlo úplně zmizet během léta v následujících pouhých pěti letech.
Toto vyvolává velký tlak na Grónsko.
Nyní, kolem polárního kruhu - toto zde je slavná vesnice na Aljašce.
Antarktida.
Nedávné studie NASA.
Množství mírného až vážného tání sněhu na ploše o velikosti Kalifornie.
"Byly to ty nejlepší časy, byly to ty nejhorší časy": tak zní nejslavnější úvodní věta anglické literatury.
Chtěl bych se s vámi stručně podělit o "Povídku dvou planet." Země a Venuše mají přesně stejnou velikost.
Průměr země je asi o 400 km větší, ale v podstatě jsou stejně velké.
Obě mají přesně stejné množství uhlíku.
Ale rozdíl spočívá v tom, že na Zemi se většina uhlíku v průběhu času z atmosféry uložla do zemského povrchu v podobě uhlí, nafty, zemního plynu atd.
Na Venuši je většina v atmosféře.
Rozdíl je v tom, že naše teplota je v průměru 15 stupňů.
Na Venuši je to zhruba 532.
To je relevantní pro naši současnou strategii těžit co možná nejvíce uhlíku ze země, jak je to nejrychleji možné a pouštět ho zpět do atmosféry.
Není to proto, že Venuše je o něco blíže ke slunci.
Je třikrát teplejší než Merkur, který leží hned vedle slunce.
Teď vám stručně ukáži obrázek, který už jsem ukazoval i předtím, ale ukazuji ho, abych mohl demonstrovat další ze záhad klimatu.
Celosvětová vědecká komunita říká toto: lidmi způsobené, globální znečistění ohřívající atmosféru, zhuštuje tuto vrstvu a zadržuje více odcházejícího infračerveného záření.
V posledním souhrnu IPCC na otázku vědcům
"Jakou máte jistotu?" chtěli vědci odpovědět "devadesát devět procent".
Číňané vznesli námitky, a kompromisní odpovědí se stalo
"přes 90 procent."
Nyní se ozvou skeptici a řeknou:
"Moment, to by mohly být změny v ... v této energii, která přichází ze slunce." Kdyby to byla pravda, byla by stratosféra ohřátá stejně jako nižší atmosféra, jestliže energie přichází víc.
Jestliže je jí více zachyceno na cestě ven, pak byste předpokládali, že tepleji bude zde a chladněji zde.
Tady je nižší atmosféra.
Tady je stratosféra: chladnější.
Záhada klima vyřešena.
A nyní nějaké dobré zprávy.
68 procent Američanů dnes věří, že lidská činnost způsobuje globální oteplování.
Zde došlo k pokroku, ale je tu háček: když dostanou soupis aktuálních problémů k řešení, globální oteplování stále figuruje na dolním konci.
To, co tu chybí, je prvek naléhavosti.
Jestliže souhlasíte s rozborem faktů, ale nemáte pocit naléhavosti řešení, kam vás to přivádí?
Aliance pro ochranu klimatu, v jejímž čele stojím, ve spojení s CurrentTV - která to udělala pro dobro věci, uspořádala celosvětovou soutěž na přípravu reklam, jak toto sdělit lidem.
Tady je vítěz.
NBC - ukáži vám zde všechny sítě - špičkoví žurnalisté za NBC položili 956 otázek v roce 2007 o prezidenstských kandidátech: dvě z nich byly o krizi klimatu.
V případě ABC to bylo 844 otázek, dvě z nich o krizi klimatu.
Fox: dvě.
CNN: dvě.
CBS: žádná.
Není to k smíchu, ale k pláči.
Toto je jedna ze starších tabákových reklam.
A tady je to, co děláme.
Toto je spotřeba benzinu ve všech těchto zemích.
A Spojené Státy.
Ale nejsou to jen rozvinuté národy.
Rozvojové země nás nyní následují u zrychlují své tempo.
A skutečně jsou jejich kumulativní emise letos rovnocenné těm, které byly v roce 1965 ve Státech.
A dohánějí nás velmi rychle.
Celkové koncentrace: v roce 2025 budou v podstatě tam, kde jsme byli my v roce 1985.
Kdybych bohaté země ze srovnání úplně vyřadil, stále bychom tu měli tuto krizi.
Ale my jsme dávali a dáváme rozvojovým zemím technologie a takové způsoby myšlení, které tuto krizi vytvářejí.
Toto je v Bolívii.
Za dobu -- za dobu třiceti let.
Toto je vrcholové rybaření v několika sekundách.
Šedesátá léta.
Sedmdesátá. Osmdesátá.
Devadesátá. Musíme to zastavit. A dobrá zpráva je, že můžeme.
Máme potřebné technologie.
Musíme mít sjednocený názor, jak na to jít: boj proti chudobě ve světě a výzva ke sražení emisí bohatých zemí, to vše má jediné a velmi jednoduché řešení.
Zeptáte se "Jaké je to řešení?" Tady je.
Nastavte cenu za uhlík.
Potřebujeme daň z CO2, výnosově neutrální, abychom nahradili zdanění zaměstnání vynalezené Bismarkem - přičemž některé věci se od 19. století změnily.
V chudém světě musíme integrovat způsoby řešení chudoby s řešeními krize klimatu.
Plány na boj s chudobou v Ugandě budou diskutabilní, jestliže nevyřešíme klimatickou krizi.
Ale reakce skutečně mohou znamenat obrovský rozdíl v chudých zemích.
Toto je návrh, o kterém se v Evropě hodně mluvilo.
Toto bylo z časopisu Nature.
Toto jsou zařízení na koncentraci sluneční obnovitelné energie, spojené do tzv. supersítě, dodávající veškerou elektrickou energii do Evropy, z velké části z rozvojových zemích.
Nejsou to "vzdušné zámky", toto lze to realizovat.
Potřebujeme to udělat pro naše vlastní hospodářství.
Nejnovější čísla ukazují, že starý model nefunguje.
Existuje spousta velkých investic, které můžete udělat.
Jestliže investujete do dehtových písků nebo břidličného oleje, pak máte portfolio, které je napěchováno sub-primárními uhlíkovými aktivy.
A je založeno na starém modelu.
Narkomani vyhledávají žíly v palcích u nohou, když ty v jejich pažích a nohou zkolabují.
Vyvíjet dehtové písky a břidličné uhlí je rovnocenné.
Tady je několik investic, o kterých si osobně myslím, že dávají smysl.
Investoval jsem do nich, takže jsem popřel ty druhé.
Ale výroba proudu cestou geotermální, solární, na základě pokročilé fototechniky, účinnosti a konzervace.
Tento diapozitiv jste viděli už dříve, ale je tu jedna změna.
Jediné dva státy, které neratifikovaly - -- a teď už zbývá jen jeden.
V Autrálii proběhly volby.
A v Austrálii se konala kampaň, která zapojila reklamní šoty v televizi a na internetu a v rozhlase, aby vyzdvihla naléhavost problému pro místní obyvatelstvo.
A my jsme vyškolili 250 lidí, aby dali tuto prezentaci v každém městečku, vsi a městě v Austrálii.
Spousta dalších věcí k tomu přispěla, ale nový ministerský předseda oznámil, že jeho první prioritou by mělo být změnit přístup Austrálie ke Kyotu a udělal to.
Teď si to konečně uvědomili zčásti kvůli strašlivému suchu, které je postihlo.
Toto je jezero Lanier.
Přítelkyně Heidi Cullinsová mi řekla, že kdybychom dávali suchu jména podobně jako u hurikánů, nazvali bychom nyní to na jihovýchodě Katrina a řekli bychom, že míří k Atlantě.
Nemůžeme čekat na takový druh sucha, který měla Austrálie, abychom změnili svou politickou kulturu.
Tady jsou další dobré zprávy.
Počet měst ve Spojených státech podporující Kyotský protokol dosáhl 780 - a já myslím, že jsem tam zahlédl i jedno důležité - toto.
To jsou dobré zpávy.
Než úplně skončím, slyšeli jsme před pár dny o projevech hrdinství u jedinců, jejichž hodnota je tak běžná, že se stává až banální nebo rutinní.
To, co potřebujeme, je jiná generace hrdinů.
Ti z nás, kteří jsou naživu ve Spojených státech amerických, ale též ve zbytku světa, musí zvláště dnes nějak pochopit, že nám dějiny daly na vybranou -- právě tak, jak si Jill Bolte Taylorová představovala záchranu svého života, když byla rozptylována udivujícím zážitkem, kterým procházela.
Máme teď kulturu, která odvádí naši pozornost.
Ale máme naléhavou planetární krizi.
A musíme najít cestu, jak vytvořit v generaci těch, kteří dnes žijí, smysl generačního poslání.
Přál bych si umět najít slova, jak to sdělit.
Toto byla jiná generace hrdinů, která zemi přinesla demokracii.
Jiná, která ukončila otroctví.
A dala ženám volební právo.
Můžeme to dokázat.
Neříkejte mi, že nemáme na to, to dokázat.
Kdybychom měli jen jednotýdenní hodnotu toho, co spotřebujeme na válku v Iráku, byl by to úspěšný nástup na cestě k vyřešení této výzvy.
Máme kapacitu to dokázat.
Poslední bod na závěr.
Jsem optimista, protože věřím, že máme schopnost v době velkých výzev dát stranou přičiny našeho rozptylování se a pozdvihnout se k řešení výzvy, kterou nám dějiny předkládají.
Někdy slýchám reakce lidí na znepokojivé skutečnosti ohledně krize kilmatu jako např.:
Jaké těžké břemeno tu máme." Chtěl bych vás požádat, abyste to přeformulovali.
Kolik generací v dlouhých dějinách lidstva mělo příležitost pozvednout se k výzvě, která stojí za naše maximální úsilí?
Výzva, která z nás může dostat více, než jsme si uměli představit.
Myslím, že bychom k této výzvě měli přistupovat se smyslem hluboké radosti a vděku, že my jsme tou generací, kterou o tisíc let později budou oslavovat filharmonické orchestry a básníci a zpěváci tím, že my jsme byli těmi, kteří v sobě našli to, jak vyřešit tuto krizi a kteří položili základy pro jasnou a optimistickou budoucnost lidstva.
Udělejme to.
Mnohokrát vám děkuji.
Chris Anderson:
Hodně lidí kolem TED pociťuje velkou bolest, že v podstatě otázka návrhu -- na konci dne, otázka návrhu na volební formulář -- otázka jednoho špatného návrhu znamenala, že váš hlas nebyl slyšet, jak tomu bylo v posledních 8 létech v postavení, kde by jste mohl dokázat, že by se tyto věci uskutečnily.
To bolí.
Al Gore:
Nemáte ani zdání.
Když se podíváte na to, co dělají vedoucí kandidáti ve vaší vlastní straně -- chci tím říci, zkrátka -- pociťujete nějaké vzrušení ohledně jejich plánů na globální oteplován?
Odpovědět na tuto otázku je pro mne těžké, poněvadž si na jedné straně myslím, že bychom měli být opravdu šťastní z toho důvodu, že republikánský kandidát - jeden konkrétní kandidát -
Jonn McCain a oba finalisté za demokratickou stranu - ti všichni zastávají velmi odlišný a pozitivní přístup ohledně klimatiké krize.
Všichni tři navrhli aktivní vedení a všichni tři se velmi liší od přístupu zaujímaného současnou vládou.
A já si myslím, že všichni tři měli též odpovědnost za předkládání plánů a návrhů.
Ale dialog kampaně, který -- jak je ilustrováno dotazy - byl připraven Ligou konzervativních voličů, mimochodem, rozbor všech těchto otázek -- a mimochodem debaty, ty všechny byly sponsorovány něčím, co vystupuje pod orweliánskou nálepkou
"čisté uhlí".
Povšiml si toho někdo?
Každá jednotlivá debata byla sponsorována "čistým uhlím".
Takže - ještě nižší emise!"
Bohatost a plnost dialogu v naší demokracii nestanovil základ pro takový druh odvážné iniciativy, která je opravdu třeba.
Tak říkají správné věci a mohou -- ať už bude zvolen kterýkoliv z nich - udělat tu správnou věc, ale dovolte mi řici toto: když jsem se vrátil z Kyota v roce 1997 s pocitem velkého štěstí, že jsme tam tehdy dosáhli toho průlomu, a pak jsem konfrontoval senát Spojených států, jen jediný ze 100 senátorů byl ochoten hlasovat pro potvzení, to je ratifikaci té dohody.
Cokoliv řeknou kandidáti, musí být položeno vedle toho, co řeknou lidé.
Tato výzva je součástí přediva celé naší civilizace.
CO2 je doslovně výdech naší civilizace.
A nyní jsme tento proces mechanizovali.
Změnit takový stereotyp vyžaduje takový rozsah, škálu a rychlost změny, které jsou mimo dosah toho, co jsme dělali v minulosti.
To je důvod, proč jsem začal větou buďte optimističtí v tom, co děláte, ale buďte aktivními občany.
Poadavek je nejen změnit světelné žárovky, ale změnit zákony.
Musíme konečně promluvit.
Musíme vyřešit tuto demokracii - toto -
Naše demokracie trpí sklerózou- A my to musíme změnit.
Užívejte internet a připojujte se k němu.
Spojujte se s lidmi.
Staňte se jako občané velmi aktivními
Stanovte moratorium - neměli bychom mít žádné nové uhelné elektrárny, které nebudou schopné zachycovat a ukládat CO2.
To znamená, že musíme rychle vybudovat tyto obnovitelné zdroje.
Dnes na této škále nemluví nikdo.
Ale já věřím, že mezi dneškem a listopadem to bude možné.
Tato Aliance pro ochranu klimatu se chystá spustit celonárodní kampaň - mobilizaci u kořenů, televizní inzeráty, inzeráty na internetu, v rozhlase, novinách - s účástí každého, počínaje skautkami a konče lovci a rybáři.
Potřebujeme pomoc.
Potřebujeme každou pomoc.
CA:
Z hlediska Vaší osobní role, jak pokračuje, Ale, existuje něco více než to, co byste rád dělal?
AG:
Modlil jsem se, abych byl schopen najít odpověď na tuto otázku.
Co mohu udělat?
Buckminster Fuller jednou napsal:
"Kdyby budoucnost veškeré lidské civilizace záležela na mně, co bych udělal?
Jakým bych chtěl být?" Záleží to na každém z nás, ale znovu a opakovaně, nejen se světelnými žárovkami.
My - většina z nás zde - jsme Američané.
Máme demokracii.
Můžeme měnit věci, ale musíme měnit aktivně.
To, co je opravdu potřeba, je vyšší úroveň uvědomnění.
A to je těžké - to je opravdu těžké vytvořit - ale blíží se to.
Existuje jedno staré africké přísloví, které někteří z vás znají, které říká:
"Chcete-li jít rychle, jděte sami; chcete-li dojít daleko, jděte společně." Musíme jít daleko a rychle.
Takže musíme mít změnu v uvědomění.
Změnu v povinnosti a závazku.
Nový smysl naléhavosti.
Nové zhodnocení pro privilegium, které máme ze závazku provést tuto změnu.
CA:
Ale Gore, mnohokrát Vám děkuji, že jste přišel na TED.
AG:
Děkuji.
Mnohokrát děkuji.
Již víme, že precese zemské osy nemění její sklon, čili inklinaci, ale mění její směřování.
A na dlouhé časové škále, během 26 000 let v podstatě vykresluje kružnici.
A hlavním důsledkem tohoto jevu je, že když počkáme dostatečně dlouho, tak bude rotační osa, nebo řekněme severní pól, mířit jiným směrem.
Takže když naše rotační osa míří jiným směrem, tak po dostatečně dlouhé době bude pevný bod na naší orbitě když použijeme Slunce jako naši vztažnou soustavu bod na naší orbitě, když míří osa rotace nejvíce od slunce nebo když severní polokoule je nejvíce odkloněná bude ten pevný bod na orbitě dříve.
Chtěl bych zdůraznit, že to nezbytně nemusí znamenat dříve v našem kalendáři, protože náš kalendář s tím svou definicí počítá. nebo že je založen spíše na tom, když jsme k Slunce nejvíce nakloněni nebo odkloněni.
Takže i kdybychom počkali 1800 let, jako v příkladu, co jsem dával, budeme nejvíce odkloněni od Slunce. Severní polokoule bude mít svůj zimní slunovrat v dřívějším bodě orbity. Podle našeho kalendáře to stále bude 22. prosince.
Pokud by náš kalendář byl založen, což není, ale kdyby byl založen na přesném bodě orbity tak náš rok by byl delší o 20, 25 minut každý rok a datum začátku zimy by bylo stále dříve
O 1800 let později by zimní slunovrat byl 22. listopadu.
Ale takto náš kalendář nefunguje.
My rok měříme od slunovratu do slunovratu.
Jsou tu nepatrné fluktuace, jestli 22. nebo 21. prosince, závislé na našem kalendáři, ale vždy to bude datum, kdy jsme nejvíce odkloněni od Slunce.
Nemusí to být přesně ta samá pozice vzhledem ke Slunci.
A to je důvod, proč se skutečné perihelium (přísluní) mění.
Protože pokud toto je vždy 22. 12. a pokud my pro začátek předpokládáme, že perihelium je vždy ve stejném bodě v prostoru vzhledem ke Slunci, přestože to přesně neodpovídá realitě, ale pokud uděláme tento předpoklad tak to bude čím dál později po 22.
12, když jsme nejdál od Slunce.
A to je důvod, proč se datum perihelia takto mění.
Nyní bych chtěl ještě zmínit v tomto videu že i perihleium se také mění.
Takže když znovu nakreslím Slunce a tentokrát orbitu nakreslím nějak takto. Schválně přeháním její excentricitu (výstřednost), tak aby perihelium a afelium (odsluní) bylo jasnější.
Takže toto je perihelium.
A toto afelium. Nakreslil jsem to jinou barvou, ale nechci tím ukazovat, že tam zrovna Země musí být.
Perihelium a afelium, a tedy existuje i rotace tohoto - perihelia.
Někdy se to nazývá precese perihelia nebo apsidální precese.
Všechny tyhle názvy se obtížně říkají.
A tak pokud počkáme několik tisíc let, naše orbita bude vypadat trochu takto.
Skutečné perihelium bude rotovat a naše oběžná dráha bude vypadat takto. Současná elipsa se trochu natočí. Když počkáte trochu déle, bude to vypadat takto.
A samozřejmě opět mluvím o tisíciletích.
Na škále roků si vážně nevšimnete rozdílu.
Ale to o čem mluvíme jako o precesi osy, změně směru rotační osy, to trvá 26 000 let na dokončení jedné periody.
Takže za 26 000 let naše polární osa, pokud neuvažujeme současnou změnu v naklonění, která vždy bude nějaká malá, ale za 26 000 let, bude pól přesně na tom samém místě jako dnes.
Nicméně, pro perihelium to nebude trvat 26 000 let, ať je dnes jakékoliv datum perihelia.
Je to v lednu. Neznám přesné datum, ale můžete se podívat sami.
Ale jakékoliv datum v lednu to je, nepotrvá to 26 000 let, než to bude opět stejné datum.
Trvalo by to 26 000 let, kdyby samo perihelium se neměnilo, kdyby zůstávalo sále zde, bez apsidální precese
Ale protože se také mění, můžeme říct, že za 1000 let se posune takto a lednové datum takto, setkají se ve skutečnosti dříve, takže precese vrátí datum na původní hodnotu dříve než za 26 000 let.
A ve skutečnosti přesný čas, i když jsem ten výpočet nedělal, ale podle toho, co jsem četl, bude 21 000 let od dneška.
Pak ještě navíc k tomu,vám nestačí jen, že se mění směr osy rotace Země, a že se mění její sklon, a že perihelium a afelium také rotují - ve skutečnosti excentricita oběžné dráhy se také mení.
Takže na dlouhém časovém úseku, je orbita Země více či méně excentrická.
A my víme, že téměř kruhová dráha má... dobře, když máte kružnici, tak ta nemá žádnou excentricitu, a pak může být více a více excentrická, což znamená že je ta naše elipsa plošší.
A tyto cykly, tyto cykly změny excentericity trvají zhruba 100 000 let.
A tak se tedy vraťme k Milankovičovým cyklům, ještě znovu připomenu, že je to jen teorie.
Stále si nejsme jistí, zda toto nezbytně způsobuje doby ledové, nebo zda je tohle hlavní činitel dlouhodobých změn klimatu, ale teorie Milankovičových cyklů je, že když se dostatečně změní excentricita a zároveň perihelium a roční období taky kolidují, že toto je možná dost k začátku doby ledové. Nebo je to možná dost k ukončení doby ledové.
A ve skutečnosti, pokud chcete k tomu ještě něco přidat, můžete uvažovat změny roviny našeho oběhu, které jsou způsobeny převážně interakcemi s vnějšími planetami
Tak jako tak, tímto se s vámi rozloučím.
Jak si již umíte představit, toto je velmi složité téma, ale doufám, že nyní máte aspoň nějaké povědomí o všech změnách naší orbity a že možná začnete přemýšlet o tom, jak to možná ovlivňuje naše počasí.
Přestože nevíme jistě jaký, nebo jestli vůbec nějaký vliv, to má na začátky nebo konce dob ledových.
Na jednej strane Baziliky svätého Marka v Benátkach je súsošie, vlastne dva kusy kameňov dané dokopy, ktoré zobrazujú štyroch tetrarchov.
Skutočne sú uložené v rohu kostola, kde očividne nepatria.
Z jedného dôvodu - farba je odlišná .
Je to pravda , a máte dojem, že na strane baziliky je mnoho vecí, ktoré sa zdajú byť iba pridané.
Je to ozaj tak, vidíme všetky druhy nesmierne farebných mramorov rovnako ako stlpy , ktoré boli lupom zo 4.tej križiackej výpravy, keď Benátčania, ktorý sa snažili získať svätú zem, to nedokázali a miesto toho olúpili ďaľších kresťanov v Konštantínopole.
Takže späť priniesli obrovský lup a Tetrarchovia pravdepodobne prišli v tejto skupine.
Dôležité je ale pamätať si, že Tetrarchovia nie sú byzantskí
Tetrarchovia a dokonca ani kresťanskí.
Je to socha z poslednej etapy polyteistickej rímskej kultúry.
V treťom storočí Rímska ríša znášala ukrutné občianske vojny.
Na konci tohto storočia, sa cisár Dioklecián rozhodol, že by ríša mohla byť stabilnejšia ak by rozdelil moc.
Čo urobil je, že založil štrukúru nazývanú Tetrachia, čo znamená štyri a označuje štyroch panovníkov.
Boli dvaja augusti, čo sú dvaja starší vládcovia a potom boli dvaja cézari - dvaja mladší vládcovia.
Naši historici sa domnievajú, že štyri osobnosti, ktoré tu vidíte predstavujú štyroch vládcov a spoluvládcov
Diokleciána, Maximiána, Galéria a Konštantína.
Momentálne je ozaj ťažké povedať, kto je kto, myslím si, že je dôležité dať to do kontextu historie vladárskych portrétov.
Sú portréty cisárov, ktoré sa vracajú k prvému cisárovi Augustusovi.
Boli veľmi individualizované, boli to skutočné portréty, áno, tieto mohli byť idealizované, ale vždy tam bolo dosť špecifickosti na to aby ste ich mohli rozoznať.
Ich pravým cieľom bolo to, aby podobizeň cisára mohla byť rozširovaná po celej ríši.
A počas obdobia Tetrarchie vidíme, že to je úplne preč.
Všetko je preč.
Poprvé, všetky postavy stoja vo veľmi podobných pozíciách, ich telá majú rovnakú veľkosť, bez ohľadu na fakt, že v každom páre je jeden bradatý a druhý nie je, ich tváre vyzerajú úplne rovnako a sú veľmi abstraktné
Kostým je tiež rovnaký.
Chcem sa vrátiť späť k myšlienke brady len na chvíľu.
Odborníci hypotetizujú, že to boli augustovia, ktorí boli bradatí, tí boli starší , zatiaľ čo čisto oholené postavy sú cézari.
Pozrite sa na ich tváre, oči boli zmenšené do kosoštvrocových tvarov. Používam slovo abstraktný, kde črty tváre nemajú žiadnu jemnosť, akú naše tváre skutočne majú.
A nie sú to iba tváre, je to i štruktúra tela.
Kde je kontrapost?
Kde je chápanie svalstva, štruktúry kosti?
Je to umenie, ktoré zdedilo odkaz zo starovekého Grécka a Ríma a je to zreteľne toto odmietanie všetkého naturalistického, čo tu bolo predtým.
Časť môže mať čo dočinenia s faktom, že je to vyryté v porfýre.
Je to purpurový porfýr a je to kameň, ktorý bol určený pre cisára.
Bol to veľmi ojedinelý kameň, dovážali ho z Egypta.
Je vcelku tvrdý a na rozdiel od mramoru by bolo omnoho ťažšie získať typ uhladených sôch , ktoré si spájame s omnoho klasickejším sochárstvom.
Napriek tomu, je tu hladko vyrytý porfýr, a takéto bolo rozhodnutie.
A postavy, hoci im chýba tradičný naturalizmus starovekého Grécka a Ríma, predstavujú hodnotu, zmysel spoločnej práce, harmonie, držia sa navzájom, tváre otočené jedna k druhej , ich telá sú otočené jedno k druhému. Predstavujú bytelnosť čo je pre mňa niečo upokojujúce v tvári v celom tom zmätku tretieho storočia.
Myslím, že je to správne.
Sú zobrazené ako vojenské postavy a je tu ozajstný zmysel pre solidaritu.
Pozrite sa ako držia svoje meče. A sú to skvelé meče.
Ak sa pozriete bližšie, vyzerá to, že majú na rukovätiach orla.
Ale pozrite sa, ako je urobená výzdoba, napríklad na predlaktiach. je to to isté ako keď sa pozriete na výzdobu klasickej postavy.
Ak sa pozriete napríklad na výzdobu na východnom štíte Partheonu majú tam túto úžasnú vlniacu sa, plynulú výzdobu, ktorá odhaľuje štruktúru tela pod ňou.
Tú máte sériu jednoduchých lineárnych foriem.
Sú to iba línie ktoré sú dekoratívne pridané k povrchu ale v žiadnom prípade neodhaľujú štruktúru tela pod ňou.
Proporcie tiež nie sú prirodzené.
Ich hlavy sú príliš veľké v porovnaní s telami, ich ramená sú rovné.
Sme na hranici konca Rímskej ríše a na začiatku kresťanskej éry.
Ďalší panovník, ktorý sa sám stáva tetrarchom je Konštantín, hoci porazil svojho spoluvládcu a znovu prehlásil sám seba za jediného vládcu
Ríma, potom dekriminalizuje kresťanstvo, takže kresťanstvo sa veľmi skoro stáva oficiálnym náboženstvom Rímskej ríše.
Čo je zaujímavé je to, že ranné kresťanské umenie a určite ranné stredoveké umenie bude odvracať pozornosť od ľudského tela.
Chápeme to vo vzťahu k novému náboženstvu, neoslavovať našu pozemskú skúsenosť ale sústrediť sa na nadpozemskosť.
Problém je, že ak sa na niečo pozeráme takto vidíme podobnú abstrakciu ľudského tela tohto náboženstva.
A tak sa snažíme pochopiť, prečo toto odmietanie skoršieho klasicizmu bez náboženského aspektu prinajmenšom v najvyšších vrstvách spoločnosti.
A niet divu. jemná klavírna hudba
Když dnes lidé používají termíny "fašismus" nebo "fašista", většinou je používají hanlivým způsobem k označení skupiny, režimu nebo i jedince, který je velmi agresivní, ovládající a totalitní.
Jeho kořeny však ve skutečnosti vychází od Benita Mussoliniho, který byl v Itálii u moci v desetiletích 1920 a 1930 a v průběhu 2. světové války.
S hrdostí se nazývali "fašisti" a svou ideologii jako "fašismus".
Kořen slov "fašista" a "fašismus" pochází z italského slova "fascio", které v doslovném překladu znamená otep.
To vychází z myšlenky, že otep bude jako celek silnější než jedna její část.
A to je vlastně symbol fašismu.
Tento symbol otepi ve skutečnosti předchází Mussoliniho o tisíce let.
Vracíme se zpět do časů Římanů a dokonce podle toho, co jsem četl, předchází i Římany, jako symbol jednoty a symbol úřední síly.
Dříve než přišel Mussolini byl termín používán mnoha a mnoha skupinami, které se viděly jako liga revolucionářů, skupina lidí, kteří nějakým způsobem bojovali za změnu.
A Mussolini nebyl jiný, když na konci roku 1914, a následně i na počátku roku 1915, založil "Fasci d'Azione Revoluzionaria".
Znovu se moc omlouvám za komolení italských slov.
Toto bychom doslovně přeložili jako "Skupinová akce revoluční", nebo můžeme říct "Revoluční akční skupina", založena Mussolinim v roce 1915.
Ve skutečnosti se jednalo o přeběhlíky ze Socialistické strany. Je ironií, že Mussolini, a zejména fašismus, je spojován se silně anti-socialistickou ideologií.
Ale jak vstupujeme do... Jak Evropa vstupuje do 1. světové války roku 1914, některé z tradičních Italských social. stran byly proti vstupu Itálie do války.
Chtěli, aby si Itálie zachovala svou neutralitu.
Ale jsou i odštěpené skupiny, více nacionalistické, které říkají: "Hele, podívejte! Tohle je pro Itálii šance udělat to, co je správné.
Měla by se zapojit do války na straně Dohody."
A Mussolini byl jedním z těchto jedinců.
Kvůli jeho silnému proválečnému postoji byl roku 1914 vyhozen z práce. Byl šéfredaktorem socialistického deníku.
A poté, konečně, roku 1915 zakládá "Fasci d'Azione Revoluzionaria". Na konci 1. světové války, jak se blížíme k roku 1919, se přeskupí pod názvem "Fasci Italiani di Combattimento", což v doslovném překladu znamená...
Můžeme pohlédnout na "fasci" jako na skupinu nebo ligu, tedy "Revoluční liga italských bojovníků", nebo "Bojovníci italské revoluční skupiny", hádám, že to jde takhle přeložit. Nebo "Liga italských bojovníků" jako jiná možnost překladu.
Jejich ideologie nebyla dobře zavedená hned po založení.
Bylo to opravdu jen o té myšlence být super pro-nacionalističtí.
Ta se začala rozvíjet v průběhu dekád 1920 a 1930. Hlavní myšlenkou, jak už jsem několikrát zmínil, je druh extrémního "nacionalismu".
A když mluvíme o extrémním nacionalismu, nebo nacionalismu obecně, mluvíme o zájmech jednoho národa, jedné skupiny, nadřazených všem ostatním, o postavení státu nad všechny ostatní věci.
Častokrát je fašismus viděn jako pravicová skupina, ale ve své nejčistší podobě není ani levicový ani pravicový.
Na levé části spektra si můžeme představit komunismus a socialismus.
Napíši komunismus, který si můžete představit jako extrémní socialismus.
A na úplném konci pravice si můžete představit kompletně svobodný trh, kompletně neomezený svobodný trh a ultra, ultra malou vládu.
Fašisté a extrémní nacionalisté sami sebe neviděli jako kterýkoliv konec spektra.
Nahlíželi na sebe jako na samostatnou cestu, kde je vše podřízeno, samotná ekonomika byla podřízena státu.
S tím, co jsme si právě řekli, tak se ztotožňovali více s těmi na pravé straně.
Tudíž i když nebyli úplně jako kapitalisté pro volný trh, byli spolehlivě anti-komunisté a anti-socialisté, což způsobilo, že založili společenství trochu více napravo.
Ale z jejich úhlu pohledu se nejednalo o jednu z extrémně pravicových ideologií, že by měla být vláda podřízena ekonomice, že by vláda měla být tak malá, jak jen to je možné.
Bylo to mnohem víc o tom, že ekonomika tu byla proto, aby sloužila národním zájmům.
Jedním z dalších druhů ideologií, které fašisté začali prosazovat, je myšlenka, že síla byla legitimní součástí politiky.
Takže tedy síla v politice. Vidíme to, když fašisté Benita Mussoliniho využívají Černé košile, což byla jejich polovojenská skupina, která jim umožnila nakonec převzít a prosadit politickou kontrolu.
A později to vidíme u jiných skupin, třeba nacistů, kteří byli také často připodobňování k fašismu a jejich vojenské jednotky a válečné prapory, jejich polovojenské síly, které byly používány v podstatě též k převzetí politické kontroly.
Jejich dalším aspektem, jak si dokážete představit, když mluvíme o Mussolinim nebo o nacistech, je to, že opravdu nebyli fanoušky demokracie.
Nejen, že si mysleli, že vše by mělo být podřízeno státu, ale také to, že stát by měl mít absolutní kontrolu.
Takže to není o demokracii.
Je to o tom, mít silného vůdce na vrchu, a ve vedení jednu silnou stranu.
V případě Mussoliniho to byli fašisté. V případě Hitlera to nakonec byli nacisté. Takže totalitní.
Zcela totalitní.
A pak taky, co všechny tyto podoby spojuje dohromady, je myšlenka agresivní zahraniční politiky. Agresivní zahraniční politika je v pravdě zakořeněna ve víře kulturní nadřazenosti.
Pokud si vezmete případ nacistů, tak víra v rasovou, extrémní rasovou nadřazenost, kulturní nadřazenost.
Tady dělám drobnou odlišnost, protože v Mussoliniho očích, to bylo dost podceňováno, přestože se Hitler díval na Mussoliniho jako na jakýsi svůj vzor, když Mussolini převzal sílu v roce 1922, inspirovalo to Hitlerův "Pivní puč".
Mussolini o Hitlerovi moc nepřemýšlel po většinu dekády 1920 a dokonce ani na počátku 1930. Domníval se, že Hitlerova myšlenka rasové čistoty byla pouze iluzí, že neexistovala žádná rasově čistá rasa.
Příliš neocenil, když Hitler nazval Italy kříženci.
Ale sám Mussolini si myslel, že Italové byli kulturně lepší, a to bude jejich ospravedlnění pro agresivní zahraniční politiku, pro to, že převezmou jiná území v Evropě a Africe.
A jak uvidíme, protože sdíleli tolik ideologicky, nacisté byli něco, co byste mohli vidět jako extrémnější podobu, a to fašisté sami byli dost extrémní. Nacisté byli extrémnější podobou stejné ideologie. Přesto se stanou v desetiletích 1920 a brzy v 1930...
Mussolini víc touží po tom vyrovnat se jiným silám v Evropě, zejména Velké Británii a Francii, jak se blížíme k 2. polovině dekády 1930,
Oba chtějí mít agresivní zahraniční politiku. Oba chtějí zabrat jiná území. Oba sdílejí myšlenku, že potřebují prostor pro své nadřazené populace, jejich kulturně nadřazené, a v případě nacistů rasově nadřazené populace, aby mohly růst a prospívat.
A tak vstupujeme do 2. poloviny dekády 1930 a 2. světové války, máme Mussoliniho a fašisty blízkými spojenci Hitlera a nacistů.
Posledních deset let jsem zakoušel bolest a ponížení, doufám, že pro dobrou věc, kterou je sebezdokonalování.
Mělo to tři části.
Začal jsem od mysli.
Rozhodl jsem, že se stanu chytřejší a přečtu celou Encyklopedii Britannicu od A do Z -- nebo přesněji od "a-ak" po "Zywiec".
Tady je malý obrázek.
A byl to úžasný rok.
Opravdu to byla fascinující pouť.
Někdy to bolelo, obzvlášť ty okolo mě.
Moje žena mi začala dávat pokuty - jeden dolar za každou nepodstatnou zajímavost, kterou řeknu.
Takže to mělo i své stinné stránky.
Ale potom, jsem se rozhodl zdokonalovat svou duši.
Jak jsem zmínil loni, vychovali mě jako bezbožníka.
Jsem Žid. Ale jsem Žid asi stejně, jako je Olive Garden italská restaurace.
(Smích)
Takže vůbec.
Ale rozhodl jsem se učit o Bibli a o mém původu tak, že se do toho ponořím a budu tím žít, naprosto zabraný do celé věci.
Rozhodl jsem se žít podle všech biblických pravidel.
Od Desatera přikázání až po to, že jsem si nechal narůst plnovous -- protože v 3. knize Mojžíšově stojí, že se nesmíte holit.
A takhle jsem na konci vypadal.
Děkuji vám za tuhle reakci.
(Smích)
Vypadal jsem jako Mojžíš, nebo Ted Kaczynski.
Od každého trochu.
Ještě kousek a potřeboval bych křovinořez.
A tady je ovečka.
A jako poslední díl trilogie jsem se chtěl zaměřit na tělo a pokusit se být tak zdravý, jak je to jen možné, nejzdravější člověk na světě.
A to jsem dělal posledních pár let.
Skončil jsem teprve před několika měsíci.
A musím říct: "Díky bohu."
Protože žít tak zdravě mě ubíjelo.
(Smích)
Byl jsem tím úplně zavalený, protože to množství věcí, které musíte udělat, je prostě ohromné.
Poslouchal jsem všechny odborníky a mluvil s takovým řekněme výborem zdravotních poradců.
A ti mi říkali všechno, co musím udělat.
Musel jsem správně jíst, cvičit, meditovat, venčit psy, protože to snižuje krevní tlak.
Psal jsem knihu na běžeckém pásu, a trvalo mi to asi tisíc mil, než jsem ji dopsal.
Natíral jsem se opalovacím krémem.
To nebylo nic snadného, protože pokud poslechnete dermatology, ti říkají, že byste měli použít skleničku o velikosti panáku plnou krému.
A musíte se tím natírat každé dvě až čtyři hodiny.
Takže myslím, že polovinu honoráře za tu knihu spolkl opalovací krém.
Byl jsem jako kobliha s polevou skoro celý rok.
Také umývaní rukou.
Musel jsem to dělat správně a pořádně.
A můj imunolog mi řekl, že musím také utírat všechny ovladače a iPhony, co mám doma, protože na nich mikroby pořádají orgie.
To mi zabralo spoustu času.
Také jsem zkoušel být co nejbezpečnější, protože to je součást zdraví.
Inspirovala mě
Dánská bezpečnostní rada.
Spustili veřejnou kampaň pod heslem:
"Chodící helma je dobrá helma."
Věří, že by se helmy neměly nosit jen při jízdě na kole, ale také když jdete na procházku.
Jak můžete vidět dokonce nakupují v helmách.
(Smích)
A ano, to jsem také zkusil.
Je to trochu extrémní, přiznávám.
Ale pokud se nad tím zamyslíte, autoři knihy Freakonomics o tom napsali, že více lidí v přepočtu na míle denně umře při chůzi pod vlivem než při řízení pod vlivem.
To je důvod k zamyšlení, pokud jste si dnes už dali pár kousků.
Když jsem končil, v jistém ohledu s úspěchem, všechny ukazatele se změnily správným směrem.
Snížila se mi hladina cholesterolu, zhubl jsem, moje žena mi přestala říkat, že vypadám jako těhulka.
Bylo to fajn.
A dalo by se říct, že jsem dosáhl svého cíle.
Ale také jsem poznal, že jsem byl zdravý přespříliš, což bylo nezdravé.
Tak jsem se zaměřil na to, abych plnil všechny ty věci že jsem své přátele a rodinu odložil na druhou kolej.
A jak by vám mohl říct Dan Buettner, mít pevnou sociální síť je pro zdraví nezbytné.
Tak jsem skončil.
A tak trochu jsem se vrhl přes palubu týden poté, kdy jsem projekt ukončil.
Přestoupil jsem na temnou stranu, a jenom jsem si dopřával.
Byl jsem jako postava z Caliguly.
(Smích)
Kromě toho sexu.
Protože mám tři malé děti, takže na to nedošlo.
Ale na přejídání a "přepíjení" rozhodně ano.
Nakonec jsem se zklidnil.
Už jsem zase začal dodržovat spoustu -- ne všechny; helmu už nenosím -- ale desítky zdravých návyků které jsem si minulý rok osvojil.
Ten projekt mi vážně změnil život.
Samozřejmě není čas mluvit o všech. Ale jen v rychlosti vám řeknu alespoň dva.
Ten první -- bylo to pro mě překvapivé; nečekal jsem, že k tomu dojde -- ale mám daleko tišší život.
Protože žijeme v tak hlučném světě.
Všechny ty vlaky, letadla a auta a Bill O'Reilly, ten taky nadělá spoustu rámusu.
(Smích)
Je to vážné, podceňované, přehlížené zdravotní riziko -- nejen proto, že to poškozuje sluch, což se samozřejmě pravda, ale ve skutečnosti vede k "bojuj nebo uteč" reakci.
Hlasitý hluk bude udržovat reakci "bojuj nebo uteč".
A tohle, v průběhu let, může napáchat mnoho škody v kardiovaskulárním systému.
Světová zdravotnická organizace dokončila velkou studii, která bude letos publikována.
Probíhala v Evropě.
Odhadují, že 1,6 milionu let zdravého života se v Evropě každý rok ztratí kvůli hlukovému znečištění.
Myslí si, že je to docela smrtelné.
A mimochodem, je to škodlivé i pro mozek.
Poškozuje to smyslové vjemy.
I naši předci to věděli.
Když psali Ústavu, pokryli blátem dlažební kostky před halou, aby se mohli soustředit.
Bez technologie na redukci hluku, by naše země nemohla existovat.
Takže jako vlasteneci se mi to zdá důležité ---
Nosím různá sluchátka špunty do uší, a opravdu mi to zlepšilo život překvapivým a nečekaným způsobem.
A druhá věc, na kterou chci poukázat, poslední, je ta -- a je to vlastně i téma TEDMED -- že radost je pro zdraví tak důležitá, že velmi málo těchto návyků nepřestanu dodržovat, pokud v nich nebudu spatřovat nějakou radost a potěšení.
A dám vám jeden příklad: jídlo.
Bufetový průmysl má v malíku mačkání našich spínačů potěšení a ví, co nás dokáže uspokojit nejvíce.
Ale myslím, že bychom mohli využít jejich techniky a aplikovat je na zdravé jídlo.
Dám vám jeden příklad, máme rádi křupavost, ten pocit v ústech.
Takže se snažím zařadit křupavost do řady mých receptů -- používám k tomu slunečnicová semínka.
A můžete skoro oklamat sami sebe a namluvit si, že jíte Doritos.
(Smích)
A díky tomu jsem zdravější člověk.
A to bude všechno.
Knížka o tom vyjde v dubnu. Jmenuje se "K smrti zdravý".
A doufám, že se mi neudělá šoufl, až s ní pojedu na turné.
V to opravdu doufám.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Řekl bych, že poker je částečně pozorovatelná hra, protože není vidět, jaké karty má soupeř v ruce.
Je stochastická, protože karty jsou rozdávány náhodně.
Není spojitá, je pouze konečné množství karet a konečný počet akcí které můžete provést, i když byste mohli namítnout, že je obrovské množství různých částek které můžete vsadit-- i tak je stále konečné; a hra je bezesporu adversální.
Pokud už jste někdy hráli poker, určitě víte, jak tato hra může být tvrdá.
V tomto videu budeme mluvit o Velké francouzské revoluci.
Je zvlášťě důležitá nejen díky nezávislosi získané na monarchií ovládané říši, jako tomu bylo u americké nezávislosti, toto je opravdové svržení jedné monarchie.
Trochu záleží, z jakého úhlu se na to díváte...
Americká revoluce přišla dřív a vlastně nastolila principy samovlády, něco jako: "Na co potřebujeme krále?" a tak podobně.
Ale během Velké francouzské revoluce se poprvé takové principy opravdu usadily v Evropě a opravdu svrhly monarchii.
Jenom pro pochopení prostředí, ve kterém tohle mohlo začít, si povíme o Francii, jaká byla v roce 1789, což je rok, který většina lidí vidí jako počátek revoluce.
Zaprvé, Francie byla zchudlá.
Nejspíš byste si nemysleli, že Francie je chudá, kdybyste se podívali na Ludvíka XVI., francouzského krále.
Pokud byste se podívali na něj a na oblečení, jaké nosil nebo kdybyste se podívali na jeho ženu Marii Antoinettu.
Nevypadají chudě, žijí v paláci ve Versailles, který je ohromný, je to strašně velký zámek, i v porovnání s největšími zámky na světě.
V něm žili velmi velkolepým životem...
Nyní je to skoro na předměstí Paříže, ale tehdy to byla vesnice kolem dvaceti nebo třiceti kilometrů od Paříže.
Oni možná nevypadají chudě, nicméně skutečná vláda Francie chudá je.
A když říkám chudá, znamená to, že jsou zadlužení, zrovna prožili dvě velká vojenská tažení.
Jedním byla americká revoluce.
Hráli důežitou roli při podpoře revolucionářů, protože to chtěli nandat nepříteli, Velké Británii, chtěli, aby se britská říše trochu změnšila.
Proto Francie poslala významnou vojenskou pomoc a zdroje, a umíte si představit, že to není levná záležitost, když něco takového provozujete přes celý Atlantik.
A ještě před americkou revolucí tu byla sedmiletá válka, která skončila v roce 1763.
Tohle úplně vysálo celé to bohatství, které francouzská vláda měla.
Pro ty z vás, kdo se zaměřují spíš na americkou historii, sedmiletá válka je vlastně to samé jako francouzsko-indiánská válka.
Francouzsko-indiánská válka byla vlastně odnoží sedmileté války, ale sedmiletá válka je obecnější název, protože zároveň se odehrává i střet v Evropě.
Francouzsko-indiánská válka byla pouze její částí, sedmiletá válka ve skutečnosti zahrnovala většinu tehdejších evropských velmocí.
Francie se toho všeho zúčastnila.
A pak ještě v roce 1763 americká revoluce, obojí vyčerpalo všechny finanční zdroje, které francouzská vláda měla k dispozici.
A ve stejné době obyčejní francouzi hladověli!
Ve Francii byl tehdy rozšířený hladomor, nevypěstovalo se dostatek obilí, lidé nemohli sehnat chleba.
Umíte si představit - když lidi hladovějí, nejsou moc spokojení.
A aby to bylo ještě horší, mohli jste vidět své vládce žít takhle, ale spíš než vládce, které byste tehdy denně nevídali, mohli jste vidět šlechtu, která zaujímala tak 1,5 % tamní populace, a vy jste ji mohli vidět, jak si vážně dává do nosu.
A šlechta, jen abyste věděli, to jsou lidé s nóbl tituly, kteří dědí půdu a bohatství z generace na generaci, neoblékají se moc jinak než král a dá se říct, že žijí v menších verzích versailleského zámku.
Kdežto vy, jste-li rolníci, pracujete na jejich polích. Vy děláte všechnu práci, posíláte jim kus svojí úrody a oni neplatí žádné daně.
Z vašeho hlediska je vcelku pochopitelné, proč si myslíte, že jsou to vlastně takoví parazité, kterým je úplně jedno, že vy hladovíte a že vy platíte všechny daně.
Musí vám být jasné, že to lidi moc netěšilo.
A abychom tomu nasadili korunu, jsou tu všichni ti filozofové, kteří mluví o osvícenství.
A tohle je svým způsobem celé hnutí, ve kterém si lidé, spisovatelé a básníci a filozofové začínají uvědomovat, že "možná králové nejsou potřeba",
"možná nepotřebujeme, aby nám tady kněží povídali, co znamená být dobrý a špatný, možná by teď mohli lidé najednou vládnout sami sobě."
A samozřejmě největším důkazem osvícenství byla americká revoluce.
To byl vlastně první příklad toho, jak se lidé mohou vzbouřit a říct:
"Víte co, my už krále nepotřebujeme, teď si chceme vládnout sami."
"Pro lid, lidmi." A tak tu máme tohle filozofické hnutí.
Pokud se ptáte na můj názor, co byl největší problém, tak myslím, že to je hladovění lidí.
Nikdy nemůžete podcenit, co jsou lidé schopní udělat, když mají hlad.
To je spíš z intelektuálního hlediska.
To je tedy stav tehdejší Francie.
Finanční krize.
A tak bylo svoláno shromáždění. Byla to taková nouzová schůze všech hlavních skupin obyvatel, aby zkusili vyřešit některé problémy.
Francie tu má fiskální krizi, lidé jsou hladoví, takže co se dá udělat?
Byl svolán sněm generálních stavů, což byla schůze tří stavů, které ve Francii byly.
Co jsou tyhle tři stavy?
Můžete se na ně dívat jako na tři hlavní společenské třídy Francie.
Prvním stavem byli duchovní. Druhým byla šlechta.
A tím třetím stavem byli prostě všichni ostatní.
To vám dobře ukazuje, jak pokřivené bylo rozložení moci, protože lidé rozdělovali moc tak, že tu jsou tři skupiny a ty by mohly proti sobě hlasovat.
Jenomže duchovních bylo jen půl procenta populace. Šlechta tvořila 1,5 %. No a všech ostatních bylo 98 %!
Všechny tři stavy měli při hlasování stejnou váhu, ale lidé třetího stavu měli největší daňovou zátěž.
Dělali všechnu práci, vytvářeli všechno bohatství, které Francie měla, umírali ve válkách.
Ale přesto měli ti druzí větší váhu než kdokoliv jiný, i když jich bylo v populaci tak málo.
A tak se tedy koná sněm generálních stavů, kde se delegáti všech tří stavů potkávají v zámku ve Versailles a snaží se zjistit, co dělat s finanční krizí.
Jasně, tihle lidé tady, z třetího stavu, měli vztek.
Říkali:
"Podívejte se, na nás leží zodpovědnost za většinu z nedávné minulosti země, už nás nebaví, jak se neustále vyvlíkáte z placení daní a jenom z nás vycucáváte peníze."
Báli se, že na ně akorát bude uvaleno ještě víc daní a že šlechta, král, nebo církev nebudou muset obětovat vůbec nic.
Proto přišli už předem naštvaní a chtěli setkání v jedné velké místnosti, protože museli mít nějakých 600 zástupců, s čímž král na poslední chvíli souhlasil, jinak by jich bývali měli stejný počet jako ostatní.
Tihle jich měli asi 300, tihle také
Ale tihle mohli říct, "Koukejte, my jsme těch 98 % populace, možná bychom měli dostat aspoň 600 zástupců."
Ale stejně se chtěli setkat v té samé místnosti a víceméně zkoušeli zařídit, aby platil jeden hlas za zástupce.
Je ale jasné, že ty ostatní stavy namítaly: "Ne, ne, radši to uděláme jako jeden hlas na jeden stav."
Tihle tedy nakonec prohráli, takže byli nuceni setkat se jako třetí stav odděleně a to je ještě víc rozlítilo.
Jestli oni nás budou přehlížet, tak nejenom, že my zůstaneme tady v téhle místnosti a zařídíme se tu, ale nebudeme tomu říkat sněm generálních stavů, ale vyhlásíme, že jsme Národním shromážděním Francie, že zastupujeme lid, že se staneme parlamentním orgánem země, místo abychom byli jen součást sněmu generálních stavů."
"Víte co?
A opravdu dostali podporu od některých částí církve a některých částí šlechty.
Je ale zřejmé, že Ludvíku XVI. to nepřipadalo jako moc dobrá zábava, když se události seběhly tímhle způsobem.
On byl absolutním panovníkem, což znamená, že byl držitelem skoro veškeré moci a dělal cokoliv si zamanul.
A najednou tu byli tihle narfněnci využívající stavu nouze, kdy si neměl možnost kupovat tolik hedvábných šatů jako dříve.
Využívají situace, aby vyhlásili Národní shromáždění Francie, aby vyhlásili, že není absolutní panovník, že jeho moc bude tímhle shromážděním uzmuta.
A to mu nepřidalo na štěstí. Proto nechal o přestávce uzamknout dveře Shromáždění, aby nikdo nemohl zpátky dovnitř.
"Zrovna se v té místnosti něco opravuje," tvrdil, "možná se budete muset shromáždit později."
Což byl jeho způsob, jak říct ne.
Pokud vyhlašujete, že jste Národním shromážděním Francie, já vás nenechám se shromažďovat.
Dokonce vás ani nepustím do místnosti.
To tedy moc nepřispělo ke zlepšení nálady všech těch lidí.
Lidé mají hlad, tihle žijí ve zbytečném luxusu, dokonce už jim bylo zakázáno hlasovat s nimi dohromady v jedné místnosti, a když si hlasují sami a prohlásí se za zástupce francouzského lidu, což ostatně jsou, tak král je zamkne, nedovolí jim vejít.
A tak odejdou do jednoho tenisového sálu ve Versailles.
Tady je obrázek toho sálu. Tohle je versailleský tenisový kurt, míčovna.
Pomůže vám to si uvědomit, jak okázale se ve Versailles muselo žít, pokud tu měli koncem 17. století vlastní tenisový kurt.
A tady došlo ke složení "Přísahy v míčovně", kde bylo vyhlášeno nejenom, že jsme Národním shromážděním Francie, ale navíc se taky zavazujeme nepřestat, dokud nevytvoříme francouzskou ústavu.
A tak se z Národního shromáždění stalo Ústavodárné shromáždění, které pak bude mít za úkol napsat ústavu.
Ústavu pro Francii.
A některé části církve a šlechty s nimi sympatizovaly.
Nakonec začal Ludvík XVI. něco tušit.
Nelíbilo se mu, jak naštvaní lidé jsou.
Kdykoliv se snaží zavěst nějaká opatřaní, naštvou se ještě víc a zacházejí ještě do větších krajností.
A tak, jenom aby to vypadalo, řekl
"Dobře pánové, to by šlo, dělejte si co chcete, možná k tomu budu vstřícný, máme konec konců krizi a vy možná mluvíte docela rozumně."
A nechá je znovu se shromáždit.
Ale zatímco on takhle mluví, lidé si začínají všímat, že kolem Paříže se stahují jednotky a zjevně je tam posílá král.
A hodně z těch jednotek, i když spadají pod francouzskou armádu, jsou ve skutečnosti cizí jednotky.
Pokud se nad tím zamyslíte, tyto jednotky by byly úplně ideální k potlačení nějakého povstání, nebo ještě líp, k rozpuštění Národního shromáždění.
Lidé začínají být poněkud paranoidní, jak si jistě dovedete představit.
A navíc, hlavní finanční poradce Ludvíka XVI., Necker,
Jacques Necker, sympatizuje s třetím stavem a říká:
"Pane králi, já bych řekl, že by bylo rozumné, abyste svoje výdaje rozvrhnul nějak lépe.
Možná kdybyst zkusil žít o trochu méně luxusně, když vezmeme v potaz rozpočet vlády, stav francouzského lidu - - oni hladoví, víte?
To málo byste snad udělat mohl, ne?" Jenže Ludvík XVI., místo, aby dal na jeho radu, jej vyhodil.
Propustil svého poradce.
Shrňme si to. Vojenské jednotky postupují na Paříž, je tu
Přísaha z míčovny, Ludvík XVI. propouští poradce,
lidé jsou čím dál hladovější a Pařížané říkají:
"Král plánuje znovu nás potlačit, tohle není nic dobrýho, musíme se ozbrojit."
A tak zaútočí na Bastilu.
Tady máte obrázek Bastily.
A to je taky ten nejslavnější, když se poprvé učíte o Bastile, nebo možná se o ní poprvé učíte zrovna teď.
Dávali tam politické vězně a oni ty vězně propustili.
Ale ve skutečnosti tam bylo jen sedm vězňů.
Ne tisíce a tisíce politických vězňů, které by tehdy osvobodili.
Opravdová hodnota Bastily pro revolucionáře spočívala v tom, že tam měli zbraně.
Byl tam docela důležitý sklad zbraní.
Když tedy zaútočili na Bastilu a vzali si odtamtud zbraně, najednou mohli vlastně odrazit jakoukoliv hrozbu, kterou by mohlo představovat vojsko.
Zároveň je to ale i začátek toho opravdového chaosu francouzské revoluce.
A jak ještě v několika dalších letech uvidíme, ten chaos už jenom vzrůstá.
Z mnoha pohledů je to ještě o dost horší než americká revoluce.
Protože to, co se dělo ve městech a co začali Francouzi dělat jeden druhému, to bylo opravdu barbarství.
A právě tady jste to mohli vidět poprvě, když šéf Bastily, dovedl situaci mezi vojáky k mrtvému bodu.
Nakonec se snažil zajistit příměří, protože si říkal:
"Vypadá to na moc krve." Ale jakmile se k němu revolucionáři dostali, probodli ho, uřízli mu hlavu a napíchli ji na kůl.
Potom se vrátili k pařížskému starostovi a zastřelili ho.
Věci se zjevně vymkly z rukou.
Ale většina lidí považuje útok na Bastilu za hlavní událost francouzské revoluce.
Dokonce i dnes slaví lidé "Den Bastily" (tj. francouzský den nezávislosti). To bylo 14. července 1789, jenom abych zdůraznil, jak rychle se všechno stalo.
Generální stavy byly v květnu,
Přísaha v míčovně v červnu a pak v červenci se konal útok na Bastilu.
Později v srpnu, jenom abych dokončil tu myšlenku, že jsme opravdu v revoluční době, vyhlásilo Národní shromáždění, které začalo v míčovně s třetím stavem, svůj ekvivalent Prohlášení nezávislosti.
Vyhlásili Deklaraci práv člověka a občana, svoji verzi Prohlášení nezávislosti, která všechno shrnovala otázkou:
"Co je život, svoboda a snaha o štěstí?"
Sice používám slova z americké revoluce, tohle byla jejich
Deklarace nezávislosti. Nebyla to úplně ústava, jenom prohlášení o záležitostech, které byly podle nich potřeba, aby bylo možné vládnout jakékoliv zemi. A taky myšlenky, na kterých by každá země měla být postavena.
A tady vás opustím.
Teď jsme tedy začali
Velkou francouzskou revoluci. A teď uvidíte, jak se v průběhu dalších několika let věci stanou krvavějšími a ještě hodně složitějšími.
A až bude po všem, neskončí to tak docela dobře ve smyslu svobody pro lidi.
Ahoj.
Vítejte na historii internetu, technologie a zabezpečení.
Jsem Charles
Severance.
A budu tvůj instruktor pro tento kurz.
Pojdmě hned začít.
Kdo si myslím že by měl absolvovat tento kurs?
Odpověď je samozřejmě TY, ty bys ho měl absolvovat, protože by ho měl absolvovat každý.
Síť s kterou se potýkáme a používáme je s námi téměř pořád.
Samozřejmě, pokud se díváš na tuto lekci.
Díváš se na ni s pomocí internetu.
Jak to ale všechno funguje?
Kdo to vytvořil?
Přece to nenarostlo jen tak na stromech.
Postavili to lidé, že?
A my budeme mluvit o vysoce technické záležitosti.
Možná nejsložitějším inženýrském úkolu lidstvo doposud podstoupilo.
Nebudeme mluvit z pohledu matematiky a nebudeme mluvit z pohledu programování.
Myslím to vážně, opravdu nebudeme, nebudeme vás tlačit do těchto věcí.
Budeme mluvit o opravdu úchvatných technických věcech, setkáme se s několika skvělými lidmi, ale není to technický kurz.
Je to kurz o poslouchání, pochopení a kritickém myšlení o lidech, kteří udělali internet tím čím je.
Takže vysvětlíme pár věcí a požádám tě aby ses v nich trochu odrážel.
Bude to zahrnovat hodně ústní historie.
Ústní historii, kterou jsem sesbíral spolu se svým spolupracovníkem Richardem Wigginsem z mého televizního pořadu, začátkem 90. let přes dnešek a budu ve sběru pokračovat i v budoucnu.
Budu také pokračovat v dotazování lidí, kteří udělali na internetu úžasné věci.
Budu se ptát na třeba na jak dlouho to trvalo?
Jak to pracovalo?
Na co jste myslel?
Co to inovovalo?
Co se pokazilo?
Skutečná historie je trochu komplikováná.
Historie není tak jednoduchá jak by si to 30 minut PBS speciál občas přál.
Je to docela směšná televize.
Budeme vlastně naslouchat lidem, budeme jim naslouchat trošku déle.
Nebudeme se snažit smrsknout vše do nějakých 2 minutových částí.
Budeme tyto lidi poslouchat a poté se budeme ptát na nějaké zásadní otázky o tom co si myslíme o tom jak lidé mluví o těchto inovacích.
Poté v druhé části kurzu se opravdu zaboříme do toho jak funguje internet.
Stále se budeme vyhýbat programování, technologiím nebo čemukoliv komplikovanému.
Probereme se jen několika co nejjednoduššíma metaforama jaké nás napadnou k pochopení stavby internetu a to bude vše. Budete překvapeni kolik z toho pochopíte.
Rád vždy začínám první lekci trochou mluvy o mně, ať mě poznáte.
Jsem profesor na Univerzitě v Michiganu - Škole informací.
Škola informací studuje mnoho věcí.
Studuje věci jako sociální vědy, data a informace a technologii, takže rádí říkáme že Škola informací studuje propojování lidí a technologii mnohem zajímavějším způsobem.
A já jako člen fakulty jsem napsal několik knih. Jsem na webu, můžete mě sledovat na Twitteru a hodně také cestuji.
Kdo ví, možná během tohoto kurzu skončím ve vašem státě nebo městě a kdo ví, možná něco podniknem.
Takže pokud chcete, klidně mě pronásledujte na Twitteru.
Jsem na něm víceméně pořád.
Velkou vlastností tohoto kurzu jsou videa, hlavně v první polovině kde mluvíme o historii.
Měl jsem velké štěstí v roce 1995, opravdu většina lidí by řekla, že internet a web odstartovaly mimo akademickou půdu někdy okolo 1994 a hned 1995 jsem měl vlastní televizní show.
Sponzoroval ji TCI cable vision, což byla kabelová společnost, která již neexistuje, myslím že byla nakonec utřískána společností AT&T.
Od roku 1995 přes 1999 jsme já a můj spolupracovník Richard Wiggans běhali okolo s kamerami, chodili na konference a všelicos.
Dávali lidem do před obličej kamery, známým lidem, kteří udělali nějaké věci.
Zpět v 90. letech, internet nebyl tak módní ani důležitý jako dnes, takže to bylo velmi snadné najít tyto lidi a ti vždy rádi poskytli rozhovor.
Takže jsme natočili několik jejich slov, docela inovace.
Lidé v tomto videu ....
Na jedné straně je tady Tim Burnersly.
Tim
Burnersly je tvůrce world wide web (WWW) a seznámíme se s ním blíže později v lekci historie.
Nyní se podíváme na chlápka jménem James Wells.
Byl to jeden ze zakladatelů real audio.
A chci vám ukázat věci, které vedly a inspirovaly mě.
Byl jsem opravdu inspirován několika lidmi, kteří vymýšleli opravdu skvělé věci, když byl internet teprve v začátcích.
Napište číslo 14 897 v rozvinutém tvaru.
Nyní si toto číslo přepíšu, každá číslice bude jinou barvou, takže je budeme moci sledovat.
Takže máme 14 000.
Nemusím to psát . Napíšu to takhle velké.
14 000, 800 a 97. Už jsem použil modrou, tak použiji žlutou. A 97, v rozšířené formě.
Takže pojďme popřemýšlet, na jakém místě je každá z těchto číslic.
Tato 7 je na místě jednotek. 7 je na místě jednotek.
9 je na místě desítek. 9 je na místě desítek.
Přesně to představuje 9 desítek, za chvilku to uvidíme.
Toto přesně představuje 7 jedniček.
8 je na místě stovek.
4 je na místě tisíců.
Přesně to představuje 4 tisíce. Takže 4 je na místě tisíců.
A pak 1 je na místě desetitisíců. Je na místě desetitisíců.
A vidíte, že když se pohnete doleva, posunete se o jedno místo doleva, tedy násobíte 10.
Místa jednotek, desítek, stovek, místo tisíců, desetitisíců.
Přemýšlejme, co to ve skutečnosti znamená.
Pokud je 1 na místě desetitisíců, znamená to, že přesně představuje, tahle 1 představuje... Chci to nakreslit tak, aby se mi nepomíchaly šipky.
Raději začnu z opačného konce.
Začnu tím, co představuje 7.
7 vlastně představuje 7 jedniček. 7 jedniček.
Nebo jinak, mohli byste říci, že představuje 7 krát 1.
Všechny možnosti jsou rovnocenné, představují 7 jedniček
Nyní přemýšlejme o 9.
Proto to dělám zprava, aby se šipky nemusely křížit jedna přes druhou.
Takže co představuje 9?
Představuje 9 desítek.
Mohli byste si doslova představit, že máte 9 skutečných desítek.
Mohli byste mít 10 plus 10 plus 10.
Udělejte to devětkrát.
To je přesně to, co představuje. 9 skutečných desítek.
9 desítek, nebo bychom mohli říci, že je to to samé jako 9 krát 10. Nebo 90, podle toho, jak se na to chcete dívat.
Takže napíšu všechny různé způsoby, jak o tom můžeme přemýšlet.
Představuje to následující.
9 desítek nebo 9 krát 10 nebo 90.
A pak máme číslo 8.
8 představuje... Vidíme, že je na místě stovek.
Představuje 8 stovek. 8 stovek.
Nebo se na to můžete dívat jako na 8 krát 100.
Sto, ne tisíc. 8 krát 100 nebo 800.
Ta 8 představuje doslova 8 stovek, 800.
A pak 4.
Myslím, že tomu už rozumíte.
Toto představuje místo tisíců.
Představuje 4 tisíce, což je totéž jako 4 krát 1 000, což je totéž jako 4 000.
4 000 je totéž jako 4 tisíce.
Spočítejte si to.
A pak nakonec máme tuto 1, která se nachází na místě desetitisíců, takže představuje 1 desetitisíc. 1 desetitisíc.
Nebo si představte, že jsou to žetony, pokerové žetony. Tohle by představovalo jeden z modrých pokerových žetonů a každý modrý pokerový žeton představuje 10 000.
Nevím, jestli to pomůže, nebo ne.
A jeden desetitisíc je totéž jako 1 krát 10 000, což je totéž jako 10 000.
Takže když nás požádají, abychom to napsali jako rozvinutý zápis, mohli bychom napsat 14 897 jako součet těchto čísel, jako součet komponentů, nebo jako součet těchto čísel.
Raději to napíšu.
7 krát 1 se rovná právě 7.
Takže 14 897 je totéž jako 10 000 plus 4 000 plus 800 plus 90 plus 7.
Toto lze považovat za rozvinutý tvar, nebo můžeme použít tuto verzi, nebo můžeme říct, že je to to samé jako 1 krát 10 000, podle toho, co považujeme za rozvinutý tvar. plus 4 krát 1 000 plus 8 krát 100 plus 9 krát 10 plus 7 krát 1.
Trošku si to posunu doprava. Plus 7 krát 1.
Takže kterýkoli z těchto zápisů může být považován za rozvinutý tvar čísla.
Když jsem dostal svou aktuální práci, radili mi, že mám každý den vyzpovídat tři politiky.
Díky natolik intenzivnímu kontaktu s politiky dnes můžu říct, že jsou to všechno náladoví šílenci.
Trpí poruchou, které říkám logorrhea dementia - mluví tak moc, že sami sebe dovádějí k šílenství.
(Smích)
Ale mají úžasné sociální dovednosti.
Když se s nimi potkáte, zaháčknou se do vás, zadívají se vám do očí, obsadí váš osobní prostor, a vlezou vám pod kůži.
Před několika měsíci jsem večeřel s jedním republikánským senátorem který celou dobu držel ruku na mém stehně a mačkal jej.
Před mnoha lety jsem viděl, jak v Senátu Ted Kennedy potkal Dana Quayla.
Byli to přátelé, vzájemně se obejmuli, smáli se a jejich obličeje byly asi tolik od sebe.
Tiskli se k sobě, a navzájem se poplácávali po těle.
Já na to:
"Běžte s tím někam do hotelu. Nechci se na to koukat."
Ale mají sociální dovednosti.
Jiný příklad:
V posledním předvolebním období jsem jezdil po New Hampshire s Mittem Romneym.
Vydal se na kampaň se svými pěti úžasnými syny:
Bipem, Chipem, Ripem, Zipem, Lipem a Dipem.
(Smích)
Vešel do jedné restaurace, představil se jedné rodině a řekl:
"Ze které jste vesnice v New Hampshire?"
A pak popsal dům, který mu v té vesnici patří.
A pak se prošel po místnosti, a když odcházel z restaurace téměř každého, s kým se tam potkal, oslovil křestním jménem.
Říkal jsem si, že to je sociální dovednost.
Je však paradoxní, že když se tito lidé dostanou k samotné politice, sociální schopnosti se vytrácejí a začnou se vyjadřovat jako účetní.
Během mé kariéry jsem psal o celé řadě neúspěchů.
Když se rozpadl Sovětský svaz, poslali jsme tam ekonomy s privatizačními plány, ale chyběla jim společenská důvěra.
Napadli jsme Irák, aniž bychom znali kulturní a psychologickou realitu země.
Měli jsme finanční regulační systém založený na předpokladu, že obchodníci se chovají racionálně a nedělali by hlouposti.
Třicet let již píšu o reformě školství
- v zásadě jsme přeorganizovali byrokratické kategorie - nezávislé školy, soukromé školy, lístky na obědy - ale každý rok se potýkáme se žalostnými výsledky.
Pravdou je, že lidé se učí od těch, které mají rádi.
Když tedy nemluvíme o individuálním vztahu mezi učitelem a žákem, nemáme realitu, kterou bychom chtěli mít. A ta realita chybí také v oblasti politiky.
To mě přivedlo k otázce: Jak je možné, že natolik společenští lidé se dokážou odlidštit když přemýšlejí o politice?
Dospěl jsem k závěru, že je to jen známka většího problému.
Po staletí jsme věřili představě, že člověk je rozdělená bytost, že rozum je oddělený od emocí a že se společnost vyvíjí jen do té míry, do které dokáže rozum potlačovat vášně.
Dovedlo nás to k přesvědčení, že člověk je racionální bytost, která reaguje přímo na podněty.
Vedlo to ke vnímání světa, podle kterého lidé používají předpoklady z fyziky na měření lidského chování.
Kvůli tomu máme dnes omezenou představu o lidské povaze.
Dokážeme skvěle mluvit o materiálních věcech, ale máme potíže mluvit o emocích.
Bez problému mluvíme o dovednostech, bezpečnosti a zdraví, ale nevíme, jak mluvit o charakteru.
Slavný filosof Alasdair MacIntyre jednou řekl: "Máme koncepty starodávné morálky, cti, počestnosti, dobroty, ale už dlouho nemáme systém, který by je spojoval."
To vedlo k povrchnosti v politice, ale také k celé řadě lidských počinů.
Je to patrné v tom, jak vychováváme naše děti.
Ve tři odpoledne jdete před základní školu, díváte se, jak děti vycházejí z budovy, a na zádech vlečou třicetikilové krosny.
Když zafouká vítr, jsou jako bezbranní brouci.
Vidíte, jak ke škole přijíždějí auta - většinou značky Saab, Audi nebo Volvo, protože v některých čtvrtích je společensky přijatelné mít luxusní auto, pokud pochází ze země, která nesouhlasí ze zahraniční politikou USA - to je v pořádku.
Na děti čekají bytosti, kterým říkám "nadmatky", jsou to mimořádně úspěšné kariéristky, které nechaly práci, aby měly jistotu, že se jejich děti dostanou na Harvard.
Nadmatky poznáte obvykle podle toho, že váží méně, než jejich vlastní děti.
(Smích)
Od početí dítěte dělají cviky na zadek.
Děti se narodí, a už jim ukazují kartičky se znaky v mandarinštině.
Jezdí pro ně do školy a chtějí mít osvícené děti, takže je zavedou do zmrzlinárny Ben & Jerry's, která má svou vlastní zahraniční politiku.
V jedné ze svých knížek píšu, že Ben & Jerry's by měla vyrábět pacifistickou zubní pastu, která by mikroby nezabíjela, ale požádala je, aby odešly.
Byl by to hit.
(Smích)
A pak jdou do supermarketu Whole Foods nakoupit jídlo pro kojence.
Whole Foods je jeden z pokrokovějších supermarketů, kde všichni pokladní vypadají, jako by jen zaskakovali z Amnesty International.
(Smích)
Nakoupí krekry z mořských řas značky Veggie Booty, pro děti, které přijdou domů a řeknou:
"Mámo, dej mi sušenku, která mi pomůže předcházet rakovině konečníku."
(Smích)
A tak děti vyrůstají určitým způsobem, sklízejí úspěchy, které umíme měřit - přípravku na zkoušky SAT, hoboj, fotbal.
Vystudují na prestižní škole, dostanou dobrou práci a někdy se povrchně považují za úspěšné a vydělávají velké peníze.
Někdy je potkáte na turistických místech jako Jackson Hole nebo Aspen. Mají elegantní a štíhlou postavu - nemají moc stehna - mají jen dvě elegantní lýtka jedno na druhém.
(Smích)
Mají vlastní děti a podařilo se jim dosáhnout genetického zázraku tím, že si vzali krásné lidi, takže jejich babičky vypadají jako Gertrude Stein, jejich dcery jako Halle Berry - nevím, jak se jim to povedlo.
Pak jim dojde, že je v módě mít psy třikrát větší než po strop.
Takže mají chlupaté, sedmdesátikilové psy - vypadají jako velociraptoři a mají jména po postavách z románů Jane Austenové.
Když pak zestárnou, nemají skutečnou životní filosofii, ale rozhodli se:
"Ve všem se mi dařilo, takže ani neumřu."
Najmou si osobní trenéry, berou Viagru jako mentolky.
Můžete je potkat na horách.
Šlapou na běžkách do kopce tváří se přitom tak vážně, že by přitom Dick Cheney vypadal jako Jerry Lewis.
(Smích) Prosviští kolem vás rychlostí vystřeleného náboje směrem do kopce.
(Smích)
Je to součást života, ale není to celý život.
Za posledních několik let jsme více pronikli do zákonitostí lidské povahy a lépe poznali, kdo jsme.
Není to zásluhou teologie nebo filosofie, ale díky studiu lidské mysle. Napříč všemi oblastmi výzkumu, od neurovědy až po kognitivní psychologii, behaviorální ekonomii, psychologii, a sociologii budujeme revoluci v lidském povědomí.
Když to dáme všechno dohromady, získáme nový pohled na lidskou povahu.
Na míle vzdálenou chladnému materialistickému pojetí přírody. Jde o nový humanismus, nové okouzlení.
Když dáme dohromady výsledky výzkumu, získáme tři klíčové poznatky: zaprvé: zatím co vědomá mysl píše životopis našeho druhu, za většinu vykonané práce vděčíme nevědomé mysli.
Dá se to vyjádřit tak, že lidská mysl dokáže za minutu zaznamenat miliony informací, z nichž si je vědoma asi čtyřiceti.
To vede k určitým zvláštnostem.
Například k mému oblíbenému příkladu: lidé se jménem Dennis se mnohem častěji stávají zubaři (angl. dentists), a lidé se jménem Lawrence častěji právníky (angl. lawyers), protože nevědomě se uchylují k věcem, které pro ně působí známým dojmem
Proto jsem dal své dceři jméno Prezidentka USA Brooksová.
(Smích)
Zadruhé: nevědomá mysl není pouze hloupá a posedlá sexem, ve skutečnosti je velice chytrá.
Jedním z nejtěžších kognitivních úkolů je koupit nábytek.
Je hrozně těžké si představit, jak bude daný gauč vypadat ve vašem domě.
Měli by jste na to jít tak, že si nábytek prohlédnete, vyspíte se na to, zabavíte se nějak a o pár dní později se rozhodnete podle intuice, protože nevědomě jste se už rozhodli.
Dalším zjištěním je, že emoce jsou centrem našeho myšlení.
Lidé po mrtvici nebo s poškozenými částmi mozku, které řídí emoce, nejsou příliš chytří, dokonce bývají často bezbranní.
Obrovská kapacita v oboru je dnes tady s námi a bude mít zítra přednášku - Antonio Damasio.
Jedna z věcí, kterou nám ukázal je, že emoce nejsou oddělené od rozumu, ale tvoří jeho základ, protože nám říkají, čemu máme připisovat hodnotu.
Studium a rozvíjení emocí je jedna z hlavních činností moudrosti.
Už jsem trochu starý a s emocemi to příliš neumím.
Jeden z mých oblíbených příběhů o mozku je o mužích mého věku.
Dají je do stroje, který snímá mozek - mimochodem, nejde o skutečný případ, ale to nevadí - dají jim sledovat horor a pak jim řeknou, aby popsali svoje pocity ke svým ženám.
Snímky mozku byly v obou případech identické.
Šlo o nefalšovanou hrůzu.
Takže když mluvím o emocích, je to jako kdyby Gándhí povídal o obžerství. Ale jde o hlavní organizační proces způsobu, jakým přemýšlíme.
Říká nám, co si máme pamatovat.
Mozek je zápis pocitů jednoho života.
Třetím poznatkem je, že nejsme primárně samostatné bytosti.
Jsme společenskými, nikoli racionálními tvory.
Projevujeme se ve vztazích a jsme navzájem jeden s druhým spojeni.
Když se setkáváme s jinými lidmi promítáme si v mysli to, co vidíme v jejich mysli.
Když ve filmu vidíme automobilovou honičku, je to skoro stejné, jako bychom sami někoho honili.
Když se díváme na porno, jako bychom se sami milovali, i když asi ne tak příjemné.
Vidíme to, když jde ulicí milostný pár, nebo když davem v Egyptu nebo Tunisku prostoupí emoce, vzájemné hluboké propojení.
Tato revoluce v tom, kdo jsme nám nabízí nový pohled na politiku a hlavně na lidskou povahu.
Jsme dnes potomky francouzského osvícenství.
Věříme, že rozum je největší ze všech schopností.
Ale myslím, že tento výzkum ukazuje, že britské nebo skotské osvícenství, David Hume nebo Adam Smith ve skutečnosti lépe rozuměli tomu, kdo jsme - věděli, že rozum je často slabý a city silné a že citům se dá často důvěřovat.
Tato práce opravuje zaujatost v naší kultuře tu hlubokou odlidšťující zaujatost.
Umožňuje nám lépe pochopit, co přesně potřebujeme, abychom se měli v životě dobře.
Když přemýšlíme o lidském kapitálu, myslíme na to, co se dá snadno měřit - známky, testy SAT, tituly, počet let školní docházky.
Pro dobrý a smysluplný život však potřebujeme hlubší věci, věci, na které ani nemáme slova.
Dovolte mi zmínit několik příkladů Myslím, že výzkum k nim směřuje.
První dar nebo talent je telepatie (angl. mindsight) - schopnost vstoupit jiným lidem do mysli a zjistit, co nám mohou nabídnout.
Člověk má tuto schopnost vrozenou.
Meltzoff z Univerzity ve Washingtonu se naklonil na dítě, které bylo na světě 43 minut.
Vyplazil na miminko jazyk.
Miminko vyplazilo jazyk na Meltzoffa.
Děti se rodí se schopností proniknout do mysle své matky a vzít si pro sebe to, co tam najdou - modely, jak rozumět realitě.
V USA mívá 55 procent miminek hlubokou, vzájemnou konverzaci se svými matkami a učí se modelům, jak vycházet s jinými lidmi.
Lidé, kteří mají modely na to, jak vycházet s jinými, mají v životě obrovský náskok.
Vědci z Minnesotské univerzity provedli studii, ve které byli schopni u 18-měsíčních miminek s přesností 77 procent předpovědět, které z nich úspěšně skončí střední školu, podle toho, které miminko mělo dobrý vztah ke své matce.
20 procent dětí nemá takový vztah.
Říkáme tomu vyhýbavá vazba ("avoidant attachment")
Mají problém navázat vztah s jinými lidmi.
Prožijí svůj život jako plachetnice lnoucí k větru s touhou sblížit se s lidmi, ale nemají k tomu modely, jak na to.
Jde o dovednost, která nám umožňuje se navzájem od sebe učit.
Další schopností je vnitřní rovnováha. Schopnost s klidem vnímat vlastní zaujatost a selhání vlastní mysli.
Tak například jsme stroje s přílišnou sebedůvěrou.
95 procent našich učitelů tvrdí, že jsou nadprůměrnými učiteli.
96 procent VŠ studentů, že mají nadprůměrné sociální dovednosti.
Magazín TIME se Američanů otázal:
"Jste v jednom procentu nejvíce vydělávajících lidí?"
19 procent Američanů řeklo, že ano.
(Smích)
Mimochodem, je to různé pro muže a ženy.
Muži topí dvakrát tak častěji jako ženy, protože si myslí, že jezero proplavou.
Ale někteří lidé mají schopnost vnímat vlastní předpojatost a přílišné sebevědomí.
Mají tzv. epistemologickou skromnost.
Jsou otevření tváří tvář nejistotě.
Jsou schopni přizpůsobit sílu závěrů síle vlastních důkazů.
Jsou zvídaví.
A tyto vlastnosti často nesouvisí s výškou IQ.
Další schopností je "medes", něco jako průbojnost - je to řecký termín.
Jde o schopnost reagovat na prostředí, pochopit jeho pravidla - vzít si to nejdůležitější.
Jeden z mých kolegů z New York Times napsal skvělý článek o vojácích v Iráku, kteří při pohledu na ulici byli schopni zjistit, jestli tam byla nášlapná mina.
Nebyli schopni popsat, jak na to přišli, ale pokaždé cítili jakýsi chlad a vetšinou měli pravdu.
Další schopností je účast ("sympathy"), schopnost pracovat ve skupinách.
Je to mimořádně užitečná schopnost, protože skupiny jsou chytřejší než jednotlivci a skupiny pracující osobně jsou mnohem schopnější, než skupiny pracující na dálku, protože 90 procent naší komunikace je neverbálního charakteru.
Efektivita skupiny není závislá na IQ skupiny. Je závislá na tom, jak dobře komunikují, jak často si v konverzaci předávají slovo.
Pak můžeme mluvit o tzv. míchání ("blending").
Každé dítě dokáže říct: "Jsem tygr," a předstírat tygra.
Na první pohled tak jednoduché.
Ve skutečnosti je však šíleně těžké vzít koncept "já" a koncept "tygr" a spojit je v jedno.
Ale toto je zdroj inovací.
Picasso například vzal koncept západního umění a koncept afrických masek a spojil je v jedno - nejen geometrii, ale také jejich morální systémy.
To jsou všechno dovednosti, které nemůžeme počítat a měřit.
Moje poslední poznámka se týká vášně ("limerence").
Není to schopnost. Je to určitá motivace, pohon.
Vědomá mysl je lačná po úspěchu a prestiži.
Nevědomá mysl je lačná po chvílích transcendence, když není jasné rozlišení mezi částmi mozku, když jsme pohlceni úkolem - když se řemeslník naplno oddá svému řemeslu, když vnímá přírodovědec jednotu s přírodou, když věřící cítí jednotu s boží láskou.
Po tom touží nevědomá mysl.
Mnozí z nás to pociťují v lásce, když jsou milenci jako jedno.
Jeden z nejkrásnějších popisů, který jsem objevil v tomto výzkumu, se týká toho, jak se mysle navzájem prostupují. Psal o tom velký teoretik a vědec Douglas Hofstadter z Indianské univerzity.
Vzal si ženu jménem Carol, se kterou měli nádherný vztah.
Když jejich dětem byly dva roky a pět let, Carol dostala mrtvici, nádor na mozku a náhle umřela.
Hofstadter napsal knížku s názvem "I Am a Strange Loop" (překl. Jsem divná smyčka").
Popisuje v ní jeden moment - jen několik měsíců předtím, než Carol zemřela - Na krbu nebo na stole v ložnici nalezne její fotku a píše o ní toto:
"Podíval jsem se jí do tváře tak hluboko, že jsem měl pocit, že jsem za jejíma očima.
Najednou jsem si přes padající slzy uvědomil, že říkám:
"To jsem já.
To jsem já."
Tato prostá slova mi připomněla mnoho myšlenek, které jsem měl předtím o splynutí duší v jednu vyšší jednotku, o tom, že v centru našich duší jsou stejná přání a sny pro naše děti, že tato přání nejsou samostatná, ale že jde o jedno jediné přání, jednu jasnou věc, která nás oba definovala, která z nás učinila jeden celek - celek, který jsem si neuměl moc představit předtím, než jsme se vzali a měli děti.
Uvědomil jsem si, že přestože Carol umřela, nejdůležitější část z ní neumřela, ale žije dál odhodlaně v mém mozku."
Řekové říkají, že si cestu k moudrosti musíme protrpět.
Díky svému utrpení Hofstadter pochopil, jak moc jsme navzájem propojeni.
Neúspěchy v politice za posledních 30 let nám umožňují vidět, jak povrchní bylo naše vnímání lidské povahy.
Když jsme nyní konfrontování s touto povrchností a s neúspěchy, které jsou důsledkem naší neschopnosti proniknout do hloubky naší povahy, přichází revoluce ve vědomí lidské mysle - tito lidé v mnoha oblastech zkoumají hlubiny naší povahy a přicházejí obohaceni tímto novým humanismem.
Když Freud objevil svůj smysl pro nevědomí, mělo to v tehdejší společnosti obrovský dopad.
Dnes objevujeme přesnější chápání nevědomí - toho, kdo ve skutečnosti jsme.
Bude to mít úžasný a hluboký, zušlechťující vliv na naši kulturu.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk)
Mám tyto tři hvězdičky.
Budeme je tak nazývat.
A mohl bych se zeptat, když mám jednu skupinu po třech hvězdičkách, kolik hvězdiček mám dohromady?
Mám tedy jednu skupinu tří hvězdiček.
Takže mám 3 hvězdičky.
1, 2, 3.
Toto je moje jedna trojice.
Pojďme to teď udělat trochu zajímavější.
Řekněme, že mám dvě skupiny.
Dvě skupiny po třech.
Tady je jedna skupina.
A tady je další.
Takže tady máme 2 skupiny po třech.
A kolik mám teď dohromady hvězdiček?
No, mám 2 skupiny po třech.
2 skupiny po třech.
Nebo se na to můžu dívat tak, že to je 3 plus 3.
A 3 plus 3 je rovno 6.
Vidíme tedy 1 skupinu po třech, 1 krát 3, to je 3.
2 skupiny po třech, což jsou tedy 2 trojky, je 6.
Pojďme to teď udělat ještě více zajímavé.
Budeme mít 3 skupiny po třech. 3 skupiny po třech.
Čemu se to bude rovnat nyní?
No, jsou to 3 skupiny po třech.
Můžu to tedy napsat jako 3 skupiny.
3 krát 3.
A kolik tedy mám hvězdiček tentokrát?
Tentokrát jich mám 3 plus 3 plus 3.
Celkový počet tedy bude 3 plus 3 plus 3.
Všimněte si, že tady mám 3 trojice.
Tady mám 2 trojice.
Tady mám 1 trojici.
Náš součet 3 plus 3 plus 3 je roven 9.
Spočítejme to.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.
Nebo počítáme po trojicích, 3, 6, 9.
Myslím, že vidíte, kam tím mířím.
Pojďme pokračovat.
Vezměme si tentokrát 4 skupiny po třech.
Kolik je 4 krát 3?
1, 2, 3 a 4.
Přímo tady máme 4 skupiny po třech.
Mohli bychom to zapsat jako 4 krát 3, což je to stejné jako 3 plus 3 plus 3 plus 3.
Všimněte si, že mám 4 trojice.
Jedna trojice, druhá trojice, třetí trojice, čtvrtá trojice.
Jedna trojice, druhá trojice, třetí trojice, čtvrtá trojice.
Dostaneme tedy 3, 6, 9, 12.
12.
Co vám teď doporučuji udělat, protože video je téměř u konce, je pokračovat dále.
Chtěl bych, abyste se pokusili zjistit, kolik je 5 krát 3.
5 krát 3.
A 6 krát 3.
A taky 7 krát 3.
A 8 krát 3.
A 9 krát 3.
A 10 krát 3.
Dám vám k tomu jednu nápovědu.
Nemusíte si kreslit hvězdičky.
Je to ale lepší pro představu.
Viděli jsme, že 4 krát 3 jsou 4 trojky.
Proto 5 krát 3 bude 5 trojek.
Takže 2, 3, 4, 5.
5.
Což se rovná 3, 6, 9, 12, 15.
15.
Takže vám doporučuji se zamyslet nad těmito příklady po skončení tohoto videa.
Jsem pediatr a anesteziolog živím se tedy uspáváním dětí.
(smích)
Také přednáším na vysoké škole, publikum tedy uspávám zadarmo.
(smích)
Nejvíce se ovšem věnuji léčbě bolesti v Dětské nemocnici Lucile Packardové v kalifornském Stanfordu.
Na základě své 20 až 25 let dlouhé praxe vám dnes chci říct, že bolest je nemoc.
Obvykle považujeme bolest za příznak nějaké nemoci. Většinou tomu tak opravdu je.
Je to příznak nádoru, infekce, zánětu, nebo důsledek operace.
Ale zhruba v 10 procentech případů kdy se pacient z nemoci zotaví, bolest přetrvá.
Trvá měsíce, mnohdy i roky.
Když k tomu dojde, stává se bolest sama nemocí.
Ještě než vám povím, jak k tomu asi dochází a co se s tím dá dělat, chci vám ukázat, jak se cítí mí pacienti.
Představte si, že vás šimrám na ruce tímto pírkem, tak jako teď sebe.
Teď si představte, že se vás dotýkám tímhle.
Neodcházejte, prosím.
(smích)
Úplně jiný pocit.
Ptáte se, jak to souvisí s chronickou bolestí?
Zkuste si teď představit obojí najednou.
Představte si, jaké by to bylo, kdybych se vás dotýkal tímto pírkem, ale mozek vám říkal, že cítíte tohle. Přesně to cítí pacienti trpící chronickou bolestí.
Nebo si představte něco ještě horšího.
Představte si, že lechtám tímto pírkem vaše dítě a mozek mu říká, že držím tenhle hořák.
Přesně tohle prožívala má pacientka Chandler, kterou vidíte na fotografii.
Jak vidíte, je to krásná, mladá žena.
Když jsem ji poznal, bylo jí 16 let a chtěla se stát profesionální tanečnicí.
Během jedné taneční zkoušky upadla na ruku a poranila si zápěstí.
Teď si asi podobně jako ona říkáte, že výron zápěstí nepředstavuje zásadní životní zlom.
Stačí stáhnout ruku elastickým obvazem, týden, dva polykat Ibuprofeny a tím to hasne.
V případě Chandler to však byl teprve začátek.
Takhle vypadala její ruka tři měsíce po zranění, kdy přišla na kliniku.
Jak vidíte, nemá normální barvu, je nafialovělá.
Na dotek byla mrtvolně studená.
Svaly byly ztuhlé - dystonické, jak říkáme my.
Bolest se jí šířila ze zápěstí do dlaně až ke konečkům prstů a od zápěstí k lokti, skoro až k rameni.
Nejhorší ale nebyla spontánní celodenní bolest.
Nejhorší bylo, že trpěla alodynií, což je odborný název jevu, který jsem demonstroval na příkladu s pírkem a hořákem.
I ten nejjemnější dotek, dotek ruky, nebo dokonce jen dotek rukávu, či oděvu jí působil nesnesitelnou pálivou bolest.
Jak se může nervový systém takhle zbláznit?
Jak je možné, že nervový systém špatně vyhodnotí neškodný podnět jako je dotek ruky a přemění to v tak nepříjemný pocit jako je dotyk plamene?
Zřejmě si představujete nervový systém jako domácí rozvody.
Ve zdech vašeho domu vedou kabely od vypínače ke svorkové skříni na stropě a ze svorkové skříně k žárovce.
Když zmáčknete vypínač, světlo se rozsvítí.
Když ho zmáčknete znovu, světlo zhasne.
Takhle si lidé většinou představují nervový systém.
Když se praštíte kladivem do palce, kabely v ruce, kterým říkáme nervy, přenesou informaci do svorkové skříně v míše, odkud nové kabely-nervy přenesou informaci až do mozku a vy si uvědomíte, že vás bolí palec.
Lidské tělo je ale pochopitelně ve skutečnosti mnohem složitější.
Mícha nefunguje jako svorková skříň, která prostě spojuje jeden nerv s dalším předáváním hnědých balíčků s chemickou informací - neurotransmiterů - hezky jeden po druhém.
Místo toho jsou neurotransmitery rozptylovány třemi směry - do strany, nahoru a dolů, kde začnou reagovat se sousedními buňkami.
Tyto buňky, kterým se říká gliové, byly kdysi považovány za bezvýznamný stavební prvek míchy, který pouze drží všechny důležité části pohromadě, třeba nervy.
Ukazuje se však, že gliové buňky hrají zásadní roli v modulaci, zesílení a v případě bolesti i zkreslení smyslových vjemů.
Po aktivaci těchto gliových buněk řídí jejich DNA syntézu nových bílkovin, které se uvolní a reagují se sousedními nervy.
Ty začnou uvolňovat své neurotransmitery a ty zase aktivují sousední gliové buňky a tak to jde dál, dokud nevznikne pozitivní zpětnovazebná smyčka.
Skoro jako kdyby přišel někdo k vám domů a předělal elektrické vedení, takže až byste zapli vypínač, spláchl by záchod o tři patra níž, nebo by se zapla myčka, nebo vypnul počítač.
Zní to šíleně, ale přesně tak to je s chronickou bolestí.
Proto je bolest nemocí sama o sobě.
Nervový systém je tvárný.
Mění se a přeměňuje v reakci na podněty.
Co se s tím dá dělat?
Co dělat u případů podobných Chandler?
Léčba pacientů zatím není nijak dokonalá.
Léčíme je symptomatickými léky - prášky proti bolesti, které však na tento druh bolesti moc nezabírají.
Vezmeme aktivní nervy, které by aktivní být neměly a umrtvíme je lokálním anestetikem.
Zásadní je nasazení přísné a často i nepříjemné fyzické terapie a ergoterapie, díky nimž se poškozené nervy znovu naučí reagovat normálně na běžné aktivity a smyslové vjemy.
To vše dál podporujeme intenzivním psychoterapeutickým programem proti sklíčenosti, zoufalství a depresi, které vždy doprovázejí těžkou chronickou bolest.
S úspěchem, jak můžete vidět na tomto videu Chandler, která po dvou měsících od našeho setkání je schopna udělat přemet vzad.
Včera jsme byli na obědě, studuje tanec na zdejší střední škole na Long Beach a daří se jí skvěle.
Budoucnost je ještě optimističtější.
Je totiž příslibem vývoje nových léků, které už nebudou jen symptomatické, nebudou tedy nemoc jen maskovat, jako je tomu teď, ale budou ji léčit, půjdou přímo k jádru problému - napadnou gliové buňky, nebo škodlivé bílkoviny, které tyto gliové buňky produkují a uvolňují, čímž poškozují nervový systém, či jeho plasticitu, což vede ke zkreslení a zesílení smyslovému vjemu, jenž nazýváme bolestí.
Doufám tedy, že se v budoucnu naplní slova George Carlina, který řekl: "Má filozofie zní: bez bolesti není bolest."
Děkuji vám.
(potlesk)
(hraje piano)
Chtěli bychom mluvit o obrazu svatého Šebestiána od Andrea Mangegna.
Je to raně renesanční malba a Mantegna je zajímavý, protože přichází z centrální Itálie, ale oženil se s dcerou Jacopa Bellini, sestrou Giovanniho Bellini, a díky tomu se zapletl s Benátčany.
Podle benátských tradic strávil nějakou dobu v Padově.
V jeho díle vidíme benátské barvy a to ve své přirozenosti.
Steven: Šebestián podle tradice, samozřejmě, byl podle legendy mučený Erosem pro svou křesťanskou víru. Podívejme se na jeho tělo, je v kontrapostu, je téměř do tvaru písmena S.
Myslím si, že v rané renesanci to stojí za povšimnutí, protože to předurčuje eleganci a složitost těla, kterou můžeme vidět ve vrcholné renesanci.
Steven: Šípy jsou zde, myslím si, použity téměř jako grafické znázornění těla.
Steven: Těla a jeho pohybů.
Je to téměř jako schematizující pohyb samotného postoje v kontrapostu.
Když se podíváte na všechny šípy v pase, je to opravdu pohyb k bokům a kolenům, všechny typy zkosených úhlů.
Mantegna tímto obrazem, podle mne, udělal krok dopředu před Massacia a Donatella, kteří vyobrazují opravdu elegantní a složitý kontrapost.
Nyní, tělo je vycentrované a vidíme ho z čelního pohledu, ale je také určitým pozůstatkem stejně jako ty antické ruiny, které ho obklopují.
To na co se opravdu díváme je raná fascinace klasickou tradicí a to, co znamená oživit ji.
Mám na mysli všechny ty nádherné starověké ruiny kolem.
Ale v jiném smyslu, je Šebastián také starořímskou ruinou, protože, jak víte, co se tady děje je starověká láska k lidskému tělu, jeho kráse, jeho fungování, to vše je tady oslavováno, a je to skvělým pozadím pro prezentaci ruin klasické architektury.
Je tady opravdu legrační anachronismus.
Je to něco, co je mimo běh času a to je svatý Šebestián, který byl mučen Římany, je tady mučený, ale proč jsou římské stavby v ruinách?
Je to překvapivé, že?
Beth: Je to zvláštní.
Já to vždy vnímala symbolicky.
Steven: Je to symbolické, určitě. Je to symbol toho, jak křesťané vystavěli na ruinách starověkého Říma pohanskou říši, založili nový řád, křesťanský, jako protiklad tomu starému.
Steven: Myslím si, že to je naprosto správně.
Beth: Zničili starý řád starověkého Řecka a římskou kulturu.
Myslím si, že to je naprosto správně, a tady máme římskou kulturu, která ovládala svět přes 500 let.
Beth: Ano.
Steven:
A ještě, křesťanství přesahující dokonce i sílu starověkého Říma.
Správně a nezáleží na tom, co uděláte jejich svatým a mučedníkům, jestli je probodnete, upálíte, stáhnete z kůže.
Steven:
Je to jedno, jejich víra zůstává.
Steven: Vlastně je silnější.
(hraje piano)
To, co chci dělat v tomto videu, je lépe porozumět oligopolu.
Budeme o tom mluvit... oligopoly...
Budeme o tom mluvit více v budoucích videích.
Již jsme o této části oligopolů hovořili: oligo pochází z řeckého slova "málo" a poly pochází z řeckého slova "prodávající".
Nechci nikoho mást předponou poly, stejně jako u termínu polynom nebo vševěd, poly často znamená mnoho, ale v této souvislosti to pochází z řeckého polian nebo polie, skutečně to pochází od prodávajících a znamená to několik prodávajících.
Co je na oligopolech zajímavé, že se někdy mohou chovat daleko více jako monopoly, pokud jsou koordinované. Nebo pokud jsou stálé, i když existuje několik prodávajících nebo dokonce dva prodávající. Mohou si ostře konkurovat a vypadá to mnohem více jako dokonalá konkurence.
Příkladem tomu je když několik konkurentů se navzájem koordinuje.
Říkají, hele, podívejte, (protože jich je jen několik, aby se mohli koordinovat), omezíme množství tak, abychom mohli zvýšit cenu a tak maximalizovat náš kolektivní ekonomický zisk.
Takže souhlasí s tím, že se budou koordinovat,i přestože je to v rámci většiny zemí nezákonné. Většině firem to není dovoleno v mnoha zemích.
Ale pokud se to děje (tento druh koordinace mezi hráči v oligopolu), nazývá se to jako tajná dohoda, nebo můžeme říci, že se předem dohodli a pokud mají formální dohodu pro uzavírání tajných dohod, nazýváme tyto hráče kartel.
Svým chováním se blíží k monopolu.
Potom se snaží společně jednat alespoň jako monopol a nejslavnější ze všech kartelů je OPEC. Někdy můžete také slyšet o drogovém kartelu, ale na to já nejsem odborník, a myslím, že to znamená, že jsou některé formy koordinace, některé formy nastavování cen, některé formy množství omezeny.
Ale nejznámější a možná jeden s největším dopadem je OPEC.
OPEC je zkratka pro Organizaci zemí vyvážejících ropu a je to skupina 12 zemí, které společně ovládají 79% světových zásob ropy.
Zásoby ropy v zemi.
Existuje i jiná ropa, ale nevíme kde, ale je v zemi. Ale toto je 79% ropy, o které v zemi víme a oni kontrolují zhruba 44% současné produkce ropy.
Každý měsíc 44% celkového množství ropy na světě pochází ze zemí OPEC.
Jsou to převážně země na Blízkém východě, ale nyní zahrnují i země mimo Blízký východ.
Mají formální dohodu, kde se snaží omezit produkci, aby dostali cenu tam, kam sami chtějí.
Alespoň se snaží působit podobně jako monopol.
Neovládají veškeré zásoby ropy, neřídí veškerou produkci ropy, ale díky koordinaci se mohou chovat jako větší hráč než jednotlivě.
V budoucích videích uvidíme, že i když je to pro ně společně dobré koordinovat se tímto způsobem, může to být nezákonné, protože všechny země se koordinují mezi sebou navzájem.
Nikdo nemůže říci, že to, co děláte, je nezákonné.
Protože v podstatě jednají mimo zákony jakékoli země.
Ale v budoucnu uvidíme, že tam existuje obrovská motivace pro kteroukoli z těchto zemí tajně dohodu porušit. Říkají:
"OK, omezím množství stejně jako vy všichni ostatní, ale tajně budu produkovat více a dostanu vyšší ceny, které je dosaženo proto, že všichni ostatní jsou omezeni.
Ve skutečnosti je to velmi těžké, i když existuje formální dohoda, udržet v rámci kartelu disciplínu.
Tohle byl příklad, kdy se snaží země koordinovat a domluvit se ve snaze stát se spíše monopolem.
Existuje mnoho případů oligopolů, pokud vím, které jsou silně konkurenční.
Asi nejznámější z nich jsou Coke a Pepsi.
A to je, myslím i v rámci trhu s cukrem a vodou.
Obě se zajímají o vodu, a přidávají hodně cukru do této vody, utrácejí miliony nebo možná miliardy za určitých okolností na trh, aby se přesvědčili, že cukr a voda budou v pohodě a trendy, nebo že budou mít více přátel, že se budou lépe hledat, nebo cokoliv jiného.
Jsou silně konkurenční.
Ty by mohly koordinovat a říkat "Hele, pojďme zvýšit cenu dvanácti uncí cukru a vody, k dolaru nebo k pěti dolarům, pokud budete dělat to ,co uděláme i my.
Ale ne, oni soutěží silně o ceny a marketing.
A to je vlastně zvláštní případ oligopolu, kde máte jen dva hlavní hráče, nazvali jsme to duopolem.
Další příklady duopolu, dokážete si představit Boeing a Airbus.
Pokud budete létat komerčními letadly, zejména novými letadly, budete létat zejména buď Boeing letadly nebo letadly Airbus.
Boeing je americkým výrobcem, Airbus je evropským výrobcem.
Přestože Boeing si vždy stěžuje, že Airbus dostává podporu z Evropské unie, a Airbus si vždy stěžuje, že Boeing dostává podporu ze strany USA, čímž nelítostně soutěží o ceny, kde jsou vítězové, státy a letecké společnosti si kupují letadla pouze u nich.
Dalšími příklady oligopolů, jež jsou konkurenceschopnější, zejména i než OPEC, máte něco jako na způsob leteckých společností.
Dal jsem letecké společnost jako průmysl, kde se chovají jakémsi dokonale konkurenčním způsobem.
Ekonomické sídlo na většině leteckých společností je silně nerozlišné, je tam hodně dobrých cenových informací z podílu letecké společnosti, lépe než v téměř každém odvětví.
Ale máte příliš mnoho konkurentů, všichni jsou si vědomi sebe, ale všichni víme, že navzájem ceny jsou do určité míry ,při pohledu na ceny druhého, porovnávány, a pak se rozhoduje každý o svých vlastní cenách.
Není to jako milion konkurentů, to nemůže sledovat každý.
Takže letecké společnosti nejsou duopol, ale jsou rozhodně příkladem oligopolu, že trh se blíží dokonalé konkurenci.
Jsou i jiní, jako kreditní karty, sítě.
Máte VISA, Master Card a American Express.
Ty první dva jsou dominantní, nejsou v koordinaci nebo alespoň pokud víme, pokud jsou, určitě taky soutěží. V této oblasti je ještě velmi málo hráčů.
Byly i případy společností, zejména u oligopolů, kdy mezi sebou uzavřeli v zákulisí dohodu.
Hej, proč my nekoordinujeme, a nezvyšujeme produkci, protože oba jsme si udrželi naše vysoké ceny, a tak nás to drží disciplíny.
A to je místo, kde se vlády musí pravidelně účastnit, a ujistit se, že mezi nimi, tam, opravdu není tento typ věci.
Vzhledem k vládním názorům, většina vlád, chce, aby se naléhalo na strany, tak blízko k dokonalé konkurenci, jak je to jen možné.
Viděli jsme, že čím blíže se dostanemek dokonalé konkurence, tím dál se dostaneme od monopolu, čím efektivnější výrobu máme, tím větší celkový přebytek máme, který pak jde na spotřebitele.
Dobře, teďka vám ukážu něco o našem jídelníčku.
A rád bych věděl, jací posluchači tu jsou, a kdo z vás už někdy jedl hmyz?
To je docela dost.
(Smích)
Ale stále nereprezentujete celkovou populaci naší planety.
(Smích)
Protože, více než 80% naší populace jí hmyz.
Ale to je dobře.
Proč nejíst hmyz?
Nejprvé si řekneme, co je to hmyz?
Hmyz jsou šestinozí živočichové.
A zde můžeme vidět rozdílnost. Na této planetě je 6 miliónů druhů hmyzu, 6 miliónů druhů.
Pár stovek savců -- 6 miliónů druhů hmyzu.
Popravdě, pokud bychom počítali jednotlivé organismy, napočítali bychom mnohem větší množství.
Ze všech živočichovů na Zemi ze všech živočišních druhů, 80% jich chodí po šesti.
Ale kdybychom počítali jednotlivce, a vzali bychom jejich průměrnou hmotnost, bylo by to okolo 200 až 2000 kilogramu na jednu osobu jako jste vy nebo já na této planetě.
Myšleno v biomase, hmyz má větší početní zastoupení než my, a nejsme na planetě lidí, ale planetě hmyzu.
Hmyz není jen v přírodě, ale jsou také součásti naší ekonomiky, většinou bez našeho vědomí.
Byl tu odhad, hrubý odhad, před pár lety ekonomika USA profitovala 57 miliard dolarů za rok.
Je to velmi velká hodnota přispěna do ekonomiky USA zcela zdarma.
Podívejme se, kolik USA zaplatili za válku v Iráku ve stejném roce.
Bylo to 80 miliard US dolarů.
Víme, že to nebyla levná válka.
Takže hmyz, zcela zdarma, přispěl do ekonomiky USA zhruba stejným rozsahem, zdarma, bez našeho vědomí.
Ale nejenom v USA, ale také v jiných státech a ekonomikách.
Jak je hmyz užitečný?
Odstraňují hnůj, opilují naše plodiny.
A 1/3 ovoce, které jíme, jsou výsledky jejich péče při reprodukci rostlin.
Regulují škůdce a jsou potravou pro jiné živočichy.
Jsou na začátku potravního řetězce.
Malý živočichové jedí hmyz.
Dokonce i velcí živočichové jedí hmyz.
Ale malý živočichové jedí hmyz a následně jsou snězena většími, stalé většími živočichy.
A na konci potravního řetězce je stejně sníme my.
Je tady hodně lidí, co jí hmyz.
Tady mě vidíte v malém provinčním městě v Číně, Lijang -- okolo 2 mil. obyvatel.
Pokud půjdete na večeři, podobně jako rybí restaurace, kde si můžete zvolit, jakou rybu chcete, tak tady si můžete zvolit, jaký hmyz chcete jíst.
A připraví jej pro vás úžasným způsobem.
A tady mě vidíte, jak si pochutnávám na housenkách, kobylkách, včelách - delikatesy.
Každý den můžete zkoušet nové druhy.
K dispozici máme 1000 druhů hmyzu, které jsou jezeny po celé Zemi.
To je víc, než hrstka savcu, které jíme, jako jsou krávy, vepře, nebo ovce.
Více než 1000 druhů-- obrovská rozmanitost.
A teďka si řikáte, no dobře, v provinčním městě v Číně toto dělají, ale my ne.
Jak zde vidíme, vetšina z vás už někdy ochutnalo hmyz, možná občas, ale mohu vám říci, že každý z vás už jedl hmyz, bez výjimek.
Jíte je minimálně 500 gramů za rok.
Co jíme?
Rajská polévka, arašídová pomazánka, čokoláda, nudle -- každé zpracované jídlo, které jíme, obsahuje hmyz, protože hmyz je všude kolem nás, a když jsou mimo své prostředí, tak jsou také v naších plodinách.
Některé ovoce jsou poškozené hmyzem. Tyto ovoce, řekněme, že by to bylo rajče, tak poputuje do rajské polévky.
Ovoce, které není poškozené, jde do obchodu.
A tak vidíme rajče.
Ale nevidíme ty, které jsou v rajské polévce, a pokud splňují požadavky potravinářské komise, tak tam může být cokoliv, žadný problém.
Proč tedy dáváme takovýhle blbosti do polévky, když je tam také maso?
(Smích)
Ve skutečnosti, všechny zpracovaná jídla obsahuje více bílkovin, než bychom si byli vědomi.
Takže jsou také dobrým zdrojem bílkovin.
Nyní si řeknete,
"Dobře, 500g jsem omylem snědl."
My to ale děláme i záměrně. Ve většině jídla, které jíme--
Mám jenom 2 druhy jídla na tomto obrázku -- růžové sušenky a surimi tyčinky nebo chcete-li Campari .. hodně našich produktů, které mají červenou barvu jsou obarvené přírodní barvou.
Surimi tyčinky z krabího masa, nebo jsou prodávany jako krabí maso je bílá ryba která byla obarvená karmínem.
Karmín je produkt z hmyzu, které žije na kaktusu.
A je produkováno ve velkém množství, 150-180 metrických tun ročně na Kanarském ostrově v Peru, a jde o velký business.
1g karmínu stojí okolo 30 eur.
1g zlata stojí 30 eur.
Takže, je velmi málo produktu, který používáme k obarvení naších jídel.
Situace na světě se mění pro vás a mě, pro každého na této planetě.
Populace roste velmi rychle, roste exponenciálně.
Jsme v okamžiku, kdy máme něco okolo 6-7 miliard obyvatel, a poroste až k 9 miliardám v roce 2050.
To znamená, že budeme muset nakrmit více hladových krků a budeme se muset postarat o více a více lidí.
Konference FAO v říjnu se plně věnovala tomuto tématu.
Jak nakrmíme svět?
Pokud se podíváme na obrázky, máme o 1/3 hladových krků více, které je třeba nakrmit ale potřebujeme zvýšit zemědělskou produkci o 70%.
A to je nutnost, neboť popuplace na této planetě roste, a roste, ale nejen v počtu ale také i bohatstvím, a kdo získá bohatství, začne jíst více a také začne jíst více masa.
A maso je něco, co stojí hodně z naši zemědělské produkce.
Náš jídelníček obsahuje určité množství živočisné bílkoviny a většina z nás zde je získala z dobytka, ryb, divoké zvěře.
A jíme je hodně.
Ve vyspělých zemích, průměrně 80kg na osobu za rok, a poroste až na 120kg v USA a o něco méně v jiných zemích, ale průměrně 80kg na osobu za rok.
V rozvojových zemích je to o hodně méně.
25kg na osobu za rok. Ale rapidně poroste.
V Číně za posledních 20 let, vzrostla konzumace z 20kg na 50kg, a stále roste.
Takže, pokud 1/3 obyvatel začne zvyšovat konzumaci masa z 25 na 80kg, a 1/3 obyvatel žije v Číně a Indii, máme tu velkou poptávku po masu.
Samozřejmě, nemůžeme říci, že to je jenom pro nás a ne pro ně.
Sdílejí to, co my.
Nyní bych mal říci, že jíme moc masa v západním světě.
Ale mohli bychom jíst méně -- a já vím, byl jsem vegetarián delší dobu, a vy to také dokážete.
Můžeme získavat bílkoviny z jiných zdrojů.
Ale je tu mnoho problémů s produkcí masa, a budeme se s tím setkávat častěji.
První problém je zdraví.
Prasata jsou lidem podobní.
Existuje lékařský model, že můžeme transplantovat orgán z prasete na člověka.
To znamená, že mohou sdílet stejné nemoci jako my.
A prasečí nemoci, prasečí virus a lidský virus, oboji se může rozšířit, a protože mají podobné rozmnožovací schopnosti, mohou se sloučit a vytvořit tak nový virus.
A to se stalo v Nizozemí v letech 1990 během prasečí chřipky.
Získáme novou chorobu, která může být smrtelná.
Pokud jíme hmyz -- jsou od nás naprosto odlišné -- toto se nemůže stát.
Takže to máme 1 bod pro hmyz.
(Smích)
Máme tu převodní vztah.
Vezmeme 10 kg krmiva, dostaneme 1 kg hovězí, ale získáme 9kg masa z kobylek.
Takže pokud chcete být dobrým podnikatelem, co byste udělali?
S 10 kg vstupu, ziskáte 9 kg výstupu.
Doposud jsme získali 1 nebo 5 kg výstupu.
A to jsme nebrali v potaz bonus. Ještě jsme nevyužili 9 kg výstupu.
Takže to máme druhý bod pro hmyz.
(Smích)
A pak tu máme životní prostředí.
Pokud z 10 kg krmiva (Smích) je výsledek 1 kg hovězí a zbylých 9 kg je odpad, je zde hodně hnoje.
Pokud budeme chovat hmyz, získáme méně hnoje za kilogram masa, které vyprodukujeme.
Takže méně odpadu.
A navíc, za každý kilogram hnoje, máme mnohem méně amoniaku a méně skleníkových plynů z hmyzu než z krávy.
Takže máme méně odpadů, které tolik nepoškozují životní prostředí, jako je kravský hnůj.
Takže třetí bod pro hmyz.
(Smích)
Ale je tu velké "kdyby." Vyprodukuje-li hmyz kvalitní maso.
Bylo zde mnoho analýz o bílkovinách, tuku a vitamínách, které jsou velmi prospěšné.
Můžeme porovnat k tomu, co běžně jíme.
V méřítku kalorii je to velmi prospěšné.
1kg kobylek obsahuje stejné množství kalorií jako 10 hot dogů nebo 6 Big Maců.
To máme 4. bod pro hmyz.
(Smích)
Mohl bych pokračovat a mohl bych uvést více výhod pro hmyz, ale čas mi to nedovolí.
Takže otázka zní: "Proč nejíst hmyz?" Dal jsem vám nejméně 4 argumenty pro.
Budeme muset. Pokud je nemáte rádi, budete si muset zvyknout, protože 70% naší zemědělské půdy je používáno na produkci dobytka.
Není to jen půda, kde se pase a krmí dobytek, ale také jiné oblasti, kde je krmivo produkováno a transportováno.
Můžeme zvýšit území, ale za cenu deštných pralesů, ale je tu určitý limit, které brzy dosáhneme.
A pokud si pamatujete, musíme zvýšit zemědělskou produkci o 70%, tak tímto způsobem to nemůžeme udělat.
Můžeme mnohem lépe změnit maso, které jíme; hovězí na hmyzí.
80% světové populace jí hmyz, takže jsme menšina -- v zemích jako je Velká Británie, USA
Nizozemí, kdekoliv.
Na jedné straně vidíme obchod v Laosu, kde mají velké množství různorodého hmyzu, který si můžete dát k večeři.
Na druhé straně, vidíme kobylku.
Lidé je jedí, nikoliv, protože jsou hladoví, ale, protože si myslí, že je to lahůdka.
Je to velmi dobré jídlo.
Rozmanité. S mnoha výhodami.
Popravdě, máme lahůdku, která je velmi podobná kobylce: krevety, lahůdka, která je prodávaná velmi draze.
Kdo by nechtěl jíst krevety?
Samozřejmě, je tu i malá skupina lidí, které je nemá ráda. ale krevety, kraby, nebo raci jsou si velmi podobní.
Jsou chutní.
Popravdě, kobylka je "kreveta" na souši, a může být velmi dobrým jídlem v našem jídelníčku.
Takže proč ještě nejíme hmyz?
Je to o našem způsobu myšlení.
Nezvykli jsme si a vidíme hmyz, jako ogranismus, který je velmi odlišný od nás.
Proto je nutné změnit naše vnímáni hmyzu.
Pracuji velmi tvrdě s mým kolegou Arnoldem van Huisem, a říkáme lidem, co je hmyz zač, jak úžasný je, jaké úžasné věci v přírodě dělá.
Popravdě, beze hmyzu bychom tu nebyli v této místnosti, protože pokud by hmyz vymřel, my bychom brzo také.
Pokud bychom vymřeli, tak by hmyz vesele žil dál.
(Smích)
Musíme překonat předsudky vůči jezení hmyzu.
Nekteří si myslí, že ještě nejsou k dispozici.
Ale jsou.
Několik podnikatelů z Nizozemí začalo s produkcí, a jeden z nich je i tady,
Marian Peeters, která je na obrázku.
Předpokládám, že v tomto roce je budeme mít v supermarketu-- nikoliv zřetelně, ale jako živočišná bílkovina v jídle.
A možná v roce 2020 budeme kupovat s vědomím, že uvnitř je hmyz, který budeme jíst.
A budou zpracovávány úžasným způsobem.
Nizozemský čokoládový výrobce.
(Hudba)
(Potlesk)
Je zde mnoho způsobů zpracování.
(Smích)
V Nizozemí máme inovativní Ministerstvo zemědělství, které zahrnuje hmyz do jídelníčku v restauraci, kde je ministerstvo.
A když ministryně měla schůzi s ministry zemědělství ze všech zemí EU, v Haagu, vzala je do luxusní restaurace a spolu jedli hmyz.
Není to jen můj koníček.
Ale je to velmi vzrušující.
Takže proč nejíst hmyz?
Měli byste to zkusit.
Před pár lety jsme měli sraz 1750 lidí a všichni společně na náměstí v Wageningenu jedli hmyz, a to je stále horká novinka.
Myslím si, že brzo toto už nebude tak horké, kdy všichni budeme jíst hmyz, protože to bude něco běžné.
Můžete to zkusit dnes, a já vám mohu říci, užijte si to.
A rád bych vám představil Bruna, který první okusí, a jeho první zakousnutí.
(Potlesk)
Bruno Guissani:
Nejdříve se na to podívám.
Marcel Dicke:
Všechno je to bílkovina.
BG:
No, je to stejné jako na videu.
A vypadá to chutně.
Asi jsou z oříšků nebo něčěho takového.
MD:
Děkuji.
(Potlesk)
(Hudba)
Při dlouhém letu letadlem se někdy upřeně dívám na hory a pouště a snažím se pochopit, jak velká naše Země vlastně je.
A pak si vzpomenu, že existuje objekt, který máme každý den před očima, který je schopen pojmout milion našich Zemí.
Slunce se jeví jako nesmírně obrovské, ale ve vesmírném makrorežimu je pouhou kapkou v moři, jednou ze 400 miliard hvězd galaxie Mléčná dráha, která vám za jasné noci bude připomínat světle bílý závoj táhnoucí se oblohou.
To ale není zdaleka vše.
Existuje zhruba 100 miliard galaxií, které jsou zachytitelné našimi teleskopy, takže kdyby každá hvězda byla velikosti zrnka písku, sama Mléčná dráha by měla dostatek hvězd, aby zapnila část pláže o rozměrech 9 x 9 x 1 metr pískem.
Na celé Zemi není tolik pláží, jejichž zrnka písku by zastoupily hvězdy celého vesmíru.
Taková pláž by se musela táhnout do dálky stovek milionů mil.
Můj ty svatý Hawkingu, to je ale hvězd.
Steven Hawking a další fyzikové dnes věří, že skutečnost je ještě mnohem neuvěřitelnější.
Zaprvé, těch 100 miliard galaxií, které jsou v dosahu našich teleskopů, je pouhým nepatrným zlomkem celku.
Vesmír jako takový se roztahuje zrychlujícím se tempem.
Drtivá většina galaxií se od nás vzdaluje tak rychle, že k nám jejich světlo ani nemusí nikdy dorazit.
Přesto však je naše fyzická realita tady na Zemi těsně spjata s těmito vzdálenými, neviditelnými galaxiemi.
Můžeme je brát jako součást našeho vesmíru.
Představují jedno obří soukolí, řídící se stejnými fyzikálními zákony, je složeno ze stejného typu atomů, elektronů, protonů, kvarků, neutrin, ze kterého jste složeni vy a já.
Nejnovější fyzikální teorie, včetně tzv. teorie strun, nám nicméně naznačují, že by mohlo existovat nekonečně mnoho vesmírů, skládajících se z odlišných částic, s rozdílnými vlastnostmi a řídící se podle odlišných pravidel.
Ve většině z těchto vesmírů by nikdy nemohl existovat život a takovéto vesmíry by mohly vznikat a zanikat během nanosekundy.
Když je však sečteme, tvoří většinu multivesmíru množiny možných vesmírů zanořené až do 11 rozměrů a dějí se v nich zázraky vymykající se naší nejdivočejší fantazii.
Podle přední verze teorie strun je multiversmír složen z 10 až 500 vesmírů.
To je jednička s 500 nulami, číslo tak ohromné, že kdyby měl každý atom v našem pozorovatelném vesmíru svůj vlastní vesmír a všechny atomy v těchto všech vesmírech měly rovněž svůj vlatsní vesmír, a opakovaly byste to ve dvou dalších cyklech, pořád byste měli jen pouhý zlomek celku -- konkrétně jednu bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion bilion biliontinu.
Ale i takovéto číslo je nepatrné v porovnání s dalším číslem: nekonečnem.
Někteří fyzikové se domnívají, že časoprostorové kontinuum je doslova nekonečné a že čítá nekonečné množství tzv. kapesních vesmírů s proměnlivými vlastnostmi.
Stíhá to váš mozek?
Kvantová teorie tomu ale přidává úplně nový rozměr.
Tato teorie byla prokázana jako pravdivá, o tom není pochyb, její interpretace je ale matoucí.
A někteří fyzikové tvrdí, že ji můžete pochopit pouze když si představíte, že každým okamžikem vzniká nesmírné množství paralelních vesmírů, z nichž je mnoho podobných našemu světu, a mohly by obsahovat několik kopií vás samých.
V jednom z nich byste vystudovali s vyznamenáním a vzali se s láskou vašich snů.
V druhém byste takové štěstí neměli.
Je stále mnoho vědců, kteří by řekli: čirý nesmysl.
Jediná smysluplná odpověď na otázku, kolik existuje vesmírů, je ta, že existuje jen jeden vesmír.
A několik filozofů a mystiků by mohlo namítat, že i ten náš vesmír je pouhou iluzí.
Jak tedy vidíte, v současnosti neexistuje v této oblasti žádny konsensus, ani zdaleka.
Víme jen, že odpověď se nachází někde mezi nulou a nekonečnem.
Myslím ale, že víme také toto: tahle doba je pro studium fyziky jako stvořená.
Můžeme právě procházet největší změnou paradigmatu v poznání, které kdy lidstvo zaznamenalo.
Funkce f(x) je definovaná jako f(x) = 49 - (x^2).
Najdi hodnotu f(5).
Když pracujete s funkcemi, musíte vzít vstupní hodnotu, v tomto případě je vstupní hodnotou číslo 5.
Dosadíme ji do krabičky, která představuje naši funkci, a podíváme se na výsledek.
Tady se říká, že naše funkce vezme vstupní hodnotu, umocní ji na druhou a výsledek odečte od 49.
Hledáme f(5).
Všude, kde je v zadání funkce 'x', jestliže se f(x) rovná tomuhle, všude, kde vidíme 'x', nahradíme 'x' vstupní hodnotou. f(5) se bude rovnat 49 minus...
Toto se tedy rovná 49 mínus 25.
A 49 mínus 25 je 24.
A máme to.
Před dvanácti lety jsem psal po ulicích své jméno, abych vyjádřil "Já jsem tady. Jsem tady na světě.".
Potom jsem začal fotit lidi a lepit ty fotky do ulic, abych řekl: "Oni jsou tady".
Z předměstí Paříže přes zeď mezi Izraelem a Palestinou, přes střechy v Keni až po chudinské čtvrti v Riu, jen papír a lepidlo - nic víc.
Loni jsem si kladl otázku: Může umění změnit svět?
No, podívejme se, když mluvíme o změně ve světě, hodně se toho letos událo, arabské jaro pořád pokračuje, eurozóna zkolabovala ... co dál?
Hnutí Occupy našlo svůj hlas a já pořád mluvím anglicky.
Událo se tedy hodně změn.
Takže když jsem loni vymýšlel své TED přání, řekl jsem si, že chci změnit svou koncepci.
Vy budete dělat fotky. Budete je posílat mně.
A já je vytisknu a pošlu vám je zpět.
Pak je vylepíte na místa, která se vám budou zdát vhodná k vyjádření vašeho názoru.
Toto je projekt Inside Out.
Tento rok jsme vytiskli sto tisíc plakátů.
Dovolte mi vám je ukázat.
A každý den jich posíláme víc a víc.
Takhle jsou velké.
Je to jen obyčejný papír s trochou inkoustu.
Tento je z Haiti.
Loni, když jsem začínal, za mnou přišly stovky lidí a chtěli mi pomoci.
Řekl jsem jim však, že musí splnit moje podmínky: žádná reklama, žádná loga, žádní sponzoři.
O týden později přišlo několik lidí, kteří byli připraveni pomoci povzbudit všechny lidi na zemi, kteří chtěli změnit svět.
A to jsou lidé, o kterých dnes budu mluvit.
Dva týdny po mém proslovu vyfotili v Tunisku stovky portrétů.
Přelepili všechny fotografie diktátora svými vlastními fotkami.
Bum!
Přesně to se stalo.
Slim a jeho přátelé projeli celou zemi a všude lepili stovky fotek, aby ukázali různorodost své země.
Tím se z Inside Out stal jejich vlastní projekt.
Například tato fotka byla vylepena na policejní stanici a to, co vidíte na zemi, to jsou složky s fotografiemi všech lidí, které policie sleduje.
Rusko.
Chad chtěl bojovat proti homofobii v Rusku.
Se svými přáteli navštívil všechny ruské ambasády v Evropě a stál před nimi s fotografiemi, aby ukázal, že "My máme svá práva".
Použili Inside Out jako platformu k protestu.
Karachi, Pákistán.
Sharmeen je dokonce tady mezi námi.
Sharmeen organizovala akci TEDx v Pákistánu a vystavila všechny ty neznámé tváře na zdech po celém městě.
A já bych jí dnes chtěl poděkovat.
Severní Dakota, Standing Rock Nation, ostrov Turtle, [nejasné jméno] z kmene Dakota Lakota, chtěl ukázat, že zde stále ještě žijí Indiáni.
Že jejich sedmá generace stále bojuje za svá práva.
Vylepil plakáty po celé rezervaci.
A také je tu dnes s námi.
Pokaždé, když najdu v New Yorku nějakou zeď, použiju jeho fotky, abych dál šířil tento projekt.
Juarez: Určitě jste slyšeli o této hranici -- jedna z nejnebezpečnějších hranic na světě.
Monica udělala spolu se skupinou fotografů tisíce fotek a pokryla jimi celou hranici.
A víte, co tohle všechno stojí?
Lidi, energii, lepidlo a organizaci týmu.
Bylo to úžasné.
Mezitím v Iránu,
Abololo - což je přezdívka - vylepil fotografii tváře jedné jediné ženy, aby ukázal svůj odpor k vládě.
Asi vám nemusím říkat, jakému nebezpečí se tím vystavoval.
A jsou tu také hromady školních projektů.
20 % plakátů, které jsme dostali, pocházely ze škol.
A vzdělání je základ.
Děti se jednoduše vyfotily ve třídě, učitel fotky posbíral a pak je vylepili po škole.
Tady jim dokonce pomáhali hasiči.
Do takových projektů by se mělo zapojit více škol.
Samozřejmě jsme se chtěli znovu vrátit do Izraele a Palestiny.
Takže jsme tam přijeli s dodávkou.
Byla to taková fotobudka v autě.
Vstoupíte do auta, tam vám udělají fotku, za 30 vteřin si jí vyzvednete a můžete lepit!
Tisíce lidí toho využilo a každý z nich souhlasil s mírovým řešením a rozdělením na dva státy. A pak vyšli do ulic.
Toto je pochod 450 000 lidí - začátkem září.
Všichni drželi ty fotky jako vyjádření svého názoru.
Jinde lidé polepovali ulice, budovy.
Bylo to všude.
A teď mi zkuste říct, že tito lidé nejsou připraveni na mír.
Tento projekt - to bylo tisíce akcí ročně, stovky tisíc lidí, kteří se jich účastnili a ti vytvářeli miliony plakátů.
Jedná se o největší společný umělecký projekt na světě, který stále pokračuje.
Takže zpátky k mé otázce:
"Může umění změnit svět?".
Pravděpodobně ne za jeden rok.
Ale to je jen začátek.
Možná bychom měli tu otázku změnit.
Může umění změnit životy lidí?
Podle toho, co jsem letos viděl - ano, může.
A víte co?
To je zatím jen začátek.
Tak se pokusme otočit svět naruby (Inside Out) společně.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Koberec měří 7 stop na délku, velikost úhlopříčky je druhá odmocnina ze 74 stop.
Najděte šířku koberce.
Tak pojďme si to nakreslit tady.
Takže nakresleme koberec.
Má délku 7 stop a řekněme, že těch 7 je přímo tady.
Bude to obdélník.
Řekněme, že se na ten koberec díváme ze shora.
To je náš koberec.
A pak má úhlopříčku rovnou druhé odmocnině ze 74 stop.
To znamený, že tato vzdálenost je... Nakreslím to trochu úhledněji. ...vzdálenost je úhlopříčka koberce a je rovna odmocnině ze 74 stop.
A co chtějí vědět, je šířka koberce.
Určete šířku koberce.
Řekněme, že toto je šířka koberce.
Označíme ji "w".
Teď už si možná uvědomujete, že to, co jsem nakreslil, je pravoúhlý trojúhelník.
Tak se přesvědčím, že si to uvědomujete.
Toto je úhel o velikosti 90°.
A protože to je trojúhelník, který má úhel o velikosti 90°, je to pravoúhlý trojúhelník.
Strana naproti pravého úhlu neboli 90° je přepona, neboli nejdelší strana.
Je to odmocnina ze 74.
Kratší strany, odvěsny, jsou "w" a 7.
Pythagorova věta nám říká, že součet druhých mocnin kratších stran se rovná druhé mocnině přepony, čili druhé mocnině nejdelší strany.
Dostaneme "w" na druhou, tato strana na druhou, plus 7 na druhou, tato další strana na druhou, se rovná přepona na druhou. Odmocnina ze 74 na druhou.
Tím dostaneme "w" na druhou plus 49 se rovná odmocnina ze 74 na druhou.
To je 74.
Se rovná 74.
Můžeme odečíst 49 od obou stran rovnice.
Takže na levé straně zůstává jenom "w" na druhou.
Odečtěte 49 od obou stran.
Takže levá strana, tohle se vyruší a zůstane nám jen "w" na druhou, se rovná... Kolik je 74 mínus 49?
74 mínus 49, můžeme to trochu seskupit nebo si vypůjčit tady, jestli to nechceme počítat z hlavy.
Z tohoto si uděláme 14.
Tady zůstane 6.
14 mínus 9 je 5.
6 mínus 4 je 2.
A máme "w" na druhou se rovná 25. Takže "w" bude druhá odmocnina z 25, kladná druhá odmocnina.
Udělejme odmocninu obou stran, kladnou odmocninu, a dostaneme "w" se rovná 5.
Rozhodně nechceme, aby byl výsledek -5.
To by nebyla realistická vzdálenost.
Šířka koberce je tedy 5.
A máme to.
Chceme rozložit na součin 49 'x na druhou' minus 49 'y na druhou'.
Je tu vzorec, se kterým už asi budete seznámeni.
Ale abychom si byli jistí, zamysleme se nad tím, co se stane, když vynásobíme (a plus b), kde tohle jsou jen dva členy dvojčlenu, krát (a minus b).
Vynásobíte-li tohle, máte 'a' krát 'a', což je 'a na druhou', plus 'a' krát '-b', což je '-ab', tohle je 'a' krát '-b', plus 'b' krát 'a', což je stejné jako 'ab' a pak tu máte 'b' krát '-b', což je minus 'b na druhou'.
Když to tak uděláte, máte '-ab' a '+ab', to se vykrátí a zůstane vám jen 'a na druhou' minus 'b na druhou'.
Tohle, co tu máme, zapadá přesně do tohoto vzorečku.
49 'x na druhou' je dokonalý čtverec.
49 'y na druhou' je dokonalý čtverec.
Můžeme to tak přepsat.
Tohle můžeme přepsat jako (7x) na druhou... Udělám to modře. ...minus (7y) na druhou.
Takže vidíte vzorec. Je to 'a na druhou' minus 'b na druhou'.
Pokud byste to chtěli rozložit, pokud byste použili vzorec, který jsme právě odvodili, řekli byste, že je to to samé jako 'a', tedy 7x, plus 'b', plus 7y, krát 7x minus 'b', tedy minus 7y.
A měli byste hotovo.
Je tu ještě jiný způsob, jak to rozložit na součin, který by byl zcela legitimní.
Mohli byste jít na začátek a říct: "Víte co?
49 je společný dělitel, tak já ho vytknu."
Takže byste mohli říct, že je to rovno 49 krát (x na druhou minus y na druhou).
A pak byste si řekli, že to zapadá do vzorce, 'a na druhou' minus 'b na druhou'.
Takže to bude (x plus y) krát (x minus y).
Takže celá ta věc bude 49 krát (x plus y) krát (x minus y).
A abyste viděli, že tohle tady je přesně to stejné jako tohle zde, stačilo by vám vytknout 7 z obou členů.
Vytknuli byste 7 z tohoto členu a také 7 z tohoto.
A kdybyste je vynásobili, získali byste 49.
Takže tyhle jsou, tohle nebo tohle, oboje jsou způsoby, jak rozložit tento výraz na součin.
Na zadní straně dolarové bankovky USA se nachází vyobrazení orla.
V jeho drápech vidíme šípy- symboly války. ale na druhé straně se nachází olivová ratolest- symbol míru. To se příliš neliší od objektu, na který se právě díváme. Je téměř 4500 let starý, objekt je znám jako Standarta z Uru a pochází z městského státu Ur, který se rozkládal na území dnešního Iráku.
Tenhle obrázek by měl být v každé prezentaci.
(smích)
Nádhera, že?
Vidíte?
Všechny ty body a čáry.
Je to neuvěřitelné.
Je to síť.
U mě byla síť důležitým prostředkem, pro navazování vztahů s lidmi.
Není to úžasné?
Tímhle já navazuji vztahy s lidmi.
A dělal jsem to způsobem velmi různorodým.
Lidé kvůli mě třeba oblékali své vysavače.
(smích)
Nebo projekt Zemský sendvič, kdy jsem lidi požádal, aby zkusili ve stejnou dobu umístit dva plátky chleba přesně proti sobě na opačných stranách Zeměkoule.
Lidé to ocenili, začali pokládat chleby a nakonec se to jednomu týmu podařilo mezi Novým Zélandem a Španělskem.
Dost neuvěřitelné.
Záznam je k vidění na Internetu.
Navazuji vztahy s lidmi v projektech jako JázamladaJáteď.
V JázamladaJáteď jsem je vyzval, aby našli fotografii z dětství a zinscenovali její dospělou verzi.
(smích)
Tohle je ten samý člověk -- nahoře James, dole Julia.
Pronikavé.
Tohle byl dárek ke Dni matek.
(smích)
Nahání husí kůži.
(potlesk) (smích)
Na mé oblíbené fotografii je asi 30 letá žena s miminkem na klíně. A na té druhé fotce je stokilový chlap s maličkou stařenkou vykukující za jeho ramenem.
Tenhle projekt změnil způsob, jakým jsem uvažoval o vztazích.
Projekt se jmenuje Ray.
Stalo se tohle: Jednou mi někdo poslal nahrávku a já netušil, kdo je autor.
Jen mi řekli:
"To si musíš poslechnout."
Tohle mi přišlo.
Nahrávka:
Ahoj, jmenuji se Ray. Včera mi volala dcera, protože byla vystresovaná kvůli něčemu v práci, co ji přišlo nespravedlivé.
A tak mi volala, aby se uklidnila. Nevěděl jsem, co jí vlastně říct. Kolem nás je spousta problémů.
Tak jsem pro ni napsal tuhle písničku, abych ji nějak povzbudil, až zase bude v práci ve stresu.
Napadlo mě dát to na Internet pro všechny vystresované zaměstnance, abyste lépe zvládli to, čím zrovna procházíte.
Tady je ta písnička. ♫ Chystám se někomu nasekat na prdel ♫ ♫ Ó, chystám se někomu nasekat na prdel ♫ ♫ Ó, jestli mi nedáte pokoj, ♫ ♫ budete mě muset poslat domů ♫ ♫ Páč se chystám někomu nasekat na prdel ♫
Možná si to nemůžete zpívat nahlas, ale můžete si aspoň broukat, text znáte.
Snad vám pomůže přežít v práci.
Tak jo. Hlavu vzhůru.
Mír s vámi.
Ze Frank:
Takže --
Ne, ne, pšt.
Musíme rychle.
Mě to tak dojalo.
Neuvěřitelné.
Tohle znamená mít vztah.
Někdo vzdálený si uvědomil, že někde někdo něco cítí, a chtěl ho určitým způsobem ovlivnit. Poslal to přes Internet, protože to bude mít větší dopad.
Úžasné.
Přesně tohle jsem chtěl dělat.
Napadlo mě hned, že mu musíme poděkovat.
Vyzval jsem:
"Poslechněte si tuhle nahrávku.
Musíme ji remixovat.
Má skvělý hlas. Je to v béčkové tónině.
A musíme s tím něco udělat.
Výsledkem byly stovky nejrůznějších remixů.
Jeden z nich obzvlášť vynikal.
Udělal ho chlápek jménem Goose (Husa).
Remix: ♫ Chystám se někomu nasekat na prdel ♫ ♫ Ó, chystám se někomu nasekat na prdel ♫ ♫ Ó, jestli mi nedáte pokoj, ♫ ♫ budete mě muset poslat domů ♫ ♫ Páč se chystám někomu nasekat na prdel ♫
♫ Chystám se ♫ --
ZF:
Výborně.
Bylo to neuvěřitelné.
Tahle písnička -- (potlesk) Díky.
Někdo mi řekl, že tuhle píseň hráli při basebalu v Kansas City.
Nakonec se stala jednou z nejvíce stahovaných na spoustě hudebních webů.
Řekl jsem:
"Pojďme spolu udělat album."
Publikum společně navrhlo obálku a já řekl:
"Když ho vyrobíte, já mu ho předám. Jestli dokážete zjistit, kdo to vlastně je."
Protože jediné, co jsem věděl, bylo jméno Ray a tahle krátká nahrávka. A informace, že má naštvanou dceru.
Během dvou týdnů ho našli.
Přišel mi e-mail a v něm stálo:
"Ahoj, já jsem Ray.
Slyšel jsem, že mě hledáte."
(smích)
Já na to:
"Jo Rayi, poslední dva týdny byly fakt zajímavé."
A tak jsem letěl do St. Louis a setkal se Rayem. Je to kazatel.
(smích)
Mimo jiné.
No nic, jde mi o tohle. Připomíná mi to tohle. Tuhle značku najdete v Amsterodamu na každém rohu.
Pro mě je to metafora virtuálního světa.
Z té fotky to vypadá, že je fakt zaujatý tím tlačítkem, ale že ani nechce přejít tu ulici.
(smích)
Připomíná mi tohle.
Na ulicích po celém světě lidé hledí do mobilů. Můžete nad tím mávnou rukou, jako nad nějakou vývojovou úchylkou v lidské kultuře.
Ve skutečnosti ale žijí tam uvnitř.
Když se usmějí -- určitě jste viděli někdo se najednou zastavit -- takhle vypadá život, tam někde v té propletené síti.
O to tady je, vnímat a být vnímán.
Ten základní smysl, o který nám jde.
Můžeme vytvářet různá prostředí, abychom to usnadnili. ale o co se opravdu snažíme, je se opravdu spojit s jinou bytostí.
A to se neděje jen v hmotném světě.
Dnes k tomu dochází i ve virtuálním světě, a tak bychom měli vymyslet, jak na to.
Lidi, co dělají webové technologie, nejsou moc dobří v navazování vztahů s lidmi.
To je něco, co jsem dělával ve třetí třídě.
(smích)
A tady je řada projektů z posledních několika let, kde jsem se pokoušel přijít na to, jak zprostředkovat blízké vztahy.
Někdy jsou to jednoduché záležitosti.
"Procházka z dětství" je projekt, v němž si lidé měli vzpomenout na místa, kterými jako děti často procházeli. V podstatě bezvýznamná, cesta na autobus nebo k sousedovi. A aby je znovu prošli v Google Streetview.
A já vám slibuji, že když si je znovu projdete, přijde okamžik, kdy se něco z toho vrátí a praští vás rovnou do hlavy.
A tyhle okamžiky jsem sbíral -- fotky z Google Streetview a vzpomínky s nimi spojené. Třeba:
"Řekl jsem: 'Nudím se' a ona odpověděla
'Když se nudím, jím preclíky.'
Často jsme se k tomu vraceli."
"Když řekl mě a mému bratrovi, že se stěhuje od mámy pryč, šla jsem do večerky a koupila si třešňovou kolu."
"Použili i morbidně umělecké scény, jako záběr na Chadovy boty uprostřed silnice.
Asi mu spadly, když ho srazilo auto.
Jednou u mě přespal a nechal tu svůj polštář.
Bylo na něm napsáno 'Chad'.
Umřel až dlouho poté, ale nikdy jsem se nedostal k tomu mu ho vrátit."
Někdy jsou abstraktnější.
Tohle je "Mast proti bolesti".
Hned po 11. září, jsem přemýšlel o bolestí a jak ji rozehnat, jak ji vyhnat z našeho těla.
Takže jsem zavedl horkou linku, kde lidé mohli nechávat vzkazy o svojí bolesti, nemuselo se to týkat té události.
A lidé volali a nechávali vzkazy jako tento.
Nahrávka:
Tady je něco ode mě.
Nejsem sama a jsem milována.
Mám opravdu štěstí.
Ale někdy se cítím opravdu osamělá.
A když se tak cítím, i ten nejmenší projev laskavosti mě dokáže rozbrečet.
I třeba lidé ve večerce, když řeknou, "Mějte se hezky," když se naše pohledy náhodou potkají.
Takže já jsem tyhle vzkazy vzal a se svolením jsem je převedl do MP3 a rozeslal zvukovým redaktorům, kteří z nich vybrali krátké zvukové stopy.
Ty jsem rozeslal DJům, kteří z tohohle materiálu udělali stovky písniček.
(hudba)
Nemáme čas si toho moc přehrát.
Můžete se na to podívat na Internetu.
"Pro 48 s láskou od 52" byl projekt kolem posledních voleb, kdy jak McCain tak i Obama ve svých projevech mluvili o usmíření. Řekl jsem si:
"Co si pod tím mám do prčic představit?"
Tak jsem si řekl:
"No nic, pojďme to zkusit.
Ať lidé vyrobí transparenty na téma usmíření."
A vznikly z toho pěkné věci.
"Volila jsem modrou.
Volila jsem oranžovou.
Společně, pro naši budoucnost."
To jsou moc roztomilé věcičky, že.
Některé přišly od vítězné strany.
"Slibuji, že ti budu naslouchat, bojovat za tebe a respektovat tě."
Některé přišly ze strany, která právě prohrála.
"Ať je vedení tvojí strany stejně prvotřídní, ale pochybuji o tom."
Jak to začalo nabývat na popularitě, některým blogům a diskusním fórům to přišlo trochu povýšenecké, čehož jsem si také všiml.
Začal jsem dostávat hodně nenávistných e-mailů, dokonce i výhrůžek smrtí.
Jeden zvlášť vytrvalý chlápek se při tom oblékal jako Batman.
"Oblékám se jako Batman, abych skryl svou identitu."
Kdybych si snad myslel, že po mě jde skutečný Batman.
Docela se mi ulevilo.
"Uf, není to on."
Takže, co jsem udělal -- všechny ty ošklivé zážitky a bolest se ve mně ukládaly a začínalo to užírat mou duši.
Uvědomil jsem si, že se pokouším projekt od toho ochránit.
Nechtěl jsem, aby tahle skupina fotek byla nějak pošpiněna.
Takže jsem vzal všechny ty e-maily a poskládal je v něco, co jsem nazval Zlobagami, což byla šablona pro origami sestavená z těch odporností.
Chtěl jsem, aby mi lidé posílali krásné věci vyrobené ze Zlobagami.
(smích)
Tohle bylo opravdu dojemné.
Strýc jednoho z mých čtenářů zemřel a on si ten den připomněl kouskem nenávisti.
Neuvěřitelné.
Poslední věc je řada projektů nazvaných "Písně, které už znáte", kde mi šlo o to, pokusit se zacílit na určitý typ emocí.
Jeden z nich byl jednoduchý.
Dcera jednoho chlápka se v noci bála a chtěl, abych pro ni napsal písničku.
A já, že zkusím napsat mantru, kterou by si mohla zpívat při usínání.
Jmenovalo se to "Bojím se."
(Video) ♫ Tuhle píseň si zpívám, když se něčeho bojím ♫ ♫ Nevím proč, ale pomáhá mi se z toho dostat ♫ ♫ Slova té písně mě sama od sebe posunují ♫ ♫ Až se z toho najednou dostanu ♫ ♫ Aspoň svůj život nebabrám ♫ ♫ Snažím se všemu navzdory ♫ ♫ Aspoň svůj život nebabrám ♫ ♫ Snažím se všemu navzdory ♫ ♫ Tuhle píseň si zpívám, když se něčeho bojím ♫
Takže tohle jsem napsal.
Díky.
Pak šel jednou kolem jejího pokoje a slyšel, jak si tu píseň skutečně zpívá.
Říkal jsem si:
"Super.
To je skvělé."
Pak jsem dostal jeden e-mail, rychle popíšu jeho historii:
Kdysi jsem podnikal projekt jménem "Na Facebooku Já rovná se Ty", kde jsem si chtěl vyzkoušet žít jako někdo jiný.
Vyhlásil jsem, ať mi lidé pošlou své jméno a heslo.
Dostal jsem jich asi 30 během půl hodiny.
Tak jsem tuhle část uzavřel.
Zvolil jsem si dva lidi a požádal je, aby mi popsali, jak se mám jejich jménem chovat.
Jeden z nich poslal podrobný popis.
Ten druhý ne.
Osoba, která ho neposlala, se právě přestěhovala a začala chodit do nové práce.
Takže mi lidi psali:
"Jaká je ta nová práce?"
A já: "Nevím.
Nevěděl jsem, že mám novou práci."
Nicméně, ten samý člověk, Laura, mi napsala chvíli po skončení toho projektu.
Měl jsem výčitky, že se mi to moc nepovedlo.
"Pořád mě něco trápí, stěhování, nová práce, pořád mám z něčeho obavy."
Viděla "Bojím se" písničku a ptala se, jestli bych jí nepomohl.
Zeptal jsem se: "Jak se přesně cítíš?"
A ona mi dost přesně popsala, jaké to je, když má tuhle úzkost.
Takže jsem řekl:
"Ok, budu nad tím přemýšlet."
Potichoučku jsem začal rozesílat tohle.
(Zvuk) ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobrý ♫
A ptal jsem se lidí, jestli umí trochu pracovat se zvukem, aby mohli tuhle písničku zpívat se sluchátky a poslat mi nahrávku svého hlasu.
A něco takového mi přišlo.
Nahrávka: ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobrý ♫
ZF:
Tohle je jeden z těch lepších.
Dostával jsem jich víc a víc a víc, až najednou jsem měl 30, 40 hlasů z celého světa.
A když je dáte dohromady, stane se něco naprosto zázračného, zničeho nic máte sbor z celého světa.
Tohle celé jsem přes měsíc potají podnikal, když mi Laura poslala další e-mail.
"Já vím, že jsi na mě zapomněl.
Ale děkuji, že jsi nad tím aspoň přemýšlel."
A já jí za pár dní poslal tohle.
(Zvuk) ♫ Právě teď si připadám, jako bych zapomněl rozsvítit ♫ ♫ A věci, které vypadaly včera tak dobře, ♫ ♫ jsou teď v odstínech šedi ♫ ♫ A vypadá to, že se svět otáčí, ♫ ♫ zatímco já stojím na místě ♫ ♫ Nebo se možná otáčím, těžko říct ♫ ♫ A pak si řekneš ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobrý ♫ ♫ Jen si vydechni ♫ ♫ A teď si zazpívej ♫ ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobré ♫ ♫ Jen si vydechni ♫ ♫ A teď všichni zpívají ♫ ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobré ♫ ♫ Jen si vydechni ♫ ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobré ♫ ♫ Jen si vydechni ♫ ♫ Hej ♫ ♫ Budeš v pořádku ♫ ♫ Bude to dobré ♫ ♫ Jen si vydechni ♫
Děkuji vám.
(potlesk)
Jsou lidé v něčem jedineční?
Ano jsou.
Jsme jediní tvorové s plně vyvinutým morálním cítěním.
Jako tvorové společenští jsme morálkou posedlí.
Stále se pídíme po tom, proč lidé dělají to, co dělají.
Já osobně jsem morálkou posedlý naprosto.
A to všechno způsobila tato žena, Sestra Mary Marastela, taktéž známá jako moje máma.
Jako ministrant jsem se nadýchal spousty kadidla, a naučil se říkat latinská souvětí, ale také jsem měl čas přemýšlet jestli shůry daná morálka mojí matky platí pro všechny.
Viděl jsem lidi, kteří ač věřící nebo nevěřící, morálkou byli posedlí stejně.
Myslel jsem si, že možná existuje nějaký pozemský základ pro morální rozhodnutí.
Ale chtěl jsem dojít dál než k tomu, že mozek řídí naši morálku.
Zajímalo mě, jestli je něco jako chemie morálky.
Chtěl jsem zjistit jestli existuje molekula morálky.
Po deseti letech pokusů, Jsem ji našel.
Chcete ji vidět?
Přinesl jsem ji s sebou.
Tato malá stříkačka obsahuje molekulu morálky.
(Smích)
Jmenuje se oxytocin.
Oxytocin je obyčejná a stará molekula a vyskytuje se jen u savců.
Je známo, že u hlodavců se díky ní matky starají o potomstvo, a u dalších tvorů, způsobuje toleranci ke spolubydlícím v noře.
Ale u lidí se vědělo jen to, že napomáhá porodu a kojení a je uvolňována oběma pohlavími během sexu.
A tak mě napadlo, že by oxytocin mohl být onou molekulou morálky.
A udělal jsem, co většina z nás -- vyzkoušel jsem to na kolezích.
Jeden mi řekl,
"Paule, to je největší blbost na světě.
Je to," řekl, "jenom ženský hormon.
Nic víc v tom není."
Ale já namítnul:
"No ale mužský mozek jej tvoří také
To musí mít nějaký důvod."
Ale měl pravdu, byl to hloupý nápad.
Ale byl testovatelně hloupý.
Jinými slovy, myslel jsem, že dokážu navrhnout experiment a zjistit, jestli oxytocin dělá lidi morální.
Ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Zaprvé, oxytocin je stydlivá molekula.
Její koncentrace je téměř nulová, bez nějakého stimulu, který by ji uvolnil.
A vyprodukovaná má poločas rozpadu jen tři minuty, a při pokojové teplotě se rychle rozkládá.
Takže tento pokus musí způsobit příval oxytocinu, rychle ho zachytit a udržet v chladu.
Myslím že to svedu.
Naštěstí, oxytocin je produkován jak v mozku, tak i v krvi, takže jsem mohl pokus provést bez znalosti neurochirurgie.
Pak jsem musel změřit morálku.
Pustit se do Morálky s velkým M je obrovský projekt.
Tak jsem začal v menším.
Zkoumal jsem jedinou vlastnost: důvěryhodnost.
Na počátku minulého desetiletí jsem dokázal že státy s vyšším poměrem důveryhodných lidí prosperují více.
A to tak, že se uskuteční více transakcí vzniká větší bohatství, a snižuje se chudoba.
Takže chudé státy jsou obecně méně důvěřivé.
Čili, pokud rozklíčuji chemii důvěryhodnosti, mohl bych zmírnit chudobu.
Zároveň jsem byl skeptický.
Nechtěl jsem se jen tak ptát lidí:
"Jste důvěryhodný?"
Místo toho jsem použil přístup k výzkumu à la Jerry Maguire.
Jestli jsi počestný, chci vidět prachy.
Takže děláme v laboratoři to, že pokoušíme lidi k počestnosti a neřesti pomocí peněz.
Předvedu vám jak.
Najmeme nějaké dobrovolníky.
Všichni dostanou 10 dolarů, když slíbí, že přijdou.
Dáme ji spoustu instrukcí a nikdy je nepodvedeme.
Potom je spárujeme pomocí počítače.
Jeden z toho páru pak dostane zprávu, ve které stojí:
"Chcete se vzdát části z těch 10 dolarů, které jste si vydělali za to, že tu jste a darovali je někomu jinému v laboratoři?"
Vtip je v tom, že je nevidíte, nemůžete s nimi mluvit.
Můžete to udělat pouze jednou.
A všechno, co darujete se ztrojnásobí na účtu toho druhého.
Uděláte je daleko bohatší.
A dostanou počítačovou zprávu, ve které stojí osoba číslo jedna vám poslala tuto částku peněz.
Chcete si je všechny nechat, nebo pošlete něco nazpět?
Takže o tomto experimentu popřemýšlejte.
Budete sedět na poměrně tvrdé židli dobrou hodinu a půl.
Nějaký šílený vědec vám zabodne jehlu do ruky. a vezme čtyři zkumavky krve.
A teď se máte vzdát těch peněz a poslat je někomu cizímu?
Tohle je zrod upírské ekonomiky.
Rozhodni se a dej mi trochu své krve.
Ve skutečnosti, experimentální ekonomové provádějí tento test po celém světě, a s daleko většími obnosy, a společný výklad byl ten, že to, kolik dal první druhému je míra důvěry, a to, kolik druhý převedl prvnímu nazpět vyměřuje důvěryhodnost.
Ekonomové však byli vyvedeni z konceptu tím, proč by druhá osoba měla té první vlastně něco vracet.
Když jsou peníze dobré, proč si je tedy nenechat všechny?
To jsme neobjevili.
Zjistili jsme, že 90 procent poslalo peníze těm druhým, a z těch, kteří peníze obdrželi, 95 procent něco vrátilo zpět.
Ale proč?
Když budeme měřit oxytocin zjistíme, že čím více peněz druhý člověk obdržel, tím více oxytoxinu mozek produkoval, a čím víc oxytocinu se vyplavilo, tím víc peněz vrátili.
Takže máme biologii důvěryhodnosti.
Ale počkat.
Co je na tomto experimentu špatně?
Dvě věci.
Zaprvé to, že v těle se nic neděje izolovaně.
Tak jsme změřili hladinu devíti dalších molekul reagujících s oxytocinem, ale bez výsledku.
Druhá věc je, že mám stejně pořád nepřímý vztah bezi oxytocinem a důvěryhodností.
Nemůžu říct s jistotou, že oxytocin způsobil důvěryhodnost.
Věděl jsem, že abych provedl experiment, musím jít do mozku a ovládat oxytocin přímo.
Zkusil jsem snad všechno kromě vrtačky abych dostal oxytocin přímo do mozku.
Nakonec jsem zjistil, že mi stačí obyčejný nosní inhalátor.
Takže společně s kolegy z Curychu, jsme podali 200 mužům buď oxytocin nebo placebo, provedli jsme ten samý peněžní test důvěry, a zjistili jsme, že ti na oxytocinu prokázali nejen větší důvěru, ale dokonce se zdvojnásobil počet lidí kteří poslali všechny své peníze neznámému -- vše bez změny nálady nebo vnímání.
Takže oxytocin je molekula důvěry, je to i molekula morálky?
Použili jsme inhalátor oxytocinu, k dalšímu výzkumu.
Dokázali jsme, že dodání oxytocinu zvyšuje štědrost v jednostranných peněžních převodech o 80 procent.
Dokázali jsme že zvyšuje příspěvky na charitu o 50 procent
Také jsme zkoumali nefarmakologické způsoby, jak oxytocin zvýšit.
Ty způsoby zahrnují masáž, tancování a modlení.
Ano, moje máma z toho posledního měla radost.
A kdykoliv zvýšíme oxytocin, lidé ochotně otvírají své peněženky a sdílejí peníze s neznámými.
Ale proč to dělají?
Jaký je to pocit, když je váš mozek zaplaven oxytocinem?
Abychom odpověděli na tuto otázku, provedli jsme pokus, kdy jsme lidem pustili video otce a jeho čtyřročního syna, který má smrtelnou rakovinu mozku.
Potom, co video shlédli, jsme je nechali vyhodnotit svoje pocity a odebrali jsme jim krev před a po, abychom změřili oxytocin.
Změna oxytocinu předpověděla jejich pocity empatie.
Takže je to empatie která nás spojuje s ostatními lidmi
Je to empatie, která nás nutká pomáhat ostatním.
Je to empatie, která nás dělá morálními.
Tohle není žádná novinka.
Tehdy ještě neznámý filozof Adam Smith napsal v roce 1759 knihu s názvem "Teorie morálních pohnutek."
V této knize Smith zastává názor, že jsme morální tvorové, ne proto, že to máme dáno shůry, ale zezdola.
Tvrdí, že jsme tvorové společenští, a proto sdílíme svoje emoce s ostatními.
Takže jestli ti někdo ublíží, bolest pocítím také.
Takže mám sklon se tomu vyhnout.
Jestli udělám něco, z čeho máš radost, budu moct tu radost sdílet.
Takže mám sklon to dělat.
Je to ten samý Adam Smith, který o 17 let později napsal útlou knížku s názvem "O bohatství národů" -- zakládající dokument ekonomie.
Byl to ve skutečnosti moralitní filozof, a v tom, proč jsme morální, měl pravdu.
Já jsem jenom objevil molekulu, která za tím je.
Ale vědět o té molekule, je užitečné, protože díky tomu víme, jak toto chování vyvolat a jak ho vypnout.
Zejména díky tomu víme, proč vnímáme nemorálnost.
Abychom prozkoumali nemorálnost, dovolte mi teď odbočku do roku 1980.
Pracoval jsem na benzínce. na periferii Santa Barbary v Kalifornii.
To sedíte celý den na benzínce, a vidíte spoustu morálnosti a nemorálnosti, to mi věřte.
A tak jednoho nedělního odpoledne, přišel za mnou k pokladně muž s takovou nádhernou šperkovnicí.
Otevřel ji a uvnitř byl perlový náhrdelník.
A řekl:
"Hej, byl jsem na pánských toaletách.
A našel jsem tohleto. Co bych s tím měl dělat?"
"Já nevím, zaneste to do Ztrát a nálezů."
"No ale tohle má velkou cenu.
Musíme zjisti, komu to patří." Řekl jsem:
"Tak jo."
Takže se snažíme přijít na to, co s tím, a zazvoní telefon.
A v něm muž mluví překotně:
"Před chvílí jsem byl u vás na stanici, a koupil jsem svojí ženě šperk a teď ho nemůžu najít."
"Perlový náhrdelník?" řekl jsem, "je tady."
"Jeden chlápek ho zrovna našel."
"Jé, zachránil jste mi život.
Tady je moje telefonní číslo. Řekněte tomu muži, ať počká hodinu a půl.
Přijedu tam a dám mu odměnu 200 dolarů."
Dobře, tak jsem tomu muži řekl:
"Podívej, klid.
Dostaneš tučnou odměnu.
Je to fajn."
On řekl:
"Ale já nemůžu.
Mám pracovní pohovor v Galeně za 15 minut, a tu práci opravdu potřebuju, budu muset jít."
A znova se mě zeptal:
"Co teda uděláme?"
Jsem na střední škole.
Nic mě nenapadá.
Tak jsem řekl:
"Já vám to pohlídám."
On na to:
"Víte co? Že jste tak hodný, rozdělme si odměnu."
Já vám dám náhrdelník, vy mi dáte sto dolarů, a když ten člověk přijde..."
No vidíte.
Byl jsem podveden.
Tohle je klasická finta, zvaná oškubávání holuba, a já jsem byl ten holub.
Ten způsob, jak tyhle fígly fungují, není jen v tom, že pachatel přiměje oběť mu věřit, ale zároveň ukáže, že věří oběti.
Teď víme, co se při tom děje.
Mozek oběti uvolňuje oxytocin, a už otevíráte kabelku nebo peněženku a rozdáváte peníze.
Kdo jsou tito lidé, kteří manipulují našimi oxytocinovými systémy?
Zjistili jsme testováním tisíců jednotlivců, že pět procent populace neuvolňuje oxytocin na podnět.
Takže i když jim důvěřujete, mozek oxytocin neuvolňuje.
Pokud na stole leží peníze, oni si je nechají.
Pro tyto lidi máme v laboratoři odborný termín.
Říkáme jim parchanti.
(Smích)
Nejsou to lidi, se kterými byste šli na pivo.
Mají mnoho společných rysů s psychopaty.
Jsou ale i další způsoby, jak můžou být systémy zablokovány.
Jedním z nich je nevhodná výchova.
Testovali jsme sexuálně zneužívané ženy, a zhruba polovina z nich neuvolňuje oxytocin během stimulu.
Je třeba dostatečná výchova aby se tento systém správně vyvinul.
Také stres uvolňuje oxytocin.
Všichni víme, že když jsme ve stresu, neděláme správná rozhodnutí.
Je tu ještě jeden způsob, jak potlačit oxytocin, který je zajímavý -- pomocí působení testosteronu.
Takže jsme v rámci pokusů podávali testosteron mužům.
A namísto sdílení peněz, se stali sobečtí.
Ale zajímavé je, že muži s vysokým testosteronem mají také tendenci použít svoje peníze, aby potrestali ostatní za sobeckost.
(Smích)
To znamená, že v rámci naší biologie, máme jing a jang morálnosti.
Máme oxytocin, který nás s ostatními spojuje, díky němu se dokážeme vcítit do ostatních.
A máme testosteron.
A to mají uži 10 krát více testosteronu než ženy, takže muži to dělají častěji než ženy -- máme testosteron, díky kterému máme potřebu trestat lidi, kteří se chovají nemorálně.
Nepotřebujeme boha ani vládu, kteří nám budou říkat co máme dělat.
Všechno je už v nás.
Teď se nejspíš ptáte: tohle jsou hezké laboratorní pokusy, ale můžeme je aplikovat do reálného života?
Ano, to mě také zajímalo.
Takže jsem vyšel z laboratoře abych ověřil, jestli to platí i v každodenním životě.
A tak jsem minulé léto navštívil svatbu v Jižní Anglii.
200 lidí v překrásném Viktoriánském sídle.
Neznal jsem tam nikoho.
A přijel jsem svým vypůjčeným Vauxhallem.
A přinesl jsem odstředivku, suchý led, jehly a zkumavky.
A odebral jsem krev ženichovi a nevěstě a svatebčanům a rodině a přátelům před a bezprostředně po obřadu.
(Smích)
A víte co?
Svatby způsobují uvolňování oxytocinu, ale specifickým způsobem.
Kdo je středem svatebního vesmíru?
Nevěsta.
Měla největší nárůst oxytocinu.
Kdo zbožňuje svatbu skoro téměř tolik jako nevěsta?
Její matka, to je fakt.
Její matka byla na druhém místě.
Potom otec ženicha, potom ženich potom rodina, potom přátelé -- obklopení kolem nevěsty jako planety okolo slunce.
To myslím dokazuje, že jsme vytvořili tento rituál abychom k nám připojili tento nový pár, propojili se emocionálně.
Protože je potřebujeme, aby se úspěšně reprodukovali a zachovali druh.
Také jsem se obával toho že moje pokusy důvěry s malými částkami ve skutečnosti nezachytily, jak často svěřujeme svůj život do rukou cizím.
A tak přetože mám strach z výšek, tak jsem se nedávno připoutal k jinému člověku a vyskočil jsem z letadla z výšky 3 a půl km.
Odebral jsem si krev před a po, a hladina oxytocinu mi vyletěla.
Existuje mnoho způsobů, jak se můžeme propojit s lidmi.
Například přes sociální média.
Hodně lidí teď tweetuje.
Takže jsme zjistili roli sociálních médií a objevili, že využívání sociálních médií způsobuje dvojciferné zvýšení hladiny oxytocinu.
Udělal jsem tento experiment pro Korejskou televizi KBS.
Účastnili se jejich reportéři a producenti.
A jeden z nich, chlapík, muselo mu být tak 22, měl 150 procentní nárůst oxytocinu.
To je ohromné; to nemá nikdo.
V soukromí používal sociální média.
Když jsem Korejcům sepsal svoji zprávu, řekl jsem:
"Hele, nevím co ten člověk dělá," ale odhadoval jsem, že si povídá s matkou nebo s přítelkyní.
Ověřili to.
Psal svojí přítelkyni na Facebook.
No vidíte.
To je spojení.
Existují tuny způsobů jak se můžeme s lidmi spojovat, a zdá se, že je to všeobecně platné.
Před dvěma týdny jsem se vrátil z Papuy Nové Guiney kde jsem putoval do hor -- velmi izolovaný kmen soběstačných zemědělců žijících tímto způsobem celá tisíciletí.
V těch horách mají přes 800 jazyků.
Jsou to nejprimitivnější lidé na světě.
A i oni také uvolňují oxytocin.
Takže oxytocin nás spojuje s ostatními.
Oxytocin nám umožňuje cítit, co cítí ostatní.
A lze úplně jednoduše přimět lidský mozek aby vylučoval oxytocin.
Vím jak na to, a můj oblíbený způsob je po pravdě ten nejjednodušší.
Předvedu vám to.
Pojďte.
Obejměte mě.
(Smích)
No vidíte.
(Potlesk)
Moje záliba v objímání ostatních mi vysloužila přezdívku Doktor Láska
Těší mě vysílat trochu lásky do světa, je to skvělé, a tady je předpis od Doktora Lásky: osm objetí denně.
Zjistili jsme, že lidé kteří uvolňují více oxytocinu jsou šťastnější.
A jsou šťastnější protože mají lepší vztahy na všech úrovních.
Doktor Láska říká osm objetí denně.
Osm objetí denně -- a budete šťastnější a svět bude lepším místem k životu.
Samozřejmě, pokud se neradi dotýkáte druhých, můžu vám vrazit do nosu tohle.
(Smích)
Děkuji.
(Potlesk)
Jsem Charles Prober.
A já Morgan Theiss.
A nyní se budeme zabývat diagnózou tuberkulózy a důvodem, proč se budeme bavit o diagnóze tuberkulózy je, že je, jak už jsme dříve řekli, velice závažnou infekcí.
Odhaduje se, že každý rok přibývá 9 milionů rozpoznaných případů tuberkulózy na celém světě, pouze rozpoznaných.
Také se předpokládá, že existují ještě zhruba 3 miliony dalších případů, ještě jedna třetina, jenž zůstávají nediagnostikovány.
Našim cílem je proto zvýšit schopnosti rozeznání TB.
Tento obrázek čili rentgen pochází z organizace Centers For Disease Control a zachycuje pacienta s pulmonální TB.
Můžete si povšimnout šipek směřujících do plic okolo léze, jež vypadá jako cystická léze a je v podstatě výdutí.
Proto se jedná o kavitární TB.
Jak bychom mohli dojít k závěru, že se u někoho vyvíjí pulmonální infekce spojená s TB?
Především by se u nich nejpravděpodobněji projevovaly symptomy související s dýcháním, takže například kašel, zkrácení dechu, neschopnost fyzicky cvičit jako dříve.
Občas u nich též dochází k vykašlávání sputa, jenž nabývá podivného zbarvení, takového žlutého či zeleného, někdy obsahuje i krev, takže nastává takzvaná hemoptýza.
Dejme tomu, že vidíte takového pacienta. Měli byste podezření na TB.
Poté by následoval rentgen hrudníku a a po jeho prohlédnutí byste vy, jakožto bystrý lékař, konstatovali, že by to mohla být TB.
První věcí, kterou byste pak pokračovali, by byl tuberkulinový test kůže, jenž se nachází na obrázku kůže, a jak nám šipky naznačují na měřítku, oblast otoku, vznikajícího při tomto kožním testu TB, je okolo 10 milimetrů a to je pozitivní reakce.
Lze pozorovat taktéž okolní zarudnutí, které však nezapočítáváme do celkové velikosti reakce.
Tím pádem máme osobu s pozitivním rentgenem indikujícím tuberkulózu a pozitivním kožním testem, z toho vyplývá, že by to doopravdy mohla být TB.
Tím ale není diagnóza ukončena.
Je ještě zapotřebí najít a izolovat patogenní organismy v plicích pacienta.
Prvním krokem pro zjištění nemoci je odebrání vzorku pacientova sputa.
Musíme je tedy přimět vykašlat kus sputa, jenž pak pošleme do laboratoře.
A první věcí, kterou udělají v laboratoři poté, co je informujete o podezření na TB, je provedení specifického barvení, jenž hledá AFB, acidorezistentní bakterie.
Typů barvení existuje hned několik.
Jedno z nich je nazýváno Ziehl-Neelsenovo barvení, zkratkou ZN barvení, což je použitelná barvící metoda, jenže bohužel není příliš sensitivní, tj. ačkoliv je ve vzorku TB přítomná, barvení je pozitivní pouze přibližně v každém druhém případu.
Laboratoř také vezme již zmíněný vzorek, ať barvením označený za pozitivní či negativní, umístí jej na nějaké kultivační médium urychlující růst bakterie tuberkulózy, existují určitá velmi specifikovaná kultivační média, která na to laboratoř použije.
Jedinou nesnází při kultivaci je, že poměrně dlouho trvá.
Obvykle trvá 4-8 týdnů, aby kultura stala pozitivní a ukázala, zda se v ní TB vůbec nachází, nicméně je tato metoda podstatná, poněvadž je kultivace velmi citlivější, podstatně více reliabilní při detekci TB, než bylo barvení.
Namísto 50% máme okolo 80%, potřebujeme však vypěstovat TB, abychom potvrdili jeho přítomnost, a vyzkoušet, zda je možné jej usmrtit řadou různých antibiotik, antibiotik nasměrovaných vůči TB, což označujeme jako test citlivosti na antibiotika a je to určení, zda-li je daný vzorek TB citlivý, tudíž je-li možno jej eliminovat různými druhy antibiotik.
Dobře, stejně je toto často poměrně matoucí, neboť máme dvojí citlivost.
Řekneme-li, že testujeme citlivost, hovoříme o tom, jak moc citlivý je pacientův bacil tuberkulózy vůči všem antibiotikům, jež máme, že?
Přesně tak.
Dobře, ale test senzitivity zde nahoře, senzitivity...
Senzitivita testu je v podstatě vyjádření toho, u kolika lidí s touto nemocí dostaneme správný výsledek?
Správně a je velmi důležité to rozeznávat, ač se jedná o stejné slovo, má odlišné významy.
Dobře.
Děkuji za ujasnění.
Dalším testem, který můžeme provést na sputu či vzorku od pacienta, je molekulární testování a molekulární test, jenž může být použit, je nazýván PCR neboli polymerázová řetězová reakce a je to laboratorní test hledající část DNA, kterou poté prožene procesem, jenž zvýší míra přítomné DNA v původním vzorku.
Takže pokud se v něm nachází malé množství DNA, PCR test může být pozitivní a jeho výhodou je, že se výsledky dostavují rychle, mohou se dostavit v řádu hodin namísto týdnu
Jsme v Dulwichské obrazové galerii v Londýně a díváme se na Rembrandtův obraz "Dívka u okna", který namaloval kolem roku 1645. Je to jeden z obrazů, které vás jednoduše zaujmou.
Znáte to, jste v kavárně a díváte se do prázdna, hledíte, jak svět plyne kolem.
Zdá se, že přesně tohle dívka na obraze dělá.
A jaké má růžové tváře.
Ale jakoby hleděla do dálky.
Pozorovat tuto malbu vás jaksi staví do pomyslného dění, na které se dívá.
Tohle je jeden z portrétů, kde vás oči dívky jakoby pronásledují, když chodíte sem a tam.
Jak se na ni díváme a jak nám pohled upřeně vrací.
Zvláštní, víme tak málo o pozadí tohoto obrazu.
My ve skutečnosti nevíme, kde dívka je.
Jmenuje se "Dívka u okna", ale okno vlastně není moc vidět.
Skutečně, opírá se o okenní římsu.
Ano, a přece je tak podmanivá, i bez jakéhokoliv pozadí.
Ty růžové tváře, nutí vás přemýšlet nad tím, jak teplo asi je, co asi dělala, že se tak červená.
Vypadá tak vždycky, zrudlá ve tvářích?
A její věk... víte, při prvním pohledu jsem si pomyslela:
"Mladá dívka". A čím více se na ni dívám, tím víc vidím ... něco jako moudrost.
Kolem krku má zlaté řetízky, drží je a to vás nutí ptát se na její postavení, protože zase její šaty...
Je to noční košile?
Je to služebná?
Myslím, že nás Rembrandt nutí, budiž mu to připsáno k dobru samozřejmě, abychom se o dívku zajímali psychologicky, aniž by nám dal... Chci říct, že nevsadil do pozadí dům a nedal jí oblečení, které by nám přesně řeklo, kdo je nebo jak je stará.
Vzbudil náš zájem o dívku jednoduše tím, že ji namaloval takto základním způsobem.
A její pootevřené rty...
Je to úsměv?
To je téměř jako otázka Mony Lisy.
Usmívá se na nás? Nebo neusmívá?
Dívá se skrze nás? Nebo se dívá na nás?
Miluji ty barvy, způsob, jakým použil strukturu barvy, suchá obrušující barva, kterou nanesl na její tváře, a odlesky ve vlasech ji skutečně oživují.
Tak trochu protiklad v různých částech obrazu, a k tomu pozadí tmavne a stává se neurčitým.
A dokonce okenní římsa, o kterou se opírá, nakreslil rychlými tahy štětce.
A pak ten detail - řasení košile, a zase ty růžové tváře...
Kůže vypadá, jako by byla hladká na dotek.
Určitě. Určitě není jednou z těch... Chce se vám do obrazu vstoupit.
Je to zajímavé, protože to je přesně to, co bych chtěla udělat, chci se na ni stále dívat, ano, způsobem, jakým se pozorují lidé, což právě na obraze dělá.
Říká se, že když Rembrandt obraz namaloval, pověsil jej z okna svého bytu, otočený směrem ven, a lidé, kteří chodili okolo, hulákali nahoru, protože měli obraz za tak realistický, jako by tam dívka skutečně byla.
Á, skutečná dívka v okně.
Možná právě takhle obraz přišel ke svému jménu a ne kvůli oknu, které je na obraze.
Myslím si, že nás data mohou učinit lidštějšími.
Sbíráme a vytváříme různé druhy dat o tom, jak žijeme své životy, a to nám umožňuje vyprávět úžasné příběhy.
Nedávno jeden moudrý teoretik médií napsal:
"Kultura 19. století byla definována románem, kultura 20. století kinem a kultura 21. století bude definována rozhraním.
A já věřím, že se to tak stane.
Naše životy jsou řízeny daty a prezentace těchto dat je příležitost, jak můžeme vytvořit úžasná rozhraní vyprávějící velké příběhy.
Ukážu vám tedy několik projektů, na kterých jsem během posledních let pracoval a které reflektují naše životy a naše systémy.
Tento projekt se nazývá Vzory létání.
Díváte se na letový provoz nad severní Amerikou během 24 hodin.
Jak vidíte, všechno se ztmavuje a lidé jdou spát.
Následně vidíte, jak se nad západním pobřežím pohybují letadla, tyto noční lety míří na východní pobřeží.
A vidíte, jak všichni na východním pobřeží vstávají a následně letadla z Evropy, která přilétají v pravém horním rohu.
Všichni se pohybují z východního pobřeží na západní.
Vidíte, jak ze San Francisca a Los Angeles vylétají směrem na Havaj v levém dolním rohu.
Řekl bych, že je jedna věc, že je 140 tisíc letadel sledováno federální vládou v každém okamžiku, a něco jiného je, když vidíte systém, jak se odlétá a přilétá.
Toto je časosběrný snímek těch samých dat, ale obarvil jsem jej podle typu, takže můžete vidět různorodost letadel, která jsou na obloze nad námi.
Začal jsem tohle vytvářet, dal jsem to na Google Maps a přidal možnost přiblížit a vidět jednotlivá letiště a vzory, které se tam vyskytují.
Tady můžeme vidět, jak bílá reprezentuje nízké výšky a modrá vysoké výšky.
A můžete přibližovat.
Tímto se díváme na Atlantu.
Můžete vidět toto velké přepravní letiště, kde se děje spousta věcí.
Můžete také přepínat mezi výškou, typem letadla a výrobcem.
Opět zde vidíte tu různorodost.
A můžete se pohybovat po mapě a vidět některá další letiště a různé dráhy, které mají.
Teď přejíždíme nad východní pobřeží.
Můžete vidět ten chaos na New Yorkem, kde se letečtí dispečeři musí vypořádat se všemi velkými letišti tak blízko sebe.
Pokud se v rychlosti oddálíme, můžeme opět vidět USA -- máte Floridu v pravém dolním rohu.
Přesuneme-li se nad západní pobřeží, vidíte San Francisco a Los Angeles -- a velké bezletové zóny napříč Nevadou a Arizonou.
A tady jsme my v L.A. a dole v Long Beach.
Začal jsem si též všímat různých parametrů, protože si můžete vybrat, co chcete z dat získat.
Tady se díváme na stoupající lety vůči klesajícím.
A můžete vidět, jak se v průběhu času letiště mění.
Vidíte určité vzory, které se začínají objevovat na spodu obrazovky.
A můžete vidět, jak letiště v určitý moment vlastně změní směry.
Tohle je další projekt, na kterém jsem pracoval v laboratoři pro sledování měst na MIT.
Tohle zobrazuje mezinárodní komunikaci.
Takto New York komunikuje s dalšími mezinárodními městy.
Vystavili jsme tohle jako živý glóbus v Muzeu moderních umění v New Yorku na výstavu Návrh elastické mysli.
A mělo to živá data s 24 hodinových rozsahem, takže jste mohli vidět měnící se průběh a nějaké demografické informace přicházející z dat AT&T.
Tohle je další projekt, na kterém jsem spolupracoval s laboratoří pro sledování měst a CurrentCity.org.
Je to vizualizace poslaných SMS zpráv ve městě Amsterdam.
Vidíte tady denní výkyvy lidí posílajících SMS zprávy z různých částí města, než se přiblížíme k silvestrovské půlnoci, kdy všichni posílají "Šťastný nový rok!"
(Smích)
Tohle je interaktivní nástroj, kterým můžete pohybovat a sledovat různé části města.
Tady se díváme na jinou událost, Den královny.
A opět zde vidíte denní průtoky lidí posílajících SMS zprávy z různých částí města.
A pak vidíte, jak se lidé začnou scházet uprostřed města, aby oslavili noc před tímto dnem, což se děje přímo tady.
A pak můžete vidět, jak lidi slaví následující den.
A můžete si to zastavit a posunovat čas, abyste viděli různé fáze.
Teď se podíváme na něco úplně jiného.
Někteří z vás to možná poznají.
Tohle je mechanický stroj na hraní šachu barona Wolfganga von Kempelena.
A je to tento úžasný robot, který hraje výborně šachy, s jednou výjimkou: ve skutečnosti to robot není.
V té krabici totiž sedí beznohý člověk a ovládá hráče šachu.
To bylo inspirací pro webovou službu Amazonu nazvanou Mechanický Turek -- pojmenovanou podle tohoto chlápka.
Je to založeno na předpokladu, že existují určité věci, které jsou snadné pro člověka, ale opravdu obtížné pro počítač.
Vytvořili tedy tuto webovou službu a řekli:
"Každý programátor může napsat kousek kódu a nabourat se do myslí tisíců lidí."
Mé vědátorské já si pomyslelo: "Wow, to je úžasné.
Můžu se nabourat do myslí tisíců lidí."
Ale moje druhé já si pomyslelo:
"To je strašné.
To je úplně bizarní.
Co tohle znamená pro budoucnost lidstva, kde jsme všichni napojeni na tohoto borga?"
Možná jsem byl příliš extrémní.
Ale co to znamená, když nemáme kontext toho, na čem pracujeme, a pracujeme jenom na těchto dílčích částech?
Vytvořil jsem tedy tento kreslící nástroj.
Požádal jsem lidi, ať nakreslí ovečku, která se dívá vlevo.
A řekl jsem: "Zaplatím vám za váš příspěvek dva centy."
A začal jsem sbírat ovečky.
A nasbíral jsem mnoho různých ovcí.
Opravdu mnoho ovcí.
Vzal jsem prvních 10 tisíc ovcí, které jsem posbíral, a dal jsem je na stránku TheSheepMarket.com, kde si můžete koupit sbírku 20 ovcí.
Nemůžete si vybrat jednotlivou ovci, ale můžete si koupit blok známek jako komoditu.
A když se podíváte na celou mřížku, vidíte vlastně, když sledujete každou jednotlivou ovci, to lidství za tímto obrovsky mechanickým procesem.
Myslím si, že je opravdu zajímavé sledovat lidi, jak prochází touto kreativní dřinou -- něco, s čím se všichni můžeme ztotožnit, tento kreativní proces, kdy se snažíte vymyslet něco z ničeho.
Myslím si, že bylo opravdu zajímavé porovnávat lidství vůči této masivní rozdělené mřížce.
Opravdu úžasné, co někteří lidi udělali.
Mám tady několik statistik o projektu.
Průměrná rychlost 11 ovcí za hodinu, což by znamenalo plat 69 centů na hodinu.
Zamítli jsme 662 ovcí, které nevypadaly jako ovce a byly tudíž vyloučeny ze stáda.
(Smích)
Čas strávený kreslením se pohyboval od 4 vteřin do 46 minut.
To vám dává představu o různých druzích motivace a odhodlání.
Celkem do projektu přispělo 7599 lidí, tedy unikátních IP adres -- takže zhruba tolik lidí přispělo.
Ale jenom jeden z těch 7599 napsal tohle.
[Proč? Proč tohle děláš?]
Což mě docela překvapilo.
Čekal jsem, že se lidé budou zajímat "Proč jsem nakreslil ovci?"
A to je, myslím si, docela logická otázka.
Je mnoho důvodů, proč jsem vybral ovce.
Ovce byly první zvířata, které byly krmeny mechanicky zpracovanými vedlejšími produkty, první, které byly výběrově chovány kvůli produktovým značkám, první, které byly klonovány.
Zjevně bereme ovce jako následovníky.
A v knize "Malý princ" je tento odkaz, kdy princ požádá vypravěče, aby nakreslil beránka.
Kreslí jednoho beránka za druhým.
Vypravěč ho ale uspokojí, až když nakreslí krabici.
A řekne: "Není to o vědeckém vykreslení ovce.
Je to o naši vlastní interpretaci a vytvoření něčeho odlišného."
To se mi líbí.
Tohle je klip z filmu Charlieho Chaplina "Moderní doba".
Ukazuje, jak se Charlie Chaplin vypořádává s velkými změnami, které přinesla průmyslová revoluce.
Takže už neexistovali ševci, ale lidé přilepující podrážky na boty.
A celá idea vztahu člověka k práci se zásadně změnila.
Napadlo mě, že by bylo zajímavé rozdělit tento klip na 16 dílků a dát je Mechanickému Turkovi s kreslícím nástrojem.
To v podstatě umožnilo -- to, co vidíte nalevo, je původní snímek, a napravo vidíte, jak tento snímek překreslilo 16 lidí, aniž by věděli, co dělají.
A to bylo inspirací pro projekt, na kterém jsem pracoval s kamarádem Takashi Kawashimou.
Rozhodli jsme se využít Mechanického Turka přesně pro to, k čemu je určen, tedy k vytváření peněz.
Vzali jsme tedy stodolarovou bankovku a rozdělili ji na 10 tisíc kousíčků a naplnili jsme jimi Mechanického Turka.
Požádali jsme lidi, aby nakreslili, co vidí.
Ale nebylo žádné kritérium podobnosti k ovci.
Lidé, ať kreslili hubenou postavu nebo usměvavou tvář, to vlastně nakreslili do bankovky.
Tady vidíte reprezentaci toho, jak dobře lidé udělali to, oč byli požádáni.
Vzali jsme tedy tyto stodolarové bankovky a dali jsme je na stránku TenThousandCents.com, kde se můžete podívat na všechny jednotlivé příspěvky.
Můžete také vyměnit skutečné stodolarovky za falešné a přispět tím na projekt počítače za sto dolarů, který je též znám jako Notebook pro každé dítě (One Laptop Per Child).
Tady jsou opět vidět všechny příspěvky.
Jak vidíte, někteří lidé vytvořili nádherné bodové kresby jako tato nahoře -- strávili spoustu času tvorbou realistických verzí.
A jiní lidé zase kreslili hubené postavy či smějící se tváře.
Tady napravo uprostřed vidíte, jak někdo píše "$0.01!!! Opravdu?"
To je vše, co za tohle dostanu?
(Smích)
Poslední projekt typu Mechanický Turek, o kterém vám povím, se nazývá Kolo za dva tisíce.
Spolupracoval jsem na tom s Danielem Massey.
Možná poznáte tyto dva chlápky.
To jsou Max Mathews a John Kelly z Bell Labs v 60. letech, kdy vytvořili píseň "Daisy Bell," což byla první píseň zpívaná počítačem na světě.
Můžete ji znát z filmu "2001:
Vesmírná odysea."
Když na konci filmu HAL umírá, začne zpívat tuto píseň jako odkaz na okamžik, kdy se počítače staly lidské.
Tuto píseň jsem upravili.
Takto ten zvuk vypadal.
Rozdělili jsme všechny jednotlivé noty v písni a také všechny hlásky.
Daisy Bell: ♫ Daisy, Daisy ... ♫
Pak jsem vzali všechny tyto jednotlivé kousky a zadali jsme je jako vstup do dalšího Turka.
Takto to vypadalo, když jste přišli na stránku.
Zadali jste svůj kód, nejprve otestovali mikrofon.
Pak jste dostali jednoduchý zvukový klip.
(Troubení)
A pak jste se to snažili co nejlépe napodobit svým hlasem.
Po poslechnutí a ověření toho, co jste zadali, jste mohli bez dalších kroků výsledek odeslat do Mechanického Turka.
Tohle jsme dostali zpátky z první sady nahrávek.
Nahrávka: ♫ Daisy, Daisy ♫ ♫ řekni mi své ano ♫ ♫ jsem už napůl šílený ♫ ♫ v lásce k tobě utopený ♫ ♫ nebude to svatba se stylem ♫ ♫ nemám na koně s kočárem ♫ ♫ budeš ale sladká, větrem pocuchaná ♫ ♫ na tandemu pro nás dva. ♫
James Surowieki měl tuhle myšlenku ohledně vědomí davů, která říká, že skupina lidí je chytřejší než libovolný jednotlivec.
Chtěl jsme zjistit, jak se tohle projevuje při kolaborativní a distribuované tvorbě hudby, kdy nikdo netuší, na čem vlastně pracuje.
Pokud půjdete na BicycleBuiltforTwoThousand.com, uslyšíte, jak všechny tyto zvuky zní dohromady.
Omlouvám se za tohle.
(Zvuk)
Sbor: ♫ Daisy, Daisy ♫ ♫ řekni mi své ano ♫ ♫ jsem už napůl šílený ♫ ♫ v lásce k tobě utopený ♫ ♫ nebude to svatba se stylem ♫ ♫ nemám na koně s kočárem ♫ ♫ ale budeš sladká, větrem pocuchaná ♫ ♫ na tandemu pro nás dva. ♫
Když se na chvíli vrátíme zpět, do doby, kdy jsem studoval na UCLA, pracoval jsem i na místě zvaném Centrum pro snímání vnitřních sítí.
V podstatě pohyb v 3D prostoru.
A to viděl režisér z Los Angeles, který se jmenuje James Frost, a řekl:
"Počkej, myslíš, že můžeme natáčet hudební video, aniž bychom vlastně použili video?"
Přesně to jsme udělali.
Vytvořili jsme hudební video pro jednu z mých oblíbených kapel, Radiohead.
A myslím, že jedna z mých oblíbených částí tohoto projektu nebylo jenom natáčet video pomocí laserů, ale i to, že jsme pak otevřeli zdrojový kód a zpřístupnili jsme ho v rámci Google Code, kde si lidé mohou stáhnout nějaká data a zdrojový kód a vytvořit si tím vlastní verzi.
A lidé vytvářeli opravdu zajímavé věci.
Toto jsou dvě mé nejoblíbenější: Nástěnka Thom Yorke a LEGO Thom Yorke.
Kanál YouTube plný lidí posílajících opravdu zajímavý obsah.
Nedávno někdo dokonce vytiskl hlavu Thom Yorke trojrozměrně, což je trošku děsivé, ale docela pěkné.
A jak jsem tak viděl, jak všichni vytvářejí úžasné věci, a pochopil, na čem vlastně pracují, chtěl jsem se pokusit vytvořit kolaborativní projekt, kde by lidé spolupracovali a něco vytvářeli.
Potkal jsem režiséra videoklipů, který se jmenuje Chris Milk.
Začali jsme si pohrávat s myšlenkami na vytvoření kolaborativního projektu na hudební video.
Ale věděli jsme, že potřebujeme správnou osobu, která by nás popoháněla, abychom něco vytvořili.
Tak jsme ten nápad na pár měsíců nechali být.
Nakonec si popovídal s Rickem Rubinem, který zrovna dokončoval poslední album Johnnyho Cashe s názvem "Není žádný hrob." (Ain't No Grave)
Slova k úvodní písni jsou "Není hrob, který může udržet mé tělo."
Řekli jsme si, že tohle je ten správný projekt, abychom vytvořili kolaborativní vzpomínku a virtuální oživení Johnnyho Cashe.
Spojil jsem se se svým dobrým kamarádem Ricardem Cabellem, známým též jako Mr. doob, který je o dost lepší programátor než já, a on vytvořil tento úžasný Flashový nástroj pro kreslení.
Jak víte, animace je série obrázků.
Takže jsme prostříhali několik archivních záběrů Johnnyho Cashe a při 8 snímcích za sekundu jsme lidem umožnili nakreslit snímek, který se proplete do tohoto dynamicky měnícího se hudebního videa.
Nemáme teď čas, abych vám to pustil celé, ale chci vám ukázat dvě krátké ukázky.
Jedna je na začátku toho videa.
Po ní následuje krátký klip, ve kterém lidé, kteří se projektu zúčastnili, o něm krátce hovoří.
(Hudba) (Video) Johnny Cash: ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ ♫ Když slyším zvuk trumpet, ♫ ♫ vylezu ven ze země. ♫ ♫ Není hrob, ♫ ♫ který může udržet mé tělo. ♫ (Potlesk)
Neznám lepší způsob, jak uctít tohoto muže, než něco vytvořit pro jednu z jeho písní.
Účastník 1:
Byl jsem velmi smutný, když zemřel.
A říkal jsem si, že by bylo úžasné, opravdu úžasné přispět něčím k jeho památce.
Díky tomuhle může být jeho poslední nahrávka živoucí, dýchající vzpomínkou.
V každém snímku, který nakreslili fanoušci, každém jednotlivém snímku je velmi silný cit.
Účastník 4:
Viděl jsem je všechny, z Japonska, Venezuely, USA, od Knoxville až po Tennessee.
Tím, jak je každý snímek odlišný od jiného, je to velmi osobní.
Když jsem se na to video díval ve svém pokoji, nějak jsem nechápal ten začátek.
Ale pracoval jsem přes všechny problémy, až se všechny mé souboje, které jsem bojoval uvnitř obrázku, začaly všechny samy vyjasňovat.
Takže když vím, co pak dělám, vidím ten smysl a přichází s ním plno světla a tmy.
A tato zvláštní cesta je to, co mám vlastně rád i na hudbě Johnnyho Cashe.
Je to souhrn jeho celého života, všech věcí, které se staly -- dobrých i zlých.
Posloucháte něčí životní příběh.
Když půjdete na stránku JohnnyCashProject.com, uvidíte nahoře přehrávat video.
A pod ním jsou všechny jednotlivé rámečky, které lidé do projektu přidali.
Ještě to zdaleka není hotové, ale je to probíhající projekt, na kterém mohou lidé stále spolupracovat.
Pokud najedete na některý z těchto jednotlivých náhledů, uvidíte toho, kdo nakreslil daný náhled, a odkud pochází.
A pokud najdete takový, který se vám líbí, můžete na něj kliknout a otevře se vám informační panel, kde můžete hodnotit tento rámeček, což mu pomůže v cestě vzhůru.
A také uvidíte, jakým způsobem byl nakreslen.
Opět si to můžete přehrát a zobrazit příspěvek.
Navíc je zde napsáno jméno umělce a jeho lokace, jak dlouho to kreslil.
Můžete také vybrat styl.
Tento byl označen jako "Abstraktní".
Ale je zde několik rozdílných stylů.
Videa můžete setřídit několika různými způsoby.
Můžete říct: "Chci vidět tuto bodovou kresbu nebo skicovanou verzi nebo tu realistickou verzi.
A pak je to opět abstraktní verze, která je nakonec trošku bláznivá.
Poslední projekt, o kterém chci hovořit, vznikl opět ve spolupráci s Chrisem Milkem.
Nazývá se "Centrum divočiny."
Je to online hudební video pro skupinu Arcade Fire.
Chris a já jsme okouzleni potenciálem dnešních moderních webových prohlížečů, kde máte HTML5 audio a video a sílu JavaScriptu, který se vykresluje úžasně rychle.
Chtěli jsme posunout myšlenku hudebního videa, které je určeno pro web, za hranici okna formátu 4:3 nebo 16:9 a pokusit se pohrát si s choreografií po celé obrazovce.
Ale především si myslím, že jsme chtěli vytvořit zážitek, který je naprosto odlišný od projektu Johnny Cash, kde malá skupina lidí strávila spoustu času vytvářením něčeho pro všechny.
Co když se raději zapojíme málo, ale dodáme něco, co je unikátní pro každého, kdo se zapojí?
Projekt začíná tím, že vás požádá o zadání adresy domu, ve kterém jste vyrostli.
Zadáte tedy adresu -- a to vlastně vytvoří hudební video specifické pro vás, přičemž použije Google mapy a Streetview obrázky při tvorbě animace.
Tohle byste tedy měli raději sledovat doma s vlastní adresou, ale dám vám alespoň malou ukázku toho, co můžete očekávat.
(Video) Win Butler: ♫ Naše životy se rychle mění ♫ ♫ Naše životy se rychle mění ♫ ♫ Doufaje, že něco čistého přetrvá ♫ ♫ Doufaje, že něco čistého přetrvá ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Ooh byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Někdy to vůbec nepřišlo ♫ ♫ Někdy to vůbec nepřišlo ♫ ♫ Pořád se zmítáme v bolesti ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫ ♫ Byli jsme zvyklí čekat ♫
Myslím si, že pokud je něco, co stojí z mého dnešního povídání za zmínku, je to, že prezentace může být silný nástroj na vyprávění.
A jak budeme získávat čím dál více osobně a sociálně relevantních dat, budeme mít možnost, či možná dokonce povinnost, zachovat lidství a vyprávět úžasné příběhy při objevování a vzájemné spolupráci.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Zamysleme se nad různými způsoby, jak vyjádřit smíšené číslo.
Máme smíšené číslo 2 a 1/8.
Počkat, udělám to ještě zajímavější.
Budeme mít číslo 2 a 1/4.
Pojďme se zamyslet nad celým číslem, nad číslem 2.
2 jsou v podstatě dva celky.
Je možné to tak chápat.
Zde jsme nakreslili jednotlivé celky a rozdělili jsme je na 8 částí, je to v podstatě 8/8.
Takže... 2 je tohle všechno.
Toto je 1, všechno tohle je 1, a všechno tohle je 2, 2 celky.
Vybarvím to.
Máme 2 celky.
A pak máme 1/4.
Tento poslední kus, nebo celek je rozdělený na 8 částí.
Já to teď rozdělím na čtvrtiny.
Tohle je 1/4, 2/4 a 3/4.
Chceme, aby jedna z těchto čtvrtin byla vybarvená oranžově.
Takhle.
Mohli jste si všimnou, že jsem vybarvil dvě osminy, protože 1/4 a 2/8 je to samé.
Vyjádřil jsem tedy smíšené číslo 2 a 1/4.
Zkusme ho rozložit.
Zase si sem dáme mřížku.
Jak se to dá udělat?
Napíšu sem několik zlomků a uvidíme, co dostanu.
Začnu s 1/2.
Jak zde zobrazím 1/2?
Když rozdělím tyto oddělení na dvě stejné poloviny, 1/2 bude tato část.
Vybarvím ji.
Máme 1/2.
Mám 1/2, což je to samé jako 4/8.
Můžete to tu vidět, vybarvil jsem 4 z 8 částí, což je přesně polovina tohoto oddělení.
Děláme pokroky.
Další číslem jsou 3/8.
Jak zobrazím 3/8?
Každé oddělení je v podstatě 1/8 a já je můžu vybarvovat nehledě na jejich pořadí, ale udělám to takhle, 1, 2, 3.
A přidáme ještě 8/8.
Kolik je 8/8?
8/8 je jeden celek, předvedu vám to.
Tohle jsem ještě nevybarvil, ale to udělám.
Jdeme na to.
8/8. Tohle je 1/8, 2/8, 3/8, 4/8, 5/8, 6/8, 7/8, a 8/8 - je to celek.
Mám tu jeden celek, tedy 8/8.
Chci, aby i tohle byl také jeden celek, protože chci dostat 2. Přidám sem tedy 1/8.
Plus 1/8, což je tady, to je 1/8.
A ještě přidáme 2/8.
Tohle jsou osminy, takže 2/8 jsou dvě kolonky.
Všimněte si, že 2/8 je to samé jako 1/4.
Kdybyste rozdělili 1/4 na dvě části, měli byste dvakrát více částí a dostali byste 2/8.
1 krát 2 je 2, 4 krát 2 je 8.
1/4 je to samé jako 2/8 a 8/8 je to samé jako jeden celek.
A další celek můžeme vytvořit z 1/2, plus 3/8, plus 1/8, které když sečteme, dostaneme jeden celek.
Vysvětlím proč.
1/2 je to samé jako 4/8. Jak vidíte, vybarvili jsme 4/8, a pak tu máme 3/8, a 1/8.
Když všechna čísla sečteme, 4/8 plus 3/8 plus 1/8, dostanete, aspoň co se osmin týče, 4/8 plus 3/8 plus 1/8, což je dohromady 8/8.
4 plus 3 plus 1 je 8, takže dohromady máte 8/8, což je jeden celek.
Snad vám toto pomůže lépe vizuálně pochopit co děláme, když se sčítají a rozkládají zlomky.
Všichni jsme zároveň žáci i učitelé.
Toto jsem já, podněcován mým prvním učitelem, mojí maminkou. A toto jsem já, jak přednáším úvod do umělé inteligence 200 studentům na Stanfordské univerzitě.
Třída i já jsme si přednášku užili, ale došlo mi, že zatímco téma přednášky je pokročilé a moderní, způsob učení není.
Vlastně používám stejnou technologii jako při této hodině ve 14. století.
Všimněte si učebnice, mudrce za katedrou a spícího kluka vzadu.
Přesně jako dnes...
A tak jsme si s kolegou Sebastianem
Thrunem řekli, že musí existovat lepší způsob.
Dali jsme si za úkol vytvořit on-line kurz, který bude stejně nebo více kvalitní jako naše předměty na Stanfordu, ale bude zdarma pro všechny na světě.
Kurz jsme oznámili 29. července a během dvou týdnů se přihlásilo 50 000 lidí.
To poté vzrostlo na 160 000 studentů z 209 zemí.
Uchvátilo nás mít takové publikum a jen trošičku jsme se strachovali, že jsme neměli dokončenou přípravu. (smích)
A tak jsme se do toho pustili.
Studovali jsme, co jiní vypracovali, co jsme mohli zkopírovat nebo změnit.
Benjamin Bloom ukázal, že učení jeden jednoho funguje nejlépe, a tak jsme se to snažili napodobit, tak jako já s mojí maminkou, přestože jsme věděli, že to bude jeden na tisíce.
Tady mě natáčí kamera, jak mluvím a kreslím na kus papíru.
Jeden ze studentů řekl:
"Bylo to jako sedět v baru s opravdu chytrým kamarádem, který vysvětluje něco, co ti zatím nedošlo, ale velmi brzo dojde."
A to je přesně to, oč nám šlo.
Takže... na Khan Academy jsme viděli, že krátká 10 minut dlouhá videa fungují mnohem lépe, než se snažit nahrát hodinovou přednášku a pustit ji na malé obrazovce.
My jsme se rozhodli dělat videa ještě kratší a více interaktivní.
Naše typické video má dvě minuty. Někdy je kratší, nikdy není delší než šest minut, a potom pauzneme na kvizovou otázku, aby se student cítil jako při opravdové individuální hodině.
Tady vysvětluji, jak počítač užívá anglickou gramatiku k rozebírání vět, a teď přichází pauza a student se musí vyjádřit, rozumět a zaškrtnou správná políčka, než bude pokračovat.
Studenti se učí nejlépe, když aktivně procvičují.
Chtěli jsme je zaujmout... aby se vypořádali s nejasnostmi, a vést je, aby si klíčové myšlenky urovnali sami.
Většinou se vyhýbáme otázkám jako: "Tady je rovnice, teď mi řekni hodnotu Y, když X se rovná dvěma."
Preferujeme otevřené otázky.
Nějaký student napsal:
"Teď vidím Bayesovské sítě a příklady teorie her všude, kam se podívám."
A taková odpověď se mi líbí.
To je přesně to, o co jsme usilovali.
Nechtěli jsme, aby si studenti pamatovali vzorečky. Chtěli jsme změnit způsob, kterým pohlíží na svět.
A to se nám podařilo.
Nebo bych možná měl říct... studentům se to podařilo.
A je to trochu ironie, že jsme se vydali rozvrátit tradiční výuku, a přitom je námi vytvořený on-line kurz mnohem podobnější tradičním třídám než ostatní on-line kurzy.
Ve většině z nich jsou videa dostupná neustále. Můžete je shlédnout, kdy chcete.
Ale když to můžete udělat kdykoliv, znamená to, že to můžete udělat zítra. A když to můžete udělat zítra, tak... se k tomu také nemusíte dostat nikdy.
(smích)
A tak jsme opět oživili vynález termínů. (smích)
Video jste mohli zhlédnout kdykoliv během týdne, ale na konci týdne jste museli mít úkol hotový.
To motivovalo studenty pokračovat a také to znamenalo, že každý pracoval na tom samém problému v ten samý čas, takže když jste šli do diskuzního fóra, mohli jste dostat odpověď od "spolužáků" v řádu minut.
Ukážu vám některá ta fóra. Většinu z nich si studenti organizovali sami.
Od Daphna Kollera a Andrew Nga jsme se naučili koncept "obracení" kurzu.
Studenti sledují videa sami, a potom se sejdou, aby je prodiskutovali.
Od Erica Mazura jsem se dozvěděl o "výuce od spolužáků", a to že spolužáci můžou být ti nejlepší učitelé, protože oni jsou ti, kteří si pamatují, jaké to je nerozumět.
Sebastian a já jsme to už částečně zapomněli.
Samozřejmě jsme nemohli mít třídní diskuzi s desítkami tisíc studentů, a tak jsme podněcovali vznik takový fór a starali jsme se o ně.
A konečně od Teach For America jsem se naučil, že kurz není primárně o informacích.
Důležitější je motivace a odhodlání.
Bylo zásadní, že studenti viděli, že jsme pro ně tvrdě pracovali a že se všichni navzájem podporovali.
Kurz běžel 10 týdnů a na konci zhruba polovina ze 160 000 studentů zhlédla alespoň jedno video týdně a přes 20 000 jich dokončilo všechny úkoly, což jim zabralo od 50 do 100 hodin.
Obdrželi toto prohlášení o splnění.
A co jsme se z toho naučili?
No... vyzkoušeli jsme nějaké staré a nějaké nové nápady a dali je dohromady, ale stále tu jsou další k vyzkoušení.
Sebastian teď učí jeden kurz, já mám jeden na podzim.
Stanford Coursera, Udacity, MITx a ostatní mají další kurzy naplánované.
Je to velmi vzrušující doba.
Ale pro mě ta nejvíce vzrušující část jsou data, které shromažďujeme.
Sbíráme tisíce interakcí na studenta a na třídu... miliardy interakcí celkem.
A ty teď můžeme začít analyzovat, a až se z nich poučíme, experimentovat... a s tím přijde ta pravá revoluce.
A výsledek budete moci vidět jako novou generaci úžasných studentů.
(potlesk)
(jazzová hudba)
Nacházíme se ve Whitney Museum of American Art v New Yorku a právě vidíme pozdní dílo Evy Hesse.
Pochází z roku 1970 a jako většina jejích plastik nemá název.
Je to lano zavěšené v rohu místnosti.
Různé velikosti a textury lana visícího ze stropu, skoro jako houpací síť.
Hesse plastiku vytvořila v roce 1970, těsně před svou smrtí, bylo jí pouhých 34 let.
Plastika pak visela bez hnutí v jejím ateliéru.
Podstatou tohoto díla je, že může být zavěšeno jakkoli.
Hesse tak nechala dílo "otevřené".
S lanem zacházela všemi možnými způsoby.
Rozpletla ho.
Na některých místech zůstalo spletené a někde bylo rozpleteno.
Lano je samozřejmě upravené.
Není to jen obyčejné lano.
Je napuštěné latexem. Tento materiál používala často.
Latex má jednu důležitou přirozenou vlastnost. Je téměř jako maso, skoro průsvitný a trochu pružný.
To lano je samozřejmě ohebné, ale s přidaným latexem je o něco tužší.
Zachovává si některé své původní ohyby. Můžeme je však různě poupravit.
To je podle mě ten nejdůležitější záměr autorky na této plastice, která je jak fyzická, tak i abstraktní.
Původní uspořádání plastiky může být změněno, ačkoli jen do jisté míry.
Což je podle mě zásadní myšlenka. Základní myšlenkou umění je realizace autorova záměru v uměleckém díle a tento pocit sebevyjádření.
Jakmile se může zapojit někdo jiný a pověsit lano trochu jinak, nebo udělat něco jiného jinak, je to podle mě radikální změna ve způsobu vnímání toho, co umělecké dílo je.
Zamyslete se nad uměním, které tehdy vznikalo, nad uměním, na které odkazovala, nad lidmi, se kterými trávila svůj čas, lidmi jako Donald Judd a ostatní.
Je to druh absolutního záměru a velice pevná forma, těžce opracované průmyslové materiály, které nemůžete nijak změnit.
Je těžké si nespojit některé věci, které zde vidíme s faktem, že je žena. S faktem, že tvoří něco poddajnějšího.
Pokud bychom měli sledovat abstraktní expresionismus, pak je tady možná nějaké proti hrdinské hnutí vůči hrdinství Jacksona Pollocka.
Který je zde určitě citován v některých...
Rozhodně.
Je to skutečně zajímavé a kritika dějin umění napsala, že jí Hesse dává tu záměrnost.
Otevírá problematiku toho, co znamená být ženou a umělkyní v silně mužském prostředí světa umění v New Yorku let šedesátých a sedmdesátých.
Toto bude mít obrovský vliv na pozdější umělce.
Když uvažujeme o Kiki Smith a dalších, je opravdu skvělá v tom směru, že nalezla prostředky, jak zobrazit fyzično a tělo jiným, než doslovným způsobem, avšak metaforicky a vnitřně.
Vytváří to skoro pocit střev, která byla vyjmuta z těla a byla přemístěna a zpřeházena.
Je tu něco, co vypadá jako vnitřnosti, co dává najevo, jaké bude skutečné angažování se ze strany feministických umělkyň v sedmdesátých letech.
Díky všemu tomu překrývání a odkazům na kapky Jacksona Pollocka tady máme skutečně složité dílo.
To je skutečně fascinující vizuální síť.
(jazzová hudba)
(Hudba)
To, co jste právě slyšeli, jsou interakce atmosférického tlaku, větru a teploty, které byly zaznamenány během Hurikánu Noel v roce 2007.
Hudebníci hráli podle trojrozměrného grafu meteorologických dat jako je tento.
Každá kulička, každá barva, představuje součást počasí která může být zároveň čtena jako noty.
Počasí mě nesmírně fascinuje.
Počasí je směs systémů které nám jsou ze své podstaty neviditelné.
A tak používám sochy a hudbu nejen abych je učinila viditelné, ale také hmatatelné a slyšitelné.
Každá moje práce začíná jednoduše.
Prostřednictvím informací z určitého prostředí za použití primitivních zařízení -- vlastně čímkoliv, co najdu v železářství.
Potom svoje záznamy porovnám s tím, co najdu na internetu -- satelitní snímky, meteorologické záznamy z pozemních stanic i z pobřežních bójí.
A to jak historická, tak i současná data.
Potom dám dohromady všechna čísla v deskách, které vidíte.
Tyto desky jsou plné čísel.
A ze všech těchto čísel,. začínám pouze se dvěma nebo s třemi proměnnými.
Tak začíná můj proces překladu.
Jako médium používám jednoduchý košík.
Košík je upleten z horizontálních a vertikálních prutů.
Když přiřadím hodnoty ke každému horizontálnímu a vertikálnímu bodu, mohu ze změn dat v čase vytvořit formu.
Používám přírodní rákos, protože mi klade odpor a nemohu ho úplně tvarovat.
To znamená, že formu vytvářejí čísla, a ne já.
Nakonec vzniknou takovéto formy.
Tyto formy jsou kompletně vytvořené podle meteorologických nebo vědeckých dat.
Každý barevný korálek, každý proužek, představuje část počasí.
A dohromady tyto části nejenom, že tvoří formu, ale také znázorňují vztahy mezi nimi které nemusí být zřejmé z dvojrozměrných grafů.
Když přistoupíte blíže, můžete se přesvědčit, že je opravdu všechno řízeno čísly.
Vertikálním bodům je přiřazena konkrétní hodina.
Tak, že kolem dokola máme 24-hodinovou osu.
Zároveň znázorňují teplotní rozsah.
Do této sítě pak mohu vplétat záznamy přílivu a odlivu, teploty vody, vzduchu a fáze měsíce.
Také mohu převádět meteorologická data do notové osnovy.
A hudební zápis mi umožňuje lépe zachytit nuance překládané informace bez nutnosti kompromisu.
Všechny tyto partitury tvoří meteorologická data.
Každá barva, každá linka, je částečka počasí.
A dohromady tyto proměnné tvoří partituru.
Na těchto partiturách pak spolupracují hudebníci.
Toto je 1913 Trio při hraní jedné mojí skladby v Art Museum v Milwaukee.
Mezitím používám tyto partitury jako plány překladu do forem soch, jako je tato které stále fungují jako trojrozměrná vizualizace počasí, ale teď v sobě obsahují i vizuální formu hudební partitury, takže může být vlastně čtena jako notový zápis.
Mám ráda na této práci, že narušuje naše zažité představy o tom, jaký vizuální jazyk patří do světa umění a jaký do světa vědy.
Tento objekt je čten různým způsobem podle toho, kde jej umístíme.
Pokud bude stát v galerii, bude to socha.
Pokud bude stát ve vědeckém muzeu, bude to trojrozměrná vizualizace dat.
Pokud jej umístíme do koncertní síně, promění se v hudební partituru.
A to se mi na tom líbí protože před divákem stojí skutečná výzva který vizuální jazyk patří do vědy, který do hudby a který do výtvarného umění.
Další důvod, proč se mi to líbí je ten, že nabízí alternativní vstupní bránu do komplexního světa vědy.
Ne každý má vědecký doktorát.
Alespoň pro mě to byla cesta k vědě.
Děkuji.
(Potlesk)
Máme úkol zaokrouhlit 152, 137, 245 a 354 na nejbližší stovku. To znamená zaokrouhlit všechna tato čísla na nejbližší násobek 100.
Takže... Půjdeme postupně.
Nakreslíme si číselnou osu.
Odpočítávám stovky.
To, co jsem označil, jsou všechno násobky 100.
Můžu pokračovat. Můžu jít na 500, 600 a tak dále...
Začneme s 152.
Takže, kde vlastně 152 leží? Uprostřed je 150. 152 je hned napravo od 150.
Takže 152 je někde tady.
Jaké máme tedy dvě možnosti?
Můžeme zaokrouhlit nahoru.
Nejmenší násobek 100 větší než 152 je 200.
Největší násobek 100 menší než 152 je 100.
Jakým směrem ale půjdeme?
Zaokrouhlíme nahoru ke 200, nebo dolů k 100?
Když zaokrouhlujeme na stovky, musíme se podívat o jedno místo napravo.
Zajímají nás desítky, abychom mohli rozhodnout, který násobek 100 je blíže. Pravidlo je stejné jako při zaokrouhlování na desítky nebo jiné řády.
Zajímá nás řád o 1 místo napravo.
V našem případě se díváme na desítky.
A pokud je číslo větší nebo rovno 5, zaokrouhlujeme nahoru.
A toto je větší nebo rovno 5, takže zaokrouhlíme na 200.
Takže takto se zaokrouhluje. 152 zaokrouhlíme na 200.
Dává to smysl. 152 je o maličko blíž k 200. Je to 48 míst daleko od 200 a je to 52 míst daleko od 100.
Takže dává smysl jít nahoru, k nejbližšímu násobku 100.
Nyní se podíváme na 137.
Zkuste teď pozastavit video a zkusit si zaokrouhlit na stovky tato další 3 čísla.
137 bude někde tady. 137 bude právě tady.
Máme dvě možnosti.
Můžeme zaokrouhlit dolů ke 100, což je násobek 100 menší než 137.
Nebo můžeme zaokrouhlit nahoru k 200.
Vidíme, že 137 je blíže ke 100.
Nebo můžeme aplikovat naše pravidlo.
Pokud zaokrouhlujeme na stovky, podíváme se o 1 řád napravo.
Díváme se na desítky.
Pokud je to 5 a větší, zaokrouhlujeme nahoru.
Pokud je to menší než 5, zaokrouhlujeme dolů.
Takže v tomto případě zaokrouhlujeme dolů ke 100.
Pojďme zkusit to stejné s 245.
Pokud jste video nezastavili a nezkusili to sami, tak znovu důrazně opakuji.
Je dobré vyzkoušet si všechno sám.
Nakresleme si, kde 245 leží. 245 je někde okolo 250. Takže 245 bude někde zde.
Když zaokrouhlujeme na stovky, musíme se podívat o 1 řád vpravo.
Podíváme se na desítky.
Jednotky můžeme ignorovat. Zajímají nás tyto desítky.
Pokud je to větší nebo rovno 5, zaokrouhlujeme nahoru.
Pokud je to menší než 5, zaokrouhlujeme dolů.
Tady můžeme bez problémů zaokrouhlit dolů.
Zaokrouhlíme k nejbližšímu násobku 100, který je pod 245.
Takže zaokrouhlujeme ke 200.
Měli jsme dvě možnosti.
Pokud bychom zaokrouhlili nahoru, bylo by to 300.
Pokud bychom zaokrouhlili dolů, bylo by to 200.
Jsme blíže k 200.
Můžeme to ověřit pomocí pravidla.
Desítky jsou zde... 40.
Desítky jsou tedy 4.
Budeme zaokrouhlovat dolů.
Teď se podíváme na 354.
Pokud si to nakreslíme, toto je 350. 354 bude někde tady.
Při zaokrouhlování dolů dostaneme 300.
Nahoru 400.
Vyřešíme to pomocí pravidla i pomocí číselné osy.
Stačí jen najít nejbližší násobek 100.
Pokud zaokrouhlujeme na stovky podíváme se na desítky, číslo napravo od řádu, ke kterému zaokrouhlujeme.
Pokud jsou desítky 5 nebo vyšší, zaokrouhlujeme nahoru.
Toto je 5 nebo vyšší, takže zaokrouhlujeme nahoru ke 400.
Je to logické.
Pravidlo je důležité. Pokud máme přesně 350, tak potřebujeme pravidlo, abychom mohli zaokrouhlit.
Ale 354 je blíže ke 400 než ke 300. Je to 54 pozic daleko od 300 a také 46 pozic daleko od 400.
Je tedy jasné, že zaokrouhlujeme nahoru ke 400.
Dosud jsme hodně mluvili o poptávce a přebytku spotřebitele.
Nyní se tedy pojďme podívat na druhou stranu, pojďme se zamyslet nad křivkou nabídky.
Asi si umíte představit, žže existuje také přebytek výrobce.
Na téhle ose bude cena a na téhle množství.
Řekněme, že provozujeme farmu na borůvky a tohle je naše křivka nabídky.
Tohle je křivka nabídky a tohle křivka poptávky. Tohle je poptávka.
A jako jsme to udělali s křivkou nabídky, i pro křivku poptávky, místo přemýšlení o tom, jaká bude cena a jaké bude nabízené množství, se pojďme zamyslet nad daným množství a tím, jaká musí být cena, aby výrobci vyráběli dané množství.
Řekněme, žže množství bude v tisících librách borůvek, tisíce liber.
Tohle je 1 tisíc liber, 2 tisíce liber, 3 tisíce liber, 4 tisíce liber a 5 tisíc liber.
A řekněme, žže cena bude 1 dolar za libru, 2 dolary, 3 dolary, 4 dolary. Možná bych to měl udělat vyrovnanější. Tohle jsou 3 dolary, tohle jsou 4 dolary, tohle je 5 dolarů za libru.
Všechny ceny jsou za libru. Řekněme, žže chceme, aby dodavatelé pěstovali 1 tisíc liber borůvek.
Chceme, aby pěstovali 1 tisíc liber borůvek.
Jaká musí být cena, aby vypěstovali 1 tisíc liber borůvek?
Podívejme se na to očima dodavatelů, majitelů farem.
Pokud chtějí vypěstovat 1 tisíc liber borůvek, aby mohli takové množství produkovat, aby o tom byli přesvědčeni, musí z toho získat minimálně tolik, kolik by získali z jiné možnosti za použití stejných zdrojů.
Pokud mohou získat 1 dolar za libru nebo ekvivalent dolarů za první tisíc liber, tisíc dolarů.
Pokud by to samé mohli získat pěstováním jablek nebo hroznů nebo kdyby pozemek někomu pronajali, je to minimum, kolik byste jim museli zaplatit.
Protože, kdybyste jim zaplatili méně, rozhodli by se půdu využít jinak, půdu by pronajali nebo využili jako pastvinu.
Musíte jim zaplatit náklady obětované příležitosti, aby vypěstovali tisíc liber.
Jejich náklady obětované příležitosti na vypěstování tisíce liber by byly přímo tady.
Tohle je průměr prvního tisíce liber.
Také můžete uvažovat, že pro první libru by byly náklady obětované příležitosti zde, pro další pak hned za tím.
Pro 500 liber by byly zde, pro tisíc by byly zde. Nebo prostě můžete říci, žže průměrné náklady na první tisíc liber jsou zde.
Řekněme, žže chceme, aby vyprodukovali další tisíc liber.
Chceme, aby trh nebo celá tahle farma vyprodukovala... nebo možná více farem, aby celkem vyprodukovali 2 tisíce liber.
Úplně to samé jako předtím. Předpokládáme, žže trh již produkuje ten první tisíc liber. Nyní musíme přemýšlet nad tím, co musí obětovat, aby mohli vypěstovat další tisíc liber.
Předpokládejme, žže na první tisíc liber by využili půdu a vstupy, které jsou pro to nejvhodnější.
Mluvíme o pracovní síle, která opravdu ví, jak pěstovat borůvky a půdě, kde se borůvkám daří a možná jsou blízko dopravní sítě, takže je mnohem levnější pěstovat a vyvážet odtud.
Ale nyní pokud chceme další tisíc liber borůvek za tento časový úsek a třeba tohle je za rok.
Pokud chceme další tisíc liber, musí nyní použít méně vhodné zdroje.
Možná žže půda bude dále od dopravních zdrojů, pracovní síla bude méně efektivní, budou muset využít půdu, která by se více hodila pro jiné využití.
Náklady obětované příležitosti pro pěstitele na další tisíc liber budou mírně vyšší.
Náklady obětované příležitosti budou tady v průměru za další tisíc liber.
Můžete říci, žže náklady obětované příležitosti na 1001. libru budou zde a na 2000. libru budou zde.
Ale v průměru za 2000 liber. Tohle jsou jejich náklady obětované příležitosti.
A teď stejná věc. Další tisíc liber, když budeme chtít, aby trh, aby celková nabídka byla 3000 liber. Museli by produkovat tolik, museli by dostat tohle.
Produkují 3 tisíce liber. Teď se na to díváme jinak. Říkáme, pokud chceme, aby výrobci produkovali 3 tisíce liber, jaká musí být vlastně cena?
Když už tohle víme, můžeme o křivce nabídky přemýšlet jako o křivce nákladů obětované příležitosti výrobce.
Řekněme tedy, že tohle je nabídka a poptávka, potom tohle je skutečná cena, kdy se nabídka rovná poptávce. Řekněme, že to je tržní cena. Co se tady děje?
Tohle je cena... pro zjednodušení řekněme, že cena jsou 4 dolary a poptávané i nabízené množství je 4 tisíce liber.
Co se tu stane? První 4000. libra vyprodukovaná dodavateli, jejich náklady obětované příležitosti na to, aby to vyprodukovali, budou 4 dolary.
Dostaneme za to přesně 4 dolary. Jsou přesně v rovnováze.
Ale náklady obětované příležitosti těch prvních 3999 prvních liber byly nižší než cena, kterou za ně dostanou.
V této situaci výrobci dostávají víc za prvních 3999 liber.
Dostávají víc za své borůvky, než jsou jejich náklady obětované příležitosti.
A stejně jako jsme mluvili o přebytku spotřebitele, tohle je přebytek výrobce.
Například za prvních tisíc liber byly náklady obětované příležitosti pro výrobce o něco více než 1 dolar za libru, ale za libru dostávají 4 dolary.
Pro dalších tisíc liber se náklady obětované příležitosti blíží 2 dolarům za libru.
Cca 1,75 dolaru. Ale znovu za to dostávají 4 dolary za libru.
Získávají tento přebytek. Když se zamyslíte nad celým trhem, výrobci jako celek dostávají celou tuto plochu. tato plocha představuje nadhodnotu, kterou získávají nad rámec svých nákladů obětované příležitosti.
A tomuhle říkáme přebytek výrobce.
Přebytek výrobce.
A předpokládáme nebo budeme předpokládat lineární křivku nabídky. Tohle je trojúhelník.
Plocha trojúhelníku.
Délka této strany je 4 mínus 1, to jsou 3 dolary za libru.
A tato délka se rovná 4 tidíce liber.
Abychom našli přebytek výrobce, hledáme plochu této oblasti.
Napíši to, tady bude přebytek výrobce.
Použiji stejnou barvu. 3 krát... Chci to udělat růžovou.
3 krát 4 tisíce a to nám dá plochu celého obdélníku. Musíme to vydělit 2. Hledáme plochu trojúhelníku.
Krát jedna polovina, děleno 2 a to nám dá jedna polovina krát 4000 jsou 2000 krát 3 je 6000.
Když se podíváme na jednotky, je to 6000 nebo 3 dolary za libru krát libry za týden. Skončíme se 6000 dolary
Jsme v muzeu d'Orsey a díváme se na sochu od Carpeauxe, která se jmenuje Tanec. Byla zadána Garnierem v roce 1865 a určena pro exteriér nové opery, která se stavěla za vlády Napoleona III.
Toto období je velice významné, protože Paříž se znovuzrodila a dostala tak podobu, jak ji známe dnes.
Pohled na tuto sochu vás uchvátí.
Vyzařuje tolik radosti a potěšení.
Veselí.
Ano. Představuje tanec, ale ne striktně disciplinovaný tak, jak jej známe z klasického baletu, který se vždy v opeře tančil.
Zde je takřka bez řádu.
Máme zde tančící postavy, které divoce mávají rukama, bůžka s tamburínou v pravé ruce. Je to alegorie postav reprezentující tanec, pět nymf tancujících v kruhu kolem něj. Přesahují do prostoru.
A snad proto, že je tak barokní a ne neoklasicistní, byla hodně kritizována pro přirozenost těl a jejich radost.
Kritizována byla i pro svůj přesah do prostoru.
Vidíme, že se nejedná o idealizovanou neoklasicistní sochu.
Postavy se smějí a vyzařují radost.
To u neoklasicistních soch nikdy nevidíte.
Vidíte to?
Taková radost! A jejich vlasy vlají, takže máte pocit větru. Cítíte pohyb.
Zmínila jste boha, kterého nymfy v kruhu obklopují. A my to také vidíme jako kruh.
Ale není to skutečný kruh, ale Carpeaux tím chtěl docílit současně dvou věcí: vytvořit kruh kolem boha, který vidíme, a zároveň docílit intimity a potěšení z tělesné blízkosti a to je důvod, proč ten kruh není tvarově dokonalý.
Vidíme postavu vyskakující do výšky a dvě postavy pohybující se diagonálně.
Je to neuvěřitelně nestabilní. Takže taková obrácená pyramida.
Ale je to i velmi vyvážené.
Síla centrální postavy je ohrožena pohybem ven směrem k nám. Ale ruce jsou rozevřeny, a možná právě proto, aby ji zadržely.
Takže my to vnímáme jako výraz ohromné radosti a energie, kreativitu tance. Ale když byla socha poprvé umístěna na fasádu, lidé byli naštvaní.
Dokonce tak naštvaní, že někdo na ni hodil lahvičku inkoustu.
Po té byla socha vyčištěna a v roce 1964 ji přemístili dovnitř, aby se zabránilo jejímu poškození vnějšími vlivy.
Správně. Protože znečištění vzduchu a kyselost v atmosféře by ji velmi poničily. Už byla trochu poničená.
Je to vidět zejména na levé straně. Naštěstí jí to ale neubralo nic na kráse, energii a vší té hravosti.
Létat jako pták je snem lidstva.
Ptáci jsou velmi mrštní.
Létají, ale ne díky rotujícím prvkům, ale díky mávání svých křídel.
Takže jsme se podívali na ptáky a pokusili jsme se udělat model, který je silný, ultralehký a má skvělé aerodynamické vlastnosti proto, aby létal sám o sobě pouze máváním křídly.
Takže co by bylo lepší použít než Racka stříbřitého, kroužícího a snášejícího se nad mořem, a využít ho jako model.
Takže jsme dali dohromady tým.
V týmu máme odborníky i neodborníky na aerodynamiku v oboru konstrukce větroňů.
A úkolem bylo postavit ultralehký, sálový, létající model, který bude schopný létat nad vašimi hlavami.
Takže později buďte opatrní.
A toto byl jeden z problémů: postavit to tak lehké, aby nikdo nebyl zraněn v případě, že model spadne na zem.
A proč to všechno děláme?
Jsme společnost z oboru automatizace a rádi bychom tvořili velmi lehké konstrukce, protože je to úsporné.
A rádi bychom se naučili více o pneumatice a proudění vzduchu.
Takže teď bych vás rád požádal, abyste si zapnuli bezpečnostní pásy a nasadili si klouboky.
Zkusíme, jak létá SmartBird.
Děkuji.
(Potlesk)
(Potlesk)
(Potlesk)
Nyní se pojďmě podívat na robota SmartBird.
Tady je jeden bez kůže.
Má rozpětí křídel zhruba 2 metry.
Délka je metr a šest centimetrů a váha je pouze 450 gramů.
Je tvořený karbonovými vlákny.
Uprostřed máme motor, ve kterém je převod.
Převod využíváme k převodu otáček motoru.
Uvnitř motoru máme tři Hall senzory, abychom přesně věděli, v jaké poloze je křídlo.
A když budeme mávat křídly nahoru a dolů ...
můžeme létat jako pták.
Když jdete dolů, máte velkou oblast pohonu.
A když jdete nahoru, křídla nemají tak velkou plochu, a tak je snadnější pohyb nahoru.
Další věc, kterou jsme udělali, překážky, které jsme překonaly, bylo zkoordinovat tento pohyb.
Musíme to otočit a jít nahoru a dolů.
Máme rozdělené křídlo.
S rozděleným křídlem dostaneme zdvih v horním křídle a pohon ve spodním křídle.
Zde můžete vidět, jak jsme měřili aerodynamickou efektivnost.
Věděli jsme mnohé o elektromechanické efektivnosti a tak jsme mohli spočítat efektivnost aerodynamickou.
Takže proto se zvedá z pasivního zkroucení k aktivnímu zkroucení, z 30 procent na 80 procent.
Další věc, kterou jsme museli vyřešit, byla kontrola a regulace celé konstrukce.
Stroj bude aerodynamicky efektivní, jen když vše kontrolujete a regulujete.
Takže celková spotřeba energie je zhruba 25 wattů při vzletu a 16-18 wattů během letu.
Děkuji.
(Potlesk)
Bruno Giussani:
Markusi, myslím, že bychom to měli proletět ještě jednou.
Markus Fischer:
Ano, dobře.
(Smích)
(Vzdechy)
(Pokřik) (Potlesk)
Pusťme se do dalšího příkladu na závislou pravděpodobnost.
Máme v sáčku 4 mince.
3 z nich jsou nespravedlivé, protože když jimi hodíme, máme 45 % šanci, že padne orel. Poslední mince je spravedlivá.
Takže když jí hodíte, máte 50 % pravděpodobnost, že padne orel, a 50 %, že padne panna.
Náhodně vybereme ze sáčku jednu minci a čtyřikrát jí hodíme.
Jaká je pravděpodobnost, že padnou čtyři panny?
Tak se nad tím zamysleme.
Když sáhneme do sáčku a vytáhneme jednu minci, je tu určitá pravděpodobnost, že to bude nespravedlivá mince.
3 ze 4 mincí jsou nespravedlivé, takže pravděpodobnost vytažení nespravedlivé mince je rovna 3/4.
A pouze jedna ze čtyř mincí je spravedlivá, takže pravděpobnost vytažení spravedlivé mince je rovna 1/4.
A pokud vytáhneme nespravedlivou minci, pak máme 45 % pravděpodobnost, že padne orel, takže napíšu 45 % pravděpodobnost, že padne orel, to zároveň znamená - tady pozor - ptají se nás totiž na pravděpodobnost, že padne panna -
Máme totiž 100 % pravděpodobnost, že padne jedna z těchto dvou možností. Pokud máme 45 % pravděpodobnost, že padne orel, pak 100 mínus 45 je 55 % pravděpodobnost, že padne panna.
U spravedilvé mince máme 50 % pravděpodobnost, že padne panna, a 50 % pravděpodobnost, že padne orel.
A teď chci vědět, jaká bude pravděpodobnost, že vyberu jednu minci a padnou 4 panny.
Takže za podmínky, že jsem si vytáhl nespravedlivou minci, padne v každém ze 4 hodů panna s pravděpodobností 55 %.
Takže pravděpodobnost, že padnou právě 4 panny, se bude rovnat 0,55 krát 0,55 krát 0,55 krát 0,55.
Takže pravděpodobnost, že vytáhneme nespravedlivou minci a pak hodíme čtyři panny za sebou, se bude rovnat 3/4 krát tohle všechno.
To je 3/4 krát... a tohle je 0,55 na čtvrtou.
Můžu to napsat takto, 0,55 umocněno na čtvrtou.
Vytáhnu si na to za chvíli kalkulačku. A spočítám, kolik to je.
Teď uděláme to samé pro spravedlivou minci.
Pokud bych si vybral spravedlivou minci, tak pravděpodobnost, že padne čtyřikrát za sebou panna, se bude rovnat 0,5 krát 0,5 krát 0,5 krát 0,5.
Takže pravděpodobnost, že vytáhnu spravedlivou minci a pak padnou 4 panny za sebou, se bude rovnat 1/4 krát tohle všechno, což bude 1/4 krát 0,5 na čtvrtou, to je 0,5 umocněno na čtvrtou.
Vytáhnu si kalkulačku a spočítám to.
Takže to máme 3 děleno 4 krát... a když dělám násobení, tak to nebude ve jmenovateli.
Takže to je 3/4 krát... a napíšu to do závorek. Ani to vlastně nemusím dávat do závorek.
Je to 0,55 na čtvrtou, což se rovná... napíšu to sem.
Dám to pryč z obrazovky, ať to můžu napsat.
Vlastně bych mohl rovnou spočítat obojí.
Takže tahle pravděpodobnost se bude rovnat 1 děleno 4 krát 0,5 na čtvrtou.
Tohle je rovno tady tomu.
Takže si to ujasníme. Pravděpodobnost, že vytáhnu nespravedlivou minci a pak mi padnou 4 panny za sebou, je tohle horní číslo, máme pravděpodobnost přibližně 6,9 %, že vytáhneme nespravedlivou minci a pak padnou 4 panny za sebou.
Pravděpodobnost, že vytáhneme spravedlivou minci, a pak padnou 4 panny za sebou, je ještě nižší, jen 1,6 %.
Takže pravděpodobnost, že některým z obou způsobů dostaneme 4 panny v řadě, se bude rovnat součtu těchto dvou pravděpodobností.
A to bude... kalkulačku si nechám venku... bude to rovno... mohl bych použít funkci Ans k vyvolání předchozího výsledku... ale raději to napíšu, ať Vás zbytečně nematu. takžw 0,15625 plus 0,0686296875... zaokrouhlím to tak jako tak.
Moc na tom nezáleží. Takže to sečtu, a dám to pryč z obrazovky, ať něco vidíte, a napíšu to sem.
Takže tady mi vyšlo 0,068629, zaokrouhlím to, a tohle bylo 0,015625.
A teď to sečtu, protože nás zajímá pravděpodobnost, že jakýmkoli způsobem dostaneme 4 panny.
Tohle je pravděpodobnost, že je dostaneme při hodu nespravedlivou mincí. A tohle je pravděpodobnost, že padnou při hodu spravedlivou mincí.
Nám je to ale jedno, takže tato dvě čísla sečteme na naší kalkulačce, a když je sečteme, dostaneme 0,08425 a něco dalšího... zaokrouhlím to.
Takže to bude 8,425 %, nebo prostě 8,43 % pravěpodobnost, že padnou 4 panny za sebou.
A ještě jednou, je to o něco vyšší číslo, než kdyby všechny mince byly spravedlivé, protože máme 3/4 pravděpodobnost, že vytáhneme minci, na které máme větší pravděpodobnost, že padne panna než orel.
Takže proto bude tohle výsledné číslo o něco větší, než kdyby měly padnout 4 panny za sebou při hodu spravedlivou mincí.
Bylo mi řečeno, že obrázky s Chuckem Norisem v minulém díle, mohli být už trochu moc.
Proto jsem tentokrát přiložil něco trochu klidnějšího.
Zkusme zjednodušit další výrazy a uvidíme, že aplikujeme pojmy, které už známe.
Řekněme, že chci zjednodušit výraz 2 krát (3 krát x plus 5). To doslova znamená dvě "(3 krát x) plus 5".
Takže je to úplně stejné jako... jednou "(3 krát x) plus 5" a k tomu přidám znovu "(3 krát x) plus pět".
To je doslova co 2 krát (3 krát x plus 5) znamená.
A to je stejné jako kdybychom se podívali přesně sem, kde máme dvě "3 krát x". Můžeme to napsat jako 2 krát (3 krát x) a navíc máme dvě 5. Takže plus 2 krát 5.
Můžete říct:
Sale, není tohle jen distributivní zákon, který znám z aritmetiky?
V podstatě jsem jen rozdistribuoval 2 na "2 krát (3 krát x) plus 2 krát 5".
A já bych vám řekl: "Ano, je!"
Důvod proč to říkám je, abych vám ukázal, že to je přesně to co už znáte.
Když jsme si tohle ujasnili pokračujme ve zjednodušení.
Když roznásobíme 2 krát (3 krát x), dostaneme 6 krát x.
Pokud roznásobíme 2 krát 5, dostaneme 10.
Takže se to zjednoduší na 6 krát x plus 10.
Pojďme zkusit něco pokročilejšího.
Opakuji: pouze věci, které už znáte.
Řekněme, že mám výraz 7 krát (3 krát y minus 5) minus 2 krát (10 plus 4 krát y)
Pojďme to zkusit zjednodušit.
Pojďme upravit levou stranu výrazu. 7 krát (3 krát y minus 5).
Stačí nám rozdistribuovat (násobit) 7. To bude 7 krát (3 krát y), a to se rovná 21 krát y. Nebo kdybych měl tři "y" sedmkrát dostanu znovu 21 krát y (záleží jak o tom uvažujete).
Pozor na znaménko. To je 7 krát -5. 7 krát -5 se rovná -35.
Tuhle část jsme zjednodušili.
Zjednodušme pravou část.
Mohli byste být svedení a říci: 2 krát 10 a 2 krát (4 krát y) a poté je odečteme. Pokud byste to udělali správně (distribuovali minus) potom by to vyšlo.
Ale já o tom rád přemýšlím jako -2...
Distribujem (násobíme) -2 krát 10, a poté distribujem -2 krát (4 krát y).
Takže -2 krát 10 se rovná -20. (-20, právě tady).
A poté -2 krát (4 krát y)
-20 krát 4 se rovná -8, takže to bude -8 krát y.
Pojďme napsat -8 krát y právě sem.
A výraz je zjednodušen.
No, ani ne, je tu ještě něco co můžem udělat.
Nemůžeme sečíst "21 krát y" a "-35" nebo "-20", protože bychom sčítali rozdílné věci nebo je odčítali.
Naopak máme věci, které násobí "y". Máme...
Zvýrazním to zeleně.
Máte 21 krát y, právě tady.
A od nich odečteme 8 krát y. Takže 21 něčeho... Pokud máme 21 něčeho a vezmem 8 z nich pryč, zbyde nám 13 něčeho.
Zamysleme se nad tím, na koho dopadá v různých situacích daňové zatížení.
V tomto videu se soustředíme na inzulín.
Inzulín je nezbytný pro diabetiky, aby si udrželi hladinu cukru v krvi. Jak si jistě dovedete představit, je pro ně nezbytný k přežití.
Pro diabetiky má nevyčíslitelnou hodnotu.
Jsou ochotni zaplatit jakoukoli cenu, aby dostali inzulín, který potřebují.
Například, pokud by lahvička inzulínu stála dolar a doktoři by se dohodli, že každý diabetik potřebuje 3 000 lahviček ročně, tak si každý pacient musí koupit 3 000 lahviček ročně.
Pokud by jedna lahvička inzulínu stála 80 dolarů, stejně si musí koupit 3 000 lahviček.
Takže při cenách, které se drží v rozumných mezích, se poptávané množství nemění.
V tomto případě, kdy se cena nachází v rozumných mezích, je křivka poptávky po inzulínu svislá.
Kdyby cena stoupla třeba na 9 milionů dolarů za lahvičku, tak by si ji pochopitelně někteří diabetici nemohli dovolit a křivka by přestala být svislá.
Při ceně v rozumných mezích je křivka svislá.
Tohle je křivka poptávky.
Křivka poptávky.
Pokud si vzpomenete, jak jsme se bavili o elasticitě.
Tak tahle křivka je dokonale neelastická.
Dokonale neelastická. Dokonale neelastická.
Zkuste si představit cihlu, ta je taky dokonale neelastická.
Nesejde na tom, jak moc na ni tlačíte nebo se ji snažíte natáhnout za použití jen vaší lidské síly. Nebudete schopni ji zdeformovat.
Což je přesný opak gumy, která je velmi elastická. Nebo si vzpomeňte na definici elasticity, o které jsme mluvili. Elasticita se rovná procentuální změně množství děleno procentuální změnou ceny.
A tady nezáleží, jak moc se cena v daných mezích zvýší. Alespoň v tomto cenovém rozmezí na této křivce. Pacienti budou stále poptávat 3 000 lahviček ročně.
Teď nakreslím... Teď sem dokreslím křivku nabídky. Křivka nabídky vypadá asi takhle.
Tahle křivka značí nabídku.
Pokud na tomto trhu neexistuje zdanění ani omezující nařízení, tak podle toho, co jsem tady zakreslil, se rovnovážná cena stanoví na 75 dolarů.
Trochu jsem to zkoumal a ukázalo se, že tržní cena lahvičky inzulínu je přibližně 75 dolarů.
Kdy rovnovážné množství, které lidí potřebují, je právě 3 000 lahviček ročně.
Je zajímavé, když se zamyslíte nad situací, kde figuruje dokonale neelastická poptávka. Jaký je zde přebytek výrobce a přebytek spotřebitele?
Přebytek výrobce se odvíjí od toho, o kolik víc vydělají vzhledem k nákladům obětované příležitosti nebo chcete-li přírůstkovým mezním nákladům. Část nad křivkou odpovídá přebytku výrobce.
To odpovídá oblasti mezi rovnovážnou cenou a křivkou nabídky.
Je to přebytek výrobce.
Přebytek výrobce.
A u přebytku spotřebitele to teprve začíná být zajímavé
Přebytek spotřebitele zavísí na tom, o kolik je vyšší mezní užitek než cena, kterou musí zaplatit.
Obecně se tak označuje oblast mezi křivkou poptávky a cenou.
Ale v tomhle případě je tato oblast nekonečná.
Na jednu stranu se dá říct, že těmto diabetikům přináší inzulín nekonečný mezní užitek.
Díky němu jsou zdraví.
Díky němu jsou naživu.
Inzulín má pro ně nevyčíslitelnou hodnotu.
Je to poměrně zajímavá myšlenka, že spotřebitelé mají nekonečný přebytek.
Nemyslí se tím, že je to pro diabetiky výhodná koupě.
Ale, že užitek představuje to, že jsou naživu.
A tohle je o něco málo elastičtější. Trochu jsme se přiblížili reálné situaci.
V reálné situaci, pokud by vzrostla cena inzulínu, určitě by se někteří diabetici pokusili brát nižší dávku.
Tudíž v reálné situaci by byla křivka slabě elastická.
Pořád by byla strmá, ale už by se na ní projevovala elasticita.
Jak si jistě umíte představit, kdybych to protahoval stále výš a výš, tak by v určitém bodě dosáhlo stropu. Kdyby se cena protáhla až sem ...
Například při ceně 2 miliony dolarů by poptávka dramaticky klesla.
Měla by strop, ale stejně je přebytek spotřebitele velmi, velmi, velmi vysoký.
Ale teď si zkuste představit, co by se stalo, kdyby se nějaký politik pokusil zdanit inzulín.
Samozřejmě je to hloupý nápad, se kterým bych nikdy nesouhlasil. Nicméně na koho by dopadly náklady?
Pravděpodobně už víte, kdo bude platit daň. Ale podívejme se na tuto situaci s nabídkou a dokonale neelastickou poptávkou.
Předpokládejme, že daň by byla zavedena ve výši 10 dolarů za lahvičku.
Používám pevnou sazbu místo procenta, abychom získali konkrétní změnu cenu nabídky.
Tohle chtějí získat výrobci.
Pokud mají vyrobit 3 000 lahviček, musí získat 75 dolarů za každou.
Z výroby první lahvičky, musí získat 60 dolarů.
To, co potřebují výrobci plus daň, vytvoří novou křivku.
Udělali jsme to už mnohokrát.
Za první lahvičku potřebuje výrobce dostat 60. Když přidáte daň, dostaneme se na 70 dolarů.
Za 1 000 lahviček to bude 60 něco.
A když se přidá daň, tak se to celé posune sem.
Za 3 000 lahviček potřebují výrobci dostat 75-76 dolarů. Pokud přidáme 10, dostaneme 85-86 dolarů.
Získáme tím novou křivku. Dá se o ní uvažovat jako o ceně z pohledu spotřebitele nebo jako o křivce nabídky plus daň.
Pojmenuju ji:
Nabídka plus daň. Je to špatně vidět, ale tohle slovíčko je "daň".
Křivka nabídky a daně.
Kde se protíná s dokonale neelastickou poptávkou?
Je snadné uhodnout, že navzdory zvýšení ceny, pacienti stále potřebují 3 000 lahviček inzulínu ročně.
Množství zůstává neměnné, změnila se ovšem rovnovážná cena.
Nová rovnovážná cena je přesně o 10 dolarů vyšší.
Je o... Jestli tady je 75-76, pak tady 85-86.
Vzdálenost, která tady vznikla, je přesně 10.
Zkusme se zamyslet nad následujícím.
Jaký bude celkový příjem vlády?
Celkový příjem bude činit 10 dolarů krát 3 000 lahviček za rok. krát 3 000.
Vláda tak vydělá 30 tisíc dolarů.
Z přebytku koho se to zaplatí?
Tato oblast je tedy příjem z daní.
To je příjem z daně.
Výrobci budou mít pořád přesně stejný přebytek. Celá daň, celá částka tvořící daň půjde výhradně z přebytku spotřebitele.
Další zajímavost. Protože jsme měli dokonale neelastickou poptávku, i když se zvýšila cena, nedošlo k poklesu poptávky. Nedošlo k žádné obrovské ztrátě, protože poptávka byla neelastická.
Množství na trhu se nezměnilo. A tak jsme... Trošku...
Dalo by se říct, že tu není žádná oblast ztráty mezi místem ... mezi místem, kde se protínají křivky poptávky a nabídky.
Jinými slovy poptávané množství se nesnížilo v důsledku zvýšení ceny.
Dobrý den, ráda bych se s vámi pobavila o důležitosti pochvaly, obdivu a poděkování a o tom, aby výše zmíněné byly konkrétní a upřímné.
Toto téma mě začalo zajímat postupně, jak jsem rostla všímala jsem si sama na sobě a všimla jsem si toho ještě dokonce před pár lety, že bych chtěla říct někomu děkuji, že bych chtěla někoho pochválit, že bych chtěla, aby někdo pochválil mě a prostě jsem s tím přestala.
A ptala jsem se sama sebe proč?
Styděla jsem se, cítila jsem se rozpačitě.
A tak mě napadla otázka, zda jsem jediná, kdo toto dělá?
Tak jsem se rozhodla prozkoumat to.
Mám štěstí, že pracuji v rehabilitačním zařízení, takže mám možnost vidět jedince, kteří urputně čelí životu a smrti.
A někdy dojde na tak jednoduchou věc jakou je, že jejich největším zraněním je, že jejich otec umřel bez toho, aniž by jim kdy řekl, že je na ně pyšný.
Potom ale od celé rodiny a přátel slyší, že otec všem ostatním říkal, jak byl na něj pyšný, jen to nikdy něřekl svému synovi.
Neřekl mu to, protože nevěděl, že to syn potřebuje slyšet.
Takže má otázka zní, proč si o to, co potřebujeme, něřekneme?
Znám jednoho muže, který je 25 let ženatý a který touží po tom, aby mu jeho žena řekla:
"Děkuji Ti za to, že jsi živitelem rodiny a že já mohu zůstat doma s dětmi," ale nikdy si o to neřekne.
Znám jednu ženu, která tohle umí.
Jednou za týden se sejde se svým manželem a řekne:
"Vážně bych chtěla, abys mi poděkoval za to, jak se strarám o domácnost a o děti."
A on řekne: "Oh, tohle je skvělé, tohle je skvělé."
A pochvala musí být skutečně upřímná, ale ona si o ni řekne.
A moje kamarádka April, kterou znám od mateřské školky, děkuje svým dětem za domácí práce.
A říká k tomu: "Proč bych jim nepoděkovala, a to i přesto, že to mají dělat."
Takže otázka zní, proč já jsem to blokovala?
Proč to ostatní lidé blokovali?
Proč dokážu říct: "Ten steak si dám středně propečený, potřebuji botu číslo šest.", ale nedokážu říct:
"Můžeš mě pochválit tímto způsobem?"
A je to proto, že ti o sobě říkám citlivé informace.
Říkám Ti, kde se cítím nejistě.
Říkám Ti, kde potřebuji Tvoji pomoc.
A já se chovám k vám, okruhu mých blízkých, jako byste byli nepřátelé.
Protože co můžete udělat s těmi informacemi?
Můžete mě přehlížet.
Můžete je zneužít.
Nebo můžete vlastně uspokojit moje potřeby.
A tak jsem vzala svoje kolo do cyklistického obchodu-- tohle miluji-- to stejné kolo a oni udělají něco, co se jmenuje seřízení kol.
Ten chlápek řekl:"To víte, když seřídíte kola, tak to kolo se stane lepším."
Zpátky jsem dostala stejné kolo, ale oni vyčistili všechny malé nánosy na těch starých kolech, které mám dva a půl roku a moje kolo je jako nové.
Takže mám pro vás všechny výzvu.
Chtěla bych, abyste si seřídili vaše kola: buďte upřímní o tom, jakou pochvalu chcete slyšet.
Co potřebujete slyšet?
Jděte domů za svou ženou, a zeptejte se jí, co potřebuje?
Jděte domů za svým manželem -- co on potřebuje?
Jděte domů a zeptejte se na tyto otázky a potom pomožte lidem okolo vás.
A je to jednoduché.
A proč bychom se o toto měli starat?
Mluvíme o světovém míru.
Jak můžeme mít světový mír, pokud máme rozdílné kultury, rozdílné jazyky?
Já myslím, že to začíná dům od domu, pod stejnou střechou.
Udělejme to tedy správně na našem vlastním dvorku.
A chtěla bych poděkovat vám všem v publiku za to, že jste tak výbornými manželi, výbornými matkami, přáteli, dcerami, syny.
A možná, že vám tohle nikdo zatím neřekl, ale děláte to skutečně, skutečně dobře.
A děkuji, že jste tu byli, že jste přišli a měníte svět svými nápady.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Řekněme, že Armanovi je dneska 18 let a Dyie jsou dnes dva roky.
A mě v tomhle videu bude zajímat, kolik let to bude trvat ... ... a to si taky napíšu... kolik let to bude trvat, než bude Arman třikrát tak starý jako Diya.
Tohle je tedy náš problém.
Byl bych rád, kdybyste se na to pokusili přijít sami.
Zamysleme se nad tím.
Ptáme se, kolik let to bude trvat. To je to, co nevíme a co nás zajímá.
Za kolik let bude Arman třikrát tak starý jako Diya?
Určeme si tedy neznámé. Řekněme že 'y' bude označovat roky,
Takže 'y' bude počet let, které to bude trvat.
Můžeme na základě této informace sestavit rovnici, ze které bychom spočítali, za kolik let bude Arman třikrát tak starý jako Diya?
Zamysleme se, jak starý bude Arman za 'y' let.
Kolik let bude Armanovi za 'y' let?
Dneska je mu 18, takže za 'y' let bude o 'y' roků starší.
Za 'y' roků bude tedy Armanovi 18 plus y let.
A co Diya?
Kolik let bude jí?
Jak bude Diya stará za 'y' let?
Teď jsou jí 2, za 'y' let jí bude 2 plus y let.
Když tedy víme tohle, zajímá nás, kolik let to bude trvat, než bude tato veličina, tento výraz, tříkrát větší než tato veličina.
Zajímá nás tedy, chceme najít takové 'y', aby platilo, že (18 plus y) je třikrát větší než (2 plus y).
Všimněte si: tohle je Arman za 'y' let, tohle Diya za 'y' let.
A my tvrdíme, že Armanův věk za 'y' let bude třikrát vyšší než věk Dyi za 'y' let.
Sestavili jsme si tedy rovnici.
Teď ji tedy můžeme vyřešit. Pojďme to vzít krok za krokem.
Na levé straně tedy... možná si to raději přepíši jinou barvou, abych to nemusel pořád střídat.
Na levé straně tedy pořád mám 18 plus 'y' a na pravé straně mohu závorku roznásobit trojkou, 3 krát 2 je šest a 3 krát y je 3y, tedy 6 plus 3y.
No a pak je vždy dobré převést si všechny konstanty na jednu stranu rovnice. a všechny neznámé mít na druhé straně rovnice.
Tady máme 3y, vpravo máme tedy více "ypsilonů" než na levé straně.
Můžete to udělat na jakékoli straně, ale dostali byste se do záporných čísel.
Odečtěme tedy na obou stranách 'y'.
Zbyde nám na levé straně 18, a na pravé máme 6 plus 3y, jedno 'y' tedy odečteme a zbydou nám 2y.
Teď se můžete zbavit té konstanty.
Na obou stranách odečteme 6.
18 mínus 6 je 12, důvod, proč jsme odečetli 6 vpravo, je, abychom se zbavili tohohle. 6 mínus 6 je nula, tedy 12 se rovná 2y. 2 krát počet let, které to bude trvat, je 12, což nejspíš dokážete spočítat z hlavy.
Ale tady chceme dostat samotné 'y'. Proto pravou stranu vydělíme dvěma. Cokoli provedeme na jedné straně rovnice, musíme udělat i na druhé, jinak by rovnice přestala být rovnicí.
Takže nám tady vyšlo že 'y' rovná se 6, nebo 'y' rovná se 6:
Vraťme se tedy k původní otázce.
Za kolik let bude Arman třikrát starší než Diya?
Bude to trvat 6 let.
Chci ale, abyste si to ověřili.
Přemýšlejte, zda je to skutečně pravda.
Kolik bude Armanovi za 6 let?
Bude mu 18 plus 6, víme teď, že tohle je 6. Za 6 let bude Armanovi 18 plus 6, což znamená 24 let.
Kolik bude Diye?
Bude jí 2 plus 6, což je, 2 plus 6 je 8 let.
No a to se podívejme!
24 je opravdu třikrát vyšší než 8.
Za 6 let bude Armanovi 24 a Dye 8, Arman tedy bude třikrát starší než Dya.
A jsme hotovi!
[Úvodní klavírní hudba]
Ok!
Bryn a Monika.
Nyní stojíme před New Yorkským Kúrosem.
Co to znamená Moniko?
"Kúros" znamená v řečtině mladý muž.
Tak to je obecný termín, který odkazuje na sochu mladého muže.
Ok.
Takže, socha mladíka.
Takže jsme došli k tomu a nepoznali, že se jedná o portrét jedince.
Ne, zde se jedná o druh idealizované mužské podoby.
Ale člověka, ne Boha?
To si piš!
Tyto jsou považovány za hřbitovní náhrobky.
A samozřejmě, jedné věci nemůžete uniknout a to skutečnost, že se jedná o nahou sochu.
Akt. To si piš!
Takže se odebere oblečení pro zaměření se na ideální, mladou mužskou podobu.
Takže, pokud by toto byl portrét, tak by mohlo být trochu divné mít nahého muže, je to tak?
Výklad Kennetha Clarka zní, že rozdíl mezi nahotou společně aktem a někým kdo je neoblečen, je ten, že nahota (akt) je ideální formou.
Správně, zaměření se na dokonalost lidského těla.
Mladého muže, jako bližší vyjádření v podobě rozpětí věku pohybující se kolem dvaceti let.
Ano.
OK, nyní k první věci, které jsme si všimli, a to, že je extrémně čelní.
Dává smysl (pozorovat jej) pouze zepředu.
Není třeba být pro to být zkušený v oboru.
Pravda. Pouze zepředu nebo zezadu.
Oh ano, to je pravda!
A egyptské držení těla, to je nepopiratelné, že?
Ruce trochu přitidknuty do stran, kráčení vpřed s uzavřenými koleny a dokonce i účes, který vypadá egyptsky.
Správně. A i když kráčí dopředu, tak je jeho váha dokonale vyvážená na obou nohách, takže to vypadá, jako když se chystá někam vyrazit.
Takže bychom neudělali chybu, kdybychom tuto sochu zaměnili za sochu egyptskou kvůli její nahotě a přirozenosti držení těla, které jsme zmínili dříve.
Ale nikdo nemůže popřít egyptský vliv.
Ano, protože vidíme mnoho egyptských soch s podobným držením těla.
OK, takže přechodný okamžik pro řecké sochařství mezi tím, co je známé jako geometrické období, nebo podle některých slovníků orientační období vůči tomu archaickému.
Je to začátek nového období a je zajímavé, že terminologie, archaické období, historickým způsobem předvídá v období klasickém.
To je pravda. Tento druh idealizuje klasické období.
A za to dostávají bod.
Zodpovědněji, můžeme toto zařadit do šestého století, období existující před klasickým obdobím.
A zde můžeme vidět začátek něčeho s životní velikostí, sochu nahého mladíka o něco menší než je přirozená životní velikost. Co odlišuje tuto sochu od ostatních v další galerii, klasického období?
V momentě, kdy si utváříme vlastní názor, všechen dav se nyní nachází v sekci klasického období, protože v sekci klasického období
lidská zobrazení skutečně odpovídají mnohem přirozeněji skutečnému životu. Proporce jsou správné, jsou méně strnulé, existují z více pohledů, tudíž dávají smysl ze všech stran.
Takže ideální typy ale realističtější. Přesně tak!
Toto je stále lehce vzorové a strnulé.
Svalovina, no, je jasný zájem od sochaře ve vyjádření základních částí lidského těla.
Kosti, svalovina, jsou standardizovány, jsou formalizovány do geometrických tvarů. Zatímco v klasickém období, opravdu odpovídají přirozeněji tomu, jak lidské tělo ve skutečnosti vypadá.
A ono ztvárnění je přeneseno i do obličeje. Takže obličej vypadá tak trochu jako maska, i si trochou nuceného úsměvu...
Nazývalo to "archaickým úsměvem."
A jak už bylo zmíněno dříve, vlasy jsou dobře stylizované, tak že regulérně vypadají jako druh korálkových prutů.
Takže bychom očekávali v klasickém období, že uvidíme idealizované postavy mladíků ale očekáváme, že je uvidíme méně vzorové a abstraktní.
(hraje hudba)
Nácházíme se v uměleckém muzeu Getty Villa v Malibu, společně s
Francescou Tronchini a Beth Harrisovou Já jsem Stephen Zucker a jdeme se podívat na nádhernou římskou sochu - tedy, tak trochu římskou.
Ano, svým způsobem římskou.
Vlastně bych to nazvala římskou reprodukcí řeckého díla.
Výraz reprodukce je obzvlášť ožehavý - o tom můžeme mluvit později.
Ale obecně řečeno, Římané byli naprosto posedlí řeckým uměním.
No, stejně jako já. Jako my všichni.
Římané vytvořili mnoho kopií děl řeckého sochařství stejně jako řeckých maleb, na která přidávali vlastní vylepšení.
Někdy je dokonce upravovali. Takže ve svém smyslu se přímo o reprodukce nejedná.
Jasně nám hodně vypovídají o Řecích v konkrétním období.
Ale neříká nám to také něco málo o Římanech?
Samozřejmě.
Při pohledu na druhy řeckých uměleckých děl, které Římané reprodukovali, toho můžeme hodně říct o jejich vkusu.
A vypadá to, že je tu hned několik měřítek kopírování a reprodukování pro tuto chvíli zůstaňme u sochařství.
Jednou z motivací k reprodukci soch byla například sláva originálu, že s ní byla spojená nějaká nechvalná proslulost.
Nebo pokud byl autor originálu nějak významný.
A dílo, na které se tu díváme, opravdu zahrnuje obě dvě kritéria.
Obě dvě.
Rozhodně.
Zaprvé, původním sochařem byl Praxiteles, který tvořil ve 4. stol. př.n.l.
A reprodukce, na kterou se tu díváme, pochází asi z konce 2. stol. n.l.
Tento rozdíl 600 let napovídá, že originál musel být něčím významný, pokud se o 400, 500, 600 let později stále vytvářejí jeho kopie.
Tak jako si můžete v Louvru koupit mnoho věcí s Monou Lisou, o 500 let později.
Takže originál byl v životní velikosti?
Ano, byl. Rozhodně.
Asi jeden metr?
Je to vysoké asi metr a soudě dle výšky a tématu sochy, o které můžeme říct, že se jedná o zobrazení Venuše, protějšku řecké Afrodity, bohyně lásky.
Takže soudě dle tématu, rozměrů, materiálu můžeme soudit, že socha byla v domě.
Takže nebyla v chrámu. Bylo to opravdu něco, s čím bychom měli mít více osobní vztah?
Důvěrnější socha? Určitě.
Sloužila i k dokoraci?
Měla náboženský význam, vzhledem k tomu, že se jedná o bohyni?
No, pokud se jedná o vyobrazení a byla by umístěna v domě, poté byla dekorací.
Ale měla i určitý význam, téměř stejný, jako když ukazujeme přátelům fotky z cest.
Toto jsme viděli na cestě do Paříže, a podobně.
Myslím, že jednalo jak o něco dekorativního, tak i praktického způsobem, zdůrazňujícím domýšlivost majitele domu, ukazující své sochařské znalosti.
Za pomocí sbírky uměleckých děl. Umění takhle funguje pořád.
Ó, určitě.
Napadají mě historici umění sledující knihy vystavené ve svých obývácích, je to další podobný druh domýšlivosti.
Přesně tak.
Takže tato socha se časem změnila.
Díváme se na tento dokonale čistý, bílý mramor.
A mramor je krásný, jemný materiál, který je průsvitný.
Tlumeně září skoro jako pleť.
Ale je tohle styl, který měla socha původně reprezentovat?
Ne, a jak můžeme při pohledu zblízka vidět, v záhybech látky, kolem jejích očí, díky čelence, je zde několik stop po barvě.
A toto je důležitá informace o starověkém umění.
Vše, co na soše dnes opravdu obdivujeme, je její krásná, bílá křehkost. To všechno mělo v době antiky nějakou barvu.
Nejsem si tak jistá, co se týče těla této nahé Afrodity. Ale, určitě látka a vlasy, - byly pomalovány technikou tzv. enkaustiky, při níž se užívalo barevného pigmentu rozpuštěného ve včelím vosku.
A i díky tomu, má soška zmíněnou třpytící vlastnost.
Je tu ještě pár dalších věcí, které zde oproti originálu chybí.
Nejen, že postrádáme originální barvu, ale také její oči, které byly nejspíš vykládané nějakým materiálem.
Pravděpodobně sklem, kamenem, kostí. Existuje mnoho variant, čím oči vyložit.
Pravděpodobně, tam byly nějaké šperky, ne?
Určitě, to byla třetí věc, co jsem chtěla zmínit.
Můžeme si všimnout, že má propíchnuté uši.
Takže si můžeme představit možná nějaké malé, volně visící náušnice.
Tak by vypadala mnohem živěji než vypadá dnes.
Rozhodně.
A pokud jste někdy četli nějaké ze starověkých výpovědí, starověké popisy o sochařství, obecně najdeme mnoho případů, kdy si Římané i Řekové mysleli, že by mohly přijít k životu.
Existují také příběhy o sochách, které byly uvázány k podstavcům, aby nemohly odejít z kaplí.
Takže proč vždy Venuše vychází z koupele a předstírá cudnost?
Myslím, že abychom to zjistili, musíme si říct proč byla tato socha v antice tak důležitá.
Ale ta póza, ve které je - s jednou paží, jednou rukou zvedající látku, kterou měla přehozenou nádobu s vodou dole u u své nohy, s pravou rukou přes spodní část svého těla, zastiňující genitálie, ale ve skutečnosti stahuje náš upřený pohled přímo na ně.
Ale, je to Afrodita, měla by být sexy.
Nevadí jí, že se tam díváme. Na druhou stranu bohyně jako
Artemis by byla zděšena.
Nemohu ani pomyslet na nahou Artemis v antice.
A pokud si správně vzpomínám, potrestala několik lidí za pouhý pohled na ni. Ale ne Venuše.
Ale abych řekla něco málo o příběhu původní sošky Afrodity sochaře Praxitela ze 4. století.
V té době byl
Praxiteles pověřen obyvateli ostrova Kos, blízko pobřeží západního Turecka. Řekli mu:
"Potřebujeme sochu Afrodity pro náš chrám."
A Praxiteles odpověděl:
"Bez problémů."
Ve skutečnosti, vytvořil sošky dvě.
Jednu celou oblečenou, a poté tuto, jako druhou variantu.
Dnes, díváme-li se zejména na starověké nebo renesanční umění, jsme na nahotu v umění zvyklí. 4. st. př. n. l. bylo něco zcela jiného.
Nahá ženská bohyně v životní velikosti byla zcela unikátní.
Stejně tomu bylo u obyvatel z ostrova Kos, když viděli nahou a oblečenou verzi.
Přemohl je jejich smysl pro slušnost a řekli:
"Chceme tu oblečenou."
Nahá Afrodita byla příliš radikální.
A tak nahá Afrodita putovala do města Knidos na západním břehu dnešního Turecka. Na druhou stranu přes moře od Kosu.
Zajímavým poznatkem je, že máme mnoho popisů od lidí cestující na toto místo, aby spatřili Praxitelovu nahou Afroditu.
Existují spousty a spousty reprodukcí této sochy včetně té, na kterou se tu díváme.
Nemáme tušení, jak vypadala oblečená Afrodita.
Jaké překvapení.
Jé. To nám myslím o řeckém a římském umění cestování ale také nás vypovědělo mnoho.
Rozhodně. Ano, změnilo se málo.
To je báječné.
Opravdu jsi tuto sochu pro nás oživila.
Díky. (hraje hudba)
V jazykové třídě je poměr dívek a chlapců 5 ku 8.
Takže na každých 5 dívek, máme 8 chlapců.
Pokud je ve třídě celkem 65 studentů, kolik z nich je dívek?
To bude zajímavé.
Podíl dívek a chlapců máme zadaný.
Ale zadání nás vyzývá ke zvážení, kolik je zde dívek, pokud máme 65 studentů celkem.
Takže se opravdu musíme zamyslet, není to jenom o poměru dívek vůči chlapcům, chceme zvážit podíl dívek k celkovému počtu studentů.
Takže jak vyřešíme jaký podíl to bude?
Podíl dívek vůči chlapcům nám podstatně napovídá.
Pokud je zde 5 dívek na každých 8 chlapců, kolik studentů zde bude na každých 5 dívek?
Takže, na každých 5 dívek budeme mít 5 dívek a 8 chlapců.
Což nám celkově dá 13 studentů.
Takže jsem tady jenom přidal 5 a 8.
Podíl dívek na celkovém počtu studentů je 5 ku 13.
Jeden způsob, jak se nad tím zamyslet je... pokud bychom rozdělili studenty do skupin po 13, každá skupina o 13 studentech bude mít 5 dívek.
Myslím, že jsme připraveni vyřešit, kolik máme dívek celkem.
Měli jsme zadáno, že celkem je zde 65 studentů.
Takže nemáme pouze jednu skupinu po 13, máme 65 studentů.
A kolik skupin po 13 sestavíme z 65 studentů?
Abychom z čísla 13, dostali číslo 65, musíme násobit 5.
5 x 10 je 50 a 5 x 3 je 15.
Že?
Takže, 13 x 5 = 65.
V podstatě, jeden způsob jak to vysvětlit je, že máme 5 skupin po 13.
Takže pokud máme 5 skupin po 13, každá z nich bude mít 5 dívek.
Vynásobíme 5 a dostaneme 25 dívek.
Takže na každých 65 studentů, budeme mít 25 dívek, s ohledem na informace, které nám byly zadány.
Co chci dělat v tomto videu, je jak se může nabídka a nebo poptávka změnit na základě změn některých faktorů na trhu. A pak se zamyslet nad tím, co to může udělat s rovnovážnou cenou a rovnovážným množstvím na trhu.
Tak tedy řekněme, že v nějakém období takhle vypadá křivka nabídky, a takto vypadá poptávka a poté se zničehonic stane toto.
Je objeveno nové jablko odolné vůči nemoci, co se stane v dalším období?
Dobrá, jablko odolné vůči nové nemoci je objeveno. Je to něco, co zcela zřejmě bude mít dopad na pěstitele a dodavatele.
Najednou budete mít méně jablek náchylných k nemoci a tak budou pěstitelé schopni vypěstovat více jablek. Při dané ceně se množství nabízených jablek posune nahoru nebo můžete říct, že křivka celkové nabídky je posunuta vpravo a nabídka roste. A zjevně, pokud teď máme nemoci odolná jablka, dokonce i naše minimální cena produkování jablek je nižší.
Nyní, když máme křivku nabídky posunutou tímto směrem, posunutou doprava co se stane s rovnovážnou cenou?
Naše původní rovnovážná cena byla tady, naše nová rovnovážná cena... Tohle je ta původní a toto je nová rovnovážná cena. Předpokládáme, že poptávka se vůbec nezměnila.
A nemusíte... pravděpodobně jste měli důvod proč jste zvolili elektronickou přednášku.
Ale tohle je způsob jakým se můžete nad tím zamyslet, zamyslet se nad tím, jak se křivky mění.
Teď se pojďme zamyslet nad tímto scénářem.
Tohle je před tím, všechny tyto příklady, toto je graf ukazující co se stalo před tím, událost nastala, tak toto je předtím. A studie zveřejňující, jak jablka pomáhají předejít rakovině. Co se pravděpodobně stane?
Nikdo nechce rakovinu a více lidé bude dychtit po jablkách, to změní preference zákazníků. Budou preferovat jablka dokonce více, když jsou v supermarketu.
Tohle jasně ovlivňuje preference poptávajících zákazníků. A při dané ceně zákazník bude chtít dostat, lidé budou poptávat větší množství jablek, množství poptávaných jablek půjde nahoru.
Křivka poptávky se posune doprava nebo můžete říct, že se posune nahoru. To je nová křivka poptávky, zde jde poptávka nahoru a dovolte mi napsat tady v této situaci, že nabídka rostla. Tady roste poptávka a co se stane s cenou?
Cena se jasně zvýšila.
Vlastně pojďme se zamyslet také nad množstvím v první situaci.
Toto je naše původní rovnovážné množství, toto je naše nové rovnovážné množství.
Množství se zvýšilo, což dává smysl. Pokud méně jablek umírá, cena jde dolů, více lidí je chce koupit.
Zde cena vzrostla a co se stalo s množstvím?
Množství.
Toto je naše původní rovnovážné množství, toto je naše nové rovnovážné množství.
Množství také vzrostlo.
Více lidí si chce koupit jablka, nechtějí dostat rakovinu.
Teď se zamysleme nad těmito dalšími scénáři.
Výrobci mošťu z hrušek zahájil reklamní kampaň.
Z tohoto důvodu, pojďme předpokládat, že stejní pěstitelé, kteří pěstují jablka mohou také pěstovat hrušky.
Začíná to být zajímavé.
Máte pár zajímavých věcí.
Zahájením této reklamní kampaně a předpokládáme, že je to dobrá kampaň, poptávka po moštu z hrušek vzroste oproti moštu z jablek.
Většina lidí, když má na mysli mošť, myslí jablečný mošť.
Nyní se najednou objevuje mošť z hrušek.
To posune poptávku po jablečném moštu dolů.
Toto je, poptávka po jablečném moštu klesá.
Pokud poptávka po jablečném moštu klesá, výrobci jablečného moštu budou poptávat méně jablek.
To znamená, že poptávka po jablkách bude klesat. Při dané ceně poptávka po jablkách bude klesat, Křivka poptávky po jablkách se posune doleva.
Měl bych říct při daném cenovém bodě poptávané množství klesne. Celá křivka, celý vztah se posune doleva.
Teď to ale není vše, co se může stát, protože, pokud se na to podíváte z pohledu dodavatelů...
Nevím, jestli je to opravdu tak, ale pojďme předpokládat že farmáři, kteří pěstují jablka, mohou také pěstovat hrušky.
Mohou říct: "Dobrá, nyní je zde větší poptávka po hruškách." Dělají tuto reklamní kampaň a cena hrušek pravděpodobně vzroste.
Mohou říct, že budou věnovat více své půdy na pěstování hrušek a méně půdy na jablka.
A tak nabídka jablek může klesnout.
Posune se to také doleva.
Obě se posouvají dolava.
Co se pravděpodobně teď stane?
Poptávka klesla a nabídka klesla, obě se posunuly doleva. Tady je, jak jsem to zakreslil.
Tohle byla naše původní rovnovážná cena, tohle je naše nová rovnovážná cena.
Ve skutečnosti to vypadá přesně tak, jak jsem to zakreslil tady, že se to nezměnilo.
Rozhodně rovnovážné množství.
Tohle bylo naše původní rovnovážné množství, tohle je naše nové rovnovážné množství. Jasně množstvá kleslo.
Byl to špatný den pro jablka. Ale cena se nezměnila, protože alespoň v příkladu předpokládáme, že farmáři také produkují méně jablek.
Ukazuje se, že jsem to mohl zakreslit mnoha způsoby.
Dovolte mi to zakreslit jinými způsoby zde.
Množství rozhodně...
Pojďme se zamyslet nad jinými scénáři.
Dovolte mi to zakreslit trochu jinak.
Řekněme, že nabídka klesá dramatičtěji.
Řekněme, že se nabídka posune úplně, nabídka se posune hodně dozadu.
Teď co se stane?
Teď naše rovnovážná cena, protože snížení nabídky bylo extrémnější než snížení poptávky.
A teď to opravdu záleží na tvaru křivky.
Hlavní věc je si to odůvodnit, abychom viděli, jaké jsou skutečné výsledky. Ale v této situaci cena najednou vzrostla, ale množství rozhodně stále klesalo.
V tomto případě jediná věc, ktero si vždycky můžete být jisti, je to, že množství klesalo, ale cena rostla díky tomuto efektu. nabídka jde dolů rychleji než poptávka.
Takže cena jde nahoru teď bych mohl udělat jiný možný vývoj kde možná
Dovolte mi zakreslit, kam nabídka stěží vtrhne. Třeba se nabídka posune jen trošku doleva.
Křivka nabídky může vypadá takto.
Najednou množství rozhodně klesá.
Ve všech scénářích množství bude klesat.
Ale udělal jsem tři scénáře, kde cena mohla být neutrální, cena může růst nebo klesat.
V podstatě nevíte, co se stane s cenou na základě tohoto. Měli byste se opravdu podívat na momentální křivku a vidět jaké jsou nové rovnovážné ceny.
Teď se podívejme na tohle.
Sběrači jablek vytvořili odbory a poptávaná mzda roste.
Tohle je problém pro dodavatele. Najednou jeden z výrobních nákladů, jeden z nákladů výroby, což je práce, vzrostl. Výrobní náklady vzrostly.
Toto je obrázek Carla Linné, a já to jméno určitě vyslovuji špatně.
Je to Švéd, který žil v 18. století. Je známý jako otec moderní taxonomie.
Slovo taxonomie, můžeme rozdělit na dva původní kořeny (taxis, nomos) už jen tím zjistíme, že to je věda o klasifikaci věcí.
Ale když mluvíme o taxonomii v tomto konkrétním případě Carla Linného, mluvíme o klasifikaci živých organismů. Tedy klasifikace organismů.
A co byla jeho inovace? Než s ní přišel, lidé rozlišovali druhy zvířat, například že lvi mají určité vlastnosti, které je dělají lvy a množí se mezi sebou a že opice nebo šimpanzi se zase množí mezi sebou, a jde tedy o odlišný druh a že lední medvědi jsou jiný druh, a lidé jsou zase jiný druh.
Linné přišel s tím, že rozhodl:
"Nebudeme jenom řadit zvířata do druhů, možná můžeme jednotlivé druhy rozřadit do kategorií třeba do rodů".
Podobné druhy rozřadíme do rodů.
Poté šel ještě dál, protože řazení do rodů zkoušeli už staří Řekové. Řekl:
"Vytvoříme skupiny podobných rodů, to jsou řády, skupiny řádů do tříd a pak třídy do říší."
Linné vlastně vymyslel toto: "Mohl bych to roztřídit do stromu.
Můžu vytvořit strom života.
Můžu vytvořit strukturu, kde uvidíme, jak daleko od sebe jsou kterékoli dva organismy." A to je důvod, proč se mu říká otec moderní taxonomie.
Neměl k tomu moc prostředků a přístrojů.
Vše co mohl dělat bylo využívat své pozorovací schopnosti.
Řekl si "Jsou různé typy zvířat, mají srst, rozmnožují se určitým způsobem, kladou vajíčka nebo nekladou vajíčka, mají páteř nebo nemají páteř."
To byl jediný způsob, jak vytvořit taxonomii.
Ale od té doby se objevilo a změnilo mnohé v tom, jak vnímáme zvířata nebo přírodu a jaké máme nástroje k jejich studii.
Něco o čem nevěděl je evoluce. To je myšlenka společného původu.
Díky našemu chápání evoluce a naší schopnosti zkoumat fosílie, máme lepší možnosti, jak zjistit která zvířata jsou si příbuzná.
Můžeme si ověřit, zda mají společného předka nedávno nebo daleko v minulosti.
Nemusíme se ani spoléhat na poznatky o fosiliích, můžeme prozkoumat DNA dvou živoucích druhů, a zjistíme, nakolik si jsou jejich DNA podobné.
Z toho zjistíme, jak je to dávno, co se tyto dva druhy poprvé rozlišili -pokud bychom to mohli najít ve fosilních poznatcích- Nebo jak nedávno v minulosti se tyto dva druhy staly dvěma různými druhy.
A teď bych to všechno chtěl trochu objasnit.
Je to něco, co pro mě pořád... co mi nebylo jasné, když jsem se začal zabývat taxonomií. Taxonomie je stejně tak umění jako i věda.
Dokonce i dnes lidé stále debatují o nejlepším způsobu klasifikace věcí. Na co byste měli dávat pozor...
DNA je zatím nejlepší prostředek. Je to systematický a analytický způsob v rozhodování, jak blízká si dvě zvířata jsou.
Ale oni mohly řadit i na vyšší nebo nižší úrovně, takže tyto věci jsou poněkud libovolné.
Analytičtějším způsobem je se podívat, jak moc podobná si je DNA a pak to použít jako měřítko jak vzdálená si dvě zvířata jsou.
Správně bych měl říct dva druhy, protože tato taxonomie se nevztahuje pouze ke zvířatům, vztahuje se i k rostlinám a bakteriím,
A archeám a dalším takovým věcem. Takže zabírá vlastně širší okruh než jen zvířata.
Teď trochu mimo, zkusíme něco zábavnějšího. Abychom pochopili opravdový význam toho, kde je moderní taxonomie, obor, jehož původním otcem je Carl Linnaeus, kde je dnes? Použijeme to k představě, jak my, lidé, zapadáme do tohoto velkého obrazu.
Samozřejmě zakresluji jen malou část oragnismů, které nyní známe.
Alespoň to ale ohraničuje ten obraz, způsobem, jakému rozumíme zejména co se nás, lidí, týče.
Teď něco k našemu druhu, říkáme si lidé, ale ve skutečnosti jsme Homo sapiens.
Sapiens je druh a Homo je rod.
Nastává otázka, Když Homo je rod, jaké jsou další druhy v rodu Homo?
A pravdou je, alespoň jak je nám doposud známo, že již nežijí žádné druhy rodu Homo.
Pravděpodobně jsme je všechny zabili, nebo se s nimi možná nějak skřížili.
Což navozuje otázku, že to možná nebyli odlišné druhy, ale pravděpodobněji mezi sebou soupeřili ve stejných ekosystémech a stali se tak velmi rychle ohroženými druhy, když soupeřili s našimi předky.
Další nedávný druh rodu Homo, který známe jsou neandrtálci. Formální termín pro tento druh je Homo neanderthalensis.
Nyní půjdeme dále po stromu života, dále v taxonomii, někdy můžeme vidět rodový rozměr, někdy také ne.
A čím blíže se dostáváme k lidem, tím více konkrétní informace dostáváme.
Když postupujeme opačně ve stromu života, dostávají se nám méně konkrétní informace.
Nemusí to být ale vždy pravidlem.
Půjdeme trochu nahoru a dostaneme se k Hominini a jsem si jistý, že něco z těchto názvů vyslovuji také špatně.
Je i další druh, které je Hominini a zároveň není Homo. -Určitě je tady nebudu uvádět všechny,- -proto tady mám ty další větve,-
Jeho rod je Pan a druh je to Troglodytes.
Takže je nazýváme Pan troglodytes.
Máme zde další konvenci, se kterou přišel Carl Linnaeus, že určité druhy označujeme jejich rodem a poté jejich druhovým jménem, přičemž rod je s velkým písmenem a druh s malým.
My jsme Homo sapiens, toto je Homo neanderthalensis toto je Pan troglodytes, častěji označován jako šimpanz.
Nyní, když půjdeme o jednu úroveň výše v tomto stromu života, dostaneme se do čeledi a to do čeledi Hominidae určitě to opět vyslovuji špatně.
Pro ujasnění, vše, co jsem zde posud uvedl, vše, o čem jsem doteď mluvil, patří do této čeledi.
A abych vám ukázal zvíře, které nepatří do této čeledi, stačí se podívat na gorilu.
Nazývá se Gorillini Gorillini gorilla, nebo také G. gorilla, což je její druhové jméno.
Tato čeleď přímo tady se běžně nazývaná lidoopi
Lidoopi.
Další úroveň -a to je důvod, proč toto dělám.- V žádném případě nejsem vyčerpávající ohledně ostatních druhů, které jsou v této čeledi, ale nepatří do našeho rodu.
Jen se snažím objasnit, že jak se posouváme dál a dál, dál naším rodem, naší čeledí, naším řádem, dostáváme se k věcem, kde se naši předci, žijící dávno a dávno v minulosti od nás geneticky začínají velmi lišit.
Dokonce i co se týče fyzických rozdílů.
Když se na to podíváme zjednodušeně, -stávají se stále více a více odlišnými.-
Dostáváme se do ještě obsáhlejší kategorie.
A to k primátům. To je pravděpodobně něco, co je vám bližší a známější.
Obecně termín primáti zahrnuje zvířata, která buď žijí ve stromech, nebo v deštných pralesech, nebo se jedná o potomky těch, kteří žili ve stromech, takže mají uzpůsobené ruce k uchopení
Jsou dobří v lezení, ovšem ne všichni
Lidé jsou zřejmě nejhoršími primáty co se šplhání týče. Nebo jedni z nejhorších.
To je tedy obecná klasifikace.
Toto máme na mysli, když mluvíme o primátech.
Existuje i primát, který není lidoopem. Jedná se o paviána.
Takže toto je pavián.
Je to primát, ale ne lidoop.
Je to pravděpodobně potomek.
Někteří paviáni nežijí ve stromech, ale zřejmě všichni jsou potomky těch, kteří ve stromech žili a proto jejich ruce a nohy vypadají tak, jak vypadají.
Dostáváme se k ještě obsáhlejší úrovni této klasifikace.
K savcům.
Nad určitými podobnostmi jste už sami určitě přemýšleli.
Savci jsou zvířata, která dýchají vzduch. Mívají srst nebo chlupy.
Svým mladým poskytují v určité podobě mléko.
Jsou schopni paměti.
A jsou i další věci, které jsou klasické pro savce.
Nebudu se zde ale zabývat obsáhlými definicemi.
Ale ukážu vám savce, který není primátem. Třeba tady lední medvěd.
Je to savec. Savec, který není primátem.
Mohu také uvést třeba tygra, žirafu a nebo koně.
Tato škála je velmi obsáhlá.
Pokračujme v rozšiřování.
Nyní pojďme na třídy. Vlastně se teď nacházíme ve třídě Savci (Mammalia).
Pokračujme tedy ke kmenu.
Kmen, který jsme my, lidé. Všichni savci, jsou kmen Strunatci
A strunatci, jako my, jsou v podkmenu, který jsem zapomněl zmínit - Obatlovci (Vertebrata). Což znamená, že máme obratle.
Máme páteř s míchou.
Strunatci jsou o něco více obecní.
Strunatci jsou kmen, v němž je dán způsob uspořádání kde jsou ústa, trávící ústrojí, kde je řitní otvor, kde je páteř, kde je mozek, kde jsou oči ...
Všechny jsou podobně uspořádány.
Když se nad tím zamyslíte, vše co jsem tu vyjmenoval má svým způsobem stejnou základní strukturu.
Vy máte páteř.
Máte mozek.
Máte ústa.
A vaše ústa vedou k nějakému typu trávicí soustavy.
A na konci máte řitní otvor.
Máte oči před mozkem.
Takže tohle je obecný způsob popisu Nezacházím tu do detailů. Takto popíšete strunatce.
Ukažme si strunatce, který není zároveň savec. Mohou vás napadnout ryby nebo žraloci.
Nyní tedy přidám obrázek Toto je obrázek strunatce, který není savec.
Toto je žralok bílý.
Pokračujme v rozšiřování.
Nyní uvidíte, že se dostáváme k věcem, které se již lidem téměř vůbec nepodobají.
Nyní jsme o další krok dále.
Nacházíme se tedy v říši Živočichové (Animalia)
To je ta nejvyšší úroveň nebo alespoň nejvyšší úroveň, kterou Carl Linné vymyslel.
Vlastně už on si je zakresloval do "stromů"
Když mluvíme o říši živočichů, spadají tam i ti, kteří nejsou strunatci. Jedná se tedy o hmyz.
Nebo medúza.
Když půjdeme ještě dále, mluvíme o doméně (regio).
Kde je Eukaryota.
To jsou organismy, které mají buňky.
Uvnitř těchto buněk mají komplexní struktury.
Pokud tedy jste eukaryota, máte buňky s komplexní strukturou.
Pokud jste prokaryota, nemáte komplexní struktury uvnitř svých buňek.
Eukarya, která nejsou zároveň živočichové zahrnují rostliny.
Samozřejmě nyní nezahrnuji, co dále patří do této celé větvě stromu života.
Může to být natolik obsáhlé, nebo ještě obsáhlejší, než co jsem kreslil dříve.
Tohle je jen malý zlomek celého stromu života. Pojďme tedy ještě dále.
Když se podíváme ještě dále, nejspíš si říkáte, co je forma života, když nejde o eukaryotu?
Bude se jednat o něco, co nemá komplexní strukturu buněk, což znamená mitochondrie v buňkách, buněčné jádro ...
Jedná se o bakterie.
Pokud chcete jít ještě dále, kde jsou virusy, můžete diskutovat, zda se vlastně jedná o života schopný organismus, protože jsou závislí na jiných formách života pro jejich rozmnožování.
Mají však genetickou výbavu jako vše ostatní.
To je alespoň podle mě ohromující.
Jakkoliv odlišné rostliny jsou, -koukněte se na rostliny které máte doma- -nebo na strom, když jdete domů-
-nebo bakterie nebo tato medúza- máme společné to, že všichni máme DNA.
Tato DNA se většinou kopíruje opravdu velice podobným způsobem.
Je neuvěřitelné, že všichni jsme si vlastně příbuzní. Máme dokonce společné předky, nebo některé z těchto věcí.
Pak se přímo nabízí otázka: Co tedy virusy?
Necháme tedy toho.
Jen chci, abyste se ujistili v tom, že to určitě stojí za studium, protože rozumíme kam zapadáme ve světě živých bytostí.
Také bych vám ale rád řekl, že je to tak trochu umění, kde se rozhodnete použít toto roztřídění, kde se rozhodnete soustředit na to, na co se chcete soustředit, jako třeba na vlastnosti, jak se rozmnožují nebo jak živí své potomky, či jestli se přesunují, čím se živí... prostě cokoliv, co vás napadne.
Hank: Chování je vždy odpovědí na určitý podnět.
Cameo, moje kočka, ted' dpovídá jak na vnější podnět - šustění sáčku s odměnami, tak na vnitřní podnět - na svůj hlad, nebo přinejmenším obrovskou chut'na pamlsek.
(hudba)
Občas se chování zvířat může zdát divné.
Ale při bližším pohledu zjistíme, že jakékoli chování má za účel pomoci zvířeti rozmnožit se, najíst se, vyhnout se predátorům a vychovat potomstvo.
Jelikož chování může přinést výhody, zakládá se na něm přírodní výběr, stejně jako se zakládá na fyzických rysech. Zajišt'uje úspěch zvířat, která používají výhodná chování a neúspěch těch, která se chovají hloupě, nebezpečně, nebo jinak nevýhodně.
Nejvýhodnější chování je to, které pomáhá zvířeti dělat lépe ty jediné 2 věci, na kterých opravdu záleží. jíst a rozmnožovat se.
Ale každé chování není jen prostředkem k dosažení těchto 2 věcí.
Ukazuje se, že některá výhodná chování jsou celkem nezištná.
Více o tom za chvíli.
V první řadě je chování souhrou dvou faktorů.
Morfologie/ tělesné stavby zvířete a fyziologie/funkce této morfologie.
Chování zvířete je samozřejmě limitované jeho tělesnými možnostmi.
Například Cameo nemá protistojné palce, takže i když by si chtěla sama otevřít pytlík s odměnami,nemůže.
Tato omezení jsou dědičná.
Žádná kočka si nemůže otevřít sáček svými palci, protože kočky nemají protistojné palce.
I když některé kočky palce mají.
Stejně tak tučňák nemůže uletět predátorovi, a třeba gazela nedosáhne na listy, na které dosáhne žirafa.
Podobně je chování omezeno fyziologií zvířete.
Například Cameo je uzpůsoben pro lov malých hlodavců a jezení masa, ne salátu nebo mrkve.
To proto, že její fyziologie, vše od jejích zubů po trávicí trakt, je nastaveno na jezení masa a pokud by najednou začala spásat trávu, no, řekněme, že bych pak nechtěl uklízet její záchod...
Rysy, které tvoří morfologii a fyziologii zvířete jsou nejčastěji dědičné, proto obecně hovoříme o výběru, působícím na tyto rysy.
Tak přírodní výběr zdokonaluje tyto rysy.
Zdokonaluje chování, které je s nimi spojené.
Využití určitého rysu, třeba křídel a peří k úniku před predátorem, nebo dlouhého krku k dosažení na listy, vytváří evoluční výhodu.
Ne každé chování je dáno geny.
Některé chování je naučené,ale i zvířata, která se učí, mají mozkové struktury zodpovědné za učení, které byly vybrány přírodním výběrem.
At' tak nebo tak, chování má většinou nějaký genetický základ a jeho vylepšení říkáme přizpůsobení chování.
Problém je, že není vždy jasné, jaké evoluční výhody vyplývají z některých divných věcí, které zvířata dělají.
Například proč kajmanka dravá pořád plazí jazyk?
Jak maličký sibiřský křeček najde družku v obrovské nehostinné tundře?
Proč lemčík sbírá a shromažd'uje odpadky?
Pro zodpovězení těchto otázek musíme zjistit zaprvé, který podnět chování spouští a zadruhé, jaký má chování význam. K tomu budeme potřebovat pomoc
Nika Tinbergena, jednoho z prvních etologů vůbec.
Tinbergen vynalezl sadu 4 otázek, nutných k porozumění zvířecímu chování.
Otázky se soustředí na to, jak se chování projevuje a proč bylo vybráno přírodním výběrem.
Určit, jak se chování projevuje, zahrnuje 2 otázky.
Zaprvé: Jaký podnět chování spouští?
A zadruhé: co dělá tělo zvířete v odpovědi na tento podnět?
Příčiny, které jsou nejblíže chování, které zkoumáme, nazýváme bezprostřední příčiny.
V případě samce sibiřského křečka je podnětem aromatický feromonon, který vypouští sexy křeččice, když je připravena k páření.
Odpovědí samce je, samozřejmě, velkou rychlostí uhánět i několik kilometrů přes tundru, aby samici našel a spářil se s ní.
Bezprostřední příčinou tady bylo, že samice dala signál, že je připravena se spářit a proto samec hned uháněl za ní.
Obecnější otázka, proč přírodní výběr vybral zrovna toto chování, zahrnuje dvě další otázky:
Jak chování pomáhá zvířeti přežít a/nebo se rozmnožit?
A jaký byl evoluční vývoj tohoto chování?
Tohle jsou otázky, které nám ukazují základní příčiny chování.
Odpověd' na první otázku je, samozřejmě, že schopnost křečka rozlišit feromony ovulující samice a zareagovat na ně je přímo spojená s jeho reprodukčním úspěchem.
A k druhé otázce, vidíme, že samec s vyvinutějšími detektory feromonů bude mít větší úspěch při hledání samic než ostatní a tím pádem vyprodukuje více potomstva (které zdědí tyto detektory).
A tak přírodní výběr vylepšuje tuto konkrétní fyzickou schopnost a chování s každou generací křečků.
Koho by napadlo klást tyto otázky hned na začátku?
A kde je moje židle?
(hraje piano)
Niko Tinbergen byl jedním z trojice revolučních etologů 20. století.
Spolu s Rakušany Karlem Von Frischem a Konradem Lorenzem založil nadaci na výzkum chování zvířat a vytvořil studii o specifických chováních, za což všichni tři vědci dostali Nobelovu cenu v roce 1973.
Možná jste viděli slavné fotografie mlád'at divokých hus poslušně následujících nějakého muže.
Ten muž je Lorenz a jeho pokusy vedly k objevu vtištění - tvorby sociálních vazeb u mlád'at a chování, které zahrnuje zároveň prvky naučené i vrozené.
Při pozorování čersvě vylíhnutých housat a kachňat zjistil, že vodní ptáci obecně nemají vrozené poznání vlastní matky.
V případě hus velkých objevil, že předmětem vtištění je jakýkoli objekt, který se pohybuje směrem od mlád'at.
Když se v inkubátoru vylíhla housata, strávila první hodiny života s Lorenzem a nejenže ho následovala, ale nevykazovala žádné známky poznání vlastní matky, ani jiného dospělého jedince vlastního druhu.
Bohužel byl Lorenz v letech 1938 - 1943 členem nacistické strany a v souvislosti s některými svými studiemi o degenerovaných rysech, které se objevily u křížených hus,
Lorenz prohlásil, že stačí malé množství špatné krve a její vliv se dotkne celé čistokrevné rasy.
Nacističtí vůdci si z toho rychle vyvodili vlastní zvrhlé závěry, které vyústily v to, co nazývali rasovou čistkou.
Lorenz nikdy nepopíral svou příslušnost k nacistům, ale strávil roky snahou distancovat se od strany a omluvami za to, že se nechal zatáhnout do působení zla.
Ted' k tomu, jak přesně přírodní výběr ovlivňuje chování ve světě okolo nás.
Budeme se zabývat těmi dvěma typy chování, na kterých v našem světě opravdu záleží- jezením a sexem.
Chování spojené s hledáním a konzumací jídla je známo jako chování potravní.
A přírodní výběr se může zakládat na chování, které dovoluje zvířeti plně využít potravní zdroje s vynaložením co nejmenší možné energie.
Tento ideální poměr úsilí a užitku je znám jako optimální potravní model.
Kajmanka supí přišla na optimální potravní model - místo aby pobíhala a lovila kořist, jednoduše sedí ve vodě a nechává kořist, aby přišla za ní.
Proto má dlouhý růžový jazyk, rozeklaný vedví. Rybám plujícím okolo její jazyk připadá jako chutný červík.
V odpovědi na podnět, kterým je ryba plující kolem, kajmanka vyplazí jazyk a zakmitá jím.
Přírodní výběr po mnoho generací vybíral nejen želvy s růžovějším a pohyblivějším jazykem, aby chytily více ryb ale také ty, které uměly jazykem kmitat tak, aby získaly co nejvíce ryb.
Takže se výběr zaměřoval jak na samotný fyzický rys, tak na chování, které ho nejlépe využívá.
A co může být víc sexy než tanec želvího jazyka?
Tím se dostáváme k sexu.
Jak jsme viděli u našeho kamaráda, sibiřského křečka, určité chování a s ním spojené fyzické rysy umožňuje jedinci lépe se rozmnožit jednoduše tak, že je lepší v hledání partnerek.
Zvířata stejného druhu často žijí pospolu a určit, kdo v které skupině se může rozmnožit, vytváří některá zajímavá chování a rysy.
A o tom je sexuální selekce.
Samci určitých druhů hledají a brání ta nejžádanější místa pro vyvedení mladých a samice si vybírají samce podle teritoria.
Ale co s těmi druhy, a že je jich spousta, u kterých si samice nevybírají samce podle teritoria, ale podle toho, jak tančí nebo ještě podivněji - podle toho, kolik nasbírali odpadků?
Jako takový lemčík.
Samec staví složité chýše nebo loubí z větviček a stébel trávy a poté tráví spoustu času sbíráním haraburdí.
Někdy sbírá bobule a někdy modré kousky plastů.
Podle etologů sbírá věci proto, aby nalákal samici na prohlídku svého pěkného domečku.
Jakmile samici přesvědčí, aby se šla podívat, začne samec ve své chýši zpívat a tančit, často napodobuje jiné druhy ptáků.
Samice navštíví několik samčích staveb a poté si vyberou, s kterým ze samců se spáří.
Takže čím hezčí tanec a čím více modrých věciček v domečku tím větší je šance získat partnerku.
A etologové dokázali, že s oběma těmito věcmi přímo souvisí výška IQ samců a jejich schopnost řešit problémy.
Tedy jasně, že vybudovat loubí a nasbírat všechny ty ozdoby stojí mnoho sil, ale holky
letí na šprty, kteří umí tancovat! Takže mozek lemčíka se vyvíjí v důsledku sexuálního výběru samic.
Tato inteligence také pomáhá v dalších užitečných schopnostech, jako je obrana před predátory.
Takže díky evolučnímu vývoji chování jsme opravdu dobří v krmení se a uspokojování našich sexuálních potřeb.
Co ale dlouho nedalo vědcům spát bylo, proč se zvířata snaží uspokojovat i cizí potřeby.
Třeba vampýři v Jižní Americe doslova vyvrhují krev do tlam členů svého klanu, kteří té noci nenašli potravu.
Jak si vysvětlit obětavé chování zvířat?
Po vysvětlení pátrali mnozí vědci.
Úspěšný byl brit William Hamilton, který zjistil, jak přírodní výběr umožňuje zvířatům co nejepší přizpůsobení a úspěch a zároveň dovoluje vývoj altruismu.
Nejlépe to lze pochopit na úrovni větších společenstev, obzvláště u velkých zvířecích rodin.
Zjednodušeně řečeno, obětavost se může vyvinout v případě, že přínos obětavého chování je větší než cena jedince, že pomohlo příbuzným natolik, že za to stálo.
Hamilton to pojmenoval "rozšířený fitness" a rozšířil tak Darwinovu definici pojmu "fitness", která říká, že fitness znamená, kolik potomků jedinec zplodil, i na potomstvo příbuzných.
Řekl bych, že už zbývá jediná otázka: Kdybych vás dva zapomněl nakrmit, kdo bude vyvrhovat krev do tlamy toho druhého?
Asi je dobře, že to dělají jen netopýři... (kočka mňouká)
Chtěl bych začít hrou.
A abyste tuto hru vyhráli, je třeba jen vidět realitu před vámi takovou, jaká skutečně je.
Máme tu tedy dva panely s barevnými kolečky.
A jedna z těch koleček jsou stejná na obou panelech.
A vy mi řekněte která.
Teď to zúžím na šedá, zelená a třeba oranžová kolečka.
Tak budeme zvedat ruce - začneme tím nejjednodušším - zvedněte ruce, kdo si myslíte, že jsou to šedá kolečka.
Skutečně?
Dobře.
Kolik lidí si myslí, že jsou to ta zelená?
A kolik lidí si myslí, že jsou to oranžová kolečka? Dost nejednotný názor.
Tak se podíváme, jaká je skutečnost.
Tady je oranžové.
Tady je zelené.
A tady je šedé.
(Smích)
Takže vy, kdo jste to viděli, jste naprostí realisté.
(Smích)
Je to vlastně naprosto úžasné, že?
Protože téměř každý živý organismus si vyvinul schopnost nějakým způsobem zaznamenat světlo.
U nás je rozpoznání barvy jednou z nejsnazších věcí, které mozek dělá.
A přesto i na této nejzákladnější úrovni je kontext vším.
Ale já nechci mluvit o tom, že kontext je vším, ale proč je kontext vším.
Protože odpověď na tuto otázku nám říká nejen to, proč vidíme to, co vidíme, ale kdo jsme jakožto jednotlivci a kdo jsme jakožto společnost.
Ale nejdříve si musíme položit ještě jinou otázku, která zní:
"K čemu je barva?"
A místo toho, abych vám to řekl, vám to jednoduše ukážu.
Tady vidíte výjev z džungle. A jednotlivé plochy vidíte podle množství světla, které odrážejí.
A teď, vídíte někdo predátora, který se na vás chystá skočit?
A pokud jste ho doposud nespatřili, jste mrtví. Ano?
(Smích)
Vidí ho někdo? Kdokoli?
Ne?
Teď se podíváme na jednotlivé plochy podle povahy světla, které odrážejí.
A už ho vidíte.
Barva nám tedy umožňuje vidět podobnosti a rozdíly mezi plochami podle úplného barevného spektra, které odrážejí.
Ale to, co jste právě udělali, je v mnoha ohledech matematicky nemožné. Proč?
Protože, jak říká Berkeley, nemáme jiný přímý přístup k našemu fyzickému světu než skrze smysly.
A světlo, které dopadá na naše oči, je určeno mnoha věcmi ve světě - nejenom barvou předmětů, ale také barvou jejich osvětlení a barvou prostoru mezi námi a těmito předměty.
Když změníte kterýkoli z těchto parametrů, změníte barvu světla, které vám dopadá na oči.
To je obrovský problém, protože to znamená, že jeden a ten samý obraz může mít nekonečný počet možných zdrojů v reálném světě.
Rád bych vám ukázal, co tím mám na mysli.
Představte si, že toto je zadní část vašeho oka.
A tyto dva obrazy se na ni ze světa promítnou.
Jsou ve všech ohledech shodné.
Shodují se, pokud jde o tvar, velikost, barevné spektrum.
Jsou stejné, pokud jde o vaše oči.
A přesto pocházejí ze dvou zcela odlišných zdrojů.
Ten napravo pochází ze žlutého povrchu ve stínu, otočeného doleva, spatřovaného přes narůžovělé prostředí.
Ten napravo pochází z oranžového povrchu pod přímým světlem, otočeného doprava, spatřovaného skrz takové namodralé prostředí.
Zcela odlišné významy dávají vzniknout naprosto stejné informaci na sítnici.
A přesto my získáme pouze tu informaci na sítnici.
Jak tedy proboha vůbec vidíme?
Takže pokud si máte z následujících 18 minut něco zapamatovat, zapamatujte si toto: světlo, které dopadá na vaše oko, ta smyslová informace, je bezvýznamné. Protože může znamenat doslova cokoli.
A co platí o smyslových informacích, platí o informacích obecně.
Informace nenesou svůj vlastní význam.
Důležité je to, co s těmi informacemi uděláme.
Jak tedy vidíme?
No, vidíme tak, že se učíme vidět.
Mozek si tedy vyvinul mechanismy pro nalézání vzorů, nacházení vztahů v informacích a spojování těchto vztahů se smyslem týkajícím se chování, s významem, prostřednictvím vzájemného působení ve světě.
Velmi dobře si to uvědomujeme v podobě kognitivnějších znaků, jako je jazyk.
A chci, abyste mi je přečetli nahlas, pokud to dokážete.
"Zvládnete to přečíst?" (Can you read this?)
"Nečtete toto." (You are not reading this.)
"Co čtete?" (What are you reading?)
Beau Lotto:
"Co čtete?" Polovina písmen chybí, že?
Neexistuje žádný předem daný důvod, proč by "H" mělo být mezi "W" a "A".
Ale vy jste ho tam dali.
Proč? Protože podle statistiky vašich dosavadních zkušeností by bylo užitečné tak učinit.
Tak jste tak učinili znovu.
A přesto jste nepřidali písmeno za to první "T".
Proč?
Protože by to v minulost nebylo užitečné.
Tak to neuděláte ani teď.
Rád bych vám ukázal, jak rychle náš mozek dokáže předefinovat normálnost, a to i u nejjednodušší věci, kterou mozek dělá, což je barva.
Rád bych teď, aby se zhasla světla.
Nejdříve chci, abyste si uvědomili, že tyto dva záběry pouště jsou fyzicky stejné.
Jeden je jednoduše zrcadlový obraz toho druhého.
A nyní chci, abyste se dívali na tu tečku mezi zelenou a červenou plochou. Dobře?
Chci, abyste na tu tečku koukali upřeně.
Nedívejte se nikam jinam.
Budeme se na ni koukat asi 30 vteřin, což je u 18minutového projevu trochu vražedné. (Smích)
Ale vážně chci, abyste se něco naučili.
A povím vám - nekoukejte se nikam jinam - povím vám, co se děje ve vaší hlavě.
Váš mozek se učí. A učí se, že pravá strana jeho zorného pole je pod červeným osvětlením, levá strana jeho zorného pole je pod zeleným ovětlením.
To se učí, dobrá?
Teď, až vám řeknu, se podíváte na tečku mezi dvěma obrázky pouště.
Co třeba teď?
(Smích)
Mohli byste zase rozsvítit?
Z vaší reakce usuzuji, že už nevyapdají stejně. Je to tak? (Potlesk)
Proč?
Protože náš mozek vidí tu samou informaci, jako by pravá část byla stále pod červeným světlem a levá stále pod zeleným světlem.
To je váš nový normální stav.
Co to tedy znamená pro kontext?
Znamená to, že můžu vzít tyto dva naprosto stejné čtverce a můžu je umístit na světlé a tmavé pozadí. A teď ten na tmavém pozadí vypadá světlejší než ten na světlém pozadí.
Důležité je, že nezáleží jednoduše jen na světlém a tmavém pozadí.
Záleží na tom, co to světlé a tmavé pozadí znamenají pro vaše minulé chování.
Ukážu vám, co tím mám na mysli.
Tady máme přesně tu samou iluzi.
Máme tu dvě naprosto shodné dlaždice, nalevo je jedna na tmavém pozadí a druhá na světlém pozadí.
A to samé napravo.
A teď udělám to, že se na tyto dvě scény podívám znovu. Ale nic v těch dvou čtvercích nezměním, kromě jejich významu.
A podívejte se, co se stane s vaším vnímáním.
Všimněte si, že nalevo ty dvě dlaždice vypadají téměř zcela opačně: jedna velmi bílá a jedna velmi tmavá. Je to tak?
Zatímco napravo ty dvě dlaždice vypadají téměř stejně.
A přesto je stále jedna na tmavém pozadí a jedna na světlém pozadí.
Proč?
Protože kdyby dlaždice v tom stínu byla skutečně ve stínu a odrážela by stejné množství světla do vašeho oka jako ta mimo stín, musela by být více reflexní - to jsou jen fyzikální zákony.
Tak ji vidíte tímto způsobem.
Zatímco napravo je informace v souladu s těmi dvěma dlaždicemi, na které dopadá stejné světlo.
Pokud na ně dopadá stejné světlo a odrážejí do vašeho oka stejné množství světla, pak musí být stejně reflexní.
A tak je tedy vidíte.
To znamená, že můžeme všechny tyto informace dát dohromady, abychom vytvořilii některé neuvěřitelně silné iluze.
Tuto jsem vytvořil před pár lety.
Všimnete si, že nahoře vidíte tmavohnědou dlaždici a na straně světle oranžovou.
To je realita vašeho vnímání.
Fyzická realita je taková, že tyto dvě dlaždice jsou stejné.
Tady nalevo vidíte čtyři šedé čtverce, napravo sedm šedých čtverců.
Ty čtverce nebudu vůbec měnit. A odhalím zbytek obrázku.
A podívejte, co se stane s vaším vnímáním.
Ty čtyři modré čtverce nalevo jsou šedé.
Těch sedm žlutých čtverců napravo je také šedých.
Jsou stejné, že.
Nevěříte mi?
Podívejte se znovu.
Co platí pro barvy, platí i pro složité vnímání pohybu.
Tady tedy máme - tohle otočím - osmistěn.
A teď udělám to, že ho tady podržím a roztočím ho.
A pravděpodobně všichni uvidíte, že se točí tímto směrem.
A teď chci, abyste se na něj pořád koukali.
Podívejte se jinam, mrkněte nebo možná zavřete jedno oko.
A najednou se přepne a začne se točit opačným směrem.
Je to tak?
Zvedněte ruku, jestli to vidíte. Je to tak?
Ještě mrkněte.
Pokaždé, když mrknete, změní směr. Mám pravdu?
Mohu se vás zeptat, na kterou stranu se točí?
Jak to víte?
Váš mozek to neví. Protože oba směry jsou stejně pravděpodobné.
A tak podle toho, kam se podívá, přepíná mezi těmi dvěma možnostmi.
Jsme jediní, kdo vidí iluze?
Odpověď na tuto otázku zní ne.
I ta krásná včela se svým pouhým milionem buněk v mozku, což je 250krát méně, než máte v jedné sítnici, vidí iluze, dělá nejsložitější věci, které ani naše nejdůmyslnější počítače nedokážou.
A tak u mě v laboratoři samozřejmě se včelami pracujeme. Protože můžeme zcela kontrolovat, co zažívají, a vidět, jak se jim tím mění struktura mozku.
Na to používáme takzvanou včelí matici. Tady je úl.
Vidíte královnu, tu velikou včelu tam uprostřed.
Tohle jsou všechno její dcery a vajíčka.
A všechny létají tam a zpět mezi tímto úlem a otevřeným prosterem skrz tuto trubici.
Vidíte, že má na sobě malé číslo?
Ano a tady vylézá další. A má na sobě zase jiné číslo.
Tak se nenarodily, že.
My je vytáhneme, dáme do ledničky a ony usnou.
A potom na ně můžeme nalepit malinká čísla. (Smích)
A v tomto experimentu dostanou odměnu, když přiletí na modré květiny.
Přistanou na květině. Strčí do ní jazyk, kterému se říká sosák, a napijí se sladké vody.
Teď pije sklenici vody, která by pro nás byla asi takhle veliká, to udělá tak třikrát a potom odletí.
A někdy se naučí létat ne k modré, ale tam, kam létají ostatní včely.
Napodobují se navzájem. Umějí počítat do pěti.
Dokáží rozeznávat obličeje.
A tady slétá k žebříku.
Vletí do úlu, najde prázdný prostor na med a vyzvrací se, a to je med.
(Smích)
Zapamatujte si - (Smích) - měla by létat k modrým květinám. Ale co dělají ty včely v pravém horním rohu?
Zdá se, že létají k zeleným květinám.
Že by to nepochopily?
A odpověď na tuto otázku zní ne.
Jedná se vlastně o modré květiny.
Ale jsou to modré květiny pod zeleným světlem.
Používají tedy vztahy mezi barvami, aby tu záhadu vyřešily . A přesně to děláme my.
A tak se iluze často používají, zvláště v umění, slovy současného umělce,
"aby se ukázala nestálost našich smyslů".
No, tak to je úplná blbost.
Smysly nejsou nestálé.
A kdyby byly, nebyli bychom tu.
Místo toho nám barva sděluje něco zcela odlišného, že se mozek nevyvinul, aby viděl svět takový, jaký je.
To nemůžeme.
Místo toho se mozek vyvinul tak, aby viděl svět takový, jak ho bylo v minulosti užitečné vidět.
A my vidíme tak, že bez přestání předefinováváme normálnost.
Jak tedy můžeme vzít tuto neuvěřitelnou tvárnost mozku a přimět lidi, aby prožívali svět odlišně?
No, jedním ze způsobů, který provádíme v mé laboratoři a studiu, je, že převádíme světlo na zvuk a umožňujeme lidem slyšet jejich vizuální svět.
A oni jsou schopní vyznat se ve světě za pomoci svých uší.
Toto napravo je David. Drží kameru.
Nalevo je to, co je vidět na kameře.
A vidíte, že je tam čára, tenká čára, která jde napříč obrazem.
Tato čára je rozdělena do 32 čtverečků.
V každém čtverečku vypočítáme průměrnou barvu.
A tu potom jednoduše převedeme na zvuk.
A on se teď otočí, zavře oči a na zemi najde se zavřenýma očima talíř.
Našel ho.
Úžasné.
Nemyslíte? A tak nejenže můžeme vytvořit jakousi protézu pro zrakově postižené, můžeme také zkoumat, jak si lidé vykládají svět.
Ale můžeme také udělat něco jiného.
Z barvy můžeme dělat i hudbu.
A tak jsme pracovali s dětmi. Děti vytvořily obrázky, přemýšleli jsme, jak by ty obrázky, které vidíte, zněly, kdybychom je mohli poslouchat.
A potom jsme tyto obrázky převedli.
A tohle je jeden z těch obrázků.
A takhle skladá šestileté dítě hudební dílo pro 32členný orchestr.
A takhle to zní.
Tak to je šestileté dítě.
Dobrá?
A teď, co to všechno znamená?
Ukazuje to, že nikdo není jen pozorovatel okolí zvenčí. Je to tak?
Neurčují nás naše hlavní vlastnosti, části, které nás utvářejí.
Určuje nás naše prostředí a naše interakce s tímto prostředím - náš způsob života.
A tento způsob života je nutně relativní, historický a empirický.
Nakonec bych vám chtěl ukázat toto.
Protože to, oč jsem zde skutečně usiloval, byla oslava nejistoty.
Protože si myslím, že jen skrze nejistotu existuje potenciál pro porozumění.
A tak pokud se někteří z vás stále cítí trochu moc jistí, chtěl bych udělat toto.
Mohli bychom prosím zhasnout?
A co tu máme? Všichni vidíte 25 nachových koleček nalevo a 25 řekněme žlutavých koleček napravo?
A co chci teď udělat: Těch prostředních devět koleček podsvítím žlutě tak, že za ně jednoduše dám filtr.
Teď vidíte, že se tím mění světlo, které odtamtud vychází. Mám pravdu?
Protože teď prochází světlo žlutavým filtrem a potom nachovým filtrem.
Tady nalevo to udělám obráceně.
Těch devět prostředních podsvítím nachovým světlem.
Někteří z vás si pravděpodobně všimli, že následkem toho světlo, které přichází skrz těch devět prostředních koleček vpravo nebo pro vás vlevo, je úplně stejné jako světlo, které prochází skrz těch prostředních devět koleček po vaší pravici.
Souhlasíte? Ano?
Dobře. Jsou tedy fyzicky stejné.
Odendáme tedy tyto kryty.
Pamatujte, že víte, že prostředních devět je úplně stejných.
Vypadají stejně?
Otázkou je: "Je to iluze?"
A tím skončím.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Ve svém inauguračním proslovu apeloval Barack Obama na každého z nás, abychom vydali to nejlepší, když se snažíme vyprostit z této současné finanční krize.
Ale na co apeloval?
Nenásledoval - spokojeně - kroky svého předchůdce, a neřekl, že máme prostě jít nakupovat.
Ani neřekl "Věřte nám.
Věřte svojí zemi.
Investujte, investujte, investujte."
Namísto toho nám řekl, abychom odložili dětinskosti.
A apeloval na ctnost.
Ctnost je staromódní slovo.
Vypadá trochu nemístně ve špičkovém prostředí jako je toto.
A krom toho, někteří z vás mohou přemýšlet, co to k čertu znamená?
Dovolte mi začít příkladem.
Tohle je popis práce nemocničního správce, který vidíte běžet na obrazovce.
A všechny ty položky jsou nezajímavé.
Jsou to věci, které byste čekali: vytřít podlahy, zamést je, vynést odpadky, doplnit skříňky.
Může být trochu překvapivé, kolik těch věcí je, ale není překvapivé, které věci to jsou.
Ale to, na co vás chci ohledně nich upozornit, je toto: Přesto, že to je velice dlouhý seznam, není na něm ani jediná věc, která by zahrnovala jiné lidské bytosti.
Ani jedna.
Práce tohohle správce by stejně dobře mohla být v márnici jako v nemocnici.
A přece, když psychologové dělali rozhovory s nemocničními správci, aby získali představu o tom, co si o své práci myslí, setkali se s Mikem, který jim řekl o tom, jak přestal vytírat podlahu, protože pan Jones byl venku ze své postele a trošku cvičil, a snažil se nabrat sílu, chodíc pomalu nahoru a dolů po chodbě.
A Charlene jim řekla o tom, jak nedbala napomenutí nadřízeného, a nevyluxovala návštěvnický salonek, protože tam byli nějací rodinní příslušníci, kteří tam byli celý den, každý den, a kteří si zrovna v tenhle okamžik náhodou schrupli.
A taky tam byl Luke, který umyl podlahu v pokoji mladého muže v kómatu dvakrát, protože otec toho muže, který tam bděl po šest měsíců, neviděl Luka udělat to napoprvé, a tak se jeho otec rozčílil.
A takovéto chování od správců, techniků, sester a, pokud máme čas od času štěstí, od doktorů, není jenom o tom, že se lidé cítí trochu lépe, ale ve skutečnosti zlepšuje kvalitu péče o pacienty, a umožňuje nemocnici dobře fungovat.
Ne všichni správci jsou takoví, samozřejmě.
Ale ti, kteří jsou, si myslí, že tenhle druh lidské interakce, zahrnující laskavost, starostlivost a empatii, je podstatnou částí jejich práce.
A přesto jejich popis práce neobsahuje byť jen jedno slovo o ostatních lidských bytostech.
Tihle správci mají morální vůli chovat se správně vůči jiným lidem.
A kromě toho mají morální schopnost rozpoznat, co to "činit správně" znamená.
"Praktická moudrost," pravil Aristoteles, "je kombinací morální vůle a morální schopnosti."
Moudrý člověk ví, kdy a jak udělat výjimku z každého pravidla, tak jako ti správci věděli, kdy mají ignorovat svoje pracovní povinnosti ve službě jiným osobám.
Moudrý člověk ví, jak improvizovat, tak jako Luke, když znovu umyl podlahu.
Problémy skutečného světa jsou často mnohoznačné a špatně definované a jejich kontext se pořád mění.
Moudrý člověk je jako jazzový hudebník - používá noty zapsané na stránce, ale tančí kolem nich, vynalézá kombinace, které jsou vhodné pro danou situaci a lidi kolem.
Moudrý člověk ví, jako použít tyto morální schopnosti ve službě správným cílům.
Sloužit jiným lidem, nikoliv manipulovat jiné lidi.
A konečně, a možná je to to nejdůležitější, moudrý člověk se nerodí, ale tvoří.
Moudrost závisí na zkušenosti, a ne na ledajaké zkušenosti.
Potřebujete čas, abyste se naučili znát lidi, kterým sloužíte.
Potřebujete svolení, aby vám bylo umožněno improvizovat, zkoušet nové věci, příležitostně selhat a učit se ze svých selhání.
A potřebujete rady moudrých učitelů.
Pokud se zeptáte správců, kteří se chovali jako ti, které jsem popsal, jak těžké je naučit se dělat jejich práci, řeknou vám, že to chce hodně zkušeností.
A nemyslí tím, že je potřeba hodně zkušeností na to se naučit, jak vytírat podlahy a vysypávat odpadkové koše.
Chce to hodně zkušeností, naučit se, jak se starat o lidi.
Na TEDu, brilantnost je nespoutaná.
Je to děsivé.
Dobrá zpráva je, že abyste byli moudří, nemusíte být brilantní.
Špatná zpráva je, že bez moudrosti brilantnost nestačí.
Je stejně pravděpodobné, že vás a jiné lidi dostane do potíží jako cokoli jiného.
(Potlesk)
Tedy, já doufám, že tohle všichni víme.
Určitým způsobem je to zjevné, ale přesto, dovolte mi vyprávět krátký příběh.
Je to příběh o limonádě.
Tatínek a jeho sedmiletý syn se byli podívat na hru Detroitských Tygrů na stadionu.
Jeho syn ho požádal o trochu limonády a tatínek zašel ke stánku s občerstvením ji koupit.
Jediné, co měli, byla Mikova Silná Limonáda, která má pět procent alkoholu.
Tatínek, jelikož je akademik, neměl tušení, že Mikova Silná Limonáda obsahuje alkohol.
A tak ji přinesl.
A to děcko ji pilo, a uviděl to příslušník ostrahy, a zavolal policii, která zavolala záchranku, která přispěchala na stadion a vzala děcko úprkem do nemocnice.
Na pohotovosti potvrdili, že děcko nemá žádný alkohol v krvi.
A byli připravení dítě zase propustit.
Ale ne tak rychle.
Úřad na sociální ochranu dětí okresu Wayne řekl ne.
A dítě bylo posláno do dětského domova na tři dny.
A po té době může jít dítě domů?
Nuže, soudce řekl ano, ale pouze pokud otec opustí dům a ubytuje se v motelu.
Po dvou týdnech, jsem rád, že to mohu oznámit, byla rodina zase pohromadě.
Ale sociální pracovníci a lidi ze záchranky a soudce, všichni říkali to samé:
"Děláme to hrozně neradi, ale musíme plnit předpisy."
Jak se takové věci mohou stát?
Scott Simon, který vyprávěl tuhle příhodu v národním rozhlase, řekl:
"Pravidla a předpisy mohou být pitomé, ale ušetří vás přemýšlení."
A abychom byli spravedliví, pravidla jsou často vytvořena, protože předchozí úředníci byli laxní, a nechali dítě vrátit se do nevhodné domácnosti.
V pořádku.
Když se věci pokazí, což se samozřejmě stává, saháme po dvou nástrojích ve snaze je spravit.
Jeden nástroj, po kterém sáhneme, jsou pravidla.
Lepší a více jich.
Druhý nástroj, po kterém sáhneme, jsou pobídky.
Lepší a více jich.
Co jiného koneckonců existuje?
Můžeme to rozhodně vidět na odpovědi na současnou finanční krizi.
Regulovat, regulovat, regulovat.
Zlepšit pobídky, zlepšit pobídky, zlepšit pobídky...
Pravda je, že ani pravidla ani pobídky nestačí.
Jak byste vůbec mohli napsat pravidlo, které by přimělo ty správce dělat to, co dělali?
A vypláceli byste jim příplatky za empatii?
Je to postavené na hlavu.
A co se děje je, že s tím, jak se stále více obracíme k pravidlům, pravidla a pobídky můžou zlepšit věci krátkodobě, ale vytvářejí sestupnou spirálu, která je dělá horší v dlouhodobém horizontu.
Morální schopnosti jsou osekávány přílišným spoléháním na pravidla, která nás zbavují příležitosti improvizovat a učit se z našich improvizací.
A morální vůle je podkopávána ustavičným dovoláváním se pobídek, které ničí naši touhu vykonat správnou věc.
A aniž bychom to zamýšleli, dovoláváním se pravidel a pobídek vstupujeme do války proti moudrosti.
Dovolte mi nejprve uvést několik příkladů pravidel a války proti morálním dovednostem.
Ten příběh o limonádě je první.
Druhý, bezpochyby vám známější, je povaha moderního amerického vzdělávání: předepsané, strnulé osnovy.
Tady je příklad z mateřské školky v Chicagu.
Čtení a požitek z literatury a slova začínající na "K".
Koupel: Shromážděte studenty na koberci a dejte studentům varování o nebezpečích horké vody.
Řekněte 75 položek v těchto osnovách, abyste prošli 25stránkovou obrázkovou knihu.
V celém Chicagu, v každé třídě mateřské školky ve městě, říká každý učitel ta samá slova tím samým způsobem v ten samý den.
Víme, proč tyto oslovy existují.
Nevěříme dostatečně úsudku učitelů, abychom je nechali působit samotné.
Takovéto osnovy jsou pojistkou proti katastrofě.
A ony předcházejí katastrofě.
Ale co zajišťují především je průměrnost.
(Potlesk)
Nevykládejte si to špatně.
Potřebujeme pravidla!
Jazzoví hudebníci potřebují nějaké noty - většina z nich potřebuje nějaké noty na stránce.
Potřebujeme víc pravidel pro bankéře, toho je mi Bůh svědkem.
Ale příliš mnoho pravidel brání vyzrálým jazzovým hudebníkům improvizovat.
A v důsledku toho ztratí svoje nadání, nebo hůř, přestanou hrát docela.
Teď, jak je to s pobídkami?
Zdají se být chytřejší.
Pokud máte jeden důvod něco udělat a já vám dám druhý důvod udělat tu samou věc, zdá se být jenom logické, že dva důvody jsou lepší než jeden a vy to tím spíše uděláte.
Správně?
No, ne vždycky.
Někdy se zdá, že dva důvody udělat tu samou věc spolu soutěží, místo aby se doplňovaly, a činí méně pravděpodobným, že to lidé udělají.
Dám vám jen jeden příklad, protože čas pádí.
Ve Švýcarsku před asi 15 lety se snažili rozhodnout, kam umístit úložiště jaderného odpadu.
Mělo být uspořádáno referendum.
Psychologové obcházeli a dotazovali se občanů, kteří byli velmi dobře informovaní.
A ptali se jich, "Byli byste ochotní mít sklad jaderného odpadu ve vaší obci?"
Překvapivě, 50 procent občanů řeklo ano.
Věděli, že je to nebezpečné.
Mysleli, že to sníží hodnotu jejich nemovitostí.
Ale někde to být musí, a oni měli zodpovědnost jako občané.
Psychologové se pak ptali jiných lidí na trošku odlišnou otázku.
Ptali se, "Pokud vám zaplatíme šestitýdenní mzdu každý rok, byli byste ochotní mít ve vaší obci sklad jaderného odpadu?"
Dva důvody.
Je to moje zodpovědnost a dostanu zaplaceno.
Namísto 50 procent řeklo ano jen 25 procent lidí.
To, co se stane je, že v okamžiku zavedení pobídky se namísto otázky "Co je moje zodpovědnost?" ptáme na "Co slouží mým zájmům?"
Když pobídky nefungují, když manažeři ignorují dlouhodobé zdraví svých společností ve snaze o krátkodobé zisky, které povedou k vydatným odměnám, je odpověď vždy ta samá.
Zaveďte chytřejší pobídky.
Pravdou je, že žádné pobídky, které dokážete vymyslet, nebudou nikdy dost chytré.
Jakýkoli systém pobídek lze rozvrátit špatnou vůlí.
Potřebujeme pobídky.
Lidé si potřebují vydělat na živobytí.
Ale přehnané spoléhání na pobídky demoralizuje profesní aktivitu ve dvou významech tohoto slova.
Způsobuje, že lidé, kteří se tou činností zabývají, ztrácejí morálku, a způsobuje, že ta činnost samotná ztrácí mravnost.
Barack Obama řekl, předtím než byl inaugurován,
"Musíme se ptát nikoli jen 'Je to výhodné?', ale 'Je to správné?'"
A když se profese demoralizují, každý v nich začne záviset - nebo být závislý - na pobídkách, a přestane se ptát "Je to správné?"
Vidíme to v medicíně.
("Přestože to není nic vážného, budeme to radši sledovat, abychom si byli jistí, že se to nezvrhne v monstrproces.")
A určitě to vidíme ve světě byznysu.
("Abychom si zachovali konkurenceschopnost na dnešních trzích, obávám se, že vás budeme muset nahradit nechutným hochštaplerem.") ("Prodal jsem svoji duši za desetinu toho, co ty zatracené věci stojí teď.")
Je očividné, že tohle není způsob, jakým lidé chtějí dělat svoji práci.
Takže co můžeme dělat?
Několik zdrojů naděje:
Měli bychom se snažit vrátit práci morálku.
Způsob, jak to nedělat: učit víc kurzů etiky.
(Potlesk)
Není lepší způsob, jak ukázat lidem, že to nemyslíte vážně, než svázat vše, co chcete říci o etice, do malého balíčku s mašličkou a uložit ho na okraj jako kurz etiky.
Co udělat místo toho?
Zaprvé: Oslavujme morální příklady.
Oceňujte, když studujete práva, že vám tichý hlásek šeptá do ucha o postavě jménem Atticus Finch.
Žádný desetiletý kluk či holka nesní o právech kvůli fúzím a akvizicím.
Lidé jsou inspirováni morálními hrdiny.
Ale my se učíme, že se sofistikovaností přichází poznání, že nemůžete uznávat své morální hrdiny.
Nuže, uznávejte je.
Buďte hrdí, že je máte.
Oslavujte je.
A požadujte, aby je lidé, kteří vás učí, také uznávali a oslavovali.
To je jedna věc, kterou můžeme udělat.
Nevím, kolik z vás si pamatuje toto: jiný morální hrdina, před patnácti lety, Aaron Feuerstein, byl ředitelem továrny Malden Mills v Massachussetts - vyráběli Polartec.
Továrna vyhořela.
3000 zaměstnanců, ponechal je všechny na výplatní pásce.
Protože by to bylo katastrofou pro ně a pro obec, kdyby je propustil.
"Možná má naše společnost na papíře pro Wall Street nižší hodnotu, ale mohu vám říci, že stojí za víc.
Vedeme si dobře."
Zrovna na tomto TEDu jsme slyšeli přednášky několika morálních hrdinů.
Dva z nich byli pro mě obzvlášť inspirativní.
Jeden z nich byl Ray Anderson, který přeměnil - (Potlesk) - přeměnil, jak víte, část říše zla v podnik s nulovou, nebo skoro nulovou, ekologickou stopou.
Proč?
Protože to byla správná věc.
A bonus, který objevil, je že ve skutečnosti bude vydělávat ještě víc peněz.
Jeho zaměstnanci se inspirují jeho snahou.
Proč?
Protože rádi dělají něco, co je správné.
Včera jsme slyšeli Willie Smitse mluvit o znovuzalesňování v Indonésii.
(Potlesk)
V mnoha směrech je tohle dokonalý příklad.
Protože byla potřeba vůle udělat správnou věc.
Bůh je svědkem, že bylo potřeba obrovské množství technických dovedností.
Jsem omráčen tím, kolik toho on a jeho spolupracovníci potřebovali vědět, aby toto mohli naplánovat.
Ale nejdůležitější pro to, aby to fungovalo - a on to zdůraznil - byla nutnost znát lidi v místních komunitách.
Pokud za vámi nestojí lidé, se kterými pracujete, selže to.
A není žádný recept, který by vám řekl, jak přimět lidi, aby byli za vámi, protože různí lidé v různých komunitách organizují svoje životy různým způsobem.
Takže je toho hodně tady na TEDu a na jiných místech, co oslavovat.
A nemusíte být mega-hrdina.
Jsou obyčejní hrdinové.
Obyčejní hrdinové, jako ti správci v nemocnici, kteří jsou také hodní obdivu.
Jako praktici bychom se všichni měli snažit být obyčejnými, když ne neobyčejnými hrdiny.
Jako ředitelé institucí bychom se měli snažit vytvořit prostředí, které podněcuje a pečuje zároveň o morální schopnosti i o morální vůli.
I ti nejmoudřejší a nejdobromyslnější lidé to vzdají, pokud musejí plavat proti proudu v organizacích, ve kterých pracují.
Pokud vedete organizaci, měli byste se ujistit, že žádné z pracovních míst - žádné z pracovních míst - nemá takový popis práce jako popis práce těch správců.
Protože pravdou je, že jakákoli práce, kterou děláte, která zahrnuje interakci s jinými lidmi, je morální prací.
A jakákoli morální práce závisí na praktické moudrosti.
A co je možná nejdůležitější, jako učitelé bychom se měli snažit být obyčejnými hrdiny, morálními příklady pro lidi, které vedeme.
A je několik věcí, které bychom si měli jako učitelé zapamatovat.
Jedna z nich je, že učíme neustále.
Někdo se vždycky dívá.
Kamera je pořád zapnutá.
Bill Gates mluvil o důležitosti vzdělání a zejména o tom, které poskytuje KIPP (Knowledge Is Power Program).
"Ve vědění je síla."
A mluvil o spoustě nádherných věcí, které KIPP dělá, aby děti z chudých čtvrtí nasměroval k vysokoškolskému vzdělání.
Chci se zaměřit na jednu věc, kterou KIPP dělá, a kterou Bill nezmínil.
To je ta, že došli k poznání, že nejdůležitější věc, kterou se děti potřebují naučit, je charakter.
Potřebují se naučit mít úctu k sobě samým.
Potřebují se naučit mít úctu ke svým spolužákům.
Potřebují se naučit mít respekt ke svým učitelům.
A co je nejdůležitější, potřebují se naučit mít respekt k učení.
To je hlavním cílem.
Pokud to uděláte, zbytek jde víceméně samospádem.
A učitelé: způsob, jak naučit děti těmto věcem je, že to budou učitelé a všichni ostatní zaměstnanci ztělesňovat každou minutou každý den.
Obama apeloval na ctnost.
A já myslím, že měl pravdu.
A ctnost, kterou podle mě potřebujeme ze všech nejvíc, je praktická moudrost, protože to je to, co dovoluje ostatním ctnostem - upřímnosti, laskavosti, odvaze a tak dál - projevit se ve správný čas a správným způsobem.
Také apeloval na naději.
Zase správně.
Myslím, že je důvod k naději.
Myslím, že lidé chtějí, aby jim bylo umožněno být ctnostnými.
V mnoha směrech je to přesně to, o čem je TED.
Chtít udělat správnou věc správným způsobem a ze správného důvodu.
Tento druh moudrosti je dosažitelný každým z nás, pokud začneme být vnímaví.
Vnímaví k tomu, co děláme, jak to děláme, a, což je možná nejdůležitější, ke struktuře organizací, ve kterých pracujeme, tak abychom se ujistili, že umožňuje nám i ostatním rozvinout moudrost, spíš než ji mít potlačenou.
Díky moc.
Díky.
(Potlesk)
Chris Anderson:
Musíte si tam jít stoupnout na chvíli.
Barry Schwartz:
Díky moc.
(Potlesk)
Ztrácíme svou možnost naslouchat.
Zhruba 60 % komunikace zahrnuje naslouchání.
Ale to nám moc nejde.
Uchováme si jen 25 % toho, co slyšíme.
Ne vy, ne na této přednášce, ale obecně to tak je.
Naslouchání bychom mohli popsat jako přiřazení významu ke zvuku.
Jde o mentální proces a jde o proces vytržení.
Používáme k tomu celkem bezva techniky.
Jednou z nich je rozpoznání vzoců.. (hluk davu) Takže na takovéto koktejl párty, když řeknu, "Davide, Sáro, dávejte pozor", někteří z vás se napřímí.
Jsme schopní rozeznat vzory pro rozlišení zvuku od signálu, zvláště našeho jména.
Odlišování je pak další způsob, který používáme.
Pokud nechám tento absolutně zdravý zvuk puštěný na několik minut, přestanete ho vnímat.
Nasloucháme rozdílným věcím, zvuky, které zůstávají stejné, nebereme v úvahu.
A také existuje celá řada filtrů.
Tyto filtry (kultura, jazyk, hodnoty, přesvědčení, postoje, očekávání, závěry) nás vytrhnou od zvuku zpět k tomu, čemu věnujeme pozornost.
Většina lidí si není těchto filtrů vůbec vědoma.
Ale ony ve skutečnosti dotvářejí naši realitu, protože nám sdělují, čemu právě teď věnujeme pozornost.
Jeden příklad za všechny: Záměr je ve zvucích a naslouchání velmi důležitý.
Když jsem si bral svou ženu, slíbil jsem jí, že jí budu naslouchat každý den, jako by to bylo poprvé.
No, na denní bázi v tom očekávání nesplňuji.
(smích)
Ale pro partnerství je to skvělý záměr.
Ale to vůbec není všechno.
Zvuk nám dává místo v prostoru a čase.
Když teď v této místnosti zavřete oči, budete vědět, jak je místnost velká podle ozvěny a jak se zvuk odráží od povrchů.
A víte, kolik je kolem vás lidí, díky mikro zvukům, které přijímáte.
A zvuk nás také ukotvuje v čase, protože zvuk v sobě vždy má zabudovaný i čas.
Já tvrdím, že naše naslouchání je tím hlavním způsobem, jakým prožíváme plynutí času od minulosti k budoucnosti.
A tak, "zvučnost v sobě nese čas a význam" - je skvělý citát.
Na začátku jsem řekl, že ztrácíme schopnost naslouchat.
Proč jsem to řekl?
Existuje pro to spousta důvodů.
Zaprvé, vynalezli jsme způsoby zaznamenávání - nejdříve psaní, poté audio záznam a teď také video nahrávky.
Přednost přesného a pozorného naslouchání se prostě vytratila.
Zadruhé, svět je teď tak hlučný, (hluk) díky této neustálé kakafonii, vizuální i poslechové, že je prostě obtížné naslouchat. Je to unavující.
Mnoho lidí hledá únik ve sluchátkách, ale tím přeměňují velká, veřejná prostranství jako je tohle, sdílené zvukové palety, do milionů maličkých, mini osobních zvukových bublin.
A tak nikdo nenaslouchá nikomu.
Stáváme se netrpělivými.
Už nechceme oratoria, ale jen zvukové úryvky.
A umění konverzace je nahrazováno - podle mě nebezpečně - osobním vysíláním.
Nevím, kolik naslouchání se skrývá v této konverzaci, která je velmi častá, zvláště v Británii.
Stáváme se znecitlivělí.
Naše média na nás musí řvát takovýmito titulky, aby upoutala naši pozornost.
A to znamená, že je pro nás těžší věnovat pozornost tichému, něžnému, zdrženlivému.
Ztráta naslouchání je vážným problémem.
Nejde o nic banálního. Protože naslouchání je náš přístup k porozumění.
Vědomé naslouchání vždy vytváří porozumění.
A jen bez vědomého naslouchání se může dít toto - svět, kde si vůbec nenasloucháme je vskutku velmi děsivé místo.
A tak bych se s vámi rád podělil o pět jednoduchých cvičení, nástrojů, které si můžete odnést, abyste zlepšili své vlastní vědomé naslouchání.
Co vy na to?
Tak jo.
Prvním je ticho.
Jen tři minuty ticha denně je skvělé cvičení na nové nastartování a nové vyvážení vašich uší, takže můžete znovu naslouchat tichu.
Pokud nemůžete být v úplném tichu, je zcela v pořádku najít si místo toho klidné místo.
Druhému cvičení říkám mixér.
I když jste v hlučném prostředí jako je toto - a my všichni na takových místech trávíme spoustu času - poslouchejte třeba v kavárně, kolik různých kanálů zvuku můžete slyšet?
Kolik jednotlivých proudů vzduch v tom mixu slyším?
Můžete si to zkusit i na krásném místě, třeba u jezera.
Kolik slyším ptáků?
Kde jsou?
Kde jsou ty vlnky?
Je to skvělé cvičení na zlepšení kvality vašeho naslouchání.
Třetí je cvičení, kterému říkám dochucování. A je to skvostné cvičení.
Jde o vychutnávání si pozemských zvuků.
Tohle je např. moje sušička.
Je to waltz.
Raz dva tři.
Raz dva tři.
Raz dva tři.
Miluju to.
Anebo zkuste toto zdůraznění.
(mlýnek na kávu)
Fíha!
Pozemské zvuky mohou být dost zajímavé, když jim věnujete pozornost.
Říkám tomu skrytý sbor.
Je to pořád kolem nás všech.
Další cvičení je asi to nejdůležitější ze všech, pokud byste si měli odnést jen jeden poznatek.
Zde jsou tzv. polohy naslouchání - jde o to, že můžete svůj způsob naslouchání měnit podle toho, co vás při naslouchání zajímá.
Vzpomínáte si? Říkal jsem vám o nich na začátku.
Jde o to, začít si s nimi hrát jako s páčkami, začít si jich být vědomi a hrát si s nimi.
Toto jsou jen některé z poloh naslouchání (aktivní/pasivní; zužující/rozšiřující; kritický/naslouchající) nebo stupnic naslouchání, které lze použít.
Je jich spousta.
Bavte se s tím. Je to velmi zábavné.
A nakonec, zkratka.
Můžete ji použít při naslouchání a komunikaci.
Pokud se nacházíte v některé z těchto rolí (manažeři, učitelé, partneři, rodiče, přátelé) a já myslím, že to jsou asi všichni, kdo teď poslouchají tuto přednášku - zkratka je RASA, což je slovo, které v Sanskrtu značí šťávu nebo podstatu.
A RASA značí "Receive" - přijímat, to znamená věnovat pozornost tomu druhému,
"Appreciate" - ocenit, vydávat jemné zvuky jako hmm, ach, aha,
Summarize - shrnout, slovo "takže" je v komunikaci velmi důležité, a "Ask" - zeptat se, doptávat se.
Zvuk je mou vášní, můj život.
Napsal jsem o něm celou knihu.
Proto žiji, abych poslouchal.
Pro většinu lidí to je přílišný požadavek. Ale já věřím, že každá lidská bytost potřebuje naslouchat uvědoměle, aby mohla žít naplno - propojena prostorem a časem s fyzickým světem kolem nás, propojena s ostatními, či dokonce propojena duchovně, protože každá duchovní cesta, kterou znám, obsahuje naslouchání a přemítání ve své podstatě.
Proto potřebujeme, aby naslouchání učili ve školách jako dovednost.
Proč se to neučí?
To je šílené.
A pokud můžeme učit naslouchání na školách, můžeme naslouchání odlepit od té nahnuté roviny, z toho nebezpečného, děsivého světa, o kterém jsem mluvil a posunout ho na místo, kde každý neustále a vědomě naslouchá, nebo aspoň má tu schopnost.
Nevím, jak na to, ale tohle je TED a podle mě je TED komunita schopná všeho.
A tak vám dávám možnost se se mnou spojit, spojit se mezi sebou, vydat se na tuto misi a dostat naslouchání jako předmět do škol a přeměnit svět do jedné generace vědomě naslouchajícího světa - světa propojení, světa porozumění a pokoje.
Děkuji, že jste mi dnes naslouchali.
(potlesk)
Digitální podpis je v podstatě matematická operace, při které se spáruje veřejná sekvence čísel s určitou digitální zprávou.
Digitální podpis si lze v mnoha ohledech představovat jako elektronickou analogii fyzického podpisu.
Když fyzicky podepisujete určitý dokument, tak k němu vlastně připojujete typizovaný sled znaků, který vyjadřuje vaši identitu.
Tento proces prakticky spojí vaši indentitu s daným dokumentem.
Navíc tím, že ten sled znaků má určité rysy typické pouze pro vás, doufáme, že nikdo nebude schopen tento podpis zfalšovat.
U schématu digitálního podpisu dosahujeme podobných vlastností čistě matematickými prostředky.
Mezi známější metody digitálního podpisu patří digitální podpis RSA, který byl pojmenován podle jeho třech tvůrců, jimiž jsou pánové Rivest, Shamir a Adleman.
Známá je také metoda DSS, což je zkratka anglického Digital Signature Standard (Standard digitálního podpisu).
Obecně platí, že digitální podpisy jako jsou RSA nebo DSS, je mnohem těžší zfalšovat, než fyzický podpis ručně psaný.
V této lekci se pokusím vysvětlit základní společné principy metod digitálního podepisování, nicméně se nebudu pouštět do žádných technických detailů toho, jak funguje RSA nebo DSS. Alespoň ne v této lekci.
Ukažme si tedy, jak digitální podpisy fungují. Dejme tomu, že nějaký uživatel, říkejme mu Alice, by rád digitálně podepsal určitý dokument.
Nejdříve si Alice vygeneruje dva digitální klíče. Tyto dva klíče jsou známé jako podpisový klíč, je to soukromý klíč.
Použiji pro něj červenou barvu.
Zkratkou ho označíme jako SK (signing key = podpisový klíč). A potom si Alice vygeneruje druhý klíč, známý jako ověřovací klíč.
K vygenerování soukromého i veřejného klíčě může dojít současně.
Alice si oba klíče vygeneruje najednou a tyto klíče budou mít matematický vztah.
Ale zajímavá věc je, že chcete, aby byl ověřující klíč veřejný a podpisový klíč bude soukromý. Ale spíše ve schématu digitálního podpisu by mělo být těžké přijít s ověřovacím klíčem nebo spíše by mělo být těžké přijít s podpisovým klíčem, pokud jen vidíte ověřovací klíč.
Nyní zvážíme, co bude digitální podpis znamenat ve zprávě.
V podstatě pokud máte zprávu a nazveme ji M (message). Přejete si tu zprávu digitálně podepsat. Co v podstatě uděláte, že aplikujete matematickou transformaci.
Alice bude aplikovat matematickou transformaci na zprávu M a svůj podpisový klíč jako K.
Výsledkem této transformace, výstup této transformace bude unikátní řada znaků, kterou nazýváme podpis.
Podpis zprávy M.
To, co je na tom zajímavé, je, že podpis je v podstatě odvozený z kombinace zprávy M spolu s podpisovým klíčem, soukromým klíčem Alice a efektivně vyprodukuje krátkou/relativně krátkou sekvenci čísel jako výstup. A v podstatě by mělo být schéma digitálního podpisu navržené tak, aby ten, kdo vlastní podpisový klíč, ten soukromý podpisový klíč, byl schopen vytvořit tento typ výstupu, tento typ podpisu
SM (signature of message M) ve zprávě M.
Verifikační proces je docela podobný postupu podepisování, ale zahrnuje veřejný ověřovací klíč. Při verifikačním procesu máte v podstatě 3 různé vstupy.
První vstup bude ta zpráva, kterou chcete ověřit podpisem.
Také potřebujete další zprávu, potřebujete získat jako vstup podpis zprávy.
Jak vypadá SM (podpis zprávy). A nakonec konečný vstup do verifikačního schématu bude veřejný klíč, veřejný ověřovací klíč, který patří Alici. Tyhle tři vstupy dáme dohromady a provedeme s nimi matematickou tranformaci.
To, co podle mě stojí za povšimnutí je, že vlastně můžete celý tento proces provést jen s ověřovacím klíčem.
V podstatě nepotřebujete podpisový klíč k ověření digitálního podpisu.
Dokonce ho ani nepotřebujete neúmyslně/nepřímo.
Můžete udělat vše, můžete ověřit vše jen se znalostí veřejného ověřovacího klíče.
A veřejný ověřovací proces v podstatě vyprodukuje buď ano nebo ne.
Říká, mám podpis akceptovat nebo ho mám odmítnout?
Je to jednoduchý ověřovací proces.
A jak můžete vidět, proces podpisu účinně spojí tento veřejný ověřovací klíč, spojí veřejný ověřovací klíč s Alicí.
Vzpomeňme si, že Alice je ta, kdo zveřejnil tento ověřovací klíč a vyhlásil do světa:
"Hele, tohle můj ověřovací klíč. Jen systém a já budeme schopni podepsat zprávy, které budou považovány za pravé vzhledem k tomuto ověřovacímu klíči."
A protože zpráva je nyní spojena s tímto veřejným klíčem a pokud nahlížíte na veřejný klíč jako určitý identifikátor, který třeba identifikuje Alici, pak můžete o digitálním podepisování uvažovat jako o procesu, který v podstatě spojí identitu s podepisovanou zprávou.
A to nám skutečně dává matematicky smysl, dává nám to analogii k tradičnímu ručně psanému podpisu.
Nyní chci udělat dvě poznámky. Myslím, že jsou v podstatě relevantní.
Zaprvé si všimnete, že transformace, která tvoří samotný faktický digitální podpis, tato transformace zde, která tvoří SM. Tato transformace v podstatě vezme zprávu jako jeden ze vstupů. A znamená to, že podpis závisí na zprávě.
V tomto smyslu se digitální podpis ve skutečnosti liší od tradičního ručně psaného podpisu.
Váš ručně psaný podpis se pravděpodobně nemění, víceméně zůstává stejný bez ohledu na to, co podepisujete.
Ale váš digitální podpis je velice citlivý na to, co podepisujete.
Bude se lišit v závislosti na tom, co podepisujete.
Budete-li digitálně podepisovat jinou zprávu, vyprodukuje se jiný podpis jako výstup.
Druhá poznámka, kterou bych rád udělal, je, že digitální podpisy jsou často spojené s kryptografickou hašovací funkcí.
Ve videu o kryptografické hašovací funkci jsem vám řekl, a ve skutečnosti jsem to v tom videu zmínil a znovu to zopakuji, že první kryptografické hašovací funkce byly vlastně zkonstruovány zprvu právě pro použití v digitálním podepisování.
Co se konkrétně děje, než podepíšete libovolnou zprávu. Řekněme, že máte velkou zprávu, kterou chcete podepsat.
Před tím, než tuto zprávu podepíšete, budete v podstatě na zprávu aplikovat kryptografickou hašovací funkci a dostanete z této kryptografické hašovací funkce výstup. Získáte kratší výstup, sumu té kryptografické hašovací funkce.
A při podepisování algoritmu raději než podepisovat původní zprávu ji nejprve hašujete, potom podepíšete haš zprávy.
Podepíšete výslednou sumu místo původní zprávy.
A toto paradigma sestávající ze dvou kroků jako je hašování, potom podepisování usnadňuje proces digitálního podepisování, protože při vlastním podepisování už nejednáte se vstupem libovolné délky, ale místo toho pracujete s množstvím s fixní délkou a toto paradigma hašovat a potom podepsiovat je ve skutečnosti bezpečné dokud je složité najít dvě zprávy, které vyznačují stejný výstup při použití dané hašovací funkce.
Jinak řečeno nemůžete přijít se dvěma různými zprávami, jejichž výstup, když na ně aplikujeme hašovací funkci, je identický. Jinými slovy, pokud je hašovací funkce odolná vůči kolizím, bude proces jejího použití při digitálním podepisování bezpečný a... Můžeme se nad tím více zamyslet.
Kdyby bylo možné nalézt dvě zprávy, které jsou odlišné, ale vyznačují stejný výstup při použití dané hašovací funkce, ve skutečnosti by to vedlo k bizarním problémům, protože podpis první zprávy by potom byl stejný jako podpis druhé zprávy.
Proto, že v obou případech nepodepisujete skutečné zprávy, podepisujete haše zpráv.
Haše jsou identické, skončíte s identickým podpisem na 2 rozdílných zprávách. To by mohlo vytvořit problémy, kdyby konkrétní zprávu bylo snadné třeba zfalšovat díky digitálnímu podpisu.
To je samozřejmě něco, co nechcete.
Nechcete přece, aby byl někdo schopen přijít s podpisem na jiné zprávě, na rozdíl třeba od té, kterou jste původně zamýšleli podepsat.
Je to možné a vyjasním to. Je možné popsat digitální podpisy pomocí více matematického formalismu, ale já doufám, že tohle video vám opravdu dalo základy, bez toho, abych vás zahltil matematikou, která za tím vším je.
Řekněme, že dnes jdu do obchodu s ovocem a mají ve slevě guave.
Je sleva 30% na guave.
Pouze dnes.
Tak si říkám, že půjdu a pár kousků guave si koupím.
Tak jdu a koupím si 6 plodů guave.
A to je všechno. U pokladny nemáme žádné příplatky ani daně navíc.
A tak mi za 6 guave u pokladny vypočítají cenu se slevou 30%.
Mám zaplatit 12,60 dolarů.
To je cena s 30% slevou na 6 kusů guave.
Jdu domů a manželka mi řekne: Sale, můžeš zítra ještě 2 guave přikoupit?
Řeknu, že určitě.
Druhý den jdu a chci koupit další 2 guave.
Ale sleva 30% už neplatí.
Ta platila jen 1 den, když jsem jich koupil 6.
Kolik mě tyto 2 guave budou stát?
Jaká bude cena 2 kusů guave při plné ceně?
Je dobré se hned na začátku zamyslet nad tím, kolik by těch 6 kusů guave stálo při plné ceně.
Toto je cena se slevou, že?
Toto je cena se slevou.
Kolik by mě stály, kdybych platil plnou cenu?
Tak teď použijeme algebru.
Vyberu na to vhodnou barvu.
Asi tuto šedivou.
Řekněme, že "x" se rovná ceně 6 kusů guave za plnou cenu.
V podstatě pokud odečteme 30% z tohoto, dostaneme 12,60 dolarů.
Proveďme to.
Máme-li plnou cenu 6 guave, odečteme z tohoto 30%.
To je to samé jako 0,30.
Nebo bych mohl napsat 0,3.
Mohl bych vynechat tuhle 0, napíšu to takto.
Manželka mi pořád říká, abych psal 0 před desetinnými čísly.
To je plná cena 6 guave minus 0,3 krát plná cena 6 guave.
Vlastně jen odečítám 30% plné ceny z plné ceny.
Tak jsme vypočítali cenu bez slevy.
Tohle se bude rovnat 12,60 dolarů.
Jen jsem odečetl 30% z plné ceny.
A teď jdeme na algebru.
Tady před "x" si můžeme představit 1, je to totéž jako "x".
1x minus 0,3x se rovná 0,7x.
Dostáváme 0,7x nebo bychom mohli říct 0,70, pokud chcete, je to stejné číslo.
0,7x se rovná 12,60.
A jakmile si na tyto příklady zvyknete, můžete přeskočit rovnou na tento krok.
Řekněte si, 70% plné ceny se rovná ceně ve slevě, je to tak?
Odečetl jsem 30%.
Tohle je 70% plné ceny.
Můžete přeskočit na tento krok, jakmile si na tyto příklady zvyknete.
A teď stačí vypočítat "x".
Vydělíme obě strany 0,7, dostáváte x se rovná 12,6 děleno 0,7.
Můžeme použít kalkulačku, ale neuškodí si procvičit dělení desetinných čísel.
Tak to spočítáme.
12,60 děleno 0,7.
Vynásobme obě čísla 10, to děláme, když chceme posunout desetinnou čárku o jedno místo doprava.
Z 0,7 se stává 7, tohoto si nevšímejte.
Z 12,60 setin mám 126, posunuli jsme desetinnou čárku.
A jsme připraveni na dělení.
Toto je teď 7 a ne 0,7.
12 děleno 7 je 1.
1 krát 7 je 7.
12 minus 7 je 5.
Sepíšeme 6.
56 děleno 7 je 8.
8 krát 7 je 56.
Nemáme žádný zbytek.
Je to 18, za desetinnou čárkou není nic.
Je to tedy 18 dolarů.
X se rovná 18.
Pamatujete si, co "x" představovalo? "X" byla plná cena 6 kusů guave. Plná cena 6 kusů byla "x", "x" je plná cena 6 kusů guave.
Další otázkou je, kolik mě budou 2 guave stát při plné ceně?
Tohle je plná cena za 6 kusů.
Můžete hned vypočítat, jaká bude plná cena 1 guave.
18 vydělíme 6. 18 děleno 6 je 3.
Plná cena 1 kusu guave jsou 3 dolary.
Chceme 2 kusy guave, 2 kusy budou stát 2 krát 3 dolary, to je 6 dolarů.
Jinak jsme si mohli říct: aha, 6 kusů za plnou cenu stojí 18 dolarů.
2 je 1/3 ze 6.
1/3 z 18 dolarů je 6 dolarů.
Rychle zopakujeme, co jsme tu dělali.
Řekli jsme, že cena se slevou na 6 guave je 12,60 dolarů.
A to po odečtení 30% z plné ceny.
Nebo můžete říct, že je to 70% plné ceny.
Můžete říct, že plná cena 6 guave minus 30% plné ceny 6 guave se rovná 12,60. To je stejné jako 70% plné ceny, je to 12,60.
Vypočítali jsme to pomocí algebry.
Vydělili jsme obě strany 0,7 a potom "x", plná cena 6 guave, je 18 dolarů, nebo 3 dolary za 1 guave, nebo 6 dolarů za 2 guave.
Snad vám to pomohlo.
Právě jsem podnikla něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělala.
Strávila jsem týden na moři, na výzkumné lodi.
Nejsem vědkyně, ale doprovázela jsem významný vědecký tým z Univerzity v Jižní Floridě, který mapuje pohyb ropy rozlité společností BP v Mexickém zálivu.
Mimochodem toto je naše loď.
Vědci, se kterými jsem tam byla, nestudovali vliv ropy a dispersantů na velké živočichy -- jako jsou ptáci, želvy, delfíni a jiná okouzlující zvířata.
Zabývají se těmi nejmenšími živočichy, kteří slouží jako potrava těm o trochu větším, kteří jsou nakonec snědeni velkými zvířaty.
Zjistili, že i jen stopové množství ropy a dispersantů může být vysoce toxické pro fytoplankton, což je velmi špatná zpráva, protože na něm záleží spousta života.
Takže na rozdíl od toho, co jsme slyšeli před několika měsíci, jak se 75 procent té ropy jaksi zázrakem vytratilo, a my si s tím nemusíme dělat starosti, ta zkáza pokračuje.
Razí si cestu vzhůru potravinovým řetězcem.
To by nás nemělo překvapit.
Rachel Carsonová -- kmotra moderního environmentalismu -- nás před tímto varovala již v roce 1962.
Upozorňovala, že "muži hubiitelé" -- jak jim říkala -- ti, kteří kobercově bombardovali města a pole toxickými insekticidy jako je DDT, se snažili zničit jen ty malé živočichy, hmyz, ne ptáky.
Ale na jedno zapomněli: na skutečnost, že ptáci se živí larvami, že drozdi stráví spoustu červů, kteří jsou nyní plní DDT.
A tak se drozdí vejce nevyklubala, a zpěv ptáků se vytratil, města utichla.
Proto se ta kniha jmenuje "Tiché jaro".
Snažím se přijít na to, co mě opětovně přivádí do Mexického zálivu, i přestože jsem Kanaďankou, a nevedou sem ani mé rodinné kořeny.
Myslím, že je to kvůli tomu, že mám pocit, že jsme si ještě plně neuvědomili význam této katastrofy, co to znamená být svědkem toho, jak je do na našeho světa proražena díra, co to znamená, sledovat živě v televizi, jak se obsah Země řine ven 24 hodin denně po dobu měsíců.
Poté, co jsme si po dlouhou dobu říkali, jak naše nástroje a technologie mohou ovládat přírodu, jsme najednou byli tváří v tvář naší slabosti, nedostatku kontroly, když ta ropa vytryskla a my se ji jakkoliv snažili zadržet -- ucpáním, zakrytím, a nezapomenutelně "odpadkovou injekcí" -- zářný nápad střílet staré pneumatiky a golfové míčky dolů do díry ve světě.
Ještě víc zarážející než dravá síla valící se z té studny byla bezohlednost, s kterou byla ta síla rozpoutána -- lehkomyslnost, nedostatek plánování, které byly příznačné pro tuto operaci od vrtání až po úklid.
Jednu věc však nedomrlé vylepšování společnosti BP osvětlilo, a to že naše společnost došla příliš daleko v ochotě riskovat věci, které jsou vzácné a nenahraditelné -- a že tak činíme bez záložního plánu, bez strategie, jak z toho ven.
BP rozhodně nebylo naší první zkušeností s tímto chování v posledních letech.
Naši vůdci se ženou do válek a namlouvají si pohádky o oslavách a uvítacích průvodech, a pak následují léta smrtící nápravy škod,
Frankensteinovské obléhání a navyšování sil, potlačování vzpour, a opět, žádný plán jak z toho ven.
Naši finanční mágové se běžně stávají obětí obdobné přehnané sebedůvěry, přesvědčují sami sebe, že ta poslední bublina je nový druh trhu -- ten, který nikdy neklesne.
Když k tomu nakonec nevyhnutelně dojde, ti nejlepší a nejchytřejší sáhnou po finanční verzi "odpadkové injekce" -- v tomto případě házení obrovských sum velmi potřebných veřejných peněz dolů do úplně jiného typu díry.
Jako v případě BP je díra nakonec ucpána, alespoň načas, ale ne dřív než si to vyžádá vysokou cenu.
Musíme přijít na to, proč dopouštíme, aby k takovým věcem docházelo, neboť se nacházíme uprostřed něčeho, co je možná naší nejvyšší sázkou vůbec: rozhodnutí co dělat či nedělat ve vztahu ke klimatickým změnám.
Jak jistě víte, velké množství času se nejen v této zemi, ale na celém světě, věnuje debatě o klimatu.
Otázce "Co když vědci mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) nemají pravdu?"
Mnohem relevantnější otázkou -- slovy Evelyn Fox Kellerové, fyzičky z MIT, -- však je "Co když tito vědci mají pravdu?"
Vzhledem k tomu jak mnoho je v sázce, klimatická krize jasně volá po tom, abychom jednali preventivně -- teorie říká, že když je lidské zdraví a prostředí značně ohroženo, a jsou-li následky nevratné, nemůžeme si dovolit čekat na naprostou vědeckou jistotu.
Je lepší chybovat na straně opatrnosti.
Navíc břemeno prokazování, že dané jednání je bezpečné, by nemělo být na straně veřejnosti, která může být poškozena, ale spíše na průmyslu, který má z dané činnosti zisk.
Ale klimatická politika v bohatých zemích -- v té míře v jaké vůbec existuje -- není postavena na opatrnosti, ale spíše na analýze "cost-benefit" -- která hledá způsob jednání, o kterém si ekonomové myslí, že bude mít nejmenší dopad na náš HDP.
Takže spíše než se ptát, jak si opatrnost žádá, co můžeme co nejrychleji abychom se vyhnuli možné katastrofě, klademe bizarní otázky jako :
"Do kdy nejdéle můžeme čekat, než začneme opravdu snižovat emise?
Můžeme to odsunout do roku 2020, 2030, 2050?"
Nebo se ptáme,
"O kolik můžeme nechat planetu oteplit a stále to přežít?
Může to být o dva stupně, o tři, nebo -- k čemuž směřujeme nyní -- o čtyři stupně Celsia?"
A mimochodem, předpoklad, že můžeme bezpečně ovládat neuvěřitelně spletitý klimatický systém Země, jako kdyby měla termostat, činit planetu ani ne moc teplou, ani ne moc studenou, ale tak akorát -- tak trochu ve stylu zlatá střední cesta -- je čistá fantazie, která nepřichází od klimatologů, ale od ekonomů, kteří roubují své mechanismy myšlení na vědu.
Skutečnost je taková, že jednoduše nevíme, kdy oteplování, které jsme způsobili, bude nezvratné vzhledem ke zpětným vazbám systému.
Takže ještě jednou, proč takhle bláznivě riskujeme s tím nejcennějším?
Možná vás teď napadá řada různých vysvětlení, jako například chamtivost.
To je oblíbené vysvětlení a skrývá se v něm mnoho pravdy.
Protože velký risk, jak všichni víme, přináší velký zisk.
Dalším vysvětlením bezohlednosti, které často slýcháme, je arogance.
Chamtivost a arogance jsou vzájemně propojené, když přijde na bezohlednost.
Například, jste-li 35letý bankéř, který vydělává 100krát víc než neurochirurg, pak potřebujete příběh, potřebujete historku, která tento nepoměr ospravedlní.
A ve výsledku nemáte tolik možností.
Buď jste neuvěřitelně dobrý podvodník, a prostě vám to prochází -- obehráli jste systém -- nebo jste zázračné dítě, jakého svět ještě neviděl.
Obě možnosti -- zázračné dítě i podvodník -- vás učiní přehnaně sebevědomým, a tím pádem více náchylným ještě víc v budoucnu riskovat.
Mimochodem, Tony Hayward, bývalý ředitel BP, měl na stole plaketu, na které bylo vyryto toto inspirující motto:
"O co by ses pokusil, kdybys věděl, že nemůžeš neuspět?"
Tohle je ve celkem oblíbená plaketa a vy jste dav úspěšných a ambiciózních, takže se vsadím, že někteří z vás tuto plaketu mají.
Nestyďte se.
Odsunout strach z neúspěchu stranou může být celkem dobrá věc, trénujete-li na triatlon nebo se připravujete na TED přednášku, ale osobně si myslím, že lidé, kteří mají moc zničit naše hospodářství a zdevastovat naše životní prostředí, by raději měli mít na stěně obraz Ikara, protože -- možná ne konkrétně tento -- ale chci, aby si neustále uvědomovali možnost neúspěchu.
Takže máme nenasytnost, máme přehnanou sebedůvěru / aroganci, ale vzhledem k tomu, že jsme zde na TEDWomen (TEDženy), vezměme v úvahu ještě další faktor, který může v určité malé míře přispívat ke společenské bezohlednosti.
Nebudu tenhle bod příliš rozvíjet, ale studie ukazují, že ženy - investorky jsou mnohem méně náchylné k bezohlednému riskování než muži, právě proto, jak už jsme slyšeli, že ženy nemají tendenci trpět přehnanou sebedůvěrou tak jako muži.
Takže se ukazuje, že být méně placen a chválen, má i své výhody -- přinejmenším pro společnost.
Na druhou stranu, neustále slyšet, že jste nadaní, jedineční a zrození k tomu, abyste vládli, má pro společnost výrazně stinné stránky.
A tento problémem -- říkejme tomu úskalí zvýhodnění -- nás, myslím, posouvá blíže ke kořenům naší společné bezohlednosti.
Protože my všichni -- alespoň na severní polokouli -- muži i ženy, jsme součástí tohoto poselství.
Takže o čem tu mluvím.
Ať už jim aktivně věříme nebo je uvědoměle odmítáme, naše kultura zůstává v sevření jistých archetypálních příběhů o naší nadřazenosti nad druhými a nad přírodou.
Příběh o objevování nových krajů, o dobývajících průkopnících, příběh o osudovosti, příběh o zkáze a spáse.
A ve chvíli, kdy si myslíte, že se tyto příběhy upadají v zapomnění a že jsme je překonali, objeví se na těch nejpodivnějších místech.
Například, na tuto reklamu jsem narazila před dámskými toaletami na letišti v Kansas City.
Je na nový odolný telefon od Motoroly, a ano, opravdu tam stojí,
"Uhoďte matku přírodu do tváře."
A neukazuji to proto, abych se pustila do Motoroly -- to je jen bonus.
Ukazuji to, protože -- nejsou sponzorem, že ne? -- protože, svým způsobem to je hloupá verze našeho mýtu o civilisaci.
Dávali jsme matce přírodě facky a vyhráli jsme.
Vždy vyhrajeme, protože naším osudem je vládnout přírodě.
Ale tohle není jediná pohádka, kterou si o přírodě namlouváme.
Je tu ještě jedna, stejně důležitá, o tom, jak moc je ta samá matka příroda životadárná a nezničitelná, takže její hojnost nemůžeme nikdy vyčerpat.
Poslechněme si ještě jednou, co řekl Tony Hayward.
"Mexický záliv je velmi velký oceán.
Množství ropy a dispersantů, které tam vypouštíme, je nepatrné v porovnání s celkovým objemem vody."
Jinými slovy oceán je velký, on se s tím dokáže vyrovnat.
Tento základní předpoklad nevyčerpatelnosti nás vede k tomu, že bezohledně riskujeme.
Protože to je náš hlavní příběh: Jakkoliv to pokazíme, vždy tu ještě něco zbyde -- další voda, další půda, další nevyužité zdroje.
Nová bublina nahradí tu starou.
Přijde nová technologie, aby napravila škody, které tu zanechala ta předchozí.
Jistým způsobem to je i příběh o osídlení Ameriky, údajně nevyčerpatelné kraje, do kterých Evropané utíkali.
Je to rovněž příběh moderního kapitalismu.
Neboť to bylo právě bohatství této země, co umožnilo zrození našeho ekonomického systému, toho, který nemůže přežít bez neustálého růstu a nekonečných zásob nových neprozkoumaných zemí.
Problém je, že tento příběh nebyl nikdy pravdivý.
Země měla vždy své limity, ty jen byly mimo náš dohled.
A nyní na tyto limity narážíme na několika frontách.
Věřím, že to víme, a i přesto se nacházíme uvězněni v jakési vypravěčské smyčce.
Nejen že stále dokola vyprávíme ty samé oposlouchané příběhy, ale nyní tak činíme se zuřivostí a vztekem, že to, upřímně, až hraničí s nevkusem.
Jak jinak vysvětlit kulturní prostředí obývané Sarah Palinovou.
Na jednu stranu nás nabádá "vrtejte, co to jen jde," protože Bůh vložil tyto zdroje do země, abychom je využili. A na druhou stranu oslavuje ve svém televizním pořadu nedotknutelnou krásu divoké Aljašky.
Jak je toto dvojité poselství šílené, tak je uklidňující.
Ignorujte plížící se obavy, že jsem konečně narazili na zeď.
Stále zde není hranic.
Vždy tu budou další země.
Takže se přestaňte strachovat a nakupujte.
Kdyby to tak bylo jen o televizním pořadu Sarah Palinové.
V ekologických kruzích často slyšíme, že spíše než přecházet k obnovitelným zdrojům, pokračujeme dál, jak jsme zvyklí.
Bohužel, to je příliš optimistický pohled.
Pravdou totiž je, že jsme již vyčerpali obrovské množství jednoduše dostupných fosilních paliv, že už jsme se dostali do období mnohem většího rizika, do doby extrémní energie.
To znamená těžbu ropy v nejhlubších vodách, včetně zamrzlého Arktického moře, kde odstraňování následků může být jednoduše nemožné.
To znamená velkoplošné hydraulické dobývání plynu a rozsáhlou povrchovou těžbu uhlí, jaké jsme ještě neviděli.
A tím nejkontroverznějším způsobem jsou dehtové písky.
Vždy mě překvapí jak málo lidé mimo Kanadu vědí o dehtových píscích v Albertě, u kterých se letos očekává, že se stanou hlavním zdrojem ropy dovážené do USA.
Stojí za to tohle trochu rozvést a porozumět tomu, protože věřím, že ilustruje bezohlednost a cestu, kterou jsme si zvolili, lépe než cokoliv jiného.
Zde se dehtové písky nachází, pod jedním z posledních úžasných severských boreálních lesů.
Tato ropa není tekutá, nemůžete jen tak vyvrtat díru a čerpat ji nahoru.
Ropa z dehtových písků je pevná, smíšená se zeminou. Takže abyste se k ní dostali, musíte nejdříve vykácet ty stromy. Potom strhnete svrchní půdy a dostanete se k ropnému písku.
Tento proces vyžaduje velké množství vody, která je následně vypouštěna do obřích toxických kalových nádrží.
To je velmi špatná zpráva pro místní domorodé obyvatele, kteří žijí níže po proudu a kteří hlásí varovně vysoké výskyty rakoviny.
Díváme-li se na tyto obrázky je těžké si uvědomit velikost celé této akce, kterou již můžeme zahlédnout z vesmíru a která může dosáhnout až velikosti Anglie.
Zjistila jsem, že pomáhá, když se člověk podívá na ty náklaďáky, které převáží zem, největší jaké kdy byly postaveny.
Tam dole vedle toho kola, to je člověk.
Chci tím říct, že tohle není ropný vrt, ani důlní těžba.
Tohle je pozemní stahování z kůže.
Rozsáhlé, živé krajiny jsou zničeny a zanechány jen v odstínech šedé.
Měla bych říct, že pokud jde o mě, tohle by byla ohavnost, i kdyby se tím do ovzduší nevypustila jediná částice uhlíku.
Ale pravdou je, že v průměru vyprodukuje přeměna tohoto sajrajtu v ropu asi tak třikrát více skleníkových plynů než výroba běžné ropy v Kanadě.
Jak jinak to popsat, než jako formu masového šílenství?
Když konečně víme, že se musíme učit, jak žít na povrchu naší planety, a využívat energii ze slunce, větru a vln, zběsile hrabeme, abychom se dostali k tomu nejšpinavějšímu, nejemisnějšímu, co si lze představit.
Sem nás zavedl náš příběh o nekonečném růstu, do této černé díry uprostřed mé země -- k místu takové planetární bolesti, že se na něj, stejně jako na ten gejzír způsobený BP, člověk nevydrží dívat příliš dlouho.
Jak nám ukázal Jared Diamond a ostatní, toto je způsob, jak civilizace páchá sebevraždu, sešlápnutím plynu přesně ve chvíli, kdy by měla brzdit.
Problém je, že náš hlavní příběh má i na toto odpověď.
Na poslední chvíli budeme zachráněni, tak jako v každém hollywoodském filmu, tak jako ve filmu Extáze (The Rapture).
Samozřejmě naším světským náboženstvím je technologie.
Možná jste si všimli, že je stále více titulků jako je tento.
Představa, která stojí ta touto formou geoinženýrství, jak se tomu říká, je, že jak se planeta otepluje, budeme moci střílet částice sulfátů a hliníku do stratosféry, abychom odrazili část slunečních paprsků zpět do vesmíru, a tím ochladili planetu.
Nejšílenější plán -- a to si nevymýšlím -- je umístit něco jako je zahradní hadice na oblohu do výšky 31 km, aby tam zavěšená na balónech chrlila oxid siřičitý.
Takže řešením znečištění je ještě větší znečištění.
Vlastně se to dost podobá té "odpadkové injekci".
Seriózní vědci, kteří jsou do tohoto výzkumu zapojeni, zdůrazňují, že tyto metody nejsou vůbec otestované.
Nevědí, zda budou fungovat, a netuší ani, jaké hrozivé vedlejší účinky by mohly způsobit.
Navzdory tomu je pouhá zmínka o geoinženýrství v určitých kruzích vítána -- především v medíálních kruzích -- s úlevou, která má nádech euforie.
Našli jsme únikovou cestu.
Objevili jsme nové země.
A co je nejdůležitější, vůbec nemusíme měnit náš životní styl.
Vidíte, pro některé je zachráncem muž sedící v oblacích.
Pro jiné je to muž se zahradní hadicí.
Strašně moc potřebujeme nové příběhy.
Příběhy, ve kterých vystupuje jiný druh hrdinů, kteří jsou ochotni riskovat jiným způsobem -- postavit se bezohlednosti čelem -- a přistoupit k preventivním činům, i kdyby to mělo znamenat přímou akci -- jako například stovky mladých lidí, které zatknou, když blokují špinavé elektrárny nebo bojují proti odstraňování vrcholů hor za účelem těžby uhlí.
Potřebujeme příběhy, které nahradí lineární vyprávění o nekonečném růstu kruhovým vyprávěním, který nám připomene, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, že tohle je náš jediný domov.
Tady není úniková cesta.
Říkejte tomu karma, říkejte tomu fyzika, zákon akce a reakce, řikejte tomu opatrnost: tento princip nám připomíná, že život je přiliš vzácný, než abychom jej riskovali pro jakýkoliv zisk.
Děkuji. --
Přemýšlíte o koupi domu a chcete zjistit, kolik plochy dům zabírá.
Kolik čtverečních stop má ten dům?
Jaká je plocha, kterou zabírají základy domu?
Máme tu půdorys domu a máme zjisit, jaký je jeho obsah.
Dostali jsme rozměry zdí tohoto domu.
Tato zeď je dlouhá 18 stop.
Tato 8 stop.
Tato 20 stop, 20 stop, 5 stop, 26 stop, 15 stop a 25 stop.
Je to ale trochu matoucí.
Už víme, jak zjistit obsah obdélníků, ale jak máme zjistit plochu obrazce, který má tak zvláštní tvar?
Zkuste zastavit toto video a zjistit obsah tohoto zvláštního domu, který je daný tímto plánem. Použijte techniky, které již znáte.
Co už znáte, je způsob, jak změřit obsah obdélníků.
Když rozdělíme půdorys domu na několik obdélníků a zjistíme jejich obsahy, budeme schopní zjistit obsah celého domu.
Pojďme to tedy zkusit a rozdělit to na jednodušší obdélníky.
Tohle může být první obdélník.
Šířka je 20 stop a délka také 20 stop.
Tady ho máme.
Měli bysme být schopní vypočítat jeho obsah.
Vytvořím další obdélník, který je široký 26 stop a má délku...
Toto je jeho délka.
Teď je třeba se na chvilku zamyslet, jaká je jeho délka.
Zkusme to promyslet.
Jak můžeme zjistit jeho délku?
Tato délka plus 5 stop bude stejně velká jako tato délka.
Bude stejně velká jako protilehlá stěna tohoto obdélníku.
Tato délka plus 5 stop je 20 stop.
Tohle tedy musí být 15 stop.
Tento modrý obdélník je dlouhý 15 stop a široký 26 stop.
Vypočteme další obdélník.
Další je 18 stop dlouhý a jde přes celou délku domu.
Jde takhle přes celý dům.
Počkat, jak máme zjistit, jak je široký?
Jak máme zjistit šířku tohoto obdélníku?
Víme, že toto měří 8 stop.
Toto je 20 stop a toto 26 stop.
Celková šířka bude 26 stop plus 20 stop. 26 stop plus 20 stop je celkem 46 stop.
Plus 8 je dohromady 54 stop.
Takže to má 54 stop.
Spočítal jsem to správně?
8 plus 26 je 34, plus 20 je 54 stop.
Konečně nám zbývá spočítat tento poslední obdélník, který je dlouhý 15 stop a široký 25 stop.
Teď můžeme spočítat obsahy jednotlivých obdélníků.
Celkový obsah bude 20 stop krát 20 stop...
Tak to vynásobíme. Bude to 20 krát 20...
To je obsah této plochy. ...plus 15 krát 26...
To je tento obsah. ...plus 18 krát 54, což je obsah této plochy, a nakonec přičteme 15 krát 25, což je obsah tohoto obdélníku.
Teď to musíme spočítat.
Kolik je 20 krát 20?
Je to 400.
Kolik je 15 krát 26?
Pojďme si to vynásobit.
26 krát 15. 6 krát 5 je 30.
2 krát 5 je 10, plus 3 je 13.
Teď vynásobím 10 krát 26 a to je 260.
Teď sečteme tyhle dvě čísla a dostaneme 390.
Takže je to 400 plus 390...
Teď musíme vynásobit 18 krát 54 nebo také 54 krát 18.
Jdeme na to.
54 krát 18.
8 krát 4 je 32.
8 krát 5 je 40, plus 3 je 43.
Teď vynásobíme 10 krát 54 a dostaneme 540.
A teď sčítáme:
2 plus 0 je 2.
30 plus 40 je 70, nebo také 3 plus 4 na místě desítek, a 400 plus 500 je 900.
Takže máme 972.
Ještě jednou budeme násobit:
25 krát 15.
Můžeme to vypočítat z hlavy.
Tohle je 26 krát 15, takže 25 krát 15 bude tohle minus 15.
Bude to 300... Když odečtu 10, dostanu 380. A když odečtu ještě 5 a mám 375.
Napíšu to stejnou barvou.
Plus 375.
Teď ty čísla musíme sečíst.
375 plus 972 plus 390 plus 400 a dostaneme 5...
5 plus 2 je 7.
7 plus 7 je 14, plus 9 je 23.
2 plus 3 je 5, plus 9 je 14, 17, 21.
Jaká je plocha tohoto domu ve stopách?
2 137 čtverečních stop.
Jsme ve městě Chartres a díváme se na katedrálu Noter Dame, jednu z největších středověkých katedrál s komplikovanou historií.
Na tomto posvátném místě se podle legendy nacházel druidský chrám.
Tato legenda není potvrzena, víme však, že se zde nacházel románský kostel.
Ten se nejspíš během 3. století stal křesťanským místem.
Právě z této doby pochází první historický záznam.
A kolem roku 1 000 n. l. je již známo, že byl tento kostel důležitým místem.
Jednalo se o kostel, který byl spojován s Pannou Marií. A v 9. století získal z Konstantinopole relikvii tuniky Panny Marie.
Relikvie je předmět o kterém se věří, že má speciální duchovní sílu.
Relikvie byla spojena s duchovní osobou. Mohlo se jednat např. o část oděvu.
Příkladem je Kristova koruna z trní, nebo právě ona tunika, kterou měla mít Panna Marie při porodu Ježíše Krista.
Relikvie byly kriticky důležité a to díky víře, že skutečně měly duchovní sílu, která mohla lidem s úctou přinést štěstí.
Ti proto cestovali napříč kontinentem, aby relikvie nevšívili. Často přinášeli také dary a různé oběti.
Někdy se jednalo o šperky, jindy například o peníze.
Místa, kde se relikvie nacházely se stávaly velice bohatými oblastmi.
V době, kdy byla Evropa politicky stabilní se tedy konaly cesty poutníků, které byly relativně bezpečné.
Nemáme však nejmenší tušení, zda Marie tuto tuniku skutečně nosila.
Důležité je, že se tomuto tvrzení věřilo.
A právě proto bylo o uložení tuniky pečlivě postaráno.
Ale stalo se něco příšerného.
Románský kostel ve kterém byla tunika uložena a na kterou se chodili dívat poutníci ze širokého okolí, zcela vyhořel.
V roce 1194. A plášť byl ztracen.
Nebo, to si lidé mysleli.
Bylo to těžké období, protože bez pláště ztratilo město svou ochranu.
Lidé cítili, že je Marie opustila.
Nicméně, o tři dny později se tunika objevila zcela nepoškozená.
V kryptě pod kostelem.
Bylo to považováno za zázrak.
Panna Marie tedy nachtěla město opustit, nebo jej vystavit hněvu. Chtěla, aby uvolnil místo, na kterém v roce 1194 mohl stát kostel vhodný Panně Marii.
Neznámý architekt z Chartres jej postavil na základech románského kostela, jenž tu stál dříve.
Architektura se však v této době měnila.
A románský styl se postupně měnil ve styl gotický.
A tento kostel je významým, stěžejním a nejspíš nejvíce jednotným příkladem gotiky ve Francii.
Kladl se nový důraz na rozestoupení zdí, ale také geometrii.
Právě na základě té Bůh stvořil svět.
Kostel tak tyto míry a čísla vesmíru odrážel ve vlastní architektuře.
Pouhá přítomnost v takovém prostředí nás tedy dovede blíž k Bohu.
A dodá nám spojení s božskou sférou.
Westwerk nebo také Chartres I. je místo, které přežilo daný požár. Jednalo se o dřívější část, která je podstatně mohutnější.
Stále zde přetrvává sklon k románskému slohu. Ten je definován právě masivními zdmi.
Ony ty kamenné střechy hodně vážily. To rozhodně ano.
Zde můžeme vidět, že stavbu doplňují pouze malá okna.
Fasáda je rozdělena do třetin ve dvou směrech.
Tím je odkazováno na Svatou Trojici. Důležité je však následování zlatého řezu.
A celkové pojetí vytváří pocit dokonalého poměru.
Pojďme trochu blíže.
Podívejte se na postavy na královském portálu (zvuk kladiv)
V pozadí můžeme slyšet probíhající opravy.
Tyto postavy se nachází na obou stranách vchodových dveří.
Jsou velmi sloupcovité, všechny jsou připevněny na sloupy.
Nejspíš se jedná o krále a královny ze Starého zákona.
Jsou zcela gotičtí.
Nejsou to lidé jako my.
Reprezentují čistě duchovní bytosti.
To můžeme sledovat také na jejich délce.
Jsou to vlastně sloupy, které nic nepodepírají.
Nemají ani smysl pro hmotnost.
Můžeme vidět, že jejich chodidla lehce visí.
Nemají opravdová těla.
Spíše pláště, které jsou zvýrazněny liniemi v kamenech. Místy je vyznačeno koleno nebo bok.
Pod tímto pláštěm neexistuje žádný pocit těla.
Jejich estetická čistota je skvost. Představují vlastně ochránce bran, kteří nás mohou dovést do duchovního světa mnohem rychleji.
Přesně tak.
Když vcházíme dovnitř, postavy se tyčí nad námi.
Působí na nás jako ochránci, kteří pozorují ja nás, tak další prostor.
Zdá se tak, že existují v nebeském i fyzickém prostoru. Tím vytvářejí v kostele přesun do duchovních sfér.
Zdraví vás Steven Zucker s Beth Harris.
Právě jsme v Muzeu umění v Portlandu a díváme se na obraz Roberta Colscotta Krása tkví v oku pozorovatele z roku 1979.
A vidíme umělce, který, dovolím si tvrdit, vypadá velmi umělecky, na obraze je zachycen v kalhotách a bačkorách, jak ve svém ateliéru před kopií, kterou vytvořil a která vypadá jako Matissův obraz Tanec.
Ale on se ne, ne on se nedívá na obraz.
Ne, neboť za ním stojí modelka a vypadá to, že se právě svléká nebo obléká.
Počkej chvilku. No dobře. Protože na tom obraze vidíme mnoho významových vrstev.
Ano, ty tam jsou.
Je to nesmírně komplikované, protože to, že ta žena je modelka, předpokládáme proto, že se obléká nebo svléká a ehm je právě v umělcově ateliéru, takže samozřejmě nám to může připomenout například obraz Ateliér od Corbeta.
To ano, ale na druhé straně, ve způsobu, jakým je ta žena zobrazena, je něco velmi pikantního.
No ano, však ženy, které stojí modelem umělcům mají určitou pověst, víte co mám na mysli, nebo jak to aspoň bylo v minulosti.
Nemohli jste prostě přijít za svou matkou a jejími kamarádkami a požádat je, aby se před vámi svlékly, obvykle jste museli sehnat ženu s nižší sociální třídy, která tohle udělá, protože potřebuje peníze.
No dobře, ale to je rozdíl vzhledem k současnosti, nebo přesněji ne přímo k současnosti, ale k múze, jak ji ztvárnil Matisse.
Máme tak před sebou přípustnou nahotu v protikladu k něčemu, co je mnohem méně přijatelné a možná je to ještě méně přijatelné kvůli rasovým záležitostem v americké tradici, je to tak? Bílá žena a černý muž.
Přesně tak. Myslím si, že to je naprosto jasný signál.
Ale upoustalo mě to, protože jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na Sirhatovy obrazy modelek.
(hraje hudba)
Nacházíme se na pátém podlaží v Muzeu moderního umění a díváme se na Mattisovu malbu z roku 1911, která se jmenuje Červené studio. Kupodivu prázdná, ale nepřekvapivě opravdu červená malba.
Obyčejně může červená barva působit trochu strašidelně nebo násilně, ale v tomhle případě tak nepůsobí vůbec.
A když vidíte dílo tohle dílo osobně, červená je vlastně tmavě červená, že ano?
Téměř tmavě červená.
Obrazy na plátně jsou jasné a právě takové jsou Matissovi malby.
To je pravda, a tak tu vlastně není vůbec ani náznak násilí a nebo strachu.
Ve skutečnosti to vlastně působí velice rozjímavě a klidně.
Není to jeho studio?
Zbudoval v Issy, na předměstí Paříže, vedle jeho domu a tohle je jeho osobní prostor a svět který obýval.
Myslím, že svým způsobem je to vlastně jeho vnitřní svět.
Vybral si, že jej ukáže jako klidný, vnitřní a rozjímavý, kde určité věci vystupují a jiné jsou zas potlačeny a možná že nám říká něco, co je pro něj důležité v tomhle jeho osobním uměleckém prostoru.
Skutečně si myslím, že to tak je.
Není tu tak vlastně žádný centrální prvek, který by v téhle malbě byl dominantní.
Je tu na výběr mnoho věcí, ze kterých si můžeme vybrat.
Skutečně, skoro jako by nám dával malé menu.
Bez centrální kompozice.
Možná to je to, co je cítit jako by to bylo v Mattiseho hlavě, tyto malé izolované věci, které se setkávají v jednom prostoru, ale bez skutečného ohniska, náš pohled bloudí po všech částech obrazu. Nahoru, dolů, vlevo, vpravo.
Vlastně jako hodinové ručičky, že ano?
To je pravda, ale tyhle hodiny je nemají.
Skutečně, ale máte pravdu. Také si prohlížím malbu ve směru hodinových ručiček.
Začínám dole vlevo a posléze se zamotám do všech barevných subjektů.
Tady ta řeřicha ve váze na stole vpředu . Ano, ta vypadá jako nějaké pastelky?
Voskovky a nebo něco podobného, v dolním pravém rohu stolu.
A talíř.
Který on maloval, vypadá to tak, že?
A vypadá to jako by většina věcí, které na obraze jsou, byla skutečná umělecká díla.
A nebo nástroje, které používal pro tvorbu umění.
Jako pastelky, které jsme zmínili. A myslím tamhle je váza se štětci nejspíš v pozadí na prádelníku.
Ta židle také vyniká.
Ano, pro Matisse je trochu legrační, protože on poznamenal, že s nimi má spoustu starostí, v zásadě.
Ohledně křesla a umění, které je něco stejně pohodlného jako křeslo.
Když přemýšlíme o Matissových malbách, vzpomeneme si na nahou Odalisku, téměř si ji na té židli dokážeme představit.
Ona tam svým způsobem je, když se zaměříme na onu hnědou figurínu, která je nádherně převrácená, sklánějící se. To je skutečná socha, kterou vytvořil o několik let dříve a nazval ji "Serpentine".
A v horním pravém rohu jsou tři nahá těla.
Na prádelníkem máme portrét a zátiší.
Vlastně je to námořník.
A další nahé tělo je naproti prádelníku vzadu.
A další nahá žena na židli.
Ten velký růžový obraz je zajímavý.
Jedná se o plátno, které Matisse zničil poté, co namaloval tento obraz.
Jednalo by se tedy o tu nejlepší reprodukci, pokud ji sám nezměnil.
Matisse často vkládal své dřívější obrazy do těch nových a upravoval je.
Umělecká díla vystupují a nábytek působí jako přízrak v tomhle prostoru.
Jako příroda. Nahota a umění zde vycházejí na povrch.
Sám přírodu, umění a ženskou nahotu zvlášť neodlišoval.
Ve svém smyslu se podle mne jedná o synonyma.
Je to vizuální smyslnost.
Toto plátno je na smyslnosti silně založeno, ale objevují se zde i další více striktní a analytické interpretace.
Například to, jak na nás působí nábytek? Téměř jako duch.
A když se na to podíváte z blízka uvidíte, že ony bílé linie vlastně bílé nejsou.
Je tam žlutá, světle modrá, tmavě modrá a zelená. Ve skutečnosti to není malováno na červenou.
Červená je vypracována do těchto linek.
A ty linie jsou malby, které existují pod červenou plochou, která je navrchu.
Ta je občas označována jako reservní linka a není to příliš složité je vytvořit, ale také to není úplně jednoduché.
A je to velmi neobvyklá volba.
To také značí promyšlenost předtím, než začal malovat.
Obraz však působí spontánně.
To je Matissův opravdový rys.
Pracoval tvrdě, aby obrazy působily s jemností.
Proč tedy věnovat tolik námahy linkám, které se pouze zdají být na povrchu?
Mám vlastní odhad.
Pojďme se podívat na horní roh obrazu. Zde se nachází vertikální linie, která by vymezila roh od místnosti.
Omlouvám se, levý roh.
Ano, perspektiva zde skutečně nedává smysl. Vlevo nahoře.
Ne, je to taková demontáž.
Vlastně tak působí celé dílo, jako demontáž tradiční lineární perspektivy. Podívejte se na židli dole vpravo, s vysokou opěrkou.
To vůbec nedává smysl. Ne, jak se vzdaluje od nás, tak se sedadlo rozšiřuje.
Je to opak tradiční perspektivy.
A ten stůl tady je zvláštní, sledujeme ho jakoby z více zorných úhlů najednou.
Jako bychom koukali dolů na stůl a současně přes místnost v jednu chvíli.
Ale vraťme se k liniím, které jsou u tohoto obrazu věčným tématem. Jde o to, že tato linie je způsob jak dále rozbít naše očekávání ohledně lineární perspektivy a nebo našich představ ohledně iluzorního prostoru vně plátna.
Jeho způsob je přitom velmi obtížný. Objekty v pozadí dává napovrch.
Pokud se zadíváme na červenou podlahu, po chvíli se nám přenese také na židle či stůl.
Přitom ty předměty jsou doslova vytvořeny z barvy pod onou červenou.
Takže ukotvení vytváří tvary a tvary vytváří ukotvení.
Těmi tvary máte na mysli židli a stůl, objekty na plátně. Přesně.
Měly by být před podlahou a přitom se nachází pod podlahou i barvou.
A zde máme onen rozdíl mezi tradičním způsobem malby a kresby.
Zajímavé je, kolik muselo dát práce tuto tradici rozložit.
Než se k Matissovi vůbec dostaneme už máme 600, 700 let této tradice.
Takže nepůjde pouze o jednoho umělce, který tuto tradici pokoří tím, že ji bude vnímat jako takové okno do reality, které bude postupně rozebíráno.
Ať už je to Cezanne, nebo Gaugin, Van Gogh, Mattisse, Picasso.
A stále to nefunguje, ačkoliv nevidím onu linii v rohu, ačkoliv je plátno červené, ačkoli zde máme opačně pojatý vztah mezi tvarem a pozadím, ačkoliv linerání perspektiva sedátka u židle je opačná, ačkoli zde máme všechny tyto narušující prvky - stále vidím ten prostor.
Tak proč to udělal takhle?
Hraje si s námi?
Říká, zde je nějaký prostor, ale ne zde není?
Myslím, že nás chtěl upozornit na mechanismy se kterými umělec pracuje a jaký proces u něj probíhá.
Z nějakého pohledu je to velmi moderní.
A co ohledně našich očekávání?
Myslím si, že právě toto je důležité.
A teď ON si hraje s námi.
(Potlesk)
(Hudba)
(Potlesk)
Angella Ahn:
Děkujeme.
(Potlesk)
Mnohokrát vám děkujeme.
Je nám ctí, že můžeme být zde, na TEDWomen, a podělit se s vámi o naši hudbu.
Je to tak vzrušující a inspirující akce.
To, co jste právě slyšeli, byla skladba Skylife od Davida Balakrishnana.
Chceme vám ale zahrát ještě jednu.
Je od Astora Piazzolly, argentinského skladatele.
A když tady mluvíme o různých myšlenkách - měl tu myšlenku, věřil, že hudba musí jít od srdce.
Bylo to v polovině 20. století, kdy hudba jdoucí od srdce, nádherná hudba, nebyla ve světě klasické hudby ta nejoblíbenější.
Ta byla bez klíče a dodekafonická.
Ale on trval na nádherné hudbě.
Takže toto je Oblivion Astora Piazzolly.
Děkujeme.
(Hudba)
(Potlesk)
Dobrý den.
Tohle je můj mobilní telefon.
Mobilní telefon může změnit váš život, mobilní telefon vám dává osobní svobodu.
S mobilem můžete vyfotit zločin proti lidskosti v Sýrii.
S mobilem můžete poslat zprávu na Twitter a začít protest v Egyptě.
A s mobilem můžete nahrát píseň, nahrát ji na SoundCloud a stát se slavnými.
Tohle vše je možné s vaším mobilem.
Jsem ročník 1984 a žiji v Berlíně.
Pojďme nazpět do této doby, do tohoto města.
Zde můžete vidět, jak se statisíce lidí postavily a protestovaly za změnu.
Tohle je podzim 1989 a představte si, že všichni ti lidé vystupující a protestující za změnu by měli v kapse mobilní telefon.
Kdo z vás má s sebou v téhle místnosti mobil?
Zvedněte jej.
Zvedněte své telefony, zvedněte své telefony!
Zvedněte je.
Android, Blackberry, wow.
To je dost.
Skoro každý má dnes mobil.
Ale já dnes budu mluvit o sobě a svém mobilním telefonu a jak změnil můj život.
A budu mluvit o tomhle. Tohle je 35,830 řádků informací.
Nezpracované údaje.
A proč tam jsou tyto informace?
Protože v létě 2006
Evropská komise předložila směrnici.
Tato směrnice je nazvána Směrnice o uchovávání údajů.
Tato směrnice říká, že každá telefonní společnost v Evropě, každá internet poskytující společnost po celé Evropě, musí uchovávat široké spektrum informací o uživatelích.
Kdo komu volá?
Kdo komu posílá email?
Kdo komu posílá textovou zprávu?
A jestliže používáte svůj mobil, tak kde se nacházíte.
Všechny tyto informace jsou uchovávány nejméně šest měsíců, až po dva roky vaší telefonní společností nebo vaším poskytovatelem internetových služeb.
A po celé Evropě lidé vystoupili a řekli,
"My tohle nechceme."
Řekli: My nechceme tohle uchovávání dat.
My chceme v digitálním věku sebeurčení a nechceme, aby o nás telefonní a internetové společnosti musely uchovávat všechny tyto informace.
Byli to právníci, novináři, kněží, všichni řekli:
"My tohle nechceme."
A zde můžete vidět, jak desetitisíce lidí vyšly do ulic Berlína a řekly,
"Svobodu, ne strach."
A někteří dokonce řekli: Tohle by bylo Stasi 2.0.
Stasi byla tajná policie ve Východním Německu.
A ptám se také sám sebe, opravdu to funguje?
Můžou o nás doopravdy uchovávat všechny tyto informace?
Pokaždé, když použiji svůj mobil?
Tak jsem požádal mou telefonní společnost, Deutsche Telekom, která byla tou dobou největší telefonní společností v Německu, a požádal jsem je:
Prosím, pošlete mi všechny informace, které jste o mně uložili.
A požádal jsem je poprvé, požádal jsem je znovu a nedostal jsem žádnou skutečnou odpověď. Byly to jen bla bla odpovědi.
Já tyhle informace chci mít, protože to je můj život, co protokolujete.
Tak jsem se rozhodl proti nim podat žalobu, protože jsem chtěl tyto informace mít.
Ale Deutsche Telekom řekla:
Ne, my vám tyto informace nevydáme.
Takže nakonec jsem s nimi měl dohodu. Já stáhnu žalobu a oni mi zašlou informace, které žádám.
Protože mezitím
Spolkový ústavní soud rozhodl, že provedení této směrnice EU v německém zákoně bylo protiústavní.
Takže jsem obdržel tuto ošklivou hnědou obálku s CD uvnitř.
A na CD bylo toto.
Třicet pět tisíc osm set třicet řádků informací.
Nejdříve, když jsem to uviděl, jsem si řekl, dobře, je to obrovský soubor.
Dobře.
Ale po chvíli jsem si uvědomil, že tohle je můj život.
Tohle je šest měsíců mého života, v tomto souboru.
Takže jsem byl trošku skeptický, co s tím mám dělat?
Protože můžete vidět, kde se nacházím, kde v noci spím, co dělám.
Ale pak jsem si řekl, chci s těmito informacemi vyjít ven.
Chci je zveřejnit.
Protože chci ukázat lidem, co uchovávání údajů znamená.
Takže jsem společně s Zeit Online a Open Data City udělal toto.
Tohle je vizualizace šesti měsíců mého života.
Můžete přibližovat a oddalovat, můžete převíjet zpátky a rychle posouvat vpřed.
Můžete vidět každý krok, který udělám.
A můžete dokonce vidět, jak jedu z Frankfurtu vlakem do Kolína nad Rýnem a jak často mezitím volám.
Tohle vše je s touto informací možné.
To je trošku děsivé.
Ale není to jen o mně.
Je to o nás všech.
Zaprvé, je to jen jako, já zavolám své ženě a ona zavolá mně a párkrát spolu mluvíme.
A pak tu jsou někteří přátelé, co mi volají, a co volají jeden druhému.
A po chvíli vy voláte vám a vy voláte vám a máte tuhle velkou komunikační síť.
Ale můžete vidět, jak vaši lidé navzájem komunikují, kdy si volají, kdy jdou spát.
Můžete vidět tohle všechno.
Můžete vidět centra, kdo je ve skupině vedoucím.
Pokud máte přístup k těmto informacím, můžete vidět, co dělá vaše společnost.
Pokud máte přístup k těmto informacím, můžete kontrolovat společnost.
Tohle je plán pro země jako je Čína nebo Írán.
Tohle je plán jak zkoumat společnost, protože víte, kdo s kým mluví, kdo komu posílá e-mail, tohle všechno je možné, pokud máte přístup k těmto informacím.
A tyto informace jsou v Evropě uloženy nejméně šest měsíců - až po dva roky.
Jak jsem řekl na začátku, představte si, že všichni ti lidé v ulicích Berlína na podzim 1989 by měli v kapse mobil.
A Stasi by věděla, kdo se podílel na tomto protestu, kdyby Stasi věděla, kdo jsou ti vůdci v pozadí, tohle by se možná nikdy nestalo.
Pád Berlínské zdi by tam možná nebyl.
A v důsledcích možná ani pád Železné opony.
Protože dnes o nás státní úřady a společnosti chtějí uchovávat tolik informací, kolik jen můžou, v režimu online i offline.
Chtějí mít možnost sledovat naše životy a chtějí je uchovat po celou dobu.
Ale sebeurčení a život v digitální éře nejsou v rozporu.
Dnes ale musíte pro své sebeurčení bojovat.
Musíte pro ně bojovat každý den.
Takže, až přijdete domů, povězte přátelům, že soukromí je hodnotou 21.století a není zastaralé.
Až přijdete domů, povězte svým zástupcům, že jen proto, že společnosti a státní úřady mají možnost uchovávat jisté informace, neznamená to, že to musí dělat.
A jestli mi nevěříte, zeptejte se své telefonní společnosti, jaké informace uchovávají o vás.
Takže, do budoucna, pokaždé, když použijete svůj mobilní telefon, ať je vaší připomínkou, že v digitální éře musíte pro sebeurčení bojovat.
Děkuji.
(Potlesk)
Už jsem začal s příkladem ohledně barvy očí, tedy předpokládám, že v něm můžu pokračovat.
Řekněme, že žijeme na planetě, nebo že jsme druh, kde jsou možné pouze dvě barvy očí: buď modrá -- a genotyp nebo alelu pro modrou označíme malým písmenem b -- nebo můžete mít hnědé oči.
Používám tuto lososovou barvu, hnědá už mě nebaví.
Na hnědou použijeme velké písmeno B.
Stanovíme pár zjednodušujících předpokladů.
Za prvé, předpokládejme, že exprese tohoto genu je velmi jednoduchá, že hnědá je dominantní vůči modré.
Pokud máte dvě různé alely, budou vaše oči hnědé.
Modré oči lze získat jen tehdy, pokud máte modrou alelu od obou rodičů.
Také předpokládejme, že tato populace má v podstatě stabilní genofond vzhledem ke genu pro barvu očí.
Co tím myslím?
Žádná selekce neprobíhá, na této vlastnosti není založen přirozený výběr.
Tedy, například, se vám nezvýší ani nesníží šance na reprodukci, ani počet vašich dětí nebude větší v závislosti na barvě vašich očí v této populaci.
Budu také předpokládat, že zde nejsou žádné mutace.
Takže se v žádném případě nemůže stát, že se modrá alela náhodně přemění na hnědou a naopak ani na nějakou jinou třetí barvu.
Budu také předpokládat, že budu mít velkou populaci.
Všechny tyto předpoklady dělám proto, protože chci mít stabilní genofond, alespoň co se týče tohoto genu.
Co se týče genu pro barvu očí, chci, aby byl genofond stabilní.
Chci mít stabilní alelovou frekvenci.
Co myslím alelovou frekvencí?
Řekl jsem velkou populaci, ale vezměme si nejprve velmi malou.
Řekněme, že máme populaci dvou lidi a jeden člověk má genotyp velké B a malé b a druhý člověk má modré oči, takže musí být recesivní homozygot.
Řekněme, že toto je celá populace.
Ovšem, populace tvořená dvěma lidmi není vhodná na to, co se chystám udělat, ale chtěl jsem vysvětlit alelovou frekvenci.
Alelová frekvence těchto modrých očí, frekvence alel pro modrookost je jaká?
V této populaci mám přesně čtyři alely.
Mám jen dva jedince, ale každý má dvě alely.
Takže to bude 75 %.
75 % alel v této populaci podmiňuje modrookost.
To je jedna, dva, tři čtyři alely - a tři z nich jsou modré.
Frekvence alel pro hnědookost je 25 %. Liší se to od toho, co vidíme navenek - od fenotypu.
Kdybych chtěl znát frekvenci hnědých versus modrých očí -- Takže tohle je alelová frekvence.
Pojďme to zapsat.
Tohle tady je alelová frekvence.
Kdybych po vás chtěl fenotypovou frekvenci, kdybych řekl: jak často se v mé populaci vyskytují modré oči?
No, modré oči má jen jeden ze dvou lidí, takže byste řekli, že je to 50 %, a u hnědých očí byste řekli také 50 %. Zdůrazňuji tento rozdíl, protože může být matoucí, když lidé mluví o alelové frekvenci.
Alelová frekvence doslova znamená, že se podíváte na skutečný genotyp, skutečné chromosomy každého v populaci a spočítáte, kolik z nich má modré alely versus hnědé alely. Přijdete na tohle číslo.
Je tu rozdíl oproti fenotypové frekvenci.
Tohle všechno je jen pozadí, protože pokud jsou tyto předpoklady pravdivé a má populace se nijak nevyvíjí, tak bude má alelová frekvence zhruba konstantní.
Předpokládám velkou populaci, protože u malé by se alelová frekvence mohla začít měnit v důsledku prosté náhody.
Předpokládejme ale, že je konstantní, pak říkáme, že dosáhla Hardy-Weinbergovy rovnováhy.
Tohle je situace, kdy se alelová frekvence nemění.
Důvod, proč zavádíme tyto předpoklady, je ten, že potom můžeme začít vyvozovat závěry z našich pozorování. Genotypy v populaci nebo frekvence různých fenotypů a další parametry.
Takže například, jestliže p je frekvence modrých očí, takže p = frekvence modrých očí, a q = frekvence hnědých očí, p plus q bude co?
Čemu se rovná p plus q?
No, všechno bude mít buď modré oči nebo hnědé oči.
Pokud je tohle 20 % - mimochodem, tohle je alela. Udělejme z b alelu. Pokusím se to zcela objasnit.
Tohle je samotná alela.
To je frekvence alely, když byste skutečně spočítali chromozomy a zjistili procento modrých alel a procento alel s velkým B.
No, každý chromozom musí mít nějakou z nich, takže tohle dá dohromady 100 %, nebo se to rovná 1.
Například pokud je 30 % alel modrých, pak bude 70 % hnědých, protože už jsem vám řekl na začátku videa, že jsme ve světě, kde máte buď modrou alelu nebo hnědou alelu.
A teď - co když nás nezajímají alely, ale zajímá nás frekvence genotypů?
Je tu několik věcí, co můžeme udělat.
Můžeme umocnit obě strany rovnice a přemýšlet o výsledku.
Umocníme-li obě strany, dostaneme co? p + q na druhou = p na druhou + 2pq + q na druhou a umocníme druhou stranu a rovná se stále 1.
Co nám to říká?
Co je p na druhou?
No, je to pravděpodobnost, že dostanu dvě modré alely.
Jaká je pravděpodobnost, že dostanu obě alely stejné, že skončím s genotypem malé b, malé b?
No, malé b musím dostat od jednoho rodiče, a to s pravděpodobností p, a pak malé b od druhého rodiče s pravděpodobností p.
Takže to je p x p, to je p na druhou.
Co je q na druhou?
To je pravděpodobnost, že dostanu velké B, alelu pro hnědookost od každého rodiče, protože pravděpodobnost od rodiče 1 je q, a od rodiče 2 také q.
Tak tohle je q na druhou.
A co je 2pq?
No v podstatě celý tento výraz je frekvence toho, že jsem hybrid.
Mám heterozygotní genotyp (Bb).
A proč tomu tak je?
Jsou dva způsoby, jak můžu být heterozygotní.
Mohl bych být tohle.
Můžu mít modré oči od jednoho rodiče a hnědé od druhého, nebo hnědé od prvního a modré od druhého.
O těchto rodičích nic nevím, takže pokud nedělám žádné předpoklady, tak musím pracovat s tím, že pravděpodobnost, že dostanu alelu od někoho z nich, se rovná frekvenci v populaci.
Jsou dva způsoby jak je mít.
Pravděpodobnost každého způsobu, pravděpodobnost této kombinace, je p x q.
Pravděpodobnost tohoto je q x p, což je to stejné a sečtete a dostanete 2pq.
Takže toto je v podstatě frekvence hybridů v populaci.
Byl jsem doposud poněkud abstraktní.
Podívejme se, zda to můžeme aplikovat na reálný problém, a samozřejmě, opět uvedu zjednodušující předpoklady.
Řekněme, že máme populaci.
Populace milionu lidí, to je rozumně velká populace, a pozorujeme, že 9 % jedinců má modré oči.
To je jejich fenotyp.
To je frekvence genotypu malého "bb".
Začal jsem tímto fenotypem modrých očí, protože vím, že jelikož modrá je recesivní znak, tak musí mít dvě kopie recesivní alely.
Tak toto je frekvence.
Frekvence toho, že máte dvě malá b, je 9 %.
Když se podíváte sem, právě jsem vám ukázal, že se to také rovná p na druhou. p na druhou = 9 %.
Jak si to představit? p je pravděpodobnost, že dostanete modrou alelu.
Je to frekvence modré alely v populaci.
Abyste dostali dvě, musíte násobit p jím samým.
Takže jaká je frekvence modré alely v populaci? p = druhé odmocnině z 0,09, což je 0,3.
Takže kdybyste spočítali všechny alely v populaci, zjistili byste, že 30 % z nich je modrých.
Mnohem menší procento lidí, jen 9 %, má modré oči, protože na to potřebujete dvě modré alely.
Máte 30% šanci, že ji dostanete od své matky a 30% šanci, že ji dostanete od svého otce.
Takže jaká je frekvence alely pro hnědookost?
Víme, že frekvence modrých plus hnědých očí je 100 %, takže to bude 70 %.
Pokud je 30 % chromozomů nebo všech alel v populaci modrých, zbylých 70 % bude hnědých. Takže jaké procento populace bude - - no je tu několik věcí, které nás mohou zajímat. Jaké procento populace bude mít-
- dám něco lehkého. Jaké procento populace bude mít hnědé oči? Takže nás zajímá pouze hnědooký fenotyp.
Tady ani nemusím použít žádný z těch vzorců.
Už jsem řekl, že 9 % má modré oči, takže zbytek musí mít hnědé oči.
Takže 91 % má hnědé oči.
Takže víme, že 9 % má modré oči a 91 % má hnědé oči.
Jaké procento populace budou homozygoti pro hnědé oči (BB). Ti potřebují zdědit velké B od obou rodičů. Víme, že frekvence alely B je 70 %, takže jaké procento alel bude dominantně homozygotní (BB)?
Říkám si architektka lidských těl.
Tančila jsem klasický balet a mám zkušenosti s architekturou a módou.
Jako architektka těl jsem fascinována lidským tělem a zkoumáním, jak ho přetvořit.
Pracovala jsem ve Philips Electronics ve výzkumné laboratoři designu budoucnosti s výhledem na 20 let.
Zkoumala jsem lidskou kůži a způsob, jakým může technologie přetvořit lidské tělo.
Pracovala jsem na konceptech jako je elektronické tetování, které se s dotykem zvětšuje, nebo šaty, které se zbarví a rozechvějí působením světla.
Začala jsem se svými vlastními experimenty.
Byly to technicky nenáročné metody k uskutečnění technicky náročnějších představ.
Toto jsou vatové tyčinky přilepené na mé spolubydlící lepidlem na paruky.
(Smích)
Začala jsem spolupracovat s mým přítelem, Bartem Hessem
- normálně takhle nevypadá - a jako modely jsme použili sami sebe.
Přetvořili jsme naše byty na laboratoře a pracovali velmi spontánně a bezprostředně.
Tvořili jsme vizuální představy vyvolávající lidskou evoluci.
Zatímco jsem byla u Philips, projednávali jsme nápad na možnou technologii, která nebyla ani zapnutá, ani vypnutá, ale něco mezi.
Možná ve formě plynu či tekutiny.
A já se stala posedlá ideou zamlžování obrysů lidského těla, tak abyste nemohli poznat, kde končí tělo a začíná okolí.
Založila jsem si ateliér ve vykřičené čtvrti a jako posedlá jsem se obalovala do instalatérských trubek a našla jsem způsob, jak přetvořit kůži a vytvořit dynamickou textilii.
Byla jsem představena Robyn, švédské popové hvězdě, a ta také zkoumala, jak se může technologie propojit se syrovými lidskými emocemi.
Mluvila o nových technologiích - o peří; nových obličejových barvách; punku; o způsobu, jakým se ztotožňujeme se světem, a tak jsme udělaly tento videoklip.
Jsem fascinována myšlenkou toho, co se stane, když sloučíme biologii s technologií.
A pamatuji si, jak jsem četla o možnosti přeprogramovat biologii tak, aby nás v budoucnu ochránila před nemocemi a stárnutím.
A přemýšlela jsem o tom.
Představte si, kdybychom přeprogramovali náš vlastní tělesný pach, upravili a posílili, a jak by to změnilo způsob, jak komunikujeme s ostatními?
Jak by to změnilo naši přitažlivost?
Vrátili bychom se zpět ke zvířatům s jakousi základní primitivní komunikací?
Pracovala jsem se syntetickým biologem a vytvořila jsem polykací parfém, což je kosmetická pilulka, kterou sníte, a vůně projde skrz vaši pokožku spolu s potem.
Úplně to tak mění to, čím parfém je, a ukazuje nám to úplně novou formu.
Je to parfém, který přichází zevnitř.
Mění to funkci kůže a z našich těl se stávají rozprašovače.
Naučila jsem se, že neexistují hranice, a když se podívám na vývoj mé práce, vidím věci a spojení, která dávají smysl.
Ale když se podívám do budoucnosti, všechno další je naprosto neznámé a otevřené.
Mám pocit, jako by všechny ty myšlenky uvnitř mě existovaly a jen díky těmto konverzacím a zkušenostem, které ty nápady propojují, mají možnost vyjít ven.
Jako architektka lidských těl jsem vytvořila platformu bez hranic, kde můžu objevit, co jen chci.
A cítím, že je to teprve začátek.
Tak tolik k dalšímu dni v kanceláři.
(Smích) (Potlesk)
Děkuji vám!
Díky!
Rád bych mluvil o soucitu z pohledu muslima. O mé víře se pravděpodobně příliš nesmýšlí jako o jedné z těch, které jsou založené na soucitu.
Opak je však pravdou.
Naše svatá kniha, Korán, se skládá ze 114 kapitol a každá kapitola začíná takzvanou basmalou - slovech ve jménu Boha, vždy soucitného, vždy milosrdného, nebo, jak Sir Richard Burton, ne ten Richard Burton, který si vzal Elizabeth Taylorovou, ale Sir Richard Burton, který žil o sto let dřív, cestoval po celém světě a přeložil velké množství literárních děl, překládá jako "ve jménu Boha, jenž soucití, jenž je soucitný."
A v částech koránu, kde Bůh mluví k muslimům o lidstvu, říká Bůh svému prorokovi Mohamedovi, kterého považujeme za posledního z řady proroků, počínající Adamem a zahrnující Neoho, Mojžíše, Abraháma,
Ježíše Krista a končící Mohamedem, řekl mu: "Neposlali jsme tě, ó Mohamede, než jako rahama, než jako zdroj soucitu lidstvu."
A pro nás, jakožto lidská stvoření, a rozhodně pro nás jako muslimy, jejichž posláním a záměrem je následovat cestu proroka, je přiblížit se co nejvíc prorokovi, který v jednom ze svých výroků řekl:
"Ozdobte se vlastnostmi Boha."
A protože Bůh řekl, že mezi jeho prvořadé vlastnosti patří soucit, říká korán de facto to, že "Bůh si nařídil soucit" nebo "opanoval se soucitem".
Proto musí být naším cílem a úkolem být zdroji soucitu, strůjci soucitu, aktéry soucitu, mluvčími soucitu a činitelé soucitu.
To je všechno moc hezké, ale kde jsme se spletli, a co je příčinou nedostatku soucitu ve světě?
Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se obrátit na duchovní cestu.
V každé náboženské tradici existuje to, čemu se říká vnější a vnitřní cesta, nebo také exoterická a esoterická cesta.
Esoterická cesta islámu je známější pod názvem súfismus, arabsky tasawwuf.
Tito doktoři či mistři, tito spirituální mistři súfistické tradice, odkazují k učení a příkladům našeho proroka, který nám říká, kde leží zdroj našich problémů.
V jedné z bitev, kterou prorok vedl, řekl svým následovníkům: "Vracíme se z méně důležité války do války větší, do větší bitvy."
A oni řekli: "Posle Boha, jsme vyčerpáni bojováním.
Jak můžeme jít do větší bitvy?" a on odpověděl:
"Je to bitva osobnosti, bitva ega."
Zdrojem lidských problému souvisí se sobectvím, s Já.
Známý mistr súfismu Rúmí, kterého většina z vás velmi dobře zná, má příběh, ve kterém vypráví o muži jdoucím na návštěvu k příteli. Zaklepe na dveře a hlas odpoví: "Kdo je tam?"
"To jsem já.", nebo gramaticky přesněji "Tady jsem já." jak bychom řekli.
A hlas odpoví: "Odejdi."
Po několika letech výcviku, cvičení, hledání a námahy se vrací zpátky a s mnohem větší dávkou pokory znovu zaklepe na dveře.
Hlas se zeptá: "Kdo je tam?"
A on odpoví: "To jsi ty, lamači srdcí."
Dveře se otevřou a hlas řekne:
"Pojď dál, neboť zde není místa pro dvě Já, pro dvě ega."
Rúmího příběhy jsou metafory spirituální cesty.
V přítomnosti Boha není místo pro víc než jedno Já, a to Božské Já.
V učení, které se podle naší tradice nazývá hadith qudsi, říká Bůh: "můj služebník" nebo "mé stvoření, lidské stvoření, se mi nepřibližuje ničím, co je mi dražší, ale tím, oč jsem ho požádal, aby udělal."
Ti z vás, kdo jsou zaměstnavatelé, ví co mám na mysli.
Chcete, aby zaměstnanci dělali co jim řeknete, a když to udělají, můžou udělat něco navíc, ale nesmí ignorovat oč jste je požádali.
A Bůh říká: "Můj služebník se mi přibližuje tím že udělá ještě víc toho, oč jsem jej žádal", mohli bychom to nazvat mimořádnou zásluhou,
"dokud jej/ji nezačnu milovat.
A když začnu svého služebníka milovat", říká Bůh, stanu se očima, kterýma vidí, ušima, kterýma naslouchá, roukou, kterou chytá, nohou s níž kráčí, a srdcem, kterým může pochopit."
Lekcí a účelem naší spirituální cesty a všech tradic našeho náboženství je sloučení sebe a Božství.
Muslimové považují Ježíše za mistra súfismu, největšího proroka a posla, který přišel, aby zdůraznil spirituální cestu.
Když říká "Jsem duch a jsem cesta," když prorok Mohamed říká "Kdokoliv mě viděl, viděl Boha", je to proto, protože se oba stali nástrojem Boha v takové míře, že se stali jeho součástí, takže Bůh se ukazoval skrz ně a oni už nekonají podle sebe a svého ega.
Soucit na zemi je nám dán, je v nás.
Vše, co musíme udělat, je odstanit naše ego z cesty, odstranit z cesty sobeckost.
Jsem si jistý, že pravděpodobně všichni co tu jste, nebo alespoň valná většina z vás už prožila to, čemu se říká spirituální zkušenost, okamžik ve vašem životě, kdy jste na pár vteřin, nebo možná minut kdy se hranice vašeho ega rozpustily.
A v ten okamžik jste se cítili splynutí s vesmírem, s džbánkem vody, s každým lidským stvořením, splynutí se stvořitelem a cítili jste přítomnost síly, úcty, nejhlubší lásky, nejhlubšího pocitu soucitu a milosrdenství, než jaký jste kdykoliv předtím zažili.
Ten okamžik je dar od Boha, dar, kdy na okamžik zvedne hranice, které nás nutí trvat na Já, Já, Já, Mě, Mě, Mě, a místo toho, jako postava z Rúmího příběhu, říct "Ach, to jsi všechno ty."
Tohle všechno jsi ty.
A tohle všechno jsme my.
A my, a já, a my jsme všichni součástí tebe.
Celý stvořitel, všechny cíle, zdroje našeho bytí, a konec naší cesty.
I ty jsi lamačem našich srdcí.
Jsi tím, k němuž bychom měli všichni mířit, pro jehož účel žijeme a taky zemřeme. a pro jehož účel se znovu převtělíme abychom se před Bohem zodpovídali za to, jak soucitné stvoření jsme byli.
Náš dnešní vzkaz a náš dnešní účel, a vás, kdo jste dnes tady, a účel této kapitoly o soucitu, je připomínat si.
Korán nás totiž pobízí, abychom si pamatovali a navzájem si připomínali, protože znalost pravdy je v každé lidské bytosti.
Všechno to známe.
A všichni k tomu máme přístup.
Jung by to nejspíš nazval podvědomím.
Skrz naše podvědomí, ve vašich snech, během spánku, který korán nazývá malá smrt, dočasná smrt.
Když spíme, míváme sny a vize, někteří z nás cestují mimo svá těla, a vidíme úžasné věci.
Cestujeme za hranice prostoru takového, jak jej známe, a za hranice času, jak jej známe.
Ale to vše je abychom velebili jméno stvořitele, jehož hlavním jménem je Jenž je soucitný, Jenž soucítí.
Bůh, Bokh, ať už jej pojmenujete jakkoliv, Alláh, Ram, Óm, Je jedno, jakým jménem jej nazýváte a kterým se přibližujete Božské přítomnosti, místu absolutního bytí, absolutní lásky, milosrdenství a soucitu, absolutní vědomosti a moudrosti, kterou hinduisté nazývají satchidananda.
Jazyky se liší, ale cíl je stejný.
Rúmí má ještě jeden příběh o třech lidech: Turek, Arab a zapomněl jsem, jaké národnosti byl ten třetí, ale dejme tomu, že to mohl být Malajec.
Jeden žádá o angour, řekněme, že jeden je Angličan, jeden žádá o eneb a jeden o vinnou révu.
A začnou se hádat, protože "Já chci vinnou révu", "Já chci eneb", "Já chci angour" a netuší, že slovo, které užívají má stejný význam v různých jazycích.
Podle definice jde o jednu jedinou absolutní realitu, jednu absolutní realitu, protože absolutní, je podle definice ojedinělé, absolutní a jednotlivé.
Existuje tedy i absolutní shluk bytí, absolutní shluk vědomí, uvědomění, absolutní střed soucitu a lásky, který definuje hlavní vlastnosti Božství,
Tyto by měly též být hlavními vlastnostmi toho, co znamená být člověkem.
Lidskost totiž definuje, možná biologicky, naše fyziologie, ale Bůh definuje lidskost naší spiritualitou, naší přirozeností.
A v koránu je napsáno, že promluvil k andělům:
"Když jsem dokončil Adama z hlíny a vdechl mu svou duši tak jsem před ním padnul na tvář."
Andělé se také klaní, ale ne lidskému tělu, nýbrž lidské duši.
Protože ta duše, lidská duše, ztělesňuje kousek Božského dechu, kousek Božské duše.
I to je vyjádřeno v biblickém slovníku, když se učíme o tom, že jsme byli vytvořeni k obrazu Božímu.
Co je obraz Boží?
Obraz Boží je absolutní bytí, absolutní uvědomění, znalost a moudrost, absolutní soucit a láska.
A proto, abychom byli lidmi v nejhlubším smyslu slova lidství v nejveselejším smyslu slova lidství, musíme být správnými služebníky Božského dechu v nás a snažit se v nás zdokonalit vlastnost bytí, bytí na živu, existence, vlastnost moudrosti, vědomí, uvědomění, a být soucitnými a milujícími bytostmi.
Toto jsem pochopil já ve své víře a ve svých studiích ostatních náboženství. Toto je společná základna, na které musíme všichni stát, a když budeme všichni stát na základně jako je tato, jsem přesvědčen, že můžeme vytvořit nádherný svět.
A osobně věřím, že jsme na hranici, a že s přítomností a pomocí lidí jako jste vy tady můžeme dosáhnout Izajášova proroctví.
On předpověděl dobu, kdy lidé vymění své meče za radlice a nebudou se už učit bojovat a bojovat.
Dosáhli jsme určitého stádia v lidské historii a nemáme na vybranou.
Musíme zmenšit své ega, kontrolovat je, ať už jde o individuální, osobní ego, rodinné ego, národní ego, a být všichni pro Boží slávu.
Děkuji, a Bůh vám žehnej.
(Potlesk)
Rozložte na součin výraz (x na druhou) minus (49 y na druhou). Zajímavé je, že (x na druhou) lze odmocnit, je to druhá mocnina 'x'. (49 y na druhou) lze také odmocnit, je to druhá mocnina '7y'.
Vypadá to, že bychom mohli mít speciální tvar, stejně jako když vezmeme: (a plus b) krát (a minus b).
Dělám to obecně, abychom viděli vzor. (a krát a), což bude 'a na druhou', plus (a krát -b), což bude '-ab', plus (b krát a) nebo (a krát b), což bude zase 'ab', a pak (b krát -b), což bude '-b na druhou'.
Takže máme druhou mocninu 'x' minus druhou mocninu '7y'.
Můžeme to rozepsat jako rozdíl druhých mocnin, vlastně toto je rozdíl druhých mocnin, takže to můžeme rozepsat jako tohle, takže to bude rovno:
(x plus 7y) krát (x minus 7y) Jen postupujeme podle tohoto vzorce, když vezmeme (a plus b) krát (a minus b), dostaneme rozdíl dvou druhých mocnin. Toto je rozdíl dvou mocnin, takže když to rozložíme na součin, dostaneme něco, co vypadá jako (a plus b) krát (a minus b) nebo (x plus 7y) krát (x minus 7y).
Já a moji kolegové Art Aron a Lucy Brown a další, jsme dali 37 lidí, kteří jsou šíleně zamilovaní, do funkční magnetické rezonance, která snímá mozek.
17 lidí, kteří byli šťastně zamilovaní a 15, kteří zrovna dostali kopačky, a zde začíná náš třetí experiment: studium lidí, kteří popisují, že jsou stále zamilovaní i po 10 až 25 letech po svatbě.
Toto je tedy krátká historie tohoto výzkumu.
V guatemalské džungli, v Tikalu, stojí chrám.
Byl postaven největším Králem Slunce, největšího města státu, největší civilizací Ameriky - Mayové.
Jeho jméno bylo Jasaw Chan K'awiil.
Byl vysoký 6 stop.
Žil do svých osmdesáti let, a byl pohřbený pod tento památník v roce 720 našeho letopočtu.
A mayské nápisy prohlašují, že byl hluboce zamilovaný do své ženy.
Proto na její počest postavil chrám, oproti jeho chrámu.
Každé jaro a podzim, přesně v den rovnodennosti, slunce vychází zpoza jeho chrámu, a dokonale zahaluje její chrám jeho stínem.
A tak jako slunce zapadá za jejím chrámem odpoledne, dokonale zahaluje jeho chrám jejím stínem.
Po 1300 letech, se tito dva milenci stále dotýkají a líbají navzájem ze svých hrobek.
Po celém světe se lidé milují.
Zpívají pro lásku, tancují pro lásku, skládají básně a příběhy o lásce.
Vyprávějí báje a legendy o lásce.
Touží po lásce, žijí pro lásku, zabíjí se pro lásku a umírají pro lásku.
Jak Walt Whitman jednou řekl, řekl, "Já bych vsadil pro tebe vše".
Antropologové nalezli důkaz romantické lásky ve 170 společenstvích.
Nikdy nenalezli společnost, která ji neměla.
Ale láska není vždy šťastnou zkušeností.
V jedné studii se studentů vysoké školy ptali na mnoho otázek týkající se lásky, ale dvě otázky, které mne nejvíce zaujaly, byly
"Byl jste někdy odmítnut někým, koho jste opravdu miloval?"
A druhá otázka byla,
"Dal jste někdy kopačky někomu, kdo opravdu miloval vás?"
Téměř 95 procent, jak mužů tak žen, odpovědělo na obě otázky "ano".
Skoro nikdo se lásce nevyhne.
Takže dříve než začnu mluvit o mozku, chtěla bych vám přečíst co si myslím, že je nejmocnější báseň o lásce na Zemi.
Jsou i jiné básně o lásce, které jsou samozřejmě také dobré, ale nemyslím si, že by tuto překonaly.
Tuto báseň vyprávěl neznámý Indián z jižní Aljašky, misionářovi v roce 1896 a zde je.
Ještě jsem neměla příležitost ji říci.
"Oheň probíhá celým mým tělem s bolestí tě milovat, bolest probíhá celým mým tělem s ohněm mojí lásky pro tebe.
Bolest jako vír, která puká láskou pro tebe, stravován ohněm s láskou pro tebe,
Pamatuji si, co jsi mi řekl.
Přemýšlím o tvojí lásce ke mě, jsem rozdrásaný tvojí láskou ke mě.
Bolest a více bolesti, kam jdeš s mojí láskou?
Bylo mi řečeno, půjdeš odsud.
Bylo mi řečeno, necháš mne tady.
Moje tělo je otupělé žalem.
Pamatuj, co jsem řekl, moje lásko.
Sbohem, lásko, sbohem."
Emily Dickinsonová jednou napsala,
"Rozchod je vše, co potřebujeme vědět o pekle".
Kolik lidí trpělo běhěm všech těch milionů let lidského vývoje?
Kolik lidí na světě tancuje s povznesenou náladou v tuto minutu?
Romantická láska je jedna z nejmocnějších pocitů na Zemi.
Proto jsem se před několika lety rozhodla podívat se do mozku a studovat toto šílenství.
Naše první studie lidí, kteří byli šťastně zamilovaní, byla hodně propagována, a tak se o ní zmíním pouze krátce.
Blízko centra mozku jsme našli aktivitu v malé továrně, která se nazývá oblast předního stropu.
Nalezli jsme aktivitu v některých buňkách, která se nazývají ApEn buňky.
Buňky, které ve skutečnosti vytváří dopamin, přírodní stimulant, a rozstřikují ho do mnoha mozkových oblastí.
Věru tato část, VTA, je částí mozkového odměňujícího systému.
Je hluboko pod vaším kognitivním způsobem myšlení.
Je pod vašimi emocemi.
Je to část, které mi říkáme plazivé jádro mozku, spjatá s potřebou, s motivací, se zaměřením a s touhou.
Ve skutečnosti, ta samá mozková oblast, kde jsme našli aktivitu se stala aktivní také když cítíte nával kokainu.
Ale romantická láska je daleko více než sjetí kokainem - přinejmenším z kokainu klesnete na dno.
Romantická láska je posedlost.
Zmocní se vás.
Ztratíte vlastní zdravý rozum.
Nemůžete přestat myslet na jinou lidskou bytost.
Někdo ve vaší hlavě kempuje.
Tak jako jeden japonský básník v osmém století řekl,
"Moje touha nemá trvání, když přestane."
Pustina je láska.
A posedlost se může zhoršit, když jste byli odmítnuti.
Takže právě nyní, Lucy Brownová a já, vědec v oblasti neurologie v našem projektu, se díváme na data lidí, kteří byli dáni do přístroje poté, co právě dostali kopačky.
Ve skutečnosti to bylo velice složité, dát tyto lidi do přístroje, protože byli v tak špatném stavu.
(Smích)
Takže v každém případě, našli jsme činnosti ve třech mozkových oblastech.
Našli jsme činnosti v mozkové oblasti, přesně v té samé mozkové oblasti spojené s intenzivní romantickou láskou.
Jakáto špatná náhoda.
Víte, když dostanete kopačky, jediná věc, kterou chcete zrovna udělat, je zapomenout na tu lidskou bytost, a pokračovat ve svém životě, ale ne, právě o to více je milujete.
Jako jeden římský básník jednou řekl, řekl, "Menší je moje naděje, a o to žhavější je moje láska."
A vskutku, nyní víme proč.
O 2000 let později, můžeme tohle v mozku vysvětlit.
Tento mozkový systém, systém odměn, pro potřebu, motivaci, touhu a zaměření, se stává více aktivní, když nemůžete získat, co chcete.
V tomto případě, největší odměnou života: vhodný protějšek.
Našli jsme činnosti také v dalších oblastech mozku - v mozkové oblasti spojené s kalkulací zisku a ztrát.
Víte, ležíte tam, díváte se na obrázek, a jste v tom přístroji, a vypočítáváte, víte, co se stalo špatně.
Jak víte, co jsem ztratil?
Vlastně, Lucy a já máme o tom takový vtip.
Pochází ze hry od Davida Mameta, kde jsou ve hře dva umělci, co šidí a ta žena šidí muže, a ten muž se podívá na ženu a říká,
"Ty jsi špatný koník, nevsadím si na tebe."
A vskutku, je to ta část mozku, jádro základu, které se stává aktivním jako když měříte svoje výhry a prohry.
Je to také oblast mozku, která se stává činnou kdy jste ochotný jít do obrovského rizika pro velké výhry a velké prohry.
V neposlední řadě, jsme našli činnost v oblasti mozku spojenou s hlubokou náklonností k jinému jednotlivci.
Není divu, že lidé po celém světě trpí a máme tolik zločinů z vášně.
Když jste byli v lásce odmítnuti, ne jenom že jste zaplaveni pocity romantické lásky, ale cítíte hlubokou náklonnost k tomuto jedinci.
Navíc, odměnou tohoto mozkového obvodu je práce, a cítíte intenzivní energii, silnou pozornost, intenzivní motivaci a ochotu vše riskovat, abyste vyhráli největší životní cenu.
Takže, co jsem se naučila z tohoto experimentu, který bych chtěla říci světu?
Především, napadlo mě, že romantická láska je nutkání, základní nutkání po protějšku.
Ne sexuální nutkání - sexuální nutkání vás dostane tam ven, kde hledáte celou škálu partnerů.
Romantická láska vám umožní zaměřit svou párovací energii v jednu chvíli jenom na jednoho, uchovává vaši párovací energii, a umožní začít proces párování s touto jedinou osobou.
Zamyslím-li se nad všemi básněmi, které jsem o romantické lásce četla, nejlépe vše shrnuje je to, co řekl Platón před 2000 lety.
Řekl, "Bůh lásky žije ve stavu potřeby.
Je to potřeba. Je to nutkání.
Je to homeostatická nerovnováha.
Jako hlad a žízeň, je téměř nemožné to potlačit."
Začala jsem věřit, že romantická láska je závislost: dokonale báječná závislost, když se vše daří, a dokonale děsivá závislost při neúspěchu.
A vskutku, má to všechny vlastnosti závislosti.
Zaměříte se na osobu, utkvěle na ni myslíte, dychtíte po ní, překrucujete realitu, jste ochotni obrovsky riskovat, abyste tuto osobu získali.
A to má všechny tři hlavní vlastnosti závislosti. Tolerance - potřebujete dotyčnou osobu vidět více a více - skončení a nakonec recidiva.
Mám přítelkyni, která se nyní dostává z hrozné milostné události, bylo to asi po osmi měsíci, kdy se začínala se cítit lépe.
A jednoho dne řídila svoje auto, a najednou uslyšela v rádiu písničku, která jí připomněla toho muže.
A ona - nejenže se ta bezprostřední touha vrátila zpět, ale musela zastavit na kraji silnice a začala brečet.
Takže, jedna věc, kterou bych chtěla, aby lékařská veřejnost, právnická veřejnost a dokonce univerzitní veřejnost, viděla, pokud to dokážou pochopit, že skutečně, romantická láska je jedna z nejnávykovějších substancí na Zemi.
Také bych ráda řekla světu, že zvířata milují.
Není na této planetě zvířete, které se páří jen tak s něčím, co jde kolem.
Moc starý, moc mladý, moc zanedbaný, moc hloupý a oni to neudělají.
Ledaže byste byl strčen do laboratorní klece - a to víte, když strávíte celý váš celý život v malé krabici, nebudete tak vybíraví při tom, s kým budete mít sex - ale já jsem se dívala na stovky druhů, a všude v divočině mají zvířata oblíbence.
Ve skutečnosti, etologové to vědí.
Je zde přes osm slov, kterými nazývají zvířecí favoritismus: výběrový, výběr samce, výběr samice, sexuálný výběr.
A vskutku, tři akademické články, ve kterých se dívají na tuto přitažlivost, a která může trvat pouze vteřinu, ale která je jednoznačnou přitažlivostí, a buď tato stejná oblast mozku, tento systém odměn, nebo chemické slučeniny tohoto systému odměn, jsou zahrnuty.
Vlastně si myslím, že zvířecí přitažlivost může být bezprostřední - můžete vidět slona, který okamžitě jde za jiným slonem.
A myslím si, že toto jsou opravdu počátky, kterému vy a já říkáme, "láska na první pohled".
Lidé se mne často ptali, zda to, co vím o lásce, mi jí nepokazilo.
A velice jednoduše říkám, to těžko.
Můžete znát každou jednotlivou ingredienci v kousku čokoládového dortu, a poté když si sednete a jíte ten koláč, pořád ještě můžete cítit tu radost.
A určitě jsem udělala ty samé chyby, které všichni ostatní také dělají, ale to opravdu prohloubilo moje pochopení a soucit, opravdu, pro celý lidský život.
Ve skutečnosti, v New Yorku, často se přichytím v situaci, kdy se dívám na dětský kočárek a lituji to malé dítě, a vlastně někdy je mi líto toho kuřete na mém talíři, když přemýšlím, jak silný systém mozku je.
Náš nejnovější pokus se líhne pod vedením kolegy, Arta Arona, který dal dohromady skupinu lídí, kteří tvrdí, že jsou stále ještě zamilovaní, ve svém dlouhodobém vztahu, do funkčního MRI.
Dali jsme tak dohromady zatím 5 lidí, a vskutku, našli jsme přesně tu samou věc.
Oni nelžou.
Oblasti mozku spojené se silnou romantickou láskou, jsou stále aktivní, i o 25 let později.
Je zde stále spousta otázek, na které je potřeba odpovědět a zeptat se ohledně romantické lásky.
Otázka, na které pracuji právě v této minutě a kterou řeknu jenom během vteřiny a potom skončím, je, proč se zamilujete do této osoby a ne radši do jiné? Nikdy by mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, ale z webové stránky www.match.com, internetová seznamka, za mnou přišli před třemi lety a zeptali se mne na tuto otázku.
A já jsem řekla, nevím.
Vím, co se děje v mozku, když se zamilujete, ale nevím, proč se zamilujete do této osoby a ne raději do nějaké jiné.
A tak jsem předešlé tři roky zabývala právě tímto.
A je spousta důvodů, proč se zamilujete do této osoby a ne radši do jiné, to vám psychologové mohou říci.
A máme tendenci zamilovat se do osoby se stejným společensko ekonomickým původem, stejné obecné úrovně inteligence, stejné obecné úrovně dobrého vzhledu, a stejných náboženských hodnot.
Vaše dětství určitě hraje roli, ale nikdo neví jak.
A to je asi tak vše, to je vše, co vědí.
Ne, nikdy nepřišli na ten způsob, jakým dvě osobnosti pasují k sobě tak, aby vytvořili dobrý vztah.
Tak mě začalo napadat, že možná vaše biologie vás táhne směrem k některým lidem radši než k jiným.
A zkonstruovala jsem dotazník, abych viděla do jaké míry se u vás projevuje dopamin, serotonin, estrogen a testosteron.
Myslím, že jsme vyvinuli čtyři velice obsáhlé osobnostní typy propojené s podílem těchto čtyř chemických látek v mozku.
A na této seznamovací stránce, kterou jsem vytvořila, nazvanou www.chemistry.com. se vás nejdříve ptám na sérii otázek, abych viděla, do jaké míry se u vás projevují tyto chemické látky, a dívám se, kdo si vybírá koho, by ho miloval.
A 3,7 milionu lidí vyplnilo tento dotazník v Americe, asi 600.000 lidí v dalších 33 zemích.
Nyní dávám tyto údaje dohromady, a někdy - vždycky bude existovat kouzlo lásky, ale myslím, že blíže pochopím, proč, když vejdete do místnosti a každý je stejného původu jako vy, má stejnou obecnou úroveň inteligence, má tu samou úroveň dobrého vzhledu, a vy necítíte, že by vás to přitahovalo uplně ke všem.
Myslím, že to je biologie.
Myslím, že v příštích několika letech pochopíme všechny možné druhy mechanismů v mozku, které nás táhnou k jedné osobě a ne k jiné.
Takže to uzavřu takto.
Toto jsou moji starší lidé.
Faulkner jednou řekl, "Minulost nevymřela, a ještě to není ani minulost."
Vskutku, neseme si velkou nálož z uplynulého času v lidském mozku.
A tak je tady jedna věc, která mne žene k porozumění lidské povahy, a tohle mi to připomíná.
Toto jsou dvě ženy.
Ženy vytvářejí důvěrné přátelství jinak než muži.
Ženy vytvářejí důvěrné přátelství pomocí rozhovoru tváří tvář.
Otočíme se proti sobě, a děláme to, čemu říkáme "upřený zakotvený pohled" a mluvíme.
Toto je pro ženy intimita.
Myslím, že to pochází z doby před mnoha miliony let, z toho držení dítěte před vaším obličejem, uchlácholit ho, pokárat ho a vzdělávat jej slovy.
Muži inklinují k důvěrnostem pouze vedle sebe, (smích)
Jakmile jeden muž vyhledává, druhý muž se dívá jinam.
(smích)
Myslím, že to pochází z doby před mnoha miliony let, stojíc si za tím - sedíc za keřem, dívající se přímo před sebe, zkoušející udeřit bizona kamenem do hlavy.
(smích)
Myslím, že po miliony let, muži čelili svým nepřátelům, seděli bok po boku s přáteli.
Takže moje konečné sdělení je: láska je v nás.
Je hluboce uložena v mozku.
Naší výzvou je navzájem si rozumět.
Děkuji.
(potlesk)
Máme za úkol znázornit lineární nerovnici y je větší než 5 na číselné ose a v soustavě souřadnic.
Napřed vyřešíme číselnou osu.
Načrtnu číselnou osu.
Toto je číselná osa, všechny možné hodnoty y.
Toto bude 0.
Očividně bychom mohli jít i do záporných čísel, ale naše hodnota bude větší než 5, takže se spíš soustřeďme na kladnou stranu.
Řekněme, že toto je 1, 2, 3, 4, 5 a pak 6, 7 a tak dál a tak dál.
Tato číselná osa znázorňuje y a y bude větší než 5. Ne větší nebo rovno.
Takže číslo 5 do množiny čísel, které by mohly být y, nebude patřit.
5 tam nezahrneme, takže kolem ní uděláme prázdný kroužek a všechna ostatní čísla, která jsou větší než 5, tam patřit budou.
Kdybychom měli zadáno větší nebo rovno, ten kroužek bychom vyplnili, ale protože máme znaménko pro větší, 5 nezahrneme.
Takže toto je znázornění na číselné ose.
Uděláme to samé na soustavě souřadnic.
Načrtnu soustavu souřadnic, používám standardní verzi.
Toto je má osa y.
A ta horizontální osa, to bude má osa x.
1, 2, 3, 4, 5.
Toto je 5 a pokračujeme 6, 7, můžete pokračovat stále vyššími a vyššími čísly.
Musíme být větší než 5, ne větší nebo rovno.
5 nebudeme zahrnovat.
Takže na 5, kde y by se rovnalo 5, nakreslíme přerušovanou čáru.
To znamená, že nepočítáme s tím, že by y bylo rovno 5, ale všechny ostatní hodnoty tam patří.
Takže tu část vyšrafujeme.
Vyšrafovali jsme všechny hodnoty větší než 5.
Pokud bychom měli znaménko větší nebo rovno, narýsovali bychom tady plnou čáru.
Takže je lhostejné, co je x, je jedno, které x si vybereme, y bude větší než 5.
Moc děkuji všem z TEDu, zejména Chrisovi a Amy.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady.
Nespal jsem celé týdny.
Seděli jsme támhle s Neilem a porovnávali, jak málo jsme spali v očekávání dneška.
Nikdy jsem nebyl tak nervózní -- a tohle já dělám, když jsem nervózní, jak jsem si právě uvědomil.
Takže, chystám se mluvit o něčem, co jsme udělali v organizaci 826 Valencia, a potom budu mluvit o tom, jak byste se mohli zapojit a udělat něco podobného.
Kolem roku 2000 jsem žil v Brooklynu, pokoušel jsem se dokončit svou první knihu, každý den jsem se potuloval kolem celý omámený, protože jsem psal od 12 hodin dopoledne do pěti hodin ráno.
Takže jak jsem pak byl celý den omámený.
Během dne tedy nemohla být řeč o nějaké duševní jasnosti, ale měl jsem flexibilní pracovní dobu.
V brooklynském sousedství, kde jsem žil, v Park Slope, žije mnoho spisovatelů -- na jednoho obyvatele tu připadá docela dost spisovatelů.
Do té doby jsem vyrůstal v prostředí plném učitelů.
Moje máma byla učitelka, moje sestra se stala učitelkou a po ukončení vysoké školy se mnoho mých přátel dalo na učitelství.
A já je vždycky slyšel mluvit o svých životech, o tom, jak jsou inspirující, a oni byli vždycky ti nejpracovitější a nejinspirativnější lidé, které jsem znal.
Ale přitom jsem věděl, proti kolika věcem bojují, s jakým množstvím problémů se musí vypořádat.
A jedním z nich byl ten, že většina mých přátel, kteří učili ve státních školách, měla problém udržet své studenty na určité úrovni, zvláště v případě čtení a psaní.
Velké množství těchto studentů navíc pocházelo z domácností, kde se anglicky nemluvilo, hodně těchto studentů mělo různé zvláštní potřeby, poruchy učení.
A tito učitelé samozřejmě pracují ve školách, které jsou někdy -- vlastně velmi často -- podfinancované.
A tak když o tom se mnou mluvili, říkali:
"Víš, to, co opravdu potřebujeme, jsou prostě lidi, víc lidí, víc pozornosti jeden na jednoho, víc hodin, víc odbornosti od lidí, kteří jsou zběhlí v angličtině, a mohou s těmito studenty pracovat -- jeden na jednoho."
A v tu chvíli já říkal:
"Dobře, proč s nimi prostě nepracujete "jeden na jednoho"?"
A oni říkali:
"Podívej, máme pět tříd po 30 až 40 studentech.
Z toho může být až 150, 180, 200 studentů denně.
Jak můžeme věnovat každému studentovi třeba jen hodinu týdně individuální pozornosti?"
Musel bys mnohonásobně znásobit pracovní týden a naklonovat učitele.
A tak jsme o tom diskutovali.
V té samé době jsem přemýšlel o té obrovské skupině lidí, kterou znám: spisovatelé, redaktoři, novináři, studenti vysokých škol, vysokoškolští asistenti -- na koho si jen vzpomenete.
Všichni tihle lidé měli víceméně flexibilní pracovní dny a měli zájem na anglickém jazyku -- já doufám, že mám zájem na anglickém jazyku, ale teď zrovna jím příliš dobře nemluvím.
Snažím se.
Ty hodiny mě dostaly.
Ale každý, kterého znám, má zájem hlavně o psané slovo v podmínkách podpory demokracie a osvíceného života.
Měli tedy, však víte, vlastní čas a zájmy, ale přitom v té mé komunitě nebylo žádné vedení, o kterém bych věděl, které by spojilo ty dvě skupiny dohromady.
Když jsem se přestěhoval zpátky do San Francisca, pronajali jsme si tuhle budovu.
A hlavní myšlenkou bylo mít tady McSweeney's -- čtvrtletník McSweeney's, který jsme publikovali dvakrát nebo třikrát ročně, a několik dalších časopisů -- chystali jsme se zařídit si poprvé kancelář.
Původně bývala v mé kuchyni v Brooklynu.
Chystali jsme se tedy přestěhovat to do kanceláře a přitom jsme vlastně ten prostor chtěli sdílet s doučovacím centrem.
Řekli jsme si:
"Máme všechny ty spisovatele a redaktory a všechny ostatní -- něco jako spisovatelskou komunitu -- kteří budou tak jako tak chodit do kanceláře každý den, proč prostě neotevřít přední část budovy pro studenty, aby mohli po škole přijít, získat pomoc s písemnými domácími úkoly, takže mezi těmi dvěma komunitami vlastně nebude žádná hranice?"
Myšlenkou tedy bylo, že bychom pracovali na tom, co bychom měli zrovna na práci, v půl třetí by přišli studenti a vy odložíte to, co zrovna děláte, nebo to přeorganizujete, nebo budete pracovat trochu přesčas, cokoli...
Ty odpolední hodiny věnujete studentům ze sousedství.
Takže jsme měli tohle místo, pronajali si ho, pronajímatel byl úplně pro.
Udělali jsme tam nástěnnou malbu, je to malba od Chrise Wara, která v podstatě ukazuje celou historii tištěného slova, formou nástěnné malby -- zabere vám hodně času to strávit a musíte stát uprostřed silnice.
Tak jsme si to místo pronajali.
A všechno bylo perfektní krom toho, že pronajímatel řekl:
"Víte, to místo je v maloobchodním pásmu, s tím musíte počítat.
Musíte něco prodávat.
Nemůžete tu mít jen doučovací centrum."
A my si mysleli:
"Ha ha!
Vážně!"
A nemohli jsme vymyslet nic, co bychom nutně měli prodávat, ale udělali jsme potřebný průzkum.
Bývala to posilovna, takže tam byly gumové podlahy, stropy z akustických dlaždic a zářivky.
Toho všeho jsme se zbavili, položili jsme krásné dřevěné podlahy, obílili trámy a vypadalo to tak -- během renovace toho místa někdo povídal:
"Víte, to vážně vypadá jako trup lodi."
Rozhlédli jsme se okolo a někdo jiný řekl:
"Jasně, měli bychom tu prodávat pirátské potřeby." (Smích)
A tak jsme to udělali.
Nejdřív jsme se tomu všichni zasmáli, ale pak jsme si řekli:
"Vlastně je to tak.
Pojďme prodávat pirátské potřeby." Tohle je obchod s pirátskými potřebami.
Takže vidíte, tohle je takový náčrtek, který jsem udělal na ubrousek. Jeden skvělý tesař postavil všechno, co vidíte, udělali jsme to trochu pirátské.
Tady vidíte bednění, prodává se po metrech, taky máme zásoby k boji proti kurdějím. Tady jsou protézy, všechny ruční výroby vám na míru. Úplně nahoře můžete vidět pásky přes oko, černé pro každodenní použití a pak pastelové a v dalších barvách večerní pásky -- pro zvláštní příležitosti, bar micvu, cokoli...
A tak jsme to místo otevřeli.
A tohle je káď, kterou plníme poklady, které studenti vykopávají. Tohle jsou oční náhrady, pro případ, že byste přišli o oko. Tady nějaké cedule, které tam všude máme:
"Skutečné žertování s piráty."
Když si ten nápis čtete, zatáhneme za lano za pultem a 8 hlav od mopů vám spadne na hlavu.
To byl jen takový můj nápad -- říkal jsem, že bychom měli mít něco, co bude padat lidem na hlavy.
A jsou to mopy.
A tohle je rybí divadlo, což je prostě nádržka se slanou vodou a třemi sedadly, a hned za tím jsme připravili prostor, který se stal doučovacím centrem.
Takže přímo tady je doučovací centrum, a potom za oponou jsou kanceláře McSweeney's, kde bychom měli všichni pracovat na časopise a redigování knih apod.
Děti by přišly -- nebo jsme si mysleli, že by přišly.
Měl bych zpomalit.
Připravili jsme ty prostory, otevřeli, strávili jsme měsíce a měsíce renovací toho místa.
Měli jsme stoly, židle, počítače, všechno.
Jel jsem na aukci do Holiday Inn v Palo Alto a máchnutím pádla jsem koupil jedenáct počítačů Mac G4.
Každopádně, koupili jsme je, všechno připravili a pak jsme čekali.
Začalo to s asi 12 mými přáteli, lidmi, které jsem znal celé roky, byli to spisovatelé z okolí.
Seděli jsme tam.
A v půl třetí jsme dali ven na chodník velkou ceduli s nápisem "Doučování angličtiny zdarma, k tomu doučování psaní -- prostě pojďte dovnitř, všechno je to zadarmo."
"Páni, teď se budova otřese v základech, budou nadšení!" A oni nebyli.
A tak jsme čekali. Seděli jsme u stolů, čekali a čekali.
A všichni jsme začínali ztrácet odvahu, protože už to byly týdny čekání, opravdu, nikdo nepřišel.
A pak nás někdo upozornil na fakt, že by to možná mohlo být nedostatkem důvěry, protože jsme operovali pod značkou obchodu s pirátskými potřebami. (Smích)
Nikdy jsme si to nedali dohromady, víte?
A tak jsem potom, během té doby, přesvědčil ženu jménem Nineveh Caligari, dlouholetou pedagožku ze San Francisca -- učila v Mexico City, měla všechny potřebné zkušenosti, věděla o vzdělávání všechno, byla v kontaktu se všemi učiteli a členy místní komunity -- přesvědčil jsem ji, aby se přestěhovala z Mexico City, kde učila.
Převzala funkci výkonné ředitelky.
Okamžitě pronikla mezi učitele, rodiče i studenty a najednou jsme měli každý den plno.
A to, co jsme se snažili každý den nabídnout, byla individuální pozornost jeden na jednoho.
Cílem bylo poskytnout individuální pozornost každému z těch studentů.
Víte, bylo prokázáno, že 35 až 40 hodin individuální pozornosti ročně může studenta posunout o jeden hodnotící stupeň výše.
Navíc většina těch studentů doma nemluví anglicky.
Přijdou sem, jejich rodiče často -- vy to nemůžete vidět, ale je tam kostelní lavice, kterou jsem koupil na aukci v Berkeley -- rodiče někdy sledují své děti, když jsou doučovány.
Takže základ toho všeho byla individuální pozornost.
A zjistili jsme, že máme každý den naplněno dětmi.
Když jste v té době v ulici Valencia a okolí, kolem druhé, půl třetí, můžete být často ušlapáni dětmi s těmi jejich velkými batohy, jak běží ulicemi, což je velmi zvláštní, protože je to vlastně škola.
Ale tady se děje něco psychologického, co právě od školy odlišuje.
A další věc -- není tu žádné stigma.
Děti nechodí do "Centra pro děti, které potřebují víc pomoci" nebo něčeho takového.
Je to 826 Valencia.
Za prvé, je to obchod s pirátskými potřebami, což je šílené.
A za druhé, vzadu je nakladatelství.
A tak naši stážisté často pracují u stejných stolů, bok po boku, počítač vedle počítače, s našimi studenty.
A tak vzniklo doučovací centrum -- říkáme tomu publikační centrum -- a spisovatelské centrum.
Přijdou sem, mohou pracovat se středoškolskými studenty, kteří zrovna píšou román -- protože tu máme také velmi talentované děti.
Takže žádné stigma.
Všichni pracují vedle sebe.
Jde vždycky o velmi tvořivé úsilí.
Vidí dospělé, jejichž chování je jim vzorem.
Dospělí pracují ve svém oboru.
A děti se k nim mohou prostě naklonit, položit jim otázku a všichni se vlastně podporují navzájem.
Hodně tu funguje vzájemná inspirace.
Jediný problém, hlavně pro dospělé pracující v McSweeney's, kteří do toho nebyli od začátku moc zapálení, byl ten, že tam byla jen jedna toaleta. (Smích)
S 60 dětmi každý den -- je to problém.
Ale něco na těch dětech je, když dokončují své domácí úkoly včas, pracují jeden s druhým, dostává se jim té pozornosti -- přijdou domů, mají hotovo.
Neotálejí. Nedělají domácí úkoly u televize.
Mohou jít domů v půl šesté, užít si čas s rodinou, své koníčky, jít ven, hrát si.
A to dělá rodinu šťastnou.
Banda šťastných rodin v sousedství je šťastnou komunitou.
Banda šťastných propojených komunit je šťastné město a šťastný svět.
Takže klíčem k tomu všemu jsou domácí úkoly! (Smích) (Potlesk)
Tady to máte -- pozornost jednoho na jednoho.
Začali jsme asi s 12 dobrovolníky, pak jsme jich měli kolem 50 a pak několik set.
Teď máme v registru 1400 dobrovolníků.
Být u nás dobrovolníkem je neuvěřitelně jednoduché.
Klíčovou věcí je, že i když máte jen pár hodin měsíčně, tyhle dvě hodiny bok po boku s jedním studentem, dvě hodiny soustředěné pozornosti, osvícení jejich práce, jejich myšlenek a sebevyjádření, bude naprosto transformující, protože je tolik studentů, kterým se dosud ničeho takového nedostávalo.
"I když máte jen dvě hodiny jednu neděli jednou za půl roku, nevadí to.
Bude to dost."
To je částečně důvod, proč se sbor lektorů rozrostl tak rychle.
Pak jsme si řekli:
"No, co bychom s tím prostorem dělali během dne? Měl by být využitý i před půl třetí odpoledne."
Tak jsme začali během dne brát celé třídy.
Takže je tu každý den exkurze, studenti společně tvoří knihu -- tady vidíte, jak ji píšou.
Tohle je jedna ze tříd nadšená ze psaní.
Stačí na ně namířit foťák a vždycky vypadají takhle.
Tohle je jedna z knih, kterou udělali.
Všimněte si titulu,
"Kniha, která nebyla nikdy zkontrolována:
Titanic."
A první věta z té knihy zní:
"Byla jednou jedna kniha jménem Cindy, která byla o Titanicu."
A mezitím je tu dospělý, který to všechno píše, bere to úplně vážně, což děti fascinuje.
Pořád potřebujeme další lektory.
Tohle je snímek některých našich lektorů na jedné z akcí.
Učitelé, se kterými pracujeme -- pro učitele je všechno jiné -- oni nám říkají, co dělat.
Zeptali jsme se jich:
"Jsme koneckonců úplně tvární.
Řekněte nám, co máme dělat.
Lidé ze sousedství nám řeknou, co dělat, rodiče nám řeknou.
Učitelé by nám měli říct, jak můžeme být co nejvíc užiteční."
A tak nám odpověděli:
"Proč nepřijdete přímo do škol?
Protože co s těmi studenty, kteří k vám sami nepřijdou, kteří třeba nemají aktivní rodiče, kteří by je přivedli, nebo nebydlí dost blízko?" A my na to:
"No, máme v registru asi 1400 lidí.
Zeptejme se jich." Učitel řekne:
"Potřebuji 12 lektorů pro příštích pět neděl, pracujeme na přijímačkových esejích.
A tak jsme to pustili mezi našich 1400 lektorů.
Kdokoli může, přihlásí se.
Přijde asi hodinu a půl před vyučovací hodinou.
Učitel mu řekne, co a jak dělat, co už studenti umí, na jakém projektu pracují.
Pracují pod vedením učitele a je to všechno v jedné velké místnosti.
A to je vlastně to hlavní, co děláme, lidé jdou přímo z práce, přímo z domova, přímo do školní třídy a pracují přímo se studenty.
Jsme tedy schopni pracovat s tisícovkami a tisícovkami dalších studentů.
V jiné škole řekli:
"Co kdybychom vám prostě dali jednu místnost, kde můžete pracovat celý den?"
Takže tohle je Pokoj spisovatelů Everettovy školy, který jsme vyzdobili v pirátském stylu.
Je hned vedle knihovny.
A tady sloužíme všem 529 dětem téhle základní školy.
Tohle jsou jejich noviny, "Straight-Up News", které mají právě sloupek od starosty Gavina Newsoma v obou jazycích -- angličtině a španělštině.
A jednoho dne nám napsala Isabel Allendová:
"Hej, proč nenapíšete se středoškolskými studenty knihu?
Chtěla bych, aby napsali o tom, jak dosáhnout míru ve světě plném násilí."
A tak jsme šli na Střední školu Thurgooda Marshalla, což je škola, se kterou už jsme spolupracovali na jiných věcech, a dali jsme studentům úkol.
Řekli jsme: "Isabel Allendová si nakonec všechny vaše eseje přečte. Chystá se je publikovat v knize.
Chystá se sponzorovat výtisk paperbacků té knihy.
Bude k dostání ve všech knihkupectvích v Bay Area a po celém světě, na Amazonu, kde si jen vzpomenete."
A tak tyhle děti pracovaly pilněji než kdykoli předtím na čemkoli během svého života, protože měli publikum z vnějšku, na druhém konci byla Isabel Allendová.
Myslím, že s nimi na té knize pracovalo asi 170 lektorů a dopadlo to neskutečně dobře.
Na konci jsme měli velkou oslavu.
Tohle je ta kniha, kterou můžete sehnat kdekoliv.
A to vedlo k další řadě knih.
Amy Tan sponzorovala tu následující.
"Možná se někam dostanu."
Tohle se stalo dlouhodobou záležitostí.
Další a další knihy.
Teď jsme tak trochu závislí na těch knihách.
Děti pracují pilněji než kdykoliv předtím, když vědí, že to bude trvalé, že to bude na poličce, že nikdo nebude moci snížit význam jejich myšlenek, že jsme uctili jejich slova, jejich myšlenky stovkami hodin s pátým rukopisem, šestým rukopisem -- veškerou pozorností, kterou jsme věnovali jejich myšlenkám.
A když dosáhnou této úrovně, když píšou na takové úrovni, už to nejde vzít zpátky.
Je to úplně transformující.
Všechny knihy prodáváme v obchodě.
Tohle je kousek od bednění.
Prodáváme všechny studentské knihy.
Kam jinam byste je dali, že?
A jak je tak prodáváme, začalo se v obchodech dít něco podivného.
Obchod, vlastně -- přestože jsme začali jako vtip -- obchod vlastně začal vydělávat peníze.
A pokrylo to nájemné.
Možná je to jen věc San Francisca -- Nevím, nechci to posuzovat.
Ale lidé přicházeli -- a to všechno bylo ještě před pirátskými filmy!
Vydělávalo to hodně peněz.
Ne moc peněz, ale zaplatilo to nájemné a pracovníka na plný úvazek.
Tady nalevo můžete vidět mapy oceánů.
Což se stalo jakousi vstupní bránou do komunity.
Lidé přijdou a říkají:
"Co je -- ?
Co je to?" Nechci klít online. (Smích)
Je na to nějaké pravidlo?
Nevím.
Říkají:
"Co je to?"
A vejdou dovnitř a dozví se víc.
A pak přímo za tím -- obvykle je tam krátký řetěz -- přímo za tím mohou vidět děti při doučování.
Tady to je zrovna exkurze.
A pak jdou nakupovat a možná si koupí sádlo nebo proso pro papouška, nebo, však víte, hák nebo ochranný obal na hák na spaní, všechno tohle prodáváme.
Obchodu se tedy dařilo moc dobře.
Přitom to svedlo dohromady tolik lidí -- učitele, sponzory, dobrovolníky, prostě všechny -- protože to bylo normálně dostupné, otevřené veřejnosti.
Víte, nebyla to neziskovka pohřbená ve 30. patře nějaké budovy v centru.
Bylo to přímo v sousedství, fungovalo to, bylo to pořád otevřené veřejnosti.
Stalo se to všechno takovou zvláštní, šťastnou náhodou.
A všichni ti lidé, které jsem znal v Brooklynu, říkali:
"No, proč nemáme takové místo i tady u nás?"
A mnoho z nich bylo bývalými pedagogy nebo aspirujícími pedagogy, a tak se spojili s místními designéry, místními spisovateli, zkrátka tu myšlenku nezávisle převzali a udělali to po svém.
Nechtěli prodávat pirátské potřeby. Nemysleli si, že by to tam mohlo fungovat.
A tak, vzhledem ke komunitě bojující v New Yorku proti kriminalitě, otevřeli Brooklynskou společnost s potřebami pro superhrdiny.
Tohle je skvělý design Sama Pottse.
A má to vypadat trochu jako jeden z těch univerzálních obchodů na výrobu klíčů, kde musí mít vypsané všechny služby, které kdy nabízeli, však víte, úplně všude.
Takže otevřeli tohle místo.
Uvnitř je to jako obchoďák pro superhrdiny -- všechny základní potřeby pohromadě.
A všechny jsou ručně vyrobené.
Mají třeba všechny možné běžné výrobky, ale s novým účelem.
Všechny obaly jsou od Sama Pottse.
Mají i celu pro padouchy, kam můžou děti umístit své rodiče. Tady je pokladna.
Tohle je malý trezor -- vybrané zboží musíte dát dovnitř, vyjede nahoru elektrickým výtahem a člověk za pultem vám řekne, že musíte odříkat hrdinský slib, co uděláte, jestli si chcete něco koupit.
A to trochu limituje jejich prodej.
Osobně si myslím, že je to problém. Protože to musíte udělat se vším všudy, ruku na srdce a tak.
Tady nějaké další produkty, všechny ručně vyrobené.
Tohle je sada pro tajnou identitu.
Jestli chcete vypadat jako Sharon Boonová, americká výkonná ředitelka marketingu z Hobokenu v New Jersey.
Tady je kompletní soupis všeho, co potřebujete vědět o Sharon Boonové.
Tohle je plášťovna, kde si můžete vyzkoušet svůj plášť, pak vyjdete tyhle tři ocelové schody a když zapneme tyhle tři hydraulické větráky z každé strany, můžete vidět plášť v akci.
Není nic horšího, věřte mi, než když tam vylezete a plášť se zmuchlá nebo tak.
A tady jsou tajné dveře -- tohle je jedna z polic, hned si toho nevšimnete, ale pomalu se otevírá.
Můžete ji vidět tam ve středu vedle všech těch lodních háků.
Otevírá se a tohle je doučovací centrum vzadu. (Potlesk)
Takže vidíte ten účinek!
Ale tohle je -- chci to zdůraznit -- lokálně financováno, lokálně vybudováno.
Všichni designéři, všichni stavaři, všichni jsou místní, všichni věnovali čas pro veřejné dobro.
Já se jen přijel podívat a říct, "Lidi, zvládli jste to skvěle," a podobně.
Tady vzadu můžete vidět čas ve všech pěti obvodech New Yorku. (Smích) (Potlesk)
Tohle je během doučování.
Stejné principy: pozornost jeden na jednoho, úplná oddanost pro práci studentů a nekonečný optimismus a možnosti v tvořivosti a myšlení.
V jejich hlavách přecvakne jakýsi vypínač, když prochází těch 6 metrů tím podivným obchodem.
Je to škola, ale přitom to není škola.
Očividně to není škola, přestože pracují bok po boku u stolů, s tužkami a papíry.
Tohle je jeden ze studentů, Khaled Hamdan.
Můžete si přečíst jeho citát.
Závislý na videohrách a televizi.
Doma se nemohl soustředit.
Přišel k nám.
Dostalo se mu soustředěné pozornosti.
A nemohl tomu uniknout.
A tak, docela brzy, začal psát.
Rychle si udělal domácí úkoly -- stal se skoro závislý na včasném dokončení domácích úkolů.
Je to návyková věc, být s tím hotov, nechat si to zkontrolovat a vědět, že se může pustit do něčeho dalšího už připravený na další školní den.
Takže když zvládl tohle, pustil se do dalších věcí.
Už publikoval v pěti knihách.
Je spoluautorem parodického dokumentu o zkrachovalých superhrdinech s názvem "Super už byli."
Napsal řadu "Tučňák Balboa", což je bojující -- boxující -- tučňák.
A zrovna před pár týdny měl autorské čtení před pětistovkou lidí v Symphony Space na benefiční akci pro 826 New York.
A tam je každý den.
Je v tomto směru velmi zanícený.
Přivedl také všechny své bratrance a sestřenice.
Teď tu máme každý den 4 členy rodiny.
Takže, vezmu to velmi rychle.
Tohle je v L. A., Park ozvěny pro cestovatele v čase.
"Kdykoliv jste, my už jsme později." (Smích)
Je to něco jako večerka 7-Eleven pro cestovatele v čase.
Všechno tu máte přesně jako v 7-Eleven.
Pijavice.
Mamutí špalky.
Mají dokonce vlastní automat na ledovou tříšť Slurpee.
"Mimo provoz.
Přijďte včera." (Smích) (Potlesk)
Nicméně... Poskočím dopředu.
Tady jsou další místa, která se k nám přidružila, dělají to samé:
Slovní ulice v Pittsfieldu v Massachusetts;
Inkoustová skvrna v Cincinnati; Slovo mládeže v San Franciscu v Kalifornii, které inspirovalo nás; Studio St.
Louis v St. Louis;
Austinská netopýří jeskyně v Austinu;
Bojovná slova v Dublinu v Irsku, založená Roddy Doylem, otevírají letos [2008] v dubnu.
A nyní se dostávám ke svému TED Přání -- je to v pořádku?
OK, mám minutu.
Takže, TED Přání: Přál bych si, abyste vy -- vy osobně nebo kterákoli kreativní osoba nebo organizace, kterou znáte -- abyste našli cestu, jak se přímo napojit na státní školu u vás a že nám pak řeknete, jak jste to dali dohromady, takže do roka budeme mít tisíc -- tisíc! -- příkladů transformativních partnerství.
Velký skok kupředu!
Tyhle možné věci už třeba děláte.
Vím, že je v téhle místnosti mnoho lidí, kteří už dělají skutečně zajímavé věci.
To vím jistě.
Takže, povězte nám své příběhy a inspirujte tak ostatní na webových stránkách.
Vytvořili jsme webové stránky.
Vyměním teď "já" za "my" -- my doufáme: Doufáme, že účastníci této konference zavedou novou éru spoluúčasti v našich školách.
Doufáme, že se ujmete vedení v té spolupráci s vaším novátorským duchem a profesionalitou spolu s novátorskými pedagogy ve vaší komunitě.
Vždycky nechte učitele v čele.
Řeknou vám, jak být užitečný.
Doufám, že do toho půjdete a pomůžete.
Jsou miliony možností, jak to udělat.
Můžete přijít do vaší místní školy a poradit se s učiteli.
Vždycky vám řeknou, jak pomoci.
Takže, tohle je ve spolupráci s Hot Studiem v San Franciscu, odvedli ohromnou práci.
Tahle webová stránka už funguje, už je tam několik příběhů, spousta nápadů.
Jmenuje se to "Byla jednou jedna škola", [Once Upon a School]
Tahle webová stránka dokumentuje každý příběh, každý projekt z téhle konference i z celého světa.
Takže přijdete na ten web, najdete hromadu nápadů, kterými se můžete nechat inspirovat, a pak můžete přidat své vlastní projekty, jakmile začnete.
Hot Studio odvedlo skvělou práci ve velmi krátkém čase. Takže, podívejte se na ty stránky.
Pokud máte jakékoli otázky, můžete se zeptat tady toho člověka, což je náš vedoucí národních programů.
Bude na telefonu.
Napište mu e-mail, odpoví na jakoukoli otázku, kterou byste mohli mít.
A inspiruje vás a dostane vás do akce a provede vás celý procesem, abyste mohli působit změny.
To je podstata této přednášky -- nemusí být prázdná.
Nemusí být byrokraticky obhajitelná.
Můžete konat a využít své vlastní dovednosti.
Školy vás potřebují.
Učitelé vás potřebují.
Studenti a rodiče vás potřebují.
Potřebují vaši skutečnou osobu: vaši fyzickou přítomnost, otevřenou a naslouchající mysl, bezmezný soucit, sedící vedle nich, poslouchající a přikyvující a pokládající otázky po celé hodiny.
Některé z těch dětí prostě nevědí, jak jsou dobré: jako jsou chytré a že mají co říct.
Vy jim to můžete povědět.
Vy je můžete rozsvítit v jediné lidské interakci.
A tak doufáme, že se k nám přidáte.
Moc vám děkuji.
Akvarel je médium fascinující v tom, že barva a její vlastnosti umožňují vytvořit zdánlivě spontánní dílo. Ve skutečnosti je to ale velmi náročná technika.
Vynikající americký malíř John Singer Sargent popsal akvarel jako "snahu přetvořit hrozící katastrofu v co nejlepší výsledek."
Tekutou barvu nikdy nelze zcela kontrolovat.
Jednou nanesenou barva nebo tah již nelze odstranit.
Nově nanesená barva mění ty předchozí a jasný bílý papír jako podklad je také nutno brát v potaz.
V jistém okamžiku je toho již příliš.
V jistém okamžiku již začínáte malbu ničit a tak důležitou součástí díla je vědět, kdy přestat.
Akvarelová malba nikdy neskryje, jak byla vytvořena.
Podívejme se napříč vrstvami a pokusme se zrekonstruovat Cézannovu jedinečnou techniku.
Tradičně umělec akvarelem koloroval kresbu tužkou.
Ale v Cézannových akvarelech byly tahy tužkou provedeny až po malbě barvou.
Tužka je u něj aktivní součástí aktu tvorby.
Bílý papírový podklad taky hraje klíčovou roli.
Všimněme si, jak jsou ubrus, ubrousek a džbán téměř výhradně tvořeny bílým podkladem.
Tento bílý střed drží celou kompozici pohromadě a dodává dílu světlo.
Ta část malby, která je nejméně pokryta barvou, je vizuálně nejpoutavější.
Malíři pracující s akvarelem obvykle barvy nanáší rychle za sebou, což jim umožňuje barvy navzájem míchat a rozpívat.
Ale Cézanne před nanesením další barvy počkal, až předchozí zaschne.
Tento časově náročný proces dokládá zpracování drapérie.
Barvy se překrývají jako v kaleidoskopu.
Cézannova technika si ale vybrala svou daň.
V roce 1904 Cézanne napsal:
"Pokračuji velmi pomalu, protože příroda se mi ukazuje jako velmi komplikovaná."
Dnes ráno jsem vstal v 6.10, poté, co jsem šel spát ve tři čtvrtě na jednu.
Jednou jsem se během noci vzbudil.
Můj tep byl 61 pulsů za minutu. Můj krevní tlak 127 na 74.
Včera jsem cvičil nula minut, takže se můj maximální tep během cvičení nevypočítal.
Měl jsem asi 600 miligramů kofeinu, nula alkoholu.
A má hodnota na stupnici narcistní osobnosti (Narcissism Personality Index) neboli NPI-16, je uklidňujících 0,31.
Víme, že čísla jsou pro nás užitečná, když propagujeme, řídíme, vládneme, hledáme.
Dnes se zaměřím na to, jak jsou užitečná, když se zamýšlíme, učíme, zapamatováváme si a chceme se zdokonalit.
Před několika lety jsme si s mým společníkem Kevinem Kellym všimli, že lidé podrobují sami sebe systémům kvantitativních měření a sebe sledování, která daleko přesahovala hranice běžných, obyčejných zvyků, jako je každodenní stoupání si na váhu.
Lidé sledovali své jídlo přes Twitter, pleny svých dětí na svých iPhonech.
Vedli si podrobné záznamy o svých výdajích, náladách, o svých symptomech a své léčbě.
Známe některá technologická fakta, která pohánějí tuto změnu našich životních stylů -- přijmutí a rozšíření mobilních přístrojů, exponenciální zlepšení ukládání dat a jejich zpracování, a nepřehlédnutelné zlepšení lidských biometrických senzorů.
Tato malá černá tečka, tady, je 3D měřič zrychlení.
Sleduje váš pohyb v prostoru.
Jak vidíte, je velmi malý a také velmi levný.
V současnosti je jejich cena méně než dolar za kus a jsou v nejrůznějších přístrojích.
Zajímavé na tom je, že z jednoho takhle malého čidla můžete získat neuvěřitelně detailní informace.
Hitem mezi tímto druhem biometrických čidel je -- v současnosti mezi nejprogresivnějšími uživateli - Fitbit.
Sleduje vaši aktivitu i váš spánek.
Obsahuje jen tento senzor.
Pravděpodobně znáte Nike+ systém.
Dal jsem to sem, protože ten malý modrý bod je ten senzor.
Je to jen tlakový senzor, jako jsou ty v domovních zvoncích.
A Nike ví, jak zjistit vaši rychlost a vzdálenost pouze z tohoto senzoru.
Toto je popruh, který lidé používají k přenosu údajů o srdečním tepu do svého Nike+ systému.
Toto je to krásný, nový přístroj, který detialně sleduje váš spánek, nejen zda spíte či jste vzhůru, ale i vaše fáze spánku -- hluboký, lehký, REM spánek.
Senzor je jen malý kovový plíšek tady v čelence.
Zbytek je konzole u postele. Jen na porovnání, toto je systém na sledování spánku před pár lety -- vlastně až do teď.
A toto je dnešní systém na sledování spánku.
Toto bylo nedávno představeno na zdravotnické konferenci ve Washingtonu D.C.
Tady vidíte inhalátor na astma, ale na vrchu je velmi malý GPS vysílač, který zaznamená datum a místo vašeho astmatického záchvatu, a vytváří tak nové vnímání vaší zranitelnosti ve vztahu k času a okolním podmínkám.
Víme, že nové nástroje mění naše vnímání sebe sama v rámci světa -- tato malá čidla, která shromažďují údaje v přírodě, všudypřítomné počítání, které umožňuje, aby údaje byly pochopeny a použity, a samozřejmě sociální sítě, které umožňují lidem spolupracovat a podílet se.
Vnímáme tyto nástroje jako směřující ven, jako okna, chtěl bych vás pobídnout, abyste o nich přemýšleli jako směřujících dovnitř, že se stávají zrcadly.
Když přemýšlíme o jejich užití, abychom dosáhli systematického zlepšení, rovněž přemýšlíme, jak mohou být využity k dosažení sebe-zlepšení, k sebe objevení, sebeuvědomění, k sebe poznání.
Zde je biometrický přístroj: sluchátka od Applu.
Loni zažádal Apple o několik patentů, jak získat skrze tato sluchátka údaje o okysličování krve, srdečním tepu a tělesné teplotě.
Na co to je?
Nač by to mělo být?
Někdo řekne, že je to pro biometrickou bezpečnost.
Někteří řeknou, že je to výzkum veřejného zdraví.
Někteří zase, že je to avantgardní marketingový výzkum.
Chci vám říct, že je to k sebepoznání.
"Já" není jediná věc, není ani vším.
"Já" je jen naším operačním systémem, naším vědomím, naším morálním kompasem.
Takže pokud chceme jednat v rámci světa efektivněji, musíme lépe poznat sami sebe.
Děkuji.
Dnes si představíme funkce.
Když jsem se poprvé učil o funkcích měl jsem smíšené pocity. Za prvé jsem byl zmatený a zároveň jsem si říkal, jaký má vůbec smysl se to učit?
Doufám, že v tomto úvodním videu získáme alespoň obecný přehled o tom, co funkce je a jaké má využití.
Začněme tedy obecně pojmem funkce.
Funkce je něco, čemu můžete dát nějaký vstup.
Začneme s jedním vstupem, ale ve skutečnosti jich může být více.
Nazveme si ho x.
Na funkci se můžete dívat několika různými způsoby. Nevím, zda znáte pojem černá skříňka.
Je to skříňka, u které nevíte co je uvnitř, ale pokud dáte něco dovnitř, např. naše x, tato skříňka, tedy funkce f, vrátí něco, čemu říkáme funkční hodnota x.
Chápu, že tato terminologie může být ze začátku matoucí, proto si povíme, co je uvnitř funkce několika způsoby.
Řekněme, že funkční hodnota x je rovna x na druhou plus 1.
Takže, jak zjistím, jaká je funkční hodnota 2?
To znamená, že vezmeme číslo 2 a vložíme ho to skříňky.
A chtěl vědět, co vypadne ze skříňky Když do ní dám 2.
Víme, že uvnitř skříňky se se vstupem děje následující.
Vezmeme x, umocníme na druhou a přičteme 1, takže funkční hodnota 2 je 2 na druhou, což je rovno 4, plus 1, což se rovná 5.
Vím, co si myslíte.
Nejspíš něco jako - dobře Sale, ale vypadá to jako celkem komplikované nahrazování x nějakou rovnicí a hledání výsledku.
A já s vámi souhlasím.
Ale jak uvidíte později, funkce je mnohem obecnější, než jen obyčejná rovnice.
Napříkad, řekněme že-- nebo ne, nebudu to mazat
Definujme si funkci takto. Funkční hodnota x je rovna x na druhou plus 1, pokud je x sudé, a x na druhou mínus 1, pokud je x liché.
Chápu, že jste nejspíš nic podobného nikdy pořádně neviděli.
Není to jen obyčejný analytický výraz, není to jen x plus něco na druhou.
Ve skutečnosti říkáme, že v závislosti na tom, jaké je x, které vkládáte dovnitř, se s ním budou dít různé věci.
Takže se Vás ptám.
Jaká je funkční hodnota 2 v tomto případě?
Pokud máme 2, je řečeno, že pokud x je sudé, uděláme tohle a pokud je liché, uděláme tohle.
2 je sudé číslo, takže platí ta horní varianta.
Takže řekneme, že 2 na druhou plus 1 se rovná 5.
Jaká je tedy funkční hodnota 3?
Když máme 3, platí tahle varianta, protože 3 je liché číslo. Tedy 3 na druhou mínus 1.
Funčkní hodnota 3 je rovna 8.
Všimněte si, že v tomto případě byste mohli říct, že to je velice abstraktní nebo nepřirozené.
Budu ukazovat další příklady funkcí a ukážu Vám, jak obecná může myšlenka funkce být.
A pokud jste zmatení, ukážu Vám, že skutečné problémy spojené s funkcemi, se kterými se budete setkávat, není až tak složité řešit.
Chci se jen ujistit, že budete vystaveni alespoň obecné představě o funkci.
Téměř na cokoliv na světě můžete nahlížet jako na funkci.
Řekněme, že existuje funkce jménem Sal, protože, však víte, tak se jmenuji.
A jsem funkce.
Řekněme, že, pokud jste se - nechte mě přemýšlet.
Když mi dáte jídlo, co vyrobím?
Co je tedy funkční hodnota funkce Sal v hodnotě "jídlo"?
Když tedy vložíte info do funkce Sal, co bude výsledným produktem?
Radši se nebudu se zabývat některými věcmi, které bych mohl vyprodukovat, ale vytvořím video.
Budu vytvářet videa o matematice když mi dáte jídlo.
Videa o matematice.
Jsem jen funkce.
Dáte mi jídlo, ale ve skutečnosti můžu mít více vstupů.
Možná, když mi dáte jídlo a počítač, budu pro vás tvořit videa o matematice.
Možná i Vy jste funkce.
Neznám Vaše jméno.
Rád bych, ale neznám.
A řekněme, že kdyby vstup do vás bylo video o matematice, tak Vaším produktem bude - co například?
Když Vám dám video o matematice, vyprodukujete samé jedničky z testů.
Jedničky z testů z matematiky. Doufám tedy, že od nikoho neopisujete.
Tak to je zajímavé.
Dáte-li... Odeberme počítač.
Řekněme, že jediné co Sal potřebuje je jídlo. Což je celkem pravda.
Takže pokud dáte jídlo do funkce Sal, funkční hodnota jídla, Sal vytvoří video o matematice.
A když do Vás vložím matematické video, vyprodukujete samé jedničky z testů z matematiky.
Zamysleme se tedy nad zajímavým problémem.
Co je Vaše funkční hodnota v hodnotě funkce Sal v hodnotě "jídlo"?
Vím, že to vypadá velmi směšně, ale myslím si, že postupujeme a někam se s touto myšlenkou dostáváme.
Nejprve musíme zjistit, jaká je hodnota funkce Sal z jídla.
Již jsme určili, že když do funkce Sal dáte jídlo,
Sal z jídla je video o matematice.
Je to tedy to samé jako - snažím se Vás zmást -
Vaše funkční hodnota z hodnoty "matematické video".
A již jsme určili, že když do funkce Vy vložíme matematické video, ať se jmenujete jakkoliv, produktem budou samé jedničky z testů z matematiky.
Tzn. Vaše funkční hodnota z matematického videa jsou samé jedničky z testů.
Takže Vaše funkční hodnota z funkční hodnoty Sal z jídla jsou samé jedničky z testů.
A všimněte si, že jsme určili pouze, co se stane, když do Sala vložíme jídlo.
Úplně jiný výsledek by to byl, kdybyste jídlo vyměnili třeba za jed.
Protože pokud byste dali jed do Sala, funkční hodnota Sala v hodnotě "jed" - ne, že bych Vám něco takového radil - je rovna hodnotě "smrt".
Ne, ne, něco takového jsem neměl říkat... ne ne ne ne.
Každopádně chápeme princip.
Nebylo by žádné matematické video. Každopádně
Pokročíme dál.
Nejsem si úplně jistý, jestli je příklad s jídlem a videem o matematice nejvhodnější.
Pojďme řešit nějaké skutečné problémy pomocí funkcí.
Řekněme, že mám nějakou funkci f a její funkční hodnota v x je rovna x plus 2 a pak mám další funkci g, jejíž funkční hodnota v x je rovna x na druhou mínus 1.
Zeptám se Vás, čemu se rovná funkční hodnota g v hodnotě f v hodnotě 3. První věc, kterou chceme udělat, je vyhodnotit f v hodnotě 3.
3 nahradí x, takže hodnota f v 3 je rovna 3 plus 2, což se rovná 5.
Z toho plyne, že g v hodnotě f v hodnotě 3 je to samé jako g v 5, protože f v 3 je rovno 5.
Omlouvám se za ten drobný nepořádek.
Čemu se tedy rovná g v hodnotě 5?
Jednoduše vezmeme 5 a dáme ho na místo x, tudíž g v 5 je rovno 5 na druhou, 25, mínus 1, to se rovná 24.
Tedy hodnota g v hodnotě f v hodnotě 3 je rovna 24.
To byla, doufejme, dostatečná ochutnávka toho, o čem jsou funkce. A opravdu se omlouvám, pokud jsem Vás zmátl nebo vyděsil tím příkladem Sal / jídlo / jed.
Ale v další sadě prezentací budu ukazovat mnohem více takových příkladů a určitě získáte alespoň představu o tom, jak řešit problémy, které můžete vidět ve Vašich testech z matematiky a možná i blíže pochopíte o čem jsou funkce.
Uvidíme se v dalším videu.
Ahoj.
Jmenuji se Jessi a tohle je můj kufřík.
Než vám ale ukážu, co se skrývá uvnitř, učiním veřejnou zpověď. A ta je, jsem posedlá oblečením.
Miluju hledání, nošení a nejnověji fotografování a blogování o různobarevném, bláznivém oblečení na různé příležitosti.
Nekupuju si ale nic nového.
Všechno oblečení mám ze sekáče, z blešáků a obchodů "vše za 30." ááá, díky.
Nakupování z druhé ruky mi umožňuje snížit dopad, který má moje oblékání, na životní prostředí a na mou peněženku.
Potkávám spoustu různých skvělých lidí, moje peníze obvykle jdou na dobrou věc, vypadám originálně a z nakupování se stává můj osobní hon za pokladem.
Říkám si, co asi najdu dnes?
Bude to v mé velikosti?
Bude se mi líbit barva?
Bude to stát míň než dvacku?
Když jsou všechny odpovědi kladné, mám pocit, jako bych vyhrála.
Ale zpátky k mému kufříku a k tomu, co jsem si do něj zabalila na tento úžasný týden na TEDu.
Co si asi zabalí někdo se všemi těmi módními kreacemi?
Ukážu vám zcela přesně, co jsem si přivezla.
Přivezla jsem si sedmery kalhotky a nic víc.
Kalhotky na přesně jeden týden jsou všechno, co mám v tašce.
Vsadila jsem se, že budu schopná najít všechno ostatní, co bych si chtěla vzít na sebe, přímo tady na místě, v Palm Springs.
A protože mě neznáte jako tu ženskou, co se kolem prochází ve spodním prádle - (Smích) znamená to, že jsem něco našla.
A opravdu ráda bych vám teď ukázala své oblečení na týden.
Co myslíte? -
A když už se do toho pouštím, podělím se s vámi i o několik životních poznatků které, věřte nebo ne, jsem získala při těch dobrodružstvích nosit jen obnošené.
Začněme tedy nedělí.
Tomuhle říkám rozzářený tygr.
Nemusíte utrácet hromady peněz, abyste vypadali dobře.
Za méně než 50 dolarů můžete skoro vždycky vypadat nádherně.
Všechno tohle oblečení, včetně saka, mě stálo 55 dolarů a bylo to to nejdražší, co jsem měla za celý týden na sobě.
Pondělí:
Barvy jsou mocné.
Je téměř fyzicky nemožné mít špatnou náladu, když na sobě máte zářivě červené kalhoty.
(Smích)
Když jste šťastní, přitáhnete k sobě ostatní šťastné lidi.
Úterý:
Snaha o zapadnutí mezi ostatní se přeceňuje.
Celý svůj život jsem se pokoušela být sama sebou a zároveň zapadnout.
Buďte prostě sami sebou.
Pokud se obklopíte těmi správnými lidmi, nejen že to přijmou, oni to i ocení.
Středa:
Přijměte své vnitřní dítě.
Někdy mi lidé říkají, že jsem jako malá holka, co si obléká máminy šaty, nebo že jim připomínám je samé v sedmi letech.
Ráda se usmívám a říkám: "děkuji."
Čtvrtek
Sebedůvěra je klíčová.
Pokud si myslíte, že v něčem vypadáte dobře, téměř jistě tomu tak je.
A pokud si myslíte, že v něčem vypadáte příšerně, opět, téměř jistě tomu tak je.
Vyrůstala jsem s mámou, která mi to říkala dnem i nocí.
Ale až po svých třicátinách jsem pochopila, co to opravdu znamená.
A já to teď s vámi ve zkratce proberu.
Pokud věříte, že jste skvělý člověk vnitřně i navenek, pak neexistuje žádný vzhled, ze kterého byste se nemohli svléknout.
A tak pro všechny z nás v publiku neexistuje žádná omluva.
Měli bychom být schopní zazářit v čemkoliv jen chceme.
Díky.
(Potlesk)
Pátek: Všeobecná pravda - 5 slov pro vás:
Zlaté flitry pasují se vším.
A konečně - sobota:
Vytvoření si svého vlastního jedinečného osobního stylu je opravdu skvělý způsob jak bez jediného slova svému okolí o sobě něco sdělit.
Neustále se mi to osvědčuje jako tento týden, kdy za mnou lidé chodí jen kvůli tomu, co mám na sobě.
A hezky jsme si popovídali.
Zcela jistě se mi to všechno do mého malého kufříku nevejde.
A tak než odjedu domů do Brooklynu, daruji to všechno zpátky.
Protože to, co se pokouším tento týden naučit, je, že je v pořádku nechat věci být.
Není nutné, abych se svými pocity k těmto věcem připoutala, protože na každém rohu bude vždycky další bláznivé, barevné, zářivé oblečení, které čeká na mně a na to, jestli do svého srdce a vzhledu vložím lásku.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Díky. -
Máme rovnici, "x" minus 9 děleno 12 se rovná 2/3
A chceme zjistit x
Existuje několik způsobů, jak příklad vyřešit
Většina se rozhodně "násobit čitatel a jmenovatel"
Řeknou si, 3 krát x minus 9 se bude rovnat 2 krát 12
To je naprosto sprváně
Vypočítáme to společně takže 3 krát x minus 9 se rovná 2 krát 12
Takže 2 krát 12 teď vynásobíme závorku
Dostaneme 3x minus 27 se rovná 24
Teď můžeme přičíst 27 k oběma stranám takže... přičteme 27 k oboum stranám
A zbude nám že, 3x se má rovnat 51
Takže x se rovná 17
Výsledek si můžeme ověřit 17 minus 9 se rovná 8 8/12 je to stejné, jako 2/3
Vyřešili jsme to správně
Bez toho, abychom násobili čitatel se jmenovatelem tak se můžeme zaměřit pouze na jemnovatele Když se chceme zbavit 12 ve jmenovateli ...
Tak vynásobíme obě strany 12
Když vynásobíme obě strany 12, tak vlevo nám zbude pouze x minus 9
A vpravo :
2/3 krát 12 2/3 dvanácti je 8
Nebo si to můžeme vynásobt 2/3 krát 12/1 12 a 3, takže 12 děleno 4 je rovno 4 a 3 děleno 3 se rovná 1
Takže, 2 krát 4/1 je rovno 8
Potom přičteme 9 k oběma stranám
Zábavné na Algebře je, že pokud udělám cokoliv co dává smysl z hlediska matematiky tak nám to vždy vyjde
Neexistuje jeden správný způsob řešení
Takže tady se x rovná znovu 17 také bychom mohli obě strany násobit 12 a poté násobit obě strany rovnice 3, to odpovídá
"násobení čitatele se jmenovatelem"
Vyřešíme si ještě jeden příklad Taky máme další rovnici Teď máme proměnou ve jmenovateli
Stejně, jako předtím, pokud chceme "násobit čitatel s jmenovatelem"
Ukážeme si "násobení čitatele s jmenovatelem" nejsou to žádné čáry máry pořád provádíme ekvivalentní úpravy na obou stranách rovnice Jediné, co děláme, je že násobíme obě strany oběma jemnovateli
V levé části rovnice máme ve jmenovateli 8
Pokud se ji chceme zbavit vynásobíme celý levý zlomek 8. ...
Aby se jednalo o ekvivalentní úpravu nemůže násobit pouze levou stranu musíme vynásobit obě
Podobně, jako kdybychom se chtěli zbavit x plus 1 v jmenovateli, museli bychom násobit "x plus 1"
Ale musíme tím násobit obě strany pokud chceme, aby se jednalo o ekvivalentní úpravu
Všimněte si, že jsme právě vynásobili pravý čitatel s levým jmenovatelem
Osmičky se zkrátí a "x plus 1" se zkrátí
Takže nám zbude x plus 1 krát 7 také lze napsat, jako 7 krát x plus 1 se rovná 5 krát 8
Všimněte si, že je to stejné, jako kdybychom násobili "čitatel s jmenovatelem"
Násobené "křížem" je pouze ztratka násobení obou stran oběma jmenovateli
Takže máme 7 krát x plus 1 se rovná 5 krát 8
A teď si to vyřešíme...
Roznásobením závorky, získáme 7x plus 7 se rovná 40
Odečteme 7 z obou stran takže nám zbude, 7x se rovná 33
Vydělíme obě strany 7, a vyjde nám x se rovná 33/7
Pokud to chceme napsat jako smíšené číslo rovná se to 4 a 5/7
A máme hotovo.
Právě dochází k zásadní demografické změně.
A může se stát, že překročení 50% míry urbanizace je ekonomický bod zvratu.
Svět je dnes propojenou mapou.
Bývalo, že Paříž a Londýn a New York byly největší města na světě.
Nastal konec vzestupu Západu.
Skončil.
Souhrné počty jsou ohromující.
Co se doopravdy děje?
Vesnice všude na světě se vyprázdňují.
Otázkou je proč?
Tady je ne-romatická pravda - městský vzduch osvobozuje říkali v renesančním Německu. Někteří lidé odcházejí do míst jako
Shangaj, ale většina odchází do příměstských slamů, kde vládne estetika.
Tihle lidé nejsou lidé trpící chudobou.
Jsou to lidé snažící se dostat z chudoby, jak nejrychleji to jde.
Ti jsou hlavními staviteli a do velké míry i hlavními dizajnéry.
Mají doma vyrobenou infrastrukturu a městský život plný energie.
Jedna šestina indického HDP pochází z Bombaje.
Neustále si vylepšují (své domovy) jenom někde s pomocí vlády.
Vzdělání patří k hlavním událostem, které mohou ve městech nastat.
Co se děje v ulicích Bombaje?
Al Gore to zná. Je to vzásadě všechno.
V příměstských slamech neexistuje nezaměstnanost.
Každý pracuje.
Nachází se tam jedna šestina lidstva.
Bude jich ale mnohem víc.
Tady je první pointa.
Města zneškodnila populační explozi.
Tady je druhá pointa.
To jsou zprávy z centra.
Tady je výhled do budoucna.
Hvězdy zářily na Zemi po miliardy let.
Teď pro změnu my osvětlujeme vesmír.
Děkuji.
Minulý rok jsem vám ukazoval tyto dva snímky demonstrující, že polární ledový příkrov, který po většinu z posledních tří milionů let zabíral plochu velkou jako kontinentální USA, ze 40% zmizel.
To ale ještě neříká naplno, jak vážný je to problém, protože ze snímků není poznat tloušťka ledu.
Polární ledový příkrov je svým způsobem tlukoucím srdcem globálního klimatického systému.
V zimě expanduje a v létě se zmenšuje.
Další snímek, který Vám ukážu, bude zrychlený záznam toho, k čemu došlo za posledních 25 let.
Trvalý led je vyznačený červeně.
Jak vidíte, rozšiřuje se do tmavě modré. To je sezónní led v zimě. A ten v létě ubývá.
Ten takzvaný trvalý led, v odstupech pěti let, vidíte skoro jako krev, vytékající z těla.
Během 25 let se dostal odsud...sem.
To je problém, protože oteplování zahřívá zmrzlou pevninu kolem Severního ledového oceánu, ve které je obrovské množství zmrzlého uhlíku, který, když rozmrzne, je mikroorganismy přeměněn na metan.
Vezmeme-li celkové množství skleníkových plynů v atmosféře, tak se toto může zdvojnásobit, pokud překročíme bod zlomu.
Už dnes v některých mělkých jezerech na Aljašce metan aktivně probublává skrz vodu.
Profesorka Katey Walterová z Aljašské univerzity se vloni v zimě vydala s dalším týmem k jinému mělkému jezeru.
Video:
Wow!
(Smích)
Al Gore:
Je v pořádku.
Otázka je, jestli budeme i my.
Důvodem k obavám je fakt, že tento obří pasivní chladič teď ohřívá Grónsko ze severu.
Tohle je sezónní řeka roztátého sněhu.
Každý rok ji napájí větší množství tajícího sněhu.
Tohle je řeka Kangerlussuaq na jihozápadě Grónska.
Pokud chcete vědět jak se zvedá hladina moří kvůli tání pevnínského ledu, tak tady se řeka vlévá do moře.
Tyto toky velice rychle mohutní.
A na druhé straně planety máme Antarktidu největší masu ledu na Zemi.
Minulý měsíc vědci oznámili, že celý kontinent teď má "negativní ledovou bilanci" a odtává.
A západní Antarktida, pevnina tvořená ledem spojenými ostrovy, roztává obzvláště rychle.
Představuje to 6 metrů hladiny moře, tak jako v Grónsku.
V Himálaji, třetí největší mase ledu, vidíte v horní části nová jezera, která byla před pár lety ledovci.
40% světové populace získává pitnou vodu z ledovcových řek.
Tento ledovec v Andách je zdrojem pitné vody pro toto město.
Prameny zmohutněly.
Ale až zmizí, zmizí i spousta pitné vody.
V Kalifornii došlo ke 40%nímu úbytku sněhu v pohoří Sierra Nevada.
To má velký dopad na přehrady.
A předpovědi, jak jste viděli, nejsou příznivé.
Toto sucho vede na celém světě k dramatickému nárůstu počtu požárů.
A přírodní katastrofy ve světě přibývají naprosto neobvyklou a nevídanou měrou.
Za posledních 30 let čtyřikrát více než za předešlých 75.
To je absolutně neudržitelný vzorec.
Když se na to podíváte v historickém kontextu uvidíte, co to způsobuje.
V posledních pěti letech jsme přidávali 70 milionů tun CO2 každých 24 hodin; 25 milionů tun denně do oceánů.
Podívejte se pozorně na východní Pacifik, od obou Amerik na západ, a na obě strany Indického subkontinentu, kde dochází k radikálnímu úbytku kyslíku v oceánech.
Nejvážnějším původcem globálního oteplování, spolu s odlesňováním, které se na výsledku podílí 20%, je spalování fosilních paliv.
Ropa je problém a uhlí je nejvážnější problém.
Spojené Státy jsou jedním ze dvou největších znečišťovatelů, spolu s Čínou.
A byl tu záměr budovat ještě víc uhelných elektráren.
Ale zdá se, že vítr se obrací.
Tady vidíte ty, jejichž výstavba byla v posledních pár letech zrušena a několik navržených zelených alternativ.
(Potlesk)
Nicméně politická bitva zuří v naší zemi.
A uhelný a ropný průmysl utratily v minulém kalendářním roce čtvrt miliardy dolarů za propagaci "čistého uhlí", což je protimluv.
Tenhle obrázek mi něco připomněl. (Smích)
Okolo Vánoc, u nás doma v Tennessee, došlo k vylití skoro čtyř milionů krychlových metrů uhelného kalu.
Pravděpodobně jste to viděli ve zprávách.
Jde o druhý největší tok odpadu v celé Americe.
Stalo se to okolo Vánoc.
A tohle byla jedna z vánočních reklam placených těžebním průmyslem.
Video: ♪♫ Ten náš Uhlík Mrazík, to je vážně príma chlapík.
Hojným výskytem v Státech Amerických pozvedá naše cash flow.
Jó, Uhlík Mrazík, čistější je každým dnem, je tak úžasný, skoro průzračný, přináší peníze všem.
Al Gore:
Tohle je velké ložisko uhlí v Západní Virginii.
Největší společnost těžící uhlí tímto způsobem je Massey Coal.
VIdeo: Don Blankenship (šéf představenstva):
Řeknu Vám to na rovinu.
Al Gore,
Nancy Pelosiová, Harry Reid, ti lidi nevědí, o čem mluví.
Takže Aliance pro Ochranu Klimatu také rozjela dvě kampaně.
U nás v UHLergii vnímáme změnu klimatu jako velmi závažnou hrozbu pro náš byznys.
Video:
A proto je naším prvořadým cílem utratit velkou spoustu peněz za reklamní kampaň, která ukáže a zkomplikuje pravdu o uhlí.
Ve skutečnosti uhlí není špinavé.
Myslíme si, že je čísté... a taky hezky voní.
Takže se nebojte o globální oteplování.
Nechte ho na nás.
(Smích)
Video:
Herec: Čisté uhlí, už jste o něm hodně slyšeli.
Tak si prohlédněme ten výkřik technologie - továrnu na čisté uhlí.
Úžasné!
Stroje jsou sice dost hlučné.
Ale to je zvuk technologie čistého uhlí.
A jelikož spalování uhlí je jednou z hlavních příčin globálního oteplování, ta pozoruhodná technologie,kterou tu vidíte, všechno mění.
Dobře se dívejte, tohle je dnešní technologie čistého uhlí.
Al Gore: A nakonec pozitivní alternativa, která se zaměřuje na ekonomickou stránku věci a na přínos pro naši národní bezpečnost.
Video:
Pojítkem toho všeho je naše závislost na fosilních palivech jako je špinavé uhlí a zahraniční ropa.
Ale je tu nové a smělé řešení, které nás z toho může dostat.
Dát Americe novou, na 100% čistou, elektrickou energii během deseti let.
Je to plán jak Americe znovu dát práci, jak nás zabezpečit, a pomoci zastavit globální oteplování.
Konečně je tu řešení dost velké na to, aby naše problémy vyřešilo.
Nová Energie.
Zjistěte si víc.
Al Gore:
Tohle je poslední ukázka.
Video: Vypravěč:
Je to o nové energii pro Ameriku.
Jedna z nejrychlejších cest pryč od závislosti na starých špinavých palivech, která zabíjejí naši planetu.
Muž:
Budoucnost je tady.
Vítr, Slunce, nová elektrická síť.
Druhý muž:
Nové investice a nové, dobře placené zaměstnání.
Vypravěč:
Nová Energie.
Přišel čas pro změnu.
Al Gore:
Je jedno staré africké přísloví, které říká:
"Chceš li jít rychle, jdi sám.
Chcete-li dojít daleko, jděte společně."
My musíme dojít daleko, a rychle.
Děkuji Vám mnohokrát.
(Potlesk)
Máme zde tři obdélníky a známe také jejich rozměry.
Známe jejich délku a šířku.
Tento obrazec má stejnou délku i šířku, takže jde ve skutečnosti o čtverec.
Pojďme se zamyslet, kolik místa zabírají na obrazovce.
Budeme počítat v metrech, protože všechny rozměry jsou v metrech. Obsah tedy budeme měřit ve čtverečních metrech.
Zkusme zjistit, kolik čtverečních metrů se vejde do tohoto žlutého obdélníku tak, abych se nedostal mimo jeho hranice a bez toho, aby se překrývaly.
Vejde se sem 1 čtvereční metr.
Pamatujte si, že čtvereční metr je čtverec, jehož délka je 1 metr a šířka je také 1 metr.
To je 1 čtvereční metr, 2, 3, 4, 5 a 6 čtverečních metrů.
Vidíme, že obsah je 6 čtverečních metrů.
Obsah se rovná 6 čtverečním metrům.
Nebije vás něco do očí?
Musíme si skutečně sednout a otrocky počítat 1, 2, 3, 4, 5, 6?
Možná jste si všimli, že to můžu brát jako 2 skupiny po třech.
Vysvětlím vám to.
Toto můžu vnímat jako jednu skupinu po třech a pak další skupinu po třech.
Jak jsem dostal skupiny po třech?
Protože šířka je 3 metry.
Můžu za sebe dát 3 čtvereční metry.
A jak jsem dostal ty 2 skupiny?
Tohle měří 2 metry.
Těchto šest čtverců bych mohl spočítat také tak, že bych si řekl:
"Hele, délka je 2 metry, takže budu mít 2 skupiny po třech.
Můžu tedy vynásobit 2 krát 3, 2 skupiny po třech a dostanu 6."
"Počkat, je to náhoda, že když vezmu délku a vynásobím jí šířkou, dostanu obsah této plochy?"
Není to náhoda, protože když vezmete délku, ptáte se na to, kolik máte řad.
A když to vynásobíte šířkou, tak se ptáte, kolik čtverečních metrů se vejde do řady.
Toto je skutečně rychlý způsob, jak vypočítat, kolik tu máme čtverečních metrů.
Můžeme říct, že 2 metry krát 3 metry se rovná 6 čtverečních metrů.
Můžete se ptát, jestli je možné tohle uplatnit pokaždé. Pojďme to zjistit na dalších obdélnících.
Na základě toho, co jsme právě viděli, vezmeme délku, 4 metry, a vynásobíme jí šířkou, vynásobíme ji 2 metry.
4 krát 2 je 8.
Výsledek je 8 čtverečních metrů.
Zkusíme zjistit, jestli to tak opravdu je.
1, 2, 3, 4, 5, -- zatím to vychází -- 6, 7 a 8.
Obsah tohoto obdélníku je skutečně 8 čtverečních metrů.
Můžeme to vnímat jako 4 skupiny po dvou.
Doslova to jsou 4 skupiny po dvou.
Odtud mám 4 krát 2.
Můžete to vidět jako 4 skupiny po dvou. Nebo jako 2 skupiny po čtyřech.
1 skupina po čtyřech je tady.
Takže je to 2 krát čtyři, 2 skupiny po čtyřech.
Trošku to zvýrazním.
Teď už asi víte, jaký je obsah tohoto obdélníku.
Ve skutečnosti je to čtverec, protože má stejnou délku a stejnou šířku.
Vynásobíme délku, 3 metry, krát šířku, krát 3 metry. 3 krát 3 je 9 -- 9 čtverečních metrů.
Pokusme se to zase dokázat, ať máme dobrý pocit z násobení rozměrů u těchto obdélníků.
Máme tu 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9.
Takže to sedí.
Zjistili jsme, kolik se sem vešlo čtverečních metrů, aniž bychom je překrývali, nebo by byly mimo hranice obrazce.
Dostali jsme stejný výsledek, jako když jsme vynásobili 3 krát 3, tedy vynásobili délku a šířku v metrech.
Skupina devíti lidí chce vybrat do vedení tři úředníky: prezidenta, viceprezidenta a sekretáře.
Předpokládejme, že jsou tito úředníci vybíráni náhodně.
Jaká je pravděpodobnost, že jako prezident bude vybrán Marcia, jako viceprezident Sabita a jako sekretář Robert?
Zamysleme se nad pravděpodobností, že bude vybrán Marcia.
Napíšu to: prezident se rovná Marcia, viceprezident se rovná Sabita, sekretář se rovná Robert. -
Tohle je jeden možný výsledek, jeden konkrétní výsledek.
Tohle je jeden výsledek ze všech možných výsledků, ze všech možností, které mohou nastat. ze všech možností, které mohou nastat.
Kolik je celkem těchto možností?
Zamysleme se nad tím, zamysleme se nad těmito třemi místy, která máme obsadit.
Tím mám na mysli prezidenta, viceprezidenta a sekretáře.
Předpokládejme, že nejprve obsadíme místo prezidenta.
Nemuseli bychom začínat s prezidentem, ale uděláme to třeba takto.
Takže prostě nejprve vybereme prezidenta. Ještě jsme nikomu nepřiřadili žádnou funkci, takže vybíráme z devíti lidí.
Existuje tedy 9 možností.
Když budeme vybírat osobu na místo viceprezidenta, bude už jedna osoba prezidentem.
Takže budeme vybírat pouze z osmi lidí.
A když budeme obsazovat místo sekretáře, bude už obsazeno místo prezidenta a viceprezidenta, takže budeme vybírat pouze ze sedmi lidí.
Takže kolik bude celkem možností, či způsobů, jak vybrat prezidenta, viceprezidenta a sekretáře z devíti lidí?
Bude to 9 krát 8 krát 7.
Což je kolik? 9 krát 8 je 72.
72 krát 7 je kolik? 2 krát 7 je 14, 7 krát 7 je 49 plus 1 je 50.
Takže existuje celkem 504 možností.
Abychom tedy odpověděli na původní otázku, pravděpodobnost, že Marcia bude prezident, Sabita bude viceprezident a Robert bude sekretář, je rovna 1 děleno celkový počet možností, což je 1 děleno 504.
To je hledaná pravděpodobnost. -
Jsme v Musée d'Orsay a díváme se na obrovské plátno
Gustava Courbeta Pohřeb v Ornans.
Bylo namalováno v letech 1849-1850 a bylo vystaveno následujícího roku.
Courbet pocházel z poměrně bohaté rodiny, z tohoto relativně malého města ve Francii, ale blízko švýcarské hranici.
Ano, myslím si, že se můžeme dočíst, že mělo asi tak tři stovky obyvatel v té době, takže je to skutečně malé město.
Díváme se na skupinu lidí, kde každý každého zná, takže jsou zde pevné vztahy.
Vidíme zde útesy, které jsou velice typické pro tuto oblast Francie.
Všechny osoby přistrčil skutečně blízko k nám, je to téměř jako klasický vlys, ve způsobu, jakým je děj s figurami rozmístěn napříč mělkým popředím a figury jsou tlačeny dopředu, aspoň opticky, těmito útesy.
A co to vytváří, je, že to znamená že tyto postavy, které jsou trochu větší než v životní velikosti, jsou nám skutečně k dispozici a není to zidealizovaná prezentace toho, jak by pohřeb vypadal, ale jsou zde všechny záležitosti pohřbu, skutečného pohřbu.
A já si myslím, že všichni víme, jak to na člověka působí.
Takže to jsou skutečně specifičtí lidé.
Kdyby to bylo vystaveno na salonu, byl by zde nějaký hrdina, který zemře a nebesa by se otevřela a měli bychom tušení posmrtného života.
Měli bychom tušení spásy a zde není tento příslib vykoupení, ale podle mne, spása, ačkoliv nespočívá v Kristovi, spočívá někde jinde.
Spása je jeho víra v tyto lidi, jeho víra v to skutečné.
Protože Courbet odstraňoval klasicismus a říkal, že umění, které je autentické, umění, které je výrazem toho, co skutečně zažíváme, tak to umění je pravdivé a toto bylo srdcem realismu a Courbetova projektu.
Co je ale zajímávé, je znázornění Krista jako sochy nesené jedním z duchovních, kteří jsou mezi lidmi, účastní se pohřbu, nesou rakev, čtou z bible a vůbec vykonávají obřad.
Rakev, přinášená zleva, její blízkost a blízkost hrobu mi přijde daleko hmatatelnější, oddělené pouze postavou, která provádí obřad u hrobu a několika malými dětmi.
Ale cítíme zde skutečnou komunitu, ve které máme děti, spoustu dětí, a jsou zde staří lidé a lidé středního věku i pes.
Vytváří syntetický realismus.
Pes, který se zde náhodou objevil, se stává jakýmsi symbolem pro pocit rozptýlení, chaosu, skutečnosti okamžiku.
Pro mne je zde něco velice dojímavého, jak se tato komunita schází dohromady na pohřeb, kvůli dlouholetému členovi společenství, a ta cesta, to téměř slouží jako moderní memento mori.
Smrt přichází k nám všem a vše, co máme na naší cestě je náš okamžik, náš čas, naše společenství.
Courbet, myslím si, toto zdůrazňuje celou řadou způsobů.
Zaprvé, je zde skutečná krása ve způsobu, jakým zpodobňuje ty figury, ale je zde také pohozená lebka na kraji té díry do země, která se zdá být jakoby byla vykopána bezmyšlenkovitě, když kopali tento nový hrob.
A ta lebka, je samozřemě připomínka více tradičních maleb Golgoty a Krista, ukřižování, ale zde, to značí, že zde byl ještě někdo jiný, kdo zemřel a nyní je již zapomenut.
Úplně napravo je tvář dítěte a malba je tak černá, že obličej pluje v prostoru.
Nachází se zde myšlenky na podstatu nás samých a naší vlastní smrtelnosti, a to je velice dojemné.
Protože zde nemáme typickou kompozici, která by směřovala naši pozornost na hlavní, hrdinou postavu a místo toho tam je jakási demokracie pozornosti, kde se každému dostává jejich vlastního zobrazení.
Každá postava je v soukromém prostoru vlastní mysli, v tento okamžik pohřbu, přemýšlející a smrtelnosti, ale současně přemýšlí možná o večeři.
Řekl bych, že se zde odehrávají dvě věci.
Myslím si, že máte úplnou pravdu.
Ten člověk, který je zde pohřbíván byl pro Courbeta velice důležitý.
Ale současně je zde také jistý typ, který je stále zde.
To je duchovenstvo.
To jsou představitelé města.
Jsou zde ženy, které jsou ve svých tradičních rolích plačících a truchlících.
Jsou zde děti, které mohou být rozptýleny, ale také reprezentují krásu a mládí a jistý druh nevinnosti.
A takže jsou zde stále jisté typy, ale on ty typy přenáší pomocí individuální zkušenosti.
Tento obraz byl poprvé vystaven v samotném Ornans a poté na pařížském Salonu, kde byli lidé zkrátka ohromeni.
Co je ta věc, kterou Courbet ukazuje?
Myslím tím, že porušil každé pravidlo.
A nevypadalo to tak, jak umění mělo vypadat, rozhodně v tomto měřítku.
Nebylo to komponováno. Nemělo to žádnou vykupitelskou zprávu, nebylo to ideální. Nebyl to ten správný druh námětu.
Lidé, kteří pro obraz pózovali, se podle některých vědců cítili zesměšněni Pařížany, ale pro Courbeta byla představa venkovského daleko autentičtější, bez lesku a v jistém smyslu bez falše, kterou si městská kultura vytvořila.
A samozřejmě Courbetova celá myšlenka je malovat reálné a konkrétní a obrátit se zády k romantismu a takovým druhům emocí a malovat věci.
Myslím, že nejlépe to vysvětluje jeho slavný výrok:
"Ukaž mi anděla a já ho namaluji."
Máme zjednodušit nebo roznásobit (7x plus 10) na 2.
To, co vám ukážu nejdříve, je to, co byste rozhodně neměli dělat! Je tu velké pokušení, mnoho lidí se na to podívá a řekne:
"No, to bude ((7x) na 2) plus (10 na 2)."
To je špatně!
A napíšu to velkými písmeny.
To je špatně!
Váš mozek si myslí, že máte-li 7x krát 10 a umocníte to na 2, to bude ((7x) na 2) krát (10 na 2).
Tady nenásobíme, přičítáme 7x k 10.
Nemůžete jen umocnit na 2 oba členy.
Chtěl jsem jen zdůraznit, že je to zcela špatně.
A abyste viděli, proč je to špatně, musíte si připomenout, že ((7x plus 10) na 2) je to stejné jako (7x plus 10) krát (7x plus 10).
To je to, co znamená mocnit na 2.
Násobíte to tím stejným, dá se říct dvakrát.
Pokud byste mocnili na 1, měli byste jen (7x plus 10).
To je tedy to, co to znamená, ve skutečnosti jen násobíme dvojčlen, vlastně dva dvojčleny, jen to jsou dva stejné. Můžete použít různé metody, můžete použít roznásobování, ale tohle je speciální případ, kde mocníte dvojčlen na 2.
Zamysleme se tedy nad tím jako nad zvláštním případem, pak na to můžeme použít to, co se naučíme.
Můžeme to udělat rovnou, ale chci vás naučit obecný postup, abyste ho mohli použít na jakýkoliv příklad.
Mám-li (a plus b) to celé na 2... Už víme, že to není (a na 2) plus (b na 2). Je to (a plus b) krát (a plus b).
Teď můžeme použít distributivitu.
Můžeme roznásobit (a plus b) s tímto 'a'.
Takže máme 'a' krát (a plus b) a můžeme roznásobit (a plus b) s tímto 'b'. ...plus 'b' krát (a plus b).
Pak roznásobíme tohle 'a', dostaneme (a na 2) plus ab plus (b krát a) je další ab, měním pořadí, abychom měli to stejné u sebe, plus (b krát b), což je (b na 2).
Tohle jsou stejné členy. Členy proměnných stejného řádu.
Takže je můžeme sečíst.
1 něčeho plus další 1 něčeho dá dohromady 2 něčeho, tedy 2ab.
Máme (a na 2) plus 2ab plus (b na 2).
Takže ten vzorec zde, mám-li (a plus b) na 2, je to rovno (a na 2) plus 2ab plus (b na 2).
Tady mám (7x plus 10) na 2.
Tohle bude rovno (7x na 2) plus 2 krát součin (7x) a 10.
2 krát (7x) krát 10 plus (10 na 2).
Správná a špatná odpověď se liší tím, že tady máme tento prostřední člen, na který bychom zapomněli, pokud bychom to dělali takto.
Ten člen se objeví poté, co vynásobíme všechny různé kombinace těchto členů zde.
Pokud bychom to zjednodušili, (7x) na 2... To je (7 na 2) krát (x na 2).
7 na 2 je 49, krát x na 2.
Vynásobíte-li tohle, 2 krát 7 krát 10, to je 14 krát 10, což je 140, a pak tu máme naše 'x' a žádné další.
A pak plus (10 na 2). Takže plus 100.
A jsme hotovi!
Vyřešte nerovnici x plus 8 je menší než nebo rovno 6 a graficky znázorněte řešení.
Takže máme x plus 8 je menší než nebo rovno 6.
Pojďme vypočítat "x" a nejsnazší způsob je osamostatnit "x" na levé straně, protože už tam je. Stačí se jen zbavit této osmičky. A nejlepší způsob, jak se zbavit plus 8 je odečíst 8 z obou stran.
Odečtěme 8 z obou stran, znaménko nerovnosti se nezmění. Takže na levé straně x + 8 - 8 zůstává vám pouze "x", pravé straně 6 minus 8 je mínus 2, a stále máme méně než nebo rovno
Takže jsme vyřešili nerovnici. Máme x je menší než nebo rovno mínus 2. Pojďme si to nakreslit na číselné ose.
Tady je má číselná osa, 0 je tady, možná pokud máme 1, pak můžeme znázornit mínus 1, mínus 2, - 3 a můžeme pokračovat doleva. A my chceme všechna "x", která jsou menší než nebo rovna -2. Vzhledem k tomu, že se může rovnat -2, vyznačíme to zde na mínus dvojce a také všechny hodnoty menší než -2.
Kdyby to byl pouze méně než, kdyby zde nebylo rovnítko, nakreslilli bychom kruh kolem.
Ale vzhledem k tomu, že je to menší než nebo rovno, vyplnilli jsme kolečko.
Pak chcem všechny menší hodnoty.
A můžete jich pár vyzkoušet a ověřit jestli odpovídají.
Na základě toho, -3 by mělo odpovídat a pokud vezmete -3, mínus 3 plus 8 je pět, což je rozhodně méně než 6, tak to odpovídá., A -1 by odpovídat nemělo, Není zde zahrnuto, tak si to vyzkoušejme.
Mínus1 plus 8 je 7, což rozhodně není menší než 6, takže z vyzkoušených čísel to vypadá, jako že máme správné řešení.
Bude dobré se seznámit se základní terminologií, která je běžně používána v oboru umělé inteligence k rozlišení různých typů problémů.
První slovo, které vás naučím je plně vs. částečně pozorovatelný.
Prostředí je nazýváno plně pozorovatelné pokud to co váš agent může sledovat v jakémkoliv časovém okamžiku je kompletně dostačující, aby udělal optimální rozhodnutí.
Například, v mnoha karetních hrách, když jsou všechny karty na stole, letmý pohled na všechny karty je dostatetečný k provedení optimálního rozhodnutí.
To je v protikladu k jiným prostředím, kde na straně agenta potřebujete k provedení nejlepšího možného rozhodnutí paměť.
Napříkla, při hře pokeru, nejsou karty vyloženy na stole, a zapamatování předchozích pohybů, vám pomůže provést lepší rozhodnutí.
Abychom plně porozuměli rozdílu, uvažte interakci agenta s prostředím oproti jeho senzorům a aktuátorům a tato interakce probíhá v mnoha cyklech často nazývaných cyklus vnímání-akce.
Pro mnoho prostředí je vhodné předpokládat, že toto prostředí má nějaký vnitřní stav.
Například v karetní hře, kde karty nejsou vyloženy na stole, se stav může týkat karet ve vaší ruce.
Prostředí je plně pozorovatelné, jestliže senzory mohou stále sledovat stav celého prostředí.
A je částečně pozorovatelné, jestliže senzory mohou sledovat pouze zlomek celkového stavu, přitom zapamatování si předchozích měření nám poskytuje další informace o daném stavu který v daném okamžiku není snadno pozorovatelný.
Takže například jakákoliv hra, kde předchozí tahy nesou informaci o tom co může být v hráčově ruce, je částečně pozorovatelná, a vyžaduje odlišné zpracování.
Velmi často agenty, které působí v částečně pozorovatelných prostředích potřebují získat vnitřní paměť, aby porozuměly stavu prostředí, budeme o tom ve velké míře hovořit až začneme mluvit o tom jak struktura skrytých Markovových modelů poskytuje takovou vnitřní paměť.
Další terminologie se týká toho, zda je prostředí deterministické [dané] nebo stochastické [nahodilé].
Deterministické prostředí je takové, kde akce agenta jednoznačně určují výsledek.
Tak například v šachu, neexistuje při přesunu figurky skutečně žádná nahodilost
Následek přesunu figurky je zcela dán předem, a bez ohledu na to, kam přesunu stejnou figurku, výsledek je shodný.
Tuto situaci nazýváme deterministickou.
Hry s kostkou, například vrchcáby, jsou stochastické.
Přestože stále můžete deterministicky přesouvat vaše figurky, výstup akce zahrnuje vrh kostkou a ten nemůžete předvídat.
Ve výstupu vrhu kostkou je tedy zahrnuté určité množství nahodilosti a proto tuto situaci nazýváme stochastickou.
Dovolte mi říci něco o termínech diskrétní vs. spojitý.
Diskrétní prostředí je takové, kde máme výběr konečného počtu možných akcí a konečný počet měřitelných věcí.
Například opět v šachu, máme konečný počet pozic na šachovnici a konečný počet proveditelných operací.
To je odlišné od spojitého prostředí kde prostor možných akcí nebo měřitelných věcí může být nekonečný.
Například, když házíte šipky, existuje nekonečně mnoho způsobů jak šipky směrovat a jak je urychlit.
A nakonec, rozlišujeme benigní [vlídný] vs. adversariální [nepřátelský] prostředí.
V benigních prostředích, může prostředí být náhodné.
Může být stochastické, ale samo o sobě nemá záměr který by byl v rozporu s vlastním záměrem.
Tak napříkla počasí je benigní.
Může být náhodné.
Může ovlivnit výsledek vašich akcí.
Ovšem zcela jistě se nepokouší vás dostat.
Porovnejme to s adversariálními prostředími, jako v mnoha hrách, například šachu, kde se vás protihráč skutečně pokouší dostat.
Ukazuje se, že je mnohem obtížnější najít vhodné akce v adversariálních prostředích kde vás protihráč aktivně pozoruje a působí proti tomu, čeho se snažíte dosáhnout, relativně k benignímu prostředí, kde sice může prostředí být stochastické, ale nemá ve skutečnosti zájem vám komplikovat život.
Pojďme se podívat, do jaké míry pro vás tyto výrazy dávají smysl v následujícím kvízu.
Takže zde opět máme 4 koncepty: částečně pozorovatelný vs. plně pozorovatelný, stochastický vs. deterministický, spojitý vs. diskrétní, adversariální vs. benigní.
A dovolte mi, abych se vás zeptat na hru dáma.
Zaškrtněte jeden nebo více z atributů, které platí.
Pokud myslíte, že dáma je částečně pozorovatelná, zaškrtněte tento.
V opačném případě jej nezaškrtávejte.
Pokud myslíte, že je stochastická, zaškrtněte tenhle, spojitá, zaškrtněte tenhle, adversariální, zaškrtněte tenhle.
Pokud neznáte dámu, můžete se podívat na Webu a gůglovat abyste našli více informací o dámě.
Signální oheň je bezpochyby jednou z nejstarších technologií pro přenos informací - pochází pravděpodobně už z doby, kdy člověk poprvé začal kotrolovaně využívat oheň.
Umožňuje ovlivnit stav myšlení někoho jiného i přes velkou vzdálenost.
Protože díky schopnosti zpozorovat přítomnost nebo naopak absenci čehokoliv, jsme schopni přepínat mezi dvěma stavy vědomí.
Jeden rozdíl.
Dva stavy.
A když se podíváme zpět do historie, zjistíme, že toto bylo velmi důležité pro všechny armády, protože se spoléhají na efektivní komunikaci.
Je to dobře vidět na příkladu řeckého mýtu o Kadmovi - fénickém princi, který představil Řekům fonetická písmena.
Řecká abeceda - odvozená z fénických písmen - společně se světlem a levným papyrem způsobila přesun moci od knězů k armádě.
A historie řeckého vojenství nám předkládá jasný důkaz prvních pokroků v komunikaci, v oblasti užívání signálních pochodní.
Polybios byl řecký historik, který se narodil 200 př.n.l.
Napsal dílo Dějiny, což je pokladnice různých detailů o komunikačních technologiích této doby.
"Schopnost jednat v tu pravou chvíli velmi přispívá úspěchu všech podniků.
A signální ohně jsou tím nejefektivnějším prostředkem, který nám k tomu může pomoci."
Nicméně, byl si vědom i jejich omezení.
Napsal:
Lidé se mohli předem domluvit, že vyšlou signál ve chvíli, kdy dorazí flotila do přístavu.
Ale když byli nějací občané obviněni ze zrady nebo se ve městě odehrál nějaký masakr - věci, které se stávají často, ale nemohou být předvídány - pro všechny tyto záležitosti je dorozumívání pomocí signálního ohně nepoužitelné."
Signální oheň je skvělý ve chvíli, kdy máme jen omezené množství různých sdělení - například jestli nepřítel dorazil nebo nedorazil.
Nicméně, když rozsah zpráv - celkové množství možných sdělení - naroste, je potřeba si navzájem sdělit mnoho různých detailů.
A v Dějinách Polybios popisuje technologii, kterou vyvinul Aeneas Tacticus - jeden z nejranějších řeckých spisovatelů, který se zabýval válečným uměním - v 4. století př. n. l.
A jeho technologie byla popsána následovně:
"Ti, kteří si navzájem potřebují sdělit novinky pomocí signálního ohně, by si měli obstarat dvě nádoby o přesně stejných rozměrech.
Doprostřed nádoby poté vložit tyč rozdělenou na stejné části - každá z nich musí být jasně oddělená od té následující, označené řeckým písmenem."
Každé písmeno odpovídá jedné zprávě v seznamu, který obsahuje ty nejčastější události, které ve válce mohou nastat.
Při komunikaci poté postupovali následovně:
Nejprve odesílatel zdvihl pochodeň, aby dal najevo, že chce vyslat zprávu.
Adresát poté zdvihl svou pochodeň a tím dal najevo, že je připraven zprávu přijmout.
Poté odesílatel opět spustil svojí pochodeň dolů a oba začli vyprazdňovat svoje nádoby pomocí otvoru stejné velikosti ve spodní části nádoby.
Jakmile se dostali na úroveň, která symbolizovala danou událost, odesílatel zdvihl svoji pochodeň a tím dal najevo, že mají oba zastavit proud vody.
Tím dostali vodu v nádobách na stejnou úroveň a sdíleli díky tomu zprávu navzájem.
Tato šikovná metoda využívala rozdílů v čase pro přenos zpráv.
Nicméně vyjadřovací schopnost této metody byla omezená, především kvůli její rychlosti.
Polybios poté napsal i o novější metodě - kterou původně vymyslel Demokritos - o které tvrdil, že jí "zdokonalil a učinil schopnou vyslat - s velkou přesností - jakýkoliv druh akutní zprávy."
Jeho metoda - nyní známa jako Polybiův čtverec - funguje takto:
Dva lidé, odděleni velkou vzdáleností, mají každý deset pochodní - rozdělené do dvou skupin po pěti.
Na začátku odesílatel zdvihne svou pochodeň a čeká, až mu příjemce odpoví.
Poté odesílatel zapálí určitý počet pochodní z každé skupiny - a zdvihne je.
Příjemce poté spočítá počet pochodní zapálených z první skupiny.
Toto číslo označuje řadu v mřížce, kterou navzájem sdílejí.
A druhá skupina pochodní označuje sloupec v této mřížce.
V průsečíku řady a sloupce se nachází odeslané písmeno.
Uvědomte si, že o této metodě můžeme uvažovat jako o výměně dvou symbolů.
Každá ze skupin pěti pochodní je symbolem, který je omezen na pět variací - od jedné do pěti pochodní.
Když počet těchto variací vynásobíme dohromady, dostaneme 5 x 5 = 25 různých možností - ne 5 + 5.
Toto násobení ukazuje důležitost chápání kombinatoriky v našem příběhu.
Toto bylo jasně vysvětleno už v 6. stol. př. n. l. v indickém textu o lékařství, který byl připisován Sushrutovi - starodávnému indickému mudrcovi - následovně:
"Máme 6 druhů koření, kolik různých příchutí z nich můžeme namíchat?"
Proces vytváření směsi může být rozdělen do šesti otázek:
Přidáváš A?
Ano, nebo ne?
Přidáváš B?
C?
D?
E? a F?
Uvědomte si, že to můžeme zapsat i jako strom s různými posloupnostmi odpovědí - 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 = 64 ... Je tedy možné vytvořit 64 různých posloupností odpovědí.
Povšimněte si, že číslo n (počet otázek na ano-ne) nám dává 2 na n možných posloupností odpovědí.
V roce 1605 Francis Bacon jasně vysvětlil, jak tento nápad umožňuje odeslat všechna písmena abecedy pomocí jednoho jediného rozdílu.
O svém bilaterální šifře Bacon napsal:
Rozmístění dvou písmen na pět míst dostačuje pro vyjádření 32 rozdílů.
Tímto uměním se otevírá cesta, díky které může člověk vyjádřit své záměry z jakkoliv vzdáleného místa i s objekty, které jsou schopny signalizovat pouze dva odlišné stavy."
Tato jednoduchá myšlenka používat jediného rozdílu k vyjádření všech písmen abecedy při komunikaci se opravdu ujala až v 17. století díky tomu, že byl vynalezen teleskop nejprve Lippersheyem v roce 1608 a poté Galileem v roce 1609.
Protože tímto vzostla přibližovací schopnost lidského oka ze trojnásobné na osminásobnou, třiatřicetinásobnou - a tak dále.
Takže pozorování rozdílů mohlo být uskutečňování na mnohem větší vzdálenost.
Robert Hooke, anglický polyhistor, který se zajímal o zlepšení schopností lidského zraku pomocí čoček, nastartoval další pokrok, když v Královské společnosti v roce 1684 řekl, že najednou, "s trochou cviku může být v Paříži viděn stejný znak, který byl minutu předtím vyslán v Londýně."
Následovala záplava různých vynálezů, které pomáhaly přenášet informace efektivněji a na větší vzdálenosti.
Jedna z technologií z roku 1795 perfektně ukazuje použití jediného rozdílu pro libovolné sdělení. "Telegraf z klapek" lorda George Murraye byl britskou reakcí na hrozbu, kterou představoval pro Anglii Napoleon Bonaparte.
Byl složen ze šesti otočných klapek, které mohly být nastaveny buď jako "otevřené", nebo "zavřené".
Každou klapku si můžeme představit jako jeden rozdíl.
S šesti klapkami máme k dispozici šest otázek - otevřeno nebo zavřeno - které nám dávají 2^6, neboli 64 rozdílů - což je dostatečné pro všechna písmena, čísla a další znaky.
Pozorování tohoto telegrafu z klapek si můžeme také představit jako pozorování jedné ze 64 různých větví rozhodovacího stromu.
A s pomocí teleskopu bylo nyní možné vysílat písmena pomocí majáků přes neuvěřitelné vzdálenosti.
Tento objev z roku 1820 pomohl k revoluční technologii, který navždy změnila, jak daleko tyto informace mohou cestovat mezi majáky.
Toto pomohlo novým nápadům, které nás postupně přivedly do "informačního věku".
Tak jsem uvažovala "budu hovořit o smrti".
Vypadá to, že je to dnešní vášeň.
Vlastně to není o smrti.
Je nevyhnutelná, hrozná, ale o čem vlastně doopravdy chci mluvit je, že jsem fascinována odkazem lidí, kteří umírají.
To je to, o čem chci mluvit.
Tak Art Buchwald nechal svůj legrační odkaz pomocí videa které se objevilo brzy po tom, co umřel.
"Ahoj!
Jsem Art Buchwald a právě jsem umřel."
A Mike, kterého jsem potkala v Galapagos, na výletě, který jsem vyhrála na TEDu, nechává poznámky na kyberprostoru, kde zaznamenává svoji cestu rakovinou.
A můj otec mi zanechal odkaz v podobě ručního psaní v dopisech a poznámkovém bloku.
V posledních dvou letech jeho života, když byl nemocný, zaplnil svůj poznámkový blok svými myšlenkami o mě.
Napsal o mých silných a slabých stránkách a jemnými doporučeními pro zlepšení citováním specifických situací a nastavil zrcadlo mému životu.
Poté, co umřel, jsem zjistila, že nikdo další mi už nepíše.
Ruční psaní je mizící umění.
Mám ráda emaily a myšlení během vyťukávání, ale proč se vzdávat starých zvyků pro nové?
Proč nemůžeme mít oboje - psaní dopisů i emailů - ve svých životech?
Nékdy bych ráda vyměnila všechny tyto roky kdy jsem byla příliš zaneprázdněná, než abych si sedla se svým otcem a mluvila s ním, za jedno jediné objetí.
Ale je příliš pozdě.
Ale to je chvíle, kdy si vezmu všechny jeho dopisy a čtu je, a papír, kterého se dotýkaly jeho ruce je v mých rukách a cítím se být s ním ve spojení.
Možná všichni potřebujeme nechat svým dětem hodnotný odkaz a ne finanční bohatství.
Věci s hodnotou s osobním dotykem -- autobiografickou knihu, dopis ve kterém hledáme duši.
Kdyby jen zlomek této mocné TED audience by byl inspirován k tomu, aby koupil krásný papír ---
Johne, bude to recyklovaný papír -- a napsal krásný dopis někomu, koho milují, začali bychom možná revoluci kde by naše děti možná chodili do hodin krasopisu.
Takže co plánuji zanechat svému synovi?
Sbírám autobiografické knihy a ti z vás, co jsou autoři v publiku ví, že je Vás pro ně pronásleduji -- a také CDčka, Tracy.
Plánuji publikovat můj vlastní zápisník.
Když jsem byla svědkem toho, jak tělo mého otce bylo pohlceno ohněm, seděla jsem u jeho pohřební hranice a psala.
Nemám ani ponětí, jak to udělám, ale jsem zavázána sestavením jeho myšlenek a také mých vlastních do knihy, kterou publikuji a zanechám svému synovi.
Ráda bych zakončila s několika verši, které jsme napsala na kremaci mého otce.
A všichni lingvisté mě prosím omluvte mou gramatiku protože jsem se na to nedívala posledních 10 let.
Vytáhla jsem ji poprvé, abych ji tady přečetla.
"Obrázek v rámečku, popel v láhvi, bezmezná energie obsažená v láhvi, mě nutí se utkávat s realitou, mě nutí přijmout, že jsem dospělá.
Slyším tě a vím, že bys chtěl, abych byla silná, ale právě teď jsem stržena dolů, obklopena, a zadušena prudkými emocionálními vodami, toužím vyčistit svou duši, zkouším uniknout na neměnném základu ještě jednou, abych dále bojovala a vzkvétala přesně jako jsi mě učil.
Povzbuzuješ šuškání v mém zoufalství, držíš mě a zvedáš mě na břehy příčetnosti, abych opět žila a milovala."
Děkuji.
Vaše geny samozřejmě pochází od vašich rodičů.
A od jejich rodičů.
A od rodičů jejich rodičů.
Dobře... Máte představu.
Máte dvě sady 23 chromozomů, Jednu sadu od každého rodiče.
Na téměř každý chromozom, který dědíte od své matky, dědíte také jeden od svého otce. Je to jeho verze těch samých genů.
Dohromady tvoří pár homologních chromozomů.
Nicméně chromozomy X a Y jsou speciální.
Obvykle mají samičky dva chromozomy X, zatímco samečci mají jeden X a jeden Y.
Máte jeden z vašich chromozomů X od vaší matky. A to, zda dostanete otcův chromozom X nebo jeho chromozom Y, určí se vaše pohlaví.
Většina dospělých buněk obsahuje dvě sady chromozomů, ale spermie a vajíčko mají každý pouze jednu sadu 23 chromozomů.
Když se tvoří spermie a vajíčka, buňka se dělí a páry chromozomů se rozcházejí.
Náhodný chromozom z každého páru se přestěhuje do nové buňky.
To je ten důvod, proč když jste byli stvořeni, obdrželi jste polovinu genů vaší matky a polovinu genů vašeho otce, ale vaši sourozenci nemuseli nutně dostat stejnou verzi genů vašich rodičů, jakou máte vy,
pokud náhodou nejste jednovaječná dvojčata.
Pro vytvoření spermie nebo vajíčka se vaše chromozomy zdvojnásobí - takto.
Když jsou homologní páry oddělené, někdy se překříží a ve zdánlivě náhodných bodech si vymění DNA.
To se nazývá genetická rekombinace.
Protože jsou vaše geny během rekombinace přeházeny, chromozomy, které předáte svým dětem, nejsou přesně stejné jako ty, které jste zdědili od svých rodičů.
To ztěžuje používání většiny z vašich chromozomů k vytvoření vašeho rodokmenu moc daleko do historie.
Nicméně většina z chromozomů Y je předána z otce na syna zcela neporušená.
Podobně je DNA v mitochondriích předávána dítěti pouze od matky.
Díky tomu je linie vašeho otce nebo linie vaší matky snadnější vystopovat pomocí chromozomu Y nebo mitochondriální DNA.
Když se při oplodnění spermie a vajíčko spojí dohromady, vytvoří jednu buňku se dvěma kompletními sadami 23 chromozomů, jedna sada od vaší matky a jedna od vašeho otce.
Tato jediná buňka se začne dělit, aby vytvářela nové buňky a dělí se znovu a znovu, až vytvoří dítě.
Postavme se k tomu čelem -- řízení je nebezpečné.
Je to jedna z věcí, nad kterou neradi přemýšlíme, ale skutečnost, že se náboženské ikony a přívěsky pro štěstí objevují na palubních deskách po celém světě, zrazuje fakt, že víme, že je to pravda.
Autonehody jsou hlavní příčinou smrti lidí ve věku od 16 do 19 let ve Spojených státech -- hlavní příčinou smrti -- a 75 procent těchto nehod nemá nic společného s drogami nebo alkoholem.
Takže co se děje?
Nikdo to nemůže říct jistě, ale já si pamatuji svou první nehodu.
Byla jsem mladá řidička na dálnici a uviděla jsem, jak se brzdová světla auta přede mnou rozsvítila.
"Dobře, dobře, ten chlapík zpomaluje, zpomalím taky."
Šlápla jsem na brzdu.
Ale ne, ten člověk nezpomaluje.
Ten člověk zastavuje, na doraz, na doraz na dálnici.
Z 65 mil za hodinu na nulu.
Prudce jsem sešlápla brzdy.
Cítila jsem, jak ABS naskočilo, a auto stále jede, a nezastaví, a já vím, že nezastaví, a airbag vystřeluje, auto je hotové, a naštěstí, nikdo nebyl zraněn.
Ale já jsem nevěděla, že to auto zastavovalo a myslím si, že to můžeme udělat mnohem lépe.
Myslím si, že můžeme přeměnit zkušenosti z řízení tak, že necháme naše auta spolu mluvit.
Chci jen, aby jste trochu popřemýšleli, jaké jsou zkušenosti s řízením nyní.
Jdete do svého auta.
Zavřete dveře.
Jste ve skleněné bublině.
Nemůžete bezprostředně vnímat svět kolem vás.
Jste v tomto rozšířeném těle.
Jste pověřeni navigovat je po částečně viditelných silnicích, v kovovém obrovi mezi dalšími takovými, rychlostí super člověka.
Je to tak?
A vše, co máte, aby vás vedlo, jsou vaše dvě oči.
Dobrá, takže to je vše, co máte, oči, které ve skutečnosti ani nebyly navrženy pro takový úkol, ale pak vás lidé žádají o věci typu přejetí do jiného jízdního pruhu.
Co je první věcí, kterou chtějí, aby jste udělali?
Spusťte oči ze silnice.
Tak je to správně.
Přestaňte se dívat, kam jedete, zabočte, zkontrolujte si svůj slepý bod a jeďte po silnici, aniž by jste sledovali, kam jedete.
Vy a všichni ostatní.
Tohle je bezpečný způsob řízení.
Proč to děláme?
Protože musíme, musíme se rozhodnout, podívám se sem, nebo sem?
Co je důležitější?
A obvykle odvádíme skvělou práci, odhadujeme a vybíráme čeho se na silnici účastníme.
Ale příležitostně nám něco unikne.
Příležitostně něco zachytíme špatně nebo příliš pozdě.
U bezpočtu nehod řidič říká:
"Nečekal jsem to."
A já tomu věřím. Věřím tomu.
Nemůžeme vnímat všechno.
Ale nyní existuje technologie, která nám to může pomoci zlepšit.
V budoucnosti, kde si auta jedno s druhým budou vyměňovat údaje, budeme schopni vidět nejen tři auta před sebou a tři za sebou, vpravo a vlevo, vše zároveň, z ptačí perspektivy, ale také uvidíme dovnitř aut.
Budeme schopni vidět rychlost auta před námi, jak rychle ten člověk jede nebo zastavuje.
Jestli ten člověk zpomaluje na nulu, budu o tom vědět.
A s výpočty a algoritmy a prediktivními modely budeme schopni vidět do budoucnosti.
Možná si myslíte, že je to nemožné.
Jak můžete předpovědět budoucnost?
Je to skutečně těžké.
Vlastně, není.
S auty to není nemožné.
Auta jsou trojrozměrné objekty, které mají pevnou polohu a rychlost.
Cestují po silnicích.
Často cestují po předběžně zveřejněných cestách.
Skutečně není tak těžké udělat přiměřené prognózy toho, kam auto pojede v blízké budoucnosti.
I v případě, že jste ve svém autě a nějaký motocyklista předjíždí -- bum! -- rychlostí 85 mil za hodinu -- já vím, že jste měli takovou zkušenost -- tenhle chlapík nepřijel "jen tak odnikud".
Tento chlapík byl na silnici nejspíš poslední půl hodiny.
(Smích)
Je to tak?
Chci říct, někdo jej už viděl.
Deset, 20, 30 mil nazpět toho chlapíka někdo viděl, a jakmile jedno auto toho člověka spatří a umístí jej na mapu, je na mapě -- poloha, rychlost, s dobrým odhadem bude pokračovat v jízdě 85 mil za hodinu.
Budete to vědět, protože vaše auto to bude vědět, protože mu to jiné auto zašeptá do ucha: "Mimochodem, pět minut, motocyklista, dávej pozor."
Můžete přiměřeně předvídat, jak se auta chovají.
Chci říct, jsou to Newtonovy objekty.
To je na nich velice pěkné.
Takže jak se k tomu dostaneme?
Můžeme začít s něčím tak jednoduchým, jako je sdílení údajů o naší poloze mezi auty, stačí sdílené GPS.
Pokud budu mít ve svém autě GPS a kameru, budu mít dost přesnou představu o tom, kde jsem a jak rychle jedu.
S počítačovým viděním můžu odhadnout, kde asi jsou auta kolem mě, a kam jedou.
A totéž s ostatními auty.
Můžou mít přesnou představu o tom, kde jsou, a takovou mlhavou představu, kde jsou ostatní auta.
Co se stane, jestli dvě auta sdílí tyto údaje, jestli spolu mluví?
Můžu vám říct přesně, co se stane.
Oba modely se zlepší.
Každý vyhraje.
Profesor Bob Wang a jeho tým udělali počítačové simulace toho, co se stane, když se nejasné odhady spojí, dokonce i v provozu za světla, kdy auta sdílí GPS údaje, a my jsme tento výzkum posunuli z počítačové simulace do robotových testbed, které mají skutečné snímače, které jsou nyní v autech na těchto robotech: stereo kamery, GPS, a dvourozměrné laserové dálkoměry, které jsou běžné v zálohovacích systémech.
Přikládáme také diskrétní komunikační rádio krátkého dosahu a roboti spolu hovoří.
Když na sebe roboti přijdou, přesně sledují vzájemnou polohu a mohou se sobě navzájem vyhnout.
Nyní do této kombinace přidáváme více a více robotů a narazili jsme na určité problémy.
Jeden z těch problémů je, když je kolem příliš mnoho štěbetání, je obtížné zpracovat všechny balíčky, takže musíte něco upřednostnit, a zde vám pomohou prediktivní modely.
Pokud vaše auta-roboty všechny sledují předpovězené trajektorie, nemusíte věnovat tolik pozornosti těm balíčkům.
Upřednostníte jednoho člověka, který se zdá být trochu mimo kurz.
Ten by mohl být problémem.
A vy můžete předpovědět novou trajektorii.
Takže víte nejen to, že jede mimo kurz, víte i jak.
A víte které řidiče máte varovat, aby uhnuli z cesty.
Šlo nám o to, jak nejlépe varovat každého.
Jak mohou tato auta šeptat:
"Musíš uhnout z cesty?"
Nu, záleží to na dvou věcech: zaprvé na schopnosti auta, a zadruhé na schopnosti řidiče.
Pokud má jeden člověk opravdu velké auto, ale zrovna telefonuje, nebo, však víte, prostě něco dělá, asi není v té nejlepší pozici, aby reagoval v případě pohotovosti.
Takže jsme začali se samostatnou částí výzkumu, který modeluje stav řidiče.
A nyní, za užití série tří kamer, můžeme odhalit, jestli se řidič dívá dopředu, jinam, dolů, na telefon, nebo jestli si dává šálek kávy.
Umíme předpovědět nehodu, a umíme předpovědět kdo, která auta, jsou v nejlepší pozici k poodjetí z cesty, abychom vypočítali nejbezpečnější cestu pro každého.
V podstatě tyto technologie dnes existují.
Myslím si, že největší problém, kterému čelíme, je naše vlastní ochota sdílet údaje.
Myslím, že je to velmi znepokojující představa, tento nápad, že naše auta nás budou sledovat, říkat o nás dalším autům, že pojedeme po cestě v moři pomluv.
Ale věřím, že to může být uděláno způsobem, který by chránil naše soukromí, stejně jako nyní, kdy se zvenku podívám na vaše auto, a prakticky o vás nevím.
Když se podívám na vaši státní poznávací značku, ve skutečnosti nevím, kdo jste.
Věřím, že naše auta o nás mohou mluvit za našimi zády.
(Smích)
A myslím si, že to bude skvělá věc.
Chci, aby jste na chvíli pouvažovali, zda opravdu nechcete, aby ten nepozorný teenager za vámi věděl, že zastavujete, že zastavujete na doraz.
Ochotným sdílením našich dat můžeme udělat to, co je nejlepší pro každého.
Tak nechte vaše auto, aby vás pomlouvalo.
Silnice budou mnohem bezpečnější.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Během posledních 13ti let jedna, tři, třinácti let jsem byl součástí vyjímečného týmu v InSightecu v Izraeli a s partnery po celém světě kteří se zabývali tímto nápadem, konceptem neinvazivní operace z výzkumných laboratoří do běžného klinického užití.
A o tom vám teď povím. 13 let někteří z vás mohou mít k tomuto číslu vlastní vztah.
Pro mě, dnes, toto datum, je to jako podruhé zažít Bar micva.
(Smích)
Tenhle sen je opravdu možný spojením dvou známých technologií.
Tou první je zaostřený ultrazvuk, a tou druhou je zobrazení pomocí magnetické rezonance.
Napřed budeme mluvit o zaostřeném ultrazvuku.
V ruce držím "fantom", který napodobuje tkáň.
Je vyroben ze silikonu.
Je průhledný, vyrobený jen pro vás.
Jak vidíte, je zcela neporušený, úplně průhledný.
Teď vás vezmu do zvukové laboratoře.
Vidíte fantoma v akváriu.
Toto je soustava ve fyzikální laboratoři.
Na pravé straně vidíte ultrazvukový vysílač.
Ten vysílá v podstatě ultrazvukový paprsek, který je zaostřen ve vnitřku fantoma.
Dobře, až uslyšíte cvaknutí, v tu chvíli začne energie zářit a vy vidíte malé poškození uvnitř fantoma.
Všechno okolo je celistvé a neporušené.
Je to pouze postižené místo uvnitř.
Představte si, že toto je váš mozek. Potřebujeme zaměřit cíl uvnitř mozku.
Můžeme to udělat bez poškození ostatních tkání.
Tohle je, myslím, vlastně první chirurgický zákrok, košér podle Hipokrata.
(Smích)
Tak jo, a teď se budeme bavit trošku o ultrazvuku, síle ultrazvuku.
Víte hodně o zobrazování, zobrazování ultrazvukem.
Také znáte lithotripsii, drcení ledvinových kamenů.
Ale ultrazvuk může být tvarován, aby byl cokoliv mezi tím, protože je to mechanická síla.
V základě je to silové působení na tkáň, procházející skrz.
Můžeme měnit intenzitu, frekvenci, délku, tvar pulsů, abychom vytvořili cokoli od zubního kartáčku po kladivo.
Ukážu vám rozmanitá uplatnění na poli medicíny, která jsou možná díky zaostření, fyzickému zaostření.
Tento nápad bezbolestného zaměřeného ultrazvuku k léčení poranění v mozku není žádná novinka.
Když jsem byl malý, tento nápad byl již koncipován průkopníky jako byli bratři Fryové a Lars Leksell, který je známý jako vynálezce gama nože.
Ale možná nevíte, že se pokoušel provádět lobotomie neinvazivně, zaostřeným ultrazvukem, v 50. letech.
To se mu nepodařilo, tak potom vynalezl gama nůž.
Nutí vás to zamyslet se nad tím, proč tito průkopníci selhali.
Bylo v tom něco zásadního, co postrádali.
Chybělo jim vidění.
To bylo do doby vynálezu magnetické resonance a vlastně spojení magnetické resonance se zaostřeným ulrazvukem nám může poskytnout zpětnou informaci, jak anatomickou tak fyziologickou, za účelem naprosto neinvazivního, uceleného chirurgického zákroku.
A takto to vypadá, operační místnost budoucnosti dnes.
Toto je zařízení magnetická resonance se zaostřeným ultrazvukem.
Dám vám pár příkladů.
První je ve vašem mozku.
Jeden z neurologických stavů, který může být léčen zaostřeným ultrazvukem jsou poruchy hybnosti jako je Parkinson či neovladatelný třes.
Co je typické pro tyto stavy třeba pro třes je neschopnost pít nebo jíst vločky nebo polívku aniž byste se polili, nebo psát čitelně, aby tomu lidé porozuměli a být opravdu nezávislý v životě bez pomoci ostatních.
Chci, abyste poznali Johna.
John je profesor historie v důchodu z Virginie.
Mnoho let trpěl neovladatelným třesem.
Léčba mu vůbec nepomohla.
Mnoho podobných pacientů odmítlo podstoupit operaci, aby jim někdo řezal do mozku.
Před asi čtyřmi nebo pěti lety podstoupil experimentální proceduru.
Je schválena americkými úřady pro kontrolu na Virginské univerzitě v Charlottesville používající zaostřovací ultrazvuk k odříznutí bodu v thalamu.
Toto je jeho rukopis.
"20. června", pokud to dokážete přečíst, "2011." Tohle je jeho rukopis ráno před tím než šel na magnetické resonance.
Teď vás provedu tím, jak typická procedura vypadá. Jak vypadá neinvazivní operace.
Položíme pacienta na stůl mag. resonance. Zaměříme zářič, v tomto případě k mozku, ale pokud to bude jiný orgán, byl by to jiný zářič zaměřený na pacienta.
Lékař udělá obvyklý snímek.
A jeho cíl? Nemám tu ukazovátko, ale vidíte zelený, takový obdélník či lichoběžník?
To je hlavní oblast léčby.
Jsou tu bezpečné hranice okolo cíle.
Tím je bod v thalamu.
Pro jednou, když jsou získány snímky a lékař zakreslil všechny nezbytné bezpečnostní limity a tak, vybere v podstatě bod -- vidíte kulatý bod uprostřed, tam kde je kursor -- a mačká tohle modré tlačítko s nápisem "ozářit."
Nazýváme tento způsob vpravení energie, říkáme tomu ozáření.
Jediná činnost, kterou tu lékař provádí je hýbání myší.
Je to jediné zařízení, které potřebuje k léčbě.
Zmáčkne "ozářit" a toto se stane.
Vidíte zářič, světle modrý.
Je tam voda mezi lebkou a zářičem.
A to vytváří zvětšení energie.
Zvyšuje teplotu.
Napřed potřebujeme ověřit, že jsme na cíli.
Proto má první záření nižší energii.
Nezpůsobí žádné poškození, ale zvyšuje teplotu o několik stupňů.
Je to jedna z jedinečných schopností MR, kterou využíváme, je schopnost měřit teplotu neinvazivně.
To je opravdu jedinečná schopnost MR.
Nepoužívá se v běžné diagnostice.
Ale můžeme tak mít anatomické zobrazení i teplotní mapy v reálném čase.
Jak vidíte body na grafu.
Teplota se dočasně zvýšila na 43 stupňů Celsia, dočasně.
To nezpůsobí žádné poškození.
Ale cílem je zjistit, jestli jsem na cíli.
Pokud jednou lékař potvrdí, že cíl je zaměřen, tak jak ho vybral, pak provedeme zákrok s plnou energií jak vidíte zde.
A vidíte zvyšující se teplotu k 55 až 60 stupňům Celsia.
Pokud je to víc jak vteřina, je to dostačující na zničení bílkovin v buňce.
Tohle napsal ten samý pacient téhož dne po léčbě.
Toto je okamžité zlepšení.
(Potlesk)
Děkuji.
John je jedním z dvanácti velmi odvážných lidí, kteří se uvolili k výzkumu.
Musíte pochopit co je v lidské mysli, když jsou ochotni riskovat.
Toto je citát od Johna, po tom, když to napsal.
Řekl, "Zázrak."
Jeho manželka řekla, "Toto je nejšťastnější chvíle mého života."
Jste zvědaví proč.
Jedna z věcí, které jsem chtěl sdělit je, co se stalo s ochranou kvality života?
Představte si, že tito lidé ztratili svoji nezávislost.
Jsou závislí na ostatních.
A John je nyní zcela nezávislý.
Vrátil se do svého všedního života.
Také hraje golf, tak jako vy ve Virginii, když jste v důchodu.
Dobře, tady můžete vidět bod.
Jsou to tak tři milimetry uprostřed mozku.
Žádné vnější poškození.
Už netrpí neurologickými obtížemi.
Již není potřeba žádná pooperační rehabilitace, nic.
Vrátil se zpět ke svému životu.
Teď se posuneme k více bolestivému tématu.
Bolest je něco, co může znepříjemnit život.
Lidé trpí mnoha druhy bolestí jako je neuropatická bolest, bolest zad, bolestí z rakoviny z metastáz v kostech. Když se metastáze dostane do kostí, je někdy velice bolestivá.
Všechny, které jsem zmínil, se ukázaly jako úspěšně léčitelné zaostřeným ultrazvukem, který ulevuje od bolesti velmi rychle.
A rád bych vám pověděl o PJovi.
Je to 78letý farmář, který trpěl bolestí -- jak to říci? -- bolel ho zadek.
Měl metastázi v pravé hýždi, nemohl sedět ani s pomocí léků.
Musel se vzdát všech farmářských prací.
Byl léčen ozařováním, ale to nepomohlo.
Mnoho pacientů má rádo tuto příjemnou ozařovací léčbu.
Dobrovolně se zúčastnil klíčové studie, která běží po celém světě, také ve Spojených státech.
Jeho žena ho vlastně unesla.
Jeli tři hodiny z farmy do nemocnice.
Musel sedět na polštáři, velmi klidně, nehybně, jinak by to bylo velmi bolestivé.
Podstoupil léčbu a cestou zpátky řídil sám.
Takže opět, tak vypadá okamžitá úleva.
Musíte pochopit co ti lídé prožívají a co prožívají jejich rodiny když se to stane.
Vrátil se zpět ke svým denním povinnostem na farmě.
Jezdí s traktorem, jezdí pravidelně na koni na horskou chatu.
A je velmi štastný.
Ale teď se mě zeptáte, ale co válka, válka proti rakovině?
Co nějaké základní druhy rakoviny.
Co tam zmůžeme?
Mám dobrou a špatnou zprávu.
Dobrá zpráva: je mnoho, co můžeme udělat.
A to se prokázalo mimo území Spojených států.
Provozování tohoto ve Státech je velmi bolestivé.
Nedokážu si představit, že by tento národ bez toho aby to bral jako kolektivní cíl nebo něco co je celonárodní úkol, toto uskutečnil.
A není to jen kvůli regulaci, je to kvůli penězům, které potřebujeme na současnou medicínu, vyžadující důkazy a počet pokusů a tak, aby se to uskutečnilo.
Takže první dvě aplikace jsou rakovina prsu a rakovina prostaty.
Byly první v pořadí k léčení zaostřeným ultrazvukem.
A máme lepší výsledky než z operací prsou.
Ale mám zprávu pro muže.
Včera jsme tu slyšeli Quyen mluvit o nežádoucích účincích léčby rakoviny prostaty.
Máme tu jedinečnou možnost v zaostřeném ultrazvuku řízeném magnetickou rezonancí, protože můžeme uvažovat o lumpektomii prostaty -- léčit jen ohniskovou lézi a nevyndavat celou žlázu, a tím se vyhneme všem komplikacím s potencí a inkontinencí.
Máme i jiné rakovinné nádory v břiše -- docela malé, hodně malé -- slinivka, játra, ledviny.
Máme možnost léčit pacienta, který je při vzhůru, pacient, který je vzhůru a při vědomí a mluví s lékařem. Musíte se naučit pár triků s magnetickou resonancí jak to dělat za chodu.
A to zabere čas.
Zabere to asi dva roky.
Teď mám zprávu pro ženy.
Bylo to v roce 2004, americké úřady schválily zaostřený ultrazvuk řízený magnetickou resonancí jako léčbu děložních myomů.
Ženy trpí touto chorobou.
Všechny tyto nádory způsobují silné krvácení během menstruace, tlak v břišní dutině, bolest zad, časté močení.
A někdy ani nemohou otěhotnět kvůli tomu myomu.
To je Frances.
Byl jí diagnostikován myom velikosti grapefruitu.
To je velký myom.
Nabídli jí hysterektomii, ale to je nepředstavitelné pro někoho kdo by chtěl jednou otěhotnět.
Tak se rozhodla, že podstoupí proceduru zaostřeného ultrazvuku v roce 2008.
V roce 2010 se stala poprvé matkou zdravého dítěte.
Byl zrozen nový život.
(Potlesk)
Takže na závěr, bych chtěl vlastně zanechat čtyři zprávy.
Přemýšlejte o rozsahu utrpení, kterého uchráníme pacienty při podstoupení neinvazivní operace a také o ekonomickém a emocionálním břemenu které tím odejmeme rodinám, komunitám a celé společnosti -- a myslím tím také i lékařům.
A druhá věc, o které bych byl rád, abyste přemýšleli, je nový vztah mezi lékařem a pacientem. Když máte na stole pacienta který je bdělý a může sledovat léčbu.
Při každé naší léčbě drží pacient ovládací tlačítko,
Může kdykoli zastavit operaci.
A s touto poznámkou bych vám chtěl poděkovat za pozornost.
(Potlesk)
Tak jsme viděli nacisty převzít moc roku 1933 a s polovinou roku 1933 jsou jedinou povolenou stranou v Německu.
Hitler je v podstatě diktátorem Německa.
Nacisté však nejsou spokojení pouze s upevněnou mocí, chtějí si být jisti, že si moc udrží.
A tak jak se blíží rok 1934, pokračují v upevňování své moci, a též začnou přímo likvidovat své odpůrce.
A když říkám likvidovat, skutečně rovnou zabíjejí tyto osoby.
Máme tu celý nacistický aparát, který je ve hře, ale tyto tři postavy jsou ti, kdo jsou kromě Hitlera nejvýznamnější.
Toto je Joseph Goebbels, který byl velitelem nacistické propagandy,
Hermann Göring, který je vedoucím nacistické tajné policie Gestapa, které později přechází pod velení SS, pod Heinricha Himmlera.
Byl hlavní hráčem ve vyzbrojování Německa pro válku.
Časem působí v Luftwaffe, což je německé letectvo v době 2. světové války.
Heinrich Himmler, který byl šéfem Schutzstaffelu, známějšího jako SS, což je polovojenská skupina nacistů používaná k zastrašování a odstraňování, jak uvidíme, protivníků a též zodpovědná za plánování a provedení holokaustu.
Tak se dostáváme do roku 1934, Hitler chce odstranit více svých oponentů a to nemluvíme pouze o odpůrcích mimo Nacistickou stranu, ale též o protivnících uvnitř Nacistické strany.
A tím nejvýznamnějším z nich byl Ernst Röhm, který, jak vidíte na obrázku, byl jasný nacista.
Byl velitelem Storm Battalionu, nazývaného SA, což byla polovojenská skupina, ze které se oddělily jednotky SS a která byla mnohem víc nezávislá, než by si Hitler býval přál.
Nebyla populární mezi německým lidem kvůli své násilnosti.
Hitler měl sklon vidět Röhma jako možného protivníka v Nacistické straně.
A tak roku 1934, konkrétně 30. června, nebo můžeme říct 30. června až 2. července, tu máme to, co nazýváme Noc dlouhých nožů a ve skutečnosti by se tato událost měla nazývat Noci dlouhých nožů, ale tedy Noc dlouhých nožů, která se stala pod záminkou puče v oblasti velení Ernesta Röhma.
Máme tu jednotky SS a Gestapo, které obklíčí Röhma, jeho spojence a všechny, které chápou jako nepřítele Hitlera.
Začnou je obkličovat, odstraňovat a střílet.
Ernst Röhm je zajat, když se v cele odmítne zastřelit, tak je z velké blízkosti střelen.
Gregor Strasser, který je bývalým soupeřem Hitlera v Nacistické straně, byl též odstraněn.
Kurt von Schleicher, který byl kancléřem Německa, vnímán jako Hitlerův sok, je s jeho žena též zastřelen.
Gustav Ritter von Kahr, který už není žádným způsobem Hitlerovi nebezpečný, ale byl jedním z hlavním aktérů potlačení Pivního puče, neúspěchu Pivního puče v roce 1923, je zmlácen k smrti.
A to jsou jen čtyři z nejvýznamnějších lidí.
O těchto několika nocích bylo v Německu odstraněno více než 85 úředníků.
A jak uvidíme, je to jen začátek konsolidace nacistické moci, kterou ale teď budou dělat právními cestami.
Představte si velkou explozi ve výšce přes 3000 stop (914 m).
Představte si letadlo plné kouře.
Představte si motor jak dělá klak, klak, klak, klak, klak, klak, klak.
Zní to děsivě.
Seděl jsem tenkrát na zvláštním místě, sedadlo 1D.
Byl jsem tedy jediný, kdo mohl mluvit s letuškama.
Tak jsem se na ně hned podíval a ony jen odpověděly:
"Nebojte se. Jenom jsme asi srazili nějakého ptáka."
Pilot už letadlo dávno otočil a nebyli jsme tak daleko.
Z okýnka byl vidět Manhattan.
Za dvě minuty se ve stejnou chvíli staly 3 věci.
Pilot srovnal letadlo s řekou Hudson.
To není zrovna normální směr na přistání.
(Smích)
Vypl motory.
Jen si představte, že jste v naprosto tichém letadle.
A pak řekl 3 slova -- nejvíce nepříjemná 3 slova, která jsem kdy slyšel.
Řekl:
"Připravte se na náraz."
Už jsem se nemusel letušky vůbec na nic ptát.
(Smích)
Viděl jsem jí to v očích, byl to strach.
Život je u konce.
Chtěl bych se s vámi teď podělit o tři věci, které jsem si toho dne uvědomil
Uvědomil jsem si, že se všechno může v okamžiku změnit.
Máme ten seznam, seznam věcí, které chceme v životě udělat a myslel jsem na všechny ty lidi, které jsem chtěl potkat, ale nepodařilo se mi to, myslel jsem na vztahy, které jsem chtěl napravit, a všechny zážitky, které jsem chtěl mít, ale nikdy jsem jich nedosáhl.
Když jsem nad tím vším přemýšlel, napadla mě fráze, která je "Sbírám špatná vína."
Protože pokud je to víno zralé a mám osobu, se kterou ho chci vypít, otevřu ho.
Už nikdy nechci nic v životě odkládat.
Tahle naléhavost, tenhle přístup vážně změnil můj život.
Druhá věc, kterou jsem si toho dne uvědomil -- ve chvíli, když jsme míjeli most George Washingtona vážně jen o malý kousek -- napadlo mě, wow, skutečně lituju jedné věci.
Žil jsem dobrý život.
Se svým lidským přístupem a chybama jsem se snažil zlepšit ve všem. co jsem zkusil.
Ale v mém přístupu jsem také nechával hodně vyniknou mé ego.
Litoval jsem toho promarněného času nad věcmi, na kterých nezáleželo, s lidmi, na kterých mi záleží.
Přemýšlel jsem o svém vztahu se svou ženou, s mými přátel, s lidmi.
A později, jak mi toto znělo v hlavě, jsem se rozhodl vymazat negativní energii z mého života.
Můj život se nestal perfektním, ale je o mnoho lepší.
Už 2 roky jsem se se svou ženou nehádal.
Je to nádherný pocit.
Už se nesnažím být tím, kdo má pravdu, chci být tím, kdo je šťastný.
Třetí věc, kterou jsem si uvědomil -- a to ve chvíli, kdy váš život začne odpočítávat "15, 14, 13."
Vidíte, jak se přibližuje hladina řeky.
Říkám si:
"Prosím, vybuchni."
Nechci, aby se tahle věc rozpadla na 20 kusů tak, jak to ukazují v těch dokumentech.
A když jsme padali, měl jsme pocit že, wow, umírání není děsivé.
Je to, jako kdybychom se na to připravovali celý život.
Ale bylo to hrozně smutné.
Nechtěl jsem odejít, miluju svůj život.
Všechen ten smutek se zformoval v jednu myšlenku, která je, přeju si jenom jedno.
Přeju si vidět své děti dospívat.
Asi před měsícem jsem byl na představení své dcery -- prvňáček, žádný velký umělecký talent ... ... zatím.
(Smích)
Plakal jsem, plakal jsem jako malé dítě.
A naprosto jsem tomu všemu rozuměl.
V tu chvíli mi došlo, když jsem si to všechno spojil, že jediná věc, na které mi v životě záleží je být skvělým tátou.
Nade vše, nade všechno, ten jedinný cíl, který v životě mám je být dobrý táta.
Dostal jsem ten zázračný dar, že jsem toho dne neumřel.
Dostal jsem ještě jeden dar, být schopný podívat se do budoucnosti a vrátit se a žít svůj život jinak.
Vyzývám ty z vás, kteří dnes poletí, abyste si představili, že stejná věc se stane při vašem letu -- doufám, že nestane -- ale představte si, jak byste se změnili?
Co byste udělali z věcí, které odkládáte, protože si myslíte, že tady budete věčně?
Jak byste změnili své vztahy a negativní emoce v nich?
A více než co jiného, jste tou nejlepší matkou/otcem, jakým být můžete?
Děkuju.
(Potlesk)
Dánská studie o dvojčatech zjistila, že pouze okolo 10 % délky života průměrného člověka, v rámci určitých biologických mezí, je určeno našimi geny.
Zbylých 90 % je určeno naším životním stylem.
Tedy předpoklad Modrých zón je, (pozn.: míst, kde žijí dlouhověcí lidé): že pokud nalezneme optimální životní styl pro dlouhověkost, nalezneme v podstatě recept na dlouhověkost.
Ale když se zeptáte běžných Američanů, co je optimální recept na dlouhověkost, asi nebudou znát odpověď.
Možná slyšeli o dietě South Beach nebo Atkinsově dietě.
Známe potravinovou pyramidu podle USDA.
Něco nám říká Oprah.
Něco dalšího nám říká Doktor Oz.
Ve skutečnosti panuje mnoho zmatku ohledně správných receptů na lepší a delší život.
Měli byste běhat maratony nebo cvičit jógu?
Měli byste jíst bio maso nebo raději tofu?
Měli bychom brát potravinové doplňky?
Co třeba hormony nebo resveratrol?
A jakou roli hraje smysl života?
Duchovní stránka?
Společenství s lidmi?
Ve snaze nalézt dlouhověkost jsme se spojili s National Geographic a Národním ústavem pro stárnutí a našli jsme čtyři demografické, geograficky ohraničené oblasti
Pak jsme tam přivezli tým expertů, aby přesně zdokumentovali, co tito lidé dělají a propracovali se k mezikulturní esenci.
Na konci vám povím, jaká že ta esence je .
Ale nejdříve odhalím některé běžné mýty o dlouhověkosti.
Prvním je, že pokud se budete hodně snažit, dožijete se 100 let.
Omyl.
Jen jeden z 5 tisíc lidí v Americe se dožije 100 let.
Pravděpodobnost, že to budete vy, je velmi malá.
I když je to nejrychleji rostoucí demografický údaj, dožít se 100 let je těžké.
Problém je, že k tomu nejsme naprogramováni. Jsme naprogramováni na takzvaný rozmnožovací úspěch.
Ten výraz mám moc rád.
Připomíná mi moje vysokoškolské roky.
Biologové používají výraz rozmnožovací úspěch a míní tím věk, kdy máte děti a další generaci, věk, kdy mají děti vaše děti.
Poté účinek evoluce naprosto vymizí.
Pokud jste savec, pokud jste potkan nebo slon nebo člověk, je to pořád stejné.
Abyste se dožili 100 let, nejen že musíte žít správným životním stylem, ale také musíte vyhrát v genetické loterii.
Druhým mýtem je, že existuje léčba, která může zpomalit, zvrátit či dokonce zastavit stárnutí.
Omyl.
Když se nad tím zamyslíte, přijdete na 99 věcí, které nám přidávají věk.
Když odepřete vašemu mozku kyslík jen na pár minut vaše mozkové buňky odumřou, nikdy se neobnoví.
Hraní tenisu je náročné na kolena, zničí vám chrupavky, chrupavky se neobnoví.
Naše tepny se mohou ucpat.
Mozek může být zanesen plakem a dostaneme Alzheimera.
Příliš mnoho věcí se může zvrtnout.
V těle máme 35 bilionů buněk. Bilionů s "B". Pohybujeme se v měřítku státního dluhu.
(Smích)
Tyto buňky se obnoví jednou za 8 let.
Pokaždé, když se obnoví, dojde k poškození.
A škody se hromadí, exponenciálně narůstají.
Jako kdysi dávno, když jsme všichni měli alba skupin Beatles nebo Eagles a kopírovali jsme je na kazety a naši přátelé si kopírovali tyto kazety a brzo, po několika generacích se ta páska nedala poslouchat.
Totéž se děje s našimi buňkami. Proto 65letý člověk stárne zhruba 125krát rychleji než 12letý.
Takže pokud se nedá dělat nic, abychom stárnutí zpomalili nebo zastavili, co tedy zde dělám?
Ve skutečnosti se dle nejlepších vědeckých výzkumů lidské tělo, moje tělo, vaše tělo, může dožít 90 let, ženy o něco víc.
Ale v této zemi je očekávaná průměrná délka života jen 78 let.
Takže nám někde mizí dobrých 12 roků.
Tyto roky můžeme získat.
Výzkumy ukazují, že tyto roky by mohly být bez chronických nemocí srdce, rakoviny a cukrovky.
Myslíme, že tyto roky nejlépe získáme tak, že se podíváme na kultury po celém světě, které takto skutečně žijí, na oblasti, kde se lidé dožívají 100 let 10x častěji než my, do oblastí, kde je očekávaná délka života delší o 12 let, kde úmrtnost ve středním věku je jen zlomkem toho, co máme zde v této zemi.
Naši první Modrou zónu jsme našli 125 mil od pobřeží Itálie, na ostrově Sardínie.
Ne na celém ostrově, kde žije asi 1,4 milionu lidí, ale jen v horách, v oblasti provincie zvané Nuoro.
Zde žijí muži nejdéle, je zde 10krát více stoletých než u nás v Americe.
Nejen že se zde lidé dožívají věku 100 let, ale žijí s neobyčejnou svěžestí a vitalitou.
102letí stále jezdí na kole do práce, sekají dřevo a porazí chlapíka o 60 let mladšího, než jsou sami.
(Smích)
Jejich historie sahá do dob Krista.
V podstatě se jedná o izolovanou kulturu z doby bronzové.
Půda je velmi neúrodná, proto jsou z velké části pastevci, jejichž fyzická aktivita je sice pravidelná, avšak nízké intenzity.
Jejich strava je většinou rostlinná, s důrazem na potraviny, které si mohou vzít na pole.
Objevili nekvašený chléb z celozrnné pšeničné mouky zvaný carta musica, z tvrdé pšenice, druh sýra od zvířat chovaných na pastvě, takže sýr je bohatý na omega-3 mastné kyseliny namísto omega-6 ze zvířat krmených obilím, druh vína, které obsahuje 3krát více polyfenolů než kterékoli jiné víno na světě.
Jmenuje se Cannonau.
Ale pravé tajemství podle mě spočívá ve způsobu, kterým zorganizovali svoji společnost.
Jedním z nejvýznačnějších prvků společnosti na Sardínii je způsob, jak se chovají ke starým lidem.
Všimli jste si někdy, že zde v Americe sociální rovnost vrcholí ve věku 24 let?
Jen se podívejte na reklamy.
Na Sardínii máte tím vyšší rovnost, čím jste starší, tím více oslavují vaši moudrost.
V barech na Sardínii nevidíte kalendáře dívek v plavkách, vidíte kalendáře se Stoletým měsíce.
Není to, jak se ukazuje, dobré jen pro stárnoucí rodiče, kteří mohou být u své rodiny, což jim přidává 4-6 let života navíc, ale studie potvrzují, že je to dobré i pro děti v těchto rodinách, které mají nižší úmrtnost a nižší nemocnost.
Nazývá se to babičkovský účinek.
Naši druhou Modrou zónu jsme našli na druhé straně planety asi 800 mil jižně od Tokia na souostroví Okinawa.
Okinawu tvoří 161 malých ostrovů.
A na severní straně hlavního ostrova je středisko světové dlouhověkosti.
Zde se nalézá nejstarší žijící ženská populace.
Je to místo, kde žijí lidé s největší délkou života bez nemocí na světě.
Mají to, co bychom chtěli my.
Žít dlouhý život, zemřít ve spánku velmi rychle a velmi často, mohu prozradit, že po sexu.
Žijí o 7 let déle než průměrný Američan.
Mají 5krát více stoletých než v Americe.
Jedna pětina rakoviny tlustého střeva a prsu, což jsou zde v Americe velcí zabijáci.
Jedna šestina kardiovaskulárních nemocí.
A skutečnost, že tato kultura dosáhla těchto čísel, jedině naznačuje, že se od nich máme co učit.
Jak to dělají?
Opět rostlinná strava plná různobarevné zeleniny.
Jedí 8krát více tofu než Američané.
Důležitější, než co jedí, je, jak to jedí.
Mají různé zvyklosti, které brání přejídání, což je zde v Americe, jak sami jistě víte, velký problém.
Pozorovali jsme některé zvyklosti: jedí z menších talířů, takže snědí naráz méně kalorií.
Místo stylu rodinného stolování, kde je možné u hovoru bezděčně jíst, servírují jídlo odděleně u pultu a ke stolu si je přinesou.
Také mají 3 tisíce let staré pořekadlo, myslím, že to je nejlepší dietní doporučení, které existuje.
Pochází od Konfucia.
Tato dieta je známá jako Hara, Hatchi, Bu.
Lidé si prostě toto jednoduché rčení před jídlem říkají jako připomínku, aby přestali jíst, když mají žaludek na [80] % plný.
Trvá půl hodiny, než pocit sytosti dorazí z břicha do mozku.
A tak se připomenutím, aby se zastavili na 80 %, zabraňuje přejídání.
Podobně jako na Sardinii jsou i na Okinawě sociální struktury, které spojujeme s dlouhověkostí.
Víme, že osamělost zabíjí.
Před 15 lety měl průměrný Američan tři dobré přátele.
Nyní má 1,5.
Pokud máte štěstí a narodíte se na Okinawě, narodíte se do společnosti, kde automaticky máte půl tuctu přátel, se kterými prožíváte život.
Nazývá se to Moai.
Pokud jste v Moai, očekává se, že se dělíte o úrodu, pokud se vám daří a když se nedaří, dítě onemocní, rodiče zemřou, vždy je vedle vás někdo, kdo vás podrží.
Tato konkrétní Moai, těchto pět žen je spolu 97 let.
Jejich průměrný věk je 102 let.
V Americe je typické rozdělení dospělého života do dvou fází.
Tohle je náš pracovní život, kdy jsme produktivní.
A jednoho dne -- bum -- jdeme do důchodu.
Většinou to znamená uchýlení do lenošky nebo hraní golfu v Arizoně.
V okinawském jazyce slovo pro důchod neexistuje.
Místo něj mají slovo, které prostupuje celým životem a to slovo je "ikigai".
Což přibližně přeloženo znamená
"důvod, proč ráno vstáváte."
Pro tohoto 102letého mistra karate je ikigai předvádění tohoto bojového umění.
Pro tohoto stoletého rybáře to znamená jít třikrát týdně chytat ryby pro jeho rodinu.
Národní ústav stárnutí vypracoval dotazník pro tyto stoleté lidi.
A jedna z těch otázek -- lidé, co tvořili dotazník, byli velmi kulturně uvědomělí -- zněla takto:
"Co je vaším ikigai?"
Okamžitě věděli, proč se ráno probouzejí.
Ikigai této stoleté ženy byla prostě její praprapravnučka.
Dvě dívky oddělené 101 a půl roky.
A tak jsem se jí zeptal, jaké to je držet svou praprapravnučku.
Zaklonila hlavu a řekla:
"Je to jako ocitnout se v nebi."
Myslím, že je to překrásná myšlenka.
Můj vydavatel v Geografic chtěl, abych našel Modrou zónu v Americe.
Nějakou dobu jsme hledali na prériích Minnesoty, kde opravdu je velký podíl stoletých.
Ale jen proto, že všichni mladí lidé odešli.
(Smích)
Tak jsme se znovu vrhli na data.
Nejdéle žijící populaci Ameriky jsme objevili mezi Adventisty sedmého dne, kteří žijí okolo Loma Linda v Kalifornii.
Adventisté jsou konzervativní metodisté.
Svůj sváteční den slaví od pátečního do sobotního západu slunce.
"24hodinový svatostánek v čase," jak to nazývají.
Dodržují 5 obyčejů, které jim poskytují mimořádnou dlouhověkost, alespoň relativní.
Očekávaný věk průměrné americké ženy je 80 let.
Žena u adventistů se dožívá 89 let.
Rozdíl je ještě výraznější u mužů, kteří žijí o 11 let déle než jejich americké protějšky.
Tato studie sledovala 70 tisíc lidí po dobu 30 let.
Sterlingova studie.
Myslím, že skvěle zobrazuje premisu projektu Modrých zón.
Toto je různorodá komunita.
Bílí, černí, Hispánci, Asiaté.
Jediným společným rysem je řada drobných životních obyčejů, které rituálně dodržují po většinu svého života.
Ve stravování se řídí přímo Biblí.
Geneze:
Kapitola 1, verš 29, kde Bůh hovoří o luštěninách a semenech, a ještě jeden odstavec o zelených rostlinách, maso zdánlivě chybí.
Tento svatostánek v čase berou velmi vážně.
Každý týden po dobu 24 hodin, bez ohledu na to, jak jsou vytížení, kolik mají stresu z práce, kam je potřeba odvézt děti, všeho nechají a zaměří se na svého Boha, jejich sociální sítí a také výsostním právem v náboženství jsou výlety do přírody.
Jejich silný účinek nespočívá v občasnosti, ale v tom, že se konají každý týden po celý život.
Nic z toho není těžké. Nic z toho nestojí peníze.
Adventisté se také baví s ostatními adventisty.
Takže na večírku adventistů nevidíte lidi, co nasávají whiskey nebo si balí jointa.
Místo toho plánují příští výlet, vyměňují si recepty a ano, modlí se.
Navzájem se hluboce a znatelně ovlivňují.
Tato kultura zrodila Ellswortha Wharehama.
Je mu 97 let.
Je to multimilionář, ale když od něj stavitel chtěl 6 tisíc dolarů za stavbu plotu, řekl:
"Za tyhle peníze si to postavím sám."
Takže příští tři dny házel cement a přenášel kůly.
Jak se asi dalo čekat, čtvrtého dne skončil na operačním sále.
Ale ne jako pacient, byl tím, kdo prováděl operaci na otevřeném srdci.
Ve věku 97 let stále provádí 20 operací srdce měsíčně.
Ed Rawlings, kterému je nyní 103 let, je aktivní kovboj a ráno začíná plaváním.
O víkendech se prohání na prknech a jízdu si užívá.
A zde je Marge Deton.
Je jí 104 let.
Její vnuk žije zde v Twin Cities.
Svůj den začíná vzpíráním.
Jezdí na kole.
Pak nasedne do svého Cadillacu Seville 1994 barvy kořenového piva a vyrazí po dálnici na San Bernardino, kde stále dobrovolně pracuje pro 7 různých organizací,
Byl jsem na 19 drsných expedicích, jsem pravděpodobně jediným člověkem, kterého potkáte, který přejel na kole Saharu bez krému proti slunci.
Ale řeknu vám, že nezažijete nervy drásající dobrodružnou jízdu jinde než na sedadle spolujezdce vedle Marge Detonové.
"Cizinec je přítel, kterého ještě neznám," mi řekla.
Takže, co mají tyto tři kultury společného?
Které věci dělají všichni stejně?
Podařilo se nám to zhustit do 9 pravidel.
Od té doby jsme podnikli další dvě expedice do Modrých zón a tato společná pravidla se potvrdila.
První je, a zde budu za kacíře, nikdo z nich necvičí, alespoň ne v našem chápání slova cvičení.
Namísto toho během svého života neustále něco fyzicky dělají.
Tyto 100leté ženy z Okinawy vstávají a zase si sedají na zem 30 nebo 40krát za den.
Sardiňané žijí v patrových domech a chodí po schodech.
Každá cesta do obchodu, do kostela nebo na návštěvu ke známým je procházkou.
Nemají žádné vymoženosti.
Nemají knoflíky, které usnadňují práci doma či na dvoře.
Když míchají těsto na koláč, tak ručně.
To je tělesná aktivita.
Spaluje tolik kalorií jako běžecký pás.
Pokud provádějí cílenou tělesnou aktivitu, je to něco, co mají rádi.
Mají rádi chůzi, jediný ověřený způsob, jak odvrátit zhoršení kognitivních funkcí, a většinou mají všichni zahrádku.
Vědí, jak svůj život směřovat, aby měli dobré vyhlídky.
Každá tato kultura si najde čas na uvolnění.
Sardiňané se modlí.
Adventisté sedmého dne se modlí.
Okinawané uctívají své předky.
Když ale máte hlad nebo jste ve stresu, nastupuje zánětlivá reakce, která je spojena se všemi nemocemi od Alzheimera po kardiovaskulární nemoci.
Když se každý den na 15 minut uvolníte, zvrátíte zánětlivý stav těla do protizánětlivého.
Mají slovo vystihující smysl života, jako ikigai na Okinawě.
Víte, že dva nejvíce nebezpečné roky v našem životě jsou rok, kdy se narodíme, kvůli novorozenecké úmrtnosti, a rok, kdy jdeme do důchodu.
Tito lidé znají smysl svého života, následují ho a to jim přidává asi 7 let života navíc.
Není žádná dlouhověká dieta.
Namísto toho tito lidé trošku popíjejí, na to Američané rádi skočí.
(Smích)
Jedí spíše rostlinnou stravu.
Ne že by vůbec nejedli maso, ale hodně luštěnin a ořechů.
Mají obyčeje, které jim zabraňují v přejídání.
Maličkosti, které je v pravý čas odvedou od stolu.
Základem všeho je ale jejich lidská pospolitost.
Rodina je na předním místě, starají se o své děti a stárnoucí rodiče.
Většinou náleží k nějaké nábožensky založené komunitě, což přidá od 4 do 14-i let života navíc, pokud se tomu věnujete 4krát měsíčně.
A nejdůležitější je, že jsou součástí správného kmene.
Buď se do něj narodili, nebo se aktivně sami obklopili těmi správnými lidmi.
Z Framinghamské studie víme, že pokud jsou vaši 3 nejlepší přátele obézní, máte o 50 % vyšší pravděpodobnost, že budete mít nadváhu.
Takže pokud se družíte s nezdravými lidmi, časem to bude mít znatelný vliv.
Pokud se však vaši přátelé věnují aktivní relaxaci, bowlingu nebo hrají hokej, jezdí na kole nebo zahradničí, pokud vaši přátelé trochu pijí, ale ne příliš, správně se stravují, jsou aktivní, věrní a spolehliví, bude to mít časem největší dopad.
Diety nefungují.
Žádná dieta ve světové historii nefungovala pro více než 2 % populace.
Cvičební programy většinou začínají v lednu a v říjnu je s nimi konec.
Není žádné rychlé řešení nebo pilulka nebo tak něco, co se týče dlouhověkosti.
Avšak když se nad tím zamyslíte, dlouhodobým dobrodružstvím jsou vaši přátelé a proto jsou asi tím nejvýznamnějším, co můžete udělat, abyste přidali roky svému životu a život vašim rokům. Děkuji vám.
(Potlesk)
Když Leonardo vstoupil na scénu jako umělec ve Florencii druhé poloviny 70. let 15. století, byla v té době plná velmi důležitých a úspěšných umělců.
Pochází odsud nejen Verrocchio, ale také osobnosti, jakými byli Botticelli, Filippino Lippi a bratři Pollaiuolovi.
Proto se Leonardo rozhodl zkusit své štěstí jinde než ve Florencii a píše dopis vévodovi z Milána, v němž uvádí všechny své dovednosti.
Zkouší se nechat najmout. V podstatě se snaží prodat vévodovi z Milána.
A na tomto dopise, který se opravdu dochoval, je zajímavé to, že jde většinou o ty jeho dovednosti, které nemají vůbec nic společného s malováním či se sochařstvím.
Leonardo říká, že mimo jiné umí budovat pevnosti, vynalézat nové zbraně a podobně.
A poté, na konci dopisu, říká:
"Také umím zhotovit sochu z mramoru, bronzu nebo jílu...a také malovat."
Přemýšlíme o něm jako o velkém malíři, kterým jistě byl, ale když čteme jeho dopis, malování neupřednostňuje a pokud jej zmíní, bude to až na konci dlouhého seznamu jeho dovedností.
Dokázal také například navrhovat nové typy zbraní.
Zde vidíme "strojní samostříl"; muže, který roztáčí kolo, a samostříly vystřelující šípy.
Snaží se dát na vědomí, že umí navrhnout zbraně do války, protože si myslí, že právě to bude vévoda z Milána chtít.
Když se umělec stal umělcem dvorním a pracoval pro někoho, jako byl Vévoda, stal se zodpovědným za spoustu různých věcí.
Nešlo jen o malbu a sochařství.
Musel navrhovat zbraně.
A zde je další z nich, vypadá téměř jako tank, který krájí lidi napůl.
Mluví o dalších věcech, které může pro Vévodu zhotovit, například zavodňovací systémy.
Toto je stroj navržený tak, aby vedl vodu do kopce.
Také prohlásil, že umí nakreslit mapy pro vojenské a zemědělské účely.
Tato je z pozdější doby, ale zobrazuje v podstatě stejnou myšlenku.
Je na ní údolí v Toskánsku.
Takto se umělec potřeboval umět "prodat", když hledal práci v Itálii pozdního 15. století.
Další věc, o které Leonardo mluvil ve svém dopise, je myšlenka zhotovení jezdeckého monumentu pro proslulého otce Vévody, Francesca Sforza.
Tento projekt byl původně zadán jednomu z bratří Pollaiuolových.
A zde vidíme design navržený Pollaiuolem pro jezdecký monument Sforza.
Tento měl být pravděpodobně z bronzu, ačkoliv to není úplně jisté.
Projekt nebyl nikdy Pollaiuolem dokončen, takže když Leonardo píše dopis, zmiňuje hlavně to, že jej dokáže provést, protože ví, že je pro Vévodu prioritou.
To dokládá, že umělecké dílo nebylo spjato výlučně s tím, kdo jej vymyslel, ale že tato práce existovala spíše jako myšlenka, jako projekt pro patrona, a že se mnoho různých umělců mohlo přihlásit o její provedení nebo dokončení.
Zde vidíme Pollaiuolovu kresbu. A zde Leonardovy původní kresby pro stejný projekt.
Můžete vidět, že jde o téměř stejný design, jako měl Pollaiuolo, ale v energičtějším pro Leonarda typickém stylu.
Pojďme si porovnat Aldosteron a ADH, teda antidiuretický hormon.
Aby jsme to mohli učinit, myslím, že by bylo vhodné kdyby jsme si krátce připomněli účinky těchto hormonů, protože nám to pomůže vysvětlit, co přesně dělají.
Jsem kreativní technolog a ve své práci se zaměřuji na veřejné instalace.
A jednou z mých vůdčích vášní je myšlenka zkoumání přírody ve snaze najít v přírodě skrytá data.
A zdá se mi, že v přírodě je skrytý potenciál všude, všude kolem nás.
Všechno vydává nějaký druh dat, ať už je to zvuk, pach nebo vibrace.
A během své práce jsem zkoušel najít způsoby, jak je zachytit a odhalit.
A to mě v podstatě přivedlo k oboru s názvem kymatika.
Kymatika je proces vizualizace zvuku pomocí vibrujícího média jako je písek nebo voda, jak můžete vidět zde.
Takže, podíváme-li se rychle na historii kymatiky, začíná pozorováním rezonance
Da Vincim, Galileem, anglickým vědcem Robertem Hookem, a pak Ernestem Chladnim.
On vymyslel experiment za použití kovové desky pokryté pískem, po níž přejel smyčcem, aby vytvořil Chladniho vzory, které můžete vidět zde vpravo.
Posuneme-li se vpřed, další osobou, která zkoumala tuto oblast, byl gentleman zvaný Hans Jenny v 70. letech 20. století.
On vlastně poprvé použil termín kymatika.
A přesuneme-li se až do současnosti, je zde můj spolupracovník a expert na kymatiku John Stewart Reed.
On pro nás přetvořil Chladniho experiment.
Zde můžeme vidět plátek kovu, tentokrát připojený k ovladači zvuku, který je připojen k frekvenčnímu generátoru.
A jak se frekvence zvyšují, vytváří různě složité vzorce, které se objevují na desce.
Jak můžete vidět na vlastní oči.
(Potlesk)
Co mě vzrušuje na kymatice?
No, pro mě je kymatika téměř kouzelným nástrojem.
Je jako zrcadlo do skrytého světa.
A skrze četné způsoby užití kymatiky, můžeme vlastně začít odhalovat podstatu věcí neviděných.
Zařízení jako kymaskop, které si můžete prohlédnout zde, bývají použity k vědeckému pozorování kymatických vzorů.
A možnosti vědeckého využití rostou každým dnem.
Například v oceánografii je vytvářen slovník jazyka delfínů skrze vizualizaci signálu, který delfíni vydávají pomocí svého sonaru.
V budoucnu možná budeme schopni získat nějaké hlubší pochopení toho, jak delfíni komunikují.
Můžeme též využít kymatiku pro léčení a vzdělávání.
Toto je zařízení vyvinuté se školáky.
Jejich ruce jsou sledovány a to jim umožňuje kontrolovat a polohovat kymatické vzory a odlesky, které jsou jimi způsobené.
Také lze použít kymatiku jako krásnou přírodní uměleckou formu.
Tento obrázek je vytvořen z úryvku Beethovenovy Deváté symfonie hrané prostřednictvím kymatického zařízení.
Takže je to trochu jako převracet věci na hlavu.
A toto je "Machine" od Pink Floyd hraná v reálném čase prostřednictvím kymaskopu.
Můžeme též využít kymatiku jako zrcadlo přírody.
My vlastně můžeme znovu vytvořit archetypální formy přírody.
Tak například zde vlevo vidíme sněhové vločky, jak se jeví v přírodě.
A pak vpravo vidíme kymaticky vytvořené sněhové vločky.
A tady je hvězdice a kymatická hvězdice.
Je zde tisíce příkladů.
Takže co to všechno znamená?
No, je tu ještě hodně ke zkoumání.
Je to v počátcích.
A není mnoho lidí pracujících v této oblasti.
Ale uvažujte chvíli nad tím, že zvuk má formu.
A viděli jsme, že to může ovlivnit hmotu a vytvořit formu v ní.
Pak trochu přeskočte a přemýšlejte o formování vesmíru.
A myslete na nesmírný zvuk utváření vesmíru.
Když o tom budeme trochu přemítat, možná má kymatika vliv na formování vesmíru samotného.
A tady je malá ukázka od nejrrůznějších DIY vědců a umělců z celého světa.
Kymatika je přístupná pro každého.
A já vybízím všechny zde, aby uplatnili svou vášeň, své znalosti a své dovednosti v oblastech jako je kymatika.
A myslím, že společně můžeme vytvořit globální komunitu.
Můžeme se vzájemně inspirovat.
A můžeme rozvíjet toto zkoumání podstaty věcí neviděných.
(Potlesk)
Skupina 9 lidí si chce vybrat do vedení tři osoby do následujících funkcí: prezident, víceprezident, sekretář.
Kolik existuje možností, jak vybrat tříčlenné vedení z 9 lidí?
Předpokládejme, že jedna osoba nemůže mít ve vedení dvě různé pozice.
Takže, když jsem vybrán jako prezident, už nemůžu být víceprezident nebo sekretář.
Tak se zamysleme nad těmi třemi pozicemi.
Máme tu prezidenta, víceprezidenta a sekrátáře. a sekrátáře.
Na tom nezáleží.
Takže řekněme, že nejprve volíme prezidenta a žádná jiná místa ještě nejsou obsazena.
Kolik existuje možností pro výběr prezidenta?
Je to skupina 9 osob, takže máme 9 možností, koho vybrat jako prezidenta.
Je 9 možností, koho vybrat za prezidenta.
Takže vybereme jednoho člověka z 9.
Tohoto člověka odstraníme z kandidatury na zbylé dvě pozice.
Je to tak?
Protože někdo z těchto devíti osob bude prezident.
Existuje 9 možností, ale jeden z nich bude prezident.
Takže tu osobu dáme stranou.
Ona/on je teď prezident.
Kolik lidí se může stát víceprezidentem?
Teď máme už jen 8 možností, 8 kandidátů na víceprezidenta.
8 možností
Zvolený člověk teď také půjde na stranu.
Kolik lidí zbývá na pozici sekretáře?
Teď je jen 7 možností, koho zvolit za sekretáře.
Když budeme přemýšlet o všech různých způsobech, jak vybrat trojčlenné vedení z 9 lidí, tak vybíráme z 9 lidí na prezidenta krát z 8 lidí na víceprezidenta krát ze 7 lidí na sekretáře.
Nemuseli jsme to dělat takhle.
Mohli jsme klidně vybrat sekretáře jako prvního.
Tak by tam pak bylo 9 možností.
A pak jsme mohli vybrat víceprezidenta kde by bylo 8 možností.
A nakonec jsme mohli vybrat prezidenta, a tam by bylo jenom 7 možností.
Ale tak jako tak by to bylo 9 krát 8 krát 7.
A to je, tak se na to podívejme, 9 krát 8 je 72 krát 7 je -- 2 krát 7 je 14, 7 krát 7 je 49 plus 1 je 50.
Takže 504 možných způsobů, jak vybrat trojčlenné vedení z 9 lidí. .
Chci, abyste se dnes podívali na děti, z nichž se stávají sebevražední atentátníci, z úplně jiného pohledu.
V roce 2009 bylo po celém Pákistánu 500 bombových útoků.
Strávila jsem ten rok prací s dětmi, které byly cvičené, aby se staly sebevražednými atentátníky, a s talibanskými náboráři, ve snaze porozumět, jak Taliban proměňoval tyto děti v živou munici a proč se k tomu tyto děti aktivně upisovaly.
Chci, abyste shlédli krátké video z mého posledního dokumentárního filmu "Děti Talibanu".
(Zpěv)
Taliban teď provozuje své vlastní školy.
Zaměřují se na chudé rodiny a přesvědčují rodiče, aby do nich poslali své děti.
Na oplátku poskytují zdarma jídlo a přístřešek a někdy rodinám dávají každý měsíc finanční příspěvek.
Získali jsme propagandistické video natočené Talibanem.
Mladí chlapci jsou učení, jak ospravedlňovat sebevražené útoky a popravy špionů.
Navázala jsem kontak s chlapcem ze Svátu (okres v severozápadním Pákistánu, pozn. přek.), který studoval ve stejné madrase, jako je tato.
Hazrat Ali je z chudé farmářské rodiny ze Svátu.
Připojil se k Talibanu před rokem, když mu bylo 13.
Jak Taliban ve tvé oblasti přiměje lidi, aby se k němu připojili?
Hazrat Ali:
Nejprve nás zavolají do mešity a kázají nám.
Pak nás vezmou do madasy a učí nás věci z Koránu.
Sharmeen Obaid Chinoy:
Říká mi, že děti potom projdou několikaměsíčním vojenským výcvikem.
HA:
Učí nás, jak zacházet s kulomety, Kalašnikovem, raketomety, granáty, bombami.
Žádají nás, abychom je používali jenom proti bezvěrcům.
Pak nás učí, jak udělat sebevražedný útok.
SOC:
Chtěl bys provést sebevražedný útok?
HA:
Pokud mi Bůh dá sílu.
SOC:
Ve svém výzkumu vidím, jak Taliban dokonale zvládá způsob, jímž rekrutuje a cvičí děti. Myslím, že je to proces o pěti krocích.
Prvním krokem je, že Taliban využívá rodiny, které jsou velké, chudé a žijí ve venkovských oblastech.
Oddělí rodiče od dětí díky slibu, že těmto dětem poskytnou jídlo, oblečení a přístřeší.
Pak je pošlou pryč, stovky mil daleko, do nekompromisních škol provozovaných pod taktovkou talibanské agendy.
Krok druhý:
Učí děti Korán, což je nejsvatější kniha islámu, v arabštině, v jazyce, jemuž tyto děti nerozumí a neumí jím mluvit.
V obrovské míře se tedy spoléhají na učitele, které jsem sama viděla, jak zkreslují poslání předávané těmto dětem, podle toho jak a kdy se jim to hodí.
Těmto dětem je výslovně zakázáno číst noviny, poslouchat rádio, číst jakékoliv knížky, které jim učitelé nenařídili k přečtení.
Pokud je některé dítě chyceno při porušování těchto pravidel, je velmi ostře pokáráno.
Taliban tak účině vytváří naprosou bariéru pro jakýkoliv jiný zdroj informací pro tyto děti.
Krok třetí:
Taliban chce, aby tyto děti nenáviděly svět, v němž teď žijí.
Takže tyto děti bijí -- viděla jsem to; dvakrát denně jim dají k jídlu suchý chleba a vodu; jenom výjimečně jim dovolí, aby si hrály; říkají jim, že vše, co mají po osm hodin bez přestávky dělat, je číst Korán.
Ty děti jsou v podstatě vězni; nemohou odejít, nemohou jít domů.
Jejich rodiče jsou tak chudí, že nemají žádné prostředky na to, aby je dostali zpět.
Krok čtvrtý: Starší členové Talibanu, bojovníci, začnou mluvit k mladším chlapcům o slávě, které se mučedníkům dostane.
Říkají jim o tom, jak když zemřou, budou přivítáni mezi jezery medu a mléka, jak tam na ně bude 72 panen čekat v nebi, jak tam bude neomezené množství jídla a jak je sláva učiní v očích jejich okolí hrdiny.
Prakticky je to započatý proces vymývání mozků.
Věřím, že Taliban má jednen z nejefektivnějších způsobů propagandy.
Jejich videa, která používají, jsou prokládána fotkami mužů, žen a dětí umírajících v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu.
A základní myšlenkou je, že západní mocnosti se nestarají o mrtvé civilisty, takže lidé, kteří žijí v těchto oblastech a podporují vlády, které pracují se západními mocnostmi, jsou oprávněnými terči.
To je důvodem, proč jsou pákistánští civilisté, z nichž více než 6000 bylo zabito za poslední dva roky, oprávněnými terči.
Tyto děti jsou připraveny stát se sebevraženými atentátníky.
Jsou připraveny vyjít ven a bojovat, protože jim řekli, že to je prakticky jejich jediný způsob, jakým mohou velebit islám.
Chci, abyste viděli další výňatek z toho filmu.
Tento chlapec se jmenuje Zenola.
Odpálil se a zabil šest lidí.
Tento chlapec je Sadik.
Zabil 22 lidí.
Tento chlapec se jmenuje Messoud.
Zabil 28 lidí.
Taliban provozuje sebevražedné školy a připravuje generace chlapců na zvěrstva proti civilistům.
Chtěl bys provést sebevražedný útok?
Chlapec:
Hrozně rád.
Ale jenom pokud dostanu svolení od táty.
Když se podívám na sebevražedné atentátníky, kteří jsou mladší než já a nebo jsou stejně staří, jsem jejich velkolepými útoky velmi inspirovaný.
SOC:
Jakého požehnání by se ti dostalo, kdybys provedl sebevražedný atentát?
Chlapec:
V soudný den se mě Bůh zeptá:
"Proč jsi to udělal?"
Odpovím:
"Můj pane! Jenom abych tě potěšil!
Položil jsem svůj život v boji proti bezvěrcům."
Pak se Bůh podívá na můj záměr.
Pokud bylo mým záměrem vymýtit ve jménu islámu zlo, pak budu odměněn nebem.
Zpěvák: ♫ V soudný den ♫ ♫ Můj Bůh mě zavolá ♫ ♫ Mé tělo bude znovu obnoveno ♫ ♫ A Bůh se mě zeptá, proč jsem to udělal ♫
SOC:
Rozloučím se s vámi touto myšlenkou:
Kdybyste vy vyrůstali v těchto podmínkách, čelili těmto volbám, vybrali byste si život na tomto světě, nebo ve velkolepém posmrtném životě?
Jak mi řekl jeden talibanský náborář:
"V téhle válce budou vždycky obětní beránci."
Děkuji vám.
(Potlesk)
V tomto videu chci porovnat investice se spotřebou.
Budeme o tom přemýšlet ze dvou pohledů.
Nejprve z pohledu běžného každodenního života a poté z ekonomického pohledu. Protože oba tyto pojmy znamenají pro ekonoma něco velmi specifického.
A to je důležité, že to znamená něco specifického, protože začneme používat tyto pojmy, tuto terminologii, abychom porozuměli tomu, kde HDP vzniká.
Nakreslím zde čáru, kdy nahoře budeme uvádět příklady z každodenního života nebo hovorové příklady tohoto pojmu a zde dole uvedeme ekonomické příklady. Ekonomické příklady těchto pojmů, zejména když uvažujeme v kontextu počítání HDP.
Nemusí se nutně odlišovat, ale v podstatných ohledech jsou rozdílné.
Na investici můžeme v obou případech obecně nahlížet jako na něco, co nám přinese budoucí zisk.
Například, když dnes postavím dům...
Toto je dům, který dnes postavím a zde je časová osa.
Dům nějakou dobu vydrží a jde o investici, protože mi bude přinášet budoucí zisk.
Za rok budu stále bydlet v tomto domě a ušetřím tak nájem, což je můj budoucí zisk.
Za dva roky to samé, stále budu mít z domu nějaký zisk.
Můžete vlastnit finanční instrument, možná nějaký druh dluhového nástroje, kdy půjčíte peníze někomu jinému.
Třeba koupíte dluhopis (obligaci), což je vlastně totéž, jako půjčení peněz někomu jinému.
Jde o investici v každodenním pojetí, protože vlastníte aktivum, které vám přinese budoucí zisk. Přinese vám úrok nebo nějaký zisk.
A v běžném pojetí můžeme považovat za investici i něco takového jako je studium na vysoké škole a řekněme obecně vzdělání.
Protože pokud investujete čas a peníze do vzdělání, tak se to v budoucnu vrátí.
Vyšší vzdělání vám snad také přinese lepší zaměstnání a vyšší platy.
Bude se tak vyplácet po celý zbytek života.
Toto je běžná představa investice.
Běžná představa spotřeby, alespoň jak tomu rozumím já, je, že nakoupíte nebo uděláte něco, co se v krátké době vyčerpá. Pokud předmět, ať už je to cokoliv, prostě spotřebujete a přinese vám krátkodobý užitek, tak bych to považoval za spotřebu v každodenním pojetí.
Pokud koupíte a sníte čokoládovou tyčinku, tak jste ji spotřebovali, neučinili jste investici.
Stejně když půjdete do kina, je to spotřeba.
A já nechci hodnotit a porovnávat, jestli je jedno lepší než druhé.
Investujete, abyste získali budoucí užitek, který pak může vést ke spotřebě, protože koneckonců spotřeba je jedna z věcí, které činí náš život o trochu lepší.
Proto neříkám, že jedno je lepší než druhé.
Sledování filmu je také spotřeba.
Koupě knihy.
Můžete polemizovat, jestli nejde o investici do vzdělání, ale pokud nekoupíte naučnou knihu, tak jde o spotřebu, která vás potěší a doufejme, učiní váš život jistým způsobem lepší.
Ekonomické pojetí s každodenním pojetím souvisí, ale je poněkud přesnější.
A definuje tyto pojmy způsobem, který je lépe použitelný, pokud na ně nahlížíme z pohledu celého státu.
Ekonom by je tedy definoval slovy, že investice je nákup kapitálového vybavení.
Kapitálové vybavení jsou předměty jako... Když máte továrnu nakupujete předměty, které potřebujete k provozu.
Nakupujete roboty, výrobní linky, kolečka a vozíky a cokoliv jiného, co se používá k přepravě věcí.
Zde stále není velký rozdíl oproti běžnému pojetí. Obě tyto věci se používají k výrobě věcí v budoucnu. K vytvoření budoucího prospěchu.
Nakupujete zásoby jako materiál, kterému přidáte hodnotu a použijete ho k výrobě budoucích statků.
Zahrnuje to věci jako stavby a budovy.
Většinou jsou kapitálové investice dílem firem.
Ale také zahrnují jednu část, kterou přispívají domácnosti, a sice výstavbu nového bydlení.
Nové domy.
Toto je příspěvek domácností.
Samotná koupě domu není ani investice, ani spotřeba, protože nic nového se nevytvoří.
Dojde pouze ke změně vlastnictví.
Kdykoli o těchto věcech mluvíme v přesných ekonomických pojmech, pak tvorba nového kapitálového vybavení je tvorba nových zásob, nových staveb, nových domů.
Pokud koupím továrnu od někoho jiného, tak nepřispěji k tvorbě HDP, nebude to posuzováno jako spotřeba či investice, protože pouze převádím majetek od jedné osoby ke druhé.
Pouze prvotní tvorba je součástí HDP.
Co se týče strany spotřeby, je z ekonomického hlediska... Oddělím to zde čárou. Za spotřebu je považována jakákoliv útrata za finální zboží ze strany domácností kromě nákupu nových domů.
Dovolte mi to ještě upřesnit, protože jak si pamatujeme, pokud pouze převádíme vlastnictví, tak se to do HDP nepočítá.
Proto zde napíši nově vyrobené finální zboží.
Teď, to co není tak intuitivní, je že podle způsobu výpočtu HDP je školné na vysokých školách nový výdaj za finální zboží nebo služby. Služba, kterou dostáváte je vaše vzdělání a bude to spotřeba.
Vzdělání by tak z ekonomického pohledu náleželo do kategorie spotřeby, kdežto z pohledu běžného života by mělo být zařazeno mezi investice.
Možná kupujete auto a nekupujete ho pro zábavu, kupujete ho, protože ho potřebujete na cesty do práce.
Je zde tedy důvod považovat ho z každodenního pohledu za investici.
Koupí auta máte prostředek pro každodenní cestu do práce.
Tím, že zde je budoucí prospěch, tak máme argument, že jde o investici v každodenním pojetí.
Ale z čistě účetního pohledu to auto patří sem na pravou stranu.
Nákup nového auta je považován za spotřebu.
Nekoupili jste nový dům.
A celý ten důvod je, alespoň jak to já chápu, že je snazší to zdůvodnit. Pokud se podíváte na všechny výdaje firem, tak je snadné je zdůvodnit.
V podstatě to nazýváte investice.
Protože v konečném důsledku všechny výdaje, které firmy mají, jsou za účelem výroby nějakého zboží nebo služeb.
Nazýváme investicí jakékoli výdaje firem a k tomu ještě výdaje domácností za nové bydlení také nazýváme investice.
A je to snazší pro sledování ze strany úřadů, které tyto složky klasifikují.
A všechno ostatní, za co domácnosti utrácejí, považujeme za spotřebu.
Existuje i několik dalších kategorií věcí, jako je spotřeba vlády.
Už jste si někdy říkali, co se asi skrývá ve vašem zubním plaku?
Asi ne, ale lidé jako já ano.
Jsem archeolog - genetik v Centru evoluční medicíny na Univerzitě v Curychu a studuji původ a vývoj lidského zdraví a nemocí pomocí genetického výzkumu kosterních a mumifikovaných ostatků pravěkých lidí.
Doufám, že díky této práci lépe porozumím evoluční zranitelnosti našich těl a my tak v budoucnu můžeme zlepšit své zdraví a lépe se o ně starat.
Existují různé přístupy k evoluční medicíně, jedním způsobem je extrakce lidské DNA z pravěkých kostí.
Z těchto extraktů můžeme rekonstruovat lidský genom v nejrůznějších obdobích a hledat změny, které by mohly souviset s adaptacemi, rizikovými faktory a dědičnými nemocemi.
To je ale jen polovina příběhu.
Nejdůležitější zdravotní problémy dnešní doby nejsou způsobeny jednoduchými mutacemi uvnitř genomu, ale jsou výsledkem složité a dynamické souhry mezi genetickými odchylkami, stravou, mikroby a parazity a naší imunitní reakcí.
Všechny tyto nemoci mají silnou evoluční složku, která je přímo vztažena k faktu, že nyní žijeme ve velmi odlišném prostředí, než v jakém se naše těla vyvinula.
Abychom tyto nemoci pochopili, musíme studovat nejen lidský genom, ale zaujmout celistvější přístup k lidskému zdraví v minulosti.
Zde je ale mnoho problémů. Nejprve, co vůbec budeme zkoumat?
Kostry jsou všudypřítomné, nalézají se všude.
Samozřejmě veškerá měkká tkáň je rozložena a kostra samotná obsahuje jen omezenou informaci o zdraví.
Skvělým zdrojem informací jsou mumie, ale jsou velmi omezeny geograficky a také časově.
Koprolity jsou zkamenělé lidské výkaly, jsou opravdu velmi zajímavé.
Dozvíme se z nich mnoho o pravěké stravě a vnitřních chorobách, ale jsou velmi vzácné.
(Smích)
Abych tento problém vyřešila, sestavila jsem mezinárodní vědecký tým ve Švýcarsku, Dánsku a Spojeném království, který se zabývá jen málo studovaným, málo známým materiálem, který všude na lidech nalezneme.
Je to druh zkamenělého zubního plaku, vědecky nazývaného calculus dentis.
Většinou ho znáte pod jménem zubní kámen.
To, co zubaři odstraňují z vašich zubů při každé prohlídce.
Na běžné zubní kontrole vám mohou odstranit 15 - 30 mg.
Ale v pravěku, před érou čištění zubů se mohlo na zubech nastřádat až 600 mg za celý život.
Na zubním kameni je důležité, že zkamení stejně jako zbytek kostry. Až do současnosti ho bylo velké množství a byl na celém světě všudypřítomný.
Nalézáme ho v každé populaci na celém světě v každé epoše v dobách před desítkami tisíc let.
Nalézáme ho dokonce u neandertálců a zvířat.
Předešlé výzkumy se zaměřovaly jen na mikroskopii.
Prohlíželi si zubní kámen pod mikroskopem a našli například pyl rostlinné škroby, svalové buňky z masa zvířat a bakterie.
S mým týmem vědců jsme chtěli zjistit, zda můžeme použít genetickou a proteomickou technologii a hledat DNA a proteiny a tak získat lepší taxonomický obraz a opravdu pochopit, co se tam děje?
Zjistili jsme, že lze nalézt mnoho symbiotických a patogenních bakterií, které obývaly nosní dutinu a ústa.
Také jsme nalezli imunitní proteiny vztahující se k infekci a zánětu a proteiny a DNA související se stravou.
Překvapivé a vzrušující bylo, že jsme také nalezli bakterie, které běžně osidlují horní cesty dýchací.
Což nám umožňuje virtuální přístup k plicím, kde sídlí mnoho důležitých nemocí.
Také jsme nalezli bakterie, které běžně sídlí ve střevech.
Takže můžeme získat virtuální přístup k těmto vzdálenějším orgánům kostry, které jsou již dávno rozloženy.
Použitím sekvencování pravěké DNA a technologie hmotnostní spektrometrie proteinů na pravěkém zubním kameni můžeme generovat ohromné množství údajů, které lze použít k rekonstrukci detailnějšího obrazu dynamického vlivu stravy, infekcí a imunity před mnoha tisíci lety.
Nejprve to byl jen nápad a nyní už to provádíme a produkujeme miliony sekvencí, které můžeme použít ke zkoumání dlouhodobé evoluční historie lidského zdraví a nemoci přímo na genetickém kódu individuálního patogenu.
Z těchto informací se můžeme dozvědět, jak se patogeny vyvíjely a také proč nám stále způsobují nemoci.
Doufám, že jsem vás přesvědčila o hodnotě zubního kamene.
Na rozloučenou bych vás jménem budoucích archeologů ráda požádala, abyste se pořádně zamysleli, než půjdete domů a vyčistíte si zuby.
(Potlesk)
Děkuji vám. (Potlesk)
Ve videu, ve kterém jsem podal přehled amerických dějin během období občanské války, jsem poznamenal, že je nešťastné, že byl Abraham Lincoln zavražděn krátce před koncem občanské války.
Ačkoliv technicky vzato je toto tvrzení správné, chci ho tak trochu objasnit v tomto videu.
Protože ve skutečnosti, v době kdy byl Lincoln zavražděn, on sám věděl, že Unie byla už velmi, velmi blízko vítězství.
I přesto, že kapitulace byla již formálně ujednána, některé boje stále pokračovaly v určitých lokalitách na Jihu.
Takže, vrátíme li se zpět v čase do 9.dubna 1865, ocitáme se v bitvě u Appomattoxu; po které je konfederační armáda v podstatě rozdrcena a musí se vzdát.
A toto, přesně tady, je Robert E. Lee.
9. dubna 1865, po této bitvě, se vzdává Ulyssesovi S. Grantovi.
Někteří jsou tak trochu zmatení, a já jsem byl také, když jsem se dozvěděl, že "Appomattox Courthouse" je jméno města, kapitulace se neuskutečnila v soudní budově ve městě. (*courthouse = soud)
A ani bych to neměl nazývat městem; bylo to malé městečko s několika málo budovami.
Kapitulace byla podepsána v budově tohoto džentlmena:
Wilmera McCleana.
Ukazuji vám ho, protože okolnosti a to jak je spjat s občanskou válkou, jsou přímo fascinující. V roce 1861 se na jeho pozemku v Manassas ve státě Virginii uskutečnila první bitva občanské války.
To je v Severní Virginii.
Sympatizoval s konfederační armádou.
Nelíbilo se mu, že je Severní Virginie tak blízko severo-jižní hranici.
A tak si i s rodinou sbalili kufry a odstěhovali se do malého městečka
Appomattox Courthouse, které leží v centrální Virginii.
Takže, úplně první bitva občanské války se doslova odehrála na jeho pozemku a i ta poslední velká (nebo, skutečně stěžejní) kapitulace se odehrála uvnitř domu, do kterého se přestěhoval. To vše shodou okolností.
Náhodou vlastnil ten nejkrásnější dům poblíž bitevního pole, který každému připadal vhodný pro tak významnou událost, jakou je ukončení války.
Bez ohledu na to, že se tak děje 9.dubna 1865 a že se konfederační armáda vzdává armádě Unie, důvodem, proč se tato událost nepovažuje za formální konec občanské války, je fakt, že 175 000 konfederačních vojáků stále bojovalo na dalších místech na Jihu.
Musíte si uvědomit, že neexistovaly telefony, tudíž neexistovala žádná okamžitá komunikace.
Tudíž tito lidé, kteří bojovali, většina z nich ani netušila, že se konfederační armáda již vzdala.
Nicméně, do určité míry tato stěžejní kapitulace je to,co vedlo k zavraždění Lincolna. Pro většinu lidí to znamená, "Hej, existuje 99,9% šance, že Unie vyhrála.
Takže buď tito lidé zjistí, že se jejich armáda vzdala, nebo musí Unie v podstatě přinutit zbývající vojáky, aby se vzdali.
Takže, pojďme zpět do 14.dubna 1865; Lincoln už ví, že se armáda Roberta E. Leea vzdala; také ví, že vítězství je nablízku.
Ale máme tu toho džentlmena, přímo tady:
John Wilkes Booth, který sympatizuje se zájmy Konfederace a v jehož myšlenkách stále ještě není vše ztraceno.
Domnívá se, že je nutno udělat něco zoufalého, pokud chtějí mít ještě nějakou šanci, aby se vrátili zpět do boje, nebo byly schopni získat nezávislost od Unie.
Dává se dohromady s několika přáteli a prohlašuje:
"Hej, naše jediná šance je, pokud zavraždíme jak Abrahama Lincolna, tak Andrewa Johnsona - viceprezidenta a také Ulyssea S.
Granta. A také zavraždíme Sewarda - ministra zahraničí."
Plán je zavraždit každého, který se může stát prezidentem, což by zcela narušilo celé vedení Unie; a možná by to těmto osobám (vojákům) přineslo šanci, jak dosáhnout nezávislosti , nebo se vrátit zpět do bojů proti Unii.
Naneštěstí pro Johna Wilkese Boothe (nebo, domnívám se, že to můžete vnímat tak, či tak), zbylí tři lidé nebyli schopni kompletně uskutečnit jejich plán.
Seward byl zraněn; byl pobodán do obličeje, ale nebyl zavražděn.
A John Wilkes Booth byl jediný, který byl schopný uskutečnit svůj atentát.
Takže tu máme 14 duben 1865, chvíli po 10. hodině, Abraham Lincoln sleduje divadelní hru ve Fordově divadle ve své lóži, zatímco muž, který měl za úkol ho střežit, někde pije se svými kamarády.
Řekl bych, že tajná služba - tedy ochranka nebyla tehdy to, co je dnes.
John Wilkes Booth, který vlastně hrával v tomto divadlo, zvolil pro svůj útok dobu, kdy se během hry každý bude smát a tleskat a prohlásil: Lidé si budou myslet, že je to součást hry nebo tak nějak, nebo si toho skoro nevšimnou, a já pak budu moci utéct pryč." A může přesně ve stanovený okamžik, nedlouho po 10. hodině večerní, vystřelit na Abrahama Lincolna a tak ho dne 14.dubna 1865 zavraždit.
Hlavní pointou ale je, abychom pochopili, že Lincoln věděl, o tom že se armáda Roberta E.
Leea ještě před spácháním atentátu vzdala a že měl přinejmenším celkem dobrý pocit ohledně toho, kam válka směřovala.
Zdravím vás.
Jsem malíř a otec. Už dvojnásobný.
Děkuju.
A chtěl bych se s vámi podělit o svůj nejnovější výtvarný projekt.
Je to dětská knížka pro iPad.
Je trochu svérázná a praštěná.
Jmenuje se "Pop-It,"
A je o všem, co mohou dělat malé děti se svými rodiči.
(Hudba)
Takže tu máme jak se chodí na nočník -- což, doufám, všichni známe.
Můžete šoupat s kobercem.
Můžete nechat to mimčo kakat.
Můžete si hrát tady s tímhle tím.
Můžete praskat bublinky.
Můžete kreslit. Každý by měl mít tu možnost.
Ale víte, mám s knížkami pro děti problém:
Podle mého názoru jsou plné propagandy.
Alespoň pro Inda, který si prohlíží Americké knížky na Park Slope.
Takhle mě to rozhodně neučili.
A tak jsem si řekl, že proti tomu postavím svoji propagandu.
Pokud se podíváte pozorně, to dítě vychovává homosexuální pár.
Nelíbí?
Zatřepejte, máte tu lesbický pár.
(Smích)
Zatřepejte, a teď tu máme heterosexuální pár.
Víte, já ani nevěřím na ideální rodinu.
Povím vám něco o svém dětství.
Chodil jsem do přísně křesťanské školy. Učili mě jeptišky, otcové, bratři, sestry.
Byl jsem veden k tomu, aby ze mě byl dobrý Samaritán. A taky jsem.
A po škole jsem se vracel do tradičního hinduistického domu, který byl asi jediný v převážně muslimské čtvrti.
V podstatě jsme dodržovali všechna náboženství.
Vzpomínám, jak jednou byla u nás svatba. A celá čtvrť si proto vymalovala domy.
A vzpomínám si, že jsme brečeli když z těch malinkatých kůzlátek, se kterými jsme si v létě hráli, uvařili biriani.
(Smích)
Všichni jsme se museli postít o Ramadánu.
Byly to krásné časy.
Ale musím říct, že nikdy nezapomenu na to, co se stalo, když mi bylo 13:
Babri Masjid -- jedna z nějkrásnějších mešit v Indii, kterou postavil král Babur, myslím, v 16 století -- byla zdemolována hinduistickými radikály.
To způsobilo u nás ve městě nepokoje.
A poprvé v životě jsem pocítil vzájemné rozbroje.
Pětiletý kluk od vedle za mnou přiběhl a říká: "Ragi, Ragi.
Víš o tom, že hinduisti zabíjejí nás muslimy? Dávej si bacha."
A já na to: "Kámo, ale já jsem hinduista."
(Smích)
A on na to: "Jejda!"
Víte, takové události, mně vždycky inspirovaly.
I u věcí, které se vystavím v galerii se snažím vrátit k historickým událostem jako bylo zničení Babri Masjid, extrahovat jenom jejich emocionální vrstvu a promítnout ji do svého života.
Představte si, že by se dějepis učil jinak.
Víte, jako v té knížce pro děti, kde zatřepete a změní se sexualita rodičů.
Mám další nápad.
Je to dětská knížka o indické nezávislosti -- hodně vlastenecká.
Ale když s ní zatřepete, bude z pákistánské perspektivy.
Zatřepete znova a bude z britské perspektivy.
(Potlesk)
Musíte oddělit fakta od předsudků.
I v mých knížkách pro děti. máte roztomilá huňatá zvířátka.
Ale hrají si na geopolitiku.
Hrají si na Izrael a Palestinu.
Na Indii a Pákistán.
Pokouším se tu zformulovat důležitou myšlenku.
A ta zní: že jediný způsob, jak učit kreativitu je učit děti vnímat perspektivu už od malička.
Dětské knížky jsou vlastně příručky rodičovství takže je ve vašem zájmu je naučit v nich vnímat perspektivu.
A naopak jen když je poučíte o perspektivě si děti budou schopné představit samy sebe v kůži někoho jiného, kdo je odlišný.
Zastávám názor, že umění a kreativita jsou zásadní pomůcky k empatii.
Víte, nemůžu slíbit svým dětem život bez předsudků -- všichni máme předsudky -- ale slibuji, že je budu učit posuzovat předsudky z různých perspektiv.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V tomto videu si ukážeme některé příklady, ve kterých využijeme vzorečky s exponenty.
Ale než začneme, pojďme si říct, co to takový exponent vlastně je.
Řekněme, že mám 2 na třetí.
Možná byste chtěli říct, no jo, to je přece 6, ale to byste neměli pravdu, 6 to není.
Znamená to, že se 2 násobí sama sebou, dokonce třikrát.
Toto se tedy bude rovnat 2 krát 2 krát 2, což je rovno 2 krát 4, 4 krát 2 je rovno 8.
Kdybych se zeptal, jak bude vypadat 3 umocněno na druhou tedy 3 na druhou, bylo by to rovno 3 krát 3.
Pojďme si takových pár příkladů zkusit.
Myslím, že už začínáte tušit, pokud jste to ještě neznali.
Řekněme, že máme 5 na sedmou.
To se rovná 5 krát samo sebou sedmkrát.
5 krát 5 krát 5 krát 5 krát 5 krát 5 krát 5.
Je jich sedm, že?
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Tohle bude opravdu velmi, velmi vysoké číslo, nebudu ho ani vyčíslovat.
Pokud si to chcete zkusit sami z hlavy, není problém.
Nebo použijte kalkulačku. Každopádně je to velmi, velmi velké číslo.
Takže jeden z poznatků je, že se exponenty velmi rychle zvětšuji.
5 na sedmnáctou by bylo neuvěřitelné číslo.
Nicméně to byl takový náhled na exponenty.
Pojďme se ponořit do algebry, kde využijeme exponenty.
Čemu by se rovnalo, počkejte vezmu si na to různé barvy, čemu by se rovnalo "3x" krát "3x" krát "3x"?
Jedna důležitá věc, kterou si o násobení připomeneme, je úplně jedno, v jakém pořadí členy vynásobíte.
Bude to tedy úplně to samé jako 3 krát 3 krát 3 krát "x" krát "x" krát "x".
A s ohledem na to, co jsme si teď řekli, tahle část, 3 krát 3, třikrát, to je třetí mocnina 3.
Tedy "x" krát samo sebou, třikrát. To je "x" na třetí.
Tohle celé se dá přepsat jako 3 na třetí krát "x" na třetí, nebo si můžeme říct, čemu se rovná 3 na třetí, tedy 9 krát 3, což je 27.
Tedy 27 krát "x" na třetí.
Možná jste si řekli, počkat, "3x" krát "3x" krát "3x". Nebylo to "3x" na třetí?
"3x" se násobilo samo sebou třikrát.
Ano, bylo to tak.
Tohle se tedy dá vyjádřit jako "3x" na třetí.
A tady jsme narazili na jednu z vlastností exponentů.
Všimněte si toho.
Když násobíme dva členy a to celé bude na třetí, bude to rovno členu na třetí krát druhý člen na třetí.
Tedy "3x" na třetí bude to samé jako 3 na třetí krát "x" na třetí, což je 27 na třetí.
Pojďme si spočítat pár dalších příkladů.
Co kdybych se vás zeptal, čemu se rovná 6 na třetí krát 6 na šestou?
A bude to opravdu obrovské číslo. Chci to zapsat jako mocninu šesti.
6 na šestou si zapíšeme jinou barvou.
6 na třetí krát 6 na šestou, čemu se to bude rovnat?
6 na třetí, o tom víme, že to je 6 krát samo sebou, celkem 3 krát.
Tedy 6 krát 6 krát 6.
A to celé krát, zde to máme v zelené, napíšu to v zelené.
Možná to napíšu obojí oranžově.
Bude to krát 6 na šestou.
Tedy čemu se rovná 6 na šestou?
To je 6 krát samo sebou šestkrát.
6 krát 6 krát 6 krát 6 krát 6. A ještě jednou, krát 6.
Takže jaké bude to celé číslo?
Násobíme číslo 6 samo sebou. Kolikrát?
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, celkem tedy devětkrát.
Třikrát tady a ještě šestkrát zde.
Takže 6 vynásobíme samo sebou celkem devětkrát.
3 plus 6.
To bude tedy rovno 6 na třetí plus 6 na šestou. Neboli 6 na devátou.
Takto jsme se dostali k další vlastnosti exponentů.
Když se bavíme o exponentech, v případě 6 na třetí bude číslo 6 základ.
Základ 6, nad ním exponent 3.
V případě stejného základu a jiných exponentů vlastně stačí sečíst exponenty.
Ukažme si pár takových příkladů.
V purpurové barvě.
Řekněme, že máme 2 na druhou krát 2 na čtvrtou krát 2 na šestou.
Máme zde stejný základ, můžeme sečíst exponenty.
Bude to rovno 2 na (2 plus 4 plus 6), tedy 2 na dvanáctou.
A snad to je srozumitelné, tedy 2 krát samo sebou dvakrát, 2 krát samo sebou čtyřikrát a 2 krát samo sebou šestkrát.
Když je všechny vynásobíme, bude to 2 krát samo sebou dvanáctkrát neboli 2 na dvanáctou.
Popišme si to trochu abstraktněji, pomocí proměnných, ale myšlenka zůstane stejná.
Co je "x" na druhou krát "x" na čtvrtou?
Využijeme tu vlastnost, kterou jsme si zrovna ukázali.
Máme stejný základ, tedy "x".
Bude to tedy "x" na druhou plus čtvrtou.
Tedy "x" na šestou.
Nebo ještě jinak, čemu se rovná "x" na druhou? To se rovná "x" krát "x".
A když máme "x" na čtvrtou, násobíme "x" samo sebou čtyřikrát. Tedy "x" krát "x" krát "x" krát "x".
Kolikrát násobíme "x" samo sebou zde?
No přeci 1, 2, 3, 4, 5, celkem 6 krát. Máme zde "x" na šestou.
Ukažme si další příklad.
Čím více takových příkladů, tím lépe.
Ukážeme si další vlastnost.
Řekněme, že máme "a" na třetí to celé na čtvrtou.
Ukážu vám tu vlastnost a vysvětlím, proč funguje.
Když násobíme exponentem, který ještě násobíme dalším stačí tyto exponenty vynásobit.
Bude to tedy "a" na třetí krát čtvrtou. Tedy na 3 krát 4, což znamená na 12.
A proč to tak funguje?
Zde máme "a" na třetí krát samo sebou celkem čtyřikrát.
Je to rovno "a" na třetí krát "a" na třetí krát "a" na třetí krát "a" na třetí.
Máme zde stejný základ, stačí vynásobit exponenty.
Zde to bude 3 krát 4, že?
Je to rovno "a" na třetí plus 3 plus 3 plus 3, což je to samé jako 3 krát 4, tedy 12, takže na dvanáctou.
Zopakujme si, co jsme se zatím řekli v tomto videu, kromě toho, co vlastně exponent je, pokud máme "x" na "a" krát "x" na "b", bude se to rovnat "x" na "a" plus "b".
To už jsme zde viděli. "x" na druhou krát "x" na čtvrtou se rovná "x" na šestou, tedy na 2 plus 4.
Viděli jsme také, že pokud máme "x" krát "y" to celé na "a", bude to totéž jako "x" na "a" krát "y" na "a".
To jsme viděli dříve v tomto videu, viděli jsme to tady.
"3x" na třetí bude to samé jako 3 na třetí krát "x" na třetí. To je samé, co teď říkám.
"3x" na třetí se rovná 3 na třetí krát "x" na třetí.
A poslední vlastnost, na kterou jsme narazili. Pokud máme "x" na "a" a to celé na "b", pak se to bude rovnat "x" na "a" krát "b".
A to jsme viděli zde. "a" na třetí a to celé na čtvrtou, to bude to samé jako "a" na 3 krát 4, tedy "a" na dvanáctou.
Pojďme tedy využít tyto poznatky v trochu složitějších příkladech.
Řekněme, že máme, například
"2xy", "y" je na na druhou, krát minus "x" na druhou krát "y" to celé na druhou krát "3x" na druhou krát "y" na druhou.
A chceme to zjednodušit.
Můžeme si to vzít jako minus 1 krát "x" na druhou krát "y" na druhou.
Když si vezmeme, že to celé je na druhou, bude to to samé jako kdyby každý člen byl na druhou.
Zde bychom to mohli zjednodušit na minus 1 na druhou, tedy 1, krát "x" na druhou na druhou, krát "y" na druhou, vzpomeňme si, zde stačí pouze vynásobit exponenty, bude to tedy "x" na čtvrtou krát "y" na druhou.
Takto se zjednoduší prostřední člen.
A podíváme se na to, zda se s těmi ostatními člena dá spojit.
Zde máme "2xy" na druhou a potom "3x" na druhou "y" na druhou.
Takže si to celé pojďme roznásobit.
A jak už víme, při násobení nezáleží na pořadí.
Takže si to mohu hezky přehodit.
Vynásobíme tedy 2 krát "x" krát "y" na druhou krát "x" na čtvrtou krát "y" na druhou krát 3 krát "x" na druhou krát "y" na druhou.
Mohu si přehodit tak, aby se mi to lépe upravovalo.
A to tak, že si mohu vynásobit 2 krát 3 a až potom se budu zabývat výrazy s "x".
Ukážu to v jiné barvě.
Potom si vynásobím "x" krát "x" na čtvrtou krát "x" na druhou.
A až poté se podívám na výrazy s "y", tedy "y" na druhou krát další "y" na druhou krát ještě jedno "y" na druhou.
A teď mě zajímá, čemu se to celé rovná.
Tedy 2 krát 3, to byste asi zvládli, to se rovná 6.
A čemu se rovná "x" krát "x" na čtvrtou krát "x" na druhou.
Pomůže nám, že "x" je totéž jako "x" na prvou.
Cokoli na prvou bude to samé číslo, takže například 2 na prvou bude stále jen 2.
3 na prvou bude stále 3.
Takže čemu se bude rovnat tohle?
Máme stejný základ, tedy "x", takže bude stačit sečíst exponenty, máme zde "x" na 1 plus 4 plus 2, sečteme si je v dalším kroku, potom tu máme "y", u kterého máme
"y" na 2 plus 2 plus 2.
A co nám to dá celkově?
Dá nám to 6 "x" na sedmou a "y" celkem na šestou.
A nechám teď na vás se zamyslet nad další relativně zajímavou věcí.
Otázka zní, co se stane, když máme číslo nebo výraz na nultou.
Když bych řekl 7 na nultou, čemu by se to rovnalo?
A odpověď bude možná znít trochu nelogicky, bude se to rovnat 1. Takže třeba i 1 na nultou se bude rovnat 1.
Cokoli na nultou, každé nenulové číslo na nultou se bude vždy rovnat 1.
A vysvětlím vám proč.
Zamysleme se nad tím třeba takto.
3 na prvou, 3 na druhou, na třetí.
Pojďme si to ukázat na čísle 3. 3 na prvou je 3.
To myslím dává smysl.
3 na druhou bude 9.
3 na třetí bude 27.
A samozřejmě chceme zjistit, co bude 3 na nultou.
Zamysleme se nad tím.
Pokaždé, když snížíme exponent, tedy když snížíme exponent o 1, vlastně dělíme 3.
Pokud půjdeme od 27 jako tady, od 27 k 9, vlastně vydělíme 3.
Postupujeme dál, od 9 ku 3, opět dělíme 3.
Takže abychom postoupili k nulovému exponentu, opět vydělíme 3.
A to je důvod, proč každý základ na nultou, v tomto případě číslo 3, se bude při exponentu 0 rovnat číslu 1.
Uvidíme se v příštím videu.
Dnes bych s vámi chtěl mluvit o dvou věcech.
Za prvé:
Učit o tom, jak operovat a provádět operaci je velmi těžké.
A za druhé, jazyk je ta nejhlavnější věc, jenž nás odděluje od ostatní lidí na světě.
A v mém malém světě se tyto dvě věci propojují a já bých vám dnes rád řekl jak.
Nikdo nechce být operován.
Kdo z vás už měl operaci?
Chtěli jste ji?
Nechte ruce nahoře, jestli jste tu operaci chtěli.
Nikdo nechce operaci.
Obzvláště nikdo nechce operaci prováděnou nástroji, jež zanechávají velké řezné rány a způsobují bolest. Operace, po nichž musíte dlouho dobu zůstat na neschopence nebo nejít do školy a ještě po tom máte velkou jizvu.
Ale jestliže musíte mít operaci, potom si přejete, aby byla co nejméně invazivní.
A to je přesně to, o čem chci dnes večer mluvit -- jak nás operování a výuka těchto operací přivedlo k hledání lepšího univerzálního překladače.
Tento typ operace je těžký a začíná uspáním lidí tak, že jim je vtělen oxid uhličitý do břicha, což je nafoukne jako balón.
Potom přijde vpíchnutí těchto ostrých předmětů do jejich břicha -- nebezpečná záležitost -- a potom si vezmete nástroje a vše sledujete na obrazovce.
Takže pojďme se podívat, jak to vypadá.
Takže tohle je operace žlučníku.
Jenom v Americe se jich provádí milion ročně. Jenom v Americe se jich provádí milion ročně.
Tohle je skutečné.
Žádná krev.
A můžete vidět, jak jsou ti chirurgové soustředění. Jak moc koncentrace to vyžaduje.
Můžete vidět jejich tváře.
Těžce se to vyučuje, a rozhodně to není lehké se naučit.
Ve Spojených státech provadíme okolo pěti milionů podobných operací a možná 20 milionů po světě.
Všichni jste už určitě slyšeli výraz:
"Je rozeným chirurgem."
Musím vám něco prozradit, chirurgové se nerodí.
Ani je nikdo nevyrábí.
Nemáme žádné nádrže, kde bychom vytvářeli chirurgy.
Chirurgové jsou trénováni krok za krokem.
Začíná to základními, jednoduchými dovednostmi.
Na tom si stavíme a bereme lidi, teda doufám, do operačních místností, kde se učí práci asistenta.
Poté je učíme, jak se stát chirurgem v zácviku.
A když mají přibližně pětiletou zkušenost, dostanou vytoužené osvědčení.
Když potřebujete operaci, chcete být operován chirurgem s řádným osvědčením.
Když máte toto osvědčení, můžete jako chirurg vyrazit do praxe.
A následně, když máte kliku, stanete se mistrem.
V tento okamžik jsou základy tak důležité, že mnozí z nás, co pocházíme ze SAGES, největšího všeobecného spolku pro chirurgy ve Spojených státech, jsme začali ke konci 1990 školící program, který zajišťuje, že všichni chirurgové, kteří provádí minimálně invazivní operace, budou mít silné základy ve vědomostech a dovednostech, které jsou nezbytné pro praxi.
Znalost všeho toho, co stojí za tím vším je tak důležitá, že americký Spolek chirurgů (American Board of Surgery, pozn. překl.) vyžaduje po každém mladém chirurgovi, aby získal tento certifikát.
Není to přednáška, ani kurz, je to všechno o vysoce ceněném ohodnocení.
Je to těžké.
Takže za posledních pár let jeden z našich partnerů, americká Škola chirurgů (American College of Surgeons, pozn. překl.), se s námi spojila na vytvoření prohlášení, že všichni chirurgové by měli mít certificát z ZLO (Základů laparoskopické operace). ještě předtím, než začnou s minimálně invazivními operacemi.
Myslíte, že mluvíme pouze o lidech zde v USA a v Kanadě?
Ne, mluvíme zde o všech chirurzích.
Takže pozvednutí tohoto vzdělání a zácviku do světových rozměrů je velký úkol.
Je to něco, pro co jsem osobně nadšený, jelikož cestujeme po celém světě.
SAGES provádí operace a zácvik chirurgů po celém světě.
Takže vyvstává problém, kterým je vzdálenost.
Nemůžeme cestovat všude.
Musíme svět zmenšit.
A myslím, že můžeme vytvořit nějaké nástroje, jak toho dosáhnout.
Jedním z těchto nástrojů, který mám osobně rád, je video.
Takže jsem se nechal inspirovat přítelem, kterým je Allan Okrainec z Toronta.
Dokázal, že je možné učit lidi operovat pomocí videokonference.
Tady je Allan, jak učí anglicky hovořící chirurgy z Afriky tyto základní dovednosti nutné pro minimálně invazivní operace.
Velmi inspirující.
Vznikl nám však jistý problém ve zvládnutí náročných zkoušek. Vznikl nám však jistý problém ve zvládnutí náročných zkoušek.
Přestože lidé tvrdí, že mluví anglicky, pouze 14 procent u nich uspěje.
Pro ně to totiž není zkouška z chirurgie, ale test z angličtiny.
Podívejme se na to trochu blíž.
Já pracuji v Cambridge Hospital.
Je to převážně instituce pro vzdělávání mediků z Harvardu.
Máme více než 100 překladatelů s celkem 63 jazyky a jen v naší malé nemocnici utratíme milióny dolarů.
Je to velice náročné na počet zaměstnanců.
Když se zamyslíme nad světovým problémem komunikace s pacienty,
Když se zamyslíme nad světovým problémem komunikace s pacienty, nejenom toho, jak učit chirurgy, ale jak mluvit s pacienty, zjistíme, že na světě není dostatek překladatelů.
Potřebujeme do toho pátrání zapojit i techniku.
V naší nemocnici se vyskytují nejenom profesoři z Harvardu, ale i lidé, kteří se k nám připojili před týdnem.
A nemáte ani tušení, jak težké to je mluvit s někým nebo se starat o někoho, s kým nemůžete mluvit.
A ne vždy je překladatel dostupný.
Takže potřebujeme nástroj.
Potřebujeme univerzální překladač.
Jedna z věcí, kterou bych chtěl, abyste si z této přednášky odnesli je, že tato přednáška není pouze o tom, že chceme kázat světu, ale je to ve skutečnosti o nastavení dialogu.
Máme se toho hodně co učit.
Zde ve Spojených státech utratíme na jednu osobu více peněz za výsledky, které nejsou o nic lepší než v jiných zemích na světě.
Možná bychom se z toho mohli poučit.
Takže já jsem zapálený do vyučování ZLO po celém světě.
Za poslední rok jsem byl v Jižní Americe a Číně, kde jsem přednášel o základech laparoskopické operace.
A všude, kam jdu, vidím tuhle překážku:
"My to chceme, ale potřebujeme to v našem jazyce.
Tady je, co považujeme za důležité udělat: Představte si přednášku, během níž jste schopni promlouvat k lidem současně v jejich rodném jazyce.
Chci mluvit k lidem z Asie, Jižní Ameriky, Afriky, Evropy, bez překážek, přesně a za pomocí nákladově efektivní technologie.
A musí to být oboustranné.
I oni musí být schopni něco naučit nás.
Je to velký úkol.
Takže jsme hledali univerzální překladač.
Myslel jsem, že něco takového existuje.
Internetové stránky mají předkladač, váš telefon má překladač, ale nic nestačí na učení chirurgie.
Protože potřebujeme lexikon.
Co je lexikon?
Lexikon je soubor slov, které popisují určitou oblast.
Já potřebuji lexikon zdravotní péče.
A v něm potřebuji lexikon chirurgie.
To je těžký úkol. Musíme na tom pracovat.
Takže mi dovolte vám ukázat, co děláme.
Tohle je výzkum, nedá se koupit.
Pracujeme s lidmi z výzkumného týmu Accessibility Center v IBM, abychom dohromady propojili technologie a společně pracovali na vytvoření univerzálního překladače.
To začíná vytvořením rámcového systému, do kterého po té, co chirurg odpřednáší s pomocí rámce pro titulkové technolgie přidáme další technologii, abychom vytvořili videokonferenci.
Ale ješte pořád nemáme ta slova, takže přidáme třetí technologii.
A nyní už máme slova a můžeme přidat speciální ingredienci: překlad.
Slova se nám objeví v okně a uděláme kouzlo.
Použijeme čtvrtou technologii.
V současné době máme přístup k jedenácti jazykovým párům.
A bude jich ještě víc, protože se snažíme udělat svět menším.
Rád bych vám ukázal náš prototyp propojení těchto všech technologií, které nutně nemusí navzájem spolupracovat, aby vytvořily něco užitečného.
Vypravěč:
Základy laparoskopické operace.
Modul pět: Procvičování manuálních dovedností.
Studenti si mohou zobrazit titulky ve svém rodném jazyce.
Jestliže jste v Jižní Americe, kliknete na tlačítko "Chci to ve španělštině" a naběhne to v reálném čase ve španělštině.
Ale když budete ve stejnou dobu sedět v Pekingu a budete používat techniku konstruktivně, můžete to mít v mandarinštině nebo ruštině, či dalších jazycích, souběžně a bez užití lidského překladatele.
Ale toto jsou přednášky.
Jestliže si pamatujete, co jsem vám řekl o ZLO na začátku, jsou to znalosti a dovednosti.
Při operaci může rozhodovat mezi úspěchem a neúspěchem takhle velký pohyb ruky.
Takže pokročíme ještě o krok vpřed.
Přivedli jsme mého přítele Allana zpět.
Allan Okrainec:
Dnes budeme procvičovat šití.
Takhle držte jehlu.
Uchopte jehlu za špičku.
Je důležité být přesný.
Zamiřte na černé tečky.
Namiřte očko tímto směrem.
Nyní se do toho pusťte a proveďte řez.
Velmi dobře Oscare.
Uvidíme se příští týden.
Takže na tomhle my teď pracujeme v našem pátráni po univerzálním překladači.
Chceme, aby to bylo obousměrné.
Musíme se umět učit, stejně jako vyučovat.
Znám milión způsobů, jak by se takový systém dal využít.
Jelikož přemýšlíme o prolínajících se technologiích, každý má telefon s kamerou, můžeme ho využít všude, ať už je to zdravotnictví, péče o pacienty, inženýrství, právo, konference, překlad videí.
Tohle je všudypřítomný nástroj.
Abychom zbořili naše překážky, musíme se naučit mluvit s lidmi, a vyžadovat, aby lidé zapracovali na překladech.
Potřebujeme to pro náš každodenní život, abychom svět udělali menším.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
V mém oboru věříme, že obrázky mohou změnit svět.
Dobrá, jsme naivní, dychtiví a nadšení.
Pravda je ovšem taková, že fotky samy o sobě nemění svět. Jsme si ale také vědomi toho, že od počátku fotografie fotky vyvolávaly u lidí reakce a že tyto reakce vyvolaly změnu.
Začněme s několika obrázky.
Bych bych velice překvapený, kdybyste většinu z nich nepoznali.
Nejlépe je lze vystihnout slovem kultovní, tak kultovní, až se z nich stala v podstatě klišé.
V podstatě jsou tak dobře známy, že je možná poznáte i v trochu odlišné podobě.
(Smích)
Myslím si však, že hledáme něco víc.
Hledáme něco víc.
Hledáme obrázky, které zobrazují nesmlouvavý pohled na klíčové problémy, obrázky, které přesahují hranice a náboženství, obrázky, které nás nutí vystoupit z řady a něco udělat, jinak řečeno, jednat.
Tuto fotku jste jistě všichni viděli.
Změnila náš pohled na reálný svět.
Nikdy předtím jsme naši planetu neviděli z této perspektivy.
Mnoho lidí připisuje zrození mnoha ekologických hnutí faktu, že lidé poprvé v životě viděli Zemi ve své drobnosti a zranitelnosti.
O 40 let později, tato skupina, více než kdokoliv jiný, věděla velmi dobře o ničivé síle, kterou má lidstvo na naše prostředí.
A konečně se zdá, že s tím něco děláme.
Tato ničivá síla má mnoho podob.
Například tyto fotografie pořízené Brentem Stirtonem v Kongu. Tyto gorily byly zabity, někdo by dokonce řekl ukřižovány, a podle očekávání vyvolaly mezinárodní pobouření.
Poměrně nedávno nám bylo tragicky připomenuto, jakou ničivou sílu má sama příroda, a to nedávným zemětřesením na Haiti.
Já si ale myslím, že mnohem horší je ničivá síla mezi lidmi samotnými.
Přeživší z Osvětimi Samuel Pisar jednou řekl -- a budu ho citovat:
"Holokaust nás naučil, že příroda je i ve svých nejkrutějších momentech laskavá v porovnání s člověkem, který ztratí své morální hodnoty a soudnost."
Tady je další druh ukřižování.
Hrozné obrázky z Abu Ghraib a také obrázky z Guantanáma měly silný dopad.
Zveřejnění těchto obrázků, spíš než obrázky samotné, způsobily, že vláda změnila svou politiku.
Někdo může argumentovat, že jsou to tyto obrázky, jež přilily olej do ohně povstání v Iráku v podstatě více než kterékoliv jiné jednání.
Navíc, tyto obrázky navždy zničily takzvanou morální výhodu okupujících vojáků.
Ale pojďme trochu nazpět.
V 60. a 70. letech 20. století byla válka ve Vietnamu v podstatě zobrazována v amerických domácnostech den co den.
Nové fotografie propojily lidi tváří v tvář s oběťmi války. Malá dívka popálená napalmem, student zabitý Národní gardou během protestu na Kent State University v Ohiu.
Ve skutečnosti, tyto obrázky se samy staly hlasem protestu.
Nyní obrázky mají sílu ukázat v pravém světle podezřívavost, nevědomost a obzvlášť -- dělal jsem na tohle mnoho přednášek, ale ukážu vám jen jeden obrázek -- problém HIV/AIDS.
V 80. letech bylo zahanbení lidí s touto nemocí ohromnou překážkou, jež bránila diskuzi a uvědomění si problému.
Jednoduché gesto, v roce 1987, jedné z nejznámějších žen na světě,
Princezny z Walesu, která se dotýkala dětí nakažených HIV/AIDS, udělalo zejména v Evropě proti tomuto opravdu mnoho.
Ona znala více než kdokoliv jiný sílu fotografie.
Tudíž pokud jsme vystaveni silnému obrázku, máme všichni na výběr.
Můžeme se dívat stranou anebo se k němu vyjádřit.
Naštěstí, když se tyto obrázky objevily v deníku Guardian v roce 1998, zajistily mnoho zájmu a pozornosti a nakonec i hodně peněz, které pomohly boji proti hladomoru v Súdánu.
Změnily tyto obrázky svět?
Nezměnily, ale měly obrovský dopad.
Obrázky nás často nutí zpochybňovat to, čemu věříme a naše zodpovědnosti jeden vůči druhému.
Všichni jsme viděli tyto obrázky po hurikánu Katrina a myslím si, že pro miliony lidí měly velmi silný dopad. Také si myslím, že je velmi nepravděpodobné, že byly daleko z myslí Američanů, když šli k volbám v listopadu 2008.
Bohužel, některé velmi důležité obrázky jsou považovány za příliš obrazné nebo šokující pro to, abychom je viděli.
Ukážu vám jednu fotku, tohle je fotka Eugena Richardse, veterána z Irácké války, z úžasné sbírky fotografií nazvané "War is Personal", Válka je osobní, která nebyla nikdy publikována.
Obrázky ale nemusejí být ilustrativní, aby nám připomněly tragédie války.
John Moore udělal tuto fotografii na hřbitově v Arlingtonu.
Po všech těchto vypjatých momentech války ve všech válečných oblastech světa existuje fotografie z mnohem tiššího místa, která mě pronásleduje mnohem více než kterákoliv jiná.
Ansel Adams řekl, a já s ním nesouhlasím, že:
"Nevyfotíš fotku, ty ji vytvoříš."
Z mého pohledu to není fotograf, kdo vytváří fotografii, ale jste to vy.
My do každého obrázku vneseme naše vlastní hodnoty, naši víru, a důsledkem toho je, že ten obrázek s námi souzní.
Moje společnost má 70 milionů obrázků.
V mé kanceláři je ale jen jeden.
Tady je.
Doufám, že příště až uvidíte obrázek, který na vás zapůsobí, budete lépe rozumět proč. A já vím, když mluvím zrovna k takovému publiku, že s tím určitě něco uděláte.
Děkuji všem fotografům.
(Potlesk)
Jestlipak se někdo z vás někdy podíval se toto slovo?
Víte, jako ve slovníku?
(Smích) Ne? To jsem si myslela.
Co takhle toto slovo?
Tady, ukážu vám je:
Lexikografie: postup v sestavování slovníků.
Všimněte si - jsme velmi specifičtí.
Slovo je "sestavit".
Slovníky nejsou tesané do žuly, do kusu skály.
Sestavují se z mnoha malých kousků.
Je to spíše diskrétní (nespojité). hláskováno D-I-S-C-R-E-T-E -- kousky.
A ty kousky jsou slova.
Jeden požitek, který profese lexikografa přináší - kromě pozvánky na TED -- je, že někdy dostanete opravdu zábavná slova, jako je "lexikografické".
Lexikografické má tento zajímavý vzor -- je to tzv. dvojitý daktyl.
A jen tím, že jsem řekla dvojitý daktyl, poslala jsem ručičku geekometru do červených čísel.
Ale "lexikografické" je stejný vzor jako "křížem-krážem."
Je to legrační slovo, a já to mohu to říkat často.
Nyní, jeden z ne-požitků lexikografa je, že lidé zpravidla nemají vřelý, plyšákový, příjemný vztah ke slovníku.
Je to tak?
Nikdo neobjímá své slovníky.
Co si lidé většinou myslí o slovníku je, že vypadá spíš takhle. A abyste věděli, já nemám lexikografickou píšťalku. Ale lidé si myslí, že mým úkolem je nechat dobrá slova udělat tu těžkou levou zatáčku a dostat se do slovníku, a zabránit těm špatným slovům, aby se tam dostala.
Ale fakt je, že já nechci být dopravním policistou. jeden důvod je, že prostě nemám ráda uniformy.
A druhý - rozhodování o tom, která slova jsou dobrá a která slova jsou špatná, opravdu není snadné.
A pokud některé etapy vaší práce nejsou ani snadné ani zábavné, hledáte záminku, jak se jim vyhnout.
Takže pokud bych měla vymyslet nějaké povolání jako metaforu pro svou práci, pak já bych ráda byla rybářem.
Chci hodit velkou síť do hlubokého modrého moře angličtiny a vidět, jaká podivuhodná stvoření mohu vylovit.
A proč lidé chtějí, abych řídila dopravu, když bych mnohem raději chodila na ryby?
Kladu to za vinu královně.
Proč královně?
No, v první řadě, viním královnu, protože je to legrační.
Ale za druhé ji viním, protože slovníky se doopravdy nezměnily.
Naše představa o tom, co je slovník, se nezměnila od jejího panování.
Jediná věc, kterou královna Viktorie v moderních slovnících neschválila je naše zařazení F-slova (FUCK), k čemuž došlo u amerických slovníků roku 1965.
Takže, tenhle chlápek, že jo? Viktoriánská éra.
James Murray, první vydavatel Oxfordského anglického slovníku (OED).
Já nemám takový klobouk.
Chtěla bych mít takový klobouk.
Je to on, kdo je zodpovědný za mnoho z toho, co považujeme za moderní v dnešních slovnících.
Když chlápek, který takhle vypadá - v takovém klobouku - je ikonou modernosti, máte problém.
A tak, kdyby James Murray dostal práci na nějakém slovníku dnes, nebylo by třeba moc doučování.
A samozřejmě, několik z nás si říká: počítače!
Počítače!
O co jde s počítači?
O co jde, je, že - mám ráda počítače.
Míním, že jsem velký geek, miluji počítače.
Zahájila bych hladovku, kdyby mi chtěli sebrat Google Book Search.
Ale počítače nedělají o moc víc, než že urychlují proces sestavování slovníků.
Neovlivňují konečný výsledek.
Protože, co je to "slovník"? Je to viktoriánský design kombinovaný s trochou moderního pohonu.
Je to parní punk.
Co máme, je elektrické kolo.
Víte, máme viktoriánský design s motorem.
To je vše!
Design se nezměnil.
OK, a co takhle on-line slovníky?
On-line slovníky jsou jistě jiné.
Tady je Oxford English Dictionary, jeden z nejlepších on-line slovníků.
Mimochodem, toto je moje oblíbené slovo:
Erinaceus: týkající se ježka jako druhu, vlastností ježka.
Velmi užitečné slovo.
Mrkněte se na to.
On-line slovníky jsou papírové slovníky hozené na obrazovku.
To je ploché.
Podívejte se, kolik odkazů má ten záznam: dva!
Je to tak?
Tady ta malá tlačítka - užila jsem je, abych vše, kromě historie, rozšířila.
Takže moc se tam toho neděje.
Není tam žádná 'klikatelnost'.
Fakt je, že on-line slovníky reprodukovaly téměř všechny problémy tištěných, s výjimkou vyhledatelnosti.
A když se zlepšila vyhledatelnost, tak jste vlastně zabili jednu výhodu tisku, což je serendipity.
Serendipity (šťastná náhoda) nastane, když najdete, co jste nehledali protože najít to, co jste hledali, bylo tak zatraceně těžké.
Takže - (Smích) - teď, když o tom přemýšlíte, co zde máme, je problém konce šunky.
Znáte všichni "problém konce šunky?"
Žena připravuje šunku pro velkou rodinnou večeři.
Chystá se ukrojit konec šunky a vyhodit ho, přitom se dívá na ten kousek šunky a říká si,
"To je fakt pěkný kus šunky.
Proč ho vlastně mám vyhazovat?"
Pomyslí si, "No, moje máma to vždycky tak dělala."
Tak zavolá mámě, a ptá se,
"Mami, proč odřezáváš konec, když děláš šunku?" a ona říká:
"Já nevím, moje máma to vždycky dělala!"
Tak volají babičce, a babička řekne,
"Měla jsem jen moc malý pekáč!" (Smích)
Není to tak, že máme dobrá slova a špatná slova - máme pekáč, který je příliš malý!
Víte, konec šunky je vynikající!
Nemáme žádný důvod, proč jej vyhodit.
Sprostá slova - koukněte, když si lidé hledají nějaké místo a nemohou je najít na mapě, myslí si: "Tato mapa je k ničemu!"
Ale když najdou noční klub nebo bar, který není v průvodci, myslí si, "Hm, toto místo musí být děsně fajn!
Není to v průvodci."
Když přijdou na slovo, které není ve slovníku, myslí si
"To musí být špatné slovo." Proč?
Je pravděpodobnější, že mají špatný slovník.
Proč obviňují šunku za to, že je příliš velká pro pekáč?
Nemůžete ale sehnat menší šunku.
Anglický jazyk je tak velký, jak je.
Takže pokud máte problém "konce šunky", a uvažujete o něm, dojdete k závěru, který je neúprosný a v rozporu s intuicí: papír je nepřítelem slov.
Jak je to možné?
Chci říct, mam ráda knihy. Opravdu miluji knihy.
Mezi nejlepšími z mých přátel knihy jsou.
Ale kniha není nejlepší formou slovníku.
Teď si budete myslet:
"No ne, holka.
Chceš mi brát moje krásné, papírové slovníky?"
Ne.
Stále budou papírové slovníky.
Když přišla auta - když se auta stala dominantním způsobem dopravy, neshromáždili jsme všechny koně, abychom je postříleli.
Víte, pořád budou papírové slovníky, papír ale nebude dominantní formou slovníku.
Slovník ve formě knihy nebude jedinou formou slovníku, A nebude to ani prototyp formy slovníku.
Takže přemýšlejte o tom takhle: pokud máte umělé omezení, to umělé omezení vede k svévolnému rozlišování a deformovanému světonázoru.
Co kdyby biologové mohli studovat jen zvířata o nichž lidé, když je vidí, řeknou "Óóó."?
Co kdybychom dělali estetické soudy o zvířatech, a pouze ta, která považujeme za roztomilá, bychom mohli studovat?
Věděli bychom spoustu o charismatické megafauně, a něco málo o jiných zvířatech.
A myslím, že by to byl problém.
Myslím, že bychom měli studovat všechna slova, protože když přemýšlíte o slovech, můžete vytvořit krásné výrazy z velmi skromných částí.
Lexikografie je spíš něco jako věda o materiálech.
Studujeme tolerance materiálů, které můžete použít k vytváření struktury Vašeho projevu:
Vaší přednášky a Vašeho psaní. A lidé se mě často ptají:
"No fajn - ale jak mohu vědět, že toto slovo je opravdové?"
Myslí si, "OK, když považujeme slova za nástroje, které používáme k sestavení vyjádření našich myšlenek, jak můžeme říci, že šroubováky jsou lepší než kladiva?
Jak můžeme říct, že perlík je lepší než autokarosářská babka?
Prostě vyberete ten správný nástroj pro danou práci.
A lidé se mě ptají: "Jak mám vědět, jestli je slovo skutečné?"
Víte, každý kdo četl knihu pro děti ví, že láska dělá věci skutečné.
Pokud se Vám slovo líbí, použijte je.
To jej dělá reálné.
Být ve slovníku či ne, to je umělý rozdíl.
Takové slovo není o nic víc skutečné, než jiné.
Pokud máte rádi slovo, stává se skutečným.
Takže pokud si neděláme starosti s řízením dopravy, pokud se povzneseme nad omezení papíru, a staráme se méně o řízení a více o popis, pak si můžeme představit anglický jazyk jako tento krásný mobil.
A kdykoli se jedna z těch malých součástí mobilu změní, kdykoli se jí dotknete - kdykoli se dotknete slova, užijete jej v novém kontextu, dáte mu novou interpretaci, uděláte z něj sloveso - mobil se pohne.
Nerozbili jste to, jenom jste změnili konfiguraci, a ta nová může být stejně krásná.
Nyní, pokud již nejste dopravními policisty - vidíte, že problém s dopravní policií je to, že můžeme mít pouze několik dopravních policistů na jedné křižovatce, jinak budou řidiči zmateni.
Je to tak?
Ale pokud vaším cílem již není řízení dopravy, ale třeba počítání projíždějících aut, pak více očí víc vidí.
Můžete požádat o pomoc!
Požádáte-li o pomoc, stihnete víc práce.
A my opravdu potřebujeme pomoc.
Knihovna Kongresu USA:
17 milionů knih. Z nichž polovina je v anglickém jazyce.
Pokud pouze každá desátá z těchto knih obsahuje slovo, které není ve slovníku, bude to více slov než ve dvou nezkrácených slovnících.
A je najdu, neslovníkové slovo - třeba slovo "neslovníkové," - téměř v každé knize, kterou čtu.
A co noviny?
Novinový archiv sahá až do roku 1759. 58,1 miliónů novinových stránek.
Pokud pouze jedna ze sta těchto stránek by měla "neslovníkové" slovo, byl by z toho celý další OED (Oxfordský anglický slovník).
Což je dalších 500.000 slov.
To je - no, to je hodně.
A to ani nemluvím o časopisech, nemluvím o blozích - já najdu více nových slov na BoingBoing kterýkoliv týden než v Newsweek nebo Time.
Děje se toho spousta.
A to ani nemluvím o polysémii, což je chamtivý zvyk některých slov, která si přisvojila více než jeden význam.
Vezměme třeba anglické slovo "set" - může to být jezevčí nora, "set" může ale také být záhyb v alžbětinském límci- a to je jedna z číslovaných definic v OED. OED má 33 různých číslovaných definic pro "set".
Drobné slůvko, 33 číslovaných definic.
Jedna z nich říká pouze "různé technické významy."
Chápete, co se tím myslí, že?
Mně se zdá, že byl pátek odpoledne a někdo chtěl už jít do hospody.
To je taková lexikografická ulejvárna, říci: "různé technické významy."
Takže my máme všechna tato slova, a opravdu potřebujeme pomoc!
A jde o to, že můžeme požádat o pomoc - a není to těžké.
Lexikografie přece není žádná velká věda.
Zrovna teď jsem vám dala mnoho slov a mnoho čísel, a tohle je takové vizuální vysvětlení.
Budeme-li uvažovat o slovníku jako o mapě anglického jazyka, tyto světlé skvrny jsou to, o čem víme a kde jsou tmavé skvrny, tam tápeme.
Pokud by tohle byla mapa všech slov v americké angličtině, tak nevíme moc.
My ani neznáme tvar jazyka.
Pokud by tohle byl slovník - kdyby to byla mapa americké angličtiny - podívejte se, tady máme jakousi představu bachraté Floridy, ale vůbec tu není Kalifornie!
Chybí nám Kalifornie americké angličtiny.
My prostě nevíme dost, my ani nevíme, že chybí Kalifornie. nevidíme, že je tu v mapě díra.
Takže znovu, lexikografie není žádná velká věda.
Ale i kdyby byla, byla by to dnes raketová věda, provozovaná specializovanými amatéry.
Nemůže přece být tak těžké najít pár slov!
Ostatně, dost vědců v jiných disciplínách žádá normální lidí o pomoc, a docela jim to jde.
Například: máme tu eBird, kde amatérský milovník ptactva může vkládat informace o svých pozorováních ptactva.
A ornitolog to pak může využít při sledování populace, migrace, atd.
Uvažte například tohohle chlápka Mike Oatese.
Mike Oates žije ve Velké Británii.
Je ředitelem firmy na pokovování.
Objevil více než 140 komet.
Našel tolik komet, že po něm jednu pojmenovali.
Je to ta trochu za Marsem - no, byl by to dlouhý výlet.
Ani si nemyslím, že z něj brzy bude celebrita.
Ale on našel těch 140 komet bez dalekohledu.
Stáhl si data získaná NASA družicí SOHO, a takhle našel ty komety.
Když se daří najít komety bez dalekohledu, neměli bychom být schopni najít slova?
Nyní vám povím, kam s tím mířím.
Protože já jdu na internet, což je místo, kam všichni chodí. A internet je skvělý pro sběr slov, protože internet je plný sběratelů.
A toto je málo známá technická vlastnost internetu: internet se skládá ze slov a z nadšení.
A slova a nadšení, to je shodou okolností recept na lexikografii.
Tak máme spoustu opravdu dobrých serverů na sbírání slov, ale problém s některými z nich je, že nejsou dost vědecké.
Ukazují slovo, ale nevykazují žádné souvislosti:
Kde se to vzalo?
Kdo to řekl?
V kterých novinách?
V které knize?
Protože slovo je jako archeologický artefakt.
Pokud neznáte původ nebo zdroj artefaktu, není to věda - je to jen věc, hezká na pohled.
Takže slovo, bez známého zdroje je jako řezaná květina.
Víte - je to docela hezké se na ni nějakou dobu dívat, ale brzy umře.
Vadne příliš rychle.
Takže celou tu dobu co mluvím, jsem říkala,
"Slovník, slovník, slovník, slovník."
Ne "nějaký slovník", nebo "slovníky".
A to proto, že - fajn, lidé používají slovník jako reprezentaci celého jazyka.
Používají jej synecdochitálně - a jeden z problémů, které máte, když znáte slova jako "synecdochitálně" je, že potřebujete záminku, abyste mohli říct synecdochitálně.
Tento celý proslov byl takovou záminkou, abych se dostala k bodu kde Vám budu moci říct slovo "synecdochitálně".
Takže se omlouvám. Ale, používáte-li část něčeho - jako slovník, který je součástí jazyka, nebo vlajku Spojených států, jako symbol země - pak to používáte, synecdochitálně.
Ale zajímavá věc je, že bychom mohli udělat ze slovníku celý jazyk.
Pokud dostaneme větší pekáč, můžeme do něj dát všechna slova.
Můžeme je tam dát ve všech významech.
Nechce snad každý, aby jeho život měl větší význam?
A můžeme tak mít slovník, který není jen symbolem jazyka - ale který je celý jazyk.
Víte, byla bych ráda, kdyby můj syn - který má teď sedm měsíců - aby si skoro nepamatoval že tohle býval formát, který slovníky kdysi měly.
Takhle kdysi slovníky vypadaly.
Chci, aby tento druh slovníku viděl jako osmistopou magnetofonovou pásku.
To byl formát záznamu, který skončil, protože už nebyl dost užitečný.
Nebylo to něco, co by lidé opravdu potřebovali.
Ale, jestli tam můžeme dát všechna slova, bez umělého rozlišování mezi dobrými a špatnými, můžeme opravdu popsat jazyk jako vědci.
Můžeme nechat estetická mínění spisovatelům a řečníkům.
Pokud se nám to podaří, pak můžu trávit veškerý svůj čas rybařením a nemusím už být dopravním policistou.
Velice vám děkuji za vaši laskavou pozornost.
Příklad 75.
Dvě letadla vyletěla ze stejného letiště každé opačným směrem
Jestliže jedno průměrně letí 400 mílí za hodinu---tohle je
letiště.
Jedno letadlo letí tímto směrem rychlostí 400 mílí za hodinu.
Toje míle ne metr.
A další letadlo průměrně letí 250 mílí za hodinu.
A to jde jiným směrem.
A udělám to jako vektor. Takže délka šipky reprezentuje jeho rychlost v nějákých stupních.
A směrem reprezentuje směr.
250 mílí za hodinu tímto směrem, 400 mílí za hodinu tímto směrem.
Za kolik hodin bude vzdálenost mezi letadly 1625 mílí?
Takže jen musíte říct, jestliže sedíte v letadle přímo tady, tohle letadlo do leva.
A dejme tomu, že si myslíte, že stojíte na místě.
Jak rychle poletí letadlo do prava , nebo východním směrem?
No, z vašeho pohledu to bude na východ 650 mílí za hodinu.
Jestli jste si mysleli, že jste na místě, tak by to jen byla cesta od vás 650 mílí za hodinu.
Stejná věc, jestliže byste seděli v tomto letadle přímo tady, a mysleli byste si, že jste na místě, ---a jste, v relaci k vám--řekli byste, oh, proč jde tenhle ten na západ 650 mílí za hodinu, relativně ke mně.
A začínáme na stejném bodě.
Takže to začíná být standartní vzdálenost se rovná čas krát rychlost problém.
Takže jestliže musíme urazit 1625 mílí, protože to je to, co oni chtějí vědět, kdy se tak stane?
V jakém bodě jsou letadla tak daleko od sebe?
To se rovná jejich relativní rychlosti, jedou od sebe rychlostí 650 mílí za hodinu.
A my chceme vědět, jak dlouho to bude trvat?
Takže čas se bude rovnat 1625 děleno 650.
Podívejme se, jestli to nějak můžeme zjednodušit.
NO, můžeme hořek a spodek vydělit 25.
Jestliže vydělíme ten hodní---jen si vezmu kalkulačku.
Takže 1625 děleno 650 se rovná 2.5. .
Takže čas se bude rovnat 2.5 hodin.
To je možnost A.
Příklad 76.
Takže jen zkopíruju a vložím tady ty slovní příklady.
Vyřešíme je dohromady.
Příklad 76 zelenou.
Lisa bude dělat punch, který je 25% ovoce, tím, že přidá džus do 2 litrové směsi, která je 10% džus.
Kolik litrů čistého džusu musí přidat?
Čistý ovocný džus.
Takže nechť se P rovná litry čistého džusu.
To chtějí, abychom vyřešili.
Musíme přijít na P.
Dobrá.
A přídáváním to do 2 litrové směsi.
To je 10% džus.
Takže to je přímo tady to tady, do 2 litrové směsi, to je 10% džus.
Nazíváme to M.
To je ta dvou litrová směs, to je 10% ovocného džusu.
OK, kolik litrů čistého ovocného džusu musí přidat?
OK, na chvilku se nad tím trochu zamysleme. .
Tak se zamyšleme nad tím, kolik čistého džusu bude v systému.
Litry čistého džusu přidává, plus litry směsi.
No, je to dva litry směsi, která je 10% džus.
Kolik ovocného džusu tam už je?
Takže, to je 0.2 litru džusu. .
Neměl bych ani definovat M, víme, že se M rovná 2.
Tak to ignorujte.
Nemůžete říct, že dělám tyhle příklady v reálném čase.
Jsou pro mě stejně těžké jako pro vás. Nicméně, kolik litrů džusu tedy bude ve směsi?
Je tam část litrů čistého ovocného džus.
To je čistý ovocný džus, to je P.
A pak budete mít 2 litry směsi. to je 10% džus.
Takže kolik džusu jde z toho?
No, 10% z 2 litrů je 0.2 litru.
A pak kolik litrů bude ve směsi?
V kombinaci, kolik dohromady litrů tam bude?
No, jsou tam litry čistého džusu, plus 2 litry do kterých to přidáváme.
Dobrá, další video. .
Uspořádejte číslice 2, 6, 0 a 1 tak, abyste vytvořili největší možné čtyřmístné číslo.
Přemýšlejte nad tím způsobem, že máte-li vytvořit největší možné číslo, chcete dát největší číslice na pozice s největší váhou.
Má to být čtyřmístné číslo... to je 1, 2, 3, 4. Cokoliv vložím sem, bude mít váhu tisíců.
Cokoliv vložím sem, bude mít váhu stovek.
Cokoliv vložím sem, bude mít váhu desítek.
A cokoliv vložím sem, bude mít váhu jednotek.
Tudíž chci mít co nejvíce tisíců.
Například největší číslici tady mám 6.
Můžu z toho udělat 6000. Nebo 600. Nebo 60, dokonce i 6.
Ale já chci co největší číslo, takže z toho udělám 6000.
Všimněte si, že vložím-li jiné číslo na to místo, Dám-li sem 0, nebudu mít žádné tisíce. Dám-li sem 2, budu mít jen 2 tisíce.
6 000 bude rozhodně větší než jakékoliv jiné číslo sestaveno z 2, 0, nebo 1 v místě tisíců.
Stejnou logikou chceme druhé největší číslo v místě stovek.
Druhé největší číslo tady je 2.
Takže sem dám 2.
Radši budu mít 2 stovky než 1 stovku nebo žádnou stovku.
Opět stejným způsobem chceme další největší číslo v místě desítek.
Raději budu mít 1 desítku než 0 desítek.
A pak nám zbyde jen 0.
Tu dáme sem.
A tak nám vyšlo 6 210.
Pokud bychom chtěli nejmenší možné čtyřmístné číslo, pak bychom to přeuspořádali tak, abychom nejmenší číslo měli v tisících a největší číslo v jednotkách.
Nejmenší možné číslo, které dokážu sestavit, je 0, 1, 2, 6.
Nejmenší možné číslo, když jsem to pouze prohodil, je 126.
Ale oni se ptali na toto.
Takže odpovíme 6 210.
Podívejme se, zda můžeme použít náš příklad, abychom porozuměli 3 typům výsledovky. A doufejme, že porozumění těmto výsledovkám nám také pomůže porozumět tomuto příkladu.
Začnu tím, že se zaměříme na měsíc 2 a co jsem udělal, že jsem sem přepsal něco z akruální výsledovky, takže to skutečně vypadá jako výkaz. Tohle zde je výsledovka za měsíc 2 na akruálním principu.
A v tom měsíci jsme řekli, že jsme měli 400 dolarů výnosů, 200 dolarů výdajů, 400 dolarů mínus 200 dolarů nám dá příjem 200 dolarů.
A výsledovka nám říká, co se stalo během určité doby, k jaké došlo aktivitě.
Kolik výnosů, kolik výdajů a dalších věcí. Tahle je velmi zjednodušená bez daní, bez úroku, bez dalších typů výdajů.
Také jsem nakreslil rozvahu na konci měsíce 1 a rozvahu na konci měsíce 2.
Také se můžete na tuhle rozvahu dívat jako na rozvahu na začátku měsíce 2.
A hlavní věc, kterou je třeba si uvědomit, že výsledovka nám říká, co se stalo během určitého období, zatímco rozvahy jsou snímky nebo jsou to obrázky v danou chvíli.
Snímky. Tohle nám vlastně říká, co jsem měl.
Aktiva jsou věci, která mi mohou přinášet budoucí užitek.
Takže to, co mám a závazky jsou věci, kterým musím dát budoucí užitek nebo věci, které dlužím. Tohle je, co mám a tohle je, co dlužím. A potom vlastní jmění je to, co skutečně mám na své jméno, když očistím závazky od aktiv.
Na začátku měsíce 2, což je konec měsíce 1, jsem měl 100 dolarů hotovosti, žádné pohledávky, nikomu jsem nic nedlužil. Nikomu jsem nedlužil peníze, nikomu jsem nedlužil služby.
100 dolarů mínus 0 znamená, že jsem měl 100 dolarů. Vlastníci firmy mohou říct, že to je hodnota, kterou mají na začátku měsíce.
Rychle se posunete vpřed. Na konci měsíce 2 nyní dlužím bance 100 dolarů.
Dám to jako mínus 100 dolarů sem. Normálně by se to nezaúčtovalo takhle ve skutečné firemní rozvaze, ale jen pro zjednodušení.
Mám pohledávky 400 dolarů, takže moje celková aktiva jsou nyní 300 dolarů aktiv. Pamatujte si, že pohledávky nejsou aktiva, protože někdo mi něco dluží, někdo mi v budoucnosti dluží hotovost.
Stále nemám žádné závazky.
Vezmete všechna svá aktiva mínus všechny vaše závazky a nyní mám vlastní jmění 300 dolarů.
Můžete vidět snímek na začátku měsíce: 100 dolarů vlastního jmění. Snímek na konci měsíce:
300 dolarů vlastního jmění. A abychom se dostali od jednoho bodu k druhému, od 100 dolarů ke 300 dolarům musel jsem navýšit vlastní jmění o 200 dolarů.
Musel jsem získat něco v hodnotě 200 dolarů odněkud a to je, co popisuje výsledovka.
Popisuje právě tady změnu ve vlastním jmění, někdy změnu v nerozděleném zisku nebo jen změnu vlastního kapitálu. To bude 200 dolarů v čistém příjmu, který firma získala během doby.
Nyní je pravděpodobně jedna věc, která vás mate. Jak srovnáme všechno s hotovostí? Víme, že během této doby jsme získali příjem 200 dolarů na akruálním principu.
Ale když se podíváte na hotovost, dostali jsme se ze 100 dolarů hotovosti plus na 100 dolarů v hotovosti mínus.
Vypadá to, že jsme ztratili 200 dolarů.
Jak se smíříme s faktem, že máme příjem 200 dolarů?
Jak se smíříme s faktem, že jsme ztratili 200 dolarů hotovosti?
A smíření proběhne na výkazi cash flow a to udělám v příštím videu.
Jeff pracuje jako číšník v restauraci.
Dostává v základu částku 70 dolarů každý den plus přibližně 10 dolarů jako spropitné od každého hosta, kterého obslouží, neboli 10 dolarů za každého obslouženého hosta.
Předpokládejme, že x vyjadřuje počet klientů, které Jeff obslouží za den, a y reprezentuje jeho denní výdělek. Narýsuj graf, který znázorňuje Jeffův denní výdělek jako funkci počtu obsloužených hostů.
Takže, dostane každopádně 70 dolarů.
Tedy když neobslouží absolutně žádného hosta, dostane 70 dolarů.
Takže když je x rovno 0, jeho denní mzda je pořád 70 dolarů.
Pak dostává 10 dolarů - jak bylo řečeno - dostane 10 dolarů spropitného za každého hosta, kterého obslouží... ...za každého hosta, kterého obslouží.
Tedy když místo 0 hostů obslouží 1 hosta, dostane navíc 10 dolarů spropitného.
Když místo obsloužení 1 hosta jde ke 2 hostům, dostává dalších 10 dolarů spropitného.
Když místo 2 hostů obslouží 3 hosty, dostává dalších 10 dolarů spropitného.
A vidíte, že tato přímka znázorňuje všechny jeho možnosti.
Když jde a obslouží 6 hostů, dostane 60 dolarů spropitného plus 70 dolarů.
Tedy 70 dolarů, které dostane určitě, plus 60 dolarů spropitného dává dohromady 130 dolarů.
Tedy tady je hledaná přímka.
Můžeme teď zkontrolovat svou odpověď.
Máme to dobře.
Dnes bych vám chtěl povědět o dvou věcech: zaprvé, o vzestupu kultury dostupnosti a za druhé bych měl prosbu.
Takže, vidíme vzestup dostupnosti způsobené rozšiřováním mobilních zařízení, globálně, skrz všechny sociální vrstvy.
Spolu s tímto rozšiřováním mobilních zařízení vidíme očekávání dostupnosti.
A s tím jde ruku v ruce bod třetí, jímž je povinnost - povinnost být dostupný.
Problémem je, že se pořád propracováváme od společenského bodu do místa, kde bude lidem umožněno být dostupný.
Ve skutečnosti je mezi nimi znatelný interval, mezi tím, co jsme ochotni akceptovat - omlouvám se Hansu Roslingovi. On totiž řekl, že vše, co neužívá opravdové statistiky je lež - ale ten velký interval, který tam je, je jak se s tímto vypořádáme z pohledu společenského bodu.
Vyvinuli jsme tedy určité taktiky a strategie, abychom to zamaskovali.
První z nich se říká "odklonění" a pokud jste někdy byli na schůzce, kde si tak trochu hrajete na schůzku kuřat, sedíte tam, díváte se jeden na druhého a čekáte, kdy se podívá mimo, a pak rychle mrknete na zařízení.
I když vidíte, že ten pán napravo ho přitom chytl.
"Protažení".
Dobře, tne pán nalevo říká "K čertu s tebou, jdu se mrknout na mobil."
Ale tady ten chlapík napravo praktikuje taktiku protažení.
Jde o to natááááhnutí, tělesné zkroucení, abychom dostali mobil pod desku stolu.
Nebo moje oblíbené "Miluju tě.
Vážně."
(Smích)
Nic neřekne Miluju tě tak dobře jako "Nech mě najít si někoho jiného, kdo mi není ukradený."
Nebo tahle z Indie.
Můžete ji najít i na YouTube, Pán, který polehává na motorce a přitom smskuje.
Nebo jak tomu říkáme ", zastav mě, než zas někoho zabiju!"
Tady je ve skutečnosti ten přístroj.
Našli jsme.... (Smích) přímý rozpor - našli jsme přímý rozpor mezi dostupností - a co je možné díky dostupnosti - a základní lidskou potřebou - o které slýcháme hodně - potřebu vytvářet historky, které budeme sdílet.
Vytváření vlastních historek nám jde, ale jen ty, které sdílíme z nás dělají kulturu.
A když s někým stojíte a máte v ruce mobil, ve skutečnosti jakoby jste jim řkali:
"Nejsi tak důležitý, jako cokoliv, co se ke mně může dostat díky tomuto zařízení."
Podívejte se kolem sebe.
Někdo zrovna může jedno používat, a účastnit se vícerozměrové schůzky.
(Smích)
Naše realita je už míň zajímavá než příběh, který o ní budeme později vyprávět.
Tenhle zbožňuju.
Chudák malá, evidentně je jen věšák - nepochopte to špatně, dobrovolný věšák - ale ta pusa, kterou dokumentují, vypadá, že je tak trochu naprd.
Je to zvuk tleskání jedné ruky.
Takže jak ztrácíme kontext vlastní identity, stává se nesmírně důležité, aby se to, co sdílíme, stalo kontextem sdíleného příběhu, kontextem, ve kterém žijeme.
Příběhy, které vyprávíme - které tlačíme ven - se stávají tím, čím jsme.
Neprojektujeme už jednoduše identitu, ale vytváříme ji.
A to je ta prosba, kterou bych měl na všechny tady v sále.
Vytváříme technologii, která bude vytvářet nové sdílené zážitky, které budou vytvářet nový svět.
A mou prosbou je, prosím, vytvářejme technologie, které lidi polidští, nikoliv naopak.
Děkuji vám.
Co je tak atraktivního na létajicích autech?
Usilujeme o ně už alespoň sto let.
A je tu několik historických pokusů, které z technologického hlediska slavily úspěch.
Ale zatím jsme se nedostali do bodu, kdy byste ráno cestou sem viděli něco, co by opravdu skutečně a bezchybně spojovalo dvourozměrný svět, který je nám tak blízký, s trojrozměrnou oblohou nad našimi hlavami -- tedy nevím jak vy, ale já si opravdu užívám čas strávený tam nahoře.
Podívali jsme se na předchozí pokusy, které se na tomto poli uskutečnily, a uvědomili jsme si, že navzdory faktu, že dnes máme množství skvělých inovací, na kterých můžeme stavět a které předtím nebyly k dispozici -- máme moderní kompozitní materiály, máme letecké motory, které jsou úsporné a mají lepší poměr tahu a hmotnosti než měly kdykoli předtím, máme celoskleněné kokpity, které vám poskytují přesně ty informace, které k letu potřebujete, a to prostřednictvím rozměrných displejů -- ale bez zásadního přehodnocení celé problematiky z jiné perspektivy, bychom dosáhli pouze opět stejných výsledků, kterých lidé dosahovali během posledních sta let, což není právě výsledek, ke kterému bychom chtěli dospět.
A tak namísto toho, abychom se snažili vytvořit auto, které může létat, rozhodli jsme se vytvořit letadlo, kterým můžete jezdit po silnici.
A výsledkem je Terrafugia Transition.
Je to dvoumístné jednomotorové letadlo, které funguje úplně stejně jako jakékoli jiné malé letadlo.
Vzlétnete a přistanete na blízkém letišti.
Pokud jste na zemi, sklopíte křídla, odjedete domů a zaparkujete ve své garáži.
A funguje to.
Po dvou letech navrhování a výroby si první prototyp odbyl své veřejné představení v roce 2008.
Jako u čehokoli jiného, co je opravdu novátorské a narušuje status quo, ani zde neprobíhaly testy úplně přímočaře.
A uvědomili jsme si, že mnohem užitečnější je, když něco nefunguje, protože se toho naučíte víc, než když vám jde všechno pěkně od ruky a podle plánu.
V každém případě jsme opravdu hodně chtěli spatřit letadlo, které bychom společnými silami postavili a dostali do vzduchu. Aby vzlétlo, jak jsme to zamýšleli.
Během třetího testu, kdy jsme ověřovali chování za vysokých rychlostí, bylo to jednoho chladného rána na severu New Yorku, se nám to poprvé povedlo.
Obrázek za mnou pořídil pilot doprovodného letadla, okamžik po tom, co se kola úplně poprvé odlepila od země.
Všechny nás tento obrázek ohromně potěšil, stal se symbolem dosažení toho, o čem si lidé po celém světě mysleli, že je nemožné.
Následné letové testy byly tak prosté a bezpečné, jak jen to bylo možné, ale i tak jsme dosahovali všeho, co jsme potřebovali, abychom pokročili na další úroveň programu, a získali tak důvěryhodnost, kterou vyžaduje potenciální trh, letecké úřady, a všechny ty instituce, které dohlíží na konstrukce letadel, obzvláště zde ve Státech.
Federální letecký úřad (FAA) přibližně před rokem udělil našemu Transitionu výjimku, čímž nám umožnil navýšit hmotnost o 50 kg v rámci kategorie lehkých sportovních letadel.
To možná nezní jako moc, ale je to ohromně důležité, abychom mohli Transition dodávat v rámci kategorie lehkých sportovních letadel, což je pro nás jednodušší z hlediska certifikace, v neposlední řadě je to pak i jednodušší pro vás z hlediska létání.
Sportovní pilot může získat certifikaci absolvováním 20 letových hodin.
Proto těch 50 kg. Stejně tak důležité ale bylo vyřešit druhou stranu rovnice -- jízdu po silnici.
Ukázalo se totiž, že jízda po silnici z hlediska návrhu, který zohledňuje veškeré regule a požadavky, je ve skutečnosti obtížnější problém než létání.
Pro ty z nás, kdo tráví většinu svého života na zemi, to může být neintuitivní, ale na silnicích jsou výmoly, dlažební kostky, chodci, další řidiči a poměrně dlouhý a detailní seznam bezpečnostních opatření, která musí vozidla splňovat.
Naštěstí, nutnost je matkou vynálezů, a tak hodně práce na návrhu, na kterou jsme na našem letadle nejvíce pyšní, vzešla z řešení problémů spojených s pohybem po zemi -- počínaje variátorem, přes kapalinové chlazení, které dovoluje použít letecký motor i během jízdy po zemi, až po vlastní typ převodovky, která pohání jak vrtuli, když letíte, tak i kola, když jedete po zemi, či skládací mechanismus křídla, který je automaticky složí, jak uvidíme za okamžik, a různé bezpečnostní vybavení.
Máme šasi z uhlíkových vlákem, která chrání pasažéry, a to při méně než 10procentní hmotnosti běžné ocelové šasi aut.
To ale, navzdory tomu, jak skvělé to je, nestačilo.
Předpisy pro pozemní vozidla nebyly psány s ohledem na letadla.
A tak jsme potřebovali trochu podpory od Národního úřadu pro bezpečnost provozu.
Mohli jste tak ve zprávách vidět, že pro nás vystavili koncem minulého měsíce pár zvláštních výjimek, které umožní prodávat Transition ve stejné kategorii jako vozidla SUV a menší nákladní vozy.
Jako víceúčelové osobní vozidlo, které je "navrženo pro příležitostnou jízdu mimo silnici".
(Smích)
Podívejme se na to v akci.
Vidíte křídla složená podél trupu letadla.
Nepoháníme teď vrtuli, ale kola.
Na výšku má méně než 2 metry, takže se vejde do běžné garáže.
A tohle je zmíněný mechanismus pro automatické sklápění křídel.
Záznam není zrychlený.
Jednoduše v kabině zmáčknete pár tlačítek a křídla se zase rozloží.
A jakmile jsou roztažena, zajistíte je mechanickým zámkem, opět zevnitř kabiny.
A poté jsou schopna zcela zvládat všechny vlivy, kterým budou vystavena za letu -- je to jako stažení střechy u vašeho kabrioletu.
Určitě si všichni říkáte, co si pomyslí vaši sousedé, když to uvidí.
(Video) Zkušební pilot:
Dokud stroj nevzlétne, 75 procent rizika tkví v prvním letu.
Rádio:
Opravdu letí.
Ano.
Rádio 2:
To bylo ohromné.
Rádio:
Jak to na Tebe působilo?
Musím vám říct, že to odtam shora bylo nádherné.
AMD:
Vidíte, všichni jsme mimořádně nadšeni tímto malým skokem.
A náš zkušební pilot nám dal tu nejlepší zpětnou vazbu, jakou můžete od zkušebního pilota po prvním letu dostat, což bylo, že let byl "pozoruhodně běžný".
Také nám řekl, že s Transitionem se přistávalo nejlépe ze všech letadel, se kterými za svou 30letou kariéru zkušebního pilota letěl.
Takže namísto vytvoření něčeho, co je zdánlivě revoluční, jsme se soustředili na to, abychom vytvořili nového tak málo, jak jen to bylo možné.
Využili jsme mnoho špičkových technologií ze všeobecného letectví a automobilového sportu.
A když pracujeme na něčem zcela novém, postupujeme v malých krocích, vytvoříme, ověříme, přetvoříme a tak dále, což nám dovoluje umenšit riziko už během prvních kroků.
Když jsme založili Terrafugiu před nějakými 6 lety, těchto malých kroků jsme dělali velké množství.
Postupně jsme vyrostli ze tří lidí, co pracovali ve sklepě na MIT, zatímco stále studovali, do skupiny dvou tuctů lidí, kteří pracují na počáteční produkci v továrně poblíž Bostonu.
Museli jsme překonat překážky jako je dodržení hmotnosti pro kategorii sportovních letadel, o čem jsem mluvila, vyřešit, jak zdvořile odpovědět, když nám úředník řekne:
"Ale tohle s roztaženými křídly neprojede mýtnou branou" -- (Smích) až po všechny ty pevnostní překážky spojené s konstrukcí, jak jsme se o tom zmínila v souvislosti s jízdou po zemi.
Takže pokud půjde všechno k naší spokojenosti, ať už v případě zkoušek nebo konstrukce obou našich prototypů, na kterých v současnosti pracujeme, první dodávky přibližně stovce zákazníků, kteří si letadlo dosud rezervovali, by mohly začít koncem příštího roku.
Transition bude stát stejně jako ostatní malá letadla.
Rozhodně si nemyslím, že by nahradil váš Chevrolet, ale myslím si, že by Transition mohl být vaším příštím letadlem.
Tady je důvod.
Zatímco téměř všechna komerční letecká přeprava ve světě funguje prostřednictvím relativně malého množství uzlových letišť, je tu ohromné množství nevyužitých menších letišť.
Existují tisíce regionálních letištních ploch, které zdaleka nedosahují denních pohybů, kterých by mohly.
Průměrně je jedna taková plocha každých 30 až 50 km, ať už jste ve Spojených státech kdekoli.
Transition vám nabízí bezpečnější, pohodlnější a zábavnější způsob, jak tyto možnosti využít.
Pro ty z vás, kdo zatím nejsou piloty, existují čtyři hlavní důvody, proč my, kdo piloty jsme, nelétáme tak často, jako bychom chtěli: počasí, to v prvé řadě, náklady, dlouhá cesta z domu na letiště a zpět, a omezená mobilita v cíli cesty.
Ale teď, když přijde špatné počasí, prostě přistanete, složíte křídla, odjedete domů.
Nezáleží na tom, jestli prší, protože máte stěrač.
Namísto toho, abyste platili za hangárování letadla, parkujete jej ve své garáži.
A bezolovnaté automobilové palivo, které používáme, je jak levnější, tak i ekologičtější než běžný Avgas.
Cesta z domu na letiště a zpět je zkrácena, protože se nemusíte starat o kufry, hledat parkovací místo, sundávat si boty na bezpečnostní kontrole, vytahovat letadlo z hangáru, teď už trávíte čas pouze cestou tam, kam chcete.
A mobilita v místě, kam docestujete, je jednoduše vyřešena.
Jen sklopíte křídla a pokračujete.
Transition zároveň rozšiřuje naše obzory a přitom zmenšuje svět, dělá z něj dostupnější místo.
A v neposlední řadě jde o báječné dobrodružství.
Doufám, že se všichni alespoň na chvíli zamyslíte, jak by vám mohlo použití tohoto prostředku pomoci, abyste získali lepší přístup k vlastnímu světu, a abyste své cestování učinili pohodlnějším a zábavnějším.
Děkuji, že jste mi dali příležitost toto vše s vámi sdílet.
(Potlesk)
Potom, co jsme se dostali přes základy pořadí operací, můžeme se pustit do zápolení s mnohem ohyzdnějším příkladem.
Lítají nám tady různé závorky a čísla.
Ale u každého příkladu s upravováním se musíte zhluboka nadechnout a zapamatovat si, že nejprve se zabýváme závorkami.
Z jako závorky, pak exponenty.
Netrapte se, neznáte-li exponenty, tenhle výraz žádné nemá.
Pak uděláte násobení a dělení.
Jsou na stejné úrovni.
Pak odečítáte a sčítáte.
Někteří lidé si pamatují ZENDOS.
Chcete-li si zapamatovat ZENDOS, nezapomeňte, násobení a dělení jsou na stejné úrovni.
Stejně tak sčítání a odečítání jsou na stejné úrovni.
Pojďme se nyní podívat, čemu se bude rovnat tento výraz po úpravě, dodržíme-li pořadí početních operací.
Nejprve se postaráme o závorky.
A máme jich tady požehnaně.
Máme tady tento výraz v závorkách a potom máme další závorky uvnitř těchto.
Naše pořadí nám říká, že nejprve závorky, ale než upravíme tyhle vnější závorky, tyhle oranžové, upravíme nejprve tuhle žlutou věc.
Když se podíváme, co je uvnitř, první věc kterou uděláme, bude upravení závorky v závorkách.
Vidíte tohle 5 minus 2?
Upravíme to jako první, ať se děje cokoliv.
Takže tohle je po úpravě, udělám to postupně. Až se vám to dostane do hlavy, budete dělat více úprav najednou.
Takže to bude 7 plus 3 krát (5 minus 2), to jsou 3.
A celé je to v závorce.
Samozřejmě to teď musíte doplnit na obou stranách. Oops...
To není co jsem chtěl...
Chtěl jsem to zkopírovat a vložit...
Kopírovat... Ne, to dělá špatnou věc...
Tak já to přepíšu, to je jednodušší...
Mám problémy s technikou... Takže děleno 4 krát 2.
A na téhle straně je to 7 krát 2 plus tento výraz v oranžových závorkách. Při dalším kroku opět myslete na to, že závorky budou jako první.
Musíme to tak dělat, dokud žádné závorky nezůstanou.
Teď tedy vyřešíme toto v oranžových závorkách.
Takže tohle oranžově podtržené. Abychom to mohli vyřešit, musíme se nejdříve podívat dovnitř.
A když se podíváte dovnitř závorek, máte tam 7 plus 3 krát 3.
Pokud bychom měli pouze 7 plus 3 krát 3, jak bychom to vyřešili?
Podívejme se na pořadí početních operací.
Jsme v oranžových závorkách a zde už nejsou žádné další závorky.
Jako další exponenty... žádné tu nejsou. Další věc je násobení.
To uděláme předtím, než budeme přičítat a odečítat.
Chceme tedy vyřešit 3 krát 3 předtím, než přičteme 7.
To bude 7 plus... a 3 krát 3 uděláme jako první.
3 krát 3 je 9.
7 plus 9.
To bude v oranžových závorkách.
Máme 7 krát 2 plus toto na levé straně. Na pravé straně máme děleno 4 krát 2.
Teď jdeme na tento výraz v závorkách, závorky počítáme jako první. Docela jednoduché na výpočet.
Kolik je 7 plus 9?
7 plus 9 je 16.
A tak vše, co máme, se zjednodušilo na 7 krát 2 plus 16 děleno 4 krát 2.
Teď už nemáme žádné závorky, takže se nemusíme bát o Z ze ZENDOS.
Také nemáme žádné exponenty ve výrazu. Půjdem tedy rovnou na násobení a dělení.
Vidíme, že máme násobení tady.
Nějaké dělelení tady a další násobení zde.
To vypočítáme předtím, než začneme přičítat.
Uděláme tohle násobení.
7 krát 2 je 14.
Stále čekáme, než uděláme sčítání.
To má přednost před sčítáním, takže to uděláme před ním.
Ale jak to vypočítáme?
Uděláme nejdříve dělení, nebo násobení?
Vzpomeňte si na minulé video. Pokud máme více operací na stejné úrovni, v tomto případě násobení a dělení, bude nejlepší jít z leva do prava.
Takže 16 děleno 4 je 4.
Tento výraz tady se nám zjednoduší na 4 krát 2. ... krát 2...
Jako další krok chceme provést násobení.
Násobení má přednost před sčítáním, zjednoduší se nám to na 8.
Tak dostaneme 14 plus 8.
A kolik je 14 plus 8?
Je to 22.
Tento příklad má výsledek 22.
A jsme hotovi.
Nyní se vydáme na cestu do světa statistiky, což je ve skutečnosti cesta k tomu, porozumět datům.
Statistika je celá o datech.
Když se vydáme na tuto cestu do světa statistiky, budeme se hodně věnovat něčemu, co nazýváme "popisná statistika."
Pokud máme kupu dat a chceme o nich něco zjistit, můžeme tato data nějak popsat pomocí menšího množství čísel?
Na tohle se nyní zaměříme.
Jakmile budeme vybaveni znalostmi z popisné statistiky, můžeme začít data analyzovat a vyvozovat z nich závěry a úsudky, čili se začneme věnovat "statistické indukci,"
Takže když jsme si toto vyjasnili, zamysleme se nad tím, jak můžeme popsat data.
Řekněme, že máme množinu čísel, budeme je považovat za "data."
Například bychom mohli měřit výšku rostlin v naší zahraně.
Řekněme, že máme šest květin, jejichž výšky jsou:
4 palce, 3 palce, 1 palec, 6 palců, 1 palec a 7 palců.
Řekněme, že se někdo ve vedlejším pokoji zeptá, aniž by na tyto květiny díval:
"Jak vysoké jsou tvé květiny?" A chce slyšet pouze jedno číslo, které co nejlépe odpovídá výšce našich květin.
Co bychom mu měli odpovědět?
Jak to vůbec můžeme zjistit? Možná, že chceme nějaké typické číslo.
Možná, že chceme číslo, které nějakým způsobem zachycuje střední výšku květin?
Nebo raději číslo odpovídající výšce, kterou má většina květin? Nebo spíše číslo, které je v řadě těchto čísel někde uprostřed? Ať už bychom vybrali kterýkoli z těchto způsobů, udělali bychom vlastně totéž, s čím přišli i tvůrci popisné statistiky.
Ti se také nejprve zeptali:
"No... tak co s tím?"
Nejprve si povíme, co to je Průměr. Slovo průměr se používá v běžné řeči, kde má poměrně specifický význam. Když lidé mluví o průměru, mají na mysli "aritmetický průměr," u kterého se také na chvíli zastavíme.
Najděte řešení pro x a proveďte zkoušku.
Máme tu x děleno 3 se rovná 14.
Abychom zjistili, čemu se musí proměnná x rovnat, tak musíme rovnici přepsat tak, aby na levé straně rovnice byla pouze proměnná x.
Máme tedy x děleno 3 se rovná 14.
Mohli bychom to také napsat jako jedna třetina x se rovná 14.
Očividně jedna třetina krát x bude to samé jako x lomeno 3.
Je to stejné.
Jak tedy dostaneme pouze x na levé straně?
Obě tyto rovnice jsou opravdu stejné.
Nebo jinak, jak dostaneme 1 před x tedy jak získáme 1x, což vlastně vyjadřuje to x zde.
Mám tady dělení třemi, takže budu obě strany rovnice násobit třemi a na levé straně mi pak zbyde pouze x.
Princip je v tom, že to tady vynásobím třemi.
Tedy násobím třemi a dělím třemi, což je stejné, jako bych násobil a dělil jedničkou. Tahle čísla se tedy vyruší.
Pamatujte, že to, co uděláte na levé straně, musíte udělat také na pravé straně.
A vlastně budu řešit obě tyto rovnice najednou, protože jsou opravdu totožné.
Takže co dostaneme tady na levé straně?
3 krát něco děleno 3 bude právě to něco, takže na levé straně zbyde jen x a na pravé straně... kolik je 14 krát 3?
3 krát 10 je 30; 3 krát 4 je 12, takže to bude 42.
Vyšlo tedy, že x se rovná 42.
Totéž bude zde.
3 krát 1/3 je 1, takže dostaneme x se rovná 14 krát 3, což je 42.
Pojďme zkontrolovat náš výsledek. Dosadíme 42 do původní rovnice.
Dosadíme 42 na místo x, takže dostaneme 42 lomeno 3 se rovná 14.
Kolik je 42 děleno 3?
Mohli bychom udělat, říkám tomu středně dlouhé dělení.
Opravdu to není dlouhé. Tedy 4 děleno 3.
3 je ve 4 jednou, 1 krát 3 jsou 3, od 4 odečíst 3, to je 1, sepsat 2 3 se vejde do 12 čtyřikrát.
Takže 3 se vejde do 42 čtrnáckrát. Tady můžeme krátit zlomek a dostaneme 14.
Myslím, že je důsledkem globalizace, že najdete plechovky od Coca-coly na vrcholu Everestu a buddhistického mnicha v Monterey.
(Smích)
Před dvěma dny jsem na vaše laskavé pozvání přijel z Himalájí, a tak bych vás na oplátku do Himalájí na chvíli rád pozval, abych vám ukázal místo, kde meditující, jako jsem já, který začínal jako molekulární biolog v Pasteurově ústavu, našli svou cestu do hor.
Tohle je několik snímků, které jsem měl to štěstí při svém pobytu pořídit.
Tohle je hora Kailash ve východním Tibetu - krásný pohled.
Tohle je ze země Marlboro.
(Smích)
Tohle je jezero Turquoise.
Meditátor.
Tohle je nejteplejší den v roce, 1. srpna, někde na východě Tibetu.
Noc před tím jsme kempovali a moji tibetští přátelé řekli, že budeme spát venku.
Zeptal jsem se:
"Proč? Ve stanu je místa dost."
A odpověď zněla:
"Ano, ale je léto."
(Smích)
Dobrá. Nyní budeme mluvit o štěstí.
Jako Francouz musím říct, že spousta francouzských intelektuálů si myslí, že štěstí není vůbec zajímavé.
(Smích)
Nedávno jsem o štěstí napsal esej, načež vypukl spor a někdo odpověděl článkem, kde říká:
"Tu špinavou práci na štěstí na nás neházejte.
(Smích)
Nejde nám o to být šťastní.
Chceme žít svůj život vášnivě.
Máme rádi životní vzestupy a pády.
Máme rádi své utrpení, protože je úžasné, když na chvíli přestane."
(Smích)
Tohle je pohled z balkónu mé poustevny v Himalájích.
Měří asi 2x3m a všichni tam jste kdykoliv vítaní.
(Smích)
Pojďme tedy ke štěstí nebo pocitu duševní pohody, chcete-li.
Zaprvé, všichni víte, bez ohledu na to, co říkají francouzští intelektuálové, že patrně nikdo se ráno neprobudí s myšlenkou "Kéž mohu celý den trpět!"
(Smích)
To znamená, že nějakým způsobem - vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo, krátkodobě či dlouhodobě, cokoliv děláme, v cokoliv doufáme, o čemkoliv sníme - má nějaký vztah k hluboké a opravdové touze po pocitu duševní pohody či štěstí.
Jak řekl Pascal, dokonce i ten, kdo se chce oběsit, se nějak snaží ukončit utrpení - a nenachází jiný způsob.
Když se ale podíváte do literatury, východní a západní, najdete velké rozdíly v definicích štěstí.
Někteří lidé říkají, že věří jen na vzpomínky na minulost, na představy o budoucnosti, nikdy na přítomnost.
Jiní říkají, že štěstí se odehrává právě teď, že je to kvalita svěžesti přítomného okamžiku.
A to přimělo Henriho Bergsona, francouzského filozofa, aby prohlásil:
"Všichni velcí myslitelé lidstva ponechali štěstí v mlze, aby si každý z nich mohl definovat své vlastní pojmy."
Nevadilo by to, kdyby to byl druhořadý životní zájem, ale poněvadž je to něco, co určuje kvalitu každého okamžiku našeho života, bylo by lepší, abychom věděli, co to je, a měli jasnější představu.
A pravděpodobně fakt, že to nevíme, často způsobuje, ačkoli štěstí hledáme, že to vypadá, jako bychom se k němu točili zády.
Přestože se chceme vyhnout utrpení, zdá se, jako bychom mu běželi vstříc.
Příčinou také může být zaměňování.
Nejčastěji se zaměňuje štěstí a potěšení.
Když se ale podíváte na jejich charakteristiky, zjistíte, že potěšení závisí na čase, na příslušném objektu, na místě.
Je to něco, co se přirozeně mění.
U báječného čokoládového dortu je první kousek výtečný, druhý už tolik ne a ty další nás znechutí.
(Smích)
To je přirozenost věcí: unaví nás.
Býval jsem obdivovatel Bacha.
Hrával jsem ho na kytaru, znáte to.
Můžu ho poslouchat dvakrát, třikrát, pětkrát.
Kdybych ho ale musel poslouchat 24h bez přestávky, bylo by to únavné.
Když je vám hodně zima a přijdete k ohni, je to báječné, po chvíli se o kousek přiblížíte a začne vás to pálit.
Jako by se to během zážitku vypotřebovalo.
A není to něco, co by vyzařovalo ven.
Například můžete zažívat prožívat intenzivní potěšení, a přitom jiní kolem vás mohou hodně trpět.
Co je tedy štěstí?
"Štestí" je samozřejmě vágní slovo, řekněme tedy "pocit duševní pohody".
Myslím, že nejlepší definice z buddhistického hlediska je, že pocit duševní pohody není pouhý příjemný pocit.
Je to hluboký pocit klidu a naplnění, stav, který ve skutečnosti proniká a leží pod všemi emocionálními stavy, všemi radostmi i zármutky, které nám přijdou do cesty.
Můžete to pro vás být překvapující.
Můžeme mít tenhle druh pocitu duševní pohody, když jsme smutní? V jistém smyslu, proč ne?
Bavíme se totiž o jiné úrovni.
Podívejte se na vlny valící se na pobřeží.
Když jste naspodu vlny, narazíte do dna.
Narazíte do pevného útesu.
Když surfujete navrchu, jste naprosto povznesení.
Přecházíte mezi povznesením a depresí, není tam žádná hloubka.
Když se podíváte na otevřené moře, může tam být oceán krásný a klidný jako zrcadlo, mohou tam být bouře, ale hloubka oceánu tam stále je.
Jak je to možné?
Jedině tak, že jde o stav bytí, ne jen o prchavou emoci či pocit.
Dokonce i u radosti, která může být pramenem štěstí, existuje zlá radost, kdy vás může těšit něčí utrpení.
Jak vlastně postupujeme při hledání štěstí?
Velmi často se rozhlížíme kolem sebe.
Myslíme si, že dáme dohromady tohle a tamto, všechny podmínky, jak se říká, "vše, co je třeba ke štěstí" -
"mít vše, co je třeba ke štěstí".
Už samotná tato věta odhaluje nevyhnutelnou zkázu štěstí.
Mít vše.
Když něco z toho mít nebudeme, štěstí se zhroutí.
Také když se něco nedaří, tolik se snažíme změnit okolí, ale naše schopnost ovládat vnější svět je omezená, dočasná a často iluzorní.
Podívejme se nyní na vnitřní podmínky.
Nejsou silnější?
Není to mysl, která interpretuje vnější podmínky jako štěstí nebo utrpení?
A není to silnější?
Víme ze zkušenosti, že můžeme zažívat "malý ráj", a přitom být vnitřně zcela nešťastní.
Dalajláma jednou navštívil Portugalsko a všude se hodně stavělo, a tak jednoho večera řekl:
"Podívejte se, všichni stavíte všechny tyhle věci, ale nebylo by také pěkné postavit něco uvnitř?"
A řekl, "I když budete mít technicky vyspělé bydlení na stém podlaží supermoderní a komfortní budovy, budete-li uvnitř hluboce nešťastní, budete leda hledat okno, ze kterého se dá vyskočit."
Naproti tomu víme, že mnoho lidí, kteří žijí ve velmi obtížných podmínkách, si udržuje klid, vnitřní sílu, vnitřní svobodu, sebedůvěru.
Vnitřní podmínky jsou tedy silnější - samozřejmě nás vnější podmínky ovlivňují a je skvělé žít déle a zdravěji, mít přístup k informacím, vzdělání, cestování, mít svobodu, to je jistě velice žádoucí - nicméně, nestačí to.
Jde jen o podpůrné a pomocné podmínky.
Zkušenost, která vše interpretuje, sídlí v mysli.
Zeptejme se tedy sami sebe, jak posilovat podmínky pro štěstí, ony vnitřní podmínky, a které naopak naše štěstí podkopávají.
Vyžaduje to určitou zkušenost.
Musíme se sami přesvědčit, že určité stavy mysli vedou k blaženosti, k pocitu duševní pohody, který Řekové nazývali eudaimonie, blaženost.
Existují stavy mysli, které jsou v protikladu k tomuto pocitu duševní pohody a když se na ně podíváme z pohledu vlastní zkušenosti - na hněv, nenávist, žárlivost, aroganci, posedlou touhu, velkou lakotu - nezanechávají nás v dobrém stavu, když je zažijeme.
A mají také zhoubný vliv na štěstí druhých.
Můžeme tedy usoudit, že čím více jich vstupuje do naší mysli, podobně jako u řetězové reakce, tím se budeme cítit hůř a ztrápeněji.
Naopak každý v hloubi duše ví, že projev nezištné velkorysosti - byť na vzdálenost, aniž by o tom někdo věděl - můžeme zachránit život dítěte, někoho potěšit, nepotřebujeme uznání, nepotřebujeme vděk - pouhý fakt, že to uděláme, naplní sounáležitost s naší hlubokou podstatou a rádi bychom takoví byli celou dobu.
Je tedy možné změnit náš způsob života a přeměnit svou mysl?
Nejsou ty negativní či destruktivní emoce neodmyslitelnou součástí podstaty mysli?
Je možné změnit naše emoce, rysy, naše nálady?
Abychom to zjistili, musíme se zeptat, co je podstatou mysli.
Když se na to podíváme z pohledu zkušeností, pak existuje primární kvalita vědomí, což je pouhý fakt, že dokážeme poznávat, že jsme bdělí.
Vědomí je jako zrcadlo umožňující, aby se v něm všechny obrazy objevovaly.
V zrcadle mohou být ošklivé i hezké obličeje.
To vše zrcadlo umožňuje, ale samo tím není zasaženo, není těmito obrazy pozměněno.
Podobně je i za každou jednotlivou myšlenkou holé vědomí, čirá bdělost.
Mysl nemůže být skutečně zkažena nenávistí nebo žárlivostí, protože kdyby tam byly po celou dobu - jako barva, která nasákne do látky - mohli bychom je tam kdykoliv někde najít.
Víme, že nejsme stále rozzlobení, stále žárliví, stále velkorysí.
A poněvadž základní strukturou vědomí je tato čirá kognitivní kvalita, která ji odlišuje od kamene, existuje šance na změnu, protože veškeré emoce jsou pomíjivé.
To je základem tréninku mysli.
Trénink mysli je založen na myšlence, že dva protikladné mentální faktory se nemohou odehrávat současně.
Můžete přecházet od lásky k nenávisti, ale nemůžete v jednom okamžiku jednomu objektu, jednomu člověku, chtít ublížit a zároveň pro něj chtít dobro.
Nemůžete v jednom gestu podávat ruku a současně s ní udeřit.
Existují tedy přirozené protilátky na emoce, které ničí náš vnitřní pocit duševní pohody.
To je tedy způsob, jak postupovat.
Radost postavit proti žárlivosti, vnímání vnitřní svobody proti silné lakotě a posedlosti,
laskavost, milující laskavost proti nenávisti.
Samozřejmě každá emoce by pak vyžadovala příslušný protilék.
Jinou možností je najít univerzální protilék na všechny emoce tím, že se podíváme na jejich pravou podstatu.
Obvykle když cítíme mrzutost, nenávist, máme na někoho zlost nebo na něco neustále myslíme, mysl se znovu a znovu vrací k tomuto objektu.
Pokaždé když se mysl k objektu vrátí, naši posedlost nebo rozmrzelost to posílí.
Vzniká tak nekonečný proces, který pohání sám sebe.
Je potřeba, abychom se místo rozhlížení kolem sebe podívali dovnitř.
Podívejte se na zlost samotnou.
Vypadá velmi hrozvě, jako vzdouvající se monzunový mrak nebo hromobití.
Myslíme si, že na tom mraku by se dalo sedět, ale když přijdeme blíž, je to jen mlha.
Podobně když se podíváte na hněvivou myšlenku, zmizí jako mráz pod paprsky ranního slunce.
Když tohle budete dělat znovu a znovu, pak tendence k tomu, aby se hněv objevoval, bude menší a menší pokaždé, když ho rozpustíte.
A nakonec, i když se může objevit, jenom vaší myslí projde jako pták proletí oblohou, aniž by zanechal stopu.
Tohle je tedy princip tréninku mysli.
Samozřejmě to trvá určitou dobu - zabralo nějaký čas vybudovat všechny ty chyby a tendence v mysli, proto také zabere nějaký čas se jich zbavit.
Je to však jediná cesta.
Přeměna mysli je pravý význam meditace.
Znamená to obeznámit se s novým způsobem bytí, novým způsobem vnímání věcí, který je více v souladu s realitou, vzájemnou závislostí, s proudem a neustálými proměnami, kterými naše bytí a vědomí jsou.
Co se týče vztahu ke kognitivní vědě, ke kterému jsme měli dojít a který byl myslím tématem - se musíme vypořádat ve zbývajícím krátkém čase. Tvárnost mozku.
Mozek byl považován za víceméně neměnný.
Všechny nominální spoje, co se týče počtů a množství, byly považovány - až do doby před 20 lety - po dosažení věku dospělosti za víceméně neměnné.
Nedávno se však zjistilo, že mozek se může značně měnit.
U houslisty, jak jsme slyšeli, který má na kontě 10000h cvičení na housle, se oblasti mozku ovládající pohyby prstů mohou značně změnit a zvýšit sílu synaptických spojů.
Můžeme totéž dokázat s lidskými kvalitami?
S milující laskavostí, trpělivostí, otevřeností?
To je to, čím se zabývají velcí meditátoři.
Někteří z nich, když přišli do laboratoří například v Madisonu, Wisconsinu nebo Berkeley, měli za sebou 20 až 40 tisíc hodin meditací.
Absolvovali tříletý pobyt v ústraní, kde meditovali 12 hodin denně a potom, po zbytek života, meditují 3 nebo 4 hodiny denně.
Jsou to olympijští šampióni v tréninku mysli.
(Smích)
Tohle je místo s meditátory - jak vidíte, je to docela inspirující.
Tady s 256 elektrodami.
(Smích)
Co se zjistilo?
Samozřejmě to samé.
Vědecké embargo - jestli to bude posláno do časopisu Nature, doufejme, že to přijmou - zabývá se stavem soucítění, nepodmíněného soucítění.
Požádali jsme meditátory, kteří praktikovali po mnoho a mnoho let, aby uvedli svou mysl do stavu, ve kterém není nic než milující laskavost - naprostá odevzdanost vnímajícímu bytí.
Samozřejmě během tréninku se zaměřujeme na objekty - myslíme na trpící lidi, na lidi, které milujeme - ale v určitém okamžiku může jít o stav, který prostupuje vším.
Tady je předběžný výsledek, který vám mohu ukázat, neboť již byl zveřejněn.
Tato zvonovitá křivka zahrnuje 150 respondentů a to nač se díváme je rozdíl mezi pravým a levým frontálním lalokem.
Stručně řečeno, lidé s větší aktivitou na pravé straně prefrontálního kortexu jsou depresivnější, uzavření do sebe - nejsou příliš pozitivní.
Naproti tomu lidé na levé straně mají větší tendenci k altruismu, štěstí, sebevyjadřování, zvídavosti atd.
Lidé tedy mají nějakou startovní čáru.
A u však lze změnit.
Když se díváte na komedii, přesunete se na levou stranu.
Když máte z něčeho radost, budete více nalevo.
Když máte záchvat deprese, přesunete se na pravou stranu.
Hodnota -0,5 zde je směrodatná úplná odchylka meditujícího, který meditoval na soucítění.
Je zcela mimo rozsah zvonovité křivky.
Nemám už čas zabíhat do různých vědeckých výsledků.
Doufejme, že přibudou...
Tohle je po 3,5h na funkční magnetické rezonanci, je to jako výstup z kosmické lodi.
Bylo prokázáno i v jiných laboratořích, například v laboratoři Paula Ekmana v Berkeley, že někteří meditující také dokážou ovládat svou emoční odpověď víc, než se předpokládalo.
Příkladem je experiment s vylekáním.
Když na židli posadíte chlapíka s celou tou aparaturou měření fyziologie a vybuchne něco jako bomba, dojde k tak instinktivní reakci, že během 20 let výzkumníci nikdy neviděli člověka, který by nevyskočil.
Někteří meditátoři, aniž by se to pokoušeli zastavit, zkrátka jen byli zcela otevření a soustředění na to, že výbuch bude jen malou událostí, podobně jako padající hvězda, byli schopni se nepohnout vůbec.
Pointou toho všeho však není založit cirkus výjimečných jedinců, kteří předvádějí skoky nebo cokoliv jiného.
Smyslem je ukázat, trénink mysli má smysl a není to jen luxus, že to není vitamínový doplněk pro duši, ale něco, co určuje kvalitu každého momentu našeho života.
Jsme ochotní strávit 15 let získáváním vzdělání, milujeme běhání, fitness, staráme se, aby věci vydržely krásné, a přitom se překvapivě málo zabýváme tím, na čem záleží nejvíc: způsobem, jakým funguje naše mysl, která je tím nejdůležitějším, co určuje kvalitu naší zkušenosti.
Měli bychom zapojit naše soucítění.
Zde je ukázka toho, oč se pokoušíme na mnoha místech.
Jen tento jeden příklad stojí za tu spoustu práce.
Tato žena s kostní tuberkulózou byla opuštěná ve stanu a umírala u své jediné dcery.
Takhle vypadá o rok později.
V Tibetu zakládáme různé školy a kliniky...
Teď už vás jen nechám sledovat krásu těch snímků, které o štěstí vypovídají víc, než bych kdy dokázal říct.
Skákající tibetští mniši.
(Smích)
Létající mniši.
Děkuji mnohokrát.
Asi nejméně pochopený vědecký pojem, o který se v současnosti pře spíše laická veřejnost, nežli vědci, je koncept evoluce.
Kdykoliv slyšíme o evoluci, a nemusí to být nutně v kontextu biologie, představujeme si, že se něco mění, vyvíjí. A tak když lidé mluví o evoluci v každodenním kontextu, mají na mysli určitou změnu. Teď prosím omluvte moje kreslířské schopnosti.
Vidí shrbeného opičáka, jak jej znají z obrázků v Národním muzeu. Shrbený opičák se skloněnou hlavou. Lépe už to nenakreslím.
Jde už zcela vzpřímený. A předpokládá se, že chodit vzpřímený je lepší, než chodit shrbený. Ale tenhle chlapík už nemá ocas.
Smažu ho.
Tenhle ještě ocas má.
Nakreslím ocas, jak má být.
Promiňte mi moje neumělé kresby.
Ale všichni to nejspíš známe z muzeí.
Řada stále více vzpřímených opic a na konci stojí lidé dnešního typu.
A tady se zrodila představa o tom, že se opice změnily v lidské bytosti.
Mnohokrát jsem takové obrázky viděl, dokonce i na hodinách biologie a ve vědecké společnosti. Říká se: "A opice se vyvinuly v lidi." nebo "Opice se vyvinuly v naše předky.", tím je myšlen ten, který stál skoro vzpřímeně, byl pořád ještě trochu shrbený, vypadal trochu jako opice, ale trochu jako člověk.
Chtěl bych to teď uvést na pravou míru.
Přestože tento proces proběhl a u těchto tvorů se časem hromadily změny, možná naši předci vypadali takhle a časem se podobali tomuto, ale jejich evoluce vůbec nebyl aktivní proces.
Chci, aby moje děti vypadaly jako tenhle, takže donutím svou DNA k takovým změnám, aby moje dítě vypadalo takhle.
DNA neví, jak má co být.
DNA si nemůže říci:
Je lepší chodit vzpřímený a ne shrbený jako opice, takže se pokusím nějak proměnit ve vzpřímeného chlapíka.
Tak evoluce nefunguje.
Není to tak, jak si někteří lidé představují. Představme si strom.
Máme strom a na jeho horních větvích je spousta dobrého ovoce.
Horní větve nesou spoustu šťavnatých plodů.
Jsou to třeba jablka.
A u něj třeba žije nějaké zvíře podobné krávě, nebo raději podobné koni, a říká si:
Hrome, jak rád bych se k těm jablkům dostal.
A tak proto, že se chce dostat k jablkům na horních větvích, se po generace snaží natáhnout k horním větvím, krky se jim stále více protahují, až jsou z nich žirafy.
Toto není evoluce ani nic z toho, co zahrnuje, ačkoliv se zdá, že dnešní pojetí evoluce nás nutí tímto způsobem uvažovat.
Evoluce ve skutečnosti je, jak já raději říkám, přirozený výběr.
Přirozený výběr, poznamenejme si to.
Přirozený výběr.
Znamená to, že v každé populaci žijících organismů existují variace.
To je velmi důležité slovo: variace. Znamená, že existují mnohé obměny.
Když se podíváte na děti ve škole, uvidíte takové variace.
Někteří jsou vysocí, někteří drobní, někteří mají světlé vlasy, jiní tmavé.
A tak dále a tak dále.
Variace jsou všudypřítomné.
Proces přirozeného výběru znamená, že faktory prostředí zvýhodňují určitou variantu znaku.
Některé obměny nejsou příliš důležité, jiné jsou zásadní.
Každá učebnice biologie uvádí jeden opravdu velmi zajímavý příklad, je jím motýl drsnokřídlec březový.
Tito motýli ještě před průmyslovou revolucí v Anglii... pokusím se nakreslit pěkného motýla, abyste měli správnou představu, nakreslím jich víc, abychom měli hned několik těchto motýlů.
A ještě jeden drsnokřídlec březový.
Mezi drsnokřídleci byly určité rozdíly. Někteří byli více skrvnití, takže vypadali třeba takto.
Přidám ještě další barvu, bílé skvrny.
Někteří vypadali takto, jiní vypadali zase takto.
Samozřejmě měli také černé skvrny.
Někteří z motýlů možná měli sotva pár skvrn.
Máme tu tedy různé barevné odchylky, jaké byste našli v každé populaci.
Po tisíciletí žili tito motýli v přirozených barevných obměnách, které je nijak v životě neomezovaly.
Jenže najednou přichází do Anglie průmyslová revoluce a továrny začínají chrlit oblaka sazí, protože parní stroje fungují díky spalování uhlí. A všechno, co kdy bývalo bílé nebo šedé, například kmeny stromů... nakreslím tu nějaký kmen. Kmeny třeba bývaly šedé nebo bělavé, některé stromy vypadaly možná takhle, a našim motýlům to poměrně vyhovovalo, jiné stromy měly kmeny zase tmavé, jenže průmyslová revoluce vše pokryla sazemi ze spalovaného uhlí a všechny kmeny stromů najednou vypadaly takto:
Byly úplně černé nebo mnohem tmavší než předtím.
Takže zcela náhle došlo k radikální změně životního prostředí motýlů.
Co ovlivní jejich přirozený výběr?
Jednou z hrozeb pro tyto motýly jsou ptáci a jejich schopnost je spatřit.
Životní prostředí motýlů výrazně ztmavlo a vy si můžete domyslet, co nastalo:
Ptáci teď můžou najít tuto kořist mnohem snadněji než tuto kořist, protože tenhle šťastlivec je na černém pozadí hůře pozorovatelný.
Ne že by ho ptáci nenašli, najdou všechny, ale tohoto motýla sezobnou mnohem častěji.
Takže si můžete představit, co se stane, když ptáci uloví tyto motýly před rozmnožováním nebo během reprodukce.
Tito černí se budou rozmnožovat častěji a najednou začne přibývat motýlů, kteří vypadají jako oni.
Najednou bude všude více těchto motýlů.
Takže co se tu stalo?
Měli motýli nějaký záměr nebo podnikli nějakou aktivní změnu? Vypadá to, že černé zbarvení je velmi chytrý tah.
Vidíte, že okolí ztmavlo, počkáte pár generací motýlů a najednou je většina motýlů černých a vám se zdá, že jsou geniální.
Všichni se rozhodli zčernat, aby se lépe skryli před ptactvem.
Ale tohle se nestalo.
V celé jejich populaci existovalo mnoho variací.
A stalo se to, že jakmile se vše pokrylo sazemi tito tvorové a jejich potomci měli mnohem menší šance na rozmnožení.
Tito motýli se rozmnožovali víc a víc, zatímco tyto sezobali ptáci dříve, než se stačili rozmnožit, nebo v průběhu rozmnožování, takže nezplodili dostatek potomků a tak se černé zbarvení stalo dominantním rysem.
Tak drsnokřídlec březový přestal být skvrnitý. Možná si říkáte:
OK, to je jeden příklad, jenže to nestačí.
Přirozený výběr by se měl vztahovat se na cokoliv.
Právě přirozený výběr může vysvětlit, že jsme se vyvinuli z jednoduché bakterie, nebo z samostatně se replikující RNA, o které budu mluvit někdy příště.
Chápu, že potřebujete více důkazů a nějaký příklad ze současnosti.
Nejlepším příkladem bude zřejmě chřipka, obyčejná chřipka.
Příště připravím další videa o tom, co jsou to viry a jak se šíří. Viry jsou mimochodem fascinující, protože vlastně nevíme, zda jsou živí. Jsou to ve skutečnosti jen malé shluky DNA, případně RNA, o kterých se později dozvíme, že je to genetická informace.
Jsou uzavřené v proteinových obalech, v takto úhledném geometrickém uspořádání. A to je vše, co jsou. Viry opravdu nejsou jako klasické živé organismy, které se aktivně pohybují či mají aktivní metabolismus a podobně.
Viry jen přenášejí tuto malou DNA do jiných organismů, které ji mohou zpracovat a dále využít k výrobě dalších virů.
O virech bychom mohli natočit celou řadu videí. Chřipka je také virus. Každý rok se vyskytuje trochu jiný typ tohoto viru, který zahrnuje určité varianty.
Jistě tušíte, co se stane, pokud jde o běžnou chřipku. Označím všechny viry dvěma tečkami, a později si povíme, co tyto tečky znamenají, a jak se rozpoznají. Řekněme, že imunitní systém pozná chřipku podle dvou teček.
Když jsou tu tyto malé zelené potvory s dvěma tečkami, není to pro mě dobré.
Takže bude lepší, když je napadnu a zničím dřív, než napadnou celý imunitní systém, DNA a zbytek těla.
Jakmile se imunitní systém naučí rozpoznávat tento virus, dochází k velmi účinnému přirozenému výběru. Jak se imunitní systém může učit, o tom si ještě povíme. Systém začne tyto viry napadat.
Jenže chřipka je poměrně zákeřná. Ale není to úmyslné, viry nejsou cítící objekty.
Ale chřipka je zákeřná tím, že se soustavně mění.
Nemáte nikdy stejné viry chřipky, vždycky jsou tu obměny, takže například naprostá většina virů chřipky má dvě tečky, ale čas od času se vyskytne virus s jednou tečkou, jeden má tři tečky, a zřejmě je to jen náhodná mutace, náhodně se to stane možná jen jednomu z... teď si vymýšlím... jednomu z milionu těchto virů, že má jen jednu tečku místo dvou.
Ale co se stane, jakmile se lidský imunitní systém naučí bránit proti tomuto viru se dvěma červenými tečkami?
Tento odlišný virus nebude muset soupeřit s ostatními viry, aby nakazil lidský organismus. Bude mít lidskou DNA pro sebe.
Bude pak mnohem úspěšnější. Takže další rok, až chřipka zaútočí, až lidé začnou kýchat a šířit viry na kliky dveří a všude jinde, tento virus se stane novým typem chřipky.
Takže když pozorujete tento proces, vidíte, že každý rok máme nový typ chřipky. A to je evoluce a přirozený výběr v reálném čase. Skutečně se to děje!
Nestane se to během milionů a milionů let.
Ačkoliv většina významných jevů v životě kolem nás i uvnitř nás jsou založeny na procesech vyvinutých za miliony a miliony let, ale tady změnu vidíme již za rok.
Dalším příkladem můžou být antibiotika a bakterie.
Bakterie jsou malé pohyblivé buňky, budeme o nich ještě mluvit, které normálně žijí, mají metabolismus a vše ostatní.
Mimochodem, je dobré si zapamatovat, že pokud je řeč o infekci, je to buď virová infekce, kdy viry napadají DNA a využívají vaše buněčné procesy ke svému rozmnožování, nebo může jít o bakteriální infekci.
Anti-biotika.
Správně je to bez pomlčky.
Antibiotika.
Antibiotika napadají bakterie, zabíjí je.
Když přijdete k lékaři a řeknete mu:
Je mi špatně, asi mám bakteriální infekci. Potřebuji antibiotika.
Rozumný lékař řekne: antibiotika vám jen tak nedám, protože čím více antibiotik užíváte, tím více nových verzí bakterií stvoříte.
Měl bych být opatrný se slovem stvoříte, protože je vlastně aktivně netvoříte, ale abych to nějak dořekl, pravděpodobně tak umožníte rozvoj bakterií rezistentních vůči antibiotikům.
Jak je to možné?
Dejme tomu, že... dejme tomu, že máme nespočet těchto zelených bakterií.
A jednou za čas se objeví jedna, která je malinko jiná než ostatní.
Celá populace bakterií vám způsobí stejné onemocnění. Tato bakterie má jen náhodnou odchylku, v její DNA došlo k drobné změně.
Nicméně všechno jsou to bakterie, které byste ve svém těle nechtěli.
Imunitní systém je dokáže zlikvidovat, ale když jich je moc, můžou vás zabít nebo způsobit vážnou nemoc.
Kdyby začali brát antibiotika všichni, kteří nejsou opravdu nemocní, nebo když je opravdu vážně nepotřebují, dostanou antibiotika, která zelené bakterie spolehlivě ničí.
Ale co se stane, když náhle zabijete spoustu zelených bakterií?
Modré bakterie pak získají celý ekosystém, o který musely bojovat se zelenými, aby si také něco ukořistily z vašeho těla. Ale teď jsou samy a můžou se množit dle libosti. Zdůrazňuji, že v tom nebyl žádný záměr, žádný úmyslný proces, kdy by si řekla:
Koukejte, jsem bakterie, ale jsem chytřejší než vy a přetvořím se tak, abych se ubránila antibiotikům.
Ne, jsou to jen nahodilé změny a mutace, které se u virů a bakterií běžně dějí.
Ale tak výhodná je třeba jen jedna změna z milionu.
Ale jakmile zničíte všechny její konkurenty, tato nová bakterie se rychle namnoží a stane se dominantní bakterií. Najednou jsou pracně vyvinutá antibiotika proti zeleným bakteriím zcela bezcenná.
Takto můžeme dát vzniknout superbakterii.
O ní už jste možná slyšeli.
Ne že by se superbakterie sama stvořila.
Vznikne díky našemu hubení jejích konkurentů a my ji pak nedokážeme zničit, protože všechny léky jen pomůžou ničit její konkurenty.
A tato bakterie bude dále mutovat. Pokud budeme používat antibiotika příliš často, budeme podporovat selekci bakterií, na které antibiotika nebudou působit.
Ale myslím, že jsem už mluvil dost dlouho, i když je to téma opravdu fascinující. Tohle video jsem chtěl udělat jako první lekci o biologii, protože biologie je studium o životě. Můžeme se bavit o tom, co je to život, jestli viry jsou živé organismy nebo ne, ale pokud opravdu chcete studovat živé organismy, musíte vždy vycházet z myšlenky přirozeného výběru.
Mohli bychom letět na jinou planetu, kde žijí tvorové bez DNA, nebo mají v buňkách uchovaný nějaký jiný typ dědičné informace, nebo se rozmnožují nějakým jiným způsobem, nebo základy jejich buněk netvoří uhlík, ale křemík. a kdybychom na této planetě chtěli studovat biologii, všechny naše znalosti o biologii, virech a DNA by byly k ničemu.
Ale pokud rozumíme tomuto konceptu přirozeného výběru, tedy že prostředí ovlivní výběr a že neexistuje žádný aktivní proces, ale jen náhodné jevy, změny, které řídí jen náhoda, tyto změny se rozšíří za nepředstavitelně dlouhou dobu, hromadí se a dále šíří s velmi důležitými následky.
Povíme si o tom v dalším videu.
Brzy na viděnou!
Když si koupíte tubu barvy, najdete v ní převážně pigment a pojidlo.
Na pigmentu záleží odstín barvy.
Je to ta věc, co dodává malbě barvu.
Jeho základem můžou být jemné minerály. Nebo to můžou být přírodní produkty.
Pojidlem je převážně lepidlo, příměs barvy, která spojuje všechny tyhle malé částečky dohromady.
Pojidlem olejové barvy je lněný olej. Jedná se o trochu jiný druh lněného semene.
Takže když máme pigment, barevná hmota jde do pojidla, které ji drží pohromadě, a to je převážně všechno, z čeho barva je,
Použitím skleněného válce se ujistím, že se barva do oleje vstřebala, stejně jako, že má správnou a jednotnou konzistenci.
Když si v dnešní době koupíte barvu, je spíš vytvořená obrovským průmyslovým procesem než staromódním způsobem v ruce, který taky předvádím.
Čím víc oleje přidáte do barvy, tím víc průsvitnější barva bude.
A protože je olej původně zabarvený, má výsledek nepatrně zežloutlou barvu.
Čím víc toho přidáme, tím víc musíme tlačit na tyhle flíčky barvy, tyhle kousky pigmentu.
Pokud se rozmačkají na to, čemu se říká glazura, s velkým množstvím lněného oleje, pak můžeme vidět skrz barvu. Je průhlednější.
Dnes tady chci mluvit o tvůrčím sebevědomí.
Vrátím se zpátky do třetího ročníku do Oakdale School v Barberton, Ohio.
Pamatuji si na jeden den, kdy můj kamarád Brian pracoval na jednom projektu.
Modeloval koně z hlíny, kterou náš učitel měl schovanou pod umyvadlem.
V jednu chvíli jedna z dívek, která seděla vedle něj, pozorovala co dělá, naklonila se k němu a řekla,
"To je strašný.
To vůbec nevypadá jako kůň."
Brianova ramena sklesla.
Zmačkal hliněného koně a hodil to zpátky do koše.
Poté jsem již nikdy neviděl dělat Briana projekt, jako byl tento.
A já se ptám, jak často se tohle děje.
Vypadá to, že když řeknu tento příběh o Brianovi v mé třídě, spousta z nich chce přijít po hodině a říct mi o jejich podobném zážitku, jak je učitel shodil nebo jak byl jiný student k nim krutý.
A někteří přestali přemýšlet o sobě jako o tvůrčí bytosti.
Všiml jsem si, že když se toto stane v dětství a posunuje se to, tak se to zakoření, dokonce, i když dospějete.
Takže toho můžeme vidět hodně.
Když jsme měli seminář nebo když jsme měli klienta u nás v práci a pracoval s námi, nakonec jsme se dostali do bodu, který byl rozmazaný a nekonvenční.
A dokonce tito velcí šéfové vytáhnou své Blackberry (mobilní telefon) a řeknou, že musí vyřídit nějaký hodně důležitý hovor, a hned zamíří k východu.
Jednoduše se cítí nepohodlně.
Když je doženeme a zeptáme se, co se děje, odpoví něco jako, "Nejsem tvůrčí typ."
Ale my víme, že to není pravda.
Jestliže zůstanou v procesu, pokud se toho budou držet, skončí s úžasnými věcmi a sami sebe překvapí jak inovativní jsou oni i jejich týmy.
Sledoval jsem tento strach z rozsudku, který máme.
Ten, díky kterému neděláte věci, kterých se bojíte, protože byste byli souzeni.
Když neřeknete tu správnou tvůrčí věc, budete souzeni.
Měl jsem velký průlom, když jsem potkal psychologa Alberta Banduru.
Nevím, jestli znáte Alberta Banduru.
Ale když se podíváte na Wikipedii, píše se tam, že je čtvrtým nejdůležitějším psychologem v historii -- jako Freud, Skinner, ještě někdo a Bandura.
Bandurovi je 86 a stále pracuje na Stanfordu.
Je to prostě skvělý chlap.
Chtěl jsem ho poznat, protože zrovna dlouho pracoval na fóbiích, o které se hodně zajímám.
On vyvinul tuto cestu, tento druh metodiky, který končí léčbou lidí ve velice krátkém čase.
Ve čtyřech hodinách měl obrovskou úspěšnost v léčbě lidí, kteří měli fóbie.
Mluvili jsme o hadech.
Nevím proč jsme mluvili o hadech, ale mluvili jsme o nich a o strachu z nich jako fóbie.
A bylo to opravdu příjemné, opravdu zajímavé.
Řekl mi, že pozval testovací subjekt dovnitř a řekl, "Víte, že ve vedlejší místnosti je had a my tam spolu půjdeme."
Těm, kterým toto řekl, většina z nich odpovědělo,
"Absolutně ne, tam nepůjdu, obzvlášť pokud tam je had.
Ale Bandura má proces krok za krokem, který byl super úspěšný.
Takže vzal lidi k polopropustnému zrcadlu, aby se podívali do místnosti, kde byl had a aby se s tím cítili uvolněně.
A pak, po sérii kroků, je přesunul a oni stáli ve dveřích s otevřenými dveřmi a koukali se přímo dovnitř.
Dosáhl toho, že se v této situaci cítili uvolnění.
A po mnoha dalších krocích, dětských krůčcích, byli v té místnosti, měli kožené rukavice, jako svářeč a nakonec se dotknuli i hada.
A jakmile se dotknuli hada, všechno bylo v pohodě.
Vlastně, všechno bylo lepší než v pohodě.
Tito lidé, kteří měli životní strach z hadů, říkali něco takového,
"Podívej jak krásný had tohle je."
A měli ho na svém klíně.
Bandura nazývá tento proces "průvodce mistrovství."
Miluji tento termín: průvodce mistrovství.
A stalo se ještě něco dalšího. Tito lidé, kteří prošli tímto procesem a dotknuli se hada skončili s tím, že měli menší strach z dalších věcí v jejich životě.
Více se snažili, měli větší vytrvalost, a byly odolnější tváří v tvář neúspěchu.
Prostě získali novou důvěru.
A Bandura tuto důvěru nazývá samo-účinou -- pocit, že můžete změnit svět a že můžete dosáhnout toho, co jste si předsevzali.
Setkání s Bandurou pro mě bylo očistné, protože jsem si uvědomil, že tento slavný vědec zdokumentoval a vědecky podložil něco, co jsme viděli stát se za posledních 30 let.
Že bychom mohli vzít lidi, kteří měli strach, že nejsou tvůrčí, a mohli bychom je provést přes sérii kroků, něco jako série malých úspěchů, a oni by změnili strach na důvěrnost a překvapili by sami sebe.
Tato transformace je úžasná.
Vidíme to nyní na d.škole celou dobu.
Lidé ze všech různých druhů oborů, si o sobě myslí, že jsou jen analytičtí.
Přijdou a projdou procesem, naším procesem, vybudují si sebejistotu a najednou o sobě smýšlejí jinak.
Jsou naprosto emocionálně nadšení, že můžou chodit po světě a myslet o sobě jako o tvůrčí osobě.
Tak jsem myslel, že jednou z věcí, kterou bych dnes udělal, je, že bych vás vzal a ukázal jak takový výlet vypadá.
Pro mě, ten výlet vypadá jako Doug Dietz.
Doug Dietz je technický člověk.
Navrhuje lékařské zobrazovací zařízení, velká lékařská zobrazovací zařízení.
Pracuje pro GE a měl skvělou kariéru. (GE = General Electric)
Ale v jednu chvíli měl krizi.
Byl v nemocnici a díval se na jeden jeho MRI přístroj, který se používal, (MRI = magnetická rezonance) když viděl mladou rodinu.
Byla tam malá holčička brečela a byla strašně vyděšená.
A Doug byl vážně zklamaný, když se dozvěděl, že téměř 80 procent dětských pacientů této nemocnice muselo být pod sedativy, aby mohli být vyšetřeni MRI přístrojem.
A tohle Douga vážně znepokojilo, protože předtím byl pyšný na to co udělal.
S tímto přístrojem zachraňoval životy.
Ale opravdu ho to zraňovalo, když viděl ten strach, který tento přístroj způsoboval dětem.
Toho času byl na d.škole ve Stanfordu.
Učil se o našem procesu, o designu myšlení, o empatii, o opakovaném prototypování.
Chtěl by vzít tyto nové znalosti a udělat něco opravdu jedinečného.
Chtěl by kompletně změnit celou zkušenost se skenováním.
A tohle je to, s čím přišel.
Pro děti to změnil v dobrodružství.
Namaloval zdi i přístroj a obsluhu přeškolili lidé, kteří znají děti, jako lidé z dětských muzeí.
A když nyní děti přijdou, tak je to zážitek.
Mluví s nimi o hluku a pohybu lodi.
A když přijdou, říkají,
"Dobře, půjdeš na pirátskou loď, ale musíš být potichu, protože nechceme, aby tě piráti našli."
A výsledky byly super úspěšné.
Takže dříve, 80 procent dětí, které potřebovaly být pod sedativy, jsme u 10 procent, které potřebují sedativa.
A nemocnice a GE jsou šťastní také.
Protože nemusíte pokaždé volat anesteziologa. Přes den mohou ošetřit více dětí. Takže kvantitativní výsledky byly skvělé.
Ale Dougovy výsledky, na kterých mu záleželo, byly kvalitativní.
Byl s jednou mámou, čekali na dítě, až přijde ze skenu.
A když se ta holčička vrátila ze skeneru, utíkala přímo k mámě a řekla,
"Mami, můžeme zítra přijít taky?"
(Smích)
Slyšel jsem Douga říkat tento příběh mnohokrát, o jeho osobní přeměně a o průlomovém designu, který z toho vznikl. Ale nikdy jsem ho neslyšel říkat příběh o té malé holčičce bez slz v očích.
Dougův příběh se odehrává v nemocnici.
Vím své o nemocnicích.
Před pár lety jsem cítil bouli na straně mého krku a byl jsem na řadě jít na MRI přístroj.
Byla to rakovina.
Ten špatný druh.
Řekli mi, že mám 40procentní šanci na uzdravení.
Takže, když sedíte a okolo jsou další pacienti ve stejných pyžamech a každý je bledý a hubený a vy čekáte až přijdete na řadu na gamma ozařování, myslíte na hodně věcí.
Většinou myslíte na: "Budu žít?"
Myslel jsem hodně na to, jaký by byl život mé dcery beze mě?
Ale myslíte taky na jiné věci.
Přemýšlel jsem hodně o tom, co jsem měl na Zemi udělat?
Jaké bylo mé poslání?
Co bych měl udělat?
Měl jsem štěstí, protože jsem měl hodně možností.
Pracovali jsme v oblasti zdraví a wellness a v školách a pro rozvojový svět.
A tady bylo hodně projektů na kterých jsem mohl pracovat.
Ale rozhodl jsem se a angažoval, v tomto bodě, do věci, kterou jsem chtěl dělat nejvíc -- pomoci co největšímu počtu lidí jak jen to bude možné. Získat tvůrčí sebevědomí, které ztratili po své cestě.
A pokud přežiji, to je ta věc, kterou chci dělat.
Přežil jsem, jen abyste věděli.
(Smích) (Potlesk)
Opravdu věřím, že pokud si lidé získají toto sebevědomí -- a můžeme to stále vidět v d.škole a v IDEO -- tak mohou začít pracovat na věcech, které jsou v jejich životech opravdu důležité.
Vidíme lidi, kteří končí s tím co dělali a dávají se novým směrem.
Vidíme je, že přicházejí se zajímavými a i více nápady, takže si mohou vybrat z lepších nápadů.
Prostě dělají lepší rozhodnutí.
Takže vím, že na TEDu byste měli mít věci jako "chci změnit svět".
Každý má svou "svět měnící" věc. Pokud je tady jedna pro mě, tak je to ono.
Pomoci, aby se to stalo realitou.
Doufám, že se ke mě připojíte v mém úkolu -- vy jako přemýšliví lídři.
Bylo by skvělé, kdybyste nenechali rozdělit svět na tvůrčí a netvůrčí, jako by to byla věc daná Bohem. A aby si lidé uvědomili, že jsou od přírody tvůrčí.
A tito přirození lidé by měli nechat své myšlenky létat.
Měli by dostáhnout toho, čemu Bandura říká samo-účinnost, že můžete dělat, co si předsevzali a že můžete dosáhnout místa tvůrčí sebejistoty a dotknout se hada.
Děkuji.
(Potlesk)
První koncert na turné. Odškrtnuto.
A teď se jen najíst...
Burgery
Skvělej tip kámo.
Red Mill je nejlepší!
Burgery
Dneska poslední koncert.
Zakončit se dá jen jedním způsobem...
Místa, která máte rádi. Od lidí, kterým věříte.
To je plus.
Přímka prochází bodem [-1,6] a [5,4].
Jaká je rovnice této přímky?
Zkusme si to představit.
Toto je osa x.
Nemusíte to kreslit, abyste příklad vyřešili, ale je lepší si to představit.
Toto je osa x.
První bod je [-1,6].
Tedy [-1,6]. -1, a 1, 2, 3, 4, 5, 6.
Toto je ten bod [-1,6].
A druhý bod je [5,-4].
Tedy 1, 2, 3, 4, 5. A 4 dolů, 1, 2, 3, 4.
Je to tedy zde.
Přímka, která je spojuje, Vypadá nějak takto.
Přímka je nějak takto.
Umím to lépe.
Nakreslím to tečkovaně, možná to bude lehčí tečkovaně.
Přímka vypadá nějak takto.
Najděme tedy její rovnici.
Je dobré začít se sklonem přímky.
Pamatujte si, že chceme najít rovnici: y je rovno mx plus b.
Toto je obecná rovnice přímky, kde "m" je sklon přímky a "b" je průsečík osy y.
Zkusíme teď zjistit "m". Zkusíme najít sklon této přímky.
Tedy "m", neboli sklon přímky, je změna v "y" děleno změnou v "x".
Je to y-ová souřadnice konečného bodu minus y-ová souřadnice startovního bodu děleno x-ová souřadnice konečného bodu minus x-ová souřadnice startovního bodu.
Udělejme si v tom jasno.
Toto je rovno změně v "y" děleno změnou v "x", což je to samé jako nárůst děleno postup, stejné jako y-ová hodnota konečného bodu minus y-ová hodnota začínajícího bodu, je to stejné jako změna v "y", děleno x-ová souřadnice konečného bodu minus x-ová souřadnice začínajícího bodu, toto je změna v "x".
A jen si musíme vybrat toto jako začínající bod a toto jako konečný bod.
Uděláme to zde. Začínající bod a toto je konečný bod.
Jaká je tedy změna v "y"?
Změna v "y"...
Začali jsme v y rovno 6, a jdeme dolů až sem k y rovno 4.
Tedy toto zde je naše změna v "y".
Můžete se kouknout na graf a říct si, že když začneme v 6 a pak jdeme do -4, tak jsme šli o 10.
A když použijeme tento vzorec, tak získáme to samé.
Skončili jsme v -4. A od toho chceme odečíst 6.
Toto zde je konečný y2 a toto zde je začínající y1. Toto je y1.
Tedy y2, -4, minus y1, 6. Nebo prostě -4 minus 6. To je rovno -10.
A to nám říká změnu v "y".
Jdeme z tohoto bodu do tohoto bodu. Musíme jít úplně dolů, naše zvýšení je -10. Musíme jít dolů o 10, odkud jsme získali -10.
Teď jen musíme zjistit změnu v "x".
Můžeme se podívat na tento graf zde.
Začali jsme s x rovno -1 a jdeme sem do x rovno 5. Začali jsme v x rovno -1, a jdeme až sem do x rovno 5.
Takže máme 1 k 0 a pak 5 dalších.
Tedy změna v x je rovna 6.
Můžete se na to tady kouknout, nebo můžete na tento vzorec použít stejný nápad, x-ová souřadnice konečného bodu je 5 a x-ová souřadnice počátečního bodu je -1.
5 minus -1. 5 minus -1 je to samé jako 5 plus 1. To je 6.
Sklon je tedy -10 děleno 6, což je to samé jako -5/3.
Zkrátil jsem to 2.
Víme, že rovnice přímky bude y rovno -5/3, to je sklon, krát x plus b.
Takže pořád potřebujeme vyřešit průsečík s osou y.
A k tomu zase použijeme informace, které už víme.
Vlastně tu máme už několik informací.
Můžeme použít to, že přímka prochází bodem [-1,6], nebo můžeme použít ten druhý bod.
Víme, že když to je rovno -1, tak y je rovno 6.
Tedy y je rovno 6, když x je rovno -1.
-5/3 krát x...
Když x je rovno -1, tak y je rovno 6.
Takže za "x" a "y" dosadíme jejich hodnoty a umíme tuto rovnici vyřešit pro "b".
-1 krát -5/3.
6 je rovno 5/3 plus b.
Teď můžeme odečíst 5/3 od obou stran rovnice.
Odečteme to od levé strany. A pak to odečteme od pravé strany. A pak získáme 6 minus 5/3.
Takž to bude...
Vypočítám to tady.
Vezmeme společného jmenovatele. Tedy 6 je to samé jako...
Udělám to tady.
6 minus 5/3 je to samé jako... 6 je to samé jako 18/3, pak od toho odečtu 5/3.
A to je 13/3. Tady je tedy 13/3.
A tady se to pak samozřejmě požere. Takže máme: b rovno 13/3. Máme tedy hotovo.
Víme sklon a víme průsečík osy y.
Rovnice naší přímky je: y je rovno -5/3 krát x plus průsečík osy y, což je 13/3.
Toto můžeme napsat jako smíšené číslo.
Pak je to lehčí si představit.
13/3 je 4 a 1/3.
To je tedy průsečík osy y. Je to [0,13/3]. Nebo [0,4 a 1/3].
A i na mém velmi nepřesném grafu to tak vypadá.
A sklon je -5/3, to je to samé jako -1 a 2/3.
Můžete zde vidět, že ten sklon je dolů, protože je záporný. Je to trochu prudší než sklon 1.
Není to tolik jako -2. Je to -1 a 2/3. Když to napíšeme jako smíšené číslo.
Doufám, že Vás to bavilo.
Ahoj moje jméno je Jeff zákonem a já jsem z Haas Automation
Já jsem tu dnes mluvit o moderní nástroj řízení
S většiny obráběcích definování, volá a správa zálohování nástroje je složité a časově náročné
Navíc na většině obráběcí stroje, které je také navíc stát možnost
Každý Haas mill je standardně vybaven naší moderní nástroj řízení funkce
To jsou velmi velmi snadné používání
Pokud chcete začít, třeba definovat skupinu nástroj
Jít na stránku ATM v aktuální obrazovky příkaz a musíme dát
Skupina číslo, které je mezi 1000 a 2999
V tomto případě je můj nástroj ½ "endmill, nástroj 23
Aby bylo snadno zapamatovatelné, že volat této skupiny 1-0-2-3
"1-0-2-3" pomocí kláves se šipkami k přidání zvýraznění "Přidat..." a stiskněte "Zapsat"
Teď jsem přidána skupina 1-0-2-3
Teď je načase, ve druhém kroku v procesu
Stisknutí "F4" přejděte do dalšího okna
A je to tady, že jsem definovat limit
Jaká kritéria budu používat k určení, že můj primární nástroj vypršela a to je čas zavolat nástroj pro zálohování?
Když jsem mluvil o cvičení nebo kohoutku, je to pravděpodobně počet otvorů
Pokud mluvím o rozšířenost viděli, že vím, že můžu 40 dílů s
Pak jsem chtěl dát do 40 v sloupci využití
Ale v tomto případě mám zájem včas, krmiva
Já vím, že tento endmill bude spuštěna za 60 minut
Tak "60", "zápis"
A byla definována omezení pro tento nástroj
A teď třetí a závěrečná krok v procesu je nastavení nástroje, sami
"F4" přejděte do dalšího okna
A můj hlavním nástrojem je nástroj 23
"2-3," "ZADEJTE"
Teď můžu šipka dolů a definovat back-ups
Nástroj 31 je můj první nástroj back-up
"3-1," "ZADEJTE"
A 32 je druhým nástrojem back-up
"3-2," "ZADEJTE"
Teď, když jste definovali moje skupina
V standardním programu pro CNC
Budu volat nástroj 23 příkazem T23 M6
Když budu chtít použít zálohu nástroje jsem jednoduše nahraďte T23 T-1-0-2-3
S funkcemi Upřesnit v ovládacím prvku Haas
Jdu do režimu úprav, stiskněte tlačítko "F1"
To vyvolá řadu nabídek kde můžu vybrat najít a nahradit text
Funguje to stejně, jako by v textovém editoru na stolním PC
Jdu do "T23," "Zapsat"
Nahradit "T-1-0-2-3," "Zapsat"
"F" nahradit vpřed
A "A" Nahradit vše
Já jsem jen nahrazeny všechny mé T23s T-1-0-2-3
Teď můžu projít a totéž pro délku volání
Dostane G43 H23 nahrazeny G43 H-1-0-2-3
A když jsem pomocí ořezávání comp
A nyní jako spustit tento program znovu a znovu CNC řízení bude číst příkaz T-1-0-2-3
Pokud nástroj pro primární zbývá života
Pokud ne, bude prohledávat prostřednictvím seznamu a první nástroj back-up to jich zbývá života a Zavolejte nástroj na vřeteno
Bez ohledu na to, který nástroj skončí v vřeteno CNC řízení bude vždycky k načtení
A je to
V několika jednoduchých krocích jsem redundantní nástrojích vestavěli do mého programu xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Vyrostl jsem v New Yorku mezi Harlemem a Bronxem.
Když vyrůstáte jako chlapec, učí vás, že muži musí být tvrdí, musí být silní, musí být odvážní, dominantní - bez bolesti, bez emocí, s výjimkou hněvu - a rozhodně beze strachu; že muži jsou v čele, což znamená, že ženy nejsou; že muži vedou, a vy byste měly jen následovat a dělat, co řekneme; že muži jsou nadřazení; ženy jsou podřadné; že muži jsou silní; ženy jsou slabé; že ženy mají menší hodnotu, jsou vlastnictvím mužů, jejich objekty, zejména sexuální objekty.
Později jsem přišel na to, že to je kolektivní socializace mužů, lépe známá jako "mužské zaškatulkování."
Vidíte, že tato mužská škatulka má v sobě všechny ingredience toho, jak definujeme mužství.
Teď chci také říct, že nepochybně jsou některé skvělé, úžasné, naprosto úžasné věci když jste muž.
Ale zároveň, jsou některé věci, které jsou docela překroucené, a my opravdu musíme začít pochybovat, podívat se na to a opravdu se dostat do procesu narušení, nové definice toho, co známe jako mužství.
To jsou obě moje děti doma, Kendall a Jay. je jim 11 a 12.
Kendall je o patnáct měsíců starší než Jay.
Bylo období, kdy jsme moje žena - jmenuje se Tammie - a já měli opravdu dost napilno a najednou bum bác:
Kendall a Jay.
(Smích)
A když jim bylo asi pět a šest, čtyři a pět,
Jay ke mně mohla přijít, přijít si ke mně poplakat.
Bylo jedno, proč plakala, mohla si sednout na mé koleno, mohla mi usoplit rukáv mohla jen plakat a vybrečet se.
Táta je tu pro tebe.
Na ničem jiném nezáleží.
Na druhou stranu Kendall - a jak jsem řekl, je pouze o 15 měsíců starší než ona - kdyby ke mně přišel plakat on, tak sotva bych ho uslyšel plakat, jeho čas by vypršel.
Dal bych tomu chlapci asi 30 sekund, což znamená, že než se ke mně vůbec dostal, už jsem říkal něco jako "Proč pláčeš?
Hlavu vzhůru.
Podívej se na mě.
Vysvětli mi, co se děje.
Řekni mi, co se děje.
Nerozumím ti.
Proč pláčeš?"
A z mé vlastní frustrace plynoucí z mé role a odpovědnosti udělat z něj muže, který by se vešel do těchto obecných měřítek a struktur, které definují tuto mužskou škatulku, se slyším, jak sám říkám věci jako,
"Jdi do svého pokoje.
Jen si pokračuj, pokračuj ve svém pokoji.
Sedni si, a dej se do kupy a pak se vrať a mluv se mnou až budeš schopný se mnou mluvit jako -" co?
(Publikum:
Muž.)
Jako muž.
A to je mu pět let.
A jak šel život dál, říkal jsem si,
"Bože můj, co se to se mnou děje?
Co to dělám?
Proč bych to měl dělat?"
A začínám vzpomínat.
Vzpomínám na svého otce.
V mém životě bylo období, kdy jsme v rodině zažili velmi problematickou zkušenost.
Můj bratr, Henry, tragicky zemřel, když jsme dospívali.
Žili jsme v New York City, jak jsem již řekl.
Žili jsme v té době v Bronxu, a pohřeb byl v místě zvaném Long Island, bylo to asi dvě hodiny cesty z města.
A jak jsme se připravovali na návrat z pohřbu, auta zastavila u toalet, aby se lidé před dlouhou cestou zpět do města mohli dát do pořádku.
A limuzína se vyprázdnila.
Moje matka, moje sestra, moje teta, všichni šli ven, ale můj otec a já jsme zůstali v limuzíně, a hned, jakmile ženy vyšly ven, se můj otec rozplakal.
Nechtěl plakat přede mnou, ale věděl, že než se vrátíme zpátky do města, to nevydrží a bylo to lepší přede mnou, než aby si dovolil vyjádřit tyto pocity a emoce před ženami.
A tohle je muž, který právě před 10 minutami dal svého dospívajícího syna do země - to je něco, co si prostě nemůžu ani představit.
Co si z toho pamatuju ze všeho nejvíc, je, že se mi omlouval za to, že přede mnou pláče, a zároveň mě podporoval, vyzvedával mě za to, že jsem neplakal.
Dívám se na to takto, že tento strach, který máme jako muži, tento strach nás paralyzuje, drží nás jako rukojmí této mužské škatulky.
Pamatuji si, jak jsem mluvil s 12letým chlapcem, fotbalistou, a zeptal jsem se ho, řekl jsem,
"Jak by ti bylo, kdyby ti tvůj trenér před všemi hráči řekl, že jsi hrál jako holka?"
Teď jsem čekal, že řekne něco jako, byl bych smutný; naštval bych se; zlobil bych se, nebo něco takového.
Ne, ten kluk mi řekl - ten kluk mi řekl,
"To by mě zničilo."
A já jsem si řekl
"Bože, jestli by ho zničilo když by ho nazvali holkou, co ho tedy o dívkách učíme?"
(Potlesk)
Vzalo mě to zpět do doby, kdy mi bylo asi 12 let.
Vyrostl jsem v činžáku v centru města.
V současné době žijeme v Bronxu, a ve vedlejším domě bydlel kluk jménem Johnny.
Bylo mu asi 16 let a nám všem bylo asi 12 let - mladší kluci.
A on se s námi mladšími kluky potloukal.
A na tomhle klukovi nebylo moc dobrého.
Byl to ten typ kluka, jehož rodiče by se ptali,
"Co tento 16letý kluk dělá s těmito 12letými chlapci?"
A on opravdu strávil spoustu času ve špatných věcech.
Byl problémové dítě.
Jeho matka zemřela na předávkování heroinem.
Vychovávala jej babička.
Jeho otec nebyl nablízku.
Jeho babička měla dvě zaměstnání.
Byl doma hodně sám.
Ale musím vám říct, že my mladí kluci, jsme k tomuto klukovi vzhlíželi.
On byl v pohodě.
Byl skvělý.
To říkaly sestry, "byl skvělý."
Měl sex.
Všichni jsme k němu vzhlíželi.
Tak jednoho dne, byl jsem před domem a něco jsem dělal - jen jsem si tak hrál a něco dělal - nevím co.
On se podíval z okna; zavolal mě nahoru; řekl, "Hej Anthony."
Jako dítěti mi říkali Anthony.
"Hej Anthony, pojď nahoru."
Johnny zavolá, vy jdete.
Tak běžím rovnou nahoru.
Jak otevírá dveře, říká mi, "Chceš nějakou?"
Okamžitě jsem věděl, co má na mysli.
Protože pro mě, vyrůstajícího v té době, a s naším vztahem k tomuto mužskému zaškatulkování, "Chceš nějakou?" znamenalo jednu ze dvou věcí: sex nebo drogy - a my jsme v drogách nejeli.
Teď moje škatulka, moje propustka, moje propustka do světa mužů, byla okamžitě v ohrožení.
Dvě věci: Zaprvé, nikdy jsem neměl sex.
Jako muži o tom nemluvíme.
Jen svému nejdražšímu, nejbližšímu příteli, který přísahal na svůj život, řeknete, kdy jste měli poprvé sex.
Pro všechny ostatní se tváříme, jako že s někým spíme už od dvou let.
Není žádné poprvé.
(Smích)
Další věc, kterou jsem mu nemohl říct je, že jsem žádnou nechtěl.
Což je ještě horší.
My máme vždycky být na lovu.
Ženy jsou objekty, zejména sexuální objekty.
Takže nic z toho jsem mu říct nemohl.
Takže, jak by řekla moje matka: zkraťme to, řekl jsem Johnnymu prostě jen, "Ano."
Řekl mi, abych šel do jeho pokoje.
Jdu do jeho pokoje.
Na jeho posteli je dívka ze sousedství, Sheila.
Je jí 16 let.
Je nahá.
Dnes vím, že byla duševně nemocná, někdy víc aktivní než jindy.
Měli jsme pro ni celou sbírku nadávek.
Každopádně Johnny s ní právě měl sex.
Tedy, ve skutečnosti ji znásilnil, ale on by řekl, že s ní měl sex.
Protože, zatímco Sheila nikdy neřekla ne, nikdy také neřekla ano.
Takže mi nabízel příležitost udělat totéž.
Takže jsem šel do pokoje, zavřel jsem dveře.
Lidi, já zkamením.
Stojím zády ke dveřím, aby Johnny nemohl vtrhnout do místnosti a vím, že nic neudělám, a stojím tam dost dlouho na to, že bych ve skutečnosti něco udělat mohl.
Takže teď už se nesnažím přijít na to, co udělám, snažím se přijít na to, jak se dostat ven z tohoto pokoje.
Takže v moudrosti mých 12 let si rozepnu zip u kalhot, a vyjdu do místnosti, a heleme se, zatímco jsem byl se Sheilou v pokoji,
Johnny byl zpátky u okna a svolával kluky.
Takže teď je obývací pokoj plný chlapců.
Bylo to jako v čekárně u lékaře.
A ptali se mě, jaké to bylo, a já jim povídám, "Bylo to dobré" a zapnu si před nimi zip u kalhot, a zamířím si to ke dveřím.
Teď to všechno říkám s výčitkami svědomí, a v ten moment jsem měl obrovské výčitky svědomí ale byl rozpolcený, protože jsem cítil výčitky i nadšení, že mě neprokoukli. Ale věděl jsem, že se cítím špatně kvůli tomu, co se dělo.
Tento strach, že jsem venku škatulky, mě zcela prostoupil.
Já a moje propustka do světa mužů pro mě byli mnohem důležitější, než Sheila a to, co se jí dělo.
Podívejme se na to společně, my jako muži jsme učeni ženy podceňovat, vidět je jako majetek a objekty patřící mužům.
Chápeme to jako rovnici, ze které vyplývá násilí na ženách.
My jako muži, dobří muži, velká většina mužů, pracujeme na základech této celé kolektivní socializace.
Myslíme si, že tam nepatříme, ale jsme toho pevnou součástí.
Vidíte, musíme pochopit, že podceňování, přivlastňování a objektivizace je základem a bez něj se násilí dít nemůže.
Takže jsme součástí řešení stejně jako jsme součástí problému.
Centrum pro tlumení chorob říká, že mužské násilí na ženách má rozměry epidemie, je v této zemi i v zahraničí problémem číslo jedna ve zdravotní péči pro ženy.
Takže bych v rychlosti chtěl jen říct, toto je láska mého života, moje dcera Jay.
Svět, který si pro ni představuji - jak chci, aby se muži chovali a jednali?
Potřebuji, abyste byli se mnou na jedné lodi.
Potřebuji, abyste pracovali se mnou a já pracoval s vámi na tom, jak vychováváme naše syny a učíme je být muži - že je v pořádku nebýt dominantní, že je v pořádku mít pocity a emoce, že je v pořádku podporovat rovnost, že je v pořádku mít kolem sebe ženy, které jsou jen kamarádky že je v pořádku být celistvý, že mé osvobození jako muže je spřaženo s osvobozením ženy. (Potlesk)
Vzpomínám si, jak jsem se ptal devítiletého chlapce,
Zeptal jsem se devítiletého chlapce,
"Jaký by pro tebe byl život, kdyby jsi nemusel dodržovat toto mužské škatulkování?"
Odpověděl mi:
"Byl bych svobodný."
Děkuji vám, přátelé.
(Potlesk)
Pojďme zjistit, kolik je 3 krát 60.
Je několik možností, jak o tom přemýšlet.
Můžeme chápat jako 60 třikrát, což je 60 plus 60 plus 60.
To byste mohli být schopní sečíst z hlavy.
60 plus 60 je 120, plus 60 je 180.
A měli byste hotovo.
Jiný způsob, jak se na ten příklad dívat je, že 3 krát 60 je to samé jako 3 krát... A místo 60 si vezmeme 6 krát 10.
Dostaneme 3 krát 6 krát 10.
Při násobení třech čísel nezáleží, v jakém pořadí je násobíme.
Můžeme vynásobit nejprve 3 krát 6 a dostaneme 18. A pak to násobit 10.
18 krát 10 je 180. To je 18 s nulou na konci.
Bude to 180.
Procvičováním zjistíte, že si můžete říci:
"3 krát 6 je 18 a nesmím zapomenout na tu nulu na konci takže přidám na konec nulu a výsledek je 180.
Je to stejný výsledek, jako tady.
Pojďme na další příklad.
Chceme vynásobit 50 krát 7.
Teď zastavte video, vyřešte to sami a až poté se podívejte na mé řešení.
Takže 50...
Máme několik možností, jak to chápat.
Za prvé můžeme sečíst 50 sedmkrát.
Sčítání 50 sedmkrát bude trvat celou věčnost.
Znamená to sečíst 50 plus 50 plus 50 plus 50... Teď sčítáme pětkrát. ...plus 50 plus 50... Je jich 6 a ještě jednou 50 napíšu sem.
Toto je 50 sedmkrát.
A pokud to sečteme, tak dostaneme 50 plus 50 je 100, 150, 200, 250, 300, 350.
Lze to vypočítat takto, ale ukážu vám jednodušší způsob.
Jen si musíte uvědomit, že 50 je 10 krát 5.
Můžeme to tedy přepsat jako 10 krát 5 a to vynásobíme krát 7.
Na pořadí, ve kterém násobíme, nezáleží. Můžeme nejprve násobit 5 krát 7 a to víme, že je 35. A to pak vynásobíme 10.
10 krát 35... Dáme 0 za 35, takže dostaneme 350.
A 0 napíši stejnou barvou. A to bude 350.
Mohli jste si už uvědomit, že stačí odtud vzít 5 a vynásobit 5 krát 7 a dostat 35.
A poté nezapomenout, že to není 5, ale 50, takže musíme ještě vynásobit 10. Takže jen tuto 0 napíšeme nakonec. 50 krát 7 je 350.
Začneme s obrázkem maminky a malého plodu.
Plod je propojen s maminkou pomocí pupeční šňůry. Vše, co plod přijímá, mu poskytuje maminka. Kontroluje všechny živiny a všechen kyslík, který dítě přijímá.
Kontroluje všechny živiny a všechen kyslík, který dítě přijímá.
Existuje několik zajímavých způsobů, které umožňují dítěti... získat co největší množství kyslíku od maminky.
Nezapomeňme, že plod se snaží vyrůst a proto se chce ujistit, že všechny... rostoucí a vyvíjející se tkáně mají dostatek kyslíku. K tomuto účelu využívá několik triků.
První trik si vysvětlíme pomocí ampulky s krví.
Podíváme se na ampulku s krví maminky a srovnáme ji s krevní ampulkou dítěte.
Pokusím se nakreslit ampulky přibližně stejné velikosti a váhy.
Teď vezmu trochu maminčiny krve a odstředím ji v této malé zkumavce.
Krev se po odstředění rozdělí na dvě části, vidíte?
Budeme mít tři různé vrstvy.
První vrstva bude vypadat nějak takto a říká se jí plazma.
Pamatujte si, že hned pod plazmou se nachází tenká vrtva bílých krvinek a krevních destiček.
Pod nimi se nachází vrstva červených krvinek.
Pamatujte, že červené krvinky jsou buňky obsahující hemoglobin.
Jsou to buňky, které budou přenášet kyslík.
V mámině krvi zaujímá červená vrstva přibližně 35%. Zmanená to, že červené krvinky zaplní pouze třetinu ampulky. Zmanená to, že červené krvinky zaplní pouze třetinu ampulky.
Poměr červených krvinek a plné krve se nazývá hematokrit.
35% je poměr typický pro těhotnou ženu.
Toto číslo se může trochu lišit v závislosti na pohlaví a věku... ale pro těhotnou ženu je 35% přiměřené číslo.
Teď se přesuneme na stranu dítěte.
Pojďmě si nakreslit, jak bude pravděpodobně vypadat krev dítěte.
Plasma u dítěte zaujímá mnohem méně objemu krve, proto bude tato vrstva menší.
Dále tu máme vrstvu bílých krvinek, což je velmi malá vrstva a proto se mnoho nezmění. Dále tu máme vrstvu bílých krvinek, což je velmi malá vrstva a proto se mnoho nezmění.
A konečně třetí vrstva, která se skládá z červených krvinek.
Tato vrstva zaujímá přibližně 55%.
Doufám, že jsem to nakreslil správně, mělo by to být 55%.
Takže zde máme hematokrit mnohem vyšší. Co to tedy znamená?
Vyšší hematokrit znamená, že dítě má více červených krvinek kolujících v daném objemu krve. Vyšší hematokrit znamená, že dítě má více červených krvinek kolujících v daném objemu krve. Tyto červené krvinky mohou přenést více kyslíku.
Červené krvinky jsou velmi důležité pro přenos kyslíku. To byl jeden z triků, jak získat více kyslíku.
Jednoduše zvýšíme množství červených krvinek v daném objemu krve.
Množství červených krvinek plodu tedy roste a v tom je ten trik.
Jak jinak může dítě získat větší množství kyslíku od maminky? Jak jinak může dítě získat větší množství kyslíku od maminky?
Přemýšleli jsme o množství, ale můžeme přemýšlet také o typu.
Co tím myslím? Zaměřme se na jednotlivé typy hemoglobinu.
Víme, že lidský hemoglobin se skládá ze čtyř částí.
Nalevo si tedy nakreslíme hemoglobin dospělého člověka.
Nejdřív rozepíšu hemoglobin dospělého člověka.
Hb znamená hemoglobin a A dospělý člověk (adult).
Radši sem napíšu dospělý (adult), abychom věděli, který je který.
Nakreslím jeden z typů hemoglobinu, ten hlavní.
Exisuje ale několik dalších druhů.
Jak jsem ale řekl, budeme se zabývat jen hlavním typem.
Má několik alpha podjednotek, což jsou peptidy. Tyto peptidy zaujímají pozici, které říkáme alpha.
Další jsou beta podjednotky, které vypadají jinak než alpha podjednotky.
Další jsou beta podjednotky, které vypadají jinak než alpha podjednotky.
V hemoglobinu se nacházejí v poměru 2 ku 2, takže každý hemoglobin se skládá ze 4 částí.
Tady vidíme 2 podjednotky alpha i beta.
Na straně plodu bude situace trošku jiná.
Opět zde máme hemoglobin.
Stejně jako dospělý, plod má také několik druhů hemoglobinu. Hlavní je ale HbF (fetus), který stejně jako u dospělého obsahuje alpha podjednotky... a jako v předchozím případě jsou dvě.
Narozdíl od beta podjednotek však obsahuje podjednotku, které říkáme gama.
Takto se píše řecké písmenko gama.
Teď se může navázat kaslík na oba hemoglobiny. Hemoglobin dospělého i hemoglobin plodu mohou vázat čtyři kyslíky.
Nakreslím sem čtyři kyslíky.
Uvnitř červených krvinek se nachází malé molekuly. Pokusím se vám je načrtnout.
Tato molekula obsahuje čtyři uhlíky, očísluji je uhlík 1,2 a 3.
Od uhlíku číslo 2 vede vazba ke kyslíku a od něj pak vazba k fosfátu. Od uhlíku číslo 2 vede vazba ke kyslíku a od něj pak vazba k fosfátu.
Pamatujte si, že fosfát je obvykle pětivazný.
Pojďme si dokreslit tuto malou molekulu.
Vazba na uhlíku číslo 3 vypadá stejně jako na uhlíku číslo 2.
Molekula hemoglobinu, která se nachází uvnitř červených krvinek tedy vypadá takto. Obsahuje dva fosfáty.
Na uhlíku číslo 1 se nachází toto.
Je to malá molekula, která se jmenuje... ...můžete zkusit hádat jak se jmenuje :-)
Nazýváme ji 2,3, (vazby jsou od uhlíku číslo 2 a 3)... bi (di), protože obsahuje dva fosfáty... difosfoglycerát..
Takže tady máme dva fosfáty a tato část se nazývá glycerát. Takže tady máme dva fosfáty a tato část se nazývá glycerát.
Máme tedy bifosfoglycerát.
2,3-bifosfoglycerát se někdy zkracuje na 2,3-BFG.
2,3-bifosfoglycerát se někdy zkracuje na 2,3-BFG.
Lidé totiž neradi říkají celý název.
Proto to zkracují na 2,3-BFG.
2,3-BFG se nachází uvnitř červených krvinek.
Pomáhá červeným krvinkám zbavit se kyslíku.
Když teď víte, jak celá molekula vypadá, zjednoduším to a nakreslím jen žlutý puntík.
Když teď víte, jak celá molekula vypadá, zjednoduším to a nakreslím jen žlutý puntík.
Žlutý puntík představuje molekulu 2,3-bifosfoglycerátu.
Molekula 2,3-BFG se naváže doprostřed hemoglobinu.
Ráda se váže na beta podjednotky, protože mají tvar, který usnadňuje vazbu 2,3-DPG. Ráda se váže na beta podjednotky, protože mají tvar, který usnadňuje vazbu 2,3-DPG.
Pěkně se usadí mezi čtyři podjednotky, 2 beta a 2 alpha. Po navázání na hemoglobin změní jeho konformaci... to znamená tvar molekuly, takže kyslík se snaží z hemoglobinu utéct.
2,3-BFG tedy usnadňuje uvolnění kyslíku z hemoglobinu.
Když se 2,3-DPG přiblíží k hemoglobinu plodu a snaží se navázat.... hádejte, co se stane.
Gama podjednotky jí říkají běž pryč! Běž pryč!
Nechtějí se k molekule 2,3 BFG navázat.
Nemají k tomu potřebný tvar.
Chtějí, aby molekula 2,3-BFG zmizela.
Proto se tato molekula neváže k hemoglobinu plodu snadno. Molekuly hemoglobinu plodu se proto nemohou zbavit kyslíku... tak snadno jako je tomu u hemoglobinu dospělého člověka.
Proč se tam tedy motá molekula 2,3-BFG?
Co tzpůsobuje?
Je zajímavé, že hladina 2,3-BFG roste v situacích, kdy máme zvýšenou potřebu kyslíku. Je zajímavé, že hladina 2,3-BFG roste v situacích, kdy máme zvýšenou potřebu kyslíku.
Například, když se nám kyslíku nedostává.
Taková situace nastane například když žijete na vrcholku Himalájí.
Taková situace nastane například když žijete na vrcholku Himalájí.
Jistě víte, že pokud se nacházíte v takovéto výšce... vzduch neobsahuje mnoho kyslíku.
Vaše tkáně proto nemohou být dostatečně zásobeny kyslíkem.
Nedostatkem kyslíku můžeme trpět také pokud máme plicní chorobu.
Pokud máte závažnou plicní chorobu, máte stále problém dostat kyslík do krve.
Pokud máte závažnou plicní chorobu, máte stále problém dostat kyslík do krve.
Vaše tkáně proto nejsou dostatečně zásobeny kyslíkem... a červené krvinky budou vyrábět hodně 2,3-BFG.
Dalším onemocněním, které způsobuje nedostatek kyslíku v krvi je anémie.
Při anémii nemáte dostatek červených krvinek kolujících ve vašem těle. Tkáně proto nezískávají tolik kyslíku, kolik by potřebovaly. Tkáně proto nezískávají tolik kyslíku, kolik by potřebovaly.
V této situaci máte opět více 2,3-BFG
Hlavním úkolem 2,3-BFG je ujistit se, že kyslík opustil hemoglobin. Takže pokud vaše tkáně opravdu potřebují kyslík... je mnohem jednodušší doručit kyslík přímo do těchto tkání.
Vraťme se zpět k trikům, které plod využívá. Plod má odlišný typ hemoglobinu, než dospělý člověk.
Nakreslím graf a ukážu vám, co tento rozdíl způsobí.
Nakreslím graf a ukážu vám, co tento rozdíl způsobí.
Tento graf znázorňuje parciální tlak kyslíku na vodorovné ose...
Tento graf znázorňuje parciální tlak kyslíku na vodorovné ose... a nasycenost O2 neboli kyslíkem na svislé ose.
Podíváme se kolik tkyslíku se na hemoglobin naváže.
Podíváme se kolik tkyslíku se na hemoglobin naváže.
Začneme s hemoglobinem maminky, čili s hemoglobinem dospělého člověka.
Křivka grafu má tvar písmene S a to díky kooperativitě... o které jsme mluvili posledně.
To byl tedy hemoglobin dospělého člověka.
Nakreslím, jak by to vypadalo, kdybychom měli opravdu vysokou hladinu 2,3-BFG. Nakreslím, jak by to vypadalo, kdybychom měli opravdu vysokou hladinu 2,3-BFG.
Situace, kdy máme vysoké množství 2,3-BFG může nastat v těchto případech:
Situace, kdy máme vysoké množství 2,3-BFG může nastat v těchto případech: Žijete vysoko v horách, máte plicní chorobu nebo trpíte anémií.
Žijete vysoko v horách, máte plicní chorobu nebo trpíte anémií. V těchto případech máte vysokou hladinu 2,3-BFG. Co se stane s křivkou v grafu?
Křivka znázorňující saturaci kyslíkem se posune malinko doprava. Křivka znázorňující saturaci kyslíkem se posune malinko doprava.
Říkáme tomu pravý posun, protože se křivka posune o kousíček doprava.
Teš si vyberu jakýkoli bod na modré křivce... a ten samý bod si vyberu na bílé křivce.
Parciální tlak kyslíku je stejný, že?:
Je to někde tady.
Při stejném parciálním tlaku kyslíku se křivka posunula dolů.
Znamená to, že mám méně kyslíku navázaného na hemoglobin v přítomnosti 2,3-BFG.
Souhlasí to s tím, co jsme řekli. Molekula totiž pomáhá odstranit kyslík.
Co když ale máme opačnou situaci... a křivka vypadá takto?
Znázorníme situaci, kdy máme nízkou hladinu 2,3-BFG.
Pokud je hladina 2,3,-BFG nízká, vypadá to takto. Najednou molekuly 2,3-BFG nejsou poblíž a nemohou pomáhat.... kyslíku dostat se ven a kyslík zůstává navázán na hemoglobinu. Při stejném parciálním tlaku kyslíku máme více kyslíku navázaného na hemoglobinu.
Vraťme se k hemoglobinu plodu.
Pamatujete, že hemoglobin plodu obsahuje gama podjednotku. Gama podjednotka nemá ráda 2,3-BFG a nechce se k němu vázat. Říká ztrať se!
Vypadá to stejně, jako když máme nízkou hladinu 2,3-BFG.
Můžu toto jen vymazat... a máme tu křivku pro plod.
Hemoglobin plodu znázorňuje červená křivka.
Máme tedy křivku pro hemoglobin plodu... a vidíme, že je posunutá doleva.
Je tomu tak proto, že molekuly hemoglobinu nechtějí vázat 2,3-BFG. Je tomu tak proto, že molekuly hemoglobinu nechtějí vázat 2,3-BFG. Proto se červená křivka posunuje opačným směrem než modrá.
Teď se podíváme na bílou a červenou křivku.
Bílá představuje maminku, červená dítě.
Podívejme se na bílé křivce na místo, kde zhruba polovina molekul hemoglobinu váže kyslík.
Podívejme se na bílé křivce na místo, kde zhruba polovina molekul hemoglobinu váže kyslík.
To je zhruba v polovině křivky.
Zhruba 50% cesty.
Polovina molekul hemoglobinu váže kyslík právě tehdy, když je parciální tlak kyslíku zhruba 27. Polovina molekul hemoglobinu váže kyslík právě tehdy, když je parciální tlak kyslíku zhruba 27.
Plod dosáhne poloviční saturaci kyslíkem při parciálním tlaku zhruba okolo 20. Plod dosáhne poloviční saturaci kyslíkem při parciálním tlaku zhruba okolo 20.
Je zajímavé, že za nižšího parciálního tlaku... je plod schopný získat stejné množství kyslíku jako dospělý. je plod schopný získat stejné množství kyslíku jako dospělý.
Tato hodnota je nazývána p50. Zapamatujte si, že p50 pro hemoglobin plodu... je nižší než p50 pro hemoglobin dospělého. Znovu zopakuji, že tyto hodnoty jsou přibližně 20 pro plod a 27 pro dospělého.
Prvním z triků je tedy větší množství hemoglobinu... neboli červených krvinek v krvi plodu.
Druhým je to, že hemoglobin plodu váže pevněji kyslík a má tedy nižší hodnotu p50. :-)
Na počátku byl web jednoduchý, propojený,
Se všemi řečmi o deficitech, do kterých vstupujeme a stimulačním zákonem a se všemi penězi, které se utratili za záchranu bank a potenciálně auto záchranu, otázka, na kterou se všichni ptají je, povede tohle k inflaci?
A to je doufám to, na co se zaměřím v tomto videu.
A myslím, že pro začátek je dobré si říct, co je inflace.
Je to obecné zvýšení cen zboží a služeb.
Ve skutečnosti to měří tak, že vezmou koš zboží a služeb a vidí jaké jsou ceny v porovnání s referenčním rokem.
A pokud tyhle ceny vzrostou o 3%, mohou použít index spotřebitelských cen.
Řeknou, že inflace vzrostla o 3%.
Takže to je inflace.
A opakem inflace je, když ve skutečnosti věci zlevňují, deflace.
Když jeden rok RAM s 10 megabyty stojí x dolarů a potom další rok stojí trochu méně, je to ve skutečnosti deflační proces alespoň na daném trhu.
Takže když máme tyhle definice za sebou, pojďme se pobavit o tom, co to způsobuje.
Před pár dny jsem dělal videa o ekonomice továrny na cupcaky, kde jsem mluvil o tom, co se stane, když má továrna na cupcaky vysoké nebo nízké vytížení.
Co se stane s cenami?
A důvod proč jsem tohle udělal je ten, že jsem opravdu chtěl vyjasnit, že je to skutečně vytížení továren nebo lidí, které řídí ceny.
Řekněme, že tohle je veškerá kapacita, kterou mám.
Když v tomhle videu mluvím o kapacitě, mluvím velmi obecně.
Je to všechno zboží a služby, které můžeme vyrobit.
Můžeme mluvit jen o pracovní kapacitě a potom míra nezaměstnanosti měří, co nebylo využito.
Ale tohle je jen naše kapacita, naše výrobní kapacita.
A ve videích o ekonomice továrny na cupcaky jsem ukázal, že když se poptávka tlačí proti kapacitě... nakreslím poptávku jinou barvou.
Když je poptávka velmi blízko kapacitě... a vím, že všechno, co kreslím vypadá jako rozvahy, ale tohle neměla být rozvaha.
Tohle vám mělo ukázat, že poptávka se tlačí proti kapacitě.
V této situaci řekněme, že tohle je kapacita.
Pokud je poptávka na 90% kapacity, potom lidé s kapacitou mohou říct, místo, abych se snažil prodat jednotku navíc... tohle je poptávka... a měl starosti se surovinami a musel pracovat pro jednotku navíc, proč jen nezvýším ceny, ne?
Vysoké vytížení kapacity vede ke zvýšení cen.
A tohle není jen nějaký efektní makroekonomický princip.
Je pravda, když máte stánek s limonádou, že pokud najednou začnete prodávat 95% vaší limonády, pravděpodobně řeknete, hele možná bude stát za to, když zvýším cenu.
Na druhou stranu nízké vytížení... vyberu jinou barvu... povede k poklesu cen. A vrátíte se zpět ke stánku s limonádou a řeknete, kdybych jen prodával 20% limonády, kterou vyrobím, třeba je můj problém v tom, že je moje limonáda příliš drahá.
A upřímně, kdyby tady bylo víc stánků s limonádou, každý by se snažil prodat svou kapacitu. Aby si navzájem konkurovali, všichni sníží ceny.
Ve skutečnosti sem přidám další věc, která moc nesouvisí s inflací, ale vysoké vytížení nutí ceny růst a také nutí lidi, aby chtěli přidat víc kapacity, ne?
Takže také investice roste.
Obě tyto věci přidávají více kapacity, ale nebudeme se tím teď zabývat.
Když tohle přijmete a myslím, že to je rozumný argument, protože je založený na úsudku zdravého rozumu, potom přijmete ten argument, že když máte velmi nízké vytížení, je těžké mít inflaci.
A obdobně když máte velmi vysoké vytížení, je těžké se inflaci vyhnout.
A abych to opravdu vyjasnil, vzal jsem ve skutečnosti naše firmy na Bloomberg terminálu a zkopíroval jsem ty tabulky sem.
A oranžová... a vím, že na YouTube to nemůžete tak dobře vidět, takže se pokusím to udělat jasnější v tom, co nakreslím.
Ale tuhle oranžovou udělám stejnou barvou... tahle oranžová ukazuje vytížení kapacity a počáteční datum tady, myslím, že to byl rok 1967.
Tohle je rok 1969, ve skutečnosti 31. prosinec 1969, tohle je rok 1970, začátek roku 1970, tohle je začátek roku 1980, začátek roku 1990, tohle je rok 2000.
Tahle oranžová čára představuje vytížení kapacity.
Tady nahoře je to 90% vytížení a tady dole je to 70% vytížení.
Když se podíváme sem, na konci 60. let máme velmi vysoké vytížení.
Pravděpodobně kvůli válce ve Vietnamu běžely továrny na plný výkon, aby vyrobily bomby a Agent Orange (směs herbicidů) a bůh ví co ještě, A potom vytížení kleslo.
Můžeme mluvit hodně o historii, ale oběcně zajímavá věc... vlastně předtím než se pustím do toho, co se stalo, zamyslíme se nad tím, co je tahle bílá čára.
Oranžová čára je vytížení.
Tady nahoře jsme měli 90% vytížení.
Velmi nedávno, tohle je rok 2007, jsme měli 80% a velmi nedávno vytížení kleslo, což v podstatě jen znamená, že naše továrny neběží na plné obrátky.
Tahle bílá čára je růst inflace rok po roce a udělám to bíle. Tohle je růst inflace rok po roce.
Vlastně nakreslím nulovou čáru, takže můžete oddělit inflaci od deflace.
Nulová inflace je tady.
Tohle je nulová inflace.
A vidíte v časových sériích, které jsem udělal, že jsme nikdy neměli nulovou inflaci, ačkoli jsme měli období velmi vysoké inflace.
Ale zajímavá věc je, jen zabíhám do ekonomiky továrny na cupcaky a celé představě o využití kapacity, že inflačním obdobím se vždy předchází alespoň podle veškerých dat, které mám, zvýšením kapacity vytížení. Můžete se na to dívat jako na začátek docela významného růstu cen, ne?
A všimněte si, předcházel tomu růst kapacity vytížení.
Pokud se podíváte sem, vytížení kapacity začíná růst a vlastně jiná zajímavá věc je vidět, jaká hranice vytížení začne vyvolávat inflaci.
Tady řeknete OK, když se inflace začala skutečně obracet, měli jsme vytížení kapacity zhruba 83%, 84% zde,
A potom, když se podíváte na další období, kde inflace skutečně udeřila... můžete si vybrat buď tenhle bod nebo tenhle... jaké bylo vytížení kapacity?
Bylo na zhruba stejné úrovni jako tady.
Bylo nad 80.
Tohle je asi 82%. A můžeme vybrat každý bod před tím.
Od té doby nebyla inflace skutečně zásadní problém.
Tohle jsou naše dva zásadní záchvaty inflace na začátku 70. let a na začátku 80. let a to bylo když jsme měli extrémně vysoké vytížení kapacity. Co tím chci říct je, že vytížení kapacity skutečně řídí inflaci.
Můžete to vlastně zjistit opačně.
Tahle bílá čára, nevidíte ji, protože oranžová čára... vlastně jsem si uvědomil, že vám to ukazuji mimo obrazovku.
Zmenším okno, abych vám to mohl ukázat.
Tohle je novější, kde vidíme, že vytížení kapacity začalo klesat.
Myslím, že to je v létě 2007.
A vy to tam nevidíte, protože to je přepsané, ale čára inflace výrazně poklesla.
Jde to dolů tady. Ale znovu si všimněte, ačkoli tady je to docela blízko, ale vytížení kleslo pár čtvrtletí před tím než klesla inflace.
A to je proč se vždycky divím, proč Rada guvernérů federálního rezervního systému vždycky mluví o různých indikátorech inflace a co dělat s úrokovými sazbami, když máte docela dobrý indikátor a to je vytížení kapacity.
Další otázka, na kterou se všichni ptají je...
OK, dobře Sale, vytížení kapacity řídí inflaci.
To všichni bereme.
Ale jasně, co se děje teď, je jen tištění peněz ve velkém. A nepovede tištění peněz ve velkém k růstu poptávky?
A potom budeme mít velmi vysoké vytížení kapacity a potom budeme mít inflaci nebo dokonce hyperinflaci?
A můj argument je, že je to normální případ.
Normálně, když vzroste zásoba peněz, měla by se zvýšit poptávka.
Ale je duchaplné, je to skoro filosofická otázka, ale důležitá, si uvědomit, že peníze vám jen umožňují vyjádřit poptávku.
Řekněme, že si opravdu chci koupit Rolls Royce, nemám peníze.
Když mi dá někdo do kapsy 200 000 dolarů potom mohu vyjádřit poptávku koupit si Rolls Royce.
Na druhou stranu, řekněme, že mám všechno, co potřebuji.
Jsem spokojený se svou Hondou a dvojpokojovým bytem a někdo mi dal 200 000 dolarů.
Tak alespoň vzrostla má zásoba peněz.
Vzroste tím poptávka po Rolls Roycu?
Ne.
Mám peníze, abych vyjádřil poptávku, ale neudělám to, protože si nemyslím, že je to nutné.
Můžete udělat tuhle stejnou analogii v ekonomice jako takové. Kde si můžete představit ostrov, kde je, řekněme, 5 z nás nebo 3 z nás, protože se mi nechce kreslit 5 lidí.
A mezi sebou používáme mušle jako měnu.
A jsme velmi spolehliví.
A já jsem třeba stavitel a tenhle člověk je rybář a ona je farmář.
Řekněme, že za rok jsem použil mušli, abych získal nějaké ryby.
A on potom použil mušli, aby nakoupil nějakou sklizeň.
Ona použila mušli na nákup domu. A já jsem znovu použil tu mušli, abych koupil víc ryb.
Vidíte, že s touhle jednou mušlí, i když moje zásoba peněz na tom ostrově je jedna mušle, se může obchodovat mnohokrát během roku.
Rychlost v tomhle příkladě je velmi vysoká.
Všimněte si, že mé vyjádření poptávky se děje v těchto skutečných transakcích.
Brzy udělám rovnici klasické zásoby peněz.
Ale můžete si představit jinou realitu, kde jsem z nějakého důvodu přestal věřit tomuhle člověku. Začal jsem být velmi opatrný a říkám, víte co?
Nechci mu dát mou mušli, protože si nejsem jistý, zda dostanu tu mušli znovu zpět, abych udělal něco jiého.
Dokážete si představit realitu, kde centrální banka našeho ostrova najednou najde stovky mušlí.
A všem nastrkají mušle do kapes, takže máme plno mušlí.
Ale všichni z nás jsme ztratili důvěru v ekonomiku nebo si nejsem jisti, zda ostatní lidé budou používat mé zboží a služby, když nechci používat jejich zboží a služby. Takže všichni začneme hromadit mušle.
Tohle je situace, kdy se zásoba peněz může skutečně podstatně zvýšit, ale protože nikdo to nechce vyjádřit poptávkou, nebude se zvyšovat využití.
A tak v této situaci, ve které jsme nyní, pokud vás zajímá, zda uvidíte inflaci nebo deflaci, můj argument je kouknout se na vytížení kapacity. Lidé mohou poukazovat na zásobu peněz. To je rovnice klasické peněžní zásoby.
Zásoba peněz krát rychlost peněz... to je jak často skutečný dolar mění ruce... se rovná ceně, průměrné ceně zboží krát celkové množství zboží a služeb, které máme. Většina lidí říká, wow, když vzroste zásoba peněz, potom neporostou ceny. To by byla pravda, pokud předpokládáme, že rychlost a množství je konstantní.
Ve skutečnosti častokrát lidé ani neuvažují o věcech, které nejsou předmětem transakce peněz.
Například ty pamětní mince, které se prodávají v televizi.
Nejsou považovány za součást zásoby peněz, protože je lidé nepoužívají jako peníze.
V každém případě už nemám čas.
Budu pokračovat v téhle diskusi v příštím videu.
Euler pokračoval ve zkoumání vlastností čísel. Zvláště se věnoval rozložení prvočísel.
Definoval jednu důležitou funkci, které se říká "funkce Fí".
Tato funkce je mírou rozpadnutelnosti čísla.
Vezmeme-li například číslo 'N', tak funkce vrátí počet celých čísel, které jsou menší nebo rovna 'N' a nemají společného prvočíselného dělitele s 'N'.
Pokud budeme chtít vědět, kolik je například Fí(8), tak se podíváme na všechny hodnoty čísel od 1 do 8 a spočítáme počet celých čísel, se kterými nemá 8 společného dělitele většího než 1.
Vynecháme 6, neboť 6 a 8 mají společného dělitele 2, ale 1, 3, 5 a 7 se započítají, protože společným dělitelem je pouze 1.
Proto platí Fí(8) = 4.
Zajímavé je, že výpočet funkce Fí je složitý až na jediný případ.
Podívejte se na tento graf, kde jsou vyneseny hodnoty Fí pro celá čísla od 1 do 1000.
Vidíte nějaký předvídatelný vzor?
Rovná čára bodů kolem vrcholu představuje všechna prvočísla.
Prvočísla nemají žádného společného dělitele, kromě čísla 1, takže Fí jakéhokoliv prvočísla 'p' je (p mínus 1).
Abychom spočetli Fí(7), což je prvočíslo, tak spočítáme všechna celá čísla kromě 7, protože žádné nemá společného prvočíselného dělitele se 7.
Fí(7) = 6.
Takže když máte najít Fí(21 377), což je prvočíslo, tak pouze odečtete 1 a máte výsledek: 21 376.
Fí jakéhokoliv prvočísla je jednoduché spočítat.
To má zajímavé důsledky díky faktu, že funkce Fí je 'multiplikativní'.
To znamená, že Fí(A krát B) = Fí(A) krát Fí(B).
Pokud víme, že nějaké číslo 'N' je součinem dvou prvočísel P1 a P2, tak Fí(N) je jen součin hodnot Fí daných prvočísel neboli (P1 mínus 1) krát (P2 mínus 1).
Automobilové závody jsou už roky zábavným byznysem.
Každý rok vyrobíme nové auto a zbytek sezóny se snažíme zjistit, co jsme to vlastně vytvořili, abychom to mohli vylepšit a zrychlit.
A další rok začínáme zase znova.
Auto, které vidíte před sebou, je docela složité.
Kostra je vyrobena z asi 11 000 komponent, motor z dalších 6 000, elektronika se skládá z asi 8 500.
Takže tu máme asi 25 000 věcí, které se mohou pokazit.
Proto na závodech musíme věnovat pozornost každému detailu.
Na Formuli 1 je navíc zajímavé, že to auto neustále měníme. Pořád se ho snažíme zrychlit.
Takže co dva týdny vyrábíme na míru asi 5 000 nových komponent.
Pět až deset procent závodního auta se mění každé dva týdny, po celý rok.
Jak to děláme?
Podíváme se, jak žije závodní auto.
Na autě máme spousty senzorů k měření různých věcí.
Na autě před váma bývá během závodu asi 120 senzorů.
Měří všechno možné, co se týká auta.
Ta data se zaznamenají.
Ukládáme asi 500 různých parametrů z datových systémů, asi 13 000 parametrů o stavu auta a o tom, co se zrovna děje, abychom poznali, když něco nefunguje tak, jak by mělo, a všechna data posíláme do boxů přenosovou rychlostí asi 2 - 4 Mb/s.
Během dvouhodinového závodu každé auto odešle 750 milionu čísel.
To je dvakrát více, než kolik slov vysloví každý z nás během svého života.
Je to obrovský objem dat.
Ale nestačí to jenom změřit a uložit.
Musíme být schopní s nimi něco dělat.
Takže věnujeme spoustu času a úsilí, abychom těm datům dali nějaký smysl, aby nám řekla, jaký je stav motoru, jak jsou sjeté pneumatiky, jaká je spotřeba paliva.
Všechno je to o převodu dat na něco, o co se můžeme opřít.
Podívejme se teď na nějaká konkrétní data.
Vezmeme data například od jiného tříměsíčního pacienta.
Tohle je dítě a tady vidíte skutečná data, a úplně napravo to začíná být docela divoké.
Bylo to považováno za nepředvídatelnou událost.
Nikdo o té zástavě nemohl tušit.
Ale když se podíváme tady na ty informace, vidíme, že stav se začíná trochu zhoršovat asi pět minut před samotnou zástavou.
Vidíme malé změny v zobrazení činnosti srdce.
Nepřekročily hranice pro rozpoznání, které byly nastaveny pro tyto data.
Vyvstává otázka: Proč jsme to neviděli?
Dalo se to předvídat?
Může nám pohled na tyto vzory v datech pomoci zlepšit některé postupy?
Tohle dítě je stejně staré jako tohle závodní auto. Má tři měsíce.
Je to pacient se srdečními problémy.
Když se podíváte na ta data na obrazovce, jako je srdeční rytmus, tep, kyslík, dýchání, pro normální dítě jsou neobvyklé, ale pro tohle dítě je to normální.
Jedna z věcí, kterou zdravotnictví musí řešit, je jak se dívat na pacienta, který má své specifické problémy, a být schopný rozpoznat, kdy se věci začnou měnit, kdy se začnou zhoršovat?
Stejně jako u závodního auta, tak i u pacientů, když se začne stav zhoršovat, máte málo času, abyste s tím něco udělali.
Takže jsme vzali náš systém, který používáme co dva týdny ve Formuli 1 a nainstalovali ho na počítače v dětské nemocnici v Birminghamu.
Posílali jsme data z přístrojů vedle lůžka na místní dětskou jednotku intenzivní péče, takže jsme je mohli vidět v reálném čase, a hlavně jsme je mohli ukládat, abychom se z nich mohli dál učit.
Na to jsme ještě připojili program, který nám umožnil vybrat z dat určité vzory v reálném čase, takže jsme viděli co se děje, a mohli určit, kdy došlo ke změně stavu.
My závodníci jsme dost ctižádostiví, troufalí a někdy trochu arogantní, tak jsme se rozhodli, že budeme sledovat děti už během transportu do nemocnice.
Proč bychom měli čekat, až přijedou do nemocnice, než se na ně podíváme?
Tak jsme nainstalovali spojení, které v reálném čase spojuje sanitku a nemocnici. Data posíláme pomocí telefonní 3G sítě, takže se sanitka stává dalším lůžkem na oddělení intenzivní péče.
A pak jsme začali sledovat ta data.
Ty zubaté čáry nahoře, ty barvy, to jsou normální věci, které obvykle vidíte na monitoru srdeční rytmus, tep, kyslík v krvi, a dýchání.
Čáry dole, ta modrá a červená, tam to začíná být zajímavé.
Červená ukazuje spočítanou hodnotu stavu včasného varování, který už v Birminghamské nemocnici fungoval.
Používají to od roku 2008, a už několikrát zabránili zástavě srdce a krizovým situacím v nemocnici.
Modrá čára ukazuje, kdy se začínají měnit vzory, takže okamžitě, dřív než podle toho začneme určovat diagnózu, vídíme, že nám to něco ukazuje.
Říká nám to, že něco není v pořádku.
Graf s červenými a zelenými tečkami zobrazuje různé části dat v závislosti na sobě.
Zelená linka, to zjišťujeme jaký je normální stav dítěte.
Říkáme tomu oblast normálnosti.
A když se něco změní, když se podmínky zhorší, přesuneme se k červené čáře.
Není to žádná velká věda.
Zobrazuje to data, která už existují, ale v jiné podobě, takže poskytuje lepší indicie doktorům a sestrám, aby viděli, co se zrovna děje.
Stejně jako se závodník spoléhá na signály, aby věděl, kdy brzdit, kdy začít zatáčet, potřebujeme pomoct doktorům a sestrám aby viděli, kdy se zhoršuje stav pacientů.
Proto máme velmi ambiciózní program.
Právě závody nám umožňují dělat věci jinak.
Přemýšlíme ve velkém.
Tak je to správné.
S našim přístupem, pokud bude úspěšný vůbec nemusíme zůstat pouze v nemocnicích.
Můžeme jít mnohem dále.
S dnešní bezdrátovou technologií, není důvod, aby pacienti, doktoři a sestry museli být pořád na stejném místě ve stejný čas.
A mezitím vezmeme naše tříměsíční dítě a budeme se starat, aby nevyjelo z tratě, aby bylo v bezpečí, a bylo lepší a rychlejší.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Jsem Philip Rosedale.
Myslím, že podnikatelé prostě v řadě případech milují záři reflektorů daleko více než skutečné peníze.
V mnoha společenstvích jsou to trochu peníze, co měří velikost záře reflektorů.
Myslím, že všichni opravdoví riskující velikání a podnikatelé jsou motivováni určitým pozorováním možnosti ve světě kolem nich nebo něčím, co mohou vybudovat, a nedokážou to dostat z hlavy.
Obvykle to nevypadá, že jsou to peníze, které je motivují. Jsou to trochu mocnější síly. Jen představa nebo nápad, na který nedokážete přestat myslet.
Někteří lidé nazývají sami sebe řadovými podnikateli.
Vždycky si myslím, že to je skoro kariérní volba.
Moje volba to nebyla.
Já sám sebe nazývám vynálezcem.
Mám vášeň představovat si, že něco buduji a potom se snažím to vybudovat a sledovat, zda to funguje.
To způsobuje, že pracuji na několika různých projektech, které jsou ambiciózní.
Myslím, že existuje mnoho skutečně úžasných lidí ve společnosti, kteří mohou být znovu a znovu úspěšnýmipodnikateli. Bez ohledu na to, jaké mají nápady.
Jsem více šílený vynálezce, který je skutečně vášnivý a pečlivý v tom, na čem pracuje.
Pro mě jako vynálezce a myslím více futuristu, nejprve přijde nápad.
Možnost, že něco na světě by mohlo být jiné, než je to právě teď nebo pravděpodobně bude jiné s trochou pomoci, je to, co mě vždycky pohání.
Je tu technologie, která to umožní?
Mohu to opravdu udělat?
Když přemýšlíte o ambiciózních projektech a o obchodu, který za nimi je a o tom, zda můžete skutečně vydělat peníze a něco udělat, jsou tu dvě trochu odlišné oblasti.
Mám sklon přemýšlet o jedné a ne o druhé.
První oblast je obchod a diferenciace, kde se možná snažíte převzít existující trh a zmocnit se jeho části pro sebe tím, že něco na tom trhu zlepšíte nebo uděláte jinak.
Existuje jiný nápad, kdy věříte, že vytvořením určité zásadně nové zkušenosti nebo schopnosti pro lidi, vznikne nový trh, na kterém není mnoho konkurentů.
Ten trh může mít pro lidi dostatečnou hodnotu, za kterou budou ochotni platit.
Jsem tvůrce hodnot.
Vždycky říkám, že skutečně nechci konkurovat stávajícímu trhu.
Chci vytvořit zcela nový trh.
Potom je důležité se ptát, má zkušenost, kterou lidem dáváme s touto technologií nebo produktem, dostatečnou hodnotu, že budou ve skutečnosti ochotni za to něco zaplatit?
To je způsob, jakým vždy přemýšlím o nových produktech.
Tento koncept sítě vlivů a zaměřování se na produkty, kde je každý v určitém sdíleném prostoru nebo společenství, kde všichni zlepšují celkovou hodnotu produktu pro všechny ostatní. To jsou produkty, o kterých si myslím, že jsou pro mě zajímavé.
Myslím, že jsou zajímavé pro mnoho podnikatelů.
Pravděpodobně jednoduchá věc, kterou můžete udělat, když jste student nebo mladý podnikatel, je přemýšlet o svém prvním projektu, zaměřit se na ty, kteří mají potenciálně tuto síť vlivů.
Je to věc, jak si představovat budoucnost a potom se ptát, zda je tu šance skočit dopředu a opravdu budoucnost budovat.
V tomto videu bych se chtěl zamyslet nad křivkou poptávky dvou různých produktů.
Tohle je nějaký notebook, který je na trhu.
A tohle, řekněme, je nejlevnější auto, které se na na trhu vyskytuje.
Tohle je ve skutečnosto obrázek auta z roku 1985, předpokládejme tedy, že jde o nejlevnější auto na trhu.
Představme si nyní jejich hypotetické křivky poptávky.
Ještě jednou na svislou osu umístíme cenu a na vodorovnou osu umístíme množství. A potom tady udělám úplně to samé.
Tohle je cena a tady pak množství.
Obojí splňuje zákon poptávky.
Pokud je cena opravdu vysoká, poptávané množství bude u laptopu velmi nízké a stejně tomu bude i zde.
A pokud bude cena nízká, poptávané množství poroste.
Křivka poptávky by mohla vypadat nějak takto.
A nemusí to být křivka nebo to nemusí být přímka, může to být křivka nebo něco takového.
To je současná poptávka po notebooku.
Všechno ostatní je neměnné, nemluvíme o posouvání žádných z těchto faktorů, o kterých jsme mluvili v několika minulých videích.
Nyní můžeme nakreslit podobnou křivku poptávky pro tento velmi levný automobil.
Je-li cena vysoká, jen velmi málo lidí si auto bude chtít koupit.
Nebudu udávat konkrétní cenu, ale obecná myšlenka je ta, že čím bude cena vyšší, tím méně lidí si auto bude chtít koupit.
Čím bude cena nižší, tím více lidí bude mít o auto zájem.
Tato křivka poptávky bude mít stejný tvar. Povede tedy z levého horního rohu do pravého dolního rohu.
Splní zákon poptávky.
Ještě jednou tohle je současná poptávka.
Nyní se podívejme, jak se může poptávka po těchto statcích měnit v závislosti na změnách příjmu.
Zaměřme se na faktor příjmu, příjmový efekt, a podívejme se jak se tyto dva produkty mohou měnit.
Předpokládejme, že příjmy obyvatelstva se zvýší.
Za něco jako laptop...
Pokud více lidí vydělává více zejména v reálných podmínkách, mají víc peněz, které mohou utratit při daném cenovém bodě. ...
Bude poptáváno vyšší množství.
V daném cenovém bodě je vyšší poptávané množství.
Roste-li příjem, poptávka po tomto laptopu poroste.
A způsob jakým ukazujeme rostoucí poptávku je, že se celá křivka posune doprava.
Zde poptávka rostla, poptávka se zvýšila, když se zvýšil příjem.
Naprosto to dává smysl. A pokud by se příjem snížil, snížila by se poptávka, neboť lidé by měli méně peněz, za něž by si mohli koupit něco jako laptop.
A tohle je případ většiny statků.
Tyhle věci nazýváme, když se příjem zvýší, poptávka roste, celá křivka se posune doprava. Příjem se sníží, poptávka klesne, celá křivka se posune doleva. Nazýváme to normální statek.
Tohle zde je normální statek.
Nyní si představme, co se stane s nejlevnějším autem na trhu.
A předpokládejme, že se nacházíme ve vyspělé zemi, kde má téměř každý nějaké auto.
Co se tedy stane, zvýší-li se příjem?
Lidé mají více peněz, ale utratí je za nejlevnější auto na trhu?
Ve většině případů, když obecně vzroste příjem, lidé si řeknou: "Mám trochu více peněz, možná bych si mohl koupit trochu lepší auto."
Nyní si můžu dovolit lepší auto!" ...
Tento cenový bod. Lidé, kteří si chtěli koupit auto si řeknou:
"Počkat!
"Tohle není bezpečné, nebo možná ne tak bezpečně jako jiná auta.
Chci udělat dojem na své přátele ze střední školy a tak dále.
S tímto autem se tedy stane něco velmi divného. Něco se stane s poptávkou po tomto autě. Ve skutečnosti klesne.
A celá křivka se posune doleva. Příjem má tedy na toto zboží zvláštní vliv. Protože příjem roste, lidé si třeba řeknou:
Poptávka klesne. A takové zboží pak nazýváme méněcenné statky.
A obecný způsob, jak přemýšlet o méněcenných statcích, že jsou to statky, které lidé nebudou chtít vlastnit, budou-li mít více peněz.
Budou chtít kupovat méně méněcenných statků.
Můžeme na tento problém nahlížet i z jiného pohledu. Pokud příjem klesá a více lidí má napnutý rozpočet a nemohou si dovolit
Mercedes nebo BMW, nebo dokonce ani středně velký sedan.
Když klesá příjem a lidé začínají být v úzkých, více lidí bude chtít tohle auto, více lidí se uchýlí k tomuhle, neboť jsou finančně omezeni. Utahují si opasky. A máte tuhle zvláštní situaci, když příjem klesá, poptávka po tomto statku roste.
Příjem klesá a poptávka roste.
Pamatujte si, že hovoříme o poptávce. Hovoříme o posouvání celé křivky.
V daném cenovém bodě poptávané množství poroste.
Protože předpokládáme, že tohle je nejlevnější auto na trhu.
A podobně, pokud příjem klesá, u normálního statku se stane to, co očekáváte. Poptávka klesne.
Méněcenný statek je opak normálního statku Hovoříme-li o příjmovém efektu, u méněcenného statku sledujeme opačnou aktivitu než u normálního statku.
A to proto, že lidé chtějí vyměnit tento statek, když jejich příjem roste. Nebo si jej koupit nechtějí, nebo si chtějí koupit něco lepšího.
A když jejich příjem klesá, řeknou si, musím si koupit tuhle věc, protože mi nic jiného nezbývá.
Řekněme, že je mi 40 let, jsem ženatý. Jsem ženatý. Mám dvě děti, dvě děti, a jsem hlavním zdrojem příjmů v naší rodině. takže já vydělávám většinu peněz pro rodinu, a taky máme hypotéku.
Nebo i pokud si vydělává, tak by musel/a věnovat hodně času výchově dětí, kdyby se mi cokoliv stalo. Kvůli všem těmto věcem se chci ujistit, že dostaneme zaplaceno, kdybych umřel. Přemýšlím o životním pojištění.
Přemýšlím o životním pojištění.
Myslím, že většina z nás rozumí podstatě životního pojištění.
Pravidelně platíte určitou částku a v případě vaší smrti vaši příbuzní, ať už jsou dědici Vaší smlouvy nebo majetku kýmkoli, tito lidé dostanou peníze.
Ale životní pojištění není tak jednoduché.
Jedna verze životního pojištění je prostá, druhá již méně.
Jsou zde dva druhy životního pojištění.
Jedno je termínované životní pojištění (uzavírá se na určitou dobu), to druhé je životní pojištění. které není omezeno časem ¨ (např. na 20 let)
Budu mluvit o termínovaném životním pojištění (ŽP), protože je jednodušší.
Jdu za pojišťovacím agentem a on povídá:
"Podívejte, když budete platit pojistné... když budete platit každý rok pojistné $500, $500..."
Termín "pojistné" doslova znamená pouze částku, kterou bych platil každý rok. "Když budete platit pojistné $500 ročně
"po dobu 10 let," to období je zde 10 let. období 10 let. "Kdybyste umřeli v průběhu těchto 10 let, dáme vám, dáme vám $500 000."
Nebo spíše "Dáme vaší rodině, dáme obmyšleným vaší pojistky $500 000."
Obmyšlení jsou ti, kteří budou mít prospěch z vaší pojistky, ti, kteří by dostali zaplaceno, kdybyste zamřel.
V průběhu příštích 10 let zaplatíte asi $5 000. Kdybyste umřel, Vaše rodina dostane $500 000.
Důvod, proč to funguje pro pojišťovny je, že si vypočítají:
OK, pokud nekouříte, jste zdraví, je nepravděpodobné, že umřete v příštích 10 letech a když to zprůměrují na tisíce a tisíce lidí, tak si vydělají peníze.
Nějací lidí náhodně umřou, ale ti dostanou pojistné od všech ostatních pojištěnců. A to více než vyváží výplaty, které musejí zaplatit ostatním, kteří budou mít nehodu nebo z nějakého důvodu zemřou.
Jmenuje se to rizikové ŽP proto, že pokud po těch 10 letech neumřete, musíte si zařídit novou pojistku.
Pokud si ji nepořídíte, a za těch deset let nezemřete, nic se nestane.
Žijete dál.
Všechny peníze, co jste do toho vložili, zmizí.
Dostane je pojišťovna. Dali jste jim je pro případ, že byste mohli během těch 10 let zemřít.
Nezemřeli jste.
Všechno je v pořádku.
Co je nešťastné, a to bylo pro vás nejspíš dobré, protože v těch 10 letech, kdy je Vám 40 až 50 let, možná to je doba, kdy Vaše děti začaly chodit na vysokou školu.
To Vám dalo čas na to, našetřit více peněz na důchod.
Měli jste více času zaplatit další část hypotéky a možná našetřit něco na studia a tak řeknete:
"10 let pro mě bylo ideální období."
Jestli myslíte, když Vám bylo 40, že byste řekli:
"Potřebuji více času.
Chci víc času na splacení hypotéky, našetřit peníze na vejšku, na důchod, " pak byste mohli udělat smlouvu na 20 let.
Byla by z toho smlouva na 20 let. Kdyby to byla smlouva na 20 let, pak Vaše pojistné bude vyšší.
Zaplatíte ho každý rok, ale důvod vyššího pojistného je, že máte větší šanci zemřít mezi 50 a 60 než mezi 40 a 50 lety, takže pojistná společnost spočte pravděpodobnosti a naúčtuje si větší částku.
Nehledě, jak se na to díváte, v termínovaném pojištění platíte fixní částku po stanovenou dobu.
Pokud zemřete během toho období, rodina dostane zaplaceno.
Když nezemřete, pojistka vyprší, a musíte si udělat jinou životní pojistku.
V určitém okamžiku, možná do doby kdy Vám bude 70 let, když nezemřete, a doufejme že ne, pak už je složité dostat dlouhodobou životní pojistku když Vám je 70, protože pojistná společnost řekne:
"Máte velké riziko úmrtí mezi lety 70 a 80. Nechceme nést takové riziko."
Časově omezená pojistka je dobrá, pokud cítíte, že je ve vašem životě chvíle, kdy se chcete ujistit, že tady "budu ještě dalších 10 až 20 let abych se postaral o hodně věcí."
Kdyby se mi něco stalo, moje rodina může ty peníze použít aby se postarali o mé závazky sami."
Tak je to přesně u mě.
Mám termínovanou smlouvu, protože je mi 34 let, mám hypotéku, mám malé dítě, a chci se ujistit, že kdyby se mi něco stalo v příštích, myslím že pojistku mám na 20 let, kdyby se mi v příštích 20 letech něco stalo, že má rodina dostane dost peněz, aby splatili tu hypotéku, měli peníze na vejšku, a pak možná peníze pro moji ženu na důchod.
Druhý typ pojistky je ta celoživotní.
Celoživotní pojistka, motivace pro celoživotní pojistky spočívá v nápadu, že lidé neměli rádi... neměli rádi představu, že platí peníze na termínovanou pojistku rok za rokem,.. ale když nezemřete, což je tedy dobře, ale když nezemřete, tak všechny peníze byly na nic.
Nedostanete je zpět.
Nešetříte si je nebo něco takového.
Další problém je, že termínovaná pojistka platí pouze určité období, 10 let, 20 let, cokoliv.
Některým lidem se líbí nápad:
"Chci platit pojistné můj celý život a když zemřu," a jak víme, my všichni zemřeme, "až zemřu, tak peníze budou vyplaceny.
Ve 40 letech mohu platit pojistné jen dalších 40 let, ale když mi bude 80 a zemřu v těch 80, moje rodina přeci jenom něco dostane za to pojistné, co jsem platil.
Celoživotní může apelovat na všechny ty představy, že část pojistného šetříte, Vaše rodina určitě dostane peníze, ale pojišťovny nejsou hloupé.
Prozkoumají pravděpodobnosti, a chtějí se ujistit, že je to pro ně zisková záležitost.
Takže vlastně, co dělají v celoživotní pojistce, je, že účtují více, abyste dostali hodně z toho, co je v termínované, hodně pojistných aspektů toho, a také dostanete našetřenou část, ale za to Vám hodně účtují, takže to je výdělek pro ně.
V celoživotní pojistce pro toho 40-letého, a jen dávám příklad.
Měli byste kontaktovat pojišťováka, jestli chcete přesnější čísla. Vaše pojistné, Vaše pojistné, a řekněme, že je to také na $500 000.
Vaše pojistné by takto mohlo být mnohem vyšší, než v dlouhodobé pojistce, takže třeba.. možná to je $5 000.
Je to $5 000 ročně.
Obdobím je celý Váš život, takže žádné období není. Ani bych neměl psát období , protože neexistuje.
Je to celý Váš život. Nemusím to ani přepisovat.
To je jméno té pojistky.
Kdybyste měl zemřít, takže budete dál platit pojistku do doby, kdy zemřete, a pak rodina dostane peníze, dostane těch pět... takže po smrti, obmyšlení,
lidé, kteří těží z Vaší smlouvy, dostanou $500 000.
Můžete si říkat, "Počkejte, to je totální podfuk.
Platím 10 krát více, ale je tam stejný prospěch ze smrti."
Je tu pár věcí k zamyšlení, proč to není až takový podfuk, i když to vždy bývá trochu více méně finančně výhodné než časově omezené pojistné že toto bude... po dobu placení pojistného to bude zaručeno, protože jednoho dne zemřete.
V případě dlouhodobé pojistky, když je Vám 60 nebo 70, pojišťovna naúčtuje mnohem vyšší pojistné, aby Vás na tuto částku pojistila, protože si myslí, že je vyšší pravděpodobnost, že ji budou muset proplatit.
V celoživotní pojistce, platíte to samé, nazval bych to, velmi vysoké pojistné celoživotně, a tak dříve, když je Vám 30 nebo 40 nebo 50, toto pojistné bude určitě vyšší než to termínované.
Ale třeba když Vám bude 70, kdyby Vám bylo 70 let, a měli žádat termínovanou pojistku, ani byste ji nemuseli dostat, a i kdyby ano, naúčtovali by vám obrovské pojistné.
Možná by to bylo $6 000 ročně.
Možná by to bylo $10 000 ročně.
V tu chvíli by to bylo trochu levnější.
Co je ještě u celoživotní pojistky, že pojišťovna implicitně dává stranou část z těchto peněz, na životní pojištění, ale také dávají stranou část peněz do - dávají to stranou jako hotovost, a ta postupně narůstá.
Ne všechno Vaše pojistné jde do této hotovosti, ale část z něho ano.
Ze začátku, v prvním roce, peníze většinou jdou přímo pojišťovně, a potom každý rok, zlomek vaší platby jde do vašeho "spořícího účtu" uvnitř pojišťovny, a vy dostáváte ... říkejme tomu "peněžní úspory" a ty mohou dostat úrok.
Mohou dostat úrok pokud to zůstane s pojišťovnou.
Dostává to úrok na základě daňového odvození.
Někdo, kdo vám chce prodat celoživotní řekne, "Koukni, je to dobrej obchod"
"Ty budeš platit pojistné, "ta platba je garantována na celý život. "Tvoje rodina nakonec dostane úmrtní dávky
"Pokud se v jednu chvíli rozhodneš, "podívej
"všechna tato rizika už tu nejsou pro mě a mou rodinu "už to pojistné nechci platit, možná budete 65 let staří, už jste zaplatili hypotéku, našetřili jste si spoustu peněz.
Řeknete, "Podívejte, už to nehodlám platit "až mi bude 65," takže tohle budete mít vyřešené, ale potom můžete dostat hotovostní výplatu, takže všechny peníze a úrok navíc, budete moct dostat pro sebe
Co vám neřeknou, a proto se cítíte dobře.
"Je to jako živ. pojistka. "Je to jako úspory a pojistka v jednom."
Co vám až tak neobjasní je to, že za vaše peněžní úspory vás nechají zaplatit obrovské poplatky takže byste na tom byli líp vlastně, určite byste na tom byli líp pokud vám jde o tohle, pokud byste chtěli něco ušetřit a pořád mít životní pojistku na fixní dobu než byste se stihli postarat o vaše různé záležitosti asi byste na tom byli lépe kdybyste si koupili termínovanou pojistku a platili menší pojistné a potom byste si vzali rozdíl, pokud to opravdu je rozdíl
Právě jsem ty čísla vymyslel pro zjednodušení
Ale pokud rozdíl vezmeme, možná to dělá 4500 dolarů za rok, a dáte to na spořící účet investujete to nebo dáte do vzájemného fondu prostě ať uděláte cokoliv, po čase, po dobu trvání této pojistky, asi ušetříte více peněz a dostanete více úroku protože nebudete implicitně platit všechny poplatky pojišťovně.
Asi jsem vám neodpověděl na otázku, která vám právě vrtá v hlavě, protože v celoživotní pojistce, mluvíme o scénáři, kde můžete platit tuto pojistku celý svůj život a v případě, a to můžete platit celou dobu až do dne své smrti, a tedy, když zemřete, vaše rodina určitě dostane výplatu.
Určitě dostanou těch 500 tisíc těsně po vaší smrti
Také jsme mluvili o scénáři, kdy pokud kdykoliv předtím se rozhodnete,
"Hele, já už životní pojištění nepotřebuju" můžete přestat platit pojistné Vaše rodina nedostane úmrtní dávky v situaci, kdy byste bývali umřeli, ale dostali byste peněžní výplatu, nebo cokoliv, co zbyde potom, co si pojišťovna vzala své poplatky a dala stranou nějaké pro pojistnou složku toho, co vám prodávají.
Ale otázkou, kterou se asi ptáte, je: "Když umřu, co se stane s těmi penězi?"
Protože předtím, než umřete, to můžete proplatit.
Jestli umřete, určitě dostanete výplatu, ale co se stane s penězi?
Odpověď, která se nabízí, je, že je vaše rodina zkrátka nedostane.
Nedostane je.
Je to považováno za část ... Je to vnímáno jako krytí vášeho úmrtního prospěchu Co je politováníhodné, je, že pokud, z jakéhokoliv důvodu, je tato suma peněz na účtu vyšší než úmrtní prospěch.
Možná žijete neobvykle dlouho.
Žijete 50 let a platíte ... nebo žijete do 90ti, takže žijete 50 let ode dne založení pojistky, takže zaplatíte 250,000 dolarů, ale nesmíte zapomenout na, složený úrok.
Dostáváte z toho výnosy rok za rokem.
Možná tato peněžní výplata dosáhne výše 600,000 dolarů, když na vás připadne všechen úrok a všechno ostatní v pojistné dohodě.
Bez ohledu na tento fact, i když by to byla docela hloupost, bez ohledu na to, pokud byste bývali umřeli, vaše rodina by dostala jen 500,000 dolarů, což vás opravdu nutí se ptát: "pokud víte, že vaše výplata je větší než kolik by vám bylo vyplaceno až umřete, nejlepší by bylo jednoduše přestat platit pojistné a dostat onu výplatu a dát jí rodině, spíše než čekat než konečně umřete, protože to je horší ve dvou směrech.
Zaprvé, zemřete, a zadruhé, ve skutečnosti dostanete méně peněz.
Ale, jen abych odpověděl na otázku, v případě vaší smrti, vaše rodina ty peníze neuvidí.
Neuvidí část vašich úspor.
Jediné, co dostanou, je výplata, která je právě tady.
Máme za úkol načrtnout graf funkce f(x): 5x - 4
Uděláme to tak, že si vybereme nějaké body z definičního oboru a uvidíme, jakých hodnot bude funkce nabývat.
Poté už jenom tyto body naneseme a následně je spojíme a uvidíme co nám vznikne.
Samozřejmě je zde mnoho dalších způsobů, jak funkci narýsovat, ale toto je ten nejjednodušší a nejzákladnější způsob.
Takže, pokud se podíváte na tuto funkci, tak zjistíme, že je definována pro všechna reálná čísla, takže nijak nemusíme omezovat definiční obor a můžeme si vybrat za "x" libovolné reálné číslo.
Já radši vezmu čísla, která jsou malého rozsahu, aby se daly jednoduše nakreslit. Prostě nezvolíme čísla, jako třeba, 8 miliard, které by se nám opravdu špatně hledalo! :)
Takže si uděláme takový jednoduchý "papír", na který budeme rýsovat graf toto je osa x a toto je osa y nebo to taky může být osa y=f(x).
Takže si zvolím libovolné "x", které dosadím do předpisu funkce a zjistím, jakých hodnot nabývá y a výsledek poté nanesu na osy y.
Pojďme si nakreslit tabulku s několika hodnotami
Řekněme, že toto jsou hodnoty x a toto je f(x) můžu také říci, že toto jsou hodnoty y, které jsou rovny f(x)
Tak začínáme, zkusím čísla
-2, -1, 0, 1 a 2
Takže začneme s -2
Jestliže je x rovno -2, jaká je f(x)
No přeci f(x) se rovná 5 krát - 2 mínus 4 takže 5 krát - 2 mínus 4 což se rovná -10 mínus 4 = - 14
Takže si to nanesu do grafu
Budu muset trošku upravit měřítko a trošku si prodloužit osu y, abych mohl jít hodně dolů.
Dovolte mi tedy, abych toto smazal a o trochu prodloužil protože si myslím, že dostaneme mnoho záporných hodnot, když už jsem se dostal až na - 14 takže mi dovolte, abych se posunul níž a vyznačil zde nějaké body.
Řekněme, že toto je - 5, tohle - 10, a tohle - 15, tohle by mohlo být 5 a tohle zase 10.
Tedy, když je x rovno - 2 f(x) je rovna - 14
Což je zhruba někde tady, takže tohle je bod -14 takže hned tady je bod [-2; - 14]
Takže zkusíme nějaký jiný bod, třeba - 1
Když x je -1, f(x) je 5 krát - 1 mínus 4 5 krát - 1 je -5 mínus 4 je - 9.
Takže když x je - 1 f(x) je -9
-9 je zhruba tady.
Takže tohle je bod - 9 a tohle je bod [-1 ;-9].
Tento bod je taky na grafu f(x)
Když je x 0, f(x) by mělo být 5 krát 0 mínus 4
To je jenom 0 mínus 4, což se rovná - 4
Takže když x je 0, f(x) se rovná - 4.
Tady je zhruba - 4
A náš bod je přímo tady [0; - 4] .
Tak, budeme pokračovat!
Podíváme se, co se stane, pokud je x rovno 1
Když je x rovno 1, f(x) je rovno 5 krát 1 mínus 4.
5 krát 1 je 5, mínus 4 se rovná 1.
Takže dostaneme bod o souřadnicích [1; 1], který je zhruba zde ano, toto je bod [1; 1].
A zkusíme ještě jeden bod.
Podíváme se, co se stane, pokud se x rovná 2.
Poté f(x) se rovná 5 krát 2 mínus 4, což je 10 mínus 4, což se rovná 6.
Takže pokud se x rovná 2, f(x) se rovná 6.
Což je zhruba někde tady.
Přímo zde je 6, takže tohle je bod [2; 6].
Takže nyní jsme si nanesli pár bodů z definičního oboru, nejsou to sice všechny body definičního obrou, ale i přesto už máme dostatek bodů ke spojení, abychom viděli, jak bude vypadat graf.
Jestliže body spojíme, uvidíme, že se nám vytváří přímka.
Takže pokud body spojíme, bude to vypadat nějak takhle, v podání mé třesoucí se ruky to sice vypadá trochu stočeně, ale měla by to být úplně rovná přímka.
Pokud bych to měl na dobrém papíru a měl po ruce pravítko, opravdu byste viděli rovnou přímku, která by pořád a pořád pokračovala
A aby bylo vše jasné, vybrali jsme si jenom nějaké body z definičního oboru, ale mohli jsme si vzít jakýkoli jsme chtěli, pokud by splňoval podmínku že je z oboru reálných čísel, takže, pokud se na to podíváme, řekněme, že tohle je 1,5 a jak můžete vidět, jestliže vezmete 1,5, f(1,5) by měla pasovat přímo sem na tuto přímku
Pokud vezme f (-0,5), řekněme, že tohle je bod -0,5, takže, pokud byste nakreslili f(-0,5) Mělo by to být přímo tady na té přímce.
Ale už máme hotovo!
Nakreslili jsme funkci f(x) = 5x -4
Stojíme v Muzeu d'Orsay před slavým Manetovým obrazem
"Le dejeuner sur I'herbe" neboli Snídaně v trávě, vystaveným na Salóně odmítnutých v roce 1863.
Byl zde vystaven, protože obraz odmítli, když jej umělec předložil na tradičním salóně.
Vlastně v tom roce bylo tolik umělců odmítnuto, že Napoleon III. otevřel "Salon des Refuses", neboli salón odmítnutých či zavržených prací.
A tento obraz se stal na Salóně odmítnutých středem zájmu kritiků.
Obraz je do značné míry jakýmsi výsměchem.
Myslím, že se umělec pokoušel porušit co nejvíce pravidel co mohl.
Obraz porušuje formální pravidla, porušuje pravidla kompozice. Porušuje pravidla tématu.
Kompozice byla převzata z rytiny vytvořené podle ztracené tapisérie od Raphaela.
Takže kompozice je převzata z tradičního zdroje.
A téma nahé ženy s oděnými muži v idylické krajině je vypůjčené z obrazu Venkovský koncert od Giorgiona.
Problémem je, že žena není Venuše. Problémem je, že obraz nemá klasický kontext.
Problémem je, že to je moderní Francie, možná park, snad Boulogneský lesík.
Nejen, že žena není bohyně, ale navíc je konkrétní osoba. Manetovi stála modelem Victorine Meurent a ta opravdu vypadá jako skutečná osoba, kterou jste mohli vidět kráčet ulicemi Paříže zcela zahalenou.
A co je horší, dívá se na nás.
Tudíž nám nedává příležitost na ní hledět s jistou zdrženlivostí.
Ale ve skutečnosti nám přímo čelí.
Muži, se kterými sedí, jsou oblečení. Vůbec se nedívají na ní, ani na nás.
V obraze je předpoklad sexuality, ale v netypickém provedení a přitom je zároveň úplně bez sexuality.
Na druhou stranu má všechny stopy smyslnosti a sexuality.
V levém dolním rohu je velmi smyslné zátiší s ovocem, chlebem a láhví alkoholu.
A to vše leží na oblečení, které žena odložila.
Původní název obrazu byl Koupel.
Žena na obraze není nahá nymfa žijící v mytologickém lese, ale je to moderní žena, která si svlékla šaty.
Není umělecky odhalená. Je obnažená.
Obraz porušuje hodně pravidel, co se tématu týče.
Ale porušuje také mnoho pravidel, co se týče způsobu, jakým byl obraz namalován.
Když se podíváte na světlé tělo ženské postavy, je tak jasné a s tak silnou konturou.
Neměl bych říkat s konturou, ale je obklopena tmavšími tóny.
Takže vlastně vypadá tak nějak zpoštěle, že?
A formování odstínu těla, kterou byste očekávali u obrazu tohoto druhu z 19. století chybí.
Takže se někdo mohl na obraz podívat a viděl ji téměř jako dvojrozměrný výstřižek.
A co hůře, je zde mnoho jiných věcí, ve kterých Manet porušuje pravidla dodržována při tvorbě naturalismu.
Například se podívejte na stuhu v jejich vlasech, je tak tmavá. A vlasy splývají s temnotou keře mnoho stop za ní a tak nějak nabourává prostor.
Nemáme pocit vzdálenosti mezi postavou v pozadí, která vychází z vody.
Druhá ženská postava se zdá příliš velká.
Zejména protože má velmi malé ruce. Díky nesouladu v jejích proporcích se zdá, že se natahuje po mužově palci.
A v obraze je to hrozné oddělení.
Ano, zboření prostoru a měřítka.
A v jistém smyslu pravidel iluzionismu, která se Manet zdá se pokoušel zničit.
Zdá se, že svévolně a hravě podkopává samotná pravidla akademie.
Zároveň lze z malby cítit půvab tímto velmi volným nanášením barvy, které je velmi smyslné, zváště modř jejích šatů a zátiší nebo šedé a bílé kalhoty, do nichž jsou muži oděni.
Manet pohlížel na lidi jako Velazquez a jiní, u nichž se štětec stává zvláště důležitý.
Zajímá se o nás, neuvažuje jen o tom co je zobrazeno, ale také jak je to zobrazeno.
Odmítá nám poskytnout perfektní iluzi, která byla základem západního malířství od časů renesance.
Další zvláštní věcí na obraze je všechna ta volná Velazquezovská manipulace s barvou. Ale jakmile se přesunete na pozadí spatříte barvu, která vypadá jako by byla rozředěná a nanesená jako cákanec nebo skvrna, zvláště v místech stromů a na poli za postavou ženy.
Na druhou stranu jsou tu shluky barev ve stromech.
Jsou zde všechny tyto rozdílné způsoby zacházení s barvou.
Obraz odbourává očekávání od umění.
Připomíná mi Baudlairovo vyprávění o obraze moderní doby a obraze moderní nahoty.
Zapomeňme na Venuši.
Nežijeme v antickém Řecku.
Pojďme namalovat dnešní život.
Kde lze najít ženské akty?
Manet vymyslel téma pro moderní ženské akty.
Ale v jistém smyslu to podtrhuje absurditu klasické tradice, to jak jsme v těchto tradicích oblékali akty, aby byly přijatelné.
Manet říká, dává to smysl?
Nelogičnosti tohoto obrazu a způsobu, kterým tlačí na společenské normy podtrhuje to, jak umění, které z této doby tak snadno přijímáme nedává smysl.
Přesně tak.
V tomto videu trochu hlouběji pronikneme do trhů práce.
Opravdu to nebudou žádné zásadně nové koncepty. Skutečně budeme jen znovu aplikovat koncepty, které jsme již viděli před tím a možná použijeme trochu jiná slova.
Ale důvod, proč je práce zajímavá, je, že práce je jeden z výrobních faktorů.
Je jedním ze vstupů, které firmy potřebují k tomu, aby mohly vyrábět cokoli, co vyrábějí.
Na rozdíl od většiny trhů, když hovoříme o počítačovém trhu. Napíšu to tady.
Na počítačovém trhu přichází poptávka od domácností.
Přichází, řekněme, od jednotlivců, zatímco nabídka přichází od firem. Přichází od firem.
Na trhu práce je to naopak.
Na trhu práce přichází poptávka od firem, to jsou lidé, kteří potřebují pracovní sílu, kteří najímají pracovní sílu. Tohle přichází od firem. A nabídka přichází od jednotlivců.
Zajímavé na tom je, že protože poptávka přichází od firem... dříve, když nabídka přicházela od firem, jsme se mohli podívat na složení výdajů firem a a odtud vyvodit křivku nabídky.
Nyní, když poptávka přichází od firem, můžeme se u firem podívat na strukturu příjmů. Jaký další příjem získají s každým zaměstnancem navíc a vlastně bychom mohli vygenerovat křivku poptávky, jejich křivku mezního užitku tím, že se podrobněji podíváme na jejich podnikání.
To je v podstatě to, co budeme dělat v tomto videu.
Nejsou to zásadně nové myšlenky, pouze je uplatňujeme trochu jiným způsobem a použijeme trochu jiné pojmy.
Pro účely tohoto videa nyní předpokládejme, že provozuji myčku aut, myčku aut.
Jde o konkurenční myčku aut.
O konkurenční myčku. Musím se přizpůsobovat cenám trhu.
Nemám monopol ani oligopol.
Nejsem ani monopolistický konkurent.
Ve městě je mnoho myček aut.
Jsme téměř nerozlišitelní. Všichni nabízíme stejnou službu.
Budu se přizpůsobovat cenám trhu.
Řekněme, že rovnovážná cena na tomto trhu konkurenčních myček aut je 5 dolarů za umytí auta, 5 dolarů za umytí auta.
Pro zopakování; také to znamená, pamatujte si, jde o konkurenční firmu, ne o monopol, že mé mezní příjmy se rovnají konstatním 5 dolarům za umytí auta. Pokud umyji 1 auto, dostanu 5 dolarů, pokud 2, pak 10 dolarů, 3 umytí auta 15 dolarů.
V monopolu by se mezní příjmy změnily.
Zvažme, jak velký užitek bych získal z každého dalšího zaměstance.
Nejdřív si udělám tenhle sloupeček přímo tady a práci si označíme L (jako labor).
Tohle bude množství práce.
Budu přemýšlet, kolik lidí najmu, jestli nikoho, 1, 2, 3, 4, nebo 5 lidí.
Zamysleme se, kolik toho můžeme vyprodukovat, když najmu takové množství zaměstnanců.
Nazvu to celkový produkt nebo to můžeme nazvat celkový produkt práce.
V podstatě říká, kolik aut můžu umýt?
Tohle bude umytí aut za hodinu, umytí aut za hodinu. Kolik aut za hodinu mohu umýt s různým počtem zaměstnanců?
Pokud nemám nikoho, žádné auto neumyji.
Řekněme, že jsem zjistil, že když mám jednoho člověka, ten umyje 5 aut za hodinu.
2 lidé dohromady umyjí 9 aut.
3 lidé jich zvládnou 12.
4 lidé 14 a 5 lidí zvládne dohromady 15 aut.
To můžeme zapsat.
Vlastně to můžeme i zakreslit do grafu, jen abychom lépe viděli, k čemu docházíme.
Vždycky pomáhá si věci vizualizovat. Tohle bude náš celkový produkt.
Tohle bude náš celkový produkt a tohle bude naše množství práce.
Množství práce můžeme mít 1, 2, 3, 4, nebo 5 lidí a tady to je ve skutečnosti 0 lidí. A můj celkový produkt má rozsah až sem k 15.
Řekněme, že tohle je 15, tohle bude 10 a tohle bude 5, 5, 10 a 15.
Můžeme tady zakreslit body.
Jaký je celkový produkt?
Tohle je nula/nula.
Nula lidí, za hodinu neumyji žádná auta.
Celkový produkt je v umytých autech za hodinu.
Pokud mám jednu osobu, mohu umýt 5 aut za hodinu.
Pokud mám dva lidi, můžu umýt 9 aut za hodinu. Se 2 lidmi mohu umýt 9 aut za hodinu, se 3 lidmi mohu umýt 12 aut za hodinu, se 3 lidmi mohu umýt 12 aut, to je asi tady.
4 lidi, mohu umýt 14 aut za hodinu, 4 lidi, 14 je asi tady a nakonec udělám tohle...
Podívejme, růžová.
5 lidí, mohu umýt 15 aut za hodinu, s 5 lidmi mohu umýt 15 aut za hodinu.
Celkový produkt je funkce množství práce, bude vypadat jako křivka, která vypadá asi takhle.
Mohl bych prostě spojit ty body, nebo to mohu trochu zakřivit a bude to vypadat asi takhle.
Jedním způsobem, jak na to nahlížet, a uvidíte to v ekonomii. Když vždycky chcete přemýšlet o tom, kolik toho chcete vyprodukovat nebo kolik najmout pracovních sil, vždycky chcete přemýšlet o tom, jaký užitek získáte z další jednotky, když uvažujete strukturu svých výdajů.
Kolik stojí přidání další jednotky?
Když zvažujete své užitky nebo poptávku, přemýšlíte, kolik užitku získám z další jednotky?
Pohlížejme na to jako na mezní ...
Napišme mezní produkt, MP.
V některých učebnicích ekonomie jsem viděl označení MPL, mezní produkt práce (marginal product of labor).
Vlastně tam napíšu L, aby to bylo jasné.
Tohle je mezní produkt práce.
Když změníme počet z nula lidí na jednoho člověka průměrně mezi těmito dvěma body, jsme schopni ... naše delta, náš rozdíl.
Delta je řecké písmeno, které vyjadřuje rozdíl.
Změna v celkovém produktu je 5.
Můžeme se na to dívat jako na průměrný mezní produkt nebo se na to můžete dívat jako na mezní produkt uprostřed mezi těmito nebo se na to můžete dívat jako na průměrný mezní produkt mezi těmito dvěma body zde.
To je proč jsem to napsal v řadě.
To je mezi těmito dvěma body.
Posune nás to z nuly na 1.
Vlastně mě nechte to nakreslit, zatímco vypočítám kolik to je.
Nakreslím tohle trochu víc plošší. Mám tady místo a mohu se posunout trochu níže.
Na této ose udělám mezní produkt práce a potom na této ose budu mít množství práce.
Tohle je 1, tohle jsou2, tohle jsou 3, 4 lidé a 5 lidí.
Tenhle bod zde, tenhle bod zde je mezní produkt práce uprostřed. Můžete se na to dívat jako na sklon uprostřed mezi 0 a 1 nebo se na to můžete dívat jako na průměrný sklon od nuly k 1.
Nakreslím to sem.
Tohle je, nazvěme to 5, 4, 3, 2, 1.
Uprostřed mezi 0 a 1 je můj mezní produkt práce 5, zde.
Uprostřed mezi 1 a 2 můj mezní produkt práce... posunu se od 5 aut umytých za hodinu na 9, můj mezní produkt práce je 4.
Mezi 1 a 2 je můj mezní produkt práce 4 a potom mezi 2 a 3 můj mezní produkt práce... Posunu se od 9 umytých aut za hodinu na 12.
Mám další 3 umytá auta tím, že přidám třetího člověka. Průměr, na který se můžete dívat jako na sklon zde, bude 3.
Sklon zde bude 3.
Neudělal jsem to úplně podle měřítka a potom tohle je trochu shluknuté tady dole. Ale pojďme dál.
Potom půjdete-li ze 3 na 4, mezní produkt práce... posunu se z 12 umytých aut na 14.
Získám navíc 2 umytá auta přidáním 4. osoby. Mezi 3 a 4 dostanu přírůstek v průměru 2 auta s osobou navíc. A konečně mezi 4 a 5 dostanu přesně 1 auto navíc.
Získám... vypadá to trochu jako křivka, protože jsem shlukl měřítka, ale skutečně by to měla být přímka.
Tohle by opravdu měla být přímka.
Možná.... udělal jsem to, jak nejlépe jsem uměl. Nechci znovu překreslovat všechny tyhle body, ale tohle by měla být přímka.
Pokaždé když jsme se posunuli o 1 nahoru, klesli jsme o 1. Pokaždé když jsme se posunuli o 1 nahoru, klesli jsme o 1. Tady to vidíme.
Šli jsme 5, 4, 3, 2, 1.
Tohle je 5, 4, 3, 2, 1.
Tohle by opravdu měla být rovná čára.
Tohle v podstatě kreslí sklon této křivky v každém bodě.
O čem můžeme přemýšlet, protože tohle samo osobě nám udává mezní užitek, pokud jde o umytá auta, ale neudává nám to mezní užitek, pokud jde o dolary.
Abychom to udělali, potřebujeme příjem z mezního produktu nebo to můžete nazvat hodnota mezního produktu práce.
Napíši to sem.
Můžeme tohle nazvat MPR, příjem z mezního produktu nebo na to můžeme pohlížet jako na hodnotu mezního produktu práce.
Ale v podstatě říkáme, když myjeme 5 aut navíc první osobou a získám 5 dolarů za umytí auta.
Mám konstantní mezní příjem.
Přizpůsobuji se cenám trhu.
Potom vydělám 25 dolarů na těchto dalších 5 autech a kdybych umyl 4 další auta, 4 krát 5, vydělám navíc 20 dolarů.
Když umyji 3 auta navíc, vydělám 15 dolarů navíc.
Dvě auta navíc, 10 dolarů navíc. Pokaždé to jen násobím 5.
Tohle je krát 5, krát 5, krát 5, krát 5. A když umyji jedno auto navíc, krát 5 dolarů za auto, vydělám navíc 5 dolarů.
V podstatě můžeme vzít každý bod na této křivce a můžeme ho vynásobit 5, abychom získali mezní produkt z příjmů nebo mezní produkt práce.
Nakreslím to.
A pokusím se to zakreslit trochu lépe, aby bylo jasné, že tohle je přímka.
To je můj příjem z mezního produktu.
Také na to můžete pohlížet jako na mezní užitek vypočítaný v dolarech.
A na tohle můžete pohlížet jako na mezní užitek v počtu umytých aut.
Tohle je mezní užitek v doalrech.
Zde budeme mít množství práce.
1, 2, 3...
Vlastně, chci, aby se vyrovnali trochu lépe.
1 je právě zde, 2 jsou zde, 3 jsou tady, 4 jsou tady a 5 je zde.
1, 2, 3, 4, 5.
Půjdu trochu dolů. Tohle je moje množství práce a příjem z mezního produktu stoupá na 25.
Řekněme, že tohle je 5, 10, 15, 20 a 25.
Uprostřed mezi 0 a 1 osobou, tady to je 25.
Produkuji 25 dolarů nebo získávám další příjem 25 dolarů uprostřed průměru.
Vidíte tenhle bod tady. Dostávám v průměru 25 dolarů za další osobu.
Potom, když přejdeme k tomuto bodu zde, dostáváme 20 dolarů.
To je tohle zde.
Potom, když přejdeme k tomuto oranžovému bodu , pokud to vynásobíme 5, dostaneme 15 dolarů.
Tohle je 5, 10, 15.
To je uprostřed mezi 2 a 3.
Náš příjem z mezního produktu je 15 dolarů. tohle je...
Udělám to jasněji.
Tohle tady je 15 a uprostřed mezi 3 a 4 lidmi to je 10 dolarů, uprostřed mezi 3 a 4 to je 10 dolarů.
Budete to vypadat nějak takhle. A potom konečně uprostřed mezi 4 a 5 to je 5 dolarů.
Je to 5 dolarů.
Jen si zde vybíráme body.
Vybrali jsme si střední bod, sklon v těchto bodech nebo průměrný sklon mezi 0 a 1.
Ale když předpokládáte, že tahle křivka má souvislý sklon, že se sklon mění souvisle, potom tohle bude přímka a tohle bude také přímka.
Naše přímka bude vypadat nějak takhle.
A co je na téhle přímce hezké, že je to v podstatě křivka mezního užitku.
Křivka mezního užitku této firmy, tím jak získává stále více práce.
V podstatě je to křivka poptávky po této firmě.
Pokud chcete najít křivku poptávky trhu, můžete vzít jen křivku poptávky každé z těchto konkurenčních firem a jen byste je dali všechny dohromady.
Výška trojúhelníka je o 4 palce menší než délka jeho základny.
Obsah trojúhelníka je 30 palců čtverečních.
Zjistěte velikost výšky a základny.
Použijte vzorec A = 1/2 krát základna krát výška pro obsah trojúhelníka.
Ok, popřemýšlejme o tom trochu.
Nakreslím tu trojúhelník.
Takže toto je náš trojúhelník a řekněme, že dílka této spodní strany, základny, bude 'b'.
A toto je výška.
Potom obsah bude roven jedna polovina krát základna krát výška. A = 1/2 krát 'b' krát 'h'.
První věta nám říká, že výška trojúhelníka je o 4 palce menší než délka základny.
Takže výška je rovna základna minus 4. To nám říká první věta.
Obsah trojúhelníka je 30 palců čtverečních. Takže vezmeme jednu polovinu základny krát výšku... A dostaneme 30.
Platí to i obráceně. 30 palců čtverečních je jedna polovina základny krát výška.
A teď místo 'h' dosadíme 'základna minus 4' ('b' minus 4) Prostě to tam dosadíme.
A schválně, co z toho dostaneme.
Napíšu to žlutě.
Dostaneme, že se 30 rovná 1/2 ('b' lomeno 2) krát ('b' minus 4)
No, udělám to trochu přehledněji... Rovná se 'b' lomeno 2 krát ('b' minus 4). Vlastně jsem pouze vynásobil 1/2 krát 'b'.
Takže 30 se rovná 'b' na druhou lomeno 2 a teď b/2 krát (-4), to je -2b
A teď se zbavíme zlomku tím, že obě strany rovnice vynásobíme 2.
Takže obě strany vynásobíme 2.
Vlevo dostaneme 60, vpravo dostaneme 2 krát ('b' na druhou lomeno 2}, což je 'b' na druhou, -2b krát 2 jsou -4b.
Nejjednodušeji ji vyřešíme tak, že všechna čísla a proměnné dáme na jednu stranu a na druhé nám zůstane jen 0.
Takže odečteme 60 od obou stran rovnice.
0 se rovná 'b' na druhou minus '4b' minus 60.
Teď to jen potřebujeme vyřešit. Musíme najít kořeny této rovnice. ...
Takže potřebujeme najít dvě čísla, jejichž součet bude -4 a jejichž součin bude -60.
Součet těchto čísel - kořenů - je -4 a součin -60.
Tím, že víme, že jejich součin je záporný, tak víme, že ta čísla mají různá znaménka.
A taky víme, že rozdíl jejich absolutních hodnot bude 4.
Jedno číslo bude o 4 menší než druhé. Podívejme se na dělitele čísla 60. 1 a 60 jsou od sebe příliš daleko.
I kdyby jste z jednoho udělali kladné a z druhého záporné číslo, dostali byste součet buď +59 nebo -59.
2 a 30 jsou pořád daleko od sebe.
3 a 20 stále daleko od sebe.
Pokud bude jedno z nich záporné, dostanete buď +17 nebo -17.
Potom 4 a 15. Což je stále daleko od sebe.
Pokud bude jedno z nich záporné, jejich součet by byl -11 nebo +11.
Pak tu máme 5 a 12. Což je stále daleko od sebe.
Pokud bude jedno z nich záporné, pak bude součet +7 nebo -7.
A to už vypadá zajímavě. Jejich rozdíl jsou 4 a chceme, aby bylo to číslo s větší absol. hodnotou záporné, aby pak jejich součet byl záporný.
Takže pokud toto bude 6 a -10, součet bude -4 a součin -60. Takže to vychází.
Teď můžeme říct, že toto se rovná ('b' plus 6) krát ('b' minus 10).
Ale pozor! Toto 'b' je jiné než to 'b', které používáme v této rovnici.
Jen jsem použil 'b' jako označení neznámé. Je to jiné 'b'.
Mohl jsem klidně říct, že x plus y = -4 a x krát y = -60
Uděláme to tak, aby nás to nezmátlo. x plus y = -4 x krát y = -60 Čili ('b' plus 'x') krát ('b' plus 'y')
'x' je 6 a 'y' je -10 A celé je to rovno 0. A celé to můžeme vyřešit slučováním.
Víme, že buď 'b' plus 6 = 0 nebo 'b' minus 10 = 0 Pokud odečteme 6 od obou stran rovnice, dostaneme 'b' = -6 nebo, pokud přičtete 10 k oběma stranám této rovnice, zjistíte, že 'b' = 10
To jsou naše dva kořeny. Můžeme je dosadit do rovnice a ověřit, že splňuje naše zadání. Druhý způsob řešení je ten, a dostanete ten samý výsledek, že rozložíte toto '-4b'.
Takže, rozložíme toto na 0 = 'b' na druhou a pak dále na '+6b' minus '10b' -60. A pak rozdělit do skupin.
Jedna skupina a druhá skupina. A sečtu je.
Z první závorky vytkneme 'b', takže 'b' krát ('b plus 6), z druhé vytkneme -10.
-10 krát ('b' plus 6) Všechno se rovná 0.
A teď můžeme vytknout ('b' plus 6), takže dosaneme:
0 = 'b' minus 10 krát ('b' plus 6)
Jen jsme vytknuli tento výraz a zbylo nám 'b' minus 10
Tak či tak, kořeny jsou 'b' = -6 nebo 'b' = 10. Ale pamatujte, je to slovní úloha.
Nemůžeme jen napsat, že 'b' se rovná -6, nebo 'b' se rovná 10. Musíme se zamyslet, jestli to dává smysl v naší slovní úloze.
Mluvíme o délkách stran trojúhelníka. Nemůžeme mít stranu záporné délky. Takže -6 můžeme škrtnout.
A už tedy máme jen jedno možné řešení. Jediné možné řešení je základna o délce 10.
Ale my máme najít i výšku.
Takže, základna je 10. A výška je o 4 palce menší. Je to 'b' minus 4.
Takže 6. A teď to můžeme ověřit. Obsah je 6 krát 10 krát 1/2
Což je 30.
Loni jsem vám řekl tři věci.
Řekl jsem, že světové statistiky nebyly pořádně zpřístupněny.
V důsledku toho máme stále ty staré představy o rozvojových a průmyslových zemích, což je špatně.
A že animované grafy můžou věci změnit.
Věci se mění.
A dnes na domácí stránce Divize pro Statistiku OSN stojí, že od prvního května je plný přístup do všech databází.
(Potlesk)
A jestli se s vámi mohu podělit o ten obrázek na obrazovce.
Tak se staly tři věci.
OSN zveřejnily své statistické databáze, a my máme novou verzi softwaru fungující jako beta verze na internetu, takže si jej už nemusíte stahovat.
A dovolte mi zopakovat to, co jste viděli loni.
Ty bubliny jsou jednotlivé země.
Tady máte míru porodnosti - počet dětí na jednu ženu - a tady máte délku života v rocích.
Tohle je rok 1950 - tamto byly průmyslové země, tamto byly rozvojové země.
V té době existovalo "my" a "oni".
Ve světě byly obrovské rozdíly.
Ale potom se to změnilo a vyvíjelo se to docela dobře.
A stalo se tohle.
Vidíte, jak Čína je ta velká červená bublina, ta modrá tamhle je Indie.
A procházejí přes tohle celé... Já se budu snažit být letos o trošku vážnější, když vám budu ukazovat jak se věci doopravdy změnily.
A je to Afrika, která vyčnívá jako problém tady dole, ne?
Stále velké rodiny a epidemie HIV takto stáhly ty země dolů.
Tohle je víceméně to, co jsme viděli loni, a takhle to bude pokračovat v budoucnosti.
A já budu mluvit o tom jestli je tohle možné.
Protože vidíte, že teď jsem ukazoval statistiky, které neexistují.
Protože tohle je kde jsme teď.
Bude to možné, aby se tohle stalo?
Já tady pokrývám délku svého života, víte?
Očekávám, že budu žít 100 let.
A tohle je, kde jsme dnes.
Teď, mohli bychom se podívat namísto toho na ekonomickou situaci ve světě?
Chtěl bych to ukázat ve srovnání s dětskou úmrtností.
Přehodíme osy: tady máte dětskou úmrtnost - tedy, přežití - čtyři děti umírají tady, 200 umírá tady.
A tohle je HDP na hlavu na téhle ose.
A takhle to bylo v roce 2007.
A když půjdu zpět v čase, přidal jsem nějaké historické statistiky - jedeme, jedeme, jedeme - 100 let zpátky neexistuje tak moc statistik.
Některé země stále měly statistiky.
Díváme se zpátky do archívů, a jsme zpět až v roce 1820, a jenom Rakousko a Švédskou jsou schopni podat záznamy.
(Smích)
Ale byly tady dole, měly 1000 dolarů na osobu na rok.
A přišly o pětinu dětí před jejich prvními narozeninami.
Takže tohle je, co se dělo ve světě, když přehrajeme celý svět. Jak se stávaly postupně bohatší a bohatší, a přidávaly statistiky.
Není to krásné, když získají statistiky?
Vidíte, jak je to důležité?
A tady děti nežijí déle.
Minulé století, 1870, bylo těžké pro děti v Evropě, protože většina těchto statistik je Evropa.
Teprve na přelomu století přežilo svůj první rok více jak 90 procent dětí.
Tady se objevuje Indie, s prvními údaji z Indie. A tohle jsou Spojené státy, které se tady vzdalují, vydělávají víc peněz.
A brzy uvidíme Čínu, jak se objevuje v tom nejvzdálenějším rohu tady.
A zvedá se s Mao Ce-tungem, získává zdraví, ale moc nebohatne.
Tady zemřel, pak Teng Siao-pching přinesl peníze, pohybuje se tímhle směrem tady.
A ty bubliny se stále pohybují sem nahoru, a takhle svět vypadá dnes.
(Potlesk)
Pojďme se podívat na Spojené státy.
Tady máme funkci - můžu říct světu "zůstaň, kde jsi".
A vezmu Spojené státy - pořád chceme vidět to pozadí - a vložím je takhle sem, a teď jdeme pozpátku.
A vidíme, že Spojené státy jdou po pravé straně toho hlavního proudu.
Pořád jsou na té straně peněz.
A zpátky v roce 1915 byly Spojené státy sousedem Indie - Současné, dnešní Indie.
A to znamená že Spojené státy byly bohatší, ale ztratily úměrně víc dětí než Indie dnes.
A podívejte sem - srovnejte s dnešními Filipínami.
Dnešní Filipíny mají téměř stejnou ekonomiku jako Spojené státy během první světové války.
Musíme převést Spojené státy o docela velký kus v čase, abychom našli stejné zdraví Spojených států jako máme na Filipínách.
Tady okolo roku 1957 je zdaví Spojených států stejné jako na Filipínách.
A tohle je drama světa, kterému mnozí říkají globalizovaný, že Asie, arabské státy a Latinská Amerika jsou mnohem víc napřed ve zdraví, vzdělání, lidských zdrojích, než jsou ekonomicky.
Je to nepoměr v tom, co se dnes děje v nastupujících ekonomikách.
Tam teď sociální výhody, sociální pokrok, jde napřed před hospodářským pokrokem.
V roce 1957 měly Spojené státy stejnou ekonomiku jako má dnes Chile.
A jak daleko musíme vzít Spojené státy abychom dostali stejné zdraví, jako má dnes Chile?
Myslím, že musíme jít až sem - máme rok 2001, nebo 2002 -
Spojené státy mají stejné zdraví jako Chile.
Chile dotahuje!
Během pár let může mít Chile lepší dětské přežití než Spojené státy.
Je to opravdu změna, že máme tohle zpoždění o více jak 30, 40 let ve zdraví.
A za zdravím je úroveň vzdělání.
A je tam hodně co se týče infrastruktury, a jsou tam lidské zdroje obecně.
Teď tohle můžeme dát pryč - a chtěl bych vám ukázat rychlost, rychlost změny, jak rychle postupovali.
Půjdeme zpátky do roku 1920, a chci se podívat na Japonsko.
A chci se podívat na Švédsko a Spojené státy.
A uspořádám tady závod mezi tímhle žlutým Fordem tady a červenou Toyotou tady dole a hnědým Volvem.
(Smích)
A jedem, jedem.
Toyota má velmi špatný začátek tady dole, jak vidíte, a Ford Spojených států to bere terénem.
A Volvo si vede celkem slušně.
Tohle je válka.
Toyota se ztrácí, a teď se Toyota objevuje na zdravější straně Švédska - vidíte to?
A předjíždí Švédsko, a je teď zdravější než Švédsko.
To je ten úsek, kdy jsem prodal Volvo a koupil Toyotu.
(Smích)
A teď můžeme vidět, že rychlost změny v Japonsku je enormní.
Opravdu to dohnali.
A tohle se mění postupně.
Musíme se podívat přes několik generací, abychom tomu rozuměli.
Dovolte mi ukázat svoji vlastní rodinnou historii - my jsme vytvořili ty grafy tady.
A tohle je stejné, peníze tady dole, a zdraví, vidíte?
A tohle je moje rodina.
Tohle je Švédsko, 1830, kdy se narodila moje pra-pra-babička.
Švédsko bylo jako je Sierra Leone dnes.
A tohle je když se narodila pra-babička, 1863.
A Švédsko na tom bylo jako Mosambik.
A tohle je když se narodila moje babička, 1891.
Starala se o mě, když jsem byl dítě, takže já teď nemluvím o statistice - teď to je ústní historie mojí rodiny.
Tehdy věřím statistice, když to je babičkou potvrzená statistika.
(Smích)
Myslím, že to je nejlepší způsob potvrzení historické statistiky.
Švédsko bylo jako Ghana.
Je zajímavé vidět tu obrovskou různorodost v rámci subsaharské Afriky.
Říkal jsem to loni, řeknu to znova, moje matka se narodila v Egyptě, a já - kdo jsem já?
Já jsem Mexikánec v naší rodině.
A moje dcera, ta se narodila v Chile, a vnučka se narodila v Singapuru, dnes nejzdravějším státě na Zemi.
Předběhl Švédsko asi před dvěma nebo třemi roky, s vyšším dětským přežitím.
Ale oni jsou hrozně malí, víte.
Jsou tak blízko nemocnice, že je nikdy nemůžeme v těchto končinách porazit.
(Smích)
Ale všechna čest Singapuru.
V Singapuru jsou teď nejlepší.
Tak tohle teď také vypadá jako dobrý příběh.
Ale není to tak jednoduché, že to je všechno dobrý příběh.
Protože vám musím ukázat jednu další funkci.
Můžeme taky použít tu barvu tady pro znázornění proměnné - a co tady vybírám?
Emise oxidu uhličitého, v metrických tunách na hlavu.
Tohle je 1962 a Spojené státy vypouštěly 16 tun na osobu.
A Čína vypouštěla 0.6, a Indie vypouštěla 0.32 tun na hlavu.
A co se stane když se posuneme vpřed?
No, vidíte ten pěkný příběh o postupném bohatnutí a o zlepšujícím se zdraví - každý toho dosáhl za cenu vypouštění oxidu uhličitého.
Není nikdo, kdo to zatím dotáhl dál.
A my už nemáme všechna aktuální data, protože tohle jsou dnes skutečně žhavé data.
A tady jsme, 2001.
A v diskusi, které jsem se zúčastnil s globálními lídry, víte, hodně jich teď říká, že problém je v nastupujících ekonomikách, že vytvářejí příliš mnoho oxidu uhličitého.
Ministr životního prostředí Indie řekl,
"No, byli jste to vy, kdo ten problém způsobil."
Země OECD - země s vysokým příjmem - byly to ony, kdo způsobil změnu klimatu.
"Ale my vám odpouštíme, protože jste to nevěděli.
Ale od teďka počítáme na hlavu.
Od teďka počítáme na hlavu.
A každý je zodpovědný za emise na hlavu."
Tohle vám doopravdy ukazuje, že jsme neviděli dobrý ekonomický a zdravotní pokrok nikde na světě bez ničení podnebí.
A to je to, co se doopravdy musí změnit.
Byl jsem kritizován, že ukazuji příliš optimistický obraz světa, ale nemyslím, že to tak je.
Ve světě je docela pěkný nepořádek.
Tohle můžeme nazvat Dolarová ulice.
Každý žije na téhle ulici.
To kolik vydělávají - ve kterém čísle bydlí - je kolik vydělávají za den.
Tahle rodina vydělává kolem jednoho dolaru na den.
Jedeme ulicí nahoru, a nacházíme tady rodinu, která vydělává dva až tři dolary na den.
A jedeme dál, tady - nacházíme první zahradu v téhle ulici, a tihle vydělávají 10 až 50 dolarů na den.
A jak žijí?
Když se podíváme na postel, můžeme vidět že spí na pokrývce na zemi.
Tohle je hranice chudoby - 80 procent rodinného příjmu jde pouze na pokrytí energetických potřeb, na jídlo na den.
Tohle jsou dva až pět dolarů, tady máte postel.
A tady je mnohem hezčí ložnice, jak vidíte.
Přednášel jsem o tomhle pro Ikeu, a ti chtěli hned vidět pohovku.
(Smích)
A tohle je pohovka, jak se objevuje odsud.
A zajímavá věc je, když tady jdete dokola v té panoramatické fotografii, stále tady vidíte rodinu sedící na zemi, i když je tady pohovka.
Když se kouknete na kuchyň, můžete vidět, že největší rozdíl pro ženy nepřichází mezi jedním a 10 dolary.
Přichází až později, kdy opravdu můžete získat dobré pracovní podmínky v rodině.
A pokud opravdu chcete vidět rozdíl, tak se podíváte na záchod.
Tohle se může změnit, to se může změnit.
Tohle jsou všechno snímky z Afriky, a může se to hodně zlepšit.
Můžeme se dostat z chudoby.
Můj vlastní výzkum nebyl v informačních technologiích ani ničem podobném.
Já jsem strávil 20 let rozhovory s Africkými farmáři, kteří byli na pokraji hladomoru.
A tohle je výsledek výzkumu na základě potřeb farmářů.
Je pěkné, že tady nepoznáte kdo jsou na tomhle obrázku výzkumníci.
To je, kdy výzkum pro společnost funguje - musíte s těmi lidmi doopravdy žít.
Když jste v bídě, všechno je jen o přežití.
Je to o tom, mít jídlo.
A tyhle dvě mladé farmářky, to jsou dívky - protože rodiče jsou mrtví kvůli HIV a AIDS - právě diskutují se školeným agronomem.
Tohle je jeden z nejlepších agronomů v Malawi, Junatambe Kumbira, a on mluví o tom, který druh manioku zasadí - nejlepší konvertor slunečního svitu v jídlo, který člověk objevil.
A ony se velmi, velmi dychtivě zajímají o rady, aby přežily v chudobě.
To je jeden kontext.
Dostat se z chudoby.
Ty ženy nám říkaly jednu věc.
"Dejte nám technologie.
Nenávidíme tenhle hmoždíř, stát celé hodiny a hodiny.
Dejte nám mlýn, abychom mohly mlít mouku, pak budeme moci zaplatit za zbytek samy."
Technologie vás dostane z chudoby, ale je potřeba mít trh na únik z chudoby.
A tahle žena je teď velice šťastná, když vozí svoje produkty na trh.
Je velice vděčná za veřejné investice do školství, takže dokáže počítat, a nebude na trhu ošizená.
Chce, aby její dítě bylo zdravé, takže bude moct jet na trh a nebude muset zůstat doma. a chce infrastrukturu - je dobré mít zpevněnou silnici.
A dobré je to také s úvěry.
Mikro-úvěry jí poskytly kolo.
A informace jí řeknou, kdy má jet na trh s kterým produktem.
Tohle se dá udělat.
Zjistil jsem, že moje zkušenost z 20 let v Africe je, že zdánlivě nemožné je možné.
Afrika si nevedla špatně.
Během 50 let se dostali z před-středověké úrovně, na velmi slušnou úroveň Evropy před 100 lety, s fungujícím národem a státem.
Řekl bych, že subsaharská Afrika si vedla nejlépe na světě během posledních 50 let.
Protože my se nedíváme, odkud začínali.
Je to ten hloupý koncept rozvojových zemí, který dává dohromady Argentinu a Mosambik před 50 lety, a říká, že Mosambik si vedl hůř.
Musíme toho vědět trochu víc o světě.
Já mám souseda, co zná 200 druhů vína.
Ví všechno.
Ví jméno hroznů, teplotu a všechno.
Já znám jenom dva druhy vína - bílé a červené.
(Smích)
Ale můj soused zná jenom dva druhy zemí - průmyslové a rozvojové.
A já znám 200, já vím o všech těch podrobných datech.
Ale to se dá udělat.
(Potlesk)
Ale musím teď být vážný.
A jak se člověk stane vážný?
Použijete PowerPoint, že ano?
(Smích)
Pocta balíku Office, ne?
Co je to, co je to, o čem mluvím?
Mluvím o tom, že existuje mnoho rozměrů vývoje.
Každý chce tu svoji malou věc.
Když jste v podnikatelském sektoru, milujete mikro-kredity.
Pokud bojujete v nevládní organizaci, milujete rovnost mezi pohlavími.
Nebo když jste učitel, budete milovat UNESCO, a tak dál.
Na globální úrovni potřebujeme mít víc než tu jednu vlastní věc.
Potřebujeme všechno.
Všechny tyhle věci jsou důležité pro rozvoj, zvlášť, když se právě dostáváte z chudoby a měli byste se posunovat k blahobytu.
To, o čem potřebujeme přemýšlet je, co je cílem rozvoje, a co jsou prostředky rozvoje?
Dovolte mi nejdřív oznámkovat, co jsou nejdůležitější prostředky.
Ekonomický růst pro mě, jako profesora veřejného zdraví, je nejdůležitější věc pro rozvoj, protože vysvětluje 80 procent přežití.
Vládnutí.
Mít vládu, která funguje - to je to, co vytáhlo Kalifornii z mizérie v roce 1850.
Byla to vláda, která nakonec zavedla fungující zákon.
Vzdělání, lidské zdroje jsou důležité.
Zdraví je taky důležité, ale ne až tolik jako prostředek.
Životní prostředí je důležité.
Lidská práva jsou taky důležitá, ale dostanou jen jeden křížek.
A teď co cíle?
Kam směřujeme?
Nezajímají nás peníze.
Peníze nejsou cíl.
Je to ten nejlepší prostředek, ale dám jim nula jako cíli.
Vládnutí, no, je zábavné volit o nějaké věci, ale není to cíl.
A chodit do školy, to není cíl, to je prostředek.
Zdraví dostane dva body.
Chci říct, je pěkné být zdravý
- zvlášť v mém věku - můžete tu stát, když jste zdraví.
A to je dobré, dostává to dva plusy.
Životní prostředí je velmi, velmi zásadní.
Nic nezbude pro vnoučata, pokud nebudeme šetřit.
Ale co jsou ty důležité cíle?
Samozřejmě, jsou to lidská práva.
Lidská práva jsou cíl, ale není to tak důležitý prostředek rozvoje.
A kultura.
Kultura je ta nejdůležitější věc, řekl bych, protože to je to, co přináší do života radost.
Je to hodnota života.
Takže zdánlivě nemožné je možné.
Dokonce africké země můžou tohohle dosáhnout.
A já jsem vám ukázal záběr toho, kdy zdánlivě nemožné je možné.
A pamatujte, prosím pamatujte si moje hlavní poselství, což je toto: zdánlivě nemožné je možné.
Můžeme mít dobrý svět.
Ukázal jsem vám záběry, dokázal jsem to v PowerPointu, a myslím, že vás přesvědčím také kulturou.
(Smích) (Potlesk)
Přineste mi můj meč!
Polykání mečů pochází se staré Indie.
Je to kulturní výraz, který po tisíce let inspiroval lidské jedince přemýšlet za hranice zjevného.
(Smích)
A já vám nyní dokážu, že zdánlivě nemožné je možné tím, že prostrčím tento kus oceli - pevné oceli - tohle je armádní bajonet Švédské armády, 1850, poslední rok, kdy jsme měli válku.
A je to celé masivní ocel - můžete to slyšet.
A já vezmu toto ocelové ostří a prostrčím jej skrze moje tělo z masa a krve, a dokážu vám, že zdánlivě nemožné je možné.
Mohu požádat o okamžik absolutního ticha?
(Potlesk)
Pojďme se podívat, zda zvládneme napsat 0,36 jako zlomek.
Je několik způsobů, jak to udělat. Nebo další způsob jak se na to dívat, 6 je na místě setin.
0,36 je to samé jako 36/100.
3 je na místě desítek. Nebo byste se na to mohli dívat jako na 30/100.
Můžete se na to dívat jako na 3/10 nebo 30/100.
Takže bychom mohli říct, že tohle je to samé jako 36 setin nebo rovno 36/100.
Už jsme to vyjádřili zlomkem, ale nyní to můžeme zjednodušit, protože 36 a 100 mají nějaké společné dělitele.
Obě čísla jsou dělitelná 4, takže bychom mohli čitatele i jmenovatele vydělit 4. Obě čísla dělíme stejným číslem, abychom nezměnili hodnotu zlomku.
36 děleno 4 je 9. A pak 100 děleno 4 je 25.
A nyní se zdá, že tyto dvě číslice už nemají žádné společné dělitele, takže jsme to napsali ve zjednodušené formě a máme hotovo.
... Teď když jsme se zmínili o všech důležitých hráčích specifického imunitního systému, říkal jsem si, že v tomto videu udělám shrnutí, aby se vše propojilo.
První jsme zmínili B buňky, které kreslím modře. ....
Na nich je zajímavé, že každá B buňka má vlastní specifický... má na membráně navázané protilátky, ale pro každou B buňku, protilátky na membráně každé
B buňky jsou specificky "přidělené".
Tato B buňka - bude takto variabilní.
A kdybych sem nakreslil další B buňku, nakreslil bych trochu jinou variantu.
To je důvod, proč různé B buňky odpovídají na různé antigeny a patogeny, které vstoupily do našeho těla.
B buňky se aktivují - zopakujme si, co se děje, když se aktivují, nebo co je potřeba, aby se dělo. ...
Je třeba, aby se patogen navázal na jednu z těchto membránových protilátek. ....
Ale to není vše.
Tedy, někdy je to vše, co je třeba, ale někdy je třeba je stimulovat pomocnými T buňkami. ...
A můžete se ptát, kde je pomocná T buňka, která ji stimuluje?
Nu, B buňka je také antigen prezentující buňka, takže pohltí patogen, rozloží ho a prezentuje na svém MHC II. complexu. ...
Řekněme, že tohle je MHC II. komplex.
Takže ho rozloží a prezentuje ho tady a pak aktivovaná pomocná T buňka, jejíž specifické
T buněčné receptory jsou citlivé na tohle, přijdou a aktivuje ji.
Nenakreslím ten receptor asi moc dobře, ale tady je pomocná T buňka a tady B buňka.
Teď, když je aktivovaná, začne se diferencovat... a začne se klonovat a pak se buď přemění na efektorové buňky - a to platí pro B nebo T buňky.
Když jsou aktivovány, budou se klonovat a pak se buď přemění na efektorové buňky nebo na pam컝ové buňky.
Pam컝ové buňky zůstávají déle, kdyby v budoucnu bylo potřeba více téhle verze B buněk.
Takže když tu v budoucnu bude ten samý antigen, bude pravděpodobnější, že narazí na tento typ B buňky a odpověď bude rychlejší.
Efektorové B buňky produkují... v podstatě se přemění na továrny na protilátky.
Řeknou si, tahle protilátka se váže na tenhle antigen, který teď je v těle.
Tak jí vyrobím spoustu!
A začne vytvářet buněčný aparát a produkovat strašně moc protilátek.
Chci zdůraznit jednu věc, na kterou mě upozornila moje žena, když mě zaslechla dělat tohle video... Ona je hematoložka a velká část hematologie je imunologie.
Takže jí rozhodně musím dát za pravdu.
Je na to expert.
V posledním videu jsem řekl, že když jsou B buňky aktivovány a jsou to efektorové buňky, produkují protilátky.
Aby to bylo jasné:
Pouze efektorové B buňky produkují protilátky a běžné označení pro ně je - kdyby se vás někdo zeptal, které buňky v těle vyrábějí protilátky.
Nebylo by špatně, kdybyste řekli "efektorové B buňky", ale běžné označení, které lidé chtějí slyšet, je plazmatické buňky. ...
Plazmatické buňky a efektorové B buňky jsou jedna a ta samá věc, ale normálnì , když se řekne "co se stane s B buňkou, když začne vyrábět protilátky?"
Říká se jí plazmatická buňka.
Neříká se jí už B buňka, a chci aby to bylo jasné, protože jak moje žena říká... "Máme doktory, kteří když se zeptají, které buňky v těle produkují protilátky?
A když řeknete, že jsou to B buňky, je to špatně."
Jsou to plazmatické buňky. A kdybyste řekli efektorové B buňky, také by nebyli nadšení.
Chtějí slyšet plazmatické buňky.
To je běžný termín používaný v imunologických a očividně i v revmatologických kruzích.
Řekl jsem, že má žena je hematoložka?
Ne, ne...
Studuje revmatologii.
Občas si všechny ty "tologie" pletu.
Každopádně, toto dělají B buňky.
A tyto protilátky se mohou jít vázat na věci, zatápět virům a antigenům - no, viry nebo konkrétní antigeny a bakterie - a označí je pro chycení makrofágy nebo jiným typem fagocytù.
Tak to byly B buňky.
A pak máme T buňky.
Budu o T buňkách mluvit trochu jinak, než v předchozích videích.
Jen abyste pochytili ty drobné rozdíly - jsou tu dva typy T buněk.
Řeknete si, hej, to jsou pomocné a cytotoxické T buňky
- a máte pravdu, ale já teď udělám trošičku jiné rozdělení, jen abyste se seznámili i s těmito termíny.
Takže máme dva typy T buněk.
Všechny typy T buněk mají T buněčné receptory. ...
Ale také mají tyto jiné proteiny, a některé z nich mají tyto proteiny, kterým se říká... CD4 proteiny a některé mají ty, kterým se říká CD8. ...
Takže tohle tady se jmenuje
CD8 pozitivní T buňka. Má na sobě CD8 proteiny.
A tohle by byla CD4 pozitivní buňka.
Předtím jsem tato slova nepoužíval.
Asi si říkáte, Jéžiš, kde se to vzalo?
Tak, CD4 receptor je věcička, která se váže... tahle věcička pomáhá s vázáním na MHC II komplexy.
Většina CD4 T buněk jsou pomocné T buňky.
Většinou - a chci aby toto bylo jasné... Imunologie je velmi... Myslím tím tento obor, pořád se něco objevuje.
Ještě pořád se tomu snažíme porozumět a je spoustu výjimek, ale většinou, když se mluví o CD4 pozitivních T buňkách, mluvíme o pomocných T buňkách.
Takže obvykle to bude pomocná T buňka, mùžete jí říkat Th-lymfocyt. T-helper nemá český ekvivalent, pozn. překladatele)
Podobně, CD8 proteiny jsou přitahovány k MHC I komplexu. ...
To je to, co je přivádí k buňkám, které mají rakovinu a vystavují antigeny na svém MHC I komplexu.
Takže většinou CD8 pozitivní
T buňky jsou cytotoxické. ...
A častokrát, než je buňka aktivována, popisuje se to jako CD4 T buňka nebo CD8 buňka a když se aktivuje a začne zabíjet věci, pak se jí začne říkat cytotoxická.
Ale to je jen hraní se slovíčky.
Myslím, že jste pochopili hlavní myšlenku.
Ale jen si zapamatujte, že to, co dělají.... řekli jsme si, že se chce vázat na MHC komplex, takže máte MHC komplex prezentující nějaký antigen.
Tohle je MHC I.
Řekli jsme si v minulém videu, že každá tělní buňka s jádrem prezentuje MHC I komplex.
A v tomto případě se uvnitř této buňky děje něco podezřelého.
Možná je infikovaná virem. Možná je rakovinná.
Musí umřít, jinak bude dál produkovat viry, pokud je infikovaná virem, nebo se bude dál dělit, pokud je nádorová a infikuje zbytek těla.
Takže CD8 zabíjí infikovanou buňku. Řekněme jen špatnou buňku, protože nemůžeme... rakovina není úplně infekce.
Zabíjí špatné buňky - buňky, které...Kdybyste je nezabili, budou produkovat virus nebo se pořád dělit a šířit rakovinu, zatímco T buňky... ty jsou přitahovány profesionálními antigen prezentujícími buňkami.
A já vždycky kreslím dendritickou buňku, protože to jsou ty nejlepší antigen prezentující buňky.
A mají MHC II komplexy a strávily nějaký antigen a prezentující ho tady a pak to aktivuje pomocnou T buňku.
A když pomocná T buňka - všechny tyhle, když jsou aktivované, tak se stanou efektory, začnou se diferencovat v efektory a pam컝ové buňky.
A efektorová pomocná T buňka dělá několik věcí.
Když mluvíme o pomocných T buňkách, mohou aktivovat B buňky a taky vypouštět cytokiny.
Řekněme, že tahle se aktivuje.
A začne také vypouštět tyto chemikálie, které jsou to, co zvoní na poplach a svolávají ostatní do práce... možná se B buňky a cytotoxické T buňky začnou mnohem více dělit.
Vlastně, část aktivace cytotoxických T buněk může být dána těmito cytokiny - těmito alarmy.
Takže tenhle je alarm, zatímco CD8 buňky nebo cytotoxické T buňky ve svém efektorovém módu, zabíjejí buňky.
A samozřejmě pam컝ový mód, je tu spousta kopií těchto originálů a jsou mnohem připravenější než předtím, takže kdyby se v budoucnu něco podobného objevilo, budou rychleji aktivovány, protože se na ně rychle narazí.
Doufám, že se vše vyjasnilo, a vyložil jsem vám trochu více terminologie, ale chci jen zdůraznit připomínku své ženy, protože říkala
"Snad nechceš, aby všichni říkali, že B buňky produkují protilátky, když to jsou ve skutečnosti efektorové B buňky - aktivované B buňky diferencované v efektorové B buňky.
To jsou ty, které produkují protilátky, protože když půjdou na medicínu, všichni chtějí slyšet, že to jsou plazmatické buňky. ...
Nyní již něco víme o inflaci, deflaci.
Teď bych vám chtěl představit hyperinflaci a jak již název naznačuje, jedná se o inflaci, která se zbláznila.
Základní představa, jak k hyperinflaci nebo alespoň k případům, které známe z moderní doby, došlo, je ta, že máte určitý typ vlády, která divočí s tiskařským lisem a jen tisknou tuny peněz.
Obecný cyklus je ten, že tisknou peníze.
Dovolte mi, abych řekl, že tisknou a tisknou jako blázni, protože nemají žádný jiný způsob jak získat příjem. Tisknou jako blázni a to vede k růstu cen a protože ceny rostou, musí tisknout více, aby byli schopni získat stejné zboží a služby nebo zaplatit státním zaměstnancům tolik, kolik jim zaplatit chtějí nebo zaplatit vojákům tolik, kolik jim zaplatit chtějí.
A navíc toto by samo o sobě pravděpodobně vedlo k hyperinflaci.
Navíc si ještě představte, že jsme zvyklí uvažovat o vysoké inflaci, která je 5 nebo 10%. Ale můžete si představit, co se stane pokud je inflace 5 nebo 10 za hodinu.
Protože potom ve skutečnosti není žádný motiv držet oběživo.
Každou vteřinu, kdy oběživo držíte, se stává bezcennější a bezcennější.
A co se stane podle tohoto scénáře je to, že lidé chtějí hromadit hmotný majetek.
Pokud cena chleba stoupá každou minutu nebo hodinu nebo cena bot stoupá po minutě nebo hodině. Růst cen bude nutit lidi hromadit věci, napsal jsem slovo hromadit špatně.
Hromadění roste do nebes a dokážete si představit, pokud hromadění roste do nebes, pokud prodejce bot už boty nechce prodat, protože... nebo si je chce podržet o něco déle, potom nabídka bot klesá a ceny ještě více rostou.
Pokud, když lidé jdou koupit chleba, je k dispozici pět bochníků, koupí všechny bochníky a další člověk si už nemůže žádný koupit, protože vědí, že cena chleba poroste do nebes.
Jen se to vše zhoršuje a zhrošuje a vše to začalo tím, že vláda bláznila s tiskařským lisem.
Existují tři nejznámější příklady této události. Pravděpodobně nejznámější je ten, který se odehrál ve Výmaru v Německu.
Po první světové válce mělo Německo platit obrovské reparace. To je to čím by Výmarská vláda argumentovala, že bylo hlavní příčinou.
Ale tiskli peníze jako šílení.
Někteří lidé říkali, že se skoro pokoušeli zničit ekonomiku, aby nemuseli platit reparace za to, co udělali během první světové války.
Ale to vám jen dává pocit, jak šílené to bylo.
Máme konec první světové války a oni tiskli peníze jako šílení a inflace... Toto není míra inflace, to je vztah ke zlaté marce.
Toto zde je jedna zlatá marka.
Jenom po dvou a půl letech to byl více než desetinásobek.
A toto je logaritmická stupnice.
Každé lomítko - rok, je násobek deseti.
Na konci roku 1923 se díváte na to, co není sto tisíc, ani ne milion, ani miliarda, to je bilion.
Vzrostlo to bilionkrát v rozmezí jednoho, dvou, tří, čtyř, pěti nebo šesti let.
Další známý příklad je Zimbabwe v letech 1980 až 2009.
Znovu tiskli peníze jako šílení a některé jejich výrobní kapacity skončily.
Tady to je sto bilionový zimbabwský dolar a toto vám ukazuje zimbabwský dolar vůči americkému dolaru.
A znovu toto je logaritmická stupnice, toto je 10 na 30.
A potom největší z nejextrémnějších hyperinflací bylo Maďarsko po druhé světové válce. A tady je desetimilionová Milpengö bankovka, jen abyste měli představu, co lidé nosili po kapsách.
V minulém videu jsme mluvili o penzích. Jak jsou stanoveny plány příspěvků, jak by se mohli stát nedostatečně financovanými, a co by mohlo lidi vést k jejich podfinancování.
V tomto videu budeme o trochu konkrétnější a podíváme se na aktuální čísla, hlavně na státní úrovni
Právě zde je mapa, samozřejmě Spojených států, která nám ukazuje, jak jsou v různých státech financované penzijní závazky.
Pro lepší představu například v Texasu je 83 % jejich penzijních závazků dotováno.
Byla vyhrazena částka ve výši 83 % rozpočtu, která je určena na důchody.
Není to nedostatečně financováno na 100 %, ale není to bláznivé.
Kalifornie má vysokých 78 % ale jeden ze státu nás hned upoutá pravděpodobně protože je zbarven do červena a to je stát Illinois.
A Illinois má problémy, protože pouze 45 % jejich důchodových závazků je dotováno a Illinois nás vážně praští do očí, protože je zvýrazněna červeně.
Lousiana 56 %, Oklahoma 56 %, Kentucky 54 %, Západní Virginia 58 %. A to je problém, protože to v minulosti vyhradili velice málo peněz na důchodové závazky, což nyní začíná být problém, především, když do důchodového věku vstupuje baby boom populace. Aby splnili tyto závazky, které slíbili musejí najít tyto peníze, které byly v minulosti utraceny na jiných místech, ačkoliv byly tyto peníze určeny na důchody.
Abychom si to vyjasnili, zaměříme se na stát Illinois.
Právě na tomto místě se odehrává pár věcí.
V této okrově žluté barvě, která je zakroužkovaná okrově žlutou, se hovoří o celkových závazcích. Abychom si vyjasnili graf, okrově nejsou celkové závazky celá výška každého sloupečku je celková výše závazků. Můžeme vidět, jak se naprosto to zde rozvinulo.
Do celkové částky závazků spadá mnoho věcí, o kterých jsme mluvili v minulém videu, věci, jako návratnost investic.
Návratnost investic Pokud jste v prostředí s nízkým tempem růstu úroků, jako se tomu teď Například na mém spořícím účtu je úrok přibližně 0,4 %.
Což je skoro žádný úrok.
Pokud jsme v prostředí s nízkým tempem růstu úroků a pokud návratnost není dobrá, mnoho důchodů má tendenci se proměnit ve velice bezpečná aktiva. Zde ale bude velice pomalá návratnost, bude potřeba nechat si stranou více peněz.
A tak vidíme, že tyto závazky v podstatě dramaticky rostou, na vrcholu máme věci jako pozměnění životních nákladů.
To jsou pokusy o zohlednění inflace, kolik věci stojí v jednotlivém regionu, ale ty jsou také diskutabilní. Zvláště v případě Illinois, kde náklady na život rostou rychleji než míra inflace.
A tak máme tyto závazky a vidíme, že jsou méně a méně lépe financovány.
Pokud se podíváme zde, na zelenou čáru, která představuje podíl financování, uvidíme, jak dobře jsou závazky financovány. Červená část sloupečku říká, že nejsou zaplaceny a zelená ukazuje podíl toho, co je financováno. V podstatě tato část výše, je podíl této části celého sloupečku.
A zde vidíme, že Illinois je ve velice špatné situaci.
Jejich celková výše závazku je 138 miliard, zde to je v milionech, tak to dělá 138 tisíc milionů, tedy 138 miliard.
To je pro jeden stát a z toho 85 nebo 86 miliard není zafinancováno. Musí vyřešit, kde vezmou peníze, protože nevyhradili dostatečné množství peněz.
A aby to zvládli, musí získat peníze z jiných sektorů, Zde vidíme příspěvky na důchody, zde tyto zakroužkované, tedy žlutou barvou tu jsou příspěvky na důchody. A nyní stát, aby se vrátil zpět do pozice přispěvovatele, bude muset nahradit nefinancované závazky z minulosti a také další prvky, které závazky zvyšují.
Bude muset najít peníze z jiných míst. Tady ve žluté barvě vidíme důchody tedy příspěvky, které bude muset dávat na důchody a jak vidíme, ty budou růst.
V roce 2018 budou v nadbytku o 6 miliard za rok.
Ale opravdu zajímavého na grafu je, že se zcela opomíjí financování vzdělání tak náklady na financování důchodů pro lidi, kteří již pro stát pracovali, ale nyní jsou zaměstnáni, svoji penzi promeškají a to se stane velice brzy, promeškají aktuální utrácení na státní vzdělávání a na státní úrovni je vzdělávání hlavním, hlavním, hlavním výdajem. Bude to promrhání hlavního výdaje, velice důležitého výdaje pro budoucnost sátu, založeném na splacení minulých závazků.
Abychom porozuměli, kam to povede a abychom porozuměli Illinoiské situaci, a existuje 750 ticích podobných Illinois
Nevím, jak je pojmenovat Illinoiané? Illinoisianské? kteří jsou členy státního důchodového systému
A zde můžeme vidět porovnané platy
Zde jsou důchodové příspěvky, nejen mzdy. To nám říká, kolik v průměru tito lidé ročně dostanou, jakmile odejdou do penze. Můžeme vidět, že je velice rozumné, hlavně pro soudce, i když to je jen malá odnož, ale abychom byli féroví, toto bylo slíbeno lidem,
Tohle je způsob jak si udržet zaměstnance, protože oni věděli, že dostanou ony benefity.
Takže sice můžete říct, že to jsou opravdu dobré benefity, ale tito lidé pravděpodobně obětovali jiné věci, aby tyto benefity získali.
Ale je to velmi složitá otázka.
Když se na to podíváte, řeknete, že tito lidé... udělali službu, investovali své očekávání, ale zároveň tohle opravdu snižuje ale zároveň tohle opravdu snižuje ...a to je jen jeden příklad.
Snižuje to zásadně velmi důležitou oblast investic celého státu. Snižuje to zásadně velmi důležitou oblast investic celého státu.
Takže důvod, proč se tento "penzijní problém" právě objevil je ten, aby se lidé prostě dozvěděli, že existuje a snadi pochopili, o se jedná protože poutze tak je možné dělat tato poměrně složitá rozhodnutí.
Rozhodnutí snížit nezbytné investice nebo restrukturalizovat, nebo něco jiného - kdo ví, jak to bude. Nezávidím těm, kteří tohle rozhodnutí musí udělat.
Mým cílem v tomto a následujícím videu je ukázat v měřítku Zemi a sluneční soustavu.
Když začneme postupovat do galaxie a vesmíru, začne být téměř nemožné si něco představit, ale stejně to zkusíme.
Myslím, že většina z vás ví, že tohle přímo tady je Země.
Tohle tady je Země.
A abychom se dostali do měřítka, tak asi největší vzdálenost, kterou si nějak dokážeme představit, je zhruba 160 km.
Sednete na hodinu, hodinu a půl do auta a ujedete 160 km.
Na Zemi to je zhruba takhle daleko.
Byl by to pouze takový flíček.
To je 160 kilometrů.
A pro porovnání se zamysleme nad lehce představitelnou rychlostí, například trochu pro nás pochopitelná rychlost je rychlost kulky.
Možná to nechápeme úplně. Ale určitě je to nejrychlejší věc, kterou si dokážeme trochu představit.
Je rychlá zhruba, záleží na typu kulky a typu zbraně, asi 280 metrů za sekundu, což je asi 1 000 kilometrů za hodinu.
A to je zhruba rychlost letadla.
A pro uvědomění si poměru, tak obvod Země je zhruba 40 000 km.
Takže kdybyste cestovali rychlostí kulky nebo letadla, což je 1 000 km/h, trvalo by 40 hodin obletět Zemi.
40 hodin obletět Zemi.
Ale myslím, že nic z toho není překvapivé, možná už jste letěli 12 nebo 15 hodin, ne okolo celé Země, ale doletěli jste daleko.
Tohle nejsou nijak závratné vzdálenosti, i když pro mě je Země dost velký objekt.
Teď pomysleme na Slunce.
Protože Slunce je něco mnohem většího.
Takže tohle je Slunce.
Myslím, že většina lidí chápe, že Slunce je mnohem větší než Země a že je celkem daleko od Země, ale nemyslím, že většina lidí, včetně mě, chápe přesně, jak moc velké Slunce je nebo jak daleko je od Země.
Takže aspoň zhruba. Slunce má 109krát větší obvod než Země.
Takže pokud znovu spočítáme, tak zatímco rychlostí kulky nebo letadla by mi trvalo 40 hodin obletět Zemi, tak jak dlouho by to trvalo kolem Slunce?
Takže kdybyste byli v letadle a chtěli obletět Slunce, nebo třeba řídili nějakým způsobem kulku kolem Slunce, tak kompletně obletět Slunce vám bude trvat 109krát déle než kolem Země.
Takže to bude 100krát, mohl bych 109krát, ale zaokrouhleme. Je to zhruba 100 krát obvod Země, takže 100 krát 40 se rovná 4 000 hodin.
Abyste pochopili, kolik vlastně 4 000 je...
No, když už tu mám kalkulačku, tak to spočtěme přesně.
Je to 109 krát obvod Země. Takže to je 109 krát 40 hodin, tolik by vám trvalo obletět Zemi.
Takže to je 4 360 hodin kolem Slunce rychlostí kulky nebo letadla!
A to je 181 dní.
Trvalo by to skoro půl roku, trvalo by skoro půl roku obletět Slunce rychlostí letadla.
Napíšu to.
Půl roku.
Slunce je obrovské!
To samo o sobě vám nemusí připadat zvláštní.
Takže, abychom to lépe pochopili, tak tady mám další obrázek Slunce.
O zbytku sluneční soustavy si promluvíme v příštím videu.
Ale v tomhle měřítku má Slunce, alespoň na mé obrazovce, má zhruba 60 cm.
Země je pouze tahle malinkatá tečka.
Menší než třeba kapka, je tady to malé.
Kdybych ji nakreslil tady, kde Slunce je ještě menší, tak by vypadala takhle.
Země by byla takhle velká.
Co ale není hned jasné, protože jsme všichni dělali vědecké projekty ve škole a vždycky diagramy vypadaly zhruba takhle, ale planety jsou mnohem dál od sebe, i když tyhle jsou v přesném měřítku velikostně, jsou od sebe mnohem dál, než to vypadá.
Takže Země je 150 milionů kilometrů vzdálená od Slunce.
Pokud by Slunce bylo tady, ani byste v tomto měřítku neviděli Zemi.
Neviděli byste Zemi. Nebyla by ani pixel.
Ale bylo by to 150 milionů kilometrů od Země.
A tahle vzdálenost se nazývá astronomická jednotka.
Tenhle pojem budeme užívat v dalších videích, protože se tak lépe měří vzdálenost.
Někdy se používá zkratka "AU" (Astronomical Unit).
Abyste pochopili, jak daleko to je, světlo, které je nepředstavitelně rychlé, něco, co proletí v mžiku, cestuje 8 minut ze Slunce na Zemi.
Pokud by Slunce zmizelo, trvalo by 8 minut, než by světlo zmizelo na Zemi.
Nebo jinak: vrátíme se k letadlu a vytáhneme znovu kalkulačku.
Takže se bavíme o 150 milionech!
To je 150 milionů kilometrů.
Takže pokud poletíme 1 000 km/h, touto rychlostí bude trvat 150 000 hodin, rychlostí kulky nebo letadla, dostat se ke Slunci. Abychom to dali do perspektivy, pokud to chcete ve dnech, den má 24 hodin. Takže by to bylo 6 250 dní nebo to podělíme 365 a získáme téměř 17 let!
Pokud byste vystřelili kulku na Slunce, tak by jí trvalo 17 let tam doletět.
Pokud by si nějak zachovala rychlost.
Takže by kulce nebo letadlu trvalo 17 let doletět ke Slunci.
Nebo si to můžeme představit jinak:
Slunce na mé obrazovce má asi 12-15 centimetrů v průměru.
V tomto měřítku: Tahle malá tečka tady, která je Země, to je tenhle flíček.
Pokud bych to namaloval ve správné vzdálenosti, tak bych musel tenhle flíček namalovat 15 metrů od Slunce.
15-18 metrů od Slunce.
Pokud se díváte na sluneční soustavu - jsou tu i jiné věci než sluneční soustava, o těch budeme mluvit v dalším videu -, tak byste si ani tohoto fleku nevšimli!
Jenom takový prach kolem Slunce.
A jak se budeme vzdalovat a vzdalovat od Slunce, uvidíme, že i tahle vzdálenost je neuvěřitelně malá.
Nebo z jiného pohledu. Pokud by Slunce bylo takhle velké, pak by tenhle flek, Země, by byl ve vzdálenosti 60 m daleko.
Takže, pokud bychom měli fotbalové hřiště...
Jedno nakreslím.
Tady jsou čáry.
Jedna čára, druhá čára.
A pokud sem dáme něco velikosti medicinbalu. Trošku větší než basketbalový míč na tuto čáru, tenhle flek by byl zhruba 60 metrů daleko.
Takže byste si ho nevšimli, kdybyste stáli na hřišti.
Něčeho takhle velkého.
Prozatím to stačí, snad vám to poskytlo náhled a ohromilo vás, jak obrovské je Slunce, Země a jak jsou od sebe daleko.
A uvidíme, že i tyhle vzdálenosti a velikosti jsou zanedbatelné, pokud se začneme bavit o zbytku sluneční soustavy a hlavně, když půjdeme ještě dál.
Natočil jsem film, který bylo nemožné natočit, ale já nevěděl, že to bylo nemožné, a právě tak jsem byl schopný jej natočit.
"Mars et Avril" je sci-fi film.
Odehrává se v Montrealu, za nějakých 50 let v budoucnosti.
Nikdo ještě takový typ filmu v Quebecu nenatočil, protože je to drahé, odehrává se v budoucnosti, obsahuje tuny vizuálních efektů a je točen na zelené plátno.
Byl to typ filmu, který jsem chtěl vždy natočit, od té doby, co jsem byl dítě, kdy jsem četl komiksy a snil o tom, jaká by mohla být budoucnost.
Když američtí producenti vidí můj film, myslí si, že jsem měl velký rozpočet, něco jako 23 milionů.
Ale popravdě jsem měl jen 10 procent toho rozpočtu.
Natočil jsem "Mars et Avril" za pouhých 2,3 milionů.
Možná si říkáte, jak je to možné?
Jak jsem to udělal?
No, jsou to dvě věci.
První je čas.
Když nemáte peníze, musíte investovat čas, trvalo mi 7 let natočit "Mars et Avril".
Druhým aspektem je láska.
Dostalo se mi mnoho velkorysosti od lidí, kteří byli do filmu zapojeni.
Zdálo se, jako by každé oddělení nemělo nic, takže museli spoléhat na naši kreativitu a každý problém proměnit na příležitost.
A to mě přivádí k podstatě mého proslovu, jak zábrany, velká tvůrčí omezení, mohou vlastně podpořit kreativitu.
Ale pojďme nejdřív trochu do minulosti.
Když mi bylo málo přes 20, napsal jsem nějaké grafické romány, ale nebyly to obvyklé grafické romány.
Byly to knihy vyprávějící sci-fi příběh prostřednictvím obrázků a textu.
Většina herců, kteří nyní září ve filmových adaptacích, již byli zahrnuti v těchto knihách, znázorňovali postavy tak nějak experimentálním, teatrálním, zjednodušujícím způsobem.
A jedním z těchto herců je skělý jevištní režisér a herec Robert Lepage.
A já prostě toho chlapa miluju.
Miluju ho od té doby, co jsem byl dítě.
Hodně obdivuji jeho kariéru.
Chtěl jsem, aby právě on byl součástí mého šíleného projektu, a on byl tak milý, že propůjčil svou tvář postavě jménem Eugene Spaak, který je kosmolog a umělec, který hledá souvislost mezi časem, vesmírem, láskou, hudbou a ženami.
Skvěle se na tu roli hodil, Robert byl vlastně i tím, kdo mi dal první příležitost.
On byl tím, kdo ve mě věřil a podporoval mě, abych natočil adaptaci mých knih, abych psal, režíroval a produkoval film sám.
Robert je vlastně úplně první příklad toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu.
Protože tento muž je nejvytíženější na světě.
Myslím tím, že jeho diář je plný do roku 2042, a je velice těžké se k němu dostat.
Chtěl jsem ho ve svém filmu, aby vyprávěl svou roli ve filmu.
Ale jde o to, že kdybych na něj čekal do roku 2042, můj film by už nebyl filmem o budoucnosti, takže jsem to tak prostě nemohl udělat, že?
Ale to je tak trochu velký problém.
Jak dostanete někoho tak vytíženého do svého filmu?
Na schůzi produkce jsem řekl vtip, a to je mimochodem pravdivý příběh, řekl jsem:
"Proč neproměníme toho muže na hologram?
Protože, víte, on je zároveň všude a nikde na světě, a, v mé mysli, je to osvícená postava, nacházející se mezi skutečností a virtuální realitou, takže by dávalo dokonalý smysl přeměnit tohoto muže na hologram."
Všichni kolem stolu se smáli, ale ten vtip byl docela dobrým řešením, takže to jsme nakonec udělali.
Tak takhle jsme to udělali.
Natočili jsme Roberta 6 kamerami.
Měl zelené oblečení a byl jakoby v zeleném akváriu.
Každá z kamer zachycovala 60 stupňů jeho hlavy, takže jsme v postprodukci mohli v podstatě použít jakýkoli úhel, který jsme potřebovali, a tak jsme natočili pouze jeho hlavu.
O 6 měsíců později byl na plátně jiný muž, který ztvárňoval tělo, nositel hlavy.
Ten měl na sobě zelenou kapuci, takže jsme v postprodukci mohli tu kapuci vymazat a nahradit ji hlavou Roberta Lepaga.
Takže se stal renesančním člověkem, a takhle to vypadalo ve filmu.
(Hudba)
Svařil jsem závěr pušky, ale na ventilu je stále mezera.
Snažil jsem se zvednout záklopky, abych snížil tlak, ale asi jsem zasáhl struny.
Pořád to zní příliš nízce. Jacques Languirand:
"To je normální.
Nástroj vždycky skončí u napodobování svého vzoru." (Hudba)
Martin Villeneuve:
Ty hudební nástroje, které vidíte v tomto úryvku, jsou mým dalším příkladem toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu, jelikož jsem tyto nástroje zoufale potřeboval ve svém filmu.
Jsou to objekty touhy.
Jsou to imaginární hudební nástroje.
A doprovází je pěkný příběh.
Vlastně jsem ve své mysli po mnoho a mnoho let věděl, jak tyto věci budou vypadat.
Mým problémem ale bylo, že jsem neměl peníze, kterými bych je zaplatil.
Takže to je taky docela velký problém.
Jak seženete něco, co si nemůžete dovolit?
A víte co, jednou ráno jsem se vzbudil s docela dobrým nápadem.
Řekl jsem:
"Co kdybych měl někoho, kdo by ty věci zaplatil?"
(Smích)
Ale kdo na světě by měl zájem o 7 ještě nepostavených hudebních nástrojů inspirovaných ženskými těly?
A pomyslel jsem na Cirque du Soleil v Montrealu, protože kdo by lépe pochopil tento typ šílené poezie, který jsem chtěl převést na plátno?
Tak jsem našel cestu k Guy Laliberté, řediteli Cirque du Soleil, a představil mu svůj šílený nápad s nákresy jako je tento a vizualními referencemi, a stalo se něco docela úžasného.
Guy byl nápadem zaujatý, ne proto, že jsem ho žádal o peníze, ale proto, že jsem za ním přišel s dobrým nápadem, se kterým byli všichni spokojení.
Byl to takový perfektní trojúhelník, ve kterém byl nákupce umění šťastný, protože získal instrumenty za levnější cenu, jelikož nebyly ještě ani vyrobeny.
Rozhodl se to risknout.
A umělec, Dominique Engel, vynikající muž, byl taky šťastný, protože měl projekt snů, na kterém mohl pracovat celý rok.
A je zřejmé, že já jsem byl šťastný, protože jsem měl nástroje do svého filmu zadarmo, což bylo něco, o co jsem se tak nějak snažil.
Takže tady jsou.
A poslední příklad toho, jak zábrany mohou podpořit kreativitu, má původ v zelené barvě, protože to je divná, šílená barva, a zelené plátno musíte nakonec nahradit a to musíte vyřešit raději dříve než později.
A já jsem měl zase v mysli docela dost nápadů o tom, jaký by měl být svět, ale pak jsem se zase obrátil k mé dětské představivosti a k práci belgického komiksového mistra
François Schuiten z Belgie.
A tento muž je další, kterého hodně obdivuji, chtěl jsem, aby se na filmu podílel jako výtvarník produkce.
Ale lidé mi říkali, víš, Martine, to je nemožné, on je hodně zaneprázdněný a řekne ne.
No, řekl jsem, víte co, namísto napodobování jeho stylu mu možná taky zavolám a zeptám se ho.
Poslal jsem mu svoje knihy a on mi odepsal, že se zajímá o spolupráci na mém filmu, protože by mohl být velkou rybou v malém akvárku.
Jinak řečeno, mohl si snít se mnou.
No a tak jsem s jedním z mým dětských hrdinů kreslil každý jednotlivý obraz, který byl ve filmu, abych to proměnil na Montreal v budoucnosti.
Byla to úžasná spolupráce pracovat s tímto skvělým umělcem, kterého obdivuji.
Ale pak, víte, nakonec musíte proměnit všechny ty kresby v realitu.
Takže mým řešením znova bylo zaměřit se na nejlepší možné umělce, na které jsem mohl pomyslet.
A pak tady byl další chlápek z Montrealu, další z Quebecu, jmenuje se Carlos Monzon a je to hodně dobrý VFX umělec.
Byl vedoucím typografem ve filmech jako je "Avatar" a "Star Trek" a "Transformers" a v dalších podobných neznámých projektech.
Věděl jsem, že byl pro tu práci perfektní, a musel jsem ho přesvědčit, aby místo práce na dalším Spielbergově filmu pracoval na mém filmu.
Proč?
Protože jsem mu nabídl místo, kde mohl snít.
Takže pokud nemáte peníze, které byste lidem nabídli, musíte zasáhnout jejich fantazii něčím tak pěkným, na co jen dokážete pomyslet.
Takže to je to, co se v tomto filmu stalo, a tak byl natočen.
Šli jsme do velmi pěkné postprodukční společnosti v Montrealu, jmenuje se Vision Globale, půjčili nám 60 umělců, abychom s nimi pracovali na tomto šíleném filmu na plný úvazek po 6 měsíců.
Takže vám chci říct, že pokud máte nějaké šílené nápady ve své mysli, a lidé vám říkají, že je nemožné to udělat, tak je to ještě lepší důvod to udělat, jelikož lidé mají tendenci vidět raději problémy než konečné výsledky, zatímco pokud začnete své problémy brát raději jako své spojence než jako své nepřátele, život s vámi začne tančit tím nejúžasnějším způsobem.
Já jsem to zažil.
A nakonec můžete pracovat na nějakých šílených projektech a kdo ví, můžete dokonce skončit až na Marsu.
Děkuji.
(Potlesk)
Mluvili jsme hodně o vzniku hor a sopek, kdy litosférické desky do sebe naráží nebo se jedna deska podsouvá pod druhou. Existuje ale i jiná možnost. Je to místo, kde je velice pravděpodobné, že na něm najdeme hory a sopky.
Není to ale jediné místo, kde se tvoří sopky. Asi největším příkladem sopečné činnosti, nebo alespoň té nejzajímavější, je to možná trochu americký pohled na věc, ale nejčastěji zmiňovaný příklad sopečné činnosti mimo deskového rozhraní je Havaj.
Havaj, tady jsou Havajské ostrovy, tohle je Velký ostrov, a je na něm aktivní sopka.
Magma vytéká zpod povrchu, a když je na povrchu, tak se tomu říká láva, a ta ten ostrov aktivně zvětšuje.
Odkud ta sopečná činnost pochází? A jak nám sopečná činnost a žár, který stoupá zpod povrchu, může vysvětlit některé geologické jevy na Havaji?
Ještě jednou: tohle je jen teorie. Havaj je na místě, kterému se říká horká skvrna. Přesněji:
To bílé místo je jádro, je to jen vnější jádro, abych mohl lépe vysvětlit.
Myslíme si, že oblaka velmi horkého materiálu, jsou založené na dynamice toho, co se děje na hranici mezi pláštěm a vnějším jádrem, oblaka tohoto materiálu se mohou objevit, mohou se vynořit z vnějšího jádra a vytvořit horkou skvrnu pod pohybující se litosférickou deskou.
Nevíme, kde přesně se horké skvrny tvoří, jestli v plášti nebo mezi pláštěm a jádrem. Jistě víme jen to, že horká skvrna existuje a je nezávislá na systému proudění, které jsme viděli.
Neměl bych říkat nezávislá, vše je jistě propojené, protože se v plášti odehrává všechno to proudění, ale je určitým způsobem oddělená od systému proudění, o kterém jsme mluvili a které způsobuje pohyb desek. Horká skvrna je ve srovnání s deskami nehybná. A důvodem, proč si jsme celkem jisti, že je relativně nehybná, je tady.
Dále za automobily RYCHLÍKOVÉ AUTOBUSY (BRT)
Rychlíkové autobusy jsou skvělou technologií, protože berou uliční prostor automobilům a přerozdělují ho ve prospěch více efektivních, k přírodě šetrných způsobů využití
Abyste omezili používání auta musíte zajistit dopravu všude. je mnohem efektivnější propojit více bodu ve městě pomocí BRT systémů.
Rychlíkové autobusy mohou pomoci snížit objem dopravy tím, že nabízí rychlejší a spolehlivější služby.
To znamená, že více lidí se rozhodne použít autobus. Rychlíkové autobusy umožňují dosáhnout stejné kvality služeb a rychlosti, jako má metro a to za použití autobusů a speciálních zastávek.
Systém rychlíkových autobusů se skládá ze tří základních součásti.
První součástí jsou samostatné pruhy na ulicích.
Pruhy jsou fyzicky separovány od ostatní dopravy, takže se jich netýkají dopravní zácpy.
Druhou opravdu významnou součástí systému je zastávka.
Nástupiště jsou vyzvednuty do stejné výšky, jako podlaha autobusu.
Platíte při vstupu na zastávku, můžete vstoupit libovolnými dveřmi autobusu.
Poslední důležitá součást je pokusit se dát autobusům přednost na křižovatkách.
Obvykle to znamená, že se omezí možnost odbočení přes dráhu autobusu, nebo se změní nastavení semaforů.
Budovat novou infrastrukturu je velice nákladné. Hledáme tedy inovativní a nenákladná řešení vedoucí k navýšení přepravní kapacity.
Rychlíkové autobusy jsou jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout.
Rychlíkové autobusy povedou zhruba k 10% až 20% přesunu pasažéru z osobních aut a taxíků.
Právě se nacházíme na 34. ulici.
Je tu samostatný pruh pro autobusy.
Bohužel není fyzicky oddělen od ostatní dopravy a je často využíván auty k parkování.
Systém by byl více úspěšný, kdybychom zamezili parkování nějakou fyzickou zábranou.
Stále jsou nejlepší světové systémy rychlíkových autobusů v Latinské Americe.
Curitiba vybudovala svůj první systém v 70. letech.
Je to jeden z nejlepších na světě.
V Bogotě v Kolumbii vybudovali nejdokonalejší systém rychlíkových autobusů- Má nejvyšší rychlost a nejvyšší kapacitu.
TransMilenio přepraví až 40 000 pasažérů v každém směru během špičkové hodiny. Přepravní rychlost je přibližně 22 mil za hodinu, což je velmi rychlé.
Průměrný autobus v New Yorku se pohybuje rychlostí asi 6 mil za hodinu.
TransMilenio umožňuje takovou mobilitu, že 20% pasažérů vlastní auto.
V mnoha rozvojových zemích používají veřejnou dopravu pouze ti, co nemají auta.
Tím že nahradíme auta autobusy můžeme zvýšit kapacitu systému.
Můžeme snížit průměrný čas, který trávíme v dopravě.
Můžeme omezit znečištění a to znamená zvítězit.
Dále za automobily
Existuje něco jako Temná doba.
To je čas mezi tím, kdy si ve svých dětských letech přestanete hrát s Legem, a okamžikem, kdy se rozhodnete, že je v pohodě, když si dospělý hraje s dětskou hračkou.
Potkalo mě to, když synovi byly čtyři.
"Měl bych mu koupit nějaký Lego.
Je parádní."
Šel jsem do Lego obchodu.
Koupil mu tohle.
Dokonale vhodný pro čtyřletého.
(Smích)
Tuším, že na krabici -- podívejme se -- je "8 až 12".
Otočil jsem se ke své ženě, "Pro koho to kupujeme?"
A ona, "No, nám." A já, "Dobře. V pořádku. Boží."
Chvilku potom se věci vymkly kontrole.
Jídelna vypadala nějak takhle.
Chodit tam bolelo.
Takže jsme ve sklepě zabrali místnost, která bývala využívána jako nějaká odnož Abu Ghrajb.
(Smích)
Mučení, velmi vtipné.
Teda, vy jste milačkové.
Položili jsme ty malé dlaždičky.
Šli na eBay a nakoupili 150 liber (68 kg) Lego kostek -- (Smích) což je šílenost.
Moje dcera -- v den, kdy nám to přišlo, jsem ji ukládal a říkám jí,
"Zlatíčko, ty jsi můj poklad."
A ona na to, "Ne, to Lego je poklad."
(Smích)
A pak řekla, "Taťko, my jsme Lego boháči."
A já na to, "Jo. Řekl bych, že jo."
Takže ve chvíli, kdy tohle uděláte, napadá vás, "Sakra. Kam s tím vším?"
Jdete do obchodu s krabicemi a kontejnery a utratíte tam ohromné množství peněz.
A potom začne ten bláznivý proces třídění, který nikdy -- je to no hlavu.
To je jedno.
Potom si uvědomíte, že tu existují ty velké srazy.
Na jeden z nich se vydáte a vidíte, že nějaký chlapík postavil Titanic.
A říkáte si, "No do prdele!
S tímhle musel přijet alespoň náklaďákem nebo něco."
A postavil tohle -- to je Smith Tower v Seattlu.
Jednoduše nádherné.
Taky je tu borec, který prodává doplňkové zbraně pro Lego, protože Lego -- Dánové -- ne, ti nejsou úplně střelci.
Ale Američani?
Jo, my pro Lego nějaký zbraně vyrobíme, bez problému.
V jednu chvíli se podíváte kolem a řeknete si, "Teda, tady je to cvok ."
Mám ale na mysli cvoky, kteří jsou několik stupňů nad těma, co se převlíkají za plyšáky.
(Smích)
Cvoci tady, ti se s někým vyspí -- s výjimkou paní s kondomy v kapse -- a vy se sami sebe v jednu chvíli ptáte:
"Jsem součástí téhle party?
Já si pomyslel:
"Jop, myslím, že jo.
Přiznávám se.
Tohle jsem já, a přestávám se cítit v rozpacích."
Takže jste v tom až po uši.
A zjistíte, že Lego chlapíci v Dánsku mají software, díky němuž můžete virtuálně stavět.
Stavíte to v něčem, co vypadá jako CAD software.
Potom, co si v něm cokoli virtuálně navrhnete, kliknete na tlačítko a o týden později už máte celou krabici doma.
Některé návrhy lidí, které takhle udělali, si dokonce můžete koupit přímo v obchodě.
Ale Lego vám za to nedává žádné tantiémy, překvapivě.
Ale někteří si něco vymysleli a pak to prodali.
Což je vlastně velká paráda.
Pokud by vám přišlo, že tenhle software od Lega vám nestačí, je tu řešení v podobě nezávislého open-source Lego CAD softwaru, který vám dovolí 3D modelaci a 3D zobrazení a de facto tvorbu Lego filmů, 3D filmů, kterých najdete tisícovky na YouTube.
Některé z nich napodobují slavné spektákly. Některé jsou ryze originální.
Prostě krása.
Lidé předělávájí spoustu různých věcí.
Tady se musím zastavit. Miluju toho chlapíka, jak utíká pryč, ty jeho přezky, háky.
Dobře.
To je jedno.
(Smích)
Je tu i celý programovací jazyk a nástroje pro robotiku.
Takže kdybyste chtěli někoho naučit programovat, dítě, dospělého, můžete cokoli.
Třeba tenhle chlapík udělal z Lega kompletní výherní automat.
A teď nemyslím, že z Lega postavil něco, co vypadá jako automat.
Říkám, že z Lega udělal funkční automat.
Střeva jsou z Lega.
Jsou tu lidé, kteří se opíjejí při stavění Lega.
Úkolem je stavbu dokončit, než se pozvracíte.
Existuje velká šedá zóna na trhu, tisíce domácích podniků.
Někteří lidí živí svou vášeň pro Lego prodejem těch malých chlapíků.
Ale pak nemáte nikoho na palubě svých lodí.
Jen několik příkladů.
Tohle je doopravdy kus sochařiny.
Neuvěřitelné, co můžete dokázat.
A neblázněte; architektonické detaily, úžasně přirozené tvary a všechno jsou to - ještě jednou - malé kostky.
Tohle je můj dům.
A tohle je můj dům.
Bál jsem se, že mi ho srazí auto, když jsem pro vás dělal tuhle fotku.
No nic, čas vypršel.
Ale jenom v rychlosti -- no, uvidíme, jestli to zvládnu rychle.
Protože tu kolem nás není dostatek TED log.
(Smích)
Tak se podívejme.
Dobře.
Ta-dá.
(Potlesk)
Každá buňka lidského těla potřebuje energii, aby přežila a mohla vykonávat svou funkci. Mozková buňka stimuluje ostatní mozkové buňky a posílá dál signály a zprávy. Svalová buňka zase potřebuje energii ke stažení, ale i k vykonávání zakladních buněčných funkcí.
Zdroj, ze kterého buňka získává energii, primární zdroj energie je glukóza, což je jednoduchý cukr. Pokud byste ji ochutnali, bude sladká.
Glukóza se do buněk dostává pomocí krve.
Zde maluji krev, která protéká okolo buněk a jde třeba tímto směrem, uvnitř krve si dovolím nakreslit malé molekuly glukózy.
Když buňka potřebuje energii, v ideálním případě glukóza vstoupí do buňky. Bohužel u většiny buněk v lidském těle to není tak jednoduché.
Glukóza do buňky nevstoupí sama, potřebuje pomoc hormonu či molekuly inzulinu.
Dovolím si označit tohle všechno, to je glukóza a potřebuje inzulin. Tady namaluji inzulin jako fialovou molekulu.
a na povrchu těchto buněk se nachází inzulinové receptory. Nakreslil jsem je zjedodušeně. Jsou to místa, kde se tyto fialové kroužky navazují na buňku.
Kariérní krize mě přepadají běžně, dost často v neděli odpoledne, jakmile začne zapadat slunce a propast mezi tím, v co pro sebe doufám, a realitou, se začne prohlubovat tak bolestně, že nakonec obvykle brečím do polštáře.
Mluvím o tom, mluvím o tom, protože si myslím, že to není jen osobní problém.
A můžete si myslet, že se pletu.
Ale domnívám se, že žijeme v době, kdy jsou naše životy běžně narušovány kariérními krizemi, momenty, ve kterých se všechno, co jsme si mysleli, že víme o svých životech a o svých kariérách střetává s, určitým způsobem děsivou, realitou.
V dnešní době je možná lehčí než kdy dřív žít si slušně.
A je možná těžší než kdy dřív zůstat v klidu, vyhnout se kariérní úzkosti.
Rád bych se nyní zaměříl na některé z důvodů, proč v nás naše kariéry vzbuzují úzkost. Proč jsme obětmi těchto kariérních krizí a vzlykáme doma do polštářů.
Jedním z možných důvodů proč trpíme je, že jsme opklopeni snoby.
A teď mám do určité míry špatnou zprávu, především pro kohokoliv, kdo dorazil do Oxfordu z ciziny.
Snobství je opravdový problém.
Protože občas si někteří lidé mimo Velkou Británii představují, že snobství je typicky britským fenoménem, zaměřeným na venkovská sídla a tituly.
Ta špatná zpráva je, že to není pravda.
Snobství je světový fenomén.
Jsme světová organizace.
A je to světový fenomén.
Existuje. Co je to snob?
Snob je kdokoliv, kdo si z vás vezme malý kousek, a z něj si vytvoří kompletní představu o tom, kdo jste.
To je snobství.
A převládající typ snobství, který dnes existuje, je pracovní snobství.
Potká vás to hned v prvních minutách strávených na večírku, kdy vám někdo položí tu kultovní otázku počátku 21. století -- "Co děláte?"
A na základě toho, jak tuto otázku zodpovíte, jsou lidé buď neuvěřitelně nadšeni, že vás vidí, nebo se podívají na hodinky a s omluvou se odporoučí.
(Smích)
No a opakem snoba je vaše máma.
(Smích)
Ne nutně vaše máma, nebo ta moje.
Nicméně, ideální máma.
Někdo, komu nezáleží na vašich úspěších.
Bohužel, většina lidí nejsou naše mámy.
Pro většinu lidí existuje jasně daná souvztažnost mezi časem, a, řekněme, láskou, nikoliv romantickou láskou, i když ta se také počítá, ale láskou obecně, respektem, který nám jsou ochotni věnovat, který se striktně zakládá na naší pozici ve společenské hierarchii.
A to je velká část důvodu, proč nám tolik záleží na našich kariérách. A stejně tak i na hmotných statcích.
Víte, často slyšíme, že žijeme ve velmi materialistických časech, že jsme všichni hrabiví lidé.
Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť materialističtí.
Myslím si, že žijeme ve společnosti, která zkrátka propojila určité emoční odměny se získáváním hmotných statků.
A to, co doopravdy chceme, nejsou věci. Jsou to ty odměny.
A to je nový způsob vnímání luxusního zboží.
Až příště uvidíte někoho ve Ferrari, nemyslete si, "Tohle je někdo, kdo je chamtivý."
Myslete si, "Tohle je někdo neuvěřitelně zranitelný, kdo potřebuje lásku."
Jinými slovy -- (Smích) sympatizujte, místo abyste opovrhovali.
Jsou i jiné důvody -- (Smích) Jsou i jiné důvody, proč je dnes možná těžší cítit se klidně.
Jeden z nich, a je to paradoxní, protože vychází z něčeho, co je vlastně hezké, je naděje, kterou chováme pro svoje kariéry.
Nikdy předtím nebylo tak vysoké očekávání toho, čeho mohou za svůj život lidské bytosti dosáhnout.
Z mnoha zdrojů slyšíme, že kdokoliv může dosáhnout čehokoliv.
Pohřbili jsme kastovní systém.
Nyní žijeme v systému, ve kterém může každý vystoupat na jakoukoliv pozici, která se mu zlíbí.
A to je krásná představa.
K ní se váže určitá duchovní rovnost.
Všichni jsme si v podstatě rovni.
Neexistují žádné striktně definované typy hierarchií.
A tím vzniká jeden opravdu velký problém.
Ten problém se jmenuje závist.
Závist, mluvit o závisti je velké tabu, ale jestli je v moderní společnosti nějaká převládající emoce, je to závist.
A je provázaná s tou duchovní rovností.
Dovolte, abych to vysvětlil.
Myslím, že by bylo velice neobvyklé, kdyby někdo tady, nebo někdo z diváků, záviděl anglické královně.
Přestože je o hodně bohatší než kdokoliv z vás.
A má obrovský barák.
Důvod, proč jí nezávidíte je, že je příliš divná.
Je prostě moc divná.
Nedokážeme se s ní ztotožnit.
Srandovně mluví.
Pochází z divného prostředí.
Neumíme se s ní ztotožnit.
A když se s někým neumíte ztotožnit, nezávidíte mu.
Čím blíž si dva lidé jsou, věkem, zázemím, procesem identifikace, tím vyšší je riziko závisti.
Což je mimochodem důvod, proč by nikdo z vás neměl chodit na třídní srazy.
Protože neexistuje výmluvnější referenční bod než lidé, se kterými jste chodili do školy.
Ale problém moderní společnosti je, obecně, že mění celý svět ve školu.
Každý nosí džíny, všichni jsou stejní.
Jenže nejsou.
Takže tu je duch rovnosti a hluboká nerovnost zároveň.
Což vyvolává -- může vyvolávat velmi stresující situaci.
V dnešní době je zhruba stejně nepravděpodobné, že byste se stali stejně slavnými a bohatými jako Bill Gates, jako bylo v 17. století nepravděpodobné, že byste povýšili do řad francouzské aristokracie.
Ale pointa je, že nám to tak nepřipadá.
Časopisy a jiná média se nám snaží namluvit, že pokud máte vůli, pár bystrých nápadů ohledně technologie a garáž, můžete také odstartovat něco významného.
(Smích)
A důsledky tohoto problému můžeme pozorovat v knihkupectvích.
Když přijdete do knihkupectví a prohlédnete si oddělení osobního růstu, sám to občas dělám, pokud analyzujete knihy o osobním růstu, které jsou vydávány v dnešním světě, zjistíte, že existují dva základní typy.
První říká, "Dokážeš to!
Zvládneš to!
Nic není nemožné!"
A druhý vám pomáhá vyrovnat se s tím, čemu se taktně říká "nízké sebevědomí," anebo netaktně -- "když jste se sebou hodně nespokojení."
Existuje faktická souvztažnost mezi společností, která lidem tvrdí, že dokáží cokoliv a výskytem nízkého sebevědomí.
A to je další příklad toho, jak se něco, co je docela pozitivní, může ošklivě zvrtnout.
Existuje další důvod, proč dnes můžeme pociťovat více úzkosti ve spojení s našimi kariérami, naším postavením v současném světě.
A opět je to spojené s něčím hezkým.
Ta hezká věc se jmenuje meritokracie.
Každý, všichni politici nalevo i napravo, souhlasí, že je meritokracie skvělá věc a že bychom se měli snažit učinit své společnosti co nejvíc meritokratické.
Jinými slovy, co je to meritokratická společnost?
Meritokratická společnost je ta, ve které se, pokud máte talent a vůli a dovednosti, dostanete na vrchol.
Nic by vás nemělo držet zpátky.
Což je krásná představa.
Problém je, že pokud doopravdy věříte ve společnost, ve které se ti, kteří si zaslouží dostat na vrchol, dostanou na vrchol, věříte zároveň i v něco o dost ošklivějšího -- věříte ve společnost, ve které ti, kteří si zaslouží klesnout ke dnu, klesnou ke dnu a zůstanou tam.
Jinými slovy, vaše pozice v životě se začne jevit nikoliv náhodná, ale zcela zasloužená.
Což způsobuje, že se neúspěch zdá o hodně drtivější.
Víte, ve středověku, v Anglii, když jste potkali velmi chudého člověka, popsali jste ho jako "nešťastníka."
Doslova jako někoho, kdo neměl štěstí -- nešťastníka.
V dnešní době, především v USA, pokud potkáte někoho ze spodních vrstev, možná ho nepěkně označíte za "lůzra."
Mezi "nešťastníkem" a "lůzrem" je veliký rozdíl.
Poukazuje to na 400 let vývoje ve společnosti, na to, kdo je dnes podle nás zodpovědný za naše životy.
Už to nejsou bohové, jsme to my.
My držíme volant.
Což je vzrušující, pokud se vám daří, a zdrcující, pokud ne.
V nejhorších případech to vede, podle analýzy sociologů, jako je Emil Durkheim, ke zvýšené míře sebevražd.
Sebevraždy jsou ve vyvinutých, individualistických zemích častější než kdekoliv jinde na světě.
A jednou z příčin toho je, že si lidé berou všechno, co se jim stane, strašně osobně.
Jejich úspěchy jim patří. Ale stejně tak jim patří jejich prohry.
Existuje vůbec úleva od některých z těch tlaků, které jsem právě popisoval?
Myslím, že existuje.
A několik z nich bych rád zmínil.
Vezměte si meritokracii.
Názor, že si každý zaslouží dostat se tam, kam se dostal.
Domnívám se, že je to bláznivý názor, dočista bláznivý.
Podpořím kteréhokoliv politika, levicového i pravicového, s jakýmkoliv slušným meritokrackým názorem.
Jsem meritokrat, tak to zkrátka je.
Ale myslím si, že je šílené věřit, že kdy budeme tvořit společnost, která je nefalšovaně meritokratická.
To je nemožný sen.
Představa, že vytvoříme společnost, ve které jsou všichni ohodnoceni -- ti dobří jsou nahoře a ti mizerní dole, a všechno je přesně tak, jak to má být -- to je nemožné.
Na to je tu zkrátka příliš mnoho náhodných vlivů.
Náhody, náhody při narození, náhody, kdy vám něco spadne na hlavu, nemoce, atd.
Nikdy je nebudeme moci ohodnotit.
Nikdy nebudeme moci ohodnotit lidi spravedlivě.
Napadá mě jeden citát od Sv.Augustina, z "O boží obci," kde říká, "Je hříchem soudit člověka podle jeho pozice."
V moderní angličtině bychom řekli, že je hříchem rozhodovat se, jestli s někým mluvit, na základě jejich vizitky.
Na pozici by nemělo záviset.
A podle Sv.
Augustina má pouze Bůh právo kohokoliv soudit.
A udělá to v Soudný den, s anděly a trubkami a nebesa se otevřou.
Šílená představa, pokud jste sekularisté, jako já.
Přesto má ta představa něco do sebe.
Jinými slovy, dvakrát měřte, než začnete ostatní soudit.
Nemusíte nutně znát něčí pravou hodnotu.
Je to jejich skrytá část.
A neměli bychom se chovat, jako že o nich víme všechno.
Existuje další zdroj útěchy.
Když přemýšlíme nad selháním v životě a prohře, jeden z důvodů, proč se selhání bojíme, je nejen ztráta příjmu nebo statutu.
To, čeho se bojíme, je mínění a posměch druhých. A ten existuje.
Víte, prvořadým zdrojem posměchu jsou v současnosti noviny.
A když otevřete kterýkoliv den v týdnu noviny, jsou plné zpráv o lidech, kteří si zbabrali život.
Spali se špatným člověkem. Užívali špatnou látku. Nechali projít špatný zákon.
Zkrátka cokoliv.
A teď jsou vhodným terčem k posměchu.
Jinými slovy to projeli.
A můžeme je označit za "lůzry."
No a existuje nějaká alternativa?
Myslím, že nám západní tradice nabízí jednu skvělou alternativu.
A tou je tragédie.
Tragické umění, jaké vznikalo v divadlech starověkého Řecka, v pátém století př.n.l., bylo v podstatě formou umění, jejíž podstatou bylo ukazovat, jak lidé selhávají.
A mělo pro ně určitou míru sympatie, kterou bychom v běžném životě mnohdy nenašli.
Vzpomínám si, že jsem nad tím před pár lety přemýšlel.
A šel jsem si přečíst "The Sunday Sport," to je bulvární plátek, který vám nedoporučuji začít číst, pokud ho ještě neznáte.
Tak jsem si s nimi šel promluvit o některých z nejvýznamnějších tragédií západního umění.
A chtěl jsem vidět, jak by se chopili koster některých příběhů, kdyby je dostali jako novinovou zprávu ke zpracování, o sobotním odpoledni.
Tak jsem jim vyprávěl o Othellovi.
Neznali to, ale byli tím fascinováni.
(Smích)
Tak jsem je poprosil, aby vytvořili titulek k Othellově příběhu.
Přišli s nápisem "Poblouzněný přistěhovalec zabil senátorovu dceru" přes celou stránku.
Dal jsem jim zápletku Madam Bovaryové.
Opět kniha, která jim učarovala.
A napsali, "Nevěrnice shopaholička spolykala arzen po odhalení zpronevěry" (Smích)
Oni jsou opravdu svým způsobem geniální.
Můj nejoblíbenější je Sofoklův "Král Oidipus."
"Sex s matkou ho oslepil" (Smích) (Potlesk)
Dalo by se říct, že jeden konec spektra sympatie představují bulvární noviny.
A druhý konec spektra tvoří tragédie a tragické umění.
Asi se snažím dokázat, že bychom se měli trochu zajímat o to, co se v tragickém umění děje.
Bylo by potrhlé nazývat Hamleta "lůzrem."
Není "lůzr," přestože to projel.
To je podle mě poselství tragédie a důvod, proč je tak moc důležitá.
Další věc ohledně moderní společnosti a důvod, proč vyvolává úzkost, je, že v jejím středu není nic, co by nebylo lidské.
Jsme první společností, která žije ve světě, kde neuctíváme nic, kromě sebe samých.
Hodně si o sobě myslíme.
A tak to má být.
Dostali jsme lidi na Měsíc.
Udělali jsme celou spoustu neobyčejných věcí.
A tak máme tendenci uctívat sami sebe.
Naši hrdinové jsou lidští hrdinové.
To je velmi nová situace.
Většina ostatních společností se točila kolem uctívání něčeho nadpřirozeného.
Boha, duchů, přírodní síly, vesmíru.
Anebo čehokoliv jiného, co se uctívalo.
My jsme si tohle tak trochu odvykli.
Což je, myslím si, proč nás tolik přitahuje příroda.
Ne kvůli našemu zdraví, ačkoliv je to tak často prezentováno.
Ale proto, že je to únik z lidského mraveniště.
Je to únik před naší vlastní soutěživostí a našimi vlastními dramaty.
A to je důvod, proč se rádi díváme na ledovce a oceány, přemýšlíme o Zemi zvnějšku, a tak dále.
Rádi se cítíme propojeni s něčím, co není lidské.
To je pro nás hluboce důležité.
O čem celou dobu doopravdy mluvím, je úspěch a neúspěch.
Jednou ze zajímavých věcí na úspěchu je, že si myslíme, že víme, co znamená.
Kdybych vám řekl, že za zástěnou je někdo, kdo je velmi, velmi úspěšný, hned by se vynořily určité představy.
Mysleli byste si, že ten člověk nejspíš vydělal spoustu peněz, nebo získal věhlas v určitém oboru.
Moje osobní teorie úspěchu -- a já jsem někdo, kdo se hodně zajímá o úspěch.
Chci být úspěšný.
A neustále si říkám, "Jak bych mohl být úspěšnější?"
Ale jak stárnu, zároveň se názorově liším v tom, co slovo "úspěch" může znamenat.
Tady je vhled, který jsem ohledně úspěchu měl.
Nemůžete být úspěšní ve všem.
Hodně slýcháme o vyvážení pracovního a soukromého života.
Nesmysl.
Nemůžete mít všechno.
Nemůžete.
Čili jakákoliv vize úspěchu musí přiznat, o co přichází, v čem je ta ztráta.
A domnívám se, že kdokoliv moudrý přijme fakt, že se vždycky vyskytne oblast, ve které nebudeme úspěšní.
U úspěšného života je háček v tom, že většinu času naše představy o tom, co to znamená žít úspěšně, nejsou doopravdy naše.
Pochytáváme je od ostatních lidí.
Zejména od otců, pokud jste muž.
A od matek, pokud jste žena.
Psychoanalýza to omílá už asi osmdesát let.
A nikdo neposlouchá dost pozorně.
Ale já tomu opravdu věřím.
Pochytáváme i sdělení ze všeho -- od televize, přes reklamu až po marketing, a tak dále.
Jsou to mocné síly, které definují, co chceme a jak sami sebe vnímáme.
Když nám řeknou, že bankéřství je velmi vážená profese, spousta z nás chce jít dělat bankéře.
Jakmile bankéřství přestane být vážené, ztrácíme o něj zájem.
Jsme velmi náchylní k sugesci.
Co se snažím prosadit není, že bychom se měli vzdát svých představ o úspěchu.
Ale měli bychom se ujistit, že jsou opravdu naše vlastní.
Měli bychom se soustředit na svoje představy.
A ujistit se, že nám patří, že jsme pravými strůjci svých ambicí.
Protože nemít to, co chcete, je samo o sobě dost mizerné.
Ale ještě horší je mít představu o tom, co je to, co chcete, a na konci cesty zjistit, že jste vlastně celou dobu toužili po něčem jiném.
A tady to ukončím.
Ale co bych rád zdůraznil, je to, že -- úspěch, rozhodně ano.
Ale pojďme si přiznat zvlášnost některých našich představ.
Zkoumejme své představy o úspěchu.
Ujistěme se, že jsou ty představy opravdu naše vlastní.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Chris Anderson:
Jak zkombinujete fakt, že někdo -- že je špatné někoho nazývat "lůzrem," s populárním názorem, že má člověk vzít život do vlastních rukou?
A společnost, která to podporuje, přece musí mít nějaké vítěze a poražené.
Alain de Botton: Ano. Myslím si, že jsem chtěl zdůraznit pouze tu náhodnost procesu výhry a prohry.
Protože se dnes tolik klade důraz na všeobjímající spravedlnost.
A politici neustále hovoří o spravedlnosti.
Já ve spravedlnost pevně věřím.
Akorát si myslím, že je to nemožné.
Že bychom měli dělat, co je v našich silách, snažit se, jak to jen jde.
Ale přes to všechno bychom si měli pamatovat, že ať už máme před sebou kohokoliv, tak cokoliv, co se jim v životě přihodilo, v sobě mělo převládající prvek náhody.
Tomu se snažím nechat prostor.
Protože jinak se může atmosféra proměnit ve velmi klaustrofobní.
Respektive, věříte, že lze zkombinovat vaši vlídnější, laskavější filozofii práce s úspěšným hospodářstvím?
Anebo myslíte, že to nejde?
Nebo že na něm tolik nezáleží, že to moc řešíme?
Alain de Botton:
Noční můrou je představa, že strašit lidi je nejlepší způsob, jak je donutit pracovat.
A že čím krutější je prostředí, tím spíš to bude pro lidi výzva.
Zkuste si představit, jak by vypadal váš ideální táta.
Je to někdo, kdo je tvrdý a laskavý zároveň.
A mezi tím je opravdu tenká dělící čára.
Potřebujeme otce, tedy, příkladné otcovské postavy ve společnosti, aby se vyhýbali těmto dvěma extrémům.
Jsou to autoritářský, disciplinární postoj na jedné straně a na druhé straně ten laxní, bez pravidel.
Chris Anderson:
Alain de Botton.
Alain de Botton:
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Po desítky tisíc let,
Homo sapiens žili napříč Afrikou, ale pouze někteří z těchto lidí byli naši předci.
Před 60 000 lety se naši předkové začali přesouvat, jejich šíření začalo být vytrvalé,
nevíme jak rychle, nebo jak daleko cestovali.
Dnes, se skupiny lovců - sběračů přesouvají, v průměru okolo 1km za rok, to je okolo půl míle.
Ale to není stále stejné - co víme je následující, jak se jejich potomstvo přesouvalo do nového prostředí, stávali se více izolovaní jeden od druhého, Začínajíc tak fázi vyšší úrovně genetické rozmanitosti kterou vidíme dnes v Africe.
Před 50 000 lety, začali lidé vytvářet dokonalejší nástroje, a produkovat více umění.
Začali nové jazykové schopnosti tento rozvoj inovací?
Možná genetická změna v populaci dovolila některým lidem vyjádřit se lépe pomocí řeči, a tak předehnat ty co mluvit nemohli, to nikdo neví.
Před přibližně 50 000 lety, malé skupiny cestovatelů přešli do Asie, možná jen okolo stovky celkem.
Každý, kdo má nějaké nějaké jiné než Africké předky, pravděpodobné pochází z těchto cestovatelů.
Během několika tisíců let, byly klimatické podmínky sušší, a poušť Sahara svým zvětšením způsobila složitější návrat, neohrožení cestovatelé a jejich potomstvo putovali po pobřeží východně Asií, dosáhli dnešní Malajsii během několika milénií.
potkali člověka vzpřímeného na jejich cestě?
v době před 45 000 lety, lidé žili v částech Austrálie, kde zanechali jejich stopy za účelem dostat se tam, museli přeplout 90 km, což je něco okolo 50 mil otevřené vodní plochy. který rozděluje Austrálii od nejbližších ostrovů dneška - Indonésie.
právě jak to bylo provedeno, nikdo neví.
Je úžásné pomyslet, že lidi dosáhli Austrálie a Evropy V tu stejnou dobu.
cestování na východ a na jih podél pobřeží Asie. lidé nepociťovali velké nebo těžké změny životního prostředí ale dosáhnutí severu v Evropě... tam čelili extrémnímu, studenému klima a tvrdému terénu jak se lidé stěhovali do Evropy, Také se rychle přesouvali k Neandrtálcům
Kteří tam žili stovky nebo tisíce let.
Neandrtálci byli robustnější a fyzicky zdatnější adaptovat se do studeného klima ale čerstvý přistěhovalci dokázali být velmi užiteční ve formování přírodních materiálů do použitelných a líbivých věcí.
ačkoli neandrtálci mohli získat od sousedů nějaké moderní technologie, brzo zjistili, že je těžké držet s nimi krok.
lidský úspěch mohl znamenat úpadek člověka neandrtálského.
tyhle 2 populace žili vedle sebe a dokonce se křížili po pár tisíciletí, ale před 35 000 lety, byli neandrtálci omezeni pouze na jihozápad Evropy. a krátce potom zmizeli.
další nevyřešená záhada, ano náš příběh je jich plný.
Homo Sapiens přežili jejich bratrance a rozšířili svůj rozsah, přes Afriku, Euroasii, a Austrálii.
ale brzy se doba zhoršila pro všechny.
jak by se naši předci vypořádali s extrémními teplotami doby ledové.
V posledním videu jsem naznačil, že záležitosti budou poněkud potrhlé, a taky že jsou!
Takže začněme tam, kde jsme minule přestali.
Začali jsme právě tady, dívali jsme se na vzdálenost k nejbližší hvězdě.
A jen připomínka: v tomto nákresu tento kroužek tady, tato sluneční soustava, není to velikost Slunce, není to velikost oběžné dráhy Země nebo Pluta nebo Kuiperova pásu.
A poloměr oběžné dráhy Země je okolo 1/50 0000 této velikosti, takže to byste ani neviděli, netvořilo by to ani pixel na této obrazovce, a ještě menší by bylo Slunce.
Prostě si pamatujte, že oběžná dráha Země byla ve velké vzdálenosti.
Světlu trvá 8 minut dostat se ze Slunce na Zemi.
Je to super dlouhá vzdálenost.
Kdybyste vystřelili kulku ze Země na Slunce, tak by trvalo 17 let, než by se na Slunce dostala.
A tato obrovská vzdálenost by se ani neukázala na tomto obrázku.
Viděli jsme v minulém videu, že kdybyste se pohybovali nepředstavitelně rychle, kdybyste se pohybovali rychlostí 60 000 km/h, tuto rychlost jsem zvolil, protože tak rychle se pohybuje Voyager I. Myslím, že to je jeden z nejrychlejších objektů, jaké máme tady ve vesmíru. A vlastně právě teď opouští sluneční soustavu.
Ale i kdybychom byli schopní být takhle rychlí, stále by trvalo 80 000 let urazit 4,2 světelných let k Alfa Centauri.
K nejbližší hvězdě by to trvalo 80 000 let!
Mám problém pochopit taková měřítka času.
Představte si, že celá moderní civilizace se objevila v posledních 10 000 letech, ale většina zaznamenané historie je v posledních 5 000 let.
A nám trvá 80 000 let, abychom se dostali k nejbližší hvězdě!
Je to obrovská vzdálenost.
Jiný pohled by byl, že kdyby Slunce bylo velké jako basketbalový míč a vy byste tento míč umístili v Londýně, kdybyste to chtěli dělat v měřítku, tak další nejbližší hvězda, která je ve skutečnosti menší basketbalový míč zde, Proxima Centauri, tak ten menší míč byste museli umístit do Kyjeva, abyste měli podobné měřítko.
Takže toto jsou míče umístěné v těchto městech a vy musíte ujet asi 2 000 km, abyste umístili další míč.
A tyto míče představují tyto super velké věci, které jsme již viděli. Kdybyste udělali Zemi v poměru k těmto míčům, byla by malým zrnkem písku.
Takže kdyby tady byli nějaké malé planety, musely by to být zrnka písku v Kyjevě a zrnka písku v Londýně.
Takže je to obrovská vzdálenost, alespoň pro mě je nepředstavitelná.
A to všechno se stává šílené, když si uvědomíte, že toto je jen super malá vzdálenost oproti galaktickému měřítku.
Takže toto celé vyobrazení našeho jakéhosi sousedství hvězd, toto je okolo, a to zhruba odhaduju, je okolo 30 světelných let.
Ještě jednou: ve skutečnosti nemůžete... Můžete vyfotit naší galaxii z našeho pohledu, ale nemůžete vyfotit celou galaxii nad ní.
Takže toto budou umělecká vyobrazení, ale toto je 30 světelných let.
Toto je kresba tady našich sousedních galaxií.
Přibližně to je... Udělám to v tmavší barvě. Je to okolo 1 000 světelných let, 1 000 světelných let našich sousedů.
Můžete to nazývat sousedstvím, i když ani toto není sousedství, trvalo by 80 000 let dostat se k nejbližšímu sousedovi.
Ale tato kresba, a trvalo by věčnost se kamkoli dostat, byla by 1/30 tohoto, takže by to bylo asi takhle velké - tato celá kresba.
A to, co vás určitě ohromí, je, že toto by bylo trochu více než pixel na této kresbě s tisíci světelných let, ale podívejme se na to trochu z perspektivy, takže se trochu oddálíme.
Takže tato kresba tady, těchto 1 000 světelných let, je nyní těchto 1 000 světelných let, toto je naše místní sousedství Slunce.
Ještě jednou: slovo "místní" používám v tomto okamžiku velmi volně.
Takže toto je 1 000 světelných let.
Kdybyste seděli tady a dívali se na objekt, který je... Udělám to v tmavší barvě. Kdybychom seděli tady na Zemi a dívali se na objekt umístěný zde, to je 500 světelných let, díváme se, jak vypadal před 500 lety, protože světlo, které dosahuje do našich očí nebo do teleskopů právě teď, opustilo toto před 500 lety.
On tu vlastně už ani nebude, pravděpodobně se posunul někam dál.
Již v tomto měřítku jsem se zmínil o těchto nepředstavitelných vzdálenostech a pak jsme se oddálili.
Toto je jakási část naší galaxie.
Tento kousek se jmenuje Orionovo rameno a lidé se stále snaží vyřešit, jaké jsou přesné detaily a skutečný tvar Mléčné dráhy - galaxie, ve které jsme. Ale jsme si dost jisti, že máme tato spirální ramena a máme tyto jejich výběžky.
Ve skutečnosti je velmi těžké objevit pravý tvar. Hlavně proto, že nemůžete vidět hodně z galaxie, protože je jaksi na druhé straně. Na druhé straně od centra.
Ale vážně, jen aby vám dávalo smysl něco, co mě hodně šokuje: když se skutečně zamyslíte nad tím, že tyto neuvěřitelné vzdálenosti se ukazují jako malá tečka tady. Tato celá kresba se tady zobrazuje jako tečka tady.
A když se odsud oddálíme, tak tato tečka by se už ani neukázala, nebyla by ani pixel na tomto obrázku.
Tento obrázek, ta celá věc právě tady, je tato mřížka právě zde.
Doufejme, že vám to dalo představu o tom, jak malé je naše sousedství oproti galaxii jako celku.
Galaxie jako celek, jen pro představu, má 200-400 miliard hvězd.
Jen pro lepší pochopení: víte, že sluneční soustava není jen Slunce, je to všechna tato dynamická hmota, planety a asteroidy a sluneční vítr.
Takže tady je 200-400 miliard hvězd a ve většině případů 200-400 miliard slunečních soustav, je to tedy nepředstavitelný komplex nebo obrovské místo.
Pro ujasnění: víte, že dokonce i když přiblížíme tento obrázek tady... A myslím, že je jasně založený na tomto. Tak tato malá bílá kapsa právě tady není jedna hvězda, toto nejsou dvě hvězdy, jsou to tisíce hvězd tady.
Takže když se přesuneme sem, tak každá malá bílá skvrna, kterou vidíte, to není hvězda, nejsou to tisíce hvězd, ale mluvíme o milionech hvězd, když se tady podíváte na určité skvrny.
Možná blízko u sebe můžeme mít jednu, ale i milion hvězd, které jsou daleko od sebe a které jsou relativně blízko sebe.
Všechno zde musí být užito v jakýchsi volných termínech.
Budeme mluvit více o dalších galaxiích, ale ani toto není horní hranice galaxií.
Lidé věří, že Galaxie v Andromedě má v sobě trilion hvězd, trilion slunečních soustav a mluvíme o těchto nesmírných vzdálenostech.
Jen pro představu, kde se nacházíme, toto je to zhruba pozice našeho Slunce.
Pamatujte: ta malá tečka, kterou jsem teď nakreslil, zahrnuje miliony hvězd, miliony slunečních soustav.
Už tak nepředstavitelné vzdálenosti, ale jestli chcete pochopit celou galaxii... Ještě jednou: nikdy nebudeme moci uchopit tuto perspektivu v galaxii, zabralo by věčnost cestovat tak daleko, abyste viděli galaxii shora.
To je náš nejlepší odhad, když se díváme na věci z našeho výhodného pohledu, nikdy skutečně neuvidíme, vlastně ani nevidíme celou tuto zónu tady, protože je na druhé straně centra galaxie, které je super husté a super zářivé.
Takže je těžké vidět věci na druhé straně, ale myslíme, že tady je supermasivní černá díra ve středu galaxie, a myslíme, že jsou ve středu všech, nebo většiny galaxií.
Celá pointa tohoto videa je, vlastně celé série těchto videí, vás ohromit tím, jak obrovské to všechno je, když se zamyslíte nad měřítky, tak nevím, slova to nemohou popsat.
Ale jen pro představu, tak jsme asi 25 000 světelných let od středu galaxie, takže když se díváme na věci ve středu galaxie, tak takové byly před 25 000 lety.
Zabralo 25 000 let, aby se toto světlo dostalo k nám.
Když toto světlo opustilo střed galaxie, tak snad ani nebudu hádat, jaké bylo lidstvo v této době.
Takže tyto velké vzdálenosti a celá galaxie...
A znovu: jako u slunečních soustav je těžké označit okraj galaxie, protože zde vždy bude několik dalších hvězd a jiné věci obíhající okolo galaxie, jak byste šli dál a dál pryč, snižuje se hustota hvězd.
Hlavní hustota, hlavní kotouč je okolo 100 000 světelných let v průměru.
Přibližně v hlavní části galaxie, a je okolo 1 000 světelných let silný.
Představte si ho jako disk, je docela rovný, ale je 1 000 světelných let silný!
Je to 1 000 světelných let, museli byste tuto vzdálenost ujet 250krát, jen abyste se dostali z horní části galaxie do spodní. Mnohem méně než přechod přes celou galaxii.
Takže se to může zdát relativně ploché, ale přesto je nesmírně silné.
Další způsob, jak si to představit: kdyby tato věc, ve které je Oortův oblak, jehož průměr je přibližně světelný rok, byla zrnko písku, milimetr malé zrnko, potom vesmír jako celek bude mít průměr fotbalového hřiště.
A to jsou dvě tvárné věci.
Dokážu si představit zrnko písku, milimetr široké zrnko písku na fotbalovém hřišti,
Ale pamatujte si: toto zrnko písku má průměr 50 000-60 000krát oběžné dráhy Země.
A to by zabralo kulce, nebo něčemu takovému jako tryskové letadlo, 15 hodin jen na polovinu cesty, pardon 15 let nebo 17 let, zapomněl jsem přesné číslo, ale 15, 16, 17 let uletět jen polovinu vzdálenosti, 30 let uletět celý průměr.
Tedy 30 let k uražení průměru oběžné dráhy Země, to je 1/60 000 našeho malého zrnka písku na fotbalovém hřišti.
Vážně úplně nechápu, jak obrovské toto je.
Toto je obrázek Mléčné dráhy, naší galaxie, z našeho úhlu pohledu.
Tak můžete vidět, že jsme v galaxii, zde se díváme směrem ke středu.
Pohledem na tento obrázek začnete chápat spletitost 100 miliard hvězd, ale já bych opravdu rád zdůraznil, že nakonec na tomto obrázku, když se díváme na nějaký z těchto úkazů, které jsou jako hvězdy, ale nejsou hvězdy!
Toto jsou tisíce hvězd nebo miliony hvězd, mohla by to být někde jedna hvězda, ale při přiblížení ke středu galaxie, tak to jsou tisíce a miliony hvězd, slunečních soustav.
Takže při pohledu na to začínáme váhat a přemýšlet nad tím, co se tam opravdu děje.
Ti z vás, kteří mě znají, vědí, jak nadšený jsem ohledně překonávání hranic vesmíru.
A tak když jsem měl tu šanci umožnit přednímu světovému expertovi na gravitaci vyzkoušet si nulovou gravitaci, bylo to úžasné.
A ten příběh vám chci teď říct.
Poprvé jsem jej poznal skrze Archon X PRIZE for Genomics.
To je soutěž, kterou pořádáme, už druhá X PRIZE, pro tým, který jako první sekvenuje 100 lidských genomů za 10 dní.
Pořádáme tzv. Genome 100, kde se sekvenuje 100 jednotlivců.
Craig Venter tomu předsedá.
A když jsem se s profesorem Hawkingem setkal, řekl mi, že jeho sen je podívat se do vesmíru.
A já řekl: "Tam vás vzít nemůžu, ale můžu vás vzít do stavu beztíže, do nulové gravitace."
A on na to bez přemýšlení: "Beru, hned!"
Jediný způsob, jak zažít stav nulovou gravitaci na Zemi, je parabolický, beztižný let.
Vezmete letadlo, přeletíte vršek paraboly, kde jste na 25 vteřin ve stavu beztíže. Potom zpátky dolu, to vážíte dvakrát tolik.
A to děláte znovu a znovu.
Můžete tak dostat osm, deset minut stavu beztíže -
NASA takhle trénuje své astronauty už dlouho.
A tak jsme na tom začali dělat.
Trvalo nám 11 let, než jsme byli připraveni.
Oznámili jsme, že poletíme se Stephenem Hawkingem.
A v tom se ozvaly jeden vládní úřad a jedná letecká společnost: "Jste blázni, nedělejte to. Vždyť ho zabijete!"
(smích)
A on chtěl letět.
Pracovali jsme tvrdě na všech povoleních.
A o šest měsíců později jsme se sešli v Kennedyho vesmírném středisku.
Měli jsme tiskovou konferenci, oznámili jsme náš záměr provést jednu zero-g parabolu, věnovat mu tak 25 vteřin stavu beztíže.
A pokud by to šlo opravdu dobře, mohli bychom udělat tři paraboly.
Zeptali jsme se ho, proč chce letět, proč do toho jde.
A to, co odpověděl, bylo, pro mě, velmi dojemné.
"Život na Zemi je ve stále větším nebezpečí, že bude smeten pohromou...
Myslím, že lidská rasa nemá budoucnost, pokud nevycestuje do vesmíru.
A proto chci povzbudit veřejný zájem o vesmír."
Vzali jsme jej do Kennedyho vesmírného střediska, do NASA vozidla a dozadu do zero-g letadla.
Měli jsme tam 20 lidí, kteří finančně přispěli - vybrali jsme 150 000 $ pro dětské charity - kteří letěli s námi.
Tady několik TEDstrů.
Vystavěli jsme tam celou pohovost.
V letadle byli čtyři doktoři a dvě sestřičky.
Sledovali jsme okysličenost jeho krve, srdeční tep, krevní tlak.
Vše bylo připraveno pro nouzovou situaci;
Bůh ví, že nechcete ublížit tomuto světově uznávanému odborníkovi.
Vzlétli jsme z areálu raketoplánu, kde raketoplány vzlétávají a přistávají.
Můj kolega Byron Lichtenberg a já jsme ho opatrně připravili na nulovou gravitaci.
Jakmile tam byl, nechali jsme ho si vyzkoušet jaké to opravu je být ve stavu beztíže.
A po první parabole... doktor řekl, že vše je v pořádku. Profesor se smál a my řekli: do toho.
A tak jsme udělali druhou parabolu.
(smích) (potlesk)
A třetí.
(potlesk)
Také jsme vypustili jablko jako poctu Siru Issacu Newtonovi, protože profesor Hawking zastává stejnou pozici na univerzitě v Camridge, kterou míval Issac Newton.
A udělali jsme čtvrtou parabolu, a pátou a šestou.
(smích)
A sedmou a osmou.
Tady nevypadá jako 65 letý můž připoutaný na kolečkové křeslo.
(smích)
Byl tak šťastný.
Žijeme na vzácném drahokamu, a je to během naší generace, že se z naší planety stěhujeme.
Prosím, připojte se k nám v tomto úžasném dobrodružství.
Děkuju moc.
(potlesk)
V předchozím videu jsme objevili, že když zaplatíte určité množství peněz za galon (asi 3,8 litru) u pumpy, jak to rozhodne, kdo dostane kolik?
Kolik z toho dostane benzínová pumpa, kolik dopravní síť, rafinérie, skuteční producenti ropy?
Chtěl bych zdůraznit, že to používám jako ukázková čísla.
Mohou se velmi měnit, záleží na situaci na trhu a na tom, kde se ve světě nacházíme.
Další věc, kterou chci, abyste si uvědomili, je, že to není vždy proporcionální.
Není to tak, že když se cena ropy zdvojnásobí, že těchto 15 centů, které dostal maloobchodník, se zvýší na 30 centů.
Obecně nezávisle na ceně ropy přinejmenším v USA, maloobchodník dostává mezi 5 centy za galon a 20 centy za galon.
Je to normálně v rozsahu od 10 do 15 centů.
Musí z toho být odečteno asi 5 centů, které jdou na zpracování kreditních karet. Daně mohou být relativně fixní.
Je to zpravidla za galon.
Rozsah, který dostanou rafinérie, není také nezbytně proporcionální k ceně ropy.
Jsou doby, kdy jsou ceny ropy velmi vysoko, protože v rafinériích může být hodně nadměrných kapacit.
Nejsou schopny účtovat vysokou cenu nebo možná nejsou schopny získat spoustu dalších věcí.
Rafinérie nemusí být schopny moc vydělávat, pokud vůbec, na každém barelu ropy, který skutečně rafinují.
Někdy je to naopak.
Při nízké ceně ropy, pokud rafinační kapacita je opravdu těsná, rafinérie mohou zvýšit cenu skutečně rafinovaných ropných produktů.
Mohou vydělat více a více peněz.
Hráči v tomto celém dodavatelském řetězci, jejichž zisky jsou funkcí ceny ropy, jsou producenti ropy.
Pro ujasnění někdy jsou někteří z nich vlastněni tou samou společností.
Takhle nazývají tyto vertikálně integrované producenty ropy.
Občas to jsou různí hráči a pokud jsou to různí hráči, potom ti, kteří vydělávají nejvíc, pokud jsou ceny ropy vysoké, jsou producenti.
Tito producenti investují velké částky peněz do hledání a potom do vrtání.
Dělají nějaké předpoklady.
Říkají: ,,Hele tahle ropná plošina, za kterou utratím 100 nebo 200 milionů dolarů, bude stát, i když ceny ropy budou, řekněme, 30 dolarů za barel."
Očividně, pokud ceny ropy budou nakonec 100 dolarů za barel, vydělají jednoduše hodně peněz.
Budou mít zisk 70 dolarů za barel.
Tato věc bude produkovat miliony a miliony barelů.
Na druhou stranu, pokud ceny ropy klesnou na 15 dolarů za barel, nevydělají nic.
Utrpí velkou ztrátu při této obrovské investici.
Mám jednu otázku, kterou se chci alespoň pokusit položit, a není to jednoduchá otázka.
Mnoho lidí tomuto věnuje svou kariéru.
Co vlastně diktuje cenu ropy?
Vidíme, že to nemůže být jen tradiční nabídka a poptávka, nebo alespoň krátkodobě ne.
Pokud se podíváme zde na rok 2008.
V polovině roku 2008 ceny ropy byly 150 dolarů a potom o pár měsíců později se zhroutily na 32 dolarů za barel.
Klesly 5krát.
Něco se tu stalo.
Udeřila finanční krize, samozřejmě, že očekávání lidí ohledně globálního růstu poklesla.
Ekonomika nerostla.
Lidé mohli používat trochu méně energie, trochu méně fosilních paliv, apod.
Nebylo by to dost na vyrovnání 5násobného poklesu ceny ropy.
Ve hře je něco jiného.
Dokážete si představit, že mnoho z toho bude psychologie davu právě tady nebo psychologie trhu.
Lidé stupňovali cenu ropy, a zde se lidé vyděsili a začali cenu ropy tlačit dolů.
Abychom se nad tím zamysleli trochu v konkrétnější podobě.
Myslím tím, zamyslet se nad cenou nebo se zamyslím nad trhy s ropou zejména v dlouhodobém a krátkodobém horizontu.
Dlouhodobě, nakreslím dlouhodobě zde.
V dlouhodobém horizontu můžeme o trzích s ropou přemýšlet, jako bychom přemýšleli o jakémkoli tradičním mikroekonomickém trhu.
Ropa je zajímavá, protože je to mikroekonomické.
Je to jedno zboží nebo služba, které má obrovské implementace v makroekonomii v růstu národů, jak se chovají atd.
Můžeme o tom přemýšlet v termínech klasické mikroekonomie.
To je cena ropy.
To je množství ropy.
Umíte si představit, že těchto prvních pár milionů barelů je docela levné vyprodukovat a potom každý další milion barelů.
Pokud o tom přemýšlíte, tohle je množství milion barelů denně.
Musí zkoumat, nacházet složitěji místa, používají více technologie, aby je našli. Mezní náklady na vyprodukování dalších barelů rostou.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že při nízké ceně ropy producenti řeknou: Proč bych ji měl pumpovat a produkovat nyní?
Nebude vyprodukováno velké množství.
Při vyšší ceně říkají: Vypumpujeme, kolik můžeme. Najdeme ropu, kdekoli může být.
Vypumpujeme ji a dostaneme ji na trh.
Dva způsoby, jak interpretovat dlouhodobou křivku nabídky.
Dlouhodobá křivka nabídky.
Poptávka, také na ni můžeme pohlížet klasickým způsobem.
Těchto prvních pár milionů galonů, obrovská výhoda pro zákazníky.
Existují lidé, pro které je ropa jediná věc, kterou mohou používat. Nemohou používat jiný zdroj energie.
Získají obrovskou výhodu, ale potom mezní výhoda klesá s každým dalším barelem ropy.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet je, že při vysokých cenách není mnoho lidí, kteří mají zájem to dělat. Říkají: Děkuji.
Použiji něco jiného.
Použiji solární energii, do práce budu chodit pěšky nebo cokoli jiného.
Potom při nízké ceně řeknou:
Použiji vešekerou ropu, kterou mohu.
Budu jezdit svým žroutem benzínu 100 mil do práce. Budu v něm jen pro zábavu jezdit kolem bloku.
Nechám motor běžet, protože nerad startuji motor atd.
Tohle vám dává klasický model dolů klesající křivky poptávky a nahoru rostoucí křivky nabídky.
Potom byste skončili s nějakou rovnovážnou cenou v dlouhodobém horizontu a nějakým rovnovážným množstvím.
Tohle zde to nepopisuje příliš dobře.
Mezi tímto bodem a tímto jste neměli žádné dramatické změny v tom, jak lidé.... množství ropy dodávané na trh.
Neměli jste dramatické změny v chování lidí v tom, jak spotřebovávali nebo kde spotřebovávali hodně nebo trochu.
Jeden způsob, jak o tom přemýšlet je, že tohle je dlouhodobý horizont.
Přemýšlejte o dynamice v dlouhodobém horizontu, pokud existuje nová technologie pro nalezení nové ropy, aby se křivka nabídky mohla posunout doprava jako tady.
Pokud z nějakého důvodu začnou lidé jezdit v elektrických autech, potom se křivka poptávky může takhle posunout doleva.
Pokud z nějakého důvodu bude znovu v módě jezdit v SUV, křivka poptávky se posune doprava.
Pokud se ekonomický růst zemí zrychlí, pokud lidé v Indii a Číně začnou bohatnout a budou si chtít koupit více automobilů se spalovacím motorem, mohla by se posunout doprava.
V dlouhodobém horizontu o tom můžete přemýšlet tímto způsobem.
Pokud je zde více vrtání, pokud se usnadní regulace ohledně vrtání, můžete posunout křivku nabídky doprava.
Pokud zvýšíte regulace ohledně životního prostředí, křivka nabídky se může posunout doleva.
Můžete zjistit implikace.
Není to, co je opravdu ve hře v krátkodobém horizontu.
Pokud se zamyslím nad krátkodobým horizontem, nepřemýšlím o tom sekundu po sekundě. O krátkodobém horizontu přemýšlíme jako o období měsíců nebo i nižšího počtu let.
To je proto, že lidé dramaticky nemění své chování každý měsíc.
Již si tato auta koupili.
Již si koupili žrouty benzínu SUV.
Také není pro dodavatele jednoduché spustit nebo ukončit kapacitu v krátkodobém horizontu.
V krátkodobém horizontu může náš model vypadat nějak takhle.
Samozřejmě tohle jsou hrubá zjednodušení, ale pomáhají nám o tom trochu přemýšlet. Tohle je množství.
Tohle je cena. V krátkodobém horizontu nebude dodávané množství tolik citlivé na cenu.
Může to vypadat nějak takhle.
Udělám to jako svislou přímku, abych opravdu uvedl, jak při krátké nabídce během měsíců, budou lidé čerpat ropu, kterou plánovali čerpat.
Nepřestanou používat tankery nebo cokoli jiného pro transport ropy.
Budou vyrábět a bude se to dopravovat na trh.
Tohle je krátkodobá křivka nabídky bez ohledu na cenu.
V dlouhodobém horizontu pokud ceny klesnou, mohou se rozhodnout kapacitu ukončit.
Pokud ceny vzrostou, mohou dělat více expirací, otevírat více vrtů, ale to zabere nějaký čas.
Často to trvá roky, zejména pokud začnete od fáze expirace.
Tohle je nabídka nepříliš citlivá na cenu.
Poptávka může vypadat nějak takto.
Ještě jednou tohle je jeden způsob, jak o tom přemýšlet.
Velmi jednoduchý model.
Poptávka může vypadat nějak...
Udělám to oranžovou Může vypadat nějak takhle.
Důvod, proč jsem nakreslil potpávku takhle, je, že alespoň odpovídá chování lidí v krátkém horizontu.
Pokud je naše cena právě teď zde, kdyby se objevila právě tady, krátkodobě lidé nemění své chování tak dramaticky.
Jejich dům a zaměstnání je stejně daleko.
Trvá jim chvíli, než začnou přemýšlet o tom, že by se přestěhovali trochu blíže, změnili práci, třeba si pořídili tramvajenku nebo vyměnili své auto žrouta benzínu za jiné auto nebo auta sdíleli nebo cokoli jiného.
Pokud ceny klesají, je to naopak.
Stále mohou mít svůj Prius.
Nevymění ho za auto, které žere víc benzínu, atd.
Co tohle popisuje, je, že v krátkodobém horizontu nejsou ceny diktovány vstupy klasické mikroekonomie nebo faktory z hlediska nabídky a poptávky.
Co je opravdu ovlivňuje v krátkodobém horizontu, je tržní psychologie a to je proč jsem se dal malý obrázek Chicagské burzy (CBOT).
Tam obchodují s budoucími smlouvami.
S budoucími smlouvami a udělal jsem video, kde jsem se do detailu věnoval tomu, co jsou budoucí smlouvy.
Je to způsob obchodování komodit.
Místo, aby lidí chodili kolem s nádobami nebo barely ropy a vyměňovali si je, říkají:
Zde je smlouva k nákupu ropy ode mne za měsíc nebo k určitému datu nebo za dva měsíce k určitému datu. Lidé s nimi obchodují.
Co v blízké budoucnosti opravdu bude ovlivňovat cenu ropy?
Co skutečně způsobuje tyto fluktuace zde?
To skutečně nelze popsat všemi těmito věcmi jako lidská psychologie a
Střední východ. Říkají:
Rozhodne se Izrael,
Benjamin Netanjahu, izraelský premiér, preventivně bombardovat Irán ve snaze zbavit se jejich nukleárního programu.
Udělá Irán něco šíleného?
Jak by se pomstili?
Budou se snažit zablokovat přímo naše tahy?
I když nikdo opravdu nevěří, že se to děje, někteří z nich mohou říct... někdo jiný tomu může věřit.
Mohou nakoupit budoucí smlouvy a potom se je snažit obchodovat a ostatní lidé... nakonec ropa musí být dodána. Mohou si vzít dodávku ropy, ale nedají ji na trh.
Mohou ji nějakým způsobem hromadit, protože věří, že se něco stane a ropa bude vzácná v určitém okamžiku v budoucnosti.
Velké odebrání??? jsou všechny tyhle věci, výroba ropy, jiné zdroje energie, lidské chování, v dlouhodobém horizontu jim záleží na ceně ropy.
V krátkodobém horizontu mluvíme o 6 měsících až roce.
Je to skutečně tržní psychologie.
Některé z těchto geopolitických událostí, které mohou ovlivnit tržní psychologii, která způsobí tyhle divoké změny v cenách ropy.
Ahoj, jmenuji se Hank.
Předpokládám, že jste tady, protože vás zajímá biologie.
A to dává smysl, protože jako v každé dobré písni od 50 Centa, i v biologii jde hlavně o sex a přežití. A každý, kdo tohle sleduje, by se měl zajímat o sex a přežití, protože předpokládám, že jste všichni lidé.
Hodlám učit tenhle kurz biologie trošku jinak, než jak jste zvyklí.
Například nestrávím první lekci vykládáním o tom, jak budu učit.
Prostě začnu učit hned po dalším střihu.
Na začátek bych chtěl říct, že pokud bych mluvil moc rychle, mám tu výhodu, že jsem video a ne člověk, takže si mě můžete přetočit a poslechnout ještě jednou.
Vůbec mi to nebude vadit, naopak, dělejte to často.
Jeden můj skvělý učitel mi jednou řekl, že pokud chci pochopit jakoukoli látku, stačí se trochu vyznat v oboru, ze kterého vychází.
A biologie vychází z chemie, nebo pokud jste biochemik, budete tvrdit, že je to biochemie. Takže hned na začátku se nejdřív musíme naučit něco z chemie. A tím začneme.
Rychlokurz biologie:
Jsem soubor organických sloučenin jménem Hank Green. Organická sloučenina je víceméně jakákoli chemikálie obsahující uhlík. A uhlík je úžasný!
Proč?
Ze spousty důvodů.
Dám vám tři.
Za prvé, uhlík je malý.
Nemá příliš mnoho protonů a neutronů, skoro vždy jich je 12.
Výjimečně má nějaké neutrony navíc a tvoří C13 nebo C14.
Díky tomu uhlík nezabere moc místa a může tvořit různé elegantní tvary.
Umí tvořit kruhy, tvoří dvojné nebo dokonce trojné vazby, umí tvořit spirály a listy a spoustu dalších úžasných tvarů, které by větší atomy nikdy nedokázaly.
Vlastně je uhlík trochu jako gymnastka.
Dokáže tvořit neuvěřitelně nádherné věci, jenom proto, že je malý.
Za druhé, uhlík je milý.
Není jako ostatní prvky, které zoufale chtějí získat, ztratit nebo sdílet elektrony, aby jich měli akorát pro sebe.
Ne, uhlík dokáže být sám. Netouží po elektronech jiných prvků.
Není jako nevyrovnaný chlór nebo sodík.
Proto chlór rozežírá vaše orgány, když se nadýcháte jeho výparů, a proto by ve vás čistý sodík po spolknutí vybuchl.
Uhlík si řekne: ehhh.
Chtěl by více elektronů, ale nepůjde pro ně přes mrtvoly.
Snadno se s ním pracuje.
Tvoří a rozbíjí vazby jako třináctiletý puberťák, ale nikdy se nenaštve na dlouho.
Za třetí, uhlík se rád váže, protože potřebuje další 4 elektrony, takže se bude vázat s každým, kdo je zrovna po ruce.
Obvykle se váže s dvěma, třemi nebo čtyřmi najednou.
Uhlík se váže se spoustou prvků.
Vodík, kyslík, fosfor, dusík i další atomy uhlíku.
A tohle umí dělat v nekonečných konfiguracích, což mu dovoluje být základním prvkem složitých struktur, které tvoří živé věci, jako jsme my.
Protože je uhlík malý, milý a rád se váže, v podstatě na něm stojí všechen život.
Uhlík je základem biologie.
Je tak zásadní, že vědci mají problém vůbec uvažovat o životě, který není postaven na uhlíku.
Křemík, který je v mnoha věcech uhlíku podobný, je považován za prvek, na kterém může být založen mimozemský život. Ale je objemnější a netvoří tak elegantní tvary jako uhlík.
Také ho nelze najít v plynné podobě, pak by život spočíval na přijímání pevného křemíku. Naopak zde na Zemi život umožňuje stálá přítomnost uhlíku ve vzduchu ve formě oxidu uhličitého.
Uhlík sám o sobě je atom s 6 protony, 6 neutrony a 6 elektrony.
Atomy mají elektronové orbitaly a chtějí mít tyto orbitaly zaplněny, aby byly šťastnými atomy.
První elektronový orbital zvaný s, potřebuje k naplnění 2 elektrony, potom následuje další s orbital, který také potřebuje dva, uhlík má zaplněné oba dva.
Pak máme první p orbital, který potřebuje k naplnění 6 elektronů.
Uhlík má pouze 2, takže chce další 4.
Uhlík tvoří takzvané kovalentní vazby.
Jsou to vazby, při kterých atomy elektrony sdílí. Takže nejjednodušší sloučenina uhlíku, methan, je uhlík sdílející 4 elektrony se 4 vodíkovými atomy.
Vodík má pouze jeden elektron, takže chce zaplnit první s orbital.
Uhlík sdílí 4 své elektrony se 4 vodíky, a tyto 4 vodíky sdílí svůj jeden elektron s uhlíkem, a všichni jsou spokojení.
To lze znázornit takzvanými Lewisovými vzorci.
Gilbert Lewis, známý také pro své Lewisovy kyseliny a zásady, byl nominován na Nobelovu cenu 35x a ani jednou ji nedostal.
To je víc nominací než měl kdokoli jiný v historii, a přibližně stejný počet cen již byl rozdán.
Lewisovi se to hodně nelíbilo.
Dost možná ale byl nejvýznamnějším chemikem své doby.
Zavedl pojem foton, přetvořil naše vnímání kyselin a zásad, vytvořil první molekulu těžké vody a byl prvním člověkem, který popsal kovalentní vazby, tak, jak je vnímáme dnes.
Ale bylo velice obtížné s ním pracovat.
Byl donucen k rezignaci z mnoha významných pozic a nemohl se zúčastnit projektu Manhattan. Takže zatímco jeho kolegové zachraňovali jeho zemi,
Lewis napsal příšernou novelu.
Umřel sám ve své laboratoři, při práci s kyanidovými sloučeninami, poté, co měl oběd s mladším, více charismatickým kolegou, který vyhrál Nobelovu cenu a pracoval na projektu Manhattan.
Mnoho lidí si myslí, že se zabil tou sloučeninou, se kterou pracoval, ale lékaři určili jako příčinu smrti infarkt, aniž by ho pořádně prohlédli.
Tohle všechno vám tu říkám, protože ty malé Lewisovy vzorce, které vám chci ukázat, jsou dílem hluboce ztrápeného génia.
Není to žádné abstraktní vědecké cosi, které vždy existovalo.
Někdo to někde vymyslel, a to tak báječně, že je to užitečné až dodnes.
V biologii můžeme většinu molekul zobrazit ve formě Lewisových vzorců.
Jedním z pravidel při tvorbě vzorců je, že některé prvky mají tendenci reagovat tak, aby jejich atomy skončily s 8 elektrony v posledních orbitalech.
Tomu se říká oktetové pravidlo. Tyto atomy chtějí naplnit svůj oktet, aby byly šťastné a spokojené.
Kyslík má v poslední vrstvě šest elektronů a potřebuje další dva, díky tomu máme H2O.
Také se váže s uhlíkem, který potřebuje 4, takže tvoří dvě dvojné vazby se dvěma kyslíky. Tak vzniká CO2, ten otravný plyn, co může za globální oteplování, a také z něho vznikají rostliny, a tudíž vše živé.
Dusík má ve valenční vrstvě pět elektronů.
Takto je počítáme:
Máme čtyři místa, každé pro dva elektrony.
A jako lidé v autobuse, nejprve se snaží nesedět spolu.
Nedělám si srandu, vážně se nepárují, dokud nemusí.
Spočítáme je.
1, 2, 3, 4, 5.
Takže pro maximální spokojenost se dusík váže s 3 vodíky a tvoří amoniak, nebo se s 2 vodíky váže k jiné skupině atomů, jako aminoskupina.
A pokud se tahle aminoskupina váže k uhlíku, který se váže k karboxylové skupině, tak nám vznikne aminokyselina.
Někdy jsou elektrony sdíleny rovnoměrně v kovalentní vazbě, jako je tomu v O2.
Tomu se říká nepolární kovalentní vazba.
Když je ale jeden z účastníků více chamtivý, jako je tomu ve vodě, kde molekula kyslíku odtahuje elektrony od vodíků, takže jsou více času u kyslíku než u vodíků, vzniká lehce kladný náboj na vodíku a lehce záporný náboj na kyslíku.
Pokud je něco nabité, říkáme, že je to polární.
Má to kladný a záporný pól.
Takže tohle je polární kovalentní vazba.
Iontová vazba vznikne, když místo sdílení elektronů, atomy elektrony darují nebo přijmou od jiných atomů. A pak vesele žijí jako nabité atomy, neboli ionty.
Atomy obecně preferují, když jsou neutrální, ale když mohou mít plné valenční vrstvy, tak to překousnou.
Mezi nejběžnější iontové sloučeniny patří kuchyňská sůl, NaCl, chlorid sodný. Ale nenechte se obalamutit jeho chutí.
Chlorid sodný, jak už jsem zmínil, je složen ze 2 velmi ošklivých prvků Chlór je halogen, čili atom, kterému stačí jeden elektron, aby doplnil oktet. Sodík je alkalický kov.
Děkuji vám.
Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi.
Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles - (Smích) - a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles do Ameriky.
Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že "Američani nechápou ironii."
Jak jste na to přišli?
Není to pravda.
Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali.
Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že "Briti jsou odtažití."
Nechápu, jak na to lidi přišli.
Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli.
(Smích)
Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády.
Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.
To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu.
Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože - (Smích) (Potlesk) - Protože to nechává pozadu miliony dětí.
Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno:
Miliony dětí zůstanou pozadu.
Chápu to.
Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.
Funguje to ukázkově.
V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy.
V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí.
Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů.
Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat?
Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.
Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce.
Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.
A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz.
Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí.
Třídy tu bývají menší než kde jinde.
A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání.
Problém je, že to všechno jde špatným směrem.
Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.
Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozlišné a různorodé.
Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti?
Dobře.
Nebo vnoučata.
Co třeba dvě a více dětí?
Dobrá.
A zbytek z vás dítě aspoň viděl.
(Smích)
Malí lidičkové, co pobíhají okolo.
Vsadím se s vámi - a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju.
Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné.
Nejsou?
No nejsou?
(Potlesk)
Nikdy byste si je nespletli, není to tak?
Jako: "A kterej jsi ty?
Připomeň se.
S mámou si vás označkujeme barvičkama, abyste se nám nepletli."
Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě.
Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků.
Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika]. Jsou důležité. Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd.
Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné.
Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik.
Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji - (Potlesk) -
Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti,
ADHD.
Neříkám, že se to neděje.
Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie.
Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne?
(Smích) (Potlesk)
Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou.
Jsou nemocné dětstvím.
(Smích)
A to vím, protože jsem svá raná léta strávil jako dítě.
Tím vším jsem si prošel.
Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu.
Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice.
Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.
Druhý... děkuji vám. (Potlesk)
Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost.
Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly.
Děti se učí přirozeně.
A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit.
Zvědavost je hnacím motorem výsledků.
Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů.
Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé.
Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol.
Učitelství je však kreativní profesí.
Výuka, přísně vzato, není donášková služba.
Nestačí předat nabyté informace.
Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují.
Vzdělávání je koneckonců o učení.
Když není učení, nebude ani vzdělání.
Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení.
Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.
Jeden můj přítel, starý přítel - vlastně velice starý, je už mrtvý.
(Smích)
Tak starý, jak jen to jde, řekl bych.
Nicméně byl úžasný, úžasný filozof.
Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves.
Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety.
Je to vlastně skvělý příklad.
To je on.
Drží dietu.
Ztratil něco na váze?
Ani ne.
Učení je přesně toto slovo.
Můžete říct:
"Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí."
Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.
Role učitele je usnadnit učení.
To je to.
Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování.
Chápu, že jsou testy důležité.
Standardizované testy mají své opodstatnění.
Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání.
Měly by diagnostikovat.
Měly by pomáhat.
(Potlesk)
Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy. Opravdu chci.
Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi.
Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.
"Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině."
"Opravdu?
A je to dobré?" - "Netuším."
Všechno to by mělo učení podporovat.
Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje.
Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování.
Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti.
A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí.
Všichni proto máme různé životopisy.
Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme.
Je to podstata bytí člověkem.
Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické.
Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že?
Můžete mít třeba psa.
A váš pes dostane depresi.
Ale nezačne poslouchat Radiohead, že?
(Smích)
Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách.
(Smích)
Vy na něho:
"Nechceš se jít vyvenčit?"
A on:
"Ne, je mi fajn.
Jen běž.
Počkám tu.
Něco mi vyfoť."
Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly.
Místo toho žijeme v kultuře standardizace.
Nemusí to tak být.
Opravdu nemusí.
Finsko se pravidelně umisťuje na špičce v matematice, přírodních vědách a ve čtení.
Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje.
Ale to je jeden z problémů testů.
Nesledují další věci, na kterých také záleží.
Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí.
Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.
Zadruhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování.
Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu.
Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.
A zatřetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal:
"Jak přistupujete k míře odpadlictví?"
Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli:
"No... my ji máme na nule.
Proč by někdo odcházel ze školy?
Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho."
Lidi vždycky říkají:
"Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou."
Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů.
Můžete ho ale srovnávat s americkým státem.
Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni.
Tím naznačuju, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou.
(Smích)
Opravdu, opravdu.
Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet.
(Smích)
To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe - teď to myslím jako celek.
Tak třeba zaprvé: Individualizovat výuku a učení se.
Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu.
Jen tak je přimějete k učení.
Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi.
Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet.
Investování do profesního rozvoje není náklad.
Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur,
Hongkong nebo Šanghaj.
Vědí o tom své.
Zatřetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy.
Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení -
To je to, co se v některých systémech děje.
Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat.
Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců.
Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat.
Musíte ho navrátit lidem.
(Potlesk)
To, co se děje v této zemi, je úžasné.
Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí.
Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru.
Myslím si to, protože - mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání.
Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách.
Nepošlape a nikdy nešlapalo.
Protože vzdělávání není mechanický systém.
Je to lidský systém, je založený na lidech.
Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne.
Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života.
Škola je může nudit.
Mohou ji považovat za nepodstatnou.
Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu.
To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné.
Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o - jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy.
To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se.
Mají mnoho podobného.
Jsou šité na míru.
Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole.
A fungují.
Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají "alternativní vzdělávání".
Chápete to?
A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba.
(Potlesk)
Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou.
Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec.
Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná.
Kultura je organický termín, ne?
Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti.
Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste.
Nic tam neroste, protože tam neprší.
A proto tedy Údolí smrti.
V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo.
Během krátké doby napršelo skoro 18 cm.
A na jaře 2005 to teda bylo něco.
Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec, aspoň na chvilku.
Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé.
Je jen nečinné.
Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky. V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný.
Děje se vždy a všude.
Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.
Dobří vůdci to vědí.
Opravdová role vůdců ve vzdělávání - a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol - není a nemělo by být přikazovat a řídit.
Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností.
A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.
Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina.
"Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu.
Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat.
A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají."
Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí.
A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce.
A to je to, co potřebujeme.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Děkuji vám.
(Potlesk)
Marie chce, aby zlomek vyjádřený růžovými kostkami v modelu B byl stejný jako zlomek vyjádřený růžovými kostkami v modelu A.
Kolik kostek v modelu B by mělo být růžových, aby rovnost platila?
Podívejme se na model A.
Kolik stejných políček tu máme?
Je tady 1, 2, 3, 4, 5 stejných políček.
Je tu 5 stejných políček.
A kolik z nich je růžových?
No, jedno z nich je růžové.
Jedno políčko je růžové.
Tedy 1/5 kostek v modelu A je růžových.
Nyní si musíme rozmyslet, jak udělat 1/5 tady.
Pojďme se nad tím zamyslet.
Takže nejdřív, kolik tu máme celkem kostek?
Radši použiji jinou barvu, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20.
Je tu celkem 20 políček.
A jak můžete vidět, jejich celková délka je stejná.
Model B má přesně stejnou délku jako model A.
Tedy pro každé políčko v modelu A, pro každé políčko tady, musíme vzít 4 v modelu B.
Protože jsme přešli z 5 políček na 20.
Takže v podstatě násobíme 4.
Můžete to vidět tady.
Kdybychom tady nakreslili čáru, tak bychom viděli, že pro každé políčko v modelu A, dostaneme 1, 2, 3, 4 políčka v modelu B.
Tedy jedno růžové políčko v modelu A odpovídá 4 políčkům v modelu B.
V podstatě jde jen o to vynásobit to 4.
Tedy 4 z 20 musíme obarvit růžově.
Tedy 1, 2, 3, 4.
A jak vidíte, přesně to sedí.
Je to přesně ten stejný zlomek.
Když se tedy ptáme, kolik políček v modelu B je potřeba obarvit, odpověď je 4.
Nuže, kde jsou roboti?
Už 40 let se nám tvrdí, že přijdou brzy.
Velmi brzy pro nás budou dělat vše: budou vařit, uklízet, kupovat věci, nakupovat, stavět.
Zatím máme ilegální přistěhovalce, kteří dělají veškerou práci, ale nemáme žádné roboty.
Takže co s tím můžeme udělat?
Co můžeme říci?
Chci nabídnout trochu odlišný úhel pohledu jak se asi můžeme na tyto věci podívat.
Toto je rentgenový snímek skutečného brouka a švýcarských hodinek z roku 88. Podívejte se na to -- co byla pravda tehdy, je vskutku pravda i dnes.
Stále můžeme vyrobit části, můžeme vyrobit správné části, můžeme vyrobit obvody o vhodné výpočetní síle, ale nemůžeme je složit dohromady, abychom vyrobili něco, co bude skutečně pracovat a bude stejně přizpůsobivé jako tyto systémy.
Takže se na to pojďme podívat z odlišné perspektivy.
Povolejme nejlepší návrhářku, matku všech návrhářů: podívejme se, co pro nás může udělat evoluce.
Takže jsme se do toho pustili -- vytvořili jsme prvotní směs z mnoha kusů robotů: z tyčí, z motorů, z neuronů.
Složme toto vše dohromady a předložme to přírodnímu výběru, mutaci, a odměňujme věci za to, jak dobře se mohou pohybovat vpřed.
Velmi jednoduchý úkol a je zajímavé vidět, co z toho vzešlo.
Když se podíváte, můžete vidět mnoho různých strojů takto vzniklých.
Všichni se pohybují kolem, všichni se plazí různými způsoby, a jak můžete vidět vpravo, vyrobili jsme pár takových věcí a ty opravdu fungují ve skutečnosti.
Nejsou to příliš fantastičtí roboti, ale vyvinuli se pro dělání přesně toho, za co je odměňujeme: pro pohyb vpřed.
Tedy toto všechno bylo uděláno v simulaci, ale zároveň to lze dělat i se skutečným strojem.
Zde je fyzický robot, kterého skutečně máme, má několik mozků, které soutěží a vyvíjejí se.
Je to jako rodeo: střídají se na stroji a jsou odměňováni za to, jak rychle či jak daleko dokáží se strojem pohnout vpřed.
A můžete vidět, že tito roboti nejsou připraveni ovládnout svět, ale postupně se učí, jak se pohybovat dopředu, a dělají to samostatně.
Takže v těchto dvou příkladech jsme měli v základě stroje, které se učily chodit v simulaci, a také stroje, které se učily chodit ve skutečnosti.
Ale chci vám ukázat odlišný přístup a to tohoto robota, právě zde, který má čtyři nohy, osm motorů, čtyři na kolenou a čtyři na boku.
Má také dva senzory náklonu, které stroji říkají, jakým směrem je nakloněný.
Ale tento stroj neví, jak vypadá.
Vy se na něj podíváte a vidíte, že má čtyři nohy, stroj neví, zda je had, strom, nemá žádnou představu jak vypadá, ale hodlá to zkusit zjistit.
Nejprve dělá nějaké náhodné pohyby a posléze se snaží zjistit, jak může vypadat -- a vy vidíte, že jeho myslí prochází mnoho věcí, mnoho modelů sebe sama, které se snaží vysvětlit vztah mezi podněty a vnímáním -- a poté se snaží udělat druhý krok, a to, že vytváří největší neshody mezi predikcemi těchto alternativních modelů, jako vědec v laboratoři.
Pak to provede a snaží se je vysvětlit, přičemž postupně vyřazuje modely.
Toto je poslední cyklus a jak můžete vidět, pěkně přišel na to, jak vypadá.
A jakmile má model sebe sama, může jej použít pro odvození vzorce pro pohyb.
Tedy co zde sledujete, je pár strojů -- vzory pohybu.
Doufali jsme, že bude mít typ ďábelské pavoučí chůze, ale místo toho si vytvořil tento pěkně chromý způsob pohybu vpřed.
Ale když se na toto podíváte, musíte mít na paměti, že tento stroj nikdy nezkoušel jak se pohybovat vpřed ani neměl model sám sebe.
Sám zjistil jak vypadá a jak se pohybovat vpřed a teprve až potom to skutečně zkusil.
(Potlesk)
Nuže, přesuňme se k jiné myšlence.
Takže toto se stalo, když jsme měli pár -- toto se stalo, když máte pár -- OK, OK, OK -- (Smích)
-- nemají se rádi.Takže zde je jiný robot.
Toto se stalo, když jsou roboti odměňováni za dělání něčeho.
Co se stane, když je nebudete odměňovat za nic, jen je tak ponecháte?
Takže máme tyto kostky, jak ukazuje diagram tady.
Kostka se může otáčet nebo překlápět na stranu. Dali jsme 1000 těchto kostek na hromadu -- toto je v simulaci -- a za nic jsme je neodměňovali, jen jsme je nechali převracet.
Dodáváme energii a sledujeme, co se děje po pár mutacích.
Zprvu se neděje nic, jen se tak převracejí dokola.
Ale po velmi krátké době můžete vidět, že tyto modré věci na pravé straně začínají převládat.
Začínají se replikovat.
Tedy při absenci jakékoli odměny je vlastní odměnou replikování.
Skutečně jsme pár takových vyrobili a toto je část většího robota vytvořeného z těchto kostek.
Ve zrychleném záznamu můžete vidět robota, který skutečně provádí replikační proces.
Tedy dodáváte mu materiál -- v tomto případě kostky -- a energii, a on může vyrobit dalšího robota.
Toto je samozřejmě velice nezralý stroj, ale pracujeme na jeho mikroverzi, snad budou kostky ve formě prášku, který tam nasypete.
OK, takže co se můžeme naučit?
Tito roboti samozřejmě nejsou sami o sobě příliš užiteční, ale můžou nás naučit něco o stavění lepších robotů a, možná, jak lidé či zvířata vytvářejí modely sebe sama a jak se učí.
A jedna z věcí, která je, myslím, důležitá, je, že musíme upustit od myšlenky konstruovat stroje ručně, ale raději je nechat vyvíjet a učit, jako děti. A možná toto je cesta jak toho dosáhnout. Děkuji.
(Potlesk)
Řecko a krize Evropské Unie trvá už nějakou dobu, takže už uplynul nějaký čas, kdy jsem toto video připravoval a tedy jen pro uvědomnění si časového kontextu budete-li sledovat toto video později v budoucnosti.
Toto video bylo připraveno v květnu 2012.
Takže skutečně nevíme jak se to celé dále vyvine, nicméně doufám, že se mi v následujících kurzech podaří vyložit možné scénáře, jejich možná rizika a nevýhody, ... tedy nevýhody každého z nich.
Takže, přímo zde, to je Řecko.
Podívejme se na to nejprve trochu obecněji jaká je situace ve které se teď nacházejí.
Když se podíváte na tento graf, nejzřejmější věc, která je konečně vidět už z prvního řádku této tabulky, je jeho veřejný dluh, dramaticky rostoucí a jeho dluh v poměru k HDP ... a to je vlastně ta podstatnější věc protože vy můžete mít sice ohromný dluh ale když Váš HDP, když produktivita Vaší země je vysoká, tak to ještě nemusí znamenat velký problém.
Co je důležité je kolik dlužíte v poměru k tomu, co skutečně dokážete vyprodukovat.
A tady vidíme, že dluh k HDP je procentní podíl tedy tento dluh je procentem z HDP, a je značně přes 100%.
Hodně přes 100% v případě Řecka.
Jak vidíte je to zejména proto, že veřejné příjmy, tedy daně které řecká vláda získává jsou výrazně menší než vládní veřejné výdaje.
Pojďme si to napsat.
Začněme s daněmi.
Daně jsou menší než výdaje což vede k deficitu ...deficit ukazuje kolik Vám chybí, nebo o kolik jsou Vaše výdaje vyšší než Vaše příjmy v daném roce.
A tak mají deficit každým rokem což zvyšuje jejich dluh.
Dluh je celkový objem peněz který dluží, ....to je ten horní řádek, ...
To vede ke zvyšování dluhu, ..zvyšování dluhu, ...
Ale to není jediný problém.
Protože, jak jejich dluh stále roste, lidé začínají být více a více nedůvěřiví zda-li jejich vláda skutečně dostojí svým závazkům, zda-li jejich vláda bude schopná zaplatit své dluhy.
A tak se vládní dluh stává riskantnějším a riskantnějším, lidé začínají požadovat větší a větší úrokovou míru, dluh tedy roste. .....A jak roste dluh,
lidé se domnívají, že stát není dobrý vypůjčovatel.
Takže požadují vyšší úrokovou míru, ....úrok tím stoupá.
Ale to celou situaci ještě více zhoršuje, protože už teď jsme měli deficity, už utrácíme více než získáváme z daní, a nyní musíme platit ještě více za úroky z našeho dluhu.
Tedy, platíte-li 10% úrok ročně, pokud by jste měli 100 miliard dolarů, tak zaplatíte 10 miliard, ale nyní, když úrok vzroste na 15%, budete muset platit 15miliard.
Což zvýší Vaše úrokové výdaje, a celkový dluh se bude zvyšovat ještě více.
Řecko se tedy nachází v této situaci.
Vás může okamžitě napadnout "víte, to má přece celkem jasné řešení".
Proč nezavedou nějakou kombinaci zvýšení daní?
Proč tedy nezvýší daně? "a možná, ještě lépe .. proč nesníží výdaje"?
Proč nesníží výdaje?
Předně, redukce výdajů je politický problém.
Protože, tyto výdaje, ...právě tyto jsou z velké části slíbeny lidem, jsou to třeba vládní obligace, jsou to třeba penze, jsou tu penzisti, kteří jsou na nich závislí, jsou tu další typy vládních programů.
Takže, když snížíte tyto výdaje, tak lidé, kteří přijdou o tyto nároky, z Vás nebudou mít moc radost.
Proto politicky to není nejlepší věc, kterou můžete udělat.
Ale může se objevit nějaký odvážný řecký lídr který řekne "Ne, tohle musíme udělat, abychom zachránili naši zemi, jsme tedy ochotni omezit tyto výdaje".
Ale i kdyby to byl někdo ochoten udělat, stále není jasné jestli je to správný nápad.
Protože možná jste si všimli tohoto řádku.
Tento řádek je "reálný růst HDP".
Řecko ...právě tady ...je docela v těžké recesi.
Mají vysokou nezaměstnanost, továrny evidentně nevyrábějí na takové úrovni jaké by mohly.
Takže pokud provedete nějakou kombinaci zvýšení daní, zvýšení vládních příjmů a snížení výdajů, tak to ekonomice v podstatě vezme vítr z plachet.
Tato kombinace opatřeních, ...a vy jste už určitě slyšeli toto slovo mnohokrát, tato kombinace opatřeních, a zejména tendence snižovat velmi významně výlohy se nazývá "úsporná opatření".
Slovo "úsporný" (nebo také "odříkavý") obecně označuje někoho kdo se neobklopuje zbytečnostmi, někoho kdo řeší jen základní potřeby, kdo oseká věci až na samotnou dřeň.
Když lidé říkají "Hele, Řecko musíš dodržovat úsporná opatření (a ve skutečnosti úsporná opatření už byla několikrát aplikována), ... tak to znamená, že musíte snížit své výdaje skutečně zásadně".
Ale problém je, že "úsporná opatření" vysávají peníze z ekonomiky, takže "úspornost" vede k dalšímu zpomalení ekonomiky,.... a když ekonomika dále zpomaluje, tak to negativně ovlivní daně.
Zbržděné hospodářství snižuje daně, .....Vaše skutečné příjmy, které získáváte, ...natolik že může Váš deficit dokonce ještě zhoršit.
Protože teď si lidé řeknou "Pane Bože, jejich ekonomika je tak špatná, že je ještě méně pravděpodobné že budou schopni platit".
Úroková míra roste a protože daňové příjmy klesají a řada výdajů není provázaná s ekonomikou ...hodně výdajů totiž roste s ekonomikou může to být třeba sociální pojištění, ..více lidí odchází do důchodu, penze, ..takže to může celkovou situaci ještě zhoršit.
A to je vlastně to co se v posledních několika letech děje.
Protože, a budeme o tom ještě mluvit,
Řekové obdrželi pomoc od zbytku Evropské Unie.
Zato, ostatní členové Evropské Unie řekli
"Dobrá, my Vám pomůžeme, ale bude to bolet". A ta bolest byly právě tahle úsporná opatření.
Ale úsporná opatření ve skutečnosti ekonomiku ještě zhoršila, což znamenalo, že dluh, jako procento HDP, se zvýšil, protože samotný HDP se snížil ještě větším tempem. Pokud se zamyslíte nad všemi těmito aspekty, tak tu nebylo jasné řešení. Uskrovníte-li se, je to svým způsobem špatně, protože to poškodí ekonomiku, stanete se ještě méně produktivním, alespoň v krátkodobém horizontu.
Připomeňme si, co jsme se zatím naučili a snad to do sebe všechno trochu líp zapadne.
Pak uděláme trochu výpočtů s reálnými čísly a to myslím celou látku usadí.
Takže nejprve -- udělám tady tabulku.
Když pracujeme s -- říkejme tomu koncept a pak si řekneme jestli pracujeme s populací nebo se vzorkem
Prvním statistický koncept se kterým jsme přišli, byla průměrná hodnota, neboli centrální tendence a naučili jsme se jeden způsob, jak určit průměrnou hodnotu nějaké množiny dat.
Další ukazatele byly medián a mód.
Ale průměrná hodnota ukazuje víc, obzvlášť když mluvíme o rozptylu a směrodatné odchylce.
Průměr populace jsme značili řeckým písmenem Mí , rovná se sumě všech bodů dat v té populaci.
To je i. ...
Takže to všechno sečteme.
Začneme s prvním a jdeme až k tomu n-tému.
Předpokládám, že je tam N dat v populaci.
A pak to vydělíte celkovým počtem čísel co máte.
To je ten průměr o kterém jste mluvili, ještě než jste se učili statistiku.
Sečíst čísla a vydělit to počtem čísel, která máte.
U vzorku je to to samé.
Jenom používáme jinou terminologii.
Průměr vzorku -- změním barvu -- píše se to jako x s pruhem.
A to se rovná součtu všech dat ve vzorku.
Takže každé xi v tom vzorku.
Ten vzorek bude asi menší než ta celá populace.
Takže začneme s tím prvním.
A pak jdeme k malému n, předpokládejme, že malé n je menší než velké N.
To je to samé, jako když jsme mluvili o průměru a brali jsme průměr celé populace.
Pak to vydělíš počtem všech těch dat. ...
To nám dává centrální tendenci.
Jeden z ukazatelů centrální tendence.
Ale co kdybychom chtěli vědět, jak dobrý ukazatel to je pro tu populaci, či ten vzorek?
Nebo, průměrně, jak dalako leží data od tohoto průměru.
A to přichází na řadu rozptyl.
Jenom zas přehodím barvičky.
Rozptyl. ...
V populaci ta proměnná, neboli notace pro rozptyl je sigma na druhou.
To znamená rozptyl.
A to se rovná -- vezmeme každý bod ..
Zjistíme jeho rozdíl od průměru. který jsme zjistili tady.
Dáme to na druhou, abychom získali rozdíl nadruhou.
A pak z toho zjistíme průměr.
Vezmeme průměr všech těch vzdáleností.
Takže -- vezmeme sumu od i rovno 1 do n a vydělíme n.
To je roztpyl.
A potom rozptyl vzorku -- a tohle bude trochu zajímavější a o tom jsme mluvili v minulém videu.
Když chcete dobře odhadnout rozptyl v populaci, když mluvíme o rozptylu vzorku.
Abychom mohli dostat nezaujatý odhad uděláme to podobně, ale na konci budeme dělit n-1 .
Tak si to napíšeme. ..
Rozptyl vzorku, tedy nezaujatý rozptyl se značí s na druhou.
A uděláme to tak, že vezmeme rozdíl mezi každým bodem a tím průměrem a průměrem vzorku. předpokládám, že neznáme průměr populace.-
Možná známe.
Ale kdybychom ho znali, tak se nemusíme zabývat tou nezaujatostí, tady ve jmenovateli.
Ale když máte vzorek, tak většinou jediná cesta, jak zjistit průměr populace, je odhadnout ho z průměru vzorku.
Takže předpokládám, že máme pouze průměr vzorku.
A teď ty rozdíly dáme na druhou a sečteme od i = 1 do n , protože máme n dat.
Jestliže chceme nezaujatý odhad, vydělíme n - jedna.
A už jsme trochu mluvili o tom, proč tady chceme n-1 , místo n.
V jednom z dalších videí to dokážu.
Nejdřív experimentálně v Excelu a potom -- což by nebyl důkaz -- potom to dokážu trochu formálněji.
Teď to nechme.
Další co se naučíme o čem jste asi slyšeli: směrodatná odchylka. Možná nejpoužívanější slovo statistiky.
Hodně lidí to používá, možná ne všichni to úplně doceňují. ...
Snad brzy doceníte vše, co je do toho zahrnuto.
Směrodatná odchylka, jakmile znáte rozptyl, je docela jasná.
Je to odmocnina z rozptylu.
Směrodatná odchylka populace se zapisuje jako sigma, což se rovná odmocnině z rozptylu.
A teď asi chápete, proč se rozptyl zapisuje jako sigma na druhou.
To se rovná odmocnině z tohohle celého.
To se rovná odmocnině -- nejspíš mi dojde místo -- z tohohle celého.
Takže ta suma, -- nebudu psát ani nahoru, ani dolů, ať v tom není nepořádek -- xi - Mí to celé na druhou, děleno n.
A když chcete směrodatnou odchylku vzorku, tady to bude trochu zajímavější. Směrodatná odchylka vzorku, se rovná odmocnině z rozptylu vzorku, -- ukazuje se, že to není nezaujatý ukazatel pro tohle -- teď nechci zacházet do podrobností -- A tohle je vlastně docela dobrý ukazatel pro tohle.
Střední hodnota tohohle, bude toto.
Do hloubky to prozkoumáme později.
Ukazuje se, že tohle není úplně to samé jako střední hodnota tohohle.
To teď nechme.
Proč vlastně vůbec hovořit o směrodatné odchylce.
Tak za prvé, ty jednotky vyjdou trochu líp.
Kdybychom měřili v metrech, jo, měřili bychom třeba délku, potom ty jednotky rozptylu by vyšly v metrech čterečních. ne?
Protože bereme metry minus metry to jsou metry a to na druhou jsou metry čtvereční.
A to je trochu divné, když řeknete, že průměrný rozptyl od centra je v metrech čtverečních.
Tak nejprve vezmeme tu odmocninu dostaneme tohle v metrech.
Tak říkáme, směrodatná odchylka je x nebo y metrů.
Pak se naučíme trochu o tom, že můžeme modelovat data podle Gaussovy křivky, když očekáváme normální distribuci dat . To nám řekne něco o tom o kolik směrodatných odchylek jsme daleko od průměru.
To je fuk..Nechci tedˇ zacházet do technických detailů.
Pojďme si jich pár vypočítat.
Počítáme: máme čísla 1, 2, 3, 8 a 7.
Řekněme, že to je naše populace.
Jaký bude průměr?
1 + 2 +3 + 3 +3 + 6 14 14 + '7 '= 21 takže průměr, součet všech dat je 21 děleno celkovým počtem dat to je 12345 21 / 5 to je 4,2
Ok
Teď chceme rozptyl.
Předpokládáme, že tohle je celá populace.
Rozptyl této populace se bude rovnat součtu druhých mocnin těch rozdílů čísel z 4.2.
Vezmu kalkulačku 1 - 4,2 + 2 - 4,2 atd atd.
Tohle všechno -- vím vypadá to trochu divně -- děleno počtem datových bodů -- děleno 5.
Vytáhnu kalkulačku.
OK
Tady to máme.
Vezmu radši grafickou kalkulačku. .. ..
Tak, to bude lepší. Uvidím co píšu.
Vymažu to.
Vezmu 1 - 4,,2 na druhou, + 2 - 4,2 na druhou + 3 - 4,2^2 + 8 -4,2^2 , jen beru sou4et vzdáleností od středu na druhou, ještě jeden, +7-4,2^2.
Takže ten součet je 38,8.
Takže čitatel se rovná 38,8 dělono 5
Takže tohle je součet druhých mocnin těch vzdáleností.
Každé z těchto, jenom abyste si to dali do vztahu s tím vzorcem. je xi - průměr, to celé na druhou.
A když vezmeme tu sumu -- tento čitatel je suma všech xi mínus průměr na druhou z i se rovná od 1 do n.
To je 38,8. to jsem teď spočítal.
Jenom jsem vzal každý prvek minus ten průměr na druhou a sečetl jsem to , máme 38,8 -
A teď to vydělím n , což je 5.
Tady to n nahoře je taky 5.
Jasné?
38,8 děleno 5 je 7,76.
Takže rozptyl -- -- je roven 7,76.
Kdyby to byl vzorek, nějaké větší distribuce, kdyby to byl vzorek, větší populace. místo děleno 5 , bychom měli děleno 4.
A kdybychom měli rozptyl 38,8 / n minus 1, což jsou 4.
Dostali bychom rozptyl 9,7 kdybychom dělili n minus 1 namísto n.
Ale to je teď jedno.
Změníme n.
Jakmile máte rozptyl, směrodatná odchylka je snadná.
Vezmete odmocninu.
Odmocnina z 7,76, je 2,78.
2,78 je ta směrodatná odchylka, tohle nám dává informaci o tom , jak je v průměru daleko číslo od toho průměru.
A dává nám to v jednotkách původního měření.
Dochází nám čas.
Uvidíme se v příštím videu.
Ještě jedna věc. Kdyby to byl vzorek. říkali jsme, že rozptyl je 9,7,
Potom směrodatná odchylka bude jen odmocnina z tohohle.
To nám dává 3,11.
3,11.
Doufám, že si to teď konkrétně představíte.
Měli jsme tu zatím sigmy.
Když to vidíte s konkrétními čísly tak to snad není tak těžké.
Uvidíme se příště. ..
Jako kouzelníka mě vždycky zajímají představení, která obsahují elementy iluze.
A jedno z nejvíce okouzlujících bylo divadlo "Tanagra", které bylo velice populární na počátku 20. století.
Používá zrcadla k vytvoření iluze malých lidí hrajících na malinkém pódiu.
Já nebudu používat zrcadla, ale toto je moje digitální poklona divadlu "Tanagra".
Nechť začne příběh.
Jedné temné a bouřlivé noci -- je to tak! -- bylo to 10. června 1856.
Hromy křižovaly nebesa a narodilo se dítě.
Jeho jméno bylo Nikola,
Nikola Tesla.
Z dítěte se stal velice chytrý chlap.
Dovolte mi to předvést.
Teslo, kolik je 236 krát 501?
Nikola Tesla:
"Výsledek je 118 236."
Marco Tempest:
"Mozek Tesly pracoval velice pozoruhodným způsobem."
Když se zmínilo slovo, jeho obraz se okamžitě vytvořil v jeho mysli. Strom.
Židle.
Dívka.
Byly to halucinace, které zmizely v ten moment, kdy se jich dotkl.
Pravděpodobně šlo o formu synestezie.
Ale bylo to něco, co později použil jako svoji výhodu.
Když si ostatní vědci hráli ve svých laboratořích,
Tesla tvořil své vynálezy v mysli.
NT:
"K mému potěšení jsem zjistil, že si mohu představit své vynálezy velice lehce."
A když fungovaly v pestrém světě jeho představivosti, sestrojil je ve své dílně.
NT:
"Nepotřebuji žádné modely, nákresy či experimenty.
Mohu si je představit jako skutečné ve své mysli a pak je nastartuji, vyzkouším a vylepším.
Teprve pak je sestrojím."
Jeho velký nápad byl střídavý elektrický proud.
Ale jak mohl přesvědčit veřejnost, že milióny voltů, které jsou potřebné k fungování, jsou bezpečné?
Aby prodal svoji myšlenku, stal se showmanem.
NT:
"Jsme na hranici nového věku, věku elektřiny.
Byl jsem schopný skrze pozornou invenci převést pouhým stisknutím tlačítka elektřinu skrze éter.
Je to magie vědy.
(Potlesk)
Tesla je tvůrcem více jak 700 patentů: rádio, bezdrátová telegrafie, dálkové ovládání, robotika.
Dokonce rentgenoval kosti lidského těla.
Ale nejvyšší bod byla realizace snů z dětství: využít bouřlivé síly Niagárských vodopádů a přinést světlo do města.
Ale Teslův úspěch nevydržel.
NT:
"Měl jsem větší nápady.
Osvětlení města byl jen začátek.
Světové telegrafní centrum -- představte si zprávy, sdělení, zvuky, obrázky dodané na jakékoli místo na zemi, okamžitě a bezdrátově."
MT:
Je to skvělý nápad, je to obrovský projekt.
Také drahý.
NT:
"Nedali mi na to peníze."
MT:
No možná jsi jim neměl říci, že by to mohlo být použito na kontaktování jiných planet.
NT:
"Ano, to byl velký omyl."
MT:
Teslova kariéra jako investora se nikdy nezměnila k lepšímu.
Stal se samotářem.
Semknutý smrtí strávil většinu svého času ve svém apartmá ve Waldorf-Astoria.
NT:
"Vše, co jsem učinil, jsem učinil pro lidstvo, pro svět, kde by nebylo ponížení chudých skrze bohaté, kde produkty intelektu, vědy a umění budou sloužit společnosti pro zlepšení a zkrásnění života."
MT:
Nikola Tesla zemřel 7. ledna 1943.
Jeho místo posledního odpočinku je zlatý glób obsahující jeho popel v muzeu Nikoly Tesly v Bělehradě.
Jeho odkaz je s námi dodnes.
Tesla se stal člověkem, který ozářil svět, ale toto byl jen začátek.
Tesla měl velice hluboký vhled.
"Řekněte mi, co budou lidé dělat, až lesy zmizí a zásoby uhlí budou vyčerpány?"
MT:
Tesla si myslel, že má odpověď ve své hlavě.
My si stále klademe otázky.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Uvadeč:
Doctorow:
Děkuji
Když hovořím na místech, kde není rodným jazykem angličtina, mám upozornění a omluvu, neboť patřím mezi rychle mluvící.
Když jsem byl v OSN, ve "Světové organizaci duševního vlastnictví", byl jsem znám jako
"bič" mezi simultánními překladateli; vždycky jsem postavil a začal hovořit, a když jsem se otočil, tak tam okno za oknem s tlumočícími, a každý z nich dělal tohle [facepalm].
Takže s předstihem, vám dávám povolení, kdykoli začnu mluvit rychle, udělat tohle [Doctorow mává] a já zpomalím.
Takže, dnešní přednáška - kvá, kvá, kvá [TV znělka?] [zřejmě reakce na mávající publikum] - dnešní přednáška není o copyrightu. Přednášky o copyrightu mívám pořád; otázky kultury a kreativity jsou dostatečně zajímavé, ale upřímně, už mě moc nebaví.
Chcete-li slyšet spisovatele na volné noze, jak si stěžuje na vývoj v oboru, kterým se živí, rozhodně si najděte na YouTube jednu z mnoha přednášek, které jsem na toto téma přednesl.
Avšak, dnes večer chci mluvit o něčem důležitějším - chci mluvit o všestranných (univerzálních) počítačích.
To proto, že univerzální počítače jsou vlastně ohromující - tak ohromující, že naše společnost si s nimi stále neví rady; k čemu vlastně jsou, jak je vlastně využít a jak se s nimi vypořádat - což mě, bohužel, přivádí zpět ke copyrightu.
Protože obecná povaha copyrightových válek a to, co nás mohou naučit o přicházejících bojích o osud všestranných počítačů, je důležité.
Na začátku jsem měli zabalený software a obsluhující průmysl, a měli jsme "sneakernet" -média se fyzicky půjčovala-
Takže jsme měli diskety v zapínacích nebo papírových obalech, ty visely v obchodech a prodávaly se jako tyčinky nebo časopisy.
A byly tak snadno duplikovatelné a tak bylo jejich duplikování rychlé a rozšířené; a to bylo k velikému zklamání lidí, kteří software vyvíjeli a prodávali.
- Přivítejme DRM v0.96. - Začali přidávat fyzické chyby na disky nebo začali trvat na jiných fyzických indiciích, které by software mohl kontrolovat - hardwarových klíčích, skrytých sektorech, challenge-response protokolech (vyžadujících odpověď), kvůli kterým jste potřebovali mít ve fyzickém držení veliké, neskladné manuály, které bylo těžké zkopírovat; a to samozřejmě selhalo, ze dvou důvodů. Zaprvé, [tahle omezení] byla samozřejmě komerčně neoblíbená, protože omezovala užitečnost softwaru pro opravdové kupující, ale nepostihovala lidi, kteří si vzali software bez placení.
Legitimní kupci nesnášeli nefunkčnost svých záloh, nenáviděli ztrátu cenných portů kvůli připojování klíčů a nesnášeli obtěžující přenášení velkých manuálů, aby mohli používat svůj software.
A zadruhé, tato nezastavila "piráty", kterým přišlo triviální upravit software a obejít autentizaci.
Obvykle se to stalo tak, že nějaký odborník mající technologii a odbornost odpovídající sofistikovanosti samotného tvůrce softwaru, zpětně zanalyzoval daný software a vydal crack verzi, která se rychle rozšířila. Zatímco se tato úroveň
Probíhala válka ve Vietnamu a já byl proti Vietnamské válce, bylo mi 15 let.
Rozhodl jsem se založit časopis, jako kampaň proti. Jmenoval se Student a stal se tak trochu národním časopisem pro mladé lidi.
Časopis nevydělával moc peněz, ale měl velký náklad, zhruba 100 000 mladých lidí si kupovalo tento časopis. A jednoho dne jsem do časopisu umístil reklamu,
Virgin Records sleva 10 až 60% na jakékoliv album nebo label. A uvedl jsem takové druhy nahrávek, jaké jsme měli rádi.
Raději Franka Zappu než Andy Williamse. A tak se to víceméně stalo objednávkovou společností rock 'n' rollu. A pak jme začali označovat naše vlastní kapely.
Kapely, u kterých se nám nepodařilo, aby je nahráli ostatní nahrávací společnosti, nahráli jsme to sami.
Všude kolem jsou kapely, které chtějí být nalezeny, je to o tom najít ty správné a jednou za mnou přišel 15 letý kluk, který se jmenoval Mike Oldfield s nahrávkou Tubular Bells, kde sám nahrál všechny skladby.
Doslova jsem šel do jiné nahrávací společnosti, půjčil jsem si umělce s názvem Sandy Dennyho smlouvy a spolu jsme sepsali smlouvu, povedlo se nám dostat do "The Exorcist" a to vystřelilo nahrávku na číslo jedna v Americe. Byl to fenomenální úspěch.
Posunula se a byla zpívaná kapelami jako Sex Pistols a Rolling Stones. A spousty dalšími ikonickými skvělými kapelami.
V té době bylo v nahrávacím odvětví docela hodně peněz.
Velkých alb se prodalo třeba 10-15 milionů kusů.
Do letecké společnosti jsme šli, protože jsem měl nahrávací společnosti po celém světě a hodně jsem létal s cizími leteckými společnostmi. A jednou jsem letěl z Portorika na Panenské ostrovy a American Airlines mě přebookovali a já si pronajal letadlo a vyšel jsem s tabulí a z legrace jsem na ni napsal
"Virgin Airlines 29 dolarů na Panenské ostrovy", chodil jsem kolem lidí, kteří také byli přebookováni a naplnil jsem svoje letadlo.
A zatímco jsem přistával, někdo mi řekl "zlepší trochu služby a mohl bys mít leteckou společnost."
A tak jsem založil 3 nebo 4 letecké společnosti,
Virgin Atlantic, Virgin America, Virgin Australia, a všem se moc dařilo a důvod proč se jim všem dařilo je proto, že jsou to nejlepší letecké společnosti v odvětví. A když jste nejlepší hotel, nebo nejlepší obchod, nebo nejlepší klub nebo nejlepší letecká společnost, tak přežijete.
Jsou to lidé, kteří se snaží být druzí, kdo běžně udělají chybu.
Klíč k našemu úspěchu je nabídnout lidem mnohem více, než očekávají.
Nabízíme mnohem lepší produkt první třídy, pro naše cestující vyšší třídy, ale účtujeme jim business třídu.
Nabízíme třídu výše, než by lidé očekávali.
Děláme spoustu malých věcí, které lidi překvapí.
Víte, drobnosti jako že dáváme lidem zmrzlinu, když se koukají na film nebo popcorn nebo máme limuzínu k letadlu a od letadla pro naše cestující v business třídě.
Do našich letadel jsme dali videa do sedaček o 6 let dříve, než kdokoli jiný.
Jsme menší, jsme pohotovější.
Jsme ze zábavního průmyslu, tak víme, že se lidé chtějí bavit.
Virgin se neustále rozvíjí.
Zakládám podniky ne proto, že si myslím, že vydělám peníze. To mě zvlášť nezajímá.
Zakládám podniky, protože věřím, že dokážu vytvořit skutečný rozdíl.
Hlavní věc, kterou je třeba si zapamatovat, je, že když se zakládá podnikání většina lidí selže, ale spousta lidí se znova sebere a zkusí to znovu a znovu, dokud konečně neuspějí. ...
Nyní se naučíme něco o gravitaci.
Jak víte, gravitace je něco, co se můžeme v úvodní, nebo i přiměřeně pokročilé fyzice, naučit spočítat, můžeme se naučit, jak zjistit, co jsou nejdůležitější proměnné, ale je to něco, co dosud není úplně pochopeno.
Dokonce, když se naučíte obecnou teorii relativity, když se jí naučíte, tak musím říci, že můžete říkat:
"Jistě, to je to ohýbání prostoru a času, a tak podobně, ale je těžké si opravdu představit, proč se dvě tělesa, jen proto, že prostě mají takzvanou hmotnost, proč se navzájem přitahují.
To připadá minimálně mě trochu záhadné.
Ale jak už bylo řečeno, pojďme se vypořádat s gravitací.
A to uděláme tak, že se naučíme Newtonův gravitační zákon, což funguje ve většině případů.
Newtonův gravitační zákon říká, že síla mezi dvěma tělesy, a to gravitační síla, je rovna gravitační konstantě G krát hmotnost prvního tělesa krát hmotnost druhého tělesa, děleno vzdáleností mezi nimi na druhou.
To je docela jednoduché.
Pojďme si s tím pohrát a uvidíme, jestli můžeme dostat nějaké výsledky, které nám budou alespoň trochu povědomé.
Použijeme tento vzorec, abychom zjistili, co je zrychlení, gravitační zrychlení na povrchu Země. Nakreslíme si Zemi, abychom věděli, o čem se bavíme.
Tak, toto je má Země.
Řekněme, že chceme spočítat gravitační zrychlení působící na Sala.
To jsem já. Tady je Sal.
A jak použijeme tuto rovnici, abychom zjistili, jak moc zrychluji směrem ke středu, respektive do hmotného středu Země?
Síla se rovná... co je vlastně to "G‛?
"G‛ je gravitační konstanta.
Ale pokud vím, nejsem na toto odborník.
Myslím, že se může změnit, že to není pravá konstanta.
Hádám, že na různých stupnicích se může mírně změnit.
Ale pro naše účely to je konstanta a ve většině hodinách fyziky je tato: 6,67 krát 10 na -11 metr na 3 lomeno kilogram sekunda na 2.
Vím, že tyto jednotky jsou šílené. Vše co si musíte uvědomit je, že jsou to jen potřebné jednotky, že když je vynásobíte hmotností prvního a druhého tělesa děleno čtvercem vzdálenosti, získáte newtony, nebo kilogram metry za sekundu na 2.
Takže se nyní nebudeme s jednotkami moc trápit.
Jen si uvědomte, že budete muset pracovat s metry v kilogram sekundách.
Tak si pojďme to číslo napsat.
Změním barvy, aby to bylo zajímavé.
6,67 krát 10 na -11 a chceme znát zrychlení působící na Sala, takže m1 je hmotnost Sala.
A zrovna nechci zveřejňovat svoji hmotnost v tomto videu, takže ji nechám jen, jako proměnnou.
Co je potom m2?
To je hmotnost Země.
To jsem napsal sem.
Zjistil jsem si to na Wikipedii.
Toto je hmotnost Země.
Takže jsem to vynásobil hmotností Země... krát 5,97 krát 10 na 24 kilogramů... váží o trochu... ne váží, má o něco větší hmotnost než Sal... ...děleno vzdáleností na druhou.
Nyní se ptáte, jaká je vzdálenost mezi člověkem na Zemi a Zemí. Měla by to být 0, protože se dotýká Země.
Je důležité si uvědomit, že vzdálenost mezi dvěma tělesy... ...a to i v případě, že mluvíme o Newtonově gravitačním zákonu... ...je vzdálenost mezi jejich hmotnými středy.
Pro obecné případy, můj hmotný střed, je přibližně 3 stopy nad zemí, protože nejsem zas tak vysoký.
Možná je vlastně trochu níže.
Každopádně, můj hmotný střed bude 3 stopy nad zemí a kde je hmotný střed Země?
Je ve středu Země, takže musíme znát poloměr Země.
Poloměr Země je... také jsem si to vyhledal na Wikipedii:
Kolik je to metrů?
Je to 6 milionů metrů.
Měli bychom přidat metr k mému hmotnému středu, ten ale budeme nyní ignorovat, protože by to bylo 0,001, takže to budeme teď ignorovat.
To je 6...
Napíši to vědecky, když je vše ostatní takto napsané. Vědecky to je 6,371 krát 10 na 6 metrů.
6 000 kilometrů je 6 milionů metrů.
Tak to pojďme napsat.
Vzdálenost bude 6,37 krát 10 na 6 metrů.
Ještě to musíme dát na druhou.
Pamatujte, je to čtverec vzdálenosti.
Tak uvidíme, jestli se to dá nějak zjednodušit.
Prostě nejdříve vynásobíme tato horní čísla.
Síla se rovná...
Podívejte se na další hodnoty.
Hmotnost Sala krát... uděláme tuto horní část...
Máme 6,67 krát 5,97, což je rovno 39,82.
Jen jsem vynásobil toto s tímto, takže teď to musím vynásobit desítkami.
10 na -11 krát 10 na -24.
Můžeme jednoduše sečíst exponenty.
Mají stejný základ.
Kolik je 24 minus 11?
Je to 10 na 13.
A jak pak vypadá jmenovatel?
Ten bude (6,37 na druhou) krát (10 na 6) na druhou.
Takže to bude... bude to něco, jako 37 nebo tak nějak krát... ...kolik je (10 na 6) na druhou?
Je to 10 na 12.
Pojďme zjistit kolik je 6,37 na druhou.
Tento malý výpočet jsem neumocnil, takže teď musím... ...a je to 40,58.
A když to zjednoduším, síla je rovná hmotnosti Sala krát...
Pojďme to vydělit... 39,82 děleno 40,58 je rovno 9,81.
To je prostě toto děleno tímto.
A potom 10 na 13 děleno 10 na 12.
Vlastně ne, není to 9,81.
Pardon, je to 0,981. 0,981, a potom 10 na 13 děleno 10 na 12 je 10.
10 na 1... krát 10, takže kolik je 0,981 krát 10?
Síla je 9,81 krát hmotnost Sala.
A kam se tím dostáváme?
Jak teď můžeme zjistit zrychlení?
Síla je prostě hmotnost krát zrychlení.
Bude to prostě rovno gravitačnímu zrychlení, to má tedy být g... krát hmotnost Sala.
A víme, že gravitační síla je 9,81 krát hmotnost Sala, a také víme, že je totožná, jako gravitační zrychlení krát hmotnost Sala.
Můžeme obě strany vydělit hmotností Sala a pak dostaneme gravitační zrychlení.
A pokud bychom použili původní jednotky, viděli byste, že to jsou kilogram metry lomeno sekunda na 2.
A právě jsme ukázali to, že minimálně podle čísel na Wikipedii, gravitační zrychlení na povrchu Země je téměř stejné, jako jsme používali v příkladech s letícími náboji.
Je to 9,8 metr lomeno sekunda na 2.
To je vzrušující.
Tak pojďme vyřešit další příklad s gravitací, protože nám zbývají 2 minuty.
Řekněme, že existuje další planeta.
Nazvěme ji Malá Země.
A řekněme, že poloměr Malé Země je roven polovině poloměru Země a hmotnost Malé Země je rovna 1/2 hmotnosti Země.
Jaká je gravitační síla působící na jakýkoli objekt?
Kolikrát menší bude na této planetě?
Nechám si to na příští video, protože nesnáším, když musím spěchat.
Brzy na viděnou.
Vítejte zpět. Tak. Účel kurzu.
Všechny tyto věci, který jste měli ve vaší kanceláři a všechny ty rány a všecho to pištění!
Pištění, když jsme posílali data přes telefon pomocí zvuku.
Celý účel byl fakt, že výpočet byl vzácný a extrémně nákladný.
A pro vědce, kteří se snažili vyřešit výzkumné problémy, byl přístup k počítačům nutný.
A nemohli všichni sedět, cosi jako, malý kruh okolo počítače.
A tak bychom měli telefony v našich kancelářích.
Města jsou tavícím kotlem civilizace.
Rozšiřují se, urbanizace pokračuje za posledních 200 let exponenciálním růstem, takže ve druhé polovině tohoto století budou celé planetě zcela dominovat města.
Města jsou původci globálního oteplování, dopadu na životní prostředí, zdraví, znečištění, chorob, financí, ekonomik, energie - to vše jsou problémy, kterým díky městům čelíme.
Z nich pocházejí veškeré problémy.
A jádro problémů, kterým čelíme ve smyslu otázky udržitelnosti, jsou vlastně odpovědí na exponenciální růst urbanizace na Zemi.
Zde několik čísel.
Před 200 lety, byly USA urbanizovány jen z několika procent.
Teď už je to více než 82 %.
Před několika lety planeta překročila 50 % hranici,
Čína v následujících letech vybuduje 300 nových měst.
A teď si poslechněte tohle.
Každý týden v blízké budoucnosti, až do roku 2050, každý týden se více než milion lidí stěhuje do měst.
To ovlivní všechno.
Každý z vás v této místnosti, pokud budete naživu, budete ovlivněni tím, co se děje ve městech, v tom mimořádném úkazu.
Přesto jsou města, navzdory všem těmto negativním hlediskům, také řešením.
Protože města jsou vysavače a magnety, které nasály tvořivé jedince, vytvářející myšlenky, inovace, bohatství apod.
Máme tak tuto duální podstatu.
A tak je tu naléhavá potřeba vědecké teorie měst.
Toto jsou mí spolubojovníci.
Tato práce byla dokončena díky neobyčejné skupině lidí, kteří provedli všechnu tu práci a já jsem velký kecal, který se pokouší to všechno dát dohromady.
(smích)
Takže - o co jde:
Všichni chceme totéž.
10 miliard lidí na zeměkouli chce v roce 2050 žít na místech, jako je toto, chtějí mít takového věci, dělat toto, v ekonomikách, které rostou takto, bez toho, že by rozpoznali entropii, která vytváří takovéto věci, takovéto, tyto a tyto.
A otázkou je:
Budou Edinburg, Londýn a New York vypadat v roce 2050 takto nebo takto?
Taková je otázka...
Musím říci, spousta z mých ukazatelů naznačují, že budou vypadat takto, ale pojďme se na to podívat.
Můj provokativní názor je, že zoufale potřebujeme seriozní vědeckou teorii měst.
A vědecká teorie znamená měřitelná - spolehnutí se na skryté všeobecné principy, které lze přetavit do odhadnutelného systému.
Taková je mise.
Je to uskutečnitelné?
Existují všeobecné zákony?
Jsou tedy dvě otázky, které mi leží v hlavě, když o tom problému přemýšlím.
První je:
Jsou města součástí biologie?
Je Londýn velkou velrybou?
Je Edinburg koněm?
Je Microsoft úžasným velkým mraveništěm?
Co si z toho vezmeme?
Používáme je jako přirovnání -
DNA firmy, metabolismus města apod. - jsou to jen kecy, jen bezduché přirovnání, nebo se v tom skrývá skutečná podstata?
A pokud by v tom skutečně něco bylo, jaktože je tak těžké město zahubit?
Můžete na město shodit atomovou bombu a za 30 let žije dále.
Jen málo měst zanikne.
Všechny firmy zaniknou, všechny.
A pokud bychom měli seriózní teorii, měli bychom umět předpovědět, kdy zkrachuje Google.
Jde tedy jen o další verzi téhož?
No, rozumíme tomu poměrně dobře.
To znamená, že v této oblasti položíte jakoukoliv obecnou otázku kolik stromu určité velikosti, kolik větví určité velikosti má strom, kolik listů, jaká energie proudí každou z těch větví, jak velká je koruna, jak roste, kdy umírá?
Máme matematický systém, založený na obecně platných principech, který umí na takové otázky odpovědět.
A jde o to, zda jej můžeme použít i pro toto?
Cestou k pochopení je rozpoznat jednu z nejúžasnějších věcí o životě, a to že je odstupňovatelný, odehrává se v neskutečném rozpětí.
Zde vidíme jen malou část, jen nás - savce, i my jsme jen jedni z mnoha.
Stejná pravidla, stejná dynamika, stejná organizace se odehrávají ve všech zde zobrazených, včetně nás a fungují pro všechny organismy, ať mají 2 nebo 200 mil gramů.
A to je jeden z hlavních důvodů, proč je život tak odolný a silný - rozšiřitelnost
Řekneme si o tom něco víc za chvilku.
Ale víte, na místní úrovni se stupňujete, každý v této místnosti je odstupňovaný.
Říká se tomu růst.
Tady vidíte, jak rostete.
Krysa, to je krysa, ale mohli byste to být vy.
Jsme všichni celkem stejní.
A vidíte, že nás velmi dobře znáte.
Velmi rychle vyrostete a pak se zastavíte.
A ta čára zde je předpověď z té samé teorie postavené na stejných principech, které popisují zmiňovaný les.
A zde je to na růst krysy.
A ty body tam jsou datové body.
Jde jen o váhu versus věk.
A vidíte, že přestává růst.
Velmi, velmi dobré pro biologii, také jeden z důvodu, proč je krysa tak odolná.
Velmi velmi špatné pro ekonomiky a firmy a města aspoň podle našeho současného přesvědčení.
Tomuto věříme.
To nám celá naše ekonomika namlouvá, speciálně je ilustrováno v tom levém rohu: hokejky.
Je to několik softwarových firem a zobrazuje to jejich výnosy versus stáří, všechny letí nahoru a každá vydělává miliony a miliardy dolarů.
Takže, jak tomu rozumíme?
Nejdříve si vezměme biologii.
Toto vám přesně ukazuje jak se věci rozpínají.
A je to vskutku pozoruhodný graf.
Je zde načrtnutý metabolický poměr - kolik energie za den potřebujete, abyste přežili - versus vaše hmotnost, hmota pro různé organismy.
Měřítko osy zobrazuje násobky desítky, a je tomu tak, protože jinak by se všichni do grafu nevešli.
A když si to nakreslíte takto zajímavě, uvidíte, že všichni se nacházejí na stejné linii.
I přes skutečnost, že je to nejobsažnější a nejrozmanitější systém ve vesmíru, je v tom mimořádná jednoduchost vyjádřená tímto.
Je to celkem udivující, protože každý z těch organismů, každý subsystém, každý typ buňky, každý gen se vyvinuli ve svém vlastním jedinečném přírodním prostředí, se svou vlastní historií.
A tak, navzdory celé té Darwinovské evoluci a přírodnímu výběru, byli omezeni položením na této linii.
Něco se tu děje...
Než se k tomu dostanu, dole pod grafem jsem uvedl sklon této křivky, této rovné linie.
Jsou to zhruba ¾, což je méně než 1 - tomu říkáme sublineární.
A jde o tohle - znamená to, že pokud by to bylo lineární, s prudším sklonem, pak by zdvojení velikosti vedlo k nutnosti dvojitého množství energie.
Je to ale sublineární, což přeloženo znamená, že pokud organismus zvětšíte dvakrát, pak ve skutečnosti potřebujete jen 75 % dodatečné energie.
Úžasnou věcí na celé biologii tak je, že představuje mimořádné úspory z rozsahu.
Čím větší jste, tím, podle velmi dobře definovaných pravidel, méně energie na jednotku je potřeba.
Kterákoliv fyziologická proměnná, která vás napadne, jakákoliv historická událost, pokud si to takto naformulujete, vypadá takto.
Je v tom výjimečná zákonitost.
Takže když mi řeknete velikost savce, jsem schopný vám o něm z 90 % říct všechno ve smyslu jeho fyziologie, životního vývoje apod.
A to díky propojením.
Veškerý život je ovládán propojením - od jednobuněčných, přes mnohobuněčné, až po úroveň ekosystémů.
A vám jsou tato propojení velmi dobře známa.
Toto je malá věc, která se nachází ve slonovi.
Zde je shrnutí toho, o čem mluvím.
Pokud vezmete tato propojení, celou myšlenku propojení, a uplatníte na ni všeobecné principy, zmatematizovatelné, univerzální principy, všechna ta odstupňování a všechna omezení budou vždy platit, včetně popsaného lesa, vašeho oběhového systému, či propojení buněk.
Jedna z věcí, kterou jsem na začátku nezdůraznil byla, že čím větší jste, tím se tempo života systematicky snižuje.
Srdeční činnost je pomalejší, žijete déle, šíření kyslíku a zdrojů membránami je pomalejší apod.
Je něco z toho platné i pro města a firmy?
Je Londýn větším Birminghamem, který je zvětšeným Brightonem atd. a tak podobně?
Je New York zvětšeným San Franciskem, které je zvětšeninou Santa Fe?
Nevím, podíváme se na to, jsou ale propojené.
A tím nejdůležitějším propojením měst jste vy.
Města jsou jen fyzickou podobou vašich vzájemných vazeb, našich vzájemných vazeb a shlukování a seskupování jednotlivců.
Toto je jen symbolický obrázek, který to ilustruje.
A zde je stupňování měst.
Znázorňuje to velmi jednoduchým příkladem, což je náhodou příklad ze života, počtu benzínek jako funkce velikosti - zmapovaných stejně jako biologie - přesně vidíte tu samou věc.
Je v tom stupňování.
Tzn. že vám řeknu počet benzínek, když mi zadáte velikost města.
Sklon funkce je méně než lineární.
Jsou v tom úspory z rozsahu.
Čím větší město, tím méně benzínek na jednotku - nic překvapujícího.
Překvapující je ale toto - všude to probíhá ve stejném měřítku.
Zde jsou jen evropské země, ale když to uplatníte na Japonsko, Čínu či Kolumbii, uvidíte totéž, se stejným druhem úspor z rozsahu, ve stejném rozpětí.
A ať se podíváte na jakoukoliv infrastrukturu - ať už délku silnic, délku elektrického vedení - na cokoliv se zaměříte, dosahuje stejných úspor z rozsahu stejným způsobem.
Je to ucelený systém, který se vyvinul i přes veškeré plánování apod.
Ještě překvapivější ale je pohled na socio-ekonomické ukazatele, ukazatele, které nemají s biologií nic společného a které se vyvinuly tak, jak vznikaly komunity před 8 až 10 000 lety.
Ten vrchní jsou mzdy jako funkce velikosti popsaná stejným způsobem.
A na tom spodním jste vy, bando - super nadaní rozložení stejným způsobem.
A vidíte tam náš fenomén odstupňování.
Ještě důležitější je zde exponent, obdoba těch zmíněných ¾ u metabolického poměru, který je větší než 1 - pohybuje se od 1,15 do 1,2.
Tady je a říká, že čím jste výše, tím více je třeba na jednotku, ne jako v biologii - vyšší mzdy, více nadaných lidí na jednotku, čím větší jste, více patentů na jednotku, více zločinnosti na jednotku.
A zaměřili jsme se na vše: případy AIDS, chřipky apod.
A zde jsou zmapovány všechny dohromady.
Na vysvětlenou, co jsme mapovali - zde je příjem, HDP -
HDP města - zločinnost a patenty, vše v jednom grafu.
A jak vidíte, všechny kopírují totožnou linii.
A zde je definice.
Pokud zdvojnásobíte velikost města ze 100 000 na 200 000, z milionu na dva, z 10 na 20 milionů, na tom nezáleží, pak systematicky získáte 15 % nárůst ve mzdách, bohatství, množství případů AIDS, počtu strážníků, čehokoliv, na co pomyslíte.
Zvyšuje se to o 15 %.
A dosáhnete 15 % úspor na infrastruktuře.
To je bezpochyby důvod, proč týdně do měst proudí milion lidí.
Myslí si totiž, že všechny ty skvostné věci, jako tvořiví lidé, bohatství, příjem, je to, co je přitahuje a zapomínají přitom na ty ošklivé a špatné.
Čím je to způsobeno?
No nemám čas vám vysvětlovat celou matematiku, ale skrývají se za tím sociální sítě, jde totiž u všeobecně platný jev.
Toto pravidlo 15 % je platné bez ohledu na to, kde na planetě se nacházíte - v Japonsku, Čile,
Portugalsku, Skotsku, na tom nezáleží.
Vždy vám data ukáží totéž i přes skutečnost, že tato města se vyvinula nezávisle na sobě.
Děje se něco všeobecně platného.
Všeobecnost, abych to zopakoval, tvoříme my - my jsme městem.
A naše vzájemné vztahy a jejich shlukování.
Tady to máme, zopakoval jsem to znova.
Jsou to tedy propojení a jejich matematická podoba, v opaku s biologií, která má sublineární rozsah, úspory z rozsahu, pomalejší průběh života s tím, čím větší jste.
Pokud jde o sociální propojení s nadlineárním rozsahem - více na jednotku - pak teorie říká, že zvyšujete životní tempo.
Čím jste větší, tím je život rychlejší.
Vlevo je tlukot srdce v biologii.
Vpravo je rychlost chůze v několika evropských městech, která ukazuje nárůst.
Nakonec chci mluvit o růstu.
Na zopakování, toto jsme viděli v biologii.
Úspory z rozsahu daly vzniknout této esovitě prohnuté křivce.
Rychle vyrostete a pak ustanete - jde o součást vaší odolnosti.
To by bylo pro ekonomiky a města špatné.
A skutečně, jednou z úžasných věcí na této teorii je, že pokud existuje nadlineární měřítko, od vytváření bohatství a inovace, pak skutečně na základě stejné teorie získáte nádhernou rostoucí exponenciální křivku - hezké.
A pokud to porovnáte s daty, velmi dobře to odpovídá rozvoji měst a ekonomik.
Je tu ale hrozivý chyták.
A tím je, že tento systém je odsouzen k zániku.
A odsouzen k zániku je z mnoha důvodů - tak trochu Malthusiánským důvodům - že dojdou zdroje.
A jak se tomu vyhnout?
No, už jsme to dříve dokázali.
Jak rosteme a blížíme se k zániku, dojde k významné inovaci a my začínáme úplně od začátku.
A znovu, jak se blížíme k dalšímu a tak dále.
Existuje tu ten neustálý cyklus inovace, která je nezbytná k udržení růstu a vyhnutí se zániku.
Ten chyták je ale v tom, že musíte inovovat rychleji a rychleji a rychleji.
Představte si to jako že jste na větrném mlýně, který zrychluje, ale my musíme ten mlýn měnit rychleji a rychleji.
Můžeme se, jako socio-ekonomické bytosti, vyhnout infarktu?
A otázkou je:
Závěrečnou minutu či dvě zakončím dotazy ohledně firem.
Vidíte firmy, resp. jejich prodeje.
Ta nahoře vpravo je Walmart.
Jde o stejný příběh.
Toto jsou zrovna příjmy a jmění a velikost firmy vyjádřená počtem zaměstnanců.
Mohli bychom použít i prodeje či cokoliv jiného.
Takže: po mírném počátečním kolísání, kdy firmy inovují, se krásně rozloží.
A my vzali v úvahu 23 000 firem v USA, abych tak řekl.
A já vám z toho ukazuji jen malý ždibec.
Na firmách je úžasné, že se vyvíjejí sublineárně, jako v biologii, což naznačuje, že jsou ovládány, ne nadlineárními inovacemi a nápady: jsou ovládány úsporami z rozsahu.
Jinak řečeno byrokracií a administrativou a jde jim to hezky, abych tak řekl.
Takže pokud mi zadáte velikost nějaké firmy, třeba velmi malé, mohl bych pak předpovědět velikost Walmartu.
Pokud máme sublineární měřítko, pak dle teorie by měl nastat esovitý nárůst.
Tady je Walmart.
Nevypadá to moc esovitě.
Takhle to máme rádi, jako hokejky.
Ale jak jste si všimli, podváděl jsem, protože jsem to namodeloval jen do roku 94.
Protáhněme to až do roku 2008.
Ta červená linie pochází z teorie.
Takže pokud bych to provedl v roce 1994, byl bych schopen odhadnout, kde bude Walmart teď.
A to se opakuje napříč celým spektrem firem.
Tady je máme.
23 000 firem.
Všechny začnou vypadat jako hokejky, všechny se sklánějí a všechny zaniknou jako vy nebo já.
Děkuji.
(potlesk)
Jsme v národní galerii v Londýně a pozorujeme poměrně ranné dílo od velkého benátského mistra Tiziana.
Název tohoto díla, přeložený z latiny, znamená:
"Nedotýkej se mě".
Jde o slova, která Kristus řekl Máří Magdaléně poté, co nalezla jeho hrob prázdný.
Tento motiv nás přivádí přímo do srdce křesťanského příběhu o záhadě Vzkříšení.
Takže Kristus je ukřižován,
Kristus je pohřben a tři dny nato je jeho hrob nalezen prázdný.
Byl vzkříšen.
Máří vidí jeho prázdný hrob, otáčí se k pravděpodobně první osobě, kterou spatří, k někomu, koho považuje za zahradníka a ptá se:
"Co udělali s jeho tělem?"
On ji osloví jménem a ona pozná, že ten muž je sám Kristus.
A vztáhne k němu ruce, aby jej objala, dotkla se ho. Samozřejmě byla svědkem jeho ukřižování, takže toto je pro ni zázračnou vizí, a tak se k němu natahuje ve snaze dotknout se jej, ale on se stahuje a říká:
"Nedotýkej se mě." nebo: "Je čas nechat mě jít."
"Je čas přestat lpět na mé hmotné přítomnosti zde na Zemi, povstal jsem a nejsem zde již stejným způsobem, jakým jsi mě dříve znala."
Sledujme, jak Tizian vyjádřil tuto myšlenku v skladbě obrazu.
Máří Magdaléna je na zemi.
Její poloha je diagonální, avšak cítíme, že je určitým způsobem připoutána horizontálně k Zemi, zatímco Kristus je vzpřímený.
Avšak jeho tělo je lehce nakloněno v opravdu vytříbeném postoji, jak se téměř natahuje směrem k ní. Jak říkáš, odtahuje se, ale zároveň se nad ni nahýbá ve velmi ochranitelském postoji.
Strom v pozadí jako ozvěnou opakuje jeho tělo a vede náš pohled dál vzhůru. Připomíná nám tak, že Kristus brzy splyne v nebi s Bohem.
Je zde něco nadpozemského.
Ten neuvěřitelně ladný a elegantní postoj v němž Tizian Krista vykreslil.
Je to, jako bychom téměř cítili, jak se Máří natahuje a jak její ruka přízračně prochází jeho tělem.
Kristova nehmotnost se jaksi vnitřně ohlašuje v postoji jeho těla.
Podívejte se, jak Kristus přitahuje svůj rubáš, jež nyní nosí kolem krku téměř jako plášť, svou levou rukou blíže k sobě.
Vytváří tím určitou prázdnotu, oblast hry stínů, ten objem prázdného prostoru, který vytváří onen dojem netělesnosti.
Přesně tak, panuje tu téměř strašidelná nálada.
A v postoji Máří Magdalény, která se od země vypíná vzhůru a natahuje svou ruku, přímo cítíte její touhu po tom, znovu jej spatřit, vzít jej do náručí, obejmout jej, cítít jeho tělesnou přítomnost.
A v Kristově tváři vidíte určitou starostlivost o ni.
Shlíží na ni a určitým způsobem se do ní vciťuje.
To vše je umístěno do této překrásné svěží krajiny, která nám připomíná, že v Benátkách té doby bylo poměrně módní klást náboženské scény do krásných a smyšlených prostředí.
Takže člověk může rozjímat nad tím biblickým příběhem, který je zde popisován ale také může nechat svůj pohled putovat po této skutečně krásné krajině.
Je to opravdu překrásná krajina.
Podívejte se, jak ta atmosférická perspektiva vytváří ten vzdušný, světlem prozářený hluboký prostor. Zbožňuji to zapadající slunce a jeho světlo prozařující mraky.
A barvy byly očividně kdysi mnohem jasnější zejména ty odstíny zelené, jež časem zhnědly kvůli typu barvy, který Tizian použil.
Přesně tak.
Byl to oxid měďnatý, který časem ztratil něco ze své původní živosti.
Nicméně malba je uvolněná, překrásná, je plná gest a složité mezilidské interakce, která nechává tento biblický, prastarý příběh ožít a zpřístupňuje jej i pro naši dobu.
Nacházíme se v galerii Tate Britain a pozorujeme "Standing by the Rags" Luciana Freuda z roku 1988-89.
Je to dost velká olejomalba a stejně jako u mnoha jiných děl můžeme vidět velmi otevřeně se prezentující nahotu.
Ano, dívka je vyobrazená v životní velikosti a neobvyklé poloze, kdy leží, a je na ni pohled shora, zatímco u většiny aktů je žena zobrazena horizontálně.
Říkáme si, že vertikální poloha je zvláštní, a pak si všimneme, že vlastně stojí, naklání se.
Velmi neobvyklé.
Celý prostor je těžko rozpoznatelný, částečně proto, že látky nám neposkytují žádnou nápovědu o prostoru, ve skutečnosti zakrývají úhel mezi podlahou a stěnou, který by nám jinak trochu napověděl, o co tady jde.
Ona tedy stojí celou váhou na svých nohách.
Ale zároveň se opírá, naklání dozadu, že?
Ona se opírá o, jak říká v nahraném rozhovoru, opírá o kamna, která ohřívají ty látky.
Evidentně bylo dílo malováno v noci, což pro ni muselo být velmi vyčerpávající.
Ale jeden fakt o Freudovi. Myslím, že nic z toho pro něj není důležité.
Myslím, že nechtěl vůbec vědomě poukázat na perspektivu, ani neměl jiný podobný cíl.
Myslím, že chtěl odhalit tělo, tělo jako takové, nejvíce přímým a hmatatelným způsobem.
Jelikož všichni známe ten pocit "obývání těla", prezentuje naprosto nešetrně jeho váhu, tuk, kosti, teplotu, povrch. To všechno je velice bezprostřední a mocné.
Ta malba, barva, je to, co vidím hlavně.
Pozoruji tělo, ale současně vidím opravdu silný nátěr barvy, téměř to celé dusí. Kolem jejího obličeje, krku, hlavně hrudníku, trochu stehen a kyčlí a kolem.
Opravdu, tvář je skoro rozbitá pod tou barvou.
Zamysleme se nad neuvěřitelnou tradicí aktu v celé historii umění. Taková idealizace, taková nádhera.
A pak ta barva tady, to není pouze vyjádření lidského těla, ale také nás to nutí přehodnotit všechny dosavadní předpoklady, dosti násilnou a agresivní cestou.
To je naprostá pravda.
Člověk si svým způsobem myslí,
"já se na tohle nechci dívat".
Přesně.
Vzbuzuje to velmi bezprostřední, jakoby vnitřní reakce.
Bezpochyby.
Na jednu stranu je v tom jistá skutečnost, realismus, na druhou stranu je to tělo vlastně dost zkreslené.
Její nohy jsou moc velké, pravá ruka moc dlouhá a to zkreslení jejího předloktí a zápěstí je trochu mimo.
Je to lehce zdeformované.
Když vidím tento typ deformace ve Freudových dílech, vidím svým způsobem snahu umístit tělo do co nejpřímější pozice, mnohem více pocitově bezprostřední, než mohou být postavy s klasičtějšími poměry.
Takže se snaží vytvořit realitu, té části těla. Možná ji trošku poposune od jiné části,
Takže nastává jakási konfrontace diváka.
Také si myslím.
Ano.
Bezpochyby.
Také je k nám velmi blízko, a odráží to, kým jsme, i když jsme oblečeni a vzpřímeni.
Můžeme vstoupit do náhledu na obraz s jakousi přesností v kontextu muzea.
Nicméně toto je takové odhalení reality našich vlastních těl.
Jako chlapec jsem miloval auta.
Když mi bylo 18, můj nejlepší přítel se zabil v autě.
Z ničeho nic.
A poté jsem se rozhodl věnovat život záchraně jednoho miliónu životů každý rok.
Ještě jsem neuspěl, proto je toto pouze průběžná zpráva, ale jsem zde, abych vám řekl něco o automatickém řízení automobilů.
Tento koncept jsem poprvé viděl na DARPA Grand Challenges, kde vláda USA vypsala ocenění za postavení auta s automatickým řízením schopného samostatné navigace v poušti.
Přes účast stovky týmů auta nedojela nikam.
Rozhodli jsme se proto ve Standfordu, že postavíme jiné auto s automatickým řízením.
Vymysleli sme hardware a naprogramovali software.
Udělali jsme to tak, aby se auto učilo od nás, a pustili jsme ho do pouště.
A stalo se něco nepředstavitelného: auto se stalo prvním účastníkem DARPA Grand Challenge, které se kdy vrátilo - a vyhrálo Standfordu 2 milióny dolarů.
Ale stále jsem nezachránil ani jeden život.
Naše práce soustředila na stavbu aut s automatickým řízením, které můžou jezdit kdekoliv sama v kterékoliv ulici v Kalifornii.
Najezdili jsme 140 000 mil.
Naše auta mají senzory, pomocí kterých zázračně vidí vše okolo sebe a rozhodují o každé oblasti řízení.
Je to perfektní mechanizmus řízení.
Jezdili jsme ve městech jako v San Francisku na tomto videu.
Odřídili jsme cestu ze San Franciska do Los Angeles po Dálnici 1.
Potkali jsme běžce, ucpané dálnice, budky na výběr mýta, a to vše bez člověka za volantem; auto se řídilo samo.
Ve skutečnosti, když jsme jeli těch 140 000 mil, lidé si toho ani nevšimli.
Horské cesty, dnem a nocí, a dokonce i křivá ulice Lombard v San Francisku.
(Smích)
Občas se naše auta odvázala, a dokonce provádí triky.
(Video) Muž:
Pane Bože,.
Co?
Druhý muž: Ono to řídí samo,
Sebastian Thrun:
Sice nemůžu oživit mého přítele Harolda, ale mohu udělat něco pro všechny, kteří zemřeli.
Věděli jste, že dopravní nehody jsou nejčastější příčinou smrti mladých lidí?
Uvědomujete si, že téměř všechny tyto nehody se staly kvůli lidské chybě a ne chybě přístrojů, a proto se dá nehodám předcházet?
Uvědomujete si, že můžeme zvětšit kapacitu dálnic o 100 až 200 procent, pokud bychom nespoléhali na lidskou přesnost zůstat ve správném pruhu zlepšit polohu a tím jezdit trochu těsněji u sebe na o něco užších pruzích, a zatočili bychom s kolonami na dálnicích?
Uvědomujete si, posluchači TEDu, že průměrně strávíte 52 minut každý den v dopravní koloně, a plýtváte svým časem, při každodenní jízdě do práce?
Mohli byste tento čas získat zpět.
Jsou to 4 milióny hodin promrhaných jen v této zemi.
A je to zbytečně spálených 2,4 miliónu galonů benzínu.
Nyní si myslím, že vize je tady, nové technologie, a skutečně se těším, až se budou další generace dívat zpět na nás a vyprávět si, jak směšné to bylo, když lidé řídili auta.
Děkuji.
(Potlesk)
Minulé video jsem skončil tím, že jsem se dotkl stimulačního plánu a zda to bude dostatečně velké a jaký byl jeho záměr.
Ale přešel jsem trochu mávnutím rukou věci jako úspory a HDP a myslel jsem, že by vlastně bylo dobré, být trochu konkrétnější.
Tohle není jen vymýšlení si věcí.
Dobrý začátek je zamyslet se nad disponibilním důchodem.
A lidé o tom mluví bez toho, aby vám řekli správnou definici.
Je důležité rozumět, co je disponibilní důchod.
Tenhle rámeček je HDP, je to všechno zboží a služby, vlastně celý důchod, který vyrobíme.
Disponibilní důchod je v podstatě částka, která skončí v rukách lidí.
HDP USA, nevím, jaké je to přesně číslo. Je to myslím zhruba 15 bilionů dolarů.
A nějaké peníze jdou na daně, nevím.
Řekněme, že 3 biliony dolarů skončí na daních.
A tohle jsou zaokrouhlená čísla, ale dá vám to určitou představu.
Potom třeba okolo 1 bilionu dolarů našetří podniky.
Řekněme, že jsem Microsoft a mám podíl miliardu dolarů.
Microsoft má daleko víc než to, ale já mám miliardu dolarů.
A držím to na bankovním účtu, který vlastní Microsoft.
Nedám to svým zaměstnancům.
Nerozdělím to na dividendy akcionářům.
Nechám si to.
Firemní úspory jsou další bilion dolarů.
Tohle jsou kulatá čísla.
A potom všechno, co zbylo, je v podstatě disponibilní důchod.
Dělám zde určitá zjednodušení, ale všechno co zbyde je disponibilní důchod.
A myšlenka je, že, co je v rukách domácností po zaplacení jejich daní, je disponibilní důchod.
Ten šek, který dostanete po zdanění a všem ostatním, co se odečítá z vaší výplaty, tyto peníze, to je pro vás disponibilní důchod.
Zajímavá věc je, kam se tenhle disponibilní důchod poděl během posledních mnoha let. Tohle tady, tahle tabulka je nákres procenta disponibilního důchodu ušetřeného od roku 1960.
Získal jsem to znovu z Bloombergova terminálu.
A abyste získali dobrý referenční bod, nakreslím čáru pro 10%.
Protože jsem toho názoru, že to je referenční bod.
Tohle jsou 10% osobní úspory.
Vlastně můžete jít nazpět ještě dál než tohle a můžete vidět, že od roku 1960 celou dobu až do začátku 80. let, fantastických 80. let, lidé spořili asi 10% svého disponibilního důchodu.
Z toho, co dostali na výplatě po zaplacení daní si z toho nechali asi 10% a dali to do banky.
A samozřejmě by to později bylo použito na investice a podobné věci.
Ale potom začátkem 80. let, někde tady, kolem roku 1984 vidíte, že lidé začali šetřit méně a méně peněz.
Celou dobu až do extrémní situace do roku 2007, kde lidé v průměru nespořili peníze.
Kde já jsem třeba ušetřil 5 dolarů, ale někdo jiný si 5 dolarů půjčil.
V průměru jsme nespořili peníze.
Ve skutečnosti jsme byli mírně negativní.
A všechno tohle a je to takové moje tvrzení... a může být potvrzeno. Pokud se podíváte na jiné grafy, jde-li o výši úvěru, který jsme si vzali... protože jsme si vzali úvěr.
Jsou dvě věci, o kterých můžete mluvit.
Vzali jsme si úvěr a začali jsme mít něco, co nazvu vnímané úspory, ne?
Když si koupím akcii IBM řada lidí řekne, uspořil jsem své peníze, investuji do akciového trhu.
Ale když jsem koupil akcii IBM, ledaže by ten dolar, který jsem zaplatil za akcii šel na výstavbu nových továren.
A to se děje velmi zřídka.
Většinu času ten dolar, který jsem vám dal na nákup akcie IBM, jde jen člověku, který akcii IBM prodal.
Není to čistá investice.
Je to jen investice. Jsou to jen úspory, kdy se dolar investuje určitým způsobem, postavit novou továrnu nebo vytvořit nový produkt nebo něco jiného.
Myslím, že jste měli více a více lidí, kteří si mysleli, že šetřili, když nešetřili.
Možná si mysleli, že šetřili, když jejich domácí kapitál v domě rostl nebo když vzrostlo jejich portfolio na akciovém trhu.
Ale ve skutečnosti nedocházelo k agregoavným úsporám.
Ve skutečnosti, když nic jiného, půjčovali si oproti těmto věcem, zejména domácímu kapitálu.
A průměrná míra úspor klesala a klesala.
Nyní jsme v roce 2007 a možná můžete říct v roce 2008, kde tohle je kapacita.
Pravděpodobně bychom měli mluvit o světové kapacitě, protože mnoho z toho, co spotřebováváme skutečně pochází ze zámoří, ale tohle je kapacita sloužící USA. A řekněme, když jsme v roce 2007, tohle byla poptávka.
Nabídka a poptávka byla řekněme docela vyrovnané.
Pokud dojdete sem nahoru, uvidíte, že jsme byli na 80% vytížení, což není šílené.
Když nic jiného, můžete říct, že poptávka byla třeba někde tady.
Ale tohle je dobrá úroveň.
Chcete mít okolo 80% vytížení.
Tohle je míra, při které nemáte hyperinflaci, ale využíváte věci docela dobře.
Nyní najednou, udeří úvěrová krize a veškerá důvěra zmizí.
A měl jsem argument, že jediná věc, která nám umožnila nešetřit tyhle peníze, je lepší přístup k levnému úvěru.
Pokaždé, když jsme procházeli recesí od poloviny 80. let, bylo vládní řešení udělat financování jednodušší.
Fed by snížil úrokové sazby.
Napumpovali bychom více peněz do Fannie and Freddie Mac.
Snížili bychom standardy na to, co je potřeba k získání hypotéky.
Vytvořili bychom pobídky pro sekuritizaci.
Koukali bychom se jinam, když Bear Stearns vytváří zajištěné dluhové závazky nebo AIG vypisuje swapy úvěrového selhání.
A všechno tohle by umožnilo financování.
Až dokud jsme se nedostali tady do toho bodu, kde všechno začalo vybuchovat.
Vlastně máte nucené úspory.
Když už si lidé nemohou půjčit, míra úspor musí jít na 10%, protože většina tohohle je jen od lidí, kteří si berou větší úvěr.
Existovala skupina lidí, kteří již pravděpodobně vždycky spořili 10% svého disponibilního důchodu.
Ale existuje jiná skupina lidí, kteří to kompenzovali tím, že si brali úvěr.
Nyní když udeřila úvěrová krize, uvidíte míru úspor... a již ji vidíte tady u té značky... míra úspor bude zpět na 10% disponibilního důchodu.
Teď když míra úspor klesne na 10% disponibilního důchodu, ta částka peněz, těch 10% disponibilního důchodu, tahle mezera je 10% disponibilního důchodu, které nemohou být použity na spotřebu.
A zamyslete se nad tím, jak velká je to částka.
Nyní je disponibilní důchod USA, kdybych měl nakreslit disponibilní důchod... tohle číslo jsem si právě našel... je to kolem 10,7 bilionů dolarů, řekněme zaokrouhleno na 11 bilionů dolarů.
Tohle je 10% disponibilního důchodu, o kterém mluvíme. Tenhle rozdíl mezi normálním prostředím, prostředím, které bylo umožněno super jednoduchými úvěry, to je 10% disponibilního důchodu.
10% z 11 bilionů dolarů je 1,1 bilionů dolarů poptávky ročně, která jde pryč.
Je to ročně.
Takže najednou budete mít rozdíl, kde tohle byla poptávka před tím a nyní klesne poptávka sem.
A celých 1,1 bilionů dolarů poptávky zmizí, protože úvěr není nyní k dispozici.
A potom máte situaci, kdy dosáhnete nízké vytížení kapacity.
Naneštěstí čísla vytížení kapacity nejdou až k velké hospodářské krizi a pravděpodobně získáme pocit, v jakém bodě se skutečně aktivuje deflační spirála.
Ale protože těch 1,1 bilionů dolarů v poptávce zmizí, uvidíte, že tahle oranžová čára klesá níž a níž ve smyslu vytížení kapacity.
A to bude řídit pokles cen.
A co se Obama a Fed a všichni ostatní snaží dělat, je upravit tenhle rozdíl.
Nyní nikdo jiný si nemůže půjčit peníze.
Firmy si nemohou půjčit peníze.
Vlastníci domů si nemohou půjčit peníze.
Ale vláda si může půjčit peníze, protože lidé jsou ochotni to financovat.
V naprostém minimu je Fed ochoten financovat vládu.
A tak vláda chce přijít a udělat tu práci s touhle poptávkou a utratit sama peníze pomocí stimulu.
Nyní jsme hovořili jen o tom, jak velký je tento poptávkový šok.
Je to 1,1 bilionů dolarů ročně.
Zatímco stimulační plán je na bilion dolarů.
A ten bilion dolarů není ročně, ačkoli mám nejasný pocit, že uvidíme víc peněz.
Tenhle stimulační plán, který byl právě schválen, se očekává, že bude utracen po dobu příštích několika let. Takže co se týká poptávky vytvořené během několika příštích let, bude to několik stovek miliard ročně. Takže to ani nebude dostatečně velké k pokrytí tohoto poptávkového šoku.
V Zimbabwe začíná můj příběh o statečném správci parku jménem Orfeus a o zraněném bizonovi.
Orfeus se podíval na bizona ležícího na zemi a pak se podíval na mě a jak se naše oči střetly, byl mezi námi třemi nevyslovený žal.
Samice bizona byla krásným divokým a nevinným stvořením a Orfeus namířil ústí své pušky k jejímu uchu.. (výstřel)
V ten okamžik samice začla rodit.
Zatímco život vyprchával z předčasně narozeného mláděte, prozkoumali jsme zranění.
Její zadní noha se zachytila do pasti tvořené osmi dráty.
Za svou svobodu bojovala natolik silně a dlouho, že si roztrhla pánev na dvě poloviny.
Nakonec tedy byla volná.
Dámy a pánové, dnes k vám s pocitem velké odpovědnosti mluvím za ty, kteří nikdy neměli tuto příležitost.
Jejich utrpení je mým zármutkem. Mou motivací.
Martin Luther King nejlépe vystihuje mou dnešní výzvu. Řekl:
'Přijde čas, kdy člověk musí zaujmout pozici, která není bezpečná, politická a ani oblíbená.
Ale tuto pozici musí zaujmout, protože mu jeho svědomí říká, že je to tak správně.'
Protože mu jeho svědomí říká, že je to tak správně.
Na konci se vás všech zeptám na otázku.
Ta otázka je jediný důvod, proč jsem sem dnes letěl až z africké savany.
Ta otázka mi pročistila duši.
Jak na tu otázku odpovíte, zůstane jen mezi vámi.
Vzpomínám si, že jsem jako malé dítě sledoval film Čaroděj ze země Oz, a nikdy jsem se nebál čarodějnice nebo létajících opic z tohoto filmu.
Nejvíc jsem se bál, že vyrostu jako Lev, bez odvahy.
A vyrůstal jsem tak, že jsem se neustále ptal sám sebe, jestli budu odvážný.
A roky po tom, co se Dorotka dostala zpět do Kansasu a Lev našel svou odvahu, jsem vešel do tetovacího salonu a nechal jsem si vytetovat slova 'Najdi a znič' na svou hruď.
A myslel jsem, že se tím stanu velkým a odvážným.
Ale trvalo mi téměř desetiletí, než jsem vyrostl do těchto slov.
Když mi bylo dvacet, stal jsem se odklízecím potápěčem v armádě.
Ve 25 letech jsem jako ostřelovač při zvláštních operacích věděl přesně, jaký elevační úhel potřebuji na pušce, abych střelil do hlavy pohybující se cíl z dálky 700 metrů.
Věděl jsem přesně, kolik gramů trhaviny se má použít pro zničení ocelových dveří ve vzdálenosti jen několika metrů, aniž bych vyhodil do povětří sebe nebo můj tým za mnou.
A věděl jsem, že je Bagdád úděsné místo a že když věci bouchají, tak umírají lidé.
Tehdy jsem vůbec neměl ponětí, co dělají ochránci, kromě toho, že objímají stromy a štvou velké korporace.
(Smích).
Věděl jsem, že mají dredy.
A věděl jsem, že kouří trávu. (Smích)
Tehdy mi bylo životní prostředí ukradené.
A proč bych se taky o něj měl zajímat?
Byl jsem idiot, který zrychlil auto, jen aby se pokusil přejet ptáky na silnici.
Na mém životě nic ochraňujícího nebylo.
Prostě jsem strávil devět let tak, jak by se většině lidí ani nesnilo zkusit něco takového na PlayStationu.
Po dvanácti misích v Iráku jako takzvaný 'námezdný voják' byly mé schopnosti jen k jedné věci: byl jsem naprogramovaný ničit.
Když se teď zpětně podívám na všechno, co jsem dělal a kde všude jsem byl, zjišťuji ve svém srdci, že jsem vykonával jen jeden opravdový statečný čin.
A tím bylo jednoduché rozhodnutí 'Ano' nebo 'Ne'.
Ale právě tento čin mě celého vymezuje a díky němu nebude odděleno to, čím jsem, a to, co dělám.
Když jsem konečně opustil Irák, byl jsem ztracený.
No, cítil jsem... ehmm... prostě jsem vůbec neměl tušení, kam v životě směřuji, nebo čím jsem měl být a do Afriky jsem přijel na začátku roku 2009.
Bylo mi 29.
Tak nějak jsem vždy věděl, že najdu v chaosu cíl a přesně to se stalo.
Ale vůbec jsem netušil, že jej najdu v odlehlé části buše Zimbabwe.
Hlídkovali jsme poblíž, supi kroužili ve vzduchu a když jsme se dostali blíž, visel ve vzduchu nad tím místem mrtvolný zápach jako těžký, tmavý závoj, který vysával kyslík z našich plic.
Když jsme se dostali blíž, ležel tam na boku obrovský samec slona, s odříznutým obličejem.
Svět okolo mě se zastavil.
Pohltil mě hluboký a zachvacující smutek.
To, že jsem viděl nevinná stvoření zabitá tímto způsobem, mě zasáhlo jako nic předtím.
Jako teenager jsem vlastně pytlačil a mám z toho vzpomínky, které si s sebou vezmu do hrobu.
Ale čas mě změnil; něco uvnitř mě už nebylo stejné.
A už se to nikdy nebude opakovat.
Položil jsem si otázku:
'Potřebuje slon svůj obličej víc než nějaký asijský chlápek potřebuje kly na svém stole?'
Zatraceně samozřejmě, že ano, ale to je irelevantní.
To, na čem tam tehdy záleželo, bylo: 'Budu mít dost odvahy vzdát se ve svém životě všeho, abych se pokusil zabránit utrpení zvířat?'
Tohle byl ten opravdový mezník v mém životě.
Ano? Nebo ne?
Dalšího dne jsem dal vědět rodině a začal jsem prodávat všechny své domy.
Jde o jmění, které si nájemný voják, když mu někdo dobře poradí, rychle získá v průběhu války.
Mé životní úspory šly od té doby na založení a rozšíření International Anti-Poaching Foundation, Mezinárodní nadace proti pytlačení (IAPF)
IAPF je organizace otevřené akce prosazující zákony.
Od bezpilotní technologie po mezinárodní kvalifikace pro správce, bojujeme každý den, abychom dosáhli vojenských řešení na ochranu tenké zelené linie.
I když může být můj příběh trochu zvláštní, nehodlám ho použít pro to, abych tu dnes mluvil o organizaci, kterou vedu. Což by mohlo posloužit jako celkem dobrý způsob získání financí.
(smích a potlesk publika)
Nezapomeňte, že dnešek je o otázce, kterou vám na konci položím.
Protože je pro mě nemožné přijít sem a mluvit jen o záchraně zvířat ve volné přírodě, když vím, že problém prospívání zvířat je ve společnosti mnohem širší.
O pár let po tom, co jsem viděl toho slona, jsem se jednoho dne vzbudil brzo ráno.
Už jsem věděl odpověď na otázku, kterou jsem se chystal si položit, ale tohle bylo poprvé, co jsem ji vyslovil:
Váží si kráva svého života více, než si já vychutnávám barbecue?
Vidíte, celou tu dobu jsem byl vinen tím, čemu se říká speciesismus.
Speciesismus je úplně stejný jako rasismus nebo sexismus.
Zahrnuje přidělení různých souborů hodnot, práv nebo zvláštní ohleduplnosti k jedincům, je založen výlučně na tom kdo a co jsou.
Z uvědomění si pružné morálky, které jsem používal tak, aby vyhovovala mému každodennímu pohodlí, mi bylo nevolno.
Vidíte, velice rád jsem vinil části Asie za jejich nenasytnou poptávku slonoviny a nosorožčích parohů, a vinil jsem rostoucí ekonomiku regionu v dramatickém zvýšení nelegálního obchodu v divočině.
Ale když jsem se toho rána vzbudil, uvědomil jsem si, že i když jsem svůj život věnoval záchraně zvířat, ve své mysli jsem nebyl o nic lepší než pytlák nebo chlápek v Asii s kly na pracovním stole.
Jako 'člověk přílišně spotřebovávající maso' jsem některé živočichy nazýval 'zvířaty'.
Zatímco doopravdy jsem byl zvířetem já. Ničivě poslušný, otrok svých zvyků, studené rameno pro mé svědomí.
Všichni jsme se v životě už setkali s domácími zvířaty nebo jinými živočichy.
Nemůžeme popřít, že rozumíme pocitům těchto živočichů.
Jejich schopnost prožívat bolest a samotu.
A strach.
Podobně jako my, každé zvíře je schopné vyjádřit spokojenost, vytvořit rodinnou strukturu, potřebu uspokojovat základních instinktů a tužeb.
Ale pro mnoho z nás, je to tak daleko, jak moc dovolíme naší představivosti poznávat, dokud pravda neznepříjemní naše zvyky.
Nespojitost mezi konzumováním výrobku a realitou, co zahrnuje dodat výrobek do obchodu, je jev sám o sobě.
S živočichy se nakládá jako se zbožím a odkazuje se k nim jako k majetku.
'Vraždou' se nazývá zabití člověka, ale vytváříme legální a nelegální průmysl z toho, co by se považovalo za mučení, kdyby se lidé zapojili.
A lidem platíme, aby prováděli živočichům různé věci, ve kterých se nikdo nechce angažovat osobně.
Jenom proto, že to nevidíme zblízka, neznamená, že nejsme zodpovědní.
Peter Singer, člověk, který zpopularizoval termín 'speciesismus', napsal:
'Ačkoliv tu mohou být rozdíly mezi živočichy a lidmi, všichni mají společnou schopnost trpět.
A k tomuto utrpení musíme přihlédnout rovným dílem.
Každé stanovisko, které dovolí, aby se podobné případy řešily rozdílně, přestává být akceptovatelnou morální teorií.
Na celém světě bude tento rok zabito na závodních farmách 65 trilionů zvířat
Kolik životů zvířat stojí život jednoho člověka?
Člověk v tomto sále, který jí maso, průměrně zkonzumuje 8 000 zvířat za svůj život.
Znečištění oceánu, globální oteplování a odlesňování nás ženou k dalšímu velkému masovému vyhynutí a masový průmysl je nejvíce negativním faktorem v celém tomto jevu.
Ilegální proud kšeftování divočině je teď jedním z největších kriminálních průmyslů na světě. Společně s drogami, zbraněmi a obchodu s lidmi.
Schopnost zastavit tuto devastaci záleží na ochotě mezinárodního společenství se do toho vložit a zachránit umírající světový poklad.
Pokusy na zvířatech.
Pokud jsou zvířata jako my natolik, že je můžeme používat místo lidí, pak mají jistě ty samé rysy, které znamenají, že si zaslouží být chráněni před újmou?
Ať už mluvíme o závodních farmách, živém exportu, pytlačení, obchodu s kožešinami, logicky, podle mě jde pořád o to samé.
Utrpení je utrpení a vražda je vražda.
A čím víc je oběť bezmocná, tím víc je zločin hrůznější.
Takže až si příště pomyslíte, že je milovník zvířat příliš emotivní, příliš zapálený, nebo dokonce trochu blázen, prosím, vzpomeňte si, že vidíme věci jiným pohledem.
Za několik dní se mi narodí syn.
A já si říkám:
'Co je to za svět, do kterého vstoupí?'
Bude z nás generace, která stanoví prohru našeho druhu?
Věřím, že naše generace bude souzena podle morální odvahy chránit to, co je správné.
A že každý přínosný čin vyžaduje určitou oběť.
Tudíž já se teď, bez zaváhání, nabízím zvířatům.
A když se zbavím všeho materiálního vlastnictví okolo mě, uvědomuji si, že i já jsem zvíře.
Jsme rodina.
Společně na jedné planetě.
A z pěti milionů druhů na této planetě, jen jeden má moc rozhodovat, jaká úroveň utrpení je akceptovatelná, aby všechny ostatní cítící bytosti snášely.
Ať už je to konzumace méně masa, pomoc boji proti pytlačení nebo promluvy za ty bez hlasu, všichni si můžeme vybrat.
A malá změna v našem životě může znamenat velké změny v ostatních.
Takže teď zpátky na začátek.
Důvodem, proč jsem tady, je má otázka na vás:
Až příště budete mít příležitost udělat pro zvířata nějakou změnu, budete dost odvážní?
Ano nebo ne?
Děkuji vám.
Povím vám o svém trápení.
A mám takový pocit, že nemálo z vás tím také trpí.
Když se procházím po galerii, místnost za místností plné obrazů, po zhruba 15 až 20 minutách zjišťuji, že nad těmi obrazy vůbec nepřemýšlím.
Nic mi neříkají.
Místo toho myslím na šálek kávy který zoufale potřebuji, abych se probudila.
Galerie sama mě unavuje.
Kolik z vás tím také trpí...
Ano.
Ha ha, ha ha!
Nuže, někdo z vás třeba vydržíte déle než 20 minut, jindy ani to ne, ale myslím, že tím trpíme všichni.
A také máte přitom pocit provinění?
Já, když se dívám na obrazy, přemýšlím, že je tam musel někdo pověsit, někdo, kdo věřil že je dost dobrý na to, aby na té zdi visel, ale ne vždy toto rozhodnutí chápu.
Vlastně, většinou to nechápu.
A odcházím s pocitem nespokojenosti.
Cítím se vina a nespokojená sama se sebou, místo abych si myslela, že je něco špatně s tím obrazem, myslím si, že jsem špatná já.
Tak by člověk přeci neměl odcházet z galerie.
(Smích)
Myslím si, že bychom si měli dát pohov.
Vezměte si, že přijdete do restaurace, a přečtete si jídelníček. Však se nečeká, že si objednáte vše co je na menu, že?
Ne!
Vyberete si.
Když přijdete do obchodu koupit tričko, vyzkoušíte si všechna trička, a všechna se vám budou líbit?
Samozřejmě, že ne, vyberete si.
Předpokládá se to.
A jak je tedy možné, že se nepředpokládá, že si budete vybírat i v galerii?
Proč by se vám měl líbit každý obraz bez výjimky?
Takže se k tomu snažím přistupovat jinak.
Dělám dvě věci:
Když přijdu do galerie, nejdřív si ji rychle projdu, a dívám se na všechno a zapamatuju si ty, které mě přiměly z nějakého důvodu zpomalit.
Ani nevím přesně proč, ale z nějakého důvodu mě přitahují jako magnet a pak ignoruji všechny ostatní a jdu k tomu obrazu.
A první věc, co dělám je, že jsem sama sobě průvodcem.
Vyberu si obraz.
Může to být jen jeden z 50ti.
A pak, když už stojím před tím obrazem, vyprávím si o něm příběh.
No, myslím si, že jsme tak naprogramovaní, vyprávění příběhů máme zakódováné v DNA.
Neustále vyprávíme příběhy a o čemkoliv hlavně proto, že svět je bláznivé a chaotické místo, a my se jej pomocí příběhu snažíme pochopit, vnést do něj nějaký řád.
Proč to neaplikovat i na obrazy?
A tak jsem z návštěvy galerie udělala menu v restauraci.
Ukáži vám tři obrazy, které mě přiměly se zastavit a chtěly aby o nich byly vyprávěny příběhy.
První z nich snad netřeba představovat - "Dívka s perlovou" od Johanna Vermeera, nizozemského malíře ze 17tého století.
Je to překrásný obraz.
Poprvé jsem ho viděla, když mi bylo 19, a okamžitě jsem si šla koupit jeho plakát, který mám dodnes. I po třiceti letech visí v mém domě.
Provází mě, ať jdu kamkoliv, nikdy se na něj nemůžu dost vynadívat.
To, co mě donutilo se zastavit, byly ty nádherné barvy, které používá a světlo, které jí dopadá na tvář.
Ale myslím, že to, kvůli čemu se k němu stále vracím rok co rok je něco jiného, a to je výraz v její tváři, ten pohled plný emocí.
Nedokážu říct, jestli je šťastná nebo smutná, a pokaždé si myslím něco jiného.
A proto se k tomu stále vracím.
Jednoho dne, o šestnáct let později, ten plakát visel na zdi, já ležela v posteli a dívala se na ni, a najednou mě napadlo, co jí asi ten malíř udělal, že se na něj takhle dívá.
A to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že výraz v její tváři je vlastně odrazem toho, co k němu cítí.
Kdykoli předtím, jsem se na obraz dívala jako na portrét dívky.
Ale teď jsem o něm začala uvažovat jako o portrétu vztahu.
A ptala jsem se, nuže, jaký je ten vztah?
Rozhodla jsem se to zjistit. Při studiu jsem zjistila, že se neví, kdo to je.
Vlastně, nevíme nic o Vermeerových modelech na jeho obrazech. A víme jen velmi málo o Vermeerovi samotném.
Načež jsem zvolala: "Jupí!"
Můžu si dělat co chci, můžu si vymyslet příběh, jaký chci.
A tak jsem si vymyslela příběh.
Nejdřív mě napadlo, nějak jí musím dostat k němu domů.
Jak ji Vermeer poznal?
Uvažuje se, že je to jeho dvanáctiletá dcera. Dcera, které by v té době bylo 12.
Ale řekla jsem si: ne, je to příliš intimní pohled, ne pohled, kterým se dcera dívá na otce.
Pokud měla žena otevřená ústa, nizozemské malbě té doby, naznačovalo to sexuální dostupnost.
Bylo by pro Vermeera nepřístojné, aby svoji dceru namaloval právě tak.
Takže to není jeho dcera, ale je to někdo jemu blízký, fyzicky blízký.
No, kdo další byl v domě?
Služka, půvabná služka.
Takže, je v domě.
Jak ji dostaneme k němu do ateliéru?
O Vermeerovi toho moc nevíme, ale z toho mála, co víme, víme jedno, měl za ženu katoličku, žili u její matky v domě, kde měl vlastní pokoj, svůj ateliér.
Také měl 11 dětí.
Musela to být velmi chaotická a hlučná domácnost.
A pokud jste někdy viděli Vermeerovy obrazy, víte, že jsou neuvěřitelně tiché a klidné.
Jak mohl malíř namalovat tak tiché a klidné obrazy, když kolem něj běhalo 11 dětí?
Odešel do ateliéru a řekl:
"Nikdo ke mě nesmí.
Ani žena ani děti.
Dobře, služka tu může přijít uklidit."
Je u něj v ateliéru.
Má ji v ateliéru, jsou tam spolu.
A rozhodne se ji namalovat.
Nechá ji, aby si vzala velmi prosté šaty.
Všechny ženy, nebo většina žen, které kdy Vermeer namaloval, měla na sobě samet, hedvábí, kožešiny, velmi drahé materiály.
Tyto jsou velmi neokázalé; jediná věc, která je okázalá je její perlová náušnice.
Pokud byla služka, není možné aby si mohla dovolit perlové náušnice.
Takže to nejsou její perlové náušnice. Čí tedy jsou?
Víme, že existuje soupis oblečení jeho ženy Cathariny.
Mezi nimi je žlutý kabát s bílou kožešinou, žlutočerný korzet, tyto věci můžete spatřit na mnoha jiných obrazech, na jiných ženách na Vermeerových obrazech.
Takže zjevně, její oblečení půjčoval mnoha jiným ženám.
Není tak těžké uvěřit, že ta perlová náušnice ve skutečnosti patřila jeho ženě.
A máme všechny detaily našeho příběhu.
Je s ním v ateliéru velmi dlouho.
Tyto obrazy zabraly mnoho času.
Trávili celou tu dobu o samotě.
Ona má na sobě náušnici jeho ženy.
Je nádherná.
A očividně ho miluje. Je na rozpacích.
A ví o tom jeho žena?
Možná ne.
A pokud o tom neví, pak ... si to můžeme domyslet.
(Smích)
Další obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Chlapec staví domek z karet" od Chardina.
Francouzský malíř, žijící v 18 století, který se proslavil svými zátišími, ale příležitostně maloval i lidi.
Ve skutečnosti namaloval čtyři verze tohoto obrazu, různí chlapci stavící domky z karet, kteří se hluboce soustředí.
Tato verze se mi líbí nejvíc. Někteří chlapci jsou starší a někteří jsou mladší, a pro mě je tento, jako ta kaše z pohádky o třech medvědech, tak akorát.
Není už dítě, a není ještě muž.
Stojí na hraně mezi nevinností a zkušeností, a díky tomu jsem se před tím obrazem zastavila.
A podívala jsem mu do tváře. Je to trochu jako u Vermeerova obrazu.
Světlo dopadá zleva, jeho tvář se koupe v té oslnivé záři. Je přímo uprostřed obrazu, a když se na něj podíváte, stejně jako já zjistíte, že na něj chcete zvolat:
"Podívej se na mě. Prosím, podívej se."
A on se na mě nepodíval.
Pořád se jen díval na svoje karty, a to je jeden ze svůdných prvků tohoto obrazu, je tak zabraný do toho, co dělá, že se na nás ani nepodívá.
To je pro mě známka mistrovského díla, když obrazu schází jasné řešení.
Nikdy se na mě nepodívá.
A tak jsem si představila příběh, ve kterém, jsem na jeho místě, kdo by se na něj díval?
Ne malíř, na toho myslet nechci.
Myslím na starší verzi jeho samotného. Je to muž, sluha, starší sluha se dívá na tohoto mladšího sluhu, a říká:
"Podívej se na mě.
Chci tě varovat před tím, čím se chystáš projít.
Prosím, podívej se na mě."
A on to nikdy neudělá.
Ono chybějící rozřešení, chybějící rozřešení u Dívky s perlovou - nevíme jestli je šťastná nebo smutná.
Napsala jsem o ní celý román, a stále nevím jestli je šťastná nebo ne.
Znovu a znovu, se k tomu obrazu vracím, hledám odpověď, hledám příběh, který by tu mezeru zaplnil.
Můžeme si vymyslet příběh, který nás krátkodobě uspokojí, ale ne doopravdy, a my se vracíme znovu a znovu.
Poslední obraz, o kterém budu mluvit se jmenuje "Anonym" a namaloval ho anonym.
(Smích)
Je to tudorovský portrét, který koupila National Portrait Gallery.
Mysleli, že je to portrét muže jménem Sir Thomas Overbury, a pak zjistili, že není, a že nemají páru, kdo to je.
Jenže v National Portrait Gallery, je vám obraz k ničemu, pokud nevíte co a koho představuje.
Nemohou jej nechat viset na zdi, protože neví, kdo to je.
Tak naneštěstí, tento sirotek strávil mnoho času ve skladišti, společně s mnoha dalšími sirotky, mezi nimiž jsou i nádherné malby.
Tato malba mě přiměla se zastavit ze třech důvodů:
Prvním je ten rozpor mezi jeho ústy, která se usmívají a jeho očima, které zračí melancholii.
Není šťastný, ale proč není šťastný?
Druhá věc, která mě k němu přitahuje, jsou jeho sytě rudé tváře.
Červená se. Červená se, když ho malují!
Musí to být muž, který se červená v jednom kuse.
Co se mu honí hlavou, že se červená?
Třetí věc, která mě přiměla se zastavit je jeho absolutně nádherný kabát.
Hedvábný, šedý, ty krásné knoflíky.
A víte, co mě u něj napadlo?
Je to tak trochu těsné i nařasené; je to jako přehoz přes postel.
A tak jsem přemýšlela o postelích a rudých tvářích, a samozřejmě jsem myslela na sex, když jsem se na něj dívala, a ptala jsem se sama sebe, je to to, nač myslí?
A řekla jsem si, pokud si mám představit příběh, jakou další věc tam mám dát?
Tedy, čím by se tudorovský gentleman zaobíral?
A řekla jsem si, no, Jindřich VIII, dobře.
Zaobíral se svým dědictvím, kdo po něm bude dědit.
Kdo zdědí jeho jméno a jeho bohatství?
Když si to dáte dohromady, máte příběh, kterým zaplníte mezeru, jež vás nutí vracet se zpět.
Nuže, zde je ten příběh.
Je krátký.
"Stydlín"
Pořád nosím ten bílí brokátový kabátec, který jsem dostal od Caroline.
Má vysoký hladký límec, odepínatelné rukávy a důmyslné zapínání na knoflíky z motaného hedvábí, které jsou tak blízko u sebe, že mi těsně padne.
Ten kabátec mi připomíná přehoz na široké posteli.
Možná to byl záměr.
Poprvé jsem si ho oblékl na slavnostní večeři s jejími rodiči, na naši počest.
Věděl jsem, ještě než jsem se odhodlal promluvit, že moje tváře jsou jako v ohni.
Vždycky snadno zčervenám, z fyzického úsilí, z vína, z velkého vzrušení.
Jako chlapce si mě dobíraly mé sestry a kluci ve škole, ale George nikdy.
Jenom George mi mohl říkat Stydlíne.
Nikomu jinému bych to nedovolil.
Z jeho úst to slovo znělo něžně.
Když jsem oznámil svatbu, George nezčervenal, ale zbledl jako můj kabátec.
Neměl by být překvapený.
Mohl přece čekat, že si jednoho dne vezmu jeho sestřenici.
Ale není to snadné slyšet ta slova nahlas.
Vím to, jen ztěží jsem je dokázal vyslovit.
Potom jsem potkal George na terase, jak hledí do zahrady.
Přestože celé odpoledne vytrvale pil, byl stále bledý.
Stáli jsme tam spolu a pozorovali služky, jak sbírají salát.
"Jak se ti líbí můj kabátec?" zeptal jsem se ho.
Pohlédl na mě.
"Ten límec vypadá, jako by tě škrtil."
"Pořád se budeme vídat," trval jsem na svém.
"Pořád můžeme jezdit na lov a hrát karty a potkávat se u dvora.
Nic se tím přece nemění."
George nepromluvil.
"Je mi 23 let. Je na čase, abych se oženil a zplodil potomka.
Očekává se to ode mne."
George vyprázdnil další sklenku klaretu a obrátil se na mně.
"Gratuluji ti k tvojí nadcházející svatbě, Jamesi.
Věřím, že budete spolu šťastní."
Už nikdy nepoužil moji přezdívku.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Ahoj!
Ale ne, ty rádoby chytrý glóbe, budeme mluvit o Mezopotámii!
Zbožňuju Mezopotámii, protože pomohla vytvořit dvě z mých oblíbených věcí: písmo a daně.
Proč mám rád daně?
Protože před daněmi, jediná jistota byla smrt.
Pane Green!
Pane Green!
Věděl jste, že citujete Marka Twaina?
Necituji Marka Twaina, moje mladší já.
Cituji Benjamina Franklina, který pravděpodobně sám citoval nešťastně pojmenovaného autora her Christophera Bullocka.
Poslouchej, možná jsi chytré dítko, ale já jsem chytrý už dlouho.
Mimochodem, dnešní ilustrace zdůrazňuje, že "oko za oko" ponechá celý svět jednooký.
Asi před 5000 lety, v zemi "Mesos", neboli mezi, "potamos", neboli řekami, Tigridem a Eufratem, se začala objevovat města, docela jako to bylo v našem starém kamarádovi, údolí řeky Indu.
Tato mezopotámská města byla zapojena do jisté formy socialismu, kde farmáři přispívali úrodou do veřejných skladů, odkud byli vypláceni platem v zrní pracovníci jako kováři nebo stavební dělníci nebo mužští modelové nebo kdokoliv jiný. Takže v podstatě --
Pane Green!
Pane Green!
Byli tam skutečně mužští modelové?
Umíte pózu Blue Steel?
Ach, mé mladší já, jak já tě nenávidím.
[smích]
Á, to ponížení, které pro vás, lidi, podstupuju.
Tohle byla moje nejlepší Blue Steel; lepší už to nebude.
Takže, když jste žili ve městě, mohli jste být něco jiného než pastevec a díky tomuto protosocialismu jste si mohli být relativně jisti, že budete jíst--
Stane, bylo by možné sehnat další glóbus?
Zdá se mi, že tenhle záběr je nedostatečně zaglóbovaný.
Ano, o moc lepší.
Víte, kvalitu historika můžete určit podle počtu jeho glóbů.
Ale i když jste se mohli vzdát svého stáda, spousta lidí nechtěla a jedno z dědictví Mezopotámie je přetrvávající konflikt mezi venkovem a městem.
Vidíte to často zahrnuté ve velkých uměleckých dílech jako Beverly Hillbillies a Deliverance a v konfrontaci mezi Enkidem a Gilgamešem v Eposu o Gilgamešovi.
Gilgameš je jedno z nejstarších literárních děl, ale já neprozradím, jak skončí; v informacích o videu je odkaz, ale postačí, když řeknu, že v konfrontaci mezi venkovem a městem město vyhrává.
Takže jak vypadaly městské státy?
Podívejme se do jednoho takového městského státu, Gilgamešova domovského města Uruk.
Uruk bylo město s hradbami, velkým systémem vodních kanálů a několika monumentálními chrámy zvanými zikkuraty.
Chrámoví kněží měli nejdříve všechnu moc, protože uměli komunikovat přímo s bohy.
A to byla užitečná schopnost, protože mezopotámští bohové byli náladoví a popravdě dost zlí. Podle Gilgameše se na nás jednou naštvali, protože jsme dělali moc hluku, když chtěli spát, tak se rozhodli zničit všechno lidstvo potopou.
Tigris a Eufrat jsou dost dobré řeky, ale Mezopotámie není žádné údolí řeky Indu s jeho pravidelnými záplavami a snadným zavlažováním.
Bylo potřeba spousta otrocké práce, aby byly řeky Tigris a Eufrat užitečné pro zavlažování; je těžké po nich plout a zaplavují nepředvídatelně a prudce.
Prudké, nepředvídatelné a těžko navigovatelné.
Ach Tigride a Eufrate, jak mi připomínáte moji dívku z vysoké.
Takže když uvážíme, že je to region jak na houpačce mezi devastujícími povodněmi a příšerným suchem, člověk by řekl, že bohové jsou nevypočitatelní a vrtošiví, a že kněží provádějící smírné rituály, by byli velice užiteční jedinci.
Ale asi 1000 let poté co nalezneme první chrámy v městech jako Uruk, se začíná objevovat konkurenční stavba -- palác.
Zodpovědnost za prosperitu a úspěch společenského řádu se přesouvala od bohů k lidem, jde o přesouvání moci, které bude jak na houpačce napříč lidskou historií, až do -- vlastně asi navždycky.
Ale později znovu uvidíme tyto krále, kteří pravděpodobně začali jako vojenští velitelé nebo bohatí vlastníci půdy, jak převezmou polonáboženskou roli.
Často "posvátným sňatkem", přesněji řečeno muchlováním se s velekněžkou městského chrámu. Takže kněží byli svrženi králi, kteří se brzo poté prohlásili kněžími.
Díky za názornou ukázku.
A jak jsme věděli, že se králové muchlovali s kněžkami?
Protože natočili muchlovací video a dali ho na internet. Né!
Protože máme psané záznamy.
Mezopotámie nás naučila psaní; konkrétně formu písma zvanou klínopis, který byl záměrně vytvořen ne pro lákání milenců nebo tak, ale k zaznamenání obchodů jako kolik pytlů pšenice bylo vyměněno za kolik koz.
Mimochodem, nedělám si srandu, spousta klínopisných záznamů je o pšenici -- a kozách.
Nemyslím, že lze přecenit důležitost psaní, ale zastavme se u třech věcí.
Zaprvé, psaní a čtení jsou věci, které ne každý umí.
Takže vytvořili rozdělení na třídy, které přetrvává dodneška.
Společenské řády lovců a sběračů byly relativně rovnostářské, Ale Mezopotámci měli otroky a ti hráli tenhle velice metaforický sport, který byl jako pólo, akorát že místo ježdění na koních jezdíte na jiných lidech.
A psaný jazyk hrál důležitou roli v rozšiřování propasti mezi třídami.
Za druhé, jakmile vstupuje do hry psaní, máte skutečnou historii namísto spousty hádanek a archeologie.
A za třetí, bez psaní bych neměl práci, takže bych chtěl osobně poděkovat Mezopotámii za to, že mohu pracovat, zatímco ležím ve svém ušáku.
Takže proč se psaní objevilo v Mezopotámii?
Úrodný půlměsíc, je sice úrodný, ale postrádá vše ostatní.
Abyste získali kov pro nástroje nebo kámen na sochy nebo palivové dřevo,
Mezopotámie musela obchodovat.
Toto obchodování Mezopotámii vedlo k vytvoření prvního územního království, které se stane velice důležité a nakonec vyvrcholí v neuvěřitelně prokřížené Habsburky.
Období městských států v Mezopotámii skončilo okolo roku 2000 př. n. l., pravděpodobně protože sucho a změny toků řek vedly k příchodu pastevecký nomádů, kteří dobyli přírodním prostředím oslabená města a pak se nomádi usadili ve svých městech, tak, jak to nomádi skoro vždycky udělají, pokud -- počkejte si na to -- to nejsou Mongolové.
Tyto nové mezopotámské městské státy byly podobné svým předchůdcům tím, že měly chrámy a psaní a své vlastní sebe-oslavné příběhy, ale v jistých důležitých směrech byly jiné.
Zaprvé, ten časný prvotní socialismus byl vyměněn za něco, co vypadalo daleko více jako soukromé podnikání, kde lidé mohou vyprodukovat tolik, kolik chtějí, pokud z toho dají část, také známou jako daně, své vládě.
Na daně hodně nadáváme, ale ono se ukáže, že jsou důležité pro vytváření společenských řádů.
Věci se také změnily politicky, protože chlápci, kteří byli náčelníci kmenů, se stali králi v plné parádě, kteří se snažili rozšířit svou moc za svá města, a také předat svou moc svým synům.
Nejslavnější z těchto monarchů je Chammurapi, nebo jak ho znám já Chammur z Abi.
Chammurapi vládl Babylonskému novému království od roku 1792 př. n. l. do roku 1750 př. nl. l.
Chammurapiho hlavní zásluha na jeho slávě je jeho proslavený zákoník, který ustanovil všechno od platů pasáků dobytka až ke skutečnosti, že se platí oko za oko.
Chammurapiho zákoník byl dost nesmyslně krutý, když by stavitel fušersky postavil budovu a majitelův syn by zemřel, až by spadla, trestem by byla poprava stavitelova syna.
To dítě by řeklo:
"To není fér! Jsem jen dítě.
Co jsem udělal?
Měli byste zabít mého otce!"
Řekněme, že Chammurapiho zákoník nám dává nový význam pro výraz tvrdě proti zločinu, ale přinesl presumpci neviny.
Ve svém zákoníku se Chammurapi snažil představit ve dvou rolích, které mohou znít povědomě: pastýř a otec.
"Já jsem pastýř, který přináší mír.
Můj laskavý stín se rozprostřel nad městem, držel jsem lid ze Sumeru a Akkadu bezpečně na svém klíně."
Takže ještě jednou vidíme, jak se zodpovědnost za ochranu společenského řádu stěhuje k lidem, ne bohům, což je důležité, ale nebojte se, přestěhuje se to zpátky.
I když územní království jako Babylon byl mocnější, než jakékoliv město před ním a byl za Chammurapiho vlády pravděpodobně nejvíce zalidněné město na celé světě, nebyl ve skutečnosti až tak mocný a abychom se drželi tradice, bude brzy přemožen bývalými nomády, Kassity.
Problém s územními královstvími je, že spoléhají na nejchudší lidi platící daně a poskytující pracovní sílu a sloužící v armádě, kvůli čemuž samozřejmě nebudete mít svého krále moc v lásce, takže když uvidíte jít nějaké nomádské útočníky okolo, možná řeknete něco jako:
"Hej, nomádští dobyvatelé!
Pojďte sem! Zdáte se lepší než ten poslední chlápek."
Tak tomu bylo do doby, než přišli Asyřané.
Asyřané měli celkem zaslouženou reputaci jako krutí tyrani Mezopotámie.
Asyřané nám ukázali první příklad pravděpodobně nejdůležitější a nejtrvalejší formy politického uspořádání ve světové historii a také v historii Star Wars: Impérium.
Největší problém s impérii vyplývá už z jejich definice, jsou různorodá a multi-etnická, což je činí velice těžce sjednotitelnými.
Novoasyrská říše vznikla okolo roku 911 př. n. l. spojením měst Aššúr a Ninive, aby pak zahrnula celou Mezopotámii, východní pobřeží Středomoří a v roce 680 př. n. l. dokonce i Egypt!
Dokázali to díky nejbrutálnější, nejděsivější a nejefektivnější armádě na světě.
Další slova popisující moji dívku z vysoké.
Za prvé, ta armáda byla vládou nadaných.
Generálové nebyli vybíráni na základě toho, kdo byli jejich otcové; byli vybíráni na základě toho, jestli byli dobří v "generálování".
"Stane, existuje slovo "generálování"?
Ding ding ding! Existuje!
Také byli superzlí, klidně deportovali tisíce a tisíce lidí, aby je oddělili od jejich historie a jejich rodin, a také stěhovali zručné dělníky kamkoliv, kde jich bylo potřeba.
Novoasyřané také milovali vyhledávání rádoby rebelů a utínání částí jejich těl.
Z nějakého důvodu to byly zvláště nosy.
A samozřejmě standardní znásilňování, drancování a mučení, což bylo vše konáno ve jménu Ašura, velkého boha Novoasyřanů, jehož zástupcem byl král.
Ašur, skrze krále, udržoval chod světa a dokud pokračovalo dobývání svět neměl skončit.
Ale kdyby dobývání mělo skončit, přišel by konec světa, řeky by byly krvavé a byl by pláč a skřípění zubů. Však víte, jaká je apokalypsa.
Asyřané rozšiřovali tento světový názor pomocí propagandy jako monumentální architektura a předčítáním na veřejných oslavách o tom, jak úžasný je král, což bylo všechno vymyšleno tak, aby to vzbuzovalo úžas v obyvatelích říše.
Á, to mi připomíná, že je čas na otevřený dopis.
Otevřený dopis slovu "úžasný":
Ale nejdříve se podívejme, co je v dnes v tajné přihrádce.
Ou, Stane, je tahle žlutá věc uran?
Ten nikdy v Mezopotámii nenajdete.
Milé slovo úžasné, miluji tě.
Ta úžasná věc, na tobě je, že je tak úžasně úžasné, jak jsi úžasné.
Takže vlastně ztrácíme přehled o tom, co vlastně znamenáš.
Nejsi jenom úžasné, jsi úděsné a báječné.
Jsi kolena podlamující, hruď svírající hrozivý střet s něčím úplně jiným, o čem víme, že by nás mohlo zničit nebo požehnat.
To je posvátný úžas a já se omlouvám, že jsem tě takhle otupil.
Ale vážně, jsi úžasné.
S pozdravem, John Green.
Takže co se stalo s Asyřany?
Nejdříve rozšířili svojí říši daleko mimo své cesty, čímž učinili jakoukoliv administraci nemožnou.
Ale co je důležitější, když je váš pohled na svět založený na myšlence, že apokalypsa přijde, když prohrajete byť v jedné bitvě, a jednou prohrajete, a to právě jednu bitvu, celý váš pohled na svět se zhroutí.
Tohle se nakonec stalo a v roce 612 př. n. l. bylo město Ninive dobyto a Novoasyrská říše byla u konce.
Ale myšlenka impérií již byla na světě.
Příští týden budeme mluvit o mumiích-- ou - musím mluvit i o dalších věcech?
Sakra, chtěl jsem mluvit jen o mumiích.
No nic... Budeme mluvit o -- Súdánu. Ne!
Zatraceně!
Budeme mluvit o -- Egyptě. Děkuji ti, chytrý glóbe.
Uvidíme se příští týden.
Tohle ke mně promlouvá velmi silně, ale když se podíváte na něco jako je americká vlajka, tak to asi chápu, víte... Je to tak silná ikona, tak silný obraz, evokuje to spoustu věcí a vidíte ji tak často, aspoň tedy když jste Američan.
Ale ani nemusíte být Američan a vidíte ji celkem často a něco vám symbolizuje.
Ale když to pak zobrazíte, nebo spíš zobrazíte jiným způsobem, vypadá tak omšele, použitě. Neumím to přesně vyjádřit, nerad bych tvrdil, že to nějak zásadně mění moje vnímání světa, ale tu základní úroveň zřejmě chápu. Proto je asi tahle malba tak populární, na střední škole jsme ji měli na obálce učebnice dějepisu, můžete si ji koupit na tričku a když ji popisuji, nejsem schopný obsáhnout všechno, bylo by toho víc.
Máš naprostou pravdu.
Johns by z tebe měl radost.
Myslím, že ten obraz zamýšlel jako něco, co má v člověku, který k němu přistoupí, vzbuzovat více dojmů.
Ten člověk by si měl říct: tohle není ani tak vlajka, jako spíš zrcadlo, že ano?
Je to přesvědčivý symbol a my k němu přistupujeme s různými životními zkušenostmi.
Je to vlastně neutrální půda. Pojďme se na něj podívat zblízka.
Není to vytištěná ani látková americká vlajka. Někteří doboví kritici se dokonce ptali:
"Je to obraz nebo vlajka?" Jinými slovy: je to skutečná vlajka nebo jen její zobrazení?
Něco tak symbolického jako je vlajka může samozřejmě podobné otázky vyvolat. To asi Johnse zajímalo. Podívejme se teď na chvíli podívat na povrch.
Je to vlastně objekt, který pár centimetry vystupuje ze zdi. Je to plátno na překližce.
Vypadá to tedy trochu jako nějaká nízká krabice, ale když se podíváte zblízka, je hodně opracovaná. Není to klasická olejomalba ani modernější akryl, říká se tomu enkaustika. Je to staroegyptská technika, kterou Johns vzkřísil.
Dříve ji používali i jiní lidé, ale je to starověká technika, průsvitná a hrudkovitá, ale také je skrze ni vidět. Když se podíváš skrz ten žmolkovitý voskový povrch, uvidíš kousky novin.
Jsou roztrhané, takže se nedají přečíst, nenajdeš tam souvislý příběh, ale je tu ten pigment, vosk na troskách našeho politického života.
No ano, tak to bude, já se toho od vás ale naučím!
Tohle mě opravdu oslovilo, hlavně ten povrch a to, že to není vytištěné, je to ručně dělané a jsou tam vidět vrstvy, to je opravdu silná myšlenka.
Vytištěná vlajka pouze zjednodušuje symbol země nebo myšlenky, která zemi symbolizuje, a její historii.
Když se ale podíváte na tenhle obraz, ano, tohle je americká vlajka. Dokážete ji ocenit. Amerika má nějaký kontext, historii, hloubku, strukturu, díváte se na Ameriku zblízka a nic není jednoznačné, ale vidíte spoustu, spoustu, spoustu vrstev.
Funguje to velice dobře, a proto to dokáže zaujmout hodně lidí, i ty, kteří jsou vůči modernímu umění skeptičtí.
Když se na obraz podívají, dokáží vnímat hloubku, spojení s americkým národem, dokáží vnímat víc než jen tu červenou, bílou a modrou.
Myslím, že je to přesně tak.
Domnívám se, že Johns se pokusil předělat to, co bylo vyjádřeno, umění dokáže jednoduše vyjádřit složité věci.
Nepotřebuje k tomu důkladné provedení nebo zobrazení věcí na stole nebo lidskou tvář, ale dokáže symbolickým jazykem vyprávět a někdy dokonce vyobrazit složitou americkou historii.
Naprosto přesně.
Bavili jsme se o mnoha umělcích. Je dobré si povšimnout - a tohle je jeden z těch případů - že vlastně nepotřebujeme moc kontextu k tomu, abychom dokázali dílo ocenit, stačí jen dojít k další úrovni.
Byl Jasper Johns opravdu jedním z prvních, kdo pracovali s tak silnými symboly jako je americká vlajka a předělávali je takovýmto způsobem?
Ano, byl, a takovéto umění vlastně vznikalo ještě před pop artem a tato představa využít štětec a barvy k vytvoření vizuální formy, která se sama stane zažitým obrazem, je fascinující.
Uvědomte si, čeho se vzdává, vzdává se toho, čeho si na malbách ceníme, nevybírá si barvu ani nevolí kompozici.
To, co tu vidíme, je předem dané, nijak si s tím nepohrává a přitom tohle nakonec vůbec není vlajka, je to zobrazení vlajky.
Tady už se pohybuje na tenké lávce.
Pro mě je to zvláštní, bavili jsme se tu o tradičním umění, které, když se podíváte pět set nebo osm set let zpátky, vždycky něco zobrazovalo, a pak renesance a pak modernější umění vyjadřují myšlenky a snaží se je prosazovat.
Možná to tak cítím jenom já, ale něco to ve mně vyvolává, něco estetického, něco silného, ona samotná americká vlajka dokáže vzbuzovat silné emoce, ale i její vyobrazení vyvolává hluboké pocity, takové, jaké jsem cítil u mnoha moderních děl, které jsme spolu viděli.
Sai Khan a Steven Zucker se baví o Vlajce od Jaspera Johnse (1954-55).
Sečtěte (5 x na druhou plus 8x minus 3) s (2 x na druhou minus 7x plus 13x).
Dívejme se na to jako na součet dvou polynomů.
Druhý mnohočlen může být na začátku zjednodušen.
Máme tu dva členy se stejnou mocninou.
Není tu žádný další člen na druhou, ale máme tu -7x a +13x.
Takže vlastně můžeme sečíst tyto členy.
Kolik je -7 něčeho plus 13 něčeho?
Nebo jinak, kolik je 13x minus 7x?
13 něčeho minus 7 něčeho?
To bude 6 toho něčeho.
Bude to 6x. A pak tu máme 2 x na druhou zde.
Takže tento mnohočlen se zjednodušil na 2 x na druhou plus 6x.
A teď jej chceme sečíst s tímto mnohočlenem zde.
A můžeme si přepsat tento mnohočlen pod tento mnohočlen.
Seřadím podobné členy k sobě, členy stejného řádu, členy s proměnnou umocněnou na stejný mocnitel.
Máme x umocněnou na druhou, položme tedy 5 x na druhou zde.
Máme x umocněno na prvou, položme tedy 8x zde.
Nemáme konstantní člen v tomto prvním žlutém mnohočlenu.
Nemáme nic umocněno na nultou, žádný konstantní člen,
Ale tady máme, položme sem tedy -3.
A teď je můžeme sečíst.
Máme 2 x na druhou plus 5 x na druhou.
To je 2 něčeho plus 5 něčeho, to je 7 toho něčeho.
Bude to tedy 7 x na druhou.
A pak, k tomu, pokud mám 6 něčeho a přidám k tomu 8 něčeho, budu mít 14 něčeho.
Když budu mít 6x a přidám k tomu dalších 8x, budu mít 14x.
Tady nemáme nic, pokud bychom přidali nic k -3, zůstane nám -3.
Takže se to zjednodušilo na 7 x na druhou plus 14x minus 3.
Když mi bylo něco přes dvacet, měla jsem psychoterapeutické sezení se svým prvním klientem.
Byla jsem doktorandkou klinické psychologie na Berkeley.
Klientce bylo 26 a jmenovala se Alex.
Když přišla Alex na své první sezení, měla na sobě džíny a rozevlátou halenu a hodila sebou na gauč v mé ordinaci. Odkopla své balerínky a řekla mi, že se mnou chce probrat své problémy s kluky.
Oddechla jsem si, když jsem to slyšela.
Prvním klientem mé spolužačky byl žhář.
(Smích)
A já jsem dostala holku přes dvacet, která chtěla mluvit o klucích.
Říkala jsem si, že tohle bych mohla zvládnout.
Ale nezvládla jsem to.
Alex vyprávěla na svých sezeních legrační historky a pro mě bylo lehké jen přikyvovat, zatímco řešení jejích problémů zůstávalo v nedohlednu.
"Třicet je nových dvacet," říkala Alex a mně se zdálo, že má pravdu.
Práce přišla později, manželství přišlo později, děti přijdou později, dokonce i smrt přichází později.
Lidé přes dvacet jako Alex a já neměli ničeho tak moc jako času.
Ale zakrátko mě můj odborný poradce začal tlačit k tomu, abych přiměla Alex k hovoru o jejím milostném životě.
Tomu jsem se bránila.
"Jasně, randí jak o závod, spí s nějakým pakem, ale nevypadá to, že by si toho kluka vzala."
"Toho ne, ale možná si vezme toho příštího.
A nejlepší doba, kdy připravit Alex na manželství je předtím, než se vdá."
Tomu psychologové říkají "Aha" moment.
Tehdy jsme si uvědomila, že 30 není nových 20.
Ano, lidé se usazují později, než tomu bývalo dříve, ale to neznamená, že dvacítka je dobou čekání a prostojů.
Pro Alex to měla být doba maximálních výhod a my jsme tam vysedávaly a marnily čas.
Tehdy jsem si uvědomila, že tohle neškodné zanedbávání je ve skutečnosti problém se všemi důsledky nejen pro Alex a její milostný život, ale i pro kariéry a rodiny a budoucnost všech dvacetiletých všude kolem.
V USA je nyní asi 50 milionů lidí ve věku 20-30 let.
Jedná se o 15 % populace nebo lépe řečeno o 100 %, protože nikdo nedosáhne dospělosti, aniž by předtím prošel dvacítkou.
Komu je kolem 20, zvedněte ruku.
Moc ráda bych tady nějaké dvacítky viděla.
Á, ano, jste skvělí!
Jestliže pracujete s dvacítkami, milujete někoho takového, trápíte se kvůli dvacítce, chci vás vidět -
Dobrá. Výborně, dvacátníci jsou velmi důležití.
Takže se na ně zaměřuji, protože věřím, že každý z těchto 50 milionů dvacetiletých by měl vědět, co psychologové, sociologové, neurologové a odborníci na neplodnost již dávno vědí: využít čas mezi 20 a 30 rokem je jednou z nejjednodušších, ale také nejpřínosnějších věcí, které můžete udělat pro práci, lásku, osobní spokojenost, možná i pro celý svět.
To není můj osobní názor.
To jsou fakta.
Víme, že 80 % rozhodujících životních okamžiků se děje do věku 35 let.
Což znamená, že 8 z 10 rozhodnutí, zážitků a "Aha" momentů, které vytvářejí váš život, zažijete do věku asi 35 let.
Komu je přes 40, nepanikařte.
Myslím, že vy to zvládnete.
Víme, že prvních 10 let kariéry má exponenciální dopad na to, kolik budete vydělávat.
Víme, že více než polovina Američanů se ožení či vdá, žijí nebo chodí se svým budoucím partnerem před dovršením 30 let.
Víme, že mozek dokončuje svůj druhý a také poslední růstový spurt po 20. roce věku a připravuje se tak na dospělost. Což znamená, že pokud chcete na sobě něco měnit, ta pravá chvíle je právě teď.
Víme, že osobnost se ve věku mezi 20 a 30 lety mění více, než kdykoliv jindy v celém životě a víme, že plodnost ženy je na vrcholu ve věku 28 let a že po 35 nastávají s plodností problémy.
Takže po 20. roce je ta pravá doba na poznání svého těla a svých možností.
Když přemýšlíme o vývoji dítěte, všichni víme, že prvních 5 let života je kritických pro vývoj jazyka a spojení v mozku.
V tomto období má obyčejný, každodenní život neobyčejný dopad na to, co se z vás stane.
Ale už méně slýcháme, že je něco jako vývoj k dospělosti a že věk po 20. roce je pro dospělost kritické období.
Ale toto dvacítky neslýchají.
V novinách čteme o změněném rozvrhu dospívání.
Výzkumníci nazývají dvacítku prodlouženou pubertou.
Novináři pro dvacítky vymýšlejí přihlouplé přezdívky, například "twixters" a "kidults."
Je to tak.
My jako společnost jsme bagatelizovali to, co je vlastně rozhodující dekádou dospělosti.
Leonard Bernstein řekl, že k dosažení velkých cílů je potřeba plán a hodně málo času.
Není to přesně tak?
Co se asi tak stane, když pohladíte dvacítku po hlavě a řeknete:
"Máš na to přece ještě dalších 10 let, začít opravdový život."
Nestane se nic.
Okradli jste tohoto člověka o pocit urgence a ambici a nestane se vůbec nic.
A pak den co den, chytří, zajímaví lidé přes 20, jako jste vy nebo vaši synové a dcery, přicházejí do mé ordinace a říkají:
"Já vím, že tento kluk pro mě není ten pravý, ale tento vztah se přece nepočítá.
Jen se tak bavím."
"Říká se, že když začnu na kariéře pracovat než mi bude 30, tak to zvládnu."
Ale pak slyším toto:
"Brzy mi bude 30 a není za mnou nic.
Můj profesní životopis vypadal líp ten den, kdy jsem promoval."
A pak slyším také toto:
"Randění ve 20 byla jako hra na židle.
Všichni běhali kolem dokola a byla to zábava, ale ve 30 je to jako když ta hudba najednou přestane hrát a všichni si honem začnou sedat.
Nechtěla jsem být tou, kdo zůstane stát, a tak si někdy říkám, že jsem se vdala, protože můj manžel byl tou židlí, co jsem ve 30 měla nejblíž."
Kde jste, vy dvacítky tady?
Nedělejte to.
Možná se vám to zdá moc ostré, ale nenechte se mýlit, tady jde o hodně.
Když toho hodně odložíte na věk po 30, budete toho mít najednou moc.
Začít kariéru, vybrat si bydliště, partnera, a mít 2-3 děti v docela krátké době.
Mnoho těchto věcí nejde zvládnout naráz a jak ukazuje současný výzkum, je prostě těžší a více stresující vše toto najednou zvládnout po třicítce.
Krize středního věku v novém tisíciletí není v tom, že si koupíte červeného sporťáka.
Je to pocit, že nemáte kariéru, kterou byste nyní chtěli.
Je to uvědomění si, že nemůžete mít dítě, které teď tak chcete nebo že už si nemůžete pořídit další.
Příliš mnoho třicátníků a čtyřicátníků se v mé ordinaci dívá na sebe a na mě a vypráví o svém věku po 20.
"Co jsem to jen dělal?
Co jsem si to vůbec myslel?"
Chci změnit, co dvacítky dělají a co si myslí.
Zde je příběh, jak by to mohlo být.
Je to příběh ženy jménem Emma.
Emma přišla do mé ordinace ve věku 25 let, protože měla, dle svých vlastních slov, krizi identity.
Říkala, že by ráda pracovala v oboru umění nebo zábavy, ale že se ještě nerozhodla, takže posledních pár let pracovala jako číšnice.
Protože to bylo levnější, žila s přítelem, který dával najevo spíše svůj vztek než své schopnosti.
A jakkoli byla její doba po 20 těžká, její život předtím byl ještě těžší.
Na našich sezeních často plakala, ale pak se sebrala a řekla:
"Rodinu si člověk nevybere, ale přátele volit může."
Jednoho dne Emma přišla se svěšenou hlavou a plakala skoro celou hodinu.
Koupila si nový diář a celé ráno přepisovala své četné kontakty, ale pak se zarazila, když měla vyplnit kolonku, která následuje po slovech
"V naléhavém případě prosím kontaktujte ......"
Neměla daleko k hysterii, když se na mě podívala a řekla:
"Kdo za mnou přijde, když budu mít autonehodu?
Kdo se o mě postará, když dostanu rakovinu?"
V té chvíli jsem se musela hodně držet, abych neřekla:
"Já." Emma nepotřebovala nějakou terapeutku, která by ji měla opravdu, opravdu ráda.
Emma potřebovala lepší život a já jsem věděla, že toto je její šance.
Naučila jsem se již příliš mnoho od doby, kdy jsem poprvé pracovala s Alex, abych tam jen tak seděla a sledovala, jak kolem Emmy odplouvá rozhodující dekáda.
Takže v následujících týdnech a měsících jsem Emmě vyprávěla tři věci, které by každý, ať muž nebo žena, ve věku po 20 měl uslyšet.
Nejprve jsme Emmě řekla, ať zapomene na krizi identity a získá nějaký kapitál identity.
Tím myslím dělat něco, co přidává hodnotu k tomu, kdo jste.
Udělejte něco, co je investicí do toho, kým se chcete stát.
Neznala jsme Emminu budoucí kariéru, nikdo nezná budoucnost své práce, ale vím jedno: Kapitál identity generuje kapitál identity.
Takže nyní je vhodná doba pro práci na druhém konci státu, pro stáž nebo pokus o založení firmy.
Neznevažuji zde objevování dvacátníků, ale nevidím hodnotu v objevování, které se nemá počítat, což mimochodem není žádné objevování.
To je odkládání.
Řekla jsme Emmě, ať objevuje práci a ať to stojí za to.
Dále jsem jí řekla, že městská komunita přátel je přeceňována.
Nejlepší přátelé nás rádi svezou na letiště, ale dvacátníci, kteří se stýkají jen se stejně smýšlejícími vrstevníky, jsou omezeni v tom, koho znají co vědí, jak myslí, jak mluví a kde pracují.
Ten nový kapitál, toho nového partnera skoro vždy najdeme mimo vnitřní okruh přátel.
Nové věci přicházejí od našich takzvaných slabých vazeb, od přátel přátel našich přátel.
Takže ano, polovina dvacátníků jsou nezaměstnaní nebo téměř bez práce.
Ale polovina práci má a slabé vazby umožňují dostat se mezi ně.
Polovina nových pracovních nabídek se nezveřejňuje, takže seznámením se s šéfem vašeho souseda můžete získat tuto nezveřejněnou práci.
Toto není podvádění.
To je způsob šíření informací.
A v neposlední řadě, Emma věřila, že rodinu si nevybereš, ale své přátele ano.
Toto platilo, když vyrůstala, ale jako dvacátnice si Emma brzy zvolí svou rodinu, až si najde nějakého partnera a vytvoří s ním svou vlastní rodinu.
Řekla jsem Emmě, že čas pro výběr své vlastní rodiny je teď.
Možná si myslíte, že ve 30 bude doba k usazení lepší než ve 20 nebo 25 a já s vámi souhlasím.
Ale popadnout kohokoliv, s kým právě žijete nebo spíte, když všichni na Facebooku oznamují své svatby, není žádný pokrok.
Nejlepší doba pracovat na svém manželství je předtím, než nějaké máte a to znamená soustředit se na lásku stejně jako se soustředíte na práci.
Volba své rodiny znamená vědomý výběr koho a co chcete, spíše než pouhou akci z nouze nebo pro kratochvíli s kýmkoliv, kdo si náhodou vybere vás.
Takže jak to bylo s Emmou?
No, prošly jsme ten diář a ona našla sestřenici své dávné spolubydlící, která pracovala v muzeu umění v jiném státě.
Tato slabá vazba jí pomohla získat tam práci.
Tato pracovní nabídka jí dala důvod opustit přítele, se kterým bydlela.
Nyní, o 5 let později, pracuje na přípravě speciálních akcí pro muzea.
Je vdaná za muže, kterého si vědomě zvolila.
Miluje svou novou kariéru, miluje svou novou rodinu, a poslala mi pohlednici, kde stálo:
"Zdá se, že kolonka pro kontaktní osobu v naléhavém případě není dost velká."
Podle Emmina příběhu se to zdá snadné, ale to právě mám ráda na práci s dvacátníky.
Je tak snadné jim pomoci.
Dvacátníci jsou jako letadla odlétající z losangeleského letiště a mířící někam na západ.
Hned po startu jen malá změna kurzu určí, zda přistanete na Aljašce nebo na Fiji.
Podobně jako ve věku 21, 25 nebo dokonce 29, jeden dobrý rozhovor, jedna dobrá změna, jeden dobrý TED Talk může mít nesmírný účinek na mnoho budoucích let a dokonce generací.
Tuto myšlenku stojí za to šířit všem dvacátníkům, které znáte.
Je to tak snadné jako to, co jsem se naučila říkat Alex, toto nyní mohu říkat dvacátníkům jako je Emma každý den:
Třicet není nových dvacet, takže získej svou dospělost, získej kapitál identity, využij své slabé vazby, vyber si svou rodinu.
Nenech se utvářet tím, co jsi nevěděl nebo co jsi neudělal.
O svém životě rozhoduješ právě teď.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Na konci roku 1923 si Hitler uvědomil, že se může zmocnit vlády v Německu.
Je oblíbený a nacisté mají tolik stoupenců proto, že se Výmarská republika rozpadá.
Je tu hyperinflace, německý národ se cítí uražen tím, že Francouzi obsadili Porúří.
Nejsou to jen obyčejní lidé, kteří začínají podporovat nacisty, jsou to i lidé, kteří se těší jistému věhlasu.
Zde vpravo je generál Ludendorff, o němž jsme již mluvili, je to jeden z těch, kdo věřili v teorii "kudly do zad", že Německo by válku vyhrálo, kdyby nedostalo "kudlu do zad", od "listopadových zločinců", kteří se zmocnili vlády v průběhu revoluce v říjnu a listopadu.
Ludendorff se také stal podporovatelem Hitlera.
V roce 1922 se dostal k moci Mussolini a to Hitlera inspirovalo.
Tak když přišel listopad, Hitler vidí příležitost. Chce se zmocnit vlády tak, že se zmocní vůdců, nebo chce unést vůdce Bavorska, a v tu dobu jsou to hlavně tři.
A pak se chce zmocnit vlády nad celým národem.
Tak v listopadu 1923 dochází k setkání tří pánů, kteří prakticky ovládají Bavorsko, a několika tisíc bavorských úředníků v místní pivnici v Mnichově.
Hitler to vidí jako příležitost převzít moc.
Tady začíná svůj Pivnicový puč, uvědomuji si, že to nesprávně vyslovuji, ale puč vlastně znamená státní převrat tj. pokus svrhnout vládu.
Hitler a jeho nacisté šli na to setkání státních úředníků v mnichovské pivnici a to shromáždění nechali obklíčit příslušníky svojí polovojenské organizace, svými údernými oddíly.
Hitler vstoupil do sálu, vylezl na jeviště, vystřelil dvakrát do vzduchu a řekl:
"Tohle je revoluce, teď to začíná.".
Míří na tři hlavní představitele Bavorska a donutí je, aby přísahali věrnost nacistické straně, jeho puči a zvláště věrnost jemu, Hitlerovi.
Pak se revoluce začne tak trochu zadrhávat a hroutit.
Když se Hitler pokouší řešit něco z toho, co se děje venku, účastníci shromáždění, které chtěli unést, se vytratili ven a v sále nastává chaos mezi nacisty i mezi vládními úředníky, který trvá celý večer až do rána, kdy se Hitler a jeho stoupenci, mezi kterými je Ludendorff, rozhodli pochodovat do centra Mnichova.
To všechno se děje v Mnichově, který je v Bavorsku.
Rozhodnou se pochodovat a během tohoto pochodu dojde ke střetnutí s oficiálními vládními jednotkami.
Je nejisté, kdo vystřelil první, ale došlo k přestřelce a během ní bylo postřeleno podle odhadů asi 14 až 16 nacistů a několik málo policistů a vojáků.
O několik málo dní později byl Hitler zatčen. Hitler je zatčen.
Byl souzen na začátku roku 1924 a byl odsouzen k pobytu ve vězení a tak všechna jeho ctižádost vedla do prázdna.
Ve vězení dál rozvíjel svoji filosofii.
Pokračoval ve shromažďování svých stoupenců.
Strávil zhruba dvě třetiny roku 1924 ve vězení.
V roce 1924 byl především ve vězení. Když byl vězněn, nadiktoval svůj životopis a vlastně popsal celý svůj systém vidění světa v knize Mein Kampf, což doslova znamená "Můj boj".
Ta kniha je dnes v mnoha zemích zakázána. V USA není zakázána.
Je to relativně zajímavé čtení, protože z ní získáte dojem, že na jedné straně měl Hitler velmi bizarní a chorobné myšlení, ale na druhé straně si uvědomíte, že Hitler uměl velmi obratně komunikovat.
Již předtím lidé mluvili o tom, jaké má podmanivé a fascinující oči a jak ho všichni pozorně poslouchají, když řeční.
Lze to vidět i z jeho textů vidět a na webu si to můžete najít a celý text Mein Kampfu si můžete stáhnout.
Je to znepokojující a současně fascinující text. Tohle je krátká pasáž, z níž můžete získat představu o tom, kde Hitler viděl příčinu německých neúspěchů a jak si ve své bizarně chorobné mysli představoval řešení.
"Projdeme-li si znovu všechny příčiny zhroucení Německa, zjistíme, že konečnou a nejvíce rozhodující příčinou bylo to, že se ignorovala rasová problematika a zvláště židovská hrozba."
Všechny potíže Hitler svádí na rasový problém a zvláště na Židy.
"Porážky na bitevním poli v srpnu 1918 by se byly snadno překonaly.
Nebyly srovnatelné s vítězstvími, kterých dosáhl náš národ.
Nezapříčinily náš pád. Ne, ten byl způsoben mocí, která tento pád systematicky připravovala celá desetiletí, která náš národ olupovala o jeho politické a morální instinkty a síly, které jediné dělají z národů národy, jež si zaslouží existenci."
Přečtete-li větší kus dalšího textů, mluví vlastně o tom, že celá desetiletí dochází k zřeďování německé společnosti. Jejich společnost je zřeďována jinými národy.
Kdyby nebyla zřeďována, jejich porážky by se snadno snesly.
"Neopatrně se ignoroval problém zachování rasových základů našeho národa, tak stará říše ignorovala to jediné, co v tomto světě dává právo žít."
Vidí tuto rasovou nečistotu jako příčinu, proč je Německo vystaveno těm potížím.
Jak uvidíme v několika dalších videích, vede to k jednomu z nejohavnějších a nejkrvavějších období v lidských dějinách.
(klavír) Nacházíme se v Národní galerii ve Washingtonu a díváme se na nádherný obraz madony s dítětem od Fillipa Lippiho z období okolo roku 1440. Zdá se mi to tak půvabné, ty nádherné, měkké záhyby závoje, který má na hlavě a který ohraničuje její tvář.
V její tváři je vidět smutek. Madona je často zobrazována jako nádherná, ale zároveň i ustaraná.Strach a smutek přichází. v takovém neuvěřitelné možném objetí její ruce jsou pod jeho zády v intimním gestu srtrašný moment a dívá se ven a je to pravda,tak nějak všichni říkáme ,že to známe jaká je cesta nakonec,všichni víme co si máme myslet podívejte se na cenu, kterou zaplatila pro další všechno co vidíme je samozřejmé je to důležité pro renesanční učení v 15 století
Marie se stala důležitou pro cestu života popisuje krista jako malé dítě on není, byl o sto let dříve
Chlapec byl baculaté dítě, nedívá se jako malý chlapec.
Samozřejmě můžeme být spokojeni s představou tady jsme dostali božské postavy v těle dítěte který se dívá dolů jako by bylo jeho pravo s umístěním , obrazu a pozadí naznačují umístění obrazu instalují tento nazívají pozadím oni měli o sto let dříve dítě Marie bylo na noc v kolébce tak předpokládáte,že to vypadalo klasicky a pak v deset padl stín na její tělo ma smysl čekat na přírodní světlo v levo padá stín na ni opřesvědčivě tři její rozměry ,nemá postava je brilantní a zajímavá ona je vyjádřená fyzicky klasickou architekturu, ale budete mít při cestě v aktuálním stínu otců kontroversní architektura .je lekce z Mesachia ale na druhou stranu je tu měkkost a zázrak kvalita to není v Mosachiu,tak to je krásné křivky okolo obličeje a dole můžete vidět jak to je s pravděpodobnými rysy tato krásná dívka je zobrazena, ale pomalu dívka mizí a nyní je restaurovana ve zlatě stejně jako stejným jemný způsobem je uložena nyní je na prostorovém podstavci jako okno občas v tomto případě je ona monached z nich ona předstírala,že je laskavější,mějte na paměti při pohledu na obraz v muzeu bylo to skličující úsilí o její uzachování zdá se,že může být okolo 600 let stará
Podívejte, opravdu jsem byl na pochybách, jestli mohu o tomhle mluvit před publikem tak energickým a plným života, jako jste vy.
Pak jsem si vzpomněl na citát od Glorie Steinemové, který zní:
"Pravda vás osvobodí, ale předtím vás pěkně naštve." (smích)
Takže... (smích)
Takže maje toto na paměti, pokusím se tu tohoto dosáhnout a mluvit o umírání ve 21. století.
První věc, která vás nepochybně naštve, je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století.
Bez výjimky.
Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale -- (smích) tak to naneštěstí není.
Zatímco tady mluvím, v následujících deseti minutách odumře sto milionů mých buněk a během dneška 2 tisíce mých mozkových buněk odumře a nikdy se nevrátí, takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy. takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy.
Druhá věc, kterou chci říci o umírání ve 21. století, kromě toho, že se to stane každému, je, že umírání tak nějak spěje ke karambolu pro většinu z nás, pokud něco neuděláme a nepokusíme se ten proces odklonit z dosti neúprosné trajektorie, na které nyní je.
Takže tady to máte.
Tohle je pravda.
Tohle vás nepochybně naštve a teď se podívejme, jestli vás můžeme osvobodit.
Jak jste slyšeli v úvodu, pracuji v oblasti intenzivní péče a myslím, že jsem tak nějak zažil rozkvět intenzivní péče.
Teda, to bylo něco.
Bylo to úžasné.
Máme pípací přístroje.
Spoustu z nich vidíte tady.
A máme geniální technologie, které myslím opravdu dobře fungují, a během té doby, co jsem pracoval v intenzivní péči, se úmrtnost australských mužů snížila na polovinu a intenzivní péče s tím měla něco do činění.
Mnoho z těch technologií, které používáme, s tím určitě má něco do činění.
Takže jsme měli obrovský úspěch a poněkud jsme se jím nechali unést a začali jsme používat výrazy jako "zachraňování životů."
Za tohle se všem opravdu omlouvám, protože tohle evidentně neděláme.
Spíš životy lidí prodlužujeme a smrt oddalujeme a odkláníme, ale neumíme, přísně vzato, zachraňovat životy nijak trvale.
A co se opravdu událo za tu dobu, co pracuji v intenzivní péči, je, že lidé, jejichž životy jsme zachraňovali v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, nyní začínají umírat ve 21. století na nemoci, na které neumíme reagovat stejným způsobem jako tehdy.
Takže nyní dochází k velkému posunu ve způsobu, jakým lidé umírají a většina toho, na co teď umírají, není tak ovlivnitelná tím, co můžeme udělat, jako tomu bylo, když jsem tohle dělal v 80. a v 90. letech.
Takže na tomhle jsme trochu ustrnuli a ještě jsme tak úplně nevyložili karty ohledně toho, co se teď vlastně děje, a už je načase, abychom to udělali.
Tahle věc mě trkla ke konci 90. let, když jsem se setkal s tímhle člověkem.
Jmenoval se Jim Smith a takhle vypadal.
Byl jsem k němu zavolán na oddělení.
Jeho ruka je ta malá.
Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař.
"Hele, máme tady chlapíka, který má zápal plic a je zralý na intenzivní péči.
Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme."
Což je věta, kterou dobře známe.
Takže se jdu na oddělení na něho podívat a jeho kůže je takhle průsvitná.
Pod kůží mu prosvítají kosti.
Je velmi, velmi hubený a opravdu velmi nemocný zápalem plic. Je příliš nemocný, než aby se mnou mluvil, takže si jdu promluvit s jeho dcerou Kathleen a říkám jí:
"Mluvili jste někdy s Jimem o tom, co byste chtěli udělat, kdyby se ocitl v takovéto situaci?"
A ona se na mě podívala a řekla: "Samozřejmě, že ne!"
Pomyslel jsem si:
"Dobře. Vezmeme to pomalu."
A povídal jsem si s ní a ona mi po chvíli řekla:
"Víte, vždycky jsme si mysleli, že na to bude dost času."
Jimovi bylo 94 let.
(Smích)
A já si uvědomil, že tu něco neprobíhá.
Nekonal se tu rozhovor, o kterém jsem si myslel, že probíhá.
Takže několik z nás začalo s průzkumem.
Zkoumali jsme 4,5 tisíce obyvatel pečovatelských domů v Newcastlu, v oblasti Newcastlu a zjistili jsme, že pouze jeden ze sta z nich měl plán, co se má udělat, kdyby mu přestalo bít srdce.
Jeden ze stovky.
A jen 1 z 500 z nich měl plán, co dělat, když vážně onemocní.
A já si uvědomil, samozřejmě, že tento rozhovor rozhodně neprobíhá ani mezi širokou veřejností.
Já pracuji v akutní péči.
Toto je nemocnice Johna Huntera.
Pomyslel jsem si, že tam jsme na tom určitě lépe.
A tak jsme s kolegyní ošetřovatelkou Lisou Shaw procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech hledajíce vůbec nějakou zmínku, že někdo měl nějakou rozmluvu o tom, co se může přihodit, pokud léčba, kterou podstupují, bude neúspěšná natolik, že nakonec umřou.
A nenašli jsme ani jediný záznam nějakých přání o cílech, typech léčby ani výsledcích v žádném ze zápisů poznámek iniciovaných lékařem nebo pacientem.
A tak jsme si začali uvědomovat, že máme problém a ten problém je ještě vážnější z tohoto důvodu.
My víme, že samozřejmě všichni umřeme, ale způsob, jakým umřeme, je ve skutečnosti velmi důležitý, a to zjevně nejen pro nás, ale také kvůli tomu, jakou roli sehraje v životech lidí, kteří po nás zůstanou.
Způsob, jakým umřeme, žije dál v myslích všech, kteří nás přežijí a stres v rodinách způsobený umíráním je obrovský.
Ve skutečnosti je ten stres sedmkrát větší, když k umírání dojde na jednotce intenzivní péče než kdekoli jinde, takže umřít na jednotce intenzivní péče byste si zrovna nepřáli, kdybyste si mohli vybrat.
A jakoby tohle samo o sobě nebylo už dost zlé, tohle všechno je na nejlepší cestě ke skutečnosti, že vlastně mnoho z vás, v této fázi asi tak 1 z 10, umře na jednotce intenzivní péče.
V USA je to jeden z pěti.
V Miami umírají na jednotce intenzivní péče tři lidé z pěti.
Takže tohle je ta tendence, kterou tu teď máme.
Důvodem, proč se tohle děje, je toto, a musím vám vysvětlit, co to vyjadřuje.
Tohle jsou čtyři způsoby umírání.
Jeden z nich postihne každého z nás.
Způsoby, o kterých toho možná víte nejvíce, jsou ty, které jsou zajímavé víc a víc spíš jen historicky: náhlá smrt.
Je dost pravděpodobné, že z takhle velkého publika tady se to nestane nikomu.
Náhlá smrt se stala velmi vzácnou.
Smrt malé Nell (Dickens) a Kordélie (Král Lear) a tyhlety věci se prostě už nedějí.
Umírání nevyléčitelně nemocných, o kterém jsme zrovna mluvili, postihuje mladší lidi.
Jakmile dosáhnete osmdesátky, bude nepravděpodobné, že se vám to stane.
Pouze jeden z deseti lidí nad 80 umře na rakovinu.
Oblast s největším rozvojem je tato. To, na co umřete, je zhoršující se selhávání orgánů, vaše plíce, srdce, ledviny, nebo jiné orgány to zabalí.
Každé takové selhávání je vstupenka na jednotku intenzivní péče, a na konci nebo v nějaké fázi uprostřed někdo řekne, že už je to příliš a přestane se s tím.
A tohle je vůbec nejrychleji rostoucí oblast ze všech a aspoň 6 z 10 lidí v tomto sále umře tímto způsobem, to jest na ubývající schopnosti a zvyšující se chatrnost.
Chátrání je nevyhnutelná součást stárnutí a prohlubující se chátrání je v podstatě ta hlavní příčina, proč lidé nyní umírají a několik posledních let nebo poslední rok vašeho života je naneštěstí prožit velkou měrou v nemohoucnosti.
Zatím se bavíte? (smích) (smích)
Promiňte, teď se tu cítím jako věštkyně Kasandra.
(smích)
Co bych mohl říct pozitivního?
Pozitivní na tom je, že tohle se teď děje až ve velmi vysokém věku.
My všichni, většina z nás, tohoto bodu v životě dosáhne.
V minulosti tomu tak nebylo.
Tohle se vám děje, když se dožijete vysokého věku a naneštěstí zvyšující se dlouhověkost znamená více stáří, nikoli více mládí.
Mrzí mě, že to musím říct. (smích)
Co jsme udělali, podívejte, co jsme udělali, my jsme to jen tak nepřijali s nohama na stole, v nemocnici Johna Huntera a jinde.
Spustili jsme celou sérii projektů, abychom se pokusili a propátrali, zda bychom vlastně mohli lidi mnohem víc zapojit do způsobu, jakým se jim věci dějí.
Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky
Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky a tohle je, mám rád tenhle Klimtův obraz, protože čím déle se na něj díváte, tím více vám jaksi dochází celý ten problém, o který tu jde, což je zjevně oddělení smrti od živých a ten strach - když se pozorně podíváte, je tam jedna žena, která má otevřené oči.
Ona je ta, na kterou (smrt) hledí a (ona je) ta, pro kterou si přišla.
Vidíte to?
Vypadá zděšeně.
Je to úžasný obraz.
Každopádně, měli jsme velký kulturní problém.
Lidé evidentně nechtěli, abychom mluvili o smrti, nebo jsme si to aspoň mysleli.
Takže s velkými dotacemi od federální vlády a místní zdravotní služby jsme v nemocnici Johna Huntera spustili program nazvaný Respektování přání pacienta.
Vyškolili jsme stovky lidí, aby chodili na oddělení a mluvili s lidmi o tom, že umřou a co by si přáli za daných okolností.
Moc se jim to líbilo.
Rodinám i pacientům.
98 procent lidí si opravdu myslelo, že tohle by prostě měla být normální praxe a že takhle by to mělo fungovat.
A když vyjádřili nějaká přání, všechna se jim splnila, dalo by se říct.
Měli jsme možnost jim to tak zařídit.
Ale pak, když dotace došly, zašli jsme se tam podívat znovu po šesti měsících a všichni s tím zase přestali a nikdo už tyto rozhovory nevedl.
Z toho nás opravdu zabolelo u srdce, protože jsme si mysleli, že jsme odstartovali něco, co se ujme.
Ten kulturní problém se znovu potvrdil.
Takže tvrdím tohle: Myslím, že je důležité, abychom se prostě nedostali na tuhle dálnici vedoucí na JIP, aniž bychom si pořádně promysleli, jestli tohle je to místo, kde chceme všichni skončit, zejména jak budeme stárnout a chátrat a JIP už bude mít méně a méně co nám nabídnout.
Musí tam někde být nějaká boční silnička z toho ven pro lidi, kteří se něchtějí dostat na tuhle cestu.
A mám jeden malý nápad a jeden velký nápad, co by se s tím dalo dělat.
Tohle je ten malý nápad.
Pojďme se do toho všichni víc zapojit tak, jak to ukázal Jason.
Proč bychom nemohli vést takový rozhovor s našimi vlastními seniory a s lidmi, kteří se k tomuhle možná blíží?
Je tu pár věcí, které můžete udělat.
Jedna z nich je, že můžete položit tuto jednoduchou otázku.
"V případě, že bys byl tak nemocný, že bys nemohl sám za sebe mluvit, kdo bys chtěl, aby za tebe mluvil?"
To je opravdu důležitá otázka, která by se měla klást, protože dát lidem kontrolu nad tím, kdo by to měl být, vede k úžasným výsledkům.
Druhá věc, kterou můžete říct, je:
"Mluvil jsi s tím člověkem o tom, co je pro tebe důležité, abychom měli jasnější představu, co bychom měli udělat?"
Tak to je ten malý nápad.
Ten velký nápad je, myslím, političtější.
Myslím, že bychom se měli zabývat tímhle.
Navrhl jsem, že bychom měli uspořádat Occupy Death (Okupovat Smrt).
(smích)
Moje žena řekla:
"Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích)
Moje žena řekla:
"Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo.
To určitě." (smích)
Tak tohle mi neprošlo, ale tohle mě opravdu zarazilo.
Vždyť jsem přece stárnoucí hippie.
Nevím, myslím, že už na to nevypadám, ale měl jsem, dvě z mých dětí se narodily v 80. letech doma, kdy domácí porody byla velká věc a my, součást populační exploze, jsme zvyklí brát věci do vlastních rukou, takže když prostě nahradíte všechna ta slova o rození, já mám rád verzi "Mír, láska a přirozená smrt."
Opravdu si myslím, že musíme tento problém přenést do politické roviny a začít tento proces osvobozovat od té přehnané medikalizace, do které se dostává.
Ale pozor, tohle zní jako argument pro eutanazii.
Chci vám všem dát absolutně jasně najevo, že eutanazii nenávidím.
Myslím si, že je to vedlejší záležitost.
Nemyslím, že eutanazie má význam.
Ve skutečnosti si myslím, že v místech, jako je Oregon, kde můžete podstoupit lékařem asistovanou sebevraždu, požít smrtelnou dávku něčeho, tohle kdy udělá jenom půl procenta lidí.
Spíš mě zajímá, co se stane s těmi 99,5 procenty lidí, kteří tohle udělat nechtějí.
Myslím, že většina lidí nechce být mrtvá, ale také myslím, že většina lidí chce mít nějakou kontrolu nad tím, jak jejich umírání bude probíhat.
Takže jsem odpůrce eutanazie, ale jsem přesvědčen, že musíme lidem vrátit kontrolu.
To eutanazii ubírá kyslík.
Myslím, že bychom se měli snažit přestat požadovat eutanazii, nezabývat se její legalizací či zákazem či vůbec se jí zabývat.
Tohle je výrok Dame Cicely Saundersové, se kterou jsem se setkal jako student medicíny.
To ona založila hospicové hnutí.
Řekla: "Jste důležití, protože jste, a jste důležití do posledního okamžiku svého života."
A já pevně věřím, že to je to poselství, které máme předávat dál.
Děkuji vám.
(potlesk)
Lidské mládě se narodí a po docela dlouhý čas je konzumentem.
Nemůže vědomě nápomáhat ani přispívat.
Je bezmocné.
Dokonce ani neví, jak přežít. Třebaže je vybaveno pudem sebezáchovy.
Je odkázáno na pomoc od matky nebo chůvy, aby přežilo.
Nemůže si dovolit pochybovat o osobě, která se o něj stará.
Musí se zcela odevzdat, jako ten, jenž se odevzdává anesteziologovi.
Musí se naprosto odevzdat.
To vyžaduje spoustu důvěry.
To vyžaduje, že ta osoba, které důvěřuje tuto důvěru nenaruší.
Jak dítě roste, začíná zjišťovat, že osoba, které věří, tuto důvěru narušuje.
Ještě ani nezná to slovo narušení.
A proto mu nezbívá, než vinit samo sebe.
Vina beze slov, jejíž opravdové rozřešení je o to obtížnější, tiché sebeobviňování.
Dítě roste a stává se dospělým, doposud však bylo konzumentem, ale růst lidské bytosti, spočívá v jeho nebo její schopnosti přispívat, být přispívajícím účastníkem.
Člověk nemůže přispívat, aniž se cítí v bezpečí, aniž cítí svou vlastní velikost, aniž cítí: Mám co potřebuji.
Být soucitný není legrace.
Není to tak jednoduché.
Člověk musí objevit jistou velikost sám v sobě.
Tato velikost by měla být sebestředná, ne ve smyslu peněz, ne ve smyslu moci, jíž třímáte, ne ve smyslu možného společenského postavení jehož jste dosáhli, ale měla by být v středobodu vašeho "Já".
Toho "Já", které si uvědomuje samo sebe.
Na tohle "Já" by měla být zaměřena, na jeho velikost a veškerost, jinak je soucit pouhým slovem a pouhou představou.
Občas projevíte soucit, spíše díky vcítění než díky soucitu.
Díky Bohu, že se umíme vcítit.
Když někoho něco bolí, bolí to i nás.
V závěrečném zápase ve Wimbledonu tihle dva chlapi bojují zuby nehty.
Každý z nich získal dva gemy. vyhrát může kterýkoliv z nich.
Co dosud propotili, nehraje žádnou roli.
Jeden z nich vyhraje.
Je tenisovou etiketou, že oba hráči musejí přijít k síti potřást si rukou.
Vítěz skáče radostí, a líbá zem, odhodí své triko, jako kdyby nekdo čekal zrovna na to.
(Smích)
A tenhle chlápek musí přijít k síti.
Když tam přijde, uvidíte, že jeho tvář se docela změní.
Vypadá, jakoby si přál, aby nevyhrál.
Proč?
Vcítění.
To je to lidské srdce.
Žádnému člověku není odepřena ta schopnost vcítění se.
Žádné náboženství ji nemůže zničit svou naukou.
Žádná kultura, žádný národ, nebo nacionalismus, nic ji nemůže zasáhnout, protože je to schopnost vcítění se.
A tato schopnost vcítit se je oknem, skrz které můžete dosáhnout na jiné lidi, skrz které můžete udělat něco, co změní něčí život.
Někdy stačí jen slova, někdy čas.
Soucit nemá jen jednu danou podobu.
Neexistuje žádný indický soucit. Žádný americký soucit.
Soucit přesahuje národnost, pohlaví, věk.
Proč?
Protože je tady, úplně v každém.
Každý jej zažil, čas od času.
Ale tento příležitostný soucit, není ten, o kterém se tu chceme bavit.
Ten by neměl být nikdy jen příležitostný.
Soucit nezle nikomu nařídit.
Nemůžete říct:
"Prosím, miluj mě."
Láska je něco, co musíte objevit.
Není to úkon, i když v anglickém jazyce je to též úkon.
K tomu se dostanu později.
A tak člověk musí objevit určitou veškerost.
Chci se tu odkázat na tuto možnost dosáhnout veškerosti, která je součástí našich zkušeností, zkušeností všech.
Navzdory velmi utrápenému životu, člověk je šťastný ve chvílích, kterých je pomálu.
A člověk, který je šťastný, třeba jen díky grotesce, přijímá sám sebe a také souhru všech věcí, které ho obklopují
To zahrnuje celý vesmír, věci poznané i nepoznané.
Všechny jsou naprosto přijmuty protože objevíte svou veškerost uvnitř sebe sama.
Subjekt, já, a objekt, souhrn věcí, splyne v jedno, zkušenost, o které nemůže nikdo říct: "Mně byla odepřena".
Zkušenost společná všem bez rozdílu.
Tato zkušenost je potvrzením, že navzdory naší omezenosti, našim nenaplněným žádostem, touhám a kreditním kartám a propuštění z práce a nakonec plešatosti, můžeme být šťastní.
Důsledkem však tohoto uvažování je, že nepotřebujete naplnit své touhy, abyste byli šťastní.
Vy sami jste tím šťestím, tou úplností, po které toužíte.
Není v tom žádná volba.
Je to pouze potvrzení skutečnosti, že úplnost (veškerost) nemůže být oddělena od vás, nemůže být "mínus vy".
Musíte to být vy.
Nemůžete být částí celku a zároveň být celkem.
Ta chvíle vašeho štěstí odhaluje tuto skutečnost, toto uvědomění, toto rozpoznání.
Možná já jsem ta veškerost.
Možná má swami pravdu.
Možná má swami pravdu.
Začnete svůj nový život.
Pak všechno začne dávat smysl.
Už nemám důvod obviňovat sebe sama.
Pokud člověk hledá důvod pro sebeobviňování, najde jich milion a víc, ale pokud si řeknu, navzdory mému omezenému tělu, jestliže je černé, není bílé, jestliže je bílé, není černé, tělo je omezeno, ať už se na to dívate jakkoliv. Omezeno.
Vaše vědomosti jsou omezené, zdraví je omezené, a proto i moc je omezená, a veselá nálada bude také omezená.
Soucit bude omezený.
Všechno bude neomezené.
Nemůžete si vynutit soucit, aniž se stanete neomezeným, a nikdo se nestane neomezeným. Buď jste a nebo nejste.
Tečka.
A také neexistuje žádný způsob, jak dosáhnout neomezenosti.
Vaše vlastní zkušenost odhalí, navzdory všem omezením, že jste tou veškerostí.
Ve vztahu ke světu, je tato veškerost vaší realitou.
Zaprvé je to láska.
Ve vztahu ke světu je dynamickým projevem veškerosti, jak říkáme, láska.
A zní samotné vyvstává soucit, pokud objekt, ke kterému k němuž se vztahujeme, vyvolává tento pocit.
Pak se to ještě jednou přetvoří v dávání, ve sdílení.
Projevujete sebe sama, protože máte soucit.
Abyste objevili soucit, je třeba abyste byli soucitní.
Abyste v sobě objevili tu schopnost dávat a sdílet, musíte dávat a sdílet.
Zkratka neexistuje.
Je to jako učit se plavání plaváním.
Plavat se naučíte plaváním.
Nemůžete se naučit plavat tím, že vlezete do vody na pěnové matraci.
(Smích)
Plavat se naučíte plaváním.
Jezdit na kole se naučíte ježděním na kole.
Vařit se naučíte vařením, s milými lidmo o kolo vás, kteří snědí, co uvaříte.
(Smích)
A proto tedy říkám, předstírej a pak to zvládneš.
(Smích)
Nemáte na vybranou.
Můj předchůdce to myslel vážně.
Musíte to zahrát.
Musíte jednat soucitně.
Pro soucit nemáte sloveso, ale máte pro něj příslovce,
To mi přijde zajímavé.
Jednáte soucitně.
Ale potom tedy, jak jednat soucitně, když vám chybí soucit?
Tu přichází na řadu to předstírání.
Hrej to a dej to.
To je mantra Spojených států amerických.
(Smích)
Hrej to a dej to.
Jednáš soucitně, jako bys měl opravdový soucit, zatni zuby, využij všech dostupných prostředků, jestli víš, jak se modlit, modli se.
Pros o soucit.
Dej, abych uměl jednat soucitně.
Udělej to.
Pak objevíš soucítění a také pozvolna vzájemný soucit a pomalu, možná, když se budeš správně učit, objevíš, že soucit je dynamickým projevem skutečnosti tebe samotného, jenž je jednotou a veškerostí a to je to, co jsi!
Těmito slovy skončím a velice vám děkuji.
(Potlesk)
Tak pojďme na to: přehlídka hry.
Musí na tom něco být, když má New York Times článek o hře na titulní straně nedělního magazínu.
Zde dole stojí: „"Přesahuje to gender.
Vážně, ale nebezpečně zábavné.
Dílna nových evolučních nápadů.“"
To nezní špatně, ale nechybí na té stránce něco?
Vidíte nějaké dospělé?
Vraťme se do 15. století.
Tohle je nádvoří v Evropě, ukázka 124 různých druhů her.
Lidé různého věku, hrají si sami, cvičí, soutěží, škádlí se.
Tady to máme.
Myslím, že je to typická ukázka, jak to tehdy na dvorcích vypadalo.
Myslím, žže naší kultuře nejspíš něco chybí.
Nyní vám předvedu něco pozoruhodného.
Severně od Churchillu v Manitobě v říjnu a listopadu, není v Hudsonském zálivu žádný led.
Vidíme ledního medvěda, samce o váze přes půl tuny, je divoký a docela hladový.
Na scéně je Norbert Rosing, německý fotograf, a pořizuje fotky těchto psů husky, jsou přivázaní.
Zleva se objeví tento samec polárního medvěda, divoká ššelma s upřeným pohledem.
Pokud jste někdy byli v Africe nebo vás honil divoký pes, tento upřený pohled ššelmy znamená, že máte problém.
Tomuto pohledu čelí fenka huskyho v hravém postoji, vrtí ocasem.
Nastává něco neočekávaného.
Zažité chování -- ustálené, stereotypní a vedoucí k uchvácení kořisti -- se mění.
Tento lední medvěd se naklání nad huskym, prohlíží si ho, neukazuje drápy ani tesáky.
Začíná neuvěřitelný balet.
Hravý balet.
Toto je příroda: je potlačen instinkt masožravce, který by jinak vedl ke krátkému, smrtelnému zápasu.
Při bližším pohledu vidíme, že husky nastavuje svůj krk medvědovi. Vidíme, žže jsou povzneseni.
Jsou povzneseni hrou.
Tento stav dovoluje oběma stvořením objevit hranice možného.
Pustili se do něčeho, co by ani jeden z nich neudělal bez výzvy ke hře.
Nádherná ukázka toho, jak je možné překonat rozdíl v síle přirozeným chováním, které je nám všem vlastní.
Jak jsem se k tomu všemu dostal?
John zmínil mou práci s vrahy.
Zpětně nahlédnuto, vrah z Texas Tower mě přivedl na důležitost hry, kdyžž jsme se zabývali jeho tragickou masovou vraždou, protože jsme zjistili, že tento jedinec trpěl vážnou herní deprivací.
Jmenoval se Charles Whitman.
Naše komise složená z mnoha vědců na konci studie viděla, že absence a postupné omezení vývojově odpovídající hry způsobily jeho vyšší sklon k tragédii, kterou spáchal.
Toto zjištění prošlo testem času -- bohužžel v nedávné době na Virginia Tech.
V dalším studiu rizikových populací jsem si uvědomil důležitost hry, ale souvislosti jsem ne zcela chápal.
Až po mnoha letech zkoumání hry ve vývoji jedinců jsem si začal uvědomovat, že jsem to dosud úplně nepochopil.
Myslím, že ani nikdo jiný to dosud nechápe, rozhodně ne.
Ale máme způsoby zkoumání, které nám poskytují řád a strukturu, jak o tom přemýšlet.
Tento obrázek ukazuje počáteční bod lidské hry, kdy na sebe hledí matka a dítě, dítě dost staré na to, aby se vědomě usmálo, cožž vyvolá spontánní a radostnou matčinu reakci.
Matka začne broukat, žvatlat a usmívat se a dítě také.
Pokud bychom je napojili na EKG, jejich pravé mozky by ukázaly sladění. Začínáme chápat fyziologii těchto radostných projevů nejranější hry.
Chtěl bych, abyste si uvědomili, že každičká trochu složitější hra je u nás lidí takto založena.
Ukážu vám nyní způsoby nahlížení na hru, ale nikdy to není jedinečná věc.
Podíváme se na tělesnou hru, spontánní touhu uniknout gravitaci.
Tohle je horská koza.
Pokud máte někdy špatný den, zkuste toto: poskočte nahoru a dolů, zavrťte se -- hned vám bude líp.
Budete se možná cítit jako tato postava, která to také dělá jen tak pro nic zanic.
Nemá to nějaký zvláštní účel, to je na hře skvělé.
Pokud je účel důležitější nežž samotný akt hry, pak to asi hra není.
Zde je úplně jiný druh hry, hra s objekty.
Tento japonský makak vytvořil sněhovou kouli a skutálí ji ze svahu dolů.
Neházejí s nimi po sobě, ale je to podstatná součást hravosti.
Lidská ruka při manipulací s objekty je ruka, která hledá mozek, mozek hledá ruku; hra je prostředkem, jak tyto dva prvky nejlépe spojit.
JPL, jak jsme ráno slyšeli, je skvělé místo.
Objevili dva konzultanty,
Franka Wilsona a Natea Johnsona,
Frank Wilson je neurolog, Nate Johnson je mechanik.
Vyučoval mechaniku na střední škole na Long Beach a zjistil, že jeho studenti nedokážou řešit problémy.
Snažžil se zjistit proč.
Došel k závěru, docela sám, že studenti, kteří nedokázali řešit problémy, třeba opravit auto, předtím manuálně nepracovali.
Frank Wilson napsal knihu „Ruka“.
Ti dva se setkali v práci pro JPL.
Nyní JPL, NASA a Boeing, než zaměstnají někoho na řešení problémů ve výzkumu a vývoji -- i kdyby absolvoval Harvard nebo Cal Tech s červeným diplomem -- pokud někdy neopravovali auta, nepracovali manuálně v raném dětství, nehráli si s rukama, tak ani nedokážou řešit problémy.
Proto je hra praktická a velmi důležitá.
Hra je poháněna zvědavostí a snahou o zkoumání.
(Smích)
Ale musí to být bezpečný průzkum.
Zdá se, že toto je v pořádku -- malý chlapec se zajímá o anatomii a to je jeho máma.
V jiných situacích by to úplně dobře nebylo.
Ale zvědavost a zkoumání jsou součástí hry.
Pokud se chcete začlenit, potřebujete sociální hru.
Sociální hra je součástí našeho současného bytí, další krok ve hře.
Hra na strkání a válení.
Zdálky se zdá, že se lvice perou.
Při bližším pohledu vidíme, že je to jako s ledním medvědem a huskym: žádné drápy, žádná naježená srst, mírný pohled, tlamy otevřené, ale bez vyceněných tesáků, jemné, ladné pohyby - všechny příznaky hry.
Divoká hra je pro nás všechny skvělým výukovým prostředkem.
Například předšškolním dětem by se mělo dovolit skákat, házet, pískat, křičet a pobíhat, aby tak mohly rozvíjet kontrolu emocí a spoustu dalších vedlejších sociálních schopností -- poznávacích, emočních a tělesných -- které jsou součástí divoké hry.
Hra pro diváky, rituály -- týká se nás všech.
Kdo jste z Bostonu, tak si vzpomínáte na tuto vzácnou chvíli, kdy Red Sox vyhráli Světovou sérii.
Díváte se na řeč těla a tváří na tomto nejasném obrázku a chápete, že všichni se účastní hry.
Hry ve svých představách.
Mám rád tuto fotku, protože je na ní má dcera, nyní je jí téměř 40 let, ale připomíná mi to její vyprávěnky a fantazii, její schopnost si vymýšlet v tomto předškolním věku.
Velmi důležitou součástí hráče je samostatná, nápaditá hra.
A tento mám velmi rád, je to také o nás.
Všichni máme vnitřní příběh, vlastní vyprávěnku.
Příběh je jednotkou srozumitelnosti ve většině našich mozků.
Dnes vám vyprávím příběh o hře.
Tento křovák vypráví o takhle velké rybě, která mu unikla, ale je to podstatnou částí hry.
Co znamená hra pro mozek?
Velmi mnoho.
Neznáme ještě všechno, co pro mozek hra znamená, protože do výzkumu hry neproudí příliš mnoho peněz.
Šel jsem do Carnegie požádat o grant.
Dali mi velký grant, když jsem se podílel na univerzitním výzkumu zločinů opilých řidičů, a myslel jsem, že mám dobré jméno, ale po půlhodině strávené vyprávěním o hře bylo jasné, že si oni nemyslí, že hra je seriózní téma.
Myslím, že -- tohle bylo před pár lety -- už je to minulost, téma hry je v popředí, protože se objevily dobré studie.
Nic nerozjasní mozek tolik jako hra.
Třídimenzionální hra rozehřeje mozeček, přivádí hodně impulsů do čelního laloku -- do výkonné části -- pomáhá rozvíjet kontextovou paměť a -- a tak dále.
Pro mě to je velmi prospěšné vědecké dobrodružství, zabývat se neurovědou hry a navzájem propojovat lidi, kteří o tom podobně nepřemýšleli ve svých vlastních oborech.
To je mimo jiné podstatou Národního ústavu pro hru.
Jeden ze způsobů, jak studovat hru -- je EKG z 256 elektrod.
Nemám bohužel hravě vyhlížející subjekt, ale umožňuje mobilitu, což omezilo skutečnou studii hry.
Nyní máme scénář hry matka-dítě, který hodláme realizovat.
Ukazuji to zde proto, abych seřadil své myšlenky o tom, co hra zhmotňuje.
Svět zvířat hru zhmotnil.
Vezměme potkany ze světa zvířat, kteří jsou naprogramováni ke hře v určitém období svého dospívání, a hru potlačíte -- potkani piští, bojují, kousají jeden druhého, to je jejich hra.
Pokud v jedné pokusné skupině zamezíte tomuto chování a umožníte ho v druhé pokusné skupině, když pak potkanům ukážete obojek nasáklý kočičím pachem, instinktivně prchají a schovávají se. Je to chytré -- nechtějí, aby je kočka zabila. Takže co se stane?
Obě skupiny se schovají.
Skupina, co si nehrála, nikdy nevyleze -- a umře.
Hráči zvolna prozkoumávají okolí a zkoušejí, co se stane.
Cožž mi říká, že alespoň u potkanů -- -- a myslím, že mají stejné neuropřenašeče jako my a podobnou stavbu kortexu -- že hra může být důležitá pro naše přežití.
A -- mohl bych hovořit o mnoha dalších studiích na zvířatech.
Tohle je důsledek herní deprivace.
(Smích)
Tohle zabralo čas -- musel jsem Homera dostat k nám a udělat fMRI a SPECT a několik EEG, ale je to domácí povaleč a jeho mozek se zmenšil.
Víme, že u domácích i jiných zvířat, pokud je jim odepřena hra, jejich mozek -- ani u potkanů -- se mozek nevyvine normálně.
Program říká, žže opakem hry není práce, ale deprese.
A kdyžž si představíte život bez hry -- žádný humor, flirtování ani kino, žádné hry ani fantazie, a tak dále.
Zkuste si představit kulturu nebo žživot, dospělého nebo jiného člověka, bez hry.
Na našem druhu je jedinečné, že jsme nastaveni k hraní si po celý žživot.
Všichni máme schopnost herních signálů.
Tohoto psa jsem vyfotil před pár týdny na pláži Carmel.
Po tomto chování následuje hra.
Je to úplně jasné.
Základy lidské důvěry jsou založeny na signálech hry.
V dospělosti tyto signály ztrácíme, kulturně i jinak.
To je škoda.
Myslím, žže máme co dohánět.
Zde je Jane Goodall se svým oblíbeným šimpanzem, tvář signalizuje hru.
Část signálního systému pro hru je založena na hlase, tváři, těle, gestech.
Poznáme -- myslím, žže když se dostáváme ke kolektivní hře, pro skupiny je velice důležité získat pocit bezpečí sdílením herních signálů.
Možná toto slovo neznáte, ale mělo by to být vaše biologické jméno a příjmení.
Protože neotenie znamená zachování juvenilních vlastností do dospělosti.
Podle lékařských antropologů a podle mnoha studií jsme nejvíce neoteničtí, nejvíce mladiství, nejpružnější a nejtvárnější ze všech stvoření.
A z toho důvodu i nejhravějšší, cožž nám napomáhá v přizpůsobivosti.
Rád bych zde zdůraznil způsob pohledu na hru, což je historie hry.
Vaše osobní herní historie je jedinečná, často na to nemyslíme.
Tuhle knihu napsal dokonalý hráč jménem Kevin Carroll.
Kevin Carroll vyrostl ve velmi deprivovaném prostředí: matka alkoholička, otec chyběl, život v centru Filadelfie, černoch, musel se starat o mladšího bratra.
Uvědomil si, že při pohledu z okna na hřiště tam venku se cítí nějak jinak.
Následoval svůj pocit.
A jeho žživot -- proměna jeho života od deprivace a jak by se dalo čekat -- případně vězení nebo smrt -- stal se lingvistou, trenérem týmu 76ers a nyní je motivační řečník.
Hře přičítá sílu transformace celého svého žživota.
Nyní k jiné herní historii, která právě probíhá.
Kdo si pamatujete na Al Gorea v jeho prvním období a pak během jeho úspěšné, ale nenaplněné kandidatury na prezidenta, možná si ho pamatujete jako poněkud toporného a málo sebejistou osobnost, alespoň na veřejnosti.
Při pohledu na jeho historii, v tisku široce dostupnou, se mi zdá, že alespoň z pohledu psychologa -- že většina jeho života byla nalinkovaná.
Léto znamenalo tvrdou práci v horkém Tennessee.
Ze strany svého otce, senátora a z Washingtonu čelil očekáváním.
Ačkoli si myslím, ž že určitě byl schopen hry -- protožže o tom já něco vím -- nebyl tehdy schopen, tak jak umí dnes věnovat pozornost svému vlastnímu nadšení a své vlastní vnitřní touze, což má podle mě základ v naší vnitřní hravé minulosti.
Rád bych vás povzbudil, abyste individuálně pohlédli co nejdál do své minulosti, ažž k nejjasnější, nejradostnější dochované vzpomínce na hru, ať užž je to hračka, narozeniny nebo prázdniny.
Začněte na té emoci stavět, jak je nyní spojena s vaším životem.
Možná zjistíte, žže snad změníte profesi -- což se pár lidem stalo, kdyžž mou radu následovali -- aby cítili více síly díky své hře.
Nebo budete moci obohatit svůj žživot tak, že hru upřednostníte a budete jí věnovat pozornost.
Většina z nás pracuje se skupinami, tuhle jsem dal dohromady, protože "d.school", škola designu ve Stanfordu, díky Davidu Kelleymu a mnoha dalším vizionářům této instituce, nám umožnila sestavit tuto skupinu a vytvořit kurs "„Od hry k inovaci“".
Uvidíte, že tento kurs má zkoumat lidské pojetí hry, něco jako pojetí ledního medvěda a huskyho a její důležitost pro kreativní myšlení: "„zkoumat herní chování, jeho vývoj a biologické základy; aplikovat tyto zásady na designové myšlení, podporovat inovace ve firmách; studenti budou pracovat se skutečnými partnery na designových projektech s rozšířeným použitím.“"
Děláme něco takového poprvé.
Asi tak 2 - 3 měsíce, a je to opravdu zábava.
Zde je náš hlavní hrdina, tento labrador, který nás naučil hodně o pojetí hry, a velmi starý a vetchý profesor zde v čele.
A Brendan Boyle, Rich Crandall -- a úplně napravo je Stuart Thompson myslím, žže bude společně s Georgem Smootem nominován na Nobelovu cenu, za neurovědu.
Také tam byl Brendan z IDEO, a my ostatní jsme seděli opodál a sledovali studenty, jak ve třídě aplikují herní principy do praxe.
Jedním z projektů bylo přijít na to, proč jsou schůze a jednání nudné a zkusit s tím něco udělat.
Následuje studentský film přesně o tomto.
Vypravěč:
Flow je duševní stav zjevení, kdy je člověk plně zaujat tím, co dělá.
Je charakteristický pocitem vybuzeného soustředění, plného zapojení a úspěchu v průběhu aktivity.
O schůzích jsme zjistili důležitý poznatek, totiž že si je lidé plánují jeden za druhým a naruššují si tak svůj den.
Účastníci schůze nevědí, kdy se dostanou zpět k úkolu, na kterém pracovali předtím.
Ale nemusí to probíhat takto.
(Hudba)
Důstojní, vousatí mniši v tomto místě zvaném "d.school“" vytvořili mítink, ze kterého po jeho skončení doslova vylezete.
Svlékněte si ho a můžete se ke mně vracet s klidnou myslí.
Protože až ho budete znovu potřebovat, mítink bude viset ve vaší skříni, doslova.
Nositelný mítink.
Když si ho oblečete, okamžitě máte k dispozici vše potřebné pro zábavný, produktivní a užitečný mítink.
Ale kdyžž ho sundáte -- tehdy se začnou dít věci.
(Hudba) (Smích) (Potlesk)
Rád bych vás všechny povzbudil, abyste se zaměřili ne na rozdíl mezi hrou a zábavou -- kdy se hře věnujete ve volném čase -- ale aby se váš život naplnil, minutu po minutě, hodinu za hodinou, tělesnými, objektovými, sociálními, fantazijními, transformativními druhy her.
Myslím, žže váš život bude lepší a plnější.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Podle toho, co říkáte, se mi zdá, že by někdo mohl soudit vaši práci jako --
Myslím, žže už jsem to slyšel, v populárních psychologických interpretacích hry, že pro zvířata a lidi je hra jakýmsi způsobem nácviku na aktivity v dospělosti.
Zdá se, že vaše práce ukazuje, že toto je úplně ššpatně.
SB:
Ano, nemyslím, že by to tak bylo, protože to vidíme na zvířatech.
Pokud zabráníte kočkám ve hře -- cožž je možné, všichni víme, jak se kočky jen tak poflakují-- byly by pak stejně dobrými ššelmami, i kdyby si nehrály.
Představte si dítě, které si hraje na King Konga, na automobilového závodníka, hasiče, ne ze všech se stanou závodníci nebo hasiči.
Také není souvislost mezi přípravou na budoucnost -- cožž většině lidí postačuje jako poznatek o hře -- a chápání hry jako samostatné biologické entity.
Čtyři nebo pět let jsem sledoval zvířata, cožž opravdu změnilo můj pohled klinického lékaře a nyní chápu, že hra má biologický význam, stejně jako spánek a sny.
Z biologického pohledu na spánek a sny, zvířata spí a mají sny, a procvičují a dělají další věci, které pomáhají paměti a jsou velmi důležitou součástí spánku a snění.
Dalším krokem v evoluci savců a stvoření s "božsky nadbytečnými" neurony bude hra.
Fakt, že lední medvěd a husky nebo straka a medvěd nebo vy a já nebo já a naši psi můžeme mít tento společný zážitek, ukazuje, žže hra je něco odlišného.
A žže je velmi důležitá v učení a formování mozku.
Takže to není něco určeného jen pro volný čas.
Jak děláte -- jste součástí vědecké komunity, a musíte obhajovat svou existenci na grantech a žádostech jako všichni ostatní -- jak zabraňujete -- a s některými vašimi daty, s tou důkladnou vědou, může být obtížné nakládat.
Jak se bráníte mediální interpretaci vaší práce, nebo vědecké interpretaci jejích aspektů jako v mozartovské metafoře, třeba: "„Á, MRI ukazuje, že hraní rozvíjí inteligenci.
Vezmeme děti, zavřeme je do ohrádek a přinutíme je hrát celé měsíce; ze všech budou géniové a půjdou na Harvard.“"
Jak zabráníte lidem, aby takto jednali podle vámi získaných dat?
SB:
Myslím, žže jedinou cestou je shromáždit poradce z řad praktiků -- kteří dokáží improvizací nebo šaškováním -- navodit stav hry.
Takže víme, že jde o hru.
No a pak přijde expert na fMRI a Frank Wilson a další typy vědců včetně neuroendokrinologů.
Když se tato skupina zaměří na hru, není lehké je nebrat v potaz.
Bohužel se to dostatečně neprovádělo pro Národní vědeckou nadaci, Národní ústav duševního zdraví, ani nikdo další se na to takto vážně nezaměřil.
Chci říci, žže neslýcháme o rakovině a nemocích srdce a jejich souvislostech se hrou.
A přesto vidíme, že pro přežití je to něco tak základního -- z dlouhodobého hlediska -- jako bádání o základních faktech veřejného zdraví.
JH:
Stuarte Browne, děkuji vám.
(Potlesk)
Já jsem designer a učitel.
Dělám více věcí naraz (multitasking) a nabádám své studenty, aby dělali velice kreativní design pomocí multitaskingu.
Ale jak efektivní multitasking opravdu je?
Uvažujme na chvíli o možnostech monotaskingu.
Pár příkladů.
Podívejte se na tohle.
Toto je výsledek multitaskingu. (Smích)
Snažil jsem se vařit, telefonovat, psát SMS a ještě nahrát nějaké fotky z tohoto skvělého grilování.
Někdo nám řekne o velice efektivních lidech, kterých je asi dvě procenta a kteří jsou schopní zvládat multitasking.
Ale co my, co naše realita?
Kdy jste si naposledy opravdu užili pouze hlas vašeho kamaráda?
Toto je projekt, na kterém pracuji. Je to série předních krytů mobilu, které by měly degradovat naše super, hyper — (smích, potlesk) které by měly degradovat naše super, hyper-mobilní telefony na jejich základní funkci.
Další příklad:
Byli jste někdy v Benátkách?
Je nádherné se jen tak toulat těmi úzkými uličkami po ostrově.
Ale naše realita plná multitaskingu je docela jiná, přeplněna informacemi.
Takže co takhle zkusit toto k znovu objevení našeho smyslu pro dobrodružství?
Vím, že mluvit o "mono" může znít divně, když možností je nespočet, ale zkuste uvažovat o možnosti zaměřit se jen na jeden úkol, nebo dokonce úplně vypnout náš digitální svět.
Dnes může každý vytvářet svůj mono produkt.
Proč ne?
Takže najděte svůj jeden úkol uvnitř světa multitaskingu.
Děkuju.
Potlesk
Nacházíme se v Palazzo Barberini a díváme se na Caravaggiovu malbu s názvem Narcis.
Je to příběh Ovidia o chlapci, který se zamiluje do svého vlastního odrazu ve vodě tak moc, že spadne do vody a utopí se.
Jak je známé, je po něm pojmenovaný květ a také narcismus.
V křesťanském pojetí je to příběh morálky a upozornění na to, co je opravdu důležité a co ne.
V každém případě je to pro malíře mimořádně zajímavý námět. Zejména proto, že vidíme skutečnou postavu a její odraz.
Malby samy o sobě jsou jakoby odrazy anebo zrcadla.
A také je tu myšlenka umělcovy zodpovědnosti z hlediska vytváření věrnosti realitě. Je zajímavé, že když se podíváte na tuto malbu, v odraze uprostřed malby je obraz matnější, o mnoho matnější, a viditelné jsou pouze nejjasnější části. Obraz je také neuvěřitelně abstraktní.
Hladina vody, konkrétně břeh, jako by rozděloval plátno na téměř přesné poloviny vytvářejíc spoj mezi rukama postavy a jejího odrazu, které se navzájem dotýkají. A pak je tu kruhový tvar vepsaný do obdélníkového plátna, který vytváří jeho paže.
Zdá se, že by to mohlo být něco jako metafora rozjímání v malbě a jejích cílech a nebezpečích, když malíř musel přemýšlet o tom, jak znázorní skutečnost, skutečnou postavu versus odraz této postavy a malba samotná je toho samým odrazem. Další věc je deformace postavy samé naklánějící se směrem k nám s nádechem tužby. Jsou tu barokní rysy: přesah obrazu do prostoru diváka a tmavé pozadí.
Velmi výrazné je mladíkovo koleno a také rukáv košile, který upoutá naši pozornost a odtahuje ji od toho, na co bychom se jinak dívali. To na co se díváme, je pouze místem, kam dopadá světlo a ne vždy je to nutně nejdůležitější věc.
Podívejme se na levou ruku na pravé straně plátna.
Pojďme se na to podívat zblízka. Zdá se, že jeho levá ruka se pevně opírá o zem. Postava se zdá být duchem nepřítomna, zaujatá vlastním odrazem, jako by se sama podepírala.
Vypadá, jako by padal do vody a to je přesně ten moment.
Snaží se obejmout sám sebe. Doslova je do sebe zamilovaný.
Avšak může obejmout pouze svůj odraz, který je samozřejmě nehmatatelný.
Ahoj.
Seznamte se s mojí kamarádkou Shoshanou.
Patří mezi zebřičky pestré a je v tom moc dobrá.
Mám ji tady, aby mi pomohla při vyprávění o srovnávací anatomii, což je studie o podobnostech a rozdílech v anatomii zvířat.
Srovnávací anatomii studujeme, protože nám pomáhá dozvědět se více o naší evoluci a o tom, co máme společného s našimi předky.
Organismy v sobě mají vepsanou svou evoluční historii, pokud víte, jak ji hledat.
Například: ke kterému z těchto dvou živých organismů byste řekli, že mám blíže?
K zebřičce Shoshaně nebo ke kytce Gordonovi?
Není to kvíz. Ale vlastně je to kvíz.
Je to ten nejjednodušší kvíz, jaký kdy v životě dostanete.
(znělka)
Gordon je zelený a dokáže si vytvořit potravu jen ze slunečního svitu, vody a oxidu uhličitého, zatímco Shoshana si potravu vyrobit neumí.
Musí se přemisťovat a hledat něco k snědku, musí unikat predátorům, hledat partnery, kálet na lavičky v parku, zrovna jako já, tedy až na to kálení na lavičky.
Mám na mysli ten pohyb.
Ano!
Neuvěřitelné, jsem více příbuzný ptákovi nežli rostlině.
Získali jste zlatou hvězdu.
Bylo to hned jasné, ale jak se vztahy mezi organismy stávají bližšími, otázky příbuznosti jsou mnohem zajímavější.
Co je zvíře?
Vím, že víte, co je zvíře, ale když se podíváte na Shoshanu a na mě, které aspekty budete zvažovat při stanovení, že jsme členy říše Animalia?
Dvě věci: na začátek - oba se pohybujeme.
Schopnost pohybu je spolehlivý znak toho, že je organismus zvířetem, pokud nejste houbou.
Ale vím, co si teď myslíte... prvoci, bakterie a archea, všichni se pohybují za pomocí bičíků a brv, ale také mají jen jednu buňku.
Právě pohyb vícebuněčných organismů je tak příznačný a specifický pro zvířata.
Zvířata se pohybují díky druhému charakteristickému rysu, který máme společný... ...jsme heterotrofové. Svou energii získáváme pojídáním jiných živých forem.
Pohyb nám také pomáhá vyhnout se predátorovi a vyhledávat partnery k reprodukci.
Rostliny jsou schopné se množit rozptylem svých semen za pomocí větru nebo využívají k oplodnění hmyz.
Kdyby to tak dělala suchozemská zvířata, zavládl by opravdový chaos.
Někteří vodní živočichové ve své blízkosti uvolňují pohlavní buňky, drží si pěsti a nejspíše potichoučku doufají, že někoho oplodní.
Zvířata si od doby, kdy musela jíst a přesouvat se, vyvinula anatomické tvary, které jim v těchto aktivitách pomáhají.
Všichni zjevně stejné tvary nemají.
Například, abychom se mohli pohybovali, Shoshana i já musíme být schopni používat sílu ke svému pohonu na zemi či ve vzduchu.
Já se odrážím od cesty svými chodidly a Shoshana využívá sílu svých křídel, což ji udržuje ve vzduchu a v pohybu.
Kdybych měl ve studiu žraloka...naštěstí ho nemám, takže budu předstírat, že jsem žralok. Mé ploutve by vyvíjely sílu na vodu, která by mě posouvala vpřed. Musím však být v těchto věcech opatrný, protože třebaže podobná stavba jako jsou ploutve, křídla či nohy mohou znamenat, že zvířata mají společného předka, může to také znamenat, že se u zvířat jen vyvinuly podobné tvary, protože jsou nejlepší strukturou k provedení jejich úkonu.
Tento jev nazýváme konvergentní evoluce.
Například tuňák, tučňák a tuleň jsou zvířata, která tráví celý nebo většinu času ve vodě.
Jeden je ryba, druhý pták a třetí savec, ale všichni tři mají soubor podobných znaků. Nejpozoruhodnější je opravdu elegantní tělo torpédovitého tvaru, které se ve vodě dokáže pohybovat jako nic jiného, a ploutve, které tato těla pohánějí.
Samozřejmě všechna tato zvířata mají rozdílný evoluční původ.
Každý z těchto tří mořských živočichů si nezávisle na sobě vyvinul podobný tvar těla, protože žijí ve stejném prostředí a potřebují provádět stejné činnosti.
Příklady konvergentní evoluce mohou být záludné ve spojování fyzikálního tvaru zvířete s jeho vývojovou historii.
Což je důvod, proč dlouho nikdo nevěřil srovnávací anatomii jako důkazu evoluce.
Dokud nepřišel Thomas Henry Huxley. (znělka)
Thomas Henry Huxley byl otcem srovnávací anatomie a moderní paleontologie, razil slovo agnostik, kterým popisuje svůj duchovní pohled a jako první došel k závěru, že se ptáci vyvinuli z malých masožravých dinosaurů. Uf, jsem rád, že sedím.
Navíc chováme velký respekt k jeho vousům.
Huxley se narodil v roce 1825 v Anglii, a na cestu lékaře se vydal poté co sloužil na lodi jako zdravotník.
Ve svých 20 letech, při plavbě do Austrálie, se začal zajímat o bezobratlé mořské živočichy.
Během plavby posílal vše co sepsal zpět do Anglie a když se vrátil domů, zjistil, že se stal docela slavným expertem na mořské bezobratlé živočichy a byl přijat do Královské společnosti.
Huxley si udělal přátele mezi významnými národními vědci včetně Charlese Darwina a o několik let později, když Darwin nastínil svou teorii evoluce a původu druhů,
Huxley prohlásil:
"Jak strašně hloupé je o tom nepřemýšlet!"
Vlastně začal podporovat Darwina tak moc, že mu všichni začali přezdívat Darwinův buldok, protože hrozil, že pořeže každého hlupáka, který se zle vyjádřil o evoluci.
Tahle je také povedená... Huxley řekl, když hovořil o Původu druhů: "Staré báby obou pohlaví shledaly to za jednoznačně nebezpečnou knihou."
Právě jste dostali Hux-facku.
S tímto novým nástrojem evoluční teorie a částečně ve snaze pomoci teorii prosazovat, pátráním po podobnostech v anatomii fosilních záznamů, v nichž našel hromadu zajímavých věcí, propojil Huxley paleontologii a biologii.
Zkoumal jasné podobnosti mezi fosiliemi prehistorických koní a dnešních koní, stejně tak jako mezi dinosaury a ptáky, ačkoli nikdo po dobu dalších 100 let nepřenesl jeho poznatky do podobností ptáků s dinosaury.
Pro případ, že ještě nejste rozhodnuti, zda-li je inteligence dědičná...
Thomas Henry Huxley je dědečkem spisovatele Aldouse Huxleyho, autora knihy Konec civilizace a sira Andrewa Huxleyho, který získal v roce 1963 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
A protože všechna zvířata mají stejný evoluční původ kromě toho, že sdílí některé anatomické stavby, jak Huxley vypozoroval, také my jsme sestaveni podle stejného elementárního plánu.
My sami fungujeme skoro stejně bez ohledu na to, jakým zvířetem jsme.
Zatímco zvířata mají rozdílné strategie od způsobu pohybu a získávání potravy, jakmile je potrava získána, všechna zvířata ji rozmělní, přemění ji v užitečnou energii a rozdělí živiny a eliminují odpad obdobným způsobem, pokud nejste zrovna houbou.
Každou z těchto funkcí vykonává soubor buněk, které se shlukují a vytvářejí v těle tkáně.
V lidském těle existují čtyři základní typy tkání: epitelová tkáň, pojivová tkáň, svalová tkáň a nervová tkáň.
Epitelová tkáň je tvořená buňkami, které jsou na sebe těsně navázány.
Její vrstva pokrývá každičký orgán a vede trávicím traktem, aby bránila šíleným kyselinám, hovínkům a podobným věcem jít tam, kde jít nemají.
Epitelová tkáň může také vytvářet kluzkou tekutinu umožňující jednotlivým orgánům po sobě navzájem klouzat podobně jako membrána, která vede uvnitř žeber tak, aby vaše zvětšující se plíce nevytvářely napětí, když se rozšiřují.
Většina pojivové tkáně je tvořena vlákny kolagenu, proteinu a přispívá k podpoře a struktuře vašeho těla a drží jednotlivé části pokupě.
Mezi příklady pojivové tkáně patří vnitřní vrstva kůže, šlachy, vazy a chrupavka a kost.
Pojivovou tkáň nevymezuje její schopnost spojovat, ale přítomnost mezibuněčné hmoty.
V tom smyslu, že části tkáně sahá mimo buňku.
Krev a tuk jsou zavádějícím způsobem považovány za pojivové tkáně.
Svalová tkáň je tvořena dvěmi specializovanými bílkovinami, aktinem a myosinem, které dokážou kolem sebe klouzat a umožňují pohyb. Obsahuje také spoustu dalších proteinů, včetně toho nejdelšího slova na světě titin.
Na závěr máme nervovou tkáň, která vytváří a vede elektrické signály v těle.
Tyto elektrické zprávy jsou řízeny nervovou tkání v mozku a jsou vysílány míchou do zbytku těla.
Nervová tkáň je tvořená dvěma typy buněk...neurony, ty jsou nositeli elektrické funkce a neuroglie, které zajišťují orchanu a výživu neuronů.
Tyto tkáně jsou pak uspořádány do orgánů, které mají v těle odlišné funkce a tyto orgány společně pracují v orgánové soustavě.
Například většina zvířat má trávicí soustavu tvořenou ústy, jícnem, žaludkem, střevy a řitním otvorem.
Hodně zvířat má kosterní soustavu tvořenou kostmi, šlachami, vazy a chrupavkami.
Několik týdnů si budeme o každé z těchto soustav podrobněji povídat.
Orgánové soustavy, podobně jako mnoho dalších druhů anatomických staveb, sdílí řada různých druhů organismů, pokud nejste houbou.
Protože zhruba před 1.6 miliardy let se vyvinul organismus, který měl trávicí a svalovou soustavu a najednou do toho dal vše a vyhrál.
Tento organismus byl obyčejný předchůdce všech dnešních zvířat a to je důvod proč se Shoshana a Já budeme poflakovat na zvířecím rodinném srazu.
Proces přirozeného výběru do určité míry závisí na myšlence rozmanitosti, totiž že uvnitř všech druhů existuje genetická rozmanitost.
Řekněme, že tady máme skupinu kruhových bytostí, jeden z nich má takovou barvu, další jsou zase jinak zbarvení. Ta je vlastně stejná, tenhle, tenhle a tenhle.
Z nějakého důvodu existují tyto varianty, přestože faktory prostředí neupřednostňují žádného z nich, někdy se může nějaký faktor prostředí změnit a způsobit, že tento jedinec je schopný se více rozmnožit.
Z nějakého důvodu je tento jedinec schopný rozmnožovat se častěji a tihle jedinci méně.
Někteří z nich třeba zahynou nebo je snědí ptáci nebo se prostě nejsou z nějakého důvodu schopni reprodukovat a pak jsou tito jedinci něco mezi tím.
Takže v průběhu času se v této populaci mění četnost určitých znaků.
Pokud jsou tyto změny dostatečně velké, mohou se tito jedinci stát dominantními a začít diskriminovat ve výběru ty druhé, protože jsou třeba tak odlišní.
Může tu být spoustu různých příčin.
Může to nakonec vést ke vzniku nového druhu.
Otázka samozřejmě zní, co tedy vede k této rozmanitosti?
Co vede v populaci, třeba i v naší populaci k tomu, že někdo je špinavý blond, někdo hnědovlasý a někdo černovlasý a že máme téměř nekonečnou škálu barev pleti nebo výšky postavy.
Co to způsobuje?
Jedna věc, na kterou mohu poukázat a o které jsme mluvili ve videu o DNA, je pojem mutace.
Jak jsme se dozvěděli, DNA je jen řada těchto bází.
Tedy adenin, guanin, řekněme, že mám nějaký thymin.
Více adeninu, nějaký cytosin.
Tahle řada kóduje, pokud je dost dlouhá - třeba pár set nebo pár tisíc bází - kóduje proteiny nebo věci, které ovládají jiné proteiny. V sekvenci ale může dojít k záměně v jedné bázi.
Třeba se tenhle cytosin z nějakého důvodu náhodně změní na guanin nebo jsou tyhle báze deletovány, to způsobí změnu v DNA.
Představte si jako kdybych otevřel zdrojový kód nějakého programu a začal náhodně měnit a vkládat písmena, aniž bych věděl, co dělám, tak ve většině případů program zničím.
Téměř vždy, ve velké většině případů, tohle nikam nepovede.
Buď to nic nezmění, například když do programu jenom přidám pár mezer nebo něco takového, program to nezmění, ale pokud začnu mazat středníky a čísla, tak to nejspíš program zničí.
Takže buď to nic neudělá, nebo to většinou organismus zabije.
Mutace někdy mohou způsobit, že postižená buňka úplně zešílí, a nejspíš uděláme celou řadu videí o rakovině. Tahle změna očividně poškodí organismus jako celek, i když pokud k tomu dojde až poté, co se organismus rozmnoží, pak to na to nepůsobí selekční tlak a nepřenese se to do další generace.
Ale to teď nebudu podrobně rozebírat.
Hlavní myšlenka je, že mutace nevypadají jako uspokojivý zdroj rozmanitosti.
Mohly by být zdrojem nebo částečně přispívat k vzácným znakům, ale musí tu být ještě něco významnějšího než mutace, něco co způsobuje diverzitu i uvnitř - možná bych tomu měl říkat rozmanitost - i uvnitř populace.
Odpověď tady opravdu máme přímo pod nosem.
Je to jeden z naprosto základních principů biologie. Tak základní, že většina lidí ani neuvažuje o tom, proč je to tak zařízené.
A to je pohlavní rozmnožování. Pohlavní rozmnožování.
Když mluvím o pohlavním rozmnožování, mám na mysli všeobecný pojem, když se podíváme na všechny organismy, které mají buněčné jádro - těm říkáme eukaryota.
Možná udělám celé video na porovnání eukaryot a prokaryot. Když se podíváme na všechny organismy od rostlin dál - skoro na všechny - ale když se podíváme na jaderné buňky, téměř ve všech případech pozorujeme, že máme samce a samice.
U některých druhů může být organismus samcem i samicí současně, ale všeobecná myšlenka je, že všechny organismy svým způsobem produkují verzi svého genetického materiálu, která se kombinuje s odlišnou verzí genetického materiálu druhého organismu.
Pokud by mutace byly jediným zdrojem rozmanitosti, pak bych prostě mohl pučením vytvořit nové Saly.
Tihle noví Salové by ze mě vypučeli, a jeden z nich by třeba mohl být mírně odlišný.
Ovšem to by, jak už jsme si řekli, většinu času přinášelo jen drobné změny, velmi málo rozmanitosti, která by spočívala v různých faktorech, které by ovlivňovaly tento proces pučení, kdy vytvářím identické kopie, většinu času by to bylo škodlivé.
Většinou by to organismus poškozovalo.
Když ale máme pohlavní rozmnožování, co se stane?
Vlastně tím mícháte všechny možné kombinace DNA ze zásoby vašeho druhu.
Zkusím to trochu víc objasnit.
Napřed smažu tuhle čmáranici.
Takže, my všichni - vztáhnu to na lidi, protože to přece jsme.
Máme dvacet tři párů chromozomů a v každém páru máme jeden chromozom od matky a jeden od otce.
Nakreslím to.
Takže chromozomy od mého otce jsou modré.
Takže mám jedna, dvě, tři a tak dále.
Dochází mi místo.
Zbytek udělám tady a sem dám jeden, který vypadá trochu odlišně.
Sem hodím jeden, který vypadá jako Y, řekneme si něco víc o chromozomech X a Y.
Pak tady mám dvacet tři chromozomů od matky.
Nechci podléhat stereotypům, ale možná je udělám v trochu více dívčí barvě.
Takže mám dvacet tři chromozomů od mé matky.
Jedna, dvě tři, čtyři a tak dále do dvaceti tří.
Takže co se nám tu děje?
Mám dvacet tři od matky.
Mám dvacet tři od otce.
Každý z těchhle chromozomů, nakreslil jsem je blízko u sebe, takže se soustřeďme třeba na tenhle pár.
Takže se díváme jen na chromozomy číslo - řekněme třeba chromozomy číslo tři.
Zvětšíme si chromozomy číslo tři.
Mám jeden od matky, tady.
Vlastně, možná to raději udělám takhle.
Pamatujte si, chromozom je jen velká - pokud vezmete DNA a obalíte ji proteiny vytvoří to tuto strukturu - je to prostě velká - když ji takto vidíte, nemusí být zřejmé, že tohle může být miliony bází dlouhé, takže možná bude vypadat takhle.
Je to hustě zabalená verze, vlastně je to dlouhé vlákno DNA, a když je normálně znázorněna takhle, většinou to neodpovídá realitě, o čemž si pak řekneme více, znázorňuje se takhle hustě zabalená.
Takže řekněme že tenhle je od matky a tenhle je od otce.
Říkejme tomu chromozom tři.
Oba jsou to chromozomy číslo tři.
Myšlenka je tedy taková, že získávám jiné znaky od otce a jiné znaky od matky.
Velmi to tady zjednodušuji, ale tohle je prosté znázornění, jak to funguje.
Tenhle chromozom tři třeba obsahuje gen pro barvu vlasů.
A třeba můj otec - aplikuji to na sebe.
Můj otec měl velmi rovné vlasy.
Takže někde na tomto chromozomu je gen pro rovné vlasy.
Řekněme, že je to tady.
Nezapomeňte, že gen může být tisíce bází dlouhý, ale řekněme, že tohle je gen pro vlnitost vlasů.
Verze toho genu od mého otce měla alelu pro rovné vlasy.
Alela je jen verze genu, takže ji nazvu alelou pro rovné vlasy.
Tenhle chromozom od mé matky v podstatě - jsou výjimky, ale ve většině případů - kóduje stejné geny jako ten druhý, proto jsem je dal vedle sebe.
Takže tady bude taky gen pro rovnost nebo kudrnatost vlasů, ale moje matka má kudrnaté vlasy.
Takže tady má gen pro kudrnaté vlasy.
Tahle verze genu je alela pro kudrnatost.
Gen prostě říká - tohle je gen určující, jestli máte kudrnaté vlasy nebo ne.
Každé verzi toho genu se pak říká alela.
Alela pro kudrnatost.
Když mám obě tyto alely ve svém těle, ve svých buňkách, jsou skutečně ve všech buňkách mého těla kromě - a o tom si řekneme za chvíli - pohlavních buněk, ale všechny buňky, kromě těch, které slouží k reprodukci, v sobě mají kompletní sadu chromozomů, což považuji za úžasné.
Ale jen některé chromozomy - například, tyhle geny budou k ničemu u nehtů, protože tam na kudrnatosti nezáleží.
Zjednodušuji to.
Možná, že budou důležité jinak.
Ale pro jednoduchost řekněme, že na některých místech na těchto genech nezáleží.
Takže některé geny se projevují jen v jistých buňkách, kterým říkáme somatické buňky, ty rozlišujeme od pohlavních buněk, gamet, o kterých budeme mluvit později.
Takže tohle jsou mé tělní buňky.
Tohle je naprostá většina vašich buněk, je to protiklad gamet.
A gamety - napíšu to sem, abych to vyjasnil - u samců jsou to spermie a u samic jsou to vaječné buňky, vajíčka.
Ale většina mých buněk má kompletní sadu chromozomů a chci říct, že pro každý dědičný znak mám vlastně dvě verze: jednu od matky a jednu od otce.
Těmhle se pak říká homologní chromozomy. Homologní.
To znamená, když vidíte předponu homo - homologní, Homo sapiens, homosexuál nebo homogenní - znamená to "stejný".
To vidíte všude.
Takže homologní znamená, že jsou téměř stejné.
Kódují z velké části tu samou sadu genů, ale nejsou identické.
Mohou vlastně kódovat trochu odlišné verze stejného genu.
Takže podle toho, jakou verzi dostanu, co se u mě projeví, je můj genotyp - zavedu tady další výraz, bombarduji vás spoustou nových slov.
Takže můj genotyp představuje soubor alel, soubor verzí genů, které mám.
Mám třeba pátou verzi alely pro kudrnatost.
V naší populaci může být několik verzí této alely.
Mám také i nějakou verzi alely pro rovné vlasy.
To je můj genotyp.
Můj fenotyp je, jak moje vlasy doopravdy vypadají.
Například dva lidé mohou mít různé genotypy, ale stejný - jejich verze genů mohou kódovat stejný vzhled vlasů - mohou tedy mít velmi podobný fenotyp.
Jeden fenotyp tedy může být reprezentován různými genotypy.
To je jedna věc, budeme o tom hodně hovořit později, ale chtěl jsem vám to teď představit.
Ale do celé téhle diskuze jsem zabředl, protože jsem chtěl mluvit o rozmanitosti.
Jak tedy dochází k rozmanitosti?
Takže, co se stane, když - zkusím to podat takhle.
Co se stane, když budu mít potomky?
Což se stalo - mám syna.
Takže můj příspěvek k jeho genotypu je náhodný soubor poloviny těchto genů.
Z homologního pár přispěji buď alelou, kterou jsem dostal od své matky, nebo tou od svého otce.
Takže řekněme, že spermie, která oplodnila vajíčko mé ženy, řekněme, že měla tenhle, tenhle - mohl bych prostě vzít jeden chromozom od každého z dvaceti tří párů.
Kolik kombinací celkem dostaneme?
Pro každou sadu můžeme vybrat jeden ze dvou homologních chromozomů a udělám to třiadvacetkrát. Dva krát dva krát dva - to je dvě na dvacátou třetí.
Mám tedy dvě na dvacátou třetí verzí, které může můj syn nebo dcera ode mě získat.
O tom, jak se to stane, si řekneme, až se budeme bavit o meióze, kdy při tvorbě spermií obsahují pohlavní buňky v podstatě jen jednu sadu, místo aby měly dvacet tři párů chromozomů, mají jen dvacet tři chromozomů.
Například vezmu jeden z každého páru a procesem meiózy, o kterém si povíme, vytvořím hromadu spermatických buněk.
Každá bude mít jeden chromozom z každého páru, jednu verzi z páru.
Třeba z tohohle páru si vezmu chromozom od otce, z tohohle od matky.
Pak vezmu ještě pár, ty ale nepatří vedle sebe.
Ještě třeba pár od matky.
Chromozom pět vezmu od otce a tak dále.
Možných kombinací je dvě na dvacátou třetí, protože máme dvacet tři párů, ze kterých vybírám.
Vajíčko mé ženy je na tom úplně stejně.
Má dvě na dvacátou třetí různých kombinací DNA, které může předat potomkovi podle toho, kterým z homologních chromozomů přispěje.
Počet možných kombinací, které může jeden pár vyprodukovat - používám tu jako příklad sebe, ale dá se to vztáhnout na všechno.
Na všechny druhy, které se rozmnožují pohlavně.
Pokud já mohu poskytnout dvě na dvacátou třetí kombinací DNA a moje žena může také poskytnout dvě na dvacátou třetí kombinací DNA, pak můžeme spolu vyprodukovat dvě na čtyřicátou šestou kombinací.
Abyste si udělali obrázek, jak velké číslo to je, je to asi dvanácttisíckrát větší číslo, než je současný počet lidí na Zemi.
I v rámci jednoho páru tedy existuje obrovská rozmanitost potomstva.
Kdyby se vám i to zdálo málo, mezi homologními páry při meióze může docházet k rekombinaci DNA.
To znamená, že když se při meióze homologní páry seřadí vedle sebe, může dojít k takzvanému crossing-overu. Při něm se tahle část DNA přesune sem a zapojí se, zatímco tahle DNA se přesune jinam a zapojí se tam.
Takže tohle všechno přejde sem a tohle všechno jde tam.
Když crossing-over skončí, zůstane nám DNA, která pochází od mé matky, nebo myslím, že pochází od mé matky, ale má v sobě kus, který pochází od mého otce, a ten, co pochází od mého otce, má v sobě kus od mé matky.
Nakreslím to ve správných barvách.
Pochází od mé matky, takhle.
Díky tomu je rozsah rozmanitosti ještě větší.
Místo předávání jednotlivých chromozomů, kdy každý chromozom je souborem vaší DNA, místo toho se teď můžeme zabývat kombinacemi na úrovni jednotlivých genů, což nám přináší téměř nekonečné možnosti rozmanitosti.
Představte si všechny ty varianty, které se mohou objevit, když začnete kombinovat různé verze stejného genu v populaci.
Navíc tu nejde jen o jeden gen.
Chci říct, ve skutečnosti geny samotné málokdy kódují specifickou věc. Málokdy se můžete podívat na jeden gen a říci "tohle jsou hnědé vlasy" nebo se podívat na jiný gen a říct "tohle je inteligence" nebo "tenhle dělá z lidí sympaťáky".
Obvykle je to celá řada genů, které se navzájem ovlivňují neuvěřitelně složitým způsobem.
Kudrnatost může být zakódována v celém souboru genů na různých chromozomech. Stejně i rovné vlasy může kódovat více genů na různých chromozomech.
Z úvahy o všech možných kombinacích je jasné, že se naráz může objevit jedna, která ještě nikdy neexistovala, ale najednou je tady a je velmi úspěšná.
Zamyslete se nad tím. Tato kombinace může, ale nemusí, přejít do další generace, díky rekombinaci.
Povíme si o tom více někdy později.
Chtěl jsem udělat jen úvod do pohlavního rozmnožování, protože je to opravdu hlavní příčina rozmanitosti uvnitř populace.
Je to v podstatě filozofická otázka, protože existenci samců a samic považujeme za téměř samozřejmou, protože se uplatňuje všeobecně, ale podle toho, co jsem si o tom přečetl, vyskytuje se teprve 1,4 miliardy let.
Je to skoro něco jako užitečná vlastnost. Protože s tímto stupněm rozmanitosti se přirozený výběr stává - vlastně je to tak, že tato rozsáhlejší rozmanitost, na rozdíl od pouhých mutací, i když i dříve mohl probíhat nějaký jednoduchý typ crossing-over, ale teprve pohlavní rozmnožování s tímto rozsahem rozmanitosti umožňuje mnohem efektivnější přirozený výběr.
Druhy, které se dokázaly rozmnožovat a rekombinovat svou DNA tímto způsobem, produkovaly rozmanitější potomstvo a to jim umožnilo být úspěšnější v přirozeném výběru, proto po čase měly početní převahu nad druhy, které to nedokázaly, a tak se tato vlastnost obecně prosadila.
Šlo by si představit svět popsaný v různých sci-fi, ve kterém existují tři pohlaví, prostě pohlaví jedna, dva a tři.
Nebo svět s deseti pohlavími.
Na Zemi je to ale tak, že existence dvou pohlaví představuje účinný a spolehlivý způsob zvyšování rozmanitosti uvnitř populace.
Doufám, že to pro vás bylo zajímavé,
Lidé od pradávna ostře rozlišovali mezi systémy, které jim připadaly jako neživé, a těmi, které se jim zdály být živé.
Na jedné straně máme například nádherný neživý celek v podobě krystalu, a na druhé straně nádherný, živý celek v podobě kočky.
Za posledních 150 let věda hranici mezi živými a neživými systémy trochu rozmazala. V současnosti máme za to, že mezi obojím existuje plynulý přechod.
Jeden příklad za všechny. Virus je přírodní systém.
Je ale velice primitivní.
Není živý, protože mu některé vlastnosti života chybí. Aby se mohl množit a vyvíjet, musí na živých systémech parazitovat.
Dnes ale budeme hovořit o pokusech na neživé části onoho spektra. O laboratorních chemických pokusech, kde se mísí neživé přísady, aby vznikly nové struktury, které mohou mít některé vlastnosti živých systémů.
Budu vlastně mluvit o pokusech, jak uměle stvořit život.
Jaké vlastnosti má tedy život?
Život v prvé řadě musí mít tělo, aby se vymezil od svého prostředí.
Život má také metabolismus, aby přeměnil získanou potravu ve stavební jednotky.
Život má také dědičnou informaci.
My, lidé, ji máme v DNA a předáváme ji v genech potomkům.
Když má tělo metabolismus, může dál vzniknout systém schopný pohybu a replikace. Pokud dál přidáme dědičnou informaci, může být systém schopný i evoluce.
Našim cílem tedy je laboratorně vytvořit jednu či více z uvedených vlastností.
Jak to děláme?
Vytváříme tzv. "protobuňku".
Je to jakási primitivní buňka.
Jednoduchý chemický model živé buňky. Buňka ve vašem těle se ovšem skládá z milionů různorodých, složitě propojených molekul. A ten celek pokládáme za cosi živého.
My vytváříme něco podobného, ale děláme to jen z desítek typů molekul. Vytváříme tedy něco na způsob života, ale pracujeme s nesrovnatelně menší komplexitou.
Začínáme zkrátka s něčím jednoduchým, a postupně se dostáváme dál.
Říká se tomu syntetická biologie.
Biolog Leduc o ní před sto lety prohlásil:
"Syntéza života, pokud k ní dojde, nebude tak senzační objev, jak si představujeme."
Stvoříme-li tedy umělý život, náš svět se tím nejspíš nijak nezmění.
"Pokud přijímáme evoluční teorii, budou první krůčky v syntéze života spočívat v tvorbě čehosi na rozhraní organického a neorganického, živého a neživého. Výtvor bude mít jen primitivní znaky života." (O tom jsem právě mluvil.)
"Další vlastnosti se budou zvolna přidávat během procesu evoluce v daném prostředí."
Z jednoduchých struktur, které mají jen některé vlastnosti života, vytváříme tedy struktury čím dál "živější".
A proto začínáme s protobuňkou.
Využíváme tzv. sebeuspořádávání.
To znamená, že když v laboratoři smísím nějaké chemikálie, tak se začnou samy uspořádávat do větších a větších struktur.
Takže na začátku mám struktury, které mají 10 tisíc molekul, a z nich vznikne nová struktura, která má 100 tisíc molekul.
Tohle jsou například membránové molekuly. Tyto krásné, komplexní struktury vznikly během několika sekund míšením molekul v určitém prostředí.
Funkčně a tvarově jsou podobné membránám v našich tělech. Právě z takových struktur můžeme vytvořit tělo protobuňky.
Podobně lze využít vody a oleje.
Voda a olej se sice nemísí, ale díky sebeuspořádání vytvoří šikovné krůpěje. A ty lze rovněž využít jako tělo protobuňky, jak uvidíme později.
Tím ale vytvoříme jen tělo.
Co další aspekty života?
Tohle je model protobuňky vytvořené z přírodního jílu zvaného montmorillonit.
Má chemicky aktivní povrch, na němž může probíhat metabolismus.
S jílem se totiž spojují molekuly, jako třeba RNA (vyznačená červeně).
RNA je obdoba DNA. Nese informaci a může se navázat na povrch jílu.
Tato struktura pak může vytvořit útvar ohraničený membránou. Z molekul tekutiny (vyznačených zeleně) tak může vzniknout tělo.
Takže pouhým laboratorním míšením látek můžeme díky sebeuspořádání vytvořit metabolický povrch, který má uvnitř molekulu nesoucí informaci.
To už je cesta k živým systémům.
Ale taková protobuňka pořád ještě nevypadá jako nic živého.
A taky živá není.
Jakmile vznikne, už nic nedělá.
Potřebujeme tudíž ještě něco navíc.
Potřebujeme například, aby protobuňka dokázala využívat energetické zdroje a udržovala tím v chodu své funkce, jako to dělají živé systémy.
Proto jsme přišli s jinou protobuňkou.
Je to krůpěj oleje, uvnitř které probíhá metabolismus. Protobuňka tak může využívat energii a počínat si v prostředí aktivně, jak teď uvidíme.
Krůpěj přidáme do kádinky s vodou.
A protobuňka se začne pohybovat.
Díky sebeuspořádání v ní probíhá chemický metabolismus. S jeho pomocí využívá energii a může se v daném prostředí pohybovat.
Pro živé systémy je pohyb velmi důležitý.
Protobuňka pohybem zkoumá prostředí. Dělá při tom chemické vlnky, čímž své prostředí přetváří.
Chová se jako živý systém, který usiluje o své zachování.
Tutéž buňku vyzkoušíme i v dalším experimentu.
Nechám ji pohybovat a za chvíli přidám potravu. Potrava bude mít modrou barvu.
Přidal jsem tedy zdroj potravy.
A protobuňka na něj naráží.
Přetváří se a je schopna vyhledat místo s nejvyšší koncentrací potravy, kde se zastaví.
Nejenže tedy naše protobuňka díky metabolismu využívá energii, aby se pohybovala. Ona navíc reaguje na prostředí a hledá v něm zdroje výživy.
Přitom nemá nervovou soustavu.
Je to jen balíček chemikálií. Ale svým složitým chováním už připomíná živý systém.
K vytvoření tohoto systému přitom stačí pět chemikálií, a to včetně vody, v níž je potrava.
V dalším pokusu jsme dali do téhož prostředí více protobuněk. Nalevo máme protobuňky, které se pohybují a vzájemně ohmatávají.
Protobuňky napravo kolem sebe jen krouží, jako by spolu složitě tančily.
Protobuňky tedy mají něco jako specifické chování, a to na úrovni jednotlivců i celých populací, podobně jako živé organismy.
Teď už jsou z vás experti na protobuňky, a tak si s nimi zahrajeme hru.
Vytvoříme z nich dva typy. Protobuňka A má chemický systém, díky němuž se zdá, jako by křepčila.
Už to, že primitivní buňka křepčí, je ostatně zajímavé. (smích)
Druhá protobuňka má ale jiný chemický systém.
Dokáže vyhledávat další protobuňky a spojovat se s nimi.
Teď oba typy umístíme do téhož prostředí.
Tohle je populace A. Tohle je populace B. Modré protobuňky B se začnou slučovat do jediného velkého útvaru.
Ostatní protobuňky zatím křepčí okolo.
A to pokračuje, dokud se nevyčerpá energie. Pak hra skončí.
Tenhle pokus jsem několikrát opakoval. Jednou se stalo něco velmi zajímavého.
Dal jsem protobuňky A a B opět do téhož prostředí, a ony vytvořily hybridní protobuňku AB.
Tady vidíte vzniklou protobuňku AB.
Protobuňka AB teď křepčí okolo a protobuňky B se mezitím spojily.
A teď se stane něco ještě zajímavějšího.
Sledujte, jak se spojí dvě velké hybridní protobuňky.
A křepčící protobuňka se najednou replikuje.
A pořád je to jen kapička chemikálií.
Vyšli jsme tedy ze dvou systémů o pěti chemikáliích.
Ty se zkřížily a vzniklo něco mnohem komplexnějšího. Došlo k emergenci schopnosti replikace.
Umíme tedy vytvořit zajímavé protobuňky, které mají hezké barvičky a zajímavě se chovají. Je snadné je vytvořit a jsou jako živé.
Možná nám tedy prozradí něco o zrodu života na Zemi.
Takhle nějak mohl vypadat první, snadno dosažitelný krok, kterým na Zemi začal život.
Tytéž molekuly tehdy už na Zemi byly. Jenom neměly tak čisté složení jako v našich pokusech.
Byly to složité směsi všeho možného. Nekontrolované chemické reakce vytvářely různorodé sloučeniny.
Byla to jakási zárodeční břečka.
Ani s moderními metodami ji neumíme zcela postihnout. Byl to takový hnědý dehet jako tady vlevo.
To vpravo je pro srovnání čistá verze téhož.
Něco podobného se děje, když v kastrolku zahříváte čistý cukr.
Teplo vytváří či naopak narušuje chemické vazby, a z cukru vzniká hnědý karamel.
Pokud v tom budete dál pokračovat, bude směs ještě různorodější a v kastrolku vám vznikne černá, dehtová hmota, kterou nejde vymýt.
A tak mohl vypadat vznik života z břečky, která byla na Zemi před 4,5 miliardami let.
Skutečnou výzvou tedy je vytvořit "živé" protobuňky nikoli z čistých chemikálií, nýbrž ze zárodeční břečky.
Proto jsme s pomocí samouspořádání vytvořili těla z kapek oleje. Ty černé tečky uvnitř jsou něco jako rozmanitý, komplexní, organický dehet.
Vzniklé protobuňky jsme opět podrobili našim pokusům. A výsledkem byl opět pohyb, jako by byly živé.
A opět se zdá, že protobuňky mají určitý typ chování. Tak jako předtím kolem sebe krouží a sledují se. Tentokrát však pracujeme v neupravených podmínkách, bez čistých chemikálií.
Tyhle protobuňky se živí dehtem a umí ho vystopovat.
Za chvíli do systému zleva pronikne zdroj potravy.
Protobuňky se ihned aktivují a plují ke zdroji, tak jako jsme to viděli předtím.
Ale znovu připomínám, že jde o prostředí plné nečistot, nikoli o sterilní laboratorní podmínky.
Tyhle protobuňky jsou tak trochu špindírové.
Ale mají vlastnosti, jako by byly živé, a to je hlavní.
Pokusy s umělým životem nám tak pomáhají načrtnout možnou cestu od neživých systémů k těm živým.
Navíc zároveň rozšiřují naši představu o tom, co život je a jak by mohl vypadat na jiných planetách, kde se může od života na Zemi výrazně lišit.
To mě přivádí k pojmu tzv. "divného života".
Ten pojem zavedl Steve Benner.
Vztahuje se ke zprávě Národní výzkumné rady USA z r.
2007, která se zamýšlí na tím, jak najít ve vesmíru život, i kdyby byl výrazně odlišný od života na Zemi.
Otázka totiž je, zda bychom život na jiné planetě vůbec poznali.
Autoři přišli se třemi obecnými kritérii.
Tady je jejich seznam.
Systém musí být za prvé v nerovnováze.
To znamená, že není mrtvý, že přijímá energii a využívá ji k uchování svých funkcí.
Příkladem je Slunce, které svítí na Zemi a pohání fotosyntézu a celý ekosystém.
Bez Slunce by patrně na Zemi nebyl život.
Zadruhé, život potřebuje tekutou formu. Ze struktur zamrzlých v pevné hmotě, jakkoli mohou být zajímavé, život nevznikne.
A zatřetí, potřebujeme schopnost tvořit a přerušovat chemické vazby.
Jinak život nedokáže přeměňovat potravní zdroje ve stavební jednotky a udržovat své funkce.
Dnes jsem vám tedy vyprávěl o jakýchsi podivných protobuňkách. Některé obsahovaly jíl a jiné zárodeční břečku. V některých byl místo vody olej.
I když neobsahují DNA, mají vlastnosti, jako by byly živé.
Hlavní totiž je, že splňují obecná kritéria živého systému.
Našimi pokusy s umělým životem na chemické bázi chceme nejen hlouběji porozumět vzniku a existenci života na Zemi, ale také tomu, jak by mohl život vypadat jinde ve vesmíru.
Děkuji.
(potlesk)
Otevřená data státní správy jsou jakékoli informace shromažďované ve státní správě pro vlastní účely, která jsou zveřejněna tak, aby je i ostatní mohli použít pro své vlastní účely.
Rufus Pollock:
Hnutí otevřených dat je cestou ke změně vztahu mezi občanem a státní správou tak, aby každý věděl, co se děje.
A pokud každý ví o aktuálním dění, pak je pro všechny mnohem jednodušší se přímo podílet na společnosti.
Chris Taggart: Naše životy jsou čím dál více řízeny daty, a naše životy samotné se čím dál více z dat skládají.
A jestli je to tak, tak nemít možnost získat si informace o sobě, o tom, kde žijeme, kdo nás zastupuje, které firmy obchodují se státní správou a podobně, znamená oslabování demokracie.
Rob McKinnon:
Nejde jenom o státní správu.
Státní správa je ve skutečnosti jen jednou částí naší společnosti.
Teď jsme na prahu významné společenské změny, a to v globálním měřítku.
Dohromady jsme schopni změnit způsob, jak společnost funguje.
Pomocí stránek jako je Wikipedia nebo souborů strukturovaných dat dáváme v globálním rámci dohromady rozsáhlý obraz o tom, jak naše společnost funguje a jak je organizována.
A proto jsme pouze na počátku obrovské změny ve způsobu, jakým fungujeme...
Umožňují firmám, jednotlivcům nebo neziskovým organizacím vytvořit zajímavé, užitečné a hodnotné aplikace a služby.
Zaprvé: Druhý způsob je podle mě o demokracii.
Je o podílení se na vládě a transparentnosti a zodpovědnosti. Je o možnosti vidět, co naše státní správa dělá.
A třetí způsob je prostě proč ne?
Otevíraní dat státní správy ve většině případů v zásadě nevytváří žádné nové náklady. Proč bychom neměli zveřejnit data, která už existují a která už jsou shromážďována?
Tom Steinberg:
Jedním z nich je možnost vytvářet ekonomickou hodnotu, která je prioritou pro mnoho lidí v dnešních těžkých časech.
Vytváření více pracovních míst, více firem a více ziskových firem, které přináší více peněz na daních, je samozřejmě důležitou součástí potenciálu otevřených dat.
Existuje taký obvyklý a staromódní důvod zveřejňování dat proto, abychom mohli odhalit možnou korupci a zneužívání veřejných prostředů nebo objevili skryté činnosti, které sice nemají nic dočinění s pěnězi, ale jsou nekalé nebo nezákonné.
Dá se očekávat, že lidé začnou vytvářet firmy založené na přidávání hodnoty k datům a využití dat v různcý aplikacích.
Jde také o to, aby organizace, které vytvářejí data, pracovaly účinněji a efektivněji.
My například pracujeme na projektu nazvaném WhereDoesMyMoneyGo.org, který vám ukáže, na co jsou používány vaše daně.
To je podle mě velmi důležitá část toho být občanem a vědět, kam jde můj největší příspěvek na stát.
A bez otevřených dat ve státní správě na tuto otázku nemůžu najít odpověď.
David Eaves:
Používáme naše federální data o znečištění, která promítneme do mapy společně s volebními daty, abychom vám ukázali, jaké firmy jsou ve vašem okolí nebo kdekoliv jinde, kde a kolik vytvářejí znečištění, a do kterého volebního okrsku spadají.
Tak můžete začít zjišťovat, jaká je úroveň znečištění okolo vás.
Tom Steinberg:
MySociety vytváří a spravuje různé webové stránky pro komunity a společnost.
Tím mám na mysli služby, které vám řeknou například
"kdo je můj politik?", "jak mu můžu napsat?", "o čem mluví v parlamentu?", "pro co volí?", "co dělá s penězi, které dostává?" To je stránka demokracie.
Na straně občanství vytváříme služby, které odpovídají na otázky jako "jak odstranit problémy na mojí ulici?",
"jak se dostanu od státní správy informace, které potřebuji?" a podobný typ jednoduchých problémů.
A brzy taky "jak odstranit moje problémy s dopravou?"
David Eaves:
Ve Vancouveru podléhá harmonogram svážení odpadků neustálým změnám.
Mění se každou chvíli a lidé tak pořád zapomínají, kdy musí vynést odpadky.
A teď můžou jednoduše navštívit webovou stránku, registrovat se, a my jim pošleme e-mail se zprávou "Zítra se u vás svážejí odpadky".
Jde o typ aplikace, kterou běžní lidé opravdu velmi rychle pochopí, protože jim poskytuje bezprostřední užitek.
Takže když lidé vidí aplikaci jako VanTrash, ptají se, jestli je to, k čemu slouží otevřená data?
A když řekneme, že ano, řeknou:
"Chci víc věcí jako je tahle."
Richard Cyganiak:
Jack Thurston:
To, o co se snažíme s Farmsubsidy.org, je spojit všechny různé údaje poskytované státní správou do jednoho datacentra, takže si lidé můžou on-line zjistit, co se děje nejen v jejich zemi, ale i v dalších zemích. A můžou si tak porovnat, kolik dostanou zemědělci v jedné části Evropské unie ve srovnání s jinou částí, kolik občané vloží na dotacích a kolik to stojí jednu zemi ve srovnání s jinou zemí.
Podle mě je tohle je jedním ze semínek celoevropské diskuse, která by měla existovat, protože už máme celoevropskou politiku.
Erik Swanson:
Jeden z mých oblíbených příkladů, jak byla data Světové banky použita, vznikl velice brzy potom, co jsme zveřejnili naši databázi.
Dostali jsme zprávu od skupiny, která jednoduše vzala celou naši databázi a zjistila, kde v datech něco chybí, a vytvořila mapy zobrazující pro každou zemi, pro každý ukazatel a pro každý rok, kde jsou v datech prázdná místa.
Nedozvěděli jsme se tím nic nového, ale dozvěděli jsme se to způsobem, kterým jsme to ještě neviděli a který byl samozřejmě také přístupný pro veřejnost.
Jsme v situaci, kdy potřebujeme mít data zveřejněná a potřebujeme, aby vznikl standard pro data, abychom je mohli zmapovat a porovnat.
Protože to, co je zapotřebí v Ugandě nebo v Afghánistánu není jenom vědět, jak Department for International Development nakládá s britskými nebo americkými penězi, ale jak to do sebe všechno zapadá.
Pracujeme na iniciativě nazvané International Aid Transparency Initiative, která se zabývá vyvíjením standardů pro to, jakým způsobem by měli dárci ve státní správě být transparentní ohledně darů, které poskytují.
Jednak kvůli zodpovědnosti k občanům a plátcům daní v jejich zemích, ale také k různým partnerům v rozvojových zemích, od jejich vlád, přes organizace občanské společnosti, k zástupcům parlamentu, z nichž všichni chtějí dostávat lepší informace o penězích přicházejících do jejich země.
Otevřenost a dostupnost těchto informací má potenciál zásadně změnit způsob, jak je s prostředky AID nakládáno, a efektivitu, se kterou je peněžní pomoc používána.
Důraz je přitom na otevřenosti těchto dat, aby je mohly používat různé skupiny různými způsoby, aby je zpřístupnily různým skupinám způsobem, který poslouží jejich určitým potřebám.
Erik Swanson:
Některé z bublinových grafů Hanse Roslinga, software Gapminder, který zobrazuje pokrok zemí v průběhu času s použitím animovaných a pohybujících se grafů...
Ještě dříve, než jsme naše data zveřejnili, Hans je v Gapminderu používal způsobem, který vedl velmi úspěšně ke zvýšení povědomí o problematice rozvojových zemí. Tom Steinberg:
Jak můžete přesvědčit vlády, které možná otevřená data nezajímají, že jim má smysl investovat čas, peníze a úsilí, aby jim začaly věnovat pozornost?
Myslím, že nejdůležitější jsou názorné ukázky.
Ukázky služeb, které jsou dobré a užitečné. A zejména služby, které lze jednoduše vysvětlit, a které poskytují jasně pochopitelnou hodnotu a prospěch každéme a ne jenom úzké skupince...
David Eaves:
Máme tři cíle. Prvním je pomáhat vytvořit komunitu okolo otevřených dat v co nejvíce městech po celém světě.
Druhým je poskytnout místo, kde se místní politici a vládní úředníci mohou setkávát s lidmi, které se o oblast otevřených dat zajímají, a kteří se v ní angažují, a taky vidět všechny ty úžasné věci, které se po světě dějí, a vidět, co se všechno děje, co dělají ostatní a co můžou dělat oni sami.
A pak třetím cílem je něco vytvořit, zkusit nechat každou komunitu něco vytvořit, protože nic není lepší proto, aby lidé pochopili, že na otevřených datech záleží, než když uvidí opravdu dobrou vizualizaci, díky které pochopí svou komunitu lépe než kdy jindy.
Jack Thurston: Naším úkolem je připomínat lidem, jak důležité je, že mají přístup k datům o tom, co dělá jejich státní správa. Ať už jde o to přimět novináře, aby o tom psali, pomoct neziskovým organizacím s tvorbou jejich kampaní zaměřených na data nebo jednoduše vytvářet aplikace, které můžou běžní lidé navštívit on-line a zjistit, co se děje.
Musíme být schopní předvést, že svět, ve kterém jsou data státní správy otevřeně přístupná, je lepší než svět, kde data otevřená nejsou.
Rufus Pollock: Nejlepší věci na nových technologiích jsou obvykle ty, které si nikdo původně vůbec nepředstavoval.
Například elektřina, když jí v 20. letech 19. století předváděl Faraday Gladstonovy v Královské společnosti.
"Vypadá to velmi pěkně, když tím můžete nechat žáby škubat nohama, ale jaký je smysl elektřiny?"
Faraday na to odpověděl:
"Dobře, ale jaký má smysl dítě?
V něco vyroste..."
Takže smyslem otevřených dat je, že pro nás, kteří žijeme v informačním věku a v informační společnosti, tvoří data a informace klíčovou infrastrukturu našeho světa.
Ton Zijlstra: Když se podíváte na to, jak lidé řeší problémy, obvykle se snažíme použít jednoduchá řešení, a to dokonce i pro obtížné a složité problémy.
Proto si myslím, že musíme použít data, která vypovídají o našich životech a prostředí, ve kterém žijeme, proto, abychom našli ne jednoduchá, ale fungující řešení obtížných otázek, kterým čelíme.
Kdy jste poprvé slyšel o Salu Khanovi a Khan Academy?
V Googlu jsme hledali nové postupy ve vzdělávání.
Hodně lidí si myslí, že dělají něco nového, i když vlastně vůbec nemění přístup, ale Sal řekl:
"Nebudeme dělat jen tato zajímavá desetiminutová videa, ale budeme měřit, zda to funguje, nebo ne". Máme tady člověka, který je ochoten říct:
"Pokud se mýlím, nevadí.
Google má spoustu různých projektů.
Proč tento?
Google je velmi úspěšný díky Americe, díky americkému systému výzkumu a vývoje, díky kvalitě našich vysokoškoláků atd.
Amerika se nestane opět nízkoplatovým výrobním státem. Budeme státem pokročilých výrobních, sofistikovaných služeb, globálních značek.
Všechno toto vyžaduje vyšší stupeň logického myšlení, které může být lepší učit použitím postupů Khan Academy.
- Použil jste někdy sám ta videa?
- Ano. Připomněl jsem si pár věcí z matematické analýzy.
Přesně před deseti lety jsem byl v Afganistanu.
Psal jsem o Afganistanu do novin a jako reportér Al Jazeery jsem byl svědkem mnoha utrpení a pustošení, kterému dala za vznik tato válka.
Pak, o dva roky později, jsem psal o jiné válce -- o válce v Iráku.
Byl jsem poslán do středu této války, protože jsem psal o válce ze severní části Iráku.
Válka skončila změnou politického režimu, stejně jako ta v Afganistanu.
A tento režim, kterého jsme se zbavili, byla ve skutečnosti diktatura, autoritářský režim, který tvořil po desetiletí obrovský pocit neschopnosti pohybu jak země, tak lidí samotných.
Nicméně tato změna, která přišla díky zahraničnímu zásahu, způsobila ještě horší okolnosti pro tento lid a prohloubila pocit otupělosti a méněcennosti v této části světa.
Po desetiletí jsme žili pod autoritářskými režimy -- v arabském světě, na Středním východě.
Tyto režimy v nás během tohoto času něco vytvořili.
Právě teď mi je 43 let.
Za posledních 40 let jsem viděl skoro ty samé tváře králů a prezidentů, kteří nám vládli -- staré, sešlé, autoritářské zkorumpované situace -- režimy, které jsme viděli kolem nás.
A tak jsem se na chvíli zamyslel, dožijeme se opravdové změny, která by k nám nepřišla zásahem cizího státu, doprovázenou utrpením z okupace, spojenou s invazí naší země a kolikrát prohlubováním pocitu méněcennosti?
Iráčani se zbavili Saddama Husseina, ale když viděli svou zem okupovanou cizími silami, byli velice smutní, cítili, že jejich důstojnost utrpěla.
A proto se vzbouřili. Proto se jen tak nepřizpůsobili.
A opravdu, další režimy vyzvaly své obyvatele,
"Chtěli byste takovou situaci jako v Iráku?
Chtěli byste zažít občanskou válku, sektářské zabíjení?
Chtěli byste být svědky zkázy?
Chtěli byste cizí vojska ve své zemi?"
A lidé si pomysleli,
"Možná je lepší tento autoritářským režimem, ve kterém žijeme, než tato druhá varianta."
To byla jedna z nejhorších situací, jakou jsme zažili.
Po 10 let jsme bohužel podávali zprávy o devastacích, zabíjení, o sektářských konfliktech, násilí, které vychází z velkolepé země, oblasti, která byla jednou zdrojem civilizací, umění a kultury po tisíce let.
Teď jsem zde, abych vám řekl, že budoucnost, kterou jsme si vysnili, konečně dorazila.
Nová generace vzdělaná, neizolovaná, inspirovaná celosvětovými hodnotami a globálním porozuměním pro nás stvořila novou realitu.
Našli jsme nový způsob, jak vyjádřit svoje pocity a sny.
Tito mladí lidé, kteří nastolují sebevědomí našim zemím v této části světa, kteří nám dali nový význam svobody a dodali nám odvahu vyjít do ulic.
Nic se nestalo.
Žádné násilí. Nic.
Pouze vyjdi na ulici a řekni z plných plic,
"Chtěli bychom skončit s tímto režimem."
Tak tomu bylo v Tunisku.
Za pár dní, Tuniský režim, který investoval miliardy dolarů do bezpečnostních agentur, miliardy dolarů do udržování, do pokoušení se udržet své věznice, se zhroutil, zmizel, díky hlasům veřejnosti.
Lidi, kteří byli inspirováni vyjít do ulic a nechat se slyšet, je se snažili zabít.
Tajné vládní organizace chtěly zatýkat lidi.
Našli něco, čemu se říká Facebook.
Našli něco, čemu se říká Twitter.
Byli překvapeni všemi těmito různými záležitostmi.
A řekli, "Tyto děti jsou svedeni na nesprávnou cestu."
Proto chtěli po rodičích, aby vyšli do ulic, posbírali je a přivedli zpět domů.
To je, co říkali.
To byla jejich propaganda.
"Vemte tyto děti domů, protože jsou svedeni z cesty."
Ale ano, tito mladí, kteří byli inspirováni celosvětovými hodnotami, kteří jsou dostatečně idealističtí, aby si představili velkolepou budoucnost a zároveň dost realističtí, aby tuto představivost a tento proces uvedli do rovnováhy -- bez použití násilí, bez pokusu o vytvoření chaosu.
Tito mladí lidé, oni nešli domů.
Jejich rodiče opravdu vyšli do ulic a podpořili je.
A takto vznikla revoluce v Tunisku.
My v Al Jazeeře jsme měli roky zákaz jezdit do Tuniska a vláda nedovolila, aby tam byl žurnalista z Al Jazeery.
Ale našli jsem tyto lidi na ulici, všichni byli naši reportéři, posílajíc do naší kanceláře fotky, videa a zprávy.
Z ničeho nic se kancelář v Doha stala centrem, kterému se dostávalo příspěvků od obyčejných lidí -- od lidí s konexemi a ambicemi, kteří se osvobodili od pocitu méněcennosti.
A pak jsme se rozhodli: Pouštíme zprávy do éteru.
Budeme tím hlasem, který jiní lidé nemají.
Tuto zprávu budeme šířit.
Ano, někteří z těchto mladých lidí mají připojení k Internetu, ale takových je v Arabském světě velice málo, což je z důvodu mnoha problémů, kterým čelíme.
Ale Al Jazeera se chopila hlasu těchto lidí a my ho umocnili.
Přenesli jsme ho do každého obýváku v Arabském světě -- mezinárodně a celosvětově, díky našim anglickým kanálům.
A pak lidé začali cítit, že se začíná dít něco nového.
A pak se Zne al-Abidine Ben Ali rozhodl odejít.
A pak to začalo v Egyptě, a Hosni Mubarak se rozhodl odejít.
A nyní Libye, jak vidíte.
A pak přišel Jemen.
Pak máte mnoho dalších zemí, které se snaží znovuobjevit ten pocit "Jak si představujeme budoucnost, která je velkolepá a nenásilná a svobodomyslná?"
Chci vám něco říci, připojení k Internetu vytvořilo nový postoj.
Ale tento postoj je stabilně věrný půdě a zemi, ve které se vylíhnul.
A toto byl hlavní rozdíl oproti mnoha dřívějším iniciativám, které se snažily něco změnit, před tím jsme si mysleli a vláda nám řekla -- a dokonce to někdy byla pravda -- že změna je na nás uvalena, a tak ji lidé zavrhli, protože si mysleli, že je to cizí jejich kultuře, stále jsme si mysleli, že změna se bude šířit zevnitř, že změna bude smíření s kulturou, s kulturní diverzitou, s naší vírou a tradicí a naší historií, ale stejně tak bude přístupná celosvětovým hodnotám, spojena se světem, tolerantní k vnějšímu světu.
A toto se děje právě teď v Arabském světě.
Toto je ta chvíle, tento moment nastal. Vidíme, jak se tyto významy setkávají a spolu dávají za vznik začátku velkolepé epoše, která vznikne v této oblasti.
Jak se s tím vyrovnala privilegovaná vrstva -- tak zvaná politická elita?
Přes Facebook přivedli na náměstí Tahrir velbloudy.
Před Al Jazeerou začli praktikovat tribalismus.
A pak, když neuspěli, začli mluvit o konspiracích, které vznikly v Tel Avivu a Washingtonu, aby rozdělily Arabský svět.
Začli šířít na Západ "Obávejte se Al-Kajdy. Al-Kajda obsazuje naše území.
Jsou to Islamisté, co se snaží vytvořit nový Imaras.
Bojte se takových lidí, kteří přicházejí, aby zlikvidovali vaši civilizaci.
Naštěstí, lidi dnes nelze oklamat.
Protože tato zkorumpovaná elita v této oblasti dokonce ztratila schopnost oklamat.
Nemohli a nemohou si představit, jak by se doopravdy poprali s takovou realitou.
Prohráli -- byli odděleni od svých lidí, od davů, a tak je teď vidíme se hroutit, jednoho po druhém.
Al Jazeera není nástroj revoluce.
My revoluce nezpůsobujeme.
Nicméně, když se stane něco tak velkého, jsme ve středu dění.
Z Egypta jsme byli vykázáni a někteří naši korespondenti byli zatknuti.
Ale většina našich kameramanů a žurnalistů se v Egyptě ukrývali -- dobrovolně -- aby mohli podávat zprávy, co se děje na náměstí Tahrir.
Po 18 dní naše kamery živě vysílaly hlasy lidí na Tahrir náměstí.
Pamatuji si jednu noc, kdy mi někdo zavolal -- obyčejný člověk, kterého jsem neznal -- z Tahrir náměstí.
Řekl mi, "Apelujeme na vás, abyste nevypínali kamery.
Jestliže kamery dnes večer vypnete, dojde ke genocidě.
Ochraňujete nás tím, že ukazujete, co se děje na náměstí Tahrir."
Cítil jsem tu zodpovědnost zavolat našim korespondentům a zavolat do naší kanceláře a říct jim: "Udělejte vše, co je ve vašich silách, abyste nevypínali v noci kamery, protože ti lidé se opravdu cítí sebevědomě, když někdo vysílá jejich příběh -- a také se cítí bezpečně."
Takže máme šanci, abychom vybudovali novou budoucnost v této části světa.
Máme šanci jít a přemýšlet o budoucnosti jako něčem, co bude přístupné okolnímu světu.
Neopakujme chybu, jakou byl Írán, Misdaqovu revoluci.
Pomozte nám se osvobodit -- hlavně na Západě -- od posuzování této částí světa podle ropy a zájmů určitých skupin, osvobodit se od iluze stability a bezpečnosti.
Stabilita a bezpečnost autoritářských režimů může vést pouze k terorismu, násilí a destrukci.
Nechte nás přijmout rozhodnutí lidu.
Nenechte nás vybrat a rozhodnout se, kdo má vládnout jejich budoucnosti.
Budoucnost by měla být spravována lidmi samými, i když nás někdy můžou tyto hlasy vyděsit.
Ale hodnoty demokracie a svobody volby, která se právě teď žene přes Střední Východ, je nejlepší příležitostí pro tento svět, pro Západ i pro Východ, jak spatřit stabilitu a bezpečnost a spatřit přátelství a toleranci, která se šíří z Arabského světa, než přihlížet násilí a terorismu.
Nechte nás podporovat tento lid.
Nechte nás podpořit je. A nechte nás vzdát se naší malicherné sobeckosti, abychom mohli přijmout změnu a abychom s lidmi z této oblasti oslavili ohromnou budoucnost, naději a toleranci.
Budoucnost je zde a budoucnost je právě teď.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji moc.
(Potlesk)
Chris Anderson: Mám pro vás jen pár otázek.
Děkuji, že jste přišel.
Jak byste popsal historickou významnost toho, co se teď děje?
Je to příběh roku, příběh desetiletí, nebo něco víc?
Tohle by vlastně mohl být největší příběh, na jakém jsme pracovali.
Psali jsme o hodně válkách.
Psali jsme o hodně katastrofách, o mnoha problémech, konfliktních zónách a ožehavých oblastech, protože jsme byli v centru dění.
Ale tento příběh -- je to významný příběh, je to překrásné.
Není to něco, o čem jen píšete, protože musíte popsat ohromnou událost.
Jste svědkem změny v dějinách.
Jste svědkem zrození nové éry.
A o tom je celý tento příběh.
Na Západě je stále dost lidí, kteří jsou skeptičtí nebo si myslí, že se jedná o přechodnou fázi před mnohem více alarmujícím chaosem.
Opravdu věříte, že, když teď budou v Egyptě demokratické volby, vláda by mohla zastávat některé z hodnot, o kterých jste tak nadšeně mluvil?
Lidé opravdu, po pádu Hosni Mubarakově režimu, mladí, kteří se sami sdružili do určitých skupin a rad, střeží tuto změnu a snaží se ji dostat do správných kolejí, aby zajistili demokratické hodnoty, ale zároveň ji udělat přijatelnou, udělat ji rozumnou, aby nevycházela příliš ze zažitého standardu.
Podle mého názoru tito lidé jsou mnohem rozumnější, nejen než nejvyšší politikové, ale i nejvyšší intelektuálové a dokonce i vedoucí pozice protistrany včetně politických stran.
V tuto chvíli jsou mladí lidé v Arabském světě mnohem chytřejší a schopnější uskutečnit změny, než ti staří -- včetně politických a kulturních a ideologických starých režimů. (Potlesk)
Nechceme teď politicky zaplétat a zasahovat.
Co by měli lidé tady na TEDu, tady na Západě, dělat, jestliže se chtějí zapojit a pomoct a věří v to, co se právě teď děje?
Myslím, že jsme objevili velmi důležitou záležitost v Arabském světě --
lidé se zajímají, lidé zajímá tato velká změna.
Mohamed Nanabhay, který je zde přítomen, hlava Aljazeera.net, mi pověděl, že máme 2,500 procentní nárůst návštěvnosti našich stránek z různých koutů světa.
50 procent je přitom z Ameriky.
Protože jsme zjistili, že se o to lidé zajímají, a lidé by rádi věděli -- dostávají zprávy přes Internet.
Naneštěstí, v USA v současné době vysíláme Al Jazeera English pouze v oblasti Washingtonu D.C.
Ale mohu vám říci, toto je chvíle na oslavu. Skrze navazování kontaktů s těmi lidmi na ulici a vyjadřováním naší podpory a vyjadřováním tohoto všeobecného postoje podpory slabých a utlačovaných můžeme vytvořit lepší budoucnost pro nás všechny.
Well Wadah, skupina členů TED komunity, TEDx Cairo, právě teď pořádá meeting.
Jejich řečníci myslím slyšeli váš proslov.
Děkuji za vaši inspiraci.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Tady je fotografie Dr. Korotkova.
Dr.
Korotkov byl velmi známý ruský doktor, který žil asi před 100 lety a to, s čím přišel, bylo něco velmi chytrého, co nás stále všechny, nebo mnoho z nás, ovlivňuje.
Žil na začátku 20. století a kolem roku 1905 začal přemýšlet o cévách a snažil se přijít, jak využít stetoskopu... (nakresleme si tady kůži, která je nad cévou)
"Jak bych mohl použít stetoskop ke zjištění krevního tlaku?"
Říkal si:
"Jak bych to asi udělal?"
První věc, kterou se rozhodl udělat, bylo nafouknout tlakovou manžetu aby zvenčí, přes kůži, mohl na cévu působit velkým tlakem.
Řekl si: "Tak například zkusme nějakých 200 mmHg (milimetrů rtuti)." V našem příkladu předpokládejme, že pracuje se mnou, že pracuje s mojí cévou, a můj krevní tlak je kolem 115 systolického na 75 diastolického.
Jestliže tedy zvenčí působíme tlakem 200 mmHg, co se stane?
První věc: céva určitě nezůstane průchozí, správně?
Celá se smáčkne, udělá tedy tohle.
A jak na krev působí takovýhle tlak, tak se krev obrátí a řekne si: "Dobrá, tudy to nejde."
Takže pokud to bude tady poslouchat stetoskopem, uslyší jen ticho. Nebude slyšet vůbec nic, bude to úplně potichu.
Vytvořili jsme tedy "ticho", protože tudy v tuto chvíli neproudí žádná krev, protože céva je zmáčknutá.
OK, Dr. Korotkov nad tím přemýšlel a řekl: "Dobře, co když budu pokračovat a udělám něco trochu jiného?"
Trošku to tu povolíme, protože to, co chce udělat dál, je použít místo tlaku 200 mmHg jako minule tlak přesně 115 mmHg, což je přesně můj systolický tlak.
A pořád poslouchá svým stetoskopem.
Tohle je jeho stetoskop. Poslouchá stejně jako předtím.
A nyní ten tlak uvnitř cévy na chvíli dosáhne 115 mmHg a trocha krve stříkne skrz.
Takže, nazvu to puls krve, prostě takové stříknutí krve se dokáže dostat skrz.
A teď to zajímavé. Jak krev prochází skrz, protože ta céva se jen tak tak otevřela, musí se vlastně protlačit skrz. A přitom se hodně rozvíří.
A to lze slyšet stetoskopem.
Takže když proběhne puls, tak uslyšíte nějaký zvuk. Takže vlastně dostanete nějaký zvuk.
Napíšu to, zvuk.
A původ tohoto zvuku je ve vířivém (turbulentním) proudění, což je velice důležité.
A je zajímavé, že si toho všiml, nebo že to vymyslel.
Takže když přecházíte z ticha (S) do zvuku (N), jak zjistil Dr.
Korotkov, tak to je okamžik, kdy jste zjistili, jaký je systolický krevní tlak.
Docela chytrý způsob jak to zjistit, ne?
Systolický krevní tlak. A tak si řekl:
"Dobrá, a co když půjdeme ještě dál?"
A použil samozřejmě stetoskop, aby si to poslechl.
Pořád poslouchá. A zjistil, že teď ta krev teče velmi plynule. Velice plynulý proud skrz tuhle cévu.
A tomu se říká laminární proudění.
A teď dostanete laminární proudění, místo vířivého proudění, které tam bylo předtím.
A teď, když máte laminární proudění, tak už nic nenaráží do stěn, jak jsem o tom mluvil předtím. A díky tomu nastává ticho. Je to opět velmi potichu.
Takže nastalo znovu ticho.
Ale z úplně jiných důvodů. Prvně tady nebyla žádná protékající krev, to bylo, když byl tlak zvenčí 200 mmHg. Ale teď to je 75 mmHg, což je mnohem méně, ale opět nastalo ticho avšak z jiného důvodu.
Teď tady protéká krev, ale teče tak plynule a klidně, takzvané laminární proudění, že ve stetoskopu vlastně nic neslyšíte.
A uvědomil si, že když přejdete od zvuku k tichu, tak zjístíte diastolický krevní tlak.
Takže pokaždé, když jdeme k doktorovi nebo za sestřičkou, aby nám změřili tlak, tak je to díky Dr. Korotkovovi a jeho pozorováním někdy před 100 lety.
Porovnejte výrazy a doplňte správné porovnávací znaménko.
Na levé straně máme 7907.
To je 7000 plus 900 plus 7. Tedy na levé straně máme hodnotu 7907.
Porovnejme to nyní s výrazem na pravé straně.
Na pravé straně máme 7000 plus 970, což je 7970.
Nebo si to můžeme rozložit.
Můžeme to zapsat jako 7000 plus 900 plus 70. A jednotky nemáme žádné.
Porovnejme si výrazy navzájem. V obou výrazech je to sedm tisíc, protože na místě tisíců je stejné číslo 7.
Máme i stejný počet stovek.
Stovek je 9.
Desítky nemáme nalevo žádné, máme tam 7.
Vpravo nemáme jednotky, máme tam 70.
A 70 je víc než 7.
Ćíslo napravo je větší než číslo nalevo. Jinými slovy, číslo nalevo je menší než číslo napravo.
Pamatuji si znaménko menší, protože špička ukazuje na menší číslo. Všechna tahle znaménka ukazují na menší číslo.
Tohle znamená "větší než".
Menší číslo máš vlevo.
Tohle je "méně než".
Menší číslo máš vlevo.
Takže zaškrtneme "menší než".
Toto je menší než tohle.
Co víme o budoucnosti?
Těžká otázka, jednoduchá odpověď: nic.
Neumíme předvídat budoucnost.
Můžeme jen vytvořit vizi budoucnosti, jak by to mohlo být, vizi, která odhaluje problémové oblasti, což je inspirativní, a je tím nejdůležitějším momentem, který zpřetrhá pouta běžného myšlení.
Existuje mnoho lidí, kteří vytvořili své vlastní vize o budoucnosti, například tato vize z počátku dvacátého století.
Tady píšou, že je to zaoceánské letadlo budoucnosti.
Přeletí Atlantský oceán za pouhý den a půl.
Dnes víme, že se tato vize budoucnosti nesplnila.
Tohle je naše největší letadlo, které máme --
Airbus A380. Je obrovské, vejde se do něj hodně lidí a je technicky zcela odlišné od vize, kterou jsem vám ukázal.
Já pracuji v týmu s Airbusem, a vytvořili jsme naši vizi o udržitelnější budoucnosti letectví.
Udržitelnost je pro nás hodně důležitá, měla by zahrnovat sociální, ale i ekologické a ekonomické hodnoty.
Vytvořili jsme rozrušenou konstrukci, která napodobuje kosti či celou kostru, jak se vyskytují v přírodě.
Což je důvod, proč to možná vypadá trochu divně, zejména pro lidi, kteří se zabývají konstrukcí obecně.
Přinejmenším je to určitý náčrt, pomocí kterého zkoumáme naše představy o jiné budoucnosti.
Jací jsou naši budoucí zákazníci?
Takže, máme staré, máme mladé, stále se posiluje pozice žen, a je tu jeden mega-trend, který nás všechny ovlivňuje.
Toto je budoucí antropometrie.
Naše děti jsou stále větší, ale zároveň rosteme do různých směrů.
Potřebujeme uvnitř letadla prostor, uvnitř velmi hustě zaplněné oblasti.
Lidé mají různé potřeby.
Víme, že podpora aktivního zdraví je potřebná, zejména u starých lidí.
Chceme individuální zacházení.
Oceňujeme možnost být produktivní po celou dobu cesty, a v budoucnosti chceme použít nejnovější rozhraní mezi člověkem a strojem, a všechno toto chceme integrovat do jednoho celistvého produktu.
Spojili jsme tyto potřeby s technologickými tématy.
Například se ptáme sami sebe: Jak můžeme získat více světla?
Jak můžeme vpustit do letadla více denního světla?
Například tento letoun nemá žádná okna.
A co třeba datový a komunikační software, který budeme v budoucnu potřebovat?
Věřím, že letadlo budoucnosti bude mít své vlastní vědomí.
Bude to spíš živý organismus než jen kolekce velmi složitých technologií.
V budoucnu to bude úplně jiné.
Bude komunikovat přímo s cestujícími na své palubě.
A pak se bavíme i o materiálech, syntetické biologii, například.
Jsem přesvědčen, že budeme mít více a více nových materiálů, které budeme moci později použít na konstrukci, protože konstrukce je jeden z klíčových aspektů při návrhu letadla.
Porovnejme si starý svět s novým světem.
Chci vám jen ukázat na čem dnes pracujeme.
Tohle je držák odpočinkového prostoru osádky A380.
Musí vydržet velkou váhu a je vytvořený podle pravidel klasické konstrukce.
Tohle je stejný držák pro stejný účel.
Vychází z konstrukce kostí.
Proces konstrukce je zcela odlišný.
Na jedné straně máme 1,2 kg, a na druhé straně 0,6 kg.
Takže tato technologie, 3D tisk a nová pravidla designu nám pomáhají snížit hmotnost, což je nejdůležitější problém při návrhu letadla, protože je úzce spojen s produkcí skleníkových plynů.
Posuňte tuto myšlenku trochu dopředu.
Jak příroda buduje svoje součástí a konstrukce?
Příroda je velmi chytrá.
Veškeré informace přenášejí tyto stavební kameny, které nazýváme DNA.
A příroda podle nich staví velké kostry.
Vidíme, že jde o přístup zdola nahoru, protože veškeré informace, jak jsem řekl, jsou uvnitř DNA.
A ten se zkombinuje s přístupem shora dolů, protože v našem každodenním životě trénujeme svaly, trénujeme kostru, aby byla stále silnější.
A stejný přístup lze použít i na naši techniku.
Naše stavební bloky tvoří uhlíkové nanotrubice, například, a ve výsledku vytváří velké beznýtové kostry.
Jak to konkrétně vypadá, můžete vidět zde.
Představte si, že uhlíkové nanotrubice se vytvářejí uvnitř 3D tiskárny, a jsou vloženy v matrici z plastu, a tvarují se podle síly která působí na komponentu.
A máte jich biliony. Můžete je ohýbat jako dřevo a můžete vzít toto dřevo a morfologicky optimalizovat do struktur, podstruktur, které umožňují přenášet elektrickou energii nebo data.
A teď tento materiál zkombinujeme s přístupem shora dolů, a stavíme větší a větší komponenty.
Jak může takové letadlo budoucnosti vypadat?
Máme různá sedadla, která se přizpůsobí tvaru budoucího cestujícího, i s jeho proporcemi.
Máme společenské oblasti uvnitř letadla, které se mohou proměnit na místo, kde si můžete zahrát virtuální golf.
A konečně, tato bionická struktura, která je pokryta transparentní biopolymerní membránou, opravdu radikálně změní způsob, jak se díváme na letadla v budoucnosti.
Jak řekl Jason Silva, pokud si to dovedeme představit, proč to tak i neudělat?
Uvidíme se v budoucnosti.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Naplňujete formičky na led vodou.
Zjistíte, že do každé formičky se vejde stejné množství vody, ale z každé formičky vznikne jiný počet ledových kostek.
Modrá formička vytvoří 8 shodných ledových kostek. Růžová formička vytvoří 16 shodných ledových kostek.
Teď sem nakreslím modrou formičku.
Nakreslím to takto.
Modrá formička jich tedy vytvoří 8.
Takže tohle je modrá formička.
Rozdělím ji na 8 částí, abych znázornil 8 shodných kostiček.
Tohle je asi půlka a teď ještě každou rozdělím na půl, a ještě jednou na půl...
Tak.
To vypadá přibližně jako 8 shodných dílů, kromě téhle části,
Udělám to trochu hezčí.
Tady je půlka, půlka, půlka... 8 shodných kostiček, to je tedy modrá formička.
Do té růžové se vejde stejné množství vody, takže ji udělám stejně velkou.
Ale má 16 shodných kostiček. Udělám to úplně stejně, ale každou část ještě rozpůlím.
Tohle je 8 a pro 16 to musím rozpůlit. Už to skoro mám.
Teď přijde ta těžká část.
Dáte si 3 kostičky ledu z modré formičky do svého pití. Takže 1, 2, 3 kostičky do vašeho pití.
Kolik kostiček z růžové formičky byste potřebovali, abyste měli stejné množství ledu?
Je hodně způsobů, jakými to můžeme řešit. Můžeme si to představit jako čísla nebo obrázky.
Zkusme tedy ty čísla.
Kolik jsem toho vyndal z této formičky?
Mám 8 shodných kostiček ledu a vzal jsem si 3.
Když si vezmu 3 kostičky z 8, to je to samé jako... Udělám to bílou barvou. ...jako když jsem vzal kolik kostiček ze 16?
Chceme stejné množství ledu, takže máme 1, 2, 3, 4, 5, 6.
Máme 6 z 16.
Dává to smysl?
Samozřejmě.
Abychom jsme se dostali z 6/16 z 3/8, musíme vynásobit čitatel i jmenovatel 2.
A dává toto smysl?
Jasně že ano, protože musíme mít 2 kostičky v růžové formičce na každou kostičku v té modré.
V modré formičce je 8 shodných kostiček, a na každou z nich musíme mít 2 v růžové formičce, takže musíte násobit 2, abyste měli 16 kostiček, a vezmete si 3 z té modré, takže aby to vyšlo stejně, musíte si na každou z nich vzít 2 z růžové formičky, takže musíte násobit 2.
A odpověď na otázku, kolik si musíme vzít kostiček z růžové formičky, abychom dostali stejné množství ledu?
Musíme si vzít 6 kostiček ledu.
Topíme se ve zprávách.
Jen Reuters vydá za rok tři a půl milionu událostí.
A to je jen jeden zdroj.
Moje otázka zní: kolik z těchto událostí budeme mít ve skutečnosti vliv v dlouhodobém měřítku?
Na tom je postaveno Long News (Dlouhé zprávy).
Jde o projekt nadace Long Now, kterou založili TEDsteři včetně
Kevina Kellyho a Stewarda Branda.
Hledáme novinové události, které by mohli mít význam od teď za 50, 100 nebo 10 000 let.
A když se podíváte na zprávy skrz tento filtr, hodně jde stranou.
Jestliže se podíváte na největší senzace A.P. (Associated Press; tisková agentura) v loňském roce:
ZÁZRAK V HUDSONU - Bude tohle mít za 10 let význam?
VÝTRŽNOSTI V PEVNOSTI HOOD - Nebo tohle?
SMRT MICHAEL JACKSONA - Nebo tohle?
PRASEČÍ CHŘIPKA - Opravdu?
Bude mít tohle význam za 50 či 100 let?
OBAMA UVEDEN DO ÚŘADU - Dobře, tohle byla celkem senzace.
Ale největším tématem za poslední rok byla ekonomie.
A já se vsadím, že dřív nebo později, bude přímo tato hospodářská krize zestárlou zprávou.
Takže jaký druh zpráv může mít vliv na budoucnost?
Podívejme se na medicínu.
Jednoho dne budou malí roboti opravovat věci skrz naše krevní řečiště.
Pokud jste myš, tak dané "jednoho dne" už tady pro vás.
Z nedávných zpráv:
INVAZE NANOVČEL - Nanovčely zabíjí nádory s opravdovím včelím jedem.
Vysílají geny do mozku.
Postavili robota, který je schopen pochybovat se v lidském těle.
NÁŠ DENNÍ CHLÉB - A co zdroje?
Jak hodláme nakrmit 9 miliard lidí?
Dnes máme problém uživit 6 miliard.
Jak už jsme slyšeli včera, přes 1 miliardu lidí hladoví.
Británie bude bez modificky upravených potravin hladovět.
Naštěstí Bill Gates věnoval miliardu na výzkumy v zemědělství.
VZESTUP ČÍNY - A co světová politika?
Svět se změní, až Čína zavede pořádek, a to se může stát.
Už předhonili USA jakožto největší automobilový trh.
Předhonili Německo jakožto největšího vývozce.
A začali s DNA testy na dětích, podle nichž jim vybírají povolání.
DOBA OBJEVŮ - Nacházíme všechny možné cesty pro posunutí hranic, které známe.
Nedávné objevy:
V Argentině existuje kolonie mravenců, která je dnes už rozšířena na všechny kontinenty kromě Antarktidy.
Byl vynalezen robot - vědec, který ovládá sám sebe a jenž udělal objev.
Brzo nás už věda nebude potřebovat.
A možná už nás nebude potřebovat ani život.
Bakterie, která se probouzí po 120 000 letech.
Zdá se, že ať už s námi či bez nás, život půjde dál.
Ale mým vybraným titulkem loňského roku je tento:
Na Měsíci objevena voda.
Tím pádem je mnohem jednodušší tam založit kolonii.
A pokud to neudělá NASA, pak možná Čína, nebo by někdo z přítomných v sále mohl napsat tučný šek.
Rád bych podotknul toto:
Z dlouhodobého hlediska jsou některé události důležitější než jiné.
(Potlesk)
Teď, když jsme si řekli něco málo o oxidaci a redukci, podívejme se, jestli dokážeme naše možná znovu nabyté znalosti aplikovat na buněčné dýchání.
Buněčné dýchání, kde každý mol glukózy
C6H12O6 reaguje s - a možná je ve svém vodné fázi.
Je rozpuštěn ve vodě.
Každý mol glukózy reaguje se šesti moly molekulárního kyslíku.
A naše buňky potom v celé sérii kroků provádějí buněčné dýchání.
Na toto téma vytvořím další videa.
Provádějí buněčné dýchání.
Prostě to zkrátím.
Reakcí se vytvoří šest molů oxidu uhličitého.
Abychom mohli buněčné dýchání provádět, musíme vdechovat kyslík a vydechovat oxid uhličitý ven, jedná se totiž o meziprodukt buněčného dýchání.
Šest molů oxidu uhličitého, šest molů vody.
A hlavní podstata celé reakce - energie. Energie, která se v reakci uvolní.
Naše tělo vytvořenou energii ukládá.
Abych byl přesný, část se jen přemění na teplo.
Ale podstatou buněčného dýchání je uložit ji ve formě třiceti osmi molekul ATP, o kterých už víme, že jsou energetickou "měnou" biologických systémů.
Naše těla nebo biologické systémy obecně mohou využívat ATP ke stahům svalstva nebo pro vytvoření nervových impulzů, k růstu či dělení buněk a vůbec na všechno možné, co biologický systém musí dělat.
V posledním videu jsme se naučili něco málo o oxidaci a redukci, pojďme tedy uplatnit tyto pojmy i tady.
V posledním videu jsme viděli, co by řekl chemik, nechte mě to napsat takhle, chemik by řekl, že oxidace znamená ztrátu elektronů, nebo neschopnost přitahovat elektrony. Neschopnost přitahovat elektrony.
Ztráta elektronů.
Chemik nám řekne, že redukce znamená získání elektronů.
Získávání elektronů.
Pokud máte problém se zapamatováním, že oxidace je ztráta, mnemotechnickou pomůckou pro zapamatování je "OIL". (pozn. Oxidation Is Loss)
Oxidace znamená ztrátu elektronů. Redukce zase získání elektronů.
Nebo "RIG". (pozn. Reduction Is Gain)
"OIL" a "RIG".
Látka, která se probírá v hodinách chemie.
Biolog nebo biochemik zase řekne:
"No dobře, já bych ale chtěl tento problém definovat trochu jinak."
Biolog nám poví, že při oxidaci se přichází o atomy vodíku. Při redukci se zase atomy vodíku získávají. Získání vodíku.
A jak jsme viděli v posledním videu, tato definice se ve skutečnosti dá těžko vztáhnout na vodík, protože vodíkový atom nemůže sám sebe získat nebo o sebe přijít.
Důvod, proč jsme řekli, že si tyto dvě teorie neodporují, je proto, že když mluvím o uhlíku a uhlík ztrácí vodík.
Řekněme, že mám nějakou sloučeninu, která vypadá takhle.
Možná má někde jinde spoustu dalších vazeb.
A potom uhlík, řekněme, že jde o uhlík, který vypadá takto a má na sobě navázaný kyslík, který je možná navázán k dalšímu kyslíku.
Moje vysvětlení je tak trochu zestručněné.
A třeba tenhle kyslík je zase navázán na něco jiného.
S tímhle začínám.
A na druhé straně rovnice nám vyjde něco, co vypadá takhle.
Kyslík je tady navázán na uhlík.
A druhý kyslík se může vázat k vodíku tady.
Biolog řekne: "Uhlík byl zoxidován, protože ztratil svůj vodík."
Vodík se přesunul odtud - vyznačím to v jiné barvě - přesunul se od uhlíku tady ke kyslíku na druhé straně.
Biolog také řekne, že tento kyslík byl redukován.
Byl redukován, protože získal atomy vodíku.
Ve skutečnosti, nebo možná podle definice chemika, kterou mám tady rád o trochu víc, protože uhlík je elektronegativnější, vidíme, že uhlík má oproti vodíku mnohem vyšší elektronegativitu.
A kyslík má ještě vyšší elektronegativitu než uhlík.
Když se kterákoliv z těchto molekul naváže na vodík, přitáhne si jeho elektron.
V tomto případě přitáhne elektron uhlík.
Uhlík přitahuje elektrony.
Zatímco tady si přitáhne elektrony uhlíku kyslík.
Kyslík přitahuje elektrony.
Kyslík přitahuje.
Uhlík přijde díky ztrátě vodíku o svou příležitost přitáhnout elektrony.
A protože se navázal na kyslík, nejenom že nemůže přitáhnout elektrony vodíku, ale jeho elektrony jsou přitahovány atomem s vyšší elektronegativitou.
Proto si tyto dvě definice neodporují.
Stejně tak kyslík.
Tady se váže s jiným kyslíkem, nic nepřitahuje.
Ale když získá vodík, dokáže přitáhnout jeho elektrony. Protože má mnohem vyšší elektronegativitu.
Můžeme i říct, že elektrony získává.
Proto si také tyto dvě definice tak nějak odpovídají.
I když se někdy, když reakce neprobíhá s vodíkem, rozejdou.
Definice chemická se dá spíš použít na všechny druhy reakcí.
Někdy je ale definice podle biologa jednodušší na pochopení.
Nebo ji můžeme i vidět napsanou v učebnicích.
Vraťme se tedy k buněčnému dýchání a zkusme si vyvodit, co se v reakci oxiduje a co redukuje.
Podíváme-li se sem, na této straně máme glukózu.
Jen jsem z Wikipedie zkopíroval a vložil molekulu glukózy.
A tady máme chybu.
Možná bych ji měl na Wikipedii opravit.
Na uhlík právě tady by měl být navázán další vodík.
Ale jak vidíme, všechny vodíky jsou buď navázány na kyslík, nebo tady na uhlík.
Na levé straně jsou navázány buď na kyslík, nebo na uhlík.
Kdybychom měli napsat jeho stav oxidace, je v každém případě navázán na prvek s vyšší elektronegativitou.
Bude přicházet o své elektrony.
Bude tedy mít oxidační číslo +1.
A kyslík je v každém případě navázán buď na uhlík, nebo na vodík.
Takže když se váže na uhlík nebo na vodík, přitáhne si od jednoho či druhého jejich elektron.
Kyslík v glukóze má za všech okolností oxidační číslo -2.
Člověk by si myslel, že když je celá tato část neutrální, bude mít uhlík oxidační číslo 0.
Pokud si projdeme uhlíky ve vzorci glukózy, většina opravdu má oxidační číslo 0.
Pár jich zakroužkuji.
Například uhlík přímo tady přitahuje elektron od tohoto vodíku. Ale potom jsou jeho elektrony přitaženy tímto kyslíkem.
Samozřejmě to s uhlíkem nic neudělá. Tento uhlík je tedy neutrální.
Uhlík tady je neutrální ze stejného důvodu.
Stejně jako tento.
A i tady.
Váže se na dva uhlíky.
Kyslík mu sebere elektron. On si ale přitáhne elektron od vodíku.
Takže je neutrální.
Čtyři z těchto uhlíků mají oxidační číslo 0.
Kyslík si přitáhne dva elektrony právě od tohoto uhlíku. Ten si pak přitáhne jeden elektron od vodíku.
Má pak oxidační číslo +1.
Uhlík tady to má naopak.
Pojí se se dvěma vodíky, od kterých si přitáhne elektron. Jeden elektron musí předat kyslíku.
Má pak oxidační číslo -1.
Tyto dva uhlíky se vzájemně vynulují. Obvykle lze tedy říci, že uhlíky ve vzorci glukózy mají oxidační číslo 0.
Teď se zabývám chemickou definicí.
Ukážeme si, proč jsou v podstatě stejné.
Ani jeden z těchto kyslíků není v žádném oxidačním stavu.
Protože jsou navázány pouze - udělám to lepší barvou.
Nejsou v žádném oxidačním stavu, protože jsou navázány pouze na kyslík. Elektrony se nikam nepřesouvají.
Oba kyslíky jsou očividně stejně elektronegativní.
Když se podíváme na reakční produkty, vypadá oxid uhličitý takto.
Tak či tak, kyslík si přitahuje dva elektrony od uhlíku.
Kyslík má tedy oxidační číslo -2.
Tento kyslík si bere dva elektrony od uhlíku. Kyslík má tedy oxidační číslo -2.
A uhlík tady přichází o všechny čtyři valenční elektrony ve prospěch kyslíku.
Uhlík má poté oxidační číslo +4. Můžeme si představit, že ztratil čtyři elektrony. Protože mu jsou odebírány.
To je uhlík. Mohli jsme tedy napsat oxidační číslo uhlíku +4. Každý kyslík má pak oxidační číslo -2.
Později si můžeme spočítat celkový součet.
Když se podíváme na vodu - jak jsem již viděli předtím - kyslík přitahuje dva elektrony, jeden od každého vodíku.
Oxidační číslo kyslíku bude -2.
Oba vodíky mají oxidační číslo +1.
Pokud chceme provést reakci buněčného dýchání napůl a z chemického hlediska, když vezmeme v úvahu pouze elektrony, můžeme bezprostředně říci, že na této straně začínám s dvanácti vodíky.
Napíšu to tímto způsobem.
Na levé straně dvanáct vodíků.
Všechny mají oxidační číslo +1.
Proběhne buněčné dýchání.
A nyní mám dvanáct vodíků. Těch dvanáct vodíků můžu napsat trochu jiným způsobem.
Stejně mají ale všechny +1.
Každý z nich má oxidační číslo +1.
Z hlediska oxidace a redukce se s vodíkem neděje nic. Teď jak s uhlíkem.
Uhlík.
Na levé straně reakce máme šest uhlíků.
Mají oxidační číslo 0.
Ale co se stane na pravé straně reakce?
Mám teď šest uhlíků.
Napsaných poněkud odlišně. Přesto jich mám šest.
Všechny mají oxidační číslo +4. Znamená to, že ztratily čtyři elektrony.
Nebo se jejich náboj zvýšil díky ztrátě čtyř elektronů. Ztrácí totiž záporně nabité elektrony.
Šest uhlíků skončí po proběhnutí buněčného dýchání jako šest oxidovaných uhlíků s oxidačními čísly +4.
Každý uhlík tak ztratil čtyři elektrony.
Máme jich šest.
Čtyři krát šest je dvacet čtyři elektronů.
To jsou elektrony, o které uhlík přišel.
Během reakce buněčného dýchání je tedy uhlík oxidován.
Uhlík je oxidován.
Oxidace znamená ztrátu elektronů.
Když napíšeme polovinu reakce buněčného dýchání, uhlík ztrácí, šest uhlíků ztrácí celkem dvacet čtyři elektronů.
A konečně, kdybychom provedli reakci s kyslíkem na této straně.
Ztratil jsem svoji rovnici nahoře.
Máme tu dva kyslíky.
Napíšu je trochu víc od sebe.
Mám šest kyslíků, které mají oxidační číslo -2.
Na levé straně. Nakreslím je tímto způsobem.
Mají oxidační číslo -2.
A potom tady mám dvanáct kyslíků, které jsou zcela neutrální. Dvanáct kyslíků, které jsou zcela neutrální. Nebudu sem ani psát oxidační číslo.
Co se stane, když proběhne buněčné dýchání?
Tak, teď mám v oxidu uhličitém dvanáct uhlíků s oxidačním číslem -2.
Šestkrát O2.
Z oxidu uhličitého si je napíšeme sem dolů.
Mám šest molekul kyslíku O2 s oxidačním číslem -2.
Potom mám dalších šest kyslíků, které mají oxidační číslo -2.
Přičteme si tedy šest kyslíků s oxidačním číslem -2.
Když se nad tím zamyslíme, na všech kyslících na levé straně jsem neměl oxidační čísla.
Tyto byly neutrální.
Mám šestkrát -2, to je -12.
Můžeme se na to podívat více méně jako na celkový náboj všech šesti.
Šestkrát -2.
Tady mám šestkrát -2, což odpovídá -12.
Pak mám šestkrát dva kyslíky v molekule.
To je dvanáctkrát -2.
Což je -24.
Takže abych se dostal z hodnoty -12 na celkovou oxidaci nebo náboj -36, musel jsem někde získat 24 elektronů.
Kyslík získal těch samých 24 elektronů, které uhlík ztratil.
Z hlediska chemie je vše velice jasné.
Uhlík byl oxidován.
A kyslík elektrony získal - "RIG" Redukce je zisk elektronů.
Kyslík je redukován.
Všechno je to tak trochu opakování. Je ale pěkné se na to podívat v souvislosti s buněčným dýcháním.
Tak trochu nám to odpovídá na jednu z našich otázek: odkud pochází uvolněná energie?
V každé chemické reakci, kde je energie uvolněna, je to proto, že elektrony se přesouvají z vyšší energetické hladiny do nižší.
Pokud mám elektron ve vyšší energetické hladině, a je schopen se posunout do stabilnějšího stavu do orbitalu s nižší energií. Nižší energie nebo stabilnější stav.
Vytvoří se energie ve formě tepla nebo se možná nějak podílí na tvorbě molekul ATP.
Když vidíme tyto poloviční reakce, vidíme dvacet čtyři elektronů, které v reakci ztrácí uhlík, který se oxiduje.
Elektrony získá kyslík.
Elektrony se přesunují v celé sérii kroků. Všechno se nestane najednou.
Děje se to krůček po krůčku.
Jak se elektrony přesunují, vstupují do stále nižších energetických stavů.
A jak elektrony do nižších energetických stavů vstupují, v podstatě přesunem od uhlíku ke kyslíku, vzniká energie.
Tak vzniká energie potřebná k vytvoření třiceti osmi molekul ATP.
Doteď jsme mluvili o tom, jak se na oxidaci dívá chemik.
Na začátku videa jsem se zmínil o tom, jak se na oxidaci dívá biolog.
Potom jsme viděli buněčné dýchání z pohledu chemika, který jasně ukazuje, že uhlík je během reakce oxidován.
Přichází o své elektrony.
A jak kyslík je redukován.
Elektrony získává.
Je redukován.
Viděli jsme, jak se elektrony v podstatě od uhlíku tady přesunují ke kyslíkům tady.
Teď jak se drží naše biologická definice?
V tomto případě se drží celkem dobře.
Protože jak si můžeme představit, všechny vodíky v rovnici se spojují s glukózou.
Jsou navázány, pokud se podíváme na vzorec glukózy.
Vodíky se váží s uhlíky nebo s kyslíky.
Jsou tedy navázané buď na uhlíky nebo na kyslíky.
A když se přesuneme na prvou stranu rovnice, váží se všechny vodíky pouze na kyslík.
To hlavní, uhlík rozhodně ztratil vodíky. Kyslík zase zcela jistě vodíky získal.
Teď to sepíšu.
Vidíme, že během dýchání uhlík o vodíky přišel.
Uhlík přišel o vodíky.
Kyslík vodíky získal.
Kyslík získal vodíky.
To se nemění. Protože víme, že ztrátou uhlíků dochází z úhlu pohledu biologa k oxidaci.
A jejich ziskem naopak k redukci.
Když to uvidíme, může nám to tak trochu dávat smysl.
A když vyznačím mechanismus reakce, doufám, že nebude vypadat příliš hrozivě, proces přesunu vodíků je usnadňován molekulami NAD+ a FAD.
To uvidíme. Opravdu, chceme-li sloučit biologický a chemický pohled na věc, během přesunu vodíků z jednoho elektronegativního atomu ke druhému elektronegativnímu atomu, co se skutečně přesunuje, je možnost elektrony přitahovat.
Pokud se k uhlíku váže vodík, uhlík si přitáhne jeho elektrony.
Když se ale přesune atom vodíku od uhlíku ke kyslíku - přesunuje se celý atom, nejenom jádro - získal kyslík ten elektron, který si může přitáhnout.
Uhlík o něj naopak přišel.
Uhlík se tak oxidoval a kyslík zase redukoval.
Tento fakt jsem zmiňoval v předchozích videích.
Pravděpodobně nejvíce matoucí věc ohledně oxidace je, že chceme pokaždé říci:
"Dobře, to muselo nějak souviset s kyslíkem."
A taky ano.
Pes je zakopaný v tom, co by v různých situacích udělal kyslík.
Kyslík, který se váže na jiné prvky ztrácí, tedy odebírá jejich elektrony.
Nebo v reakci často sebere atomy vodíků.
Vodíky si odebral v této reakci, a to od uhlíku.
Odtud pochází pojem oxidace.
My ale nemusíme mít nikde v reakci přítomný kyslík, aby proběhla oxidace nebo redukce.
Závěrem, snad jsou informace, které jsem v tomto videu podal, náležitě užitečné.
Ve skutečnosti jsem s velkou nelibostí zjistil, že jsem zpohodlněl s chemickou definicí oxidace a redukce.
Teď najednou otevřeme učebnici biologie, kde začnou mluvit o ztrátě a zisku atomů vodíků, oproti ztrátě a zisku elektronu.
A chvilku mi trvalo tyto dva pojmy sloučit.
Vaše pozorovatelné rysy, také známé jako vaše fenotypy, jsou výsledkem interakce mezi vašimi geny a prostředím.
Tato interakce začíná už v děloze a pokračuje po celou dobu vašeho života.
Rozdíly v některých fenotypech, jako je výška, jsou určovány především pomocí genů.
Když máte malé rodiče a prarodiče, pravděpodobně nebudete vyčnívat nad vašimi vrstevníky.
Nicméně faktory prostředí, jako je výživa, mohou mít určitý vliv na vaši výšku.
Geny také hrají roli v tom, jestli máte zdravou tělesnou váhu.
Ale strava a cvičení mohou hluboce ovlivnit, kolik vážíte.
To, jak geny ovlivňují vaši osobnost je méně známé.
Nyní už víme o více než milionu SNP (jednonukleotidových polymorfismech) ve vašem genomu.
A každý den vědci zjišťují více a více o tom, jak některé z těchto SNP působí na váš fenotyp.
Když budete znát svůj genom, pomůže vám to trochu lépe pochopit proč jste takoví, jací jste, a jakým způsobem se podobáte nebo lišíte od vaší rodiny, přátel a sousedů.
Japonsko nebylo hlavním aktérem 1. světové války, jeho role v ní však nebyla bezvýznamná.
Ihned po vypuknutí války v srpnu 1914 se Japonci rozhodli zabrat německá území, byli spojenci Británie, se kterou o tomto záměru jednali a společně se dohodli na tom, že pokud Japonci zaberou německá území v Tichém oceánu a v Číně, tak mohou nad nimi převzít moc.
A tak to Japonci udělali, konkrétně začali obléhat Čching-tao což, jak jsem zmiňoval dříve, bylo německé území.
Tohle jsou Japonci, kteří se vyloďují. Japonské jednotky.
Tohle bylo technologicky významné, jelikož to byl první letecký útok vedený z moře, k převozu letadel nepoužívali letadlové transportéry, místo toho je umístili přímo do vody, ze které letadla startovala, když se pokoušeli dobýt Čching-tao, což se jim podařilo na konci roku 1914.
Kromě toho zabrali také mnohá jiná německá území v Tichém oceánu, konkrétně tichomořské ostrovy.
Japonci poslali část námořních jednotek na pomoc Spojencům do Středozemního moře, takže tady sehráli roli taky.
Je zajímavé, co všechno Japonci získali tím, že se zúčastnili 1. světové války.
Za prvé fakt, že byli ve válce je vynesl mezi ostatní velmoci, a uvidíme v 2. světové válce,
Japonci se stanou jedním z hlavních aktérů 2. světové války, i když tentokrát stanou na opačné straně.
Díky pomoci, kterou poskytli Spojencům, se Japonci zúčastnili Pařížské mírové konference, projednávali Versailleskou smlouvu a stali se spoluzakladateli Společnosti národů.
Japonsko bylo horlivé, aby mělo rovné postavení s ostatními evropskými státy, a tak se snaží toto prosadit do stanov Společnosti národů.
Rovnost národů jako základní princip Společnosti národů.
Nejvyšší složky souhlasí s dohodou tak brzo, jak je jen možné a se všemi národy členů Společnosti národů se zachází stejně, to podtrhnu, nedělají se rozdíly v právech lidí na základě rasy, nebo národnosti.
Japonci v podstatě říkali
"Vy evropané se na nás, a na další národy, musíte dívat jako na rovnocenné."
A jen abyste si představili, jaký byl tehdy svět. Toto nebylo přijato.
Ikdyž Společnost národů byla idealistickou myšlenkou stvořenou Woodrowem Wilsonem, tak nebylo to schválena.
Samozřejmě Britové měli podrobeno spousta lidí v jejich říši.
Woodrow Wilson se obával, že pokud toto bude ve Společnosti národů zahrnuto, tak budou problémy s prosazováním a schválením.
Dnes víme, že Společnost národů stejně nebyla ratifikována Kongresem USA.
Japonci sami dychtili po rovnosti, ale jak uvidíme, přišla 2. světová válka a Japonci sami měli pocit rasové nadřazenosti a vyvyšovali se nad ostatní lidi v Asii, hlavně Číňany a nebo Korejce.
Toto je zajímavý citát Čínské delegace:
"Nejsme dost hrdí na to bojovat, ale jsme příliš hrdí na to, abychom přijali méněcennost při jednání s jedním, či více spřízněnými národy, nechceme nic než jednoduchou spravedlivost."
To vám řekne, jak byl svět jiný, není to ani 100 let zpátky.
Pravá relevance 1. světové války pro Japonsko, bylo posunutí k tomu, aby se stalo jednou z největších mocností na světě.
(hraje cirkusová hudba)
Oblečena v kožešinový kabát a tuhou sukni umělkyně pomalu vchází do cirkusové manéže.
Její kůň zná cestu nazpaměť a pomalu kráčí před ní.
V několika obratných tazích zachytil výtvarník Henri de Toulouse-Lautrec obě strany cirkusu: přitažlivost jasných světel a dychtivé publikum i únavu umělce v zákulisí.
Kresba se nachází v kolekci Getty Museum.
Lautrec ji vytvořil roku 1899 v nemocnici, kde byl léčen kvůli alkoholismu a demenci.
Během svého pobytu v nemocnici nakreslil více než 50 cirkusových scén kompletně z paměti.
Témata jako akrobati, jezdci nebo zvířata mu byla dobře známá.
Vytvořil tuto sérii, aby dokázal lékařům, že je mu opět dobře a zřejmě to fungovalo.
Když byl po pouhých 3 měsících z kliniky propuštěn, řekl svému příteli, že si svobodu zakoupil svými kresbami.
Lautrec byl vysoký jen 137 cm a celý život chodil o holi.
Pro něj spíše než pro ostatní diváky cirkusoví umělci představovali bezchybnost svalů, nervů a techniky.
Pro Lautreca byl cirkus ideální podívanou, skvělou oslavou veselí, přitažlivosti a bídy.
Lautrec si v tom liboval.
Chodil do cirkusu často a vytvořil tam mnoho skic.
V pozdním 19. století byly cirkusy, kabarety a taneční sály více a více oblíbené mezi publikem ze střední třídy.
Tyto činnosti nabízely nový způsob, jak se zapojit do veřejného života.
Lidé mohli vidět a být viděni jako nikdy předtím.
Umělci poprvé začali s chutí znázorňovat scény z každodenního života.
Auguste Renoir namaloval dvojici procházející se v parku.
Edgar Degas kreslil lidi v kavárnách a nevěstincích.
Tito a další umělci používali pradleny, prostitutky, kabaretní a cirkusové umělkyně jako modelky.
Znázornili své modely v ten moment, třeba uprostřed gesta nebo rozhovoru.
Každodenní volný čas a zábava se nyní stávaly náměty obrazů.
Lautrec nakreslil tyto scény s unikátní upřímností a zachytil tak každodenní výjevy moderního života.
Jsme tady v centru Papírových studií s Léonovým Baksetovým návrhem kostýmu pro balet Pták ohnivák.
Narozen jako Lev Rosenberg v Bělorusku, ruský umělec Léon Bakst je nejvíce znám svými divadelními návrhy pro Ruský balet, průkopnickou firmou založenou uměleckým manažerem Sergejem Diaghilevem roku 1909.
Mezi lety 1910 a 1920 byl Ruský balet instrumentální ve spolupráci s výchovou.
Firma byla zodpovědná za skandál
Svěcení jara v roce 1913, jejíž úchvatná hudba Igora Stravinského a zároveň moderní choreografie Vaslava Nijinského šokovaly pařížské publikum.
Tento kostým navržen Léonem Baksetem byl pro balet Pták ohnivák, který měl premiéru v Paříži roku 1910
Léon Bakst byl očividně velmi okouzlen svou fiktivní postavou z ruských folkových pohádek tak, že udělal několik návrhů pro tento kostým, včetně toho z roku 1913.
Tento finální a komplikovaný vzhled tohoto stvoření říká, že radši než reálnou pracující studii pro tento kostým, toto byla spíše dokončená práce, ve které Bakst oživil vzhled této postavy tak moc, že mu na tom hodně záleželo.
Bakst je obecně přiřazován do symbolismu.
S jejím klikatícími čarami a opuletní exotikou, stylizovaná póza této postavy a stříbrné doteky kovové malby a žluté a oranžové holubice, které vychází z Ohnivákovi sukně, tyto formy jsou opakovány u její hlavy a páví pírka, která zdobí kostým.
Zároveň tu je jakási plocha obrázku, jako by postava byla rozdělena do dvou dimenzí na ploše obrazu.
Tento efekt je zdůrazněn svou plochou, dekorativním vzorem na Ohnivákově sukni a tento vzor pochází z ruského folkovního umění, které vzbuzuje smysl zdroje baletového materiálu a bohatství Baksetaha.
Můžeme zároveň přemýšlet nad tou plochou a geometrickou kvalitou jako ovlivnění avantgardním uměním z Paříže v této době, hlavně kubismem.
Bakst navštěvoval Paříž už začátku 20. století a usadil se zde roku 1912, kdy byl poslán do exilu ze St. Petěrburgu.
Kritici si všimli Baksetova pojetí barev a tvrdí o této paletě, že je násilná a jedná se o orgie barev. tato kresba mluví o blízkém vztahu mezi dekorací a realitou, která existovala v tomto transitním momentě během modernismu.
Chtěla bych vám povědět něco málo o své přednášce na TEDxHouston.
Ráno po přednášce jsem se probudila s tou nejhorší kocovinou ze zranitelnosti v životě.
A nevyšla jsem z domu asi tři dny.
Pak jsem poprvé vyšla s kamarádkou na oběd.
Když jsem vstoupila, seděla už u stolu.
Sedla jsem si a ona řekla:
"Proboha, vypadáš hrozně."
Vlastně cítím, že nefunguju."
"Díky.
A ona na to:
"Co se děje?"
Řekla jsem: " Právě jsem pověděla pěti stům lidí, že jsem se stala výzkumnicí, abych se vyhnula zranitelnosti.
A že když z mých podkladů vyplynulo, že být zranitelná je zcela podstatné k nadšenému životu, řekla jsem těmto 500 lidí, že jsem se zhroutila.
Na jeden slajd jsem napsala "Zhroucení".
Jak jsem si mohla myslet, že je to dobrý nápad?"
(Smích)
Ona řekla:
"Viděla jsem živé vysílání tvé přednášky.
Nebyla jsi to tak úplně ty.
Bylo to trochu jiné než obvykle.
Ale bylo to skvělé."
Já jsem řekla,
"To se nesmí stát:
YouTube, chtějí to dát na YouTube.
A pak půjde o 600, 700 lidí."
(Smích)
Ona řekla:
"No, myslím, že teď už je pozdě."
Odpověděla jsem:
"Chci se tě na něco zeptat."
Ona na to:
"Dobře."
"Pamatuješ si, jak jsme byly na univerzitě, byly jsme divoké a trochu hloupé?"
A ona řekla:
"Pamatuješ, jak jsme nechaly dost ošklivou zprávu na záznamníku bývalého přítele?
A já:
Pak jsme se musely vloupat na jeho pokoj a vymazat pásku?"
(Smích)
A ona na to:
"Hm ... ne."
(Smích)
Samozřejmě že v té chvíli mě napadlo říct jenom:
"No, ani já."
Totiž ... ani já."
A myslím si:
"Brené, co to děláš?
Co to děláš?
Proč jsi to připomněla?
Zbláznila ses?
Tvé sestry by se na tohle hodily skvěle."
Podívala jsem se na ni a ona řekla:
"Vážně se tam chceš zkusit vloupat a ukrást to video, než ho dají na YouTube?"
A já na to:
"Tak trochu o tom přemýšlím."
(Smích)
Odpověděla:
"Ty jsi ten nejhorší vzor zranitelnosti co kdy existoval."
(Smích)
Podívala jsem se na ni a řekla jsem něco, co v té chvíli vypadalo trochu dramaticky, ale nakonec to bylo spíše prorocké než dramatické.
Řekla jsem:
"Pokud se z 500 stane 1000 nebo 2000 můj život skončí."
(Smích)
Neměla jsem záložní plán pro čtyři miliony.
(Smích)
A můj život opravdu skončil, když se to stalo.
Na jeho ukončení bylo možná nejtěžší to, že jsem si o sobě uvědomila něco nepříjemného, totiž, že přestože budu frustrovaná, že nedokážu ukázat svou práci světu, byla ve mně část, která usilovně pracovala, jak zůstat bezvýznamná, nepoutat pozornost.
Ale chci mluvit o tom, co jsem se naučila.
Dvě věci jsem se minulý rok naučila.
Zaprvé: Zranitelnost není slabina.
A ten mýtus je nesmírně nebezpečný.
Chci se vás upřímně zeptat -- a varuju vás, jsem kvalifikovanou terapeutkou, dokážu být oproti vám nepříjemně trpělivá -- takže by bylo skvělé, kdybyste mohli prostě zvednout ruku -- upřímně, kdo z vás, když uvažujete, že uděláte něco zranitelného, nebo řeknete něco zranitelného, si myslí, "Bože, zranitelnost je slabina.
Kdo z vás považuje zranitelnost a slabost za totéž?
Většina lidí.
Teď se vás chci zeptat:
Tento týden na TEDu, kdo z vás, když jste tady na pódiu viděli zranitelnost, ji považoval za čistou odvahu?
Zranitelnost není slabina.
Definuji zranitelnost jako citové riziko, obnažení, nejistotu.
Pohání náš každodenní život.
A dospěla jsem k přesvědčení -- tento výzkum dělám už dvanáctým rokem -- že zranitelnost je naší nejpřesnější mírou odvahy -- být zranitelný, ukázat se, být upřímný.
Jednou ze zvlášních věcí, která se přihodila po TED explozi, bylo, že jsem dostala mnoho nabídek, abych mluvila po celé zemi -- ať už ve školách a na schůzkách rodičů nebo ve společnostech z Fortune 500.
A spousta hovorů probíhala takto:
"Doktorko Brownová.
Moc se nám líbil váš TEDTalk.
Byli bychom rádi, kdybyste přijela přednášet.
Ocenili bychom, kdybyste nezmiňovala zranitelnost a stud."
(Smích)
O čem mám podle vás mluvit?
Dostala jsem na to hlavně tři odpovědi.
Toto je, upřímně řečeno, především z podnikové oblasti: inovace, tvořivost a změna.
Ráda bych tedy prohlásila, že zranitelnost je rodištěm inovace, tvořivosti a změny.
(Potlesk)
Tvořit znamená dělat něco, co nikdy dřív neexistovalo.
Nic není zranitelnějšího.
V přizpůsobivosti ke změně jde hlavně o zranitelnost.
Zadruhé, kromě toho, že jsem konečně pochopila vztah mezi zranitelností a odvahou, zadruhé jsem se naučila toto:
O studu musíme mluvit.
A budu k vám skutečně upřímná.
Když jsem se stala "výzkumnicí zranitelnosti", což se stalo středem pozornosti díky TEDTalku -- nedělám si legraci.
Uvedu vám příklad.
Asi před třemi měsíci jsem byla ve sportovním obchodě koupit brýle, chrániče na holeně a podobné věci, co rodiče nakupují ve sportovních potřebách.
Zhruba z 30 metrové vzdálenosti slyším:
"Zranitelnost TED!
Zranitelnost TED!"
(Smích)
Jsem z páté generace Texasanů.
Naším rodinným heslem je "Zavři se a zásob se".
Nejsem přirozenou výzkumnicí zranitelnosti.
Takže jdu dál, mám ji za zády.
(Smích)
A pak uslyším:
"Zranitelnost TED!"
Otočím se a říkám:
"Ahoj."
Je u mě a říká:
"Vy jste ta výzkumnice studu, která se zhroutila."
(Smích)
V té chvíli si rodiče přitahují děti k sobě.
"Dívejte se jinam."
A já jsem ze všeho už tak utahaná, že se na ni podívám a říkám:
"Bylo to zatracené duchovní probuzení."
(Smích) (Potlesk)
A ona se na mě podívá a udělá tohle:
"Já vím."
A řekla:
"Dívaly jsme se na tvůj TEDTalk v mém čtenářském klubu."
Pak jsme četly tvou knihu a přejmenovaly jsme se na
Zhroucené holky."
A řekla:
"Naše heslo je:
'Jsme na prášky a je to úžasný pocit.'" (Smích)
Nedokážete si představit, jaké je to pro mě na fakultních schůzích.
Když se ze mě stala Zranitelnost TED, jako akční postava -- jako Ninja Barbie, ale jsem Zranitelnost TED -- řekla jsem si, že nechám všeho toho studu, protože jsem strávila šest let studiem studu než jsem skutečně začala psát a mluvit o zranitelnosti.
A myslela jsem si, díky bohu, protože stud je hrozné téma, nikdo o něm nechce mluvit.
Je to nejlepší způsob, jak umlčet lidi v letadle.
"Co děláte?" "Zkoumám stud." "Ou."
(Smích)
A vidím do vás. (Smích)
Ale jak jsem přežívala poslední rok, připomněla jsem si základní pravidlo -- ne výzkumnické pravidlo, ale morální imperativ ze své výchovy -- tanči s tím, kdo tě přivedl.
A nepoučila jsem se o zranitelnosti a o odvaze a tvořivosti a inovaci studiem zranitelnosti.
O těchto věcech jsem se poučila zkoumáním studu.
A tak bych vás ráda uvedla do studu.
Jungovští analytici nazývají stud močálem duše.
A my do něj vkročíme.
Cílem není vstoupit, postavit dům a žít tam.
Jde o to obout si galoše a projít skrz a najít si cestu.
A to z následujícího důvodu.
Slyšeli jsme nejpřesvědčivější výzvu, abychom v této zemi, a myslím že i na celém světě, mluvili o rase, že?
Ano?
Slyšeli jsme to.
Že?
Nejde o tom hovořit beze studu, protože nemůžete mluvit o rase, aniž byste mluvili o výsadách.
A když lidé začnou mluvit o výsadách, ochromí je stud.
Slyšeli jsme o skvělém a jednoduchém řešení jak nezabíjet lidi při operacích, - mít kontrolní seznam úkolů.
Tento problém nemůžete vyřešit bez oslovení studu, protože když se ti lidé učí, jak stehovat, učí se také, jak spojovat svou cenu s všemocností.
A všemocní lidé nepotřebují kontrolní seznamy.
Jméno následujícího TED kolegy jsem si musela zapsat, abych ho tu nepopletla.
Myshkin Ingawale, Doufám, že jsem to řekla správně.
(Potlesk)
Viděla jsem tohoto TED kolegu, když jsem tu byla první den.
A on vystoupil a popsal, jak měl potřebu vytvořit technologii, která by pomohla testovat chudokrevnost, protože lidé zbytečně umírali.
A řekl:
"Viděl jsem, že je to potřeba.
Víte co jsem udělal?
Vyrobil jsem to."
A propukl potlesk a všichni se tvářili jako:
"Ano!"
A on řekl:
"A nefungovalo to.
A tak jsem to udělal znovu 32krát, a pak to fungovalo."
Víte, jaké je velké tajemství TEDu?
Nemůžu se dočkat, až to řeknu lidem.
Vlastně to dělám právě teď.
(Smích)
Toto je konference neúspěchu.
Vážně, je to tak.
(Potlesk)
Víte, proč je toto místo úžasné?
Protože jenom málokdo tady se bojí neúspěchu.
A nikdo z těch, kdo byli na jevišti, se, co jsem zatím viděla, nevyhnul neúspěchu.
Já jsem totálně selhala mnohokrát.
Myslím, že svět to nechápe, a to kvůli studu.
Jeden skvělý citát mě v posledním roce zachránil - od Theodora Roosevelta.
Mnoho lidí mu říká citát o "Muži v aréně".
A zní následovně:
"Na kritikovi nezáleží. Ani na člověku, který sedí a upozorňuje, jak by muž činu mohl dělat věci lépe, a jak padá a klopýtá.
Čest získá člověk v aréně, jehož tvář je zohyzněná prachem, krví a potem.
Ale když je v aréně, přinejlepším vyhraje, a přinejhorším prohraje, ale když padne, když prohraje, udělá to s velkou odvahou."
A myslím, že o to jde na této konferenci.
O to jde v životě, o velkolepou odvahu, o to být v aréně.
Když přijdete k aréně a dáte ruku na dveře, a myslíte si, "Jdu tam a zkusím to," stud je šotkem, který říká:
Nejsi dost dobrý.
Nikdy jsi nedostal ten manažerský diplom.
Žena tě opustila.
Vím, že tvůj otec ve skutečnosti nebyl v Lucembursku, ale v Sing Sing (vězení).
Vím, že si myslíš, že nejsi dost hezký, dost chytrý, dost talentovaný nebo dost mocný.
Vím, že tvůj otec ti nikdy nevěnoval pozornost, ani když ses stal finančním ředitelem."
To je stud.
A když ho dokážeme utišit a vstoupíme a řekneme:
"Udělám to," vzhlédneme a kdo jsou ti kritici, kteří si ukazují a smějí se? Kdo je to z 99 procent?
My.
Stud nám opakuje dvě věci --
"nikdy nejsi dost dobrý" a když se z toho dokážete vymluvit,
"kdo si myslíš, že jsi?"
Je třeba si uvědomit, že stud není vina.
Stud je zaměřený na osobnost, vina je zaměřená na chování.
Stud je: "Jsem špatný."
Vina je: "Udělal jsem něco špatného."
Kdo z vás, kdybyste mi způsobili něco bolestivého, by byl ochotný říct:
"Omlouvám se. Udělal jsem chybu?"
Kdo z vás by byl ochotný to říct?
Vina:
Omlouvám se, udělal jsem chybu.
Stud:
Omlouvám se.
Jsem chyba.
Mezi studem a vinou je velký rozdíl.
A toto byste měli vědět:
Stud vysoce, vysoce souvisí se závislostí, depresí, násilím, agresí, šikanou, sebevražedností, poruchami příjmu potravy.
A ještě víc byste měli vědět toto:
Vina s těmito věcmi souvisí inverzně.
Schopnost postavit to, co jsme udělali nebo nedovedli udělat, proti tomu, jací chceme být, je neuvěřitelně přizpůsobivá.
Je nepohodlná, ale přizpůsobivá.
Další věc, kterou byste měli vědět o studu vědět je, že je úplně řízený pohlavím.
Když stud zaleje mě nebo Chrise, budeme se cítit stejně.
Všichni, jak tu sedíte, znáte teplou vlnu studu.
Jsme si docela jistí, že jediní lidé, kteří nezažívají stud, jsou ti, kteří nemají schopnost propojení nebo vcítění.
Což znamená, ano, mám trochu studu; ne, jsem sociopat.
Takže bych volila, ano, máte trochu studu.
Stud cítí muži i ženy stejně, ale je řízený podle pohlaví.
Pro ženy je nejlepším příkladem, jaký vám můžu dát Enjoli, reklama:
"Můžu vyskládat oblečení na praní, zabalit svačinu, rozdat pusy, a být v práci od pěti do devíti.
Zvládnu přinést domů slaninu, osmahnout ji na pánvičce, a stále ti připomínat, že jsi muž."
Pro ženy je studem všecko to udělat, udělat to dokonale a nedat najevo, že se potíte.
Nevím, kolik parfému ta reklama prodala, ale zaručuji vám, že prodala spoustu antidepresiv a léků proti úzkosti.
(Smích)
Studem je pro ženy síť nedosažitelných, protikladných, soupeřících očekávání jaké máme být.
A je to svěrací kazajka.
Pro muže není studem shluk soupeřících, protikladných očekávání.
Studem je toto: Jak nebýt vnímaný?
Jako slabý.
Během prvních čtyř let výzkumu jsem nedělala rozhovory s muži.
A to až do té doby, než mi jednou po autogramiádě knih řekl jistý muž:
"Líbí se mi, co říkáte o studu, ale zajímalo by mě, proč jste nezmínila muže."
A já na to:
"Nezkoumám muže."
On řekl:
"To je výhodné."
(Smích)
"Protože říkáte, abychom se otevřeli, řekli svůj příběh, byli zranitelní.
Ale vidíte tyto knížky, které jste právě podepsala, pro mou ženu a mé tři dcery?"
Řekla jsem:
"Ano."
"Radši by byly, kdybych zemřel na svém bílém koni, než by viděly, jak spadnu.
Když se otevřeme a jsme zranitelní, vytřískají z nás duši.
A neříkejte mi, že to dělají chlapi a trenéři a otcové, protože ženy v mém životě jsou na mě tvrdší než kdokoliv jiný."
Takže jsem začala dělat rozhovory s muži a pokládat otázky.
A tohle jsem zjistila:
Ukažte mi ženu, která si dokáže sednout s mužem v opravdové zranitelnosti a strachu, a ukážu vám ženu, která udělala neuvěřitelný kus práce.
Ukažte mi muže, který si dokáže sednout s ženou, která toho má po krk, už to všecko dál nezvládne, a jeho první reakce není
"Vytáhl jsem nádobí z myčky", ale doopravdy poslouchá -- protože nic víc nepotřebujeme -- ukážu vám chlapa, který udělal spoustu práce.
Stud je epidemií naší kultury.
A abychom se z něj dostali, abychom si k sobě navzájem znovu našli cestu, musíme pochopit, jak nás ovlivňuje, jak ovlivňuje naše rodičovství, způsob, jak pracujeme, způsob, jak na sebe navzájem hledíme.
V rychlosti, výzkum od Mahalika z Bostonské univerzity.
Ptal se, co dělají ženy, aby vyhovovaly ženským normám?
Nejčastější odpovědi v této zemi: hezká, štíhlá, skromná, a využívá veškeré dostupné prostředky na vzhled.
Když se ptal na muže, co muži v této zemi musí udělat, aby vyhovovali mužským normám, odpovědi byly: vždy projevujte ovládání emocí, práce je první, usiluje o postavení a sílu.
Pokud máme najít cestu zpět k sobě navzájem, musíme pochopit a znát empatii, protože empatie je protilék na stud.
Pokud dáte stud na Petriho misku, potřebuje tři věci, aby mohl exponenciálně růst: utajení, mlčení a odsuzování.
Pokud dáte stejné množství studu na Petriho misku a zalejete ho pochopením, nepřežije.
Dvě nejmocnější slova, když zápasíme, jsou: já také.
A tak skončím touhle myšlenkou:
Pokud chceme najít cestu zpět k sobě navzájem, zranitelnost bude tou cestou.
A vím, že je lákavé zůstat venku z arény, protože si myslím, že to jsem dělala celý život, a myslela si, že tam půjdu a nandám jim to, až budu neprůstřelná a dokonalá.
A to je svůdné.
Ale pravda je taková, že to se nikdy nestane.
A i když pak budete tak dokonalí, jak dokážete, a tak neprůstřelní, že to víc nejde, když tam vstoupíte, to my vidět nechceme.
Chceme, abyste vstoupili.
Chceme být s vámi a naproti vám.
A prostě chceme pro sebe a pro lidi, na kterých nám záleží, a pro lidi, se kterými pracujeme, velkou odvahu.
Velice vám všem děkuju.
Moc si toho vážím.
(Potlesk)
Řekněme, že se několik dní budeme pohybovat ve scénáři E.
Průměrně chytáme jednoho králíka a sesbíráme 280 bobulí.
Myslím, že nás bobule berou, tohle je scénář E právě tady.
Ale najednou máme větší chuť na proteiny.
Napišme to: jsme ve scénáři E a máme chuť na více proteinů.
Popřemýšlejme, jaké existují kompromisy. Jestliže chytíme více králíků.
Co tím chci říct je: jestliže chci chytit o jednoho králíka více, čeho se musím vzdát.
Když chytím jednoho králíka navíc, průměrně zvýším úlovek z jednoho králíka na dva denně, a přesouvám se tím ze scénáře E do scénáře D, co tím ztrácím?
Tohle v tomto případě plus 1.
Ale vzdávám se 40 bobulí, což můžete vidět znázorněno zde.
Když se pokusím ulovit o jednoho králíka navíc, nemůžu vykonat nemožné, tuhle nedosažitelnou část tady.
Musím zůstat na hranici produkčních možností, někdy se to zkracuje jako PPF (Production Possibilities Frontier) říkejme tomu zkratkou PPF.
Ale když chci jednoho králíka navíc, hranice produkčních možností klesá a musím se vzdát 40 ovocných bobulí.
Jeden králík navíc znamená, že mám nějaké náklady.
Musím se vzdát průměrně 40 bobulí a technický termín pro to, co jsem teď popsal, je náklady obětované příležitosti (opportunity costs).
Náklady obětované příležitosti ulovením jednoho králíka navíc jsou 40 bobulí. Pojďme to napsat.
Tyhle náklady obětované příležitosti jednoho králíka platí právě pro scénář E. Jak uvidíme dál, náklady obětované příležitosti se mění v závisloti na tom, v jakém scénáři jsme Přinejměnším se mění v tomto příkladě.
Náklady obětované příležitostí jednoho králíka jsou 40 bobulí, za předpokladu, že jsme ve scénáři E.
Jeden králík navíc, musím se vzdát 40 bobulí.
A jiný termín, když mluvíme o nákladech obětované příležitosti, až budeme hovořit o produkci, pak můžeme mluvit o nákladech obětované příležitosti na produkci jednoho králíka Když mluvíme o nákladech obětované příležitosti na výrobu další dodatečné jednotky produkce, někdy se tomu říká marginální náklady nebo také mezní náklady.
Na tohle tady mohu pohlížet jako na mezní náklady.
V kontextu tohoto videa představují naše náklady to, o co přicházím, tedy příležitost, které se vzdávám.
V jiných scénářích někdy uvidíme, že mezní náklady se budou vyjadřovat v peněžních jednotkách jako jsou dolary nebo jiné měny. říkají pak, jaké byly náklady produkce této dodatečné jednotky, této věcičky tady.
Ujistěme se, že roumíme nákladům obětované příležitosti.
Když jsme byli ve scénáři E, tohle byly náklady obětované příležitosti na jednoho králíka navíc. Ale jaké jsou náklady obětované příležitosti, když budeme řekněme přejedeni masa, budeme ve scénáři E, ale budeme se chtít stát vegetariány.
Chceme se přesunout do scénáře F a v podstatě nechceme jíst králíky a chceme jíst tolik ovoce, co bude možné.
To je jiná otázka, kterou si můžeme položit ve scénáři E johledně nákladů obětované příležitosti. Trošku ta čísla zjednodušme. Říkám, že náklady obětované příležitosti 20 bobulí navíc jsou, že se musím vzdát jednoho králíka.
Vlastně říkáme: OK, chci nasbírat o 20 bobulí navíc, ale abych to mohl udělat, musím snížit králíky o 1.
Náklady obětované příležitosti, stále za předpokladu, že jsme ve scénáři E, náklady obětované příležitosti 20 bobulí navíc jsou 1 králík.
Teď tady to ale nejsou mezní náklady protože mluvím o 20 dalších jednotkách navíc a ne jen o jedné. Kdybych to chtěl zapsat jako mezní nákad jedné bobule navíc, pak bych řekl že když 20 bobulí je jeden králík, tak můžeme obě strany rovnice podělit 20 a dostaneme jednu bobuli
Pro ty, kdo to chtějí více technicky, je to přibližně lineární. Jedna bobule navíc, podělíme obě strany 20 to je 1/20 králíka.
Když chci ve scénáři E jednu bobuli navíc, v průměru ulovím o 1/20 králíka méně. A když to takhle převedu, tak jsou to mezní náklady.
A ještě trošku technicky, tohle je křivka, tady, nemusí to být přesně právě takhle.
Nechci být příliš technický kvůli jednomu příkladu. Tohle je bezpečný zůsob jak k tomu přistupovat: náklady obětované příležitosti na 20 bobulí navíc jsou jeden králík. Ale když budeme předpokládat, že to je tady přibližně lineární, že to není křivka, ale něco jako přímka mezi těmito dvěma body, pak náklady obětované příležitosti na 1 bobuli navíc jsou 1/20 králíka.
Nebo taky mezní náklady 1 bobule navíc jsou 1/20 králíka.
Mohli bychom to udělat v dalších bodech na této křivce a já vám to vlastně doporučuji, si to udělat na těchto datech, ketrá jsme si připravili v této tabulce a na téhle křivce v předchozím videu. Zamyslete se, jaké jsou náklady obětované příležitosti v různých scénářích.
Když budete ve scénáři B a budete chtít jednoho lrálíka navíc, kolik vás to v bobulích bude stát.
A když budete chtít více bobulí, kolik vás to bude stát králíků?
Pokud by život na Zemi byl olympijská soutěž, lidé by ji snadno vyhráli.
Jakožto populace organismů jsme Martina Sáblíková v závodu o přežití jen máme asi 1 100 000x víc medailí.
Mluvili jsme o exponenciálním růstu, když populace roste úměrně ke své velikosti , přičemž se velikost populace stále zvyšuje.
Přibližně od roku 1650 lidská populace zažívá asi nejdelší období exponenciálního růstu jakéhokoliv velkého živočicha v historii.
Roku 1650 bylo na Zemi asi 500 milionů lidí.
Do roku 1850 se populace zdvojnásobila na jednu miliardu. A opět se zdvojnásobila za pouhých 80 let. A pak se znovu zdvojnásobila už za 45 let.
Teď nás je přes 7 miliard a stále přibýváme.
Takže podívejme:
Za života dnešních osmdesátníků se lidská populace na Zemi ztrojnásobilla.
Takže, proč a jak k tomu dochází a jak dlouho to může pokračovat?
Protože je to trochu nepříjemné.
Řekněme, že kupujeme jídlo k večeři. Za chvíli to zase vztáhneme k ekologii.
V samoobsluze je velký výběr.
Můžete si koupit 5 balíčků čínské polévky za 10 Kč, anebo si koupit stylové italské ravioly z biotěstovin za 100 Kč za půl kila.
Oboje jsou to nudle.
Obojí je jídlo.
Ale asijských nudlí je víc a ručně vyráběné ravioli lépe chutnají a jsou kvalitnější.
Jak se rozhodnete?
Uspokojit tyto dva protichůdné podněty je věčný problém v přírodě i našem životě. Chci toho více, nebo chci to nejlepší?
Zvolím množství, nebo kvalitu?
Těžko říct.
I když si to neuvědomujeme, všechny organismy mají toto dilema ve způsobu, jak se rozmnožují.
V ekologii existuje teorie porovnávající živočichy, kteří preferují množství nad kvalitou. R/k teorie selekce.
Podle této teorie se některé organismy rozmnožují tak, aby jejich počet exponenciálně rostl.
Jiným organismům stačí takový počet jedinců, který jejich biotop dovede uživit.
Říkáme tomu ekologická únosnost. Tento počet zachovávají.
Druhy, které se rozmnožují tak, že populace rychle roste, praktikují R-strategii. R je nejvyšší míra růstu populace. Podívejme se na to matematicky, o čemž jsme mluvili před týdnem.
Tito živočichové mají za život hodně potomků a prostě doufají, že jich co nejvíc přežije.
Když jich pár něco sní, nic se neděje.
Zbydou nějací další.
Oproti tomu druhy s K-strategií mají potomků jen několik, ale věnují jim hodně péče.
Matematicky řečeno je K ekologická únosnost. Protože populace druhů s K-strategií jsou obvykle blížeí své ekologické kapacitě více než ti druzí.
V přírodě to samozřejmě není tak jasné. Protože většina druhů nevolí pouze K nebo pouze R strategii.
Je to spíše škála.
Některé organismy, především malé využívají spíše R-strategii. Větší živočichové využívají spíše K-strategii.
Většina druhů je někde uprostřed.
Říkám vám to proto, abyste viděli, jak je šílené, že je naše populace tak velká. Protože lidé se rozmnožují převážně pomocí K-strategie.
Jsme celkem velcí savci. Máme za život obvykle jen pár dětí. A vychovat je dá příšernou práci, ale stejně do nich investujeme spoustu zdrojů.
Takže i když se lidé rozmnožují spíše pomocí K-strategie, za posledních několik staletí se křivka našeho populačního růstu podezřele podobala křivce druhů tíhnoucích k R-strategii.
Exponenciílní růst i u našeho druhu obvykle neprobíhá 350 let.
Tak jak se to mohlo stát? Lidi zkrátka přišli na to, jak prozatím neomezeně zvyšovat ekologickou únosnost.
Odstranili jsme spoustu překážek, kvůli kterým by náš počet dosáhl konstantní hodnoty ekologické únosnosti už před dlouhou dobou.
Jak si vzpomenete, tyto překážky nás omezují.
A my jsme objevili pár způsobů, jak je zlikvidovat.
Zvýšili jsme svou schopnost sehnat potravu. Náš překotný populační růst začal v Evropě přibližně v 17. století.
Protože zemědělství se mechanizovalo a nové způsoby hospodaření, jako domestikace zvířat a plodin pomohly zvýšit produkci potravin.
Tyto zemědělské postupy a související populační exploze se do poloviny 19. století rozšířily z Evropy do Ameriky a zbytku světa.
Další zásadní výhodu
lidstvu přinesl pokrok v medicíně. Anton van Leeuwenhoek, zakladatel mikrobiologie a vůbec opravdu chytrý člověk byl prvním moderním vědcem, který v roce 1700 přišel s teorií že některé nemoci jsou způsobeny mikroorganismy.
Teprve přibližně po sto padesáti letech to lidé začali brát vážně.
Způsobilo to revoluci ve zdravotnictví, která přinesla například očkování. Lidé najednou přestali umírat na věci, kterým se dá vyhnout a které byly předtím po tisíce let smrtelné.
Takže všichni žili déle.
Snížila se úmrtnost dětí.
A tyto děti pak rodily vlastní děti a dožívaly se opravdu hodně dlouho. Také jsme zvýšli ekologickou únosnost, protože jsme se naučili po sobě uklízet.
Zjistili jsme, že se nemůžeme jen válet ve špíně a nějak to přežít.
Takže jsme začali používat kanalizaci. V Evropě se s ní začalo v 16. století. Ale teprve v 19. století začala být používána masivně, což nám všem prospělo.
A pak jsme se lépe naučili pohodlně žít na nehostinných místech. Lidé sice žili po staletí na pouštích a v tundrách. Ale ve 20. století jsme rozšířili prostředí, kde lidé žijí téměř po celém světě.
A to díky topení, klimatizaci a teplému oblečení,
letadlům a autům, které dováží potraviny kamkoliv od nejsevernějšího norského ostrova po jih Austrálie. Z těchto a dalších důvodů se lidé vyhli ekologické únosnosti, co zkazila každou legraci.
A to je fajn, protože nemám rád, když lidi umírají.
Protože to je na houby. Spousta vědců, matematiků a ekonomů tvrdí, že každý člověk, který se narodil za posledních 350 let nebzl jen hladový krk, který se musí nakrmit ale také ruce k práci. A k tomu, aby zvýšil lidskou ekologickou únosnost dostatečně pro sebe a o trošku víc.
Takže jak naše populace roste, i ekologická únosnost roste jako kdybychom stáli na rychlém eskalátoru a těsně nad hlavou měli strop.
Kdyby tam zůstal, všechny by nás to rozmáčklo. Ale on se stále zvedá.
Jenže to samozřejmě nejde do nekonečna.
Pro lidskou populaci existuje ekologická únosnost.
Jen ji nikdo přesně nezná. Sám Leeuwenhoek v roce 1679 byl prvním člověkem, který zveřejnil odhad ekologické únosnosti Země pro lidskou populaci.
Odhadl ji asi na 13,4 miliardy lidí. Od té doby se odhady pohybovaly od jedné miliardy po jeden bilion.
To je 1000 miliard, což se zdá trochu moc. Průměrný odhad se pohybude mezi deseti a patnácti miliardami lidí.
Přežití jsme si zajistili spoustou samozřejmých věcí, jako je jídlo, pitná voda, a neobnovitelné zdroje, jako kovy a fosilní paliva. Ale vše, co konzumujeme, vyžaduje prostor, kde to roste nebo kde to těžíme nebo vyrábíme a kam ukládáme odpad.
Mnozí ekologové se pokouší odhadnout, kolik lidí naše planeta zvládne, podle ekologické stopy. To je výpočet, kolik prostoru a zdrojů která osoba na planetě ke svému životu vyžaduje.
Stopa se velmi různí podle toho, kde žijete a jaké jsou vaše zvyky.
Lidé v Indii využívají mnohem méně zdrojů, a tudíž méně prostoru než například Američané.
Lidé, kteří jedí maso, spotřebují více půdy než vegetariáni. Kdyby všichni na planetě jedli stejně masa, jako nejbohatší lidé na světě, současná produkce potravin by uživila méně než polovinu současné světové populace.
Takže i když je Země opravdu velká, prostor je faktor, který nás omezuje.
A jak naše populace roste, přijde nejspíš více sporů o to, jak prostor využíváme.
Například kdyby na této planetě byl opravdu bilion lidí, museli by žít, pěstovat jídlo a vylučovat na prostoru o velikosti 12 x 12 metrů.
To je asi půlka tenisového hřiště. Takže by se na svět vešlo 1000 miliard lidí. Ale vsadím se, že by se jim spolu nežilo moc dobře.
Ale co kdybychom na chvíli přestali myslet jen na sebe?
Protože zabíráme víc místa, necháváme méně místa pro ostatní druhy.
A když spotřebováváme zdroje - stromy, půdu a vodu, snižuje se jejich množství pro ostatní organismy.
Biologové proto říkají, že právě zažíváme jedno z nejrozsáhlejších vymírání druhů v nedávné geologické historii.
Bojujeme s ostatními druhy o naprosto základní podmínky pro život.
A v budoucnu, - nebo v případě ropy a vody už teď -, budeme bojovat s příslušníky vlastního druhu.
Takže to není žádná legrace. Ale máme trochu naděje.
Narozdíl od jiných druhů, věci, které děláme, často vychází z toho, čemu říkáme kultura.
A lidská kultura za posledních 50 let přinesla spoustu změn.
Můžeme říci, že i když lidská populace stále roste, rychlost tohoto růstu byla nejvyšší kolem roku 1962.
Od té doby klesá. V době nejrychlejšího růstu se populace zvětšovala asi o 2,2 % ročně.
V současnosti se růst zpomalil asi na 1,1 % a stále se zpomaluje.
Rodiny v průmyslově nejrozvinutějších zemích jsou stále menší.
Proč?
Dosud jsme se naučili něco málo o zjišťování elektronových konfigurací.
Pojďme se podívat, jestli můžeme použít tuto informaci u skupiny prvků z periodické tabulky a potom uhodnout, co by dělaly, kdyby reagovaly s jinými prvky.
Takže pojďme si vypočítat elektronovou konfiguraci pár prvků jen tak pro procvičení.
Takže, lithium, přímo tady.
Jak to bude vypadat? Elektronová konfigurace lithia.
Máte první slupku, je to 1s2.
Dva elektrony tady.
A pak máte 2s1.
A někdy, abychom mohli být rychlí a získat zápis, můžete si představit že elektronová konfigurace lithia je přesně ta samá věc jako elektronová konfigurace hélia -- to je elektronová konfigurace helia -- plus 2s1.
Také bychom to mohli zapsat jako -- udělám to světle modrou -- mohli bychom to zapsat jako helium, 2s1.
Což v podstatě znamená, že elektronová konfigurace lithia je přesně stejná, jako byste zapsali elektronovou konfiguraci helia a potom napsali 2s1.
Mohli bychom to udělat ještě hodněkrát.
Řekněme, že chceme zjistit elektronovou konfiguraci železa.
Místo toho, abychom si prošli celou tuhle věc, však víte je to 1s2, a potom je to 2s2 a pak 2p6. Místo dělání celé téhle věci bychom mohli říct, OK, železo má stejnou elektronovou konfiguraci. Takže bychom mohli říct elektronová konfigurace železa je stejná věc, jako elektronová konfigurace argonu.
Takže já prostě dám argon do závorek. A pak dostanete 4s2.
A pak máte jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Takže d6.
A učili jsme se, že když jste v d podslupce nebo když jste v d-bloku periodické tabulky, tak ve skutečnosti vyplňujete předchozí slupku.
Takže když jsme ve čtvrté periodě, v d-bloku, zaplňujeme třetí slupku.
Takže 3d6.
A někdo se zeptal -- a to je zajímavá otázka -- proč tomu tak je?
Proč to prostě nepokračuje?
Proč to nevyplní čtvrtou d slupku?
A způsob jakým o tom já přemýšlím - protože věci v atomickém měřítku nejsou vždycky zrovna intuitivní - způsob, jakým si to představím je, že atomů jsou větší a větší, je víc a víc místa mezi orbitaly.
Například, takhle si to zobrazuju. Když moje prvkní slupka vypadá takto. Řekněme, že s orbital vypadá takto.
Tady bude druhá slupka, zase s orbital a p orbital.
A další elektrony by potom chtěli do třetí slupky, že?
Takže ji nakreslím taky - s orbital a potom se zaplní i třetí p orbital.
Tady je to pořád snadné a intuitivní.
Takhle by ve skutečnosti ten elektronový obal nevypadal.
Třetí p orbital bych mohl nakreslit takto.
Tak nějak by vypadal.
Takhle by to potom vypadalo.
A teď začínáme čtvrtou slupku.
Uděláme čtvrtou slupku, takže napřed zase s orbital a teď namísto p-orbitalu jsme teď u d-prvků.
Tady ještě dodělám nějaké popisky - 4s.
Tady je 3s, tady 3p, tady 2p, tady 2s.
A 1s je tady uvnitř 2s.
Takže o to se moc starat nemusíte.
Ale proč teď máme zaplňovat d orbital předchozí slupky? Teď když je atom větší a větší, máme trochu místa mezi těmi předchozími orbitaly.
Takže teď když zaplníme 4s orbital, ten je tady, tak se vrátíme a zaplníme ještě 3d orbital.
Takže se vrácíme o slupku zpátky a zaplňujeme tady ty prázdné místa.
Takže tady ten orbital má nižší energii než tento.
Je třeba víc energie nacpat elektron zpátky do 3d orbitalu než do 4s.
Ale když už je 3d orbital zaplněný, můžeme zaplnit 4p, ten vypadá takto nějak.
Takže elektron raději načne čtvrtou slupku než by naplnil 3d.
Ale ve chvíli, kdy už naplní 4s orbital, je zase míň náročné zaplnit tady ty mezery než 4p.
Jak se elektronový obal zvětšuje a zvětšuje je tu víc a víc místa.
Takže nakonec je tak velký, že je místo i mezi d orbitaly, takže se tam vejdou ještě další orbitaly - f orbitaly.
Tak takto si to můžeme představit.
Samozřejmě se pohybujeme v měřítku atomů, takže ve skutečnosti to vypadá jinak, ale jako znázornění je to dost dobré.
Dobrá otázka je, proč se zaplňuje třetí slupka, když jsme ve čtvrté periodě.
Dobrá.
Tady je jednodušší zápis elektronové konfigurace železa.
Když to zapíšeme takhle, můžeme jednodušše zjistit, kolik elektronů je ve vnější slupce.
V případě lithia máme jeden elektron ve vnější slupce, ano?
Toto je ta poslední, vnější slupka.
A v ní jeden elektron.
A stejné je to tady.
V případě železa - kolik elektronů je ve vnější slupce?
Číslo vnější slupky je vlastně to číslo periody, ve které jsme.
A toto je ta poslední slupka.
Takže tento 3d orbital má větší energii, takže je potřeba víc energie na zaplnění 3d orbitalu. A když přijde na nějakou reakci, budou to elektrony v té vnější, takže 4s slupce, které budou reagovat.
A kolik jich je?
Jsou dva.
A toto je důležitá věc.
Jsou dva.
Jsou tady dva elektrony ve vnější slupce.
A vlastně v poslední slupce budou vždy dva elektrony pro kterýkoliv prvek z tady těch růžových.
Pro kterýkoliv z d-prvků.
Takže zaplní jako poslední slupku podle toho, v které jste periodě.
Řekněme, že jsme v periodě číslo pět.
Ano?
Mám konfiguraci 5s1.
5s2.
A pak se vrátíme zpátky, abychom zaplnili 4d slupku.
Ano?
Ale pokud jde o to, kolik elektronů je v poslední slupce, tedy v té páté, jsou to vždycky dva elektrony.
Takže všechny tyto prvky budou mít dva elektrony ve své vnější slupce.
V případě těchto ze čtvrté periody, valenční elektrony budou 4s2, ano?
Protože pak se vrátíme a zaplníme 3d, ale ty vnější jsou 4s2.
Takže tento má taky dva elektrony ve své vnější slupce.
Kolik jich bude mít tato skupina?
Teď jsem použil slovo "skupina" a nejsem si jistý, jestli jsem to už vysvětlil, takže skupina je sloupec v periodické tabulce.
A jak vidíte, pro skupinu je to vždy stejné.
Všechno v první skupině a jeden elektron ve vnější slupce.
Jestli mi nevěříte, mrkněte na vodík.
Elektronová konfigurace vodíku je 1s1.
Vnější slupka je 1s.
A je v ní jeden elektron.
Ano?
A platí to pro celou tu skupinu.
Tyto prvky mají dva elektrony ve vnější slupce.
A tyto prvky mají ty samé dva elektrony.
Ale později zaplňují ještě d slupku.
Ale co se týče té vnější, mají v ní jen dva eletrony.
Takže v případě čtvrté periody jsme se vrátili a zaplnili ještě 3d orbital.
A pak zase pokračujeme v obsazování čtvrté slupky.
Teď už jsme u p-prvků, ano?
Takže tento bude mít tři elektrony ve vnější slupce.
Nebo můžete říct tři valenční elektrony.
Tady čtyři, pět, šest, sedm a osm.
Pojďme to zkusit ještě u jednoho, kdybyste mi třeba nevěřili.
Jaká je elektronová konfigurace pro Sn?
To je jaký prvek?
Sn znamená cín.
Takže máme Sn.
Jaká je elektronová konfigurace.
Cín bude mít tu samou elektronovou konfiguraci jako krypton.
Kr je krypton.
Takový prvek opravdu existuje.
Takže bude mít stejnou konfiguraci jako krypton.
Takže bych mohl vypsat celou elektronovou konfiguraci kryptonu jen podle periodické tabulky, ale takhle je to rychlejší.
Takže stejně jako krypton a potom 5s2.
Pak se vrátíme a zaplníme d orbital.
V tom je 10 elektronů.
Takže 4d10.
A pak se zaplňuje zase p-orbital v páté slupce.
Takže 5p2.
Takže kolik má valenčních elektronů?
Valenčních elektronů nebo elektronů ve vnější slupce?
Co je vnější slupka?
To je ta pátá.
Takže tyto a tyto.
Tyto elektrony mají vyšší energii než tyto.
Takže nejdřív se zaplní 5s orbital, ten má nižší energii, takže je to snazší, potom až 4d orbital s vyšší energií.
Ale když se bavíme o tom, které elektrony budou reagovat, a proto to zdůrazňuji, jsou tyto eletrony.
Ty budou reagovat s ostatními atomy. Nebo někdy jen s ostatními elektrony.
Tento prvek má 4 vnější eletrony.
Tady to vidíte.
Čtyři vnější eletrony.
A protože vnější elektrony jsou ty, které nás budou většinou zajímat, můžeme to nakreslit takhle - jenom s těmi vnějšími elektrony.
Takže vodík můžeme nakreslit takto.
Kreslíme jen ty vnější, valenční elektrony.
Valenční elektrony jsou jenom ty vnější.
Můžeme to zapsat takto, tak.
Takže tohle nám řekne, že mám jeden vnější elektron u vodíku.
A kdybych to chtěl nakreslit pro železo?
Železo je tady, správně?
Jak bych to nakreslil?
Mám dva elektrony ve vnější slupce, takže pro železo by to bylo takto.
A elektrony jsou rády po párech.
Takže vezměme nějaký další příklad, tady je Sn, to je cín. Vezměme třeba uhlík.
Uhlík má čtyři elektrony ve své vnější slupce.
Takže uhlík můžeme zapsat takto.
Nebo kdybych je nechtěl spárovat můžu to teoreticky zapsat i takto.
A teď můžou reagovat s ostatními atomy.
A teď co mi to vlastně říká, že tento má jeden elektronve vnější slupce.
Tady ty modré vzácné plyny, už jsme o nich trochu mluvili, mají osm elektronů ve vnější slupce.
Jak mi to pomůže, když se snažím zjistit, jak bude něco reagovat?
No, ukázalo se, že všechny atomy chtějí mít osm elektronů ve vnější slupce.
A toto číslo je důležité.
Osm.
Chtějí mít osm elektronů ve svých vnějších slupkách.
To je nejstabilnější konfigurace pro atomy.
Nebo můžete říct, že je to nejstabilnější energetický stav atomu.
A proč je to číslo právě osm?
To je něco na zamyšlení.
Je to další z těch základních čísel, která prostě vymyslela sama příroda.
A trochu jsem o tom přemýšlel.
Přece na tom něco musí být, když má atom v poslední slupce osm eletronů, tak spolu nějak rezonují.
A taky si ani nijak nepřekáží. Nebo se navzájem nechtějí vystrčit.
Na to opravdu neznám odpověď.
A upřímně, kdyby byl někdo schopný zodpovědět tu otázku, proč právě přesně to číslo osm, asi by udělali kariéru ve fyzice či chemii.
Ale skrze experimenty bylo zjištěno, že atomy chtějí mít osm elektronů ve své vnější slupce.
Takže je tu otázka, když máme třeba draslík.
Ano?
Draslík má jeden elektron ve vnější slupce.
A pak máme třeba chlór, ten má elektronů sedm.
Co si myslíte, že se stane, když dáte draslík blízko chlóru?
Co se stane?
No jaká je nejjednodušší cesta k osmi elektronům pro chlór?
Zatím jich má ve vnější slupce sedm.
Co je nejjednodušší?
Chce ten elektron opravdu, ale opravdu hodně.
A draslík chce mít samozřejmě taky osm elektronů ve své vnější slupce.
Takže kdyby o jeden přišel, rázem by jich tam osm měl, že?
Vnější slupka draslíku už by nebyla ta čtvrtá.
Byla by to ta třetí.
A měl by v ní osm elektronů.
Jeho konfigurace by vypadala jako ta argonu, kdyby ztratil ten jeden elektron.
Takže by to byl stabilnější stav.
Takže když dáte draslík (nebo sodík) dohromady s chlórem, co se stane?
Draslík se chce toho elektronu zbavit, protože pak bude mít osm elektronů ve vnější slupce a bude mít stejnou elektronovou konfiguraci jako argon.
A ten elektron přeskočí k chlóru a potom tedy i chlór bude mít osm elektronů ve vnější slupce a taky bude mít elektronovou konfiguraci jako argon.
Takže tato skupina se jmenuje alkalické kovy.
A příště budeme asi mluvit o tom, proč se jmenují kovy.
Tato skupiny, ty alkalické kovy.
Vodík k nim vlastně nepatří, o tom budeme taky mluvit.
Opravdu se chcou zbavit toho elektronu navíc.
A kvůli tomu jsou opravdu reaktivní, zejména když mají na blízku některý z těchto žlutých prvků, ty se jmenují halogeny.
Ty zase chtějí všem ty elektrony ukrást, protože jim chybí už jen jeden k těm vytouženým osmi.
Tyto se zase elektronu zbavují, protože to jim stačí k dosažení osmi.
A proč není vodík zahrnut mezi alkalické kovy? Protože vodík se toho jednoho elektronu nechce zbavit zase tak moc jako tito ostatní.
Toto pravidlo, že každý prvek chce mít ve vnější slupce osm elektronů je pravda pro všechny, krom vodíku a hélia.
Vodík a hélium, protože mají jen jednu slupku, jsou spokojení s těmi dvěma elektrony.
Takže vodík může přijít o elektron, ale zrovna tak může jeden získat a být spokojený, protože má plnou první slupku.
Ale všechny ty ostatní se chcou těch elektronů zbavit.
Když lidé v chemii mluví o kovovém charakteru, vlastně mluví o tom, jak moc se chce atom zbavit svých elektronů.
Každopádně už mi došel čas.
V dalším videu budeme probírat skupiny v periodické tabulce a trendy, které z nich můžeme zjistit.
(hraje hudba)
"Stojíme v Muzeu výtvarného umění v Bostonu před Turnerovo obrazem Otrokářská loď ale celý titul díla je "Otrokářská loď (Otrokáři házejí umírající a mrtvé přes palubu, přicházející tajfun)."
"Když obraz poprvé spatříme, vypadá opravdu nádherně.
Je plný odstínů oranžové a červené, a vidíme Turnerův typický západ slunce.
Ztrácíme se v hutné smyslnosti malby."
"Ale poté, jak se díváme do pravého spodního rohu, nastává zhrození.
Vidíme chodidlo, nohu a okovy s řetězy, a najednou už to není pohled na moře, a už to není západ slunce, a už se více nejedná o světlo na vodě, nebo spíše už se nejedná jen o těchto věcech."
Díváme se na obraz otrokářské lodi, která se nachází v dálce.
Ta loď převáží otroky a blíží se tajfun.
Tato scéna je založena na básni, ale je nám známo, že se tato událost skutečně stala, a nejenom jednou, ale mnohokrát.
S blížící se bouřkou se kapitán této lodi rozhodl hodit otroky přes palubu.
Patrně to byla jediná cesta, jak získat pojistné.
Pokud otroci během plavby zemřeli kvůli nemoci nebo dalším problémům, neměl kapitán právo na pojistné.
Proto svrhl otroky přes palubu a to je ta zachycená scéna."
Vidíme pouze části těl a také vír vln a barev.
Znovu se zde mísí krása přírody, její síla a příšerné lidské jednání, které je zahrnuto v ještě hrůznější lidské činnosti - otroctví.
Vnímáme jistý pocit božské odplaty, když si blížící se bouře přichází pro loď, která byla zapojena do obchodu s lidmi, a zaslouží si trest spáchaný přírodou. Zároveň vidíme důkaz naprosté nestrannosti přírody, neboť ta samá bouře, která přemůže onu loď, utopí také otroky."
"Příroda je naprosto lhostejná vůči lidským zájmům, ať už jsou dobré či zlé."
"Prvním majitelem tohoto obrazu byl skvělý kritik umění Viktoriánské éry,
Poté se obraz dostal do Bostonu k člověku, který věřil a zasazoval se o zrušení otroctví.
Britové zrušili otroctví ve svých koloniích roku 1833; Francouzi učinili totéž o 15 let později, ale v Americe nebylo otroctví zrušeno až do Občanské války.
Musíme si pamatovat, že otroctví bylo v té době stále činnou politickou záležitostí.
Důkaz toho, co jsou lidé schopni činit jeden druhému, a to nejen v podobě skutečného otroctví, koupě a prodeje lidských bytostí, ale také v podobě využívání jeden druhého jen kvůli penězům.
A to je jádrem otřesného činu, kterého se zde kapitán dopouští."
"Když si prohlédneme levou hranici obrazu, vidíme zcela odlišné barvy, než ty na zbylé části obrazu, odstíny bílé, modré, fialové a šedé."
"Ruskin napsal:
"Fialová a modrá, ty sinalé stíny prázdných vln, jsou vrženy do mlhy noci, která se sbíhá, studená a plíživá, a postupuje jako mělčina smrti směrem k provinilé lodi. Ta zápasí uprostřed blýskání moře, její tenké stěžně vepsané do nebe krvavými liniemi."
(hraje hudba)
Jak mohu mluvit v 10 minutách o poutu žen přes tři generace, o tom, jak úžasná síla těchto pout vnikla do života čtyřleté dívky choulící se s její mladou sestrou, její matkou a babičkou pět dní a nocí v malé lodi na čínském moři před více než třiceti lety, pouta, která vnikla do života té malé dívky a už nikdy nezmizela -- ta malá dívka dnes žije v San Fracisku a mluví k Vám?
Toto není celý příběh.
Je to skládanka, která je stále dávána dohromady.
Dovolte mi říci o některých kouscích.
Představte si první díl: muž pálící své životní dílo.
Je básník, dramatik, muž jehož celý život balancoval na jediné naději jeho národní jednoty a svobody.
Představte si jej jako komunisty vstupující do Saigonu, konfrontující fakt, že jeho život byl totální plýtvání.
Slova jeho dlouholetých přátel jej nyní zesměšňovala.
Vzdálil se do zátiší.
Zemřel zdrcen historií.
Je to můj dědeček.
Nikdy jsem jej nepoznala.
Ale naše životy jsou více než naše vzpomínky.
Má babička mě nikdy nenechala zapomenout jeho život.
Mou povinností bylo nedovolit upadnout to v zapomnění, a mou lekcí bylo se naučit, že, ano, historie se nás pokoušela rozdrtit, ale my jsme vydrželi.
Další díl skládanky je o lodi při úsvitu tiše prokluzující na moře.
Mé matce, Mai, bylo 18 když její otec zemřel -- již ve spořádaném manželství, již se dvěma malými děvčaty.
Pro ni se život přeměnil na jeden úkol: útěk její rodiny a nový život v Austrálii.
Bylo pro ni nepředstavitelné, že by neuspěla.
Takže po čtyřleté sáze, která vzdoruje výmyslům, loď proklouzla na moře zamaskovaná jako rybářská loď.
Všichni dospělí znali ta rizika.
Největší strach byl z pirátů, únosu a smrti.
Jako většina dospělých na lodi, i má matka s sebou nesla lahvičku jedu.
Kdybychom byli dopadeni, prvně má sestra a já, potom ona a nakonec by pila má babička.
Mé první vzpomínky jsou z lodi -- nepřetržitý zvuk motoru, příď nořící se do každé vlny, drtivý a prázdný horizont.
Nepamatuji si piráty, kteří několikrát přišli, ale byli bravurně klamáni mužem na naší lodi, nebo kleknutí motoru a nezdaru nastartovat jej přes šest hodin.
Pamatuji si ale světla na těžební věži Malajského pobřeží a mladého muže, který se zhroutil a zemřel, konec cesty pro něj bylo příliš, a první jablko, které jsem ochutnala, darované od muže na věži.
Žádné jablko nikdy nechutnalo stejně.
Po třech měsících v uprchlickém táboře, jsme se dostali do Melbourne.
A další díl skládanky je o čtyřech ženách napříč třem generacím utvářející společně nový život.
Usadili jsme se ve Footscray, dělnickém předměstí jehož složením byly vrstvy imigrantů.
Narozdíl od usazených předměstí středních vrstev, jejichž existenci jsem nevnímala, tam nebyl žádný pocit nároku ve Footscray.
Vůně z dveří obchodu byly z celého světa.
A úryvky nejisté angličtiny byly vyměňovány mezi lidmi, kteří měli jedno společné, a to - - začínali znovu.
Má matka pracovala na farmách, potom na automobilové montážní lince, šest dní v týdnu, dvojité směny.
Nějak si našla čas studovat angličtinu a získala IT kvalifikaci.
Byli jsme chudí.
Všechny dolary byly přerozděleny a extra výuka v angličtině a matematice byla zahrnuta do rozpočtu bez ohledu na to, co scházelo, což bylo obvykle nové oblečení, to bylo vždy ze secondhandu.
Dva páry punčoch do školy, každá na zakrytí děr té druhé.
Školní uniforma až ke kotníkům, protože měla vydržet šest let.
Ojedinělé, ale zraňující, bylo skandování
"šikmoocí" a náhodná graffiti:
"Asiaté, táhněte domů."
Kam domů?
Něco ve mně strnulo.
Bylo tam sbírání odhodlání a tichý hlas říkající, "Já vás obejdu."
Má matka, sestra a já jsme spali v jedné posteli.
Má matka byla každou noc vyčerpaná, ale každá jsme si navzájem vyprávěly o našich dnech a poslouchaly kroky naší babičky po domě.
Matka trpěla nočními můrami; všechny byly o lodi.
Moje práce byla zůstat vzhůru než přijdou její noční můry, abych ji mohla vzbudit.
Otevřela si obchod s počítači, pak se učila být kosmetičkou a začala nové podnikání.
A ženy přicházely se svými příběhy o mužích, kteří nemohli udělat kompromis, rozhněvaní a nepřizpůsobiví, a ustaraných dětech chycených mezi dvěma světy.
Hledaly se granty a sponzoři.
Byla založena střediska.
Žila jsem v paralelním světě.
V jednom jsem byla klasická asijská studentka, která měla velké požadavky sama na sebe.
V jiném jsem uvízla v životě, který byl riskantní, neskutečně vystrašena z násilí, narkomanie a isolace.
Ale v průběhu těch let bylo mnoho, co mi pomohlo.
A za tu práci, když jsem byla studentkou posledního ročníku práv, jsem byla vybrána jako Mladý Australan roku.
Byla jsem katapultována z jednoho kousku skládanky do jiné, a jejich hranice do sebe nezapadávaly.
Tan Le, anonymní obyvatel Footscray, byla nyní Tan Le, uprchlík a sociální aktivista, zvaná promlouvat na místech, o kterých nikdy neslyšela, a do domovin, jejichž existenci si nikdy nedokázala představit.
Neznala jsem protokoly.
Nevěděla jsem, jak používat příbor.
Nevěděla jsem, jak mluvit o vínu.
Nevěděla jsem, jak mluvit o čemkoli.
Chtěla jsem ustoupit k rutině a pohodlí života v neopěvovaném předměstí -- babička, matka a dvě dcery zakončující každý den po skoro dvacet let vyprávěním ostatním příběh svého dne a usínáním, třech z nás ve stejné posteli.
Řekla jsem matce, že to nemohu udělat.
Připomněla mi, že jsem byla ve stejném věku jako byla ona když jsme nastoupily na loď.
Nikdy nebylo na výběr.
"Prostě to udělej," řekla,
"a nebuď něčím, čím nejsi."
A tak jsem otevřeně mluvila o mladistvé nezaměstnanosti a vzdělání a zanedbávání marginalizovaných a nerovnoprávných.
A čím více upřímně jsem mluvila, tím více jsem byla žádána mluvit.
Potkala jsem lidi všech společenských vrstev, mnoho z nich dělajících věci, které milovali, žíjící na hranicích možností.
A i když jsme získala titul, uvědomila jsem si, že nemohu začít kariéru v právu.
Musel existovat jiný kousek skládanky.
A já si ve stejnou chvíli uvědomila že je v pořádku být outsider, nedávný příchozí, nový na scéně -- a ne jen v pořádku, ale něco, za co mám být vděčná, možná dar z lodi.
Protože býti insiderem může snadno znamenat kolaps obzorů, může snadno znamenat přijetí předpokladů své domoviny.
Dlouho jsem byla mimo komfort, abych věděla - ano, svět se rozpadá, ale ne způsobem, kterého se bojíte.
Možnosti, které by neměly být povoleny, byly skandálně podporovány.
Byla tam energie, nesmiřitelný optimismus, zvláštní směs pokory a odvahy.
A tak jsem následovala svá tušení.
Shromáždila jsem kolem sebe malý tým lidí, pro které byl výraz "Toto nejde" neodolatelnou výzvou.
Na rok jsme byli na mizině.
Na konci každého dne jsem udělala velkou mísu polévky, kterou jsme všichni sdíleli.
Dřeli jsme až do noci.
Většina z našich nápadů byla bláznivá, ale pár bylo skvělých, a my prorazili.
Rozhodla jsem se přestěhovat do USA po jediném výletě.
Opět mé předtuchy.
O tři měsíce později jsem se přestěhovala, a dobrodružství pokračovalo.
Než ale skončím, dovolte mi něco povědět o mé babičce.
Vyrostla v době, kdy Konfucianismus byla společenská norma a místní Mandarin byl člověk, na kterém záleželo.
Život se po staletí nezměnil.
Její otec zemřel krátce po jejím narození.
Její matka ji vychovala sama.
V sedmnácti letech se stala druhou manželkou Mandarina, jehož matka ji bila.
Bez podpory manžela, způsobila rozruch, když jej vzala k soudu a stíhala vlastní případ, a ještě větší senzaci, když vyhrála.
(Smích) (Potlesk)
"To nejde" se stalo omylem.
Dopřávala jsem si sprchu v hotelu v Sydney, když zemřela 600 mil dále v Melbourne.
Dívala jsem se skrze sklo sprchy a viděla ji stát na druhé straně.
Věděla jsem, že se přišla rozloučit.
Matka mi volala o pár minut později.
Pár dní poté jsme se vydaly do budhistického chrámu ve Footscray a sedly si vedle její rakve.
Vyprávěly jsme jí příběhy a ujišťovaly ji, že jsme stále s ní.
O půlnoci přišel mnich a řekl nám, že musí zavřít rakev.
Matka nás požádala vzít ji za ruku.
Zeptala se mnicha,
"Proč je její ruka tak teplá a zbytek tak chladný?"
"Protože jste ji držely od rána," řekl.
"A nepustily."
Pokud je v naší rodině síla, pak proudí skrze ženy.
Vzhledem k tomu, kdo jsme a jak nás život utvářel, nyní můžeme vidět, že muži, kteří by přišli do našich životů, by byli nazmar.
Porážka mohla přijít snadno.
Nyní chci mít vlastní děti, a přemýšlím o lodi.
Kdo by si to přál na vlastní pěst?
Nyní se bojím výsady, pohodlí, nároků.
Mohu jim dát oporu v jejich životech, nořící se statečně do každé vlny, klidný a stabilní chod motoru, drtivý obzor který nic nezaručuje?
Nevím.
Ale pokud bych mohla a stále je viděla v pořádku, Pak bych dala.
(Potlesk)
Dnes je tu také Tanina matka ve čtvrté nebo páté řadě.
(Potlesk)
Obyčejný pavouk má osm očí.
Pokud se na vás dívá dvěma předníma a třema dalšíma očima, jaký zlomek jeho očí se na vás dívá?
A abyste věřili, že si to nevymýšlím, tak tady jsou skutečné fotky pavouků, kde můžete vidět, že mají osm očí.
Tady vidíte, že tenhle má osm očí:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.
Ani jsem si to neuvědomil, ale vypadá to vlastně docela děsivě.
Ale to je jedno, pojďme se vrátit k úloze.
Takže se na vás dívá dvěma předníma očima.
Dvěma z celkového počtu 8.
Jaký zlomek očí tedy představují 2 jeho oči? Ano, jsou to 2/8 jeho očí.
Jen se na to podívejte tady.
Máte 8 očí a 2 přední. Takže 1 a 2.
Celkem 2 oči z 8.
A podle úlohy na nás kouká taky 3 dalšíma očima.
Takže to je 3 z 8.
No jen se podívejte. Mohlo by to být třeba tohle a tohle a tohle.
Tedy jde vlastně o sčítání zlomků.
Sečteme 2/8 a 3/8.
Takže jaký zlomek jeho očí se na nás dívá?
Nuže, pořád jde jen o zlomek osmi.
2 plus 3 lomeno 8.
A to se rovná 5/8 očí.
5 z 8 očí se na nás dívá a vidíme to tady:
1, 2, 3, 4, 5.
5 z celkového počtu 8 očí se na nás děsivým způsobem kouká.
Za posledních 38 epizod rychlokurzu biologie, jsme mluvili o tom, jak vytvořit organizmus.
Víte, co jsem se naučil během těchto 38 týdnů?
Dávat živé věci dohromady je těžké.
Jsou tam molekuly, které tvoří organely, které se shlukují do buněk,které dohromady tvoří tkáně, ty tvoří organismus a ty tvoří systém.
Vědět tohle je nesmírně důležité, protože to ukazuje základní pravidla pro živé tvory na téhle konkrétní planetě.
Ale pořád je to více než biologie.
Tím myslím pochopit,jak organismus funguje a že je jeho vnitřní ,,obchod" skvělý, ale neřekne nám to moc o jeho místě na našem světě.
Proto potřebujeme ekologii, nauku o pravidlech závazku mezi všemi pozemšťany.
Ekologie hledá, jak vysvětlit, proč svět vypadá a funguje právě takto; proč Jižní Pól vypadá jinak než Kongo; a proč komáři jsou všude, zatímco černí nosorožci prakticky vyhynuli.
Stručná odpověď na tuto otázku je, jelikož je svět přeplněn věcmi, živými i neživými, které mezi sebou neustále interagují každý den od začátku života na této planetě.
Ještě kratší odpověď je,že všechno živé a všechny věci se spolu navzájem ovlivňují závisle pouze na dvou věcech.
Zkuste hádat, jaké to jsou.
Mezitím se připravte, protože rychlokurz biologie si vybírá poslední cestu mimo tělo a do celého světa.
(živá hudba)
Mohli byste přemýšlet o všem živém - velkých bílých žralocích, řasách, bramborách - jako o molekulách, které spolu reagují.
Každý z organismů je docela malinký v systému věcí, stejně jako jedna molekula kyslíku, kterou potřebujeme pro vytvoření ATP pro pohon našeho těla.
Sama toho moc neudělá.
Pokud ale spojíte milion molekul kyslíku s jinými typy molekul najednou se uvolní obrovské množství megawattů ATP, což oživí pytel masa, jako jste vy.
Stejný princip platí pro organismy.
Dáte-li jednotlivé organismy dohromady, mohou se vzájemně ovlivňovat a vytvořit něco většího než jen soubor dílčích částí.
Stejně jako má každý organismus hierarchii biologických systémů od molekul přes organely, buňky, tkáně až k orgánům, má i Země úrovně podle ekologického uspořádání.
Když je banda příslušníků určitého druhu spolu na jednom místě a docela často se ovlivňují, máte populaci.
Populační ekologové studují, proč populace rostou nebo se zmenšují v kontextu prostředí.
Když spolu žijí dvě nebo více populací jiného druhu, nazýváme to společenstvem.
Ekologické společenstvo je jako sousedství s p. Rogersem, s tím rozdílem, že se lidé v sousedství občas požírají.
To je to, co druhy dělají, když spolu žijí; interagují.
Někdy to znamená predaci; někdy spolupráci; někdy soutěžení o zdroje jako jsou jídlo, voda a životní prostor.
Ekolog společenstev studuje, jak interakce mezi členy společenstva a jejich prostředím ovlivňuje počet jednotlivých druhů ve společenství.
O úroveň nad společenstvy jsou ekosystémy, které jsou tvořeny skupinami organismů na daném místě a neživými částmi v jejich prostředí - např. půdou vodou a vzduchem.
Jestliže vezmeme soubor žijících věcí a umístíme je na místo se specifickou kombinací klimatu, půdní chemie a topografie, vytvoří se určitý ekosystém.
Ale přemístěte je na úplně odlišné místo a budou pracovat úplně jinými způsoby až vytvoří nový ekosystém.
Ekosystémová ekologie zkoumá, jak energie a látky putují skrz ekosystém a jak fyzické prostředí ovlivňuje věci, které v něm žijí.
Lidé si často pletou ekosystémy s biomy.
V biomu organismy používají podobné techniky adaptace na obecný soubor podmínek.
Pastviny jsou příkladem biomu.
Na Zemi existují celé desítky různých travních porostů.
V každém z nich organismy dělaly podobné evoluční ústupky na všechny podmínky, které jsou všude stejné; třeba horká léta, chladné zimy nebo málo deště, ale pořád víc deště než v pouštích.
Další biomy zahrnují tropické deštné lesy, tundry, pouště a oceány.
Jedinou úrovní nad biomem je biosféra, která zahrnuje atmosféru a celou Zemi - všechno co může být použito čímkoliv živým.
Proč všechny tyto úrovně ekologické aktivity vypadají tak, jak vypadají?
Proč některé organismy rádi žijí na jednom místě, a ne někde jinde?
Co způsobuje, že se různé populace, společenstva, ekosystémy a biomy od sebe liší?
Faktory, určující vzhled místa, spadají do dvou různých kategorií - biotické (živé), anebo abiotické (neživé).
Biotické faktory zahrnují predátory, stejně jako zvířecí či rostlinné konkurenty nebo organismy vhodné k jídlu či přístřeší.
Naproti tomu abiotické faktory jsou teplota, vlhkost, sluneční svit, nadmořská výška nebo prvky, které jsou v prostředí nezávisle na organismech, ale ovlivňují je stejně jako je ovlivňují jiné živé organismy.
Největší význam z těchto dvou faktorů majít ty, které jsou pro organismus specifické; ty, co jsou nejvíc potřeba. ale jen v určitém množství.
Tyto požadavky souvisí s chemií.
Například téměř všechny chemické reakce uvnitř živých těl jsou řízeny enzymy.
To jsou katalyzátory skoro všeho co se v našich tělech děje.
Tyto enzymy jsou nejvíce efektivní v určitém teplotním rozmezí.
Když se hodně ochladí, pořádně se zpomalí chemické reakce v těle.
Naopak velmi vysoké teploty změní podobu enzymů a sníží jejich efektivitu.
Teplota je jeden z hlavních faktorů, které určují, proč zvířata žijí na různých místech.
Když se podíváte na místa na Zemi s největší biodiverzitou nebo jinak rozmanité, zjistíte, že jsou to místa, kde je teplota v ideální rozsahu pro funkci enzymů.
Co dál?
Všichni musí jíst, minimálně jestli jste zvířate nebo houba nebo jiný heterotrof.
Řekli byste,že i jídlo hraje důležitou roli.
Vlastně jsou to rostliny a jiní autotrofové, jako sinice, kteří jsou základem skoro všech potravních řetězců
Ale i oni musejí být živeni.
A tak se znovu vracíme k chemii.
Klíčovou ingredience rostliny, potřebnou k fotosyntéze, je voda, kterou i my potřebujeme ke spálení ATP, udržování homeostáze v našich tělěch a tak podobně.
Snaha zajistit si jídlo je v samé podstatě jen potřeba zajistit si vodu.
Jaké překvapení! Na vodě a teplotě záleží organismům nejvíce.
Z tohoto důvodu se na ně zaměřují i ekologové zkoumající proč organismy preferují jedno místo před druhým.
Tyto faktory dohromady definují každý biom na planetě.
Tak třeba kaktus Saguaro se naučil žít na Sonorské poušti v Severní Americe kde je extrémní teplo a kde velmi málo prší.
Sonorská poušť je plná zvířat a rostlin, které, stejně jako Saguaro, dokáží čelit horku a extrémnímu suchu.
Kdybyste tato zvířata dali do Amazonského deštného pralesu, je pro ně sice dost horký, ale příšerně vhlký.
Všchno, co žije v biomu je nakonec ovlivněno tím, kolik je tam vody a jaká je tam teplota.
A naopak tito obyvatelé ovlivňují, jak bude biom vypadat. Tomu se říká fyziognomie.
Teď se podíváme jaké různé biomy se ve světě vyskytují.
Na naší planetě existují místa, kde příšerně prší; okolo 300 centimetrů za rok; a jsou pořádně teplá (průměrně 25°C až 30°C), což, pokud se ptáte mě, je počasí na slipy.
Tyto biomy se nazývají tropické deštné lesy, jsou obykle těsně u rovníku a mají neuvěřitelně vysokou biodiverzitu, protože všichni si chtějí užít kousek toho sladkého tropického ráje.
Na úplně opačné straně spektra máme tundry, které jsou hlavně nad Polárním kruhem v Antarktidě, nebo na vrcholu některých hor.
Tundra je typická málem srážek a teplotami hodně pod nulou.
Co tam tedy žije?
Nic moc, pár mechů a játrovek, možná i pár druhů trav, nějací ptáci a hrstka savců.
To samé platí pro pouště, kde je malý úhrn srážek a velmi vysoké teploty.
Kvůli nedostatku vody zde, stejně jako v tundře, nejsou velké rostlin.
A kde je málo rostlin je i málo jiných organismů, i když teploty mají blízko k ideálu mnohých živých bytostí.
Mezi těmito třemi extrémy jsou biomy, které mají více či méně vody v kombinaci s vyšší či nižší teplotou.
To jsou mírné a tamperátní biomy.
Zahrnují stepi mírného pásu, jaké můžete najít v Severoamerické prérii nebo listnaté lesy mírného pásu nalézající se téměř po celé Evropě a Severní Americe a také tajgy nebo jehličnaté lesy, jenž se vyskytují po Kanadě, severním Rusku, a Skandinávii.
Pokud všechny tyhle průměrné biomy mají většinu času mírné teploty pak je to dostupnost vody, která je odlišuje od ostatních.
Některé z biomů mají hodně stromů.
A jak víme, stromy potřebují hodně vody.
Kdybyste se vyskytli v lese mírného pásu, buďte si jisti, že konkrétní ekosystém dostává slušné množství srážek.
Karbonský prales nás naučil, že shluk stromů mění krajinu okolo, podnebí, ale také geologii daného biomu.
Pokud v biomu nejsou stromy, pravděpodobně to znamená, že mají na svůj vkus málo srážek.
Bez stromů se sluneční světlo snadno dostane k půdě, na trávu a jiné malé. rostliny,což vede ke vzniku ekosystémů stepí mírného pásu.
Kde je tráva, jsou i zvířata, jako třeba bizon, vidloroh a jiní kopytníci, jejichž trávicí ústrojí jsou velké kvasné sudy, které produkují celý den celulózu.
Když máte kopytníky, máte i dravce.
Tato zvířata jsou dost odlišná od zvířat z lesů mírného pásu.
Biomy jsou odlišné, protože se liší rostliny, úhrny srážek i teploty.
Samozřejmě existují i podvodní biomy.
Však je Země ze tří čtvrtin pokrytá vodou.
Snadná dostupnost vody v oceánech umožňuje aby se mořské biomy lišily ve věcech jako je teplota, tlak, obsahu kyslíku, v množství dostupného světla a podobně.
Díky ekologii víme, že způsob, jakým svět funguje může být většinou vysvětlen teplotou a vodou, ale to je jen začátek, přátelé.
Ano, možná konec Biologie 101.
Ale vždycky budeme mít ten čas, který jsme strávili s láskou a učením.
Je tolik věcí, kolik společně můžeme objevovat.
Jak živé bytosti ovlivňují klima, chemický "make-up" atmosféry, dokonce i geologii naší planety.
Jak se navzájem ovlivňují?
Nebo možná ještě důležitější, jak jsme my, lidé, těmito věcmi ovlivněni?
Co můžeme udělat jinak, abychom si pojistili, že budeme dál existovat?
Nová etapa společného objevování naší planety nás čeká už příští týden!
(hudba)
Nacházíme se v Musée d'Orsay a díváme se na Malířův ateliér, jeden z nejslavnějších, nejsložitějších a nejméně chápaných obrazů Gustava Courbeta.
Občas se mu říká i Malířův ateliér; skutečná alegorie shrnující sedm let mého uměleckého života.
Myslím, že Courbet tak obraz nazval, když ho vystavoval.
V roce 1855 mu obraz nepovolili vystavit na oficiálním salonu, uspořádal tedy vlastní výstavu realismu hned vedle. Podobně samostatné počínání bylo Courbetovi podobné.
Sám malíř se viděl v opozici jak k autoritě státu, tak ke všem pravidlům a normám. Chtěl se řídit vlastními pravidly, a to se mu, jak je vidět, podařilo, když vystavěl Pavilon realismu, aby si mohl vystavovat, co chce.
Než budeme pokračovat, přečtěme si pár slov samotného Courbeta:
"Jako byl umělec roku 1830 zván romantikem, jsem i já zván realistou.
Pracuji nezávisle na všech systémech a netrpím předsudky. Studoval jsem umění mistrů starých i nových, abych dosáhl úplného pochopení malířské tradice.
Pak jsem si chtěl vytvořit logický a nezávislý smysl vlastní individuality.
Představa byla následující: chtěl jsem být schopen tlumočit zvyky, nápady i směřování mé vlastní doby tak, jak je sám vidím. Nechtěl jsem být jen malířem, chtěl jsem být i člověkem.
Stručně řečeno, chtěl jsem vytvářet živoucí umění. To bylo a je mým cílem.
Myslím, že tím obraz vysvětluje celkem hezky.
Jak to tedy je?
Courbet říká:
"Studoval jsem umění minulosti a vím, co od něj čekat.
Napodobování starých mistrů v Louveru už mám za sebou.
Chci být věrný sám sobě, jedinci žijícímu v roce 1850."
Představa moci jednotlivce je vskutku převratnou myšlenkou.
I když myslím, že na úsvitu 21. století ji bereme jako samozřejmost.
Courbet tvoří obecnou ikonografii.
Nepůjčuje si ani od starých Řeků či Římanů, ani z křesťanské ikonografie.
Ikonografie, kterou ustavuje, je jeho vlastní.
Tvrdí, že nechce být jen malířem, chce být i člověkem.
Souhlasím.
Přestože se jedná o jeho vlastní ikonografii, je vidět, že vycházel ze starých mistrů.
Všechno to tam je, jen to je trochu pozměněné.
Pozorně si obraz prohlédneme a popíšeme si, co vidíme.
Ve středu obrazu Courbet vypodobnil sám sebe. Maluje s paletou v ruce a chlapec, kterého má u nohou, k němu obdivně vzhlíží.
Než Courbeta opustíme, podívejme se na způsob, jakým se zpodobňuje.
Sedí přímo ve středu, jak jsi říkala, a rámuje ho plátno, chlapec a nahá žena.
Zároveň se ale naklání dozadu a vousy mu trčí vpřed, takže vypadá trochu arogantně.
Nebo alespoň sebevědomě. Obraz je zván "skutečnou alegorií", což znamená, že se nejedná jen o náhodné postavy, které se zrovna ocitly v malířově ateliéru.
Všechny mají určitý symbolický význam.
Nenacházejí se tu náhodou.
Courbet se nám snaží o svém životě umělce něco sdělit.
Nejprve ze s námi komunikuje tím, že maluje krajinu. To je důležité, protože v polovině 19. století měla vyobrazení krajin určitý význam.
V roce 1850 už existovalo mnoho velkých měst a příroda měla velice specifický význam.
Zpodobňovala opravdovost a skutečnost a zároveň i úkryt před pokrytectvím velkoměsta.
Takovou pravdu přírody a pravdu boží.
Středový výjev ale z obou stran obklopuje velké množství postav.
Je to obrovské plátno.
Nalevo vidíme postavy z každodenního života, politické osobnosti, jejichž životy poznamenalo prokletí chudoby.
Máme tu i císaře, Napoleona III.
Je zpodobněný jako lovec nalevo.
Postavy napravo jsou spojeny se světem umění.
Vzadu vidíme Courbetova mecenáše Alfreda Bruyase, zcela napravo pak Baudelaira.
Dole uprostřed vidíme velice hravou bílou kočku.
Možná má odkazovat na svobodu a samostatnost, snad i na představu republiky.
Mnoho věcí na tomto obraze se vzpírá vysvětlení, ať už přímému či symbolickému.
Je tu celá řada důležitých, složitých symbolů a významů, které se ještě nepodařilo rozklíčovat.
Nemusíme to ale dělat.
Mnoho z nich se nám asi ani nikdy odhalit nepodaří. Nejdůležitější je ale představa toho, že základem malířství je umělcova subjektivita, že umění je o vyjádření sebe sama.
Bylo to vlastně o tom, jestli je člověk ochotný přiznat, že všem významům nerozumí, že je nemá pod kontrolou.
A stejně, sám Courbet se vyjádřil takto:
"Ať si to vyloží, jak chtějí." (hudba)
Srdce pumpuje krev do celého těla tak silně, že část tekutin vytlačí ven z kapilár.
Z těchto tekutin se stane lymfa (míza).
Lymfatický systém potom shromažďuje tuto tekutinu a vrací ji zpět do oběhu.
Možná vám tu nesedí jedna věc.
Mohli byste namítnout, že těmto lymfatickým cévám chybí vlastní srdce.
Žádně jsem zde nenakreslil, protože žádné nemají.
Jak je tedy možné, že jimi proudí tekutina jedním směrem?
Ba co víc, jak jsou schopné čerpat ji zpět do tohoto vysokotlakého sytému, bez jakékoli pumpy?
To musí být docela obtížné.
Na tuto otázku existují dvě odpovědi.
První je ta trochu jednodušší.
Začněme u ní.
První odpovědí je místo, kde se lymfa vrací zpět.
Takže důvod, proč se míza může dostávat zpátky do vysokotlakého systému je, že si lymfa pro návrat vybrala správné místo.
Nakreslím tu hvězdičku, protože právě tady se lymfa vrací do oběhu.
A né náhodou.
Lymfa se vrací zpět na úplném konci žilního oběhu, kde je tlak mnohem nižší než v tepnách a také ve vlásečnicích.
Hodnoty tlaku jsou dost pozoruhodné.
Tlak tady v prvních tepnách může být asi 120 milimetrů rtuti.
To je u člověka průměrný krevní tlak.
Ale tady před vstupem do srdce je tlak asi 5 milimetrů rtuti.
Takže skutečnost, že se lymfa vrací do krevního oběhu úplně na konci, to velmi usnadňuje.
Stačí jí překonat menší odpor.
Pokud by mízovody ústily do aorty nebo velkých tepen, asi by nic z tohoto nefungovalo.
Toto práci zjednodušuje, ale nevysvětluje to, proč lymfa v cévách proudí jedním směrem.
Co lymfu vlastně pohání?
Co ji žene jedním směrem?
Proč se nemůže stejně vracet, jako se může pohybovat dopředu?
To protože zde jsou chlopně.
Chlopně v lymfatických cévách jsou struktury, bránící míze proudit zpět.
Nakresleme si zde mízní cévu.
Chlopeň by mohla vypadat asi takhle.
To co tyto chlopně umožňují je, že když na ně lymfa tlačí tímto směrem, otevírají se a lymfa může procházet.
Řekněme, že se lymfa zkusí pohybovat opačně.
Když se pokusí proudit opačně, zatlačí chlopně k sobě a ty vytvoří přepážku.
Je to opravdu důmyslný systém. Navíc se neuplatňuje jen u mízních cév.
Asi víte, že je využíván i v srdci.
V srdci máme čtyři velké chlopně pracující na tomto principu.
A také se uplatňuje v žílách, protože tlak pohánějící krev v nich nebývá dostačující.
A mechanismus bránící zpětnému toku je velmi užitečný.
Ale možná stále nejste spokojení.
Mohli byste se ptát, proč se vlastně lymfa pohybuje.
Proč tam prostě nestojí.
Jsou zde dvě věci, které ji rozpohybovávají.
Ta první je, že zde máme malou vrstvičku hladkých svalů, spojenou s mízními cévami, a ta pracuje.
Jen tím, že se stahuje, zapříčiňuje pohyb lymfy.
To je ten první věc, která umožňuje proudění.
Tou druhou jsou kosterní svaly.
Kosterní svaly jsou v podstatě všechny velké svaly, které můžete ovládat vůlí.
Představte si svaly na ruce, na noze a další.
Souvisí s tím tak, že kdykoli během normálního dne používáte svaly, tak svaly tím, že se pohybují, tlačí na ostatní orgány kolem sebe.
Takže se nevyhnutelně některé části těla stlačují.
A pokud dojde ke stlačení tam, kde je lymfatická céva, lymfu to rozproudí.
Bude ji to mačkat stejně jako hladké svaly a lymfa se bude pohybovat směrem, kterým jí to chlopně dovolí.
Můžeme si tu ještě dokreslit chlopně a dodat zajímavou pomůcku, díky které se míza také dostává do lymfatických cév.
Nakreslil jsem zde otevřené trubičky, ale ve skutečnosti jsou uzavřené.
Přinejmenším se zdají být zavřené, ale jsou samozřejmě porézní a to dovoluje tekutinám proudit dovnitř.
Nakreslím to zde zvětšeně.
Tady v podstatě vzniká lymfa.
A stěny těchto mízních cév jsou jakýmsi druhem chlopní, které dovolují tekutinám vstoupit dovnitř, ale když tlak uvnitř vzroste, brání jim dostat se ven.
Takže se lymfa nedostane zpátky ven.
Nakonec se podívejme na lidské tělo, abychom pochopili, jak to vše do sebe zapadá.
Tady je takový škaredý člověk.
Ještě mu nakreslím ruce a hlavu.
Můžeme si teď ukázat, kde se míza vrací do krevního oběhu.
Řekněme, že tady je srdce.
Asi víte, že jedna z hlavních žil vedoucích do srdce je vena cava superior.
A hned vedle veny cavy superior je podklíčková žíla (vena subclavia).
Jedna je vpravo a druhá nalevo.
Nazývají se podklíčkové, protože prochází pod klíční kostí (claviculou) a to v místě, kde se lymfa vrací do krve.
Nakreslím to zeleně, aby si to odpovídalo s tímto.
V tomto bodě je velmi malý tlak. Právě tudy prochází všechna míza z těla včetně mízy z nohou, rukou a také z krku.
Je to velmi podivuhodné, pokud si uvědomíte, že míza urazila celou tuto cestu a skončila zpátky v krevním oběhu a to všechno bez pumpy.
S malou pomocí hladkých svalů toto všechno proběhlo díky důmyslnosti jednosměrně propustných chlopní, které využívají vašeho pohybu, aby posouvaly mízu celým tělem až ke krku.
Když mi bylo jedenáct, pamatuji si, že mě jednoho rána u nás doma probudily radostné výkřiky.
Můj otec na svém malém, šedivém rádiu poslouchal zprávy na BBC.
Na tváři měl široký úsměv, což bylo tehdy neobvyklé, protože ho zprávy většinou deprimovaly.
"Taliban je pryč!" křičel otec.
Nevěděla jsem, co to znamená, ale viděla jsem, že je otec velmi, velmi šťastný.
"Teď můžeš chodit do opravdové školy," řekl mi.
Na to ráno nikdy nezapomenu.
Opravdová škola.
Víte, bylo mi šest, když Taliban převzal nadvládu nad Afghánistánem a prohlásil vzdělávání dívek za protizákonné.
Takže jsem se dalších pět let převlékala za chlapce, abych doprovázela svou starší sestru, která už nesměla sama ven, na cestě do tajné školy.
Jedině tak jsme se mohly obě dvě vzdělávat.
Každý den jsme šly jinou cestou, aby nikdo nepojal podezření, kam chodíme.
Učebnice jsme schovávaly do nákupních tašek, aby to vypadalo, že jsme byly jen na nákupu.
Škola byla v domě, kde se nás víc než sto tísnilo v jednom malém obýváku.
V zimě tam bylo útulně, ale v létě strašné dusno.
Všichni jsme si byli vědomi toho, že riskujeme životy - učitelka, studentky i naši rodiče.
Čas od času byla výuka na týden zrušena, protože Taliban měl podezření.
Pořád jsme se dohadovaly, co všechno Taliban ví.
Sledují nás?
Vědí, kde bydlíme?
Měly jsme hrozný strach, ale i tak jsme do školy chtěly chodit.
Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrostla v rodině, která si vzdělání cenila a dcery hýčkala.
Můj dědeček byl na svou dobu výjimečný muž.
Byl v zapadlé afghánské provincii naprostým úkazem, když trval na tom, že se jeho dceři, mé mamince, dostane vzdělání, a jeho otec se ho proto zřekl.
Ale moje vzdělaná matka se stala učitelkou.
To je ona.
Před dvěma lety odešla do důchodu, jen aby mohla z našeho domu udělat školu pro místní dívky a ženy.
A můj otec - to je on - byl úplně první v rodině, který kdy získal nějaké vzdělání.
Bylo bez debaty, že jeho děti, včetně dcer, budou také vzdělané, navzdory Talibanu, navzdory všem rizikům.
Za větší riziko považoval své děti nevzdělávat.
Pamatuji si, že jsem během nadvlády Talibanu měla období, kdy mě náš život v neustálém strachu a beznaděj do budoucna tak frustrovaly, že jsem chtěla ze školy odejít.
Můj otec mi ale vždy řekl:
"Poslouchej, dcero, v životě můžeš přijít o všechno, co máš.
Můžou ti ukrást peníze.
Během války možná budeš muset opustit domov.
Ale co ti vždycky zůstane, je to, co je tady, a i kdybychom měli za tvé školné platit krví, tak to uděláme.
Ještě pořád chceš odejít?"
Dnes je mi dvacet dva.
Byla jsem vychovaná v zemi, kterou zničila desetiletí války.
Méně než šest procent žen mého věku se dostalo dál než na střední školu, a kdyby má rodina nebyla mému vzdělání tak oddaná, byla bych jednou z nich.
Místo toho tu dnes stojím jakožto hrdá absolventka Middlebury College.
(Potlesk)
Když jsem se vrátila do Afghánistánu, byl můj dědeček, ten, kterého vyhnali z domu, protože se odvážil dopřát svým dcerám vzdělání, mezi prvními, kteří mi přišli pogratulovat.
Chlubí se nejen mým vysokoškolským diplomem, ale také tím, že jsem byla první žena, a jsem první žena, která ho vozí po kábulských ulicích.
(Potlesk)
Má rodina ve mě věří.
Já sním o skvělé budoucnosti, ale moje rodina si pro mě vysnila budoucnost ještě skvělejší.
Proto jsem se stala světovou ambasadorkou pro globální kampaň 10x10, která se zasazuje o vzdělávání žen.
Proto jsem spoluzaložila organizaci SOLA, která provozuje první a pravděpodobně jedinou internátní školu pro dívky v Afghánistánu, v zemi, kde je pro dívky školní docházka stále ještě nebezpečná.
Úžasné je, že vidím studentky v naší škole, které mají ambice a dokážou se chopit příležitosti.
A vidím i jejich rodiče a otce, kteří je, stejně jako můj otec mě, podporují, navzdory a i přes zneklidňující hrozbu opozice.
Jako Ahmed.
Není to jeho pravé jméno, a ani vám nemůžu ukázat jeho obličej, ale Ahmed je otec jedné z mých studentek.
Před necelým měsícem jel se svou dcerou z naší školy do své vesnice a doslova o minuty unikli smrti, když u cesty vybuchla bomba.
Když přijel domů, zazvonil telefon a hlas v něm ho varoval, že pokud svou dceru ještě pošle do školy, zkusí to znovu.
"Zabijte mě hned, jestli chcete," řekl. "Ale já nezničím své dceři budoucnost kvůli vašim zastaralým a zpátečnickým názorům."
O Afghánistánu jsem si uvědomila jednu věc, která je na západě často opomíjena, a to že za většinou z nás, které uspějí, stojí otec, který je schopen rozpoznat hodnotu své dcery a který její úspěch považuje i za svůj úspěch.
Tím nechci říct, že naše matky při našem úspěchu nehrají důležitou roli.
Ve skutečnosti jsou často právě ony tím prvopočátečním a rozhodujícím prostředníkem na naší cestě k zářné budoucnosti, ale v kontextu společnosti, jako je ta afghánská, podporu mužů potřebujeme.
Pod nadvládou Talibanu se dívky, které chodily do školy, počítaly na stovky - nezapomeňte, že tehdy to bylo nezákonné.
Ale dnes se v Afghánistánu vzdělávají více než tři miliony dívek.
(Potlesk)
Odtud z Ameriky vypadá Afghánistán úplně jinak.
Zjistila jsem, že Američané považují změny za velmi křehké.
I já se bojím, že tyto změny po stažení amerických vojsk nepřežijí dlouho.
Ale když se vracím do Afghánistánu a vidím své studentky v naší škole a jejich rodiče, kteří je podporují a povzbuzují, vidím slibnou budoucnost a trvalé změny.
Pro mě je Afghánistán zemí naděje a nekonečných možností a dívky v naší škole SOLA mi to každý den připomínají.
Stejně jako já sní o skvělé budoucnosti.
Děkuji.
(Potlesk)
Nedávno byl do kin uveden velmi oblíbený a podle mě též povedený film, který vychází z divadelní hry podle románu Victora Huga "Les Miserables",
Určitě to vyslovuji špatně, ale jde o dílo známé jako Bídníci, pokud by vám to náhodou nebylo jasné.
A v této souvislosti bych rád nabídl trochu historického kontextu, protože v této knize/divadelní hře/filmu je zachycen neúspěšný pokus o revoluci a lidé si to někdy spojují s Velkou francouzskou revolucí.
Les Miserables ale nepopisují události Velké francouzské revoluce, o které lidé nejčastěji mluví, když zmiňují francouzskou revoluci.
Proto bych zde rád načrtl něco málo z francouzské historie od konce 18. století až do poloviny 19. století, abych trochu osvětlil, jak to s tou revolucí bylo.
Začneme rokem 1789.
1789. V roce 1789 začíná Velká francouzská revoluce.
Můžeme ji nazývat první francouzskou revolucí.
To je ta revoluce, o níž lidé vždycky mluví, když mluví o francouzské revoluci.
Celá tahle revoluce byla o sesazení Ludvíka XVI. a jeho ženy Marie Antoinetty z trůnu.
Tady je její tělo, myslím, že ji právě setnuli hlavu.
Tohle je její hlava... Byla to opravdu krvavá revoluce.
Tohle je útok na Bastillu.
A tak se stala Francie poprvé v historii republikou.
Lidé tenkrát hodně snili a toužili po tom, aby se Francie stala zemí lidu, podobně jako Spojené státy americké.
Revoluce však nejsou snadné a jednoduché, ani rychlé a Francie musela projít ještě několik dlouhých, bolestivých období než se stala skutečnou republikou.
Ale pojďme se podívat, co se stalo dále.
Vezmu si jinou barvu... Udělám časovou osu bíle.
Přesuneme se až k roku 1799.
1799.
Roku 1799 se k moci dostává Napoleon Bonaparte.
Když někdo mluví o Napoleonovi, myslí tím Napoleona Bonaparte.
Později uvidíme, že zde byli i další Napoleonové, ale když slyšíte někoho říkat, že Napoleon udělal tohle a támhleto, tak je řeč o Napoleonovi Bonaparte.
Takže tady se Napoleon dostává k moci a tím oficiálně končí období První francouzské republiky, protože se sám prohlásí za císaře.
Pojďme ale dál.
O Napoleonských válkách a VFR je na Khanově škole spousta videí. Posuneme se k roku 1815.
Použiji zase bílou barvu.
Takže rok 1815.
Předtím to byl skok o 10 let a teď je to o 16 let.
1815. Roku 1815 čelil Napoleon své konečné, rozhodující bitvě, která se odehrála u Waterloo.
Proto když lidé říkají "zažít si Waterloo", mluví o nějakém rozhodujícím boji.
Takže Napoleon byl na chvíli vyhoštěn na Elbu, ale dokázal se vrátit zpátky.
Dostal se na 100, vlastně na 111 dní k moci, ale nakonec byl u Waterloo úplně poražen a uvržen do exilu na ostrov Svaté Heleny, kde později zemřel.
V roce 1815 potom v podstatě dojde k restauraci rodu Bourbonů.
A tak se mladší bratr Ludvíka VXI. dostává k moci a nese jméno Ludvík XVIII.
Tohle je Ludvík XVIII.
To nás přivádí na dobrou otázku, co se stalo s Ludvíkem XVII.?
Ludvík XVII. byl syn Ludvíka XVI. a zemřel ve vězení ve věku 10 let během Velké francouzské revoluce v roce 1795.
Nebo můžeme říct během revolučního období.
Tohle je tedy Napoleon.
Takže od roku 1799 do roku 1814 vládne Napoleon.
Ještě se pak sice vrátil a setrval do roku 1815, tak to tady nakreslím přerušovaně.
Ale formálně došlo k restauraci Bourbonů již v roce 1814.
Pak se sice na chvilku Napoleon vrátí, ale po bitvě u Waterloo už je jejich vláda pevně ustanovena.
Takže to máme restauraci Bourbonů.
Takže tady je Ludvík XVIII., a ten roku 1824 umírá, a nezanechává po sobě žádného potomka.
Od roku 1814 je to tedy asi 9 let.
1824.
A protože umírá bezdětný, jeho mladší bratr Karel X. se dostává k moci.
Karel X.
Udělám všechny Bourbony fialově.
Tohle je Karel X.
Ale posuneme se opět dál až k roku 1830.
V té době Francie zažívá opět mnoho nespokojenosti.
A vyplyne z toho další, v pořadí druhá francouzská revoluce.
Teď si možná říkáte - tohle už je určitě ta z Les Miserables!
Kdepak, ještě ne.
Ani tahle revoluce není z Les Miserables.
Někdy je označována jako Červencová revoluce.
Červencová revoluce sice byla úspěšná, ale nevedla k ustanovení republiky.
Místo toho přinesla určité uvolnění, které tedy bylo přítomno trochu už i během celé vlády restaurovaných Bourbonů.
Protože ač stáli v čele země, postupně se snižovala sféra jejich vlivu.
Ale po Červencové revoluci byl dosazen k moci bratranec Karla X.
Vévoda orleánský.
Je to tady ten chlapík.
Ludvík Filip I.
Asi si teď říkáte, že tohle video mělo být o Les Miserables, ale já jsem se o nich ještě ani nezmínil a vy už se chcete něco dozvědět.
Tak teď vám k tomu povím nějaké souvislosti.
Pokud jste viděli film, tak na začátku je Jean Valjean někde v lodním přístavu, kde se opravují lodě.
Píše se rok 1815 a je krátce po bitvě u Waterloo.
Vládne tedy Ludvík XVIII.
Takže film začíná asi někde tady.
A ten úplný vrchol filmu, kdy dojde ke vzpouře, v Paříži jsou stavěny barikády a je tam spousta mladých idealistů, kteří chtějí svrhnout vládu, to vše se nestane dřív než v roce 1832.
1832.
A toto povstání vzniklo z několika příčin. Většina povstání je vždy vyvolána ekonomickou nespokojeností.
Když lidé mají práci a nesužují je nemoci, nemají většinou potřebu se bouřit.
V roce 1832 však ekonomická situace nebyla vůbec dobrá.
Navíc mezi lidmi propukla ošklivá epidemie cholery.
Avšak hlavní příčinou této vzpoury, a i ve filmu Les Miserables je to zachyceno, je smrt tohoto muže.
Jean Maximillian Lamarque
A určitě to zas vyslovuji špatně.
Umírá v červnu roku 1832.
Lamarque velmi soucítil s osudem chudých, obyčejných lidí.
Proto ho průměrní lidé považovali za svého zástupce ve vládě. A Lamarque ve vládě zastával docela vlivnou pozici.
Proto když zemřel, tito lidé věděli, že už zde není nikdo na vyšší pozici, kdo by se jich zastával.
A tak si řekli, že využijí jeho pohřeb jako jakýsi katalyzátor vzpoury, což jste mohli vidět ve filmu Les Miserables.
Vrcholná scéna v Les Miserables zachycuje právě toto červnové povstání roku 1832.
A nemusíte být zrovna mistři ve sledování filmů, abyste pochopili, že to skončilo neúspěchem.
Nevyšlo to.
Kdyby to vyšlo, mohli jsme to nazývat Třetí francouzská revoluce.
Ale ono to nevyšlo.
Byla to neúspěšná vzpoura.
No a Victor Hugo toto vše sledoval, a proto byl schopen tyto události tak podrobně vylíčit.
Barikády, mladé lidi, střílení v ulicích i všechno ostatní.
Takže si to trochu shrňme.
Když lidé mluví o francouzské revoluci, většinou mluví o revoluci, která začala roku 1789. Během ní byla ustanovena První Francouzská republika.
Byla to úspěšná revoluce.
Druhá francouzská revoluce je nazývána Červencová revoluce.
Odehrála se roku 1830 a výsledkem bylo dosazení k moci Ludvíka Filipa I., kterého se ve filmu Les Miserables lidé pokouší z trůnu sesadit. Po této revoluci nedojde k ustanovení Druhé Francouzské republiky.
Pro vznik Druhé Francouzské republiky, musíme přeskočit až k revoluci... ...o 18 let později, k roku 1848, kdy proběhla třetí revoluce ve Francii.
Třetí francouzská revoluce. A jako důsledek této revoluce došlo ke zvolení synovce Napoleona Bonaparte
Ludvíka Napoleona Bonaparte.
Je to tenhle chlapík.
Ale to ještě není konec, protože Francii se stále nedaří vytvořit dlouhotrvající republiku.
V roce 1851 se Ludvík Napoleon sám prohlásí za císaře.
Takže v roce 1851 se i tato postava prohlásí za císaře.
A Francie se neosvobodí od králů a císařů až do roku 1870.
Vyznačím to tady až do roku 1870. Konečně pak roku 1870 Francie prohrává Prusko-francouzskou válku, následkem čehož je Ludvík Napoleon sesazen.
A tak dochází ke vzniku Třetí francouzské republiky.
Zadání: Číslo 36 je třikrát větší než číslo 12.
Zapište tento vztah do rovnice pomocí násobení.
Takže oni tvrdí, že číslo 36 se rovná 3 krát 12.
K označení násobení jsem použil hvězdičku. Zkusím, jestli bych místo hvězdičky mohl pro označení násobení použít i "x"...
Ne, zobrazí se to jako proměnná 3x.
Takže touto malou hvězdičkou se běžně v počítači označuje násobení.
Když ji budeme chtít napsat, stačí stisknout "shift" a klávesu "8" (funguje pouze na anglické klávesnici!).
A taky se nachází na numerické klávesnici, poud ji máte.
Takto jsem schopný zapsat v počítači násobení.
Takže náš zápis můžeme číst jako "36 se rovná 3 krát 12" nebo "36 je třikrát větší než 12".
Ověřme si naši odpověď:
A je to správně!
Pojďme zkusit ještě několik dalších příkladů.
Čísla 4 a 20 můžeme pomocí sčítání porovnat tak, že řekneme, že číslo 20 je o 16 větší než číslo 4.
Ano, to platí.
Čísla 4 a 20 však můžeme porovnat taky pomocí násobení.
Doplňte prázdné políčko tak, abyste tím porovnali čísla 4 a 20 pomocí násobení.
Takže doplnit máme:
"Číslo 20 je (prázdné políčko) krát větší než číslo 4."
My víme, že 4 krát 5 je 20. Nebo že 5 krát 4 je 20.
Takže 20 je pětkrát větší než 4.
Když si pětkrát vezmu čtyři, budu mít dvacet.
Skontrolujeme odpověď... a je to správně.
Pojďme udělat ještě jeden příklad.
Číslo 6 je třikrát větší než číslo 2.
Zapište tento vztah jako rovnici pomocí násobení.
Takže opět můžeme psát, že 6 se rovná 2 krát 3 (a znova použiju ten symbol pro násobení - takovou tu věc, co vypadá jako sněhová vločka).
Takže to můžu zapsat buď takto a nebo můžu napsat "2 krát 3 se rovná 6".
Obojí bude naprosto v pořádku.
Takže tohle vlastně znamená (mám to tady trochu jinak): "6 je třikrát větší než 2".
Takhle je to podle mě trochu hezčí.
Takže ještě jednou, 6 je třikrát větší než 2.
Představme si, že jsme v nějakém podivném kasínu s podivnými hrami.
A přijdete ke stolu a na tom stole je prázdná taška. a muž, který se o ten stůl stará řekne:,, Podívejte, mám tu nějaké kuličky, 3 zelené, 2 oranžové, a dám je do tašky
A vysype je do tašky. Aby vám ukázal, že jsou tam opravdu 3 zelené a 2 oranžové kuličky.
A řekne:,, Hra, kterou chci, abyste hrál, když budete mít zájem, spočívá v tom, že se nebudete dívat a strčíte ruku do tašky.
Taška není průhledná. Všechny kuličky jsou na dotek stejné. A když budete schopen vybrat 2 zelené kuličky, tedy když vytáhnete jednu kuličku, ta bude zelená, dáte ji na stůl a pak znovu zalovíte v tašce, vytáhnete druhou kuličku a ta bude taky zelená, tak vyhrajete cenu.
Dostanete 1 dolar, když vytáhnete 2 zelené kuličky.
Vy řeknete: to zní jako dobrá hra.
Kolik stojí si zahrát?
A ten muž řekne, že to stojí 35 centů.
Takže malý risk.
Moje otázka zní, chcete hrát tu hru?
Ale nepočítejte do toho faktor zábavy.
Jen prostě ekonomicky, dává smysl tu hru hrát?
Podíváme se na to trochu pravděpodobnostně.
Jaká je pravděpodobnost, že první kulička bude zelená?
Jaká je pravděpodobnost, že první je zelená?
Napíšu prostě první zelená.
Pravděpodobnost první zelená.
Takže, kolik je možných výsledků? Je tam 5 kuliček, všechny vytáhneme se stejnou pravděpodobností.
To je celkem 5 možných výsledků. 3 z nich vyhovují scénáři, že první je zelená.
Takže je tam 3/5 pravděpodobnost, že první je zelená.
Máte 3/5 šanci.
3/5 pravděpodobnost, bych měl říct, že po prvním tahu jste pořád ve hře.
Teď, co nás zajímá, je pravděpodobnost, že vyhrajete.
Chcete, aby první byla zelená a druhá taky zelená.
Jaká je pravděpodobnost, že první je zelená. napíšu g jako zelená, a druhá je taky zelená?
Možná vás láká říct, že druhá bude zelená se stejnou pravděpodobností, tedy 3/5.
Takže můžu prostě vynásobit 3/5 krát 3/5 a dostanu 9/25
Vypadá to jasně.
Ale musíte si uvědomit, co děláte s tou první kuličkou.
Neberete ji ven, díváte se na ni a pak ji zase vracíte.
Takže když pak znovu losujete, počet kuliček v sáčku záleží na tom, jaký byl první výběr.
Pamatujte, že tu kuličku vyndáme. ať už je to zelená kulička, nebo ne.
Ať je náš první výběr jakýkoli, necháme kuličku na stole.
Nenahrazujeme to, není tam žádné nahrazení.
Takže tam nejsou nezávislé události.
Tak to ujasním, ne nezávislé.
Nebo konkrétně, druhý výběr je závislý na prvním.
Záleží na prvním výběru.
Když je první kulička zelená, pak nemáte v sáčku 3 zelené kuličky z 5.
Když je první zelená, pak tam budou 2 zelené kuličky ze 4.
Takže bych to nazval pravděpodobností, že se stanou obě tyto věci.
Určitě se to rovná pravděpodobnosti, že první bude zelená, krát... teď přijde ta nová myšlenka... krát pravděpodobnost, že druhá bude taky zelená. Tady napíšu malou čárku, takhle rovná, vertikální čára znamená za podmínky Za podmínky, že se stalo něco jiného.
Teď, jaká je pravděpodobnost, že druhá kulička bude zelená, když víme, že první byla zelená?
Nakreslili jsme si tu situaci tady.
Jestliže je první zelená, tak tam jsou další 4 možné výsledky, už ne 5
A dvě odpovídají kritériu.
Takže 2 z nich odpovídají kritériu.
Takže zkoumáme pravděpodobnost, že první bude zelená a druhá bude taky zelená.
To se bude rovnat pravděpodobnosti, že první je zelená, což je 3/5, krát pravděpodobnost, že druhá bude zelená, když první byla zelená.
Takže máme o jednu kuličku míň a předpokládáme, že první byla zelená.
Takže pak tam zbývají jen 2 zelené.
Co nám to dává jako konečnou pravděpodobnost?
Tak se na to podívejme. 3/5 krát 2/4 no, 2/4 je to samé jako 1/2.
To se bude rovna 3/5 krát 1/2 Což se rovná 3/10.
Nebo to můžeme zapsat jako 0,30.
Nebo můžeme říct, že máme 30% šanci si vybrat zelenou kuličku, když ji nevracíme zpátky do sáčku.
Takže, když tohle víme, zeptám se vás:
Chtěli byste ji hrát?
Když budete tuhle hru hrát hodněkrát, v průměru, máte 30% šanci vyhrát 1 dolar.
A o tom jsme se ještě nebavili
Takže vaše předpokládaná hodnota bude 30 % krát 1 dolar To vám dává trochu předběžný náhled. To bude 30 centů.
30% šance výhry 1 dolaru.
Předpokládali byste, v průměru, že když budete hrát hodněkrát, tak vám ta hra dá 30 centů.
Chtěli byste někomu dát 35 centů, abyste pak dostali v průměru 30?
Ne!
Nechtěli byste hrát takovou hru.
Nechám vás, abyste se nad jednou věcí zamysleli sami:
Chtěli byste hrát tuhle hru, kdybyste mohli vrátit zelenou kuličku po prvním tahu do sáčku?
Po prvním tahu byste ji tam mohli hodit zpátky.
Chtěli byste hrát takovouhle hru?
Z minulého videa o normálních a méněcenných statcích jsem měl pocit určitého zmatení.
Tak jsem si řekl, že udělám další.
Pojďme ho udělat.
Dejme tomu, že na trhu jsou 3 auta.
A to, co chci udělat je...
Měl jsem pocit, že si někteří lidé myslí, že považuji auto všeobecně za méněcenný statek.
A to není to, co jsem říkal.
Řekl jsem, že pokud žijeme v realitě, kde každý vlastní auto, auto je pro život nutností, a to platí ve většině rozvinutého světa.
Řekl jsem, že nejlevnější auto na trhu by mohlo být považováno za méněcenný statek.
Abychom se nad tímto zamysleli, vezmeme v úvahu celou populaci.
Řekněme, že tato čára představuje celkovou populaci v našem místě, v naší rozvinuté zemi, kde každý vlastní auto.
A řekněme, že toto auto představuje modrá barva.
Řekněme, že třetina lidí má právě teď toto auto.
Nyní řekněme, že docela dost lidí má tohoto sedana střední velikosti.
Toto je pravděpodobně auto které by většina lidí chtěla.
Je o něco bezpečnější, o něco větší.
Má silnější motor.
To je tedy místo, kde je nejvíce lidí.
A pak tu máme super... tento druh luxusního auta, možná Rolls Royce.
Tento konec čáry představuje chudé.
Tady jsou chudí v naší populaci.
A zde jsou bohatí.
Toto platí při určitém příjmu.
Mohli bychom říct, že toto je pravda v určitém cenovém bodě.
Uvidíme... O čem budeme mluvit je hlavní dopad na poptávku, na celou křivku v daném cenovém bodě. Vždy za předpokladu, že tohle je nejdražší, tohle je něco mezi a tohle je nejlevnější.
Co se stane, když příjem vzroste?
Příjem vzroste.
Ti velmi chudí si nebudou nutně schopni vyměnit své auto za tohoto sedana střední velikosti.
Ačkoli možná budou mít větší příjem na jiné věci nebo mohou dostat hezčí verzi tohole.
Ale z větší části, budou stále řídit toto auto.
Ale na jakési hranici tady když příjem vzroste, budou existovat lidé, kteří si budou moci dovolit auto střední velikosti. A to je, co chtějí.
Tito lidé tedy mohou začít kupovat auto střední velikosti.
A co se pak stane tady?
Možná je zde pár lidí tady na hranici, kteří mají tolik peněz, aby si pořídili tohle velmi drahé auto.
A vyhovuje to jejich vkusu.
A velmi malé procento vzroste i tady.
A co se zde stalo?
Když příjem vzrostl, poptávané množství po tomto nejmenším autě se v určitém cenovém bodě snížilo. Ale poptávka po tomto autě střední velikosti vzrostla.
Sebralo to daleko větší kus z této modré, než bylo vzato z oranžové.
A také poptávka po tomto velmi drahém autě vzrostla.
To platilo v určitém cenovém bodě.
Ale za předpokladu, že toto je nejdražší auto, toto středně drahé a tohle to nejlevnější, by tohle nejspíš platilo v jakémkoli cenovém bodě.
A tak máme tento fenomén, že když příjem vzrostl, poptávané množství po tomto autě v různých cenových hladinách...
Dovolte mi nakreslit skutečnou křivku poptávky.
Pro toto auto je cena tady, tady je poptávka.
Jestliže stará křivka poptávky vypadala nějak takto, říkáme, že když o tom přemýšlíme, nejprve myslíme na... zvažujeme tento cenový bod, víme, že když příjem vzrostl v určitém cenovém bodě, poptávané množství se snížilo. A to by platilo pro jakýkoli cenový bod, za předpokladu, že toto je stále nejlevnější auto.
V jakémkoli cenovém bodě byste měli pokles v poptávce.
Pamatujte si.
Když mluvíme o poklesu v poptávce, zároveň mluvíme o posunu celé křivky. Nemluvíme jen o jednom konkrétním množství.
Byla zde další zajímavá otázka, která byla položena. A je to velmi milá a rafinovaná věc k zamyšlení.
Stále kreslím tyto posouvající se křivky a jestli té otázce rozumím dobře, otázka je, zda se křivka, když se pohybuje, musí nutně posunout úplně?
Nebo se to někdy mění?
Posouvá se více v určitém cenovém bodě než v jiném?
A jednoduchá odpověď je, že může.
Ve skutečnosti v několika málo případech by to pravděpodobně byl dokonalý posun. Záleží v jakém cenovém bodě jste, posun by byl pravděpodobně trochu jiný.
Skutečný tvar křivky se může změnit, když se pohybuje.
Každopádně zpět k tématu.
Vidíme, že toto levné auto mělo neobvyklou vlastnost, že když vzrostly příjmy, křivka poptávky se posunula doleva.
A to je proč tomu říkáme méněcenný statek.
Tato dvě další auta, když... Toto je cena a toto poptávka.
Tato další dvě auta, když příjem vzrostl... Toto je křivka poptávky na začátku.
Když příjem vzrostl, poptávka vzrostla.
Celá křivka se posunula doprava.
Jsou to normální statky. ...
Živím se v podstatě tím, že tahám sáně, takže nedá moc práce mě intelektuálně vyvést z míry, ale přečtu tuto otázku z jednoho rozhovoru z letošního roku:
"Snižuje z filozofického hlediska konstatní přísun informací naši schopnost představovat si, nebo nahrazuje naše sny o tom, čeho chceme dosáhnout?
Koneckonců, když to někdo někde dělá a my se toho můžeme virtuálně účastnit, proč bychom vůbec vycházeli ven z domu?"
Většinou mne představují jako polárního průzkumníka.
Nejsem si jist, že je to ten nejprogresívnější název povolání ve 21. století, ale dosud jsem strávil víc než 2 procenta svého života pobytem ve stanu za polárním kruhem. Takže trávím docela dost času mimo domov.
Myslím, že mám v povaze spíš věci sám dělat, než je pozorovat nebo o nich rozjímat. Právě tento rozpor, propast mezi myšlenkami a činem bych teď rád zkusil trochu prozkoumat.
Nejvýstižnější odpověď na otázku "Proč?", která mě pronásleduje posledních 12 let, je přisuzována určitě tomuto chlapíkovi, tomu švihákovi stojicímu vzadu, druhému zleva.
Je to George Lee Mallory.
Mnoho z vás zná jeho jméno.
V roce 1924 byl naposledy spatřen, jak mizí v mracích obklopujících vrchol Mt. Everestu.
Možná byl a možná nebyl prvním člověkem, který dobyl Mt. Everest více než 30 let před Edmundem Hillarym.
Nikdo neví, jestli se dostal na vrchol.
Zůstává to tajemstvím.
Ale Mallory je známý jako autor výroku "Protože tam je."
Nejsem si teď úplně jistý, jestli to tak opravdu řekl.
Není k tomu moc důkazů. To, co s jistotou řekl, je ale ve skutečnosti mnohem hezčí.
Vytisknul jsem si to a opět vám to přečtu.
"První otázka, kterou položíte a na kterou se musím pokusit odpovědět, je:
K čemu je dobré lezení na Mt. Everest?
A moje okamžitá odpověď je, že k ničemu.
Neplyne z toho nejmenší naděje na jakýkoliv zisk či přínos.
Můžeme se sice něco málo dozvědět o chování lidského těla ve vysokých nadmořských výškách, a lékaři mohou do určité míry využít našeho pozorování v letectví, ale jinak to nepřinese nic.
Nepřineseme odtud ani malý kousek zlata či stříbra, žádný drahokam, uhlí ani železo.
Nenajdeme ani stopu půdy, kde by se mohly pěstovat užitečné jedlé plodiny.
Takže z toho není žádný užitek.
Pokud nechápete, že v člověku je něco, co ho nutí popasovat se s výzvou této hory a zdolat ji, že ten boj je samotným bojem života, jít výš a stále výš, pak nepochopíte, proč tam jdeme.
Naším ziskem z takového dobrodružství je čirá radost. A radost je, koneckonců, konečný cíl života.
Nežijeme proto, abychom jedli a vydělávali peníze.
Jíme a vyděláváme peníze proto, abychom měli radost ze života.
To je smysl života a jeho účel."
Malloryho argumentem, proč vyjít ven z domu, proč se pustit do těchto velkých dobrodružství, je radost a zábava. To se ovšem tak docela neshoduje s mou vlastní zkušeností.
Já jsem se zatím nejdál od svého domu dostal na jaře roku 2004.
Pořád přesně nevím, jak mě to napadlo, ale naplánoval jsem si sólový přechod Severního ledového oceánu bez jakéhokoliv doprovodu.
V podstatě jsem plánoval přejít pěšky ze severního pobřeží Ruska k Severnímu pólu a pak pokračovat k severnímu pobřeží Kanady.
Přede mnou tudy ještě nikdo nešel.
Bylo mi tehdy 26 let.
Mnoho odborníků říkalo, že je to nemožné, a mojí mamince se ten nápad samozřejmě moc nelíbil.
(Smích)
Cesta z malé meteorologické stanice na severním pobřeží
Sibiře k mému výchozímu bodu, výběžku hromady ledu na pobřeží Severního ledového oceánu, trvala asi pět hodin. Jestli někdo sledoval neohroženého
Felixe Baumgartnera, jak stoupá vzhůru, spíše než jak padá, budete si umět představit, s jakými obavami jsem seděl v helikoptéře ženoucí se na sever, a jaký pocit beznaděje mne začínal pohlcovat.
Seděl jsem tam a přemýšlel, proč jsem se do toho jen pustil.
Bylo to trochu z legrace, trochu pro radost.
Bylo mi 26.
Pamatuju se, jak jsem tam seděl a díval se dolů na své sáně.
Měl jsem připravené lyže, satelitní telefon, pumpovací brokovnici pro případ, že by mě napadl lední medvěd.
Vzpomínám si, jak jsem se díval z okna a viděl jsem druhou helikoptéru.
S rachotem se obě řítily tím neskutečným sibiřským svítáním a já jsem se částečně cítil trochu jako Jason Bourne a trochu jako Wilfred Thesiger.
Byl jsem na sebe z části docela hrdý, ale nejvíc ze všeho jsem byl naprosto vyděšený.
Tato moje cesta trvala 10 týdnů, 72 dnů.
Neviděl jsem nikoho jiného.
Tuhle fotku jsme pořídili u helikoptéry.
Pak už jsem dalších 10 týdnů nikoho neviděl.
Severní pól je rovnou uprostřed moře, takže jsem šel přes zmrzlý povrch Severního ledového oceánu.
Podle NASA byly podmínky toho roku nejhorší za dobu, kdy se počasí na Severním pólu zaznamenává.
Táhl jsem 180 kilo jídla, paliva a dalších zásob, to je kolem 400 liber.
Průměrná teplota za těch 10 týdnů byla minus 35.
Minus 50 bylo nejvíc.
Takže jak říkám, nebylo tam zrovna moc zábavy nebo legrace.
Jedním z kouzelných zážitků na této výpravě bylo okolní prostředí. Pohyboval jsem se na moři, šel jsem přes tu plovoucí, posouvající se, pohyblivou vrstvu ledu, která pokrývá povrch Severního ledového oceánu. Je to prostředí, které se neustále mění.
Led se pořád pohybuje, praská, posouvá se, znovu zamrzá, takže scenérie, kterou jsem téměř 3 měsíce sledoval, byla neopakovatelná.
Nikdo jiný už nikdy asi nebude mít možnost vidět ji tak, jako já za těch 10 týdnů.
A to je, myslím, asi ten nejlepší důvod, proč vyjít ven z domu.
Můžu se pokusit vám popsat, jaké to bylo, ale vy nikdy nebudete vědět, jaké to bylo, a čím víc se budu snažit vám popsat, jak osaměle jsem se cítil, byl jsem jediná lidská bytost v oblasti 5,4 milionů čtverečních mil, byla zima, někdy, když byl špatný den, dosahovala teplota s účinkem větru minus 75 stupňů, tím spíš mi budou docházet slova a nebudu schopen vám vše přiblížit dostatečně.
Zdá se mi proto, že podniknout něco, rozumíte, zkusit něco zažít, být součástí něčeho, usilovat o něco, raději než to jen sledovat a obdivovat, to je ta podstata života, kterou hledáme. Ta šťáva, kterou můžeme vysát z našich hodin a dnů.
Tady bych ovšem rád na něco upozornil.
Podle mých zkušeností je v tom něco návykového. Ochutnat život na samé hranici lidských možností.
Nemám teď na mysli přiblblý hurá-styl edwardiánských odvážlivců, ale i něco z oblasti rakoviny slinivky, je na tom něco návykového a v mém případě se domnívám, že polární expedice se příliš neliší od závislosti na cracku.
Nemůžu vám vysvětlit, jak je to dobré, dokud to sami nevyzkoušíte. Má to schopnost vysát všechny peníze, ke kterým se dostanu, zničilo to každý vztah, který jsem kdy měl, takže si dávejte pozor na to, co si přejete.
Mallory předpokládal, že v člověku je něco, co ho nutí bojovat s úskalími, která hora předkládá, a já si říkám, pokud tomu tak je, jestli je něco v tom úskalí samém, v té snaze překonávat těžkosti, velké, nedokončené, masívní výzvy, kterým lidstvo čelí, které na nás čekají. V mém případě tomu tak určitě je.
Je tady ještě jeden nedokončený úkol, na který myslím téměř celý svůj dospělý život.
Mnoho z vás ten příběh zná.
Toto je fotografie kapitána Scotta a jeho týmu.
Scott se asi tak zhruba před sto lety pokusil být prvním, kdo dosáhne Jižního pólu.
Nikdo nevěděl, co tam je. Věděli jsme více o povrchu měsíce než o srdci Antarktidy.
Scott, jak mnozí z vás vědí, byl poražen
Roaldem Amundsenem a jeho norským týmem, kteří použili psy a jimi tažené sáně.
Scottův tým šel pěšky, všech pět mělo popruhy a táhlo vlastní sáně a když přišli na pól, našli tam už norskou vlajku.
Umím si představit, že to bylo dost hořké a demoralizující.
Všichni se otočili a šli zpátky na pobřeží a všech pět na té zpáteční cestě zahynulo.
Myslím, že v dnešní době panuje mylný názor, že už bylo všechno vykonáno, pokud jde dobývání a dobrodružství.
Když mluvím o Antarktidě, lidé často říkají:
"A to jsi slyšel, to je zajímavý, nebyl tam zrovna na kole už ten moderátor, co dělá Zázraky přírody?"
Nebo: "To je pěkné.
Víte, moje babička jede lodí na výlet do Antarktidy příští rok.
Je nějaká šance, že byste se tam mohli potkat?"
(Smích)
Ale Scottova cesta zůstává nedokončená.
Nikdo dosud nepřešel od samého pobřeží Antarktidy k Jižnímu pólu a zase zpátky.
Je to zřejmě ten nejtroufalejší pokus z edwardiánského zlatého věku objevů a zdá se mi, že je nejvyšší čas, vezmeme-li v úvahu, s čím vším jsme si za uplynulých sto let poradili, od kurdějí po solární panely, myslím, že je nejvyšší čas, aby někdo šel a dokončil ten úkol.
Takže to přesně je teď můj plán.
Příští rok touto dobou, v říjnu, povedu trojčlenný tým.
Bude nám trvat asi čtyři měsíce ujít cestu tam i zpět.
Tady je to v měřítku.
Ta červená čára je samozřejmě poloviční cesta k pólu.
Musíme se obrátit a vrátit se zase zpátky.
Dobře si uvědomuju tu ironii, když vám říkám, že budeme blogovat a tweetovat.
Budete moci prožít zprostředkovaně a virtuálně tuto cestu způsobem, jako nikdo před vámi.
A já budu mít čtyři měsíce šanci konečně najít výstižnou odpověď na otázku "Proč?".
Naše životy jsou dnes bezpečnější a pohodlnější než kdy v minulosti.
Můj školní poradce výběru povolání mi takové povolání nikdy nenavrhl.
Kdybych chtěl například vědět, kolik hvězd má Mléčná dráha, jak staré jsou ty obří hlavy na Velikonočních ostrovech, většina z vás to najde hned teď, ani nevstane z místa.
A přesto, jestli jsem se za těch 12 let něco dozvěděl, při tahání těžkých věcí po studených místech, je to, že pravdivá, skutečná inspirace a rozvoj vychází jen z překonávání strastí a zdolávání výzev, jen když uhneme z pohodlné a známé cesty a vykročíme do neznáma.
V životě nás všech jsou vřavy, kterým musíme čelit, a póly, ke kterým musíme dojít, a - metaforicky řečeno - všem by nám prospělo, kdybychom vyšli před dům častěji. Stačí jen sebrat odvahu.
Já bych vás určitě rád vyzval, abyste aspoň trochu otevřeli dveře a podívali se, co je venku.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Právě se díváme na Zrození Venuše od Botticelliho.
Jde o jeden z nejznámějších obrazů v historii západního umění.
Venuše je neskutečně krásná.
Co jiného by se taky dalo čekat?
Stojí úplně nahá a musíme chápat, že nejde o křesťanský kontext, ale o renesanční dílo.
Jediným aktem, který jste do té doby mohli vidět, byla Eva.
Tohle ale není Eva.
Na Botticelliho obraze je zachycená antická bohyně lásky - Venuše.
Inspiroval se sochou Venuše z období antického Říma.
Tato socha však byla kopií starší sochy Venuše pocházející z Řecka, která patřila do sbírky rodiny Medici.
Domníváme se, že tento obraz byl určen pro Medicejský dvůr a možná dokonce přímo pro bratrance Lorenza Medicejského.
Venuše je umístěna uprostřed obrazu a je zrozena z moře. Je nesena větrem, který vytváří bohové větru Zephyrové, již jsou zpodobněni nalevo.
Stojí, nebo téměř stojí, na lastuře.
Což je jedním z mnoha nereálných prvků.
Na břehu ji pak očekává služebná, která je připravená zahalit její nahé tělo.
Avšak my jsme potěšeni, že se na břeh ještě nedostala.
Její tělo je tak nádherné a smyslné.
Vidíme zde také nemožnou pózu, kdy nejde přímo o kontrapost.
Jde vidět neobvyklá křivka těla, která naznačuje, že Venuše má velmi ohebné tělo.
A také Zephyrové, kteří ji svým dechem, představujícím vítr, nesou ke břehu, jsou propleteni nemožným způsobem. Navíc se veškeré postavy vznášejí.
Když se díváme na renesanční díla, očekáváme, že uvidíme skutečný naturalismus.
Očekáváme postavy, na které působí zemská přitažlivost, těla, která vypadají přirozeně, jakoby mohla skutečně existovat.
Přesně tohle očekáváme u děl pocházejících z období Renesance.
Ale tohohle se u Botticelliho nedočkáme.
Někteří kunsthistorici tvrdí, že se Botticelli vrací zpět k umění antického Řecka a jediná malířská díla, která mohl pojmout jako vzor, byly výjevy na vázách z té doby. Na těchto vázách jsou postavy často odděleny od země.
Vypadá to, jako by byly zmrazeny.
Všechny postavy jsou v pohybu směrem vpřed, což se velmi podobá Botticelliho tvorbě, a každá postava zabírá vlastní prostor. To je pravda. A izolovanost můžeme vidět i v tomto díle a to u tří hlavních prvků.
Lze si je představit jako lineární malbu na váze.
Tato malba vlastně opravdu je lineární.
Takovéto užití vzoru a kvalita linie poněkud vzdoruje prostorovosti.
Tím mám na mysli, že se sice můžeme zadívat do hloubky díla, ale nemůže se rovnat Masacciovi.
V tomto díle sledujeme pokus o popření prostoru a náznaku pravidelnosti a místo toho se snaží vyvolat dojem krásy.
Jde podle všeho o malbu a my se můžeme pouze domnívat, zda je tématem opravdu krása, možná ve smyslu novoplatónském, kdy je krása vnímána jak na úrovni tělesné, tak smyslové a erotické, což vede k poznání krásy božské.
Pozorovat tedy můžeme dva druhy krásy a skrz pozorování krásy fyzické se dostáváme ke kráse božské.
Botticelli vytváří druh krásy, která je výsledkem příběhu a vznešenosti postavy samotné.
Ale ke kráse se dostáváme také skrz vzor, který je čistě dekorativní povahy.
To můžeme pozorovat především odlescích zlaté barvy, které jsou v jejích vlasech a ve stromech napravo.
Jasný znak smyslnosti, která činí obraz neodolatelným.
Růžové kvítky poletující mezi Venuší a Zephyry, nádherná linie, kterou tvoří vlasy Venuše, vlající drapérie.
Jde o svět krásy, do kterého bychom chtěli vstoupit.
Nacházíme se v madridském Pradu a díváme se na Zvěstování od Fra Angelica.
Většina lidí zná Zvěstování jako fresku z kostela Sv. Marka ve Florencii.
Tento obraz byl namalován pro kostel ve Fiesole, kousek od Florencie,
Je pozoruhodný tím, že rám je původní a nedochoval se pouze hlavní panel, ale i predela pod ním s veškerým rámováním.
To jsem ještě nikdy neviděl.
Tyto věci se totiž často rozebraly a po částech rozprodaly.
Je tu obraz Adama a Evy ze Starého Zákona, které vyhání anděl z ráje neboli vyhoštění.
Tento výjev je připojen ke scéně zvěstování, protože nahoře vlevo vidíme boží ruce, vysílající božské světlo a holubici, tu vidíme hned nalevo od sloupu, znázorňuje Ducha svatého.
Je tu zobrazen pád a tedy i důvod Kristovy existence.
Adam a Eva jsou předzvěstí Marie a Krista.
Muž a žena, kteří upadli v nemilost a Marie s Kristem, kteří zajistili spásu.
Bůh otec shlíží shůry, v podstatě jako klasický reliéf uprostřed nad sloupem.
Predela pod ním je velice zhuštěnou sérií výjevů ze života Panny Marie, od jejího narození, přes sňatek s Josefem, zjevení Panny Marie až do smrti. Ano, až do její smrti.
Jsou opravdu zamýšleni jako předzvěst pozdějšího příběhu.
Ze stylového hlediska považuji za důležitý ten pocit klidu a posvátnosti, kterého se Fra Angelicovi podařilo dosáhnout.
Před Marií se sklání anděl
Má překřížené ruce, to je symbol úcty a modlitby.
I Mariiny ruce jsou překřížené.
Uchvacuje mne ta hustota rajské zahrady, všechno to ovoce a květiny.
To úžasné, pole květin, které mají pod nohama.
A pak si všimni té strohé architektury, oba jsou příliš velcí v poměru k prostoru.
Určitě.
Kdyby si Marie chtěla stoupnout, bouchla by se do hlavy.
Ale to není důležité, protože to má být uctivé a smyšlené zobrazení krásy, která reprezentuje to božské.
Bylo to namalováno v době, kdy Masaccio maloval kapli Brancacci.
Ve Florencii té doby jsme se tedy mohli setkat se dvěma naprosto odlišnými přístupy.
A to je jasným znakem toho, že ne všechno v renesanci je lineární pohyb směrem k naturalismu.
Spíše se jedná o rozmanitost stylů.
Zatímco Masaccio se snaží věci zobrazovat skoro až s matematickou přesností,
Fra Angelico je umělec, který oslavuje zdobnost, jakožto prostředek vyjádření morálního a duchovního. Podívej se, postavy nevrhají stíny, není to tak horlivé, detailní zobrazení jako u Masaccia.
Tváře nejsou moc specifické, nijak osobité. Specifická je zdobnost.
Podívej se na andělova křídla. Nebo zlato svatozáře. Nebo to listoví v zahradě.
To tedy je.
Pamatujete si, čím jste chtěli být, když vám bylo 17?
Víte, čím jsem chtěla být já?
Chtěla jsem být holka s motorkou.
(Smích)
Chtěla jsem závodit na autech a chtěla jsem být kovbojkou a taky Mauglím z Knihy džunglí.
Protože všichni byli tak svobodní - s větrem ve vlasech - prostě volní.
A na mé 17. narozeniny mi rodiče, kteří věděli, jak moc miluji rychlost, věnovali jednu hodinu řízení jakok dárek k narozeninám.
Ne, že bychom si mohli dovolit, abych řídila, ale spíše splnit mi sen o řízení.
A o mých 17. narozeninách jsem doprovodila svou sestřičku v úplné nevědomosti, jako po celý svůj život - svou zrakově postiženou sestru k očnímu specialistovi.
Protože velké sestry by měly vždy své mladší sestry podporovat.
A moje sestřička chtěla být pilotkou bože chraň.
A tak jsem si nechávala vyšetřit své oči jen tak pro zábavu.
A na mé 17. narozeniny, po mém vyšetření očí nanečisto, oční lékař zjistil, že mám zrovna narozeniny.
A řekl:
"Takže, jak to oslavíš?"
A já mu ukázala ten kupón na lekci řízení a řekla jsem, "naučím se řídit".
A pak nastalo ticho - takovéto to neblahé ticho, kdy víte, že je něco špatně.
Otočil se k mé matce a řekl:
"Vy jste jí to ještě neřekli?"
Na mé 17. narozeniny, jak by nejlépe vyjádřila Janis Ian, v sedmnácti jsem zjistila pravdu: Jsem, a od narození jsem vždycky byla, dle diagnózy slepá.
A víte, jakto že jsem dospěla až k sedmnáctinám aniž bych to věděla?
No, pokud někdo tvrdí, že country hudba není mocná, dovolte, abych řekla toto: Prošlo to, díky nadšení mého otce pro Johny Cashe a jeho píseň "Chlapec jménem Sue."
Jsem nejstarší ze tří sourozenců.
Narodila jsem se roku 1971.
A velmi krátce po mém narození mí rodiče zjistili, že trpím očním albinismem.
Co to ksakru znamená?
Abych to vysvětlila - víte co je tom všem úplně nejlepší? Nevidím na tyhle hodiny a nevidím časomíru, takže - svatá prostoto, hurá!
Mohla bych získat nějaký čas navíc.
Důležitější ale je, abych tak řekla, teď se dost přiblížím,.
Nepanikař, Pate.
Hej, vidíte tuto ruku?
Za touto rukou je mléčná mlha.
Každý muž v této místnosti, dokonce i ty, Steve, je George Clooney.
(Smích)
A každá z žen tady je překrásná.
A když chci vypadat skvěle, stoupnu si metr od zrcadla a nemusím se dívat na ty vrásky, co se mi vryly do tváři po všem tom šilhání během života za šera.
To zvláštní na všem je, že ve třech a půl letech, těsně než jsem šla do školky, učinili mí rodiče naprosto neobvyklé a neuvěřitelně odvážné rozhodnutí.
Žádné školy pro děti se speciálními potřebami.
Žádné nálepky.
Žádná omezení.
Moje schopnosti a můj potenciál.
A rozhodli se, že mi budou tvrdit, že vidím.
Takže stejně jako Sue Johnyho Cashe, chlapec s dívčím jménem, i já jsem měla vyrůstat a učit se z vlastní zkušenosti jak být tvrdá a jak přežít, když kolem sebe nemám rodiče, aby mě chránili nebo všechno kolem mě odstranili.
Co je ale důležitější, dali mi schopnost věřit. naplno uvěřit, že to dokážu.
A tak když jsem slyšela toho očního specialistu, jak mi říká všechny ty věci, to jedno velké odporné "ne", asi si představíte, jak mě do dostalo na kolena.
A neberte mě špatně, protože když jsem to slyšela poprvé - mimo skutečnost, že jsem si myslela, že je šílenec - dostala jsem takovou tu ránu do hrudníku - takové to "uf".
Velice rychle jsem se z toho ale vylízala.
Prostě to tak bylo.
První věc, na kterou jsem pomyslela, byla moje máma, která stála za mnou a plakala.
A přísahám Bohu, že jsem vyšla z té ordinace se slovy
"Budu řídit.
Budu řídit.€
Je to šílenec.
Já budu řídit.
Vím, že můžu řídit."
A se stejným zabýčeným odhodláním, které do mě vkládal otec už odmalička - učil mě, jak se plavit na lodi, s vědomím toho, že nikdy neuvidím, kudy pluji, že nikdy neuvidím pobřeží či plachty nebo místo, kam se plavím.
Ale on mi řekl, abych věřila a vnímala vítr v obličeji.
A ten vítr v obličeji mě přiměl uvěřit, že doktor je šílený a já že můžu řídit.
A během dalších 11 let jsem přísahala, že nikdo nikdy nezjistí, že nevidím, protože jsem se nechtěla stát selháním a nechtěla jsem být slaboch.
A věřila jsem, že to půjde.
A tak jsem se prorážela životem, jak to dokáže pouze Casey.
Byla jsem archeoložkou a rozbíjela věci.
A pak jsem řídila restauraci a padala na věci.
A pak jsem byla masérka.
A potom jsem dělala zahradnici.
Pak jsem navštěvovala ekonomickou školu.
Postižení lidé získávají obsáhlé vzdělání.
A pak jsem se přihlásila a získala práci v globální konzultační společnosti Accenture.
A ani oni vůbec nic netušili.
Je neuvěřitelné, jak daleko vás může dostat víra.
V roce 1999, po dvou a půl letech v této práci, se něco přihodilo - se moje oči rozhodly, že už je toho dost.
A dočasně, velmi nečekaně, přestaly fungovat.
A já se nacházela v jednom z nejvíc konkurenčním prostředí na světě, kde tvrdě pracujete, tvrdě makáte, musíte být nejlepší, musíte být nejlepší.
A po dvou letech ve firmě jsem opravdu viděla velmi špatně.
A tak jsem se ocitla před HR manažerem v roce 1999 a říkala jsem mu něco, co jsem si nikdy nedovedla představit.
Bylo mi 28.
Celou svou osobní auru jsem si vybudovala na tom, co můžu a co ne.
A jednoduše jsem říkala
"je mi líto, nic nevidím a potřebuji pomoc."
Žádat o pomoc může být neuvěřitelně obtížné.
Všichni víte, jak to je. Nemusíte žít s postižením, abyste tomu rozuměli.
Všichni víme, jak těžké je přijmout slabost a prohru.
Je to děsivé, že?
Ale všechna ta víra mě nabíjela tak dlouho.
A abych vám tak řekla, fungovat ve světě pro lidi, kteří vidí, když nevidíte, je docela složité - opravdu je.
Můžu vám říct, že letiště jsou pro mě pohromou.
Dobrý bože... A prosím všechny designéry mezi námi -
- prosím, designéři, zvedněte ruku, i když na vás nevidím.
Vždycky se ocitnu na mužských toaletách.
Nemá to nic společného s mým čichem.
Ale jde o to, že rozdíl mezi obrázkem pro mužské nebo ženské toalety není nic víc, než malý trojúhelník.
Zkoušeli jste se na to někdy podívat, jako byste měli před očima mlhu?
Je to tak malé, že?
A asi tušíte, jak únavné může být pokoušet se být perfektní, když nejste, nebo být někým, kým nejste?
Takže poté, co jsem personalistovi odhalila, že nevidím, poslali mne k očnímu specialistovi.
A já vůbec netušila, že ten muž změní můj život.
Ale než jsem se k němu dostala, byla jsem ztracená. už jsem vůbec nevěděla, kdo jsem.
Ten oční specialista se vůbec nenamáhal s vyšetřením mých očí.
Vůbec ne, byla to terapie.
Položil mi několik otázek, jako např. "proč?
Proč tak moc bojuješ, abys nebyla sama sebou?
Miluješ, co děláš, Caroline?"
A chápejte, když jste součástí globální konzultační firmy, nainstalují vám do hlavy čip a vy pak si pak sugerujete
"miluju Accenture, miluju Accenture.
Mám ráda svou práci.
Miluju Accenture.
Miluju Accentrue.
Mám ráda svou práci.
Miluju Accenture."
Odejít by znamenalo prohrát.
A ten doktor řekl:
"Baví Tě to?"
Ani jsem nemohla mluvit, jak mě to dostalo.
Byla jsem tak - jak mu říct?
A on mi pak řekl, "čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?"
Teď poslouchejte, nechtělo se mi říct mu, "no, chtěla jsem závodit na autech a motorkách."
V tu chvíli se to fakt nehodilo.
Už tak si říkal, že jsem dost šílená.
A když jsem odcházela z jeho kanceláře, zavolal si mě zpátky a řekl, "myslím, že je na čase.
Myslím, že je na čase přestat bojovat a dělat něco jiného."
A pak se dveře zavřely.
A pak nastalo před ordinací to ticho, které mnoho z vás zná.
Bolelo mě na hrudi.
A ani v nejmenším jsem netušila, kam jdu.
Ani v nejmenším.
Věděla jsem ale, že hra právě začala.
A šla jsem domů a protože mě tak moc bolelo na hrudi, řekla jsem si, "jdu si zaběhat".
Ne moc rozumná věc.
Vydala jsem se na trasu, kterou jsem tak dobře znala.
Znám ji tak dobře, zvládám ji levou zadní, vždycky ji uběhnu bez potíží.
Počítám schody a sloupy lamp a podobné věci, se kterýma se nevidomí tak často nechtěně setkávají.
A byl tam kámen, kterému jsem se vždycky vyhnula.
A nikdy jsem na něm nespadla, nikdy.
A tak jsem plakala že najednou bum, bác na ten můj kámen.
Zlomená, přepadlá přes ten kámen v půlce března roku 2000 - během typického irského počasí ve středu - nicotná, s nudlí u nosu, všude slzy - směšně se litující.
Byla jsem na dně, zlomená a měla jsem vztek.
A nevěděla jsem, co dělat.
Seděla jsem tam nějaký čas a přemýšlela:
"Jak se odsud vzchopím a dojdu domů?
Protože - kým budu?
Co se mnou bude?"
A myslela jsem na tátu a říkala si, "Bože, Bože, teď vůbec nejsem jako Sue."
A tak jsem přemýšlela a přemýšlela nad tím, co se stalo?
Kdy jsem to pokazila?
Proč jsem to nechápala?
A ta zvláštní věc na tom všem je, že jsem neměla žádnou odpověď, prostě jsem ztratila svou víru.
Vzpomeňte si, kam mě moje víra dostala.
A já ji právě ztratila.
A od teď jsem opravdu nic neviděla.
Byla jsem úplně sežvýkaná. Pamatuji si, že jsem si vzpomněla na toho očního specialistu, jak se mě ptal, "co chceš být?
Co chceš být?
Čím jsi chtěla být jako malá?
Máš ráda, co děláš?
Dělej něco jiného.
Čím chceš být?
Dělej něco jiného.
Čím chceš být?"
A opravdu pomalu, pomaličku, pomalu se to stalo.
A takhle to probíhalo.
A v okamžiku, kdy to přišlo, to vybuchlo v mé hlavě a udeřilo mi to do srdce, něco úplně odlišného.
"No, a co tak Mauglí z Knihy džunglí?
Odlišnější už být nemůžeš.
A v tu chvíli, a mám na mysli TU chvíli, okamžik, kdy mě to zasáhlo, přísahám Bohu, to bylo jako - pane jo! - však víte - mít čemu věřit.
A nikdo mi nemohl říct ne.
Ano, možná mi řeknete, že nemůžu být archeoložka.
Ale nemůžete mi říct, ne, nemůžeš být Mauglí, protože víte co?
Nikdo to předtím nezkusil, takže já do toho půjdu.
A nezáleží, jestli jsem holka nebo kluk, prostě se do toho vrhnu.
A tak jsem se sebrala z toho kamene a, dobrý Bože, běžela jsem domů.
Sprintovala jsem domů a nespadla jsem, do ničeho nenarazila.
A vyběhla jsem po schodech a našla jednu ze svých nejoblíbenějších knížek,
"Na hřbetu slona" od Marka Shanda - netuším, jestli ji někdo znáte.
Popadla jsem tu knížku, sedla si na gauč, opakovala si "vím, co udělám.
Vím, jak být Mauglí.
Procestuji Indii na hřbetu slona.
Budu jezdkyní na slonovi.
A vůbec jsem netušila, jak se ze mě stane jezdkyně na slonovi.
Z konzultantky globální firmy jezdkyní na slonu.
Vůbec jsem netušila jak.
Vůbec jsem nevěděla, jak si pronajmout slona, jak ho získat.
Nemluvila jsem Hindi.
Nikdy jsem v Indii nebyla - neměla jsem potuchy.
Ale věděla jsem, že to půjde.
Protože když se ve správný okamžik a na správném místě rozhodnete, můj ty Bože, celý vesmír vám v tom pomůže.
Devět měsíců po mém usmrkaném dni na kameni jsem měla první a poslední schůzku naslepo v mém životě, se slonem Kanchi měřícím přes dva metry.
Spolu jsme měli ujít tisíc kilometrů napříč Indií.
(Potlesk)
Ta nejúžasnější věc na tom není že bych předtím neuspěla - Bože, vždyť já uspěla.
Ale, víte, uvěřila jsem v nepravou věc.
Protože jsem nevěřila sama sobě - mému skutečnému já se vším všudy - a všech nás okolo.
Víte, kolik z nás předstírá, že jsou něco, co nejsou?
Když skutečně věříte v sebe samotné a všemu kolem vás, je neuvěřitelné, co se stane.
A víte, ta cesta, těch 1 000 km, vydělala dostatek peněz na 6 000 operací šedého zákalu.
6 000 lidí díky tomu mohlo vidět.
Když jsem seskočila z toho slona, víte, co bylo úplně nejlepší?
Zahodila jsem svou práci v Accenture.
Odešla jsem a stala se komunitu podporující podnikatelkou a založila spolu s Markem Shandem organizaci Sloní rodina, která spolupracuje s asijskými ochránci slonů.
A založila jsem Kanchi, protože moje organizace se vždycky měla jmenovat po mém slonovi, protože postižení je jako slon zavřený v místnosti.
A chtěla jsem, abyste to vnímali pozitivně - žádná charita, žádná lítost.
Ale chtěla jsem pracovat pouze a opravdově s vedením firem a médií na celkovém přetvoření chápání postižení tak, že to bude zábavné a reálné.
Bylo to neskutečné.
To přesně jsem chtěla dělat.
A nikdy už jsem nepřemýšlela o žádných dalších "ne", anebo o tom, že nevidím či čemkoliv podobném.
Prostě se zdálo, že to půjde.
A, víte, nejdivnější na tom bylo, že když jsem cestovala sem na TED, abych byla upřímná, bála jsem se.
Mluvím běžně, ale tohle je naprosto odlišné a úžasné publikum a co já tady vlastně dělám?
Když jsem sem jela, asi uvítáte, když vám řeknu, že jsem použila svou slepeckou hůl, protože je to dost dobrý způsob, jak předbíhat v řadě na letišti.
A tak jsem se sem dostala s radostným pocitem hrdosti, že nevidím.
A taky se přihodilo, že jeden můj hodně dobrý kamarád věděl, že se bojím a tak mi napsal zprávu, když jsem byla na cestě,
Přestože bězně prezentuji s jistotou, bála jsem se.
Napsal mi, "buď sama sebou."
A tak tady stojím, to jsem já, jenom já.
(Potlesk)
A zjistila jsem, že auta a motorky a sloni, o tom svoboda není.
Být k sobě absolutně upřímný, to je svoboda.
A nikdy jsem nepotřebovala oči, abych viděla - nikdy.
Potřebovala jsem jen vizi a víru.
A když doopravdy věříte - a myslím tím věřit z celého svého srdce - můžete věci změnit.
A my potřebujeme, aby se to dělo, protože každý z nás - žena, muž, homosexuál či heterosexuál, postižený, zdravý, normální nebo jaký - každý z nás musí ze sebe dát to nejlepší.
Už nechci, aby byl kdokoliv neviditelný.
Týká se to nás všech.
A přestaňme dávat lidem nálepky, omezení - už žádné nálepky.
Protože nejsme žádné sklenice marmelády; jsme neobyčejní, různorodí, skvělí lidé.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(hudba)
Steven:
Jsme ve Washingtonu D.C. v areálu Památníku veteránů z Vietnamu.
Beth:
Ten je umístěn přímo mezi Washingtonským monumentem a Lincolnovým památníkem.
Maya Lin, architektka památníku, chtěla památník spojit s americkou historií spojením minulosti a současnosti.
Steven: Je to velmi dlouhá řada kamenných desek. Černá žula odráží světlo a směřuje na oba monumenty.
Beth: Lin nerada o deskách mluvila jako o stěnách, svým způsobem to jsou stěny, ale jsou velmi tenké, včleněné do země a popsané jmény vojáků, kteří zemřeli během války ve Vietnamu.
Steven:
Je tu více než 58 000 jmen a další jména přibývají.
Hustota těch jmen je zdrcující.
Když jdete po této cestě, noříte se do země.
Země se otvírá a odhaluje jména.
Protože povrch kamene odráží světlo, působí jako zrcadlo. Jediné, co zůstává je drsnější povrch samotných jmen.
Myšlenka Mayi Lin byla, aby jména, která byla skutečností, hmota památníků a odrazy žuly otevíraly jiný svět, do kterého nemůžeme vstoupit, ale který můžeme vidět.
Steven: Když poprvé navštívila toto místo, řekla, že chtěla odhalit okraj.
Beth: Vlastně řekla:
"Měla jsem jednoduchý impuls říznout do země.
Představovala jsem si nůž, kterým bych řezala do země, otevírala ji a počáteční násilí a bolest, kterou by zahojil čas."
Napsala: "Zážitek z památníku by pomohl přicházejícím lidem vyrovnat se se smrtí milovaných."
Steven: Je do toho zapojena cesta.
Scházíte dolů, nacházíte jméno milovaného, které je vyryto v chronologickém pořadí úmrtí všech těchto vojáků a pak jdete pryč.
Beth: Je to tak.
Chronologie začíná ve středu a jde doprava a znovu začíná na dolním kraji levé strany a směřuje znovu do středu.
Jak postupujeme ke středu, cesta se rozšiřuje a žula sahá více než 3 metry nad nás.
Steven: Jména se stávají symbolem osoby vynásobené více než 58 000 krát, ale přestože chápete abstrakci, je tu také velmi konkrétní realita.
Je tu toto místo, kam chodí rodiny, schází se a rozjímají o jméně.
May Lin mluví o jméně jako abstrakci, která ve skutečnosti znamená pro rodinu víc než obraz.
Obraz zobrazuje někoho v konkrétním čase a místě, jako jeden moment v jejich životě, zatímco jméno vám může připomenout všechno o dané osobě.
Steven: Je tu silná akumulace všech jmen.
Když sestupujete, vcházíte do nejhustšího místa památníku, což je naprosto zdrcující.
Beth: Je to velmi odlišný pocit než u většiny předchozích válečných památníků.
Když pomyslíme na historii válečných památníků, často nás napadnou památníky válečným hrdinům, jako je Nelsonům památník na Trafalgarském náměstí nebo Shawův památník od Augusta Saint-Gaudense v Národní galerii, kde hrdina vede anonymní armádu v alegorické figuře představující mír a smrt.
Tato kombinace alegorie a heroismu, která je obvyklá u památníků, tu absolutně chybí. Steven: Jak může člověk vytvořit smysluplný památník na konci 20. století?
Co znamená odstranění všech forem reprezentace?
Co znamená vytvoření něčeho tak podvědomě abstraktního a přece tak silného a smysluplného?
Beth: Evidentně porota rozhodla, že abstrakce bude nejlepší.
Je zajímá zamyslet se nad tím, že porota nevěděla, kdo je Maya Lin.
Existovalo 1400 návrhů, úplně anonymních.
Maya Lin v té době studovala architekturu na Yale, je Američanka původem z Asie.
Je zajímavé zamyslet se nad tím, co se mohlo stát, kdyby porota věděla, od koho je tento návrh.
Steven: Jakmile byla její identita známá, vypukla vlna rasismu a odporu.
Odpor se zvedl také proti abstrakci.
Ten byl nakonec vyřešen postavením naturalistické sochy sousedící s hlavním památníkem.
Socha ukazuje vojáky velmi naturalistickým způsobem, který je také působivý, ale působí více veřejně a ne tak intimně.
Steven: Maya Lin byla úspěšná ve vytvoření veřejného místa, které je zároveň intimní.
Můžeme cítit vyrytá jména.
Při čtení přistupujeme blíže a seznamujeme se s těmi jmény.
Památník Mayi Lin je jeden z nejúspěšnějších památníků v zemi.
Beth: A očividně jeden z nejnavštěvovanějších památníků ve Washingtonu.
V článku, který byl publikován později, Maya Lin píše o svých představách o památníku.
"Bylo by to prostředí mezi naším světem a klidnějším, tmavším světem na druhé straně.
Vybrala jsem černou žulu, aby povrch odrážel světlo a byl poklidný.
Nikdy jsem nepovažovala památník za stěnu, objekt, ale jako hranu země, otevřenou stranu.
Odraz by zdvojnásobil velikost parku vytvořením dvou světů. Jednoho, jehož jsme součástí, a druhého, kam nemůžeme vstoupit."
Steven: I černá žula způsobila kontroverze.
Mluvila také o tom, že nemohla použít žulu z Kanady nebo Švédska, dvou zemí, jejichž žula je opravdu kvalitní, protože s tím byla spojená politická zátěž, protože odpůrci vojenské služby utíkali do těchto zemí.
Beth: Jeden oponent jejího designu řekl:
"Člověk nepotřebuje umělecké vzdělání, aby viděl, co tento památník představuje - - černou jizvu, díru skrytou z hanby."
Ne, myslím, že Maya Lin takhle nepřemýšlela.
Zaujala apolitický postoj a chtěla vytvořit památník o veteránech, kteří obětovali své životy, nechtěla vytvořit politickou kontroverzi. Není to o hanbě nebo cti.
Steven: Země nebojovala jen ve válce, ale bojovala také o smysl války.
Maya Lin byla chytrá, protože tomuto tématu se vyhnula a dala do popředí jména, sílu počtu všech padlých.
Beth:
A napsala: "Stěna dematerializuje formu a umožňuje jménům stát se objektem.
Čistý a reflexní povrch umožňuje návštěvníkům vidět sebe spolu se jménem."
(hudba)
V roce 2008 cyklón Nargis zdevastoval Barmu.
Miliony lidí zoufale potřebovali pomoc.
OSN chtělo rychle do oblasti dodat podporu a materiální pomoc.
Ale nebyly k dispozic žádné mapy žádné mapy silnic, žádné mapy s nemocnicemi, a mizivá možnost jak se dostat k obětem cyklónu.
Když se díváme na mapy Los Angeles nebo Londýna, těžko uvěřit, že v roce 2005 bylo jen 15 % světa zmapováno do dostatečných detailů.
OSN jako první narazilo na problém, který trápí většinu obydleného světa: nedostatek detailních map.
Ale pomoc se blížila.
Ve společnosti Google 40 dobrovolníků použilo nový software k tomu, aby zmapovali 120 000 kilometrů cest, 3 000 nemocnic, logistických a záchytných bodů.
A trvalo jim to celé čtyři dny.
Jaký software použili?
Google Mapmaker.
Google Mapmaker je technologie, která dává každému z nás možnost zmapovat, co známe s vlastního okolí.
Lidé už používají tenhle software ke zmapování všeho od silnic po řeky, od škol po místní obchody, videopůjčovny a potraviny na rohu.
Na mapách hodně záleží.
Hernando De Soto, nominovaný na Nobelovu cenu, rozpoznal, že klíčem k ekonomickému růstu pro většinu rozvojových zemí je čerpat z velikého možství nekapitalizované země.
Například: jen v Indii jsou zatím nekapitalizovány pozemky v celkové hodnotě asi bilionu dolarů.
Jen v loňském roce tisíce uživatelů ze 170 zemí zmapovaly milióny položek a vytvořili mapy detailní tak, jak se nám nikdy nezdálo.
To všechno bylo možné díky nadšení uživatelů po celém světě a jeho síle.
Podívejme se na některé z těch map vytvořených obyčejnými uživateli.
Když tu spolu mluvíme, lidé průběžně mapují svět v těchto 170 zemích.
Tady jsme viděli Bridget v Africe, která právě zmapovala cestu v Senegalu.
A oněco blíže k nám, Chalua vytrasoval silnici v Bangalore.
Tohle je výsledek výpočetní geometrie, rozpoznávání gest a strojového učení.
Jde o vítězství tisíců uživatelů ve stovkách měst, kousek po kousku, uživatel za uživatelem.
Tohle je pozvánka k těm zbývajícím 70 nezmapovaným procentům planety.
Vítejte v novém světě.
(potlesk)
Použijte <, >, = pro porovnání dvou zlomků 21/28 a 6/9.
Je několik cest, jak na to.
Nejjednodušší je, když mají zlomky stejný jmenovatel, protože můžeme porovnávat čitatele.
Bohužel v tomto případě stejné jmenovatele nemáme.
Uděláme to tedy tak, že najdeme společného jmenovatele pro oba zlomky a zlomky upravíme, aby měly společné jmenovatele. Potom je porovnáme podle čitatele.
Nebo je můžeme předtím ještě zjednodušit. Pustíme se do toho.
Máme 21/28, obě čísla jsou dělitelná 7.
Vydělíme tedy čitatele a jmenovatele 7.
21 dělíme 7 a 28 dělíme 7.
Protože obě čísla dělíme 7, neměníme hodnotu zlomku 21 děleno 7 je 3, 28 děleno 7 je 4.
Tedy 21/28 se rovná 3/4.
Uděláme to samé pro 6/9 6 a 9 jsou dělitelné 3.
Vydělme tedy 6 a 9 třemi 6 děleno 3 je 2.
9 děleno 3 je 3. 21/28 se rovná 3/4.
6/9 se rovná 2/3.
Můžeme tedy porovnávat 3/4 a 2/3.
Výhodou je, že je snazší najít společného jmenovatele pro tyto zlomky než pro 28 a 9, protože by bylo potřeba násobit větší čísla.
Tímto máme čísla menší.
Společný jmenovatel pro 3/4 a 2/3 je nejmenší společný násobek 4 a 3.
4 a 3 nemá společná čísla v jejich rozkladu na součin prvočísel. Tedy nejmenší společný násobek 4 a 3 je produkt dvou čísel.
Můžeme napsat, že 3/4 se rovná něco/12. 2/3 se rovná něco/12.
12 jsem získal vynásobením 3 a 4, protože nemají společná prvočísla v rozkladu.
Jiný způsob je: rozklad na součin prvočísel čísla 4 je 4 se rovná 2 krát 2.
3 je už je prvočíslo, tedy rozklad 3 je 3.
Číslo, které má v sobě všechna prvočísla z 4 a 3 je 2, 2 a 3.
2 krát 2 krát 3 je 12.
Takto jsme získali nejmenší společný násobek.
Abychom měli ze 4 číslo 12, je potřeba provést násobení 3.
Vynásobíme jmenovatel 3, abychom získali 12. Potřebujeme čitatele vynásobit 3.
3 krát 3 je 9.
Abychom získali z 3 číslo 12, vynásobíme jmenovatel 4.
Musíme také vynásobit čitatel 4.
4 krát 2 je 8.
Teď, když porovnáme zlomky, je to celkem jednoduché.
21/28 se rovná 9/12. 6/9 se rovná 8/12.
Který zlomek je větší?
Teď máme společný jmenovatel, takže 9/12 se jasně větší než 8/12.
Takže 9/12 > než 8/12.
Nebo pokud se vrátíte, zjistíte, že 9/12 je to samé jako 21/28 takže 21/28 je určitě větší než... A 8/12 je to samé jako 6/9. ...je určitě větší než 6/9.
A máme hotovo.
Další cesta je, kdybychom zlomky nezjednodušili.
Jen tak si to ukážeme.
Pokud bychom nezjednodušili 21/28 a 6/9, hledáme nejmenší společný násobek 28 a 9.
Rozložení na součin prvočísel:
28 je 2 krát 14 a 14 je 2 krát 7.
Rozložení na součin prvočísel: 9 je 3 krát 3.
Nejmenší společný násobek 28 a 9 musí obsahovat 2 krát 2 krát 3 krát 3 krát 7, což je 28 krát 9 je 252.
Můžete to spočítat z hlavy jako 28 krát 10, což by bylo 280 a pak odečíst 28.
Což by bylo 252, nebo si to můžeme písemně vynásobit.
Pojďme si to písemně vynásobit. 9 krát 8 je 72. 9 krát 2 je 18 plu 7 je 25.
Takže dostaneme 252.
Takže společný jmenovatel bude 252.
Nejmenší společný násobek.
Abychom se dostali z 2á na 252, vynásobíme 28 číslem 9.
28 krát 9.
Také musíme čitatel vynásobit 9.
Kolik je 21 krát 9?
To je jednodušší z hlavy.
20 krát 9 je 180 a k tomu 1 krát 9 je 9.
Dohromady 189.
Abychom z 9 získali 252, musíme násobit 28.
Musíme čitatel vynásobit 28, protože nechceme změnit hodnotu zlomku.
Tedy 6 krát 28, 6 krát 20 je 120, 6 krát 8 je 48, takže máme 168.
Napíšu to, abych si byl jistý, že jsem neudělal chybu.
2 krát 6 je 12 plus 4 je 16.
168.
Nyní máme společného jmenovatele a porovnáváme čitatele.
189 je očividně větší než 168.
Takže 189/252 > 168/252.
Tedy 21/28, to je, co to ve skutečnosti je, levá strana je 21/28, což je větší než pravá strana, což je ve skutečnosti 6/9.
♪ úvodní hudba ♪
Nacházíme se v Louveru a díváme se na Naramsinovu vítěznou stélu.
Je to opravdu stará stéla. Jde o velmi starou sochu s reliéfy.
Je stará 4200 let.
Domníváme se, že byla vytvořena přibližně v roce 2200 př. n. l.
Naram-Sin byl prapravnuk zakladatele Akkadské říše, Sargona.
A tato stéla připomíná jeho velmi důležité vítězství.
Připomíná vítězství nad horským kmenem Lullubitů, který pobýval v oblasti východní Mezopotámie.
Ve starověké Mezopotámii se většinou podobné vítězné scény zobrazovaly v pásech.
Celou scénu rozdělovali do horizontálních pásů.
Zde umělec vytvořil novou kompozici, ve které nahoře vidíme Naram-Sina.
Pod Naram-Sinem vidíme vlevo jeho vojáky šplhající na horu.
A vpravo poražené, padající, pokořené a zraněné.
Pro mě je velmi zajímavé, že Naram-Sinova armáda je tak disciplinovaná.
Vojáci udržují formace, pochodují v zástupu.
Vidíme vlajkonoše následované ozbrojenými vojáky, zatímco na pravé straně vládne chaos.
A Naram-Sin je vzpřímený a vznešený a připomíná boha v porovnání se smrtelníky, kteří ho obklopují.
Jedna z věcí, které jsem si ihned všimla, je, jak každý nebo skoro každý pohled je upřený na samotného Naram-Sina.
Hledí na něho jeho vojáci. Poražení se k němu otáčí.
Je zřejmě ústředním bodem kompozice.
Co se mi na tom nejvíce líbí, jsou poražení.
Máte před sebou jednoho z poražených, který byl doslova svržen dolů z hory.
Můžete ho vidět na zádech, padajícího, jakoby padal do vody.
Také vidíme postavu doslova pod Naram-Sinovým chodidlem, někoho s kopím zabodnutým v krku.
A pak, což je podle mě nejzajímavější, úplně vpravo naproti hoře je muž, který prchá.
Vidíte, že jeho chodidla jsou otočena od Naram-Sina, ale také se otáčí, vrací se a úpěnlivě prosí.
Zřetelně zde vidíme použití symbolického jazyka.
Toto nemá být přirozené zachycení armády šphající na horu, ale symbolický obraz, který vypráví příběh skrze symboly této události.
A tak vidíme Naram-Sina mnohem většího než všechny ostatní s rameny zobrazenými čelně, s hlavou z profilu a blízko božstvu na vrcholu hory, které je zastoupeno něčím, co vypadá jako slunce.
Ano, slunce nebo hvězdy jsou silou, která mu pomohla k vítězství.
A také... a to je důležité... Naram-Sin má přilbu s rohy, což je akkadský symbol božství.
A tak skrze své vítězství ukazuje význam a důležitost božstva.
Správně.
Ve skutečnosti celý výstup na vrcholek hory podporuje myšlenku, že Naram-Sin stoupá do království nebeského. ♪ závěrečná hudba ♪ (Toto video vzniklo díky štědrému daru od Marty Braun.)
Už jsme si řekli docela hodně o deskových rozhraních, na kterých vzniká nová zemská kůra a jednotlivé desky se od sebe oddalují.
Nazývají se divergentní rozhraní a je to například Středoatlantský hřbet, uprostřed kterého také vzniká nová zemská kůra.
Na druhé straně ovšem ale také existují oblasti, kde se desky pohybují k sobě.
Je to například zde, kde se Nazca nasouvá do Jihoamerické desky.
Nebo tady, kde se Pacifická deska sráží s Filipínskou deskou, jedna do druhé naráží.
Budeme si tedy povídat o tom, co se tam odehrává a v jakých různých variantách.
Obecně dochází k tomu, že jedna deska se podsouvá pod druhou.
Nejdříve do sebe narazí a pak v podstatě jedna tu druhou tlačí pod sebe.
Říká se tomu subdukce a je znázorněná na tomto obrázku.
Jedna oceánská deska se podsouvá pod jinou oceánskou desku, podobně to asi vypadá, když se Pacifická deska sráží s Filipínskou deskou, a na druhé straně schématu je nakreslená oceánská deska, jak se podsouvá pod kontinentální desku, to máme tady.
K tomu dochází v případě desky Nazca, která se podsouvá pod Jihoamerickou desku.
Při tom dochází k dalším procesům. Oceánská deska je subdukována, tlačena dolů, a při tom zároveň dochází k vyzdvižení kontinentální desky, čímž vzniknou hory, třeba Andy.
Přesně tak totiž Andy vznikly.
Nazca se podsouvá pod Jihoamerickou desku a nadzvedává pobřeží Jižní Ameriky.
Další jev, ke kterému tu dochází, vzniká, protože desky se navzájem omílají, není to hladký proces, a proto se každou chvíli uvolní velké množství energie, což má za následek časté výskyty zemětřesení v těchto oblastech.
A jak víme, tak v Chile jsou zemětřesení velmi častá.
Navíc k tomu vzniká také mnoho tepelné energie a dochází ke tření mezi deskami, které o sebe drhnou, to umožňuje, aby se v těchto místech tvořilo magma.
A díky jeho zahřívání dochází ke vzniku sopek a to právě v místech, kde probíhá subdukce pod kontinentální desku.
Už jsem zmiňoval, že v Pacifiku dochází k subdukci Pacifické desky pod tu Filipínskou.
Proto se k tomu ještě vrátím.
Děje se tu totiž několik zajímavých věcí.
Při každé subdukci totiž vznikají příkopy.
Ale alespoň mně připadá velmi zajímavé, že ty nejhlubší příkopy se tvoří v místech subdukce dvou oceánských desek.
Děje se tam tedy několik věcí.
Vznikají velmi hluboké příkopy, je to vidět i na prvním schématu, které jsem vám ukazoval. Tam, kde se jedna oceánská deska podsouvá pod jinou oceánskou desku, dochází také ke tření jako zde a také vznikají sopky, které jsou zprvu pod vodou, protože jsou to dvě oceánské desky, tedy vlastně oceánská zemská kůra na okrajích desek, protože oceán nemusí být po celé desce. Takže nejdříve to jsou podmořské sopky, ale jak se láva postupně hromadí a tuhne, tak se z ní nakonec stane skupina ostrovů.
Přesně to se děje v místech, kde Pacifická deska naráží na Filipínskou desku. Nejdříve vzniká příkop... Pokusím se to tu nakreslit.
Takže tady přibližně máme rozhraní.
Tohle je naše rozhraní mezi dvěma deskami, Pacifickou a Filipínskou deskou.
A v místě subdukce je Mariánský příkop, což je ten nejhlubší příkop na světě.
Je hluboký 11 km, to je 11 000 m.
Je hlubší, než je výška Mount Everestu. Mount Everest je vysoký kolem 9 000 m.
Ukážeme se, že vznikl díky jinému konvergentnímu rozhraní, na rozhraní dvou desek, které do sebe narážejí.
Ale nejenže zde vzniká Mariánský příkop, vlivem subdukce těchto dvou desek, ale vznikají zde i Mariánské ostrovy, které v podstatě vznikly působením podmořských sopek, které jsou aktivní díky velkému množství uvolňované energie.
Tady máme znázorněno, jak vypadá subdukce v Mariánském příkopu.
Tady dochází k subdukci a zde vznikají Mariánské ostrovy, vlivem úniku energie se tvoří magma a láva. Magma je to ještě pod povrchem, jakmile vyteče na povrch, tak to je láva, jež tuhne a postupně buduje tyto ostrovy.
Posledním typem konvergentního rozhraní je srážka dvou kontinentálních desek.
K tomu dochází, když Indická deska naráží na Euroasijskou desku.
Myslím, že už tušíte, co se tam odehrává.
Když do sebe naráží dvě části kontinentální kůry, tak jedna má vždy menší hustotu než ta druhá.
A proto alespoň jejich korové části na sebe navzájem neustále tlačí, a tak vytlačují materiál nahoru.
Je to znázorněno na tomto obrázku, který je od Americké geologické služby USGS. Máme tu znázorněnou Indickou desku a Euroasijskou desku v okamžiku, kdy do sebe ještě nemohly narážet, je to posunuté zpět.
A jak se na sebe postupně sunou a naráží, tak se Indická deska trochu podsouvá, není to úplná subdukce, a tím dochází k nadzvednutí zemského povrchu.
Tento proces nakonec vytvoří vysoké pohoří, třeba Himaláje.
Tady máme obrázek Mount Everestu, který je vysoký skoro 9 000 metrů nad mořem.
Je skoro tak vysoký, jako je Mariánský příkop hluboký.
Je to vlastně ohromný vliv, který vidím skrze Khan Academy.
Největší vliv, který vidím, je na děti co opravdu potřebují výzvu a také vídím jiskru u dětí, co se před tím trápily, které se ve skupině studující matematiku zdají ztracené a pak se stydí a zkouší se schovat.
Teď se mohou schovat za počítač a pracovat svým vlastním tempem.
Mnoho dětí si velmi dobře uvědomuje, kde si stojí ve vztahu ke svým spolužákům.
Někteří nechtějí vypadat chytřejší, někteří nechtějí být vnímáni jako pomalejší.
Tito studenti váhají s pokládáním otázek.
Chtějí být právě uprostřed. Nevyčnívat.
Učit průměr je dobré jen pro průměr. A vypadá to že tímto způsobem vynecháváte dvě třetiny žáků a tak musí být lepší způsob jak na to.
Khan Academy nabízí ohodnocení bez stresů, které je neuvěřitelné.
Je tak .... přesné a okamžité.
Je to rychlý obrázek, kde studenti jsou, jestli mají problémy, s čím zápolí.
A tak vím, s kým si mám sednout a kde jim mohu pomoci. Kam mám přijít a doučit, vysvětlit a podpořit.
Děti milují momenty "ahaa", kdy mohou být učitelé a mohou mi říct o něčem, co si myslí, že nevím jak udělat.
Moji žáci si volí své cíle týdně, na základě svých dat, takže se sami dívají na svá data, své výsledky.
Vidí obrázek, mají velmi konkrétní představu o svém pokroku.
Znáte to, když se procházíte třídou matematiky: " Tak jo, dobrali jsme tuto kapitolu.
Ale tyhle děti doopravdy nevidí vše, čeho dosáhly.
Khan Academy jim umožňuje to vidět, a tak se jejich pokrok stává pro ně samotné reálným.
A v tomto mám za své děti radost, protože jsem to opakovaně viděl, jako jejich nástroj který jim zásadně pomáhá se stát odpovědnými za své učení a rozhodování:
"Aha, tady potřebuji pracovat..."
Dětem se to líbí, protože se cítí být součástí rozhodování.
A já si to užívám, protože mé děti, moji žáci si to užívají.
Děti chodí domů s nadšením pro matematiku a to je to, co rodiče vidí.
Vidí, že děti o matematice mluví, mluví o tom, co dělali ve třídě, ukazují si to na počítači že se právě naučili, jak na to.
Rodiče znají své děti lépe, než kdokoliv jiný, a tak mohou u konkrétního příkladu u Khan Academy, pokud pracují spolu se svým dítětem, říci:
"Pamatuješ, když jsme byli na pláži..." "udělali jsme tehdy tamto a tam se právě o tohle jednalo".
Mohou opravdu pomoci zafixovat novou látku k tomu, s čím se děti setkaly v minulosti. Pokud se s dětmi u Khan Academy doma učí.
Matematiku, jak to vidím po 21 letech, co učím -- děti jí milují a nebo ne.
Teď si myslím,že mám ve třídě 27 dětí, které v nějaké chvilce každý den řeknou: "Matiku mám rád."
Leo má na svém bankovním účtu 4 522 dolarů a 8 centů (4 522,08 dolarů).
Vloží dalších 875 dolarů a 50 centů (875,50 dolarů) a poté vybere 300 dolarů v hotovosti.
Kolik mu na účtu zbude?
Takže začíná s částkou 4 522 dolarů a 8 centů.
Napišme si to.
4 522 dolarů a 8 centů.
A poté vloží, neboli přidá, dalších 875 dolarů a 50 centů.
Takže přidá 875 dolarů a 50 centů.
Když něco vkládáte na účet, tak tam něco ukládáte, něco tam přidáváte.
Takže poté, co tam přidá 875 dolarů a 50 centů, kolik má?
Nejdříve musíme začít u centů, nebo bychom se na to mohli dívat jako na setiny.
Cent je setina dolaru.
Změním barvy.
Máme 8 plus 0 je 8.
0 plus 5 je 5
Tady máme desetinnou čárku.
2 plus 5 je 7.
2 plus 7 je 9.
5 plus 8 je 13.
Napište sem 3 a přípište si 1 sem nahoru.
1 plus 4 je 5.
Takže poté, co na účet vloží 875 dolarů a 50 centů, má na kontě 5 397 dolarů a 58 centů (5 397,58 dolarů).
Potom vybere 300 dolarů v hotovosti, takže to budeme muset odečíst.
Takže pak vybere 300 dolarů. Já jsem teď přidal nějaké nuly za desetinnou čárku.
300 dolarů je to samé jako 300 dolarů a 0 centů. (300,00 dolarů).
A poté odčítáme.
8 mínus 0 je 8.
5 mínus 0 je 5.
Tady máme desetinnou čárku.
7 mínus 0 je 7.
9 mínus 0 je 9.
3 mínus 3 je 0, následně 5 mínus nic je 5.
Takže mu na účtu zůstalo 5 097 a 58 centů (5 097,58 dolarů).
Pojďme se zamyslet nad tím, co říká teorie velkého třesku.
Pak na základě teorie odhadneme, co bychom měli dnes pozorovat.
Velký třesk nastal se vší hmotou a prostorem v nekonečně husté singularitě.
Singularita je něco, co pro hmotu ani neplatí. Dokonce ani nevíme, jak ji máme porozumět.
Ale bezprostředně po velkém třesku, který nastal před 13,7 miliardami lety, bezprostředně poté, co tato nekonečně malá singularita začala expandovat.
Takže tohle začalo expandovat a možná se to dostane do této úrovně zde a já sám nevím, jestli je vesmír nekonečný nebo konečný, jestli je to 4D koule nebo jestli se pohybuje nekonečně všemi směry nebo jestli je jen trochu zahnutý tady a tady a možná plochý kdekoliv jinde.
Tak husté, že se dokonce ani nemohou tvořit atomy.
Takže máte základní stavební bloky atomů, které jen lítají okolo. Elektrony, protony jen lítají okolo a jsou velmi horké.
Možná dokonce rozžhavená plazma.
Budu tomu říkat doběla rozžhavená plazma.
A když se teď přesuneme dopředu, a tohle je bod, o kterém si myslíme, že mu dobře rozumíme, ale tohle číslo... Podíval jsem se do starých učebnic fyziky a tohle číslo se změnilo za posledních 15 nebo 20 let, takže se možná ještě změní.
Ale po 380 000 lety od začátku velkého třesku, budu mu říkat VT, 380 000 let od začátku velkého třesku. A samozřejmě, že to je přibližně.
Vesmír začíná expandovat; je už teď dostatečně velký. A zjevně to nekreslím ve správném měřítku.
Vesmír je teď už dostatečně velký a dostatečně řídký k ochlazení.
Už se okolo neděje tolik kolizí.
Je stále velmi horký, ale teď se už ochlazuje dost na to, aby elektrony mohly být zachyceny protony a můžou už vznikat první atomy vodíku.
Odhaduje se, že teplota byla asi okolo 3 000 kelvinů. Takže se už ochladilo na 3 000 kelvinů, ale to je stále teplota, ve které byste asi žít nechtěli.
Je to pořádné vedro.
A proč je tento moment tak důležitý?
První atomy se začínají formovat.
Zamysleme nad tím, co se tady děje.
Máte všechny ty kolize a interakce a kvůli nějaké srážce nebo uvolnění energie nebo kvůli horké teplotě, když je vypuštěn foton, bude okamžitě pohlcen něčím jiným.
Jestli je nějaká energie uvolněna, tak bude okamžitě něčím jiným pohlcena, protože vesmír je tak hustý, hlavně obsahuje nabité částice.
Avšak tady není zas tak hustý.
Takže věci, které jsou vysílány, nemohou urazit dlouhou vzdálenost.
Okamžitě by narazily do něčeho jiného.
Jakmile přejdete sem, vesmír už začíná vypadat jako vesmír, který jsme schopni poznat.
Jakmile jedna z těch velmi horkých... A stále není zdaleka takové horko jako v tomhle vesmíru.
Ale jakmile jeden z těchto horkých atomů uvolní foton, což udělá, jelikož jsou rozžhaveny na teplotu 3 000 kelvinů, když vypustí foton, najednou je tu místo, ve kterém se fotony mohou pohybovat.
Takže poprvé za celou historii vesmíru, 380 000 let po Velkém třesku, máme fotony.
Máme taky elektromagnetické záření.
Máme informace, které mohou urazit velké vzdálenosti.
Takže když už víme, že k tomu došlo zhruba před 13,7 miliardami lety, 380 000 let není tak dlouhá doba, když se bavíme o 13,7 miliardy lety.
To by na věcech ani nic nezměnilo, protože se tady bavíme o stovkách tisíců let nebo 700 milionu letech.
Takže jde o opravdu malé číslo.
A je to stále asi 13,7 miliardy let.
Ve skutečnosti je to 13,7 miliard let minus 380 000 let. Vzhledem k tomu, že tohle bylo poprvé, co informace mohly cestovat, že fotony mohly cestovat napříč prostorem, aniž by většina z nich narazila do něčeho jiného, speciálně do něčeho nabitého, další zajímavá věc je, že tyto atomy, které se tvoří, jsou neutrální.
Co bychom mohli očekávat, že uvidíme dnes?
Pojďme se nad tím zapřemýšlet.
Tyhle fotony byly vypuštěny před 13,7 miliardami lety.
A byly vypuštěny z každého bodu ve vesmíru.
Takže tohle je každý bod ve vesmíru.
V té době byl vesmír celkem jednolité místo.
Velmi málo pravidelností. Ale to je vidět, protože to byla tahle bílá horká věc, která začala houstnout. Nevytvořila žádnou strukturu, kterou si teď spojujeme s vesmírem.
Byl to jen jednolitý prostor s docela poměrně horkými atomy vodíku.
Tak tohle je každý bod ve vesmíru.
Zamysleme se nad tím, co se tady děje.
Nakreslím další diagram.
Řekněme, že se bavíme o tomto bodu ve vesmíru, 380 000 let po velkém třesku, stále je o dost menší než dnešní vesmír. Ale řekněme, že tohle je bod ve vesmíru, ve kterém se právě nacházíme.
V tomto bodě v čase nebyla Země, neexistovala ani sluneční soustava, nebyla žádná Mléčná dráha, jen houf horkých atomů vodíku.
Kdybychom byli v tomto bodě ve vesmíru, musely by existovat jiné body ve vesmíru, které by v tom samém čase vysílaly toto záření.
Ve skutečnosti každý bod ve vesmíru vysílal tento druh záření.
Bod ve vesmíru, kde jsme my, také vysílá toto záření.
Takže bod, který nám byl nejblíže, také vysílal toto záření.
Ale došlo k nám mnohem dříve.
Šlo k nám před miliardami let, ale jsou body, které jsou tak daleko, že se jejich záření k nám dostává právě teď.
Můžeme se na to kouknout tak, že záření trvalo 13,7 miliard let k nám doletět.
Nakreslím to.
Nakreslím dnešní pozorovatelný vesmír, to znáte z videí o velikostech vesmíru.
Samozřejmě to nebude dokonale v měřítku, to by to muselo být mnohem větší.
Ale předpokládejme, že toto je pozorovatelný vesmír.
Měli bychom přijímat... A jsme v jeho centru, protože můžeme vždy pozorovat stejnou vzdálenost ve všech směrech.
Nejsme samozřejmě ve středu celého vesmíru.
Jsme v centru pozorovatelného vesmíru, protože můžeme pozorovat stejné vzdálenosti ve všech směrech.
Teď přijímáme světlo z místa 100 000 světelných let daleko.
A tak se koukáme 100 000 let do minulosti.
Také přijímáme světlo, které bylo poprvé vyzářeno před milionem světelných let.
A to je jako se koukat milion let do minulosti, protože to světlo bylo vyzářeno před milionem let.
Můžeme vidět světlo, které se k nám dostává po miliardách let cestování.
Takže vlastně pozorujeme objekty ve stavu, v jakém byly před miliardami let, protože tehdy světlo vyzářily.
Stejným způsobem můžeme pozorovat objekty, které vyzářily světlo před 13,7 miliardami let, na počátku.
Přímo tady, 380 000 let po velkém třesku.
Od té doby světlo pouze cestuje k nám, uvidíme to jako před 13,7 miliardami let.
Takže bychom měli vidět tento typ záření.
Další věc k zapamatování je, že vesmír se neustále rozpíná.
Když to světlo bylo vyzářeno, tak se vesmír také rozpínal.
Vesmír se rozpínal velmi... Je relativní, co je rychle a to všechno, ale prostě se rozpínal.
A ve videu o rudém posuvu jsme se naučili, že když se zdroj světla vzdaluje, neboli zdroj elektromagnetického záření, tak se frekvence záření posouvá k červenému konci spektra.
Takže přestože je toto relativně vysoká frekvence... Můžete si skoro představit, že to je stále ještě horký plyn. Mělo to 3 000 kelvinů, a protože se to od nás vzdalovalo...
To je náš nejlepší odhad.
Takže toto je pořád strašně daleko.
Pokud tomuto všemu věříte, že toto má okolo 3 000 kelvinů a dochází k rudému posuvu, tak z teorie bychom neměli vidět něco podobného elektromagnetickým vlnám, které jsou vyzáření z atomů zahřátého na 3 000 Kelvinů.
Měli bychom zachytit radiové vlny.
A důvodem, proč zachytíme radiové vlny a ne něco s vyšší frekvencí, je to, že došlo k rudému posuvu.
Došlo k rudému posuvu do nižších frekvencí.
A pamatujte si, měli bychom to vidět z každého bodu ve vesmíru, odkud fotony cestovaly 13,7 miliard let.
Mělo by to být všude kolem nás.
Je pro nás skoro nutnost věřit v současnou teorii velkého třesku.
A ukázalo se, že to skutečně pozorujeme.
A je to velmi intuitivní, protože když se podíváte na jakýkoli bod ve vesmíru, tak je nejednolitý.
Každý bod ve vesmíru je jiný, máte hvězdy a galaxie...
Toto už nejsou atomy.
Jsou to hvězdy, galaxie a cokoli dalšího.
A jsou různé body ve vesmíru, kde pozorujeme hodně záření.
Ale také jsou body ve vesmíru, kde nepozorujeme nic.
Je tam pouze tma.
Ale pokud je toto správně, pokud se toto opravdu děje, tak bychom měli být schopni pozorovat stejné radiové vlny z každého směru okolo.
Ať už se otáčíme o 360 stupňů, nebo více, už jsme ve třech rozměrech.
V jakémkoli směru nastavíte anténu, měli byste přijímat radiové vlny, které měly mnohem vyšší frekvenci, když byly vyzářeny.
Pak došlo k rudému posuvu, ale byly vyzářeny před 13,7 miliardami let.
A v 60. letech minulého století se ukázalo, že se skutečně našly tyto radiové vlny v každém směru okolo nás.
A nazývají se... Napíšu to. Je to mikrovlnné reliktní záření.
A je to kombinace... Toto jsou ta data, které získáváme, toto pozorování v kombinaci s faktem, že čím dále se koukáme na galaxie a kupy, tak tím víc to vypadá, že se od nás vzdalují.
A čím dál jsou, tím zřetelnější je rudý posuv.
Takže toto a to, že u všeho dochází k rudému posuvu pohybem od nás, jsou dva nejlepší důkazy teorie velkého třesku.
Doufám, že už chápete, proč to je tak zajímavé.
Tento příklad říká: Vzdálenost předmětu letícího vesmírem je přímo úměrná době jeho letu.
Myslím, že je míněn nějaký konkrétní objekt.
Přemýšlíme o něm v rámci přímé úměrnosti. což lze vyjádřit: vzdálenost je rovna nějaká konstanta krát "t"
"t" je doba pohybu tohoto objektu.
Jaká je rychlost našeho asteroidu, pokud uletí 3000 mil za 6 hodin?
Vzdálenost je 3000; tedy "d" je rovno 3000 mil.
3000 je rovno "k" krát 6 hodin.
Hledáme-li řešení pro "k" vydělíme obě strany 6ti hodinami. tedy 3000 děleno 6ti je 500 a 6 děleno 6ti je 1 Takže rychlost asteroidu je 500 mil za hodinu.
klavír
V minulosti se na celém světě malovaly obrazy z velmi rozličných důvodů.
Přesně tak.
Zde vidíme Holbeinovu
Kristýnu Dánskou, vévodkyni z Milána. Obraz je z roku 1538.
Objednal si ho král Jindřich VIII.
Vraťme se do doby Jindřicha VIII.
Do dob před fotkami, kdy obrazy byly vzácné.
Jindřicha zajímalo, jak tato mladá dáma vypadá.
Ona ale žila v Bruselu a on v Londýně.
A on za ní nechtěl cestovat.
Chtěl vědět, jak vypadá, protože uvažoval o další svatbě.
Zrovna mu zemřela 3. žena Jane Seymour, proto si mezi evropskou šlechtou hledal novou manželku.
Vévodkyně by byla výborná partie.
Její strýc byl císař Svaté říše římské.
Svatba by Jindřichovi přinesla nového spojence.
Tenkrát šlechta i výše postavení lidé uzavírali sňatky z politických důvodů.
Jindřich přesto chtěl znát její podobu.
Proto poslal svého dvorního malíře Holbeina do Bruselu, aby ji namaloval.
Seděla mu modelem 3 hodiny.
Tak dlouho trvalo skicování.
Obraz vznikl až po návratu do Londýna.
Podle pověsti se skicy králi zalíbily. když je viděl poprvé, pomyslel si, že je krásná a kresby políbil.
Hlavní je, že si obraz nechal, i když se svatba nakonec nekonala.
Ze sňatku sešlo z politických důvodů.
Bylo jí teprve 16 let, ale je zobrazena ve smutku.
Nešlo o její první sňatek.
Vdávala se už, když jí bylo 11. Se svým 1. manželem ale nikdy nežila.
Byl vévodou milánským.
To vysvětluje, proč je celá v černém.
Chápeme také, proč je obraz tak prostý. Žena stojí proti tyrkysovému pozadí a za sebe přitom vrhá stín.
Má velmi elegantní siluetu.
Je zobrazena vyšší, ale také trochu vychýlená doleva.
Vidíte, že jí černé smuteční šaty splývají vpravo na zem.
Nezdá se ale, že by byla vychýlená. To díky stínu vpravo. Obraz vznikal vestoje.
Možná chtěl Jindřich znát její výšku.
Vzrůst podtrhují svislé linie, hlavně kožešinový lem kabátu.
Je zdůrazněn obrys obličeje,
linie obočí a nosu.
Má výrazný obrys rtů.
Opravdu mě fascinují její ruce, jsou krásné, elegantní.
Ten prostý půvab jejích rukou. Snad to působí rukavice, snad tak působí rukávy s jemnými volány.
Při pohledu odshora vidíme sevřené rty.
O něco níže vidíme uvázanou tkanici a pod ní sepjaté ruce.
K tomu sevřené rty, uvázanou tkanici, sepjaté ruce, rukavice, to vše směřuje do středu obrazu.
Obraz je skutečně krásný, elegantní a velice mnohoslibný.
Zřejmě je to dokonalý způsob zpodobnění možné budoucí nevěsty. klavír
Jmenuji se Emiliano Salinas a povím vám o úloze, kterou my všichni členové společnosti máme v době násilí, které v tuto dobu zmítá naší zemí.
Narodil jsem se v roce 1976. Vyrůstal jsem v tradiční mexické rodině.
Měl jsem poměrně normální dětství: chodíval jsem do školy, hrával jsem si s přáteli a bratranci.
Pak se můj otec stal prezidentem Mexika a můj život se změnil.
To, co se vám chystám říct, teda aspoň některé z věcí, které se chystám říct, mohou vyvolat polemiku.
Jednak proto, že to řeknu já.
A také proto, že to, co řeknu, je pravda, což většinu lidí zneklidní, protože to je něco, co nechceme slyšet.
Ale je důležité si to poslechnout, protože to jsou věci nepopiratelné a jasné.
Nebude se to líbit ani členům kriminálních organizací, a to ze stejných důvodů.
Povím vám o roli, kterou jako členové společnosti hrajeme v tomto fenoménu, a o čtyřech úrovních odpovědí na násilí, které jako občané máme.
Pro mnohé bude zřejmě těžké oddělit skutečnost, že jsem synem bývalého prezidenta, od skutečnosti, že jsem občanem, kterému osud této země není lhostejný.
Nebojte se.
Není to potřeba k tomu, abyste pochopili důležitost toho, co se vám chystám říci.
Myslím, že máme v Mexiku problém.
Máme velký problém.
Myslím, že na tomto se shodneme.
Nikdo to asi nezpochybňuje. Všichni souhlasíme, že máme problém.
Ale to, na čem se neshodneme, je, co je ten problém.
Je to Zetas? Obchodníci s drogami?
Vláda?
Korupce?
Chudoba?
Nebo něco jiného?
Myslím, že ani jedno z toho není ten problém.
Tím nemyslím, že si nezaslouží pozornost.
Ale nebudeme schopni se postarat o žádný z těchto problémů, pokud nevyřešíme ten skutečný, který Mexiko má.
Skutečný problém, který tu máme, je, že většina lidí se cítí jako oběti vnějších okolností.
Jsme zemí obětí.
I v historii jsme se vždy chovali jako oběti něčeho či někoho.
Byli jsme oběti Španělů,
Francouzů, dona Porfiria, politických stran.
Také mého otce.
I současného prezidenta El Peje.
A nyní Zetas, obchodníků s narkotiky, kriminálníků a únosců...
No tak počkat!
Počkat!
Co když žádná z těchto věcí není problém?
Problémem nejsou věci, kterých se cítíme být oběťmi.
Problémem je, že se chováme jako oběti.
Potřebujeme otevřít oči, abychom viděli, že nejsme oběti.
Kéž bychom se přestali cítit jako oběti, přestali chovat jako oběti, naše země by se rázem změnila!
Povím vám, jak se dá přejít od společnosti, která se chová jako oběti různých okolností, k zodpovědné, angažované společnosti, která má osud své země pevně ve svých rukou.
Povím vám o čtyřech různých úrovních občanské reakce na násilnosti, od nejslabší až po nejsilnější.
První úroveň, tedy ta nejméně významná forma reakce vůči násilí, je popírání a apatie.
Dnes je velká část mexické společnosti ve stavu popírání situace, ve které se nacházíme.
Snažíme se pokračovat v našem každodenním životě, ačkoliv to situace úplně neumožňuje.
Náš každodenní život je přinejmenším ovlivněn neobvyklými a nevšedními okolnostmi.
Je to jako někdo, kdo má vážnou nemoc, a snaží se předstírat, že má chřipku a že ho to samo od sebe přejde.
Chceme předstírat, že Mexiko má chřipku.
Ale Mexiko nemá chřipku.
Má rakovinu.
A pokud s tím nic neuděláme, tak nás rakovina jednou zabije.
Je potřeba, aby se mexická společnost dostala ze stavu popírání a apatie na další úroveň občanské odpovědnosti, kterou je poznání.
Pochopení závažnosti celé situace vyvolá v lidech strach.
Ale strach je lepší než apatie, protože strach nás nutí něco udělat.
Dnes mnoho lidí v Mexiku žije v tomto strachu.
Máme strach.
A chováme se podle toho.
Povím vám, v čem je problém, když se chováte pod strachem. Strach je druhá úroveň reakce obyvatelstva na násilí.
Podívejte se na mexické ulice: jsou nebezpečné kvůli násilí, tudíž lidé zůstávají doma.
Jsou pak ale ulice více nebo méně bezpečné?
Méně bezpečné!
Ulice pak jsou ještě prázdnější a nebezpečnější, takže ještě více zůstáváme doma -- a ulice jsou pak ještě prázdnější a nebezpečnější a my zůstáváme doma ještě více.
Tento ničemný kruh skončí tak, že budou všichni sedět zavření doma, vystrašení na smrt. S ještě větším strachem, než jaký měli na ulicích.
Musíme se tomuto strachu postavit.
Potřebujeme, aby se mexická společnost, mexičtí občané, kteří jsou na této úrovni, posunuli na další úroveň, kterou je akce.
Musíme se postavit strachu a vzít si zpět naše ulice, naše města, naše sousedství.
Pro mnoho lidí konat znamená mít kuráž.
Strach se přenese do vzteku.
Řeknou:
"Už tohle dále nesneseme.
Pojďme s tím něco udělat."
Doposud -- a tohle je důležitý fakt -- bylo v Mexiku v roce 2010 evidováno asi 35 případů veřejného lynčování.
Běžně je to jedno nebo dvě za rok.
Teď jsme svědky jednoho každý týden.
To ukazuje, že lidé jsou zoufalí a berou zákon do vlastních rukou.
Ale bohužel, násilné akce -- ačkoliv je každá akce lepší než nic -- ale být takto součástí násilí jen zakryje skutečnou prvotní násilnost.
Když se já chovám násilně vůči tobě a ty se zachováš podobně, tak jsi součástí této násilnosti a jen bráníš tomu, aby bylo vidět moje násilí.
Občanská odpověď je důležitá, ale je také důležité přenést lidi, kteří jsou na této úrovni vzteku a násilných akcí, na další úroveň, kterou je nenásilná akce.
Tedy pokojné, koordinované akce občanů, což ale neznamená, že jsou pasivní.
Znamená to, že jsou odhodlané a efektivní, ale nenásilné.
V Mexiku máme příklady takových akcí.
Před dvěma lety byl v městě Galena, v Chihuahua unesen člen komunity,
Eric Le Barón.
Jeho bratři, Benjamín a Julián, se spojili se zbytkem společnosti, aby společně vymysleli, co bude nejlepší udělat: zaplatit výkupné, obrátit zbraně proti únoscům, anebo požádat vládu o pomoc.
Nakonec se Benjamín a Julián rozhodli, že to nejlepší, co mohou udělat, je zmobilizovat komunitu a konat společně.
Co tedy udělali?
Zmobilizovali celou komunitu Le Barón, a vydali se do Chihuahua, kde si společně sedli v parku uprostřed města.
A poslali únoscům zprávu:
"Jestli chcete výkupné, tak si pro něj přijďte.
Budeme tady na vás čekat."
A ani se nepohli.
O sedm dní později byl Eric propuštěn, a mohl se vrátit domů.
Toto je příklad toho, co dokáže udělat organizovaná skupina lidí, která jedná.
Ovšem kriminálníci mohou reagovat.
A také reagovali.
7. července 2009 byl Benjamín Le Barón zavražděn.
I přesto Julián Le Barón nepřestává pracovat a mobilizuje celou společnost v Chihuahua již více než rok.
A už rok ví, že na jeho hlavu byla vypsána odměna.
Ale přesto se nevzdává.
A pokračuje v organizování a mobilizaci lidí.
Tyto hrdinské činy existují po celé zemi.
S tisícovkou takových, jako je Julian, by Mexiko bylo rázem jinou zemí.
A oni tam někde jsou!
Jen o sobě musí dát vědět.
Narodil jsem se v Mexiku, vyrostl jsem v Mexiku a během té doby jsem se naučil Mexiko milovat.
A myslím, že každý, kdo kdy vkročil na tuto zem -- a zajisté všichni Mexičané -- se mnou bude souhlasit, že zamilovat si Mexiko není těžké.
Cestoval jsem hodně po světě a nikde jinde jsem neviděl takovou vášeň, jakou mají Mexičané.
To zanícení, s jakým podporujeme národní fotbalové družstvo.
Ale taktéž zanícení, s jakým pomáháme obětem katastrof, jako při zemětřesení v roce 1985 či během letošních povodní.
Vášeň, se kterou zpíváme národní hymnu již od útlého dětství, kdy jsme si mysleli, že Masiosare je neznámý nepřítel.
"voják v každém synovi."
Myslím, že ta nejhorší urážka, ten nejhorší způsob, jak urazit Mexičana, je urazit jeho matku.
Je to nejcennější, co v životě máme.
Mexiko je naší matkou, která dnes pláče pro své děti.
Procházíme si tím nejtemnějším obdobím naší historie.
Naše matka Mexiko je zneucťována přímo před našima očima.
Co s tím uděláme?
Masiosare, ten neznámý nepřítel, je zpět.
Kde je ten voják v každém z nás?
Mahatma Gandhi, jeden z největších bojovníků za lidská práva, řekl:
"Ty musíš být tou změnou, kterou chceš vidět ve světě."
Mexiko dnes hledá lidi jako Gandhi.
Potřebujeme je.
Potřebujeme muže a ženy, kteří milují Mexiko a kteří jsou ochotni podniknout potřebné kroky.
Vyzývám tímto všechny opravdové Mexičany, aby se připojili k této iniciativě.
Je to výzva -- aby všechny ty věci, které milujeme na Mexiku -- festivaly, trhy, restaurace, kuchyně, tequilu, mariachi, serenády, hostince, Grita, Den Mrtvých,
Svatého Miguela, radost, vášeň pro život, boj a všechno to, co znamená být Mexičan -- aby to všechno nezmizelo ze světa.
Čelíme velmi mocnému protivníkovi.
Ale je nás mnohem víc.
Mohou vzít člověku život.
Kdokoli mě může zabít. Nebo vás, nebo vás.
Ale nikdo nemůže zabít duši skutečných Mexičanů.
Tato bitva je předem vyhraná, ale je potřeba ji bojovat.
Před 2000 lety římský básník Juvenal řekl něco, co i dnes zní v srdci všech opravdových Mexičanů.
"Považuj za největší hřích upřednostnit prosté bytí před ctí.
A dávej pozor, abys -- ve snaze zachránit si život -- neztratil to, kvůli čemu má smysl žít.
Děkuji.
(Potlesk)
Jednoho dne roku 1819, 3 000 mil od pobřeží Chile, v jedné z nejodlehlejších oblastí Tichého oceánu, 20 amerických námořníků pozorovalo, jak se jejich loď zaplavuje mořskou vodou.
Narazil do nich vorvaň, který loď roztrhl a v jejím trupu vytvořil osudnou díru.
Jak se loď začala pod vzdouvajícími se vlnami potápět, mužům nezbývalo nic jiného, než se těsnat ve třech velrybářských člunech.
Tito muži byli 10 000 mil od domova a více než 1 000 mil od nejbližšího kousku pevniny.
V těch malých člunech s sebou měli pouze základní navigační vybavení a omezené zásoby jídla a vody.
Byli to muži z velrybářské lodi Essex, jejíž příběh se stal později inspirací pro román "Bílá velryba".
Jejich situace by byla opravdu hrozná i v dnešní době, ale zamyslete se, o co horší to bylo tehdy.
Nikdo na pevnině netušil, že se něco stalo.
Nebyla pro ně vyslána žádná pátrací výprava.
Většina z nás nikdy nezažila situaci tak strašlivou jako ta, ve které se nacházeli tito námořníci, ale všichni víme, jaké to je se bát.
Víme, jaký je pocit strachu, ale nejsem si jistá, jestli trávíme dostatek času přemýšlením o tom, co naše obavy vlastně znamenají.
Při výchově jsme často vedeni uvažovat o strachu jako o slabosti a další dětinské věci na odhození, jako jsou dětské zoubky nebo kolečkové brusle.
A myslím si, že takhle uvažujeme ne náhodou.
Neurovědci skutečně prokázali, že lidské bytosti jsou rození optimisté.
Tak možná proto uvažujeme někdy o strachu jako o nebezpečí sobě samém.
"Nic si z toho nedělej," rádi říkáme jeden druhému.
"Nepanikař."
V angličtině je strach něco, co si podmaňujeme.
Je to něco, s čím bojujeme.
Něco, co překonáváme.
Ale co kdybychom se dívali na strach novým pohledem?
Co kdybychom přemýšleli o strachu jako o úžasném prvku představivosti, o něčem, co dokáže být hluboké a pronikavé jako vyprávění samotné?
Nejsnazší je spatřit toto pojítko mezi strachem a představivostí u malých dětí, jejichž obavy jsou často mimořádně živé.
Když jsem byla ještě dítě, žila jsem v Kalifornii, která je, jak jistě víte, převážně velmi hezké místo k bydlení, ale pro mě, jakožto dítě, mohla být Kalifornie trochu děsivá.
Pamatuji si, jak děsivé bylo sledovat lustr, který visel nad naším jídelním stolem, kývat se sem a tam během každého menšího zemětřesení.
A někdy jsem nemohla v noci spát, vystrašená, že by mohlo to "Velké" udeřit, zatímco bychom spali.
A o dětech, které mají takové úzkosti, říkáme, že mají živou představivost.
Ale v určitém bodě se většina z nás naučí tyto druhy představ zanechat za sebou a vyrůst.
Zjistíme, že neexistují žádné příšery schovávající se pod naší postelí, a že ne každé zemětřesení bourá budovy.
Ale možná není náhoda, že některé z našich nejkreativnějších myslí nedokáží tyto druhy strachu nechat za sebou ani jako dospělí.
Ty stejně neuvěřitelné představy, které vytvořily "O původu druhů",
"Janu Eyrovou" a "Hledání ztraceného času", taktéž zplodily silné obavy, které pronásledovaly dospělé životy.
Charlese Darwina, Charlotte Brontëové a Marcela Prousta.
Otázka zní, co se může zbytek nás o strachu naučit od vizionářů a malých dětí?
Nuže vraťme se na chvíli do roku 1819, do situace, které čelila posádka velrybářské lodi Essex.
Podívejme se na obavy, které byly vytvářeny jejich představivostmi, zatímco byli unášeni uprostřed Pacifiku.
Uběhlo 24 hodin od převrhnutí lodi.
Nadešel čas pro muže vymyslet plán, ale měli velmi málo možností.
Ve fascinujícím popisu této katastrofy
Nathaniel Philbrick napsal, že tito muži byli tak daleko od pevniny, jak jen to bylo možné kdekoliv na Zemi.
Muži věděli, že nejbližší ostrovy, které měli na dosah, byly Markézy, 1 200 mil od nich.
Ale o nich slyšeli hrozivé zvěsti. Bylo jim řečeno, že tyto ostrovy a několik dalších poblíž byly osídleny kanibaly.
Takže si ti muži představovali, jak se vylodí na břehu, jen aby byli zavražděni a snězeni k věčeři.
Dalším možným cílem byl ostrov Havaj, ale vzhledem k ročnímu období se kapitán obával, že by byli zasaženi krutými bouřkami.
Ta poslední možnost byla nejdelší a nejtěžší. Uplout 1 500 mil na jih v naději, že dosáhnou určitého pásu větrů, který by je nakonec dotlačil směrem k pobřeží Jižní Ameriky.
Ale věděli, že už prostá délka této cesty by vyčerpala jejich zásoby jídla a vody.
Být snězen kanibaly, rozdrcen bouřkami, vyhladovět k smrti dřív, než dorazí k pevnině.
Toto byly obavy, které se proháněly představivostí těchto ubohých mužů, a jak se ukázalo, strach, kterému se rozhodli naslouchat, určil, zda budou žít či zemřou.
Stejně tak můžeme tyto obavy nazvat úplně jinak.
Co kdybychom je namísto obav nazývali příběhy?
Protože když se nad tím zamyslíte, to je to, co strach skutečně je.
Je to druh neúmyslného vyprávění, se kterým jsme se všichni narodili.
Strach a vyprávění mají ty samé složky. Mají stejnou strukturu.
Jako všechny příběhy, i obavy mají postavy.
V našich obavách jsme těmi postavami my.
Obavy mají také zápletky. Mají začátky, prostředky a konce.
Nastoupíte na letadlo. Letadlo vzlétne. Selže motor.
Naše obavy také mají sklon obsahovat obrazotvornost, která může být stejně tak živá jako na stránkách románu.
Obrázek kanibala, lidských zubů pronikajících do lidské kůže, lidského masa opékajícího se nad ohněm.
Obavy mají též napětí.
Kdybych dnes s vyprávěním skončila, měli byste být zvědaví, co se stalo s muži z lodě Essex.
Naše obavy v nás podněcují velmi podobnou formu napětí.
Stejně jako všechny skvělé příběhy, naše obavy soustředí svou pozornost na otázku, která je stejně tak důležitá v životě jakožto i v literatuře: Co se bude dít dál?
Jinými slovy, naše obavy nás nutí přemýšlet o budoucnosti.
A mimochodem lidé jsou jediná stvoření schopna takto o budoucnosti přemýšlet, promítat sami sebe dopředu v čase, a tohle duševní cestování v čase je pouze další věc, kterou mají obavy společné s vyprávěním příběhů.
Mohu vám jako spisovatelka říct, že velkou částí psaní beletrie je se naučit předvídat, jak jedna událost v příběhu ovlivní všechny další události.
A strach funguje stejně.
U strachu, stejně jako v beletrii, jedna věc vždy vede k další.
Když jsem psala svůj první román "Věk zázraků", strávila jsem měsíce snahou zjistit, co by se stalo, kdyby se rotace Země náhle začala zpomalovat.
Co by se stalo s našimi dny?
Co by se stalo našim plodinám?
Co by se stalo našim myslím?
A pak o něco později jsem si uvědomila, jak podobné byly tyto otázky těm, co jsem si v noci kladla jako vystrašené dítě.
Kdyby dnes v noci zasáhlo zemětřesení, obávala jsem se, co se stane s naším domem?
Co se stane s mojí rodinou?
A odpovědi k těmto otázkám na sebe vždy braly podobu příběhu.
Když už přemýšlíme o obavách jako o něčem víc než jen obavách - jako o příbězích, měli bychom přemýšlet o sobě jako o autorech těchto příběhů.
Ale stejně tak je důležité, abychom přemýšleli o sobě jako o čtenářích těchto obav, a to, jak se rozhodneme číst naše obavy, může mít hluboký vliv na naše životy.
Někteří z nás přirozeně čtou své obavy podrobněji než ostatní.
Nedávno jsem četla studii o úspěšných podnikatelích a autor studie zjistil, že tito lidé mají společný zvyk, který nazval "produktivní paranoia", což znamenalo, že tito lidé, namísto rozehnání svých obav, tito lidé je podrobně četli, zkoumali je, a pak tento strach přenesli do přípravy a samotné práce.
Takhle, kdyby se jejich nejhorší obavy byly bývaly naplnily, jejich podniky by byly připraveny.
A někdy se samozřejmě naše nejhorší obavy naplní.
To je jedna z věcí, která je na strachu tak výjimečná.
Jednou za čas mohou naše obavy předvídat budoucnost.
Na všechny naše obavy, které naše představivosti vymyslí, se ale připravit nemůžeme.
Tak jak můžeme určit rozdíl mezi obavami, kterým stojí za to naslouchat, a těmi ostatními?
Myslím, že konec příběhu o velrybářské lodi Essex nám nabízí poučný, leč tragický, příklad.
Po mnohém uvažování dospěli muži konečně k rozhodnutí.
Vyděšeni z kanibalů se rozhodli vyvarovat nejbližším ostrovům a namísto toho se pustili do delší a daleko náročnější cesty do Jižní Ameriky.
Po více než dvou měsících na moři došlo mužům jídlo, tak jak to tušili, a byli stále docela daleko od pevniny.
Když byli poslední z přeživších konečně vyzvednuti dvěma projíždějícími loděmi, méně než půlka mužů zůstala naživu, a někteří z nich se uchýlili k své vlastní formě kanibalismu.
Herman Melville, který použil tento příběh jako výzkum pro "Bílou velrybu", o několik let později napsal z pevniny prohlášení
"Veškerým utrpením těchto ubohých mužů z lodi Essex mohlo být s největší pravděpodobností zabráněno, kdyby okamžitě po opuštění vraku lodi veslovali rovnou k Tahiti.
Ale," -- jak řekl Melville -- "děsili se kanibalů."
Otázka tedy zní, proč se tito muži děsili kanibalů mnohem více než extrémní pravděpodobnosti vyhladovění?
Proč byli ovlivněni jedním příběhem více než jiným?
Pohledem z tohoto úhlu se z jejich příběhu stává příběh o čtení.
Prozaik Vladimir Nabokov řekl, že ten nejlepší čtenář je kombinací dvou velmi odlišných temperamentů, uměleckého a vědeckého.
Dobrý čtenář má umělcovu vášeň, ochotu se nechat polapit příběhem. Ale stejně tak důležitě potřebuje čtenář chladnost úsudku vědce, který působí ke zmírnění a komplikování čtenářových intuitivních reakcí na příběh.
Jak jsme viděli, muži z Essexu neměli potíže s uměleckou částí.
Vymysleli různé děsivé scénáře.
Problém ovšem byl, že naslouchali špatnému příběhu.
Ze všech vyprávění, které jejich obavy napsaly, odpověděli pouze na ten nejvíce děsný, nejvíce barvitý, na ten, který bylo pro jejich představivosti nejsnazší si zobrazit: na kanibaly.
Ale možná, kdyby byli schopni číst své obavy více jako vědci, s chladnějším úsudkem, naslouchali by místo toho méně násilnému, ale o to více pravděpodobnému příběhu, příběhu o hladovění, a mířili by na Tahiti, jak navrhoval Melvillův komentář.
A možná že kdybychom my všichni zkusili číst naše obavy, též bychom byli méně často ovlivněni tím nejvíce obscénním.
Možná bychom strávili méně času zabýváním se sériovými vrahy a pády letadel, a více času znepokojením nad nepatrnějšími a pomalejšími katastrofami, kterým čelíme: tichému hromadění plaku v našich tepnách, postupným změnám v našem klimatu.
Tak jako ty nejdetailnější příběhy v literatuře bývají často ty nejbohatší, tak také ty nejjemnější obavy mohou být těmi nejpravdivějšími.
Správně přečteny, naše obavy jsou úžasným darem představivosti, druhem každodenní jasnozřivosti, způsobem pohlédnutí, jaká budoucnost může být, zatímco je stále čas ovlivnit, jaká vlastně budoucnost nakonec bude.
Patřičně přečteny, naše obavy nám mohou nabídnout něco tak vzácného, jako naše oblíbená díla literatury: trochu moudrosti, trochu pochopení a výklad té nejvíce prchavé věci -- -- pravdy.
Děkuji.
(Potlesk)
Napište 7/4 jako smíšené číslo.
V tomto tvaru je to nepravý zlomek, 7 je větší než 4.
Zkusíme z něj udělat smíšené číslo.
Nejprve vám přímo ukážu, jak se to dělá, a pak se trochu zamyslíme nad tím, co to vlastně znamená.
Abychom zjistili, jaké smíšené číslo představuje 7/4... Raději použiji různé barvy.
Nejjednodušší je si říci, kolik je 7 děleno 4.
Kolikrát se 4 vejde do 7.
4 znamená čtvrtiny, a 4 se do 7 vejde celkem jedenkrát.
7 děleno 4 se rovná 1, budu to psát jinou barvou, tedy celkem 1.
1 krát 4 se rovná 4.
A jaký bude zbytek?
7 minus 4 se rovná 3.
Kdybychom to chtěli znázornit...
Vlastně nejdřív si vyřešíme příklad a potom se podíváme, co to vlastně znamená.
Takže víme, že 4 se do 7 vejde jednou, takže sem přijde 1. A kolik nám ještě zbývá?
Máme zbytek 3, to jsme zjistili tady, je to zbytek z 7 děleno 4.
Zbytek je 3, ale jsou to čtvrtiny, takže 3/4.
Tímto způsobem jsme tedy převedli nepravý zlomek na smíšené číslo.
Teď vám to může přijít, že tu s tím nějak moc čaruji.
Vypočetl jsem 7 děleno 4, to se rovná 1 a zbytek je 3, a tak jsem dostal 1 a 3/4.
Jak tohle ale dává smysl?
Proč je to takhle správně?
Tak si nakreslíme čtvrtiny.
Nakreslíme si doslova 7/4 a pak to snad bude jasné.
Každou čtvrtinu nakreslím jako čtvereček.
Tak do toho. Takový jeden čtvereček představuje 1/4.
Jak to vypadá, když jich máme 7?
Můžu si je sem pěkně nakopírovat.
Teď tu máme 2 čtvrtiny, takže vlastně 2/4.
Teď jsou tu 3 čtvrtiny a teď 4 čtvrtiny.
To je dohromady jeden celek.
Mám 4 čtvrtiny, takže jeden celek.
Teď začínáme další celek.
Teď máme 5.
Teď máme 6 čtvrtin a teď máme 7 čtvrtin.
Jak to teď vypadá?
Vlastně jsem rozepsal 7/4 nebo 7 čtvrtin.
Jen jsem vám je tu znázornil.
Co to ale představuje?
Tady máme 4 čtvrtiny, takže 4/4.
A tady je 3/4.
Takže 7/4 se rovná 4/4 plus 3/4.
Napíšeme si to takhle.
7/4 se rovná 4/4 plus 3/4 jako zbytek.
Co znamená 4/4?
Co znamená 4/4?
4/4 se rovná 1 celá. Takže máme 1 celá a zbytek 3/4. Výsledek je 1 a 3/4.
Tohle představuje 3/4 a tohle 1.
Snad to dává smysl a vy lépe chápete, proč je to tak.
Nejdřív se ptáte, kolik celých máte.
Když počítáte 7 děleno 4 se rovná 1, vlastně se tak ptáte, kolik je celých, kolik je celků.
Je to počet celků, můžete si to představit jako celé koláče.
A potom kolik kousků nám ještě zbývá.
Zbývají nám 3 kousky a každý kousek je 1/4, takže zbývá 3/4.
Máme 1 celý koláč a ještě 3 kousky, a každý kousek je čtvrtina.
V několika minulých videích jsme se podívali na konečnou verzi
Deklarace nezávislosti tak, jak byla schválena.
Tady to vypadá, že máme ne zrovna konečnou verzi Deklarace.
Co je opravdu úžasné je, že prošli nejméně 5 náčrtů Deklarace.
Je nádherné sledovat, jak se každý z náčrtů mění.
Byl tam výbor skutečných lidí.
Jefferson a Adams a Franklin jsou všichni součástí výboru.
Jefferson používá přenosnou podložku, jednu z těch malých věcí, které vynalezl, aby si mohl stoupnout či sednout a píše to v malém pokoji v Market Street.
Potom to ukáže Adamsovi a ten to ukáže Franklinovi, velmi uctivě pravil:
S vaším širokým světovým rozhledem, doktore Frankline, můžete možná přinést nějaké návrhy.
Franklin a Adams mohli být jeho otec.
Tak, tak.
Jeffersonovi bylo jen 33.
Opravdu, opravdu mladý.
Je tady Franklin a Adams, Franklin tehdy na pokraji 70 let, a velmi podobný postavě otce. Ale máte tady skutečné
lidi společně pracují v těch pokojích na Market Street ve Filadelfii, snažící se načrtnout tento dokument.
Jo, jo, a tady to vidíte.
Tohle vypadá jako když někdo provedl úpravu dokumentu.
Což ukazuje, jak důležité je provádět úpravy, svým způsobem.
Těm z nás, kteří jsou spisovatelé a editoři, se líbí tam skutečnost, že se můžete dohadovat nad každým slovem.
Například, vidíte, že dali malou frázi přímo sem, "samostatné a rovnoprávné postavení."
Jinak řečeno, Amerika se stane samostatným národem a rovnoprávným národem.
To slovo "samostatný a rovnoprávný" se setkává v americké historii s určitou ozvěnou, protože se chvíli používá k obhajobě segregace.
I přestože vybrali slova téměř dokonalá, mají ozvěnu, ohledně které musí být opatrní.
Myslíte, že si uvědomovali, když to psali, jak důležitý tento dokument bude?
Jedna z legračních věcí je, že nebyl považován za nejdůležitější výbor ten v červnu a červenci roku 1776.
Ve skutečnosti, John Adams si myslel, že už napsal důležitý dokument Americké revoluce, což byl dokument napsaný v květnu, který žádal různé kolonie, aby se zbavili svých královských guvernérů, protože jsme se chystali odtrhnout.
Takže Adams je docela ochotný nechat Jeffersona napsat tento náčrt, protože si myslím, že tohle není ten nejdůležitější dokument ze všech.
A jistým způsobem, abych trochu zastal Adamse, to nevypadalo jako velká věc.
Už v květnu 1776 psal, že jakmile se zbavíte vašich královských guvernérů, opravdu se osamostatňujete.
A už měli hlasování o nezávislosti.
Takže toto je jenom dokument,
"Nechť skutečnosti jsou předloženy upřímnému světu,"
"názory lidstva ...oni by měli oznámit příčiny."
Toto je opravdu jen jejich dokument PR dokument.
Ale důvod, proč se ukáže být tak důležitým, je ten, že je tak nádherně napsán, že se stane americkým krédem.
Když se shromáždili v těch pokojích a upravovali jej, najednou řekli,
"Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni."
Tohle se nestane pouze propagandistickým dokumentem, ale také programové prohlášení toho, kdo jsme jako národ.
A do určité míry síla poezie.
Mohli říci přesně tytéž věci velmi lakonicky a ...
To je důvod, proč bylo dobře, že to napsal Jefferson, protože Franklin je velmi dobrý spisovatel, ale je velmi prostý spisovatel.
Píše Almanach Chudého Richarda,
"Kdo šetří, má za tři."
Je jedním z prvních Američanů, který nepíše moc květnatým způsobem.
Dopisy Johna Adamse jsou velmi krásné, ale jsou tak trochu pompézní a zvučné a domýšlivé.
V Jeffersonovi máme výborného básníka, ale když se díváme na tento dokument na obrazovce, dokonce i on těží z některých dobrých úprav.
Toto je opravdu Jeffersonův rukopis, který zde vidíme.
Toto je Jeffersonův rukopis na prvním náčrtu.
Nachází se v Knihovně Kongresu, pokud se chcete na něj jít podívat.
Hotový dokument je v Národním archivu, asi osm bloků odtamtud.
Je skutečně nádherné dívat se na všechny tyto dokumenty, Mám na mysli například toto. Co vidíte zde, kde upravili skvělý druhý odstavec?
"Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé."
Dříve jsi zmínil, že před tím, než to bylo napsáno. tam bylo co, "posvátné a..." ...nepopiratelné.
Jo, používají slovo "posvátné" pro pravdy, když Jefferson píše první náčrt.
Podle mě, když se podíváte na obrácená lomítka, tmavá obrácená lomítka zde. To jsou to obrácená lomítka Benjamina Franklina. Jsem si docela jist, protože používal tiskařské pero a byl vydavatel, takže používal tyto obrácená lomítka k vyškrtávání věcí.
Napsal slovo "samozřejmé".
To je jedna z věcí, které my historikové nikdy nebudeme vědět určitě.
Carl Becker, skvělý historik zabývající se Deklarací, právě tohle řekl, že to byla pravděpodobně Franklinova úprava.
Co se týče mě, strávil jsem hodně času procházením spisů Bena Franklina, které byly na v knihovně univerzity v Yale. Mně to opravdu připadá jako jeho rukopis.
Takže předpokládáme, že je to Ben Franklin, kdo vyškrtne "posvátné", protože nechce, aby byly "tyto pravdy" založené na náboženství.
Chce, aby "tyto pravdy" byly založené na racionalitě a rozumu.
Takže ještě jednou, není to jen ten styl vyškrtnutí, je to také v souladu s Franklinovou osobností a jeho přesvědčení.
Franklin byl člověk, který četl velké myslitele britského a skotského osvícenství.
To znamená Johna Locka, Davida Huma.
David Hume byl člověk, který přišel s konceptem "samozřejmé pravdy".
Samozřejmá pravda by byla, že žádný starý mládenec není ženatý, oproti nahodilejší pravdě, například že Filadelfie je menší než Londýn.
Trochu jako axiom v matematice.
Axiom, přesně.
Skutečnost, že 2 plus 3 je 5, to není něco, co musí být dále dokazováno. Tohle znamená "samozřejmé".
Tohle vymyslel Hume a Franklinovi se to hodně líbí.
Franklinovi se také líbí Isaac Newton, protože Franklin je vědec.
Věří, že existují zákony přírody, boha přírody, a že existují určité samozřejmé pravdy, takže tam nechce slovo "posvátné", protože to tak trochu vypadá jako božské právo králů.
Bůh je ten, kdo sestavil tyto pravdy.
Tohle tam nechce.
Jak jsme probírali celý ten odstavec, je to o racionalitě a rozumu, které nás zavedou k těm pravdám.
Správně, ale oni také mluví o tom, jak jsme o tom hovořili dříve, je tady rovnováha, protože mluví o "stvořeni sobě rovni"
Podívejme se. Řeknětě nám co tu vidíte?
Tato úprava, píše se tu, že byli... měli určitá vrozená a nezcizitelná práva.
Vidíte Johna Adamse, a jsme si docela jisti, že je to zápis Johna Adamse, nejen kvůli jeho písmu, ale také kvůli konceptu.
Byl trochu více nábožensky založený než zbytek výboru.
"Jsou obdařeni jejich Stvořitelem."
Vložil tam spojení "jejich Stvořitelem" s určitými nezcizitelnými právy.
Rovnováha mezi racionalitou a rozumem, které jsou samozřejmé, a božskou prozřetelností.
Představa, že my všichni jsme děti téhož Stvořitele, a proto jsme všichni obdařeni určitými nezcizitelnými právy.
Jo, tohle je opravdu úžasné.
Jen si uvědomit, že byli lidské bytosti...
Jo, byli to opravdové lidské bytosti, které se pravděpodobně hádali, tak jako vy.
Jefferson se vždy naštval, ne na Franklina a Adamse, ale na ostatní, kteří to začali upravovat.
Franklin jim řekl tu nádhernou historku o tom, jak když byl mladým obchodníkem ve Filadelfii, a někdo tam měl logo o prodávání klobouků a všichni se ho snažili upravovat.
"To je důvod, proč jsem nikdy nebyl ve výboru, kde bude hodně lidí editovat, co jsem napsal.
Ale ti z nás, kteří jsou editory, si tak nějak myslíme, že ty úpravy ve skutečnosti zlepšily ten dokument.
Jo, vypadá to, že se to dopadlo docela dobře.
Těžko si představit něco lepšího než:
"Považujeme tyto pravdy za samozřejmé."
KHANOVA AKADEMIE uvádí: SMART HISTORY: rozhovor s Dr. Bett Harisovou a Stevenem Zuckerem.
Jsme v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a prohlížíme si Giorgioneho obraz "Tři filozofové".
Tento název je ale pouze provizorní, protože ve skutečnosti netušíme, o čem tento obraz vlastně pojednává.
Postavy na něm evidentně něco reprezentují, gesta každé z nich jsou velmi výrazná,
Specifický je i jejich vzhled, oděv nebo to, co drží v rukou. Musí zde tedy být nějaký klíč.
Netušíme však, o co by mohlo jít.
Podívejme se tedy na to, co nám zde Giorgione předkládá a zkusme, zda nedokážeme tuto záhadu vyřešit. Alespoň částečně...
Jejich tváře jsou nádherně osvíceny tím světlem těsně před soumrakem, když je slunce nízko.
Sedící postava, nejmladší z nich, má na sobě zelenou a zářivě bílou.
V rukou drží kompas a pravoúhelník.
Stojící postava vedle něj v červené a modré s turbanem na hlavě zřejmě gestikuluje směrem k nejstarší postavě, jež stojí nejvíce napravo a je oblečená do sytě zlaté.
Ve své levé ruce drží kompas a v pravé ruce kresbu.
A zdá se, že ta kresba zobrazuje slunce, měsíc a geometrické nákresy, takže možná jde o antického filozofa nebo matematika.
Takže jde o ezoterické vědění, o němž se ví, že možná bylo ztraceno.
Je nejstarší ze všech tří postav a vypadá, že hledí, jestli vůbec někam, jaksi do nitra.
Naproti tomu postava stojící vedle něj hledí směrem dolů.
Jde o stojícího muže ve středních letech.
A u nejmladší postavy se zdá, že hledí vzhůru.
Ale podívejte se, na co se dívá.
Hledí to temnoty, do tohoto jeskynního útvaru.
Vypadá to, že se snaží měřit nejen hmotný svět kolem něj, na rozdíl od starce napravo, jenž zřejmě měří samotný vesmír.
Ale on se i snaží dojít pochopení a zakreslit něco věcného, skutečného ve světě, který může vidět, nebo přinejmenším, který my můžeme skutečně vidět.
Je to velmi složité a nejnovější teorie se shodují s tím, co tu teď popisujeme my, když se tu teď na obraz díváme.
Postava nalevo představuje dobu, v níž Giorgione žil, dobu nového zájmu o svět kolem nás.
Postava uprostřed, která, jak se zdá, je oděna v orientálním šatu snad představuje islámský svět a způsob, jakým zachoval vědění starého Řecka a Říma, a postava nejvíce napravo snad představuje právě tu filozofii starého Řecka a Říma.
Jiné konkurenční teorie chápou tyto tři postavy jako tři velká monoteistická náboženství: křesťanství, islám a židovství.
Podle další teorie představují tři určité filozofy. Nevíme.
Víme, že Giorgione skutečně pracoval pro aristokratické mecenáše v Benátkách, kteří, jak se zdá, měli v oblibě nová témata.
My tak často nemůžeme přesně určit, o jaké téma se vlastně jedná, protože nejde o klasická křesťanská témata.
Nepředvádějí nám vyprávění, nepředstavují biblický příběh, nereprezentují mytických postav.
Zdá se, že určitým způsobem odkazují k nějakému souboru myšlenek. To je však ještě více prošpikováno narážkami, které dnes již nerozluštíme.
I když nemůžeme určit jeho přesný smysl, můžeme si obraz přesto skutečně užít.
Kompozice je velmi zajímavá, protože postavy jsou zatlačeny doprava a zabírají méně než polovinu plochy plátna, jsou ale dokonale vyvážené temnou masou jeskyně nalevo.
A mezi těmito dvěma prvky obrazu je opravdu nádherná krajina, která se mi zdá velmi benátská.
Ale podívejte se na atmosféru toho pohledu, jak se oddalujeme a úbočí se stávají rozmazanější a rozmazanější.
A to vše se rozehrává na pozadí zlatavého světla onoho zapadajícího slunce.
Zlatavé světlo je prostředím pro všechny postavy.
To je to úžasné na Giorgioneho a benátských malbách, totiž že měli skutečný smysl pro atmosféru, pro denní dobu, pro hebce se rozlévající světlo, jež rozvíjí krajinu a též postavy.
Utváří to náladu celé malby, jež je tichá a zamyšlená.
A skutečně podtrhuje myšlenku, že se zde děje něco hlubokomyslného.
KHANOVA AKADEMIE
Budu mluvit o vědomí.
Proč o vědomí?
Je to podivně zanedbaný předmět, a to jak ve vědeckém, tak i našem filozofickém prostředí.
Proč je ale zajímavý?
Asi proto, že jde o nejdůležitější aspekt našich životů, a to z jednoduchého, logického důvodu, konkrétně, že nezbytnou podmínkou pro cokoli, co je pro nás důležité, je to, abychom byli při vědomí.
Zajímáte se o vědu, filozofii, hudbu, umění nebo cokoli dalšího -- to by asi příliš nešlo, kdybyste byli zombie nebo v kómatu, ne?
Takže vědomí je na prvním místě.
Druhým důvodem je, že když se o něj lidé začnou zajímat, což by dle mého měli, mají tendenci pronášet přímo otřesné věci.
A i když neříkají otřesné věci a pokoušejí se ze všech sil provést seriozní výzkum, postupuje to pomalu. Pokrok byl v této oblasti vždy pomalý.
Když jsem se o tohle začal zajímat poprvé, pomyslel jsem si, že jde o přímočarý biologický problém.
Vezměme tyhle mozkové hračičky a zjistěme, jak to v mozku funguje.
Takže jsem zašel do UCSF a promluvil jsem si se všemi tamějšími těžce pracujícími neurobiology, ale ti projevili jistou netrpělivost, jakou vědci často projevují, když jim pokládáte trapné otázky.
Ale zasáhlo mě, když jeden chlapík, velmi známý neurobiolog, v podráždění řekl:
"Podívejte, v mém oboru je v pořádku zajímat se o vědomí, ale nejdřív musíte získat definitivu. Nejdřív získat definitivu."
Pracoval jsem na tom dlouhou dobu.
Myslím si, že v současnosti můžete získat definitivu, když se budete zabývat vědomím.
Takže je-li tomu tak, je to opravdový krok vpřed.
Proč se vlastně objevuje tahle podivná neochota a podivné nepřátelství k vědomí?
Inu, myslím, že je to kombinace dvou vlastností naší intelektuální kultury, která ráda přemýšlí v protikladech, jež ale ve skutečnosti sdílí společný soubor předpokladů.
Jednou z těchto vlastností je tradice náboženského dualismu: Vědomí není součástí fyzikálního světa. Je to součást duchovního světa.
Náleží duši, přičemž duše není součástí fyzikálního světa.
Je to tradice Boha, duše a nesmrtelnosti.
Je tu další tradice, která se vůči ní považuje za protikladnou, ale přijímá ten nejhorší předpoklad.
Tato tradice si myslí, že jsme vědečtí materialisté:
Vědomí není součástí fyzikálního světa.
Ať už neexistuje vůbec, nebo je něčím jiným, počítačovým programem nebo jinou podobně bláznivou věcí, není v žádném případě součástí vědy.
Dostával jsem se tak k polemice, ze které jsem míval žaludeční potíže.
Vypadalo to následovně:
Věda je objektivní, vědomí je subjektivní, tedy nemůže existovat věda o vědomí.
Fajn, tyto tradice nás ochromují.
Je totiž velmi obtížné se z nich vymanit.
V této přednášce mám pouze jedno vážné poselství, totiž, že vědomí je biologický fenomén, podobně jako fotosyntéza, trávení, buněčné dělení -- všechny tyhle biologické fenomény -- jakmile tohle jednou přijmete, většina, ne však všechny, vážné problémy spojené s vědomím se jednoduše vypaří.
Pár z nich si projdeme.
Slíbil jsem vám, že vám povím některé z těch ošklivých věcí, co se o vědomí řekly.
Za prvé:
Vědomí neexistuje.
Je to jen iluze jako třeba západ slunce.
Věda ukázala, že západ slunce a duha jsou iluze.
Stejně tak vědomí je iluze.
Za druhé:
Možná existuje, ale ve skutečnosti je něčím jiným.
Je to počítačový program, který běží v mozku.
Za třetí:
Ne, jediná věc, která skutečně existuje, je chování.
Je trapné, jak vlivný behaviorismus byl, ale k tomu se vrátíme.
A za čtvrté:
Možná vědomí existuje, ale ve světě nehraje roli.
Jak by mohlo duchovno něčím pohnout?
Kdykoli mi tohle někdo řekne, říkám si: "Chcete vidět, jak duchovno něčím hýbe?"
Dívejte se. Vědomě se rozhodnu, že zvednu ruku, a ta zatracená věc se zvedne. (Smích)
Navíc si všimněte tohohle: Neříkáme:
"Je to jako teplota v Ženevě.
Jednou stoupne, jindy ne."
Ne.
Zvedá se kdykoli já chci.
Fajn. Řeknu vám, jak je to možné.
Zatím jsem vám neřekl definici.
Nemůžete se o tohle pokoušet, dokud nemáte definici.
Lidé často říkají, že vědomí je velmi těžké definovat.
Myslím, že je mnohem snazší jej definovat, když se nepokoušíte podat vědeckou definici.
Nejsme připraveni na vědeckou definici, ale máme definici zdravého rozumu.
Vědomí se skládá ze všech stavů cítění, uvědomění a vnímání.
Začíná ráno, když se budíte z bezesného spánku a pokračuje celý den, dokud neusnete nebo nezemřete, či se nestanete nevědomým jinak.
Sny jsou druhem vědomí podle této definice.
Takže to je definice zdravého rozumu. Náš cíl.
Pokud nemluvíte o tomhle, nemluvíte o vědomí.
Oni si ale myslí:
"Dobře, pokud je to takhle, pak je to otřesný problém.
Jak může takováto věc existovat jako součást skutečného světa?"
A tohle, pokud jste někdy absolvovali kurz filozofie, tohle je známo jako ten slavný problém mysli a těla.
Podle mě má jednoduché řešení. A to vám teď představím.
Tady je: Všechny naše vědomé stavy bez výjimky, jsou způsobeny neurobiologickými procesy v mozku na nižších úrovních a poté jsou v mozku realizovány na úrovních vyšších či jako systémové vlastnosti.
Je to stejně mysteriozní jako kapalnost vody.
Kapalnost není žádná bonusová šťáva vystříknutá molekulami H2O.
Je to stav, ve kterém se systém nachází.
Stejně jako plechovka s vodou může přejít z kapalného stavu do pevného v závislosti na chování molekul, tak může váš mozek přecházet z vědomého stavu do stavu nevědomí v závislosti na chování molekul.
Takže slavný problém mysli a těla je takhle prostý.
Rozumíte?
Ale teď se dostáváme ke složitějším otázkám.
Pojďme specifikovat přesné vlastnosti vědomí, abychom mohli odpovědět na ony čtyři námitky, které jsem jmenoval.
První vlastnost je, že je skutečné a neredukovatelné.
Nemůžete se ho zbavit.
Abyste to pochopili, rozlišení mezi realitou a iluzí je rozlišením mezi tím, jak se nám věci vědomě jeví, a tím, jaké skutečně jsou.
Vědomě se nám jeví, jako že zde je -- mám rád francouzské "arc en ciel" (duha) -- jeví se nám, že je na obloze oblouk, nebo se nám jeví, že se Slunce schovává za hory.
Tohle se nám vědomě jeví, ale ve skutečnosti se to neděje.
Ale co se týče rozlišení mezi tím, jak se věci vědomě jeví, a tím, jaké skutečně jsou, nemůžete jej aplikovat u samotné existence vědomí, protože kdykoli je samotná existence vědomí zvažována, tak pokud se vám vědomě jeví, že jste při vědomí, jste při vědomí.
Pokud za mnou dojde parta expertů a řeknou mi:
"Jsme neurobiologové a provedli jsme na Vás studii a jsme přesvědčeni, že nemáte vědomí, jste jen velmi mazaně sestrojený robot," tak si nepomyslím:
"Možná mají tihle chlapíci pravdu."
Nepomyslím si to ani na okamžik, protože
Descartes se mohl dopustit mnoha chyb, ale v tomhle měl pravdu.
Nemůžete pochybovat o existenci svého vlastního vědomí.
Fajn, tohle je první vlastnost vědomí.
Je reálné a neredukovatelné.
Nemůžete se jej zbavit tím, že ukážete, že je iluzí, tak jak to můžete udělat s běžnými iluzemi.
Fajn, druhá vlastnost je ta, která byla zdrojem už mnoha potíží, tedy že všechny naše vědomé stavy mají kvalitativní povahu.
Existuje například pocit, jaké je to pít pivo, což není jako pocit při počítání daně z příjmu nebo poslouchání hudby, přičemž tento kvalitativní pocit automaticky vytváří třetí vlastnost, a to že vědomé stavy jsou už z definice subjektivní ve smyslu, že existují pouze jako zakoušené určitým člověkem nebo zvířecím subjektem, nějakým "já", které je zakouší.
Možná budeme schopni vytvořit vědomý stroj.
Ale dokud nebudeme vědět, jak toho dosahují naše mozky, nejsme ve stavu, abychom takový stroj sestrojili.
Fajn, další vlastností vědomí je, že přichází ve sjednocených vědomých polích.
Nemám odděleně vjem lidí přede mnou, zvuku svého hlasu, tlaku mých bot na podlahu, ale jeví se mi jako součást jednotného většího vědomého pole, které se rozpíná dopředu a dozadu.
Tohle je klíč k porozumění enormní síly vědomí.
Prozatím jsme toho nebyli schopni dosáhnout u robota.
Neúspěchy robotiky se odvíjejí od faktu, že nevíme, jak stvořit vědomého robota.
Nemáme stroj, který by dokázal takovéto věci.
Fajn, další vlastností vědomí po těchto podivuhodných sjednocených polích vědomí je, že funguje v našem chování kauzálně.
Dám vám vědeckou demonstraci tím, že zvednu ruku, ale jak je to možné?
Jak se stane, že nějaká myšlenka v mém mozku může hýbat materiálními předměty?
Prozradím vám to.
Tedy spíše, neznáme kompletní odpověď, ale víme základní část odpovědi, tedy to, že sekvence neuronů přerušuje svou aktivitu v místě, kde se vylučuje acetylcholin, tedy na konci axonu motorických neuronů.
Omlouvám se za používání filozofické terminologie, ale když dochází k jeho vylučování na konci axonu motorických neuronů, děje se v iontových kanálech celá skupina podivuhodných věcí, takže se ta zatracená ruka zvedne.
Přemýšlejte o tom, co jsem vám právě řekl.
Jiná a stejná událost: Moje vědomé rozhodnutí zvednout ruku má úroveň popisu, kde má všechny tyto hmatové duševní kvality.
Je to myšlenka v mém mozku, ale současně je to spojené s vylučováním acetylcholinu a děláním celé řady dalších věcí, zatímco se to propracovává z motorického kortexu dolů přes nervová vlákna do ruky.
To nám říká, že náš tradiční slovník pro diskusi o těchto věcech je naprosto zastaralý.
Jedna stejná událost má úroveň popisu v neurobiologických pojmech a jinou úroveň popisu v mentálních pojmech a to jde o tu samou událost. Takhle příroda funguje.
Takhle je možné, aby vědomí fungovalo kauzálně.
Takže když tohle víme, tohle všechno o různých vlastnostech vědomí, vraťme se zpět a zodpovězme některé z původních námitek.
První, kterou jsem zmiňoval, zněla, že vědomí neexistuje, že je to iluze.
To jsem už zodpověděl. Nemyslím si, že se tím musíme znepokojovat.
Ale ta druhá měla neuvěřitelný vliv a může nás stále pronásledovat, totiž:
"Pokud vědomí existuje, je ve skutečnosti něčím jiným.
Je to počítačový program, který běží v našem mozku, takže abychom vytvořili vědomí, musíme vytvořit správný program.
Zapomeňte na hardware. Jakýkoli hardware bude stačit, pokud bude dostatečně velký a stabilní, aby tento program udržel."
Teď už víme, že tohle je špatně.
Každý, kdo o počítačích něco ví, může vidět, že je to špatně, protože výpočet je definován jako manipulace se symboly, obvykle pomocí jedniček a nul, ale může to být cokoli.
Můžete naprogramovat algoritmus ve dvojkové soustavě, což je definující stopa počítačového programu.
Ale víme, že je to čistě syntaktické.
Symbolické.
Víme, že skutečné lidské vědomí má něco víc než jen tohle.
K syntaxi má navíc význam. Má sémantiku.
Teď k té polemice, vymyslel jsem ji před 30 -- ach můj bože, nechci na to ani pomyslet -- před více než 30 lety, ale je tu i hlubší polemika implicitně obsažena v tom, co jsem vám už řekl, a chci vám ji alespoň stručně představit: Vědomí vytváří realitu nezávislou na pozorovateli.
Vytváří realitu peněz, vlastnictví, vlády, manželství, konferencí v CERNu, koktejlových večírků a letních dovolených, přičemž všechno tohle je výtvorem vědomí.
Jejich existence je vůči pozorovateli relativní.
Je relativní vůči vědomým agentům, že kus papíru jsou peníze, že skupina budov je univerzita.
Nyní se zamyslete nad výpočty.
Jsou absolutní, podobně jako síla, hmotnost či gravitační přitažlivost?
Anebo jsou relativní vůči pozorovateli?
Některé výpočty jsou vnitřní.
Sečtu dva a dva a dostanu čtyři.
To platí nezávisle na tom, co si o tom kdokoli myslí.
Ale když vytáhnu svoji kalkulačku a provedu výpočet, jediný vnitřní fenomén je elektronický obvod a jeho chování.
To je jediný absolutní fenomén.
Zbytek je námi interpretovaný.
Výpočet existuje pouze relativně vůči vědomí.
Ať už vykonává výpočet vědomý agent, anebo používá nějaký nástroj, interpretaci výpočtu provádí vždy on.
To neznamená, že výpočet je nahodilý, za tenhle nástroj jsem dal hodně peněz.
Ale cloumá s námi tento přetrvávající zmatek mezi objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností reality a objektivitou a subjektivitou jakožto vlastností tvrzení.
Závěr mé přednášky zní takto: Můžete disponovat zcela objektivní vědou, vědou, kdy tvoříte zcela objektivně pravdivá tvrzení o sférách, jejichž existence je subjektivní, jejichž existence je v lidském mozku, který se skládá ze subjektivních stavů vnímání, pociťování nebo uvědomění.
Takže námitka, že nemůžete disponovat objektivní vědou o vědomí, protože je subjektivní, kdežto věda je objektivní, je jen slovní hříčkou.
Je to špatná slovní hříčka o objektivitě a subjektivitě.
Můžete pronášet objektivní tvrzení o sféře, která je v oblasti existence subjektivní, to ostatně neurologové běžně dělají.
Vezměte si pacienty, kteří trpí bolestmi, a zkuste si na ně aplikovat objektivní vědu.
Fajn, slíbil jsem, že zneškodním všechny tyhle námitky, a už mi na to nezbývá zrovna moc času, ale dovolte mi pár z nich ještě zneškodnit.
Řekl jsem, že behaviorismus měl být jednou z největších trapností naší intelektuální kultury, protože odmítá moment, kdy o něm přemýšlíte.
Jsou vaše mentální stavy identické s vaším chováním?
Přemýšlejte o rozdílu mezi pociťováním bolesti a samotným chováním při bolesti.
Nechci předvádět toto chování, ale mohu vám říct, že mě teď nic nebolí.
Takže je to očividný omyl.
Jak se mohli takové chyby dopustit?
Tou chybou bylo -- a můžete si o tomhle přečíst mnoho článků a budete se s tím setkávat stále dokola -- že si mysleli, že když přijmete neredukovatelnou existenci vědomí, vzdáváte se vědy.
Vzdáváte se 300 let lidského pokroku a lidských nadějí a všech těchto věcí.
Zpráva, kterou bych chtěl za sebou zanechat, zní: Vědomí musí být přijato jako ryzí biologický fenomén a musí se stát předmětem vědecké analýzy stejně jako ostatní fenomény v biologii nebo ostatně ve vědě jakožto celku.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Stojíme na dřevěné lávce,zavěšené nad vodou,hladina je poměrně hluboko, dobrá což je,koneckonců dobře,díváme se na nádherný monument od Claus Lutr,zvaný Mojžíšova studna. náš název je navozující současnost, je v originálu uváděný jako velký
ale,samozřejmě,studna už tu není. Dovolte nám dát vám několik kontaktů mnoho věcí tu už není,tento monument stál v zrcadle obklopený sám , mezi zmatenými mnichy,jejichž průchozí pokoje je zavádějí k Philipovi,IV.vévodovi Burgundskému;takže my hovoříme o končícím čtrnáctém století
Chtěla bych, abyste se na chvilku všichni zamysleli nad prostou skutečností, že, alespoň doposud, nám většinu toho, co víme o vesmíru, přineslo světlo.
Můžeme stát na Zemi a vzhlédnout k noční obloze a vidět hvězdy pouhýma očima.
Slunce září v našem periferním vidění, vidíme světlo odrážející se od Měsíce, a od chvíle, kdy Galileo zamířil svůj primitivní dalekohled na nebeská tělesa, nám světlo přinášelo známý vesmír, napříč celými věky vesmírné historie.
S našimi moderními dalekohledy jsme byli schopni natočit tenhle úžasný němý filmový snímek vesmíru - tyto série obrázků, které sahají zpět až do doby velkého třesku.
Vesmír však není němým filmem, protože ve vesmíru nepanuje ticho.
Chtěla bych vás přesvědčit o tom, že vesmír má svůj zvukový doprovod, který je přehráván na kosmickém prostoru samotném.
Kosmický prostor se totiž může chvět jako buben.
Může vysílat jakousi zvukovou nahrávku napříč vesmírem zachycující průběh některých nejdramatičtějších událostí.
Chtěli bychom být schopni přidat k té úžasné obrazové expozici vesmíru, kterou máme, i expozici akustickou.
A třebaže jsme doposud zvuky z kosmického prostoru nikdy neslyšeli, během několika příštích let bychom určitě měli slyšet hlasitěji, co se tam venku děje.
S tímto cílem zachytit melodie vesmíru obracíme tedy svoji pozornost k černým dírám a k příslibu, který znamenají, protože černé díry dokážou bubnovat na časoprostor jako paličky na buben a vyluzují velice zvláštní melodii.
Chtěla bych vám pustit některé naše odhady toho, čemu se ta melodie bude podobat.
Černé díry jsou na pozadí tmavé oblohy tmavé.
Nemůžeme je vidět přímo.
Světlo nám je neukáže, alespoň ne přímo.
Můžeme je vidět nepřímo, protože černé díry pustoší okolní prostředí.
Ničí hvězdy kolem sebe.
Víří vesmírný odpad v okolním prostoru.
Prostřednictvím světla je ale přímo neuvidíme.
Možná jednoho dne zahlédneme stín, který může černá díra vrhat na velice jasném pozadí, ale zatím se tak nestalo.
Černé díry je nicméně slyšet, i když je není vidět, protože bubnují na časoprostor jako na buben.
Za myšlenku, že kosmický prostor může zvučet jako buben, vděčíme Albertu Einsteinovi, kterému vůbec vděčíme za tolik.
Einstein si uvědomil, že kdyby kosmický prostor byl prázdný, kdyby vesmír byl prázdný, vypadal by jako tenhle obrázek, jen by tam asi chyběla ta užitečná mřížka, která je tady nakreslená.
Kdybychom volně padali kosmickým prostorem, tak bychom i bez té užitečné mřížky možná dokázali sami ten obrázek nakreslit, protože bychom zjistili, že se pohybujeme v přímce, v přímém směru bez odchylek napříč vesmírem.
Einstein si rovněž uvědomil - a to je podstata celého problému - že pokud do vesmíru vložíte energii nebo hmotu, kosmický prostor se zakřiví.
Předmět ve volném pádu poletí například kolem slunce a trajektorie jeho letu se odchýlí podél přirozeného zakřivení kosmického prostoru.
To byla Einsteinova slavná obecná teorie relativity.
Dokonce i světlo se ohýbá podél těchto linií.
A můžete se ohnout natolik, že uvíznete na oběžné dráze kolem Slunce, jak je tomu v případě Země, nebo jako Měsíc obíhá Zemi.
To jsou přirozená zakřivení kosmického prostoru.
Einstein si však neuvědomil skutečnost, že kdybyste vzali naše Slunce a zhustili ho do šesti kilometrů - kdybyste vzali milionkrát větší hmotu, než má Země, a zhustili ji do průměru šesti kilometrů, vytvořili byste černou díru, objekt, který má takovou hustotu, že když se k němu světlo dostane příliš blízko, už nikdy neunikne - temný stín na pozadí vesmíru.
Nebyl to Einsteinův objev, přišel na to Karl Schwarzchild, německý Žid za první světové války - vstoupil do německé armády už jako úspěšný vědec a působil na ruské frontě.
Ráda si představuji Schwarzchilda za války v zákopech, jak propočítává balistické křivky pro dělostřeleckou palbu, a pak, v přestávkách mezi tím, počítá Einsteinovy rovnice - a všechno tohle v zákopech.
Četl krátce předtím vydanou Einsteinovu obecnou teorii relativity a byl touto teorií nadšen.
Velice rychle přišel na přesné matematické řešení, které popisovalo velmi zvláštní jev: zakřivení tak silná, že bych do nich kosmický prostor stekl, kosmický prostor sám by se zakřivil jako vodopád a proudil by otvorem do díry.
Dokonce ani světlo by nedokázalo tomuto proudu uniknout.
Bylo by staženo dolů do díry stejně jako všechno ostatní a zbyl by zde pouhý stín.
Napsal tedy Einsteinovi a řekl:
"Jak vidíte, válka se ke mně zachovala dostatečně milosrdně, i přes silnou palbu. Dokázal jsem se od toho všeho tady odpoutat a procházet se zemí vašich nápadů."
Na Einsteina velice silně zapůsobilo jeho přesné řešení a doufám, že i obětavost tohoto vědce.
Byl to skutečně vědec, který pilně pracoval v obtížných podmínkách.
Einstein pak Schwarzchildovu tezi přinesl následující týden na Pruskou akademii věd.
Einstein se však vždy domníval, že černé díry jsou matematická úchylka.
Nevěřil, že v přírodě existují.
Domníval se, že příroda by nás ochránila před jejich vytvořením.
Trvalo desetiletí, než se objevil název černá díra a než si lidé uvědomili, že černé díry jsou skutečnými astrofyzickými objekty - že jsou vlastně smrtelným stádiem velice masivních hvězd, které se katastrofálně zhroutily na konci svého života.
Naše Slunce se do černé díry nezhroutí.
Není na to dostatečně masivní.
Pokud bychom ale udělali takový imaginární pokus - což Einstein dělal velice rád - mohli bychom si představit, že se Slunce zhustí do průměru šesti kilometrů, a že se na jeho oběžné dráze bude pohybovat maličká Země, možná takových třicet kilometrů od slunce, které je černou dírou.
A tato Země se bude sama osvětlovat, protože když zmizí Slunce, nebude zde žádný další zdroj světla - nechme tedy naši malou Zemi, ať se osvětluje sama.
Uvědomili byste si, že by jste mohli umístit Zemi na bezpečnou oběžnou dráhu pouhých třicet kilometrů od této zhuštěné černé díry.
Tahle zhuštěná černá díra by se vlastně rozlohou víceméně vešla na Manhattan.
Možná by se trošku přelila do řeky Hudson, než by zničila Zemi.
O tomhle tedy ale v zásadě mluvíme.
Hovoříme o objektu, který byste mohli zhustit na poloviční velikost rozlohy Manhattanu.
Posuneme tedy naši Zemi velmi blízko - do vzdálenosti třicet kilometrů - a povšimneme si, že naprosto bezpečně obíhá černou díru.
Existuje takový mýtus, že černé díry pohlcují všechno ve vesmíru, ale ve skutečnosti musíte být velice blízko, abyste do nich spadli.
Nesmírně zajímavé je nicméně to, že z našeho úhlu pohledu můžeme vždy vidět Zemi.
Nemůže se za černou dírou skrýt.
Část světla ze Země do ní spadne, ale část se odrazí kolem ní a vrátí se k nám.
Za černou dírou tedy nemůžete nic ukrýt.
Pokud by to bylo v seriálu Battlestar Galactica [Hrdinové z galaxií] a bojovali byste proti Cylonům, tak se neschovávejte za černou dírou.
Viděli by vás.
Naše Slunce se tedy do černé díry nezhroutí - není na to dost masivní. V naší galaxií je jsou ale desítky tisíc černých děr.
Pokud bychom zatměli Mléčnou dráhu, vypadala by takhle.
Viděli bychom stín té černé díry na pozadí stovky miliard hvězd v Mléčné dráze a jejích svítících prachových stop.
Kdybychom padali směrem k této černé díře, viděli bychom, jak se kolem ní odráží všechno to světlo, a mohli bychom dokonce začít přecházet do toho stínu a vlastně si ani nevšimnout, že se něco zásadního děje.
Kdybychom nahodili motory a snažili se odtamtud dostat, dopadlo by to špatně, protože by se nám to nepovedlo, stejně jako nedokáže uniknout světlo.
Třebaže je ale černá díra zvenku tmavá, není tmavá uvnitř, protože všechno světlo z galaxie do ní může spadnout za námi.
A i když by relativizující úkaz známý jako dilatace času způsobil, že by se naše hodiny zdánlivě zpomalily ve srovnání s galaktickým časem, pořád by se zdálo, že vývoj celé galaxie byl zrychlen a vystřelen přímo proti nám těsně předtím, než by nás černá díra rozdrtila.
Byla by to podobná zkušenost jako zdánlivá smrt, kdy vidíte světlo na konci tunelu, ale tohle je zkušenost definitivní smrti.
(Smích)
A není možné nikomu říci o tom světle na konci tunelu.
Nikdy předtím jsme sice podobný stín černé díry neviděli, ale černé díry je nicméně možné slyšet, i když je není vidět.
Představte si nyní situaci, která je z astrofyzického hlediska reálná - představte si dvě černé díry, které prožily dlouhý společný život.
Možná byly na počátku hvězdami a zhroutily se do dvou černých děr, z nich každá má desetkrát větší hmotu než Slunce.
Zhustíme je tedy do průměru šedesáti kilometrů.
Budou se možná otáčet několiksetkrát za vteřinu.
Na konci svého života se budou navzájem obíhat takřka světelnou rychlostí.
Urazí tedy vzdálenost tisíců kilometrů ve zlomku vteřiny.
Když se takto přemísťují, tak nejen zakřivují kosmický prostor, ale rovněž za sebou zanechávají zvučící prostor, skutečnou vlnu na časoprostoru.
Kosmický prostor se smršťuje a roztahuje, když vychází z těchto černých děr bubnujících na vesmír.
Cestují vesmírem rychlostí světla.
Tato počítačová simulace je výsledkem práce skupiny zabývající se relativitou v laboratoři NASA Goddard.
Trvalo téměř třicet let, než kdokoli na světě dokázal tento problém vyřešit.
Snažila se o to i tato skupina.
Vidíme zde dvě černé díry, které se navzájem obíhají, a zase jsou tady ta šikovně zakreslená zakřivení.
A pokud to vidíte - je to dost slabě vidět - ale pokud tam vidíte vyzařovat červené vlny, tak to jsou gravitační vlny.
Jsou to skutečné zvuky záchvěvů kosmického prostoru a budou vycházet z těchto černých děr rychlostí světla, postupně utichat a spojovat se do jedné rotující, tiché černé díry v závěrečné fázi.
Kdybyste stáli dostatečně blízko, ve vašich uších by rezonovalo smršťování a roztahování kosmického prostoru.
Skutečně byste slyšeli ten zvuk.
Samozřejmě by se nepříjemně smršťovala a roztahovala i vaše hlava, takže byste měli možná problémy pochopit, co se děje.
Chtěla bych Vám teď přehrát zvuk, který očekáváme.
Tohle je od mojí skupiny - naše počítačová simulace je o něco méně efektní.
Představte si lehčí černou díru padající do velice těžké černé díry.
Zvuk, který slyšíte, je lehká černá díra bubnující na kosmický prostor pokaždé, když se přiblíží.
Když se vzdálí, je až moc potichu.
Ale tady se řítí jako palička a doslova rozštípne kosmický prostor, když ho rozechvěje jako buben.
Dokážeme předpovědět, co to bude za zvuk.
Víme, že během svého pádu dovnitř stále zrychluje a je stále hlasitější.
A nakonec uslyšíme, jak ten malý spadl do toho většího.
(Bušení)
Pak to zmizí.
Nikdy jsem to neslyšela takhle nahlas - je to mnohem dramatičtější.
Doma je to tak trošku zklamání.
Je to takové cink, cink, cink.
Tady je další zvuk od mojí skupiny.
Ne, neukazuji vám žádné obrázky, protože černé díry za sebou nezanechávají stopy po inkoustu, které by nám mohly pomoci, a kosmický prostor není namalovaný, abyste tam mohli vidět ta zakřivení.
Kdybyste ale prolétali vesmírem na vesmírných prázdninách a slyšeli jste tohle, tak byste sebou měli hnout.
(Smích)
Dostat se daleko od toho zvuku.
Obě černé díry se pohybují.
Obě černé díry se k sobě přibližují.
V tomto případě jsou obě hodně rozkmitané.
A pak splynou v jedno.
(Bušení)
A je to pryč.
Tenhle cvrkot je velmi typický pro splývání černých děr, to zacvrlikání na konci.
Takový je tedy náš odhad toho, co uvidíme.
Naštěstí jsme v bezpečné vzdálenosti v Long Beach v Kalifornii.
Někde ve vesmíru určitě splynuly dvě černé díry.
A prostor kolem nás určitě zvučí poté, co urazil možná milión světelných let, milión let rychlostí světla, než se k nám dostal.
Ten zvuk je však příliš tichý na to, aby ho kdokoli z nás slyšel.
Na Zemi jsou vyvíjeny velice užitečné experimentální projekty - jeden se jmenuje LIGO - které zachytí odchylky ve smršťování a roztahování kosmického prostoru menší než zlomek atomového jádra v oblasti o rozloze čtyř kilometrů.
Je to nesmírně ambiciózní experiment, který dosáhne zvýšené citlivosti za několik málo let - aby tyto odchylky zachytil.
Existuje rovněž návrh kosmické mise, která bude, doufejme, spuštěna během následujících deseti let a která se jmenuje LISA.
LISA bude schopna vidět supermasivní černé díry - černé díry, které mají milionkrát či miliardkrát větší hmotu než Slunce.
Na tomto snímku z Hubbleova dalekohledu vidíme dvě galaxie.
Zdá se, jako by ustrnuly v jakémsi vzájemném obětí.
Obě mají pravděpodobně ve svém středu supermasivní černou díru.
Nejsou však strnulé, ve skutečnosti splývají.
Tyto dvě černé díry do sebe narážejí a v horizontu miliard let splynou.
Není ve schopnostech našeho lidského vnímání zachytit tak dlouho znějící melodii.
LISA však může spatřit konečné stádium dvou supermasivních černých děr v uplynulé historii vesmíru, posledních patnáct minut předtím, než se do sebe zhroutily.
A nejsou to jen černé díry, ale rovněž každé větší narušení pořádku ve vesmíru - a největší ze všech je velký třesk.
Když se tento výraz poprvé objevil, měl posměšný nádech - něco jako:
"No, kdo by věřil na velký třesk?"
Nyní se ale zdá, že je vlastně technicky přesnější, protože to možná byl třesk - možná se tam ozval nějaký zvuk.
Tahle animace od mých přátel z Proton Studios nabízí pohled na velký třesk zvenku.
Něco takového bychom nikdy nechtěli - chceme být uvnitř vesmíru, protože stát mimo vesmír nelze.
Představte si tedy, že jste uvnitř velkého třesku.
Je všude, všude kolem vás, a celý kosmický prostor se chaoticky chvěje.
Uběhne čtrnáct miliard let a ta melodie pořád zní všude kolem nás.
Vznikají galaxie a v nich celé generace hvězd.
A u jedné hvězdy, minimálně jedné hvězdy, je obyvatelná planeta.
A my tady horečně vyvíjíme ty experimenty, děláme výpočty, píšeme počítačové kódy.
Představte si, že se před miliardou let srazily dvě černé díry.
Tato melodie zvučí kosmickým prostorem celou dobu od té chvíle.
My jsme tu tehdy ještě ani nebyli.
Stále se přibližuje a přibližuje. Před 40 000 lety jsme pořád ještě malovali po stěnách jeskyní.
Zní to jako: pospěšte si, vybudujte ta svá zařízení.
Pořád se přibližuje a přibližuje a v roce dva tisíce něco, ať už to bude kdykoliv, kdy už naše detektory konečně dosáhnou zvýšené citlivosti - je postavíme, zapneme přístroje a, bum, zachytíme ji - první kosmickou melodii.
Kdybychom zachytili velký třesk, znělo by to takhle.
(Šum) Je to strašlivý zvuk.
Je to přímo definice hluku.
Je to bílý šum, je to takové chaotické drnčení.
Nejspíš je ale všude kolem nás, pokud již nebylo přehlušeno nějakým jiným vesmírným dějem.
Pokud bychom jej zachytili, byla by to hudba pro naše uši, protože by to byla tichá ozvěna okamžiku našeho stvoření, stvoření našeho pozorovatelného vesmíru.
Během příštích několika let ten zvukový doprovod budeme schopni trošku vylepšit, nabídnout zvukovou nahrávku vesmíru.
Pokud však zachytíme ty nejstarší okamžiky, přiblížíme se tak mnohem více porozumění velkému třesku, čímž se dostaneme mnohem blíže k tomu, abychom si položili některé z vůbec nejtěžších, nejhůře uchopitelných otázek.
Kdybychom si pustili film o našem vesmíru pozpátku, víme, že se v naší minulosti odehrál velký třesk, a možná uslyšíme i jeho ohlušující zvuk, byl však náš velký třesk jediným velkým třeskem?
Musíme se ptát, jestli se něco podobného stalo už předtím. Stane se to znovu?
V duchu výzvy, kterou nám ukládá TED, abychom znovu probudili svoji zvědavost, si můžeme pokládat otázky, minimálně během téhle poslední minuty, na něž, upřímně řečeno, možná nikdy nenalezneme odpověď.
Ale musíme se ptát. Je možné, že náš vesmír je jen ozdobným přívěškem nějakého delšího dějinného příběhu?
Nebo, je možné, že jsme jen jednou z rovin mnohovesmíru - každá rovina má ve své minulosti svůj vlastní velký třesk - někde černé díry bubnují na bubny, a někde ne - někde možná existuje vědomý život, a někde ne - ani v naší minulosti, ani v naší budoucnosti, ale přesto v zásadě nějak propojené s námi?
Pokud existuje mnohovesmír, tak se musíme ptát, zda jsou v jiné části tohoto mnohovesmíru také bytosti?
Tady jsou moje mnohovesmírné bytosti.
Existují v mnohovesmíru jiné bytosti, které přemýšlejí o nás a o svém vlastním původu?
Pokud ano, dokáži si je představit jako nás, jak počítají, píší počítačové kódy, budují zařízení, snaží se zachytit ten nejslabší zvuk vypovídající o jejich původu a přemýšlejí o tom, kdo tu kromě nich ještě je.
Děkuji vám.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Už jsme viděli pořádné množství kyselých reakcí a bazických reakcí.
Takže napišme si některé z nich pro připomenutí a podívejme se, jestli v nich uvidíme obecné pravidlo.
Mnohé z tohoto pro Vás nebude novinka.
Takže pokud máme fluorovodík, nebo pokud je to vodný roztok: kyselinu fluorovodíkovou, víme, že to je slabá kyselina - nedisociuje zcela.
Takže je rovnovážná.
Určitý typ rovnováhy.
To neznamená, že koncentrace jsou rovnovážné.
Tento vodík disociuje.
Vlastně, ve skutečnosti víme, že se spojí s jinou molekulou vody a vytvoří hydronium.
A potom máte - a samozřejmě, je stále vodným roztokem.
Vše bude ve vodě.
A pak Vám zbyde fluoridový anion, nebo záporný ion.
A ten je také ve vodném roztoku.
A mohli bychom to přepsat - vlastně mě sem nechte napsat jinou reakci, jen abyste viděli obecné pravidlo.
Nechte mě napsat jinou kyselou reakci.
Napíši amoniak.
To je NH4 plus - je to amoniak s vodíkem navíc - ve vodném roztoku.
Ten může disociovat v jeden z těch vodíků, které se objevují ve vodném roztoku.
A pak máme amoniak NH3.
To je také vodný roztok. Teď, oba popisují rovnovážnou reakci, ale naznačují, že sledujeme slabé kyseliny. Vezmete si kyselinu a produkují vodík, který je alespoň podle Arrheniovy definice kyseliny, pokud se podíváme na Bronsted-Lowryho definici, ve které darují proton roztoku.
Jak už jsem několikrát říkal, 1. světová válka vypukla v roce 1914, kdy atentát na Františka Ferdinanda d'Este byla záminka k vyhlášení války Srbsku.
K vyhlášení války Rakouskem-Uherskem došlo 28. července 1914.
A pokud byste v té době byli vojenským analytikem, pravděpodobně byste předpokládali, že válka dlouho trvat nebude.
A to je důvod, proč se Rakousko-Uhersko do války tak hrnulo.
Mysleli si, že Srbsko rychle porazí.
Rakousko-Uhersko je tato rozlehlá říše s vyspělým hospodářstvím, obrovským vojensko-průmyslovým komplexem a početnou armádou.
Srbsko byla mnohem menší a chudší země, která v posledních letech bojovala v několika válkách, bylo špatně vyzbrojeno.
Tak by každý vojenský analytik čekal, že půjde o krátkou válku.
Ale rok 1914 Rakousko-Uhersku nepřinesl vítězství, což bylo velikým překvapením a výhrou pro Srbsko.
Srbové se drželi.
Během této defenzívy ovšem proteklo mnoho krve.
Rakousko-Uherská armáda se snažila překročit hranice na několika místech.
Krátce se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale srbská vojska ho dobyla zpět. Přitom umíraly stovky až tisíce lidí.
Ale na konci roku 1914, k údivu vojenských analytiků, se Srbové byli schopni udržet navzdory tomu, že měli horší vybavení a celkově byli mnohem menší zemí.
Když se ale přesuneme do roku 1915, uvidíme, že srbské štěstí začíná vyprchávat.
V roce 1915 se proti Srbsku rozhodly spojit i další státy.
Šlo například o Bulharsko, které do roku 1915 přemýšlelo, ke které z válčících stran se přidá.
Vzhledem k tomu, že se Srbskem v nedávné minulosti Bulhaři vedli několik válek, tou poslední v roce 1913, chtěli vzít zpět svá ztracená území.
V roce 1915 se tedy Bulhaři připojili na stranu Trojspolku.
Na konci roku 1915 na Srbsko útočí nejen Rakousko-Uhersko, ale Bulharsko a Německo.
Německo, mimo to, že chtělo podpořit svého spojence Rakousko-Uhersko, si brousilo zuby na železnici mezi Berlínem a Konstantinopolí, která procházela přes Srbsko.
Pokud by se Němci zmocnili těchto železnic, mohli by mnohem jednodušeji zásobovat svého dalšího spojence - Osmanskou říši.
V říjnu 1915 byl proveden hromadný útok, který je znázorněn na této mapě.
Tohle je 3. rakouská armáda, tohle 11. německá armáda. Tady je 1. bulharská armáda, tady 2. bulharská armáda.
A jejich hromadný útok byl pro Trojspolek obrovským úspěchem, protože v podstatě převálcoval srbskou obranu.
Je celkem ctihodné, že museli vyvinout takový tlak na Srbsko, aby ho dobyli, obrana byla poražena a začala okupace Srbska.
Srbská armáda byla zahnána na útěk a jediným štěstím bylo, že některým jednotkám a části civilistů se podařilo utéct přes Černou Horu a Albánii, odkud byly odvezeny vojsky Dohody, aby se znovu sjednotily a následně se připojily k Soluňské frontě.
V roce 1915 tedy Trojspolek obsazuje Srbsko.
Srbsko bylo tedy v podstatě ztraceno.
Zatímco probíhaly tyto události, Spojenci poznali, že Srbsko bylo ve velmi složité situaci.
A tak ke konci roku 1915 začala britská a francouzská vojska přistávat v Soluni, aby pomohla srbským vojskům.
Nestihla se ovšem vylodit včas, aby zabránila událostem října 1915.
Některým francouzským jednotkám se podařilo zdržet 2. bulharskou armádu, což pomohlo Srbům v ústupu, ale hlavně se jim podařilo začít shromažďovat v Soluni svoji armádu.
A tohle je zajímavé, bavíme se o území Řecké Makedonie, a Řecko zatím stále bylo neutrální.
Král Konstantin I. se přikláněl spíše ke spojenectví s Trojspolkem, zatímco předseda vlády...
Jehož jméno právě určitě vyslovím špatně. Zatímco předseda vlády Venizelos chtěl spojenectví s Dohodou, čímž došlo k neshodě mezi králem a předsedou.
Ministerský předseda Venizelos rezignoval, ale v Řecké Makedonii a mezi státy Dohody má obrovskou podporu.
V roce 1916 se odehrál puč ve prospěch Venizelose, který probíhal v Řecké Makedonii, převážně v okolí Soluně, kterou vlastně měli v moci státy Dohody, přestože oficiálně bylo Řecko neutrální.
Proběhl puč ve prospěch Venizelose, což vedlo k zajímavé situaci.
Po puči byla Řecká Makedonie pod vládou příznivců Venizelose a Dohody, zatímco zbytek Řecka zůstává věrný králi, který sympatizuje s Trojspolkem.
Nikdo ale neví, jestli se svými sympatiemi bude nějak řídit.
V roce 1917 začíná být Dohoda poněkud netrpělivá a zavede blokádu jižního Řecka.
Blokády vždy znamenají ránu do ekonomiky země a problémy pro její občany.
A tato blokáda v červnu 1917 donutí Konstantina I. odejít do exilu.
V této chvíli už v podstatě celé Řecko podporuje Dohodu a přidává se k ní.
Na této mapě, kde vidíme rozdělení Dohody a Trojspolku, je Řecko zobrazeno jako člen Dohody, ale až do roku 1917 zůstalo neutrální.
Po puči a odchodu Konstantina I. do exilu se Řecko oficiálně stává členem Dohody.
Tím se dostáváme do roku 1918.
Srbské jednotky se po pádu jejich země přeskupily v Řecké Makedonii, většina se shromáždila v Soluni.
Řecká armáda je teď také na straně Dohody.
Jsou zde i britské a francouzské ozbrojené síly.
A v září 1918 je vše připraveno k útoku.
Teď si musíme připomenout, co se mezitím děje ve zbytku Evropy.
Možná si pamatujete, že v srpnu 1918 začíná stodenní ofenzíva, která zajistila vítězství Dohody na západní frontě.
Tyto zprávy se k lidem na Soluňské frontě dostaly, takže armáda Dohody měla výbornou morálku, zatímco armáda Trojspolku ne.
A tak v září 1918 začíná ofenzíva Dohody směrem od Řecké Makedonie.
Ofenzíva byla úspěšná, vojákům se podařilo dobýt zpět Srbsko.
Britským jednotkám se dokonce podařilo dorazit na východ a dobýt Konstantinopol.
Soluňská fronta je poslední fází porážky Trojspolku na západní frontě v 1. světové.
Tato fronta končí příměřím a jak víme, v listopadu 1918 jsou podepsána příměří na všech hlavních frontách 1. svět. války a Spojenci válku vyhrávají.
Dobré ráno.
Magie je skvělý způsob, jak se ocitnout za hranicí reality, jak už dnes uskutečnit to, co věda promění v realitu až zítra.
Jako kyber-kouzelník kombinuji prvky iluze a vědy a dávám zakusit technologie budoucnosti.
Všichni jste asi slyšeli o Project Glass, který vyvíjí Google.
Když se díváte přes jejich brýle, svět, který vidíte je obohacený o různá data: názvy míst, pamětihodností, budov, možná jednoho dne bude zobrazovat i jména kolemjdoucích.
Toto jsou moje iluzionistické brýle.
Jsou o trochu větší.
Je to prototyp.
A když se přes ně díváte, dají vám nahlédnout do mysli kyber-iluzionisty.
Ukážu vám, co tím myslím.
Potřebujete jenom hrací kartu.
Udělám na ní značku, takže ji poznáte, až ji příště uvidíte.
Třeba tuto.
Dobře.
Velice příznačná značka.
A teď ji vrátíme zpátky do balíčku, někam doprostřed, a začneme.
(Hudba)
Pro ty z vás, kteří nehrajete karty, balíček karet obsahuje čtyři různé barvy: srdce, kříže, káry a piky.
Systém připraven.
Snímám obraz.
Marco Tempest: Karty jsou jedny z nejstarších symbolů a byly interpretovány nejrůznějšími způsoby.
Někdo tvrdí, že čtyři barvy představují čtyři roční období.
Jaro, léto, podzim a
Hlas:
Já mám nejradši zimu. MT:
No ano, já taky.
Zima je jako magie.
Je to čas změn, kdy se teplo mění na chlad, voda se mění v sníh, a pak všechno zmizí.
Od každé barvy je 13 karet. (Hudba)
Hlas:
Každá karta představuje fázi jednoho ze 13 lunárních cyklů.
MT: Tady je odliv a tady je příliv a uprostřed je měsíc.
Hlas:
Měsíc je v magii jeden z nejsilnějších symbolů.
MT:
Balíček karet se podle barevnosti dělí na dvě poloviny.
Na červenou a černou, které představují neustálé střídání dne a noci.
A není náhoda, že je v balíčku 52 karet, stejně jako je 52 týdnů v roce?
Netušila jsem, Marco, že to dokážeš.
(Smích)
MT:
Když sečtete všechny hodnoty na všech kartách, výsledek je 365.
Hlas:
Ano, 365, jako dní v roce, počet dní mezi každými narozeninami.
Něco si přej.
(Fouknutí)
Hlas:
Neříkej to, nebo se to nesplní.
Shodou okolností to bylo na mé šesté narozeniny, kdy jsem dostal svůj první balíček karet, a od toho dne jsem procestoval celý svět a předváděl kouzla pro kluky a holky, muže a ženy, manžele a manželky, dokonce krále a královny.
(Potlesk)
Hlas:
A kdo jsou tihleti?
MT: No jo, žolíci.
Sleduj.
Vstávej.
Žolík:
He. MT:
Jsi připraven na svoje číslo?
Žolík:
Připraven!
MT:
Tak se na to podíváme.
Žolík:
Představuji vám svoji skákačku. MT:
Ach.
Dávej pozor.
Žolík:
Hop, hop, hop, hop, au!
(Hudba)
MT:
Ale dnes vystupuji před úplně jiným publikem.
Vystupuji pro vás.
Hlas:
Označená karta objevena.
Někdy se mě lidi ptají, jak se člověk stane kouzelníkem?
Samozřejmě že ne!
Musíte cvičit neustále.
Nemyslím doslova 24 hodin, sedm dní v týdnu.
24/7 je trošku přehnané, ale je třeba trénovat.
Někdo by řekl, no, magie, to musí být dílo zlé, nadpřirozené síly.
(Smích) (Potlesk) (Hudba)
Žjóva.
Na to vždycky říkám, ne ne.
Vlastně v němčině je to nein nein.
(Smích)
Magie není tak složitá.
Ale musím vás varovat, pokud někdy budete hrát s někým, kdo rozdává karty takto, nehrajte o peníze.
(Hudba)
Hlas:
Proč ne?
Padla mi dobrá karta.
Šance, že máš něco lepšího, je 4 165 ku jedné.
MT:
Jo, ale hádám, že mi padla lepší karta.
Porazil jsem pravděpodobnost.
Hlas:
Myslím, že se ti tvoje narozeninové přání splnilo. A už mi zbývá poslední a nejdůležitější karta ze všech: ta s tou velice příznačnou značkou.
A naprosto jiná než všechno, co jsme kdy viděli, skutečné nebo virtuální.
Hlas: Označená karta objevena.
Digitální MT:
Tohle je bezpochyby skutečné.
MT:
Nashle.
(Hudba)
Děkuji.
(Potlesk) (Potlesk)
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk) (Potlesk)
Lidský mozek nás odedávna fascinuje.
Zkoumáme jeho anatomii, popisujeme ho, kreslíme a mapujeme.
Způsob mapování fyzického světa výrazně ovlivnila moderní technika. Vzpomeňte na Google Maps či GPS. Podobným přerodem teď prochází i mapování mozku.
A tak se na mozek podívejme.
Tohle je surová tkáň mozku.
Když ji lidé vidí poprvé, jsou překvapení, protože takto mozek neznají.
Obvykle se setkáte s šedým, naloženým mozkem.
Surová tkáň má tzv. vaskulaturu. U lidí je opravdu impozantní.
Jsou to vlastně krevní cévy.
Mozek spotřebuje 20 % kyslíku, který vyprodukují vaše plíce.
20 % krve poháněné srdcem využívá jediný orgán, který je jen o málo větší než dvě sevřené pěsti.
Koncem 20. století vědci zjistili, že mohou sledovat tok krve, a tím neinvazivně mapovat oblasti mozkové aktivity.
Například vidí aktivitu v zadní části mozku, kde se nachází mozeček.
Díky němu stojíme na nohou.
Ovládá rovnováhu a koordinaci pohybů.
Tady na straně je spánkový lalok.
Je to oblast primárního zpracování zvuků. Díky němu mě slyšíte, a pak to vysíláte do vyšších jazykových center.
V přední části mozku je oblast složitějšího myšlení a rozhodování. Rozvíjí se až do pozdní dospělosti.
Odehrávají se tam všechna vaše rozhodnutí.
Právě tam si teď říkáte, že si ten stejk nejspíš dnes k večeři nedáte.
Ponořme se teď hlouběji. Průřez nitrem mozku vypadá, jako by v něm nebylo příliš rozmanitých struktur.
Opak je však pravdou.
Jsou tam buňky a spoje a vše je propojené.
Asi před sto lety proto vědci vymysleli, jak buňky obarvit.
Když obarvíte buněčná těla, vzniknou takovéto světle modré oblasti, kde rázem vynikne řada různých struktur.
Té části na okrajích mozku se říká neokortex.
Je to vlastně nepřetržitě činná výpočetní jednotka.
Můžete však vidět i to, co je pod ní.
Bezbarvé oblasti mají méně buněk, zato tam probíhají spoje.
V mozku máme asi 86 miliard neuronů.
Jejich rozmístění je, jak vidíte, velmi nerovnoměrné.
Jejich distribuce úzce souvisí s tím, jakou vykonávají funkci.
A protože - jak jsem zmiňoval - teď umíme funkce mozku mapovat, můžeme je spojovat s jednotlivými buňkami.
Pojďme ještě hlouběji.
Prohlédněme si neurony.
Kromě těch 86 miliard neuronů můžete vidět i menší, podpůrné buňky, zvané astrocyty.
Nervy jako celek mají na starost přijímání signálů.
Zpracovávají je a ukládají.
Prostřednictvím synapsí je každý neuron vašeho mozku propojen až s 10 tisíci dalšími.
Každý neuron je přitom vysoce unikátní.
Jedinečnost jednotlivých neuronů, ale i celé mozkové neurální sítě vyplývá z fundamentálních vlastností jejich vnitřní biochemie.
Tohle jsou bílkoviny.
Kontrolují například, jak proudí ionty v kanálcích nebo jak se buňky nervové soustavy spojují.
Vlastně kontrolují veškerou činnost nervové soustavy.
Teď zaostříme ještě o úroveň dál. Všechny bílkoviny jsou zakódované našimi geny.
Každý máme 23 párů chromozomů.
Jeden od mámy, jeden od táty.
Chromozomy zahrnují asi 25 tisíc genů.
Jsou zakódované v DNA.
Funkce libovolné buňky, vyplývající z její biochemie, je dána tím, které z těch 25 tisíc genů jsou zapnuté a v jaké míře jsou zapnuté.
Náš projekt se snaží právě taková data zjišťovat. Zjišťovat, které geny z těch 25 tisíc jsou zapnuté.
Pochopitelně, že k tomu potřebujeme materiál v podobě mozků.
A tak vysíláme naše pomocníky. (Smích.)
Hledáme normální lidské mozky.
Obvykle takové hledání začíná návštěvou patologa, k němuž se vozí mrtvá těla.
Hledáme "normální" mozek.
Vybíráme ho podle řady kritérií.
Musí to být mozek normálního člověka ve věku 20-60 let, který umřel přirozenou smrtí a jeho mozek nebyl poškozen, netrpěl žádnou psychickou chorobou a nebral drogy - provádíme toxikologické vyšetření.
Na výběru mozku si tedy dáváme velmi záležet.
Navíc vybíráme mozky, u nichž můžeme odebrat tkáň (a dostat k tomu povolení) do 24 hodin od smrti.
Abychom získali údaje o genech, potřebujeme totiž získat RNA, a ta je velmi nestabilní, a tak si musíme pospíšit.
Ještě jedna poznámka na okraj: kvůli kritériím výběru a nutnosti mít povolení máme o dost víc mužských než ženských mozků.
Muži výrazně častěji umírají na vrcholu sil a jejich manželky nám dávají souhlas k odběru mnohem ochotněji, než když je to v opačném gardu.
(Smích.)
Po výběru mozku nejdříve uděláme takovýto snímek s pomocí magnetické rezonance:
MRI. Vznikne tak výchozí šablona, kam doplňujeme další data.
Snímky MRI jsou pro nás něco jako satelitní mapy.
Potom provedeme takzvanou DTI traktografii.
Ta v mozku zmapuje nervové dráhy.
Je to něco jako mapa vnitrostátních dálnic.
Pak mozek vyjmeme z lebky a nařežeme ho na centimetr silné plátky.
Mozky jsou hluboce zmražené, aby vydržely transport do Seattlu.
Pak je bereme po celých hemisférách a řežeme na přístroji s čepelí, vlastně je to takový kráječ masa.
Oddělenou tkáň pak položíme na mikroskopické sklíčko.
Pak do ní vpravíme barvivo a naskenujeme ji.
A odborníci na anatomii vyznačí základní anatomické oblasti, čímž vytvoří naši první mapu.
Je to něco jako mapa států, kde vidíte jasná ohraničení.
Potom můžeme mozek rozdělit na další kousky, které se vejdou do menšího kryostatu.
Zmražená tkáň se dál nařeže na plátky tlusté 20 mikronů, tedy jako dětský vlásek.
Vše je pořád zmražené.
Tady vidíte, že pracujeme i postaru, se štětečkem.
Potom vezmeme mikroskopické sklíčko a opatrně do něj tkáň vtiskneme.
Později na to bude roboticky aplikováno barvivo.
Takhle to pak naši anatomové podrobně vidí pod mikroskopem.
Jsou to soubory různě nahloučených a uspořádaných velkých i malých buněk.
Anatomové pak určí jednotlivé části a vznikne něco jako popisný atlas či propracovanější mapa.
S pomocí tohoto přístroje pak vědci zkoumají další části tkáně a provádějí mikrořezy s pomocí laseru.
To znamená, že technici podle instrukcí vyznačí určitou oblast, a potom ji vyřízne laser (ta modrá tečka na monitoru).
Tady vidíte, jak to probíhá v reálu na mikroskopickém sklíčku.
Vespod je nádobka, kam ta tkáň odpadne.
A my z té tkáně za použití běžné techniky dostaneme RNA.
Tu RNA označíme fluorescenční značkou a celé to potom vložíme na destičku zvanou "DNA čip".
Asi vám to připadá jako změť teček, ale jsou to vlastně jedinečné části lidského genomu, který jsme umístili na destičku.
Takových částí je tu asi 60 tisíc. My takto opakovaně zkoumáme různé geny celého genomu.
Provádíme takzvanou hybridizaci a získáváme něco jako jedinečný otisk prstu, kvantitativní obraz genů, jež jsou zapnuté.
A to děláme pořád dokola na všech zkoumaných mozcích.
Z každého z nich získáme přes tisíc vzorků.
Tady vidíte oblast zvanou hipokampus.
Podílí se na procesech učení a paměti.
Z celkové tisícovky vzorků jich je asi 70 právě odsud.
V každém vzorku je asi 50 tisíc "teček" čili dat. Z jednoho mozku máme tisíc vzorků.
Tudíž z každého mozku získáme zhruba 50 milionů dat.
Zatím jsme nasbírali data odpovídající dvěma mozkům.
Dali jsme to všechno dohromady a teď vám ukážu výslednou syntézu.
Vznikla vlastně ohromná databáze informací volně dostupných vědcům z celého světa.
Nemusí se nikam přihlašovat; můžou data hned čerpat a hledat, co je zajímá.
Tohle je tedy náš výstup.
Budete v něm poznávat, co už jsme si ukázali.
Tohle je výchozí šablona MRI.
S pomocí ovládání napravo si můžete mozek natáčet, přibližovat si ho nebo si prohlížet konkrétní struktury.
Hlavně však můžeme na tomto názorném anatomickém podkladu mapovat oblasti, v nichž je ten který gen zapnutý.
V těch červených oblastech je daný gen hojně zapnutý.
V zelených oblastech je daný gen naopak vypnutý.
Každý gen má takovýto "otisk prstu".
A těch otisků je v každém genomu 25 tisíc a my jsme je všechny zpřístupnili.
Co z těch "otisků" mohou vědci zjistit?
My sami to teprve zkoumáme.
Ale máme okruh základních problémů.
Skvělým příkladem jsou léky jako Prozac a Wellbutrin.
Jsou to hojně předepisovaná antidepresiva.
My sice zkoumáme geny, ale na základě genových instrukcí vznikají bílkoviny
- a na bílkoviny působí léky.
Léky se mohou vázat na bílkoviny a například je vypínat.
Pochopit, jak účinkují léky, znamená pochopit jejich žádoucí, ale i nežádoucí účinky na bílkoviny.
Vedlejší účinky jsou ovlivněné tím, kde jsou zapnuté určité geny.
A my to teď umíme zjišťovat. Navíc máme vzorky z více jedinců.
Můžeme vidět cokoli, co v mozku je.
Máme "otisk prstu" od každého genu.
Snadno tak zjistíme, jestli jsou například zapnuté určité geny v serotoninové oblasti, o které víme, že na ni působí Prozac.
Ale potom taky můžeme prozkoumat další oblasti, a pokud tam najdeme zapnuté tytéž geny, víme, že tam hrozí vedlejší účinky.
A můžeme dělat i další věci. Náš postup je založen na srovnávání "otisků prstů" v databázi. Můžeme tedy napříč celým genomem hledat bílkoviny s podobným "otiskem prstu".
Při vývoji léků si tak například můžete prohlédnout všechny bílkoviny, které má genom "na skladě", a optimalizovat léky, aby působily na co nejvhodnější cíle.
Většina z vás asi zná studie o genetické podmíněnosti v podobě novinových zpráv typu:
"Vědci právě objevili gen, který je zodpovědný za to či ono."
Takové studie jsou běžné a vznikají na základě rozborů celých genomů u velkých vzorků populace.
Vědci v nich hledají žhavé kandidáty na projevy zapříčiněné geny.
Tímhle postupem ale získáte pouze seznam genů, aniž víte, kde jsou ty geny zapnuté.
My jsme teď takovým výzkumníkům poskytli velmi důležitou možnost, aby získali povědomí o projevech genů.
Mohou zkoumat tzv. "společné cesty" [common pathways], což dříve nemohli.
Vy všichni tady jistě dobře víte, jak důležitá je individualita.
Všichni víme, že každý člověk má jinou genetickou výbavu a vede trochu jiný život.
Přesto platí, že naše genomy si jsou z více než 99 % podobné.
Geneticky jsme si velmi podobní.
A jak jsme zjistili, jsme si dost podobní i s ohledem na biochemii mozku.
Není to sice 99 %, ale střízlivá horní hranice může být asi 90 %, takže základ je vesměs stejný.
Jsou tu ovšem i odchylky; věci, co nepatří do průniku.
Jde o velmi zajímavé, ale nepatrné geny.
Tento poznatek stojí za to vypíchnout a pamatovat na něj. Ačkoli oslavujeme naši rozmanitost, jsme si docela podobní - i z pohledu našich mozků.
Jak ale vypadají rozdíly?
Tohle je příkladová studie, kde jsme po takových rozdílech pátrali, ale jsou jen drobné.
Zkoumali jsme, jak jsou geny zapnuté u jednotlivých typů buněk.
Tohle jsou dva geny vybrané jako příklad.
Gen RELN hraje roli při raném vývoji mozku.
Narušení genu DISC1 je spojováno se schizofrenií.
Tyhle vzorky nejsou od schizofreniků, ale vykazují určitou variabilitu.
Můžete proto vidět, že vzorky od dárců 1 a 4 mají na rozdíl od ostatních tyto geny zapnuté u specifické podmnožiny buněk.
To nám prozrazují ty temně fialové sraženiny.
Nevíme, zda je to dáno geneticky nebo okolnostmi vývoje.
Potřebovali bychom mnohem větší vzorek populace.
Na závěr lze tedy říci, že mozek je nesmírně složitý a pořád nám toho zbývá spoustu zjistit.
Naše databáze je mimořádně cenná.
Poskytuje vědcům určitá vodítka.
Musíme však analyzovat větší počet mozků.
Zatím jich máme jen pár.
Rozloučím se konstatováním, že nástroje máme, ale stále před námi leží neprobádaný kontinent.
Leží před nám neznámé teritorium.
Před složitostí mozku musíme mít respekt, ale zároveň se nezaleknout.
To je cesta k budoucnosti.
Děkuji.
Budu vám vyprávět příběh.
Jsem prvním rokem učitel biologie na střední škole a jsem hrozný nadšenec.
Jsem strašně nadšený, nořím se do příprav na hodiny, ale pomalu přicházím k děsivému zjištění, že si mí studenti z hodin možná nic neodnášejí.
Tohle se stalo jednoho dne: Zadal jsem třídě, aby si v učebnici přečetli kapitolu o mé nejoblíbenější látce v celé biologii: viry a jak útočí.
A hrozně jsem se těšil, jak spolu budeme toto téma probírat. Vejdu dovnitř a říkám:
"Může mi někdo, prosím, vysvětlit hlavní myšlenky a proč je toto téma tak úžasné?"
A je ticho.
Nakonec se mi má oblíbená studentka podívá přímo do očí a řekne:
"To čtení stálo za houby."
Pak to objasnila.
"Víte co, nemyslím tím, že bylo na nic.
Myslím tím, že jsem tomu nerozuměla ani slovo.
Je to nudné. Koho to zajímá? Stojí to za houby."
Po celé třídě se objevily souhlasné úsměvy, a já jsem si uvědomil, že všichni ostatní studenti jsou na tom stejně. Že si možná udělali poznámky nebo zapamatovali definice z učebnice, ale nikdo z nich skutečně nepochopil hlavní myšlenky.
Nikdo z nich mi nedokázal říct, proč je tohle téma tak skvělé, proč je to tak důležité.
Vůbec si nevím rady.
Nemám tušení, co teď.
Takže jediná věc, která mě napadá, je říct:
"Poslouchejte.
Budu vám vyprávět příběh.
Hlavními postavami příběhu jsou bakterie a viry.
Tihle hoši jsou více než milionkrát zvětšeni.
Skutečné bakterie a viry jsou tak malé, že je bez mikroskopu vidět nemůžeme, ale bakterie a viry byste mohli znát, protože nám způsobují nemoci.
Ale co spousta lidí neví, je, že viry mohou udělat zle i bakteriím."
Ten příběh, který jsem začal dětem vyprávět, začíná jako hororový příběh.
Byla jednou jedna malá veselá bakterie.
Moc k ní nepřilněte.
Možná vám plave v žaludku nebo někde v nějakém zkaženém jídle, a zničehonic jí najednou začne být špatně.
Možná snědla něco špatného k obědu. A pak to začne být opravdu strašné, protože se jí roztrhne stěna a uvidí vir, jak vyplouvá z jejích útrob.
A pak to začne být vážně hrozné, když celá praskne a z jejích útrob se vyplaví celá armáda virů.
Když - Ano, au je na místě! - Když tohle vidíte a jste bakterie, je to jako vaše nejhorší noční můra.
Ale když jste vir a vidíte tohle, zkřížíte ručičky a řeknete si,
"Válíme."
Protože nakazit tuhle bakterii dalo spoustu lstivé práce.
Muselo se stát následující.
Vir se přichytil na bakterii a nenápadně do ní vpravil svoji DNA.
Potom DNA viru vytvořila látku, která rozseká DNA bakterie na kousky.
A teď, když jsme se zbavili DNA bakterie,
DNA viru převezme nad buňkou kontrolu a nařídí jí začít vytvářet více virů.
DNA je totiž jako plánek, který říká živým věcem, co vytvořit.
Je to něco jako přijít do továrny na automobily a vyměnit jejich plánky za plánky na vraždící roboty.
Dělníci druhý den přijdou, dělají pořád svou práci, ale postupují podle odlišných instrukcí.
Takže nahrazením DNA bakterií za DNA virů přemění bakterie na továrnu pro výrobu virů - až do doby, než je tak naplněna viry, že praskne.
Ale to není jediný způsob, jak viry bakterie infikují.
Některé jsou o hodně lstivější.
Když tajný agent vir nakazí bakterii, udělá malou špionáž.
Takže, tenhle zahalený tajný agent vir vpravil svou DNA dovnitř buňky bakterie, a teď to přijde: Neudělá nic škodlivého - ne hned.
Místo toho potichounku vklouzne do DNA samotné bakterie a jen tam zůstane jako teroristická spící buňka čekající na instrukce.
Zajímavé na tom je, že odteď kdykoliv bude mít bakterie miminka, ta miminka budou v sobě také mít DNA viru.
Takže teď máme celou obrovskou rodinu bakterií naplněnou virovými spícími buňkami.
Žijí si šťastně pospolu, dokud nepřijde signál a - BUM! - všechna DNA virů vyskočí.
Převezme kontrolu na těmito buňkami, přemění je na továrny vyrábějící viry a všechny prasknou. Obrovská, rozvětvená rodina bakterií, celá umírá s viry řinoucími se z jejich střev. Viry vítězí nad bakteriemi.
Teď rozumíte tomu, jak mohou viry útočit na buňky.
Jsou dva způsoby: Tomu nalevo říkáme lytický cyklus, kdy jdou viry přímo dovnitř buňky a převezmou nad ní kontrolu.
[Napravo] je lyzogenní cyklus, který využívá tajné agenty viry.
Tohle není tak těžké, že ne?
A teď tomu všichni rozumíte.
Ale jestli jste na střední škole maturovali, můžu vám téměř zaručit, že už jste se s touto informací dříve setkali.
Ale vsadím se, že vám to bylo předkládáno tak, že vám to v paměti zrovna neutkvělo.
Tak proč, když se to mí studenti poprvé učili, to tak moc nenáviděli?
Nuže, byla tu spousta důvodů.
Především, zaručuju vám, že v jejich učebnicích nebyli tajní agenti viry ani hororové příběhy.
Víte, v komunikaci na poli vědy existuje posedlost vážností.
To mě ničí.
Nedělám si legraci.
Kdysi jsem pracoval pro nakladatele vzdělávácí literatury, a jako spisovateli mi vždy říkali, abych nikdy nepoužíval příběhy, humor ani poutavý jazyk, protože by pak na mou práci nebylo nahlíženo jako na "vážnou" a "vědeckou".
Protože Bůh zřejmě zakázal, aby se kdokoliv při studování vědy bavil.
Takže máme sice odvětví vědy, které se zabývá slizem a změnami barev.
Podívejte se na tohle.
A pak tu samozřejmě máme to, co musí mít každý dobrý vědec, exploze!
Ale když se učebnice zdá moc zábavná, je tak nějak nevědecká.
Dalším problémem bylo, že jazyk v jejich učebnicích byl skutečně nesrozumitelný.
Pokud bychom chtěli shrnout příběh, který jsem vám vyprávěl, mohli bychom začít něčím jako:
"Tyto viry vytvářejí kopie sebe samých vpravením své DNA do bakterie."
Způsob, jakým to bylo znázorněno v učebnici, vypadal takto:
"Replikace bakteriofágu je iniciována prostřednictvím introdukce virové nukleové kyseliny do bakterie."
To je skvělé, perfektní pro 13leté dítě.
Jenomže problém je v tom, že ve vědeckém vzdělávání existuje spousta lidí, kteří by se na to podívali a řekli, že není možné dát tohle studentům, protože to obsahuje jazyk, který není tak úplně přesný.
Například jsem vám řekl, že viry obsahují DNA.
Jenže velmi malý zlomek z nich ne.
Místo toho mají něco, čemu se říká RNA.
Profesionální vědecký spisovatel by to zakroužkoval a řekl:
"To musí pryč.
Musíme to změnit na něco mnohem odbornějšího."
A tým profesionálních vědeckých korektorů by při procházení tohoto opravdu jednoduchého vysvětlení našel nedostatek téměř na každém slově, které jsem použil, a změnil by vše, co nebylo dostatečně vážné, a musel by změnit všechno, co nebylo 100% perfektní.
Pak by to bylo přesné, ale bylo by to zcela nepochopitelné.
To je děsivé.
Víte, stále mluvím o této myšlence vyprávění příběhů, a přitom si vědecká komunikace vzala za svou myšlenku, kterou já nazývám "tyranie preciznosti", kde nemůžete prostě vyprávět příběh.
Je to jako kdyby se věda stala tím děsným vypravěčem, kterého všichni známe, který popisuje detaily, co nikoho nezajímají, jako:
"Potkala jsem tuhle na obědě kamarádku a měla na sobě fakt ošklivé džíny.
Teda... nebyly to úplně džíny, spíš něco jako legíny, ale spíš... myslím, že to je spíš něco jako takové ty hodně úzké kalhoty, ale myslím si..." a vy na to jen:
"Proboha. Kde je pointa?"
Nebo ještě hůř. Vědecké vzdělání se stává tím týpkem, co neustále říká:
"Vlastně."
Znáte to, chcete říct něco jako:
"Hej, kámo, museli jsme vstát uprostřed noci a jet snad sto mil v naprosté tmě."
A ten týpek na to:
"Vlastně to bylo 87,3 mil."
A vám se chce říct:
"Vlastně, sklapni!
Jen se snažím vyprávět příběh."
Protože dobré vyprávění je především o emocionálním propojení.
Musíme přesvědčit posluchačstvo, že na tom, co říkáme, záleží.
Ale stejně tak důležité je vědět, které detaily bychom měli vypustit, aby i přesto byla hlavní myšlenka pochopena.
Připomíná mi to, co řekl architekt Mies van der Rohe.
Řekl přibližně to, že občas musíte lhát, abyste řekli pravdu.
Myslím si, že tento postoj je zejména důležitý ve vědeckém vzdělávání.
Nakonec bych chtěl říct, že bývám často zklamán tím, že si lidé myslí, že obhajuji zjednodušení vědy.
To není vůbec pravda.
V současnosti jsem doktorandem na Massachusettském technickém institutu a zcela rozumím důležitosti detailní, konkrétní vědecké komunikace mezi odborníky, ale ne, když se snažíme vyučovat 13leté děti.
Když si mladý student bude myslet, že všechny viry mají DNA, tak to jeho šance na úspěch ve vědě nezničí.
Ale když mladý student nebude ve vědě rozumět ničemu a naučí se ji nenávidět, protože to všechno zní jako toto, tak to jeho šance na úspěch zničí.
To musí přestat. Přeji si, aby změna mohla přijít od institucí nahoře, které tento problém trvale udržují. A já je prosím, já je snažně prosím, aby s tím přestali.
Ale myslím, že je to nepravděpodobné.
Naštěstí máme zdroje jako je internet, kde můžeme tyto instituce obejít odzdola nahoru.
Neustále roste počet online zdrojů, které jsou určeny k vysvětlování vědy jednoduchým, srozumitelným způsobem.
Sním o stránce na způsob Wikipedie, která by vysvětlila jakýkoliv vědecký pojem, který si jen můžete představit, v jednoduchém jazyce, kterému bude každý středoškolák rozumět.
Já sám trávím většinu svého volného času vytvářením vědeckých videí, které dávám na YouTube.
Vysvětluji chemickou rovnováhu pomocí analogií s trapným tancováním na druhém stupni, a vykládám látku o palivových článcích příběhy o chlapcích a děvčatech na letním táboře.
Ve zpětné vazbě, kterou dostávám, jsou občas pravopisné i gramatické chyby, ale i tak je to velmi uznalé, velmi vděčné, takže vím, že tohle je ta správná cesta, kterou bychom měli předávat vědu.
Stále ale ještě zbývá spousta práce, a jestli jste jakkoliv zapojeni do vědy, naléhám na vás, abyste se přidali.
Popadněte kameru, začněte psát blog, cokoliv, ale vynechte vážnost, vynechte žargon.
Rozesmějte mě.
Zaujměte mě.
Vynechte ty otravné detaily, které nikoho nezajímají, a jděte rovnou k pointě.
Jak byste měli začít?
Zkuste říct: "Poslouchejte.
Budu vám vyprávět příběh."
Děkuji vám.
(Potlesk)
Jako výzkumníci, to, co často děláme, je využití velkých vynálezů abychom získali schopnosti nebo určité cíle.
A to je základ pro pokrok ve vědě, nebo zjištění, co si můžeme dovolit.
Ale to nějak vytváří nešťastnou situaci kdy se malý, malý střípek světa může podílet v tomto průzkumu nebo může získat navíc z technologií.
A co mě motivuje, a co mě opravdu vzrušuje při výzkumu, je když vidím snadnou příležitost drasticky změnit strukturu a zpřístupnit technologie většímu procentu lidí.
Teď vám ukážu dvě videa, která vzbudila docela pozornost, a myslím si, že jsou dobrým příkladem.
Využívají ovladače Nintendo Wii.
Pro ty, kteří toto zařízení neznají, je to herní ovladač asi za 40 dolarů.
Je hlavně známý díký snímačům pohybu: můžete švihnout tenisovou pálkou nebo odpálit baseballový míč.
Ale to, co mě zajímá více, je fakt, že na špičce každého ovladače je relativně výkonná infra-červená kamera.
Ukážu vám dvě dema, abyste pochopili, proč je to užitečné.
Takže tady mám počítač s projektorem, na tom je položen Wii ovladač.
Pokud chodíte do školy, která nemá moc peněz, což je hodně škol, nebo pokud jste v kanceláři a chcete používat interaktivní tabule, které normálně stojí 2-3 tisíce dolarů.
Takže teď vám ukážu způsob, jak si takovou tabuli vytvořit.
Teď budeme potřebovat jeden přístroj, toto infra-červené pero.
To si můžete vyrobit tak za 5 dolarů když navštívíte Radio Shack.
Má baterku, tlačítko a infra-červenou ledku a zapíná se to -- nemůžete to vidět -- ale zapíná se to tlačítkem.
Takže když nyní zapnu tento software kamera přijímá infra-červenou tečku, a tak můžu zesynchronizovat pixely kamery s pixely projektoru. A teď je to stejné jako povrch tabule.
(potlesk)
Takže asi za 50 dolarů si můžete vytvořit vlastní tabuli.
Tohle je Adobe Photoshop.
(Potlesk)
Děkuji.
(Smích)
A teď vám ukážu software, který jsem si dal na stránky a nechal uživatele zdarma stáhnout.
Za 3 měsíce, co je projekt zveřejněn, byl software stažen půl milionem lidí.
Takže učitelé a studenti celého světa už tohle používají.
(potlesk)
Za 50 dolarů to dělá opravdu hodně věcí, ale má to i své limity a chyby.
Ale nakonec získáte 80 % výkonnosti za 1 % z normální ceny.
Další zajímavostí je, že kamera zachytí více teček takže to funguje jako multi-dotyková interaktivní tabule.
(Potlesk)
A jako další demo mám tento Wii ovladač, který je vedle televize.
Tak, že míří pryč od displeje, raději než k displeji.
A důvod, proč je to tak zajímavé, je ten, že když si nasadíte ochranné brýle, které mají na sobě 2 infra-červené tečky, tyto tečky vám zajistí, že počítač bude schopen lokalizovat pozici vaší hlavy.
Proč je to zajímavé, je to, že mám spuštěnou aplikaci na monitoru počítače, která má 3D obraz s plujícími body uvnitř. Můžete vidět, že to vypadá jako 3D prostor, vidíte něco jako videohru, vypadá to docela jako 3D, ale nejdůležitější je, že obraz je pěkně placatý a ohraničen povrchem obrazovky.
Ale když zapneme snímače pohybu hlavy, počítač změní obrázek na ploše obrazovky a bude takto odpovídat pohybům hlavy.
Takže si to vyzkoušíme.
(Smích) (Potlesk)
Takže tohle bylo docela šokující pro náš výzkum.
(Smích)
Protože tohle je asi dalších 10 dolarů navíc, pokud už vlastníte Nintendo Wii.
Takže se už těším na nějaké hry, dokonce Louis Castle, to je ten dole, minulý týden oznámil, že velmi známá firma Electronic Arts chystá hru s velikonočním motivem, který podporuje toto zařízení.
A to uběhlo necelých 5 měsíců, co se můj prototyp uvedl na trh.
(Potlesk)
Děkuji vám.
Ale co mě hlavně zaujalo, víc než tyto dva produkty, je to, jak na to lidé došli.
YouTube změnilo a zrychlilo způsob, jakým každý jedinec může sdílet svoji myšlenku s celým světem.
Víte, zrovna pracuji v laboratoři na video kameře a během týdne to zhlédlo milion lidí a opravdu, během pár dní učitelé, studenti a inženýři celého světa vkládali na YouTube svá vlastní videa využívající kopie mého systému.
Doufám, že toto uvidíme v budoucnu, a také doufám, že online distribuce videí bude přijata výzkumnou komunitou.
Mnohokrát děkuji.
(Potlesk)
Proč nemůžeme vyřešit tyto probémy?
Víme, které to jsou.
Pokaždé nás něco zastaví.
Proč?
Pamatuju si na 15. březen 2000.
Ledovec B15 se odlomil od Rossovy ledové stěny.
V novinách se psalo
"bylo to součástí normálního procesu."
Kousek dále v tomto článku se psalo "ztráta, jenž by normálně trvala 50-100 let, aby se znovu obnovila"
To samé slovo, "normální," mělo dva rozdílné, skoro až opačné významy.
Pokud bychom šli směrem k ledovci B15, a když vyjdeme dnes, narazíme na něco, co je 300 metrů vysoké, 120 km dlouhé, 27 km široké a bude to vážit 2 giga tuny.
Pardon, ale na tomhle není nic normálního.
A přesto, myslím, že to je ten náš pohled jako lidí se dívat na náš svět skrz "normální" objektiv, a to je jeden z důvodů, jenž nám zabraňuje přijít na reálná řešení.
Za pouhých 90 dní po tomto se objevil nepochybně největší objev minulého století.
Byla to posloupnost prvního lidského genomu.
To je kód, který je v každé z našich 50 trilionů buňek, které nás dělají tím, čím jsme.
A pokud vezmeme pouze jedinou buňku a její kód rozvineme, bude to metr dlouhé a 2 nanometry tlusté.
2 nanometry je 20 atomů v šířce.
A tak jsem si řekl, co když odpověď na některé z našich největších problémů může být nalezena na těch nejmenších místech, kde rozdíl mezi tím, co je cenné a co bezcenné, je pouze o přídání či odebrání pár atomů?
A co kdybychom mohli získat dokonalou kontrolu nad podstatou energie, nad elektronem.
A tak jsem se vydal okolo světa a hledal jsem nejlepší a nejchytřejší vědce k nalezení na univerzitách, jejichž společné poznatky mají šanci nás tam dostat, a tak jsme vytvořili společnost postavenou na jejich výjimečných myšlenkách.
O šest a půl roku později sto osmdesát vědců dělalo úžasné pokroky v laboratoři. A dneska vám ukážu tři takové, jenž nám umožní přestat spalovat naši planetu, a namísto toho generovat veškerou energii, kterou potřebujeme tam, kde jsme, a to čistě, bezpečně a levně.
Představte si místo, kde trávíme většinu našeho času.
Neuvěřitelné množství energie na nás proudí ze Slunce.
To světlo proudící do místnosti máme rádi, ale co uprostřed léta, všechno to horko proudící do místnosti, kterou se snažíme uchovat chladnou.
V zimě se děje naprostý opak tohoto.
Snažíme se vytopit prostor, ve kterém jsme, a teplo se snaží dostat skrz okna ven .
Nebylo by opravdu skvělé, kdyby to okno umělo odrazit teplo zpět do místosti, když to potřebujeme nebo odrazit ho pryč dříve, než projde skrz?
Jeden z materiálů, který to dokáže, je neuvěřitelný materiál, uhlík, který změnil svoji podobu během této neuvěřitelně krásné reakce, kde grafit je vystřelen výpary, a když se tyto výpary uhlíku kondenzují, kondenzují zpět do jiné podoby: zamotané pletivo.
Ale toto uhlíkové pletivo, nazývané uhlíková nanotrubička, je stotisíckrát menší než šířka jednoho vašeho vlasu.
Je tisíckrát vodivější než měď.
Jak je to možné?
Jedna z věcí zajímává na práci v nanosvětě je, že věci vypadají a chovají se jinak.
Uhlík si představíte jako černý.
Uhlík v nanorozměru je ale průhledný a ohebný.
A když je v tomto stavu, pokud ho zkombinuji s polymerem a připevním ho k vašemu oknu, pokud je zabarvený, bude odrážet všechno teplo a světlo a když je odbarvený propustí všechno světlo a teplo skrz a nebo různé kombinace mezi oběma.
Aby změnil svoji podobu, potřebuje 2 volty po dobu 2 milisekund.
Jakmile změníte jeho podobu, zůstane v ní dokud ji opět nezměníte.
Během naší práce na tomto neuvěřitelném poznatku na University of Florida, bylo nám řečeno, aby jsme šli o chodbu dál, navštívit dalšího vědce, který pracoval na docela úžasné věci.
Představte si, kdybychom se nemuseli spoléhat na umělé osvětlení když v noci někam jdeme.
Ale my potřebujeme vidět, že jo?
Tohle vám to umožní.
Je to nanomateriál, dva nanomateriály, detektor a zobrazovač.
Celková šířka tohoto je 600 krát menší než šířka desetinného místa.
Vezme si všechno infračervené záření dostupné v noci, převede ho na elektron mezi dvěma malými vrstvami filmu a dovoluje zobrazení obrazu, který pak lze vidět při pohledu naskrz.
Teď vám TEDstrům ukážu, úplně poprvé, jak to funguje.
Prvně vám ukážu průhlednost.
Průhlednost je důležitá.
Je to vrstva filmu, přes kterou lze vidět.
A poté vypnu všechna světla.
A můžete vidět, díky malinkému filmu, neuvěřitelnou čistotu.
Během naší práce na tomto se nám rozsvítilo: tohle si bere infračervené záření, vlnové délky a mění to na elektrony.
Co se stane, když to zkombinujeme s tímto?
Najednou jste přeměnili energii v elektron na umělém povrchu, který můžete připevnit na vaše okno.
Ale protože je to ohebné, může to být na jakémkoliv povrchu.
Elektrárna zítřka je žádná elektrárna.
Mluvili jsme o výrobě a spotřebě.
Teď chceme mluvit o ukládání energie a, bohužel, ta nejlepší věc, kterou teď máme, je něco vyvinutého ve Francii před 150 lety známé jako olověný akumulátor.
Vztaženo na dolar za to, co je uloženo, je to jednoduše to nejlepší.
S vědomím, že si nedáme padesát takovýchto baterií do sklepa abychom skladovali energii, jsme se vydali na University of Texas v Dallasu a dali jsme jim tento diagram.
Bylo to vlastně v malé restauraci vedle letiště Fort Worth v Dallasu.
Řekli jsme,"Můžete toto postavit?"
A tito vědci, namísto, aby se nám smáli, řekli, "Jasně!"
A, co postavili, byl eBox. eBox testuje nové nanomateriály k ukládání elektronů venku, držet je, dokud je nepotřebujete, a pak je uvolnit a předat dále.
Schopnost tohle udělat znamená, že můžu vyrábět energii čistě, efektivně a levně tam, kde jsem.
Je to moje energie.
A když ji nepotřebuji, můžu ji převést zpět na okno, změnit na světelný paprsek a vyslat ho na viditelnou vzdálenost k vám.
A na uskutečnění tohoto nepotřebuji mezi námi elektrické vedení.
Vedení zítřka je žádné vedení a energie, čistá, výkonná energie bude jednoho dne zdarma.
Pokud se tohle povede, získáme poslední dílek skládačky, což je voda.
Každý potřebujeme denně 8 sklenic tohoto, protože jsme lidé.
Pokud nám dojde voda, a v některých částech světa už se tak děje, a brzy dojde i v dalších částech světa, budeme muset získat vodu z moře, a pro to budeme potřebovat odsolovací zařízení.
Na to budeme potřebovat 19 trilionů dolarů.
Tyto zařízení také spotřebují neuvěřitelné množství energie.
Ve skutečnosti to vyžaduje dvojnásobek světových zásob ropy ke zprovoznění pump, jenž vyrábějí vodu.
Tohle se prostě nestane.
Ale ve světě, kde je energie osvobozena a je přenositelná jenoduše a levně, můžeme vzít jakkoukoliv vodu, kdekoliv jsme, a přeměnit ji na vodu, kterou potřebujeme.
Jsem rád, že pracuji s opravdu skvělými a laskavými vědci, kteří nejsou laskavější než mnoho lidí na světě, ale mají kouzelný pohled na svět.
A jsem rád, že vidím produkty jejich práce vycházet z laboratoře do reálného světa.
Bylo to před velmi dlouhou dobou.
Před 18 lety jsem v novinách viděl fotografii.
Byla pořízena Kevinem Carterem, který odjel do Sudánu, aby zdokumentoval tamní hladomor.
Nosím tuto fotografii se sebou od té doby každý den.
Je to obrázek malé dívky umírající žízní.
Jakkoliv se na to podíváme, tohle je špatně.
Je to velmi špatně.
Můžeme být lepší než toto.
Měli bychom být lepší než toto.
A pokaždé, když se bavím s někým, kdo říká,
"Víš co, ty děláš na něčem, co je příliš složité.
Nikdy se to nestane.
Nemáš na to dost peněz.
Nemáš dostatek času.
Jsou mnohem zajímavější věci hned za rohem,"
Ja odpovím, "Zkus to říct jí."
Tohle si řeknu v duchu.
Jim řeknu jen
"děkuji," a jdu o člověka dál.
To je důvod, proč musíme vyřešit naše problémy a vím odpověď na to, jak budeme schopni získat dokonalou kontrolu nad stavebním kamenem přírody, nad věcmi života: jednoduchý elektron.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V předchozím videu jsme se naučili, že existuje třída proměnných hvězd zvaných cefeidy.
A tyto super obří hvězdy jsou 30 000krát jasnější než naše Slunce a jejich hmotnost přesahuje 20 Sluncí.
A na cefeidách je úžasné, že díky jejich ohromným rozměrům a jasnosti je můžete vidět na obrovskou vzdálenost.
Ale ještě úžasnější na nich je, že jsou proměnné, že pulzují.
A díky závislosti mezi pulzacemi a okamžitým zářivým výkonem dokážete, v případě, že v nějaké vzdálené galaxii uvidíte cefeidu, určit, jaká je její skutečná zářivost, skoro jako byste byli u té hvězdy.
Protože její periodu pulzace můžeme pozorovat.
A když tedy znáte skutečnou zářivost, a zjevně také znáte zdánlivou zářivost, tak víte, jak moc skutečná zářivost poklesla.
A čím víc poklesla vůči skutečné hodnotě, tak tím vzdálenější od nás hvězda je.
Tohle je její význam.
Chci se v tomto videu pokusit vysvětlit, proč se cefeidy mění, proč pulzují.
K tomu se potřebujeme zamyslet nad jednou a dvakrát ionizovaným heliem.
Připomeňme si helium.
Takže neutrální helium...
Nakreslím neutrální helium.
Neutrální helium má dva protony.
Má dva protony, dva neutrony a dva elektrony.
Samozřejmě tento nákres není ve správném měřítku.
Čili tohle je neutrální helium.
Když chcete jednou ionizovat helium, tak vyrazíte jeden z těchhle elektronů.
Takové procesy se dějí uvnitř hvězd.
Když máte k dispozici dost tepla, tak je ionizace snadná.
Takže jednou ionizované helium vypadá asi takhle.
Bude mít stejné jádro, dva protony, dva neutrony, jeden z těchto elektronů je vyražen ven, takže teď už zbývá jediný.
A celkový náboj máte kladný.
Takže zde to nakreslím jinou barvou. Tohle helium má teď náboj.
Mohli bychom psát +1, ale bude stačit jen plus, což v podstatě znamená kladný náboj o velikosti jedna.
Pokud je prostředí dostatečně horké, tak může helium ionizovat dvakrát.
A dvakrát ionizované helium má vyražené oba elektrony.
Zbude nám jen samotné jádro helia.
Tohle tady je dvakrát ionizované helium.
A právě jsme řekli, že aby tohle proběhlo, tak potřebujete velmi horké prostředí.
Takže prostředí musí byt velmi horké, aby byly vyraženy oba dva.
Tenhle elektron se nechce odtrhnout.
Chci říct, že vzít elektron něčemu s kladným nábojem je náročné.
Takže potřebujeme opravdu velmi vysoký tlak a teplotu.
Tohle je chladnější.
Ve skutečnosti je to celé relativní. Mluvíme totiž o vnitřku hvězd.
Takže tohle je teplejší část hvězdy, zatímco tohle je chladnější část hvězdy. I tak je to stále velmi horké prostředí vzhledem k naší každodenní zkušenosti.
Dvakrát ionizované helium má také větší neprůhlednost.
To znamená, že nedovoluje světlu procházet skrz, že světlo absorbuje.
Je více neprůhledné. Absorbuje světlo.
Neboli absorbuje energii záření, a ta činí prostředí ještě teplejším.
Takže na to mysleme.
Jednou ionizované helium je průhlednější. Tohle je průhlednější.
Dovoluje světlu procházet skrz, takže se procházejícími nebo okolními fotony tolik nezahřívá.
Dovoluje jim projít.
Tady budou fotony skutečně zahřívat iont.
Teď se zamysleme nad tím, jak může tenhle proces způsobit pulzaci cefeid.
Za předpokladu, že cefeidy disponují dostatečně velkým množstvím těchto iontů, si můžeme představit, že když je cefeida v útlumu... Nakresleme si cefeidu se ztlumenou zářivostí.
Nakreslím ji bledou barvou. Takže tohle je cefeida se ztlumenou zářivostí.
Tohle je tedy ztlumený stav hvězdy, která obsahuje velké množství dvakrát ionizovaného helia, přinejmenším v povrchových vrstvách.
Dvakrát ionizované helium.
A tohle spoustě světla neumožňuje projít.
Takže tohle je v pulzaci cefeidy obdobím útlumu.
Jelikož je dvakrát ionizované helium neprůhledné a absorbuje světlo, zahřívá se.
A kvůli tomuto zahřívání se začne hvězda rozpínat.
Takže protože je prostředí zahříváno, tak stane se energetičtějším a hvězda se vlastně rozpíná.
Hvězda se rozpíná.
Co se stane, když se hvězda kvůli dvakrát ionizovanému heliu nafoukne?
Čím jste dále od jádra hvězdy, tím je prostředí chladnější.
Takže toto se rozepjalo, protože to bylo zahříváno.
Ale pak se, právě kvůli roztažení, vnější vrstvy hvězdy ochladily.
A když jsou chladnější, tak helium už nemůže být dvakrát ionizované.
Každý atom helia teď může z plazmatu přijmout jeden elektron, aby se stal jednou ionizovaným heliem.
Takže teď máme jednou ionizované helium.
Máme jednou ionizované helium.
A nyní se hvězda stane průhlednější, umožní průchod většího množství světla.
Takže tohle je jasnější období pulzace.
Hvězdná atmosféra propouští více světla, takže hvězda je teď jasná.
Ale co se teď stane?
Jelikož světlo již není tolik absorbováno heliem, jako když bylo helium dvakrát ionizované, nyní propouští většinu světla, nebo alespoň mnohem víc světla, takže už se nebude tolik zahřívat. A tak už nebude mít dostatek kinetické energie, aby udržela rozpínání, a tak se smrští zpátky do hvězdy.
A tak se toto ochladí a znova smrští.
A když se to znova smrští, tak co se stane dál?
Když se toto smrští, když se tyto atomy helia dostanou blíže k centru hvězdy, tak se budou opět zahřívat, neboť teď jsou blíže u jádra.
A když se zahřejí, tak se stanou se dvakrát ionizovanými.
Takže máme zase dvakrát ionizované helium.
A pak se cyklus opakuje: prostředí je nyní neprůhledné, absorbuje více energie, to způsobí, že bude mít více kinetické energie, aby se rozepjalo.
Jakmile se rozpíná, tak se opět ochlazuje, zprůhlední a zjasní.
Takže tohle je nejlepší současný teoretický popis toho, proč jsou cefeidy proměnné.
Jde o dvakrát ionizované helium vs. jednou ionizované helium v horní vrstvě hvězdy.
Ahoj, jmenuji se John Green.
Tohle je Crash Course World History a dnes to tu budeme mít tak trošku zamotané, protože budeme mluvit o revoluci a nezávislosti Latinské Ameriky.
Je to trochu nepřehledné, protože Latinská Amerika je za prvé veliká, za druhé velmi rozmanitá, za třetí nám to Napoleon celé zkomplikoval a za čtvrté, jak jsme viděli v minulosti, někdy se ukáže, že revoluce nebyly až tak revoluční.
Vezměme si za příklad tým New England Revolution, kteří si místo snahy o vytvoření nového a lepšího vedení jen tak kopou do míče, jako to dělají všechny ostatní fotbalové týmy.
(hudba)
Před získáním nezávislosti byla společnost v Latinské Americe charakterizována třemi institucemi, které ovládaly obyvatele.
První byl španělský vládce, pokud jste byli Brazilci, tak portugalský vládce.
Co se týče Španělska, úkolem kolonií bylo vytvářet koruně příjmy ve formě 20% daně ze všeho.
Říkalo se tomu královská pětina.
Státní správa byla všudypřítomná a vcelku efektivní, což bylo pro výběr královské pětiny nutné.
Potom tu máme katolickou církev.
Církev měla na běžný život obyvatel ještě větší vliv, než královské úřady.
Církev řídila dokonce i čas.
Kostelní zvony vyzváněly čas a nařizovaly sedmidenní pracovní týden, aby lidé mohli chodit v neděli do kostela.
A nakonec tu byl patriarchát.
V Latinské Americe, jako ve většině světa, měli manželé úplnou kontrolu nad svými ženami a všechny další nebo předmanželské aférky byly přísně trestány.
Tím myslím, pokud měly ty zakázané aférky ženy.
Muži si prakticky mohli dělat, co chtěli.
Šlo hlavně o majetková práva, protože nemanželské děti mohly zdědit majetek po svých otcích, ale oficiálně jim šlo o ... no, čistotu.
Abyste pochopili, jaký byl patriarchát v Latinské Americe, mrkneme se na Sor Juana Ines de la Cruz, jejíž jméno ještě vlastně zkracuji.
Jako zázračné dítě, které mluvilo před svými šestnáctinami pěti jazyky, se chtěla de la Cruz převléct za muže, aby mohla jít na univerzitu, ale zakázali jí to.
I tak psala hry a poezii, studovala matematiku a přírodní vědy, a za to, že byla jedním hlavních mozků 17. století, byla hodně napadána a nakonec donucena vzdát se své práce a prodat všech svých 4 000 knih.
To je škoda, protože měla bystrou mysl. Jednou napsala, že Aristoteles by toho více napsal, kdyby někdy vařil.
A pár dalších věcí.
Latinská Amerika byla dříve světová jednička, co se týče rozmanitosti a mísení kultur.
Nová a vymezená latinskoamerická kultura vznikla za prvé z bělochů ze Španělska - peninsulares, za druhé z amerických bělochů - Kreolů, za třetí z indiánů, a za čtvrté z afrických otroků.
Toto mísení kultur uvidíme nejlépe, když se podíváme na vliv indiánů a Afričanů na křesťanství.
Panně Marii Guadalupské říkali indiáni stále Tonatzine, domorodá bohyně země, a hojnost krve v mexické ikonografii připomíná krvavé rituály Aztéků.
Mísení kultur prostupovalo život Latinské Ameriky od jídla, přes světskou hudbu až po módu.
Souvisí s tím i vysoká rasová rozmanitost Latinské Ameriky a rigidní sociální hierarchie.
Existovaly čtyři základní rasové kategorie: bílí, černí, mestici (míšenci bělochů a amerických indiánů) a mulati (míšenci bělochů a černochů).
Toto slovo se snažíme nepoužívat, jelikož vyznívá urážlivě, ale oni ho používali.
Od 16. století byla Latinská Amerika rasově velmi rozmanitá a existovaly neustálé snahy obyvatele zaškatulkovat a rozdělit do kast.
Některé můžete vidět na malbách, které kasty znázorňují (casta paintings) a jejichž úkolem bylo podivným a osvíceným způsobem stanovit všemožné rasové kombinace, ale tak samozřejmě rasy nefungují, jak dokazuje to, že úspěšní lidé z nižších kast se mohli se "svolením božím" stát "legálně bílými",
Na počátku 19. století, v předvečer hnutí Latinské Ameriky za nezávislost, byla asi čtvrtina obyvatelstva smíšené rasy.
Tak, pusťme se do revolucí.
Jak to zorganizujeme, Stane?
Začneme s nejúspěšnější zemí Latinské Ameriky, co se týče kvality fotbalového týmu.
Takže Brazílie, říkal, když na něj pískaly tisíce Argentinců, je jiná, protože jí nevládlo Španělsko, ale Portugalsko.
Jako spousta revolucí v Latinské Americe byla tato vcelku konzervativní.
Kreolové si chtěli udržet svá privilegia, zároveň si osvobodit od peninsulares a v revoluci také, jako ve většině latinskoamerických revoluci, hrál roli Napoleon.
Zatracený Napoleone, ty vlezeš všude.
Stojí za mnou, že?
(křik)
Když Napoleon převzal v roce 1807 moc v Portugalsku, celá portugalská královská rodina a jejich dvůr zdrhly do Brazílie.
Ukázalo se, že se jim Brazílie líbí.
Jan VI. Portugalský Brazílii tak miloval.
Mimochodem, myslíte, že JWoww si dala přezdívku podle Jana VI. Portugalského?
Že by měla takové historické cítění?
Myslím, že jo.
Králi Janovi se život v Riu tak líbil, že i když byl Napoleon v bitvě u Waterloo poražen, zůstal v Brazílii.
Kolem roku 1820 Portugalci v Portugalsku říkali:
"Hele, možná by ses měl vrátit, a, no, však víš, vládnout nám, králi Portugalska."
V roce 1821 se neochotně vrátil do Lisabonu, a opustil tak svého syna, prince Pedro.
Mezitím se brazilští Kreolové shromažďovali okolo myšlenky, že jsou kulturně jiní, než Portugalci a nakonec vytvořili Brazilian party.
Stane, ne party jako párty, no tak.
Party jako politickou stranu.
Brazilská strana za nezávislost.
V roce 1822 přesvědčili prince Pedra v nudném, starém Portugalsku, aby se stal králem Pedrem ve svůdné, velké Brazílii.
Takže Pedro prohlásil Brazílii za nezávislou konstituční monarchii a sebe za krále.
Výsledkem bylo, že Brazílie dosáhla nezávislosti bez krveprolití a udržela si svou sociální hierarchii, kde jsou na vrcholu majitelé plantáží, což vysvětluje, proč Brazílie jako poslední západní země na světě zrušila otroctví. Úplně ho zakázala v roce 1888.
I když Napoleon zrovna nenutil Portugalce uprchnout do úžasné nové vlasti, i tak se pořád motal okolo Latinské Ameriky.
Vejděme do myšlenkové bubliny.
Hnutí Latinské Ameriky za nezávislost nezačíná Brazílií, ale Mexikem, když Napoleon umístil svého bratra v roce 1808 na španělský trůn.
Napoleon chtěl zavést liberální principy Francouzské revoluce, což rozhněvalo vládnoucí elitu peninsulares v tehdejším Novém Španělsku.
Byli aristokraté a chtěli se vrátit ke staré, dobré, božské, pravé monarchii se silnou církví.
Mexičtí Kreolové, kteří se snažili vymyslet, jak zvýšit svou moc na úkor peninsulares, v tom spatřili příležitost.
Vyjádřili věrnost novému králi, který byl Francouz, i když byl králem Španělska.
Říkal jsem vám, že to je složité.
Potom začalo masivní selské povstání, vedené knězem-odpadlíkem, jmenoval se Padre Hidalgo, a podporované Kreoly, protože bylo namířené proti peninsulares, i když oni nebyli ve skutečnosti ti, kdo podporoval Španělsko.
Ještě víc to zkomplikoval fakt, že rolníkům-mesticům, kterým velel Hidalgo, připadalo, že Kreolové a peninsulares vypadají a chovají se úplně stejně.
Všichni byli bílí a panovační, takže sedláci často napadali Kreoly, kteří byli vlastně na jejich straně ve snaze svrhnout vládnoucí peninsulares.
I když se povstání účastnily desítky tisíc sedláků, tak to první povstání vyšumělo. Ale druhé povstání, které vedl další kněz, otec Morelos, bylo daleko více revoluční.
V roce 1813 vyhlásil nezávislost a vzpoura pokračovala až do jeho smrti v roce 1815.
Jelikož byl mestic, Kreolové ho moc nepodporovali, takže revoluční zápal začal v Mexiku polevovat, a to až do roku 1820, kdy se ve Španělsku, kterému teď vládli spíše Španělé, než francouzský král, odehrála skutečná liberální revoluce s novou ústavou, která omezovala sílu církve.
Díky, myšlenková bublino.
V návaznosti na osvobozenecké hnutí Španělska přešly elity Mexika, které předtím podporovalo Španělsko, na druhou stranu a spojily se s Kreoly v naději, že si tím nějak udrží svá privilegia.
Se společnou snahou o nezávislost to šlo velmi dobře.
Generál Kreolů Iturbide a povstalecký velitel mesticů Guerrero spojili své síly a získali nezávislost.
Většina peninsulares se vrátila do Španělska.
Iturbide, bělejší z těch dvou generálů, se v roce 1822 stal králem Mexika.
Vzpomeňte si, tohle byla prakticky revoluce proti zastupitelské vládě, ale nevyšlo to. Do roka byl sesazen armádou a byla vyhlášena republika.
Suverenita lidu byla vcelku vítězná, ale bez výhod pro sedláky, kteří nezávislost v podstatě umožnili.
Toto spojení mezi konzervativními vlastníky půdy - elitou a armádou, zejména tváří v tvář volání po pozemkové reformě nebo ekonomické spravedlnosti se v Latinské Americe dělo stále dokola a dokola celé jeden a půl století. Ale než vytvoříme nějaké závěry, proberme jednu poslední revoluci.
Venezuela měla pár dobře vycvičených kreolských revolucionářů, kteří před rokem 1811 vytvořili revolucionářskou juntu (voj. rada), která ovládla Caracas a vytvořila republiku.
Ale venezuelské vnitrozemí bylo domovem kovbojů smíšené rasy, zvaných Llaneros, kteří podporovali krále.
Ti bránili kreolským revolucionářům rozšířit svou moc do nitra země a v této chvíli přichází na scénu Simon Bolívar - El Libertador, čili osvoboditel.
Bolívar si uvědomil, že jediný způsob, jak překonat třídní rozdíly, jaké byly např. mezi Kreoly v Caracasu a Llaneros, bylo apelovat na zdravý rozum Jihoameričanů.
Přece jen, to jediné, co měli skoro všichni Jihoameričané společné, bylo to, že se narodili v Jižní Americe a ne ve Španělsku.
Potom, částečně díky demonstracím své houževnatosti, jako bylo překračování plání zaplavených vodou a pochod beze spánku
Bolívar přesvědčil Llaneros, aby přestali bojovat za Španěle a začali bojovat proti nim.
Rychle dobyl hlavní město místokrále Bogotu a do roku 1822 se jeho síly zmocnily Caracasu a Quita.
Pokračuj, pokračuj, aby na mě neskočili ti Argentinci, které jsem naštval už svým prohlášením o jejich skvělém fotbalovém týmu. Chci ujasnit jednu věc.
Argentinský generál Jose de San Martin byl taky celý žhavý do porážky Španělů.
Vedl výpravy proti Španělům v Chile a jednu důležitou do Limy.
V prosinci roku 1824, v bitvě u Ayacucha byl konečně zajat poslední španělský vícekrál a celá Latinská Amerika byla od Španělska osvobozena.
Tak, nastal čas na otevřený dopis?
Je to židle, Stane, ale ne ta židle.
(harfa)
Otevřený dopis Simonu Bolívarovi, ale nejdřív se podívejme, co máme dnes v tajné přihrádce.
Oh, Llanero.
Zajímalo by mě, jestli se zatočí, až ho natočím.
Kontext je důležitá věc.
Jo, točí se.
Nazdar, kovboji.
Drahý Simone Bolívare, Za prvé, měl jsi fantastické kotlety.
Jako bys byl hezký Martin Van Buren.
Byl jsi muž obrovských úspěchů, a ty úspěchy byly bohatě odměněny. Jmenuje se po tobě země.
A to ani nezmiňuji dvě měny. Ale pro mé účely je tvůj nejdůležitější skutek, a to, že jsi umřel.
Asi to nevíš, Simone Bolívare, ale když zrovna nejsem učitel světové historie a nesedím vedle falešného krbu, jsem spisovatel a tvá poslední slova,
"Sakra, jak se mám dostat z tohohle labyrintu", hrály hlavní roli v mém prvním románu, Hledání Aljašky. Až na to, že se ukázalo, že to nebyla tvá poslední slova.
Tvá poslední slova byla pravděpodobně "Jose, přines to zavazadlo", ale rozhodl jsem se použít tvá skvělá, romantická a nepřesná poslední slova.
Říká se tomu básnická licence.
Strč si to do toho zavazadla.
Prostě, fantastický život.
Jen škoda, že se ti to s těmi posledními slovy tak moc nepovedlo.
S pozdravem, John Green.
Do roku 1825 byla skoro celá západní polokoule, s pár výjimkami v Karibiku, nezávislá na evropské vládě.
Vlastně, a s Kanadou.
Dělám si srandu, Kanaďané.
Je snadné si z vás utahovat, protože jste tak milí, tak vás provokuji, a vy jen
"Ó, díky, že si někdo všiml, že existujeme."
Bylo mi potěšením.
Mimochodem, je pozoruhodné, když zvážíte, že většina území byla po téměř tři sta let pod španělskou nebo portugalskou nadvládou.
Nejvíc revoluční věc na těchto hnutích za nezávislost bylo, že pomohla oblíbenému pojmu "suverenita" získat své místo na slunci.
Latinská Amerika už nikdy nebyla pod úplnou nadvládou Evropy a poměrně rychle se rozdělila na jednotlivé státy, i navzdory Bolívarovu snu o jednotnou Latinskou Ameriku. Tím se ukázalo, jak rychle si lidé v jednotlivých oblastech rozvinuli své národní cítění, odlišnost od Evropy a od sebe samých.
Rozdělení na národní státy předznamenalo, co se stane v Evropě v polovině 19. století a v tomto smyslu je
Latinská Amerika jedničkou světové historie 19. století. Historie Latinské Ameriky předznamenává další klíčové téma moderního života, a to multikulturalismus.
Díky tomu všemu působí Latinská Amerika dost moderně, ale v mnoha ohledech nebylo latinskoamerické získání nezávislosti úplně revoluční.
Za prvé, peninsulares byli pryč, rigidní sociální hierarchie s bohatými Kreoly na vrcholu přetrvala.
Za druhé, zatímco revoluce ve Francii i Americe oslabily moc stávající církve, v Latinské Americe si církev udržela velikou moc nad každodenními životy obyvatel.
Potom tu máme patriarchát.
I když zbraně pozvedla v boji za nezávislost i spousta žen, včetně té jménem Juana Azurduy, která vedla útok jízdy proti španělským silám v Bolívii, patriarchát svou silnou pozici v Latinské Americe neztratil.
Feministické myšlenky, jako ty od Mary Wollstonecraft, musely počkat.
V národních volbách v Mexiku nebylo ženám dovoleno volit až do roku 1953 a v Peru získaly ženy volební právo až v roce 1955.
Takže, revoluční války v Latinské Americe byly dlouhé a krvavé.
Ve válce Mexika za nezávislost zemřelo 425 000 lidí, a ne vždy tyto oběti pomohly stabilitě.
Kupříkladu ve Venezuele se v 19. století válčilo daleko víc a zemřely tam miliony lidí.
Je důležité podotknout, že boje za svobodu ne vždy vyústí ve svobodu.
Poslední dvě století v Latinské Americe byla svědky spousty vojenských diktatur, které chránily soukromé vlastnictví na úkor rovnostářské vlády.
Svoboda, nezávislost a autonomie jsou složité pojmy, které pro různé lidi v různých časech znamenají různé věci. Stejně jako slovo revoluční.
V tomto videu se zamyslíme nad původem algebry. Původ algebry.
A slovo algebra zvláště ve spojení s tím, co algebra dnes reprezentuje, pochází z této knihy,
Respektive toto je strana z této knihy.
Český překlad zní: "Souhrnné pojednání o počítání pomocí doplňování a vyrovnávání"
Byla napsána perským matematikem, který žil v Bagdádu myslím, že v osmém nebo devátém století.
Vlastně to bylo roku 820 našeho letopočtu, když tuto knihu napsal.
A algebra je arabské slovo. Zde máme název knihy, který zvolil, je to arabský název.
Algebra znamená obnovení nebo doplnění obnovení nebo doplnění.
A v této knize to spojil s velmi specifickou operací: s přesunem něčeho z jedné strany rovnice na stranu druhou.
Můžeme to vidět tady, já sice neumím arabsky, ale umím nějaké jazyky, které si půjčili něco z arabštiny nebo možná arabština od nich.
Tady se píše: Toto je Al Kitab. Umím urdsky a hindsky akorát na to, abych porozuměl dobrému indickému filmu.
"Kitab" znamená "kniha", takže tato část je "kniha".
Al-muhktasar, myslím, že to znamená souhrnná, i když neznám slovo pro "souhrnná", ale to by mohlo být ono.
Fi hisab, hisab znamená počítání v urdštině, takže toto je počítání.
Al-Gabry - toto je kořen slova. Toto je ta slavná algebra. Zde se objevuje.
Toto je "doplňování"
Můžete si to představit jako "doplňování".
A nyní wa'l-muqabala, což v podstatě znamená "vyrovnávání" či "vyvažování". Doplňování a vyrovnávání.
Takže když to přeložíme, i když toto video není o překládání z arabštiny..
Překlad zní: "Souhrnné pojednání o počítání pomocí doplňování a vyrovnávání"
Je to jen hrubý, přibližný překlad, ale je zdrojem, původem slova "algebra".
Je to velmi, velmi důležitá kniha.
Nejen proto, že v ní bylo poprvé použito slovo algebra, ale také proto, že mnoho lidí vidí tuto knihu jako první úkaz toho, že algebra zavedla mnoho moderních myšlenek.
Ale Al-Khwarizmi nebyl první.
Tento člověk žil v Bagdádu a v této části světa se našlo hodně z historie algebry.
Ale on tam žil kolem osmého-devátého století
- Nakreslím tu takovou malou časovou osu - abychom měli lepší představu.
Takže tady ji máme, a bez ohledu na to, zda jste nebo nejste věřící, většina našich dat se odvíjí od Kristova narození.
To je tady, označím to křížem.
Jako nevěřící můžeme říci našeho letopočtu / před naším letopočtem, pokud chceme být věřící, říkáme A.D.
Latinsky Anno Domini, znamená "léta Páně" a v náboženském kontextu na místo "před naším letopočtem" říkáme "před Kristem" (BC) ale tak či onak, toto je rok 1000 našeho letopočtu, toto je rok 2000 našeho letopočtu, a teď jsme samozřejmě, v době, kdy dělám toto video, někde tady ... a toto, toto je 1000 před naším letopočtem, toto je 2000 před naším letopočtem.
Takže první zmínky, a toto je jen to, co jsme dosud našli, určitě kdybychom mohli kopat víc, našli bychom další důkazy o jiných civilizacích a lidech, kteří přišli na hodně myšlenek z algebry, ale naše první záznamy o lidech, kteří opravdu zkoumali myšlenky, které jsou podstatou algebry, pocházejí ze starobylého Babylonu.
Kolem roku 2000 před naším letopočtem, před Kristem, někdy tehdy, když měli kamenné desky, z nich se dá usuzovat, že lidé zkoumali některé ze základních myšlenek algebry.
Nepoužívali stejné symboly, nereprezentovali čísla stejně, ale pracovali na algebře a to bylo, zopakuji, v této části světa.
Babylon byl někde ... někde tady a Babylon držel sumerské tradice, tato oblast se jmenovala Mezopotámie, což v řečtině znamená "mezi dvěma řekami", ale to jsou první zmínky o lidech, kteří začali s tím, co nazýváme "pravou" algebrou.
A pak přeskočíme a myslím, že ani historici nevědí o všech případech, kdy lidé používali algebru.
Ale hlavní příspěvky do algebry vidíme zde v Babylóně před 2000 lety, a pak, když skočíme do roku 200-300 AD, zde, máte tu řeckého džentlmena, který žil v Alexandrii
- Zde máme Řecko, ale on žil v Alexandrii, která byla tehdy součástí Římské říše.
Takže Alexandria je přesně tady, a tento pán se jmenoval
Diophantus. Diophantus ... v českém přepisu Diofantos a tomu se říká "otec algebry"
Dio ...
A je diskutabilní, jestli je to Diofantos nebo Al-Khwarizmi, který začal používat tyto myšlenky o vyrovnávání rovnic a vyprávět o čisté matematice, zatímco Diofantos se více soustředil na konkrétní příklady a oba přišli až po Babyloňanech, ačkoli oba přispěli svým způsobem, nekopírovali jen to, co Babyloňané udělali.
Měli své vlastní, unikátní příspěvky k tomu, co dnes nazýváme algebra, ale mnoho, obzvláště západních historiků, považuje Diofanta za otce algebry a Al-Khwārizmī je ten, jehož jiní považují za otce algebry, protože významně přispěl.
Pokud půjdete do roku 600 našeho letopočtu, kolem 600 našeho letopočtu, tehdy žil další slavný matematik z historie algebry,
Brahma Gupta ... z Indie,
Nevím, kde přesně v Indii žil, měl bych si to zjistit.
Doufám, že to bylo zhruba ... zhruba tam, a on také významně přispěl.
A pak máme samozřejmě Al-Khwārizmī'a, který žil tady, a Al-Khwārizmī 'je ten, kterému připisujeme pojmenování "algebra", které pochází z arabského slova "obnovení"
A někteří ho považují, pokud ne za otce algebry, i když někteří říkají, že jím je, je jedním z otců algebry, protože opravdu začal přemýšlet o algebře v abstraktní rovině, bez nějakých konkrétníc příkladů tak, jako by o této oblasti přemýšlel dnešní matematik.
Mám třírozměrný objekt a chci si představit, jaký tvar bych dostal, kdybych provedl jeho vertikální řez.
Pro osvěžení, co vlastně vertikální řez je: přestavte si, že by toto bylo vyrobeno z želé nebo z něčeho podobně měkkého.
Jde ale stále o třírozměrný objekt.
A udělal bych řez - řekněme, přímo tady.
Představte si, že bych měl nějakou ostrou velkou kovovou věc, nakreslím to takhle.
Takže, mám tuhle ostrou velkou kovovou věc.
Moment, nakreslím to trochu lépe.
Takže, mám tuhle ostrou velkou kovovou věc. A chystám se říznout přímo tady.
Takže, tohle je to, čím budu řezat.
A budu řezat rovnou dolu, jde přece o vertikální řez.
Takže, tímhle budu řezat.
Udělám to dostatečně velké, aby to ukazovalo výsledný tvar.
Tahle věc je tedy kousek nad objektem a já s ní budu řezat - a bude to řez přímo dolu.
Rozříznu tohle želé, nebo to, co jste si pod tím představovali, tenhle pravidelný jehlan z želé.
A jaký bude výsledný tvar v místě řezu kovovým nástrojem naším jehlanem z želé?
A teď vás pobídnu k tomu, abyste pozastavili video a popřemýšleli o tom, jaký bude výsledný tvar.
Půjde o dvourozměrný tvar, protože tato fialová plocha je dvourozměrná.
Takže tam, kde se tyto objekty protínají, když provádíme řez skrz jehlan, je ten tvar, který hledáme.
Pozastavte tedy video a zamyslete se nad tím nebo to rovnou zkuste vyřešit sami.
Zamysleme se tedy - a já nakreslím jehlan ještě jednou - tak, je úplně stejný.
A podívejme se na to, jak to bude vypadat jakmile provedu řez, jakmile tímhle pohnu dolů.
Tohle je místo, kde provedu řez a nástroj opustí jehlan na spodní straně.
Řez povede podél téhle strany a téhle strany.
A potom opustí jehlan vespod přímo tady.
Nakreslím to tedy celé, jakmile to rozříznu, bude to vypadat takhle.
Tohle je vertikální řez.
A průnik mezi nástrojem na řezání a tímhle jehlanem bude tento tvar.
Řez začal nahoře, přímo tady pokračoval celým objektem až k spodní straně, přímo sem.
A podélně na téhle straně by řez probíhal tady a podélně na téhle straně by řez probíhal tady.
Takže, jaký je výsledný dvoudimenzionální tvar vzniklý průnikem mezi řezným nástrojem a želé?
Byl by to tenhle tvar - vypadal by to jako lichoběžník.
Nakreslím to novou barvou, tuhle jsem používal až moc.
Byl by to tedy lichoběžník a tohle je výsledný tvar.
Přesně takový, pokud by jste řezali právě tady.
Řekněme, že jsem tady.
Udělám dva možné scénáře.
Jsem pozorovatel tady. Toto jsem já.
A možná by bylo ještě lepší, kdybych prostě nakreslil své oko.
Protože budeme pozorovat světlo.
Takže já jen nakreslím své oko.
Toto jsem já v prvním scénáři a toto je jedno z mých očí.
A toto je jedno z mých očí ve druhém scénáři.
Nakreslím to. Takže v obou scénářích budeme mít objekt.
Budeme mít nějaký zdroj světla.
Ale v prvním scénáři se ten zdroj světla vzhledem ke mně nebude pohybovat. Naopak ve druhém scénáři se bude zdroj světla, jen pro účely diskuse, aby to byla nějaká zábava, se bude pohybovat 1/2 rychlosti světla.
Nepředstavitelně velká rychlost, ale předpokládejme, že to tak je.
Takže zdroj má ve srovnání se světlem poloviční rychlost.
Polovina rychlosti světla, pryč ode mě.
Pryč ode mě, od pozorovatele.
Teď si představme, co by se stalo.
Oba zdroje vyzařují světlo.
A když ho začnou vyzařovat, jsou oba ve zcela stejné vzdálenosti od mého oka.
Jediným rozdílem je to, že vzhledem ke mně je tento zdroj nehybný, zatímco tento se ode mě pohybuje pryč polovinou rychlosti světla.
Takže řekněme, že po nějaké době se světlo z tohoto zdroje dostane do mého oka.
Vypadá to pak nějak takhle, pokusím se to nakreslit co nejlépe.
Nakreslím několik vlnových délek. Tady je poloviční vlnová délka, tady je celá vlnová délka, tady další poloviční, celá, poloviční, celá, poloviční a pak celá vlnová délka.
Uvidím, jestli to dovedu nakreslit.
Vypadalo by to takto: celá vlnová délka, celá vlnová délka, celá vlnová délka - není to jednoduché - a pak celá vlnová délka. Vypadalo by to přibližně takto, ve tvaru skutečné vlny.
Počátek tohoto vlnění se právě dostává do mého oka a pak, jak pokračuje dále přes mé oko, tak mé oko bude vnímat určitý typ vlnové délky nebo frekvence a bude to vnímat jako určitý druh barvy, za předpokladu, že jsme v nějaké viditelné části elektromagnetického pole.
Teď se zamyslete, co se stane s tímto zdrojem.
První věcí je, že začátek vlnění se ke mně dostane ve zcela stejný čas.
Jednou z úžasných věcí o pohybu světla obecně, a pak zejména ve vakuu, je to, že nezáleží na tom, že toto se pohybuje ode mě pryč polovinou rychlosti světla.
To světlo se totiž ke mně bude stále přibližovat rychlostí světla.
Ta je absolutní, nezáleží na tom, jestli se to pohybuje pryč 0,9 rychlostí světla.
Světlo ke mně bude stále putovat světelnou rychlostí.
Jde to proti intuici, protože v naší každodenní zkušenosti, pokud se pohybuji směrem od vás polovinou rychlosti kulky a kulku vypálím, tak se kulka bude směrem k vám pohybovat - polovina z její rychlosti bude odečtena - jenom polovinou své normální rychlosti ve srovnání se tím, kdyby to bylo nehybné. To není případ světla.
Zamysleme se nad tím, jak by vypadalo vlnění.
V době, kdy by se světlo dostalo sem... Nakreslím to, překreslím sem oko. Toto jsem opět já.
V momentě, kdy se světlo dostane do mého oka, oba zdroje začnou vyzařovat světlo v naprosto stejný čas, tenhle zdroj urazí polovinu vzdálenosti.
Když světlu trvalo určitou dobu dostat se tak daleko, ten zdroj se dostane do poloviční vzdálenosti za stejný čas.
Takže v okamžiku, kdy se světlo dostane do mého oka, tenhle zdroj urazí asi poloviční vzdálenost.
Takže by se dostal asi takhle daleko.
Ale oba zdroje začaly vydávat záření ve stejný čas.
Takže úplně první foton, pokud se podíváte na světlo jako na částice, se dostane do mého oka v naprosto stejný moment jako úplně první foton z tohoto zdroje.
Takže vlnění bude v podstatě roztažené.
Budeme stále mít jednu, dvě, tři, čtyři celé vlnové délky, ale budou roztažené.
Pokusím se nakreslit čtyři celé vlnové délky.
Tyto rozdělím na půlky. Tyhle dvě části přepůlím, tak každá z těch částí bude celou vlnovou délkou, a pak budou mít uprostřed poloviční vlnovou délku.
Takže to vlnění bude vypadat takto.
Pokusím se to nakreslit. Toto je nejtěžší část - kreslení roztaženého vlnění.
Tak tady to máme, bude to vypadat takto.
Takže když se to dostane do mého oka, mé oko to bude vnímat tak, že to má delší vlnovou délku.
Přestože z perspektivy každého z těchto objektů, když se pohybujete s jedním z nich, frekvence a vlnová délka vyzářeného světla je stejná.
Jediným rozdílem je, že tento zdroj se pohybuje pryč ode mě, nebo se pohybuji já pryč, podle toho, jak se na to podíváme, já stojím nebo toto stojí.
Zatímco v prvním případě jsou pozorovatel i objekt oba nepohybliví.
Co v této situaci řekne mé oko?
Mé oko dostane každý z této řady pulsů neboli každou z těchto vlnových sérií a řekne:
"Hej, tady je vnímaná delší vlnová délka. - Delší vlnová délka. Napíšu to sem.
A taky nižší vnímaná frekvence."
Takže co by to udělalo s vnímáním světla? Řekněme, že toto je zelené světlo.
Pokud jsme nehybní spolu s pozorovatelem, je to zelené světlo.
Podívejme se na elektromagnetické spektrum. Obrázek mám z Wikipedie.
Takže kdybych vůči pozorovateli stál, byli bychom v části zeleného spektra.
To je vlnová délka 500 nm. Ale pak z ničeho nic, protože se tento objekt ode mě pohybuje ohromnou rychlostí, vnímaná vlnová délka se stane roztaženější. Takže já to budu vnímat jako roztaženější vlnovou délku.
A můžete vidět, co se děje. Bude to vypadat červeněji.
Přesune se to k červené části spektra.
A tento jev se nazývá rudý posuv.
Udělal jsem několik videí o Dopplerově jevu a mluvím v nich o zvukových vlnách a vnímané frekvenci zvuku, která se mění s pohybem k vám a od vás.
Toto je úplně stejná myšlenka.
Je to Dopplerův jev aplikovaný na světlo.
A důvod, proč Dopplerův jev funguje pro světlo pohybující se vesmírem a pro zvuk pohybující se vzduchem, je ten, že zvuková vlna ve vzduchu, bez ohledu na to, jestli se zdroj pohybuje od vás nebo k vám, tak se bude pohybovat ve vzduchu rychlostí zvuku, za určitého tlaku a podobných podmínek.
A se světlem je to stejné.
Ale ve vakuu, bez ohledu na to, co dělá zdroj, vlastní světelné vlnění bude vždy cestovat stejnou rychlostí.
Jediným rozdílem je, že vnímaná frekvence a vlnová délka se změní.
Důvodem, proč o tom všem mluvím, je to, že můžete použít tuto vlastnost světla, rudý posuv, abyste viděli, jestli se objekty pohybují pryč, nebo naopak k vám.
A lidé mluví o rudém posuvu, protože se většina věcí pohybuje od nás pryč, a to je jedním z důvodů, proč věříme ve velký třesk.
Opačný případ, když se něco pohybuje obrovskou rychlostí ke mně, by bylo něčím, o čem běžně neuslyšíte a co se nazývá fialový posuv.
Frekvence by se zvýšila.
Vypadalo by to více modře nebo purpurově.
Ještě bych rád upozornil na to, že tento fenomén rudého posuvu, tato myšlenka, se netýká pouze námi viditelného světla. Můžete ji aplikovat i na věci, které nejsme schopni vidět.
Stalo by se to červenějším, ale nebyli byste schopní to vidět, mohlo by se to aplikovat na věci, které jsou ještě červenější.
Takže možná je to mikrovlnné záření, které je vyzařováno, ale protože jeho zdroj se od nás pohybuje tak rychle, může to být vnímáno jako radiová vlna.
Ve skutečnosti jsem o tomhle měl mluvit ve videu o mikrovlnném reliktním záření. Je to tak, že to vnímáme jako mikrovlnné záření, ale tyhle zdroje se od nás pohybovaly pryč.
Došlo u nich k rudému posuvu.
Takže ve skutečnosti nevyzařovaly mikrovlnné záření.
Jenom to, co my pozorujeme, a toto bylo předpovězeno na základě velkého třesku, je mikrovlnné záření.
Takže snad vám to dá nějakou představu o tom, co rudý posuv je, a teď to můžeme použít k vysvětlení toho, proč se domníváme, že se spousta věcí pohybuje od nás.
Jenom se ujistím, že v tom máte jasno.
Pokud máte dva objekty, řekněme, že oba tyto objekty jsou slunce. Nebo galaxie, to je jedno. Díky jejich dalším vlastnostem, které tu teď nebudu rozebírat, víme, že pravděpodobně vyzařují světlo stejné barvy.
Pokud vnímáme, že tato se nám zdá červenější než tahle, potom víme, že se pohybuje pryč od nás.
Čím je červenější, čím je její vlnová délka delší vzhledem k této druhé hvězdě, tak víme, že tím rychleji se pohybuje pryč on nás.
Zjednodušte 3"a" na pátou lomeno 9"a" na druhou krát "a" na čtvrtou lomeno "a" na třetí.
Předtím, než se začneme děsit našich "a", zjednodušíme 3 a 9, protože jsou obě dělitelné 3.
Pojďme tedy vydělit čitatel i jmenovatel 3. Když vydělíme čitatel 3, z trojky se stane 1. A když vydělíme jmenovatel 3, z devítky se stane 3.
A je mnoho způsobů, jak to teď můžeme zjednodušit.
Jeden, někdy nazývaný pravidlo podílu, což znamená, že když máme "a" na "x" lomeno "a" na "y", výsledkem bude "a" na (x minus y).
Abyste pochopili, proč to funguje, zamyslete se nad "a" na pátou lomeno "a" na druhou. "a" na pátou je ve skutečnosti "a" krát "a" krát "a" krát "a" krát "a", tohle tady je "a" na pátou.
A dále máme lomeno "a" na druhou, tady přemýšlím o "a" na druhou, takže mám lomeno "a" na druhou, což je vlastně "a" krát "a", tohle je "a" na druhou. Teď očividně můžeme...Čitatel i jmenovatel jsou dělitelné "a" krát "a", můžeme je oba vydělit "a" krát "a".
Když dvakrát vydělíme čitatel "a", neboli "a" krát "a", zbavme se "a" krát "a" a když vydělíme jmenovatel "a" krát "a", dostaneme 1, takže co nám zůstane? Zůstane nám "a" krát "a" krát "a" lomeno 1, což je "a" krát "a" krát "a", ale co to vlastně je?
To je "a" na třetí, neboli "a" na (5 minus 2).
Měli jsme 5, vykrátili jsme 2 a dostali jsme 3.
To stejné můžeme udělat i tady, použijeme také pravidlo podílu.
Udělám to dvěma způsoby. Pojďme nejdříve použít pravidlo podílu s "a" na pátou a "a" na druhou. a také, pojďme to udělat takto... Pojďme pravidlo použít na tyto dva a potom ho použijeme na tyto dva a samozřejmě ještě máme vepředu 1/3.
Dodavatel nakupuje kamenné dlaždice pro novou terasu.
Každá dlaždice stojí $3, a chce utratit méně než 1000 dolarů.
A je to méně než 1000 dolarů, nikoli menší než nebo rovno 1000 dolarů.
Velikost každé dlaždice je jedna čtvereční stopa.
Napište nerovnoici, která představuje počet dlaždic, které může zakoupit při limitu 1000 dolarů.
A pak vypočítejte, jak velká může kamenná terasa být.
Ať "x" se rovná počtu zakoupených dlaždic. ..
A tak náklady na nákup x dlaždic, budou $3 na každou z dlaždic, takže to bude 3 x.
3 x bude celková cena zakoupených dlaždic.
A on chce utratit méně než 1000 dolarů.
3 x je, kolik utratí, když nakoupí x dlaždic.
To musí být méně než 1000 dolarů, to je řečeno tady.
Pokud to bylo méně než nebo rovno, měli bychom tu i rovnítko.
Tedy pokud chceme vypočítat x, kolik dlaždic si může koupit?
Obě strany této nerovnosti můžeme vydělit třemi.
A protože dělíme nebo násobíme - mohli byste si to představit jako násobení 1/3 nebo dělení 3 - protože se jedná o kladné číslo, nemusíme převracet znaménko nerovnosti.
Takže tady máme x je méně než 1.000 lomeno třemi, což je 333 a 1/3.
Takže musí koupit méně než 333 a 1/3 dlaždice, to je počet dlaždic. A každá dlaždice je jedna čtvereční stopa.
Pokud si může koupit méně než 333 a 1/3 dlaždic, pak terasa rovněž musí být menší než 333 a 1/3 čtverečních stop.
Stop na druhou, nebo stop čtverečních.
A máme hotovo. ..
Takovéto záběry z koncentračního tábora Osvětim, se v průběhu 20. století vypálily do našeho povědomí a daly nám nový pohled na to, co jsme zač, odkud jdeme a kam a také o době, ve které žijeme.
V průběhu 20. století jsme byli svědky zvěrstev v podání Stalina, Hitlera, Maa a Pol-Pota, genocidy ve Rwandě a jinde, a dokonce i když z 21. století uplynulo pouhých 7 let, už jsme byli svědky pokračující genocidy v Dárfuru a každodenních horrorů v Iráku.
To vedlo k přijetí obecné představy o naší situaci, jmenovitě, že moderní doba nám dala hrůzy násilí, a snad že domorodí lidé žili ve stavu harmonie, kterou jsme vyměnili za současnou nejistotu.
Tady máme příklad z poznámky na Den díkůvzdání v Boston Globe před pár lety, kde autor napsal, "Život Indiánů byl obtížný, ale nebyly tu problémy s nezaměstnaností, byla silná společenská harmonie, zneužívání drog neznámé, kriminalita takřka neexistovala, války mezi jednotlivými kmeny byly převážně rituální a zřídkakdy vyústily v nevybíravé nebo všeobecné zabíjení." Všichni jsme obeznámeni s takovým sladkobolným obrazem.
Učíme to naše děti, slyšíme to v televizi čteme o tom v románech.
Tedy, původně se tato relace jmenovala "Všechno co víte je špatně." a já Vám teď předvedu důkazy že tato část našeho obecného ponětí je špatná: že ve skutečnosti naši předkové byli mnohem větší násilnící než jsme my, že v průběhu dob bylo násilí dlouhodobě na ústupu, a že momentálně žijeme v době největšího míru v historii člověka jako druhu.
Nyní, v desetiletí Dárfuru a Iráku, by se prohlášení tohoto druhu mohlo jevit jako něco mezi halucinací a nemravností.
Já však Vás teď zkusím přesvědčit, že ten obrázek je správný.
Ústup násilí je fraktálový fenomén.
Můžete to sledovat napříč tisíciletími, staletími, dekádami a v průběhu let, ačkoli se zdá, že zde byly určité body zlomu na počátku "věku rozumu" v 16. století.
Někteří to tak vidí všude po světě, i když ne rovnoměrně.
Je to zvláště patrné na Západě, a začalo to v Anglii a v Holandsku v období osvícenství.
Dovolte mi provést Vás castou přes několik řádů času -- ze škály tisíciletí ke škále roků -- abych se pokusil Vás o tomto přesvědčit.
Před 10.000 lety všichni lidé žili jako lovci-sběrači, bez trvalého usídlení nebo vlády.
A toto je stav, který je všeobecně považován za základní harmonii.
Ale archeolog
Lawrence Keeley, sledující procenta úmrtí mezi dnešními lovci-sběrači -- což je náš nejlepší zdroj důkazů o tomto způsobu života -- ukázal zcela jiné souvislosti.
Zde máme jeho graf ukazující procentní podíl úmrtí mužů v důsledku válek a bojů v několika společenstvích lovců a sběračů.
Červené sloupce odpovídají pravděpodobnosti, že muž zemře rukou jiného muže - jako protiklad toho, že nezemře přirozenou smrtí, v různých společnostech sběračů na novoguinejské vysočině a v amazonském pralese.
Pohybuje se nám to v rozsahu od takřka 60 procentní šance, že muž zemře rukou jiného muže až k pouhým 15 procentům u Gebusi.
Ten nepatrný modrý sloupeček v levém spodním rohu značí statistiku odpovídající Spojeným Státům a Evropě ve 20. století, a zahrnuje všechna úmrtí v rámci obou světových válek.
Pokud by se stupeň úmrtnosti v kmenových válkách přenesl do 20. století, měli bychom tady dvě miliardy mrtvých a ne 100 miliönů.
Také v měřítku tisíciletí můžeme sledovat, způsob života prvních civilizací, jak to bylo napsáno v Bibli.
A v tomto předpokládaném zdroji morálních hodnot lze číst popis toho, co se očekávalo ve válce, jako je následující úryvek z knihy Numeri 31:
"A oni bojovali proti Midianitům jak Pán přikázal Mojžíšovi a zabili všechny muže. A Mojžíš k nim promluvil,
"Ponechali jste všechny ženy naživu?
Teď, tedy, zabte všechny jejich mužské potomky, a zabte všechny ženy které již poznaly muže a líhaly s ním, ale všechny nedospělé ženy které nepoznaly muže a nelíhaly s ním, ponechte naživu pro sebe." Jinak řečeno, zabijte muže, zabijte děti a najdete-li panny, můžete je nechat naživu, abyste je mohli znásilnit.
V Bibli byste našli čtyři až pět pasáží tohoto druhu.
V Bibli také stojí, že poprava byla přijatelným trestem za zločiny, jako je homosexualita, cizoložství, rouhání, modloslužebnictví, odmlouvání rodičům -- (Smích) -- a pozdvihnutí hole na bližního o Sabatu.
Fajn, klikněme na přibližovací lupu o řád dolů a podívejme se na dobu v měřítku staletí.
Přestože nemáme statistiky válčení od středověku po moderní dobu, čerpáme pouze z tradiční historie -- důkazy jež máme přímo pod nosem vypovídají, že docházelo ke snižování společensky odsouzeníhodných forem násilí.
Tak například, jakákoli sociální historie odhalí, že mrzačení a mučení bylo rutinní formou trestu za kriminalitu.
Takové porušení zákona, za které byste dnes dostali pokutu, mohlo tehdy vést k uříznutí jazyka, uší, k oslepení, useknutí ruky, atd.
Byly známy mnohé důmyslné způsoby sadistického provedení trestu smrti: upálení na hranici, vyjmutí vnitřností, lámání kolem, rozčtvrcení koňmi, atd.
Trest smrti byl sankcí za nenásilné kriminální činy, jejichž seznam by byl dlouhý: kritizování krále, krádež bochníku chleba.
Otroctví, jak známo, bylo preferovaným prostředkem úspory pracovních sil, a krutost byla oblíbenou formou zábavy.
Snad nejnázornějšmí příkladem bylo pálení kočky, kdy kočku vyzvedli na jeviště a ji uvázanou na smyčce spouštěli do ohně, a diváci se svíjeli smíchy, zatímco kočka, skučící bolestí, byla upalována k smrti.
Dobře, k tomu máme pěkné statistiky, protože mnohé obce zaznamenávaly příčinu smrti.
Kriminalista Manuel Eisner probral historické záznamy napříč Evropou ohledně statistik vražd v libovolné vesnici, vesničce, městě, okrese vše co mohl najít, a doplnil je o národní data, jakmile se zavedly národní statistiky.
Vynesl to v logaritmickém měřítku, počínaje 100 úmrtími na 100.000 obyvatel ročně, což odpovídalo zhruba úrovni vražd ve středověku.
A to číslo klesá k méně než jedné vraždě na 100.000 obyvatel za rok v sedmi nebo osmi evropských zemích.
Pak je tady menší nárůst v šedesátých letech 20. st.
V tom, jak se tvrdilo, že rokenrol povede ke znevažování morálních hodnot, skutečně bylo kus pravdy.
Došlo však k poklesu nejméně o dva řády v počtu vražd od středověku do současnosti, a zlom se objevil na začátku 16. století.
Kliknutím přejděme k měřítku desetiletí.
Podle nevládních organizací které takové statistiky vytvářejí, od roku 1945 v Evropě a v Americe došlo ke skokovému potlačení válek mezi státy, poklesu počtu etnických nepokojů, pogromů a vojenských převratů, dokonce i v Jižní Americe.
Celosvětově došlo ke skokovému snížení počtu mrtvých ve válkách mezi státy.
Žluté sloupce ukazují počet mrtvých na jednu válku za rok, od roku 1950 do současnosti.
A, jak můžete vidět, stupeň úmrtnosti jde dolů od 65.000 úmrtí na konflikt a rok v padesátých letech k méně než 2.000 mrtvým na konflikt a rok s tomto desetiletí, tak hrozná doba to je.
Dokonce i v měřítku let lze vidět pokles násilí.
Od konce Studené války zde proběhlo méně občanských válek, méně genocid -- skutečně, 90% snížení od vrcholů po 2. světové válce -- a dokonce zvrat v nárůstu násilí a vražd v šedesátých letech 20. stol.
Je to z kriminálních statistik FBI Uniform: můžete vidět že máme slušně nízkou míru násilí v padesátých a šedesátých letech, pak to vyletí nahoru na několik dekád a začne strmě klesat od devadesátých let, aby se to dostalo zpátky na úroveň, kterou jsme si užívali v šedesátých letech.
Pane prezidente Clintone, jste-li tu, děkuji Vám.
(Smích)
Takže otázkou je: proč se tak mnoho lidí tak moc mýlí v něčem tak důležitém?
Myslím, že to má mnoho příčin.
Jednou z nich je lepší zpravodajství:
"Associated Press je lepší v zaznamenávání válek po celé Zemi než byli mnichové 16. století."
Máme tu kognitivní iluzi: psychologové poznání vědí, že je snazší si vzpomenutí si na určité příklady něčeho, čemu přiřadíte vyšší pravděpodobnost.
Věci s krvavou stopou, o kterých čteme v novinách, se vpálí do paměti více než zprávy o tom, že mnohem více lidí umírá stářím doma v posteli.
Je jistá dynamika na trhu obhajoby: nikdo nikdy nezískal pozorovatele, advokáty a sponzory výrokem "zdá se, že se věci neustále zlepšují."
(Smích)
V naší starosti o původní obyvatelstvo je jistá vina moderního intelektuálního života, a neochota připustit že by snad mohlo být něco pozitivního na západní kultuře.
A ovšem, naše změna ve standardech by mohla předstihnout změnu v chování.
Jedna z příčin poklesu násilí je, že lidem začala být odporná ta krveprolití a krutosti v jejich době.
Je to proces, který, jak se zdá, pokračuje. pokud se ale jednou překročí současné standardy chování, věci vždy vypadají barbarštější než když byly posuzovány podle historických standardů.
Takže dnes si děláme starosti -- a právem -- když je pár vrahů popraveno smrtící injekcí v Texasu, po 15-ti letech odvolacích procesů.
Dnes se díváme na trest smrti jako na důkaz toho, kam až může klesnout naše chování, spíše než, jak vysokých standardů jsme dosáhli.
Dobře, proč tedy násilí klesalo?
Ve skutečnosti to nikdo neví, ale zaznamenal jsem, že existují čtyři vysvětlení a v každém z nich, dle mě, je kus pravdy. To první: snad měl
Thomas Hobbes pravdu.
Byl to on, kdo řekl, že přirozený život byl "osamocený, chudý, sprostý, krutý a krátký." Ne snad, jak vyvozoval, že by lidé byli od přírody krvežízniví, měli agresivní instinkty nebo územní a diktátorské sklony, ale z logiky anarchie.
Ve společnosti ovládané anarchií je trvalá tendence napadnout své bližní preventivně, předtím, než oni napadnou Vás.
Ještě dříve Thomas Schelling přišel s podobenstvím domácího, jenž naslouchá šramotu přicházejícímu ze sklepa.
ležící na nočním stolku, natáhne kohoutek a začne sestupovat po schodech.
A co to nevidí? Domovního zloděje se zbraní v ruce.
Každý z těch dvou si myslí,
"Opravdu toho chlapíka nechci zabít, ale on se chystá zabít mě.
Snad bych ho měl zastřelit dřív, než on střelí mě, hlavně být první. A pokud snad nechce zabít on mě, zřejmě se bojí, že teď snad zabiju já jeho předtím, než on mě." A tak dále.
Příslušníci kmenů lovců a sběračů, poté, co si prošli uvedeným sledem úvah, často raději sami podniknou nájezd na své sousedy, aby předešli napadeni.
Jedna z cest, jak tento problém vyřešit je zastrašování:
Vy neútočíte jako první, ale veřejně dáte najevo, že se zuřivě pomstíte, pokud napadnou Vás.
Jediný problém je, že tato politiku je náchylná býti považována za blufování, takže aby fungovala, musí být přesvědčivá.
Abyste dodali přesvědčivosti, musíte pomstít všechna napadení a vyrovnávat všechna skóre, což roztáčí kruhy krvavé vendety.
Život se stává epizodou z TV show.
Hobbesovo řešení,
"Leviathan," bylo: pokud autorita pro legitimní užití násilí bude svěřena jedinomu demokratickému orgánu -- leviathanu-- pak takové uspořádání může omezit pokušení k přepadení, protože jakýkoli druh agrese bude potrestán, a její výnosnost se přiblíží k nule.
To by odstranilo pokušení k preventivním invazím ze strachu být sám napaden jako první.
A odstraňuje to potřebu hyperaktivní odplaty aby se odstrašující akci dodal kredit.
A proto by toto vedlo k mírovému uspořádání.
Eisner -- ten, kdo sestavil statistiky zabití které jste neviděli u předchozího slajdu -- dokazoval, že údobí poklesu počtu zabití v Evropě je totožné s nástupem centralizovaných států.
Tedy něco ve prospěch teorie leviathan.
Rovněž na podporu tohoto faktu lze uvést, že v dnešní době dochází k explozím násilí v oblastech anarchie: zkolabovaných státech, zhroucených říších, pohraničních oblastech, v bojích mafií a pouličních gangů, atd.
Druhé vysvětlení je, že v mnoha dobách a na mnoha místech se široce rozmohl názor, že život nemá valnou cenu.
V minulých dobách, kdy utrpení a časná smrt byly běžné v životě jednotlivce, měl každý méně výčitek svědomí, když je způsobil druhým.
Ale jak technologie a ekonomická efektivita činí život delší a příjemnější, člověk obecně dává životu větší hodnotu.
Toto byl argument politologa Jamese Payna.
Třetí vysvětlení je uplatněním konceptu "hry s nenulovým součtem," jak to bylo rozpracováno v knize Non-Zero novinářem
Robertem Wrightem.
Ten poukázal na to, že v jistých situacích spolupráce, včetně ne-násilí, může přinášet prospěch oběma stranám při vzájemném jednání, jako je zisk z obchodu kde obě strany nabídnou své přebytky a obě odejdou se ziskem, nebo pokud dvě strany odloží zbraně a rozdělí si tzv. mírové dividendy což má za následek, že nebojují po celou dobu.
Wright argumentuje, že technický pokrok zvýšil množství her s kladným součtem, což vede lidi k zapojení se prostřednictvím obchodu se zbožím, službami a myšlenkami na velké vzdálenosti a v rámci velkých skupin lidí.
Výsledkem je, že hodnota ostatních lidé se zvyšuje, zůstanou-li naživu, a násilí se snižuje ze sobeckých důvodů.
Jak řekl Wright,
"Z mnoha důvodů, proč nebombardovat Japonce bych rád uvedl tento: byli to oni, kdo vyrobili moji malou dodávku."
(Smích)
Čtvrté vysvětlení je zachyceno v titulu knihy zvané
The Expanding Circle (Rozšiřující se kruh) od filosofa Petera Singera, jenž argumentuje, že evoluce předává lidem pocit empatie: schopnosti cenit si zájmů ostatních jedinců na úrovni svých vlastních.
Naneštěstí, implicitně aplikujeme toto pravidlo pouze na velmi úzký kruh přátel a rodiny.
Lidé mimo kruh jsou ohodnoceni jako podlidé, a lze je beztrestně zneužívat.
Ale v průběhu historie, se kruhy rozšiřovaly.
Na historických záznamech lze pozorovat, jak se rozšiřují z vesnice na klan, na kmen, na národ, na ostatní rasy, na obě pohlaví a, dle Singerovy argumentace, něco, co bychom měli rozšířit na všechny pociťující bytosti.
Otázkou je, pokud se to děje, co bylo hnací silou této expanze?
A zde máme celou řadu možností. Zvětšující se kruhy reciprocity ve smyslu, který uvedl Robert Wright.
Logika zlatého pravidla: čím více na druhé myslíte a vzájemně na sebe působíte, tím více chápete, že je neudržitelné preferovat vlastní zájmy nad jejich, přinejmenším pokud chcete, aby Vás poslouchali.
Nemůžete říci, že moje zájmy jsou vyjímečné ve srovnání s Vašimi, o nic víc, než můžete říci, že ten určitý bod na němá stojím, je jedinečný díl vesmíru protože se mi přihodilo zaujmout zrovna tuhle minutu.
Snad je hnací silou i kosmopolitismus: historie žurnalistika, vzpomínky, realistické knižní příběhy a cestování, gramotnost, díky níž si promítáme sami sebe do životů jiných lidí, které bychom dříve mohli povaovat za méněcenné, a také uvědomění si, jak nahodilá je vyjímečnost Vašeho vlastního postavení v životě; ve smyslu "takhle, nebýt štěstí, bych dopadl i já."
Ať už je to čímkoli, pokles násilí má hluboké důsledky.
Mělo by nás to nutit ptát se ne pouze "Proč se válčí?" ale také "Proč máme mír?" Ne pouze
"Co děláme špatně?" ale také "Co jsme to dělali dobře?"
Protože něco jsme správně museli dělat, a skutečně by bylo dobré zjistit, co to bylo.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk).
Chris Anderson: tento talk se mi líbil.
Myslím, že mnoho lidí v této místnosti by řeklo že v šíření toho -- jak jste o tom mluvil, jak o tom mluvil i Peter Singer, je hnané i technickým pokrokem, lepší viditelností ostatních, a vědomí toho, že svět se proto stává menším.
Co myslíte, je na tom něco pravdy?
Je to v souladu s Wrightovou teorií, že nám to umožňuje užívat si výhod spolupráce v rámci větších a větších kruhů.
Velmi mnoho.
Ale též, dle mě, nám to pomáhá představit si, jaké to je být v kůži někoho jiného.
Myslím, že když čtete jak hrozná mučení byla běžná za středověku, napadne Vás, jak je možné, že toho byli schopni, jakto, že se v nich neprojevil soucit s osobou odsouzenou k vyjmutí vnitřností?
Evidentně však byli přesvědčeni, že se jedná o nepřátelskou bytost která nemá city podobné jejich vlastním.
Cokoli, myslím, co usnadňuje představu vyménit si místo s někým jiným znamená, že to zvětšuje morální respekt k těm jiným lidem.
ChA:
Skvělé, Steve, byl bych rád, kdyby si každý vydavatel poslechl Tvůj talk při nějaké příležitosti příští rok.
Myslím, že je to skutečně důležité.
Děkuji mnohokrát.
SP:
Bylo mi potěšením.
Naším úkolem je sečíst 3/15 plus 7/15 a pak zjednodušit výsledek.
Při sčítání zlomků je třeba si uvědomit následující. V první řadě, zda to nejsou smíšená čísla, a žádný z těchto není smíšené číslo a jestli mají stejné jmenovatele.
V tomto příkladu jsou jmenovatele už stejné.
Jmenovatel je 15.
Když sečtete tyto dva zlomky, výsledek bude mít stejný jmenovatel 15 a náš čitatel bude jen součet čitatelů, tedy 3 plus 7, to se rovná 10/15.
Teď, kdybychom chtěli tento zlomek zkrátit, hledali bychom největší společný dělitel čísel 10 a 15. Zdá se, že 5 je největší číslo, kterým se dají dělit obě čísla.
Vydělíme 10 děleno 5 a 15 děleno 5 a dostáváme 10 děleno 5 se rovná 2 a 15 děleno 5 je 3.
Dostaneme 2/3.
Abychom pochopili, proč to funguje, nakreslíme si to.
Pojďme něco rozdělit na 15 dílů.
Rozdělím to na 15 dílů.
Jsem zvědavý, jak mi to půjde.
Vlastně ještě lepší nebo jednodušší způsob by mohlo být nakreslit kruhy.
Nakreslím tedy 15 dílů.
Nakreslím...
Takže, tady máme jeden díl.
Tento díl zkopíruji a vložím, toto je druhý díl, pak třetí díl, čtvrtý díl a nakonec pátý díl.
Nyní zkopíruji a vložím celý tento obrázek.
Zde máme 5 dílů.
Obrázek zkopíruji a vložím.
Nyní máme 10 dílů, a udělám to ještě jednou.
Už máme 15 dílů.
Představte si, že toto celé je čokoláda nebo něco podobného a rozdělili jsme ji na 15 dílů.
A teď, kolik je 3/15?
Jsou to 3 z 15 dílů.
Takže, 3/15 jsou jedna, dva, tři:
3/15.
K nim přičítáme 7/15 nebo 7 dílů.
Takže přičítáme 7.
To je 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Vidíme, že když sečteme oranžové a modré části, dostaneme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 dílů nebo 10 dílů z 15.
A aby bylo jasné, proč je to to to samé jako 2/3, můžeme rozdělit tuto čokoládu na třetiny tak, aby každá třetina měla 5 dílů.
Udělejme to tedy.
1, 2, 3, 4, 5, to je 1/3.
1, 2, 3, 4, 5, to je další třetina.
A všimněte si, když jsme to takhle udělali, vyplnili jsme přesně dvě - jednu, dvě - třetiny.
Toto je ta třetí třetina, ale ta není vyplněna.
10/15 je to samé co 2/3.
Přál bych si, abychom se dnes zamysleli nad úpadkem mužů.
Muži nezvládají školu, společensky vyhořují s dívkami a sexuálně se ženami.
Jinak se nezdá, že by byl nějaký další problém.
Takže, co nám říkají údaje?
Údaje ohledně nedostudování jsou neuvěřitelné.
U chlapců je o 30 procent pravděpodobnější než u děvčat, že nedokončí školu.
V Kanadě je poměr nedokončení pět chlapců na tři dívky.
Dívky v současnosti překonávají chlapce na všech úrovních, od základní školy až po univerzitu.
Je desetiprocentní rozdíl v úspěšném získání bakalářského nebo jiného titulu, kde chlapci jsou daleko za dívkami.
Dvě třetiny studentů ve zvláštních školách jsou chlapci.
A jak všichni víte, u chlapců je pětkrát vyšší pravděpodobnost, že u nich bude diagnostikována porucha pozornosti - a z toho důvodu je dopujeme Ritalinem.
Jaký je důkaz pro společenské zhoršení?
Zaprvé to je strach z intimity.
Intimita znamená fyzické či citové spojení s někým jiným - obzvláště s někým opačného pohlaví, který vydává dvojznačné, protichůdné, fosforeskující signály.
(Smích)
A každý rok probíhá výzkum o nesmělosti studentů vysokých škol.
A můžeme si všimnout stálého nárůstu nesmělosti mezi muži.
Jsou to dva druhy.
Je to společenská nešikovnost.
Bývalá nesmělost byl strach z odmítnutí.
Je to společenská neobratnost, jako byste byl cizinec na jiné půdě.
Nevědí, co říkat, nevědí, co mají dělat, zejména, když jsou sami s osobou opačného pohlaví.
Neznají řeč osobního kontaktu, neverbální a verbální soubor pravidel, které zajišťují, abyste mohli příjemně mluvit s někým jiným, poslouchat někoho jiného.
Zrovna teď rozvíjím něco, čemu říkám syndrom sociální intenzity, kterým se snažím zdůvodnit, proč muži opravdu preferují mužská pouta, spíše než přátelství s děvčaty.
Ukazuje se, že od nejranějšího dětství chlapci a poté muži preferují chlapskou společnost -- fyzickou společnost.
Je to dokonce kortikální vzrušení, které můžeme spatřit, protože chlapi jsou společně v týmech, v klubech, v ganzích, v bratrstvech, zejména v armádě a poté i v hospodách.
A toto vrcholí v neděli při Super Bowlu, kdy muži budou raději v baru s cizími lidmi sledovat nabaleného Aarona Rodgerse z the Green Bay Packers, než Jennifer Lopez úplně nahou ve své ložnici.
Problém je, že v současnosti dávají přednost nepřítomnému internetovému světu, než-li spontánní interakci ve společenských vztazích.
Jaké jsou příčiny? No, je to neúmyslný následek.
Myslím, že je to přílišné používání internetu obecně, nepřiměřené hraní videoher, nadměrný přístup k pornografii.
Problém je, že to jsou závislosti na vzrušení.
U drogové závislosti chcete jednoduše více.
U závislosti na vzrušení chcete rozdílné.
U drog chcete více toho stejného -- jiného.
Takže potřebujete nové podněty, aby vzrušení vydrželo.
A problém je, že to průmysl podporuje.
Jane McGonigal nám minulý rok řekla, že ve věku, kdy je chlapcům 21, tak stráví 10,000 hodin hraním videoher, většinu toho osamoceně.
Jak si jistě pamatujete, Cindy Gallop nám řekla, že muži neznají rozdíl mezi milováním a děláním porna.
Průměrný chlapec v současnosti shlédne 50 porno videí za týden.
A existují samozřejmě tací, kteří jich shlédnou stovku.
(Smích)
Porno průmysl je nejrychleji rostoucí průmysl v Americe -- 15 miliard ročně.
Na 400 natočených filmů v Hollywoodu připadá dnes 11,000 natočených porno videí.
Takže účinek, velice rychle, je to nový druh vzrušení.
Mozky chlapců jsou digitálně přenastaveny v naprosto novém směru, pro změnu, nové podněty, nabuzení a neustálé vzrušení.
To znamená, že jsou absolutně mimo soulad s tradičními hodnotami, což jsou analogické. neměnné, interaktivně pasivní.
Jsou také absolutně mimo soulad v romantických vztazích, které se budují postupně a nepatrně.
Takže, jaké je řešení?
To není moje práce.
Já jsem tu, abych vás varoval.
Je to vaše práce to napravit.
(Smích) (Potlesk)
Ale kdo by se měl zajímat?
Jediní lidé, kteří by se o to měli zajímat, jsou rodiče chlapců a děvčat, pedagogové, hráči, tvůrci filmů a ženy, které by si přály opravdového muže, se kterým si můžou popovídat, který umí tancovat, který se umí pomalu milovat a přispět k evolučním nátlakům, aby se náš druh udržel nad banánovými slimáky.
Tím nechci urazit majitele banánových slimáků.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Pojďme napsat 0,8 jako zlomek.
Takže 0,8... číslo 8 je na místě desetin, takže bychom ji mohli číst jako 8 desetin a skutečně bychom mohli napsat, že se to rovná 8/10 nebo 8 lomeno 10.
Když už jsme to napsali jako zlomek, tak jestli chceme, tak to můžeme zjednodušit.
8 i 10 mají stejného dělitele. Obě čísla jsou dělitelná 2.
Takže pojďme vydělit jak čitatele, tak jmenovatele 2.
Neměníme hodnotu zlomku, protože dělíme čitatele i jmenovatele stejným číslem.
8 děleno 2 je 4 a 10 děleno 2 je 5.
A máme hotovo.
0,8 nebo také 8/10, je to samé jako 4/5.
Na obrazovce je zajímavý výrok: "Světlo tvoří atmosféru, světlo dotváří vnímání prostoru a světlo je projev struktury."
Tento výrok není můj.
Je to výrok Le Corbusiera, známého architekta.
A zde můžete vidět, co tím myslel. V jedné z jeho budov, kaple Notre Dame du Haut Ronchamp, kde vytvořil toto světlo jenom díky tomu, že je zde i tma.
Myslím si, že toto je podstata mé 18 minutové přednášky -- neexistuje dobré osvětlení, které je zároveň zdravé a prospěšné, bez existence tmy.
Takto bychom normálně osvětlili naše kanceláře.
Jsou na to pravidla a normy, které uvádí intenzitu světla a také jednotnost.
Takto tvoříme standardní osvětlení, od jedné stěny k druhé, v pravidelné síti světel.
A to je naprosto odlišné od toho, co jsem vám právě ukazoval od Le Corbusiera.
Pokud bychom uplatnili tyto pravidla a normy na římský Pantheon, nikdy by takto nevypadal, protože tento krásný světelný prvek, který se sám pohybuje, může existovat pouze díky přítomné tmě.
A to je víceméně co Santiago Calatrava myslel, když řekl: "Světlo, to tvořím ve svých stavbách pro komfort."
A nemyslel tím komfort večeře o pěti chodech v porovnání s večeří o jednom chodu, myslel komfort jakožto kvalitu stavby pro život lidí.
Myslel tím, že můžete vidět nebe a cítit sluneční svit.
A proto vytvořil tyto skvostné stavby, ve kterých vidíte nebe a cítíte sluneční svit. To nám zlepšuje životní prostor jednoduše díky světlu -- a to v obou jeho formách, světle i stínu.
Jádrem věci je samozřejmě slunce.
Z tohoto obrázku se slunce může zdát jako cosi zlého a agresivního.
Ovšem neměli bychom zapomenout, že všechna energie na zemi pochází ze slunce.
A světlo je pouze projev této energie.
Slunce tvoří dynamiku, barevnost, krásu našeho prostředí, jako v této budově -- High Museum v Atlantě, kterou navrhl Renzo Piano z Itálie společně s Arup Lighting, vynikajícím týmem světelných designérů. Společně vytvořili velice jemné uspořádání světla v prostoru, které reaguje na pohyb slunce díky těmto krásným otvorům ve střeše.
Takže můžete nepřímo vidět slunce.
Co utvořili, je ucelený stavební prvek, který zlepšuje kvalitu prostoru, jenž obklopuje návštěvníky muzea.
Vytvořili toto stinítko, které zde můžete vidět, a které ve skutečnosti slunce zakrývá, ale umožňuje vstup potřebnému světlu.
A zde je vidět, jak dokonale to navrhli pomocí modelů, pomocí kvantitativních a kvalitativních metod a došli k řešení, které výborně zapadá a je v součinnosti s architekturou.
Dopustili se pár chyb.
Například toto přímé světlo na podlaze, vše ale vyřešili.
Dovolili tím lidem v budově užít si slunce, tu dobrou část slunce, tedy světlo.
Užívání si slunce může mít mnoho podob.
Můžete si ho užít takto, nebo takto, což je trochu podivné. Toto je v roce 1963 -- sledování zatmění slunce ve Spojených státech.
A jelikož je slunce tak silné, lidé našli zajímavé řešení.
Toto je velice názorný obrázek toho, co se pokouším říci -- tedy že úchvatná dynamika slunce, přenesená do našich budov, vytváří kvalitu prostředí, jež obohacuje naše životy.
A podstatou věci je tma společně se světlem, protože bez obou nevidíte onu dynamičnost.
V kontrastu s kanceláří, kterou jsem ukázal na začátku, je tato známá kancelář společnosti White Group.
Zabývají se ekologickým poradenstvím či něčemu podobnému.
A opravdu dělají, co propagují. Tato kancelář totiž nemá žádné elektrické osvětlení.
Má pouze toto velké okno po celé stěně, které umožní vstup světla hluboko do prostoru a vytvoří kvalitní rozložení a dynamiku světla.
Může tedy být trochu šero a vy pracujete. Může být ale i světla hodně a vy pracujete.
Ukazuje se, že lidské oko je pozoruhodně přizpůsobivé různým světelným podmínkám, které dohromady tvoří prostředí, které není nikdy nudné a jednotvárné, a proto obohacuje náš život.
Tento muž si zaslouží zmínku.
Toto je Richard Kelly, narozený před 100 lety, což je důvod proč ho zmiňuji, jde totiž o výročí.
Ve 30. letech 20. století byl Richard Kelly první, kdo popsal metodiku moderního světelného designu.
Přišel s třemi pojmy -- "světlo pro vidění",
"světlo pro dojem" a "světlo pro pohled" -- tři odlišná pojetí světla v architektuře, která společně tvoří krásný zážitek.
Začneme světlem pro vidění.
Myslel něco takového -- světlo udává rozměr prostoru a pomáhá vám při pohybu.
Nebo něco takového -- toto je světelný design, který udělal pro předváděcí místnost General Motors.
Člověk vstoupí do prostoru a řekne si: "Ty jó!
To je úchvatný," a to jednoduše díky tomuto ohnisku, tomuto obrovskému zdroji světla uprostřed.
Pro mě je to jako v divadle, později se k tomu ještě vrátím.
Je to právě bodové světlo zaměřené na umělce, jež pomáhá se na něj soustředit.
Mohl by to být též sluneční svit prosvítající skrze mraky, který osvítí kus země, čímž ho zvýrazňuje v porovnání s šerým okolím.
Nebo může jít o moderní nákupní prostředí -- osvětlení výrobku a utvoření bodů, které vám pomohou s orientací.
Světlo pro dojem je něco úplně jiného.
Richard Kelly to vnímal jako něco nekonečného, něco bez ohniska, něco, kde se veškeré detaily rozplynou do nekonečna.
Já to vnímám jako velice příjemný druh světla, který nám pomáhá se uvolnit a přemýšlet či pozorovat.
Příkladem je
National Museum of Science v Londýně, kde tato modrá spojuje všechny expozice a výstavy v jednom velkém celku.
A jako poslední, Kellyho světlo pro vidění, které dominuje nočnímu panoráma Hong Kongu, jedná se také o lustr v operním domě nebo zde v divadle.
Jde o dekoraci, o třešničku na dortu, něco hravého, o dodatek k architektonickému prostředí.
Tyto tři odlišné prvky dohromady tvoří světelné prostředí, které nám pomáhá cítit se dobře.
Tato prostředí můžeme vytvořit pouze ze tmy.
K tomu se dostanu později.
A myslím si, že to je to, co Richard Kelly, na obrázku vlevo, vysvětloval Ludwigu Mies Van der Roheovi.
A za nimi, budova Seagram Building se později stala ikonou současného světelného designu.
Tehdy proběhly první pokusy o světelnou terapii.
Zde vidíte obrázek z United States Library of Medicine, kde byli lidé vystavováni slunci za účelem uzdravení.
To je ale trochu jiná stránka světla, jeho zdravotní účinky, tedy něco jiného, než o čem tu dnes povídám.
V moderní medicíně se světlem zabývají téměř na biochemické úrovni.
A existuje hypotéza, že když sledujeme objekty, je to žlutá barva, která nám nejvíce pomáhá, na kterou jsme nejvíce citliví.
Ale náš cirkadiánní rytmus, tedy rytmus, který řídí náš spánek a bdělost, naši soustředěnost a uvolněnost atd., je aktivován modrou barvou.
A přizpůsobováním množství modré v našem okolí můžeme pomoci lidem relaxovat či se soustředit, spát či zůstat vzhůru.
A takto možná v blízké budoucnosti budeme osvětlovat nemocnice, abychom urychlili uzdravení pacientů a pomohli jim s regenerací.
Možná v letadle budeme moci předejít pásmové nemoci.
A ve školách budeme schopni pomoci dětem s učením, protože se budou lépe soustředit.
Využití je mnoho.
Ale já bych rád mluvil více o kombinaci světla a tmy jakožto faktoru našeho života.
Světlo dovoluje společenskou komunikaci, ale také vztahy se vším kolem nás.
Světlo je tam, kde se shromažďujeme, když si potřebujeme něco říct.
Je všude na této planetě.
Ale když se podíváte na zemi v noci, vypadá takto.
Myslím si, že toto je nejvíce šokující obrázek, který tu dnes ukážu.
Protože toto všechno světlo uniká směrem k nebi.
Nikdy nedopadne na zem, kam původně mělo.
Nikdy neposlouží lidem.
Pouze kazí tmu.
Takže v globálním měřítku to vypadá takto.
Řekl bych, že je neuvěřitelné, co tu vidíte, kolik světla uniká nahoru a nikdy nedopadne na zem.
Protože když se podíváme na zemi, jak by měla vypadat, vypadala by jako na tomto úžasném obrázku, kde tma slouží naší představivosti a pozorování a pomáhá nám najít souvislosti.
Ale svět se mění a urbanizaci je podřízeno všechno.
Tento snímek jsem pořídil před 2 týdny v Guangzhou a uvědomil si, že před 10 lety tam žádná z těch budov nestála.
Bylo to mnohem menší město a rychlost urbanizace je ohromná.
Musíme se proto zaměřit na následující otázky:
Jak se lidé pohybují v nově urbanizovaných prostorách?
Jak sdílí kulturu?
Jak se řeší mobilita?
A jak tomu všemu může pomoci světlo?
Nové technologie jsou v zajímavé pozici, kdy mohou přispět k řešení urbanizace a obklopit nás lepším prostředím.
Není to tak dlouho, kdy se osvětlení řešilo pouze těmito žárovkami.
Samozřejmě ještě byly halogenové lampy, zářivky a další.
Dnes máme LED. Zde vidíte poslední model, vidíte jak jsou neuvěřitelně malé.
A přesně to nám nabízí unikátní příležitost, protože tato miniaturní velikost nám umožňuje umístit světlo tam, kde potřebujeme.
A nemusíme ho směřovat ven, kde není vůbec potřeba a kde můžeme zachovat tmu.
Domnívám se, že se jedná o velice zajímavou příležitost a nový způsob osvětlení architektonického prostředí s přihlédnutím k našemu zdraví.
Chci vám vysvětlit, jak to doopravdy funguje, ale na špičku prstu se mi vejdou čtyři, takže byste je neviděli.
Požádal jsem proto naši laboratoř, aby mi pomohli, a oni řekli: "Pokusíme se."
Vytvořili pro mne největší LED na světě, pouze pro TEDx v Amsterdamu.
Tady je.
Je to to samé, co vidíte na obrazovce, pouze 200krát větší.
Rychle vám ukáži, jak to pracuje.
Takže abych to vysvětlil.
Každá LED, co se vyrábí, svítí modře.
To ale není příjemné.
A z toho důvodu přikryjeme LED fosforeskujícím materiálem.
Tento materiál ruší onu modrou a světlo je poté bílé, teplé a příjemné.
Když poté přidáte čočku, můžete světlo koncentrovat a poslat ho kam chcete bez zbytečných ztrát, k nebi či kamkoliv jinam.
Můžete proto uchovat tmu a vytvořit světlo.
Jen jsem vám chtěl ukázat, jak to funguje.
Děkuji.
Můžeme pokračovat.
Musíme tedy přehodnotit způsob, jak osvětlujeme města.
Musíme se proto znovu zamyslet nad světlem jako zažitém řešení.
Proč jsou všechny dálnice neustále osvětleny?
Je to potřeba?
Můžeme být opatrnější při navrhování a utvořit lepší prostředí, která využívají tmy?
Můžeme být opatrnější se světlem?
Jako zde -- toto je ve skutečnosti velice nízká úroveň osvětlení.
Můžeme zapojit více lidí do projektů osvětlení, které vytváříme, aby se s nimi ztotožnili, jako zde?
Můžeme vytvořit objekty, které jsou velice inspirující zevnitř i z venku?
A můžeme zachovat tmu?
Protože najít takovéto místo na Zemi je dnes velice těžké.
A najít takovouto hvězdnou oblohu je ještě těžší.
Dokonce i v oceánech tvoříme mnoho světla, které bychom mohli zakázat kvůli zvířatům a zlepšit tak jejich kvalitu života.
Je známo, že migrující ptáci jsou dezorientování kvůli podobným ropným plošinám.
A zjistilo se, že pokud by byla světla zelená, ptáky by to nemátlo.
Nebyli by rušeni.
A opět se zjišťuje, že barevné cítění je velice důležité.
Ve všech uvedených příkladech bychom měli tvořit světlo ze tmy a tmu použít jako plátno -- stejně jako to dělají umělci, třeba Edward Hopper ve svém obraze.
Myslím si, že na tomto obraze je mnoho napětí.
Když se na něj podívám, říkám si, kdo jsou ti lidé?
Odkud přicházejí?
Kam jdou?
Co se stalo?
Co se stane v následujících pěti minutách?
A tyto příběhy a napětí jsou vyjádřeny díky tmě a světlu.
Edward Hopper byl opravdový mistr ve tvorbě příběhu s použitím světla a tmy.
Můžeme se z toho učit a utvořit zajímavější a inspirující architektonické prostředí.
Můžeme ho utvořit v komerčních prostorách jako je tato.
A přesto když vyjdete ven, uvidíte největší podívanou ve vesmíru, tedy vesmír samotný.
Ukáži vám tedy tento ohromný, poučný snímek oblohy, v rozmezí od centra města, kde vidíte pouze jednu či dvě hvězdy a nic víc, až po venkov, kde uvidíte úžasné představení hvězd a souhvězdí.
V architektuře je to podobné.
Pochopením důležitosti tmy při tvorbě světla vytvoříte mnohem zajímavější prostředí, které obohatí naše životy.
Toto je nejznámější příklad,
Chrám světla od Tadaa Anda.
Nebo také lázně ve Vals od Petera Zumthora, kde se světlo a tma jemně doplňují a ovlivňují a tím tvoří prostor.
Nebo stanice Southwark londýnského metra od Richarda McCormacka, kde můžete vidět nebe, přestože jste pod zemí.
Nakonec chci upozornit na to, že mnoho inspirace pramení z divadla.
A myslím, že je úžasné, že se TEDx pořádá poprvé v divadle, protože si myslím, že divadlu patří velké dík.
Bez divadla by to nebyla takto inspirující scénografie.
Myslím si, že divadlo je místo, kde můžeme život světlem hodně obohatit.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Na konci 50. let 20. století
William Phillips zpozoroval, že existuje korelace mezi nezaměstnaností a inflací.
A mám tady portrét pána, jmenoval se Irving Fisher, který si tohoto vztahu všiml již o několik desetiletí dříve.
Vztah však dostal jméno po Philllipsovi, protože jeho publikace lidi zaujala.
A ten vztah není příliš překvapující.
Vypadá sice, že se trochu příčí zdravému rozumu, ale budeme mluvit o příkladech, které, jak se zdá, odporují tomuto vztahu.
Když zobrazím procento nezaměstnanosti tady na mé vodorovné ose a inflaci na svislé ose. Označím ji inflace.
Všiml si (vyberu si nějaké náhodné body), že v jednom roce, kdy byla vysoká inflace, byla nízká nezaměstnanost a v jiném roce, kdy byla vysoká nezaměstnanost, byla nízká inflace.
A není jasné, co způsobuje co nebo je možné, že jsou vzájemně spjaty.
Potom v dalších letech, ve kterých jste třeba měli střední inflaci nebo relativně nízkou nezaměstnanost.
Přezkoumal řadu let a vynesl je takto na tuto osu. Zobrazím je všechny stejnou barvou.
Vezmete řadu několika let a zobrazíte je tady.
A teď tu máte vyšší inflaci a trochu větší nezaměstnanost než v tom roce tady. A tak bych mohl některé body zakreslovat tady.
Mohli byste mít deflaci. A viděl, že tu existuje korelace, že tu existuje inverzní vztah.
Pokusíte-li se proložit křivku těmito body a mohli byste tu mít více bodů, vybírám si je náhodně, mohli byste jimi proložit křivku, která vypadá nějak takhle.
Obecně řečeno, máte-li vysokou inflaci, jste-li tady nahoře, máte vysokou inflaci a nízkou nezaměstnanost.
Nízká nezaměstnanost je žádoucí a tady máte nízkou inflaci a vysokou nezaměstnanost.
A kdyby se tato křivka dostala pod vodorovnou osu, měli byste ve skutečnosti deflaci a to zní rozumně.
Mluvili jsme o tom již dříve v pojmech, které se nabízí, když používáme zdravý rozum. Znovu však vidíte, že není jasné, co způsobuje co.
Ale můžete si představit svět, uvažovat o tom, že máte-li nízkou nezaměstnanost, nebo se na to můžete dívat jako na vysokou zaměstnanost.
Jeden ze způsobů, jak nahlížet na nízkou nezaměstnanost je, že máte vysoké využití trhu práce.
V této situaci mají pracující větší vyjednávací sílu. A mají-li pracující větší vyjednávací silu, musí jim zaměstnavatelé zvýšit platy, aby si získali a udrželi zaměstnance.
Mají větší vyjednávací sílu a mají více možností.
Existuje spousta lidí, kteří se je snaží zaměstnat.
Zaměstnavatelé zvyšují mzdy, aby pracovníky přitáhli a udrželi. Ale samozřejmě, když zvyšujete mzdy, obecně zvyšujete kupní sílu pracujících.
Tohle je zvyšující se kupní síla pracujících, která by zvýšila jejich poptávku po zboží a službách.
Zvyšuje-li se jejich poptávka po zboží a službách, zvyšuje se využití všech výrobních faktorů: půdy, kapitálu, podnikatelů a práce, což způsobí ještě další snížení nezaměstnanosti.
A dokážete si představit, že máte-li již nízkou nezaměstnanost.... a toto je jen jeden z výrobních faktorů. Ale uvažujete-li však o všech výrobních faktorech, jsou pravděpodobně všechny vysoce využity.
Továrny pracují téměř na plnou kapacitu, trh práce pracuje na plnou kapacitu.
Zvýšíte-li kupní sílu, zvýšíte-li v tomto kontextu poptávku, poptávka stoupá, nízká nezaměstnanost, využití práce klesá.
To způsobí, že ceny stoupají.
Způsobí to tedy obecný růst cen.
Stoupají-li ceny, pracující mají větší vyjednávací sílu a více možností zaměstnání, ale současně mají také vyšší náklady, vyšší životní náklady.
A dostávám tu rukou nakreslený, trochu kostrbatý diagram. Ale mělo by z něj být patrné, jakou to má všechno celkovou dynamiku.
Pracující mají více možností a větší vyjednávací sílu, mají také větší životní náklady a celé hospodářství pracuje skoro na plné obrátky.
Začnou požadovat ještě vyšší mzdy a hospodářství prochází tímto cyklem znovu a znovu.
Z hlediska selského rozumu to vypadá celkem samozřejmě, ale existují výjimky.
V 70. letech zažili USA stagflaci a ta je nejhorší. Je to vysoká inflace a vysoká nezaměstnanost. Ta je tady.
Stagflaci mohou způsobovat různé faktory. V 70. letech lidé poukazovali především na jeden faktor, ale je důležité si uvědomit, že v ekonomii lidé nikdy nevědí jistě, co je přesnou příčinou a málokdy je to příčína jen jedna.
Ale jeden z faktorů, na který se často poukazovalo, byl, že došlo k velkému otřesu nabídky.
Došlo k otřesu nabídky ropy, což způsobilo, že všechny výrobní náklady vzrostly a to vyhnalo ceny nahoru.
Neumožnilo to však, aby se celá země jako celek stala produktivnější.
Můžeme se na to dívat tak, že to tady vyhnalo ceny nahoru, což způsobilo vyšší žívotní náklady tady, ale tuto část cyklu spojujeme s nízkou nezaměstnaností a vysokou inflací, k nimž nedocházelo.
Protože však tyto vysoké ceny v zásadě směřovaly ven ze země, znamenalo to, že potlačovaly schopnost lidí platit za jiné věci a způsobovaly vyšší životní náklady či vyšší ceny ropy.
Asi si uvědomujete, že to omezilo poptávku po domácí výrobě a tak tu nakreslím zápornou zpětnou vazbu.
Potlačilo to chuť lidí kupovat věci, protože museli platit tolik za naftu.
Existují však i jiná vysvětlení.
Když lidé viděli nízkou nezaměstnanost, vláda chtěla tisknout více peněz, aby uvedla věci do pohybu, ale nedostala se z tohoto virtuálního kruhu.
A také se argumentuje, že existovaly strukturální příčiny, které způsobovaly to, že se ekonomie nemohla správně přízpůsobit tak, aby se pracující a zdroje efektivně alokovaly.
Hlavní důvod proč se tady vracím do 70. let, je to, abych ukázal, že to není nějaký zákon a že není jasné, co způsobuje co.
V 70. letech, kdy došlo k stagflaci, byla situace opačná k tomu, co se stalo na konci 90. let. Tehdy byla poměrně nízká inflace a poměrně nízká nezaměstnanost.
Na konci 90. let jsme byli ve velmi dobré situaci a mnozí lidé argumentují, když jsme toho dosáhli tehdy, proč ten cyklus stále nepokračuje.
Ceny nestoupají proto, že pokračuje trend obrovských technických zlepšení.
Měli jste počítače, telekomunikace, Internet, objevuje se tu jakási super proaktivní křivka.
A tak, i když tu byl tento cyklus, kupní síla se zvětšila a poptávka stoupla, proaktivita země se zvyšovala tak, že to nevedlo k inflaci.
To je to, co nás dovedlo k inflaci na konci 90. let.
Obecně je to další věc, nad níž bychom se měli zamyslet. Do jisté míry k ní také vede zdravé uvažování, ale jako vše v ekonomii je to to trochu složitější a komplikovanější.
Je tu korelace, kterou můžeme pozorovat, která může obecně platit, ale vždy tu budou nějaké výjimky.
Tak teď, když jsme prošli sérii videí o amerických zásazích během Studené války v Korei, Kubě a Vietnamu, mohly bychom zkusit sestrojit šablonu pro jednotlivé revoluce.
Jako ve všech těchto videích o historii musíte brát vše, co povím a vlastně vše, co poví někdo jiný o historii, trochu s nadlhledem, dokonce i když půjde o fakty. Samozřejmě něco na 100% pravdivého mohou napsat jen lidé, kteří událost prožili. Nikdo kromě nich totiž nemůže vědět, co se dělo v pozadí události, to nebylo historiky nikdy zdokumentováno, takže byste vše měli brát s nadhledem.
V tomto videu budu hovořit o stejných šablonách, tématech, které jsem viděl, takže to neberte jako neměnnou pravdu, zkuste nad tím popřemýšlet a jestli to dává smysl, tak je to OK, a jestli to smysl nedává, zkuste se na to podívat pozorněji a zkuste vymyslet vlastní předlohy a vzory na toto téma.
Udělejte si vlastní názor.
Takže všeobecný model mezi všemi diktaturami je, že předtím, než se do těch záležitostí zamíchaly Spojené státy a ještě před vznikem komunistického režimu, byly tyto státy svým způsobem utlačovány. Korea byla utlačována Japonskem.
Byla to japonská kolonie.
Kuba byla pod nadvládou Batisovy vlády.
Byla to diktatura, která byla zkorumpovaná a též velmi ovlivňovaná Spojenými státy.
Mohli bychom ji dokonce považovat za kolonii Spojených států.
Tak hodně byla ovlivňována Batisem. Vietnam byl francouzskou kolonií.
Dokážeme si tedy představit, že ve všech těchto situacích vládci nebyli velmi populární.
Lidé hledali vůdce, kteří by je mohli osvobodit z chaosu, který vládl ve státě.
A to se tedy dostáváme k celé diskuzi o kapitalismu proti komunismu. Můžeme si představit, že když jsme pod koloniální nadvládou nebo když žijeme v úplatkářském režimu, vidíme lidi, kteří se obohacují. Takže máme lidi, kteří bohatnou.
Někteří peníze získají nelegální cestou.
Takže tyto kruhy jsou v podstatě velikostí majetků rozličných lidí.
V Korei, která byla pod nadvládou Japonska, mohlo být pár lidí, kteří byli úspěšní v legálním podnikání.
No pravděpodobně tam byla celá hromada lidí, kteří byli úspěšní jen díky příživnictví na koloniální vládě. V případě úplatkářského režimu dělali věci, které tento režim doslova zkazily, s použitím výhod režimu získali nepřiměřeně velkou sílu v určitém podnikání.
Tyto faktory se vždy kombinují.
V každé z těchto krajin byli pravděpodobně nějací podnikatelé a nějací jiní lidé, kteří zbohatli poctivě, a zase nějací, kteří si díky těmto režimům vydělali ne moc čistým způsobem.
Možná proto, že se přiživovali na zkaženém, úplatkářském režimu nebo dokonce to mohli být kriminálníci, což je pravděpodobně případ Batistova režimu. Pravděpodobně tam byli i lidé, kteří byli úplní kriminálníci a dařilo se jim velmi dobře. Taková situace byla i ve Vietnamu.
Možná někteří z Vietnamců, kteří se prezentovali jako Francouzi, dostávali extra výhody, tudíž nemuseli vynaložit tolik námahy na vytvoření dobrého podnikání.
No jen ti, co zapadali do politických ideálů.
Ostatní měli možná i legální majetek.
Představme si tedy, že nějaká z těchto situací se objeví z důvodu utlačování.
Lidí se začínají bouřit, vytvářejí revoluce. Ve všech 3 případech. Utlačování je dobrá záminka na vytvoření revoluce, záleží na tom, jak je vykořisťování velké.
No je to velmi populární záminka, šance říci lidem: "Už vás nebaví dívat se na to, jak někteří lidé získávají bohatství nelegálním způsobem a možná někteří z těchto lidí, kteří získali majetek nelegálně, ho získali ze spojenectví s našimi zotročovateli.
Jsou to v jistém slova smyslu zrádci, zradili náš lid." Tady tedy můžeme vidět, jak je lehké dostat se k moci, když vzniká nezávislost. Nebo když chcete vytvořit nezávislost s myšlenkou: Proč nerozdělit majetek?
A jestliže hledáte politickou myšlenku, která zapadá do tohoto stylu smýšlení, myšlenka opravy věcí, které možná vypadaly zle během koloniální nebo utlačovatelské moci, komunismus je ta správná volba. Je to v podstatě rozdělení majetku nebo může stát přebrat celý majetek všech. Anebo něco mezi tím a to je socialismus, kde stát rozděluje majetek decentně, ne velmi agresivně.
Dokážeme si tedy představit komunismus speciálně pro populaci, kde máme mnoho chudých občanů a majetek je rozdělený mezi pár bohatými lidmi, mezi kterými je mnoho spokojených se starým režimem, komunismus vypadá jako populární pojem.
Máme i lidi, kteří se nechávají unášet národní komunistickou identitou (jsou na ni hrdí) a v případě Kuby, kde byl vůdcem populární Fidel Castro, měl lid rád Fidela Castra.
Ve Vietnamu byl oblíbený diktátor Ho Chi Min a v Korei to bylo trochu jiné, protože komunisty, národní hnutí za nezávislost, no a Kim II Sung nebyl nutně vůdcem hnutí.
Sověti vůbec nechtěli Korejce do vedení žádné skupiny nacionalistického komunistického hnutí, okrajově tam jen vsunuli Kima II Sunga pravděpodobně proto, že uznával myšlenku sovětského komunismu.
V praxi to znamenalo, že tito vůdci přinesli myšlenku velké rovnosti, vždyť to znáte, rovnost pro všechny, odvděčme se za křivdy, které na nás byly spáchané.
No všichni z nich začali rozdělovat nejen majetek lidí, kteří ho mohli získat nelegálně, ale začali rozdělovat majetek celkově. Možná kvůli tomu, že se jim ta myšlenka líbila. Možná kvůli tomu, že je lidé dostatečně nepodporovali.
Takže se mstí svým politickým konkurentům, pod záminkou zlepšování společnosti.
Terčem jejich odplaty se tedy mohli státi občané, kteří svůj majetek nabyli poctivě, a ti lidé z toho byli smutní. A založili vlastní komunistické zrovnoprávňovací hnutí na zabezpečení pozice v politice.
Místo Marxistovy ideologie uznávali Marxist - Leninovskou ideologii, kde je přítomná komunistická strana, udržující revoluci, což znamená, že nikdy nebudou otvírat normální volby a vždy zůstanou u moci.
Takže v žádném případě to není druh zdůvodnění, proč tito lidé..
No co mají všechny tyto případy společné je to, že Spojené státy byly ve středu Studené války. Báli se rozšiřujícího se komunismu. Komunismus se přikláněl k myšlence diktatury.
Nemusí to být pravidlo, ne vždy, když byl režim ustanovený, byl diktátorský, autoritativní, žádná demokracie.
A pro mnohé kapitalisty v USA to byla noční můra, pro své egoistické pohnutky se báli rozšiřujícího se komunismu, dokonce i v USA. Mohli totiž přijít o majetek (podnikatelé).
No nedbajíc na jakékoliv ospravedlnění či jestli bylo více šlechetné ponechat lidu svobodu slova, svobodu ponechání majetku, zda to bylo egoistické. "Jo, nechceme, aby náš majetek byl znárodněný!" Nebo to možná bylo jen vyrovnávání sil mezi USA a SSSR.
Každá země, která přijala myšlenku komunismu, oslabovala vliv USA ve světě. Bez ohledu na zdůvodnění USA vždy hovořily:
"OK, tito lidé jsou komunisti, my přebereme druhou stranu mince."
Takže Spojené státy přestávají podporovat
Sig Muh-Reeho v Jižní Korei, o kterém víme, že nebyl nejlepším člověkem na světě.
Přestávají podporovat Diema v jižním Vietnamu, který byl též svým způsobem dost zlý.
V případě Kuby USA podporovalo Batistu, když byl při moci.
Na videu jsme viděli, že Kennedy nejdříve řekl o Batistovy, že byl zlý člověk, a USA udělalo chybu v tom, že ho podporovalo.
Spojené státy pokračují v podpoře uprchlíků z Kuby naštvaných proti Fidelovi Castrovi.
Kubánští uprchlíci nejsou kategorií Siga Muh Reeho nebo Diema.
Mají rádi demokracii a jsou to většinou dobří lidé.
No a praděpodobně řekli Kennedymu, že Fidel Castro není tak populární, jak se na první pohled zdá.
Populárnější byl pravděpodobně po revoluci, protože nesl myšlenku rovnosti, lidé se přenášeli přes Batistovu krutovládu, tedy přijali kohokoliv, jen ne Batistu.
Fidel Castro byl charismatický vůdce, který pracoval pro chudé. Aspoň to tak vypadalo.
Takže v začátcích byl populární. Aspoň Kennedyho náhled na Castra mohl být tak trochu optimistický, nebyl totiž až tolik populární. Tento předpoklad zapojil Spojené státy do invaze na zátoku prasat.
Na toto je jen všeobecný model, který se vždy stal.
A vždy to skončilo americkou prohrou nebo matem, a tak...
Vezměte si z toho ponaučení jakékoliv chcete. Je to celkem zajímavý model použitý vícekrát.
Pocházím z Libanonu a věřím, že běh může změnit svět.
Vím, že to, co jsem právě řekla, není hned očividné.
Víte, Libanon jako země byla už jednou zničena dlouhou a krvavou občanskou válkou.
Upřímně, nevím proč nazýváme občanskou válku občanskou, když na ní není vůbec nic občanského.
Se Sýrií na severu, Izraelem a Palestinou na jihu, a naše vláda, která se s tím až dosud vyrovnává, je stále roztříštěná a nestabilní.
Léta byla země rozdělena mezi politikou a vírou.
Avšak jeden den v roce jsme doopravdy sjednoceni, a to když se koná maraton.
Bývávala jsem běžkyní maratonu.
Běhání dlouhých tratí bylo přínosné nejen pro moji duševní pohodu, pomáhalo mi i meditovat a snít o úspěchu.
Čím delší trať jsem běžela, tím větší byly mé sny, až do jednoho osudového rána, kdy mě při tréninku srazil autobus.
Skoro jsem umřela, byla jsem v komatu, v nemocnici jsem strávila dva roky a podstoupila 36 operací, abych byla znovu schopná chodit.
Jakmile jsem se probrala z komatu, pochopila jsem, že už nikdy nebudu stejný běžec, jako jsem bývala, proto jsem se rozhodla, když nemohu běhat já, chci udělat vše pro to, aby ostatní mohli.
Přímo z nemocničního lůžka jsem požádala manžela, aby si začal dělat poznámky a o pár měsíců později se zrodil maraton.
Organizace maratonu jako reakce na nehodu může znít divně, ale tenkrát i v tomto kritickém stavu, jsem potřebovala snít o úspěchu.
Potřebovala jsem něco, co mě odvede od bolesti, nějaký záměr, na který bych se mohla těšit.
Nechtěla jsem se litovat, ani být litována, a myslela jsem, že zorganizováním maratonu budu moci vrátit něco své komunitě, spojit nás s okolním světem a pozvat běžce, aby přišli do Libanonu a běželi pod záštitou míru.
Organizování maratonu v Libanonu rozhodně není jako organizování stejné akce v New Yorku.
Jak chcete představit koncept běhu národu, který je nepřetržitě na pokraji války?
Jak chcete požádat ty, kteří jednou bojovali a zabíjeli jeden druhého, aby společně přišli a běželi vedle sebe?
Více než to, jak přesvědčíte lidi, aby běželi vzdálenost 42,2 kilometrů když ani neznají slovo "maraton"?
Museli jsme tedy začít z ničeho.
Skoro dva roky jsme jezdili po celé zemi a navštěvovali vzdálené vesnice.
Osobně jsem se setkala s lidmi všech profesí - se starosty, lidmi z nevládních organizací, školáky, politiky, členy domobrany, lidmi z mešit, kostelů, prezidentem země, dokonce i ženami v domácnosti.
Naučila jsem se jednu věc. Když za nimi přijdete osobně, lidé vám uvěří.
Mnoho z nich bylo mým příběhem pohnuto a na oplátku se podělili o své příběhy.
Byly to upřímnost a poctivost, co nás svedlo dohromady.
Všichni jsme mluvili jednotným jazykem, jeden člověk k druhému.
A když už byla důvěra upevněna, každý chtěl být součástí tohoto maratonu, aby ukázal světu pravou krásu Libanonu a Libanonce s jejich touhou žít v míru a harmonii.
V říjnu 2003, přes 6000 běžců 49 různých národností se s naprostým odhodláním dostavilo na startovní čáru. Když zazněl výstřel tentokrát, šlo pro změnu o signál k běhu ve vzájemném souladu.
Maraton rostl.
Stejně tak rostly naše politické problémy.
Ale i když se na nás valila pohroma, maraton nalezl způsob, jak přivést lidi zase dohromady.
V roce 2005 byl zavražděn náš premiér a země dospěla do úplné nečinnosti, zorganizovali jsme pětikilometrový běh - Sjednoceni my běžíme.
Přes 60 000 lidí přišlo na start, všichni mající na sobě bílá trička bez politických sloganů.
Toto byl ten zlomový bod maratonu, kdy jej lidé začali vnímat jako základnu pro mír a sjednocení.
Mezi roky 2006 a 2009 si naše země, Libanon, prošla nestabilní dobou, nájezdy a dalšími atentáty, což nás přivedlo na pokraj občanské války.
Naše země byla opět rozdělena natolik, že náš parlament rezignoval. Po celý rok jsme neměli prezidenta ani premiéra.
Ale měli jsme maraton.
(potlesk)
Prostřednictvím maratonu jsme se naučili, že politické problémy mohou být překonány.
Když se opozice rozhodla zavřít část středu města, vyjednali jsme alternativní trasy.
Odpůrci vlády se stali postranními povzbuzovači.
Dokonce připravili i občerstvovací místa s džusem.
Víte, maraton se opravdu stal jedinečným.
Získal si důvěru jak Libanonců, tak i mezinárodního společenství.
V listopadu roku 2012 se na start dostavilo přes 33 000 běžců 85 různých národností, ale tentokrát museli čelit velmi bouřivému a deštivému počasí.
Ulice byly zatopeny, ale lidé nechtěli zmeškat příležitost být součástí takového národního dne.
BMA (Beirut Marathon Association) se rozrostla.
Naleznete zde: mladé, staré, zdravotně postižené, mentálně handicapované, slepé, špičkové i amatérské běžce, dokonce i mámy s dětmi.
Motivy jsou různé - běhá se za životní prostředí, proti rakovině prsu, za lásku k Libanonu, za mír, nebo prostě jen tak.
První závod všech žen a dívek za zrovnoprávnění, který je jediný svého druhu v této oblasti, se konal jen před pár týdny za účasti 4 512 žen včetně první dámy a to je jen začátek.
Děkuji. (potlesk)
BMA podporuje charity a dobrovolníky, kteří pomáhají přebudovat Libanon, vybírají peníze pro tyto případy a povzbuzují ostatní, aby se přidali.
Kultura dávání a dělání dobra se stala nakažlivou.
Stereotypy byly zbořeny.
Tvůrci změn a budoucí vůdci byli stvořeni.
Věřím, že právě oni jsou ty stavební kameny pro budoucí mír.
BMA se stal tak respektovanou událostí v této oblasti, že vládní úředníci v zemích jako je Irák, Egypt a Sýrie, požádali tuto organizaci, aby jim pomohla uspořádat podobnou sportovní událost.
Nyní jsme jedna z největších běžeckých akcí na Blízkém Východě, ale mnohem důležitější je to, že je to program naděje a spolupráce v stále nestabilní a nestálé části světa.
Od Bostonu po Bejrút jsme všichni za jedno.
(potlesk)
Po 10 letech v Libanonu, od národních maratonů přes národní akce až k menším oblastním závodům vidíme, že lidé chtějí běhat za lepší budoucnost.
Konec konců, tvorba míru není sprint.
Je to spíš maraton.
Děkuji. (potlesk)
Když jsme se učili o sociálním zabezpečení, viděli jsme, že Američané v produktivním věku platí povinně sociální a část zdravotního pojištění (Medicare), a právě z těchto příjmů se přímo poskytují dávky sociálního zabezpečení pro stávající důchodce a ostatní příjemce a případné přebytky jdou do fondu sociálního zabezpečení.
Na jedné straně máme generaci baby boomu, na levé straně systému A byla to právě generace babyboomu, kdy nastal obrovský populační nárůst, v době po druhé světové válce
Poté, co byli všichni šťastní, a když se vojáci vrátili domů, tak si pořídili spoustu dětí,
A díky populačnímu nárůstu šlo na levé straně systému vygenerovat značný příjem a tím v podstatě zabezpečit celou generaci rodičů ještě s přebytkem.
Problém je, že nebyli schopni.... že jejich generace nerostla stejně jako ta generace po nich, což může a nemusí být dobře.
Ale v kontextu sociálního zabezpečení je to problém, protože jak to nedávno začalo, během příštích dvou desetiletích se tahle generace baby boomu přesune na pravou stranu této rovnice.
A viděli jsme, že brzy začnou přebytek čerpat, a kvůli této demografické změně bude přebytek sociálního zabezpečení v letech 2030 a 2040 úplně vyčerpán.
Podobně je to u minimální garantované zdravotní péče (Medicare).
Určitá část pojistného jde do fondu Medicare, a používá se na zaplacení zdravotních dávek důchodců.
Případné přebytky jdou do fondu Medicaru oficiálně Hospital Insurance Trust Fund (Svěřenecký fond nemocničního pojištění).
Problém s Medicarem je, že situace je dokonce horší.
Můžete vidět, že systém Medicare se schodkem již běží, a že utrácejí více peněz napravo, než dostávají nalevo.
Již začínají fond čerpat.
Fond sociálního zabezpečení bude růst do roku 2023 a to je zde náš nejlepší odhad.
Začne se čerpat a bude vyčerpán v letech 2030 až 2040.
V Medicaru je situace daleko horší.
V Medicaru se již fond začal čerpat, už teď se utrácí a čerpá více, než se dá z pojištění získat.
A celý fond založený na našich současných předpokladech bude pravděpodobně vyčerpán v následujících 10 letech. vyčerpán v následujících deseti letech.
Co je opravdu znepokojující, snad kromě toho, že se nachází v nejhorší finanční situaci, je to, že náklady rostou dokonce rychleji.
Mnoho lidí si myslí, že hlavním problémem systému sociálního zabezpečení jsou demografické změny.
Lidé narození za baby boomu odcházejí do důchodu, což tohle činí neudržitelné.
Co je však u Medicaru ještě větší problém, jde nad rámec demografických změn, nad rámec toho, že generace baby boomu odchází do důchodu, a tak má z Medicaru má výhody, místo aby do něj přispívala.
Tím problémem je, že náklady na zdravotní péči rostou rychleji než inflace. Výhody těchto lidí jen rostou spolu s inflací.
V Medicaru ty výhody rostou s náklady na zdravotní péči. a to vše roste nad náklady inflace.
A tak vznikla situace, kdy vezmeme-li současné výhody a naše předpoklady o ekonomice a vývoji daní FICO, tak pokud systém musí poskytnout současné výhody, a pokud náklady na zdravotní péči porostou jako doposud, a pokud očekáváte, že náklady na zdravotní péči dále porostou stejnou měrou jako doposud.
V roce 2011 jsou to zhruba 4 % HDP. která se utratí za Meidcare a Medicaid.
Medicaid jsou v podstatě zdravotní výhody pro chudé.
Provozují to státy, ale dostávají federální finance. Nyní jsou to 4 % HDP.
Ale s ohledem na růst nákladů na zdravotní péči, pokud to nebudeme kontrolovat během dalších 50, 60 let, může to vzrůst na 15, 16, 17 % HDP.
Pro upřesnění to jsou procenta HDP, která tvoří zhruba celý federální rozpočet.
Tohle má potenciál, pokud se rozpočet nijak nezvyšuje, aby to vytlačilo mnoho dalších věcí.
Graf ukazuje část nákladů Medicaru. Ta rostoucí část dělá dvě rozdílné věci. Tohle je efekt stárnoucí populace.
A abyste rozuměli tomu, proč to dává smysl, musíte se zamyslet nad celkovými náklady, které tvoří čistý počet příjemců (protože někteří lidé také platí).
Názorně předvedu.
Počet příjemců krát řekněme, že tohle jsou náklady na příjemce.
Náklady na příjemce.
Vezmete-li počet příjemců krát náklady na příjemce, dostanete celkové náklady.
Řekněme, že to jsou celkové náklady dnes.
To bude část tohohle čtverce, kde jen dál násobíme základ.
Současné roční náklady.
Kvůli demografickým změnám budete mít určitý nárůst počtu čistých příjemců.
Budete tam mít určitý nárůst, ale kvůli růstu nákladů ve zdravotnictví budete mít velký nárůst nákladů na příjemce.
Tohle o hodně vzroste.
Když se dostanete k nějakému budoucímu bodu a můžete si budoucí bod vybrat. Já se jen snažím, abyste pochopili, proč máme tři kategorie.
Celkové náklady budou celkové náklady na příjemce, které dramaticky vzrostly, krát celkový počet příjemců.
Nyní mluvíte o téhle části.
Tahle část budou celkové náklady.
A když se zamyslíte nad tím, kolik tyhle celkové náklady pouze přispívají k růstu nákladů. Bude to tahle část tady. Bude to tahle část.
Růst v této oblasti zcela způsobí růst nákladů.
Bude to tahle část grafu.
Která část této zvětšené oblasti je zcela způsobena zvýšeným počtem příjemců?
To bude tahle část grafu.
Zcela díky zvýšenému počtu příjemců.
A to je přesně efekt stárnoucí populace. A pak máte určitou část této oblasti, která je tvořena rostoucím počtem příjemců a růstem nákladů.
A to bude tahle část.
Když lidé mluví o neudržitelnosti...
Za prvé máme pro začátek neudržitelný dluh a za druhé závazky, které máme, se ani nezapočítávají do státního rozpočtu.
A tohle jsou opravdu strašidelné věci, protože něco se musí dát.
V tomhle celém jeden faktor, který tu strašidelnost způsobuje, je konkrétně Medicare.
A není to jen Medicare. A nejsou to jen demografické změny ale specificky pro Medicare jsou to rostoucí náklady na zdravotní péči.
Pokud tohle nebude rozlousknuté, pokud bude zdravotní péče růst s inflací ale ne tak, jak to je teď.
Potom tu strašidelnost toho, co se děje s našimi závazky,
Zamysleme se nad mocninami jedniček a nul.
Vezměme číslo 1 a umocněme ho na osmou.
Už jsme viděli, že máme dva způsoby, jak se s tímhle vypořádat.
Můžete si vzít 8 jedniček a vynásobit je.
Zkusíme to.
Máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 jedniček a teď je mezi sebou vynásobíme.
A když to uděláte, tak dostanete... 1 krát 1 je 1, krát 1... Nezáleží kolikrát jedničkou vynásobíte.
Vždy dostanete 1.
A představte si, že jsem to udělal 8 krát.
Násobil jsem osm jedniček. ale i kdyby jich bylo 80, nebo 800, nebo třeba 8 miliónů...
Pokud mám 8 miliónů jedniček a vynásobím je mezi sebou, pořád se to bude rovnat 1.
Takže 1 umocněná čímkoliv bude vždy 1.
A můžete říct: A co 1 na nultou?
No a už jsme si řekli, že cokoliv na nultou... Až na 0. O ní se dá diskutovat.
Ale cokoliv na nultou se bude rovnat 1.
A při použití trochy intuice se na to můžeme dívat jako na další definici mocnin, kde když začneme s číslem 1 a tohle číslo určuje, kolikrát vynásobíme tu jedničku tímhle číslem.
Takže 1 vynásobíme 1 nulakrát a výsledek bude 1.
Aby to bylo trochu jasnější zkusíme 2 na 4 se rovná... V nové definici umocňování, kterou tu máme, začneme s 1 a pak ji násobíme 4krát číslem 2 takže krát 2, krát 2, krát 2, krát 2, a to se rovná 16.
Takže když tady začneme jedničkou a násobíme ji 0krát číslem 1, pořád dostaneme výsledek 1.
A tedy vše, co není 0 na 1 se bude rovnat 1.
Nyní zkusme zajímavější možnosti.
Začneme se zápornými čísly.
Vezměme −1 a nejdříve ji umocněme na 0.
A ještě jednou, podle naší definice začneme číslem 1 a násobíme tímhle číslem 0krát.
Ano, to znamená, že nenásobíme vůbec.
A vyjde tedy 1.
Zkusíme −1 na 1.
Cokoliv na první, jak vidíte a jak říká naše definice začne touhle jedničkou vpravo.
Když chceme být konzistentní a pracovat s naší definicí řekneme si tedy, že začneme s 1 a pak ji násobíme 8krát číslem 1.
A pořád nám tady v pravo vyjde 1.
Ale teď to zkusíme s −1.
Začneme s 1 a jednou ji vynásobíme −1.
A tohle se samozřejmě bude rovnat −1.
Nyní vezmeme −1 a umocníme ji na druhou.
Tomu co je ve druhé mocnině někdy říkáme kvadrát.
Takže −1 na 2.
Opět začneme s číslem 1 a násobíme 2krát po sobě číslem −1.
A čemu se to bude rovnat?
Znovu to, podle naší definice, uděláme tak, že jedničku budeme ignorovat, protože nemění výsledek.
Vezmeme dvě −1 a vynásobíme je. −1 krát −1 je 1.
A nyní se už v tom dá vidět systém.
Vezmeme −1 na 3.
Kolik to bude?
Podle naší definice začneme s jedničkou a tu postupně 3krát násobíme −1, takže krát −1, krát −1, krát −1.
Nebo si to můžete představit jen jako tři −1, které spolu násobíte, protože kladná 1 nemění hodnotu.
To se rovná: −1 krát −1 je kladná 1, krát −1 je −1.
Teď vidíte vzor. −1 na 0 je 1. −1 na 1 je −1.
Znovu vynásobíme −1 a dostaneme 1
Znovu vynásobíme −1 a dostaneme −1.
Ten systém, který už možná vidíte, je, že pokud umocníte 1 lichým exponentem, vyjde −1.
A pokud mocníte sudým exponentem, vyjde 1, protože −1 krát −1 je 1.
Násobí se sudý počet −1, takže vždy násobíte −1 a −1.
Takže toto platí pro sudé exponenty.
To je vidět když umocníte −1 na 4.
Začínáme s jedničkou a pak násobíme 4krát −1 −1 krát −1, krát −1, krát −1.
Kdyby se vás někdo zeptal... Už tedy víme, že například 1 na miliontou bude jednoduše 1.
Kdyby se vás někdo zeptal, kolik je −1 na miliontou? Víme, že 1 milion je sudé číslo, takže i toto bude kladná 1.
Ale −1 na 999 999... Toto je liché číslo. Výsledek tedy bude −1.
Je nám zadáno, že glukóza reaguje s kyslíkem, za vzniku oxidu uhličitého a vody.
Jaké množství kyslíku, v gramech, je potřeba k úplnému zreagování 25 gramů glukózy?
A také nás zajímá kolik oxidu uhličitého a vody vznikne?
Začněme zápisem reakce.
Takže glukóza reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu uhličitého a vody.
Glukóza, C6H12O6, reaguje s molekulárním kyslíkem, který obsahuje dva atomy.
Produkty jsou oxid uhličitý a voda.
A tohle už byste mohli poznat.
Je to stechiometrický problém.
Říkají, hej, máme 25 gramů glukózy.
Kolik kyslíku je potřeba pro úplnou reakci glukózy?
A pak kolik oxidu uhličitého a kolik vody, v gramech, nám vznikne?
O tom jsou stechiometrické problémy.
A pokud si vzpomínáte z posledního videa, první věc, kterou musíte vždy udělat, je ujistit se, že rovnice je vyčíslená.
Tak se tedy ujistěme, že je vyčíslená.
Na levé straně... a vždy chcete nejdřív řešit nejsložitější molekuly jako první a pak ty jednodušší, něboť ty se vyčíslují nejjednodušji.
Takže na levé straně, zde, mám 6 uhlíků.
Na celé levé straně.
Na pravé straně mám jenom jeden uhlík.
Takže vynásobím tohle šesti.
A teď mám 6 uhlíků na obou stranách rovnice.
Přesuňme se k vodíkům.
Mám 12 vodíků na levé straně této rovnice.
Těch 12 sedí zde na glukóze.
Kolik jich mám na pravé straně?
Mám jen 2 vodíky.
Tak je vynásobím 6.
Vůbec sem neměnil uhlíky, takže to by nemělo nic měnit... teď mám 12 vodíků na obou stranách této rovnice.
12 tady a 12 tady.
Teď můžu vyčíslit kyslík.
Ten jsem si nechal na konec, protože mám kyslíkovou molekulu zde.
Ta je nejjednodušší na vyčíslení.
Tak kolik kyslíků mám na pravé straně?
Mám 6 krát 2 zde.
A mám 12 kyslíku támhle.
A pak mám dalších 6 kyslíků zde.
Takže plus 6 kyslíků.
Mám 18 kyslíků na pravé straně mojí rovnice.
Takže potřebuji mít 18 kyslíků na levé straně mé rovnice.
Kolik jich mám v tuto chvíli?
Mám 6 kyslíků zde.
Takže potřebuji 12 zde.
Správně?
Tohle je poslední věc, kterou chci měnit.
Nechci dát koeficient zde.
To by změnilo všechno ostatní.
Chci jenom dát koeficient zde.
Tím se vše vyrovná.
Mám 18 kyslíků napravo.
Už mám 6 zde.
Chci mít 12 zrovna tady.
Takže vynásobím tohle šesti.
A teď by vše mělo fungovat.
Mám 6 uhlíků na obou stranách.
Mám 12 vodíků na obou stranách.
A mám 18 kyslíků.
Šest zde, 12 zde.
12 zde, 6 zde.
Mám 18 kyslíků na obou stranách této rovnice.
Další věc, kterou chceme udělat, je zjistit, kolik molů reagentů říkají, že máme. říkají, že máme 25 gramů glukózy.
Vypočítejme tedy kolik molů na gram. nebo kolik gramů na mol je v glukózové molekule.
A jelikož všechno se zde točí kolem uhlíků, kyslíků a vodíků, podívejme se na atomové hmotnosti těchto atomů.
Uhlíky, vodíky a kyslíky jsou dost rozšířené.
Takže po čase byste si mohli chtít zapamatovat jejich atomové hmotnosti.
A já chci projevit řádné uznání člověku, jehož periodickou tabulku používám.
Le Van Han Cedric.
Mám ji z Wikimedia.
Je vydaná pod Creative commons licencí s přisouzením.
Takže se chci ujistit, že zmíním osobu, která vytvořila tuto periodickou tabulku.
Avšak zpět ke kyslíku.
Ten má atomovou hmotnost 15,9999.
Většinou se zaokrouhluje na 16.
Ale já to napíšu přesně.
Takže kyslík je 15,9999.
A budeme si muset ještě zjistit uhlík a vodík.
Vraťme se k periodické tabulce.
Máme uhlík, ten má atomovou váhu 12,011.
A vodík má 1,0079.
Tak pojďme na uhlík, 12,011.
Uhlík je 12,011.
A pak vodík... vzpomeňte si, atomové hmotnosti jsou všechny vážené průměry všech izotopů na planetě... ten je 1,0079.
1,00... jak to bylo?
Byla tam jedna nula nebo dvě?
Byly tam dvě nuly.
1,0079.
Tedy jaká je atomová hmotnost glukózy, když se to všechno sečte?
Jaká je atomová hmotnost glukózy?
Trochu si posunu tabuli.
Takže atomová hmotnost glukózy, C6H12O6, se bude rovnat 12,011 krát 6.
6 krát 12,011.
Plus 12 krát vodík.
Aby to bylo jednodušší, tohle přeměním na 16. Tohle změním na 12 a tohle na 1.
To nám hodně usnadní počítání.
Takže to tak prostě udělám.
Tohle odstraním.
Takže atomová hmotnost glukózy je 6 krát atomová hmotnost uhlíku.
6 krát 12.
6 krát 12.
Plus 12 krát atomová hmotnost vodíku.
Plus jedenkrát 12, nebo možná bych měl napsat 12 krát 1, to abych byl důsledný.
12 krát 1.
Plus 6 krát atomová hmotnost kyslíku.
Plus 6 krát 16.
Takže kolik to je?
Tohle se rovná 72 plus 12.
Plus... 6 krát 16, to je 60 plus 36.
To je 96.
A to je... zobrazím si kalkulačku... 72.
Plus 12, plus 96, to se rovná 180.
Takže atomová hmotnost glukózy se rovná 180.
Což nám naznačuje, dovolte mi začít řešit problém.
Máme 25,0 gramů glukózy.
Tak napíšu počet gramů C6H12O6.
Chceme to zapsat v molech glukózy.
Takže chcem vyrušit gramy.
Chcem gramy ve jmenovateli.
Ano?
Tady je v čitateli.
Pokud podělíme touto jednotkou, tak to vyrušíme.
Takže chceme gramy C6H12O6, nebo tedy gramy glukózy ve jmenovateli.
A chceme moly glukózy v čitateli.
Protože když pak provedeme výpočet, tohle se vyruší s tímto a nám zůstanou moly.
Tak kolik gramu na mol?
Proč to prostě nezjistit?
Atomová hmotnost je 180.
Takže je to 180.
Pokud máme množství těchto molekul o velikosti Avogadrova čísla, bude to mít hmotnost, měl bych říct,180 gramů na mol.
To je informace, kterou dostaneme zjištěním atomového čísla glukózy.
Tak tedy proveďme tento výpočet.
Tyhle jednotky se vyruší s těmito.
A tak máme 25 krát 1, děleno 180.
To se rovná 25 lomeno 180.
A ze všech jednotek nám zbydou moly C6H12O6, neboli glukózy.
A kolik je 25 děleno 180?
Měl bych říct 25,0 abychom věděli, že počítáme na tři platné číslice.
Nechci být příliš podrobný o platných číslicích.
Občas je beru lážo plážo.
A už sem byl lážo plážo, co se týče hmotností.
Ale pokusíme se být nějak přibližní.
Takže 25 děleno 180 se rovná 0,139.
Máme 0,139 molů... už sem unavený z psaní... prostě napíšu... molů glukózy.
Teď chceme zjistit kolik molů kyslíku... nebo, no, první krok je zjistit poměr na každý mol glukózy, kolik je molů kyslíku?
A to víme. Je to 1 ku 6.
Tak si to zapišme.
A to nám řekne kolik molů kyslíku budem potřebovat.
Pamatujte, chceme se zbavit těch molů glukózy.
Takže je chceme zapsat do jmenovatele.
Počet molů glukózy vyžadovaných.
Na každý potřebný 1 mol glukózy, to jsme zjistili, když sme vyčíslovali rovnici, na každý mol glukózy, potřebujem 6 molů kyslíku.
Potřebujem 6 molů O2.
A pak, co zde dostaneme?
No, máme moly glukózy vyrušující se s moly glukózy.
A pak násobíme 6 krát 0,139.
Tak prostě vynásobme tohle krát 6 se rovná 0,833.
Takže potřebujem 0... to je příliš tlusté... 0,833 molů kyslíku.
Máme určit čitatele a jmenovatele ve zlomku 3/4, tři čtvrtiny.
Napíšu to znova, ať to dobře vidíme.
Napíšu zlomek.
Máme 3/4.
Máme 3/4.
Tři čtvrtiny.
Takže máme určit čitatele a jmenovatele.
Čitatel.
Čitatel je to vrchní číslo.
V tomto zlomku je čitatel 3.
A teď máme najít jmenovatele.
Jmenovatel je to spodní číslo.
Tady je to 4.
Odpověď na otázku, kolik je čitatel, je 3.
Kolik je jmenovatel?
4
Prostě to číslo dole.
Zrovna tak by se tomu mohlo říkat spodní číslo. Zrovna tak by se tomu mohlo říkat vrchní číslo.
Teď se zamysleme nad tím, co to znamená. Co tento zlomek představuje. Můžete si to představit jako 3 ze 4 kousků koláče.
Můžete si představit, že jmenovatel nám říká... Z čeho odebíráme zlomek?
Nebo kolik je tam kusů?
Představme si koláč jako je tento.
Můžeme si ho nakreslit, jak chceme, třeba jako čtvercový koláč.
Nakreslíme ho jako čtverec.
Takže tohle nám říká jmenovatel. Tohle udává spodní číslo ve zlomku.
A tato 3 nám říká, že chceme vyjádřit 3 z těchto 4 kusů.
Takže tato 3 nám říká, že ze 4 jednotlivých kousků potřebujeme 3.
Možná, že si na těchto 3 právě pochutnáváme.
Takže si představte, že někdo řekne:
"Snědl jsem 3/4 koláče."
Čte se to jako tři čtvrtiny, snědl modrou porci koláče, pokud bychom ho nakrájeli takto.
Kdybychom si představili kulatý koláč, bude to vypadat takto...
Nakreslím kulatý koláč.
To je můj kulatý koláč.
Nakrájím ho na 4 stejné kousky.
Nebo zhruba stejné kousky.
A pokud někdo řekne:
"Snědl jsem 3/4 tohoto koláče" kde 3 je čitatel, a 4 je jmenovatel, tak byste to četli jako tři čtvrtiny.
Snědl by takovouto část koláče.
Snědl by 3 ze 4 kousků.
Snědl by 3 ze 4 kousků.
Toto je jeden kousek, dva kousky a toto jsou tři kousky.
Můžete si představit, že 4, jmenovatel, udává celkový počet kousků koláče a 3 vyjadřuje, kolik kousků jsme snědli.
Takže, rád bych dnes mluvil o penězích a štěstí.
To jsou dvě věci, o kterých spousta z nás často přemýšlí. Ať už o tom, jak k nim přijít nebo je znásobit.
A ve spoustě z nás zní fráze, která vychází jak z náboženství, tak z knih o sebezdokonalování, že štěstí si nemůžeme koupit.
A já bych dnes chtěl ukázat, že to vlastně není pravda.
(Smích)
Jsem na podnikatelské škola a tohle je naše práce.
Pokud si tedy myslíte, že štěstí nelze koupit, neumíte utrácet peníze správným způsobem.
Takže místo běžného způsobu utrácení zkuste utrácet trochu jinak. Možná to půjde o trochu lépe.
Před tím, než vám řeknu o způsobech utrácení, které vás učiní šťastnějšími, zamysleme se nad běžným utrácením, u kterého to tak úplně nefunguje.
Udělali jsme malý experiment.
Před nějakou dobou CNN sepsala zajímavý článek o tom, co se stane lidem, kteří vyhrají v loterii.
Ukazuje se, že lidé jsou přesvědčeni, že po výhře v loterii budou jejich životy skvělé.
Ten článek je o tom, jak se jim zhroutí život.
Takže, co se stane lidem, když vyhrají v loterii. Zaprvé, utratí všechny peníze a zadluží se. Zadruhé, všichni jejich přátelé a kdokoliv, koho kdy potkali, je vyhledá a škemrá o peníze.
To ve skutečnosti zničí jejich sociální vztahy.
Nakonec mají větší dluhy a horší přátelství než měli před výhrou.
Na tom článku je zajímavé, že lidé, čtenáři, jej začali komentovat.
A místo aby hovořili o prozření, že peníze nevedou ke štěstí, okamžitě začali psát věci jako
"Víte co bych dělal, kdybych to vyhrál já?" a fantazírovali o tom, co by dělali.
A tady jsou dva z těch, které jsou podnětem k zamyšlení.
Jeden člověk napsal: "Až vyhraju já, koupím si vlastní malou horu" "a na vrcholku budu mít malý dům."
(Smích)
A jiný člověk napsal:
"Já bych penězma naplnil velkou vanu, "vlezl bych do ní s pořádným doutníkem a usrkával sklenku šampaňského."
A teď to teprve přijde:
"Pak bych se nechal vyfotit," tu fotku nechal mockrát vyvolat a každý, kdo by ode mě chtěl peníze,
"by dostal jen tu fotku a nic víc."
(Smích)
Spousta dalších komentářů byla ve stejném duchu.
Když lidé dostanou peníze, často se mění v asociály.
Už jsem tedy říkal, že peníze ničí lidem životy a přátelé je otravují, ale také z nás často dělají velké sobce a my pak děláme věci pouze pro sebe.
Peníze nám možná nedělají radost proto, že je pořád utrácíme za špatné věci. A hlavě, pořád je utrácíme jen pro sebe.
A my si říkali, co by se asi stalo, kdyby lidé utratili více peněz pro druhé.
Takže by se svými penězi nebyli asociální, ale pro-sociální.
A tak jsme si řekli, přinuťme je to udělat a uvidíme, co se stane.
Takže nechme nějaké lidi dělat, co normálně dělají - utrácet pro sebe, a přinuťme jiné lidi peníze rozdat a změřme, jestli jsou ve skutečnosti šťastnější.
Takže, první způsob, který jsme zkusili.
Jedno ráno jsme šli ve Vancouveru na koleje
Univerzity Britské Kolumbie, oslovovali lidi a ptali se:
A oni na to:
"Ano."
Zeptali jsme se, jak jsou šťastní a pak jsme jim dali obálku.
Jedna z obálek měla vevnitř lísteček, na kterém bylo:
"Do dnešní páte hodiny si za peníze kupte něco pro sebe."
Bylo tam i pár způsobů, jak je utratit.
Druzí měli na lístečku napsáno:
"Do dnešní páté hodiny za tyto peníze něco kupte pro někoho jiného."
A i v této obálce byly peníze.
Ovlivnili jsme, kolik peněz dostali.
Někteří měli lísteček a pět dolarů.
Jiní lísteček a dvacet dolarů.
Nechali jsme je jít a dělat, co chtěli.
Zjistili jsme, že peníze utratili opravdu tak, jak jsme chtěli.
Večer jsme je svolali a ptali se:
"Za co jste peníze utratili a jak šťastní se teď cítíte?"
A za co utráceli?
No, byli to studenti bakalářských programů, takže když utráceli za sebe, většinou šlo o věci jako jsou náušnice a makeup.
Jedna žena koupila plyšáka pro svoji neteř.
Jiní věnovali peníze bezdomovcům.
Tady je mocný Starbucks efekt - (Smích)
Když dáte studentům pět dolarů, hned si vybaví kafe a běží do Starbucks a utratí je, jak rychle to jen jde.
Ale někteří lide si koupili kávu pro sebe, jako obvykle, jiní zase řekli, že koupili kávu někomu jinému.
Takže stejný nákup, ale jednou namířený na sebe a jednou na někoho jiného.
A co jsme zjistili, když jsme je večer svolali?
Lidé, kteří utráceli za jiné, byli šťastnější.
Ti, kteří utráceli za sebe - nic se nezměnilo.
Nebyli smutnější, ale nic jim to nepřineslo.
Také jsme si všimli, že na sumě příliš nezáleželo.
Lidé by řekli, že mít 20 dolarů by bylo mnohem lepší, než 5.
Ale ve skutečnosti nezáleží na sumě, kterou utratíte.
Na čem opravdu záleží je to, že utrácíte za někoho jiného a ne za sebe.
To vidíme pořád dokola. Kdykoliv dáme lidem peníze, aby je utráceli za druhé.
Samozřejmě, tohle jsou bakaláři v Kanadě - to není nejreprezentativnější vzorek světové populace.
Taky jsou docela bohatí a podporovaní a tak dál...
Chtěli jsme vědět, jestli to bude všude na světě stejné nebo jen v bohatých zemích.
Takže jsme se vydali do Ugandy a provedli velmi podobný experiment.
S tím rozdílem, že jsme oslovili i další lidi. Ptali jsme se:
"Kdy naposledy jste za někoho utratili peníze?"
"Popište to.
Stejně v Ugandě "Kdy jste naposledy utratili peníze"
A znovu jsme se ptali, jak jsou šťastní.
A to, co jsme zjistili je v podstatě úžasné. V tom, co lidé dělají s penězi, platí tzv. lidkská univerza, ale také jisté kulturní rozdíly.
Například, jeden chlápek z Ugandy říká:
"Zavolal jsem dívce, se kterou jsem chtěl chodit."
V podstatě šli na rande.
A to říkal, že do té doby pro ni "nebyl dost dobrý".
Tady je chlápek z Kanady.
Velmi podobný příběh.
"Vzal jsem přítelkyni na večeři.
Šli jsme do kina, odešli z něj dřív a pak na její pokoj na ..." Na kousek dortu.
Obecné pravidlo zní- to, že za někoho utratím peníze znamená, že jsem na ně hodný.
Možná máte nějaké další úmysly, možná taky ne.
Ale pak tu vidíme neobyčejné rozdíly.
Podívejte se na tyto dva.
Toto je žena z Kanady.
Ptali jsme se, kdy naposledy utratila peníze za někoho jiného.
"Koupila jsem dárek pro svoji mámu."
"Jela jsem do obchodňáku, koupila dárek a dala jej mámě."
Udělala vskutku dobrou věc.
Je dobré shánět dárky pro lidi, které už znáte.
Ale srovnejte to s touto ženou z Ugandy.
"Po cestě jsem potkala svoji dlouholetou kamarádku, jejíž syn měl malárii."
"Neměli peníze, šli na kliniku a já jí dala ty peníze."
Nejednalo se o 10 000 dolarů, peníze byly v místní měně.
Takže to je velmi malý obnos peněz.
Ale je zde úplně jiná motivace.
Tohle je reálná zdravotní potřeba, opravdu dar na záchranu života.
Ten první případ je prostě jen "Koupila jsem dárek mámě."
Ale co tu znovu vidíme je to, že způsob, kterým dáváte, není zdaleka tak důležitý, jako to, že za druhé utrácíte proto, abyste sami byli šťastnější, což je opravdu důležité.
Takže se svými penězi nemusíte dělat nevídané věci, abyste byli šťastní.
Můžete udělat maličkost a přesto získat tuto "odměnu", za to, že jste to udělali.
Zatím jsme si řekli jen o dvou zemích.
Chtěli jsme ale situaci popsat šířeji a podívat se na každou zemi světa. Podívat se, jaký je vztah mezi penězi a štěstím.
Data jsme získali od organizace Gallup, kterou znáte z jejich mnoha nedávných politických průzkumů.
Ptali se lidí:
A tady se můžeme podívat na vztah těchto dvou oblastí.
Jsou v pozitivní korelaci?
Dělá nás darování peněz šťastnými?
Nebo jsou v negativní korelaci?
Na této mapě znamená zelená pozitvní korelaci a červená negativní.
A vidíte, že svět je bláznivě zelený.
Takže ve skoro všech zemích světa, ze kterých máme data, jsou lidé přispívající na charitu šťastnější, než lidé, kteří nepřispívají.
Je mi jasné, že se díváte na červenou zemi uprostřed.
Byl bych hloupý, kdybych vám neřekl, co je to za zemi.
Je to Středoafrická republika.
Můžete si vymyslet proč.
Možná to tam je z nějakého důvodu jiné než jinde.
Ale hned pod ní je Rwanda, která je překvapivě zelená.
Takže skoro všude, kde jsme se dívali, jsme viděli, že rozdávání peněz lidi těší více, než když si je nechají pro sebe.
A co pracovní život, kde trávíme všechen zbytek našeho času, když nejsme s lidmi, které známe?
Rozhodli jsme se proniknout do pár firem a provést něco podobného.
Toto jsou prodejní týmy z Belgie.
Pracují v týmech, chodí po doktorech a snaží se je přesvědčit aby koupili léky.
Takže se můžeme podívat na úspěšnost prodeje léků, jako na funkci jejich příslušnosti v týmu.
V některých týmech jsme dali lidem peníze pro ně samotné a řekli:
"Kupte si za ně co chcete." Stejně jako s těmi bakaláři v Kanadě.
Ale jiným týmům jsme řekli, "Tady je 15 euro.
Během týdne je utraťte za něco pro vaše kolegy."
"Kupte nějakou pozornost nebo dáreček a dejte jim ho."
Tak teď máme týmy, kde utrácí každý sám za sebe a pak tyhle prosociální týmy, kterým jsme dali peníze, abychom tým trochu vylepšili.
To je důvod, proč tady mám toho oslíka.
Jeden tým vybral peníze a pořídili si pinatu (hračka plná sladkostí).
Pak pobíhali okolo, rozbíjeli ji a všechny ty bonbóny vypadávaly.
Hodně bláznivá a jednoduchá věc, ale zamyslete se nad rozdílem mezi tímto týmem a tím, který nic takového nedělal. Dostali 15 euro, dali si je do kapsy, možná si za ně koupili kávu.
Zato tito měli tuto prosociální zkušenost, kde se sbližovali tím, že si něco koupili a dělali společně.
V tomto zjišťujeme, že týmy, které jsou prosociální prodávají lépe než ty, kde každý dostal peníze pro sebe.
Jeden ze způsobů, jak se na to dívat je, že každý, kdo dostane 15 euro pro sebe, je strčí do kapsy a neudělá nic neobvyklého.
Z toho žádné peníze nezískáte.
Vlastě ztrácíte peníze, protože je to nemotivuje k lepším výsledkům.
Ale pokud jim dáte 15 euro, které mají utratit za své kolegy, ve svých týmech se mnoho zlepší. Taková investice je vlastně velkou výhrou.
Uvědomuji si, že si asi říkáte: "To je hezké, ale strašně důležitý je kontext veřejné politiky a nedovedu si představit, že by to v praxi mohlo fungovat."
A pokud mi neukáže že může, nevěřím ničemu, co říká."
A já vím, že teď všichni myslíte na vybíjenou.
(Smích)
Snesla se na nás vlna kritiky, která říkala, že pokud to neukážeme na týmech vybíjené, je to celé blbost.
Takže jsme vyhledali tyto týmy a spojili se s nimi.
Dělali jsme to samé jako před tím
Takže někteří členové týmu dostali peníze, aby si něco pro sebe koupili, jiné týmy dostaly peníze na útratu za své spoluhráče.
Týmy, kde hráči utráceli za sebe si udržely stejnou pravděpodobnost výhry jako před tím.
Týmy, kterým jsme dali peníze k útratě za spoluhráče, se změnily. Ve skutečnosti, když skončili, vedli ligu.
Napříč všemi těmito kontexty - osobní život, pracovní život, dokonce střelené halové sporty - vidíme zde, že utrácení za druhé lidi vám přinese víc, než utrácení sám za sebe.
Takže říkám, že jestli si myslíte, že štěstí nelze koupit, pak nevíte, jak správě utrácet své peníze.
V důsledku tedy nejde o to, jestli koupíte tento nebo tamten produkt, který vás potěší.
Je to vlastně o tom, že byste měli přestat myslet na to, který produkt si koupit, ale místo toho zkusit něco věnovat druhým lidem.
A náhodou, máme pro vás takovou možnost.
DonorsChoose.org je nezisková organizace zaměřená především na učitele nízkorozpočtových škol.
Zveřejňují své projekty, takže třeba řeknou:
"Potřebuji mikroskop pro výuku přírodopisu a žádný nemáme."
Vy i já jim ho můžeme koupit.
Učitel s dětmi vám pak napíší děkovný dopis.
Někdy dokonce pošlou fotky, jak ty věci používají.
Je to neobyčejná věc.
Takže navštivte tu stránku a přestaňte myslet:
"Co bych si pro sebe koupil?" spíše si řekněte: "Když mám pět nebo patnáct dolarů, co mohu udělat abych tak pomohl jiným lidem?"
Protože nakonec, když to uděláte, přijdete na to, že sobě jste pomohli mnohem víc.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Kalendáře používané ve středověku se velmi lišily od jednoduchých kalendářů, které používáme dnes.
Lidé středověku vnímali čas velmi odlišně.
Pro ty, kdo jej dokázali rozluštit, byl středověký kalednář mapou církevního roku.
Tato stránka znázorňuje měsíc červenec.
Každý řádek zastupuje jeden den v měsíci.
Informace o jednotlivých dnech jsou uspořádány do sloupců.
Tento sloupec je výčtem světců, jejichž památka má být uctěna, nebo svátků, které mají být v daný den měsíce svěceny.
Zvlášť důležité dny světců či svátky byly psány červeně, což vysvětluje anglickou frázi "červeně zapsaný den".
Tato stránka kalendáře zobrazuje měsíc leden.
Římské číslice, které vidíte v tomto sloupci, se nazývaly Zlatá Čísla.
Pomáhaly čtenáři určit měsíční fáze.
Spolu s několika tabulkami byly používány při výpočtu data Velikonoc, které se rok od roku liší.
Tento sloupec pomáhal určit den v týdnu.
Objevují se v něm písmena od A do G.
Písmena se opakují v sekvenci.
Každé z nich vždy zastupuje tentýž den v týdnu, od neděle do pondělí.
Až do pozdního středověku byl používán stejný kalendářní systém, jaký používali staří Římané.
Jak pro Římany, tak pro středověk záviselo určení data na pochopení tří klíčových dní: kalendy, nony a idy.
Zvýrazněná iniciála "KL" na začátku stránky značí kalendu.
Kalenda byla prvním dnem v měsíci.
Idy spadaly doprostřed měsíce, obvykle na patnáctého.
Nony představovaly devátý den před idou.
Dnes dělíme měsíc přibližně na čtyři týdny, avšak ve středověku dělily kalendy, nony a idy měsíc na tři časové segmenty.
Tento sloupec obsahuje sérii římských číslic.
Spolu se třemi klíčovými dny v měsíci sloužily čtenáři k určení data.
Odpočítavají se v sestupné sekvenci od non po idy.
Osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, ida.
Čtenáři při určení data odpočítavali dny pozpátku od tří klíčových dní.
Například desátý den v prosinci byl ve středověku označován za čtvrtý den před idou prosince.
Některé středověké kalednáře byly bohatě ilustrovány.
Na této bohatě zdobené stránce pro měsíc červen odpovídají červeně psané dny scénám v borduře.
Například tento svátek oslavuje narození Jana Křtitele.
Ilustrace zobrazuje jeho matku, sv.Alžbětu, bezprostředně po porodu syna.
Důležití světci Petr a Pavel byli připomínáni koncem měsíce.
Také oni se objevují v marginálii.
Podobně jako mnohé jiné stránky kalendáře zobrazuje i tato práce pro daný měsíc typické.
Jde o každodenní činnosti, které v něm byly tradičně vykonávány.
Zde jsou rolníci zobrazeni při stříhání ovcí, což byla běžná letní úloha.
Rukopisy vytvořené v pozdnějším středověku zobrazují často také odpočinkové aktivity.
V borduře této stránky jsou zobrazeny děti při hře s dřevěnými koníky a větrníky.
Bylo také běžné připojit obrázek znamení zvěrokruhu pro daný měsíc.
Zde zastupuje obrázek raka znamení Raka.
Slovo "cancer", tedy rak, je napsáno pod ním.
Obrázky nebyly pouhou dekorací.
Ilustrovaly informace uvedené v textu a rozšiřovaly je.
Obrázky, jakými byly práce daného měsíce, ukazovaly divákovi, že určité úlohy byly vykonávány podle sezóny.
Slova ve spojení s obrázky pomáhala čtenáři pochopit středověký rok.
V posledním videu o nefronu jsme mluvili o různých částech nefronu a o molekulách, které jsou znovu vstřebávány různými částmi nefronu.
Jestli si vzpomínáte, v stočeném kanálku prvního řádu jsme mluvili o glukóze a aminokyselinách a o sodíku, který je reabsorbován.
Mluvili jsme o stoupající části Henleho smyčky.
Mluvili jsme o solích, že sodík, draslík a chlor jsou reabsorbovány.
Ve stočeném kanálku druhého řádu to byl vápník a další věci.
Ale nakonec mě napadlo, když jsem se to poprvé učil, řekl jsem si, jak se to děje?
Jak aktivně vypumpujeme tyto věci, hlavně proti jejich koncentračním gradientům?
Co chci dokázat v tomto videu, je dostat se trochu více do hloubky, co se přesně děje na rozhraních těchto kanálků, aby se skutečně tyto ionty selektivně transpontovaly pryč z lumen nebo z vnitřku těchto kanálků, anebo aby se reabsorbovaly z filtrátu.
Tento mechanismus je vlastně docela podobný v různých částech nefronu, ale pojďme se podívat na každou z těchto částí, protože každá z nich reabsorbuje různé části molekul.
Neprojdu je všechny, jen vám to chci co nejvíc objasnit.
Pojďme začít s kanálkem prvního řádu.
Řekněme, že si přiblížíme přímo tady tu část takže nakreslím vnitřek nefronu.
Vnitřek nefronu vypadá asi nějak takhle.
Takže takto vypadá uvnitř.
A filtrát je přímo tady.
No vlastně, nakreslím to trochu jinak.
Ten vnitřek nakreslím spíš takhle, protože kanálek prvního řádu má takové věci, které vyčuhují ven, někdy označované jako kartáčový lem (mikroklky).
Takže ten vnitřek zde je naše lumen (dutý prostor orgánů/organel).
Tady je ten filtrát (ultrafiltrát).
Glomerulární filtrát jde tímto směrem.
Takto si představte vnitřek nefronu.
A pak lem kanálku je vytvořen shlukem buněk.
Takže tohle je třeba jedna buňka tady, tady je další buňka a tady je další.
Očividně je tohle průřez. Ve skutečnosti mají tvar válce.
Jen tak pro představu.
Tady je další buňka a tohle je jejich bazální konec...
A když řekneme bazální, myslíme tím základnu buňky.
Tohle jsou dobrá slova k zapamatování, učená slova.
Takže konec buněk, který je na straně lumen, či vnitřku našeho kanálku, se nazývá apikální konec.
Apikální...
Tato strana buněk se normálně nazývá bazolaterální strana nebo také membrána, záleží jak to vnímáte. Tohle by byla bazolaterální membrána.
Tohle platí bez ohledu na to, v jaké části nefronu jsme, jestli v proximální nebo někde v Henleho kličce nebo někde v jeho distální části.
Co máme zde a na dalších částech těchto buněk, jsou peritubulární kapiláry.
To je další super slovo.
Peritubulární kapiláry budou vypadat nějak takto.
Jsou to vlastně taky buňky.
Možná místo malování těch buněk to radši namaluju jako trubici. Namaluju to nějak takhle.
Jsou porézní.
Tudy teče krev.
Tady je krev.
Nebudu dělat přílišné detaily na buňkách kapilárních stěn.
Jen chci, abyste si udělali představu, jak je to všechno přenášeno z lumen, jak probíhá selektivní reabsorbce.
Takže... Takže tohle je peritubulární kapilára.
A ještě jednou, super učené slovo, ale "peri" znamená "okolo".
Takže se nachází okolo kanálku.
Tyto kapiláry jdou okolo kanálků.
Kdybych to překreslil tady na ten obrázek, viděli bychom všude okolo kanálků kapiláry.
Takže když se něco vylučuje nebo vstřebává z nefronů, jde to do těchto kapilár.
Takže tohle je membrána stočeného kanálku prvního řádu
Pojďme se podívat, co se stane s glukózou.
Na basolaterální straně buněk máme sodno-draselné pumpy
Sodno-draselná pumpa.
Jednu nakreslím sem.
Možná byste se chtěli podívat na video přímo o sodno-draselných pumpách.
Mám jedno video jenom o tomhle.
Jde o to, že sodík se připojí na vnitřní stranu tady, ATP projde okolo.
Když se ATP připojí na správné místo na tomto proteinu, změní se jeho tvar, jeho struktura, a pak se ten protein uzavře na této straně a otevře na této straně a když nabyde tohoto tvaru, sodíku se přestane líbit být na něj navázaný, a tak projde ven, přestoupí basolaterální membránu a nakonec najde svou cestu ven do krve.
Ale přeci jen je to sodno-draselná pumpa.
Takže když je v tomto otevřeném stavu, nakreslím to sem,
draslík se na tu pumpu rád naváže.
Takže draslík se naváže.
Třeba někde tady. Tohle je hrubé zjednodušení.
Tohle způsobí, že protein změní svou strukturu.
Zde není ATP potřeba, takže se vrací do původního stavu, což už se draslíku nelíbí, takže je vypuštěn, protože ten protein teď má jiný tvar.
Takže hlavní myšlenka: Sodík se naváže.
ATP se naváže.
ATP ztratí jeden fofát, tím změní tvar proteinu.
Teď chce být sodík uvolněn a draslík se chce navázat. Jakmile se draslík připojí, dostaneme se do původního stavu.
Výstupem je sodík, který je vypumpován pryč z buňky a zůstane nám draslík, který je pumpován dovnitř buňky, a tohle je aktivní transport.
Proč je to aktivní transport?
Protože používáme ATP, aby se sodíku dostal proti svému koncentračnímu gradientu, aby se sodík stále vypumpovával ven z buňky. A draslík se tak nějak dostane dovnitř, můžete si to skoro představit, pasivně.
ATP není potřeba.
A proto se tomuto často říká sodno-draselná ATPáza, což znamená, že je to protein nebo enzym, který štěpí ATP.
Energii získanou štěpením ATP používá na to, aby změnil svůj tvar a vypumpoval sodík ven a draslík dovnitř.
No, nicméně, tohle je jen shrnutí toho, co jsme se naučili v těchto videích, ale jak nám to pomůže, například, dostat glukózu ven z lumenu?
Na to existují další proteiny.
Jako příklad si vezmeme glukózu.
Řekněme, že tady máme protein.
Tohle je velmi obecný termín. Tohle je kotransportér nebo symportér.
Kotransportér... nebo symportér.
Symportér znamená, že přepravuje dvě různé molekuly ve stejném směru.
Kotransport znamená, že jedna molekula prochází skrz, díky svému koncentračnímu gradientu, a další molekula toho využije a projde s ní.
Takže pokud aktivně vypumpováváme sodík tady na basolaterální straně, tak pak tady budeme mít nízkou koncentraci sodíku.
Nízkou koncentraci sodíku.
Čím více ho vypumpujeme, tím nižší bude jeho koncentrace, až bude nižší než koncentrace sodíku v lumen.
Takže koncentrační gradient sodíku... Kdyby tady nebyla žádná membrána, sodík by tudy přešel, aby doplnil ty ztráty sodíku zde.
Sodík by to byl přešel, kdyby tu nebyla žádná bariéra.
Tyto buňky využívají toho, že sodík chce snížit svůj koncentrační gradient, který se vytvořil aktivním transportem.
Využívají energie sodíku snižujícího svůj koncentrační gradient k tomu, aby se zároveň s ním transportovala třeba glukóza.
Pokud byste se to měli představit, představit si protein, který je na apikální membráně tady.
Zkusím nakreslit velký protein, který vypadá nějak takhle.
Tohle je jen pro získání nějaké představy.
Když máte více sodíku na této straně než na této straně, takže sodík by se mnohem radši navázal zde.
A glukóza se naváže třeba tady.
Tohle je jen zjednodušení, ale když se navážou, tento protein změní svůj tvar, aby vypadal spíš takhle, až se spojí a teď se sodík dostane tady a glukóza se dostane tady.
Teď jsme v podstatě na vnitřní straně buňky.
Když se protein nachází v tomto stavu, sodík a glukóza se už nechtějí vázat na aminokyseliny nebo na cokoli jiného, co je v tomto proteinu, a tak se uvolní.
A jakmile se uvolní, protein změní svůj tvar zpět na tohle, a tento cyklus může začít znova.
Ale to jen v tom případě, že na této straně je o tolik více sodíku, až to dospěje do takového bodu, že nastartuje průběh této reakce.
Takže sodík jde podél svého koncentračního gradientu. Bere s sebou glukózu.
Čímž logicky koncentrace glukózy stoupne tady, a pak pokud je toto pro glukózu propustné, tak aby mohla projít skrz, tak glukóza nakonec, pokud jí bude dostatek, projde do krve po svém koncentračním gradientu.
A přesně tento typ procesu probíhá, možná ne vždy s glukózou, skrz na srkz celým nefronem.
Pokud půjdeme do Henleovy kličky, do její stoupající části sem, kde se snažíme dostat soli ven...
Stejný princip.
Nakreslíme si to.
Takže řekněme, že tohle je lumen. Tohle je buňka, která vytváří stěnu lumen.
Nacházíme se teď v Henleově kličce a tady venku máme sodno-draselnou pumpu.
Sodík je pumpován ven.
Draslík je pumpován dovnitř, ale ve skutečnosti jsou draselné kanály propustné pro draslík v obou směrech.
Takže, co se děje s draslíkem není tak důležité.
Ale koncentrace sodíku je opět nízká.
Takže tady máme symportéry, stejně jako u glukózy, sodík chce vstoupit, a stejně jako v případě s glukózou, ale teď se transportují chloridové a draselné ionty.
Takto se využívá sodíkového koncentračního gradientu.
Budeme mít draslík a budeme mít chloridové ionty.
A ve skutečnosti tento symportér se nazývá sodno-draselno-chloridový kotransportér je to vlastně druhý typ, který se nachází ve vzestupném raménku Henleovy kličky.
Takže nakonec skončíte s velkým množstvím chloru zde, s draslíkem z obou směrů, ale dokud je tato strana pro chlór dostatečně propustná, a pokud jeho koncentrace vzroste dostatečně vysoko tak si chlór najde cestu ven a společně se sodíkem napomůže tomu, aby byla dřeň mohem slanější.
To stejné se děje ve stočeném kanálku druhého řádu.
Zde, s vápníkem.
Je to trošku odlišné.
Takže, pokud jsme ve stočeném kanálku druhého řádu... Ty kartáčové lemy se nacházely jen ve stočeném kanálku prvního řádu.
Ještě doplním, to, když využíváme koncentrační gradient, který je řízen nějakým typem aktivního transportu, k tomu, aby byly přečerpávány další molekuly či ionty se jmenuje sekundární aktivní transport.
Sekundární aktivní transport.
Je to dobré vědět.
Už jen dokončeme stočený kanálek druhého řádu.
Takže tohle byl lumen.
Buňky na obou stranách.
Myslím, že máte představu.
Tohle je peritubulární kapilára, tady.
Tohle je krev.
Znovu pumpujeme sodík ven. Sodno-draselnou pumpou.
A draslík pumpujeme dovnitř.
Takže skončíte s velkým množstvím sodíku zde.
Apikální membrána, která čelí lumen, je propustná pro vápník.
Ať už je zde jakákoli koncentrace vápníku, bude tady.
Takže máte třeba vápník.
Tohle jsou vápenaté ionty, které si tu jen tak plavou.
A přímo tady se nachází antiport.
Takže koncentrace sodíku v krvi bude vyšší, protože jej neustále vypumpováváme pryč.
A tak se sodík, pokud ho necháte jít po svém koncentračním gradientu, vrátí zpátky dovnitř.
Takže třeba tady máte nějaký sodík, který se po svém koncentračním gradientu vrací zpět, a když jde dovnitř, můžete si to představit jako nějaké točící se dveře, které umožňují vápníku jít ven.
Můžete si zkusit představit, jak by to ten protein mohl dělat.
Já si to představuji jako otočné dveře.
Sodík nutí ty dveře se otočit.
Vápník je na druhé straně dveří a je vyplivnut.
Toto se nazývá antiport, protože ionty jdou v různých směrech, ale jedná se znovu o sekundární aktivní transport, protože to může fungovat jen, když máme aktivní transport využívající ATP na basolaterální membráně.
Každopádně doufám, že to bylo užitečné.
Je to podrobnější než jak je normálně vysvětlováno, jak nefron vlastně pumpuje látky z lumen ven do peritubulárních kapilár.
Takto nabývám mnohem konkrétnější představu...
Opravdu mi to pomáhá si tak nějak osvojit, co nefron vlastně dělá.
První polovina 20. století byla naprostou katastrofou v oblasti mezinárodních vztahů, politickou pohromou.
Začalo to první světovou válkou, poté přišla Velká hospodářská krize, druhá světová válka, a nakonec vzestup komunismu v mnoha zemích.
A každá z těchto událostí rozdělila svět na znepřátelené tábory.
Stavěly se zdi, politické a obchodní, přepravní, komunikační, železné opony, které rozdělily lidi a národy.
Až ve druhé polovině 20. století jsme se pokusili dostat z této propastné situace.
Obchodní bariéry se začaly hroutit.
Vezměte si například cla. Ty se ze 40ti procent postupně snížily k necelým 5ti procentům.
Svět se změnil a zglobalizoval.
Co z toho plyne?
Znamená to, že se rozšířila spolupráce mezi národy.
Svět se stal místem spolupráce.
Zhroutily se i dopravní bariéry.
Tak například v roce 1950 lodě obvykle přepravovaly 5 až 10 tisíc tun zboží.
Dnes je to až 150 tisíc tun.
A stačí k tomu jen malá posádka, a přesto se zboží vyloží rychleji než kdy předtím.
I komunikační bariéry byly odstraněny. A tady nemusím nikomu připomínat co znamenal nástup internetu.
A samozřejmě, padla železná opona a s ní i politické rozdělení světa.
Všechny tyto změny pro svět znamenaly mnoho.
Došlo k růstu obchodních aktivit.
A teď několik málo číselných údajů.
V roce 1990 představoval dovoz z Číny do Spojených států 15 miliard dolarů.
V roce 2007 to bylo 300 miliard dolarů.
Na tom všem je snad nejpozoruhodnější to, že počátkem 20. století se skutečně poprvé v moderních dějinách ekonomický růst začal šířit do téměř celého světa.
Čína, jak jsem se již zmínil, počátkem roku 1978, v době smrti Maa, vykazovala růst 10 procent ročně.
Rok po roce, naprosto neuvěřitelné.
Nikdy předtím, nebylo v lidských dějinách tolik lidí schopno vymanit se z tak velké chudoby jako v Číně.
Čína je světově nejúspěšnější zemí v boji proti chudobě za poslední tři desetiletí.
V Indii k tomu došlo o něco později, v roce 1990 začala zdejší ekonomika také růst obrovským tempem.
Příjmy se v té době pohybovaly kolem necelých tisíc dolarů ročně.
A za posledních 18 let se téměř ztrojnásobily.
Ekonomika rostla tempem 6 procent za rok.
Naprosto neuvěřitelné.
Subsaharská Afrika, nicméně, patří k těm částem světa, kde k růstu nedošlo téměř vůbec.
A tragédii afrických zemí ilustrují následující data.
Růst byl negativní.
Nová generace je ještě chudší než ta předchozí.
Někdy i chudší než dvě generace nazpět.
Ale na přelomu 20. a 21. století a počátkem 21. stolet byl v Africe zaznamenán růst.
A já se domnívám, že máme důvod k optimismu.
Já totiž věřím, že to nejlepší teprve přijde.
Proč si to myslím?
Protože nejprogresivnějším faktorem růstu jsou nové nápady.
A zde mám na mysli ty produkty, za nimiž stojí vysoké náklady na výzkum a vývoj, výrobní náklady jsou však nízké.
Právě takové nápady jsou v první řadě motorem růstu.
Nové nápady mají ohromný potenciál.
Myslím, že to byl Thomas Jefferson, kdo toto dobře vystihl.
Řekl:
"Tomu, kdo ode mě převezme nápad, se dostane rady, aniž bych se tak já stal bezradným.
Tak jako ten, kdo od mé svíce světlo zažehne, má světlo, aniž by mě tím o světlo připravil."
Nebo, řečeno jinak, jablko nasytí člověka, ale nápad může nasytit svět.
To ale není nic nového, zvláště pro diváky TEDu.
To je přesně ten model, kterým se TED řídí.
Nové ale je, že čím více bude funkčních nápadů, tím větší růst můžeme očekávat.
A to je důvod proč obchod a globalizace jsou čím dál důležitějším a mocnějším nástrojem, který povede k růstu ještě většímu, než jaký pozorujeme dnes.
A to bych rád vysvětlil otázkou.
Představte si, že existují dva druhy nemocí.
Jedna z nich je vzácná, druhá je zcela běžná.
Nejsou-li však léčeny, obě jsou stejně zhoubné.
Kdybyste si museli vybrat, kterou z nich bystě měli raději?
Tu běžnou nemoc nebo tu vzácnou?
Tu běžnou.
Myslím, že to je zcela správné.
Proč? Protože na běžné nemoci existuje mnohem větší množství léků než na ty vzácné.
A důvodem je ekonomický podnět.
Samotný vývoj nového léku stojí přibližně stejně, bez ohledu na to, zda uzdraví tisíc nebo 100 tisíc lidí.
Návratnost je však mohem větší, pokud lék uzdraví milion lidí.
Ekonomický podnět pro vývoj nových druhů léků je tím větší, čím větší je počet nemocných.
Jinak řečeno, čím větší trh, tím více životů lze zachránit.
Takto viděno, čím větší chudoba, tím větší podnět s ní něco dělat.
Zamyslete se nad tímto: kdyby Čína a Indie byly tak bohaté jako jsou dnes Spojené státy, trh pro léky proti rakovině by byl 8krát větší.
K tomu zatím nedošlo, ale jsme už na cestě.
Čím více bude bohatých zemí, tím větší bude i poptávka po těchto lécích.
Tím více podnětů pro výzkum a vývoj, což je dobré pro celý svět.
Vetší trhy vytvářejí více podnětů k nejrůznějším nápadům.
Ať už se jedná o software, počítačový čip, nebo nový design.
I hollywoodské akční filmy mají vyšší rozpočet než komedie.
To protože je snažší přeložit akční film do cizích jazyků pro zahraniční diváky.
Trh pro tento druh filmů je větší.
Proto se vyplatí zvýšit investice a rozpočty.
Pokud je tedy větší trh i větším podnětem pro nové nápady, jak takový podnět maximalizovat?
Řešením je jeden světový trh, globalizace.
S oblibou říkám, že nápady jsou od toho, aby se sdílely, takže jeden nápad by mohl sloužit jednomu trhu, světu.
Jeden nápad, jeden svět, jeden trh.
Jak jinak lze vytvářet nové nápady?
Globalizací, obchodem.
To je jedna možnost.
A další?
Zvýšit počet kreativních lidí.
Ti jsou všude na světě.
Umělci, inovátoři, přednášející, kteří tu hovořili přede mnou.
Zaměřím se teď na vědce a inženýry, protože o nich tady mám k dispozici čísla a já mám čísla rád.
V současné době představují vědci a inženýři méně než desetinu jednoho procenta světové populace.
(smích)
Spojené státy jsou v této oblasti na předním místě.
Velká část těchto lidí tedy žije v USA.
Spojené státy ale toto svoje přední místo začínají ztrácet.
A za to jsem rád.
To je moc dobře.
Je pozitivní sledovat, že už nejsme na špičce, protože USA a několik dalších rozvinutých zemí nesly břímě celé oblasti rozvoje a výzkumu příliš dlouho.
Považte ale toto: kdyby byl zbytek světa tak bohatý jako USA, měli bychom 5krát více vědců a inženýrů, kteří by svými nápady obohacovali svět.
Za příklad dávám skvělého indického matematika, Ramanujana.
Kolik takových matematiků se dnes v Indii plahočí na polích, a sotva se uživí, a přitom by mohli nasytit svět?
Ano, zatím k tomu nedošlo.
Ale stane se to během tohoto století.
Skutečnou tragédií 20. století bylo toto: představíme-li si lidstvo jako obrovský počítač, jako systém paralelně funkčních procesorů, největší tragédií bylo, že miliardy procesorů prostě nefungovaly.
Během toho století začala fungovat Čína, zapojila se Indie, a začíná se rozjíždět Afrika.
Jeden Einsten se během tohoto století narodí v Africe.
Tady je několik číselných údajů z Číny.
V roce 1966 studovalo v Číně méně než milion studentů za rok.
V roce 2006 už to bylo 5 milionů.
Zamyslete se nad tím.
Když jedna země bohatne, prospěch z toho máme všichni.
Neměli bychom mít strach z toho, že jiná země bohatne.
Je to něco, o co bychom měli usilovat. Bohatá Čína, Indie, Afrika.
Potřebujeme, aby se zvýšila poptávka po dobrých nápadech. Růst trhů, o kterém jsem mluvil před chvílí, a větší zdroj nápadů pro svět.
Odtud tedy pramení důvody mého optimismu.
Globalizace přispívá k růstu poptávky po nápadech, jako ekonomický podnět pro nové nápady.
Investice do vzdělání rozšiřují nabídku kreativních nápadů.
Vezmete-li totiž v úvahu světové dějiny, máte více důvodů být optimisty.
Od počátků lidstva do 15. století se ekonomický růst pohyboval kolem nuly. Od 15. do 18. století je možné sledovat jakýsi minimální růst.
V rámci století to ale bylo méně než se v současnosti očekává za rok.
V 19. století to bylo něco kolem jednoho procenta.
Ve 20. století něco málo přes 2 procenta.
Ve 21. století by to mohlo celkem snadno být 3.3 procent a více.
I při takovém růstu by se v roce 2100 světové HDP na osobu vyšplhalo na 200 tisíc dolarů.
To sice není číslo srovnatelné s HDP na jednoho Američana, což bude brzy přes milion. Jedná se o světové HDP na osobu, tedy 200 tisíc dolarů.
To není nemožné.
My se toho nedožijeme.
Ale naše vnoučata pravděpodobně ano.
A měl bych dodat, že se jedna o spíše skromný odhad.
Kurzweilian by to považoval za ponurou předpověď.
Pro něj by toto bylo želví tempo ekonomického růstu.
(smích)
Co když však nastanou problémy?
Co taková velká hospodářská krize?
Zamysleme se nad tím společně.
Vezměme v úvahu HDP na osobu mezi roky 1900 a 1929.
Představte si, že jste ekonom v roce 1929, a chcete předpovědět ekonomický růst Spojených států, aniž byste věděl, že přijde ekonomický kolaps.
Aniž byste si uvědomoval, že přijde největší ekonomická katastrofa přinejmenším 20. století.
Co byste tak asi předpověděli?
Kdyby se vaše předpověď zakládala na datech mezi roky 1900 a 1929 vypadala by zhruba následovně.
Byla by to celkem optimistická předpověď, založená na rozkvětu 20. let.
Co se tedy stalo?
Ekonomika se zhrtoutila, pak se ale vzpamatovala.
Ve druhé polovině 20. století byl růst dokonce vyšší než by kdo mohl předvídat na základě poloviny první.
Růst tedy může nakonec proměnit i to, co se zdá být skutečně velkou hospodářskou krizí.
Dobře.
A co dál?
Ropa.
Ropa byla velice důležitým tématem.
Když jsem dopisoval tuto řeč, cena ropy se pohybovala kolem 140 dolarů za barel.
A otázka tedy zněla takto:
"Snaží se nám Čína vypustit rybník?"
(smích)
A je na tom něco pravdy, v tom ohledu, že existují takzvané vyčerpatelné zdroje.
S ekonomickým růstem poroste i poptávka po nich.
Myslím si však, že divákům tady nemusím vysvětlovat, že vyšší cena ropy nění nutně negativní záležitost.
Navíc, jak jistě víme, jedná se nám spíše o zdroj energie než o ropu samotnou.
Se zvyšující se cenou ropy poroste i zájem investovat do nových zdrojů energie.
To dokládají i následující údaje.
Když se zvyšuje cena ropy, zvyšuje se i zájem o energetické patenty.
Svět je mnohem lépe připraven překonat nárůst cen ropy dnes, než byl kdykoliv předtím, přesně z tohoto důvodu.
Jeden nápad, jeden svět, jeden trh.
Optimistou jsem a zůstanu jím, pokud se budeme držet následujícího: globalizace světových trhů, rostoucí spolupráce mezi národy, a investic do vzdělání.
Spojené státy zde hrají zvláště důležitou roli, tím, že přispívají ke globalizaci vzdělávacích systémů. Americký systém je otevřený studentům z celého světa. To je ona svíce, k níž si ostatní studenti přicházejí pro světlo.
Rád bych tu znovu připomněl, co řekl Jefferson.
"Ten, komu světla se dostane z naší svíce, světlo má, a našeho světla přitom neubývá."
Ale Jefferson neměl tak docela pravdu, nebo snad ano?
Pravda je, že když mají světlo i oni, najednou je tu více světla pro všechny.
To je můj optimistický pohled.
Šiřte nápady a pomáhejte tak šířit světlo.
Děkuji vám.
(potlesk)
Než si představíme různé teorie vysvětlující pohyby litosférických desek, chtěl bych se ještě zamyslet nad tím, proč na rozhraní dvou desek pozorujeme právě takové geologické jevy.
Rád bych se zaměřil na vlastnosti divergentních deskových rozhraní, kde se jednotlivé desky od sebe oddalují a přitom vzniká nová zemská kůra, jak jsme to viděli u středooceánských hřbetů. Nová oceánská kůra se tvoří uprostřed hřbetu a sune se dál od něj.
Abychom si to vysvětlili, tak si představme nějaké souvrství. Vlastně bych nejdřív měl udělat opravu minulého videa.
Nakreslil jsem tady šipky ukazující tímto směrem, ale podle toho, jak jsem je definoval, by měly směřovat do obrazovky, takže správně tu mají být x.
Vrátíme se k našemu tématu. Nakreslím takové malé schéma toho, co se děje na divergentních rozhraních ze začátku.
Takže nejdřív si tu nakreslíme kus zemské kůry, bude to třeba kus kontinentální kůry.
Máme tu tedy zemskou kůru a hned pod ní bude pevná část pláště.
Tyto dvě vrstvy dohromady tvoří litosféru.
Potom tu máme tekutou a velmi horkou část pláště, tady dole je v podstatě magma.
Je to dostatečně horké, aby to bylo v tekutém stavu.
Oběma těmto částem dohromady říkáme zemský plášť.
Existují různé teorie o tom, více o tom bude v dalším videu, jak vlastně vznikají tyto tzv. horké skvrny. Mohly by to být takové výběžky z pláště, které se formují na rozhraní pláště a jádra. Nebo můžou vznikat díky konvekčním proudům přímo v plášti.
Podrobněji to probereme v některém z následujících videí.
Ale předpokládejme, že horké skvrny vznikají v plášti.
Představíme si je jako určitou část magmatu s mimořádně vysokou teplotou.
Raději to nakreslím jinou barvou, třeba růžově.
Takže tady máme obzvlášť horké magma.
A víme, - pokud to nevíte, tak se to teď dozvíte - že pokud nějakou látku zahříváme, tak se její hustota postupně snižuje, protože její částice při zahřátí do sebe narážejí s větší kinetickou energií a pak mezi sebou mají více prostoru.
Díky tomu se tato velmi horká část magmatu, nebo velmi horká část pláště, začne pohybovat nahoru. Pohybuje se směrem nahoru, protože má nižší hustotu, působí na ní vztlak.
Jak se pohybuje vzhůru, tak zahřívá materiál kolem sebe a nakonec se tak dostane do litosféry.
Nakonec se dostane do litosféry, protože je to tak horké, že se doslova protaví nahoru.
Posuneme se teď o něco dopředu. Tohle byl vlastně první krok a teď krok druhý.
Toto horké magma postupně putuje nahoru do litosféry, kde tak vzniká horká skvrna. Litosféra a zemská kůra se vyklene a vytvoří klenbu, mohlo by to vypadat nějak takhle.
Zemská kůra je teď vyklenutá a tvoří klenbu.
Tady máme původní litosféru, která je teď díky horké skvrně vylomená.
Litosféra je teď vylomená nebo se každou chvíli díky horké skvrně úplně prolomí.
Tohle všechno je stále litosféra, napíšu zkratku "litho", a její horní část tvoří zemská kůra.
Když vezmete pevný materiál, zemská kůra je pevná a litosféra také, a zespodu vyvíjíte takový tlak, tak se určitě neroztáhnou, jako když třeba nafukujete balónek, ale začnou praskat a nakonec se rozlámou, aby vyrovnaly tlak zdola.
Zemská kůra prostě začne praskat.
Podobný proces vlastně můžete vidět, když se peče bochník kváskového chleba, který má také takovou pevnou kůru.
Určitě si ho dokážete představit, já se tady pokusím jeden takový nakreslit.
Na povrchu má takové praskliny, které vznikají, protože kůrka tohoto chleba je opravdu velmi pevná a tvrdá, a když se vnitřek chleba zahřeje a je třeba, aby se povrch zvětšil, tak se vytvoří trhliny, díky nimž se může pevná a neohebná kůrka roztáhnout.
Přesně to samé se stane zemské kůře a v podstatě celé litosféře.
Znovu i tady znázorním horkou skvrnu.
Vlastně bych ji měl udělat růžově.
Teď se horká skvrna dostala až sem.
Je tvořená horkým magmatem.
A posuneme se k dalšímu kroku, kde zemská kůra začíná praskat a rozestupovat se.
Takže v dalším kroku spodní rozhraní litosféry začíná vypadat nějak takhle, magma se v podstatě protavilo, prolomilo ztuhlou, neohebnou část pláště. Mohlo by to vypadat nějak takhle.
Tady dole máme horkou skvrnu.
Dostala se až sem.
Zemská kůra na povrchu, kterou my normálně vidíme, se rozlomila a v podstatě tak umožnila, aby se tady začal tvořit nový povrch Země.
Vypadá to teď asi nějak takto.
Pokusím se to nakreslit.
Zemská kůra rozpraská a jak je postupně odtlačovaná, tak se trochu jakoby ztenčí.
V podstatě to samé se děje s naším chlebem.
Když se podíváte na takový chléb, tak trhlina uprostřed vytváří prohlubeň, která se rychle rozšiřuje, a v těchto místech je také kůrka nejtenčí a zároveň měkčí než v částech, které se rozestoupily.
To samé se odehrává na zemském povrchu.
Všechen tento materiál je pod tlakem a postupně se rozestupuje směrem ven, a v podstatě se tak dělá místo pro horkou skvrnu.
V tomto stádiu se tu může vytvořit několik sopek, ale důležitější je, že se tu formuje takzvané riftové údolí.
Teď ovšem předpokládáme, že ještě nejsme pod úrovní moře nebo že k formování tohoto našeho riftového údolí dochází někde na pevnině a zatím nedošlo ke kontaktu s nějakým vodním tělesem. Nejspíš se vytvoří údolí mezi horami.
Taková údolí na Zemi opravdu existují.
A nejznámější z nich je Velká příkopová propadlina v Africe.
Nachází se v této oblasti.
Vlastně tu mám lepší obrázek Velké příkopové propadliny.
Celý tento region v Africe je vytvořen horkou skvrnou, která je přímo pod ním.
Jak se horká skvrna postupně vyvíjí, tak u některých takto vytvořených údolí dojde k poklesu pod hladinu moře.
Pamatujte, že zemský povrch se tlakem horké skvrny roztahuje.
Takže vám tu teď nakreslím další krok.
Zemský povrch se dostal pod hladinu moře a přichází do kontaktu s oceánem nebo mořem.
Takže teď to vypadá asi takhle.
Zemská kůra je teď na povrchu velmi tenká, pokusím se to nakreslit.
Je opravdu tenká, protože bublina horkého magmatu pod ní na ni neustále tlačí.
Zkusím to nakreslit.
Tady všude jsou pevné horniny.
Oranžově nakreslím zemskou kůru a tohle je kamenitá část zemského pláště. Dohromady tvoří litosféru.
Horké magma tady vystupuje vzhůru a občas se dostane až na povrch, takže v těch místech pak vznikne sopka.
Většinou ale jen tlačí litosféru nahoru a do stran.
A přestože se vám může zdát, že tuhle část vytlačila nahoru, tak díky rozestupu zemské kůry tyto oblasti vlastně poklesly, jako u toho bochníku chleba. Poklesly až pod hladinu moře a dostaly se do kontaktu s vodou. I kdyby na žádnou vodu nenarazily, tak se tam sama začne shromažďovat.
I tento typ riftového údolí můžeme pozorovat, protože se tvoří mezi Africkou a Arabskou deskou.
Rudé moře je příkladem tohoto procesu.
Arabská deska se pohybuje směrem od Africké desky působením horké skvrny.
Tady je zemská kůra vytlačována a rozestupuje se, takže tohle se sune pryč, tohle taky. Země se pohybuje směrem ven ve všech směrech a tak vzniká prohlubeň, do které může natéct voda.
Do Velké příkopové propadliny se voda ještě nedostala jako do Rudého moře, ale jestliže se bude stále rozestupovat, nakonec bude tak hluboké, že do něj voda nateče.
Rudé moře tedy vzniklo přesně takhle.
Voda Indického oceánu natekla do pukliny, kterou vytvořila horká skvrna.
Kdybychom trochu urychlili vývoj, tak se magma může dostat až na zemský povrch. Takže se posuneme k dalšímu kroku, kdy už by se zemská kůra mohla pořádně rozestoupit.
Horká skvrna se dostala až na povrch a zemská kůra by mohla vypadat nějak takhle.
V této fázi tedy máme kůru výrazně rozestoupenou, ovšem do tohoto stádia bychom se dostali asi tak za stovky nebo desítky tisíc let. Například ta část země se posunula sem a tato část země může být tady.
Horká skvrna má ale i nadále velmi vysokou teplotu, a protože toto údolí je již zatopené vodou, jelikož se propadlo do takové hloubky a zemská kůra se ztenčila, takže do údolí mohla natéct voda.
Horká skvrna se v podstatě dostává na povrch podmořskými sopkami a vytváří uprostřed této vodní nádrže rozsáhlou podmořskou strukturu, kterou nazýváme středooceánský hřbet.
Vzniká nám tu vlastně, nakreslím to jinou barvou, vzniká nám tu podmořský hřbet se sopkami uprostřed.
Tento proces je jednak příčinou vzniku riftových údolí jako to v Africe, vzniklo tak i Rudé moře, ale možná zásadnější je, že tímto způsobem vznikl Středoatlantský hřbet uprostřed Atlantiku.
Okolo něj jsou velké sníženiny, podobně jako ve Velké příkopové propadlině v Africe, ale v pozdním stádiu a proto se v nich hromadí voda, protože, když se na litosféru tlačí zespodu, tak se ztenčuje a voda do ní vtéká. Je to podobné, jako když se peče ten náš chleba.
V těchto částech se kůrka rozestupuje a vytváří se trhlina, a kdyby na bochníku byla nějaká voda, nebo kdyby pršelo, nebo kdyby byl v nějaké nádobě s vodou, tak by tam nakonec natekla.
Kdyby se bochník zvětšoval, tak by se zvětšovala i trhlina teoreticky až do velikosti Atlantického oceánu. Proto tedy existují tyto ohromné sníženiny, kde mohou vznikat oceány.
Ale uprostřed nich se nachází ponořený horský hřbet, podmořský pás sopek, podmořský horský pás, kde se vlastně zemský povrch trochu zvedá díky neustálým vývěrům magmatu ze sopek.
Snad jsem to trochu vysvětlil, protože já jsem byl vždy zmatený, proč by uprostřed takových zatopených prohloubenin měly existovat vyvýšeniny, když se vlastně okolo nich všechno oddaluje.
Takže snad jsem vám to trochu vysvětlil.
Jsem tady, abych vám řekl africký příběh úspěchu.
Před rokem a půl, čtyři z pěti plnoprávných členů
Ushahidi to ve svahilštině znamená svědectví byli následovníci TED.
Před rokem jsme měli v Keni povolební násilnosti.
A v tomto čase jsme vytvořili prototyp, asi v průběhu třech dní, systém, který umožňoval komukoliv s mobilním telefonem poslat informaci a zprávu o tom, co se děje v jeho okolí.
Vzali jsem do úvahy, co jsme věděli o Africe, standardní zařízení mobilní telefon, náš společný jmenovatel, a odtud jsme začali.
Dostali jsem zprávy jako je tato.
To je jen několik z nich ze 17. ledna minulého roku.
A to byl náš systém nevyvinutý.
Byl velmi jednoduchý.
Bylo to aplikace, který využívala informace získané od lidí a my jsme je dali do naší mapy.
Ale potom jsme se rozhodli, že potřebujeme udělat i něco navíc.
Museli jsme vzít, co jsme už měli a vytvořit z toho platformu, která by bylo použitelná kdekoliv na světě.
A tady je tým vývojářů z celé Afriky, kteří jsou v současnosti členi týmu, z Ghany, Malawi, Keni.
Jsou tam dokonce i Američani.
Vytváříme je pro smartphony, atk aby to bylo použitelné i v rozvinutých zemích stejně jako v rozvojových zemích.
Uvědomujeme si, že je toto pravda.
Jak to funguje v Africe, tak to bude fungovat kdekoliv.
A tak jsem to nejdříve budovali pro Afriku a následně pro jiné kouty země.
Nyní to bylo nasazené v Demokratické republice Kongo.
Nevládní organizace to využívají po celé východní Africe. Malé nevládní organizace vytváří svoje vlastní malé projekty.
Právě minulý měsíc to bylo nasazené
Al Jazirou v Gaze.
Ale o tom jsem vám nechtěl vyprávět.
Jsem tady, abych vám řekl o další velké věci protože to, na co jsme přišli je, že máme kapacity na posílání zpráv o událostech od očitých svědků, o tom, co se děje v reálném čase.
Jsme svědci událostí jako nedávno v Bombaji. Je to o mnoho jednodušší posílat zprávy jak to všechno přijímat.
Je tak tolik informací ... co s tím uděláte?
To jsou zprávy z Twitteru za tři dny, zahrnující jen Bombaj.
Jak rozhodnete o tom, co je důležité?
Jaké je úroveň věrohodnosti toho, na co se díváte?
Na co jsme přišli je, že je tam velký podíl zahozených krizových informací jen proto, že je tam pro nás příliš mnoho informací, abychom s tím něco udělali.
Co nás ve skutečnosti doopravdy trápí, jsou tyto první tři hodiny.
To, na co se díváme jsou první tři hodiny.
Jak tedy naložíme s informacemi, které přicházejí?
Nemůžeme pochopit, co se právě děje.
Lidé na zemi okolo světa jsou stále zvědaví, a snaží se zjistit, co se děje.
Takže to, co jsme vytvořili, Ushahidi, je filtr tohoto množství informací.
Vidíte to i na Twitteru.
Dostáváte přehnaně mnoho informací.
Takže máte mnoho informací.
To je výborné.
Ale co teď?
Myslíme si, že je to něco zajímavé, co můžeme udělat.
Máme malý tým, který na tom pracuje.
Myslíme si, že můžeme doopravdy vytvořit davový filtr.
Vezměte dav a aplikujte ho na dané informace.
Hodnocením a znovuhodnocením od různých lidí, kteří podali informaci můžeme dostat přesnější výsledky a vážené výsledky.
Tím pádem dokážeme lépe hodnotit pravděpodobnost něčeho, co je pravda a nebo ne.
Toto je druh inovace, který, celkem upřímně - je zajímavé, že pochází z Afriky.
Pochází z míst, které byste nečekali.
Od mladých, inteligentních vývojářů.
A je tu okolí, které se to rozhodlo vybudovat.
Takže děkuji.
A jsme velmi rádi, že jsme součástí TED rodiny.
(potlesk).
Alan přidal 4 kuličky k 5 dalším v jeho kapse.
Pak soutěžil s přáteli a ztrojnásobil své kuličky.
Napište číselný výraz k zachycení situace bez provádění jakékoli operace.
Zamysleme se co se děje.
Měl už tedy 5 kuliček v kapse.
A pak přidal 4 další kuličky k těm, které už měl.
Můžeme tedy přidat 4 kuličky k 5 kuličkám.
4 kuličky plus 5 kuliček.
To se stalo v první větě.
Přidal 4 kuličky k 5, které už měl v kapse.
Potom soutěžil s kamarády a ztrojnásobil svoje kuličky.
Tohle je počet kuliček co měl před ztrojnásobením, a tady je ztrojnásobuje, teď ztrojnásobí svoje kuličky.
Chceme 3 krát celkový počet kuliček, které teď má, krát 4 plus 5.
Tady to je tedy číselný výraz, který zachycuje situaci bez provádění jakýchkoli operací.
Mohli bychom to pak samozřejmě vypočítat.
Teď má 9 kuliček před ztrojnásobením a pak to vynásobíme 3 a má 27 kuliček.
Ale tohle je to, na co se ptají.
Chtějí, abychom napsali tento výraz.
Ve videu o černých dírách položilo několik lidí velmi dobrou otázku: Pokud je hmotnost černé díry pouze dvakrát nebo třikrát větší než hmotnost Slunce, proč je její gravitace tak silná?
Gravitace Slunce není tak silná, aby zabránila světlu uniknout.
Tak proč by něco nebo dokonce hvězda, která má hmotnost 2 nebo 3 Sluncí, jehož gravitace není tak silná, aby zabránila světlu uniknout, proč by černá díra, která má stejnou hmotnost, zabránila světlu uniknout?
Abychom to mohli pochopit, pojďme se nad tím zamyslet.
Představím vám Newtonovu klasickou fyziku.
Nebudu zacházet do celé teorie relativity.
Toto nám pouze napoví, proč menší, hustší věci, které mají stejnou hmotnost, mohou vykazovat silnější gravitační tah.
Představte si... Vezměme si 2 příklady.
Řekněme, že mám nějakou hvězdu, která má hmotnost... říkejme jí hmotnost "m1‛ a řekněme, že její poloměr, říkejme mu "r‛, a řekněme, že mám nějaké jiné těleso přímo na povrchu této hvězdy, těleso schopné přežít teploty na povrchu, a toto těleso má hmotnost "m2‛.
Newtonův gravitační zákon nám říká, že síla mezi těmito 2 tělesy se bude rovnat gravitační konstantě násobené hmotností těles, takže m1 krát m2, to vše děleno vzdálenost na druhou, čili "r‛ na druhou.
Abych byl úplně přesný. Můžete říct: "Počkej, toto purpurové těleso se dotýká tohoto většího tělesa.
Není jejich vzdálenost 0?"
Musíte být velmi opatrní! Toto je vzdálenost mezi jejich těžišti.
Težiště většího tělesa je vzdáleno "r‛ od tohoto tělesa na povrchu.
Když toto bylo řečeno, vezměme si další příklad.
Řekněme, že tato masivní (velmi hmotná) hvězda nebo cokoliv to může být, se nakonec smrští v něco tisíckrát menšího.
Nakreslím to takto.
Samozřejmě, že to nekreslím ve správném měřítku.
Řekněme, že máme další podobný případ.
Nekreslím to ve správném měřítku...
Toto těleso, možná je to stejné těleso, možná je to jiné těleso, ale má přesně stejnou hmotnost jako větší těleso, ale teď má daleko menší poloměr.
Jeho poloměr je teď roven 1/1 000.
Řekněme, že je to 1/1 000 tohoto poloměru.
Takže je to r/1 000.
Kdyby toto mělo poloměr roven 1 000 000 kilometrů, to by bylo zhruba asi dvakrát větší než poloměr Slunce.
Toto by byl poloměr 1 000 000 kilometrů.
Toto by byl poloměr 1 000 kilometrů, takže možná už mluvíme o něčem, co se blíží neutronové hvězdě.
Ale nemusíme přemýšlet nad tím, co to je, jde jen o myšlenkový experiment.
Řekněme, že mám zde toto těleso, a řekněme, že mám něco na povrchu.
Řekněme, že mám stejné těleso, které je na povrchu této věci.
To je "m2‛ přímo tady.
Jaká bude síla mezi těmito dvěma tělesy?
Jaká síla je k sobě přitahuje?
Jsme zpátky u Newtonova gravitačního zákona.
Síla, říkejme jí prostě síla 1 a říkejme této síla 2.
Opět to bude gravitační konstanta krát hmotnost těles.
Velká m1 krát menší hmotnost m2, to vše děleno vzdálenost na druhou. Tento poloměr na druhou.
Pamatujte, je to vzdálenost jejich těžišť.
Těžiště tohoto tělesa s hmotností m2 bude jednoduše v tomto bodě.
Čemu se rovná poloměr na druhou?
Bude to (r lomeno 1 000) na druhou.
Nebo, pokud to zjednodušíme, co by to bylo? Toto je totéž jako gravitační konstanta krát m1 krát m2 děleno (r na druhou) lomeno (1 000 na druhou) neboli lomeno 1 000 000.
To je jen 1 000 na druhou.
Nebo můžeme vynásobit čitatele a jmenovatele 1 000 000 a toto se bude rovnat 1 000 000 krát gravitační konstanta krát m1 krát m2, to vše děleno r na druhou.
A teď, co je tento výraz?
Je totéž co F1.
Takže toto bude 1 000 000 krát F1.
I přes to, že uvažované hmotnosti jsou stejné, toto žluté těleso má stejnou hmotnost jako toto větší těleso zde. Je schopné vyvinout milionkrát větší gravitační sílu na tomto bodě tělesa.
Obě tělesa jsou k sobě přitahována. Obě na sebe navzájem působí.
Skutečnost je taková, protože toto těleso je menší, protože toto m1, co vybarvuji, protože toto je menší a hustší, tak tato částice je schopná dostat se blíže do jeho středu.
Teď si možná řeknete: "Dobře... Tomuto můžu uvěřit.
Ale co kdyby něco poblíž středu tělesa pociťovalo tu samou sílu?"
Pokud je toto hvězda, neměly by fotony, které jsou přímo tady, neměly by pocítit tu samou sílu?
Pokud je tato vzdálenost (r lomeno 1 000), neměl by ten samý foton nebo atom nebo molekula nebo cokoliv, co je přímo tady, zažít tu samou sílu? Tuto milionkrát větší sílu tohoto tělesa?
A toto si musíte zapamatovat, že jakmile je toto těleso uvnitř většího tělesa, co se stane?
Veškerá hmota už nebude působit v tomto směru. Už nepůsobí směrem dovnitř.
Veškerá hmota zde působí směrem ven.
Veškerá hmota táhne samu sebe dovnitř.
Tlačí dolů na toto. Vyvíjí značný tlak na tento bod.
Ale skutečná gravitační síla, kterou tento bod zažívá, bude menší. Ve skutečnosti bude zmírněná tím, že je zde velká spousta hmoty působící opačným směrem.
Můžete si představit, že pokud jste ve středu velmi hmotného tělesa, nebude zde žádná gravitační síla, která by na vás působila, protože jste přímo v samotném středu.
Zbytek hmoty je vně, tudíž vás bude v každém bodě táhnout ven.
Proto, když se dostanete do jádra hvězdy, dostanete se zároveň blíže k jejími středu, nebude na vás působit tímto druhem síly a jediný způsob, jak může vzniknout taková síla, je ten, když je veškerá hmota obsažena ve velmi husté a velmi malé oblasti.
A to je důvod, proč jsou černé díry schopny vyvinout tak silnou gravitaci, že dokonce ani světlo nemůže uniknout.
Doufám, že to pomohlo věci trochu vyjasnit.
Ve Spojených státech se 13 z každých 20 plechovek recykluje.
Kolik procent plechovek se recykluje?
Tak 13 z každých 20 se recykluje.
Tak 13/20 neboli 13 děleno 20, můžeme to napsat jako 13 děleno 20 nebo 13/20.
Uděláme-li to takto, dostaneme desetinné číslo.
A je velmi jednoduché převést toto desetinné číslo na procenta.
Tak 13 děleno 20...
V tomto případě dělíme menší číslo větším číslem.
Dostaneme tak hodnotu menší než 1.
Bude-li hodnota menší než 1, můžeme sem napsat tečku.
A přidáme pár 0, tolik nul, kolik budeme potřebovat.
A mohli bychom říci, že 20 se vejde do 13 0krát.
0 krát 20 je 0.
A pak 13 minus 0 je 13.
Opíšeme zeshora 0.
20 se vejde do 130...
Uvidíme. 5 krát 20 je 100.
Takže 6 krát 20 je 120.
Vejde s tam 6krát.
6 krát 20 je 120.
Odečteme 120.
Dostáváme 10.
Přidáme další 0.
20 se vejde do 100 5krát.
5 krát 20 je 100.
A jsme hotovi.
Napíšeme-li to jako desetinné číslo, dostáváme 0,65.
Jako desetinné číslo je to 0,65.
Chceme-li to vyjádřit v procentech, vynásobíme toto číslo 100.
Jinak bychom to mohli řící tak, že posouváme desetinnou čárku o dvě místa doprava.
Bude to tak rovno 65 %.
Jde to celé udělat také jinak.
Můžeme si říci, že procento doslova znamená "ze sta". Tak, 13 z 20 bude rovno kolika ze 100?
Chceme-li z 20 dostat 100... Teď si nevšímejte čitatele.
Máme-li z 20 dostat 100, musíme 20 vynásobit 5.
Tak vynásobme i čítatele 5.
S 13 krát 5.
Je to 15 plus 50, což je 65.
Tak by to bylo rychlejší když si uvědomíme, jak je snadné přejít od 20 ke 100.
Stačí 20 vynásobit 5.
Totéž uděláme se 13.
Tak dostáváme 65/100, což je totéž jako 65 procent... Napíšu symbol procenta. 65%.
A znovu připomínám, že procento doslova znamená "ze sta".
65 %.
Prošli jsme všechny ostatní věci, u kterých jsme předpokládali, že jsou konstantní, abychom se pohybovali podél křivky poptávky.
A teď vyjmenujeme několik dalších.
A ještě než udělám další, promluvme si o těch, které jsme už zmínili.
Jedna z věcí, o které jsme řekli, že je konstantní, (Nechte mě to napsat.) Zůstávají konstantní. ...
Jedna z věcí, které zůstávají konstantní při pohybu podél křivky poptávky, přitom se samotná poptávka neposune, ... je cena příbuzných statků.
Další věc, o které předpokládáme, že je konstantní, jsou cenová očekávání našeho zboží.
A nyní si vypíšeme seznam několika, které jsou docela intuitivní. Ale uvidíte v několika dalších videích, že i u tohohle jsou často výjimky.
Druhá věc, která je konstantní, abychom zůstali na křivce poptávky, je příjem.
A to je docela intuitivní.
Co by se stalo, kdyby příjem každého vzrostl?
A ve skutečnosti by se doopravdy zvýšil? Potom najednou by měli k dispozici větší příjem.
Třeba aby to utratili za něco jako jsou e-knihy.
A tak, pro daný cenový bod by poptávka vzrostla.
Vzrostla by poptávka.
A opět, když mluvíme o zvyšující se poptávce, mluvíme o posunu celé křivky.
Nemluvíme o určitém množství poptávky.
Příjem roste, potom roste poptávka.
Poptávka roste.
A pamatujte si, když poptávka roste, mluvíme o tom, že se celá křivka posouvá doprava. V daném cenovém bodě budeme mít větší poptávané množství.
Celá křivka, celé tohle schéma poptávky by se změnilo.
A stejně, pokud by příjem klesl, poptávka by klesla.
A jak uvidíme v dalším videu, je to vlastně docela zajímavé, i když to není vždy ten případ.
Toto platí jen pro normální statky.
Normální statky. A v dalším videu se podíváme na statky nazývané méněcenné statky, kde toto nutně neplatí.
Nebo podle definice méněcenného statku, by to nebyl tento případ.
Nyní ty ostatní, které jsou spíše intuitivní, je populace.
Opět, pokud populace vzroste, je jasné, že v daném cenovém bodě, to bude chtít více lidí.
Posunulo by to křivku poptávky doprava nebo by to způsobilo růst poptávky.
Pokud by populace klesla, klesla by poptávka, což znamená, že křivka poptávky by se posunula doleva. A poslední, o čem budeme mluvit...
A pamatujte si, že všechny tyto věci máme konstantní, aby se poptávka nezměnila.
Poslední jsou preference. Předpokládáme, že vkus lidí a preference se nezmění, zatímco se pohybujeme podél určité křivky poptávky.
Pokud se preference skutečně změní, změní se křivka. Například, pokud je náhle autor knihy v nějakém velmi populárním pořadu, všem to napoví, že je to nejlepší kniha, co kdy byla napsána, potom preference vzrostou a to způsobí růst celkové poptávky.
V daném cenovém bodě bude více lidí ochotno koupit si tu knihu.
Pokud by se naopak ve stejném pořadu odhalilo, že autor má špinavou minulost a ukázalo by se, že autor celou knihu opsal, potom by poptávka klesla.
Celá poptávka nezávisle na cenovém bodě... v daném cenovém bodě... poptávané množství by ve skutečnosti kleslo.
Procento znamená doslova "ze sta" (per cent).
Odsud to slovo pochází.
Centy nebo century (století) představuje 100.
Takže někdo vám řekne 7 procent (per cent) a já to slovo rozdělím, aby dávalo větší smysl.
Vždycky se říká 7 ze 100.
To je ta samá věc jako 7 děleno 100.
A to je ta samá věc jako zlomek 7/100.
Tímto způsobem se pojďme podívat, jak to můžeme zapsat 0,601 jako procento.
V podstatě to chceme zapsat jako něco ze 100.
Takže můžeme se na to podívat... Prostě přepíšu tuto část přímo zde, můžete to napsat jako 0,601 děleno 1.
To je samozřejmě to stejné číslo.
Když vydělíte nějaké číslo 1, dostanete to samé číslo.
Vynásobím to 100 děleno 100.
To hodnotu pochopitelně nezmění.
Stále je tady 1.
Ale co to udělá je, že dostaneme zlomek, v jehož jmenovateli je 100.
Takže když jmenovatele vynásobím...
Když vynásobím tato dvě čísla přímo zde ve jmenovateli, jmenovatel výsledku bude 100.
Když vynásobím 0,601 krát 100, co dostanu?
Dobře, vždy když násobím násobkem 10, nebo vždy, když násobím 10, posunuji desetinnou čárku o jedno místo doprava.
Takže když vynásobím 0,601 krát 10 rovná se 6,01, a když to vynásobím znovu 10, nebo když to vynásobím 100, dostanu 60,1.
Takže 0,601 vynásobeno 100 se rovná 60,1.
Nechte mě to napsat znovu.
Kdybych měl napsat 0,601 a měl bych to vynásobit 100.
Posunu desetinnou čárku jednou, vynásobím to 10. Když to vynásobím 10 ještě jednou, nebo to v podstatě místo toho vynásobím 100, dostanu 60,1.
Takže toto je násobení 1, toto je násobení 10 ještě jednou. V podstatě jsem to vynásobil 100.
Ale teď to máme ve tvaru, v jakém jsme chtěli. Máme 60,1 děleno 100.
Nebo to můžete přepsat. Je to totiž to samé jako 60,1 ze 100, což je to samé jako 60,1 procent.
A teď to samozřejmě chceme přepsat do jednoho výrazu jako 60,1 procent.
Nebo 60,1 a použijeme odpovídající symbol, 60,1 % a jsme hotovi.
Posuňte oranžovou tečku na číselné ose na hodnotu 9/4.
Zkusme se zamyslet nad touto číselnou osou.
Tohle je 0.
Tohle jsou 3.
Tohle musí být 1 a 2.
Potřebujeme se dostat k 9/4.
K 9/4 se můžeme dostat dvěma způsoby.
Můžeme to převést na smíšené číslo.
4 se vejde do 9 dvakrát.
Zbyde vám jedna.
Dostanete 2 a 1/4.
Tohle je 1 a 2.
Teď musíme jít ještě o 1/4 dále mezi číslem 2 a 3.
Tohle vypadá jako 2 a 1/4.
To je první způsob řešení.
Nebo to můžeme spočítat jako nepravý zlomek.
Budeme postupovat po čtvrtinách.
1/4, 2/4, 3/4, 4/4, tedy jeden celek, 5/4, 6/4, 7/4, 8/4, což se rovná dvěma celkům.
8 děleno 4 jsou 2.
A z 8/4 jdeme na 9/4.
Oba způsoby nás dovedly ke stejnému bodu na číselné ose.
Pojďme vypočítat další příklady.
Posuňte oranžovou tečku na číselné ose na hodnotu 11/5.
Zkusíme opět oba způsoby řešení.
5 se vejde do 11 dvakrát.
Zbyde nám 1.
Máme 2 a 1/5 a půjdeme 1, 2 a pak 1/5.
Nebo můžeme počítat s pětinami jako s nepravými zlomky. 1/5, 2/5, 3/5, 4/5, 5/5 je celek, 6/5, 7/5, 8/5, 9/5, 10/5.
10 děleno 5 jsou 2.
10/5 jsou dva celky.
10/5 a 11/5-- bavím se víc, než jsem čekal.
Pojďme spočítat ještě jeden příklad.
Oranžová tečka má být na hodnotě 5/2.
Tohle je 1/2, tohle 2/2, což je celek.
Tohle 3/2, 4/2, což jsou dva celky.
5/2.
Jiný způsob řešení-- 2 se vejde do 5 dvakrát a 1 nám zbývá.
Máme smíšené číslo 2 a 1/2-- 1, 2 a 1/2 jako smíšené číslo.
Kdybych se vás zeptal jak spolu souvisí láhev čistícího prostředku a pot, nejspíš si pomyslíte, že je to ta nejlehčí otázka kterou se vás v Edinburghu tento týden zeptají.
Ale kdybych řekl, že obojí jsou příklady alternativních nebo nových forem placení v hyperpropojené, datové globální ekonomice, asi byste si mysleli, že jsem padlý na hlavu.
Ale věřte mi, pracuji v marketingu.
(Smích)
A chystám se vám odpovědět, ale to až po této krátké odbočce.
Daleko podnětnější otázka je ta, kterou se mě zeptal jeden z našich autorů před několika týdny a já nevěděl, jak odpovědět:
Jaká je nejvýkonnější měna na světě?
Jsou to Bitcoiny.
Pro ty z vás, kteří se ještě s Bitcoiny nesetkali,
Bitcoin je krypto-měna, virtuální měna, umělá měna.
Byla stvořena v roce 2008 anonymním programátorem který se přezdívá Satoshi Nakamoto.
Nikdo neví kdo nebo co je zač.
Je to takový internetový Banksy.
Možná tomu teď udělám medvědí službu, ale moje interpretace toho, jak to pracuje je, že
Bitcoiny se dávají do oběhu pomocí procesu těžení.
Existuje síť počítačů, které musejí řešit velice komplexní matematické problémy a osoba, která jej vyřeší jako první dostane Bitcoiny.
A když se Bitcoiny uvolní, dají se do veřejné databáze nazvané Blockchain, a pak se šíří, a tak se stanou peněžní měnou, kompletně decentralizovanou, a to je na tom docela děsivé a proto je to tak populární.
Neprovozují ji úřady ani státy. Vlastně ji řídí síť.
Důvodem, proč se úspěšně osvědčila, je, že je soukromá, anonymní, rychlá a levná.
Někdy Bitcoiny divoce kolísají.
Na jedné úrovni vzrostly ze zhruba 13 dolarů až na 266, doslova v průběhu čtyř měsíců, a potom spadly a ztratily polovinu svojí hodnoty během šesti hodin.
Nyní se jejich hodnota drží okolo 110 dolarů za kus.
Ale to ukazuje, že si získávají půdu pod nohama, získávají si respekt.
Některé služby jako Reddit nebo Wordpress už teď dokonce přijímají platby v Bitcoinech.
A to ukazuje, že lidé začínají důvěřovat technologiím a začínají trumfovat a narušovat a zpochybňovat tradiční instituce a to, jak přemýšlíme o penězích a o měnách.
Není to překvapivé, pokud si představíte EU jako proutěný košík.
Myslím, že nedávno vyšel v Gallupu průzkum v němž stálo, že v Americe je důvěra v banky na historickém minimu, je to okolo 21 procent.
Tady vidíte několik fotografií z Londýna kde Barclays sponzoroval městské cyklostezky, a nějací aktivisté udělali pěkný guerrilový marketing a zfalšovali slogany.
"Podřadné šlapání." "Barclays si s vámi vyjede."
To jsou ty slušnější, které vám můžu ukázat.
Ale myslím, že to chápete, lidé skutečně začali tak trochu ztrácet důvěru v instituce.
P.R. společnost s názvem Edelman dělá každý rok velmi zajímavý průzkum právě o důvěře a o tom, co si lidé myslí.
A je to globální průzkum, tato čísla jsou globální.
Zajímavé je, že to, co vidíte, ta hierarchie se trochu kymácí, a je z ní teď heterarchie, takže lidé věří víc lidem jako jsou oni, než vládám a korporacím.
A když se podíváte na ta čísla pro rozvinutější trhy, jako V.B., Německo a tak dále, jsou ve skutečnosti daleko nižší.
A to mě tak trochu děsí.
Lidé teď začínají věřit byznisákům spíš než vládám a jejím představitelům.
Co se teď začíná dít: když si představíte peníze, když řekněme svaříte peníze až na jejich podstatu, je to doslova jenom vyjádření hodnoty, smluvené hodnoty.
A teď v digitální době, můžeme vyčíslit hodnotu mnoha různými způsoby a daleko snadněji, a někdy způsob, jakým vyčíslujeme tyto hodnoty, usnadňuje vytváření nových forem a validních forem měny.
V tomto kontextu si můžete všimnout, že sítě jako Bitcoin najednou začínají dávat větší smysl.
Takže když si vezmete, že se začínáme ptát a narušovat a zpochybňovat význam peněz náš vztah k nim, to co definuje peníze, a vše směřuje k otázce: Existuje důvod, proč by vláda měla mít peníze na starosti?
Dívám se na to samozřejmě z pohledu marketingu, z pohledu značky, značka doslova stojí a padá s její reputací.
A když se nad tím zamyslíte, reputace se stala měnou.
Jak víte, reputace je postavena na důvěře, konzistenci, transparentnosti.
Pokud jste se tedy rozhodli důvěřovat značce, chcete vztah, chcete se k ní upsat, už se tak trochu podílíte na spoustě nových forem měny.
Když se zamyslíte nad věrností.
Věrnost je v podstatě mikro-ekonomie.
Jsou to systémy odměn, vzdušných mílí.
The Economist před několika lety napsal, že je na světě vlastně více nevyužitých vzdušných mílí, než dolarových bankovek v oběhu.
Když stojíte v řadě ve Starbucks, 30 procent transakcí ve Starbucks každý den probíhá formou jejich Hvězdiček.
To je ve Starbucks jejich měna, která platí jen v jejich ekosystému.
A připadá mi zajímavé, že Amazon nedávno začal používat Amazon mince.
Takže je to teď měna, která se používá čistě jen pro Kindle.
Můžete si koupit aplikace a platit s nimi v těchto aplikacích, ale když si vezmete Amazon, a podíváte se na barometr důvěry, který jsem vám ukázal, kde lidé začínají věřit společnostem, zvláště těm společnostem, kterým věří a důvěřují více než vládám.
Takže najednou začnete přemýšlet, no, Amazon by to snad mohl prosadit.
Mohlo by se to stát přirozenou součástí, stejně jako nakupování - a nejenom v rámci Kindle - můžete si koupit knížky, hudbu, reálné produkty, spotřebiče a zboží a tak dále.
A najednou tu máte Amazon, který jako značka konkuruje Federálním rezervám v tom, jak chcete utratit svoje peníze, co jsou peníze, co tvoří peníze.
A dostáváme se zpět k čistícímu prostředku Tide, jak jsem slíbil.
V New York Magazine jsem narazil na fantastický článek, kde se psalo že uživatelé drog napříč Amerikou si kupují drogy za láhve s čističem Tide.
Takže se vydají do samoobsluhy, ukradnou Tide, a 20dolarová láhev Tidu se rovná 10 dolarům na crack, kokain nebo trávu.
A taky psali, že někteří kriminalisté se na to podívali a řekli, nuže, dobrá,
Tide jako produkt se platí za nadstandard. Je o 50 procent dražší než průměrný prostředek.
Obsahuje velice komplexní koktejl chemikálií, takže voní velmi luxusně a velmi osobitě, a, protože patří značce Procter and Gamble, dostává se mu podpory reklam v masmédiích.
Takže z toho vyvodili, že uživatelé drog jsou také spotřebitelé, mají to ve svých nervových cestách.
Když uvidí Tide, je to jako zkrat.
Říkají si, že je to důvěra, věřím tomu.
To je kvalita.
A tak se z toho stala měnová jednotka, kterou New York Magazine popsal jako podivně loajální kriminální vlnu, zaměřenou na značku, a zločinci Tide označují za "tekuté zlato."
Zdála se mi vtipná ta reakce mluvčího Procter and Gamble.
Samozřejmě se snažil distancovat od drog, ale řekl:
"Připomíná mi to jednu věc, a to tu, že hodnota značky zůstala stejná." (Smích)
Což potvrzuje moji domněnku a ukazuje, že se ani nezpotil, když to řekl.
A to mě vrací zpět k tomu spojení s potem.
V Mexiku Nike nedávno spustil kampaň nazvanou doslova "Plaťte potem."
Vezměte si, že boty Nike obsahují senzory nebo používáte náramek Nike FuelBand který sleduje váš pohyb, vaši energii, vaši spotřebu kalorií.
A v tuto chvíli můžete vstoupit do Nike komunity. Zaplatili jste si členství.
Nesnaží se vám vnutit hlasité reklamní zprávy, a v tuto chvíli se reklama začala proměňovat do věcí, jako jsou služby, nástroje a aplikace.
Nike se vlastně chová jako váš partner, zdravotní a kondiční partner a poskytovatel služeb.
Oni říkají: "Dobře, tady máte datovou tabulku.
Víme, jak daleko jste uběhli, jak daleko jste se přesouvali, kolik jste do sebe dostali kalorií a tyto věci.
A co s tím? Čím více běháte, tím více bodů dostanete, a existují aukce, kde si můžete koupit věci od Nike ale pouze pokud prokážete, že jste jejich produkty využívali."
Jinak to nejde.
Tohle je čistě pro komunitu potících se v produktech od Nike.
Je to doslova uzavřené prostředí, uzavřená aukce.
Víte, v Africe se vysílací čas stal doslova měnou, svým způsobem.
Lidé jsou zvyklí, protože mobil je král, jsou velmi zvyklí převádět peníze nebo provádět platby přes mobil.
Jeden z mých oblíbených příkladů, co se týče značky, je Vodafone, kde v Egyptě řada lidí nakupuje na trhu nebo ve velice malých samostatných obchůdcích.
Drobné jsou tu velký problém a často se stává, že si koupíte nějaké věci a máte dostat, řekněme, 10 centů, 20 centů nazpět.
Prodavači vám musí dát věci jako cibuli nebo aspirin, nebo žvýkačku, protože nemají drobné nazpět.
A když Vodafone uviděl tento problém, tuto zákaznickou bolístku, vytvořili drobné peníze, které nazvali Fakka, které dávají prodavači lidem, a je to kredit, kterým si můžou přímo nabít svůj mobilní telefon.
Takže tato měna se převádí na kredit, což je zase velmi zajímavé.
Udělali jsme průzkum abychom podpořili domněnku, že 45 procent lidí v zásadní populační skupině v USA potvrdilo, že jim nedělá problém používat nezávislou nebo značkovou měnu.
A tady to začíná být velice zajímavé, rodí se opravdu zajímavý vztah.
A vezměte si, že korporace by měly začít přemýšlet o svých zdrojích z jiné perspektivy a prodávat je.
A co si myslíte, je to velký skok?
Zdá se to být přitažené za vlasy, ale když se nad tím zamyslíte, v Americe v roce 1860, existovalo 1 600 korporací, které vydávaly bankovky.
To bylo 8 000 druhů bankovek.
A jediná věc, která to zastavila, že vláda kontrolovala čtyři procenta dodávky, a jediná věc, která to zastavila, byla vypuknuvší Občanská válka, a vláda, která se chtěla náhle zmocnit peněz.
Vláda, peníze, válka, nic se nezměnilo.
A tak se tedy ptám, jestli se historie opakuje?
Jestli papírové peníze kvůli technologiím nevycházejí z módy?
Oddělujeme peníze od vlády?
Víte, když se nad tím zamyslíte, značky začínají ty mezery vyplňovat.
Korporace vyplňují mezery, které si vlády nemohou dovolit zaplnit.
Víte, budeme stát na jevišti a kupovat si kávu - bio, fair trade kávu - příští rok a platit TED floriny nebo TED šilinky?
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji. (Potlesk)
[hudba] Nacházíme se v obrovském, klenutém sále muzea Bargello ve Florencii.
Původně se jednalo o justiční budovu.
Dnes zde sídlí muzeum.
Je zde vystaven Donatellův "David", který představuje jednu z nejdůležitějších soch rané Renesance.
Tato socha je důležitá proto, že se jednalo o první volně stojící nahou sochu od dob klasické antiky, což byl docela úspěch.
Po tisíce let se křesťanstvím ovlivněný západ soustředil především na duši.
Na tělo bylo nahlíženo jako na cestu ke zkaženosti.
Tudíž nebylo oslavováno.
To, co zde tedy vidíme, je návrat k obdivu a úctě k tělu, které jsou zde naprosto evidentní a byly typické pro antické Řecko a Řím.
Donatello tvořil Davida podle soch starověkého Řecka a Říma, ze kterých si vzal například typický postoj, který se nazývá "kontrapost", což je uvolněná póza, kdy váha těla spočívá na jedné noze, zatímco druhá noha je ohnutá.
Kontrapost vyvolává u figury dojem pohybu.
V Renesanci tato socha působila neobyčejně živě, ve srovnání se středověkými sochami. Socha není součástí žádného sousoší ani architektury. Vyvolává tedy opravdu pocit autonomie, jako by socha sama mohla najednou vykročit vpřed.
Tato socha poukazuje na svou klasičnost také strukturou materiálu, ze kterého je zhotovena.
Jedná se o bronz s převážnou částí mědi, ve které najdeme trochu cínu pro zpevnění materiálu a celá socha je dutá.
Vytvořena byla technikou zvanou odlévání metodou ztraceného vosku, kterou již dříve využívali starověcí Římané a Řekové, a která byla užívána také po celé období středověku, ale už ne v tak velkém měřítku.
Již v rané Renesanci začínají umělci znovu zkoumat způsob, jak vytvořit bronzové sochy této velikosti.
David je velmi mladý, a jen těžko by se dalo nevšimnout smyslnosti, se kterou pokládá ruku na svůj bok a klopí zrak k zemi.
Dále pak fakt, že má na sobě pouze boty a klobouk, zatímco zbytek těla je zcela nahý, vyvolává pocit erotičnosti.
Plně si to uvědomíte, zjistíte-li fakt, že David stojí na, nyní již uťaté, hlavě Goliášově.
V pravé ruce pak David drží Goliášův meč, jímž hlavu uťal, a právě hlava pod jeho nohou způsobuje, že má tuto nohu ohnutou.
Jedno z křídel na Goliášově přílbě si razí cestu vzhůru po vnitřním stehně Davida, což je možná až příliš vysoko.
Můžeme tedy pozorovat zjevný znak sexuality.
Je to velmi zajímavé, neboť je toto v rozporu s občanským symbolismem této sochy.
Jednalo se o sochu, která byla pro Florencii opravdu významná a nyní byla "poskvrněna" touto zjevnou intimitou.
Socha byla spatřena v zahradě Mediceů v 60. letech 15.století.
Ačkoli není úplné jasné, kdo se sochy zmocnil, je pravděpodobné, že to byli právě Mediceové.
Medicejský palác měl širokou vstupní halu, která byla vystavěna tak, aby z ní bylo vidět přímo do zahrady, v jejímž centru by byla socha viditelná.
A to je pravda.
Pamatujme však na to, že pro Florenťany nepředstavovala tato socha pouze biblického krále Davida.
Existovala celá řada dalších asociací.
Zaprvé. V příběhu z Bible porazí David svého nepřítele i když se zdá, že nemá šanci na vítězství.
Svého protivníka porazí s pomocí Boha.
Florenťané se určitým způsobem s Davidem ztotožňovali, neboť stejně jako on, porazili své nepřátele.
Konkrétně porazili vévodu milánského, a to na počátku 15. století.
Podle nich s pomocí boží.
Cítili se dokonce Bohem požehnáni a vyvoleni a považovali se za následovníky antické Římské republiky. A tak se námět Davida zpodobňoval Florencii samotnou, Florentskou republiku.
Goliáš tedy v určitém smyslu představuje vévodu milánského.
Miláno bylo značně silnější než Florencie, která byla na rozdíl od vojenského Milána, pouze obchodím centrem.
A zatímco Florencie byla republikou, v Miláně vládla samovláda.
Což znamená, že měla jediného vládce.
Tak se stal David symbolem Florencie.
Každý, kdo by se zadíval na tuto sochu v zahradě Mediceů v 15. století, by pochopil souvislost mezi Davidem a svobodou, která byla tak uctívána Florenťany a ohrožována vévodou milánským.
Na druhou stranu by se dalo říci, že v jistém smyslu si Mediceové utrhli tento symbol pro sebe.
Když pak byli Mediceové vyhnáni z města, socha byla umístěna na radnici, čímž se z ní stala socha veřejná.
Je zřejmý opravdový vklad společnosti do tohoto příběhu.
Tím, že si Mediceové umístili tento městský symbol, a zároveň to nejcennější, co město mělo, v zahradě, přisvojili si jej vlastně bez svolení a měli jej tak pouze pro sebe.
V soše Davida pak vidíme ztělesnění příslibu jeho dlouhé vlády.
David vyroste v krále, který bude neskutečně moudrý, což se hodilo právě Mediceům, kteří tento příběh předávali dál jako znázornění, ani ne tak města samotného, jako jejich vlastní moci nad tímto městem.
Ztotožňují se tedy s městem Florencií, mladistvostí, králem David a se vším velkým týkající se Florentské republiky.
A ačkoli je tato socha určitým zpodobněním války, symboly jsou jasně o Davidovi a míru a Mediceích a míru.
David má na hlavě lehký klobouk v kontrastu s přílbou, znakem války, kterou nosí Goliáš.
David uťal Goliášovi hlavu jeho vlastním, bitvami zoceleným mečem.
Pokud se na meč podíváte zblízka, uvidíte na něm zářezy.
Značí mnoho, mnoho bitev.
David jej potřeboval získat, aby mohl utít Goliášovi hlavu.
V levé ruce, však drží kámen, pravděpodobně kámen, kterým chtěl původně skolit Goliáše.
Myslím však, že je zajímavé, jak Donatello, tvůrce Davida, vyobrazuje tento kámen jako protiklad k meči.
Jde totiž o materiál, se kterým Donatello jako sochař často pracoval
Pracoval s mramorem tak často, jako s bronzem a možná dokonce i častěji.
Jsou tedy tyto zbraně znázorněním dvou proti sobě stojících měst?
Jinými slovy, znázornění násilí Milána proti kultuře Florencie?
Ikonografie Davida, v nejrůznějších významech a jeho význam pro Florencii, erotičnost, dokonce snad homo erotika. Umělečtí historikové si stále nejsou úplně jisti, jak tyto znaky a významy vnímali Florenťané v 15. století.
Někteří umělečtí historikové dokonce prohlásili, že tato socha ani nemusí být David, ale mohlo by jít o sochu Merkura.
Způsob výkladu tohoto díla je tedy velmi komplikovaný a stejně tak komplikovaně jej mohli vidět Florenťané 15. století a stejně tak mohli mít pro tuto sochu vícero vysvětlení.
Jde o důležitou připomínku toho, že dějiny umění jsou procesem, který se snaží obnovit a pochopit význam děl skrze oko času.
Nyní už je to zhruba 600 let.
To je pravda.
Nicméně, stojíme před jednou z úžasných soch, které ztělesňují mnoho a mnoho myšlenek a zájmů 15.století.
Vskutku neobyčejný realistický portrét.
Miluji její šaty a límec s mašlí, její klobouk s pery a jak odhrnuje závěs a na něco pokukuje.
Je to tak živé, opravdu úžasné.
Všechna ta složitost a důraz kladený na šat, nejen že je velice přirozená, ale vyzařuje obrovskou energii a zvědavost. Připadá vám, že skoro víte, kdo vlastně je. Přesně!
To, že existuje vícero odlišných vrstev zemských obalů, si poprvé uvědomil tento muž, Andrija Mohorovičić.
Předem se omlouvám všem Chorvatům za komolení výslovnosti.
Mohorovičić byl meteorolog a seizmolog a byl prvním, kdo si toho všiml, při zemětřesení v roce 1909.
K tomuto zemětřesení došlo v Chorvatsku, na jihovýchod od Záhřebu, přibližně v této oblasti.
Naštěstí pro něj i pro nás se na tomto území, ještě před zemětřesením, již nacházelo několik seismografických stanic.
Všechny tyto stanice jsou v podstatě měřicí přístroje přizpůsobené tak, aby zaznamenaly pohyb seismických vln a byly schopny změřit jejich intenzitu.
Zajímavé bylo, že si Andrija uvědomil, že kdyby bylo složení Země uniformní
A tak by vznikaly souvislé lomy, zakřivené cesty seismických vln.
Zvažme následující: Řekněme, že máme zemětřesení tady, takže toto je uniformní případ.
Uniformní.
Souvislá vrstva, jen jedna, ačkoli s rostoucí hustotou.
Čím blíže jste zemětřesení... Vlny by se nejdříve dostaly sem, pak by se vlny dostaly sem, pak sem... Toto jsou prostorové vlny.
Tyto vlny cestují zemskou kůrou.
Obecně by platilo, že čím dále jste od zemětřesení... Nebo čas, který zabere vlnám dostat se na to místo, by byl přímo úměrný vzdálenosti bodu od zemětřesení.
Očekávali byste něco takového.
Kdybyste nanesli na horizontální osu vzdálenost a na vertikální osu čas, měli byste vidět něco takového.
Měli byste vidět přímku.
A to jen proto, že vlny cestují přibližně stejnou rychlostí podél jakéhokoliv oblouku.
Jak se posouváme hlouběji, vlny se možná mírně zrychlují.
Jsou však stále přibližně stejně rychlé na všech obloucích.
Vzdálenost oblouků je úměrná vzdálenosti na povrchu.
Všechny se pohybují přibližně stejně rychle, pouze na jinou vzdálenost. Čas bude úměrný vzdálenosti.
On si však všiml něčeho zajímavého.
Když změřil, kdy vlny ze zemětřesení dorazily na různé seismografické stanice, všiml si něčeho zajímavého.
Toto by teoreticky platilo, kdybychom měli jednolitou Zemi.
Ale on uviděl něco překvapivého.
Takže znova, toto je vzdálenost a toto je čas.
A do 200 kilometrů od zemětřesení viděl přesně to, co bychom očekávali od jednolité Země.
Čas cesty byl úměrný vzdálenosti.
Ale na dvoustém kilometru viděl něco zajímavého.
Vlny přicházející sem byly náhle rychlejší.
Sklon této přímky se změnil.
Čas se se vzdáleností zmenšoval.
Z nějakého důvodu byly vlny přicházející na vzdálenější stanice, které byly více než 200 kilometrů daleko, byly zrychlené.
Byly schopny se pohybovat rychleji.
A on si uvědomil, že vlny cestovaly na tyto stanice hustší vrstvou Země.
Přemýšlejme nad tím.
Pokud máme hustší vrstvu, měli bychom vidět toto chování křivky.
Když tedy máme takovouto vrstvu, o které teď víme, že je to kůra, a hustší vrstvu, o které teď víme, že je to plášť.
A když tady poblíž máte zemětřesení a stále jste v kůře, bude to přímo úměrné.
Řekněme, že tento bod je přesně 200 kilometrů daleko.
Ale pokud byste šli trochu dále, vlny by se musely pohybovat tímto způsobem a pak by se lámaly daleko více.
Takže by se lámaly a zakřivily se trochu dopředu.
Vstupují do mnohem hustší hmoty, která se nezhušťuje postupně, její hustota se vlastně mění náhle, takže se ty vlny odrazí ještě více.
A pak se dostanou sem.
A protože se tady pohybovaly hustší hmotou, dostaly se sem touto cestou rychleji.
Takže se do této vzdálenosti na povrchu, která je více než 200 km, dostanou rychleji.
A on tedy usoudil, že musí existovat hustší vrstva, kterou se vlny pohybují a které dnes říkáme zemský plášť.
A hranice mezi tím, čemu dnes říkáme zemská kůra, a touto vrstvou, které dnes říkáme plášť, je pojmenována po něm, jmenuje se Mohorovičićova diskontinuita.
Někdy se používá jen zkratka Moho.
Takže tato hranice mezi pláštěm a kůrou se dnes jmenuje po něm.
Byl to velký objev, protože on byl schopen nejen říci - na základě nepřímých informací o probíhajících zemětřeseních a měření, kdy se dostanou na různá místa Země -, že existuje hustší vrstva Země.
A když si to spočítáte, pod kontinenty je tato hustší vrstva asi 35 km hluboko.
On ukázal, že tato vrstva existuje.
Ale daleko důležitější je, že byl schopen ukázat, že na základě informací získaných ze zemětřesení můžeme vlastně zjistit skutečné složení Země.
Protože nikdo nekopal tak hluboko.
Nikdo se nedokopal do pláště nebo dokonce vnějšího či vnitřního jádra.
V dalších několika videích použijeme informace o zemětřesení k vysvětlení, jak víme, že existuje tekuté vnější jádro a také vnitřní jádro.
A mohli bychom jít dál, uvažovat o různých hustotách uvnitř pláště a tak podobně.
Nepůjdeme tolik do detailů.
Ale na shledanou u příštího videa.
Karel vyřezal obdélníkový stůl, který má obvod 20 stop a obsah (povrch) 24 čtverečních stop.
Stůl má větší délku než šířku.
Jaké jsou rozměry stolu?
Délka i šířka jsou celá čísla.
Takže, je větší délka než šířka.
Tak si ten stůl nakreslíme.
Ten stůl by mohl vypadat třeba takhle.
Třeba takhle, a tenhle rozměr, to je délka (length).
Tahle vzdálenost je délka.
Stejně tak si to můžeme napsat i sem. Vzhledem k tomu, že to je stejná vzdálenost.
A toto, můžeme tomu říkat 'dimenze', tahle dimenze je šířka.
Toto je šířka a, ano, toto je taky šířka.
Je to obdélník.
Čili, tyto dvě strany jsou stejně dlouhé.
Dále - řekli nám, že obvod je 20 stop, což je jinak řečeno to, že šířka + šířka + délka + délka (width + width + length + length) se rovná 20.
A taky víme, že obsah (povrch stolu) je 24 čtverečních stop.
To je jinak řečeno to, že šířka krát délka je 24.
Takže, to si můžeme zapsat.
Šířka krát délka (width x length) je 24.
Máme tu hodně možností, jak vyřešit tenhle příklad.
A potom, co budete mít víc znalostí z algebry, tak jsou i algebraické možnosti, jak to spočítat, ale to dělat nebudeme.
Řekli nám, že délka a šířka jsou celá čísla (ve stopách).
Takže bychom vlastně měli být schopní najít nějaká čísla, protože víme že šířka krát délka se rovná 24.
Takže jen vyzkoušíme všechna celá čísla a pak jejich součin, který bude 24.
A pak zjistíme, který obvod by vyhovoval, když si vezmeme, že obvod je šířka plus šířka... no, vlastně, 2krát šířka plus 2krát délka. To se má rovnat 20.
Takže to vyřešíme.
Vytvořím si tu dva sloupečky.
Jeden pojmenuji 'šířka' a ten druhý 'délka'.
A dále zapíšu obvod.
Obvod (perimeter), ale asi si to jen zkrátím - Per.
Nebo Peri... no a nebo to celé vypíšu (Perimeter).
A teď obsah (Area).
Tak.
No, vlastně to stačí zapsat takto.
A nebo z toho udělám tabulku.
Tak, máme tabulku.
A teď už můžu zkoušet čísla.
Všechna čísla, která vyzkoušíme, musí dát obsah 24 čtverečních stop.
Takže se zamysleme nad děliteli čísla 24.
Může to být samozřejmě 1 a 24.
Takže to může být ... šířka 1 a délka 24.
Protože 24 krát 1 je 24.
A taky nám zadání říká, že délka je větší... že je větší než šířka. Že stůl je delší než širší.
Takže, ve sloupci 'délka' chceme ta větší čísla.
1 krát 24 je 24.
Ale kolik je 1 plus 1 plus 24 plus 24?
No to bude 2 plus 48, což je 50.
Což nesplňuje naše podmínky, vzhledem k tomu, že obvod má být 20.
Takže to můžeme škrtnout.
Takže tato čísla naše podmínky nesplňují.
Zkusme další dělitele čísla 24.
Může to být 2 a 12.
Znovu, 2 krát 12 je 24. Ale kolik je 2 plus 2? To jsou 4 plus 12 plus 12.
Takže, to bude 4 plus 24, to je 28.
Což nesplňuje naši podmínku obvodu.
Takže toto taky nebude správně.
Co třeba... co třeba 3 krát 8? To je taky 24.
A 3 plus 3, to je 6, plus 8 plus 8. To je 16. 6 plus 16 je 22.
No, už jsme sice blíž, ale pořád není obvod 20.
Takže ani tohle nebude správně.
A co takhle 4 a 6?
4 krát 6 je 24.
A kolik je 4 plus 4 plus 6 plus 6?
No, to je 8 plus 12, což je, samozřejmě, 20. Takže tahle kombinace to bude.
Náš stůl bude 4 stopy široký a 6 stop dlouhý.
Přemýšlejme, jak daň může ovlivnit statek, jestliže poptávka po něm je velmi, velmi elastická.
Co zde máme... Vezměme si třeba vlajky. Trh pro určitý druh vlajek vyráběných v Číně.
A přemýšlejme, pokud cena, nynější cena, rovnovážná cena, kde se protíná nabídka a poptávka...
Tak to je hezká vlajka.
Přesně 70 dolarů za vlajku.
A poptávané množství v tisících za rok se zdá, že je kolem 25 000 vlajek za rok.
Kdyby cena měla jít mírně nad tuto rovnovážnou cenu, co se stane?
Když cena mírně vzroste nad tuto rovnovážnou cenu, lidé si řeknou:
"Vystačím si s americkou vlajkou vyrobenou na Tajwanu nebo v Americe, nebo v Mexiku, nebo vyrobenou kdekoli jinde.
Protože z dálky vypadají úplně stejně."
Koupím si jeden ze substitutů, protože obzvláště ty z Tajwanu nebo Mexika či odjinud jsou identické s těmi vyrobenými v Číně.
Pokud cena bude jen o něco vyšší, poptávané množství bude mnohem nižší.
A pokud by cena byla jen o něco nižší, pak si lidé řeknou: "Nekoupím si mexickou vlajku ani tajwanskou ani americkou. Koupím si tu z Číny."
A potom by poptávané množství bylo mnohem větší.
Zde tedy máme velkou elasticitu poptávky.
Tohle přímo zde je téměř dokonale elastická poptávka.
Kdyby byla dokonale elastická, byla by zcela vodorovná.
Toto je téměř dokonale elastická poptávka.
Velmi malá změna v ceně vede k velké změně množství.
Konkrétně velmi malá procentuální změna ceny vede k velké procentuální změně v množství.
Mně se nelíbí myšlenka, že americké vlajky se vyrábí v Číně."
Proto se rozhodnou zdanit americké vlajky vyrobené v Číně.
Udělají to, že uvalí daň.
Použiji pevnou sazbu daně v dolarech.
Mohlo by to být procento a pak to změní křivku nabídky. posun bude procentuální změna namísto fixní změny.
Ale fixní změnu je snazší nakreslit, takže použiji tu.
Řekněme, že máme daň.
Nakreslím to jinou barvou. Řekněme, že uvalená daň je 10 dolarů. 10 dolarů na vlajku.
10 dolarů, může to být i menší částka.
Řekněme, že to je 1 dolar na vlajku.
Trochu to zvýšíme. Dejme tomu 5 dolarů na jednu vlajku.
Jaká teď bude křivka nabídky včetně daně?
Dodavatel, aby vyrobil vlajky v Číně a dodal je do Spojených států a vydělal tu peníze nejefektivnějším možným způsobem, potřebuje alespoň 52 nebo 53 dolarů.
A pak je nutno počítat s daní 5 dolarů.
Tím pádem nabídka s daní bude tato částka plus 5 dolarů přesně zde.
Tady přidáme 5 dolarů.
V každém bodě přidáme 5 dolarů, což je v zásadě to, co by viděl spotřebitel.
Máme křivku, která vypadá takto. ... ...
Tato tečkovaná čára zde je naše nabídka plus daň.
Toto zde byla naše nabídka.
Přemýšlejme, co se zde děje.
Vaše rovnovážná cena byla předtím na 70.
Nyní je vaše rovnovážná cena stále na 70.
Ale rovnovážné množství se radikálně snížilo.
Naše rovnovážné množství se snížilo na ... ... vypadá to kolem 18 000.
18 000 vlajek za rok.
Kdo nesl zatížení?
Zamysleme se nad výnosem daně.
Výnos daně v této situaci bude 18 000 krát 5 dolarů.
To je 5 dolarů zde.
To je 5 dolarů krát 18 000.
Zde je výnos daně.
Právě zde je výnos daně.
Nakreslím to přesněji. Výnos daně je ...
Bude to mezi touto čárou a 5 dolary.
To je celý výnos daně.
A všimněme si, že všechno pochází z přebytku výrobce.
Původní přebytek výrobce byl... Zvláště, když předpokládáme dokonalou elasticitu.
Tento zelený obdélník plus toto plus toto.
Tato oblast zde budou náklady mrtvé váhy.
A všechno to pochází z přebytku výrobce.
A potom veškerý výnos daně, zvláště když předpokládáme, že tato horní čára je vodorovná, také pochází z přebytku výrobce.
V této situaci, kdy můžeme říci, že máme dokonale elastickou poptávku po výrobku, ten, kdo ponese zátěž daně bude výrobce.
Přebytek výrobce bude zmenšen o daň.
(slovní hříčka "bears" = medvědi, nese)
Výrobce nese zatížení v tomto případě.
Je zajímavé o tom přemýšlet.
Protože když máte téměř dokonale elastickou poptávku a tím téměř plochou křivku poptávky zde, vlastně neexistuje přebytek spotřebitele, protože mezní užitek i přírůstkový mezní užitek (což je opakovaně vyjádřeno)... mezní užitek v každém bodě pro spotřebitele pro každou další jednotku je roven ceně, kterou platí, když křivka poptávky je dokonale elastická a je dokonale vodorovná.
Není zde žádná oblast mezi křivkou poptávky a zaplacenou cenou.
Není zde žádný přebytek spotřebitele, který by mohl nést zatížení.
Vše je vyplaceno z přebytku výrobce.
Ráda bych začala dvěma otázkami, a ta první je:
Kolik z vás jí vepřové?
Prosím zvědněte ruku
No, to je hodně.
A kolik z vás skutečně vidělo živé prase, z kterého to maso pochází?
Během posledního roku?
V Nizozemí, odkud pocházím, tak prasata nikde nevidíte, což je vážně divné, protože na našich 16 miliónů obyvatel připadá 12 milionů prasat.
Ale samozřejmě, Nizozemci nemůžou sníst všechna.
Snědí zhruba třetinu, zbytek jde na export do všemožných zemí, v Evropě i zbytku světa.
Mnoho jde do Británie a Německa.
A mě zajimalo -- Protože napříč dějinami byly vepři zpracováváni do posledního kousku, tak aby nic z prasete nepřišlo nazmar. A mě zajímalo, zda to ještě pořád platí.
A tak jsem strávila tři roky výzkumem.
Sledovala jsem tohle jedno prase s číslem "05049" celou cestu až do konce a do jakých výrobků se dostalo.
A během toho jsem potkala různé lidi, jako třeba sedláky a řezníky, což zní logicky.
Ale také jsem potkala výrobce hlinikových forem nebo střeliva a mnoho dalších.
A co mi přišlo pozoruhodné, farmáři neměli ponětí, co se vyrábí z jejich prasat, ale zákazníci -- tedy my -- také nemají žádnou představu o tom, že vepři se používají ve všech těchto výrobcích.
Takže jsem udělala to, že jsem vzala tento výzkum a udělala jsem z něho -- no je to vlastně katalog produktů toho prasete, ozdoben duplikátem jeho ušní značky na hřbetu.
A má sedm kapitol. Kapitoly jsou kůže, kosti, maso, vnitřní orgány, krev, tuk a různé.
(Smích)
Celkově važí 103,7 kilogramu.
A abych vám ukázala, jak často skutečně potkáváte části prasete při běžném dni, chci vám ukázat několik obrázků z knihy.
Pravděpodobně začínáte den sprchou.
V mýdle jsou mastné kyseliny vyráběné vařením tuku z prasečích kostí, jsou používány jako tvrdidlo, ale také pro dodání perleťového efektu.
A když se porozhlédnete po koupelně, uvidíte ještě mnoho výrobků jako šampon, kondicionér, krém proti vráskám, tělové mléko, ale také zubní pastu.
Jste ještě před snídání a už jste potkali prase tolikrát.
A při snídani najdeme chlupy z prasete, resp. bílkoviny z chlupů prasete použité jako zlepšovač těsta.
(Smích)
Tedy, to že jde o "zlepšení" říká výrobce.
Vy víte, jak to je.
V nízkotučném másle a jiných nízkotučných výrobcích, když odeberete tuk, tak odebírate i chuť a strukturu.
Takže se přidává želatina, aby se zachovala struktura.
A pak když odcházíte do práce, tak pod silnicemi nebo budovami okolo může být použit lehčený beton, což je velmi lehký druh betonu, který obsahuje bílkoviny z kostí a je také plně znovuvyužitelný.
Ve vlakových brzdách, aspoň těch německých, je část brzdy vyrobena z kostního prachu.
A dorty a jiné dezerty, třeba čokoládová pěna, tiramisu, vanilkový puding, vše co je v supermarketu chlazeno obsahuje želatinu, aby to vypadalo dobře.
Jemný kostní porcelán -- skutečná klasika.
Kostní popel dává kostnímu porcelánu jeho optické vlastnosti a také jeho pevnost, díky nimž lze vytvořit krásné útvary, jako je tenhle srneček.
Při zkrášlování interiérů budete na prase také stále narážet.
Přidává se do nátěrových barev kvůli struktuře a lesku.
Ve smirkovém papíru kostní lepidlo přilepuje zrnka smirku k papíru.
A pak ve štětcích jsou použity chlupy, protože jsou k tomu účelu velmi vhodné, vzhledem k jejich odolnosti.
Nechtěla jsem vám tu ukazovat maso, protože, samozřejmě, půlka knihy je o mase a všichni asi víte, o jaké maso se jedná.
Ale nechtěla jsem vás připravit o toto, jde o porcované masové řezy.
A prodává se to v supermarketech mezi mraženými výrobky.
A dá se říct, že je to hovězí steak.
Takže tohle je vlastně kráva, ale když porazíte krávu -- aspoň tedy v průmyslových velkochovech -- zbudou malinkaté kousky steaků, které nemůžete prodat do obchodů. Takže je poslepují dohromady pomocí fibrinu z prasečí krve do takové zvláštní klobásy, tu zmrazí, nakrájí na malé plátky a ty pak mohou prodávat jako steak.
To samé se také děje s tuňákem a mušlemi.
K tomuhle steaku si možná dáte pivo.
Během procesu vaření se pivo zakalí A z toho důvodu některé společnosti přelijí pivo přes želatinové sítko, aby se pivo toho zákalu zbavilo.
A to samé platí i pro víno a ovocné džusy.
V Řecku je dokonce i společnost, která vyrábí cigarety, jejichž filtr obsahuje hemoglobin z prasat.
A podle nich to vytváří ve filtru umělou plíci.
(Smích)
Takže tohle je zdravější cigereta.
(Smích)
Kolagenové injekce -- od 70. let kolagen z prasat -- jsou používány pro vyhlazení vrásek.
Důvodem je podobnost prasat a lidí, takže i kolagen je hodně podobný.
No a tohle je to nejdivnější, na co jsem narazila.
Je to kulka pocházející z velmi velké zbrojovky v USA.
A když jsem psala knihu, kontaktovala jsem všechny výrobce všech výrobků, protože jsem chtěla, aby mi poslali jejich vzorky.
Takže jsem poslala email téhle společnosti "Ahoj.
Tady Christien.
Dělám tenhle výzkum.
Můžete mi poslat kulku?"
(Smích)
No, nečekala jsem ani, že mi odpoví.
Ale odpověděli. "Díky za váš email.
Jaký zajímavý příběh.
Jste nějakým způsobem napojena na Nizozemskou vládu?"
To mi přišlo hodně divné, jako kdyby Nizozemí posílalo emaily kdekomu.
(Smích)
A asi nejkrásnější, nebo co já beru jako nejkrásnější věc v knize, je tahle srdeční chlopeň.
Je to velmi primitivní a zároveň velmi sofistikovaný výrobek.
Technicky primitivní část je srdeční chlopeň prasete namontovaná na tu sofistikovanou část, kterou je pouzdro s tvarovou pamětí.
Může být implantována do lidského srdce bez otevření hrudníku.
A jakmile je na správném místě, tak se odstraní vnější kryt a srdeční chlopeň nabude tenhle tvar a v tu chvíli okamžitě začne bít.
Působí to strašně kouzelně.
A to vyrábí nizozemská firma.
Tak jsem jim zavolala a zeptala se:
"Mohla bych si od vás půjčit srdeční chlopeň?"
A ti tvůrci mi docela nadšeně odpověděli.
"Jo, dáme vám ji do sklenice s roztokem formaldehydu, a budete si ji moci půjčit"
Ale pak jsem o nich celé týdny neslyšela, takže jsem jim zavolala a zeptala se:
"Jak je to s tou chlopní?" A oni řekli:
"Ředitel společnosti se rozhodl vám tu srdeční chlopeň nepůjčit, protože nechce, aby byl jeho výrobek spojován s prasaty."
(Smích)
No a poslední výrobek z knihy je užití jako obnovitelný zdroj energie -- chci vám ukázat odpověď na mou první otázku, zda vepři jsou stále zpracováváni do úplně posledního kousku.
A ano, jsou, protože co se nehodí na nic jiného, to se zpracuje na palivo, které může být použito jako obnovitelný zdroj energie.
Celkově jsem našla 185 výrobků.
Ukázali mi, že za prvé, je trochu divné, že se k těm prasatům nechováme jako ke králům a královnám.
A za druhé, že vůbec nemáme tušení, z čeho jsou věci okolo nás vyráběny.
A teď si můžete myslet, že mám ty prasata moc ráda, ale ve skutečnosti -- no, trochu ano -- ale více jsem ráda za všechny základní suroviny jako takové.
A myslím, že k tomu abychom se lépe starali o zdroje stojící za našimi výrobky -- dobytek, obilí, rostliny, neobnovitelné zdroje, ale i lidi vyrábějící ony produkty -- první krok je vědět, že za nimi jsou.
Děkuji vám všem.
(Potlesk)
V předchozím videu jsme se podívali na pravděpodobně nejjednodušší možnou ekonomiku a taková ekonomika s jedním člověkem není asi ani možná. Ale udělali jsme to, abychom se přiblížili skutečnému světu, kde máme domácnosti a firmy.
Na tomto jednom ostrově si náš člověk založí firmu a v podstatě pronajme všechny výrobní faktory své firmě, včetně své vlastní práce. Nájem za jeho práci je vlastně jeho mzda. Potom koupí všechno zboží a služby, které potřeboval od té své vlastní firmy, takže jeho platba, jeho výdaje budou příjmem této firmy a tento příjem jeho firmy se stane nákladem a ziskem této firmy.
Cokoliv, co nebylo v nákladech, skončilo jako zisk a potom se tohle všechno vrátilo jediné domácnosti jako její příjem.
Když jsme mluvili o tom, jak bychom měřili ekonomickou aktivitu na tomto ostrově, jak bychom měřili její hrubý domácí produkt (HDP), řekli jsme:
"Podívejte, mohli bychom to měřit několika různými způsoby: když peníze opouštějí ruce jediného obyvatele a přesouvají se do firmy, můžete se na ně dívat jako na celkové výdaje.
Nebo když peníze dorazí do firmy, tak jsou totéž, jako celkové příjmy firmy.
A celkové příjmy jsou totéž jako celkové náklady plus zisk pro tuto firmu a to je totéž jako příjem této jediné domácnosti.
HDP = výdaje domácnosti = příjmy firmy = náklady firem + zisk = příjem domácnosti = (alespoň v tomto případě) výdaje domácnosti.
V tomto videu se nad tím chci zamyslet v obecnějších výrazech.
Pojďme to rozšířit na složitější ekonomiku, na svět, ve kterém žijeme. Takto se chci podívat na více formální definici HDP.
Tady je tedy formálnější definice HDP.
Tržní hodnota veškerého finálního zboží a služeb...
Ještě budeme mluvit o tom, co přesně to znamená. ...vytvořených v rámci jedné země během stanovené doby.
Můžete mít HDP za jeden měsíc nebo za jedno čtvrtletí roku nebo můžete mít HDP v daném roce.
A myslím, že můžete mít dokonce HDP za období 10 let.
Neustále uvažujeme HDP z ročního nebo čtvrtletního hlediska nebo někdy někteří uvažují o měsíčním HDP ale bývá roční nebo čtvrtletní.
Ale pojďme ho trochu rozkouskovat, protože tyto pojym mohou být zajímavé.
První, co chci rozebrat, je myšlenka tržní hodnoty.
Potřebujeme nějaký způsob, jak měřit, co jsme vyprodukovali a nejlepší způsob, jak to můžeme udělat, že řekneme:
"Jak velký užitek dostávají lidé?" Kolik jsou ochotni zaplatit na trhu, je nejlepší způsob, jak můžeme měřit, jak velký užitek z toho získávají.
Například, když někdo v roce... nevím... když se na nějaké farmě vypěstuje avokádo a také pomeranč.
Neřekneme, že pro každé z nich...
HDP vzrostlo o jedno ovoce.
Díváme se na jejich tržní hodnotu.
Tržní hodnota tohoto avokáda je 1 dolar a tržní hodnota tohoto pomeranče je 0,50 dolaru. Potom vypěstováním tohoto ovoce vzrostlo HDP o 0,50 dolaru a vypěstováním tohoto avokáda vzrostlo HDP o 1 dolar.
Nyní v následujícím roce poptávka po avokádech klesá a lidé za ně platí méně. A tržní hodnota tohoto dalšího avokáda je potom 0,50 dolaru. V následujícím roce, i když je aktuální množství vypěstovaného ovoce stejné jako v předcházejícím roce, může být najednou příspěvek avokáda stejný jako příspěvek pomeranče.
Opravdu to záleží na tržní hodnotě.
A potom se můžete soustředit na tohle všechno.
Na tržní hodnotu veškerého zboží a služeb. Všechno zboží a služby.
Udělali bychom všechna různá avokáda a pomeranče a počítače, auta a pneumatiky a služby.
Pokud máte nějakou pomoc v domácnosti, když jdete k lékaři, tržní hodnota všech těchto věcí se přidá do HDP.
Některé věci tohle zahrnovat nebude. Nebude to zahrnovat nelegální věci.
Když někdo někomu prodává drogy, nesledujeme to.
Někdo může argumentovat, že by se nějakým způsobem měl tenhle černý trh sledovat, ale nesledujete nelegální aktivity a také nesledujete zboží a služby, které vyprodukují domácnosti a spotřebují je v rámci domácnosti.
Například, když si najmete osobu zvenku, aby vám hlídala vaše děti nebo vaše dítě bude to považováno za součást HDP.
Je to služba, za kterou platíte. Ale když hlídáte své děti vy sami nebude to zahrnuto v HDP.
Když začnu podnikat se sekáním trávy a budu sekat trávníky ostatním lidem nebo třeba moje žena, když jsem s ní chodil, mi platila za posekání trávníku, potom by to bylo zahrnuté v HDP.
Ale jakmile jsme se vzali, jsem ten trávník sekal, protože to byl i můj trávník.
Jsme teď jedna rodina, potom to nebude zahrnuté v HDP.
Ale zahrnuto je v podstatě všechno, co se sleduje. Vše, kde je výměna za peníze a nějaká platba mezi dvěma stranami za zboží nebo službu.
Nyní opravdu zajímavá věc, kterou jsem považoval za matoucí, když jsem poprvé odhalil HDP, je celý pojem finálního zboží a služeb.
A abychom tomu porozuměli, zamysleme se nad tím, jak se mohou vyrábět džíny.
Máte farmáře s bavlnou a je tam nějaká služba, kterou je třeba provést. Nějaké farmaření, nějaká práce, která se vykonává.
A řekněme, že je to práce za 5 dolarů. A řekněme, že se musí pronajmout nějaká půda, bude to půda za 4 dolary.
A jsou tam další vstupy, ale nemusíme zacházet do detailů.
A bude tam nějaká elektřina a jiné věci. Nebudeme to všechno počítat. Můžete vypěstovat nějakou bavlnu.
Bavlník.
Nějakou surovou bavlnu.
A tržní hodnota surové bavlny má hodnotu řekněme 10 dolarů.
Surová bavlna v hodnotě 10 dolarů.
A potom můžete vzít tu surovou bavlnu a můžete ji zkombinovat s další prací.
Řekněme, že ji zkombinujete s další prací za 6 dolarů.
A pravděpodobně to bude také vyžadovat nějaké stroje a elektřinu a podobné věci, ale nyní všechny tyhle věci nebudu zahrnovat, protože je nepotřebujeme k tomu, abychom se dostali k věci.
A když tohle udělám a zkombinuji 10 dolarů, tenhle meziprodukt s těmito 6 dolary práce, potom najednou mohu vyprodukovat bavlněné vlákno.
A tržní hodnota bavlněného vlákna je nyní řekněme 20 dolarů.
A třeba je tam další meziprodukt, třeba je to nějaké barvivo.
Barvivo přidáme později.
Mám vlákno za 20 dolarů.
Nyní řekněme, že mohu vzít tohle vlákno za 20 dolarů a zůstanu u bílé barvy.
Mohu vzít tohle vlákno za 20 dolarů a mohu přidat nějakou práci.
Třeba práci za 10 dolarů a potom mohu vytvořit bavlněnou látku v hodnotě 30 dolarů.
A potom vezmu bavlněnou látku za 30 dolarů plus nějaká další práce.
Řekněme práce za dalších 5 dolarů a přidáme tam barvivo za 1 dolar.
A potom v procesu mohu vytvořit tržní hodnotu, řekněme, že tohle jsou modré džíny v hodnotě 50 dolarů.
A dělám to po celý rok, takže v daném období.
Dané období je předpokládám rok.
Všechno se to děje během daného období.
Třeba k tomu dochází...
Mluvíme o HDP v roce 2012. Všechno se to děje v roce 2012.
Jaký bude příspěvek k HDP?
Pokud bychom zde neměli slovo finální, jen bychom řekli, že tržní hodnota veškerého zboží a služeb by byla těchto 5 dolarů, tyto 4 dolary, těchto 10 dolarů, těchto 6 dolarů...
A díky výrobě těchto džín bychom dostali velmi vysoké číslo, velmi vysoký příspěvek k HDP.
A nebylo by to ani dvojí započítávání.
Bylo by to troj nebo čtyř pěti násobná hodnota toho, co bylo vlastně vyrobené.
Protože celková hodnota se na konci započítává jako 50 dolarů.
Skutečný příspěvek k HDP by bylo jen finální zboží. Nezahrnuli byste všechny tyhle ostatní meziprodukty a služby.
Jen byste řekli, že tenhle řetězec událostí je ve výsledku nárůst HDP o 50 dolarů.
A v jiném videu budeme hovořit o tom, co se stane, když se během roku nedostanete k tomuto bodu. Když se zastavíme u meziproduktu.
Ale za předpokladu, že se k tomuto bodu dostaneme, zahrnete finální zboží do HDP.
Tahle poslední část je vyrobena v rámci jedné země. A to je...
Možná jste slyšeli o HNP, hrubém národním produktu. A to je hlavní rozdíl.
HDP říká:
Když hovoříme o USA...
Tohle je můj nejlepší pokus, jak nakreslit USA.
HDP říká: Podívejte, když to bylo vyrobené v dané zemi, nezáleží nám na tom, kdo to vyrobil.
Mohlo to být vyrobené někým z Mexika.
Mohlo to být vyrobené někým z Kanady.
Mohla to být továrna, kterou vlastní Číňané, ale bylo to vyrobené v rámci hranic USA a tak se to započítává do HDP.
Když Američan pojede do zahraničí a něco tam vyrobí, nezapočítává se to do HDP.
Když Američan vlastní firmu v jiné zemi a ta firma v jiné zemi něco vyprodukuje, není to HDP.
Když se zaměříte na národnost lidí je to HNP.
Nezaměňujte to. Když se chcete soustředit na HNP, potom vás zajímají příjmy Američanů.
Nezapočítávali byste Kanaďany.
Ale zahrnuli byste Američany, kteří vydělávají peníze v zahraničí.
HDP je docela jednoduchá myšlenka.
Říkáte, co bylo vyprodukováno v rámci těchto hranic.
Nezajímá nás, kdo to vyrobil a jaká je jejich skutečná národnost.
A budeme ignorovat produkci této národnosti mimo tyto hranice.
V roce 1962 prohlásil Charles Van Doren, pozdější hlavní editor Encyclopædie Britannicy, že ideální encyklopedie má být radikální - má přestat být bezpečná.
Víte-li ale něco o historii Britannicy od roku 1962, je čímkoli, nikoliv však radikálním: stále naprosto bezpečná, nezáživná encyklopedie.
Wikipedie naopak začíná s velmi radikální myšlenkou a sice, abychom si všichni představili svět, ve kterém je každému jednotlivci na zeměkouli dán volný přístup k sumě všeho lidského vědění.
A to děláme.
Takže Wikipedie - viděli jste jen její malou ukázku - je encyklopedie s volnou licencí.
Píší ji tisícovky dobrovolníků po celém světě v mnoha, mnoha jazycích.
Píší ji za použití Wiki softwaru - to je druh softwaru, který tu už někdo ukázal, takže kdokoli může rychle editovat a ukládat, a hned je to dostupné na Internetu.
Vše kolem Wikipedie spravují fakticky samí dobrovolníci.
Když mluví Yochai o nových metodách organizace, popisuje přesně Wikipedii.
Já vám dnes povím trochu něco víc o tom, jak funguje zevnitř.
Wikipedii vlastní nadace Wikimedia Foundation, kterou jsem založil,
Tím hlavním cílem nadace je dostat encyklopedii, která je zdarma, ke každému jednotlivci na zemi.
A když tak přemýšlíte o tom, co to znamená, tak to znamená mnohem víc, než jen vytvořit parádní webovku.
Jde nám opravdu o všechny problémy digitální propasti, celosvětové chudoby a umožnit tak všude lidem, aby měli informace, které potřebují ke správným rozhodnutím.
Budeme tak muset udělat hodně práce, která překračuje pouhý Internet.
Hlavně proto jsme zvolili model volné licence, protože ta umožňuje lokálním podnikavcům - či komukoli, kdo chce, aby si vzal náš obsah a udělal s ním, cokoli se mu líbí - může ho zkopírovat, nově rozdělit a může to udělat komerčně nebo nekomerčně.
Kolem Wikipedie tedy vznikne hodně příležitostí po celém světě.
Financují nás dary od veřejnosti a zajímavější na tom je, jak málo peněz k provozu Wikipedie vlastně stačí.
Yochai ukazoval graf, jaké jsou náklady tištěných médií.
Já vám povím, jaké jsou náklady Wikipedie, ale nejdřív vám ukážu, jak je velká.
Máme přes 600 000 článků v angličtině.
Celkově máme 2 miliony článků v mnoha různých jazycích.
Největšími jazyky jsou němčina, japonština, francouzština - všechny západoevropské jazyky jsou docela velké.
Nicméně pouze asi třetinu přístupů na náš web na sebe namotává Wikipedia v angličtině, což hodně lidí překvapí.
Mnoho lidí uvažuje o Internetu, jakože v něm dominuje angličtina, ale my jsme skutečně globální. Jsme v mnoha, mnoha jazycích.
Jak jsme zatím oblíbení..? Jsme mezi top 50 a jsme oblíbenější než noviny New York Times.
Tady navazuji na to, o čem mluvil Yochai.
Tohle je růst Wikipedie - jsme tahle modrá čára - a tamhle je New York Times.
Zajímavé na tom je, že webové stránky New York Times jsou obrovské, s enormní firemní správou - nemám vůbec tušení kolika stovek zaměstnanců.
My máme přesně jednoho zaměstnance a tím je náš hlavní vývojář softwaru.
Je naším zaměstnancem teprve od ledna 2005. Všechno ostatní rostlo předtím.
Servery udržuje plebsová banda dobrovolníků; všechny úpravy a editace dělají dobrovolníci.
Nejsme organizováni žádným tradičním způsobem organizace, který si dokážete představit.
Lidé se vždy ptají 'No a kdo tomu velí?' nebo 'Kdo to dělá?' Odpovědí je: každý, kdo chce přiložit ruku k dílu.
Je to velice neobvyklá a chaotická záležitost.
Máme teď [2005] přes 90 serverů ve třech lokalitách.
Spravují je dobrovolníci - systémoví administrátoři - kteří jsou online.
Můžu se připojit kdykoli ve dne v noci a uvidím 8-10 lidí, kteří na mě čekají, až se zeptám nebo tak, cokoli kolem serverů...
Ve firmě byste si tohle nikdy nemohli dovolit dělat.
Nikdy byste si nemohli dovolit mít personál, který je k dispozici 24 hodin denně a dělá to, co děláme s Wikipedií.
Máme asi 1,4 miliard zhlédnutí stránek za měsíc, opravdu se z toho stává něco velkého.
A všechno spravují dobrovolníci.
Celkové měsíční náklady za připojení a data se pohybují okolo 5000 dolarů.
To je v zásadě naše hlavní nákladová položka.
Obešli bychom se vlastně bez zaměstnance.
Najali jsme vlastně Briana, protože 2 roky pracoval na poloviční úvazek a na plný ve Wikipedii, tak jsme ho najali, aby trochu žil a mohl si někdy zajít do kina.
Velkou otázkou tak je, když máme takhle opravdu chaotickou organizaci, proč to všechno nestojí za starou belu?
Proč je web tak dobrý jak je?
Jak je tedy vůbec dobrý?
No, dost dobrý.
Není dokonalý, ale je mnohem, mnohem lepší, než byste v rámci našeho naprosto chaotického modelu čekali.
Když vidíte někoho, jak absurdně upravuje stránku o mně, pomyslíte si 'Ouha, tohle jasně časem zdegeneruje do hovadností'.
Když jsme ale viděli testy kvality - a ještě jich dost neproběhlo a opravdu pobízím lidi, aby jich dělali více, aby porovnávali Wikipedii s tradičními věcmi - vítězíme levou zadní.
Německý časopis porovnával německou Wikipedii, která je opravdu mnohem, mnohem menší než anglická, s Microsoft Encarta a s Brockhaus Multimedia, a vyhráli jsme ve všech kategoriích.
Najali si odborníky, aby se dívali na články a porovnávali kvalitu a ten výsledek nás velmi potěšil.
Hodně lidí se doslechlo o sporu Bush-Kerry na Wikipedii.
Média se tomu hodně zevrubně věnovala.
Začalo to článkem v časopisu Red Herring.
Volali mi reportéři a - musím říct, že hláskovali moje jméno správně, ale chtěli opravdu říct, že volby Bush-Kerry jsou tak kontroverzní, že trhají komunitu Wikipedie na půl.
Citovali mě jak říkám:
"Jsou nejkontroverznějšími v historii Wikipedie."
Ve skutečnosti jsem řekl, že nejsou kontroverzní ani za mák.
Nepatrně mě dezinterpretovali.
(Smích) Články se upravovaly jak o život.
Je pravda, že jsme museli při pár událostech články uzamknout.
Časopis Time nedávno psal o tom, že
"Je třeba někdy přijmout mimořádná opatření a Wales uzamkl editaci článků na téma Kerry a Bush skoro na celý rok 2004."
To se stalo poté, co jsem tomu reportérovi řekl, že jsme je museli zamknout - příležitostně tu a tam.
Pravda je obecně taková, že kontroverze, které byste si asi mysleli, že panují v rámci komunity Wikipedie, nejsou ve skutečnosti vůbec kontroverzemi.
Články na polemická témata se hodně upravují, ale nepůsobí přílišné spory v rámci komunity.
A to proto, že většina lidí chápe potřebu neutrality.
Opravdový zápas není mezi pravičáky a levičáky - jak většina lidí předpokládá - ale mezi stranou zodpovědně myslících a stranou pitomců.
A žádná ze stran politického spektra nemá ani na jednu z nich monopol.
Skutečná pravda o konkrétním případě Bush-Kerry je ta, že články Bush-Kerry byly uzamčeny na méně než 1% času [3 dny] v roce 2004 a nebylo to proto, že byly sporné; byl za tím zkrátka jen běžný vandalismus - což se někdy stává i na scéně, lidé - někdy dokonce i reportéři mi hlásili, že zpustošili Wikipedii a velice se divili, že se to tak rychle dalo do pořádku.
A já říkal: 'Víte, vždycky říkám, nedělejte to prosím; to se nedělá.'
Jak to tedy děláme?
Jak zvládáme kontrolovat kvalitu?
Jak to funguje?
Je tu pár prvků, většinou pojistky v komunitě a některé prvky softwaru.
Největší a nejdůležitější je naše politika nestrannosti.
Tu jsem stanovil od samého začátku jako základní princip komunity, o kterém se nedebatuje.
Je to sociální pojetí spolupráce, takže moc nemluvíme o pravdě a objektivitě.
A to proto, že když řekneme, že budeme psát jen "pravdu" o nějakém tématu, v nejmenším nám to nenapoví co psát, protože se s vámi neshodnu na tom, co je pravda.
Máme ale tento žargonový pojem neutrality, který sám o sobě má v rámci komunity dlouhou historii. V podstatě říká, že kdykoli jde o kontroverzní otázku, neměla by Wikipedie nikomu stranit.
Měli bychom pouze informovat o tom, co seriózní strany o tom uvedly.
Tato politika neutrality je pro nás opravdu důležitá, protože dává komunitě, která je velmi rozmanitá, možnost spojit síly a nějakou práci udělat.
Máme velice různorodé přispěvatele co do zkušeností s politikou, náboženstvím a kulturou.
Touto pevnou politikou neutrality, od které se od samého počátku neustupuje, zajišťujeme, že lidé spolu mohou pracovat a že se z příspěvků zkrátka nestane válka tam a zpátky mezi levičáky a pravičáky.
Setkáme-li se s takovýmto chováním, komunita vás požádá, abyste odešel.
Recenze v reálném čase.
Každá změna na stránce je zaznamenána na stránku posledních změn.
Jakmile někdo něco změní, zaznamená se to na stránce posledních úprav.
Stránka posledních úprav také plní IRC kanál, což je kanál internetového klábosení, který lidé pomocí různých softwarových nástrojů sledují.
Mohou ho sledovat v RSS kanálech - mohou dostávat e-mailové notifikace změn.
Uživatelé si pak mohou založit svůj vlastní seznam toho, co chtění sledovat.
Takže na moji stránku dává pozor pár dobrovolníků, kteří ji mají na seznamu, protože ji někdy lidi zpustoší.
Dojde tedy k tomu, že si změny někdo hodně rychle všimne a pak ji zkrátka vrátí zpět.
Máme například i RSS vlákno nových stránek, takže můžete rozkliknout určitou stránku Wikipedie a uvidíte každou novou stránku, co právě někdo vytvořil.
Ta je opravdu důležitá, protože hodně nových stránek, co se vytvoří, je jenom smetí, které se musí mazat, typu ASDFASDF.
Je to ale také jedna z nejzajímavějších a legračních věcí na Wikipedii - některé nové články.
Lidé začnou psát článek o nějakém zajímavém tématu, jiným přijde úchvatný, rychle zareagují, pomohou a rozvedou ho a udělají ho mnohem lepší.
Anonymní uživatelé nám tak upravují články, což je jedna z nejkontroverznějších a nejvíce fascinujících věcí na Wikipedii.
Takhle Chris něco změnil - nemusel se přihlašovat nebo něco takového; jen zabrouzdal na stránku a pozměnil ji.
Ukázalo se však, že okolo 18 % všech úprav webu dělají anonymní uživatelé.
A tomu je opravdu třeba rozumět: drtivá většina úprav webu Wikipedie pochází od velice semknuté komunity přibližně 600 až 1000 lidí, kteří jsou spolu v neustálém kontaktu.
Máme přes 40 IRC kanálu, 40 seznamů mailových adres.
Všichni tito lidé se vzájemně znají.
Komunikují; máme setkání offline.
To jsou ti, kteří dělají rozhodující část webu a jsou to tak trochu semi-profesionálové v tom, co dělají, protože standardy, které si stanovujeme, jsou stejné či vyšší než profesionální standardy kvality.
Vždy jich nedosáhneme, ale usilujeme o ně.
Je to tedy úzká komunita, která se o stránku stará a jsou to jedni z nejchytřejších lidí, které jsem kdy potkal.
Je samozřejmě mou prací to říkat, ale je to vlastně tak.
Tací lidé, které přitáhne psát encyklopedii pro zábavu, jsou obvykle dost chytří.
Nástroje a software: je tu celá řada nástrojů, které nám umožňují - myslím komunitě - sami se monitorovat a sledovat všechnu práci.
Tohle je příklad historie stránky na téma "plochá země" a můžete vidět, že doznala několika změn.
To je na té stránce pěkné - můžete se na ni podívat a okamžitě vidíte... 'Dobrá, chápu..'
Když se na ni někdo podívá - uvidí, že někdo s anonymní IP adresou mou stránku upravil - zní to podezřele - kdo je ta osoba?
Někdo se na to podívá a okamžitě vidí červeně všechny změny, vidí 'Dobrá, tahle slova se změnila' a takové věci.
To je jeden nástroj, který můžeme velmi rychle použít ke sledování historie stránky.
Dalším co v rámci komunity děláme je, že necháváme vše velmi otevřené, pevně nestanovené.
Většina sociálních pravidel a metod práce je ponechána v softwaru naprosto otevřená.
Všechen ten materiál je jen tak na Wiki stránkách.
V softwaru tedy není nic, co by vnucovalo pravidla.
Mám tu příklad stránky Hlasů pro smazání.
Už jsem to zmínil, lidé napíší ASDFASDF - je třeba to smazat.
Tyto případy administrátoři prostě smažou.
O nich není třeba se moc dohadovat.
Dovedete si ale představit, že je i spousta jiných oblastí, kde vyvstává otázka, zda je to dostatečně významné pro to, aby to vstoupilo do encyklopedie?
Je ta informace ověřitelná?
Je to žertík?
Je pravdivá?
Jaká je?
Potřebovali jsme tedy sociální metodu, jak na to najít odpověď.
A metodou, která organicky vzešla z komunity, je stránka Hlasy pro smazání.
Konkrétní příklad: máme tu film
Twisted Issues a první člověk říká:
'Je to údajně film.
V Google testu vůbec neobstál.'
Google test je, že se podíváte na Google a uvidíte, zda tam je, protože když něco není ani v Googlu, tak to patrně vůbec neexistuje.
To pravidlo není dokonalé, ale dá se od něj odpíchnout ke krátkému zkoumání.
Někdo řekne 'Smažte to, prosím.
Smazat - nestojí za povšimnutí.'
A pak přijde někdo:
'Počkat, počkat, našel jsem to.
Našel jsem to v knize 'Videoprůvodce ohroženými filmy:
20 podzemních filmů, které musíte vidět.'
Dobře. Někdo další napíše 'Smažte to.'
Někdo řekne 'Našel jsem to na IMDB [internetová databáze filmů].
To je zajímavé, software je... tyhle hlasy jsou jen jako text napsané na stránku.
Není to tak ani hlasování jako spíše dialog.
Je fakt, že nakonec to administrátor projde, podívá se na to a řekne si Dobrá, 18x smazat, 2x ponechat --> smažeme to.
V jiných případech to ale může být 18x smazat a 2x ponechat a necháme to, protože když ty poslední 2 hlasy pro ponechat řeknou 'Počkejte moment.
Nikdo to neviděl, ale já jsem to našel v jedné knize a našel jsem odkaz na jednu stránku, co to popisuje; uklidím to zítra, nemažte to prosím,' pak to přežije.
Záleží také na tom, kdo jsou ti hlasující lidé.
Jak říkám, je to úzce spjatá komunita.
Tady dole, 'Nechat, skutečný film,' Rick Kay
Rick Kay je velmi známý Wikipedista, který dělá obrovskou práci v zápase s vandalismem, vtípky a hlasy na smazání.
Jeho hlas má v rámci komunity velkou váhu, protože ví, co dělá.
Jak se to tedy celé řídí?
Lidé to chtějí vědět. Dobrá, administrátoři atp.
Model řízení Wikipedie, řízení komunity je velice matoucí, ale fungující mix konsenzu. Nesnažíme se hlasovat o obsahu článků, protože pohled většiny není nutně neutrální; nějaké míry demokracie, všichni administrátoři což jsou lidé, kteří jsou způsobilí mazat stránky.
Nutně to neznamená, že mají právo stránky mazat; stále podléhají všem pravidlům - jsou ale zvolení; jsou zvolení komunitou. Někdy lidé - náhodní provokatéři (trollové) na internetu - mě rádi obviňují z toho, že je pečlivě vybírám, abych zkreslil obsah encyklopedie.
Vždy se tomu směju, protože vlastně vůbec nemám představu, jak jsou voleni.
Je tam i jistá dávka aristokracie.
Náznakem může být to, jak jsem zmínil Ricka Kaye, jehož hlas bude vážit mnohem víc než hlas někoho, koho neznáme.
Mám čas od času řeč s Angelou, kterou právě znovuzvolili do výboru komunity - do výboru Nadace. Dostala 2x více hlasů než její protikandidát.
Vždy ji přivedu do rozpaků, protože například Angele by prošlo v rámci Wikipedie téměř cokoli, jelikož ji tak obdivují a je tak významná.
Ironií však je, že Angela by to mohla udělat proto, že ona jediná by za Boha nikdy neporušila ani jediné pravidlo Wikipedie.
Rád vám také povím, že je jediným člověkem, který vlastně všechna pravidla Wikipedie zná.
No a pak je monarcha, a to je moje úloha v komunitě.
Kdysi jsem to popisoval v Berlíně a příští den stálo v novinách: "Já jsem králem Anglie."
Není to úplně to, co jsem řekl (Smích), ale - mojí úlohou v komunitě - v rámci světa svobodného softwaru panuje dlouholetá tradice modelu "benevolentního diktátora".
Podíváte-li se na většinu hlavních projektů svobodného softwaru, mají jednu osobu v čele, se kterou každý souhlasí coby benevolentním diktátorem.
Výraz "benevolentní diktátor" se mi nelíbí a nemyslím si, že je mým úkolem nebo mojí rolí ve světě myšlenek být diktátorem budoucnosti všelidského vědění, které svět shromáždil.
Není to zkrátka adekvátní.
Přesto tu ale je jistá potřeba určité míry monarchie, jisté míry - někdy se musí rozhodnout a nechceme se bořit do hlubokých bažin formálních rozhodovacích procesů.
Jako příklad toho, proč to bylo nebo může být důležité: nedávno jsme řešili situaci, kdy neonacistický web objevil Wikipedii, a řekli si 'No teda, to je hrůza tenhle web židovskýho spiknutí, smažeme konkrétní články, co se nám nelíbí.
Vidíme, že mají proces hlasování, takže tam pošleme - máme 40 000 členů, tak je tam pošleme ať zahlasují a ty stránky smažou.'
No... Sehnali 18 lidí.
Tak asi umějí neonacisti počítat, pro vaši představu.
Vždy si mysleli, že mají 40 000 členů, když jich je 18.
Zvládli ale dostat na náš web 18 lidí, kteří na něm hlasovali celkem absurdně pro smazání dokonale opodstatněného článku.
Hlasování samozřejmě skončilo 85:18, takže žádné reálné nebezpečí pro naše demokratické procesy.
Na druhou stranu lidé říkali 'Co si s tím ale počneme?
Mohlo by se to stát, a co když se nějaká skupina opravdu vážně zorganizuje přijde k nám a bude chtít hlasovat?'
Já na to: "Na to se vyse*te, změníme prostě pravidla."
To je moje úloha v komunitě: říct, že nedovolíme, aby naše otevřenost a svoboda podkopala kvalitu obsahu.
A pokud mi lidé budou v mé úloze důvěřovat, jsem na tom místě správně.
Samozřejmě, kvůli volné licenci, když budu odvádět špatnou práci, dobrovolníci velice rádi odejdou jinam - nemohu nikomu říkat, co má dělat.
Závěrem chci, aby bylo jasné, jak Wikipedia funguje. Je důležité pochopit, že náš Wiki model je způsob, jakým pracujeme, nejsme ale fanatičtí weboví anarchisté.
Jsme velmi flexibilní co se týče metodologie práce s lidmi, protože komunita je především vášnivě zapálena pro kvalitu práce, nikoli nutně pro proces, kterým ji vytváříme.
Děkuji.
(Potlesk)
[Ben Saunders:]
Ano, ahoj - Ben Saunders.
Jimmy, zmínils nestrannost jako klíč k úspěchu Wikipedie.
Napadá mě, že hodně učebnic, které vzdělávají naše děti, jsou ze své podstaty neobjektivní.
Zjistil jsi, že Wikipedii používají učitelé. Jak vidíš Wikipedii v souvislosti se změnou vzdělávání?
[Jimmy Wales:]
Ano, hodně učitelů začíná Wikipedii používat.
V médiích se píše o Wikipedii určitým způsobem a myslím, že špatně.
Pojednávají ji v zarámování blogeři versus noviny.
Mezi řádky se tam říká: Nějaká šílenost, Wikipedie nebo co, ale akademici ji nenávidí a učitelé také. Ukazuje se, že to není pravda.
Posledně mi psal nějaký novinář:
'Proč akademici nenávidí Wikipedii?'
Odepsal jsem mu z harvardské emailové adresy, protože jsem tam byl poslední dobou jako vědecký pracovník.
Napsal jsem mu: "Ne všichni ji nenávidí." (Smích)
Myslím si ale, že bude mít obrovský vliv.
Pracujeme vlastně na projektu, z kterého jsem osobně vážně nadšený. Je to projekt Wiki knihy, což je snaha vytvořit učebnice ve všech jazycích.
A to je mnohem větší projekt; potrvá přibližně 20 let, než ho uskutečníme.
Část toho však naplní naše poslání dát encyklopedii každému člověku na zemi.
Nemáme na mysli je spamovat reklamními CDéčky.
Myslíme tím, že jim dáme nástroj, který mohou používat.
Mnoha lidem na světě, když jim dám encyklopedii psanou na univerzitní úrovni, nebude jim k ničemu bez spousty gramotnostních materiálů, po kterých se dostanou až do úrovně, ve které ji můžete skutečně využít.
A projekt Wiki knih je snahou o toto.
Myslím si, že uvidíme opravdu velký skok - nemusí vzejít ani od nás; rodí se spousta inovací.
Nicméně učebnice s volnou licencí jsou budoucím milníkem ve vzdělání.
Ahoj, jmenuji se John Green.
A tohle je Rychlokurz světové hist...
PROBOHA!
Dnes budeme mluvit o válce.
Všude to bouchá!
Historici mají obvykle války dost v oblibě, protože mají jasně dané začátky, průběhy a konce, a protože vždy mají přiměřené množství smrti a dramatu a smrtelně zraněné vojevůdce s velkými posledními slovy jako
"Překročme řeku a pojďme si odpočinou ve stínu stromů."
Zatímco poslední slova obětí moru byly spíše něco jako
"Uuuugh."
Promiňte mi, oběti moru.
Jako byste neměly starostí dost, teď máte ještě mě, kdo si utahuje z vašich smrtelných bolestí.
U válek jsou lehká "kdy", "kde", "kdo" a "proč".
1861 až 1865, Spojené státy, sever proti jihu, kvůli zrušení otroctví a záchraně unie.
Pane Greene, pane Greene!
Řeknete nám zase něco o těch skrytých souvislostech za tím, čemu si myslíme, že už rozumíme?
Pardon, minulé já, ale ano.
Ale abych tě uklidnil, mám tady nějaké další exploze.
V 17. a 18. století se odehrála kopa velkých válek, ale dnes se zaměříme na Sedmiletou, jinak známou jako francouzsko-indiánské války, protože to byla první globální válka.
Vlastně dokonce i Winston Churchill to nazval první světovou.
I když je tenhle kurz velmi zaměřený na Evropu, jediné co vám o evropských válkách řeknu je, že Prusko a Británie bojovaly s Francií a Rakouskem a že rakouští Habsburkové chtěli získat Slezsko, což se jim nepovedlo.
A víc o tobě neřeknu, Evropo!
Kdo ví, jak dlouho trvala Sedmiletá válka?
Nikdo?
23 let?
Nesnáším tě, mé minulé já.
Ale čirou náhodou, nejsi úplně vedle.
Takže jak dlouho?
Sedmiletá válka začala 1756 a skončila 1763.
Pokud tedy nevěříte tomu, čemu věří mnoho historiků, že Sedmiletá válka trvala 23 let, protože byla pokračováním o rakouské nástupnictví.
Pak je tady taky fakt, že spousta informací v dnešním díle je z knihy s názvem "Světová Sedmiletá válka 1754-1763", což je let devět.
Co se týká toho "kdo", šlo většinou o boje mezi Brity a Francouzi, kteří si hráli na ten souboj s noži z Beat It nebo West Side Story, záleží kolik vám je.
Ale někteří Britové byli vlastně Američané a obě strany byly podporovány americkými Indiány a v Indii byl souboj mezi indickými Indiány, Brity a Francouzi a jak jsem už říkal,
Francouzi bojovali s Prusy a Britové s Rakušany.
Teď kde.
Evropa, území Spojených států, Karibik, pobřeží Afriky, Indie, vlastně svět.
A proč?
Zdánlivě území.
Britští kolonizátoři chtěli rozšířit svých 13 kolonií o území na západě.
To území ale technicky patřilo Francii, která to tam nechala ležet ladem, až na pár obchodních stanovisek a byli celí
"Je ne vais pas l'Anglais!" ("Nechci žádné Angličany!")
Děkuji vám, 4 roky středoškolské francouzštiny.
Každopádně, ono tolik o území nešlo. Bylo to o našem starém příteli obchodu.
Britové chtěli americké vnitrozemí aby tam mohli zaslat více kolonizátorů, protože profitovali jak z vývozu surovin z Ameriky, tak z dovozu britského spotřebního zboží do Ameriky.
Více kolonistů znamenalo větší obchod, což zamenalo více peněz, což znamenalo ještě hezčí kloboučky.
Francouzům došlo, že díky tomuhle námořnímu obchodu Britové bohatnou natolik, že by mohli jít po cenných francouzských koloniích, ne po těch vnitrozemských, ale po otrockých plantážích s cukrem v Karibiku.
Někde tady začal boj a zatímco Britové vyslali britské vojáky, většinu prvotních bojů vedli kolonizátoři.
Nejspíše nejslavnějším velitelem britských vojsk byl plukovník z Virginie George Washington.
Vlastně možná právě on začal střelbu v bitvě u Fort Necessity v květnu 1754. Washington byl v této bitvě zajat, ale hned ho propustili, protože válka v 18. století byla fakt divná.
Každopádně k opravdové severoamerické akci došlo v New Yorku a v Kanadě.
V bitvě na Abrahamových pláních v roce 1759 například
Britové porazili Francii a dobyli město Quebec.
Oba, britský velitel generál Wolfe a francouzský velitel general Montcalm, v bitvě padli a Wolfeho smrt pak byla zvěčněna na slavném obrazu od Benjamina Westa.
Jak obrázek naznačuje, téměř všechny boje v Severní Americe byly spojeny s účastí původních obyvatel.
Nejrůznější kmeny stály na stranách jak Britů tak Francouzů, ale všeobecně vzato, původní obyvatelstvo se spíše přiklánělo k Francouzům.
Do té doby byli chytří Indiáni schopni štvát proti sobě Brity a Francouze a udržovat si jistý stupeň autonomie.
Dokud byli Francouzi přítomní, Britové byli omezeni v roztahování se na území původního obyvatelstva, kde lovili a pěstovali.
O amerických Indiánech jsem toho moc neřekl, především proto, že byli zeměpisně izolováni a neměli písmo, ale dejme jim alespoň bublinu.
Než přijeli Evropani, většina původních Američanů žila v kmenových skupinách a živila se kombinací drobného zemědělství a lovením a sběrem, záleželo na lokalitě.
Nemůžeme příliš zobecňovat, protože existovalo mnoho různých kmenů, ale můžeme říct, že co se týče pohlaví, měli mnohem větší rovnoprávnost než Evropané, což vysvětluje, proč Evropanky, které byly zajaty Indiány, pak občas chtěly spíše zůstat s kmenem než být zachráněny, i když tohle je dost kontroverzní.
O Indiánech můžeme říct to, že jejich pojetí majetku bylo velmi odlišné od toho evropského.
Jedinci nevlastnili zemi v evropském smyslu.
Užívali ji a to ne vždy obzvláště intenzivně.
Když přišli Evropané do Severní Ameriky, měli problém vůbec poznat, že Indiáni pěstovali plodiny, protože jejich způsob hospodářství byl tak odlišný od evropského.
Francouzi a především Angličané usoudili, že Indiáni zemi nezkvalitňovali, což znamená, že ji nevlastnili, a proto bylo v pořádku, že si ji Evropané přivlastnili.
Jak asi tušíte, pro Indiány to bylo problematické.
Obecně vzato, indiánské kmeny vycházely ze začátku lépe s Francouzi než s Holanďany či Angličany, za prvé proto, že Francouzi se neusídlovali ve velkých počtech jelikož byli hlavně obchodníci a lovci kožešin a za druhé, francouzští misionáři, kteří přicestovali do Ameriky byli katoličtí, často jezuité, a byli tak odhodlaní obrátit Indiány na svou víru, že se naučili indiánské jazyky a snažili se katolicismus udělat přístupnější k indiánskému náboženství.
Konečný výsledek války.
Hodně zredukovaná francouzská přítomnost na americkém kontinentě způsobila, že Indiáni už dále netěžili ze vzájemného boje Britů a Francouzů což umožnilo Britům dříve nemožné.
Na konci, Američtí Indiáni byli nejspíš ti největší poražení Sedmileté války
Díky, myšlenková bublino.
2000 mil jižně v Karibiku se také hodně bojovalo mezi Brity a Francouzi kvůli koloniím pěstujícím cukrovou třtinu.
Většinou to byly námořní bitvy a v roce 1761 se zapojili i Španělé, protože měli také některé tyto kolonie.
Zatímco popis bitvy je zdlouhavý je zajímavé poznamenat, že zatím největší hrozba pro bojující byla nemoc.
V říjnu 1761 Britové ztratili asi 1000 mužů v boji a asi 5000 na nemoc.
Mezitím, v západní Africe Britové a Francouzi bojovali také, protože... proč ne?
Britové napadli Francouze na obchodním místě zvaném Saint Louis.
Stane, nenuť mě to říkat správně.
Fajn, Saint Louis.
Ve městě jménem GorĂŠe, oboje v Senegalu.
Proč?
Kvůli obchodu, samozřejmě.
Senegal byl hlavním zdrojem pro pryž což je důležité z mnoha důvodů ale především je to hlavní ingredience ve fenoménu dietní coca coly a mentosu.
Samozřejmě, Britové ho chtěli velké množství.
Francouzi také s Brity válčili v Indii.
V 18. století byla Indie pod vládou Mogulské říše ale asi to říkám špatně, ne?
Mogul.
To zní mnohem věrohodněji.
Ale stejně jako během většiny její historie, opravdová síla Indie ležela v rukou místních králů a princů, občas nazývaných Nawab.
Tito princové, stejně jako jejich evropské protějšky, neustále soupeřili o moc a kontrolu nad větším územím.
Aby jej získali, často vyhledávali pomoc, především vojenskou pomoc od Evropanů.
Toto je jedna z notoricky známých událostí sedmileté války v Indii, Černá díra v Kalkatě.
V červnu roku 1756 britský guvernér v Kalkatě, Roger Drake udělal chybu a urazil emisara poslaného Nawaby, Siraje ud-Dulaha, který oblehl a zajal britskou posádku o 500 lidech s jeho vlastní armádou 30 000 lidí.
Drake uprchl na nedaleké lodě s ženami a dětmi z města.
Znáte to pořekadlo, ženy a děti a guvernéři první.
Ale obránci města zůstali a přeživší byli uvězněni v malé místnosti bez oken, která vešla ve známost jako Černá díra a 40 ze 63 vězňů se přes noc udusilo.
Tento příběh je tak známý ve válce, která zabila 1 milion lidí, protože britský tisk zveličil ta čísla, aby vytvořil podporu pro válku v Indii.
Nebyl to poslední případ, kdy zveličení protivníkovy brutality pomůže vytvořit podporu pro válku.
Možná ta nejzajímavější věc o vojenských kampaních akcích v této části světa je to, že alespoň ze začátku nebyly vykonávány vládami samotnými, ale korporacemi, které měly vlastní armády.
Britská Východoindická společnost z nich byla nejúspěšnější předně kvůli vojenským schopnostem velitele Roberta Clivea.
Je čas pro ten otevřený dopis?
Otevřený dopis pro Roberta Clivea.
Ale nejprve se podíváme, co je v tajné přihrádce.
Bubliny!
To dává smysl, Stane.
Britská Východoindická společnost byla zapojena do několika prvních trhových bublin.
Bubliny.
Drahý Roberte Clive,
Byl jste komplikovaný muž, ne zrovna sympatický, ale vyhrál jste velmi důležitou bitvu u Palásí v r. 1757.
Způsob, jakým jste ji vyhrál říká hodně o vztahu mezi Evropou a jejími koloniemi.
Klíčem k vašemu úspěchu bylo spiknutí a svržení Nawab zorganizované bengálskou bankéřskou rodinou Sethů.
Ne, Stane.
Sethové.
Ano.
No tak.
Z vděku pro podporu spiknutí, nový Nawab rychle podepsal dohodu s tvou společností,
Východoindickou společností.
Poté měli Britové efektivní kontrolu nad trhem v Bengalu a Francouzi z něho byli vyloučeni.
Byl to neuvěřitelně cenný region, protože produkoval hedvábí a levné bavlněné oblečení na export a to dalo Britům rozhodující výhodu nad Francouzi a nakonec jim dovolilo ovládnout celou Indii.
Vy jste toho dosáhl, Roberte Clive, hlavně podněcováním revoluce.
Proč to fungovalo pro vás a ne pro CIA?
S pozdravem, John Green.
Teď už jste nejspíš přišli na to, že když Francouzi stále prohrávali bitvy, tak nakonec prohráli i válku.
Hlavní mírová dohoda, podepsaná v Paříží v r. 1763, omezovala francouzskou přítomnost v Karibiku, Indii a Severní Americe, ačkoli ne úplně, jinak by nemohli prodat Louisianu Thomasu jeffersonovi v r. 1803.
Francie byla samozřejmě dramaticky oslabena, ale to nakonec byla i Británie.
Jedna málo zmiňovaná věc je skutečná lidská cena války.
Asi 1 milion bojovníků zemřelo v sedmileté válce, ale ani to není celý příběh.
V 18. století armády většinou jedly to, co sehnaly, což ve výsledku znamenalo hlavně drancování okolí.
Jedna Pruská provincie v Evropě přišla o pětinu své populace kvůli drancování a v Severní Americe usedlíci v hraničních regionech žili v neustálém strachu z přepadení. jeden z méně známých výsledků války byla systematická deportace francouzských usedlíků (Acadians) z Maine do Louisiany, kde se jim říká Cajuns.
To znamená, že hvězdy televizní show Lobster Wars a Swamp Wars jsou skoro ti samí lidé.
Cože?
Neexistuje televizní show Swamp Wars?
Stane, zruš všechno a zavolej do stanice Discovery channel.
Poslední věc o válkách. Jsou drahé.
V r. 1756 britský národní dluh činil 75 milionů liber.
V r. 1763 to bylo 133 milionů liber.
Někdo to musel zaplatit a Britové cítili, že by bylo fér aby to byli američtí kolonisté.
A tyto daně, které pomohly nastartovat americkou revoluci, byly přímým důsledkem sedmileté války.
Zdá se, že vítězství sedmileté války stálo Británii její první impérium.
Ale když si vzpomeneme, že to byla globální válka a především, když zohledníme události v Indii, tak sedmiletá válka vypadá jako počátek Britského druhého a většího impéria.
Výhra může být prohra a prohra může být výhra.
Takový je život i historie.
Děkuji za pozornost.
Uvidíme se za týden.
Dobrá, tak se podíváme, jak dobrý může být takový krátký program. Doufáme, že tě baví programování s Khan Academy.
Chceme Ti dát malou ukázku toho, co můžeš očekávat.
Když se chceme naučit nové koncepty, použijeme kódovou řeč, budeme psát kód na sem levou stranu a na pravé straně uvidíme výsledky, které se budou měnit, jakmile změníme kód a také budeme mluvit o tom, co budeme psát, takže se ujistěte, že máte zapnuté sluchátka a reproduktory.
Abychom mohli začít s návodem stiskněte "Play" a zastavte to, pokud chcete projít to, co už máme hotové také můžete zkusit změnit kód a podívejte se, jak se změní výsledek.
Myslím, že Winston vypadá jako mimozemšťan a vypadá bláznivě s fialovou tváří a taky si myslím, že by měl mít opravdu velké oči.
WOW!
Chudáček!
Programování není jen o tom projít si lekce, které jsme Vám dali
Význam programování spočívá v prozkoumávání a kreativním myšlení.
Což znamená, že když se probudíte vpřostřed noci s nápadem na nový program tak se prostě přihlásíte a kliknete na "Nový program"
Poté, co to uděláte, objeví se prázdný editor a čistá stránka a svět bude Vaše programovací hřiště
Nemusíte si pamatovat, jak věci dělat, stačí se podívat dolů na nabídku a říct si - jo, potřebuju tuhle funkci
My teď použijeme funkci kreslení (draw) tu najdeme tady zadáme nějaké proměnné sem
a budeme doufat, že to poběží.
Ale máme tu nějaký problém! "mouseZ" není definována!
Dobře, to je v pohodě.
Takže "mouseZ" by měla být "mouseY" [ellipse(x, y, width, height) ] a teď už to funguje!
Zapamatujte si, že je úplně v pohodě dělat chyby!
Měli byste dělat chyby! to je to, co se při programování děje pořád rozbíjíme věci a děláme chyby, abychom se z nich poučili
Tak teď jsme vytvořili úžasný program a jsme s ním spokojení a můžeme si ho uložit. Dáme mu nějaké krásné výstižné jméno třeba "Kruhy-kreslící-věcička-Bob" ("Circle Drawy ThingyBobbler" = =")
"Pan-kruhy-kreslící-věcička-Bob"("Mister Circle Drawy ThingyBobbler" = =")
Můžeme to uložit a pak to mohou najít i ostatní lidi ale kreativita není jen o tvoření nových věcí je to o dost víc o tvorbu nástavby na již existující věci a dávají jim úplně nový směr to je moc "Spin-off" (odvozování). takže uložíme náš program můžu vlastně jít a změnit ho pokud se rozhodnu, že změním parametry a pak jen uložit odvozeninu třeba jako "Velký pan kruhy kreslící věcička Bob"("Mister BIG Circle Drawy ThingyBobbler" = =") ale nepotřebujete upravovat jen své vlastní programy můžete změnit i programy někoho jiného. takže jsme vytvořili jednoduché vyhledávání pro nalezení programů jiných lidí můžeme vyhledávat v kategoriích "Hot" / "Spotlight" / "Top" / "Recent"
Strávila jsem celý pátek procházením programů v Khanově Akademii protože je tam hodně skvělých věcí, na které bych v životě nepomyslela.
Někteří lidé rádi tvoří hry, správně?
Jako "Doodle Jump", co můžete hrát na mobilních telefonech, to je opravdu zábavná hra a někdo vytvořil verzi i zde...
Téměř se trefil!
Dobře, zahraju si to později.
Lidi vytvářejí simulace takže pokud chcete zjistit, jak funguje kyvadlo, jako jste brali ve fyzice, můžete se mnohem víc bavit pomocí téhle simulace a pak můžete jít a upravit věci na straně abychom zjistili, jak se změna promněnných projeví na kyvadle
Také můžeme vidět kresby známých kreslených postaviček (Já, Padouch)
A tahle je má oblíbená -- Tardis z Doctor Who a pokud jste ještě neviděli Dr.
Who, tak byste měli protože můžete vidět, že všechny programy tvoří píseň Khanovy Akademie A je to hodně dobrá show.
Lidi tvoří grafy a nebo dokonce animované grafy
Někteří tvoří opravdu bláznivé animace, jako je tahle
Myslím, že pokud to budete sledovat hodiny, tak Vás to zhypnotizuje
Můžeme vidět, že hodně lidem se to taky líbí a tvoří svoje vlastní úpravy
Poslední věc, když najdete program, který se Vám líbí můžete začít fušovat do kódu a vidět co se stane když změníme tohle nebo tohle a něco něco jiného jak se to projeví nemusíte tomu celému ani na první pohled rozumnět ale čím víc toho uděláte čím víc si s tím pohrajete tím z toho budete mít lepší pocit a potom možná, když přijdete s takovou změnou, která si myslíte, že je dobrá, tak to uložíte jako odvozeninu a řeknete: dobře, tak tohle je moje vážně skvělá Pamelina Hypnoza. a pak to uložíte a ostatní to mohou najít nebo se možná budete chtít zeptat na něco ohledně programu možná přesně nerozumíte, jak něco funguje od toho máme Question panel a řekneme třeba
Proč začínají proměnné písmenem "i"?
Pracujete v Applu?
můžete položil libovolnou otázku a tvůrce programu Vám může odpovědět a pokud najdete otázku, na kterou znáte odpověď potom já odpovídám něco jako:
Jo, to jde! Tady je, kde jsem to udělala.
Můžete odpovědět linkem někam kde už někdo jiný položil stejnou otázku
Teď když chcete říct, jak úžasná to je nebo máte nápad můžete jít do "Tips & Feedback" panelu a říct něco jako:
Super, tohle je ta nejlepší věc, co jsem dnes viděl! a tvůrce se pak bude cítit skvěle protože od Vás dostal kompliment a je jedna z nejúžasnějších věcí na programování je že, můžete všechny tyhle věci pustit do světa a nkdy nevíte, kdo je najde a komu zlepšíte den protože se jim bude zdát hodně dobré to, s čím jste příšli.
Chceme tady mít komunitu lidí, kde se jedni učí od ostatních a sdílejí si své výtvory protože to má velký podíl na tom, proč milujeme programování na začátku to bude těžké a Váš první program je tak nějak krátký ale pokračujme a budete schopni víc a víc až si jednou uvědomíte:
Páni, my můžeme naprogramovat téměř všechno!
V tomto videu bych se chtěl věnovat HDP z pohledu výdajů.
Můžeme přemýšlet o tom, jak může být HDP počítáno, měřeno a jak jsou jednotlivé části ekonomiky aktivní.
HDP je tržní hodnota veškerého finálního zboží a služeb vyrobených, ne jen těch, které změnily majitele, v rámci jedné země za daný časový úsek.
Symbol, který používáme pro HDP a já nevím proč, je Y. Y je HDP.
Pojďme se na HDP podívat z pohledu výdajů.
Zamysleme se nad tím, co jsou všechny ty části.
Pokud jsme mysleli na výdaje za všechny hráče, kteří by mohli utratit peníze za finální zboží a služby, které byly vyrobeny v naší zemi...
Dobře, mohli byste mít své firmy.
Firmy by mohly utratit peníze za toto zboží a služby vyrobené v této zemi.
Máte také své domácnosti, které by zjevně mohly utratit nějaké peníze za zboží a služby vyrobené v této zemi.
Potom také máte ve všech zemích vládu. Vláda by mohla utratit peníze za zboží a služby vyrobené v této zemi. A pokud budeme předpokládat, že obchodujeme s dalšími státy, jsou zde jiné země, které by mohly utratit peníze za zboží a služby.
Napišme cizinci,
lidé mimo tuto zemi utrácejí peníze za zboží a služby. A další způsob, jak o tom přemýšlet, je tento vývoz.
Naše země vyváží své lidi do zahraničí a oni nakupují.
Nyní to je téměř kompletní.
Ale pokud se podíváme na všechny peníze, které firmy utrácejí, všchny peníze které domácnosti utrácejí, všechny peníze, které vláda utrácí. Některé z nich, které utrácejí, nemohou být za zboží a služby, které jsou vyráběny v této zemi. Něco z toho by mohli utrácet za věci, které jsou vyráběny mimo tuto zemi, takže bychom je měli vyloučit, pokud skutečně chceme zboží a služby vyrobené v rámci země.
Budeme chtít zahraniční produkty odečíst.
Nebo jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že odečteme dovozy.
Pokud uvažujete veškeré zboží a služby, které splňují tyto parametry, finální zboží a služby vyráběné v zemi v daném čase, za které firmy utrácejí peníze a a přidáte to ke zboží a službám, za které utrácejí peníze domácnosti a přidáte to ke zboží a službám, za které utrácí vláda a veškeré vývozy a ujistíme se, že nezapočítáváme zboží a služby, které vyrábí jiné země, tak tyto odečteme, to vám dá opravdu dobrý odhad veškerého zboží a služeb vyráběných v rámci dané země.
A to je opravdu blízko ke způsobu, jakým to ekonomové ve skutečnosti měří.
Řeknou, že Y se rovná investice. A viděli jsem v předchozím videu, že investice jako makroekonomický termín, není totéž jako investice v každodenním životě.
V podstatě to ve skutečnosti znamená výdaje firem, vlastně všechno, co firmy utratí.
Teoreticky utrácíte peníze za účelem výroby zboží a služeb v budoucnu.
A to vše je považováno za investice a jen málo výdajů domácností je považováno za investice.
Jsou to jen nové domy.
Ale většina výdajů domácností je považována za spotřebu a potom vše, co vláda utratí za armádu a všechny platy policistů, správcovství Bílého domu a cokoliv jiného, pokud přemýšlíte o USA, to vede přímo ke G, tj. vládní výdaje.
A tady máte zahraniční vývozy mínus zahraniční vstupy, takže máte exporty mínus importy. Můžete se na to dívat jako na čistý export.
Pokud je toto číslo kladné, potom čistý export je kladný a exportujeme více než importujeme.
Pokud je tohle číslo záporné, znamená to, že importujeme více než exportujeme.
Ale z pohledu tradičních výdajů na HDP tato celá část zde bude uváděna jako čistý export.
A tak sečtete tyto věci, které velmi úzce souvisí s více intuitivními verzemi, se kterými jsme začínali, než jste absolutně prolomili výdajový pohled na HDP v tradičním smyslu.
V těchto dvou videích začnu přemýšlet nad řadou odlišných příkladů.
V přístích 18 minutách vás vezmu na cestu.
Je to cesta, na které jsme vy i já již mnoho let.
Začala před zhruba 50-ti lety, kdy lidé poprvé opustili naší planetu.
A během těchto 50-ti let jsme se nejen doslova prošli po Měsíci, ale poslali jsme robotické sondy ke všem planetám - ke každé z osmi planet -- přistáli jsme na asteroidech, dali jsme si dostaveníčko s kometami.
A v této chvíli máme kosmickou loď na cestě k Plutu, tělesu, kterému se dříve říkalo planeta.
A všechny tyto robotické mise jsou součástí větší lidské cesty: Cesty k porozumění, k pochopení našeho místa v kosmu, k ujasnění něčeho o našem původu, a o tom, jak vznikla Země, naše planeta jak jsme vznikli my, kteří na ní žijeme.
A mezi všemi místy ve sluneční soustavě, kde můžeme hledat odpovědi na tyto otázky. je to právě Saturn.
Na Saturnu už jsme byli. Navštívili jsme ho na počátku 80-tých let. Naše zkoumání Saturnu je však o mnoho hlubší a podrobnější díky sondě Cassini, které se meziplanetárním prostorem pohybuje již 7 let.
Saturnův planetární systém je velmi bohatý.
Nabízí tajemství, vědecké poznání a samozřejmě nevyslovitelnou krásu.
Výzkum tohoto systému má obrovský význam. vždyť jen studium prstenců nám přineslo mnoho poznatků o discích hvězd a plynu, které nazýváme spirální galaxie.
A zde je krásný obrázek mlhoviny Andromeda, která je naší nejbližší spirální galaxií větší než Mléčná dráha.
A zde je krásný kompozitní snímek galaxie Whirpool, pořízení Hubbleovým orbitálním teleskopem.
A tak cesta zpěk s Saturnu je ve skutečnosti částí - a je současně i metaforou pro - o mnoho větší cesty lidstva k pochopení propojenosti všeho kolem nás, i toho, jak lidé do tohoto obrazu zapadají.
A bolí mne, že vám nemohu říci všechno, co jsme se s Cassini dozvěděli nemohu vám ukázat překrásné fotografie, které jsem pořídili v posledních dvou a půl letech, protože prostě nemám dost času.
Proto se soustředím na dvě nejvzrušivější oblasti které se objevily v této velké výzkumné expedici, kterou konáme okolo Saturnu v posledních dvou a půl letech.
Saturn doprovází velká a velmi rozmanitá skupina měsíců.
Jejich velikost se pohybuje od několika kilometrů až k průměru Spojenýách států.
Ty nejkrásnější fotografie Saturnu, které jsme pořídili,ukazují Saturn ve společnosti jeho některých měsíců.
Zde je Saturn s Dione, a zde vidíme Saturn s přesnou hranou prstenců kde vidíte, jak jsou prstence tenké. Zde s měsícem Enceladus.
Dva z 47 Saturnových měsíců vystupují z řady.
Jsou to Titan a Enceladus.
Titan je Saturnův největší měsíc a do doby, než tam dorazila Cassini, se jednalo o největší neprobádaný úsek který zůstal v sluneční soustavě.
A je to těleso, které již dlouho zaměstnávalo fantazii lidí, kteří pozorovali planety.
Má velmi silnou, hustou atmosféru, a mělo se za to, že prostředí na jeho povrchu je podobnější prostředí, které máme zde na zemi, nebo minimálně v minulosti měli, více než kterékoli jiné místo v solárním systému.
Jeho atmosféra je z velké části tvořena molekulárním dusíkem, jako je ten, který dýcháme v této místnosti. až na to, že jeho atmosféra je prosycena jednoduchými organickými materiály jako metan, propan a etan.
A tyto molekuly se ve vysokých vrstvách Titanovy atmosféry rozpadají a jejich části se spojují dohromady v mlžné částice. tato mlha zahlcuje celý Titan, je zcela všude.
A proto nemůžeme vidět dolů ma povrch Titanu. našima očima ve viditelném spektru.
Než jsme se tam dostali pomocí Cassini tak jsme se domnívali, že se tyto částice, po miliony a miliony let jemně snášejí k povrchu a pokrývají ho hustou organickou vrstvou kalu.
Něco podobného jako Titanovský dehet či ropa, - nevěděli jsme co to je.
Ale to je, co jsme předpokládali.
A tyto molekuly, zvláště metan a etan, mohou být při teplotách na Titanově povrchu, kapalinami.
A tak to vypadá, že metan je pro Titan to, co je voda pro Zemi.
Kondenzuje v atmosféře, a tak rozpoznání této okolnosti dalo vzniknout celému množství bizarních možností.
Můžete mít metanové mraky, OK a nad těmito mraky, máte stovky kilometrů mlhy která zabraňuje slunečnímu světli dosáhnout povrchu.
Teplota na povrchu je okolo 210 stupňů Celsia pod nulou.
Ale navzdory této zimě, můžeme mluvit o dešti, který dopadá na povrch Titanu.
A dělá tam to samé, co dělá déšť na zemi, vykrajuje koryta, tvoří řeky a mlhy. Může vytvořit i kaňony, slévat se do velkých pánví a kráterů.
Může smývat kal z vysokých vrcholků a kopců dolů do nížin.
Zastavme se na chvíli a zamysleme se.
Zkusme si představit, jak může povrch Titanu vypadat.
Je temno - polední jas je na Titanu tak temný jako soumrak na Zemi.
Je zima, a děsivá mlha.
Možná prší a vy stojíte na břehu Michiganského jezera plného rozpouštědla.
Taký obrázek o povrchu Titanu jsme měli předtím, než jsem se tam dostali s Cassini. a mohu vám říci, že to, co jsme na Titanu našli, byť to nesouhlasí v detailech, je stejně fascinující jako naše představy.
A pro nás to bylo - tedy pro lidi od Cassini jako kdyby se dobrodružství Julese Verna stala skutečností.
Jak jsem již řekla, má hustou a vysokou atmosféru.
Zde je fotografie Titanu se Slunce zezadu a překrásným pozadím prstenců.
A zde je další měsíc.
Ani vlastně nevím, který to je.
Atmosféra je velmi vysoká.
Na Cassini máme přístroje, kterými můžeme vidět dolů na povrch přes atmosféru a můj camerový systém je jedním z nich.
Pořídili jsme fotografie jako je tato.
A co můžete vidět jsou jasné a temné oblasti - což je nejdál, kam jsme se dostali.
Bylo to tak záhadné, že jsme neuměli určit, co vlastně na Titanu vidíme.
Když se podívate na tuto oblast podrobněji, začnete vidět věci jako kroutícíse kanály, nevěděli jsme co.
Vídíte nějaké kulaté věci.
Toto je, jak jsme pozděli poznali kráter. Ale na povrchu Titanu je pouze málo kráterů, což znamená, že to je mladý povrch.
A zde je jev, který vypadá tektonicky.
Vypadá to, že jsou oddtaženy od sebe.
Kdykoli vidíte na planetě cokoliv lineárního, znamená to, že tam je zlom.
A tak to znamená, že byl tektonicky ovlivněn.
Ale nemohli jsme naše fotografie interpretovat. až po šesti měsících, co jsme se dostali na oběžnou dráhu se událo něco, co mnozí považovali za zářný jev zkoumání Titanu sondou Cassini.
A to bylo vypuštění Huygensovy sondy. Huygensovu sonda, vyrobenou v Evropě, Cassini nesla sedm let napříč sluneční soustavou.
Vypustili jsme ji do Titanovy atmosféry. Trvalo jí dvě a půl hodiny než se snesla na povrch, na který přistála.
Chci zdůraznit, jak významná událost to je.
Máme zde lidmi vyrobený přístroj který poprvé v lidské historii přistál ve vnější části sluneční soustavy.
Mám za to, že to je tak významná událost, že jsme ji měli oslavit slavnostními průvody ve všech městech USA i Evropy. Bohužel se to nestalo.
(Smích)
Je to významná událost i z jiného důvodu.
Toto je mezinárodní mise a tato událost byla oslavována v Evropě, v Německu, a oslavné řeči byly proneseny s anglickým americkým, německým, francouzským, italským a holandským přízvukem.
Byla to dojemná ukázka toho, co slova "Spojené národy" znamenají: opravdové spojení národů v kolosálním úsilí dosáhnout dobro.
V toto případě se jednalo o masivní projekt prozkoumat planetu a pochopit planetární systém který po celou dobu lidské historie byl nedostupný. Nyní se ho lidé dotkli.
A tak to bylo - víte, dostávám husí kůži jen když o tom mluvím, byl to nesmírně emocionální okamžik, okamžik, který osobně nikdy nezapomenu a vy byste na něj neměli zapomenout také (Potlesk)
Ale zpátky, sonda po cestě atmosférou sbírala data, snímala panoramatické fotografie.
A nemohu vyjádřit, jaké to bylo vidět první fotografie Titanova povrchu pořízěné ze sondy.
A toto je, co jsme viděli.
Bylo to šokující, protože to bylo všechno, co jsme chtěli aby nám ukázaly fotografie z oběžné dráhy.
Jednalo se o jednoznačné struktury, geologické struktury.
Byla to dendritický odtoková struktura, která může být vytvořena pouze tokem tekutin.
A tyto kanály můžete sledovat Vidíte, jak se spojují.
Zde se spojují to tohoto kanálu, který se vlévá to této oblasti.
Díváte se na pobřeží.
Bylo to pobřeží tekutiny?
Nevěděli jsme.
Ale je to něco jako pobřeží.
Tato fotografie je pořízena ze 16 kilometrů.
Toto je fotografie pořízená z 8 kilometrů, vidíte?
Zase to pobřeží. takže 16 km, 8 km, to jsou zhruba výšky letu letadel.
Pokud byste letěli napříč USA, letěli byste v těchto výškách.
Takže toto jsou fotografie, který byste mohli pořídit z oken Titanian Airlines, Až poletíte nad povrchem Titanu.
(Smích)
A potom se sonda konečně zastavila na povrchu, a já vám nyní ukáži, dámy a pánové, první fotografii pořízenou z povrchu měsíce ve vnější sluneční soustavě.
A zde vidíte horizont.
Toto jsou pravděpodobně ledové oblázky.
(Potlesk)
A zřejmě přistála v některé z těch temných oblastí a nepotopila se.
Takže nepřistála do tekutiny.
Kam sonda přistála byla v podstatě obdoba Titanské blátivé plošiny.
Byl to nepevný povrch prosáklý kapalným metanem. a pravděpodobně se jedná o materiál, který byl smyt z kopců na Titanu těmi kanály, které jsme viděli, a usadil se během milionů let jako náplň prohlubní v nížinách.
Takže Huygensova sonda přistála do takové prohlubně.
Ovšem na našich fotografiích nebyla ani stopa ani na fotografiích pořízených sondou Huygens, po větších otevřených rezervoárech kapaliny.
Kde jsou?
A bylo to ještě záhadnější, když jsme našli duny.
Dobrá, tak toto je film z rovníkové oblasti Titanu, kde jsou vidět tyto duny.
Tyto duny jsou 100m vysoké, navzájem vzdáleny několik kilometrů a táhnout po mnoho a mnoho kilometrů.
Máme zde stovky, snad 1500 až 2000 km dun.
To je Saharská poušť Titanu.
Je to zřejmě místo, které je velmi suché, neboť jinak by se nevytvořily duny.
Takže znovu, byly jsme zmateni, že tam nejdou žádné plochy kapalin dokud jsme neuviděli jezera v polárních oblastech.
A zde je jezerní scenárie z jižního pólu Titanu.
Je to přibližně velikosti Ontarijského jezera.
A potom, před pouhým týdnem a půl jsme přelétli nad severním pólem a znovu uviděli uviděli jsme jezero velikosti Kaspického moře.
Takže se zdá, že tyto kapaliny, z důvodů, kterým nerozumíme, nebo minimálně během této sezóny, jsou na pólech Titanu.
A myslím, že se mnou budete souhlasit, že jsme objevili Titan jako pozoruhodné, mystické místo.
Je exotický, ale podivně podobný Zemi. Má geologické formace jako Země. A úžasnou geologickou rozmanitost.
Podívejme se tedy nyní na Enceladus.
Enceladus je malý měsíc, jeho velikost je asi desetina Titanových rozměrů, a zde ho můžete vidět vedle Anglie.
To je jen abyste viděli jeho velikost, to není myšleno jako hrozba.
(Smích)
Enceladus je velmi bílý, velmi jasný. Jeho povrch je zřetelně rozryt zlomy. jedná se geologicky velmi aktivní těleso.
Ale fontána poznatků o Enceladu byla nalezena na jeho jižním pólu - a zde se na jeho jižní pól díváme - kde jsme nalezli systém zlomů.
A tyto zlomy mají odlišnou barvu, protože mají odlišnou kompozici.
Jsou pokryty.
Jsou pokryty organickým materiálem.
Navíc tato celá oblast, oblast jižního pólu, má zvýšenou teplotu.
Je to nejteplejší místo na planetě.
To je asi tak bizardní, jak zjistit, že na Anktartidě je tepleji než v tropech.
A když jsme potom pořídili další fotografie, objevili jsme že z těchto zlomů vylétají proudy jemných ledových krystalků vylétávajících stovky kilometrů do kosmu.
Když obarvíme fotografii tak, že zdůrazníme jemné světělné hodnoty vidíme tyto proudy jako ocas, který, jak potvrzují jiné fotografie, se táhne tisíce kilometrů do kosmu nad Enceladus.
Spolu s týmem jsem tyto a podobné fotografie zkoumala a přemýšlela o nich a ostatních výsledcích výzkumu z Cassini.
Nakonec jsme došli k závěru, že tyto proudy mohou vystupovat z kapes kapalné vody pod povrchem Encelada.
Takže zde můžeme mít kapalnou vodu, organický materiál a přebytek tepla.
Jinými slovy, možná jsme narazili na svatý grál moderního planetárního výzkumu.
Jinámi slovy, prostředí, které je potenciálně vhodné pro živé organismy.
A myslím, že vám nemusím říkat, že by objev života kdekoliv v naší sluneční soustavě ať už je to na Enceladu či kdekoli jinde, měl nedozírné kulturní a vědecké důsledky.
Kdybychom totiž mohli ukázat, že se Geneze odehrála nikoli jednou, ale dvakrát, nezávisle na sobě, v naší sluneční soustavě, potom to znamená, inferencí, že se odehrála nespočetněkrát napříč vesmírem v jeho 13,7 miliardách historie.
Nyní je Země jedinou planetou, o které víme, že kypí životem.
Je jedinečná a nenahraditelná.
Je to pro nás stále jediný domov, který známe.
A pokud někdo z vás byl vnímající během šedesátých let, a my bychom vám odpustili, pokud ne, pamatujete si tuto velmi slavnou fotografii pořízenou astronauty z Apollo VIII roku 1968.
Bylo to poprvé, co byla Zěmě zobrazena z kosmu a mělo to nesmírný význam pro naše pojetí našeho místa ve vesmíru, pro náš smysl odpovědnosti za ochranu naší planety.
My z Cassini, jsme pořídili stejnou fotografii, obraz, který lidské oko dříve nevidělo.
Je to totální zatmění slunce z místa za Saturnem.
Je to nemožně krásná fotografie Vidíte hlavní prstence na pozadí slunečního svitu, vidíte odražené sluneční paprsky a vidíte také tento prstenec, který je ve skutečnosti vytvořen výdechy Encelada.
A jak kdyby to nebylo dostatečně krásné, můžeme v této fotografii vidět, obraz naší vlastní planety, v kolébce Saturnových prstenců.
A to je něco hluboce dojemného. Vidět se z takové dálky,
A zachytit obraz malé modré planety s oceány. z pohledu jiných světů. a toto, a pohled který tím získáváme sami na sebe, může nakonec být tou největší odměnou, kterou můžeme získat z této cesty objevů, která začala před půl stoletím.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Najděte třetí mocninu čísla 5.
Dovolte mi to přepsat.
Máme 5 na třetí.
Nyní je důležité mít na paměti, že to není totéž jako 5 krát 3.
Míní se tím třikrát mezi sebou vynásobené číslo 5, neboli 5 krát 5 krát 5.
5 krát 3... pro zopakování si uvědomíme rozdíl... 5 krát 3... dovolte mi to napsat zde.
5 krát 3 je totéž jako 5 plus 5 plus 5.
Takže když vynásobíte třemi, budete přičítat totéž číslo třikrát.
Když počítáte třetí mocninu, tak totéž číslo vynásobíte mezi sebou třikrát.
Takže 5 krát 3, jak jsme viděli před chvílí, je 15.
Ale 5 na třetí, je třikrát mezi sebou vynásobené číslo 5, To se tedy rovná... 5 krát 5 je 25 a 25 krát 5 je 125, 5 na třetí se rovná 125.
A jsme hotovi.
Dobré ráno.
Rád bych dnes mluvil o několika věcech.
Zaprvé o vodě.
Určitě jste rádi za vodu, která je vám k dispozici během této konference.
Určitě jste si jisti, že je z bezpečného zdroje.
Ale co kdyby nebyla?
Co kdyby byla odsud?
V tom případě by teď polovina z vás podle statistik trpěla průjmem.
V minulosti jsem hodně mluvil o statistikách a o bezpečné pitné vodě pro všechny.
Ale na lidi to nějak nepůsobí.
A už asi vím proč.
Protože podle dnešního uvažování je ten problém tak velký, že nad ním nejsme schopni ani přemýšlet.
Takže radši vypneme. My, vlády, i pomocné organizace.
Dnes vám chci ukázat, že díky novému způsobu myšlení byl tento problém vyřešen.
Mimochodem, zatímco mluvím, dalších 13 000 lidí po celém světě teď trpí průjmem.
Čtyři děti zemřely.
Vynalezl jsem láhev Lifesaver, protože jsem se naštval.
Jako většina z vás jsem den po Vánocích 2004 sledoval hrozné zprávy o tom, jak se tsunami rozlévá po Asii. Z domova v televizi.
V následujících dnech a týdnech lidé utíkali do hor, byli nuceni pít znečištěnou vodu, nebo rovnou zemřít.
To jsem jen tak nezapomněl.
O pár měsíců později udeřil hurikán Katrina na Ameriku
Říkal jsem si "Je to rozvinutá země, uvidíme, co dokážou."
První den: nic.
Druhý den: nic.
Víte, že to trvalo pět dní dopravit vodu evakuovaným do stadionu Superdome?
Lidé se navzájem stříleli v ulicích kvůli televizorům a vodě.
Tehdy jsem se rozhodl, že musím něco udělat.
Strávil jsem několik týdnů a měsíců ve své garáži. A taky v kuchyni, k velké nelibosti mé ženy.
Po několika neúspěšných pokusech jsem se dopracoval k tomuhle, k lahvi Lifesaver.
Teď jak to funguje.
Před Lifesaverem, nejlepší filtry zvládly filtrovat částice do 200 nanometrů.
Nejmenší bakterie mají asi 200 nanometrů.
Takže bakterie velká 200nm projde 200nm velkou dírou.
A nejmenší virus má asi 25 nanometrů.
Ten určitě projde tou 200nm dírou.
Póry Lifesaveru mají 15 nanometrů.
Takže nic neprojde skrz.
Dobře, teď je na řadě malá demonstrace.
Chcete ji vidět?
Pěkně dlouho jsem to připravoval, takže doufám že ano.
Jsme v krásném městě Oxfordu.
Aha, někdo mi to tu zavřel..
Jsme v Oxfordu, takže jsem si přinesl nějakou vodu z řeky Cherwell a z Temže které tu protékají.
Máme ji tady.
Ale řekl bych, že v záplavové zóně v Bangladéši by ta voda nevypadala takhle.
Takže jsem si sehnal ještě něco navíc.
Tohle je z našeho jezírka.
Čichněte si, pane kameramane.
Výborně.
Takže tam tohle nalejeme.
(Publikum:
Fuj!)
Ok.
Máme tu také nějaké splašky z čističky.
Tak je tam taky dám. .
Šup tam s tím. .
A nějaké další kousky, taky je tam hodím.
A nakonec dárek od králíka mého kamaráda.
Tak je tam taky dáme. .
Výborně.
Tak.
Láhev Lifesaver funguje velmi jednoduše.
Naberete vodu.
Vezmu si na to džbán, abyste to dobře viděli.
Ať jsou tam i ty bobky..
Tohle není dost špinavé.
Chcete se napít? .
Tak teď vezmu tu hrozně špinavou vodu a naleju ji sem.
Taky bych řekl.
Co teď?
Zavíčkovat.
A párkrát zapumpovat.
Jasné?
To stačí.
A teď jakmile vytáhnu špunt, vyteče sterilní pitná voda.
Tak honem.
Připraveni?
Vidíte.
Pozor na tu elektriku tady.
Je to bezpečná a sterilní pitná voda.
(Potlesk)
Na zdraví. .
Tady máš Chrisi. .
Jak to chutná?
Chris Anderson:
Výtečně.
Michael Pritchard:
Výborně.
Uvidíme, jak bude Chris vypadat během zbytku programu. .
Láhev Lifesaver je používána tisíci lidí po celém světě.
Vystačí na šest tisíc litrů.
A když ji není možné dál používat, systém se sám zamkne, aby neohrozil uživatele.
Vyndáte náplň.
Vložíte novou.
A máte ji připravenou na dalších 6000 litrů.
Podívejme se na využití.
Co děláme běžně v případě krize?
Dovážíme vodu.
Po pár týdnech zařídíme tábory a lidé musí přijít do tábora, aby dostali pitnou vodu.
Co se stane, když se 20,000 lidí nahromadí v jednom táboře?
Šíří se nemoci.
Je třeba další pomoc.
Problém se neustále zvětšuje.
Ale když budeme přemýšlet jinak a budeme dovážet tohle, lidé si pomůžou sami.
Vytvoří si vlastní sterilní pitnou vodu a mohou začít opravovat své domy a své životy.
A nemusí se ani stát živelná katastrofa, aby to takhle fungovalo.
Starým myšlením: národní infrastruktura a potrubí, to je strašně drahé.
Kdybyste to chtěli spočítat na kalkulačce, nevejde se to tam.
Tady je to mé "přemýšlet jinak".
Místo přepravy vody pomocí lidské technologie použijme matku přírodu. Má skvělý systém.
Vezme vodu odsud, zadarmo ji odsolí, přesune támhle a chrstne na hory, do řek a potoků.
A kde žijí lidé?
Blízko vody.
My tu vodu musíme jen sterilizovat. Jak?
Třeba právě lahví Lifesaver.
Nebo tímhle.
Stejná technologie v kanystru.
Ten vystačí na dvacet pět tisíc litrů vody. Dost pro čtyřčlennou rodinu na tři roky.
A kolik to stojí?
Asi půl centu na den.
Děkuji.
(Potlesk)
Pokud začneme přemýšlet jinak a zpracovávat vodu až na místě použití, matky a děti už nebudou muset čtyři hodiny denně jít pro vodu.
Mohou ji nabírat z bližšího zdroje.
S pouhými osmi miliardami dolarů můžeme dosáhnout cíle tisíciletí a snížit počet lidí bez přístupu k pitné vodě na polovinu.
Jen pro vaši představu, britská vláda investuje na zahraniční pomoc asi 12 miliard ročně.
Ale proč jen na polovinu?
Za 20 miliard dolarů může mít přístup k pitné vodě každý.
Takže tři a půl miliardy lidí, které každý rok trpí bez vody, a dva miliony dětí, které umírají, budou žít.
Děkuji vám.
(Potlesk)
(hudba)
Díváme se na malbu německého umělce Gerharda Richtera nazvanou "Betty".
Tohle že je malba?
Skutečně, není to fotografie.
Tohle že vytvořila lidská bytost?
To si pište, stále žijící současný umělec.
Je to zajímavé.
Mluvili jsme o tom, jak se v polovině 19. století objevil fotoaparát a umělci se začali zabývat tím, kdo vlastně jsou a jaká je jejich role, a teď se objeví tenhle člověk a vytvoří kompletně fotorealistické dílo.
Ano, zabývali jsme se všemi těmi úvahami o tom, co je "legitimní" umění, o zániku malířství a o tom, že umění překročilo potřebu být reprezentativním, a pak je tu Richter.
Dobrá, ve skutečnosti začínal jako popový umělec a tvořil celé série abstraktních děl, ale také tato neskutečně realistická díla.
Pokusím se to zhodnotit jako kunsthistorik, nebo možná jako kritik umění, protože tohle je poměrně současné.
Jsem ohromen tou technikou, která byla potřeba k vytvoření něčeho tak reálného, ale po tom všem, o čem jsme mluvili, je to jenom zajímavý obraz, nevypadá to na stěžejní dílo historie umění, ale to je už na každém zvlášť.
Mám opravdu velký respekt ke všemu, co Richter vytvořil, ale stejně, na žádný obraz nemůžete nahlížet bez kontextu.
Možná ale přeci jen začneme rozborem toho obrazu. Je to neuvěřitelně realisticky zpracováno, bylo to přeneseno z fotografie, ale Betty se dívá někam pryč, takže ji nevidíme.
Chceme ji vidět a on nám slibuje, že ji uvidíme přesně v tomto hyperrealistickém zobrazení, a přesto je tam určité odmítnutí.
Ona nám svou tvář prostě neukáže.
Nicméně, proč to prostě nemohla být fotografie?
Myslím, že právě to je na tom zajímavé.
Malířství je ve dvacátém a částečně i v jednadvacátém století o vývoji uměleckých stylů.
Jen velmi málo umělců, například Picasso, tvořilo v několika stylech najednou, ale Richter to bere přímo jako výzvu a tvoří v jakési čiré abstrakci a hyperrealističnosti zároveň.
Stejně jako jiné druhy historických stylů, ve smyslu srovnávání, boří ten pohled na věc, že se vše vyvíjí z něčeho jiného, že vše reaguje na něco jiného.
Tento styl, říká Richter, je ve skutečnosti způsob, jakým fungoval trh ke konci 20. století.
Je to téměř stejné jako v umění.
Všechno, o čem jsme mluvili, vypovídá o tom, jak malíři posunuli myšlení vpřed, nebo alespoň myšlení změnili, a to je na tom to zajímavé. A Gerhard Richter říká:
"Přeruším ten řetězec malířů, kteří jsou neustále jen poplatní stylům své doby.
Žijeme v současnosti, v jakési post-historické současnosti, ve které máme přístup ke všem těm různým historiím, a k čemu nám vlastně je mít přístup k nim všem najednou?"
Minimálně co se týče malby na plátno, bylo už vyzkoušeno všechno.
A on říká dvě věci:
Proč předstírat, že děláte něco nového? Ale zároveň, že je to trochu smutné.
No, já myslím, že má pravdu.
Není v té síle, kterou disponujeme, také určitá ztráta?
Myslím, že začínám chápat, co jste všichni říkali.
Je to o kontextu, protože bez něj se to omezí jen na: "Páni! To je opravdu malba?
Úžasné."
Gerhard Richter vyrostl kousek od Drážďan a v dětství zažil spojenecké bombardování Drážďan během druhé světové války. Jak asi víte, bylo město téměř kompletně zničeno.
On ale vyrůstal ne v nacistickém Německu, ale v NDR, v kultuře odvracející se od vizuální ideologie, která příliš připomínala nacistický heroický klasicismus, k sovětskému realismu.
Chodil do umělecké školy a byl zde ovlivňován, říkali mu, že jako umělec je odpovědný za to, aby stát proslavil v oblasti realistického zobrazování.
Přestěhoval se na západ těsně předtím, než dokončili Berlínskou zeď, a tam se ocitl ve velmi odlišné vizuální kultuře, jež zase byla jen o reklamě.
A on to pociťoval jen jako další způsob ovlivňování, tu reklamní vizuální kulturu, jaká nyní převládala v kapitalistické kultuře.
Takže se odvrátil od nacistické vizuální ideologie k sovětské vizuální ideologii, pak ke kapitalistické vizuální ideologii a po té je odmítl všechny.
Chtěl je překonat.
Jak jsou v našem světě styly spojovány s různými ideologiemi, s různými zájmy, a je důležité se od toho nějak distancovat, ve smyslu zbavit styly jejich vztahu s ideologiemi?
Hm, o tom budu muset trochu popřemýšlet.
Já myslím, že Richter uspěl, dal vám příležitost opravdu o tom přemýšlet a uvažovat, nakolik jsme my sami produkty naší historické ideologie.
Fascinující.
(hudba)
(hudba) Jsme v galerii Uffizi ve Florencii a díváme se na malbu Ambrogia Lorenzettiho
Uvedení Krista do chrámu.
Ambrogio Lorenzetti byl jedním ze dvou bratrů, tím druhým byl Pietro Lorenzetti.
Oba byli žáky významného raného sienského mistra Duccia.
A toto je jedna z Lorenzettiho nejvýznamnějších maleb.
Vypráví příběh ze začátku Nového zákona, vypráví o Kristovi, jak byl přiveden do chrámu, aby byl obřezán.
Tohle je chvíle, kdy Simeon uvádí Krista do chrámu a Anna, vizionářka, rozpoznává Krista jako spasitele a ukazuje na něj.
Co shledávám jako zajímavé, je fakt, že zatímco Kristus je často zobrazován jako vševědoucí, dokonce už jako dítě, zde ale vypadá jako skutečné dítě.
To ano, dokonce si dává prsty do pusy.
Je těžké nepovšimnout si nádherného důrazu na architeklturu. Ambrogio ji často zdůrazňuje.
Tento panel byl původně určen pro dóm v Sieně, kde by tak sám byl v nádherném gotickém prostředí.
Všimněte si, když se podíváte směrem k apsidě hlavní lodi chrámu, toho úžasného důrazu na sloupy v korintském stylu.
Na stropě je spousta maleb, např.
Kristus v mandorle s anděly, žebrové klenby s namalovanými zlatými hvězdami na modrém pozadí. Přesně to, co čekáte v kostele ze 14. století.
Je tu i prostorová iluze.
Když se podíváme na podlahu, vidíme tam úhlopříčné čáry, zdá se, že ustupují do prostoru, ačkoliv se nejedná o správné užití lineární perspektivy.
Není, ale je to pokus o vytvoření dojmu ustupování.
Podívejte se na ta velká písmena a na to, jak umožňují, aby se naše oči posunuly pomalu, ale úmyslně do prostoru, jeden prostor se přemění v další, působí to tajemně a dramaticky.
Je zajímavé, že vidíme úžasné, nadčasové zobrazení Krista, této starověké postavy, v moderním gotickém prostředí. Nádherně to osvětluje minulost a přítomnost
To umožnilo člověku ze Sieny na počátku 14. století vcítit se do celého příběhu.
Přesně tak, dodává to oné starověké události na naléhavosti.
(hudba)
Ahoj mé jméno je Jeff zákon a já jsem z Haas Automation
Já budu mluvit dnes o náš nový Program pro optimalizaci funkce
Častokrát jsem napsat CNC program u svého stolu a já ji sem na stroji ladění programu, zatímco jsem nastavit první část
Je to docela běžné, že jsem najít něco, co chci změnit
Možná mé rychlosti a posuvy byly nastaveny pro vysokorychlostní ocelový vrták Ale já mám v počítači karbidový vrták
Možná jsem zapomněl zapnout chlazení před konkrétní nástroj
S novými funkcemi optimalizace programu
Tyto změny jsou zachyceny za běhu a můžete se vrátit na konci a začlenit je do programu CNC
Za prvé musím se ujistěte se, že je aktivní program okno v zaměření
Já to stisknutím klávesy displej Program [PRGRM CONVRS]
Můžete jezdit a pak spustit program a veškeré změny do lokální
P-Cool trysky pozice, tak dále a tak dále, tyto změny jsou zachyceny
Pokud chci napsat komentář pro sebe, jsem prostě krmit držte stroj
Typ Poznámka, stiskněte [psát / ENTER] klíč a zahájení cyklu pokračovat řezání, a že změna je zachycena i
Teď, když jsem spustit první část a přepsat změny provedené
Můžete začlenit tyto změny zpět do CNC programu pomocí okna optimalizace
Chcete-li dostat do Okna optimalizace, stisknutí klávesy [F4]
Nyní v levém podokně, vidím CNC program
A v pravém podokně vidím změny v odpovídajících řádcích
Chcete-li podniknout kroky, pomocí kláves se šipkami procházejte a tyto změny postupně v čase
Když budu mít změny zvýrazněny, já být naléhavý [psát / ENTER] klíč vzít nějakou akci a to přinese dialogové okno
V tomto případě chci změnit předchozí rychlosti posuvu
Takže stiskem [psát / ENTER] a akceptovat, že stisknutím klávesy [ALTER]
Teď vidím, že nové rychlosti posuvu v programu s levou staré rychlost posuvu jako komentář
Zde je další změna
Chtěl jsem se zapnout chlazení, už jsem to zapomněl
Já chci stisknout [psát / ENTER] jednat
A vložení příkazu chladicí kapaliny
Takže stiskem [psát / ENTER] znovu
A zde je příkaz chladicí médium vložené do programu
Můj další změnu
Rozhodl jsem se, že jsem nechtěl zastavit vřeteno, tak jsem si napsal poznámku
Můžete stisknout klávesu [psát / ENTER] a bude to vložit jako komentář
Můžu se vrátit později, která vyzve abych příkazu M5
A moje poslední změnu, chtěl jsem změnit pozici trysek P-Cool
Já chci stisknout [psát / ENTER]
Ovládací prvek bude se mě zeptat, jestli chci změnit pozici P-Cool
Já chci stisknout [psát / ENTER] přijmout
Potvrdí stiskem [ALTER]
A znovu stiskněte klávesu [ALTER]
A teď jsem udělal, byly začleněny změny
A to je program pro optimalizaci v kostce
Děkujeme za sledování xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
(hudba)
Od dob antického Říma až po součastnost, od dob římských císařů až po Napoleona existoval jen jeden panovník, který ovládal většinu západní Evropy.
Řeč je o Karlu Velikém zvaném také Charlemagne či Carolus Magnus.
Karel Veliký je opravdovou legendou. Historikové skutečné tápají, protože máme k dispozici jen střípky informací. Bylo to tak dávno.
Bavíme se o konci 8. a začátku 9. století, o skutečně dávných dobách.
Na Štědrý den přesně roku 800 korunoval papež v Římě Karla Velikého císařem.
A to mělo opravdu veliký význam.
Římští císaři antického světa vládli z Říma, dokud Konstantin nepřesunul císařství do Konstantinopole, dnešního Instambulu.
Centrum moci se tak posunulo na východ a nyní v roce 800, 500 let po Konstantinově vládě, tu máme císaře na západě.
Ale na východě je ještě stále císař s tradiční autoritou. Lidé stále vzhlížejí k východnímu císaři v Byzantské říši.
Zamysleme se nad tím, co se událo v západní Evropě, že se Karel Veliký mohl stát novým císařem.
Především si musíme uvědomit, že se Západořímská říše prakticky rozpadla.
Zejména na začátku 5. století můžeme pozorovat počátky rozpadu institucí Římského impéria.
Myšlenka impéria stále přetrvává, je čím dál tím těžší je spravovat.
Abychom pochopili, co se stalo v západní části Římského impéria, musíme si uvědomit, jaký tlak měly opakované nájezdy národů, jež Římané považovali za pohany.
Tyto národy byli přistěhovalci na římském území a možná je znáte pod jmény jako Ostrogóti, Vizigóti a Hunové. Dalším z těchto národů byli také Frankové.
Jejich jméno však neznamená, že přišli z Francie. Jde o národ, který se usídlil na území dnešního Německa a Francie.
Karel Veliký byl Frank a vrátíme-li se o několik století zpět do minulosti, narazíme na počátky franského království.
Mezi Franky také patřili Lombarďané další germánský národ, Římany považovaný za barbary, který dobyl severní část Itálie
Často ohrožovali samotné srdce Římského impéria, Řím, Vatikánský stát.
Dnes Vatikánským státem myslíme území spravovaná papežem
Dnes papeže považujeme za duchovního vůdce, ale v 9. století a dalších stoletích byl také politickým vůdcem.
Zajímavé je, že papež, úřad papeže se tradičně obracel k Byzantskému vládci, aby ho ochránil před národy jako byli Lombarďané.
Ale v dobách, kdy Lombarďané ohrožovali Řím, nebyla Byzantská říše natolik silná, aby ochránila Řím.
Proto se papež obrátil na sever na království Franků.
Karel Veliký v počátcích své vlády byl povolán papežem, v té době papežem Hadrianem, aby chránil jeho samotného ale také jeho území.
Karel Veliký byl úspěšný a v podstatě se stal vládcem Lombarďaňů.
Tato závislost mezi papežským úřadem a franským králem byla zahájena otcem Karla Velikého, Pipinem III. Krátkým, který získal od papeže oprávnění vládnout.
Je to velmi zajímavý vzájemný vztah mezi římským papežem a franským panovníkem, Karlem Velikým a jeho otcem.
Tímto papež získává vojenskou ochranu a zároveň nabízí oprávnění vládnout.
Nakonec se ale stane, že v západní Evropě budeme mít dvě silné osobnosti a mezi těmito dvěma úřady nastane soupeření, ze kterého později vzejde vládce Svaté říše římské a papež v podstatě i pro následující století.
Zpátky ale k příběhu.
Jen pro rekapitulaci. Byzantskou říši máme na východě. Z Říma papež vládne papežským státům ve střední Itálii.
Karel Veliký je franským králem a vládne rozsáhlému území, které pokrývá oblast dnešní Francie, Německa a Severní Itálie.
Jenže tito aktéři na východě, v severní Africe, na jihu, a dokonce i většina Španělska jsou obklopeni islámem, který rychle postupuje.
Abychom pochopili, proč je tento barbar, franský král
Karel Veliký korunován v roce 800 jako císař, musíme se vrátit o rok zpět, do roku 799.
V roce 799 byl římským papežem Lev III. Nebyl mimořádně vlivným papežem.
Částečným problémem bylo, že nepocházel z tradiční vlivné aristokratické rodiny v Římě
Dva muži, církevní funkcionáři nařkli papeže Lva III. z velmi závažných obviněních.
Zaútočili na něho ze zálohy a vlastně měli v úmyslu mu ublížit. Hodlali mu vypíchnout oči a uříznout jazyk.
Dle některých záznamů, tak ve skutečnosti učinili a nějakou záhadou při tom nepřišli o své funkce.
Otázkou bylo, jak bude řešeno tak závažné obvinění papeže. Jedinou možností bylo jít za Karlem Velikým.
Dobře.
Pamatujme, že Karel Veliký měl hlavní moc v regionu.
Vypudil Lombarďany a měl kontrolu nad severní Itálií.
Aby mohli dosadit dalšího papeže na trůn svatého Petra, potřebovali souhlas Karla Velikého.
Nejsme si zcela jisti, jak se to stalo, ale zdá se pravděpodobné, že některý z pověřenců Karla Velikého zařídil, aby papež byl propuštěn a měl audienci s Karlem Velikým na severu.
Karel Veliký byl výborným politikem a posílal každého zpět do Říma na slyšení.
Papež Lev III. přísahal na svoji nevinu. Lidé, kteří ho obvinili, byli vyhnáni ze země. Lev III. se legálně ujal trůnu svatého Petra jako papež.
Když Karel Veliký vstoupil do baziliky Sv.
Petra na Štědrý den v roce 800 a papež Lev III. mu dal na hlavu císařskou korunu, bylo jasné, že to byl vzájemně výhodný obchod.
Franský král se stal císařem a samozřejmě Lev upevnil pouto se svým ochráncem.
Zcela zjevně oba muži potřebovali jeden druhého.
V podstatě Lev III., když byl poprvé ustanoven jako papež, zaslal Karlovi Velikému klíče od relikvií Sv.
Petra a vlajku města Říma.
Celá Evropa byla znovu přestavěna.
Nyní hlavním městem Říše nebylo středomořské město, nyní to bylo na severu, město Cáchy.
Dochází zde k přesunu moci z východního Středomoří na sever Evropy. A již jsou zde patrné známky moderní Evropy, tak jak ji známe dnes.
Karel Veliký nebyl jen úžasný bojovník a politik, ale byl i velmi zapáleným reformátorem a započal něco, co historikové označují jako karolínskou renesanci.
Slovo karolínská zde odkazuje na vládu Karla Velikého a jeho následníků.
Nejedná se o renesanci na úrovni renesance, která teprve nastane ve 14. století v Itálii a severní Evropě, ale jde o malý rozkvět, obnovu, pohled zpět k tradicím starověkého Říma, hlavně k časům císaře Konstantina, prvního římského císaře.
Západ nyní měl křesťanského vládce, který na západě utvářel křesťanskou mocnost.
Přibližně před rokem jsem se sám sebe zeptal na otázku:
"Když vím všechno to, co vím, proč nejsem vegetariánem?"
Koneckonců jsem jedním z těch zelených chlápků.
Vyrostl jsem s rodiči hipísáky v dřevěné chatce.
Založil jsem stránky s názvem Objímač stromů.
Záleží mi na těchto věcech.
Věděl jsem, že když budu jíst přibližně jeden hamburger denně, můžu zvýšit riziko své smrti o třetinu.
Kruté je, že jsem věděl, že 10 miliard zvířat, která každý rok chováme pro maso, je chována v takových podmínkách, které bychom pokrytecky vůbec nebrali v úvahu pro naše kočky, psy nebo jiné domácí mazlíčky.
Z hlediska životního prostředí maso, překvapivě, produkuje více zplodin než veškerá doprava dohromady, auta, vlaky, letadla, autobusy, lodě, všechno.
Produkce hovězího masa spotřebuje stokrát více vody než většina zeleniny.
Věděl jsem, že nejsem sám.
My jako společnost jíme dvakrát více masa než jsme jedli v 50. letech.
To znamená, že to, co kdysi bylo speciálním, okrajovým pamlskem, je nyní tím hlavním jídlem, stále více pravidelným.
Tedy, kterýkoli z těchto argumentů by měl být dostatečným pro to stát se vegetariánem.
A stejně jsem dělal to č, č, č, a bodal do starého dobrého stejku.
Tak proč jsem nic nedělal?
Uvědomil jsem si, že problém, před kterým stojím, má jen dvě řešení.
Jste buďto pojídač masa, nebo jste vegetarián.
Myslím, že jsem ještě nebyl zcela připravený.
Představte si váš poslední hamburger.
(smích)
Můj selský rozum, moje dobré úmysly bojovaly s mými chuťovými pohárky.
Zavázal jsem se, že s tím začnu později.
A nepříliš překvapivě "později" nikdy nepřišlo.
Zní vám to povědomě?
Zajímalo mě: existuje nějaká třetí možnost?
Přemýšlel jsem o tom. A přišel jsem na jedno.
Dělám to tak celý poslední rok a je to moc fajn.
Říkám tomu "vegetarián v pracovní dny."
Jméno mluví za vše.
Od pondělí do pátku nic, co mělo obličej.
O víkendu je to na vás.
Jednoduché.
Pokud to chcete posunout ještě o úroveň výše, zapamatujte si, hlavní viníci ve smyslu životního prostředí a zdraví jsou červené a zpracovávané maso.
Tyto můžete chtít nahradit za nějakou dobrou, udržitelně ulovenou rybu.
Je to strukturované, takže je to nakonec jednoduché na zapamatování.
Je v pořádku, když to čas od času porušíte.
Koneckonců, když zrušíte maso pět dní v týdnu, tak zrušíte 70 procent vašeho příjmu masa.
Program je zatím velmi dobrý, vegetariánem v pracovní dny.
Moje ekologická stopa je menší. Snižuji znečištění.
Cítím se lépe ohledně zvířat.
Dokonce šetřím peníze.
A to nejlepší, jsem zdravější, vím, že budu žít déle, a taky jsem shodil pár kilo.
Prosím vás tedy, zeptejte se sami sebe, už kvůli svému zdraví, své peněžence, životnímu prostředí, zvířatům, co vám brání zkusit se stát v pracovní dny vegetariánem?
Když se to tak vezme, kdybychom my všichni jedli polovinu masa, co jíme, je to, jako kdyby polovina z nás byli vegetariáni.
Děkuji.
(potlesk)
V posledním videu jsme se trochu dotkli konečného zboží a služeb a mluvili jsme o situaci, ve které při stanovené době, za níž počítáme HDP, což může být například jeden rok, kde začínáme se sklizní, přidáme práci a půdu a získáme bavlnu.
Tržní hodnota surové bavlny je 10 dolarů.
Z bavlny utkáme vlákno, které má tržní hodnotu 20 dolarů, a takhle postupujeme dále a dále až máme hotový výrobek džíny, které mají tržní hodnotu 50 dolarů.
V předchozím videu jsme viděli, že příspěvek k HDP bude vždy pouze tento finální produkt, bude to zkrátka jen 50 dolarů ceny džínů.
A my víme, že tato cena je založená na tržní hodnotě, kolik jsou lidé ochotní za ně zaplatit.
Nepočítáme všechny tyhle meziprodukty, ale možná si řeknete:
Co když se tohle všechno nestane během jednoho roku?
Co kdyby rok skončil už tady?
Přemýšlíme o HDP za rok, ale mohl by to klidně být HDP za čtvrtletí apod.
Co když sledované období skončí tady?
Tohle je období 1, říkejme mu období 1 a potom bude tohle období 2.
Období 1, dostaneme se do bodu, kde má tržní hodnota výrobku cenu 20 dolarů a období dvě, kde se dostaneme až k džínům.
Tady je období 2.
Tohle může být jeden rok a tohle rok následující.
Teď se budeme dívat v období 1 na tento výrobek, tento meziprodukt, který leží třeba v nějakém skladišti, je připravený k tomu, aby byl použit a dokončen, řekneme, že tohle je příspěvek k HDP.
Považujeme to za investici, která bude použita v budoucnosti k výrobě jiných věcí.
V období 1 bude příspěvek k HDP 20 dolarů a potom v období 2 už nebude příspěvek k HDP 50 dolarů.
Dostaneme se do bodu, kde mají džíny hodnotu 50 dolarů, ale abychom nepočítali stejných 20 dolarů dvakrát, v období 1 i v období 2, odečteme to, co byl náš počáteční bod nebo jednoduše odečteme příspěvek meziproduktu, který už byl započten v předchozím období.
Nebo můžete říci, že odečteme tržní hodnotu vstupu ze začátku období.
To je 50 dolarů mínus 20 dolarů.
A dostanete příspěvek k HDP tak, že vezmete tento dvacetidolarový meziprodukt a přeměníte ho na padesátidolarové konečné zboží.
Příspěvek k HDP v období 2 bude 30 dolarů.
Říkal jsem si, že udělám krátké video, abych objasnil některé myšlenky evoluce a možná uvedl na pravou míru pár nejasností, které mohly vzniknout během minulých nahrávek.
Když jdete do Národního muzea, vidíte tyto kresby, kde jsou nejdřív vyobrazeni primáti nižšího řádu a potom vyspělejší tvorové, kteří mají známky jistého vývoje, alespoň v tom, že chodí po dvou nohách, což je zakončeno kresbou Homo Sapiens - tedy nás. Tvoří to představu, že evoluce je proces, který přináší stále lepší výsledky.
Představu, že evoluce s sebou nese to, že jak plyne čas, je každý zástupce svého druhu lepší než jeho předchůdce.
Chci vám teď jasně říci, že tato představa o pokroku nedává v kontextu evoluce nebo přírodního výběru vůbec žádný smysl.
Záleží jen schopnosti organismů úspěšně žít v daném prostředí a co nejrychleji se množit, což nemusí mít vůbec nic společného s naší představou o tom, co nebo kdo je lepší.
Někteří lidé si možná říkají, jak asi bude vypadat další stádium lidského vývoje?
Sní o člověku s obrovským mozkem, o člověku, který může hýbat předměty silou myšlenky nebo který vidí skrz hmotu nebo něco podobného.
Představují si nějakou vychytávku, která udělá z lidí inteligentnější tvory.
Umíme spoustu věcí, které opice neumí.
Chtěli by, aby dalším stádiem v lidském vývoji byl něco jako superčlověk.
Ale i když sám samozřejmě netuším, jaké bude další stádium evoluce, pokud vůbec nějaké bude - ale pryč od této debaty, pak něco jako superčlověk vůbec nemusí vzniknout.
Když vezmeme současnou lidskou populaci, pak hodnocení jejího úspěchu z hlediska evoluce je velmi odlišné od hodnocení z hlediska společnosti.
Řekněme například, že máme dva lidi.
Dejme tomu, že tento muž zde má PhD., je lékař, vydělává spoustu peněz a z pohledu dnešní lidské společnosti je velmi úspěšný.
Ale právě proto, že má lékařský titul, má PhD. a studoval dlouho, rozhodl se, že nebude mít děti. Chce být zodpovědný, vidí, jaké problémy způsobuje přelidněnost a jaké environmentální dopady to má na tento svět.
Takže řekněme, že on a jeho žena, která má stejné tituly a má také spoustu peněz a vzdělání a oba strávili spoustu času na školách, se rozhodnou mít jen jedno dítě.
Nakresleme si ji, tohle je jeho žena, je podobná jako on, má podobné vzdělání a z našeho pohledu je velmi úspěšná. Je to velmi zodpovědný pár.
A teď si představme úplně jiného chlapíka, který, řekněme si to zcela upřímně, je zkrátka úplný křupan, ve všech ohledech je naprosto nezodpovědný.
Ale plodí jedno dítě za druhým.
Než mu je mu třicet let, má deset dětí, s různými ženami, některé děti možná musely být dány k adopci.
Co byste řekli o životě tohoto muže?
Nechci ho soudit, ale z pohledu dnešní společnosti bychom zřejmě řekli, že tento muž je méně úspěšný.
Ale z hlediska evoluce je tento muž mnohem úspěšnější.
Ve skutečnosti se geny tohoto muže šíří mnohem rychleji než geny těchto lidí.
Tedy pokud mluvíme o zdatnosti z hlediska evoluce, neměli bychom tento pohled zaměňovat za pohled, který vychází ze systému hodnot naší dnešní společnosti.
Tito lidé se zdáli být ve skvělé kondici, intelektuálně, a kdo ví, možná i fyzicky, ale málo se rozmnožovali.
Jejich geny se nešíří stejnou rychlostí jako geny těchto lidí.
Zapomněl jsem přesné číslo, ale kolem 80% Asiatů má geny jednoho muže nebo velmi malé skupinky mužů, myslím, že to byl opravdu jen jeden muž, z třináctého století.
Byl to pravděpodobně jeden z mongolských válečníků, ať už Čingischán nebo Kublaj-chán, zkrátka to dokazuje, že, a teď zde nechci vynášet žádné soudy, ale zřejmě to byli velmi agresivní lidé, kteří znásilňovali ženy a ničili celá společenství, přesto byli z evolučního hlediska velmi úspěšní.
Tím jsem vám chtěl vysvětlit, že znakem evoluce nemusí být pokrok.
Jestli se trend, který jsem popsal, děje, pak lidé jako tito budou mít v množině všech genů menší a menší podíl a tito lidé naopak stále větší.
Takže naše lidská populace se postupně může stát více agresivní nebo méně v uvozovkách zodpovědná.
Čili chci, aby bylo jasné, že evoluce nebo přirozený výběr není jen řada kroků, kdy se stáváme my nebo jakýkoliv organismus se stává schopnějším, inteligentnějším a rychlejším.
Záleží jen na prostředí, ve kterém žije, a okolnostech, které určily výběr.
Teď bych se chtěl ještě vrátit k videu o inteligentním designu, abych objasnil pár bodů.
Záměrem onoho videa nebylo udělat srovnání mezi inteligentním designem a evolucí.
Máme evoluci na jedné straně a inteligentní design na straně opačné.
Možná jsem se nevyjádřil úplně jasně v předchozím videu, ale tato diskuze je zcela umělá.
Základem moderní biologie je teorie evoluce.
Pokud chcete porozumět chřipce, lidskému genomu nebo dědičnosti, základním stavebním kamenem je evoluce.
A není to uzavřená věc.
Každý den, každý rok, objevujeme více a více o tom, jak funguje proces přirozeného výběru.
Ano, jsou tu ještě otevřené otázky.
Vědci si nejsou jistí, jakou rychlostí evoluce postupuje, jaké faktory ji mohou zrychlovat nebo zpomalovat, ale chci říci jasně, že toto je základní vysvětlení pro všechna naše pozorování.
Všechna naše pozorování v moderní vědě dokládají evoluci a přirozený výběr.
Je to skutečně základ moderní biologie.
To znamená, že pokud bychom chtěli popřít přirozený výběr a evoluci, znamenalo by to popřít celou moderní biologii, jak ji známe.
Inteligentní design je založený na víře a záměrem mého videa bylo možná trochu smířit strany sporu, které upřednostňují ideu evoluce, se stranou, která preferuje náboženskou víru, aniž bychom museli popřít základní kameny moderní biologie.
I pokud mluvím o designu, směřuji tím sem. Raději než se dívat na konkrétní design, ať už je to lidské oko nebo organismus, směřuji k tomu, že vlastně není žádný konkrétní design.
I kdybyste chtěli poukázat na lidské oko, neexistuje jedna verze lidského oka.
Existuje nekonečné množství variací lidského oka, takže by muselo jít o mnoho inteligentních designů, ne o jeden inteligentní design.
Ale záměrem mého videa bylo říci, že i pokud preferujete víru ve stvořitele, pak nejlepší design byl odveden na systémové úrovni a to na mechanismu evoluce.
Nesnažil jsem se říci, že stvořitel existuje nebo neexistuje.
Snažil jsem se říci, že pokud inklinujete k víře ve stvořitele, toto pojetí je hlubší a dává stvořiteli, ve kterého věříte, větší ospravedlnění.
Toto samozřejmě není věda.
Inteligentní design je popřením všeho, co nám dnes moderní věda říká.
Není to žádná teorie, jak se někteří snaží tvrdit. Ačkoliv někteří používají vědecky znějícími termíny, nejde o žádnou teorii.
Inteligentní design nemůžete testovat.
Nemáme žádný soubor dat, kterým může potvrdit nebo popřít, že něco bylo stvořeno nějakým inteligentním stvořitelem.
Je to jen systém víry, který toto popírá.
Nechci být nezdvořilý k zastáncům tohoto systému víry, protože jej tvoří pevně zakotvená přesvědčení.
Mým cílem je spíše spřátelit obě strany.
Pokud totiž chcete vyjít vstříc vaší víře ve stvořitele, raději byste se měli zaměřit na systém než na konkrétní design.
Chtěl jsem tedy jen ujasnit tyto dvě záležitosti.
Jednak v uvozovkách debatu kolem evoluce a inteligentního designu.
Což ve skutečnosti ale není debata.
Evoluce je základní kámen moderní biologie.
A toto je něco, co jej popírá.
Není to prokazatelná či vyvratitelná teorie.
Dále jsem chtěl objasnit, že evoluce nemusí nutně znamenat jednoduchou křivku pokroku stoupající k nekonečné inteligenci a dokonalým stvořením.
Pokud jste dnes v publiku nebo snad sledujete toto vystoupení v jiném čase nebo na jiném místě, jste účastníkem ekosystému s digitálními právy.
Ať už jste umělec, technolog, právník nebo fanoušek, nakládání s autorskými právy má vliv na váš život.
Nakládání s právy už není jen otázkou vlastnictví. Jde o spletitou síť vztahů a významnou součást našeho kulturního prostředí.
YouTube velmi dbá na práva vlastníků obsahu. Ale abychom jim mohli dát možnost nakládat s kopiemi, mixážemi a dalšími, potřebujeme nejdříve odhalit, že je na naši stránku nahrán materiál chráněný autorskými právy.
Podívejme se na konkrétní video, abyste pochopili, jak to funguje.
Před dvěma lety zpěvák Chris Brown vydal oficiální video ke svému singlu "Forever".
Fanoušek je viděl v televizi, nahrál to na mobil a nahrál na YouTube.
A protože Sony Music má Chrisovo video zaregistrováno v našem systému identifikace obsahu, během několika sekund pokusů o nahrání videa byla kopie odhalena a Sony se mohla rozhodnout, co s tím dál.
Ale jak víme, že video uživatele byla kopie?
Začíná to u vlastníků obsahu, kteří do naší databáze ukládají obsah spolu se souhlasem s pravidly užívání, která nám říkají, co dělat, když najdeme shodu.
Každou nahrávku porovnáváme se všemi referenčními soubory v databázi.
A tato mapa vám ukáže jak pracuje mozek takového systému.
Zde vidíme, jak je původní referenční soubor porovnáván s obsahem nahraným uživateli.
Systém porovnává každý okamžik jednoho souboru s druhým, aby zjistil, zda se shodují.
To znamená, že shodu odhalíme i pokud je použitá kopie jen částí originálního souboru, pokud je zpomalená či má nižší audio i video kvalitu.
A to děláme pokaždé když je na YouTube nahráno nové video.
A to představuje přes 20 hodin videa každou minutu.
Když najdeme shodu, uplatňujeme pravidlo, které stanovil vlastník práv.
A rozsah a rychlost tohoto systému je vskutku dechberoucí.
Nemluvíme jen o několika videích.
Mluvíme o více než 100 letech videa každý den, od nových nahrávek po prozkoumávání ostatních, kvůli možné shodě které pravidelně děláme u veškerého obsahu na stránkách.
A když porovnáváme ty stovky let videa, porovnáváme je s miliony referenčních souborů v naší databázi.
Je to jakoby 36 000 lidí zíralo na 36 000 obrazovek každý jednotlivý den, navíc bez přestávky na kávu.
A co děláme, když zjistíme shodu?
Většina vlastníků práv, místo aby kopii blokovala, povolí její zveřejnění.
A pak vydělávají z jejího šíření, z reklam a placených odkazů.
Vzpomínáte na video Chrise Browna "Forever"?
Víte, chvilku se hřálo na výsluní a pak vypadlo z žebříčků. A vypadalo to na konec tohoto příběhu. Ale někdy během minulého roku měla jedna mladá dvojice svatbu.
Toto je jejich video ze svatby.
Možná jste je viděli.
(hudba)
Úžasné na tom je - pokud svatební obřad byla taková sranda, umíte si představit, jaká sranda to pak asi byla na hostině?
Mám tím na mysli, co to je za lidi?
Na jejich svatbě bych naprosto chtěla být!
No a jejich malé video dosáhlo více než 40 mil. shlédnutí.
A místo aby to Sony zablokovala, tak zveřejnění nahrávky povolila.
A přidali k tomu reklamu a propojili to s iTunes.
A skladba, 18 měsíců stará, se vrátila na čtvrté místo hitparády iTunes.
Takže Sony vydělává na obou nahrávkách.
A Jill a Kevin, šťastný pár, se vrátili z líbánek a zjistili, že jejich video se masově rozšířilo.
A dostali se do několika pořadů. A využili to jako možnost něco změnit.
Díky videu se vybralo přes 26 000 dolarů na příspěvek proti domácímu násilí.
A nahrávka "JK Wedding Entrance Dance" se stala tak populární, že americká televize NBC ji parodovala v závěrečném dílu série seriálu "Kancelář", která se právě vysílá.
Protože to nejsou jen amatéři, kdo využívají velká studia, ale někdy i velká studia využívají amatéry.
Posílením volby tvoříme kulturu příležitostí.
A vše, co bylo zapotřebí k takovým změnám, bylo umožnit volbu prostřednictvím identifikace práv.
A proč tedy ten problém nikdo předtím neřešil?
No protože to je velký problém a je to složité a zmatené.
Není výjimkou, že jedno video má několik vlastníků práv.
To máte hudební značky.
A několik hudebních vydavatelství.
Z nichž každé se může lišit podle zemí.
A existuje spousta případů, kdy máme smíchaných dohromady několik nahrávek.
A tak musíme řešit spousty oprávnění jenom v jednom videu.
Identifikační systém YouTube řeší všechny takové případy.
Avšak systém funguje jen díky účasti vlastníků práv.
Pokud máte dílo, které na YouTube nahrává někdo jiný, měli byste se zaregistrovat do systému identifikace obsahu a pak budete mít možnost rozhodnout jak je možné s vaším obsahem nakládat.
A o pravidlech spojených s vaším obsahem přemýšlejte obezřetně.
Tím, že jen tak zablokujete další užití, přijdete o nové formy umění, o nové publikum, nové distribuční kanály a nové zdroje příjmů.
Ale jen o penězích a dojmech to není.
Jen se podívejte na všechnu tu radost, která se rozšířila díky pokrokovému nákládání s právy a novou technologií.
A já myslím, že se všichni shodneme na tom, že radost stojí za to šířit dál.
Děkuji vám. -
Před zhruba deseti lety jsem se ujal výuky kurzu světového rozvoje pro švédské vysokoškolské studenty.
Předtím jsem strávil asi dvacet let v Africe, kde jsem spolu s tamními institucemi studoval nedostatek potravin, takže se ode mě tak trochu očekávalo, že o světě něco málo vím.
Na naší lékařské univerzitě, institutu Karolinska, jsem zahájil výuku předmětu "Globální zdraví".
Když ale dostanete takovou příležitost, začnete být trochu nervózní.
Říkal jsem si, že studenti, kteří k nám přicházejí, měli to nejlepší vzdělání, jaké mohou švédské školy poskytnout - takže možná už znají vše, co je chci učit.
Než jsme tedy začali, nechal jsem je napsat test.
Jedna z otázek, ze které jsem se hodně poučil, byla:
"Která země z každé z následujících pěti dvojic má vyšší dětskou úmrtnost?"
Poskládal jsem je tak, aby v každé z dvojic měla jedna země dvojnásobnou úmrtnost oproti druhé.
To znamená, že rozdíl je daleko větší než by mohla způsobit nepřesná data.
Nebudu vás tu zkoušet, správně je Turecko, které ji zde má vyšší, Polsko, Rusko, Pákistán a Jihoafrická republika.
A tohle jsou výsledky švédských studentů.
Získal jsem poměrně úzký interval spolehlivosti, což mě samozřejmě potěšilo, konkrétně 1,8 správné odpovědi z pěti možných.
To znamená, že existovalo místo pro profesora mezinárodního zdravotnictví - (Smích) a pro můj předmět.
Ale jednou pozdě večer, když jsem zpracovával referát, jsem si uvědomil svůj objev.
Ukázal jsem, že nejlepší švédští studenti vědí statisticky významně méně o světě než šimpanzi.
(Smích)
Šimpanz by totiž získal polovinu správných odpovědí, pokud bych mu dal dva banány s nápisy "Srí Lanka" a "Turecko".
Problém podle mě nespočíval v ignoranci - byly to předsudky.
Provedl jsem také neetickou studii na profesorech institutu Karolinska, (Smích) který uděluje Nobelovu cenu za medicínu, a ti dopadli stejně jako šimpanzi.
(Smích)
V ten moment jsem si uvědomil, že je opravdu potřeba komunikovat, protože data o tom, co se děje ve světě, a o zdraví dětí v každé zemi jsou dobře známá.
Vytvořili jsme software, který data zobrazuje takto: každá bublina představuje jednu zemi.
Tahle země je Čína, tahle Indie.
Velikost bubliny odráží populaci země. Na tuto osu jsem umístil porodnost.
Mí studenti totiž říkali, když se dívali na svět a já se jich zeptal:
"Co si doopravdy myslíte o světě?"
No, zjistil jsem, že studovali převážně Tintina.
(Smích)
Říkali:
"Svět je stále rozdělen na 'nás' a na 'ně'.
My jsme západní svět, oni jsou třetí svět."
"A co myslíte tím západním světem?" ptal jsem se.
"No, to je dlouhý život a malá rodina, a třetí svět je krátký život a velká rodina"
Takže tohle zde můžu zobrazit.
Zde jsem dal porodnost - počet dětí na ženu - jedno, dvě, tři, čtyři až osm dětí na ženu.
Od roku 1962, nebo asi od roku 1960, máme velmi podrobná data o velikosti rodin ve všech zemích.
Tady pak ukazuji průměrnou délku života, od třiceti let v některých zemích až po sedmdesát.
V roce 1962 tady máme skupinu zemí, industrializovaných zemí, ve kterých jsou malé rodiny a dlouhá doba života.
A tady tyto země byly rozvojové: byly v nich velké rodiny a žili relativně krátké životy.
No a co se stalo od roku 1962?
Chceme vidět tu změnu.
Mají studenti pravdu?
Existují pořád dva typy zemí?
Nebo se v rozvojových zemích zmenšily rodiny a žijí asi tady?
Možná, že žijí déle a nacházejí se tady nahoře...
Tak se podívejme.
Tohle jsou všechno statistiky OSN, které byly dostupné.
Jdeme na to.
Vidíte?
To je Čína, která se pohybuje k lepší zdravotní péči, zlepšuje se.
Všechny zelené latinskoamerické země směřují k menším rodinám.
Tyhle žluté jsou arabské státy, které mají větší rodiny, ale - ne, delší život, ale ne větší rodiny.
Afričané jsou tihle zelení dole.
Pořád tam zůstávají.
Tady máme Indii.
Indonésie sebou celkem hnula.
(Smích)
V osmdesátých letech je Bangladéš pořád mezi africkými zeměmi.
Ale teď, v osmdesátých letech, se v Bangladéši stal zázrak: imámové začali prosazovat plánované rodičovství.
Posunují se támhle do rohu.
A v devadesátých letech se odehrála hrozná epidemie HIV, která stáhla dolů délku života v afrických zemích a všechny ostatní směřují nahoru do rohu, kde máme dlouhé životy v malé rodině, a tak vznikl zcela nový svět.
(Potlesk)
Teď přímo srovnám Spojené státy americké a Vietnam. V roce 1964 má Amerika malé rodiny a dlouhou dobu života. Vietnam má velké rodiny a krátké životy.
A stane se následující: data z období války ukazují na to, že i přes všechno to zabíjení došlo ke zlepšení průměrné doby života. Ke konci roku byl ve Vietnamu zahájen program plánovaného rodičovství a rodiny se zmenšily.
Spojené státy tam nahoře se propracovávají k delšímu životu a zachovávají si stejně velké rodiny.
V osmdesátých letech opouští Vietnam komunistické plánování a volí tržní ekonomiku, což vede i k růstu úrovně společenského života.
Dnes máme ve Vietnamu stejnou průměrnou délku života a stejně velké rodiny, ve Vietnamu v roce 2003, jako v USA v roce 1974, ke konci války.
Myslím, že všichni, pokud nevěnujeme pozornost těmto datům, podceňujeme nesmírné změny v Asii, které spočívaly nejdříve ve změnách společenských a až pak v ekonomických.
Podívejme se teď na jiný graf, na kterém můžeme ukázat distribuci příjmů.
Toto je rozsah lidských příjmů na celém světě. jeden dolar, deset dolarů nebo sto dolarů za den.
Mezi bohatými a chudými neexistuje žádná propast.
To je mýtus.
Tady je sice menší hrb, ale jinak jsou lidé rozložení po celé ose.
Když se podíváme, v čích rukách tyto peníze končí - toto je sto procent ročního světového příjmu - a nejbohatších dvacet procent vydělává 74 procent této sumy.
A nejchudších dvacet procent má pro sebe asi dvě procenta.
To ukazuje, že koncept Přemýšlíme o mezinárodní pomoci jako o pomoci těchto lidí těmto.
Ale uprostřed máme většinu světové populace, která vydělává 24 procent celkového světového příjmu.
Už jsme o tom slyšeli. A kdo vlastně jsou ti lidé z tohoto grafu?
Kde jsou všechny různé země?
Můžu vám ukázat Afriku.
Tohle je Afrika.
Deset procent světové populace, převážně žijících v chudobě.
Tohle je OECD. Bohaté země.
Výběrový klub OSN.
A ti jsou tady na téhle straně.
Afrika a OECD se v jednom místě docela překrývají.
Je v ní zastoupeno všechno na světě, od nejchudších po ty nejbohatší.
Na to všechno můžeme položit východní Evropu, východní Asii a jižní Asii.
A jak by to vypadalo, kdybychom se posunuli zpět v čase, do doby kolem roku 1970?
Tehdy byl ten hrb větší.
A většina lidí žijících v naprosté chudobě byli Asijci.
Světovým problémem byla chudoba v Asii.
A když teď nechám svět běžet dál v čase, uvidíte, že zatímco populace roste, stovky milionů lidí v Asii se dostávají z chudoby a někteří jiní do ní upadají. To je rozložení, které máme dnes.
Nejoptimističtější předpověď Světové banky říká, že se stane tohle a už nebudeme mít rozdělený svět.
Většina lidí bude tady uprostřed.
Zde je samozřejmě logaritmická stupnice, ale my vnímáme ekonomii jako procentuálně rostoucí a považujeme za možný růst percentilu.
Pokud graf změním, místo rodinného příjmu zadám HDP na obyvatele a změním tato individuální data na data regionální, přičemž ty regiony umístím sem dolů - velikost bubliny pořád odpovídá populaci.
Takže zde máte OECD, tady subsaharskou Afriku, také oddělíme arabské státy, jak z Afriky, tak z Asie, a umístíme je zvlášť, a teď rozšíříme tuto osu, můžu jí přidat další dimenzi, přidáním společenských hodnot, dětskou úmrtnost.
Na této ose tedy máme HDP a na této pravděpodobnost přežití dětí.
V některých zemích se pěti let dožije 99,7 procenta dětí, v jiných pouze 70.
Zde už to vypadá, že existuje mezera mezi OECD a Latinskou Amerikou, východní Evropou, východní Asií, arabskými státy, jižní Asií a subsaharskou Afrikou.
Vztah mezi dětskou úmrtností a bohatstvím je velmi lineární.
Ale teď subsaharskou Afriku rozdělím.
Zde je znázorněno zdraví, zde je lepší zdraví.
Můžu takto rozdělit subsaharskou Afriku na jednotlivé státy.
Když se rozprskne, velikost bublin jednotlivých zemí odpovídá jejich populaci.
Tady dole je Sierra Leone.
Mauricius je nahoře.
Mauricius byl první zemí, která se zbavila obchodních bariér a mohla prodávat svůj cukr.
Mohli prodávat své látky za stejných podmínek jako lidé z Evropy a Severní Ameriky.
V rámci Afriky jsou obrovské rozdíly.
A Ghana je tady uprostřed.
V Sierra Leone probíhá humanitární pomoc.
Tady v Ugandě pomoc rozvojová.
Zde je čas investovat, sem můžete jet na dovolenou.
Opravdu je zde velká variabilita, v rámci Afriky, kterou jen zřídka uznáváme - většinou ji považujeme za stejnorodou.
Můžu teď rozdělit jižní Asii.
Indie je ta velká bublina uprostřed.
Všimněte si ale obrovského rozdílu mezi Afghánistánem a Srí Lankou.
Rozdělme arabské státy.
Jak jsou na tom ony?
Stejné klima, stejná kultura, stejné náboženství.
Obrovské rozdíly i mezi sousedy.
Jemen - občanská válka.
Spojené arabské emiráty - finance, které byly použity rovnoměrně a správně.
Tedy ne tak, jak tvrdí mýtus.
A to jsou v grafu zahrnuty i děti zahraničních pracovníků, kteří se v dané zemi nachází.
Data bývají mnohdy lepší, než myslíte.
Mnoho lidí je považuje za nespolehlivá.
Existuje určitá statistická odchylka, ale můžeme vidět, že rozdíl mezi Kambodžou a Singapurem je daleko větší, než může být nepřesnost dat.
Východní Evropa: Po dlouhou dobu zde fungoval sovětský ekonomický model, ale po deseti letech vypadá velice, velice různorodě.
A pak je tu Latinská Amerika.
Dnes už nemusíme jet na Kubu, abychom v Latinské Americe našli zemi s dobrým zdravotnictvím.
Chile bude za několik let mít nižší dětskou úmrtnost než Kuba.
A tady máme bohaté země OECD.
Dostali jsme tím pádem mozaiku celého světa, která vypadá víceméně takto.
A když se na ni podíváme, jak vypadá - v roce 1960, začne se pohybovat.
1960.
Tohle je Mao Ce-Tung.
Přinesl do Číny zdraví.
Pak zemřel.
Přišel Teng Siao-pching a donesl do Číny peníze, díky kterým se vrátila zpět mezi ostatní země.
Viděli jsme, jak se země pohybují různými směry, takže je poměrně složité najít stát, který by ilustroval vývoj celého světa.
Rád bych se teď vrátil zpět do roku 1960.
Srovnám Jižní Koreu, ta je tady, s Brazílií, která je zde.
A také porovnám Ugandu, ta je tady.
Teď nechám běžet čas.
Můžete si všimnout, že Jižní Korea se velmi, velmi rychle zlepšuje, zatímco Brazílie je o mnoho pomalejší.
Pokud se zase vrátíme zpět a necháme je dělat stopy, uvidíme, že rychlost vývoje se opravdu liší a že se země pohybují víceméně stejnoměrně, ale zdá se, že se zlepšíte mnohem rychleji, když jste nejdřív zdraví, než když jste nejdřív bohatí.
Abych to na něčem ukázal, zvýrazním cestu Spojených arabských emirátů.
Začali zde - země nerostného bohatství.
Zpeněžili všechnu ropu, získali dostatek peněz, ale zdraví si nekoupíte v obchodě.
Do zdraví se musí investovat.
Musíte dostat děti do škol, připravovat zdravotníky, vzdělat celou populaci.
A to šejk Sayid zvládl docela dobře.
Navzdory klesajícím cenám ropy svou zemi dostal až sem.
Dostali jsme tedy mnohem stejnorodější vzhled světa, ve kterém se všechny země snaží utrácet své peníze
lépe, než tomu bylo v minulosti. Tedy, zhruba to platí, když bereme v úvahu průměrná data z těchto zemí.
Vypadají takto.
Používat průměrná data je ale nebezpečné, protože v rámci jednotlivých zemí existují velké rozdíly.
Když se podíváme sem, uvidíme, že Uganda je dnes tam, kde byla Jižní Korea v roce 1960.
Pokud Ugandu rozdělím, uvidíme, že vůbec není jednolitá.
Tohle jsou kvintily - pětiny - Ugandy.
Nejbohatších 20% Uganďanů je zde.
Nejchudší jsou tady dole.
Pokud rozdělím Jihoafrickou republiku, bude to vypadat takto.
Nakonec se podívejme na Niger, ve kterém byl hrozivý hladomor. Rozdělí se takto.
Nejchudších dvacet procent Nigeřanů je tady, nejbohatších dvacet procent Jihoafričanů zde, a přesto tak často diskutujeme o tom, jak vyřešit situaci v Africe.
V Africe můžeme najít něco ze všeho na světě.
A nemůžeme pro zajištění všeobecné dostupnosti léku proti HIV pro tuhle horní pětinu použít stejnou strategii jako pro ty nejchudší.
Vývoj světa se musí uvádět v důkladném kontextu, není spolehlivé jej znát jen na regionální úrovni. Je třeba jít do větších detailů.
Zjistili jsme, že studenti jsou nadšení, když mohou tyto poznatky použít.
A zákonodárci a privátní sektor by také velmi rádi sledovali, jak se svět mění.
Proč tomu tedy tak není?
Proč nevyužíváme dat, která jsou nám k dispozici?
Máme data z OSN, z národních statistických úřadů, z univerzit a z nevládních organizací.
Bohužel jsou ale všechna schována hluboko v databázích a pořád je nevyužíváme efektivně.
Znázorníme si zde veřejnost a internet.
Žádné z údajů, které se tu před chvílí míhaly, nepocházely ze statistik financovaných z veřejných zdrojů.
Existují nějaké internetové stránky které takové údaje obsahují, které čerpají informace z těchto databází, ale lidi na ně lepí cenovky, hloupá hesla a nudné statistiky.
(Smích) (Potlesk)
A tohle nebude fungovat.
Co je tedy potřeba?
Databáze máme.
Nepotřebujeme tedy nové.
Máme úžasné návrhářské nástroje a neustále jsou vyvíjeny nové.
Založili jsme tedy neziskový podnik, který spojuje data a design, a nazvali jsme jej Gapminder, podle londýnského metra, kde vás varují abyste "dali pozor na mezeru" (Mind the gap).
Začali jsme psát program, který by mohl data prezentovat tímto způsobem.
Nebylo to tak těžké - za pár let práce jsme vytvořili animace.
Můžete vzít sadu dat a vložit ji sem.
Uvolňujeme data OSN, z několika jejich organizací.
Některé země souhlasí s uveřejněním svých databází, ale doopravdy potřebujeme pochopitelně hlavně vyhledávací funkci.
Vyhledávací funkci, pomocí které můžeme data převést do vyhledávatelného formátu a dostat je do světa.
A co nám na to říkají ostatní?
Udělal jsem si malý průzkum mezi hlavními statistickými databázemi.
Každý říká:
"Je to nemožné.
Tohle se udělat nedá.
Naše informace jsou specifické v mnohých detailech a nemohou být vyhledávány stejným nástrojem jako ostatní.
Nemůžeme je zdarma uvolnit pro studenty ani pro podnikatele po celém světě."
Ale přesně tohle bychom chtěli, nebo ne?
Data získaná za veřejné peníze jsou tady dole, a chtěli bychom, aby z internetu rostly tyto květiny.
Jeden z klíčových bodů je pak umožnit vyhledávání v datech, načež budou lidé moci použít nějaký jiný designový nástroj k jejich animaci.
A mám pro vás celkem dobré zprávy. Současný šéf Statistické divize OSN neříká, že to je nemožné.
Říká jen: "My to nezvládneme."
(Smích)
A to je to celkem chytrý chlap, hm?
(Smích)
Takže vidíme, že v oblasti dat se toho v následujících letech bude dít hodně.
Budeme se moci podívat na rozdělení příjmů zcela novými způsoby.
Toto je distribuce příjmů v Číně v roce 1970, toto distribuce příjmů ve Spojených státech v roce 1970.
Téměř žádné překrytí.
A co se stalo potom?
Stalo se tohle: Čína roste, už není tak stejnorodá, a objevuje se tady, odkud shlíží na USA.
Skoro jako duch, že?
(Smích)
Je to docela strašidelné.
Ale myslím si, že je velmi důležité mít k dispozici všechny tyto informace.
Potřebujeme je znát.
A místo sledování těchto údajů bych chtěl skončit předvedením počtu uživatelů internetu na 1000 obyvatel.
V tomto softwaru máme snadný přístup k asi pěti stům proměnným ze všech zemí.
Chvilku zabere, než to všechno změním, ale na osách si lehce nastavíte jakoukoli proměnnou budete chtít.
A teď jen zpřístupnit zdarma všechny databáze, umožnit v nich vyhledávání a dalším kliknutím je převést do grafického formátu, ve kterém jim okamžitě porozumíte.
Statistikové to sice nemají rádi, říkají, že to pak nezobrazuje realitu a že musíme používat statistické analytické metody.
Ale to je věc diskuze.
Skončím pohledem na svět.
Internet právě přichází.
Počet uživatelů internetu stoupá.
Toto je HDP na obyvatele.
Je to nová technologie, ale překvapivě dobře zapadá do ekonomik jednotlivých zemí.
Proto je tak důležitý počítač za sto dolarů.
Ale tendence to je pěkná.
Jako by se svět zplošťoval, že?
Tyto země se zvedají nejen ekonomicky a bude velmi zajímavé to přes rok sledovat, což snad budete moci dělat s pomocí všech těch veřejných dat.
(Potlesk)
Nacházíme se v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a díváme se na monumentální sochu Bódhisattvy.
B: Sochu Buddhy zde vidíme velmi často. V čínském umění je mnoho znázornění Buddhy
Například historický Buddha a mnoho dalších.
A jsou zde také Bódhisattvové, na jednoho z nich se právě díváme, Jedním ze znaků, odlišujících je od Buddhy, je bohaté zdobení jako má tato socha.
Bodhisattva je osvícená bytost, která se rozhodla nevstoupit do Nirvány, ale zůstat v pozemském světě a zajistit osvícení, uvolnění Samsary, což je cyklus znovuzrození všech cítících bytostí.
Bodhisattvy jsou tedy vnímány jako bytosti soucitu.
B: Rozhodly se vzdát Nirvány a být tu pro nás - běžné lidi, aby nám pomohly dosáhnout naší Nirvány. A:
A pozemská vazba je vyobrazena pomocí jejich honosného oděvu
Ikonografie Buddhy jej prezentuje v mnišském hávu, vzdávaje se všech vazeb na pozemský život a hmotné věci.
Takže vidíme Buddhu s provislými ušními lalůčky - již bez šperků.
Zde vidíme Bódhisattvu v honosném oděvu a bohatě zdobéného hodnotnými šperky, představující jeho přetrvávající vazbu k zemi.
Zvláštní, že i přesto, že jde o sochu Bódhisattvy soucítění, moc v ní tu identifikaci s tím necítím.
Je velmi frontální, symetrická, přísná a něčím nepřítomná.
A tím mi přijde velmi vzdálená.
A: V tomto vyobrazení sice je vážnost a vyrovnanost, ale zároveň i povýšenost.
B: Přesně tak, měří určitě něco mezi 4 a 6 metry, dokážu si ji představit, jak stojí v nějakém chrámovém komplexu.
Ano, je obrovská, frontální a byla tedy pravděpodobně modlou ve své původní lokalitě.
B: Tento druh postav bývá v chrámech často vystaven ve skupinách.
A tato je natolik velká, že dost možná byla tou ústření takové skupiny. A:
(jazzová hudba)
Jsme v Kapitolskému muzeu v Římě a díváme se na úžasnou sošku, bustu vytvořenou Gianem Lorenzo Berninim.
Vlastně není malá, má skoro životní velikost nebo trošku větší.
Ano, máš pravdu.
Je v nadživotní velikosti, ale po tom, co jsem pozoroval obrovského Marka Aurelia... vypadá malá.
Je to busta.
Ale máš pravdu, je větší... a patří Medúse.
V řecké mytologii to byla jedna ze sester Gorgon, zobrazovaná jako nestvůra, která měla vlasy... z hadů.
Svíjejí se.
A její zrak dovedl proměnit člověka v kámen, že ano?
Ano, a když ji Perseus stínal, použil odraz štítu, aby na ni mohl zaútočit, aniž by se na ni podíval.
V 19. století představovala 'femme fatale', nebezpečnou ženu.
Pravda.
Ale zde je zachycena tak... politováníhodná.
Snad jedinkrát ji zde nevidím jako hrozbu, ale spíše jako oběť.
Působí velmi barokně, jako bychom zachytili její výraz jen letmým pohledem.
Přistihli jsme ji s tímto výrazem ve tváři, což zachytilo daný okamžik.
Realismus tváře a výraz vás nutí... chcete napodobit výraz její tváře, pootevřít ústa a přiblížit se a pozvednout obočí... a když to uděláte, připadáte si velmi zranitelní a téměř vyděšení.
Děsí se sebe sama.
Ano.
Představte si pocit, že se Vám na hlavě svíjí hadi, pořád...
A každý, kdo se na vás podívá, se promění v kámen...
Jak osamělý a hrozný život.
Bernini nechal hady jen hrubě opracované, v porovnání s leskem jejího obličeje.
Pravda, vyhladil jí tvář, takže získala zářivý jas, zvláště na rtech, vypadají skoro jako vlhké. Je tam napětí mezi bytím nestvůrou a lidskostí, která tím trpí.
A mezi světlem a stínem, díky broušení a hluboké plasticitě hadů kolem tváře.
Pravda, jako Michelangelo. Dokonce i ústa vyřezal velmi hluboká.
Nemusel řezat tak hluboko, bylo to právě pro znázornění světel a stínů.
Podívej na tu hloubku obočí, na zvýraznění nosu, rtů a brady.
Zdůraznil její výraz.
Kvůli tomuhle je o tolik působivější, teatrálnější, baroknější.
Dojemnější.
(jazzová hudba)
Když si většina lidí kupuje dům, potřebují si na část ceny domu půjčit peníze.
Řekněme, že tady máme dům a prodejní cena je 200 000 dolarů. Chci si tento dům koupit a mám našetřeno 40 000 dolarů.
Našetřil jsem 40 000 dolarů, tohle jsou moje úspory.
Tyto peníze využiji jako zálohu, ale stále si potřebuji půjčit zbytek peněz, abych se dostal až na 200 000 dolarů.
Abych dorovnal částku, vezmu si půjčku 160 000 dolarů.
Typ půjčky, kterou lidé dostanou, nebo kterou obvykle dostanou ke koupi domu, se nazývá hypotéka.
Hypotéka. Hypotéka je opravdu jen půjčka, kde pokud ji nesplatíte, osoba, která vám peníze půjčila, dostane váš dům.
Když se na to podíváme jiným způsobem, je to půjčka, která je zajištěná domem, dokud není úvěr splacen.
Když úvěr splatíte, dům si dále ponecháte, ale pokud se stane cokoliv a vy ji nesplatíte, může banka přijít a dům vám vzít, a tomu se říká zabavení pro nezaplacený hypoteční dluh.
Na co se chci v tomto videu zaměřit, jsou typy hypotečních úvěrů, se kterými se běžně setkáte. A chci vám dát alespoň úvod vysvětlení, jak rozumět tomu, co který typ úvěru znamená.
Ve všech těchto scénářích předpokládejme, že jsem na trhu, abych si půjčil 160 000 dolarů na tento dům, který si chci koupit.
Pokud se podíváte na jakoukoli webovou stránku o financích, nebo jakýkoli hlavní vyhledávací portál, ukážou vám úrokové sazby hypoték.
Uvidíte něco podobného, jak mám tady.
Udělal jsem ta čísla velmi jednoduchá.
Běžně budete mít nějaká desetinná čísla; 5,25%, 4,18%.
Trochu jsem ta čísla zjednodušil, aby to bylo jednodušší.
Toto jsou základní typy hypotečních úvěrů, s jakými se setkáte, ale pokud kontaktujete hypotečního makléře, budou mít více, daleko více typů, více exotických typů.
Avšak tyhle jsou nejběžnější a jsou náplní tohoto videa.
Doufejme, že vám dají představu o tom, jaké jsou další druhy hypoték.
30ti letá fixovaná hypotéka znamená, že vaše platba a vaše úroková sazba bude stálá po celých 30 let, a v průběhu těchto 30 let splatíte svůj dluh.
V této situaci, tohle je 30...
Napíšu to sem, zamyslíme se nad 30 letou fixací.
30 let fixovaná hypotéka.
Co se stane je, že budete mít stálou hypoteční platbu každý měsíc. A nakreslím malý histogram, abych vám ukázal výši vaší splátky.
Za chviličku uvidíte, proč to dělám.
Jen tu nakreslím malý graf.
Každý z těchto sloupců představuje vaši měsíční splátku pro daný měsíc. A jen si sem vymyslím číslo, dejme tomu 2 000 dolarů.
Ve skutečnosti jsem nevypočítal, jaká je přesná měsíční splátka 30ti leté fixace s úrokem 5% naší hypotéky na 160 000 dolarů. Ale řekněme pro zjednodušení, že to jsou 2 000 dolarů za měsíc.
Výška tady, udělám to takhle.
Tohle jsou 2 000 dolarů za měsíc. 2 000 dolarů.
Tohle je měsíc 1, potom zaplatíte 2 000 dolarů v měsíci 2.
A tak dál a tak dál po celou dobu.
Když vynásobíte 30 let 12ti měsíci, dostanete se až k měsíci 360 a to bude vaše poslední splátka.
Měsíc 360 je poslední splátka v roce 30 a vy byste splatili svůj úvěr.
Zajímavá věc je hned v prvním měsíci, protože jste si od banky půjčili tolik peněz, půjčili jste si 160 000 dolarů, úrok, který z toho musíte zaplatit, bude docela vysoký.
Většina z prvních splátek bude úrok.
Vyznačím úrok fialovou barvou.
V této první splátce.
Ale, tohle není fialová.
Tohle je fialová.
V této první splátce to bude především úrok.
Splatíte ve skutečnosit jen malou část úvěru. Právě zde je platba jistiny.
Dejme tomu, že po prvním měsíci, jistina z těch 2 000 dolarů je, a jen si vymýšlím čísla, abychom to zjednodušili, řekněme 200 dolarů a úroková část je 1 800 dolarů.
Ce skutečnosti neberu v potaz tyto předpoklady.
Ve skutečnosti vůbec nemusíte předpokládat úvěr na 160 000 dolarů. Ale hlavní myšlenka tady je, že po prvním měsíci byste splatili 200 dolarů z vaší půjčky.
Jesltiže by to byl úvěr 160 000 dolarů, pak po prvním měsíci nemáte 160 000 dolarů mínus 2 000 dolarů, protože 1800 z toho byl úrok.
Dlužíte 160 000 dolarů mínus 200 dolarů, takže váš dluh je teď 159 800 dolarů.
V dalším měsíci bude váš úrok o něco menší.
Bude to ale jen o málo menší a vaše jistina, protože platíte stejnou, fixní splátku 2 000 dolarů každý měsíc, bude o maličko vyšší.
Možná to bude v příštím měsíci mírně vyšší částka, nevím, 202 dolarů.
A takhle pokračujete dál a matematika funguje. Spočítají splátku tak, aby z té poslední splátky, kterou platíte, byla jen malá část úrok. Platíte velice malý úrok, a většina z této poslední splátky je jistina.
Vlastně se to použije na splacení úvěru a po této poslední splátce je úvěr splacený.
To se stane během 30ti let. Tohle je období 30 let.
Fixace na 15 let je postavena na stejné myšlence, akorát namísto placení úvěru 30 let, ji budete splácet 15 let.
V případě 15ti let to nebude 360 měsíců, ale 180 měsíců; a protože je to takhle, vaše splátka pro tu stejnou výši úvěru, bude každý měsíc vyšší, protože splatíte úvěr dříve.
Splatíte jej v méně měsících.
Namísto 2 000 za měsíc, nejspíš to bude něco jako 2 800 dolarů za měsíc, v případě 15ti let.
Splatíte úvěr rychleji.
V případě 5/1 ARM, uvidíte, je hodně variant ARM typů, a ve chvilce vám vysvětlím, co to ARM je, ale 5/1 je nejčastější.
Ve vteřině vysvětlím, o co jde.
ARM znamená Hypotéka s flexibilním úrokem (Adjustable Rate Mortgage).
Hypotéka s flexibilním úrokem
Jak vidíte, v těchto situacích jsme měli slovo "fixace", a protože byla úroková míra fixovaná, ať už byl zůstatek úvěru jakýkoliv, platili jste stále stejnou fixovanou výšku úrokové sazby i pro příští období.
Pro tuto 30ti letou fixaci, jsme použili číslo 5% fixovaného úroku na dalších 30 let; to se nezmění.
Na 15ti letou máme fixaci 4%.
U ARM se může úroková sazba měnit.
Když vám někdo řekne o 5/1ARM, ve skutečnosti mluví o jakémsi hybridovi AR; ale tou hlavní myšlenkou na pozadí hypotéky s flexibilní úrokovou mírou je, že se výše úroku, kterou platíte se zbývajícím zůstatkem úvěru bude měnit.
Změní se to na základě jistého indexu.
Nejčastějším typem hypotéky s flexibilním úrokem (pozn. plovoucí sazbou v ČR) jsou věci jako tento hybrid ARM; takže tohle je hybrid.
Hybrid, je vnímán jako směs dvou věcí, nebo kombinací dvou věcí.
Hybrid hypotéky s flebilním úrokem je v tom, že má fixovanou sazbu jen po určitý čas.
V tomto případě, je to fixace na 5 let, poté se úroková sazba po skončení fixace buď mění jednou za rok, nebo každý další rok.
To je to, co vám říká tohle 5/1.
V případě hypotéky s flexibilním úrokem může vaše splátka vypadat nějak takhle, a já jen pro zjednodušení si vymyslím čísla, abych vám dal ochutnat, jak to může vypadat.
V případě 5/1, je prvních 5 let fixovaných.
Vašich prvních 5 let. První měsíc bude vypadat takto.
Druhý měsíc tímto způsobem.
Stejně to pokračuje dále k měsíci 60, což je poslední měsíc v obodobí pěti let a bude vypadat takhle.
To máme jeden, tady druhý, tohle je šedesát.
To je průběh pěti let.
Tohle už je po období pěti let.
Po uplynutí pěti let, je myšlenka dosti podobná.
Budete platit, nějaká část toho bude úrok, a ten zbytek bude použitý k zaplacení úvěru.
Každý měsíc budete splácet o trochu více z úvěru a budete muset platit méně z úroku.
Trochu to zvětšíme.
Budete muset platit o trochu méně z úroku, protože vám zbývá menší část úvěru, ale za pět let, nebo šedesát měsíců, jste stále ještě svůj dluh nesplatili.
Možná je úrok zrovna tady, a ve skutečnosti bude pravděpodobně vyšší než tohle.
Nechci být až moc přesný, ale možná bude váš úrok právě tady; a to je částka, kterou splácíte úvěr.
Pro hybrida hypotéku s flebilním úrokem, po těchto pěti letech, může banka změnit úrokovou sazbu.
Úroková sazba bude záležet na nějakém druhu důležité věci, které všichni věnují pozornost.
Tou důležitá věc navyšuje v úrocích.
V této 5/1 hypotéce, to začíná na sazbě tří procent.
Jestliže kvůli této věci, které se teď věnujeme, a budu o tom mluvit ještě více za chvilku, úrokové sazby náhle rostou.
Dejme tomu, že se navýší náhodou o hodně, vaše splátka se může navýšit.
Vaše splátka se může navýšit, protože tou základní myšlenkou za 5/1 hypotékou je, že ji budete splácet po dobu 30ti let.
Běžně, měl bych říct, stanovují termín na 30 let.
A pokud chcete vydržet u takového úvěru, nikdy byste si neměli půjčovat další peníze, abyste splatili stávající půjčku, čemuž se říká refinancování, pokud se budete držet takového úvěru, budete mít 30 let na splacení, ale po těch pěti letech se výše úroku, který platíte, může klidně změnit, takže vaše splátka se můževe skutečnosti změnit.
Pokud ta úroková míra vzroste, náhle je možné, že budete muset platit daleko větší úrok, náhodou v měsíci 61, nebo v šestém roce.
Já to tady ukážu, můžu to vymalovat modrou.
Pro rok šest, od doby co máme 5/1 hypotéku, nemůžou změnit úrokovou sazbu, dokud nepřejdeme do roku sedm, takže budete platit tuto konstatní částku do roku sedm.
Poté ji mohou banky zase změnit.
Obvykle jsou zde nějaká opatření, jak moc mohou tuto sazbu každý rok změnit, nebo jak mohou změnit sazbu celkově; avšak je to trochu rizikovější, protože vy ve skutečnosti nevíte, jaká může být vaše splátka v roce šest, nebo v roce sedm, zvláště když úroková sazba vzroste o hodně.
Td se můžete ptát, co určuje, jaká bude nová úroková sazba po těch pěti letech.
Banky obyčejně vezmou nějaký ukazatel.
Ty nejčastější jsou, především ve Spojených Státech, státní dluhopisy; takže se podívají na sazbu za 10 let, kterou vláda musí zaplatit, když si půjčí peníze, a banky si k tomu přidají nějakou přidanou hodnotu navíc.
Jestliže jsou dluhopisy za 10 let na 2%, banky si mohou přidat do vaší smlouvy, že po uplynutí počátečních pěti let, zaplatíte navíc dluhopisovou sazbu za posledních 10 let, možná zaplatíte tohle plus 1%.
Začnete platit na 3%, to je fixované, dokkonce i když dluhopisy dělají různé blázniviny, dokonce, i když vzrostou na 5%, stále budete prvních pět let platit 3%, ale potom, v šestém roce, řekněme, napíšu to tady, řekněme že v roce šest, sazba dluhopisového fondu teď vyskočila až na 4%, potom podle smlouvy, podle toho, co máte v dokumentech, budete muset platit 4% plus další k tomu.
Nyní se vaše hypotéka přenastaví na 5% sazbu, a máte vyšší úrok.
Ačkoliv, můžete mít štěstí.
Možná se sazba státních dluhopisů sníží, možná klesne na 1%, potom sazba vaší hypotéky může být 1% plus 1%, takže může ve skutečnosti klesnout na 2%.
Ale ta hlavní myšlenka je, že je to rizikovější, protože vy zkrátka nevíte, jak předpovědět, která splátka to bude.
Častokrát, pokud se podíváte na nabídku úrokových sazeb, uvidíte, že fixace na 30 let je vyšší než na 15 let, která je zase vyšší než u té flexibilní sazby.
To je kvůli té bance, je tu pár rozdílných druhů risku, ale banka nejméně riskuje při té flexibilní sazbě hypotéky, a nejvíce riskuje při fixaci na 30 let.
Největším riskem je tady fakt, že úvěr nesplatíte; ale to je důvod, proč banky rádi vidí zástavu, protože oni mohou získat zpátky dům a doufají, že dům neztratí větší hodnotu než je jeho zástava.
Avšak víc než to je tu risk úrokové sazby.
Protože, co se stane, když vám banka půjčí peníze, půjčí vám pořádnej balík peněz za 5%, a ty úrokové sazby vzrostou na 6%, 7%, co když dokonce vzrostou na 10%?
Co když bankovní náklady na půjčování, částka peněz, kterou banka musí lidem platit, aby si mohla půjčit peníze, vzroste na 10%?
Potom bude vykazovat ztrátu na vašem úvěru, a je to zafixované na tak dlouhou dobu, proto chtějí na pokrytí risku upravit a naúčtovat vyšší úrok.
Úvěr na 15 let? o něco menší riziko, takže budou mít o něco nižší úrok. 5/1 hypotéka? Ještě menší riziko.
Jsou fixovaní jen na pět let, a potom bude pohybovat převážně na úrokových sazbách jednotlivých let.
Snad vám to dá aspoň malý základ úrokových sazeb hypoték, ale chci se opravdu ujistit, že ne, tohle video není vše, co potřebujete vědět, abyste si vzali úvěr.
Je nadmíru důležité přečíst si více detailů o tom, co se děje s úvěrem, zvláště když si chcete koupit něco více, když si vezmete ještě neobvyklejší půjčku, jako je hypotéka s flexibilním úrokem, nebo půjčka interest-only (první roky splácíte pouze úroky - používá se v USA), opční flexibilní hypotéka (taktéž USA), nebo jiné z těch více neobvyklých věcí.
Ahoj, jsem John Green.
Tohle je Rychlokurz světové historie a dnešní video je tak reakcí na jednu z nejvíce fascinujících historických knih, jakou kdy budete číst:
The Columbian Exchange od Davida Crosbyho.
1969 byl pro něj dobrý rok, vydal The Columbian Exchange, hrál na Woodstocku, měl stále svá první játra.
To byl Albert Crosby?
Sakra!
Historie nikdy není tak zajímavá, jak bych chtěl.
Dobře, takže to byl Alfred Crosby Jr. a v té knize napsal:
Jedině velké otázky stojí za zvážení, a obrovská odvaha byla vždy podmínkou pro takové uvažování.
To je perfektní!
Před rokem 1492 jsme tak docela nemohli mluvit o světové historii, mohli jsme mluvili jen o různých dějinách jednotlivých oblastí, ale Kolumbus to změnil a i všechno ostatní.
Kolumbijská výměna neodvolatelně sjednotila světový biologický terén.
Od doby Kolumba se počet rostlinných a zvířecích druhů postupně snižoval a rozmanitost druhů všude dramaticky klesala.
První američtí osadníci z Evropy nikdy neviděli rajče nebo sumce.
Domorodí Američané nikdy neviděli koně a biologickým sjednocením naší planety kolumbijská výměna kompletně změnila populace zvířat, hlavně lidí.
Díky této výměně se staly skutečností takové zázraky jako dnešní pizza.
Rozdělíme si Kolumbijskou výměnu do 4 kategorií:
Nemoci... Teda, vypadáte dobře, neštovice.
Jsem rád, že jste byly vymýceny. ...zvířata, rostliny a lidi.
Pane Greene!
Lidé jsou zvířata.
Jo, to je pravda, mé já z minulosti, ale jen pro zjednodušení jsme -
Také když se nad tím zamyslíte, mikrobi jsou také tak trochu živočichové a rostliny taky, myslím -
Ach můj bože, sklapni než tě zabiju, a vytvořím tak paradox cestování v čase.
Mikrobi, jako tihle vlasáči tady vzadu, byli rozhodně negativní stránkou Kolumbijské výměny.
Termíny jsou složité, ale většina původních obyvatel Ameriky a Karibiku měli přesně jednu reakci na příchod Evropanů: smrt.
Nevíme přesně, kolik lidí zemřelo jako důsledek příjezdu Evropanů, ale určitě to bylo přes 50 % a podle některých odhadů až 90 %.
Historici z toho obvykle vinili evropskou brutalitu, která určitě vliv měla, ale hlavní příčinou byly nemoci.
Neštovice se považují za hlavního pachatele, ale spíše šlo o kombinaci několika nemocí.
Kromě neštovic Američany zabíjely spalničky a příušnice, tyfus, plané neštovice, ničemu z toho nebyli dříve vystaveni.
Tento ohromný pokles populace byl rozhodně nejhorším důsledkem těchto nemocí jak psychologicky, tak demograficky.
Ale další účinky byly stejně tak špatné.
Smrt aztéckých a inckých vládců rozpoutalo války, což opět usnadnilo přenos nemocí, protože - víte - jedním ze způsobů jak chytit neštovice je při pěstním souboji.
Navíc vůdci stále umírali.
Huyana Capac, hlava incké říše, podlehl neštovicím ještě dříve, než Pizzaro vůbec přijel.
Jeho smrt vedla k násilné potyčce mezi jeho syny, kterou vyhrál Atahualpa, ten byl pak zajat a zabit Pizzarem.
Bez této války mohli mít Inkové mnohem větší šanci proti Španělům, jejichž počet byl poměrně nízký.
Podobná věc se stala Aztékům.
Montezuma, který nakonec s Cortezem prohrál, byl synovcem mnohem mocnějšího krále, který zemřel na neštovice.
Smrt velkého krále povzbudila některé menší státy v aztécké říši ke vzpouře a některé z nich dokonce bojovaly společně se Španěly.
Dalším vedlejším účinkem nemocí bylo hladovění, protože prostě nezbylo dost lidí, kteří by pěstovali obilí k obživě žijících.
Kvůli podvýživě byli přeživší mnohem náchylnější k nemocem.
Ve zkratce, stálo to za nic.
Přenos nemocí probíhal převážně jedním směrem, ze Starého světa do toho Nového, ale Američané měli pro Evropu také jeden dárek: syfilis.
V Evropě se objevila kolem roku 1493, a přestože Evropané si syfilis připisují navzájem, byl Italy pojmenován francouzskou nemocí, Francouzi mu říkali nemoc Neapolanů, Poláci jej nazývali německou nemocí,
Rusové zase polskou nemocí, pravdou je, že syfilis rozšířili námořníci, kteří se vrátili z Ameriky.
Vlastně ve své knize to píše Crosby takto:
Námořníci jsou z podstaty své profese muži bez žen, a proto muži mnoha žen.
Nedovedeme si představit žádnou jinou sortu lidí, která by se pro celosvětovou distribuci pohlavní nemoci hodila lépe.
Kdo říká, že knihy o historii jsou nudné?
Syfilidou v Evropě trpěl kde kdo, od Baudelaira ke Gauguinovi nebo Nietzchemu, o početné rodině údajně neplodných Tudorovců a Valois ani nemluvě.
Možná je syfilis zodpovědný za mnoho nudných sporů o nástupnictví v post-kolumbovské Evropě.
Nicméně, nic proti syfilidě, ale ta je nic v porovnání s devastací způsobenou příchodem nemocí Starého světa do Nového.
Nový svět měl jeden dárek pro ten Starý, který byl docela destruktivní: tabák.
Je čas na otevřený dopis a byla tu změna kostýmu?
To nevěstí nic dobrého.
Otevřený dopis tabáku.
Ale nejdřív se podívejme, co je dnes v tajné přihrádce.
Nebuď skořice, nebuď skořice, nebuď-
Sakra!
Asi to budu muset sníst.
Nemám z toho radost, Stane.
Aby bylo jasno.
Dobře, splním skořicovou výzvu.
Jednu lžíci skořice, bez vody.
Chlape, to bylo na prd.
Abych byl upřímný, tak lituju, že jsem to udělal.
Drahý tabáku, právě jsem udělal něco vážně hloupého, ale aspoň to bylo levné.
Povím ti dva příběhy o kouření.
První je od učitele dějepisu na mé střední škole, Raoul Meyera, který také píše Rychlokurz.
Když jsem byl ve čtvrťáku, přišel ke mně a řekl:
Chci, abys kouřil dál.
Chci, abys kouřil do svých 65. narozenin a pak chci, abys zemřel a já dostal tvoje sociální pojištění.
To mě přimělo, pane Meyere, abych s kouřením přestal už o 8 let později.
Tady je úžasná statistika.
Cigarety se rozmohly mezi americkými vojáky během 2. světové války a více vojáků, kteří během války začali kouřit, zemřelo kvůli kouření než kvůli válce.
Pokud Nový svět hledat přiměřenou odvetu za neštovice a příušnice a plané neštovice, tak se jim to povedlo!
S pozdravem John Green.
Teď ke zvířatům.
Americká zvířata jako lamy a morčata se v Eurasii nikdy neuchytila.
Ale zvířata jako prasata, krávy a koně byly pro Ameriku převratem.
Pojďme do myšlenkové bubliny.
Zaprvé, tato zvířata, hlavně prasata, od základu změnila zásoby potravin.
Prasata se množí velmi rychle, snědí cokoliv a mění se ve slaninu, která z nich udělala hrdiny Nového světa stejně tak, jako jsou dnes hrdiny internetu.
Teď jak rychle se prasata množí.
Když Hernando de Soto přijel na Floridu v roce 1539, přivezl si 13 prasat.
Když umíral, bylo jich 700.
To bylo o tři roky později.
Díky množství masa a půdy pro zemědělství a pastvu Evropané v Americe zažili hladomor jen velmi zřídka.
Přesto, co jste se mohli učit o náboženské a politické svobodě, hlavním důvodem Evropanů, proč jít do Ameriky, bylo jídlo.
Velká evropská zvířata také změnila práci v Americe.
Před Evropany byla největším tahounem lama a ta mohla nést maximálně 100 liber.
Proto na dlouhých cestách, kterých se Inkové účastnili, byly hlavním dopravním prostředkem sami Inkové.
Díky volům v kombinaci s pluhem bylo možné obdělávat více půdy a také usnadnit a zefektivnit dopravu. Navíc evropská zvířata změnila kulturu.
Americký indián je stereotypně zobrazován ve filmech jak jede po Velkých pláních s pery na čelence a barvou na obličeji.
No, tak ten neexistoval před Kolumbijskou výměnou, protože tu nebyli žádní koně, na kterých by jezdil.
Koně umožnili mnoha původním Američanům opustit zemědělství kvůli kočovnému životnímu stylu, který je díky lovu bizonů učinil mnohem bohatšími, než by kdy mohlo farmaření.
Díky, myšlenková bublino.
Zatímco zvířata a nemoci od základu změnily Nový svět, na Euroasii měly největší vliv rostliny z Nového světa.
Jistě, Evropané sem přinesli nějaké druhy, která se teď v Americe pěstují, jako třeba pšenici nebo hroznové víno, které jsou oboje nezbytné pro katolícké mše, ale rostliny Nového světa radikálně změnily životy milionů, možná stovek milionů Afričanů, Asiatů a Evropanů, hlavně díky vzniku pizzy.
To byl největší dar ze všech!
Italové před 500 lety žili bez rajčat, bez dnešní pizzy nebo marinády nebo pizzy nebo kečupu nebo pizzy nebo dokonce pizzy?
Italové žili bez kari, které obsahuje chilli papričky, jídlo z Nového světa.
Peršané žili bez kukuřice, která je potravinou z Nového světa stejně jako fazole a brambory a avokádo a buráky a borůvky.
A seznam zdaleka nekončí.
Tato úroda z Nového světa vedla nejspíš k největšímu nárůstu lidské populace v dějinách.
Cituji Crosbyho:
Lze odhadovat, že pokud má člověk dostatečný kalorický příjem, nějakým způsobem dospěje a bude se rozmnožovat.
Potraviny Nového světa byly energeticky hodnotnější než ty ze Starého světa, což je hlavním důvodem, proč se populace mezi lety 1650 a 1850 zdvojnásobila.
Plodiny jako kukuřice a brambory mohou růst i v půdě, která byla pro plodiny Starého světa nevhodná.
Brambory byly uvedeny do Evropy jako afrodiziakum, ale ukázalo se, že z nich nejdřív z nich musíte vypálit kořalku, než budou mít tento kýžený efekt.
Kdyby byly brambory afrodiziakem, z Irů by se rychle stali nejrajcovnější lidi na Zemi.
1,5 akru bramborového pole mohlo živit irskou rodinu celý rok a průměrný irský pracovník jedl kolem 10 liber brambor denně.
Živíce se primárně bramborami, Irové více jak zdvojnásobili svůj počet mezi lety 1754 a 1845, ale pak neúroda brambor vše pokazila.
A nebyla to jen Evropa.
Maniok nebo kasava je novosvětská rostlina poskytující nejvíce kalorií ze všech rostlin na Zemi, pokud řádně zpracovaná, jinak je jedovatá.
Maniok je v Africe tak rozšířený, že spousta Afričanů by přísahala, že na kontinentu rostl odjakživa, ale není to tak.
Stejně tak sladké brambory a přestože novosvětské potraviny nikdy nenahradily rýži v jihovýchodní nebo východní Asii, sladké brambory se staly tak běžnými, že jsou v Číně známy jako "potravina chudých".
Dokonce i v Japonsku je hrobka farmáře známého pro jejich zavedení na ostrov známá jako Chrám sladké brambory.
Také stojí za zmínku, že obilí, přestože se v evropském jídelníčku moc nevyskytuje, byl a je hlavním zdrojem potravy pro evropská zvířata celá staletí.
Vlastně je to tak pořád.
V roce 2005 šlo 58 % obilí pěstovaného v Americe na krmiva, takové věci se naučíte, když žijete v Indianě.
V neposlední řadě měla Kolumbijská výměna vliv na migraci lidí.
Zpočátku tento pohyb probíhal hlavně jedním směrem.
Evropani a Afričani šli do Ameriky,
Afričané obvykle proti své vůli.
Kolumbijská výměna vedla k repopulaci Nového světa po invazi nemocí při prvním setkání.
Lepší výživa dovolila růst populace Starého světa, což začalo vyvíjet tlak na Eurasii, což vedlo více lidí k cestě do Ameriky.
Během tohoto procesu začali být obyvatelé více geneticky a etnicky propojení.
Také to ale vedlo k hrůzám atlantického otroctví, o kterém budeme mluvit příští týden.
Jak shrneme Kolumbijskou výměnu?
Zničila populaci Ameriky, vedla k rozšíření otroctví, ale také dovolila nárůst světové populace a životy některých domorodců včetně kmenů jako třeba Lakota se stali lepšími a jistějšími alespoň na čas.
Méně lidí od té doby hladovělo, ale rozmanitost života na Zemi prudce klesla.
Pěstování plodin na místech, kam nepatří, narušuje životní prostředí.
Suma sumárum, měli bychom být za Kolumbijskou výměnu vděčni?
Měli bychom pokračovat a prohloubit její odkaz globalizace a monokultury?
Podle Crosbyho jsme si nepolepšili.
Kolumbijská výměna zahrnovala člověka, ten změnil starý a nový svět někdy nedopatřením, někdy záměrně, často násilně.
Je možné, že člověk, rostliny a zvířata, které s sebou přinesl, způsobily za posledních 400 let vyhubení více druhů, než by obvyklé procesy evoluce zvládly za milion let.
Kolumbijská výměna nás zanechala ne s bohatším, ale s chudším genetickým rezervoárem.
A my, veškerý život na planetě, jsme pro Kolumba druhotní, a to ochuzování bude narůstat.
Poslední, co vám dnes řeknu, je:
Souhlasíte s Crosbym?
Stojí delší, zdravější životy pro více lidí za oběť ochuzené biosféry?
A to nejdůležitější, jak vaše úvahy o těchto otázkách ovlivní způsob, jakým žijete svůj život?
Díky za pozornost.
Uvidíme se příští týden.
Toto znamená, že se usmívám.
Stejně jako tohle.
Tohle znamená myš.
Kočka.
A tady máme celý příběh.
Ten začíná tím, že toto znamená kluk, a tohle je copánek na kolemjdoucí.
Tady je kde se to stalo.
A tyhle znamenají kdy.
Tohle je kazeta, co holka dává do kazeťáku.
Nosí ho každý den.
Není to zastaralé - ona jen ráda poslouchá určitou hudbu, určitým způsobem.
Koukněte na její držení těla, je zvláštní.
To proto, že tančí.
On, kluk, to vstřebává, přemítá:
"Upřímně, boha, jakou mám šanci?"
(Smích)
A mohl by říct: "Pane jo!" Nebo:
"Nahlas se směju."
"Chtěl bych tě obejmout."
Nakonec to vymyslí, však to znáte.
Řekne jí:
"Chtěl bych namalovat tvůj portrét na hrníček od kafe."
(Smích)
"Vložit do něj kraba."
"Přidat trochu vody."
"Sedm různých solí."
Chce tím vysvětlit to náhlé nutkání stát na pevné půdě, i kdyby jenom proužek země v oceánu.
Řekne:
"Vypadáš jako mořská panna, ale chodíš jako bys tančila valčík."
A holka na něj:
"Co?"
Tak týpek odpoví:
"Jo, já vím, já vím..."
"Myslím, že tlukot mého srdce by mohl v morzeovce znamenat "nepatřičné"."
"Alespoň to tak vypadá."
"Občas jsem jako béčková roztleskávačka - kvůli sprostým slovům, trapným pauzám a příliš jednoduchým rýmům."
"Zrovna teď, když s tebou mluvím, tak vlastně ani nejsem kluk."
"Jsem opice," (Smích) "co posílá polibky" "motýlovi."
"Ale i tak ti navrhuji, že bychom se měli sejít."
"Nejdříve brzo. A pak hodně."
"Napadá mě jihozápadní roh páté a čtyřicáté druhé zítra v poledne." "Ale počkám, až se objevíš s copánkem nebo bez."
"Kruci, klidně jenom copánek."
"Netuším, co jiného Ti říct."
"Mám tužku na půjčení."
"Můžeš si to zapsat do telefonu."
Ale s holkou to ani nehne. Nesměje se. Nemračí se.
Řekne jenom:
"Díky, ne."
Znáte to?
[ "mám to raz dva a bez poznámek" ] (Potlesk)
Chtěl bych udělat rychlý dodatek k minulému videu, protože jsem nepředstavil všechny nástroje fiskální politiky, které má vláda k dispozici.
V minulém videu jsem se soustředil na takovou vládu, která udržuje neměnné daně a zvyšuje výdaje.
Výdaje rostou.
A jediný způsob, jak to vláda může udělat, je zvyšováním dluhu. Nebo možná pokud jsou tu nějaké vlády, které šetří, méně šetří. Ale většina z nich bude muset zvýšit svůj dluh.
Dluh se zvýší.
Když se nad tím zamyslíme ve spojitosti s výdajovými složkami HDP, víme, že HDP je rovno spotřebě, která sestává hlavně ze spotřebitelů, jedinců, investic, hlavně firemních a výdaje spotřebitelů za nové domy.
Dále máte vládní výdaje, potom tu máte čistý vývoz, který to celé doplní.
Ale v minulém videu jsme popsali, že tyhle dvě věci jsou udržovány neměnné.
Daně se nemění.
Vláda nezvyšuje výdaje většími daněmi, takže tahle část zůstává neměnná, ale máme tu navíc dluh, protože vláda více utrácí, dluh jde nahoru, všechno ostatní zůstává víceméně neměnné, takže HDP by rostl.
Další nástroj, který vláda má k dispozici, je udržet výdaje konstatní. Výdaje nerostou. A snížit daně, daně se snižují, což by vložilo více peněz do rukou jednotlivých spotřebitelů a firem.
Ještě jednou jediný způsob, jak toho dosáhnout, pokud udržujete výdaje neměnné a snižujete příjem, jediný způsob jak toho dosáhnout je, že zvyšujete dluh.
To je ta společná myšlenka.
Vláda by musela zvýšit dluh, když předpokládáme, že nemá žádné úspory, ze kteých by mohla čerpat, aby si tohle mohla dovolit financovat.
Když se na to podíváme znovu,
HDP se rovná spotřebě plus investice plus vládní výdaje plus čistý vývoz. V téhle situaci jsou vládní výdaje udržovány konstatní, ale protože daně pro spotřebitele a firmy se snížily, mohou toho více utratit. A nějaký díl z toho utratí, takže tyhle dvě složky porostou a poroste HDP.
Chci se jen ujistit, že jsme přidali tenhle graf.
Fiskální politika není jen o zvyšování nebo snižování vládních výdajů.
Může to být i o daňové politice, o zvyšování nebo snižování daní.
Máme za úkol najít druhou odmocninu ze 100.
Napíšu si to o něco větší.
Symbol druhé odmocniny je tento velký "háček".
Druhá odmocnina ze 100.
Pokud to máme napsáno v tomto tvaru, jedná se o kladnou odmocninu.
Rozumíte-li záporným číslům, víte, že existuje také záporné řešení odmocniny. Pokud ale vidíte tento symbol, znamená to druhá odmocnina s kladným řešením.
Zamysleme se nad tím, co to znamená.
Hledáme číslo, kladné číslo, pro které platí, že pokud ho vynásobím samo sebou, vyjde mi 100.
Které číslo musím vynásobit sebou, aby byl výsledek 100?
Víme, že když násobím 9 sama sebou, vyjde mi 81.
Pokud násobím 10 samo sebou, vyjde mi 100.
A to se rovná...
Napíšu to takto, i když tento krok můžete vynechat.
Ale můžete to přepsat jako druhou odmocninu ze... a namísto 100 napíšete 10 krát 10.
Víte, že druhá odmocnina z nějakého čísla násobeného samo sebou se rovná tomu číslu.
Tedy se to rovná 10.
Druhá odmocnina ze 100 je 10.
Existuje i jiný způsob, kterým můžeme napsat totéž. 10 na druhou, což je rovno 10 krát 10, se rovná 100.
Přišel jsem vám ukázat své fotografie.
Ale jsou to vůbec fotografie?
Protože toto je obrázek, který samozřejmě nemůžete vyfotit.
Přesto, můj zájem o fotografii začal, když jsem v patnácti letech dostal svůj první digitální fotoaparát.
Šlo to dohromady s mou zálibou v kreslení, ale bylo to jiné, protože při používání foťáku je hlavním procesem plánování. A když pak fotíte, ten proces skončí zmáčknutím spouště.
Takže fotografování se pro mne stalo uměním být ve správnou chvíli na správném místě.
A připadalo mi, že to zvládne leckdo. Takže jsem chtěl vytvořit něco jiného, něco, při čem proces začíná, když zmáčknete spoušť.
Fotografie jako je tato: dělnické práce na silnici ale s nečekaným zvratem.
A přesto v ní zůstává jistá míra realismu.
Nebo takovéto fotografie -- mohou být temné nebo barevné, ale mají společný cíl, zachovat si realismus.
Když říkám realismus, myslím foto-realismus.
Protože, samozřejmě, toto nemůžete doopravdy zachytit, ale já chci, aby to vypadalo, že to jako fotografie zachytit lze.
Fotky, které vám dají chvilku přemýšlení, než objevíte ten trik.
Zachycují spíš nápad, než nějaký moment.
Ale jaký trik je dělá realistickými?
Jsou to detaily, nebo barvy?
Nebo něco se světlem?
Co vytváří tu iluzi?
Někdy je tou iluzí perspektiva.
Ale vše vychází z našeho vnímání světa a jak může být zrealizován na dvourozměrné ploše.
Nejde o to, co je realistické, ale spíš o to, co vypadá realisticky.
Takže myslím, že základy jsou docela snadné.
Dívám se na to jako na skládačku reality, ze které můžete vzít různé kousky reality a složením vytvořit alternativní realitu.
Ukážu vám jednoduchý příklad.
Zde máme tři perfektně představitelné objekty, něco, co všichni známe z třídimenzionálního světa.
Ale zkombinováno tím správným způsobem mohu vytvořit něco, co stále vypadá trojrozměrně, jako by to mohlo existovat.
Ale zároveň víme, že to existovat nemůže.
Takže přelstíme svůj mozek, protože náš mozek nechce přistoupit na to, že to nedává smysl.
A stejně funguje i skládání fotografií.
Jde prostě o zkombinování různé reality.
Věci, které dělají fotografii realistickou, jsou často ty, o kterých ani nepřemýšlíme, věci z běžného života kolem nás.
Ale když skládáme fotografie, musíme je vzít v úvahu, protože jinak to bude vypadat chybně.
Takže bych vám rád řekl tři jednoduchá pravidla k dosažení realistického výsledku.
Jak vydíte, tyto obrázky nejsou nijak vyjímečné.
Ale když je spojíte, můžete vytvořit něco jako toto.
Takže první pravidlo je, že spojované fotky by měly mít stejnou perspektivu.
Zadruhé, spojované fotky by měly mít stejný typ světla.
A tyto dva obrázky splňují oba požadavky -- byly vyfoceny ze stejné výšky a za stejného světla.
Třetí pravidlo je: nesmí být poznat, kde jednotlivé obrázky začínají a končí -- musíte vytvořit souvislý obraz.
Nesmí být poznat, jak obraz vlastně vznikl.
Tím, že sladíme barvy, kontrast a jas na hranicích obrázků a použijeme fotografické efekty jako hloubku ostrosti, sytost barev a šum, smažeme hranice mezi různými obrázky a vytvoříme dojem jednoho celku, ačkoliv ten jeden obraz může být složen ze stovek vrstev.
Zde je další příklad.
(Smích)
Můžete si myslet, že je to prostě obrázek krajiny s pozměněnou spodní částí.
Ale ten obrázek je ve skutečnosti složený z fotografií z různých míst.
Osobně si myslím, že je jednodušší vytvořit místo, než ho najít, protože pak nemusíte dělat kompromisy s nápadem ve své hlavě.
Ale je nutné vše dobře naplánovat.
Tento nápad jsem dostal v zimě, takže jsem věděl, že mám několik měsíců na to, najít různá místa pro části té skládanky.
Například ta ryba byla vyfocena na rybářském výletě.
Pobřeží je z jiného místa.
Část pod vodou je z lomu.
A přiznávám, dokonce jsem obarvil dům na ostrově na červeno, aby vypadal víc švédsky.
Myslím, že k dosažení realistického výsledku je nejdůležitější plánování.
Vše začíná náčrtkem, nápadem.
Pak přichází kombinování jednotlivých fotografií.
A zde musí být každý kousek dobře naplánovaný.
A když se vám povede zachytit dobré fotografie, výsledek může být velmi krásný, a také velmi realistický.
Takže všechny nástroje tu jsou a jediná věc, která nás nyní omezuje, je naše představivost.
Děkuji.
(Potlesk)
Zdravím, jmenuji se John Green.
Toto je Rychlokurs sv2tov0 historie a dnes si povíme o první světové válce (1SV), známá také jako Velká válka.
1SV nebyla nejničivější ze všech válek, ani první celosvětovou válkou a ani poslední válkou.
Byla to však válka, která změnila všechny války.
1SV změnila náš náhled na svět, cynismus a ironie se staly normou.
A převážně jejich pomocí popisujeme dnešní svět.
Prostě tvrdím, že 1SV umožnila vše od Simpsonových po záměrně nehezké kníry.
Pane Greene!
Máte na mysli mě?
Já z minulosti, jsi ostudou naší rodiny.
I pro všechny naše další já.
Většina lidí chápe 1SV jako tragédii protože se nemusela stát a moc toho nevyřešila, kromě vytvoření sociálních a ekonomických podmínek, které umožnily druhou světovou válku.
Když mluvíme o příčinách, zároveň připisujeme vinu.
Bezprostředním příčinou byl samozřejmě atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu 28. června 1914, který spáchal srbský nacionalista Gavrilo Princip.
Jen pro zajímavost, první velká válka ve 20. století začala teroristickým činem.
František Ferdinand d'Este nebyl oblíbenec jeho strýce, císaře Františka Josefa I.
Tomu říkám knír.
Ale i tak atentát vedl k tomu, že Rakousko dalo ultimátum Srbsku. Srbsko přijalo pouze některé rakouské požadavky, a tak Rakousko vyhlásilo Srbsku válku.
Pak začalo mobilizovat Rusko, které bylo spojencem Srbska.
Německo, které bylo spojencem Rakouska, žádalo Rusko, aby přestalo mobilizovat, což Rusové neučinili, takže Německo samo začalo mobilizovat a vyhlásilo Rusku válku, uzavřelo spojenectví s Osmany, a pak vyhlásilo válku Francii, protože, však víte, Francie.
Válečný plán Německa, tzv.
Schlieffenův plán požadoval, aby Německo co nejvýhodnějším způsobem napadlo Francii, což je přes Belgii. Spojencem Belgie byla UK,
Tedy asi tak jako každý může být přítelem Belgie, a tak vyhlásila válku Německu.
Do 4. srpna byly všechny významné mocnosti ve válce.
Do konce měsíce se Japonsko, které ctilo své spojenectví s Británií. zapojilo do války s Německem a Rakouskem.
Když bylo všechno řečeno a vykonáno, počítaje kolonie a sféry vlivu, světová mapa by vypadala takto. Neuhádnete kdo vyhraje.
Vyskytlo tehdy mnoho možností, jak nemobilizovat a nezačínat válku, žádná z nich však nevyla využita.
Někdo viní sám systém spojenectví, což je to, co chtěl Woodrow Wilson vyřešit vznikem Společnosti národů.
Někteří viní Rusko - první velkou zemi, která mobilizovala.
Jiní dávají vinu Německu kvůli nepružnosti Schlieffenova plánu.
Zastánci leninismu tvrdí , že se zrodila z imperialismu a byla poháněna kapitalistickou rivalitou.
Jsou i tací, kteří tvrdí, že to byla válka mezi německou radikální modernou a britským konzervatismem.
Kdybych já měl určit vinu hledal bych ji v systému aliancí a v společenském přesvědčení, že válka je pro národy obecně dobrá.
Válka pomohla definovat, kdo jsou oni a kdo jsme my a posílila myšlenku "my".
Před 1SV byla válka chápána jako nezbytná a často dokonce jako slavná událost.
Poziční válka na západní frontě se nejvíce proslavila zbytečnou brutalitou.
Británie a Francie na jedné straně,
Německo na druhé a mezi nimi země nikoho.
1SV byla válkou spisovatelů.
Na mužích, kteří kopou díru, kde časem zemřou, je mnoho symbolického.
Zákopová linie na západní frontě se vedla jen asi 400 mil vzdušnou čarou, ale vzhledem k tomu, že se značně klikatila, zákopy mohly být dlouhé až 25 tisíc mil.
Zákopová válka ale nebyla na všech frontách.
Především na začátku války proběhlo hodně ofenziv, a to zejména v počátečních německých útocích.
Zejména na východní frontě, kde byli Němci úspěšní proti Rusům, kteří měli sice velkou, ale smolařskou armádu.
Pokud jste viděli film Lawrence z Arábie, tak víte, že dobrodružství T.E.
Lawrence se odehrávala během 1. SV v bojích mezi Brity a Otomanskou říší.
Všimněme si důležité věci.
V 1SV bojovali bojovníci z celého světa.
Zvláště v britské armádě, kde byli vojáci z Indie,
Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, kteří byli nadšení, že se mohou zapojit.
Afričané také bojovali pro Francii.
A mnoha těmto lidem, poté, co se vrátili po válce domů, tyto zkušenosti pomohly budovat národní hnutí.
To je jediná pozitivní věc.
Samotná válka byla nesmírně destruktivní.
Přes 15 milionů lidí bylo zabito a 20 milionů zraněno.
Ve Francii zemřelo ve válce 13.3% mužské populace ve věku mezi 15 a 49 lety.
Válka rovněž vedla ke smrti mnoha civilistů, obzvlášť v Osmanské říši, kde více než 2 miliony z 3 milionů mrtvých, byli civilisti.
Podobně jako v jiných válkách, byla i v 1SV nejúčinější zbraní nemoc.
Hloupá nemoci, vždycky to pokazíš.
Úplavice, tyfus a cholera byly na denním pořádku, a jinak drobná zranění měla fatální následky, když se do nich dostala sněť.
Čtvrtina zranění na paži byla u německých vojáků fatální.
A to ani nemluvím o slavné chřipkové epidemii, která vypukla koncem války a která zabila 3-krát víc lidí než samotná válka.
Hlavním důvodem proč byla válka tak smrtící byla kombinace nových technologií a zastaralých taktik.
Určitě si vzpomeneme na tanky, letadla a jedovatý plyn, ty všechny měly v 1SV svou premiéru. Ale dvě nejničivější technologie byly americké.
Kulomety a ostnatý drát.
Když se vojáci snažili pochodovat směrem k nepřátelskému zákopu k nepřátelskému zákopu, kosila je kulometná palba.
Jeden německý kulometčík vypovídá o bitvě na Sommě v roce 1916:
"Britští důstojníci šli vpředu.
Všiml jsem si, že jeden z nich klidně kráčel s holí v ruce.
Jakmile jsme začali střílet, bylo třeba jen znovu nabíjet.
Padali po stovkách.
Člověk ani nemusel mířit, jen do nich střílel."
V bitvě na Sommě Britové ztratili 60 tisíc jen během prvního dne.
Připomeňme si taky starý kolonialistický verš:
"Ať se stane cokoli, narozdíl od nich máme kulomet Maxim."
A teď měli všichni kulomety.
Často se zde snažím připomínat, že lidé tvoří historii a historie utváří lidi.
1SV toto jen utvrzuje, protože tolik víme o vojácích, kteří v ní bojovali, a to jak psali o válce skutečně změnilo náš pohled na systémové násilí.
Většina vojáků na válce neshledávala nic úžasného nebo hrdinského.
Například pro Brity byly zákopy především: mokré a páchnoucí.
Vlhko tam bylo proto, že britské zákopy byly v nejdeštivější části Flander.
Zápach pocházel z rozkládajícího se masa.
Skutečně nic úžasného.
Na druhou stranu ale vojáci byli zřídka kdy hladoví, měli tam hodně jídla z jejich vlasti, což nám připomíná, že jejich domov nebyl daleko.
Nejbližší fronta Britů byla jen 70 mil od Anglie.
Mohli číst noviny z Londýna o den později než Londýňané.
Zatímco přechod do útoku...
Stane, žádné slovní hříčky v tomhle díle!
Přechod do útoku, přes neutrální půdu nikoho, na zákop nepřítele je něco, co probouzí naše romantické představy.
Život většiny vojáků ale ovládal strach z ostřelování.
Tady je úryvek z časopisu publikovaného francouzskými vojáky:
"Není nic hroznějšího, než být ostřelován.
Je to forma mučení, jehož konec je v nedohlednu.
Najednou se voják obává, že bude pohřben zaživa,
Zůstává skryt ve svém otvoru, bezmocně čeká, a doufá v zázrak."
Přestože vojáci tehdy žili v podmínkách, které si lze těžko představit, trápily je i jiné věci kromě hrozby smrti.
Německý důstojník Ernst Junger říká:
"Nebylo to extrémní nebezpečí, které tolik ubíjelo ducha mužů, mohla za to únava a hrozné podmínky."
Odměna mnoha vojáků, především britských a francouzských, za jejich úsilí byla žalostná.
Proč i tak dál bojovali?
Povinnost, nacionalismus, loajalita ke spolubojovníkům, a strach, že budou zastřeleni kvůli dezerci. To vše tu hrálo roli, a stejně tak i alkohol.
Jak řekl jeden britský lékař:
"Kdyby nebylo přídělů rumu, pochybuji, že bychom tu válku vyhráli."
Ernst Jung také zmiňoval sklon vojáků utápět své problémy v alkoholu.
"I když padne 10 z 12, zbylí dva budou jistojistě v prvním volném večeru odpočívat nad lahví a tiše připíjet na své mrtvé druhy." Už je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis alkoholu.
Jsem zvědavý, co je v dnešní tajné přihrádce.
To je šokující - golfová hůl.
A skutečný disco golfový míček vyrobený fanouškem Crash Course.
Drahý alkohole,
Byl jsi, stejně jako nemoci, klíčovou postavou lidské historie, ačkoliv nejseš člověk.
Po staletí si hrál důležitou roli ve válce, když jsi pomáhal vojákům vykonávat svou povinnost, tím že jsi je rozptyloval.
Ale je tu jedna věc, alkohole,
Podle mých rozsáhlých zkušeností, když potřebuješ být opilý k tomu, abys něco udělal, možná bys to vůbec neměl dělat.
Pokud tou věcí ovšem není golf.
S pozdravem, John Green.
Co si vezmeme z takzvané Velké války?
No, nic moc.
Pojďme k myšlenkové bublině.
Versailleská smlouva, která ukončila 1SV, připsala vinu za válku Německu, což bylo zničující pro jeho ekonomiku a mělo ničivé účinky na jeho politické instituce.
Pokud nevzpomínáte s nostalgií na totalitní komunismus, pak musíte souhlasit s tím, že 1SV byla katastrofou i pro Rusko, protože usnadnila vzestup bolševiků.
Ruská revoluce měla 2 fáze.
První fáze se nazývá březnová revoluce, protože se odehrála v březnu, kdy vzpoury v armádně a občanské nepokoje vedli až ke svržení dynastie Romanovců, která byla v Rusku u moci již od... ...odjakživa.
Monarchie byla nahrazena provizorní vládou vedenou Alexandrem Kerenskym, který udělal to hrozné rozhodnutí, že Rusko zůstane ve válce, což vedlo k říjnové revoluci, která se nazývá podle měsíce října, kdy Vladimir Lenin a jeho bolševici převzali moc se slavným slibem, že ruskému lidu dají mír, chléb a půdu.
Na což ruský lid odvětil:
"Právě jsi jmenoval 3 z našich oblíbených věcí"
Prvním velkým úspěchem Lenina bylo podepsání separátního míru s Německem a dostal Rusko z války, což se mu hodilo, protože potřeboval bojovat v občanské válce, která trvala až do roku 1922.
To by bývalo pomohlo Německu, kdyby ovšem do války nevstoupily USA na straně spojenců.
Takže válka měla nakonec jiný výsledek: vzrostl geopolitický vliv USA.
USA se již předtím stávaly hospodářskou velmocí a zabránění ničení a ztrátě pracovní síly spojených s 1SV tomu jen pomohlo.
Válka pozvedla USA z role dlužníka do role věřitele.
A Wilsonova hlavní role při vyjednávání ve Versailles, i přesto, že nedostal to , co chtěl, poprvé udělala z Ameriky velkého hráče na mezinárodní scéně.
Abychom nebyli eurocentričtí, dalším důsledkem války byl konec Osmanské říše a vznik národního státu Turecko.
I zbytek světa se dočkal změn, ale ne moc k lepšímu.
Británie vzala Německu kolonie v Africe a přestože ve válce bojovalo a umíralo více Indů než Američanů, nezískala Indie skutečnou autonomii.
Všechny tyto hrozné následky vedly k všeobecnému pocitu zklamání v literárních kruzích.
Tento pocit nesmyslnosti a cynismu vyjádřili spisovatelé ztracené generace.
Byla to válka plná ztrát.
Miliony lidských životů byly ztraceny.
Lidé přišli o tradiční ideály války jako ušlechtilé a hrdinské věci.
Chci říct, co je heroického na tom, když prostě sedíte v zákopu a čekáte, kdy budete vyhozeni do povětří?
Po 1SV se válka možná stala nezbytnou, avšak už nikdy nádhernou věcí.
Tenhle posun je vidět i v poválečné literatuře a umění, kdy umělci přešli od romantismu k modernismu.
Například Hemingwayova Fiesta, která je o muži, ze kterého válka neučinila hrdinu, ale impotentního muže.
Tato černá, krutá ironie, že jdete do války, aby se z vás stal muž, a válka vám vezme vaši mužnost, charakterizuje Hemingwayův pohled na svět.
Charakterizuje taky náš pohled.
Díky za pozornost.
Uvidíme se příště.
(hraje piáno)
Nacházíme se v Alte Pinakothek, v mnichovském muzeu, v Německu, a právě se díváme na monumentální diptych od Albrechta Dürera.
Jedná se o dva panely představující čtyři Apoštoly.
Skutečně je velmi zajímavá malba, protože zachycuje okamžik, ve kterém se prosadila protestanská reformace a umělec Dürer konvertoval k protestantismu.
To znamená, že odmítl katolictví a z původního následovníka římského papeže se stal příznivec Martina Luthera.
Nejsem si jistý, že je to divákovi při prvním pohledu zřejmé.
Jak to tedy víme?
Žena:
Dürer v popředí obrazu zachytil dva apoštoly, kteří byli Lutherovými oblíbenci, Pavla a Jana.
A teprve v Janově stínu, se nahází apoštol, běžně spojovaný s papežstvím a papežem, Petr.
To je ten, který drží ten velký zlatý klíč, klíč k Nebeskému království.
A zde vidíme jednu z myšlenek Reformace, protože Reformace vycházela z Lutherovy teorie, že Boha a o Boží milost a spásu můžeme poznat pouze ze slova Božího, zachyceného v Bibli, a nikoliv z učení církve a církevní praxe.
Už neplatí myšlenka, že průměrný člověk pro přístup do nebe potřebuje autoritu papežství, protože všichni si mohli přečíst Bibli.
Přesně tak, skrze čtení Bible a modlitby můžeme navázat mnohem bližší vztah s Bohem.
A protože Reformace následovala pouze 50 let poté, co byl Johanem Gutenbergem vynalezen knihtisk,
Bible mohla být v západní společnosti tištěna a šířena.
A sám Luther byl tím, kdo přeložil Bibli do němčiny.
Nebyla tak jen latinsky, ale i v národních jazycích.
Žena:
Před reformací, byly Bible dostupné pouze mnichům a kněžím.
Lutherův překlad můžeme vidět také na našem obrazu.
Na spodní části plátna vidíme slova čtyř apoštolů.
Muž:
Nicméně, pojďme si je představit, ať víme, kdo je kdo.
Na levém panelu v červené tunice, nejblíže nám, je Jan.
To poznáme podle zřetelného klidu a pokoje, který jeho postava vyjadřuje.
Už jsme si řekli, že starší a holohlavý muž v pozadí, držící klíč, je Petr, ale nemluvili jsme ještě o postavě vpravo, sv.
Jak můžeme očekávat, Pavel drží knihu a také meč.
Žena:
Meč proto, že byl mečem zabit a knihu z toho důvodu, že je také autor několika dopisů v Novém zákoně.
Muž: Za Pavlem stojí sv. Marek, jehož atributem je svitek.
Žena: V osobě sv. Pavla máme dalšího apoštola, který byl důležitý pro Lutherovo učení.
Byla to Pavlova slova, jež ho inspirovala.
Pavel napsal:
"Nebo spravedlivý z víry živ bude."
To znamená, že díky víře, ne díky zásahu Boha, se člověk dostane do nebe. To byla nejdůležitější protestantská myšlenka.
Muž:
Věnujme se však opět tomu, jak to zachytil náš umělec.
Tomu, co namaloval Dürer.
Postavy apoštolů jsou tak mocné.
Vyzařují pocit velkoleposti.
Žena:
A každý z nich je tak odlišný!
Z Jana zde vyzařuje takový klid, když čte.
Naproti tomu Petr je starší, ale vypadá jako by téměř četl Janovi přes rameno, jako by ho Jan poučoval, ukazoval mu něco v knize.
Žena:
A myslím si, že Petr ukazuje i svou podřízenost Janovi.
Muž:
Konec konců jeho atribut, klíč, zůstává téměř zapomenut.
Veškerou pozornost upírají ke knize.
A skutečně vidíme, že Bible je otevřena na stránce, kde čteme:
"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh."
To je ta myšlenka: Nevzhlížet k církvi, ale navrátit se ke slovu Božímu. Zaměřme se však nyní také na zbylé dvě osobnosti napravo.
Je tu Marek, který vypadá jako by vyhlížel nějaké nebezpečí číhající na horizontu.
Kdežto Pavel vzbuzuje pocit, jako by se již úplně vyrovnal s nebezpečím, ve kterém se ocitl.
Žena:
Vypadá připravený se bránit.
Muž:
Skoro jako by se zlobil.
Všechny tyto rozdílné osobnosti odlišnými způsoby znázorňují tuto úžasnou dobu rozporů.
Muž:
Opravdu to bylo extrémně nebezpečné období.
Vždyť se Luther bouřil proti církvi!
Objevují se celé státy, které se odpoutaly od vlivu církve.
Žena:
A objevují se také války, ve kterých jsou lidé ochotní bojovat a zemřít.
Lidé se skutečně museli rozhodnout, po které z nabízených cest se vydají, aby dosáhli své spásy. Zda zvolit tu katolickou nebo tu protestantskou.
Představme si to.
Osud duše každého jednotlivce závisel na tomto rozhodnutí.
Byly zde ale i praktické důvody, protože Dürer byl umělec, který se tím, že se vzdal katolické víry, odvrhl také možnou finanční podporu církve.
To je pravda, protože jednou z věcí které Luther a jeho následovníci, zdůrazňovali byla role, kterou mají v církvi plnit obrazy.
Protestanti kritizovali, že lidé uctívají obrazy více než Boha.
Proto také v oblastech Evropy, které konvertovaly k protestantismu církev odmítla podporovat umělecká díla.
Církev byla vždy hlavním patronem umění.
Muž: Ale v tomto případě nešlo o zakázku.
Tyto dvě malby vytvořil Dürer na své vlastní náklady a daroval je radním města Nurembergu, aby byly umístěny na radnici.
V těchto obrazech je zachyceno velké nebezpečí doby, ve které Dürer žil.
Ve čtyřech pasážích nacházejících se pod obrazy stojí varování apoštolů před falešnými proroky, zdůraznění toho jak snadno mohou lidé zbloudit a jak důležité je pozorně naslouchat slovu Božímu a ne jeho lidským vykladačům.
A tak v omezeném prostoru těchto obrazů nás tyto postavy upozorňují na myšlenku důležitosti svobodného šíření Božího slova.
Muž:
Jaká to byla úžasná doba.
Pochopení náboženství a víry bylo znovu objeveno a Dürer je tu velmi objevný ve způsobu jakým vytvořil svůj obraz!
(hraje piáno)
Dnes vám představím tři ukázky ikonického designu, a dá rozum, že jsem pro to ten pravý, protože mám bakalářský titul z literatury.
(Smích)
Ale také jsem známá tvář z televize, tak trochu, a horlivý sběratel katalogů Design na dosah, takže vlastně vím všechno co se dá.
Nuže, jsem si jistý, že poznáváte tento objekt; mnozí z vás ho nejspíš viděli, když přistávali se svými soukromými zepelíny na Mezinárodním letišti Los Angeles během posledních pár dní.
Říkají tomu Theme Building (Tématická budova); jmenuje se tak z důvodů, které jsou pořád velmi nejasné.
A je to snad nejlepší příklad starobylé mimozemské architektury, který v Los Angeles máme.
Byla objevena při vykopávkách v roce 1961, když stavěli losangeleské letiště, přestože si vědci mysleli, že pochází z roku 2000 před naším letopočtem, kdy sloužila jako rušný transdimenzionální vesmírný přístav pro starověké astronauty, kteří zprvu kolonizovali tuto planetu a osvobodili náš druh od nánosů barbarství tím, že nám dali psaný jazyk a technologie a otáčející se restaurace.
Domníváme se, že měly sloužit jako náhrada za staré vesmírné přístavy, které se nacházely kde jinde než ve Stonehenge, a jsou považovány za veliký pokrok díky úspornému designu, redukci druidů, neustále se poflakujících okolo, a samozřejmě daleko lepším možnostem parkování.
Když byla odhalena, uvedla novou éru zmodernizovaného, archaicky futuristického designu zvanému Googie, který považujeme za synonymum
Doby Tryskáčů, což je chybné. Koneckonců, starověcí astronauti, kteří ho používali, necestovali tryskáčem moc často, dávali přednost cestování na opeřených hadech poháněných křišťálovými lebkami.
(Potlesk) (Hudba)
A ano, stůl. Používáme je každý den.
A na vršku se nachází odšťavňovač.
Tento design vytvořil Philippe Starck, který se, myslím, nachází v tuto chvíli v publiku.
Poznáte, že jde o Starckův design podle jeho preciznosti, hravosti, inovativnosti a příslibu bezprostředního násilí.
(Smích)
Je to design, který dráždí vaši intuici -- není to to, co si na první pohled myslíte.
Není to vidlička určená k tomu, abyste s ní mohli napíchnout tři jednohubky zaráz, což by se hodilo venku ve vestibulu, řekl bych.
A přestože je očividně inspirovaný starověkými astronauty a je vesmírný a trojnožkovitý, není to něco, co se vám má dostat do hlavy a vycucnout všechny vaše myšlenky.
Je to ve skutečnosti odšťavňovač citronů, a od teď už v tom nebudete schopni vidět nic jiného.
Také to není vzor designu, je to vzor užitečnosti designu.
Můžete si ho vzít s sebou domů -- narozdíl od Theme Building, která bude na věky stát tam, kde je.
Můžete si to koupit a může jít s vámi domů a tam může stát na kuchyňské lince -- nevleze se do šuplíku; věřte mi, vlastnoručně jsem se o tom přesvědčil -- a vaši kuchyňskou linku promění ve vzor designu.
Další věc je ta, že když ho budete mít doma, řeknu vám ještě o funkcích, o kterých byste jinak nevěděli: když usnete, probudí se k životu a promenáduje se po domě a hrabe se vám v poště a pozoruje vás ve spánku.
(Potlesk)
Dobrá, a co je tato věc?
Nic mě nenapadá.
Nevím, co to je.
Vypadá to strašně.
Je to malá elektrická plotýnka?
Nechápu to.
Ví to někdo?
Chee?
Co že to je ... iPhone. iPhone.
No jistě, to je ono, už si vzpomínám; nechal jsem si jimi vydláždit koupelnu za starých dobrých časů.
Ne, mám iPhone.
Samozřejmě, že mám.
Zde je můj milovaný iPhone.
Používám tu malou věc na spoustu věcí.
Rád si na něm čtu knížky.
Ještě radši si na něm kupuju knížky. A pak se nemusím stydět, že jsem je nečetl, protože zůstanou v tomhle a nikdy se na ně nebudu muset ani podívat -- a to je ideální.
Používám ho každý den na měření hmotnosti vola, například.
Jednou za čas, přiznávám, na něm uskutečním i telefonní hovor, někdy.
A stejně na něj v jednom kuse zapomínám.
To je design, který jakmile jednou uvidíte, hned na něj zapomenete.
Je snadné zapomenout ty nadšené vzdechy, které s sebou přinesl v roce 2007, když jste se poprvé této věci dotkli, protože začala být tak rychle všudypřítomná; a díky tomu, jak rychle jsme si osvojili tato gesta a začlenili je do svého života.
Narozdíl od Theme Building, není to mimozemská technologie.
Spíš bych měl říct, že přinesla technologii, která -- kromě lidí v této místnosti -- připadá mnoha lidem na světě pořád ještě velice mimozemská a proměnila ji okamžitě v něco důvěrně známého.
A narozdíl od odšťavňovače nehrozí, že se vám dostane do hlavy; místo toho se vám spíš přicucne k mozku.
(Smích)
A ani si nevšimnete, že k tomu došlo.
Takže tady to máte.
Jmenuji se John Hodgman.
Právě jsem vám vysvětlil design.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Tohle je nedokončené dílo založené na několika připomínkách uvedených na TEDu před 2 lety týkajících se potřeby uskladnění očkovacích látek.
(Hudba).
Před 29 lety jsem měl učitele termodynamiky, který nám vyprávěl o absorpci a chlazení.
Byla to jedna z věcí, co se mi vryla do paměti. Bylo to dost jako Stirlingův motor: úžasné, ale nevěděli jste, co s tím.
Absorpční chlazení bylo vynalezeno v roce 1958 Ferdinandem Carréem, který jej ovšem nemohl použít k výrobě čehokoli, a to kvůli nedostačujícím nástrojům tehdejší doby.
Bláznivý Kanaďan jménem Powell Crosley uvedl na trh tuhletu věcičku nazvanou Icyball v roce 1928.
Byla to opravdu parádní myšlenka, a já se dostanu k tomu, proč to nefungovalo, ale nejdříve jak to funguje. Máme dvě koule, které jsou od sebe vzdáleny.
Jedna je naplněna provozní kapalinou, vodou a čpavkem, ta druhá je kondenzátorem.
Zahříváte stranu přístroje určenou k zahřívání.
Čpavek se vypařuje a znovu sráží na druhé straně přístroje.
Necháte ho vychladnout na pokojovou teplotu a pak, jak se čpavek znovu vypařuje a míchá s vodou na straně určené k zahřívání, vzniká velice silný chladící efekt.
Skvělá myšlenka, která ale ani trochu nefungovala; přístroj vybuchoval. Používáte-li totiž čpavek, dosáhnete ukrutně vysokého tlaku, pokud ho nesprávně zahřejete.
Tlak dosahoval až 400 psí. Čpavek byl toxický. Rozprskl se na všechno kolem.
Ale stejně to byl zajímavý nápad.
A na roce 2006 je skvělé to, že můžete udělat spoustu opravdu ohromných výpočtů.
Takže jsme do toho zapojili celé oddělení termodynamiky na Stanfordu.
Spousta výpočetní kapalinové dynamiky.
Dokázali jsme, že většina tabulek týkajících se ochlazování čpavku bylo nesprávných. Našli jsme některé netoxické chladící látky, které fungovaly při velice nízkých vypařovacích tlacích.
Přibrali jsme také tým z Velké Británie - mají tam spoustu skvělých lidí zabývajících se chlazením, a společně postavili testovací přístroj a dokázali, že ve skutečnosti budeme moci nízkotlakový netoxický chladič vyrobit.
A takhle funguje.
Položíte ho na oheň určený k vaření; většina lidí na světě má takový oheň,
Ať už je to velbloudí trus či dřevo. Ohřívá se asi 30 minut, poté hodinu chladne.
Uložíte-li ho do nádoby, bude ji chladit po 24 hodin.
Vypadá to takhle. Tohle je pátý prototyp. Ještě ne zcela hotový.
Položíte ho do 15-ti litrové nádoby, to jsou asi 3 galony, a zchladí ji to na teplotu těsně nad bodem mrazu, 3 stupně nad bodem mrazu, na 24 hodin ve 30-ti stupňovém prostředí. A je to skutečně levné. Myslíme, že bychom je mohli vyrábět ve velkém množství asi za 25 dolarů, v malém množství asi za 40 dolarů.
A myslíme, že můžeme z chlazení udělat něco, co může mít každý.
(Potlesk)
Jmenuji se John Green.
Vítám vás na Rychlokurzu světové historie.
Dnes budeme hovořit o kapitalismu.
Pane Greene, kapitalismus dělá z lidí bestie.
Jakože svobodný trh nás všechny zotročuje.
Ach bože, to jsem já ze střední školy.
To je hrůza.
Nedá se s ním vydržet, protože odmítá uznat právo na jiný názor, takže nebude mít nikdy s nikým produktivní konverzaci po celý život.
Asi tě zklamu, moje já z minulosti, asi budu moc kapitalistický, asi zklamu jiné lidi, že nebudu kapitalistický dost, a zklamu historiky, protože nebudu mluvit žargonem.
Ale co nadělám?
Mám jen 12 minut.
Kapitalismus je o výkonnosti. Takže jdem na to, já ze střední.
Randy Riggs je uznávaný autor.
Josh Radnor hraje v komediálním seriálu. Emily na rande nezvi. A nejezdi na Aljašku s děvčetem, které znáš jen 10 dnů.
Jdem na kapitalismus.
Kapitalismus je ekonomický systém. Je to také hodnotový systém.
Charakterizují ho inovace a investice vedoucí k většímu bohatství.
Podíváme se na výrobu, a jak ji změnil průmyslový kapitalismus.
Stane, to nemůžu nosit. Symboly buržoazie, zatímco se na mě dívá Karel Marx.
Jdu se převléct.
No, dramatičtěji to nejde.
Představte si, že se píše rok 1200 n. l.
Jseš kupec s koberci.
Stejně jako dnešní obchodníci, musíte si občas půjčit peníze. Abyste koupili koberce. Chcete je prodat se ziskem, i poté, co splatíte investici a úrok.
To je merkantilní kapitalismus.
Byl to globální systém, který se rozprostíral od Číny až k Indickému oceánu, včetně Muslimských kupců, kteří platili za obchodní karavany napříč Saharou.
Do 17. století, kupci z Nizozemska a Británie rozšířili tento systém a vytvořili akciové společnosti.
Ty dokázaly financovat větší obchodní výpravy. a sdílely rizika mezinárodního obchodu.
V mezinárodním obchodu se stává, že se občas potopí loď, nebo ji přepadnou piráti.
Pro námořníka je to katastrofa, jde mu o život. Pro merkantilního kapitalistu je to také špatně. Když ztratí všechno.
Ale vlastní-li jednu desetinu deseti lodí, riziko se zmenšuje.
Takové investice vedly k většímu bohatství. Ale přínos z toho měl jen malý výsek populace. Zatím to nemělo vliv na změnu myšlení.
Průmyslový kapitalismus byl ale něco úplně jiného.
Velikostí a organizací.
Definice Joyce Applebyho praví: Průmyslový kapitalismus je ekonomický systém založený na investici kapitálu do strojů a technologie použitých k navýšení výroby prodejního zboží.
Představte si, že někdo vyrobí Stanostroj.
Jste si zázračně podobní, Stane.
Stanostroj vyrobí a zrežíruje desetinásobek dílů Rychlokurzu v porovnání s lidským Stanem.
Jasněže to na začátku něco stojí. Budu tedy investovat do Stanostroje. Abych vytvořil desetinásobek znalostí.
Stane, vnímáš robota nebo spíš mě?
Já jsem filmová hvězda!
Stane, ale stojíš za glóbusem.
Kapitalismus nemáme rádi kvůli jeho negatovním dopadům: dlouhá pracovní doba, nízké platy, špatné pracovní podmínky, dětská práce, nezaměstnaní lidští Stanové. Tak nějak.
Je to jen definice průmyslového kapitalismu z mnoha.
Budeme s ní pracovat.
Jdeme do myšlenkové koule.
Průmyslový kapitalismus se poprvé objevil v Británii v 19. století.
V Británii to mělo své výhody.
Byla to dominantní námořní velmoc. Obchodovala se svými koloniemi se ziskem, a také byla zapojená do obchodu s otroky.
Růstu kapitalismu pomohlo také 50 let občanské války v Británii 17. století.
Ne, že bych doporučoval občanskou válku. Tady to ale pomohlo.
Před válkou Britská koruna tvrdě regulovala obchod. Vydávala složité licence. Udělovala královské monopoly.
Dále se zvýšila produktivita zemědělské výroby v 16. století.
Rostly ceny potravin a tak farmáři malí i velcí mohli investovat do zemědělské technologie, což zvýšilo výnosy.
Vyšší ceny obilí byly zřejmě způsobeny nárůstem počtu obyvatelstva, což mělo za následek zvýšení výroby potravin.
Některé z těchto zemědělských vylepšení přišly od Holanďanů, kteří měli problém s dostatkem potravin a tak objevili, že mohou pěstovat různé druhy plodin, jako například vojtěšku, které fixují dusík v půdě, a také se s nimi dají krmit zvířata. Takže více rozlohy polí byla využíváno najednou.
A produktivita narostla, což v konečném důsledku snížilo ceny. To mělo pozitivní dopad na další inovace, Ty dále zvyšovaly výnosy, a to zase snižovalo ceny.
Nižší cena za potraviny měla další pozitivní vliv.
Protože potrava byla levnější a platy v Anglii byly dál vysoké, dělníci měli více volných prostředků, což znamená, že pokud by byly spotřební věci k dispozici, byly by spotřebovány. Což mělo dopad na vyšší výkonnost při výrobě spotřebního zboží, které pak byla vyráběno levněji.
Jde o proces, který se sám urychloval. Vede k výrobě víc potravin, víc věcí, a vyvinul se do systému, ve kterém mají lidé tolik věcí, že si musí pronajímat prostor, aby je uskladnili. Mají tolik jídla, že obezita se stala častějším zabijákem, než podvýživa.
Děkuji myšlenková koule.
Tento nárůst produktivity vedl k tomu, že méně lidí muselo pracovat v zemědělství, aby uživili populaci.
V roce 1520 celkem 80 % anglické populace zajišťovalo potraviny.
K roku 1800 už jen 36 % dospělých mužských dělníků pracovalo v zemědělství.
K 1850 to dál kleslo na 25 %.
Tehdy začaly fungovat továrny. Bylo hodně dělníků k dispozici, aby v nich pracovali. Hlavně šlo o dětskou pracovní sílu.
(zvuk)
Je to jako pohádka, ne?
Tedy kromě těch dětí.
Víc levnějšího jídla?
Ale pozor.
Způsob, kterým Britové dosáhli větší zemědělské výroby, byl proces ohrazování v němž vlastníci pozemků obsadili a privatizovali pole, která byla po staletí ve skupinovém držení družstevních nájemníků.
To sice zvýšilo produktivitu, ale také způsobilo zchudnutí mnoha sedláků-nájemců. Mnoho z nich přišlo o prostředky k životu.
Kapitalismus je také hodnotový systém zakořeněný v soukromých investicích s cílem vytvořit zisk.
Šlo o to změnit způsob myšlení.
Musely se vytvořit kapitalistické hodnoty: riskovat a inovovat.
Lidé museli uvěřit, že se vyplatí dopředu investovat za něco jako
Stanostroj, který pak zaplatí sám sebe a ještě něco navíc.
Rozšíření těchto hodnot opravdu pomohlo, že jejich proponenti v Británii byli výteční publicisté.
Thomas Mun, který pracoval pro Anglickou východoindickou společnost, a další spisovatelé konfrontovali veřejnost s myšlenkou, že ekonomika je podřízena trhům.
Další šířili myšlenky, že je lidem vlastní podílet se na trzích jako racionální hráči.
Také řeč se změnila.
Slovo "individuum" začalo v angličtině znamenat člověk až od 17. století.
V 18. století znamenalo slovo "kariéra" pouze délku aktivního života závodního koně.
Asi nejdůležitější myšlnka, která se rozšířila v Anglii, bylo že muži a ženy jsou také spotřebitelé, kromě toho, že vyrábějí věci. Což vedlo dál kvůli poptávce po vyrobeném spotřebním zboží k růstu průmyslové výroby.
"Hlavní pobídkou obchodu či spíš průmyslu a zdokonalování je ohromná chuť člověka spotřebovávat, za uspokojení čehož rádi zaplatí."
To napsal John Cary, obhájce kapitalismu v roce 1695.
Mluvíme-li o chuti spotřebovat, není to jen o jídle.
Nyní se to zdá docela normální, ale tehdy to bylo radikální tvrzení.
V 21. století je zřejmé, že průmyslový kapitalismus zatím vyhrává.
Sorry kámo, snaha se chválí, ale o Stalinovi jsi nemohl vědět.
Kapitalismus má problémy a své kritiky.
Také v 19. století měl kapitalismus své problémy.
Pracovní prostředí bylo strašné.
Pracovalo se dlouho, úmorně a monotónně.
Dělníci pracovali v podmínkách nynějšího rozvíjejícího se světa. V naprosté chudobě.
Dělníci se tedy začali organizovat do odborových organizací.
Dalším dopadem byly nové myšlenky. Socialismu a zejména marxistický socialismus.
Socialismus není převrácená podoba kapitalismu, přestože se někdy staví proti sobě.
Obhájci kapitalismu rádi zdůrazňují, že jde o přirozený systém. Pokud by se prý lidé nechali, sami přijdou s něčím, co se podobá ekonomickým vztahům v kapitalismu.
Socialismus, či jeho moderní obdoby, netvrdí, že je výsledkem nějakých přirozených lidských pudů.
Je výsledkem lidské schopnosti rozhodovat se a plánovat.
Socialismus jako intelektuální projekt vznikl ve Francii.
Trefil jsem se, Stane?
Někam mezi Egyptem a Lybií.
Ve Francii byly dva proudy socialismu. Utopický a revoluční.
Utopický socialismus je spojován s Comtem de Saint Simonem a Charlesem Fourierem. Oba odmítli revoluci po zkušenostech s hrůzami Francouzské revoluce.
Oba kritizovali kapitalismus.
Fourier se proslavil svým výrokem s oblibou citovaným v hodinách dějepisu, a to že, v socialistickém světě utopie se moře změní na limonádu. Měl však pravdu, když tvrdil, že lidské bytosti mají potřeby, jež jdou za osobní zujem, a také že lidé se ne vždy chovají jako racionální bytosti.
Ostatní francouzští socialisté byly revolucionáři. Pro ně byla Francouzská revoluce, ač násilná, o mnoho lepší.
Nejdůležitějším revolucionářem byl Auguste Blanqui.
Hodně z myšlenek komunizmu vzešlo od něj. Také ten termín vymyslel.
Stejně jako utopisté i on kritizoval kapitalismus. Ale narozdíl od nich věřil, že se dá svrhnout v násilné revoluci dělnickou třídou.
Přestože si Blanqui myslel, že dělníci mohou vládnout komunistickému světu, byl elitista.
Věřil, že dělníci sami by nikdy nemohli přemoci své předsudky a zvyky, aby svrhli buržoazní nadvládu
To nás přivádí ke Karlu Marxovi, jehož myšlenky a plnovous vrhají stín na většinu 20. století.
Mám otevřít dopis?
(znělka)
Otevřený dopis plnovousu Karla Marxe.
A co máme v tajné skrýši?
Robot?
Stanbot?
Dva Stanboti, a jeden je žena!
Teď už vlastním všechny výrobní prostředky (termín marxismu)
Stane, že se k ničemu nehodíš.
Vypni kameru.
To jako mám vstát a vypnout to sám?
Stanbote, vypni kameru.
Zdravím, plnovousi Karla Marxe.
Wow.
To je pařba.
Karle Marxi, dnes je mnoho mladíků, kteří si myslí, že plnovousi jsou cool.
Hm, to nejsou vousy, ale smetanové kníry.
Já jsem se už dlouho neholil Karle Marxi. Ale plnovous? To zrovna nemám.
Z lenosti plnovous nevyroste.
Plnovous dostanejš jen jako snaživý revolucionář.
Proto se nejtvrdšímu jádru Marxistů říká Fousatí Marxisti.
Je to tak trochu nadávka.
Ale víš co? Karle Marxi?
Když se tak podívám zpátky, raději bych fousté Komunisty.
Pojďme mluvit o komunistech bez vousů.
Mao Ce-tung, Pol Pot, Kim Jon Il.
Josef magor Stalin se stonožkou pod nosem.
Takže plnovouse Karla Marxe, musím Ti sdělit, že tu máme pár ubohých vousů, co tu bojují třídní boj.
S pozdravy John Green.
Často se o něm říká, že je otec komunizmu, protože byl spoluautorem Komunistického manifestu. Marx byl hlavně filozof a historik.
Na rozdíl od většiny filozofů a historiků, vyzýval k revoluci.
Jeho největší dílo, Das Kapital, se snaží vysvětlit, jak fungoval svět 19. století v historickém a filozofickém kontextu.
Marxovo myšlení je hluboké a složité a na to nemáme čas. Ale některé z jeho myšlenek stojí za to zmínit. Třídní boj.
Marx se nesoustřeďuje na třídu, ale na boj mezi třídami.
Věřil, že třídy mezi sebou bojují o vítězství nad historií. A že právě boj z nich dělá třídy.
Jde o myšlenku, že až v konfliktu si třída uvědomí sama sebe. A že bez konfliktu, není žádná třída. Nemá třídní uvědomění.
Marx psal v Aglii 19. století.
V té době šlo o dvě třídy. Dělníci a kapitalisté.
Kapitalistům patřila většina výrobních továren. Šlo o pozemky a kapitál, které byly nezbytné pro továrny.
Dělníci měli jen svou práci na prodej.
Šlo o boj mezi kapitalisty, kteří chtějí po dělníci co nejlevnější práci, a dělníky, kteří chtějí být za svou práci placeni co nejlépe.
To jsou dvě základní myšlenky za jeho teorií třídního boje.
Marx věřil, že výroba či práce dává věcem materiální smysl, hodnotu.
Navíc věřil, že lidé jsou svojí přirozeností sociální tvorové.
Že spolupracují, pracují spolu. Že jsou efektivnější, když sdílí zdroje.
Marxova kritika kapitalismu je založena na tom, že kapitalismus nahrazuje rovnostářskou spolupráci konfliktem. A tudíž ani nejde o systém pro lidi přirozený.
Marx chtěl dát dělníkům moc vzepřít se právě tím, že kapitalismus není systém vlastní lidem.
Je to mnohem silnější sdělení, než Blanquiho elitistický socialismus.
Ačkoli na oko marxistické státy jako SSSR velmi rychle zkoncovali z vládou dělnictva, myšlenka ochraňovat společný zájem je stále silná.
Tím bychom byli hotovi. Ledaže mám něco přečíst z Komunistického manifestu.
Nakonec socialismus prohrál, nenahradil kapitalismus, v což jeho proponenti doufali.
A ve Spojených státech se dokonce stal socialismus nadávkou.
Průmyslový kapitalismus dneška zdá se vyhrál. Ať už jako symbol materiálního pohodlí či jako přístup ke zboží a službám pro lidi na celém světě, je kapitalismus asi užitečný.
Kampak?
Jde ti to skvěle, ale trochu se třeseš.
Asi budeš víc než osmibitový?
Do jaké míry využíváme socialistické principy při regulování volných trhů zůstává otázkou. Na ní není jedna odpověď. Ve Švédsku by odpověděli jinak, než v USA.
Tady je Marx stále relevantní.
Je kapitalistická soutěž přirozená a dobrá? Měli bychom ji zavést systém, který na ni dohlédne, abychom se měli lépe jako společenství?
Měli bychom se spojit, abychom poskytovali zdravotní péči nemocným a penzi starým?
Měla by vláda provozovat firmy?
A pokud ano, které?
Třeba poštu?
Zajištění bezpečnosti na letištích?
Vzdělávání?
To jsou oblasti, ve kterých průmyslový kapitalismus a socialismus stále bojují o nadvládu.
A ten boj dál pokračuje.
Děkuji za pozornost.
Uvidíme se za týden.
Budu mluvit o vašem způsobu myšlení.
Je v souladu s mými daty?
(smích)
Pokud ne, tak jedno nebo druhé potřebuje vylepšit, ne?
Když se svými studenty mluvím o světových tématech a poslouchám je o přestávce, vždycky mluví o "nás" a o "nich".
A když se pak vrátí zpátky do třídy, ptám se jich:
"Co myslíte tím 'my' a 'oni'?"
"No, to je velmi jednoduché.
Jde o západní svět a rozvojový svět", říkají.
"Učili jsme se to ve škole."
A jak byste to tedy definovali?
"Definice?
Tu zná každý", říkají.
Ale mně to nestačí, tak se ptám dál.
A tak jedna dívka velmi chytře řekla:
"To je jednoduché.
Západní svět, to je dlouhý život v malé rodině.
Rozvojový svět je krátký život ve velké rodině."
A mně se ta definice líbí, protože mi umožnila změnit jejich domněnky na podložená fakta.
A tady ta fakta jsou.
Na této ose je velikost rodiny.
Jedno, dvě, tři, čtyři, pět dětí na jednu ženu na ose.
A tady je očekávaná délka života: 30, 40, 50.
To, co studenti řekli, přesně vystihovalo jejich pojetí světa.
A ono to skutečně je o posteli.
O tom, zda se muž a žena rozhodnou mít malou rodinu a starat se o děti a o to, jak dlouho budou žít.
Záleží i na koupelně a kuchyni. Víte, když máte mýdlo, vodu a jídlo, tak můžete žít dlouho.
A studenti měli pravdu. Svět se skládal tady z těch zemí s velkými rodinami a krátkým životem.
Rozvojového světa.
A pak zde byly země tady nahoře, západní svět.
Malé rodiny a dlouhý život.
A vy teď uvidíte úžasnou věc, která se na světě stala během doby, co jsem naživu.
Rozvojové země začaly používat mýdlo a vodu, očkování.
A celý rozvojový svět začal s plánovaným rodičovstvím.
A částečně i díky USA, které pomáhají s poskytováním technické podpory a investic.
A vidíte, že celý svět se mění na rodiny se dvěma dětmi a délkou života mezi 60 a 70 lety.
Ale některé země stále zůstávají v této oblasti.
A vidíte, že tady dole ještě pořád máme Afghánistán,
Libérii, Kongo.
Takže máme ještě země v této oblasti.
Takže ten můj problém je, že chápání světa, jaké mají moji studenti, odpovídá realitě světa v roce, kdy se narodili jejich učitelé.
(smích) (potlesk)
A my, když jsme to prezentovali v různých zemích - minulý týden jsem byl na Globální konferenci o zdraví tady ve Washingtonu a viděl jsem, že stejně špatně to chápou i aktivní lidé ve Spojených státech.
Podívejte, posunu je dopředu.
Tak.
Dohánějí Státy.
To je Mexiko.
V těch dvou sociálních měřítkách je porovnatelné se Spojenými státy.
Vědělo to méně než 5 % odborníků na světové zdraví.
Ten úžasný národ, Mexiko, má problém s tím, že ze severu přicházejí zbraně, přes hranice. Tak s tím museli přestat. Protože mají se Státy takový podivný vztah, však víte.
Pokud bych ale změnil tuto osu, podívejte, a dal bych sem místo toho příjem na osobu, příjem na osobu, dám ho sem, tak uvidíme zcela jiný obrázek.
Mimochodem, právě vás učím, jak používat náš web, Gapminder World. Proč to upřesňuji? Protože se to dá na internetu používat zdarma.
A když už to teď mám správně, můžu se vrátit o 200 let zpátky do minulosti.
Spojené státy jsou tady nahoře.
A můžu ukázat i ostatní země.
A teď mám na této ose příjem na osobu.
A Spojené státy měly v té době jen kolem 2 000 dolarů.
A očekávaná délka života byla 35 až 40 let, stejně jako dnes v Afghánistánu.
Ukážu vám, co se pak na světě stalo.
To máte místo jednoho roku studia historie na univerzitě.
Stačí, když mě budete jednu minutu sledovat a celé to pochopíte.
(smích)
Vidíte, jak hnědé bubliny, západní Evropa, a žlutá, Spojené státy, bohatnou a bohatnou a zároveň jsou zdravější a zdravější.
A tady jsme před sto lety, kde zbytek světa zaostává.
A tady je to.
To byla chřipka.
Proto se dnes chřipky tak bojíme, že?
Pořád si ji pamatujeme.
Pokles průměrné délky života.
Pak jsme se zvedli, ale ne před dosažením nezávislosti.
Podívejte, tady je Čína a tady Indie a tohle je, co se stalo.
Všimněte si, že tady nahoře máme Mexiko.
Mexiko není na stejné úrovni jako Spojené státy. Ale jsou celkem blízko.
A zvlášť zajímavé je vidět Čínu a Spojené státy během 200 let.
Protože můj nejstarší syn teď pracuje pro Google, poté, co si Google pořídil tento software - protože jde vlastně o dětskou práci - můj syn se ženou seděli v kumbále spoustu let a tohle vyvinuli.
A můj nejmladší syn studuje čínštinu v Pekingu.
To oni přišli se dvěma hledisky, které mám, víte?
A můj syn, ten nejmladší, co studoval v Pekingu v Číně, získal dlouhodobý náhled.
Kdežto můj nejstarší syn, který pracuje pro Google by měl něco vyvíjet čtvrtletně nebo půlročně.
I když, v Google jsou docela velkorysí a tak mu dávají i rok či dva.
Ale v Číně berou v úvahu generace, protože si pamatují to velmi trapné období sta let, kdy šli dozadu.
A také si pamatují první část minulého století, kdy to bylo opravdu zlé. A blížíme se k takzvanému Velkému skoku vpřed.
Byl to rok 1963, kdy Mao Ce-tung nakonec přinesl Číně zdraví.
A pak Teng Siao-pching zahájil ten úžasný pohyb vpřed.
Není zvláštní vidět Spojené státy, jak nejdříve budovaly ekonomiku a pak postupně bohatly, zatímco Čína ozdravěla mnohem dříve?
Protože využila poznatků o vzdělávání, výživě a také těžila z užívání penicilínu, očkování a plánovaného rodičovství.
A Asie dosáhla sociálního rozvoje dříve než ekonomického.
Mně, profesoru veřejného zdravotnictví, není divné, že všechny tyto země teď rostou tak rychle.
Protože to co tady vidíte, je jednotný svět Thomase Friedmana, že ano?
Není tedy úplně jednotný, ale země se středními příjmy - a zde navrhuji svým studentům přestat používat termín "rozvojový svět".
Protože mluvit po tom všem o rozvojovém světě je jako mít v dějinách Spojených států dvě kapitoly.
Poslední kapitola je o přítomnosti a o prezidentu Obamovi a ta druhá je o minulosti, kde pokryjete vše od Washingtona až po Eisenhowera.
Protože období Washingtona až Eisenhowera odpovídá tomu, co označujeme za rozvojový svět.
1620 přivezla z Anglie první americké osadníky) a pak po Eisenhowera a to by dohromady dávalo dohromady rozvojový svět, jehož města se po právu rozvíjí úžasným způsobem.
Takže jak tomu lépe porozumět?
Můžeme zkusit, zda by šlo vzít úvahu rozdělení příjmů.
Zde je rozdělení příjmů obyvatelstva světa, od jednoho dolaru - za který sotva pořídíte něco k jídlu.
Tito lidé usínají hladoví.
A toto je počet lidí.
Tady je 10 dolarů, a ať už máte veřejné či soukromé zdravotnictví, zde můžete své rodině zabezpečit zdravotnické služby a svým dětem školu.
Zeleně Latinská Amerika, východní Evropa.
Tady je východní Asie. A světle modrá je jižní Asie.
A takto se svět měnil.
Změnil se takto.
Vidíte, jak roste?
A jak se stovky milionů a miliardy lidí v Asii dostávají z chudoby?
A jde to až sem.
A teď už se dostáváme k možnému vývoji. Ale víte, tady, na prahu banky Lehman Brothers, musím skončit. Protože... (smích) protože tady už projekce nejsou platné.
Svět pravděpodobně udělá toto.
A pak bude pokračovat takto.
Ale víceméně se dostaneme sem. A na svět se nelze dívat jako na rozdělený.
Zde máme země s vysokými příjmy, se Spojenými státy jako vedoucí mocí. Uprostřed máme rostoucí ekonomiky, které poskytují hodně financí na nápravu krize.
A zde máme země s nízkými příjmy - no ano, tak to je, že odtud pocházejí peníze, v minulém desetiletí šetřili, víte - a zde máme země s nízkými příjmy, kde se podniká.
A zde jsou země, které se hroutí a jsou ve válce, například Afghánistán, Somálsko, části Konga, Dárfúr.
Vše se děje zároveň.
Proto je tak obtížné popsat, co se děje v rozvojovém světě.
Protože co se tam děje, je velmi rozdílné.
A proto navrhuji trochu odlišný přístup k tomu, jak ho nazývat.
I mezi zeměmi jsou obrovské rozdíly.
Slyšel jsem, že zde zastupujete různé regiony.
Zde máme subsaharskou Afriku, jižní Asii, východní Asii, arabské státy, východní Evropu, Latinskou Ameriku a OECD.
A na této ose je HDP.
A na této je zdraví, dětská úmrtnost. A není překvapením, že Afrika, na jih od Sahary, je nejníže.
Ale když to rozdělím na bubliny zemí
- velikost bublin je zde populace - pak vidíte, že Sierra Leone a Mauricius jsou na tom zcela jinak.
Takové rozdíly jsou v subsaharské Africe.
A můžu rozdělit i ostatní.
Tady je jižní Asie, arabský svět.
Všechny možné části světa. východní Evropa, Latinská Amerika, země OECD.
A tady to je.
Ve světě existuje spojitost.
Nemůžeme jej rozdělit na dvě části.
Tady dole je loď Mayflower.
Tady je Washington, budující, rozvíjející se země.
Tady to je Lincoln, který je posouvá dále, to je Eisenhower, který země modernizuje a tady nahoře máme Spojené státy dnes.
A všude po této cestě jsou nějaké státy.
Tohle je důležité pro pochopení toho, jak se svět změnil.
A zde jsem se rozhodl dát pauzu.
(smích)
A mým úkolem je, jménem zbytku světa, vyřídit poděkování daňovým poplatníkům USA za Demografický zdravotní průzkum (DHS).
Mnozí z nich to neví - ne, to není vtip, myslím to velmi vážně.
Je to právě díky tomu, že posledních 25 let USA financují velmi dobrou metodologii měření dětské úmrtnosti a my tak tušíme, co se děje ve světě.
(potlesk)
A je to vláda USA, bez toho, že bych se jí zastával, která poskytuje fakta užitečná pro společnost.
A poskytuje je zadarmo na internetu, k obecnému užití.
Díky vám.
Zcela v protikladu se Světovou bankou, která sesbírala data za vládní peníze, za daně, a pak je prodala, aby si trochu vydělala, a to velmi neefektivní, Guttenbergovskou cestou (vytiskla je).
(potlesk)
Nicméně, ti, kdo tak ve Světové bance činí, patří mezi ty nejlepší na světě.
Jsou to velmi schopní odborníci.
Jde jen o to, že bychom rádi naše mezinárodní agentury zdokonalili, aby se chovaly moderně, tak jako my.
A když se jedná o data zdarma a transparentnost,
USA patří mezi ty nejlepší.
A to se švédskému profesorovi veřejného zdravotnictví neříká snadno.
(smích)
A ne, nezaplatili mi za to, abych přišel.
Rád bych vám ukázal, co se děje s daty, co jimi můžeme ukázat.
Podívejte se zde.
To je svět.
Dole jsou příjmy, tady dětská úmrtnost.
A co se ve světě stalo?
Od roku 1950, během uplynulých 50 let, poklesla dětská úmrtnost.
A to víme díky DHS.
A došlo k nárůstu příjmů.
A modré, původně rozvojové země se mísí s původním průmyslovým západním světem.
Ale pořád ještě máme - a tady nahoře to je samozřejmě Kongo - stále máme chudé země, stejně jako jsme je měli v minulosti.
A to je ta spodní miliarda, ke které, jak už jsme dnes slyšeli, lze přistupovat zcela novým způsobem.
A jak rychle se to událo?
Jde o globální cíl UNICEF snížit za 25 let dětskou úmrtnost o 2/3.
USA se moc nechtělo se na tomto cíli podílet.
Ale byli jste tím hlavním sponzorem, který umožnil tento jev změřit. Protože měřit můžeme jen tuto dětskou úmrtnost.
A říkávali jsme, že by se měla snížit o 4 % ročně.
Podívejme, co dokázalo Švédsko.
Chlubívali jsme se rychlým sociálním rozvojem.
Tady jsme byli v roce 1900.
V roce 1900 mělo Švédsko stejnou dětskou úmrtnost jako Bangladéš v r.
Ačkoliv měli nižší příjem, začali velmi dobře.
Využili pomoc, očkovali děti, zajistili si lepší vodu a snížili dětskou úmrtnost o úžasných 4,7 % za rok.
Porazili Švédsko.
Přehraji teď stejné šestnáctileté období pro Švédsko.
Ve druhém kole je to Švédsko v roce 1916 proti Egyptu v roce 1990.
Jdeme na to.
USA na tom má znovu částečný podíl.
Opatří čistou vodu, jídlo pro chudé a vymýtí malárii
Zvládnou to rychleji než jak je nastaven globální cíl rozvoje UNICEF.
A třetí šance pro Švédsko, tentokrát proti Brazílii.
A Brazílie zaznamenává úžasné sociální zlepšení za posledních 16 let. A postupují rychleji než Švédsko.
To znamená, že svět se přibližuje.
Země se středními příjmy, rostoucí ekonomiky, dotahují, stěhují se do měst, kde k tomu také získají lepší podporu.
Švédi teď protestují.
Říkají:
"To není fér, protože ostatní země měly očkování a antibiotika a Švédsko je mít nemohlo.
Musíme provést srovnání v reálném čase".
Tak jo.
Třeba Singapur v roce, kdy jsem se narodil.
Singapur měl dvakrát vyšší dětskou úmrtnost než Švédsko.
Je to nejvíce tropická země na světě. Bažina na rovníku.
Tady.
Chvilku jim trvalo získat nezávislost, ale pak začali budovat ekonomiku. a investovali do sociálních služeb, odstranili malárii, vybudovali ohromující systém zdravotnictví, který porazil USA i Švédsko.
Nikdy bychom si nepomysleli, že mohou vyhrát nad Švédskem!
(potlesk)
Všechny zelené země dosahují globálních cílů UNICEF, těm žlutým se to téměř daří a těm červeným ne.
Musí dojít ke změně pravidel - ne jen zjednodušující extrapolací.
Skutečně musíme najít cestu, jak takové země podpořit lépe.
Musíme respektovat země se středními příjmy, to, co dělají.
A způsob, jakým nazíráme na svět, musíme stavět na faktech.
Tady jsou dolary na osobu.
Toto je HIV v jednotlivých zemích.
Modrá je Afrika.
Velikost bublin značí počet nakažených HIV.
Zde vidíte tragédii Jihoafrické republiky.
Kolem 20 % dospělé populace je nakaženo.
A přestože mají vysoký příjem, mají i velké množství nakažených HIV.
Ale vidíte, že jsou i africké země tady dole.
V Africe není žádná HIV epidemie.
V Africe je 5 - 10 zemí, které jsou na stejné úrovni jako Švédsko a USA.
A jsou tam i jiné, které jsou extrémně vysoko.
A já vám ukážu, co se stalo v jedné z nejlepších zemí s nejživější ekonomikou a dobrou vládou v Africe, v Botswaně.
Trochu klesají, ale nepadají.
Protože tam s pomocí PEPFAR (záchranný program prezidenta USA pro boj s AIDS) funguje ošetřování a lidé neumírají.
A vidíte, že to není tak snadné a že za to může válka.
Protože tady, v Kongu, je válka.
A tady, v Zambii, je mír.
A není to ekonomikou.
Bohatší země jsou nakaženy o trochu více.
A když rozdělím příjmy v Tanzánii, nejbohatších 20 % v Tanzánii je nakaženo HIV více než nejchudších 20 %.
A napříč státem je to opravdu rozdílné.
Podívejte na provincie v Keni.
Hodně se od sebe liší.
A tady tu situaci vidíte.
Není to velkou chudobou.
Jde o speciální situaci, způsobenou pravděpodobně více sexuálními partnery v části heterosexuální populace v některých zemích či jejich částech v jižní a východní Africe.
Nesvalujte to na Afriku.
Nedělejte z toho rasovou záležitost.
Berte to jako místní záležitost.
A provádějte prevenci v každém místě způsobem, který je tam nejvíce vhodný.
Takže na závěr,
Z různých, nám neznámých důvodů trpí miliarda nejchudších lidí - jde o ty, kteří nemají mobil, kteří zatím neviděli počítač a kteří nemají doma elektřinu.
Toto je nemoc Konzo - strávil jsem v Africe 20 let jejím objasňováním.
Je způsobena rychlým zpracováním toxického kořene manioku při hladomoru.
Podobá se pelagře v Mississippi ve 30. letech, je podobná jiným chorobám způsobeným špatnou výživou.
Nikdy jí nebude trpět bohatý člověk.
Zachytili jsme ji v Mosambiku.
Zde je epidemie v Mosambiku, toto je epidemie v severní Tanzanii.
Nikdy jste o této nemoci neslyšeli a přitom je jí nakaženo daleko více lidí než ebolou.
Na celém světě způsobuje zmrzačení a v uplynulých dvou letech bylo zmrzačeno 2000 lidí na jižním cípu regionu Bandunda, kde se dříve nelegálně obchodovalo s diamanty.
Tuto oblast ovládal Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly.
Teď odtamtud zmizeli. a je ve velkých ekonomických problémech
A před týdnem se poprvé na internetu objevily čtyři řádky.
Nenechte se zmást pokrokem rostoucích ekonomik a velkými možnostmi lidí v zemích se středními příjmy a pokojných zemích s nízkými příjmy.
Jedna miliarda je pořád ještě zahalena tajemstvím a my musíme najít lepší pojmenování než jen rozvojové země a rozvojový svět.
Potřebujeme nový způsob myšlení.
Svět se sbližuje, ale, ale, ale. Ne spodní miliarda.
Jsou stále tak chudí, jako vždy byli.
Není to udržitelné. A nebude to záležitost jen jedné velmoci.
Ale vy zůstanete jednou z nejdůležitějších velmocí a velmocí dodávající nejvíce naděje v nadcházejícím čase.
A tato instituce bude hrát zásadní roli, ne pro USA, ale pro svět.
Máte velmi špatné jméno - říkáte ministerstvu zahraničí "State Department" - tohle není "státní oddělení".
Je to "světové oddělení".
A my ve vás máme velkou důvěru.
Děkuji vám.
(potlesk)
Představme si, že máme v prostoru obrovský mrak plovoucích atomů vodíku.
Když říkám obrovský mrak, myslím obrovský rozměr a obrovskou hmotu.
Když zkombinujeme tyto atomy vodíku, bude to opravdu obrovská, obrovská věc.
Víme, že gravitace bude atomy vodíku přitahovat k sobě.
Běžně o gravitaci atomů nepřemýšlíme, ale pomalu to ty atomy ovlivňuje, budou se pomalu přitahovat stále blíže a kondenzovat.
Pomalu se pohybují do těžiště všech atomů. Pomalu se pohybují.
Když se posuneme dopředu, tak budou tyto mraky hustší a hustší. Atomy vodíku do sebe budou narážet, třít se o sebe a budou se navzájem ovlivňovat.
Takže to bude stále hustší a hustší.
Tady je obrovská masa atomů vodíku, takže jejich teplota vzrůstá a budou se stále srážet až do té doby, než se stane něco opravdu zajímavého.
Představme si, že jsou uprostřed opravdu husté a je tam obrovské množství atomů vodíku.
Nenakreslím přesné množství atomů, pouze vám chci dát představu.
Tady je obrovský tlak gravitace působící směrem dovnitř.
Vše se chce dostat do středu hmoty našeho mraku.
Teplota se zde blíží 10 milionům kelvinům a v tomto bodě se stane něco krásného.
Abychom si lépe uvědomili, co se děje, tak si vzpomeňme, jak vypadá atom vodíku.
Chci se zaměřit jen na jádro vodíku, kde je proton.
Pokud chcete přemýšlet o vodíku, má také elektron obíhající kolem něj.
A nakreslím další atom vodíku přímo zde.
Zjevně tato vzdálenost není v měřítku a tato taky ne, protože jádro je obvykle mnohem menší než skutečný poloměr atomu.
Takže víme z Coulombova zákonu, že tato 2 pozitivně nabitá jádra by se nechtěla dostat blíže k sobě, ale víme, že v případě, že by se blízko k sobě dostala, pod obrovskou teplotou a obrovským tlakem by bylo možné, aby se dostala k sobě, pak náhle převáží silná interakce, která je mnohem silnější než Coulombova síla.
A pak se jádra těchto dvou vodíků spojí.
To je to, co se stane, když je to dostatečně horké a husté. Máme dostatečnou teplotu a dostatečný tlak k překonání Coulombovy síly a dostaneme dva protony blízko k sobě, takže dojde k fúzi, vznícení.
Chci zde být velmi přesný.
Není to vznícení a hoření v klasickém slova smyslu, ne jako uhlík s kyslíkem.
A důvod, proč se tomu říká vznícení, je ten, že když se tyto dva protony spojí, výsledné jádro má maličko menší hmotu.
Tak v první etapě máte opravdu dva protony pod dostatečným tlakem.
Samozřejmě se to nestane díky Coulombovým silám. Tady je dostatečný tlak a potom je silná interakce prostě spojí dohromady. Jeden z nich degraduje na neutron a výsledná hmota tohoto páru je menší než hmota každého původního protonu.
Jenom o maličko, ale toto maličko znamená velkou energii.
Plus energie, a tato energie je to, co nazýváme vznícení.
A tato energie nám poskytuje trochu tlaku směrem ven, takže se tato věc nehroutí.
Takže jakmile dostaneme dostatečný tlak, nastane fúze a tato energie vyrovnává tlak toho, co je teď hvězdou.
Takže teď máme vznícení ve středu... Máme ostatní molekuly pokoušející se dostat dovnitř, tvoří tak tlak pro fúzi.
Na co se vodík změní?
První krok reakce.
Dělám nejzákladnější druh fúze, ke které v hvězdách dochází, vodík se roztaví do deuteria, které je nazýváno těžký vodík.
Ale je to stále vodík, protože má jeden proton a jeden neutron. Ještě to není helium, protože nemá dva protony.
A deuterium se dále slučuje a nakonec skončíme s heliem.
Na této periodické tabulce můžete vidět...
Ztratil jsem periodickou tabulku, ukážu ji v dalším videu.
Ale víme, že vodík má atomové číslo 1 a také má relativní atomovou hmotnost 1.
V jádru má pouze 1 nukleon, ale když se spojí, stává se z něj vodík dva, což je deuterium, které má 1 neutron a 1 proton, to jsou 2 nukleony, a to se nakonec spojí do helia.
A podle definice má helium 2 protony a 2 neutrony.
Mluvíme o izotopu "helium 4", ten má atomovou hmotnost 4.
Tento proces uvolní spoustu energie, protože atomová hmotnost helia je o trochu menší než 4krát hmotnost každého vodíku.
Energie z fúze, která probíhá za velkého tlaku a teploty, udržuje hvězdu stabilní.
A jakmile je hvězda v tomto stádiu, jakmile se vodík v jádru sloučí do helia, tak je v hlavní části svého života.
A v té je právě teď Slunce.
A nabízí se otázka:
Co když tam prostě nebylo dost hmoty, aby byla na této úrovni?
Existují objekty, které se nedostanou do tohoto stadia produkce helia.
Nebo menší objekty, které se dostaly do bodu, že v nich je velký teplota a tlak, ale k fúzi uvnitř jádra se prostě nedojde, něco jako Jupiter.
Musíte dosáhnout určitého množství hmoty s tlakem a teplotou tak vysokými, že začne fúze.
Ale u menších hvězd dojde k pomalejší fúzi.
Když je ale hmota obrovská, k fúzi dojde opravdu velmi rychle.
Takže to je hlavní myšlenka, jak se formují hvězdy a proč se do sebe nezhroutí a proč se ve vesmíru děje tento druh fúze.
V dalších pár videích budeme mluvit o tom, co se stane, když začne vodíkové palivo v jádru docházet.
Pojďme zkusit odečíst 659 od 971. Jakmile začnete, narazíte na problém.
Podíváte se na jednotky: "Jak mám odečíst 9 od 1?"
Odpověď spočívá v přechodu přes vyšší řád!
Odebírání hodnot z těch ostatních míst a jejich umisťování na místo jednotek.
Abyste lépe porozuměli, přepíši vám tyto dvě čísla, rozšířím je.
Tahle 9 je v řádu stovek, takže to je 900. 7 je v řádu desítek, takže představuje 70. a tato 1 je v řádu jednotek, takže to je pouze 1.
A nyní, tato 6 představuje 600. Tato 5 představuje 50. A tato 9... je pořád jen 9.
A odečítáme je. Odečítáme 600 plus 50 plus 9.
Jinými slovy, odečítáme 600, odečítáme 50, odečítáme 9.
Pojďme to vyřešit. Je to stejný příklad, jen napsaný trošku jinak.
A pořád tu máme stejný problém. Jak odečíst větší číslo od menšího?
Řešením je vzít hodnotu z jiného místa!
A nejjednodušší je to takto...
Podívejte, tady máme 70. Proč si nevzít 10 odtud, zůstane nám 60, a těch 10 dát do řádu jednotek.
Takže co dostaneme, když přičteme 10 k 1?
No, dostaneme 11. Všimněte si, že jsem nezměnil hodnotu čísla.
971 je to samé jako 900 plus 60 plus 11. Je to pořád 971.
A nyní můžeme odečítat. 11 minus 9 jsou 2.
60 minus 50 je 10.
A 900 minus 600 je 300.
Takže výsledek odčítání je 300 plus 10 plus 2, což je 312.
Teď pojďme udělat to samé tady.
Ale uděláme to bez rozšiřování.
Stejný případ.
Jak odečteme 9 od 1?
Vezměme 10 z řádu desítek, přeskupme to.
Zbavme se tady jedné desítky. A dostaneme pouze 6 desítek v řádu desítek...
Dáme těch 10 do řádu jednotek. Takže 10 plus 1 je 11. Nyní můžeme odčítat.
11 minus 9 jsou 2. 6 minus 5 je 1. 9 minus 6 jsou 3.
Dostaneme, jen to udělám stejnou barvou, dostaneme 312.
Řekněme, že jste majitel nějakého chráněného obsahu možná je to film, možná je to hudba a vy zjistíte, že existuje webová stránka se sídlem mimo Spojené státy a tato stránka - se minimálně vám jeví tak, že vás dle Amerického práva poškozuje.
Takže toto je stránka s níž máte problém a vy tvrdíte, že jedná nelegálně, resp. proti Americkému právu. Problém je ten, že neexistuje nic, co můžete udělat - stránka je v provozu mimo Americké území a současně nepodléhá Americkým zákonům.
Dokonce si můžete jít stěžovat vládě, ale i kdyby s tím vláda něco chtěla udělat, tak opravdu nemůže.
Pro připomenutí - stránka nepodléhá Americké jurisdikci.
Účel věci zvané SOPA - ze začátku se zdá být vcelku benigní - je dát, řekněme poškozeným, jisté nástroje k zastavení této činnosti.
Problém - a brzy zjistíme, že jde o velký problém - je ten, že zkrátka nepůjde pouze o zastavení ilegální činnosti; v podstatě to umožní něco jako lov na čarodějnice pro každého, kdo by o tuto službu, resp. nástroj měl zájem. - nepůjde pouze o zahraniční stránky.
Takže si to napíšeme, SOPA je zkratka pro:
Zastavit Online AKT pirátství a to zní docela rozumně - a tohle je verze zákona, která přichází ze Sněmovny reprezentantů.
Ta od senátu se mírně liší, ale mají stejný záměr; PIPA [Ochrana IP zákona].
A to, co dělá, je že pokud nemůžete jít po inkriminované stránce sami možná můžete jít po stránkách, které na daném webu profitují.
A tyto stránky jsou v provozu ve Spojených státech.
Takže toto je "zahraniční" a toto ve Spojených státech.
Takže věci, které tohle dělají, by mohly zahrnovat vyhledávače.
Takže vyhledávače jako Google nebo Bing.
Vyhledávače na tuto stránku pravděpodobně odkazují skrze např. reklamní kampaně - čili stránky, které umožňují této stránce zobrazovat reklamu a získat z nich příjem - rovněž profitují na této stránce.
Možná používáte platební brány jako je Paypal nebo kreditní kartu, na kterou tato stránka generuje příjem.
A možná nejdůležitější je mít tzv. DNS servery v rámci Spojených států které přidružují doménové jméno stránky s konkrétními servery.
Nebudu zacházet technicky daleko, ale když zadáte něco jako www.shady.foreign , a ještě jednou, můžeme vidět, že tato stránka nemusí být ani podezřelá nebo zahraniční - ale když něco takového napíšete existují zde servery ve Spojených státech, které to přidruží daným serverům které by mohly být provozovány mimo Spojené státy - tzv. asociace textu s číselnou adresou která odkazuje na tuto stránku, která odkazuje na tyto webové servery.
Takže to je vše, co se Spojených států týče - tedy věci, na kterých je tato stránka závislá.
Takže SOPA umožňuje těmto "lidem" zde - pomoct těm, kteří se domáhají svých práv - vydat soudní příkazy a oznámení těmto "lidem" zde na které se tlačí, v podstatě jsou nuceni, aby okamžitě přerušili styky s touto nelegální stránkou - nebo čehokoliv, o čem si myslí, že je nelegální.
Teď se to mohlo zdát rozumné, kromě skutečnosti, že je to druh "nejdřív střílet a potom přemýšlet" politiky.
Základní způsob, jakým to funguje je, že se předpokládá vina dokud se tento člověk nějak snaží dokázat svou nevinu a jak uvídíte tento člověk nemusí být nutně mimo Spojené státy.
To by mohlo být dokonce zcela legální, nebo co bych považoval za zcela legální stránky ve Spojených státech.
V podstatě hned jak je je toto tvrzení/obvinění vzneseno nebo je vydán soudní příkaz nebo je to zaplaceno, jsou tito "lidé" nuceni přerušit veškeré styky s touto stránkou - a můžete si domyslet, co se stane, pokud se tyto styky přeruší
- byznys této stránky - ať už jde o cokoliv - legálního nebo nelegálního, stránka bude okamžitě odstřihnuta od veškerých příjmů včetně vyhledávačů, reklamní sítě a plateb.
A pokud si nebudou stěžovat, jdou v podstatě do "právní bitvy".
Takže nejenom, že tito lidé budou muset bojovat - což je samo o sobě těžké - ale pokud nebudou, sami se tak dostávají do problémů.
Teď to začne být opravdu děsivé, když se tím začnete zabývat - takže když o tom budete přemýšlet - napadá vás něco jako ok, možná to půjde nějak obejít.
Ale začne to být děsivé, když začne jít o legislativu, kdy opravdu čtete jednotlivé pasáže legislativy a to je opravdu to, na čem záleží - ne jméno nebo záměr -
Ale skutečnost fakt jak to zní, jak je to formulováno
- je docela jasné, že záměrem je jít po něčem větším než jen po webu, který např. vyloženě prodává nelegální léčiva nebo umožňuje lidem stahovat filmy, videa nebo hudbu. ke kterým tito majitelé nemají přístup.
Když si přečtete text, je to docela jasné, že chtějí, aby mohli vypnout vše, co je s tím spojeno nebo žádá o povolení k provozu.
A vidíte to ve znění.
Jde o sekci 1.0.3, legislativa SOPA
- a to je, jak definují web, který se věnuje krádeži amerického majetku.
Takže int.stránka se "věnuje" krádeži amerického majetku, pokud.. a jak víte, je dostupná lidmi ze Spojených států a toto je zajímavé: "Je primárně navrhnuta nebo slouží k danému účelu", "má jen omezený účel nebo užití jiné než"
A to jsou narušení, která by byla nezákonná:
Prodáváte věci, které nemůžete prodat, porušujete autorská práva jiných lidí.
Toto se může zdát neškodné: "umožňuje nebo usnadňuje", dokud nezačnete přemýšlet o tom, co to může zahrnovat.
Mám stránky, jako je tato, pak jsem i já jsem součástí webu:
Khan Academy
Řekněme, že někdo přidá zprávu na web Khan Academy a ze stránek Khan Academy budou odkazovat na nelegální stránku, resp. stránku s nelegálním obsahem což je tedy podezřelé a oni na to odkazují.
Je tedy Khan Academy vina? Umožňuji nebo usnadňuji krádež?
Protože pokud ano, je tímto Khan Academy - dle této definice považována za stránku, která se věnuje krádeži amerického majetku.
A existují i mnohem větší hráči než jen Khan Academy, kteří do toho můžou být vtaženi.. giganti jako YouTube, Vimeo a další.
Nebo dokonce zpravodajský server, který umožňuje lidem, aby psali komentáře. nebo umožňuje lidem, aby vkládali obrázky.. např. skrze Flickr.
A ačkoliv tito uživatelé mohli odkazovat na nelegální obsah nese vinu celý web i přesto, že se zabývá legální záležitostí a proto může být posouzen jako web, který krade americký majetek.
Takže podle této definice je vinen právě např. YouTube, jelikož umožňuje zhlédnutí videa a další a tedy usnadňuje a umožňuje přístup k nelegálnímu obsahu.
Khan Academy a jakýkoliv jiný web může být takto posouzen.
Na Vimeo by se takhle mohlo nahlížet, na stránky zabývající se sdílením fotografií by se takto mohlo nahlížet.
Lidé můžou např. něco vyfotit a nemají na to právo následně to nahrají na web a situace se opakuje - vinu nese celý web - jen na základě pocitu, že se zde něco porušuje, budou moci nejen ukončit provoz celých stránek; budou schopni ukončit mega-servery jako je YouTube či Vimeo, nebo dokonce CNN.com, pokud někdo okomentuje článek s odkazem nebo nahraje obrázek, který se bude brát jako že něco porušuje.
Ale to není jen tak, celá metodika vypadá takhle: Pokud existuje nějaký obsah na YouTube nebo Vimeo nebo jiné stránce, který se zdá být ilegální, resp. porušuje práva, existují metody, pomocí kterých lze YouTube kontaktovat přímo, s odkazem na obsah, který porušuje práva. a YouTube nebo Vimeo, nebo kdokoliv zkrátka tento závadný obsah odstraní.
Ty umožňuješ přístup k nelegálnímu obsahu.."; a pokud přesvědčí soud vydat příkaz ke stíhání těchto velkých hráčů (Y, V) a odříznout vazby - co bych já považoval za zcela legální stránky - podobně jako YouTube nebo Vimeo nebo CNN.
Skutečně jde o jakoukoliv stránku, která umožňuje lidem nahrát soubory, nebo přidat odkaz, což je nejčastější - Facebook je další kandidát - cokoliv, co má uživateli generovaný obsah.
Jen z rozmaru by mohli sundat celý web - namísto toho, aby odstranili pouze a jen závadný obsah - stačí jim přesvědčit soudce nebo někoho, kdo má tyto pravomoce a bezproblémů odříznou Facebook.
Takže ani Facebook.com nebude směřovat na Facebook.
CNN - hotová pastva komentářů.. další web, který by mohli zničit jen z rozmaru.
A může být hůř, protože lže říct toto: "ok, možná můžou shodit celý web jen tak,"
"možná to trochu nedomysleli" "a pak si uvědomí, že nešlo o porušení práv,"
"nemohla by teď naopak žalovat druhá strana?" ačkoliv, bohužel, škody by byly napáchány, stránky by byly mimo provoz; firmy, společnosti by ztratily miliony nebo miliardy dolarů; miliony nebo desítky či stovky miliónu uživatelů nebude schopno dostat se k obsahu a bohužel by se to týkalo i wikipedie, pokud by někdo nahrál něco, co není 100% ověřeno, mohli by sundat celý web, nikoli pouze obsah.
A řeknete:
"OK, to je dost špatné!"
"Ale nemohli by tito lidé říct:"Hej ,neprávem jste nám shodili celý web,"
A to je problém, nemohou a jde jasně vidět, jak je tato legislativa jednostranná, všimněte si:
Druhá strana Vás může žalovat v případě, že jste se zmýlil - je to jediná situace, kdy jste odpovědni za vědomé odhadl porušení autorských práv.
Takže, pokud držitel autorských práv prostě říká:
"Oh, myslím, že někdo na YouTube..." - Víte, co myslím - "Skvělý pocit, když někdo na YouTube porušuje autorská práva" a že YouTube umožňuje porušení autorských práv a tedy, YouTube je web věnovaný krádeži amerického majetku a to později zjistí, že o porušení práv nešlo nebo možná udaná osoba ve skutečnosti autorská práva měla, ale nemohou být žalování jelikož řekli:" Oh, já myslel že..."; vědomě k omylu nedošlo.
Takže i když to skončí s tím, že nedošlo k porušení práv, tito lidé mohou i přesto stránku odstavit.
Kupříkladu malý producent skutečně zajistil práva, nahrál svůj materiál na YouTube a poté najednou dojde k tomu, že tito lidé shodí celý YouTube bez toho, aniž by věděli, oč vůbec jde.
Zkrátka zde není žádná šance na právní obranu založenou na zákonu.
A opravdu je to ještě horší vzhledem k tomu, že nemusíte jenom umožnit nebo usnadnit porušení práv - což je v podstatě nic - Dalo by se také argumentovat tím, že jistý počítač umožňuje nebo usnadňuje porušení autorských práv.
Ale bavíme se o stránce, která je věnovaná krádeži amerického majetku, a i když neděláte nic nelegálního, i v případě, že neusnadňujete porušení autorských práv, ale pokud podniknete kroky, které příslušným orgánům ztěžují tuto skutečnost ověřit tak se dopouštíte něčeho nelegálního.
Pokud se na to podíváme ve fyzickém světě tak zjistíme, že jistí lidé u sebe doma něco nelegálního dělají a kupodivu, někteří lidé zamykají své domy, aby zabránily vniknutí.
A možná lidé opravdu podnikají nelegální kroky, takže pravděpodobně proto zamykají své dveře a okenice.
Malý příklad toho, co by způsobilo říct: "Koukni! Úmyslné zavření okenic"
Je to možná jedno z nejděsivějších a drakonických narušení soukromí, o kterém jsem kdy slyšel, které dokonce měli skončit v zákoně.
Kdybych byl vámi - prostý američan milující soukromí a svobodu - obával bych se.
Mario měl na začátku 5 květin.
Nějaké použil a zůstaly mu jen 3.
Jestliže 'u' je počet květin, které použil, můžeme pak zapsat následující rovnici.
Kolik květin Mario použil?
Na začátku měl 5.
Nějaké použil, takže odečteme počet, který použil, a nakonec mu zbyly 3.
Je několik způsobů, jak to můžete vyřešit.
První způsob je, že to doslova vyřešíte v hlavě.
Hej, když od 5 odečtu nějaké číslo, zůstanou mi 3.
A jak už asi víte, pokud odečtu 2 od 5, dostanu 3. Použil tedy 2 květiny.
Když si všimneme, že zde máme pouze čtyři možnosti, můžeme řešit rovnici dosazováním.
Dosaďme tedy každou hodnotu do rovnice.
Možná bych to mohl řešit pouze zpaměti ale pokud bych dostal něco složitějšího... zkusím to raději postupně.
Pokud byste odečetli pouze nulu, bylo by to 5 mínus 0.
Stále by mu zbývalo 5.
Pokud odečtete 1, zůstaly by mu 4.
Když odečteme 3, zbudou mu 2.
Ale když odečteme 2, 5 mínus 2 jsou 3.
A třetí způsob, jak to vyřešit, je když použijeme algebraický výpočet a systematicky to vyřešíme.
Ale k tomu se dostaneme v nějakém příštím videu.
Tedy použil dvě květiny.
Snad už teď víme o proměnných trochu víc. Jak jsme uvedli v minulém videu, proměnná může být vlastně jakýkoliv symbol, ačkoliv nejčastěji používáme písmena, protože jsme na jejich psaní v ruce i na klávesnici zvyklí.
Ale může to být jakékoliv písmeno, od X, přes Y, Z, a nebo b a často budeme také používat řecká písmena jako théta, ale použít můžete jakýkoliv symbol a říct o něm, že bude nabývat různých hodnot.
Ale ze všech ten nejpoužívanější, ať už v algebře nebo v matematice obecně, je proměnná X.
Ačkoliv všechny se do té či oné míry používají.
Ale to, že se X používá tak často, působí menší problém.
A tím je, že se velmi podobá znaku pro násobení, používanému v aritmetice.
Když chci v aritmetice napsat 2 krát 3, napíšu prostě 2 x 3.
Ale když chci použít proměnnou a napsat 2 krát X, pak s použitím našeho symbolu bych napsal 2 x X.
A symbol pro násobení a X tu vypadají až nechutně podobně.
Pokud si nedám pozor, abych psal čitelně, může být takový zápis matoucí, je to 2 X X, nebo 2 krát krát něco, co přesně to znamená?
A právě proto, že takový zápis je matoucí, a může být špatně pochopen, raději takový symbol pro násobení v algebře nepoužíváme.
Namísto toho se nám nabízí několik možností.
Než abychom napsali 2 krát X takto, můžeme napsat 2 tečka X.
Tato tečka neodděluje v zápise trojici míst ani není desetinná.
Píšeme ji trochu výš.
Tečku si už ani s jednou proměnnou nespleteme.
Tento zápis tedy znamená 2 krát X.
Takže když například někdo řekne 2 tečka X, co to znamená?
Když X bude 3, pak je to totéž jako 2 krát 3.
Jiný způsob zápisu 2 krát X je napsat 2 a X v závorkách.
To také znamená 2 krát X.
Kdyby tedy například X bylo 7, dostaneme 2 krát 7, tedy 14.
Ale nejběžnější způsob zápisu je napsat X hned za dvojku.
Čte se to "dvě x", ale doslova to znamená 2 krát x.
Ale proč to tak neděláme pořád?
Protože například zde by bylo matoucí, kdybychom napsali jen 2 3, protože to vypadá jako 23, a proto tak násobení čísel nezapisujeme.
Ale protože tady už používáme písmeno, je jasné, že není součástí čísla.
Toto není 20 a něco, je to 2 krát proměnná X.
Tyto tři zápisy tedy všechny značí totéž, 2 krát X.
Když jsme si toto vyjasnili, pojďme se podívat na pár praktických příkladů.
Připraví Vás to k řešení dalších příkladů, se kterými se tu budete moci setkat.
Tak tedy kolik je 10 minus 3y, když y se rovná 2.
Kdykoliv vidíte y, je to totéž, jako by místo toho bylo 2.
Proto dostáváme 10 minus 3 krát 2.
A nejdříve násobíme.
Operace násobení má přednost před odečítáním.
3 krát 2 je 6 a 10 minus 6 je 4.
Podívejme se na další příklad.
Řekněme, že máme 7X minus 4. Napíši to zeleně. 7X minus 4.
A chceme znát hodnotu pro X rovno 3.
Namísto všech X si představíme 3.
Dostáváme tedy 7 krát 3. Použiji závorky, to je u čísel výhodnější.
7 krát 3 minus 4.
A opět má i zde násobení přednost před sčítáním a odčítáním, tedy 7 krát 3 je 21 a 21 minus 4 dává 17.
Doufám, že jste pochopili tyto základy a dalo Vám to chuť vrhnout se na další příklady ohledně vyčíslování výrazů.
Historici umění obecně rádi mluví o věcech, které znají, nebo které objevili, o věcech, jimiž jsou si jisti. Dost často však mnoho nevíme.
To je také případ tohoto nádherného portrétu od Petra Christa, kterému se říká jednoduše
Portrét mladé dívky.
Začněme s tím, co víme: víme, že je to mladá žena, víme, kdo ji portrétoval, víme, že to byl Vlám a portrét vznikl někdy kolem roku 1470.
Samozřejmě známe i rozměry: Je docela malý a byl namalován olejovými barvami na desku. Víme, že je naprosto dokonalý.
A také víme, že je do jisté míry přelomovým dílem.
Petrus Christus byl prvním umělcem z Flander, který umisťoval své subjekty do konkrétního prostoru a ačkoliv toho zde moc nevidíme, vidíme alespoň část ozdobné lišty a zeď v pozadí, což stačí k zasazení do prostředí.
Co bychom se tedy o té dívce chtěli dozvědět?
Tolik toužím dozvědět se víc!
Chci vědět, kdo to je.
Chci vědět, na co myslí.
Chci vědět, kam se dívá.
Chci vědět, co drží v ruce.
Jestli tedy vůbec něco drží (smích).
Chci vědět, pro koho byl tento portrét zhotoven. Kdo jej objednal? Jaký byl jeho účel?
Zajímalo by mě, jestli má ty krásné šaty na sobě poprvé.
Chtěl bych vědět, co je to za malou smyčku, která nad jejím čelem vyčnívá zpod klobouku. Chci vědět, o čem se jí v noci zdává.
Má nějaké ambice?
Jak je stará?
Ale víte co? I když o něm víme tak málo, stejně se na tenhle obraz hrozně rád dívám.
Pracuju v marketingu, který miluju, ale mou první vášní byla fyzika. Tuto vášeň jsem získal díky úžasnému učiteli ve škole, kdy jsem byl ještě trochu míň prošedivělý.
Naučil mě, že fyzika je fajn, protože nás učí mnohé o světě kolem nás.
V následujících několika minutách vás zkusím přesvědčit, že nás fyzika může něco málo naučit o marketingu.
Rychle zvedněte ruce - kdo jste na vysoké studovali marketing?
Kdo na výšce studoval fyziku?
Jo, docela dobré.
A ve škole?
Dobře, docela hodně.
Snad se vám tedy vybaví nějaké šťastné - nebo možná trochu rozrušené - vzpomínky.
Takže... Fyzika a marketing: Začneme něčím velmi jednoduchým, Newtonovým zákonem:
"Síla se rovná součinu hmotnosti a zrychlení."
Tohle možná měly Turkish Airlines studovat trochu pečlivěji, než spustily tuto kampaň.
(Smích)
Když ale tento vztah trochu upravíme, dostaneme se ke zrychlení rovnajícímu se síle ku hmotnosti, což znamená, že čím větší jmenovatel, větší hmotnost, tím větší síla je potřeba ke změně směru.
To samé platí pro značky.
Čím masivnější značka, čím víc toho zahrnuje, tím větší síla je zapotřebí ke změně jejího vnímání.
A právě to je jedním z důvodů, proč se
Arthur Andersen rozhodl založit Accenture, místo toho aby se snažil přesvědčit svět, že Andersen může znamenat něco víc než jen účetnictví.
To vysvětluje, proč je pro Hoover velmi těžké přesvědčit svět, že dělá něco jiného než vysavače, a proč společnosti jako Unilever nebo P&G udržují značky oddělené, jako Oreo a Pringles a Dove, místo starání se o jednu velkou mateřskou značku.
Takže ve fyzice - čím větší hmotnost předmětu, tím větší síla je zapotřebí ke změně směru.
V marketingu - čím silnější značka, tím obtížnější je změnit její vnímání.
Uvažujte tedy o portfoliu značek nebo možná o nové značce pro nový podnik.
Tak, kdo si pamatuje Heisenbergův princip neurčitosti?
Teď to bude trochu odbornější.
Ten princip říká, že je už z definice nemožné přesně změřit stav, tedy pozici, a hybnost objektu, protože samotný akt měření jej, už z definice, mění.
Abych to vysvětlil - když máte nějakou elementární částici a osvítíte ji, proton světla má hybnost, kterou narazí do částice, takže nevíte, kde byla předtím než jste se na ni podívali.
Když to měříte, proces měření to změní.
Proces pozorování to změní.
A platí to i v marketingu.
Takže i pozorováním spotřebitelů měníte jejich chování.
Představte si skupinu matek, jak si ve focus groups povídají o svých úžasných dětech, a o tom, jak žádná z nich nekupuje jídlo ve fast foodech.
A přesto, McDonalds ročně prodává stovky milionů hamburgerů.
Představte si teď ty lidi, kteří jdou do supermarketu na asistovaný nákup, jak do košíků hází samou zeleninu a ovoce, ale jindy takhle nenakupují.
A když se zamyslíte nad počtem lidí, kteří v průzkumech tvrdí, že pravidelně na netu sledují porno - nebude jich moc.
A přesto víme, že podle Googlu je to jednička v hledaných výrazech.
Naštěstí to věda - ne, pardon - marketing to zvládá jednodušeji.
Naštěstí, s lepším sledováním v místě prodeje a sledováním digitálních médií, můžete lépe měřit, co spotřebitelé vlastně dělají, místo toho, co tvrdí že dělají.
Takže ve fyzice nikdy správně a přesně částici nezměříte, protože ji pozorování mění.
V marketingu - rada pro marketéry je - že je lepší měřit, co zákazníci opravdu dělají, místo poslouchání toho, co říkají, že udělají, nebo očekávání, že to udělají.
Další, vědecká metoda, axiom ve fyzice, ve všech vědách, tvrdí: hypotézu nemůžete potvrdit pozorováním, můžete ji jen vyvrátit.
Pro vás to znamená, že můžete sbírat další a další data ke své hypotéze nebo strategii, a můžete se o ní ujistit, ale neznamená to, že ji potvrdíte.
A že jeden jediný nesoulad celou teorii vyhodí do povětří.
Když to ukážu na příkladu...
Ptolemaios měl spoustu dat k potvrzení své teorie, že planety obíhají okolo země.
Stačilo jediné Koperníkovo pořádné měření, aby to tu myšlenku potopilo.
Můžeme najít paralely k marketingu.
Do své značky můžete dlouho cpát spoustu peněz, ale jediné negativní pozorování vnímání této značky může zničit důvěru spotřebitelů.
Třeba BP.
Po mnoha let utráceli miliony liber, aby si vybudovali důvěryhodnost jako ekologicky šetrná značka. A pak se stala taková malá nehoda...
Anebo Toyota.
Po mnoho let byli považovaní za spolehlivého výrobce aut. A najednou museli spoustu aut svolat do servisů.
A Tiger Woods, po dlouhou dobu ideální tvář značek.
No, zbytek asi znáte.
(Smích)
Takže ve fyzice nemůžete hypotézu prokázat, ale můžete ji snadno vyvrátit.
Každá hypotéza je dost vratká.
V marketingu nezáleží na tom, kolik jste do značky nalili peněz, jediný týden může poslat do háje desítky let dobré práce.
Takže buďte opatrní a vyhněte se škobrtání, která pošlou vaši značku do kytek.
A jako poslední, trochu zvláštní říše entropie: druhý termodynamický zákon.
Ten říká, že entropie, což je míra neurčitosti v systému, bude vždycky růst.
To samé platí pro marketing.
Když se vrátíme o 20 let, jedno sdělení pečlivě řízené jedním marketingovým manažerem mohlo celkem hezky definovat značku.
Ale dnes se věci mají úplně jinak.
Můžete mít skvělý obrázek nebo sdělení a pustit to ven jako to udělala konzervativní strana se svým letošním volebním plakátem.
Ale pak nad tím ztratíte kontrolu.
S možnostmi digitálního doplňování a šíření dostupnými každému spotřebiteli je nemožné dohlížet na to, kam se co šíří.
Vaše značka se začne trousit. (Smích)
Bude z ní změť chaosu.
(Smích)
Dostane se mimo kontrolu.
(Smích)
Dokonce ho vidím mluvit.
Dobrá práce.
Ale přestože se marketéři nemusí cítit nejlépe, je to ve skutečnosti fajn věc.
Rozšiřování potenciálu značky ji dostává blíže k lidem, spolu s ostatními lidmi.
Rozšiřování potenciálu je demokratizující silou, což je pro vaši značku určitě skvělé.
Takže poučení z fyziky je, že entropie stále poroste, je to základní princip.
Zpráva pro marketing je, že vaše značka se rozčlení.
Nic s tím neuděláte, smiřte se s tím a najděte způsob, jak z toho těžit.
Abych to ukončil... Můj učitel, pan Vutter, mi řekl, že fyzika je fajn. Snad jsem vás přesvědčil, že fyzika může nás všechny, i ve světě marketingu, naučit něco navíc.
Díky.
(Potlesk)
(Hudba)
(Potlesk)
Děkuji vám.
Dobrý den všem.
Ban-gap-seum-ni-da. (Těší mě, že vás poznávám.)
Ráda bych se s vámi podělila o kousek sebe, hrajíc svůj život.
Možná vypadám úspěšně a šťastně jak před vámi dnes stojím, ale kdysi jsem trpěla těžkými depresemi a byla úplně zoufalá.
Housle, které pro mě znamenaly vše, se staly mým ohromným břemenem.
Ačkoliv se mě mnoho lidí snažilo utěšit a povzbudit, jejich slova zněla jako bezvýznamný šum.
Když jsem po letech utrpení již chtěla vše vzdát, začala jsem znovuobjevovat skutečnou sílu hudby.
(Hudba)
Uprostřed těžkostí to byla hudba, která mi navrátila a obnovila mou duši.
Útěcha, kterou mi hudba dala, byla nepopsatelná, a byla pro mě také poučnou zkušeností, která zcela změnila můj náhled na život a osvobodila mě z nátlaku na stanutí se úspěšnou houslistkou.
Cítíte se všichni osamělí?
Doufám, že tento kousek se dotkne a uzdraví vaše srdce stejně tak, jako tomu bylo u mě.
(Hudba)
(Potlesk)
Děkuji vám.
Nyní užívám své hudby, abych dosáhla k lidským srdcím a zjistila jsem, že zde nejsou hranice.
Mým publikem je kdokoliv, kdo chce poslouchat, dokonce i ti, kterým klasická hudba není blízká.
Nehraji jen v prestižních klasických koncertních sálech, jako je Carnegie Hall a Kennedy Center, ale také v nemocnicích, kostelích, vězeních a vyhrazených prostorech pro malomocné pacienty, to jen abych zmínila některé z nich.
Svým posledním kouskem bych vám nyní ráda ukázala, že vážná hudba může být ohromná zábava, být vzrušující, a že vás může rozhýbat.
Dovolte mi, abych vám představila svůj zbrusu nový projekt, "Baroko v rocku", který se nedávno stal zlatou deskou.
Je to pro mě taková čest.
Myslím, že zatímco si užívám svůj život jako šťastná muzikantka, získávám mnohem více uznání, než jsem si kdy dokázala představit.
Ale nyní jste na řadě vy.
Změna vašich náhledů nezmění jen vás, nezmění jen vás, ale také celý svět.
Jen hrajte život se vším, co máte a sdílejte to se světem.
Opravdu se těším, až budu moci být svědkem světa měnícího se vámi, TEDsterové.
Hrajte svůj život a zůstaňte naladěni.
(Hudba)
(Potlesk)
Příběh, o který se s vámi chci dnes podělit, je pro mě jako íránského umělce výzvou, pro mě jako íránskou umělkyni pro mě jako íránskou umělkyni v exilu.
Vše má svoje plusy a mínusy.
Na té odvrácené straně je fakt, že lidé jako já neuniknou politice.
Každý íránský umělec je, v různé podobě, politický.
Politika vymezila naše životy.
Žijete-li v Íránu, jste vystaveni cenzuře, pronásledování, vězení, mučení -- a někdy popravám.
Žijete-li venku, jako já, musíte se vyrovnat s životem v exilu -- bolestí touhy a odloučením od těch, které milujete, od své rodiny.
Proto nemůžeme nalézt morální, emocionální psychologický ani politický prostor, abychom se vzdálili od toho, co je reálné, od odpovědnosti ke společnosti.
A kupodivu se tak umělec jako já nalézá v pozici hlasu, mluvčího svého lidu, přestože nemám přístup k vlastní domovině.
Lidé jako já bojují na dvou odlišných frontách.
Jsme kritičtí vůči Západu, tomu, jak Západ vnímá naši identitu -- vůči obrazu, který si o nás vytváří, o našich ženách, naší politice, našem náboženství.
Zakládáme si na tom a trváme na respektu.
Ale zároveň bojujeme na druhé frontě.
To jest proti našemu režimu, naší vládě -- naší hrozné vládě, která je schopna učinit jakýkoliv zločin, aby zůstala u moci.
Naši umělci riskují.
Jsme v nebezpečí.
Představujeme hrozbu pro řád, který nastolila vláda.
Ale paradoxně touto situací nás všechny posílila, neboť jsme, jakožto umělci, považováni za centrum kulturního, politického a společenského diskurzu v Íránu.
Jsme zde, abychom inspirovali, provokovali mobilizovali, abychom svému lidu přinesli naději.
Jsme reportéři svého lidu a jsme komunikační kanály se zbytkem světa.
Umění je naší zbraní.
Kultura je formou odporu.
Někdy závidím západním umělcům svobodu jejich výrazu. Protože se mohou oprostit od politiky. Od toho, že slouží jen jednomu publiku, zejména západní kultuře.
Ale také se o Západ bojím, protože vidím, že v této zemi, v tomto západním světě, který máme, riskuje kultura to, že se mění v zábavu.
Naši lidé jsou závislí na našich umělcích a kultura je mimo rámec komunikace.
Moje umělecká dráha začala na velmi, velmi osobním místě.
Nezačala jsem tím, že bych komentovala dění ve své zemi.
První, co vidíte, je z doby, kdy jsem se poprvé vrátila do Íránu po dlouhých 12-ti letech.
Bylo to po Islámské revoluci roku 1979.
Když jsem v Íránu nebyla, snesla se na něj Islámská revoluce a naprosto změnila celou zemi z perské kultury na islámskou.
Vrátila jsem se hlavně proto, abych se znovu setkala s rodinou, abych se s ní znovu spojila a oznámila, že jsem našla svoje místo ve společnosti.
Místo toho jsem našla naprosto zideologizovanou zemi, kterou jsem vůbec nepoznávala.
Co víc - začalo mě to zajímat; tím, že jsem čelila vlastním osobním dilematům a otázkám, jsem se pohroužila do studia
Islámské revoluce -- a jak skutečně neuvěřitelně změnila životy íránských žen.
Zjistila jsem, že téma íránských žen je zajímavé, v jistém smyslu se íránské ženy, z historického hlediska, zdají reprezentovat politickou proměnu.
Takže určitým způsobem, studováním žen, můžete číst stukturu a ideologii země.
Vytvořila jsem skupinu prací, které v ten moment vyjadřovaly mé osobní životní otázky, a přesto přenesly moji práci do širšího kontextu -- téma mučednictví, otázka těch, kdo dobrovolně stanuli na té křižovatce
lásky k bohu, víry, ale i násilí, zločinu a krutosti.
Pro mě se to stalo neuvěřitelně důležitým.
A stále jsem byla v té neobvyklé pozici.
Byla jsem cizinec, který se vrátil do Íránu najít svoje místo, ale nebyla jsem v pozici, kdy bych mohla být kritická vůči vládě nebo ideologii Islámské revoluce.
To se pomalu změnilo, když jsem našla vlastní hlas a objevila věci, o kterých jsem netušila, že je kdy objevím.
Tak se mé umění stalo trošku kritičtější.
Můj nůž o trochu ostřejší.
A zařadila jsem se do života v exilu.
Jsem kočovný umělec.
Pracuji v Maroku, v Turecku, v Mexiku.
Jdu kamkoliv, kde mohu hrát, že je to Írán.
Teď točím filmy.
Minulý rok jsem dokončila film nazvaný "Ženy bez mužů."
"Ženy bez mužů" se obrací k historii, ale k jiné části naší íránské historie.
K roku 1953, kdy americká CIA využila převratu a odstranila demokraticky zvoleného předsedu vlády, Dr. Mosaddeka.
Tuto knihu napsala íránská žena,
Shahrnush Parsipurová.
Je to magickorealistický román.
Tato kniha je zakázaná a autorka strávila pět let ve vězení.
Moje posedlost touto knihou, a důvod, proč jsem ji zpracovala jako film, je způsobena faktem, že zároveň oslovuje otázku ženství v Íránu-- tradičně i historicky --- a otázku čtyř žen, které hledají ideu změny, svobody a demokracie -- zatímco Írán, jako by byl zároveň další postavou, také bojoval o ideu svobody a demokracie a nezávislosti na cizích zásazích.
Natočila jsem tento film, protože jsem cítila, že je důležité říci Západu o naší historii, o historii naší země.
Každý z vás vypadá, že si pamatujete na Írán po Islámské revoluci.
Tento Írán byl kdysi světskou společností, která byla demokratická, a tato demokracie nám byla ukradena americkou vládou, britskou vládou.
Tento film také promlouvá k íránskému lidu a žádá je, aby se vrátili ke své historii a podívali se na sebe, než se stanou příliš islamizovanými -- na způsob, jak jsme vypadali, jak jsme hráli hudbu, jak jsme měli nějaký intelektuální život.
Ale hlavně na způsob, jakým jsme bojovali za demokracii.
Tohle jsou nějaké záběry z mého filmu.
Tohle jsou některé z fotografií z převratu.
Natočili jsme tento film v Casablance, znovu jsme natočili všechny záběry.
Tento film zkusil najít rovnováhu mezi vyprávěním politického příběhu a také příběhu žen.
Jako v prvé řadě vizuální umělec se nejvíce zajímám o vytváření umění -- o vytváření umění, které přesahuje meze politiky, náboženství, otázky feminismu, a stává se důležitým, nadčasovým, univerzálním dílem.
Výzvou je pro mě, jak to udělat. Jak říci politický příběh, ale i alegorii. Jak vámi pohnout pomocí emocí, ale zároveň vás donutit přemýšlet.
Tohle jsou některé obrázky a postavy z filmu.
Teď přichází zelená revoluce -- léto roku 2009, kdy byl můj film vydán -- v ulicích Teheránu začíná povstání.
Neuvěřitelně ironické je to, že období, které jsme se pokusili zachytit ve filmu, nářek za demokracii a sociální spravedlnost, se teď opakuje znovu v Teheránu.
Zelená revoluce významně inspirovala svět.
Přinesla mnoho pozornosti na všechny ty íránské obyvatele, kteří se postavili za lidská práva a bojovali za demokracii.
Nejvýznamnější pro mě byla, znovu, přítomnost žen.
Jsou pro mě nesmírně inspirativní.
Pokud byly v Islámské revoluci obrazy žen submisivní a neměly ohlas, teď naopak vidíme novou ideu feminismu v ulicích Teheránu -- ženy vzdělané, pokrokové, vyjaté z tradice, sexuálně otevřené, nebojácné a seriózně feministické.
Tyto ženy a tito mladí muži spojili Íránce napříč světem, uvnitř i venku.
Pak jsem objevila, proč čerpám tolik inspirace z íránských žen.
Že, za všech okolností, ony posunuly hranice.
Ony čelily autoritám.
Ony zlomily každé pravidlo tím nejmenším i největším způsobem.
A znovu se osvědčily.
Stojím tu, abych řekla, že íránské ženy našly nový hlas a jejich hlas mi dává můj hlas.
A je nesmírnou ctí být íránskou ženou a íránskou umělkyní, přestože teď musím pracovat pouze na Západě.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Vždy mě fascinovaly počítače a technologie a tak jsem dělal několik aplikací pro iPhone, iPod Touch a iPad.
Rád bych tu dnes několik sdílel s vámi.
Mojí první aplikací byl unikatní věštecká aplikace nazvaná Earth Fortune ("Země Štěstěna"), která zobrazovala různé barvy Země závisející na tom, jaká byla Vaše štěstěna.
Moje oblíbená a nejúspěšnější aplikace je Bustin Jieber, což je ~ (smích) ~ což je hra Prašti Krtka (Whac-A-Mole) s J. Bieberem.
Vytvořil jsem ji, protože hodně spolužáků nemělo rádo Justina Biebra, a tak jsem se rozhodl udělat tuto aplikaci.
Tak jsem ji naprogramoval a vydal těsně před prázdninami roku 2010.
Hodně lidí se mě ptá jak je dělám.
Často proto, že ten člověk, který se ptá by také rád dělal aplikace.
Hodně dětí v dnešní době hraje hry, ale teď je chtějí i tvořit a to je těžké, protože málo z nich si umí zjistit, jak vytvořit program.
Chci říct, například fotbal vás naučí ve fotbalovém týmu, hraní na housle vás naučí na houslových lekcích. ale co když chcete dělat aplikace?
A jejich rodiče, rodiče těchto dětí možná dělali něco z toho když byli mladí, ale ne mnoho rodičů psalo aplikace. ~ (Smích) ~
Kde zjistíte, jak se dělají aplikace?
Podívejte, takto jsem k tomu přistoupil já. Toto jsem udělal.
Nejprve jsem programoval ve více různých programovacích jazycích abych získal základy, jako Python, C, Java atd.
A pak Apple vydal iPhone a s ním i vývojový kit pro iPhone software a tento vývojový kit je sada nástrojů pro vytváření a programování aplikací pro iPhone.
Tohle mi otevřelo celý nový svět možností a poté, co jsem si trochu pohrál s touto vývojovou sadou, jsem udělal několik zkušebních aplikací.
Jedna z nich byla právě Earth Fortune, která se mi zdála dostatečně dobrá pro App Store a tak jsem přesvědčil rodiče, aby zaplatili 99-dolarový poplatek.
Souhlasili, takže teď mám aplikaci na App Store.
Dostalo se mi hodně zájmu a podpory od rodiny, přátel, učitelů a dokonce od lidí z Apple Store a to pro mě byla obrovská pomoc.
Hodně mě inspiroval Steve Jobs, ve škole jsem otevřel aplikační kroužek, který
Kdokoliv ze školy může přijít a naučit se jak se navrhuje aplikace.
Takhle se já mohu podělit o své zkušenosti s ostatními.
Existují programy nazvané iPad Pilot Program které fungují v některých okrscích.
Mám to štěstí, že jsem členem jednoho z nich.
Velkou výzvou je jak využívat iPady a jaké aplikace by se na nich měly používat.
Dostáváme zpětnou vazbu od našich učitelů abychom zjistili jaké aplikace by chtěli.
Když takovou aplikaci vyvineme a prodáme, pro místní okrsky bude zdarma a peníze, které získáme z prodeje do dalších okrsků půjdou místním vzdělávacím nadacím.
V dnešní době studenti obvykle ví o technologii více než učitelé. ~ (Smích) ~
Takže ~ (Smích) ~ promiňte ~ (Smích) ~ takže toto je zdroj pro učitele a pedagogové by jej měli znát a náležitě jej využívat.
Rád bych uzavřel tím, co bych chtěl dělat v budoucnu.
Předně, rád bych vytvořil více aplikací, více her.
Spolupracuji s externí společností na vývoji aplikace.
Rád bych se věnoval programování a vývoji pro Android, rád bych pokračoval v mém aplikačním kroužku a hledal další způsoby jak by studenti mohli sdílet své znalosti s ostatními.
Děkuji ~ (Potlesk) ~
Udělal jsem malou chybičku v předchozím videu o elektronovém transportním řetězci.
Takže bych ji chtěl opravit v tomto videu a taky využít příležitost zahrnout trochu terminologie, kterou jsem zapomněl zahrnout do předchozího videa.
Takže když jsem popisoval elektronový transportní řetězec, pamatujete, máte prostě nějaké elektrony s vysokou energií v NADH a ty se předávají z jedné molekuly na druhou.
A jak se předávají, uvolňují energii a tím přechází do nízkoenergetického stavu.
A konečným příjemcem byl kyslík.
Přímo tady se redukoval kyslík.
Ale když se podíváte na obě strany této rovnice, je tu chyba - potřebuji dva vodíky.
Pokud mám vpravo dva vodíky ve vodě, potřebuji dva vodíky vlevo.
Takže by tady měla být dvojka.
Takže to je to, co já považuji za menší chybičku v předchozím videu.
Ale to mi dává šanci Vám představit další terminologii.
Takže celý tento proces, víme, že toto se nazývá oxidace.
Když NADH ztrácí vodík.
Pamatujte, oxidace je ztráta, formálně elektronů, ale když ztrácí vodík, ztrácí také příležitost vázat elektrony toho vodíku.
Takže celý tento proces elektronového transportního řetězce znamená jednu oxidovanou molekulu za druhou až po konečného příjemce - kyslík ve vodě.
Takže toto je - zjevně by tohle mohlo být nazváno oxidací, chápete, jen velmi obecně, a druhá část elektronového transportního řetězce - nebo možná bychom toto ani neměli nazývat součástí elektronového transportního řetězce - proces, kde se ve skutečnosti tvoří ATP.
Přidání fosfátové skupiny na jinou molekulu se nazývá fosforylací.
Takže to je celý proces tvorby ATP v elektronovém transportním řetězci.
Pamatujte, elektronový transportní řetězec uvolňuje energii, čímž vytváří tento vodíkový gradient.
Pumpuje vodíky do mezimembránového prostoru.
A pak ten gradient - ty vodíky, které se chtějí dostat zpět do matrix mitochondrie, prakticky prochází zpět přes ATP syntázu (ATPázu).
Tento proces tvorby ATP tímto způsobem se nazývá oxidativní fosforylace.
Toto spojení je dobré znát.
Můžete se s ním setkat na některých standardizovaných testech nebo na vaší zkoušce.
A nazývá se takto, protože máte oxidativní část.
Každá z těchto molekul se oxiduje v elektronovém transportním řetězci, jak ztrácí své vodíky nebo jak ztrácí své elektrony.
To vytváří vodíkový gradient. A to pak, díky chemiosmóze, dovoluje fosforylaci.
Takže to je další dobré slovo, které byste si měli zapamatovat.
Přechod těchto vodíků selektivně přes membránu, ta membrána, ta ATP syntáza, by nepustila jen tak nějakou molekulu na druhou stranu.
Dovoluje procházet těmto vodíkovým kationtům.
Tento proces, právě tady, ten přechod vodíku, se nazývá chemiosmóza. Další dobré slovo, které byste si měli zapamatovat.
Takže celý ten proces se nazývá oxidativní fosforylace.
Neodehrávají se v tu samou dobu.
Protože oxidativní fosforylace vytváří energii potřebnou pro pumpování vodíků ven.
A pak dochází k fosforylaci, když jdou vodíky chemiosmózou zpět a otáčí touto malou osou a tím tlačí ADP a fosfát k sobě.
Můžete to porovnat se substrátovou fosforylací,
když už Vám představuji nové termíny.
Substrátová fosforylace.
Ta se odehrává, když je produkováno ATP přímo v glykolýze nebo v Krebsově cyklu.
To je případ, kdy enzym přímo pomáhá vytvořit ATP bez chemiosmózy nebo protonového gradientu.
Takže když si představíte enzym, nějaký velký protein, a řekněme, že tam má ADP s jeho dvěma fosfátovýma skupinami.
A pak má možná další fosfátovou skupinu, která je připojená na jiné části toho enzymu, tento enzym zajišťuje, bez pomoci chemiosmózy nebo oxidace, zajišťuje, pravděpodobně spřažením s jinou reakcí, která uvolňuje energii, která může probíhat na jiné části toho enzymu, fosforylaci.
Možná si můžete představit malý zážeh tady a to pak pohne celým enzymem.
Tak to přesně nefunguje, ale je to dobrá představa.
A pak jsou možná tyto dvě části tlačeny k sobě.
Je to jen enzym, bez žádné chemiosmózy, která je řízená oxidací, jak jsme se naučili u elektronového transportního řetězce, nazýváme to substrátovou fosforylací.
A substráty jsou ty věci, které se váží na ty enzymy a něco s nimi provádí.
Nicméně, doufám, že Vám toto video alespoň trochu pomohlo.
Zdravím, jsem John Green, tohle je Rychlokurz světové historie a dnes se budeme bavit o událostech díky kterým můžete sledovat tento rychlokurz.
A díky kterým existuje toto studio.
A taky sklad, který obsahuje studio.
Správně, teď je čas bavit se o průmyslové revoluci.
Ačkoliv se stala zhruba stejně jako francouzská, americká, latinskoamerická a haitská revoluce- mezi roky 1750 - 1850- průmyslová revoluce byla tou nejpřevratnější z nich.
Ani za nic, kámo.
Následky těchto revolucí byly třeba nové hranice a vlajky a ostatní.
Tady v rychlokurzu jsme studovali 15 000 let historie,
Hranice a vlajky se změnily o mnoho, a stále se měnit budou.
Ale ani po tom všem se moc nezměnil způsob, jakým nakládáme s odpadky nebo s pitnou vodou nebo s oblečením.
Většina lidí žila přímo, nebo velmi blízko zemi, která jim poskytovala jídlo.
Kromě pár výjimek, průměrná délka života nikdy nedosáhla nad 35 a pod 25.
Vzdělání byla výsada, ne právo.
V těchto tisíciletích nebyla vyvinuta zbraň, která by zabila víc než tucet lidí najednou, nebyla vynalezena rychlejší cesta než jízda na koni.
Po 15 000 let většina lidí nikdy nevlastnila nebo nepoužívala věci vyrobené v jiných komunitách.
Simon Bolivar to nezměnil a nezměnila to ani americká deklarace nezávislosti.
Máte elektřinu ?
Průmyslová revoluce.
Borůvky v únoru ?
Průmyslová revoluce.
Žijete někde jinde než na farmě?
Průmyslová revoluce.
Řídíte auto ?
Průmyslová revoluce.
Dostalo se vám dvanáctiletého vzdělání
Průmyslová revoluce.
Vaše postel, vaše antibiotika, vaše toaleta, vaše antikoncepce, váš vodovodní kohoutek, ať jste vzhůru, nebo spíte:
Průmyslová revoluce.
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
[úvodní znělka]
Jednoduchá shrnující statistika:
Před průmyslovou revolucí se 80% světové populace věnovalo farmaření, aby udrželi sebe a zbylých 20% od vyhladovění.
Dnes, ve Spojených státech, méně než 1% lidí pracují jako farmáři.
Myslím, že jsme došli tak daleko, že už dokonce ani nemusíme pěstovat květiny. jsou opravdové?
Nemohu říct, zda jsou vyrobeny z pěny, nebo digitálně.
Tak co se stalo ?
Technologie!
Tady je moje definice:
Průmyslová revoluce se vyznačovala nárůstem produkce, zavedením strojů do výroby a byla charakteristická užíváním nových zdrojů energie.
Ačkoliv bude tohle brzy komplikovanější, dnešním záměrem industrializace NENÍ kapitalismus, ačkoliv, jak uvidíme příští týden, je spojena s moderním kapitalismem.
Průmyslová revoluce začala okolo roku 1750 a došlo k ní na většině území země, ale začala v Evropě, obzvláště v Británii.
Co se stalo ?
Pojďme si zapřemýšlet.
Inovace průmyslové revoluce byly úzce propojeny.
Jako příklad, podívejme se na britský textilní průmysl:
Vynález Johna Kayna z roku 1733, tkalcovský stav, dramaticky zvýšil rychlost tkaní látek, což zvyšovalo poptávku po přízi, což vedlo k vynálezům jako například Spinning Jenny a waterframe.
Zanedlouho byly tyto procesy mechanizovány pomocí vodní síly, dokud parní stroj nezpůsobil to, že tkalcovský stav tkal v těchto velkých přádelnách.
Nejúspěšnější parní stroj byl postaven
Thomasem "Nic po mně nepojmenovali" Newcomenem, aby čistil vodu z dolů.
A protože voda byla čištěna z dolů, bylo více uhlí na pohon více parních strojů, což vedlo k větší oblibě Newcomenova parního stroje od Jamese "Mám jednotku síly a pojmenovali po mně univerzitu" Watta, jehož stroj dal vzniknout nejen železničním tratím a parníkům, ale zvýšil také výkon přádelen.
Poprvé jiné chemikálie než moč, [to si děláš srandu]
rád bych si dělal srandu, byly používány jako bělidlo oblečení, které lidé nosí, prvním z nich byla kyselina sulfonová, která byla vyráběna ve velkém množství jedině díky komorám, které by byly nemožné bez vedoucí produkce dramaticky stoupající okolo roku 1750 v Británii, díky slévárnám poháněným uhlím.
A když se všechny tyto faktory sešly, aby vytvořily více příze, která by mohla být spřádána a bělena rychleji a levněji než kdykoli předtím, tento proces by vyvrcholil v 18 dolarový rychlokurz o mongolských košilích.
Zjednodušte výraz -1 krát v závorce -7 plus 2 krát 3 plus 2 minus 5 na druhou.
Příklad na pořadí operací a zapamatuj si, že výraz v závorce se počítá jako první.
Závorky.
Nejdříve závorky a až potom exponenty.
V tomto příkladu je i exponent.
Potom násobení, násobení a dělení, a nakonec sčítání a odečítání.
Tak se do toho jdeme pustit.
Prvně spočítáme závorky, v závorce je 3 plus 2, což je 5.
Ještě se koukneme, mohu-li udělat něco s další částí výrazu, co by neovlivnilo obsah naší závorky.
Máme tu -5 na druhou nebo bych měl říct, že odečítám 5 na druhou.
Spočítáme exponent před odečítáním, takže místo 5 na druhou napíšeme 25.
Ale nedělejme moc kroků najednou, celý výraz se zjednoduší na -1 krát, pak v závorkách máme -7 plus 2 krát 5... ... plus 2 krát 5 a potom zavřít závorky, minus 25.
Teď násobení, můžete říct, máme tu závorky, tak proč je neudělat jako první?
Ale když spočteme obsah závorek, dostaneme -7.
A nic to nezmění, takže to necháme na -7.
Výraz vyhodnotíme jako celek, než uděláme něco jiného.
Sice bychom mohli roznásobit -1 Ale spočítáme přesně podle pořadí operací.
Spočítáme tento výraz...
Budeme násobit před sčítáním, takže tu máme 2 krát 5 je 10, takže se náš výraz stane...
Normálně není potřeba výraz tolikrát rozepisovat, ale teď to rozepíšeme, aby to nikoho nemátlo. -1 krát -7 plus 10, zavřeme závorky, minus 25.
Teď už to jde spočítat lehce,
-7 plus 10.
Začínáme s -7 a délka čáry je -7.
Potom k tomu přidáme 10, plus 10.
Takže posuneme o 10 doprava.
Když se posuneme o 7, tak jsme zpět na nule a pak přidáme další 3.
Takže jdeme 7, 8, 9, 10, což nám dá +3
Nebo se na to dá dívat tak, že sčítáme čísla s jinými znaménky, takže je to jako rozdíl čísel A když je větší číslo kladné, výsledek je kladný.
Takže je to 10 minus 7, což je 3.
Celý výraz se tím stane -1 krát... ... a pro jistotu, hranaté a kulaté závorky jsou to samé, někdy to lidé střídají, aby se to dalo lépe číst, ale opravdu je to to samé.
Takže závorky tady, můžu je napsat takhle, a pak tady máme minus 25.
Násobení a dělení má přednost před sčítáním a odečítáním. Takže se násobí -1 krát 3, což je -3.
Teď potřebujeme odečíst 25
-3 minus 25.
Sčítáme dvě čísla se stejným znaménkem takže -3 se stane o 25 více záporné...
Můžete si to představit, že posuneme 25 směrem do záporna.
Nebo si to představit jako 3 plus 25, což je 28, ale v záporných číslech. Takže je to -28.
Takže se to rovná -28.
A je hotovo.
Může to znít divně, ale jsem fanynkou betonových bloků.
První betonové bloky spatřily světlo světa v roce 1868. Myšlenka byla jednoduchá betonové moduly fixní velikosti, které do sebe budou zapadat.
Velmi rychle se betonové bloky staly nejpoužívanějším stavebním materiálem na světě.
Umožnily nám stavět věci větší než jsme sami, budovy, mosty, cihlu po cihle.
V podstatě betonové bloky se staly stavebním kamenem dnešní doby.
Téměř o sto let později v roce 1947
LEGO přišlo s tímto nápadem.
Nazávali to samozamykací cihla(Automatic Binding Brick).
A za několik málo let se LEGO cihly ocitly v každé domácnosti.
Odhaduje se, že bylo vyrobeno přes 400 miliard cihel resp. 75 cihel na každého člověka na Zemi.
Nemusíte být stavitel, abyste stavěli nádherné domy, nádherné mosty nebo budovy.
To umožnilo LEGO.
LEGO v podstatě vzalo betonový blok, stavební kámen z reálného světa, a přetvořilo jej ve stavební blok naší představivosti.
Mezitím se v tom samém roce v laboratořích firmy Bell schylovalo k oznámení další revoluce, nový stavební blok.
Transistor byl malým kouskem plastu, který nám umožnil dostat se ze světa statických cihel naskládaných na sebe do světa, kde všechno bylo interaktivní.
Jako betonový blok, transistor umožnuje vytvářet mnohem větší, komplexnější obvody, cihlu po cihle.
Ale hlavní rozdíl je, že transistor byl pouze záležitostí odborníků.
Já ale nesouhlasim s tím, že by stavební blok naší doby měl být vyhrazen pouze odborníkům, tak jsem se rozhodla, že to změním.
Když jsem byla před 8 lety v Media Lab, začala jsem přemýšlet nad myšlenkou toho, jak předat schopnosti inženýrů do rukou umělců a designérů.
Před několika lety jsem začala vyvíjet kostičky littleBits.
Ukážu Vám, jak to funguje.
LittleBits jsou elektronické moduly - každý s jednou určitou funkcí
Jednotlivé moduly jsou navrženy jako zdroje světla, zvuku, motory a sensory.
A nejlepší na nich je to, že k sobě jdou připojovat pomocí magnetů. takže je nelze připojit špatně.
Kostičky jsou barevně označeny.
Zelená je pro výstup, modrá pro zdroj energie, růžová pro vstup a oranžová je propojovací.
Takže vše, co musíte udělat, je připojit modrou k zelené a velice jednoduše můžete začit vytvářet větší obvody.
Dáte modrou k zelené a máte svítítko.
Můžete mezi ně vložit regulátor a nyní můžete světlo ztmívat.
Vyměníme regulátor za pulsovací modul, který je tady, a tím vytvoříme malé blikátko.
Přidáme tento bzučák, ať to má nějaký grády, a tím vytvoříme pípající blikátko.
Radši to vypnu.
Takže krom jednoduchého hraní, mohou být littleBits vlastně celkem mocným nástrojem.
Namísto nutnosti programovat, připojovat dráty nebo pájet,
littleBits Vám umožňují programovat pomocí velmi jednoduchých úkonů.
Takže, aby tato věc blikala rychleji nebo pomaleji, stačí jen když otočíte tímto knoflíkem a tím dosáhnete toho, že bude blikat rychleji nebo pomaleji
littleBits jsou vlastně takovou knihovnou, co roste.
Chceme přetvořit veškeré principy z reálně fungujícího světa do ihned použitelných kostiček.
Světla, zvuky, solární panely, motory - všechno by mělo být dostupné.
Dali jsme kostičky littleBits dětem na hraní a sledovali jsme je.
A byl to úžasný zážitek.
Nejlepší je část, kdy začínají rozumět elektronice v jejich okolí něco, co se ve škole neučí.
Například: jak funguje noční osvětlení, nebo proč zůstavají otevřené dveře od výtahu, nebo jak iPod reaguje na dotek.
Taky dodáváme littleBits školám se zaměřením na design.
Takže například jsme nechali designéry s absolutně žádnými zkušenostmi s elektronikou hrát si s littleBits jako s materiálem.
Tady vidíte jak Geordie z plsti a papíru vyrábí... Cinkání Bzučení
Před několika týdny jsme poskytli littleBits RISD (škola v USA se zaměřením na design) a nechali s kostičkami pracovat designéry, kteří neměli žádnou zkušenost s prací s elektronikou - jenom lepenka, dřevo a papír - a řekli jsme jim: "Vytvořte něco."
Tady je příklad toho, co vytvořili, pohybem aktivovaný kanón na konfeti.
Smích
Nesmějte se, ale toto je vlastně můj oblíbený projekt.
Humr vytvořený z plastelíny, který se bojí tmy.
Smích
Pro lidi bez elektrotechnického vzdělání se littleBits stal novým materiálem. Elektronika se stala pouze novým materiálem.
A chceme, aby byl tento materiál dostupný všem.
Takže littleBits je open-source (návrh a implementace jsou k dispozici zdarma).
Můžete jít na webovou stránku, stáhnout si veškerou dokumentaci a návrhy a upravit si je dle svého.
Chceme povzbudit všechny tvůrce, vynálezce, dobrovolníky, protože svět, ve kterém žijeme, tento interaktivní svět, patří nám.
Tak běžte a začněte vymýšlet.
Děkuji.
(Potlesk)
Myslím že je bez debat, že všichni lidé přijdou do důvěrného kontaktu se smrtí alespoň jednou ve svém životě.
Ale co když tato důvěrnost přijde dlouho předtím, než budete čelit svému vlastnímu přechodu ze života do smrti?
Jaký by život byl, kdyby mrtví doslova žili po vašem boku?
V rodné zemi mého manžela, v horách ostrova Sulawesi, ve východní Indonésii, žije komunita lidí, kteří prožívají smrt ne jako jednorázovou událost, ale jako postupný sociální proces.
V Tana Toraja nejdůležitějšími společenskými momenty v životě lidí, ústředními body společenské a kulturní interakce, nejsou svatby nebo narození, dokonce ani rodinné stolování, ale pohřby.
Tyto pohřby jsou typické složitými rituály, které lidi spojují v systému vzájemného dluhu založeného na množství zvířat -- prasat, kuřat, a především vodních buvolů -- kteří jsou obětování a rozděleni ve jménu zesnulých.
Tento kulturní komplex obklopující smrt, rituální ztvárnění konce života, udělalo smrt nejvíce viditelným a nevšedním aspektem oblasti Toraji.
Pohřební ceremoniál, který trvá několik dní až několik týdnů, je pronikavou záležitostí, při níž připomínání si zemřelého není ani tak soukromým smutkem, ale spíše veřejně sdílenou proměnou.
A tato proměna v sobě nese stejně tolik charakteru života jako připomenutí si smrti.
Každý rok tisíce návštěvníků přichází do Tana Toraja, aby poznali tuto kulturu smrti, a pro mnoho lidí jsou tyto grandiózní ceremoniály a délka jejich trvání jakýmsi způsobem nenapasovatelné na způsob, kterým čelíme vlastní smrtelnosti na Západě.
Takže přestože sdílíme smrt jako všeobecnou zkušenost, neprožíváme ji v různých koutech světa stejně.
Jako antropolog vidím, jak jsou tyto rozdíly v prožívání hluboce zakotveny v kulturním a společenském světě, na jehož základě si definujeme jevy kolem nás.
Takže tam, kde my vidíme nespornou realitu, smrt jako nezvratnou biologickou okolnost, Torajané chápou opuštění tělesné formy jakou součást větší společenské geneze.
Takže jinými slovy, fyzické pominutí života není to samé co smrt.
Ve skutečnosti je člen společnosti opravdu mrtvý, když se na tom jeho široká rodina shodne a urovná všechny prostředky nezbytné pro uspořádání pohřebního ceremoniálu, který bude přiměřený co do vynaložených zdrojů s ohledem na společenský status zemřelého.
A tento ceremoniál se musí konat před očima celé komunity za účasti všech.
Takže po fyzické smrti je tělo člověka umístěno do speciálního pokoje v tradičním obydlí, které se nazývá tongkonan.
A tongkonan symbolizuje nejen rodinnou identitu, ale také cyklus člověka od narození po smrt.
V podstatě je tedy tvar budovy, ve které jste se narodili, také tvarem kontrukce, která vás vynese do místa odpočinku vašich předků.
Do pohřebního ceremoniálu, který se může konat celé roky po fyzické smrti zemřelého, se o zesnulém mluví jako o "to makala" - nemocné osobě, nebo jako o "to mama" - osobě spící, a tito zesnulí jsou stále součástí domácnosti.
Symbolicky je krmí s pečují o ně, a v tomto čase rodina začne s množstvím rituálních opatření, kterými sděluje do širší komunity kolem nich, že jeden z jejich členů prochází přechodem z tohoto života do posmrtného života zvaného Puya.
Vím, co si většina z vás teď musí myslet.
Opravdu mluví o tom, že tito lidé žijí s těly svých mrtvých příbuzných?
Ano, to je přesně to, co říkám.
Namísto podlehnutí jakési niterné reakci, jakou máme vůči této přestavě blízkosti mrtvým tělům, blízkému vztahu k smrti, nebo jak tento pohled prostě nepasuje do našeho velmi biologického a medicínského pojetí smrti, se ráda zamýšlím nad tím, co z lidského prožívání Torajanský náhled na smrt zahrnuje, a co medicínský pohled vypouští.
Myslím, že Torajané společensky rozeznávají a kulturně vyjadřují to, co mnoho z nás opravdu cítí, i přes rozšířené přijetí biomedicínské definice smrti, a to je, že naše vztahy s ostatními lidmi, jejich vliv na naši společenskou realitu, neustane ukončením fyzických procesů těla, a je tam jakési období přechodu, kdy se vztahy mezi žijícími a mrtvým transformují, ale nekončí.
Torajané vyjadřují tuto myšlenku trvalých vztahů štědrou láskou a pozorností vůči nejvíce viditelnému symbolu tohoto vztahu, vůči lidskému tělu.
Takže můj manžel má milé vzpomínky na rozmlouvání a hraní si a obecně trávení času kolem jeho zesnulého dědy, a pro něj na tom není nic nepřirozeného.
Je to přirozená součást procesu, kdy se rodina smiřuje s přechodem v jejich vztahu k zemřelému, a to je přechod od toho, kdy se zesnulým měli konakt jako s osobou žijící, k tomu, že zesnulého vnímají jako rodinného předka.
A zde můžete vidět tyto dřevěné plastiky předků, toto jsou tedy lidé, kteří již byli pochováni, tedy už měli pohřeb.
Tito lidé jsou nazýváni tau tau.
Takže samotný pohřeb ztělesňuje smrt z pohledu vztahů.
Ritualizuje dopad smrti na rodiny a komunity.
A je to také moment uvědomění si sama sebe.
Je to moment, kdy lidé přemýšlejí, kdo jsou, jaké je jich místo ve společnosti, a jaká je jejich role v životním cyklu v souladu s Torajanskou kosmologií.
V Toraji mají pořekadlo že všichni lidí se stanou prarodiči, a to má vyjadřovat, že po smrti se my všichni staneme součástí linie předků, což nás ukotvuje mezi minulost a přítomnost a my definujeme, kdo budou naši milující v budoucnosti.
Takže v podstatě, všichni se staneme prarodiči generacím dětí, které přijdou po nás.
Tato metafora členství v širší lidské rodině je způsobem, jak děti také popisují peníze, které investují do těchto obětních buvolů, kteří mají vynést lidskou duši z tohoto světa do posmrtného života; a děti vám vysvětlí, že na toto vynakládají peníze, protože chtějí splatit svým rodičům dluh za všechna ta léta, během nichž do nich jejich rodiče investovali a starali se o ně.
Ale oběť buvola a rituální předvedení majetku také vystavuje na odiv status zemřelého, a posléze také rodiny zemřelého.
Takže na pohřbech jsou vztahy znovu potvrzeny a také transformovány rituální hrou, která zdůrazňuje nejvýznamnější charakteristiku smrti v této končině: její dopad na život a vztahy žijících.
Takže celé toto soustředění se na smrt neznamená, že Torajané netouží po ideálu dlouhého života.
Provozují mnoho praktik, které mají pomoci dosáhnout dobrého zdraví a žít do pokročilého věku.
Ale nemají moc důvěry v úsilí prodlužovat život při vysilující nemoci nebo ve stáří.
V Toraje se říká, že každý před sebou má tak nějak předurčenou délku života.
Říkají tomu sunga'.
A stejně jako vláknu by mělo být životu dopřáno dospět do svého přirozeného konce.
Tím, že mají smrt jako nit v kulturní a sociální tkanině života, jsou ovlivňována každodenní rozhodnutí o jejich zdraví a péči o zdraví.
Stařešina z rodu matky mého manžela,
Nenet Katcha, se nyní blíží věku sta let, alespoň co může říci.
A množí se náznaky, že se má k odchodu na svou cestu do Puya.
A nad jeho smrtí se bude hodně truchlit.
Ale já vím, že rodina mého manžela se těší na ten okamžik, kdy budou moci rituálně ukázat, co pro jejich životy jeho výjimečná přítomnost znamenala, když budou moci rituálně převyprávět příběh jeho života, proplést jeho příběh do historie jejich komunity.
Jeho příběh je jejich příběhem.
Jeho pohřební písně jim budou zpívat píseň o nich samotných.
A to příběh, který nemá žádný rozpoznatelný počátek ani předvídatelný konec.
Je to příběh, který žije dlouho poté, co jeho tělo zemře.
Lidé se mě ptají, jestli nemám strach nebo odpor k účasti na této kultuře, kde nás hmotná manifestace smrti vítá na každém rohu.
Ale já vidím něco nesmírně transformativního v tom, když člověk zažívá smrt jako sociální proces, nejen jako proces biologický.
Ve skutečnosti má vztah mezi žijícími a zesnulými svoje vlastní drama v americké zdravotnické péči, kde rozhodnutí, jak dalece natáhnout vlákno života, padají na základě našich emočních a sociálních vazeb s lidmi kolem nás, nejen na základě schopnosti medicíny prodloužit život.
My, stejně jako Torajané, zakládáme naše rozhodnutí o životě na významech a definicích, které přisuzujeme smrti.
Každopádně nechci navrhnovat, abyste všichni, co tu sedíte v publiku, vyskočili a přisvojili si tradice Torajanů.
Mohlo by být trochu složité to uskutečnit ve Spojených státech.
Ale chci se zeptat, co můžeme získat z toho, že budeme na smrt nahlížet nejen jako na biologický proces, ale jako na součást širšího lidského příběhu.
Jaké by to bylo, nahlížet na mrtvé lidské tělo s láskou, protože je tak důvěrnou součástí toho, co jsme my všichni?
Pokud bychom rozšířili naši definici smrti, aby zahrnovala život, mohli bychom smrt prožívat jako část života, a možná čelit smrti jinak, než se strachem.
Možná jedna z odpovědí na výzvy, kterým čelí zdravotní systém Spojených států, především péče na sklonku života, je jednoduchý posun perspektivy, a tento posun perspektivy by v tomto případě bylo nahlédnutí na sociální život každé smrti.
Mohlo by nám to pomohlo poznat, že způsob, kterým limitujeme naše konverzace o smrti na něco, co je medicínské nebo biologické, je odrazem širší kultury, kterou sdílíme, kultury vyhýbání se smrti, strachu o ní mluvit.
Pokud bychom dokázali vzít v úvahu a ocenit jiné druhy znalostí o životě, včetně jiných definic smrti, mělo by to potenciál změnit naše diskuze, které vedeme o konci života.
Mohlo by to změnit způsob, kterým umíráme, ale co je ještě důležitější, mohlo by to změnit způsob, kterým žijeme.
(Potlesk)
V současnosti převažující teorie o vzniku vesmíru se nazývá teorie velkého třesku.
A tato teorie říká, že vesmír začal jako nekonečně malý bod, nekonečně malá singularita, a pak nastal velký třesk, čili tato singularita se začala rozpínat a vznikl vesmír, jak ho známe dnes.
A myslím, že to je také důsledek toho, že se to jmenuje velký třesk, tak si představíte nějakou explozi.
Že všechno bylo nekonečně stlačeno a pak to vybouchlo.
A poté, co veškerá hmota explodovala, tak začala kondenzovat a z toho vznikly všechny galaxie a nadkupy galaxií a ty začaly kondenzovat a pak se v nich zformovaly planety a hvězdy. Tak vznikl vesmír, jaký vidíme právě teď.
Ale tento model představy velkého třesku má několik problémů.
První je to, že když mluvíme o velkém třesku, nemyslíme tím pouze hmotu, hmotnost vesmíru v jednom bodě. Myslíme tím, že se rozpíná samotný prostor. Nejenom něco, co je uvnitř něj, jako třeba expandující hmota.
Myslíme tím expanzi samotného prostoru.
A když máte tento model, s touto expandující hmotou, tak nešíří se to do něčeho jiného?
Když nejvzdálenější hmota je zde, tak co je tady?
"Není to také prostor? Jak můžete říct, že se rozpíná samotný prostor?".
A další myšlenka, kterou velký třesk přináší: pokud je toto nejkrajnější hmota, tak je tohle okraj vesmíru? Má vesmír okraj?
A odpověď, kterou se zde pokusíme ukázat...
Zaprvé: vesmír nemá okraj. Zadruhé: není žádný vnější prostor, neexpandujeme do jiného prostoru.
Vysvětlím to. Snad pochopíte, proč tomu tak je.
Nejlépe si to vysvětlíme pomocí analogie.
Představte si dvourozměrný prostor, který má konečnou plochu, takže není nekonečný a nemá žádný okraj.
To opět, když se na to podíváte, vypadá obtížně. Jak vytvořím něco, co má konečně velkou plochu, ale zároveň nemá okraj?
Pokaždé, když zkusím nakreslit plochu, tak to vypadá, že má nějaký okraj. Můžete si to představit takto: Co když je ten dvourozměrný prostor zakřivený?
Co se stane? Nejsnadnější příklad je povrch koule. Povrch koule.
Nakreslím zde kouli.
Nakreslím nějaké rovnoběžky a poledníky, trochu to upravím, aby to líp vypadalo.
Na této kouli máte konečně velkou plochu, můžete si ji představit jako povrch míče nebo povrch bubliny nebo povrch Země.
Má konečně velkou plochu, ale žádný okraj. Pokud půjdete pořád jedním směrem, obejdete ji kolem dokola a vrátíte se na stejné místo.
Nyní si představte trojrozměrný prostor, který má stejné vlastnosti. Konečně velkou plochu a... Nebudu říkat konečně velkou plochu, protože nyní mluvíme o trojrozměrném prostoru.
Představme si trojrozměrný prostor. Místo plochy budu mluvit o konečném objemu a žádném okraji. Jak na to?
Když se na to podíváte zběžně. Pokud máte konečný objem, tak může být obsažen třeba v nějaké krychli a zjevně zde máme nějaké okraje, můžete si též představit konečný objem v kouli, ta má také okraj celý ten povrch zde.
Jak tedy vytvoříte trojrozměrný prostor, který má konečný objem a žádný okraj?
A to vám řeknu právě teď.
Je pro nás obtížné si to představit, ale pro představu zde nakreslím tu samou věc, kterou jsem nakreslil tady.
Pokaždé si to musíte představit pomocí analogie, pokud nemáte geniální mozek naprogramovaný na více než tři prostorové rozměry. Máme kouli.
A zdůrazňuji, že toto je dvourozměrný povrch, přímo na povrchu koule se můžete pohybovat dvěma směry.
Dva směry, můžete jít tímto anebo tímto směrem. Můžete jít doprava a doleva, nebo nahoru a dolů.
Takže to je dvourozměrný povrch trojrozměrné koule.
Takže když si to představíme analogií - a je těžké si to představit -, tak máme trojrozměrný povrch.
A můžete to vyjádřit matematicky, ta matematika není komplikovaná.
Trojrozměrný povrch čtyřrozměrné koule. A nakreslím to stejným způsobem.
Takže pokud si představíme, že ty tři rozměry jsou pouze dva rozměry povrchu, tak je to stejné.
A pokud si to umíte představit... Já netvrdím, že to je skutečný tvar vesmíru.
Neznáme jeho tvar, ale víme, že je lehce zakřivený, neznáme skutečný tvar.
Ale koule je nejjednodušší příklad. Jsou i jiné příklady. Třeba toroid (prstenec) splňuje podmínky, protože má konečný objem a žádný okraj.
A vlastně ani nevíme jistě, že vesmír má konečný objem.
To je stále otevřená otázka. Ale chci vám ukázat, že může mít konečný objem a současně žádný okraj.
Většina lidí věří, a říkám věří, protože pro to nemáme důkazy, že mluvíme o vesmíru s konečným objemem, obzvláště v teorii velkého třesku. Tento druh rozměru obsahuje konečný objem, i když může být nesmírně obrovský, je konečný.
Představte si tuto kouli, a když jste na povrchu této čtyřrozměrné koule... Já nemůžu nakreslit čtyřrozměrnou kouli, ale pokud jste na povrchu této čtyřrozměrné koule a půjdete jakýmkoli směrem, vrátíte se zpět, kde jste začali.
Když půjdete tímto směrem, vrátíte se sem.
Vesmír je obrovský, tak i světlu bude trvat nepředstavitelný čas jej překonat, a pokud se rozpíná i tato koule, možná se rozpíná tak rychle, že se světlo ani nikdy nevrátí na místo, odkud vyletělo.
Ale teoreticky, pokud by něco bylo dostatečně rychlé, pokud by něco stále letělo kolem, nakonec by se to dostalo zpět do tohoto bodu.
Pokud mluvíme o trojrozměrném povrchu, trojrozměrném povrchu čtyřrozměrné koule, znamená to, že kterýkoli z těchto tří rozměrů, které jsou tady na povrchu... Znamená to, že pokud vesmír je trojrozměrný povrch čtyřrozměrné koule, tak pokud půjdete nahoru a budete stále držet směr, nakonec přijdete do toho samého budu odspodu.
Takže pokud půjdete stále jedním směrem, nakonec se dostanete do bodu, kde jste začali.
Může to být neuvěřitelně velká vzdálenost, ale nakonec se dostanete zpět tam, kde jste byli.
A pokud půjdete do obrazovky
Takže závěr je, že nakonec se vždy dostanete tam, odkud jste začali.
Vraťme se zpět k otázce rozpínajícího se vesmíru.
Vesmír se nerozpíná do nějakého jiného prostoru, vesmír sám je veškerý prostor, ale neustále se rozpíná.
Můžete si představit, že krátce po velkém třesku naše čtyřrozměrná koule vypadalo takto.
Možná to byla malá čtyřrozměrná koule.
Možná, že po velkém třesku to byla neuvěřitelně malá koule a o chvilku později to už byla tato velká koule. - vystínuju to, aby to vypadalo, že vystupuje ze stránky -, takže později mohla vypadat takto.
Můžete být v pokušení si říct:
"Není tady to mimo tu kouli?
Není to nějaký typ prostoru, do kterého se rozpíná? Není to jiná součástí vesmíru?"
A já řeknu, že pokud uvažujeme ve třech rozměrech, pak ne.
Celý vesmír je tento povrch, je to povrch této čtyřrozměrné koule.
Pokud mluvíme o více rozměrech, pak ano, můžete uvažovat o věcech mimo náš trojrozměrný vesmír.
A jak se vesmír rozpíná v časoprostoru - jeden způsob, jak nahlížet na čtvrtou dimenzi, je považovat za ni čas -, tak se věci dostávají dál a dál od sebe.
V dalších videích budu mluvit o důkazech, proč je teorie velkého třesku nejlepší teorií, kterou právě teď máme.
Jak si můžete představit, pokud máte dva body na této kouli, které jsou tak daleko od sebe, tak jak se tato čtyřrozměrná koule rozpíná... Tyto dva body... Nakreslím raději tři.
Pokud jste v jakémkoli místě ve vesmíru, vše se vzdaluje od vás, a čím dále to je, tím rychleji se to vzdaluje.
Tady skončím, máte o čem přemýšlet, a příště navážeme úvahou, co znamená pozorovat pozorovatelný vesmír.
Zapišme 113,9 % jako desetinné číslo.
Tento symbol, procento, doslovně znamená "ze sta".
Takže máme 113,9 ze 100 a to je stejné jako 113,9 děleno 100.
Pokud to chceme zapsat jako desetinné číslo, vezmeme číslo 133,9, které vydělíme 100.
113,9 děleno 100.
Pokud dělíme číslem 10, posune se desetinná čárka doleva.
Pokud dělíme číslem 100, posune se čárka doleva o dvě místa.
Pokud dělíme číslem 1 000, posune se doleva znovu.
10 000.
Při každém dělení číslem 10 se posouváme doleva.
Když číslem 10 násobíme, posuneme se s čárkou doprava.
Jsou tu i další videa, která se tím zabývají víc.
Nicméně, my dělíme 113,9 číslem 100.
Posuneme čárku o dvě místa doleva.
A desetinná čárka skončí právě tady.
To se rovná 1,139.
A máme hotovo.
(hudba) ("In the Sky With Diamonds" od Scalding Lucy)
Jsme v Louvru a díváme se na obrovský obraz od Géricaulta z roku 1819, Vor Medúzy.
V podstatě jde o událost co se přihodila o tři roky dříve.
V rychlosti, příběh je o tom, že obchodní loď, která byla často u Afrického pobřeží, zasáhla bouře a kapitán si uvědomil že loď se potápí.
Požádal tesaře, aby vzal z lodě nějaké dřevo a vyrobil vor - záchranné čluny nestačily.
Obecně vzato, posádka a kapitán si vzali přítomné čluny a zbytek pasažérů poslali na vor.
Měli v plánu, že ho za sebou potáhnou, ale když kapitán viděl, že vor se nijak táhnout nedá, nařídil, aby se lano přeřízlo.
Na voru bylo 150 lidí a jen 15 z nich přežilo po pouhých deseti dnech.
Géricault nám ukazuje moment, kdy vidí na obzoru loď, která je zachrání; právě ji spatřili a horečně na ni mávají.
Velikost Voru Medúzy připomíná historický obraz, a přesto to není historický obraz. Ani mytologický, ani historický, ani náboženský. Námět je z tehdejší doby.
Malíř pracoval roky ve svém ateliéru, aby udělal co nejpřesnější repliku ztroskotané lodi, a zašel tak daleko, že požádal stejného tesaře, aby postavil vor v jeho ateliéru. Vydal se do márnice podívat se na utopená těla, všechno prostudovat aby zachoval věrohodnost, a přesto se obraz nijak nepodobá fotografii.
Používá všechny historické tradice malby, aby vytvořil tento husarský kousek, tento neuvěřitelně silný a emotivní obraz.
Přes všechnu jeho snahu být přesný v některých věcech, jako vor četba novinových zpráv...
Dokonce šel k soudu, kde byl kapitán lodi obviněn.
Tak, a jak jsi řekl, vydal se do márnice, obklopil se na nějaký čas useknutými hlavami a amputovanými končetinami, aby se udržel v jakýchsi ponurých myšlenkách na smrt a umírání.
Pořád má obraz ale rysy, které vycházejí z tradice náboženských a historických maleb.
Je jasné, že čerpá z Caravaggia.
Máme tu silné kontrasty mezi světlem a tmou.
Postavy jsou heroičtější a vypadají zdravěji než doopravdy byly po zachránění.
Je tady zvláštní směsice kterou často vídáme v romantismu a to je tak trochu proto-romantická technika propojující reálno a nereálno.
Toto je obraz, který je především o vztazích mezi člověkem a přírodou a mezi člověkem a člověkem.
Podívejte se na to spektrum emocí, které tady je.
Je to obraz o pocitech, ale ty pocity jsou vyjádřeny skrz fyzické tělo, a tudíž toto je umělec celkem jasně čerpající z Michelangela, ale když začnete v dolním levém rohu obrazu a kouknete na postaršího muže, který truchlí nad utopeným tělem svého syna, vidíte strašnou bezmoc.
Pohybem směrem nahoru a doprava jsme v jakési ose naděje, vidíme lidi snažící se mávat na vzdálenou loď, kterou je skoro nemožné zahlédnout.
Optimismus se stupňuje ve směru z levé dolní části do pravé horní.
Podívejte se na těla, je tam taková tma, že to skoro vypadá, že končetiny nepatří jednotlivcům, ale nějaké mnohonohé příšeře.
Která vystupuje na téhle couvající úhlopříčce do prostoru.
Ta úhlopříčka je jako vlna vzdorující skutečné vlně, kterou vidíte nalevo.
Nápad sloučit těla do jediné akce je něco, co si Géricault také vypůjčil od barokního umění.
Když prostudujete skicy, které Géricault pro tento obraz vytvořil, a on jich udělal tucty, včetně několika olejových, a na obrazu pracoval dlouho, vidíte, že směřoval postupně k posunutí voru více a více do prostoru diváka.
Děj se neodehrává ve střední části, dokonce ani v popředí ne, odehrává se v našem prostoru zkráceném na prostor diváka a snaží se nás vtáhnout do děje velmi přímo a velmi emocionálně.
Ten vor vypadá, jakoby doslova narážel na rám obrazu, nemyslíš? Přesně.
To tělo, jehož hlava je pro nás skrytá a pravděpodobně je jen pod vodou vypadá, jakoby bylo doslova pod rámem plátna.
Další velice důležitá věc ohledně tohoto obrazu není jen to, že Géricault vzal dobový námět a maloval ho co se rozsahu a stylu týče jako historický obraz, ale to, že vzal námět, který byl politicky citlivý.
Problémem bylo, že kapitán oné lodi, který opustil všechny tyhle lidi na voru, byl králem jmenován i přes to, že ve skutečnosti neměl žádnou kvalifikaci, aby se mohl stát kapitánem takové lodi.
To je obžaloba monarchie a je důležité si zapamatovat, že jsme v období francouzské historie, které se nazývá restaurace.
Monarchie byla obnovena.
Francouzská revoluce selhala.
Napoleon se stal císařem.
Napoleon byl poražen a král, monarcha, se zase jednou objevil na francouzském trůnu.
Zkorumpovaný monarcha se zase jednou objevil na trůnu.
Vystavování tohoto obrazu jen přilévalo olej do ohně.
Zajímavé je, že
lidstvo je tady vráceno do své základní podoby.
Všechna pompéznost a slavnostnost dvora je rozhodně odstraněna.
Je to obraz, který je o člověku a jeho podstatě.
Když se podíváme na neoklasicismus,
David nám poskytl heroické postavy, které byly ochotné obětovat samy sebe pro dobrou věc, pro to, co je správné, pro svobodu a rovnost.
Tady máme postavy, které málem zemřely, a spousty jejich krajanů také zemřelo, a to všechno kvůli korupci.
Není tam nic heroického, žádný cíl není tam vlastenectví, neoklasicismus jsme nechali daleko za námi a pohybujeme se směrem k romantismu.
Romantismus a tento obraz jsou triumfem emocí jako takových.
(hudba) "In The Sky With Diamonds" od Scalding Lucy
Před 2000 lety Eukleides dokázal, že každé číslo má jedinečný prvočíselný rozklad, který si můžeme představit jako tajný klíč.
Ukazuje se, že prvočíselný rozklad je složitý problém.
Vyjasníme si, co myslíme tím "snadný" a "složitý" tak, že představíme tzv. časovou složitost algoritmu.
Všichni umíme násobit čísla a každý z nás pro urychlení používá svůj vlastní postup.
Pokud naprogramujeme počítač, aby násobil čísla, tak to může provádět mnohem rychleji než člověk.
Zde je graf, který ukazuje kolik času potřebuje počítač, aby vypočetl násobek dvou čísel.
A samozřejmě, potřebný čas pro získání výsledku se zvyšuje s rostoucími čísly.
Všimněte si, že čas pro výpočet se drží pod 1s i s poměrně vysokými čísly.
Proto je snadné provádět násobení.
Teď to porovnejte s prvočíselným rozkladem.
Pokud by vám někdo řekl, abyste našli prvočíselný rozklad čísla 589, tak si hned všimnete, že se příklad zdá být těžší.
Bez ohledu na vaši strategii to bude vyžadovat použití metody pokus-omyl, dokud nenajdete číslo, kterým lze 589 dělit.
Až s tím dozápasíte, tak zjistíte, že prvočíselný rozklad je (19 krát 31).
Pokud byste měli najít prvočíselný rozklad čísla 437231, tak byste to pravděpodobně vzdali a vzali si na pomoc počítač.
Tohle funguje dobře pro malá čísla, ale pokud zkusíme rozkládat větší čísla, tak výsledek nebude spočítán "v rozumném čase".
Čas potřebný k výpočtu rapidně roste s přírůstkem potřebných kroků.
A jak čísla rostou, tak počítač potřebuje minuty a pak i hodiny. Nakonec bude potřebovat stovky nebo tisíce let pro prvočíselný rozklad obrovských čísel.
Proto říkáme, že je to těžký problém. Kvůli nárůstu času potřebného k řešení.
Takže prvočíselný rozklad je to, co Cocks použil, aby vytvořil řešení se zadními vrátky. Krok 1: Alice náhodně vygeneruje prvočíslo přes 150 číslic dlouhé.
Nazveme ho P1. Potom vygeneruje druhé náhodné prvočíslo o zhruba stejné velikosti.
Říkejme mu P2.
Pak vynásobí tyto dvě prvočísla, aby dostala složené číslo N, které má více než 300 číslic.
Tento krok s násobením zabere méně než sekundu. Zvládli byste to provést dokonce i ve svém webovém prohlížeči.
Potom vezme prvočíselný rozklad N, (P1 krát P2), a schová ho.
I kdyby se teď N dostalo ke komukoliv jinému, tak by mu trvalo roky, než by na počítači nalezl prvočíslený rozklad N.
Krok 2: Cocks potřeboval nalézt funkci, která závisí na znalosti prvočíselného rozkladu N.
Kvůli tomu se podíval do práce z roku 1760, jejímž autorem byl švýcarský matematik Leonhard Euler.
Začneme znova s férovou mincí a namísto 4 hodů hodíme minci pětkrát.
5 hodů férovou mincí.
V tomto videu chci určit pravděpodobnost toho, že padne přesně třikrát líc.
Uvažujte nad tím takhle: kolik různých, stejně pravděpodobných možností existuje při 5 hodech?
Při 1. hodu jsou 2 možnosti: líc nebo rub.
Při 2. hodu jsou znova 2 možnosti, při 3., 4. a 5. hodu opět 2 možnosti.
To je 2 krát 2 krát 2 krát 2 krát 2 (doufám, že jsem to řekl pětkrát), neboli 2 na 5.
To je 32 stejně pravděpodobných možností.
2 krát 2 je 4, krát 2 je 8, krát 2 je 16, krát 2 je 32.
Pro spočtení této pravděpodobnosti stačí určit při kolika z těchto možností padne třikrát líc.
Můžeme si vypsat všech 32 možností a sečíst počty líců, ale použiju radši jiný způsob který jsem načrtnul v předešlém videu.
Máme 5 hodů (nakřeslím je)
a chceme přesně 3 líce, které označím
líc A, líc B, líc C, i když později ve videu uvidíte, že mezi nimi nebudu rozlišovat.
Není rozdíl, jestli padnou v pořadí:
líc A, líc B, líc C, rub, rub, nebo v pořadí:
líc A, líc C, líc B, rub, rub.
Tyto 2 možnosti nepočítáme jako 2 různé, ale jenom jako 1.
Takže teď musíme určit všechna možná uspořádání
líců A, B, C (pokud by záleželo na pořadí), které pak vydělíme počtem všech možných uspořádání těchto 3 líců.
Kolika způsoby je možné vložit 3 věci (A, B, C) do těchto 5 přihrádek, které znázorňují hody mincí, kdyby záleželo na pořadí?
Začneme s A.
V přihrádkách není ani jeden líc, takže líc A může být v 5 různých přihrádkách tedy máme 5 možností pro A.
Zvolím například tuhle, ale může to být i kterákoliv jiná.
Když je už 1 obsazená, kolik dalších možností zůstává pro líc B?
Volné jsou už jenom 4 přihrádky, tedy zůstávají 4 možnosti.
Pokud líc A je tady, líc B může být v kterékoli zbývající.
Pokud by A bylo zde, B může být v kterékoli ze zbývajících 4.
Řekněme, že líc B skončí tady.
Obsadili jsme 2 místa, kolik tedy zůstává pro líc C?
Pro líc C zůstávají 3 přihrádky.
Opět to může být kterákoliv. Zvolím například tuhle.
Kdyby záleželo na pořadí, kolika různými způsoby můžeme 3 lícům přidělit 3 místa z 5?
Je to 5 krát 4 krát 3.
5 krát 4 krát 3 se rovná 60.
60 různých možností, jak seřadit líce A, B, C v 5 přihrádkách neboli hodech.
Zřejmě ale není 60 možností, jak získat 3 líce když mám jenom 32 stejně pravděpodobných možností.
Důvod, proč jsem dostal tak velké číslo je, že počítáme tento konkrétní případ jako odlišný od případu, kde by B bylo zde,
A zde a pak C zde, no je třeba si uvědomit, že tyto 2 případy nejsou různé.
Nemusíme brát v potaz všechny možnosti uspořádání hodů.
Proto musíme vydělit číslo 60 počtem různých uspořádání těchto 3 hodů.
Pokud mám 3 věci na 3 umístěních, například zde mám líc v 2.
3. a 5. hodu, kolika různými způsoby je můžu uspořádat?
Mám 3 pozice.
Kolika způsoby můžu uspořádat A, B, C v těchto 3 pozicích?
Mám 3 pozice pro A.
Můžu zvolit kteroukoliv z těchto 3 pozic pro A.
Pak pro B zůstanou 2 pozice a pro C 1 pozice, když už A a B obsadili 2 pozice.
To je 3 krát 2 krát 1 možností uspořádání třech různých věcí.
3 krát 2 krát 1 je 6.
Proto počet všech možností pro hod 3 lícú při 5 hodech mincí
(použiju jinou barvu) bude roven 5 krát 4 krát 3 děleno počet možných uspořádání těchto 3 hodů.
Nechceme započítat, že by tohle uspořádání bylo odlišné od tohohle.
Proto vydělíme číslem
(použiju oranžovou) 3 krát 2 krát 1. .
V čitateli je 120, ne, promiňte, 60 děleno 6, tedy 10 možností kdy můžou padnout přesně 3 líce z 32 všech možných výsledků hodů.
Tedy pravděpodobnost hodu 3 líců . je 10 z 32 stejně pravděpodobných možností.
To je šance 5 děleno 16.
Dnes si řekneme něco o kardiovaskulárním systému.
Zde na této animaci vidíme srdce, které funguje jako pumpa - pumpuje krev do krevních cév, které jsou po celém těle.
Účel tohoto systému je dostat krev sem do vlásečnic.
Tady vidíme vlásečnice.
Tam se krevní cévy začnou ztenčovat a rozdělí se.
Jelikož jsou tenké, zabírají velkou plochu.
Tato větší plocha umožňuje krvi, aby předala kyslík a živiny buňkám - nakreslím je sem - protože to ony potřebují.
Takže krev předá kyslík těmto buňkám.
Když krev projde vlásečnicemi, ztratí kyslík, takže zmodrá.
Tato krev pak putuje zpět do srdce.
Sice jsem to tu nenakreslil, ale tudy proudí krev i do plic, takže když se pak vrací zpátky, je okysličená.
Je to uzavřený oběh a krev v něm proudí pořád dokola a dokola.
Jenže problém je, že srdce musí pumpovat tak silně, aby krev proudila dostatečně rychle a mohla zásobovat všechny buňky v těle.
To znamená, že tlak, který srdce vynaloží je hodně vysoký.
V srdci je tedy vysoký tlak.
Vysoký tlak je i v těchto krevních cévách, což zapříčiňuje vylučování tekutin do těla z krevních cév a zejména z těchto vlásečnic.
Vylučují se z nich tedy tekutiny.
Ty tekutiny nejsou tak úplně krev, protože například červené krvinky jsou příliš velké, a tak nemohou být vyloučeny.
Naopak tekutější složky krve, jako je třeba krevní plazma, se vyloučí.
A ty pak skončí tady.
Smíchají se pak s buňkami, které jsou mimo vlásečnice a hromadí se tam.
To je ale špatně, protože kdyby to tak bylo pořád, ztratili bychom všechny tekutiny z naší krve, které by se nadále hromadily mimo cévy.
Tato situace by se nedala kontrolovat.
A v tom nám pomáhá lymfatický systém, který řeší právě tento problém.
Lymfatický systém je další cévní soustava, kterou se pokusím teď nakreslit.
Je to podobný oběh.
Je složen z cév, které jako by vznikaly uprostřed ničeho.
Tyto cévy pohlcují tekutiny.
Spojí se a tekutiny pak putují pomocí cév zpátky do oběhu.
Takže tyto cévy vedou tekutiny zpět do oběhu a krev tedy proudí zase dokola.
Tato situace už je optimální.
Tyto cévy se nazývají lymfatické cévy.
Všimněte si, že jsou trochu jiné než krevní cévy, protože nepatří do uzavřeného oběhu.
Tady máme takzvanou lymfu, což je tekutina, která je vyloučena krví.
Lymfa pak proudí tudy a je vyloučena do krevníh cév.
Už neputuje zpátky na začátek.
Teď už alespoň zhruba chápeme, proč jsou pro nás lymfatické cévy důležité.
Abychom to pochopili ještě hlouběji, rozebereme si podrobněji vlásečnici.
Takže vám ji nakreslím.
Nakreslím ji naležato.
Doufám, že vás to moc nezmátlo.
Tohle jsou endoteliální buňky, které lemují vlásečnice.
Teď se dozvíme, jak vylučují tekutiny.
Když krev proudí těmito vlásečnicemi, odkysličuje se.
Proto používám jiné barvy.
Endoteliální buňky svou barvu v reálu nemění, ale já myslím, že nám to pomůže
Touto vlásečnicí proudí taky malé červené krvinky, které nakreslím v podobě malých disků.
To jsou ony.
Pak je tu taky hodně vody, opravdu hodně.
A nakonec, je tu i hrstka malých proteinů.
Některé z nich jsou větší než ostatní, takže je nakreslím v různých velikostech.
Tohle všechno je přítomno v krvi.
A kvůli vysokému tlaku se tyto látky dostávají ven.
Otázka číslo jedna zní: kde a jak se přesně vylučují?
Odpověď je: dostávají se ven skrz buňky.
Buňky totiž nejsou úplně těsně u sebe, a tak nejsou schopny bránit látkám v unikání.
Ale jsou schopny bránit větším složkám, aby unikaly.
Červené krvinky a větší proteiny se tak nedostanou ven.
Ovšem může uniknout trochu tekutiny, vody a některé malé proteiny, které teď kreslím.
Takže než se krev dostane dál do druhé části vlásečnice, ztratí mezitím některé malé proteiny a trochu tekutin.
Takže část těchto složek vymažeme.
To způsobuje, že se koncentrace větších proteinů zvýší.
Dokonce se dá říct, že se zvýší i koncentrace červených krvinek.
Tekuté látky v této části vlásečnice mají teď vyšší koncentraci než v této části.
Mluvím o tom proto, že je tu malá komplikace. To, co už je nebo bude brzy lymfou, se vylučuje z této vlásečnice a putuje zpět do krevních cév.
Abyste to pochopili, musíte vědět, že koncentrace tekutin je tady vyšší, což vede k vyššímu osmotickému tlaku, který vhání tekutinu zpět.
Dále musíte vědět, že běžný hydrostatický tlak je nižší v druhé části vlásečnice než v té první.
Teď tlak klesá.
A právě on byl tím, co vytlačovalo lymfu ven z krevních cév.
Teď se méně vytlačí ven a více se nahrne dovnitř.
Osmotický tlak je to, co vhání látky zpět dovnitř a vzniká kvůli zvýšené koncentraci.
Některé tekutiny a malé proteiny mohou být tedy vtlačeny zpět dovnitř.
Možná jste teď zmateni, protože jsem řekl, že se tekutiny vytlačují a že prosakují krevními cévami.
Ony sice prosakují, ale pak se vrací zpět.
Jenže se vrací méně, než co prosákne ven.
Takže tyhle šipky nakreslím větší.
Takže více se vyloučí a méně se vrací zpět.
Výsledek proudění krve vlásečnicemi je ten, že se z nich vytlačí lymfa.
Teď už víte o něco podrobněji, jak funguje lymfa a k čemu ji máme.
Možná se sami sebe ptáte, proč se prostě ty buňky nesemknou víc k sobě, aby zabránily unikání látek?
Musíte si ale uvědomit, že i jiné buňky potřebují zásobování.
Potřebují brát z krve glukózu a další podobné látky.
Je tedy důležité, aby se molekuly glukózy a malé proteiny, třeba hormony, mohly dostat ven do tohoto prostoru a mohly na sebe působit s těmito buňkami.
Pokud by endoteliální buňky uvnitř vlásečnice byly těsně semknuty, ostatní buňky v těle by nemohly být zásobovány.
Taky vás možná zajímá, jestli jsou tyto díry potřebné i pro kyslík, aby mohl vniknout do buněk?
Kyslík je trochu jiný.
Je velmi nepatrný.
Má jen dva atomy a jednu molekulu, takže se dostane naskrz buňkami.
Může prostě pronikat volně buňkami a být tam, kde potřebuje.
Snad vám to pomůže lépe pochopit, jak se z vlásečnic tvoří lymfa, jak se její část vytlačí a proč se jen něco dostane zpět.
Nakonec jsem chtěl nakreslit pěkně škaredého člověka a připomenout, že vlásečnice se nachází v celém těle.
Zásobují všechny svaly, všechny tkáně.
Proto potřebujeme lymfatické cévy, aby nám odvedla lymfu z těla.
Lymfatické cévy máme v nohách, v rukách, a tak dále.
V určitém směru mají podobnou strukturu jako krevní cévy - vznikají jako malé cévičky.
Mnoho z nich se pak spojí a vytvoří velkou lymfatickou cévu.
Ta se spojí s další, větší lymfatickou cévou, a tak pořád dál.
Na začátku to jsou vlastně takové vlásečnice, které se pak spojí a jsou větší a větší.
Od krevních cév se liší hlavně tím, že netvoří uzavřený oběh.
Nakonec, až se sjednotí do velkých lymfatických cév, vylučují svůj obsah zpět do krevního oběhu.
Pro ty z vás, kteří jsou zvědaví a mají trochu průpravy s výpočty, jsem myslel, že udělám velmi doplňkový a když říkám doplňkový, nemusíte tomu rozumět, abyste mohli pokračovat v ekonomických videích, ale velmi doplňkový důkaz, který vám ukáže, že obecně je sklon křivky mezních příjmů pro monopolistu dvakrát větší než sklon křivky poptávky za předpokladu, že křivka poptávky je přímka.
Když křivka poptávky vypadá takhle, tohle je cena.
Tohle je množství.
Tady je poptávka.
Ukáži, že křivka mezních příjmů má dvkrát větší sklon.
Je dvakrát strmější než tohle.
Má opravdu dvakrát negativní sklon.
Napíši cenu jako funkci množství.
Víme, že máme cenu.
Protože tohle je přímka, můžeme to v podstatě zapsat ve formě tradiční linerání směrnicové rovnice.
V hodině algebry byste to zapsali, když tohle bylo y a tohle bylo x, napsali byste y=mx+b, kde m je směrnice a b je průsečík s osou y.
Udělám něco velmi podobného, ale místo y a x máme P a Q.
Když P=m krát Q, kde m je směrnice + průsečík s osou P... +b. P=mQ+b
Tohle zde je b a kdybyste vzali změnu v P ... a vydělili to změnou v Q... vaše změna v Q, dostali byste m.
To je váš sklon (směrnice), změna v P lomeno změna v Q.
Jaký bude náš celkový příjem?
Děláme skoro to, co jsme dělali v několika minulých videích, ale děláme to oběcně.
Když je tohle celkový příjem, celkový příjem jako funkce množství.
TR=PQ
Celkový příjem je cena krát množství.
Již jsme zapsali cenu jako funkci množství zde. A tak bychom to vzali a nahradili to zde.
Dostaneme celkový příjem se rovná... a napíši to modře.
Máme mQ+b a vynásobíme to celé Q neboli dostaneme celkový příjem se rovná m krát Q na druhou neboli
TR=mQ^2. TR=mQ^2 +bQ.
A tohle je parabola a ve skutečnosti to bude klesající parabola, protože m bude záporné.
Tohle má klesající sklon. m má záporný sklon, m je záporné.
Víme, že m je menší než 0 (m<0).
To je jeden předpoklad, který uděláme.
Pokud je m<0, bude tohle klesající parabola.
Celkový příjem bude vypadat nějak takhle.
To je náš celkový příjem.
Mezní příjem jako funkce množství je jen derivace a tohle je část výpočtu.
Je to sklon tečny v jakémkoli bodě a to je to, co je derivace.
Je to sklon tečny v jakémkoli bodě jako funkce množství.
Dejte mi množství, já vám řeknu, jaký bude sklon tečny funkce celkových příjmů v daném bodě.
V podstatě musíme tohle derivovat s ohledem na Q.
Dostaneme d TR/dQ.
Jak se celkový příjem změní s velmi malou změnou v množství, nepatrně malou, nekonečně malou změnou v množství a tohle vychází přímo z výpočtu. m je konstanta, Q^2, derivace Q^2 s ohledem na Q jsou 2Q.
Bude to 2Q krát konstanta.
Bude to 2mQ. A potom b je konstanta.
Předpokládáme, že je daná. b je konstanta.
Derivace bQ s ohledem na Q bude b.
Bude to jen b.
A tak zde, tohle je naše křivka mezního příjmu.
Nebo bych měl říct naše mezní přímka.
Je to 2mQ+b.
Všimněte si, má stejný průsečík s osou y jako naše křivka poptávky. Určitě začíná zde, ale má dvakrát větší sklon.
Sklon naší křivky poptávky je m.
Sklon naší křivky mezních příjmů je 2m a tohle je záporný sklon, tohle bude dvojnásobně záporné.
Bude to vypadat nějak takhle. ...
Bez ohledu na to, jaká je vaše křivka poptávky, pokud předpokládáte, že je to přímka jako tahle, křivka mezních příjmů bude přímka s dvojnásobným sklonem. A v tomto případě je to dvojnásobně záporný sklon, který... co bude obecně platit.
V každém případě, pokud jste tomu porozuměli, je to skvělé.
Nyní máte dobrý pocit, že tohle je vždycky případ lineární křivky poptávky jako tahle.
Pokud jste tomu neporozuměli, nebojte.
Můžete pokračovat v ekonomických videích.
Co je v této krabici?
Ať je to, co je to, musí to být docela důležité, protože jsem s tím cestoval, stěhoval to z jednoho bytu do druhého a do třetího. (Smích) (Potlesk)
Je vám to povědomé?
Věděli jste, že my Američané nyní máme třikrát více místa než před 50 lety?
Třikrát.
Řekli byste si, že s tolika místem navíc musíme mít spoustu prostoru pro všechny naše věci.
Ani omylem.
Objevil se nový byznys, byznys za 22 miliard dolarů zabírající přes 200 km2 místa - osobní skladování.
Takže jsme ztrojnásobili prostor, ale nakupovali jsme tak dobře, že potřebujeme ještě víc místa.
K čemu to vede?
Spousta dluhů na kreditkách, obrovské následky na životním prostředí a nejspíše nikoli náhodou se úroveň našeho štěstí během těch stejných 50 let snížila.
Jsem tu tedy proto, abych vám navrhl lepší cestu - že méně může být nakonec více.
Vsadím se, že většina z nás už někdy zažila tu radost z mála: vysoká škola - na koleji, cestování - v hotelovém pokoij, kempování - v naprostém provizorium, možná ještě loď.
Ať už to bylo cokoli, řekl bych, že vám to mimo jiné dalo zažít o trochu více svobody, o trochu víc času.
Proto tvrdím, že méně věcí a menší prostor se rovnají i menší uhlíkové stopě.
Je to vlastně skvělý způsob, jak ušetřit peníze.
A do života vám to přidá trochu víc jednoduchosti.
Začal jsem tedy projekt nazvaný Seškrtaný život na lifeedited.org, abych toto téma prohloubil a našel nějaká skvělá řešení.
První pokus: veřejná spolupráce na návrhu mého 40. metrového bytu na Manhattanu s partnery Mutopo a Jovoto.com.
Chtěl jsem všechno - domácí kancelář, jídelnu pro 10 lidí, místnost pro hosty a uskladnit své potřeby pro kitesurfing.
S více jak 300 příspěvky z celého světa jsem to dokázal, vytvořit si své hnízdečko.
Koupí místa, co mělo 40 m2 místo 55 m2, jsem okamžitě ušetřil 200 tisíc dolarů.
Menší prostor vede i k menší spotřebě - tady se také něco ušetří - ale také k menší uhlíkové stopě.
A protože je to opravdu navrženo vzhledem k mému majetku - mým oblíbeným věcem - a navrženo přímo pro mě, jsem z toho prostoru naprosto nadšený.
Jak tedy můžete žít v malém?
Jsou tři hlavní přístupy.
Ze všeho nejdříve musíte být nemilosrdní.
Musíme uvolnit tepny našich životů.
Co ta košile, kterou jsem na sebe nevzal celé roky?
Je na čase ji vyhodit.
Musíme se odříznout od všeho nadbytečného a zamezit přítoku nových zbytečností.
Musíme myslet, než něco koupíme.
Ptejte se sami sebe:
"Opravdu mě to učiní šťastnějším?
Fakt?"
Zcela určitě bychom měli kupovat a vlastnit nějaké skvělé věci.
Ale chceme přeci věci, které budeme milovat dlouhé roky, nechceme bordel.
Za druhé - naše nová mantra: co je malé, to je milé.
Chceme využívat prostor efektivně.
Chceme věci navržené tak, jak se budou používat drtivou většinu času, ne jednou za uherský rok.
Proč mít sporák se šesti plotýnkami, když sotva využijete tři?
Chceme tedy věci slučovat, chceme je štosovat, chceme je digitalizovat.
Můžete si vzít papírování, knížky, filmy a všechno to nechat zmizet - kouzlo.
A nakonec chceme víceúčelové prostory a nábytek - umyvadlo kombinované s toaletou, jídelní stůl se přemění v postel - stejný prostor, malý stolek se roztáhne a sedne si k němu 10 lidí.
Ve vítězném schématu Seškrtaného života na obrázku tady kombinujeme pohyblivé stěny s měnícím se nábytkem, abychom z místa vytěžili co nejvíce.
Podívejte se na ten konferenční stolek - rozroste se do výšky a do šířky pro 10 lidí.
Moje kancelář se poskládá a snadno schová.
Postel vyskočí ze zdi, když zatáhnete dvěma prsty.
Hosté?
Odsuňte zeď a rozložte jim postele.
A samozřejmě ještě domácí kino.
Neříkám, že všichni musíme žít na 40 m2.
Ale uvažte ty přínosy seškrtaného života.
Jděte z 300 metrů na 200, ze 150 na stovku. většina z nás, možná my všichni jsme tu těchto pár dní hezky šťastní s několika batohy a nejspíš v malém prostoru, hotelovém pokoji.
Až se pak vrátíte domů a překročíte práh, zamyslete se na vteřinku a zeptejte se:
"Zvládl bych pár škrtů ve svém životě?
Nedalo by mi to trochu víc svobody?
Možná i víc času?"
Co je v této krabici?
Nesejde na tom.
Vím, že to nepotřebuju.
Co je v té vaší?
Možná... možná se méně rovná více.
Tak si ukliďte pokoj pro skvělé věci.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Byli jsme požádáni o přepis těchto lineárních rovnic do tvaru y = (m krát x) + b s jejich následným zakreslením do soustavy souřadnic.
Soustavu souřadnic máme tady.
A jenom zopakuji, že chceme tvar rovnice y = (m krát x) + b
'm' je směrnice přímky, která ovlivňuje sklon funkce (slope), a 'b' je úsek, který prozradí její průsečík (intercept) se svislou osou.
V angličtině se tomuto tvaru proto říká "slope-intercept".
Takže prostě algebraicky upravíme tyto rovnice do tohoto tvaru, v češtině se tomu říká "směrnicový tvar".
Začneme přímkou A.
Rovnici přímky A máme v obecném tvaru, 4x plus 2y je rovno -8.
První věc, kterou bych rád udělal, je, že bych se rád zbavil tohoto '4x' na levé straně. Nejjednodušší je odečíst '4x' z obou stran rovnice.
Takže odečteme '4x' z obou stran.
Na levé straně se '4x' vyruší a zbude mi tu jen '2y'.
Na pravé straně budu mít -4x minus 8, neboli -8 minus 4x, jakkoliv chcete.
Už to máme skoro ve správném tvaru.
Musíme se jen zbavit téhle dvojky. Nejlepší způsob je, že vydělíme obě strany rovnice dvojkou.
Takže, vydělme obě strany 2.
Vydělíme levou stranu 2 a pak vydělíme pravou stranu 2.
Což znamená, že musíme každý výraz vydělit 2.
Pak nám tedy zbude to, že 'y' se rovná... -4 lomeno 2... -2x
-8 děleno 2 je -4, takže -2x minus 4.
Takže to máme přímku A. Zakreslíme graf.
Rovnice A, její absolutní člen je -4.
Takže bod [0, -4] v soustavě souřadnic.
Pokud je 'x' = 0, pak 'y' = -4 Prostě to můžete znázornit v grafu.
0, 1, 2, 3, 4.
Toto je bod [0, -4].
A to je tedy úsek pro přímku A.
A její parametr je -2x.
To znamená, že pokud bych za 'x' dosadil +1, 'y' se změní o -2.
Uděláme to.
Pokud navýším 'x' o 1, musím 'y' od 2 snížit. Což dělá ten záporný parametr.
Pokud navýším 'x' o 2, musím 'y' snížit o 4.
Pokud 'x' o 1 snížím, tedy pokud 'x' posunu o -1, pak 'y' musím o 2 navýšit.
Protože 2 děleno -1 je pořád -2.
Pokud 'x' snížím o 2, 'y' se zvýší o 4.
Tak to uděláme.
O 2 zpět a nahoru o 4.
Takže tato přímka bude vypadat takto. ...
Snažil jsem se, snad to trochu vypadá.
Tak, tohle je přímka A.
Vzhůru na přímku B!
Přímka B. Zadání tvrdí, že 4x = -8 Můžete se podivit, jak z toho máme udělat směrnicový tvar?
Není tu 'y'.
A pravdou je, že to nepůjde, ale můžeme to zjednodušit.
Vydělíme opět obě strany rovnice 4.
Takže, čtyřkou.
Dostaneme x = -2
Což znamená, že 'x' bude stále -2, nezávisle na 'y'. 'x' je rovno -2.
Je přímo tady... -1, -2. 'x' bude stále rovno -2, v obou směrech.
Toto je x-ová osa a toto je y-ová osa. Zapomněl jsem je označit.
A teď ta poslední přímka. 2y = -8
Přímka C je vyjádřena rovnicí 2y = -8
Můžeme obě strany vydělit 2 a dostaneme y= -4
Zase můžete říct, že to zase nevypadá jako rovnice přímky, ale ona to rovnice přímky je.
Jen je její parametr nulový.
Můžeme to přepsat tak, že y = 0x minus 4 přičemž úsek je -4 a parametr 0 ...
Takže pokud se posunu libovolně ve směru 'x', Zůstanu pořád na -4.
Trochu to vyčistím. 'y' bude stále na -4
A nebo to můžete brát jako y = -4, nezávisle na hodnotě 'x'.
A máme hotovo.
(hudba)
Steven: Nacházíme se v Leopoldovu muzeu ve Vídni a díváme se na obraz Egona Schieleho nazvaný Poustevníci.
Je to velké plátno, které má téměř přesně čtvercový tvar.
Beth:
Pochází z roku 1912, kdy Schielemu bylo pouze 22 let.
Byl to neuvěřitelně předčasně vyspělý malíř.
Steven:
To ano.
Je to velmi pochmurný obraz.
Jsou zde dvě postavy, které jsou vzájemně propletené. Téměř to vypadá, jako by byly spojené.
Stojí na velmi prostě naznačené zemi a za nimi je, řekněme, roztříštěný vzduch, které téměř připomíná vitrážové okno. Je těžké o tom mluvit jako o vzduchu, protože je to převážně zlaté a hnědé.
Skoro to připomíná středověký oltář. A ze země, o které jsme právě mluvili, raší dvě povadlé malé květiny hned vedle autorovy signatury.
Steven:
Ten podpis je také velmi zajímavý.
Schiele zde vyryl své jméno ne jednou, ale hned třikrát, což evokuje představu, že dílo je prací tří malířů.
Nevíme, kdo jsou ty dvě postavy, ani jestli mají představovat někoho konkrétního.
Beth:
Postava nalevo vypadá jako Schiele, připomíná jeho vlastní pózy na fotografiích.
Steven:
A někteří kunsthistorici tvrdí, že postava napravo, která je starší a má vousy, by mohl být Gustav Klimt, ale podle mě spíše odkazuje na Ježíše Krista, má otcovskou roli.
Beth:
Postava s vousy nemá oči, takže mi připomíná spíše lebku než obličej a možná je mrtvá, nebo spí.
A oči té druhé postavy jsou velmi výrazné a ostražité.
Steven: Je zde dlouhá tradice znázorňování slepců jako jasnovidců, jako lidí, kteří mají nadpřirozené vidění. Beth:
Jako druh vnitřního zraku.
Tento obraz určitě není naturalistický, ale spíš je poetickým znázorněním vnitřního vidění nebo shrnutím Schieleho pocitů.
Přesně tak. Beth:
Tak to i on popsal v dopise.
Steven:
On tříští viditelný svět.
Nejen vzduch v pozadí je roztříštěný ale i postavy tak působí.
Je zajímavé, že na obraze jsou dvě hlavy, ale pouze dvě ruce a jedna noha, která je zabořená do země, nebo něčeho, co jako země vypadá, a evokuje tak kořen, ze kterého obě postavy vyrostly.
Schiele upoutává pozornost na hmotu barvy.
Ano. Beth:
Opravdu z obrazu čiší přítomnost malíře.
Steven: A celé to vrcholí v jakémsi rozrušení. Je to téměř nadpřirozené.
Beth:
Na počátku 20. století byl velký zájem o expresionismus a o zachycení vnitřního rozpoložení, pocitů, úzkosti a napětí.
Steven: Je velmi působivé dívat se nyní na tohoto rakouského umělce, člena rakouské avantagady na počátku 20. století, ve chvíli hluboké úzkosti, kdy se určitým způsobem vrací zpět k byzantské tradici.
Výrazné je to u pozadí, které vypadá jako pozlacené.
To odkazuje na byzantské ikony a na způsob, jakým se tyto středověké malby vyrovnávaly s úzkostí a strachem. Ty jsou svým způsobem přeneseny sem do moderního světa, k našim vlastním obavám.
Název obrazu je Poustevníci a odkazuje tak na to, že vyobrazené náboženské postavy se stáhly do ústraní pouště nebo divočiny, do soukromí, aby mohly meditovat, a tím se spojuje náboženské s duševním.
Ale na počátku 20. století mohla být představa náboženství pro skupinu umělců, se kterými Schiele spolupracoval, spjatá s kulturním náboženstvím.
Beth:
Nebo představou umělce jako proroka v moderní době.
(hudba)
Zopakujme si něco málo o tom, co Napoleon dělal ve válce Třetí koalice, která ustanovila Napoleona dominantní postavou v Evropě.
V roce 1799 pomalu sbírá síly.
Nejprve s dalšími dvěma konzuli, ale o chvíli později prohlašuje sám sebe Prvním konzulem.
Přebírá tedy veškerou moc.
Stává se Prvním - musím použít velká písmena -
Prvním Konzulem.
V roce 1802, vlastně než se dostanu k roku 1802. Povím vám, co se dělo v roce 1800.
V roce 1800, pamatujte - kdy přebral moc, tak jsme stále ještě byli ve válce Druhé koalice.
Trochu jsme to zmiňovali.
Napoleon.. nebo Francie ztratila pevnou půdu pod nohama, přišly hodně o to, co získali v První koalici v Itálii.
Rakušané si vše vzali zpět.
Napoleon se tedy ujímá velení a přechází Alpy.
Zde vidíte jeho obraz.
Tady přechází Alpy.
(...) Vede své jednotky do Alp, aby převzal to, co mu patří, zpět od Rakouska.
A dále jsme si říkali v posledním videu, že nejpodstatnější je to, jak skončila První Koalice.
V roce 1800 přebírá nebo tedy odjíždí přebrat zpět Itálii. (...)
A když už mluvíme o Itálii, ve skutečnosti se jedná o Italské království, kterým byla severní Itálie.
Nemluvíme o Napoleonském království, kterým byla severní Itálie.
Nebo tedy Papežský stát.
Inu, něco vám ukážu.
Když jdeme právě sem dolů, uvidíte, že když lidé v této době mluví o Italském království, opravdově myslí oblast právě tady, která je právě severní Itálií.
Papežský stát vidíme zde.
A tady máme Napoleonské království.
Při porovnání s moderní Evropou, dvě země, které si spojujeme s dnešní Evropou, neexistovaly ve sjednocené podobě ještě na začátku 18. století. Byly jimi Itálie a Německo.
Byly rozdělené... v několik království.
A jak už jsem říkal, Německu právě tady, které bylo svazem několika království, se říkalo Svatá říše římská, kde byl rakouský král zvaný.. Měl titul císaře Svaté říše římské.
Ale on přímo... nekon.. on neovládal Svatou říši římskou striktně centralizovaným způsobem.
Ve skutečnosti ji ovládalo několik slabších králů.
Ale tak, vraťme se zpátky k Napoleonovi.
Zde přechází Alpy v roce 1800.
To končí, když přebere severní část Itálie.
Poráží Rakousko.
A nastává tak konec Druhé koalice.
To jsme se naučili v posledním videu. 1801 - máme Lunévillský mír.
Konec Druhé koalice.
(mír s Rakouskem) Neuzavřeli pakt s Velkou Británií do konce příštího roku, jen kvůli oslabení.
Ale to nevadí, byl to totiž opravdu krátkodobý pakt.
A poté, v roce 1802, než si něco povíme o Třetí koalici, Napoleon potvrzuje 'Konstituci roku X' a proč říkáme rok 10? Pamatujte, běžel tehdy jejich revoluční kalendář.
Takže... v revolučním kalendáři byl toto 10. rok revoluce.
Avšak co bylo pro Napoleona opravdu důležité, je 1. článek. Říká:
"Francouzský lid jmenuje a senát vyhlašuje
Napoleona Bonaparta Prvním konzulem do konce života.
Doživotní První konzul.
Tedy toto bylo svým způsobem legální jmenování Napoleona skoro něčím jako králem, udělení mu.. no.. je tam vlastně napsáno, že bude vládnout Francii do konce svého života.
A dostáváme se k roku 1803.
Ještě než však začnu, vzpomeňte si, co se děje ve stejné době tady.
Revoluce na Haiti, (...) které, jestli si vzpomínáte z našich videí, bylo tou nejziskovější otrokářskou kolonií na světě.
Jednou se otroci vzbouřili, získali si svobodu, a z čista jasna už Haiti nebylo pro Francii tak výhodné jako předtím.
A pamatujte, celá Francouzská revoluce započala kvůli tomu, že Francie byla na dně.
Napoleon se pokouší navrátit k otrokářství.
To se však obrací proti němu.
Dessaline (revolucionář na Haiti - pozn. překladatele) o Napoleonových krocích však zachytá zvěsti. On s ostatními revolucionáři začínají odporovat Leclercovi (švagr Bonaparta, udržující otroctví na Haiti - pozn. překladatele) ještě více.
Leclerc a další francouzští okupanti jsou napadeni žlutou zimnicí (s katastrofálními následky).
A Dessaline je velmi agresivní generál.
Pomalu ztrácí Haiti.
Dále tu máme Rochambeaua, jestli si pamatujete z videí, on je tou neuvěřitelně brutální postavou, která přebírá Leclercovu pozici.
Ale máme tu revoluci na Haiti.
A řekněme si, že začínají ztrácet Haiti.
(ztrácet Haiti)
A současně (máme rok 1802) vstupujeme do roku 1803, kdy si Napoleon začal uvědomovat, že Velká Británie ovládá moře.
Velká Británie - dominantní námořnictvo.
A jelikož ztrácejí Haiti, které je jejich nejvýnosnějším místem, a Velká Británie dominuje,
Napoleon se vzdává Severní Ameriky.
(...)
Mimo Haiti, které bylo tím nejvýnosnějším centrem pro Francouzské císařství, měli ještě území dnešní Louisiany, které bylo prostřední třetinou toho, co dnes považujeme za Spojené Státy.
A Napoleon vymyslel:
"Velká Británie má nejdominantnější námořnictvo. Vzdávám se Haiti, pravděpodobně ho stejně ztratím a dostane ho Dessaline.
Já to vzdám i na celém kontinentu.
Pokud neprodám Louisianu, buď Velká Británie nebo Spojené státy nejspíš budou ve výhodné pozici k tomu, aby mi ji vzali."
Rozhoduje se tedy prodat... prodává Louisianu.
Tak - jen jako pro někoho, nebo jako pro Američana, a obzvlášť pro Američana, který se narodil v Louisianě, to je fascinující.
Myslím řetězec událostí, který vedl až k tomuhle. Protože když se to učíte z úhlu pohledu americké historie, jen řeknete - joo, Thomas Jefferson, byl schopný získat Louisianu za $15 milionů.
Proč by někdo prodával, z ničeho nic, tento obrovský kus země?
A důvod byl, že Napoleon přišel na to, že by ho stejně ztratil.
Velká Británie měla to silné loďstvo.
A současně neměl důvod k ochraně tohoto území.
Další významnou a cennou výhodou bylo Haiti.
Kombinace loďstva Velké Británie a otrocké vzpoury na Haiti končí Spojenými státy, schopnými osvojit si to, co je prostředkem třetiny kontinentu.
Můžete tak trochu žasnout - kdyby se to nikdy nestalo, byly by kdy schopni zmocnění se celého západního pobřeží?
Joo, tyhle drobné události v minulosti.
A já bych tyto drobnosti ani nezmiňoval, ale ony vedly k senzačním změnám ve dnešním moderním světě.
Ale tak, dost o tom.
Napoleon prodává Louisianu.
Velká Británie a její silné loďstvo.
Nejrpve,
Napoleon si myslel, že shromáždí své jednotky tady, přemýšlel o invazi do Velké Británie. Ale víc a víc dochází k tomu, že Velká Británie má moc silné loďstvo.
Velká Británie, myslím, se začala cítit trochu moc sebevědomě.
A nelíbí se jí ten velký zisk, který Napoleon vybojoval v posledních dvou válkách.
Takže Velká Británie vyhlašuje válku v roce 1803, 1803 v květnu.
Velká Británie... nebo bych také mohl říct
Spojené království Velké Británie a Irska, to je to samé.
V.B. vyhlašuje válku.
A můžete to považovat za začátek války Třetí koalice.
Ještě se však nejedná o koalici.
Je to jen Spojené království.
Nebo jen Velká Británie.
A vše se vyostřuje až v roce 1805, protože v roce 1805 se všichni přidávají do "hry".
A teď už mluvíme o opravdové koalici.
Teď se Velká Británie spojila s Rakouskem a Ruskem.
A Rakousko, pořád v každé z těchto koalic, přichází o své území kvůli Francii a obzvláště kvůli Napoleonovi. Oni se jen chtěli pomstít.
Spojené království svým způsobem cítí, že ovládají moře a jsou silní, tak proč se jim také nepomstít. (naštvali je Napoleonovy zisky všeho možného)
Rusku se nelíbí tento Napoleonův raketový start.
Tak se všichni spojují dohromady.
A tak se nám ukazují dva zajímavé pohledy na Válku třetí koalice.
Něco vám tu napíšu.
Tohle je Třetí koalice.
A ještě další lidé se zapojili, ale toto byly nejvýznamnější síly.
Takže právě tohle je naše Třetí koalice.
První věc, která se děje, nebo vlastně dvě se dějí skoro současně.
V říjnu roku 1805, je francouzské loďstvo zničeno britským v bitvě u Trafalgaru.
Toto je Trafalgar, vlastně to tu je i napsané.
(...)
A jsou zničeny Napoleonovým starým dobrým přítelem admirálem Horatiem Nelsonem.
Takže tenhle pán byl rozhodně Napoleonovým trnem v oku.
Horatio Nelson
Zničil Napoleonovy lodě v Bitvě u Abukiru, takže uvěznil jehojednotky v Egyptě.
A teď si přijde a ničí francouzské loďstvo v Bitvě u Trafalgaru.
Tady vidíme i obrázek.
A podle mě jediná spásná věc na této bitvě pro Napoleona byla ta, že když bitva končila,
Horatio Nelson byl zasažen kulkou a u Trafalgaru i umřel.
Tohle opravdu zakládá.. Královské loďstvo, britské námořnictvo už silné bylo. Když ještě zničilo to francouzské, které bylo jediným loďstvem, které se s ním alespoň nějakým přijatelným způsobem mohlo utkat.
Jeho zničení u Trafalgaru jen a jen dokázalo a zlepšilo britskou moc nad moři.
Tak, tady vidíme obrázek Bitvy u Trafalgaru.
Právě tady to je ta bitva.
Několik lodí po sobě navzájem střílí. Vážně nemůžete pořádně vidět, co se opravdu děje.
A jen pro propojení s moderní Velkou Británií, či Londýnem, tohleto je obrázek Trafalgarského náměstí.
Je pojmenováno po Bitvě u Trafalgaru, která určuje Británii vládcem moří.
To je Trafalgarské náměstí v Londýně.
(...)
A když se tam projdete, uvidíte Nelsonův sloup.
Právě tady vpravo - to je on, pojmenovaný po Horatiu Nelsonovi.
A na samotné jeho špičce stojí malá postava, nebo ona je asi pěkně velká, ale relativně malá v porovnání se sloupem, Horatia Nelsona samotného.
Tak to bylo něco trochu stranou, ale toto se přihodilo během války Třetí koalice.
Napoleonovo loďstvo je zničené.
On se však nevzdává.
On je jen něco jako, eh, dobře, na mořích nemůžu nic moc udělat, ale v Evropě stále můžu způsobit různé věci.
Takže bere své jednotky...
Vzdal útoky na Británii na moři.
Uvědomil si, že by se mu to nikdy opravdu nemohlo povést.
Tak se podívejte na pohyby jeho jednotek, které současně pokračovali.
Měl jednotky právě tady. Vzdal útočení na Velkou Británii.
A raději se střetává s Rakušany.
Rakušané shromažďují jednotky tady.
Oni si vlastně mysleli, že by bylo možné, aby Napoleonovo hlavní tažení vedlo do Itálie.
Proto soustředili většinu jednotek tady, což dnes vidíme jako hlavní chybu.
Ale mají jednotky na místě, kterému bychom dnes mohli říkat jižní.. jižní Německo nedaleko Černého lesa.
A ještě také shromáždili jednotky nedaleko Itálie.
A rusové se vynořili zezadu.
Nebyli schopni se střetnout.
A to je právě ten úpadek, máme září, říjen roku 1805.
A rusové se snažili dovést své jednotky zpět, aby pomohli rakušanům ve střetu s Napoleonem.
A co dělá Napoleon, no - všechno tohle je vždy nejasné, jak velkou roli hrála geniální taktika oproti prostému štěstí.
Protože oni neměli satelity, nevěděli, kde byli cizí jednotky.
Vlastně ani nemuseli vědět, co se vůbec děje minutu po minutě, jako vědí vojska dnes.
Ale co se stalo, je to.. eh.. senzační..
Jedná se o jednu z ústředních bitev Evropské historie, kdy se Napoleon střetává s rakušany u Ulmu.
Já vám to tu nakreslím na mapu.
U Ulmu.
Na této mapě se děje velmi obecně-- Tohle je střet Napoleona s rakušany právě tady u Ulmu.
Je to vlastně celé tažení u Ulmu, několik bitev.
Jednalo se však o rozhodující vítězství.
Důvodem tohoto vítězství bylo to, že Napoleonovi se povedlo obalamutit rakušany.
Tady máme přiblíženou verzi toho, co se tu dělo.
Tady je Francie.
Tady máme Černý les.
Tohle je Rakousko.
Modré jednotky jsou Napoleonovy, červené jsou rakouské.
A vidíte, že Rakousko shromáždilo většinu jednotek na italské frontě.
Tady v Černém lese, máte rakouské jednotky.
Co Napoleon udělal je to, že přiměl generála Marata, aby to vypadalo, že hlavní francouzská síla přicházela ze západu.
Jim se to povedlo díky tomu, že měli kavalerii, která budila dojem hlavního vojska přicházejícího odsud. Přišli...
Rakušané si mysleli, okey, tímhle směrem budeme čelit hlavní útočné síle protivníka.
Avšak současně jádro Napoleonovy armády, pamatujte, že on nevidí přesně, kolik lidí tam je, oni je jen přinutili vypadat jako jádro armády.
Ale skutečné jádro vlastně udělalo to, čemu říkali 'krouživý manévr', kde obešli rakouskou armádu.
Byli schopni to udělat mnohem rychleji a mnohem šikovnějším způsobem, než by kdokoli mohl předpovídat, protože oni s sebou nemuseli brát tolik zásob.
Konalo se to totiž během žní.
A to bylo záměrem.
Obsadit nepřátelské území během žní. A to jsou věci, o kterých obvykle nepřemýšlíte, když se učíte o vojenských bitvách.
Ale máte jednotky, musíte je nakrmit.
Pokud nemohou získat jídlo z půdy, musejí si s sebou vzít zásoby.
A zásoby jsou těžké, strašně zpomalují vojsko.
Ale když zaútočíte během žní, nemusíte si ho brát s sebou.
Nebo alespoň ho nemusíte mít tolik.
Prostě si ho vezmete od zemědělců, které potkáte.
Sklízejí úrodu, když je míjíte, vy si to zase vezmete, můžete být rychlý a mrštný.
On tedy obešel armádu a byl schopen na rakušany zaútočit z tohoto směru.
A poté je samozřejmě zničit.
A proto jsem narážel na poslední video, kde se Napoleon začíná vidět jako neporazitelný.
Tohle všechno se stalo ještě předtím, než stihli přijít rusové a podpořit rakušany.
Takže se jim to povedlo díky schopnosti být tak rychlí, že prostě začali zdolávat rakouské vojsko.
To tedy bylo rozhodující vítězství u Ulmu.
Něco vám ukážu tady na této malbě.
Malba kapitulace u Ulmu.
(...)
A poté spojení ruských a rakouských sil, kde se přeskupili, ale znovu se střetli s Napoleonovými silami po bitvě u Ulmu.
V několika dalších týdnech, u Slavkova u Brna.
A ještě jednou je Napoleon porazil.
Je to však sporné.
Některá vítězství mohla být díky geniální taktice, některá opravu jen díky velkému štěstí.
Ale po porážce u Slavkova u Brna -- (tak, tady ho vidíte) a vzetí si tolika, říkám si na obou stranách, obětí a vězňů od protivníka bez nějakých větších škod na své straně, bylo opravdu důležitým bodem, co se týče bitvy pro Napoleona.
Tohle byl hlavní bod.
Slavkov u Brna je to, co opravdu přesvědčilo Napoleona, že je opravdu, ale opravdu vojenským géniem.
Neříkáme však, že jím nebyl.
Ale byla to tak zdrcující výhra, že si začal představovat, že je svým způsobem neporazitelný.
Následek je ten, že nám končí Válka třetí koalice.
Konec Války třetí koalice.
A s takovýmhle koncem, Rakousko se muselo vzdát území, které získalo v Itálii.
Rakousko muselo přenechat území, které mělo v Itálii, a území, která měla v Bavorsku.
A, říkám si, z generálova úhlu pohledu, to bylo historicky významné.
Jelikož až do tohoto okamžiku, celému tomuhle území se říkalo Svatá říše římská, s rakouským králem, který prohlásil sám sebe císařem Svaté říše římské.
Přesto neměl úplnou moc nad všemi těmito německými oblastmi.
Po... tohle je...
Pojďme zpět sem trochu nahoru.
Rok 1805, nebo můžeme klidně říct počátek roku 1806, ale ke konci roku 1805, s koncem Třetí koalice, si už rakouský král neříká císař Svaté říše římské.
Vzdává se svého titulu.
A této oblasti se už zase neříká Svatá říše římská.
Byl to totiž už Rýnský spolek.
(...)
Celý spolek je pod ochranou Napoleona.
A tohle je poprvé -- už se dostáváme pointě, Německo nebude sjednocené ještě nějakých 60-70 let.
Ale blížíme se ke smyslu toho, že německý národ se snaží utéct z okovů Svaté říše římské.
Takže jdeme takovýmhle směrem.
Svatá říše římská už je minulostí.
Francie získává významnou oblast od Rakouska. Opět.
Rusko je svým způsobem tak trochu pokořené.
A tak máme v roce 1806, nebo řekněme na konci roku 1805, nejdominantnější stát Evropy, Francii.
Během toho, co se všechno dělo, stalo se to vlastně v roce 1804, kdy Francie byla ve válce pouze s Velkou Británií.
Celý spolek ještě nebyl zformován.
V prosinci 1804 -- a dostáváme se k nahlédnutí do jeho ega.
Máme rok před Bitvou u Slavkova.
V roce 1804 se Napoleon prohlásil císařem. Sám sebe korunuje císařem.
(...)
Tady vidíte jeho obrázek jako císaře.
Po korunovaci, místo, aby se mu říkalo
Napoleon Bonaparte, říká se mu Napoleon I.
A to pomyšlení ne korunovaci sama sebe císařem, mohli byste se zeptat, a kvůli čemu? Proč?
Už byl konzulem do konce svého života, měl moc do konce života.
Ale další lidé stále mohou dostat tento pěkný titul císaře, který nejspíš pěkně krmí jejich ego, ale hlavně - znamená to ustanovení celé nové dynastie.
Teď to říká: nejsem jen Prvním konzulem, já jsem císařem.
Já jsem Napoleon I.
A to nám naznačuje, že jeho následovníci budou pokračovat ve vládě nad Francouzským císařstvím.
Takže svým způsobem zničil republiku.
Končí nám Třetí koalice,
Třetí koalice se silnou Francií,
Francie dominuje Evropě.
Získala celé tohle území převážně od Rakouska.
Svatá říše římská už neexistuje.
Nyní se jí říká Rýnský spolek.
Napoleon si, po Bitvě u Slavkova, o sobě myslí, že je neporazitelný.
A také je teď císařem, takže se všechny vize o jeho velkoleposti pomalu naplňují.
V tomto videu si vysvětlíme pojem univerzální množina a pojem doplněk množiny.
Pokud kreslíme Vennův diagram, univerzální množinu obvykle kreslíme jako nějaký obdélník.
Je to sama o sobě množina a většinou se značí velkým U.
U jako univerzální. Nepleťte si to se značením sjednocení množin.
Univerzální množinu lze chápat jako všechno, co by mohlo být v množině, v množině, kuchyňského náčiní, druhů italského jídla nebo jakéhokoli jídla. Pak už to začíná být trochu bláznivé, protože doslova myslíte na všechno možné.
Většinou když lidí mluví o univerzální množině, myslí tím množinu všeho, co je zrovna zajímá.
Takže množinu všech lidí, všech reálných čísel nebo všech zemí. Cokoli, na co zrovna zaměřují. Ale my teď budeme mluvit zcela abstraktně.
Řekněme, že máme podmnožinu této univerzální množiny: množinu A.
Množina A obsahuje všechno, co jsem teď vystínoval.
To, o čem budeme mluvit, je doplněk množiny A.
Můžeme to chápat jako množinu úplně všeho, co není v množině A.
Už jsme se bavili o způsobech, jak to vyjádřit.
Množina všeho, co není v množině A.
Mohli bychom to zapsat jako univerzální množina mínus A.
Ještě jednou, toto je velké U, ne symbol pro sjednocení.
Nebo to můžeme zapsat jako U \ A.
Jak to zakreslíme ve Vennově diagramu?
Bylo by to všechno z U, co není v A.
Lze to chápat jako doplněk množiny A vzhledem k množině U. Pokud mluvíme o doplňku množiny vzhledem k univerzální množině, můžeme tomu říkat jen zkráceně doplněk.
Když lidé mluví o doplňku množiny, mají na mysli právě toto.
Co je množinou všech prvků z univerzální množiny, které nejsou v množině A?
Zkusíme to pojmout trochu konkrétněji. Budeme se bavit o množinách čísel.
Ještě jednou zdůrazňuji, že bychom mohli mluvit i o množině televizních osobností, zvířat, nebo čehokoli jiného, ale s čísly se snadno pracuje.
Řekněme, že naší univerzální množinou jsou celá čísla.
Naší univerzální množinou jsou celá čísla.
Napíšu sem, že velké U je množina celých čísel.
Tohle je trochu mimo téma, ale množinu celých čísel značíme tučným Z.
Z jako zol, což je německé slovo pro celé číslo.
Tučné Z píšeme na tabuli tímto způsobem.
Tohle matematici používají pro různé množiny čísel.
Ukážu Vám to tady na boku.
Například by mohli napsat takovéto R jakožto symbol množiny reálných čísel.
Nebo by na tabuli napsali takovéto tučné Q, vypadá nějak takto, jakožto symbol pro množinu racionálních čísel.
Asi by Vás zajímalo, proč se racionální čísla značí písmenem Q.
Existuje více důvodů.
Zaprvé, písmenem R se už značí reálná čísla. Q je z anglického "quotient" neboli podíl, protože racionální čísla mohou být vyjádřena jako podíl celých čísel. A symbol Z pro "zol" nebo celá čísla jsme viděli před chvílí.
Takže univerzální množina, která nás právě zajímá, je množina celých čísel.
Nyní definujme její podmnožinu a nazvěme ji podmnožina C, což je písmeno, které jsem zatím moc nepoužíval.
Množina C obsahuje prvky -5, 0 a +7.
Zjevně to nekreslím ve správném měřítku.
Množina celých čísel je nekonečná, zatímco množina C je konečná. Nakreslím to sem, tohle je naše množina C.
Zamysleme se nad tím, co je prvkem C a co prvkem C není.
Víme, že -5 je prvkem naší množniny C.
Tenhle symbol znamená, že prvek patří do množiny. Vypadá trochu jako řecké písmeno epsilon, ale znamená prostě to, že prvek náleží do množiny.
Víme, že 0 je prvkem naší množiny a 7 je také prvkem naší množiny.
Víme ještě něco dalšího.
Víme, že číslo 8 není prvkem naší množiny.
Víme, že číslo 53 není prvkem naší množiny.
53 je někde tady.
Víme, že číslo 42 není prvkem naší množiny, 42 by mohlo být někde tady.
Zamysleme se nad tím, co je doplňkem množiny C.
Doplněk množiny C, to je totéž jako rozdíl univerzální množiny a množiny C.
Což je totéž jako doplněk množiny C vzhledem k množině U.
Všechny tyhle zápisy mají stejný význam.
Kde to najdeme v našem diagramu?
Je to všechno vně množiny C.
Víme, že -5 je prvkem množiny C, takže nemůže být prvkem doplňku množiny C. Takže -5 není prvkem doplňku množiny C.
0 není prvkem doplňku množiny C. 0 patří do množiny C, ne do jejího doplňku.
53 je prvek doplňku množiny C.
Je v naší univerzální množině, ale mimo množinu C.
42 je prvkem doplňku množiny C.
Snad se Vám to trochu ujasnilo.
Zabývám se tématem chudoby více než 20 let a tak je ironické, že problém a otázka, se kterými nejvíce zápasím je, jak vlastně chudobu definovat.
Co to znamená?
Často se díváme na podmínky stanovené penězi - lidé vydělávající méně než jeden, dva nebo tři dolary za den.
A přece je chudoba natolik všestranná, že se na příjem musí dívat jenom jako na jednu z proměnných.
Protože ve skutečnosti je chudoba určovaná volbou a nedostatkem svobody.
Měla jsem zážitek, který opravdu prohloubil a osvětlil mé porozumění chudobě.
Bylo to v Keni a ráda bych ho s vámi sdílela.
Byla jsem se svojí kamarádkou fotografkou Susan Meiselas ve slumech v Mathare Valley.
Mathare Valley je jedním z nejstarších slumů v Africe.
Je asi 5 km od Nairobi, je 1,5 km dlouhý a okolo 300 m široký, přičemž přes půl milionu lidí tam žije natěsnaných v malých plechových chatrčích.
Generace za generací si je pronajímá, často osm nebo deset lidí v místnosti.
Je to místo známé prostitucí, násilím a drogami. Není lehké v něm vyrůstat.
Když jsme procházely úzkými uličkami, bylo doslova nemožné nešlápnout do čerstvých splašků a odpadu podél malých domků.
Ale zároveň bylo nemožné nevidět lidskou sílu k životu, úsilí a ambice lidí, kteří tam žijí: ženy umývající své děti a peroucí oblečení, které věší ven, aby uschlo.
Potkala jsem ženu, Mamu Rose, která si pronajímala tu malou plechovou chatrč už 32 let a v které žije se svými sedmi dětmi.
Čtyři spí na jedné dvojposteli a tři spí na podlaze z bláta a linolea.
Všem platí školu z prodeje vody ve stánku a z prodeje mýdla a chleba, které má v malém obchůdku uvnitř.
Byl to také den po inauguraci a bylo mi připomenuto, jak je Mathare stále spojeno se světem.
Viděla jsem děti na rozích ulic a ony říkaly: "Obama je náš bratr!"
A já jsem odpovídala:
"Obama je můj bratr, takže to dělá i vás mými bratry."
A ony se pobaveně podívaly a pak byly jako:
"High five!"
A bylo to tady, kde jsem potkala Jane.
Byla jsem okamžitě zasažena laskavostí a něžností v jejím obličeji a poprosila jsem ji, aby mi řekla svůj příběh.
Začala tím, že mi řekla svůj sen.
Řekla:
"Měla jsem dva.
Mým prvním snem bylo stát se doktorkou a tím druhým bylo provdat se za dobrého muže, který by zůstal se mnou a s mojí rodinou.
Protože má máma neměla manžela a nemohla si dovolit platit školné, tak jsem se musela vzdát prvního snu a zaměřila jsem se na druhý."
Provdala se, když jí bylo 18, a hned měla miminko.
A když oslavila 20 a čekala druhé, její máma zemřela a manžel ji opustil - vzal si jinou ženu.
Takže byla zpět v Mathare, bez příjmu, bez zvláštních dovedností, bez peněz.
Nakonec se dala na prostituci.
Nebyla organizovaná způsobem, jakým si to často představujeme.
Chodívala v noci do města s dalšími asi 20 dívkami, dívala se po práci a někdy se vrátila zpět s několika šilinky a jindy s prázdnou.
A řekla mi: "Víš, chudoba nebyla tak špatná. Bylo to to ponížení a stud z toho všeho."
V roce 2001 se její život změnil.
Měla přítelkyni, která slyšela o této organizaci Jamii Bora, která půjčovala peníze lidem bez ohledu na to, jak byli chudí, pokud mohli obstarat přiměřené množství v úsporách.
A tak strávila rok, aby si našetřila 50 dolarů a začala si půjčovat a za čas si byla schopná koupit šicí stroj.
Začala šít.
A to se stalo tím, co dělá teď, což znamená chodit do obchodů se secondhandovým oblečením a za asi 3 dolary a 25 centů kupuje staré plesové šaty.
Některé z nich jste možná sami dali.
A ona je přeměňuje s pomocí volánků a stužek a dělá tyto kousky oblečení, které prodává ženám k 16. narozeninám jejich dcer nebo na první svaté přijímání - ty životní milníky, které chtějí oslavit lidé z celého ekonomického spektra.
A ona obchoduje opravdu dobře.
Pozorovala jsem ji, jak procházela ulicí a nabízela své zboží.
A než jste si toho všimli, už kolem ní byl dav žen nakupujících tyto šaty.
A já jsem přemýšlela, jak jsem ji pozorovala prodávat šaty a také šperky, které dělá, že Jane teď vydělává více než čtyři dolary denně.
A podle mnoha definic už není chudá.
Ale stále žije v Mathare Valley.
A nemůže se odstěhovat.
Žije se vší tou nejistotou, a vlastně v lednu, během etnických nepokojů, byla vyhnána ze svého domova a musela si najít jinou chatrč, ve které by žila.
Jamii Bora tomu rozumí a chápe, že když hovoříme o chudobě, musíme se podívat na lidi po celém ekonomickém spektru.
A tak s trpělivým kapitálem z Acumenu a jiných organizací, s půjčkami a investicemi, které budou dlouhodobé, postaví nízkonákladové bydlení asi hodinu od centra Nairobi.
A oni ho navrhli z pohledu zákazníků jako Jane, trvající na solidnosti a zodpovědnosti.
Takže ona musí zaplatit 10 procent z hypotéky - z celkové částky, nebo asi 400 dolarů v úsporách.
A oni pak upraví její splátky podle toho, kolik platila za pronájem své malé chýše.
Za pár týdnů bude mezi prvními 200 rodinami, které se do této zástavby přestěhují.
Když jsem se jí zeptala, jestli se něčeho bojí nebo jestli jí bude něco z Mathare chybět, řekla:
"Čeho bych se bála, když jsem snad už všemu čelila?
Jsem HIV pozitivní.
Už jsem se vypořádala s tím vším."
A pokračovala: "Co mi bude chybět?
Myslíš, že mi bude chybět násilí nebo drogy?
Nedostatek soukromí?
Myslíš, že mi bude chybět to, že nevím, jestli mé děti přijdou ze školy domů?" Řekla:
"Kdybys mi dala 10 minut, má zavazadla by byla sbalená."
Já jsem odpověděla:
"Dobře, ale co tvé sny?"
A ona na to:
"Víš, mé sny nevypadají přesně tak, jak jsem si myslela, že budou, když jsem byla holčička.
Ale když o tom přemýšlím, myslela jsem si, že chci manžela, ale co jsem doopravdy chtěla, byla milující rodina.
A já miluji své děti z celého srdce a ony mě milují také."
"Myslela jsem si, že chci být doktorkou, ale opravdu jsem chtěla být někým, kdo slouží, uzdravuje a léčí.
A tak se cítím požehnaná vším, co mám. Dvakrát týdně chodím a radím pacientům s HIV.
A říkám: 'Podívejte se na mě.
Nejste mrtví.
Jste stále živí.
A když jste stále živí, musíte sloužit.'"
A řekla:
"Nejsem lékař, který rozdává pilulky.
Ale možná rozdávám něco lepšího, protože jim dávám naději."
A uprostřed této ekonomické krize, kdy má tolik z nás tendenci propadat obavám, myslím, že bychom se všichni mohli inspirovat od Jane a porozumět, že být chudý neznamená být obyčejný.
Protože když jsou systémy rozbité jako ty, které vidíme ve světě, je to příležitost pro vynalézavost a inovaci.
Je to příležitost skutečně vybudovat svět, v němž můžeme poskytnout služby a zboží všem lidem, takže oni sami mohou dělat rozhodnutí a volby.
Opravdu věřím, že zde začíná důstojnost.
Dlužíme to všem Jane, které na světě jsou.
A co je neméně důležité, dlužíme to sobě.
Děkuji.
(Potlesk)
Řekněme, že máme dvě země.
Zemi A a zemi B a jako začátek našeho malého myšlenkového paradigma Mají velmi stabilní směnný kurz řekněme že to je jedna ku jedna.
Za každé A když byste šli na trh cizích měn můžete za to dostat jedno B takže je tady stabilní poptávka a nabídka mezi těmato dvěma měnama a nyní řekněmě, z jakéhokoliv důvodu, lidé v zemi A si začnou myslet
Že země B je super místo na investovat. Začnou investovat do realit začnou investovat na burze státu B no a když chtějí investovat do země B, tak musí držet více měny B a tak více a více lidí v zemi A chtějí směnit jejich A měnu za měnu v zemi B.
Takže nabídka měna A vstupuje na trh s měnami ale vy máme stejné množství měny B, které možná chce jít na druhým směrem tito možná chtějí investovat v zemi A nebo nakoupit nějaké exporty země A. Může to být cokoliv.
Ale když tohle necháme, aby se stalo tak se zničeho nic objeví mnohem větší poptávka po směně měny A za měnu B než poptávka B po A. Tím budete mít situaci, kdy bude měna B prostě čím dál dražší.
Je tady větší poptávka po B než poptávka po měně A.
Takže se B stane mnohem dražší z pohledu A měny
Z pohledu A, tak nyní musíte zaplatit více A abyste si koupili B. A naprosto stejná logika je i obráceně z pohledu země B.
Nyní zemi B stačí zaplatit méně měny B, aby si koupila měnu A
A nyní řekněme, že z jakéhokoliv důvodu jste centrální banky, tak přímo tady země B a nelíbí se vám volatilita na devizovém trhu, nemáte rádi myšlenku toho, že měna jde rychle posiluje a zase oslabuje, možná jen nechcete, aby se vaše exporty prodražily, anebo importy z jiné země staly levnější, prostě z nějakéh důvodu nemáte rádi aby se děly tyto pohybu.
A tak to co uděláte, protože to udělat můžete, jste centrální banka vaší země můžete vytisknout více vaší měny, právě zde měny B můžete jich vytisknout mnohem více, přesně tak. A můžete využít tyto extra B peníze, abyste si nakoupili menu A takže teď v podstatě normalizujete poptávku a nabídku měny B co ale bude výsledkem toho všeho?
No úspěšně jste ochránili vaši měnu před zhodnicením ve srovnání s měnou A. Což bylo podle vašich plánů a to bylo vašim cílem ale je tu další věc, která se vám stala. Jelikož můžete nakoupit měnu A, protože jste si natiskli B na volném trhu, tak nyní na vaši platební bilanci máte hormadu měny A.
A tak když lidé začnou mluvit o rezervách v cizí měně (to sem napíšu) rezervy v cizí měně a v podstatě každá centrální banka ma své rezervy v cizí měně to je o tom čem mluví.
Centrální banka nastikla svoji vlastní měnu a šla s touto měnou na devizový trh a koupila měnu ostatních zemí a zde mnoho důvodů, proč to udělali.
Toto mohla být jedna z nich nebo to udělali, aby se ochránili v případě, že se tato dynamika obrátí hlavně do velmi špatného směru
Když vidíte, jak ostatní země předstihují Ameriku, co je tou jednou zásadní věcí, kterou by s tímto problémem měl udělat kdokoliv vyhraje tyto volby?
Domnívám se, že budeme svědky značné snahy vytvořit poněkud lidštější podmínky ve školních třídách.
Když máte 42, nebo 30 lidí, nebo třeba 20 lidí v jedné místnosti a přednášíte jim látku, je jedno jak moc se vám podaří jejich počet zredukovat. Stále půjde o pasivní zkušenost.
Všichni jsme si tím prošli.
Díváte se pořád na hodiny, čekáte až ta přednáška skončí.
Takže o čem tu mluvím je spíše celková technika výuky. Nechceme změnit to, co se ve třídách odehrává, ale udělat je lepšími.
Pokud si student bude moci určit tempo výkladu, pokud bude tím pádem dostatek času na řešení problémů, můžeme čas ve třídě využít k interakci mezi studenty... nebo k interakci s vyučujícím?
Takže i kdyby došlo k té nepříjemné situaci, kdy máte ve třídě 42 studentů, nechte je alespoň komunikovat mezi sebou.
A nechte je učit jeden druhého.
Ať mají více příležitostí ke kontaktu s vyučujícím.
Myslíte tedy, že správným krokem vpřed bude, když budou děti dělat doma stejné množství úkolů jako ve škole... a budou je dělat na počítači, což je tak jako tak jejich přirozené prostředí?
Ne, dokonce bych řekl,že jeden z velkých problémů dneška... (o tomhle mluvím často) je právě příliš velké soustředění na domácí úkoly, které vytváří jakousi iluzi důslednosti.
Ale.
Nejsme dost dobří?
Estonci nás překonávají v rozkládání mnohočlenů?
Více úkolů! A všechny průzkumy ve skutečnosti ukazují, že, víte... že dva nejdůležitější prvky, které určují výkonnost studenta, jsou večeře s rodiči a spánek.
A domácí úkoly, pokud je jich příliš, obě tyto věci přímo narušují.
Spolupracujeme s mnoha školami.
A jsme svědky toho, že když povolíte studentům více aktivity ve třídě, když je necháte učit se svým tempem, naučí se toho ve skutečnosti mnohem víc.
Jak nakrmit město?
To jej jedna z velkých otázek naší doby.
A přece ji jen málokdo položí.
Bereme jako dané, že když jdeme do obchodu, nebo restaurace či dokonce haly tohoto divadla za přibližně hodinu, bude tam na nás čekat jídlo, které se tam kouzelně odněkud objevilo.
Ale když pomyslíte, že každý den musí být pro město velikosti Londýna vyroben, dovezen, koupen a prodán uvařen, snězen a následně zpracován dostatek jídla, a že něco podobného se musí opakovat každý den v každém městě na Zemi, je pozoruhodné, že se tato města vůbec nají.
Žijeme na takových místech jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zapomínáme, že protože jsme živočichové a potřebujeme jíst, jsme závislí na přírodě stejně, jako byli naši dávní předkové.
A jak se nás stále více stěhuje do měst, více přírody se přetváří do neobyčejných krajin jako je ta za mnou - - jde o pole sóji v Mata Grosso v Brazílii, aby nás nakrmila.
Jde o obrovské části krajiny.
Ale jen několik z nás je kdy viděla.
A stále více tyto oblasti nekrmí jen nás.
Jak se nás stále více stěhuje do měst, tak nás více jí maso, takže třetina roční globální obilné sklizně je určena na krmení zvířat spíše než pro lidi.
A kvůli tomu je zapotřebí třikrát tolik obilí - - vlastně deset krát více obilí - k nakrmení lidí, pokud obilí nejdříve projde zvířaty a to není moc efektivní způsob k našemu nasycení.
A jde také o stupňující se problém.
Očekává se, že do roku 2050 se zdvojnásobí množství lidí žijících ve městech.
A také se očekává, že se zkonzumuje dvakrát tolik masa a mléčných výrobků.
Takže maso a urbanismus jdou ruku v ruce.
A to způsobí velký problém.
Nakrmit šest miliard masožravců do roku 2050.
To je velký problém. A pokud budeme v současném stavu pokračovat, dostaneme se do problému, který pravděpobobně nebudeme schopni vyřešit.
19 mil. hektarů deštných pralesů je každý rok ztraceno kvůli vytvoření nové orné půdy.
Přestože ve stejném okamžiku přicházíme o stejné množství existující orné půdy kvůli zasolování a erozi.
Také velmi lačníme po fosilních palivech.
Na výrobu jedné kalorie jídla, které konzumujeme na Západě, je zapotřebí 10 kalorií.
A přestože jídlo vyrábíme s velkými náklady, ve skutečnosti si jej nevážíme.
Polovina jídla vyrobená v USA se v současnosti vyhazuje.
A na závěr, na konci tohoto dlouhého procesu, ani nezvládáme řádně nakrmit planetu.
Miliarda z nás je obézních, zatímco další miliarda hladoví.
Ani jedno z toho nedává moc smysl.
A když pomyslíte, že 80 % globálního obchodu s jídlem je nyní ovládáno jen pěti mezinárodními společnostmi, je to pochmurný obrázek.
Protože se stěhujeme do měst, svět také přejímá západní stravu.
A když nahlédneme do budoucnosti, jde o neudržitelné stravování.
Jak jsme se k tomu dostali?
A ještě více důležité, co s tím uděláme?
K zodpovězení mírně jednodušší první otázky - řekla bych, že náš proces začal asi před 10 000 lety.
Ve starověkém Blízkém Východě, známém jako Úrodný srpek.
Protože, jak vidíte, měl tvar půlměsíce.
A také byl úrodný.
A právě tam, před 10 000 lety, došlo ke dvěma výjimečným objevům, zemědělství a urbanismu, zhruba na tomtéž místě a čase.
Nejde o náhodu.
Protože zemědělství a města jsou svázána dohromady.
Navzájem se potřebují.
Protože to byl prvotní objev obilí našimi dávnými předky, který zabezpečil zdroj potravy dostatečně velký a stabilní pro podporu trvalých osídlení.
A když se podíváme, jak taková osídlení vypadala, zjistíme, že jsou velmi kompaktní.
Byly obklopeny plodícímí zemědělskou půdou, a dominovaly jim velké chrámové komplexy jako tento v Uru Ty ve skutečnosti byly efektními, duchovními a centralizovanými jídelními přerozdělovacími místy, protože to byly právě chrámy, které nakládaly s úrodou, shromažďovaly obilí, nabízeli je bohům a následně poskytly obilí, které bohové nesnědli, zpátky lidu.
A tak vlastně celému duchovnímu a fyzickému životu těchto měst dominovalo obilí a úroda, které je vyživovaly.
A tak tomu bylo v každém starověkém městě.
Ovšemže ne všechny byly tak malé.
A jak známo, v Římě žil přibližně milion lidí již před prvním století př. n. l.
A jak se takové město krmilo?
Odpověď je skrytá v tom, čemu já říkám "dávné potravinové míle".
Řím měl přístup k moři, což mu umožnilo dovážet jídlo z velkých vzdáleností.
V dávných dobách šlo o jediný způsob, jak to udělat, protože bylo velmi obtížné převážet jídlo po cestách, které byly špatné.
A samozřejmě se jídlo rychle kazilo.
A tak Řím vedl efektivně válku na místech jako bylo Kartágo a Egypt proto, aby dostal své pracky na jejich obilné rezervy.
A vlastně by se dalo říct, že výboje Říma byly vskutku takovým dlouhým, protáhlým, ozbrojeným nákupním tažením. -
Vlatně - zbožňuji jeden údaj, prostě se o něj s vámi musím podělit:
Řím dovážel ústřice z Británie v jednom období.
Řím utvářel své provincie svou chutí k jídlu.
Zajímavé však je, že v dobách před průmyslovým věkem se odehrála ještě jiná věc.
Když se podíváme na mapu Londýna ze 17. stol., uvidíme, že mu obilí připlouvá po Temži, podél spodní části této mapy.
Proto se trhy s obilím nacházely na jihu města.
A na cestách, které od nich vedly nahoru do Cheapside, což byl hlavní trh, se také prodávalo obilí.
A když se podíváte na jméno jedné z těch ulic,
Chlebová, je vám jasné, co se tam před 300 lety odehrávalo.
A stejné to samozřejmě bylo s rybami.
Ryby samozřejmě přicházely také po řece.
Stejně jako obilí.
A samozřejmě, že Billingsgate, byl známý londýnský rybí trh, který tam fungoval až do poloviny 80. let 20. století.
Což, když se nad tím zamyslíte, je vskutku mimořádné.
Všichni tam tak postávali s mobily, které vypadaly jako cihly a kolem
A to je další věc spojená s potravou ve městech: Jakmile potraviny jednou někde zakoření, jen zřídka se stěhují jinam.
S masem je to úplně jinak, protože zvířata mohou dojít do města po svých.
Proto hodně londýnského masa přicházelo ze severozápadu, ze Skotska a Walesu.
A tak zvířata přicházela a zastavovala na severozápadě města, a proto se Smithfield, velmi známý londýnský trh s masem, nacházel tam.
Drůbež přicházela ze západní Anglie a podobných míst ze severovýchodu.
Teď se trochu cítím jako když předpovídám počasí.
Nicméně,
Drůbež přicházela, s nožkami chráněnými celtovinou až se dostala k východnímu konci
Cheapside, kde je prodávali.
Proto se tomu místu říká Drůbeží.
A když se podíváte na mapu města postaveného před průmyslovým věkem, rozlišíte potraviny, které do něj přicházely.
Dokonce vidíte, jak bylo město fyzicky utvářeno potravinami i podle jmen ulic, které vám hodně napoví.
Původní Páteční ulice byla tam, kde se v pátek kupovaly ryby.
A navíc si ji musíte představit plnou jídla.
Protože ulice a veřejná prostranství byly jedinými místy, kde se jídlo kupovalo a prodávalo.
A když se podíváte na Smithfield roku 1830, dojde vám, že by bylo velmi obtížné žít v takovém městě a nevědět, kde sehnat jídlo.
Pokud jste měli nedělní oběd, pravděpodobně vám už tři dny bučel nebo mečel venku pod okny.
Takže je vidět, že Londýn byl organickým městem, součást organického cyklu.
A o 10 let později se všechno změnilo.
Toto je obrázek Velké západní železnice z roku 1840.
A jak vidíte, někteří z prvních cestujících byla prasata a ovce.
A tak najednou tato zvířata už na trh nehnali.
Poráželi je mimo zrak a mysl někde na venkově.
A do města je dopravovali po železnici.
A to vše změnilo. poprvé je možné budovat města vskutku jakékoliv velikosti a tvaru, kdekoliv.
Města bývala omezována geografií. Své potraviny získávala velmi složitými fyzickými způsoby.
A najednou byla města od polohy osvobozena.
Jak vidíte z těchto londýských map, po 90 letech od příchodu vlaku se mění z malého prskance, který bylo celkem snadné nakrmit nahnanými zvířaty apod., do velkého lomozu, který by bylo velmi těžké nakrmit jen tak pěšky, ať už by to byla zvířata nebo lidé.
A to byl samozřejmě jen začátek.
Po vlacích následovala auta.
A ta znamenala skutečný konec tohoto procesu.
Došlo ke zcela konečnému uvolnění města od jakéhokoliv zdánlivého vztahu s přírodou.
Bylo to město prosté zápachu, nepořádku a jistě i zbavené lidí.
Protože nikoho už by nenapadlo jít pěšky tak daleko.
Protože když se chtěli najíst, nastoupili do auta, jeli do nějaké krabice na předměstí, vrátili se s nákupem na týden a řešili, co s tím vlastně budou dělat.
A to je skutečně okamžik, kdy se náš vztah k jídlu a městu zcela změnil.
Jídlo bývalo středobodem, jádrem společenského setkávání se ve městě a na periferiích.
Bývalo společenskou událostí nakupovat a prodávat jídlo.
Nyní je to anonymní.
Dnes jen přidáme vodu, vajíčko, pokud pečete koláč nebo tak něco.
Nečicháme k jídlu, abychom zjistili, že je v pořádku.
Jen si přečteme zadní nálepku na balíčku.
A nevážíme si jídla.
Nevěříme mu.
Místo abychom mu věřili, se jej bojíme.
A místo abychom si jej vážili, vyhazujeme jej.
Jedna z největších ironií současných potravinových systémů je, že místo slíbeného zjednodušení to celé ztížili.
Tím, že je možné budovat města kdekoliv, nás vlastně odcizili od našeho nejdůležitějšího vztahu, což je ten, který máme s přírodou.
A také jsme díky nim závislí na systémech, které mohou doručit jen ona, a které, jak jsme viděli, jsou neudržitelné.
Takže, co s tím provedeme?
Nejde o novou otázku.
Již před 500 lety se na to sám sebe ptal Thomas More.
Zde je titulní obrázek k jeho knize Utopia.
Šlo o soubory polo-nezávislých městských států pokud to zní vzdáleně povědomě, na vzdálenost jednodenní chůze, kde byl každý v zásadě posedlý zemědělstvím a pěstoval na zahrádce zeleninu a jedl místní jídlo spolu s ostatními apod.
A myslím, že byste mohli namítnout, že jídlo je nosným principem uspořádání Utopie.
I když More to nikdy tak nepopsal.
A zde je další velmi známá utopistická vize
Zahradní město od Ebenezera Howarda.
Stejná myšlenka.
Soubor částečně nezavislých městských států.
Malé kaňky městského prostředí s ornou půdou kolem, propojené s ostatními železnicí.
A opět, jídlo se zdá být nosnou myšlenkou jeho vize.
Dokonce to bylo postaveno, ale nemělo to nic společného s Howardovou vizí.
A problém s utopickými myšlenkami je právě ten, že jsou utopické.
Utopie byla slovem, které Thomas Moore užíval velmi volně.
Šlo o žert.
Protože z řečtiny má dvojí odvození.
Může znamenta dobré místo, nebo žádné místo.
Protože je to ideál.
Věc představivosti.
Nemůžeme toho dosáhnout.
A já to považuji za koncepční nástroj pro uvažování o hlubokých problémech lidského obydlí, který to dělá málokdy užívané.
Proto jsem vymyslela alternativu, Sitopii, ze starověké řečtiny
"sitos" znamená jídlo a "topos" znamená místo.
Myslím, že v Sitopii již žijeme.
Žijeme ve světě utvářeném jídlem a pokud si to uvědomíme, můžeme jídlo používat jako opravdu mocný nástroj - koncepční nástroj, nástroj designu, abychom utvořili jiný svět.
Pokud bychom se do toho pustili, jak by Sitopia vypadala?
No, myslím, že nějak takto.
Prostě jsem musela použít tento snímek.
Už kvůli výrazu toho psa.
Nicméně, jde o jde o jídlo jako střed života, střed rodinného života, oslavu jídla, užívání si jídla, čas, který mu lidé věnují.
To je čím by mělo být jídlo v naší společnosti.
Ale takových scén nedosáhnete, pokud nebudete mít takovéto lidi.
Mimochodem, mohl by to být i muž.
Jde o lidi, kteří o jídlu přemýšlejí, kteří myslí napřed, plánují, kteří se dívají na regál se syrovou zeleninou a dokonce ji rozpoznají.
Takové lidi potřebujeme.
Jsme součástí společenství.
Protože bez takových lidí nemůžeme mít takováto místa.
To jsem vybrala schválně, protože tam je muž, jak si kupuje zeleninu.
Nícméně - společenství, trhy, kde se potraviny pěstují lokálně.
Je to dostupné.
Je to čerstvé.
Jde o součást společenského života města.
Protože bez toho nemůžeme mít takováto místa, kde jídlo je pěstováno lokálně a je součástí krajiny a ne jen hrou s nulovým součtem bůh ví kde, u kterého čerta.
Krávy s rozhledem, pařící se hromady kompostu. které v zásadě celou věc propojují.
A toto je komunitní projekt, který jsem nedávno viděla v Torontu.
Je to skleník, kde dětem říkají vše o jídle a kde si pěstují vlasní potraviny.
Toto je rostlina, která se jmenuje Kevin, anebo to možná je rostlina, která patří Kevinovi.
Nevím.
Nicméně, takovéto projekty, které se pokouší o náš návrat k přírodě, jsou velmi důležité.
Takže Sitopia, je pro mne skutečně o tom, jak se na to díváte.
Jde v podstatě o rozpoznání, že Sitopia už v malých střípcích všude existuje.
Kouzlo je v tom připojit se, užívat jídlo jako způsob, jak se dívat.
A pokud to uděláme, přestaneme se na města dívat jako na velké metropolitní kaňky jako je tato.
Uvidíme je spíše takto, jako součást produktivní organické soustavy, které jsou nevyhnutelně součástí, symbioticky propojené.
Ale samozřejmě ani toto není skvělý obrázek.
Protože potřebujeme přestat získávat jídlo takto.
Potřebujeme více přemýšlet o trvalé kultuře.
Proto si myslím, že tento obrázek jen shrnuje způsob myšlení, který potřebujeme. jako znovuvytvoření konceptů kterými jídlo formuje naše životy.
Nejlepší obraz o tomto, o kterém vím je 650 let starý
Je od Ambrogio Lorenzettiho 'Alegorie dobré vlády' o vztahu města a venkova a jeho poselství je velmi jasné:
Pokud se město bude starat o venkov, venkov se bude starat o město.
A tak se chci zeptat, co by asi Ambrogio Lorenzetti namaloval kdyby ten obraz maloval dnes
Ja by taková alegorie dobré vlády vypadala dnes?
Myslím totiž, že je to naléhavá otázka kterou si musíme položit a začít na ni odopovídat.
Víme, že jsme to, co jíme, musíme si uvědomit, že svět také je to, co jíme.
Ale když uchopíme tuto myšlenku, můžeme užít jídlo jako nástroj k tomu vytvořit lepší svět.
Děkuji vám. -
Elektřina napájející světla tohoto divadla byla vyrobena jen před malým okamžikem.
Což je způsob, jak se to dnes dělá, Spotřeba elektřiny musí být ve stálé rovnováze s vyrobenou elektřinou.
Pokud, by v době, která uběhla, než jsem vyšel sem na jeviště, desítky megawatt větrné energie přestaly proudit do rozvodné sítě, rozdíl by musel být okamžitě pokryt z jiného zdroje.
Uhelné elektrárny a jaderné elektrárny nemohou reagovat dostatečně rychle.
Obrovské baterie by však mohly.
S obrovskou baterií, bychom byli schopni řešit tento problém přerušovanosti, čímž bychom předešli problému dodávek elektřiny z větru a slunce tak, jako to v současnosti dělá energie z uhlí, zemního plynu a jádra.
Vidíte, baterie je to klíčové zařízení.
S tímto bychom mohli vyrábět elektřinu ze slunce dokonce, i když nesvítí.
To všechno mění.
Protože obnovitelné zdroje energie, jako vítr a slunce, tímto opouští postranní část jeviště a přicházejí sem na scénu.
Dnes vám chci říci o takovém zařízení.
Je to baterie založená na tekutých kovech.
Je to nový způsob ukládání energie, kterou jsem vynalezl na MIT spolu s týmem svých studentů a doktorandů.
Letošní téma TEDu je Full Spectrum.
OED (Oxfordský slovník angličtiny), definuje spektrum jako: "Celý rozsah vlnových délek elektromagnetického vlnění, od nejdelších radiových vln až po nejkratší gama záření, včetně viditelného světla, které je jen jeho malou částí."
Nejsem zde jen proto, abych vám řekl, jak můj tým z MIT vyřešil, za pomoci přírodních zákonů, jeden z největších problémů světa.
Chci vám ukázat celé spektrum a říct vám, jak jsme v průběhu vynalézání této nové technologie, odkryli překvapivé heterodoxie, které mohou být brány jako lekce pro inovace, Myšlenky, které stojí za to šířit.
Vy víte, že jestli chceme dostat tuto zemi z nynější energetické situace, tak si nemůžeme svou únikovou cestu ven, jen tak "uchovat" nemůžeme si ji jen tak "natěžit", nemůžeme si ji "vybombardovat".
Uděláme to starým dobrým americkým způsobem, my naši cestu vynalezneme společným úsilím.
(Potlesk)
Tak tedy začněme.
První baterii vynalezl učenec Alessandro Volta zhruba před 200 lety na italské univerzitě v Padově.
Jeho vynález dal základ nové vědní disciplíně, elektrochemii, a také novým technologiím jako je třeba galvanické pokovování.
Možná vám to trošku více přiblížím.
Voltův vynález baterie také poprvé ukázal, jak jde využít učenec.
(Smích)
Do té doby si nikdo nedokázal představit, že učenec může mít nějaké využití.
Toto je první baterie, hromada mincí ze zinku a stříbra oddělených lepenkou namočenou ve slané vodě.
To je počáteční bod vývoje baterie - dvě elektrody, v tomto případě dva kovy různého složení a elektrolyt, v tomto případě sůl rozpuštěná ve vodě.
Věda je opravdu takto jednoduchá.
Nepopírám, že jsem vynechal pár detailů.
Naučil jsem vás, že věda o baterii je přímočará a že potřeba skladu elektrické energie je důležitá.
Pravda však je, že dodnes nemáme technologii, která by byla schopna poskytnout požadované vlastnosti, jmenovitě netypicky velký výkon a dlouhou životnost za malé peněžní náklady.
Potřebujeme se nad tímto problémem zamyslet odlišně.
Potřebujeme myslet ve velkém a potřebujeme myslet levně.
Zanechme stávajícího paradigmatu v podobě hledání nejlepšího chemického postupu v naději, že dosáhneme požadovaného snížení nákladů vytvořením mnoha a mnoha výrobků.
Místo toho vynalézejme tak, aby to odpovídalo ceně na trhu elektřiny.
To znamená, že některé části periodické tabulky prvků jsou axiomaticky nepřípustné.
Tato baterie musí být vytvořena z prvků, které se na zemi hojně vyskytují.
Jestli chcete vytvořit něco levného jako prach, vytvořte to z prachu.
(Smích)
- nejlépe z prachu, který je regionálně dostupný.
Potřebujeme být schopni vybudovat tuto věc použitím jednoduchých výrobních technologií a postupů, které nestojí jmění.
Před šesti lety jsem začal přemýšlet o tomto problému.
Za účelem získání nového pohledu, jsem hledal inspiraci za hranicí elektrického skladování.
V podstatě jsem zkoumal technologie, které ani neskladují, ale ani negenerují elektrickou energii, místo toho ji spotřebovávají ve velkém množství.
Mluvím o výrobě hliníku.
Tento proces byl vynalezen v roce 1886 dvěma dvaadvacetiletými muži
Hallem ve Spojených státech a Heroultem ve Francii.
Což za pouhých několik let způsobilo změnu, ze vzácného hliníku, stejně drahého jako stříbro, se stal běžný konstrukční materiál.
Díváte se na dům plný moderních elektrolyzních pecí.
Je okolo 15,3 m široký a 0,8 km dlouhý.
Řada za řadou skládající se z buněk, které uvnitř připomínají Voltovu baterii se třemi důležitými rozdíly.
Voltova baterie pracuje při pokojové teplotě.
Má vestavěné pevné elektrody a elektrolyt je roztok soli a vody.
Hall-Heroultův elektrolyzér pracuje při vysoké teplotě. Tato teplota je tak vysoká, že hliníkový produkt je v tekuté fázi.
Elektrolyt není roztok soli a vody, nýbrž spíše sůl, která je roztavena.
Je to ta kombinace tekutého kovu, tavené soli a vysoké teploty, která nám umožňuje nechat protékat vysoký proud.
V současnosti můžeme produkovat čistý kov z rudy za cenu menší než 50 centů za 0,23 kg.
Je to ekonomický zázrak moderní elektrometalurgie.
Toto si získalo moji pozornost až do té míry, že jsem se stal posedlým výzkumem baterie, která by mohla dosáhnout takovéto obrovské úspory.
Zvládl jsem to.
Vytvořil jsem tu baterii, v které jsou obě elektrody z tekutého kovu a elektrolyt je roztavená sůl.
Ukáži vám, jak jsem to udělal.
Do horní vrstvy jsem dal tekutý kov o malé hustotě a do spodní vrstvy tekutý kov s velkou hustotou, roztavená sůl je mezi nimi.
Tedy, jak vybrat tyto kovy?
Pro mě začíná návrhářská rozcvička vždy zde, u periodické soustavy prvků, kterou formuloval jiný učenec,
Dmitrij Mendělejev.
Vše, co známe, je vytvořeno nějakou kombinací toho, co tu vidíte zobrazeno.
Včetně našich těl.
Vybavuji si ten den, kdy jsem hledal kovy, které by splňovaly omezení jako hojnost pozemského výskytu, rozdílnost hustot a vysokou vzájemnou reaktivitu.
Vzrušilo mě, když jsem zjistil, že jsem přišel na odpověď.
Hořčík pro horní vrstvu a antimon pro spodní vrstvu.
Musím vám něco říci. Jedním z největších benefitů toho, že jste lektor, jsou barevné křídy.
(Smích)
Aby se vytvořil proud, hořčík ztrácí dva elektrony a stává se z něj iont, který putuje přes elektrolyt, pohlcuje dva elektrony od antimonu, slučují se a vytvářejí slitinu.
Elektrony jdou do práce v reálném vnějším světě, poskytují energii našim zařízením.
K dobytí připojíme baterii ke zdroji elektřiny, například k větrné elektrárně, a otočíme cestu proudu.
Tyto síly nutí slitinu k rozpadu a vrací hořčík k horní elektrodě, obnovují počáteční stav baterie.
Průchod proudu mezi elektrodami vytváří dostatek tepla k udržení požadované teploty.
Je to docela dobré, aspoň teoreticky.
Funguje to však?
Co dělat dál?
Přesunuli jsme se do laboratoře.
Najal jsem ostřílené profesionály?
Ne, najal jsem studenta a vedl jsem ho, učil jsem ho, jak přemýšlet o problému, aby jej viděl z mojí perspektivy a potom jsem ho nechal pracovat.
To je ten student, David Bradwell, který se na tomto obrázku zdá být zvědavý, jestli to bude někdy fungovat.
Co jsem však Davidovi neřekl, bylo, že jsem si také nebyl zcela jistý, že to bude fungovat.
David je však mladý, chytrý a chce Ph.D. Tedy on začal výzkum... (Smích)
Začal výzkum první baterie založené na tekutých kovech daného chemického složení.
Na základě Davidových počátečních slibných výsledků, které byly placeny z fondu MIT, který poskytuje počáteční investice, jsem dokázal získat největší část prostředků pro výzkum z privátní sféry a od federální vlády.
Což mi dovolilo rozšířit skupinu pracovníků na 20 lidí ve složení doktorandů a postdoktorandů a dokonce i některých studentů.
Povedlo se mi získat velmi, velmi dobré lidi,
lidi kteří ukazovali vášeň pro vědu a službu společnosti, ne pro vědu a vlastní kariérní růst.
Pokud byste se zeptali těchto lidí, proč pracují na vývoji baterie s tekutými kovy, tak by se jejich odpověď odkazovala na slova prezidenta Kennedyho, kterou vyslovil v roce 1962 na Riceově univerzitě.
Tady si dovolím trochu parafrázovat.
"Vybrali jsme si práci na skladu energie, ne však proto, že je to lehké, ale proto, že je to těžké."
(Potlesk)
Toto je evoluce baterie s tekutými kovy.
Začali jsme zde, s dříčem o výkonu jedné watt-hodiny.
Nazývám jej panák.
Těchto panáků jsme provozovali kolem 400. Zlepšovali jsme jejich výkon mnohými chemikáliemi, ne jen hořčíkem a antimonem.
Během své cesty jsme zvýšili výkon na 20 watt-hodin.
Nazývám jej hokejový puk.
Dostali jsme stejně skvělé výsledky.
Pokračování se nabízelo jako na podnose.
200 watt-hodinové zařízení.
Technologie dokázala, že může dosáhnout velkých výkonů.
Tempo pro nás však nebylo dostatečné.
Proto jsme David a já, před rokem a půl, spolu s dalšími výzkumníky, založili společnost za účelem zrychlení tempa vývoje a rychlosti výroby.
V současnosti v LMBC vyrábíme elektrolyzéry o průměru 40 cm s kapacitou jedné kilowatt-hodiny. To je 1000 násobek kapacity počátečního panáku.
Pracovní název tohoto zařízení je pizza.
Brzy již budeme dokonce vyrábět čtyř kilowatt-hodinové zařízení.
Bude o průměru 91 cm.
Nazýváme jej bistro stolek, zatím však není připraven na prvotní zhlédnutí.
Jedna varianta technologie je vrstvení těchto bistro stolků do modulů, čímž by moduly tvořily obrovskou baterii, která by se vešla do 12 metrového kontejneru situovaného v terénu.
Jmenovitá kapacita celého zařízení má dvě megawatt-hodiny, tedy dva miliony watt-hodin.
To je dostatek energie k pokrytí denní poptávky elektrické energie 200 amerických domácností.
Zde vidíte, síťový sklad elektrické energie. Je tichý, bez emisí, bez pohybujících se částí, řízený na dálku, navržený dle cen trhu bez nutnosti dotace k výstavbě.
Co jsme se dnes z toho všeho naučili?
(Potlesk)
Co jsme se dnes z toho všeho naučili?
Chci vám prozradit pár překvapení, těch heterodoxů.
Leží za hranicí viditelnosti.
Teplota: obecné povědomí nám říká, že má být nízká, na nebo okolo pokojové teploty, přičemž je potřeba použít kontrolní, řídící systém a udržovat ji.
Vyhnout se nekontrolovatelné změně.
Baterie s tekutými kovy pracuje za vysokých teplot s minimální regulací.
Naše baterie si umí poradit s velmi vysokým teplotními růsty, které jsou způsobeny prudkými výkyvy tekoucího proudu.
Škálování: obecné povědomí říká, že cenu snížíme početnou produkcí.
Baterie s tekutými kovy je navržena pro snížení ceny produkcí menšího počtu s velkým výkonem.
Nakonec lidské zdroje. obecné povědomí říká, najmi dav expertů, ostřílených profesionálů, kteří mohou čerpat z ohromného množství zkušeností a znalostí.
K vývoji baterii s tekutými kovy jsem najal studenty a post-doktorandy, které jsem dále vedl.
U baterie jsem se snažil maximalizovat elektrický potenciál. Když jsem byl mentorem, snažil jsem se maximalizovat lidský potenciál.
Nakonec vidíte, že příběh o baterii s tekutými kovy je více než zpráva o vynalézání technologie. Je to detailní plán pro vynalézání vynálezců, v celém spektru.
(Potlesk)
Jmenuji se Amit.
A před 18 měsíci, v době kdy jsem dělal jiný projekt pro Google, jsem předložil takový nápad týkající se galerií a umění své šéfce, která tu náhodou je, a ona souhlasila.
Trvalo to 18 měsíců.
Byla to spousta vyřizování a veselých příhod při jednání se 17 zajímavými galeriemi z 9 zemí.
Ale já se zaměřím na demo.
Existuje mnoho důvodů, proč jsme toto vytvořili.
Můj osobní důvod je jednoduše vysvětlen na tomto obrázku... Jedná se o dostupnost.
Vyrostl jsem v Indii.
Dostalo se mi skvělého vzdělání, na nic si nestěžuji -- ale neměl jsem přístup ke všem těmto galeriím a uměleckým dílům.
Když jsem začal cestovat a chodit do galerií, hodně jsem se naučil.
A zatímco jsem pracoval pro Google, pokoušel jsem se svou touhu zpřístupnit muzea spojit s technologií.
Tak jsme utvořili tým výborných lidí a začali jsme na tom pracovat.
Ukážu vám toto demo a popíšu vám pár zajímavých věcí, které se nám povedly od spuštění.
Jednoduše: přijdete na stránku GoogleArtProject.com.
Podíváte se na muzea, která jsou v nabídce.
Máte tu Uffizi, The Museum of Modern Art v New Yorku, the Hermitage, Rijksmuseum, muzeum Van Gogha.
Já vám ukážu jedno z mých oblíbených,
Metropolitan Museum of Art v New Yorku.
Jsou dva způsoby jak vstoupit -- velmi jednoduché.
Kliknete a jste v muzeu.
Nezáleží na tom, kde se nacházíte.
Bombaj, Mexiko, opravdu na tom nezáleží.
Prohlédnete si muzeum, bavíte se.
Chcete se v muzeu zorientovat?
Otevřete si jeho plán a jedním kliknutím přeskočíte.
Jste tam. Teď třeba můžete na konec chodby.
Nebo kamkoliv jinam.
Je to zábava.
Můžete sami objevovat.
(Potlesk)
Děkuji.
Ještě jsem ale neukázal to nejlepší.
(Smích)
Takže nyní se koukám na jedno z mých oblíbených děl.
Žně od Pietera Bruegela z Metropolitan Museum of Art.
Vidíte tento symbol plus.
Pokud nám muzeum poskytlo tento obraz, dá se na něj kliknout.
Toto je jedno z děl.
Tady máte všechny údaje o díle.
Ti z vás, kteří se o umění opravdu zajímají, zde můžou kliknout. Já to nyní ale odstraním.
Toto je jedno z děl, které jsme zachytili něčím, čemu říkáme gigapixel technology.
Takže například tento obrázek má kolem 10 miliard pixelů.
Hodně lidí se mě ptá:
"Co všechno lze vidět v 10 miliardách pixelů?"
Takže vám nyní ukážu, co všechno vám 10 miliard pixelů umožní.
Můžete si jednoduše přibližovat.
Tady například můžete vidět, že se zde lidé baví.
Tohoto chlápka zbožňuju, jeho výraz je k nezaplacení.
Ale poté chcete vidět opravdové detaily.
Takže jsem začal zkoumat a našel jsem, že se cosi děje tady.
A řekl jsem si:
"Počkej to vypadá zajímavě."
Přiblížil jsem si to a všiml jsem si, že ty děti do něčeho tlučou.
Začal jsem bádat, mluvil jsem s pár lidmi, které znám z Metropolitan Museum of Art, a zjistil jsem, že je to údajně hra, která se nazývá mlácení husy, při které se husa bije klackem na masopustní úterý.
Údajně to byl oblíbený zvyk.
Nevím, proč to dělaly, ale něco jsem se o tom dozvěděl.
Nyní se můžete dostat opravdu k detailům, jako jsou tyto praskliny.
Teď jenom pro představu.
Oddálím to, abyste viděli celý obrázek.
Toto jsme viděli a toto je celý obraz.
(Potlesk)
To nejlepší ještě přijde, počkejte chvíli.
Tak pojďme se ještě jednou podívat do Museum of Modern Arts v New Yorku.
Další z mých oblíbených, Hvězdná noc.
Předchozí ukázka byla zajímavá detaily.
Ale co když chcete pozorovat jednotlivé tahy štětcem?
A co když chcete vidět, jak Van Gogh ve skutečnosti tvořil toto vrcholné dílo?
Stačí si přiblížit.
Opravdu do největšího detailu.
Ukáži vám jednu z mých oblíbených částí malby. Zde můžu opravdu pozorovat jednotlivé praskliny.
Takto Hvězdnou noc doposud nikdo neviděl.
Nyní vám předvedu svoji další oblíbenou funkci.
Je tu toho více, ale nemám čas vám vše ukázat.
Toto je opravdu chytrá funkce.
Jmenuje se Collections.
Kdokoliv z vás, kdokoliv... nezáleží, zda jste bohatí, nebo chudí, zda máte nóbl dům -- na tom nezáleží. Můžete si vytvořit své vlastní muzeum na internetu, svoji vlastní sbírku ze všech dostupných děl.
Velice jednoduše, vstoupíte -- toto jsem nazval The Power of Zoom -- můžete si přiblížit co chcete.
Toto je obraz Vyslanci, který se nachází v National Gallery.
Můžete díla označit, poslat je svým přátelům a vyvolat debatu o vašich pocitech, které ve vás díla při prohlížení vyvolávají.
Takže abych to shrnul, pro mě samotného, nejdůležitější věc není to, že tohle všechno vám poskytne Google.
Vlastně ani to, že vám díla poskytnou galerie.
I když to bych asi neměl říkat.
Tato díla jsou výplodem jejich autorů.
A tento fakt pro mě byl velice inspirující.
Doufám, že v tomto digitálním médiu oceníme práci umělců a patřičně ji prezentujeme.
Nejčastější otázka, kterou mi lidé pokládají je
"Udělal jsi to, abys napodobil zážitek z návštěvy galerie?"
Odpověď je ne.
Je to obohacení tohoto zážitku.
A to je vše.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Nejobsáhlejší lokální informace na světě jsou nyní na Googlu
Nepotřebujete přečíst 1000 recenzí, abyste měli přehled o 1000 názorech
Zagat shrnuje miliony hodnocení a recenzí od lidí, jako jste vy a převádí je na průměrná hodnocení založená na výmluvné 30bodové škále a jedné shrnující recenzi
Takže, když si vybíráte, kam jít hledejte to správné místo se Zagatem.
Tahle báječná hudba, ta uvítací znělka --
"Pochod slonů" z Aidy -- je hudba, kterou si chci nechat zahrát na pohřbu -- (Smích) -- a jistě chápete proč.
Je vítězoslavná.
Budu -- tedy nebudu cítit nic, ale kdybych mohl, cítil bych se jako vítěz, že jsem vůbec žil, a že jsem žil na této báječné planetě, a že jsem dostal příležitost trochu porozumět tomu, proč jsem tady vůbec byl, než jsem odešel.
Rozumíte mému podivnému anglickému přízvuku?
Jako ostatně všechny i mě uchvátil včerejší blok o zvířatech
Roberta Fulla a Franse Lantinga i jiných -- krása těch věcí, které nám ukázali.
Jen jsem sebou trochu trhl, když Jeffrey Katzenberg nazval mustanga
"tím nejúžasnějším stvořením, kterým Bůh obdařil naši zemi."
My samozřejmě víme, že to tak ve skutečnosti nemyslel, ale v této zemi si dnes musíte dávat moc dobrý pozor.
(Smích)
Já jsem biolog, a základní teorém mého oboru: teorie designu,
Darwinova teorie evoluce přírozeným výběrem, je v odborných kruzích všude na světě všeobecně přijímána, v neodborných kruzích mimo Ameriku je povětšinou ignorována, ale v neodborných kruzích v Americe vzbuzuje tolik nevraživosti -- (Smích)
Ta válka je dnes tak znepokojivá, se soudními procesy v dalších a dalších státech, že jsem cítil povinnost něco k tomu říct.
Pokud byste se ode mě chtěli dozvědět něco o Darwinismu samotném, musím vás odkázat na své knihy, které nenajdete v tom knihkupectví venku.
(Smích)
Současné soudní spory se často týkají údajně nové verze kreacionismu, nazývané Inteligentní Design neboli ID.
Nenechte se zmást.
Na ID není nic nového.
Je to jen kreacionismus pod novým jménem.
Překřtěný -- to slovo používám úmyslně -- (Smích) -- z taktických, politických důvodů.
Argumenty takzvaných ID teoretiků jsou ty samé staré argumenty, které byly už mnohokrát vyvráceny od dob Darwina až do dneška.
Existuje jistá úspěšná evoluční lobby, která v tom boji brání vědu, a já se snažím jim všemožně pomáhat. Ale vždycky je naštve, když lidi jako já se opováží zmínit že kromě toho, že jsme evolucionisté, jsme taky ateisté.
Zdá se jim, že zbytečně děláme problémy. A je jasné proč.
Kreacionisté postrádající jakýkoli ucelený vědecký argument pro svůj názor se uchylují k rozšířenému strachu z ateismu.
Učte děti v hodinách biologie evoluci a brzy přejdou k drogám, krádežím, a sexuální 'preverzi'.
(Smích)
Samozřejmě ve skutečnosti vzdělaní teologové počínaje papežem zcela jednoznačně podporují evoluci.
Tato kniha, "Nalezení Darwinova Boha" od Kennetha Millera je jedním z nejúčinnějších útoků na Inteligentní Design o kterém vím, a je o to účinnější, že ji napsal oddaný křesťan.
Lidé jako Kenneth Miller jsou jako dar z nebes pro evoluční lobby -- (Smích) -- protože vyvracejí tu lež, že evolucionismus je ve své podstatě nerozlučně spjat s ateismem.
Lidé jako já, na druhou stranu, 'dělají problémy'.
Ale chci teď o kreacionistech říct něco pěkného.
Nedělám to často, takže poslouchejte pozorně.
(Smích)
Myslím si, že mají v jedné věci pravdu.
Jsem s nimi za jedno v tom, že evoluce je ve své podstatě nepřátelská vůči náboženství.
Už jsem řekl, že mnoho jednotlivých evolucionistů, jako třeba papež, je zároveň věřících, ale myslím si, že sami sebe klamou.
Myslím, že pravé pochopení Darwinismu náboženskou víru rozleptává.
Teď to možná zní, jako že tu začnu kázat ateismus, a musím vás ujistit, že tohle v plánu nemám.
S tak sofistikovaným publikem by to bylo jako kázat kostelnímu sboru.
Ne, to, k čemu vás chci vybídnout (Smích) to, k čemu vás chci vybídnout, je militantní ateismus.
(Smích) (Potlesk)
Ale to zní zbytečně ostře.
Kdybych byl někým, kdo chce chránit náboženskou víru, měl bych velký strach z té pozitivní moci evoluční vědy, a vědy obecně, ale především té evoluční, inspirovat a ohromit, právě proto, že je ateistická.
Velkým problémem každé teorie biologického designu je vysvětlit tu ohromnou statistickou nepravděpodobnost živých organismů.
Statistickou nepravděpodobnost ve smyslu dobrého designu -- jinými slovy složitosti.
Standardní argument kreacionistů -- je jen jeden, všechno redukují jen na něj -- vychází ze statistické nepravděpodobnosti.
Živé organismy jsou příliš složité na to, aby vznikly náhodou; proto musely mít svého stvořitele.
Takový argument samozřejmě vyvrací sám sebe.
Jakýkoli stvořitel schopný vytvořit něco opravdu složitého musí sám být ještě složitější, a to ani nemluvím o všech těch ostatních věcech, které po něm chceme, jako odpouštět hříchy, žehnat manželstvím, naslouchat modlitbám, pomáhat naší straně ve válce, (Smích) odsuzovat náš sexuální život, a tak dále.
(Smích)
Složitost je problém, který každá biologická teorie musí vyřešit, a nevyřešíte ho tím, že budete předpokládat ještě složitějšího činitele, čímž problém jen znásobíte.
Darwinův přirozený výběr je tak ohromně elegantní, protože řeší problém, jak vysvětlit složitost jen pomocí jednoduchosti.
Dělá to v podstatě tak, že poskytuje plynulý svah pro postupný růst krok po kroku.
Nicméně tady chci upozornit na to, že elegance Darwinismu rozleptává víru právě proto, že je tak elegantní, tak střídmá, tak mohutná, tak úsporně mohutná.
Má tu mohutnou střídmost, jakou má krásný visutý most.
Božská teorie je nejen špatná teorie, ona už v principu není schopná splnit to, k čemu by měla sloužit.
Takže, abych se vrátil k taktice té evoluční lobby, mám za to, že 'dělat problémy' je právě to, co potřebujeme.
Můj přístup k napadání kreacionismu se liší od evoluční lobby, můj přístup je napadat náboženství jako celek.
A tady bych rád upozornil na pozoruhodné tabu, kterým je kritika náboženství, a rád bych to udělal slovy zesnulého Douglase Adamse, drahého přítele, který, pokud nikdy nebyl v TEDu, určitě měl být pozván.
Richard Saul Wurman:
Byl tady.
Richard Dawkins:
Byl tady.
Dobře.
Říkal jsem si, že tu musel být.
Takto začíná jeho proslov, který byl nahrán v Cambridgi krátce předtím, než zemřel. Začíná tím, že vysvětluje, jak věda postupuje pomocí ověřování hypotéz, které musí obstát před pokusy o vyvrácení, a potom pokračuje. Cituji:
"Zdá se, že náboženství takto nefunguje.
Má ve svém středu určité myšlenky, které jsou svaté.
To znamená, tady je myšlenka nebo názor, o kterém nesmíte říct nic špatného.
Prostě nesmíte.
Proč ne?
Protože nesmíte.
(Smích)
Proč je naprosto v pořádku podporovat Republikány nebo Demokraty, tento model ekonomiky místo tamtoho, Macintosh místo Windows, ale mít názor na to, jak začal vesmír, na to, kdo ho vytvořil -- ne, to je svaté.
Takže jsme zvyklí nezpochybňovat náboženské myšlenky, a je zajímavé, kolik vášní vzbuzuje Richard, když to dělá." Tím myslel mě, ne tam toho.
"Každého to úplně rozzuří, protože tyhle věci se nesmí říkat, přitom když se na to podíváte racionálně, není žádný důvod, proč by tyhle myšlenky neměly být stejně otevřené diskuzi jako jakékoli jiné, jedině snad proto, že jsme se jaksi mezi sebou dohodli, že by neměly být," a to je konec citátu z Douglase.
Podle mě, nejen že věda rozleptává náboženství, náboženství taky rozleptává vědu.
Učí lidi, že mají být spokojeni s triviálními, nadpřirozenými, nic nevysvětlujícími výroky, a zaslepuje je vůči nádherným skutečným vysvětlením, které máme na dosah.
Učí je, aby přijímali autoritu, zjevení, a víru, místo aby vždy vyžadovali důkaz.
Tady je Douglas Adams, nádherná fotka z jeho knížky "Ještě je můžeme vidět".
Tady vidíte typický vědecký časopis, Čtvrtletní Revue Biologie.
A já, jako hostující redaktor, teď sestavím zvláštní vydání k otázce "Vyhubil dinosaury asteroid?"
První článek je standardní vědecký článek předkládající důkazy, "Vrstva iridia na K-T rozhraní, v kráteru na Yucatanu, měřená datovací metodou K-Ar, naznačuje, že dinosaury vyhubil asteroid."
Naprosto běžný vědecký článek.
Teď další, "Prezident Královské Společnosti byl obdařen silným vnitřním přesvědčením" -- (Smích) --
"... že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích)
"Profesoru Huxtaneovi bylo důvěrně zjeveno, že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích)
"Profesor Hordley byl vychován k naprosté a nepochybující víře ..." (Smích) "... že dinosaury vyhubil asteroid."
"Profesor Hawkins vyhlásil oficiální dogma zavazující všechny věrné Hawkinsisty, že dinosaury vyhubil asteroid."
(Smích)
To je samozřejmě nemyslitelné.
Ale představte si -- (Potlesk) -- v roce 1987 se jistý reportér zeptal George Bushe seniora jestli uznává stejné občanství a vlastenectví Američanů, kteří jsou ateisti.
Jeho odpověď se stala nechvalně známou.
"Ne, nemyslím, že by měli být ateisti považováni za občany, ani za vlastence.
Toto je jeden národ před Bohem."
Bushův fanatismus nebyl ojedinělým omylem, vyřčeným bez rozmyslu, a později odvolaným.
Stál si za tím, když byl opakovaně žádán o vysvětlení nebo odvolání.
Opravdu to tak myslel.
Co víc, věděl, že to nijak neohrožuje jeho zvolení, přímo naopak.
Demokrati i Republikání vystavují svou pobožnost na odiv, pokud chtějí být zvoleni.
Obě strany se dovolávají jednoho národu před Bohem.
Co by tomu řekl Thomas Jefferson?
Mimochodem, nejsem zpravidla moc hrdý na to, že jsem Brit, ale nemůžu se ubránit tomuto srovnání.
(Potlesk)
Kdo to ve skutečnosti je ateista?
Je to člověk, který se na Jehovu dívá stejně, jako se každý slušný Křesťan dívá na Thora, Baala, nebo Zlaté tele.
Jak už bylo dříve řečeno, my všichni jsme ateisté vůči většině bohů, ve které kdy lidstvo věřilo.
Někteří z nás jen jdou o jednoho boha dál.
(Smích) (Potlesk)
A ať už ateismus definujeme jakkoli, je to rozhodně akademický názor, na nějž má člověk právo, aniž by byl urážen jako nevlastenec a nevolitelný ne-občan.
Přesto zůstává faktem, že přihlásit se k ateismu je jako představit se jako pan Hitler nebo slečna Belzebubová.
A to všechno je způsobeno tím, že jsou ateisté vnímáni jako jakási podivínská menšina.
Natalie Angier napsala pro New Yorker dost smutný článek o tom, jak osaměle se jako ateistka cítí.
Zjevně se cítí v obklíčené menšině. Ale jak si vlastně američtí ateisté stojí početně?
Výsledky posledního výzkumu nabízí překvapivě povzbudivé čtení.
Křesťanství samozřejmě zaujímá daleko největší část populace, skoro 160 miliónů.
Ale co byste řekli, že je druhá největší skupina, mnohem větší, než Židé s 2,8 milióny, Muslimové s 1,1 milióny, a Hinduisti, Buddhisti a všechna ostatní náboženství dohromady?
Druhá největší skupina, s téměř 30 milióny, je ta bez vyznání neboli sekulární.
Člověk se musí ptát, jak to, že politici v honbě za voliči tak pokorně poslouchají například židovskou lobby -- samotná existence Izraele je, zdá se, závislá na voličských hlasech amerických Židů -- zatímco voliči bez vyznání jsou úplně ignorováni.
Kdyby se toto sekulární voličstvo náležitě mobilizovalo, bude devětkrát početnější než to židovské.
Proč se tato daleko významnější menšina neodhodlá k uplatnění svého politického vlivu?
Tolik tedy ke kvantitě.
A co kvalita?
Existuje nějaký vztah, kladný nebo záporný, mezi inteligencí a sklonem k náboženské víře?
(Smích)
Výzkum, který jsem citoval, tedy ARIS, neanalyzoval svá data podle socio-ekonomické třídy, vzdělání, IQ nebo čehokoli jiného.
Ale nedávný článek Paula G.
Bella v časopise Mensa už poskytuje první náznaky.
Mensa, jak víte, je mezinárodní organizace sdružující lidi s velmi vysokým IQ.
Z meta-analýzy použité literatury
Bell vyvozuje, že, cituji: "Ze 43 studií od roku 1927 zkoumajících vztah mezi náboženskou vírou a inteligencí nebo úrovní vzdělání, všechny kromě čtyř nalezly nepřímou úměru.
Což znamená, že čím vyšší inteligence nebo dosažené vzdělání, tím menší pravděpodobnost, že bude člověk věřící."
Těch 42 studií jsem sám neviděl, takže k té meta-analýze se nemůžu vyjádřit, ale rád bych takto zaměřených studií viděl víc.
A vím -- jestli mi dovolíte menší výzvu -- že mezi vámi jsou lidé, kteří by snadno dokázali financovat rozsáhlý výzkum, který by mohl tuto otázku zodpovědět. A vznáším ten návrh k vaší úvaze.
Ale rád bych vám teď ukázal data, která byla náležitě publikována a analyzována, a která se týkají nejlepších vědců.
V roce 1998 Larson a Witham udělali anketu mezi výkvětem amerických vědců, těmi, kteří byli zvoleni do Národní akademie věd.
V této skupině víra v osobního Boha spadla na ohromujících 7 %.
Zhruba 20 % jsou agnostici, a zbytek bychom mohli nazvat ateisty.
Podobně dopadla i víra v osobní nesmrtelnost.
Mezi biology je to číslo ještě nižší, jen 5,5 % věří v Boha.
Mezi fyziky to je 7,5 %.
Neznám výsledky u elitních badatelů v jiných oborech, jako historie nebo filozofie, ale překvapilo by mě, kdyby byly jiné.
Takže jsme dospěli k opravdu pozoruhodné situaci, k bizarní neshodě mezi americkou inteligencí a americkým voličstvem.
Filozofický názor na povahu vesmíru, zastávaný velkou většinou vrcholných amerických vědců a pravděpodobně většinou inteligence všeobecně, je tak nepřijatelný pro americké voliče, že žádný kandidát ve všeobecných volbách se to neodváží veřejně říct.
Jestli je to tak, znamená to, že nejvyšší úřad v nejmocnější zemi světa je nepřístupný těm nejlépe kvalifikovaným, tedy inteligenci, pokud nejsou ochotni o svém přesvědčení lhát.
Řečeno zkrátka, americké politické příležitosti jsou důkladně chráněné před těmi, kteří jsou zároveň inteligentní a pravdomluvní.
(Potlesk)
Já nejsem občanem této země, takže doufám, že to nebude znít neslušně, když řeknu, že by se s tím mělo něco dělat.
(Smích)
A už jsem naznačil, co by to mělo být.
Z toho co vím o TEDu, myslím, že právě tady by to mohlo začít.
A znovu musím říct, že to bohužel bude něco stát.
Potřebujeme kampaň, která by zvýšila povědomí a usnadnila americkým ateistům přihlásit se k ateismu.
(Smích)
Mohla by být podobná kampani organizované homosexuály před pár lety, což ale rozhodně neznamená snížit se k veřejnému označování lidí proti jejich vůli.
Ve většině případů ti, kteří takto vystoupí, pomůžou zničit ten mýtus, že na ateistech je něco špatného.
Naopak, ukážou, že ateisti jsou často lidé, kteří můžou sloužit jako mravní vzory dětem,
lidé, kteří můžou v reklamách doporučovat výrobky, takoví lidé, jací sedí v tomto sále.
Mělo by to strhnout lavinu, která povzbudí ostatní, takže další jména budou přibývat stále rychleji.
Mohl by nastat nelineární nárůst, prahový efekt.
Jakmile se dosáhne kritického množství, začne další růst prudce zrychlovat.
Ale opět, bude to chtít peníze.
Mám pocit, že už samotné slovo 'ateista' obsahuje překážku, naprosto neúměrnou tomu, co opravdu znamená. Překážku těm, kteří by se jinak ke svému názoru klidně přihlásili.
Jaká jiná slova by se tedy dala použít k umetení cestičky a promazání stroje?
Darwin sám dával přednost výrazu agnostik -- a ne jen kvůli svému příteli Huxleymu, který ten termín vytvořil.
Darwin řekl, "Nikdy jsem nebyl ateista v tom smyslu, že bych popíral existenci Boha.
Myslím, že nejpřesněji by stav mé mysli vyjádřil výraz agnostik."
Dokonce reagoval nezvykle podrážděně vůči Edwardu Avelingovi.
Aveling byl militantní ateista, kterému se nepodařilo přimět Darwina, aby přijal věnování jeho knihy o ateismu -- což, mimochodem, vedlo ke vzniku fascinujícího mýtu, že Karel Marx chtěl Darwinovi věnovat "Das Kapital", což není pravda.
Byl to Edward Aveling.
Bylo to tak, že Avelingova žena byla Marxova dcera, a když byli Darwin i Marx po smrti,
Marxovy dokumenty se pomíchaly s Avelingovými, takže dopis od Darwina, kde psal "Vážený pane, děkuji, ale nechci, abyste svou knihu věnoval mně," byl mylně považován za dopis pro Marxe, čímž vznikl celý ten mýtus, o kterém jste nejspíš slyšeli.
Je to oblíbená povídačka (urban myth), že Marx se pokoušel věnovat "Kapital" Darwinovi.
Takže byl to Aveling, a když se potkali, Darwin se ho ptal:
"Proč si říkáte ateisti?"
"Agnostik," odsekl Aveling, "je jen ohleduplný ateista, a ateista je jen agresivní agnostik."
Darwin si posteskl, "Ale proč chcete být tak agresívní?"
Darwin měl za to, že ateismus může být dobrý pro inteligenci, ale že obyčejní lidé pro to nejsou, cituji, "zralí."
Což je samozřejmě naše staré dobré "nedělejme zbytečně problémy."
Není známo, jestli Aveling Darwinovi řekl, aby se vrátil na zem. (Smích)
Každopádně to bylo před 100 lety.
A říkáte si, že jsme od té doby mohli vyrůst.
Můj přítel, inteligentní odpadlý Žid, který světí Šábes jen jako výraz kulturní solidarity, sebe sama popisuje jako "vílový agnostik."
Nenazval by se ateistou, protože je v principu nemožné dokázat neexistenci, ale pouhé slovo agnostik by naznačovalo, že existence Boha je tím pádem na stejné úrovni pravděpodobnosti jako jeho neexistence.
Takže můj přítel je přísně agnostický ohledně "zubních víl", ale moc pravděpodobné nejsou, že ne. Jako Bůh.
Odtud tedy "vílový agnostik". Bertrand Russell upozornil na totéž pomocí hypotetické čajové konvice obíhající kolem Marsu.
Přísně vzato musíte být agnostik ohledně konvice na orbitu Marsu, ale to neznamená, že pravděpodobnost její existence považujete za srovnatelnou s její neexistencí.
Seznam věcí, o nichž musíme být přísně vzato agnostici, nekončí zubními vílami a konvicemi.
Je nekonečný.
Když chcete v některou z nich věřit, v jednorožce, víly, konvice, nebo Jehovu, musíte vy říct proč, ne my ostatní proč ne.
My ateisti jsme zároveň a-vílisti a a-konvicisti, (Smích) ale považujeme za zbytečné to říkat.
A proto můj přítel používá ten výraz vílový agnostik jako označení toho, co většina lidí nazývá ateista.
Nicméně, pokud chceme, aby ateisti veřejně vystoupili, budeme muset najít něco lepšího na náš prapor než vílový nebo konvicový agnostik.
Tak co třeba humanista?
To by mělo výhodu už existující celosvětové sítě dobře organizovaných společností a časopisů.
Mně na tom ale vadí jejich zjevný antropocentrismus.
Jedna z věcí, které jsme se od Darwina naučili, je, že lidský druh je jen jedním z mnoha milionů bratranců, blízkých i vzdálených.
Jsou i jiné možnosti, třeba naturalista.
Tam by ale taky mohlo dojít k nedorozumění, protože Darwin by naturalistu chápal -- naturalistou samozřejmě myslím opak supernaturalisty, a občas se to takto používá.
Darwina by asi mátl ten druhý význam slova naturalista, což byl samozřejmě jeho případ, a myslím, že by mohli být i tací, kteří by si to pletli s nudismem.
(Smích)
Takoví lidé by mohli patřit k tomu britskému lynčujícímu davu, který loni napadl pediatra, protože si to spletli s pedofilem.
(Smích)
Myslím, že nejlepší alternativou k ateistovi by byl non-teista.
Nenaznačuje tak silně, že určitě žádný Bůh není, a tím pádem by se mohl zamlouvat i konvicovým a vílovým agnostikům.
Je zcela kompatibilní s Bohem fyziků.
Když ateisté jako
Stephen Hawking nebo Albert Einstein použijí slovo "Bůh," užívají ho samozřejmě jako metaforickou zkratku pro tu nevyzpytatelnou, tajemnou část fyziky, které ještě nerozumíme.
Toto všechno by non-teista splňoval, a přitom na rozdíl od ateisty nevzbuzuje takové panické, hysterické reakce.
Ale upřímně řečeno si myslím, že alternativou by bylo nebát se použít samotné slovo ateista, právě proto, že je to tabu, které způsobuje hysterickou fóbii.
Se slovem ateista může sice být těžší shromáždit kritické množství než s non-teistou, nebo jiným nekonfliktním slovem, ale kdyby se to s tímhle obávaným slovem podařilo, byl by politický dopad ještě silnější.
Jak jsem řekl, být věřící, měl bych z evoluce velký strach.
A nejen to. Bál bych se veškeré správně chápané vědy.
A to proto, že vědecký pohled na svět je daleko víc vzrušující, poetický, a vzbuzuje daleko víc čirého úžasu, než cokoli v tom chudém arzenálu náboženské představivosti.
Jak řekl Carl Sagan, další nedávno zesnulý hrdina,
"Čím to, že téměř žádné větší náboženství se nepodívalo na vědu, a neřeklo si 'Toto je lepší, než jsme si mysleli!
Vesmír je daleko větší, než tvrdili naši proroci, impozantnější, důmyslnější, elegantnější'?
Místo toho říkají:
'Ne, ne, ne! Můj Bůh je malý bůh, a chci, aby takový zůstal.'
Náboženství, staré nebo nové, které by zdůraznilo velkolepost vesmíru, tak jak ji odhalila moderní věda, by mohlo čerpat ze zásob úcty a respektu, které konvenční víry nechaly téměř nedotčeny."
Stojím před elitním obecenstvem, takže předpokládám, že zhruba 10 procent z vás je věřících.
Hodně z vás zastává naši zdvořilou kulturní víru, že bychom měli náboženství respektovat, ale taky myslím, že je mezi vámi dost těch, kteří tajně náboženstvím opovrhují stejně jako já.
(Smích)
Pokud k nim patříte i vy, a mnozí samozřejmě nepatříte, ale pokud ano, prosím vás, abyste přestali být zdvořilí, vystoupili a řekli to. A pokud jste náhodou bohatí, zvažte, jakým způsobem byste mohli pomoct.
Náboženská lobby v této zemi je mohutně financovaná nadacemi, a to nemluvím o daňových úlevách, nadacemi jako Templeton Foundation a Discovery Institute.
Potřebujeme, aby někdo vystoupil jako protiváha Templetonovi.
Kdybych prodával své knihy tak dobře jako Stephen Hawking, a ne jen jako Richard Dawkins, udělal bych to sám.
Lidé často mluví o tom, "Jak vás změnilo 11. září?"
Mě změnilo takto:
Přestaňme už všichni být tak zatraceně ohleduplní.
Děkuji vám mockrát.
(Potlesk)
Máme spočítat výraz a na druhou +10b-8, když a = 7 a b = -4.
Abychom vypočítali výraz, potřebujeme dosadit 7 za "a" a -4 za "b".
Protože je zadáno vypočítat výraz pro a = 7 a b = -4.
Pojďme to udělat. Takže místo "a" na druhou bychom měli napsat 7 na druhou plus 10 krát "b".
Ale místo "b" teď dosadíme -4.
Takže 10 krát -4... to dosadíme tady za "b". A potom máme -8.
A teď to musíme vypočítat.
7 na druhou je 49. A pak 10 krát -4, vzpomeňte si na pořadí operací.
Násobení předchází sčítání, tak to musíme napřed vynásobit.
10.(-4) je -40.
Takže je to plus -40 a potom zde máme -8.
A tak dostáváme 49 + (-40), což je to stejné jako 49-40, a to je 9.
Potom od toho odečteme 8.
A dostáváme 1.
49 - 40 = 9 a 9 - 8 je 1.
Máme hotovo.
Vypočítali jsme výraz pro zadané a = 7 a b = -4.
Dříve, než v Římě začal vládnout císař, spravovala jej republika, tedy senát.
Jakási rada starších.
Byli to obecně starší muži, kteří pocházeli z privilegovaných římských rodin. Přemýšlíme-li o lidech, kteří měli v Římské republice nějvětší výsady, o těch nejmocnějších, byli to starší muži.
Byli váženi právě pro svůj věk a z něj plynoucí zkušenosti.
A proto nacházíme v rámci tohoto období republiky - a zvlástě v období pozdní republiky - plastiky, v nichž se sochař skutečně snažil zachytit opravdový dojem stáří a životních zkušeností.
Jeden z příkladů veristického portrétu z období velmi pozdní republiky se nachází ve Vatikánu.
Bylo to ještě předtím, než Julius Ceasar začal s procesem restrukturalizace republiky v císařství.
O těchto plastikách mluvíme jako o "veristických" podobiznách.
Pochází to z latinského slova "verus", což znamená pravda. Máme tedy za to, že jsou velmi pravdivé.
Je však možné, že je tu i jistá nadsázka onoho dojmu zkušenosti, moudrosti a věku.
Tady vidíme hlavu muže, která nakonec možná pochází z mnohem větší sochy.
Vidíme, že jeho hlava je kryta tógou, což svědčí o tom, že se účatnil nějakého druhu obřadu.
Jeho oči vyjadřují obavu. Všimněte si rtů, jak jsou úzké a pevně sevřené.
Je to vážnost, úctyhodnost, jakýsi druh autority zrozený z kvalit tváře, na niž se díváme.
Když se podíváme na tuto polici se šesti či osmi bystami, tato tvář vyniká.
Je to skutečně odlišné od tradice, která byla rozvinuta během císařství.
Augustus se stal prvním římských císařem a vybudoval tradici, která se odvolává na starověké Řecko, a sice na tendenci idealizovat lidský obličej a lidské tělo, kterou zde spatřujeme.
Tento druh realistických podobizen bude později reprezentovat vznešené republikánské ideály.
Zajímavé je, že v pozdějších vypodobeních císařů vidíme, že se nechávali do menší či větší míry idealizovat.
Když se nechali zpodobnit realističtěji, oživují tím ctnosti starověké Římské republiky. Pokud se více idealizovali, upomínají tak na tradici starověkého Řecka.
Jinými slovy, šlo o velice záměrný soubor atributů, symbolů, z něhož jste mohli více či méně čerpat.
Byl to vizuální jazyk.
Je to velmi zajímavé, obzvlášť když se zamyslíte nad způsobem, jakým sami sebe prezentujeme dnes.
Když otevřete časopis, spatříte mladé modelky, které jsou ideální, prostě dokonalé. Starší lidé v naší vizuální kultuře nestojí na prvním místě.
Starověcí Římané to však, alespoň v určité době, vnímali jinak.
Převeďte logaritmus o základu čtyři ze dvou rovná se jedna polovina na exponencil\ální rovnici.
Logaritmus nám říká, když se podíváme na tuto část,
logaritmus nám říká: Na jaký exponent musím umocnit můj základ, tedy na co musím umocnit čtyřku, abych dostal dvojku?
Tedy na jaký exponent musím umocnit základ, abych dostal dvojku?
Tato rovnice napsaná jako logaritmická rovnice nám říká:
Musím umocnit čtyřku na jednu polovinu, abycho dostal dvojku.
Kdybychom chtěli napsat exponenciální rovnici, můžeme říct: Když umocníme čtyřku (tuto čtyřku, to je náš základ), na tento exponent, na jednu polovinu, bude se to rovnat dvoum.
A máme hotovo.
Napsali jsme stejnou rovnici jako exponencií\ální rovnici.
Jestliže přemýšlíme o hodnotě logaritmu, musíme postupovat takto: Co dostaneme, když umocníme čtyřku na jednu polovinu?
Dostaneme dvojku když umocníme čtyřku na jednu polovinu.
Toto nám říká:
Na kolikátou musíme umocnit čtyřku, abychom dostali dvojku?
A pak se toto rovná jedné polovině.
Tudíž logaritmus nám říká: Na kolikátou musíme umocnit základ, abychom dostali to, co je uvnitř logaritmu?
Toto říká: Co dostaneme, když umocníme čtyřku na jednu polovinu?
Vyrůstala jsem ve státě Maine a jedna z věcí, co jsem měla nejraději, bylo sbírání schránek ježovek (řád Clypeasteroida) na pobřeží, protože mi rodiče řekli, že přinášejí štěstí.
Ježovky ale jen tak nenajdete.
Jsou pokryty pískem, těžko si jich všimnete.
Po nějaké době jsem si zvykla je hledat.
Začala jsem vidět tvary a obrazce, díky kterým jsem je lépe našla.
Vzbudilo to ve mně vášeň pro hledání věcí, lásku k minulosti a archealogii.
Když jsem pak začala studovat egyptologii, uvědomila jsem si, že pouhé pozorování lidským okem nestačí.
V Egyptě se najednou moje malá plážička z Maine proměnila v pláž dlouhou 800 mil táhnoucí se podél Nilu a moje ježovky vyrostly v obří města.
Tato proměna mě přivedla k používání satelitních snímků.
Věděla jsem, že pokud chci zmapovat minulost, musím vidět jinak.
Chci vám ukázat, jak lze vidět jinak pomocí infračerveného záření.
Toto je oblast egyptské východní delty zvané Bendix.
Tato oblast má hnědou barvu, když ale použijeme infračervené záření, a zpracujeme data za použití nepravých barev, oblast je najednou světle růžová.
Právě vidíte skutečné chemické změny v zemském povrchu způsobené stavebními materiály a činností starověkých Egypťanů.
Dnes se s vámi chci podělit o to, jak využíváme satelitní data k objevení starověkého egyptského města nazývaného Itjtawy, které bylo ztraceno po tisíce let.
Itjtawy bylo po více než 400 let hlavní město starověkého Egypta v období Střední říše před zhruba 4000 lety.
Tato oblast se nachází na území fajjúmského guvernorátu a je velmi významná, protože v období Střední říše zde proběhla renesance starověkého egyptského umění, architektury a náboženství.
Egyptologové věděli, že oblast Itjtawy se nachází někde blízko pyramid dvou králů, kteří je postavili. Jsou vyznačeny v červených kruzích, někde v této obrovské zatopené oblasti.
Tato oblast je obrovská -- čtyři krát tři míle čtvereční.
Nil kdysi protékal těsně kolem Itjtawy a jak se časem měnil a posouval na východ, město zatopil.
Jak tedy najdete pohřbené město v tak rozlehlé oblasti?
Kdybychom to dělali nahodile, bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena, s páskou přes oči a baseballovými rukavicemi.
My jsme proto použili topografická data NASA, abychom zmapovali krajinu a velmi nepatrné změny, které v ní proběhly.
Mohli jsme tak vidět, kudy kdysi protékal Nil.
Ve větším a také zajímavějším detailu však můžete vidět tuto lehce vyvýšenou oblast v tomto červeném kruhu, ve které se podle nás mohlo nacházet město Itjtawy.
Spolupracovali jsme s egyptskými vědci na půdní analýze, což vidíte na tomto obrázku.
Půdní analýza je podobná analýze ledu, s tím rozdílem, že místo vrstev klimatických změn hledáme vrstvy lidské činnosti.
Pět metrů hluboko, pod silnou vrstvou bahna, jsme narazili na výraznou vrstvu keramiky.
Na tomto místě, kde mohlo kdysi být Itjtawy, nacházíme v hloubce pěti metrů vrstvy svědčící o stovkách let lidské činnosti, která sahá až do dob Střední říše, do kterých Itjtawy podle nás patří.
Také jsme našli opracované kameny -- karneol, křemen a achát, což znamená, že zde byla klenotnická dílna.
Vypadá to jako malý objev, ale pokud vezmete v úvahu nejčastěji používané kameny v klenotnictví z dob Střední říše, byly to právě kameny, které jsme našli.
Takže, narazili jsme zde na výraznou vrstvu prokazující lidskou činnost, která sahá do dob Střední říše.
Máme také důkazy o tom, že zde byly elitní šperkařské dílny, což značí o významnosti tohoto města.
Itjtawy jsme zatím nenašli, na toto místo se ale brzy vrátíme a zmapujeme jej.
Navíc však máme prostředky na vyškolení mladých Egypťanů v oblasti satelitní technologie tak, aby mohli učinit vlastní významné objevy.
Ráda bych ukončila svou přednášku mým oblíbeným citátem z dob Střední říše, který zřejmě pochází z Itjtawy a je čtyři tisíce let starý.
"Šiření vědomostí je největším z poslání.
Nic jemu podobného na zemi není."
Ukazuje se tedy, že TED nebyl založen v roce 1984 našeho letopočtu.
(Smích)
Tvoření myšlenek ve skutečnosti začalo v roce 1984 před naším letopočtem ve městě znovu objeveném seshora.
Rozhodně to vrhá na hledání mušlí na pobřeží docela jiné světlo.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Jmenuji se Marc Ecko.
Před zhruba 20 lety jsem vytvořil oděvní firmu nazvanou Ecko Unlimited a vytvořil jsem mnoho různých společností s různorodým spotřební zbožím.
Když vás někdo pošťuchuje, tak na to nějak přijdete.
Párkrát to schytáte a hned se zase postavíte na nohy, snažíte se nedostávat tolik.
Snažíte se přijít na způsoby, jak se jim vyhnout a vrátit se, ne?
Myslím, že podstata uvědomit si váš vedlejšák a vaši vášeň a sledovat svou vášeň je méně akademická, než si malujeme.
Musíte být připraveni na to vědět, že učení nikdy neskončí.
Pamatuji si okamžik, kdy jsem začal jen s tričkama, které byly moje umění, sítotisk, kdy výrobní cyklus byl velmi taktický.
Věděl jsem to.
V ten okamžik, kdy jsem nastříhal a ušil naše oblečení.
Nyní máte co do činění se švy.
Pamatuji si, když jsem poslal svůj první nákres na první kus oděvu výrobci.
Pamatuji si, že jsem to založil na prototypu bundy, kterou jsem si koupil jen tak pro zajímavost za 50 dolarů.
Dostal jsem od výrobce nabídku na základě mého nákresu a cena byla zhruba 35 dolarů, náklad.
Ve velkém se to bude prodávat maloobchodníkům.
35 krát 4 je kolik to bude stát maloobchodníka.
Kolik to je, 140 dolarů, ne?
Na základě toho, že bunda stála 50, si říkám Co se to děje?
Proč je to tak drahé?
Řekl: Víte, spotřeba.
Otevřelo mi to oči.
Spotřeba?
Spotřeba není to, co děláte, když jíte?
Co myslíte spotřebou?
Víte, ty rukávy. Způsob jakým jste navrhl rukávy.
Nechcete tady šev.
Nakreslil jsem bundu, která tady neměla šev.
Byla to naivita mého návrhu. Zapomněl jsem tam dát šev.
Ukázalo se, že způsob jakým budou muset stříhat látku podle papírového vzoru spotřebuje více ???
Výroba se stala více nehospodárnou.
Navrhování něčeho bez plného pochopení omezení na straně výroby se najednou stalo poučnou dírou do říše divů produkce.
Pokud máte sen, uskutečněte ho, ano?
A buďte připraveni, že to uslyšíte a buďte připraveni na malé tajemství. že mnoho malých chyb dělá úspěch.
Jak si uvědomujete, vaše schopnosti, vaše vášeň a co se můžete z těchto přednášek naučit?
Řeknu vám, že brána k opravdovému vzdělávání je tolerance a přijetí a přijetí selhání a vědomí toho, že to bude bolestivé.
Co je tam pro vás?
Co z toho uděláte?
Jaká je vaše značka?
Podívejte se do zrcadla. Proč se nezeptáte sami sebe?
Nejste jediný, kdo má thle otázky.
Musíte objevit cestu.
Je to sebemotivační cesta ve vlastní režii.
A pokud to nevíte, zjistíte to, i když je to jen 10 yardů před vámi.
A budete pracovat, abyste dosáhli těch 10 yardů, potom poznáte dalších 10 yardů a potom dalších.
Na fotbalovém zápase mají tombolu se dvěma cenami.
Nejprve se vytáhne jeden lístek a určí se výherce první ceny. Tenhle lístek se připevní na cenu.
A pak se vytáhne druhý lístek, aby se určil výherce druhé ceny.
Jsou tyto dvě události nezávislé?
Vysvětlete.
Než se zamyslíme nad tímhle konkrétním příkladem, zkusme si uvědomit, co to znamená, když jsou jevy nezávislé.
Znamená to, že výsledek jednoho jevu neovlivní výsledek druhého jevu.
V téhle konkrétní situaci se vytáhne lístek, a tak se určí první výherce. Tento lístek je připevněn na výhru.
Teprve pak se tahá druhý lístek, aby se určil výherce druhé ceny.
Výherce druhé ceny, tedy všichni možní výherci, neboli všechny možné výsledky soutěže o druhou cenu, závisí na tom, kdo byl vytažen jako první.
Představte si to tak, že tam jsou jen 3 lístky. Řekněme lístky A, B, C jsou v osudí.
A první cenu vyhraje lístek A.
To je výherce první ceny.
Zamysleme se nad tím, kdo může vyhrát druhou cenu. Budou to pouze lístky B, C.
Ale také to mohlo dopadnout jinak.
O první cenu soutěží lístky A, B, C.
A první cenu mohl vyhrát třeba lístek B.
A pak by možnými výherci druhé ceny byly lístek A nebo C.
Takže možné výsledky druhé události, výhry druhé ceny, jsou závislé na tom, kdo vyhrál první cenu.
Takže to nejsou nezávislé jevy.
Výsledek druhého jevu totiž závisí na výsledku prvního jevu.
Takže nejsou nezávislé.
Jak z nich udělat nezávislé jevy? Mohli bychom po vytažení prvního lístku jen zapsat jméno výherce a pak ho dát zpátky do losování.
Ale oni ho místo toho připevnili k ceně.
Ale kdyby ho dali zpátky, pak by tam při losování o druhou cenu byly opět všechny lístky.
Nezáleželo by na tom, koho jsme vylosovali jako prvního. Protože jeho jméno bychom jen zapsali, ale jeho lístek bychom vhodili zpátky.
A pak by to byly nezávislé jevy.
Takže kdybyste lístek vrátili zpátky, měli byste nezávislé jevy.
Ale protože tohle oni neudělali a připevnili ho k ceně, nejsou to nezávislé jevy.
Moje cesta k oboru polárního specialisty, který fotografuje a věnujje se polárním oblastem, začala, když mi byly čtyři roky a moje rodina se přestěhovala z Jižní Kanady na Baffinův ostrov, nahoře u Grónska.
Tam jsme žili s Eskymáky.
V malé eskymácké komunitě, čítající okolo 200 členů, jsme byly jedna ze tří ne-eskymáckých rodin.
A v této komunitě jsme neměli televizi, neměli jsme počítače, a samozřejmě ani rádio.
Neměli jsme dokonce ani telefon.
Veškerý svůj čas jsem trávil venku a hrál si s Eskymáky.
Sníh a led byly moje pískoviště a Eskymáci byli moji učitelé.
A to je kde jsem se stal naprosto posedlým touto polární říší.
A věděl jsem, že jednoho dne budu dělat něco, co by mohlo pomoci šíření informací o tomto světě a jeho ochraně.
V příštích dvou minutách bych se s Vámi rád podělil o pár svých fotografií, takový průřez mé práce, doprovazený krásnou skladbou od Brandi Carlie, "Have You Ever." (Už jsi někdy?)
Nevím proč mě National Geographic nechal tohle udělat, nic takového nikdy předtím neumožnili, ale dovolilli mi ukázat vám pár fotografií z reportáže, kterou jsem právě dokončil, ale není ještě publikovaná.
National Geographic obyčejně nic takového nedělá.
A proto je mi velkým potěšením se o to s Vámi podělit.
A na těchto fotografiích - - uvidíte je hned na začátku prezentace - jsou asi jen čtyři - uvidíte malého medvěda, který žije v deštném pralese Great Bear Rainforest.
Je naprosto bilý, ale není to polární medvěd.
Je to takzvaný spirit bear (medvěd-duch), medvěd Kermodův.
Zbývá jich už pouhých 200.
Jsou vzácnější než panda velká.
Seděl jsem tam dva měsíce na břehu řeky aniž bych alespoň jednoho zahlédl.
Myslel jsem si, že moje kariéra je u konce.
Navrhl jsem tenhle hloupý příběh časopisu National Geographic..
Co jsem si sakra myslel?
No, měl jsem dva měsíce na to sedět a přemýšlet co jiného bych mohl dělat v budoucnosti, protože jsem si byl jistý, že mě vyhodí.
Protože National Geographic je časopis; pořád nám připomínají, že publikoují fotografie, ne výmluvy.
(Smích)
A po dvou měsících sezení -- jednoho dne, kdy už jsem si myslel, že je po všem -- přišel tenhle neuvěřitelně velký bílý samec, přímo za mnou, metr ode mě, přišel dolů, popadnul rybu, šel zpátky do lesa a snědl ji.
A potom jsem strávil celý den jako v mém dětském snu, procházel jsem se lesem s tímhle medvědem.
On se procházel tímto pralesem, usadil se vedle 400 let starého, kulturně modifikovaného stromu, a usnul.
A já jsem se uložil metr on něj, přímo v lese, a fotil ho.
Takže jsem velice nadšený, že vám tyto fotografie mohu ukázat spolu s průřezem mé práce v polárních regionech.
Přeji hezkou podívanou.
(Hudba)
Brandi Carlile: ♫ Toulal jsi se někdy sám lesem? ♫ ♫ A cítil jsi, že vše je jak má být, ♫ ♫ že jsi součástí jeho života, ♫ ♫ že jsi součástí něčeho dobrého? ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy toulal sám lesem ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy toulal sám lesem ♫ ♫ Díval jsi se někdy na hvězdnou oblohu? ♫ ♫ Ležíc na zádech ptal jsi se proč, ♫ ♫ jaký to má smysl? ♫ ♫ Kdo asi jsem? ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy díval na hvězdnou oblohu ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Aah, ah, aah ♫ ♫ Ah, oh, oh, ah, ah, oh, oh ♫ ♫ Díval jsi se někdy na hvězdnou oblohu? ♫
♫ Procházel jsi se někdy venku sněhem? ♫ ♫ Snažil jsi se jít zpět odkud jsi přišel ♫ ♫ a vždy jsi skončil ♫ ♫ bezradně, nevěl kam jít? ♫ ♫ Jestli jsi se někdy procházel venku sněhem ♫ ♫ Ooh, ooh, ooh, ooh ♫ ♫ Aah, ah, aah, ah, aah ♫ ♫ Ah, ah, oh, ah, ah, oh, ah ♫ ♫ Oh, ah, ah, ah ♫ ♫ Ah, ah, oh, ah, ah, oh, oh ♫ ♫ Kdyby jsi se někdy procházel venku sněhem, tak to všechno znáš. ♫ (Potlesk)
Děkuji mnohokrát.
Přestavení ještě neskončilo.
Čas letí.
Dobře, už zastavte.
Děkuji mnohokrát, vážím si toho.
Jsme stále zahlcováni zprávami, jak ledovce mizí a jsou na nejnižší úrovni.
Ve skutečnosti vědci nejprve tvrdili, že ledovce zmizí v příštích sto letech, potom začali říkat v příštích padesáti letech.
Teď tvrdí, že letní rozsah ledovců na Arktidě zmizí v příštích čtyřech až deseti letech.
A co to znamená?
Po chvíli čtení těchto informací v novinách se z toho stanou jen "další zprávy".
Jen to už přelétnete očima.
A já se svojí prací snažím dát těmto zprávám tvář.
A chci, aby lidé porozuměli a pochopili tu myšlenku, že když ztratíme led, tak ztratíme celý ekosystém.
Odhaduje se, že by jsme mohli ztratit lední medvědy, mohli by vyhynout v příštích padesáti až sto letech.
A neexistuje lepší, přitažlivější, krásnější a charizmatičtější velké zvíře, na kterém bych mohl založit svoji kampaň.
Lední medvědi jsou úžasní lovci.
S tímhle medvědem jsem seděl chvíli na pobřeží.
Nebyl tam žádný led, ale jeden ledovec se propadl do vody a jeden tuleň se na něj dostal.
A tenhle medvěd plaval k tomu tuleni - - 360 kg težký tuleň vousatý - popadl ho, doplaval zpět a sežral ho.
A byl tak plný, tak šťastný a tak tlustý z této tulení hostiny, že když jsem se k němu přiblížil - - asi tak na 6 metrů - abych mohle udělat tuto fotku, jeho jediná obrana byla, že pokračoval v jídle.
A jak jedl, byl už tak plný - - měl pravděpodobně už okolo 90 kilogramů masa v žaludku - že zatímco žral jednou stranou své tlamy, z druhé strany to zase dávil ven.
Takže dokud budou mít tito medvědi alespoň kousek ledu, tak to přežijí, ale ten led právě ubývá.
Nacházíme na Arktidě stále více a více mrtvých medvědů.
Když jsem před dvaceti lety prováděl jako biolog výzkum o ledních medvědech, nikdy jsme nenacházeli mrtvé medvědy.
A v poslední čtyřech nebo pěti letech, nacházíme mrtvé medvědy, kam se podíváme.
Vidíme je v Beaufortovo moři, jak plavou na otevřeném moři tam, kde roztál led.
Našel jsem jich pár minulý rok v Norsku.
Vidíme je na ledu.
Tito medvědi už ukazují důsledky mizejícího ledu.
Tady je matka a její dvouleté mládě, my jsme pluli na lodi stovky kilometrů od pobřeží, uprostřed ničeho, a oni se vezou na tomto velkém kusu ledovce, což je skvělé, v tuto chvíli jsou v bezpečí.
Nezemřou na podchlazení, dostanou se na pobřeží.
Bohužel, 95% ledovců na Arktidě se nyní také vzdaluje do té míry, že skončí na pevnině a nepřinesou žádný led zpátky do ekosystému.
Tito tuleni kroužkovaní jsou "tučné dezerty" Arktidy.
Tyto malé, tučné knedlíky, 70 kilogramů tuku, jsou stěžejní potravou ledních medvědů.
A ti nejsou jako ti tuleni obecní, které máte tady.
Tito tuleni kroužkovaní také žijí neustále venku, celý jejich život je spojený s ledem.
Oni rodí uvnitř v ledu a krmí se arktickou tresku, která žije pod ledem.
A tady je obrázek nemocného ledu.
Toto je kus letitého ledu, který je12 let starý.
Ale co vědci nepředpověděli je, že jak tento led taje, tvoří se na něm tyto kapsy černé vody a ty pohlcují sluneční energii a tím urychlují proces tání.
A tady se potápíme v Beaufortovo moři.
Viditelnost asi na 180 metrů; my připoutaní na našich bezpečnostních lanech; led se pohybuje všude kolem.
Přál bych si mít půl hodiny čas, abych vám mohl vyprávět, jak jsem při tomto potápění málem umřeli.
Ale u této fotografie je důležité, že zde máte kus letitého ledu, tenhle velký kus nahoře v rohu.
V tomto jednom kusu ledu naleznete 300 druhů mikroorganismů.
A na jaře, když se slunce vrátí k ledům, se pod tímto ledem vytvoří fytoplankton, pak dostanete větší vrstvy mořských řas, a pak dostanete zooplankton, který se živí na tomto životě.
Takže led se ve skutečnosti chová jako zahrada.
Chová se jako půda na zahradě.
Je to převrácená zahrada.
Ztratit tento led je jako ztratit půdu na zahradě.
Tady jsem já ve své kanceláři.
Doufám, že si teď budete vážit té svojí.
Tohle je poté, co jsem strávil hodinu pod ledem.
Necítím svoje rty; moje tvář je zmrzlá; necítím ruce, necítím nohy.
A já jsem vylezl a jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se ven z vody.
Po hodině v těchto podmínkách, je to tak extrémní, že když jdu dolů, skoro pokaždé zvracím do svého regulátoru, protože moje tělo se neumí vyrovnat s tím studeným tlakem v hlavě.
A tak jsem velice šťastný, že je ten ponor u konce.
Podávám svůj fotoaparát mému asistentovi, a jak se na něj dívám, říkám mu:
"Hůů.Hůů.Hůů."
Což znamená: "Vezmi ten foťák."
A on si myslí, že říkám:
"Vyfoť mě." A tak jsme měli takové malé selhání komunikace.
(Smích)
Ale stojí to za to.
Ukážu vám dnes fotografie běluh, velryb grónských, narvalů, ledních medvědů a tuleňů leopardích, ale tato fotografie pro mě znamená víc, než všechny fotky, které jsem kdy udělal.
Ponořil jsem se touto dírou v ledu, právě tou dírou, kterou jste teď viděli, a podíval jsem se nahoru na spodní stranu ledu a zamotala se mi hlava; myslel jsem, že mám závrať.
Znervózněl jsem - žádný provaz, žádné bezpečnostní lano, celý svět se kolem mě točí - a pomyslel jsem si:
"Mám problém."
Ale stalo se, že celý ten spodek ledu byl plný těchto miliónů různonožců a klanonožců, pohybujích se kolem a žívících se na spodní straně toho ledu, množících se a žijících tam svůj celý životní cyklus.
Toto je základ celého potravního řetězce Arktidy, přímo tady.
A když máte nízkou produkci ledu, produkce klanonožců se snižuje.
Toto je velryba grónská.
Vědci tvrdí, že toto je údajně nejstarší žijící zvíře na Zemi.
Tato velryba, zrovna tato, by mohla být přes 250 let stará.
Tato velryba mohla být narozena okolo začátků průmyslové revoluce.
Mohla přežít 150 let lovu velryb.
A nyní je pro ní největší hrozbou mizení ledů na severu, které způsobujeme svým stylem života na jihu.
Narvalové. Tito majestátní narvalové, se svými 2,5 metru dlouhými kly, nemusí být tady; mohli by být klidně venku, na otevřeném moři.
Ale oni se donutí připlout sem nahoru, k těmto malým dírám v ledu, kde se mohou nadechnout, protože přímo pod tímto ledem jsou hejna tresek.
A ty tresky jsou tam, protože se živí všemi těmi klanonožci a různonožci.
Dobrá, moje nejoblíbenější část.
Až budu na smrtelné posteli, budu si pamatovat jednu historku více než všechny ostatní.
I když můj zážitek s medvědem-duchem byl velice silný, myslím, že nikdy nebudu mít podobný zážitek, jako jsem měl s tímto tuleněm leopardím.
Tuleni leopardí mají špatnou reputaci již od dob Shackletona.
Mají ten svůj kyselý úšklebek, ty svoje černé zlověstné oči a tyhle fleky na kůži.
Vypadají dost prehistoricky a trochu strašidelně.
A bohužel v roce 2004 byla jedna vědkyně stažena dolů, utopena a zkonzumována jedním tuleněm leopardím.
A lidé říkali:
"My jsme věděli, že jsou zlí, my jsme to říkali."
A lidé zbožňují utvářet si názory.
A tak jsem dostal nápad. Chci jet na Antarktidu, dostat se do vody s co nejvíce tuleni a dát jim šanci - zjistit, zda jsou opravdu zlá zvířata, nebo jestli jsou nepochopení.
Tak tohle je ten příběh.
Jo, a žerou "Happy Feeta".. (Ifilm happpy Feet (2006)) (Smích)
My lidé rádi říkáme, že tučňáci jsou roztomilí, a proto jsou tuleni leopardí zlí a oškliví, když je jedí.
Ale takhle to nefunguje.
Ten tučňák neví, že je roztomilý.
A ten tuleň neví, že je tak trochu velký a obludný.
Je to jen potravní řetězec.
A jsou velcí.
Oni nejsou jako tyhle malí tuleni obecní.
Měří 3,5 metru, váží 450 kg.
A jsou také zvědavě agresivní.
Máte 12 turistů naskládaných ve člunu, plavou si těmito ledovými vodami, a najednou se vynoří tuleň a kousne do pontonu.
Člun se začně potápět, oni se ženou zpátky k lodi a pak přijedou domů a vyprávějí historky, jak byli napadeni.
Ale ten tuleň leopardí v podstatě jen kousal do balónku.
On prostě jen vidí velký balónek na moři - nemá ruce - tak si jen trošku kousne, člun praskne a už se vezou.
(Smích)
Takže po pětidenní plavbě Drakeovým průlivem - - není to krásné? Po pětidenní plavbě Drakeovým průlivem jsme konečně dojeli na Antarktidu.
Jsem tu se svým švédským asistentem a průvodcem.
Jmenuje se Goran Ehlme, ze Švédska, Goran.
Má spoustu zkušeností s tuleni leopardími, já jsem nikdy žádného neviděl.
Takže my jsme projížděli zálivem v našem malé nafukovacím člunu, a objevil se tam tenhle monstrózní tuleň.
A on říká tím svým hlasem:
"To je zatraceně velkej tuleň, co?"
(Smích)
A tenhle tuleň chytne toho tučňáka za hlavu a hází s ním ze strany na stranu.
Snaží se obrátit toho tučňáka naruby, aby mu mohl okousat maso z kostí, a pak plave dál a chytne si dalšího.
A tak ten tuleň popadnul dalšího tučńáka, doplaval pod náš člun, a začal narážet do trupu lodi.
A my jsme se snažili nespadnout do vody.
A jak jsem tak seděli, tak Goran řekl:
"To je dobrej tuleň, co?
Je na čase aby jsi šel do vody."
(Smích)
A já se na něj podíval a řekl:
"Na to zapomeň!".
Pravděpodobně jsem použil jiný výraz.
Ale měl pravdu.
Vynadal mi a řekl: "Proto jsme tady.
Navrhl jsi tenhle pitomý příběh National Geographicu a teď ho musíš doručit.
Nemůžeš publikovat výmluvy."
Mě tak vyschlo v krku - asi ne tolik jako teď - ale úplně strašně mi vyschlo v krku.
Nohy se mi třásly.
Vůbec jsem necítil nohy.
Nasadil jsem si ploutve.
Sotva jsem mohl oddělit rty.
Nasadil jsem si šnorchl a překulil se přes okraj člunu do vody.
A tohle je první věc, kterou udělala.
Přihnala se ke mně, pohltila celý můj foťák, zuby tady nahoře a tady dole - ale Goran mi dal úžasnou radu, než jsem šel do vody.
Řekl:
"Když budeš mít strach, zavři oči, ona půjde pryč."
(Smích)
To je všechno co jsem měl.
Ale já začal fotit.
Takže pár minut předváděla tohle strašidelné představení, ale pak se stalo něco úžasného - úplně se uklidnila.
Odplavala, chytla tučňáka, zastavila asi 3 metry ode mě, zastavila tam s tím tučňákem, tučňák sebou hází a ona ho pustí.
Tučňák plave ke mně a zmizí.
A ona chytne dalšího.
Opakuje to pořád dokola.
A tak mi došlo, že ona se mě snaží nakrmit tučňákem.
Proč by ty tučňáky jinak vypuštěla přímo na mě?
Když to udělala už asi počtvrté nebo po páté, proplavala kolem mě s tímhle zkroušeným pohledem.
Nechci znít příliš antropomorfně, ale přísahám, že se na mě podívala jako by říkala:
"Tenhle neschopný predátor vyhladoví v mém moři."
(Smích)
Takže když jí došlo, že nechytím plavajícího tučňáka, chytala ty tučňáky a pomalu mi je přinášela, takhle se pohupovala a nechala je jít.
To nefungovalo.
Já jsem se tak smál a byl tak emociální, že se moje maska zaplavovala, protože jsem brečel pod vodou. Protože to bylo tak úžasné.
No, tak tohle nefungovalo.
A tak vzala dalšího tučňáka a zkusila tuhle sexy baletní přehlídku, takhle se klouzala podél ledovce. A pak mi je přinášela a nabízela mi je.
To trvalo 4 dny.
To se nestalo jen párkrát.
A pak jí došlo, že neumím chytit živého, tak mi začala přinášet mrtvé tučňáky.
(Smích)
Takže si vezměte, 4 nebo 5 tučňáků mi plave kolem hlavy, a já jen sedím a fotím.
A častokrát přestala a udělala ten zkroušený výraz. jako kdyby říkala:
"Jako fakt?"
Protože nemohla uvěřit, že neumím sníst tučňáka.
Protože v jejím světě se buď rozmožujete nebo jíte - a já se nerozmnožuju.
(Smích)
No, a to nestačilo, takže mi začala házet tučňáky na hlavu.
Snažila se mě násilně krmit.
Postrkovala mě kolem.
Snažila se násilně nakrmit můj fotoaparát, což je sen každého fotografa.
A často ji to otrávilo a foukala mi bubliny do tváře.
Myslím, že mi dávala najevo, že takhle vyhladovím.
Ale nepřestala.
Nepřestala se snažit mě nakrmit tučňáky.
A poslední den s touto samicí, když už jsem si myslel, že jsem jí vyprovokoval už moc, jsem znervózněl, protože ona připlula ke mně, převalila se na záda a vydala tenhle hluboký hrdelní zvuk jako zbíječka, znělo to jako gokgokgokgok.
A já si myslel, že mě kousne.
Teď mi dá najevo, jak je ze mě frustrovaná.
Ale stalo se to, že se za mě připlížil jiný tuleň a ona to udělala, aby ho zahnala.
Zahnala toho velkého tuleně pryč, vzala mu jeho tučňáka a přinesla mi ho.
(Smích)
Toto nebyl jediný tuleň, s kterým jsem byl ve vodě.
Byl jsem ve vodě s třiceti dalšími tuleni leopardími a ani jednou jsem neměl žádnou děsivou zkušenost.
Jsou to ta nejúžasnější zvířata s jakými jsem pracoval. A to samé s ledními medvědy.
A stejně jako lední medvědi tato zvířata závisí na ledovém prostředí.
Promiňte, dojímá mě to.
Tenhle příběh mám hluboko v srdci a jsem pyšný, že ho s vámi mohu sdílet.
A jsem okolo toho hodně vášnivý.
Jestli někdo chcete jít se mnou na Antarktidu nebo Arktidu, vezmu vás sebou, jen pojďte.
Musíme tenhle příběh dostat ven.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Minulé video jsme ukončili v období archaika, jeho jméno pochází z řeckého Arkhē, tedy počátek, a je to první eon, kdy poprvé vzniká život nebo se alespoň poprvé jaksi začal rozvíjet.
Je možné, že život vznikl na konci hadaika, hranice mezi těmito obdobími je samozřejmě nejasná.
Archaikum je také nejstarší eon, ze kterého již máme dochované horniny.
Můžeme tedy nalézt horniny staré zhruba 3,8 miliard let.
Jiný velmi zajímavý jev, ke kterému došlo v archaiku a který měl velký vliv na další vývoj v proterozoiku, je výskyt sinic, které produkují kyslík.
Minule jsme si říkali, že vyráběly kyslík, ale většina z toho kyslíku se navázala na železo v oceánech.
Ale na začátku období proterozoika...
Proterozoikum je na grafu znázorněno tady, říkáme také starohory, jsme teď tedy v proterozoiku.
Začalo asi před 2,5 miliardami let a jméno je odvozeno z řečtiny, znamená počátek života.
Řečtinu jsem nestudoval, tak mi promiňte, jestli to překládám trochu špatně.
Zajímavý jev, ke kterému došlo v proterozoiku, je to, že kyslík vyprodukovaný sinicemi nasytil veškeré železo i jiné molekuly, na které se ve vodě vázal.
Po tomto nasycení se mohl začít uvolňovat do atmosféry.
Kyslík se tedy začíná uvolňovat a hromadí se v atmosféře.
Má se za to, že k tomuto jevu došlo před asi 2,4 miliardami let.
Tedy před 2,4 miliardami let se kyslík začal hromadit v atmosféře. Samozřejmě dnes už toto datování může být přesnější, díky novým výzkumům.
Ale obecně můžeme říci, že vývoj postupoval takto.
Možná až prozkoumáme více hornin a zkamenělin, tak dostaneme úplně jiná čísla.
Dokážu si představit, že se za 50 nebo 100 let někdo bude dívat na tohle video a řekne si:
"Hej, už přeci víme, že kyslík se začal hromadit ve vzduchu dříve nebo později nebo že eukaryota existovala dříve nebo později." Ale zatím naše znalosti ukazují k těmto číslům.
Před 2,4 miliardami let se kyslík začal hromadit v atmosféře.
Je na tom zajímavé to, že jakmile se začal hromadit, jakmile dosáhl v atmosféře kritických hodnot, zmínil jsem se o tom minule, tak asi před 2,3 miliardami let došlo k tzv. velkému okysličování.
Říká se tomu také kyslíková katastrofa.
Došlo k ní zde, před 2,3 miliardami let, tehdy se atmosféra obohatila kyslíkem.
Ne do té míry, jak ji známe dnes, ale obsahovala dostatek kyslíku, že alespoň vzniklo prostředí vhodné pro eukaryotní organismy či buňky.
Další zajímavá věc, kterou bychom mohli zanedbat, je fakt, že produkce kyslíku, který my potřebujeme, způsobila největší vymírání v historii Země.
Proto se tomu říká kyslíková katastrofa.
Tedy přesně tady, před 2,3 miliardami let, vlastně to není k smíchu, je to vážná věc, je to největší vymírání v historii Země.
V Historii.
A píšu velké H, protože se jedná o historii Země.
A příčina byla ta, že kyslík produkovaný sinicemi nakonec nasytil železo a začal se hromadit ve vzduchu. Jakmile dosáhl určité koncentrace, začal vlastně vše dusit.
Působil jedovatě na většinu organismů na planetě, které byly anaerobní, tedy nepotřebovaly kyslík, vlastně pro ně byl kyslík jedovatý.
Teď když byl kyslík ve vzduchu, tak se staly dvě zajímavé věci, protože tento nahromaděný kyslík nebyl jen příčina vymírání.
Vlastně to byly tři zajímavé věci.
Dvě z nich jsou v podstatně zásadní pro náš pozdější výskyt na této planetě.
První z nich je fakt, že nastaly podmínky vhodné pro eukaryotické organismy.
Pamatujte si, tyto organismy mají nukleární membránu kolem své DNA, většinou mají i další organely, jako jsou mitochondrie.
Potřebují kyslík.
Potřebují kyslík.
V sekci biologie najdete videa o respiraci, která probíhá v mitochondriích, a právě pro tento proces je nutný kyslík.
Máme tedy kyslík v atmosféře a prostředí se pomalu stává obyvatelné pro eukaryotní organismy.
Na základě fosilních nálezů a výzkumu o změnách DNA v průběhu času se má za to, že první eukaryotní organismy se objevily asi před 2,2 miliardami let, i když se o tom stále vedou diskuze, podle různých důkazů se tak mohlo stát dříve i později, určitě ještě dojde k zpřesnění toho čísla.
Takže řekněme, že před pár stovkami milionů let jeden prokaryotní organismus pohltil druhý a řekl: "Hej, takhle pospolu se nám docela daří."
Jsou různé teorie o původu mitochondrií.
Dnes převládá ta, že mitochondrie jsou vlastně potomci jakési prastaré prokaryotní buňky, nějaké bakterie, která měla vlastní DNA.
Vaši mitochondriální DNA jste vlastně zdědili po své matce a vaše matka po své matce a ta zase po své matce a tak dále.
Jsou to vlastně taková malá zvířátka žijící uvnitř větší buňky.
A lidé jsou eukaryotní.
Tato událost byla pro nás nutná.
Ale lidské tělo není jedna eukaryotická buňka.
Máme jich v sobě biliony.
Je jich něco mezi 50 a 100 biliony.
Toto jsou tedy naši předci, kteří museli vzniknout v té době.
Jen připomínám, že tohle všechno se odehrávalo v oceánech.
Další zajímavá věc, která se tehdy stala.
Pamatujte, že tehdy jsme byli bombardováni UV zářením ze Slunce.
Takže kdybyste byli na souši... Nakreslíme souš a oceán.
Takže tady je kus oceánu a tady je souš.
Souš nakreslím tady žlutě.
A je neustále bombardovaná UV zářením.
UV znamená ultrafialové.
Udělám ho fialově, i když je mnohem fialovější.
Souš je tedy neustále bombardovaná UV zářením ze Slunce, což je velice škodlivé pro DNA a pro život.
V tomto období se vlastně život mohl objevit pouze v oceánech, kde byl do určité míry chráněn před UV zářením, kterému byla vystavena souš.
Všechno na souši bylo ozářené.
DNA by tam zmutovala, život nebyl možný.
Abychom tedy mohli žít na souši, muselo podle mě dojít ke vzniku ozonové vrstvy.
V horní atmosféře dnes máme ozonovou vrstvu, která pomáhá pohlcovat, blokovat většinu UV záření ze Slunce.
V této době se začal hromadit kyslík, došlo ke kyslíkové katastrofě, část nahromaděného kyslíku putuje do vyšší atmosféry.
Kyslík v horních vrstvách atmosféry reaguje s UV zářením a mění se v ozón, který pak pomáhá odrážet toto UV záření.
Ještě vytvořím jedno video o ozón-kyslíkovém cyklu.
Produkce kyslíku je tedy zásadní pro vznik ozonové vrstvy, aby pak nakonec mohl život existovat na souši. Výskyt kyslíku v atmosféře je také zásadní pro eukaryoty.
Třetí věc, ke které došlo a je také velmi důležitá, je ta, že kyslík nahromaděný v atmosféře začal reagovat s metanem v atmosféře.
Metan je skleníkový plyn, pomáhá udržovat teplo v atmosféře.
Po zreagování s kyslíkem se jeho obsah v atmosféře snížil, a nejspíš se tak Země ochladila a vstoupila do prvního, a asi nejdelšího, období "sněhové koule".
Tady se o tom píše v našem grafu.
První období "sněhové koule".
Říká se tomu také Huronské zalednění.
Došlo k tomu, protože teplo se nemohlo udržet v atmosféře, pokud je tato teorie správná.
Podle ní celá Země v podstatě zamrzla.
V průběhu proterozoika tedy podle mě došlo k několika velkým událostem, poprvé se objevuje atmosféra bohatá kyslíkem.
Eukaryotní organismy mohly vzniknout díky kyslíku, díky němu mohly začít dýchat.
Další významnou událostí byl vznik ozonové vrstvy.
Tím se tak nějak připravilo pole pro další eon, pro zvířata nebo živé tvory, kteří se nakonec dostali na souš.
O tom vám povím v dalším videu.
V úplně prvním imunologickém videu, kde jsme mluvili o nespecifických mechanismech obrany, jsme si řekli, že když máme nějaký typ patogenu, řekněme bakterii... tak naše fagocyty rozpoznají buď proteiny na té bakterii nebo kdyby to byl nějaký jiný druh patogenu... tak nějakou jinou značku na patogenu.
Neví, jaký konkrétní patogen to je, ale to fagocytům stačí.
Řekněme, že tohle je fagocyt.
Jeden z jeho receptorů se dotkne jednoho z proteinů na povrchu téhle bakterie a řekne si "Jé, to není moc dobře, že to tu je!" A pohltí to.
A membrána obklopí patogen a tahle část půjde dovnitř.
A tak nějak se vtlačí dovnitř a patogen bude obklopen a pohlcen... fagocytován fagocytem.
Takže konečný produkt... to jsme viděli v prvním videu, kde jsem mluvil o fagocytech... takže skončí... ...membrána ho úplně obklopí.
A tohle se vtlačí dovnitř a utvoří bublinu kolem téhle věci a budeme mít patogen, sedící uvnitř fagocytu.
Bude obklopen membránou.
Této membráně se říká fagozom.
A naučili jsme se, že jsou různé druhy fagocytů - máme makrofágy, máme neutrofily, také dendritické buňky... a víme, že tímto to nekončí, to už jsme také v tom videu viděli, že ještě není hotovo - makrofág nejen, že tuto věc stráví...
To samo o sobě je velmi užitečné.
Zbavil nás té bakterie.
Kdyby to byl virus, zbavil by nás viru.
Ale dělá to dokonce víc, než jen to.
Rozštěpí to - nebo rozloží to.
A nemusí ve skutečnosti jen... no, rozloží to.
A je několik způsobů, jak s tím naloží, ale zpracuje to. ...
Rozloží to patogen a viděli jsme v prvním videu o fagocytech, že se k němu naváže lysosom a vyhodí do něj nejrůznější částice, které rozloží tuhle bakterii, v tomto případě, na základní molekuly. ...
A pak nějaká část zbytků, konkrétní řetězce peptidů - a pamatujte, že proteiny jsou dlouhé řetězce aminokyseliny.
Polypeptidy jsou krátké řetězce.
Takže vezmete jejich krátký řetězec a navážete ho na speciální proteiny. ...
A to je v podstatě téma tohoto videa.
Řekněme, že se navážou na speciální protein... navážou se na ten protein....
A pak tyto proteiny budou transportovány, nebo se dostanou na membránu nebo na vnější povrch buňky a prezentují se spolu s kousky patogenů.
A konečný produkt poté, co je fagocytován tento patogen, je že fagocyt bude vypadat asi takto a bude mít tyto antigen prezentující proteiny, tak jim můžeme říkat, které se vážou s částmi původního patogenu.
Nakreslím je přímo sem.
Tak, má na sobě trochu patogenu, jak jsem tady zeleně nakreslil.
A tyhle proteiny, těm se říká... ...je to fantastické slovo a mluvil jsem o nich v předchozím videu... říká se jim hlavní histokompatibilní komplexy, nebo zkráceně MHC.
A když mluvíme o fagocytech nebo makrofázích nebo dendritických buňkách, což jsou konkrétní případy fagocytů, tak hlavní histokompatibilní komplexy, které prezentují, poté co strávili tuto molekulu - to jsou MHC II. třídy.
Napíšu to.
Tohle je MHC protein II. třídy.
Může se to zdát, že zabíhám do detailů, o tom, co ty proteiny jsou, ale uvidíte, že jsou klíčové pro aktivaci jiných částí imunitního systému, především buňkami zprostředkovaných částí imunitního systému.
Takže takhle to je u makrofágů a dendritických buněk.
Něco pohltí, rozžvýkají to, potom části toho, co rozžvýkali a snědli, připevní k těmto MHC II proteinům a tyto MHC proteiny jdou na povrch buňky.
Stejné to je - vlastně ne úplně stejné... velmi podobné je to, co se děje s B buňkami.
Když máme B buňku... tohle je dobrá barva...
B jako modrá... (blue)
Víme, že B znamená burza, ale může to znamenat i kostní dřeň (Bone marrow).
Řekněme, že máme B buňku, která má na své membráně navázané protilátky.
Připomeňme si, ty jsou velmi specifické pro každou B buňku.
Všechny ty na membráně navázané protilátky, všech 10 000 nebo tak, všechny na této buňce, všechny vystavují stejnou variabilní část.
Takže tohle je konkrétní B buňka.
Pamatujme, tohle bylo nespecifické.
Když jsme mluvili o fagocytech, tak ti prostě řeknou:
Jsi bakterie.
Jsi virus.
Nevím jaký druh. Tak tě prostě sním.
Vypadáš podezřele.
Sním tě.
Nevím, jaký typ jsi, nebo jestli jsem tě už někdy viděl.
Když mluvíme o B buňkách, mluvíme o adaptivním nebo specifickém imunitním systému.
A tak tihle... variabilní části těchto na membráně navázaných protilátek jsou specifické pro určité části určitého patogenu, určitého epitopu.
Pamatujte si, epitopy byly části konkrétního patogenu které tyto specifické řetězce mohou rozeznat a navázat se k nim.
Řekněme, že se vypořádáváme třeba s virem.
A řekněme, že ten virus bude navázaný na tuto B buňku.
Pamatujte si, mohou být další... ve skutečnosti jsou tam určitě spousty dalších B buněk všude kolem, ale jejich variabilní části jsou jiné.
A proto, co mě vždy fascinovalo na B buňkách, je, že jsou z té samé genetické linie, jejich geny byly promíchány během jejich vývoje, takže mohou produkovat miliardy kombinací těchto proteinů nebo variabilních konců svých protilátek.
Takže řekněme, že máme virus.
Když jsem ukazoval příklad s tou druhou B buňkou, řekli jsme si, že bojujeme s viry.
Tak řekněme, že nějaká nová bakterie a jen část jejího povrchu se váže pouze k této B buňce, protože tahle B buňka má tu správnou kombinaci.
Nějaká část jejího povrchu se váže k této B buňce zrovna tady.
Tato část povrchu, která se váže, vzpomeňme si, té se říká epitop.
To je část patogenu, která se váže k naší variabilní sekvenci.
Nebude se vázat k tétoB buňce nebo této B buňce, protože ty tu mají jiné sekvence, ale váže se k této B buňce a pak začne proces aktivace.
Budeme... občas tohle samo o sobě B buňku aktivuje. Ale obvykle potřebuje pomoc od pomocné T buňky a o tom budeme mluvit víc.
A řekli jsme si, že když se to stane, když se aktivuje, nebo začne aktivace, tak ho vlastně pohltí - nemluvil jsem o tom v minulém videu, protože jsem nechtěl zabíhat příliš do detailů.
Takže tohle celé je pohlceno B buňkou.
A ta se pak aktivuje, rozmnoží se a normálně tam potřebujeme T buňky a nějaké z nich se stane plazmatickými B buňkami a nějaké z nich se stanou paměťovými B buňkami. ...
Vzpomeňme si, plazmatická B buňka is řekne:
"Jéé, jsem aktivovaná!
Budu produkovat spoustu protilátek!"
A tak plazmatická B buňka bude produkovat spoustu těchto protilátek a začne je plivat ven, takže se mohou přichytit na více a více patogenů a poškodit je různými způsoby, buď je označí, takže je jiní makrofágové nebo fagocyty sní, nebo označí dva z nich, takže se svážou a nemohou správě fungovat.
Asi tak.
Nebudu zabíhat do podrobností.
Takhle se aktivuje.
Zajímavé ale je, že B buňka taky dělá to, co dělají fagocyty.
B buňka ho taky přijme do buňky.
Třeba je nakonec přichycen k protilátce... a rozbije ho, vezme z něj kousky a připevní si je na MHC II proteiny a prezentuje na svém povrchu.
A B buňka také prezentuje svůj antigen. ...
A tohle je také MHC II komplex - hlavní histokompatibilní komplex, jen pro vaši informaci, histo- znamená tkáňový.
Souvisí to s tím, jestli je něco kompatibilní s tkání v těle, a budeme o tom mluvit víc a o tom, jak to souvisí s transplantacemi a vším.
Takže tohle je také MHC II. třídy.
V obou případech, ať už mluvíme o B buňkách, které rozpoznávají velmi specifický patogen - a může to být konkrétní virus, konkrétní protein, konkrétní bakterie, nebo v případě fagocytů, kteří si jen řeknou:
Ok, vypadáš podezřele, pojď, vezmu si tě dovnitř.
Nevím co jsi za bakterii, virus nebo protein... ale každopádně je oba pohltí, vezmou jejich části, rozstříhají je a prezentují je na svém komplexu v komplexu s hlavním histokompatibilním komplexem.
Takže buňky, které tohle dělají se nazývají profesionální antigen prezentující buňky. ...
Tímhle se živí, přestože dělají i jiné věci, jak jsme viděli.
Fagocyty jedí věci.
B buňky generují protilátky nebo paměť, takže mohou být později aktivovány ke generování protilátek, ale říká se jim profesionální antigen prezentující buňky.
A dotyčný antigen je tento malý kousek té původní věci, kterou jsme sledovali tento kousíček... kousek patogenu, to je antigen... takže jsou antigen prezentující.
A jsou profesionální, protože to bere patogeny z našich tekutin v našem systému a pak je pohltí, rozbije a pak prezentuje.
Máme také neprofesionální antigen prezentující buňky.
A ve skutečnosti, většina buněk je taková.
Vlastně i tyhle.
Vlastně, počkám s tím do dalšího videa.
Uvědomuji si, že všechna má videa jsou dlouhá.
Asi si říkáte, tyhle buňky je v každém případě pohltí, rozštěpí, prezentují, tak k čemu je to dobré?
Uvidíte, že MHC II jsou to, co je rozpoznáváno pomocnými T buňkami.
Je to celé část skládačky, jak náš imunitní systém funguje.
Takže v příštím videu budu mluvit o MHC I prezentujících buňkách, což jsou víceméně všechny tělní buňky. ...
Přes den jsem vlastník rizikového kapitálu.
O víkendech jsem milovník raket.
Miluji fotografování a miluji rakety. A povím vám o koníčku, který bude nabývat na síle, a ukáži vám fotky, které jsem pořídil v průběhu let s dětmi jako jsou tyto -- dětmi, z nichž, jak doufám, vyrostou milovníci raket, případně se z nich stane další Richard Branson nebo Peter Diamandis.
Můj syn navrhl stabilní raketu, raketu z golfového míčku -- napadlo mě, že jde o zajímavý experiment využívající principů raketového inženýrství -- která letěla rovně jako šíp.
Jedlá soda a ocet.
Noční fotky jsou krásné, raketa protínající Velký vůz a Mléčnou dráhu.
Dvoustupňové rakety, rakety s připevněnými videokamerami, palubní počítače zaznamenávající jejich let, raketové kluzáky, které letí zpět na Zemi.
Používám RockSim, abych simuloval lety před uskutečněním, abych věděl, jestli se překoná zvuková bariéra, nebo ne, a poté vypustím rakety s palubním počítačem, abych ověřil jejich výkon.
Ale abyste mohli vypustit tak velkou věc, musíte jet na hodně odlehlé místo: Poušť Black Rock, kde se dějí nebezpečné věci.
Chlapci zde dospívají a rakety se zvětšují. (Smích)
Používají se motory, které jsou doslova používány jako urychlovače řízených střel.
Země duní a dokonce i fotografové přihlížející této podívané jsou zanecháni v úžasu.
Tyhle rakety používají experimentální pohon jako oxid dusný.
Nejčastěji ale používají tuhé pohonné látky.
Je to podivný druh lásky.
Máme webovou stránku RocketMavericks.com s mými fotkami, pokud se o nás chcete dozvědět víc, popřípadě se přijít podívat.
Mavericks: museli jsme to nazvat Rocket Mavericks.
Tahle byla skvělá: vystoupala do 100 000 stop (30 480 metrů),
Při návratu se zabořila 11 stop hluboko (asi 3 metry) do jílu, takže se stala penetrační pumou, zavrtala se hluboko do jílu. Museli jsme ji vykopat.
Rakety se často vymknou kontrole, pokud do nich dáte příliš mnoho pohonné látky.
Zde je stíhací závod.
V noci je dobře vidět, co se stane během sekundy, ve dne tomu říkáme pozemní žraloci.
Někdy prostě explodují před vašimi zraky, nebo se zřítí nadzvukovou rychlostí.
(Smích)
Abych toto vyfotil, musím dělat to, co dělám často, tedy jít za ochranné obložení, kde nejsou žádní diváci.
A pokud se nám podaří zapnout video, ukáži vám, co to obnáší, abyste vyfotili tento obrázek snů.
(Video) Hlasy:
Wohoo!
Jo. Pěkný.
Steve Jurvetson:
Tohle je jedinečné.
Teď si uvědomili, že počítač selhal.
Začínají kříčet.
Hlasy:
Do pr****.
SJ:
Teď si uvědomují, že všechno na palubě začalo hořet.
Hlasy:
Začíná zatáčet.
Do pr****.
SJ:
A já budu potichu.
Hlasy:
Ne.
Nahoru, nahoru, nahoru.
SJ:
A támhle vzadu, to jsem já, jak celou dobu pořizuji fotky.
Věci se často pokazí.
Někteří lidé sledují tyhle počiny ze stejného důvodu jako NASCAR, kvůli narážejícím a rozemletým věcem. Při pádu hoří padáky -- to se stalo minulý víkend.
Tento chlapík vypustil raketu, letěla nadzvukovou rychlostí a rozpárala se jako konzerva -- domácí výprodej na obloze -- a hořící kovový kus vracející se zpět.
Tyto věci padají z nebe po celý víkend, jak startuje raketa za raketou.
Je to kadence, kterou si nedokážete ani představit.
A v mnoha směrech se snažím zachytit nehody; je to výzva ve fotografování, protože se tyto věci odehrají jen ve zlomku sekundy.
Proč to dělají?
Třeba kvůli tomuhle:
Gene z Alabamy sem jezdí s touto raketou, kterou vybavil rentgenovými senzory a videokamerami, ověnčil ji elektronikou a uspěl ve výstupu do 100 000 stop, opustil atmosféru, viděl tenkou modrou linii vesmíru.
Je to dechberoucí obrázek -- úspěch, samozřejmě -- který nás motivuje, a motivuje děti, aby pochopily raketové inženýrství: aby porozuměly důležitosti fyziky a matematiky, a žasly nad tím, co poskytuje zkoumání za hranicemi neznáma.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V minulém videu jsme mluvili o ionizační energii, tedy o energii potřebné k odtržení elektronu.
A zjistili, že v rámci periodické tabulky platí obecný trend, že úplně vlevo dole je césium, které se chce opravdu hodně zbavit elektronu.
Je to velký atom.
Má jenom jeden elektron navíc ve své šesté slupce.
Může se ho jednoduše zbavit a bude mít úplnou poslední pátou slupku.
Takže když se ho chce tak moc zbavit, stačí velmi málo energie k jeho ionizaci.
Na opačné straně tabulky, hélium zase potřebuje spoustu energie k ionizaci.
Má plnou první slupku.
A je to velmi malý atom.
Elektrony jsou velice blízko k protonům.
Takže přitažlivé síly jsou super silné.
Takže je zapotřebí velké množství energie, abychom ten elektron odtrhli a to už jsme se naučili.
A další věc, o které se chci zmínit než přejdeme k dalším trendům a vlastnostem atomů je druhá ionizační energie.
A to proto, že se vyskytuje na některých zkouškách z chemii nebo standardizovaných chemických testech.
Takže už víme, že ionizační energie je energie potřebná k odtržení elektronu, takže z neutrálního atomu máme ion bez jednoho elektronu. Druhá ionizační energie je potom energie, potřebná k odtržení dalšího, druhého elektronu.
A proč je to zajímavé?
Řekli bychom si, jaké prvky mají vysokou druhou ionizační energii?
Lákalo by nás usoudit, že když má prvek vysokou ionizační energii, bude mít vysokou i druhou ionizační energii.
A může to být pravda.
Například, neon má velmi vysokou ionizační energii, opravdu si chce nechat ten desátý elektron, protože mu vyplňuje druhou, valenční slupku.
A pak samozřejmě i kdyby se vám ho povedlo odtrhnout, odtrhnout ještě ten devátý elektron, teď když konfigurace vypadá podobně jako fluóru, je pořád velice těžké.
Takže by se řeklo, že druhá ionizační energie je pořád velmi vysoká.
Ale když se nad tím zamyslíte, prvky s nejvyšší druhou ionizační energiie budou ty samé, které měli tu první ionizační energii nejnižší.
Takže se nad tím zamysleme.
Možná to bude trochu matoucí.
Lithium například.
Velmi nízká ionizační energie.
Má navíc jeden elektron. Takže se ho chce zbavit.
Ale ve chvíli, kdy se ho zbaví, je ve velmi stabilním stavu.
Jeho konfigurace teď vypadá jako helium.
Takže odtržení toho druhého elektronu je opravdu obrovsky obtížné.
Takže lithium má velmi vysokou druhou ionizační energii.
Takže by vás mohlo napadnout, že ty z prvků, které mají největší rozdíl mezi ionizační energií a druhou ionizační energií, jsou ty, které mají druhou ionizační energii větší než ionizační energii.
A u lithia nebo čehokoliv z první skupinu je to pravda. Protože jakmile odtrhnete jeden elektron, konfigurace bude velmi stabilní, takže odtržení dalšího je velmi obtížné.
To můžete taky vidět v tomto grafu.
Toto je první ionizační energie.
Ale řekněme, že u lithia jsme odtrhli ten první elektron.
Bylo to velmi jednoduché.
Stačilo k tomu jen 5 elektronvoltů (eV).
Ale potom konfigurace vypadala jako ta u hélia.
Takže druhá ionizační energie bude podobná jako první ionizační energie hélia.
Každopádně, tím vás nechci moc zmást.
Ale je to docela zajímavé a mohli byste na to občas narazit.
Ale teď další důležitá vlastnost je elektronegativita.
S tímto pojmem přišel Linus Pauling.
Toho si pamatuju.
Byl to můj oblíbený chemik.
Myslel si, že vitamin C je jakoby klíčem k věčnému životu.
A proto prý bral obrovské dávky vitaminu C.
Asi bych si měl o něm zase něco přečíst, nerad bych o něm šířil nějaké pomluvy.
Ale pamatuju si, že jsem to četl, když jsem byl na střední.
Každopádně on přišel s elektronegativitou. Myšlenka spočívá v tom, že když mám dva atomy spojené kovalentní vazbou, asi jsem vám ještě neřekl, co je to kovalentní vazba, měl jsem to v plánu udělat v některém z příštích videí, ale kovalentní vazba jsou v podstatě jen dva atomy sdílející elektrony.
Nakreslím to.
Mám třeba kyslík, ten vypadá nějak takto. Můžu to nakreslit takto.
Můžu to taky nakreslit takto, protože pak do vazby použiju ty dva elektrony navíc.
Máme tedy tento kyslík s přidáme dva vodíky, vodík má jeden elektron, co se stane?
Možná ani nevíte, že už jste viděli kovalentní vazbu.
Ale atomy v ní opravdu sdílejí elektrony.
Takže tento kyslík dáme do středu.
Má tady ty elektrony.
Tady je nakreslím znovu.
Elektrony kyslíku udělám zeleně.
A teď vodík, ten nakreslím oranžově.
Takže mám tyto dva vodíky.
Takže jeden vodík bude tady. A druhý vodík bude tady.
A co se to teď stalo?
Takže vodík může předstírat, že má oba tyto elektrony, ale musí se o ně přitom podělit s kyslíkem.
Takže vodík si půjčí zelený elektron od kyslíku a na oplátku mu půjčí svůj oranžvoý, takže oba mají tak trochu pocit, že mají stabilní konfiguraci.
Vodík je spokojený, protože svůj jeden s-orbital má zaplněný.
Kyslík je taky spokojený, protože jeho valenční slupka je zaplněna osmi elektrony, i když dva z nich jsou půjčené.
Takže jsou všichni spokojení.
To je kovalentní vazby, kde atomy sdílí elektrony.
A někdy se to kreslí i takto.
Kyslík.
Tady jsou ty volné elektronové páry kyslíku.
A pak se prostě spojí čárou.
a tato čára nám říká, podívejte, tady jsou dva atomy každý na jednom konci.
Tady je elektron kyslíku. A tady je elekton vodíku.
A ty elektrony sdílejí.
Tyto dva náčtrky ukazují totéž. Ale tato čára znamená kovalentní vazbu.
A tohle všechno o kovalentní vazbě vysvětluju proto, abych mohl mluvit o elektronegativitě.
Takže ta myšlenka, se kterou přišel Linus Pauling, spočívá v tom, že v těchto kovalentních vazbách to sdílení elektronů nemusí být rovnoměrné.
Některé atomy si prostě chtějí ty elektrony přivlastnit trochu víc.
Takže v tomto případě kyslík.
Už jsme mluvili o kyslíku.
Kyslík je tady.
A hrozně rád si bere elektrony.
Má velkou ionizační energii.
Chybí mu jen dva elektrony k dosažení elektronové konfigurace neonu, aby byl úplně šťastný.
Takže kyslík miluje elektrony.
Vodík je tak trochu tady i tam.
Mohl by získat elektron a pak by měl stabilní 1s orbital. Nebo by mohl ztratit elektron, takže by z něj byl kladný iont.
Může to udělat tak i tak.
Takže jakoby neví, jestli by raději dával elektron nebo bral.
Ale kyslík v tom má jasný a chce získat elektrony.
Takže v tomto spojení mezi kyslíkem a vodíkem, vodík je ten víc elektronegativní.
Je víc elektronegativní, což znamená, že se víc snaží přitáhnout si elektrony k sobě.
Takže když bysme to měli znázornit, nakreslili bysme tu vazbu (tohle je čistě abstraktní zobrazení) víc rozšířenou na jedné straně, na té straně kyslíku, kde je více elektronů.
Znázorňuje se to pomocí takového trojúhelníku.
Nebo můžeme také nakreslit vodík a kyslík a říct si, že ty společné elektrony se pohybují spíš v blízkosti kyslíku a míň času tráví v blízkosti vodíku.
A stejně tak to platí i pro ten druhý vodík.
Elektrony se pohybují raději okolo kyslíku a trochu méně okolo vodíku.
Takže elektronegativita je o tom, že v kovalentní vazbě si jeden z atomů přitáhne větší část elektronů.
A teď kdybychom zase chtěli určit nějaký obecný trend o elektronegativitě, jak myslíte, že to bude?
Které prvky si budou chtít přitahovat elektrony?
No přece ty, které mají rády elektrony.
Ty, od kterých je velice těžké vzít elektron, protože už mají skoro úplně zaplněnou poslední slupku osmi elektrony.
Takže nejelektronegativnější atomy budou právě tady.
Budou to halogeny, obzvláště fluór, protože ten chce elektron dokonce ještě víc, protože je malý.
Elektrony jsou tedy víc přitahovány k jádru, protože jsou blíž.
A proč jsem nezmínil vzácné plyny? Ty kovalentní vazby v podstatě netvoří.
Ty už jsou spokojené.
Všechny jsou to inertní plyny. Inertní znamená, že vůbec nereagují.
Podobné slovo je inertnost.
Znamená to netečnost, věci chcou zůstat tak jak jsou, takže jsou netečné, nereaktivní.
Jsou inertní.
Nebudou tedy vůbec reagovat.
Zatímco tyto prvky reagovat budou.
Tvoří kovalentní vazby.
A když vytvoří kovalentní vazbu, přitáhnou si k sobě cizí elektrony.
Obdobně, když tyto prvky utvoří kovalentní vazbu, o ty elektrony až tak nestojí a klidně je nechají tomu dravějšímu prvku, nepotřebují je.
Vlastně jsou bez nich spokojenější.
Někdy vlastně opravdu ty elektrony odevzdají a vůbec netvoří kovalentní vazbu.
Tvoří místo toho iontovou vazbu.
O tom budeme mluvit v příštím videu.
Ale jak vidíte, ten trend je stejný jako u ionizační energie.
U těchto prvků je potřeba spousta energie k odtržení elektronu.
Protože zbožňují elektrony.
Takže jsou velmi elektronegativní.
Budou si v kovalentní vazbě přitahovat elektrony pro sebe.
Tyto prvky mají velmi nízkou ionizační energii.
Je velmi snadné jim vzít elektron.
A proto mají i velmi nízkou elektronegativitu.
Je dost nepravděpodobné, že by si chtěli ukořistit elektrony.
Další trend, který se často zmiňuje, je kovový charakter prvku.
A když někdo mluví o kovovém charakteru, je spousta věcí, které si představím. Kovový prvek by měl vést elektřinu, měl by být lesklý, měl by být tvárný. Měl bych ho zohnout, aniž by se zlomil.
Tak si představuju kovový charakter.
Ale když chemici mluví o kovovém charakteru, mají na mysli spíš ochotu odevzdávat elektrony.
To je kovový charakter.
A to je důležité. Když budou prvky snadno pouštět své elektrony, budou i elektricky vodivé a budou i kujné a tvarné.
Ale opět je tu ten samý trend.
Které atomy se budou nejraději zbavovat elektronů?
No ty dole vlevo, že?
Když jdeme dolů, atomy jsou větší, takže elektrony jsou dál od jádra.
Takže přitažlivé síly jsou slabší a elektrony jsou méně vázány.
A také, když má prvek jen jeden nebo dva elektrony navíc ve své poslední slupce, tak se jich zbaví daleko snáz a pak bude mít úplně zaplněnou poslední slupku. takže tyto prvky se chcou zbavit elektronů.
Takže jsou silně kovového charakteru.
Tyto prvky si chtějí nechat elektrony. A chtějí ještě získat nějaký navíc.
Takže mají velmi slabě kovový charakter.
Vlastně se říká, že jsou úplně nekovové.
A kdybychom měli mluvit o trendu v rámci skupiny, tady jsem ho nakreslil úhlopříčně a obecně to tak je, že čím níže jdeme ve skupině, zvětšuje se velikost atomu a elektrony jsou dál od jádra.
Takže přitažlivé síly nebo coulombické síly budou slabší.
Takže prvky budou lépe odevzdávat elektrony.
Takže kovový charakter se zvyšuje směrem dolů.
A také se zvyšuje směrem doleva, protože tyto prvky mají jen pár elektronů ve vnější slupce, takže se jich chtějí zbavit.
Takže trend kovového charakteru je opačného směru.
Stoupá tímto směrem.
Ale ze stejného důvodu.
Tyto prvky si chcou nahrabat elektrony. Tyto se jich chcou zbavit.
Ano?
Takže ionizační energie vzrůstá směrem k hornímu pravému rohu. Elektronegativita vzrůstá také k hornímu pravému rohu. Kovový charakter vzrůstá směrem k levému spodnímu rohu.
A posledním trendem je atomový poloměr.
A je spousta různých způsobů, jak ho změřit.
Ale samozřejmě neexistuje žádný nejlepší způsob, protože atom nemá stálý poloměr.
Elektrony se můžou pohybovat v podstatě kdekoliv.
Takže je těžké vytvořit nějakou hranici.
Dobrá, máme 90% šanci, že se v orbitalu nachází elektron. A získáme přibližnou velikost toho atomu.
Nebo si můžeme říct, že když se dva atomy vážou na sebe, vezmem půlku vzdálenosti mezi těmi dvěma jádry.
Ano?
Kdybychom takto vytvořili vazbu. Toto je vzdálenost mezi dvěma jádry a pak můžeme říct, že toto je atomový poloměr.
Takže je více způsobů.
Myslím, že si to podle toho představit dovedete.
Je to jenom velikost atomu.
A už si asi umíte představit, že jak půjdete dolů jakoukoliv skupinou, velikost atomu se bude zvyšovat.
Přidáváme stále víc a víc energetických hladin, víc a víc slupek.
Atom se zvětšuje a zvětšuje.
Vlastně jsme to použili i jako argument, proč se směrem dolů snižuje ionizační energie a elektronegativita.
Takže atomy se zvětšují směrem dolů.
A teď ještě věc, co může být trochu náročnější.
Co se stane, když půjdeme směrem doprava?
Čím víc vpravo, tím víc přidáváme elektronů, ale přidáváme je do té samé slupky, že?
Takže toto je jádro, právě tady, a teď jsme v nějaké slupce, v orbitalu.
Samozřejmě tady nejsou všechny vrstvy.
Ale řekněme, že jsme prostě v nějaké slupce.
Když půjdeme doprava v rámci periody, přidáváme elektrony do této jedné slupky.
Ano?
Toto je obrovské zjednodušení.
Směrem doprava máme víc protonů v jádře.
Takže má čím dál tím větší kladný náboj.
Takže co se stane?
Tyto elektrony jsou přitahovány dovnitř. Jsou přitahovány dovnitř.
Takže směrem doprava v periodické tabulce se velikost atomu zmenšuje.
Takže byste asi mohli říct, no jo, ale co když půjdeme do další periody.
Tam taky přidáváme další protony.
Nesníží to velikost atomu?
Ano, ale zároveň přidáváme elektrony do další slupky, která je od nich dál.
Takže se atom zvětší, když přejdem do nové periody.
Takže velikost atomu směrem dolů roste. A směrem doleva také roste.
Takže velikost atomu klesá od spodního pravého k hornímu levému rohu.
Ačkoli obecně prvky v periodě ve spodní části tabulky budou větší než většina prvků nad nimi bez ohledu na to, ve které jsou skupině.
Ale obecný trend v rámci skupiny je, že čím více protonů (a elektronů), tím větší atom.
V rámci periody, čím víc máte protonů, tím menší je atom.
Každopádně, doufám, že tohle bylo zajímavé.
V příštím videu se budeme zabývat vazbami.
Jsme na problému 38. Které z následujících nejlépe opisuje graf této soustavy rovnic? Ok, tak možná je to ta samá přímka.
Problém 39.
A chtějí, abychom zjednodušili 5x na třetí lomeno 10x na sedmou.
Takže nejjednodušší cesta jak na to přijít, nebo přinejmenším pro mě-- dobře, je zde mnoho cest jak to můžeš udělat a uděláme to oběma cestami.
To je stejná věc jako 5/10 krát x na třetí krát x na mínus 7. 1 lomeno x na 7 je stejná věc jako x na mínus 7. A to je stejné jako-- 5/10 je 1/2.
Takže tohle by to bylo 1.
Tohle by bylo 2.
A řeknete OK, pojďme dělit čitatel a jmenovatel x na třetí. takže dostaneme 1. A x na sedmou děleno x na třetí je x na čtvrtou.
Mohl/a jste to udělat takhle.
Měl/a jste 1 děleno 2x na čtvrtou.
Tak jako tak. Nebo jste mohl/a rovnou říct - nemusel/a jste dělat tento krok.
Mohl/a jste říct, OK, když dělím stejným základem, stačí jen odečíst exponenty. Takže 3 minus 7 je minus 4. Tak jako tak.
Tohle je Shivdutt Yadav. Pochází z indického Uttarpradéše.
Shivdutt jednou navštívil místní katastrální úřad v Uttarpradéši a zjistil, že v úředních záznamech je veden jako mrtvý.
Jeho půda nebyla nadále vedena pod jeho jménem.
Jeho bratři, Chandrabhan a Phoolchand, byli vedeni také jako mrtví.
Rodinní příslušníci podplatili úředníky, aby narušili dědické řízení o převodu půdy na základě prohlášení bratrů za mrtvé, což jim umožnilo zdědit otcův podíl na zemědělské půdě jejich předků.
Z tohoto důvodu všichni tři bratři a jejich rodiny museli opustit své domovy.
Podle Yadavovy rodiny, místní soud se svolává k přezkoumání případu od roku 2001, ale soudce se nikdy neobjevil.
V Uttarpradéši existuje několik případů lidí, kteří se nedožili řádného přezkoumání svého případu.
Smrt Shivduttova otce a touha po jeho majetku vedla k této korupci.
Byl pochován v řece Ganze, kde jsou mrtví na břehu zpopelněni nebo přivázáni k těžkým kamenům a potopeni do vody.
Focení těchto bratrů bylo matoucí záměnou, protože na papíře neexistovali a fotografie je často používána jako důkaz života.
Přesto tito muži zůstanou mrtví.
Tato bezradnost vedla k názvu tohoto projektu, který zvažuje v mnoha směrech, že my všichni jsme živí mrtví a že v určitém směru představujeme duchy minulosti a budoucnosti.
Tento příběh je prvním z 18 kapitol mého nového díla nazvaného: "Žijící muž prohlášen za mrtvého a další kapitoly."
A pro toto dílo jsem přes čtyři roky cestovala kolem světa, zkoumala a objevovala pokrevní linie a s nimi spjaté příběhy.
Zajímala jsem se o názory obklopující osud a zda náš osud je určen krví, náhodou nebo okolnostmi.
Zachytila jsem témata od krevní msty v brazilských rodinách přes oběti genocidy v Bosně k první ženě, která unesla letadlo, až po žijící mrtvé v Indii.
V každé kapitole můžete poznat vnější vlivy vlády, moci a území nebo náboženství, ve střetu s vnitřními vlivy psychické a fyzické dědičnosti.
Každé mnou vytvořené dílo se skládá ze tří částí.
Nalevo je jeden nebo více panelů s portréty, na kterých jsem systematicky seřadila členy dané pokrevní linie.
Následuje panel s textem, navržený tak, aby šel posouvat. V něm tvořím příběh, na který se soustředím.
A pak je napravo něco, čemu říkám dodatkový panel.
Je to prostor, který je intuitivnější, ve kterém ukazuji útržky z příběhu, začátky dalších příběhů, fotografické důkazy.
A je to myšleno jako určitý odraz toho jak vnímáme historii a příběhy na webu, ne až tak přímočaře.
Takže jde spíš o nepořádek.
A tento nepořádek je v přímém kontrastu s nezaměnitelným pořádkem v pokrevní linii.
V předchozích projektech jsem často pracovala v sériích zachycujících věci, které vyvolávaly dojem ucelenosti prostřednictvím vymezeného názvu a vymezeného podání, i když jsou ve skutečnosti poměrně abstraktní.
V tomto projektu jsem chtěla pracovat opačným směrem a nalézt absolutní katalog, něco, co nemohu narušit, ohnout nebo upravit z vlastní vůle.
Toto mě vedlo ke krvi.
Pokrevní linie je daná a uspořádaná.
Avšak tento projekt se zaměřuje na střet pořádku a nepořádku - pokrevní pořádek jdoucí proti nepořádku v podobě často rozervaných a násilných příběhů které se staly tématy mých kapitol.
V druhé kapitole jsem fotila potomky Arthura Ruppina.
V roce 1907 byl poslán do Palestiny sionistickou organizací, aby našel místa pro židovská osídlení a získal pro ně tuto zem.
Dohlížel na nákup země v rámci Společnosti pro rozvoj palestinské země, jejíž práce vedla k založení židovského státu.
Během mého výzkumu v Sionistickém archivu v Jeruzalémě jsem chtěla nahlédnout do počátečních dokumentů zřízení židovského státu.
A našla jsem tyto mapy, které zde vidíte.
A tohle jsou studie na zakázku od Sionistické organizace o náhradních oblastech pro židovské osídlení.
Zde jsem se zajímala o dopady zeměpisné polohy a o představu, jak by svět vypadal, kdyby byl Izrael v Ugandě, což ukazují tyto mapy.
Tyto archivy v Jeruzalémě uchovávají lístkový rejstřík nejstarších imigrantů a žadatelů o imigraci do Palestiny, pozdějšího Izraele, od roku 1919 do roku 1965.
Kapitola třetí:
Joseph Nyamwanda Jura Ondijo léčil pacienty v okolí Kisuma v Keni s AIDS, s tuberkulózou, s neplodností, s duševními nemocemi a se zlými duchy.
Za své služby byl nejčastěji placen v hotovosti, v kravách nebo v kozách.
Ale někdy, když si jeho pacientky nemohou dovolit jeho služby, jejich rodiny dají Jurovi tyto ženy výměnou za lékařské ošetření.
V důsledku těchto převodů má Jura 9 manželek, 32 dětí a 63 vnuků.
Zde v jeho pokrevní linii vidíte děti a vnuky.
Dvě z jeho žen k němu byly přivedeny jako trpící neplodností a on je vyléčil. Tři měly zlé duchy. Jedna měla astmatické potíže a vážné bolesti hrudníku a o dvou ženách Ondijo tvrdil, že si je vzal z lásky, a zaplatil jejich rodinám celkem 16 krav.
Jedna žena ho opustila a další zemřela během léčení od zlých duchů.
Polygamie je široce rozšířená v Keni a běžná mezi vyšší třídou, která je schopna zaplatit několik věn a postarat se o vícero domovů.
Příklady společensky a politicky významných osobností v polygamních vztazích vedly ke vnímání polygamie jako symbolu bohatství, postavení a moci.
Můžete si všimnout, že v několika kapitolách, které jsem fotila, jsou prázdné portréty.
Ty představují jednotlivce, žijící jednotlivce, kteří nemohli být přítomni.
A důvody jejich nepřítomnosti jsou uvedeny na panelu s textem.
Zahrnují horečku dengue, uvěznění, vojenskou službu, nedovolené fotografování žen z náboženských a kulturních důvodů.
A zvláště v této kapitole jsou to děti, kterým jejich matky nedovolily cestovat na focení ze strachu, že by je při cestě unesli jejich otcové.
24 evropských králíků bylo přivezeno do Austrálie v roce 1859 britským osadníkem pro sportovní účely, pro lov.
A během sta let se tato populace 24 kusů rozrostla na půl milionu.
Evropský králík nemá v Austálii přirozené nepřátele a soupeří s domácí divokou zvěří a poškozuje domácí rostiliny a zhoršuje kvalitu půdy.
Od padesátých let
Austrálie zanáší smrtelné nemoci do populace králíka divokého, aby regulovala její růst.
Tito králíci byli chováni ve vládním zařízení,
Biosecurity Queensland, kde chovají tři pokrevní linie králíků, které nakazili smrtelnými nemocemi a sledují jejich průběh, aby zjistili, zda budou účinně zabíjet.
Zkoumají jejich nakažlivost.
V průběhu této studie všichni králici zemřeli až na několik, kteří byli utraceni.
Haigh's Chocolate, ve spolupráci s Nadací pro Austrálii bez králíků, zastavila veškerou výrobu velikonočních čokoládových zajíčků a nahradila je velikonočním bandikutem.
Toto bylo učiněno, aby se zrušila každoroční oslava králíků a pravděpodobně, aby se názor veřejnosti naklonil k zabíjení králíků a aby se podpořilo zvíře původem z Austrálie, které je navíc ohroženo evropským králíkem.
V kapitole sedm se zaměřuji na vliv genocidy na jedné pokrevní linii.
Během dvou dnů šest jednotlivců této pokrevní linie bylo zabito v srebrenickém masakru.
Tohle je jediné dílo, ve kterém jsem zobrazila smrt.
Zobrazila jsem jen ty, kteří byli zabiti v srebrenickém masakru, což je druhá největší zaznamenaná masová vražda v Evropě od druhé světové války.
A během tohoto masakru, 8 000 bosensko-muslimských mužů a chlapců bylo systematicky popraveno.
Když se podíváte podrobně na toto dílo, uvidíte muže nahoře vlevo, který je otcem ženy sedící vedle něho.
Její jméno je Zumra.
Je následována čtyřmi svými dětmi. Všechny byly zabity v srebrenickém masakru.
Tyto čtyři děti následuje Zumřina mladší sestra, která je následována svými dětmi, které rovněž byly zabity.
V době, kdy jsem byla v Bosně, ostatky nejstaršího Zumřina syna byly exhumovány z hromadného hrobu.
A já jsem tak mohla vyfotit zcela složené ostatky.
Nicméně další osoby jsou zastoupeny těmito modrými snímky, které ukazují zuby a kostní vzorky, identifikované pomocí DNA vzorků od rodinných příslušníků, aby se prokázalo, že patří těmto osobám.
Všem se dostalo řádného pořbu, takže zůstávají jen tyto modré snímky v Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby.
Toto jsou osobní věci vykopané z masového hrobu, u kterých se čeká na identifikaci od rodinných příslušníků, a grafity na továrně na baterky v Potočari, kde byli ubytováni nizozemští vojáci OSN a později také srbští vojáci v době poprav.
Toto je videozáznám použitý v procesu s Miloševičem, který od shora dolů ukazuje srbskou jednotku, Škorpiony, jak jim je požehnáno pravoslavným knězem než shromáždí tyto chlapce a muže a zabijou je.
Kapitola patnáct je spíše kus na zakázku.
Požádala jsem čínskou Informační kancelář státní rady v roce 2009, aby vybrala vícegenerační pokrevní linii pro reprezentaci Číny v tomto projektu.
Vybrali velkou rodinu s Pekingu pro její velikost a odmítli mi dát jakékoliv další zdůvodnění jejich volby.
Tohle je jedna z mnoha situací, kde nemám prázdné portréty.
Všichni se ukázali.
Můžete si také všimnout vývoje politiky jednoho dítěte jak cestuje přes pokrevní linie.
Dříve známá jako Ministerstvo zahraniční propagandy,
Informační kancelář státní rady je zodpovědná za veškeré vnější propagační činnosti.
Kontroluje veškerou obrazovou tvorbu určenou mimo Čínu od zahraničních médií pracujících v Číně.
Sleduje také Internet a dává instrukce místním médiím jak zvládnout možné kontroverzní otázky zahrnující Tibet, etnické menšiny, lidská práva, náboženství, demokratická hnutí a terorismus.
Pro dodátkový panel v tomto díle mi dal úřad instrukci, abych vyfotila jejich centrální televizní věž v Pekingu.
Vyfotila jsem i dárkovou tašku, kterou jsem dostala při odjezdu.
Toto jsou potomci Hanse Franka, který byl Hitlerovým osobním právním poradcem a generálním guvernérem okupovaného Polska.
Tato pokrevní linie obsahuje mnoho prázdných portrétů, zvýrazňující složité vztahy v historii rodiny jedné osoby.
Zdůvodnění těchto absencí zahrnuje lidi, kteří odmítli účast.
Jsou zde rodiče, kteří se zúčastnili, ale svým dětem účast nedovolili, protože že jsou prý příliš mladé, aby se mohly samy rozhodnout.
Další část rodiny předložila své oděvy, jako protiklad ke své fyzické podobě, protože nechtěli být spojeni s minulostí, kterou jsem zdůrazňovala.
A nakonec další osoba si pro mě sedla otočená zády a později odvolala svou účast, takže jsem ho musela rozkostičkovat, aby nebyl rozpoznatelný.
Pro dodatkový panel, který doprovází toto dílo, jsem vyfotila oficiální poštovní známku Adolfa Hitlera a napodobeninu této známky vytvořenou britskou zpravodajskou službou s fotkou Hanse Franka.
Byla vydána v Polsku pro vytvoření napětí mezi Frankem a Hitlerem, aby se Hitler domníval, že Frank se snaží přivlastnit si jeho moc.
Když už mluvíme o osudu: zajímaly mě příběhy a osudy konkrétních uměleckých děl.
Tyto malby byly ukořistěné Hansem Frankem v době Třetí říše.
A zajímá mě vliv jejich absence a přítomnosti v čase.
Patří k ním od Leonarda da Vinciho Dáma s hranostajem, od Rembrandta Krajina s milosrdným samaritánem a od Rafaela Portrét mladého muže, který nebyl nikdy nalezen.
Kapitola 12 upozorňuje na lidi narozené do války, kterou si nezačali, ale stala se jejich.
Tohle je rodina Ferrazů a rodina Novaesů.
A jsou součástí krevní msty.
Tato msta probíhá od roku 1991 v severovýchodní Brazílii v Pernambucu, a zahrnuje smrt 20 členů rodin a 40 dalších spojovaných s tímto sporem, včetně najatých vrahů, nevinných kolemjdoucích a přátel.
Napětí mezi těmito dvěma rodinami se datuje od roku 1913, kdy nastal spor o místní politickou moc.
Během uplynulých dvou dekád vypuklo násilí, které zahrnuje stětí hlavy a smrt dvou starostů.
Zabudovány do ochranné zdi obklopující předměstské domovy Louise Novaese, který je hlavou rodiny Novaesů, byly tyto střílny ve věžích, které se používaly ke střelbě a pozorování.
Brazilský severovýchodní stát Pernambuco je jedním z nejnásilnějších regionů v zemi.
Zákořenil zde princip retributivní justice, neboli oko za oko. Odvetné zabíjení vedlo k několika úmrtím v této oblasti.
Tento příběh, jako mnoho jiných v mých kapitolách, zní jako typická příhoda, jako něco od Shakespeara, co se děje teď a co se stane opět v budoucnosti.
Takové opakování mě zajímá.
Když jsem se vrátila domů, obdržela jsem zprávu, že jeden ze členů rodiny byl střelen 30krát do hlavy.
Kapitola 17 zkoumá chybějící pokrevní linie a chybějící historii.
Děti v tomto ukrajinském sirotčinci jsou staré od 6 do 16 let.
Toto dílo je seřazeno podle věku, protože nemůže být řazeno po krvi.
Během 12 měsíců, které jsem strávila v sirotčinci, pouze jedno dítě bylo adoptováno.
Děti musí opustit sirotčinec v 16 letech, nehledě na fakt, že často nemají kam jít.
Na Ukrajině je běžně hlášeno, že děti opouštějící sirotčinec jsou cílem pro obchodníky s lidmi, pro dětskou pornografii a prostituci.
Mnoho z nich se kvůli přežití obrátí ke kriminálním činům a rovněž je zaznamenán vysoký počet sebevražd.
Toto je pokoj pro chlapce.
V sirotčinci je nedostatek postelí a teplého oblečení.
Děti se koupou zřídka, protože teplá voda se do října nepouští.
Toto je pokoj pro dívky.
Ředitel vyjmenoval nejpotřebnější věci pro sirotčinec jako průmyslovou pračku a sušičku, čtyři vysavače, dva počítače, video projektor, kopírku, zimní boty a zubní vrtačku.
Tato fotografie, kterou jsem vyfotila v jedné z tříd sirotčince, ukazuje nápis, který jsem přeložila po návratu domů.
"Ti, kteří neznají svou minulost, nejsou hodni své budoucnosti."
Tento projekt má mnoho dalších kapitol.
Tohle je jen zkrácené podání z více než tisíce fotografií.
A tato hromada fotografií a příběhů tvoří archiv.
A v tomto nahromadění obrázků a textů usiluji o nalezení vzorů a o představu, že příběhy obklopující naše životy jsou zakódovány tak, jako naše krev.
Ale archivy existují, protože je tu něco, co nelze nutně vyjádřitit slovy.
Něco je řečeno v mezerách mezi všemi informacemi, které byly posbírány.
A je zde nelítostná vytrvalost narození a smrti a nekončící sbírka příběhů mezi nimi.
Je to skoro až stroj, jak se lidé rodí a jak lidé umírají, a jak příběhy přicházejí a přicházejí.
A u těchto zvažuji, zda jejich sbírka povede k nějaké podobě evoluce a nebo je budeme opakovat stále a stále dokola?
Děkuji.
(Potlesk)
Rád bych tu dnes pohovořil o podivuhodném a záhadném fenoménu vědomí.
Podivuhodnost tkví v tom, že když jsme se dnes probudili, zažili jsme něco úžasného: naskočilo nám vědomí.
Najednou jsme věděli, že je tu nějaké "já", byli jsme si vědomi své existence.
Většinou se nad tím ani nezamýšlíme.
Ale měli bychom. Protože nebýt vědomé mysli neměli bychom ani ponětí, že jsme lidmi.
Nevěděli bychom vůbec nic o světě.
Nebyla by sice bolest, ale ani radost.
Neměli bychom možnost nic milovat ani nic tvořit.
Scott Fitzgerald sice, jak známo, prohlásil:
"Velké spáchal zlo, kdo první vymyslel vědomí."
Jenže zapomněl, že bez vědomí by nemohl poznat skutečné štěstí ani si uvědomit nic transcendentního.
Vědomí je tedy podivuhodné.
Ale je i záhadné, protože se dá jen nesmírně těžko objasnit.
Od samých počátků filosofie a bezesporu i po nástupu neurovědy se tato záhada vzpírala objasnění a vyvolávala vleklé polemiky.
Mnozí se jí ani nechtějí zabývat, protože je prý neřešitelná.
Já tomu nevěřím. Situace se podle mě mění.
Nevíme sice s jistotou, jak se vědomí v našich mozcích vytváří, ale známe postupy, jak to zkoumat, a zdá se, že odpověď se už rýsuje.
Vděčíme za to mimo jiné úchvatné vymoženosti v podobě zobrazovací technologie, která nám umožňuje vstoupit do lidského mozku a nahlédnout do něj jako na těchto snímcích z laboratoře Hanny Damasiové.
Takhle teď dokážeme rekonstruovat podobu živého mozku.
Je to obraz mozku získaný studiem živé osoby, nikoli autopsií.
Dokážeme ale ještě víc.
Teď vám ukážu něco opravdu úžasného.
Tady totiž pronikáme pod povrch a v reálu sledujeme neurální dráhy živého mozku.
Ty barevné čáry jsou ve skutečnosti svazky axonů, jimiž jsou prostřednictvím synapsí spojeny nervové buňky.
V reálu samozřejmě barevné nejsou.
Ale jsou tam.
S pomocí barev jen označujeme, kterým směrem vedou signál.
Ale teď dál. Co je to vědomí?
Co je vědomá mysl?
Prostými slovy lze říci, že je to něco, o co přicházíme, když upadneme do hlubokého bezesného spánku, nebo pod vlivem anestézie.
A když procitneme, tak to zase máme zpátky.
Ale co je to "něco", o co během anestézie nebo ve spánku přicházíme?
V prvé řadě je to mysl, tedy proud mentálních počitků založených na bázi smyslových vjemů.
Mohou být vizuální, jako to, že mě teď vidíte na pódiu, nebo třeba sluchové, jako to, že slyšíte, co říkám.
A proud takových počitků je mysl.
Ale my všichni zažíváme ještě něco navíc.
Nejsme jen pasivní příjemci počitků, ať už zrakových, zvukových, nebo hmatových.
Máme své "já".
Máme automaticky přítomné vědomí sebe sama.
Víme, že mysl je "naše".
A něco nám říká, že tak to zažívá úplně každý, a nejen my tady v sále.
Aby tedy mysl měla vědomí, musí zahrnovat nějaké "já".
Musí mít vědomí sebe sama, které z ní činí subjekt.
Když není přítomno "já", nemáme plné vědomí.
Klíčem k záhadě mysli jsou tedy dvě otázky: 1) Jak v mozku vzniká mysl?
2) Čím je utvářeno "já"?
Ten první problém je o něco jednodušší. To vůbec neznamená, že je snadný. Ale neurověda už o něm dost zjistila.
Zdá se, že mysl vzniká díky tomu, že neurony vytvářejí mapy.
Představte si to jako takovouhle mřížku. Každé 2-D políčko znázorňuje jeden neuron.
Teď si na té mřížce představte velký obraz. Část políček teď barevně "svítí", a část zůstala "zhasnutá".
Kombinací "svítících" a "zhasnutých" políček (tj. neuronů) vzniká na principu souřadnic obraz či vlastně spíš mapa.
Tahle mapa je sice vizuální, ale naše mysl vytváří i mapy zvukových frekvencí či mapy hmatových počitků na naší pokožce.
Topografické uspořádání neuronů a jejich akvitit úzce souvisí s tím, jak věci mentálně zakoušíme. Povím vám o tom osobní příběh.
Vám se to nejspíš nestává, ale když já si zakryju levé oko, a podívám se na takovouhle nějakou mřížku, tak bych měl vidět krásné kolmé čáry.
Jenže já jsem před lety zjistil, že když si zakryju levé oko, tak vidím tohle.
Mřížka je na levém okraji mého zorného pole deformovaná.
Dlouho jsem nad tím hloubal.
Před časem jsem tomu přišel na kloub díky své kolegyni,
Carmen Puliafitové, očařce, která vyvinula laserový skener sítnice.
Tohle je horizontální sken mojí sítnice.
Jak můžete vidět, napravo mám sítnici dokonale symetrickou.
Svažuje se zvolna k jamce, kde začínají zrakové nervy.
Na levé straně mám ale vybouleninu, na niž ukazuje červená šipka.
Je to dáno malou cystou, která je vespod.
A právě kvůli tomu mám zrakové vjemy deformované.
Vnější, mechanická deformace tedy narušila uspořádání neuronů na "mřížce" sítnice, a výsledkem je zkreslený mentální výstup.
Mentální počitky tudíž úzce souvisí s činností neuronů na sítnici, což je vlastně část mozku na oční bulvě či "promítací plátno" zrakové kůry.
Ze sítnice jde totiž obraz do zrakové kůry.
Mozek k němu ovšem připojí řadu dalších, doplňujících údajů.
Na tomhle obrázku vidíte různé "ostrůvky". Jsou to oblasti, kde vznikají počitky.
Zelená oblast odpovídá hmatovým informacím, modrá například zase zvukovým.
Ale to není všechno. "Ostrůvky", kde vznikají počitky a které mají husté neurální mapy, mohou vysílat signály do fialového "oceánu", což je asociační korová oblast. A ta ukládá záznam o počitcích, které na těch "ostrůvcích" vznikly.
A krásné na tom je, že to funguje i naopak. Když vyšlete signál z asociační (tj. paměťové) oblasti, tak tím počitek v oblasti jeho vzniku znovu vyvoláte.
Na tom vidíte, jak je mozek báječně líný a pohodlný.
Oblasti, které zajišťují vnímání a tvorbu počitků, nám zároveň umožňují si počitky vybavovat, a tedy na něco vzpomínat.
Záhada vědomé mysli se nám tedy trochu zmenšuje. Přinejmenším už máme ponětí, jak si vytváříme počitky.
Ale co "já"?
Právě "já" je tím skutečným oříškem.
Mnozí ho dlouho ani nechtěli zkoumat.
Nechápali, jak je vůbec možné mít referenční bod, stabilitu, která zajišťuje každodenní kontinuitu "já".
Myslím, že jsem nalezl řešení.
Vytváříme si mozkové mapy vnitřku našich těl, a ty slouží jako referenční bod všech ostatních map.
Dovolte, abych vám svou úvahu objasnil.
Potřebujeme referenční bod, kterému říkáme "já". Vědomí subjektivní jednoty našich aktivit. Potřebujeme tedy něco stabilního.
Jednotku, která v zásadě zůstává pořád stejná. Takovou jednotkou se zdá být tělo. Je jedno, ne dvě nebo tři.
Můžeme se tedy vztáhnout k němu.
Udělat z něho referenční bod.
Jenže tělo se skládá z mnoha částí a ty se vyvíjejí různou rychlostí a různě u různých lidí.
Pro vnitřek těla to ale neplatí.
Mechanismy našeho vnitřního prostředí, například regulace vnitřních chemických procesů, jsou extrémně stabilní. A je pro to dobrý důvod.
Když se příliš odchýlí od úzkých parametrů, které zaručují optimální běh životních funkcí, nastává úmrtí.
Přímo v nás je tedy zabudovaný systém, který umožňuje určitou kontinuitu.
Je to něco, co se téměř vůbec nemění.
Bez této fyziologické neměnnosti onemocníte nebo zemřete.
To je jeden z dalších rysů této kontinuity.
A posledním rysem je, že regulační mechanismy procesů uvnitř těla jsou úzce spjaté s mozkem.
To je ojedinělé.
Když vás například vidím, mám sice počitky, ale ty nejsou s mozkem fyziologicky provázané.
Kdežto mezi tělem a oblastmi mozku, které ho regulují, existuje úzká, permanentní vazba.
Hned vám to ukážu.
Tohle je mozkový kmen mezi cerebrálním kortexem a míchou.
A právě v téhle oblasti, kterou teď vyznačím, se nachází centrum regulující všechny životně důležité funkce těla.
To centrum je přesně vymezené.
Všimněte si té červené, horní části mozkového kmene.
Když se ta část poškodí, například při mrtvici, výsledkem bude kóma nebo vegetativní stav.
Tedy stav, kdy se vaše mysl a vaše vědomí vytratily, neboť jste přišli o to, co zakládá "já".
Nemůžete už prožívat svou vlastní existenci.
Ve vašem cerebrálním kortextu se dál mohou tvořit počitky, ale vy o nich nevíte.
Při poškození červené části mozkového kmene tedy přijdete o vědomí.
U zelené části mozkového kmene to však nehrozí.
Tak úzce je vědomí lokalizované. Když dojde k poškození té zelené části, tak sice úplně ochrnete, ale o vědomí nepřijdete.
Budete cítit; budete úplně při vědomí, ale budete to moct projevit jen nepřímo.
Je to hrozný stav, kdy jsou pacienti uvězněni ve vlastním těle, ale mají vědomí.
Před pár lety o tom vznikl vzácně vydařený film. Natočil ho Julian Schnabel [a jmenuje se "Motýl a skafandr"].
Teď vám ukážu obrázek, u kterého se moc nezdržím, tak se nelekejte.
Ten červený obdélník je červená část mozkového kmene. Sbíhají se v něm obdélníčky, které schematicky znázorňují moduly, kde vznikají mozkové mapy různých aspektů našeho nitra či těla.
Jsou důkladně topograficky uspořádané a propojené. Tvoří rekurzivní systém.
A právě díky úzkému propojení těla s mozkovým kmenem vzniká, jak věřím - a mohu se plést, ale nemyslím si to - vzniká tím mapa těla, která je základem "já" a vytváří elementární pocit jáství.
Podívejme se teď na tenhle obrázek.
Je na něm "cerebrální kortex", "mozkový kmen" a "tělo".
Všechny ty části jsou propojené. Mozkový kmen slouží jako základ "já" díky úzkému propojení s tělem.
A cerebrální kortex obstarává velkolepou šou naší mysli. Zaplavuje ji totiž počitky, čímž vytváří její obsah.
A my těmto počitkům po právu věnujeme maximální pozornost, protože tvoří film naší mysli.
Ale ty šipky tam nejsou pro nic za nic.
Upozorňují na úzkou interakci.
Vědomá mysl by neexistovala nebýt interakce mezi cerebrálním kortexem a mozkovým kmenem či interakce mezi mozkovým kmenem a tělem.
Pozoruhodné také je, že stejný mozkový kmen jako my má i řada dalších živočichů.
Náš mozkový kmen se téměř neliší od jiných obratlovců.
Proto se domnívám, že i další živočichové mají vědomí, i když ne tak rozvinuté jako my, protože nemají takový cerebrální kortex.
Tím se lišíme. Ale rozhodně nesouhlasím, že by vědomí vytvářel právě a pouze cerebrální kortex.
Ten sice možnosti mysli rozšiřuje, ale není příčinou toho, že máme "já" a víme o své existenci, že máme koncept subjektivity.
Tak dál. "Já" má tři úrovně: elementární, jádrovou a životopisnou.
Ty první dvě má i řada dalších živočichů.
V podstatě jsou výtvorem mozkového kmene; nerozvinutá kůra k nim přispívá jen omezeně.
Životopisné "já" však patrně mají jen někteří živočichové.
Do jisté míry ho asi mají kytovci a primáti.
A v jisté míře ho má i pejsek u vás doma.
Životopisné "já" představuje přelom.
Je utvářené vzpomínkami na to, co jsme zažili, ale i na to, co jsme plánovali.
Jsou to minulé zážitky a budoucí očekávání.
Životopisné "já" umožnilo vznik dlouhodobé paměti, racionálního uvažování, představivosti, tvořivosti a jazyka.
A to s sebou přineslo vymoženosti kultury: náboženství, justici, obchod, vědu, techniku.
A právě kultura je přelomová, protože nám poskytuje něco, co není plně ukotveno v naší biologii, ale co se může rozvíjet v lidských společenstvech.
Kultura nám tedy dává něco, co rád nazývám socio-kulturní regulací.
Můžete se ovšem oprávněně ptát, k čemu je dobré vědět, jestli za to může zrovna mozkový kmen, a jak je to celé ustrojené?
Nabízím tři důvody.
Za prvé: ze zvědavosti.
Primáti jsou hrozní zvědavci. A lidé už teprve.
Pokud nám přijde zajímavé, že se například galaxie vzdalují od Země, proč nezkoumat, co se děje uvnitř lidských bytostí?
Za druhé: chceme-li porozumět společnosti a kultuře, měli bychom obojí vnímat v kontextu procesu socio-kulturní regulace.
A poslední důvod: lékařství.
Mezi nejhroznější choroby, které lidstvo sužují, patří nemoci jako deprese,
Alzheimerova nemoc, drogová závislost či mrtvice, která vám může poškodit mysl nebo vás připravit o vědomí.
Tyhle choroby nebudeme moct léčit efektivně, pokud nepochopíme, jak mysl funguje.
Kromě zvědavosti máme tedy i další dobré důvody, abychom se zajímali, co se děje v našem mozku.
Děkuji za pozornost.
hudba
Nacházíme se v kostele Santa Maria della Grazie v Miláně, a díváme se na obraz Leonarda da Vinciho "Poslední večeře."
Jsme v refektáři, místnosti, kde stolovali mniši. Několikrát za den, sem mniši přišli a v tichosti jedli, a mohli vzhlížet k Leonardově "Poslední Večeři."
Pro tento konkrétní námět je to samozřejmě ideální místo, a není tím nijak neobvyklé.
Pojďme si o tom příběhu povědět.
Při poslední večeři Kristus říká svým dvanácti apoštolům:
"Jeden z vás mne zradí."
Jeden ze způsobů, jimiž je tato malba často chápána, je, že se jedná o jejich okamžitou reakci.
Není to ta chvíle, kdy Kristus vyřkne ona slova, ale chvíle poté, následná reakce.
Apoštolové jsou jeho nejbližší následovníci, a tak je to příšerně šokující.
Co vidíme, je neuvěřitelná řada reakcí apoštolů sedících okolo stolu.
To je jeden ze způsobů, jimiž tuto malbu můžeme chápat.
Ale je zde také další aspekt příběhu, který je v některých ohledech dokonce důležitější.
Jak můžete vidět, Kristus se natahuje po sklenici vína a po chlebu.
A to jsou instituce svátosti.
Svátost eucharistie, kterou možná znáte jako Svaté Přijímání, kde Kristus říká:
"Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo.
Vezměte a pijte toto víno, to je moje krev; a pamatujte na mne."
Můžete vidět, že se natahuje směrem k chlebu a vínu.
Zajímavé je, že jeho ruka je široce rozevřená, takže se zdá, že se natahuje k vínu, ale zároveň se natahuje k míse a ve stejnou chvíli se ke stejné míse natahuje i Jidáš.
Jidáš bude ten, kdo zradí Ježíše.
Římané jej podplatili třiceti stříbrnými.
Jak vidíte, svírá ve své pravé ruce ten měšec stříbra, a odvrací svůj obličej od Krista do stínu.
Odvrací se, ale zároveň se stále natahuje k míse. To je jeden ze způsobů, jak Kristus pozná, kdo ho zradí. Osoba, která se s ním dělí, která s ním namáčí chléb v misce.
Je to zajímavé, protože historie... -Dějiny umění tohoto obrazu - jsou vlastně dohady odborníků o tom, jaký moment je zde zachycen.
Myslím, že tam jsou všechny ty okamžiky, a údiv apoštolů by mohl být zrovna tak dobře chápán jako reakce na Kristova slova
"Jeden z vás mne zradí", stejně jako na výrok
"Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo. A vezměte a pijte víno, toto je moje krev."
Takže nám Leonardo vypráví několik okamžiků v tomto příběhu, a zároveň nám dává pocit božské, věčné důležitosti tohoto příběhu.
Nikdy bychom si tento obraz nespletli s vyobrazením třinácti běžných lidí, kteří spolu večeří.
Víme, že toto je "Poslední Večeře."
Víme, že je to důležitá chvíle, ale bez jakýchkoli zjevných božských symbolů, které se objevovaly v obrazech ranné Renesance, jakým je například svatozář.
Samotné postavy jsou v tomto prostoru monumentální, a vzhledem k velikosti stolu je jich tam příliš mnoho, což vytváří jakousi energii, jakýsi chaos, který obklopuje Kristovu dokonalost, velebnost, jeho geometrii.
To je pravda. Kristus tvoří rovnostranný trojúhelník. Jeho hlava je uprostřed kruhu.
V malbě je klidný střed a okolo lidské bytosti, se všemi svými chybami, obavami a starostmi, okolo onoho božského centra.
Zde vidíme Leonarda da Vinci, který přemýšlí o matematice, přemýšlí o vědě, myslí na sjednocení všech těchto věcí.
Pokud se podíváme na starší obrazy Poslední večeře, vidíme na stole mnoho prostoru. V místnosti je množství dekorací.
Leonardo všechno zjednodušuje, a zaměřuje se na postavy a jejich gesta a díky tomu není za stolem žádné volné místo.
Postavy zabírají tolik prostoru... Jde tu o oddělení našeho světa od světa Krista a apoštolů.
Není žádný způsob, jak bychom do toho prostoru mohli vstoupit.
Vlastně ani apoštolové nemají možnost přesunout se do našeho prostoru.
Opravdu tam je tohle vymezení.
V té verzi Poslední Večeře, kterou Leonardo viděl ve Florencii, sedí Jidáš na druhé straně stolu.
A tím, že Jidáše umístil k ostatním apoštolům, používá stůl jako bariéru mezi naším světem a světem apoštolů.
Podívejme se na chvíli na ty obličeje.
Kristus je tak klidný, jeho oči jsou sklopené, jedna ruka směřuje nahoru, druhá míří dolů.
Po jeho pravici je trojčlenná skupinka.
Je tam Jidáš, který se od nás odvrací do stínu.
Jeho krk je přetočený, připomíná nám, že se tu noc oběsí.
Teď, když se odvrací, se objevuje Sv. Petr, Kristův ochránce.
Má nůž, který drží za zády, Přichází mezi ně. Vypadá, jakoby skoro říkal:
Musím tě chránit."
Třetí osobou v té skupině s Jidášem a Petrem bude Svatý Jan, který vypadá velmi rezignovaně a zavírá oči, což je v malbách Poslední večeře tradiční.
Mé tři oblíbené postavy jsou úplně vpravo.
Leonardo byl velmi zaujat využitím těla k odhalení duše, k odhalení vnitřní povahy.
Leonardo vytvářel ty čtyři skupiny po třech s myšlenkou postavy vzájemně propojit tím, že se budou vzájemně překrývat a vytvoří celé tohle drama.
A vytvářet tak napětí a kontrasty mezi emocionálními reakcemi všech těch postav.
Je tam to neuvěřitelné seskupení kolem Tomáše ukazujícího vzhůru. Jako kdyby říkal,
"Je to něco, co bylo stanoveno Bohem?
Je tohle Boží plán, že jeden z nás tě zradí?"
Ale ten prst také samozřejmě předznamenává, že později prokáže Kristovo vzkříšení ponořením toho prstu do Kristovy rány.
A pak tu máme Filipa a Jakuba Staršího, a ti jsou v protikladu. Jeden z nich roztahuje paže do stran, druhý dává ruce k sobě.
Pokud bychom to porovnali s rannějšími Posledními Večeřemi, viděli bychom, že postavy od sebe zůstávaly velmi oddělené.
A tady je nápad jednotného seskupení, které je tak charakteristické pro Vrcholnou Renesanci.
Více než co jiného zde vnímám božství uprostřed sedícího Krista, jeho klid i to, jak nás k němu vedou všechny ty perspektivní linie.
Je to zajímavé, protože perspektiva, kterou umělec zobrazuje je mírně v rozporu s perspektivou, kterou vidíme odtud, z úrovně podlahy.
Museli bychom být na Kristově úrovni, abychom tento obraz viděli v perspektivně správném měřítku.
A to je zajímavé, svým způsobem nás to povyšuje, když se na tento obraz díváme.
Museli bychom být zhruba deset či patnáct stop nad podlahou, aby ta perspektiva dokonale fungovala.
Takže je zde tato božská přítomnost uprostřed, na kterou je všemožnými způsoby poukazováno.
Pamatujte, že malbu nevidíme stejným způsobem, jakým ji viděli lidé v roce 1498.
Obraz je ve špatném stavu. Částečně proto, že Leonardo experimentoval s kombinací oleje a tempery v prostředí, kde se tradičně používala freska.
Malba se začala zhoršovat brzy poté, kdy byla dokončena.
Ano.
Na rozdíl od tradiční fresky, která se maluje na mokrou omítku, maloval Leonardo na suchou omítku, a barva ke zdi nikdy doopravdy nepřilnula.
Naštěstí pro nás se "Poslední Večeře" dochovala.
Svým způsobem jde o perfektní reprezentaci Vrcholné Renesance.
Je zde nalezen způsob vytvoření dojmu věčnosti, dojmu dokonalosti uvnitř chaosu, který představuje lidská zkušenost.
To je pravda. Sjednocení pozemského s božským.
[hudba]
Jestli neuděláme něco, abychom tomu zabránili, budeme během příštích 40 let čelit epidemii neurologických onemocnění v celosvětovém měřítku.
Veselá představa.
Na této mapě je v každé zemi, zbarvené modře, víc jak 20 procent populace starší 65 let.
Toto je svět, ve kterém žijeme.
A toto je svět, v němž budou žít vaše děti.
Po 12 000 let vypadala distribuce věku v lidské populaci jako pyramida s nejstaršími na vrcholu.
Už se to vyrovnává.
V roce 2050 to bude sloupec a začne vznikat obrácená pyramida.
Tohle je důvod, proč se to děje.
Průměrná délka života se od roku 1840 víc jak zdvojnásobila, a v současnosti se prodlužuje asi o pět hodin denně.
A tady je důvod, proč to není až tak dobrá věc: Ve věku nad 65 let se riziko, že dostanete Alzheimerovu či Parkinsonovy nemoci zvyšuje exponenciálně.
V roce 2050 bude ve Spojených státech asi 32 miliónů lidí ve věku nad 80 let, a pokud s tím něco neuděláme, polovina z nich bude mít Alzheimerovou nemoc, a ještě o tři miliony víc jich bude mít Parkinsonovou nemoc.
Právě teď tato a další neurologická onemocnění, pro které nemáme léčbu ani prevenci, stojí asi třetinu bilionu dolarů ročně.
V roce 2050 to bude více než bilion dolarů.
Alzheimerova nemoc začíná, když se protein, který by měl být složen správně, složí špatně, do jakéhosi zmateného origami.
Jeden z přístupů, které zkoušíme, je navrhnout léky fungující jako molekulární lepicí páska, která udrží protein v jeho správném tvaru.
To by zabránilo tvorbě změtí proteinů, které se zdají ničit velké části mozku.
Je zajímavé, že jiné neurologické choroby, které ovlivňují velmi odlišné části mozku, taktéž vykazují změťi nesprávně složených proteinů, což naznačuje, že by mohlo jít o obecný přístup, použitelný k léčení mnoha neurologických onemocnění, nejen Alzheimerovy nemoci.
Je zde také fascinující spojení s rakovinou, jelikož lidé s neurologickým onemocněním mají velice nízký výskyt většiny typů rakoviny.
A toto je spojení, které právě teď většina lidí nesleduje, ale které nás fascinuje.
Většina důležité a všechna tvůrčí práce v této oblasti je financována ze soukromých dobročinných nadací.
A je tu obrovský prostor pro další soukromou pomoc, protože vláda, obávám se, toho moc nezvládla.
Zatímco čekáme, až se všechny tyto věci stanou skutečností, tady je to, co pro sebe můžete udělat sami.
Jestli chcete snížit riziko Parkinsonovy choroby, tak kofein má do jisté míry ochranný účinek; nikdo neví proč.
Poranění hlavy jsou špatná věc.
Ty vedou k Parkinsonově nemoci.
A ptačí chřipka také není dobrý nápad.
Co se týče ochrany před Alzheimerovou nemocí, ukazuje se, že rybí olej má efekt snížení rizika Alzheimerovy choroby.
Měli byste si také udržovat nízký krevní tlak, protože chronický vysoký tlak je největší samostatný rizikový faktor Alzheimerovy choroby.
Je to také největší rizikový faktor pro glaukom, což je vlastně Alzheimerova nemoc oka.
A samozřejmě, pokud jde o kognitivní schopnosti, platí "procvičuj nebo chátrej", takže je dobré udržovat si mentální stimuly.
Ale hej, posloucháte mě, takže tohle máte pokryté.
A ještě jedna věc nakonec.
Přejte lidem jako já hodně štěstí, jo?
Protože hodiny tikají pro nás pro všechny.
Díky.
Nacházíme s v Muzeu moderního umění a díváme se na opravdu nádherný obraz od Henriho Matisse.
Jmenuje se Hodina klavíru a je z roku 1916.
Je to velké, strohé plátno.
Je to jedno z Matissových pláten, které se nejvíce blíží Picassově tvorbě.
Svou jednoduchostí a použitím linií připomíná kubismus.
Někteří historici umění ho chápou jako Matissovu reakci na kubismus.
Skutečně postrádá onu smyslnost mnoha jeho děl, takhle si většinou Matisse nepředstavujeme.
Máš úplnou pravdu.
Žádné smyslné boky a podobně...
Jsou tam určité náznaky v těch arabeskách z tepaného železa, což je samozřejmě zábradlí.
A to je v pořádku, neboť někteří historici umění vnímají to zábradlí jako zápis hudby, kterou hraje Pierre Matisse, malířův syn, sedící u klavíru.
Takže u klavíru sedí Pierre Matisse a píše se rok 1916.
Z Pierra Matisse se mimochodem stal uznávaný majitel galerie v New Yorku. Prodával, mimo jiné, i díla svého otce.
Z malby máme pocit opravdové rovnováhy.
Ty už jsi sice zmínila nedostatek smyslnosti, ale když se podíváš do spodního levého rohu na tu ženskou postavu dole vlevo, není to opravdová žena.
Ne, je to socha, je tam namalovaná bronzová socha.
Je to akt, s ladnými a smyslnými tvary a kontrastuje s postavou nahoře.
Jako by to byli dva boxeři v ringu.
Postava nahoře vypadá přísně, podobá se tomu metronomu, který je přímo pod ní.
Ten je symbolem strnulosti, přísnosti a smyslu pro disciplínu a pořádek.
Tak trochu se až zlověstně vznáší nad hlavou Pierra Matisse, nezdá se ti?
Máš pravdu a navíc je namalovaná pomocí přímek, je úplným opakem té sochy na druhé straně.
A ten metronom je v druhém rohu, ano, a každou chvíli přiklání k jedné z těch osob.
Takže někteří historici tvrdí, že tento obraz vyjadřuje vztah mezi pořádkem a řádem na jedné straně a krásou na druhé.
Mezi smyslností a disciplínou. A co ta jeho tvář?
Proč myslíš, že má jen jedno oko?
A proč je tak kubistická?
To netuším. Asi to odráží ten metronom, ne?
Určitě, a mám dojem, jakoby se tu snažil odstranit jeho tvář z reality.
Matisse tu tedy chce využít některé přísně geometrické aspekty malby přímo na této postavě, takže už ji potom nevnímáme jako doslovné pojetí.
Asi ano.
A to nahoře vpravo, je to skutečně postava?
Ne, protože tohle je uvnitř jeho domu v Issy, je to zeď, a ta žena, kterou vnímáme jako učitelku klavíru, je vlastně obraz ženy umístěný na vysoké stoličce.
A i tento obraz patří do sbírek Muzea moderního umění.
No, ano, takže je to vlastně alegorie.
Tak trochu to je to, co to vypadá, že je, ale není to přesně ono.
Matisse si tu pohrává s úrovněmi reality.
To dělá často.
Pierre se na nás dívá, jako by chtěl z obrazu utéct, vrhnout se do náruče té nahé ženy vlevo.
Nebo možná jenom ven na světlo.
Skoro jsou vidět poslední sluneční paprsky, dopadají na trávník a vytváří ten úžasný trojúhelník mezi okny.
Je to celkem strohá alegorie toho, co to znamená tvořit umění.
Když se tak dívám na Pierra, jako by tu zastupoval samotného Henriho Matissse.
(piano)
Vítejte zpátky.
Pojďme vyřešit příklad s potenciální energií stlačené pružiny.
Vymyslíme si něco zajímavého.
Řekněme, že máme smyčku, vyrobenou z ledu.
Z ledu, abychom mohli zanedbat tření.
Teď ji nakreslím.
Tady je smyčka.
A řekněme, že poloměr smyčky je 1 metr.
Řekněme, že toto je 1 metr, takže samozřejmě výška smyčky je 2 metry.
A řekněme, že tady mám pružinu, stlačenou pružinu.
Tady je zeď a tady je stlačená pružina, která je úplně stlačená.
A řekněme, že tuhost pružiny... ...k je třeba 10.
A k pružině mám připojenou kostku ledu, protože potřebuji mít led na ledu, abych mohl zanedbat tření.
Toto je moje lesknoucí se kostka ledu.
A řekněme, že moje kostka váží 4 kilogramy.
A taky víme, že se nacházíme na Zemi, což je důležité, protože kdybychom byli na jiné planetě, měla by tato úloha jiné řešení.
A má otázka pro Vás je, jak moc musíme pružinu stlačit abychom... ...řekněme, že rovnovážná poloha pružiny byla tady. Takže kdybychom na ni netlačili, byla by tady.
Ale teď je stlačená tady.
Takže jaká je to vzdálenost?
Jak moc musím pružinu stlačit, aby, když ji pustím, udělila kostce ledu dostatečnou rychlost a energii na překonání celé ledové smyčky a bezpečně se dostala na druhou stranu?
Jak tedy vyřešíme tento příklad?
Největší problém pro kostku ledu je dosažení nejvyššího bodu té smyčky.
Musíme si být jistí, že má v tom bodě dostatečnou rychlost, aby nespadla dolů.
Její rychlost musí vyrovnat zrychlení působící dolů. ...V tomto případě se jedná o dostředivé zrychlení....
Na to musíme myslet.
Můžete si říkat "Oh, to je komplikované, mám pružunu, která udělí kostce ledu zrychlení.
A pak se kostka dostane sem a bude zpomalovat a zpomalovat.
Tady pravděpodobně bude nejpomalejší, a potom zase bude zrychlovat zpátky dolů.
Je to super komplikovaný problém."
Kdykoliv máte ve fyzice super komplikovaný problém, je to pravděpodobně proto, že ho řešíte super komplikovaně, ale může existovat jednoduché řešení.
A tím je energie...potenciální a kinetická energie.
Co jsme se o potenciální a kinetické energii naučili je, že se celková energie v izolované soustavě nemění.
Pouze se přeměňuje z jedné formy na druhou.
Takže z potenciální energie na kinetickou energii či na teplo.
Předpokládáme, že teplo nevzniká, protože zanedbáme tření.
Pojďme to tedy vyřešit.
Co potřebujeme vědět je, jak moc musíme pružinu stlačit.
Takže kolik potenciální energie musí pružina obsahovat, aby se při jejím uvolnění byla schopna dostat kostku ledu až sem nahoru.
Co je vlastně potenciální energie?
Řekněme, že stlačím pružinu o "x‛ metrů.
Z minulého videa víme, kolik potenciální energie bude nyní v pružině uloženo.
Naučili jsme se, že potenciální energie stlačené pružiny... ...v tomto případě počáteční potenciální energie... ...s indexem "i‛ se rovná 1/2 krát k krát x na druhou.
Známe hodnotu k.
Řekl jsem, že tuhost pružiny je 10.
Takže počáteční potenciální energie bude 1/2 krát 10 krát x na druhou.
A jaké složky energie máme v tomto bodě?
Kostka ledu se v tomto bodě samozřejmě musí pohybovat, aby nespadla.
Takže bude mít nějakou rychlost "v‛.
Směr rychlosti je v daném bodě tečna ke smyčce.
A kostka ledu bude mít pořád určitou potenciální energii.
Odkud potenciální energie pochází?
Protože se nachází ve vzduchu.
Nad povrchem.
Tudíž bude mít tíhovou potenciální energii.
A také v tomto bodě bude mít kinetickou energii.
Budeme jí říkat konečná kinetická energie. Konečná, protože o tuto nám jde... ...možná by konečná měla být tady, ale budeme říkat, že konečná je tato.
Teď k ní přičteme konečnou potenciální energii.
A součet nám samozřejmě musí dát 1/2 krát 10 krát x na druhou.
Toto je potenciální energie pružiny a toto tíhová potenciální energie.
Jaká je energie kostky v tomto bodě?
Čemu se rovná kinetická energie?
Konečná kinetická energie je rovna 1/2 krát hmotnost krát rychlost na druhou.
Čemu se rovná potenciální energie v tomto bodě?
Je to tíhová potenciální energie, tudíž se rovná hmotnost krát tíhové zrychlení krát výška.
Napíši to sem.
Tíhová potenciální energie bude hmotnost krát tíhové zrychlení krát výška. ...také označení pro Massachusettskou všeobecnou nemocnici... ...moje žena je totiž lékařka, takže si to můj mozek...no nic...
Pojďme zjistit kinetickou energii v tomto bodě.
Jaká musí být rychlost?
Musíme nejdřív přijít na to, jaké je dostředivé zrychlení a z toho potom odvodíme rychlost.
Víme, že dostředivé zrychlení je...změním si barvu... ...dostředivé zrychlení je rychlost na druhou lomeno poloměr smyčky.
Nebo bychom řekli...jaké je odstředivé zrychlení v tomto bodě?
Je to tíhové zrychlení 9,8 metrů za sekundu na druhou.
Takže 9,8 metrů za sekundu na druhou je rovno rychlost na druhou lomeno poloměr.
A jaký je poloměr smyčky?
1 metr.
Takže v na druhou lomeno r je rovno v na druhou. Takže v na druhou je rovno 9,8. Můžeme to odmocnit nebo rovnou dosadíme za "v na druhou‛ do této rovnice.
Tudíž konečná kinetická energie je rovna 1/2 krát hmotnost... ...krát 4 krát v na druhou...krát 9.8.
A to se rovná.... ...budeme používat "g‛ místo 9,8, protože to tak bude zajímavější.
Takže toto je prostě "g‛.
Takže 2 krát g.
Takže konečná kinetická energie je rovna 2g... ...a jednotka "g‛ je normálně kilogram metr sekunda na minus druhou, ale teď je to energie.
Takže to bude v joulech.
Ale je to 2 krát g.
A jaká je potenciální energie v tomto bodě?
Je rovna hmotnosti...což je 4... krát g krát výška...což je 2.
Takže potenciální energie je rovna 8g.
A jaká je celková energie?
Kinetická je 2g, potenciální je 8g, takže celková energie je 10g.
Když celková energie je v tomto bodě 10g, a neztratili jsme žádnou energii třením či přeměnou na teplo, tak celková energie v tomto bodě musí být také rovna 10g.
V tomto bodě není žádná kinetická energie, protože se kostka ledu ještě nepohybuje.
Takže všechna energie je nyní potenciální a musí se rovnat 10g.
A "g‛ je pořád 9,8.
Jen jsem to chtěl psát, jako "g‛, aby vám došlo, že je to násobek 9,8.
Takže co nám vyjde...
Vychází to hezky.
Vydělíme obě strany 10 a vyjde nám, že x na druhou je rovno g, což je 9,8. takže x je odmocnina z g, což je... ...když odmocním 9,8, dostanu...asi 3,13
Takže x je 3,13.
Právě jsme vyřešili zdánlivě složitý příklad, který ale nakonec nebyl těžký.
Řekli jsme, že energie na začátku musí být rovna energii v jakémkoliv bodě za předpokladu, že se neztrácí třením či ve formě tepla.
Takže jsme vyřešili, že když stlačíme pružinu o tuhosti 10 o 3,13 metrů, uložíme do ni dost potenciální energie na to... ...v tomto případě je potenciální energie 10 krát 9,8, takže zhruba 98 joulů.
98 joulů potenciální energie stačí k tomu, aby měla kostka na vrcholu dostatečnou rychlost na překonání celé smyčky, bez toho aby spadla.
Kdybychom popřemýšleli, jaká je kinetická energie v tomto bodě?
Je rovna 2g, takže asi 19,6 joulů.
A v tomto bodě je celková energie 98 joulů.
Mám to správně?
Nicméně, dochází mi čas, tak doufám, že mám tu poslední část správně.
Uvidíme se v dalším videu.
Cítíte se naprosto přemoženi, když narazíte na komplexní problém?
Doufám, že se mi to podaří změnit do tří minut.
Snad se mi podaří vás přesvědčit, že komplexní neznamená vždy složité.
Pro mě, dobře vypečená bageta, právě vytažená z trouby je komplexní, ale cibule s olivami, se sýrem na kari a máku s chlebem je komplikovaná.
Jsem ekolog a studuji komplexnost.
Miluju ji.
Studuji ji v přírodě, vzájemné vazby mezi živočichy.
Tady je potravní řetězec, potravní mapa mezi živočišnými druhy, žijícími v alpinských jezerech kalifornských hor.
A toto se stane s potravním řetězcem, po vpádu nepůvodního druhu ryby, který se tam nevyskytoval.
Všechny šedě vyznačené druhy zmizí.
Některé jsou na pokraji vyhynutí.
A v jezerech bude více komárů, i když je ty ryby požírají.
Všechny tyto efekty byly očekávané a přicházíme na to, že jsou předpověditelné.
Chtěl bych se s vámi podělit o pár klíčových postřehů o komplexitě, které zjišťujeme studováním přírody, a které jsou možná aplikovatelné na další problémy.
První je jednoduchost dobrých vizualizačních programů, které pomáhají rozplétat komplexnost a povzbudí vás ptát se na věci, které vás předtím nenapadly.
Například, můžete zaznamenat tok uhlíku korporátním dodavatelským řetězcem v korporátním ekosystému, nebo vzájemná propojení mezi lokalitami, kde žijí ohrožené druhy, v národním parku Yosemity.
Další věc je, když chcete předpovídat dopad jednoho druhu na další, pokud se zaměříte pouze na toto spojení a vytěsníte vše ostatní, je to vlastně hůře predikovatelné, než když zvážíte celý systém - všechna ta místa a všechna propojení - a z toho místa, zkoumáte sféry vlivu, na kterých nejvíc záleží.
Náš výzkum nám prozrazuje že je to velice lokální s ohledem na uzel, který vás zajímá, s jedním nebo dvěma stupni.
Čím více ustoupíte a přijmete komplexnost, tím větší jsou vaše šance, že najdete jednoduché odpovědi, často pak dostanete jiné odpovědi, než se kterými jste začali.
A teď k opravdu komplexnímu problému, což slouží vládě USA ke cti.
Toto je schéma protipovstalecké strategie v Afghánistánu.
Před pár měsíci bylo na titulní straně New York Times - médii neustále zesměšňováno, jak je šíleně komplikované.
Počátečním bodem bylo posílení podpory afghánské vládě.
Jasně komplexní problém, je ale komplikovaný?
No, když jsem to viděl na titulní straně Timesů, pomyslel jsem si:
"Konečně něco, co je mi blízké, na tomhle si můžu smlsnout."
Pojďme do toho.
Tady tedy máme vůbec poprvé světovou premiéru tohoto špagetového diagramu ve formě uspořádané sítě.
Tento označený uzel se snažíte ovlivnit - veřejnou podporu vládě. Teď se koukneme o jeden, dva stupně, tři stupně dál od toho uzlu a eliminujeme tři čtvrtiny toho diagramu mimo tu sféru vlivu.
Uvnitř té sféry, většina těch uzlů není akční, jako třeba členitost terénu, a jenom menšina jsou vojenské akce.
Většina akcí je nenásilných a spadají do dvou hlavních kategorií: aktivní angažovanost v etnických a náboženských sporech, spravedlivý a transparentní ekonomický rozvoj a nabídka služeb.
Nic o tom nevím, ale tohle lze vyčíst z tohoto schéma během 24 sekund.
Když vidíte takové schéma, nelekněte se.
Chci, abyste byli nadšeni.
Chci, abyste byli uvolněni.
Protože jednoduché odpovědi se mohou vynořit.
V přírodě zjišťujeme, že jednoduchost spočívá na opačné straně od komplexnosti.
A pro každý problém, čím více můžete zabrat celek a přijmout komplexnost, o to větší máte možnost zblízka vidět jednoduché detaily, na kterých nejvíce záleží.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Máme 4 krát 'x na druhou' krát 'y' minus 3 krát 'xy' plus 25 minus výraz 9 krát 'y na druhou' krát 'x' plus 7 krát 'xy' minus 20.
Odčítání celého výrazu je ekvivalentní odčítání jednotlivých členů, jako bychom neměli závorky.
Nebo se na to můžeme dívat tak, že roznásobíme záporné znaménko.
Můžete to vnímat jako (-1) krát celý výraz. A můžeme roznásobovat.
Jdeme na to.
Zde napíšeme celý první výraz.
Napíšu to nezměněné.
To je 4 krát 'x na druhou' krát 'y' minus 3 krát 'xy' plus 25.
Teď budu roznásobovat -1, tedy (-1) krát toto celé.
(-1) krát (9 krát 'y na druhou' krát 'x') je -9 krát 'y na druhou' krát 'x', (-1) krát (7 krát 'xy') se rovná -7 krát 'xy'.
(-1) krát (-20) se rovná +20.
Nyní musíme přičíst tyto členy.
Chceme sčítat výrazy se stejnými proměnnými.
Je tu někde jinde výraz 'x na druhou' krát 'y'?
Ne, žádný nevidím.
Takže to opíšu.
Máme tedy 4 krát 'x na druhou' krát 'y'.
Nachází se zde jiný výraz 'xy'?
Ano, tady je.
Můžeme tedy sečíst 3 krát 'xy' a -7 krát 'xy'.
-3 něčeho minus 7 něčeho bude -10 toho něčeho.
Takže to je -10 krát 'xy'.
Pak máme 25, což je konstantní člen.
Nebo 'x na nultou'.
Je to 25 krát 'x na nultou'.
To je také možnost.
Zde je další konstantní výraz.
Vždy můžeme přičíst 25 ke 20. To nám dává 45.
Pak máme tento výraz zde, který nemůže být sečten s ničím jiným.
Tedy -9 krát 'y na druhou'. Udělám to v původní barvě. -9...mám problém s měněním barev...
A jsme hotovi.
Pojďme vynásobit 4 krát 2012.
Pojďme to udělat trochu jednodušší.
Pojďme vynásobit 4 krát 201, abychom si to trochu zjednodušili.
Takže 4 krát 201.
Podobně jako v minulých videích si příklad přepíši tak, abych měl větší číslo nahoře.
To je jen jeden z mnoha způsobů, jak se dá s podobným výpočtem vypořádat.
Napíšu číslo 201 a pak napíšu číslo 4 přímo pod něj, pod jeho řád jednotek.
Mám tedy 201 krát 4.
A teď, uděláme v podstatě to samé, jako když jsme násobili jednociferné číslo dvojciferným.
Vynásobíme nejprve 4 krát 1.
A 4 krát 1, jak víme, je rovno 4.
Umístíme tedy čtyřku do řádu jednotek.
Pak můžeme vynásobit naší čtyřkou číslo v řádu desítek.
V našem případě máme na pozici desítek 0.
Takže 4 krát 0 je 0.
A když 4 krát 0 je 0, umístíme 0 sem do řádu desítek.
A nakonec máme 4 krát 2.
4 krát 2 je rovno 8.
A 8 napíšu přímo sem.
Tím jsme získali náš výsledek.
804.
Teď, proč to fungovalo?
Pamatujete, když jsme násobili 4 krát 1, bylo to 4.
Čtyřku máme tedy tady.
Pak jsme násobili 4 krát 0 desítek, což je 0 desítek, a proto tady máme 0 desítek.
A pak jsme násobili 4 krát 2, což bylo ve skutečnosti 200, jelikož 2 je v řádu stovek.
Takže 4 krát 200 je 800.
Takže zapisováním do daného řád jsme vlastně tvrdili, že 4 krát 201 je to stejné jako 4 krát 200, což je 800, plus 4 krát 0 desítek, což je 0 desítek, plus 4 krát 1, což jsou 4.
Vypočítáme více příkladů, které sdružují pojmy, které jsme se naučili v posledních dvou videích.
Řekněme, že máme nerovnici 4x + 3 < -1
Pojďme najít všechny proměnné 'x', které jsou řešením této nerovnice.
První věc, kterou udělám, je zbavit se této 3.
Odečteme 3 z obou stran rovnice.
Na levé straně zůstane 4x. Tyto trojky se navzájem odečtou. Zbyde 0.
Zatím není důvod obracet znaménko nerovnosti. Přičítáme nebo odčítáme od obou stran, v tomto případě odčítáme.
To nemění nerovnost, pokud odčítáme stejné hodnoty.
Máme -1 minus 3.
A pak budeme chtít...
Opět, když násobíme nebo dělíme obě strany nerovnice kladným číslem, znaménko nerovnosti se nemění.
Takže na levé straně je jen x. x < - 4 děleno 4, to je -1. x je menší než -1.
Nebo to můžeme zapsat jako interval.
Všechny proměnné "x" od záporného nekonečna do -1, ale kromě -1, takže sem dáme kulatou závorku.
Udělejme jeden mírně těžší příklad.
Řekněme, že máme 5x > 8x plus 27. Chceme všechna "x" na levé straně rovnice. Nejlepší bude odečíst 8x z obou stran.
Tisíce lidí z open source komunity pracovaly přes 3 roky aby vám mohly představit Drupal 7
Scénář v domácím počítači
Pracovní prezentace
Fotky a videa z dovolené ve vašem telefonu
Cestovní plán ve vašem tabletu poznámky, recepty, videa
Díky Disku Google se dostanete ke svým souborům odkudkoli.
A to i k těm velkým
Ať už používáte jakýkoli program, stačí jednoduché přetažení a všechny své soubory budete moci hned otevřít a sdílet, s kýmkoli chcete.
Zapomeňte na to, že se velké soubory nedají poslat e-mailem.
Prostě je sdílejte na Disku a všichni budou mít automaticky stejný soubor, který budou moci odkudkoli společně upravovat.
Všechen váš obsah pro práci i zábavu teď bude na jednom místě
Snadno jej najdete a snadno jej nasdílíte.
Disk Google.
Nic nemažte.
Sdílejte cokoli.
Nejprve vám budu vyprávět příběh.
Sedřel jsem si chrupavku meniskusu v mém kolením kloubu, když jsem na vysoké hrál fotbal.
Pak jsem jsem si přetrhl ACL, kolení vaz, a pak se u mne objevila artritida kolene.
Jsem si jistý, že mnozí z vás mají stejný problém.
A mimochodem, vzal jsem si ženu, která má uplně stejný problém.
To mě inspirovalo, abych se stal ortopedickych chirurgem, abych se zaměřil na řešení takových problémů, které mi bránili v hraní sportů a nelimitovali mne.
Takže bych vám rád pustil jedno krátké video, abyste měli ponětí, o čem chci povídat.
Všichni si jsme vědomi jak nebezpečná je rakovina, ale existuje jiná nemoc, která nás ovlivňuje ještě víc, artritida.
Rakovina vás může zabít, ale když se podíváte na čísla, artritida ničí více životů.
Za předpokladu, že budete žít dlouhý život, z 50ti procent se u vás objeví artritida.
Artritidu nezískáte pouze stárnutím.
Obyčejné zranění může vést k desítkám let bolesti, než vaše klouby doslova rozmělní a přestanou pracovat.
Plni zoufalství jsme se obrátili k odvětví, které navrhuje umělé součásti, které nahrazují opotřebované části těla.
Ale díky zvěstem kolujícím okolo slibných bionických těl, neměli bychom se pozastavit a hledat lepší, přirozenější způsob?
Pojďme zvážit jinou možnost.
Co když všechny náhradní části naše těla potřebují již existují v přirodě, nebo vně našich vlastních kmenových buňkách?
Toto je oblast biologických náhradních částí, kde nahrazujeme opotřebované části novými, přirodními.
Úkol je takový: jak pečuji o tyto věci biologicky?
Pojdme se podívat, jak na to, co jsem udělal pro svou ženu tak na to, co jsem udělal pro dvě stě dalších pacientů.
Od mé ženy a ostatních pacientů nejčastěji slyším, zvláště u skupiny pacientů od 40ti do 80ti let, 70ti letí pacienty, přijdou a ptají se,
"Hele doktore, nemohl byste mi do kolene dát jen nějaký tlumič nárazů?
Ještě nejsem připravený na výměnu kloubů."
Takže pro ni já vezmu dárcovský štěp lidského menisku a dám jí ho do prostoru v kolením kloubu. Alotransplantát nahradí chybějící meniskus.
A pak na místo nestabilního vazu vložíme lidský dárcovský vaz, abychom koleno zpevnili.
A tak na poškozenou artritudu na povrchu, jsme vytvořili pojivo z kmenových buňek, na které jsme přišli v roce 1991, Znovu obnovíme povrch kloubní chrupavky a dáme vrátíme jí její hladký povrch.
Tady nalevo je špatné koleno mojí ženy, a nyní po 4 měsících zdravé koleno schopné turistiky v Aspenu.
I funguje to, ne jen mé ženě, ale dozajista i dalším pacientům.
Ta slečna na videu, Jen Hudak, právě vyhrála Superpipe v Aspenu, pouhých devět měsíců po tom, co si zničila koleno, jak můžete vidět na druhém snímku -- a po tom, co jí byl do kolene umístěn transplantát.
A tak můžeme biologicky obnovit tento povrch.
Se vším tímto úspěchem, byste se mohli zeptat, jakto že to není dostatečně vyhovující.
Je to proto, že není dostatek dárcovských cyklů.
Není dostatek zdravých mladých lidí padajících z motorek darujících nám tuto tkáň.
A tato tkáň je velmi finančně náročná.
A tak to není řešení, kterého by se světově využívalo u biologických tkání.
Ale řešením je zvířecí tkáň, jelikož je jí mnoho a je levná.
Můžete ji získat z mladých, zdravých tkání, ale překážkou je imunologie.
A zvláštní potíží je určitý epitop, kterému se říká galactosyl, nebo gal epitope.
Jestliže transplantujeme zvířecí tkáň lidem, musíme zjistit způsob, jakým se zbavíme tohoto epitopu.
Můj příběh o pracování se zvířecí zkání začíná roku 1984.
A začal nejprve s achilovou šlachou krávy, kdy jsme vzali Achillovu šlachu krávy, která je kolagen I, zbavili jsme ji antigenů, tím, že jsme ji dali do kontaktu s kyselinou a čistícím prostředkem a tvarovali jsme ji do regenerované formy.
Pak jsme vzali tuto regenerovanou formu a vložili jsme ji do chybejicí meniskusove chrupavky, aby se obnovila v pacientově koleni.
Tuto proceduru jsme již uskutečnili a celosvětově se provedla na více než 4000 případech, takže se jedná o proceduru schválenou FDA, celosvětový způsob obnovení menisku.
Takže je to skvělé, když mohu poškodit tkáň.
Ale co se stane vazu, když budu potřebovat neporušený vaz?
Ten nemohu nadrtit v mixéru.
V tomto případě musím vymyslet -- a my jsme s Uri Galilim a Tomem Turekem vymysleli -- přípravek na enzymy, který by odplavil, zbavil se těchto galactosylových epitopů s určitým enzymem.
Říkáme tomu "gal stripping" technologie.
Co děláme, je, že tkáň "zlidštíme".
Touto gal stripping technologií ji zlidštíme, a pak ji můžeme umístit zpátky do pacientova kolene.
A již jsme to provedli.
Nyní jsme vzali vaz z prasete -- mladou, zdravou, velkou tkáň, a během testování schváleném FDA jsme ji umístili do 10ti pacientů a pak se jeden z našich pacientů zúčastnil třech Canadian Masters Downhill šampionátů -- se svým "vepřo-vazem" jak říká.
Existuje mnoho klinických studií této tkáně nyní čekajících na projednání.
Takže jaký je další krok?
Co například zkusit nahradit celé koleno, místo jen jeho částí?
Jak způsobíme převrat v nahrazování umělými klouby?
Takže to musíme udělat takto.
Co uděláme je, že vezmeme kloubní chrupavku z mladého, zdravého prasete, zbavíme ji antigenů, naplníme ji vašemi kmenovými buňkami a vrátíme ji zpátky na povrch kolene postižený artritidou, zde ji připevníme, necháme povrch, aby se zacelil a pak vytvoříme nový biologický povrch pro vaše koleno.
Toto je náš bilogický přístup nyní.
S takovými části znovu sestavíme vaše koleno.
Obalíme ho zcela novým povrchem.
Díky využívání zvířecí tkáně disponujeme dalšími výhodami.
Je tu benefit 400 miliónů let fungování.
Můžeme využít tohoto benefitu. Můžeme použít tlustčí, mladší, lepší tkáně, než které si můžete zranit, nebo které budete mít ve svých 40, 50 nebo 60 letech.
Mužeme postupovat procedurou ambulantního pacienta.
Můžeme obnažit tkáň jen velmi zlehka.
Takto tedy můžeme biologicky nahradit koleno a vyjít s tím do světa.
A tak vítejte do super biologie.
Nejedná se o hardware. Ani o software.
Ale o bioware.
Je to novější verze vás samých.
A tak s tímto, (smích) budeme brzy ukazovat jiná představení, si myslím.
Děkuji vám mnohokrát.
(potlesk)
V předchozím videu jsme si ukázali, že poměry stran v 30-60-90 trojúhelníku jsou, za předpokladu, že nejdelší strana je x, pak nejkratší strana je x/2, a ta strana mezi nimi, strana na proti úhlu 60 stupňů, je ((odmocnina ze 3) krát x)/2.
Další způsob, jak o tom přemýšlet, je, že nejkratší strana je 1... Nejdřív napíšu nejkratší stranu, pak prostřední a pak nejdelší.
Takže když je strana naproti úhlu 30 stupňů 1, tak strana naproti úhlu 60 stupňů bude ta strana krát odmocnina ze 3.
Takže to bude odmocnina ze 3.
V předchozím videu jsme začali s x a řekli jsme, že strana naproti úhlu 30 stupňů je x/2, ale když je strana naproti úhlu 30 stupňů 1, tak to bude 2krát tolik, takže to bude 2.
Tohle je strana naproti úhlu 30 stupňů, tohle je strana naproti 60 stupňům a tohle je přepona, naproti úhlu 90 stupňů.
Obecně když vidíte trojúhelník, který má tyto poměry, tak řeknete: "Hele, to je 30-60-90 trojúhelník."
Nebo když uvidíte trojúhelník, o kterém víte, že je má poměry 30-60-90, můžete říct: "Hele, umím přijít na jednu z jeho stran podle tohoto poměru." A dám příklad.
Když vidíte trojúhelník, který vypadá takto, kde strany jsou 2, 2 krát odmocnina ze 3, a 4...
Znovu, poměr stran 2 ku 2 krát odmocnina ze 3 je to samé jako 1 ku odmocnina ze 3.
Poměr 2 ku 4 je to samé jako 1 ku 2, takže tohle musí být 30-60-90 trojúhelník.
Co vám chci ukázat v tomto videu, je další důležitý typ trojúhelníku, který uvidíte často v geometrii a trigonometrii.
A to je 45-45-90 trojúhelník.
Nebo další způsob, jak nad tím přemýšlet, je, že když mám pravoúhlý trojúhelník, který je také rovnoramenný... Pravoúhlý a rovnoramenný.
Zjevně nemůžete mít pravoúhlý trojúhelník, který je rovnostranný, protože v rovnostranném trojúhelníku jsou všechny úhly 60 stupňů.
Ale můžete mít pravoúhlý trojúhelník, který je zároveň rovnoramenný.
Rovnoramenný trojúhelník. Napíšu to. To je pravoúhlý rovnoramenný trojúhelník.
A když je rovnoramenný, tak to znamená, že 2 jeho strany jsou stejné.
Takže tyto 2 strany jsou stejné.
A když jsou tyto 2 strany stejné, tak jsme si dokázali, že tyto 2 úhly při základně jsou také stejné.
Když bychom řekli, že velikost úhlů při základně je x, tak nyní víme, že x plus x plus 90 se musí rovnat 180. x plus x plus 90 se musí rovnat 180.
Nebo když od obou stran odečteme 90, tak dostaneme, že x plus x se rovná 90.
Nebo když obě strany vydělíte 2, tak dostanete, že x se rovná 45 stupňů.
Takže pravoúhlému rovnoramennému trojúhelníku se také může říkat, a je to častěji používané označení, také se mu říká 45-45-90 trojúhelník.
A v tomto videu chci zjistit poměry stran 45-45-90 trojúhelníku, jako jsme to udělali u 30-60-90 trojúhelníku.
A tenhle je vlastně jasnější.
Protože když v 45-45-90 trojúhelníku nazveme jednu z odvěsen x, tak ta druhá bude také x, a pak můžeme použít Pythagorovu větu, abychom přišli na délku přepony.
Takže délka přepony, budeme jí říkat C.
Dostaneme x na druhou plus x na druhou, to jsou druhé mocniny obou odvěsen, takže když to spočítáme, tak se to bude rovnat C na druhou.
To je přesně podle Pythagorovy věty.
Takže dostaneme 2x na druhou se rovná C na druhou.
Potom můžeme obě strany odmocnit.
Chci změnit barvu na žlutou a ono mě to nechce poslechnout.
Dobře. Zpět k C na druhou.
Takže odmocníme obě strany.
Z levé strany dostanete odmocnina ze 2 je prostě odmocnina ze 2.
Odmocnina z x na druhou bude x.
Takže budete mít x krát odmocnina ze 2 se rovná C.
Takže když máte pravoúhlý rovnoramenný trojúhelník, je jedno, jaká jsou ta 2 ramena, budou obě stejná, proto je rovnoramenný.
Přepona bude odmocnina z 2 krát to.
Takže C se rovná x krát odmocnina ze 2.
Takže na příklad, když máte trojúhelník, který vypadá takto...
Nakreslím ho trochu jinak.
Je dobré, když se pokaždé musíme orientovat v různých způsobech. ...takže když vidíme trojúhelník, který má 90 stupňů, 45 a 45 jako tento.
A opravdu musíte znát jen 2 z těchto úhlů, abyste přišli na to, jak velký bude ten poslední.
A kdybych vám řekl, že tahle strana je 3, tak ani nemusím říkat, že ta druhá strana bude taky 3.
Toto je rovnoramenný trojúhelník, takže tyto dvě odvěsny budou stejné.
A nebudete muset použít Pythagorovu větu, až budete znát toto. Je dobré vědět, že přepona, strana naproti úhlu 90 stupňů, bude odmocnina ze 2 krát délka jedné z těchto dvou stran.
Takže to bude 3 krát odmocnina ze 2.
Takže poměr stran a přepony v 45-45-90 trojúhelníku nebo v pravoúhlém rovnoramenném trojúhelníku...
Poměr stran je: jedna z odvěsen může být 1, druhá odvěsna bude mít stejnou délku a přepona bude odmocnina ze 2 krát délka jedné z těchto stran.
1 ku 1 ku odmocnina ze 2.
Takže tohle je 45-45-90. Napíšu to sem. 45-45-90.
A jenom na zopakování, když máte 30-60-90 trojúhelník, tak poměr stran je 1 ku odmocnina ze 3 ku 2.
A teď to převedeme do praxe v několika úlohách.
Vytvořil jsem už spoustu videí o inflaci a deflaci a také o tom, jak mohou být ovlivněny využitím kapacit.
Typická představa využití kapacit a to je to, na co obvykle myslím, když to někdo zmíní, je, že si vzpomenu na využití průmyslových kapacit.
Představím si továrny.
A když lidé říkají nízké využití, představuji si prázdné továrny a když vysoké využití, představuji si továrny fungující na tři směny a věci horečnatě se pohybující.
Ale v ekonomice založené na službách, jako máme zde v USA a jako máme v mnoha západních společnostech, většina naší opravdové kapacity toho, co vyrábíme, nebo náš HDP, je založeno na službách, protože jsme ekonomika založená na službách.
A pokud o tom budete přemýšlet, tak na využití průmyslové kapacity samozřejmě záleží, ale je to i otázka ekonomiky založené na výrobě.
V ekonomice založené na službách, nejlepší mírou využití je skutečně nezaměstnanost.
A také si myslím že bychom mohli říci, nejlepší mírou nedostatečného využití je nezaměstnanost.
Tímto řečeno, myslím, že je skutečně důležité více porozumět tomu, jak se nezaměstnanost měří a a jak o ní přemýšlí vláda a čísla, která slyšíte na CNN, co skutečně znamenají v podmínkách představy o skutečné nezaměstnanosti.
A většina těchto schémat, vlastně všechna tato schémata která mám v tomto videu, jsem dostal od Mika Shedlocka, který provozuje blog o analýze světové ekonomiky.
A v pátek jsem s ním mluvil a on zdůraznil některé skutečně zajímavě věci.
A to je skutečně to, co chci probrat, a myslím, že nám to dá dobrý celkový pohled na nezaměstnanost a dá nám několik vodítek k tomu, co se právě teď děje.
Ale doporučuji vám si jeho blog přečíst.
Vystupuje jako Mish a říká lidem, že nejlepší cestou, jak najít jeho blog je zadat do Googlu "Mish".
A dělá mnohem víc, kde se zaměřuje na ekonomická data, ale jde o několik úrovní hlouběji než kdokoliv jiný by skutečně mohl jít, obzvláště v TV.
Ale to je to, co skutečně musíte udělat, abyste rozpoznali, co je důležité.
A chci mu vyjádřit uznání, protože je skutečně ten, kdo mi toho mnoho ukázal, ale myslím, že je to velmi poučné k využití kapacit a diskusi o inflaci-deflaci, kterou jsem vedl.
Právě zde mám ukázku statistik
Úřadu práce a mohli byste tam jít. Vyhledejte si je.
A co si většina lidí neuvědomuje stejně jako u nabídky peněz, že máte různá měření nabídky peněz, tak i mnoho rozdílných měr nezaměstnanosti
A číslo, které se udává nejméně od roku 1994, je U-3, a to je, kde začneme
Je to forma oficiální míry nezaměstnanosti.
Vím, že si to nemůžete pořádně přečíst.
Software pro zachycení obrazovky nevychází dobře s tímto typem písma.
Ale U-3 je celková nezaměstnanost jako procento pracovní síly občanů.
Je velmi důležité si uvědomit, co považují za nezaměstnané a co považují za pracovní sílu.
Považují vás za nezaměstnané pokud nemáte práci a práci jste sháněli v posledních 4 týdnech.
A to je skutečně důležité.
Je skutečně důležité myslet na to vzhledem ke všemu ostatnímu, co budu procházet v tomto videu.
Protože jsme pravděpodobně měli v našem životě období, kdy jsme se považovali za nezaměstnané nebo jsme považovali někoho jiiného za nezaměstnaného, ale mohli být deprimovaní a tak si přestali práci hledat anebo se rozhodli dát si pauzu.
Je důležité si uvědomit, že v číslech, která slyšíme od vlády, nepočítají s částí pracovní síly občanů.
Dobře, řekněme, že si na 5 týdnů přestanete hledat práci. Protože jste si chtěli dát pauzu anebo si přepracovat životopis, tak si spíše sháníte práci pasivně.
Vláda vás již nepovažuje za část pracovní síly a už nejste zahrnuti do těchto čísel.
Mají širší čísla, která to zahrnují.
A myslím, že to je důležité, protože vlastně budeme zkoumat rozdíl mezi odlišnými čísly.
U-4 je celková nezaměstnanost.
Je to číslo tady nahoře plus odrazení pracovníci jako procento pracovní síly občanů plus odrazení pracovníci.
Budou přidávat odrazené pracovníky do čitatele.
Udělám to jinou barvou.
Předtím než jste to měli - to je standardní.
Máte nezaměstnané lomeno zaměstnané plus nezaměstnané, jak bylo definováno - a když řekneme nezaměstaný, je to někdo, kdo nemá práci, ale aktivně ji hledá už 4 týdny.
U-4 je nyní - zvýrazním to jinou barvou.
Jsou to nezaměstnaní plus odrazení lomeno zaměstnaní plus nezaměstnaní plus odrazení pracovníci.
A definice odrazených pracovníků...
Mluvil jsem o lidech, kteří si aktivně neshánějí práci více než 5 týdnů nebo vlastně více než 4 týdny.
Jste považováni za odrazené, pokud k tomu udáte důvod a řeknete, dobře dosud jsem ji nesháněl, protože jsem odrazen, protože si nemyslím, že je zde práce, kterou chci dělat, takže to je důvod, proč si ji nehledám.
A to je právě, kdy jste zahrnuti do této hromady.
A potom U-5 je stejná věc, ale co dělají je, že přidávají jiné okrajově přidané pracovníky.
A rozdíl mezi odrazenými pracovníky a okrajově přidanými pracovníky je, že odrazený pracovník má ekonomický důvod.
Říká, nesháněl jsem práci v posledních 5 týdnech, protože si myslím, že je to nemožné.
Chci pracovat, ale je nemožné najít práci jako účetní nebo inženýr.
Zatímco okrajově přidaný pracovník sice říká, nemohl jsem shánět práci v posledních 5 týdnech, ale neříkají to proto, že si myslí, že ekonomika to neumožňuje.
Mohlo by to být tím, že jsou - nevím - prostě v depresi nebo nechtějí. Mohla by to být celá řada důvodů.
Důležitá věc je, že v šetření, které Úřad pro statistiky práce pořádá, nezdůrazňují to, že jediným důvodem, proč nehledají jpráci, je ekonomický důvod, a potom budou zařazeni do skupiny okrajově přidaných pracovníků a to je U-5.
A potom U-6 je skutečně zajímavé, protože zahrnuje všechny tyto výše popsané míry nezaměstnanosti a dokonce některé lidi přesunuje.
V U-5 byste mohli přidat okrajově přidané do jmenovatele.
V U-6 máte celkovou nezaměstnanost plus všechny okrajově přidané pracovníky plus celkově zaměstané pracující na poloviční úvazek z ekonomických důvodů jako procento prácovní síly občanů plus všechny okrajově přidané pracovníky.
Důležitá věc je plus celková zaměstnanost polovičních úvazků z ekonomických důvodů.
To je klíčem, takže jmenovatel se už nemění, ale toto číslo nezaměstnaných se bude zvyšovat.
Protože je zde část zaměstnané populace, která nepracuje 40 hodin za týden nebo nepracuje tolik kolik chce, nebo nemůže pracovat v oblasti, ve které pracovat chce.
Možná místo práce jako inženýr, pracuje 20 hodin týdně v místním knihkupectví nebo ve Starbuck's, a tito lidé jsou zahrnuti do U-6.
A to je důvod, proč na to chci skutečně poukázat, a
Mish mě naučil, že se zvyšuje mnohem rychleji než tohle.
A my se nad tím zamyslíme, proč se to děje a jaké závěry z toho můžeme vyvodit.
Toto jsou čísla přímo z Úřadu pro statistiky práce.
Vím, že je těžké vidět tuhle obrazovku napravo, ale pokud se podíváte na březen 2008, číslo U-3 bylo 5,2% a
U-6 byla 9,3%.
Rozdíl mezi těmito dvěma je okolo 4,1%.
Ale pokud se zaměříte na poslední měsíc, standardní nezaměstnanost je 8,5%, ale U-6, která zahrnuje odrazené pracovníky, okrajově přidané pracovníky a lidi, kteří nepracují na plný úvazek z ekonomických důvodů, rozdíl je nyní 7,1%, takže se to rozšířilo.
Lidé, kteří by rádi pracovali, ale buď přestali hledat, protože byli deprimovaní, nebo se zkrátka přemohli a přijali práci, kterou by jinak nechtěli vzít, nebo pracují méně hodin, což by jinak nedělali, vzrůstá.
Tak tomu je.
Důvod, proč se na to skutečně chceme zaměřit, je ten, že nám to říká, že i přesto, že míra nezaměstnanosti, -oficiální míra nezaměstnanosti - roste velmi strmě a já vám ukáži graf, což je vlastně práce Mishe, kde ukazuje, že ten rozdíl mezi U-6 a U-3 vzrůstá, a že vzrůstá zrychlující se mírou od posledního února.
To je vidět tady v tomto grafu.
Dostal ho od svého přítel Chrise Puplavy z
Financial Sense, takže na tom má zásluhu on.
Ale vidíte zde, U-6, je široká míra nezaměstnanosti, o které se zde právě bavíme.
Roste dokonce i rychleji než standardní míra nezaměstnanosti.
A tato zelená čára je vlastně rozdíl mezi těmito dvěma.
Co je na tom zajímavé, je měření procenta pracovní síly, která se stává deprimovanou, která se ocitla v depresích.
Tito lidé jsou buď deprimovaní nebo v depresi a nehledají práci, nebo jen říkají, víte co?
Nemohu získat práci na 40 hodin týdně jako účetní.
Půjdu nyní pracovat na poloviční úvazek do místního obchodního domu nebo budu dělat cokoliv jiného, co přinese rodinám na stůl nějaké jídlo.
Obecně to ukazuje na úroveň beznaděje.
A pokud se podíváte sem a to je velmi zajímavé.
To je také od Chrise Puplavy.
Pokud se podíváte na srovnání s minulostí, poslední velká recese, o které mnoho lidí mluvilo, jsou raná 80. léta, dvojitá recese, a i přesto, že míra nezaměstnanosti z novinových titulků... ujistím se, že mám správnou barvu. Míra nezaměstnanosti z novinových titulků je modrá přímka, která je stále o dost níže.
Tamhle jsme dosáhli vrcholu a nevím, jaké je přesné číslo, ale vypadá to jako něco přes 10%.
Ačkoliv jsme mnohem níže než zde, jsme nyní na 8,2%. Pokud se podíváte na U-6, to je ta nejširší, ta vyletěla prudce vzhůru.
Bohužel pro U-6 neexistují data starší než z roku 1994.
Změnili hodně toho, jak se věci měří.
Oficiální míra se místo U-3 nazývala U-5, ale z velké části byla stejnou mírou, ale trochu se změnila.
Ale U-6 neexistovala před rokem 1994, proto bohužel nemůžeme měřit U-6 zpětně.
Ale dobrý, hádám, pseudo-indikátor U-6, pro který máme historická data, je číslo nezaměstnaných více než 15 týdnů.
Tito lidé, kteří shání práci, ale 15 nebo více týdnů práci stále nenašli, ačkoliv ji aktivně hledali.
A pokud se podíváte, zatímco jsme měřili U-6, sledovala širokou míru docela dobře.
Pokud předpokládáme, že U-6 je vždy na této čáře nebo nad ní, jak je zde naznačeno, což dosud je, potom byla pravděpodobně U-6 v raných 80. létech někde tam, kde je tato čára nyní.
Možná to bylo o trochu výše, možná to bylo tady nahoře.
Ale co tento graf skutečně vyjadřuje, je, že nejširší míra nezaměstnanosti je již tak špatná, jako tomu bylo pravděpodobně v raných 80. létech.
Je to právě tím, že jsme zde neměli data.
A když nic jiného pak tito pracovníci na poloviční úvazek, protože jsou zaměstnaní, takže v oficiální míře nezaměstnanosti způsobují, že to číslo vypadá ve skutečnostu trochu lépe.
Zde jste měli méně lidí.
Byli jste buď zaměstnaní nebo nezaměstnaní.
Pokud jste nezaměstnaní, napomáháte číslu, aby vypadalo trochu větší.
Zde máte daleko více lidí, kteří jsou mezi, ale byli počítání do zaměstnaných.
Tvoří skutečnou sdělenou oficiální míru nezaměstnanosti trochu níže než je ve skutečné ekonomické realitě.
Myslím, že to je velice důležité si uvědomit, že máte tuto vzrůstající míru zoufalství v ekonomice. Říká, že věci jsou horší, říká, že věci jsou pravděpodobně tak špatné jako byly během několika nejhorších recesí v historii a stále se zhoršují.
A vraťme se tam, kde jsme začali toto video, co se týče využití kapacity a co by to mohlo udělat s cenami. To nám říká, že využití práce je nízké a snižuje se.
Což nám říká, že cena práce se snižuje.
A pravděpodobně jste již četli mnoho zpráv o tom, že počet propuštěných je teď poprvé opravdu velký.
Lidé v současnosti přistupují ke snížení mezd.
Již vidíte deflaci ve mzdách.
A když je tolik z naší ekonomiky a koš zboží vyjádřený v CPI (index spotřebních cen) - a o tom udělám další video-- založeno na službách, pokud vidíte deflaci ve mzdách, to je jiná stránka dat, která vám říká, alespoň ve středním období, že pravděpodobně uvidíme další deflaci v cenách jako celku.
Nashledanou v dalším videu.
Jayde trvá 3 hodiny, než doručí 189 novin na své trase.
Kolik doručí novin za hodinu?
Takže, tato první věta nám říká, že doručí, nebo že jí trvá 3 hodiny doručit 189 novin.
To znamená, že má 3 hodiny na každých 189 novin.
Toto vyplývá z první věty.
My ale potřebujeme zjistit počet doručení za hodinu, tedy množství novin za hodinu, takže to zde můžeme zaměnit.
Pokud bychom tyto 2 čísla jen zaměnili, znamenalo by to 189 novin každé 3 hodiny, což je v podstatě stejná informace.
Zaměňujeme jen to, co je v čitateli, a to, co je v jmenovateli.
Teď to potřebujeme napsat v co nejjednodušší podobě, a podívejme se, zda je čitatel dělitelný 3.
1 plus 8 je 9, plus 9 je 18.
To je dělitelné 3.
Pojďme tedy vydělit čitatele i jmenovatele 3, abychom si to usnadnili.
Takže 189 vydělíme 3.
Udělejme to stranou.
3 dávám do 189. Číslo 3 se do čísla 18 vejde 6 krát.
6 krát 3 je 18.
Odečteme, napíšeme si dolů 9.
18 minus 18 je 0.
3 se vejde do 9 přesně 3krát.
3 krát 3 je 9, bez zbytku.
Pokud tedy 189 vydělíme 3, dostaneme 63, a pokud vydělíme 3 třemi, dostaneme 1.
Musíme vydělit čitatel i jmenovatel stejným číslem.
Máme tedy 63 novin za 1 hodinu, můžeme to napsat jako 63 děleno 1 novin za hodinu.
Takže si napíšeme 63 děleno 1 novin za hodinu.
Za 1 hodinu. Nebo to můžeme napsat jako 63 bez zlomku, protože 63 děleno 1 totéž jako 63 novin za hodinu.
Takže, mám bratra, Johna, možná jste o něm slyšeli.
Zdravím.
A jak se tak stalo, John a já máme úplně stejné rodiče.
Je to tak, mamku a taťku Greenovi. A jelikož máme stejné rodiče, dá se očekávat, že John a já bychom měli mít podobné tělesné parametry protože naše DNA má zcela stejný původ.
Hank a já sdílíme nějaké geny, ale nikdo nevěděl nic o chromozomech či DNA až do poloviny 20. století a lidé si začali všímat, že bratři si bývají podobní od té doby, co si lidé začali všímat věcí okolo nich a tak
Hank:
To bylo velmi vědecké, Johne.
John:
Připomenu ti, že jsem ti udělal laskavost.
(radostná hudba s pískáním)
Hank: Dědičnost je v podstatě pouze předávání genetické informace z rodičů na potomstvo.
A jak už John říkal, dědičnost se studuje od počátku věků, ačkoliv, první myšlenky o tom, jak se nadání dědí z rodičů na děti byly opravdu, opravdu, opravdu, opravdu, opravdu, opravdu špatné.
Na příklad představa, kterou lidé měli téměř 2000 let pocházela od Aristotela, který tvrdil, že my všichni jsme směs rodičovských vlastností a to tak, že otec poskytne životní sílu do nově vznikajícího člověka a matka poskytne stavební kostky nutné k tomu, aby se vše poskládalo dohromady.
Atistoteles si také myslel, že semeno je vysoce očištěná menstruační krev, a proto se stále odkazujeme na krevní linii, když mluvíme o dědičnosti.
V každém případě, nikdo nepřišel s lepší myšlenkou nikdo se nechtěl zaplést s Aristotelem a tak po stovky let každý předpokládal, že rysy našich rodičů se v nás prostě nějak smíchají.
To máte jako když se do sebe zamilují černá a bílá veverčička, a rozhodnou se spolu mít rodinu - jejich potomci by měly být šedí.
První člověk, který doopravdy začal studovat a přemýšlet o dědičnosti v moderním pojetí, byl rakouský mnich Gregor Mendel a Mendel ukázal, že dědičnost se řídí určitými vzory.
V polovině 19. století, Mendel strávil jaksi až nezdravě moc času hrabáním ve své zahrádce se svazkem hrachu a během série experimentů s křížením hrachu a pozorováním, které rysy se přenesly a které ne, se objevil s ucelenou prací pro porozumění jak se rysy skutečně přenáší z generace na generaci.
Čili ke klasické genetice, která zahrnuje Mendelovi myšlenky o tom, jak se přenášejí rysy z rodičů na potomky trochu musím zjednodušit takové ty genetické věci.
Doufám, že vám to nevadí.
Takže, všichni máme chromozomy, což je forma, kterou nabere naše DNA, aby se přenesla z rodičů na děti.
Lidské buňky mají 23 párů chromozomů.
A teď, gen je úsek DNA, který je specificky umístěn na chromozomu a obsahuje informaci, která podmiňuje nějaký rys.
Samozřejmě v naprosté většině jsou fyzické rysy odrazem několika různých genů, které spolu kooperují, což činí toto všechno velmi matoucí a když se toto stane, říkáme tomu polygenní dědičnost. poly - gen - ní.
Hodně genů.
Ale někdy jediný gen může ovlivnit to, jak bude více znaků vyjádřeno a tyto geny se nazývají pleiotropní.
Avšak některé, velmi málo, ale přece jen některé jednotlivé znaky jsou ovlivněny pouze jedním genem jako například barva květu hrachu, což je to, co Mendel studoval, když objevil všechny tyhle věci.
A na počest Mendela to nazýváme Mendelovy zákony.
Tady máme pár příkladů Mendelových zákonů u lidí, jedním z nich je relativní vlhkost nebo suchost vašeho ušního mazu.
Takže, je pouze jeden gen, který určuje konzistenci vašeho ušního mazu a tento gen je lokalizován na stejném místě na chromozomu u každého člověka, přesně tady: na chromozomu 16.
Avšak existuje jedna verze tohoto genu, neboli alela, která říká, že maz bude vlhký a také je tu další alela, která říká, že maz bude suchý.
Možná se ptáte sami sebe, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma záležitostmi a já jsem rád, že se ptáte, protože my vlastně víme odpověď na tuto otázku.
Mezi mnoha aminokyselinami, které představují tuto určitou genovou sekvenci je jedna extra pozice, kde se liší.
Pokud je aminokyselinou na této pozici glycin, váš ušní maz bude vlký, ale pokud tam bude arginin, bude suchý.
Teď přichází otázka, jak dostanete to, co dostanete od vašich rodičů.
U většiny zvířat, v podstatě každá buňka v těle, která není spermií či vajíčkem, které se nazývají somatické buňky, jsou diploidní, což znamená, že obsahují dvě sady chromozomů, kdy každou z nich dědíme po rodičích.
Takže z ušního mazu určíme alelu zděděnou od matky a druhou od otce.
Měl bych zmínit, že je to z toho důvodu, že gamety, čili pohlavní buňky, spermie a vajíčko, jsou buňkami haploidními, což znamená, že mají jen jednu sadu chromozomů.
Znovu zdůrazním, že nepohlavní buňky se nazývají somatické a jsou diploidní, pohlavní buňky se nazývají gamety a jsou haploidní.
Toto dává smysl, protože spermie, nebo vajíčko, mají velice specifickou motivaci, úpěnlivě doufají v úspěch, a když uspějí, chtějí se spojit s vhodnou haploidní buňkou, která má druhý pár těch chromozomů, které budou potřebovat k utvoření nového člověka, buvola, olihně, nebo bůhví čeho.
Abyste věděli, i některé rostliny mají polyploidní buňky, což znamená, že každá buňka má více než dvě sady chromozomů, nemají se díky tomu lépe nebo tak něco, prostě to v nich tak funguje.
No, smysl toho všeho je, že dědíme jednu verzi genu ušního mazu po obou našich rodičích.
Vraťme se tedy k ušnímu mazu.
Řekněme, že matka vám předá alelu vlhkého ušního mazu a otec alelu ušního mazu suchého. Pane bože, váš tatík má strašně šeredné uši. No nic.
Jelikož vaši rodiče mají alely dvě, každou za jeden gen získaný po obou jejich rodičích, je ta, která je předána vám, zcela náhodná.
Takže většina toho, co objevil Mendel, je to, že když máme dvě alely, které určují, jak se určitý znak nakonec projeví, jedna z těchto alel může být dominantní a ta druhá recesivní.
Vztah dominance je mezi dvěma alelami, kde jedna z alel maskuje, či zcela potlačuje alelu druhou.
Vraťme se k ušnímu mazu. Vím totiž, jak moc nás všechny těší se o něm bavit.
Ukazuje se, že matčina alela vlhkého ušního mazu je dominantní, proto ji označíme velkým W a recesivní otcovu alelu suchého ušního mazu označíme malým w.
John:
Hezky, mami!
Hank:
Ha, to už jsi zpátky?
No, mámina alela je dominantní a tečka.
Nemyslím si, že to bude tak jednoduché, jak tvrdíš.
Hank:
Páni, jsi mnohem chytřejší, než vypadáš.
Opravdu to není tak jednoduché.
Takže jen proto, že je alela recesivní neznamená, že je méně běžná, spolu s celou tvojí genetickou informací, než alela dominantní, což nás vede k domněnce, správné domněnce, že tu jde o něco jiného.
John:
Jo, úplně tě chápu.
Hank:
Jedná se tu o rodiče našich rodičů, protože každý dědí dvě alely po obou svých rodičích.
Mamka zdědila jednu od babičky a jednu od dědy a dodejme, že mamka dostala od babičky malé w a velké W od dědy.
To znamená, že mámin genotyp, čili geny, pokud se jedná pouze o tento jeden znak, je heterozygotní, což znamená, že zdědila dvě různé verze toho stejného genu od obou svých rodičů.
Na druhou stranu má táta gen homozygotní.
To znamená, že měl dva ze stejné alely, buďto malé, nebo velké W, získané jak od babičky, tak i od dědy?
Hank:
A aby tohle všechno fungovalo, tak jak chceme my, řekněme, že i babička i děda by tátovi předali malé w, čímž by jeho genotyp udělali homozygotním, recesivním pro tento gen.
Okay, snažím se to v hlavě přepočítat, a podle toho, co mi vychází, je mamka velké W, malé w a táta je malé w, malé w.
Hank:
A teď se pokusíme vymyslet, jaký je fenotyp našeho ušního mazu.
Fenotyp je to, co se projevuje fyzicky, nebo jako v tomto případě, to, co bys viděl, kdyby ses mi podíval do ucha.
John:
Takže jako uděláme Punnettův čtverec, nebo co?
Kvůli tomuhle se zabývám historií. Jestli budeme dělat Punnettův čtverec, tak se loučím.
Hank:
Ale já jsem zrovna chtěl začít znovu mluvit o lidech.
Reginald C. Punnett, obrovský fanda Gregora Mendela, vymyslel Punettův čtverec, kterým znázornil výsledek jistého křížecího pokusu. Takhle nějak vypadá jeden úplně jednoduchý.
Tak, dejme mamku na tuhle stranu a přidejme k ní velké W a malé w. A tátu dejme sem nahoru a šoupneme k němu dvě malé w.
Když tohle vyplníme, tak se bude zdát, že je tu šance 50/50, že jakékoliv dítě z tohoto svazku bude buďto homozygotní, nebo heterozygotní.
John i já máme oba 50% šanci, že budeme mít vlhký ušní maz a 50% šanci, že budeme mít suchý ušní maz.
Takže já musím jít a zavolat Johnovi, protože teď se neúčastní, protože nemá rád Punnetovy čtverce a ukázalo se, že má vlký ušní maz a já mám též vlhký ušní maz, což, jak víte, není tak nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že naši rodiče byli homozygot a heterozygot.
Toto, uh, může vysvětlit zápach v naší koupelně, když jsme byli malí, protože se ukázalo, že je zde korelace mezi vlhkým uším mazem a tělesným zápachem, jelikož ušní maz a pot z podpaždí jsou produkovány stejným typem žlázy.
Protože tento 1 gen má vliv na více různých rysů nebo fenotypů, je to příklad pleiotropního genu, jelikož gen ovlivňuje obojí - jak vlhký je váš ušní maz a jak moc smrdíte.
Ještě jednu věc můžete shledávat zajímavou a to dědičnost vázanou na pohlaví.
Takže, máme 23 párů chromozomů, 22 párů jsou autosomy, čili nepohlavní chromozomy, a jeden pár 23. pár, abychom byli přesní, jsou pohlavní chromozomy.
Tento 23. pár je u žen tvořen 2 dlouhými chromozomy, čili XX, a muži mají 1 X chromozom, který dědí od své matky, a pak tento jeden krátký, mrňavoučký, scvrklý chromozom, kterému říkáme Y, proto jsou muži XY.
Takže určité genetické rysy jsou vázané na pohlaví jedince a přenáší se pomocí pohlavních chromozomů.
Vzhledem k tomu, že chlapci nemají 2 úplné chromozomy 23. páru, může se zde objevit recesivní alela na X, kterou zdědili po mámě, která se projeví, protože na chromozomu Y není žádná informace, která by dala dominantní alele možnost tento specifický znak potlačit.
Vemte si třeba plešatost.
Ženy vzácně plešatí za mlada, jako plešatí někteří muži, protože je to způsobeno recesivní alelou lokalizovanou na genu na chromozomu X, takže je vzácné, aby ženy získaly 2 recesivní alely, ale muži potřebují pouze 1 recesivní alelu a stanou se plešouny!
Tato alela je na jejich X chromozomu, který dostali od své mamky. Ale byla mamka plešatá?
Pravděpodobně ne.
A kde mamka vzala alelu na svém X chromozomu?
Také od svého taťky nebo své mamky.
Takže pokud jste plešatí, můžete jít a svádět to na babičku nebo na pradědečka z matčiny strany, nebo na prapradědečka z matčiny strany, který pravděpodobně zplešatěl před třicítkou.
Tohle je genetika, lidi, odpor je marný.
Děkuju mému bratrovi Johnovi, že s námi sdílel svou genetickou informaci a taky jeho obličej, hlas a to všechno.
To od něj bylo moc hezké. Vzpomeňte si na nás, až se budete příště dloubat uchošťourama. Říká se ale, že bysme to neměli dělat, protože ten maz tam není pro nic za nic. a třeba byste se mohli šťouchnout až do mozku.
Fajn, to bylo naposledy, co jsem zmínil ušní maz.
V tomto videu vás chci seznámit se zápornými čísly a také vás naučit něco o tom, jak se sčítají a odečítají.
Při prvním setkání vypadají velmi tajemně, konec konců až doteď jsme počítali s kladnými čísly.
Co vlastně znamená "záporné číslo"?
Když se nad tím zamyslíte, pravděpodobně jste se s nimi v běžném životě setkali.
Hlavní myšlenka je, že záporné číslo je libovolné číslo menší než 0.
Pokud vám to zní podivně a nepředstavitelně, tak se nad tím zkuste zamyslet v následujících příkladech.
Pokud budeme měřit teplotu ve stupních Celsia nebo Fahrenheita... Řekněme, že ve stupních Celsia. Nakreslím stupnici na které budu měřit teplotu.
Řekněme, že zde je nula stupňů Celsia. A tady jeden stupeň Celsia, dva stupně Celsia, tři stupně Celsia.
Řekněme, že je celkem chladný den a právě jsou 3°C.
A někdo, kdo předpovídá budoucnost vám řekne, že zítra bude o 4 stupně chladněji.
Jak chladno tedy bude?
Jak lze vyjádřit takovou zimu?
Kdyby se ochladilo pouze 1 stupeň, byly by 2°C.
Pokud by bylo o 2 stupně chladněji, byl by 1°C.
Kdyby se ochladilo o 3°C, byla by 0°C.
Musí být chladněji o 4 stupně, takže musíme jít o jeden stupeň pod nulu.
A ten jeden stupeň pod nulou nazýváme "mínus jedna".
Takže vidíte, že číselná osa napravo od nuly nabývá kladných hodnot a když budeme postupovat doleva od nuly, budeme mít -1,
-2, -3 a lze říci, že dále budeme mít větší záporná čísla.
Ale chci zdůraznit, že -3 je menší než -1.
Při -3°C je ve vzduchu méně tepla než při teplotě -1°C.
Je chladněji, je menší teplota.
A ihned si to ujasníme.
-100 je mnohem méně než -1.
Když vidíte čísla 100 a 1, mohli byste si říct "100 je přece o hodně víc než 1."
Ale když se nad tím zamyslíte, -100 znamená, že se něčeho nedostává.
-100 stupňů znamená, že je tu nedostatek tepla, že je tu mnohem méně tepla než při teplotě -1°C.
Uvedu další příklad: Řekněme, že mám 10 dolarů na bankovním účtu. Dnes mám 10 dolarů.
Řekněme, že půjdu ven, protože mám dobrý pocit ze svých 10 dolarů, půjdu ven a utratím 30 dolarů.
A řekněme, že mám velmi vstřícnou banku, která mi dovolí utratit víc peněz, než mám na účtu.
Utratím 30 dolarů.
Jak bude vypadat můj účet?
Nakreslím si číselnou osu.
Možná už tušíte odpověď. Budu dlužit peníze bance.
Co bude na mém účtu zítrat?
Můžete říci: "Pokud mám 10 dolarů a utratím 30 dolarů, tak 20 dolarů se muselo odněkud vzít."
Těch 20 dolarů přišlo z banky.
Budu tedy dlužit bance 20 dolarů. Na mém účtu tedy bude 10 - 30, což je -20 dolarů.
Na mém účtu bude zítra -20 dolarů.
Když řeknu, že mám -20 dolarů, tak to znamená, že dlužím bance.
Nejen, že nemám nic, ale stále něco dlužím.
Je to naopak - tady mám něco, co mohu utratit a když to mám v bance, banka dluží 10 dolarů mně.
Mám 10 dolarů, které mohu utratit. Ale tady dlužím bance já - jde to opačným směrem.
Když použijeme naši číselnou osu...
To je nula začínám s 10 dolary a utratím 30 dolarů. Posouvám se o 30 míst doleva.
Posunu-li se o 10 míst doleva -- -- když utratím jen 10 dolarů, budu zpět na 0.
Utratím-li dalších 10 dolarů, budu na -10.
Potom, když utratím dalších 10 dolarů budu na -20 dolarech.
Každá z těchto vzdáleností - utratil jsem 10, byl jsem na nule, dalších utracených 10 dolarů, byl jsem na -10.
A dalších utracených 10 dolarů a jsem na -20.
Tato vzdálenost znamená kolik jsem utratil.
Utratil jsem 30 dolarů.
Principem je, že když utrácíme, odečítáme či něco ztrácí teplotu, chladne, tak se posouváme doleva na číselné ose.
Čísla se zmenšují. Teď víme, že čísla mohou být menší než nula.
Existují čísla -1, -2, dokonce i -1,5, -1.6.
Čím víc jdete do záporu, tím, více ztrácíte.
Pokud přičítáte, pokud mi přijde výplata, posunu se na číselné ose doprava.
Udělejme teď pár ryze matematických příkladů.
Zamyslíme se, co to znamená, když říkáme 3 - 4 a znovu, je to přesně stejné jako to, co jsme dělali s teplotou.
Začali jsme trojkou a odečetli 4, tudíž jsme se posunuli o 4 místa doleva.
A dostali se k -1.
Když to uděláme, začneme chápat, co je záporné číslo.
Opravdu doporučuji nakreslit si číselnou osu a posouvat se po ní, podle toho, zda sčítáte nebo odčítáte.
Zkusme udělat víc příkladů.
Řekněme, že mám 2 - 8 v dalších videích si ukážeme více způsobů jak na to, ale znovu, je dobré si načrtnout číselnou osu.
Máme tu nulu, jsme na 1, 2, pokud odečítáme 8, posuneme se o 8 doleva.
Posouváme se o jedna, dva - doleva a jsme na nule.
O kolik se ještě musíme posunout?
Už jsme posunuli o 2 doleva. Musíme se posunout ještě o 6 doleva.
1, 2, 3, 4. pět, šest -- doleva
Kam jsme se dostali?
Byli jsme na nule, tohle je: -1, -2, -3 -4, -5, -6
Takže 2 - 8 je -6.
2 - 2 = 0 Pokud odčítáme 8, odečteme ještě dalších 6.
Takže jsme se dostali na -6.
Ukažme si ještě jeden další příklad.
A bude trochu neobvyklý, ale doufám, že bude dávat smysl.
Zkusme příklad, a udělám ho v jiné barvě, -4 - 2.
Začínáme se záporným číslem a odčítáme od něj.
Vypadá to zvláštně, ale vzpomeňte si na číselnou osu!
Tady máme nulu.
Toto je -1, -2, -3
-4 a tady začínáme.
Odečítáme 2 od -4, takže se posuneme o 2 místa doleva.
Odečteme-li 1 budeme na -5.
Pokud znovu odečteme 1, budeme na -6.
Toto se rovná -6 .
Zkusme další zajímavý příklad. Začněme na -3.
Řekněme, že máme -3 a místo odečítání zkusíme přičíst 2.
Kam se na číselné ose dostaneme?
Začínáme na -3 a přičítáme 2, takže se posuneme doprava.
Přičteme 1 a dostáváme se na -2.
Ale když přičteme zase 1, dostaneme se na -1.
Posunuli jsme se o 2 doprava, takže -3 + 2 je -1.
Jak sami vidíte, souhlasí to s naším chápáním sčítání a odčítání.
Pokud začneme na -1, a odčítáme 2, měli bychom dostat -3.
Je to vlastně opak této věci nahoře.
-3 + 2 nás dostane sem a když se zastavíme a odečteme 2, měli bychom se dostat zpět na -3.
Vidíme to i na ose, když začneme na -1 Posuneme se o 2 doleva.
Dostaneme se zpět na -3.
Doufám, že začínáte chápat, jak pracovat, sčítat a odčítat záporná čísla.
V dalším videu si ukážeme mnohem více příkladů.
Ukážeme si, jak odečíst záporné číslo.
Dříve než přejdu k vysvětlení, proč ceny nemovitostí vyletěly od roku 2000 do roku 2006 nahoru, myslím, že je dobrý nápad, udělat si malý historický exkurz o tom, jak vypadal trh nemovitostí a hypoték předtím, než se věci vymkly kontrole.
Pojďme zpátky do, já nevím, třeba konce 70. let, nebo možná do poloviny 70. let.
Vzpomínám, jak si moji rodiče koupili dům.
Bydleli jsme v New Orleans.
Dům, pokud se správně pamatuji, stál zhruba 60 000 dolarů.
V té době, vlastně do nedávna, pokud jste si chtěli koupit dům, museli jste složit 25% ceny.
25% z 60 000 dolarů, to je čtvrtina.
Museli jste složit 15 000 dolarů.
Museli jste našetřit 15 000 dolarů.
Pak jste mohli dostat hypotéku na 45 000 dolarů.
Půjčíte si 45 000 dolarů.
Zapomněl jsem přesné úrokové sazby, ale jen použiji nějaké číslo.
Tohle je jenom pro cvičební účely.
Řekněme, že úrokové míry byly v té době vyšší.
Myslím, že byly 9%.
9% ze 45 000 dolarů.
Jak velký úrok zaplatím?
45 000 krát 0,09.
Zaplatím něco přes 4 000 dolarů ročně na úrocích.
Nebo když to vydělím 12, zrhuba 340 dolarů měsíčně na úrocích.
Vzpomínám si, že v době, kdy jsme se vystěhovali z našeho domu a pronajali jsme ho, protože jsme potřebovali hotovost.
Pronajali jsme ten samý dům - - bylo to koncem 70. nebo začátkem 80. let - pronajali jsme ten samý dům za 900 dolarů.
Nájemné bylo 900 dolarů.
Tohle myslím vyvolává řadu otázek.
Nejdříve hlavní otázka je, proč lidé, kteří si pronajali náš dům, platili 900 dolarů měsíčně.
Na tu dobu museli mít dobrý příjem.
Proč byli ochotni platit nájemné, když si mohli koupit dům, kde by hypotéka byla úrok plus malá jistina a nebylo by to více než 400 dolarů měsíčně?
Proč byste tedy vyhazovali - to je klasický argument pro nájem versus koupě - proč byste vyhazovali 900 dolarů, když byste si mohli budovat vlastní majetek za 400 dolarů měsíčně za to samé místo?
Přemýšlejte o tom chvíli.
Existuje ale hromada důvodů.
Co bylo nutné ke koupi domu?
Museli jste složit v hotovosti 15 000 dolarů.
Možná, že tihle lidé měli opravdu dobré měsíční cash flow, ale prostě neměli podmínky, nebo dokonce kázeň našetřit 15 000 dolarů.
Také jste potřebovali stálou práci.
Potřebovali jste - tohle je záloha, to je jedna věc.
Také jste potřebovali stálou práci. ...
Možná že ti, kteří si to pronajali, měli příležitostné práce, nebo neměli stálý příjem.
Ačkoli o tom pochybuji.
Nemyslím si, že bychom takovým lidem pronajali dům, pokud by to tak bylo.
Pravděpodobně měli obojí. ...
Poslední věc, kterou jste potřebovali, abyste dostali hypotéku, potřebovali jste mít dobrou úvěrovou pověst. ...
Možná v minulosti nezaplatili nějaké účty.
A prostě nemohli najít banku, která by byla ochotná poskytnout jim půjčku, přestože měli stálou práci a 15 000 dolarů v hotovosti.
Co se týče mě, myslím si, že největší překážka pro tuhle rodinu v té době bylo, mít zálohu 15 000 dolarů.
Upřímně, pravděpodobně měli problém našetřit 15 000 dolarů, protože pro ně bylo náročné platit nájem 900 dolarů.
Taková byla sitauce po většinu moderní historie.
Měli jste tuto překážku, když jste si chtěli koupit dům.
Dávalo smysl, že se obecně věřilo, že je lepší kupovat, než najímat.
Všichni to věděli, ale hodně lidí si nemohlo dům koupit, ačkoli chtěli, protože neměli dostatek peněz na zálohu.
Neměli stálou práci.
Nebo neměli dobrou úvěrovou pověst.
Takové byly okolnosti a trvaly nějakou dobu.
Co se stalo na začátku roku 2000?
V Kalifornii k tomu došlo již v polovině 90. let..
Bylo čím dám tím nápadnější v průběhu toho desetiletí, že lidé začali tyto standardy snižovat.
Přípravím celé video o tom, proč byly tyto standardy sníženy.
Ale řekněme, že v roce 1980 jste potřebovali zálohu 25%.
Vyměním barvy.
Tahle barva je docela ošklivá.
Potřebovali jste stálou práci. ...
A potřebovali jste, já nevím, řekněme, že jste potřebovali 700 bodů hodnocení dobré úvěrové pověsti.
To platilo od roku 1980 do roku 2000.
Trochu přeháním. Ale snažím se vám dát obecnou představu o tom, co se vlastně stalo.
A tak v roce 2001, později vysvětlím, proč se to mohlo stát, byly standardy sníženy.
Když jste si chtěli koupit dům, najednou jste mohli najít někoho, kdo vám byl ochoten dát dům za 10% zálohu, a možná s nějakou stálou prací, nebo možná prostě jenom s prací.
A možná jste měli v hodnocení dobré úvěrové pověsti jen 600 bodů.
Co se stane, když se standardy hypoték takto posunou?
Vraťme se k těm lidem, kteří si od nás pronajímali dům za 900 dolarů.
Možná neměli 15 000 dolarů, ne?
To by byla 25% záloha.
Ale možná že měli 10%.
Možná měli 6 000 dolarů.
Nemohli naspořit 15 000 dolarů.
Když se o to snažili v 80. letech, pokud by se standardy trochu uvolnily jako na začátku roku 2000, mohli by si tito lidé koupit dům.
Mohli by si říct, už si nemusíme pronajímat.
Našetřili jsme zálohu 10%.
Trochu se to zjednodušilo.
Naše práce splňuje požadavky.
Naše dobrá úvěrová pověst nyní splňuje požadavky.
Můžeme si koupit dům.
To by zvýšilo celkovou poptávku po nemovitostech.
Přestože se nezvýšil ničí příjem ani se nezvýšil počet obyvatel.
Najednou je zde nová osoba, která může získat finance k nákupu domu.
A potom, když se dostaneme do roku 2003.
Bylo řečeno, že ani nepotřebujete zálohu.
Žádnou zálohu.
Žádné peníze předem.
Dokážete si představit, že existuje celá skupina lidí, kteří možná měli slušný příjem, ale nedokázali našetřit peníze.
Najednou zde nebyla překážka v podobě zálohy pro nákup domu.
Možná jste stále potřebovali práci.
A třeba jste potřebovali jen 500 bodů v hodnocení dobré úvěrové pověsti.
Ne?
Najednou s tím, že příjmy lidí nerostly, s tím, že nebylo k dispozici více zaměstnání, s tím, že nevzrostl počet obyvatel, bylo více lidí, kteří mohli získat financování.
Nebo více lidí, kteří mohli přeplácet své domy.
A situace se docela zhoršila.
Do roku 2004, 2005 a tohle není přesné, ale získáte přehled, co se stalo.
Do roku 2004, 2005 jste měli situaci, kdy lidé měli řádný příjem, měli věci, které se nazývali prolhané půjčky (poskytovatel hypotéky neověřuje příjem a majetek, který dlužník prohlašuje, že má).
Možná o tom udělám videa.
Ale tyhle byly v podstatě bez zálohy.
Pokud jste měli zaměstnání, mohli jste si to vlastně vymyslet.
Jen jste řekli, mám zaměstnání.
Neověřovali si to.
Tohle byl uvedený příjem.
Mohli jste jen říct, kolik jste vydělali.
I když hypotéka mohla požadovat příjem 10 000 dolarů měsíčně a váš příjem byl jen 2 000 dolarů měsíčně, mohli jste říct, že váš příjem je 10 000 dolarů měsíčně.
Uvedený příjem, žádná záloha, možná zaměstnání.
A neprováděli ani kontrolu dobré úvěrové pověsti.
Co se stalo od roku 2000 do roku 2004, že úvěr se stal jednodušším a jednodušším.
A pokaždé, když se stal úvěr jednodušší, bylo více lidí, kteří, bez ohledu na to, že nevydělávali žádné peníze, byli schopni získat financování.
A tak skupina lidí, kteří se ucházeli o domy nebo poptávka po domech, protože nyní bylo tohle financování větší a větší.
A to je, co zvýšilo ceny domů.
A nyní víte, zřejmá otázka je, proč se tohle stalo?
Nejprve proč se to zjednodušilo v roce 2001 a zjednodušovalo až do roku 2004?
A proč se to dostalo na tuto neuvěřitelně absurdní úroveň, kde v roce 2004 a 2005 jste slyšeli historky zejména v Kalifornii a Floridě od lidí, kteří vydělávali třeba 40 000 dolarů ročně.
A byli schopni si koupit domy bez složení zálohy.
Někteří z těchto lidí byli migrující dělníci.
A byli schopni si koupit domy za 1 milion dolarů.
V dalším videu vám řeknu, proč se to stalo.
Proč byli lidé ochotni dávat hotovost lidem, aby si koupili dům, když byla velmi malá pravděpodobnost, že ho splatí a u domu byla velmi malá pravděpodobnost, že si udrží svou hodnotu.
Uvidíme si v příštím videu. ...
Máme sestrojit graf pro lineární nerovnici y je menší než 3x plus 5.
Pokud si vybereme jakékoliv x... Napřed označím osy.
Toto je osa x.
Toto je osa y.
Musíme si zde vybrat nějaké x.
Řekněme, že x se rovná 1.
3 krát 1 plus 5.
Takže 3 krát x plus 5.
3 krát 1 plus 5 je 8.
Takže 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.
Zadání říká, že y bude menší než 8.
Hodnota y bude menší než 3 krát 1 plus 5.
Hodnoty pro y, které splňují omezení pro takové x, budou některé z těchto hodnot tady dole.
Udělám to ve světlejší barvě.
Budou to všechny tyto hodnoty.
Pro x se rovná 1 to budou všechny tyto hodnoty dole, a nebudeme tam zahrnovat 8. y musí být menší než 8.
Pokud bychom v tom pokračovali, načrtli bychom zde přímku, pro y se rovná 3x plus 5, ale nepatřila by do množiny čísel možných pro y.
Patřilo by tam všechno pod ní, přesně, jak jsme to udělal tady.
Víme, jak bychom zapsali do grafu y se rovná 3x plus 5.
Napíšu to tady.
Pokud bychom napsali y se rovná 3x plus 5, řekli bychom OK, 3 je lineární koeficient.
Lineární koeficient je 3 a absolutní hodnota (průsečík na ose y) je 5.
Mohl bych pouze narýsovat tu přímku, ale protože tam nebude patřit, narýsuju ji jako přerušovanou čáru.
Začneme s absolutní hodnotou pro y.
Takže 1, 2, 3, 4, 5.
To je naše absolutní hodnota.
A lineární koeficient je 3.
Pokud tedy půjdeme na ose x na 1, musíme jít o 3 body na ose y nahoru.
Nakreslím to v tmavější fialové.
Bude to vypadat takto.
Tak to bude vypadat.
Ten bod by byl na ní.
Pokud půjdeme dozadu, musíme jít o 3 body dolů.
Takže tento bod by byl taky na přímce.
Tento bod a tento bod, pouze je spojím tečkovanou čárou.
Ta tečkovaná čára je graf pro y se rovná 3x plus 5, ale nebudeme ji tam zahrnovat.
Proto jsem ji udělal tečkovanou, protože my chceme pouze y, která jsou menší než to.
Takže pro jakékoliv x... Vyberte si jakékoliv x.
Řekněme, že x se rovná -1.
Pokud vypočítáme 3x plus 5 pro takové x, dostaneme se sem.
Ale my se zajímáme pouze o y, která jsou menší než to.
Takže tuto přímku tam nepočítáme.
Ale patří tam všechno pod ní.
Pro jakékoliv x, které si vyberete, to bude množina čísel pod tou přímkou.
Vyberete si x, jdete nahoru po přímce, a všechno pod ní.
Pro všechna x bude výsledek celá tato plocha.
Zakreslím to trošku pěkněji.
Bude to celá tato plocha pod přímkou.
Vyšrafuju to oranžově, aby to bylo lépe vidět.
Celá tato plocha pod přímkou je y menší než 3x plus 5.
První dobře známá šifra, takzvaná substituční šifra, byla použita Juliem Caesarem kolem roku 58 př.nl. Dnes se jí říká Caesarova šifra. Caesar posunul každé písmeno v jeho vojenských příkazech, aby se zdálo, že nedávají smysl.
Představte si, že Alice a Bob chtějí komunikovat a použít při tom Caesarovu šifru.
Nejdříve se budou muset v předstihu dohodnout, jaký posun použijí. Například 3.
Aby Alice zašifrovala zprávu, tak musí každé písmeno v její zprávě posunout o 3 místa v pořadí abecedy.
Takže A nahradí písmenem D, B nahradí E, C nahradí F a tak dále.
Tuto nečitelnou nebo šifrovanou zprávu pak pošle Bobovi zcela otevřeně.
Pak Bob jednoduše posune každé písmeno o 3 zpět a může si přečíst původní zprávu.
Tato jednoduchá šifra byla používána vůdci ještě stovky let po Caesarovi.
Avšak zámek je jen tak silný jako jeho nejslabší část.
K otevření zámku může lupič využít mechanické chyby nebo získat informace, které usnadní nalezení správné kombinace.
Proces otevírání zámku je podobný lámání šifer.
Slabina Caesarovy šifry byla zveřejněna po 800 letech arabským matematikem, který se jmenoval Alkindus.
Prolomil Caesarovu šifru tím, že využil důležité vlastnosti jazyka, ve kterém je zpráva napsána.
Pokud si vezmete text z libovolné knihy a spočítáte výskyt každého písmene v textu, tak pokaždé najdete podobný vzorec.
Toto jsou například četnosti výskytu písmen v angličtině.
Můžete se na to dívat jako na otisk angličtiny. Tento otisk zanecháváme při komunikaci a ani si to neuvědomujeme.
Toto zjištění je velmi prospěšné, pokud chceme šifru prolomit.
K prolomení této šifry stačí spočítat výskyt každého písmene v zašifrovaném textu a podívat se o kolik se otisk jazyka posunul.
Pokud je v zašifrované zprávě nejčastější písmeno H namísto E, tak je posun pravděpodobně 3.
Stačí tedy posun obrátit a odhalíme původní zprávu.
Tomuto se říká frekvenční analýza a díky ní už Caesarova šifra není bezpečná.
Začali jsme projekt Universal Subtitles, protože věříme, že každé video na webu by mělo být otitulkovatelné.
Milióny neslyšících nebo špatně slyšících potřebují titulky, aby si mohli prohlížet videa.
Autoři videí a internetové stránky by se o to měli také starat -- titulky jim umožňují oslovit širší obecenstvo a získat lepší pozici ve vyhledávačích.
S projektem Universal Subtitles je neuvěřitelné jednoduché přidat titulky k téměř jakémukoliv videu.
Najděte nějaké video na webu, zadejte adresu url na naší stránku a překládejte postupně jednotlivé úseky, až vzniknou celé titulky.
Potom jen ťukejte na klávesnici, abyste titulky je sesynchronizovali s videem.
A je hotovo! Získáte kód, který můžete vložit přímo do jakékoliv stránky.
Návštěvnicí pak budou moci shlédnout video s titulky a sami přispívat svými překlady.
Jde to s videi z YouTube, blip.tv, ustream a mnoha dalšími.
Navíc přidáváme stále nové a nové.
Universal Subtitles fungují s mnoha populárními formáty videí -- mp4, Theora, webm, html5.
Naším cílem je, aby každé video na webu bylo otitulkovatelné.
Chci vás vzít na výlet do cizího světa.
Není to výlet, který vyžaduje světelné roky cestování, ale vede na místo, které je definováno světlem.
Je málo uvědomovaným faktem, že většina živočichů v našem oceánu vytváří světlo.
Strávila jsem většinu své kariéry studiem fenoménu zvaného bioluminiscence.
Studuji jej, jelikož si myslím, že jeho pochopení je rozhodující pro porozumění životu v oceánu, kde se většina bioluminiscence vyskytuje.
Také ji používám jako nástroj pro vizualizaci a sledování znečištění.
Ale hlavně jsem jí uchvácena.
Od mého prvního hloubkového ponoru, když jsem se klesla dolů a vypnula světla a viděla tu přehlídku ohňostrojů, byla jsem blázen do bioluminiscence.
Ale když jsem se vrátila z těch ponorů a chtěla sdílet ten zážitek pomocí slov, bylo to naprosto neadekvátní.
Potřebovala jsem nějak sdílet tu zkušenost přímo.
Když jsem poprvé na ten způsob přišla, bylo to v malé jednomístné ponorce zvané Deep Rover.
V následujícím videoklipu uvidíte, jak jsme stimulovali bioluminiscenci.
A první věc, kterou uvidíte, je protnutá obrazovka, která má asi metr napříč.
Vypravěč:
Před ponorkou přijde špinavá obrazovka do styku s měkkým tělem živočichů hlubokého moře.
S vypnutým světlem ponorky je možné vidět jejich bioluminiscenci - světlo produkované při kontaktu se sítí.
Toto je poprvé, kdy to bylo natočeno.
Edith Widder:
Natočila jsem to zesílenou videokamerou s citlivostí asi jako lidské oko plně přizpůsobené tmě.
Což znamená, že vidíte přesně to, co byste viděli při ponoru ve výzkumné ponorce.
Abych vám dokázala tento fakt, přinesla jsem bioluminiscentní plankton.
Což je bezpochyby ztřeštěný pokus o živou ukázku.
(smích)
Takže, pokud bychom mohli vypnout světla a mít co možná největší tmu, mám tu lahvičku£ s bioluminiscentním planktonem.
A vy si všimnete, že z něj žádné světlo nevychází, buď proto, že je mrtvý -- (smích) nebo proto, že ho potřebuji nějak rozvířit, abyste viděli, jak bioluminiscence opravdu vypadá.
(vzdechy)
Ups. Pardon.
(smích)
Trávím většinu svého času prací ve tmě; jsem na to zvyklá.
Dobrá.
To světlo bylo tvořeno bioluminiscentní obrněnkou; jednobuněčnou řasou.
Proč by jednobuněčná řasa měla být schopná produkovat světlo?
No, využívá ho při obraně před predátory.
Záblesk je jako volání o pomoc.
Nazývá se to bioluminiscenční poplašný systém.
A podobně, jako u alarmu na vašem autě či domě, smyslem je zaměřit pozornost na vetřelce, s cílem jej dopadnout nebo vyplašit.
Je hodně zvířat, které používají tento trik, například tato ryba z čeleďi světlonošovitých.
Má světelná orgán pod očima.
Má vousy jako sumec.
A má další světelné orgánů, které zatím nevidíte, ale uvidíte je během minuty.
S ponorkou jsme museli tuto rybu docela dlouho nahánět, jelikož nejvyšší rychlost ryby je jeden uzel, což je také maximální rychlost ponorky.
Ale stálo to za to, protože jsme ji chytli ve speciálním zařízení, přinesli ji do laboratoře na lodi, a pak se vše ne této rybě rozsvítilo.
Je to neuvěřitelné.
Světelné orgány pod očima blikají. Vousy tvoří záblesky.
Má světelné orgány na břiše, které také blikají, světlo na ploutvích.
Je to křik o pomoc; má to přitáhnout pozornost.
Je to fenomenální.
Normálně to neuvidíte, protože vyčerpáme luminiscenci, když je vytahujeme nahoru v sítích.
Jsou i další způsoby, jak se chránit pomocí světla.
Například tento garnát uvolňuje své bioluminiscenční chemikálie do vody, stejně jako oliheň nebo chobotnice vypouští inkoustový mrak.
Tím oslepí nebo vyruší predátora.
Tato malá oliheň je zvána "ohnivý střelec" pro svou schopnost dělat toto.
Teď to může vypadat jako chutné sousto, nebo prasečí hlava s křídly - (smích) ale pokud je napaden, produkuje světelné bombardování - vlastně, palbu fotonových torpéd.
Jen stěží jsem stihla vypnout světla, abyste mohli vidět ty chuchvalce světla dopadající na obrazovku, a pak už jen zářící.
Je to fenomenální.
Je spousta živočichů v širokém oceánu - většina z nich vytváří světlo.
A u většiny z nich poměrně dobře víme proč.
Používají to pro hledání potravy, přilákání partnera, pro obranu před predátory.
Ale když půjdete dolů až na dno oceánu, začnou se dít opravdu divné věci.
Některé z těchto zvířat byly nejspíš inspirací pro to, co jste viděli ve filmu Avatar, ale nemusíte cestovat na Pandoru, abyste to viděli.
Jsou to věci jako tyto.
Toto je zlatý korál, keř.
Roste velmi pomalu.
Vlastně se má zato, že některé z nich jsou staré i 3 000 let, což je také důvod, proč by mělo být zakázáno používání vlečných sítí.
Dalším důvodem je to, že tento keř úžasně září.
Takže, pokud se o něj otřete, kdekoli se jej doknete, dostanete toto blikající modrý-zelené světlo.
Zkrátka dechberoucí.
A vidíte takové věci.
To vypadá jako něco z knihy Dr. Seusse - nejrůznější možné bytosti po celé ploše.
A tohle jsou sasanky.
Když do nich šťouchnete, stáhnou svá chapadla.
Ale když budete šťouchat dál, začnou produkovat světlo.
A nakonec to vlastně vypadá jako galaxie.
Produkuje tyto řetězce světla, pravděpodobně jako nějakou formu obrany.
Existují hvězdice, které vytváří světlo.
A také jsou malé hvězdice produkující pruhy světla, které tančí okolo jejich ramen.
Toto vypadá jako rostlina, ale ve skutečnosti je to živočich.
Ukotvuje se do písku nafouknutím balónku na konci svého těla.
Takže se dokáže udržet i ve velmi silných proudech, jak vidíte zde.
Ale pokud jej opatrně sebereme a přineseme do laboratoře a zmáčkneme ve spodní části těla, vyprodukuje světlo, které se šíří od stonku po špičku, a mění barvu ze zelené do modré.
Zbarvení a zvukové efekty jsou přidané pro zážitek ze sledování.
(smích)
Ale nemáme představu, proč to dělá.
Zde je další příklad.
Toto je také pérovník.
Pohybuje se pomocí malé hvězdice.
Je to zelená šavle světla.
A jako ten, který jste právě viděli, dokáže produkovat pruhy světla.
Když ho zmáčknete ve spodní části, pruhy jdou odspodu ke špičce.
Pokud stisknete špičku, jdou od špičky dolů.
Co si myslíte, že se stane, když ho zmáčknete uprostřed?
(vzdechy)
Velice by mě zajímaly vaše teorie, čím si myslíte, že to je.
(smích)
Takže v oceánu existuje něco jako "jazyk světla," a teprve mu začínáme rozumět.
A jedním způsobem, jak to děláme, je napodobování různých zobrazení.
Zde je optické lákadlo, které jsme použili.
Říkáme mu elektronická medúza.
Je to jen 16 modrých LEDek, které můžeme naprogramovat na různé typy zobrazení.
A vidíme to kamerovým systémem zvaným Oko-v-moři, který jsem vynalezla.
Využívá červené světlo neviditelné pro většinu zvířat, takže je nerušivý.
Chci vám ukázat některé z odpovědí, jež jsme získali od živočichů v hlubokém oceánu.
Kamera je černobílá.
Nemá vysoké rozlišení.
A co vidíte zde, je krabička návnady se spoustou - podobně jako šváby v oceánu - jsou tam stejnonožci všude kolem.
A přímo vpředu je elektronická medúza.
A když začne blikat, bude to porstě jedna z LEDek blikající vemi rychle.
Ale jakmile začne blikat - a bude vypadat velká, jelikož je blízko kamery - chci abyste se podívali sem. je tam něco malého, co nám odpovídá.
K něčemu mluvíme.
Vlastně to vypadá jako starček převislý, a ve skutečnosti jsou tři.
Bylo to velmi konzistentní.
Toto bylo na Bahamách v hloubce asi 600 metrů.
Vlastně jsme tam měli chatovací místnost, protože jakmile se začne, mluví každý.
Myslím, že toto je garnát, který vypouští svou bioluminiscenční chemikálii do vody.
Ale skvělá věc je, že s ním mluvíme.
Nevíme, co mu říkáme.
Osobně si myslím, že je to něco sexy.
(smích)
A nakonec vám chci ukázat některé z odpovědí, které jsme nahráli s první hloubkovou webovou kamerou, kterou jsme loni nainstalovali v Monterey Canyon.
Teprve jsme začali s analýzou všech těchto dat.
Nejdříve to bude zářící zdroj, který je jako světelkující bakterie.
Je to optický podnět, že je tam mršina na dně oceánu.
Takže přichází tento mrchožrout, což je velký žralok šedý.
Nemůžu tvrdit s jistotou, že ho sem přilákal ten optický zdroj, jelikož je tam i návnada.
Ale kdyby následoval zápach návnady, měl by přijít z jiného směru.
Vypadá to, že se snaží sníst elektronickou medúzu.
Je to 3,6 metru dlouhý žralok šedý.
To, co teď přijde, je z webové kamery a je to takovéto otáčivé zobrazení.
Je to poplašné zařízení.
A zde byl kalmar peruánský, mládě kalmara peruánského, necelé 2 metry.
Tohle je 900 m hluboko v Monterey Canyon.
Ale jestli je to poplašný alarm, nečekali byste, že zaútočí přímo na medúzu.
Měl by přece zaútočit na to, co útočí na medúzu.
Ale viděli jsme spoustu odpovědí jako je tato.
Tento chlápek je trochu víc hloubavý.
"Hej, počkej chvíli.
Mělo by tam být ještě něco jiného."
Přemýšlí o tom.
Ale je vytrvalý.
Stále se vrací.
Pak se na pár sekund vzdálí a ještě trochu přemýšlí a říká si:
"Možná když přijdu z jiného úhlu." (smích)
Ne.
Takže to začínáme pomalu uchopovat, ale jsme teprve na začátku.
Potřebujeme zapojit více očí.
Takže pokud někdo z vás bude mít šanci potápět se v ponorce, určitě do ní vlezte a ponořte se.
Je to něco, co by měl mít každý na svém seznamu přání, jelikož žijeme na vodní planetě.
Více jak 90 procent, 99 procent obývaného prostoru na naší planetě je oceán.
Je to magické místo plné dechberoucích světelných show
a bizarních a podivuhodných bytostí, cizích forem života, které můžete spatřit, aniž byste cestovali na jiné planety.
Ale pokud se do toho pustíte, nezapomeňte vypnout světla.
Ale varuji vás, je to návykové.
Děkuji.
(potlesk)
Řekněme, že je mi 40 let. Jsem ženatý. Mám dvě děti a jsem hlavním zdrojem příjmů v rodině.
Protože třeba moje manželka nemá příjem, který by jí to umožnil nebo třeba i kdyby měla, kdyby se se mnou něco stalo musela by se starat o děti. Kvůli všem těmto věcem si chci být jistý že dostane zaplaceno nebo získá finanční prostředky v případě, že zemřu. Přemýšlím o životním pojištění.
Ano, přemýšlím o tom, že si pořídím životní pojištění. Myslím, že většina z nás chápe obecnou myšlenku životního pojištění.
Platíte pravidelně určitou částku a v případě, že umřete, vaši příbuzní nebo kdokoli koho uvedete jako příjemce vaší životní pojistky, dostanou nějaké peníze.
Ale životní pojištění není tak docela jednoduché.
U jedné verze životního pojištění... ta druhá je méně jednoduchá.
Existují dva typy životního pojištění.
Jedno je termínované životní pojištění a druhé je celoživotní pojištění.
Budu mluvit o termínovaném, protože to je upřímně řečeno jednodušší.
Přijdu za pojišťovacím agenetem a pojišťovací agent řekne, podívejte, když zaplatíte pojistné 500 dolarů každý rok...
Slovo pojistné doslova znamená částku, kterou budete platit každý rok. Když budete platit pojistné 500 dolarů každý rok po dobu 10 let... je to na období 10 let. ...
Pokud zemřete kdykoli během 10 let, dáme vám 500 000 dolarů.
Myslím, že přesnější je, dáme vaší rodině nebo příjemcům vaší pojistky 500 000 dolarů.
Příjemci jsou lidé, kteří budou mít prospěch z vaší pojistky, kterým bude vyplacena v případě, že zemřete.
V průběhu příštích 10 let zaplatíte 5 000 dolarů, když zemřete vaše rodina dostane 500 000 dolarů.
A důvod proč tohle pojišťovně funguje je, že pojišťovna si vypočítala, že když nekouříte, jste zdravý, je nepravděpodobně, že umřete v příštích 10 letech a pokud je to průměrná hodnota z mnoha tisíců lidí, vydělají peníze.
Někteří lidé náhodně zemřou ale získají pojistné od všech ostatních. A to bude více než kompenzovat výplaty, které potřebují dát lidem, kteří měli náhodně nehodu nebo, kteří z nějakého důvodu zemřeli.
Důvod proč se to nazývá termínované je, že když nezemřete po těchto 10 letech, musíte získat novou životní pojistku.
Když nezískáte novou životní pojistku po 10 letech, kdy jste nezemřeli, nic se opravdu nestane, budete dál žít.
Všechny peníze, které jste tam vložili, budou pryč, půjdou pojišťovně, které jste je dali pro případ, že byste během těch 10 let zemřeli.
Nezemřeli jste.
Všechno je v pořádku. Co je nešťastné, ale tohle je pro vás pravděpodobně dost dobré, protože 10 let pro někoho ve věku od 40 do 50 let je třeba doba, kdy vaše děti začnou chodit na univerzitu, ale vy nebudete mít dost času ušetřit víc peněz na důchod nebo dostatek času na splacení hypotéky a třeba na ušetření nějakých peněz na univerzitu.
10 let bylo pro mě perfektní.
Když se zamyslíte nad tím, že je vám 40 let a chcete víc času na splacení hypotéky, našetření peněz na univerzitu, našetření peněz na důchod, potom si můžete udělat pojistku na 20 let. ...
A když si uděláte pojistku na 20 let, vaše pojistné, které budete platit každý rok, bude trochu vyšší. Ale důvod proč pojistné bude trochu vyšší je, že je vyšší šance, že zemřete ve věku ... od 50 do 60 let spíš než ve věku od 40 do 50 let. Pojišťovna zjistí tyhle pravděpodobnosti a naúčtuje vám trochu větší částku.
Ale bez ohledu na to, jak se na to koukáte u termínované pojistky platíte fixní pojistné po danou dobu.
Když během té doby zemřete, vaše rodina dostane vyplaceno, když nezemřete, pojistka jen vyprší.
A musíte získat další termínovanou životní pojistku.
A v určitém okamžiku třeba do doby až vám bude 70 let a nezemřeli jste a doufejme, že ne, je ve skutečnosti velmi těžké získat termínovanou životní pojistku, když je vám 70, protože pojišťovny by řekly, že je u vás vysoká pravděpodobnost, že zemřete ve věku od 70 do 80 let a a nechtějí to riskovat.
Termínované životní pojištění je skutečně dobré, když máte pocit, že existuje ve vašem životě období, kdy si chcete být jistí, že následujících 10 nebo 20 let budete schopni dostát svých povinností.
Pokud by se něco stalo, může rodina využít vyplacení pojistky k postárání se o povinnosti a to je vlastně to, co mám já.
Mám termínovanou životní pojistku, protože mi je nyní 34 let a mám hypotéku a mám malé dítě a chci si být jistý, že pokud by se mi něco stalo během příštích... myslím, že je moje pojistka na 20 let, kdyby se mi něco stalo příštích 20 let, moje rodina by dostala dostatek peněz ke splacení hypotéky a měla peníze na univerzitu a třeba nějaké peníze na důchod mé manželky.
Další typ pojistky je celoživotní a motivace pro celoživotní pojistky pochází z myšlenky, že lidé nemají rádi tuhle představu, že platíte peníze u termínované životní pojistky každý rok, ale když nezemřete, což je upřímně dobrá věc, ale když nezemřete, potom byly všechny ty peníze k ničemu.
Žádným způsobem jste je nespořili nebo něco takového.
A další problém je, že termínované životní pojištění je platné jen po určitou dobu. 10 let, 20 let, cokoli to může být.
Někteří lidé chtějí myšlenku, že budou platit pojistné celý svůj život a když zemřou a všichni víme, že každý z nás zemře, když zemřou bude pojistka vyplacena.
Když je mi 40 let, můžu platit pojistné příštích 40 let, ale když je mi 80 let a v 80 letech zemřu, potom moje rodina dostaně něco z toho pojištění, které jsem platil.
Celoživotní pojištění se může odvolávat na všechny tyhle teorie, že ušetříte něco z pojistného, ale vaše rodina určitě dostane vyplaceno,
ale pojišťovna nejsou hlupáci. Velmi zkoumají pravděpodobnosti. Chtějí si být jisti, že je to pro ně zisková věc.
Co opravdu dělají, že u celoživotní pojistky vám účtují více, takže budete mít spoustu toho co je u termínované životní pojistky, mnoho aspektů toho pojištění. A také budete mít spořící část, ale za to vám účtují hodně, tak aby to pro ně byl dobrý obchod.
Celoživotní pojistka pro toho samého 40 letého člověka. A jen si vymýšlím stejná čísla.
Měli byste kontaktovat pojišťovací agenty, pokud chcete přesnější čísla.
Vaše pojistné bude... vyplacení je také 500 000 dolarů.
V této situaci může být vaše pojistné o hodně vyšší než u termínované životní pojistky, třeba může být 5 000 dolarů.
5 000 dolarů každý rok a období je celý váš život.
No, není tam období.
Ani bych neměl psát období, protože tam není období, je to celý váš život.
Tak se ta pojistka jmenuje. A budete pokračovat v placení této pojistky dokud nezemřete a potom to vaše rodina dostane vyplaceno. Po smrti dostanou příjemci, což jsou lidé, kteří mají z vaší pojistky prospěch, 500 000 dolarů.
Můžete říct, že je to naprosté okrádání.
Platím desetkrát víc, ale stejně je to stejná dávka při úmrtí.
A existuje řada věcí, nad kterými je třeba se zamyslet, proč to není takové okrádání. Ačkoli to má tendenci být trochu méně finančně důvtipné než terminováná životní pojistka. Tohle vede k tomu, že dokud pokračujete v placení tohoto pojistného, tohle je garantované.
Protože jednoho dne zemřete, pokud nevíte něco, co my ostatní ne.
Jednoho dne zemeřete, v případě termínované životní pojistky až vám bude 60 nebo 70, bude vám pojišťovna účtovat daleko vyšší pojistné, abyste se pojistili na tuto částku, protože si myslí, že existuje vysoká pravděpodobnost, že pojistku budou muset vyplatit.
U celoživotního pojištění platíte to samé. Nazval bych to velmi vysoké pojistné po celý váš život a zejména dříve v životě, když je vám 30 nebo 40 nebo 50 bude tohle pojistné určitě vyšší než temínované životní pojistné.
Ale třeba až vám bude 70 a požádáte o temínovanou životní pojistku, kterou možná ani nedostanete nebo když ji budete schopni získat, naúčtují vám vysokou pojistku.
Třeba to bude 6 000 dolarů ročně nebo to bude třeba 10 000 ročně a v tomhle okamžiku by bylo tohle trochu levnější.
Další věc, kterou pro vás celoživotní pojistka dělá je, že pojišťovny implicitně dávají stranou něco z těchto peněz, aby jen čistě pojistily váš život. Ale také dávají něco z těchto peněz stranou, takže je to svým způsobem dávání hotovosti stranou. A ta hotovost časem roste.
Ne celé vaše pojistné jde na hotovost, ale něco z pojistného ano.
Na začátku, první rok jde pojistné pojišťovně a každý rok zlomek vašeho pojistného jde na spořící účet v rámci pojišťovny a vy dostanete něco, co nazvu peněžní úspory, ze kterých můžete dostat úrok, zatímco je to u pojišťovny.
Dostanete úrok na základě odložené daně.
Někdo se vám snaží prodat celoživotní pojištění a řekne hele tohle je dobrý obchod, platíte pojistné, máte tohle pojistné garantované po celý svůj život.
A vaše rodina nakonec dostane dávku při úmrtí, pokud pokračujete v placení pojistného a my pro vás tvoříme tyhle peněžní úspory.
V určitém okamžiku se rozhodnete, že pro vaši rodinu už neexistují ta rizika a nechcete již platit pojistné. Třeba je vám 65 let, splatili jste hypotéku, našetřili jste spoustu peněz a řeknete, skončím s placením tohohle, až mi bude 65. Takže tohle v podstatě vypadne.
Ale pak můžete získat výplatu v hotovosti, takže budete schopni získat všechnu hotovost navíc z úroku.
Co nemusí objasnit je, že si berou velké poplatky z těchto peněžních úspor. Určitě byste na tom byli lépe, pokud byl tohle váš případ, pokud byste chtěli něco ušetřit a stále máte životní pojištění na pevně stanovenou dobu. Pravděpodobně byste na tom byli lépe, kdybyste platili termínovanou životní pojistku a platili tohle nižší pojistné.
A potom si vzali rozdíl, pokud je tohle skutečně rozdíl, jen jsem si tahle čísla pro zjednodušení vymyslel, ale třeba je rozdíl 4 500 dolarů každý rok a uložili to na spořící účet nebo investovali nebo vložili do podílového fondu, cokoli s tím udělali.
V průběhu této pojistky byste pravděpodobně ušetřili víc peněz a dostali větší úrok. Protože nebudete bezvýhradně platit tyhle poplatky pojišťovně.
Právě jsem si uvědomil, že jsem neodpověděl na otázku, která vám může vrtat hlavou. U celoživotního pojištění mluvíme o scénáři, kdy můžete platit tohle pojistné celý váš život až do dne, kdy zemřete. Takže až zemřete vaše rodina uričtě dostanete vyplaceno.
Dostanou 500 000 dolarů po vaší smrti.
Také jsme mluvili o scénáři, kdy se v nějakou dobu rozhodnete, že už nepotřebujete životní pojištění, můžete přestat platit pojistné.
Vaše rodina nedostane dávku při úmrtí v případě, že zemřete, ale dostanete vyplacenou hotovost nebo cokoli zbylo poté, co si pojišťovna odečte své poplatky a dá stranou něco na pojistnou složku toho, co vám prodávají.
Ale můžete se ptát, co se stane s částkou hotovosti, když zemřete?
Protože než zemřete, můžete to proměnit na hotovost, když zemřete, určitě dostanete vyplaceno, ale co se stane s částkou hotovosti.
A odpověď je, že ji nedostanete.
Je to považováno za něco, co kryje dávku při úmrtí a co je svým způsobem nešťastné, když z nějakého důvodu je tahle částka hotovosti dokonce větší než dávka při úmrtí. Třeba budete žít neobvykle dlouho, budete žít 50 let a platíte nebo budete žít do 90. Budete žít 50 let od doby, kdy začnete platit pojistku.
Zaplatíte 250 000 dolarů, ale nesmíte zapomenout na složený úrok, získáváte z toho výnosy každý rok. Třeba výplata v hotovosti bude 600 000 dolarů, když se nahromadí všechny úroky a všechno ostatní.
Bez ohledu na skutečnost, ačkoli to byla celkem hloupé, abyste to dělali. Bez ohledu na skutečnost, že pokud byste zemřeli vaše rodina by dostala jen 500 000 dolarů.
Což vás opravdu nutí se ptát. Když víte, že vaše výplata v hotovosti bude větší než částka, která bude vyplacena, když zemřete, potom nejlepší věc co udělat je, přestat platit pojistné a získat výplatu v hotovosti a dát to vaší rodině. Raději než čekat, až zemřete.
Tohle je horší ze dvou důvodu. Jeden je, že zemřete a druhý, že vlastně dostanete méně peněz.
Ale jen abych odpověděl na vaši otázku. V případě vaší smrti neuvidí vaše rodina naspořenou část, jen dostanou vyplaceno toto.
Jsme ve velkém komplexu, v klášteře sv. Marka ve Florencii a stojíme v jednom z křídel.
Je to nádherné místo s freskami ve všech výklencích a zvláště velkou freskou Ukřižování od Fra Angelica.
Klášter samotný je dominikánský a to je řeholnický řád.
Toto je místo, kde žili lidé, kteří se zbavili majetku a zbytek života strávili v samotě a modlitbách.
A je to slavné místo, protože zde Fra Angelico strávil většinu života a namaloval tady sérii fresek, na které se teď podíváme.
Když projdeme křížovou chodbou nalevo a dojdeme k fresce Poslední večeře, vyjdeme do schodů, projdeme kolem mnoha rodinných erbů rodu Medici, které nám připomínají, že to byli hlavní mecenáši tohoto kláštera.
A Cosimo z Medici zde měl vlastní celu, kde se příležitostně modlil.
Když vyjdeme po schodech, uvidíme dvě dlouhé chodby.
Ale asi každé tři metry jsou malé dveře, které vedou do cel, kde mniši spali.
Ale ty také sloužily pro meditaci a modlitby, na zdech jsou fresky od Fra Angelica a jeho následovníků.
V zimě tu musela být hrozná zima.
Není tu žádná izolace.
Věnujme pozornost fresce nad schody, je to mistrovské dílo.
Je velká, postavy na ní jsou v životní velikosti.
Je asi metr nad zemí, takže vzhlédneme a vidíme celou scénu Zvěstování.
Ale také vidíme celou fresku lépe, než bychom viděli v jiném prostředí.
To je pravda, nejsme od ní tak daleko, jako bychom byli v kostele.
Je to krásný obraz, ale také velmi rozlehlý a ta velikost zapadá přesně do prostoru.
A ta otevřená arkádová terasa, na které je Madona a anděl Gabriel, se podobá křížové chodbě, kterou jsme právě prošli.
A okna, která vidíme kolem nás, jsou i v místnosti za Marií, takže to vypadá, že Marie a Gabriel jsou na velmi podobném místě, jako zdejší mniši, což jim muselo pomoci přemýšlet o celém okamžiku Zvěstování.
To je Zvěstování, ve kterém se Gabriel zjevil Marii aby jí oznámil, že nosí pod srdcem Božího syna.
V mnoha malbách o Zvěstování byste očekávali mnoho jiných znaků, jako například bílou lilii jako symbol jejího panenství, očekávali byste, že si bude číst
Bibli, vyjadřujíce její pobožnost a další symboly. A vidíte, že zde ty symboly chybí, protože mniši znají tento příběh dobře.
Tento obraz nemusí být tak didaktický, jako by mohl být, kdyby byl namalován pro laiky v kostele.
Dává to prostor mnichům, aby vyplnili zbytek prostoru sami. A to jim pomáhalo v motlitbách.
Bylo to tak jednoduché a tak prosté, nejen tato freska, ale i ty v celách, takže nezasahovaly do představ samotných mnichů.
Jsou zde dvě věci, které stojí za zmínku při porozumění fresce v kontextu těchto chodeb v druhém patře kláštera.
Zaprvé, když se podíváme do chodby, vidíme dveře, které jsou pro tento prostor dost malé a je zde zajímavý vztah mezi ustupujícími dveřmi a liniemi, které vidíme vlevo na chodbě, a řada sloupů nalevo vede ke dveřím, které jsou také velmi malé, což doplňuje realitu.
Další věc je, že úběžník je dost vysoko, takže podlaha se jeví velmi strmá, ale když se podíváte na tuto fresku při výstupu do schodů, dává větší smysl. Vidíte to z kosého úhlu.
Takže je velice důležité této malbě porozumět ne pouze jako jedinečnému obrazu, ale v kontextu tohoto kláštera, kláštera svatého Marka.
To ale vyvolává další otázky, jako dvojsmyslnost prostoru v této malbě.
Ta plochost na levé straně. Dvojrozměrnost, plošnost, trávníku v pozadí a nejednoznačnost na pravé straně.
Je tu odkaz k lineární perspektivě, ale zároveň jsou postavy moc velké.
Kdyby se Marie postavila, praštila by se do hlavy.
Od Masaccia si musely prostor a velikost postav odpovídat.
Myslím, že je zde mnoho částí, kde Fra Angelico balancuje protichůdné potřeby, jako například světlo, které bylo tak důležité pro Masaccia jen 20 let před tvorbou této fresky.
Světlo přichází zleva. Zleva shora.
Vidíme jasně vymodelované sloupy a stín na nich je vpravo.
Je to vidět hlavně ve výklencích.
Ale nevidíme stíny, které vrhají ty sloupy, je tam možná jeden vlevo, ale velmi nezřetelný.
Ale větší stín vrhá Marie vpravo,
A Gabriel nevrhá žádný stín.
Podíváme-li se na svatozáře, vidíme ploché a kulaté tvary jako ve 13. století a ne zkrácené svatozáře, které používá Masaccio.
Vypadá to jako úmyslné historizování malby nebo nepřijetí realistického podání, které ve Florencii v 15. století převládalo.
Je si plně vědom Masaccia a můžeme to nazvat nejvyspělejším humanistickým stylem, ale také je zde nevůle k tomu zajít tak daleko a dodržovat konzervativní a tradiční aspekty v některých směrech. A to dává smysl, když vezmeme v potaz prostředí, ve kterém se nacházíme, a také spiritualitu Fra Angelica samotného.
To napětí promlouvá k těmto vyvíjejícím se technikám, dává jim s pirituální a možná i politickou dimenzi. A to byly věci, které si člověk zvolil.
V 15. století bylo ve Florencii dostupných mnoho stylů, záleželo to na mnoha věcech.
Mluvili jsme o prostorovosti této malby, jsou zde oblasti, kde nám umělec dovolí domyslet si vlastní části, podívejme se například na Gabrielova křídla, nejsou jen nádherně detailní, ale když se podíváme velmi pozorně, a to je něco, co se nám s fotografií nepodaří, je zde použita slída nebo nějaký druh minerálu, který skvěle zachycuje světlo, protože když jdete kolem této fresky, sbírá světlo a třpytí se.
Ano, trochu se třpytí a vidíme tmavší barvu.
Podívejte se, jak jsou si Marie a anděl podobní.
Vidíme zde nedostatek odlišností.
Obličeje jsou velmi obecné, ale některé části jsou velmi specifické, hlavně kolem očí, které jsou nejdetailněji namalované.
Opravdu cítíme, i když jsou odděleni tím sloupem, že se jejich pohledy setkávají a jsou upřeny na sebe.
A jak se Marie předklání a přijímá svou povinnost, kterou jí Gabriel oznamuje, vypadá velice vážně.
Podíváme se teď do některých cel?
Samozřejmě.
Díváme se na malou mnišskou celu, je to jako pokoj na koleji, má asi dva krát tři metry.
Je velmi malá.
S oknem a na stropě je valená klenba, na protější zdi je freska od Fra Angelica, která zobrazuje další zvěstování.
Tentokrát ještě skromnější, není zde zahrada, kterou jsme viděli u Zvěstování na chodbě.
Gabriel tentokrát stojí, Marie klečí na malé stoličce, i když její tělo je prodloužené.
A jako na všech dalších freskách v celách je zde i svatý Dominik, i když stojí mimo hlavní prostor, ve kterém jsou Marie a Gabriel.
Stejně jako jsme my, když nahlížíme do této cely. Takže je svědek, stejně, jako my.
Přesně tak. Stojí a zve nás k pohledu na malbu.
Zaráží mě způsob, jakým je architektura vyobrazena v menších freskách, krásná souhra s volným prostorem, ve kterém jsme.
A přemýšlet nad tím jako nad malbou, se kterou mnich žil většinu života, spal s ní, modlil se a probouzel s ní.
A to byla jediná ozdoba této místnosti.
Klášter svatého Marka je znám nejen pro své nádherné fresky od Fra Angelica, ale také pro svého dalšího obyvatele.
Girolamo Savonarola, byl horlivý náboženský vůdce na konci 14. století ve Florencii.
Byl to převor tohoto kláštera, byl ve vedení a byl příznivcem odříkání luxusu, který byl pro obchodníky ve Florencii běžný.
Jeho přesvědčení sílilo a zradikalizovalo se, což znamenalo konflikt s bohatstvím a uměním města.
Odsuzoval Medicijskou humanistickou kulturu.
To je zajímavé, protože rod Medici ho zpočátku finančně podporoval.
Zaváděl pálení knih a spaloval i to, co považoval za luxusní předměty.
Tomu se říkalo vatra ješitnosti, která hořela hned před Signorií. Domníváme se, že se zde pálily knihy, obrazy a další statky včetně oblečení.
Bylo tu i krátké období, během kterého Savonarola převzal vládu nad Florencí.
Nakonec byl vykázán papežem, ale odmítl poslechnout, což Florencii docela ohrozilo.
Jeho obhajoba chudého a asketického života ztížila ekonomickou situaci Florencie, ekonomie byla založena na obchodu a luxusním zboží.
A také na výrobě a prodeji výrobků, takže je vidět, že tento konflikt bude mít nepříjemný dopat.
Svatý Marek byl obsazen a Savonarola byl zajat a pověšen se dvěma svými krajany.
Když už byl na pokraji smrti, zapálili pod ním oheň a upálili ho.
Je těžké si na všechny tyhle věci vzpomenout, když procházíte a vidíte ty obrazy. Vzpomenout si, že to nejsou jen obrazy pro turisty, ale celé místo má svou historii a ve Florencii sehrálo velkou roli v 15. století.
A také je tu ta intenzita náboženství, kterou je těžké si uvědomit.
A toto místo hovoří o její přemíře a nebezpečí.
(hudba)
Jsme v Britském muzeu a díváme se na jednu z karyatid, pocházející z Erechtheionu na athénské Akropoli.
Hodně informací najednou.
Karyatida je socha ženy sloužící jako sloup stavby.
Dokonce jako pilíř i vypadá.
Její roucho splývá dolů a rovné vertikální linie téměř připomínají drážkování sloupu.
Stojí v kontrapostu s vahou přenesenou na jednu nohu. Ta připomíná sloup, zatímco druhá noha je pokrčená a koleno vystupuje dopředu. Vidíme, že drapérie je zde uvolněná, nepřiléhá k tělu.
Výsledkem je mírné a velmi přirozené natočení těla, kontrapost není jen záležitostí nohou, ale i boků. Boky samotné pod drapérií nevidíme, ale lze je vytušit.
Kolem stehen jasně vidíme lem oděvu... Peplos je na tom místě nařasený.
Ano, "peplos" je název jejího oděvu. Krásně splývá dolů přes ňadra až k pasu.
Je zajímavé, že sice lze hovořit o natočení těla, ale když dospějeme k hlavici, k její hlavě, ta už je zcela srovnaná, což je pro její funkci nezbytné.
Můžeme si udělat dobrou představu o vlastnostech, váze a tloušťce látky, do které je žena oblečena.
Peplos se nosil sepjatý na ramenou, a vidíme, že se nejedná o tenký, vzdušný oděv, právě naopak.
Ano, působí spíše těžkým dojmem.
Je zajímavé, že když se podíváme na celek, vidíme šest karyatid, z nichž čtyři jsou vepředu, a kontrapost dvojice karyatid na pravé straně je protikladný tomu u dvojice nalevo. Noha, na které spočívá váha, směřuje ven, aby působila stabilnějším dojmem.
To je projevem citu pro... Harmonii, vyváženost.
Ano.
Působí vznešeně, je tu jasná asociace na sochy z Parthenonu či na sochy z pátého století př. n. l., na klasické řecké období, kdy byla zobrazována ideální krása, vznešenost a monumentalita.
Také mi připadá zajímavá myšlenka propojení architektonického prvku s lidským tělem, protože se jedná o velmi starou myšlenku a toto je zřejmě nejpřímější způsob její realizace.
Římané budou později hovořit o architektuře ve vztahu k lidskému tělu.
Nejen co se týče měřítka, ale také proporcí.
A zde je dovedena k doslovné krajnosti.
Ve stejném sále Britského muzea lze spatřit iónský sloup rovněž z Erechtheionu který působí velmi elegantně a směrem vzhůru se zužuje. Vidíme krásnou iónskou hlavici a zdobení pod ní.
Je velmi dobře, že tu sloup je, protože nám připomíná skutečné měřítko budov na Akropoli, na které návštěvník muzea snadno zapomene... Jsou vskutku monumentální. Monumentální, a ještě navíc na vrcholku kopce.
Podobně jako v Athénách máme i zde možnost uvidět sloup alespoň částečně v přirozeném světle.
A jak jste již řekla, toto je iónský sloup, který je znatelně tenčí a elegantnější než těžké, masivní dórské sloupy, jaké můžeme vidět v Parthenonu, přímo naproti Erechtheionu na Akropoli.
Iónský řád někdy bývá označován za více ženský, což je trochu sexistické.
Ano, je jemnější, půvabnější a více dekorativní.
Ženské postavy někdy iónské sloupy přímo nahrazují, to lze považovat za syntézu.
A dále žlábkování, díky kterému lze sledovat krásnou hru světla a stínu.
Je zde žlábkování, a narozdíl od dórských sloupů má i patku, nestojí přímo na stylobatu.
Iónský sloup začíná vždy patkou a na vrchu má krásně zdobenou volutovou hlavici.
Jmenuji se Zach Kaplan.
Jsem CEO firmy Inventables, online železářství pro designéry.
Miluji stavět věci.
Původně jsme měli podnikání, které sloužilo lidem v designu a výzkumu a vývoji ve velkých společnostech.
Společnostech jako Black and Decker a Nike.
Potom před pár lety náklady na výrobu věcí, náklady na strojní zařízení začaly klesat.
Potom se objevily webové stránky jako Etsy a Kickstarter.
Odstartovali jsme tohle železářství, aby výzkum, který jsme dělali pro velké společnosti, byl dostupný každému.
Svět začal věnovat pozornost ve velkém digitální výrobě a výrobě na obrazovce počítače.
Protože náklady vstupu, stejně jako se to stalo s vydáváním přes počítače v 80. letech, najednou klesly na pár stovek dolarů.
Je to opravdu vzrušující.
Kdokoli může být výrobce.
Tato nízkonákladová digitální zařízení zapojíte do svého počítače pomocí USB. Nepotřebujete společnost ze seznamu Fortune 500, aby produkty vyrobila.
Jen potřebujete nějaké nápady a nějaký čas a pár stovek dolarů.
Nyní máte výrobní zařízení na obrazovce počítače.
Vidíme úspěšná podnikání, která začala a vyrostla z ničeho, kde digitální výroba je jejich hnací motor.
Například jeden z našich zákazníků vyrábí nábytek.
Jeden z našich zákazníků vyrábí ozdoby na svatební dorty.
Jeden z našich zákazníků vyrábí šperky.
Mají stroj, objednají si materiál. Dělají malé série výrobků a potom je prodávají buď na svých stránkách nebo přes Etsy.
Nebo u místního prodejce jako je malý prodejce.
Nyní máme zhruba 18 000 výrobků, které si můžete na naší stránce objednat.
Hnacím motorem jsou tahle digitální zařízení.
Koncept trhu je velmi abstraktní.
Co to vůbec znamená?
Je to něco, co jsem se naučil díky zkušenostem.
Když začnete, je to velmi choulostivé a křehké.
Když to stavíte, trochu to posiluje a stává se to trochu více zpevněné.
Máte-li zájem posunout to od něčeho, co je možná více než hobby nebo zájem nebo výzkumný projekt, k něčemu, co budou lidé od vás kupovat, potom vstupuje do hry celý soubor odlišných omezení a úvah.
Začnete chápat, co na této technologii je pro lidi zajímavé nebo jim pomůže do té míry, že ji najdou nebo potom deset nebo sto lidí uvidí proč je to skvělé.
Dává vám to šanci změnit to nebo to zpochybnit nebo to zopakovat, z něčeho, co je více než věda nebo technologie, na produkt.
Mnoho věcí neprojde přes tu první osobu nebo desátého zákazníka nebo stého zákazníka, protože lidé nejsou schopni to spojit nebo koncentrovat na něco, co je dostatečně zajímavé.
Zkuste to.
Testujte to.
Pokud to funguje, pokračujte.
Pokud to nefunguje, spravte to a zkuste něco nového.
Jsme v počátcích.
Samozřejmě, že výroba existuje již staletí.
Digitální výroba je určitě v začátcích.
Většina designérů stále zjišťuje, co jsou tyhle nástroje?
Nástroje se zlepšují.
Myslím, že to je ten pocit jako na počátku průmyslové revoluce.
Myslím, že tohle je příští revoluce.
Revoluce digitální výroby.
Jsem úplně posedlý tím, co se děje.
Myslím, že to opravdu má potenciál, změnit způsob jakým funguje naše ekonomika.
Mým cílem je vybudovat velké podnikání a zásadně změnit svět.
Změnit způsob jakým lidé přistupují k vědě a technologii a změnit způsob jakým lidé přistupují k vývoji produktů.
Doufám, že až se podíváme zpět uvidíme, že Inventables pomohla zažehnout revoluci digitální výroby.
Věřím, že to vytvoří novou generaci podnikatelů, kteří budou vlastními pány a budou rádi vyrábět věci každý den.
Mám pět čísel a úkolem je uspořádat je od nejmenšího po největší.
A mělo by být zcela zřejmé, že všechna tato čísla jsou záporná.
Přemýšlejme o tom, které z těchto čísel je největší.
A možná jste v pokušení říci:
"Kdyby všechna tato čísla byla kladná, bylo by největší 40." Možná chcete říci: "-40 je největší."
Ale je třeba si uvědomit, co znamená záporné číslo.
Přemýšlejte o tom. Pokud by to bylo množství dolarů na vašem bankovním účtu, co byste tam měli radši? -40 dolarů nebo -7 dolarů?
-40 znamená, že dlužíte bance 40 dolarů, takže je to o 40 dolarů méně než když nemáte nic.
-7 dolarů by znamenalo, že bance dlužíte pouze 7 dolarů. To vlastně znamená, že -40 je méně než -7. -40 je ze všech těchto čísel je nejmenší.
Takže -40 je nejmenší číslo, a můžete si to představit jako nejmenší množství peněz, které byste chtěli v porovnání s ostatními na vašem bankovním účtu nebo nejmenší částku peněz.
Dlužíte bance 40 dolarů.
Nejenže nemáte nic, ale dlužíte bance 40 dolarů.
A pak další nejmenší číslo bude -30, a následující nejmenší by bylo -25 a pak další menší číslo je -10. Největší ze všech těchto čísel, napíšu to růžově, největší ze všech těchto čísel je -7.
A pokud to stále není jasné, tak si můžete čísla představit jako teplotu.
Které z teplot je nejchladnější?
A je jedno, zda mluvíme o stupních Celsia nebo Fahrenheita.
-40 by byla nejchladnější teplota a -7 by byla nejteplejší.
Největší teplota vzduchu by byla při -7°C.
Další způsob, jak si to představit je pomocí číselné osy.
Nakreslím tady číselnou osu.
Toto nula a zde bychom mohli dát třeba kladnou 7. +7 není žádné z těchto čísel, ale na číselné ose můžeme vyznačit jakékoliv číslo.
Tady by mohlo být -7.
Pokud je toto -7, možná tady někde by bylo -10.
Všimněte si, že jdeme dále a dále doleva od nuly. A když půjdeme ještě trochu doleva, dostaneme se na -25.
A o něco dále nalevo je -30.
Když půjdeme ještě dále doleva, dostanete se k -40.
Pokud si čísla představíte na číselné ose, tak nejmenší z těchto čísel je to nejdále vlevo. A největší je nejvíc vpravo.
V předchozích třech dílech jsme se stručně seznámili s tím, jaké to bylo být Křesťanem před reformací, tedy před rokem 1517.
Poté jsme se podívali blíže na Luthera, jeho myšlenky a jejich šířění a rovněž na násilnosti, které následovaly.
V posledním díle se budeme zabývat reakcí katolické církve. Zatímco to, co dělal Luther a jeho stoupenci, nazýváme protestantskou reformací, reakce církve je známa jako "kontra - reformace".
Slovo "kontra" zde znamená "proti". Šlo tedy o protireformaci.
Církev přišla o mnoho.
Ztratila pozemky, ztratila... ...stoupence.
To je pravda, ztratila lidi.
Násilí nebylo vždy směřováno proti lidem, někdy bylo zaměřeno proti věcem.
Kostely, tedy architektura římských katolíků, kteří působili v západní Evropě, byly hlavním cílem násilností páchaných protestanty, zaměřené proti katolické církvi.
Praktiky katolicismu byly neuvěřitelně vizuální.
Protestanté se obávali (ani ne tak Luther, jako spíše jeho stoupenci), že vyobrazení byla zneužívána, že byla uctívána jako by sama o sobě měla nějakou moc, namísto toho, aby byla využita jako způsob dosažení duchovna.
To je pravda, zejména Kalvín to považoval za problém a věřil, že obrazy v kostelích v podstatě znamenaly něco jako modlářství.
Vychází vlastně z druhého přikázání, které říká, že nesmí být vytvořena rytina nebo jakékoli zpodobnění čehokoliv, co je nahoře na nebi, co je dole na zemi, nebo co je ve vodách pod zemí.
Tato myšlenka znamená, že vytvořit něco takového je vlastně přivlastnění si části toho, co je v kompetenci Boha.
Bůh by měl být ten, kdo tvoří.
Když tvoří umělec, je to v podstatě klam, je to jen vytvoření modly.
Protestanté spustily vlnu obrazoborectví neboli ikonoklasmu, to znamená ničení obrazů.
Podívejme se na chvíli blíže na slovo "ikonoklasmus".
Je to složené slovo, skládá se ze dvou slov - "ikona", což je slovo řeckého původu, znamenající "obraz" a "klasmus", což znamená násilí.
Doslova tedy násilí proti obrazům.
Obrazoborecké nepokoje se začaly objevovat během asi pěti let po Lutherových 95 spisech.
Je to vlastně jedna z největších tragédií v dějinách umění. Nespočetné množství obrazů a soch bylo zničeno.
A toto se uskutečnilo zejména v severní Evropě, v Nizozemí.
Podstata toho, co protestanté často dělali, spočívala v tom, že zabrali katolický kostel a zbavili ho všech soch a tapisérií a opustili ho v jinak nedotčeném stavu.
Víme, že Luther nesouhlasil s učením katolické církve v několika oblastech.
Podle něho je pouze víra, nikoliv dobré skutky, cestou ke spasení.
Nikoliv naslouchání učení církve, ale samotné Písmo svaté je způsob, jak porozumět Bohu.
Katolická církev to však nenechala bez povšimnutí.
Snažila se přinutit Luthera souhlasit s katolickou církví, například na sněmu ve Wormsu, poté byl Luther exkomunikován.
Exkomunikace v podstatě znamená, že už nebyl nadále členem církve.
V roce 1545 se konal takzvaný Tridentský koncil.
Jednalo se o setkání všech nejvýše postavených představitelů církve v Evropě.
Zpočátku bylo hlavním cílem smířit se s protestanty.
Protestanté byli pozvání, avšak neukázali se a usmíření tak bylo nakonec nemožné.
Jedním z nejdůležitějších závěrů Tridentského koncilu bylo, že katolická církev znovu potvrdila, že její doktríny jsou platné.
Bylo potvrzeno všechno, čím se Luther zabýval a proti čemu vystupoval.
Například záležitost toho, zda dobré skutky hrají roli v cestě ke spasení, církev potvrzuje, že skutečně ano.
V záležitosti Očistce a účinnosti odpustků církev také všechno potvrzuje.
Církev rovněž potvrzuje transsubstanciaci, tedy přeměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu během svátosti přijímání.
A tímto byla potvrzena moc a důležitost kněžstva a hierarchie církve.
Nakonec církev potvrdila i to, že samotné Písmo svaté nestačí, že člověk potřebuje i učení a tradice církve.
Shodli se tedy pouze na tom, že existuje pár oblastí, které by mohly být reformovány.
O co se opravdu snažili, bylo vymýcení korupce, která byla jedním z důvodů reformace.
Vraťme se ale ještě na chvíli k obrazům protože ty byly také důležitým tématem na Tridentském koncilu.
Koncil prohlásil toto:
"Vyobrazení Krista, Panny Marie a ostatních svatých budou umístěna a ponechána zejména v kostelech a bude jim vzdávána čest a úcta."
Takže bylo potvrzeno, že obrazy do kostelů patří.
Ale důležité je z jakého důvodu.
Prý proto, cituji:
"Protože úcta, která je jim vzdávána, se vztahuje k prototypům, které obrazy představují."
Takže pokud uctíváte sochu Panny Marie, uctíváte ve skutečnosti samotnou Pannu Marii.
Církev ale tvrdí, že existují další výhody.
Ano. "Nechme biskupy svědomitě učit, že tím, že příběhy o záhadách a vykoupení budou vyjádřeny v portrétech, malbách nebo jinak zpodobněny, lidé budou vedeni a ujištěni ve správném pochopení víry."
Umění tedy bylo v podstatě způsobem, jak poučit lid o ideách a učení církve. Mnoho lidí bylo v této době negramotných.
Šlo také o upevnění jejich víry.
"Velký užitek vychází také ze všech svatých obrazů, protože skrz svaté jsou Boží zázraky postaveny před zraky věřících, aby ti si mohli utvářet svůj vlastní život napodobováním svatých a být tak dovedeni ke dveřím a lásce boží a posilovat zbožnost."
Umění tedy funguje jako způsob stanovení příkladu, podle kterého se můžeme řídit v každodenním životě.
Reakce církve je trojí.
Zaprvé: Jsou potvrzeny všechny základní doktríny církve, které byly napadeny protestanty.
Byla spuštěna obrovská kampaň na rozšíření učení katolické církve po celém světě.
Mějme na paměti, že se nacházíme v období objevů.
Byl objeven Nový svět, vzrostl obchod s Asií a Afrikou a katolíci zde šířili křesťanství.
Poslední ze tří způsobů reakce církve je snaha o vymýcení kacířství, a proto církev ustanovila inkvizici, římskou inkvizici, a zároveň vytvořila seznam zakázaných knih.
A právě v této době založil Ignác z Loyoly Jezuitský řád.
Mají absolutní víru v papeže a jsou ochotni být mu vždy ve všem nápomocni.
Jezuité zakládají školy, šíří křesťanskou víru po celém světě a bojují proti protestantismu.
Fantastický a velmi přesný příklad všech myšlenek protireformace je zpodobněn v soše umělce jménem Le Gros, v mateřském kostele Jezuitů v Římě.
Název sochy zní:
Náboženství svrhuje kacířství a nenávist.
Zaprvé je důležité vědět, že socha se nachází vpravo a pod velmi velkým oltářem Ignáce z Loyoly.
Vlevo nahoře vidíme postavu zvanou Náboženství, která se ohání bleskem a křížem.
Podle Le Grose představuje Náboženství římské katolíky.
Náboženství se dívá dolů a chystá se zaútočit na dvě postavy.
Jedna z nich je postarší ženská postava, která představuje Nenávist a druhá postava padající směrem k nám, zápasící s hadem, je alegorická postava, která představuje kacířství.
Tato postava padá přes řadu knih, z nichž jedna má na hřbetu zobrazeno Lutherovo jméno.
Kacířství zde nemůže být více jednoznačné.
Kacířství je Luther, je to protestantismus.
A kdyby to z toho přece jen nebylo úplně zřejmé, nalevo vidíme malého andělíčka, který vytrhává stránky z knihy Lutherova stoupence Zwingliho.
Musíme mít na paměti, že každá strana vnímala tu druhou jako zlo.
Luther nazval papeže antikristem, papež nazval antikristem Luthera .
Byla to doba černé a bílé, nebylo nic mezi tím.
Tato rozdělení doslova přetvořila evropské země.
Dokonce i dnes jsou země jižní Evropy převážně katolické, země severní Evropy jsou naopak převážně protestantské.
A dokonce i ve dvacátém století se objevuje mezi těmito dvěma skupinami násilí, například v Irsku.
Zajímavé je také zapřemýšlet, jakým způsobem připravila protestantská reformace půdu pro moderní svět.
Myšlenka toho nenásledovat jedinou autoritu, ale řídit se svým vlastním svědomím, myslím, že to je klíčová charakteristika moderního světa.
(hudba)
Nuže, jsem umělec.
Žiji v New Yorku a pracuji v reklamě už -- od doby, co jsem vyšel ze školy. Takže už okolo sedmi, osmi let a bylo to vyčerpávající.
Pracoval jsem dlouho do noci.
Pracoval jsem o víkendech a došlo mi, že nemám čas na všechny ty projekty, na kterých jsem chtěl pracovat sám.
A jednoho dne jsem byl v práci a viděl jsem talk od Stefana Sagmeistera na TEDu, který se jmenoval "The power of time off" [Síla volna], a on povídal o tom, jak si každých sedm let bere rok volno od práce, aby mohl dělat své vlastní kreativní projekty, a já byl okamžitě inspirován a jen jsem řekl, "To musím udělat.
Musím si vzít rok volna.
Potřebuji mít čas na cestování a strávit čas se svojí rodinou a začít mé vlastní kreativní myšlenky."
Takže první z těch projektů dopadl jako něco, čemu říkám "Jedna vteřina každý den."
V podstatě nahrávám jednu vteřinu každého dne mého života po zbytek mého života, chronologicky skládám tyto vteřinové segmenty mého života do jednoho plynulého videa až do té doby, kdy je natáčet už nebudu moci.
Záměr toho projektu je jediný:
Nenávidím nepamatování si věcí, které jsem udělal v minulosti.
Existuje spousta věcí, které jsem v životě udělal, na které nemám žádnou vzpomínku, dokud to někdo nevytáhne.
"A jo, to je něco, co jsem udělal."
A něco, co jsem si uvědomil krátce na začátku projektu, bylo, že kdybych nedělal cokoliv zajímavého, pravděpodobně bych zapomněl video nahrát.
Takže toho dne -- poprvé, když jsem zapomněl, mě to skutečně ranilo, protože to je něco, co jsem skutečně chtěl -- od okamžiku, kdy jsem překročil třicítku, jsem chtěl udržet tento projekt v chodu navždy.
A vynecháním té jedné sekundy jsem si uvědomil -- nějak to vytvořilo něco v mé hlavě, takže na to už nikdy znovu nezapomenu.
Když se dožiji 80 let, budu mít pětihodinové video, které shrne 50 let mého života.
Až mi bude 40, budu mít hodinové video, které bude obsahovat pouze dekádu.
To mě skutečně povzbuzuje den co den když vstávám, abych se svým dnem zkusil udělat něco zajímavého.
Jedna z věcí, se kterou mám problémy, je, že jak dny, týdny a měsíce plynou, čas se začíná zastírat a splývat jeden s druhým.
A, chápete, to jsem nesnášel.
A vizualizace je způsob, jak spustit vzpomínku.
Tento projekt je pro mě způsobem, jak přemostit tu mezeru a zapamatovat si vše, co jsem udělal.
I tato pouhá vteřina mi umožní si vzpomenout na vše ostatní, co jsem toho dne udělal.
Občas je obtížné vybrat tu jednu vteřinu.
Když je dobrý den, mám možná tři nebo čtyři vteřiny, které chci opravdu vybrat.
Ale musím to prostě zúžit na jednu, ale i to zúžení mi umožní si zapamatovat ostatní tři tak jako tak.
Je to také takový protest, osobní protest proti kultuře, kterou teď máme, kde mají lidé na koncertech vytažené své mobilní telefony a natáčejí si celý koncert a obtěžují vás tím.
Vždyť si ani tu show neužívají. Sledují koncert skrz své mobilní telefony.
Nesnáším to.
Sice jsem býval trochu ten typ člověka kdysi, a rozhodl jsem se, že nejlepší způsob pro mě, jak zachytit a udržet vizuální vzpomínku svého života a nebýt tím člověkem, je natočit pouze tu jednu vteřinu, která mi umožní spustit vzpomínku
"Jo, ten koncert byl úžasný.
Skutečně se mi ten koncert líbil."
A zabere to jen rychlou, rychlou vteřinu.
Byl jsem na tříměsíčním road tripu toto léto.
Bylo to něco, o čem jsem celý svůj život snil, že podniknu.
Prostě jen jezdit po Spojených státech a Kanadě a jen přemýšlet o tom, kam vyrazit další den.
A bylo to jaksi výjimečné.
Vlastně mi došly peníze, na své cestování jsem utratil spoustu peněz z úspor, které jsem měl na svůj rok volna, takže jsem musel... jel jsem do Seattlu a strávil jsem nějaký čas s přáteli prací na skutečně parádním projektu.
Jeden z důvodů, proč jsem si vzal rok volna, byl strávit více času s mojí rodinou a stala se skutečně tragická věc, když má švagrová, její střevo se náhle jednoho dne zaškrtilo a vzali jsme ji na pohotovost a byla, byla na tom opravdu moc špatně.
Několikrát jsme ji skoro ztratili a byl jsem tam s mým bratrem každý den.
Tento projekt mi pomohl něco si uvědomit: že natáčení jedné vteřiny opravdu špatného dne je velmi obtížné.
Není to -- máme tendenci vytahovat kamery, když děláme úžasné věci.
Nebo v situaci "Jasně, večírek, vyfotíme se."
Ale jen zřídkakdy to děláme, když máme špatný den a děje se něco hrozného.
A zjistil jsem, že bylo ve skutečnosti velmi, velmi důležité nahrát i tuto jednu vteřinu opravdu špatného momentu.
Skutečně vám to pomůže si cenit těch dobrých chvílí.
Ne vždy je dobrý den, takže když máte špatný, myslím si, že je důležité si ho zapamatovat stejně tak jako je důležité si zapamatovat ty dobré dny.
Jedna věc, kterou dělám, je, že nepoužívám žádné filtry.
Nepoužívám nic, abych -- Snažím se zachytit moment jak jen to je možné způsobem, jako bych to viděl svýma vlastníma očima.
Začal jsem pravidlo pohledu z první osoby.
Ze začátku, myslím, jsem měl pár videí, kde jste mě mohli vidět, ale uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde.
Způsob, jak si skutečně zapamatovat to, co jsem viděl, bylo natočit to tak, jak jsem to skutečně viděl.
Teď několik věcí o tomto projektu, které mám v hlavě, jsou:
Nebylo by zajímavé, kdyby tisíce lidí dělaly přesně tohle?
Minulý týden mi bylo 31, což je tady.
Myslím si, že by bylo zajímavé vidět, co udělal každý s projektem jako je tento.
Myslím, že by měl každý rozdílnou interpretaci.
Myslím, že by každý mohl těžit pouze z toho, že má jednu vteřinu k zapamatování každý den.
Sám jsem unaven ze zapomínání a tohle je opravdu jednoduchá věc.
Mám na mysli, že všichni máme HD kamery v našich kapsách právě teď -- vsadím se, že většina lidí tady v místnosti -- a je to něco, co --
Nikdy nechci zapomenout další den, který jsem prožil, a tohle je můj způsob, jak to dělám a bylo by opravdu zajímavé vidět, kdybyste mohli naťukat na stránce
"18. června 2018" a viděli byste videa životů lidí toho konkrétního dne z celého světa.
Nevím, myslím, že tento projekt má spousty možností a povzbuzuji vás všechny, abyste nahráli jen malý útržek svého života každý den, abyste nikdy nezapomněli ten den, který jste prožili.
Děkuji vám.
(Potlesk)
To, co tady máme, je simulace vytvořená Peterem Collingridgem v reakci na jednu z našich výzev počítačové vědy: Kolik částic na sebe může gravitačně působit?
A celý účel simulace je získat představu o tom, jak se formují galaxie, proč mají takovou strukturu, jakou mají, jak se formují sluneční soustavy a proč mají takovou strukturu, jakou mají, a jak sama gravitace může trochu definovat tuto strukturu.
A co je na této simulaci opravdu zajímavé, kromě toho, že je to prostě okouzlující a extrémně super, je, že ukazuje střety částic, když se dostávají do kritické hmoty.
Vidíte, že žloutnou. Možná to indikuje, že jsou teď hvězdou a může se objevit fúze.
Můžete si to přiblížit jak chcete, abyste opravdu viděli, jak na sebe různé částice různé hmoty působí.
A také to můžete otočit, abyste to viděli trochu jasněji.
Toto je pohled přímo ze shora, aby bylo vidět, jak na sebe působí.
Je to 3D simulace. Je to velmi užitečný způsob, jak o tom přemýšlet.
A pro mě je zajímavé, že je to vysoce závislé na počátečních podmínkách.
A v dřívější verzi tam Peter nezapočítal moment hybnosti systému, a tak jste neměli tolik, tolik planet, satelitů nebo tolik struktur formujících se do disku.
Nicméně přímo zde můžeme vidět dominantní rovinu v tomto scénáři.
A zajímavé je, že máme binární systém. Po restartu nemusíte mít binární systém, v závislosti na počátečních podmínkách.
Můžete mít něco, co začne vypadat jako Mléčná dráha.
Někdy můžete mít něco, co vypadá jinak než Mléčná dráha. A to nám opravdu dává vodítka k tomu, proč vidíme takovou rozmanitost, především když se díváme na galaxie, strukturu galaxií, které jsou hodně závislé na počátečních hodnotách.
Někdo může říct, že naše vlastní sluneční soustava měla celkový počáteční moment hybnosti, protože podle současné teorie poslala jedna supernova nárazovou vlnu a umožnila prachu, ze kterého vznikla naše sluneční soustava, aby dosáhl kritické hmoty a začal kondenzovat do Slunce a planet.
Takže toto v mé mysli není příliš nerealistický scénář. A je opravdu fajn se na to dívat a opravdu to dá věcem smysl.
Již jste viděli dvojitou hvězdu obíhající okolo sebe nebo obíhající okolo těžiště, tak to vypadá, že obíhají okolo sebe.
A potom tato hvězda přímo zde má dvou vlastní "zajatou" planetu, která se okolo ní točí.
Můžete to vidět trochu jasněji, když jsme hodně, alespoň z této perspektivy, hodně blízko. Můžeme to trochu více přiblížit, abychom to viděli trochu lépe. Tato má satelit, ale také tak trochu tancují okolo sebe.
Takže je to opravdu fascinující simulace, mohu na ni zírat a hrát si s ní po dny. A doporučuji vám si s ní hrát, restartovat ji, sledovat s jinými počátečními hodnotami, jaké sluneční soustavy nebo galaxie můžete vytvořit. Nebo jestli se zformují disky, jestli budete mít binární systém a jestli budete mít planety se satelity.
Přidám komentář k tomuto videu, který odkazuje přímo na simulaci, také dám odkaz do popisu videa.
Takže se bavte, já jsem s tím strávil hodiny.
Je to fascinující model a já děkuji Peteru Collingrideovi za tento skvělý příspěvek.
Toto je místo, kde byla poprvé hrána muzika, kterou jsem jako psal jako mladík.
Kupodivu to byla velice dobře znějící místnost.
Měla nepravidelné zdi a byl tam nepořádek, přesto to znělo dobře.
Tato píseň tam byla natočena.
(Hudba)
Nejsou to Talking Heads, tedy myslím na obrázku.
(Hudba: "A Clean Break (Let's Work) - Talking Heads)
Charakter místnosti dovolil, aby byla dobře slyšet slova.
Textu písně bylo dobře rozumět.
Aparatura byla slušná.
V místnosti nebyla ozvěna.
Takže rytmy byly také slyšet čistě, bylo to obstojný.
Ostatní podniky v zemi měly podobné prostory.
Toto je Tootsie's Orchid Lounge v Nashvillu.
Hudba se tam hrála v jistých směrech jiná, ale skladba a hudební forma byly vcelku stejné.
Chování návštěvníků bylo také stejné.
A kapely hrající v Tootsie's či CBGB musely hrát nahlas -- hlasitost musela být dostatečná, aby překřičela zvuk padajících, křičejících a kdovíco dělajících posluchačů.
Od té doby jsem koncertoval ve mnohem hezčích prostorách.
Hrál jsem v Disney Hall,
Carnegie Hall a podobných.
A bylo to strhující.
Ale všiml jsem si, že hudba, kterou jsem psal v té době, či předtím, nezněla v těchno síních úplně nejlépe.
Dalo se to, ale občas se tyto síně nezdály být to nejlepší pro hudbu, kterou jsem dělal v té době či době předešlé.
Takže jsem se zeptal sám sebe: Skládám hudbu pro určité místnosti?
Myslím na určitou místnost, když skládám hudbu?
Je pro kreativitu směrodatná?
Myslíme na místo či kontext, když tvoříme?
Dobře, Afrika.
(Hudba: "Wenlenga" - různí)
Většina populární hudby vychází ze západoafrických kořenů.
Tamější hudba, tedy použité nástroje, složité rytmy, způsob hraní, prostředí, kontext, vše je dokonalé.
Funguje to výborně.
Tato hudba sedí prostředí.
Není hrána ve velké místnosti, která by tvořila ozvěnu a rušila rytmy.
Nástroje jsou dostatečně hlasité, takže je lze slyšet bez aparatury atd.
Není to náhoda.
Hudba je ideální pro toto prostředí.
A v tomto prostředí by to byl chaos. Toto je gotická katedrála.
(Hudba: "Spem In Alium" - Thomas Tallis)
Pro gotickou katedrálu je ideální tento typ hudby.
Je to v jedné tónině. Tóny jsou táhlé. Není zde skoro žádný rytmus.
Vlastně ji přímo zlepšuje.
Toto je místnost, pro kterou psal Bach některé ze svých děl.
Toto jsou varhany.
Není tak velká, jako gotická katedrála, takže může skládat komplikovanější hudbu.
Může velice progresivně měnit tóniny, aniž by riskoval disonanci.
(Hudba: "Fantasia On Jesu, Mein Freunde" - Johann S.
Bach)
Jdeme trochu dál.
Toto je typ prostor, pro které skládal hudbu Mozart.
Jedná se přibližně o rok 1770.
Prostory jsou menší, ještě méně ozvěny, takže může skládat ještě zdobenější hudbu, složitější -- a funguje to.
(Hudba: "Sonata F dur," KV 13 - Wolfgang A. Mozart)
Je to perfektní pro tuto místnost.
Toto je La Scala.
Pochází ze stejné doby.
Myslím, že byla postavena v roce 1776.
Lidé byli v těchto operních domech zvyklí pokřikovat jeden na druhého.
Jedli, pili a křičeli na osoby na pódiu, stejně tak, jako to dělají v CBGB a podobných místech.
Pokud se jim líbila árie, požadovali křikem, aby byla zopakována, ne na konci představení, ale ihned.
(Smích)
A tak to chodívalo v operách.
Toto je operní dům, který si nechal postavit Wagner.
Budova není tak velká.
Prostor je menší než zde.
Ale Wagner ji vylepšil.
Chtěl větší orchestr.
Chtěl to trochu více pompézní.
Tak nechal zvětšit orchestřiště, aby měl více nástrojů.
(Hudba: "Lohengrin" - Richard Wagner)
Dobře.
Toto je Carnegie Hall.
Samozřejmě, takovéto sály se staly oblíbenými.
Byly větší.
Carnegie Hall je celkem velká.
Je větší než některé z předešlých koncertních síní.
A je zde více ozvěny než v La Scale.
Podle Alexe Rosse, který píše pro New Yorker, vešel ve stejné době v platnost zákaz jezení, pití a křičení během představení, lidé už nemohli klábosit, museli být potichu po dobu představení.
Obecenstvo muselo být zticha.
Tyto dva faktory znamenaly, že v těchto prostorech zněl nejlépe jiný typ hudby.
Znamenalo to možnost použití mimořádné dynamiky, jěž ostatní styly nedovolovaly.
Tiché pasáže, které by normálně byly přehlučeny klábosením a křikem, byly slyšet.
Ale kvůli ozvěně v síních jako Carnegie Hall musela být hudba trochu méně rytmická a více strukturálně bohatá.
(Hudba: "Symfonie č. 8 v Es dur" - Gustav Mahler)
Toto je Mahler.
Vypadá jako Bob Dylan, ale je to Mahler.
To byla Bobova poslední nahrávka.
(Smích)
Ve stejné době přichází populární hudba.
Toto je jazzová kapela.
Kapely v pojetí Scotta Joplina hrály na parnících a v klubech.
Opět, je to hlasité.
Hrály pro tanečníky.
Skladby obsahovaly určité části, které měli tanečníci rádi.
A proto říkali:
"Zahrajte to znovu."
Ale bohužel nemůžete hrát jednu část do nekonečna.
Takže kapely začaly improvizovat melodie.
A zrodil se nový hudební útvar.
(Hudba: "Royal Garden Blues" - W.C. Handy / Ethel Waters)
Tato hudba je hrána hlavně v malých prostorách.
Lidé tancují, hlučí a popíjejí.
Takže hudba musí být dostatečně hlasitá.
To samé platí pro -- jsme na začátku století -- populární hudbu 20. století. Ať už jde o rock, Latinskoamerickou hudbu či další.
Živá hudba se tolik nemění.
Změnila se asi tak v první třetině 20. století, ve chvíli, kdy se toto stalo jednou z hlavních věcí pro poslech hudby.
A právě toto to umožnilo.
Mikrofony umožnily zpěvákům, hudebníkům a skladatelům úplně změnit hudbu, která byla skládána.
Doposud byla většina hudby v rádiu živá hudba, ale zpěváci jako Frank Sinatra uměli využít mikrofon k něčemu, čeho by bez něj nebyli schopni.
Jeho následovníci to dotáhli ještě dál.
(Hudba: "My Funny Valentine" - Chet Baker)
Toto je Chet Baker.
Toto by bylo bez mikrofonu nemožné.
Také by to bylo nemožné bez nahrávání hudby.
Jako by vám zpíval přímo do ucha. Jako by vám do něj šeptal.
Ten efekt je ohromující.
Je to jako kdyby seděl vedle vás a šeptal vám kdovíco do ucha.
Tehdy se tedy začala hudba dělit.
Existuje hudba živá a reprodukovaná.
A už se nejedná o stejnou věc.
Máme diskotéky a jukeboxy v barech, kde kapelu nepotřebujete.
Není potřeba žádných muzikantů. Aparatury jsou dobré.
Lidé začali tvořit hudbu speciálně pro diskotéky a pro ony aparatury.
A stejně jako s jazzem, tanečníci měli rádi určité části více, než ostatní.
Takže první hip-hopoví interpreti tvořili smyčky z nahrávek. (Hudba: "Rapper's Delight" od The Sugarhill Gang)
MC improvizoval text stejným způsobem, jako jazzoví hráči improvizovali melodie.
A tím vznikl další hudební styl.
Úspěšná živá vystoupení se přesunula do pravděpodobně akusticky nejhorších prostor na této planetě: sportovních stadionů, basketbalových a hokejových hal.
Hudebníci, kteří zde vystupovali, dělali, co mohli.
Skládali hudbu, která je dnes známa jako arena rock, jedná se o středně rychlé balady.
(Hudba: "I Still Haven't Found What I'm Looking For" - U2)
Dělali, co mohli s ohledem na to, pro co skládali.
Tempa jsou mírná.
Zní to velkolepě.
Jde více o společenskou příležitost, než o příležitost hudební.
A svým způsobem tato hudba funguje.
Vznikají další místa k poslechu hudby.
Jedním z nich je automobil.
Vyrůstal jsem s rádiem v autě.
Ale dnes se to vyvinulo do jiných mezí.
Auto samotné je nyní koncerní síň.
(Hudba: "Who U Wit" - Lil' Jon & the East Side Boyz)
Hudba, která je tvořena pro autorádia na nich zní dobře.
Není to možná to, co chcete poslouchat doma, ale v autě to zní výborně -- je zde velký frekvenční rozsah, velké basy a výšky, vokály někde mezi.
Automobilovou hudbu můžete sdílet s přáteli.
Další způsob poslechu hudby je osobní MP3 přehrávač.
Tento je asi jen pro křesťanskou hudbu.
(Smích)
V jistém smyslu je to jako v Carnegie Hall, nebo když je obecenstvo potichu, protože totiž každý detail.
V jiných směrech je to jako západoafrická hudba, protože pokud je hudba v MP3 přehrávači potichu, jednoduše ji zesílíte a za chvíli jste ohlušeni hlasitou pasáží skladby.
Jaksi to nefunguje.
Myslím si, že populární hudba je dnes skládána hlavně pro podobné přehrávače, pro tento druh zážitku, kdy můžete slyšet jemné detaily, ale dynamika se tolik nemění.
Takže jsem se zeptal sám sebe: Dobře, jsou tyto změny, které činíme klíčové pro kreativitu?
A děje se to i jinde?
Podle Davida Attenborougha a dalších to dělají například ptáci. Ptáci ve vyšších patrech lesa, kde je porost hustý, mají zpěv pronikavý, krátký a opakovaný.
A ptáci blíže zemi mají zpěv hlubší, aby se nezkresloval, když se odrazí od země.
A ptáci jako tento strnadec skvrnitý mají bzučivý (Zvuková ukázka: Zpěv strnadce skvrnitého) typ zpěvu.
A ukazuje se, že tento typ zvuku je nejvíce energeticky účinný a praktický ke zpěvu v polích a savanách.
Další ptáci, jako tento pták z čeledi tangarovitých, se přizpůsobili v rámci svého druhu.
Tento pták na východním pobřeží Spojených států, kde lesy jsou řidčí, má zpěv jiný, než ten samý pták (Zvuková ukázka: Zpěv tanagera šarlatového) na pobřeží západním.
(Zvuková ukázka: Zpěv tanagera šarlatového)
Takže ptáci to dělají také.
Pomyslel jsem si:
No pokud toto usměrňuje kreativitu, pokud tvoříme hudbu, minimálně její formu, aby seděla do kontextu, tvoříme umění, aby sedělo stěnám v galeriích a muzeích, a programujeme software pro existující operační systémy, funguje to takto?
Ano, jde o vývoj.
Je to přizpůsobivost.
Ale potěšení, vášeň a radost tam stále jsou.
Je to opak tradičního romantického pohledu na svět.
Romantická perspektiva říká, že první přijde vášeň, poté vyjádření emocí a poté je to v cosi utvořeno.
A já říkám, no vášeň tam stále je, ale céva, do které to bude píchnuté je instinktivně a intuitivně vytvořena první.
Již víme, kterým směrem vášeň plyne.
Tento střet pohledů je zajímavý.
Spisovatel
Thomas Frank říká, že se může jednat o vysvětlení toho, proč někteří voliči volí proti svým zájmům, tedy že voliči jako mnozí z nás si myslí, že když něco zní upřímně, zní to opravdově a věrohodně.
A dají tomu hlas.
Takže pokud někdo může předstírat upřímnost a nadšení, má větší šanci být vybrán.
Zní to trochu nebezpečně.
Tvrdím, že nadšení a radost se nevylučují.
Co možná svět potřebuje je, abychom byli jako ptáci.
Přizpůsobíme se.
A zpíváme.
A stejně jako u ptáků radost přetrvává, přestože jsme se přizpůsobili kontextu.
Děkuji moc.
(Potlesk)
Moje cesty do Afghánistánu začali již před mnoha a mnoha lety, na východní hranici mojí země, mojí vlasti, Polska.
Procházela jsem se lesy příběhů mojí babičky.
Krajinou, kde každé pole skrývá hrob, kde byli miliony lidí deportováni nebo zabiti ve 20. století.
Za touto skázou jsem našla duši těchto míst.
Poznala jsem skromné lidi.
Poslechla jsem si jejich modlitbu a jedla jejich chléb.
Potom jsem 20 let putovala východem - od východní Evropy po střední Ásii - přes Kavkazské hory,
Blízký východ,
Severní Afriku,
Rusko.
A pokaždé jsem potkala skromnější lidi.
A dělila jsem se s nimi o chléb a modlitbu.
Proto jsem šla do Afghánistánu.
Jednoho dne, jsem předcházela most přes řeku Oxus.
Šla jsem pěšky a sama.
A Afghánský voják byl tak překvapený, že mě vidí, že mi zapomněl označit pas.
Ale dal mi šálek čaje.
A pochopila jsem, že jeho překvapení bylo mojí záchranou.
Takže jsem chodila a cestovala, na koních, na yakovi (zvíře), kamionem, stopem, od Íránských hranic až dolů, do kraje Wakhanského koridoru.
A tímto způsobem jsem mohla najít Noor, skryté světlo Afghánistánu.
Mojí jedinou zbraní byl můj notebook a můj fotoaparát Leica.
Slyšela jsem modlitby Sufiů - skromných muslimů, nenáviděných Talibanem.
Skrytá řeka, propojená s mysticismem z Gibraltaru do Indie.
Mešita, kde je zdvořilí cizinec zahrnutý požehnáními a slzami, a vítaný jako dar.
Co víme o zemi a lidech, u kterých předstíráme, že je ochraňujeme, o vesnicích, kde jediným lékem na utišení bolesti a zastavení hladu je opium?
Tito lidé jsou závislí na opiu na střechách Kábulu 10 let po začátku naší války.
Toto jsou nomadské (kočovné) děvčata, které se stali prostitutkami pro afghánské obchodníky.
Co víme o ženách 10 let po válce?
Oblečené v nylonových pytlích, vyrobených v Číně, kterým říkají burka.
Jednoho dne jsem viděla největší školu v Afghánistánu, je to dívčí škola.
13 000 dívek zde studuje v podzemních místnostech plných škorpionů.
A jejich láska k učení byla tak velká, že mě to rozplakalo.
Co víme o výhružkách smrti od Talibanu přibitých na dveřích lidí, kteří se opováží poslat své dcery do škol jako je ta v Balhk?
Oblast není bezpečná, ale plná Talibanu a ti to udělali.
Mým cílem je dát hlas němým lidem, ukázat skryté světla v zákulisí této velké hry malých světů ignorovaných médii a proroky globálních konfliktů.
Děkuji.
(Potlesk)
Shannon právě skončil vývoj teorií vztahujících se k šifrování a proto si byl dobře vědom, že lidská komunikace je směsí náhodnosti a statistických závislostí.
Písmena v naších zprávách byla zjevně do určité míry závislá na předchozích písmenech.
V roce 1949 publikoval přelomový článek
"A Mathematical Theory of Communication".
Využívá v něm Markovovy modely jako nástroj k pochopení komunikace.
Začíná s ukázkovým příkladem.
Představte si, že se setkáte s textem napsaným v abecedě písmen "A" "B" a "C".
O tomto jazyce nic nevíte.
Ale všimnete si, že se "áčka" drží spolu zatímco "béčka" a "céčka" ne.
Pak ukázal, že můžete navrhnout stroj pro generování podobně vypadajícího textu použítím Markovova řetězce.
Začal aproximací nultého řádu, kde jsme jen nezávisle vybrali každý symbol (A, B nebo C) náhodně a vytvořili řetězec.
Tento řetězec ale nevypadá jako ten původní.
Shannon ukázal, že lepší je aproximace 1. řádu, kde jsou písmena vybrána nezávisle, ale podle pravděpodobnosti s jakou se daná písmena v řetězci objevují.
Tohle už je trochu lepší, protože "áčka" se objevují více, ale stále to nezachycuje strukturu.
Další krok je klíčový.
Aproximace druhého řádu, bere v potaz každý pár symbolů.
V tomto případě máme 3 stavy.
První stav představuje všechny páry začínající na "A", druhý páry začínající na "B" a třetí páry začínající na "C".
Všimněte si, že kelímek s "A" má mnoho párů "AA", protože podmíněná pravděpodobnost "A" po "A" je v naší původní zprávě větší.
Teď můžeme vytvářet sekvence pomocí modelu 2. řádu takto:
Začneme kdekoli, vybereme kostičku a napíšeme první písmeno a posuneme se ke kelímku podle druhého písmena.
Pak vybereme novou kostičku a tento proces opakujeme donekonečna.
Tato posloupnost již začíná vypadat jako naše původní zpráva, protože tento model zahrnuje podmíněné závislosti mezi písmeny.
Dalšího zlepšení dosáhneme pomocí aproximace 3. řádu, která zahrnuje skupiny 3 písmen - triagramy.
V tomto případě potřebujeme 9 stavů.
Shannon poté použil stejný postup na reálný anglický text a použil statistiku, která byla známa pro písmena, páry, triagramy atd.
Ukázal to samé zlepšení pro přechody od aproximací 0. řádu, 1. řádu, 2. řádu a 3. řádu.
Poté zkusil to samé pomocí slov místo písmen.
"Podobnost s běžným anglickým textem..." ...se velmi zvyšuje s každým řádem."
A opravdu, tyto stroje produkovaly sice bezobsažný text, ale obsahovaly podobnou statistickou strukturu, kterou je možno vidět v angličtině.
Shannon poté definoval kvantitativní míru informace, když si uvědomil, že množství informace ve zprávě musí souviset s návrhem stroje, který by mohl být použit ke generování podobných sekvencí.
To nás přivádí ke konceptu entropie.
Vytvořil js si několik programů
A možná si říkáš, jak si zapamatuješ všechny tyhle příkazy?
Jestli je to ovál nebo kružnice nebo elipsa?
Je to šířka nebo výška, nebo výška a šířka?
Musím si to všechno pamatovat?
Jasně že ne!
To je pro co jsou počítače dobré.
Věc se má tak, že vždy když programujeme, tak s sebou máme počítač a počítače jsou v pamatování věcí velmi dobré.
Takže co kdyby si za nás počítač pamatoval všechny detaily a jenom věděli, jak je použít jako slovník pro programování.
Takže se můžeme soustředit na vytváření cool programů a nemusíme se učit zpaměti spoustu nudných detailů.
To je něco, čemu říkáme dokumentace. Dokumenty které vysvětlují jak programovat v konkrétním jazyce a prostředí včetně ukázání příkladů. Takže když si nepamatuješ přesné detaily, neboj se.
Vždy si je můžeš najít.
Možná si říkáš, že číst dokumentaci je nuda, a vlastně máš pravdu.
S kódem si užiješ víc zábavy!
Ale pokud se nechceš učit nazpaměť úplně všechno, musíš se naučit používat dokumentaci, aby jsi byl schopný tvoje nápady naprogramovat.
Ani ti nejlepší programátoři si vše nepamatují nazpaměť.
Pravdou je, že dobří programátoři jsou dobří i v čtení dokumentace.
Například když si vykresluji smajlíka A už jsem za použití elipsy vykreslil obličej a oči díky funkci, kterou už dobře znám.
Ale nějakou práci mám ještě před sebou.
Zaprvé, chci vykreslit obličej tlustými čarami, jako samolepku.
Pamatuji si, že to bylo něco s obrysem (stroke) ale přesně si nepamatuji jméno. takže pokusu to znovu vynalézt, což by mi mohlo trvat hodiny, se jednoduše kouknu do dokumentace rozhlédnu se a zkusím najít to, co hledám.
Kouknu se pod "coloring" (obarvovací) kategorii, která vypadá že by v ním mohly být funkce, které hledám a konečně na konci najdu "stroke weight" (váha obrysu) která mění tloušťku čar.
Takže tu vidíme jméno funkce a parametry speciálně pro tento případ.
Co obvykle na začátku udělám je, že kód zkopíruji a vložím do mého kódu.
Ale v zápětí se objeví chyba "thickness is not defined" (tloušťka není definována)
To protože šířka je parametr, který rezervuje místo
Není to reálná hodnota, takže jí musím nahradit za šířku, kterou chci.
To může být číslo nebo proměnná odkazující na číslo - v tom případě se tam vloží hodnota proměnné.
Řekněme, že číslo 10 je pěkné, ale my víme, že si s ním můžeme ještě trochu pohrát a sledovat, co se děje.
Hehe, to je trošku extrémní.
Fajn, jdeme o kousek zpátky...12 vypadá cool
Ještě nám tu očividně něco chybí:
Úsměv.
Tak vlastně chceš něco takovéhleho
Můžeš se na úsměv podívat a myslet si, že to nevypadá jako vykreslené pomocí elipsy nebo přímky
Protože je potřeba to ohnout a zároveň nemít nic uvnitř
Takže jdeme do dokumentace!
Roluju dolů...hledám...
Zkusím se kouknout do kategorie tvarů ("shapes")
Aha!
Hned první tvar je oblouk ("arc) který se používá pro kreslení oblouků protože to je to, co úsměv je.
Tenhle má ale daleko více parametrů.
Které mu začnu předávat
A pamatuj si, že tyto parametry rezervují místo a musíme je nahradit hodnotami, které si myslíme, že by tam měli být.
Dobrá, takže x a y jsou místo, kde chci začít řekněme, že prostředek je 100, takže asi začnu na 150. y je možná 250...a potom šířka šířka zní jako šířka oblouku. takže tam asi dáme něco menšího, než šířku celého obličeje. takže možná 200...teď výška to asi bude výška oblouku od vrchu dolů což by mohlo být 50.
Hmm, vlastně nevím, co jsou tyhle zač fajn, zasekl jsem se, koukám se na funkci a zkouším jí použít.
Ale vlastně parametrům vůbec nerozumím.
Naštěstí se můžu opět podívat do dokumentace
Kliknutí na funkci, která mě zajímá mě dostane přímo k programu, který mi ukáže, jak ji použít a dokonce mi i detailně vysvětlí parametry.
Píše se tu, že x je souřadnice na ose x ve středu elipsy odvozené z oblouku
Což v zásadě znamená, že vykreslení oblouku tak to připomíná vykreslování části elipsy a spočítání všeho ostatního na jejím základě.
Takže x a y představují ohniska elipsy, šířka a výška představují šířku a výšku imaginární elipsy a start a stop - tyhle dva jsem nevěděl.
Začátek a konec je zorný úhel...Dobře, takže začátek je místo, kde začíná oblouk, ve stupních, a konec (stop) je místo, kde končí
A konečně se můžeme kouknout na příklad, který jsme tu udělali. vykreslení oblouku od 1 do 270, to je nejspíš tento protože 1° do 270° by takhle měl vypadat
Teď to zkusím změnit.
1° do 180°, to by mělo dávat smysl a máme zhruba to, co jsme chtěli...polovina oblouku fajn, teď když už obloukům rozumím dostatečně můžu se vrátit zpět k úsměvu dobrá, takže 0° až 180° a...
Hodnota x je mimo mísu, protože jsem si neuvědomil že x je vlastně střed elipsy a je to trošku moc široké, takže ho uděláme menší
Haha! Konečně mám pořádný úsměv.
Díky použití dokumentace jsem byl schopný to udělat daleko rychleji
A to je vlastně cílem programování - překlopit svoje nápady co nejrychleji do reality.
Takže si pamatuj sílu dokumentace!
Před dvěma lety jsem jakožto umělkyně byla pozvána, abych se zúčastnila výstavy na oslavu stoletého výročí islámského umění v Evropě.
Ředitel výstavy měl pouze jednu podmínku: Pro svoji uměleckou práci jsem musela použít arabské písmo.
Jako umělkyně, žena, Arabka či lidská bytost žijící v roce 2010, jsem chtěla říct jen jednu věc: Chtěla jsem říct ne.
A v arabštině, když chceme říct "ne", říkáme "ne", a tisíckrát ne.
Takže jsem se rozhodla najít tisíc rozdílných "ne". Na všem, co kdy bylo vytvořeno pod islámskou či arabskou záštitou za posledních 1400 let, od Španělska až po hranice s Čínou.
Všechny své poznatky jsem shromáždila v jedné knize, seřadila je chronologicky s uvedením názvu, vlastníka, média a datumu.
Kniha tehdy ležela na poličce vedle objektu vysokého tři krát sedm metrů v německém Mnichově, Německu v září 2010,
V lednu 2011 začala revoluce a život se zastavil na 18 dní a 12.února jsme naivně oslavovali na ulicích Káhiry v domnění, že se revoluce zdařila.
O devět měsíců později jsem sprejovala nápisy na zdi na náměstí Tahrír.
K tomuto činu mě dohnalo to, co jsem uviděla v televizních novinách.
Cítila jsem, že nemohu žít ve městě, kde jsou zabíjeni lidé a pohozeni na ulicích jako nějaké odpadky.
Takže jsem vzala jedno "ne" z náhrobního kamene z
Muzea islámského umění v Káhiře a napsala na něj:
"Ne vojenské diktatuře."
A začala jsem to sprejovat po ulicích Káhiry.
Ovšem to vedlo k sérii dalších "ne", vycházejících z knihy jako náboje a přidávaly se další hesla, a začala jsem je sprejovat po stěnách.
Takže některá z těch "ne" teď chci sdílet tady s vámi.
Ne novým faraonům, protože kdokoliv další, kdo bude u moci by měl pochopit, že my se nikdy nedáme ovládat novým diktátorem.
Ne násilí:
Ramy Essam přišel na Tahrírské náměstí druhý den revoluce a sedl si tam a začal hrát na kytaru a zpívat.
Měsíc po odstoupení Mubaraka byl takto odměněn.
Ne oslepování hrdinů.
Ahmed Harara přišel o pravé oko 28. ledna a o levé 19. listopadu, díky dvěma různým odstřelovačům.
Ne zabíjení, v tomto případě ne zabíjení představitelů náboženství, protože Sheikh Ahmed Adina Refaat byl zastřelen 16. prosince během jedné demonstrace. Zanechal za sebou tři sirotky a vdovu.
Ne pálení knih.
Egyptský institut byl vypálen 17. prosince, byla to velká kulturní ztráta.
Ne vysvlékání lidí. Modrá podprsenka nám připomíná národní hanbu, když jsme dovolili, aby zahalená žena byla vysvlečena a bita na ulici a stopy říkají:
"Ať žije mírová revoluce," protože my nikdy neodpovíme násilím.
Ne zdem a bariérám.
5.února byly v Káhiře postaveny betonové zátarasy, aby ochránily ministerstvo obrany od demonstrantů.
Nyní, když už se bavíme o zdech, chtěla bych s vámi sdílet příběh o jedné zdi v Káhiře.
Skupina aktivistů se rozhodla namalovat na jednu stěnu tank v životní velikosti.
Je to jedna ku jedné.
Před tankem je namalován člověk na kole s košíkem na chléb na hlavě.
Kolemjdoucím se tenhle výjev zdá normální.
Po aktu násilí přišel nějaký jiný umělec, namaloval krev, protestující, které sráží tank, demonstranty a následovný vzkaz:
"Od zítřka budu mít novou tvář, tvář každého z mučedníků.
Budu zrozen."
Úřady daly zeď přemalovat na bílo, ponechaly tam však ten tank a přidaly vzkaz:
"Armáda a lidé jsou zajedno.
Egypt pro Egypťany."
Přišel jiný umělec, přemaloval hlavu vojáka a udělal z něj monstrum požírající pannu v řece krve před tankem.
Přišly úřady, přemalovaly zeď na bílo, nechaly tam ten tank, nechaly vojákovu uniformu a přemalovaly obličej vojáka na černo, aby zakryly hlavu monstra.
Takže pak jsem přišla já se spreji a posprejovala uniformu, tank a celou stěnu, a tak to tam vypadá dneska až do odvolání.
Chťela bych vám říci na závěr poslední ne.
Na kousku papíru jsem našla citát od Nerudy v jedné polní nemocnici na Tahríře a rozhodla jsem se vzít jedno ne z
Mamlukova mausolea v Káhiře.
Vzkaz říká: (arabsky)
(Potlesk) (Potlesk)
Děkuji.
Děkuji.
Shukran.
Budoucnost, taková, jak víme, je velmi nepředvídatelná.
Nejchytřejší lidé v nejlepších organizacích ji obecně předpovídají špatně.
To platí pro technologie, pro oblast politiky, kde se akademici, CIA, MI6 vždy spletou.
A stejně tak i v oblasti financí.
Přes existenci institucí, založených za účelem myšlení do budoucna - Mezinárodního měnového fondu, Banky pro mezinárodní vypořádání, Fórum pro finanční stabilitu - jsme nevěděli, co se na nás řítí.
Přes 20 000 ekonomů, jejichž práce to je, si konkurují, aby se do těchto institucí dostali, nevědělo, co se děje.
Globalizace se stává složitější. A tato změna je pořád zrychluje.
Budoucnost bude méně předpověditelná.
Urbanizace, integrace, které přicházejí spolu, vedou k nové obrodě.
Stejně tak jako před tisíci lety.
Posledních 40 let byla výjimečná doba.
Délka života se zvýšila o přibližně 25 let.
Dosáhnout této věci trvalo před tím trvalo celou doby kamennou.
Příjem pro většinou světové populace se zvýšil, přestože populace za tuto dobu vzrostla skoro o 2 miliardy.
Míra negramotnosti se snížila z poloviny na čtvrtinu obyvatelstva na Zemi.
Velká příležitost, uvolňující nový potenciál k inovacím, k rozvoji.
Ale má to háček. Globalizace má dvě Achillovy paty.
Máme tu Achillovu patu rostoucí nerovnosti -
- těch, kteří jsou z ní vynecháni, těch, kteří jsou naštvaní, těch, kteří se do ní nezapojují.
Globalizace nezahrnuje všechny.
Druhá Achillova pata je složitost - rostoucí křehkost.
Co se stane na jednom místě, velmi rychle ovlivní všechno ostatní.
To je systémové riziko, systémový šok. Viděli jsme to na finanční krizi. Viděli jsme to při chřipkové pandemii.
Stane se to jedem globalizace a je to něco, proti čemu se musíme chránit.
Mnoho z těchto věcí je poháněno pokrokem v technologiích. Měli jsme zde velké skoky.
Bude zde milionkrát větší zlepšení v tom, co dostanete za stejnou cenu z výkonu počítače v roce 2030.
To je přesně zkušenost za posledních 20 let. Bude to pokračovat.
Naše současné počítače, naše systémy, vypadat primitivně, jako dnes vypadají ty z programu Apollo.
Naše mobilní telefony jsou výkonnější, než celý výpočetní výkon programu Apollo.
Naše mobilní telefony jsou výkonnější, než některé z nevýkonnějších počítačů před 20 lety.
Takže, co to způsobí?
Vytvoří to obrovské příležitosti v technologii.
V miniaturizaci také.
Bude zde neviditelná kapacita. Neviditelná kapacita v našich tělech, v našich mozcích a ve vzduchu.
Toto je nano replika roztoče.
Tento druh schopností udělat vše novým způsobem uvolňuje potenciál, nejen v oblasti medicíny.
Toto je kmenová buňka, kterou jsme vytvořili zde v Oxfordu z kmenové buňky embrya.
Můžeme vytvořit jakoukoli část těla.
Dále, postupem času, to bude možné udělat z naší vlastní kůže - - schopnost kopírovat části těla.
Fantastický potenciál pro regenerativní medicínu.
Nemyslím si, že po roce 2030 ještě bude existovat Paralympiáda, právě díky této kapacitě obnovovat části těla.
Ale otázka zní:
"Kdo to bude moci mít?"
Další významný pokrok bude v oblasti genetiky.
Bude kapacita tvořit, například tato myš byla geneticky upravena, dokáže běžet 3x rychleji, vydržet 3x déle, můžeme ji vytvořit tak, že se tato myš dožije ekvivalentu našich 80 let, za použití stejného množství potravy.
Ale bude toto dostupné jen pro super bohaté, pro ty, kteří si to mohou dovolit?
Míříme k nové eugenice?
Budou jen ti, co si to mohou dovolit, schopni se v budoucnosti stát touto super rasou?
(Smích)
Takže velkou otázkou pro nás je:
"Jak zvládneme tuto technologickou změnu?"
Jak zajistíme, že vytvoří technologii, dostupnou pro všechny, technologii, která bude znamenat, že nejen, že budeme stárnout, ale budeme i moudřet a budeme schopni podporovat budoucí populaci?
Jeden z nejdramatičtějších důsledků těchto zlepšení bude přechod od populační věkové pyramidy k něčemu, co můžeme nazvat populační věková rakev.
V roce 2030 nejspíš nebudeme mít důchodové dávky nebo důchodový věk.
To budou zastaralé koncepty.
A to není jen záležitost Západu.
Nejdramatičtější změny budou mrakodrapové typy nových věkových pyramid, které se budou vyskytovat v Číně a v mnoha jiných státech.
Takže pokud jste mladí, zapomeňte na život v důchodu. Zapomeňte na důchodové dávky.
Myslete na život a na to, kam směřuje.
Samozřejmě bude stále důležitější stěhování.
Boj o talenty, potřeba nalákat lidi s různými schopnostmi, aby nás tlačili na našich kolečkových křeslech, ale také, aby řídili naši ekonomiku.
Naše inovace budou životně důležité.
Zaměstnanost v bohatých státech bude klesat ze současných asi 800 milionů na asi 700 milionů lidí.
To způsobí velký skok ve stěhování.
Takže obavy, dnešní xenofobní obavy ze stěhování, spadnou na jejich hlavy, zatímco my hledáme lidi, kteří by nám pomohli vyřešit naše budoucí důchodové dávky a naši budoucí ekonomiku.
A potom, systematická rizika.
Chápeme, že ta se stanou větším nebezpečím, než naše současné prolínání kultur, systémů, posílené technologiemi a urychlené systémy včasných dodávek.
Nízké úrovně zásob nutí ostatní lidi k větší přizpůsobivosti.
Rozpad biodiverzity, klimatické změny, pandemie, finanční krize: toto vše budou věci, nad kterými budeme přemýšlet.
A tak musí vzrůst nové povědomí o tom, jak se s těmito problémy vypořádáme, jak se zorganizujeme nový způsobem a jak jako komunita vyřešíme systematická rizika.
Bude potřeba inovací.
Bude potřeba pochopení, že výhody globalizace mohou také stát za jejím pádem.
Toto může být díky naším uspěchům nejlepší století lidstva, nebo také nejhorší.
A samozřejmě se musíme starat o jednotlivce, zejména o ty jednotlivce, kteří cítí, že byli jakýmkoli způsobem vynecháni.
Člověk, poprvé v historii lidstva, bude mít v roce 2030 kapacitu na zničení planety Země, na zničení všeho, skrze své výtvory, například biopatogenu.
Jak to vše začneme dávat dohromady?
Jak budeme myslet o složitých systémech novým způsobem?
To bude výzva pro odborníky a pro nás všechny, kteří myslíme na budoucnost.
Zbytek našich životů prožijeme v budoucnosti. Na ni se potřebujeme připravit.
Potřebujeme si uvědomit, že dnešní struktura vlády nad světem je zastaralá.
Nemůže zvládnout výzvy, které budoucnost přinese.
Potřebujeme vytvořit nový způsob vlády na Zemi - společný, skrze společnou moudrost.
Víme, a já vím, z mé vlastní zkušenosti, že se mohou stát úžasné věci, když se jednotlivci a společnosti spojí, aby změnili budoucnost.
Odešel jsem z Jižní Afriky a za 15 let, po tom, co jsem si myslel, že se tam nikdy nevrátím, jsem měl tu poctu a čest pracovat ve vládě Nelsona Mandely.
To byl zázrak.
My umíme tvořit zázraky, společně, v rámci našech životů.
Je životně důležité, abychom to dělali.
Je životně důležité, aby myšlenky, které zde na TEDu máme, aby myšlenky, nad kterými přemýšlíme, směřovaly do budoucna, a abychom se ujistili, že toto bude nejúžasnější století, a ne století ekologických pohrom a zhroucení životního prostředí.
Děkuji. (Potlesk)
[ Ticho ]
[ Hudba ]
V 50. letech Math Rothko zkoumal, jak se mohou tvary vznášet v prostoru.
Někdy postupují směrem k vám, jindy klidně ustupují pryč od vás. Když se podíváme na jeho malby, vidíme mnoho způsobů, jak můžeme rozeznat, tvorbu těchto efektů.
Nicméně, Rothko byl notoricky nepropustný, co se týče studia jeho postupů.
Nevíme toho moc o materiálech, které používal a jak přesně tvořil.
Ale když se podíváme zblízka, můžeme se hodně naučit.
O tom jak jsou tvary volně v prostoru, jak mají schopnost pohybovat se přes barvy, o způsobu, jak Rothko manipuluje s okraji u těchto plovoucích oblakových tvarů.
Rothko na sebe vrstvil jednotlivé oblasti.
Tady můžeme vidět světle modrou přes tmavě vínovou.
Vypadá to, že Rothko často dával jednu vrstvu na druhou.
Na krajích si můžeme všimnout nějakého druhu šumu, daného soubojem těch dvou barev, které vibrují proti sobě.
Aby umožnil tvarům pohyb ven z povrchu plátna,
Rothko často změkčoval rohy tvarů.
Zde můžeme vidět tzv. "hořící terpentýn" kdy umělec vezme hadr s rozpouštědlem a drhne jím povrch plátna, míchá všechny barvy dohromady a zároveň maže ten tvrdý roh, který by vizuálně umístil předmět do prostoru.
Aby zanechal náznaky barev kolem rohů, Rothko nás nechává nahlédnout přes závoj malby tím, že maluje velmi lehce.
Teď vám ukážu, jak lehce Rothko maloval.
Rothko přidal spoustu barvy, kterou mohl pokrýt celé plátno, ale spíše se snažil vytvářet skvrny.
Protože jsou vrstvy tenké, můžete vidět jednu barvu skrz druhou. V oblastech se silnějším nánosem vidíte horní vrstvu.
V oblastech s tenčím nánosem horní vrstvy začínáte vidět spodní vrstvu.
Protože Rothko maloval vrstvu přes vrstvu, každá oblast je komplexní,
Rothko si myslel, že kdyby divák plně porozuměl jeho malbám, patrně by se rozplakal.
Mluvíme o malíři, který chtěl, aby jeho divák prožíval stejný druh emocí, jako on sám.
Není neobvyklé, aby lidé cítili emoce, dokonce aby se rozplakali při poslechu hudby.
Nicméně je vzácné, aby ty samé pocity vyvolalo vizuální umění.
Rothko se snaží soutěžit s oblastí hudby, snaží se evokovat velmi silné emoce skrz malbu.
Zážitek z jeho maleb je velmi ponurý.
Chybí mu odhodlání.
I když je to velmi klidná a krásná malba, je to malba, která není konečná.
Je jedna z těch, které se vyjeví časem.
[ Ticho ]
Dobrý den, přišel jsem dnes mluvit o zácpě, konkrétně o dopravní zácpě.
Dopravní zácpa je častý jev.
V podstatě se vyskytuje v každém městě po celém světě, což je trochu překvapující, když se nad tím zamyslíte.
Uvědomme si, jak jsou města různá.
Máme typická evropská města, s hustě zastavěným centrem, dobrou hromadnou dopravu a omezenou kapacitou silnic.
Ale na druhé straně máme americká města.
Nějak se to hýbe.
Takže americká města: spousta silnic na velkém území, prakticky žádná hromadná doprava.
A potom města zemí třetího světa s různými druhy dopravních prostředků, s různým rozložením v krajině, spíše rozptýlená, ale často s velice hustou zástavbou centra.
Dopravní inženýři po celém světě zkusili spoustu různých přístupů: hustě zastavěné město, rozptýlené město, hodně silnic nebo hodně hromadné dopravy, hodně cyklostezek nebo hodně informací nebo hodně něčeho jiného. Ale nic z toho nefunguje.
Ale všechny tyto pokusy mají společné jedno.
Jsou to v podstatě pokusy přijít na to, co by lidé měli dělat místo jízdy autem během dopravní špičky.
Do jisté míry to jsou pokusy o plánovat lidské chování, plánovat lidem jejich životy.
Plánovat komplexní společenský systém je velice složité.
Řeknu vám příběh.
V roce 1989, když spadla Berlínská zeď, dostal urbanista z Londýna telefonát od kolegy z Moskvy, který mu říká:
"Ahoj, tady Vladimír.
Zajímalo by mě, kdo se stará o dodávky chlebu v Londýně?"
A londýnský urbanista odpovídá:
"Jak to myslíš, kdo se stará v Londýně -- mám na mysli, nikdo se o to nestará."
"Ale někdo určitě to musí mít na starosti.
Vždyť je to velice komplikovaný systém.
Někdo to musí organizovat."
"Ne, ne, nikdo takový není.
V podstatě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Vlastně se to řídí samo."
Řídí se to samo.
To je příklad komplexního společenského systému, který je schopen se sám organizovat.
To je dost trefné.
Když se snažíte vyřešit komplexní společenský problém, většinou je správné vytvořit pobídky.
Když neplánujete do detailu, lidi prostě přijdou na to, co dělat, jak se novému rámci přizpůsobit.
Pojďme se podívat, jak můžeme pomocí tohoto poznatku bojovat s dopravní zácpou.
Toto je mapa mého rodného města, Stockholmu.
Stockholm je město středního rozměru, žijí tam zhruba dva milióny lidí, ale ve Stockholmu je spousta vodních ploch, což znamená spoustu mostů, úzkých, starých mostů, což znamená spoustu dopravních zácp.
Červené body reprezentují nejvíce ucpaná místa, což jsou mosty vedoucí do centra.
A pak někdo přišel s nápadem, že bychom, vedle dobré hromadné dopravy, vedle utrácení za silnice, zkusili od řidičů v těchto místech vybírat jedno, dvě eura.
Jedno, dvě eura není mnoho peněz, ve srovnání s parkovným a provozními náklady, atd.
Takže byste nejspíše čekali, že řidiči nebudou na tak malý poplatek nijak výrazně reagovat.
Ale to byste se spletli.
Jedno, dvě eura stačily, aby během špičky ubylo dvacet procent aut.
Říkáte si, dvacet procent, to je docela hodně, ale stále tu zbývá 80 procent našeho problému, že ano?
Protože je na silnicích stále 80 procent dopravy.
To je opět špatně, protože doprava má nelineární charakter, což znamená, že když naplní kapacitu do určité míry, pak zácpa začne narůstat velice rychle.
Ale naštěstí to funguje i naopak.
Když snížíte intenzitu dopravy jen o trochu, pak zácpa se zmenší mnohem rychleji, než byste mysleli.
Mýto bylo ve Stockholmu zavedeno 3. ledna 2006 a tento obrázek je typická ulice Stockholmu 2. ledna.
První den, kdy se začalo platit mýtné vypadal takto.
Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent. Tak to vypadá, když intenzita dopravy klesne o 20 procent.
Zácpy se významně zmenší.
Ale jak jsem řekl, řidiči aut se přizpůsobí, že ano?
Takže se asi po nějaké době vrátí, protože si na mýtné zvyknou.
Opět špatně.
Už je to šest a půl roku, co bylo ve Stockholmu zavedeno mýtné, a intenzita dopravy je v podstatě stále nízká.
Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007. Jak ale můžete vidět, je tady zajímavá mezera v roce 2007.
Věc se má takto, mýto bylo nejdříve zavedeno na zkoušku, takže se zavedlo v lednu a zrušeno bylo na konci července, následovalo referendum a bylo znovu zavedeno v roce 2007, což samozřejmě byla skvělá příležitost pro vědce.
Myslím tím, že to byl opravdu zábavný experiment, který jsme měli možnost provést dvakrát.
Já osobně bych jej klidně dělal každý rok, ale to mi nepovolí.
Ale stejně to bylo zábavné.
Takže jsme to sledovali.
Co následovalo?
Toto je poslední den, kdy mýto platilo, 31. červenec.
Vidíte tu samou ulici, ale v létě,
léto je ve Stockholmu pěkné, světlé období roku, a první den bez mýta vypadal takto.
Všechna auta byla zpět, člověk skoro musí obdivovat řidiče. Adaptovali se velice rychle.
První den se vrátili všichni na silnice.
A tento efekt přetrval.
Takže na grafu rok 2007 vypadal takto.
Tyto dopravní grafy jsou opravdu zajímavé a trošku překvapivé a velice užitečné, ale řekl bych, že nejvíce překvapující snímek, který vám dnes ukážu, není tento.
Je to tento.
Ukazuje, jak je mýtné podporováno veřejností ve Stockholmu.
Jak lze vidět, když bylo mýtné zavedeno na začátku jara 2006, lidé byli silně proti tomu.
70 procent obyvatel nechtělo mýtné.
Ale když bylo mýtné zavedeno, nestalo se to, co byste očekávali, že by to lidé nesnášeli čím dál víc.
Naopak, změnili svůj názor až tak, že teď 70 procent obyvatel podporuje mýtné, což znamená -- zopakuji to:
70 procent populace Stockholmu chce platit za něco, co bylo dříve zdarma.
Ok.
Proč tomu tak je?
Jaký je důvod?
Uvažujme o tom takto.
Kdo se změnil?
Přeci těch 20 procent řidičů, kteří zmizeli, musí být svým způsobem nespokojeno.
Kam zmizeli?
Pokud porozumíme tomuto, pak možná zjistíme, proč jsou lidé z mýtného nadšení.
Provedli jsme tedy velký průzkum a ptali se uživatelů různých druhů dopravy, a snažili se zjistit, kdo změnil způsob cestování a jak.
Ukázalo se, že oni sami nevědí.
(Smích)
Z nějakého důvodu jsou řidiči ... jsou přesvědčení, že jezdí po té samé trase, co jezdívali.
Proč tomu tak je?
Je to proto, že cestovní návyky jsou méně stabilní, než byste si mysleli.
Lidé dělají nová rozhodnutí a mění se každý den a svět se kolem nich také mění. Každý den jsou jemně postrkováni, aby nejezdili autem během špičky, a ani si toho nevšimnou.
Nejsou si toho ani vědomi.
Další otázka je, kdo změnil jejich myšlení?
Kdo změnil jejich názor a proč?
Takže jsme udělali další průzkum, abychom zjistili, proč lidé změnili svůj postoj a kdo za to může.
Po vyhodnocení odpovědí se ukázalo, že víc jak polovina lidí věří, že svůj postoj nezměnili.
Jsou přesvědčeni o tom, že byli příznivci mýtného po celou dobu.
Což znamená, že jsme teď v situaci, kdy jsme snížili dopravu přes hranici mýtného o 20 procent a výrazně jsme omezili zácpu. A lidé si ani nejsou vědomi, že se změnili, a věří, že byli mýtu nakloněni po celou dobu.
V jemném popostrčení je síla, když se snažíte řešit komplexní společenský problém.
Přitom byste lidem neměli říkat, jak se adaptovat.
Měli byste je jen popostrčit správným směrem.
A pokud to uděláte dobře,
lidé potom tuto změnu přijmou, a jestli to uděláte opravdu dobře, budou ji mít dokonce rádi.
Děkuji.
(Potlesk)
Úklidová firma Miranda's Maid Service si účtuje 280 dolarů za úklid 8 kanceláří.
Jakou sazbu si firma účtuje za úklid jedné kanceláře?
Účtují si tedy 280 dolarů za úklid 8 kanceláří.
Je to tedy 280 dolarů za každých 8 kanceláří. Nyní to zjednodušíme.
Mají tato dvě čísla nějakého společného dělitele?
Zdá se, že jsou dělitelná 8.
200 je dělitelné 8 a 80 je také dělitelné 8.
Vydělme tedy jak čitatele tak jmenovatele 8.
8 se vejde do 28 třikrát. 3 krát 8 je 24.
Odečteme.
Zbydou 4.
8 minus 4 je 4.
Připíšeme nulu.
8 se vejde do 40 přesně pětkrát.
5 krát 8 je 40 beze zbytku.
Pokud tedy vydělíte 280 osmi, vyjde vám 35.
Pokud vydělíte 8 osmi, vyjde vám 1.
Tuto sazbu tedy můžeme zjednodušit na 35 dolarů za každou 1 kancelář, a to můžeme zapsat jako 35 lomeno 1 dolarů za kancelář, a to je stejné jako 35 dolarů za kancelář.
A máme to.
Toto je sazba firmy za úklid jedné kanceláře, 35 dolarů.
Kapitola I.
Down the Rabbit-Hole
Alice začala se velmi unaven sedí u své sestry na břehu, a nemá nic společného: jednou nebo dvakrát jí nahlédl do knihy její sestra čtení, ale to mělo žádný obrázky nebo konverzace v něm, "a co je použití knihy," pomyslila si Alenka "bez obrázků nebo rozhovor? "
Takže ona byla s ohledem na její vlastní mysli (stejně jako to šlo, za horkého dne jí cítí velmi ospalý a hloupé), zda je potěšení z tvorby řetězovou bude stojí za to, jak se dostat nahoru a sběr sedmikrásky, když najednou bílý králík s růžovým očima běžel blízko ní.
Nebylo nic tak velmi významný v tom, ani Alice, že to tak moc z cesty slyšet Králík řekl sám, "Panebože!
Ach!
I se pozdě! " (Když se nad tím zamyslel později, napadlo jí, že měl divil se, ale v době, kdy to vypadalo docela přirozené), ale když se králík vlastně vzal hodinky z jeho vestu,
Kapsy a podíval se na něj, a pak spěchal dál, Alice začala na nohy, protože zazářil v její mysli, že ještě nikdy neviděl králíka buď s vesta, kapesní nebo hodinky, aby se z , a hoří zvědavostí, běžela přes pole po něm, a naštěstí
V další chvíli se šel Alice po něm, ani jednou se zvažuje, jak ve světě, že se dostat ven.
Králík-díra šel rovnou na jako tunel na nějaký způsob, jak, a pak se ponořil Najednou se, tak náhle, že Alice neměla chvilku přemýšlet o zastavení se před Zjistila, že padající velmi hlubokou studnu.
Buď tak byla velmi hluboká, nebo padala velmi pomalu, protože měl spoustu času šla se podívat kolem sebe a přemýšlet, co se bude dít dál.
Nejprve se snažila dívat se a dělat, co ona přišla, ale bylo to příliš tmavé nic vidět, pak se podívala na stranách dobře, a zjistil, že byly plné skříně a knih police, tu a tam viděla mapy a obrazy visely na věšáku.
Sundala sklenici z jedné z polic, když procházela kolem, ale byl označen "ORANGE
Marmelády, ale k jejímu velkému zklamání byla prázdná: Nelíbilo se jí, k poklesu jar ze strachu, že někoho zabije, tak podařilo dát do jednoho z skříní, když spadl za něj.
"No!" Pomyslila si Alenka pro sebe, "po takovém pádu, protože se myslím, že nic omílání dolů po schodech!
Jak statečný, že si všichni myslet, že jsem doma!
Proč bych nic neřekl o tom, a to i kdybych spadl z horní části domu!
"(který byl velmi pravděpodobně pravdivá.)
Dolů, dolů, dolů.
Na podzim by se nikdy do konce!
"Zajímalo by mě, kolik kilometrů jsem klesla o tentokrát? "řekla nahlas.
"Musím se dostat někde blízko středu země.
Ukaž mi: To by bylo 4000 mil dolů, myslím, že - "(pro, vidíte, Alice naučil několik věcí tohoto druhu ve své lekce v ateliéru, a ačkoli To byl ne velmi dobrou příležitostí pro předvádí své znalosti, protože nebyl nikdo, aby ji vyslechl, pořád to bylo dobré praxi znamená, že více než) "- ano, to je asi správné vzdálenosti - ale pak jsem se divit to, co Latitude, nebo délka musím? " (Alice neměl tušení, co Latitude se, nebo délka jeden, ale mysleli, že pěkné velké slov.) V současné době začala znovu.
"Zajímalo by mě, jestli jsem se až po pádu na zemi!
Jak to bude zdát legrační, aby vyšel mezi lidi, kteří chodí s hlavou dolů!
The antipatie, myslím, že - "(to byl spíše rád, že nikdo poslechu, tentokrát jak to neznělo vůbec to správné slovo) "- ale já jsem se musel zeptat jich, co Jméno země je, víte.
Prosím, madam, je to na Novém Zélandu nebo Austrálie? " (A snažila se uklonila, když mluvila - efektní CURTSEYING, jak jste propadli ve vzduchu!
Myslíte, že byste to mohli zvládnout?) "A co ignorant holčička Bude myslíš, že se ptám!
Ne, už nikdy se zeptat: Asi jsem se vidět to napsané někde. "
Dolů, dolů, dolů.
Nedalo se nic jiného dělat, a tak Alice brzy začalo mluvit znovu.
"Dinah'll Slečna mi moc do noci, jsem by měl myslet! " (Dinah byla kočka.) "Doufám, že si vzpomenout na její misku mléka v čaji.
Dinah můj drahý!
Kéž bys byl tady se mnou!
Nejsou žádné myší ve vzduchu, obávám se, ale můžete chytit netopýra, a to je velmi jako myš, víte.
Ale kočky jedí netopýry, Zajímalo by mě? "
A tady se Alice začala poněkud ospalý, a pokračoval říkat pro sebe, v snový jaksi "se kočky jedí netopýry?
Se kočky jedí netopýry?
"Do netopýry jedí kočky?" Pro, vidíte, jak ona nedokázala odpovědět ani otázku, neměla mnohem ohledu na způsob, jak ona vzala si to.
Cítila, že podřimoval pryč, a jen začal snít, že si šla ruku v ruce s Dinah, a řekl jí velmi vážně, "Teď, Dinah, řekni mi
Už jste někdy jedli netopýr "Kdy? najednou, bum! úder! se přišla na hromadu tyčí a suchého listí a pokles byl u konce.
Alice se ani trochu ublížit, a vyskočila na nohy ve chvíli: vzhlédla, ale to bylo vše temné nad hlavou, před ní byl další dlouhý průchod, a bílé
Králík byl ještě v nedohlednu, spěchal dolů.
Nebylo na chvíli se ztratil: šel pryč Alice jako vítr, a to právě čas slyšet říkat, jak to zahnul za roh, "Ach moje uši a vousy, jak dlouho to dostat! "
Byla blízko za ním, když zahnuli za roh, ale králík už má být vidět: ocitla se v dlouhé nízké síni, který byl osvětlen řadou lamp visící ze střechy.
Tam byly dveře všude kolem haly, ale všechny byly zamčené, a když se Alice byl po celou cestu dolů na jedné straně a tvoří další, se snaží všechny dveře, šla smutně na polovinu, přemýšlel, jak jí vůbec dostat ven.
Najednou přišla na malý tři-legged stolu, všichni z masivního skla; nebylo nic, co na něm kromě malé zlaté klíče, a Alice je první myšlenka byla že by to mohlo patřit k jednomu z dveří haly, ale běda! buď zámky byly příliš velké, nebo klíč je příliš malá, ale
Každopádně by to neotevře žádný z nich.
Nicméně, na druhém kole přišla na nízké clony si nevšimla před a za to byla dvířka o patnáct palců vysoké: zkusila malý zlatý klíč do zámku, a k jejímu velkému potěšení vybavené!
Alice otevřel dveře a zjistil, že to vedlo do malé chodby, a to mnohem větší, než rat-hole: Klekla si a podíval se chodbou do nejkrásnější zahrady, někdy viděl.
Jak se toužila dostat se z této temné chodby a bloudí mezi ty lůžek zářivé květy a ty cool vodotrysky, ale nemohla ani dostat přes hlavu dveří, a to iv případě, hlavu by šel díky, "chudí si Alenka," to by bylo velmi malé použití bez mého ramena.
Ach, jak jsem si přál, abych mohl držet hubu jako dalekohled!
Myslím, že bych mohl, když jsem jen vědět, jak začít. "
Vždyť vidíte, tolik out-of-the-jak se věci co se stalo v poslední době, že Alice začala myslet si, že jen málo věcí ve skutečnosti bylo opravdu nemožné.
Zdálo se, že nemá smysl čekat na dvířka, a tak se vrátil ke stolu, napůl doufal, že by mohla najít jiný klíč, nebo v každém případě knihu pravidel pro zavírat lidi se jako dalekohledy: tento Doba našla malou láhev na to, (", který rozhodně nebyl tu dříve," řekla Alenka,) a kolem hrdla láhve byl papírový štítek s nápisem
"DRINK ME" krásně vytištěné na tom velkými písmeny.
Bylo to všechno velmi dobře říkat "Drink Me", ale moudrý malá Alice se nebude dělat
Že v spěchu.
"Ne, já se podívám jako první," řekla, "a zjistit, zda je označení" jed "nebo" pro četla několik pěkných málo historie o dětech, kdo si spálil, a jedl nahoru divokých zvířat a další nepříjemné věci, jen proto, že by si vzpomenout na jednoduchá pravidla, jejich přátelé učili ně: jako, že rozpálený poker bude hořet, pokud budete držet příliš dlouho, a že Máte-li snížit prst velmi hluboko se nůž, to obvykle krvácí, a nikdy zapomenout, že pokud budete pít hodně od
láhve označené "jed" je téměř jisté, že s vámi nesouhlasit, dříve nebo později.
Nicméně, tato láhev není označen "jed", takže Alice odvážila ochutnat, a zjišťují, že je velmi pěkná, (to mělo ve skutečnosti jakýmsi smíšeným chuť třešňového koláče, pudink, ananas, pečeného krocana, karamel, a teplé máslem,) si velmi brzy skončil to. !
To je zvláštní pocit, "řekla Alenka," já musím být uzavření se jako dalekohled. "
A tak to bylo opravdu: ona teď jen deset centimetrů, a její tvář se rozjasnila se na myšlenka, že se nyní správnou velikost pro procházející dvířka do toho krásné zahrady.
Nejprve však čekala na pár minut, jestli šla k psychiatrovi další: Byla trochu nervózní, "na to může skončit, víte," řekla Alice pro sebe, "v mém chodit úplně, jako svíčka.
Zajímalo by mě, co bych měl být jako co? "
A snažila se fantazii, co plamen svíčky je jako po svíčka je spálená ven, nemohla si vzpomenout kdy, že viděl něco takového.
Po chvíli se zjištěním, že nic nestalo, ona se rozhodla jít do dne zahradní najednou, ale bohužel pro chudé Alice! , když se dostala ke dveřím, zjistila, že Zapomněli jste malý zlatý klíč, a když Vrátila se ke stolu pro to, zjistila, že nemohl dosáhnout toho: když ji mohli vidět zcela jasně přes sklo, a tak všech sil se snažila vylézt jeden z nohy od stolu, ale to bylo příliš kluzký, a když ona sama se unavený se snažit je ubohý věc, posadil se a plakala.
"Pojď, není použití v pláč, jako že" řekla Alice pro sebe, spíše ostře, "já Doporučujeme vám nech to chvíli! "
Ona obecně dala se velmi dobrou radu, (i když velmi zřídka po IT), a někdy napomenula se tak hrozně, aby byla slzy do očí; a když si vzpomněla, snaží se jí box vlastní uši za to, že podváděl sebe ve hře kroketu, kterou hrála proti sama, protože to bylo zvědavé dítě velmi ráda předstírala, že je dva lidé.
"Ale to nemá smysl teď," chudí si Alice, "předstírat, že se dva lidé!
Proč, je sotva dost mě opustil, aby vznikl jeden slušný člověk! "
Brzy se jí zrak padl na malou skleněnou krabici, která ležela pod stolem: otevřela ní a našel v ní velmi malý dort, na kterém se slova "Eat Me" se krásně označeny rybízu.
"No, já to jíst," řekla Alenka, "a jestli to je pro mě větší růst, mohu dostat klíč; a jestli to je pro mě menší růst, mohu podlézat dveřmi, takže tak jako tak budu dostat se do zahrady, a je mi jedno, který se stane! "
Snědla trochu, a řekl starostlivě na sebe, "Kterým směrem?
Kterým směrem? ", Držel ruku na temeni hlavy cítit to, jak rostla, a ona byla docela překvapilo, že zůstala stejná velikost: Aby bylo jasno,
To obvykle stane, když člověk jí koláč, Alice, ale dostal tak do způsobu očekávat nic jiného, ​​než z-of-the-jak se věci stát, že se zdálo docela nudné a hloupé na celý život jít na běžným způsobem.
A tak se pustil do práce, a velmi brzy skončil mimo dort. >
Kapitola II.
Pool of Tears
"Zajímavější a zajímavější!" Křičela Alice (ona byla tak překvapená, že na chvíli she docela zapomněl, jak se mluví dobře anglicky), "teď jsem se otevřít jako největší dalekohled, který kdy byl!
Sbohem, nohy!
"(Pro případ, kdy se podívala dolů na své nohy, zdálo se, že se téměř zraku, byli stále tak daleko).
"Ach, můj ubohý nohy, zajímalo by mě, kdo bude klást na své boty a punčochy pro Vás teď, drazí?
Jsem si jistý, že se není možné!
Budu hodně příliš daleko na to sám o sobě problém:
Musíte se řídit nejlepší způsob, jak je možné, -, ale musím být k nim laskaví, "pomyslila si Alenka," a možná, že nebude chodit tak, jak chci jít!
Ukažte mi: Já jim dám nový pár bot každé Vánoce. "
A ona pokračovala v plánu si, jak to bude řídit.
"Musí jít dopravce," pomyslela si, "a jak se to bude zdát legrační, posílat dárky na vlastní nohy!
A jak zvláštní směr bude vypadat!
ALICE pravá noha, Esq.
NEAR Fender, (láskou ALICE je).
Bože, to nesmysl, já mluvím! "
V tu chvíli jí hlavou udeřil o střechu sálu: ve skutečnosti byla již více než tři metry vysokým, a ona se najednou začal malý zlatý klíč a spěchala do zahrada dveře.
To bylo co nejvíce, co může udělat, ležící na jedné straně, prohlédnout si do zahrady s jedním okem, ale projít se beznadějnější než kdy jindy: she posadil se a začal plakat.
"Měl byste se stydět," řekla Alenka, "velká holka jako ty," (ona by mohla a říct), "jít na pláč tímto způsobem!
Zastavit tuto chvíli vám neřeknu! "
Ale ona šla na všechny stejně, ubývání litrů slz, než tam byl velký dohromady všechny kolem sebe, asi deset centimetrů hluboký a dosahuje již poloviny chodbou.
Po nějaké době slyšela trochu pattering nohou v dálce, a ona narychlo osušila oči, aby viděli, co přijde.
Byl to Bílý Králík vracet, skvěle oblečený, s párem bílých rukavice v jedné ruce a velký fanoušek v druhé: přišel klusat podél v naspěch, mumlal pro sebe, když přišel, "Oh!
Vévodkyně, vévodkyně!
Oh! nebude-li ona být divoch jsem nechal čekat! "
Alice se cítila tak zoufale, že je připraven požádat o pomoc nějakého jednoho, takže, když se králík ní přiblížil, začala tichým, nesmělý hlas:
"Prosím, pane -" Králík prudce trhl, upustil bílý kluk rukavice a ventilátoru, a skurried do tmy tak tvrdě, jak jen mohl jít.
Alice se do ventilátoru a rukavice, a protože sál byl velmi horký, pořád rozdmýchává se po celou dobu pokračovala mluví:
"Drahý, drahý!
Jak divný všechno je na den!
A včera to pokračovalo stejně jako obvykle.
Zajímalo by mě, jestli jsem se změnil v noci?
Nechte mě přemýšlet: byl jsem stejný, když jsem se dnes ráno?
Skoro jsem si, že jsem si pamatuju trošku jinak.
Ale když jsem to samé, další otázkou je, kdo na světě jsem?
Ach, to je velká záhada! "
A začala přemýšlet nad všechny děti věděla, že jsou stejného stáří sama sebe, zda by mohla být změněna na žádného z nich.
"Jsem si jistý, že nejsem Ada," řekla, "na vlasy jde tak dlouho, prstýnky, a moje nemusí jít kroužkách vůbec, a jsem si jistý, že není možné Mabel, protože vím, že všechny druhy věci, a ona, oh! ví tak málo!
Kromě toho, ona je ona, a já jsem já, a - Ach, jak matoucí to všechno je!
Pokusím se, pokud vím, všechno, co jsem znal.
Ukaž mi: čtyřikrát pět je dvanáct, a čtyřikrát šest je třináct, a čtyřikrát sedm je - Ach!
Nikdy se na dvacet v tomto poměru!
Nicméně, násobilky není znamenat: Zkusíme to zeměpis.
Londýn je hlavním městem Paříže, a Paříž je hlavním městem Řím a Řím - ne,
To je všechno špatně, jsem si jistý!
Musel jsem změnit na Mabel!
Pokusím se říci:
"Jak Zdaliž málo -" A Založila si ruce v klíně, jako by říkali, že lekce, a začal opakovat, ale její hlas zněl chraplavě, divné, a slova nepřišel stejně jako dříve do: -
"Jak Což malý krokodýl zlepšit svou zářící ocas,
A nalijte vodu z Nilu na každém Zlaté váhy!
"Jak se vesele Vypadá to, že úsměv, jak elegantně rozšířit své drápy,
A vítají malé ryby v čelisti s jemně usmíval! "
"Jsem si jistý, že to není ta správná slova," říká Alice chudý, a oči se jí zalily
Tears Again, když pokračovala: "Musím být Mabel po tom všem, a já budu muset jít žije v tom, že těsný malý dům, a téměř žádné hračky na hraní, a oh! někdy tolik hodin se učit!
Ne, já jsem si umínil o tom, jestli jsem Mabel, zůstanu tady!
Bude to k ničemu jejich uvedení hlavou dolů a říká: "Pojďte se opět, drahý!"
Já se jen podívat a říct: "Kdo jsem já pak?
Řekni mi, že první, a pak, když se mi líbí je, že člověk, já jsem přišel: Pokud ne,
Zůstanu tady, dokud jsem si někoho jiného! "- Ale, oh drahý" zvolal Alice, s náhlé vzplanutí slzy, "já si, že by dali hlavy dolů!
Jsem tak unavená, že jsou úplně sám! "
Jak řekla to podívala se dolů na své ruce, a byl překvapen, že se dal na jednom z králíka je málo bílých rukavičkách, zatímco ona mluvila.
"Jak mohu udělat?" Pomyslela si.
"Musím být rostoucí malé znovu."
Vstala a šla ke stolu, aby opatření se jí, a zjistil, že téměř stejně mohla hádat, byla nyní asi půl metru vysoké, a šel na zmenšující se rychle: Brzy zjistil, že příčinou této byl fanoušek držela, a ona upustila rychle, právě včas, aby se zabránilo smršťování pryč úplně.
"To bylo o vlásek!" Řekla Alenka, hodně vystrašený náhlé změně, ale velmi rád, že se ocitla ještě v existenci, "a teď na zahradě!" a běžela co nejrychleji zpět do malé dveře:
Ale běda! malé dveře byly zavřeny znovu a malý zlatý klíč ležel na skleněný stůl jako předtím, a co je horší, než kdy jindy, "myslel, že chudí dítě, "neboť jsem nikdy nebyl tak malý jako již dříve, nikdy!
A prohlašuji, že je tak špatná, že to je! "
Jak řekla tato slova uklouzla jí noha, a za okamžik, Splash! ona byla nahoru k bradě ve slané vodě.
Její první myšlenka byla, že se nějak dostala do moře, "av tom případě jsem může vrátit zpět po železnici, "řekla pro sebe.
(Alice byla u moře jednou v životě, a přišel k obecnému Závěrem lze říci, že všude, kde jdete na anglickém pobřeží najdete řadu koupání stroje na moře, některé děti kopat v písku s dřevěnými piky, pak řada penzionů, a za nimi nádraží).
Nicméně, brzy se na to, že ona byla v kaluži slz, které ona plakala, když jí bylo devět metrů vysoké.
"Přál bych si neplakala tolik!" Řekla Alice, když plaval kolem, snaží se najít ní cestu ven.
"I bude potrestán za to teď, myslím, tím, že se utopil v mé slzy!
To bude divný, pro jistotu!
Nicméně, vše je divný na den. "
V tu chvíli zaslechla něco o stříkající bazénu kus dál, a ona plaval blíž, aby se co to bylo: Nejprve si myslela, že musí být mrože nebo hroch, ale pak si vzpomněla, jak malá byla teď, a tak brzy dělal, že to byla jen myš, která sklouzla
V jako ona.
"Bylo by to k ničemu, teď," myslel
Alice, "mluvit k této myši?
Všechno je tak mimo-of-the-cesta sem, že bych si velmi pravděpodobné, že může
Diskuse: V každém případě, není nic špatného při pokusu ".
A tak začala:
"Ó myši, víte, jak z tohoto fondu?
Jsem velmi unavená z plavání na tu, O myš! " (Alice mysleli, že toto musí být správný způsob, jak mluvit s myší: nikdy udělat něco takového předtím, ale vzpomněla si, že viděl v bratrově latinské gramatiky,
"Myš - z myši - na myši - myš - O myši!")
Myš se na ni podíval spíš zvědavě, a zdálo se jí vzkaz s jedním z jeho malé oči, ale neřekl nic.
"Možná, že nerozumí anglicky," pomyslila si Alenka, "Troufám si tvrdit, Je to francouzská myš, pojď s Vilémem Dobyvatelem. " (V případě, celou svou znalost historie, Alice neměla velmi jasnou představu, jak dlouho co se stalo.)
A tak začala znovu: "Ou est ma chatte?", Která byla první věta v její francouzštině ponaučení-book.
Myš dal náhle vyskočil z vody, a zdálo se třást po celém s strach.
"Oh, omlouvám se!" Zvolal Alice rychle, strach, že jí bolí chudé zvířecí pocity.
"Docela se mi Zapomněl jste neměl rád kočky."
"Ne jako kočka!" Zvolal myš, pronikavým, vášnivý hlas.
"Chceš-li kočky jste mě?" "No, možná ne," řekla Alenka v soothing tón:
"Nebuď naštvaný na to.
A přesto jsem si přál, abych mohl ukázat naše kočka Dinah:
Myslím, že byste si oblíbili kočky Pokud byste mohli vidět jen její.
Je to takový milý klidný věc, "pokračoval Alice, napůl pro sebe, jak se líně plaval o v bazénu, "a ona sedí vrní tak pěkně u ohně a olizovala si tlapky a mytí obličeje - a ona je tak krásný měkká věc, kterou sestry - a ona je taková Capital One pro lov myší - oh, prosím za odpuštění! "zvolal Alice znovu, tentokrát Myš byla naježeným všem, a Cítila, jak se jistý, že to musí být opravdu urazil.
"Nebudeme mluvit o ní nic víc, pokud nechcete."
"Jsme opravdu!" Zvolal myši, který se třásl až do konce svého ocasu.
"Jako bych se mluvit na takové téma!
Naše rodina vždycky nenáviděl kočky: Nasty, nízká, vulgární věci!
Nedovolte, aby mě slyšela jméno znovu! " Nebudu se opravdu!
"Řekla Alenka, ve velké rychle změnit téma rozhovoru.
"Vy jste - jste rádi - Z - psů?"
Myš neodpověděla, a tak Alice pokračoval nadšeně:
"Tam je takový hezký malý pes u našeho domu bych vám rád ukázal!
Trochu s rozzářenýma očima teriér, víte, s oh, jako jsou dlouhé kudrnaté hnědé vlasy!
A bude to přinést věci, když se hodit, a bude to sedět a prosí o její večeři, a všechny možné věci - Nemůžu si vzpomenout polovina z nich - a to patří na zemědělce, znáte, a on říká, že je tak užitečný, to stojí za sto liber!
Říká, že zabije všechny krysy, a - Ó drahý "křičel Alice v smutný tón,
"Obávám se, že jsem urazil to znovu!"
Pro myš plaval pryč od ní tak těžké, jak by to mohlo jít, a dělat docela rozruch v bazénu jak to šlo.
A tak se tiše zavolal za ním, "myš drahý!
Líbí se nám vracet, a nebudeme mluvit o psy nebo kočky buď, pokud se vám nelíbí je! "
Když se myš slyšel, otočil se a plaval pomalu k ní: jeho tvář byla velmi světlé (s vášní, pomyslela si Alice), a to tichým rozechvělým hlasem:
"Ať nám dostat ke břehu, a pak řeknu vám moje historie, a budete rozumět, proč je nenávidím kočky a psy. "
Byl nejvyšší čas jít, fond je stále dost přeplněný ptáky a zvířata, která spadla do ní: kachny tam byl a Dodo, A Lory a Orlík, a několik dalších zvědavé stvoření.
Alice vedla cesta, a celá strana plaval ke břehu. >
Kapitola III.
Správní výbor-Race a je dlouhý příběh
Byli to opravdu divný vypadající strana, která shromáždil na břehu - ptáci s draggled peří, zvířata s kožešinou lpí jim blízké, a všechny Mokrý mokrý, kříž, a nepohodlné.
První otázka samozřejmě je, jak se dostat suchou znovu: měli konzultace o tom, a po několika minutách se zdálo docela přirozené Alice najít se mluví familiérně se s nimi, jako by se znali celý život.
Opravdu, měla poměrně dlouhý argument s Lory, jež se nakonec obrátila mrzutý, a by jen řekl:
"Já jsem starší než vy, a musí vědět lépe", a to Alice nebude umožňují, aniž by věděl, jak starý byl, a, jako Lory nesporně odmítl říci jeho věku, nebylo víc říci.
Konečně myš, který vypadal, že je osoba orgánu mezi nimi, zvolal:
"Posaďte se, vy všichni, a poslouchej mě!
Brzy jsem vás dostatečně suchý!
"Všichni se posadil najednou, ve velkém kruhu, s myší ve středu.
Alice stále oči úzkostlivě pevné na to, protože si byla jistá, že by chytit špatný studený když nedostala suché velmi brzy.
"Ehm!" Řekla myš s významným vzduchu, "jste všichni připraveni?
Toto je nejsušší, co já vím.
Ticho všude kolem, prosím!
"Vilém Dobyvatel, jehož příčinou byl zvýhodněný papežem, byl brzy předložen v angličtině, kdo chtěl vůdce, a byl pozdní hodně zvyklí na uzurpování a dobývání.
Edwin a Morcar, hrabata z Mercia a Northumbria - "'
"Fuj!" Řekla Lory, se zachvěla. !
Promiňte "řekl myši a mračil se, ale velmi zdvořile:" Vy jste mluvit? " Ne já! "řekla Lory rychle.
"Myslela jsem, že ano," řekl myši. "- Mám postupovat.
"Edwin a Morcar, hrabata z Mercie a
Northumbria, prohlásil pro něj, a dokonce i Stigand, vlastenecký arcibiskup
Canterbury, zjistil, že je vhodné - "'
"Máš co?" Řekl Duck.
"Našel jsem to," odpověděl místo myši crossly: "Samozřejmě, že vědí, co" to "znamená."
"Já vím, co" to "znamená dobře, když jsem se najít něco," řekla kachna: Otázkou je, co se arcibiskup našel? "
Myš si nevšiml tuto otázku, ale spěšně pokračoval, "- zjistil, že je vhodné jít s Edgar Atheling se setkat s Williamem a nabídnout mu korunu.
William se na první jednání byla mírná.
Ale drzost jeho Normanů - "Jak se vám daří dnes, drahá" pokračoval,? Pokud jde o Alice, jak mluvil.
"To nevypadá na suché mě vůbec. "
"V tom případě," řekl slavnostně Dodo, roste na nohy, "jsem se navrhnout, aby bylo schůzku odložit, pro okamžité přijetí nápravných opatření více energie - "
"Mluvte anglicky!" Řekl Orlík.
"Nevím, význam polovina těch dlouhých slov, a co víc, nemám že jste to buď! "
A Orlík sklonil hlavu skrýt úsměv: některé z dalších ptáků tittered slyšitelně.
"Co jsem chtěl říct," řekl Dodo v uraženě, "byl, že nejlepší abychom se dostali suchou bude klub-závod. "
"? Co je to klub, rasy" řekla Alenka, ne, že chce hodně vědět, ale Dodo zastavila, jako by si myslel, že někdo by měl říct, a nikdo jiný se zdálo sklon říct nic.
"Proč," řekl Dodo, "nejlepší způsob, jak vysvětlit, že je na to." (A jak by vás mohla vyzkoušet, co sami, někteří zimní den, já vám Dodo, jak se to podařilo.)
V prvé řadě je vyznačen závod-samozřejmě, v jakémsi kruhu, (dále jen "přesný tvar není záležitost, "to řekl) a pak všechny strany byly umístěny na trati, a tady tam.
Nebylo "Jeden, dva, tři, a pryč," ale oni začali provozu, i když se jim líbí, a skončil, když se jim líbí, takže to nebylo snadné poznat, když závod skončil.
Nicméně, když běžel půl hodiny, nebo tak, a byl docela suchý znovu,
Dodo náhle zvolal "Tento závod je u konce!" A všichni kolem něho přeplněné, lapal po dechu a ptá:
"Ale kdo vyhrál?"
Tato otázka Dodo nemohl odpovědět bez velké myšlenky, a se usadil po dlouhou dobu jedním prstem tiskly na jeho čele (polohu, v níž se obvykle vidět Shakespeare, v obrázky na něj), zatímco ostatní čekali v tichu.
Konečně Dodo řekl:
"Každý má vyhrála, a všichni musí mít ceny."
"Ale kdo je poskytnout ceny?" Dost sbor hlasů zeptal.
"Proč ona, samozřejmě," řekl Dodo, ukazující na Alice s jedním prstem, a Celý večírek najednou přeplněné kolem ní, zavolá do zmatené cestě, "ceny!
Ceny! "
Alice neměla ponětí, co má dělat, a v zoufalství dala ruku do kapsy, a vytáhl krabičku comfits, (naštěstí se slanou vodou se nedostali do toho), a podal je kolo jako ceny.
Tam byl právě jeden A-kusu kolem dokola.
"Ale musí mít cenu sama, vy vím, "řekl myši.
"Samozřejmě," Dodo odpověděl velmi vážně.
"Co máte v kapse?" Pokračoval, obrátil se k Alici.
"Jen náprstek," řekla Alice smutně.
"Dejte nám ho tady," prohlásil Dodo.
Pak všichni kolem přeplněných ji ještě jednou, když Dodo slavnostně představil náprstek, říkat "Prosíme svůj souhlas s touto elegantní náprstku", a když to dokončil tento krátký projev, všichni jásali.
Alice si celou věc velmi absurdní, ale všechny vypadaly natolik závažné, že ona neodváží smát, a jak ona nemohla myslet na nic říct, prostě se uklonil, a vzal náprstek, hledá vážný jako ona mohla.
Další věc, kterou se jíst comfits: To způsobilo, že nějaký hluk a zmatek, jako velké ptáky, si stěžovali, že nemohli ochutnat jejich, a malé udusil and musel být poklepal po zádech.
Nicméně, to bylo více než v posledním, a posadil se v kruhu, a prosil myši jim říct něco víc.
"Slíbil jsi mi svou historii, víte," řekla Alenka, "a proč je nesnášíte,
-C a D, "dodala šeptem, napůl strach, že by se urazil znovu.
"Důl je dlouhý a smutný příběh!" Řekla myš, obrátil se k Alici, a vzdychání.
"Je to dlouhý ocas, určitě," řekla Alenka, dívá se s údivem na myši ocas, "ale proč to říkáte smutný?"
A pořád na tom zarážející, zatímco myši mluvil, tak že její nápad příběh byl něco jako: -
"Fury řekl myš, Že se setkal v domě,
"Nechte nás jak jít na práva: Budu stíhat YOU .-- No,
Budu trvat popírání, musíme mít soud:
Pro opravdu to Ráno jsem nic dělat. "
Řekl, že myši na teď, "Takové soudu, Vážený pane,
Bez porota nebo soudce, plýtvat dech. "
"Budu soudcem, budu porotou, "
Řekl mazaný staré Fury:
"Budu zkusit celé věci, a odsoudit you k smrti. "'
"Jste nechodí!" Řekl myši Alice hrozně.
"Co myslíš?"
"Promiňte," řekla Alenka very pokorně:
"Ty dostal do páté zatáčky, jsem myslíte? " Měl jsem ne! "zvolal myš, ostře a very rozzlobeně.
"Uzel!" Řekla Alenka, vždy připraven k sobě užitečné, a hledá se úzkostlivě o ji.
"Ach, dejte mi pomůže napravit to!"
"Já nic takového," řekla myš, vstal a odešel.
"Ty mě urážet tím, že mluví jako nesmysl!" "Já to tak nemyslel!" Hájil špatné Alice.
"Ale ty jsi tak snadno urazit, víš!"
Myš jen zavrčel v odpověď.
"Prosím, vrať se a dokončit svůj příběh!"
Alice volala po tom, a ostatní se připojili všichni sborově!
"Ano, prosím", ale
Myš jen zavrtěl hlavou netrpělivě, a šel o něco rychleji.
"Jaká to škoda, nebylo by zůstat" vzdychl Lory, jakmile to bylo úplně z dohledu; a stará se Krab příležitosti řekl své dceři "Ach, můj drahý!
Nechte to být lekce pro vás nikdy ztratit nervy! "
"Držte jazyk za zuby, mami!" Řekl mladý krab, trochu snappishly.
"Vy jste to zkusit trpělivost ústřice!"
"Přál bych si mít naše Dinah tady, já vím!" Řekla Alenka nahlas, řešení nikdo zvláštní.
"Byla by brzy přinesla zpátky!" "A kdo je Dinah, kdybych mohl pokusit se položit otázku? "řekl Lory.
Alice odpověděl dychtivě, protože se vždy připraveni hovořit o svého mazlíčka: "Dinah je naše kočka.
A ona je taková Capital One pro lov myši nemůžete myslet!
A oh, já bych si to s ní po ptácích!
Proto, bude se jíst ptáček, jakmile se na to podívat! "
Tato řeč vyvolala senzaci mezi pozoruhodné party.
Někteří ptáci odběhla najednou: jeden starý Straka začal balení se do velmi opatrně, poznamenávat, "Opravdu se musí dostat domů, na noční vzduch nebude vyhovovat můj krku! "a Kanárské zavolal třesoucím se hlasem své děti, "Pojď pryč, mí drazí!
Je nejvyšší čas, abyste byli všichni v posteli!
"On různými záminkami všichni se odstěhoval, a
Alice se brzy zůstal sám.
"Přeji si, abych se nezmínil o Dinah!" Řekla si pro sebe v melancholické tóny.
"Zdá se, že nikdo jako ona, tady dole, a jsem si jistý, že je to nejlepší kočka na světě!
Ach, můj drahý Dinah!
Zajímalo by mě, jestli jsem se někdy uvidíme víc!
"A tady špatná Alice se dala do pláče znovu, Cítila se velmi osamělá a sklíčený.
Ve chvíli, nicméně, ona znovu slyšela trochu pattering of kroky v vzdálenosti, a dychtivě vzhlédla, napůl doufal, že myš změnil názor, a vrací se až do konce jeho příběh. >
Kapitola IV.
Králík pošle malý účet
Byl to Bílý Králík, klusu pomalu zpět a hledat úzkostlivě asi tak to šlo, jako kdyby něco ztratil, a tak to slyšel mumlat pro sebe jen "
Vévodkyně!
Vévodkyně!
Ach můj milý tlapky!
Oh mou srst a vousy!
Kde mohu jim klesly, Zajímalo by mě? "
Alice hádal v okamžiku, kdy hledal ventilátor a pár bílých rukavice a ona velmi dobromyslně začal lov na pro ně, ale oni byli nikde vidět - Vše se zdálo se změnily od té doby ji plavat v bazénu, a velký sál s skleněný stůl a dvířka, zmizel úplně.
Velmi brzy si všiml Králík Alice, když šli lovit kolem, a zavolal na ni v rozzlobený tón:
"Proč, Mary Ann, co děláš tady?
Spusťte Domácí tento moment, a přines mi pár rukavic a fanoušek!
Rychlé, teď! "
A Alice byla tak vyděšená, že utekla najednou ve směru poukázal na, aniž by se snažil vysvětlit, chybu to dělalo.
"Vzal mě na jeho služka," řekla si, když běžela.
"Jak je překvapen, že bude, když zjistí, kdo jsem!
Ale já radši ho jeho fanoušek a rukavice--to znamená, pokud je najdu. "
Jak ona řekla, přišla na pěkný malý dům, na dveře, který byl jasně mosaznou tabulku se jménem "W.
RABBIT "vyryté na tom.
Šla bez zaklepání, a spěchal po schodech nahoru, ve velkém strachu, aby snad, že by měla odpovídaly skutečným Mary Ann, a obrátil se z domu dřív, než našla ventilátoru a rukavice.
"Jak se zdá divné," řekla Alice pro sebe, "že je běžný zpráv králík!
Myslím, že Dinah'll posílat mě
Další zprávy! "
A ona začala představování si ten druh, co by se stalo:
"Slečno Alice!
Pojď sem přímo, a připravte se na procházku! "
"Již za minutu, sestra!
Ale musím vidět, že myš se nedostane ven. "
Jen Nemyslím, "Alice pokračoval," že si nechal zastavit Dinah v domě, pokud je začali lidé o objednávání takhle! "
Do této doby ona našla cestu do úhledné malé místnosti s tabulkou v okna, a na tom (jak doufala), ventilátor a dva nebo tři párů malé bílé dítě rukavice: ona pokračovala ventilátor a pár rukavice, a právě chystá opustit místnost, když se její oko padlo na malou láhev, která stála u zrcadla.
Tam byl žádný štítek tentokrát s nápisem "DRINK ME," ale přesto Odzátkovala a umístěte jej ke rtům.
"Vím, že něco zajímavého určitě nestane," řekla pro sebe, "když jsem jíst ani pít nic, tak jsem si jen, co to dělá láhev.
Doufám, že to bude se mi rostou znovu, opravdu jsem docela unavený, že takové drobná! "
Učinil tak ve skutečnosti, a mnohem dříve, než čekala: Před vypila polovinu láhev, našla hlavu tlačí na stropě, a musel sehnout, aby ji zachránil krk je zlomený.
Spěšně položil láhev, říká si "To je docela dost - doufám, že nesmí pěstovat víc - Jak to je, nemůžu dostat ven za dveřmi - já bych nebyl opilý tak moc! "
Běda! Bylo příliš pozdě, aby si to!
Šla na pěstování, a roste, a brzy musela kleknout na zem: v roce další minutu nebyl ani prostor pro to, a ona se snažila účinek ležící se s jedním loktem o dveře, a druhá paže zkroucené kolem hlavy.
Stále pokračovala růst, a jako poslední prostředek, položila jednu ruku z okna a jednu nohu nahoru do komína, a řekl si "Teď už nemůže udělat nic víc,
Co se stane se mnou? "
Naštěstí pro Alici, malou lahvičku magie teď měla svůj plný účinek, a ona rostla Žádné větší: ještě, že to bylo velmi nepříjemné, a jak se zdálo, že žádný druh možnost ji dostat se ven z místnosti znovu, není divu, cítila nešťastná.
"Bylo to mnohem příjemnější doma," chudí si Alenka, "když ne vždy roste větší a menší, a je asi objednal od myší a králíků.
Skoro bych nešla stanoví, že králičí díry - a přesto - a přesto - je to spíše zvědavý, jak víte, tento druh života!
Zajímalo by mě, co se dá se se mnou stalo!
Když jsem četl pohádky, se mi zdálo, něco takového se nikdy nestalo, a teď jsem tady v centru jednoho!
Tam by měla být kniha o mně, že by!
A až vyrostu, budu psát - ale já jsem vyrostl teď, "dodala smutný tón, "Alespoň tu není místo vyrůst víc tady."
"Ale pak," pomyslila si Alenka, "nikdy se dostat nějakou starší než já teď?
To bude pohodlí, jedna cesta - nikdy se stará žena - ale pak - vždy se lekce se učit!
Oh, já bych neměl rád! " Aha, vy hloupý Alice!
"Odpověděla sama.
"Jak se můžete poučit se sem dostal?
Proč je tu sotva místo pro vás, a žádné místo vůbec pro všechny lekce, knihy! "
A tak pokračovala, přičemž první z jedné strany a pak na druhou, a dělat docela
Konverzace je úplně, ale po několika minutách zaslechla hlas venku, a přestal poslouchat.
"Mary Ann!
Mary Ann!
"Řekl hlas.
"Přines mi rukavice tento okamžik!" Pak přišel trochu pattering nohou na schodů.
Alice věděla, že to králík přichází hledat pro ni, a ona se chvěla až do Potřásla domu, docela zapomněl, že je nyní asi tisíckrát stejně velké jako
Králíka, a neměli důvod se obávat.
V současné době Králík přišel ke dveřím a snažil se otevřít, ale stejně jako dveře otevřel dovnitř a Alice loket bylo stisknuto tvrdě proti němu, které se snaží ukázal jako neúspěšný.
Alice to slyšel říkat sám sobě "Tak půjdu kolem a dostat se do okna." "To nebude" pomyslila si Alenka, a poté, co čekal, až se zdálo, že slyšela
Králík těsně pod oknem, najednou rozšířil ruku, a dělal v chytnout vzduchu.
Neměla sehnat cokoliv, ale slyšela trochu výkřik a pád, a havárii rozbité sklo, ze kterého k závěru, že je to jen možné, že se dostal do okurky, rám, nebo něco takového.
Příští přišel rozzlobený hlas - Rabbit's - "Pat!
Pat!
Kde jsi?
"A pak hlas nikdy neslyšel dříve, "Jasně, pak já jsem tady!
Vrty pro jablka, vaše čest! "
"Vrty pro jablka, opravdu!" Řekl Králík rozzlobeně.
"Tady!
Pojď a pomoz mi z toho! " (Zvuky více rozbité sklo.)
"Teď mi řekni, Pat, co je to v okně?"
"Jistě, je to ruka, vaše čest!" (On prohlásil to arrum. ")
"Rameno, ty husy!
Kdo to kdy viděl, který velikost?
Proč, to vyplňuje celé okno! "
"Jistě, ano, tvůj okrasou, ale je to ruku pro to všechno."
"No, ale musí to tam nemá co tam za každou cenu: jít a vzít to pryč! '
Tam bylo dlouhé ticho po tomto, a Alice mohl slyšet jen šepot a nyní pak, jako například "!
Jistě, nelíbí se mi to, tvá čest, vůbec, vůbec"
"Dělej, jak ti říkám, ty zbabělče!" A nakonec se šíří ruku znovu, a dělal další úryvek ve vzduchu.
Tentokrát byly dvě malé křik, a další zvuky rozbitého skla.
"To je počet snímků okurky, tam musí být!" Pomyslila si Alenka.
"Zajímalo by mě, co bude dělat dál!
Pokud jde o táhl mě ven z okna, jen jsem Škoda, že šlo!
Jsem si jistý, že nechci zůstat tady déle! "
Čekala na nějakou dobu, aniž byste slyšeli něco víc: konečně přišel dunění malá kola od vozu, a zvuk velmi mnoho hlasů, všichni povídají: udělala se slovy:
"Kde je druhý žebřík?
- Proč jsem neměl přinést, ale jeden, Bill má druhá - Bill! přines to tady, chlapče!
- Tady, dát 'em up na této rohu - No, tie' em spolu první - nedosahují poloviny dostatečně vysoká, přesto - Oh! Budou to dost dobře, nenechte se zejména: - Tady, Bill! zachytit tohoto lana - Bude na střeše medvěda?
- Uvědomte si, že volné břidlice - Oh, to přichází dolů!
Hlavy dole! " (Rachotem) - "No, kdo to udělal?
- Byl to Bill, myslím - Kdo je jít dolů komín?
- Ne, já ne!
Udělej to!
- Bill je jít dolů - tady, Bille! hlavní říká, že jste jít na komín! " Oh!
So Bill má přijít komínem, že ne?
"Řekla Alice pro sebe.
"Shy, zdá se, že vše, co dát na Billa!
Já bych být na místě Bill pro dobrý obchod: Toto ohniště je úzký, pro jistotu;
Ale myslím, že mohou vykopnout trochu! "
Přitáhla si nohy až dolů na komín jak jen mohla, a čekal, až uslyšela malé zvíře (nemohla odhadnout, o jaký to byl), poškrábání a zakódování asi v komíně blízko nad ní: pak, řekl si pro sebe "Je to Bill," řekla ostře kop, a čekal, co se bude dít dál.
První věc, kterou slyšeli, byla obecná sbor "Tam jde Bill!", Pak
Králík hlas spolu -'Catch ho, o zajištění "pak ticho, a pak další! zmatek hlasů -'Hold do hlavy -
Brandy se - nezůstávejte tlumivka ho - jak to bylo, kamaráde?
Co se ti stalo?
Řekněte nám o tom vše! "
Poslední přišla trochu slabý, vrzání hlasem ("To je Bill," pomyslila si Alenka,) "No, já
Sotva vím - nic víc, děkuji vám, jsem teď lépe - ale jsem příliš nervózní řešit říct you - vše co vím, je, co přijde po mně jako Jack-in-the-box, a až mi jde jako obloha-raketa! "
"Takže jsi, starý brachu!" Řekl další. !
Musíme spálit celý dům "řekl Králík hlas, a Alice zavolal as hlasitě, jak jen mohl, "Pokud to.
Pokud by měl nějaký smysl, oni by se na střechu off. "
Tam bylo mrtvé ticho okamžitě, a Alice pomyslela si:
"Zajímalo by mě, co budou dělat dál!
Po minutě či dvou, začali pohybovat se znovu, a Alice slyšel Králík říká, "A barrowful bude dělat, pro začátek." ?
Barrowful toho co se pomyslila si Alenka, ale ona ne dlouho pochybovat o tom, pro další moment sprchu malých oblázků přišel drnčení v Rakousku okna a některé z nich udeřil ji do obličeje.
"Budu zastavit to," řekla pro sebe, a vykřikl:
"Ty bys raději ne si to ještě jednou! ", který produkoval další mrtvé ticho.
Alice s jistým překvapením, že byly všechny kamínky mění na koláčky Jelikož se však ležel na zemi, a skvělý nápad přišel do hlavy.
"Když jsem jí jeden z těchto dortů," pomyslela si, "je to určitě udělat nějakou změnu v mé velikosti; a jak to nemůže mi větší, musí se mi menší, řekla bych. "
A tak se polykají jeden z koláče, a byl rád, zjistíte, že začala zmenšuje přímo.
Jakmile byla dostatečně malé, aby se přes dveře, vyběhla z domu, a našel docela zástup malých zvířat a ptáků čeká venku.
Chudí malá ještěrka, Bill, byl ve středu, se koná až o dvě morčat, kteří dávali to něco z láhve.
Všichni se spěchu na Alici chvíle, kdy se objevil, ale utekla tak těžké, jak mohla, a brzy se ocitla v bezpečí hustého lesa.
"První věc, kterou musím udělat," řekla Alice pro sebe, když putoval na dřeva, "je růst po mé pravici velikosti znovu, a druhá věc je najít tak do té krásné zahrady.
Myslím, že bude nejlepší plán. "
Znělo to skvělý plán, není pochyb, a velmi přehledně a jednoduše uspořádané, jen potíž byla, že neměl nejmenší ponětí, jak se pustit do ní, a zatímco ona peering o úzkostlivě mezi stromy, malý ostrý kůry těsně nad hlavou ji vyhledat ve velkém spěchu.
Obrovské štěně díval se na ni velké kulaté oči a slabě se rozprostírá jedna tlapka, snaží se jí dotknout.
"Chudák malá věc!" Řekla Alenka, v přemlouvání tónem, a ona se snažili pískat k ní, ale ona byla hrozně vyděšená po celou dobu při představě, že by to mohlo být hlad, v takovém případě by bylo velmi pravděpodobné, že jíst ji přes všechny její přemlouvání.
Těžko vědět, co udělala, zvedla trochu držet, a podal jí štěně, štěně načež vyskočil do vzduchu off všechny své nohy najednou, s vřískot potěšení, a vrhli se na hůl, a věří, že se bát, že, pak Alice vyhnul za velký bodlák, aby se před přejet, a chvíle, kdy se objevila na druhé straně, štěně udělal další Rush na hůl a spadl až po uši v jeho spěchu, aby získali to, pak se Alice, myslel, že je velmi podobný má hra hrát s tažný kůň, a čeká každou chvíli ušlapou pod jeho nohy, běžel kolem bodláku znovu, pak štěně začal sérii krátkých poplatků na tyč, běží velmi kousek dopředu pokaždé a dlouhá cesta zpět, a štěká chraptivě všechny chvíli, až se konečně posadil to dobrý způsob, off, lapal po dechu, jeho jazyk visí z jeho úst, a jeho velké oči napůl zavřené.
Zdálo se, že Alice dobrou příležitost, jak učinit jí uniknout, a tak se vydal najednou, a běžel až byla docela unavená a bez dechu, a do štěněte kůru zněla velmi slabě z dálky.
"A přesto to je drahá štěně, to bylo!" Řekla Alice, když se opřel proti pryskyřník odpočinout si, a ovíval se s jedním z listů:
"Měl bych rád vyučování triky velmi mnoho, Je-li - kdybych jen správnou velikost na to!
Jsem skoro zapomněl, že mám k růstu zase!
Ukažte mi - jak se to řídit?
Myslím, že bych měl jíst a pít co nebo jiné, ale velká otázka je, co je velká otázka jistě bylo, co?
Alice se všichni kolem ní květy a stébla trávy, ale ne vidět něco, co vypadalo jako pravé, co jíst a pít podle okolností.
Tam byla velká houba roste u ní, asi ve stejné výšce jako sebe, a Když se podívala pod ním, a na obou stranách, a za ním, napadlo jí, že by mohli také podívat a zjistit, co bylo na horní části.
Protáhla se až po špičkách, a vykoukl přes okraj houby a oči se okamžitě setkal ty velké housenka, která seděla na vrcholu se založenýma rukama, klidně kouří dlouhá vodní dýmka, a ne s nejmenší oznámení o ní, nebo na něco jiného. >
Kapitola V. radu Caterpillar
Caterpillar a Alice se na sebe na nějakou dobu v tichu: Konečně
Caterpillar se dýmka z jeho úst, a oslovil ji v malátný, ospalý hlas.
"Kdo jsi?" Řekl Caterpillar.
To nebylo povzbudivé otvor pro konverzaci.
Alice odpověděla, spíše nesměle, "já - ani nevím, pane, jen v současné době - ​​alespoň vím, kdo jsem, když jsem vstala ráno, ale myslím, že jsem musela být změněna několik od té doby. "
"Co tím myslíš?" Řekl přísně Caterpillar.
"Vysvětli mi to!"
"Nedokážu vysvětlit sebe, obávám se, pane," řekla Alenka, "proto, že nejsem sám, vy viz. " Já nevidím, "řekl Caterpillar.
"Obávám se, že nemůže dát to jasněji," odpověděla Alice velmi zdvořile, "za nemohu rozumět sám začít, a je tak mnoho různých velikostí v den velmi matoucí. "
"To není," řekl Caterpillar.
"No, možná jste si nenašli to tak ještě," řekla Alenka, "ale když máte proměnit v kukle - budete jednou, víte - a poté do motýl, myslím, že by se budete cítit, že trochu divný, ne? "
"Ani trochu," řekl Caterpillar.
"No, možná své pocity mohou být odlišné," řekla Alenka, "všechno, co vím je, že se cítí velmi divné mně. "You!" řekl opovržlivě Caterpillar.
"Kdo jsi?"
Který je přivedl zpět na začátek rozhovoru.
Alice se cítil trochu podrážděný firmy Caterpillar, že takové velmi krátké poznámky, a ona se napřímila a řekla, velmi vážně, "myslím, že bys měl říct, mi, kdo jste, jako první. "
"Proč?" Řekl Caterpillar.
Zde je další otázka, matoucí, a jako Alice nemohla přijít na žádný dobrý důvod, a jako Caterpillar vypadal, že je ve velmi nepříjemný stav mysli, otočila pryč.
"Vrať se!" Caterpillar zavolal za ní. !
Jsem něco důležitého říct "To znělo slibně, určitě:
Alice otočil a vrátil zpět.
"Mějte trpělivost," řekl Caterpillar.
"To je všechno?" Řekla Alenka, polykání se její hněv, stejně jako ona mohla.
"Ne," řekl Caterpillar.
Alice myslela, že by bylo dobré počkat, jak se nemá nic jiného na práci, a možná
Vždyť to by mohl říct jí něco, co stojí za slyšení.
"Takže vy myslíte, že jste změnil, do vy? "
"Obávám se, že já jsem, pane," řekla Alenka, "Nevzpomínám si věci tak, jak jsem se - a já nevedou stejné velikosti na deset minut spolu! "
"Nemůžete si vzpomenout, co to bylo?" Řekl Caterpillar.
"No, já jsem se snažil říct:" Jak doth trochu zaneprázdněný BEE ", ale to všichni přišli jinak! "
Alice odpověděla velmi melancholický hlas.
"Opakuji," vy jste staří, otec William " řekl Caterpillar.
Alice sepjala ruce, a začal:
- "Vy jste staří, otec William" řekl mladý muž, "a vaše vlasy se stal velmi bílá;
A přesto jste incessantly postavit na hlavu -
Myslíte si, že ve vašem věku, je to správné? "
"Za mého mládí," odpověděl otec William s jeho synem,
Jsem se obával, to by mohlo poškodit mozek;
Ale teď, když jsem naprosto jistý, že se nikdo,
Proč jsem to znovu a znovu. "
"Ty jsou staré," řekl pro mládež ", jak jsem již zmínil,
A vyrostli jsme většinu méně tuku;
Přesto se otočil zpět, salto do dveří -
Modlete se, jaký je důvod, že? "
"Za mého mládí," řekl mudrc, jak zavrtěl šedá zámky,
"Pořád jsem všechny své končetiny velmi pružný
Použitím této masti - jeden šilink krabice -
Dovolte mi, abych vám prodat pár? "
"Ty jsou staré," řekl pro mládež, "a vaše čelisti jsou příliš slabé
U něco tvrdší než loje;
Přesto jste skončil husy, s kostmi a zobák -
Modlete se, jak se vám podařilo udělat? "
"Za mého mládí," řekl jeho otec, "vzal jsem do zákona,
A argumentoval každém případě se svou ženou;
A svalovou sílu, kterou dal k mé čelisti,
Trval po zbytek mého života. "
"Ty jsou staré," řekl pro mládež, "by se dalo jen těžko předpokládat, , Že vaše oko byl stejně stabilní jako vždy;
Přesto jste vyvážený úhoř na konci nosu -
Co vás tak strašně chytrý? "
"Já si odpověděli na tři otázky, a to je dost,"
Řekl, že jeho otec, nedávají se vysílá!
Myslíte si, že mohu poslouchat celý den, aby takové věci?
Být pryč, nebo tě kopnout vás schodů! "
"To není správné řekl," řekl Caterpillar.
"Není zcela v pořádku, obávám se," řekla Alenka, nesměle, "Některé ze slov dostali změnil. "
"Je to špatně od začátku do konce," řekl rozhodně Caterpillar, a tam byl tichu několik minut.
Caterpillar byl první mluvit.
"Jakou velikost chceš být?" Zeptal se.
"Ale já nejsem zejména s ohledem na velikost," odpověděl spěšně Alice, "jen jeden nemá rád mění tak často, víte. " Já nevím, "řekl Caterpillar.
Alice nic neřekl: Nikdy nebyla tak v rozporu v životě předtím, a Cítila, že ji ztrácí trpělivost.
"Jste spokojen teď?" Řekl
Caterpillar.
"No, chtěl bych být trochu větší, pane, pokud vám to nebude vadit," říká Alice:
"Tři palce je tak ubohá výšky."
"Je to velmi dobré výšky, opravdu!" Řekl rozzlobeně Caterpillar, chovat se ve svislé poloze jak mluvil (bylo to přesně tři palců).
"Ale já nejsem zvyklý na to!" Hájil se špatnou Alice v žalostný tón.
A myslela na sebe, "Přál bych si, zvířata by neměla být tak snadno urazit!"
"Budete si zvyknout na to včas," řekl Caterpillar, a to dát do své vodní dýmka úst a začal znovu kouřit.
Tentokrát Alice trpělivě čekali, až rozhodl se promluvit.
Za minutu nebo dvě Caterpillar se dýmka z jeho úst a zívl jednou nebo dvakrát, a třásl se.
Pak se dostal se z hub, a lezl dál v trávě, jen poznamenat jak to šlo, "Na jedné straně vám bude růst vyšší, a na druhé straně vám bude krátí. "
"Pomyslila si Alenka, aby sama.
Na druhé straně co?
"Z hub," řekl Caterpillar, jako by se ptala nahlas a ve další chvíli z dohledu.
Alice zůstal zamyšleně u hub po dobu jedné minuty, snaží se které se obě strany na to, a jak to bylo dokonale kulatý, zjistila, že tato skutečnost je velmi těžká otázka.
Nicméně, nakonec natáhla ruce kolem ní, pokud by jít, a zlomil z trochu okraje s každou rukou.
"A teď která je která?" Řekla pro sebe, a okusovala trochu pravé ruce trochu vyzkoušet efekt: v příštím okamžiku cítila prudkou ránu pod ní bradu:
Byla hodně děsí to velmi náhlá změna, ale ona cítila, že to tam bylo není čas být ztracen, protože byla rychle zmenšují, a tak se pustili do práce hned k jídlu některé další bit.
Bradu bylo stisknuto tak silně na její nohu, že to tam bylo sotva prostor pro otevření ústa, ale ona se to konečně podařilo a polknout sousto na levém bit.
"No, moje hlava je konečně volný!" Řekla Alenka tónem radosti, která změnila alarm v jiném okamžiku, kdy zjistila, že její ramena nikde nalezeno: všechno, co mohl vidět, když se podívala dolů, byla obrovská délka krku, který vypadal, že růst jako stonek z moře zelené listy, které leží hluboko pod ní.
A oh, moje ubohá ruce, jak je to nemohu vidět? "
Alice.
"A kde mám ramena si to?
Pohybovala se jim asi tak mluvila, ale žádný výsledek zřejmě následovat, s výjimkou malého třes u vzdálené zelenými listy.
Vzhledem k tomu, zdálo se, že nemá šanci dostat své ruce na hlavu a snažila se získat hlavu dolů k nim a potěšilo zjištění, že spadl z krku na snadno v každém směru, jako had.
Měla jen podařilo zakřivení ho do půvabné cik-cak, a šel ponor mezi listy, které našla má být ničím jiným než vrcholky stromů , pod kterým ona byla putování, kdy ostré syčení z ní čerpat zpět ve spěchu: velký holub přiletěl do obličeje, a tlouklo její násilně s jeho křídly.
"Had!" Křičel Pigeon.
"Nejsem had!" Řekl rozhořčeně Alice.
"Nech mě být!"
"Had, říkám to znovu!" Opakoval Pigeon, ale více tlumený tón, a dodal s jakousi vzlyk, "jsem se snažil všemi možnými způsoby, a nic se zdá, aby vyhovovaly jejich!"
"Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš," řekla Alice.
"Snažil jsem se kořeny stromů, a já jsem se snažil bank, a já jsem se snažil živé ploty, dále jen"
Pigeon pokračoval, bez přihlédnutí k ní, "ale ty hady!
Není příjemné je! "
Alice byla víc a víc zmatený, ale ona si myslel, že nemá smysl v tom, co více do Pigeon skončil.
"Jako by to nebylo potíží dost násadová vejce," řekl Holub, "ale já musím být na vzhled-out pro noční hadi a den!
Proč, jsem neměl vzkaz spánku těchto Tři týdny! "
"Jsem velmi líto, že jste už naštvaný," řekla Alenka, která začala vidět jeho význam.
"A stejně tak jsem si vzala nejvyšší strom v lese," pokračoval Pigeon, zvyšování jeho hlas výkřikem, "a stejně tak jsem myslel bych měl být bez nich nakonec musí přijít musí kroutit dolů z nebe!
Fuj, had! " Ale já nejsem had, říkám vám!
Alice.
"Jsem - jsem a -" "No!
Kdo jste?
"Řekl Holub.
"Vidím, že jste se snaží vymyslet něco! "
"Já - jsem holčička," řekla Alenka, spíše pochybovačně, když si vzpomněla na počet Změny ona prošla ten den.
"A pravděpodobně příběh opravdu!" Řekl v Pigeon tónem nejhlubšího opovržení.
"Viděl jsem mnoho dobrých holčičky ve své době, ale nikdy s takovou ONE krku to!
Ne, ne!
Jsi hada, a tam nemá smysl to popírat.
Předpokládám, že budeš mi říct další, které jste nikdy ochutnal vejce! "
"Mám ochutnal vejce, jistě," řekla Alice, která byla velmi pravdivá dítě, "ale holčičky jedí vajíčka úplně stejně jako hadi, víš. "
"Já tomu nevěřím," řekl Holub, "ale pokud ano, proč pak jsou svého druhu hada, to je vše, co mohu říci. "
To byl takový nový nápad, Alice, že je docela tichý na minutu nebo dvě, které
Holub dal možnost přidávat, "Hledáte vajíčka, já vím, že dobře dost, a co je mi Ať už jste malá holka, nebo hada? "
"Záleží hodně ke mně," řekla Alice rychle, "ale nejsem si hledat vajíčka, as se to stane, a když jsem byl, měl bych nechtěl Vás: Nelíbí se mi, je syrové. "
"No, je vypnout, pak se!" Řekl Holub v rozmrzelý tón, jak se usadil opět na hnízda.
Alice se přikrčil mezi stromy, stejně jako ona by mohla mít na krku Stále se zapletené mezi větvemi a každou chvíli se musela zastavit a rozplést ji.
Po chvíli si uvědomila, že se stále držela kousky hub v ruce, a dala se do práce velmi pečlivě, okusování nejprve na jednu a pak na ostatní, a někdy i vyšší růst a někdy kratší, než se podařilo v přinášení se až do své obvyklé výška.
Bylo to tak dávno, co ona byla něco blízko správnou velikost, aby se cítil docela divné na první, ale ona si zvykla na to za pár minut, a začal mluvit s sebe, jako obvykle.
"No, tam je polovina mého plánu udělat teď!
Jak záhadný Všechny tyto změny jsou!
Já jsem nikdy jistý, co budu, z minuty na minutu jiný!
Nicméně jsem se vrátil do svého správnou velikost: Další věc je, aby se do toho Krásná zahrada - jak je to třeba udělat, Zajímalo by mě?
Jak ona řekla, přišla náhle, na otevřené prostranství, s domek v ní o čtyři nohy vysoce.
"Kdo tam bydlí," pomyslila si Alenka, "to nikdy udělat, aby jim to přijde na
Velikost: proč bych měl strach je z jejich rozum! "
A tak se začala okusuje na pravé bit znovu, a nepokusil se přiblížit Dům dokud ona sama přinesla až devět palců vysoká. >
Kapitola VI.
Prasat a Pepper
Za dvě minuty se zastavil a podíval se na dům, a přemýšlel, co dělat dál, když najednou sluha v livreji vyběhl z lesa - (ona za ho za sluhu, protože on byl v barvách: jinak, soudě podle jeho tváře jen, musela by ho nazval ryby) - a poklepal hlasitě na dveře jeho klouby.
To bylo otevřeno další sluha v livreji, s kulatým obličejem a velkýma očima jako Žába, a to jak pěších, Alice si všimla, že práškové vlasy zvlněné po celé své hlavy.
Cítila se velmi zvědavý, co to bylo všechno, a plazil kousek ven dřevo poslouchat.
Fish-Footman začal produkovat pod paží velký dopis, téměř stejně velký jako sám, a to mu předána jiným, řekl ve slavnostním tónu,
"Pro vévodkyně.
Pozvání od královny hrát kroket. "
The Frog-Footman opakuje, ve stejné slavnostním tónem, pouze mění pořadí slov trochu "od královny.
Pozvánka na vévodkyně hrát kroket. "
Pak oba se hluboce uklonil a jejich kadeře zapletl dohromady.
Alice se zasmála tak se na to, že se musela běžet zpět do dřeva ze strachu o jejich sluch jí, a když vykoukl ven další rybí Footman byl pryč, a další
Seděl na zemi u dveří, zírá tupě do nebe.
Alice šla nesměle až ke dveřím a zaklepal.
"Není něco použití v klepání," řekl lokaj, "a to ze dvou důvodů.
Zaprvé proto, že jsem na stejné straně dveří jako ty, za druhé proto, že jsou dělat takový hluk uvnitř, nikdo pravděpodobně neuslyší. "
A určitě tam bylo nejpodivnější hluku děje uvnitř - a neustálé vytí a kýchání, a tu a tam velký pád, jako by jídlo nebo kotlík byl rozbit na kusy.
"Prosím tě, tak," řekla Alenka, "jak se mám dostat?"
"Je možné, že nějaký smysl v klepání," lokaj pokračoval, aniž by účasti k ní, "kdybychom měli dveře mezi námi.
Například, pokud jste byli uvnitř, můžete zaklepat, a já bych vám, víte. "
Díval se nahoru na nebe celou dobu mluvil, a to Alice myšlenka rozhodně nezdvořilé.
"Ale možná, že za to nemůže," řekla pro sebe, "jeho oči jsou tak velmi téměř na temeno hlavy.
Ale v každém případě by mohl odpovídat na otázky.
- Jak jsem se dostat do "opakovala, nahlas.
"Sednu si tady," poznamenal lokaj, "až zítra -"
V tuto chvíli se dveře domu otevřely a velký talíř přišel stírání ven, přímo na hlavu sluhovi: to jen pásl se na jeho nos, a rozbil na kusy proti jednomu ze stromů za ním. "- A druhý den, možná," lokaj pokračoval stejným tónem, přesně tak, jako kdyby se nic nestalo.
"Jak se mám dostat?" Zeptala se Alice znovu, hlasitější tón.
"Vy jste se dostat do vůbec?" Řekl komorník.
"To je první otázka, víš." Byl to bezpochyby: jen Alice neměl rád se jim to řeknete.
"Je to opravdu hrozné," zamumlala si pro sebe, "jak tvrdí všechna stvoření.
"Budu tu sedět," řekl, "zapnutí a vypnutí, dny a dny. "
Sluhovi Zdálo se, že to dobrá příležitost k opakování jeho poznámka, s variací.
"Ale co mám dělat?" Řekla Alice.
"Vše, co chcete," řekl komorník a začaly hvízdat.
"No, není použití v rozhovoru s ním," řekla Alenka zoufale:
"Je to naprosto idiot!
"A ona otevřela dveře a vešla dovnitř
Dveře vedly přímo do velké kuchyně, která byla plná kouře z jednoho konce na Ostatní:
Vévodkyně seděl na tři-legged stolička uprostřed, kojící dítě; kuchař se nakláněl nad ohněm, míchání velký kotel, který se zdál být plný polévky.
"Je to určitě moc pepř v té polévce!"
Alice si pro sebe, ale i ona mohla za kýchání.
Tam byl jistě příliš hodně z toho ve vzduchu.
Dokonce i vévodkyně občas kýchnul, a pokud jde o dítě, bylo to kýchání a vyl střídavě bez chvilce.
Jediné, co v kuchyni, které nebyly kýchání, byl kuchař a velké kočky , který seděl v krbu a úsměvem od ucha k uchu.
"Prosím, bys mi říct," řekla Alenka, trochu nesměle, protože nebyl zcela jist, zda to bylo dobrým mravům, až promluví první, "proč se vaše kočka šklebí like to? "
"Je to Cheshire Cat," řekla vévodkyně, "a to je důvod, proč.
Prase! "
Řekla, že poslední slovo, jako náhlé násilí, které zcela Alice vyskočila, ale viděl v jiném okamžiku, kdy bylo určeno k dítěti, a ne k ní, aby vzala odvahu a šel znovu: -
"Já nevěděl, že Cheshire kočky vždycky usmála, ve skutečnosti jsem nevěděla, že kočky .
Mohl grin " Všichni si, "řekla vévodkyně," a většina z nich ano. "
"Nevím o žádné, které se," řekla Alice velmi zdvořile, pocit, docela rád se dostali do rozhovoru.
"Vy nevíte, moc," řekla vévodkyně;
"A to je fakt."
Alice si vůbec jako tón této poznámky, a myslel, že to bude i na představit některé další téma rozhovoru.
Zatímco ona se snaží opravit na jednom, kuchař vzal kotlík s polévkou z oheň, a najednou do práce házet vše na dosah v Duchess a dítě - oheň, žehličky na prvním místě;
Poté následovala sprška kastroly, talíře a mísy.
Vévodkyně nevšímali z nich, i když ji zasáhla, a dítě bylo vytí tak už, že to bylo zcela nemožné říci, zda rány bolí it nebo ne.
"Ach, prosím mysli to, co děláš!" Zvolal Alice, skákat nahoru a dolů v agónii teror.
"Oh, tam jde jeho milovaná nos", jako neobvykle velké hrnce letěl blízko je, a málem odnesl ji pryč.
"Pokud každý hlídal své vlastní podnikání," Vévodkyně řekl chraptivě zavrčení, dále jen " svět by obejít obchod rychleji, než to dělá. "
", Který by neměl být výhoda," řekla Alenka, kdo se cítil velmi rád, že se možnost předvádění se trochu své znalosti.
"Jen myslet na to, co práce, kterou by se ve dne iv noci!
Vidíte, že země má dvacet-čtyři hodiny otočit kolem své osy - "
"Mluvit os," řekla vévodkyně, "useknu hlavu!"
Alice se podívala poněkud nervózně na kuchaře, zda měla v úmyslu učinit náznak, ale kuchař byl spěšně za stálého míchání polévku, a zdálo se, že bude naslouchat, a tak pokračovala znovu:
"Dvacet čtyři hodin, myslím, že, nebo je to dvanáct?
Já - " Ach, to mě netrápí, "řekla vévodkyně," I Nikdy by mohla řídit čísla! "
A s tím začala kojila své dítě opět zpívat jakousi ukolébavku na to jak Udělala to, a dávat to násilné třást na konci každého řádku:
"Mluvte zhruba do malého chlapce, a bili ho, když kýchne:
Jen to obtěžovat, protože ví, že to dráždí. "
Sbor.
(Ve kterém vaří a dítě připojili):
"Wow! Wow! wow! "
Zatímco Vévodkyně zpíval druhý verš písně, pořád házet dítě prudce nahoru a dolů, a ubohá, co řval tak, mohlo by to Alice těžko slyší slova: -
"Mluvím vážně na můj kluk jsem ho porazil, když si kýchne;
Neboť on může důkladně vychutnat pepře, když se mu zachce! "
Sbor.
"Wow! Wow! wow! "
"Tady!
Můžete sestra to trochu, chcete-li!
"Vévodkyně řekla Alice, odhodil dítě na ni mluvila.
"Musím jít a připravte se na hru kroket s královnou," a spěšně z pokoj.
Kuchař hodil pánvi po ní šla ven, ale to prostě chybí.
Alice chytil dítě s obtížemi, protože to bylo divný tvar malé stvoření, a držel své ruce a nohy ve všech směrech, "stejně jako hvězda ryb," pomyslila si Alenka.
Chudí maličkost byla jako funící parní stroj, když ho chytil a držel zdvojnásobení sám a rovnání se znovu, takže celkem za první dvě minuty, to bylo co mohla udělat, aby se udržela.
Jakmile se udělala se na správný způsob kojení to, (který měl Twist to do jakéhosi uzlu, a pak držet pevně drží své pravé ucho a levou nohou, aby se aby se zabránilo jeho odvolávat sám) si odnesl ji ven na čerstvý vzduch.
"Pokud nemám si to dítě pryč se mnou," pomyslila si Alenka, "Jsou to určitě zabije ho jeden nebo dva dny: nebylo by vraždu nechat za sebou?
Řekla, že poslední slova nahlas, a jen málo věcí, zavrčel v odpověď (to opustil z kýchání do této doby).
"Copak grunt," řekla Alenka, "to není v všechno je správný způsob, jak vyjádřit sám sebe. "
Dítě zavrčel znovu, a Alice se velmi úzkostlivě na jeho tváři vidět, co byla záležitost s ním.
Nemohlo být pochyb o tom, že má velmi obratu do nosu, mnohem více jako čenich, než skutečné nosu, i jeho oči byly stále velmi malé dítě: celkem
Alice nelíbil vzhled něco úplně jiného.
"Ale možná to bylo jen vzlykala," pomyslela si a pohlédla do jeho očí znovu, zjistit, jestli tam byly nějaké slzy.
Ne, nebyly žádné slzy.
"Pokud se chystáte změnit na prase, můj Vážení, "řekla Alice, vážně," budu muset nic dělat s vámi.
Mysl se! "
Chudí maličkost opět plakal (a zavrčel, bylo možno uvést, která) a šli na nějakou dobu v tichu.
Alice byla právě začíná myslet na sebe, "A teď, co mám dělat s tímto stvoření, když se dostanu domů? "zavrčel, když to znovu, tak prudce, že se
Tentokrát nemohlo být pochyb o tom: To nebylo ani více ani méně než prase, a ona cítila, že by bylo dost absurdní, aby jí nosit dál.
A tak se nastavit malé stvoření dolů, a cítil se velmi ulevilo vidět klusu pryč tiše do dřeva.
"Pokud by vyrostl," řekla si: "To by udělal strašně ošklivá dítě, ale to dělá spíš hezký prase, myslím. "
A začala přemýšlet nad ostatní děti věděla, kdo by si velmi dobře jako prasata, a to říkal pro sebe, "když člověk věděl, že správný způsob, jak změnit -" když byla malá překvapen tím, že vidí
Cheshire Cat sedí na větvi stromu několik metrů mimo.
Kočka jen ušklíbl, když viděl, Alice.
Vypadalo to, dobromyslný, pomyslela si: ještě to mělo velmi dlouhé drápy, a mnoho zuby, tak ona cítila, že by to mělo být zacházeno s respektem.
"Cheshire Puss," začala, ale nesměle, protože neměla vůbec vědět, zda by jako jméno:
Nicméně, je to jen ušklíbl trochu širší.
"No, je to radost tak daleko," pomyslila si Alenka a pokračovala.
"Mohl byste mi, prosím, jakým způsobem bych měl jít?"
"To záleží hodně na tom, kam se chcete dostat," řekla kočka.
"Nemám moc starat, kde -" řekla Alice.
"Pak nezáleží na tom, kterou cestou jít," řekla kočka. "- Tak dlouho, dokud jsem se někam dostat," dodala Alice jako vysvětlení.
"No, určitě to udělat," řekla kočka, "jestliže vy jen pěšky dost dlouho."
Alice pocit, že to nemůže popřít, a tak zkusila jinou otázku.
"Jaký druh lidí, kteří žijí tady?"
"V tomto směru," Cat mávl jeho pravou tlapou kola, "žije kloboučník: a tímto směrem, "mává druhou tlapu," žije března Hare.
Navštivte buď se vám líbí: Oba jsou šílený. "
"Ale já nechci jít mezi lidi šílený," poznamenal Alice.
"No, můžete si pomoci, že" řekla kočka: "Jsme všichni šílení zde.
Jsem blázen.
Vy jste blázen. " Jak to víš, že jsem blázen?
"Řekla Alice.
"Musíš být," řekla kočka, "jinak byste se sem."
Alice si nemyslel, že dokázal, že to vůbec, ale ona pokračovala: "A jak víte, , že jste blázen? " Pro začátek, "řekla kočka," pes není šílený.
Můžete poskytnout to? " Asi ano, "řekla Alice.
"Tak," kočka pokračoval, "Víte, pes vrčí, když je naštvaný, a vrtí jeho ocas, když je to těší.
Teď jsem vrčel, když jsem rád, a vrtět svým ocasem, když jsem naštvaný.
Proto jsem blázen. " Já tomu říkám předení, a ne vrčení, "řekl
Alice.
"Myslíte si, hrát kroket s královnou do den? '"Rád bych to moc," řekla Alenka,
"Ale jsem nebyl pozván ještě."
"Uvidíte mě tam," řekla kočka a zmizela.
Alice byla moc překvapilo, byla stále tak zvyklý na divný věci děje.
Zatímco ona se dívala na místo, kde to bylo, ale najednou se objevil znovu.
"By-the-bye, co se stalo s dítětem?" Řekla kočka.
"Já bych skoro zapomněl zeptat."
"Ukázalo se v prase," řekla Alice tiše, jako by se vrátil v přirozeném způsobem.
"Myslel jsem, že," řekla kočka, a zmizel znovu.
Alice čekala malá, napůl očekával, že to vidět znovu, ale nezdálo se, a Asi po minutě nebo dvou šla ve směru, ve kterém březnu Hare bylo řečeno žít.
"Viděl jsem kloboučníci předtím," řekla pro sebe, "Zajíc března bude hodně nejzajímavější, a možná je to květnu nebude plácnul - alespoň ne tak šílený jak to bylo v březnu. "
Jak řekla to, vzhlédla, a tam byl zase kočka, sedí na větvi strom.
"Říkal jste prase, nebo obr.?" Řekla kočka.
"Řekl jsem prase," odpověděl Alice, "a přeji Vám nebude objevují se a mizí tak náhle: uděláte jeden docela závratný.
"Dobře," řekla kočka, a teď to zmizelo docela pomalu, počínaje konec ocasu, až po široký úsměv, který zůstal nějaký čas po zbytek to šlo.
Je to nejpodivnější věc, kterou jsem kdy viděl můj život! "
Často jsem viděl kočku bez úsměvu, " pomyslila si Alenka, "ale úsměv bez kočky!
Neměla už mnohem dál, než přišla na dohled od domu března
Myslela si, že musí být správný dům, protože komíny byly utvářeny jako uši a doškové střechy byl s kůží.
Bylo to tak velký dům, který se jí nelíbil jít blíže do ona ukousla nějaké více kousek levém hub, a zvýšil se k asi půl metru vysoký: I
Pak přistoupila k ní spíše nesměle, řekl si pro sebe "Dejme tomu, že by mělo být plácnul po všem!
Skoro jsem si přál, abych šel vidět Kloboučník místo! " >
Kapitola VII.
Šílená Tea-Party
Tam byl tabulce uvedené pod stromem před domem, a března Hare a
Kloboučník užívali čaje na to: a plch seděl mezi nimi, rychle spí, a další dva byli používání jako polštář, spočívající lokty na to, a povídali si přes hlavu.
"Velmi nepříjemné pro Plch," pomyslila si Alenka, "jen, jak spí, já Předpokládám, že to nevadí. "
V tabulce byl velký, ale tři byli všichni pohromadě v jednom rohu to:
"Není místo!
Není místo!
"Křičeli, když viděli
Alice přichází.
"Je tu spousta místa!" Řekl rozhořčeně Alice a posadila se do velkého křeslo na jednom konci stolu.
"Si trochu vína," Zajíc března řekl povzbuzující tón.
Alice se všichni kolem stolu, ale nic na tom ale čaj.
"Nevidím žádné víno," poznamenala.
"Není žádné," řekl Zajíc března.
"Pak to nebylo moc civilní z vás ho nabídnout," řekla Alenka podrážděně.
"Bylo to moc civilní vás sednout, aniž by byl pozván," řekl v březnu
Hare.
"Nevěděl jsem, že to byl stůl," řekla Alenka, "je stanovena pro mnohem více než tři. " Vaše vlasy chce stříhání, "řekl Kloboučník.
Byl při pohledu na Alici po určitou dobu s velkou zvědavostí, a to byl jeho první projev.
"Měli byste se naučit, jak dělat osobní poznámky," řekla Alice s některými závažnosti;
"Je to velmi neslušné."
Kloboučník otevřel oči velmi široký na to uslyšel, ale řekl jen:
"Proč je havran jako psací stůl? " Pojď, budeme se bavit hned! "myšlenka
Alice.
"Jsem rád, že jsem začal ptát hádanky.
- Věřím, že si myslím, že, "dodala nahlas.
"Znamená to, že si myslíte, že můžete najít se odpověď na to? "řekl Zajíc března.
"Přesně tak," řekla Alice.
"Pak byste měli říct, co máte na mysli, dále jen"
Zajíc března pokračoval.
"Já," odpověděla Alice spěšně, "aspoň - aspoň mám na mysli to, co říkám - je to stejné věc, víte. " není totéž trochu! "řekl
Kloboučník.
"Možná stejně dobře říct, že" vidím, co jím "je totéž jako" Já jím to, co vidím "!"
"Možná stejně dobře říct," dodal Zajíc března, "že" se mi líbí to, co jsem si "je totéž jako "Já si to, co se mi líbí"! "
"Možná stejně dobře říct," dodal Plch, který vypadal, že mluví v jeho spánek, "že" dýchám, když spím "je totéž jako" Spím, když jsem dýchat "!"
"Je to stejné, co s vámi," řekl Kloboučník, a zde hovor klesl, a strana seděl mlčky na minutu, zatímco Alice si na vše, co může Nezapomeňte na havrani a psací stoly, což bylo moc.
Kloboučník jako první prolomila ticho.
"Co den v měsíci, je to řekl, obrátil se k Alice: vzal na hodinky z kapsy, a díval se na něj nejistě, třese se tu a tam, a držet jej k uchu.
Alice se trochu, a pak řekl: "čtvrtá".
"Dva dny špatně!" Povzdechl Kloboučník.
"Říkal jsem ti, že máslo nevyhovuje práce!" Dodal naštvaně dívá se na
"Bylo to to nejlepší máslo," Zajíc března pokorně odpověděl.
"Ano, ale nějaké drobty, musí se dostali do stejně," Kloboučník bručel:
"Neměli byste jí dalo se chleba nožem. "
Zajíc března vzal hodinky a podíval se na něj zachmuřeně: Potom se ponořil do jeho šálku čaje, a podíval se na to znovu, ale nenapadalo ho nic lepšího, než říct, jeho první poznámka, "to bylo to nejlepší máslo, víš."
Alice byla ohlížel přes rameno s nějakou kuriozitou.
"To je legrační sledovat!" Podotkla.
"Vypráví den v měsíci, a neříká to, co to je hodin!"
"Proč by měla?" Zamumlal Kloboučník.
"Má Vaše sledovat ti, co rok to je?"
"Samozřejmě, že ne," odpověděla Alice velmi rychle: "Ale to je proto, že zůstane Téhož roku po tak dlouhou dobu spolu. " A to je právě případ můj, "řekl
Kloboučník.
Kloboučník poznámka se zdálo, že žádný druh významu v tom, a přesto to byl určitě angličtině.
"Je mi úplně nerozumím," řekla, jak zdvořile jak jen mohla.
Dále jen "Plch je zase spí," řekl Kloboučník a nalil trochu horkého čaje na jeho nos.
Plch potřásl hlavou netrpělivě, a řekl, aniž by otevřel oči, ze dne
Jistě, jistě, jen to, co jsem chtěl poznamenat, sám ".
"Už jste uhodnout hádanku ještě?" Řekl Kloboučník, obrátil se k Alice znovu.
"Ne, já se toho vzdát," Alice odpověděl: "Co je odpověď?"
"Nemám nejmenší tušení," řekl Kloboučník.
"Ani já ne," řekl Zajíc března.
Alice si povzdechla unaveně.
"Myslím, že bys mohl udělat něco lépe s časem," řekla, "než odpad v ptá hádanky, které nemají odpovědi. "
"Kdybyste věděl, čas stejně jako já," řekl Kloboučník, "byste se o tom mluvit plýtvání IT.
Je to on. "
"Nevím, co máte na mysli," řekla Alice.
"Samozřejmě že ne!" Řekl Kloboučník, hodil hlavu opovržlivě.
"Troufám si říct, že nikdy mluvil čas!"
"Snad ne," Alice opatrně odpověděl:
"Ale vím, že musím porazit, kdy jsem učit hudbu. " Ah! , že účty za to, "řekl
Kloboučník.
"Nebude stát bít.
Teď, když si jen stále v dobrém vztahu s ho, on by si téměř vše, co měl rád s hodinami.
Předpokládejme například, že to bylo devět hodin ráno, právě na čase začít lekce: byste jen šeptat nádechem na čas, a jde kolem hodiny v mžiku!
Půl druhé, je čas na večeři! " ("Jen jsem si to byl," Zajíc března řekl, aby se šeptem.)
"To by bylo velké, jistě," řekla Alenka zamyšleně: "Ale pak - jsem neměl mít hlad na to, víš. "
"Ne na první, možná," řekl Kloboučník:
"Ale můžete si to pro půl druhé as dlouho, jak se ti líbila. " Je to způsob, jakým řídíte? "
Zeptala se Alice.
Kloboučník smutně zavrtěl hlavou.
"Ne já!" Odpověděl.
"Pohádali jsme se loni v březnu - těsně předtím, než se zbláznil, víte -" (ukazuje s jeho lžička na březnovém Hare,) "- to bylo v té velké koncert královny
Srdce, a musel jsem zpívat
"Twinkle, Twinkle, trochu bat!
Jak Zajímalo by mě, co jste na! "
Víte píseň, snad? " Já jsem slyšel něco podobného, ​​"říká Alice.
"Jde to, víte," pokračoval Kloboučník, "tímto způsobem: -
"Nahoru nad světem létáte, jako čaj, zásobník na obloze.
Twinkle, Twinkle - "'
Zde Plch třásl se a začala zpívat ve svém spánku "Twinkle, Twinkle, Twinkle, Twinkle - "a pokračoval tak dlouho, že musel štípnout, aby se stal zastavit.
"No, já bych sotva skončil první verš," řekl Kloboučník, "když Queen vyskočil a zařval ven, "Je čas vraždit!
Pryč s jeho hlavou! "
"Jak strašně divoké!" Vykřikl Alice.
"A od té doby, že jen" pokračoval Kloboučník v truchlivé tónem, "že se nic dělat se ptám!
Je to vždy šest hodin dnes. "
Skvělý nápad přišel do hlavy Alice.
"Je to důvod, proč tolik čaje věci dal tady? "zeptala se.
"Ano, to je ono," řekl Kloboučník s povzdechem: "Je to vždycky čaj-time, a my jsme žádné čas na mytí věci mezi chvíle. " Pak jste neustále v pohybu kolem, že? " řekla Alenka.
"Přesně tak," řekl Kloboučník: "jak to zvyknout nahoru."
"Ale co se stane, když přijde na začátku znovu?"
Alice odvážila zeptat.
"Předpokládejme, že jsme se změnit téma," Zajíc března přerušen, zívání.
"Jsem unavená tohoto.
I hlas mladé dámy nám říká příběh. "
"Obávám se, že nevím, jeden," řekla Alenka, spíše velmi znepokojen návrhem.
"Tak Plch se!" Oba volali.
"Probuď se, plch!"
A stiskl ji na obou stranách současně.
The Plch pomalu otevřel oči.
"Nespal jsem," řekl chraptivě, slabým hlasem:
"Slyšel jsem, že každé slovo, které kolegové říkali."
"Povězte nám příběh!" Řekl Zajíc března.
"Ano, prosím!" Prosil Alice.
"A pospěšte si," dodal Kloboučník,
"Nebo budete zase spí, než se to udělá."
"Kdysi byly tam tři sestřičky," Plch začalo ve velkém rychle, a jejich jména byla Elsie, Lacie, a Tillie a žili na dně dobře - "
"Co ti žít?" Řekla Alice, která se vždy velký zájem o otázky jídla a pití.
"Žili na melasy," řekl Plch, Po přemýšlení minutu nebo dvě. "Nemohli jste udělal, že víte," Alice opatrně poznamenal, "že by bylo . nemocný " Tak oni byli, "řekl Plch," velmi nemocný. "
Alice snažila chuť na sebe to, co tento mimořádný způsob života by se líbí, ale to ji mátlo příliš mnoho, a tak pokračovala:
"Ale proč žijí na dna studny? "
"Vezměte si ještě trochu čaje," řekl v březnu Hare s Alicí, velmi vážně.
"Měl jsem ještě nic," odpověděla Alice v uraženě, "a tak jsem si to trvat déle."
"Chceš říct, že nemůžete mít méně," řekl Kloboučník: "Je to velmi snadné, aby více než nic. " Nikdo se neptal, váš názor, "řekla Alenka.
"Kdo je dělat osobní poznámky teď?" Kloboučník zeptal vítězně.
Alice nevěděla, co říci toto: tak ona si vzala trochu čaje a chleba s máslem, a pak se obrátil k Plch, a opakoval svou otázku.
"Proč žijí na dně studny?"
The Plch opět vzal dvě minuty na to myslet, a pak řekl:
"Byl to melasy, dobře. "
"Neexistuje nic takového!"
Alice začala velmi rozzlobeně, ale Kloboučník a March Hare šel "Sh! sh! " a Plch nevrle poznamenal:
"Nemůžete-li být civilní, raději dokončit příběh pro sebe. " ! Ne, jděte na "řekla Alice very pokorně," nebudu přerušovat znovu.
Troufám si tvrdit, že může být jeden. "
"Jeden, opravdu!" Řekl Plch rozhořčeně.
Nicméně, on souhlasil, že jít dál.
"A tak tito tři sestřičky - oni se učí kreslit, víte - "
"Co jim čerpat?" Řekla Alenka, docela zapomněla na slib.
"Melasa," řekl Plch, bez ohledu na celou dobu.
"Chci čistý šálek," přerušil Kloboučník: "Pojďme všichni se pohybují na jednom místě."
On se přesunul, když mluvil, a za ním Plch:
The March Hare přestěhoval se do
Plch místo, a Alice poněkud neochotně se na místě v březnu
Hare.
Kloboučník byl jediný, kdo dostal jakoukoliv výhodu ze změny: a Alice byla hodně hůř než předtím, protože March Hare právě narušit mléko džbánek na jeho talíř.
Alice nechtěl urazit Plch znovu, a tak začala velmi opatrně:
"Ale já
Tomu nerozumím. Odkud se čerpat z melasy? "
"Můžete čerpat vodu z vodní dobře," řekl Kloboučník, "tak jsem měl, že byste může čerpat z melasy z melasy, dobře? - eh, hloupá "
"Ale oni byli v pořádku," řekla Alice s Plch, ne vybírat si všimnout tohoto
Poslední poznámka.
"Samozřejmě, že byli", řekl Plch;
"- A také in"
Tato odpověď tak zmatené špatné Alice, že se nechal Plch jít na nějakou dobu bez přerušení to.
"Byli učí kreslit, dále jen" Plch pokračoval, zívání a odření jeho oči, Bylo to stále velmi ospalá, "a vytáhl všechny možné věci - všechno, co se začíná M - "
"Proč s M?" Řekla Alice.
"Proč ne?" Řekl Zajíc března.
Alice byla zticha.
The Plch zavřel své oči do této doby, a šel pryč do dřímoty, ale být někde na Kloboučník, že se probudil opět s malým výkřikem, a pokračoval: "- , Který začíná s M, jako je myš- pasti, a měsíc, a paměť, a muchness - víte, že říkají věci, jsou "mnohem z muchness "- jste někdy viděli něco jako kresbu muchness?
"Opravdu, teď se mě ptáte," řekla Alenka, moc zmatený, "nemyslím si, že -"
"Pak byste měli mluvit," řekl Kloboučník.
Tento kus hrubosti bylo více než Alice mohla nést: Vstala ve velké znechucení, a odešla, přičemž Plch okamžitě usnula, a žádný z ostatních se nejméně oznámení o ní jít, i když ohlédl se jednou nebo dvakrát, napůl doufal, že by volání po ní: v poslední době spatřila, že se snaží dát Plch do konvice.
"V každém případě jsem se už nikdy tam znovu!" Řekla Alice, když si vybral její cestu dřeva.
"Je to ta nejhloupější čaj strany jsem kdy byl na Za celý svůj život! "
Stejně jako to řekla, si všimla, že jeden ze stromů měl dveře vedoucí přímo do to.
"To je velmi zvláštní!" Pomyslela si.
"Ale všechno je zvědavý dnes.
Myslím, že může být stejně jít hned.
"A šla.
Ještě jednou se ocitla v dlouhé chodbě, a blízko Malé skleněný stůl.
"Teď se mi podaří lepší tentokrát," řekla pro sebe, a začal tím, že vezme malý zlatý klíč a odemknout dveře, které vedly do zahrady.
Pak šla do práce okusuje houby (ona stále kousek ve své kapse), až jí bylo asi půl metru vysoký: pak šla dolů malou pasáž: a pak - se ocitla na posledním místě krásné zahrady, mezi záhony světlé a chladné fontány. >
Kapitola VIII.
Královna je kroketu-země velký růžový strom stál u vchodu v zahradě: růže rostoucí na to byli bílí, ale byly tam tři zahradníci na to, pilně malování je červený.
Alice si to velmi zvláštní věc, a šla blíž k dívat se na ně, a jen , když k nim přistoupil slyšela jeden z nich řekl:
"Podívejte se teď, pět!
Nechoďte stříkání barev na mě takhle! "
"Nemohl jsem si pomoct," řekl pět, v rozmrzelý tón, "Sedm běžel můj loket."
Na toho sedm podíval a řekl:
"To je pravda, pět!
Vždy svalovat vinu na druhé! " Radši nemluvte!
"Řekl Five.
"Slyšel jsem, že královna řekl včera sis zasloužil o hlavu!"
"Proč?" Řekl ten, který promluvil jako první.
"To není tvoje věc, dvě!" Řekl sedm. ! Ano, je to jeho business "řekl pět," a já mu řeknu - to bylo pro podání kuchaře Tulip-kořeny místo cibule. "
Sedm odhodil jeho štětec, a jen začal "No, ze všech nespravedlivé věci -" když jeho oko náhodou pádu na Alici, která stála a pozorovala je, a on kontroluje
Najednou se: Ostatní rozhlédl také, a všichni se hluboce uklonil.
"Mohl byste mi říct," řekla Alenka, trochu nesměle, "proč jsi ty, malování růže? "
Pěti až sedmi neřekl nic, ale podíval na dva.
Dva začal tichým hlasem:
"Proč faktem je, vidíte, slečno, to by zde byly červená růže, strom a vložíme bílou jeden omylem, a pokud královna bylo najít , měli bychom všichni máme naše hlavy uříznout, víš.
Tak vidíte, slečno, děláme maximum, výše ona přijde, to - "V tuto chvíli pět, , který byl úzkostlivě hledá přes zahradu, zvolal "královna!
Královna!
"A tři zahradníci okamžitě vrhli byt na jejich tváře.
Ozvalo se mnoho kroků, a
Alice se ohlédl, touží vidět královnu.
Nejprve přišlo deset vojáků nesoucí kluby, tito byli všichni tři ve tvaru zahradníci, podlouhlé a ploché, s rukama a nohama na rozích: další z deseti dvořané, tyto byly zdobeny všude s diamanty, a chodil dva a dva, jak vojáci provedli.
Po těchto přišel královské děti, bylo jich tam deset z nich, a malá přišla miláčci skákat vesele spolu ruku v ruce, ve dvojicích: všichni byli ozdobený srdce.
Pak přišel hosty, většinou králů a královen, a mezi nimi Alice poznala
To mluvil v uspěchané nervózní způsobem, usmála se na vše, co bylo řečeno, a šel do ní bez povšimnutí.
Pak následoval sketa srdcí, nese korunu krále na rudý samet polštář, a poslední ze všech Tento průvod velké, přišel král a královna
HEARTS.
Alice byla dosti pochybné, zda Neměla by si lehnout na její tváři jako tři zahradníci, ale nemohla si vzpomenout, kdy vyslechnutí takového pravidla v procesí;
"A kromě toho, co by se použití průvod, "myslel si," když lidé byli všichni lehnout na jejich tváře, aby se oni nemohli vidět? "Tak se zastavil, kde je, a čekal.
Když průvod přišel naproti Alice, všichni se zastavil a podíval se na ni, a
Královna řekla přísně:
"Kdo je to?" Řekla mi, že na sketa srdcí, která pouze uklonil a usmál v odpověď. !
Idiot "řekla královna, pohodila hlavou netrpělivě a obrátil se k Alici, ona pokračoval:
"Jak se jmenuješ, dítě?"
"Jmenuji se Alice, tak prosím, Vaše Veličenstvo," řekla Alenka velmi zdvořile, ale dodala, na sebe, "Proč, jsou to jen balíček karet, po všem.
Nemusím mít strach z nich! "
"A kdo je tohle?" Řekla královna, ukazuje na tři zahradníci, kteří byli ležící kolem rosetree, pro, vidíte, jak oni leželi na tvářích, a vzor na zádech byl stejný jako zbytek smečky, nedokázala říci, zda jsou zahradníci či vojáků, nebo dvořané, nebo tři vlastní děti.
"Jak to mám vědět?" Řekla Alenka, překvapil na vlastní odvahu.
"Není to moje podnikání." Královna Zrudl hněvem, a po zíral na ni chvíli jako divoké zvíře, křičel 'Off s hlavou!
Off - "
"Nesmysl!" Řekla Alenka, velmi hlasitě a rozhodně, a královna byla zticha.
Král položil ruku na rameno a řekl nesměle "zvážit, má drahá: ona je jen dítě! "
Královna se obrátil vztekle se od něj, a řekl sketa "Turn je u konce!"
Se tento panoš se tak velmi opatrně, s jednou nohou.
"Vstávat!" Řekla královna, pronikavým, hlasem velikým, a tři zahradníci okamžitě vyskočil a začal vyklenutí na krále, královnu, královské děti, a všichni ostatní.
"Nech toho!" Vykřikla královna.
"Je mi z tebe hlava."
A pak se obrátil k růži stromu, ona pokračovala:
"Co jste tady?"
"Může to, prosím Vaše Veličenstvo," řekl dva, ve velmi skromných tón, jít na jedno koleno Jak mluvil, jsme se snažili - "!" Vidím, "řekla královna, který mezitím zkoumají růže.
"Mimo své hlavy!" A průvod přesunul, tři vojáky zbývajících Za provést nešťastné zahradníky, který běžel na Alici pro ochranu.
"Ty nesmí být sťat!" Řekla Alice, a dala je do velké květiny, květináč, stál blízko.
Všichni tři vojáci bloudilo minutu nebo dvě, je hledat, a pak tiše odkráčela po ostatních.
"Jsou jejich hlavy pryč?" Křičel královna.
"Jejich hlavy jsou pryč, je-li ho, prosím, Vaše Veličenstvo!" Křičel na vojáky v odpovědi.
"To je pravda!" Křičel královna.
"Můžete hrát kroket?"
Vojáci byli zticha, a díval se na Alici, protože otázka byla zřejmě chtěl pro ni.
"Ano!" Křičel Alice.
"Tak pojď!" Zařval královna, a Alice se připojil k průvodu a přemýšlel, velmi hodně, co se bude dít dál.
"It's - je to velmi pěkný den" řekl nesměle Hlas po jejím boku.
Ona šla do Bílého Králíka, který byl úzkostlivě nakouknutí do obličeje.
"Moc," řekla Alice: "- Kde je vévodkyně?
"Mlč!
Mlč!
"Řekl Králík tichým, spěchal tón.
Podíval se úzkostlivě přes rameno, když mluvil, a pak se zvedl na špičky, položil ústa k jejímu uchu a zašeptal:
"Je to hrozí trest provedení. "
"Proč?" Řekla Alice.
"Říkal jste" Jaká škoda! " ?
"Zeptal se Králík.
"Ne, to ne," říká Alice:
"Nemyslím si, že je to vůbec škoda.
Řekl jsem:
"Co je?" " Ona boxoval královny ušima - "Rabbit začala.
Alice dala trochu výkřik smíchu.
"Ach, Mlč!" Králík zašeptala vyděšená tónem.
"Královna bude slyšet!
Vidíte, přišla ale pozdě, a
Královna řekla - "
"Seznamte se svá místa!" Křičel královna hlasem hromu, a lidé začali o provozu ve všech směrech, omílání proti sobě, ale oni dostali se usadil v jedné nebo dvou minut, a hra začala.
Alice si myslela, že ještě nikdy neviděl tak podivnou kroket-země v jejím životě, bylo to všechny hřebeny a brázdy, míče byly žijí ježci, paličky žijí plameňáci a
Vojáci měli na dvojnásobek se do a stát na rukou a nohou, aby oblouky.
Hlavní problém Alice nalézt na první byla v řízení své Flamingo: uspěla v získávání jeho těle zastrčený, pohodlně stačí, pod paží, s jeho nohy visí dolů, ale obecně, stejně jako ona má na krku pěkně narovnal se a šel dát jeden ježek úder hlavou, to by samo o sobě Twist kolo a podívat se do tváře, s takovým zmateným výrazem, že si nemohl pomoci praská smíchy, a když se dostal hlavou dolů a šel k zahájení Opět to bylo velmi provokativní k závěru, že ježek se sám rozbalil a byl v aktu crawling pryč: Kromě všech to, že byl obecně hřeben nebo rýhu v cestě tam, kde chtěla poslat
Ježek k, a, jak zdvojnásobil, až vojáci byli vždycky vstávání a chůzi do jiných částí země, Alice brzy přišel k závěru, že to byl velmi těžký zápas ve skutečnosti.
Hráči hráli všichni najednou, aniž by čekala na otočení, hádat všechny zatímco, a bojovat o ježky, a ve velmi krátké době královna byla ve zuřivý vášeň, a šel na lisování, a křičeli 'Off, s hlavou! "nebo" OFF s hlavou! "asi jednou za minutu.
Alice se začala cítit velmi nesnadné: být jistá, že se ještě měli nějaké spory s královnou, ale věděla, že se může stát každou chvíli, "a pak" si myslela, že,
"Co se mnou bude?
Jsou to strašně rád, stínání hlav lidí tady, je velký zázrak, že tam je nějaká jeden zůstal naživu! "
Dívala se na nějakou cestu, jak uniknout, a přemýšlel, zda si může dostat pryč, aniž by byl vidět, když si všimla, podivný vzhled ve vzduchu: je zmaten ní moc na první, ale poté, co sledoval to minutu nebo dvě, ona dělala to, že je úsměv, a řekla si "To je
Cheshire Cat: Teď budu muset s někým popovídat. "
"Jak se vám daří?" Řekla kočka, co tam byla úst dost na to, aby mluvit.
Alice čekala, až oči objevily a pak přikývl.
"Nemá smysl mluvit k němu," pomyslela si, "až do jeho uší přišli, nebo alespoň jednu z nich. "
V další minutě se objevil celou hlavu, a pak se Alice odložila Flamingo, a začal v úvahu hry, cítil se velmi rád, že měl někdo poslouchat ji.
Kocour si zřejmě myslela, že tam bylo dost na to teď v nedohlednu, a ne více to vypadalo.
"Nemyslím si, že hrát vůbec docela," Alice začala poněkud stěžují tón,
"A všichni tak strašně pohádali nikdo nemůže slyšet, se mluví - a nemají
Zdá se, že nějaká pravidla, zejména, na alespoň, pokud existují, nikdo jim věnuje - a máte tušení, jak ji zaměňovali je vše, co je živé, například, tam je oblouk musím jít po další chůzi kolem na druhém konci na zemi - a měl jsem háčkovaných královny ježek právě teď, pouze to běželo pryč, když to viděl můj přichází! " Jak se Vám líbí královna? ​​"řekla kočka tichým hlasem.
"Vůbec ne," řekla Alenka: "Je to velmi -" V tu chvíli si všiml, že
Královna byla těsně za ní, poslouchá: tak pokračovala, "- by mohly vyhrát, to je sotva stojí za ukončení hry. "
Královna se usmála a zemřel.
"Kdo to mluvíš?" Řekl král, bude až do Alice, a při pohledu na kočičí hlavy s velkou zvědavostí.
"Je to můj kamarád - Cheshire kočka," říká Alice: "Nicméně, to může políbit ruku, pokud mu líbí. "
"Nelíbí se mi vzhled vůbec," řekl král:
"Já raději ne," poznamenal kočka.
"Nebuď drzý," řekl král, "a
Nedívejte se na mě takhle! "Dostal se za Alicí, když mluvil.
"Kočka se může podívat na krále," řekla Alice.
"Četl jsem, že v některých knih, ale nepamatuji si kde."
"No, to musí být odstraněny," řekl král velmi rozhodně a zavolal na Queen, , který byl kolem v současné době, "Můj drahý!
Přeji Vám by se to odstranit kočku!
"Královna měla jen jeden způsob řešení všech problémy, velké nebo malé. "Vypnuto s hlavou!" Řekla, aniž by rozhlédl.
"Přivedu popravčího sám," řekl král netrpělivě, a spěchal pryč.
Alice myslela, že by bylo dobré se vrátit, a uvidíte, jak hra se děje, když se Slyšel královny hlas v dálce, křičí nadšením.
Ona už slyšel větu tři z hráčů, aby byli popraveni, protože měli minul svůj tah, a že se jí nelíbí vzhled věcí vůbec, protože hra byla v takovém zmatku, že se nikdy neví, zda to bylo na ní, nebo ne.
A tak se vydala hledat svého ježka.
Ježek byl zapojený do boje s jiným ježkem, který vypadal, že Alice vynikající příležitost pro croqueting jeden z nich s ostatními:
Jediný problém bylo, že její Flamingo byla pryč napříč k na druhé straně zahrady, kde Alice mohla vidět se snaží v bezmocném druhu způsob, jak létat do koruny stromu.
Ve chvíli, kdy chytil Flamingo a přinesl ji zpět, boj byl u konce, a oba ježci byli z dohledu: "Ale to nevadí tolik," pomyslila si Alenka, "jak všechny oblouky jsou pryč z této strany v zemi. "
A tak se zastrčila hluboko pod ruku, že to nemusí uniknout znovu, a vrátil o trochu víc rozhovoru se svým přítelem.
Když se vrátila do Cheshire Cat, byla překvapen docela velký dav shromažďují kolem něj: tam byl spor probíhá mezi katem, král, a královna, kteří byli všichni mluvili jednou, zatímco všechny ostatní byly docela tichý, a vypadal velmi nepříjemné.
Ve chvíli, kdy Alice objevila, byla apeloval na všechny tři k vyřešení této otázky, a zopakovali své argumenty k ní, i když, jak všichni mluvili najednou, ona zjistil, že je opravdu velmi těžké, aby se přesně to, co řekli.
Popravčího argument byl, že jste nemohli uříznout hlavu, pokud tam byl tělo odřezal to od: že on nikdy musel dělat něco takového předtím, a on se nebude začínat v jeho době života.
Král je argument byl, že cokoli, co měl hlavu může být sťat, a že neměli mluvit nesmysly.
Královna je argument byl, že když něco není dělat za méně než žádný čas Bude se muset všichni popraveni, celé kolo.
(To bylo to poslední poznámku, že dělal Celá společnost se tak vážná a úzkost.)
Alice nedokázala myslet na nic jiného říci, ale "To patří k vévodkyni: bys lepší zeptat se jí na to. " Je ve vězení, "pronesla královna ke kat: "přines ji tady."
A kat odešel jako šíp.
Kočičí hlava začala mizí ve chvíli, kdy byl pryč, a do doby on přišel Zpět na vévodkyně, to úplně zmizel, takže král a Kat běžel divoce sem a tam hledat pro něj, zatímco zbytek party se vrátil do hry. >
Kapitola IX.
Mock Turtle příběh
"To si nemyslím, že jak jsem rád, že tě zase vidím, ty starý dobrý věci!" Řekl
Vévodkyně, jak se zastrčenou ruku láskyplně do Alice, a oni odešel společně.
Alice byla velmi ráda, že ji našel v takové příjemné náladě, a pomyslela si že snad to byl jen pepř, který ji tak divoké, když se setkali v kuchyň.
"Když jsem vévodkyně," řekla pro sebe, (ne ve velmi nadějný tón ačkoli), "I nebude mít pepř v kuchyni vůbec.
Polévka se velmi dobře, aniž by - možná je to vždycky pepř, která dělá lidi hot- temperované, "pokračovala, velmi potěšen, že se našla se nový druh vlády,
"A ocet, který umožňuje jejich kyselé - a heřmánek, který umožňuje jejich hořké - a - a ječmene, cukru a takové věci, které děti milou povahu.
Jen mě mrzí, lidé věděli, že pak by nebyl tak lakomý o tom, víte - "
Měla úplně zapomněl vévodkyně do této doby, a byl poněkud překvapen, když slyšel její hlas těsně u jejího ucha.
"Myslíš něco, má drahá, a že je zapomenete mluvit.
Nemůžu říct, právě to, co mravní to je, ale já si to za chvíli. "
"Snad to nebyl jeden," Alice odvážila poznámku.
"Tut, Tut, dítě!" Řekla vévodkyně.
"Všechno má morální, i když jen můžete najít."
A stiskla až se blíže na stranu jako Alice mluvila.
Alice hodně neměl rád držet tak blízko k ní: za prvé, protože Vévodkyně byla velmi ošklivé, a za druhé, protože byl přesně ve správné výšce na odpočinek, na bradě
Alice rameno, a to bylo nepříjemně ostrou bradou.
Nicméně, neměla bych být nezdvořilý, a tak se nesl stejně dobře, jak jen mohla.
"Hra se děje na poněkud lépe," řekla, a způsob, jak udržet se konverzace trochu. " To je tak, "řekla vévodkyně:" a mravní, která je - "Ach, to je láska, to je láska, dělá svět jít kolem! '"
"Někdo říká," zašeptala Alice, "že to udělal každý, hlídání svých podnikání! " Aha, dobře!
To znamená totéž, "řekla vévodkyně, kopání její ostrý bradu do
Alice rameno, jak dodala, "a morální toho je -" Postarejte se o tom smyslu, a zvuky se bude starat o sebe. '"
"Jak rád, že je nálezu ve věcech morálky!"
Alice si v duchu.
"Troufám si tvrdit, že jste přemýšlel, proč mi dal mi ruku kolem pasu," Vévodkyně řekl po chvíli:
"Důvodem je to, že jsem pochybovat o vaší náladě Flamingo.
Mám zkusit experiment? " On by mohl kousnout, "odpověděl opatrně Alice, necítí vůbec dočkat, až se experiment pokusil.
"Přesně tak," řekla vévodkyně: "plameňáků a hořčicí i kousat.
A mravní, která je - "Vrána k vráně sedá." "
"Jen hořčice nejde o ptáka," poznamenal Alice.
"Dobře, jako obvykle," řekla vévodkyně: "To je jasné, jak jste se uvést věci!"
"Je to minerální, myslím," řekla Alice.
"Samozřejmě, že je," řekla vévodkyně, který vypadal připraven souhlasit se vším, co
Alice řekl: "Je tu velké hořčice důl nedaleko odtud.
A mravní, která je - "čím více je moje, tím menší je tvoje." "
"Ach, já vím!" Zvolala Alenka, kteří se neúčastnili na tuto poslední poznámku: "Je to zeleniny.
To nevypadá, ale je to. "
"Naprosto souhlasím s vámi," řekla vévodkyně, "a mravní, která je -" Buď to, co
Zdá se, že "- nebo pokud chcete dát to jednodušeji -" Představte si, že nikdy nebude jinak, než to, co se může zdát, ostatní, že to, co bylo nebo mohlo být se jinak, než to, co jste měli bylo by se jim bude jinak. '"
"Myslím, že by měli pochopit, že lépe," řekla Alice velmi zdvořile, "kdybych to napsaný, ale nemůžu úplně po ní, jak si říkají, že to ".
"To není nic, co bych mohl říct, jestli jsem si vybral," Vévodkyně odpověděl na radost tón.
"Modlete se, neobtěžuj se říct, že jakékoliv déle, "říká Alice.
"Ach, nemluvte o problém!" Řekla vévodkyně.
"Já vás dar všechno, co jsem řekl doposud."
"Cenově výhodný druh dárek!" Pomyslila si Alenka.
"Jsem rád, že nedávají dárky k narozeninám, jako to!"
Ale neodvážila říct to nahlas.
"Myšlení znovu?" Vévodkyně zeptal se další kopat její ostrou bradu.
"Mám právo si myslet," řekla Alenka ostře, protože se začíná cítit trochu strach.
"Tak asi tolik práva," řekl
Vévodkyně, "jako prasata létat, a m -"
Ale zde, k velkému překvapení Alice, vévodkyně hlas utichl, a to iv Uprostřed své oblíbené slovo "morální" a ruka, která byla spojena do její začala třást.
Alice vzhlédla, a tam stála královna před nimi, ruce založené, mračil jako bouřka.
"Krásný den, Vaše Veličenstvo!" Vévodkyně začala tichým, slabým hlasem.
"Teď jsem vám varovat," křičel královna, ražení, na zemi, jak mluvila,
"Vy nebo vaše hlava musí pryč, a že asi polovina není čas!
Se rozhodnout! "
Vévodkyně se její volba, a byl pryč za chvíli.
"Pojďme se na hru," pronesla královna Alici a Alice byla příliš vyděšená říct ani slovo, ale pomalu se za ní zpět na kroket-země.
Další hosté využil nepřítomnosti královny, a byl v klidu odstín: Nicméně, v okamžiku, kdy ji spatřil, spěchali zpátky do hry, královna pouze poznamenala, že na okamžik prodlení bude stát život.
Po celou dobu hráli Queen nikdy přestali hádat s ostatními hráčů, a křičeli 'Off, s hlavou! "nebo" OFF s hlavou! "
Ti, kterým se odsouzený byl vzat do vazby vojáky, kteří ovšem měli tučně zvýrazněné oblouky se to udělat tak, aby do konce roku půl hodiny, takže tam žádné oblouky vlevo a všichni hráči, kromě krále, královny, a Alice, byl ve vazbě a podle věty provedení.
Pak se královna skončil, úplně bez dechu, a řekla Alice, "Viděli jste
Mock Turtle ještě? "
"Ne," řekla Alice.
"Já ani nevím, co falešný Želva je."
"Je to věc Mock želví polévka je vyrobena z" řekla královna.
"Nikdy jsem viděl jednoho, nebo slyšel jednoho," řekla Alice.
"Tak pojď," řekla královna, "a on vám jeho historii,"
Jak oni odešli společně, Alice slyšel král říká tichým hlasem, do společnosti Obecně platí, že "Všichni jste milost."
"No, to je dobrá věc!" Řekla pro sebe, neboť se cítila docela nešťastný počet poprav královna nařídila.
Velmi brzy narazil na Gryphon, ležící spí na sluníčku.
(Pokud nevíte, co je Gryphon je, podívejte se na obrázek.)
"Vstaň, líná, co!" Řekla královna, "a vzít tuto mladou dámu vidět Mock želva, a slyšet jeho historii.
Musím se vrátit a vidět po nějaké popravy jsem si objednal ", a šla off, takže Alice sám se Gryphon.
Alice se docela líbí vzhled zvířete, ale v celku si myslela, že by bylo docela jako bezpečné, aby zůstali s ním, jako jít po této divoké Queen: a tak se čekal.
Gryphon se posadil a promnul oči: pak sledoval až královna byla z zraku: pak se zasmál.
"Co se bavte!" Řekl Gryphon, polovinu sama o sobě, napůl k Alici.
"Co je baví?" Řekla Alice.
"Proč ona," řekl Gryphon.
"Je to všechno její fantazie, že nikdy nikdo provede, víte.
Tak pojď! "
"Každý říká:" No tak "tady," pomyslila si Alenka, když šla pomalu po něm:
"I Nikdy nebyla tak nařízeno na v životě, nikdy! "
Oni se daleko dříve, než viděli Mock Turtle v dálce, sedí smutný a osamělý na malé skalní římsu, a jak přišli blíž, mohlo Alice slyšet povzdechem, jako by mu pukne srdce.
She jej hluboce litoval.
"Jaké je jeho smutek?" Zeptala se Gryphon a Gryphon odpověděl velmi téměř stejnými slovy jako předtím, "Je to všechno jeho fantazie, že on nemá žádný smutek, víte.
Tak pojď!
"Tak šli do Mock Turtle, která Podíval se na ně s velkým oči plné slz, ale neřekl nic.
"To tady mladá dáma," řekl Gryphon, "chce vědět, za svou historii, se dělat. "
"Řeknu jí to," řekl Mock želva hluboký, dutý tón:
"Posaďte se, jak vy, a to ani slovo až jsem skončil. "
A tak se posadili, a nikdo mluvil několik minut.
Alice si v duchu:
"Nechápu, jak může dokonce skončit, pokud se nezačne."
Ale ona trpělivě čekal.
"Jednou," řekl Mock Turtle nakonec, s hlubokým povzdechem, "jsem byl opravdu želva."
Tato slova následovala velmi dlouhé ticho, přerušované jen občas zvolání "Hjckrrh!" z Gryphon a neustálé těžké vzlykání modelové
Turtle.
Alice byla málem vstala a řekla:
"Děkuji vám, pane, pro zajímavý příběh, "ale nemohla se ubránit myšlence, že musí existovat ještě něco přijde, tak se seděl a nic neříkal.
"Když jsme byli malí," Mock Turtle pokračoval konečně více klidu, i když stále vzlykání trochu tu a tam, jsme šli do školy v moři.
Mistr se stará želva - říkali jsme mu želva - "
"Proč jsi mu želva, kdyby nebyl jeden?"
Zeptala se Alice.
"Říkali jsme mu želva, protože on nás naučil," řekl Mock Turtle rozzlobeně: "Opravdu
Jste velmi nudný! "
"Měl byste se stydět za optání takovou jednoduchou otázku," dodal
Gryphon, a pak oba seděli a mlčeli a podíval se na chudé Alice, kdo se cítil připraven propadne do země.
Konečně Gryphon řekl Mock Turtle "na disk, starý brachu!
Nenechte se celý den o tom ", a pokračoval těmito slovy!:
"Ano, chodil do školy v moři, když jste mayn't věřit -"
"Nikdy jsem neměl!" Přerušil ho Alice.
"Vy jste," řekl Mock Turtle.
"Držte jazyk za zuby!" Dodal Gryphon, než Alice mohla promluvit.
Mock Turtle pokračoval.
"Měli jsme nejlepší vzdělání - ve skutečnosti jsme chodila do školy každý den - "
"Byl jsem jeden den školy, taky," řekla Alenka, "Nemusíte být tak hrdý, protože všechny to. " S bonusy? "zeptal se Mock Turtle jeden trochu úzkostlivě.
"Ano," řekla Alenka, "jsme se dozvěděli, francouzštiny a hudby."
"A mytí?" Řekl Mock Turtle.
"Určitě ne!" Řekl rozhořčeně Alice.
"Ah! pak vás nebyl opravdu dobrá škola, "řekl Mock Turtle tónem velkou úlevu.
"Teď na OURS oni měli na konci
Bill, "francouzská, hudba a prádla - extra." "
"Nemohl jste to chtěli moc," řekla Alenka, "žijící na dně moře."
"Nemohl jsem si dovolit to naučit." Prohlásil Mock želva s povzdechem.
"Jen jsem si pravidelný kurz."
"Co to bylo?" Zeptal Alice.
"Navíjení a svíjení, samozřejmě, pro začátek," Mock Turtle odpověděl, "a pak z různých odvětví počítání - ambice, rozptýlení, Uglification a
Výsměch. "
"Nikdy jsem neslyšel o" Uglification "," Alice odvážila říct.
"Co je to?" Gryphon zvedl jak jeho tlapkami ve překvapení.
"Cože?
To jsem nikdy neslyšel uglifying! "Je to volal. ?
Víte, co je na zkrášlení, myslím, že " Ano, "řekla Alenka zamyšleně:" To znamená - to - udělat - cokoli -. krásnější "
"Pokud nevíte, co se zohyzdit, jste hlupák. "
Alice se necítil doporučuje klást žádné další otázky o tom, a tak se obrátila na
Mock želva, a řekl:
"Co jiného se můžete naučit?"
"No, bylo tajemství," Mock Turtle odpověděl, počítání z témat na jeho plácnutí, "- Mystery, starověký a moderní, s Seaography: pak Drawling - za
Drawling-master byl starý mořský úhoř,, že chodíval jednou týdně: Učil nás Drawling, strečink, a mdloby in
"Role." Jaké to bylo?
"Řekla Alice.
"No, nemůžu prokázat jste to vy sám," Mock Turtle řekl:
"Jsem příliš tuhá. .
A Gryphon se to nikdy neučil " Neměl čas, "řekl Gryphon:" Šel jsem do
Master Classics, ačkoli.
Byl to starý krab, to je. " Nikdy jsem šel k němu, "Mock Turtle řekl s povzdechem: "on učil smát a smutek, ale říkal."
"Tak on dělal, tak učinil," řekl Gryphon, vzdychající ve své pořadí, a to jak zvířata HID jejich tváře v jejich tlapky.
"A kolik hodin denně jste to hodiny?" Řekla Alenka, ve spěchu na změnu předmět.
"Deset hodin první den," řekl Mock
Turtle: "Devět další, a tak dále."
"To je zvláštní plán!" Vykřikl Alice.
"To je důvod, proč se jim říká hodin,"
Gryphon poznamenal: "protože se sníží ze dne na den."
To byl zcela nový nápad, Alice, a ona se nad tím zamyslel trochu dřív, než se její další poznámka.
"Pak jedenáctý den muselo být dovolenou? "
"Samozřejmě to bylo," řekl Mock Turtle.
"A jak jsi na dvanáctý?"
Alice pokračoval nadšeně.
"To je dost o hodiny," přerušil Gryphon ve velmi rozhodným tónem:
"Řekněte jí něco o hrách teď. " >
Kapitola X.
Lobster čtverylka Mock Turtle si zhluboka povzdechl a vytáhl
Podíval se na Alici, a pokusil se promluvit, ale za minutu nebo dvě vzlyky zadusil jeho hlas.
"Stejné, jako by měl kost v krku," řekl Gryphon: a pustil se do práce třásl ho a mlátili pěstmi do zad.
Konečně Mock Turtle obnovit jeho hlas, a se slzy stékající po líce, on šel znovu: -
"Nemusíte mít žil hodně pod mořem--" ("nemám," říká Alice) - "a možná
Nikdy jsi nebyla ani představena humra - "(Alice začala říkat" Jednou jsem ochutnal - "Ale kontrolovat sebe rychle a řekl:
"Ne, nikdy") "- takže můžete mít tušení, co to nádherný Lobster
Čtverylku je! " Ne, opravdu, "řekla Alice.
"Jaký druh tance je to?"
"Proč," řekl Gryphon, "nejprve formou do řady podél břehu mořském -"
"Dvě linky!" Zvolal Mock Turtle.
"Tuleni, želvy, lososi, a tak dále, pak, když jste si to vyjasnili všechny želé-ryba toho, jak - " To obvykle trvá nějakou dobu, " přerušil Gryphon. "- Jste předem dvakrát -"! "Každý s humra jako partner," volal
"Samozřejmě," Mock Turtle řekl: "předem dvakrát, nastavit partnerů - "
"- Změna humři, a odejít do důchodu ve stejném pořadí," pokračoval Gryphon.
"Tak, víte," Mock Turtle pokračoval, "hodíte -"
Dále jen "humry!" Křičel Gryphon, se skákat do vzduchu. "- Pokud se na moře, jak můžete -"!
"Turn kotrmelec v moři!" Zvolal Mock Turtle, divoce poskakovat kolem.
"Změna humři znovu!" Zařval Gryphon v horní části svůj hlas.
"Zpátky na zemi znovu, a to je všechno, první číslo," řekl Mock Turtle, náhle klesá jeho hlas, a dvě zvířata, která byla asi jako skákání šílený věci, celou tu dobu, sedl very smutně a potichu, a podíval se na Alici.
"Musí to být velmi pěkný tanec," řekla Alenka nesměle.
"Chtěli byste vidět něco z toho?" Řekl Mock Turtle.
"Moc děkuji," řekla Alice.
"No, zkusme první číslo!" Řekl
Mock Turtle na Gryphon.
"Můžeme se obejít bez humry, víte.
Který bude zpívat? "
"Oh, budeš zpívat," řekl Gryphon.
"Já jsem zapomněl slova."
A tak se začali vážně tanec kolem dokola Alice, tu a tam šlapat prsty, když míjeli příliš blízko, a mávali předními tlapami označit času, zatímco Mock Turtle zpíval to, velmi pomalu a smutně: -
"Budete chodit trochu rychleji?" Řekl tresky na hlemýždě.
"Je tu sviňucha těsně za námi, a on je šlapání na můj ocas.
Podívejte se, jak dychtivě humři a želvy vše předem!
Čekají na oblázkové - Přijdeš a připojit se k tanci?
Vám, že ano, bude, nebude, budete připojit k tanci?
Vám, že ano, bude, že ano, nebude se připojíte k tanci?
"Vy si opravdu nemají ponětí, jak to bude nádherné, až si nás do a hodit nám, s humry, do moře! "
Ale šneka odpověděl: "příliš daleko, příliš daleko!" A dal pohled úkosem - řekl Poděkoval the modravá laskavě, ale on se nepřipojil k tanci.
Nebylo by, nebylo by ne, nemohl by se nepřipojil k tanci.
Nebylo by, nebylo by ne, nemohl, nemohl připojit k tanci.
"Záleží na to, jak daleko máme jít?" Jeho přítel odpověděl, šupinatá.
"Je tu ještě další břehu, víte, na druhé straně.
Čím dál pryč od Anglie, tím blíže je do Francie - Tak neodvrátil by se bledá, milovaný hlemýžď, ale přijít a připojit se k tanci.
Vám, že ano, bude, nebude, budete připojit k tanci?
Vám, že ano, bude, že ano, nebude se připojíte k tanci? "
"Děkuji vám, je to velmi zajímavé sledovat tanec," řekla Alenka, pocit velmi rád, že to bylo více než v posledním: "a já to tak zvědaví píseň o tresku modravou!"
"Ach, pokud jde o tresku modravou," řekl Mock Turtle, oni - you've viděli nim, Samozřejmě? " Ano, "řekla Alenka," Často jsem viděl je na dinn - "Podívala se rychle.
"Nevím, kde Dinn může být," řekl Mock Turtle, "ale pokud jste neviděli, takže
Často ovšem víte, co jsou to líbí. "
"Věřím, že ano," odpověděl zamyšleně Alice.
"Mají ocasy v ústech - a oni jsou všude drobky."
"To se mýlíte o drobty," řekl Mock Turtle: "drobky všichni mytí nepřesný v moře.
Ale oni mají ocasy v ústech, a proto je - "zde Mock Turtle zívl a zavřel oči.
- "Řekni jí o důvodu a tak dále," řekl na Gryphon.
"Důvodem je," řekl Gryphon, "že by šel s humry do dance.
A tak se vyhodili do moře.
Takže oni měli padat daleko.
A tak se dostali rychle ocasy v puse.
Takže se nemohli dostat je ven.
To je vše. "
"Děkuji," řekla Alenka, "je to velmi zajímavé.
Nikdy jsem nepoznal tolik o tresku modravou předtím. "
"Mohu vám říci víc než to, jestli chceš," řekl Gryphon.
"Víte, proč se to jmenuje modravá?" "Nikdy jsem o tom přemýšlel," říká Alice.
"Proč?"
"To dělá boty a boty." Gryphon odpověděl very vážně.
Alice byl důkladně zmatený.
"Má boty a boty!" Opakovala v roce udiveným tónem.
"Proč, jaké jsou vaše boty dělat s?" Řekl Gryphon.
"Chci říct, co je dělá tak leskne?" Alice pohlédla na ně, a zvažoval trochu dřív, než jí odpovědět.
"Jsou to udělal s černěním, věřím." "Obuv pod mořem, dále jen"
Gryphon pokračoval hlubokým hlasem, jsou "hotové s Whiting.
Teď už víte. "
"A co jsou vyrobeny z?" Zeptala se Alice tónem velkou zvědavost.
"Chodidel a úhoř, samozřejmě," odpověděl poněkud Gryphon netrpělivě: "Každý krevety mohl říct, že. "
"Kdybych byl modravá," řekla Alenka, jejichž myšlenky byly stále běží na píseň, "já bych si řekl sviňucha," Zpátky, prosím: my nechceme, abyste se s námi! '"
"Byli nuceni si ho s sebou," Mock Turtle řekl:
"Ne moudrý ryby by nikam bez sviňucha. " Nebylo by to opravdu? "řekla Alenka v tónu Velké překvapení.
"Samozřejmě, že ne," řekl Mock Turtle: "Proč, je-li ryby přišel ke mně a řekl mi, že šel cestou, řekl bych, "K čemu to sviňucha?" "
"Ale to nemá smysl vracet se včera, protože jsem jiný člověk pak. "
"Mám na mysli to, co říkám," Mock Turtle odpověděl uraženě.
A Gryphon přidal "Pojď, slyšet některé ze svých dobrodružství."
"Mohl bych říct, že mé dobrodružství - počínaje dnes ráno," řekla Alenka trochu nesměle: "Vysvětlete všechno," řekl Mock Turtle.
"Ne, ne!
Dobrodružství první, "řekl v Gryphon netrpělivé tónem:" vysvětlení přijmout taková strašlivou dobu. "
Takže Alice začala říkat jim své zážitky z doby, kdy se poprvé viděl bílé
Králík.
Byla trochu nervózní, to jen na první, dvě zvířata dostala tak blízko ní, jeden na každé straně, a otevřel oči a ústa tak velmi široký, ale získal odvahu a šla dál.
Její posluchači byli dokonale tiché až se dostala k té části o jejím opakování 'vy
Jste staří, otec William "na Caterpillar, a slova všechny přicházející odlišné, a pak Mock Turtle kreslil se nadechl a řekl:
"To je velmi zvláštní."
"Je to všechno asi tak zvědaví, jak to může být," řekl Gryphon.
"Všechno to přišlo jinak!" Mock Turtle opakoval zamyšleně.
"Rád bych slyšel ji vyzkoušet a zopakovat něco, co teď.
Řekněte jí, jak začít. "
Podíval se na Gryphon, jako by si myslel, že to má nějakou pravomoc nad Alice.
"Postav se a opakovat" Je to hlas, lenochu, " řekl Gryphon.
"Jak zvířata objednat o, a vytvořit jednu opakovat lekce!" Pomyslila si Alenka, "já by mohlo být i ve škole najednou. "
Nicméně, ona vstala a začala se opakovat, ale její hlava byla tak plná Lobster
Čtverylka, že sotva věděla, co říká, a slova přišel velmi divný opravdu: -
" To je hlas humra, slyšel jsem ho prohlásit,
"Vy jste mě také pečené hnědé, musím cukru vlasy."
Jako kachna s víčky, a tak se s nosem
Kryty opasku a jeho tlačítka a ukazuje se jeho prsty. "
[Pozdější vydání pokračoval takto Když písky jsou suché, on je gay jako skřivánek, a bude mluvit pohrdavě tónů Shark,
Ale, když příliv se zvedne a žraloci jsou kolem,
Jeho hlas je plachý a třesoucí se zvuk.]
"To je odlišné od toho, co jsem říkal, když jsem byla dítě," řekl Gryphon.
"No, já ji ještě nikdy neslyšeli," řekl Mock želva, "ale zní to neobvyklé nesmysl. "
Alice nic neřekl a ona se posadil s tváří v dlaních, jestli co by se někdy stalo přirozeným způsobem znovu.
"Rád bych si to vysvětlit," řekl Mock Turtle.
"Ona si to vysvětlit," řekl Gryphon rychle.
"Pokračovat v dalším verši."
"Ale o jeho prsty u nohou?" Mock Turtle přetrvával.
"Jak by mohl udělat z nich se svým nosem, víte?"
"Jedná se o první místo v tanci."
Řekla Alice, ale byl strašně zmatený celou věc, a toužil změnit předmět.
"Pokračovat v dalším verši, dále jen" Gryphon opakoval netrpělivě: "to začne" Prošel jsem jeho zahrady. '"
Alice neodvážil neuposlechnout, i když si byla jistá, že by všichni přišli špatně, a ona pokračoval v chvějícím se hlasem: -
"Šel jsem kolem jeho zahrady, a označený, s jedním okem,
Jak Sova a Panther se sdílením koláč - "
[Pozdější vydání pokračoval takto Panther se koláč, kůry, a omáčku a maso, zatímco Sova měl jídlo jeho podíl na léčbě.
Když byl koláč všechny hotové, sova, jako dobrodiní,
Laskavě dovoleno kapsy lžící:
Zatímco Panther obdržel nůž a vidličku se vrčení,
A dospěl k závěru banketu -]
To je zdaleka nejvíce matoucí věc, kterou jsem kdy slyšel! "
"Pokud si to vysvětlit, jak si pokračovat?
"Ano, myslím, že bys měl odejít pryč," řekl Gryphon: a Alice byla až příliš rád tak.
"Zkusíme jinou postavu Lobster
Čtverylku?
"Gryphon pokračoval.
"Nebo byste rád Mock Turtle zpívat vám píseň?"
"Oh, píseň, prosím, pokud je Mock Turtle byl tak laskav," odpověděla Alice, tak dychtivě, že Gryphon řekl v poněkud uraženě, "Hm!
Žádné účetnictví pro vkus!
Sing ji "želví polévku," budeš, kamaráde? "
Mock Turtle si zhluboka povzdechl a začal hlasem, někdy dusila vzlyky, aby se zpívat: -
"Krásné polévka, tak bohatá a zelené, čeká v horké mísa!
Kdo takové rozkoše by shrbení?
Polévka z večera, krásné polévka!
Polévka z večera, krásné polévka!
Beau - ootiful Soo - OOP!
Beau - ootiful Soo - OOP!
Soo - OOP na e - e - večerní, krásné, krásné polévka!
"Krásné polévka!
Kdo se stará o ryby,
Hra, nebo jiné jídlo?
Kdo by se měli všichni ostatní pro dva
Pennyworth jen krásné polévka?
Pennyworth jen krásné polévka?
Beau - ootiful Soo - OOP!
Beau - ootiful Soo - OOP!
Soo - OOP na e - e - večerní, krásné, Beauti - FUL polévka '!
"Chorus znovu!" Zvolal Gryphon a Mock Turtle právě začal opakovat, , kdy byla výkřikem "Smyslem testovacího provozu je začátek!" slyšel z dálky.
"Tak pojď!" Zvolal Gryphon, a, s Alice za ruku, ale spěchal pryč, aniž by čeká na konec skladby.
"Co je to soud?"
Alice supěl, jak běží, ale pouze Gryphon odpověděli "Pojď!" A řídil rychleji, a přitom stále více a více lehce přišel, nesl ve větru, které následovaly je, melancholie slova: -
"Soo - OOP na e - e - večerní, krásné, krásné polévka!" >
Kapitola XI.
Who Stole koláče?
Král a královna srdcí seděli na trůně, když oni přišli s veliký zástup shromáždil kolem nich - všechny druhy malých ptáků a zvířat, stejně jako
Celý balíček karet: sketa stál před nimi, v řetězech, s vojákem na každé straně hlídat ho, a při králi byl bílý králík s trubku v jedné ruce, a svitek pergamenu the jiné.
V samém středu soudu byl stůl, s velkým misky koláče na něj: Vypadaly tak dobře, že se Alice docela velký hlad, aby se na ně dívat -'I přání oni by si soud udělal, "pomyslela si," a ruku kolem občerstvení! "
Ale zdálo se, že žádnou naději na to, aby se začali se dívat na všechno, co ji, pomine čas.
Alice nikdy nebyla v Soudního dvora předtím, ale ona o nich dočíst v knihy, a ona byla velmi potěšena, že nalezla znala jméno téměř všechno tam.
"To je soudce," řekla pro sebe, "protože jeho velká paruka."
Soudce, mimochodem, byl král, a jak on nosil jeho korunu na paruku, (podívejte se na průčelí, pokud chcete vidět, jak to udělal,) se nedíval vůbec pohodlné, a to bylo určitě nestala.
"A to je porota-box," pomyslila si Alenka, "a těch dvanáct stvoření" (byla povinen říci "stvoření," víš, protože některé z nich jsou zvířata, a někteří byli ptáci,) "Předpokládám, že se porotci."
Řekla, že to poslední slovo dvakrát až třikrát více než na sebe, je spíše na to hrdý: pro pomyslela si, a právem také, že velmi málo děvčátek jejího věku věděl smyslu vůbec.
Nicméně, bude "porota-men" udělala jen dobře.
Dvanáct porotců byli všichni psaní velmi pilně na břidlice.
"Co to děláš?"
Zašeptala Alice na Gryphon.
"Nemohou mít nic, aby se ještě,
Před soud se začal. "
"Jsou to odložila jejich jména," zašeptal v odpověď Gryphon, "ze strachu, že zapomenout ještě před koncem procesu. "
"Kraviny!"
Alice začala hlasitě, rozhořčený hlas, ale zarazila se rychle, na Bílého Králíka zvolal:
"Ticho v soudní síni!" a Král si nasadil brýle a podíval úzkostlivě kolem, aby se, kdo mluvil.
Alice viděla, stejně jako by se dívala přes rameno, že všechny Porotci byli zapisoval "hloupé věci!" na jejich břidlice, a mohla by dokonce na to, že jeden z nich nevěděl, jak se kouzlo "hloupé" a že musel požádat svého souseda, aby mu to říct.
"Pěkný zmatek jejich slates'll být před soudem je u konce!" Pomyslila si Alenka.
Jeden z porotců měl tužky, která vrzaly.
To samozřejmě může Alice nesnáší, a ona šla kolem soudu a dostal za ho, a brzy našla příležitost vzít to pryč.
Udělala to tak rychle, že ubohý porotce (byl to Bill, ještěrka) nemohl aby se na vše, co se stalo to, tak po lovu všechno pro to, že byl povinnost psát prstem na zbytek dne, a to bylo velmi málo, protože nezanechali žádné znamení na břidlice.
"Herald, přečtěte si obvinění!" Řekl
Na tomto Bílý králík foukal tři výbuchy na trubku a pak rozbalil pergamenový svitek, a zní následovně: -
"Královna srdcí, ona dělala několik dortů, vše na letní den:
Se tento panoš srdcí, ukradl ty koláče, a vzal je docela pryč! "
"Zvažte své rozhodnutí," řekl král poroty.
"Ještě ne, ještě ne!" Rabbit spěšně přerušil.
"Je tu hodně dřív, než to!"
"Zavolejte prvního svědka," řekl král, a bílý králík foukal tři výbuchy na trubka, a zvolal:
"První svědek!"
Prvním svědkem byl Kloboučník.
On přišel s šálkem čaje v jedné ruce a kus chleba s máslem v jiných.
"Prosím za prominutí, Vaše Veličenstvo," začal, "aby tato v: ale neměl jsem dost dokončil svůj čaj, když jsem byl poslán na. "
"Měli byste mít hotové," řekl Král.
"Čtrnáctého března, myslím, že to bylo," že řekl.
Kloboučník se podíval na březen Hare, který se za ním do dvora, ruku v ruce se Plch.
"Patnáctého," řekl Zajíc března.
"Šestnáctý," dodal Plch.
"Napiš si to," řekl král porota a porota netrpělivě napsal všechny tři koncerty na jejich břidlice, a přidal je nahoru, a snížil odpověď šilinky a pence.
"Sundej si klobouk," řekl král Kloboučník.
"To není moje," řekl Kloboučník.
"Stolen!" Zvolal král, obrátil se k porotě, která okamžitě se memorandum skutečnosti.
"Pořád je prodat," přidává Kloboučník vysvětlení, já jsem žádný z mé vlastní.
Jsem Kloboučník.
"Zde královna nasadila brýle a začal zíral na Kloboučník, který zbledl a ošíval.
"Dejte důkazy," řekl král, "a ne být nervózní, nebo vás dám popraven na místě. "
To se nezdá podpořit svědectví vůbec: pořád přesouvá z jedné nohy na ostatní, hledá neklidně na královnu, a ve svém zmatku trochu velký kus ze svého šálku místo chleba s máslem.
Právě v tuto chvíli Alice měla pocit, velmi zvláštní pocit, který ji zmátla dobré zabývat, dokud ona dělala, co to bylo: Začala zvětšují, a ona si nejprve, že by vstát a odejít soudu, ale na druhé myšlenky se rozhodla zůstat tam, kde byla tak dlouho, dokud existuje prostor pro ni.
"Přál bych si, Nebudeš zmáčknout to." Prohlásil
Plch, který seděl vedle ní. .
"Nemůžu skoro ani dýchat" "Nemohu si pomoci," řekla Alenka velmi skromně:
"Jsem stále roste." "Nemáš právo vyrůstat tady," řekl
Plch.
"Nemluv nesmysly," řekla Alenka směleji: "víš, že rostoucí moc."
"Ano, ale rostou rozumným tempem," řekl Plch: "není v tom, že směšné způsobem. "
A on vstal velmi nevrle a přešel na druhou stranu soudu.
Celou dobu královna nikdy skončil zíral na Kloboučník, a, stejně jako
Plch překročil soudu, řekla k jednomu z důstojníků soudu, "Přineste mi
Seznam zpěváků v poslední koncert! " na kterém ubohý Kloboučník třásla tak, že se třásl jak jeho boty.
"Dejte důkazy," král opakoval zlostně, "nebo tě nechám popravit,
Ať už jste nervózní nebo ne. "
"Jsem chudák, Vaše Veličenstvo," začal Kloboučník, chvějícím se hlasem, "- a já ještě nezačaly můj čaj - a to především za týden nebo tak nějak - a co s tím chlebem s máslem získat tak tenké - a naráz čaje - "
"Naráz Co?" Řekl Král.
"Samozřejmě mžiku začíná T!" řekl Král ostře.
"Máte mě za hlupáka?
Jděte! "
"Jsem chudý člověk," pokračoval Kloboučník, "a většina věcí se třpytily poté - pouze
Zajíc března řekl - " To není pravda! "Zajíc března přerušil spěchu.
"Vy jste!" Řekl Kloboučník.
"Já to popřít!" Řekl Zajíc března.
"On to popírá," řekl král: "odejít z této části."
"No, každopádně se Plch řekl -" pokračoval Kloboučník, úzkostlivě hledá kola zda by popřít taky: Plch, ale nic popřel, že tvrdě spí.
"Po tom," pokračoval Kloboučník, "přerušil jsem trochu chleba s máslem -"
"Ale co ten Plch řekl?" Jeden z poroty zeptal.
"To si nemohu vzpomenout," řekl Kloboučník.
"Nesmíte zapomínat," poznamenal král, "nebo tě nechám popravit."
Mizerné Kloboučník upustil šálek a chleba s máslem, a klesl na jednu kolena.
"Jsem chudák, Vaše Veličenstvo," začal.
"Jste velmi chudé reproduktor," řekl
King.
Zde jeden z morčat jásali, a byl okamžitě potlačen důstojníky soudu.
(Jak to je spíše tvrdá slova, budu jen vysvětlit, jak se to dělá.
Měli velký plátěný pytlík, který navázal se na ústa řetězců: Do tohoto se schoval morče, hlavou napřed, a pak posadil se na něm.)
"Jsem rád, že jsem viděl, že udělal," pomyslila si Alenka.
"Já jsem tak často čteme v novinách, na konci studií," tam byl některé pokusy na potlesk, který byl ihned potlačen úředníci soudu, " a já jsem nikdy nepochopil, co to znamená až do teď. "
"Jestli je to vše, co o ní víte, můžete se stát," pokračoval Král.
"Nemůžu jít nemůže být nižší," řekl Kloboučník: "Já jsem na podlaze, jak to je."
"Pak si sednout," odvětil král. Zde další morče jásali, a byl potlačena.
"Pojďte, že dokončil morčata!" Pomyslila si Alenka.
"Teď se dostat na lepší."
"Raději bych dokončil svůj čaj," řekl Kloboučník, s nervózní pohled na královnu, , který byl čtení seznamu zpěváků.
"Můžete jít," řekl král, a Kloboučník spěšně opustil soud, aniž by čeká, aby mu boty. "- A jen se mu hlavu ven," královna přidán do jednoho z důstojníků, ale
Kloboučník byl z dohledu, než důstojník mohl dostat ke dveřím.
"Zavolejte dalšího svědka!" Řekl Král.
Dalšího svědka byl vévodkyně Cook.
Odnesla pepř-box v ruce, a
Alice uhodnout, kdo to byl, ještě předtím, než se dostala do soudu, podle toho, jak lidé u dveří začala kýchat najednou.
"Dejte důkazy," řekl Král.
"Nesmí," řekl Cook.
Král se úzkostlivě na Bílého Králíka, který řekl tichým hlasem:
"Vaše
Veličenstva je křížovému výslechu toto svědectví. "
"No, když musím, musím," řekl král, s melancholický, a po sklopení ruce a zamračil se na kuchaře do jeho oči byly téměř z dohledu, řekl hluboký hlas:
"Co jsou vyrobeny z koláče?"
"Pepper, většinou," řekl Cook.
"Melasa," řekl ospalý hlas za ní.
"Obojek, který Plch," královna vykřikla ven.
"Setnout hlavu that plch!
Naopak, že plch mimosoudně!
Potlačit ho!
Špetka ho!
Pryč s jeho vousy! "
Za několik minut celý dvůr byl ve zmatku, jak se ukázalo, Plch, a tím, že v době, kdy se usadil opět kuchař zmizela.
"Nevadí!" Řekl král, s nádechem velkou úlevu.
"Zavolejte dalšího svědka."
A dodal polohlasem ke královně, "Opravdu, má drahá, musíte podrobit křížovému výslechu další svědek.
Je to docela bolí mě na čelo! "
Alice sledoval Bílého Králíka, jak Šátral nad seznamem, pocit velmi zvědavý vidět, co dalšího svědka by to bylo, "- protože nemám moc důkaz," říkala si v duchu.
Představte si, že její překvapení, když Bílý Králík přečetl, na vrcholu jeho ostrý málo hlas, jméno "Alice!" >
Kapitola XII.
Alice důkaz
"Tady!" Zvolal Alice, úplně zapomněl na příval okamžiku, jak velkou měla pěstované v posledních minutách, a vyskočila tak rychle, že se hrotem v porotě-box s okrajem svého sukně, rozrušovat všech porotců na hlavy davu dole, a tam ležel na rozlehlé, připomněl jí velmi mnoho koule zlaté rybky ona náhodně narušit před týdnem.
"Oh, omlouvám se!" Zvolala tónem velkému zděšení, a začal sběr je znovu, jak nejrychleji to šlo, za nehodu na zlaté rybky běžel v její hlavě a ona vágní druh
Představa, že musí být shromažďovány najednou a dát zpět do poroty-box, nebo zemře.
"Soud nemůže pokračovat," řekl král velmi vážným hlasem, "dokud porotců jsou zpět v jejich správné místech - všechno, "opakoval s velkým důrazem, upřeně na Alici řekl ano.
Alice se podíval na porotu-box, a viděl, že v jejím spěchu, ona měla dát ještěrka na hlavou dolů, a ubohá, co mával jeho ocas asi v melancholické
Mimochodem, je zcela neschopen pohybu.
Brzy si to znovu, a dát to správné, "ne že to znamená hodně," řekla řekl si pro sebe, "Řekl bych, že to bude docela jako hodně použití v procesu jedním způsobem se jako ostatní. "
Jakmile porota měla trošku dostal z šoku, že budou naštvaný, a jejich břidlice a tužky byl nalezen a předán zpět do nich, oni se do práce velmi pilně vypsat historii nehody, všichni kromě ještěrky, který se zdál příliš překonat dělat nic jiného než sedět s otevřenými ústy a díval se do stropu soudu.
"Co víte o této činnosti?" Řekl král Alice.
"Nic," řekla Alice.
"Nic co?" Trvala krále.
"Nic, co," řekla Alice.
"To je velmi důležité," král obrátil k porotě.
Byly to jen začíná psát tento se na své tašky, když se bílý králík přerušil: "nedůležité, Vaše Veličenstvo znamená, samozřejmě," řekl ve velmi uctivý tón, ale mračil a šklebil se na něj, když mluvil.
"Nedůležité, samozřejmě jsem myslel," řekl král spěšně, a pokračoval sám v podtext,
"Důležité - nedůležité - nedůležité - důležité -" jako kdyby se snažil, který slovo znělo to nejlepší.
Některé z poroty si to zapsal "důležité" a některé "důležité".
Alice mohla vidět, jak ona byla dost blízko, aby se podívali na jejich břidlice, "ale
Nezáleží na tom bit, "říkala si v duchu.
V tuto chvíli král, který byl po nějakou dobu pilně zapisovat jeho zápisník, zachichotala se "Ticho!" a čtení z jeho knihy, "Pravidlo Čtyřicet dva.
Všech osob více než míli VYSOKÉ opustit kurt. "
Všichni se podíval na Alici.
"Nejsem Mile High," řekla Alice.
"Jsi," řekl Král.
"Téměř dvě míle vysoko," dodala královna.
"No, já nešel, v každém případě," řekl
Alice: "Kromě toho, že to není běžné pravidlo: je to vymyslel právě teď."
"Je to nejstarší pravidlo v knize," řekl Král.
"Pak by to mělo být číslo jedna," říká Alice.
Král zbledl a zavřel zápisník ukvapeně.
"Zvažte své rozhodnutí," řekl porotě, tichým, chvějícím se hlasem.
"Je tu dalších dokumentů, prosím Vaše Veličenstvo," řekl Bílý Králík, vyskočil ve velkém spěchu, "Tento dokument byl právě vyzvednout."
"Co je to?" Řekla královna.
"Mám to ještě není otevřen," řekl Bílý Králík, "ale zdá se být písmeno, napsal vězeň -. někým "
"Muselo to být, že," řekl král, "pokud to bylo psáno nikomu, což
Není obvyklé, víš. " Kdo je to určené? "řekl jeden z porotců.
"To není zaměřen na všechny," řekl Bílý Králík, "ve skutečnosti není nic písemné na vnější straně. "
Rozložil papír, jak mluvil, a dodal "To není dopis, po tom všem: Je to Soubor veršů. " Jsou ve vězeňském rukopis? " zeptal se další z porotců.
"Ne, to ne," řekl Bílý Králík, "a to je ta nejpodivnější věc, o tom."
(Porota všechny zatvářil nechápavě.) "Musel napodobit někoho jiného rukou, "řekl Král.
(Porota všechny zazářil znovu.) "Prosím, Vaše Veličenstvo," řekl lump, "já nepsal, a nemohou dokázat, že jsem udělal:. není název podepsána na konci "
"Pokud se nepodepsal," řekl král, "že jen dělá věc ještě horší.
Ty musela znamenat nějakou škodu, jinak byste podepsali Vaše jméno jako čestný člověk. "
Tam byl obecný tleskání rukou na toto: Bylo to poprvé, velmi chytrý, co
King řekl, že den.
"To dokazuje jeho vinu," řekla královna.
"Dokazuje to, že nic takového!" Řekla Alice.
"Proč, ty ani nevíš, co se chystají!"
"Kde mám začít, prosím, Vaše Veličenstvo?" zeptal se.
Bílý králík nasadil si brýle.
"Začněte na začátku," řekl král vážně, "a dál až se dostanete na end:. zastavte "Jednalo se o verše Bílý králík přečtěte si: -
"Řekli mi, že jsi byl s ní, a zmínila jsem k němu:
Dala mi dobrou povahu, ale řekl bych nemohl plavat.
Poslal je slovo, které jsem nešla (víme, že je to pravda):
Pokud by měla tlačit na věci, co by se z vás?
Dal jsem jí jedno, dali mu dvě, ty nám dal tři nebo více;
Všichni se vrátili z něj pro vás, i když byla moje dříve.
Kdybych nebo ona by měla šanci zapojit se do této záležitosti,
On věří jen na vás, je propustil, přesně jak jsme byli.
Můj názor je, že jste byl (ještě než to hodí)
Překážka, která přišla mezi ním, a sami, a to.
Nedovolte, aby věděl, že mu líbily nejlepší, pro to musí někdy být
Tajemství, držel od všech ostatních, mezi vámi a mnou. "
"To je nejdůležitější důkaz jsme neslyšeli," řekl král, zamnul si ruce, "tak Nyní porota -"
"Je-li některý z nich může vysvětlit," řekla Alenka, (ona se tak velký v posledních pár minut, že nebyl trochu strach z přerušení něj) "Já mu dám šest pencí.
I Nevěřím, že existuje atom významu v něm. "
Porota všichni napsali své břidlice, "Nevěří, že je atom význam v tom, "ale žádný z nich se pokoušeli vysvětlit papíru.
"Pokud není žádný smysl v tom," pravil král, "že zachrání svět potíže, vím, jak je třeba se snažit najít.
A ještě nevím, "pokračoval, rozložení verše na koleni, a Při pohledu na ně jedním okem, "Připadá mi, že se podívat na nějaké smysl v nich, po tom všem. "- Řekl, že jsem neuměl plavat -"?
Neumíte plavat, můžete si "dodal a obrátil se k sketa.
Se tento panoš smutně zavrtěl hlavou.
"Vypadám jako to?" Řekl.
(Což určitě ne, je z úplně z lepenky.)
"Dobře, tak daleko," řekl král, a on pokračoval mumlá přes verše sám sebe: " Víme, že je to pravda - "To je porota, samozřejmě -" Dal jsem jí ONE, ONI
Dal jsem mu dva - "Proč, to musí být to, co udělal s koláčky, víš -"
"Ale, to jde na" Všichni se vrátil z ho k vám, " řekla Alenka.
"Proč tam jsou!" Řekl král vítězně, ukazuje na koláče na stolu.
"Nic nemůže být jasnější než to.
Pak se znovu - "předtím, než měl tento FIT -" Ty nikdy sedí, má drahá, myslím, "řekl ke královně.
"Nikdy!" Řekla královna zuřivě, házení kalamář na ještěrku, když mluvil.
(The Bill trochu nešťastné skončil psaní na jeho tabulku s jedním prstem, když zjistil, že se žádná značka, ale on se rychle začal znovu používat inkoust, který byl stékaly po tváři, tak dlouho, jak to trvalo.)
"Pak se slova nevejdou vás," řekl král, hledá kolem soudu s úsměvem.
Tam bylo mrtvé ticho.
"Je to slovní hříčka!" Král přidal uraženě, a všichni smáli, "Ať se porota zvažovat jejich verdikt, "řekl Král, asi po dvacáté ten den.
"Ne, ne!" Řekla královna.
"Věta první -.
Verdikt později!" Nesmysly "řekla Alice hlasitě.
"Představa, že věty první!", "Držte jazyk za zuby!" Řekla královna, soustružení fialové.
"Já ne!" Řekla Alice.
"Vypnuto s hlavou!" Královna křičel vrchol jejího hlasu.
Nikdo se nepohnul.
"Kdo se stará o vás?" Řekla Alice, (Vyrostla jí v plné velikosti do této doby.)
"Ty jsi nic jiného než balíček karet!"
V této celá smečka se zvedl do vzduchu, a přiletěl se na ni: she dal trochu křičet, polovina z hrůzy a půl hněvu, a pokusil se porazit je pryč, a zjistila, že leží na břehu, s hlavu v klíně své sestry, která byla lehce odháněla nějaké mrtvé listy, které se třepotal dolů ze stromu, na její tváři. !
Probuď se, Alice drahý "řekla její sestra," Proč, to je dlouhý spánek jste měli! "
"Ach, já jsem měl takový zvláštní sen!" Řekla Alenka, a ona řekla její sestra, stejně jako Pamatovala si je, všechny tyto podivné dobrodružství ona, že jste právě čtení o, a když skončila, její sestra ji políbil a řekl:
"Byl to zvláštní sen, můj milý, jistě, ale nyní běží ke svému čaji, je to pozdě. "
Takže Alice vstala a běžela pryč, myslí když běžela, stejně by mohla, to je nádherný sen to byl.
Ale její sestra seděl zrovna když ji opustil, opřela si hlavu na ruce, sleduje zapadající slunce, a myslet na něco Alice a všechny její úžasné dobrodružství, dokud ona začala snít po módu, a to byl její sen: -
Za prvé, Zdálo se jí o malou Alice sama, a ještě jednou malé ruce sepjaté na kolena a jasná dychtivé oči hledí nahoru do její - slyšela velmi tóny hlasu, a uvidíte, že queer málo pohodila hlavou, aby zpět putování vlasy, které by vždy jí do očí - a ještě, když poslouchala, nebo jako by naslouchal, celé místo kolem ní ožívají podivné stvoření se o svou malou sestru sen.
Vysoké trávě šustily k nohám jako Bílý králík spěchal do - vyděšené
Myš postříkal jeho cestu přes sousední bazén - mohla slyšet chrastítko na šálky za březen a Hare jeho přátelé se podělili o své nikdy nekončící jídlo a pronikavý hlas královny objednávání se z ní nešťastná hosty na popravu - ještě jednou prasečí dítě kýchání na
Vévodkyně kolena, zatímco Nádobí havaroval kolem něj - ještě jednou hvizd Gryphon, skřípání z ještěrčí rydlo a dusivý potlačeného morčat, plněné vzduchem, smíchané s vzdálené vzlyky z mizerné Mock Turtle.
A tak seděla dál, se zavřenýma očima, a polovina věřil sobě v říši divů, když si věděla, že ale otevřít znovu, a všichni by změna nudné reality - tráva by bylo jen šustění ve větru, a pool vlnící se vlnění rákosí - za chrastění šálky by se změna cinkání zvonků ovcí a královny pronikavé výkřiky na hlas pastýře Boy - a kýchání dítěte je křik na Gryphon, a všechny ostatní zvuky divné, že změny (věděla), na zmatený hluk z rušné zemědělské dvůr - zatímco bučení dobytek na vzdálenost by se místo Mock Turtle těžké vzlyky.
Konečně, ona si, jak je na obrázku stejné malou její sestra by v Po čase se sama dospělá žena, a jak by se zachovat, přes všechny své vyzrálejší let, jednoduché a milující srdce své dětství: a jak by se o ní získat další malé děti, a aby jejich
Oči jasné a touží se spoustou podivných příběh, možná dokonce se snem
Wonderland v dávných dobách: a jak by se cítí se všemi jejich jednoduchou trápení, a najít potěšení ve všech jejich prosté radosti, pamatovat své vlastní dítě, život a šťastné letní dny.
END >
O náhodných veličinách už něco málo víme. V tomto videu si ukážeme, že náhodné veličiny mohou být dvojího typu.
Existují diskrétní náhodné veličiny a spojité náhodné veličiny.
Diskrétní náhodné veličiny jsou v podstatě ty veličiny, které nabývají různých izolovaných hodnot.
Za chvilku si to ukážeme na příkladě.
Slovo diskrétní pochází z latiny a znamená rozdělený či separovaný.
Zatímco spojitý ... A asi bych měl ještě říci, že další význam slova diskrétní v českém jazyce je mlčenlivý, zachovávající svěřené informace v tajnosti.
To není ten význam slova, který zde používáme.
Nemluvíme o mlčenlivých náhodných veličinách.
Mluvíme o veličinách, které nabývají různých oddělených hodnot.
A spojité náhodné veličiny mohou nabývat jakékoliv hodnoty v nějakém pásmu a může to být dokonce nekonečné pásmo.
Takže jakákoliv hodnota z nějakého intervalu.
Teď když jsme si zadefinovali 2 typy veličin, tak se můžeme podívat na skutečné náhodné veličiny.
A rád bych, abychom se zamysleli, zda jde o diskrétní nebo spojité náhodné veličiny.
Řekněme, že mám náhodnou veličinu velké X.
A ta je rovna ... Vlastně je to ta, kterou jsme si ukazovali v minulém videu.
Nabývá hodnoty 1, pokud na minci padne panna a 0 pokud padne orel.
Je to diskrétní či spojitá náhodná veličina?
Tato náhodná veličina může mít 2 různé hodnoty.
Může mít buď hodnotu 1 a nebo 0.
Jinak řečeno můžete spočítat, kolika různých hodnot může nabývat.
Toto je první hodnota, kterou může mít. Toto je druhá hodnota, kterou může mít.
Toto je jednoznačně diskrétní náhodná veličina.
Definujeme náhodnou veličinu Y jako hmotnost. Hmotnost náhodně vybraného zvířete v zoo v New Orleans, kde jsem vyrůstal.
V Audubon Zoo v New Orleans.
Y je hmotnost náhodně vybraného zvířete ze zoo v New Orleans.
Je to diskrétní náhodná veličina nebo spojitá náhodná veličina?
Přesná hmotnost zvířete ... A přídavné slovo "přesná" je důležité.
Dopíši to sem, aby to bylo opravdu jasné.
Přesná hmotnost náhodného zvířete nebo náhodného objektu ve vesmíru může být téměř jakákoliv hodnota.
Kdo ví, kolik přesně elektronů je součástí objektu v tomhle okamžiku?
Kdo zná počet neuronů, protonů, přesný počet molekul v objektu nebo ve zvířeti v přesně tento moment?
Takže například hmotnost zvířete v zoo může nabývat hodnot od téměř 0.
Žádné zvíře nemá nulovou hmotnost, ale může se nulové hmotnosti blížit.
Například mravenec nebo roztoč nebo pokud budeme považovat bakterii za zvíře.
Myslím, že bakterie je pomnožné podstatné jméno.
Asi nejhmotnější zvíře v zoo je nějaký druh slona.
A vůbec netuším kolik takový slon váží, ale bude to docela dost.
Možná to bude může být až 3000 kilogramů, možná i více.
Řekněme, že je to 5000 kilogramů.
Netuším, jaká je váha velmi těžkého slona. Měl bych říkat hmotnost, ne váha.
Zkuste si tu hmotnost pro zajímavost zjistit.
Každé zvíře by mělo mít hmotnost z tohoto intervalu.
Hmotnost nenabývá diskrétních hodnot.
Můžete mít zvíře, které váží přesně 123,75921 kilogramů.
A i to nemusí být úplně přesná hmotnost.
Mohlo by to být mnohem přesněji s ,---10732.
A myslím, že chápete, co chci říci.
I když je to, jak jsme teď zjistili, konečný interval, tak uvnitř může veličina nabývat libovolné hodnoty.
Toto nejsou diskrétní hodnoty.
Takže toto je bezpochyby spojitá náhodná veličina.
Spojitá ... náhodná ... veličina. Zkusíme další příklad.
Řekněme, že máme opět náhodnou veličinu Y. Teď to ale bude rok, kdy se náhodný student ze třídy narodil.
Rok je vlastně diskrétní veličina.
Může to být rok 1992 nebo 1985 nebo 2001.
To jsou hodnoty, kterých tato náhodná veličina může nabývat.
Nebude moci nabývat jakékoliv hodnoty dejme tomu mezi roky 2000 nebo 2001.
Může to být buď 2000 nebo 2001 či 2002.
Jak jsme předtím říkali - můžete spočítat hodnoty, kterých může nabýt.
Většinou, když budete pracovat ... jako v tomto případě s diskrétní náhodnou veličinou... A ještě upřesním, že tato veličina je také diskrétní náhodná veličina.
Většinou když budete pracovat s diskrétní náhodnou veličinou, tak pravděpodobně bude nabývat konečného počtu hodnot.
Ale ve skutečnosti nemusí mít konečný počet hodnot.
Ve skutečnosti můžete mít nekonečný počet hodnot, kterých může nabývat. Ale hodnoty musí být spočetné.
Pokud budete moci říci:
Toto je první hodnota, kterou to může mít, tato druhá, třetí a takto můžete počítat až do nekonečna, ale dokud je můžete vypsat jako seznam, i kdyby to byl nekonečný seznam.
Ale pořád můžete vypsat hodnoty, pak se jedná o diskrétní náhodnou veličinu.
Všimněte si, že u příkladu se zoo jsme nemohli vypsat seznam všech možných hmotností.
Dokonce ani spočítat.
Mohli byste se pokusit ... Je to zábavné cvičení. Pokusit se vypsat všechny hodnoty, kterých může nabýt.
Řekněme, že může mít hmotnost 0,01 kg a 0,02 kg.
Ale počkat právě jsme přeskočili nekonečně mnoho hodnot, protože můžete mít 0,011 kg a 0,012 kg.
A dokonce i mezi nimi je nekonečně hodnot, kterých veličina může nabývat.
Neexistuje způsob, jak spočítat počet hodnot, kterých spojitá náhodná veličina může nabývat.
Nemůžete je vypsat.
V případě diskrétní náhodné veličiny můžete hodnoty spočítat.
Můžete je vypsat na papír.
Zkusíme další příklad.
Řekněme, že náhodná veličina velké Z, bude počet mravenců, kteří se ve vesmíru zítra narodí.
Asi byste mi teď chtěli namítnou, že na jiných planetách mravenci nejsou.
Možná jsou tam podobná zvířata, ale nebudou to mravenci tak, jak je známe.
Ale kdo ví?
Takže počet mravenců narozených ve vesmíru.
Možná někteří mravenci přišli na to, jak cestovat vesmírem.
Takže počet mravenců, kteří se zítra narodí ve vesmíru.
To je moje náhodná veličina Z.
Je to diskrétní náhodná veličina nebo spojitá náhodná veličina?
Jak jsme si ukazovali, můžeme spočítat, kolika hodnot může nabývat.
Může to být 1.
Může to být 2.
Nebo to může být 3 nebo 4.
Může to být 5 biliard mravenců.
Může to být 5 biliard a 1.
Můžeme je ve skutečnosti spočítat.
Jsou to diskrétní hodnoty.
Takže tato náhodná veličina je diskrétní.
To je zábava, zkusíme další příklad.
Řekněme, že mám náhodnou veličinu X.
Teď už nepoužíváme tuto definici.
A teď zadefinuji náhodnou veličinu X jako vítězný čas ... Napíši to takto.
Přesný vítězný čas mužského sprintu na 100 metrů na Olympiádě v roce 2016.
Takže přesný čas vítěze, kterým pravděpodobně bude Usain Bolt, ale nemusí.
Vlastně už trochu stárne.
Ale tak jako tak vítězný čas sprintu na 100 metrů na Olympiádě 2016.
A ne ten, který vidíte na hodinách, ale ten přesný čas, který bude přesně při překročení cílové čáry.
Je to diskrétní nebo spojitá náhodná veličina?
Podle toho, jak jsme si to zadefinovali ...
A teď je to trochu těžší, protože byste mohli říci, že hodnoty jsou spočetné.
Mohli byste si říci, že to může být třeba 9,56 sekund nebo 9,57 sekund nebo 9,58 sekund.
A pak by bylo lákavé tomu uvěřit, protože na olympijském 100 metrovém závodě měří na setiny sekundy.
Zaokrouhlují to na nejbližší setinu.
Takto přesné jsou jejich stopky.
Ale já tu mluvím o přesném vítězném čase. O přesném počtu sekund, které člověku trvají než doběhne od výstřelu pistole k cílové čáře.
A to může být jakákoliv hodnota.
Může to být jakákoliv hodnota z ... Hádám, že rychleji než světlo běžet nemohou, ale jinak to může být jakýkoliv čas, který si vymyslíte.
Může to být cokoliv mezi 5 sekundami a řekněme 12 sekundami.
Může to být jakákoliv hodnota mezi tím.
Nemusí to být 9,57 sekund.
To je to, co ukazují hodiny, ale ve skutečnosti bude přesný vítězný čas třeba 9,571 nebo 9,572359.
Asi vidíte kam tím směřují.
Přesný čas může být jakákoliv hodnota z intervalu.
Takže toto je spojitá náhodná veličina.
A teď, jak to bude v případě, že místo přesného vítězného času definuji X jako vítězný čas mužského sprintu na 100 metrů na Olympiádě 2016 zaokrouhleného na setiny sekundy?
Je to diskrétní nebo spojitá náhodná veličina?
Smažu to.
Změnil jsem zadání náhodné veličiny.
Bude to diskrétní nebo spojitá náhodná veličina?
Teď můžeme spočítat hodnoty, kterých náhodná veličina může nabývat.
Může to být 9,56.
Může to být 9,57.
Nebo to může být 9,58.
Můžeme je vypsat.
Takže v tomto případě, když zaokrouhlujeme na setiny, můžeme vypsat hodnoty a máme tedy diskrétní náhodnou veličinu.
To je prozatím vše.
Snad už teď chápete rozdíl mezi diskrétní a spojitou náhodnou veličinou.
Jako architekt se často sám sebe ptám, jak vznikají tvary, které navrhujeme.
Jaké všemožné tvary by se daly navrhnout, kdybychom už nepracovali s odkazy na existující projekty?
Kdyby nás nic neovlivňovalo, kdybychom byli bez předsudků, co vše bychom dokázali vyprojektovat, kdybychom se osvobodili od nabytých zkušeností?
Kdyby nás nesvazovalo vzdělání?
Jak by takové neznámé tvary vypadaly?
Byli bychom překvapeni?
Fascinovaly by nás?
Mohli bychom se z nich těšit?
Pokud ano, jak se pak vypořádat s něčím doopravdy novým?
Inspirujme se přírodou.
Příroda bývá nazývána největším architektem.
Netvrdím, že bychom ji měli kopírovat, ani že bychom měli napodobovat procesy v organismech, místo toho navrhuji, abychom si vypůjčili přírodní postupy.
Můžeme z nich čerpat při tvorbě něčeho nového.
Hlavním přírodním tvořivým procesem je morfogeneze, kdy se buňka rozděluje na dvě nové. A tyto buňky mohou být buď identické nebo se mohou jedna od druhé lišit, pokud se rozdělí asymetricky.
Jestliže vyjdeme z tohoto postupu a co nejvíce ho zjednodušíme, začneme s jedním listem papíru, s jednou plochou, kterou můžeme přeložit a rozdělit ji na dvě části.
Místo přehybu si můžeme libovolně zvolit, a tak plochy jednu od druhé rozlišíme.
Tímto velmi jednoduchým postupem se dají vytvářet úžasně proměnlivé tvary.
Ten samý postup můžeme aplikovat na tento tvar a generovat trojrozměrné struktury, avšak namísto ručního skládání necháme konstrukci na počítači, kde naprogramujeme algoritmus přehýbání.
Rázem tak můžeme poskládat cokoliv.
Můžeme to udělat miliónkrát rychleji a skládat stovky a stovky variací.
A protože chceme vytvořit něco trojrozměrného, nezačneme na ploše, ale v prostoru.
S jednoduchým tělesem, s krychlí.
Když její strany přehneme znovu a znovu a pak opět a opět, pak po 16 opakováních, 16 krocích, získáme 400 000 ploch a výsledný tvar bude vypadat například takto.
A pokud změníme umístění přehybů a poměr vzdáleností mezi nimi, promění se krychle na tohle.
Další změnou poměru mezi přehyby vytvoříme tento tvar anebo tenhle.
Dolaďováním místa ohybu řídíme výsledný tvar, ale v zásadě se stále díváme na poskládanou krychli.
A můžeme si s tím hrát.
Na různé části tvaru můžeme aplikovat různé poměry vzdáleností, abychom tvar v tom místě upravili.
Začínáme ho otesávat.
A protože ohyby provádí počítač, jsme zcela nezávislí na fyzikálních omezeních.
To znamená, že povrchy se mohou prolínat a mohou být nereálně malé.
Můžeme udělat přehyby tam, kde normálně udělat nejdou.
Mohou vznikat porézní povrchy.
Mohou se natahovat.
Mohou se od sebe odtrhnout.
To vše odhaluje rozsah forem, které je možné vytvořit.
Avšak já jsem nenavrhoval formu, navrhoval jsem postup, kterým se tvar generuje.
Obecně platí, že pokud uděláme malou změnu v poměru vzdáleností přehybů, což můžete vidět zde, tvar se odpovídajícím způsobem změní.
Ale je to jen půlka pravdy -- v 99,9 % případů nevyjde toto, ale tohle, geometrický ekvivalent šumu.
Tvary, které jsem vám ukazoval, ve skutečnosti vznikly díky dlouhé řadě pokusů a omylů.
Mnohem účinnějším způsobem, který jsem nalezl, je využít informace, které už jsou ve tvarech obsaženy.
Tento velmi jednoduchý tvar v sobě nese množství informací, kterých si pouhým okem snad ani nevšimneme.
Například můžeme rozvrhnout délky hran.
Bílé plochy mají dlouhé hrany, černé mají krátké hrany.
Můžeme zdůraznit rovinnost povrchů, jejich zakřivení, jak jsou radiální -- všechny informace, které nemusíte okamžitě postřehnout, ale které se dají zvýraznit, které se dají vyjádřit a kterými se dá řídit přehýbání ploch.
Teď už neurčuji jednotlivé poměry u přehybů, ale namísto toho stanovuji pravidlo, vztah mezi vlastností povrchu a tím, jak má být poskládaný.
A protože jsem navrhl postup a ne formu, mohu postup znovu a znovu opakovat a vyrábět celé rodiny tvarů.
Tyto tvary vypadají propracovaně, ale postup je velmi minimalistický.
Máme jednoduchý vstupní údaj, vždycky začínám s krychlí a s jednoduchou operací -- přehýbáním -- kterou neustále opakuji.
Přenesme tento postup do architektury.
Jak?
A v jakém měřítku?
Rozhodl jsem se navrhnout sloup.
Sloupy jsou architektonické archetypy.
Používaly se v průběhu dějin k vyjádření ideálů krásy a technologie.
Byla to pro mě výzva, jak sloupem vyjádřit tenhle nový algoritmický řád.
Začal jsem se čtyřmi válci.
Po mnoha experimentech se válce nakonec vyvinuly do této podoby.
Tyhle sloupy nesou celou škálu informací.
Zkusme si je zvětšit.
Čím blíž se dostáváme, tím podrobnější rysy vystupují.
Některé útvary jsou téměř na prahu viditelnosti.
A na rozdíl od tradiční architektury, celkovou podobu i mikroskopické detaily vytváří jediný proces.
Tyhle tvary se nedají nakreslit.
Architektovi by trvalo měsíce, než by je nakreslil pomocí pera a papíru nebo snad i rok, než by vykreslil všechny profily, všechna stoupání, něco takového se dá vytvořit jen pomocí algoritmu.
Snad nejzajímavější otázkou je, jestli si takový tvar dokážeme představit.
Architekt si obvykle umí představit konečnou podobu svého návrhu.
V tomto případě je proces deterministický.
Vůbec ho neovlivňují nějaké náhodnosti, ale není zcela předvídatelný.
Je tu příliš mnoho povrchů, příliš mnoho detailů, než aby se dala předvídat konečná podoba.
Pro architekta je to nová role.
Potřebuje znát nové metody, jak prozkoumat veškeré možnosti.
Někdo může navrhovat řadu variant tvarů a někdo jiný je může rozvíjet.
A pokud se vrátím k analogii s přírodou, můžeme začít přemýšlet o populacích, mluvit o permutacích, generacích, křížení a šlechtění, které vstupují do designu.
Architekt se opravdu přesouvá do pozice skladatele všech těchto procesů.
Ale dost teorie.
V jednu chvíli jsem chtěl takříkajíc skočit dovnitř toho obrazu, koupil jsem si tyhle stereoskopické brýle a posadil se velmi blízko k obrazovce, ale stále ještě to nebylo stejné, jako kdybych se tam mohl procházet a věcí se dotýkat.
Existovala jenom jedna možnost -- vynést sloup z počítače ven.
O 3D tisku se teď hodně mluví.
Pro mě, pro mé účely to v této chvíli znamená příliš mnoho nežádoucích kompromisů mezi velikostí na jedné straně a rozlišením a rychlostí na druhé straně.
Namísto toho jsme se rozhodli, že sloup vystavíme jako vrstvený model, vyrobený z mnoha tenkých řezů navršených jeden na druhém.
Zde vidíte rentgenový snímek sloupu, když se na něho díváte pohledem shora.
Pro mě to tehdy byla neznámá věc, protože jsme ho vždy vídali jen zvenčí, plochy se stále samy skládaly a vyrůstaly uvnitř sloupu, což byl docela překvapující objev.
Z tohoto modelu jsme spočítali obvodovou linii řezu a pak jsme ji přenesli do laserové řezačky, abychom provedli -- zde vidíte jednu část -- řadu tenkých řezů nad sebou, každý samostatně.
A tady je fotografie sloupu, to už není vykresleno, vyžádalo si to hodně práce a nakonec se sloup nápadně podobal tomu, který jsme zkonstruovali v počítači.
Téměř všechny podrobnosti, téměř všechna ta povrchová spletitost byla zachována.
Ale bylo to velmi pracné.
V tuto chvíli stále ještě zeje obrovská propast mezi virtuálním a skutečným provedením.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem sloup navrhnul, ale počítači to pak trvalo asi 30 sekund, než spočítal všech 16 miliónů ploch.
Naproti tomu fyzický model má 2 700 vrstev jeden milimetr tenkých, váží 700 kilo, je vyroben z plátu, který by zakryl celé tohle hlediště.
A řezná dráha laseru by byla dlouhá jako cesta odsud na letiště a zpátky.
Ale tento postup je den ode dne reálnější.
Stroje jsou stále rychlejší, výroba se zlevňuje a na obzoru se rýsuje další slibný technologický vývoj.
Tohle jsou obrázky z Gwangju Biennale.
V tomto případě jsem k výrobě sloupu použil běžný plast, měli jsme větší a rychlejší stroj, sloupy mají ocelové jádro a tím i nosnou konstrukci, snesou velké zatížení.
Každý sloup se v podstatě skládá ze dvou.
Pokud je za sloupem umístěno zrcadlo, vzniká jakási optická iluze a uvidíte v něm jiný sloup.
Takže kam nás to zavedlo?
Myslím, že tento projekt jenom nastiňuje, jaké nevídané objekty na nás teprve čekají, pokud jako architekti nebudeme přemýšlet o designu objektů, ale o procesech jejich generování.
Ukázal jsem vám jednoduchý postup, kterým mě inspirovala příroda; existuje bezpočet dalších.
Stručně řečeno, nic nás neomezuje.
Místo toho teď ve vlastních rukou držíme postupy, které nám umožní vytvářet konstrukce ve škálách, o jakých se nám nikdy ani nesnilo.
A dodal bych, že jednou přijde čas, kdy je postavíme.
Děkuji.
(Potlesk)
[Mužský hlas] Jedno z mých oblíbených, robotické auto.
Chtěl bych vědět, jestli je částečně pozorovatelné, stochastické, kontinuální nebo adversální.
Tedy, spadá problém robotického řízení-- řekněme ve městě--do některé z těchto 4 kategorií?
Prosím zaškrtněte všechny možnosti, které platí.
My, co jsme dnes tady, pojďme začít tím, že přiznáme, že máme štěstí.
Nežijeme ve světě, ve kterém žily naše matky a babičky, kde byl výběr profesí pro ženy velmi omezen.
A jste-li dnes přítomni, většina z nás vyrostla ve světě, kde máme základní občanská práva.
A neuvěřitelně, stále žijeme ve světě, kde je některé ženy nemají.
Ale vedle toho máme stále problém, opravdový problém.
A tím problémem je: ženy nedosahují vrcholných pozic v rámci svých profesí nikde na světě.
Údaje o tom vypovídají dost jasně. 190 hlav států -- devět žen.
Ze všech členů parlamentu na světě, je 13 % žen.
V korporátním sektoru, představují ženy ve vrcholných pozicích, v představenstvech -- 15, 16 procent.
Tato čísla se nezměnila od roku 2002 a ubírají se špatným směrem.
Dokonce i v neziskové oblasti, oblasti, o které se někdy domníváme, že je vedena více ženami, zde je ve vedení 20 procent žen.
Je tu ještě jeden problém, a to že ženy se potýkají s mnohem těžší volbou mezi profesním úspěchem a osobním naplněním.
Nedávná studie v USA ukázala, že mezi ženatými/vdanými ve vyšších vedoucích pozicích, mají děti dvě třetiny ženatých mužů, ale pouze jedna třetina vdaných žen má děti.
Před pár lety jsem byla v New Yorku, vyjednávala jsem dohodu byla jsem v jedné z těch luxusních investičních New Yorských kancelářích, jaké si umíte představit.
Nebo jste jediná, která potřeboval jít na toaletu." --
A já si uvědomila, že neví, kde tam mají dámské záchody.
Rozhlížím se, jestli neuvidím krabice po stěhování, možná se tam zrovna nastěhovali, ale žádné nevidím.
A tak říkám:
"Vy jste se sem nově přesunuli?"
A on:
"Ne, tady jsme už asi rok."
Já na to:
"Chcete mi říct, že jsem jediná žena, která sem za celý rok přišla na jednání?"
A on se na mě podívá a odpoví,
"Jo.
Takže otázkou je, jak tohle napravíme?
Jak změníme tahle čísla ve vedení?
Jak to změníme?
Chtěla bych začít tím, že budu věnovat -- udržení žen na pracovišti, protože to je podle mě odpovědí.
Na těch výše placených místech na našich pracovištích, mezi lidmi, kteří se dostanou do vedení -- Takzvaných Fortune 500 ředitelských postů, nebo srovnatelné pozice v jiných odvětvích -- problém je, jsem o tom přesvědčená, že ženy ubývají.
Hodně se o tom mluví, mluví se o věcech jako je flexibilní pracovní doba, poradenství a programy, které by společnosti měly mít na školení žen.
Dnes však nechci mluvit ani o jedné z těchto věcí -- i přestože jsou všechny opravdu důležité.
Dnes se chci zaměřit na to, co můžeme udělat jako jednotlivci.
Jaké poselství bychom měly předat sami sobě?
Jaké poselství předáváme ženám, které s námi a pro nás pracují?
Jaké poselství předáváme našim dcerám?
Chtěla bych, aby bylo jasné hned od začátku, že tahle přednáška neposuzuje.
Nemám tu správnou odpověď, nemám ji ani pro sebe.
Odjela jsem ze San Francisca, kde žiji, v pondělí, odlétala jsem na tuto konferenci.
A když jsem svou dceru, které jsou tři, vysadila u školky, začala objímat mé nohy a plakat "Mami, neodlétej".
Je to těžké.
Někdy se cítím vinna.
Neznám žádné ženy, ať už jsou doma, nebo pracují, které by se tak občas necítily.
Takže neříkám, že pracovat je tím správným přístupem pro všechny.
Můj dnešní příspěvek je o tom, jaká jsou poselství, když chcete zůstat pracovním nasazení.
A myslím si, že jsou tři.
Za prvé, posaďte se ke stolu.
Za druhé, učiňte vašeho partnera svým opravdovým partnerem.
A tři -- neodcházejte, dokud jste neodešly.
Číslo jedna: posaďte se ke stolu.
Před několika týdny jsme měli ve Facebooku na návštěvě vysoce postaveného vládního úředníka, přišel, aby se sešel s naším vedením ze Silicon Valley.
A všichni seděli za stolem.
Měl s sebou dvě ženy, které s ním cestovaly, a které byly v jeho oddělení celkem vysoce postavené.
Řekla jsem jim:
Sedněte si ke stolu, pojďte, sedněte si ke stolu."
A ony si sedly po straně místnosti.
Když jsem byla v posledním ročníku na univerzitě, měla jsem předmět Historie evropské filosofie.
Nejsou tyhle věci ve škole skvělé?
Přála bych si, abych to mohla studovat teď.
Měla jsem ten předmět se svou spolubydlící Carrie, která již tehdy byla výtečnou studentkou literatury -- a měla našlápnuto, aby se stala vynikající literární vědkyní -- a mým bratrem -- chytrý kluk, ale medik hrající vodní pólo, který byl v druháku.
My tři jsme chodili na tento předmět.
Carrie čte všechny ty knihy v originále - v řečtině, latině -- jde na všechny přednášky --
Já čtu všechny knihy v angličtině a účastním se většiny přednášek.
Můj bratr je jaksi zaneprázdněn, a přečte jen jednu knihu z 12 a jde jen na pár přednášek, pak nakráčí do našeho pokoje pár dní před zkouškou, abychom jej doučovaly.
Všichni tři jdeme na zkoušku společně, sedneme si.
Sedíme tam tři hodiny -- s našimi modrými notýsky -- ano, tak jsem stará.
Odcházíme a podíváme se jeden na druhého a ptáme se "Jak ti to šlo?"
"Člověče, mám pocit, že jsem opravdu nevystihla ty hlavní body hegeliánské dialektiky."
Já na to "Bože, kdybych tak víc propojila teorii vlastnictví Johna Locka s filosofy, kteří přišli po něm."
A můj bratr řekne,
"Mám nejlepší známku ze třídy."
"Máš nejlepší známku ze třídy?
Vždyť nic nevíš."
Problém těchto příběhů je, že ukazují to, co ukazují i data: ženy systematicky podceňují své schopnosti.
Když testujete muže a ženy, a zeptáte se jich na otázky ohledně naprosto objektivních věcí jako je vzdělání, muži se mírně přeceňují a ženy se mírně podceňují.
Ženy za sebe v práci nevyjednávají.
Studie z posledních dvou let o lidech, kteří nastupují do práce po škole, ukázaly, že 57 procent kluků, kteří nastupují -- nebo spíš mužů -- vyjednává svůj první plat, ale pouze 7% žen.
A vedle toho je důležité, že muži přičítají úspěch sami sobě, zatímco ženy jej přičítají okolním faktorům.
Zeptáte-li se mužů, jak to, že se jim něco povedlo, řeknou:
"Jsem skvělý.
Samozřejmě.
Proč se mě vůbec ptáš?"
Zeptáte-li se žen, jak to, že se jim něco podařilo, řeknou vám, že jim někdo pomohl, měly štěstí, velmi dřely.
Proč na tom záleží?
Člověče, záleží na tom hodně, protože nikdo se nedostane do rohové kanceláře tím, že bude sedět u zdi, a ne u stolu.
A nikdo nebude povýšen tím, že si bude myslet, že si nezaslouží svůj úspěch, nebo že svému úspěchu ani nerozumí.
Přála bych si, aby odpověď byla jednoduchá.
Přeju si, abych mohla všem těm mladým ženám, se kterými pracuji, říct všem těm úžasným ženám
"Věřte v sebe a vyjednávejte za sebe.
Buďte hrdé na svůj úspěch."
Přeji si, abych to mohla říct své dceři.
Ale není to tak jednoduché.
Protože jedna věc, kterou údaje ukazují, víc než cokoliv jiného, je že úspěch a oblíbenost jsou positivně spojovány v případě mužů a negativně v případě žen.
Všichni kývají hlavou, protože všichni víme, že je to pravda.
Je tu velmi dobrá studie, která to velmi dobře ukazuje.
Je tu slavná studie Harvardské Business School o ženě jménem Heidi Roizen.
Je vedoucí ve společnosti v Silicon Valley a využije svých kontaktů, aby se stala velmi úspěšnou rizikovou investorkou.
V roce 2002 - není to tak dávno -- tou dobou profesor Kolumbijské univerzity vzal tento případ a přejmenovat tu ženu na Howarda Roizena.
Obě dvě ty studie dal dvěma skupinám studentů.
Změnil tam jen jedno jediné slovo:
Heidi na Howard.
Ale tohle jedno slovo vedlo k velkým rozdílům.
Poté sledoval studenty.
Dobrou zprávou bylo, že studenti, muži i ženy, si mysleli, že Heidi i Howard byli oba stejně schopní, a to je dobře.
Špatnou zprávou je, že všichni měli rádi Howarda.
Je to skvělí chlapík, chcete pro něj pracovat, chcete s ním jen na ryby.
Ale Heidi?
To už není tak jisté.
Myslí hlavně na sebe.
Je trochu vypočítavá.
Nejste si jisti, že byste pro ni chtěli pracovat.
To je ten problém.
Musíme říct našim dcerám, našim kolegyním, musíme říct samy sobě, abychom věřili, že dostaneme A, abychom se snažily o povýšení, abychom si sedly ke stolu.
Musíme to udělat pro ně, v tomto světě, kvůli tomu budou muset přinášet oběti, i přestože jejich bratři nemusí.
Smutné na tom všem je, že je jednoduché to zapomenout.
Řeknu vám příběh, za který se dost stydím, ale je, myslím, důležitý.
Měla jsem přednášku ve Facebooku není tomu dávno, k asi stovce zaměstnanců.
A o několik hodin později přišla jedna mladá žena, která tam pracuje, ke mému malému stolu a chtěla se mnou mluvit.
Řekla jsem dobrá, sedla si a začaly jsme mluvit.
Řekla, "Dnes jsem se něco naučila.
Naučila jsem se, že se musím pořád hlásit."
Já na to "Jak to myslíte?"
Řekla:
"No, měla jste tu přednášku, a řekla jste, že odpovíte ještě na dvě otázky.
Hlásila jsem se spolu s dalšími a vy jste odpověděla ještě na další dvě otázky.
Přestala jsem se hlásit a všimla jsem si, že všechny ženy se přestaly hlásit, a vy jste pak odpověděla ještě na několik otázek, pouze od mužů."
Pomyslela jsem si, páni, jsem ten, kdo se tomuhle věnuje, viditelně -- mluvím o tom na přednášce -- a během té přednášky si ani nevšimnu, že muži se stále hlásí a že ženy se stále hlásí, jak dobří jsme jako manažeři společností a organizací ve všímání si, že muži sahají po příležitostech více než ženy?
Musíme posadit ženy ke stolu. --
Druhé poselství: učiňte svého partnera opravdovým partnerem.
Došla jsem k přesvědčení, že jsme ušly mohem větší kus cesty na pracovišti než doma.
Údaje to jasně ukazují.
Pracuje-li žena i muž na plný úvazek a mají dítě, žena dělá dvakrát tolik domácích prací než muž a čas, který se žena stará o dítě je trojnásobkem času, který věnuje péči o dítě muž.
Takže ona má tři nebo dvě zaměstnání, a on má jen jedno.
Kdo si myslíte, že zůstane doma, když je potřeba?
Důvody jsou velmi složité a nemám čas se jim tu hlouběji věnovat.
A nemyslím si, že nedělní sledování fotbalu a obecná lenivost jsou tou příčinou.
Myslím, že příčina je mnohem složitější.
Myslím si, že jako společnost, klademe mnohem větší důraz na úspěch našich chlapců spíše než našich dívek.
Znám muže, kteří zůstali doma a pracují doma, aby podpořili manželky v jejich kariéře. Je to těžké.
Když jdu do Mommy-and-Me a vidím tam tatínka, všimnu si, že ostatní maminky jej neberou mezi sebe.
A to je problém, protože to by se mělo stát úplně stejně důležitou prací -- protože to je ta nejtěžší práce na světě -- práce v domácnosti pro zástupce obou pohlaví máme-li stav vyrovnat a umožnit ženám, aby zůstaly v práci. --
Studie ukazují, že domácnosti s vyrovnanými příjmy a vyrovnanými zodpovědnostmi mají rovněž poloviční rozvodovost.
A pokud to není dostatečná motivace pro všechny, pak mají rovněž více -- jak to mám říct tady na jevišti? -- vědí o sobě rovněž mnohem víc v biblickém slova smyslu. --
Třetí poselství: neodcházejte, dokud jste neodešly.
Myslím, že je v tom hluboká ironie, že kroky, které ženy podstupují -- a vidím to kolem sebe pořád -- aby mohly zůstat v zaměstnání, vlastně ve výsledku vedou k jejich odchodu.
Odehrává se to následovně:
Jsme zaneprázdnění, všichni jsou, ženy jsou.
A ona začne přemýšlet o tom, že bude mít dítě.
A od chvíle, kdy začne přemýšlet o tom, že bude mít dítě, začne přemýšlet o tom, jak pro to dítě vytvořit prostor.
"Jak jej vtěsnám do toho všeho, co teď dělám?"
A přesně od této chvíle se přestane hlásit, nesnaží se být povýšená, nepouští se do nových projektů, neříká "Já. Já to chci dělat."
Začne se stahovat.
Problém je, že -- řekněme, že ten den otěhotněla, ten den -- devět měsíců těhotenství, tři měsíce mateřská, šest měsíců, abyste chytily dech -- a máte skoro dva roky, častěji -- a viděla jsem to -- ženy o tomhle začnou přemýšlet mnohem dříve -- když se zasnoubí, vdají, když začnou přemýšlet, že chtějí dítě, což může chvíli trvat.
Jedna žena za mnou přišla kvůli tomuhle přišla, podívala jsem se na ní -- vypadala trochu mladě.
A říkám ji, "Takže vy s manželem přemýšlíte o dítěti?"
A ona, "Ne, nejsem vdaná"
Dokonce neměla ani přítele.
Řekla jsem jí: "Přemýšlíš o tom zbytečně předčasně."
Ale podstatou je, co se stane, jak se jednou začnete pasivně stahovat?
Všichni, kdo si tím prošli -- jsem tu proto, abych vám řekla, že až budete mít doma dítě, vaše práce musí být opravdu skvěla, abyste se vrátila, protože je těžké nechat to dítě doma -- vaše práce vás musí vyzývat.
Musíte cítit sebe zadostiučinění.
Musíte mít pocit, že přispíváte ke změně.
A jestli jste před dvěma lety nepřijala povýšení, a nějaký chlápek vedle vás ano, jestli jste před třemi lety přestala koukat po nových příležitostech, budete se nudit, protože jste měla nechat nohu na plynu.
Neodcházejte, dokud jste neodešla.
Zůstaňte.
Nechte nohu na plynu až do posledního dne, kdy musíte odejít a mít volno kvůli dítěti -- a pak se rozhodněte.
Nečiňte rozhodnutí příliš dopředu, především ne ta, o kterých si ani nejste vědoma, že je činíte.
Moje generace ta čísla z vedoucích pozic bohužel opravdu nezmění.
Prostě se nehnou.
Nedosáhneme padesáti procent populace -- v mé generaci nebude padesát procent žen ve vedení žádné společnosti.
Ale věřím, že dalším generacím se to podaří.
Myslím, že svět, kde je polovina zemí a polovina společností řízena ženami, bude lepším světem.
A nejen proto, že lidé budou vědět, kde jsou dámské toalety, i přestože by to bylo velmi užitečné.
Myslí, že by to byl lepší svět.
Mám dvě děti.
Mám pětiletého syna a tříletou dceru.
Chci, aby můj syn měl možnost věnovat se práci nebo domácnosti.
A chci, aby má dcera měla možnost nejen uspět, ale i být oblíbená pro to, čeho dosáhla.
Děkuji
--
Minule jsme skončili s "Vládou teroru", která v podstatě trvala od dubna 1793 do července 1794, kdy byl sám Robespierre popraven.
Vypadalo to tedy, že Francie má to nejhorší za sebou a zvláště z pohledu Francouzů to byla pravda.
Přesuňme se tedy do roku 1795. Francie si ve válkách s ostatními zeměmi Evropy vede dobře.
A uzavírá mír s Pruskem a Španělskem. Mír s Pruskem a Španělskem. Zbývají tedy poslední dva hlavní nepřátelé,
Francie se pomalu vypořádává se svými nepřáteli a to pro ni bylo v podstatě vítězství.
Francie tedy se svou obrovskou armádou občanů, kterou vytvořila, zvítězila.
Toto se odehrálo v roce 1795.
V srpnu 1795 (napíšu to jinou barvou) v srpnu 1795 je schválena ústava nové republiky.
Ta byla ratifikována hlasováním lidu, které Francii oficiálně učinilo republikou.
Král už není potřeba.
Byla ustanovena vládní skupina, v níž výkonnou moc měla skupina pěti direktorů. Tato skupina se jmenovala Direktorium.
Nebyl jeden prezident, ale pět direktorů. Pět direktorů.
A zákonodárný orgán... A toto je důležité, protože se jednalo o první dvoukomorový zákonodárný orgán ve Francii, měl dvě komory.
Byl tvořen Radou pěti set, což se dá přirovnat ke sněmovně reprezentantů v USA. Měl 500 členů.
500 reprezentantů. A byl to dvoukomorový orgán. Měl dvě komory tak jako Kongres v USA.
Rada pěti set a pak tady byla Rada starších s 250 reprezentanty.
A srovnáme-li to se systémem v USA, Rada starších se dá přirovnat k Senátu.
Kandidáty do Direktoria navrhovala Rada pěti set
Radě starších, která pak vybrala pětici direktorů. 5 lidí, kteří ve Francii v podstatě představovali výkonnou moc.
Věci se rýsovaly dobře.
Ale i když vyhrávali ve válkách, v zemi byl stále velký neklid. Byli tady royalisti. Británie stále činila potíže.
V Paříži byli royalisté.
A pak v říjnu 1795 došlo k povstání royalistů. Royalisté chtěli zpátky krále. Nebo byli proti revoluční vládě.
A do velké míry nebyli nespokojeni jen kvůli tomu, že král byl sesazen, ale také kvůli tomu, že byli vyloučeni z Direktoriátu.
Direktoriát vyloučil royalisty. Předtím, než se mohl Direktoriát zformovat nějakým významným způsobem, měli jsme royalistické povstání v Paříži. Royalistické povstání v Paříži.
A zaútočili na Tuileries.
To je to samé místo, na které si můžete pamatovat z dřívějších videí jako místo, kde byli král a královna v domácím vězení. A později byli přepadeni revoluční vládou.
To je na té malbě napravo.
To bylo jen před třemi lety. Stalo se to v roce 1792, když dali krále a královnu do vězení.
Ludvíka XVI. popravili jen pár měsíců poté.
Teď to bylo naopak. Místo, aby revolucionáři v Tuilleriích obléhali royalisty, revoluční vláda v Tuilleriích byla sama obléhána.
A situace pro ni nevypadala dobře. Zdálo se, že royalisté jsou v přesile. Naštěstí pro revoluční vládu, v jejích službách působil mladý, velmi ambiciozní generál... ...vlastně zatím ještě kapitán, který se účastnil obléhání Tuillerií, při kterém byli zadrženi Ludvík XVI. a Marie Antoinetta.
Tenkrát řekl, že se mohli před obležením zachránit, kdyby jen král měl lepší dělostřelectvo.
Nezapomínejte, byl to kapitán dělostřelců.
V této hodnosti se poprvé proslavil a to při obléhání Toulonu, kde efektivním využitím dělostřelectva dokázal potlačit povstání.
O tři roky později, v roce 1795 byl svědkem scény, kdy se sídlo revoluční vlády v Tuilleriích chystali dobýt royalisté.
Napoleon využil svých zkušeností a dokázal rozmístit dělostřelce tak, že mohl použít tzv. kartáčové střely.
Něco jako déšť kulek, vystřelený z kanonu.
A i když přesila royalistů byla značná, dokázal jejich řady zkosit střelbou z děla.
Protože i když měli početnější vojsko,
Napoleon měl ta děla. Jedno vám nakreslím.
Máme dělo a munice byla ve skutečnosti složená ze spojených menších kousků, proto se tomu říkalo kartáčová střela.
Vypadá jako hrozen vína. Po vystřelení se kusy rozletěly do všech směrů. Umíte si představit, jak zranily nebo zabily všechny, kdo stáli v cestě.
Tak dokázal Napoleon zachránit revoluční vládu a umožnit Direktoriu získat moc.
Zkrátka Napoleon byl zase jednou ve správnou chvíli na správném místě.
Byl velmi schopný, dobrý taktik.
Ano, byl egoistický, samolibý, ale dobře věděl, co dělá. Stal se ještě slavnějším.
Díky této události ze dne 5. 10. 1795, kdy Napoleon dokázal zachránit revoluční vládu.
Říkám to asi špatně, každopádně jsme v říjnu podle fancouzského revolučního kalendáře.
Napoleon se stal ještě větším národním hrdinou. Nebo dokoce revolučním hrdinou.
Národní hrdina. Lidé si začínali uvědomovat, že tento člověk rozhodně ví, co dělá.
Ale Direktoriu se příliš nelíbilo, že by měl získat větší moc.
Zjevně byl ambiciozní, navíc schopný, a mohl by se nakonec stát hrozbou pro samo Dierktorium.
Dali mu určitou moc, ale daleko od Francie.
Dostal na starost tažení do Itálie.
Tak Napoleon získal velení v armádě. Nezapomínejte, Francie pořád bojuje s Rakouskem a Velkou Británií.
Napoleon je velitelem vojenských sil v Itálii.
Sice na nejméně důležitém bojišti, kde se Francie střetává s Rakouskem, ale zase na rozdíl od ostatních generálů na jiných frontách, Napoleon byl ten, kdo se ukázal nesmírně vynalézavým člověkem a výborným taktikem.
Prostě skvělý generál, který v Itálii všem nakopal zadek.
Nakonec Rakousko uznává, že Francii neporazí, že na ni vojensky nemá.
A tak v říjnu 1797 uzavřou mír.
Když to shrneme, Napoleon zachránil revoluční vládu v roce 1795, v roce 1796 nakopal všem zadek v itálii a roku 1797 Francie uzavřela mír s Rakouskem.
Zbývá už jen Velká Británie. I když později se ukáže, že mír s Rakouskem dlouho nevydrží. Mír s Rakouskem - Campo Formio.
To si zapiště.
Mírová smlouva z Campo Formio.
Je to sice mír, ale Francie zvítězila. Další francouzské vítězství. A jediný zbývající nepřítel je Velká Británie.
Hlavní problém byl v tom, že Británie měla převahu na moři, měla nejlepší námořnictvo.
Francie a Napoleon zvlášť si nemohli dovolit střetnout se s Británií na moři.
Vzniklo kontroverzní rozhodnutí. V roce 1798 a nezapomeňte,
Direktorium nechtělo Napoleona ve Francii. A tak mu řekli:
"Jsi oblíbený, jsi vynikající generál, běž a dělej, co je podle tebe dobré udělat."
Napoleon se rozhodne, že napadne Egypt.
Lidé si nejsou jistí, co je cílem této strategie, nicméně v roce 1798 Napoleon odjíždí z Toulonu přístavu, který pomohl dobýt.
Cestou dobyje Maltu a nakonec dorazí do Egypta, aby ho dobyl také.
Existuje názor, že jeho přání dobýt Egypt mohlo souviset s přípravou na podlomení britské moci v Indii.
Doufal, že získá spojence mezi muslimy v Egyptě a pak si možná spřátelí muslimy v Indii, zejména Sultána Tipu, se kterým snad chtěl jednat o spolupráci proti Britům.
Ale to je jen teorie, možná trpěl velikáštvím a chtěl porazit Egypt, protože to kdysi byla velice mocná říše.
V roce 1798 tedy Napoleon táhne do Egypta, tady máme k tomu obrázky.
Dokázal Mamelucké síly, které tenkrát ovládaly Egypt, rozdrtit. Mluvíme o Bitvě u pyramid.
Napoleon zase slaví úspěchy až na jeden problém.
Do Egypta si přivezl 20 tisíc vojáků samozřejmě na lodích.
Ti tam s přehledem vítězí, ale Francie je pořád ve válce s Británií.
Britové, dominantní síla na moři vyšlou loďstvo s Horaciem Nelsonem v čele. Ten připluje k "zaparkované" francouzské flotile a prostě ji zníčí. Nelson zničil francouzské lodě v Bitvě na Nilu.
Horatio Nelson a vyobrazení Bitvy na Nilu. Důsledek bitvy byl ten, že Napoleonova osobní armáda, dvacet tisíc mužů, se teď nedostane z Egypta.
Napoleon neví, co jiného by mohl udělat. Je v Egyptě v pasti a tak se vydá do Damašku a Sýrie.
Tam působí chaos, armáda páchá násilí, vypaluje, plení a tak dále, ale pořád zůstává otázka, jak se vrátí domů?
Umíte si představit, že samolibému a ambicioznímu Napoleonovi moc nezáleží na tom, co se stane s jeho vojáky.
Když dostal v roce 1799 příležitost, prostě je opustil a odjel.
Což hodně svědčí o jeho povaze. Byl ochotný nechat celou svoji armádu v Egyptě a v Sýrii napospas Osmanům a smrti.
A sám se nenápadně vrátil do Francie.
Pořád mluvíme o roce 1799. Roku 1799 se Napolen vrací do Francie.
Zapište si v roce 1799 je Napoleon zpět ve Francii. A když se vrátí, vidí, že
Direktorium je neuvěřitelně nepopulární. A to ze stejného důvodu jako každá jiná vláda ve Francii v této době. Obyvatelé mají pořád hlad,
Všimněte si, přes všechno, co tady vyprávím, pořád nikdo nevyřešil problém, že Francie nemá peníze a
lidé dál hladoví. Jsme v době násilí, válek a Direktorium je velice nepopulární.
Existuje několik direktorů, vlastně byli tři, kteří se chtějí spojit s Napoleonem, jenž je nesmírně oblíbený, a plánují překvapivý úder.
Způsob, kterým hodlají přijít k moci je ten, že rezignují a pak řeknou zákonodárcům, zasedajícím v Tuilleiích, že se chystá spiknutí Jakobínů a oni jsou v nebezpečí.
Navrhnou jim, aby se ukryli na zámku západně od Paříže, Tady je Paříž, tam se obvykle schází, ale teď se mají přesunout mimo město. A zákonodárci to udělají.
Napoleon je osloví s tím, že jejich moc není legitimní. Zdá se, že on sám chce převzít vládu.
Zákonodárci jej násilím vyženou z místnosti, načež Napoleonův bratr ukáže na jeho modřiny a oznámí strážím před budovou, že uvnitř došlo k násilí a stráže musí zakročit a zavést pořádek.
Přesvědčí je, vojáci vtrhnou dovnitř a vlastně rozeženou Radu pěti set.
Tedy zákonodárný sbor Francie je rozpuštěn.
Napoleon stojí v čele armády, která rozehnala zákonodárce, a tím získá možnost, spolu se dvěma direktory, uchvátit moc.
Stanou se třemi konzuly.
Vytvoří Konzulát, tedy nový orgán výkonné moci.
Brzy budou mít i vlastní ústavu.
Tato chvíle je okamžikem, kdy Napoleon skutečně přebírá moc ve Francii. I když měl původně dva spojence, podaří se mu manipulací dosáhnout titulu První konzul. Tím se stává jediným vládcem Francie.
Tak jsme došli přes Francouzskou revoluci od roku 1789, kdy Francii vládl absolutistický král
Ludvík XVI. , až k roku 1799, kdy po deset let trvajícím krveprolití, revolucích a kontrarevolucích, moc ve Francii získává Napoleon Bonaparte.
Mám dceru, Mulan.
Minulý rok, když jí bylo osm, dělala do školy nějaký referát nebo domácí úkol o žábách.
A navštívili jsme jistou restauraci a ona prohlásila:
"Takže vlastně žábáci kladou vajíčka a z vajíček se stanou pulci a z pulců se stanou žáby."
Já odpověděla: "No, víš, nejsem nějaký odborník na reprodukci žab. Ale myslím, že samičky nakladou vajíčka a žabáci je poté oplodní.
A poté se z nich stanou pulci a žáby."
A ona říká: "Co?
Jenom samičky mají vajíčka?"
Odpověděla jsem:
"Ano."
A ona pokračovala:
"No, to je přidání zvláštní ingredience, víš, kterou potřebuješ k vytvoření nové žáby z žabí maminky a tatínka." (Smích)
Na to jsem řekla něco jako:
A ona řekla:
"A je to takhle také u lidí?"
A já si pomyslela:
"Dobře, je to tu."
Netušila jsem, že to přijde tak rychle, v osmi.
Snažila jsem se rozpomenout na všechny ty příručky a jediné, co jsem si pamatovala bylo:
"Odpovídejte pouze na to, na co se zeptají.
Nedávejte jim žádné další informace." (Smích)
Takže jsem řekla:
"Ano."
A ona řekla:
"A kde, hm, kde ženy, jakoby, kde ženy kladou svá vajíčka?"
A já řekla:
"Víš, vtipné, že se ptáš.
(Smích)
Vyvinuly jsme se tak, že máme vlastní jezírko.
Máme své jezírko přímo uvnitř těla.
A tam klademe vajíčka, nemusíme se bát o jiná vajíčka a podobně.
Je to naše vlastní jezírko.
A tak se to stane."
A ona říká:
"A jak jsou tedy oplodněna?"
A já řekla:
"No, muži, pomocí jejich penisu, oplodní vajíčko spermatem, který z něj vychází.
Ale prvně musí projít vagínou ženy."
A zrovna jsme jedli a jí najednou spadla brada a říká:
"Mami!
Jako tam, kde chodíme na záchod?"
A já řekla:
"Já vím.
Já vím."
(Smích)
Tak jsme se vyvinuli.
Ano, zní to zvláštně.
Je to trochu jako mít odpadní potrubí hned vedle zábavního parku...
Špatné umístění, ale..." (Smích)
Zatvářila se jako:
"Co?" a říká, "Ale mami, ale muži a ženy se nikdy nemohou vidět nazí, mami.
Tak jak se to vůbec může stát?"
A já říkám:
"Víš," a u toho jsem se tvářila jak Margaret Mead. [v 60. letech populární antropoložka]
"Lidé, muži a ženy, vyvinuli zvláštní závazek, a když jsou starší, mnohem, mnohem starší než ty, a mají opravdu speciální pocit, pak spolu mohou být nazí."
A ona řekla:
"Mami, už jsi to někdy udělala?"
A já řekla:
"Ano."
A ona řekla:
"Ale mami, ty přeci nemůžeš mít děti."
Protože ví, že jsem ji adoptovala a nemohu mít děti.
A já řekla:
"Ano."
A ona řekla:
"No, tak už to znovu dělat nemusíš."
A já řekla: "..."
A pak řekla:
"Ale jak se to stane, když jsou muž se ženou spolu?
Jako, jak ví, že je ten správný čas?
Mami, to ten muž prostě řekne:
'Nastal čas sundat kalhoty?'" (Smích)
A já řekla:
"Ano."
(Smích)
"Máš naprostou pravdu.
Přesně takhle se to stane."
Takže jsme jeli domů a ona koukala z okna a říká:
"Mami.
Co když se uvidí dva lidi na ulici, jako muž a žena, a začnou to dělat. Může se to stát?"
A já řekla:
"Ne, to ne.
Lidé jsou velmi ostýchaví.
Ach..."
A pak říká:
"Co když by byla jakoby párty a byla by tam jakože skupina holek a skupina kluků a byla by tam skupina mužů a žen a začali by to prostě dělat, mami?
Mohlo by se to někdy stát?"
A já řekla:
"Ach, ne, ne.
Takhle se to nedělá. "
Pak jsme přijeli domů a viděli jsme kočku.
A ona říká:
"Mami, jak to dělají kočky?"
A já říkám:
"No, to je stejné.
V podstatě to samé."
A pak ji úplně zaujaly nohy.
"Ale mami, kam by daly nohy?
Nechápu, jak by to udělaly."
Říká:
"Mami, každý neumí udělat provaz."
A já říkám:
"Já vím, ale ty nohy..." řekla jsem něco jako:
"Ty nohy se vyřeší."
A ona říká:
"Ale já tomu prostě nerozumím."
"Víš ty co, proč vlastně nejdeme na internet, tam možná něco najdeme ... třeba na Wikipedii." (Smích)
Takže jsme šli na internet a zadali jsme "páření koček".
A, naneštěstí, na YouTube se nachází mnoho videí pářících se koček.
Tak jsme je zhlédli a já jsem vděčná, protože ona pronesla:
"Vau! To je vážně úžasný!"
A říká:
"A co psi?"
Tak jsme zadali psí páření a, víte, sledovali jsme to a ona bylo naprosto unesená.
A pak říká:
"Mami, myslíš, že by na internetu mohlo být, jak se páří lidé?"
(Smích)
A pak jsem si uvědomila, že jsem právě vzala svoji osmiletou dceru za ruku a přivedla ji přímo k internetovému pornu. (Smích)
A pohlédla jsem do té důvěřivé, milující tváře a řekla:
"Ne, to ne.
To by se nikdy nemohlo stát."
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
Jsem moc ráda, že tu mohu být.
1. světová válka formovala náš svět mnoha způsoby a je důležité si uvědomit, že se neudála před tak dlouhou dobou, ani ne před 100 lety, ale znamenala opravdový konec tradičních územních říší, konec království.
Opravdu znovu zformovala velkou část planety vzniklo mnohem více států, které byly definovány národy, než královstvími nebo říšemi.
Byla to také první válka, ve které technologie, spíše moderní technologie, technologie ve válkách hrála vždy důležitou roli, války byly často takovým "urychlovačem" vývoje technologií.
Ale nyní to bylo poprvé, kdy moderní technologie hrála obrovskou roli v průběhu války a byla jednou z věcí, která tuto válku udělala mnohem krvavější a navíc mnohem zdlouhavější.
Na obrazovce vidíte pár obrázků různých technologií použitých ve 1. svět. válce.
Tady na obrázku můžete vidět kulomet, jímž pochopitelně můžete hlava nehlava zabíjet vojáky.
Tito muži zřejmě jsou v nějakém zákopu a představte si že byste se na zákop dívali shora
Řekněme, že toto je zákop, nějací vojáci sedí uvnitř zákopu, několik těchto mužů má kulomet a tito vojáci zde mají pouze pušky.
Kdybyste chtěli na zákop zaútočit, byli byste ve špatné situaci, mají kulomety a v podstatě by mohli vojáky postřílet, au zákopů byl hojně používaný ostnatý drát.
Ostnatý drát nebyl vynalezen ve 1. světové, byl vynalezen mnoho desítek let předtím v 19. století , ale právě tento ostnatý drát brání vojákům v jeho překročení tím, že by v něm uvízli, zatímco vojáci v zákopu by po nich mohli střílet a postřílet vojáky v zákopu by tak bylo velmi těžké.
Tudíž kromě smrtícího účinku ostnatého drátu, byl drát velkou výhodou defenzívy.
Kdykoli chtěl někdo tedy získat území, zejména na frontách, kde se používal ostnatý drát, byly boje nesmírně krvavou záležitostí.
Další technologií, která se během 1. světové války začala hojně používat, bylo použití plynu, konkrétně tedy jedovatého plynu.
Jedovatý plyn.
Jak můžeme vidět na obrázku, tak vojáci mají na hlavě plynové masky, protože se bojí možného útoku jedovatým plynem ze strany protivníka.
Výhoda plynu tkví... Řekněme, že vystřelíte dělostřelecký granát, který nikoho nezasáhne, ale vzápětí se z něj začne uvolňovat plyn, udělám to jinou barvou.
Začne se z něj uvolňovat plyn, kterou jsem nakreslil fialově, nemusí ani dojít k přímému zásahu, pouze v dané oblasti zůstane, rozšíří se do zákopu, ve kterém účinkuje na vojáky, kteří se v něm jsou.
Němci ve skutečnosti nebyli první, kdo v boji použil plyn, ale byli první, kdo použil smrtící, jedovatý plyn, v roce 1915 používali chlor v plynném stavu, který okamžitě zaútočil na dýchací soustavu člověka, který ho vdechne, a následně se prakticky udusí během pár vteřin, či minut.
Také používali fosgen, tento plyn ve skutečnosti nevyvolával dušení.
Nějakým způsobem se dostane do dýchací soustavy a má zpožděný efekt, a zůstává tam.
Jako další byl používán yperit, proti yperitu se velmi těžko dalo chránit, protože nefungoval tak, že vás okamžitě udusil jako chlor, nýbrž má leptavé účinky a tvoří se puchýře, proti tomuto plynu bylo těžké se chránit.
Taky dlouho zůstával v zákopech, takže dělal ze zákopů velmi jedovaté prostředí.
Jsou to velmi strašné zbraně.
Mám tím na mysli, že válka a zbraně jsou samy o sobě hrozné, kulomet sice není příjemná zbraň, sám dokáže pozabíjet lidi, ale lidé přesto dokáží nahlížet na kulomet jako na něco akceptovatelného, tak pohlíží na tyto zbraně, jako na příliš strašné, aby se používaly.
O jiných zbraní, které se objevily v 1. světové, jsme mluvili v jiných videích, ale tank začal být taky faktorem.
Přímo zde je americký tank.
Zjevně s těmihle pásy, je schopný jet v těžkém terénu.
Je velmi těžce obrněn.
Je schopný, když mluvíme o těchto zákopech... Jakožto velká mohutná bestie vydrží projetím ostnatého drátu.
Můžeme si představit tento tank, vlastně tehdy ještě tanky neměly střelecké věže, takže mohly vypadat spíše takto, ale mohly být součástí ofenzívy proti zákopům jako tento.
Mluvili jsme rozsáhle o válčení s ponorkami v 1. světové válce a zvláště Němci to používali, aby vůbec měli šanci proti dominantnímu britskému námořnictvu.
Patrně neomezené válčení ponorek, byl jeden z hlavních důvodů, proč se Američané zapojili do války.
Tohle jsou americké ponorky z 1. světové války, aby jste měli představu, jak vypadaly.
A pravděpodobně v některých ohledech nejvíce zdrcující, což bude mít klíčovou roli v budoucích válkách, bylo uvedení vyspělejších letadel do války.
Mluvíme o letadle, před tím byly balóny, vzducholodě používané pro průzkum, abychom věděli, kam má dělostřelectvo mířit a tak podobně, ale pár roků před válkou byl vynalezen motor s výkonem větším než letadla dříve.
Na začátku války byly letadla nejdříve používaná pro průzkum, ale jak se technologie a motory zlepšily,
letadla se začaly používat pro bombardování a pro boje ve vzduchu.
A ze všech lidí, kteří bojovali ve vzduchu, tento pán je zřejmě nejznámější, ale možná neznáte jeho jméno, byl přeměn do takové karikatury v moderním světě, ale tohle je Manfred von Richthofen.
Byl pilotem za Němce a je více proslulý jako Rudý baron.
Byl nazván Rudým baronem, protože je ve skutečnosti baron, což je titul šlechty v Německém císařství a natřel si své letadlo doruda, zde máme fotku jeho letounu.
Takhle ale rudá moc nevypadá, spíše bych měl použít více rudou barvu jako tuto, samozřejmě toto je černobílá fotografie, ale pokud bych to pro vás vybarvil, mohli byste dostat lepší pocit, jak jeho letoun vypadal.
Byl to trojplošník, protože měl tyto tři křídla.
Zkrátka jeho letadlo bylo rudé, a proto se mu přezdívalo Rudý baron.
A byl známý jako nejvíce smrtící pilot v celé válce, má 80 potvrzených zabití, byl schopný sestřelit 80 nepřátelských letounů, tedy 80 potvrzených zabití v boji, což je v boji více než jakýkoli jiný pilot v 1. světové válce, takže je velmi slavným pilotem.
Obecně jakýkoli bojovník 1. světové války neměl dlouhou délku života, ale zvláště piloti byli v ohrožení, ani on nebyl výjimkou, navzdory tomu, že byl největší eso.
Nejlepší ze všech pilotů 1. světové, tak i on byl sestřelen ve vzduchu v roce 1918, byl zasažen do srdce a jater, podařilo se mu přistát a když k němu lidi přiběhli, tak prý jeho poslední slova byly:
"Kaput".
Zajímavé a navrch k tomu, teď byl proměněn do takové karikatury, na Západě a ve Spojených státech teď známe značku Rudý baron,
Pizza Rudý baron je pojmenovaná právě po Manfredu von Richthofenovi, cože je poměrně divné jméno pro firmu s pizzami, nebyl ani Italem, ale tím je zkrátka známý,
Tento chlápek vypadá více jako Tom Selleck, než jako skutečný Manfred von Richthofen.
Je to dílo neuvěřitelného naturalismu a dechberoucí krásy
Je to jedna z dívek, které doprovázely svatou Uršulu na pouti.
Svatou Uršulu doprovázelo 11 000 panen, které byly všechny povražděny Huny, ,jak praví legenda, a kult svaté Uršuly a jejích umučených panen se objevuje ve středověku.
Je vyrobena z pomalovaného dřeva, mezi lety 1500 - 1530, zrovna tahle nejspíš v Bruselu nebo jižním Nizozemí.
Představuje šlechtičnu tento důmyslný účes, který věnčí její hlavu, s pruhy látky a splývajícími vlasy.
Je to perfektní portrét.
Ale ve skutečnosti je zároveň relikviář.
Tedy uvnitř hlavy je otevírací dutina, ve které byla přechovávána lebka svaté.
Kolem krku má přívěšek a za oknem v hrudníku by se nalézala druhá relikvie, nejspíš část hrudní kosti.
Když pohlédnete na její tvář, komunikuje s vámi přímo a možná blahosklonně vyslyší modlitbu protože koneckonců se ke svatým obraceli aby zasáhli.
Tedy někdo by se modlil ke svaté a prosil ji o pomoc v neštěstí, protože samozřejmě přímluvy svatých mají u Boha větší váhu. Neboť dokázali víru mučednictvím.
Má blahosklonný úsměv.
Ze všech vystavených předmětů zrovna u tohoto máte pocit, že by mohla ovevřít ústa a promluvit, nebo se dokonce pohnout.
Dnešní odpoledne bych s vámi chtěl diskutovat o tom, proč se vám nepodaří mít skvělou kariéru.
Jsem ekonom.
Šířím chmury.
Koneckonců, je čas na chmurné poznámky.
Promlouvám pouze k těm, kteří chtějí mít skvělou kariéru.
Vím, že někteří z vás se již rozhodli, že budou mít dobrou kariéru.
Vy také neuspějete --(Smích)-- protože -- Panejo, jste z neúspěchu celí rozjaření.
Kanadská skupinka, nepochybně.
(Smích)
Ti, co se snaží vybudovat dobrou kariéru neuspějí, protože dobrých pracovních míst je dnes jako šafránu, opravdu.
Existují skvělá pracovní místa a skvělé kariéry a pak tu jsou také časově náročné, stresující, krev pijící, duchamorné druhy povolání, a nic jiného mezi tím.
Takže lidi hledající dobrou práci nepochodí.
Povím vám o těch, co hledají skvělou práci, kariéru, a proč v tom selžou.
První důvod je ten, že přestože vám lidi nespočetněkrát opakují:
"Jestli chceš mít skvělou kariéru, musíš se oddat své vášni, pronásledovat své sny a věci, co tě v životě nejvíc fascinují." Slyšíte to pořád dokola a pak se rozhodnete, že je neposlechnete.
Bez ohledu na to, kolikrát jste si stáhli promoční projev Stevena Jobse, pořád si stojíte za svým a nic s tím neuděláte.
Nevím přesně proč.
Jste příliš líní.
Je to nad vaše síly.
Bojíte se, že když budete hledat svou vášeň a nenajdete ji, budete se cítit jako idioti a tak přijdete s výmluvami, proč ji hledat ani nebudete.
Jsou to pouhé výmluvy, dámy a pánové.
Projdeme si celý seznam vašich kreativních výmluv, které vám brání v tom dělat věci tak, abyste měli skvělou kariéru.
Tak například, jedna z vašich skvělých výmluv je tahle:
"Většina lidí vděčí za svou skvělou kariéru hlavně štěští, takže já si tuhle počkám, třeba se na mě štěstí usměje, a když jo, tak budu mít skvělou kariéru.
Když ne, tak si vystačím s dobrou kariérou."
Žádná dobrá kariéra ale neexistuje, tudy cesta nevede.
Pak tu máme další výmluvu: "Ano, jsou výjimeční lidé, kteří se ženou za svou vášní. Jsou to ale géniové jako Steven Jobs.
Mezi ně já nepatřím.
Když mi bylo pět, považoval jsem se za génia, ale mí učitelé mi od té doby vyhnali tuhle myšlenku z hlavy." (Smích)
"Takže jsem dnes dočista způsobilý."
Podívejte, kdyby se dnes psal rok 1950, úplná způsobilost by vám zaručila skvělou kariéru.
Dnes je ale rok 2012, světe div se, a prohlašováním, že jste naprosto, dočista způsobilými, přímo zatracujete svůj úspěch.
Pak tu máme další výmluvu:
"Udělal bych to, zvládl bych to, ale, ale, no ale jsem přece normální.
Každý přece ví, že lidi, co se ženou za svou vášní, jsou trošku šílení.
Trochu divní?
Že?
Šílenství a genialitu dělí tenká čára.
Nejsem šílenec.
Přečetl jsem biografii Stevena Jobse.
Panečku, nejsem jako on.
Jsem dobrák.
Jsem obyčejný dobrák, a obyčejní dobráci necítí žádnou vášeň.
Ále, stejně chci skvělou kariéru.
Nejsem připravený vydat se za svou vášní, takže to udělám jinak. Mám totiž řešení, mám strategii.
Maminka s tatínkem mi o ní pověděli.
Maminka s tatínkem mi řekli, že když budu pilně pracovat, budu mít skvělou kariéru.
Pokud tedy budu tvrdě pracovat a budu mít dobrou kariéru, když začnu pracovat ještě mnohem víc, budu mít skvělou kariéru.
To přece dává matematicky smysl, ne?
Hmm.
Nedává.
(Smích)
Přesto jste si to sami sobě namluvili.
Víte co?
Řeknu vám jedno malé tajemství.
Chcete pracovat?
Chcete dřít?
Nemějte strach, uspějete.
Svět vám dá spoustu příležitostí pracovat tak, že se z vás bude kouřit, ale jste si jistí, že vám to zaručí skvělou kariéru, když veškeré důkazy naznačují pravý opak?
Přejděme teď k těm z vás, co se snaží najít svou vášeň.
Opravdu si uvědomujete, že byste s tím měli začít, žádné výmluvy. Snažíte se najít svou vášeň a jste štěstím bez sebe.
Našli jste něco, co vás zajímá.
"Něco mě zajímá!
Našel jsem zálibu!"
Říkáte mi:
"Něco mě zajímá!" Já na to:
"To je báječné!
A co mi tím chcete říct?"
"No, našel jsem něco, co mě zajímá."
"Jste do toho zapálení?" odvětím.
"Zajímá mě to," říkáte.
K čemu byste váš zájem přirovnali?
"Tohle mě prostě zaujalo."
A ostatní oblasti lidské aktivity vás nezaujaly?
"O ty se nazajímám."
Všechny jste si je nechali projít hlavou, že ano?
"Ne tak úplně."
Vášeň je láska vašeho života.
Vášeň vám umožní naplno vyjádřit váš talent.
Vášeň a zájem -- dvě odlišné věci.
Opravdu půjdete za svou láskou a řeknete:
"Vezmi si mě!
Jsi zajímavá." (Smích)
Na to zapomeňte.
Nikdo si vás takhle nevezme a umřete v osamění.
Co chcete, potřebujete, po čem toužíte, je vášeň, která přesahuje hranice zájmu.
Potřebujete mít 20 zájmů, a jeden z nich, jeden z nich vás možná chytne a pohltí víc než cokoli jiného. Pak si možná uvědomíte, co je mezi všemi ostatními zájmy vaše opravdová vášeň.
Jeden můj kamarád požádal svou dívku o ruku.
Byl ekonomicky racionální.
Řekl své dívce:
"Vezměme se.
Spojme naše zájmy."
(Smích)
A to taky udělal.
"Opravdu tě miluji," řekl.
"Miluji tě z celého srdce.
Miluji tě víc než všechny ostatní ženy, které jsem kdy poznal.
Miluji tě víc než Mary, Jane, Susie, Penelope,
Ingrid, Gertrude, Gretel -- tehdy jsem byl výměnném programu v Německu." (Smích)
"Miluji tě víc než --"
No dobře!
Odešla z místnosti v půli jeho vyznávání lásky.
Potom, co překonal ono překvapivé odmítnutí, dospěl k názoru, že jen těsně unikl manželství s iracionální osobou; přesto si poznačil, že až bude příště žádat ženu o ruku, není třeba vyjmenovávat všechy ženy, které se o tuto roli ucházely.
(Smích)
Pořád ale platí to stejné -- musíte hledat alternativy, abyste našli svůj osud.
Děsí vás "osud"?
Teď o něm mluvíme a pokud nenajdete oblast, která nejvíc odhaluje váš talent, pokud se spokojíte s těmi zatracenými "zájmy", ať už to znamená cokoli, víte, co váš čeká na konci vašeho dlouhého života?
Vaši přátelé a rodina budou stát u vašeho hrobu a na náhrobku budete mít vytesáno:
"Zde odpočívá významný vynálezce suchého zipu."
Na náhrobku by ale místo toho mělo být napsáno, ve vašem alternativním životě, pokud byste naplno projevili váš talent:
"Zde leží laureát Nobelovy ceny za fyziku, který zformuloval jednotnou teorii pole a prokázal reálnost nadsvětelného warp pohonu."
(Smích)
Suchý zip, zajisté.
(Smích)
Příklad skvělé kariéry a zmařené příležitosti.
Někteří z vás ale, navzdory všem těm výmluvám, najdou svou vášeň, přesto ale neuspějí.
Neuspějete, protože se neoddáte vaší vášni, protože přijdete s novou výmluvou, jakoukoli výmluvou, která vám v tom zabrání. Tuhle výmluvu jsem už slyšel mnohokrát.
"Ano, mohl bych mít skvělou kariéru, lidských vztahů si ale vážím víc než úspěchu.
Chci být skvělým přítelem, skvělým partnerem.
Chci být skvělým rodičem a tohle všechno neobětuju za vidinu velkého úspěchu."
(Smích)
Co vám na to mám říct?
Vážně chcete, abych vám řekl: "Namouduši přísahám, že děti nebiju." (Smích)
Podívejte se, jakou životní filozofii jste přijali.
Jste hrdinou za každou cenu a já jsem za to, že vám jemně naznačím, že byste mohli mít skvělou kariéru, obviňovaný, že nenávidím děti.
Ano, když jsem vstoupil do této budovy, narazil jsem na jednoho potulujícího se klučinu, ale nenakopl jsem ho. (Smích)
Jasně, musel jsem ho informovat, že tahle budova je jen pro dospěláky a ať odsud zmizí.
Zamumlal něco o své matce a já mu řekl, že ho stejně asi najde venku.
Když jsem ho viděl naposled, seděl na schodech a brečel.
(Smích)
Padavka.
(Smích)
Co si ale myslíte?
Tohle po mně chcete slyšet.
Opravdu si myslíte, že byste měli využít děti jako svůj štít?
Víte, co se jednou stane, vy jedni perfektní rodičové?
Vaše dítě k vám jednou přijde a řekne:
"Vím, čím chci být.
Vím, co budu v životě dělat."
Jste štěstím bez sebe.
Tohle je konverzace, na kterou každý rodič čeká, protože je jejich dítě nadané v matematice, a těší se na to, co bude následovat.
"Rozhodl jsem se, že budu kouzelník.
Chci předvádět kouzla před publikem."
(Smích)
A co na to vy?
Řeknete:
"Hmm, to je riskantní.
Nemusí se ti to podařit.
Nebudeš moc bohatý.
Chápeš, nevím, zkus o tom ještě popřemýšlet, tak moc ti to jde v matematice, co takhle --"
Vaše dítě vás přeruší a řekne:
"Tohle je ale můj sen.
Je mým snem stát se kouzelníkem."
A co na to vy?
Víte, jak zareagujete?
"Podívej, já měl taky jednou sen, ale, -- ale."
Jak dokončíte tu větu s vaším "ale"? "...Ale.
Taky jsem měl jednou sen, ale bál jsem se za ním jít."
Anebo mu řeknete tohle?
"Jednou jsem měl svůj sen, ale pak ses narodil." (Smích) (Smích) (Potlesk)
Opravdu chcete takhle zneužít svou rodinu, opravdu chcete vidět svého partnera a děti jako bachaře vašich snů?
"Mám svůj sen." mohli jste mu odvětit jinak.
Mohli jste se mu podívat do očí a říct:
"Běž do toho, tak jako já."
To mu ale nebudete moct říct, protože jste do toho nešli.
Takže to neřeknete.
(Smích)
Takhle jsou hříchy rodičů přenášeny na jejich ubohé děti.
Jaktože využíváte lidské vztahy jako výmluvu, proč jste nenašli a nenásledovali svou vášeň?
Vy víte proč.
Ve skrytu duše to víte a to teď myslím smrtelně vážně.
Vy znáte důvod, proč se zachumlat do teploučka lidských vztahů.
Protože jste -- vy víte, jací jste.
Bojíte se jít za svou vášní.
Bojíte se, že budete k smíchu.
Bojíte se to zkusit.
Bojíte se, že selžete.
Skvělý přítel, skvělý partner, skvělý rodič, skvělá kariéra.
Nejde to dohromady?
Nejste to snad vy?
Jak můžete být jedním, aniž byste byl i druhým?
Vy se ale bojíte.
A proto nebudete mít skvělou kariéru, ledaže -- ledaže, nejpřiléhavější ze všech anglických slov -- ledaže.
Slovo "ledaže" se ale ovšem pojí s jiným, nejstrašlivějším spojením,
"Kdybych jen tak..."
"Kdybych jen tak..."
Pokud vám tahle myšlenka bude rezonovat v hlavě, bude to hodně bolet.
To jsou tedy mnohé důvody, proč se vám nepodaří mít skvělou kariéru, ledaže...
Ledaže.
Děkuji.
(Potlesk)
Tak tady žiju.
Žiju v Keni, na jižním okraji národního parku Nairobi.
Vzadu je stádo krav mého otce, a to dál za kravami, to je národní park Nairobi.
Národní park Nairobi není na jihu oplocený, takže divoká zvířata, třeba zebry, mohou volně vybíhat z parku ven.
Dravci jako lvi je následují, a dělají tohle.
Zabíjejí náš dobytek.
Tohle je jedna z krav, kterou zabili v noci.
Ráno jsem vstal a našel ji mrtvou.
Cítil jsem se opravdu mizerně, byl to totiž náš jediný býk.
My Masajové věříme, že pocházíme z nebe a s námi i naše zvířata a půda, na které je paseme.
Proto si jich tolik vážíme.
Když jsem vyrůstal, lvy jsem nenáviděl.
Naše válečníky, morany, kteří chrání naše vesnice a dobytek, ty to také štve.
A tak zabíjejí lvy.
Tohle je jeden z šesti lvů, kteří byli zabiti v okolí Nairobi.
A myslím, že to je jeden z důvodů, proč je v národním parku Nairobi lvů tak málo.
Kluci mezi šesti a devíti lety věku se u nás starají o otcův dobytek, a tohle se stalo i mně.
Tak jsem chtěl najít způsob, jak problém se lvy vyřešit.
Nejdřív mě napadlo využít oheň, protože jsem myslel, že se ho lvi bojí.
Ale pak jsem zjistil, že to moc nepomáhá, a dokonce to lvům pomáhá lépe vidět do ohrady.
Ale nevzdal jsem se a pokračoval dál.
Můj druhý nápad bylo používat strašáka.
Chtěl jsem ošálit lvy, aby si mysleli, že stojím u ohrady.
Jenže lvi jsou chytří.
(Smích)
První den přijdou, vidí strašáka a utečou pryč. Ale další den přijdou znovu a řeknou si, Hele, ta věc se nehýbe.
(Smích)
Tak skočí dovnitř a zabijí nějaká zvířata.
Jedné noci jsem chodil okolo ohrady s baterkou, a lvi nepřišli.
Zjistil jsem, že lvi se bojí světla, které se pohybuje.
A tak jsem dostal nápad.
Už když jsem byl malý kluk, rád jsem si hrál vevnitř, třeba celý den. Jednou jsem rozebral mámino nové rádio. Skoro mě za to zabila, ale naučil jsem se toho hodně o elektronice.
(Smích)
Tak jsem sehnal starou autobaterii a přerušovač z blikače.
To je malé zařízení používané třeba v motorkách, když potřebuje motorista odbočit doleva nebo doprava.
Bliká.
Tady jsem dal vypínač, kterým můžu světla zapínat nebo vypínat.
A tady je malá žárovka z rozbité baterky.
Všechno jsem to pospojoval.
Jak vidíte, baterii nabíjí solární panel a baterie zásobuje elektrikou přerušovač. Říkám mu transformátor.
Díky přerušovači světla blikají.
Jak vidíte, žárovky jsou otočené směrem ven, protože odtamtud přichází lvi.
Takhle to pak vidí lvi, když se v noci přiblíží.
Světla blikají a lvi si myslí, že chodím okolo ohrady. Jenže já spím doma v posteli.
(Smích) (Potlesk)
Děkuju.
Takhle jsem to postavil doma před dvěma lety. Od té doby nemáme se lvy žádné problémy.
Naši sousedé se o tom doslechli.
Jednou z nich byla tahle babička.
Lvi jí už zabili spoustu zvířat, tak mě požádala, abych světla rozmístil i u ní.
A já jsem řekl:
"Dobře".
A rozmístil jsem je.
Jsou vidět vzadu, ta lví světla.
Doposud jsem to tak zařídil u sedmi domů v naší vesnici.
A opravdu to funguje.
Můj nápad se šíří po celé Keni, plaší se tak i ostatní dravci, hyeny, leopardi, a také se to používá na odstrašování slonů od lidských polí.
Díky tomuto vynálezu jsem získal stipendium na jedné z nejlepších škol v Keni, Brookhouse International School, a opravdu mě to těší.
Moje nová škola se do toho zapojila, pomáhá shánět peníze a rozšiřovat povědomí.
Dokonce jsem se vrátil s přáteli do naší vesnice, umísťujeme světla na domy, na kterých dosud nebyla, a učím lidi, jak je používat.
Před rokem jsem byl jen chlapec žijící uprostřed savany, pasáček otcových krav.
Dívával jsem se na oblohu na letadla a říkával si, že jednoho dne budu taky sedět uvnitř takového letadla.
A dnes jsem tady.
Poprvé jsem dostal příležitost letět - na TED.
Mým velkým snem je stát se leteckým inženýrem, až vyrostu.
Kdysi jsem lvy neměl rád. Ale dnes, díky mému vynálezu, který chrání dobytek i lvy, jsme schopni žít se lvy bez vzájemných konfliktů.
Ashê olên.
V mé řeči to znamená "mockrát děkuji."
(Potlesk)
Chris Anderson: Ani si nedokážeš představit, jak vzrušující je slyšet takový příběh.
Takže, dostal jsi stipendium.
Richard Turere:
Jo.
CA:
Teď pracuješ na dalších elektrických vynálezech.
Jaký máš v plánu dál?
RT:
Můj další vynález bude...
Chci udělat elektrický ohradník.
Vím, že elektrické ohradníky jsou už dávno vynalezené, ale chci udělat svůj vlastní.
Elektrický ohradník?
RT:
(Smích)
Už jsem to zkoušel, ale... nechal jsem toho, protože mi dal ránu.
Už jsi to jednou zkoušel, že? A pak... RT:
(Smích)
CA:
Mezi námi, Richarde Turere, jsi někdo naprosto výjimečný.
Přejeme ti na tvé další cestě mnoho štěstí.
Mockrát ti děkuji.
RT: Děkuju.
(Potlesk)
Upřednostňujete-li určitou hustotu zobrazení, můžete ji rovněž snadno nastavit.
Usilovně jsme pracovali na novém vzhledu služby Gmail a já bych se s vámi rád podělil o ta nejvýznamnější vylepšení.
Vzhled a chování služby Gmail jsme zcela přepracovali tak, aby byla co nejpřehlednější, nejjednodušší a nejintuitivnější.
Kromě toho se nová služba Gmail automaticky přizpůsobuje každé velikosti okna.
Někteří uživatelé používají mnoho štítků, jiní hodně chatují.
Velikost oblastí pro štítky a chat je nyní možné upravit tak, aby vyhovovala vašim potřebám.
I když nebudete nic nastavovat, služba Gmail se vám přizpůsobí.
Nový vzhled umožňuje, aby motivy skutečně vynikly.
Najděte si volnou chvilku a prohlédněte si některý z mnoha nových motivů s vysokým rozlišením.
Konverzace jsme v Gmailu přepracovali tak, aby byly čitelnější a více se podobaly reálné konverzaci.
Přidali jsme rovněž profilové obrázky, abyste viděli, kdo co řekl.
Vyhledávání je základním prvkem služby Gmail.
Přímo z vyhledávacího pole můžete rovněž vytvořit filtr.
Jsme rádi, že vám konečně můžeme novou službu Gmail představit, a doufáme, že se vám bude nový vzhled líbit tak, jako se líbí nám.
[mluví cizími řečmi] ... a to je jedna z věcí, kterou mám na tomto setkání nejraději.
Není to ani tak o tom, co je to nebo ono, spíš to o tom není vůbec.
(Smích)
Ale je v našem zájmu porozumět topografii našich životů skrze nás samotné.
(Smích)
Budoucnost dává najevo, že nemáme jiný čas, než zhroucení toho pocitu v zrcadle vzpomínek, ve kterých žijeme.
(Smích)
Nic co bychom už nevěděli, avšak o nic méně důležité.
(Smích)
V současnosti čelíme obavám a obavy jsou všude kolem nás, máme také anti-obavy.
Je těžké si to představit nebo změřit.
Pozadi radiace je jednoduše příliš statické na to, aby bylo vidět obvyklou spektrální analýzou.
Máme však pocit, jako by byly případy, kdy mnoho z nás - chápete vo co tu de?
Ale - chápete vo co tu de?
Páč, jako hip hop, chápete vo co tu de,
TED je hustej, chápete vo co tu de.
A tak jsem složil píseň a doufám, že se vám bude líbit.
Je to píseň o lidech a sněžných mužích - (Smích)
- a dalších poznatcích francouzské vědy.
Je to francouzská věda.
Tak jo, jdeme na to. ♫ V hloubi duše jsem se snažil ♫ ♫ Já vím, že sám mám problémy ♫ ♫ Ale pokaždé, když mě to dostane ♫ ♫ [nesrozumitelné] ♫
(Hudba) ♫ A snažil jsem se být ten, ve kterého věříš ♫ ♫ Chci, aby jsi byla strašně drzá ♫ ♫ Chci, abys [nesrozumitelné], baby ♫ ♫ A dokážeš cokoliv ♫ ♫ Jen pokud si neublížíš, až se budeš vracet ♫ ♫ Pokud přežiju, řeknu ti, co je špatně ♫ ♫ Protože kdyby jsi byla [nesrozumitelné] ♫ ♫ A myslím, že vypadáš jako [nesrozumitelné] ♫ ♫ Dávám ti to, co chci být ♫ (Hudba)
A můžete jich použít tolik, kolik chcete.
(Potlesk)
A počítačové modely, bez ohledu na to, kolik jich máte a kolik lidí tím zaměstnáte, nikdy nebudou moci dojít ke stejným závěrům.
Před čtyřmi lety jsem pracoval s pár lidmi na Brookings Institute, a dospěl jsem k závěru. (Smích)
Zítra je další den.
(Smích)
Není to jen tak nějaký den, ale je to den.
Dostanete se k němu, není pochyb.
A je důležité si pamatovat, že tato simulace je dobrá.
Je to uvěřitelné, je to hmatatelné.
Můžete natáhnout ruku - věci jsou pevné.
Objekty můžete přesunout z jedné oblasti do druhé.
Můžete cítit své tělo.
"Rád bych šel na toto místo," a můžete přesunout tuto masu molekul vzduchem někam jinam, dle vašeho přání.
(Smích)
Uvnitř toho žijete každý den.
A teď se dáme do rozdělování a pochopení nedostatku pochopení, vstupujeme do nové éry vědy ve které necítíme nic víc než to, tak říkajíc, než to, co v sobě, současné nebo nesoučasné, se posléze přeneseně přenesou do záhybů našeho ne-porozumění a naše částečné porozumění do sítí, ze kterých všichni čerpáme svoje zdroje a závěry.
(Smích)
Jak už jsem řekl, nevnímejme místo, kde žijeme, jako kouli, ale spíše jako nekonečnou rovinu, která budí dojem že směřuje zpět do místa začátku.
(Smích)
Jakmile pochopíme, že všechny koule na obloze jsou jen nekonečně velká letadla, bude to nad slunce jasné.
Ha Ha Ha.
To je moje poslední píseň.
A pamatujte si, že všechno co jste - je důležitější si uvědomit negativní prostor, jako hudba je jen rozdělení prostoru; vesmír, který posloucháme je tak rozdělen, a to nám dává informace, v porovnání s něčím jiným, co nám dává představu o tom, co ta která představa, co chce být přenášena, chce být.
Tak prosím, bez dalších řečí.
(Potlesk)
Děkuju.
(Potlesk)
Tahle je srandovní.
Začíná takhle.
(Hudba)
Dobrá, poslední kus, který chci předvést, je vlastně velmi podobný tomuto.
Doufám, že to poznáte.
Jdeme na to.
Hele, ještě to funguje.
No, dobře.
Tak jo, jdeme na to.
(Smích) (Hudba)
Jdeme na to.
(Hudba) ♫ Jo, jo, jo, jo ♫ (Hudba)
Děkuju.
Užijte si zbytek.
Děkuju.
(Potlesk)
Pojďme na geometrii těles a počítání objemu. Na obrázku máme trojboký hranol. Existují různá třírozměrná tělesa související s trojúhelníky, takto vypadá trojboký hranol.
Má dvě trojúhelníkové stěny oddělené stěnami s tvarem obdélníku.
Dalším trojrozměrným tělesem, kde se vyskytují trojúhelníky, jsou jehlany.
Toto je jehlan se čtvercovou podstavou, ale také můžete mít jehlany, kde každá stěna je trojúhelník.
Ale zde máme trojboký hranol.
Nechci se příliš zabývat klasifikací různých tvarů. Pokud se základna trojúhelníku 'b' rovná 7 a výška trojúhelníku 'h' se rovná 3 a délka hranolu 'l' je 4, jaký je celkový objem tělesa? Víme, že základna se rovná 7.
Moje velká myšlenka je vlastně naprostá drobnost, která může otevřít vrátka miliardám velkých nápadů, které právě teď dřímají někde v nás.
A ta naprostá drobnost, která to dokáže, je spánek.
(Smích) (Potlesk)
Toto je místnost plná upjatých žen.
Toto je místnost plná spánkově deprivovaných žen.
Docela to bolelo zjistit, jakou hodnotu má spánek.
Před dvěma a půl roky jsem omdlela z vyčerpání.
Hlavou jsem narazila na hranu stolu, zlomila si lícní kost, nad pravým okem jsem měla pět stehů.
Začala jsem tak znovuobjevovat hodnotu spánku.
Za tím účelem jsem studovala, setkávala se s lékaři a vědci a teď vám můžu povědět, že způsob k produktivnějšímu, inspirovanějšímu a radostnějšímu životu je pořádně se vyspat.
(Potlesk)
A my ženy hodláme razit cestu v této nově revoluční, v této nové feministické otázce.
Doslova se hodláme dostat přes postel nahoru, opravdu.
(Smích) (Potlesk)
Protože, naneštěstí pro muže, se spánková deprivace stala symbolem mužnosti.
Nedávno jsem večeřela s chlapíkem, co se chlubil tím, že minulou noc spal pouhé čtyři hodiny.
Cítila jsem pokušení mu říct - ale odolala jsem - cítila jsem pokušení říct:
"A víš ty co? Kdybys byl spal pět, mohla tahle večeře být mnohem zajímavější."
(Smích)
Nedostatek spánku je teď něco jako vytahování se.
Zejména tady ve Washingtonu. Když se snažíte domluvit si snídani a začnete s "Co takhle kolem osmé?", nejspíš vám odvětí: "V osm je pro mě už pozdě, ale nevadí, zahraju si mezitím tenis a vyřídím pár konferenčních hovorů a pak se potkáme v osm."
A přitom si myslí, kdovíjak nejsou zaneprázdnění a produktivní, což však popravdě nejsou, protože v tu chvíli jsou to skvělí lídři v oblastech obchodu, financí či politiky, kteří dělají příšerná rozhodnutí.
Takže vysoké IQ neznamená, že jste skvělý vůdce, protože podstata vedení spočívá ve schopnosti vidět ledovec ještě než se srazí s Titanicem.
A to jsme tu už měli spoustu ledovců narážejících do našich Titaniců.
Popravdě řečeno mám pocit, že kdyby Lehman Brothers byli Lehmanovic Bratři a Sestry, možná by tu ještě byli s námi.
(Potlesk)
Zatímco bráškové měli spoustu práce připojení vždy a všude, dnes a denně, sestřička by si mohla všimnout toho ledovce, protože by byla vzhůru po sedmi a půl až osmihodinovém spánku a byla by schopná vidět dál než na špičku svého nosu.
Takže právě čelíme několikanásobným krizím našeho světa, což je pro nás dobré na osobní úrovni, což nám přináší více radosti, vděčnosti a efektivitě v běžném žití, a být nejlepší v naší vlastní kariéře je také to nejlepší pro celý svět.
Takže na vás naléhám, zavřete oči a objevujte velké nápady, které v nás už jsou, vypněte motory a objevte sílu spánku.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Lidé v rozvinut‎ých zemích tráví více než 90 procent svého života v uzavřených prostorech, kde dýchají a přijdou do styku s trilliony organismů neviditelných‎ pouhým okem: mikroorganismy. Budovy jsou složité ekosystémy, které jsou důležitým zdrojem mikrobů, mikrobů, které jsou pro nás dobré, a některé, které jsou pro nás škodné.
Co určuje typy a distribuci mikrobů v interiérech?
Budovy jsou kolonizovány mikroby, které vstupují okny a skrz mechanické ventilační systémy.
A jsou přineseny dovnitř lidmi a jinými tvory.
Osud mikrobů v interiéru závisí na složité interakci s lidmi a s prostředím vytvořeným lidmi.
A dnes architekti a biologové pracují společně, aby zkoumali inteligentní stavební návrhy, které budou tvořit budovy pro nás zdravé.
Trávíme neobyčejné množství času v budovách, které jsou velmi kontrolovaným prostředím, jako tahle budova-- ovzduší s mechanickými ventilačními systémy, které zahrnují filtrování, vytápění a klimatizaci.
Vzhledem k množství času, který trávíme v interiéru, je důležité pochopit, jak to ovlivňuje naše zdraví.
V Centru Biologie a Vystavěného Prostředí jsme provedli studii v nemocnici, kde jsme vzali vzorky vzduchu a vytáhli DNA z mikrobů ve vzduchu.
A dívali jsme se na tři různé typy pokojů.
Zkoumali jsme se pokoje mechanicky větrané, to jsou modré datové body.
Zkoumali jsme pokoje přirozeně větrané, kde nám nemocnice dovolila vypnou mechanickou ventilaci v křídle budovy a otevřeli jsme okna, která již nebyla funkční, ale oni je udělali funkční pro náš výzkum.
A taky jsme vzali vzorky venkovního vzduchu.
Když se podíváte na x-osu tohoto grafu, uvidíte, že to, co obvykle chceme dělat- udržovat přírodu venku- jsme dosáhli mechanickou ventilaci.
Tak když se podíváte na zelené datové body, které jsou vzduch venku, uvidíte velké množství mikrobní různosti, anebo pestrost mikrobových typů.
Ale když se podíváte na modré datové body, což je mechanicky větraný vzduch, není to tak různé.
Ale být méně různé není nezbytně dobré pro naše zdraví.
Když se podíváte na Y-osu tomto grafu, uvidíte, že v mechanicky větraném vzduchu máte vyšší pravděpodobnost setkání s potenciálním patogenem, nebo bakterií, než když jste venku.
Pro pochopení, proč to byl ten případ, vzali jsme naše data a dali je do ordinačního diagramu, což je statistická mapa, která vám řekne něco o tom, jak spolu souvisejí mikrobiální společenství v různých vzorcích.
Datové body, které jsou blíž u sebe mají mikroby více spřízněné než datové body dál od sebe.
A prvních věc, kterou můžete vidět z tohoto grafu je, když se podíváte na modré datové body, které jsou mechanicky větran‎‎ý‎‎‎‎‎‎‎ vzduch, není to pouze podmnožina zelených datových bodů, které jsou venkovní vzduch.
Co jsme zjistili je, že mechanicky větran‎ý‎ vzduch vypadá jako lidé.
Má na tom mikroby, které normálně souvisí s naší kůží a s našimi ústy, našemi slinamy.
A je to proto, že všichni neustále shazujeme mikroby.
Tak vy všichni právě teď poděluje svoje mikroby jeden s druh‎‎‎ým‎‎‎.
A když jste venku, ten typ vzduchu má mikroby, které jsou obvykle spojeny s listy rostlin a zeminou.
Proč na tom záleží?
Záleží na tom, protože zdravotnictví je druhý nejvíce energeticky náročný průmysl ve Spojených státech.
Nemocnice používají dva a půl krát více množství energie než kancelářské budovy.
A model se kterým pracujeme v nemocnicích, a také v mnoha a mnoha jiných budovách, je udržovat přírodu venku.
A tenhle model není nutně nejlepší pro naše zdraví.
A vzhledem k mimořádnému rozsahu nozokomiálních infekcí, neboli infekcí získaných v nemocnici, je to znamení, že je to dobrý čas na přehodnocení naší současné praxe.
Tak stejně jako ovládáme národní parky, kde podporujeme růst některých druhů a potlačujeme růst jiných, pracujeme na smýšlení o budovách s pomocí ekosystémového rámce, kde můžeme podporovat druhy mikrobů, které chceme mít v interiéru.
Slyšela jsem někoho říkat, že jste tak zdravý jako jsou vaše střeva.
A z toho důvodu mnoho lidí jí probiotický jogurt, tak aby mohli podpořit zdravou střevní mikroflóru.
A co v podstatě chceme udělat je být schopen používat tenhle koncept na podporu zdravé skupiny mikroorganismů uvnitř.
Děkuji.
(Potlesk)
V následujícím mnohočlenu najděte členy a koeficienty a stupně každého členu.
Členy mnohočlenu jsou ty prvky, které v tomto mnohočlenu sčítají.
Takže členy tady, napíšu to sem...
První člen je 3x na druhou, druhý člen, který přičítáme, je −8x.
Můžete se ptát, není to ale minus (+)8x?
Musíte se na to dívat jako na součet, takže přičítáme −8x, což je druhý člen.
Třetí člen je 7. Tohle se nazývá mnohočlen (polynom). Má tedy mnoho členů, nebo můžete brát každý člen jako jednočlen (monom), to je mnohočlen s pouze jedním členem.
Takže toto jsou členy, podívejme se teď na jejich koeficienty.
Koeficient je to, čím se násobí mocnina x, nebo část členu s x. Zde ta část s x je x na druhou, a to je násobeno číslem 3. Takže 3 je koeficient prvního členu.
Ve druhém členu máme −8 krát x. A ujasněme si to, koeficient není jen 8, je to −8. X je násobeno −8, takže to celé je koeficient.
A tady může říct počkat!
Tady není žádné x, je to jen 7. Není tu žádné x, 7 se s žádným x nenásobí.
Můžete si ale představit, že 7 je násobena x na nultou, což víme, že je rovno 1.
Takže i takto konstanta, tahle 7, je koeficientem členu (7x na nultou).
Když se na to podíváte takhle, tak je to koeficient. Tohle je taky koeficient. Ujasněme si to tedy, tyto tři čísla jsou koeficienty.
Koeficienty.
Poslední úkol je určit stupně každého členu.
Stupeň tohoto prvního členu je 2, mocnina x je 2. Stupeň druhého členu, pamatujte, je to −8x. X je to samé jako x na prvou, takže stupeň je 1.
Stupně členů. A máme hotovo.
Představte si, že jste student fyziky a teď jste vyšel ze třídy, šel jste domů, když jste si vzpomněl, že dnes dávají maraton Válek galaxií, tak uděláte to, co každý student fyziky - běžíte.
Opravdu se chcete dostat domů, takže běžíte třeba rychlostí 6 metrů za sekundu.
Možná už je to dlouho, co jste naposledy běželi, a tak musíte trochu zpomalit na dva metry za sekundu.
Když se přiblížíte k domovu, řeknete ne, kapitán a Terry by to nevzdali, a tak já taky ne, a rozběhnete se rychlostí osm metrů za sekundu a dorazíte domů akorát na úvodní znělku.
Tyto čísla jsou údaje o okamžité rychlosti.
Okamžitá rychlost je rychlost tělesa v určitém okamžiku, a když zahrnete i směr, máte okamžitou rychlost jako vektor.
Jinými slovy je osm metrů za sekundu doprava okamžitá rychlost jako vektor pro tuto osobu v určitém okamžiku.
Všimněte si, že se liší od rychlosti průměrné.
Kdyby byl váš dům tisíc metrů od školy a dostat se domů by trvalo 200 sekund, vaše průměrná rychlost by byla pět metrů za sekundu, což se nutně nemusí rovnat okamžité rychlosti v určitých momentech cesty.
Jinými slovy můžeme říct, že poběžíte třeba 60 metrů za 15 sekund. Během té doby jste zrychlovali a zpomalovali a vaše rychlost se měnila.
Nehledě na zrychlování a zpomalování na této cestě bude pořád vaše průměrná rychlost čtyři metry za sekundu doprava neboli plus čtyři metry za sekundu.
Řekněme, že chcete znát okamžitou rychlost v určitém okamžiku. V tomto případě musíte vzít menší úsek cesty za kratší časový úsek, který má střed v okamžiku, pro který chcete zjistit okamžitou rychlost.
To vám dá lepší údaj pro okamžitou rychlost, ale stále ne přesný.
Abyste mohli okamžitou rychlost zpřesnit, mohli byste vzít ještě menší úsek za ještě kratší čas. Ale zde narazíme na problém, protože pro přesnou hodnotu okamžité rychlosti byste museli brát v úvahu nekonečně malý úsek za nekonečně krátký časový úsek. Ale to je v podstatě nula dělená nulou.
Dlouho tomu nikdo nemohl přijít na kloub, protože definovat pohyb v určitém okamžiku se zdálo nemožné. To způsobilo v antickém Řecku pochyby, zdali vůbec pohyb dává smysl. Přemýšleli, jestli pohyb není jen iluze.
Nakonec sir Isaac Newton rozvinul nový přístup k matematice, který umožnil vyřešení takových příkladů.
Dnes mu říkáme diferenciální počet.
Takže kdybyste se zeptali fyzika, jaký je vzoreček pro okamžitou rychlost, ukázal by vám nejspíš vzoreček zahrnující diferenciální počet. Pokud jej někteří ještě neznáte, ukáži vám jiné způsoby, jak okamžitou rychlost spočítat bez znalostí diferenciálního počtu.
První možnost je tak jednoduchá, že je v podstatě zřejmá. Pokud máte štěstí a máte příklad, kde se rychlost nemění, poté je vzorec stejný jako pro rychlost průměrnou.
Pokud se ale rychlost mění, jeden ze způsobů, jak nalézt okamžitou rychlost, je při pohledu na graf, kde je zobrazena křivka pohybu jako pozice vs. čas.
Sklon tečny ke křivce v jakémkoli bodě tohoto grafu se rovná okamžité rychlosti v tomto okamžiku, protože sklon tečny udává míru změnu polohy vůči času.
Třetí způsob, jak najít okamžitou rychlost, můžeme použít ve speciálním případě, když je zrychlení konstantní.
Pokud je konstantní, můžete použít vzorce a nalézt okamžitou rychlost v jakémkoli momentu.
Nikdo nikdy neřekne "Neumím číst" ani "nemám rád angličtinu".
Ale je úplně normální a společensky přijatelné říci:
"Nemám rád matematiku".
Žijeme přitom ve světě, v němž se vše kvantifikuje a já bych rád pomohl studentům pochopit, že matika je všude.
Když hrají basket, když si dají sklenici vody; chtěl bych, aby mysleli kvantitativně, protože podle mne je to důležitá schopnost, která jim bude užitečná při mnoha různých příležitostech.
Summit San Jose je třetí školou sítě Summit.
První byla Summit Prep, jež se objevila před několika lety ve filmu Waiting For Superman.
Začali jsme v tomto roce s třetí školou v této síti a rozhodli jsme se jít na to trochu jinak, než ostatní školy sítě Summit.
Školu jsme otevřeli s tímto speciálním matematickým programem.
Kombinujeme prezenční výuku s online na technologiích založeným vzděláváním ve formě, která je pro děti mnohem přijatelnější a vede k mnohem vhodnější výukové zkušenosti.
O Khanově škole jsem slyšel poprvé v minulém roce provděpodobně po prvním vystoupení na TEDu.
Zrovna jsme hledali různé poskytovatele výukových materiálů a oni nám slibovali těsnou spolupráci i pomoc, budeme-li potřebovat.
Začali jsme šk. rok a netušili, co nás čeká.
Skutečně jsme je potřebovali a žádali o pomoc.
Oni byli skvělí a dali nám, co jsme chtěli i co potřebovali jiní učitelé.
Myslím, že vše se stále vyvíjí k lepšímu.
Khanova škola je skvělá z mnoha důvodů.
Dělá naší práci složitější, protože zvyšuje úroveň toho, co děláme, toho, co chceme po našich žácích.
Když vidíte všechna ta data, k nimž se dá opravdu snadno dostat, nutí vás to říci:
"Možná, že tato lekce, o níž jsem si myslel, že bude použitelná pro celou třídu, je vhodná jen pro 20% žáků.
Měl bych se zamyslet nad tím, co chci, aby žáci opravdu dělali, jestli toto není příliš náročné pro 80% třídy, nebo jestli to naopak pro většinu třídy není příliš snadné.
Když zadáte domácí úkol, často fixujete chyby i špatné postupy.
Khan je však velmi dobrý v poskytování nepřetržité zpětné vazby všem 36 žákům v mé třídě.
A dělá to způsobem, jakého bych nikdy nemohl dosáhnout.
Takže u každého problému má každý žák k dispozici neustále pomoc a chyby se nefixují.
Jednou z věcí, které Khan dramaticky ovlivnil, jsou samotné vzdělávací postupy našich žáků.
Učí se, jak vše dělat správně, narozdíl od toho, jak vše jen odbýt.
Žáci to vnímají jako počítačovou hru, kde pořád chybujte.
Že ano?
I v matice pořád děláte chyby, vlastně ve všem, co ve škole děláte, byste měli chybovat a měli byste se z těchto chyb poučit.
Pozorujeme na našich žácích něco velmi vhodného. Své chyby díky zpětné vazbě dokážou opravovat dříve, než je příliš pozdě, a zdokonalují se, a učí se matematiku.
Místo, aby jen předstírali, že látce rozumí.
Stejně jako u každého dospělého, nastavení cílů je velmi důležité.
Zjistili jsme na našich studentech, že přesná specifikace těchto cílů je motivuje.
Každý může jít do Khanovy školy a říci:
Mým cílem je těchto 6 cvičení.
A ona mu pomůže ten cíl splnit, ukáže kolik mu toho ještě chybí a jaký je jeho výsledek, když skončí.
Našim žákům se tatová podpora opravdu líbí.
Nastavují si cíle, dokončují je a mají pocit dobře vykonané práce.
Mé žáky to změnilo, mnohem víc o nich vím a oni yase vědí, jak jsou na tom.
Opravdu mají představu o tom, co znají a co ne.
Mnohem lépe se umějí prosadit a sami sebe obhájit.
A změnilo to i mě samotného, protože toho o žácích mnohem víc vím.
Khan Academy nedovoluje žákům skrývat nedostatky ve svých znalostech.
Nutí vás to, dělat opravdu opravdu velmi kvalitní pro co nejvíce žáků, protože máte dostatek informací, jak jsou na tom.
Je to skvělé pro motivaci, skvělé pro školní praxi.
Nechtěl bych se vracet a učit jinak, i kdybych mohl.
Chci začít těmito slovy: Houstone, máme problém.
Vcházíme do druhé generace bez pokroku co se týče letů člověka do vesmíru.
Vlastně dochází k regresu.
S velkou pravděpodobností ztrácíme schopnost inspirovat mladé generace, aby pokračovaly v této nesmírně důležité záležitosti, kterou jsme už jako druh započali.
Instinktivně jsme vyšli ven, navštívili neschůdná místa, šli do nehostinných prostředí, abychom později zjistili, snad k našemu překvapení, že tohle je důvod, proč jsme přežili.
Velmi silně cítím, že pro nás není příliš správné, abychom měli generace dětí, které si myslí, že je fajn těšit se na lepší verzi mobilního telefonu s lepšími hrami.
Je potřeba, aby se těšily na objevování, aby se těšily na kolonizování, aby se těšily na průlomové objevy.
Je nezbytné, abychom je inspirovali, protože nás v budoucnu budou vést a pomohou nám v budoucnu přežít.
Mám konkrétní problém s tím, co v současnosti dělá NASA pod Bushovým vedením, který na příští jeden a půl dekády -- zatraceně, tohle jsem neměl.
Máme velmi konkrétní instrukce, abychom zde nemluvili o politice.
(Smích)
Co nás má zajímat -- (Potlesk) co nás má zajímat, není pouze inspirování našich dětí, ale i současný stav, který rozhodně nedovoluje, aby nejkreativnější lidi v této zemi -- inženýři z vesmírného programu
Boeingu a Lockheedu -- přijali rizika a začali vyvíjet nové věci.
Vrátíme se na Měsíc... po padesáti letech?
Hodláme to udělat velice svérázným způsobem, tedy že jsme se za tu dobu nic nového nenaučili.
Jsem tím velice znepokojen.
Každopádně, podstatou věci, o kterou se s vámi chci dnes podělit, je, že záleží na tom, jak inspirujeme lidi, kteří budou našimi budoucími vůdci.
To je moje téma pro následujících 15 minut.
Myslím si, že inspirace začíná, když jsme velmi mladí: od tří do dvanácti až čtrnácti let.
Co mají tyto děti možnost sledovat, je pro ně nejdůležitější věcí.
Podívejme se na momentku z letectví.
Bylo zde krátké, ale naprosto úžasné čtyřleté období, kdy se děly podivuhodné věci.
Začalo to roku 1908, kdy bratři Wrightové létali v Paříži a každý říkal:
"Ach, to přece dokážu taky!" Bylo jen pár lidí, kteří létali na začátku roku 1908.
Za čtyři roky pak mělo 39 zemí stovky letadel, tisíce pilotů. Letadla byla stvořena přírodním výběrem.
V současnosti ale můžeme vidět, že naše dnešní letadla tvoří inteligentní návrhář, ten ale neexistoval v době začátků letadel a letectví.
Pravděpodobně se vyzkoušelo přinejmenším 30 000 různých věcí, které havarovaly, zabily pilota a už se v nich dál nepokračovalo.
Těch pár, které letěly a bezpečně přistály, pokračovaly dále. Už z definice neexistovali vycvičení letci, kteří by měli vynikající letecké kvality.
Takže zkoušením obrovské hromady pokusů, tisíců pokusů, během tohoto čtyřletého období, jsme vymysleli principy letadel, které fungují do dnešních dnů.
To je důvod, proč jsou tak bezpečná, protože jsme měli dost příležitostí zjistit, co je správné.
K tomuto vůbec nedošlo v případě kosmických letů.
Vyzkoušely se pouze dva způsoby -- dva ve Spojených státech a jeden v Rusku.
Takže, kdo byl inspirován v tomto období?
Časopis Aviation Week mě požádal, abych sepsal seznam těch, o kterých si myslím, že byli hybateli letectví v jeho prvních 100 letech.
Sepsal jsem seznam a později jsem zjistil, že všichni byli malými dětmi v téhle úžasné renesanci letectví.
V době mého dětství se udály taky pořádné věci.
Začala éra proudového letectví.
Byl tu Wernher von Braun, který nám ukazoval, jak se dostat na Mars, ještě v době před Sputnikem.
Byla to doba, kdy byl Mars zatraceně zajímavější než je dnes.
Mysleli jsme si, že by tam mohla žít zvířata; věděli jsme, že tam jsou rostliny; mění přece barvy, ne?
Ale jak víte, NASA to všechno podělal, protože tam poslal roboty, kteří přistáli kdesi v pouštích.
(Smích)
Když se podíváte, co se stalo -- ta černá čára ukazuje, jak nejrychleji člověk kdy letěl a červená čára ukazuje dnešní stíhací stroje, zatímco modrá ukazuje civilní leteckou přepravu.
Všímáte si, že je zde obrovský skok v době, kdy jsem byl malý -- myslím si, že to mělo co dělat s odvahou, kterou mi to dodalo, že jsem šel zkoušet věci, které ostatní lidi neměli odvahu zkusit.
Nuže, co jsem jako malý dělal?
Nevrtal jsem se v autech, nechodil s děvčaty tancovat a nebral jsem drogy.
Účastnil jsem se modelářských soutěží letadel.
Strávil jsem asi sedm roků v průběhu války ve Vietnamu zkoušením letadel pro americké letectvo.
A pak jsem si užíval hodně zábavy vytvářením letadel, která by si mohli lidé postavit ve svých garážích.
Létá jich kolem 3 000.
Jedním z nich je i Voyager, který obletěl Zemi.
Založil jsem v roce 1982 další společnost, kterou vedu dodnes.
Od roku 1982 jsme vyvinuli více než jedno nové letadlo ročně.
Je jich tolik, že je tu teď všechny ani nemůžu ukázat.
Nejpůsobivější letadlo, podle mě, které kdy bylo vytvořeno, vzniklo pouze tucet let po prvních stíhacích strojích.
Zůstalo ve službě do doby, dokud nebylo příliš rezavé na to, aby létalo dále.
V roce 1998 jsme se vrátili k něčemu, co bylo vyvinuto v roce 1956.
Cože?
Nejpůsobivější vesmírná loď všech dob, podle mě, byl lunární modul společnosti Grumman.
Přistál na Měsíci, vzlétl z Měsíce, nepotřeboval žádné údržbáře, je to vážně frajeřina.
O tuhle schopnost jsme ale přišli.
Zbavili jsme se jí v roce 1972.
Tahle věc byla navržena tři roky po Gagarinově prvním kosmickém letu v roce 1961.
Tři roky. A v dnešní době ji nejsme schopni udělat.
Šílené.
Stručně řeknu něco o inovačních cyklech. Věci rostou, dosáhnou vrcholné aktivity a umírají, když je nahradí něco jiného.
Tohle se děje každých 25 let.
40letá období, která se překrývají.
Tohle platí o všech typech technologií.
Zajímavou věcí je -- mimochodem, rychlost, promiňte, středobodem inovačních cyklů je vyšší cestovní rychlost.
Tady už žádný nárust není.
Tato dvě nová letadla jsou stejně rychlá jako byla DC-8 v roce 1958.
Je tu potentát, kvůli kterému nemáme inovační cykly -- vláda. Protože vláda vyvíjí a vláda používá.
Jak víte, dobrým příkladem je ARPANET.
Počítače byly nejdříve používány pro dělostřelectvo, pak pro finančnictví.
Ale jakmile jsme se k nim dostali, dospěli jsme k možnostem, ze kterých může mít prospěch každý.
Dosáhl toho soukromý sektor.
Na to nezapomeňte.
Sepsal jsem si inovace -- hledal jsem inovační cykly ve vesmírném programu.
V úplně prvním roce, který začal, když Gagarin vzlétl do vesmíru, a pár týdnů po něm i Alan Shepard, se uskutečnilo pět vesmírných letů s posádkou -- to bylo úplně první rok.
V roce 2003 každý, koho Spojené státy poslaly do vesmíru, zahynul.
A to se ten rok uskutečnily jen 3 nebo 4 lety.
V roce 2004 se uskutečnily jen dva lety. Dva lety ruských Sojuzů k Mezinárodní vesmírné stanici.
A já jsem uskutečnil tři v poušti Mojave se svojí malou skupinou dvou tuctů lidí, čímž jsme dosáhli dohromady pěti letů, které se uskutečnily v roce 1961.
Není zde žádný růst.
Žádná aktivita.
Není zde nic.
Tohle je obrázek pořízený ze SpaceShipOne.
Tohle je obrázek pořízený z oběžné dráhy.
Naším cílem je, abyste i vy mohli tento pohled zažít.
Víme, jak pořádat suborbitální lety, udělat je dostatečně bezpečné -- přinejmenším stejně bezpečné jako byly první aerolinky -- to zvládneme.
Myslím, že bych vám chtěl říct něco málo o tom, proč jsme měli odvahu tohle zkusit jako malá společnost.
Nejdříve ze všeho, co bude následovat?
První společnost bude mít velký vliv, bude velkým hráčem.
Je ohlášen další let na příští týden.
Bude suborbitální. Důvod, proč bude suborbitální, je ten, že není řešení pro adekvátní bezpečnost pro veřejné lety na oběžnou dráhu.
Vláda lety na oběžnou dráhu provozuje -- tři vlády takové lety provozují po 45 let a přesto jsou stále 4 procenta lidí, kteří když opustili atmosféru, zemřeli.
To je důvod, proč nechceme rozjet podnikání s tímto prahem bezpečnosti.
Byl by velice velký zájem. Myslíme, že v roce 2020 poletí 100 000 lidí.
Nemohu vám říct, kdy tohle začne, protože nechci, aby mí soupeři znali můj harmonogram.
Ale myslím, že jakmile se to stane, najdeme řešení, a to velice rychle, abyste spatřili resorty a hotely na oběžné dráze.
Provést se dá skutečně jednoduchá věc, jako je oblet Měsíce, takže budete mít krásný výhled.
A to by bylo parádní.
Protože Měsíc nemá atmosféru -- můžete letět po eliptické oběžné dráze a minout jej klidně ve vzdálenosti 10 stop.
Tohle bude obrovská legrace.
(Smích)
Fajn.
Moji odpůrci říkají:
"Hele, Rutan utrácí peníze miliardářů za projížďky pro miliardáře.
Co to má být?
Tohle není žádný dopravní systém. To je jen pro zábavu."
A já tím mám být vyveden z míry, ale potom se zamyslím, počkejte chvilku.
Koupil jsem si svůj první počítač Apple v roce 1978, a to proto, abych mohl říct:
"Mám doma počítač a ty ne."
"K čemu ho používáš?" "Přijď se podívat. Jede na něm Frogger." Fajn.
(Smích)
Nikoli bankovní počítač nebo Lockheedův počítač, ale domácí počítač na hry.
Po celou dekádu byl pro zábavu -- ani jsme nevěděli, pro co jiného byl.
Důsledkem pak bylo, že vznikl velký průmysl, velký vývoj, velká zlepšení a schopnosti a tak dále, počítače se dostaly do více domácností -- stali jsme se zralí pro nový vynález.
A vynálezce je zde v publiku.
Al Gore vynalezl internet a protože něco, co jsme používali celý rok -- pardon -- celých deset let pro zábavu, se stalo vším -- naším podnikáním, naším výzkumem, naší komunikací a pokud bychom nechali lidi z Googlu přemýšlet pár týdnů, mohli bychom přidat tucet dalších věcí na seznam.
(Smích)
Nebude to dlouho trvat a nebudete schopni přesvědčit děti, že jsme neměli doma počítače odjakživa.
Takže zábava je obhajitelná.
Fajn, chci vám ukázat jeden graf, jde o moji předpověď, co se stane.
Což nás přivádí k jednomu bodu, právě tady.
Tady je skupina lidí, kteří se dostali vpřed -- neznáte je všechny -- ale ti, kteří se dostali vpřed byli inspirováni jako mladí lidé, ve věku od 3 do 15 let, tím, jak jsme létali na oběžnou dráhu a na Měsíc, právě v téhle době.
Paul Allen, Elon Musk, Richard Branson, Jeff Bezos, rodina Ansari, která právě financuje ruské suborbitální lety,
Bob Bigelow, dělá soukromé vesmírné stanice, John Carmack.
Tihle lidé svoje peníze investují do zajímavých oblastí a já si myslím, že je to mnohem lepší, než kdyby je dávali do oblastí mobilních telefonů nebo tak podobně. Oni je ale vkládají do oblastí, které nás přivedou k novým druhům schopností, přivedou nás k příštím opravdu velkým věcem, které nám dovolí prozkoumávat. A myslím, že nám případně dovolí kolonizovat vesmír a zachránit nás před vymřením.
Byli inspirováni obrovským pokrokem.
Ale podívejte se na pokrok, který se udál potom.
Ukázal jsem vám několik příkladů.
Vojenská stíhací letadla měla -- nejvýkonnější vojenské letadlo byl SR-71Blackbird.
Prošel celým životním cyklem, zrezivěl a byl vyřazen ze služby.
Concorde zdvojnásobil rychlost cestování.
Prošel celým životním cyklem bez jediného konkurenta, byl vyřazen.
Zastavili jsme se u stejných schopností, a to jak u vojenských letadel, tak u civilních letadel, které jsme měli v 50. letech.
Ale je tu něco, co může inspirovat naše dnešní děti.
Mluvím o případě, pokud máte dítě nyní, případně mu je dnes deset let.
Děje se tu něco opravdu zajímavého.
Relativně brzy si budete moci koupit letenku a letět výše a rychleji než ty nejvýkonnější vojenské stroje.
To nikdy dříve nebylo možné.
Důvod, proč se zastavila výkonnost na tomto místě, je, že tyto stroje vyhrají válku během 12 minut. Tak proč byste potřebovali něco lepšího?
Ale myslím si, že jakmile si začnete kupovat letenky a létat do vesmíru, a to velice brzy, dojde k tomu, že se velmi brzy poté objeví vojenské stíhací stroje, které budou schopny podnikat suborbitální lety.
Ale důležitou věcí je, že komerční lety se uskuteční dříve.
Těším se na nový "kapitalistický vesmírný závod".
Jak si asi vzpomínáte, vesmírné závody v 60. letech byly pro národní prestiž, protože jsme prohráli na prvních dvou milnících.
Neprohráli jsme technicky.
Měli jsme stroje, které byly schopny vynést náklad na oběžnou dráhu, díky von Braunovi -- takže můžete tvdit, že nejde o technickou prohru.
Sputnik pro nás tedy nebyl technickou porážkou, ale byl ztrátou prestiže.
Amerika -- svět viděl Ameriku jako někoho, kdo nebyl vůdcem v technice, a to byla velice zásadní věc.
A pak letěl Alan Shepard, pár týdnů po Gagarinovi, nikoli měsíce či desítky let.
Takže jsme disponovali schopností.
Ale Amerika prohrála.
Prohráli jsme.
A z toho důvodu jsme provedli obrovský skok k nápravě.
Opět, co je tady zajímavé, že jsme prohráli s Rusy na prvních pár meznících.
Nemůžete si koupit letenku na let do vesmíru v Americe -- nejde to.
Můžete si ji koupit v Rusku.
Můžete letět v ruském stroji.
Tohle je možné, protože ruský vesmírný program hladoví, takže je pro ně příjemné, když dostanou 20 milionů za sedadlo.
Je to komerční záležitost.
Lze o tom mluvit jako o vesmírné turistice.
Rovněž nabízejí výlet na oblet Měsíce. Jako to podniklo Apollo 8.
Za 100 milionů dolarů. Hej, můžu letět na Měsíc.
Mysleli byste si ale v 60. letech, kdy byly vesmírné závody v plném proudu, že první komerční kapitalistická záležitost, koupě letenky na Měsíc, bude v ruském stroji?
Mysleli byste si, mysleli by si Rusové, že když se poprvé dostanou jimi vyrobené stroje na Měsíc, že člověk uvnitř nebude Rus?
Možná to bude japonský nebo americký miliardář?
No, je to podivné. Fakt že jo.
Každopádně, myslím, že je potřeba je znovu porazit.
Myslím, že co uvidíme, bude úspěšný, velice úspěšný soukromý vesmírný letecký průmysl. Zda jsme první nebo ne, nehraje roli.
Rusové ve skutečnosti vyzkoušeli nadzvukový dopravní let před Concordem.
Pak uskutečnili několik nákladních letů a stroj vyřadili ze služby.
Myslím, že paralelu podobného typu uvidíme i v případě nabízeného komerčního sektoru.
Řekněme si něco málo o vývoji komerčních lidských letů do vesmíru.
Tady vidíte seznam pěti věcí, které NASA plánuje pro rok 2020.
Chci vám říct, že už bylo investováno kolem 1,5 až 1,7 miliardy dolarů do soukromého vesmírného létání, a to nebyly vládní peníze.
Pokud si o tom něco přečtete, vygooglíte, zjistíte, že se mluví zhruba o polovině této částky, ale druhá polovina byla přislíbena -- takže druhá část nebyla utracena, ale přislíbena a plánuje se použít během pár následujících let.
Předpovídám, že tento průmysl bude ziskový -- nemůže nebýt, když lidé létají za 200 000 dolarů na něčem, co můžete ve skutečnosti provozovat za desetinu ceny či dokonce méně -- bude to velice ziskové.
Předpovídám, také, že investice, které sem potečou, budou kolem poloviny toho, co američtí daňoví poplatníci odvedou na daních do rozpočtu NASA pro lety s lidskou posádkou.
A každý dolar, který přiteče sem, bude utracen mnohem efektivněji, a to deseti až patnáctinásobně.
Co tohle znamená, víme už teď: pokrok v lidských letech do vesmíru, bez jediného dolaru z daní, bude pětkrát vyšší než jakého dosáhne NASA se současným rozpočtem pro lidské lety do vesmíru.
A to proto, že jde o nás.
Je to soukromý průmysl.
Nikdy byste neměli být závislí na vládě v případě těchto věcí -- a děláme to už dlouhou dobu.
NACA, předchůdce NASA, nikdy nevyvinula dopravní letadlo ani nikdy neměla aerolinku.
Ale NASA vytváří vesmírnou aerolinku, vždycky to dělala, a provozuje jenom vesmírnou aerolinku.
A my jsme z toho celí splašení, protože se toho obáváme.
Ale od začátku června roku 2004, když jsem vám ukazoval malou skupinu lidí, co dokáže, s tím můžeme začít něco dělat a změnit to.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Pro většinu z vás je tohle přístroj pro nakupování, prodávání, hraní her, sledování videí.
Já se domnívám, že to může být záchranné lano.
Vlastně si myslím, že je schopný zachránit víc životů než penicilin.
Posílání smsek: Je mi jasné, že říkám smskování a mnoho z vás napadne posílání smsek s erotickým obsahem, mnoho z vás myslí na ty oplzlé fotky, které vídáte -- doufejme, že takové fotky nikomu neposílají vaše děti -- nebo se snažíte přeložit zkratky jako
LOL (hlasitý smích), LMAO (smíchem se popadám za břicho), HMU (zavolej mi).
Až tady skončím, tak vám s tímhle můžu pomoct.
Avšak ti z vás, kdo jsou rodiči, vědí, že smskování je vlastně tou nejlepší cestou jak komunikovat s vašimi dětmi.
Možná je to jediný způsob jak s nimi komunikovat.
(Smích)
Průměrný teenager pošle 3 339 smsek za měsíc, tedy pokud nejde o dívku, potom je to téměř 4 000 smsek.
A vtip je v tom, že tahle dívka si každičkou z těch smsek přečte.
Smsku si otevře 100% lidí.
Tím jsou rodiče opravdu znepokojeni.
Vaše dcera si smsku otevře, i když vám neodpoví na otázku, jestli dorazí domů na večeři.
Slibuji vám, že si tu textovku přečetla.
A tohle není jenom nějaký maloměšťácký fenomén nezletilých uživatelů iPhonu.
Smskování vlastně přesahuje průměr pro menšiny a mladé lidi z městských částí.
Tohle dobře vím, protože v DoSomething.org, což je největší organizace pro teenagery a sociální změnu v Americe, jsme se před šesti měsíci začali zaměřovat na posílání smsek.
V současné době posíláme textovky kolem 200 tisíc dětem týdně o tom, jak děláme kampaně za zelenější školy, nebo o práci na problémech spojených s lidmi bez domova apod.
Shledáváme tuhle cestu 11 krát účinnější, než je posílání emailů.
Také jsme objevili nezamýšlený důsledek. Začaly nám chodit textovky zpátky, textovky jako:
"Dneska nechci jít do školy.
Kluci mi nadávají do teploušů."
"Řezala jsem se, naši to zjistili, tak jsem toho nechala.
Ale před hodinou jsem s tím znova začala."
Nebo:
"Nepřestane s tím znásilňováním.
Řekl mi, že to nemám nikomu říkat.
Je to můj táta.
Jste tam?"
Tahle poslední je skutečná smska, kterou jsme dostali.
A ano, my tu jsme.
Nezapomenu na den, kdy jsme tuhle textovku dostali.
A to byl ten den, kdy jsme se rozhodli, že je třeba zřídit krizovou linku využívající textovek.
Protože tohle není to, co děláme.
Děláme sociální změnu.
Děti nám jen posílají tyhle smsky proto, že smskování je pro ně známou věcí a je to pro ně pohodlné a nemají se na koho jiného obrátit, takže je posílají nám.
Zamyslete se nad tím, smsková krizová linka -- to má docela grády.
Je to rychlé a dost osobní.
Nikdo vás při tom nemůže slyšet, smskujete prostě potichu.
Děje se tak v reálném čase.
Můžeme tak pomoct milionům teenagerů cestou konzultace a odkázáním na jiné odborníky.
To je fantastické.
Věc, která dělá tohle všechno více než fantastickým, jsou ovšem data.
Protože mně úplně nesedí pomoci té dívce jenom prostřednictvím konzultací a odkázáním na další služby.
Chci zamezit tomu, aby se jí děly tyhle sračky.
Tak třeba takový polda.
V New Yorku se něco stalo.
Policie to začla.
Zpočátku to byly jenom takové odhady, policejní práce.
A potom policajti začali zločin mapovat.
Takže začali sledovat a pozorovat malé zlodějíčky, posílali obsílky atd. -- a tím významně mapovali budoucnost.
A zjistili například, že když na ulici zaregistrujete přítomnost metamfetaminu, a přidáte k tomu přítomnost policie, můžete zabrzdit jinak nevyhnutelný příval útoků a vykrádaček, ke kterým by jinak došlo.
CompStat (speciální policejní jednotka), podíl vražd klesl o 60%.
Zamyslete se tedy nad daty vycházejícími z provozu krizové smskové linky.
Neexistuje žádná statistika týkající se šikanování, týrání v mileneckém vztahu a poruchy příjmu potravy, řezání se, znásilnění -- žádná.
Možná existují nějaké studie, nějaké dlouhodobé studie, které stály hromadu peněz a spoustu času.
Nebo možná máme k dispozici jakási neoficiální data.
Představte si ale reálná data v reálném čase připadající na každičký z těchto problémů.
Mohli byste informovat příslušné úřady.
Mohli byste informovovat příslušnou školu.
Mohli byste říct řediteli téhle školy,
"Každý čtvrtek ve tři tu máte problém.
Co se děje ve vaší škole?"
Mohli byste vidět okamžitý dopad legislativy nebo nenávistného projevu, který někdo prezentuje na školním sněmu a být svědky toho, co se ve výsledku stane.
Pro mě je tohle opravdová síla, kterou v sobě skýtá smskování a síla takto získaných informací.
Protože zatímco lidé se baví o datech ve smyslu založení si Facebooku a jeho užívání, aby mohli vyhledat svého kamaráda ze třetí třídy, nebo se zaměřit na to, kdy je pro mě nejlepší nakoupit víc plenek nebo na jakéhosi týpka, který by postavil lepší baseballový tým. Já jsem především nesmírně nadšená mocí, kterou mají data a smskování v tom, aby pomohly tomu dítěti jít do školy, té dívce, aby se přestala řezat v koupelně a rozhodně pomoci té dívce, kterou znásilňuje její vlastní otec.
Děkuji Vám.
(Potlesk)
Dobrá, tady je hlava a loket.
Vidím koleno a prst ukazující vzhůru.
A holeň nohu (chodidlo).
A ještě jednu nohu. Právě se díváme na pozůstatky gigantického zázraku upomínajícím císaře Konstantina
A tato obrovitá socha měřila původně, soudíme, více než 12 metrů, takže opravdu vysoká.
A vyplňovala tak tento výjimečný prostor u konce Maxentiovy a Konstantinovy Baziliky.
Toto bývalo velice rozlehlým veřejným místem, právě tady na tribuně a u konce byl zakulacený prostor,
Kde byl nalezen výklenek a socha, takže soudíme, že byly myšleny právě pro ten otevřený prostor.
Michelangelo je ten, kdo to vlastně pozvedl až ke Kapitolu, který byl centrem starověké vlády.
Konstantin je určitě římským císařem, ale zároveň také posledním pohanským císařem a osobou, která zahajuje období křesťanství
A všechny změny, které se odehrají v Itálii a někdejším císařství.
Tak, a tady určuje hlavním městem císařství Konstantinopol, město Konstantinovo, daleko na východě,
A tak svým způsobem začíná úpadek Říma, který sledujeme, jak se odehrával ve středověku.
Takže možná není až tak nevhodné, že ho vidíme v pozůstatcích města. Možná ne.
Shledávám tento portrét tak zajímavým, myslíme si, že jeho tělo mělo jádro ze dřeva a hliněných cihel,
A možná bylo pokryto pozlaceným bronzem.
Ale opravdu si nejsme jistí.
Ale mně přijde tak rozdílně vypadající od ostatních obrázků císařů.
Víte, tohle je vážně zajímavý slohový okamžik, kdy přemýšlíme o starověkém Řecku a Římu. Myslím, že většina lidí přemýšlí o vysoce klasickém momentu a v celé jeho přirozenosti (???)
Mluvíme tu o dlouho trvajícím obodbí v době klasicismu. A sloh se tam samozřejmě také mění.
Když se zamyslíte nad historií římských císařů a jejich obrazů, často vidíte kombinaci realismu a idealismu,
Tak, aby obyvatelé římského císařství mohli jednoduše rozeznat a identifikovat daného císaře,
Takže my víme, jak vypadl Hadrianus, Trajánus či Vespasianus,
Pravda, musí tam být dostatek přesnosti tak, abyste mohli říct:
"Ach, tohle je můj císař!"
A proto díky připomínaným řeckým sochám a jejich idealizování se mohli zdát jako božští.
Ale zde Konstantin nevypadá jako by měl byť jediné z těchto "vymyšlených" tradičních zobrazování.
Nu, toto byl okamžik opravdového přechodu.
Nejedná se o posun mezi vysokým stupněm naturalismu Který vlastně dokáže zachytit specifické vlastnosti samotného obličeje, A idealismem.
Toto je ve skutečnosti svým způsobem abstrakce lidského těla.
Je tam něco abstraktního a já přemýšlím o celkovém tvaru jeho očí, kde cítíme, že byly nějak "utlumeny, zmenšeny"
Na geometrické tvary tak, že jeho obočí tvoří půlkruhové ovály kolem jeho očí.
Je tam něco, co působí geometricky nejen ohledně jeho obličeje ale jeho vlasů a možná to je
Znak pohnutí se kupředu symbolickému způsobu zobrazení toho, co vidíme i u počátků křesťanství.
Myslím se, že je nemožné rozluštit tuto záhadu z povstání křesťanství, kvůli našemu následnému vědění Toho, co se stane.
Podle mě asi ani nevíme dost o těch jemných změnách ohledně římského slohu.
Ale čemu rozumím - jednalo se o rozdílný druh zobrazení pro jinou vrstvu společnosti.
Někdo by mohl připomenout, že svým způsobem v císařské minulosti bychom mohli rozpomenout na "duchovní stíhání" řeků
Skrze naturalismus, ale dalo by se mluvit tady a teď, a na širší populaci ve větší míře abstrakce.
(??) Několik postav, které nám připadají disproporcionální, možná zavalité a strnulé v pohybech Bez půvabného "Contrapposto", které vidíme ve starověkém řeckém a římském umění.
Takže nám přijde, že je jinde a jinde než teď a tady
A možná i v tomto by se mohl ukrývat náznak křesťanství a "nebeskosti".
Nu, rozhodně jeho božskosti.
Mohou vás geografické informace uzdravit?
V roce 2001 mě srazil vlak.
Můj vlak byl infarkt myokardu.
Probudil jsem se v nemocnici v oddělení intenzivní péče, vzpamatovával jsem se z chirurgického zákroku.
A najednou jsem na něco přišel: že jsem byl kompletně ve tmě.
Ptal jsem se sám sebe na otázku "No, proč já?"
Proč teď? Proč tady?
"Mohl mě můj doktor varovat?"
To, co tady nyní chci dělat v těchto pár minutách s vámi je mluvit o rovnici života a dobrém zdraví.
Genetika, životní styl a prostředí.
To vše zahrnuje naše rizika, a když se nám podaří tyto rizika zvládnout, budeme žít dobrý a zdravý život.
Dobře, chápu genetiku a životní styl.
A víte proč je chápu?
Protože moji lékaři mi neustále kladou otázky ohledně těchto dvou věcí.
Už jste někdy museli vyplňovat ty dlouhé formuláře v ordinaci?
Pokud máte dostatečné štěstí, vyplníte je pouze jednou, že?
Smích
Děláte to pořád dokola.
Ptají se vás na otázky ohledně vašeho životního stylu a historie vaší rodiny, vaši zdravotní minulost, vaši chirurgickou minulost, vaše alergickou minulost...zapomněl jsem na nějakou další minulost?
Ale tuto část rovnice jsem opravdu nepochopil.
A opravdu si myslím, že můj lékař také nepochopil.
Co znamená moje okolí?
Dobře, to může znamenat spoustu věcí.
To je můj život.
Tohle jsou místa, kde žiji.
Všichni je máme.
Zatímco mluvím, chtěl bych, abyste se zamysleli na kolika místech jste už žili?
Jen myslete na to, putujte svým životem a myslete na tato místa.
A zjistíte, že jste strávili svůj život na mnoha místech.
Odpočívali jste a také pracovali.
A jestli jste jako já, trávíte hodně času v letadle cestováním na nějaké místo.
Takže to opravdu není jednoduché, když se vás někdo zeptá: "Kde bydlíte, kde pracujete a kde trávíte veškerý svůj čas?
A kde se vystavujete rizikům které možná ani nevidíte?"
Dobře, když jsem tohle vyzkoušel na sobě, pokaždé jsem došel k závěru, že trávím 75% svého života na relativně malém množství míst.
A většinou se od těchto míst moc nevzdaluji, i přesto, že podnikám rozsáhlé cesty do celého světa.
Teď vás vezmu na malou cestu sebou.
Začal jsem v Scrantonu - v Pensylvánii.
Nevím, jestli někdo tady pochází ze severovýchodní Pensylvánie.
Já jsem tam se svými mladými plícemi strávil prvních 19 let.
Dýchal jsem ve velkém tamní oxid siřičitý, oxid uhličitý a metan, v neadekvátních množstvích - celých 19 let.
A jestli jste byli v této části země, takhle vypadají planoucí a doutnající hromady odpadu od černého uhlí.
Takže jsem se rozhodl odtud odejít.
A měl jsem namířeno do středozápadu.
No, takže jsem skončil v Louisville v Kentucky.
Používali velké množství chloroprenu a benzenu.
Zpracovávali plasty.
OK, tady jsem strávil 25 let se svými středně starými plícemi, dýchal jsem různé koncentrace těchto splodin.
A v jasných dnech to vždy vypadalo takto, takže samotné město jste nikdy neviděli.
Bylo to zrádné a opravdu se to dělo.
A pak jsem se rozhodl, že musím být opravdu chytrý, takže se nechám zaměstnat na západním pobřeží.
A přestěhoval jsem se do Redlands v Kalifornii.
Moc pěkné místo, a tady moje staré, seniorské plíce, jak je rád nazývám, naplnil oxid uhličitý a velká dávka ozónu.
OK?
Téměř nejvyšší ve státě.
Výborně, tak to vypadá v dobrých dnech.
Pokud jste tam byli, víte o čem mluvím.
Takže, co je na tomto obrázku špatného?
No, je tady velká díra.
Jedna věc, která se nikdy nestala u mého doktora v ordinaci:
Nikdy se mě nezeptal na moji minulost co se týče bydlení.
Co si pamatuju, tak žádný doktor se mě nikdy nezeptal,
"Kde jste bydlel?"
Nikdy se mě nezeptal, jaké kvality je voda, kterou piji, nebo jídlo, které jím.
Opravdu to nedělají.
To chybí.
Podívejte se na data, která máme k dispozici.
Tato data jsou z celého světa - země utrácejí miliardy dolarů investováním do těchto výzkumů.
Tady jsem zakroužkoval místa, kde jsem byl.
Dobře, kdybych si chtěl úmyslně přivodit infarkt myokardu, tak jsem byl na správných místech, že?
Takže kolik lidí je v bílém?
Kolik lidí tady v místnosti strávilo většinu života na bílých místech?
Nikdo?
Tak to máte štěstí.
A kolik vás strávili život v červených místech?
Ou, to už takové štěstí není.
Tisíce takovýchto map jsou k nahlédnutí v atlasech po celém světě
Dávají nám nějaké ponětí o tom, co bude tím naším vlakem, který nás srazí.
Ale nic z toho není v mé zdravotní kartě.
A není ani ve vaší.
Dovolte, abych se zmínil o svém příteli Paulovi.
Je to kolega.
365 dní v roce během posledních dvou let, kamkoliv šel.
A můžete vidět, že pár míst ve Spojených státech navštívil.
A tady jsou data, kde strávil nejvíce času.
Když se na to dobře podíváte, možná přijdete na to, co Paul rád dělá.
Tuší někdo?
Lyžování.
Správně.
Můžeme se zaměřit tady a najednou vidíme, kde Paul doopravdy strávil většinu svého času.
Všechny tyto černé tečky jsou skládky toxických odpadů, které monitoruje EPA (Agentura pro ochranu životního prostředí).
Věděli jste, že tato data existují?
Pro každou obec ve Spojených státech můžete mít takovouto mapu.
Mobilní telefony jsou tedy nyní schopné vytvořit historii míst, kde jste byli.
Tak jako to udělal Paul se svým iPhonem.
U toho ale možná skončíme.
Toto by měli mít k dispozici doktoři před sebou, když vstoupíme do ordinace, místo růžové stvrzenky, která říká, že jsme zaplatili na pokladně.
No ne?
To by mohlo být moje malé vyšetření.
A on se na to podívá a řekne,
"Ale Bille,
Navrhuji aby ses nerozhodoval jen protože jsi tady v krásné Kalifornii, a každý den je tu teplo, takže chodíš běhat ven v 6 večer.
Říkám, že je to špatný nápad, Bille, plyne to tady z této zprávy."
Rád bych vám tady nechal dva recepty.
OK, číslo jedna, musíme naučit lékaře co je to hodnota geografických informací.
Jmenuje se to geomedicína.
Je k dispozici spousta programů na světě, které se na toto specializují.
A jsou v rané fázi vývoje.
Tyto programy potřebují podporu.
A my musíme naučit naše budoucí lékaře ve světě, jak důležité jsou některé informace, které jsem s vámi dneska sdílel.
Druhá věc, co musíme udělat, je, zatímco utrácíme miliardy a miliardy dolarů na celém světě budováním elektronických zdravotních dokumentací, musíme se ujistit, že dáváme historii míst, kde jsme bydleli do těchto dokumentací.
Nebude to důležité pouze pro lékaře, ale také pro vědce, kteří tím pádem budou mít k dispozici velké množství vzorků, které mohou zkoumat.
Ale bude to důležité i pro nás.
Kdybych měl tyto informace k dispozici, mohl jsem se rozhodnout nestěhovat se do hlavního města ozónu ve Spojených státech, nebo ne?
Mohl jsem se tak rozhodnout.
Nebo jsem mohl vyjednávat se svým zaměstnavatelem, aby udělal toto rozhodnutí v nejlepším zájmu mém i celé firmy.
Rád bych ještě poznamenal, co řekl Jack Lord před téměř 10 lety.
Podívejte se na to na minutu.
To je závěr
Dartmouthova atlasu zdraví říkající, že můžeme vysvětlit geografické variace, které vyvstanou v nemocech, chorobách, zdraví, a jak náš zdravotnický systém vlastně pracuje.
O tom mluví v tomto citátu.
A já myslím, že on na to přišel už před 10 lety.
Opravdu rád bych viděl, abychom toto začali vidět jako příležitost, aby se informace tohoto typu dostali do zdravotní dokumentace.
Nechám vás tady s mým zvláštním pohledem na zdraví: na geografii vždy záleží.
A věřím, že geografické informace mohou jak vám, tak mě pomoci ke zdraví.
Děkuji.
(Potlesk)
Jsme v muzeu v katedrále v Sieně a díváme se na zřejmě jedno z nejznámějších uměleckých děl, vlastně na jedno z nejdůležitějších uměleckých děl 14.století, Ducciovu Maestu.
Vidíme zde Pannu Marii ve své slávě a vidíme ji velmi velkou
Takže, vyrostla jsem ve východním Los Angeles aniž bych si vůbec uvědomovala, že jsem chudá.
Můj táta byl vysoce postavený člen gangu a panoval ulicím.
Každý věděl kdo jsem, takže jsem si o sobě dost myslela a byla jsem chráněná. A i když táta strávil většinu mého života ve vězení, měla jsem úžasnou mámu, která byla neskutečně nezávislá.
Pracovala na místní střední škole jako seketářka děkana, takže měla možnost vidět všechna děcka vyhozená ze třídy, ať už provedla cokoliv, čekající na potrestání.
Hoši, její kancelář byla narvaná.
Víte, děti, jako jsme my, mají spoustu věcí se kterými se musí vypořádat mimo školu a někdy prostě nejsme připraveni se soustředit.
To ale neznamená, že toho nejsme schopni.
Jenom to chce trošku víc snahy.
Tak třeba si pamatuju, jak jsem jednoho dne našla tátu na podlaze v koupelně, v křečích, pěnu u pusy následkem předávkování.
Fakt si myslíte, že tu noc bylo udělat si úkol na prvním místě mého seznamu priorit?
Nijak zvlášť.
Opravdu jsem ale potřebovala podpůrnou síť. Skupinu lidí, kteří by mi pomohli a dohlédli na to, že se nestanu obětí svých životních poměrů. Že mě budou tlačit daleko za hranice toho, co jsem si myslela že dokážu.
Potřebovala jsem učitele, každý den, ve třídě, kteří by mi říkali: "Máš na víc."
Bohužel, na místním druhém stupni mi tohle dopřáno nebylo.
Ta škola byla zamořená gangem a obrovskou fluktuací učitelů.
"Budeš chodit na autobus, a jezdit hodinu a půl, každý den."
Následující dva roky jsem to tak dělala.
Jezdila jsem autobusem do nóbl části města.
Konečně jsem pak skončila na škole, kde byly smíchány různé druhy lidí.
Byli tam ti, co byli napojeni na gang a potom my, co jsme se fakt snažili dostat na střední školu.
Popravdě, vyhnout se problémům nebylo zas tak snadné.
Museli jste přežít.
Někdy jste prostě museli některé věci udělat.
Bylo tam dost učitelů, co říkali:
"Ta to nikdy nezvládne."
"Má problém s respektováním autorit."
"Nikam se nedostane."
Někteří učitelé mě totálně odepsali jako ztracený případ.
Pak byli ale pořádně překvapení, když jsem dokončila střední školu.
Přijali mě na Pepperdine University a já jsem se vrátila na tu samou školu, kam jsem sama chodila, abych se stala asistentem pedagogů.
Říkala jsem jim, že chci být učitelka.
A páni, oni na mě: "Cože?
Proč?"
"Proč bys chtěla být něčím takovým?"
Takže jsem započala svou kariéru učitelky na té samé střední škole, kam jsem chodila. Fakt jsem se chtěla pokusit zachránit víc dětí, které byly jako já.
Takže každý rok jsem se se svými žáky podělila o svou minulost, protože potřebují vědět, že každý máme něco. Každý s něčím bojuje a každý potřebuje pomoc na cestě životem.
A já jim tuhle pomoc poskytnu.
Jako nováček jsem vytvořila příležitost.
Jednoho dne mi do třídy přišlo dítě, které noc předtím pobodali.
Říkám mu: "Musíš jít do nemocnice, nebo ke školní zdravotní sestře, kamkoliv."
A on na to:
"Ne slečno, nikam nejdu.
Potřebuju tady být protože musím dokončit školu."
Věděl, že ho nenechám být obětí jeho životní situace, ale že budeme pořád makat a posunovat se dopředu.
A tahle idea vytváření bezpečného místa pro naše děti, dozvídání se o tom, čím si procházejí, poznávání jejich rodin. Tohle jsem chtěla. Ve škole s 1 600 dětmi jsem ale tohle nemohla zvládnout, plus učitelé se každý rok měnili.
Jak si takové vztahy můžete vybudovat?
My jsme tedy vytvořili novou školu.
Vytvořili jsme Institut San Fernando se zaměřením na aplikovaná média.
Zároveň jsme dbali na to, abychom byli stále napojeni na školní obvod, abychom získali dotace a podporu.
S těmito věcmi jsme měli získat svobodu. Svobodu v procesu najímání učitelů, o němž jsme věděli, že bude účinný. Svobodu v určování obsahu výuky, abychom nedělali rutinní práci s knížkou, kdepak.
Tyhle svobody jsme chtěli.
Změna celého paradigmatu nebyla snadná a vlastně ještě není dokončena.
Museli jsme to ale udělat.
Naše komunita si zasloužila nový způsob jak dělat věci.
A jakožto úplně první taková škola, ze všech spojených obvodů v Los Angeles, buďte si jistí, že existovala opozice.
Důvodem byl strach. Strach z toho, že to na té nové škole zkazí?
Jo, co když to pokazíme?
Ale co když to uděláme správně?
A taky že ano.
Takže i když učitelé byli proti, zaměstnávali jsme je na základě ročních smluv. Jestliže nechceš nebo neumíš učit, nemáš na mojí škole, s mými dětmi, co dělat.
(Potlesk)
Takže jak jsme to provedli ve třetím roce?
No, tím, že máme školu, do které stojí za to každý den chodit.
Dodáváme našim dětem pocit, že nám na nich záleží.
Náš učební plán je precizní a odpovídá jejich potřebám, a používají veškerou technologii, na kterou jsou zvyklé.
Notebooky, počítače, tablety - na co si vzpomenete, to používají.
Animace, software, software na vytváření filmů, všechno tohle mají.
Propojujeme tyhle technologie s tím, co právě dělají. Například udělali veřejná oznámení pro Společnost pro Rakovinu.
Tato oznámení byla přehrávána v místních tamvajích.
Výuka prvků přesvědčování už nemůže být reálnější.
Naše skóre ve státním testu stouplo o víc než 80 bodů od chvíle, kdy jsme se stali svou vlastní školou.
Potřeba bylo všech zainteresovaných, aby pracovali společně. Učitelů a ředitelů pracujících na roční smlouvy, aby zůstávali v práci o mnoho déle než měli ve smlouvách, bez nároku na honorář.
Také je třeba člena školní rady, který za vás bude lobbovat a řekne,
"Vězte, že obvod se vám snaží vnutit tohle, ale vy máte svobodu se rozhodnout jinak."
Zapotřebí je také aktivního rodičovského centra, které tu je nejen každý den, ale zároveň je také součástí našeho vedení tím, že rozhoduje za své děti, za naše děti.
Protože proč by měli naši studenti jezdit tak daleko od místa, kde bydlí?
Zaslouží si kvalitní školu ve svém sousedství. Školu, o které mohou hrdě říkat, že na ni chodí. Školu, na kterou i komunita jako taková může být hrdá.
Je totiž čas na to, aby děti jako jsem já přestaly být výjimkou a staly se normou.
Děkuju.
(Potlesk)
Při vstupu do 1. světové války měla Británie nejlepší námořnictvo.
A ihned toho využila.
Možná si vzpomínáte z předchozích videí, že Británie vyhlásila válku Německu kvůli invazi do Belgie na počátku srpna 1914.
V listopadu 1914 vyhlásili Angličané celou oblast Severního moře válečnou zónou, což znamenalo pro každou loď:
"Vstup na vlastní nebezpečí, můžete být zničeni.
A především je zakázáno cokoli pašovat."
Mezi pašované zboží bylo zařazeno i jídlo, takže takto začala blokáda Německa a Rakouska-Uherska.
Nazývá se to blokáda Ústředních mocností.
Měla významné dopady na válku.
Pokračovala během celé války, takže donutila Ústřední mocnosti, ale zejména Němce a Rakušany, aby dávali jídlo na příděl.
Jednalo se o 1 000 kalorií na den, můžete se podívat na počet kalorií vašeho Big Macu, a uvědomíte si, jak málo jídla to bylo.
Existuje mnoho dohadů, jaké to mělo následky.
Samozřejmě pro Ústřední mocnosti bylo velmi těžké získat munici a podobné věci, ale také bylo složité obstarat jídlo.
Někteří tvrdí, že přídělový systém, neschopnost získat dostatek jídla, vedly k podvýživě, nebo dokonce k hladovění. Mohlo to mít na svědomí více než 400 000 civilních obětí, ať už přímo nebo nepřímo kvůli podvýživě nebo hladovění, obyvatelstva Ústředních mocností.
Byla využita velmi účinná taktika.
Dále Němci neměli tak schopné námořnictvo.
Většina jejich námořnictva byla vlastně soustředěna přímo na pobřeží Německa, u Severního moře. Ale i oni chtěli přerušit obchod s Brity.
Uvědomili si, že Velká Británie leží na ostrovech, takže je závislá na obchodu co se týče jídla a dalších zásob.
V únoru 1915 Němci vyhlásili, že moře okolo Britských ostrovů, celá tato oblast, je válečnou zónou.
Moře kolem Britských ostrovů byla také vyhlášena válečnou zónou.
A protože jejich loďstvo bylo soustředěno zde, tak se rozhodli donutit lidi, aby přestali obchodovat s Velkou Británií, pomocí ponorkové války.
Během 1. světové války se ponorková válka poprvé stala významným faktorem.
Jednalo se o velmi primitivní ponorky, plavidla, která se mohla ponořit a vystřelit torpéda na jiné lodě.
Toto můžeme považovat za kontext a posuneme se do května 1915.
V květnu 1915 hrál důležitou roli parník R.M.S. Lusitania. R.M.S. je zkratka pro Královskou poštovní loď, protože převážela poštu.
Je to velká loď.
Pokud jste viděli film "Titanic", tak si představte podobnou loď.
Měla se plavit z New Yorku do Liverpoolu v Anglii.
Zdánlivě převážel jenom cestující, ale na palubě byl i náklad.
Němci si řekli:
"Podívej, to by pro nás mohl být vhodný cíl, zvlášť jestli veze munici, zvlášť když je to britská loď."
Německá ambasáda dala k reklamě na odjezd Lusitanie 1. května 1915 upozornění.
Stojí to za přečtení. Napsali:
Připomínáme cestujícím, kteří chtějí nastoupit na cestu přes Atlantik, že Německo se spojenci jsou ve válečném stavu s Velkou Británií a jejími spojenci.
Válečná zóna zahrnuje vody okolo Britských ostrovů.
V souladu s oficiálním oznámením vlády Německého císařství jsou plavidla plující pod vlajkou Velké Británie, nebo jejích spojenců, v těchto vodách vystavena riziku zničení, cestující ve válečné zóně na lodích Velké Británie, nebo jejích spojenců, tak činí na své vlastní riziko."
Od Ambasády Německého císařství.
Oznámení pochází z května 1915.
To jsou okolnosti.
Lusitania vyplula 1. května 1915.
7. května 1915 téměř dosáhla svého cíle v Liverpoolu, Liverpool je tady.
Když byla asi 10 nebo 15 mil od pobřeží Irska, tak potkala německou ponorku.
Tohle je německá ponorka.
Ponorka vyslala na Lusitanii torpédo.
Torpédo narazilo do lodi a loď krátce po nárazu byla velká exploze.
Tato velká exploze je jedním z otazníků historie.
Loď se potopila a vzala s sebou většinu cestujících.
Na lodi bylo celkem 1 959 cestujících a členů posádky, 1 195 z nich zemřelo.
Lusitania nebyla jedinou lodí, kterou potopily německé ponorky, ale stala se slavnou, alespoň z pohledu americké historie, protože na její palubě zahynulo také 128 Američanů.
Takže si můžete představit, že to znamenalo...
Že se o to zajímalo hodně lidí na americké straně.
Proč se to stalo?
Byli to američtí občané. Takže to nezbytně vedlo k ostré výstraze od Woodrowa Wilsona.
Trochu kontextu:
Když vypukla válka, a to bylo ani ne rok před potopením Lusitanie, tak Američané byli neutrální.
Nechtěli vstoupit do tohoto evropského konfliktu.
Nutno dodat, že Američané obchodovali mnohem více s mocnostmi Dohody, než s Ústředními mocnostmi.
Dodávali zásoby, ale na minimální úrovni, peněžní podporu - půjčky spojencům v nepoměru k Ústředním mocnostem.
Takže ačkoli tam byla silná neformální neutralita, existovalo skryté spojení s Dohodou.
Woodrow Wilson v tuto chvíli stále chce udržet Ameriku mimo válku.
Nacházíme se v květnu 1915.
Poslal tedy pouze strohé varování Německému císařství.
"Musíte se omluvit, musíte přijmout opatření, aby se zabránilo podobným případům v budoucnosti."
Německé impérium vyhoví.
9. září... Napíšu to na časovou osu.
V květnu se potopila Lusitania.
A v září Němci souhlasí, že nebudou útočit na osobní lodě.
Ačkoli potopení Lusitanie, zvláště v hodinách americké historie, je často považováno za impulz ke vstupu Ameriky do války, tak Amerika zůstala po celou dobu neutrální.
Do války vstoupila až v dubnu 1917.
Lusitanie byla pouze jednou z událostí, které se staly v letech vedoucích k válce.
Když se posuneme dopředu, tak v roce 1916 proběhly prezidentské volby, kde Wilson znovu zvítězil s programem "udržet nás mimo válku".
Potopení Lusitanie tedy bylo významnou událostí.
Mohlo by se zdát, že Němci nechtěli, aby Američané vstoupily do války, tak polevili ve svém ponorkovém tažení, alespoň na několik let.
Jak uvidíme, jakmile se dostaneme do roku 1917, Němci se ze zoufalství znovu stávají agresivnějšími v ponorkových útocích, což je jeden z impulzů, které přivedly USA... Nebo o kterém USA tvrdí, že je přivedl do 1. světové války.
Je nutno dodat, jenom pro dokreslení kontextu, že častokrát, když se díváme zpět, vše vypadá, jako by se to stalo podle plánu.
"Jasně, museli jsme jít do války." a tak dále.
Rád bych tu zmínil několik citátů od Williama Jenningse Bryana, který byl státním tajemníkem Woodrowa Wilsona.
Několik z nich je velmi názorných.
První je ze září 1914.
Bylo to dříve, než se stalo to vše s Lusitanií, ale v Evropě už zuřila válka a Bryan napsal Wilsonovi tuto zprávu, aby obhájil, proč se nemají zapojovat do války.
A proč by měli uvažovat o tom, jak válku ukončit a nikoli ji nechat běžet bez zásahu.
Napsal Wilsonovi:
"Není pravděpodobné, že by některá ze stran vyhrála s takovou převahou, aby si mohla diktovat podmínky.
- A teď je ta zajímavá část a podivná předzvěst. -
A pokud by jakákoli strana vyhrála takto silně vyhrála, tak by to pravděpodobně znamenalo přípravu na další válku.
Bylo by lepší hledat rozumný základ pro mír."
Další citace je tím otazníkem nad druhou explozí.
William Jennings Bryan napsal:
"Lodím pašujícím zboží by mělo být zakázáno vozit cestující.
Bylo by to jako postavit ženy a děti před armádu."
Je to jedna z velkých otázek historie: Bylo známo, že Lusitania vezla lehkou munici.
Němci tvrdili, že ve skutečnosti vezla těžkou munici.
Druhá exploze tuto tezi do určité míry podporuje.
Souvisí s tím celá řada podezřelých věcí.
Velká část nákladu, kterou Lusitania vezla, ačkoli tvrdila, že se jedná o rychle se kazící zboží, nebyla uskladněna v chlazené části lodi.
Byl zde tedy důvod uvěřit, že vezla těžkou munici.
Druhá exploze na to také poukazuje.
I po konci 1. světové války se Britové párkrát snažili zničit vrak Lusitanie. Někteří tvrdí, že to bylo kvůli tomu, aby se zbavili potencionálních důkazů, že ve skutečnosti vezla více munice, a možná to byl, z pohledu Němců, férovější cíl, než bylo prohlašováno.
Bez ohledu na to, to byl velmi zajímavý incident.
Nebyl nutně přímo vázán na vstup Ameriky do 1. světové války, ale byla to jedna z mnoha událostí. Blokády obecně, a německé ponorky používané proti civilistům, byly důvodem opakovaného znepokojení Američanů.
Vyřešme další soustavy rovnic pomocí eliminace, ale nebudou to takové ty jednokrokové eliminace.
Budeme si muset s rovnicemi trochu pohrát, abychom je na eliminaci připravili.
Řekněme, že máme rovnici 5x minus 10y se rovná 15.
A máme další rovnici 3x minus 2y se rovná 3.
Řekli jsme, že to chceme řešit eliminací.
Klidně bychom mohli substituovat, mohli bychom to rýsovat a hledat průsečík.
Ale my budeme eliminovat.
Asi si řeknete: "Hej Sale, při eliminaci jsi odečítal levou stranu jedné rovnice od druhé, nebo jsi je spolu sečetl, a pak jsi sečetl pravé strany."
A to jsem mohl udělat, protože to bylo přičítání té samé věci k oběma stranám.
Ale tady není zřejmé, že by nám to nějak pomohlo.
Kdybychom sečetli tyto dvě strany, dostali bychom 8x minus 12y.
To by nás nezbavilo žádné proměnné.
A na pravé straně by nám zbylo číslo.
A kdybyste jej odečetli, nezbavili bychom se proměnné.
Takže jak tu pomůže eliminace?
A odpověď je, že můžeme vynásobit obě rovnice tak, abychom snad nějaký člen vykrátili.
A vlastně si můžete vybrat, kterého členu se chcete zbavit.
Řekněme, že se chceme zbavit členu s 'y'.
Takže jen přepíšu 5x minus 10y zde. 5x minus 10y se rovná 15.
Je tu něco, čím mohu vynásobit tuto zelenou rovnici, aby se z členu '-2y' stal nějaký člen, který by se vykrátil se členem '-10y'?
Vlastně chci z tohoto '-2y' udělat '+10y', že?
Protože pokud by tohle bylo +10y, vykrátilo by se to, až bych sečetl levé strany rovnic.
Takže čím mohu tuto rovnici vynásobit?
Kdybych ji vynásobil -5, (-5) krát (-2) by mi dalo (+10).
Takže to udělejme.
Vynásobme tuto rovnici (-5).
Vynásobíte levou stranu (-5) a vynásobíte pravou stranu (-5).
Co dostanete?
Pamatujte, neměníme podstatu této rovnice.
Neměníme informaci v té rovnici.
Děláme tu stejnou věc oběma stranám.
Takže levá strana rovnice bude (-5) krát 3x je -15x.
Pak (-5) krát (-2y) je +10y. To je rovno 3 krát (-5), což je rovno -15.
A teď jsme připraveni provést eliminaci.
Pokud bychom přičetli tohle k levé straně žluté rovnice a přičetli -15 k pravé straně žluté rovnice, přičítali bychom stejné věci k oběma stranám rovnice.
Protože tohle se rovná tomuto.
Pusťme se do toho.
5x minus 15x... Máme tady to znaménko minus, to nechceme ztratit. ... to je -10x. 'y' se pokrátí.
-10y plus 10y se rovná 0y.
To je celý smysl toho násobení (-5).
Bude rovno 15 minus 15 je 0.
Takže -10x se rovná 0.
Vydělíme obě strany (-10) a dostaneme 'x' je rovno 0.
A teď můžeme dosadit zpět do libovolné rovnice, abychom přišli na to, kolik musí být 'y'.
Dosaďme do horní rovnice.
Máme 5 krát 0 minus 10y je rovno 15.
Nebo -10y je rovno 15.
Napíšu to. -10y je rovno 15.
Vydělíme obě strany (-10).
Zůstane nám 'y' je rovno -(15 lomeno 10). To je -(3 lomeno 2).
Kdybyste to chtěli nakreslit, průsečík by byl bod [0, -(3 lomeno 2)]
A můžete si ověřit, že také splňuje tuto rovnici.
Původní rovnice byla 3x minus 2y se rovná 3.
3 krát 0, což je 0, minus 2 krát (- 3 lomeno 2),
To je 0, to je kladná 3, že?
Tohle se vykrátí, tohle bude kladné.
Plus kladná 3 je rovna 3.
Skutečně to splňuje obě rovnice
Udělejme další, kde musíme násobit a upravovat rovnice, abychom pak mohli eliminovat jednu proměnnou.
Udělejme další.
Řekněme, že máme 5x plus 7y se rovná 15.
Znovu, kdybyste sečetli nebo odečetli obě levé strany rovnice, nezbavíte se žádné proměnné.
Nemají v žádném případě stejný koeficient ani zápor stejného koeficientu.
Vyberme si proměnnou, které se zbavíme.
Řekněme, že se chceme zbavit 'x'.
Opravdu si můžete vybrat jednu nebo druhou proměnnou.
Je to jedno.
Můžete se zbavit 'y'.
Ale já si vybral, že se zbavím 'x'.
Teď si potřebuji pohrát s jednou nebo s oběma rovnicemi tak, aby tyto dva členy měly stejný koeficient, nebo aby koeficienty byly navzájem záporné, aby se, když sečtu levé strany, navzájem vyrušily.
Teď tu není nic zřejmé... Mohl bych to násobit zlomkem, aby to bylo rovno -5.
Nebo bych toto mohl násobit zlomkem, aby to bylo -7.
Ale větší zábava bude, když se pokusím je vynásobit tak, aby byli nejmenším společným násobkem.
Mohl bych se pokusit z nich udělat 35.
A udělám to tak, že výnasobím jeden druhým.
Tuto horní rovnici vynásobím 7.
A spodní rovnici vynásobím (-5).
A to dělám proto, aby tohle bylo -35.
Vzpomeňte si, mým cílem je zbavit se 'x'.
Pokud bych udělal z tohoto 35 a z tohoto -35, pak mám vyhráno.
Mohl bych sečíst levé a pravé strany rovnice.
Když vynásobíte horní rovnici 7, bude to... Vynásobím to 7, bude to 35x plus 49y je rovno...
Podívejme, to je 70 plus 35, což je 105, že?
70 plus 35 je 105.
To bude ta horní rovnice.
Spodní rovnice bude (-5) krát 7x, to je -35x, (-5) krát (-3y) je +15y.
Zápory se vyruší.
A pak 5... to není minus 5, to je krát (-5).
5 krát (-5) je -25.
Teď můžeme jít k horní rovnici a přičíst tu samou věc k oběma stranám, kde ta stejná věc je -25, což je také rovno tomuto výrazu.
Takže sečtěme levé a pravé strany.
Protože vlastně přičítáme to samé k oběma stranám rovnice.
Takže na levé straně se 'x' vykrátí. 35x minus 35x.
To jsme chtěli.
Vykrátí se a pak co se týče 'y', dostanete 49y plus 15y, to je 64y.
64y je rovno 105 minus 25, což je 80.
Vydělíme obě strany 64, dostaneme, že 'y' je rovno 80 lomeno 64.
A podívejme, když vydělíme čitatel i jmenovatel 8... Vlastně by se dalo i 16.
16 by bylo lepší.
Ale vydělme nejdřív 8, protože známe násobilku 8.
To bude 10 lomeno 8 a pak to vydělíme 2 a dostaneme 5 lomeno 4.
Kdybyste to rovnou vydělil 16, dostali byste přímo 5 lomeno 4. 'y' je rovno 5 lomeno 4.
Zjistěme, jaké je 'x'.
Můžeme dosadit buď do jedné z těchto rovnic nebo do jedné z původních rovnic.
Dosaďme do druhé z původních rovnic, kde jsme měli 7x minus 3y se rovná 5.
To byla původní verze druhé rovnice, ze které jsme později udělali tohle.
Takže máme 7x minus 3y, tedy krát (5 lomeno 4), je rovno 5.
Nebo, že 7x minus (15 lomeno 4) je rovno 5.
Přičtěme 15 lomeno 4. Jé, promiňte, neudělal jsem to správně.
To bude 7x minus 3 krát 4... Promiňte, bylo to správně.
Co dělám?
3 krát... 15 lomeno 4.
Je rovno 5.
Přičtěme 15 lomeno 4 k oběma stranám.
Co dostaneme?
Na levé straně bude jen 7x.
Tohle se vykrátí.
A to bude rovno 5, to je stejné jako 20 lomeno 4.
(20 lomeno 4) plus (15 lomeno 4).
Posunu se trochu dolů. 7x je rovno (35 lomeno 4).
Vynásobíme obě strany (1 lomeno 7) nebo vydělíme obě strany 7, to je stejné.
Vynásobme obě strany (1 lomeno 7).
To samé jako vydělit 7.
Tohle se vykrátí a zůstane nám, že 'x' je rovno...
Pokud 35 vydělíte 7, dostanete 5.
Pokud 7 vydělíte 7, dostanete 1.
Takže 'x' se také rovná (5 lomeno 4).
Takže průsečík tohoto bude jak na 'x' tak na 'y' v (5 lomeno 4).
Pokud byste se podívali na graf, byl by to bod [(5 lomeno 4), (5 lomeno 4)]
A ověřme, že splňuje horní rovnici.
Když máte 5 krát (5 lomeno 4) plus 7 krát (5 lomeno 4), co dostanete?
Mělo by to být 15.
Tohle je rovno 25 lomeno 4 plus... co je toto?
To je plus (35 lomeno 4). Což je rovno (60 lomeno 4), což je skutečně rovno 15.
Takže to rozhodně splňuje horní rovnici.
A sami byste si mohli zkontrolovat spodní rovnici, ale měla by platit, neboť jsme ji vlastně využili k vyřešení toho, že 'x' je rovno (5 lomeno 4).
Ahoj, jmenuji se Hank a jsem člověk.
Pojďme na chvíli předstírat, že jsem můra.
Ne obyčejná můra, ale drsnokřídlec březový.
Předstírejme, že žiji v Londýně na počátku 19. století, právě v době, kdy startuje průmyslová revoluce.
Život je báječný.
Moje světle zbarvené tělo mi umožňuje splynout se světle zbarvenými lišejníky a kůrou stromů, což znamená, že ptáci mě jen těžko zpozorují, a to znamená, že můžu žít.
Začíná se tu výrazně stmívat se všemi těmi továrnami na uhelný pohon chrlícími saze do vzduchu. A najednou všechny stromy místo aby vypadaly takto, vypadají takto.
Díky tomu, že je vše pokryto sazemi, mám problém.
Víte, kdo nemá žádné problémy?
Můj bratr.
Vypadá takto.
Má odlišný typ genu ovlivňující pigmentaci.
Můry jako on tvoří asi 2% všech drsnokřídlů na začátku průmyslové revoluce.
Ale do roku 1895 to bude 95%.
Proč?
Nejspíš už začínáte hádat. Jak se prostředí stává špinavějším tmavší můry budou méně často sežrány, a tedy budou mít víc příležitostí zplodit mláďata zatímco ti světlí budou sežráni častěji. Postupem času se proto černé zbarvení stane běžnějším
Co se mě týká...
Přátelé, toto je úžasný příklad přírozeného výběru, procesu, při kterém určité dědičné rysy usnadňují jedincům prospívat a rozmnožovat se, což mění genetickou strukturu populací v průběhu času.
Za toto odhalení, které zůstává jedním z nějdůležitějších odhalení v biologii, musíme poděkovat Charlesu Darwinovi, který jako první identifikoval tento proces v jeho revoluční knize z roku 1895 "O vzniku druhů přirozeným výběrem".
Mnoho faktorů hraje roli v tom, jak se druhy mění v průběhu času - včetně mutace, migrace a nahodilých změn ve frekvenci s jakou se určité alely vyskytují, proces známý jako genetický posun.
Ale přirozený výběr je tou nejmocnější a nejdůležitější příčinou evoluční změny, což je důvod, proč dnes budeme mluvit o principech, které za ním stojí a o různých způsobech, jak probíhá.
Darwin došel k pochopení procesu přirozeného výběru, díky tomu, že strávil období dospělosti a většinu svého dětství posedlý pozorováním přírody.
Studoval svijonožce, žížaly, ptáky, kameny, želvy, fosílie, ryby, hmyz a do určité míry i svou vlastní rodinu, k tomu se ještě za chvíli vrátím.
Během Darwinovy slavné plavby na HMS Beagle ve 30. letech 19. století, výzkumné expedice kolem světa, začal poprvé formulovat svoji teorii.
Darwin byl schopný studovat všechny druhy organismů a vedl si úchvatné deníky.
Když si znovu prohlédl své poznámky, přišel na několik velice důležitých faktorů, týkajících se přežití druhů.
Jedním z nich bylo mnoho příkladů adaptací, kterých si všimnul na své cestě; způsob jakým byli organismy ideálně tvarované, aby vylepšili své šance na přežití a rozmnožování ve specifických prostředích.
Možná nejznámnějším příkladem byly variace zobáků, které Darwin pozoroval mezi pěnkavami na odlehlých galapážských ostrovech u pobřeží Jižní Ameriky.
Pozoroval více než tucet blízce příbuzných druhů pěnkav, přičemž všechny byly dost podobné pevninským druhům pěnkav.
Každý ostrovní druh měl odlišný tvar a velikost zobáku, který byl přizpůsoben potravě dostupné pouze na daném ostrově.
Pokud tam byla tvrdá semena, zobáky byly silné.
Pokud tam byl hmyz, zobáky byly tenké a špičaté.
Pokud tam byly opuncie, zobáky byly ostré, aby prorazily obal plodu.
Tyto mimořádné dědičné rysy přivedly Darwina k další myšlence.
Pěnkavy zvýšily svoji biologickou zdatnost v daném prostředí; to jest jejich relativní schopnost přežít a plodit mláďata.
Vysvětlování efektů adaptace a relativní biologické zdatnosti se stalo klíčovým pro Darwinovu myšlenku přírozeného výběru.
Dnes často definujeme přirozený výběr a popisujeme, jak pohání evoluční změny za použití 4 základních principů založených na Darwinových pozorování.
První princip je, že různí členové populace mají všechny možné druhy individuálních variací.
Tyto charakteristiky, ať už je to velikost, barva srsti, krevní skupina, skvrny na obličeji, metabolismus, reflexy; se nazývají fenotypy.
Druhý princip říká, že mnoho těchto variací je dědičných a mohou být předány potomkům.
V případě, že je rys příznivý, budoucím generacím nijak nepomůže, pokud nemůže být předán.
Třetí princip, a ten bývá často přehlížen, přesto, že je nejspíše tím nejzajímavějším, je Darwinův postřeh, že populace mohou často mít více potomků, než jim zdroje jako jídlo a voda dovolují.
To vede k něčemu, co Darwin nazval "boj o existenci".
Inspiroval se dílem Thomase Malthuse, ekonoma, který napsal, že když se lidská populace stane příliš početnou, přijdou věci jako mor, hladomor a války, a následně pouze někteří z nás přežijí a pokračují v rozmnožování.
Pokud jste neviděli díl SciShow: Infusion, ve kterém se věnujeme dnešnímu přelidnění a Malthusovým předpovědím, měli by jste ho zhlédnout.
To konečně vede k poslednímu principu přirozeného výběru, který říká, že při všem tom soutěžení o zdroje, dědičné rysy, které ovlivňují jedincovu biologickou zdatnost, mohou vést k rozdílům v míře přežití a reprodukce.
Jinými slovy ti s příznivými rysy mají větší šanci dostat se na vrchol a budou úspěšnější v rozmnožování.
Abychom shrnuli všechny tyto principy aby došlo k přirozenému výběru, populace musí mít různé variace, z nichž některé jsou dědičné, a když variace učiní organismus konkurenceschopným, tato variace bude obvykle vybrána.
Tak jako u drsnokřídlovce.
Přežil, protože zde byla variace v rámci tohoto druhu, tmavé zbarvení, které bylo dědičné a umožnilo každému drsnokřídlovci, který tento rys zdědil, lépe přežít ty hladové ptáky v Londýně.
Všimněte si, jak to funguje.
Jediná variace v jediném organismu je jenom začátkem procesu.
Klíčové je to, že jednotlivci se nevyvíjejí.
Místo toho přírodní výběr vytváří evoluční změny, protože ty mění genetickou skladbu celých populací.
To se odehrává pomocí interakcí mezi jedinci a prostředím.
(hudba)
Vraťme se na chvíli k Darwinovi.
V roce 1879, Darwin napsal svému sousedovi a poslanci Johnu Lubbockovi, protože žádal o přidání otázky při anglickém sčítání lidu. O četnosti sňatků bratranců a sestřenic a zdraví jejich potomků.
Jeho žádost byla zamítnuta, ale otázka Darwinovi vrtala hlavou, protože byl oženěn s Emmou Wedgwood, která byla jeho sestřenicí.
Její děda byl Josiah Wedgwood, zakladatel společnosti, která je dodnes v Číně známá pro svou keramiku. Byl to také děda Darwina.
Rodinný strom Darwina byl vlastně celý komplikovaný.
Jeho sňatek s Emmou rozhodně nebyl prvním spojením rodin Wedgwood a Darwin.
Darwinovy prarodiče z matčiny strany a matka byly také Wedgwoodovi A bylo několik dalších sňatků mezi bratranci a sestřenicemi v rodině, ale ne všechny byly z těchto dvou rodin.
Darwin, a do větší míry jeho děti, měl více genetických informací rodiny Wedgwood než z rodiny Darwinů.
Toto způsobilo jisté problémy, kterých si Darwin byl plně vědom, díky své vlastní vědecké práci.
Darwin samozřejmě strávil čas zkoumáním křížení zvířat a rostlin. Všiml si, že příbuzné páry často měly slabší a neduživé potomky. Toto platilo i pro jeho rodinu.
Emma a Charles měli deset dětí, z nichž tři zemřeli v dětství, díky přenosným chorobám, které častěji infikují potomky příbuzných rodičů.
Přestože němělo žádné z jeho dětí defekty,
Darwin si poznamenal, že nebyly příliš robustné, a tři z nich nemohly mít své vlastní děti. pravděpodobné díky příbuzenskému křížení.
Dosud jsme mluvili o fyzických charakteristikách, týkajících se přirozeného výběru, například o tvarech zobáku, či o jeho zbarvení. Je ale důležité chápat, že nejde jen o fyzickou forma organismu či jeho fenotyp, který se mění, ale že se mění i jeho genotyp.
Dědičné variace, o kterých jsme dosud mluvili, jsou funkcí alel.
Čím jsou organsimy evolučně úspěšnější, tedy přežívají ve větších počtech delší dobu, mají víc dětí, jejich alely, které způsobují jejich variaci, se objevují častěji.
Ale tyto změny mohou vzniknout různými způsoby.
Abychom tomu lépe porozuměli, projdeme si různé způsoby přirozeného výběru.
Způsob, o kterém jsme mluvili ve většině tohoto videa, je příkladem tvrdé selekce, kdy příznivý rys je extrémním případem na jednom konci spektra rysů, například z malé do velké výšky, z bílé do černé, či od slepoty k nočnímu vidění.
Časem toto vede k znatelným změnám četnosti určitého rysu v populaci, když je jeden rys více příznivý.
Takže náš drsnokřídlec březový je příklad posunu k jednomu extrému. Téměř všechny bílé můry na jednom konci spektra, na druhém konci černé můry.
Dalším ůžasným příkladem jsou krky žiraf.
Časem se opravdu natáhly, protože se vyskytl selekční tlak proti krátkým krkům, které nemohly dosáhnout na ty chutné listy.
Je také stabilizující selekce, která vybírá proti extrémním fenotypům a místo toho zvýhodňuje většinu, která je dobře adaptovaná k prostředí.
Často používaným příkladem je váha novorozence.
Malá mimimka mají problém bránit se proti infekcím a udržet tělesnou teplotu. Velká miminka jsou příliš velká pro porod bez císařského řezu.
Díky tomu je míra přežití miminek se střední váhou historicky vyšší, což pomáhá stabilizovat porodní hmotnost. Alespoň dokud nezačaly být císařské řezy stejně časté jako špatná tetování.
Co se stane, když prostředí zvýhodňuje extremní rysy a nikoli většinové?
To je disruptivní selekce.
Příklady tohoto jsou vzácné, ale vědci si myslí, že našli případ disruptivní selekce v roce 2008 v jezeře plném korýšů nazývaných hrotnatky.
Populace byla zasažena epidemií kvasinek
Po přibližně šesti generacích se objevil rozdíl v odpovědi hronatek na parazity.
Některé byly méně náchylné k nákaze, ale byly menší a měli méně potomků.
Ostatní byly překvapivě více náchylné, ale byly větší, mohly se více rozmnožovat, dokud byly stále naživu.
Takže byly dva znaky zvýhodněny, oba jsou na opačných koncích spektra znaků. Oba znaky se navzájem vylučují. Náchylnost a plodnost.
Když máte jednu vlastnost, nemáte druhou.
Toto je dalším zajímavým příkladem výběru způsobeným parazitem.
Toto jsou hlavní způsoby, kterýmy evoluční tlaky ovlivňují populace, ale tlaky mohou být způsobeny jinými faktory než jen prostředím, například dostpnost potravy či predátoři a paraziti.
Dále je sexuální výběr, další koncept představený Darwinem. a popsaný v jeho knize "O původu druhů" jako něco závisející ne na boji o přežití, ale na boji mezi jednotlivci stejného pohlaví, většinou samci, za cílem získání jednotlivce opačného pohlaví.
Jednoduše, aby jednotlivci vylepšili svou kondici, musí nejen přežít, ale i více se rozmnožovat. A to mohou dělat dvěma způsoby.
Zaprvé mohou být více atraktivní pro opačné pohlaví.
Zadruhé mohou zastrašovat, porážet, či odradit soupeře.
První z těchto strategií vedla k tomuto.
Ten paví ocas není příliš dobrá kamufláž, ale čím ohromující je ocas, tím větší je šance, že samec najde samičku a předá své geny další generaci.
Počet smutných pavích ocasů se sníží po několika generacích, což je dobrým příkladem směrované sexuální selekce.
Druhá strategie zahrnuje zápasení, či alespoň vzhled, jako že se chcete prát pro šanci se rozmnožovat. Toto způsobuje výběr silnějších či strašidelnějších samců.
A nakonec, díky nám, lidem, jsou také nepřirozené formy výběru, kterým říkáme šlechtění.
Lidé šlechtí rostliny a zvířata tisíce let a Darwin strávil dlouhou dobu mluvením o šlechtění holubů, dobytka a rostlin ve své knize "O původu druhů", aby ukázal principy výběru.
Podporujeme výběr určitých rysů a jiné zase nepodporujeme.
Takto jsme získali zrna, která produkují hodně živin a dokázali jsme změnit vlky v domestikované psy, kteří mohou vypadat takto, či takto. Má dva nejvíce oblíbené příklady šlechtění.
Jsou různá plemena psů.
Kdepak, kdepak.
Oba jsou pořád psi. Jsou stejný druh.
Teoreticky by Corgi a anglický chrt mohli mít spolu štěně, ale bylo by to podivně vypadající štěně.
Co se stane, když výběr způsobí takový rozdíl mezi populacemi, že nejsou už stejný živočišný druh?
O tom se budeme bavit v dalším díle rychlokurzu biologie. Jak jeden druh se změní do jiného.
Máme odečíst a pak zjednodušit odpověď. Příklad zní 8/18 minus 5/18.
Odečítání zlomků je velmi podobné sčítání zlomků.
Pokud máme stejný jmenovatel, pak jmenovatel ve výsledném zlomku bude stejný jako jmenovatel dvou čísel, které odečítáme, takže 18.
A čitatel bude rozdíl čitatelů.
Takže, v tomto případě to je 8 minus 5, a to se rovná 3/18. Což je odpověď, ale zlomek ještě není v základním tvaru, protože 3 i 18 jsou čísla dělitelná 3.
Obě čísla vydělme 3.
Takže vydělíme 3 třemi, vydělíme 18 třemi a dostaneme 3 děleno 3 je 1.
18 děleno 3 je 6, dostáváme 1/6.
A pro představu nakreslím 18 dílků.
Nakreslím 18 dílků.
Možná to nebude úplně úhledné, ale budu se snažit.
Nakreslím 6 tímto směrem.
Takže tady jsou 3.
A tady jsou další 3, takže celkem 6 částí.
A teď to rozdělím na 3 sloupce.
Tak, a je to.
Máme 18 dílů.
A 8 lomeno 18 se rovná 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.
To je 8/18.
A chceme odečíst 5/18, takže odečteme 1, 2, 3, 4, 5.
Co nám zbylo?
Zůstaly nám to 3/18, ty máme tady.
3/18 nám zůstaly.
Pokud nyní spojíme 3/18 do jednoho kousku, kolik takto velkých kousků máme?
Toto je jeden z těch větších.
A kde jsou ty ostatní?
No, zde je také jeden velký kousek. Zde je další a další a další a ještě jeden.
Pokud jste původně měli 18 kousků a seskupili jste je po 3, zůstává 6 kusů.
Snad vidíte, že každý řádek je nyní jedním z těchto kousků a ten modrý je přesně 1/6, takže 3/18 je 1/6.
Celý svůj život jsem strávila ve škole, na cestě do školy nebo povídáním o tom, co se dělo ve škole.
Oba mí rodiče byli učitelé, prarodiče z matčiny strany byli učitelé a já jsem posledních 40 let dělala to stejné.
Netřeba říkat, že jsem během těch let měla možnost nahlížet na reformy vzdělávání z mnoha různých úhlů.
Některé reformy byly fajn.
Některé nebyly moc fajn.
My víme, proč děcka končí se školou.
Víme, proč se děcka neučí.
Může za to chudoba, špatná docházka nebo se dostanou do špatné party.
Víme proč.
Ale jedna z věcí, o které se nikdy nebavíme, nebo jen výjimečně, je hodnota a důležitost lidského kontaktu, vztahů.
James Comer tvrdí, že se žádné významné učení neobejde bez významných vztahů.
George Washington Carver říká, že veškeré učení je porozumění vztahům.
Každý v této místnosti byl někdy ovlivněn učitelem nebo dospělým.
Celá léta jsem sledovala druhé lidi jak učí.
Viděla jsem ty nejlepší i některé z nejhorších.
Jedna kolegyně mi kdysi řekla:
"Neplatí mě, abych měla ráda děti.
Platí mě za odučení kapitoly.
Děcka se to mají naučit.
Já to mám odučit.
Ony se to mají naučit.
Šmitec."
No, řekla jsem jí toto:
"Víš, děti se nic nenaučí od těch, které nemají rády."
(Smích) (Potlesk)
Řekla:
"To je jen snůška keců."
"Drahoušku, čeká tě dlouhý a náročný rok."
Jasně že byl.
Někteří lidé si myslí, že schopnost budovat vztahy v sobě buď máte, nebo ne.
Myslím, že to skvěle vystihl Stephen Covey.
Řekl, že byste měli začít s drobnostmi, jako třeba snažit se nejdříve chápat, než být pochopen, drobnostmi jako jsou omluvy.
Přemýšleli jste o tom někdy?
Když děcku řeknete "Promiň," jsou z toho mimo.
Jednou jsem učila poměry.
Nejsem v matice moc dobrá, ale pracovala jsem na tom.
Hodina skončila a já koukla do učitelských poznámek v knížce.
Celou lekci jsem odučila špatně.
(Smích)
Tak jsem další den vešla do třídy a řekla:
"Hele, děcka, musím se vám omluvit.
Odučila jsem to špatně.
Omlouvám se."
A ony na to:
"To je dobrý, paní Piersonová.
Vy jste se tak rozjela, že jsme vás u toho nechali."
(Smích) (Potlesk)
Měla jsem třídy, které byly tak nízko, tak akademicky zaostalé, že jsem brečela.
Dumala jsem, jak tuhle skupinu během devíti měsíců dostanu odtamtud, kde jsou, tam, kde mají být.
Bylo to obtížné.
Bylo to zatraceně těžké.
Jak mám dítěti zvednout sebevědomí a zároveň i výsledky ve škole?
Jednoho roku mě napadla bezvadná myšlenka.
Řekla jsem svým studentům:
"Byli jste vybráni, abyste byli v mé třídě, protože jsem ta nejlepší učitelka a vy jste ti nejlepší studenti, takže nás dali dohromady, abychom všem ukázali, jak se to dělá."
A někdo se zeptal:
"To jako fakt?"
(Smích)
A já:
"To jako fakt.
Musíme ostatním třídám ukázat, jak se to dělá, aby si nás při procházení chodbou lidi všimli, aniž byste na sebe museli upozorňovat.
Stačilo by jen projít."
A dala jsem jim motto:
"Jsem někdo.
Byl jsem někdo, když jsem přišel.
Budu lepší někdo, až odejdu.
Jsem mocný, jsem silný.
Zasloužím si vzdělání, které tady dostanu.
Mám věci na práci, lidi k udivení a místa k poznání."
A ony:
"Jo!"
Když si to říkáte dost často, stane se to vaší součástí.
A tak - (Potlesk)
Dala jsem jim test, 20 otázek.
Jeden student měl špatně 18.
Napsala jsem na jeho test +2 body a velkého smajlíka.
Přišel a:
"Paní Piersonová, to má být pětka?"
A já:
"Ano."
A on:
"Tak proč jste tam nakreslila smajlíka?"
Odpověděla jsem:
"Protože válíš.
Máš dvě otázky dobře.
Nezvorals to všechno." "A když si to zopakujeme, zvládneš to líp, ne?"
A on: "Ano, madam.
Zvládnu to lépe."
Víte, "-18" vás srazí na kolena. "+2" říká "Úplně jsem to neprojel."
(Smích) (Potlesk)
Roky jsem pozorovala svou matku, jak o přestávkách věnuje čas opakování, jak odpoledne chodí na návštěvy k žákům, jak kupuje hřebeny a kartáčky a burákové máslo a sušenky do zásob v šuplíku v katedře pro děti, co se potřebují najíst, a ručníky a mýdlo pro ty, co zrovna dvakrát nevoní.
Víte, je dost těžké učit děti, které smrdí.
A že děti umí být zlé.
A tohle všechno měla ve svém stole a po letech, když odešla do důchodu, jsem viděla, jak některá ta děcka přišla a řekla jí:
"Paní Walkerová, změnila jste mi život.
Zařídila jste, aby fungoval.
Díky vám se cítím jako někdo, o kom vím, že jsem jím dřív nebyl.
A chci, abyste viděla, kým jsem se stal."
Když moje máma před dvěma roky v 92 letech zemřela, na pohřeb jí došlo tolik bývalých studentů, až mi to vehnalo slzy do očí. Ne proto, že odešla navěky, ale proto, že po sobě zanechala odkaz plný vztahů, který nikdy nezmizí.
Zvládneme mít více vztahů?
Určitě.
Budete mít rádi všechny své děti?
Jistěže ne.
A vy víte, že ty nejhorší nikdy nebudou chybět.
(Smích)
Nikdy.
Nebudete je mít rádi všechny a ty nejhorší si vždycky najdou způsob.
Je to propojení.
Jsou to vztahy.
Ale i když nikdy nebudete mít rádi všechny, hlavní je, aby to nikdy, nikdy nepoznaly.
Učitelé se stávají skvělými herci a herečkami, chodíme do práce, i když nám není nejlíp, řídíme se předpisy, které mnohdy nedávají smysl, ale stejně učíme.
Učíme, protože to je to, co děláme.
Výuka a poznávání by měly přinášet radost.
Jak mocný by svět mohl být, kdyby tu byly děti, které se nebojí podstoupit riziko, které se nebojí přemýšlet a které mají své hrdiny?
Každé dítě si zaslouží hrdinu, dospěláka, který nad nimi nikdy nezlomí hůl, který chápe sílu vztahů a trvá na tom, aby se staly tak dobrými, jak to jen dokážou.
Je to těžká práce?
Si pište.
Můj ty bože, to si pište.
Ale není to práce nemožná.
Všichni to můžeme zvládnout.
Jsme učitelé.
Jsme zrozeni k tomu, abychom věci měnili k lepšímu.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Teď jsme připraveni se pobavit o jedné z nejznámějších historických událostí, která byla skutečným spouštěcím mechanismem 1. světové války.
Veliké války, jak je později nazývána.
Pojďme malinko zpátky.
V roce 1908 Rakousko-Uhersko formálně připojilo Bosnu a Hercegovinu.
Ve skutečnosti je okupovali již od konce 19. století, od dob, kdy se podařilo vytlačit Turky, ale formální připojení se uskutečnilo až v roce 1908.
A ještě kousek zpátky: jak byli Turci vytlačováni z Balkánu, tak to přinášelo naději pro "jižní Slovany", že se budou moci spojit v Jugoslávii.
Pokud lidé mluví o Jugoslávii, tak tím myslí jižní Slovany, toto doslova znamená "Jižní".
Takže byly tyto nacionalistické naděje.
Ale teď, v roce 1908, došlo k připojení velké části, která měla být částí budoucí Jugoslávie, formálně k Rakousku Uhersku.
K tomu tu máme nezávislé Srbské království. Přímo tady. A umíte si asi představit, že bylo domovinou nacionalistických hnutí.
Kdyby se alespoň jeden ze Slovanských národů podařilo k Srbsku připojit, mohlo by to být základem větší Jugoslávie.
V tomto kontextu pojďme do roku 1914.
Namaluji tady čáru.
Přicházíme do roku 1914, 28. června, což je jedno z nejznámějších dat v celé historii.
Atentát na Františka Ferdinanda a jeho ženu Sofii, kteří navštívili Sarajevo na území připojené Bosny.
Jsou tady a je tu plán na jejich likvidaci, který připravila skupina Mladí Bosňané, kteří měli vazby na Černou ruku, což je jakási nacionalistická skupina.
Mají vazby na... Samozřejmě je to velmi zamlžené, ale ví se, že mají vazby na struktury v Srbském království.
Pokouší se zlikvidovat, zabít Františka Ferdinanda.
Je to fascinující příběh, protože první pokus atentátníků úplně selhal.
Jeden atentátník po prvním pokusu, když se to nepovedlo, rozkousl ampuli s cyankáli a skočil do řeky, ale kapsle s cyankáli nezafungovala a řeka byla hluboká jen pár desítek centimetrů, takže jej dostali.
Jeden ze spiklenců, Gavrilo Princip, když se to provalilo, se vykašlal na další vražedný pokus a doslova při svačině u kafe v jedné sarajevské kavárně, když přemýšlel, jak to celé zpackali... A zatímco tam seděl, tak organizátoři návštěvy udělali chybu a vezla následníka Františka Ferdinanda Sarajevem špatně a vezli ho kousíček od místa, kde seděl Gavrilo Princip.
Gavrilo kouká, že vezou Ferdinanda po špatné cestě a vezou ho přímo k němu.
Ochranka dávno věděla, že se již někdo pokoušel Ferdinanda zabít dříve stejný den.
Měli dávat tedy větší pozor. Gavrilo Princip vstal, nechal svačinu svačinou a šel naproti po cestě, kde jelo následníkovo auto.
Řidič, když uviděl, že udělal chybu, že se vydali po více nebezpečné cestě, se pokusil otočit, vrátit se a tím to celé ještě zhoršil, protože auto muselo zastavit.
A Gavrilo přistoupil k autu a vystřelil na následníka Františka Ferdinanda a Sofii.
Jen abyste pochopili, jak je to důležitý moment: arcivévoda František Ferdinand je dědic, je synovcem Františka Josefa, vládce Rakouska-Uherska a je tedy i dědicem trůnu.
A je zavražděn Gavrilo Principem.
František Ferdinand je zavražděn Gavrilo Principem.
A tady máme obrázek Gavrila, myslím, že toto je právě on hned po té, jak byl zatčen.
Jen abychom měli představu, jak to bylo svázáno s celým Jugoslávským nacionalistickým hnutím, toto řekl při zatčení:
"Jsem jugoslávský nacionalista a snažím se o sjednocení všech Jugoslávců a je mi jedno, z jakého jsou státu, ale musíme je osvobodit od Rakouska."
Takže tento čin, tento atentát byl motivován nacionalistickým hnutím, byl motivován touhou po možném sjednocení Bosny a Hercegoviny se Srbskem, možná i sjednocení Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou a Srbskem.
Tato vražda, jak uvidíme v dalším videu, byla rozbuškou 1. světové války.
A důvod, proč právě toto byla ta rozbuška... Je to řada věcí, které můžete namítnout.
Můžete namítat, že řada mocností v Evropě již byla vyzbrojena, již toužilo po nějakém důvodu ke konfliktu.
Ale vedle toho tu máte všechny ty aliance, které právě způsobili ten dominový efekt po celé Evropě, Protože mocnosti měli kolonie po celém světě, tak to pak vlastně byla válka v celém světě.
Právě před chvílí mi má dcera Rebecca poslala SMS pro štěstí.
Napsala:
"Mami, ty to rozjedeš."
Tohle miluju.
Když jsem si to četla, jako by mě objala.
No a tady to máte.
Já ztělesňuji ten ústřední paradox.
Jsem žena, která ráda dostává SMS a která vám teď poví, že mnoho SMS může být problém.
Vlastně ta připomínka mé dcery mě přivádí na začátek mého příběhu.
Když jsem roku 1996 poprvé mluvila na TED konferenci,
Rebecce bylo pět let a seděla právě támhle v první řadě.
Tenkrát jsem dopsala knihu oslavující náš život na internetu a měla jsem být na titulní stránce časopisu Wired.
V těch opojných dnech jsme experimentovali s chaty a virtuálními komunitami.
Objevovali jsme odlišné stránky nás samotných.
A pak jsme se odpojovali.
Byla jsem nadšená.
A co mě jako psycholožku nadchlo nejvíce, byla ta myšlenka, že bychom naše zkušenosti z virtuálního světa o nás samých, o naší identitě mohli využít k zlepšení našich reálných životů.
A teď přeletím k roku 2012.
Jsem tu zpátky na pódiu TEDu.
Mojí dceři je 20 a studuje na vysoké škole.
Spí se svým mobilem, stejně jako já.
A já právě dopsala novou knihu, ale tentokrát ne takovou, která mě dostane na titulní stránku časopisu Wired.
Co se tedy stalo?
Jsem stále nadšená z technologií, ale věřím, a chci vám to tu odůvodnit, že nás berou na místa, kam nechceme.
Posledních 15 let jsem studovala technologie mobilní komunikace a hovořila se stovkami a stovkami lidí, mladými i starými, o tom, jak se sžili s virtuální komunikací.
A zjistila jsem, že tyto naše malé přístroje, tyto malé přístroje v našich kapsách, jsou tak psychologicky mocné, že mění nejen to, co děláme, ale i to, kdo jsme.
Některé věci, které děláme se svými přístroji, bychom ještě před pár lety považovali za divné nebo znepokojující, ale rychle jsme si na ně zvykli a běžně je děláme.
Abych řekla několik rychlých příkladů: Lidé posílají SMS a emaily během firemních porad.
Píšou SMS, nakupují online a chodí na Facebook během vyučování, během přednášek, vlastně na všech schůzkách.
Lidé mi vyprávějí o nové důležité dovednosti - udržování očního kontaktu během psaní SMS.
(smích)
Vysvětlili mi, že je to těžké, ale jde to.
Rodiče píší SMS a emaily během snídaně a večeří a jejich děti si stěžují, že se jim jejich rodiče plně nevěnují.
Pak ale ty samé děti odepírají jeden druhému plnou pozornost.
Toto je nedávná fotka mojí dcery a jejích kamarádek, jak jsou spolu a zároveň nejsou.
A dokonce i na pohřbech posíláme SMS.
Studovala jsem to.
Odlučujeme sami sebe od našeho žalu nebo snění a noříme se do našich telefonů.
Proč na tom záleží?
Mně na tom záleží, protože myslím, že si tak zaděláváme na problém -- na jasné potíže s tím, jak spolu navzájem vycházíme, ale také potíže s tím, jak vycházíme sami se sebou, a jak jsme schopní sebereflexe.
Pomalu si zvykáme na nový způsob jak být společně sami.
Lidé chtějí být spolu, ale také na jiných místech -- být ve spojení se všemi místy, kde by chtěli být.
Lidé si chtějí přizpůsobovat své životy.
Chtějí být neustále na všech místech, protože jediná věc, na které jim záleží, je kontrola nad věcmi, které je zajímají.
Takže chcete jít na firemní schůzi, ale chcete dávat pozor jen tehdy, když vás to zajímá.
Někteří lidé myslí, že je to tak dobře.
Ale můžete skončit tak, že se před sebou budete schovávat, i když jsme všichni neustále spojeni jeden s druhým.
Jeden padesátiletý podnikatel si mi stěžoval, že mu připadá, že už v práci nemá žádné kolegy.
Když přijde do práce, nezastavuje se u nikoho na kus řeči, k nikomu nechodí.
Řekl, že nechce rušit své kolegy, protože jak řekl: "Jsou příliš zaneprázdnění svými e-maily."
Pak se ale odmlčel a řekl: "Víte, neříkám vám pravdu.
Já jsem ten, kdo nechce být rušen.
Možná bych měl chtít, ale vlastně si raději něco dělám na svém Blackberry."
Napříč generacemi pozoruji, že lidé nemají jeden druhého dost, ovšem jen tehdy, když si udržují navzájem odstup, takový, který mohou kontrolovat.
Říkám tomu Zlatovlásčin efekt: ne moc blízko, ne moc daleko, prostě tak akorát.
Ale co se může zdát správné pro středně starého podnikatele, může být problém pro dospívající, kteří potřebují rozvíjet vztahy v přímém kontaktu.
Osmnáctiletý hoch, který píše SMS o téměř všem, mi toužebně řekl:
"Jednou, jednou, ale určitě ne teď, bych se rád naučil, jak se bavit s lidmi."
Když se lidí ptám,
"Co je špatné na tom se spolu bavit?" Odpovídají:
"Povím vám, co je na tom špatné.
Děje se to v reálném čase a vy nemůžete kontrolovat, co se právě chystáte říct."
To je tedy rozhodující faktor.
SMS, email, blogy a všechny tyto věci nám dovolují prezentovat se tak, jak chceme.
Editujeme, což vlastně znamená, že mažeme, a to znamená, že retušujeme, obličej, hlas, tělo, postavu -- ne málo, ne příliš, ale tak akorát.
Mezilidské vztahy jsou bohaté, neuspořádané a náročné.
A my je urovnáváme pomocí technologií.
A když tak děláme, jedna z věcí, které se mohou stát, je, že obětujeme konverzaci pro pouhopouhé spojení.
Šidíme sami sebe.
A postupem času se zdá, že to zapomínáme nebo se přestáváme starat.
Odzbrojilo mě, když mi Stephen Colbert položil vážnou otázku, vážnou otázku.
Řekl:
"Nedávají všechny tyto malé tweety, tyto malé doušky virtuální komunikace dohromady jeden velký lok opravdové konverzace?"
Má odpověď byla: Ne, nedávají.
Spojení doušky může fungovat pro získávání diskrétních kusů informaci, můžou fungovat pro "Myslím na tebe," nebo dokonce pro "Miluji tě," --
Chci říct, vezměte si, co jsem cítila, když jsem dostala tu SMS od dcery -- ale doušky opravdu nefungují pro poznávání jeden druhého, pro opravdové poznání a vzájemné porozumění.
Používáme vzájemnou konverzaci, abychom se naučili mluvit sami se sebou.
Tedy útěk od konverzace může mít význam, protože může ohrozit naši schopnost sebereflexe.
Pro dorůstající děti je to zásadní schopnost pro další vývoj.
Znovu a znovu slyším:
"Raději bych psal, než mluvil."
A všímám si, že lidé si zvykají na to být ošizeni o skutečnou konverzaci, zvykli si vystačit si s málem, takže skoro by skoro chtěli úplně se odloučit od ostatních lidí.
Například, mnoho lidí mi sdělilo své přání, aby jednou pokročilá verze Siri, digitální pomocník na iPhonu, byla něco jako nejlepší přítel, někdo, kdo bude naslouchat, když nikdo jiný nechce.
Věřím, že toto přání vyjadřuje bolestnou pravdu, kterou jsem zjistila během minulých 15 let.
Pocit, že mě nikdo neposlouchá, je velmi důležitý v našem vztahu k technologiím.
Je to důvod, proč je tak přitažlivé být na Facebooku nebo na Twitteru -- tolik automatických posluchačů.
Kvůli pocitu, že mě nikdo neposlouchá, chceme trávit čas s přístroji, které se zdají mít o nás zájem.
Vyvíjíme roboty, říká se jim společenští roboti, kteří jsou přímo navrženi tak, aby dělali společníky -- lidem vysokého věku, našim dětem, nám.
Ztratili jsme tedy jistotu, že tu jsme jeden pro druhého?
Během mého výzkumu jsem pracovala v sanatoriích a přinesla jsem tam tyto společenské roboty určené dávat starým lidem pocit, že jim někdo rozumí.
Jeden den jsem přišla a žena, které zemřelo dítě, mluvila s robotem, který vypadal jako dítě.
Zdálo se, že se jí dívá do očí.
Zdálo se, že chápe, co mu říká.
Utěšovalo jí to.
A mnoha lidem to přišlo báječné.
Ale ta žena se snažila dát smysl svému životu pomocí stroje, který nemá žádné zkušenosti s během lidského života.
Ten robot předvedl skvělé představení.
A my jsme zranitelní.
Lidé zakoušejí předstíraný soucit, jakoby to bylo doopravdy.
Tak během toho momentu, když ta žena zažívala onen předstíraný soucit, myslela jsem si:
"Ten robot nemůže soucítit.
Nečelí smrti.
Nezná život."
A jak tu ženu uklidňovalo společenství s robotem, nepřišlo mi to úžasné;
Přišlo mi to jako jeden z nejvíce pokroucených a komplikovaných momentů mých 15 let práce.
Ale když jsem se podívala s odstupem, cítila jsem se být v studeném, tvrdém centru dokonalé bouře.
Očekáváme více od technologií a méně od ostatních lidí.
A sama sebe se ptám:
"Proč se tak stalo?"
Věřím, že je to proto, že technologie nás přitahují nejvíce tam, kde jsme nejvíce zranitelní.
A my jsme zranitelní.
Jsme osamělí, ale bojíme se důvěrností.
A tak od sociálních sítí po společenské roboty projektujeme technologie, které nám dají iluzi společenského vztahu bez požadavků přátelství.
Měníme technologie, aby nám pomohly cítit se ve spojení, které bychom mohli pohodlně kontrolovat.
Ale nejsme tak v pohodě.
Nemáme zas takovou kontrolu.
V dnešní době tyto telefony v našich kapsách mění naše vědomí i srdce, protože nám nabízejí tři blažené rozmary:
Za prvé, můžeme se zaměřit kamkoli je nám libo; za druhé, vždycky máme publikum; za třetí: nikdy už nebudeme muset být sami.
A ta třetí myšlenka, že nikdy nebudeme muset být sami, je zásadní pro změny naší psychiky.
Protože jakmile se lidé ocitnou o samotě, dokonce jen na pár sekund, jsou úzkostliví, panikaří, jsou neklidní a sahají po nějakém přístroji.
Pomyslete na lidi ve frontě u pokladny nebo při stání na semaforech.
Být sám vypadá jako problém, který se musí řešit.
A tak se lidé snaží řešit to připojením.
Ale zde je připojení více symptomem než lékem.
Pomáhá vyjádřit se, ale neřeší základní problém.
Ale je to více než symptom.
Nepřetržité připojení mění způsob, jakým lidé sami o sobě přemýšlí.
Formuje nový způsob bytí.
Dá se to nejlépe popsat jako:
Sdílím, tedy jsem.
Díky technologiím definujeme sami sebe pomocí sdílení našich myšlenek a pocitů, právě když nás napadnou.
Takže předtím to bylo: Něco cítím a chci to někomu sdělit.
Teď je to: chci něco cítit, proto potřebuji poslat SMS.
Problém s tímto novým režimem
"Sdílím, tedy jsem" je ten, že když nemáme připojení, necítíme se být sami sebou.
Skoro necítíme sami sebe.
Co tedy děláme?
Připojujeme se více a více.
Ale během toho procesu se sami izolujeme.
Jak se dostanete z připojení do izolace?
Skončíte v izolaci, když nerozvíjíte schopnost samoty, schopnost být odloučeni, stáhnout se do sebe.
V samotě nalézáte sami sebe, abyste se dokázali dostat k ostatním lidem a vytvořili opravdové vztahy.
Když nemáme schopnost být o samotě, obracíme se k ostatním lidem, abychom nebyli úzkostliví nebo abychom se cítili živí.
Když se toto stane, nedokážeme ocenit, kým vlastně jsou.
Jako kdybychom je používali jako náhradní díly k našemu křehkému smyslu pro sebe sama.
Upadáme v domnění, že neustálé připojení nám pomůže cítit se méně osaměle.
Ale jsme v nebezpečí, protože opak je pravdou.
Když nedokážeme být sami, budeme jen ještě více osamělí.
A když nebudeme učit naše děti, jak být o samotě, budou vědět jen jak být osamělí.
Když jsem mluvila pro TED v roce 1996 o mém výzkumu, o prvních virtuálních komunitách, řekla jsem:"Ti, kteří většinu života prožívají na obrazovce, k tomu přistupují jako k sebereflexi."
A to je to, po čem tu dnes volám: reflexe, a co víc, konverzace o tom, kam nás naše současné užívání technologií může zavést, co nás to může stát.
Jsme omámení technologiemi.
A bojíme se, jako mladí milenci, že mnoho mluvení může ten románek zničit.
Ale je čas k mluvení.
Vyrostli jsme s digitálními technologiemi, a tak je vidíme jako vyspělé.
Ale ony nejsou, je to jen počátek.
Máme mnoho času na uvážení, jak je použít, jak je vystavět.
Nenavrhuji, abychom se od našich přístrojů úplně odvrátili, jen abychom vyvinuli více sebeuvědomělý vztah k nim, k sobě navzájem a k sobě samým.
Znám pár prvních kroků.
Začněte myslet o samotě jako o dobré věci.
Udělejte si na ni čas.
Najděte způsob, jak vyjádřit její hodnotu svým dětem.
Vytvořte doma posvátná místa -- kuchyni, jídelnu -- a obnovte je pro konverzaci.
To samé udělejte v práci.
V práci jsme tak zaneprázdněni komunikací, že často nemáme čas na přemýšlení, nemáme čas promluvit si o věcech, na kterých opravdu záleží.
Změňte to.
A hlavně, všichni se potřebujeme navzájem poslouchat, včetně těch nudných řečí.
Protože právě když se zadrhneme nebo váháme nebo nemáme slov, tehdy se sobě navzájem odhalujeme.
Technologie nabízí možnost předefinovat lidské vztahy -- jak nám na sobě navzájem záleží, jak nám záleží na nás samých -- ale také nám dává možnost potvrdit naše hodnoty a naše směřování.
Já jsem optimista.
Pro začátek máme vše.
Máme jeden druhého.
A máme tu největší šanci na úspěch, pokud rozeznáme, kde jsme zranitelní.
Musíme poslouchat, když technologie říká, že nám vezme něco komplikovaného za příslib něčeho jednoduššího.
Takže v mé práci slýchám, že život je těžký, vztahy jsou plné riskování.
A pak jsou tu technologie -- jednodušší, slibné, optimistické, nestárnoucí.
Je to jako deus ex machina.
Jedna reklamní kampaň slibuje, že online a s avatary můžete "Konečně milovat vaše přátele, vaše tělo, váš život, online a s avatary."
Jsme vtaženi do virtuální pohádky, do počítačových her, které se zdají jako světy, do myšlenky, že roboti, roboti, budou jednou naši opravdoví společníci.
Raději strávíme večer na sociální síti, místo abychom šli s přáteli do hospody.
Ale naše náhražkové fantazie nás už něco stály.
Nyní se všichni potřebujeme zaměřit na ty mnohé způsoby, kdy nás technologie můžou přivést zpět do našich reálných životů, našich těl, našich komunit, našich politik, k naší planetě.
Potřebují nás.
Bavme se o tom, jak můžeme využít digitální technologie, technologie našich snů, k tomu, aby náš život byl životem hodným lásky.
Děkuji.
(potlesk)
Pokud má vaše rodina šest členů a každý člen rodiny vypije každý měsíc 4/5 galonů mléka, mezi jakými dvěma celými čísly se nachází počet galonů mléka, které vaše rodina vypije?
Takže pojďme se nad tím trošku zamyslet.
Mám tady pro představu jeden galon mléka.
A v mé rodině je šest lidí.
Nebo třeba ve vaší rodině, na tom, čí je to rodina, nezáleží.
A každý z nich vypije za měsíc 4/5 galonu mléka.
Takže to je 6 krát 4/5. Nebo 4/5 krát 6.
Čemu se tedy budou násobená čísla rovnat?
Je zde několik způsobů, jak si to představit.
Zaprvé, můžeme vyjádřit číslo 6 jako zlomek. Dá se říct, že je to to samé jako 6/1 krát 4/5. Krát 4/5...
Tedy vynásobíte čitatele a vynásobíte jmenovatele. 6 krát 4 je 24. A 1 krát 5 je 5.
To znamená, že rodina každý měsíc vypije 24/5 galonů. A to je to stejné jako... 5 je dělitelem 20 a zbytek pak bude 4.
Takže můžeme výsledek zapsat jako 20/5 plus 4/5. Trochu to posunu, aby mi nedošlo místo. ...plus 4/5.
Což je úplně to stejné...
Toto jsou 4, takže 4 a 4/5.
Tedy tohle je jeden způsob.
Zadruhé, můžeme si to představit jako 4/5 krát 6. Což je to stejné jako 4/5 plus 4/5 plus 4/5...
Myslím, že víte, jak to bude pokračovat. ...plus 4/5 plus 4/5 plus 4/5.
Vezmeme přesně šest zlomků 4/5 a sečteme je. A čemu se to bude rovnat?
Bude to 4 + 4 + 4 + 4 + 4 + 4 lomeno 5.
Ano, přesně tolik máme pětin.
Tedy to je 6 krát 4.
Nebo můžeme říct 4 krát 6 lomeno 5, což znamená 24 pětin.
A předtím jsme si dokázali, že to se rovná 4 plus 4/5.
Tedy v každém případě rodina vypije 4 a 4/5 galonů mléka za měsíc.
Pojďme si teď zodpovědět původní otázku. Mezi jakými dvěma celými čísly...
Nuže, mezi čtyřmi a pěti galony mléka za měsíc.
4 a 4/5 je mezi čísly 4 a 5.
A máme to správně.
Možná jste už slyšeli o tom, že ráj podle Koránu je 72 pannen.
Slibuji, že se k těm pannám vrátím.
Nicméně tady na severozápadě žijeme mnohem blíž skutečné představě, kterou má Korán o ráji, zmíněné 36 krát jako "zahrady, zavlažované prameny vod".
Od doby, co žiju na obytném člunu na Lake Union mi to dává dokonalý smysl.
Jak je ale možné, že o tom spousta lidí neví?
Znám spoustu nemuslimů s dobrou vůlí, kteří začali číst Korán, ale zase ho zavřeli, zmateni jeho jinakostí.
Historik Thomas Carlyle měl Mohameda za jednoho z největších hrdinů v dějinách. Ale i on nazval Korán
"nejúmornějším čtením, které jsem kdy podnikl, lopotným, pomateným zmatkem."
(Smích)
Část problému je nejspíš v představě, že Korán lze číst jako každou jinou knížku. Jako bychom se k němu mohli v deštivém ránu stulit s miskou popcornu na dosah Jako by Bůh -- a Korán není nic jiného než Boží hlas, který mluví k Mohamedovi -- byl jen další literární hvězdou.
Skutečnost, že tak málo lidí opravdu čte Korán, je přesně to, kvůli čemu je tak snadné ho citovat -- což znamená překrucovat.
Frázím a útržkům, vyňatým z kontextu říkám "verze pro zvýrazňovač". Tu mají rádi jak islámští fundamentalisté, tak protimuslimští islamofobové.
Takže minulé jaro, když jsem se chystala začít psát Mohamedův životopis, jsem zjistila, že si musím přečíst Korán pořádně -- tak pořádně, jak jsem schopna.
Moje arabština je omezena na listování slovníkem, takže jsem vzala čtyři nejznámější překlady a rozhodla se číst je paralelně, verš za veršem, spolu s přepisem a původním arabským textem ze 7. století.
Měla jsem výhodu.
Má poslední kniha byla o příběhu počátku rozkolu Šíitů a Sunnitů. Zblízka jsem poznala nejranější dějiny Islámu, takže jsem znala události ke kterým Korán neustále odkazuje, jeho referenční rámec.
Věděla jsem dost na to, abych pochopila že budu v Koránu turistkou -- informovanou, dokonce zkušenou, ale pořád stojící mimo -- židovskou agnostičkou která čte svatou knihu někoho jiného.
(Smích)
Takže jsem četla pomalu.
(Smích)
Vyčlenila jsem si na ten projekt tři týdny, a pochopila, čemu se říká přehnané sebevědomí, (Smích) protože to nakonec zabralo tři měsíce.
Odolala jsem pokušení přeskočit na konec, kde jsou kratší a zřetelněji mystické kapitoly.
Ale pokaždé, když se mi začalo zdát, že do Koránu pronikám, že "už to konečně mám", všechno se přes noc vytratilo a já se ráno vrátila, bez jistoty, jestli nejsem ztracená v podivné zemi.
Její krajina mi přesto byla povědomá.
Korán říká, že přišel obnovit poselství Tóry a evangelií.
Jedna jeho třetina znovu vypráví příběhy postav z Bible, jako jsou Abraham, Mojžíš,
Josef, Marie či Ježíš.
Bůh sám je důvěrně známý ze svého předcházejícího zjevení v podobě Jahveho stále žárlivě odmítající všechny ostatní bohy.
Přítomnost velbloudů, hor, pouštních studní a pramenů mě přivedla zpátky do roku, který jsem strávila putováním po Sinajské poušti.
A pak tu byl jazyk, jeho rytmus a spád, který mi připomněl večery strávené posloucháním starých Beduínů, recitujících dlouhé hodiny epické básně celé zpaměti.
A já začala rozumět tomu, proč se říká, že Korán je doopravdy Koránem jenom v arabštině.
Vezměte si Fatihu, úvodní kapitolu o sedmi verších. Je to muslimský Otčenáš a Slyš, Izraeli dohromady.
V arabštině jde jen o 29 slov, zatímco v překladech je jich od 65 do 72.
A přece se zdá, že čím víc přidáte, tím víc se toho ztrácí.
Arabština má magickou, skoro hypnotickou kvalitu. Žádá, aby byla slyšena spíš než čtena, procítěna spíš než rozebrána.
Chce, abyste ji vyzpívali nahlas, abyste vám její hudba zněla v uších a na jazyku.
Takže Korán v angličtině je něco jako stín sebe sama, nebo, jak Arthur Arberry nazval svou verzi, je to "výklad".
Ne všechno se ale v překladu ztrácí.
Jak Korán slibuje, trpělivost přináší odměnu a spoustu překvapení -- například stupeň ohleduplnosti k prostředí a vědomí toho, že lidé jsou jen správci Božího stvoření, které v Bibli nenajdete.
A tam, kde se Bible obrací výhradně k mužům a hovoří ve druhé i třetí osobě v mužském rodě,
Korán zahrnuje ženy. Mluví třeba o věřících mužích a věřících ženách -- počestných mužích a počestných ženách.
Nebo ten nechvalně známý verš o zabíjení nevěřících.
Ano, říká to, ale jen za velmi přesných okolností: během předpokládaného dobývání posvátného města Mekky, kde je boj obvykle zakázán.
A to povolení je omezeno podmínkami.
Ne, že musíte zabíjet nevěříci v Mekce, ale můžete. Máte to povoleno. Nicméně jen pokud minula lhůta milosti, pokud neexistuje žádná jiná dohoda, jen pokud vám brání dostat se ke Kaabě, a pokud vás napadnou jako první.
A i potom -- Bůh je milosrdný, odpuštění stojí nade vším -- takže z principu platí, že je lepší nezabíjet.
(Smích)
To bylo asi největší překvapení -- jak pružný Korán je, přinejmenším v myslích, které nejsou fundamentálně nepružné.
"Některé z těchto veršů mají pevný význam," říká, "a jiné jsou mnohoznačné.
Zvrácenost v srdci bude hledat mnohoznačnosti a snažit se způsobit svár omezením jejich významů.
Jen Bůh zná pravý význam."
Věta "Bůh je jemný" se objevuje znovu a znovu a samozřejmě, celý Korán je mnohem jemnější, než většinu z nás učili věřit.
Jako například v té drobnosti s pannami a rájem.
Do hry tu vchází starosvětský orientalismus.
Slovo, použité čtyřikrát, jsou "Hurisky", líčené jako tmavooké dívky s bujnými prsy, nebo jako čisté, vnadné panny.
Vše, co najdete v originální arabštině, je ale jediné slovo:
"Hurisky".
Žádné vnady a bujné prsy v dohledu.
(Smích)
Můžou se tím myslet čisté bytosti -- jako andělé -- nebo to může být něco jako řecké "Kouros" či "Korē" -- věčné mládí.
Ve skutečnosti ale nikdo doopravdy neví, a v tom to je.
Protože Korán mluví úplně jasně, když říká, že v ráji budete
"novým stvořením", že budete "obnoveni v podobě, kterou neznáte," což je pro mě mnohem přitažlivější vyhlídka, než panna.
(Smích)
Číslo 72 se přitom nikdy neobjeví.
Žádných 72 panen v Koránu není.
Ten nápad se objevil až po 300 letech, a většina muslimských učenců je vidí jako obdobu našich okřídlených bytostí, sedících na obláčku a brnkajících na harfy.
Ráj je přesný opak.
Není to panenskost, je to plodnost, hojnost, jsou to zahrady, zavlažované prameny vod.
Děkuji.
(Potlesk)
Které z následujících tvrzení platí o funkcích f a g?
Funkce f je definována tradičním lineárním předpisem.
A tohle je funkce g.
Tohle je funkce g (x).
A je to také lineární funkce.
Vidíme, že je to funkce klesající.
Podívejme se na ta tvrzení. f a g jsou rostoucí a f roste rychleji než g.
Když se podívám na g-- za prvé je určitě klesající.
Už teď víme, že to neplatí.
A f je také klesající.
Protože má negativní koeficient.
Za každé posunutí o 3 na ose x doprava se posuneme o 7 dolů na ose y.
Takže ani jedna funkce není rostoucí, je to určitě špatně. f a g jsou rostoucí.
To není správně.
Víme, že obě funkce jsou klesající.
Další tvrzení je, že jsou klesající a že g klesá rychleji než f.
Pojďme zjistit sklon funkce g.
Pokaždé, když se posuneme na ose x o 1, směrem doprava, posuneme se o 2 políčka dolů na ose y.
Když si zapíšeme změnu y lomeno změna x -- dostaneme tím sklon-- změna y
lomeno změna x, když se posuneme o 1 na ose x, směrem doprava, posuneme se o 2 dolů na ose y. takže tento podíl se rovná -2. g má sklon -2. f má sklon -7/3.
-7/3 je totéž co -2 a 1/3.
Takže f má nižší koeficient a tím pádem klesá rychleji.
Takže g neklesá rychleji než f. f klesá rychleji než g.
Takže toto není správně.
Ještě zbývá tato-- f a g jsou obě klesající, a f klesá rychleji než g.
Tohle tvrzení je pravdivé.
Poslední je, že g je stoupající a f klesající.
To není pravda, protože g je také klesající.
Na výtvarce jsme rozdělili z papíru vyrobený pětiúhelník na pět stejných částí.
Dvě části odstraníme.
Vyjádřete zbytek pětiúhelníku jako zlomek.
Pojďme si nakreslit pětiúhelník.
Je to jenom útvar o pěti stranách, takže vypadá nějak takhle.
Taky zde sídlí Ministerstvo obrany, budova má vlastně stejný tvar.
Proto se jí říká Pentagon.
Nakreslím trošku hezčí než tento.
Vypadá to nějak takhle.
Eh!
Potřebuji trošku zapracovat na technice kreslení pětiúhelníku.
A máme to. Toto už je docela solidní pětiúhelník.
Takže toto je ten pětiúhelník na výtvarku.
Všimněte si, že má jednu, dvě, tři čtyři, pět stran.
Proto pětiúhelník.
A je rozdělen na pět stejných dílků, takže bychom ho měli říznout.
Tady někde bude střed pětiúhelníku.
Tady mám jeden kousek.
Tady dva, tři, čtyři kousky a pak pátý kousek a budeme předstírat, že jsou všechny stejné.
Pak jsme řekli, že dva dílky odstraníme.
Pojďme se jich zbavit.
Vezmeme třeba tento kousek nahoře.
A třeba hned ten napravo od něj.
A potom máme vyjádřit zbytek pětiúhelníku jako zlomek.
Kolik dílku nám zbylo?
Hele, mám tu tady ten dílek, pak taky ten a nakonec tenhle.
Zbyly nám tři dílky z celkových kolika?
Kolik dílů tvoří celý pětiúhelník?
Když se podíváme na celý pětiúhelník a uvážíme všechny díly, napočítáme jich 5.
Celý pětiúhelník je tedy celkem tvořen pěti kousky.
Pakliže tři z pěti zbudou, můžeme říci, že zůstaly tři pětiny pětiúhelníku.
Také můžeme říci, že jsme dvě pětiny odstranili.
To znamená, že dvě z pěti částí byly odstraněny a tři zůstaly. Neboli zbyly tři pětiny pětiúhelníku.
Podívejme se, jestli můžeme najít třetí odmocninu z 3 430.
Jestli jste jako já, tak jste nezapomněli, kolikrát je stejné číslo krát stejné číslo krát stejné číslo. Jestli máte 3 z těchto čísel a vynásobíte je, vyjde 3 430.
Rozdělím tedy číslo na prvočísla. A zjistíme jestli nějaké z těchto prvočísel máme alespoň třikrát.
A toto nám pomůže najít řešení.
Takže 3 430 je jasně dělitelné 5 nebo 2, nebo je to dělitelné taky 10.
Udělejme to.
Na začátku můžeme dělit 2.
3 430 děleno 2 je 1 715.
Potom můžeme dělit třeba 5.
Rozdělíme 1 715 na 5 a nechte mě udělat dělení zde na straně.
Jestli máme 1 715 a jdu je vydělit 5 5 se nevejde do 1.
Do 17 se ale vejde třikrát.
Třikrát 5 je 15.
Odečteme, dostaneme 2 a sepíšeme 1 dolů.
5 se vejde do 21 čtyřikrát.
4 krát 5 je 20
Odečteme.
Sepíšeme 5.
5 se vejde do 15 třikrát.
Takže 1 715 může být roznásobeno jako 5 krát 343.
343 Vám nemusí připadat jako jednoduché čísla na rozklad
Je to jasně liché číslo, takže nemůže být dělitelné 2.
Součet cifer je 10, což není dělitelné 3
Proto to není dělitelné ani 3
Není to dělitelné 4, protože to není dělitelné 2.
Není to dělitelné 5
Nebylo to dělitelné ani 3 nebo 2, proto to nebude dělitelné 6
Teď se dostáváme k 7.
Obvykle, když vidíme divné číslo, které nevypadá jak dělitelné hodně věcmi, je dobrý nápad zkusit čísla jako 7, 11 nebo 13.
Násobky těchto čísel totiž tvoří zajímavá čísla
Podívejme se, jestli je dělitelné 7.
Jestli vezmeme 343 a chceme ji vydělit 7, tak 7 se vejde do 34... nevejde se totiž do 3... čtyřikrát 4 krát 7 je 28.
Odečteme, 34 minus 28 je 6.
Sepíšeme 3.
7 se vejde do 63 devětkrát.
9 krát 7 je 63.
Odečteme.
Nemáme žádný zbytek.
Zapomněl jsem udělat poslední krok.
3 krát 15 je 15
Odečteme, beze zbytku.
Vyšlo to přesně.
343 muže být rozděleno na 7 a 49.
49 zbývá na vás.
Může to být rozděleno na 7 krát 7.
To je zajímavé.
Můžu přepsat všechno sem, Jako třetí odmocninu z, teď přepíšu jen roznásobený tvar 2 krát 5 krát, můžu napsat 7 krát 7 krát 7, nebo jako 7 na třetí.
To označuje tyto tři sedmičky
Mám tři sedmičky, které vynásobím dohromady.
Takže mám 7 na třetí.
A podle vlastností mocnin, víme že tohle je přesně to samé jako třetí odmocnina z 2 krát 5 krát třetí odmocnina z... nechte mě udělat to samé, ale obarvené s barvami.
Třetí odmocnina z 2 krát 5, což je taky třetí odmocnina z 10, krát třetí odmocnina ...myslím, že víte kam mířím... ze 7 na třetí
Mít přehled o barvě je ta nejtěžší část.
A třetí odmocnina z 10, necháme tak jak je
Víme, že prvočíselný rozklad 10 je 2 krát 5 Proto nepřijdeme na celočíselný výsledek
Můžeme dostat desetinný výsledek, ale zde dostaneme plně celočíselný výsledek.
Třetí odmocnina 7 na třetí je 7
Takže to bude čistá 7.
Takže náš celý výsledek 7 krát třetí odmocnina z 10
A tohle je o zjednodušování, které můžeme používat bez kalkulačky vše.
Pokud přesto chcete přesný číslo, bez odmocniny, nejlepší cesta je použít kalkulačku.
..
Rád bych v tomto videu vyřešil pár celkem jednoduchých příkladů nerovnic.
Ale skutečný přínos bude, myslím v tom, že si procvičíte zápisy nerovnic.
Začneme.
Máme: x - 5 < 35
Podíváme se, jestli dokážeme najít všechna x, která budou řešením této nerovnice.
A to je jeden z rozdílů nerovnic.
V rovnici je typické mít jedno řešení, nebo alespoň v těch rovnicích, které jsme doposud řešili
Později uvidíte rovnice, které mají více než jedno řešení.
Ale v těch rovnicích, které jsme řešili doposud, jste vždy vypočítali dané x.
V nerovnicích máme celou množinu x, která jsou řešením dané nerovnice.
Jaká jsou x, která - když od nich odečtete 5 - budou méně než 35?
A už nad tím můžeme přemýšlet.
0 - 5.
To je méně než 35.
-100 - 5
To je méně než 35.
5 - 5
To je méně než 35.
Takže je zde jasně mnoho x, která splňují tuto podmínku.
Ale my chceme přijít s řešením, které zahrne všechna tato x.
A toho dosáhneme v podstatě stejným způsobem, jakým jsme řešili kteroukoli z rovnic.
Chceme dostat výrazy s x v tomto případě na levou stranu.
Chci se zbavit této záporné 5 a to udělám tak, že přičtu 5 k oběma stranám.
Přičítám 5 k oběma stranám.
Znaménko nerovnosti se nezmění.
Znaménko nerovnosti se nezmění.
Je-li něco méně než "něco jiného", něco plus 5 bude stále méně než to "něco jiného" + 5.
Na levé straně máme pouze x.
Čísla -5 a +5 se navzájem odečetla. x < 35 + 5 , 35 + 5 je 40.
A to je naše řešení.
A abychom si představili všechna odpovídající čísla, nakreslím tu číselnou osu. nakreslím tu číselnou osu.
Řekněme, že tady je 40. Toto je 40, 41, 42.
A mohli bychom jít i pod 40.
39, 38.
Můžete pokračovat čísly menšími než 40.
Můžete pokračovat v obou směrech.
A kterékoli x, které je menší než 40 bude řešením.
Nemůže být rovno 40, protože pokud se x rovná 40, 40 - 5 = 35
To není méně než 35.
Takže x musí být menší než 40.
A abychom to zobrazili na číselné ose, uděláme nevybarvené kolečko kolem 40, abychom ukázali, že 40 nezahrnujeme.
Ale pak obtáhneme vše, co je menší než 40.
Vše, co je menší než 40 je zahrnuto v našem řešení.
Všechno, co jsem vyznačil žlutě je zahrnuto v našem řešení.
Takže 39,3999999999 periodických, což je tak blízko, jak se jen ke 40 můžete dostat, je v našem řešení.
Ale 40 není.
To je proč to značíme nevyplněným kroužkem okolo.
Uděláme další.
Zapíšu to jinou barvou.
Řekněme, že máme x -- udělám to v pravém horním rohu. x + 15 je větší než nebo rovno -60 x + 15 je větší než nebo rovno -60
Všimněte si, že teď máme větší než NEBO rovno.
A vyřešíme to stejně, jako tuto nerovnici.
Odečteme 15 z obou stran.
A mohu měnit formu zápisu.
Zde jsem přičetl 5 na stejném řádku.
Můžete také provést sčítání a odčítání pod řádkem takto.
Pokud odečtu 15 z obou stran, tak tady mínus 15 a tam také odečtu 15.
Potom na levé straně zůstává jen x.
Protože očividně tu máte 15 - 15.
Ty se navzájem odečtou.
A dostáváte x je větší než nebo rovno mínus 60 mínus 15, to je mínus 75.
Pokud je něco větší nebo rovno něčemu jinému, pokud odečtu 15 z tohoto a z tamtoho, znaménko větší než nebo rovno bude stále platit.
Naše řešení je x je větší než nebo rovno mínus 75.
Znázorníme to graficky na číselné ose.
Nakreslím číselnou osu.
Mám -- řekněme, že toto je -75, toto je -74, toto -73, toto -76.
A tak dále.
Mohl bych vyznačovat dál a dál. x musí být větší než nebo rovno -75.
Takže se může rovnat -75.
Můžeme tento bod zahrnout do řešení, protože zde máme znaménko větší než nebo rovno.
Všimněte si, že nekreslíme nevyplněné kolečko jako tam. Vyplnili jsme ho, protože x se může rovnat -75, nebo musí být větší než -75.
Větší než nebo rovno.
Vyznačíme také vše nad -75.
Naše řešení je znázorněno oranžově.
A očividně bychom mohli pokračovat dále doprava. x může být milion, miliarda, miliarda atp.
Může to být jakkoli velké číslo, pokud je větší nebo rovno -75.
Vyřešme další příklady. x - 2 je menší nebo rovno 1.
Znovu, chceme mít pouze x na levé straně.
Zbavíme se této záporné 2.
Přičteme 2 k oběma stranám této rovnice.
Plus 2.
Na levé straně zůstává pouze x.
Pak je znaménko méně než nebo rovno.
Nemění se při sčítání nebo odčítání stejné věci k oběma stranám nerovnice.
A pak 1+2 je 3.
Takže x musí být méně než nebo rovno 3.
Jakékoli x, které je méně než nebo rovno 3 bude řešením této nerovnice.
Znázorníme to
A zkusil bych některá x, která jsou méně než nebo rovno 3 a ověřil bych si pro sebe, že jsou platným řešením této nerovnice.
Neměl jsem to nazvat rovnicí.
Je to nerovnice.
Graficky to znázorním.
Řekněme, že zde je 0, 1, 2, 3, 4.
Tady je -1, -2. x musí být menší než nebo rovno 3.
Může se rovnat 3, takže vyplníme tento kroužek nebo méně než 3.
Naše řešení je zde růžově.
Cokoli menší nebo rovno 3.
A můžete to vyzkoušet sami.
Pokud se x rovná 3, dostanete 3 - 2, co se rovná 1.
A to platí, protože by to mohlo být méně než nebo rovno.
Pokud vyzkoušíte 2.999999 minus 2, dostanete 0.999999, což je méně než 1.
A můžete pokračovat ve zkoušení pro kterékoli z těchto čísel z růžového řešení.
Vypočítáme ještě jednu nerovnici.
Máme x - 32 je menší nebo rovno 0.
Stejný dril jako v předchozích příkladech.
Přičteme 32 na obě strany nerovnice. Přičteme 32 na obě strany nerovnice.
Na levé straně zůstává x a pak na pravé straně je méně než nebo rovno 32.
Jasné.
Stejný dril při grafickém znázornění.
Nakreslíme číselnou osu.
Pokud je zde 32, toto je 33, toto je 31.
Můžu postupovat směrem nahoru i dolů od čísla 32.
Naše řešení je vše menší než nebo rovno, takže můžeme -- může se to rovnat 32 nebo méně než.
Vyznačíme vše pod 32.
Pamatujte si, že důvodem, proč tento kroužek vyplňujeme je, že 32 je platným řešením této nerovnice, protože je zde znaménko méně než nebo ROVNO.
Zde jste neměli "méně než nebo rovno" a proto není 40 součástí řešení. ..
Mozaikové skleněné nádoby se vyrábí z dlouhých skleněných "tyčinek", které jsou nasekané na drobné kousky, roztavené a spojené.
K vytvoření spirály je velké množství barevného skla tence pokryto bezbarvým sklem a poté se pokračuje dál, než se dosáhne tvaru válce.
Sklo je zploštěno stlačováním pomocí dalšího nástroje.
Postupně je zploštělé sklo natahováno, aby vytvořilo silný pás.
Pás je stáčen okolo sebe.
Poté je sklo odstřiženo od kovové tyče.
Tyč je znovu napojena, ale tentokrát na bok srolovaného skla.
Po opětovném nahřátí je druhá tyč napojena na druhou stranu.
Srolovaný pás je mírně roztažen z konců, aby vytvořil dlouhé stéblo.
Stéblo je poté rozděleno do kousků přijatelné délky.
Po ochlazení je stéblo znovu nařezáno, tentokrát na tenké dílky.
Dílky jsou poté uspořádány na keramické desce a poté přemístěny do pece.
Poté, co je sklo roztaveno a začne volně splývat, jakékoliv mezery jsou vtlačením odstraněny.
Když je mozaiková část stále tvárná, je přidán dekorativní pás po obvodu mozaiky.
Po dalším nahřátí jsou části mozaiky a dekorativní pás stlačeny k sobě, aby vytvořily perfektně jednotný disk.
Disk je přenesen do formy a umístěn do pece.
Po několika sekundách se sklo procesem gravitace přizpůsobí tvaru formy.
Když sklo a forma vychladnou, je možné je oddělit.
Na závěr, po temperování - nebo pomalém ochlazení - může být miska nalakována.
Organičtí chemikové vytvářejí molekuly, velmi komplikované molekuly, tak že štěpí větší molekuly v menší, a používají reverzní inženýrství.
Jako chemik jedna z věcí, na kterou jsem se před pár lety chtěl zeptat své výzkumné skupiny, byla: Mohli bychom vyrobit opravdu skvělou univerzální chemickou sadu?
V podstatě, mohli bychom vyrobit chemickou aplikaci?
Takže co by to znamenalo a jak bychom to udělali?
No na začátek jsme vzali 3D tiskárnu a začali jsme tisknout naše kádinky a zkumavky na jedné straně, a potom ve stejnou dobu molekuly na straně druhé a zkombinovali jsme je v něco, čemu říkáme "reactionware".
Takže tisknutím nádoby a praktikováním chemie najednou, bychom mohli zpřístupnit tento univerzální chemický nástroj.
Co by to mohlo znamenat?
No, pokud můžeme zapojit biologické a chemické sítě jako vyhledávače, takže pokud byste měli nemocnou buňku a chtěli ji vyléčit nebo bakterii, kterou byste chtěli zabít a kdybyste je vložili do vašeho zařízení ve stejnou chvíli a provedli trochu té chemie, mohli byste být schopni vyrábět léky novým způsobem.
Takže jak tohle děláme v laboratoři?
No, je k tomu potřeba jak software tak i hardware a chemické inkousty.
Nejlepší na tom je ten nápad, mít univerzální set inkoustů, který poskytneme společně s tiskárnou a vy si stáhnete plán, organické složení pro danou molekulu a vyrobíte si ji v tomto zařízení.
A tak si budete moci vyrábět své molekuly v tiskárně za použití tohoto softwaru.
Takže co by to mohlo znamenat?
No, v zásadě by to znamenalo, že byste si mohli natisknout své vlastní léky.
A to právě děláme v naší laboratoři, ale abychom se tam dětskými krůčky dostali, se ze všeho nejdřív musíme podívat na design a produkci léků nebo na objevy a výrobu v oblasti léčiv.
Protože pokud je budeme umět vyrobit, potom co je objevíme, mohli bychom je využít kdekoliv.
Nemusíte už chodit do lékárny.
Můžeme tisknout léky dle potřeby.
Můžeme stáhnout nové diagnózy.
Řekněme, že se objevil nový super virus, dáte jej do svého vyhledávače a vyrobíte si lék, co vyléčí tuto hrozbu.
Takže vám to umožní molekulární slučování za chodu, ale pro mě je asi nejdůležitější věc, co se týká budoucnosti, myšlenka, že si vezmete své vlastní kmenové buňky s vašimi geny a vašim prostředím a vytisknete si vaše vlastní osobní léky.
A pokud se vám to nezdá dost bizarní, kam si myslíte, že to až zajde?
No, budete mít svoje vlastní osobní výrobníky hmoty.
Scotty, transportuj mě.
(Potlesk)
Je načase začít navrhovat budovy pro naše uši.
Architekti a designéři mají tendenci se zaměřovat výhradně na ně.
Používají je k navrhování a také pro ně navrhují, což je důvod, proč když sedíme v restauraci, tak to vypadá takto -- a zní takto. Křičíme, abychom se slyšeli s lidmi, se kterými večeříme.
Nebo proč nasedáme do letadel, které stojí 200 milionů liber, ve kterých někdo mluví do staromódního telefonu skrz levný stereo systém, jehož zvuk nás dohání k šílenství.
Vytváříme si prostředí, ze kterého šílíme.
(Smích)
A netrpí tím pouze kvalita našeho života. Ale i naše zdraví, naše společenské chování a také naše produktivita.
Proč tomu tak je?
Dva důvody.
Zaprvé, prostředí.
Na toto téma mám celý jeden TEDTalk.
Zvuky ovlivňují to, jak se cítíme fyzicky, psychicky, ovlivňuji naši kognitivitu a chování.
Zvuky okolo nás na nás mají vliv, přestože si toho nejsme vědomi.
Druhý důvod, proč tomu tak je.
Ruch.
Komunikace je o odesílání a přijímání. Mám další TEDTalk o důležitosti vědomého naslouchání.
Můžu mluvit jak dobře jen chci a vy můžete být skvělí posluchači, ale pokud prostor, ve kterém mluvím, není efektivní, pak komunikace neprobíhá.
Prostory obsahují hluk a akustiku.
Místnost jako je tato, má akustiku, tato místnost ji má velice dobrou.
Mnohé místnosti ale nejsou tak dobré.
Uvedu pár příkladů z oblastí, na kterých nám všem záleží: zdravotnictví a školství.
Když jsem byl navštívit mého umírajícího otce v nemocnici, ptal jsem se sám sebe, jak se někdo může uzdravit v prostředí s takovými zvuky okolo.
Nemocniční zvuky se zhoršují po celou dobu.
Za poslední roky hlasitost hluku v nemocnici se zdvojnásobila. A to ovlivňuje nejenom pacienty, ale i lidi, kteří tam pracují.
Myslím, že bychom všichni chtěli, aby lidské chyby byly minimální.
A tedy, čím více se hluk zvětšuje, tím více zaměstnanci nemocnicí chybují.
Což má hlavně dopad na pacienty, kterými můžete být vy nebo já.
Spánek je velice důležitý během léčby.
Během spánku dochází k regeneraci, zotavujeme se. A při takovémto hrozivém zvuku jako je tento, vaše tělo, i když jste schopni spát, vám říká:
"Hrozí mi nebezpečí.
To je nebezpečné."
A tím je kvalita spánku degradována a také naše uzdravování.
Přinese to spoustu výhod, pokud budeme navrhovat nemocniční prostory pro naše uši.
Toto je oblast, na kterou se letos chci zaměřit.
Vzdělání.
Když vidíte třídu, která vypadá jako tato, dokážete si představit, jak to v ní zní?
Jsem nucen se sám sebe zeptat:
"Mají architekti uši?" (Smích)
Dobře, je to trochu nefér.
Někteří mí nejlepší kamarádi jsou architekti.
A rozhodně uši mají.
Ale myslím si, že je někdy nepoužívají, když navrhují budovy.
Toto je příklad.
Toto je školní budova za 32 miliónů liber, která byla nedávno postavena ve Velké Británii (VB) a navržena jedním z předních britských architektů.
Bohužel byla navržena jako sídlo korporace s velkým centrálním átriem, kde třídy neměly zadní stěnu.
Žáci měli problém slyšet učitele.
Museli to tedy předělat a utratit tak 600 tisíc liber za zadní zdi.
Zastavme prosím toto šílenství s otevřenými třídami hned teď.
Nejen tyto moderní budovy škodí, staromódní třídy škodí také.
Před pár lety jedna ze studií na Floridě zjistila, že pokud sedíte v místě, odkud byla tato fotografie pořízena, tj. ve čtvrté řadě, srozumitelnost projevu učitele je jen 50-ti procentní.
Žáci nerozumí jednomu slovu ze dvou.
To však neznamená, že jsou vyučováni jen z poloviny, musejí však velice tvrdě pracovat, aby si spojili souvislosti a pochopili, o čem se vlastně mluví.
To je ovlivněno hlavně ozvěnou, jak moc se zvuk v místnosti ozývá.
Ve třídě s dobou ozvěny 1,2 sekundy, což je docela běžné, to zní takto.
(Nerozlišitelný odraz zvuku)
Nic moc, že?
Pokud se 1,2 sekundy sníží na 0,4 sekundy, tím, že se do místnosti umístí materiál pohlcující zvuk, uslyšíte toto. " V jazyce lze napsat nekonečný počet slov pomocí malé skupiny písmen.
V aritmetice lze napsat nekonečný počet čísel pomocí pár číslic a nuly."
Julian Treasure:
To je rozdíl.
Teď se k vám dostane více informací a díky britskému expertovi na akustiku Adrianu Jamesovi za tyto simulace.
Signál byl stejný, zvuky v pozadí byly stejné.
To, co se v těchto dvou případech změnilo, byla akustika třídy.
Pokud přirovnáme vzdělání k zalévání zahrady, což je příhodná metafora, bohužel, mnoho vody se vypařuje ještě před tím, než se dostane ke květinám, především to platí pro některé skupiny, např. pro lidi se sluchovými problémy.
To nejsou jen žáci, kteří jsou hluší.
To může být žák, který je nachlazený, má zánět středního ucha, či infekci ucha, nebo sennou rýmu.
V jakýkoli den jedno z osmi dětí spadá do této skupiny.
Potom jsou zde studenti, pro které je angličtina druhý jazyk, nebo kterýkoliv jiný jazyk, který není jejich mateřský.
Ve VB je to více jak 10 procent studentů.
V únoru na TEDTalku jsme se od Susan Cain dozvěděli, že pro introverty je obtížné navazovat kontakt, když mají v hlučném prostředí dělat skupinovou práci.
Když to sečteme, je to spousta studentů, ke kterým se informace během výuky náležitě nedostávají.
Avšak, netýká se to pouze studentů.
Německá studie zjistila, že průměrná velikost hluku ve třídách je 65 decibelů.
Abych přehlušil 65 dB, musím hodně zvýšit hlas, avšak učitelé nezvyšují pouze hlas.
Tento graf ukazuje, jaký vliv má na srdeční tep učitele hlasitost hluku.
Hluk se zvyšuje, srdeční tep také.
To pro vás není dobré.
Ve skutečnosti, tento velký výzkum ukázal, že 65 dB, co se týče zdraví, je hranicí, za níž roste nebezpečí onemocnění infarktem myokardu.
Pro vás a pro mě to znamená infarkt.
Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že mnoha učitelům se zkracuje délka života tím, že učí v takovémto prostředí každý den.
Kolik stojí upravit třídu, aby se doba ozvěny snížila na 0,4 sekundy?
2 500 liber.
A studie z Essexu, která nedávno proběhla ve VB, právě dokázala, že když se třída takto upraví, tak nejen, že to prospěje studentům se sluchovými problémy, ale zlepší se i prostředí třídy, významně se zlepší i známky. Ukázalo se, že posílat dítě do vzdálenější školy, kde mají takovou místnost, stojí ročně 90 tisíc liber.
Myslím, že ta čísla mluví za vše.
Jsem rád, že se o tomto diskutuje.
Nedávno jsem moderoval velkou konferenci v Lodnýně, jež se jmenovala Zdravá výuka, kde se shromáždili přední experti v akustice, politici, učitelé a tak dále.
Konečně jsme začali řešit toto téma a výhody, které by navrhování pro uši přineslo do škol. Neuvěřitelné.
Tato konference také přinesla volně stažitelnou aplikaci, která má studentům pomoci studovat, pokud nemají jinou možnost, než se učit například v hlučné kuchyni.
A je zcela zdarma.
Podívejme se na to z širší perspektivy. Zaměřme se na města.
Máme urbanisty.
Kde jsou urbanisté se zaměřením na zvuk?
Neznám žádného, avšak je zde příležitost, aby se náš dojem z měst změnil.
Světová zdravotní organizace odhaduje, že čtvrtina evropské populace má špatný spánek, protože jsou města hlučná.
Můžeme to zlepšit.
Mnoho času trávíme v kanceláři.
Kde jsou návrháři kanceláří se zaměřením na zvuk?
Lidé, kteří by nám řekli, oddělte tento tým od tohoto týmu, protože jeden má rád hluk, ale druhý potřebuje klid.
Nebo někdo, kdo by řekl, neutraťte celý rozpočet za velkou obrazovku v zasedací místnosti, kde je malý mikrofón uprostřed stolu pro 30 lidí.
(Smích)
Pokud mě slyšíte, tak mi rozumíte, aniž byste mě viděli. Pokud mě vidíte, aniž by jste mě slyšeli, tak je to k ničemu.
Zvuk v kanceláři je velké téma. Shodou okolností bylo zjištěno, že hluk v kancelářích zapříčiňuje to, že lidé jsou méně nápomocni, neužívají si týmovou práci a jsou méně produktivní.
A nakonec jsou tu domy.
Máme návrháře interiéru.
Kde jsou ale návrháři zvuku v interiéru?
Což takhle, abychom všichni byli návrháři zvuku v interiéru, poslouchejme naše místnosti a upravme je tak, aby byly efektivní a příjemné.
Můj kamarád Richard Mazuch, architekt z Londýna, vymyslel pojem "neviditelná architektura."
Libí se mi toto spojení.
Je to o navrhování dojmu, ne vzhledu. Takže nakonec místa znějí tak dobře, jak vypadají, jsou vhodná pro svůj účel, zlepšují kvalitu našeho života, zdraví a blaha, naše společenské chování a produktivitu.
Je načase navrhovat pro naše uši.
Děkuji (Potlesk)
Děkuji
V tomto videu budu přemýšlet o mocninách trochu jiným způsobem, který se nám pak bude hodit a také projdu mnohem více příkladů.
V minulém videu jsme viděli, že umocňovat něco na nějaký exponent znamená vynásobit tolikrát dané číslo.
Takže když mám číslo −2 a chci to umocnit na třetí...
Doslova to znamená vzít tři −2, takže −2, −2 a −2 a pak je vynásobit.
Kolik to tedy bude?
Podíváme se. −2 krát −2 je 4 a pak 4 krát −2 je −8.
Takže se to rovná −8.
Další způsob, jak chápat mocnění, je... Místo toho, že třikrát násobíme −2, což je dobrý způsob, jak to chápat. ... je dívat se na to tak, že toto je číslo, které značí kolikrát toto číslo vynásobíte a krát 1.
Můžete to tedy vidět tak, že se to rovná... Začnete číslem 1 a násobíte 1 krát třikrát −2.
Takže krát −2 krát −2 krát −2.
Očividně je to to samé číslo.
Jenom vezmeme toto a násobíme to číslem 1, takže pořád dostaneme −8.
Toto může to být trochu užitečnější náhled, aby člověk získal cit pro mocnění. Obzvlášť když začnete umocňovat na prvou nebo na nultou.
Trochu se nad tím zamyslíme.
Kolik je 2 na... Podle této definice. ...2 na nultou?
Jak už jsme řekli.
Toto říká, kolikrát vynásobíme 1 tímto číslem.
Doslova to tedy znamená, že vezmu 1 a vynásobím to 0krát číslem 2.
Když to vynásobím 0krát číslem 2, tak mi zůstane jen 1.
2 na nultou se tedy rovná 1.
Podle této úvahy je jakékoliv nenulové číslo na nultou rovné 1.
Vytvořím další video, kde to budu více vysvětlovat.
Může se to zdát neintuitivní, ale je to založeno na jednom způsobu myšlení, který toto považuje za význam mocniny.
Toto bude také dávat smysl, když začneme přemýšlet o tom, kolik je 2 na prvou.
Pojďme na definici mocniny, kterou jsme si právě řekli.
Vždy začínáme číslem 1 a vynásobíme ho 1krát číslem 2 .
Takže 2 bude 1... Vynásobíme to jen číslem 2.
Použiji toto pro násobení. Udělám tečku.
Vynásobíme to číslem 2 jen 1krát.
Takže 1 krát 2... To je jasné. To se rovná 2.
A jakékoliv číslo na prvou se bude rovnat samo sobě.
A můžeme pokračovat a snad uvidíte vzorec.
Když se zeptáme, kolik je 2 na druhou? Podle této definice začneme číslem 1 a vynásobíme ho 2krát číslem 2.
Takže 2 krát 2 rovná se 4.
To už známe.
Pokračujeme s 2 na třetí. Začneme číslem 1 a pak ho vynásobíme 3krát číslem 2.
Tedy 2 krát 2 krát 2.
Dostaneme 8.
Nejspíš zde vidíte vzorec.
Pokaždé když násobíme číslem 2... Nebo lépe řečeno: Pokaždé když umocňujeme 2 na exponent o 1 větší, tak násobíme číslem 2.
Všimněte si, abychom z 2 na 0 dostali 2 na 1, tak jsme násobili číslem 2.
Použiji teď malé "x" pro označení násobení, Malý křížek.
Pak abychom z 2 na 1 dostali 2 na 2, tak násobíme znovu číslem 2.
Naprosto to dává smysl, protože nám to říká, kolikrát vezmeme toto číslo... Kolikrát číslo 1 vynásobíme tímto číslem.
Takže když se chcete z 2 na 2 dostat 2 na 3, násobíte ještě jednou číslem 2.
Toto je další náznak toho, proč něco na nultou je 1.
Pokud byste měli jít opačně, kdybychom nevěděli, kolik je 2 na 0 a snažili se přijít na to, co by dávalo smysl. Kdybychom šli od 2 na 3 k 2 na 2, dělili bychom číslem 2.
Jdeme z 9 na 4.
Pak bychom zase dělili 2, abychom se od 2 na 2 dostali na 2 na 1.
A zdá se, že máme znovu dělit číslem 2, abychom z 2 na 1 dostali 2 na 0.
A to se rovná 1.
Plocha krychle se rovná součtu ploch jejích šesti stěn.
Pojďme si to nakreslit.
Rád vysvětluji věci vizuálně.
Toto je krychle a z našeho pohledu jsou 3 stěny viditelné, ale kdyby byla průhledná, tak bychom si všimli, že krychle má ve skutečnosti stěn 6.
Tady jsou 3 stěny, které vidíme. Tady je spodní stěna.
Vzorec pro výpočet plochy krychle s hranou délky 'x', takže pokud tohle je 'x', tohle je 'x' a tohle je 'x', je dán výrazem 6 krát (x na druhou).
To dává smysl.
Plocha každé stěny je 'x' krát 'x', je to 'x' na druhou, a je jich celkem 6, takže to je 6 krát (x na druhou).
Jolene má dvě nádoby ve tvaru krychle, které chce namalovat.
První krychle má hranu délky 2.
Toto bude první krychle.
Pokusím se ji nakreslit co nejlépe.
Tato krychle má tedy hranu délky 2. To je její rozměr.
Druhá krychle má hranu délky 1,5.
Takže bude o trošku menší. Má tedy hranu délky 1,5. Takže 1,5 na 1,5 na 1,5.
Jaká je celková plocha, kterou musí namalovat? Víme, že povrch krychle je 6 krát (x na druhou), kde za 'x' dosadíme rozměr krychle.
Povrch této krychle tedy bude 6... Napíšu to stejnou barvou, jakou má krychle. Povrch se bude rovnat 6 krát (x...
Krychle má všechny rozměry stejné, takže délka, šířka a výška se rovnají.
Povrch této krychle se bude rovnat 6 krát (2 na druhou).
A povrch této krychle se rovná 6 krát (1,5 na druhou).
Chceme-li celkovou plochu, jež musí namalovat, bude to součet těchto dvou krychlí.
Prostě sečteme tyto dvě věci.
A budeme-li chtít spočítat tuto krychli, bude to 6 krát 4, což je 24.
Tato krychle bude o něco složitější, tak se podívejme... 15 krát 15 je 225, takže 1,5 krát 1,5 je 2,25.
2,25 krát 6, vynásobím to... 2,25 krát 6.
6 krát 5 je 30 6 krát 2 je 12 12 plus 3 je 15 6 krát 2 je 12 12 plus 1 je 13. Dvě čísla za desetinnou čárkou, takže 13,5.
Takže to bude 13,5.
A když sečtu obě krychle dohromady, tak to bude celková plocha, kterou musí namalovat. Bude to 37,5...
Nedali nám tu jednotky... 37,5 bude celková plocha, v libovolných čtverečních jednotkách.
Jsem filmařka.
Posledních osm let života jsem věnovala dokumentování práce Izraelců a Palestinců, kteří se snaží ukončit konflikt mírovou cestou.
Když se svou prací cestuji po Evropě nebo Spojených státech, zaznívá často jedna otázka:
Kde je palestinský Gandhí?
Proč nepoužívají Palestinci nenásilný odpor?
Je škoda, že tuto otázku často slyším hned po návratu z Blízkého východu, kde jsem právě filmovala desítky Palestinců, kteří se snaží nenásilně chránit svou půdu a vodní zdroje před izraelskými vojáky a osadníky.
Tito lidé se snaží vytvořit obrovské národní nenásilné hnutí za konec okupace a navrácení míru do této oblasti.
Přesto o nich většina z vás nikdy neslyšela.
Ten rozdíl mezi tím, co se děje na tomto území a informovaností zahraničí je jedním z hlavních důvodů, proč se ještě nenašel palestinský nenásilný protest, který by byl úspěšný.
Proto tu dnes chci mluvit o síle pozornosti, o síle vaší pozornosti a o začátcích a vývoji nenásilných hnutí na Západním břehu Jordánu, v Gaze a i jinde -- ale dnes se chci věnovat hlavně Palestině.
Věřím, že aby se nenásilí šířilo, není třeba, aby se Palestinci začali chovat nenásilně, ale abychom my začali věnovat pozornost těm, kteří se tak už chovají.
Dovolte mi uvést příklad jedné vesnice jménem Budrus.
Před sedmi lety jí hrozil zánik, protože Izrael ohlásil vybudování separační bariéry jejíž část měla vést přímo skrz vesnici.
Ztratili by 40% země, byli by ohraničeni a ztratili by tím volný přístup ke zbytku Západního břehu.
Díky motivovaným místním představitelům byla spuštěna mírumilovná prostestní kampaň proti těmto bariérám.
Ukážu vám krátké video, abyste získali představu, jak to tam tehdy vypadalo.
(Hudba)
Palestinská žena:
Řekli nám, že zeď oddělí Palestinu od Izraele.
Tady v Budrusu by ta zeď zabrala část naší země.
Izraelský muž:
Ta zeď vytváří řešení teroru.
Muž: Dnes jste pozváni na mírumilovný pochod.
Jsou tu s námi desítky našich izraelských bratrů a sester.
Izraelský aktivista:
Nic nevyděsí armádu víc než nenásilná opozice.
Žena:
Viděli jsme muže, jak se snaží odtlačit vojáky, ale nikomu se to nepodařilo.
Ale myslím, že děvčata by to zvládla.
Člen strany Fatah:
Musíme z našich hlav odstranit tradiční myšlení.
Člen strany Hamas:
Byli jsme v naprosté harmonii a chtěli jsme ji rozšířit po celé Palestině.
Skandování:
Jeden jednotný národ.
Fatah, Hamas a Lidová fronta!
Zpravodajství:
Střety kvůli bariéře pokračují.
Reportér:
Izraelská pohraniční policie musela rozpustit dav.
Měli nařízeno použít veškerou nutnou sílu.
(Střelba)
Muž:
To jsou ostré náboje.
Je to jako Fallujah.
Všude se střílí.
Izraelský aktivista:
Byl jsem si jistý, že tam zemřeme.
Ale někteří lidé kolem mě se třeba ani nekrčili.
Izraelský voják:
Nenásilný protest nezabrání [nesrozumitelné].
Odpůrce:
Tohle je pokojný pochod.
Není zapotřebí používat násilí.
Skandování:
Zvládneme to.
Zvládneme to.
Zvládneme to!
Julia Bacha:
Když jsem poprvé slyšela příběh Budrusu, byla jsem překvapená, že mezinárodní média se vůbec nezabývají těmito neobyčejnými událostmi, které se staly před sedmi lety, v roce 2003.
Ještě více mě ale překvapilo, že Budrus byl úspěšný.
Obyvatelé po 10 měsících mírumilovného odporu přesvědčili Izraelskou vládu, aby přesunula bariéru z jejich území na zelenou linii což je mezinárodně uznávaná hranice mezi Izraelem a Palestinským územím.
Vytrvalost obyvatel Budrusu se mezitím rozšířila do vesnic po celém Západním břehu a do okolí Jeruzaléma.
Média však o těchto věcech většinou mlčí.
Toto mlčení má těžké následky, protože snižuje šanci že nenásilí se v Palestině může šířit, nebo dokonce přežít.
Násilný odpor a nenásilný odpor mají společnou jednu důležitou věc; obojí je formou divadla, hledající publikum.
Pokud násilní herci budou jediní dostávat titulky na prvních stranách a získávat mezinárodní pozornost ohledně Palestinské otázky, bude pro nenásilné vůdce velmi těžké přesvědčit komunity, že občanská neposlušnost je možným způsobem jak upozornit na svůj problém.
Síla pozornosti je něco, co určitě nepřekvapí zde přítomné rodiče.
Nejlepší způsob jak naučit dítě mít silnější a silnější záchvaty vtzeku je věnovat mu pozornost, jakmile poprvé začne.
Záchvat se pak stane tím, čemu dětští psychologové říkají užitkové chování, protože dítě se naučilo, že díky němu může získat pozornost rodičů.
Rodiče mohou zesílit nebo zeslabit jisté chování jednoduše zvýšením nebo snížením pozornosti.
Ale to platí i pro dospělé.
Chování celých komunit a zemí může být ovlivněno tím, na co zaměří mezinárodní komunity svoji pozornost.
Věřím, že základ skončení konfliktu na Blízkém východě a vnesení míru je, abychom změnili nenásilí na užitkové chování tím, že budeme věnovat více pozornosti současným nenásilným činům.
Během promítání svého filmu ve vesnicích na Západním břehu, v Gaze a Východním Jeruzalémě jsem viděla jaký vliv může mít i jen jeden dokumentární film.
Ve vesnici Wallajeh, která leží velmi blízko Jeruzaláma, hrozil komunitě velmi podobný osud jako Budrusu.
Mohli být ohraničeni, ztratit velké množství země a nemít volný přístup ani na Západní břeh, ani do Jeruzaléma.
Dva roky nenásilně protestovali, ale byli zklamaní, protože jim nikdo nevěnoval pozornost.
Tak jsme zorganizovali promítání.
Týden potom proběhla zatím nejpokojnější demonstrace s nejvyšší účastí.
Podle organizátorů vesničané poté, co viděli příběh Budrusu ve filmu, pochopili, že stále existují lidé, které zajímá, co dělají.
Takže to nevzdali.
Na izraelské straně je nové mírové hnutí Solidariot, což v hebrejštině znamená solidarita.
Představitelé tohoto hnutí používají Budrus jako hlavní způsob oslovení lidí.
Tvrdí, že Izaelci, kteří se nikdy předtím neangažovali, po shlédnutí filmu pochopili sílu nenásilí a připojili se k jejich aktivitám.
Příklady Wallajehu a hnutí Solidariot ukazují, že i nízkorozpočtový nezávislý film může hrát roli v přeměně nenásilí na užitkové chování.
Představte si tu sílu, kterou by mohla mít velká média, kdyby začala informovat o nenásliných demonstracích, které se konají každý týden ve vesnicích jako Bil'in,
Nil'in, Wallajeh, v okolí Jeruzaléma, třeba v Sheikh Jarrah a Silwan -- nenásilní představitelé by byli viditelnější, efektivnější a více ceněni za svou práci.
Věřím, že nejdůležitější je vědět, že pokud nebudeme věnovat pozornost těmto snahám, budou neviditelné, jako by se nikdy nestaly.
Ale sama jsem viděla, že pokud budou mít pozornost, bude jich přibývat.
Pokud budou přibývat, vzroste jejich vliv v rámci izraelsko-palestinského konfliktu.
A to je ten vliv, který může konečně vyřešit celou situaci.
V místech jako Budrus tito lidé ukázali, že nenásilí funguje.
Věnujme jim pozornost, ať mohou dokázat, že funguje všude.
Děkuji.
(Potlesk)
Hráč loterie si musí vybrat 4 čísla z čísel 1 až 60.
Každé číslo může být vybráno jen jednou.
Jestliže si hráč vybere všechna 4 čísla shodná s vylosovanými čísly nezávisle na pořadí, v jakém byla vylosována, pak vyhraje.
Jaká je pravděpodobnost, že výherní čísla jsou 3, 15, 46 a 49?
Vybereme 4 čísla z šedesáti.
Můžeme na to tedy pohlížet jako na otázku, kolik různých výsledků může nastat tehdy, když vybíráme čtyři čísla z 60.
Jinak řečeno, kolik různých kombinací existuje, jestliže máme 60 položek.
V tomto případě máme 60 čísel a z nich vybereme čtyři.
A nezajímá nás pořadí.
Proto jde o kombinace, a nikoli o variace.
Na pořadí totiž nezáleží.
Takže kolik různých čtveřic můžeme vybrat z 60 čísel?
A nezajímá nás, v jakém pořadí je vybereme.
Viděli jsme v předchozích videích, že na to existuje vzoreček. Ale je důležité i pochopit, jak to vlastně funguje.
Napíšu ten vzoreček sem. Co vlastně říká?
Tohle je faktoriál šedesáti dělený součinem faktoriálu (60 - 4) a faktoriálu čtyř. Tedy jmenovatel násobíme faktoriálem čtyř.
Tohle je tedy vzoreček.
Ale co to vlastně znamená? Tato část, faktoriál 60 dělený faktoriálem rozdílu 60 a 4, to se rovná 60 krát 59 krát 58 krát 57.
Tohle je výsledek tohoto výrazu.
A když se nad tím zamyslíte, pak při výběru prvního čísla vybíráme mezi 60 čísly, ale pak už je toto vybrané číslo ze hry.
Pak už vybíráme jen jedno číslo z 59, pak z 58, pak z 57.
Kdyby nás zajímalo pořadí, pak tohle je počet uspořádaných čtveřic.
Mohli bychom takto vybrat 4 položky z 60, aniž bychom je vraceli.
To by odpovídalo případu, kdy by nás zajímalo pořadí. V tomto případě by byl ale výsledek moc velký, protože bychom započetli několik různých čtveřic, které by byly složeny ze stejných čísel, jen v jiném pořadí.
Proto ještě musíme výsledek vydělit faktoriálem čtyř.
Protože faktoriál čtyř odpovídá počtu způsobů, jakými mohou být tato čtyři zvolená čísla seřazena.
Je to tak?
První číslo může být první, druhé, třetí či čtvrté, druhé číslo může být na třech různých pozicích, třetí na dvou a poslední už jen na jedné.
Proto dělíme výsledek faktoriálem čtyř.
Pojďme tedy tohle spočítat.
Kolik různých výsledků této loterie existuje?
Počet různých výsledků se rovná tomuhle - už jsme řekli, že to, co je v modrém rámečku, se rovná 60 krát 59 krát 58 krát 57.
Neboli doslova faktoriál 60 děleno faktoriál 56.
A pak tady máme faktoriál čtyř. Tedy 4 krát 3 krát 2 krát 1.
Můžeme to trochu zjednodušit, než vytáhneme kalkulačku.
60 děleno 4 se rovná 15.
A pak 15 děleno 3 se rovná 5. -
Tady máme 58 děleno 2, což je 29.
Výsledek se tedy bude rovnat 5 krát 59 krát 29 krát 57.
Ale tohle nebude výsledná odpověď.
Tohle nám říká, jaký počet kombinací existuje, když vybíráme 4 čísla z 60, aniž by nás zajímalo pořadí.
Vezmeme si na to kalkulačku.
To máme 5 krát 59 krát 29 krát 57.
Tedy 487 635.
Napíšu to sem.
To je 487 635 kombinací.
Jestliže vybíráme 4 čísla z celkem 60 čísel.
Teď je ale otázka, jaká je pravděpodobnost, že výherní čísla jsou 3, 15, 46 a 49.
To je v podstatě zkrátka jedna z možných kombinací.
Tedy jeden výsledek z 487 635 možných výsledků.
Takže pravděpodobnost, že čísla 3, 15, 46 a 49 vyhrají, se rovná... je to jeden výsledek z 487 635 možných.
Takže toto je naše pravděpodobnost výhry.
Tohle je jeden výsledek ze všech možných kombinací, když vybíráme čtyři čísla z 60. -
Jeden z hlavních cílů účtování a celkově účetních přehledů je možnost zhodnotit, jak na tom dané podnikání je. Využijí to třeba investoři nebo firemní manažeři.
Je vidět, jestli se podnikání daří, nebo ne, případně kam by se měly přesunout zdroje.
Pojďme se podívat na obě metody účtování hotovostní a akruální. A jak nejlépe zjistit, jak na tom podnikání je. V prvních dvou videích jsem ukázal, že v prvním sloupci je hotovostní princip účetnictví a ve druhém je akruální.
Řekněme, že se nacházíme v jednoduchém světě bez daní, takové věci nás nezajímají.
Prostě máme jenom příjmy a jednoduchý zisk.
A v budoucnu si to zkomplikujeme.
Toto zde je náš přehled příjmů.
Přehled příjmů za 1. měsíc v hotovostní a akruální podobě.
Když se na obě podíváte, jsou obě stejné a tudíž docela nezajímavé.
Podívejme se však na 2. měsíc.
Z hlediska hotovosti jsem právě přišel o 200 dolarů.
Pro neznalého detailů vypadá situace bledě, protože přicházím o peníze.
"Jaký smysl má takové podnikání, když přicházím měsíčně o 200 dolarů?"
Podíváme-li se na to jinak, zjistíme, že akruální princip ukazuje nějaké poskytnutí stravovacích služeb v tomto měsíci.
Opravdu jsme poskytli docela velké stravovací služby.
Zjišťujeme, že tyto služby mají hodnotu 400 dolarů.
Můžeme říci, že tyto služby mi v budoucnu přinesou 200 dolarů za předpokladu, že mi zákazník zaplatí.
Tak místo toho, abych si započítal 400 dolarů do hotovosti, řekneme, že nám zákazník dluží 400 dolarů, což jsou aktiva (majetek).
Aktiva jsou, i když nám někdo dluží, protože po zaplacení vznikne užitek.
Jinými slovy zákazník nám dá hotovost.
Hotovost je přínos, protože ji můžeme použít na nákup surovin nebo na platy lidí. Máme tedy budoucí užitek.
Vidíme, že hotovost i pohledávky jsou naše aktiva.
Můžeme tedy tvrdit, že akruální metoda nám dává lepší pohled na to, co se vlastně stalo.
Teď se podívejme na 3. měsíc.
Podíváme-li se na příklad, pak jsme nedělali nic.
Možná jsme měli dovolenou.
Žádné poskytnuté stravovací služby.
Ale z hlediska hotovosti, to byl vůbec nejlepší měsíc.
Protože máme hotovost 600 dolarů.
A navíc nemáme zaúčtovány žádné náklady.
Když se na situaci podíváme akruálním způsobem zjistíme, co se stalo.
Neměli jsme žádné příjmy ani žádné výdaje, s nimi spojené.
I nezasvědcený pozná, že jste činnost přerušili možná kvůli dovolené nebo to bylo hluché místo vašeho podnikání.
A nemusíte ani rozpoznat těch 200 dolarů zaplacených předem, protože nemáte jak to zjistit.
Řekli jste si "Mám těchto 200 dolarů zaplacených předem, možná je to platba předem od zákazníků.
Ale nemohu to tvrdit, protože to nemám, jak zjistit."
Čekám na skutečné provedení služby, takže vlastně odkládám příjmy.
Tak je odložím na 4. měsíc, kdy doopravdy služby dodám.
Z hlediska hotovosti to vypadá, jako kdybych zase ztrácel peníze.
Doufejme, že jsem vás přesvědčil, že akruální způsob dává přesnější obraz o vašem podnikání.
V dalším videu se budu snažit vysvětlit, co nám říká akruální výkaz příimů a co aktuální hotovost.
Protože právě to vypadá trochu jako kouzlení s čísly.
Planetární systémy mimo náš vlastní jsou jako vzdálená města, jejichž světla vidíme mihotat se, ale jejichž ulicemi nemůžeme kráčet.
Avšak zkoumáním těchto třpytících se světel můžeme pochopit, jak hvězdy a planety interagují, aby zformovaly své ekosystémy a vytvořily prostředí přístupná životu.
V tomto obrazu tokijského panoramatu jsem ukryla data z nejnovějšího "planety-lovícího" vesmírného teleskopu na trhu: mise Kepler.
Vidíte to?
Tady to máme.
Toto je pouze maličká část oblohy na kterou Kepler hledí, kde hledá planety měřením světla více než 150 000 hvězd, to vše najednou, každou půlhodinu, a velmi precizně.
A to, po čem pátráme, je drobné ztlumení světla, které je způsobeno planetou, procházející před jednou z těchto hvězd a bránící části hvězdného světla dostat se k nám.
Jen za něco přes dva roky operací jsme našli přes 1 200 potenciálních nových planetárních systémů okolo dalších hvězd.
Abych vám nastínila situaci, v předchozích dvou dekádách hledání jsme znali pouze kolem 400 planetárních systémů před Keplerem.
Když vidíme tato malá ztlumení světla, můžeme určit množství věcí.
Nejenže můžeme stanovit, že se tam nachází planeta, ale také jak je tato planeta velká a jak daleko je od své mateřské hvězdy.
Tato vzdálenost je velmi důležitá, protože nám říká, kolik světla celkově planeta přijímá.
A tato vzdálenost a znalost tohoto množství světla je důležitá, protože je to trochu, jako když vy nebo já sedíme u táboráku.
Chcete být dost blízko ohni, aby jste byli v teple, ale ne tak blízko, že jste příliš zahřátí a popálíte se.
Nicméně, je toho více k zjištění o vaší mateřské hvězdě, než jen kolik světla celkem přijímáte.
A já vám povím proč.
Tohle je naše hvězda.
Tohle je naše Slunce.
Je tu ukázáno ve viditelném světle.
To je to světlo, které můžete spatřit vlastníma lidskýma očima.
Všimnete si, že vypadá docela jako známý žlutý míč -- to Slunce, které my všichni kreslíme, když jsme děti.
Ale všimnete si ještě něčeho, a to toho, že tvář Slunce má pihy.
Tyto pihy se nazývají sluneční skvrny a jsou jednou ze známek slunečního magnetického pole.
Také způsobují, že se světlo z hvězdy mění.
A my toto můžeme změřit velmi, velmi přesně s Keplerem a sledovat jejich efekty.
Nicméně, jsou pouze špičkou ledovce.
Kdybychom měly UV nebo rentgenové oči, ve skutečnosti bychom viděli dynamické a dramatické efekty magnetické aktivity našeho Slunce -- podobná věc se děje stejně tak i na ostatních hvězdách.
Jen se zamyslete, i když je venku oblačno, podobné události se dějí na obloze nad vámi celou dobu.
Takže když chceme zjisti, zda-li je planeta obyvatelná, zda-li by mohla být přístupna životu, chceme vědět nejen kolik světle celkem přijímá a jak teplá je, ale chceme znát její kosmické počasí -- tuto vysoko-energetickou radiaci, UV a rentegenové paprsky, které jsou vytvořeny její hvězdou a které ji omývají v této koupeli vysoko-energetické radiace.
A tak se nestačí koukat na planety okolo ostatních hvězd stejným pohledem, jako pozorujeme planety naší vlastní sluneční soustavy.
Tady ukazuji Venuši, Zemi a Mars -- tři planety naší vlastní sluneční soustavy, které jsou přibližně stejné velikosti, ale jen jediná z nich je opravdu dobrým místem k žití.
Ale co můžeme dělat mezitím, je měření světla z našich hvězd a učení se o tomto vztahu mezi planetami a jejich mateřskými hvězdami, pátrat po vodítkách o tom, které planety by mohly být dobrými místy pro hledání života ve vesmíru.
Kepler nenajde planetu okolo každé hvězdy, na kterou se podívá.
Ale ve skutečnosti každé měření, které provede, je cenné, protože nás učí o vztahu mezi hvězdami a planetami, a o tom, že je to opravdu světlo hvězd, které chystá půdu pro formování života ve vesmíru.
Zatímco je to teleskop Kepler, nástroj, který hledí, jsme to my, život, kdo hledáme.
Děkuji vám.
(Aplaus)
V posledním videu jsme mluvili o tom, jak je paralaxa zdánlivou změnou pozice něčeho, založeno na vaší přímé viditelnosti.
A zažíváte i "paralaxu" v každodenním životě - pokud se podíváte z okna jedoucího auta, uvidíte, že blízké objekty vypadají, že se pohybují rychleji, než objekty vzdálené.
V posledním videu jsme změřili zdánlivou změnu polohy hvězdy v různých časových bodech v roce relativně k pohledu vzhůru.
Ale také to můžete měřit relativně k objektům noční oblohy ve stejný den v roce, ve stejný čas, kdy se nezdá, že by se onen objekt pohyboval.
A on se bude zdát nepohyblivý, protože je mnohem mnohem dál, než ta hvězda tady.
Můžou to být jiné galaxie, shluky galaxií nebo kdo ví co.
Nebo objekt který se vážně nepohybuje, to je jiná možnost.
A je to taky jiný způsob ujištění, že se díváte do správné oblasti vesmíru.
Takže, relativně k pohledu vzhůru a vzhledem ke dni v roce a čase, můžete změřit, že se díváte stejným směrem v rámci vesmíru.
A nebo jen zjistíte, že se zdánlivá poloha velmi starých objektů vesmíru nemění.
Takže, abychom si to znovu představili, nakreslim to teď trochu jinak.
Takže, řekněme, že takhle vypadá noční pohled na oblohu.
Posunu to kousek doprava - řekněme, že takhle vypadá noční pohled na oblohu.
Nakreslím to nějakou tmavou barvou, protože je to v noci.
Takže, noční obloba vypadá takhle.
A řekněme, že tohle je pohled vzhůru.
Tohle je pohled vzhůru a tohle, pokud se díváte přímo vzhůru na noční oblohu.
Jen abychom se dohodli na nějakých zvyklostech, v posledním videu jsem trochu změnil orientaci.
Ale upravím ji na poněkud tradičnější.
Takže, pokud tohle bude sever (N), tohle jih (S), tohle západ (W) a tohle východ (E).
Takže, pokud se budeme dívat na hvězdu v létě, jak bude vypadat?
Slunce začíná vycházet.
Pokud si to umíte představit, ten sever... tenhle směr sever (N)... díváme se na Slunce i na Zemi z výšky, proto bude sever (N) na vrcholu této koule.
Jih (S) bude na spodku té koule, na té částí koule, kterou nevidíme.
Východ (E) bude na této části koule, kde Slunce právě začíná vycházet.
Přesně tady.
Takže, jaká bude zdánlivá poloha hvězdy?
Bude více na východě (E), bude blíže k tomu směru, kde vychází Slunce.
Čili tento úhel tady bude tenhle.
Toto bude ten úhel.
Toto bude úhel theta.
Takže, toto je situace v létě.
Jak to bude v zimě?
V zimě budeme při pohledu vzhůru ve stejný čas koukat stejným směrem a Slunce bude právě zapadat.
Takže, Země se otáčí tímto směrem a dopadají na ni poslední paprsky slunečního světla.
V téhle situaci Slunce právě zapadá.
Toto je naše zimní Slunce, takže ho nakreslím trochu jinou barvou.
Bude zapadat na západě (W).
Zdánlivá poloha hvězdy bude opět ve směru Slunce, ale bude odkloněna od středu. Bude odkloněna doprava od středu...
Tedy, promiňte, doleva od středu.
Takže, bude přesně tady a přesně tady.
Tak, jak jsem to nakreslil, je to trochu neintuitivní. V tom předchozím videu... no, posuďte sami, jestli je jednodušší si představit toto a nebo situace z předchozího videa.
Dohodli jsme se, že sever (N) je nahoře a jih (S) je dole. Ale chci jen, aby bylo jasno, že tady je slunce.
Ono Slunce vždycky zapadá na západě (W)
Takže, v zimě je Slunce přímo tady, pozice hvězdy bude odkloněna od středu ve směru Slunce, takže i v zimě zde bude úhel theta.
To všechno víme z předchozího videa.
Jen jsem změnil to, jak jsme si to představovali.
Dnes chci ukázat, že pokud můžeme změřit úhel theta, můžeme pak i zjistit, jak je tato hvězda skutečně daleko.
Přemýšlejme o tom trochu ještě předtím, než vám hodnotu theta dám.
Pokud známe theta, tak víme, jak velký je tento úhel, protože toto je pravý úhel.
Víme, že tento úhel má velikost 90° minus theta.
Také víme... také známe vzdálenost Země od Slunce.
Vzdálenost zprůměrujeme, řekněme, že je to 1 astronomická jednotka (AU). Sice se v průběhu roku měni, ale průměrná hodnota je 1 AU.
Takže, známe velikost úhlu, známe jeho přilehlou odvěsnu a snažíme se vypočítat velikost jeho protilehlé odvěsny, tady tuhle vzdálenost.
Vzdálenost od Slunce k hvězdě. A toto je, přirozeně, pravoúhlý trojúhelník.
Toto, co zde vidíte, je přepona.
Takže teď musíme použít jen relativně jednoduchou trigonometrii.
Pokud známe tento úhel, jaká funkce se zabývá přilehlou a protilehlou odvěsnou?
Použijeme mnemotechnickou pomůcku "sohcahtoa". (nepřeložitelná anglická slovní hříčka) (vysvětleno následně)
Sinus je protilehlá ku přeponě.
Tyto dvě nás však nezajímají. Kosinus je přilehlá ku přeponě.
Velikost přepony neznáme a zatím nás také nezajímá.
Ale tangens je protilehlá ku přilehlé.
Protilehlá ku přilehlé. Takže pokud vezmeme tangens úhlu 90 minus theta... ... tangens 90 minus theta ... ...bude roven vzdálenosti hvězdy.
Této vzdálenosti.
Vzdálenosti ke hvězdě, vzdálenosti hvězdy od Slunce.
Později můžeme vypočítat vzdálenost hvězdy od Země. Nebude se příliš lišit, vzhledem k tomu, že hvězda je tak daleko.
Bude se rovnat vzdálenosti hvězdy od Slunce děleno velikostí přilehlé odvěsny, tj. děleno 1 AU.
Předpokládám, že jsou všechny vzdálenosti v AU.
Vzdálenost je rovna tangens 90 minus theta.
Nyní zjistíme, jaká bude vzdálenost na základě nějakých skutečných měření.
Představme si, že máte zjistit vzdálenost hvězdy, změřit změnu tohoto úhlu.
A řekněme, že znáte celkovou změnu tohoto úhlu na základě pozorování 6 měsíců po sobě a jste si jisti, že se díváte na stejné místo ve vesmíru, relativně k pohledu přímo vzhůru.
To můžete zajistit různými způsoby, toto ale zjednoduší nákres a výpočet.
Výsledek je roven 1,5374 úhlových vteřin.
A teď chci, aby bylo jasno, toto je velmi, velmi, velmi malý úhel.
Pro představu... nebo... jiný způsob, jak se na to dívat, je ten, že je 60 úhlových vteřin v 1 úhlové minutě. A 60 úhlových minut v jednom stupni.
Jinak se na to můžete dívat tak, že jeden stupeň je jedna úhlová hodina.
Takže pokud chcete ten úhel převést na stupně, znamená to 1,5374 úhlových vteřin krát 1 stupeň děleno 3600 úhlových vteřin.
Rozměry se navzájem vykrátí a toto se rovná, jak tvrdí kalkulačka, 1,5374/3600 což je 4,206. je to zaokrouhleno protože chceme pouze 5 platných číslic.
Toto má nekonečnou přesnost, protože toto je jistá absolutní velikost, je to definice.
Takže, jen to zapíšu. Takže toto bude 4,2707 x 10^-4 stupňů, můžeme to napsat klidně takhle.
A teď, abych to ujasnil, toto je součet, celkový úhel.
Úhel, který nás zajímá, bude poloviční. Takže toto můžeme vydělit dvěma.
Takže tento výpočet bude vypadat 4,2706x10^-4 děleno 2, což je 2,1353x10^-4.
Takže to je přesně tento úhel. Tento úhel, neboli tato odchylka od středu bude rovna 2,1353x10^-4 stupňů.
Takže nyní známe... nyní jsme zjistili jak vypočítat vzdálenost, můžeme použít přímo tento předpis.
Nyní vypočítáme tangens, předtím se ale nejprve ujistěte, že je vaše kalkulačka v režimu stupňů (DEG).
Já se o tom ujistil ještě před natáčením.
Tangens 90 minus tenhle úhel (2.1359x10^-4)
Nemusím to vypisovat znovu, použiji poslední výsledek.
Čili to bude 90 minus tento úhel a dostaneme toto velké číslo: 268326.
Pamatujete si, v jakých jednotkách jsem říkal, že budeme počítat?
Tato vzdálenost...
Měl bych to zaokrouhlit, vzhledem k tomu, že tu mám pouze 5 platných číslic.
Ačkoliv kvůli trigonometrii je vypočtená hodnota poněkud nepřesná.
Takže zapíšu celé číslo, 268326 astronomických jednotek (AU).
Takže, tahle vzdálenost je tolikrát větší než je vzdálenost Země od Slunce.
Pokud chceme tuto vzdálenost převést na světelné roky, musíme, a toto můžete provést různými způsoby, musíme jen vypočítat, kolikrát je AU menší než světelný rok.
Vypočítáme a zjistíme, že 1 světelný rok je 63 115 AU, plus minus pár prstů.
Takže toto se bude rovnat... AU se vykrátí... Tato hodnota vydělená touto hodnotou bude ve světelných rocích.
Takže... vezmeme toto číslo, které jsme právě vydělili 63 115 a máme výsledek ve světelných rocích.
Takže to je zhruba 4,25 světelných let.
Trochu tu mám nepořádek v platných číslicích, ale zaokrouhlil jsem, 4,25 světelných let.
Vzpomeňte si, to je zhruba tak daleko, jaká je vzdálenost nejbližší hvězdy od Země.
Nejbližší hvězda od Země má takto malou zdánlivou změnu v úhlu.
Představte si, že čím více se vzdalujeme, tento úhel se bude zmenšovat a bude se zmenšovat až na takovou hodnotu, kdy zaměříte tak vzdálené hvězdy, že dokonce ani naše nejlepší nástroje nebudou schopny jejich paralaxy změřit.
Inu, doufám, že se vám to líbilo, protože jste právě přišli na to, jak použít trigonometrii k výpočtu úhlů na noční obloze. A tím pádem můžete zjisti, jak daleko jsou nejbližší hvězdy.
Myslím ,že to je vcelku elegantní řešení.
Rád bych vám dnes pověděl o úplně novém přístupu, jak přemýšlet o sexu a sexuálním vzdělávání, srovnáním.
Pokud budete mluvit s nějakým Američanem o sexuální aktivitě rychle si uvědomíte, že nemluvíte jen o sexuální aktivitě.
Mluvíte též o baseballu.
Protože baseball je hlavní kulturní metafora, kterou Američané používají, když uvažují nebo mluví o sexu.
A to víme, protože všechny anglické výrazy, které se zdánlivě vztahují k baseballu, jsou vlastně o sexu.
Takže, například, můžete být nadhazovač nebo chytač, což koresponduje s tím, jestli vykonáváte nebo přijímáte sexuální akt.
Samozřejmě, jsou tam mety, které se shodují s určitými sexuálními aktivitami, které se odehrávají v určitém pořadí, a nakonec skórují bod nebo odpálí home run, což je většinou vaginální soulož až k dosažení orgasmu, alespoň pro chlapa.
(Smích)
Můžete být vystrikován, což znamená, jste bez šance na sex.
Nebo můžete být na střídačce, panic nebo někdo, kdo z nějakého důvodu není ve hře, možná kvůli věku nebo kvůli schopnosti nebo dovednosti.
Pálka je penis, a střídačka je vagína.
Rukavice chytače je kondom.
Obouručný pálkař je bisexuál, a my gejové a lezbičky hrajeme pro opačný tým.
A pak tohle:
"Pokud je na hřišti tráva, můžeš hrát."
A to obvykle znamená, že pokud osoba, konkrétně mladá dívka, je dost stará na to mít pubické ochlupení, je také dost stará s ní mít sex.
Tento baseballový model je dost problematický.
Je sexistický. Je heterosexistický. Je soutěživý.
A to nemůže prospět zdravé sexualitě rozvíjející se mezi mladými lidmi nebo dospělými.
Takže potřebujeme nový model.
A já jsem dnes přišel navrhnout takový nový model.
Je založený na pizze.
Pizza je něco, co je všeobecně známo a něco, co většina lidí spojuje s pozitivním zážitkem.
Takže pojďme udělat toto.
Vezměme si baseball a pizzu a porovnejme je v rámci tří aspektů sexuální aktivity: spouštěcí mechanismus sexu, co se stane během sexu, a očekávaný výsledek sexu.
Kdy hrajete baseball?
Hrajete baseball v baseballové sezóně a když je zápas na rozpisu.
Není to zrovna vaše volba.
Takže když je maturitní večírek nebo svatební noc nebo párty nebo když rodiče nejsou doma, hej, zápas začíná.
Umíte si představit říct trenérovi,
"Oh, já se na to dneska nějak necítím, myslím, že tenhle zápas vynechám."
To prostě není možné.
A když jdete společně hrát baseball, jste okamžitě s dvěma soupeřícími týmy jeden hraje v útoku, druhý v obraně, někdo se pokouší se dostat hlouběji do pole.
To je většinou signál pro chlapce.
Někdo se pokouší bránit, aby hráči nepronikli do pole.
To je většinou dívka.
Je to soutěž.
My nehrajeme společně.
Hrajeme proti sobě.
A když si jdete zahrát baseball, nikdo nemusí diskutovat, jak ho hrát nebo jak pro nás může být baseball dobrý.
Všichni znají pravidla.
Jen zaujmete svou pozici a hrajete.
Ale kdy jíte pizzu?
No, jíte pizzu, když máte chuť na pizzu.
Začíná to vnitřním smyslem, vnitřní touhou nebo potřebou.
"Huh. Dal bych si pizzu."
(Smích)
A protože je to vnitřní touha, máme vlastně možnost ji kontrolovat.
Můžu se rozhodnout, že mám hlad ale vím, že teď není na jídlo ten správný čas.
A když se sejdem s někým na pizzu, nesoutěžíme s nimi, ale toužíme po zážitku, který spolu budeme sdílet a který je pro oba uspokojivý, a když se s někým sejdete na pizzu, co je první věc, co uděláte?
Promluvíte si o tom.
Mluvíte o tom, co byste chtěli.
Mluvíte o tom, co máte rádi.
Můžete i vyjednávat.
"Co takhle salámovou?" (Smích)
"Ani ne, já jsem spíš houbový typ."
"Dobře, tak to můžeme dát půl na půl."
A i když už jsme s někým jedli pizzu po dlouhou dobu, neříkáte věci jako,
"Jako obvykle?"
(Smích)
"Nebo možná něco trochu víc dobrodružného?"
Ok, takže když hrajete baseball, mluvíme-li o průběhu sexu, když hrajete baseball, máte prostě jen běžet na mety ve správném pořadí, jednu po druhé.
Nemůžete odpálit míček a běžet do pole.
Tak to nefunguje.
A taky se nemůžete zastavit na druhé metě a říct,
"Tady se mi líbí, tady zůstanu."
Ne.
A také, samozřejmě, s baseballem, je nutno mít speciální vybavení a určité dovednosti.
Ne každý umí hrát baseball.
Je to celkem výjimečné.
Ok, a jak je to s pizzou?
Když se snažíme najít, co je na pizze nejlepší, není to hlavně o našem potěšení?
Existují miliony druhů pizzy.
Milion různých přísad.
Milion různých způsobů, jak jíst pizzu.
A žádný z nich není špatný.
Jsou jen jiné.
A v tomto případě, rozdíl je dobrý, protože to zvyšuje možnost, že budeme uspokojeni.
A nakonec, co je očekávaný výsledek baseballu?
V baseballu se hraje o výhru.
Skóruje se tolik, kolik je možno.
V baseballu je vždy jeden vítěz, což znamená, jeden je vždy poražený.
Ale jak je to s pizzou?
S pizzou vlastně nevyhráváme.
Jak se dá vyhrát pizza?
Nedá.
Ale nakopak hledáte,
"Jsme spokojeni?"
A někdy to může být různé množství, v různou dobu nebo s různými lidmi v různé dny.
A my se sami rozhodneme, kdy se cítíme uspokojeni.
Pokud máme pořád hlad, můžeme si dát další.
Ale pokud jíte až moc, tak se cítíte nechutně.
(Smích)'
Takže co když vezmeme tento pizza model a zkombinujeme ho se sexuálním vzděláním?
Spousta sexuálního vzdělání v dnešní době je založená na baseballovém modelu, což přináší vzdělání, které nemůže pomoci, ale spíš produkuje nezdravou sexualitu u mladých lidí.
A tito mladí lidé pak zestárnou.
Ale pokud bychom mohli vytvořit vzdělání, které je spíše jako pizza, mohli bychom vytvořit vzdělání, které přiměje lidi přemýšlet o jejich vlastních touhách, dělat vědomé rozhodnutí, co chtějí, o čem se budou bavit se svými partnery, a nakonec nehledat externí výsledek, ale něco, co je uspokojí, a my se o tom dokážeme sami rozhodnout.
Možná jste si všimli, že v porovnání baseballu a pizzy, v baseballu jsou všechno příkazy.
Všechno jsou vykřičníky.
Ale v pizza modelu, vše jsou otázky.
A kdo odpoví na tyto otázky?
Vy.
Já.
Takže pamatujte, když uvažujeme o sexuální výchově a sexu, v baseballu jste out.
Pizza je ta správná cesta, jak přemýšlet o zdravém, uspokojujícím sexu, a dobré, všeobecné sexuální výchově.
Děkuji moc za váš čas.
(Potlesk)
Dnes Vás vezmu na cestu kolem světa za 18 minut.
Působíme hlavně v USA, ale začněme na opačném konci mapy v Japonském Kjótu, kde jsem žila s japonskou rodinou před 15 lety při práci na svém dizertačním průzkumu.
Už tehdy jsem věděla, že se setkám s kulturními rozdíly a nedorozuměním, objevily se však v těch nejneočekávanějších chvílích.
Hned první den jsem zašla do restaurace a objednala si šálek zeleného čaje s cukrem.
Po chvíli číšník řekl:
"Zelený čaj si nesladíme".
"Já vím." Odvětila jsem.
"Vím o tom."
Ale já mám raději sladký čaj."
Jako odpověď jsem dostala důraznější verzi stejného vysvětlení:
"Zelený čaj si nesladíme."
Chápu, že Japonci nesladí SVŮJ zelený čaj.
Ale já bych ráda osladila MŮJ zelený čaj.
(smích)
Překvapen mou neodbytností se číšník obrátil na manažera.
Brzy nastala dlouhá diskuse. Nakonec ke mně přistoupil manažer a řekl:
"Moc se omlouvám. Došel nám cukr."
(smích)
Když jsem si nemohla dát čaj, který jsem chtěla, objednala jsem si kávu, kterou jsem dostala velmi rychle.
Se dvěma sáčky cukru.
Můj neúspěch v získání šálku sladkého zeleného čaje nebyl jen výsledkem prostého nedorozumění, ale základního rozkolu našich představ o volbě.
Z mého amerického úhlu pohledu platícího zákazníka vznášejícího smysluplné přání založeného na vlastních preferencích mám plné právo být vyslyšena.
Americký způsob, jak říká Burger King, je "Ve vašem stylu." neboť jak říká Starbucks,
"Štěstí leží ve Vaší volbě."
(smích)
Ale z pohledu Japonce je jejich povinnost ochraňovat ty, kteří nic lepšího neznají - (smích) - v tomto případě neznalého bělocha - před špatnou volbou.
Je to takto: Mnou žádaná úprava čaje byla nevhodná podle kulturních zvyklostí a oni dělali co mohli, aby mi pomohli zachovat tvář.
Američané mají tendenci věřit, že dosáhli jakéhosi vrcholu co do způsobu rozhodování.
Domnívají se, že volba, tak jak je viděna jejich očima, dokonale naplňuje univerzální potřebu rozhodování všech bytostí.
Bohužel tyto domněnky jsou založené na předpokladech, které nejsou platné v mnoha zemích a kulturách.
Někdy neplatí ani na domácí půdě.
Ráda bych s vámi probrala několik předpokladů a problémů s nimi spojenými.
Zároveň doufám, že začnete sami přemýšlet o některých vlastních domněnkách a jak byly ovlivněné vaším zázemím.
První domněnka: Pokud se Vás volba přímo týká, měli byste být ti, kdo jí dělají.
Je to jediný způsob, jak Vaše preference a zájmy nejlépe uspokojit.
Je to základ úspěchu.
V Americe je základní centrum volby jedinec.
Lidé musí volit sami za sebe, někdy i se zbraní v ruce, nezávisle na tom, co doporučují nebo chtějí ostatní.
Říká se tomu "Být upřímný sám k sobě."
Ale mají všichni stejný užitek z takového přístupu k možnosti volby?
S Markem Lipperem jsme provedli řadu studií, ve kterých jsme objevili odpověď.
V jedné studii v Japonské čtvrti San Francisca jsme vzali sedmi až devítileté Anglo- a Asijsko-Americké děti do laboratoře a rozdělili je do tří skupin.
První skupinu přivítala paní Smithová a dala jim šest velkých hromádek puzzle s anagramy.
Děti si měly vybrat, které hromádky by chtěly uspořádat.
Dokonce i fix, kterým chtějí psát své odpovědi.
Druhá skupina byla po příchodu pozvána do stejné místnosti, dostala stejné anagramy, ale paní Smithová jim sama řekla, které anagramy řešit a jaké fixy použít.
Když přišla třetí skupina, řekla jim, že anagramy i fixy jim vybraly jejich maminky.
(smích)
Ve skutečnosti dostaly děti, kterým bylo řečeno jak pracovat, ať již paní Smithovou nebo matkou, ty samé úkoly jaké si vybraly jejich kamarádi z první skupiny samy.
Tímto způsobem jsme byli schopni zajistit, že děti ve všech skupinách pracovaly na stejných aktivitách, což usnadnilo následné srovnání.
Tento drobný rozdíl v provedení samotné akce odhalil šokující rozdíl v kvalitě odvedené práce.
Anglo-americké děti sestavily dva a půlkrát více anagramů, když si mohly volně vybrat oproti těm, které byly vybrány paní Smithovou nebo matkami.
Nezávisle na tom, kdo z těch dvou volbu provedl, jejich výkon byl velmi chabý.
Ve skutečnosti byly některé děti viditelně zahanbené, že jsme se radili s jejich matkami.
(smích)
Jedna dívka jménem Maruška řekla:
"Vy jste to domlouvali s mámou?"
(smích)
Oproti tomu Asijsko-americkým dětem se dařilo nejlépe, když uvěřily, že jejich matky provedly volbu za ně, druhý nejlepší výsledek měly, když se rozhodovaly samy, a nejhůř při volbě paní Smithové.
Dívka jménem Natsumi dokonce přišla k paní Smithové, když odcházela, zatahala ji za sukni a požádala:
"Mohla byste říct mamince, že jsem udělala přesně to, co chtěla?" První skupina dětí byla silně ovlivněna imigračním přistupem rodičů k volbě.
Pro ně volba nebyla pouze formou tvorby a budování individuality, ale i formy vytváření komunity a harmonie díky podvolení se volbě lidí, kterým věřili a které respektovali.
Kdyby měli přístup "Být upřímný sám k sobě", dané "sobě" by asi bylo tvořeno nejen jimi samými, ale celou skupinou.
Úspěch byl stejně tak o uspokojení klíčových autorit, jako o uspokojení vlastních přání.
A můžete říct, že vlastní preference byly utvářené preferencemi určitých osob v okolí.
Předpoklad, že jednáme nejlépe, rozhodujeme-li se sami za sebe platí pouze pokud je tento jedinec jasně oddělen od ostatních.
A naopak, pokud dva či více jedinců vnímá rozhodnutí i s důsledky jako úzce propojené, mohou zesílit vzájemný úspěch proměnou rozhodování ve skupinový čin.
Trvat na tom, aby se rozhodovali individuálně může vést k oslabení jak jejich výkonů, tak i vztahů.
Ačkoliv je to přesně to, co vyžaduje americké paradigma.
Nechává jen malý prostor pro vzájemnou závislost a uznání omylnosti jedince.
Vyžaduje, aby všichni vnímali volbu jako soukromý a sebedefinující čin.
Lidé, kteří vyrůstali v takovém paradigmatu, jej mohou vnímat jako motivující.
Ale bylo chybné předpokládat, že každému prospívá tlak rozhodnout se sám.
Druhý předpoklad informující o americkém pohledu na volbu zní přibližně takto:
"Čím více možností volby máte, tím pravděpodobněji se rozhodnete správně."
Převedeno na Walmart se 100 000 různými produkty,
Amazon s 27 milióny knih a Match.com s - kolik - 15 milióny možností rande, zcela jistě zvolíte správně.
Otestujme si tuto teorii daleko ve východní Evropě.
Mluvila jsem zde s lidmi z post-komunistických zemí, kde všichni čelili stejné výzvě - přechodu k demokratičtější a více kapitalistické společnosti.
Jedno z nejzajímavějších odhalení nepřišlo jako odpověď na mé otázky, ale z obyčejného gesta pohostinnosti.
Když účastníci přišli na rozhovor, nabídla jsem jim řadu nápojů - Colu, dietní Colu, Sprite - celkem sedm.
Během první fáze, realizované v Rusku, pronesl jeden z účastníků větu, která mě naprosto dostala:
"Ale vždyť to vyjde nastejno.
Všechno to jsou limonády.
Takže jen jedna volba."
(mumlání)
Ten komentář mě tak zaskočil, že od té doby jsem všem účastníkům začala nabízet těchto 7 limonád.
Pak jsem se zeptala:
"Kolik voleb zde vidíte?"
Znovu a znovu vnímali všech 7 limonád ne jako 7 voleb, ale jako jedinou volbu: limonáda, ano či ne.
Když jsem přidala k této nabídce džus a vodu, vnímali je jako tři možnosti. Džus, vodu a limonádu.
Srovnejme to s na smrt jasnou preferencí mnoha Američanů nejen vůči jednotlivým příchutím, ale i konkrétních značek.
Jak víte, výzkumy opakovaně ukázaly, že ve skutečnosti nedokážeme rozeznat Colu od Pepsi.
Samozřejmě, že my tady víme, že Cola je lepší.
(smích)
Pro moderní Američany, kteří jsou vystaveni více možnostem a více reklamám na nich postavených než kdokoliv jinde na světě, je volba stejně určující jejich identitu jako tyto produkty.
Zkombinujte tento předpoklad s předpokladem, že více voleb je vždy lepší možnost, a máte skupinu lidí, pro které každý malý rozdíl hraje roli, takže i každá volba.
Ale pro východoevropany tahle náhlá dostupnost všech těchto spotřebních produktů na trhu byla jako povodeň.
Byli zaplaveni možnostmi dříve, než mohli namítnout, že neumí plavat.
Na otázku:
"Jaká slova a obrazy máte spojené s možností volby?"
Gregor z Varšavy řekl:
"No, pro mě je to strach.
Je to těžké, víte?
Jsem zvyklý nemít volbu."
Boudin z Kijeva na otázku, jaký má pocit z nové nabídky spotřebního zboží, odpověděl:
"Je toho moc.
My tohle všechno nepotřebujeme."
Sociolog z Varšavské výzkumné agentury vysvětluje:
"Starší generace prošla skokem z nabídky ničeho do nekonečných možností.
Nikdy nedostali možnost naučit se, jak reagovat."
A Tomáš, mladý Polák, řekl:
"Nepotřebuji dvacet druhů žvýkaček.
Nemyslím tím, že nechci žádný výběr, ale tolik možností je prostě zbytečnost."
Ve skutečnosti mnoho voleb probíhá mezi věcmi, které se příliš neliší.
Hodnota volby závisí na naší schopnosti vnímat odlišnosti mezi volbami.
Američané se celý život trénují jak hrát hru "najdi rozdíl".
Praktikují tuto hru od raného dětství tak, aby uvěřili, že se každý s touto schopností rodí.
Ve skutečnosti, i když celé lidstvo sdílí shodnou potřebu možnosti volby, nevnímáme volbu na stejných místech či stejnou mírou.
Když někdo nevidí, čím se výběr liší od jiného, nebo když je příliš voleb a rozdílů, mezi kterými se rozhodnout, proces volby může být frustrující a matoucí.
Namísto lepších voleb jsme přetíženi možnostmi, někdy nás možnost volby až děsí.
Volba už nenabízí možnosti, ale vytváří omezení.
Není to známka osvobození, ale zadušení nesmyslnými detaily.
Jinými slovy možnost volby se může vyvinout v pravý opak všeho, co v Americe reprezentuje, když je vržen na ty, kdo na to nejsou dostatečně připraveni.
Ale nejsou to jen cizí lidé na vzdálených místech, kdo pociťují tlak nekonečně narůstající nutnosti volby.
Sami Američané objevují, že neomezený výběr je atraktivnější v teorii než v praxi.
My všichni máme fyzické, mentální a emocionální limity, které nám znemožňují srovnat všechny volby, které máme třeba i v obchodu s potravinami pokaždé, kdy se objeví.
Mnoho z mých studií potvrdilo, že má-li člověk 10 a více možností, dělá horší rozhodnutí. Nezávisle na tom, zda se jedná o zdravotní péči, investice, či jinou důležitou oblast života.
Nicméně mnoho z nás stále věří, že by měli udělat sami přinejmenším všechna svá rozhodnutí.
Což mě přivádí ke třetí a možná nejproblematičtější domněnce:
"Možnosti vlastní volby se nesmíte nikdy vzdát."
Na prozkoumání se vrátíme zpět do USA a pak opět za velkou louži do Francie.
Hned za Chicagem se Zuzaně a Danielovi Mitchellovým mělo narodit první dítě.
Vybrali jí jméno Barbara, po babičce.
Jednou v noci, když byla Zuzana v sedmém měsíci těhotenství, musela rychle na pohotovost se silnými kontrakcemi.
Dítě se narodilo císařským řezem, ale malá Barbara trpěla nedostatečným okysličováním mozku.
Kvůli nemožnosti dýchat byla připojena na dýchací přístroj.
O dva dny později dali doktoři Mitchellovým na výběr.
Odpojit malou Barbaru od podpory životních funkcí, načež by zemřela během několika hodin, nebo podporu zachovat, ale i tak by mohla zemřít během několika dní.
Pokud by přežila, zůstala by trvale ve vegetativním stavu, neschopná chodit, mluvit, reagovat na okolí.
Co udělali?
Co by udělali jiní rodiče?
V jedné mé studii jsem vedla rozhovor se Simonou Botti a Kristínou Orfali. -
Na obě udeřila stejná tragédie.
V obou případech byla podpora odstraněna a kojenci zemřeli.
V jednom však byl rozdíl.
Ve Francii to byli doktoři, kdo rozhodovali zda a kdy odstranit umělou podporu, zatímco v USA měli konečné slovo rodiče.
Ptali jsme se: "Má to vliv na proces vyrovnávání se rodičů se ztrátou milovaného dítěte?"
Zjistili jsme, že ano.
Dokonce i rok poté američtí rodičové vyjadřovali více negativních pohnutek ve srovnání s francouzskou dvojicí.
Francouzští rodiče říkali spíše:
"Noah zde byl tak krátce, ale naučil nás tak mnoho."
"Dal nám nový pohled na život."
Američtí rodiče říkali spíše:
"Co kdyby.." "Co kdyby.."
Jiný rodič si postěžoval:
"Mám pocit, jakoby mě úmyslně mučili.
Jak mě k tomu mohli donutit?"
Jiný rodič řekl:
"Mám pocit, jako bych se podílel na popravě."
Avšak když jsme se amerických rodičů zeptali, jestli by dali přednost tomu, aby rozhodli doktoři, všichni řekli "ne."
Nedokázali si představit, že by svěřili takové rozhodnutí druhému, i když to znamenalo, že budou lapeni v pocitu viny a vzteku.
V mnoha případech trpěli klinicky potvrzenou depresí.
Tito rodiče se nedokázali vzdát práva volby, protože by to bylo v rozporu se vším, co byli učeni a čemu věřili co do síly a smyslu možnosti volby. - -
Joan Didionová ve své eseji
"Bílé album" píše:
"Vyprávíme si příběhy, abychom přežili.
Interpretujeme co vidíme, vybíráme nejlepší z mnoha možností.
Žijeme zcela pod vlivem linie příběhu nesourodých obrazců, podle ideí, jež jsme se naučili zafixovat fantasmagorii, jež je naší skutečnou zkušeností."
Příběh, který vypráví Američané, příběh, na kterém stojí "Americký sen" je příběh neomezených možností.
Tento příběh slibuje tak mnoho: svobodu, štěstí, úspěch.
Pokládá Vám svět k nohám a říká:
"Můžete mít cokoliv."
Je to skvělý příběh. A je pochopitelné, proč se nám nechce jej kritizovat.
Ale když se na něj podíváte zblízka, začnete vnímat trhliny a že tento příběh lze vyprávět mnoha dalšími způsoby.
Američané se příliš často snažili rozšířit svou ideu možnosti volby ve víře, že bude, nebo by aspoň měla být přivítána s otevřenou náručí a srdci.
Ale kroniky i večerní zprávy mluví často o opaku.
Fantasmagorie, skutečná zkušenost, které se snažíme porozumět a pochopit skrze příběhy se liší od místa k místu.
Ani jeden příběh neposlouží potřebě každého a všude.
Američané sami mohou navíc profitovat ze začleňování nových perspektiv do vlastních příběhů, které byly vedeny jejich volbami po tak dlouhou dobu.
Robert Frost jednou řekl:
"Překladem se vytrácí poezie."
To znamená, že cokoliv je krásné a budí pohnutí, cokoliv nám dává nový pohled na věc, nemůže být přeneseno těm, kdo mluví odlišným jazykem.
Avšak Joseph Brodsky řekl, že:
"V překladu je skrytá poezie."
Předpokládá, že překlad může být kreativní, transformační krok.
Co se týče možnosti volby, můžeme spíše získat, než ztratit při zapojení více překladů do příběhů.
Namísto výměny příběhu za jiný, se můžeme učit a těšit z mnoha verzí, které existují, i z těch, které mají být teprve napsány.
Nehraje roli, odkud jsme a jaký je náš příběh. Všichni máme odpovědnost otevřít se širšímu poli možného významu slov "možnost volby" a co všechno znamená.
A to neznamená jen paralýzu dalším relativismem.
Spíše nás učí kdy a jak jednat.
Vede nás mnohem blíže k užití plného potenciálu volby, k inspiraci věřit a dosáhnout svobody, která volbu slibuje, ale ne vždy nabízí.
Pokud se naučíme mluvit jeden s druhým skrze překlad, začneme vnímat volbu ve všech zvláštnostech, celistvosti, a jímavé kráse.
Děkuji.
(potlesk)
Bruno Giussani:
Děkuji.
Sheeno, váš životopis má jeden detail, který jsme neuvedli do programu, ale nyní je již všem v místnosti jasné, že jste nevidomá.
A myslím, že jedna z otázek, která leží lidem v hlavě je: "Jak velký vliv to má na Vaše studium možností volby, neboť to je činnost, kterou má většina z nás spojenou s vizuálními vjemy jako estetika, barvy a podobně.
Inu, je vcelku vtipné, že se na to ptáte, protože jedna z věcí, které jsou zajímavé na tom být slepý je, že máte ve skutečnosti výhodu, když sledujete způsob, jakým
A jak jste právě zmínil, je mnoho voleb, které jsou dnes velmi spojené s vizuálními vjemy.
Ano, já - jak lze předpokládat - jsem někdy dost rozčilená, když se mám třeba rozhodnout jaký si dát lak na nehty, protože v tom musím spoléhat na druhé a nemohu se rozhodnout.
Jednou jsem byla v kosmetickém salónu a snažila jsem se rozhodnout mezi dvěma, velmi světlými odstíny růžové.
Jeden se jmenoval "balerínky" a druhý "úžasný".
(smích)
Tak jsem se zeptala dvou dam.
Jedna řekla:
"Já bych si vzala rozhodně "balerínky."
"A jak vypadá?"
"Je to takový elegantní odstín růžové."
"Ok."
Druhá dáma mi doporučila "úžasný" odstín.
"A jak vypadá?"
"Je to okouzlující odstín růžové."
Tak jsem se zeptala obou:
"A čím se liší?"
"Jak je rozeznám?"
Dámy odpověděly: "no, jeden je elegantní a druhý okouzlující."
Ok, máme jasno.
Jediná věc, na které jsme se shodli byla, že pokud bych je mohla vidět, jednoznačně bych je od sebe rozeznala.
(smích)
A co mě zaujalo bylo, zda byly ovlivněny jménem daného laku.
A tak jsem provedla malý experiment.
Vzala jsem tyto dva laky na nehty do laboratoře a odstranila jsem z nich štítky.
Do laboratoře jsem pak zvala ženy a ptala se:
"Který odstín byste si vybrala?"
50% žen mne podezřívalo, že se jedná o trik a v obou lahvičkách je lak stejný. - (smích) (potlesk)
V tom okamžiku se začnete ptát, na koho se ten trik hraje.
Z těch žen, které je dokázaly rozeznat, si bez nálepek vybraly "okouzlující" a když měly nálepky, vybraly si "balerínky".
Takže, pokud já vím, růže pod jiným jménem pravděpodobně vypadá jinak a možná i voní jinak.
BG: Děkuji.
Sheena Iyengar.
Děkuji, Sheeno.
(potlesk)
Dobrá, jsme u příkladu 8.
Ptají se nás jaká rovnice je ekvivalentní k rovnici 5x mínus 2 krát (7x plus 1) se rovná 14x?
Nejspíš po nás chtějí to prostě trochu zjednodušit a zjistit, jestli se dostaneme k jedné z možností.
Pojďme na to
Takže začneme s 5x mínus 2 krát (7x plus 1)
Tohle je nejviditelnější věc, kterou chceme zjednodušit.
Tohle 2 krát (7x plus 1), můžeme to dokonce vzít jako mínus 2 krát (7x plus 1), takže z tohoto se stane 5x plus - jenom všechno vynásobím mínus 2 krát.
Mínus 2 krát 7x je mínus 14x. mínus 14x. A mínus 2 krát 1 je mínus 2, to se rovná 14x.
A všimněme si, že u všech voleb máme 14x na pravé straně.
Takže po nás chtějí jen zjednodušit levou.
Takže tady máme 5x, plus mínus 14x, což je mínus 14x mínus 2 se rovná 14x.
Vyšlo nám 5x mínus 14x.
Kolik je 5 mínus 14?
Kolik to je?
Mínus 9, správně?
To je možnost A.
Teď jsem si uvědomil, že jsem možná přeskočil jeden krok.
Mohli jsme ...
Vysvětlíme si tohle, jenom proto, abyste porozuměli tomuto kroku.
Mohli jsme si prostě říct mínus a závorku roznásobit 2.
Takže tady může být 5x mínus plus 2 krát 7x, tedy 14x, plus 2 krát 1, tedy 2.
Pracuju jen s levou stranou.
A až teď jsme mohli vzít v úvahu to mínus. Takže dostanete 5x mínus 14x mínus 2.
Oba způsoby nás dostanou k tomuhle kroku, tady to zjednodušíme a dostaneme možnost A.
Další otázka.
Která rovnice je ekvivalentní k - dobře, další příklad, ve kterém po nás prostě chtějí zjednodušit tuhle rovnici.
Napíšu ho.
4 krát (2 mínus 5x) se rovná 6 mínus 3 krát (1 mínus 3x).
Dobře, nejprve roznásobíme závorku 4.
Takže máme 4 krát 2 je 8. 4 krát mínus 5x je mínus 20x.
Mínus 20x je rovno 6 mínus - možná vás to svádí říct hele, 6 mínus 3, to je 3 a tou roznásobovat.
Ale pozor, pořadí operací.
Násobení je první.
Takže musíme vynásobit 3 krát (1 mínus 3x) než budeme moci zapojit tu šestku.
Tady na levé straně bylo jen to násobení, tam jsme to nemuseli řešit.
Takže 3 krát 1 mínus 3 x, tady bude 3.
Napíšu mínus plus 3krát každý z těch členů.
Takže 3 krát mínus 3x je mínus 9x.
A teď můžu zapojit to mínus.
Tady na levé straně máme - udělám to světlejší.
Nalevo máme 8 mínus 20x se rovná 6 - a teď odečtu celé tohle.
Můžete si to představit jako mínus 1 krát oba ty členy.
Takže 6 plus mínus 3, je 6 mínus 3 a tady mínus krát mínus, takže plus 9x.
Dobře.
Podívejme se, jak to můžeme zjednodušit.
Co se stane, když k oběma stranám přičteme 20x?
Nalevo nám zmizí, zůstane tam je 8 rovná se - dobře, to si ještě musíme vypočítat.
6 mínus 3.
Přičetl jsem 20x, takže 29x.
Opravdu jsem se měl zbavit toho 6 mínus 3, ale nechci dělat moc věcí najednou.
Takže 8 se rovná 3 plus 29x a teď když z obou stran odečteme 3, dostaneme 8 mínus 3 je pět.
Trojky se zbavíme, zbude nám 29x, to je možnost C.
29x se rovná 5.
Další otázka, číslo 10.
(hra na klavír)
Nacházíme se v berlínské galerii Gemäldegalerie a díváme se na obraz Nizozemská přísloví od Pietera Brueghela. Je to neuvěřitelně vtipná malba.
To skutečně je! Vidíme na ní, že během posledních čtyř až pěti set let se mnoho věcí se skutečně nezměnilo.
Je na ní vyobrazeno více než sto přísloví, čili rčení, která často vtipným způsobem hovoří o lidských slabostech.
Zajímavé je že je nijak neodsuzují.
Máte pocit, že se nějak týkají i vás.
Podívejme se na některé z těchto vyobrazení.
V moderní angličtině nemají ekvivalent všechna, ale některá ano.
Některá z vyobrazení v popředí obrazu je těžké přehlédnout.
V levém dolním rohu vidíme muže, který soustředěně naráží hlavou do zdi.
Vím velmi dobře, jaké to je.
Samozřejmě jde o přísloví "jít hlavou proti zdi", což znamená opakovaně dělat něco, co nemá šanci na úspěch.
A co ta postava o něco níže vpravo, která se zřejmě pokouší natáhnout paže ke dvěma bochníkům chleba, na které sotva dostáhne?
Pokud se dotýká jednoho, nedosáhne přitom na druhý, a všichni známe výraz "žít od výplaty k výplatě", čili "z ruky do pusy".
Nějak nemůže ty dva krajní body spojit.
Hned vedle něj, přímo pod stolem vidíme někoho, kdo se drží za hlavu a je poněkud rozrušený, protože si rozlil kaši.
"Je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem."
Dochází mu, že zpátky do hrnce ji nenahrne.
Všechny tyhle věci děláme stejně i dnes.
Víme, že jsou k ničemu a hloupé, ale stejně je děláme.
Člověk se cítí dobře, když takhle čte obraz a rozpoznává vizuálně rčení, které bylo vždy určené pro uši.
Jedno z mých oblíbených a nejvtipnějších vyobrazení jsou koláče či buchty použité jako došky na střeše domu vlevo nahoře.
To je odkaz k něčemu, co v moderní angličtině (ani češtině) nemá ekvivalent a znamená "pokrývat střechu koláči", což znamená: "mrhat vlastním bohatstvím."
Obraz jako celek vytváří scenérii jako z dětské knížky, kterou můžeme zkoumat pohledem, mít z toho radost a svým způsobem si dělat legraci ze sebe samých.
(hra na klavír)
Jsem spisovatelka.
Psát knihy je moje práce, ale je to samozřejmě i mnohem víc.
Je to také moje celoživotní láska a fascinace.
A nemyslím si, že se to někdy změní.
Nicméně, nedávno se stalo něco zvláštního v mém životě a v mé kariéře, co mě přimělo přehodnotit celý svůj vztah k této práci.
Ta zvláštní věc je, že jsem nedávno napsala knihu, memoár, nazvaný "Eat, Pray, Love" (Jez, Modli se, Miluj), a ten se, narozdíl od mých předchozích knih, dostal do světa a stala se z něj taková velká megasenzace, mezinárodní bestseller.
Výsledkem je, že kamkoliv teď přijdu, lidé se ke mně chovají, jako bych byla prokletá.
Vážně -- prokletá, prokletá!
Přijdou třeba ke mně, celí ustaraní, a řeknou,
"Nemáš strach -- nemáš strach, že už to nikdy nepřekonáš?
Nemáš strach, že budeš celý život dál psát a už se ti nikdy nepodaří napsat knihu, která by někoho na světě alespoň trochu zajímala?"
To je docela uklidňující, že jo.
Ale bylo by to ještě horší, kdybych si nepamatovala, že před 20ti lety, když jsem poprvé začala říkat lidem -- byla jsem puberťák -- že chci být spisovatelka, setkala jsem se se stejně ustrašenou reakcí.
A lidé se mě ptali, "Nemáš strach, že nebudeš mít žádný úspěch?
Nebojíš se, že to ponížení z odmítnutí tě zabije?
Nebojíš se, že budeš celý život pilovat tohle řemeslo a nic z toho nevzejde a ty umřeš na hromádce zbytků z rozbitých snů s ústy plnými hořkého popela neúspěchu?"
(Smích)
A tak, víte.
Odpověď -- stručná odpověď na všechny tyhle otázky je "Ano."
Ano, bojím se toho všeho.
A vždycky jsem se bála.
A k tomu se bojím ještě mnoha dalších věcí, které by lidi ani nenapadly.
Jako chaluh třeba, a jiných věcí, které jsou strašidelné.
Ale co se týče psaní, tak věc, nad kterou poslední dobou přemýšlím, je - proč?
Chápete, je to racionální?
Je to logické, že by se někdo měl bát dělat práci, o které cítí, že je jeho posláním na této zemi.
A co je vlastně na uměleckých profesích takového, že se tak vzájemně bojíme o svoje duševní zdraví, když v jiných profesích to jaksi nedělají?
Například můj otec byl chemický inženýr a já si nevzpomínám, že by se ho během jeho 40tileté kariéry někdo zeptal, jestli se bojí být chemickým inženýrem.
Žádné -- ten chemicko-inženýrský blok, Johne, jak to zvládáš?
Prostě se nikdo neptal.
Ale buďme upřímní, chemičtí inženýři jako skupina si nevysloužili během staletí pověst maniodepresivních alkoholiků.
(Smích)
My spisovatelé svým způsobem tuhle reputaci máme, a nejen spisovatelé, ale i o kreativních lidech napříč všemi žánry se často říká, že jsou enormně duševně labilní.
Stačí se jen podívat na chmurnou statistiku úmrtí jen ve 20. století, smrt opravdu pozoruhodných, tvůrčích lidí, kteří umřeli mladí a často vlastní rukou.
A dokonce i ti, kteří nespáchali doslovnou sebevraždu se zdají být skutečně zničení svým darem.
Norman Mailer, krátce předtím než zemřel, řekl v posledním interview
"Každá má kniha mě zabila o trochu víc."
Dost nezvyklé prohlášení o celoživotním díle.
Ale nás už ani nepřekvapí, když někoho slyšíme něco takového říkat, protože jsme takové věci slyšeli už tolikrát a nějak jsme je úplně internalizovali a kolektivně přijali názor, že tvořivost a utrpení jsou nějak neodmyslitelně spojeny a že umění nakonec vždy nevyhnutelně povede k utrpení.
A otázka, kterou vám všem chci dnes dát zní: Vy s tím jako souhlasíte?
Nepříčí se vám to? -- Protože podíváte-li se na to byť jen z minimálního nadhledu, tak -- Mně se prostě tenhle názor vůbec nelíbí.
Myslím, že je odporný.
A také si myslím, že je nebezpečný. A nechci, aby přetrval do dalšího století.
Myslím, že je lepší, když budeme povzbuzovat naše významné tvořivé osobnosti, aby žily.
Rozhodně vím, že v mém případě, -- v mé situaci -- by pro mě bylo velmi nebezpečné pustit se touto temnou cestou, zvláště pokud vezmeme v potaz, že jsem právě uprostřed své kariéry.
A to je -- víte, jsem docela mladá, je mi teprve 40 let.
Pořád mám v sobě ještě tak čtyři dekády práce.
A je více než možné, že cokoliv, co od teď napíšu, bude světem posuzováno jako dílo, které přišlo po tom šíleném úspěchu mé poslední knihy, že?
Řeknu to bez obalu, protože jsme tady všichni svým způsobem přátelé -- svůj největší úspěch mám už teď nejspíš za sebou.
Bože, to je nápad!
Víte, to je právě ten druh myšlení, co může člověka dovést k tomu, že začne pít gin v devět hodin ráno, a tam já se nechci dostat.
(Smích)
Raději bych pokračovala v práci, kterou mám ráda.
A tak se nabízí otázka - jak?
Zdá se mi, po dlouhém přemítání, že způsob, jakým teď musím pracovat, abych mohla dál psát je, že si musím vytvořit nějaký ochranný psychologický konstrukt, že jo?
Musím jakoby najít způsob, jak si udržet bezpečný odstup mezi sebou, když píšu, a svou přirozenou obavou jakou to, co píšu, bude mít odteď odezvu.
A tak, když jsem poslední rok hledala vzor způsobu, jakým to udělat, dívala jsem se napříč staletími, a snažila jsem se najít jiné společnosti, abych zjistila, jestli nemají lepší a zdravější názory než my na to, jak pomoci tvořivým lidem zvládat ono neodmyslitelné emoční riziko kreativity.
Tenhle výzkum mě dovedl do starověkého Řecka a Říma.
Vydržte se mnou, má to pointu.
Ve starověkém Řecku a Římě lidé kupodivu nevěřili, že tvořivost vychází z člověka.
Věřili, že tvořivost je posvátný duch, návštěvník, který přichází k lidem z nějakého vzdáleného a neznámého zdroje, ze vzdálených a neznámých důvodů.
Řekové označovali tyto duchy tvořivosti jako "démony".
Sokrates například věřil, že má démona, který k němu z dálky moudře promlouvá.
Římané si mysleli totéž, ale nazývali tyto nehmotné tvořivé duchy "génii".
A to je skvělé, protože Římané si vlastně nemysleli, že by génius byl výjimečně chytrý jedinec.
Věřili, že génius je druh magické bytosti, která doslova žije ve zdech umělcova ateliéru, něco na způsob Dobbyho, domácího skřítka, který vychází ven a neviditelně pomáhá umělcům s jejich dílem a ovlivňuje výsledek práce.
Úchvatné -- to je přesně ono, to je přesně ten odstup, o kterém mluvím -- ten psychologický konstrukt, který člověka chrání před výsledky jeho práce.
A všichni věděli, že takhle to prostě chodí.
Takže starověký umělec byl chráněný před jistými věcmi, jako například před narcismem.
Pokud byla tvá práce brilantní, nebyla to všechno jen tvoje zásluha, každý věděl, že jsi měl toho duchovního génia, který ti pomohl.
Pokud tvá práce za nic nestála, nebyla to tak úplně tvoje chyba.
Každý věděl, že tvůj génius byl tak trochu moula.
A lidé na Západě takhle chápali tvořivost velmi dlouho.
A pak přišla renesance a všechno se změnilo, dostali jsme skvělý nápad, a ten skvělý nápad byl, že jsme postavili lidského jedince do centra všehomíra, nad všechny bohy a mystéria, a už tu nezbylo místo pro mystické bytosti, které dostávaly příkazy od božstva.
Pak přišel racionální humanismus a lidé začali věřit, že tvořivost pochází výhradně z lidského nitra.
A poprvé v historii jste mohli slyšet, jak lidé mluví o tom či onom umělci jako o géniovi, místo jako o někom, kdo má génia.
Musím vám říct, že si myslím, že to byla veliká chyba.
Myslím, že nechat někoho, pouhého jednoho člověka věřit, že on nebo ona je jako nádoba, jako zřídlo a podstata a zdroj všeho božského, tvořivého, nepoznatelného, věčného tajemství, je tak trochu příliš velká zodpovědnost na jednu křehkou, lidskou psyché.
Je to jako požádat někoho, aby spolkl slunce.
To prostě úplně vychýlí a pokřiví ego a vytvoří všechna ta nezvladatelná očekávání ohledně výkonu.
A já si myslím, že tento tlak zabíjel naše umělce během posledních 500 let.
A pokud je to pravda, a já si myslím, že to pravda je, tak vyvstává otázka - co dál?
Můžeme to dělat jinak?
Možná se vrátit zpět k nějakému ještě staršímu pochopení vztahu mezi lidmi a mystériem tvořivosti.
Možná ne.
Možná nemůžeme jen tak vymazat 500 let racionálního humanismu během jedné 18timinutové přednášky.
A nejspíš tu jsou v hledišti lidé, kteří by vznesli skutečně legitimní vědecké pochybnosti o existenci víl, které chodí za lidmi a omatlávají jim projekty a věci vílí šťávou.
Nejspíš se mi nepodaří vás všechny přesvědčit.
Ale otázka, kterou bych vám ráda položila, je -- proč ne?
Proč se na to nedívat takto?
Vždyť to dává asi tolik smyslu jako cokoliv jiného, co jsem dosud slyšela, co se týče vysvětlení té naprosto šíleně nevypočitatelnosti tvořivého procesu.
Procesu, který se, jak ví každý, kdo se kdy pokusil něco vytvořit -- což je v podstatě každý v této místnosti -- nechová vždy racionálně.
A někdy nám může připadat takřka paranormální.
Nedávno jsem se setkala s výjimečnou americkou básnířkou, Ruth Stoneovou, je jí teď kolem 90ti let, ale byla básnířkou celý život, a ona mi vyprávěla, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou.
Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak.
Valil se na ni napříč krajinou.
Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama.
Věděla, že má v tu chvíli udělat jednu jedinou věc, a to bylo, dle jejích slov, "běžet jako ďábel."
A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila, šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře.
Jindy nebyla dost rychlá, a i když běžela a běžela a běžela, nestihla se dostat včas domů, a báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula a ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, hledajíc, tak to sama řekla, "dalšího básníka."
A jindy zase -- a tohle nikdy nezapomenu -- byly chvíle, kdy ji témeř minula, téměř. a tak běžela domů, hledala papír, a báseň skrze ni projela, ale ona popadla tužku zrovna když báseň procházela skrze ni, říkala, že to bylo jako kdyby se natáhla druhou rukou a chytila ji.
Chytila báseň za ocas, a vtáhla ji zpátky do sebe a zárověň psala na stránku.
A v těchto případech se báseň dostala na papír dokonalá a nedotčená, ovšem odzadu, od posledního slova k prvnímu.
(Smích)
Když jsem to slyšela, říkala jsem si -- jak je to zvláštní, přesně takový je i můj tvořivý proces.
(Smích)
To ale není celý můj tvořivý proces -- nejsem potrubí!
Jsem mezek a způsob, jakým musím pracovat, je, že vstanu každý den ve stejnou dobu a potím se a namáhám a složitě se prodírám skrz.
Ale i já ve svém mezkovství, dokonce i já jsem se s tím setkala, chvílemi.
A řekla bych, že spousta z vás také.
Dokonce i mnou prošla práce či nápad ze zdroje, který upřímně nedovedu určit.
Co to je?
A jaký k tomu máme zaujmout vztah, abychom se nezbláznili, ale naopak se udrželi při smyslech?
Pro mě je nejlepší současný příklad toho, jak to udělat, hudebník Tom Waits, se kterým jsem před několika lety dělala interview pro časopis.
Mluvili jsme o tom, Tom byl po většinu svého života něco jako ztělesnění současného ztrápeného moderního umělce, snažícího se ovládat a zvládat a dominovat tyto vpodstatě nekontrolovatelné tvořivé impulzy, které byly úplně internalizovány.
Ale pak zestárl, zklidnil se, a jednoho dne jel po dálnici v Los Angeles a tehdy se to pro něj vše změnilo.
Jak si tak předjíždí, tak zničehonic slyší malý útržek melodie, který se mu náhle dostal do hlavy, jako inspirace, nepolapitelná a dráždivá, a on ji chce, je úžasná, touží po ní, ale nemůže se jí zmocnit.
Nemá kousek papíru, nemá tužku, nemá diktafon.
Začíná cítit, jak se v něm probouzí jeho staré úzkosti jako "Přijdu o ni a pak mě ta píseň bude navždy pronásledovat."
Nejsem dost dobrý a nezvládnu to."
Ale namísto panikaření prostě zastavil.
Zarazil všechen ten proud myšlenek a udělal něco naprosto nového.
Prostě se podíval do nebe a řekl,
"Nezlob se, ale nevidíš, že řídím?"
(Smích)
"Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň?
Jestli opravdu chceš existovat, tak přijď v nějakou vhodnější dobu, kdy se ti budu moc věnovat.
Nebo běž dnes otravovat někoho jiného.
Běž obtěžovat Leonarda Cohena."
Celý jeho pracovní proces se po tomhle zážitku změnil.
Jeho dílo ne, je pořád tak temné jako dřív.
Ale samotný proces a těžká úzkost s ním spojená odešla, když pustil génia ven ze sebe, kde působil jen samé potíže, a poslal ho jakoby zpět odkud přišel, uvědomil si, že už nemusí být tak sevřený, ztrápený.
Že může zažívat mimořádnou, neobyčejnou, bizarní spolupráci, téměř rozhovor mezi Tomem a tou zvláštní, vnější věci, která nebyla tak úplně Tom.
Když jsem slyšela tenhle příběh, začal se pomalu měnit způsob, jakým jsem i já pracovala, a jednou už mě to zachránilo.
Ta myšlenka mě zachránila, když jsem byla uprostřed psaní "Eat, Pray, Love" a spadla jsem do jedné z těch "hlubin zoufalství", do kterých se všichni dostáváme, když na něčem pracujeme a ono se to nedaří, začnete si myslet, že to bude katastrofa, že tohle bude ta nejhorší kniha, kterou kdo kdy napsal.
Ne prostě špatná, ale nejhorší kniha vůbec.
Začala jsem uvažovat o tom, že s ní přestanu.
Ale pak jsem si vzpomněla na Toma, jak mluvil do vzduchu a zkusila jsem to.
Zvedla jsem hlavu od rukopisu a začala mluvit do prázdného rohu pokoje.
Řekla jsem nahlas, "Poslouchej, ty někdo, ty i já, oba víme, že pokud tahle kniha nebude úchvatná, tak to nebude tak úplně moje chyba, že?
Protože jak vidíš, já do toho dávám všechno, co mám, víc už do toho dát nemůžu.
Tak jestli chceš, aby to bylo lepší, tak se ukaž a udělej svou část práce.
Ok.
Ale když to neuděláš, tak víš co, k čertu s tím.
Já budu psát dál, protože to je moje práce.
A já bych měla ráda k dnešku poznámku, že jsem přišla, abych udělala svou část práce."
(Smích)
Protože -- (Potlesk) nakonec je to takhle -- před staletími se v pouštích severní Afriky lidé scházeli k posvátným nočním tancům a hudbě, které trvaly hodiny a hodiny, až do svítání.
A bylo to vždycky velkolepé, protože tanečníci byli profesionálové a byli fantastičtí.
Ale jednou za čas, velmi vzácně, se něco stalo, a jeden z účinkujících se stal nadpozemským.
A já vím, že víte, o čem mluvím, protože vím, že každý z vás někdy v životě viděl podobné představení.
Bylo to jako kdyby se zastavil čas a tanečník jakoby prošel jakýmsi portálem a nedělal nic jiného, než co dělal vždycky, tisíc nocí předtím, ale všechno se propojilo.
Najednou už to nebyl pouhý člověk.
Byl osvícený zevnitř a osvícený zespodu a celý osvícený ohněm božství.
A když k tomu došlo, lidé tehdy věděli, co se stalo, měli pro to jméno.
Společně pozvedli ruce a začali prozpěvovat
"Allah, Allah, Allah, Bůh, Bůh, Bůh."
Tohle je Bůh.
Zajímavá historická poznámka -- když Maurové dobyli jižní Španělsko, přivezli s sebou tento zvyk a během staletí se výslovnost změnila z "Allah, Allah, Allah" na "Ole, ole, ole", které stále můžete slyšet při býčích zápasech a tanci flamengo.
Když ve Španělsku účinkující udělal něco nemožného a magického,
"Allah, ole, ole, Allah, úchvatné, bravo," nepochopitelné, tady to je -- záblesk Boha.
Což je skvělé, protože to potřebujeme.
Ale ta obtížná část přichází následujícího rána pro tanečníka samotného, když se probudí a zjistí, že je úterý 11 hodin dopoledne, a on už není zábleskem Boha.
Je jen stárnoucí smrtelník s fakt špatnými koleny a možná, že už nikdy nevystoupá do takových výšin.
A možná už nikdo nikdy nebude skandovat boží jméno, až se bude točit, co má tedy počít po zbytek svého života?
Je to drsné.
Je to jedno z nejbolestivějších smíření se ve tvořivém životě.
Ale možná by to nemuselo být tak bolestivé, kdyby člověk především nikdy nezačal věřit tomu, že ty nejpodivuhodnější stránky jeho bytí pocházejí z něj samého.
Možná kdyby člověk prostě věřil, že mu byly zapůjčeny z nějakého nepředstavitelného zdroje pro výjimečnou část jeho života, aby je pak, když je hotov, předal dál, někomu dalšímu.
Když na to začneme nahlížet takhle, tak se začne měnit všechno.
Takhle jsem začala uvažovat já, a rozhodně takhle posledních několik měsíců přemýšlím, když pracuju na knize, která brzy vyjde jako to nebezpečné, děsivě nadočekávané pokračováni mého šíleného úspěchu.
A co si musím pořád říkat, když už mi z toho hrabe, je - neboj se.
Nenech se zviklat.
Prostě jen dělej svoji práci.
Dál dělej svou část díla, ať už to je cokoliv.
Pokud je tvá práce tancovat, tanči.
Pokud se tvůj božský, pidlooký génius rozhodne ukázat trochu zázraku, pro jednu jedinou chvíli skrze tvé úsilí, pak "Ole!"
A když ne, tak stejně tanči.
A "Ole!" tobě i tak.
Věřím tomu a myslím, že bychom se to měli učit.
"Olé!" tobě, už jen pro tu pouhou lidskou lásku a tvrdohlavost pokračovat dál.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Děkuji vám.
(Potlesk)
June Cohen:
Olé!
(Potlesk)
Máme zde graf přímky 2y plus 3x rovno 7. Určete průsečík s osou x.
Průsečík s osou x je hodnota x, pro kterou se y rovná 0, nebo je to hodnota x, ve které graf protíná osu x.
Všimněte si, že hodnota y je zde 0. Bod leží na ose x.
Přemýšlejme, jaká je tato hodnota x.
Na první pohled je to trochu více než 2.
Mezi 2 a 3. Méně než 2,5. Ale neznáme přesnou hodnotu, tak použijeme rovnici pro výpočet přesné hodnoty.
Musíme zjistit, při kterém x se y rovná 0.
Můžeme říct, že 2 krát 0 plus 3x je 7.
2 krát 0 je jen 0, takže zbývá 3x rovná se 7. Obě strany můžeme vydělit třemi a řešit pro x.
Dostaneme x rovno 7/3.
Je dle grafu 7/3 správně? Připomeneme si, že 7/3 je to samé jako 6/3 plus 1/3 6/3 je 2.
Toto se rovná 2 a 1/3.
Jiný způsob jak se na to dívat je, že 3 se vejde do 7 dvakrát a zbyde nám jednička, kterou ještě musíme vydělit 3.
Tedy 2 celé a 1/3. To je průsečík s osou x.
7/3 U cvičení na Khan Academy je jednodušší zadat 7/3 než psát smíšené zlomky. Zadal bych tedy 7/3.
(hra na klavír)
Podívejte se na to zlaté protkání na červené látce a hermelínový límec na oblečení, které nosí
A také na Svaté Barboře, podívejte se na ty šperky na její hlavě.
Jsou zkrátka úchvatné. Beth:
Podívejte se na tu dokonalost bílých lilií v zahradě mezi Marií a Svatou Barborou
Steven:
Nebo, mezi Kateřinou a Marií, podívejte se na ten kosatec.
Vypadá jako by měl na sobě rosu.
Podívejte se na tu průhlednost látky která je kolem Ježíšových nohou.
Steven:
Nebo na to pozadí s vinným keřem.
Každý list je opatrně nakreslen.
Podívejte se na to perfektní zkrácení pravé ruky Svaté Kateřiny.
Dokonce i to zkrácení dlaždiček na podlaze a také, podívejte se, jak záhyby padají z šedivého oděvu mající na začátku kožešinu, co nosí patron.
Beth:
Mariiních nohou a to jak její modré šaty se zlatým protkáním na koncích přes to padají.
Vypadá to, jako by tam byl jestřáb na komíně domu nalevo.
Možná tam je žena za oknem.
Ty tašky na střeše jsou viditelné.
Beth:
Je toho hodně, co pozorovat na tomto obraze.
Steven:
Díváme se na Gerardu Davidovu
Madonnu se svatými a donátorem, který svolává všechny dohromady, nejen patrona, muže, který zaplatil za malbu, sérii svatých žen, ale i Marii a dítě Krista, stejně jako anděla a Svatého Antonína Velikého, který je těžce viděn vzadu v zahradě.
Beth:
Víme, že patron byl starý duchovní kněz v kostele v Brugách, který restauroval kapli zasvěcenou svatému Antonínu Velikému a tento oltářní kousek byl zřejmě vytvořen pro tuto kapli.
Ten hluboký dotek spirituálna, který je spojen s tím zájmem a precisním vyjádřením materiálního světa.
Je to způsob, jak materiální svět odkrývá ten spirituální.
To je důležitá část severní renesance.
Ten zájem, že David dal vše do této malby, nutí naše oči, aby chtěly přežívat a pomáhá nám meditovat na těchto prvcích.
Steven:
Vzdělanější pozorovatel by také rozpoznal velký počet symbolů na tomto obraze.
Například, úplně vlevo vidíme anděla, který jasně sbírá víno z keře a to je reference k vínu na Eucharistii a Ježíšovu oznámení o poslední večeři, že se jedná o jeho krev.
A pak tu máme Svatou Kateřinu, která je doprovázena svými atributy, kolem a mečem.
Máme tu otevřenou zahradu, což je tradiční symbol panenství Marie.
Beth:
Dále tu jsou lilie a kosatce.
Lilie je symbol panenství Marie.
Kosatec je symbol její věrnosti.
Steven:
Pak na pravé straně v klíně
Máří Magdalény je sklenice mazání, reference, že mazala Ježíšovi nohy.
Ale i přes všechnu vážnost, tu je také trochu aktivity.
Vidíte Krista v klíně Marie, ale Ježíš se natahuje ke Kateřině a podává jí prsten a to je reference, že byla mučedníkem, podle legendy se odmítla vdát za římského císaře, protože řekla, že je už provdána za Krista.
A také vidíme Máří Magdalénu ukazující na stranu Bible, kterou drží Svatá Barbora.
Takže tu je trocha aktivity a neformálnosti, bez které by jinak šlo o vážný a seriózní obraz.
(hra na klavír)
V tomto videu se chci zamyslet nad typy otázek, u kterých potřebujeme statistiku a nad typy, kde statistika není třeba.
Ty, u kterých potřebujeme statistiku, nazveme statistické otázky.
Zakroužkuji statistické otázky žlutě.
Povzbudím vás, abyste zastavili video a zkusili na ně příjít sami.
Podívejte se na každou z těchto otázek a popřemýšlejte, zda k jejich zodpovězení potřebujete statistiku či nikoliv, zda to jsou nebo nejsou statistické otázky.
Předpokládám, že nás zastavíte.
Nyní si to společně projdeme.
První otázka je: Kolik je ti let?
Bavíme se o tom, kolik let je určité osobě.
Odpověď je zde a nepotřebujeme k ní žádné statistické nástroje.
Toto není statistická otázka.
Kolik let bylo lidem, kteří toto video sledovali v roce 2013?
Toto je zajímavé.
Předpokládáme, že různí lidé sledovali toto video v roce 2013 a také že jejich věk byl různý.
V jejich věkovém rozložení bude určitá různorodost.
Jedna osoba mohla mít 10 let, jiná možná 20 let, další mohla mít 15 let.
Jakou odpověď mi dáte?
Řeknete všechny roky?
Ale chtěli bychom to trochu zevšeobecnit.
Kolik let bylo těm lidem?
Zde může být statistika cenná.
Mohli bychom najít určitý typ středu, tedy průměr a medián věku.
Toto je jednoznačně statistická otázka.
A možná, že už jste zde postřehli určitý vzor.
První otázka, na kterou odpovídáme, je o konkrétní osobě.
Zde byla pouze jediná odpověď.
Neexistuje zde různorodost odpovědi.
U druhé se ptáme na vlastnost skupiny lidí. Zde je různorodost ve vlastnosti.
Nejsou všichni stejně staří.
Takže potřebujeme statistiku, abychom mohli přijít s charakteristikou dat, ze které budeme schopní udělat závěr.
Mohli bychom říct, že lidem, kteří sledovali toto video v roce 2013 bylo průměrně 18 let nebo 22 let, nebo že medián je 24 let, či podobně.
Běhají psi rychleji než kočky?
Opakuji, že je zde mnoho psů a mnoho koček a všichni běhají různou rychlostí.
Někteří psi běhají rychleji než některé kočky a některé kočky běhají rychleji než někteří psi.
Musíme použít statistiku, abychom získali obecné ponětí nebo průměr toho, jak rychle běhají psi a pak možná průměr toho, jak rychle běhají kočky. pak bychom mohli srovnat tyto průměry nebo bychom mohli srovnat mediány.
Toto je jednoznačně statistická otázka.
Opakuji, že se bavíme v obecné rovině o celé populaci psů, o různých druzích psů proti kočkám.
Je zde odchylka toho, jak rychle běhají psi a jak rychle běhají kočky.
Pokud bychom se bavili o konkrétním psovi a konkrétní kočce, pak by zde byla jedna odpověď.
Běhá pes A rychleji než kočka B?
Jistě.
Zde není třeba statistické otázky.
Nemusíte používat statistické nástroje.
Následující otázka se drží tohoto vzoru.
Vlastně ne... tato se drží vzoru předchozí.
Mají vlci větší hmotnost než psi?
Opakuji, že jsou zde velmi lehcí psi a velmi těžcí vlci.
Tito vlci rozhodně váží více než tito psi.
Ale jsou zde velice těžcí psi.
A zde chcete udělat to... protože zde máte různorodé hmotnosti... ... že příjdete s určitým středním trendem.
Průměr... jaký je medián hmotnosti vlka?
Jaký je průměr či medián hmotnosti vlka?
Srovnejte to s průměrnou hmotností psa.
Opakuji, že pokud mluvíme o vlcích obecně, nikoliv o konkrétním vlkovi a obecně o psech, jsou zde odchylky v datech a zkoušíme sbírat různá čísla pro srovnání, tak je to jednoznačně statistická otázka.
A přepokládáme, že ukazujeme na konkrétního vlka.
Toto je konkrétní.
Srovnáváme konkrétního psa a konkrétního vlka.
Oba můžeme položit na váhu a přijít s konkrétní odpovědí.
Hmotnost psa není různorodá, minimálně v okamžiku, kdy ho vážíme a ani hmotnost vlka není různorodá, když je vážen.
Toto není statistická otázka.
Napíši ,x' vedle těch, které nejsou statistické otázky.
Prší více v Seattlu než v Singaporu?
Opakuji, že jsou zde odchylky.
A pravděpodobně bychom chtěli vědět, zda více prší v Seattlu než v Singaporu v daném roce, dekádě a tak?
Ale nezávisle na otázce, jakkoliv ji položíme, v některých letech prší více v Seattlu, v jiných možná více v Singaporu.
Pokud vyzvedneme Seattle, tak tam prší různě v různých letech.
V Singapore prší různě z roku na rok.
Jak to srovnáme?
Zde by byla cenná statistika.
V datech jsou odchylky.
Můžeme se podívat na balíček dat ze Seattlu a přijít s určitým typem průměru, určitým průměrným trendem a srovnat ho s průměrem, modem... ...modus by zde nebyl příliš použitelný... ...ze Singapore.
Toto je jednoznačně statistická otázka.
Jaký byl srážkový rozdíl mezi Singapore a Seattle v roce 2013?
Oba tyto údaje jsou známé.
Mohou být změřeny.
Jak srážky v Singapore, tak srážky v Seattle mohou být změřeny.
Předpokládejme, že se tak stalo a my je můžeme změřit, tedy můžeme zjistit rozdíl.
Na toto nepotřebujete statistiku.
Musíte mít výsledky z obou měření a odečíst rozdíl.
Není to statistická otázka.
Obecně, potřebuji více benzínu, když jedu rychlostí 55 mil za hodinu, než když jedu 70 mil za hodinu?
Z tohoto je cítit statistika, protože pravděpodobně záleží na okolnostech.
Může to záležet na typu auta.
Nebo dokonce pro dané auto, když jedete 55 mil za hodinu, existuje odchylka ve spotřebě benzínu.
Může to záviset na tom, kdy byl vyměněn olej, dále na povětrnostních podmínkách, stavu vozovky, nebo na tom, jak auto řídíte.
Zatáčíte?
Pojedete rovně?
Stejně to platí pro 70 mil za hodinu.
Když to řekneme obecně, pak existuje rozdíl ve spotřebě benzínu při 55 mílích za hodinu a při 70 mílích za hodinu.
Možná byste teď chtěli říct, že můžu srovnat svou průměrnou spotřebu při 55 mílích za hodinu s průměrnou spotřebou při 70 mílích za hodinu.
Protože máme rozdílnost v každém z těchto případů, tak je to jednoznačně statistická otázka.
Dostávají profesoři angličtiny zaplaceno méně, než profesoři matematiky?
Opakuji, že všichni profesoři angličtiny nedostávají zaplaceno stejně a všichni profesoři matematiky také nedostávají zaplaceno stejně.
Někteří profesoři angličtiny mohou vydělávat dost, jiní zase málo.
Stejně u profesorů matematiky.
Možná budeme chtít najít průměr, který reprezentuje středový trend každého z nich.
Opakuji, že je to statistická otázka.
Dostává nejlépe placený profesor angličnity na Harvardu zaplaceno více, než nejlépe placený profesor matematiky na MIT?
Nyní se bavíme o 2 konkrétních osobách.
Můžete se podívat do jejich daňových formulářů, abyste viděli, kolik dostávají zaplaceno, hlavně pokud předpokládáme, že se to děje v konkrétním roce.
Řekněme, že se to odehrává v roce 2013, takže můžeme odstranit odchylku, kterou mohou mít z roku na rok. Uděláme to konkrétnější.
Pokud by nejlépe placený profesor angličtiny na Harvardu dostával zaplaceno více, než nejlépe placený profesor matematiky na MIT v roce 2013, pak máte absolutní číslo pro každého z těchto lidí.
A pak už je můžete srovnat přímo.
Takže pokud mluvíme o konkrétním roce a konkrétních lidech, tak to není statistická otázka.
-Chapter 15
"Nechtěl jsem začít hledat Jim najednou, jen proto, že jsem opravdu schůzku které jsem nemohl zanedbávat.
Pak, jak špatně štěstí by to podle mého agenta kanceláře jsem byl připevněn na které kolegy čerstvé z Madagaskaru s trochou systém pro nádherný kus podnikání.
To má něco do činění s dobytkem a kazet a Prince Ravonalo něco; ale pivot celé záležitosti byla hloupost některých Admiral - admirál Pierre,
Myslím, že.
Všechno, co se obrátil na to, a ten člověk nemohl najít slova, dost silné, aby vyjádřil svou důvěru.
Měl oči od kulových z jeho hlavy rybka třpytky, narazí na jeho čela, a nosil dlouhé vlasy, sčesané dozadu, bez pěšinky.
Měl oblíbenou frázi, která se stále na opakování vítězně, "Minimum rizika s maximální zisk je mým mottem.
Co je? "
Učinil mé bolesti hlavy, zkažený můj Tiffin, ale má vlastní ze mě v pořádku, a jako
Hned jak jsem otřásly ho, udělal jsem rovnou na vodní straně.
I zahlédl Jim naklonil přes zábradlí na nábřeží.
Tři rodák lodníků se hádat přes pět annas dělali strašně řádek na jeho loket.
Neslyšel jsem přijít, ale točí, jako kdyby mírný kontakt prst se povolený úlovek.
"Díval jsem se," vykoktal.
Nevzpomínám si, co jsem řekl, nic moc stejně, ale on dělal žádné potíže za mnou do hotelu.
"Sledoval jsem, jak zvládnout jako malé dítě, se vzduchem poslušný, bez řazení projevu, ale jako by čekal na mě tam přijít a odnést pryč.
Nemusel jsem tak překvapený, když jsem byl na jeho ovladatelnost.
Na všechny kolem Země, které do jisté vypadá tak velká a že jiní vliv považovat jako spíše menší než hořčice olej, neměl místo, kde by - co mám říká -?, kde by mohl odstoupit.
A je to!
Stáhnout - být sám se svou samotou.
Chodil po mém boku velmi klidný, podíval sem a tam, a když se otočil hlavu, aby starat Sidiboy hasič v kabátu a zkrácení žluté kalhoty, jehož černá tvář byla sametově leskne jako kus antracitu.
Pochybuji však, zda viděl něco, nebo dokonce zůstal po celou dobu vědom svých Doprovod, protože kdybych hranami ho zde vlevo nebo vytáhl ho na tady, myslím, že by šel přímo před ním v každém směru až se zastavil o zeď nebo jinou překážku.
Jsem řídil ho do své ložnice, a sedl si hned psát dopisy.
To bylo jediné místo na světě (pokud není, snad, Walpole Reef - ale To nebylo tak hodit), kde on mohl mít to u sebe, aniž by se obtěžoval od zbytku vesmíru.
Ta zatracená věc - jak se vyjádřil, že - že se z něj neviditelný, ale já jsem se choval přesně tak, jak by byl.
Sotva ve svém křesle jsem se sklonil nad mým psacím stolem jako středověký písař, a, , ale pro pohyb ruky držící pero, zůstal klidný úzkostlivě.
Nemůžu říct, že já jsem se bál, ale rozhodně jsem stále ještě, jako by je tam bylo něco nebezpečného v místnosti, která při prvním náznaku pohybu z mé strany by vyvolalo vrhnout na mě.
Nebylo moc na pokoji - víte, jak tyto pokoje jsou - druh čtyři-
Plakát pod postel proti komárům-net, dva nebo tři židle, stůl jsem psala na, holé podlahy.
Skleněné dveře se otevřely v patře veranda, a stál tváří na to, mají potíže s všemi možnými soukromí.
Soumrak padl, jsem zapálil svíčku s největší ekonomiku pohybu a stejně opatrně jako by to bylo nezákonné řízení.
Není pochyb o tom, že měl velmi těžké období, a tak jsem měl, a to i na bod, musím vlastní, na které chtějí, aby ďábla, nebo na Walpole Reef nejméně.
Napadlo mě, jednou nebo dvakrát, že po tom všem, Chester byl, možná, že muž se zabývat efektivně s takovou katastrofou.
To divné idealista našel praktické použití pro to najednou - neomylně, jak to bylo.
To stačilo, aby jeden podezření, že možná opravdu bylo vidět skutečný poměr věcí, které se objevily záhadné nebo zcela beznadějné méně nápadité osob.
Psal jsem a psal, jsem zlikvidoval veškeré nedoplatky mé korespondenci, a pak šel na psaní lidem, kteří neměli žádný důvod očekávat, co ode mě dopis, upovídaný o ničem.
Občas jsem ukradl úkosem.
On byl přibitý, ale křečovitý otřese stékaly po zádech, ramenou bude zvracet najednou.
Bojoval, bojoval - zejména pro jeho dechu, jak se zdálo.
Masivní stíny, obsadil všechny jedním směrem od přímého plamene svíčky, zdálo obdařen ponurou vědomí, nehybnosti nábytku se na můj nenápadný oko ovzduší pozornost.
I stalo se vymyšlené uprostřed mého pracovitý klikyháky a to když škrábání mého pera se na chvíli zastavil, bylo naprosté ticho, a ticho v pokoji, jsem trpěl, že hluboká porucha myšlení a zmatek, což je způsobeno tím, násilné a hrozivé vřava - těžkého vichřice na moři, například.
Někteří z vás víte, co mám na mysli: že mísí úzkost, úzkost, podráždění a s jakýmsi pocitem Craven vkrádá do - není příjemné přiznat, ale dává velmi zvláštní hodnotu pro své vytrvalosti.
Netvrdím, žádné zásluhy stojící stres emocí Jim se, já jsem mohl vzít útočiště v dopisech, jsem se písemně obrátil na cizince v případě potřeby.
Najednou, když jsem s nástupem do nové list papíře, Slyšel jsem, že nízký zvuk,
První zvuk, který od té doby jsme byli společně drž hubu, přišel k mým uším v matném Ticho v místnosti.
Zůstal jsem s hlavou skloněnou, s mou rukou zastavil.
Ti, kteří drželi hlídku v lůžkovou slyšel slabé zvuky, jako v nočním tichu hodinky, zvuky vyždímat z nasbíral těla, od unavený duše.
Strčil skleněné dveře s takovou silou, že všechny panely zazvonil: on vystoupil, a já jsem zatajil dech a napínal uši, aniž by věděl, co jiného bych čekal, že slyšet.
On byl opravdu příliš moc k srdci prázdné náležitosti, které přísné Chester je kritika zdála nehodná oznámení o muže, který mohl vidět věci tak, jak byly.
Prázdná formalita, kus pergamenu.
Dobře, dobře.
Pokud jde o nepřístupné vklad guano, že byl úplně jiný příběh.
Dalo by se srozumitelně zlomit něčí srdce přes to.
Slabý výbuch mnoha hlasů mísí s cinkot stříbrných a skla vznášely z jídelny níže otevřenými dveřmi na vnější okraj světla
Mé svíčky padl na záda slabě, po všechno bylo černé, stál na pokraji obrovského neznáma, jako osamělá postava v břehu pochmurných a beznadějné oceánu.
Tam byl Walpole Reef v něm - pro jistotu - skvrna v Dark Void, slámy tonoucí.
Můj soucit s ním se tvar si myslel, že bych neměl rád jeho lidi, aby ho v tu chvíli.
Jsem zjistil, že se snaží sám.
Jeho záda už otřesena jeho vzdechy, když stál rovně jako šíp, slabě vidět a ještě, a význam tohoto klidu klesl až na dno své duše jako je olovo do vody, a dělal to tak těžké, že pro druhou jsem si přál, srdečně, že jediná cesta ponechán pro mě bylo k platu za jeho pohřeb.
Dokonce i zákon udělal s ním.
Pohřbít jej by bylo tak jednoduché laskavost!
Bylo by tak v souladu s moudrostí života, která spočívá v dávat z dohledu všech připomínek našich pošetilostí, našich slabosti, naše úmrtnosti, to vše činí proti našemu účinnost - vzpomínka na naše selhání, narážky na naše nesmrtelné obavy, orgány naše mrtvé kamarády.
Možná, že jsem si to moc k srdci.
A pokud ano, pak - Chester nabídku ....
Na tomto místě bych vzal čistý list a začal napište rezolutně.
Nebylo nic, ale já mezi ním a temného oceánu.
Měl jsem pocit zodpovědnosti.
Pokud jsem mluvil, bylo by to bez pohybu a utrpení mládež skok do neznáma - spojka u slámy?
Zjistil jsem, jak těžké to může být někdy, aby se zvuk.
Tam je divný moc mluveného slova.
A proč k čertu ne?
Ptal jsem se sám sebe, když jsem jel trvale v mé psaní.
Najednou, na prázdnou stránku, za velmi místo pera, dvě postavy
Chester a jeho partnera starožitnosti, velmi zřetelné a komplexní, že vyhnout se do Pohled s krokem a gesty, jako by reprodukovány v oblasti Některé optické hračky.
Já bych na ně dívat na chvíli.
Ne!
Byli příliš extravagantní a přízračnou vstoupit do jedné osud.
A slovo má daleko - daleko - ničení obchodů v čase, jak kulky jdou letí prostorem.
Nic jsem neříkal, a ten, tam se zády ke světlu, jako by se vázal a zvracel všechny neviditelné nepřátele člověka, se ani hýbat, a nevydal ani hlásku. "
KAPITOLA 16
"Čas se blíží, když jsem ho měl rád, důvěryhodný, obdivoval, s legendou sílu a statečnost, které kolem jeho jméno, jako by byl jedna velká hrdiny.
Je to pravda - ujišťuji vás, jako pravdivé, jak sedím tady mluví o něm marně.
On, na jeho straně, měl ten fakulta hledíce na náznak tvář své touhy a tvar jeho snu, bez něhož by zemi nezná a žádný milenec dobrodruh.
Zajal tolik cti a Arcadian štěstí (nebudu říkat nic o neviny) v Bush, a to bylo tak dobré na něj jako čest a Arcadian štěstí na ulici s jiným mužem.
Felicity, Felicity - jak bych to řekl?
- Je quaffed ze zlatého poháru v každém zeměpisná šířka: chuť je s tebou - s vámi sám, a můžete udělat jako opojný jak je libo.
On byl ten typ, který by pít hluboko, jak jste asi z toho, co bylo předtím.
Našel jsem ho, ne-li úplně opilý, pak alespoň propláchnout elixír na rty.
Neměl získal najednou.
Tam byl, jak víte, zkušební doby mezi pekelného nejbližších lodí, během kterého on trpěl a já jsem se obával - O nás - moji důvěru - můžete říkají.
Já nevím, že jsem úplně uklidnila nyní po pohleděv na něj ve všech jeho lesk.
To byl můj poslední pohled na něj - v silném světle, dominantní, a přesto v naprosté souladu se svým okolím - s životem lesa a s životem lidí.
Mám dojem, že jsem, ale musím se přiznat, že jsem si, že po tom všem to není trvalý dojem.
On byl chráněn jeho izolaci, sám své vlastní vynikající druhu, v těsném spojení s
Příroda, která drží víry výhodných podmínek, jako se svými milenci.
Ale nemohu vyřešit dříve, než mé oko obraz jeho bezpečnosti.
Budu vždycky vzpomínat, jak je patrné otevřenými dveřmi mého pokoje, přičemž se, snad, příliš k srdci jen důsledky jeho selhání.
Jsem rád, samozřejmě, že některé dobré - a dokonce i nádherou - vyšel z mého se snaží, ale občas se mi zdá, že by bylo lepší pro můj klid kdybych stál mezi ním a Chester se zmateně velkorysou nabídku.
Zajímalo by mě, co jeho bujná fantazie by z Walpole ostrůvku - že většina beznadějně opuštěné drobeček suché půdy na povrchu vody.
Není pravděpodobné, že bych kdy slyšel, musím vám říct, že Chester, po volání v některých australských přístavů urovnat své Brig vystrojené moře anachronismus, dušená se do Pacifiku s posádkou dvaceti dvě ruce Všichni říkali, a jediné zprávy, které mají možný vliv na tajemství jeho osud byl zprávy o hurikánu, který má mít ve svém přehnala
Samozřejmě přes mělčiny Walpole, za měsíc nebo tak nějak později.
Není to pozůstatek Argonauts kdy se objevil, ani hlásku odpadu.
Finis!
Pacifik je nejvíce diskrétní živé, temperamentní oceánů: chladný Antarktida může udržet v tajnosti také, ale ve způsobu hrobu.
"A tam je pocit blahé neodvolatelnosti takový prostor pro uvážení, což je to, co my všichni více či méně upřímně přiznat, že jsou připraveni - co jiného to je, že je myšlenka supportable smrti?
Konec!
Finis! silné slovo, které vymítá z Dům života oblíbené stín osudu.
To je to, co - nehledě na svědectví o oči a jeho vážná ujištění, -
Stýská se mi, když se podívám zpátky na úspěchy Jima.
Zatímco tam je život, tam je naděje, skutečně; ale tam je také strach.
Nechci říct, že lituji mé jednání, ani nebudu předstírat, že nemohu spánku o "noci v důsledku toho, přesto, že myšlenka sama o sobě obtrudes, že se tolik jeho hanba, když je vina sám, na čem záleží.
Nebyl - pokud to tak mohu říct - mi jasné.
Byl není jasné.
A existuje-li podezření, že nebylo jasné, jak k sobě.
Tam byly jeho jemné cítění, jeho jemné city, jeho jemné touhy - druh sublimoval, idealizované sobectví.
Byl - pokud dovolíte, abych řekl, tak - velmi jemné, velmi jemné - a velmi nešťastné.
Trochu hrubší přírodě by neměl mít napětí, to by musel přijít vyrovnat se sebou samým - s povzdechem, s grunt, nebo dokonce s řehtat, ještě hrubší jeden by zůstal invulnerably ignorant a naprosto nezajímavé.
"Ale on byl příliš zajímavé nebo příliš nešťastné být hozen ke psům, nebo dokonce i Chester.
Cítil jsem to, když jsem seděla s tváří na papíře a bojoval a zalapal po dechu, zápasí o dech v tom, že strašně nenápadně tak, v mém pokoji, jsem cítil, že když vyřítil na verandě, jako by se hodit se přes - a ne, já jsem cítil, že to víc a víc po celou dobu zůstal venku, slabě osvětlená na pozadí noci, jako by stál na břehu a pochmurných beznadějné moře.
"Náhlé těžké dunění jsem zvednout hlavu.
Hluk Zdálo se, že rozjezd, a najednou se vyhledávání a násilné pohled padl na slepá tváří v noci.
Trvalý a oslňující záblesky Zdálo se, že trvá dobu nehorázné.
Vrčení hrom trvale zvyšuje, když jsem se na něj podíval, zřetelný a černé, zasadil pevně na břehu moře světla.
V okamžiku největšího lesku tmy vyskočil zpět s kulminovat crash, a zmizel mi před očima, jako naprosto oslnila, jako by on byl Spálená na atomy.
Bouření povzdech prošel, zuřivý ruce zdálo trhat na keře, zatřeste vrcholky stromů níže, zabouchne dveře, break vitráže, po celou dobu před budovy.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, a našel jsem se skláněla nad stůl: My náhlé úzkosti, jak na to, co mi řekl, bylo velmi velký, a podobný strach.
"Mohu si cigaretu?" Zeptal se.
Dal jsem tlak na pole, aniž by zvedla hlavu.
"Chci - chci - tabák," zamumlal.
Stal jsem se velmi živý.
"Ještě moment."
Zavrčel jsem příjemně.
Udělal pár kroků sem a tam.
"To je u konce," slyšela jsem ho říkat.
Jeden vzdálené zahřmění přišel z moře jako zbraň nouze.
"Monzunové trhá na počátku tohoto roku," poznamenal konverzačně, někde za mě.
To mě povzbuzoval, abych se mohl otáčet, což jsem udělal, jakmile jsem dokončil řešení poslední obálku.
Kouřil nenasytně uprostřed místnosti, a když uslyšel rozruch I dělal, on zůstal s jeho zády ke mně na nějaký čas.
"Pojď - jsem nosila ho docela dobře," řekl a otočil se náhle.
"Něco se vyplatilo - nic moc.
Zajímalo by mě, co přijde. "
Jeho tvář neukázal žádné emoce, jen to vypadalo trochu tmavé a nateklé, as ačkoli on byl zadržoval dech.
Usmál se neochotně, jak to bylo, a pokračoval, když jsem se díval se na něj mlčky ...." Děkuji
Vám, i když - pokoj - Jolly pohodlné - na ka - valbová špatně ."...
Déšť šelestí a švihl v zahradě, vodní potrubí (musí mít otvor v ní) hrál jen za oknem parodie na brek žalu se funny vzlyky a nářky bublavý, přerušen trhavé křeče ticho ...." trochu přístřeší, "zamumlal a přestal.
"Záblesk zmizel blesk vyrazil dovnitř černé rámci systému Windows a střídal se bez hluku.
Přemýšlel jsem, jak jsem se k němu nejlépe (nechtěl jsem se vrhla opět vypne) při dal trochu smát.
"Ne lepší než tuláka teď" ... na konci cigarety naducaný mezi jeho prsty ... "bez jediného - jeden," pronesl pomalu, "a přesto ..."
Odmlčel se, déšť s dvojnásobnou násilí.
"Jednoho dne něčí musí přijít na nějakou příležitost, aby si to všechno znovu.
Musí!
"Zašeptal zřetelně, zíral na své boty.
"Já ani nevěděl, co to bylo chtěl tak získat to, co je to on tak strašně chybět.
Mohlo by to být tak, že nebylo možné říct.
Kus oslí kůže, podle Chester ....
Podíval se na mě zvědavě.
"Možná.
Mé zuby nesmyslné nepřátelství. "Ne počítat příliš mnoho na to."
"Jove!
Mám pocit, jako by nic nemohlo nikdy se mě dotýkat, "řekl tónem pochmurných přesvědčení.
"Pokud se této činnosti nemůže srazit mě, pak neexistuje žádný strach, že tam není dostatek času na - vylézt, a ... "
Podíval se nahoru.
"Napadlo mě, že je z takových jako on že velká armáda opuštěné děti a bloudí, je rekrutován, armády, která pochoduje dolů, dolů do všech okapů země.
Jakmile opustil můj pokoj, že "kousek přístřeší," že by jeho místo v pozice, a zahájit cestu k propasti.
Já alespoň si žádné iluze, ale byl jsem to já taky, který před chvílí byl tak jistý sílu slova, a teď se bojí mluvit, stejně se neodváží ani nepohnul ze strachu ze ztráty kluzké držení.
To je, když se snažíme potýkat s jiným mužem intimní potřeby, které vnímáme, jak nepochopitelné, váhat, a Misty jsou bytosti, které s námi sdílejí pohled hvězdy a teplo ze slunce.
Je to jako kdyby byla samota tvrdé a absolutní podmínkou existence, přičemž obálka z masa a krve, na kterých jsou připevněny oči taje před natažené ruky, a zbývá jen rozmarná, unconsolable a nepolapitelné duch, který žádné oči mohou sledovat, nelze ručně pochopit.
Byl to strach ze ztráty toho, který mě stále mlčí, protože se nese na mě najednou a nevypočitatelné síly, že bych ho nechal proklouznout mezi prsty do tmy bych Nikdy si to neodpustím.
"Dobře.
Díky - ještě jednou.
Byl jsi - ehm - méně často - ve skutečnosti není slovo ...
Méně často!
Nevím proč, jsem si jist.
Obávám se, že nemám pocit, jako bych vděčný kdyby to celé nebylo tak brutálně objevily na mě.
Vzhledem k tomu, dole ... ty sám ... "
Koktal.
"Možná," udeřil jsem dovnitř Zamračil se.
"I tak je zodpovědný." Díval se na mě jako ostříž.
"A to je pravda, taky," řekl jsem.
Zašla jsem s ní až do konce, a já se v úmyslu nechat ho někdo obsadil ve své zuby, aniž by - bez -. nesnáší to "
Sevřel ruku v pěst.
"Je tu sám," řekl jsem s úsměvem - neveselý dost, Bůh ví - ale on se díval se na mě hrozivě.
Vzduchu nezdolná rozlišení přicházeli a odcházeli na jeho tváři jako marné a předávání stín.
Vzápětí se podíval drahý dobrý chlapec problémy, jako předtím.
Hodil pryč cigarety.
"Sbohem," řekl s náhlým spěchem člověka, který se příliš dlouho otálel s ohledem z lisování trochu práce na něj čeká, a pak na druhou, nebo tak, že se není sebemenším pohybu.
Liják padl s těžkými nepřetržitý příval rozsáhlé povodně, se zvukem nekontrolované zdrcující zuřivosti, která požadovala, aby v mysli obrazy rozpadajícími se mosty, z vyvrácených stromů, poddolovaných hor.
Žádný člověk by prsu kolosální a bez rozmyslu proudu, zdálo se zlomit a víří proti matné klid, ve kterém jsme byli nebezpečně chráněné jako na ostrov.
Perforovaného potrubí bublala, dusil, plivali a vstříknuta do hnusný výsměch plavec bojovat o svůj život.
"Prší," protestoval jsem, "a já ... "
"Ať prší nebo svítí slunce," začal zhurta, zarazil, a přešel k oknu.
"Perfektní potopa," zamumlal po chvíli: Opřel si čelo na skle.
"Je tma, taky."
"Ano, je velmi tmavý," řekl jsem.
"On otočil na podpatku, přešel místnost, a měl vlastně otevřel dveře vedoucí do chodby, než jsem vyskočil z moje židle.
"Počkejte," vyhrkla jsem, "chci, abys ..." "Nemohu jíst s vámi opět v noci," řekl hodil na mě, s jednou nohou ven z místnosti už.
"Nemám v nejmenším úmyslu žádat vás," křičel jsem.
V tomto odtáhl nohu, ale zůstal ve velmi nedůvěřivě dveřích.
Jsem neztrácel čas a naléhavý ho vážně nemá být absurdní, přijít a zavřel dveře. "
KAPITOLA 17
"Přišel na poslední, ale věřím, že to byla především déšť, který udělal, bylo to padající V tu chvíli se zničující násilí, které se postupně uklidní, když jsme mluvili.
Jeho chování bylo velmi střízlivý a nastavení, jeho chování bylo to přirozeně mlčenlivý Muž posedlý myšlenkou.
Moje přednáška byla materiálu aspekt jeho postavení, měl jediný cíl, jeho záchranu při rozkladu, zřícenina, a zoufalství, že se tam tak rychle na blízko přátel, bezdomovec, jsem se soudil s ho přijmout mou pomoc, jsem tvrdil, rozumně, a pokaždé, když jsem se podíval na které se vstřebá hladkou tvář, tak vážný a mladý, měl jsem pocit, že jsou znepokojující bez pomoci, ale spíše překážkou pro některé tajemné, nevysvětlitelné, nehmatatelný snažit o jeho zraněné duše.
"Předpokládám, že máte v úmyslu jíst a pít a spát pod přístřeškem obvyklým způsobem,"
Vzpomínám si, jak říká podráždění.
"Říkáte, že se nesmí dotýkat peníze, které je kvůli vám ."... přišel tak blízko jako jeho druh je k tomu, aby gesto hrůzy.
(Byly tam tři týdny a pět dní platí díky němu jako kamarád Patna).
"No, to je příliš málo, aby věc jakkoli, ale co budete dělat zítra?
Tam, kde odbočíte?
Musíte žít ... "
"To není věc", byl komentář, který unikl mu pod vousy.
Ignorovala jsem ho, a pokračoval v boji proti, co jsem předpokládal, že je zábrany z přehnané pochoutka.
"Na všechny myslitelné zemi," usoudil jsem, "musíte mi dovolte, abych vám pomohl."
"To nemůžete," řekl velmi jednoduše a lehce, a držet rychle nějaké hluboké myšlenky které jsem mohl zjistit třpytivé jako kaluž vody ve tmě, ale jsem zoufal stále dost blízko, aby blížící se pochopit.
Prohlédl jsem mu dobře urostlý hromadně.
"V každém případě," řekl jsem, "já jsem schopen pomoci toho, co vidím na vás.
Nechci předstírat, že udělat víc. "
Zavrtěl hlavou skepticky, aniž by se na mě podívala.
Mám velmi teplé.
"Ale můžu," naléhala jsem.
"Můžu udělat ještě víc.
Dělám víc.
Já jsem si věřit ... "
"Peníze ..." začal.
"Na mé slovo, že si zaslouží řečeno, ať jde k čertu," vykřikl jsem, nutit vědomí rozhořčení.
Byl překvapen, usmál se a já jsem přitiskla Hlavní útok.
"To není otázka peněz vůbec.
Jste příliš povrchní, "řekl jsem (a na
Zároveň jsem si říkala:
No, tady je!
A možná, že je po všem).
"Podívejte se na dopis, chci, abyste si.
Píši člověk, o němž jsem nikdy zeptal laskavost, a píšu o vás, že jde pouze jedna podniky použít, když
Když už mluvíme o důvěrného přítele.
Doufám, že mi bezvýhradně zodpovědný za vás.
To je to, co dělám. A opravdu stačí jen odrážet málo, co to znamená ... "
"Zvedl hlavu.
Déšť zemřel, pouze vodou potrubí pokračoval prolévat slzy s absurdní kapky, kapky za oknem.
Bylo to velmi klidné v místnosti, jejichž stíny choulily v rozích, pryč od ještě plamen svíčky spalování ve svislé poloze ve tvaru dýky, jeho tvář
Po chvíli se zdálo zality do odraz měkké světlo, jako by úsvit zlomil už.
"Jove!" Zajíkal se.
"Je to ušlechtilý z vás!"
"Kdyby se náhle dal mu jazyk na mě výsměchem, nemohl jsem se cítil více ponížen.
Pomyslel jsem si - Dobře mi tak na tajně humbuk ....
Jeho oči zářily přímo se mi do tváře, ale vnímal jsem, že to není výsměch jas.
Najednou vyskočil do trhaný agitace, jako jeden z těch plochých dřevěných figurek, které jsou zpracovány na provázku.
Jeho paže se zvedla, pak přišla dolů facku.
Stal se úplně jiného muže.
"A já jsem nikdy neviděl," křičel a pak Najednou se kousl do rtu a zamračil se.
"To je prdel Bally jsem byl," řekl velmi pomalu ohromen tónem ...." Jste cihlu! " křičel další v tlumeným hlasem.
Popadl mě za ruku, jako kdyby se právě v tu chvíli viděl poprvé, a upustil najednou.
"Proč! To je to, co jsem - vy - já ... "koktal, a pak se vrátí na své staré lhostejný, mohu říci, tvrdohlavý, tak začal těžce, "já bych se, kdybych teď brutální ...
"A jeho hlas jako by break.
"To je v pořádku," řekl jsem.
Jsem byl téměř zděšen tento projev pocit, přes který pronikl zvláštní radost.
Měl jsem vytáhl řetězec náhodou, jak to bylo, jsem se plně pochopit fungování hračky.
"Už musím jít," řekl.
"Jove!
Jste mi pomohli.
Nelze sedět.
Právě to ...
"Podíval se na mě zmateně obdiv.
"Právě to ..."
"Samozřejmě to byla věc.
Bylo za deset ku jedné, že jsem ho zachránil před hladovění - o to zvláštní druh, který je téměř vždy spojeno s pitím.
To bylo vše.
Neměl jsem jedinou iluzi, že na skóre, ale při pohledu na něj jsem si dovolila žasnout nad povahou ta, kterou během posledních tří minut, takže zřejmě brát v záňadří.
Měl jsem nucen do rukou prostředky k provozování slušně vážné podnikání život, aby se jídla, pití, přístřeší a na druhu obvyklé, zatímco jeho zraněné duchu, jako pták se zlomeným křídlem, mohou hop a flutter do nějaké díry umřít tiše z vyčerpání zde.
To je to, co jsem měl tah na něj určitě maličkost, a - hle - od! způsob jeho přijetí se objevila v matném světle svíčky jako velká, nejasný, snad nebezpečná stín.
"Nevadí mi, neříkám nic vhodného," vyhrkl.
Včera večer už jste udělali mně konec dobrého.
Posloucháš mě - víte.
Dávám ti své slovo, které jsem si myslel, že více než Jakmile vrcholu mé hlavě se odletět ... "
On vyrazil - pozitivně vyrazila - tu a tam, vrazil ruce do kapes, Prudce je ven, hodil čepici na hlavě.
Neměl jsem tušení, že se v něm, aby tak bezstarostně svěží.
Přemýšlel jsem o suché listí uvězněn ve vířivé větru, zatímco záhadný obavu, zatížení neurčitou pochyb, vážil jsem se v křesle.
Stál nehybně, jako by udeřil nehybně objev.
"Vy jste mi dal důvěru," prohlásil, střízlivě.
"Ach! proboha, můj milý - ne! "
I prosil, jako kdyby mi ublížit.
"Tak dobře.
Budu se držet hubu a dále.
Nelze zabránit tomu, abych přemýšlel i když ....
Nevadí! ...
Ukážu ještě ... "
Šel ke dveřím ve spěchu, zastavil hlavou dolů, a vrátil se, krokování záměrně.
"Vždycky jsem si myslel, že když člověk mohl začít s čistým štítem ...
A teď ... v opatření ... Ano ... čistý štít. "
Mávl jsem rukou a vyrazil ven aniž by se ohlédl, zvuk jeho kročeje Zemřel postupně za zavřenými dveřmi - za pohotovou běhounu člověka v chůzi denního světla.
"Ale pokud jde o mě, o samotě s osamělé svíčky, zůstával jsem podivně neosvícené.
Byla jsem už dost mladý na to aj na každém kroku, že vznešenost besets naše nevýznamné kroky v dobrém i ve zlem.
Usmál jsem se k názoru, že, konec konců, byl to on, z nás dvou, kteří měli světlo.
A já jsem smutný.
Čistým štítem, to řekl?
Jako kdyby první slovo každého našeho osudu nejsou vyryté v nezničitelný znaků na obličeji ze skály. "
Řekněme, že se procházím podél cesty a po stranách jsou nějaké stromy.
A řekněme, že tohle jsou nějaké rostlinky a tohle je kůra stromů, tu bych měl namalovat hnědě, ale to nevadí.
Tady jsou nějaké rostlinky podél cesty nebo aspoň stonky rostlin nebo kůra stromů.
A v pozadí jsou nějaké hory, možná že ty hory jsou několik mil vzdálené, takže tohle budou hory v pozadí.
Ze zkušeností víme, že když jdu... Nakreslím se sem. Víme, že když půjdu touhle cestou, bude to vypadat, že stromy míjím mnohem rychleji než hory.
Podobně když míjím jeden strom po druhém, potom kolem mě přímo prosviští, třeba když budu utíkat, ale nevypadá to, že se hory se pohybují tak rychle.
A tato myšlenka znamená, že když změníte místo, tak věci, které jsou blíž, se jakoby pohybují rychleji, než věci, které jsou dál.
Tato myšlenka nebo vlastnost se nazývá paralaxa.
A já se v tomto videu pokusím ukázat - je to zřejmé, když řídíte auto -, že věci, které jsou blíž k vám, kolem rychle prosviští, třeba obrubník na ulici nebo cokoli jiného. Ale věci, které jsou vás dál, se jako by nepohybují tak rychle.
V tomto videu chci přemýšlet o tom, jak můžeme použít paralaxu, abychom zjistili, jak jsou věci daleko.
Zaměřím se na to, že tato metoda je použitelná jen pro poměrně blízké hvězdy.
Nemáme dostatečně citlivé přístroje na to, abychom použili paralaxu pro měření hvězd, které jsou opravdu velmi daleko.
Ale k přemýšlení o tom, jak to funguje, jak používáme hvězdnou paralaxu... Napíšu sem "hvězdnou'.
Jak používáme hvězdnou paralaxu, abychom zjistili, jak jsou daleko.
Přemýšlejme trochu o sluneční soustavě.
Tady je naše Slunce ve sluneční soustavě a tady je Země ve zvolený den v roce.
A dodejme, že toto je severní pól, který míří z obrazovky, takže Země se otáčí v tomto směru.
Chci přemýšlet o hvězdě, která je zjevně mimo sluneční soustavu. A teď skutečně velmi podhodnocuji vzdálenost hvězdy.
Jak uvidíme nebo jak už možná víte, vzdálenost hvězdy, která je nejblíže sluneční soustavě, je 250 000krát dál, než jaká je vzdálenost Země od Slunce.
Tak kdybych to chtěl nakreslit v měřítku, tak by Země byla nepatrnou tečkou tady, a také, nezávisle na vzdálenosti, byste museli vynásobit tohle 250 000, abyste dostali vzdálenost k nejbližší hvězdě.
Každopádně, s tím, co jsme řekli, uvažujme o tom, jak ta hvězda bude vypadat z povrchu Země.
Udělám tady na povrchu bod, možná mluvíme o Severní Americe, nebo tady na severní polokouli.
Takže uděláme tam malou značku a přemýšlejme o tom, jaká bude poloha hvězdy.
Takže máme značku na zemi, třeba to může být můj dům, trčící ze Země. Tady třeba stojím já.
Všechno kreslím zboku, protože se snažím dodržet tuto perspektivu.
Takže to jsem já a dívám se nahoru.
A řekněme, že v určitém časovém okamžiku, na místě, kde jsem nakreslil značku, Slunce právě vyjde nad horizont.
Takže nám vychází Slunce.
A teď se pokusím co nejlépe nakreslit Slunce z místa, odkud pozoruji. Vypadá to...
Pamatujte, že Země se otáčí tímto směrem, jakým jsem kreslil, otáčí se ve směru hodinových ručiček.
Ale z povrchu Země to bude vypadat tak, že se Slunce pohybuje nahoru a vychází na východě.
Ale přesně za rozbřesku ve zvolený den, když je Země právě zde, tak jak bude vypadat naše hvězda?
Takže hvězda, pokud se díváme na naši verzi Země, je určitým způsobem trochu vychýlená. Ne přesně nahoru.
Přímo nahoru by znamenalo v tomto směru z pohledu domu.
Teď je posunutá trochu blíže ke Slunci, a pokud se podíváme na přiblíženou verzi, tak přímo nahoru by vypadalo asi takto. A možná, na základě mého měření, by to vypadalo, že hvězda je přesně zde.
Takže je trochu posunutá směrem k místu, kde Slunce vychází, směrem k východu vztaženo ke směru nahoru.
Teď se posuneme o 6 měsíců, to je Země na opačně straně své oběžné dráhy kolem Slunce.
Takže se rychle posuňme o 6 měsíců. Jsme přesně zde a počkáme na okamžik, kde v podstatě jsme, takže malá značka na Zemi míří do stejného směru, alespoň v naší galaxii.
Takže míří do stejného směru, a když o tom přemýšlíte, když se vrátíte na tuto značku na Zemi, nyní se Země otáčí v tomto směru, ale teď je Slunce na západě.
Slunce bude právě zde. Možná to udělám takhle, aby to bylo jasné.
Namaluji tuto stranu Slunce nazelenalou barvou, zřejmě Slunce není zelené, ale vyjasní to, že Slunce bude tady.
Naše značka se bude otáčet pryč od Slunce, takže se bude pozorovateli na Zemi zdát, že Slunce zapadá, takže to bude vypadat, že Slunce zapadá pod horizont.
Ale důležité je, že když se v průběhu roku dostaneme do tohoto bodu, tak jak bude vypadat hvězda?
Pokud máme velký obrázek, že hvězda je právě - vzhledem ke směru vzhůru - trochu posunutá směrem k západu, trochu víc teď na straně zapadajícího Slunce.
Takže teď bude hvězda vypadat, jako by byla tady.
A pokud máme dostatečně citlivé přístroje, můžeme změřit úhel mezi místem, kde hvězda byla před 6 měsíci, a místem, kde je teď. Tento úhel nazveme, alespoň já ho tak nazvu, dvakrát théta.
A důvod, proč ho nazvu dvakrát théta...
Můžeme říct, že théta je vztažný úhel mezi... Můžeme říct, že théta je úhel mezi směrem k hvězdě a směrem přímo vzhůru.
Takže to bude théta a tohle bude taky théta.
A zajímá mě, protože pokud znám thétu a pokud znám vzdálenost Země od Slunce, tak mohu použít trigonometrii, abych zjistil vzdálenost ke hvězdě.
Protože když nad tím přemýšlíte, tak théta tady je stejný úhel jako tento úhel.
Takže pokud toto je směr vzhůru, směr nahoru do nočního nebe, pak tohle bude úhel théta.
Pokud znáte tento úhel, tak ze základní trigonometrie, nebo dokonce ze základní geometrie, pokud řeknete, že toto přesně tady je pravý úhel, pak toto bude 90 minus théta.
A potom můžete použít základní trigonometrii.
Pokud znáte tuto vzdálenost a chcete zjistit vzdálenost k nejbližší hvězdě. Můžeme říct:
"Chceme trigonometrickou funkci, která určí protilehlý úhel."
Protilehlý úhel z toho, co víme. Známe toto a přilehlý úhel.
Takže tohle nazveme vzdálenost Země - Slunce a označíme to písmenem "d".
A neznámou je "x". Takže s nějakou základní trigonometrií...
A možná budete toto chtít udělat, pokud si nepamatujete základní gon. funkce:
"SOH CAH TOA".
Sinus je protilehlá ku přeponě, kosinus je přilehlá ku přeponě, tangens je protilehlá ku přilehlé.
Takže funkce tangens určuje poměr mezi těmito dvěma stranami trojúhelníku, které teď můžeme spočítat.
Takže tg(90-théta), tento úhel, tangens tohoto úhlu.
Napíšu to sem, tg(90-théta) je roven protější straně, je roven "x" děleno přilehlou stranou, děleno "d".
Nebo jinak, pokud uvažujeme, že známe vzdálenost ke Slunci, tak vynásobíte obě strany členem "d", dostanete d krát tg(90-théta) se rovná x.
A můžete zjistit vzdálenost sluneční soustavy ke hvězdě.
Chci, aby bylo vše jasné. Tohle jsou obrovské vzdálenosti. Nenakreslil jsem to ve správném měřítku.
Vzdálenost k nejbližší hvězdě je 250 000 krát větší než vzdálenost k našemu Slunci.
Takže tenhle úhel bude velmi malý.
Takže potřebujete velmi dobrý přístroj, abyste mohli změřit hvězdnou paralaxu k nejbližší hvězdě.
Stále vypouštíme družice a máme dalekohledy s lepšími parametry, a dokonce Evropané právě pracují na misi nazvané GAIA, která měří s dostatečnou přesností, takže můžeme začít měřit přesné vzdálenosti ke hvězdám, které jsou několik desítek tisíc světelných let daleko.
Takže budeme moci získat velmi přesnou mapu velkého kusu naší Galaxie, která má průměr asi 100 000 světelných let.
Hodně jsme mluvili o elasticitě poptávky a vy jste pravděpodobně přemýšleli, zda existuje i elasticita nabídky?
Dokážete si představit, že odpověď je: Samozřejmě existuje!
A je zajímavé přemýšlet o tom, jak se procentuální změna nabízeného množství týká procentuální změny cen.
Například řekněme, že máme stánek s limonádou.
Tohle je cena na této ose a tohle je množství na této ose.
A řekněme, že naše křivka nabídky vypadá nějak takhle.
Je zřejmé, že čím vyšší cena, tím jsme ochotni dodávat vyšší množství.
A řekněme, že za cenu 1 dolar bude nabízené množství 10 galonů týdně. Tohle bude 10 galonů za týden.
Nabízené množství bude 10 galonů týdně.
A řekněme, že pokud cena vzroste na 2 dolary, nabízené množství vzroste na 16 galonů za týden.
Jaká je přibližně elasticita nabídky v průběhu tohoto časového úseku?
Elasticita nabídky a dokážete si představit, jak to můžeme vypočítat jako procentuální změnu nabízeného množství lomeno naše procentuální změna ceny. Jaká je naše procentuální změna ceny?
Vzrostla nám z 1 dolaru na 2 dolary (tady ta část zde). Vzrostlo nám to o 1 dolar.
Vzrostlo nám to o 1 dolar za galon. Vzrostlo to o 1 dolar. Všichni používáme náš výchozí bod jako základ v tradičním hledání procentuální změny, protože máme stejnou procentuální změnu jako kdybychom bychom šli z 1 do 2 nebo z 2 do 1.
Místo tradičního pojetí elasticity, kdy používáme střední bod těchto dvou, použijeme jejich průměr.
1+2 jsou 3, 3/2 je 1,5. 1 lomeno 1,50 dolar. Můžeme říct, že 1,50 dolar je přesně uprostřed těchto dvou bodů.
A 1 lomeno 1,50 dolar je zhruba 67%.
Tohle je přibližně 67% změna ceny na základě toho, jak jsme ji právě vypočítali při použití středového bodu jako základ. A to jsou procentuální změny nabízeného množství. To je procentuální změna nabízeného množství.
Máme +6 lomeno základna středového bodu mezi mezi 10 a 16, což je 13. 10+16 je 26, děleno 2 je 13.
6 lomeno 13, což bude několik procent. Vyndáme kalkulačku.
Máme 6 děleno 13, dostaneme 46%.
Tady to je 46%.
Máme na základě způsobu jakým počítáme 67% nárůst ceny a máme 46% nárůst nabízeného množství.
Tohle je 46% nárůst nabízeného množství. To je vše, co můžeme vidět o elsaticitě nabídky. Bude to 46% lomeno 67%, to bylo méně než 1.
Tohle je elasticita nabídky 0,69. Vidíme ji přibližně jako 0.69.
Dostaneme méně procent alespoň v tomto cenovém bodě zde. Dostaneme menší procentuální změnu nabízeného množství než je naše procentuální změna ceny. Pojďme se zamyslet, stejně jako jsme to udělali u elasticity poptávky, nad různými scénáři.
Pojďme se zamyslet nad scénář, kde je neelastická.
Je třeba dokonale neelastická.
Řekněme, že cena, cena a množství.
Dělám videa, miluji vytváření vidí, to je to čím trávím dny a nezajímám se o to, kolik mi zaplatíte nebo jak málo mi zaplatíte.
Myslím, že kdybyste mi zaplatili trochi více, možná bych strávil delší čas vytvářením videí.
Když mi zaplatíte penny za video nebo nic nebo mi zaplatíte 1000 dolarů za video, budu vytvářet stejný počet videí každý den.
Tohle jsou videa, videa v průměru na den a a tohle je cena za video.
A řekně, že je jedno, kolik platíte, zda mi neplatíte nic nebo mi platíte 1000 dolarů.
Chystal jsem se vyrábět v průměru, řekněme 3 videa za den.
Potom máte tohle.
Máte dokonale neelastickou křivku nabídky. Nyní můžete mít další scénář.
Když jste farmář. Zakreslím cenu a množství.
Nyní můžete mít další scénář, kde jste farmář. A můžete mít plodinu A nebo plodinu B.
Třeba je to kukuřice a pšenice.
A můžete snadno měnit jednu za druhou. A pro zjednodušení předpokládejme, že vás produkce obou vás stojí stejně.
V této situaci řekněme, že cena pšenice za... Řekněme, že používáme srovnatelné cenové jednotky. Cena pšenice je pro vás po úpravě jednotek 10 dolarů za bušl (36,3l) nebo nebo něco takové.
Chceme to zjednodušit pro náš model.
Právě tady uvažujeme kukuřici. Uvažujeme o kukuřici.
Řekněme, že kukuřice je za 10 dolarů. Když jsou obě za 10 dolarů, budu pěstovat...
Vyjasním to. Cena kukuřice je 10 dolarů a množství kukuřice je, nevím, vypěstuji třeba 2000 bušelů.
Vím, že tyto ceny jsou odlišné od skutečných cen za bušel kukuřice nebo pšenice.
A stejně mé množství pšenice je 2000.
Když cena kukuřice nepatrně vzroste. Tohle je náš graf kukuřice.
Tohle je 10 dolarů a to je 2000 bušelů za rok nebo tak nějak.
To je, kde jsme teď. Nyní pokud cena kukuřice jen nepatrně vzroste. Když cena kukuřice vzroste na 10,05 dolaru za bušel, najednou přesunu veškerou produkci pšenice na produkci kukuřice.
Tohle bude 0 a to tohle 4000 dolarů.
Při ceně 10,05 dolarů se dostaneme až na 4000 dolarů.
A stejně tak, když tato cena bude klesat. Když klesne na 9,95 dolarů, přesunu veškerou produkci na pšenici a nebudu pěstovat žádnou kukuřici.
A tady vidíte, že křivka poptávky se velmi zplošťuje. A můžete vidět, že na základě velmi malé procentuální změny ceny, mám velikou procentuální změnu nabízeného množství.
Tohle zde se přibližuje dokonalé elasticitě.
Obrovské změny elasticity nabízeného množství za malé procentuální změny cen.
Skvělá věc týkající se elasticity nabídky je, že ve skutečnosti je mnohem jednodušší vytvořit křivku, která má jednotkovou elasticitu nebo dokonce, pokud chcete křížovou elasticitu. Pokud chcete mít jednotkovou elasticitu.
Nejjednodušší křivka s jednotkovou elasticitiou, kterou umím nakreslit, bude vypadat takto. Ve skutečnosti tohle je křivka s jednotkou elasticitou. Bude to doslova takováto křivka.
A důvod, proč to v tomto případě funguje, je to, že má sklon směrem nahoru.
Roste-li cena, roste množství u křivky nabídky.
V jakémkoli bodě, budou tyto dva proporcionální. Daná změna množství a daná změna ceny budou představovat stejná procenta, protože když cena roste, když máte vysokou cenu nebo střední cenu, máte střední množství.
Když máte vysokou cenu, máte velké množství.
Tyto kroky budou stejná procenta jako jedno z nich. Když máte nízké ceny, máte malá množství.
A je mnohem jednodušší vytvořit křivku nabídky, která má jednotkovou elasticitu, než vytvořit normální křivku poptávky, která má jednotkovou elasticitu.
Dobré ráno všem.
Pracuji s opravdu úžasnými malinkatými potvůrkami, které se nazávají buňky.
A teď vám povím, jaké to je pěstovat tyto buňky v laboratoři.
Pracuji v laboratoři, kde odebereme buňky z jejich přirozeného prostředí. Umistňujeme je do misek, které někdy nazýváme Petriho miska.
A krmíme je -- samozřejmě sterilně -- něčím, co nazýváme živá půda - je to jejich potrava -- a pěstujeme je v inkubátorech.
Proč to dělám?
Pozorujeme tyto buňky v misce, a to jsou jenom na povrchu.
Ale to, co se opravdu snažíme v laboratořích dělat, je vytváření tkání z těchto buňek.
Co to tedy vůbec znamená?
To znamená vypěstovat skutečné srdce, například, nebo vypěstovat kost, kterou můžeme implantovat do těla.
Ale nejenom to, můžeme je použít i na modely onemocnění.
Ale pro tyto účely jsou tradiční techniky takovýchto buněčných kultur opravdu nedostačující.
Těmto buňkám se nějak stýská po domově; v misce se jednoduše necítí jako doma.
A proto se musíme více snažit při kopírování jejich přirozeného prostředí, aby se jim mohlo dařit.
Říkám tomu biomimetické paradigma -- napodobování přírody v laboratoři.
Vemme si příklad srdce, námět mnoha mých výzkumů.
Čím je srdce tak jedinečné?
No, srdce bije, rytmicky, neúnavně, poctivě.
Toto napodobujeme v laboratoři tím, že systém buněčné kultury vybavíme elektrodami.
Tyto elektrody fungují jako malé kardiostimulátory, aby se buňky mohly smršťovat.
Co dál víme o srdci?
No, srdeční buňky jsou docela nenasytné.
Příroda zásobuje srdeční buňky v našem těle pomocí velmi, velmi velkého množství krve.
V laboratoři to na mikro úrovni napodobujeme kanálkami v bio-materiálech, na kterých pěstujeme tyto buňky.
A to nám umožňuje tok skrz živnou půdu, jídlo pro buňky, skrz síť kanálků kde pěstujeme buňky -- vpodstatě je to podobné tomu, co byste mohli očekávat od kapilárního řečiště v srdci.
To mě přivádí k lekci číslo jedna: život dokáže z mála opravdu mnoho.
Vemme si příklad elektrické stimulace.
Podívejme se, jak může být byť jen jedna z těchto nezbytností významná.
Nalevo vidíme malý kousek pulzující srdcové tkáně, který jsem v laboratoři připravila z krysích buněk.
Je přibližně velikosti malého žužu bonbónu.
A po jednom týdnu již bije.
Můžete si toho všimnout v levém vrchním rohu. Ale netrapte se, pokud to tak dobře nevidíte.
Je úžasné, že tyto buňky vůbec pulzují.
Ale co je opravdu úžasné, je to, že pokud tyto buňky stimulujeme pomocí kardiostimulátoru, tak pulzují mnohem víc.
A to mě přivádí k lekci číslo dvě: buňky odvedou všechnu práci.
V jistém smyslu mají buněční inženýři trochu krizi identity, protože stavební inženýři staví mosty a velké věci, počítačoví inženýři zase počítače, ale co děláme my, jsou technologie, které umožňují buňkám samotným stavět.
Co to pro nás znamená?
Řekněme to opravdu jednoduše.
Uvědomme si, že buňky nejsou abstraktním konceptem.
Pamatujme si, že naše buňky nás opravdu velmi očividně udržují na živu.
"Jsme to, co jíme," můžeme jednoduše vystihnout jako,"Jsme to, co jí naše buňky."
A v připadě naší střevní flóry ani nemusejí být buňky původem lidské.
Ale také stojí za zmínku, že buňky nám zprostředkovávají naše zážitky.
Za každým zvukem, pohledem, dotykem, chutí a vůní stojí odpovídající skupina buněk, které přijímají tyto informace a interpretují nám je.
Vyvolává to otázku: měli bychom rozšířit náš smysl pro starostlivost o životní prostředí tak, aby zahrnoval i ekosystém našich vlastních těl?
Zvu vás, abyste se mnou pokračovali v této diskuzi, a mezitím vám přeji hodně štěstí.
Kéž by se žádná z vašich nerakovinných buněk nestala ohroženým druhem.
Děkuji.
(Potlesk)
Arduino začalo jako projekt, který jsme udělali na Institutu Interaktivního designu Ivrea...
(hudba)
Vstoupili jsme do chrámu a vzadu v rohu napravo od oltáře se nachází hrobka papeže Julia II., kterou zdobí socha Mojžíše od Michaelangela.
A právě tato socha vyvolává v současnosti zájem o tento kostel, který je v tuto chvíli plný lidí.
Prakticky všichni jsou zde proto, aby viděli Michaelangelovo dílo.
Nikoliv pozůstatky pout svatého Petra, které by pravděpodobně ještě před pár stoletími vzbudily mnohem větší zájem.
A bylo by to v souladu se zasvěcením kostela. Ale nejsem si jist, zda by byl Michaelangelo úplně spokojen s tím, co zde vytvořil, protože se vlastně jedná o pouhý zlomek toho, čeho chtěl u této hrobky původně dosáhnout.
Vytvořil pro hrobku Julia II. velkolepé návrhy a sám Julius II. pověřil Michaelangela návrhem a tvorbou soch pro jeho hrobku.
Může nám dnes připadat trochu divné, že si někdo tak složitě naplánuje vlastní hrobku. Působí to poněkud egyptsky, že?
To ano, ale víme, že to vládci dělali. Zadávali stavbu svých hrobek tak, aby zajistili, že jejich památka a úspěchy přežijí i pro potomstvo.
Podívejme se na tuto sochu, je impozantní. Tyčí se. Myslím, že má tak 2,5 m v sedě, můžeme si jen představovat jak vysoká by byla, kdyby stála.
Mojžíš je zde oděn v klasickém hávu, má masivní hlavu a nelze přehlédnou svalnatost postavy a sílu, která ze sochy vyzařuje.
Jeho síla je dechberoucí. Vidíme vyboulené svaly na rukou. Přestože sedí, žádný sval není uvolněný.
Je naplněn sílou a energií.
A při pohledu na tuto sochu opravdu vidím postavu v pohybu, s čímž se setkáváme i u mnoha dalších Michaelangelových soch. Sedí, ale připadá mi, jako by se chystal vstát.
Opravdu vypadá, jako by zapíral svou levou nohu s úmyslem vstát. Připadá mi, že se zvedá v hněvu.
Pod pravou paží si můžete povšimnout dvou desek se zákony.
S Desaterem přikázání.
Můžeme si představit, že se zvedne a tyto desky v hněvu odhodí na zem, kde se rozbijí na kousky.
Vrátil se zpět z hory, kde se mu zjevil bůh a obdržel tato přikázání. Vidí také, že se dole zanechaní Izraelité mezitím odvrátili od monoteismu, který sám kázal, a přiklonili se k polyteismu, kdy uctívají zlaté tele.
Právě to jej tak rozlítilo a rozhněvalo. A Michelangelo to tak úžasně zachytil.
Zdá se, že na něco velmi upřeně hledí.
Figura působí téměř živím dojmem díky tomu, jak zasouvá nohu, jak levá ruka spočívá před jeho tělem a pravá ruka drží plnovous, jak je jeho hlava otočena doleva.
Neexistuje část jeho těla, která by nebyla v pohybu nebo nebyla nějak zaměstnána.
Správně. Vlastně to opravdu podtrhuje složitost této kompozice jako celku.
A přesně tyto znaky jsou podle mne typické pro vrcholnou renesanci.
Jde o nový pohled na složitost lidského těla.
Když se vrátíme k ranné renesanci, umělci začali využívat kontrapost.
Bylo to poprvé od dob antického Řecka a Říma. Zde však máme něco mnohem složitějšího.
Jde téměř o kontrapost užitý v sedě, avšak plnovous, dokonce i výraz plný energie a rychlosti a celkově neobyčejný pohyb probíhající celou sochou, či kontrastní plochy hlubokých zářezů, vytváří velmi bohaté stíny.
Jde o velmi dramatickou alternaci mezi tmou a světlem, texturami, což všechno dohromady přidává této soše na energii.
Je smutné, že měl Michelangelo plno jiných závazků a nemohl tak dokončit všechny postavy, které pro hrobku papeže Julia II. zamýšlel.
Přesto však všechny, které začal, spolu s Mojžíšem, jehož jediného dokončil, a s nedokončenými otroky určenými rovněž pro hrobku, patří mezi jeho mistrovská díla.
Je prostě dechberoucí.
(hudba)
Tohle je samozřejmě Johnny Depp.
A tohle je rameno Johnnyho Deppa.
A tohle je slavné tetování na rameni Johnnyho Deppa.
Někteří z vás možná ví, že v roce 1990 se Depp zasnoubil s Winonou Ryder a nechal si na své rameno vytetovat:
"Winona navždy".
A o tři roky později -- což po pravdě je tak nějak navždy podle hollywoodských standardů -- se rozešli a Johnny šel a nechal si udělat trochu "opravařiny."
A nyní jeho rameno hlásá: "Wino (ožrala) navždy". (Smích)
Takže jako Johnny Depp a jako čtvrtina Američanů ve věku od 16 do 50, mám tetování.
Poprvé jsem o něm začala uvažovat, když jsem byla "dvacátnice," ale schválně jsem čekala opravdu dlouho.
Protože všichni známe lidi, kteří se nechali tetovat, když jim bylo 17 nebo 19 nebo 23 a litovali toho, když jim bylo 30.
To se mi nestalo.
Já si nechala udělat tetování, když mi bylo 29, a litovala jsem okamžitě.
A tím "litovala" myslím to, že jsem vykročila ze salónu -- je jen pár mílí odsud, dole na Lower East Side -- a emocionálně jsem se zhroutila za bílého dne na rohu East Broadway a Canal Street.
Což je k tomu skvělé místo, protože to nikoho nezajímá.
(Smích)
A poté, v noci jsem šla domů a zhroutila jsem se ještě víc, o čemž řeknu víc asi za minutu.
A tohle všechno pro mě bylo vlastně docela šokující, protože do toho momentu jsem se pyšnila tím, že vůbec ničeho nelituji.
Udělala jsem spoustu chyb a hloupých rozhodnutí samozřejmě.
Taková dělám každou hodinu.
Ale vždycky jsem se cítila jako, však víte, udělala jsem nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla, dáno tím, kým jsem tehdy byla, dáno tím, jaké jsem měla informace.
Poučila jsem se z toho.
Nějak mě to dostalo tam, kde teď v životě jsem.
A v pořádku, neměnila bych to.
Jinými slovy jsem tehdy ještě podléhala víře naší kultury, že lamentování nad tím, co se přihodilo v minulosti, je absolutní ztráta času, že bychom se měli vždy dívat kupředu a ne zpět a že jedna největších ctností je usilovat o život bez lítosti.
Tato myšlenka je hezky zachycena tímto citátem:
"Čemu není léku nač o tom snít? Co stalo, stalo se."
Zprvu se to zdá jako docela obdivuhodná filozofie -- něco, pod co bychom se všichni podepsali ... dokud vám nepovím, kdo to řekl.
Jasně, takže Lady MacBeth v podstatě říká svému muži, aby přestal být takový slaboch a necítil se špatně, že vraždí lidi.
A jak se stává, Shakespeare měl něco na mysli, jako měl obyčejně.
Protože neschopnost prožít lítost je ve skutečnosti jednou z diagnostických charakteristik sociopatů.
Mimochodem je to také příznak určitého poškození mozku.
Lidé, kteří mají poškozený svou orbitofrontální mozkovou kůru, se zdají být neschopni pociťovat lítost tváří v tvář i očividně velmi špatným rozhodnutím.
Pokud tedy chcete žít život bez lítosti, jsou tu pro vás jedny dveře otevřeny.
Jmenují se lobotomie.
Pokud ale chcete být plně funkční a plně lidští a schopni soucitu, myslím, že se nepotřebujete naučit žít bez lítosti, ale s ní.
Takže, začněme definicí několika pojmů.
Co je to lítost?
Lítost je emoce, kterou prožíváme, když si myslíme, že naše současná situace by mohla být lepší nebo šťastnější, pokud bychom v minulosti udělali něco jinak.
Jinými slovy, lítost vyžaduje dvě věci.
Vyžaduje, v první řadě, zprostředkování -- musíme se nejprve nějak rozhodnout.
A za druhé, vyžaduje představivost.
Potřebujeme být schopni představit si návrat zpět a změnu volby, a poté si musíme umět tento smyšlený film pustit a představit si, jak by věci vypadaly v současnosti.
A ve skutečnosti čím více jedné z těchto věcí -- více zprostředkování a více představivosti vzhledem k dané lítosti, tím akutnější lítost to bude.
Řekněme například, že jedete na svatbu svého nejlepšího přítele a snažíte se dostat na letiště a zaseknete se v příšerné zácpě a konečně dorazíte ke svému letadlu a ono vám zrovna uletí.
Zažijete více lítosti v této situaci, pokud jste let nestihli o tři minuty, než kdyby jste ho nestihli o 20.
Proč?
Protože, pokud jste let nestihli o tři minuty, je bolestně snadné představit si, že jste mohli udělat jiná rozhodnutí, která by vedla k lepšímu výsledku.
"Měla jsem jet přes most a ne tunelem.
Měla jsem projet na oranžovou."
Toto jsou klasické podmínky, které vytváří lítost.
Litujeme, když si myslíme, že jsme zodpovědní za rozhodnutí, která dopadla špatně, ale skoro dopadla dobře.
V tomto rámci můžeme očividně litovat mnoho různých věcí.
Toto povídání je o behaviorální ekonomice.
A většina toho, co víme o lítosti, vychází z této oblasti.
Máme rozsáhlou literaturu o konzumním a finančním rozhodování a lítosti s nimi spojené -- výčitky spotřebitele, v podstatě.
Ale nakonec se stalo, že někteří badatelé udělali krok zpět a řekli, dobrá, ale kolem a kolem, čeho v životě nejvíce litujeme?
Tady jsou nejčastější odpovědi.
Prvních šest -- věci, kterých v životě nejvíce litujeme:
Číslo jedna, daleko před ostatními, vzdělání.
Třetina všech našich výčitek se týká rozhodnutí spojených se vzděláním.
Kéž by se nám ho dostalo více.
Přejeme si, abychom byli více využili jeho možností, než jsme učinili.
Přejeme si, abychom si byli vybrali jiný obor ke studiu.
Další vysoko postavené na našem seznamu zahrnují kariéru, milostné vztahy, rodičovství, různá rozhodnutí a volby o našem já a o tom, jak trávíme náš volný čas -- nebo přesněji, jak se nám nedaří trávit volný čas.
Zbývající lítosti se vztahují k těmto věcem: finance, ostatní rodinné záležitosti, zdraví, přátelé, duchovno a komunita.
Jinými slovy, nejvíce víme o lítosti skrze studium financí.
Ale ukazuje se, když se podíváte na to, čeho lidé v životě litují, že naše finanční rozhodnutí se mezi nejčastějšími vůbec neumisťují.
Patří mezi méně než tři procenta celkové lítosti.
Takže pokud tamhle sedíte a stresujete se, jestli velkou, nebo malou investici, nebo společnost A versus společnost B, nebo jestli koupit Subaru, či Prius. Víte co?
Nechte to plavat.
Pravděpodobně vám to za pět let bude jedno.
Ale jak u těchto věcí, o které se opravdu staráme a zažíváme pro ně hlubokou lítost, prožíváme své pocity?
Všichni známe tu krátkou odpověď.
Je to strašlivé.
Lítost je otřesná.
Ale ukazuje se, že lítost je otřesná ve čtyřech velmi specifických a konsistentních způsobech.
První neměnnou složkou lítosti je v podstatě popření.
Když jsem se vrátila domů tu noc po tom, co jsem se nechala tetovat, v podstatě jsem zůstala vzhůru celou noc.
A po několik prvních hodin jsem myslela na jedinou věc.
Ta myšlenka byla:
"Nech to zmizet!"
To je neuvěřitelně primitivně emocionální reakce.
Myslím tím, že je to tam hned vedle: "Já chci maminku!"
Nesnažíme se vyřešit problém.
Nesnažíme se porozumět, jak k problému došlo.
Chceme jen, aby zmizel.
Druhou charakteristickou složkou lítosti je pocit zmatku.
Další věcí, nad kterou jsem přemýšlela tehdy v noci v mé ložnici, bylo:
"Jak jsem to mohla udělat?
Co jsem si myslela?"
Tento opravdový pocit odcizení od té části nás, která provedla rozhodnutí, jehož litujeme.
Nemůžeme se identifikovat s tou částí.
Nerozumíme té části.
A rozhodně s touto částí nesoucítíme -- což vysvětluje třetí běžnou součást lítosti, kterou je intenzivní touha potrestat se.
Proto, tváří v tvář naší lítosti, věcí, kterou říkáme, je:
"Mohla bych se kopnout."
Čtvrtou částí je, že lítost je, co psychologové nazývají perserverace.
Perserverovat znamená nutkavě a opakovaně zaměřovat na přesně tu stejnou věc.
Efekt perserverace je v podstatě ten, že bereme tyto první tři složky lítosti a dáváme je do nekonečné smyčky.
Takže jsem si tehdy nesedla v mé ložnici a neřekla: "Nech to zmizet."
Seděla jsem tam a říkala jsem si:
"Nech to zmizet.
Nech to zmizet.
Nech to zmizet.
Nech to zmizet."
Když se podíváte do psychologické literatury, toto jsou čtyři stálé, definující součásti lítosti.
Ale já navrhuji, že je existuje ještě také pátá.
Přemýšlím o ní, jako o takovém existenciálním probuzení.
Tu noc v mém bytě, poté, co jsem se přestala kopat a tak dále, jsem si lehla nadlouho do postele a myslela jsem na kožní štěpy.
A potom jsem myslela na to, jak stejně jako cestovní pojištění nepokrývá činy Boží, pravděpodobně mé zdravotní pojištění nepokrývá činy idiocie.
De facto žádné pojištění nekryje činy idiocie.
Celý smysl těchto pitomých činů je, že vás nechají zcela nezajištěné; nechají vás vystavené světu a vystavené vaší vlastní zranitelnosti a omylnosti, tváří v tvář, upřímně, dost lhostejnému vesmíru.
To je očividně neskutečně bolestivá zkušenost.
A myslím si, že je zvláště palčivá pro nás nyní na Západě v sevření toho, co někdy nazývám Control-Z kulturou --
Control-Z jako ten počítačový příkaz, zpět.
Jsme neskutečně zvyklý, že nemusíme čelit tvrdé životní realitě v jistém smyslu.
Myslíme si, že můžeme problém řešit penězi nebo technologiemi -- můžeme dát zpět, můžeme odpřátelit a přestat odebírat.
Problém je, že v životě se stávají určité věci, které zoufale chceme napravit, ale nemůžeme.
Někdy místo Control-Z máme vlastně nulovou kontrolu.
A pro ty z nás, kteří jsou kontrolní maniaci a perfekcionisté -- a já vím, o kom mluvím -- je to velmi těžké, protože chceme dělat vše sami a chceme to dělat správně.
Je možné argumentovat, že kontrolní maniaci a perfekcionisté by se neměli nechat tetovat, vrátím se k tomuto bodu za pár minut.
Ale nejdříve chci říci, že intenzita a perzistence, s níž prožíváme tyto emocionální složky lítosti, se očividně budou lišit. Záleží na tom, čeho přesně zrovna litujeme.
Takže například, tady je jeden z mých oblíbených automatů na lítost v moderním životě.
(Smích)
Text:
Odpovědět všem.
A ta úžasná věc na této opravdu záludné technologické inovaci je to, že už jen s touto věcí můžeme zažít obrovský rozsah lítosti.
Můžete omylem kliknout na "odpovědět všem" v emailu a torpédovat vztah.
Nebo můžete mít neskutečně trapný den v práci.
Nebo můžete mít svůj poslední den v práci.
A toto se ani nedotýká těch skutečně hlubokých lítostí života.
Protože samozřejmě někdy děláme rozhodnutí, která mají nevratné a strašlivé následky, buď pro naše, nebo pro cizí zdraví a štěstí a živobytí, a v nejhorším možném případě dokonce jejich životy.
Tyto druhy lítosti jsou očividně neskutečně pronikavé a trvající.
Mám na mysli, že dokonce hloupé "odpovědět všem" lítosti nás mohou po dny nechat v záchvatu mučivé agonie.
Tak jak s tím máme žít?
Chci navrhnout tři věci, které nám pomohou usmířit se s lítostí.
A první z nich je udělat si pohodlí v její všestrannosti.
Pokud "vygooglíte" lítost a tetování, dostanete 11 a půl milionu výsledků.
(Smích)
FDA odhaduje, že mezi Američany, kteří mají tetování, je 17 procent těch, co litují.
To je Johnny Depp a já a našich sedm milionů přátel.
A to je jen okolo tetování.
Jsme v tom všichni společně.
Druhý způsob, jak se usmířit s lítostí je smát se sami sobě.
Tohle v mém případě opravdu nebyl problém, protože je opravdu velmi snadné smát se sobě, když je vám 29 a chcete svou maminku, protože se vám nelíbí vaše nové tetování.
Ale může se to zdát jako tak trochu kruté nebo ostré doporučení, když dojde na ty hlubší lítosti.
Nemyslím si však, že je to ten případ.
Všichni z nás, kdo zažili lítost, která zahrnuje skutečnou bolest a skutečný smutek, chápou, že humor, nebo dokonce černý humor, hraje zásadní roli, co se týče pomoci v přežití.
Spojuje póly našich životů zpět k sobě, kladný a záporný, a posílá malý proud života zpět k nám.
Třetí cestou, jak si myslím, že se můžeme usmířit s lítosti, je plynutí času, který, jak víme, hojí všechny rány -- až na tetování, která jsou trvalá.
Už je tomu několik let, co jsem se nechala tetovat.
A chcete to prostě vidět?
Tak dobře.
Vlastně, víte co, měla bych vás varovat, budete zklamáni.
Protože není ve skutečnosti tak ošklivé.
Nemám tetování obličeje Marilyna Mansona na nějakých indiskrétních částech sebe nebo co.
Když ostatní lidé vidí mé tetování, většinou se jim líbí, jak vypadá.
Jen mně se nelíbí, jak vypadá.
A jak jsem řekla dříve, jsem perfekcionistka.
Ale ukáži vám ho i tak.
Toto je mé tetování.
Hádám, že vím, co si někteří myslíte.
Nechte mě vás o něčem ujistit.
Některé z vašich vlastních lítostí také nejsou tak ošklivé jak si myslíte, že jsou.
Máme tohle tetování, protože jsem jako dvacátnice trávila život venku a na cestách.
A když jsem přišla a usadila se potom v New Yorku, bála jsem se, že bych zapomněla některé z nejdůležitějších lekcí, kterým jsem se během života naučila.
Především dvě věci, které jsem se o sobě naučila, jsem nechtěla zapomenout.
Jak důležité bylo prozkoumávat a zároveň jak důležité je mít pod dohledem svůj vlastní pravý sever.
A co jsem milovala na tomto obrázku kompasu, bylo, že jsem měla pocit, že zapouzdřil obě tyto myšlenky do jednoho jednoduchého obrázku.
A myslela jsem si, že by mohl posloužit jako taková věčná mnemotechnická pomůcka.
No, posloužil.
Ale ukázalo se, že mi připomíná něco jiného; připomíná mi místo toho pokaždé něco jiného.
Ve skutečnosti mi připomíná nejdůležitější lekci, které nás lítost může naučit, což je i jedna z nejdůležitějších lekcí, co nás život naučí.
Myslím si, že je to, ironicky, ta nejdůležitější věc, kterou jsem si vůbec mohla nechat vytetovat -- částečně jako spisovatelka, ale také jako lidská bytost.
Víte, když máme cíle a sny, a chceme se snažit ze všech sil, a když milujeme a nechceme zranit nebo ztratit, měli bychom cítit bolest, když se to pokazí.
Nejde o to, žít bez lítosti.
Jde o to, aby nám na sobě nevadila.
Lekce, kterou mi mé tetování ihned uštědřilo a o kterou se s vámi chci podělit, zní takto:
Potřebujeme se naučit milovat ty chybné, nedokonalé věci, které vytváříme, a odpouštět si, že jsme je vytvořili.
Lítost nám nepřipomíná, že jsme činili špatně.
Připomíná nám, že můžeme činit lépe.
Děkuji.
(Aplaus)
Objem krabice je 405 kubických jednotek, nebo také krychlových jednotek.
Chtějí mít obecné zadání.
Mohlo to být ve stopách krychlových nebo metrech krychlových nebo centimetrech krychlových nebo krychlových mílích.
Kdo ví?
Chtějí to nechat jen jako jednotky, co nejobecnější to jde.
Délka je x jednotek, šířka je x plus 4 jednotek a výška je 9 jednotek.
Nakreslím tady tuto krychli.
Nakreslím se krychli pro znázornění.
Říkají nám, že délka je x.
Tohle tedy nazveme délkou.
Říkají, že šířka je x plus 4, a že výška naší krychle je 9.
Jaké jsou rozměry této krychle v jednotkách?
Říkají nám také, že objem je 405.
Objem je 405... Udělám to takto.
Kdybychom chtěli spočítat objem, jak bychom to udělali?
Byla by to šířka, což je (x plus 4), krát délka (krát x) krát 9.
To je přesně objem naší krychle.
Také nám říkají, že objem krychle je 405 kubických jednotek.
Teď už jen vyřešíme x.
Co tady dostaneme?
Když roznásobíme tohle x krát tohle (x plus 4).
Vlastně, roznásobujeme 9x.
Jen to přepíšu.
Tohle je stejné jako 9x krát (x plus 4), což se rovná 405.
9x krát x se rovná 9 na druhou. 9x krát 4 se rovná 36x, to celé se rovná 405.
Teď chceme, aby se náš kvadratický výraz rovnal 0.
Pojďme tedy odečíst 405 od obou stran této rovnice.
Když to uděláme, pravá strana se rovná 0 a levá strana je 9 x na druhou plus 36x minus 405.
Máme nějakého společného jmenovatele?
Hm, 405, 4 plus 0 plus 5 je 9, takže je to dělitelné devíti.
Takže všechny tři členy jsou dělitelné 9.
Pojďme zjistit, kolik je 405 děleno 9.
9 se vejde do 405... 9 se vejde do 40 čtyřikrát.
4 krát 9 je 36.
To odečteme a získáme 45.
9 se vejde do 45 pětkrát.
5 krát 9 je 45.
Odečtěte a dostanete 0.
Takže se to vejde 45krát.
Když tady vytkneme 9, dostaneme 9 krát x na druhou... Vlastně ještě lépe, nemusíte vytýkat 9.
Když se nad tím zamyslíte, můžete vydělit obě strany této rovnice 9.
Když můžete vydělit všechny členy 9, nijak to rovnici nezmění.
Děláte to stejné na obou stranách rovnice, což, jak jsme se kdysi dávno naučili, je zcela normální a funkční úprava.
Takže dostaneme x na druhou... kdybyste měli tento výraz a někdo vám řekl, ať to vykrátíte, pak byste to prostě museli vykrátit devíti.
Ale protože je tohle rovnice, která se rovná 0, pojďme vydělit všechno devíti.
A to nám příklad hodně zjednoduší.
Takže dostanete x na druhou plus 4x minus 45 se rovná 0.
A teď se můžeme pokusit vytknout tohle.
A to odpovídá vzoru, kde nemáme 1 před x na druhou.
Takže ani nemusíme přeskupovat.
Jen musím zjistit, jaká dvě čísla, když vezmu jejich součin, mi dají minus 45, a když vezmu jejich součet, dostanu plus 4.
Jsou od sebe vzdálené 4 jednotky.
Jedno je kladné, jedno je záporné.
Jejich kladné verze se liší o 4 jednotky.
Když máme jejich součet, ve skutečnosti bereme rozdíl, protože jedno z nich je záporné.
Pojďme přemýšlet.
Když máme +9 a -5, to může fungovat.
A když vezmete jejich součin, dostanete -45.
Takže máte x plus 9 krát x minus 5 se rovná 0.
Jen jsme to vytknuli.
Tohle už jsme předtím viděli.
Když máte 2 čísla a jejich součin se rovná 0, znamená to, že alespoň jedno z nich se rovná 0.
Což znamená, že x plus 9 se rovná 0.
Sjedu trošku dolů. x plus 9 se rovná 0, nebo x minus 5 se rovná 0.
Když z této rovnice odečteme 9, dostaneme x se rovná -9, nebo když přičteme 5 k oběma stranám rovnice, tady. Dostanete x se rovná 5.
Tohle jsou obě možné hodnoty x.
Takže naše krychle, když vezmeme x se rovná -9, tak x rovno -9, to nebude fungovat.
Protože když sem dáte -9, budete mít krabici, která má šířku -5, délku -9 a výšku 9.
A když mluvíme o naší realitě, nemáme záporné vzdálenosti, jako jsou tyto.
To nemůže být ani délka ani šířka.
Takže x se rovná -9 není vhodné pro tento příklad.
Protože v tomhle příkladu potřebujeme mít kladné rozměry.
Pojďme se podívat, co se stane s x se rovná 5.
Když se x rovná 5, x plus 4 je 9, takže tento rozměr bude 5.
A to už je pro naši realitu poměrně rozumné číslo.
Pojďme ověřit, že výsledný objem bude 405.
9 krát 5 je 45 krát 9 je samozřejmě 405.
Zjistili jsme tady, že 45 krát 9 je 405.
Takže máme hotovo.
Jak se blížíme k 2. polovině desetiletí 1930, tak vidíme stále agresivnější nacistické Německo.
Roku 1935 veřejně oznamuje zájem znovu vyzbrojit armádu.
Důvod, proč je tohle důležité, není ten, že z ničeho nic začali budovat armádu.
To vlastně dělali už od té doby, kdy převzali moc v roce 1933.
Ale teď se cítili dostatečně sebevědomí na to, aby svůj zájem veřejně vyhlásili, což je vlastně jiný způsob, jak veřejně oznámit, že jim na Versailleské smlouvě už nemůže méně záležet, která říká, že Německo mělo mít maximálně armádu o 100 000 vojácích.
Tak se dostáváme do roku 1936.
Možná si vzpomínáte, že další podmínkou Versailleské smlouvy bylo, že k Německu nepatří Porýní, ten žlutý prostor právě zde.
To bylo vlastně potvrzeno roku 1925 smlouvami z Locarna, kde Německo samo souhlasilo s tím, že se Porýní vzdává.
Ale roku 1936 se Hitler rozhodl toto ignorovat a okupovat Porýní.
Ale Francouzi z toho nejsou nadšení. Zvláště UK z toho nebyla příliš šťastná.
Ale rozhodli se, že tohle není důvod potenciálně začínat další válku. Tudíž na Německo v podstatě nezatlačili.
Pak tu máme rok 1938 a německá agrese stoupá na své maximum.
V březnu 1938 tu máme puč řízený nacisty v Rakousku, který doopravdy svrhne rakouskou vládu a umožní Němcům sjednotit obě země.
Takže tu máme Němce, kteří přichází do Rakouska, vskutku nekrvavé převzetí.
Tam už byla populární podpora nacistům. V Rakousku existovala Nacistická strana.
Byl zde populární sentiment mezi mnoho Rakušany, a to po mnoho let, pokud možno se sjednotit s Němci.
Rakousko bylo a je v podstatě německy mluvící národ.
A tak se v březnu opravdu děje. Tento 'Anschluss' nebo-li sjednocení. Pamatujeme si, že tohle byl též další ignorovaný článek Versailleské smlouvy.
Nyní Němci dost ignorují Versailleskou smlouvu a Smlouvu St. Germain, která byla ekvivalentem Versailleské smlouvy, avšak uzavřena s Rakušany.
Máme tu spojení Německa a Rakouska.
Jak se blíží konec roku 1938, zejména v září,
Hitler chce převzít německy mluvící populaci Československa pod kontrolu.
Tento region, právě zde fialový, zde je velká populace německy mluvících.
Tyto regiony jsou dohromady nazývány Sudety.
A vskutku jak pokračuje politika snahy nenarušit vztahy s Německem, Francie, Velká Británie a Itálie souhlasí...
Itálie byla spojencem Němců.
Zejména Francie a Velká Británie nemají zájem na poškození vztahů s Němci.
Tak v září 1938 podepíší Mnichovskou dohodu, kterou ve skutečnosti nekonzultují s vládou Československa, kde umožní Německu, aby zabralo kraj Sudet.
A s Němci zabírajícími významnou část populace Československa a významnou část průmyslové výkonnosti Československa, to vede k tomu, že brzy roku 1939 vše, co nyní tvoří Českou republiku, tato oblast, tohle všechno, se stává protektorátem Německa.
Nazývají to Protektorát Čechy a Morava.
Takže Čechy a Morava se stávají součástí Německa.
To je tedy rok 1939.
Roku 1939 se opakuje stejný vzor po dobu předchozích čtyř let, nacistické Německo ignorovalo Versailleskou smlouvu ozbrojováním, okupováním Porýní, spojením s Rakouskem.
Nyní zvětšují své území.
Je jim aktivně povoleno zabrání německy mluvících částí Československa, pod záštitou Mnichovské dohody.
A jsou schopni zabrat Čechy a Moravu, což bychom v současné době nazvali Českou republikou.
A tento hlavní obraz německé agrese, umožněn jinými mocnostmi Evropy, které umožnili, aby se to stalo, a zejména tedy Velká Británie umožňuje, aby toto proběhlo, bylo označováno jako ústupková politika.
Očividně slovo ústupek znamená, že je někdo, kdo je naštvaný, vy je jen nechcete naštvat víc, tak je necháte dělat cokoli budou chtít.
To je, v podstatě to, co se zde dělo.
Při zpětném pohledu je snadné říct:
"Hele, podívej!
A to vedlo k 2. světové válce." Ale v tu chvíli si také musíte pamatovat, že všichni mají stále na paměti co se stalo při 1. světové válce.
A nikdo neměl zájem začínat další celoevropskou válku.
Tudíž i když se při pohledu nazpět lehce říká, že Britové, zejména Neville Chamberlain, který byl premiérem od roku 1937 dál, byl slabý a nechal Německo, Hitlera, získat sebevědomí, což vedlo nacistickou invazi do Polska na podzim roku 1939.
Je jednoduché toto tvrdit při pohledu zpět.
Ale vidíme, jak se blíží rok 1939, že Německo je agresivní, Německo, které není kontrolováno ostatními mocnostmi Evropy.
A to je to, co v září roku 1939...
Němci a Sověti souhlasí s rozdělením Polska na jejich vlastní sféry vlivu, což umožňuje Německu invazi do Polska začátku září 1939, což je, jak můžete říct, poslední kapkou do džbánu a je to začátek...
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že má země je ta nejlepší na světě, a celé dětství jsem zpívala písničku "Není co závidět".
Byla jsem na svou zemi velmi hrdá.
Ve škole jsme hodně času věnovali studiu Kim Ir-sena, ale o světě kolem jsme se toho dozvídali jen málo, tedy kromě toho, že Amerika, Jižní Korea a Japonsko jsou nepřátelé.
Ačkoliv jsem si často říkala, jaký asi okolní svět je, myslela jsem si, že v Severní Koreji strávím celý život.
Dokud se najednou vše nezměnilo.
Když mi bylo sedm, viděla jsem svou první veřejnou popravu, ale pořád jsem si myslela, že v Severní Koreji vedu normální život.
Moje rodina nebyla chudá a já sama jsem hlad nikdy nezažila.
Ale jednoho dne v roce 1995 přinesla maminka domů dopis od sestry své kolegyně.
"Až tohle budete číst, nikdo z pěti členů naší rodiny už nebude na tomto světě, protože jsme už dva týdny nejedli.
Ležíme spolu na podlaze a naše těla jsou tak slabá, že brzy zemřeme."
Byla jsem v hrozném šoku.
Poprvé v životě jsem slyšela o tom, že lidé v mé zemi trpí.
Nedlouho poté jsem šla kolem nádraží a uviděla jsem něco strašného, co se mi už navždy vrylo do paměti.
Na zemi leželo bezvládné tělo ženy a vyzáblé dítě v jejím náručí jen bezmocně zíralo na obličej své matky.
Všichni byli příliš zaměstnáni péčí o sebe a svou rodinu.
V polovině 90. let zasáhl Severní Koreu obrovský hladomor.
Zemřelo během něj více než milion Severokorejců a mnoho jich přežilo jen proto, že se živili trávou, brouky a kůrou ze stromů.
Stále častější byly také výpadky proudu, takže v noci bylo všechno kolem mě zahaleno naprostou tmou. Jedinou výjimkou byla záplava světel, kterou jsme viděli přes řeku v Číně.
Vždy jsem si říkala, proč oni mají světlo a my ne.
Tady vidíte satelitní snímek noční Severní Koreje v porovnání s okolními státy.
Toto je řeka Amrok, která tvoří část hranice mezi Severní Koreou a Čínou.
Jak vidíte, řeka je v některých místech velmi úzká a dá se tajně přejít.
Mnoho Severokorejců při tom ale zemře.
Někdy jsem viděla po řece plout mrtvá těla.
O svém útěku ze Severní Koreje nemohu prozradit mnoho detailů, takže jen řeknu, že během těch strašných let hladomoru mě poslali ke vzdáleným příbuzným do Číny.
Tehdy jsem si myslela, že od rodiny odjíždím jen na chvíli.
Nikdy by mě nenapadlo, že bude trvat 14 let, než budeme znovu spolu.
V Číně byl život mladé dívky bez rodiny těžký.
Neměla jsem ponětí, jaký můj život jakožto severokorejské uprchlice bude, ale brzy jsem zjistila, že bude nejen nesmírně obtížný, ale také velmi nebezpečný. Severokorejští uprchlíci jsou totiž v Číně považováni za ilegální přistěhovalce.
Žila jsem proto v neustálém strachu, že někdo odhalí mou pravou identitu a já budu navrácena hroznému osudu ve své vlasti.
Jednoho dne se má nejhorší noční můra naplnila. Chytila mě čínská policie a předvedla mě k výslechu.
Někdo mě obvinil, že jsem Severokorejka, a tak mě zkoušeli ze znalosti čínštiny a pokládali mi spoustu otázek.
Měla jsem takový strach, že jsem si myslela, že mi pukne srdce.
Pokud by se jim zdálo cokoliv podezřelé, mohli mě uvěznit a repatriovat.
Myslela jsem, že můj život skončil, ale zvládla jsem své pocity usměrnit a odpověděla jsem na všechny otázky.
Po výslechu řekl jeden policista druhému:
"Byl to falešný poplach.
Tohle není Severokorejka."
A nechali mě jít.
Byl to zázrak.
Někteří Severokorejci žádají v Číně o azyl na zahraničních ambasádách, ale mnoho jich chytí čínská policie a vrátí do vlasti.
Tyto dívky měly velké štěstí.
Ačkoliv je chytili, nakonec je po silném mezinárodním tlaku propustili.
Tito Severokorejci takové štěstí neměli.
Každý rok chytí v Číně nespočet Severokorejců a navrací je do vlasti, kde jsou mnohdy mučeni, uvězněni nebo veřejně popraveni.
Já měla obrovské štěstí, když se mi podařilo uprchnout, mnoho Severokorejců to štěstí ale nemělo.
Je tragické, že Severokorejci musí skrývat svou pravou identitu a tak těžce bojovat o pouhé přežití.
I když se naučí nový jazyk a najdou si práci, celý svět se jim ve vteřině může otočit vzhůru nohama.
Proto jsem se po 10 letech skrývání své identity rozhodla riskovat odchod do Jižní Koreje a znovu jsem začala nový život.
Usadit se v Jižní Koreji bylo mnohem náročnější, než jsem čekala.
Angličtina tam byla nutností, a tak jsem se začala učit svůj třetí jazyk.
Uvědomila jsem si také, že mezi Severem a Jihem existuje propastný rozdíl.
Všichni jsme Korejci, ale uvnitř jsme v důsledku 67 let odloučení velmi rozdílní.
Prodělala jsem dokonce krizi identity.
Jsem Jihokorejka nebo Severokorejka?
Odkud jsem?
Kdo jsem?
Najednou jsem neměla žádnou zemi, které bych s hrdostí mohla říkat domov.
Ačkoliv nebylo jednoduché přizpůsobit se životu v Jižní Koreji, vypracovala jsem si plán.
Začala jsem se připravovat na přijímací zkoušky na univerzitu.
A když už jsem si začínala na nový život zvykat, přišel další šok v podobě telefonátu.
Severokorejské úřady zachytily peníze, které jsem posílala rodině, a za trest měli být nuceně vystěhováni kamsi do pustiny.
Museli se odtamtud rychle dostat, takže jsem začala plánovat, jak jim pomoci utéct.
Severokorejci musí na své cestě za svobodou urazit neuvěřitelnou vzdálenost.
Je prakticky nemožné přejít hranici mezi Severní a Jižní Koreou, takže jsem paradoxně musela odletět zpět do Číny a vydat se k hranici se Severní Koreou.
Protože má rodina nemluví čínsky, musela jsem je nějak přepravit více než 3000 km přes Čínu a dál do jihovýchodní Asie.
Cesta autobusem trvala týden a několikrát nás málem chytili.
Jednou náš autobus zastavila policie a ode všech si brali doklady.
Policista všem cestujícím pokládal spoustu otázek, a protože má rodina čínsky nerozuměla, myslela jsem, že je zatknou.
Když přišel k nám, bez rozmyslu jsem vstala a řekla, že to je skupina hluchoněmých lidí, které doprovázím.
Podezíravě se na mě podíval, ale naštěstí mi uvěřil.
Podařilo se nám dostat až k hranici s Laosem, ale skoro všechny své peníze jsem musela použít na podplacení laoských celníků.
Ale i poté, co jsme přešli hranici, mou rodinu zatkli a uvěznili pro nedovolené překročení hranic.
Měsíc potom, co jsem zaplatila pokutu a úplatek, byla má rodina propuštěna, ale brzy nato je opět zatkli a uvěznili, tentokrát v laoském hlavním městě.
To byl jeden z nejhorších momentů mého života.
Udělala jsem vše pro to, aby se má rodina dostala na svobodu, dostali jsme se tak blízko, ale pak je uvěznili jen kousek od jihokorejské ambasády.
Chodila jsem sem a tam mezi imigračním a policejní stanicí a zoufale jsem se je snažila dostat z vězení ven, ale na úplatky ani pokuty jsem už neměla peníze.
Ztratila jsem veškerou naději.
V té chvíli se mě jakýsi mužský hlas zeptal:
"Co se stalo?"
Úplně jsem zkoprněla úžasem, že úplnému cizinci něco takového není jedno.
Lámanou angličtinou a za pomoci slovníku jsem mu vysvětlila situaci a on bez zaváhání zašel k bankomatu a zaplatil zbytek peněz za propuštění mé rodiny a dalších dvou Severokorejců.
Z celého srdce jsem mu děkovala a ptala se ho:
"Proč mi pomáháte?"
"Já nepomáhám Vám," řekl.
"Pomáhám severokorejskému lidu."
Uvědomila jsem si, že toto byla v mém životě symbolická chvíle.
Ten laskavý cizinec symbolizoval pro mě i severokorejský lid novou naději ve chvíli, kdy jsme ji nejvíc potřebovali. Ukázal mi, že laskavost cizinců a podpora mezinárodní komunity jsou skutečně těmi paprsky naděje, které my Severokorejci potřebujeme.
Po této dlouhé cestě jsme s mou rodinou nakonec opět začali žít spolu v Jižní Koreji, ale dostat se na svobodu znamená vyhrát jen půlku bitvy.
Mnoho Severokorejců je od svých rodin odříznuto, a když přijedou do nové země, mají jen málo peněz nebo dokonce žádné.
Proto potřebujeme mezinárodní pomoc, abychom mohli získat vzdělání, naučit se anglicky, projít rekvalifikačními kurzy a podobně.
Můžeme také sloužit jako most mezi lidmi v Severní Koreji a vnějším světem, protože mnoho z nás udržuje kontakt se členy rodiny, kteří v zemi zůstali, a posíláme jim informace a peníze, které pomáhají měnit Severní Koreu zevnitř.
Měla jsem velké štěstí a v životě se mi dostalo obrovské pomoci a inspirace. Proto bych, s mezinárodní podporou, ráda pomohla dodat mladým nadějným Severokorejcům naději na lepší život.
Jsem si jistá, že ve světě uvidíte čím dál více úspěšných Severokorejců, a to včetně konferencí TED.
Děkuji.
(Potlesk)
Studenti si povídají o matematice na chodbách i na hřištích.
Chtějí jít domů a přihlásit se na Khan Academy.
Je to opravdu vzrušující.
Otázka, kterou musejí vysoce výkonné obvody neustále odpovídat je
"Proč změna, když jde všechno dobře ?"
A skutečně to směřovalo k tomu; o čem jsou... jsou naše mise a vize.
Jak můžeme učení pro každého studenta na individuální úrovni udělat smysluplné ?
Když se díváte na Khanovu školu, nebo na jakoukoliv jinou pomůcku, vede to k otázce; Jaké to má výhody pro studenta ? a v pořadí jaké to má výhody pro učitele ?
Khanova škola poskytuje studentům instrukce, učivo, které potřebovali, na úrovni na které byli, v době, kdy to potřebovali.
Užitek pro učitele byly; datové elementy, které byli přístupné.
Učitelé mohli vědět v jakoukoliv chvíli, kde se student úspěšně zlepšoval a kde měl potíže.
Ty výhody dovolovaly učitelům přehodnotit učební čas.
Zjišťujeme, že máme víc času.
Učitelé neplýtvají časem na dovednostech, které studenti již mají.
Jsou schopni upravit svůj čas přesně podle toho, co studenti skutečně potřebují naučit.
Začali jsme se 3 učiteli a zhruba 120 studenty, a nyní v našem druhém roku máme přes 1,000 studentů, kteří používají Khan Academy, jako online pomůcku, a máme zhruba 50 učitelů zahrnutých do tohoto projektu.
Hned jak jsme s tímto začli byly děti z toho nadšené.
Nemohli o tom přestat mluvit.
Byly nadšené.
Viděla jsem to nadšení.
Viděla jsem, že chtěli trávit hodiny a hodiny matematickými výpočty.
V tu chvíli to byl takový "jupíí" okamžik, protože děti příliš často nechtějí sedět a dělat matematické výpočty.
Byli jsme schopni jít rychleji přes pověřené osnovy.
Měli jsme víc času dělat další projekty, zahrnout do učiva další druhy aktivit, které nejsou v matematických učebnicích.
Což je skvělé.
Protože to je způsob, jakým se děti učí. A to je to, co milují.
Jsou nadšené, když na něčem pracují, když vidí jak je to použitelné v jejich světě.
Ale myslím, že bychom se tam nemohli dostat, aniž bychom neměli zahrnutou Khanovu školu v našich pokynech.
Vždy jsem chtěla dělat další věci, snažila jsem se zahrnout více projektů, zahrnout do učiva všechny studenty, na všech jejich úrovních.
A neměla jsem pocit, že jsem v tom opravdu dobrá.
Když přišla Khanova škola, během dvou týdnů jsem viděla, které děti měly potíže.
Některé děti zase už zvládali modul za modulem; přesunuli se do algebry a do učiva, které jsem s nimi ještě nedělala.
Jen jsem se na to podívala a řekla jsem:
"Ach můj Bože, tohle je úžasné."
Byla jsem schopna uspořádat malé skupinky dětí, abych jim pomohla zlepšit se, najít na jaké úrovni byly, které byly v té době níže, než na úrovni 5. třídy v té době.
A konečně mi to dalo tu svobodu, že jsem věděla, že učím každého. A že se nikdo ani na chvíli nenudil.
Pomáhá to v tom smyslu, že mohu identifikovat určitá místa.
Někdy můžete jít dál týdny a týdny a nevíte, že dítě nepochopilo něco, co se probíralo, již před dvěma kapitolami.
S Khanovou školou se ty věci ukazují trochu častěji, takže do toho můžete vstoupit a zachránit to.
[smích]
Khanova škola měla opravdu velký dopad na většinu mých studentů.
Jsou tam ti snaživci, kteří to používají k tomu, aby byli napřed a jsou zvědaví, co se týče matematiky a chtějí pokračovat dál.
Chtějí prozkoumávat nové věci a mají k tomu schopnosti.
Potom tu jsou ti studenti, kteří mají problémy, kteří stále zápasí se základní matematikou, kterou nikdy nezvládli ve třetím, čtvrtém, nebo pátém ročníku a tohle jim dává šanci jít zpět a vyplnit ty mezery v jejich znalostech a posunout se kupředu na pevnější základ.
Tyhle děti se aktivně účastní jejich učení.
Tyto děti v různých situacích používají své schopnosti v matematice.
A mohou mít příležitosti Spolupracovat se mnou po jednom, nebo po malých skupinách, kde můžeme mít matematické konverzace, které opravdu pomáhají jejich učení.
V minulosti jsem musela trávit hodně času sbíráním papírů, znovu a znovu je kontrolovat, nosit velké batohy materiálů do a ze školy a být papírem pořezaná.
Nyní mám všechna data ve svém počítači a to je tak praktické. Protože tam mohu být v 10 hodin v noci, nebo v 5 ráno, nebo ve 3 odpoledne uprostřed třídy.
A všechno mám tam.
Dostávala jsem emaily od rodičů, které říkaly; "Mají potíže s domácím úkolem," a já se můžu zpětně podívat, co dítě v tu noc dělalo, najít přesné problémy se kterými měli potíže, a naplánovat svou výuku na další ráno s tím dítětem.
Moje učení je víc informované a víc cílené a nemusím nosit ty velké batohy.
Nejlepší věcí pro mě byla, jen ta myšlenka nyní otevřených dveří dalším možnostem.
Protože pomůcky se změní, čím procházíme zůstane později stejné; maximálně využíváme čas, který s těmi studenty máme.
Učení v této oblasti prošlo sérií tréninků tento rok o "blended learning" a pomůcek Khan Academy.
Vidíme u našich učitelů tu rozvíjející se praxi.
Jsou neuvěřitelní a dělají s Khanovou školou nádherné věci, s dalšími pomůckami pro děti.
Matematické instrukce se opravdu stali bohatšími a naši studenti jsou v tom více aktivní.
Já se nevyhnutelně učím vedle studentů a někdy je to opravdu nepříjemné, ale stejně si myslím, že to je opravdu silná zkušenost, protože potom studenti vidí někoho, kdo je celoživotním žákem.
Tohle je něco, co opravdu chci dětem jako učitelka ukázat.
Že to není jenom o tom dnes se učit matematiku, nebo učit se tenhle týden přírodní vědy. Je to o tom, jak se učíte po celý život.
Dejte si povolení nebýt na chvíli expertem a učit se vedle vašich dětí.
A to vytvoří mezi vámi a vašimi studenty úžasný vztah, když spolu věci objevujete a když společně oslavujete úspěchy.
Jsem napravená marketérka a nyní pracuji v oblasti mezinárodního rozvoje.
V říjnu jsem strávila nějaký čas v Demokratické republice Kongo, což je [druhá] největší země v Africe.
Vlastně je větší než západní Evropa, ale má jenom 500 kilometrů dlážděných cest.
Kongo je nebezpečná země.
V posledních 10 letech tam pět milionů lidí zemřelo kvůli válce na východě země.
Ale válka není jediným důvodem, proč je život v Kongu nebezpečný.
Kongo čelí také spoustě zdravotních rizik.
Rozšíření viru HIV dosahuje úrovně 1,3% dospělé populace.
Možná to nezní jako vysoké číslo, ale v zemi se 76 milióny lidí to znamená 930 000 nakažených.
A kvůli zaostalé infrastruktuře pouhých 25% nakažených dostává potřebné léky, které by jim mohly zachránit život.
Což je částečně důvod, proč dárcovské organizace poskytují kondomy za cenu nízkou nebo zadarmo.
A tak, zatímco jsem byla v Kongu, strávila jsem hodně času tím, že jsem se bavila s lidmi o kondomech. Bavila jsem se i s Damienem.
Damien řídí hotel vně Kinshasy.
Je to hotel, jenž je otevřen jen do půlnoci, takže to není místo pro přespání, ale místo, kam sexuální pracovnice vodí své klienty.
Damien ví vše o kondomech, ale neprodává je.
Říkal, že tu po nich prostě není poptávka.
A to není překvapující, protože jen 3% lidí v Kongu používají kondomy.
Joseph a Christine provozují lékárnu, kde prodávají řadu kondomů, a říkají, že přes to, že dárcovské organizace poskytují kondomy zadarmo nebo velmi levně a platí marketingové kampaně podporující jejich používání, jejich zákazníci nekupují značkové kondomy.
Preferují ty neznačkové.
A jako marketérka to považuji za zvláštní.
A tak jsem se začala dívat na to, jak marketing kondomů vypadá.
A ukazuje se, že jsou tu tři hlavní myšlenky, používané dárcovskými organizacemi o kondomech: strach, financování a věrnost.
Jména těch kondomů jsou něco jako Vive, "žít" nebo Důvěra.
Zabalí je do červené stužky, která má připomínat HIV, dají je do krabiček, které připomínají, kdo za kondomy platí, ukážou obrázky manžela nebo manželky a řeknou, abyste je chránili nebo jednali opatrně.
To ale nejsou věci, na které někdo myslí těsně před tím, než si jde koupit kondom.
(Smích)
Na co myslíte těsně před tím, než si koupíte kondom?
Sex!
A soukromé společnosti, které v těchto místech prodávají kondomy, to chápou.
Jejich marketing je trochu jiný.
Jméno se možná příliš neliší, ale obrázky určitě ano.
Některé značky mají velké ambice a jejich balení je nesmírně provokativní.
A tak si myslím, že dárcovské organizace zřejmě nepochopily klíčový aspekt marketingu: pochopení zákazníků.
A pro neziskové organizace, bohužel, zákazníci jsou většinou lidé, kteří ani nežijí v zemi, kde organizace působí.
Jsou to lidé doma, kteří podporují jejich práci, lidé jako tito.
Ale pokud to, o co se skutečně snažíme, je zastavit šíření HIV, pak potřebujeme myslet na zákazníka, na lidi, jejichž chování se musí změnit -- páry, mladé ženy a mladé muže -- jejichž životy na tom závisí.
A tak poučení je následující: nezáleží na tom, co prodáváte; musíte myslet jen na to, kdo je váš zákazník, a co mu chcete sdělit, abyste změnili jeho chování.
Může jim to zachránit život.
Děkuji.
(Potlesk)
Zdá se, že se všichni potýkáme se zahlcením informacemi a přebytkem dat.
Naštěstí by tento problém mohl mít jednoduché řešení ve větším používání našich očí.
Znázornění informací tak, aby byly zřetelné důležité vzorce a spojitosti, jejichž přehledným vyobrazením získáme daleko vetší smysl nebo nějakou zajímavou zápletku, nebo prostor zacílit pouze na důležitou informaci.
Mimo to, znázorněná data mohou vypadat i opravdu dobře.
Pojďme se podívat.
Tohle je Miliardový diagram v dolarech a vznikl na základě mé nespokojenosti s tím, jak se o miliardách dolarů píše v tisku.
Totiž, pokud nejsou v kontextu, postrádají smysl.
500 miliard za tohle potrubí.
20 miliard za tuhle válku.
To nedává smysl, takže jediný způsob, jak tomu porozumět, je názorně a relativně.
A tak jsem shromáždil spousty čísel z různých novinových zdrojů a pak upravil velikost čtverců podle těchto sum.
A barvy zde představují učel, na který byly peníze určeny.
Fialová je válčení, červená je útrata a zelená je zisk.
A co můžete vidět na první pohled je, že začínáte mít úplně odlišný vztah k číslům.
Doslova je vidíte.
Ale hlavně začínáte vidět vzorce a spojitosti mezi čísly, která by jinak byla roztroušená pod mnoha novinovými titulky.
Dovolte mi poukázat na některé mé oblíbené.
Zelený rámeček je zisk Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). 780 miliard ročně.
A tenhle malý pixel tady v rohu - 3 miliardy - to je jejich fond na změnu klimatu.
Američané jsou velice stědří lidé. Přes 300 miliard ročně darují na charitu, v porovnání se sumou zahraniční pomoci, darované 17ti nejvyspělejšími průmyslovými zeměmi a činící 120 miliard.
A samozřejmě, válka v Iráku, odhadovaná na 60 miliard v roce 2003.
Afghánistán se vyšplhal až na 3000 miliard.
Na celé věci je skvělé, že když máme takovou strukturu, můžeme do ní čísla i přidávat.
Takže si můžeme vzít nějaké nové číslo... podívejme se na Africký dluh.
Jak velkou část tohoto diagramu, myslíte, by zabral dluh Afriky západním zemím?
Pojďme se podívat.
Tady to máme.
Afrika dluží 227 miliard.
A současná finanční krize... kolik by ta mohla zabrat na diagramu?
Kolik stála svět?
Podívejme se na to.
To myslím, že je příznačný zvuk pro tolik peněz.
11 900 miliard.
Takže vyobrazením těchto informací jsme je převedli na krajinu, kterou můžeme zkoumat svýma očima. Vlastně je to ve skutečnosti mapa, informační mapa.
A pokud se ztrácíte v informacích, informační mapa se celkem hodí.
Teď chci ukázat další krajinu.
Představte si, jak by vypadala krajina sestavená ze strachů ve světě.
Pojďme se podívat.
Toto jsou hory z vrcholků a údolí, neboli časová osa globální paniky v médiích.
(smích)
Hned si to popíšeme.
Ta výška tady, to bych chtěl zdůraznit, je intenzita daného strachu tak, jak ho popisují média.
Dovolte mi to ukázat.
Tohle je prasečí chřipka - růžová.
Ptačí chřipka.
SARS - nahnědlá zde. Pamatujete si na to ještě?
Počítačový problém roku 2000. Hrozná katastrofa.
Tyhle malé zelené kopečky jsou nárazy asteroidů.
(smích)
A tady v létě - smrtelné vosí bodnutí.
(smích)
Takže takhle vypadal náš strach v průběhu času podle médií.
Ale co já rád dělám -- jsem žurnalista -- já rád nacházím skryté vzorce; rád si hraju na "datového" detektiva.
A tady vidíme zajímavý a zvláštní vzorec, kterého si všimneme pouze ve vizualizaci.
Dovolte mi to zvýraznit.
Vidíte tuhle osu.
To je krajina násilných videoher.
Jak vidíte, je tam zvláštní, pravidelný vzorec pro tento údaj. Dva nárůsty ročně.
Detailním pohledem zjistíme, že se tyto nárůsty objevují stejný měsíc každým rokem.
Proč?
No, v listopadu vycházejí vánoční videohry, a tam by se mohl objevit náhlý vzestup obav o jejich tématiku.
Zato duben není zrovna plodný měsíc pro videohry.
Proč duben?
V dubnu 1999 se odehrál masakr na střední škole Columbine. a od té doby ten strach zůstává v paměti médií a ozývá se postupně v obecném podvědomí.
Retrospektivy, výročí, soudní jednání, dokonce incidenty kopírující tuto střelbu. To všechno podporuje strach v denním životě.
A ještě je tu další vzorec.
Najdete ho?
Vidíte tuhle mezeru?
Tady ten propad, který ovlivnil všechny ostatní linie.
Proč je tam ten pokles?
Vidíte, kde to začíná?
Září 2001, kdy jsme všichni měli velice reálný podnět k obavám.
Jako novinář pracuji už asi rok a stále slyším jednu větu pořád dokola, a to je:
"Informace jsou novou ropou."
Data jsou jakýsi všudypřítomný zdroj, který můžeme zpracovávat a poskytnout tak inovace a nové úhly pohledu. Je všude kolem a dá se těžit velice snadno.
A tím pádem ta metafora není zrovna dobrá, zvlášť pokud žijete okolo Mexického zálivu, ale možná bych ji trochu poupravil a řekl bych, že informace jsou novou půdou.
Protože pro mě je to úrodné, tvůrčí médium.
Během let na internetu jsme zasadili obrovské množství informací a dat, zaléváme je sítěmi a spojením a obdělávají je neplacení pracovníci a vlády.
Samozřejmě tady trochu přeháním tu metaforu, ale je to plodné médium, a zdá se, jako by vizualizace, informační grafy a znázornění dat opravdu byly květiny kvetoucí z tohoto média.
Pokud se díváte přímo, je to jen spousta čísel a nespojitých faktů.
Ale pokud si s tím ale pohrajete správným způsobem, mohou se objevit zajímavé věci a odkryjí se různé vzorce.
Dovolte mi ukázat tohle.
Odhadli byste, co tato data říkají?
Co roste dvakrát do roka, jednou o Velikonocích a pak dva týdny před Vánocemi, a má malinký vrchol každé pondělí a pak se to v létě srovná.
Čekám na odpovědi.
(Obecenstvo:
Čokoláda.) David McCandless:
Čokoláda.
Možná si budete chtít dát trochu čokolády.
Další tipy?
(Obecenstvo:
Nákupování.) DM:
Nakupování.
Jo, maloobchodní terapie by mohla pomoct.
(Obecenstvo:
Nemocenská.)
DM:
Nemocenská.
Jo, určitě si budete chtít vzít volno.
Podíváme se?
Počty rozchodů podle statusů na Facebooku. (smích) (potlesk)
Pro tuto informaci jsme Lee Byron a já prohledali 10 tis. statusů na Facebooku s výrazy "rozejít" a "rozešlí" a tak jsme našli tento vzorec. Lidé "zametají" před jarními prázdninami, (smích) v pondělí řeší následky nepovedených víkendů, a chtějí být přes léto volní.
A samozřejmě den s nejmenším počtem:
Štědrý den.
Kdo by to udělal?
Existuje ohromné množství dat, nepředstavitelné.
Pokud ale kladete správné otázky, nebo postupujete správným způsobem, mohou se objevit zajímavé věci.
Informace jsou krásné.
Data jsou krásná.
Přemýšlel jsem, jestli bych mohl udělat i svůj život tak krásný.
Tohle je můj vizuální životopis.
Nevím, jestli se mi to podařilo.
Trochu hranaté.
Barvy nejsou nic moc.
Ale chtěl jsem tím něco sdělit.
Začínal jsem jako programátor, pak jsem pracoval jako a spisovatel mnoho let, asi 20 let, v tisku, online a pak v reklamě, a až nedávno jsem se dal na grafiku.
Nikdy jsem nebyl na grafické škole.
Nestudoval jsem umění nebo něco podobného.
Naučil jsem se to prostě tím, že jsem to dělal.
A když jsem začal navrhovat, zjistil jsem o sobě zvláštní věc.
Už jsem věděl, jak navrhovat, ale ne tak, že bych v tom nějak úžasně vynikal, spíš už jsem měl cit jak fungují mřížky a prostor a zarovnání a písmo.
Jako by to, že jsem byl vystaven tolika médiím během let, ve mně zanechalo jakousi dřímající grafickou gramotnost.
A v tom si nepřipadám nijak ojedinělý.
Myslím, že všichni, každý z nás je dnes poznamenaný informační grafikou.
Proudí nám do očí skrz web, a všichni jsme tak trochu grafici a vyžadujeme vizuální podobu našich informací.
Na vizuálních informacích je něco skoro kouzelného.
Nevyžadují žádnou námahu; doslova do nás proudí.
Pokud putujete hustou informační džunglí a narazíte na hezkou grafiku nebo pěknou vizualizaci, je to podobná úleva, jako byste narazili na palouček.
Zajímal jsem se o tohle téma, a tak jsem se dostal k práci dánského fyzika jménem Tor Norretranders, který převedl datový tok našich smyslů do počítačové terminologie.
Tady to máme.
Tohle jsou vaše smysly, co jimi projde každou vteřinu.
Váš zrak je nejrychlejší.
Stejná přenosová rychlost jako u počítačové sítě.
Pak máme hmat, který je srovnatelný s rychlostí USB disku.
Pak sluch a čich s výkonem pevného disku.
A nakonec ubohá chuť, která se sotva vyrovná kapesní kalkulačce.
A ten malý čtvereček tady v rohu, 0.7 procenta, to je to, co si ve skutečnosti uvědomujeme.
Takže je mnoho vizuálního, spousta obrazů, které proudí k nám.
Podvědomě.
Lidské oko je ohromně citlivé na opakování ve změně barvy, tvaru a vzoru.
To se oku líbí a oko to nazývá krásou.
Je to jazyk oka.
A pokud spojíte jazyk oka a jazyk mysli, který pracuje se slovy, čísly a koncepty, začnete mluvit dvěma jazyky najednou. Jeden podporuje druhý.
Máte zrak a když ho spojíte s myšlenkou, tak to všechno, ty dva jazyky, začne spolupracovat.
Tento nový "jazyk" může změnit náš úhel pohledu.
Položím vám jednoduchou otázku s jednoduchou odpovědí.
Kdo má největší armádní rozpočet?
Určitě Amerika, že?
609 miliard v roce 2008, vlastně 607.
Tak velký, že by pohltil všechny ostatní armádní rozpočty světa.
Mňam, mňam, mňam...
Tady vidíte celkový dluh Afriky a schodek rozpočtu Velké Británie pro porovnání.
Z toho byste mohli mít pocit, že Amerika je nějaké válečné monstrum a chce ovládnout svět svým obrovským průmyslově válečným komplexem.
Ale je pravdou, že Amerika má největší armádní rozpočet?
Je to neskutečně bohatá země.
Je tak bohatá, že by se do ní vešly ekonomiky čtyř dalších průmyslově nejsilnějších zemí. Tak moc je bohatá.
Takže její armádní rozpočet musí být enormní.
Abychom byli fér a změnili perspektivu, musíme zahrnout ještě další údaj, a tím je HDP, neboli výdělek země.
Kdo má největší rozpočet jako procento HDP?
Pojďme se podívat.
To znatelně mění obrázek.
Jiné země, na které jste možná ani nepomysleli, se objevují a Amerika se propadá na osmou příčku.
Tohle můžeme provést i s vojáky.
Kdo má nejvíce vojáků?
Musí to být Čína.
Jistě, 2,1 miliónů.
Zase, bijící do očí jaký má Čína militantní režim a je připravena mobilizovat ohromnou sílu.
Čína má ale obrovskou populaci.
Takže provedeme to samé a vidíme radikální rozdíl.
Čína je na 124. místě.
Ve skutečnosti má maličkou armádu, když přihlédnete k jiným datům.
To znamená, že absolutní čísla, jako armádní rozpočty, v propojeném světě nedávají úplný obrázek.
Nejsou tak pravdivá, jak by mohla být.
Potřebujeme relativní čísla propojená s dalšími daty, abychom viděli větší obrázek, a to teprve povede ke změně našeho úhlu pohledu.
Jak řekl učitel Hans Rosling -- můj učitel --
"Nechť informace změní nastavení vaší mysli."
A pokud to dokáží, možná by mohly změnit i vaše chování.
Podívejte se na tohle.
Já jsem trochu ujetý na zdravý životní styl.
Rád beru doplňky stravy a chci být fit, ale pořád mám zmatek ohledně důkazů, že to funguje.
Důkazy si stále protiřečí.
Měl bych brát vitamin C?
Měl bych jíst pšeničnou trávu?
Tohle je vizualizace všech důkazů o nutričních doplňcích.
Tomuhle typu diagramu se říká "závod balónů".
Čím výše na obrázku, tím více důkazů je pro daný doplněk.
Bubliny znázorňují popularitu podle počtu hledání na Googlu.
Zde okamžitě vidíte vztah mezi účinností a popularitou, ale také vidíte, pokud odstupňujete důkazy, jakousi hranici doplňků, které za to stojí.
Takže doplňky nad linkou stojí za povšimnutí za podmínek uvedených níže.
A doplňky pod čarou asi nemá ani cenu zkoumat.
Tenhle obrázek představuje ohromné množství práce.
Prošli jsme asi 1000 volně dostupných medicínských studií, bio-zdravotnické databáze, a setřídili a ohodnotili jsme je.
Pro mě to bylo hrozně frustrující, protože jsem měl udělat 250 vizualizací pro svou knihu, a tímhle jsem strávil měsíc práce a měl jsem jen dvě stránky.
To ale poukazuje na fakt, že vizualizované informace jako tyhle jsou formou komprimace vědomostí.
Je to způsob, jak vtěsnat velké množství informací a porozumění na malé místo.
Jakmile jste zpracovali a vyčistili data a máte je připravené, můžete dělat skvělé věci jako například toto.
Z tohohle jsem udělal interaktivní aplikaci, která může generovat data online - tohle je online vizualizace a já si můžu říct "Bezva."
Takže se to přetváří samo.
A pak si řeknu "Ukaž mi jen věci ovlivňující zdraví srdce."
Teď to odfiltrujeme.
Takže máme odfiltrované srdce, pokud je to to, co nás zajímá.
Ale já si řeknu "Ne, ne.
Nechci brát nic syntetického.
Chci vidět jen rostliny a... jen byliny a rostliny. A mám všechny přírodní doplňky."
Aplikace se upravuje sama podle dat.
Všechna data jsou uložena na Google docs a z nich se diagram generuje.
Ta data jsou živá; tenhle obrázak je živý a dá se ihned aktualizovat.
Ukáže se nový důkaz a já jen změním řádek v tabulce.
Bum!
Obrázek se znovu přetváří.
Je to super.
Je to živé.
Ale může to jít ještě dál než jsou data a než jsou čísla.
Já chci aplikovat informační vizualizace na myšlenky a koncepty.
Tohle je vizualizace politického spektra v mém pokusu o pochopení jeho fungování a principu pronikání myšlenek z vlády do společnosti a kultury, do rodin, k jednotlivcům a do jejich víry - a zpět v cyklu.
Mně se na tomhle obrázku líbí, že je postaven z koncepcí, zkoumá naše pohledy na svět a pomáhá nám, nebo alespoň mně, vidět, co si ostatní myslí a odkud pocházejí.
Je to skvělé se na to takhle podívat.
Nejvíce zajímavé pro mě bylo během vytváření toho obrázku, že, když jsem ho vytvářel, zoufale jsem chtěl, aby tahle strana, levá strana, byla lepší než pravá. Protože jsem novinář, levicově smýšlející člověk, ale nešlo to, protože bych vytvořil nevyvážený, zkreslený diagram.
Takže abych vytvořil celý obrázek, musel jsem brát ohled i na pravicový pohled na věc a současně jsem si uvědomil, což mě nepotěšilo, kolik takových pohledů mám já sám. To bylo opravdu otravné a nepříjemné zjištění.
(smích)
Ale ne zas tak moc, protože je to docela uklidňující vidět politické perspektivy místo toho, aby vám někdo nějakou nutil.
V podstatě jste schopni vnímat rozdílné úhly pohledu radostněji, když je sami vidíte.
Je dokonce zábava se jimi zabývat, protože je vidíte.
To je pro mě vzrušující, vidět jak data mění mou perspektivu a moje myšlenkové pochody. Krásná, rozkošná data.
Takže na závěr jsem chtěl říct, že podle mého je design o řešení problémů a poskytování elegantních řešení.
A informační design je o řešení informačních problémů.
A zdá se, že máme mnoho informačních problémů v naší současné společnosti. Od přebytku a přesycení ke zhroucení důvěryhodnosti a spolehlivosti, skepticismu a nesrozumitelnosti, nebo dokonce nezáživnosti.
Pro mě jsou informace až moc zajímavé.
Mají jakousi magnetickou sílu, která mě přitahuje.
Zobrazování informací nám může dát velmi rychlé řešení takových problémů.
I když informace je hrozná, její vizualizace může vypadat celkem dobře.
A často si můžeme ujasnit nebo odpovědět na jednoduché otázky velmi rychle. Jako tahle, nedávný výbuch sopky na Islandu.
Co produkovalo nejvíc oxidu uhličitého?
Byla to letadla nebo sopka, letadla, co musela zůstat na zemi, nebo sopka?
Můžeme se podívat.
Koukneme na data a vidíme, jo, sopka vychrlila 150 000 tun; letadla na zemi by vyprodukovala 345 000, kdyby byla ve vzduchu.
Takže v podstatě jsem měli první sopku čistící ovzuší.
(smích) (potlesk)
A to je krásné.
Děkuji.
(potlesk)
Teď když víme něco málo o
Prvním Newtonově zákonu, pojďme si udělat malý kvíz.
Po Vás chci, abyste zjistili, který z těchto tvrzení jsou pravdivé.
První tvrzení:
"Pokud se výsledná síla tělesa rovná nule, jeho rychlost se nezmění."
Zajímavé.
Druhé tvrzení:
"Nerovnoměrná síla na těleso vždy ovlivní rychlost tělesa."
Taktéž zajímavé tvrzení.
Třetí tvrzení:
"Důvodem, proč mají zpočátku pohybující se tělesa v našem každodenním životě tendenci k zastavení se, je ten, že jednají... dle nevyvážených sil.
A čtvrté tvrzení:
Nevyvážená síla na těleso vždy změní směr tělesa.
Nechám Vás o tom přemýšlet...
Pojďme se zamyslet nad jednotlivými tvrzeními.
První tvrzení:
"Pokud se výsledná síla tělesa rovná nule, jeho rychlost se nezmění."
To je pravda.
Je to jiné vysvětlení Newtonova prvního zákonu.
Kdybych měl nějaké těleso, které by se pohybovalo vesmírem s určitou rychlostí.
Má tedy rychlost v určitém směru.
Možná je to "hluboký vesmír" a my můžeme jen předpokládat, že tu gravitace nemá téměř žádný vliv, vždy tam však nepatrný vliv bude.
Počítáme s nulovou gravitací, žádná částice do tělesa nenaráží.
Absolutní vakuum, těleso se bude pohybovat navždy.
Jeho rychlost se nezmění, stejně jako směr.
Toto je pravda.
Druhé tvrzení:
"Nerovnoměrná síla na těleso vždy ovlivní rychlost tělesa." Klíčové slovo je rychlost (skalární veličina).
Kdybych napsal "ovlivní rychlost (vektorová veličina)", pak by to byla pravda.
Nacházíme se ve druhém patře kostela Orsanmichele, kde se nacházejí monumentální sochy, které dříve zdobily výklenky vnější zdi.
Pamatujme, že Orsanmichele je vlastně kolébkou renesance zde ve Florencii.
Renesance se zrodila na tomto místě, které sloužilo jako trh s obilím, ale zároveň mělo i spirituální funkci.
Je to také kostel. A tyto sochy byly vytvořené na objednávku cechů, takže je logické, že si první renesanční sochy objednala světská organizace, ne církev.
Podívejme se na příklad.
Jedním z důležitých cechů byli pláteníci.
A my právě stojíme před svatým Markem, což je socha, kterou vytvořil Donatello.
Svatý Marek je pláteník, protože vidíme, že stojí na složeném štůčku plátna. Správně.
Představte si, že kolem něj procházíte venku. Upoutá vás, pocítíte k němu určitý vztah, přímo tam na florentské ulici. Je zde pocit občanské hrdosti za to, že do města přináší krásu.
Opravdu to působí velmi bezprostředně.
V tom je Donatellova jedinečnost.
Tato socha oživuje klasický styl.
Postava je ztvárněna v dokonalém postoji "contrapposto" naposledy viděným v antice. Když se podíváte na ostatní sochy vytvořené pro Orsanmichele, mají goticky prohnutou postavu, zatímco Donatellova socha daleko více připomíná sochařství antického Říma.
Všimněte si např. boků směřujících doprava a šatů splývajících přes nohu nesoucí váhu těla.
Látka splývá v pravidelné a stálé linii a připomíná žlábkování antického sloupu.
Na opačné straně se skrz oděv rýsuje koleno. I pod oděvem tak zachytíte pohyb postavy, natočení páteře a boků, osu kolen.
Ano, Donatello si tuto techniku vypůjčil od antických sochařů.
Není možné, že by tato inspirace byla z jiného zdroje.
Díky technice contrapposto postava vypadá živě.
Jako by skutečně mohla chodit.
Chodidla jsou pevně na zemi.
Zdání, že přenáší váhu z jedné nohy na druhou, budí dojem chůze.
V této době se sochařství začalo oddělovat od architektury. Přestože byla socha vytvořena pro výklenek kostela, využití této techniky a zdání pohybu naznačuje autonomii vůči architektuře.
Jde ale také o autenticitu jeho zkušenosti, takže oživení antiky nespočívá jen v postoji sochy, ale také právě v zážitku jednotlivce.
Před chvíli jste říkala, že kdybychom šli na ulici a sledovali sochu ve výklenku, měli bychom pocit nějakého vzájemného vztahu.
To je pravda, ale zároveň se svatý Marek dívá někam dál, přes nás.
Ano, to je právě spojení spirituálního a světského.
Jako bychom byli ve Florencii počátkem 15. stol.
Všimněte si obličeje, zračí se v něm inteligence, soustředění a pronikavé vědomí,
Marek přemýšlí o evangeliích, která volně drží v ruce.
Možná se chystá nám z nich kázat.
Naše oči přitahuje hladké opracování oděvu a propracovanost kamene u vousů, kolem očí - podívejte na ty vrásky, takže ho můžeme vnímat reálným pohledem.
Některé sochy, jako ty od Ghibertiho, jsou ve stylu vrcholné gotiky, tvář často není tak propracovaná, že?
-Ano.
Nemá tak charakteristické rysy. Upoutá nás oděv. Má jakoby duchem nepřítomný výraz.
Takže tu nefunguje to spojení člověka s člověkem, které cítíme u Donatella.
Místo oděvu, přestože je nádherný, se soustředíme na obličej, vidíme vrásčité čelo, vnímáme pohled očí, vousy, které mu dodávají přemýšlivý výraz, ustupující vlasy. Pak se podíváme na ruce.
Je vidět, že Donatello přemýšlel o lidské anatomii.
Ruce nejsou jen obecně ztvárněné, ale mají propracované kosti, svaly a cévy.
A pak nohy, stojící pevně na zemi.
Když Florenťané vzhlédli a podívali se na svatého Marka, viděli postavu, která... Která je povznášela! ...ano, povznášela.
Při pohledu na svatého Marka mohli pocítit vlastní důstojnost lidské bytosti, jako Florenťané 15. století.
Svatý Marek je vlastně takovým zrcadlem.
Není to přesně ta občanská hrdost, která byla spjatá s Florencií 15. století?
Ta představa, že můžeme vystoupat ke svým ideálům?
Můžeme být jako antičtí Římané, ctnostní a... Setřást zkaženost středověku, a v jistém smyslu navrátit velikost, která lidstvu kdysi nebyla cizí.
Rád bych udělal ještě jedno video o celkovém příjmu a cenové elasticitě poptávky. Nejprve se ujistěte, že... vztah mezi nimi (celkovým příjmem a cenovou elasticitiou poptávky) je intuitivní.
Nakreslíme si libovolnou křivku poptávky.
Tohle je moje cenová osa, tohle je osa mého poptávaného množství. A tady nakreslím libovolnou křivku poptávky. Řekněme, že toto je má křivka poptávky.
Řekněme, že cena se nachází zde na horní ose, nazvěme si ji P1 a následně poptávané množství - nazvěme si ho Q1
Již víme, že celkový příjem je obsah tohoto obdélníku zde. Tohle je celkový příjem, je to cena krát množsví.
Pokud prodávám dva hamburgery za hodinu za cenu 9 dolarů za burger, mám v úmyslu vydělat 18 dolarů za hodinu. To bude tato oblast zde.
Nyní předpokládejme, že v této části křivky je cenová elasticita poptávky větší než 1, což znamená, že je elastická.
Absolutní hodnota elasticity poptávky je větší než 1, což znamená, že při 1% poklesu ceny, máte více než 1% nárůst množství.
A to vyplývá přímo z definice, co je to elasticita. Vzpomeňte si, že elasticita je procentuální změna množství lomeno procentuální změna ceny.
Pokud je absolutní hodnota větší než 1. znamená to, že toto množství bude pravděpodobně větší než toto množství.
Pokud máme 1% pokles ceny, změna množství bude větší než jedno procento.
A pokud jde o horní bod, pokud snížíme tuto veličinu o 1% budeme zvyšovat tuto o více než 1%
Tedy jakékoli snížení naší výšky bude více než vykompenzované. Tohle je obecně ten případ. Bude více než vykompenzované nárůstem šířky poptávky.
Celkový příjem vzroste.
Pokud cena klesá... pokles ceny o 1% a nárůst množství o více než 1%, znamená, že celkový příjem poroste.
Nyní, pokud půjdeme dolů na tuto část křivky.
Cenu nazveme P2 a množství Q2.
A tato oblast bude celkový příjem 2.
Tady to bude celkový příjem 1.
Cena krát množství.
Nyní budeme předpokládat, že absolutní hodnota naší cenové elasticity poptávky je menší než 1 v tomto bodě křivky.
A všechno to je jen pěkný způsob, jak říct, že při poklesu ceny o 1%, dostaneme méně než 1% nárůst množství.
Pokud máme pokles 1%, snižujeme výšku o 1%, ale nedostaneme 1% nárůst šířky.
Šířka nebude tolik růst.
Obecně tohle povede ke zmenšení této oblasti.
Oblast se zmenší. Snižujeme výšku více, než zvětšujeme šířku. V této situaci celkový příjem klesne.
Pamatujte si, že tohle je případ elastické poptávky.
Pokud se jedná o elastickou poptávku, pokles ceny vede ke zvýšení celkového příjmu. A pokud se jedná o neelastickou poptávku, pokles ceny vede ke snížení celkového příjmu.
A poté bychom si mohli představit, když jsme v jednotkové elasticitě někde tady, že 1% pokles ceny povede přesně k 1% nárůstu poptávaného množství. A tak dojde k určité výměně. Nezískáte žádnou znatelnou změnu v příjmu.
Důvod mého tvrzení je ten, že v mnoha ekonomických učebnicích vám řeknou, že nezískáte žádnou změnu v příjmu, ale když se podíváte na podrobný matematický model... Napíši to zde.
Absolutní hodnota cenové elasticity poptávky v tomto bodě je 1, což nám říká, že 1% pokles ceny jde ruku v ruce s 1% růstem množství. Ale pokud se podíváte na matematický model. Nazvěme tuhle cenu P3 a tohle množství Q3.
Pokud snížíme cenu o 1%, potom tohle bude 0,99 krát naše cena. A pokud zvýšíme naše množství o 1%, pak tohle bude 1,01 krát naše množství.
Nyní uvažujme o tom, co znamená toto číslo.
Tohle je to, co říkám.
Celkový příjem není úplně beze změny. Pokud vynásobíte 0,99 krát 1,01, nedostanete přesně 1.
Jiný způsob, jak dojít k výsledku je:
0,99 krát 1,01 se rovná 1%, což je méně než 1,01 a 1% z 1,01 je nepatrně větší než 1.
Nebo jiný způsob je : tato hodnota se blíží 1%, což je více než 0,99 a 1% z 0,99 je méně než 1. Což znamená, že nedospějete k číslu 1.
Můžete to vypočítat.
0,99 krát 1,01 se velmi blíží hodnotě 1.
Bude se to rovnat 0,9999 krát P3 Q3, což se rovná 0,9999 krát celkový příjem 3.
Ale ten se zrhuba nezměnil.
Toto obecné pravidlo.
Pokud se nacházíte na křivce s jednotkovou elasticitou, potom při poklesu ceny nedojde ke změně celkového příjmu.
Chci se ujistit, že tohle dává smysl.
Toto skutečně vychází z těchto oblastí.
Pokud snižujete výšku méně, než než zvětšujete šířku, samozřejmě, že se oblast zvětší. nebobych měl vlastně říct, že většina.
Záleží, kde se nacházíte.
Pokud kompenzujete to čím jste snížily výšku šířkou, pak se vám příjem nezmění.
A pokud snížíte výšku ještě více, pokud berete větší oblast z vrchu, než přidáváte na šířce, potom budete mít celkový pokles celkového příjmu.
Řekněme, že máme obdélník a jeho dvě úhlopříčky uvnitř obdélníku
- zde je jedna z nich a tady máme druhou úhlopříčku.
Tento obdélník má výšku 'h', tedy vzdálenost sem je 'h'.
A dále máme šířku 'w'.
V tomto videu si ukážeme, že všechny čtyři tyto trojúhelníky mají stejný obsah.
Když se na to podíváme, je docela zřejmé, že tento spodní trojúhleník má stejný obsah jako horní trojúhelník, tento převrácený vzhůru nohama.
Že tyto dva trojúhelníky mají také stejný obsah je zřejmé, mají stejně velké základny, tuto šířku, a díky této vzdálenosti mají stejnou výšku.
Jsou symetrické, jsou to stejné trojúhelníky
Mají stejné rozměry.
Také je zřejmé, že tento trojúhelník vlevo má stejný obsah jako trojúhleník vpravo.
To je snad jasné.
Co ale tak zřejmé není, že tyto oranžové trojúhelníky mají stejný obsah jako ty modré.
A to si teď ukážeme.
Musíme tedy spočítat obsahy různých trojúhelníků.
Začněme těmi oranžovými.
Než to uděláme, připomeňme si, jak se obsah trojúhelníku spočítá.
Obsah trojúhelníku je roven 1/2 základny trojúhelníku krát výška trojúhelníku.
To jsou základy geometrie.
S tím, co bylo řečeno, vyřešme nyní obsah oranžového trojúhelníku.
Je to tedy 1/2 krát základna.
Základna oranžového trojúhelníku je vzdálenost zde: strana 'w'.
Tedy 1/2 krát 'w'
Vezmu si jinou barvu...
A co je v tomto případě výška?
Jaká je výška?
Už jsme o tom mluvili, je to přesně polovina z výšky obdélníku.
Máme 1/2 krát 1/2, tedy 1/4 krát šířka krát výška.
Tedy plocha toho trojúhelníku je 1/4 šířky krát výška.
To je jeden trojúhelník.
Naprosto stejný výraz, mají stejný obsah.
Nyní se ptáme, jaký je obsah zelených, nebo zelenomodrých trojúhelníku?
Ještě jednou -- napíšu to zeleně -- obsah je roven polovině základny.
Takže se nám prohodily strany.
Nejlepší bude vybrat si jako základnu tuto vzdálenost.
U tohoto trojúhelníku je to tato vzdálenost,
Je to výška obdélníku,v tomto případě je základnou výška obdélníku.
Nechci nikoho zmást.
A co je v tomto trojúhelníku výška?
Tedy u těchto trojúhelníků na boku, jaká je tato vzdálenost?
Je to přesně polovina šířky.
Uděláme přesnou polovinu této vzdálenosti.
Tento bod je přesně v polovině mezi těmito dvěma stranami a mezi těmito stranami.
Takže vzdálenost je zde polovina šířky.
Výška těchto bočních trojúhelníku je tedy polovina šířky (obdélníku).
Trošku zmatené:
Základna je rovna výšce obdélníku, a výška je rovna polovině šířky.
Ale použijeme trochu matematiky, obsah je roven 1/2 krát 1/2, což je 1/4 výšky krát šířka.
Nebo můžeme napsat 1/4 šířky krát výška, což je úplně stejná plocha.
Plocha zde je tedy 1/4 šířky krát výška, což je stejné jako plocha každého z oranžových trojúhelníků.
A dává to smysl, protože každý z nich je přesně 1/4 plochy obdélníku.
Snad jste si to užili.
Představte si, můžete-li, dar.
Vytvořte si ve své mysli obraz.
Není moc veliký, zhruba jako golfový míček.
Představte si jak vypadá zabalený.
Než vám ukáži, co je uvnitř, řeknu vám, jaké neuvěřitelné věci pro vás udělá,
Celá vaše rodina se sblíží.
Pocítíte, jak vás mají rádi, a jak si vás váží, jako nikdy před tím. znovu se spojíte s přáteli a známými, od nichž jste roky neslyšela.
Uctívání a obdiv vás zaplaví a uchvátí.
Znovu to přeměří vše, co je ve Vašem životě nejdůležitější.
Znovu to bude definovat vaši víru a spiritualitu.
Získáte nové porozumění a důvěru ve své tělo.
Budete mít nepřekonatelnou vitalitu a energii.
Rozšíříte si svůj slovník, potkáte nové lidí, a budete mít zdravější životní styl.
A poslyšte, dostanete 8 týdnů dovolené během níž nemusíte nic dělat, absolutně nic.
Budete jíst gurmánská jídla.
Doručí Vám celé náklaďáky květin.
Lidé se budou ptát,
"Vypadáte skvěle.
Nechala jste si udělat nějakou kosmetiku?"
Tak budete mít doživotní zásobu dobrých léků.
Bude životem vyzýváni, inspirováni, motivováni a pokokořováni.
Váš život bude mít nový význam.
Mír, zdraví, vyrovnanost, štěstí, nirvana.
A náklady? $55,000.
Úžasná cena.
Teď už asi toužíte po tom vědět co to je, a kde to můžete dostat.
Má to Amazon ve svém katalogu?
Má to na sobě značku Apple?
Musíte na to čekat?
Asi ne.
Tento dar ke mně přišel asi před pěti měsíci.
Zabalen, vypadal nějak takhle -- ne zrovna krásně.
A takhle.
A pak takhle.
Je to vzácný klenot. mozkový nádor. Hemangioblastoma, dar, který dává a dává.
A tak teď, když už jsem OK, nepřála bych tento dár vám.
Nejsem si jista, zda byste ho chtěli.
Ale to nijak nezmění mé zážitky.
Od základu to změnilo můj život způsobem, který bych nikdy nečekala, způsobem, který jsem se pokusila s vámi sdílet.
Takže, příště, až vás navštíví něco neočekávaného. nechtěného a nejistého, uvažte že by to mohl býr dar.
(potlesk)
hledá nejprve vypadal, že je stejný Město i studená fronta před dvěma lety
Když jsem poprvé přišel do Číny jako mladý reportér
Incident ze tří bodu každodenní pro volání hlásil v obývacím jejichž datované památky v orientovány ale pořád učit vrcholit byl plný Nové stránky na jihu
Průvod byl jen obrat ford národní jeho komunistické Číně přední dovolenou
Oslavy jít na dva dny nesli transparenty na podporu připojit se nachází nároky na osvobození
Tchaj-wan byly splněny nadšence i jeden musí být osvobozen fantazie dostat z Tchaj-wanu basic
V současné době komunisté ukazovali ho víte, já jsem v bití Rudé náměstí byl klid jen několik škoda kabiny a autobusy pohyboval kolem čínské znaky říkají ať žije republiku Čínské lidové ať žije solidaritu národů práce
Národní den právě tam, kde by bylo zabil stovky tisíc čínština by bylo po ruce sledovat
Zde Čínská komunistická ze dne největší ukotvení pak na ulici pod mou hotelu pokoj budujeme solární pracovní zátěž a dvacet čtyři hodiny denně
Později jsem se dozvěděl toto bylo součástí programu náměstí Nebeského klidu je člověk, který čte proti americký protestní dopis zveřejněné na hodiny celého města propagandy podepíše proti americké posted nenávidí Ameriku řekli velký Tchaj-wan ale ze všeho nejvíc inzerovat skok na celostátní program ovlivňuje všechny čínské linie odvětví zemědělství i sportovní třicet devět mužů bylo některé milice, včetně několika její hráli karty pro jiné hry
Malajsie mne lidí je organizována provincie a vojenský okruh tři řady pro vinanu armády ahoj ve věku osmnáct až čtyřicet pět se rakovina většinu mladých čínština do politické mládežnická organizace oni jsou v kontaktu naočkovaný bázi a zahrada účastnit se velkých oslav se objeví na mnoha příležitostech
Číňan pedál k práci třicet kabiny jsou používány pro přepravu malých tažena odhaluje méně aut autobusy Cox
Ceny jsou řítí auta s čínština začaly se mi byly přináší autobusy jsou typu I viděli v Evropě během války vozidla Walcott dema místa města tam byla dobrá blbost řízení destruct táhl řetězec obchodu přepravující náklad studené kurzu Dohoda procesu v skokem vpřed a lidé se pohyboval mezi věku památky svého města byli oblečeni v mnoha různými způsoby pak v uniformách nebo kalhoty a košili ženy nosit kalhoty nebo agresivní
Cesta do Pekingu Seltzer prošel památka za hrdinu lidu Katolická církev a bytové domy a vládní kancelář tam bylo mnoho více bytové domy než já
Scéna v Sovětském svazu
Obnova planetárium bylo po všem se stal oblíbeným místem pro návštěva je jeho observatoře výstavní síň
Stavba byla děje všude to bylo většinou a práce a moc je komunistické Číně je největší zdroj barevné tkaniny v Pekingu textilu továrna jedním ze tří v Pekingu tento moderní závod zaměstnanci mnoho žen sedm a půl hodiny lodí Denní finanční působivé to bylo fakt recanting jehly Lyndon Johnson nebo ženské v okolí ženy, čtyřicet pět minut denně pryč od práce kojit své děti Anděl porodnice
Součástí je stále ve výstavbě pochlubit pracovníků komunistické Číny a státní zaměstnanci spadají pod socializovaná rozsáhlá lékařské programu osm Klinika poskytuje péči na pracovním ehm ...
Navštívili jste Haiti pracovníci rodinu v jednom z bytů poblíž továrna bílí lidé obsadili malý byt pro které platí o jeden dolar dvacet centů za měsíc pronajmout kuchyňské zařízení v soudní síni hlavní sál zemědělské výstava otevřít sousedé pro zobrazení stroje a provádí Čína vyvíjí pro zprávy zobrazení hnusit export navštěvuje nebo je tady pro provincie 500 v době, čtyřicet týdnů před půl milionu lidí navštívilo veletrh Od svého otevření to si rýže transpondér oni měli více než 30.000 různé ip od posádky jeho tendenci jít přes Tato obří kombinovat oni měli více než sto sedmdesát různých typů blbost spalující uhlí benzín tvrdil, že se uzdravil mnoho v poslední velmi rozdílné konstrukce turbíny všech typů, které jsou na displeji
Výstava strojů zavlažování se pohybují od parní energie pro malé benzínu motor
Flippin i ruční vozík
Solární vařič to byl vybavený exponát mimo výstaviště byl bazén co pátek jsme byli schopni využít dětský zlatá rybka v průzkumech veřejného mínění v létě palác připomínka balení Číny tyto důvody s vlastním hájemství více než císařovny je radost milující soud strávila část námořní rozpočtu na Tato Bible pás za komunistického režimu tyto důvody jsou nyní od sebe pro pracovníka Číny kamenné sloni na cestě k hlavním nástroj osm osm zabil před pěti sty lety vstup do dvou pohřebiště zaměstnanců císařský dní naše ekonomika režim dělal to do auto dokonce dát christ boxy nepohodlné míst
Stavba reziduí téměř dvě oni byli umístěni v tomto filmu se uspořádání lan a hazard míč téměř bez strojního data nebo ne černoch toto bylo představovat pro konkrétní oblouku most Tisíce dobrovolníků práce působí zde mnoho z nich byl voják hiv_ komunistická oficiální mi řekl, že vojáci se očekává, že práce stejně jako boj Ekonomika lv dcera kiki třeba nový projekt zde je výchozí začínají sledovat s jen brankář asi na osmnáct hodin přeháňky nástroj pohřbít americké agresory pomocí kouře
Obec je prakticky soběstačný oni dělají jejich vlastní, takže dělají vlastní opravu čtyři tisíce sto lidí žije Tato obec 970 rodina jeden tisíc šest set pracovníků poměrně malá obec v Komunistická Čína v letý brzy pokles vedoucí plodiny se chystáte stavět zeleninový jejich zelenina x Zavlažovací čerpadla jednu tečku aby naše značka Tyto ženy byly mlácení když
Děti jsou omluveni ze školy a sem ve skupině při žně vzdělávání a práce jdou ruku v ruce se Komunistická Čína hodně z jejich kukuřice je velmi špatná někteří to byl docela dobrý každý mladí i staří práce během rozpadne se jedná o studenta dobrovolnická práce mladí muži a ženy z Pekingu Univerzita je na střední škole o víkendu nosí parky a silnice kolem majáku
Tato skupina měla reproduktor s nejnovějšími komentáři ohledně Tchaj-wanu v spoty o tom, proč by měli pracovat na za velmi pro povozech byly hlavním prostředkem doprava tady
lidí v oblasti následujících částí vyzvednutí zeleniny fazole nic nemůže být zbytečně skoro čtyři výlet na velké zdi zaměřené minulé řady pracovníků od sebe velbloudí karavany přicházející ze severu naloženo s deštěm a dalších výrobků podporovat řízený označit jak se postavil za dva tisíce lety je stále záhadou režim obnovil, takže dělal to do auta tam byly i známky z vašeho podporu p Program ochrany v rámci svého tlumočníka jsem vylezl na zeď dnes pravděpodobně čínské miliony jsou dnes daří a to je budování
Zdálo se tak, mr apartmány v Shania část průmyslové Manchuria asi 15.000 Shane příze pracovníci byli ubytováni v této oblasti
Tyto apartmány mají vlastní školy zahrádky zaručit tečka na každé dveře uvedly Tato žena měla šest malých dětí
Rodina obsadila jednu kapku její manžel byl opožděn a provozovatele strojírenský závod číslo jedna ženy mají učit děti kanalizaci vzdělávat je před státem přebírá Tato holčička se týká držení vody je hrdý na svou stranu mě zabil škůdce kampaň
Keňský vyvinut během japonské povolání ale to bylo nazýváno sociální ve státní obchodním domě fotografie modelu zaměstnanci vyslaní na nástěnce široký výběr zboží bylo prodáno v Tento návrh zákona ačkoli ceny jsou velmi vášnivě, že bylo mnoho tělo shromáždil dav na ulici pro Vaši volání eroze ve filmu
V souladu s novou socialistického realismu v filmy tato scéna byl výstřel mimo
William Gaddis rychlejší čínské komunistické filmy provádět hodně z jejich propagandy ihned po kampani Tento je umístěn přímo víte, nakladatelství odpověděl číslo jedna představí sedm až 800 pronájem za měsíc jedním ze tří pravá byla zničena během války později obnoven a odemknout hry byly založeny alespoň na německé design dokončené dámy byly skvělé usilovat o závod v rámci role na železnici rampy nakládací to všechno bylo a práce zde
Tento by měl být na kabelu výroby a nasměrovat vás k omezení zde čtyři tisíce pět set pracovníků tři kabel ze všech stran jak hliník nesprávné -pro všechny sissies byly dokončeny v tomto bod které komunismus jsou používány Devatenáct čtyřicet devět lidí on prohlašoval, že výroba byla dvanáctkrát vpravo řekl, že to bylo v japonské povolání a čtyřicet krát nebo i při vnitrostátní voláním Spojené státy poslaly a říkat lidem, aby zajistila Spojené státy americké produkce tvrdší plakáty vyzvali k výrobě na růst jako spoof je to rostlinná výroba grafu červené vlajky jsou rozděleny purista, co před lékař a nikdo nechce být vůl košík nich dny jako impeaching mladí studenti seřadili se dobrovolně práce
Tyto snahy jsou mladí průkopníci nebo by mohly byste mi prosím mimo Shenyang tyto ženy bude skvělé připravujeme půdu pro krb zpátky on komunisté šli všichni ven se dostat ženy zájem a účast na všechny jejich program obzvláště během týdne mimo našel jsem to byl nejlepší způsob, jak jejich spolupráce těchto obrázků pevně navštívil
lidé z Iráku Předseda Budoucnost mladé v čele šedesát tisíc lidí pracujících o 65000akr
Předseda mi řekl, že v této době, kterou chcete přidat tři tisíce rodin o 18.000 více akrů a ke zvýšení produkce potravin v průběhu příští rok mozek mrtvý zpáteční cestě jsem se zasekl rychle a pak tři v mA musel získat pomoc pro jeden z zemědělci v okolí
lidé by měli, nebo si bod
Zde Boyle se extrahuje z KL postaven v roce devatenáct set dvacet osm od japonský torpédoborec během války to bylo zničeno a práva japonské produkci 200 a dvacet pět tisíc tun ropy v jejich nejlepším roce 1957 výroba byla tři sta 20.000 t 1958 čtyři 400 a 40000 dohnat s Británií
Šéf úřadu byl daří dobře radil, abych se dal na tom je pro mé Prohlídka plánu
Mladí laboranti plánu zaměstnanci oni jsou mezi nejlépe placeným na sedm tisíc pět set pracovníků které zahrnují 500 s Lidé by také mohl dostat peníze hydraulické výtěžek je hodně používají pro vás sas kombinovat nejchladnější naloženo auto lidí
Pavel pak na povrch auta se vyplní automaticky některé ze surovin z nich doly jde do zaměstnání ocelářské společnosti banda nachází FIFTY FIVE kilometrů jihozápadně Virginie na zaměstnává přes 100.000 včetně šest tisíc web jedna třetina komunistické Číně oceli produkce pochází z těchto poznámek tři miliony tun za rok se snaží zvýšit riziko čtyři miliony nahoru Cole pochází ze které by měly těžit
Závod má také vlastní oddělení uložit jídelna a hodiny postavena v době japonské okupace
Plán byl obnoven v roce ve velkém po válečnou zkázu všechny druhy výrobků z oceli, jsou vyrobeny mají deset otevřené hypertextu trvá přibližně osm a půl, aby opt spusťte dávku prostřednictvím úniku v průběhu klesající zlepšení oproti dřívější produkce čísla ocelové kolejnice další produkt se zde, pokud mu bylo přes se právě otevřel Bessemer konvertor jeho výroba představil výstup z mnoha menších místa, jako je tato podle plánu zde jiná Čína zde průmyslové závody a já obce malé pece se přidali Příležitost prosím mailem linky, které je jsme odhodláni osvobodit Tidewater a jen hledět přes TNS jsme se projít intenzivně kultivovaný dosah dozadu publikum řazení jak jsme v blízkosti města rostoucí známky k nedávným průmyslovým silnice
Anderson je rozléhající se město více než dva milión nachází sedmdesát kilometrů jihovýchodně od Peking on je hlavní průmyslové oblasti odvětví dopravy jsme projížděli ulicemi přeplněné Kitty kočky a Cox skupiny studentů administrativní pracovník cvičení na národní přehlídce den
Město dalo každý vzhled rychlý růst Nové kanalizační potrubí v okolí města hrát i tolik nových budov v této část je s tebou mluvit ředitel závodu, díky nimž se lidé od bluegrassu
Pracovníci v tomto bodě navržený a postavený na papír tvorby stroje oni byli také stavba v Wilford vlečka zprávu pec byl na místě rostlin pracovníci byli ještě stavební a nemohli se dočkat, až přilákat jen proto, abychom za osvobození Tchaj-wan se očekává, že čtrnáct tun David oceli v této části
Chcete, aby bylo možné volat jen 385 v komunistické Číně, které jsou považovány za být člověk vylučuje v domácnosti na podporu budování socialismu Tento coop byl součástí mnohem větší komuna pro 12.000 poštovní komunální vaření
Safeco který byl použit pro zprávu dot com jste měli vlastní riziko matky užívaly
Ukazuje péči o děti tento malý chlapec zpíval o tom jsme splňovat pro všechny Tento starý muž byl rozzlobený přes Tchaj-wan lidi z domů na splnění stárnutí od navštívil některé z pokojů obsazeno a staří lidé jako tato žena bude pravděpodobně
Právníci bylo potřeba vyčistit Whitewater Zastavil jsem svůj park, hned vedle město tím, že to bude
TNS ve druhém pracovníků sanatoria dokončena v roce devatenáct set padesát pět budovy byly v čínské věci nemocnice má osm set sázku
Pacienti organizovat vlastní zábava všichni zaměstnanci mají nárok na Indové pacienti navštěvují třídy Tyto dívky jsou stále, jak chodí v tmavá Léčba je u lehčích případů pouze
V posledních třech přes šest měsíců
Názory v této jedné vyhraje jeden z pohřbu každý cvičení v deset hodin toto bylo na zadní indoktrinace Přednášky jsou součástí všech komunistický program
Číňané jsou vystaveny stálé propaganda toto bylo oficiálně přísežným dnes hlášeny dostat dal výroba V nedaleké vesnici jistě oni byli experimentoval s zavlažování tady byl docela atd. je to jeden z kol o patnáct koní dny fyzikální přijďte se podívat po experimentálním , kde pracují s hybridním práva c tady tak jsem na to hrdý, že můžete mít vlastní fotoaparát mají bambusové tyče, aby se rýže z Francie
Lety byly nainstalovány, aby ji děje dvacet čtyři hodin před je to to pravé tvrdí staví 11000 bushels a nenávisti pršelo IMMUN dospívající když přijdu úzké uličky se objevila malá změna ale i pak se dozvěděl, že král je populace se zvětšila z necelých milión nineteen 1419 a remíza půl milionu průmyslové expanze
Před třemi lety byla tato rostlina dělat práce
Nyní se ukazuje, že přední a pokud budete Stroje jsou čínština zkontrolovat v Rusku byly tyto řezání při výrobě malé auto V tomto případě usnadňuje deska nebude plakat čtyři tisíce pracovníků na primitivní montážní lince mnohé jsou ženy dolů rostlin důvodů malý předpoklad byl také vytočená ven nezisková čtyřicet LEAPFROG
Kněz mi řekl, že poměrně málo lidí Stále si přeje, které chrání
Přijel jsem na katolické církvi spravedlnosti maskování to byl jediný koncentrát ve městě
Kněz mi řekl, že tam byly dvě nebo tři sta lidí v balení
Slunce ještě poslat to je pak dospívající nejvíce prominentní komunistický rýžové placičky ve vodním buvolem na cestě ze Šanghaje pršelo těžké v závodě byl poražen dolů některé z rýže byla zelená některé připravené ke sklizni
Šanghaj Glo Slavný nábřeží moderního zdraví ekonomika stavěl parku podél linka
Výstavba ve městě každý pro policie rozhodnout o sovětských přátelství stavební kulturní centrum pro další společné pouto mezi plodu komunistické john Mírný osmnáct dopravního proudu ulicemi
Prošel jsem mnoho díky Byl jsem na cestě na návštěvu veřejnosti smlouva jsem se setkal v mnoha smlouvy od Lukáš Sedadlo-mate tady nazvaný byly modelovány parker na patnáct bloku dohnat Carter byl flexibilní
Viděl jsem mnoho mladých pracovníků a studentů zde to byl skok do on říká, si američtí vojáci z Tchaj-wanu zůstane dlouhý pochod na gen con u
Pierre pět set osmdesát šest pracovníků od tři sta potrubí dolů kultivovat o 600 bruce téma zrušení a plakat vrcholu na člověka bytosti některé mechanizace špatně obce, ale většinu práce byla provedena ručně Trať je kde bylo čtyřicet pluh hlášeno sedm až dvacet jedna plodiny použitelný rok kompostování hnojivo jak zvířat a lidí byl použit v této intenzivní pěstování všechny druhy zeleniny byly čteny oni také měli experimentální pozemky , kde se zkouší nové irigace
Soud byl zvýšen a používal za poplatek granule hlášeny grossing na sto sedmdesát tisíc dolarů hodnotě produktů v devatenáct padesát sedm bez všeho druhu měl pravdu kuřat v blízkosti staré krabičky připomínkou toho, jak japonská okupace rušné ulice a rušné dny ve střední plánovači
Kritéria a vyzývá geog dílny společně jen v přístavním opovrženíhodné zločinu ignou ocelárna byla ve výstavbě po dokončení bude řídit jako john
Pracovníci vyrojily na základě pod dřevěné lešení
Vykopali se dnes bušil záměr nebo vydávat tv šedesát kilometrů od reo
Tvůrci vyložená automaticky předzahrádky auta jsou kladen na tornáda pak přes ovčák ještě dělat dál uvnitř podniku a stavba pokračovala mimo
Sovětský svaz a poblíž zařízení tyto nové pracovníky snížit čtyřicet kilometrů od a kolegové
Nové inženýrské vysoké školy byly postaven na zemi jednou pro zemědělství zde 7500 studentů pro jednání dohoda tvorby a mechanické a elektrotechnika po komunistické politiky učení při porodu učebny jsou provozovány jako před třemi výstřely a pod ligy míč se studenty postavené lopatky elektromotor
Studenti jsou také některá privilegia, aby pomoc při technické hop
Cílem naší sporů v komunistických Čína použít k vytvoření některé vážné i mezi zpracovatelského závodu také naplněné sovětské tel. Partnerství pro tento plán pro obě přední zabit elektrickým proudem tři tisíce pracovníků přijít až do dnešního dne
Zde jsou řezání horká vana s elektrická pila žebříky se používají v balení párků Čtyřicet procent produkce jde na Sovětský svaz a jít na to příliš blízko na této obce lidí tam celý 60000 bude kultivovat asi 30.000 akrů z bavlny rýže a pšenice vyčistíme výrobu téměř zdvojnásobil jen dvě plodiny regionu
Past organizace obce kagyud farmy napadat navzájem a každý je organizován pro výrobu ehm ... tohoto experimentálního bojoval se tvrdí, že se vyrábí jeden tisíc tragédie z bavlny na akr to byl nárůst o přibližně sto procent více než tři com malé děti pracujících matek i pečováno v kapse nové tajemné školy starší děti, práce v chytil vás kde nastavit jejich vlastní produkce cíle protože to bylo budování jeho vlastní strana je má stavět pět malých továren pro výrobu krávy a kluby ocelových zde
Nikon si také provozovat svou starou slávu ve studené válce policisté zaměstnanci pracují všechny lidi přijal práci mezery chystá účtovat předpoklad studenti školy střední obci na vlastní ostnům se zpěčovati
Proto je tu větší, patřící do auto pracovníci byli nadšeni
Řekli, že pracuje na urychlení socialismus pracuje pro skok vpřed a proti americké agresi budete chtít děl na kolegy a jiné poplatky jsou správné to byl nový most po činu otevřen v roce devatenáct padesát sedm
Tato dohoda důvěra most má dálnici na horní palubě opravdu Zákon osm čínských skok jemně dlouho před teplou slanou porcelánu s pach řeky v lámání a spoustou Řeka centrum hlasy lidí byl starý ruce pryč za komunistů kanton veřejně dopředu činnost bolest, protože to bylo jednou na bezdomovce Jelcin
Kanton je známé jako město revoluce z vrcholu čtrnáctého příběhu týden jeden hotel postoupení řeka opět s citacemi byl poměrně prázdný Příspěvek byl dům stále používá k provádění cestujících a nákladu příštích koše hromadily čtyři-loď
Okolí kvantové provincie bohaté obilnice v úmyslu je také centrem Rozsáhlý průmysl bílá na nábřeží posuzování shody neustále mění
Tento malý kluk nosí kipah let Posádky jsou čisté podél nábřeží se může spadnout do vody pokud tak učiní pytel udrží ho před
Excitabilní a upovídaný Japonci jsou daleko liší od severu docela interpret měl potíže pochopení bez obyčejně mluvený kantonský styl za komunistů Tento barevný nábřeží život se radikálně změnil mnoho z nás a lidé jsou nuceni se stěhovat, nebo ozdobit kde komunisté mohli lépe kontrolovat autobusy běžel k subir jsou navštívili Cape Cod nové, za níž zeleniny zvýší to bylo v bílém vrhl zemědělské Sekce okolí pozná je to nástroj, káva zde regionu trik a vodní buvol známým pohledem šíření novější kousnout ho zde zelí rostliny i sypané rytířský meč
Veškeré práce zde bylo provedeno zde setí semen v Číně skútru p farmy zde nevypadal, jako by byly připraveny pro mechanizaci bylo těžké uvěřit, že malé pozemky by vhodné k používání strojů ruční práce, ročně by pravděpodobně všichni zůstanou za vysokou cenu je méně než sto kilometrů od kantonu do Hongkongu
Video území za hranicemi Hongkongu krajina je jako, že z jednoho účtu vodní buvol a muži a ženy práce v rýžovém poli bylo hodnocení, když jsem dosáhl hranice zkontrolovat Měl jsem jít pár set metrů a čekat na hraničním nádraží pár hodin na vlak Tato knihovna pojmenovaná po vice prezident byl připomínkou toho, že byl zpět na dálnice do září dvacet devět dva dny před čínskou komunistickou Státní svátek
Kde se vám líbí tito lidé právo sám se zdálo spolehnout na obchod s mnoha zvuky ze stromu vrzání čínská města jsou zaměřeny A začal jsem opravdu sledoval hong Kongovy docela stavby proti tomuto čtení výsledky a mluví o Číně
No, to je docela zřejmé tvrzení, tam nahoře.
Začal jsem s touto větou před 12 lety. a začal jsem v kontextu rozvojových zemí, ale vy sedíte tady, jste z každého koutu světa.
Takže když si představíte mapu své země, myslím, že si uvědomíte, že pro každou zemi na planetě, byste mohli nakreslit malé kroužky a říct,
"Toto jsou místa, kam dobří učitelé nepůjdou"
A navíc k tomu, toto jsou místa, odkud pochází problémy.
Takže máme ironický problém.
Dobří učitelé nechtějí chodit přesně do míst, kde jsou nejvíce potřeba.
Začal jsem v roce 1999 zkoušet řešit tento problém s experimentem, který se odehrál v Novém Dillí a byl velice jednoduchý.
V zásadě jsem zabudoval počítač do zdi ve slumu v Novém Dillí.
Ty děti stěží chodily do školy.
Vůbec neuměly anglicky.
Předtím počítač nikdy neviděly, a nevěděly, co je to Internet.
Připojil jsem k tomu vysokorychlostní Internet -- bylo to asi tři stopy nad zemí -- zapnul jsem to a nechal to tam.
Po tomto, jsme si všimli několika zajímavých věcí, které se hned dozvíte.
Ale zopakoval jsem toto po celé Indii a poté napříč velkou částí světa a všiml jsem si, že děti se naučí tomu, čemu se chtějí naučit.
Toto byl první experiment, který jsme provedli -- osmiletý chlapec po vaší pravici učící svou žačku, šestiletou holčičku, a učil ji, jak prohlížet Internet.
Tento kluk tady uprostřed střední Indie -- je to ve vesnici v Rádžastánu, kde si děti nahrály svou vlastní hudbu a pak si ji jeden druhému pouštěli, a během toho si nesmírně užívali.
To vše zvládly za čtyři hodiny poté, co viděly počítač poprvé v životě.
V jiné jihoindické vesnici si tady ti kluci smontovali kameru a snažili se vyfotit čmeláka.
Stáhli si to z Disney.com nebo z nějaké takové stránky, 14 dní poté, co se počítač ve vesnici objevil.
A na konci toho všeho jsme dospěli k tomu, že skupina dětí se může naučit používat počítač a Internet nehledě na to, kým byli a kde se nacházeli.
V tomto bodě jsem začal být trochu ambicióznější a rozhodl jsem se zjistit, co ještě by děti dokázaly udělat s počítačem.
Odstartovali jsme experiment v Hajdarábádu v Indii, kde jsem dal skupince dětí -- mluvili anglicky s velmi silným Telugským přízvukem. Dal jsem jim počítač s řečově-textovým rozhraním, které teď máte zdarma k Windows, a požádal jsem je, aby do něj mluvili.
Takže když do něj mluvili, počítač zapisoval hatmatilku, tak řekli, "Hm, nerozumí to ničemu z toho, co říkáme."
Tak jsem řekl, "Jo, nechám to tu dva měsíce.
Snažte se tomu počítači porozumět."
A ty děti řekly, "Jak se to dělá."
A já jsem řekl,
"Já vlastně nevím."
(Smích)
A odešel jsem.
(Smích)
O dva měsíce později -- a to je nyní zdokumentováno v časopise Information Technology for International Development -- se jim přízvuk změnil a byl nápadně blízký neutrálnímu britskému přízvuku, ve kterém jsem zařízení převádějící řeč na text připravil.
Jinými slovy, všichni mluvili jako James Tooley.
(Smích)
Takže to zvládli sami.
Poté jsem začal experimentovat s různými jinými věcmi, které by se sami mohli naučit
Jednou jsem měl zajímavý telefonát ze města Kolombo, od Arthura C.
Clarka, který řekl, "Chci vidět, co se děje."
A on nemohl cestovat, tak jsem tam zajel.
Řekl dvě zajímavé věci,
"Učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být."
(Smích)
Druhá věc, kterou řekl, byla, že
"Pokud mají děti zájem, nastává vzdělávání."
A já jsem to v tomto oboru dělal, takže pokaždé, když to sleduji, myslím na něj.
(Video) Arthur C.
Clarke:
A oni zcela určitě mohou pomoci lidem, protože děti se rychle naučí zorientovat se a pouštět se do toho a nacházet věci, které je zajímají.
A když máte zájem, pak máte vzdělávání.
Sugata Mitra:
Vzal jsem ten experiment do Jižní Afriky.
Toto je patnáctiletý kluk.
(Video) Kluk: ...jen zmínkou, hraji hry jako zvířata, a poslouchám hudbu.
SM:
A já jsem se ho zeptal, "Posíláš e-maily?"
A on řekl, "Ano, a oni skáčou přes oceán."
Toto je v Kambodži. venkovská Kambodža -- docela hloupá počítací hra, kterou by žádné dítě nehrálo ve třídě, nebo doma.
Oni by to, víte, na vás hodili zpátky.
Řekli by, "To je strašně nudné."
Když to necháte na chodníku, a když všichni dospělí odejdou, pak se začnou navzájem chlubit s tím, co zvládnou.
To je to, co dělají tyto děti.
Myslím, že se snaží násobit.
A po celé Indii, po zhruba dvou letech, děti začaly googlit své domácí úkoly.
Výsledkem bylo, podle výpovědí učitelů, ohromné zlepšení jejich angličtiny -- (Smích) rychlé zlepšení v celé řadě věcí.
Říkali, "Stali se z nich opravdu hlubocí myslitelé" a tak dále.
(Smích)
A vskutku, stali.
Chci říct, když jsou ty věci na Googlu, proč byste si je měli cpát do hlavy?
Takže po dalších čtyřech letech jsem se rozhodl, že skupinky dětí se dokáží pohybovat na Internetu, aby sami dosáhli vzdělávacích cílů.
Tou dobou získala Univerzity v Newcastlu velkou částku peněz, aby zlepšila indické školství.
Tak mi Newcastle zavolal.
Řekl jsem: "Udělám to z Dillí."
Oni řekli, "Nemůžete se vypořádat s miliony liber z peněz univerzity, zatímco budete sedět v Dillí."
Takže v roce 2006 jsem si koupil těžký svrchník a přestěhoval jsem se do Newcastlu.
Chtěl jsem otestovat limity onoho systému.
První experiment, který jsem z Newcastlu udělal, se vlastně odehrál v Indii.
A dal jsem si nemožný cíl: mohou se Tamilsky mluvící dvanáctileté děti v jihoindické vesnici naučit navzájem biotechnologii v angličtině, úplně sami?
A napadlo mě, že je otestuji.
Dostanou nula bodů.
Dám jim materiály.
Vrátím se a prozkouším je.
Znovu dostanou nula bodů.
Vrátím se a řeknu, "Ano, na některé věci potřebujeme učitele."
Povolal jsem 26 dětí.
Všechny tam přišly, a já jsem jim řekl, že v tomto počítači jsou opravdu složité věci.
Nebyl bych překvapený, kdybyste ničemu neporozuměli. Je to vše anglicky, a já jdu.
(Smích)
Takže jsem je s tím nechal.
Vrátil jsem se po dvou měsících, a těch 26 dětí nastoupilo, vypadaly velmi, velmi klidně.
Řekl jsem "No, dívali jste se na ty věci?"
Oni na to, "Ano, dívali."
"Rozuměli jste něčemu?" "Ne, ničemu."
Tak jsem řekl,
"No, jak dlouho jste cvičili, než jste dospěli k tomu, že ničemu nerozumíte?"
Řekli, "Díváme se na to každý den."
Tak jsem řekl, "Dva měsíce jste se dívali na něco, čemu nerozumíte?"
No a dvanáctiletá holčička zvedla ruku a řekla, doslova,
"Kromě faktu, že nepřesná replikace molekuly DNA způsobuje genetické nemoci, jsme nic jiného nepochopili."
(Smích) (Potlesk) (Smích)
Trvalo mi tři roky to publikovat.
Právě to vyšlo v British Journal of Education Technology.
Jeden z recenzentů této statě řekl
"Je to moc dobré na to, aby to byla pravda," což nebylo moc hezké.
No, jedna z dívek se sama naučila tolik, že se stala učitelkou.
A to je ona, tady.
Vzpomínáte, neučí se anglicky.
Vydal jsem poslední část, když jsem se zeptal, "Kde je neuron?" a ona řekla, "Neuron?
Neuron?"
A pak se podívala a udělala toto.
Když pomineme ten výraz, nebylo to moc hezké.
Takže jejich skóre se zvedlo z nuly na 30 procent, coe je vzdělanostně nemožné za takových okolností.
Ale 30 procent k udělání testu nestačí.
Tak jsem přišel na to, že mají kamarádku, místní účetní, mladou dívku, se kterou hráli fotbal.
Zeptal jsem se jí, "Chtěla by jsi je učit, aby dokázali projít testem z biotechnologie?"
A ona řekla, "Jak bych to dokázala?
Nic o tom předmětu nevím."
Řekl jsem, "Ne, použij metodu babičky."
Ona řekla, "Co to je?"
Já na to, "No, uděláš to tak, že si za ně stoupneš a budeš je celou dobu obdivovat.
Prostě jim říkej, 'To je bezva.
To je úžasné.
Co je toto?
Můžeš to udělat znovu?
Ukážeš mi nějaké další věci?'"
Dělala to tak dva měsíce.
Skóre se zvýšilo na 50, což je stejný počet, jakého dosahují snobské školy v Novém Dillí, s trénovanými učiteli biotechnologie.
Tak jsem se vrátil do Newcastlu s těmito výsledky a dospěl jsem k tomu, že se tu děje něco, co se nepochybně stávalo velmi vážnou věcí.
Takže, jak jsem tak experimentoval s řadou zapadlých míst, přišel jsem na nejzapadlejší místo, na které jsem přišel.
(Smích)
Přibližně 5000 mil od Dillí je malé městečko Gateshead.
V Gatesheadu jsem vzal 32 dětí, a začal jsem tu metodu vypilovávat.
Rozdělil jsem je do skupin po čtyřech.
Řekl jsem, "Sami si udělejte skupiny po čtyřech.
Každá čtyřčlenná skupina může používat jeden, ne čtyři počítače."
Vzpomínáte, z Díry ve zdi.
"Můžete měnit skupiny.
Můžete přejít do jiné skupiny, pokud se vám ta vaše nebude líbit, atd.
Můžete jít k jiné skupině, nakouknout jim přes ramena, podívat se, co dělají, vrátit se ke své vlastní skupině a vydávat to za svou práci."
A vysvětlil jsem jim, že, jak víte, mnoho vědeckých výzkumů se provedlo touto metodou.
(Smích) (Potlesk)
Děti mi nadšeně přitakaly a řekli,
"Teď, co chcete, abychom dělali?"
Dal jsem jim šest otázek z GCSE (britský test pro středoškoláky).
První skupina, ta nejlepší, vyřešila vše za 20 minut.
Ta nejhorší za 45.
Použili vše, co znali -- skupiny kolem novinek, Google, Wikipedii,
Ask, Jeeves, atd.
Učitelé říkali, "Naučí se to do hloubky?"
Řekl jsem, "No, vyzkoušíme to.
Vrátím se po dvou měsících.
Dáme jim papírový test --- žádné počítače, žádné mluvení jeden s druhým, atd."
Průměrné skóre s počítači a skupinkami bylo 76 procent.
Když jsem experiment provedl, když jsem zadal test, po dvou měsících, skóre bylo 76 procent.
Byla tu fotografická paměť, kterou ty děti využily. Předpokládám to, protože jedno s druhým diskutují.
Jednomu dítěti, s jedním počítačem před sebou, se to nepodaří.
Mám další výsledky, které jsou téměř neuvěřitelné, výsledky, které se v čase zlepšují.
Protože jejich učitelé říkají, že poté, co hodina skončí, děti pokračují v dalším googlování.
Zde v Británii jsem přišel s výzvou pro britské babičky, po svém experimentu v Kuppanmu.
No, víte, britské babičky jsou velmi vitální.
200 z nich se okamžitě přidalo.
(Smích)
Šlo o to, že mi poskytnou jednu hodinu vysílacího času, zatímco budou sedět doma, jeden den v týdnu.
A ony to tak udělaly.
A za poslední dva roky, se přes Skype událo přes 600 hodin instruování, za použití toho, čemu mí studenti říkají babiččin mrak.
Babiččin mrak tam někde sedí.
Může je vysílat na jakoukoli školu si zamanu.
(Video) Učitel:
Nechytíš mě.
Řekněte to.
Nechytíš mě.
Děti:
Nechytíš mě.
Učitel:
Jsem perníkový panáček.
Děti:
Jsem perníkový panáček.
Učitel:
Správně.
Velmi dobře ...
SM:
Zpět v Gatesheadu, desetiletá holčička proniká do srdce Hinduismu během 15 minut.
Víte, věc o které vůbec nic nevím.
Dvě děti sledují TEDTalk.
Předtím chtěli být fotbalisté.
Po zhlédnutí osmi TEDTalků se chce stát Leonardem da Vinci.
(Smích) (Potlesk)
Je to docela jednoduchá věc.
Toto je to, co teď buduji.
Nazývají se zařízení SOLE:
Samo-organizovaná učební prostředí.
Nábytek je navrhnut tak, aby děti mohly sedět před velkými plátny, s široko-pásmovým připojením, ale ve skupinách.
Pokud chtějí, mohou zavolat babiččin mrak.
Toto je SOLE v Newcastlu.
Mediátor je z Pune v Indii.
Takže jak daleko až můžeme jít?
Poslední část a pak skončím.
V květnu jsem jel do Turína.
Od své skupinky desetiletých žáků jsem odehnal všechny učitele.
Mluvím pouze anglicky, oni mluví pouze italsky, takže jsme nemohli nijak komunikovat.
Začal jsem psát anglické otázky na tabuli.
Děti se na to podívaly a řekli, "Cože?"
Já řekl, "No, udělejte to."
Naťukali to do Googlu, přeložili si to do italštiny, vrátili se na italský Google.
O 15 minut později...
Další otázka: Kde je Kalkata?
Tato trvala pouze 10 minut.
Pak jsem zkusil opravdu těžkou.
Kdo byl Pythagoras a co dělal?
Chvíli bylo ticho, a poté řekli, "Vyslovil jste to špatně.
Je to Pitagora."
A pak, za 20 minut, se na obrazovkách začaly objevovat pravoúhlé trojúhelníky,
Z toho mě přešel mráz po zádech.
Je jim 10 let.
[Text]: Během dalších 30 minut by se dostali k teorii relativity.
A pak?
(Smích) (Potlesk)
A víte, co se stalo?
Myslím, že jsme právě narazili na samo-organizující se systém.
Samo-organizující se systém je ten, kde se objevuje struktura bez zřejmého zásahu zvenčí.
Samo-organizující se systém také vždy vykazuje emergenci, což znamená, že systém začne dělat věci, pro které nebyl nikdy navržen.
Co že je důvod, proč reagujete tak, jak reagujete. protože to vypadá nemožně.
Myslím, že teď můžu zkusit hádat.
Vzdělání je sebe-organizující se systém, kde je učení emergentním fenoménem.
Bude trvat pár let, než se to prokáže, experimentálně, ale budu to zkoušet.
Ale mezitím je to metoda, která je dostupná.
Jedna miliarda dětí, potřebujeme 100 milionů mediátorů -- na planetě jich je mnohem více než tolik --- 10 miliónů zařízení SOLE, 180 miliard dolarů a 10 let.
Mohli bychom změnit vše.
Děkuji.
(Potlesk)
Trochu se zamyslíme nad trhem práce.
Ve všech těchto videích, ať mluvíme o pronajímání si jednotek nebo najímání si lidí, jsou obrovská zjednodušení. Ale děláme to tímto způsobem, abychom mohli použít něco z těchto základních myšlenek, kterým jsme vystaveni v tomto souhrnu mikroekonomie. Můžeme použít tyto základní myšlenky na věci reálného světa.
Je důležité si uvědomit, že děláme obrovská zjednodušení. A častokrát skutečný kontext může být komplikovanější nebo trochu odlišný. Ale dává nám to způsob, jak o věcech přemýšlet.
Tohle je trh nekvalifikované práce. Lidé, kteří nemají žádná specifická školení nebo zkušenost s danou prací.
Svislá osa je jejich mzdová sazba za hodinu.
Je to v podstatě cena práce.
Tahle malá mezera zde ukazuje, že jsem začal na 0, ale potom jsem skočil na 5, 6, 7.
Tohle zde je množství práce.
Měříme ho v milionech hodin za měsíc.
Ještě jednou máme zde tuhle malou mezeru, můžeme skočit na 20 milionů hodin, 21 milionů hodin.
Je důležité si uvědomit, když přemýšlíme o poptávce na trhu práce, že nehovoříme o jednotlivých spotřebitelích, mluvíme o zaměstnavatelích.
Ve většině případů přichází poptávka od jednotlivých spotřebitelů, ale nyní poptávka přichází od zaměstnavatelů.
Tohle jsou lidé, kteří si v podstatě kupují práci.
Nabídka nepřichází od korporací. Nabídka přichází od lidí, kteří poskytují práci, nyní přichází od jednotlivých pracovníků.
Nyní přichází od pracovníků.
Řekněme, že tento trh začíná naprosto neregulovaný, má přirozenou rovnovážnou cenu nebo rovnovážnou mzdu 6 dolarů na hodinu. A rovnovážné množství dodávané práce, což je 22 milionů hodin měsíčně.
Řekněme, že vláda v tomto hypotetickém městě nebo zemi říká:
Víte co? 6 dolarů je opravdu velmi nízká mzda.
Nedokážeme si představit, jak mohou lidé vyjít s 6 dolary na hodinu.
Říkají, že tohle zde je příliš nízké.
Vládě se to nelíbí a možná řada jejích voličů jsou lidé, kteří tolik vydělávají. Tak řeknou: Víte co?
Schválíme nějaké dobře míněné zákony.
Schválíme minimální mzdu.
Schválíme zákon o minimální mzdě, který říká, že každý zaměstnavatel musí platit minimálně 7 dolarů na hodinu. 7 dolarů na hodinu.
Musí to být minimálně 7 dolarů na hodinu, tohle zde je cenový práh.
Tohle je minimální cena na trhu.
Když jsme hovořili o kontrole nájmu, byl to cenový strop.
Byla to maximální cena za nájem.
Tohle je nyní minimální cena za práci.
Když je cenový práh, tahle minimální cena vyšší než skutečná zúčtovací cena, naruší to trh.
Náš cenový práh je zde 7 dolarů.
Tohle tady je naše minimální mzda.
Co se zde stane?
Pokud se podíváte na stranu poptávky, zaměstnavatelé řeknou: Páni!
Jestliže musím nyní platit 7 dolarů na hodinu, mohu si dovolit jen 21 milionů hodin práce.
Mohu si nyní dovolit 21 milionů hodin práce.
Ale když se podíváte na pracovníky, ti řeknou: Jé, když vydělám 7 dolarů na hodinu, více lidí bude ochotných pracovat.
Dokonce i jednotlivec si může říct:
Když jsem pracoval 40 hodin týdně, vydělal jsem 6 dolarů na hodinu. Jestliže vydělám 7 dolarů na hodinu, jsem ochoten pracovat 45 hodin týdně.
Nebo to může být student, který se nemůže rozhodnout, a říká: Páni!
Nyní mzdy dostatečně vzrostly a má smysl, abych pracoval.
Může to být někdo, kdo je v důchodu. Za 6 dolarů na hodinu to pro něj nebylo dost, aby začal zase pracovat, ale 7 dolarů již je.
Třeba rodič, který je doma, si nyní řekne: 7 dolarů je dost, abych začal pracovat nebo nezůstával doma.
Práce, množství dodávané práce v hodinách vzroste.
Při 7 dolarech na hodinu budou lidé ochotni nabízet tolik práce, ale co se v této situaci stane?
V této situaci máte všechny tyhle lidi, kteří chtějí pracovat, ale existuje jen poptávka po tak velkém množství práce.
Zde bude nadbytek práce.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, že je zde práce nyní jen pro 21 milionů lidí a 23 milionů lidí chce pracovat. Budete mít 2 miliony lidí, kteří jsou podle klasické definice nezaměstnaní.
Lidé, kteří hledají práci, kteří nyní práci nemohou najít.
Ještě jednou tohle je naprosté zjednodušení, protože v tomto bodě zde na základě způsobu, jakým jsem na to pohlížel, byste neměli nezaměstnanost a všichni víme, že i když ekonomika jede na maximum a neexistuje regulace, existuje určitá nezaměstnanost díky frikcím na trhu práce. Lidé náhodně ukončují zaměstnání nebo si hledají novou práci. Můžete se na to dívat skoro jako na přebytečnou nezaměstnanost.
Nebo se na to můžete dívat jako na velmi zjednodušený model a v ideálním světě byste se dostali blízko k nulové nezaměstnanosti.
Nyní máte více lidí, kteří hledají práci, protože se mzdy zvýšily, ale méně pracovních příležitostí, protože zaměstnavatelé jsou nuceni platit více.
Pokud uděláme všechny tyto předpoklady v modelu a jen chcete říct, o kolik méně pracovních příležitostí zde je, protože tohle... samozřejmě mluvíme o více lidech, kteří hledají práci, protože vnímané mzdy vzrostly.
Na této absolutní úrovni na základě těchto lineárních křivek nabídky a poptávky, předtím byla poptávka po 22 milionech pracovních příležitostí a to bylo poptávané množství a také množství nabízené. Ale nyní je to jen 21 milionů.
Na základě tohoto modelu budete mít o 1 milion méně pracovních příležitostí.
Pokud o tom přemýšlíte z hlediska přebytků.
Předtím minimální mzda, celkový přebytek byla celá tahle oblast zde.
Tahle celá oblast, která je pod křivkou poptávky a nad křivkou nabídky.
Tahle celá oblast byla celkový přebytek a byla rozdělena mezi přebytek spotřebitele a přebytek výrobce.
Tohle zde mezi cenou a křivkou nabídky byl přebytek výrobce.
Pamatujte si, že výrobci práce jsou jednotliví pracovníci.
Tohle byl užitek nad rámec nákladů obětovaných příležitosti, které získali pracovníci. Byla to tahle část zde, kterou vybarvuji bíle a přebytek spotřebitele nebo přebytek zaměstnavatele zde byla hodnota, kterou získali zaměstnavatelé nad rámec ceny, kterou museli zaplatit.
V této situaci s minimální mzdou je tohle stanovená cena, tohle je množství poptávané práce.
Přebytek, který ztrácíme, je množství zde.
Můžeme zjistit velikost této oblasti celkem snadno.
Tato výška zde je 1 milion hodin měsíčně, bude to 1 milion.
Napíši jen 1, budeme si pamatovat, že je to v milionech.
Krát tahle výška zde, která je 2 dolary na hodinu. Krát 1/2.
Když tohle vynásobíme, dostaneme celý tenhle obdélník, pro oblast trojúhelníku to vynásobíme 1/2.
To nám dá přesně 1 a jednotky jsou dolary na hodinu krát milion hodin měsíčně. To nám dá miliony dolarů měsíčně.
Bude to přebytek 1 milion dolarů měsíčně, užitek nad rámec našeho celkového užitku, který je na tomto trhu ztracen kvůli této regulaci, když předpokládáte všechny věci v tomto modelu.
Stejně jako v minulém videu máme 1 milion dolarů měsíčně nákladů mrtvé váhy.
Ne každý tady ztrácí.
Protože cena je stanovena zde. Pro lidi, kteří pracují prvních 21 milionů hodin měsíčně, jejich přebytek výrobce se nyní zvýšil, protože prostor mezi tím, co dostávají a jejich náklady obětované příležitosti, se nyní zvětšil.
Pro ty šťastné, kteří ve skutečnosti mají práci, tito pracovníci nyní mají vyšší přebytek, ale pro zaměstnavatele, kteří jsou nyní na straně poptávky, kteří zaměstnávají těch prvních 21 milionů hodin práce, ti mají nyní menší přebytek spotřebitele neboli přebytek poptávky neboli přebytek zaměstnavatele.
Pro prvních 21 milionů jednotek práce, to přerozděluje koláč mezi zaměstnavatele a pracovníky.
Ale potom, protože mzdu zvyšujete, to snižuje celkovou poptávku. Dochází, pokud věříte tomuto modelu, k zániku pracovních příležitostí.
V tomto videu bych chtěl trochu mluvit o zrychlení.
Zrychlení.
A to je pravděpodobně pojem, který znáte. Nebo jste alespoň termín "zrychlení" už někde slyšeli.
Zrychlení je vlastně přírůstek rychlosti dělený časem.
Změna rychlosti za čas.
Asi jeden z nejtypičtějších příkladů zrychlení, - pokud vás tedy zajímají auta - jsou informace o zrychlení, zvláště v případě sportovních aut.
Ve skutečnosti u všech aut, podíváte-li se do tabulek pro zákazníky nebo kamkoliv do statistik pro různá auta, zjistíte například, že... ...já nevím, Porsche... A teď si ta čísla vymyslím.
Tak řekněme, že máme Porsche 911.
Sdělí nám, že Porsche 911 - oni to skutečně měří se stopkami - může zrychlit z 0 na 60 mil za hodinu. a to nejsou přesná čísla, i když jsou nejspíše blízko. Z 0 na 60 mil za hodinu, řekněme za tři sekundy.
Za tři sekundy.
Takže ačkoliv oficiálně udávají pouze velikost rychlosti a nikoli její směr, lze předpokládat, že jde o jeden směr.
A můžete říct z 0 na 60 mil za hodinu směrem na východ, a to za 3 sekundy,
Takže jaké by to bylo zrychlení?
Právě jsem vám řekl definici zrychlení, je to přírůstek rychlosti za čas.
Takže zrychlení - a ještě jednou, zrychlení je vektorová veličina.
Chcete nejen vědět, jak velká je změna rychlosti za čas, ale také vás zajímá směr.
To dává smysl, protože rychlost sama je vektor, udává velikost a směr.
Takže toto zrychlení je... A budeme předpokládat, že pojedeme směrem doprava, z 0 na 60 mil za hodinu směrem doprava.
Takže to bude přírůstek rychlosti...
Zapíšu to jiným způsobem, abyste si zvykli na tento zápis, pokud byste ho viděli v učebnici.
Takže přírůstek rychlosti.
Tento symbol delta znamená jen "změna" (nebo "přírůstek").
Přírůstek rychlosti v čase.
A jak jsem zmínil v předchozích videích, čas je zde ve skutečnosti přírůstek času, ale můžeme napsat jen čas.
Tyto 3 sekundy jsou přírůstkem času.
Mohlo to být tak, že pokud jste se podívali na vteřinovou ručičku, mohla být na začátku na 5 a na konci na 8 sekundách, takže to celkem trvalo 3 sekundy.
Tak zde je čas vlastně přírůstek času v sekundách. Ale zde nám stačí čas, který budeme značit "t".
Jaký je tedy náš přírůstek rychlosti?
Naše konečná rychlost je 60 mil za hodinu.
A počáteční rychlost byla 0 mil za hodinu.
Takže je to 60 minus 0 mil za hodinu.
A kolik je tento čas?
Tento čas, nebo bychom mohli říci přírůstek času, přírůstek času je 3 sekundy.
Dostáváme tedy 20 mil za hodinu za sekundu. ...zapíšu to...
Tak v této horní části budeme mít 60.
60 děleno 3 je 20.
Dostáváme 20.
Ale jednotky jsou trochu divné.
Máme míle... místo psaní mph (miles per hour, míle za hodinu) budu psát míle za hodinu.
To je totéž jako mph.
A pak také máme tady ve jmenovateli sekundy.
Což je trochu divné.
A jak vidíte, jednotky pro zrychlení jsou opravdu trochu divné.
Ale pokud se zamyslíme, dává to smysl.
Takže míle za hodinu - a můžeme sekundy zapsat takto nebo můžeme napsat za sekundu.
Ale zamysleme se, co nám to říká.
Pak to můžeme převést na sekundy nebo hodiny, jak budeme chtít.
Říká nám to, že každou sekundu může toto Porsche 911 zvýšit svou rychlost o 20 mil za hodinu.
Tedy jeho zrychlení je 20 mil za hodinu za sekundu.
A vlastně bychom měli uvést směr, protože mluvíme o vektorové veličině.
Takže je to na východ.
Jen proto, abychom si uvědomili, že pracujeme s vektory. Udáváme směr.
Na východ.
Takže každou vteřinu může zvýšit svou rychlost o 20 mil za hodinu.
Snad chápete, co říkám.
20 mil za hodinu za sekundu.
To je přesně to, co nám to říká.
Teď to můžeme napsat také takhle, je to totéž jako 20 mil za hodinu...
Protože pokud něco vezmete a vydělíte sekundou, je to stejné jako násobit sekundou na minus první.
Takže to je mil za hodinu a sekundu.
A ačkoliv je to správně, nezdá se mi to příliš intuitivní.
Toto doslova říká, že každou sekundu se rychlost zvýší o 20 mil za hodinu. 20 mil za hodinu je přírůstek rychlosti za sekundu.
Takže to trochu dává smysl.
Tohle říká 20 mil za hodinu a sekundu.
A znovu, není to moc intuitivní.
Ale můžeme to předělat tak, abychom měli pouze jednu jednotku času.
Ačkoliv to ve skutečnosti udělat nemusíte.
Toto můžete změnit, takže se zbavíte třeba hodin ve jmenovateli.
A nejlepší způsob, jak to udělat, je vynásobit to něčím, co má hodiny v čitateli.
Takže hodiny a sekundy.
A tady...
Menší jednotky jsou sekundy, takže máme 3600 sekund za 1 hodinu.
Neboli jedna hodina se rovná 3600 sekund. Neboli 1/3600 hodiny za sekundu.
Všechno to jsou správné způsoby, jak chápat tento purpurový vzorec.
A pak násobíte. Trochu to rozebereme.
Hodiny se vykrátí s hodinami, a pak máte... ...tohle se bude rovnat ...
Tohle se bude rovnat... 20/3600 mil za "sekundu krát sekundu".
Nebo bychom mohli říci míle...
Zapíšu to takhle...
Mil za "sekundu krát sekundu".
Nebo byste mohli říct, mil za sekundu...
Použiju jinou barvu.
Míle za sekundu na druhou.
A trochu to zjednodušíme.
Vydělíme čitatel i jmenovatel deseti.
Dostanete 2/360.
Nebo - toto je to samé jako 1/180 mil za sekundu na druhou.
Takto to zkrátím.
A ještě jednou, tohle je... 1/180 míle. Kolik to je?
Možná to budete chtít převést na stopy, ale smysl toho všeho, co jsem vám chtěl ukázat, bylo předvést, jak vypočítat zrychlení, a dát vám cit pro to, co znamená.
I když jsou obavy z AIDS a ptačí chřipky oprávněné - a později u nich uslyšíme od brilatního Dr. Brillianta - chci mluvit o jiných pandemiích, o kardiovaskulárních chorobách, cukrovce, vysokém tlaku - a takových, kterým můžeme předejít alespoň u 95% lidí a to změnou stravy a životního stylu.
Dochází k globalizaci nemocí. Lidi ve světě začínají jíst jako my, žít jako my, a umírat jako my.
A jen za jednu generaci přešel asijský kontinent od jedné z nejnižších mír srdečních chorob, obezity a cukrovky k jedné z nejvyšších.
V Africe přispívají kardiovaskulární choroby rovným dílem k počtu mrtvých jako HIV a AIDS ve většině krajin.
Máme před sebou nesmírnou příležitost, a jak se jí chopíme, může ovlivnit miliony lidí a praktikovat preventivní medicínu v celosvětovém měřítku.
Srdeční a cévní nemoci zabíjejí stále více lidí --a ne jen v této zemi, ale na celém světě -- víc než všechny ostatní dohromady, přičemž jim můžeme předejít.
A ne jen předejít, ale také je zvrátit.
Za posledních 29 let se nám z použití pokrokových, drahých přístrojů podařilo dokázat, jak mocné jsou takové jednoduché a zastaralé metody jako změna stravy a životního stylu.
Tady vidíte arteriogarfii před rokem a po roku, a toto je srdcový PET scan.
Před pár měsíci jsme ukázali a publikovali první studii, která ukazuje, že je možné zastavit nebo zvrátit růst rakoviny prostaty díky změně stravy a životního stylu. Došlo k 70% poklesu v růstu tumoru, nebo jeho zpomalení oproti jen 9% u kontrolní skupiny.
A tady na MRI a MR spektroskopii aktivita tumoru je červená, můžete vidět jak se po roku zmenšuje.
Nyní čelíme epidemii obezity.
Trpí jí dvě třetiny dospělých a 15% dětí.
Znepokojuje mě, že cukrovka za posledních 10 let vzrostla o 70%, a současná generace dětí může být první, která bude žít kratšeji než my.
Je to žalostné, ale dá se tomu předejít.
Tohle nejsou výsledky voleb, ale jsou to počty obézních lidí v jednotlivých státech, v letech 85, 86, 87 - data jsou z CDC stránky (Centrum pro kontrolu cukrovky) - 88, 89, 90, 91 - máme tady novou kategorii - 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 2000, 2001 - a jen se to zhoršuje.
Co s tím můžeme udělat?
Azijská kuchyně může zvrátit srdeční nemoci a rakovinu.
Ale lidé v Asii začínají jíst jako my a proto začínají být nemocní jako my.
Spolupracujeme s množstvím velkých potravinových společností, které mohou zábavnou a sexy formou přesvědčit lidi, aby jedli zdravější jídlo.
Předsedám poradnímu sboru McDonalds,
PepsiCo, ConAgram Safeway a brzy v Del Montu, kde všichni zjišťují, že je to dobrý byznys.
Saláty v McDonalds jsou výsledkem této práce - a brzy budou mít i asijské saláty.
V Pepsi, 2/3 nárůstu v příjmech pochází z jejich lepších potravin.
A když dokážeme toto, tak budeme moci uvolnit zdroje na nákup léků, které jsou více než potřebné na léčbu AIDS a HIV, malárie, nebo na prevenci ptačí chřipky.
Už jsme si řekli, že s tím, jak jsme se přenesli z roku 1800, dostali jsme se na počátek 20. století, a přibližovala se 1. světová válka, tak závody evropských mocností v budování impérií byly součástí národní prestiže a pomáhaly zvětšovat národní bohatství.
V největších mocnostech byly Německo a Itálie poměrně nové a právě spojené státy.
Britové budovali své impérium stovky let,
Němci naproti tomu, přestože měli dlouhou kulturní tradici starou stovky nebo dokonce tisíce let, začali existovat jako sjednocený stát teprve od roku 1871.
Teprve po Prusko-francouzské válce, která dovolila Prusům sjednotit celé Německo.
Italie byla sjednocena také až v roce 1870 během Prusko-francouzské války, protože Francouzi se museli soustředit na boje s Němci a Prusy, nemohli si chránit své jižní státy a tak dovolili Italům se sjednotit pod jejich nadvládou.
V roce 1914, na začátku 1. světové války, se tyto mocnosti také účastnili závodů v budování impérií, ale v té době byly jen 43 až 44 let staré. Proto také nebyly schopné vybudovat tak rozsáhlé impérium, jako měla například Francie, a hlavně tak rozsáhlou říši, jakou měla Velká Británie.
Na této mapě vidíme, jaký byl skutečný rozsah jejich říší.
Itálie kontrolovala Libyi, Eritreu a části dnešního Somálska.
Německo mělo také kolonie v Africe, například Togo, Kamerun, který je dnes součástí německé jihozápadní Afriky, dnes nazývané Namibie, německou východní Afriku, která dnes zahrnuje Tanzanii, Rwandu a Burundi.
Německo také vlastnilo oblasti v Tichém oceánu a dokonce v Číně.
Tohle jsou ostrovy v Pacifiku, které Německo vlastnilo, a Německá Nová Guinea.
Německo dokonce kontrolovalo i město Čching-Tao, což je zajímavé z kulturního hlediska pro ty z vás, kteří se díváte na toto video v roce 2013.
Čching-Tao je dnes velice populární značka čínského piva, které má druhé místo na čínském trhu s pivem.
Toto pivo se s Čínou spojuje, ale ve skutečnosti jeho výrobu zahájili němečtí osadníci v Čching-Tao v roce 1903.
Čili má vlastně německé kořeny, protože Němci samozřejmě měli dlouhou tradici vaření piva. A tak můžeme říkat, že ČchingTao je čínské pivo, protože se vyrábí v Číně, ale v podstatě má své kořeny v době německé imperiální nadvlády.
Hinduisté říkají:
"Nada brahma," což může být přeloženo jako "svět je zvuk."
A svým způsobem je to pravda, protože všechno vibruje.
Ve skutečnosti i vy, kteří zde sedíte, právě teď vibrujete.
Každá část vašeho těla vibruje různými frekvencemi.
Takže jste vlastně akord, každý z vás je jeden jednotlivý akord.
Jednou z definic zdraví může být, že akord musí být naprosto harmonický.
Vaše uši ten akord nemohou slyšet.
Ve skutečnosti mohou slyšet úžasné věci. Vaše uši mohou slyšet 10 oktáv.
Ovšem záměrně vidíme jen jednu oktávu.
Vaše uši jsou vždy zapnuty. Nemáte žádné ušní víčka.
Pracují, i když spíte.
Nejtišší zvuk, který dokážete slyšet, pohne vaším ušním bubínkem o čtyřnásobek velikosti atomu.
Nejsilnější zvuk, který slyšíte, je biliónkrát silnější.
Uši nejsou stvořeny pro slyšení, ale pro poslouchání.
Poslouchání je aktivní schopností.
Zatímco slyšení je pasivní, poslouchání je něco, na čem musíme pracovat.
Je to vztah se zvukem.
A přesto je to schopnost, kterou nás nikdo neučí.
Například, uvažovali jste někdy nad tím, že existují pozice pro naslouchání, místa, odkud můžete naslouchat?
Zde jsou dvě z nich.
Reduktivní naslouchání je naslouchání "za účelem."
Zužuje všechno na pouze to, co je důležité, a zbavuje se všeho, co důležité není.
Muži typicky naslouchají reduktivně.
Muž říká:
"Mám tento problém."
Říká:
"Zde je řešení pro tebe.
Díky moc.
Další."
To je způsob, jakým my mluvíme, že chlapi?
Expanzivní naslouchání je na druhou stranu naslouchání "někomu", ne "za účelem." Nemá na mysli žádný cíl.
Je to jen užívání si cesty.
Ženy typicky naslouchají expanzivně.
Pokud se podíváte na tyto dva, oční kontakt, obličeji k sobě, pravděpodobně mluví oba zároveň.
(smích)
Muži, pokud si z této přednášky neodnesete nic jiného, zkuste procvičovat expanzivní naslouchání a možná dokážete proměnit vaše vztahy.
Problém s nasloucháním je, že většina toho, co slyšíme, je hluk, který nás neustále obklopuje.
Takový hluk, dle Evropské Unie, snižuje zdraví a kvalitu života dvaceti pěti procent populace v Evropě.
Dvě procenta evropské populace -- to je 16 milionů lidí -- mají zničený spánek takovýmto hlukem.
Hluk zabíjí v Evropě 200 tisíc lidí ročně.
Je to opravdu velký problém.
Když jste byli malí, pokud jste slyšeli nějaký hluk a nechtěli ho slyšet, strčili jste si prsty do uší a něco si broukali.
V dnešní době můžete udělat podobnou věc, akorát to vypadá o dost lépe.
Vypadá to asi takto.
Problém se stále se rozšiřujícím poslechem sluchátek je, že přináší opravdu velké zdravotní problémy.
Prvním opravdu velkým zdravotním problémem je slovo, které definovat Murray Schafer: "schizofonie."
Znamená to rozpor mezi tím, co vidíte, a tím, co slyšíte.
Zveme do svých životů hlasy lidí, kteří nejsou okolo nás přítomni.
Myslím, že je něco hluboce nezdravého, když celou dobu žijeme ve schizofonii.
Druhým problémem, který nastává při přílišném užívání sluchátek, je komprese.
Stlačujeme hudbu, aby se vešla do kapsy, což s sebou nese náklady.
Poslouchejte.
Toto je nezkomprimovaný hudební úryvek.
(hudba)
A nyní ten stejný úryvek hudby, ze kterého jsme odebrali 98 procent dat.
(hudba)
Doufám, že alespoň někteří z vás dokáží slyšet rozdíl mezi těmito ukázkami.
Komprese přináší náklady.
Jste unavení a podráždění, protože si musíte domýšlet všechna ta data. Musíte si je představovat.
V dlouhém období to pro vás není dobré.
Třetí problém se sluchátky je: hluchota -- hlukem způsobená porucha sluchu.
10 milionů Američanů už touto poruchou z nějakého důvodu trpí, ale co je opravdu zarážející, 16 procent, tedy přibližně každý šestý, Amerických náctiletých trpí poruchou sluchu způsobenou hlukem jako důsledek nadměrného používání sluchátek.
Jedna studie na Americké univerzitě zjistila, že 61 prváků na vysokých školách má poškozený sluch jako důsledek nadměrného používání sluchátek.
Možná vychováváme celou generaci hluchých lidí.
To je opravdu vážný problém.
Dám vám nyní tři rychlé tipy, abyste chránili své uši, prosím, předejte je svým dětem.
Profesionální chrániče sluchu jsou skvělé; používám je neustále.
Pokud chcete používat sluchátka, kupte si ty nejlepší, které si můžete dovolit, protože kvalita znamená, že si je nebudete muset dávat příliš hlasitě.
Pokud neuslyšíte člověka, který na vás bude mluvit poměrně hlasitě, pak je máte příliš nahlas.
A zatřetí, pokud jste v prostředí se špatným zvukem, je v pořádku, když si dáte prsty do uší nebo když z daného místa odejdete.
Chraňte si své uši pomocí těchto rad.
Pojďme se oprostit od špatného zvuku a podívejme se na několik přátel, které byste měli hledat.
VVP: Vítr, voda, ptáci -- náhodné přírodní zvuky sestavené z mnoha jednotlivých náhodných událostí, všechny z nich velmi zdravé, všechny z nich zvuky, na které jsme si navykli za léta evoluce.
Hledejte tyto zvuky; jdou pro vás dobré, stejně jako tento.
Ticho je krásné.
Lidé v době královny Alžběty popisovali jazyk jako okrášlené ticho.
Chtěl bych vás pobídnout, abyste opouštěli ticho s určitým záměrem a abyste vytvářeli palety zvuků jako kus umění.
Mějte popředí, pozadí, vše v krásných proporcích.
Je zábavné ponořit se do navrhování zvuků.
Pokud to nedokážete sami, nechte si návrh zpracovat profesionálem.
Zvukový design je budoucnost a myslím si, že můžeme změnit způsob, jakým svět zní.
Nyní rychle projdu 8 forem, osm způsobů, jak zvuk může zlepšit zdraví.
Nejprve ultrazvuk: všichni jej známe z běžného léčení.
Je v současnosti používán i pro léčbu rakoviny.
Litotripse -- zachraňuje tisíce lidí ročně od skalpelu tím, že rozkládá ledvinové kameny zvukem o vysoké intenzitě.
Léčba zvukem je úžasný nástroj.
Známe jej už tisíce let.
Chtěl bych vás pobídnout, abyste to prozkoumali.
Používají se nyní skvělé věci, léčí se autismus, demence a další choroby.
A hudba, samozřejmě.
Už jen prostý poslech hudby je pro vás dobrý, pokud je to hudba, která byla vytvořena s nějakým záměrem, obecně, která byla vytvořena s láskou.
Náboženská hudba, dobře.
Mozart, dobře.
Existuje spousta typů hudby, které jsou velmi zdravé.
A dále tu máme 4 nástroje, které od vás požadují nějakou akci a zapojení.
Ze všeho nejprve, poslouchejte vědomě.
Doufám, že po této řeči to budete dělat všichni.
Vašemu životu to dodá úplně nový rozměr a je úžasné mít tento rozměr.
Zadruhé, vyzkoušejte si vytvořit nějaký zvuk.
Vyrábějte zvuk.
Hlas je nástroj, na který hrajeme všichni, a přesto kolik z nás je školeno v užívání svého hlasu?
Nechte se školit.
Naučte se zpívat.
Naučte se hrát na nějaký nástroj.
Hudebníci mají větší mozek -- to je pravda.
Také můžete dělat tyto věci skupinově.
Je to skvělá protilátka na schizofonii, tvořit hudbu a zvuk ve skupině lidí, ať už vyznáváte jakýkoli styl.
Vyzkoušejme si roli řiditele zvuku, který je kolem nás.
Chránit si uši?
Ano, naprosto.
Navrhovat zvukové palety, aby bylo kolem vás krásně, doma i v práci.
Zkusme také zvýšit hlas, když na nás lidé útočí se vším tím hlukem, který jsem vám dříve přehrával.
Nechám vás tedy s těmito sedmi věcmi, které můžete začít dělat hned, abyste zlepšili své zdraví pomocí zvuku.
Mou vizí je svět, který zní nádherně, a pokud my všichni začneme dělat tyto věci, učiníme velký krok tímto směrem.
Chci vás pobídnout, abyste šli tou cestou.
Zanechávám vás zde ještě s trochou ptačího zpěvu, který je pro vás velmi dobrý.
Přeji vám zvukové zdraví.
(potlesk)
(zvonění zvonu)
Záměr gotického kostela byl vytvořit nebe na zemi.
Byl to způsob, jakým se středověké náboženské ideje sloučily s antickými idejemi, tím, čemu říkáme neoplatonismus což umožnilo církvi působit jako soubor symbolů.
Dívka: Světlo bylo chápáno jako ta nejmenší látka z Božích pozemských výtvorů, věcí, se kterými se setkáváme.
Pomysleme na okamžik stvoření, je to oddělení světla od tmy,
"A bylo světlo."
Je to tento prvotní okamžik.
Je to věc, která je nejmenší látkou, nejmimořádnější.
Mluvíme o metafoře božského světla, Božího světla.
Toto je velmi pronikavá metafora v průběhu středověku.
Muž: Je bez tíže, může být krásná.
Je to dokonalá metafora, která může dovolit člověku vytvořit si pojem o tom, jak musí nebeská říše vypadat.
Takže se opravu stává prioritou pro gotické architekty dostat světlo do kostela v nejvyšší možné míře.
Jeden ze způsobů, kterým je toto umožněno, je použitím opěrných oblouků zatímco v románském kostele okno byl otvor, prostor obklopený zdí.
To, co nalézáme v gotickém kostele je podpěrná konstrukce prodloužená od kostela prostřednictvím opěrného oblouku, který podpírá budovu ale umožňuje úplné otevření nebo téměř úplné otevření zdí.
Jeden ze skutečných problémů byla doba, za kterou člověk dokázal složit obrovskou tíhu kamenných klenb na obrovské pilíře zvnějšku kostela.
Dívka: To je to, co vidíme v románském kostele.
Muž: To je pravda.
Samozřejmě, zdi samy byly podpůrné a tak nemohly být otevřeny.
Okna byla velmi, velmi malá a na tato okna se rozhodně nekladl důraz.
Ty kostely měly sklon k tomu být docela temné.
Byl tady další problém, kterým bylo, že váha se nedrží jen dole, chce se pohybovat směrem ven.
Představte si, že Alice má nápad a chce se o něj podělit.
Existuje tolik způsobů jak sdílet myšlenku.
Mohla by nakreslit obrázek, vytvořit rytinu, napsat píseň,
poslat telegram, nebo e-mail.
Ale jak jsou tyto věci odlišné? všech forem komunikace. a co je důležitější, proč jsou stejné?
Tento příběh je o elementární částici všech forem komunikace.
Začíná se speciální dovedností, kterou budete pravděpodobně brát za samozřejmost, používání jazyka.
Všechny jazyky vám umožňují vzít myšlenku nebo mentální objekt - a rozdělit ho do několika koncepčních bloků.
Tyto bloky jsou poté vyjádřeny pomocí řady signálů - nebo "symbolů."
Lidé se vyjadřují pomocí změny zvuku a fyzickou akcí - Tak jako cvrlikání ptáků - a tančení včel - A člověkem vyrobené stroje vyměňující skotačící proud elektrických vibrací.
Dokonce i naše těla jsou postavena podle instrukcí uložených v mikroskopické knize známé jako DNA.
Všechno jsou to různé formy jedné věci - informace.
Jednoduše řečeno, informace je to, co umožňuje jedné mysli ovlivnit další.
Je to založeno na myšlence komunikace jako výběru.
Informaci lze bez ohledu na formu, měřit pomocí základní jednotky Stejným způsobem můžeme měřit množství různých objektů pomocí standardních měr, jako jsou kilogramy a libry.
To nám umožňuje přesně změřit a porovnat váhu,řekněme třeba, skály, vody nebo pšenice pomocí váhy.
Informace mohou být také měřeny a porovnány, pomocí měření tzv. entropie.
Přemýšlejte o tom, jako o míře informace.
Intuitivně víme, že jediná strana z nějaké neznámé knihy má méně informací než celá kniha.
Můžeme to popsat přesně pomocí jednotky zvané bit - míra překvapení.
Takže bez ohledu na to, jak chce Alice předat konkrétní zprávu - hieroglyfy, hudbu, počítačový kód - každá bude obsahovat stejný počet bitů i když v různých hustotách.
A bit je spojen s velmi jednoduchou myšlenkou - odpovědí na otázku ano nebo ne.
Myslete na to jako na "jazyk mincí".
Tak jak jsou informace skutečně měřeny?
Má informace rychlostní limit?
Maximální hustotu?
Teorie informace má vzrušující odpovědi na tyto otázky.
Je to myšlenka se rozvíjí už víc než 3000 let.
Ale předtím, než tohle můžeme pochopit, musíme ustoupit o krok zpátky, a prozkoumat možná nejmocnější vynález v dějinách lidstva - abecedu.
A k tomu se musíme vrátit do jeskyně.
Jsme v Louveru a koukáme na malbu, jejímž autorem je jeden z Davidových žáků
Jeho jméno je poměrně dlouhé, ale bývá nazývám pouze Girodet. Název této malby je Spánek Endymionův. Jedná se o starověkou legendu, která vypráví o ovčákovi, jenž byl ideálně krásný.
Postava je opravdu mdlá a smyslná.
Jsou tu zachycené emoce. Velmi se to liší od závažnosti a racionálnosti Davida v období neoklasicismu.
Myslím, že máš pravdu. Přinejmenším pokud jde o atmosféru a povahu. Je více neřestná.
Ale tyto emoce a zájem o srdce byly v rokoku velmi netypické.
(hrající hudba)
Nacházíme se bazilice sv. Denise.
Na místě, kde se zrodila gotika.
A to díky Sugerovi, který zde byl počátkem 12. století opatem. Jedná se o velice důležitý kostel, ve kterém je pohřbena královská rodina.
Sám Suger sloužil jako jejich rádce.
Stojíme na kněžišti a okny proudí světlo.
Kněžiště je místo za oltářem v kostele.
A chórový ochoz je ulička, která nás za oltář dovede.
Vlastně nás vede zároveň kolem i za oltář.
Suger dokončil chórový ochoz a průčelí.
Přičemž se nejednalo o novou výstavbu.
Samotný kostel pochází z 9. století.
Podle Sugera nebyl pro královskou rodinu dostatečně vznešený.
Jedná se o dobu, kdy král ovládal pouze Ile de France, což je oblast bezprostředně kolem Paříže.
V této době se král stával stále mocnějším a tuto sílu chtěl Suger vyádřit svým stylem architektury.
V této době byla západní architektura kostelů vytvářena tak, aby v zadní části byl chórovy ochoz, který nás dovede za oltář. A díky tomu se poutníci mohli zastavit u těchto kapliček.
Jednalo se o malou místnost ve které se nacházely ostatky.
V románském období měly podobu celých pokojů, kolem kterých byly postaveny zdi.
Suger se rozhodl prostor otevřít tak, aby do něj proudilo světlo. Zde vidíte přesnou ukázku.
Tato podoba byla ve 12. století nevídaná a hlavně překvapivá.
Aby zde nebyly pouze řady zdí s okny, která navíc byla v románském období malá, vymyslel Suger novou strukturu vystavěnou v kameni. Díky ní byly stěny nahrazeny sklem, a to barevným sklem, které onu místnost nádherně projasnilo.
Nyní se nám nabízí dvě otázky. Jak to udělal? A proč?
Co probereme jako první? Proberme způsob provedení.
Nad námi se nachází komplexní sítě ostré klenby.
Lomené oblouky mají různé tvary a rozměry. Jsou tedy zásadním prvkem.
Nejdůležitější je rozložení tlaku, který spíše než do stran, tlačí směrem dolů.
Není tedy zapotřebí silných zdí.
Románské oblouky byly na silných stěnách, jelikož zde tlak působil do stran.
Lomený oblouk funguje tak, že převezme tíhu klenby a tlačí ji směrem dolů. Váha tedy nemusí být podepřena ze stran.
Když se díváme na žebrovou klenbu, všmineme si svislosti.
Celá tato klenba je stavěna na úzkých sloupech.
Ty dodávají prostoru eleganci a otevřenost.
Románský styl v tomto ohledu působil mnohem pevněji. Váš pohled sledoval linii oblouku, což zdůrazňovalo samotnou gravitaci.
Měli jste zde pocit "silných kořenů".
Tento styl je velice odlišný.
Musíte si uvědomit, každý zasvěcený kostel je zpodobněním svatého Jeruzalému.
Je to nebe na Zemi.
Jak nás tedy může něco přenést na nebeské místo?
Abbot Suger věřil, že je to možné díky světlu.
Suger věřil, že četl slova sv. Denise, patrona tohoto kostela.
Byla to však slova filosofa, který žil v 6. století.
Důležité je, že díky tomuto psaní získal představu božství, kterou přetvořil v architekturu, která je praktická a funkční.
Tento text popisoval právě spojení božství a světla.
Suger tedy otevřel tyto zdi a dovolil, aby dovnitř proniklo světlo. To návštěvníkům umožnilo přesun od modlitby přímo k Bohu. "Otupěnou mysl povznáší materiál, ale toto světlo ji oživí." - Abbot Suger
Tento přístup byl nový a radikální, čímž čelil jiným teologickým tezím.
Příkladem jsou myšlenky sv. Bernarda z Clairvauxu, který říká, že se musíme zbavit veškeré dekorace. Musíme se zbavit veškerého rozptýlení.
Vždyť můžeme člověka přemýstit.
Říká, že právě ona dekorace nás k božstvu přibližuje.
Suger byl neskutečně úspěšný.
Toto místo je opravdu nádherné a já osobně se cítím přenesen na zcela jiné místo.
Hovořili jsme o zákonu poptávky a jak, pokud zachováme vše ostatní stejné, změna v ceně, cena vzroste, poptávané množství klesne a cena klesne, poptávané množství vzroste.
Pokud zachováte vše ostatní stejné, ceteris paribus, pohybujeme samotnou křivkou v závislosti na ceně.
Ale začali jsme hovořit o tom, co se stane, když změníte něco z toho, co bylo doposud stejné.
Jak to změní poptávku?
V posledním videu jsme hovořili o ceně příbuzných statků a pokud se cena příbuzných statků změní, oba komplementy a substituty, jak to může změnit, jak to může zvýšit nebo snížit poptávku, celou křivku ne jenom jeden konkrétní scénář.
Nyní si řekneme o dalším z těchto faktorů, který jsme udržovali konstantní.
Zamyslete se nad tím, jak by to mohlo změnit poptávku, celou křivku, pokud bychom to změnili a je to očekávání budoucích cen.
Očekávání...Očekávání...budoucích cen. Řekněme...
Nejprve tu hovořme o našem prvním scénáři, kde, řekněme tato křivka... Lidé neočekávali, že se změní ceny za můj e-knihu a nyní najednou lidé očekávají změnu v očekávání.
Najednou očekávají, že ceny budou růst.
Nyní očekávejme vzrůstající budoucí cenu.
Co se stane?
Pokud očekáváte, že budoucí cena poroste a zmíněné zboží nebo produkt je něco, co můžete uskladnit, v závislosti na tom, o kolik očekáváte, že vzroste, pravděpodobně to raději koupíte nyní. Koupíte to dříve, než ceny vzrostou.
Bez ohledu v jakém bodě křivky jsme, bez ohledu na cenový bod z jakýchkoli těchto cenových bodů nyní lidé chtějí místo nakupování později nakupovat nyní. Současná poptávka poroste v jakémkoli z těchto cenových bodů.
Za 2 dolary by si to chtělo více lidí, protože cena roste.
Za 4 dolary si to koupí více lidí, protože cena roste a jakýkoli z těchto cenových bodů, protože nyní se očekávání posunula od neutrálních k očekávání, že ceny porostou. Posunulo by to celou křivku doprava. Tohle by posunulov celou křivku doprava.
Tady je scénář 1 a v závislosti na tom, jak se věci změní, se tohle pousne doprava.
Ale to je jen obecná myšlenka, tohle je scénář 1.
A posun celé křivky, můžete říct, že zvyšují poptávku. Tohle je doslova navyšování poptávky.
A když jsme mluvili o poptávce, pamatujte si, a jsem asi unavený to znovu opakovat. Nehovořím o konkrétním množství, hovořím o posunu celé křivky doprava, protože lidé očekávají rostoucí budoucí ceny, takže součásná poptávka vzrostla, současná křivka poptávky se posunula doprava.
A nyní se na to můžeme podívat z druhé strany a představit si, co se stane ve scénáři 2.
Předtím byli lidé neutrální. To byla naše křivka přesně tady,. Neměli názor na to, zda by mohly budoucí ceny růst nebo klesat nebo možná předpokládali, že by mohly zůstat stejné.
O čem mluvíme, je změna očekávání. Posouváte se z neutrality nebo řekněme, že očekáváte, že budou klesat.
Ale nyní očekáváte, že poklesnou dokonce rychleji a protože očekáváte, že poklesnou rychleji, je méně pravděpodobné, že je koupíte nyní.
Pokud jste to očekávali předtím, mysleli jste si, že ceny budou zhruba konstantní a nyní očekáváte že poklesnou, měli byste si nyní říci super. Proč se trochu nezastavím a netorchu nepočkám, sníží to poptávku.
V tomto scénáři se celá křivka posune doleva.
V daném cenovém bodě poptávané množství klesne v jakékomli bodě této křivky. Celá křivka poptávky se posune doleva, protože ve scénáři 2 byla poptávka snížena.
Kolem roku 1350 př. n. l. se v egyptském umění vše změnilo
Když přemýšlíme o egyptském umění, nepřemýšlíme o změně
To je pravda, Stará říše, Střední říše,
Nová říše a přechodné doby v mezidobí, zde je umění neměnné po téměř 3000 let ale je zde radikální zlom okolo 1350 a to proto, že vládce Achnaton mění státní náboženství.
Mění ho od uctívání boha Amona k novému bohu, slunečnímu bohu zvanému Aton, tak, že si ve skutečnosti mění své vlastní jméno na Achnaton, což znamená "Aton je potěšen".
Klíčové je, že udělá ze sebe a své manželky jediné představitele Atona na zemi, takže znepokojí všechny kněze Egypta tím, že udělá ze sebe a své manželky jediné, kteří mají přístup k novému bohu Atonovi.
A ve skutečnosti, poté, co Achnaton umírá, se Egypt se vrátí ke svému tradičnímu náboženství.
Takže toto období je velmi krátkou epizodou v Egyptské historii, ale také značí skutečný posun ve stylu a tato malá kamenná deska, na kterou se díváme, tato zahloubená reliéfní rytina, kterou bychom umístili do soukromého, domácího prostředí, je perfektním příkladem těchto stylistických změn.
Ano, byl by to oltář v něčím domě, kde by viděli Achnatona a jeho manželku Nefertiti a jejich vztah k bohu Atonovi.
Toto bylo vždy jedno z mých oblíbených sochařských děl.
Je to tak neformální v porovnání s většinou egyptského umění, že skutečně máme pochopení tohoto páru a jejich vztahu jeden k druhému a jejich vztahu k vlastním dětem a lásky a rodinného života.
Podívejme se zblízka.
Nalevo máte samotného Achnatona, toto je faraon Egypta, nejvyšší vládce.
Můžete vidět že drží svoji nejstarší dceru a připravuje se ji políbit, zdá se, že ji drží velmi něžně.
Podpírá jí hlavu, drží ji pod stehny.
Zdá se, že ona ukazuje pravděpodobně v tentýž okamžik zpět na svoji matku.
Vidíme Nefertiti, jak drží další dceru na klíně a ta ukazuje zpět na Achnatona a ještě třetí dceru, tu nejmladší, na jejích ramenou, která si hraje s náušnicí.
Myslím si, že je hned zřejmé, že je zde něco špatně s jejich anatomií.
Když se podíváme na děti nebe když se podíváme na Nefertiti nebo Achnatona, vidíme odulá břicha, velmi hubené paže a prodloužené lebky. Formy, které přiměly historiky umění přemýšlet, zda neměl Achnaton špatné zdraví.
Ve skutečnosti si nemyslíme, že bylo, myslíme si, že je to čistě stylistický zlom, který byl zamýšlen k odlišení tohoto nového věku, nového náboženství od egyptské minulosti.
Egyptské umění bylo ovládáno přímočarými formami, zdá se, že Achnaton zde žádal tento nový styl, ovládaný zakřivenými formami.
Podívejte se na pečlivou pozornost věnovanou drapérii, je zde lehkost, která je v absolutním kontrastu k tradicím egyptského umění.
Ale v některých aspektech jsou zde prvky tradičního egyptského sochařství.
Ano, stále vidíme složený pohled na tělo a profilové zobrazení obličeje, ale frontální pohled na oko.
Pravá nebo jedna ruka směřuje na nás ale ramena jsou s námi v rovině, takže vidíme největší možnou část těla, zatímco figury jsou stále ještě z profilu.
Podívejme se na ikonografii, tato malá deska je tímto způsobem velmi výřečná.
Je zde přítomen Bůh, Aton, v podobě slunečního disku.
A z tohoto slunce, které má v sobě malou kobru, což značí že je to nejvyšší božstvo.
Jediné božstvo.
Achnaton byl monoteista a toto bylo ve velkém kontrastu k panteonu bohů na který tradiční egyptské náboženství spoléhalo.
"Ne, je pouze jeden pravý Bůh" takže vidíme kobru, vidíme sluneční disk a pak vidíme paprsky světla, jak proudí dolů a když se podíváte zblízka, uvidíte ruce na koncích těchto paprsků, s výjimkou těch paprsků, které končí právě na obličeji krále a královny, tam nevidíte jen ruce, ale také znak "Ankh", egyptský symbol života, takže je to jakoby Aton dával život těmto dvěma lidem a právě jen těmto dvěma lidem.
Tyto paprsky světla drží Ankhy přímo u jejich nosů, je to dech života pro Achnatona a Nefertiti.
Na trůnu Nefertiti vidíme symboly jak Horního tak Dolního Egypta, značící, že Nefertiti je královna obou.
Achnaton sám sedí na jednodušším trůnu, z čehož cítíme její důležitost a fakt, že vládli Egyptu společně.
Čas od času musím k doktorovi na odběr krve, což nesnáším.
Protože jsem tak trochu srab když příjde na odběr krve.
Nesnáším jehly.
Ale samozřejmě dělám co musím.
Nechám si odebrat krev a snažím se myslet na něco jiného, když se naplňuje injekční stříkačka.
Většinou se dívám jinam a dřív než se naději, je hotovo.
Dál už mě to netrápí a z ordinace odcházím s dobrým pocitem, že už na to nemusím myslet.
Teď vám chci ukázat, co se dál děje s krví, kterou vám odeberou.
Nejdříve krev putuje do zkumavky. V dnešní době se to dělá rovnou.
Zkumavka je připevněna ke stříkačce a krev teče přímo do ní.
Takže tohle je uzávěr pro mou zkumavku.
Uvnitř mé zkumavky je krev. Tohle je zkumavka naplněna krví.
Je to tak trochu speciální zkumavka.
Zvláštností na ní je, že na jejích stěnách je chemikálie, která zabraňuje krvi, aby se srážela.
Nechceme aby se nám krev srazila, protože by se s ní potom těžko pracovalo v laboratoři.
Takže tato zkumavka je velmi nápomocná. Krev se nesrazí.
Abychom se ujistili, že zkumavka funguje správně, lehce ji protřepáme, pro jistotu, jestli je krev správně promíchaná tak, aby se nesrážela.
Odtamtud jde krev do laboratoře.
Tam je takový přístroj, který střádá krev ode mě a dalších lidí, řekněme od pár dalších pacientů v té nemocnici nebo klinice.
Všechna ta krev v tomto přístroji je označena štítkem.
A ten přístroj rotuje.
Rotuje velmi rychle.
Takže všechny tyto zkumavky jsou připevněny, aby neuletěly a navíc se také točí samy o sobě.
A když se ty zkumavky takhle otáčejí, vytvářejí sílu, které se říká odstředivá (nebo také centrifugální) síla.
Tomuto procesu se říká centrifugace.
A ten přístroj se jmenuje centrifuga.
Otáčí se velmi rychle a výsledkem je, že se krev začne separovat.
Hustší část se soustřeďuje u špičky zkumavky a ta řidší část krve stoupá k víčku.
Po tom co odstřeďujeme, řekněme že už jsme prošli tímto procesem a odstředili jsme tu krev, máme tu stejnou zkumavku a já vám ukážu takový obrázek jak to vypadá 'po'.
Tohle je 'předtím' než jsme odstředili zkumavku a teď tu máme 'po' - potom co jsme ji odstředili.
Jak to tedy vypadá po odstředění. Klíčovým rozdílem tu je, že místo 1 stejnorodé (homogenní) tekutiny, která tu byla předtím, to teď vypadá úplně jinak.
Máme tu 3 různě vypadající vrstvy, které vám teď nakreslím.
Tohle je 1. vrstva, která je také nejzajímavější, největší množství naší krve je právě v této vrstvě.
Pamatujte si, že tahle je ta nejméně hustá. Je řídká a proto zůstala u víčka.
Tvoří okolo 55% našeho celkového množství. Říká se jí plazma.
Pokud jste už někdy slyšeli o plazmě, teď už víte, co přesně znamená.
Kdybych vzal kapku této plazmy a chtěl bych se na ní podívat zblízka, z čeho se skládá, 90% plazmy je nic víc než voda.
Což je zajímavé, protože významná část krve je plazma a významná část plazmy je voda.
Takže teď vidíte proč se vždy říká:
"Pij hodně vody, abys měl dostatek tekutin", protože velká část krve je vlastně voda.
Ve skutečnosti to platí i pro zbytek těla, ale chci zdůraznit, že se to týká i krve.
Zbývá nám ještě zbytek, že?
Už máme 90%, musíme se dostat na 100%. 8% této plazmy tvoří bílkovina, neboli protein. Teď vám ukážu nějaké příklady těchto proteinů.
Jeden z nich je albumin.
Albumin, pokud ho neznáte, je důležitý protein v plazmatu, který udržuje krev, nebo tekutinu uvnitř, aby nepronikla ven z cév.
Dalším významným proteinem jsou protilátky. Určitě jste již o nich slyšeli, protilátky se týkají imunitního systému.
Starají se o to, abyste byli zdraví jako ryby, abyste se nenakazili.
A další část tohoto proteinu, kterou je dobré si pamatovat, je fibrinogen.
Fibrinogen.
Tohle je jeden z mnoha důležitých proteinů, týkajících se srážlivosti.
Existuje také spoustu dalších srážecích faktorů. Sem napíšu srážecí faktory.
Takže tohle všechno jsou bílkoviny - albumin, protilátky, fibrinogen
Teď tu máme ještě zbylé 2%, které se podílejí na krevní plazmě, jsou to věci jako např. hormony, což může být třeba inzulín.
Máme tu elektrolyty, což může být třeba sodík.
A také tu jsou živiny.
Živiny mohou být něco jako například glukóza.
Všechny tyhle věci vytvářejí plazma.
Takže spoustu věcí o kterých přemýšlíme/mluvíme jsou v našem plazmatu, včetně vitaminů a podobně.
Další vrstvou, která se nachází pod plazmatem, je tady nakreslena bíle.
Kdybych to měl přiblížit, byla by to malilinkatá část krve.
Méně než 1%. Jsou to vlastně bílé krvinky. Tato vrstva obsahuje bílé krvinky a krevní destičky.
Toto jsou buněčné části naší krve.
Tvoří velmi malou, ale samozřejmě velmi důležitou část naší krve.
Dále, pod touto vrstvou, která je nejhustší, najdeme červené krvinky.
Tohle je ten poslední kousek, který tvoří 45% krve.
Tyto červené krvinky obsahují v sobě hemoglobin.
Takže je to někdy matoucí, protože na to zapomenete, říkáte si "jo, bílkoviny, tak to musí být plazma." Pamatujte, červené a bílé krvinky mají také v sobě bílkoviny.
Například hemoglobin. O čem už jste možná někdy slyšeli, je sérum.
Co to přesně je?
Sérum je velmi podobné plazmatu, co se týče složení.
Kdybych měl zakroužkovat co je v krevním séru, zakroužkuji tuhle část.
Jediné co jsem vynechal ze séra je fibrinogen a srážecí faktory.
Takže si můžete pamatovat, že plazma a sérum jsou si velmi podobné, s rozdílem, že sérum neobsahuje fibrinogen a srážecí faktory.
Když se podíváme dolů na červené krvinky, co se o nich můžeme dozvědět?
Možná už jste slyšeli pojem hematokrit.
Pokud by tohle byla moje krev, ta, kterou tu máme nakreslenou, můj hematokrit by činil 45%. To znamená, že hematokrit se rovná objem červených krvinek děleno celkový objem.
Takže pokud je v tomto případě můj celkový objem 100, procento mých červených krvinek je, jak už jsem říkal, 45%. Proto jsem věděl, že mám hematokrit 45.
Je to procento červených krvinek.
A to procento je důležité vědět, protože červené krvinky jsou právě ta část krve, která přenáší kyslík. Teď se podíváme na hematokrit trochu podrobněji, řekneme si i nějaká nová slova..nakreslím tu 3 nádobky s krví.
Takže tu mám 3 nádobky, 1, 2, 3.
Každá z nich patří jinému člověku.
Ti jsou si ale velmi podobní, stejný věk i pohlaví, protože norma hematokritu se různě liší - záleží na věku, pohlaví, dokonce i na tom, kde žijete, v jaké nadmořské výšce.
Třeba kdyby jste žili na vrcholu hory, to vám také ovlivní váš hematokrit.
Takže hodně věcí ovlivňuje hematokrit.
Ale řekněme, že my tu máme 3 lidi, kteří jsou si velmi podobní v těchto ohledech.
U první osoby, tady nakreslím její krev, plazma zaujímá tolik z jejich celkového objemu.
U druhé osoby, jejich plazma zabírá tolik z jejich celkového objemu.
A u třetí osoby, jejich plazma zabírá hodně z jejich celkového objemu, až potud. Odstředili jsme všechny 3 a takhle to teď vypadá.
Samozřejmě všechny 3 obsahují také bílé krvinky, ty tu ještě musím nakreslit. A také krevní destičky, to je ta malinkatá vrstva, méně než 1%, jak už jsme si řekli.
Zbývající částí tedy musí být červené krvinky. Tady je vrstva červených krvinek.
Druhá osoba jí má více.
A u této 3. osoby je to naopak méně. Ne moc červených krvinek v celkovém objemu.
Kdybych měl tyto jednotlivce klasifikovat, první osoba je v normě.
Druhá osoba má hodně červených krvinek, velmi mnoho z celkového objemu krve.
Tento člověk má polycytémii.
To je lékařský termín pro člověka, který má abnormálně zvýšený počet červených krvinek.
Nebo bychom mohli říct, že jejich hematokrit je velmi vysoký.
A tato 3. osoba má zase velmi malé množství červených krvinek vzhledem k celkovému objemu.
Takže pokud jste už někdy slyšeli pojmy anémie nebo lidé někdy říkají jsem chudokrevný.
Nebo jste slyšeli slovo polycytémie, teď už víte, že se to týká toho, jak velkou část objemu jejich krve zaujímají červené krvinky.
Zdravíme vás.
My dva jsme tady, aby jsme vám ukázali přiklad tvorby.
Já budu skládat jeden z modelů Roberta Langa.
A tohle je papír, ze kterého to udělám, a můžete vidět všechny překlady, které budou potřebné.
Rufus tady bude improvizovat na jeho zakázkovém pětistrunném violoncellu. Je velmi vzrušující ho poslouchat.
Připraven?
Dobře.
Aby to bylo trochu napínavější.
Dobře.
Rufusi, začni.
(Hudba)
Dobře. Hotovo.
(Smich) (Potlesk)
Ahoj, jsem John Green.
Dnes budeme v rychlokursu světové historie mluvit o otroctví.
Otroctví není vtipné.
Vlastně je na špičce seznamu věcí, které nejsou vtipné.
Dnešní epizoda nebude moc vtipná.
Ukážu vám, co Američané před občanskou válkou často eufemisticky nazývali "zvláštní instituce."
(hudba)
Otroctví je staré jako civilizace, ačkoliv není staré jako lidstvo díky našim předchůdcům lovcům a sběračům.
Počty zasažených atlantickým obchodem s otroky jsou opravdu ohromná.
Mezi lety 1500 a 1880 bylo okolo 10 až 12 milionů afrických otroků násilně převezeno z Afriky do Ameriky.
Zhruba 15 % těchto lidí zemřelo během cesty.
Vím, že říkáte, to vypadá jako pěkná loď, vždyť je tak velká jako Jižní Amerika.
Není v měřítku.
A ti, kdo nezemřeli, se stali majetkem.
Kupováni a prodáváni jako zboží.
Odkud Afričané pocházeli a kam směřovali, se měnilo v průběhu času.
Celkově 48 % otroků putovalo do Karibiku, 40 % do Brazílie.
Ačkoliv hrstka Američanů to ví, poměrně málo otroků bylo dovezeno do USA, jenom 5 % z celkového množství.
Je také třeba říct, že než Evropané začali dovážet Afričany do Ameriky, už dlouho s otroky obchodovali.
První evropský obchod s otroky začal během 4. křížové výpravy v r. 1204, té kterou si pamatujeme jako šílenou.
Italští kupci dovezli arménské, čerkeské a gruzínské otroky do Itálie.
Většina z nich byly ženy - služky, ale mnoho pracovalo při výrobě cukru.
Cukr je také výrobek, na kterém pracovali i Afričané v Karibiku.
Poznámka pro kameru 2.
Plodiny, které pěstovali otroci, cukr, tabák, káva, nejsou nutné k zachování lidského života.
Částečně bylo otroctví vedlejším produktem konzumní kultury založené na nákupu zboží, které přináší potěšení, ale ne obživu.
Můžete si vytvořit své vlastní závěry z tohoto faktu.
Jedním z mýtů o otroctví, když jsem vyrůstal, bylo, že Evropané nějak zajali Afričany, dali je do okovů, naložili na lodě a pak je dovezli do Ameriky.
O okovech a lodích je to pravda.
Stejně jako část o Americe, pokud definujete Ameriku jako Ameriku, a ne jako 'Meriku.
Ale Afričané žili v různých konglomeracích od malých vesnic přes městské státy po říše, které byly příliš silné na to, aby je Evropané dobyli.
Ve skutečnosti Evropané získávali africké otroky obchodem.
A obchodu se účastní dvě strany, takže Afričané byli chytáni Afričany a pak prodáni Evropanům výměnou za zboží jako kovové nástroje, drahé látky nebo zbraně.
Pro tyto Afričany byli otroci majetkem a to velmi ceněným.
Někde byli otroci jedním z mála zdrojů bohatství, protože půda byla vlastněna státem.
To nás dovádí k důležitému bodu.
Pokud chceme pochopit tragédii otroctví, musíme pochopit jeho ekonomiku.
Musíme se dostat do toho, co Mark Twain nazval
"deformované svědomí."
Musíme chápat otroky zároveň jako lidské bytosti a také jako ekonomickou komoditu.
Takže asi víte o otřesných podmínkách na otrokářských lodích, které mohly pojmout až 400 lidí.
Přičemž každý otrok měl v průměru 0,4 m² prostoru.
Tohle je 0,4 m².
Jak jeden svědek vypověděl před Parlamentem v r. 1791, neměli ani tolik prostoru jako člověk v rakvi.
V Americe byli přeživší otroci prodáni na trhu velmi podobném trhu s dobytkem.
Majitelé často značkovali svůj nový majetek na tvářích, stejně jako to dělali s dobytkem.
Životu otroků vévodila práce a hrůza.
Ale hlavně práce.
Dělali různé věci od starosti o domácnost po řemeslo, někteří pracovali na lodích.
Většina z nich pracovala na polích.
V Karibiku a Brazílie většina otroků pěstovala a sklízela cukrovou třtinu.
Pracovali 10 měsíců ročně od rána do večera.
Nejhorší část práce, a to je už něco, protože bylo hodně špatného, bylo hnojení cukrové třtiny.
Kvůli tomu museli nosit 35kg koše hnoje na hlavách nahoru a dolů v kopcovitém terénu.
Pane Greene!
A co nějaký záchodový vtip?
Ne, já z minulosti, protože je to moc depresivní!
Když přišel čas zpracovat cukr, velmi důležitá byla rychlost.
Cukrová míza může totiž vyschnout během 1 dne.
Proto často pracovali nepřetržitě 48 hodin během sklizně, bez spánku v zapařených cukrovarech, kde otroci drtili třtinu válci a pak ji vařili.
Často se ruka otroků chytila do válce a proto nosili dozorci sekeru na amputaci rukou při sobě.
Říkal jsem, že to nebude vtipné.
Při těchto podmínkách je div, že průměrná doba dožití brazilského otroka na cukrové plantáži na konci 18. století byla 23 let.
V britských koloniích jako Barbados to bylo trochu lepší a v USA byly podmínky ještě o něco lepší.
Takže vlastně relativně dobré, proto populace otroků přirozené rostla.
Tzn. více otroků se narodilo než zemřelo.
To zní dobře, ale je to celkem zlé, protože vlastníci si spočítali, že pokud udrží otroky déle zdravé, budou se rozmnožovat a pak vlastníci mohou ukrást a prodat jejich děti.
Nebo je použít na jejich půdě.
Každopádně ble!
To vysvětluje, proč z malého počtu otroků dovezených do USA vznikla podstatná část americké populace, jejichž předci byli otroci a afrického původu.
Brutální podmínky v Brazílii způsobily, že populace otroků nemohla přirozeně růst.
Proto přetrvávala potřeba dovážet otroky až do konce otrokářství kolem roku 1880.
Jak jsem řekl, otroctví není nové.
Také je těžko definovatelné.
Třeba Stalin donutil pracoval miliony v gulazích, ale obvykle je nepovažujeme za otroky.
Nicméně mnoho otroků získalo velkou moc, bohatství nebo vliv.
Jako Čeng Che, největší admirál na světě?
V podstatě byl otrok.
Stejně jako mnoho poradců Sulejmána Nádherného.
A taky Darth Vader.
Ale otrokářství v Atlantiku bylo odlišné a strašné, protože bylo tradiční.
Tradiční otroctví znamená, že otroci byli pohyblivý majetek.
Oh, je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis slovu "otrok".
Ale nejdřív se podívejme do přihrádky.
To je Boba Fett, vlastník lodi Otrok 1.
A očividně baleťák.
Stan:
Pěkné přiblížení baletní hudby.
Díky Stane.
Drahý otroku jako slovo.
Jsi nadužívaný.
Jako píseň Britney Spears - Jsem tvůj otrok.
Ne, nejsi!
Boba Fettova loď Otrok jedna - loď nemůže být otrok!
A hlavně otrok je neustále používán v politických debatách a nikdy správně.
Na tom není nic nového. Již v minulosti Američané tvrdili, že placení kolkové daně by je zotročilo.
A to bylo v době, kdy věděli, jak vypadá otroctví.
Daně, jak jsem zmiňoval, mohou být užitečné.
Například já mám rád nové silnice.
A i když nemáte rádi daně, pořád to není otroctví.
Sem jsem napsal seznam příležitostí, kdy je v pořádku použít slovo otrok.
Na seznamu je jen jedna položka!
S pozdravem, John Green.
Takže co přesně činilo otroctví hrozivé?
Definice jsou záludné, ale začnu s definicí otroctví, kterou navrhl sociolog Orlando Patterson.
Je to neustálá, násilná a osobní dominance od narození odcizených a obecně zneuctěných osob.
Podle této definice je otrok přemístěn z vlastní kultury, země a společnosti a trpí tím, co Patterson nazývá sociální smrt.
Konečně otroctví dělá otroctvím to, že otroci jsou dehumanizováni.
Anglická slova pro majetek i dobytek jsou odvozená z latiny.
Otroctví v Atlantiku čerpalo z předchozích modelů otroctví a vzalo si všechno, co na nich stálo za prd a zkombinovalo to do velké koule, která by byla největší možnou koulí prdu.
Stane, můžu říkat "prd"?
Hezky!
Abychom tomu rozuměli, podívejme se na předchozí formy otroctví v myšlenkové bublině.
Řekové považovali za charakteristiku otroků jinakost.
Většina řeckých otroků byli barbaři, kteří neuměli řecky, a proto nemohli mluvit se svými pány, což také naznačovalo jejich status otroka.
Aristoteles, který se mýlil téměř ve všem, byl ohromně vlivný. Věřil, že někteří lidé jsou otroci od přírody.
Řekl:
"Je jasné, že existují určití lidé," "kteří jsou svobodní, a jiní, kteří jsou otroky od přírody."
"A je to k jejich prospěchu a je správné, že jsou otroky."
Tato myšlenka, ačkoliv je totálně šílená, zůstala populární věky.
Řekové prosadili myšlenku obchodu s otroky, ale Římané to dotáhli ještě dál.
Otroci tvořili okolo 30 procent celkové římské populace, podobný podíl otroků byl i v Americe během vrcholu otroctví.
Římané také vynalezli plantáže, přičemž masy otroků pracovaly v zemědělství na velkých farmách nazvaných latifundie.
Které se tak jmenovaly, protože tu nebyla "fun"
Žido-křesťanský svět také přispěl a i když se nebudeme zabývat neuvěřitelné složitou rolí, kterou otroctví hraje v Bibli, protože si pamatuji komentáře pod epizodou o křesťanství,
Bible byla používána k ospravedlnění otroctví, obzvláště zotročení Afričanů.
Protože v Genesis, když Noe proklíná Cháma, se praví:
"Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!"
To vystihuje dvě myšlenky důležité pro otroctví.
Zaprvé, že otroctví je dědičné postavení, které přechází mezi generacemi.
A zadruhé, že otroctví je výsledkem lidského hříchu.
Obě myšlenky slouží jako silné ospravedlnění k zotročení celé rasy.
Díky myšlenková bublino.
Ale bylo více lidí, kteří přispěli k otroctví v Atlantiku.
Arabové jako první importovali velké množství Afričanů do svých zemí jako otroky.
Muslimové tyto Afričany nazvaly Zanj, kteří se stali opovrhovanou skupinou odlišnou od ostatní severoafričanů barvou kůže.
Zanjské území držené Abbásovci se stalo dějištěm první vzpoury otroků v roce 869 n.l.
Vzpoura byla tak zničující, že přesvědčila Abbásovce, že římský model plantážového zemědělství nestojí za to.
Nicméně spojili Aristotelovu myšlenku, že někteří lidé mají být otroky se vzhledem lidí ze subsaharské Afriky.
Španělé a Portugalci měli nejtěsnější vazby s muslimským světem, protože muslimové žili na Pyrenejském poloostrově do r.
Takže dává smysl, že byli první, kdo přijal rasistické postoje vůči černochům.
Jako první kolonizátoři Ameriky a dominantní dovozci otroků, Portugalci a Španělé definovali postoje, které charakterizovaly otroctví.
Přesvědčení, které zdědily ze složité sítě majitelů otroků, kteří existovali před nimi.
Stručně, atlantické otroctví byla tragédie.
Ale byla to tragédie, na které se celý svět podílel.
Bylo vrcholem tisíciletí, kdy odlišní byli považováni za neodmyslitelně horší.
Je lákavé vinit za atlantické otroctví jednu konkrétní skupinu, ale vinit pouze jednu zprošťuje viny ostatní a tím i nás.
Musíme se vypořádat s tím, že velká část našich předků, včetně našich vlastních, ať už to byl kdokoliv, věřila, že je možné, aby jiné lidské bytosti byly pouhým majetkem.
Díky za zhlédnutí.
Uvidíme se příště.
[hudba]
Jsme v muzeu Orsay a díváme se na dílo z roku 1917, roku kdy Rodin zemřel. Jde o jeho "Brány pekla", což je obrovský projekt, na kterém umělec pracoval v posledních desetiletích svého života a nikdy ho nedokončil.
A vlastně si ani nejsme jistí, jak patří dohromady, protože byl nalezen po kouscích v jeho ateliéru.
Konkrétně se jedná o dílo vyrobené ze sádry.
Není možné si vzpomenout na dveře bez pomyšlení na Ghibertiho dveře baptistéria katedrály ve Florencii, které byly nazvány Rajská brána protože byly tak nádherné.
Takže tohle je moderní reakce na Ghibertiho dveře, že?
Správně, protože samozřejmě zobrazují biblické scény ze Starého a Nového zákona, ale tady jsme mnoha způsoby odpoutáni od této tradice, od této tradice, od této ikonografie.
Je to literární tradice a odkazuje zpět k Dantemu, i když velmi volně.
Takže máme Danteho zde nahoře.
Správě, je zde nade dveřmi.
Jak víme, je to také samostatně stojící socha, která je nazvána Myslitel a zde Dante, v jistém slova smyslu nazírá do Pekla.
Myslím, že bychom měli hned na začátku říct, že brána byla vyrobena na zakázku a bylo s ní počítáno pro budovu, která měla stát na místě muzea Orsay. Mělo se jednat o muzeum dekorativního umění, které však nebylo nikdy postaveno.
Ale tohle byla zakázka, kterou Rodin dostal a když dokončil návrh dveří a byl připraven je odlít, projekt sám ztroskotal, ale on dál pokračoval v práci.
A socha pokračovala ve svém vývoji.
Vidíme tolik postav, v nichž poznáváme Rodinovy samostatně stojící sochy. Ale co mě nejvíce ohromuje je, jak moc se tyto postavy vynořují z "pozadí" dveří.
A řekla jsem "pozadí" tak trochu v uvozovkách a stejně tak "dveře" by měly být v uvozovkách.
A "dveře" by měly být v uvozovkách, správně!
Protože nikdy nemohou plnit funkci dveří.
Je to také proto, že tyto dveře dokonce ani nevypadají jako jednolitá forma.
Jsou jako pára, z níž se tyto tvary vynořují a vstupují do našeho prostoru.
Je to skoro, jako bychom si představili, že povrch těchto dveří je jako hladina oceánu a pohybuje se ve vlnách dopředu a tyto postavy na vlnách stoupají a klesají.
A také zde vzniká trvalý dojem pohybu a zvlnění.
V tomto smyslu tvary nabývají konkrétní podobu a potom mizí do nezřetelnosti.
Skoro jako věčná krása.
Tohle vlastně podněcuje kreativitu.
Ale je zde temný tón, protože tyto stojící postavy, které vidíme, jsou postavami tragickými.
Máme zde Paola a Francesca, máme zde Ugolina -
- postavy, které Dante potká v Pekle, kde jsou mučeny a trestány za svoje pozemské hříchy.
Úplně nahoře, místo andělů máme tři Stíny.
Tyto postavy jsou vlastně opakováním.
Takže je to jedna postava, kterou vidíme třikrát, skoro jako v kině, ale vytvářející vlastně jednotnou hmotu.
Je to trochu obtížné vidět to zespodu, ale jejich ramena vlastně tvoří rovnou plochu a tři ruce, které jakoby táhnou dolů, a táhnou naše oči dolů k bráně samotné.
Ano, tolik mně to připomíná Michelangela, když se dívám na všechny ty postavy a ta vypovídající síla těla, zvláště mužského těla, a také způsob, jakým jsou některé tvary roztříštěné mi připomínají starověké řecké a římské sochy.
Takže, tohle je opravdu moderní pojetí plastiky.
Ano.
Jistě inspirováno Michelangelem, jistě inspirováno klasikou.
Ale tenhle dojem roztříštění, nového použití, přepracování, to je devatenácté století, velmi moderní představa.
A svým způsobem, myslím, tvary, i když jsou odvozené z Dantova
Pekla, opravdu nabývají obecnějšího významu ve vztahu k lidskému charakteru, utrpení, hříchu, emocím a síle lidského těla.
[hudba]
Honey ~!
Hej, nemůžete kopat, že...
Páni...
Ses nezměnil ani trochu.
Oh, to jsi ty, Boeun.
Jste velká holka.
Skvělé tělo!
Pěkné křivky.
Nech toho, jo?
Hej, holčičko!
Hele, dej mi pokoj!
Vypadají tak pěkné a lesklé...
Přestat zírat.
Budete vymknout oči.
Ne, je to jen, že se mi povědomá.
Mimochodem, co tě sem přivádí?
Nedostal jsi mě tak moc, že ​​jste musela vynechat školu?
Ne, je to škola je výročí.
Jsem byl nucen sem.
Jsem ztrácet svůj čas, když jsem opravdu studovat.
Jo, je to pouze 2 roky zbývají do národního zkoušky.
Ale lidé jako vy opravdu dělat kolej vypadat nežádoucí.
Co tím myslíš?
Jste zvrhlík a playboy.
I může být playboy, ale já nejsem úchyl.
Tady je tvůj dar.
Je to jen na vás!
Udržet v tajnosti do rodiny.
Dobře.
Krásná, že?
To je polstrovaná.
Skutečné silná.
Jste úchyl!
Mám vám ji na?
- Měl bych?
- Chceš, abych tě praštit?
- Můj syn!
Můj syn je doma!
- Jak se máš?
- Vítejte doma.
- Díky.
- Jaká byla cesta? - Fine.
Jak jste byli?
- Dědeček čeká.
Pospěšte.
- Dobře.
- Mami, to je těžké.
Budu nosit.
- Dobře.
Změnili jste.
Co to bylo spěch pro?
A je děda opravdu nemocný?
Son, obrnil, jo?
Delicious, není to?
Udělal jsem to sám, jen pro tebe, dědeček.
Opravdu chutné.
Nikdo ale můžeš tak dobrou péči o mě.
Samozřejmě, já jsem tvůj jediný vnučka.
Jste opravdu roste.
Teď vypadáš jako dáma.
Ona může mít dospělý, ale ona je ještě dítě.
Bych si vzal za starých časů.
Right dědeček?
Absolutně.
Vdaná žena.
- Sangmin, pojď sednout sem.
- Ano, dědeček.
Vy dva, poslouchejte mě.
Možná jste ten příběh slyšeli...
Sangmin dědeček byl starý přítel a válečný soudruh
Když jsme byli mladí, jsme uzavřeli smlouvu,
Chcete-li si vzít naše děti.
Ale vy dva měli jen syny.
Tak, byl náš pakt předán do další generace.
Doufám, že vy dva můžete udržet tento slib.
Co říkáte?
Ty idiote!
Děda chce si tě vzít Sangmin!
Manželství?
Děláš si srandu dědu!
Marry Sangmin?
Hey!
Váš dědeček není legrace!
Mohu poklidně zemřít po vy dva vdávat!
Tímto způsobem, mohu čelit Sangmin na dědu.
Jak vysoká schooler vdávat!
Každý nad 15 může vzít s jejich rodiče souhlas.
Jsem moc času nezbývá, víš?
Ne, nebudu.
Nikdy!
Promiň dědečku, ale já nezapomenu, co jste právě řekl.
Nemá domluvil!
Jsem oněměl jsem.
Je mi.
Vrátil jsem se.
Jsem zpět v Koreji, stálého před úřadu oddělení.
Hej, je tu spousta nových krve v oddělení
- Jak se máš?
- Oh, yeah.
Mláďata jsou skvělé!
Pojďme se dohromady po třídě.
Hej, Sangmin!
Jaké překvapení!
Už to bylo letos již?
Ne, jsem zpátky z nějakého rodinného podniku.
A co vy?
Great.
Můj vzhled...
- Aby mi příliš busy...
- No tak...
Vrať se, když jsem TA.
To vám pomůže, když budete přeskočit třídy.
Chtěl jsem, příkladným studentem, to, že?
Kromě toho, že je můj poslední rok...
Přítele, můj dobrý přítel!
- Jak jste byli!
- Great vole!
Podívejte se na něj!
Život na Západě udělal jste dobře!
Co tě přivedlo zpět?
Problémy doma?
- Jo něco děje doma... - Huh?
Co?
- Jsem vdávat... damn.
- Huh?
Bastard!
Hej, je to černá nebo bílá holka?
Bušení!
Jen byste měli vědět o tom ~
Jsem jen 17 ~
Pojď, pojď tiše ~
Tu a tam ~
Hey!
Dělají takový povyk.
Losers...
- Shh!
Budou tě ​​slyším.
- Proč?
Myslíte si, že jste jiná?
Můj doktor řekl, mám 20 více roků jít!
Opravdu?
Změna plánů.
Udělám svůj tah.
Jen zálohovat mě.
Chápu.
Dobrá!
Přešli ji.
Není to ten chlap?
Přešli ji.
Pamatuješ?
Jo...
Přál bych si, že by nehrál ty věci v televizi.
Myslím, že svatba je opravdu na.
Co mám dělat, mami?
Buď silný, synu.
Grant si dědu tenhle přání.
Říkejme tomu den!
Jste Suh Boeun, 1. stupně, ne?
Jsi tak legrační, nemyslíte?
Hej, co?
Pojď!
Kdo je to?
On je prostě chlap, co vím.
To je to, co všichni říkají.
Říkám pravdu!
Opravdu jsem si myslel o tom, a já budu mluvit jako první.
- Pojďme to prostě udělat.
- Zbláznil jste se?
Jsem si srandu.
Myslíte si, že bych chtěl?
Nechci, aby to s vámi!
I když jsem udělal, to je šílený.
Já jsem jen 15!
Dobře, mám to.
Mimochodem, ti koupit večeři.
Nebo něco, co budete potřebovat.
Pane, jste sugar daddy, ne?
- Boeun.
- Huh?
Jak to můžete udělat pro mě?
I může být hezká, ale něco takového...
Hey...
Hyewon, přestaň!
- Nechám vás dva mluvit.
- Huh?
Uvidíme se později, Boeun.
- Pamatuj, je to tajné.
- Já vím.
- Bye.
- Good bye.
- Co je to za problém?
- To je pochopitelné.
Hello?
Ano...
Co!
Dobře, dobře.
Děda!
- Děda!
- Děda!
Dědo, my jsme tady!
Dědo, dědo!
Dědo, dědo!
Probuď se, dědo!
- Strýčku, něco je špatně!
- Co?
Děda!
Je to zase děláš.
Měli jsme šli do jiné nemocnice!
Je to skoro mi infarkt!
Byl jsem ze sebe znovu.
Jsi v pořádku, dědo?
- Pojďme si promluvit mimo.
- Dobře.
Be tvůj dědeček boku, jo?
Jo.
Jsem opravdu strach.
Já vím.
S dětmi, jako je to, že je čím dál horší.
No... Manželství je vyloučeno!
Oni... musíte myslet o budoucnosti Boeun je.
Pojď, ať to prostě vzít děti.
Pusťte.
No...
Toto je Sangmin prarodiče.
Brzy poté, co byla přijata tento obrázek, vypukla válka.
Chceš, abych ti říct tajemství?
Tajně,
Tvůj dědeček měl city pro babičku Sangmin je.
Byla docela krásy.
Nicméně, po smrti Sangmin je dědův,
I zastrčený ty pocity pryč.
To je důvod, proč jsem se staral o Sangmin otce jako vlastního syna.
Tvůj otec nemusí být tak šťastný.
- Boeun!
- Ano?
Udržet tento slib je nejdůležitější věc pro mě.
- Děda!
- Děda!
Děda, probudit.
Děda!
Nemůžeš umřít!
Otevři oči, dědo!
Dědo, budu vdávat tak si otevřete oči, dědo!
Budu dodržet svůj slib, děda!
Budu vdávat...
Ty pláčeš?
Přestaň brečet.
Můžete být za Vaše stupňů, ale jste národ je první, kdo si vzal v tomto věku.
Gratulujeme, paní.
Right.
Bojíš že Sangmin objeví na nevyváženou zadek?
Zadek, který potřebuje odpružení , aby ji udrželi na rovnováhu?
- Hej, vypadni!
- Ouch, to bolí!
Je mi líto Boeun, za to, že je mnohem pomoc.
Mami, já opravdu ženit?
Co škola?
Musím jít na vysokou školu...
Manželství se nic nezmění.
Manželství, přijmout s grácií.
Nejedná se o nic.
Jen uvažte Ty jsou stále nového bratra.
Bojím, že najdou ve škole.
Jak budu čelit všem?
Neboj.
Děda se postará o to.
Váš dědeček byl vaše hlavní vojenské senior.
Opravdu?
Vizte tvář vlka, který bude jíst až na 15 Year Old Virgin.
- Je to zadostiučinění nebo nedůvěra?
- Spokojenost, samozřejmě.
Prdele, jsi opravdu moji přátelé?
Nemůžu být ženatý v tomto věku.
- Chcete-li Sangmin!
- Cheers ~ Mláďata zde jsou horké!
Pojďme na podlahu!
Hello.
Nacházíte se zde.
Díky.
Nacházíte se zde.
- Pane!
- Ano, pojďte dál než sem.
Já nezapomenu.
Jak by náš exkurze bude ve stejnou dobu?
Já vím.
Ty by si to z vašich dalších přátel.
Pokud zjistili, celá škola bude vědět.
Pak bych musel odejít ze školy.
Každopádně, Ty jsi tak hezká dnes.
Kéž bych mohl oženit taky.
Podívejte se zde!
Hej, úsměv!
- Jak se máš?
- Hello.
- Neberte můj obrázek.
- Dobře, dobře.
Good luck!
Jsem přesvědčen, že děda scammed mě.
- Boeun, je to jen svatba, jo?
- Nemůžu to udělat, mami!
Nyní, nebuď dítě.
Jsem nervózní sám.
Říkám děda, "já to nemůžu udělat!".
Chcete, aby vaše svatební obrátil na pohřbu?
Nevím.
Bojím, mami.
Co mám dělat s takovým dítětem?
Nyní ženich vstoupí.
Vítejte ho s velkým potleskem.
Ženich, prosím, zadejte!
Ona je tak krásná!
Slušný hosté, rodina a příbuzní.
Všichni jsme se tady sešli, aby congradulate nový začátek ženicha, Park Sangmin a nevěsty, Suh Boeun...
- Tati, budeme v pořádku.
- Jo, jo.
Pamatujte, že je jen 15.
- Co tím chceš říct?
- Já vím, že ti můžu věřit.
Jste mě donutili do tohoto manželství, a tak jsem se dělat, co chci!
Boeun je ještě na střední škole!
Nezajímá mě!
Budu dělat, co chci s mojí ženou.
Boeun, nebojte se.
Tvůj otec-in-law má slovo s Sangmin.
O čem?
- To jsi ty... to neměl dělat...
- Co?
Nemohu říci...
- Zavolejte nám, když se tam dostanete.
- Ano, teta.
Neříkej jí, že.
To je máma od nynějška.
Ano, mami.
Hej, mami!
Můžu si kytici?
Bylo to tak docela...
Zapomeňte na kytici...
Ona je takový dítě.
Co mám s tebou dělat?
Přestaň, slíbil, že bude v pohodě.
- Bon voyage ~ - Ano, ano...
- Bye ~ - Sledujte hned za, jo?
Je čas na palubu, kde je ona?
Boeun.
- Boeun?
Kde je to?
- Támhle...
- Dobře, půjdeme dovnitř, díky.
- Dobře, jděte.
- Díky za všechno.
- Nepřehánějte sami.
- Šťastnou cestu.
- Jo, dej mi kufr.
Bavte se, Boeun.
Neboj, kámo.
Buď hodný, jo?
- Uvidíme se později!
- Bye. Bon voyage.
- Nikdy jsem nastoupil včas...
- Počkejte.
- Co?
- Musím jít na záchod.
Znovu?
Je to vaše první čas v letadle, je to tak?
Neboj.
Je to jen hodinu Jeju Isle.
To nebude trvat dlouho.
Děláte takový povyk.
Spěchat zpátky.
- Budu v našich sedadlech.
Pospěšte.
- Dobře...
Shit.
Kde je ona?
- Pane, musíte sedět.
- Letadlo odlétá.
Otevřete...
Pane, prosím sedadlo se!
Mobilní telefony jsou zakázány v kabině.
Děkujeme za vaši spolupráci.
Musí si myslet, že vlastní letadlo.
To musí být jeho první let.
Já nevěřím.
Počkejte pane.
- Jsme ve spěchu.
- Promiňte.
Hey!
Bylo dorazí bezpečně?
Jo... oni dělali.
Musím být jasno v jedné věci. Poslouchejte!
Do Boeun absolventů vysoké školy, žádné vnoučat!
Udělej to jasné svého otce stejně.
Ano, samozřejmě.
Když byla malá, , že by spadnout a rozbít věci, ale zdálo se, že držet dostaví i na svatbě.
Je to úleva.
Proč?
Jste zklamaný, že ona neměla klesnout?
Ano, trochu.
No...
Ne ti idioti znovu!
Bavíte se?
Hey!
Hej, máte kde bydlet?
Jen tentokrát.
Press cokoliv.
Zanikl a stiskněte.
Řekněte sýr.
Vezměte si nejlepší střelec.
Uh, Sangmin?
Nemůžu tomu uvěřit!
Co tě sem přivádí?
Boeun to na její svatební a my jsme na naší fieldtrip.
- Nepamatujete si?
- Samozřejmě, že ano.
- Kde je Boeun?
- No...
- Hey!
Kdo je pane?
- On je prostě kamarád.
- On je roztomilý.
- Uvidíme se později!
- Hej, přestaň.
Počkej, pojď sem.
- Ach bože...
Hey!
Co děláte na ní!
Ty úchyle!
Se honit po mladých dívek, viď!
Tak to není, že.
- Já nejsem...
- Opravdu.
- Opravdu?
- Opravdu.
Tak co děláš?
- Uh?
- Huh?
Podívejte se na něj uteče!
Nemáš být na vašem exkurzi?
Ano...
Tak proč jste tady?
Co se vám dnes daří?
Nothing.
Máte přítele?
Ne .. já ne.
Mobilní telefon, který se Tring dosáhnout, je pryč.
Ty budou převedeny do hlasové schránky...
Pest, jak můžete udělat, aby mi...
Naši rodiče neměli zjistit.
Promluvíme si později.
Bye.
Pak, od této chvíle jsme datování.
Dobře!
Hey you!
Pojď sem!
Wow!
Vypadá to tak zábavné!
Je to tak?
- Odkud jste?
- Jsem z Kanady.
Canada?
Já vím Kanada!
Kdo jsem si srandu?
Jsem nikdy nevkročil v Kanadě.
Učitel!
Učitel!
Ahoj, jak se máš?
Uh, Hyewon?
Co tě sem přivádí v tuhle hodinu?
Je volný čas pro nás.
Copak jste někdy byli na exkurzi?
Samozřejmě, že mám.
Každopádně, kde je Boeun?
Proč jsi sám?
Já ani nevím, kde začít?
Je to tak...
Ano.
Boeun...
Jste sériové zvrhlík, viď!
Hey!
Vrať se!
Dobrý pocit, že?
Je už při... společně.
Sedni si tady.
Stop.
Zbytek záda na to.
Cítím se skvěle.
Je příliš pozdě na to , ale jsem si jist, že jsme udělali hroznou věc na Boeun.
Ona je pouze 15, a prochází jí 1. ročníku vysoké školy.
Pojď!
Být více pozitivní.
Jste zvažovali ho jako zeť stejně.
Ona nebude daleko.
Pojďme trochu víry, ano?
Kromě toho naše in-zákony láska Boeun jako vlastní dceru.
Ale ona není jejich vlastní dcera.
Chápu tátu a ty, ale stále nemohu odpustit vám za to.
Dobře, dobře, to je dost... dost...
Bez Boeun, vypadá to, že Je tu velkou díru v mém srdci.
Každý vypadá Boeun, že taky...
Candy, pane?
Děkuju.
Candy, pane?
Boeun, pomozte mu.
Zlato, zlato, tady.
Děkuji moc.
- Děda!
- Tati, pojď ven.
- Sedni, sedni a jez.
- Dobře.
Tak, jak byla cesta?
Dobrá děda.
Měli jsme dobrý čas.
Ano, Sangmin byl ke mně laskavý.
Opravdu jsem se bavil.
Přestaň, já jsem nic neudělal.
Jsem rád, že jste se bavili.
Protože jsou si oficiálně vzal, milovali jedni druhé, takže můžeme vidět ovoce vaší lásky.
Ale nemusíte se tak šťastný, Sangmin.
Vy jste nemocný?
Samozřejmě, že nejsem nemocný.
Jsou určitě skvělý pár, nejsou oni?
Váš pokoj je vyčištěné, tak jděte trochu odpočinout.
Ano, pane.
Stop, měli bychom si dát drink s novým ženichem.
Co to táta?
Right.
Můj vnuk-in-law by nalijte mi drink.
Jak si přejete.
Dědo, já půjdu do postele hned.
Jo, jo.
Jdi do svého pokoje...
Opatrně!
Honey!
Pojďme!
- Hey!
Boeun to není věc.
- Dobrou noc!
Hey!
Buďte opatrní.
Hey!
Hey!
- Dobrou noc.
- Dobrou noc!
Honey!
Ah, jste těžké!
A smrdíš likéru!
Hey!
Hey!
- Jste trhání mé šaty.
Přestaň s tím!
- Mějte stále!
On přichází na skutečné silné.
Toto je to pravé místo.
Pojď dál Podívejte se na tento strom.
Pojďte tátou.
Zavřete za sebou dveře.
Co si myslíte?
Huh?
Je hezké pravdu?
Podívejte se na tohle, skvělé ne?
Je to skvělé místo.
Great place Boeun.
- Hej, dáte se toho obrázek!
- Nice, není to?
Great co?
Podívejte se na balkon.
Vybral jsem si to.
Boeun.
Je to tak čisté.
Hele, podívej se na tento obrázek.
Tento obrázek.
Kde mám dát tento obrázek?
Ty mají čas svého života, ne?
- Co je to, Arabian Nights?
- Proboha!
- Co je s polštáři...
- Goodness...
Neprůchozí pokoje, dokud absolvují, v pořádku?
Jsem tak naštvaný!
Líbí se mi to...
Co je to, květinová zahrada?
Co mám dělat?
Přestaň!
Jazyk je součástí kultury...
Jazyk je... část... kultura...
Když jsme se dozvěděli cizích jazyků, bychom také měli dozvědět o...
Této země kultura...
Ah, skvělé!
Hej, přestaňte!
Dát něco na!
Vždycky jsem si všechno pryč.
Dokonce i moje spodní prádlo.
Vypadni! Out, kde?
Toto je můj pokoj.
Co tím myslíš?
Toto je můj pokoj.
Yours je tam.
Vypadni!
Necítím to tak.
Pojďme spát spolu.
Co, jste blázen!
Spíte spolu, když se vdáš.
Boeun...
Co?
- Myslím, že dnes je ta noc.
- Co?
Poslouchej mě.
Drž se ode mě.
Pojď.
Jsme manželé.
Boeun, udělej, co říkám!
Hej, přestaň!
Jsme manželé!
Dělej, co říkám, a zůstat v klidu.
Shit...
Jen jsem si hrál s tebou!
Oh můj bože!
Dobré ráno, Boeun.
Vaše oči jsou docela pohled!
Ranní cvičení?
Co?
Zmizel jsi z letiště?
Tak co jsi udělal během své líbánky?
Kdo, já?
Dokážete udržet tajemství?
Máte příliš mnoho tajemství.
Jsem chodit Jungwoo.
Jungwoo?
Co o vašem manželovi?
Husband...
Děláš si srandu?
Jsem byl nucen do ní.
Pak se Jungwoo víte, že jste ženatý?
Ne, ale jsem si jistý, že to pochopí.
Pojďme.
Pokud jsem jí zavolat, ona bude tady v mžiku.
Jste si jistý, že přijde, pokud si jí zavolat teď?
Samozřejmě.
Ona řekne "Ano pána" a pak přijde.
Ty jsi takový lhář.
Stop, ona bude studovat stejně.
- Počkejte.
Ukážu vám.
- Kámo, to je neslušné.
- Řekni jí přijde.
- Počkejte.
Manželka!
To jsem já!
Váš manžel přikazuje, abyste přišli!
Wow.
- Rychle!
- Wow.
- Rychle!
- Wow.
Bye!
Teď poletím sem jako střela.
Chlapi... Pojďme pít!
Jsem Sangmin.
Jsem muž, je to tak?
Samozřejmě Jste muž.
Já jsem jen učit svou ženu lekci, jako pravý muž!
Muž všech mužů.
Skutečný muž.
Mít nápoj, muži!
Muži!
Muži, vypij!
Pití, dokud jsme kapka!
Tam bude inspekce dnes.
Jdi domů a studium.
Manželka!
Ona je moje manželka.
Pojď sem ženu!
- Jsme manželé!
- Dnes ne.
On je opravdu její manžel.
Vítejte, Boeun.
Jsi ji viděl na svatbě, moje žena, Boeun.
Jak jsi mohl zavolat mě na takové místo... Takhle?
Váš manžel říká, že to je v pořádku.
Další pivo, prosím!
Ne.
Chtěli byste si sodovku?
Ano...
Soda tady.
Ty jsi tak rozkošný.
Děkuji.
Samozřejmě!
Moje žena je rozkošný.
Je hrozná kuchařka, s špatnou náladu.
A špatný student.
- Ona také chrápe.
- Sangmin!
Jste opilý.
- Stop pití, jo?
- Ne žárlím.
Nemám nikoho, kdo by se o mě bát.
- Wow, cítím se skvěle. Až do dna!
- Až do dna, dna nahoru!
Nikdy jsem představil jsem.
Jsem Sangmin senior, Han Jisoo.
Jsem Suh Boeun.
Boing, Boing, Boeun.
Chodí Boing Boing každé ráno!
Jisoo, víš, co udělala pro mě na našich líbánkách?
Hej, Park Sangmin!
Vystupte si zadek!
Pěkně prosím...
Uvidím tě znovu, Jisoo.
Ano.
Jsem si jistý, že budeme dobrými přáteli.
Léčbě mi jako malou sestřičku.
Ale Ty jsi můj nadřízený v životě od Jste ženatý.
Zastavit srandu.
Zastavit srandu, zastavte legraci.
Víte, vy dva stvořeni jeden pro druhého.
Jsme byli vždy navzájem po krku , když jsme byli malí.
Bít a škádlí se navzájem.
On je první kluk se otočit sukni.
Funny.
Chlapci jsou v úmyslu dívky mají opravdu rádi.
Jisoo, Jisoo, polib mě.
Alespoň si mohl stanovit mi něco pro své kocoviny.
Zasloužíš si to.
Kromě toho jsem ještě na střední škole.
Můžete vždy použít tento řádek, pokud se do kouta Vy.
Vysoká škola není koruna, víš.
Je to příliš, tak tam!
Dobrá, pak ti ukážu moje vaření talent dnes večer!
- Hey, Suh Boeun!
- Co?
- Pojďme.
- Pojď.
Chceš get plácl?
Pojď!
Co chceš?
Slyšel jsem, že jsi říkal všem jsi Jungwoo holka?
Fucking neuvěřitelné!
Ona je se chlubit, že ona je spala s Jungwoo.
Děvka myslí, že jsme hovno.
Jak se opovažuješ, ty děvko!
Poslouchejte.
Dávej si pozor na pusu.
Pokud jsem slyšel o tom znovu, Jsi mrtvá maso!
Jungwoo a já se v lásce!
Ztratili jste vaše smysly!
Hey!
Nedostal jsi zprávu?
Neudělal jsem nic špatného.
Odcházím!
Hey!
Jak se opovažuješ...
Ztratit svůj postoj!
Co to děláš!
Fuck off.
Co?
Hej, Lee Jungwoo, nemůžete léčit mě takhle!
Nyní se nacházíte v situaci, kdy bych říci, že se mi.
Poslouchejte.
Je pravda, že Boeun a já datování.
Nevadí jim.
Oni si myslí, že jsou princezny.
Ale jste opravdová princezna.
Sezamový olej, cukr!
- Malou láhev oleje?
- Jo!
- Tento cukr?
- Rychle, rychle.
Dobře!
Ocet, špagety, kečup!
Tu ocet...
A jsou tu špagety!
Tady?
Zde kečup je tady.
Dobře...
Rychle, rychle!
- Olivový olej, okurka!
- Olivový olej, okurka!
Boeun!
Jsi v pořádku, Boeun?
Boeun, Boeun, Jsi v pořádku?
Jsi v pořádku?
Au, moje noha!
Bolí to?
- Bolí to špatné?
- Ne, proč?
Vystupte?
Zůstaň, než jsem to rozmyslím.
Nedotýkej se mě tam!
Nedělám to schválně.
Proč bych měl?
Moje ruka prostě šel tam přirozeně.
Co skvělý důvod!
Nyní jděte rovně.
Jste sklon vpravo, protože váš zadek je nesymetrické.
Nezačínej se mnou.
Nedělám si legraci.
Vaše právo zadek roste větší.
Hej, přestaň!
Přestaň!
Hele, nech toho!
Lop-sided butt ~ Lop-sided butt ~
- Přestaň, přestaň!
- Dobře, dobře!
- Dámy a pánové!
- Drž hubu...
Boeun má nevyváženou zadek!
Lop-sided butt ~
Podívejte se, jak jste řezání.
Byste měli dát své srdce do co jste se vaření.
Jen buďte zticha!
- Buď zticha?
Já jsem starší než ty...
- Přestaň!
Zastavit co?
Já jsem starší...
Hey...
Ty malá...
- Co?
- Vezmi si můj meč.
- Pest... Cílem na to, co si můžete vzít.
- Hej, pojď sem.
Co budeš dělat s tím?
- Hej, přestaň... je to horké.
Hot!
Hey...
- Hey...
Hey...
To není fér!
Ouch!
- To je vynikající.
- Jo.
Máš něco na ústa.
Samé s vámi.
Rock, papír, nůžky!
Rock, papír, nůžky!
Ano!
Ujistěte se, že je vše bez poskvrny.
Je důležitější než vaření.
Dejte mi pokoj!
Hej, je to tato strana?
Hey!
Ty úchyle!
Kdybych byl tebou, tak bych pomoc!
Tento obrázek je skvělá.
Vypadám tak hezký.
Gotcha!
Sangmin...
Nechoď blízko mě!
Přestaň!
Nepřibližuj mně!
Přestaň, přestaň...
- Teď, beru všechno pryč!
- Stop!
- Díky, sushi je skvělé.
- Opravdu?
Baseballové hřiště je prázdný.
Nejsou lidé přicházejí se dívat na hru?
Nikdo nepřichází k sledovat vysoké škole baseball už.
Je pro-baseball nebo prvoligový , že jdou do.
Doufám, že budete hrát v lize nějaký den.
Hej, Lee Jungwoo!
Good luck!
Jsem hladověl.
Double crust mořské plody...
To je docela dobrý.
Lee Jungwoo, hurá ~
Dejte nám pokoj.
Great pitching a teď dobré odpalování?
Ona je docela kočka.
Proč ne sdílet?
Shit.
Ano, tento hráč Lee Jungwoo.
Nadcházející hvězda na střední škole baseballu!
Huh?
Je Boeun je vysoká škola.
Byla jsem příliš velkorysý?
To nevypadá dobře...
Mládež s bouřlivým hormonů.
Něco dělat bez.
Ale, myslím, že budu pěstovat z něj.
Jeden roztomilý žák je docela vášnivý hráč.
- Ah, to je sushi dívka.
- Promiňte?
Byli sdílení sushi oběd před zápasem.
Pěkný obrázek.
Vidím.
Nemůžeš být brzy?
- Byla jsi ještě vzhůru?
- Čekal jsem na tebe.
Dostane nebezpečné v noci.
Přejít na posteli.
Dobře.
- Sleep.
- Jdi spát.
- Jo.
- Night.
- Co je špatně?
- Nevíte?
Co?
Celá škola ví o vás a Jungwoo.
- Co je na tom špatného?
- Myslíte si, že je správné?
Jste ženatý.
Jen zákonem!
Víte, jak se věci mají!
Co když Sangmin rodiče a vas zjistit o tom?
Jak můžeš být tak sobecká?
Proč pláčeš?
Líbí se mi Jungwoo taky!
Tady jste.
Jsme s setkání v našem místě dnes.
Já vím.
Vypadáš skvěle.
Váš manžel musí být léčení vám dobře.
- Hey!
- Ano?
- Žijete v apt.
106, že jo?
- Ano tu důležitá schůzka dnes večer, tak řekni mámě přijít, jo?
- Je apt.
108.
- Dobře.
- Hey!
- Ano?
Ty jsi takový roztomilý věc.
Děkuji.
- Díky za všechno.
Bye. - Dobrou noc.
- Bye.
Opatruj se.
- Díky za dnešní večer.
Kde jsi byl?
Apartment setkání.
Podívejte se na něj.
Vypadá jako sleazebag.
Jo, opravdu.
Vzhled znamená stejně.
Co jsi jim řekl?
Jak to můžete udělat, aby mi!
Uvidíme se později.
Sakra, proč jsem takový smolař.
Ti závidím.
Máte manžela a přítele.
Další, další. Č. 2, Hulk, č.
- č. 4 Zidane!
- Dobře, Zidane!
Zidane, Zidane!
Co je to?
Aw hovno.
Měl jsi sražen...
- Uh!
Jisoo...
- Jisoo...
Nacházíte se zde.
Mám vaše přiřazeny stáže školy.
- Sangmin je Dongin High.
- Co?
- Dongin High.
- Do prdele!
Co je to?
Co je špatně?
Je Boeun je vysoká škola.
Idiot!
Boeun...
Huh?
- Víš...
- Co!?
- Co je to?
Já jsem pozdě do školy!
- Dobře.
Promluvíme si doma, jo?
Bye!
Promiňte, ale kde je fakultní kancelář?
Fakulta kancelář?
Nevím.
Nenávidím to místo.
Počkejte na mě!
Hej, kdo vám řekl, barvit vlasy?
Co funky účes!
Pojď sem.
Promiňte!
Hey!
Váš čaj...
Děkuji.
Měl jsi mi to říct.
Vypadal jsi příliš atraktivní být zvrhlík.
Práce ven?
Pane, to je nový internista Park Sangmin.
Dobrý den, pane.
Slečno Kim, můžete být omluven.
Ano, budeme svědky hodně navzájem.
- Jak jste byl, pane?
- Dobrá.
- Postarejte se o Boeun.
- Ano.
- Nikdo neví, kromě mě.
- Right.
Včera večer jsem byl na disco klubu...
Víte, kdo jsem potkal tam?
- Kdo?
- Náš pokoj učitel.
Co?
Musela tam chodit vyzvednout muže.
Stará panna syndrom!
Quiet!
Máme novou mezinár zde.
- Wow, on je tak roztomilý.
- On je opravdu roztomilý.
Nemá to povědomé?
Jo, vypadá povědomě.
Je roztomilý, i když...
Jsem Park Sangmin, kteří budou vyučovat Čl.
- Doufám, že jsme si spolu.
- Ano!
Nepřemýšlejí hrát triky na pana Park, jo?
Ano, madam...
Vy všichni máte před sebou skvělou budoucnost, víte, co mám na mysli!
- Ještě něco?
- Ne, to je vše.
Quiet!
Nyní, pojďme připít!
Cheers!
Strávíme celou noc opékání.
Mr. Park, dna up!
Mr. Park!
Nyní jeden z svého nadřízeného.
- Tady ~ - jen trochu.
- Jaké to je, pane Park?
- Promiňte?
- Děti je těžké vypořádat se s, co?
- Ne, já s nimi.
- Vy jste zaneprázdněn dnes večer?
- Ano, trochu...
Aw ~ pojď!
Aw ~ pojď!
Je to velká náhoda, , že učíme stejnou třídu.
To vyžaduje oslavě spolu!
Ne, děkuji!
Bude to vaše stáž mnohem jednodušší.
Jedno kolo, jo?
Dobře...
Mr. Park, pojďme!
Druhé kolo.
Když jsem poprvé potkal v Jeju Isle, jsem se cítil divně uvnitř.
Slečna Kim!
Probuď se.
Prosím!
Neužívejte mě jednoduché, protože jsem stará panna!
Zabiju tě, pokud si to!
Nemyslím, že toto se děje!
Mr. Park...
Víš...
Jsem šel do earliar fortune teller letos.
Bych měl vzít mladšího muže.
Co si o tom myslíte?
Co tím myslíš?
Mluvili jsme o tom předtím!
Neužívejte mě snadné!
Budu bušit vám s cihlou, pokud nemáte!
Slečna Kim...
Slečno Kim!
Slečno .. Slečna Kim, slečno Kim...
Kam jdeš pana Park?
Nikde... řídit na, mister.
Proč jste se?
Co?
Proč jsi neodpověděl telefon?
Vaši učitelé všude pít jako ryby!
Jsem nebyl schopen udržet krok.
- Proč ze všech škol je to moje?
- Já vím...
Pokud škola zjistí, já umřu!
Buďte opatrní!
Budu opatrný.
Nebojte se.
Zde nebudou žádné zvěsti.
Neboj.
Jdi spát.
Praní!
Smrdíš likéru.
Dobře.
Sleep.
Proč bych měl být jen jeden být opatrní?
- Hey!
- Co!
Budu opatrný.
Co?
Je nám líto, ale může mi čůrat vedle tebe?
- Ne!
- I otočí.
Boeun, nemůžu držet sám!
Oh můj bože!
Co to děláš?
Hey!
Park Sangmin, co to děláš!
Copak jsem vás varovat, abyste pít příliš mnoho!
Cítím se jako hovno.
Nyní, soustředit!
Mr. Park.
Huh?
Vzpamatuj se svou ženou.
Mr. Park!
Ah, ano, slečno Kim!
Není to rozkošný?
Mr. Park, co to děláš po škole?
No, můj dědeček je nemocný.
- Musíte být první syn.
- Já jsem jediný syn.
Vaše rodina musí mít slabé mužské linii.
Všichni jsme synové kromě mě.
Není to legrace?
Já jsem jen žertoval.
Mr. Park...
- To je v pořádku.
- Zářivý úsměv.
- Děti se dívají.
- Ať dívat.
Co je s tou starou služkou?
Ona je zachytil její kořist.
Stará panna je ubohý.
Udělala si učitel tělesné výchovy přeložení na jinou školu.
- Dobrý den, pane.
- Hi.
Bylo to dobré?
Byli jste sledoval?
Zdálo se mi, opravdu nyní útulný oběd spolu.
Bylo to skvělé.
Lepší než školní obchodního domu zatuchlý chléb.
Jealous?
Ty jsi takový ztroskotanec!
- Dobrý den, pane.
- Uh, jo.
- Dobrý den, pane Park.
- Uh, jo, hi.
- Je tam Lee Jungwoo tady?
- Ano, to bude mě.
- Vy jste Lee Jungwoo?
- Ano.
- Takže jste Jungwoo...
- Ano, jsem Lee Jungwoo.
- Jungwoo, byl sushi dobré?
- Co?
Vypadáš dobře.
Keep it up!
Prdele!
- Bavíte se?
- Jo.
Hey, jsem se dostat do zábavné části!
Všichni jsou nazí.
Jak byste mohli říct, že je to zábava?
- Neříkej, že o mém koníčku!
- Říkáš, že koníček?
- Dej mi to!
- Zapomeň na to!
Je poučné.
Dej to zpátky!
Měli byste se stydět!
Studuji!
Potom zavřete dveře!
- Přestat dívat!
- Drž hubu!
- Dobře, tak aby ji zpět.
- Ne
- je mi líto, tak aby ji zpět.
- Jste líto?
To nezastaví před sledovat to znovu!
Gimme.
Dobře.
Hey!
Dělej, jak si budete přát!
Hey!
Někdo je za dveřmi!
Ježíši.
Boeun!
Boeun, slečna Kim je za dveřmi!
Slečna Kim?
Co jste udělal, aby se jí přijít všechno takhle!
Já nevím!
Rychle a vyčistěte toto nahoru.
Pospěšte si!
Spodní prádlo, spodní prádlo!
Mr. Park ~
- Mr. Park!
- Ach bože!
- Oh, dveře pod širým ~ - Ano...
Oh, vaše místo je všechno.
- Žena by prostě vešel dovnitř - Slečno Kim, co vás sem přivádí?
Mr. Park, jsem přišel dělat svou špinavé prádlo.
- Je to vaše ložnice?
- Miss Kim!
- Co je to?
- Automatické vysavače.
Automatické... to dělá všechno sám...
- Někdo to tady, pane Park.
- Ne!
Je duch, duch!
Kdo to byl?
Kdo to byl?
- To je moje sestra, ona je trochu blázen...
- Crazy?
Zdá se to jako by to...
Munch je norský malíř.
Průkopník expresionismu, jehož obrazy byly úzkosti a smutku.
- Pak tam byl...
- Mr. Park.
- Huh, co?
- Zapomeňte na Munch...
Řekněte nám o své první díla v deptartment romantiky.
- První kresba...
- Ano!
Pojďme pokračovat třídu!
- Tvoje první láska!
- Mr. .. řekněte nám o své první lásce
Dobře.
Moje první láska byla pouze návštěvník během své tři rok vojenské služby.
Ale to člověk neví, , jak moc ji mám rád.
Má pořád dělat?
To musí být Jisoo.
Ona může nebo nemusí vědět.
Nyní zpět do třídy.
Jak je to stáž?
Jsem tak nešťastný trčet s chlapci jen střední školu!
Jak jsi mohl mít štěstí, , pokud nejste s holkama?
Jak o vás, Sangmin?
Všechno je skvělé, díky tobě.
Cítil jsem, že vy dva jste potřeboval nějaký čas spolu.
The Dude je s míč.
Chodí do školy, kde se mohou setkat jeho hezkou ženu, a uprostřed mladých středoškolských dívek.
Jak by mohl nudit tam?
Jsem znuděný z mých mozku.
Vidět mou panovačná žena ve škole a doma...
Kámo, nemám nic, ale štěstí.
Vezmi si tohle.
Co je to?
Vojenská služba...
Je zítra, takže se nemusíte být pozdě.
A přines mince hrát mince hry.
Váš manžel je pryč sloužit své zemi!
Allegiance!
- Ne, to je "Vítězství!"
- Victory!
Uvidíme se později.
Oh, a nezapomeňte, co jsem vás požádal, abyste to.
Bavte se.
Děkuji.
Ranní trénink je u konce!
Time prošel, ale pořád mám formu, ne?
Vaše pivní břicho ničí formulář.
- Jsou fronty.
- Je to oběd poměr line!
Blbci...
Děkuji.
Hej, Sangmin, je to nudle...
- Smažené tofu nudle?
- Jo.
Můžu mít další misku?
Ne, to je v pořádku.
Nejste jíst, ne?
Je to sushi?
- Victory!
- Victory!
- Děkuji.
- Jste vítáni.
- Je mi líto.
Jen jsem přinesl pouze jeden.
- Nebojte se.
To je v pořádku.
Je to dobré, kámo?
Nemluv na mě.
To je vynikající.
Alespoň byste mohli nabídnout některé z nich.
- Chceš kousek kimchi?
- Kimchi, kimchi...
Další kus by bylo hezké.
Velký kus!
Pusť mě!
Nejste mořské Park?
Victory...
Victory!
Victory!
- Invincible!
- Invincible!
- Marines!
- Marines!
Jakmile mořské, vždy mariňák.
Co chtějí?
Marines jsou takhle.
- Udělej něco!
- Ah, nakousnutá.
Stop!
Ničeho se nedotýkejte!
Invincible...
Marines...
Pane, co si myslíš, že děláš!
- Get up!
- Nebude to trvat dlouho.
Vztahovačný jeden, ne?
Vy jste jeho žena, nebo co?
- Jo, já jsem jeho žena!
- Promiň, že je to moje malá sestra.
Co je tam schovat!
Jak se opovažuješ tlačit můj manžílek kolem?
Omluv se!
- Já jsem mariňák.
- Teď!
- Já jsem mariňák.
- Můj děda je mořský, taky!
Jaký je váš rok kategorie!
Co rok!?
Hej, Boeun...
Nyní, odjíždím k moři.
Odlévání síť k lovu ryb ~ jsem romantický kočka ~
Meow ~
Moje horké rty chtějí dotknout měkké rty.
Takže moje pocity mohou dosáhnout svého srdce ~
Pokud stále nevíte.
Více než kdokoli, bude tě miluju ~
- Budu tě milovat ~ - Forever ~
- Budu tě milovat ~ - Jako tomto okamžiku, více než kdokoli, budu rád jste ~
Nemůžeme splnit ~ pocit je důležitá ~
To je to, co si myslím, ~ Nechci věci příliš jednoduché ~
I když to může být jen pro tentokrát ~ Ten pocit je důležitý ~
To je to, co si myslím, ~ Nechci věci příliš rychle, ~
Pořád nevím, co je to láska ~ Počkej trochu déle ~ = = Pokud mě opravdu miluješ ~ Můžete počkat trochu déle ~
Pořád nevím, co je to láska ~ Počkej trochu déle ~
Pokud mě opravdu miluješ ~ Můžete počkat trochu déle ,
I když to může být jen jednou ~ pocit je důležitá ~ Nemůžu tě poznávám, nemohu ~ Přestaň.
Stop.
- Tickle, šimrání ~ - Stop ~
- Nice picture.
- Haló, haló!
- Kdo jste?
- Jsme chuligáni.
Jste její sugar daddy, ne?
- Cute.
- Opravdu roztomilé.
Chcete zemřít mých rukou!
Hej, já bych rád, aby se její sugar daddy.
Sangmin, Sangmin, shit!
Všichni jste mrtvé maso.
Pusť mě!
Nelze podáte papír, ne?
Jak je to vysoké schooler tvou ženou?
Všichni říkají, že jsou ženatí s dívkou, když jsou loveny.
To je pravda.
Nejsem žádný cukr táta.
Můžete zkontrolovat můj rekord poté.
Mister, to je pravda.
Jsme manželé.
Jste oba kurva se mnou, ne?
Co je ten svět spěje?
Jsem tak naštvaný.
Jak by vám porazit takhle?
Jak budete žít v reálném světě!
Jak to všichni potkáte, je tyran?
Opravdu se o tebe.
- Stop...
- Udržujte valivý...
Jak budete chodit do školy s tváří jako, že?
Mám strach o škole...
Všechno bude v pořádku.
Jo...
Hello.
Pozor!
Pro letošní školní festivalu, naše třída je přiřazen dekorace.
Ne!
Quiet!
Etapa dekorace bude provádět č. 1-15.
Stojany a schodiště, č. 16 - 21.
Entrance, č. 23 - 32.
- A č. 22!
- Ano? Č. 22 bude dělat zeď haly.
Sám!
To je vše!
Ale, slečno Kim!
To je nespravedlivé.
Jak Boeun malovat, že velké zeď sama?
Right!
Řekl jsem jí, aby to udělat sama!
Tak co?
S mým štěstím s muži, co jsem si myslel?
Ty jsou obrovské.
Přemýšleli jste o tom, co budete malovat?
Ne
Co tím myslíš?
I kdybych chtěl pomoct, nemůžu, ze strachu, že od pověsti ve škole.
Já jsem opravdu strach.
Opravdu se o tebe, Boeun.
Víte, co mám na mysli?
Líbí se vám?
- Nech toho.
- Boeun!
Shhh!
Následujte mě.
Oh můj...
I musí být lesbička.
Líbí se mi můj přítel lepší než kluk.
Jste-li lesbička, jsem podváděl manželku.
Hey ~ Tvůj manžel je tak roztomilý.
Přestaňte mluvit o tom loser.
Pořád na tebe zírá během vyučování.
Má cool stranu k němu.
Ochlaďte prdel!
Suh Boeun!
Vím, že jsi se vidět Jungwoo s romantickými pocity, ale už jste někdy přemýšleli o svých pocitech Sangmin tyto?
Opravdu si myslím, se vám líbí Sangmin.
Mám pravdu?
Ne ..
Sangmin to jako velký bratr, protože jsme byli malí.
- Přestaň blbnout.
- Ty jsou vždy na zádech.
- Hey, šít ústa, zavřel.
- Uh?
Wow, podívej se na všechny ty potraviny.
Tabulka sotva drží.
- Jezte.
- Děkuji za jídlo.
Děkuji za jídlo, máma.
Easy.
Už jste skákání jídla?
Jsem opravdu napilno.
Stýskalo se mi, vaření, to je vynikající.
Jste neměl říkat, že, vaše žena je tady.
Zde bude bolet Boeun city.
Mami, neboj se.
Já jsem podvyživený.
Při Boeun dosáhne dvacet, budete naprosto komfort mámy vaření.
Boeun, jsem dal jídlo v lednici, takže nezapomeňte, jo?
Bude tam víc, když jste s ním udělal.
Ano...
Dobře, už je pozdě.
Odjíždím po večeři.
Ano.
Mami, prší.
Spát u vašeho syna místě.
Ano, mami.
Je to v pořádku?
Spát, spát.
Jezte, mami.
Oh, dobře.
Je váš syn místo.
Co je to velký problém!
Oh, skvělé.
Tak pohodlné.
Otoč se.
Ne, tímto způsobem, ale ostatní.
Dobře.
- Pobyt v tomto směru.
- Dobře, škůdce.
- Vy jste spal, Boeun?
- Ne ..
Nemůžete spát?
- Sangmin, přemýšlel jsem o tom...
- Jo...
To není fér ani pro vás.
Podívej se na mě, Sangmin.
Co?
Věděli jste?
To jste opravdu roztomilé?
Jste dost sami.
- Sangmin.
- Jo, Boeun...
Boeun...
Sangmin, co to děláš?
- Co si myslíte?
- Stop!
Počkej, Boeun.
Uh, přestaň!
Sleep.
Věděli jsme malovat tolik?
Pojďme si pospěš s tím.
Není moc času nezbývá až do festivalu.
- Rychle!
- Dobře.
Hej, počkejte!
Jasně, mám tě!
Vidím, že jste tvrdě pracovali, ale můžete dokončit v tomto tempu?
Festival se blíží.
Neboj.
Budeme provádět do té doby.
Jo, a bude to vypadat skvěle taky.
Opravdu?
Uvidíme, že...
Jsem viděl dost...
Cokoliv...
Čarodějnice se objevila.
Chcete-li najít chybu v našem nástěnné malby.
Slečna Kim, slečna Kim, s její ošklivou tónem, bude ona...
Nerad to přiznávám, ale udělali jsme hroznou práci.
- To je v pořádku.
- Opravdu?
Pojďme myjeme ruce a chytit nějaké občerstvení.
Užíváte péči o jídle Sangmin tyto?
Je opravdu těžké být internista víš.
Mohlo by to být tak těžké!
Hej, ale je to tvůj manžel.
Hej, jsem zaneprázdněn sám.
A on nikdy přeskočit jídlo.
Jaké ženy se vám?
Pak se jeho ženou.
Paní Park Sangmin.
Zapomeň na to.
Nechci ji.
- Proč ten náhlý zájem!
- Drž hubu.
Hej, Park Sangmin!
Kde jste?
Neměl bys být mi pomohl?
Nemohl jsem uvěřit sám!
- Coke.
- Díky.
- Dobrý?
- Jo.
- Jezte.
Budeme malovat až do rána.
- Co?
Hej, není to dítě?
Ona je královna Jr. Sunil dívčí střední.
- Hej, nech mě vidět.
- Hey!
Jdu provést tah na ni, tak pěkné záběry, prosím.
Dobře.
Jen nechápu ustřelit.
Od tohoto dne, ona je Suh Dongku je žena!
Promiňte, ale nejsou budete Sunil Girls 'Jr. High?
Hey!
Tamhle.
Není to sestra Dongku je?
Kde?
Je to opravdu jeho sestra.
Její manžel vypadal starší, než je...
Potom, kdo to je?
Musela spadl na mladší vole.
Nice.
Celá rodina blbnul!
Mám její číslo.
Dostali jste dobrou šanci?
Tady.
Přijďte na MĚSÍČNÍ rodinnou večeři, než bude příliš pozdě.
Jungwoo, musím jít domů.
Již?
Rychle a posaď.
Nemůžeš být brzy?
Nechte ji.
To je v pořádku.
Pojďme se najíst.
Chobotnice chili bylo skvělé...
Pozor, prosím.
Já teď ukážu svou přítelkyni!
- Máš přítelkyni?
- Ano, samozřejmě.
- Právě se dobře podívat.
- To je ona?
Ona je lepší než vaše sestra.
- Hej, podívej... podívejte se...
- Kdo je to?
Huh?
Hej, Boeun!
Hey!
Boeun!
Když jsi byl malý, vždycky jsem tlačil vás na této houpačce zde.
Jsi opravdu miloval ji.
Ale jednoho dne, jste spadl z houpačky, když jsem jel.
Vlastně jsem to udělal schválně.
Je mi líto, Sangmin...
Všichni budou mít starost.
Pojďme.
Toto manželství...
Vypadá to, že tvůj dědeček nucen vás do toho, ale ve skutečnosti jsme chtěli mít Sangmin jako náš syn-in-law.
Vzpomínáte si?
Jak často byste plakat?
Ale kdykoli Sangmin přijde, úsměv na vaší tváři.
Ty by klesnout po celou dobu.
Škrábání a lámání sami.
Sangmin se cítil hůř než já.
Odnesl tě na zádech po celou dobu, že Sangmin.
Každopádně, ti závidím.
Jak tráví více času na festivalu školní než jeho absolventské výstavy,
Myslím, že je pryč malovat na zeď s Yongju a Youngchul...
Sangmin!
Sangmin!
Sangmin!
Přišel jsem s rodinou, že tě vidím, ale nouzové ve Vašem týmu mě nutí odvrátit.
Daří se vám?
Před několika dny, těžký sníh přišel v Soulu.
River Han je zmrzlá, stejně...
Je chladnější, ne?
Nepoužívejte rýmu.
A to je tajné ale moje máma říká, že jsem se stal žena.
Jsem trochu pozadu než ostatní dívky,
Ale je idiot, že jste, nebudete rozumět tomu, co mám na mysli, že ne?
Je to divné, ale když jste byli kolem, jsem nenáviděl své vnitřnosti, ale vaše absence má mě chybíš.
Cítíte to samé?
Pak bylo dobré, aby mi od nynějška.
Stupid.
Zklamáním, že není schopen to meet you má tvoje máma pláče.
Každopádně, tento dopis, doufám, že to dostane vás.
Kde jsi byl?
Hledala jsem všude na vás.
Stěna je skvělá.
- I. .. mají co říct.
- Jo, co?
Je mi líto.
Byl jsem tak sobecká.
Pro vás a...
Co je to do tebe vjelo?
Jsem se rozešel s vámi.
Je mi líto, Jungwoo.
Lidé smích a tanec, ale nenávidím se smát ~
Zatímco jsme pít a hledat lásku, zapomínáme na pravdě ~
Proč jste pozdě?
Viděli jste ho?
Kdo?
Váš manžel nebo přítel?
Nedělám si legraci!
Tady je.
Líbí se mi s úsměvem klauna ~ Jo, jo, jo, jo ~
Líbí se mi, klauna, který obsáhne smutek ~
Nejsou skvělé?
Nyní, internista, bude Park Sangmin podělit o pár slov s námi.
Děkuji všem, hlavní, všichni učitelé...
A všichni studenti za pomoc, abych dokončil tuto stáž v jednom kuse.
To může být krátká doba, ale osobně, to mě opustil s drahými vzpomínky budu provádět po zbytek mého života.
Mr. Intern, snížit nudné kecy a ukázat nám některé upřímně.
Pan Park Sangmin je ženatý muž.
Vy to nevíte?
Samozřejmě, to není hřích, aby se oženil.
Ale ve skutečnosti jsou si vzal do 15-ti letý vysoké školy dívka, ne?
Pro Suh Boeun který sedí právě tam...
Správná.
Jsme manželé.
Ale Boeun neměl na vybranou.
Jediný zločin, že je odhodlána se poskytování svou nemocnou dědečka poslední přání.
Bylo to proti její vůli si mě vzít.
Ona může být vdaná, ale ona je ještě 15 let high school girl.
Ona šílí nad miskou chilli a špagety.
Miluje roztomilé hvězdy a sushi- ... milující atraktivní baseballu hráči.
Everyday, ona je zdůrazněno v průběhu zkoušky, a platné pro univerzitu.
Doufám, že nebude pronásledovat Boeun tyto školní život přes manželství dokumentu.
Žádám vás všechny.
Sangmin, nejsem kluk.
Protože jsem byl malý, byl jsi vždy po mém boku.
Nikdy jsem nebyl vědom podivných pocitů... uvnitř...
Ale...
Myslím, že jsem se do tebe zamiloval...
Naše špatná Dongku.
Je konec všech vašich zábavy a hrát.
Fun and play...
Věděl jsem, že to od té doby, byla stanovena na , že škola královna nebo co...
Nemůžu uvěřit, že děda padl na svou babičku.
- Nemůžu tomu uvěřit...
- Vypadá jasný ačkoli.
Jen uvažte, že začíná brzy!
Udělej to!
Udělej to!
Oh, sklapni a oloupeme česnek.
Jsem v pozici, že to říkám, ale můžete skrýt nevyváženou zadek, ale ne lop velké koule.
Každopádně, gratuluji.
Je dobře, že ona nemá ponětí.
Kdo by si vzal lop velikosti míče muže v případě, že věděli, že jo?
Right.
Oh, jsi tady!
Oh, tati!
Nacházíte se zde.
Jsem opravdu dostat do peeling tyto věci...
Jste vdát se Oloupeme česnek?
Mami!
Dobře!
Řekněte sýr.
Jedna, dva, tři!
Myslím, že teď už můžeme začít hovořit o nějakých obecných trendech v periodické tabulce.
A tím prvním, který se většinou zmiňuje v prvních ročníku hodin chemie a dokonce se objevuje v některých chemických testech je ionizační energie.
Ionizační energie.
Je to v podstatě energie potřebná k odtržení elektronu z neutrálního atomu.
Tak schválně.
Energie k odtržení elektronu.
Jen pro případ, že jste ještě nikdy neslyšeli, co je to iont, teď by asi bylo dobré to vysvětlit.
A potom to začne dávat smysl.
Takže iont je v podstatě jakýkoliv atom nebo molekula a my teď budeme mluvit o molekulách.
Mokula je jenom kombinace nebo skupina atomů a ty všechny jsou k sobě nějakým způsobem navázány.
O vazbách atomů bude řeč v některém z dalších videí.
Ale iont je atom nebo molekula, které nemají stejný počet protonů jako elektronů.
A když není stejný počet protonů a elektronů potom má ten atom (molekula) nějaký náboj.
Když máme víc protonů než elektronů pak je náboj kladný (pozitivní).
Třeba vezmeme vodík jako příklad.
Normálně je neutrální, že?
Nemá žádný náboj.
Ale co když mu vezmeme elektron?
Teď máme vodík a jeden elektron bokem.
Vodík má normálně jen jeden elektron, takže teď mu zbývá už jen jeden proton v jádře a žádný elektron v obalu.
Takže teď má náboj 1+.
Tady můžeme napsat 1-.
A teď když jsme provedli tuhle reakci, můžeme říct, že tím odtržením elektronu jsme ionizovali vodík, udělali jsme z něj iont.
Odtrhli jsme elektron.
V tomto případě u iontu vodíku je víc protonů než elektronů, takže ho můžeme pěkně pojmenovat.
Takový iont je jmenuje kationt.
Takže kationt je iont s kladným nábojem.
A stejně tak snadná je i opačná situace.
Můžeme si vzít nějaký jiný prvek, třeba chlór.
Cl, ano?
Ve stabilní formě má sedm valenčních elektronů.
Takže můžeme mu přidat jeden lektron.
A teď bude ještě stabilnější.
Bude mít osm valenčních elektronů, ale bude mít záporný náboj.
Takže tady teď je záporný iont. A tomu se zase říká aniont.
Aniont.
Způsob, jak si to zapamatovat je, že u spousty slov je předpona "a-"
A znamená zápor, negaci nějakého slova.
Třeba amorální, apolitický.
Takže "a-", aniont, znamená záporný, negativní iont.
A kation začíná na "k" jako kladný.
Ale ionizační energie by se ve skutečnosti mohla jmenovat kationizační energie, protože je to energie potřebná k odtržení elektronu, ne k jeho přidání.
Takže vlastně energie potřebná k vytvoření kationtu z nějakého prvku.
Takže jsme už probrali periodickou tabulku a k tomuto grafu se dostaneme za chvilku.
Ale vycházejme z toho, co už víme. Z kterého prvku bude těžší odtrhnout elektron a z kterého to půjde snadno?
Už jsme mluvili o první skupině, takže s ní začneme i teď.
První skupina je právě tady.
Takže začneme s alkalickými kovy.
Vodík teď můžeme vynechat.
Ale o všech těchto prvcích už jsme dost mluvili.
Aby se dostali k tomu magickému číslu osmi elektronů ve vnější slupce, nejsnazší způsob, jak toho dosáhnout, je zbavit se jednoho z valenčních elektronů, které ve své vnější slupce mají.
Vezměme třeba draslík tady.
Draslík má jeden valenční elektron ve čtvrté slupce.
Když se prostě zbaví, tak mu zbude osm elektronů ve třetí slupce.
Takže na tom bude stejně jako argon, co se elektronové konfigurace týče, a to je prima.
Takže tyto prvky se opravdu chtějí zbavit svých elektronů.
Takže je zapotřebí velice málo energie k jejich ionizaci, k odtržení jejich elektronu, aby se z nich stali kationty.
Takže mají nízkou ionizační energii.
A myslím, že teď už vidíte, kam směřujeme.
Co tyto prvky?
Co třeba neon?
Jak je těžké odtrhnout elektron od neonu?
Neon je naprosto spokojený.
Nechce mít nic společného s nějakými reakcemi nebo vazbami.
Mohl by si říct:
"Já už jsem takhle úplně šťastný.
Takže si nezahrávejte s mými elektrony:"
Opravdu, ale opravdu nechce žádný nikomu dát.
Neon, krypton, argon, ani žádný jiný z vzácných plynů.
Takže abychom odtrhli elektron těmto prvkům, potřebujeme opravdu hodně energie.
Takže tyto prvky budou mít vysokou ionizační energii.
Takže obecně vzato - když půjdeme zleva do prava po periodické tabulce, ionizační energie roste.
Někteří lidé si tohle prostě zapamatují, ale ve skutečnosti si to vůbec nemusíte pamatovat.
Prostě se jen podíváte a řeknete si, že tyto prvky mají jeden elektron navíc, kterého se vždycky snaží zbavit.
Tyto prvky mají dva.
Ideálně by se chtěli zbavit obou těch elektronů.
Ale ten první nechce pryč tak moc jako tady u první skupiny, protože tady se zbavíte toho prvního elektronu a už jste okamžitě dosáhli toho super stabilního stavu.
A tento trend prostě platí, čím víc jste vpravo v tabulce.
Tento prvek rozhodně za žádných okolností neodevzdá svůj elektron.
Je už skoro jako neon, takže se rozhodně nechce vrátit o krok nazpět a vypadat jako kyslík.
Takže se nechce zbavit elektronů.
Tento trend je docela jasný.
Kdykoliv si nebude jistí, stačí se prostě podívat na extrémní případy.
Tyto prvky se chtějí zbavit elektronů, tyto prvky je chtějí získat.
Takže jaká je energie potřebná k odtržení jejich elektronu?
Tyto prvky vám ho v podstatě sami odevzdají. Zatímco tady to bude velmi těžké, hlavně u neonu, vzít jim nějaký ten elektron.
Ale teď co se stane, když půjdeme dolů?
Když půjdeme dolů tímto směrem v rámci jedné skupiny?
Už jsme se dohodli, že alkalické kovy rády odevzdají své elektrony.
Ale když půjdeme dolů, elektronový mrakem je čím dál tím větší.
Ale když se podíváme tady neutrální atom césia. Má 55 protonů a taky má 55 elektronů.
A ten padesátý pátý elektron je o hodně dál od jádra než ten poslední třetí u lithia.
Takže tohoto padesátého pátého elektronu se chce césium zase zbavit. A navíc je ještě daleko méně přitahován k jádru než ten třetí elektron u lithia.
Takže protože se atom zvětšuje, když jdete dolů tou skupinou, elektrony jsou pořád vzdálenější od jádra, takže césium se bude zbavovat elektronu ještě snázeji než lithium.
Ano?
Takže ionizační energie se snižuje směrem dolů.
Přestože xenon si chce opravdu nechat své elektrony, už je nebude držet tak pevně jako neon, protože je má dál.
Ano?
Takže obecně ionizační energie nebo také energie potřebná k ionizaci atomu se zvyšuje směrem nahoru.
Ano?
A nesnažte se tyhle věci naučit nazpaměť.
Napíšete jeden test a pak to hned zapomenete.
Ale až budete mít ve 42 letech děti a zeptají se vás co má vyšší ionizační energii, jestli césium nebo flór, jasně, že si to nebudete pamatovat.
Ale mrkněte se na periodickou tabulku a řeknete si, že césium má jeden elektron a opravdu se ho chce zbavit.
A navíc ho má dost daleko od jádra.
Takže ten elektron prostě odtud chce zmizet.
Zatímco flór má devět elektronů, ten prostě potřebuje jeden navíc.
Nebo neon.
Neon už je úplně vysmátý.
Všechny elektrony má ve stabilní konfiguraci.
Jsou blízko jádru, takže jsou hodně přitahovány protony v jádře.
Takže neon rozhodně nebude rozdávat elektrony.
Takže když jde o energii potřebnou k jejich odtržení bude velmi nízká u césia a velice vysoká u hélia.
A to je ten trend.
Takže vidíme na jedné straně je obrovská ochota odevzdat elektron a tady na druhé straně si ho zase chcou nechat jen pro sebe.
A teď tenhle graf, vzal jsem ho z Wikipedie. Tohle je opravodvá naměřená ionizační energie.
A lidi se podívali na tyhle závislosti
- nejsem si teda jistý, jestli opravdu sledovali zrovna ionizační energii - ale vzali si závislosti jako tuto a tak vlastně došli na to uspořádání do periodické tabulky.
Protože si řekli, když zvyšujeme číslo protonů, které jsou v atomu, a stejně tak se zvyšuje i počet elektronů, vidíme tady tu opakovanou závislost, tady ty periody u prvků.
Tady máme vodík.
A jeho ionizační energie je kolem 13,5 elektron voltů (eV).
Ano?
To je jednotka energie.
Může být převedena i na jouly.
Ale pak najednou hélium je o dost stabilnější.
Je potřeba téměř dvakrát tolik energie odtrhout ten elektron od hélia, protože je tak stabilní.
Ale jako další, další hned po héliu tady ten bod tento bod je lithium.
Ano?
Lithium má atomové číslo tři.
Napíšeme to sem.
Toto je lithium.
A najenou vzít elektron od lithia vyžaduje jen 5 eV.
Takže míň než půlka energie vodíku.
Pak jak jdeme směrem doprava v periodické tabulce ionizační energie se stále zvyšuje.
Tyto malé kopečky jsou zajímavé.
O těch bysme mohli mluvit v příštím videu.
Ale ionizační energie se zvyšuje až k neonu
A když jsme u neonu, který úplně šťastný, protože je stabilní vzácný plyn, pak přidáme jeden proton a elektron a máme sodík.
A zase sodík - hrozně snadno odevzdává elektrony.
A ionizační energie hned spadne.
Nejenom, že se snížila oproti vodíku, ale je i nižší než u lithia.
Takže tady vidíme ten obecný trend.
Takže tady jsou vzácné plyny.
Jenom to posunu, ať je vidíte všechny.
Hélium.
Velice těžké odtrhnou poslední elektron.
Neon.
Taky velice náročné, ale už o něco míň než u hélia.
A je to proto, že je o něco větší.
Elektrony jsou trochu dál od jádra.
Argon.
Stále platí to samé, ale je to vlastně zajímavé. Argon už nemá o tolik vyšší ionizační energii než vodík.
Krypton.
Stále totéž.
Obtížné odtrnout elektron.
Ale ve skutečnosti není o moc těžší odtrhnout elektron od kryptonu než od vodíku.
A xenon.
Pořád totéž až k radonu.
A tady vidíte, proč se ta vzdálenost pořád zvětšuje?
Když si vzpomenete na periodickou tabulku, když dojdeme k argonu, pak už tu máme všechny ty d-prvky.
Takže si všimněme, co následuje po argonu. Tady jsou jen s- a p-prvky.
Ale tady už mám spoustu d-pvků.
Takže víc slupek k zaplnění.
A tady najednou než se dostaneme k radonu musíme naplnit taky f-slupku.
A proto je ta vzdálenost na grafu čím dál tím větší, protože tu máme ještě f-prvky.
Ale ty obecné trendy, o kterých jsme mluvili, platí i tady.
Když jdeme doprava v periodické tabulce, je těžší a těžší odtrhnout elektron, protože všichni chcou dosáhnout toho magického čísla osmi elektronů.
A je velmi těžké ho odtrhnout od vzácného plynu.
Ale jeden proton a elektron navíc a už jsou všichni nadšení, jak se zbaví svého elektronu a dostanou se zpět na konfiguraci vzácného plynu.
A další trend je, když jdeme dolů po skupině, v tomto případě to jsou vzácné plyny, ionizační energie se snižuje.
A to je protože průměr (velikost) atomu se zvyšuje, takže valenční elektrony radonu jsou míň přitahovány k jádru neř valenční elektrony hélia.
A to je myslím všechno o ionizační energii.
Budu pokračovat v dalším videu.
To budeme mluvit o kovovém charakteru a elektronegativitě.
Pojďme si udělat několik cvičení z našeho prvního modulu o pravděpodobnosti.
Máme sáček s 9 červenými kuličkami, 2 modrými a se 3 zelenými kuličkami. Jaká je pravděpodobnost, že náhodně vybraná kulička nebude modrá? Nakreslíme si tady ten sáček.
Předpokládáme, že je průhledný.
Tohle vypadá jako váza. Máme 9 červených kuliček.
Takže nakreslíme 9 červených kuliček.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 červených kuliček.
Vypadá to jako oranžová, ale účel to splní.
2 modré kuličky. Takže máme 1 modrou kuličku.
2 modré kuličky. A pak máme 3 zelené kuličky.
Nakreslím je... 1, 2, 3. Jaká je pravděpodobnost, že náhodně vybraná kulička nebude modrá?
Všechny je smícháme a máme stejnou pravděpodobnost pro výběr každé kuličky.
Přemýšlejte o tom takhle:
Jaká část všech možných výběrů splňuje naše podmínky. Nejdříve pojďme promyslet všechny možné výběry.
Kolik různých kuliček můžeme vytáhnout?
Je tu 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14 kuliček.
Takže to je počet možností.
Jiný způsob, jak jste mohli získat 14, bylo sečíst 9 + 2 + 3.
Takže kolik jiných než modrých kuliček tu je? No, je tu několik možností, jak o tom přemýšlet.
Můžete říct, že tu je 14 kuliček: 2 jsou modré, takže tu bude 14 minus 2, což je 12 kuliček, které nejsou modré.
Nebo je můžete prostě spočítat:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12. Takže máme 12 kuliček, které nejsou modré.
Takže to máme počet kuliček, které nejsou modré, takže to je počet možností, které splňují naše požadavky.
A pak, jestliže chceme - tenhle zlomek bychom mohli nejdřív zkrátit.
Když je 12 i 14 dělitelné 2 - vydělme čitatel i jmenovatel dvěma a dostaneme 6 lomeno 7.
Takže šance na výběr kuličky, která není modrá, je šest sedmin. Pojďme udělat jiný příklad.
Jestliže náhodně vybereme číslo z následujícího seznamu, jaká je pravděpodobnost, že toto číslo bude dělitelné 5?
Takže opět chceme zjistit, jaký podíl všech možností splňuje naši podmínku. A naše podmínka je dělitelnost 5. Takže kolik možností tu celkem máme?
Pojďme se nad tím zamyslet.
Všechny možnosti... Kolik jich máme?
To je jen celkový počet čísel, ze kterých vybíráme.
Takže to je 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12. Takže tu je 12 možností.
Pravděpodobnost výběru jakéhokoli z těchto čísel je stejná.
A teď, která z těchto čísel jsou dělitelná 5?
Udělejme je jinou barvou.
Takže vyberu násobky 5.
32 není násobkem 5, 49 není násobkem 5, 55 je násobkem 5.
Opravdu hledáme jen taková čísla, která mají na místě jednotek 5 nebo 0.
55 je násobkem 5, 30 je násobkem 5, je to 6 krát 5, předchozích 55 bylo 11 krát 5, 56 ne, 28 ne.
Tohle je očividně 5 krát 10, tohle je 8 krát 5, tohle je znovu to samé číslo, také 8 krát 5, takže všechna tato čísla jsou násobky 5, 45, to je 9 krát 5, 3 není násobkem 5, 25 je jasně 5 krát 5.
Takže jsem zakroužkoval všechny násobky 5.
Takže ze všech možností splňuje naši podmínku, aby šlo o násobek pěti, celkem 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 možností.
Takže 7 jich splňuje naši podmínku.
Takže v tomto příkladu se pravděpodobnost výběru čísla, které je násobkem 5, rovná sedm dvanáctin.
Pojďme udělat další.
Obvod kruhu je 36 Pí. Nakreslíme si to.
Kruh vypadá...
Umím nakreslit hezčí.
Tak řekněme, že kruh vypadá takhle.
A jeho obvod je, musíme dát pozor, dávají nám zajímavé... takže obvod... obvod je 36 Pí, a pak víme, že v tomhle kruhu je menší kruh s obsahem 16 Pí.
Uvnitř většího kruhu máme menší kruh, který má... tenhle kruh má obsah 16 Pí.
Bod se vybírá náhodně zevnitř většího kruhu, takže vybereme libovolný bod ve větším kruhu.
Jaká je pravděpodobnost, že bod leží zároveň v menším kruhu?
To je docela zajímavé, protože vlastně máme nekonečný počet bodů v obou kruzích, protože ... to není jako jednotlivé míčky nebo kuličky, které jsme měli v prvním příkladu, nebo jednotlivá čísla.
Vlastně si tu můžete vybrat z nekonečného počtu bodů, takže když mluvíme o pravděpodobnosti, se kterou bod leží zároveň i v menším kruhu, vlastně myslíme procento bodů ve větším kruhu, které jsou zároveň v menším.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet je, že pravděpodobnost, že když vybereme bod z většího kruhu, bude zároveň i v menším kruhu, bude prostě podíl velikosti menšího kruhu k většímu.
Možná to zní zmateně, ale skutečně musíme zjistit jejich plochy, a opravdu to bude ten poměr. Takže:
Svádí nás to použít těch 36 Pí, ale musíme si uvědomit, že to byl obvod, a my potřebujeme zjistit obsah obou kruhů.
A pro zjištění obsahu potřebujeme znát poloměr, protože obsah je Pí krát r na druhou, takže zjistíme poloměr z obvodu. Obvod se rovná dvakrát Pí krát poloměr kruhu, neboli 36 Pí, což víme, že je obvod, se rovná dva krát Pí krát poloměr.
Vydělíme obě strany 2 Pí, a na levé straně 36 děleno 2 je 18, Pí se vykrátí... pro větší kruh dostaneme poloměr rovný 18.
A když chceme znát jeho obsah, tak obsah bude Pí krát r na druhou.
Což se rovná Pí krát 18 na druhou.
Zjistíme druhou mocninu 18.
18 krát 18: 8 krát 8 je 64, 8 krát 1 je 8, plus 6 je 14, a tady napíšeme nulu, protože sem desítky nepíšeme. 1 krát 8 je 8.
4 plus 0 je 4, 4 plus 8 je 12, 1 plus 1 plus 1 jsou 3, Takže je to 324.
Tahle obsah se rovná Pí krát 324, nebo můžeme říct 324 Pí.
Obsah celého většího kruhu, který šrafuji žlutě, včetně toho, co je jakoby pod tím oranžovým kruhem, jestli to chcete brát takhle, tenhle obsah se rovná 324 Pí.
Pravděpodobnost, že bod, který vybereme ve větším kruhu, je zároveň i v menším, je skutečně podíl obsahu menšího kruhu na obsahu většího kruhu.
Takže pravděpodobnost... napíšu to takhle... pravděpodobnost, že ten bod leží zároveň v menším kruhu... tak tohle všechno bych napsal sem... pravděpodobnost bude rovna tomu, kolik procent většího kruhu zabírá menší kruh. a to bude... podíl obsahu menšího kruhu na obsahu většího kruhu.
To bude 16 Pí lomeno 324 Pí.
Pí se vykrátí a obě čísla jsou dělitelná 4, když vydělíme čitatel čtyřmi, dostaneme 4, když vydělíme čtyřmi jmenovatel, kolik vyjde?
4 je v 320 osmdesátkrát, a ve 4 jednou, takže vyjde 81.
Takže pravděpodobnost... nenakreslil jsem to ve správném měřítku, tahle plocha by ve skutečnosti byla daleko menší, kdybychom to kreslili ve správném měřítku. Pravděpodobnost, že pokud náhodně vyberete bod z většího kruhu, bude ležet i v tom menším, je poměr obsahu menšího a většího kruhu, a to jsou 4 osmdesátijedniny.
To bude nejlepší vyjádření.
Rozložme t na druhou plus 8t plus 15.
Přemýšlejme, co se stane, když vynásobíme dva dvojčleny:
(t plus a) krát (t plus b). "t" zde používám, protože "t" je proměnná v polynomu, který rozkládáme.
Když to vynásobíte dvakrát pomocí distributivity násobení vůči sčítání, tak dostanete t krát t, tedy t na druhou, plus t krát b, čili bt, plus a krát t, což je at, plus a krát b, tedy ab.
Vynásobili jsme každý člen odtud s každým členem zde.
Takže máme 2 členy, můžeme si je pracovně nazvat t členy.
Tohle bt plus at můžeme dát dohromady.
Takže máme t na druhou plus (a plus b) krát t, můžu napsat i (b plus a) krát t, plus ab.
Když to porovnáme s tím, co máme zde, tak vidíme, že je tu jistá podobnost.
Koeficient u členu druhého řádu je 1.
Potom a plus b je koeficient u "t". tohle 8 by mohlo být a plus b.
A konečně člen bez proměnné ab by mohlo být 15.
Takže pokud to chceme rozložit, tak musíme najít takové "a" a "b", aby jejich součin byl 15 a jejich součet 8.
Obecně pokud někdy uvidíte... Napíšu to takovým tím tradičním způsobem s proměnnou "x".
Pokud někdy uvidíte x na druhou plus bx plus c.
Koeficient tady je 1.
Pak musíte jen najít dvě čísla, jejichž součet se rovná tomuhle tady a jejichž součin se rovná tady tomu.
Jejichž součet se rovná 8 a součin 15.
Takže co jsou ta dvě čísla, jejichž součet je 8 a součin je 15?
Když rozložíme 15, tak můžeme dostat čísla 1 a 15.
Ty sečtené rozhodně nedávají 8.
3 a 5. Ty sečtené dávají 8!
Takže "a" by mohlo být 3 a "b" je 5. Tohle by mohlo být 3 krát 5 a toto 8 by mohlo být 3 plus 5.
Teď se můžeme vrátit a rovnou to rozložit a říct: "Tohle je (t plus 3) krát (t plus 5)."
Protože už víme, čemu se rovná "a" i "b".
Ale já bych to chtěl rozložit pomocí vytýkání.
Takže na to půjdu přesně naopak, než jsem vám teď ukázal.
Takže nejprve ten polynom tady napíšu jako: t na druhou a místo 8t napíšu součet at plus bt.
Čili jako součet 3t plus 5t.
Začal jsem tady a ten prostřední člen rozbiju na dva koeficienty, které dávají dohromady 8.
A nakonec ještě plus 15. A teď můžu rozkládat vytýkáním.
Tihle dva tady mají společný člen "t" a tihle dva společný člen 5.
Vytkněme "t" v prvním výrazu, resp. v téhle části výrazu.
Dostaneme t krát (t plus 3) plus, a když tady vytknete 5, tak dostanete 5 krát (t plus 3). 5t děleno 5 je t, 15 děleno 5 jsou 3.
A teď můžete vytknout (t plus 3).
Máte (t plus 3), jenž násobí oba ty členy.
Takže to pojďme vytknout.
Takže z tohoto se stane: (t plus 3) krát (t plus 5). Ten plus tu trošku zkrášlím.
Krát (t plus 5).
Vlastně jsme vůbec tohle vytýkání nemuseli dělat, ale doufejme, že vidíte, že to vskutku funguje.
Můžeme se kouknout a říct, že z tohoto vzorce tady máme tato dvě čísla, jejichž součet je 8 a součin je 15.
Tohle je (t plus 3) krát (t plus 5) nebo (t plus 5) krát (t plus 3), je to jedno.
Intarzie, neboli dřevěná mozaika, vzniká poskládáním stovek malých, zvlášť nařezaných kousků dřeva do složitých obrazců.
Celý proces vzniku začínal řemeslníkovou kresbou nebo častěji obkreslováním na papír.
Tato kresba pak byla upevněna k tužšímu balicímu papíru.
Obkreslováním podél linek kresby řemeslník proděravěl daný vzor.
Dnes se k tomu sice používá stroj podobný šicímu, ale v 18. století bylo zapotřebí pracně propíchat tisíce dírek ručně jehlou.
Tento tuhý papír, takzvaný pauzovací, se položil na list bílého papíru.
Řemeslník pak otřel grafit po děrovaném povrchu papíru, a přenesl tak náčrt na spodní list.
Tímto způsobem mohl být návrh použit několikrát.
Dřevo se pak nařezalo na tenké pláty, tzv. dýhy.
V 18. století uměli odborní řemeslníci pomocí těžkých, ručních pil nařezat dýhy tenké pouhý 1 mm.
Propracované intarzované obrazce vyžadují několik typů dřeva, některé pro jejich přirozenou barvu, některé pro zajímavý vzor jejich žilkování.
Jiné byly barveny jasnými barvami.
Z kopií návrhů se pečlivě vyřezávaly okvětní lístky, listy a další elementy.
Tyto malé papírové vzory se používaly jako šablony pro rozřezávání dýhy na stovky jednotlivých kousků.
Několik plátů dýhy se pak hřebíky stlouklo do jediného bloku. Pomocí živočišného lepidla se pak lístky připevnily na dýhový blok.
Blok se upevnil do speciálního svěráku a řezacího rámu, a řemeslník potom vyříznul jednotlivé kousky pomocí lupenkové pily.
To mu umožnilo udělat několik kopií každého kousku.
Některé se potom stínovaly horkým pískem, čímž v kompozici vznikl dojem hloubky a pohybu .
Nesčetné kousky pak byly připraveny k sestavení do konečného obrazce.
Když bylo vyřezáno pozadí, přilepilo se k další kopii návrhu. každý kousek se položil lícem dolů.
Když byly všechny kousky položeny, řemeslník mohl intarzii překlopit a přilepit ji k nábytku.
Pomocná kopie návrhu se odstranila a povrch se vyčistil.
Intarzie pak byla dokončená a mohla ozdobit předmět jako například tento psací a toaletní stolek.
Dobrá, nemám ponětí, co budeme hrát.
A nejsem schopný vám to říct, dokud to nezahrajeme.
Neuvědomil jsem si, že tu bude ta znělka.
Takže zkusím začít s tím, co jsem právě slyšel.
(Hudba)
(Potlesk)
Dobrá, ze všeho nejdřív prosím potlesk pro Jamira Williamse na bicí, (Potlesk)
Burnisse Travise na kontrabas, (Potlesk) a Christiana Sandse na piano.
(Potlesk)
To, čemu říkáme pódium, je neuvěřitelné místo.
Je to vskutku posvátná půda.
A jedna z věcí, které jsou na ní posvátné, je ta, že zde nemáte možnost přemýšlet o budoucnosti, nebo minulosti.
Žijete právě zde a v tomto okamžiku.
Když vstoupíte na pódium, musíte udělat mnoho rozhodnutí.
Vůbec jsme nevěděli, ve které tónině budeme hrát.
V jednu chvíli jsme tak trochu přešli do skladby s názvem "Titi Boom."
Ale to se mohlo stát a nemuselo.
Všichni posloucháme. A reagujeme na to.
Nemáte čas si plánovat nápady.
Takže pojem chyba:
Z perspektivy jazzového muzikanta je snazší mluvit o chybě někoho jiného.
Způsob, jakým vnímáme chybu, když stojíme na pódiu - za prvé, my ji nepovažujeme za chybu.
Chyba je pouze to, pokud nedokážu vnímat, co někdo druhý udělal.
V jazzu je každá "chyba" příležitostí.
Takže je dokonce těžké popsat, jak by zněla divná nota.
Například, kdybych zahrál barvu, jako bychom hráli na paletě, třeba něco takového... (Hudba)
Kdyby Christian zahrál notu - třeba, zahraj F.
(Hudba)
Vidíte, je to všechno na paletě.
Kdybyste zahráli E.
Vidíte, všechny leží přímo uvnitř této obecné emocionální palety, kterou malujeme.
Kdybyste ale zahráli Fis, (Disonance) sluch většiny lidí to bude vnímat jako chybu.
A hned vám to ukážu, budeme teď chvíli hrát.
Budeme hrát na této paletě.
V libovolné chvíli Christian zahraje tuto notu.
A my na ni nebudeme reagovat.
Chvilku nás nechá hrát, a pak přestanu hrát a budu zase povídat.
Uvidíme, co se stane, když budeme hrát s touto paletou.
(Hudba)
Někdo by to mohl vnímat a pojmenovat jako chybu.
Ale já bych řekl, že to byla chyba jen v tom, že jsme na ni nezareagovali.
Byla to příležitost, kterou jsme propásli.
Je to nepředvídatelné.
Namalujeme opět tu stejnou paletu.
On ji zahraje.
Nevím, jak na ni budeme reagovat, ale něco se změní.
Buď jeho nápad přijmeme nebo ne.
(Hudba)
Jak vidíte, zahrál tuto notu.
A já jsem potom kolem ní vytvořil melodii.
Tentokrát se textura změnila u bicích.
Dostalo se tam více rytmu, o trochu víc intenzity, jako odpověď na to, jak jsem reagoval já.
Takže chyba neexistuje.
Chyba je jen to, když nedávám pozor, když žádný z muzikantů nedává pozor a neakceptuje své spoluhráče natolik, aby zpracoval nápad, a když nedáme prostor kreativitě.
Čili jazz, to pódium, je naprosto úžasné.
Je to velice očišťující zážitek.
A vím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že to nepovažujeme za samozřejmost.
Víme, že to, že můžeme přijít na pódium a hrát hudbu, je požehnání.
Jak ale toto všechno souvisí s chováním financí?
No, my jsme jazzoví muzikanti, takže stereotypně nemáme k financím dobrý vztah.
(Smích)
Každopádně jsem vám chtěl ukázat, jak to řešíme.
Další dynamikou toho je, že my v jazzu nekontrolujeme každou maličkost.
Někteří lidé to dělají.
Ale takové řízení ve skutečnosti omezuje umělecké možnosti.
Když bych přišel a nařídil kapele, že chci hrát tak a tak a chci, aby se hudba ubírala právě tudy, a prostě se vrhnu do ... připraveni, trochu si zahrajeme.
Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři.
(Hudba)
Je to trochu chaotické, protože tvrdě prosazuji svoje nápady.
Říkám jim:
"Pojďte se mnou po této cestě."
Pokud ale opravdu chci, aby hudba šla tudy, nejlepší způsob, jak toho docílit, je poslouchat.
Je to věda o poslouchání.
Má to víc co do činění s tím, co dokážu vnímat, než s tím, co umím zahrát.
Takže pokud chci, aby měla hudba určitou intenzitu, můj první krok bude být trpělivý, poslouchat, co se děje, a těžit z něčeho, co se děje kolem mě.
Když to uděláte, zapojíte a inspirujete ostatní muzikanty, a ti vám dají víc, a postupně se to buduje.
Sledujte.
Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři.
(Hudba)
Když těžím z nápadů, je to úplně odlišný zážitek.
Je to organičtější.
Má to daleko víc odstínů.
Není to o prosazování mojí vize ani nic takového.
Je to o tom, být tu v tomto okamžiku, akceptovat jeden druhého, a dovolit kreativitě, aby proudila.
Děkuji.
(Potlesk)
Představte si, že žijeme v pravěku.
A teď přemýšlejte o následujícím:
Jak se zaznamenával čas bez hodin?
Všechny hodiny jsou založeny na opakujícím se jevu, který dělí čas na stejné části.
Abychom tyto jevy našli, díváme se na nebe.
Východu a západu Slunce si všimneme hned.
Abychom však dokázali pracovat s delšími obdobími, potřebujeme delší cykly.
Proto se díváme na Měsíc, který během několika dnů postupně roste a pak zase ubývá.
Když spočítáme dny mezi úplňky, dostaneme se na číslo 29. Proto rok dělíme i na měsíce.
Pokud ale chceme rozdělit číslo 29 na stejné části, tak narazíme na problém. Je to nemožné.
29 se dá rozdělit pouze jedním způsobem, na 29 stejných částí.
29 je prvočíslo.
Můžeme o něm přemýšlet jako o čísle nerozbitném.
Pokud se dá číslo rozdělit na stejné části větší než 1, tak ho nazýváme číslem složeným.
Pokud jsme zvědaví, tak nás možná napadne otázka: Kolik prvočísel existuje? A jak velké mohou být?
Nejdříve rozdělíme čísla na 2 skupiny.
Prvočísla dáme nalevo a složená čísla napravo.
Ze začátku se zdá, že čísla přeskakují sem a tam. Není tam žádný vzor.
Tak použijme moderní techniku a podíváme se na to z jiné perspektivy.
Pomůže nám Ulamova spirála.
Nejdříve seřadíme všechna čísla podle velikosti do spirály.
Pak označíme prvočísla modrou.
Nakonec se podíváme na miliony čísel.
Zde vidíme vzorec prvočísel, který pokračuje donekonečna. Je neuvěřitelné, že celková struktura tohoto obrazce je dodnes nevyřešena.
Na něco jsme narazili.
Nyní se přesuneme do starodávného Řecka, zhruba do roku 300 p. n. l.
Filozof známý jako Eukleidés z Alexandrie pochopil, že všechna čísla mohou být rozdělena do dvou oddělených kategorií.
Začal si uvědomovat, že jakékoli číslo může být děleno znovu a znovu, dokud se nedostaneme ke skupině nejmenších stejných čísel.
A tato nejmenší čísla jsou podle definice vždy prvočísla.
Takže věděl, že všechna čísla jsou poskládaná z menších prvočísel. Představte si vesmír všech čísel a ignorujte prvočísla.
Nyní si vyberte složené číslo a rozložte jej.
Vždy vám zůstanou prvočísla.
Eukleidés tedy věděl, že každé číslo se dá vyjádřit pomocí menších prvočísel.
Prvočísla jsou jako stavební kostky.
Je jedno, jaké číslo si vyberete, vždy se dá poskládat z menších prvočísel.
Toto je základ objevu známého jako Základní věta aritmetiky.
Postup je následující: Vezmeme například číslo 30 a najdeme všechna prvočísla, do kterých lze číslo rovnoměrně rozdělit.
Tomu se říká prvočíselný rozklad (faktorizace).
Ukáže nám to prvočíselné dělitele.
V tomto případě jsou 2, 3 a 5 prvočíselnými děliteli 30. Eukleidés si uvědomil, že pokud určité mocniny těchto prvočísel vzájemně vynásobíme, tak sestaví původní číslo.
Aby vzniklo číslo 30, tak stačí umocnit každý dělitel jednou.
2 krát 3 krát 5 je prvočíselný rozklad 30.
Představte si to jako speciální klíč nebo kombinaci. Neexistuje totiž jiný způsob jak poskládat 30 násobením jiné skupiny prvočísel.
Takže každé číslo má jeden a pouze jeden prvočíselný rozklad. Každé číslo si můžeme představit jako jiný zámek.
Jedinečným klíčem pro tento zámek by byl jeho prvočíselný rozklad.
Neexistují dva zámky se shodným klíčem. Žádná 2 čísla nemají stejný prvočíselný rozklad.
Máme dvě rovnoběžky.
Toto je první, a toto je druhá.
Označme si, že jsou rovnoběžné, jsou to rovnoběžné přímky.
Nakreslete si příčku, přímku, která protíná obě rovnoběžky.
Řekněme, že máme dáno, že tento úhel má velikost '9x' plus 88, je to ve stupních.
Dále máme dáno, že tento úhel, má velikost '6x' plus 182, znovu to je ve stupních.
Moje otázka zní, můžeme vypočítat jakou velikost mají tyto úhly, pokud máme dáno, že toto jsou rovnoběžky a toto je jejich příčka?
Doporučuji vám zastavit video a zkusit to sami.
Důležité je uvědomit si, že tyto úhly spolu souvisí, a to tak, že oba vznikly, když příčka protla obě rovnoběžky.
Víme, že tento úhel, je souhlasný s tímto úhlem.
Budou to shodné úhly.
Takže toto je '6x' plus 182, a zde bude také '6x' plus 182.
Pak vidíme, že tento modrý úhel a tento oranžový úhel jsou výplňkové úhly - dohromady budou mít 180 stupňů.
Protože když spojíme tyto dva přilehlé úhly, jejich vnější ramena vytvoří přímku.
Takže '6x' plus 182 plus '9x' plus 88 se bude rovnat 180 stupňů. 180 stupňů.
Zjednodušme si rovnici.
'6x' plus '9x' je '15x', a 182 plus 88, 182 plus 8 je 190, plus zbývajících 80 je 270.
Takže plus 270, se rovná 180.
Odečteme 270 z obou stran, a dostaneme '15x' se rovná -90.
Obě strany vydělíme patnácti a dostaneme 'x' se rovná, a toto bude, 6 krát 15 je... 90.
Zjistili jsme, čemu se rovná 'x'. 'x' se rovná -6.
Ale stále jsme nezjistili, jakou velikost mají tyto úhly.
Takže tento úhel, '9x' plus 88 se bude rovnat 9 krát -6 plus 88, 9 krát -6 je -54.
-54 plus 88 je, sepišme si to abychom se nespletli,
-54 plus 88 je... 88 mínus 54 je 34.
Takže tento úhel má 34 stupňů.
Tento oranžový úhel má 34 stupňů.
Modrý úhel bude mít 180 stupňů minus těch 34, ale můžeme si to ověřit, vypočítáme '6x' plus 182, takže 6 krát -6 je -36 plus 182 takže to bude... pokud odečteme nejdříve 6, dostaneme 176, takže to bude 146 stupňů.
Můžeme si to ověřit.
146 plus 34 je 180 stupňů. Můžeme vypočítat i další úhly.
Pokud má tento úhel 34 stupňů, pak i tento úhel má 34 stupňů, protože to jsou vrcholové úhly.
Tento úhel je souhlasný s tímto úhlem, takže bude mít také 34 stupňů. Tento je zas vrcholový s tímto úhlem, takže bude mít také 34 stupňů.
Podobně pokud víme, že tento úhel má 146 stupňů, a i tento úhel má 146, pak i tento úhel má 146 stupňů, jelikož je vrcholový k předchozímu a tento bude mít také 146 stupňů.
Jsme na malém kopečku na svaté cestě v římském fóru, a díváme se na Titův oblouk, oblouk na počest císaře Tita.
Oblouk postavil císařův bratr na počest Titova prohlášení za boha a na počest jeho vítězství v Židovských válkách.
Přesně. Zničení Jeruzaléma?
Ano, roku 71-70 př.n.l., brána vznikla asi 10 let poté.
Máme tedy typický tvar vítězného oblouku, a máme jeden oblouk ve tvaru valené klenby.
Oblouk je rámován přípojnými nebo zabudovanými sloupy. Jsou vlastně propojené. Jsou to korintské sloupy mají akantové listy, ale jsou také spirálovitě zavinuty.
Jak často slýcháme, že lidem je to prostě jedno?
Kolikrát vám řekli, že skutečná, zásadní změna není možná, protože většina lidí je příliš sobecká, hloupá nebo příliš líná, aby se pokusila o změny ve své obci?
Navrhuji vám, že lhostejnost, tak jak si myslíme, že ji dnes známe, ve skutečnosti neexistuje, ale spíše, že lidé mají zájem, ale žijeme ve světě, který aktivně brání zapojování tím, že nám do cesty neustále klade překážky a zábrany.
A já vám dám několik příkladů toho, co myslím.
Začněme s radnicí.
Už jste něco takového někdy viděli?
Je to novinový inzerát.
Je to oznámení o žádosti o změnu územního plánu pro novou kancelářskou budovu. Aby v sousedství věděli, co se děje.
Jak vidíte, není to možné číst.
Musíte se dostat do poloviny, abyste zjistili, o které adrese hovoří, a pak ještě o kus dál, v malém písmu velikosti 10 bodů, abyste zjistili, jak se vlastně zapojit.
Představte si, kdyby soukromý sektor inzeroval stejným způsobem -- kdyby Nike chtěli prodat pár bot a dali do novin inzerát, jako je tento.
(Potlesk)
To by se nikdy nestalo.
Takový inzerát nikdy neuvidíte, protože Nike ve skutečnosti chtějí, abyste si koupili jejich boty.
Kdežto město Toronto zjevně nechce, abyste se zapojili do procesu plánování, jinak by jejich reklamy vypadaly nějak takto: Všechny informace v zásadě jasně vyloženy.
Dokud budou města vydávat oznámení jako toto, aby se lidé zapojili, pak, samozřejmě, se lidé nezapojí.
Ale to není lhostejnost, to je záměrné vyloučení.
Veřejný prostor.
(Potlesk)
Způsob, jakým zacházíme s naším veřejným prostorem, je obrovskou překážkou proti jakémukoli pokroku v politice.
Protože jsme v podstatě dali cenovku na svobodu projevu.
Kdo má nejvíce peněz dostane nejhlasitější amplión, uchvacujíc smysly i pozornost myslí.
Problém tohoto modelu je, že pro některé úžasné myšlenky, které je dobré říci, není jejich sdělení ziskové.
Takže je nikdy neuvidíte na billboardu.
Sdělovací prostředky hrají důležitou roli v rozvoji našeho náhledu na změnu politiky, a to zejména tím, že ignorují politiku a zaměřují se na celebrity a skandály.
A i když se mluví o důležitých politických otázkách, dělají to způsobem, který, jak to cítím, odrazuje od zapojení se.
A já dám vám příklad: Časopis Now z minulého týdne -- progresivní týdeník centra Toronta.
Toto je titulní zpráva.
Je to článek o divadelním představení, jenž začíná se základní informací o tom, kde to je, pro případ, že opravdu, po přečtení článku, chcete jít a vidět to -- adresa, čas, webové stránky.
Stejné je to s tímto -- to je filmová recenze, výtvarná recenze, recenze knihy - kde je veřejné čtení v případě, že chcete jít.
Restaurace -- možná si nebudete jenom chtít o ní přečíst, možná se budete chtít jít najíst.
Takže vám řeknou, kde to je, jaké jsou ceny, adresa, telefonní číslo apod.
Pak se dostanete na jejich politické články.
Zde je skvělý článek o probíhající důležité volební kampani.
Hovoří o kandidátech -- sepsáno velmi dobře -- ale žádné další informace, žádné odkazy, žádné webové stránky kampaně, žádné informace o tom, kdy jsou debaty, kde má kampaň kancelář.
Zde je další dobrý článek o nové kampani proti privatizaci dopravy bez jakékoli kontaktní informace kampaně.
Poselství se zdá být, že čtenáři s největší pravděpodobností chtějí jíst, možná číst nějakou knihu, třeba jít do kina, ale nejsou zaangažováni ve své komunitě.
A možná, že to je maličkost, ale myslím si, že je to důležité, protože to stanovuje tón a posiluje nebezpečnou ideu, že politika je divácký sport.
Hrdinové:
Jak nahlížíme na schopnost vést?
Podívejte se na těchto 10 filmů.
Co mají společného?
Kdo ví?
Ve všech jsou hrdinové, kteří byli vybráni.
Někdo k nim přišel a řekl:
"Ty jsi ten vyvolený.
Existuje proroctví. Musíš zachránit svět."
A pak ten někdo jde a zachrání svět, protože mu to tak bylo sděleno, a pár lidí se k tomu přivaří.
To mi pomáhá pochopit, proč spousta lidí má potíže vidět sebe jako vůdce.
Neboť to vysílá všechny špatné signály o tom, o čem je vedení.
Hrdinské úsilí je společné úsilí. To za prvé.
Za druhé, je nedokonalé, není moc atraktivní a nezačíná ani nekončí znenadání.
Je to proces na celý život.
Ale co je nejdůležitější, je to dobrovolné.
Je dobrovolné.
Dokud budeme učit naše děti, že hrdinství se spustí, když jim někdo vyškrábne na čelo znamení nebo jim někdo řekne, že jsou součástí proroctví, přehlédnou nejdůležitější vlastnost vedení, což je, že to přichází zevnitř.
Je to o následování svých snů -- bez vyzvání, bez pozvání -- a pak o práci s ostatními, aby se tyto sny splnily.
Politické strany: O jé.
Politické strany by mohly a měly být jednou ze základních vstupních bran pro lidi, aby se angažovali v politice.
Místo toho se bohužel staly nudnými a nekreativními organizacemi, které závisejí tak ztuha na průzkumu trhu a průzkumu veřejného mínění a cílových skupinách, že nakonec všechny říkají to samé, v podstatě nám zpět papouškují, co jsme už chtěli slyšet na úkor odvážných a tvůrčích myšlenek.
A lidé si to uvědomují -- a právě z toho žije cynismus.
(Potlesk)
Status charit:
Skupinám, které mají status charit, není v Kanadě dovoleno lobovat.
To je obrovský problém a obrovská překážka pro změnu, protože to znamená, že některé nejvášnivější a nejmoudřejší hlasy jsou kompletně umlčeny, a to zejména během voleb.
Což nás vede k poslednímu bodu, a to jsou naše volby.
Jak jste si možná všimli, naše volby v Kanadě jsou naprostý vtip.
Používáme zastaralý systém, který je nespravedlivý a tvoří náhodné výsledky.
Kanada je v současné době pod vedením strany, kterou většina Kanaďanů ve skutečnosti nechtěla.
Jak můžeme upřímně a skutečně povzbudit více lidí k hlasování, když hlasy v Kanadě nemají váhu?
Dáte si to všechno dokupy a je samozřejmé, že lidé jsou apatičtí.
Je to jako snaha o běh proti cihlové zdi.
Nesnažím se tady kázat nihilismus, vystavovat všechny tyto překážky a ukazovat, co nám stojí v cestě.
Vskutku si myslím, že lidé jsou úžasní a inteligentní a že opravdu mají starost.
Ale, jak už jsem řekl, žijeme v tomto prostředí, kde se nám všechny tyto překážky staví do cesty.
Dokud budeme přesvědčeni, že lidé, naši sousedi, jsou sobečtí, hloupí a líní, pak není naděje.
Ale všechny ty věci, které jsem zmínil, můžeme změnit.
Můžeme zpřístupnit radnici.
Můžeme reformovat náš volební systém.
Můžeme demokratizovat náš veřejný prostor.
Moje hlavní poselství je, že pokud můžeme vidět lhostejnost, ne jako nějaký vnitřní syndrom, ale jako důmyslnou síť kulturních bariér, které posilují pelíškování, a pokud lze jasně definovat, tak lze jasně identifikovat, jaké jsou tyto překážky a pak, pokud dokážeme spolupracovat na rozebrání těchto překážek, pak je možné cokoliv.
Díky.
(Potlesk)
Tohle je dílo o zákeřnosti vědy, takže myslím, že je perfektní.
♫ Můj, oh můj, kolemjdoucí, kdo padl mi do oka? ♫ ♫ Je to snad mé druhé já, Clonie? ♫ ♫ Kdo by to řek', že při procházce čtvrtí ♪ můžeme být krásní, ♫ ♫ na telefonu s Clonie. ♫ ♫ Kámošíme spolu, je to skvělé, vždyť už nejsme osamělé, ♫ ♫ mělký genofond pro moji jedinou Clonie neznamená nic. ♫ ♫ Stojíme při sobě v dobrém i ve zlém, den co den, ♫ ♫ my a naše DNA, Olsenovic děvčata na nás nemají. ♫ ♫ Spolu přežijeme, hezky vedle sebe, ty matičko přírodo, nemotej se do toho, je to moje Clonie. ♫ ♫ Měla jsem majetek, neměla jsem však zdraví, nikoho po svém boku, ♫ ♫ kdo narodil se jen pro mě -- má Clonie. ♫ ♫ Nač jsou nám vajíčka, nám unuděným pracháčům -- ♫ ♫ naše děti rodí se již hotové, Clonie. ♫ ♫ Budem k zulíbání, získáme publicitu, ♫ ♫ hezky jim pak ukážem, by koukal i Eminem... ♫ ♫ Moje drahá buňko, děl se, hezky děl, jsme značka jak Walt Disney či Hannibal Lecter. ♫ ♫ Naše nádorové buňky jsou méně škodlivé než je starej Phil Spector. ♫ ♫ Spolu přežijem, měli jsme se spojit s Verve a ne se Sony. ♫ ♫ Ty jsi má Clonie. ♫ "Oh Clonie, jak moc tě miluji."
Jsem jedinou osobou, kterou jsem kdy milovala." ♫ To je dobře, jsi mou osudovou.
Jsi má Clonie. ♫
Děkuji.
(Potlesk)
Takže mé jméno je Taylor Wilson.
Je mi 17 let a jsem jaderný fyzik, což může být trochu těžko stravitelné, ale jsem jím.
A chtěl bych vás přesvědčit, že jaderná fúze bude tím bodem, že most, o kterém T.
Boone Pickens mluvil bude ten, po kterém budeme směřovat.
Jaderná fúze je naše energetická budoucnost.
A za druhé ukázat vám, že děti opravdu mohou změnit svět.
Můžete se zeptat ... (Potlesk)
Můžete se mě zeptat: "Dobrá, jak víš, co je naší energetickou budoucností?"
Ve svých 14 letech jsem postavil fúzní reaktor.
Toto je vnitřek mého fúzního reaktoru.
S tímto projektem jsem začal, když mi bylo kolem 12 nebo 13 let.
Rozhodl jsem se, že chci vytvořit hvězdu.
Možná si většina z vás říká, že nic takového jako jaderná fúze neexistuje.
Přece nikde nevidíme žádné jaderné elektrárny fúzního typu.
To ale neznamená, že neexistuje.
Neprodukuje více energie, než kolik spotřebuje, ale i tak je to zvládne celkem pěkné věci.
A dal jsem ji dohromady v naší garáži a nyní se nachází na katedře fyziky nevadské univerzity v Renu.
A sráží dohromady deuterium, což je v podstatě vodík s jedním dodatečným neutronem.
Takže se jedná o stejnou reakci protonu, ke které dochází uvnitř Slunce.
A sráží je dohromady tak silně, že se vodík slučuje, přičemž vzniká několik vedlejších produktů, a já využívám těchto vedlejších produktů.
V loňském roce jsem vyhrál Mezinárodní vědecký a inženýrský veletrh Intel.
Vyvinul jsem detektor, který nahrazuje současné detektory, které má Vnitřní bezpečnost.
Za stovky dolarů jsem vyvinul systém, který předčí citlivost detektorů za sta tisíce dolarů.
Postavil jsem ho v mé garáži.
(Potlesk)
A vyvinul jsem systém produkující lékařské isotopy.
Namísto potřeby zařízení za několik miliónů dolarů jsem vyvinul přístroj, který ve velmi malém měřítku dokáže tyto isotopy produkovat.
Toto je můj fúzní reaktor na pozadí.
Tohle jsem já u kontrolního panelu mého fúzího reaktoru.
Oh, mimochodem, v mé garáži jsem vyrobil "žlutý koláč" [pozn. uranový koncentrát], takže můj jaderný program je stejně pokročilý jako ten íránský.
K čemuž se možná nechci přiznat. Toto jsem já v CERNu ve švýcarské Ženevě, což je nejlepší laboratoř částicové fyziky na světě.
A tohle jsem já s prezidentem Obamou, ukazujíc mu svůj výzkum pro Vnitřní bezpečnost.
(Potlesk)
Takže po sedmi letech jaderného výzkumu, kdy jsem začínal s vidinou vytvoření "hvězdy v láhvi" - hvězdu v mé garáži, jsem skončil u setkání s prezidentem a vyvíjením věcí, které podle mě mohou změnit svět, a myslím si, že další děti mohou také.
Takže vám všem moc děkuji.
(Potlesk)
Zjistěte, ve kterém kvadrantu se nachází bod [-7, 7]?
Zopakujme si, co vlastně kvadrant znamená.
Kvadrant je každá ze 4 částí soustavy souřadnic a když mluvíme o částech, myslíme tím části rozdělené osami.
Zde je osa x a tato osa shora dolů je osa y. A vidíte, že takto je soustava rozdělena do 4 částí.
Každou z těchto částí nazýváme kvadrant.
Tato zde, kde hodnoty 'x" i 'y" jsou kladné, se nazývá 1. kvadrant a používáme pro jeho označení římskou číslici I.
Když se přesuneme proti směru hodinových ručiček, tak tento kvadrant, kdy hodnoty 'x' jsou záporné a hodnoty 'y' jsou kladné, se nazývá 2. kvadrant.
Říkáme mu 2. kvadrant.
Pak pokračujeme dolů, kde se jsou hodnoty 'x' i 'y' záporné, této části říkáme 3. kvadrant.
A znovu používáme římské číslice.
Konečně poslední kvadrant, kdy 'x' hodnoty jsou kladné a 'y' hodnoty jsou záporné, je 4. kvadrant.
Podívejme se, ve kterém kvadrantu nalezneme bod [-7, 7].
Jsou 2 způsoby, jak o tom přemýšlet, můžete říci:
Aha, máme záporné 'x' hodnoty, takže se přesuneme doleva.
Na tuto stranu.
Z toho, že 'x' hodnota je záporná, víme, že bude buď ve 2., nebo 3. kvadrantu.
Teď víme, že 'y' hodnota je kladná.
Pokud je hodnota 'x' záporná a hodnota 'y' je kladná, tak skončíme na nějakém místě zde ve 2. kvadrantu.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že si nakreslíte tento bod a pak uvidíme, jestli spadá do 2. kvadrantu. Udělejme to.
Pokud x je -7, tak tady je -1, -2, -3, -4, -5, -6, -7.
Udělal jsem to správně?
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Takže x je -7 a pak musíme o 7 směrem nahoru, protože 'y' je 7 (kladné číslo).
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.
Takže bod [ -7, 7] je právě zde.
Očividně leží ve 2. kvadrantu.
Dobré ráno.
Pojďme na chvíli hledat největší ikonu ze všech, Leonarda da Vinciho.
Všem je nám známa jeho fantastická práce -- jeho kresby, malby, vynálezy, jeho psaní.
Ale neznáme jeho tvář.
Napsali o něm tisíce knih, ale existuje spor o tom, jak vypadá.
Ani tento velmi známý portrét mnoho historiků umění neuznává.
Tak co si myslíte?
Je to tvář Leonarda da Vinciho nebo ne?
Pojďme to zjistit.
Leonardo byl člověk, který kreslil všechno okolo sebe.
Maloval lidi, anatomii, rostliny, zvířata, krajiny, budovy, vodu, všechno.
Ale žádné tváře?
Nechtělo se mi tomu věřit.
Jeho současníci dělali tváře jako vidíte tady.
Tváří v tvář nebo tři čtvrtiny.
Takže jistě vášnivý malíř jako je Leonardo musel čas od času nakreslit vlastní portrét.
Tak ho pojďme zkusit najít.
Myslím, že kdybychom hledali v celém jeho díle a hledali jeho vlastní portrét, našli bychom jak se na nás dívá.
Takže jsem se díval na jeho malby, více než 700, a hledal jsem portrét muže.
Je jich asi 120, vidíte je tady.
Který z nich může být jeho vlastní portrét?
Musí být udělán tváří v tvář nebo tři čtvrtiny jako právě teď vidíme.
Takže můžeme eliminovat tyto profily.
Musí to být také dostatečně detailní.
Takže můžeme eliminovat ty, které jsou vágní nebo velmi stylizované.
A víme od jeho současníků že Leonardo byl velmi pěkný, až nádherný muž.
Takže můžeme eliminovat ty ošklivé nebo karikatury.
(smích)
A podívejte, co se stane -- jen tři kandidáti zůstávají.
A tady jsou.
Ano mezi nimi starý muž známá perokresba Homo Vitruviana.
A poslední, jediný portrét muže, který Leonardo nakreslil "Hudebník".
Než se na tyto tváře podíváme zblízka, měl bych vysvětlit, proč mám právo o nich mluvit.
Sám jsem zhotovil přes 1 100 portrétů pro noviny, v období 300 -- 30 let, omlouvám se, jen 30 let. (Smích)
Existuje je jich 1100 a velmi málo umělců nakreslilo tolik tváří.
Takže něco vím o kreslení a analyzování tváří.
OK, nyní se pojďme podívat na tyhle tři portréty.
A držte se svých sedadel, protože když přiblížíme tyto tváře, všimněte si, že mají stejné široké čelo a horizontální obočí, dlouhý nos, zakřivené rty a malé, dobře vytvarované tváře.
Nemohl jsem věřit svým očím, když jsem to poprvé viděl.
Není tady žádný důvod, proč by tyto portréty měly vypadat stejně.
Všechno, co jsme udělali, bylo že jsme hledali portréty, které měli charakteristiky autoportrétu, a podívejte, jsou velmi podobné.
Nyní, jsou udělány ve správném pořadí?
Mladý muž by měl být první.
A jak vidíte tady z let, kdy byly vytvořeny, je to přesně tenhle případ.
Jsou vytvořeny ve správném pořadí.
Kolik bylo Leonardovi v té době?
Ano, sedí.
Bylo mu 33, 38 a 63, když byly namalovány.
Takže máme tři obrázky, potenciálně jednoho člověka stejného věku jako byl Leonardo v té době.
Ale jak víme, že je to on a ne nikdo jiný?
Potřebujeme odkaz.
A tady je jediný obraz Leonarda, který je široce uznávaný.
Je to socha vytvořena Verrocchiem, David, pro kterou Leonardo pózoval, když mu bylo 15.
A když porovnáme tvář sochy s tváří hudebníka, uvidíte zase stejné křivky.
Socha je odkazem a spojuje identity Leonarda do těchto tří tváří.
Dámy a pánové, tenhle příběh ještě nebyl publikován.
Je to jen správně, že vy tady na TEDu to slyšíte a vidíte jako první.
Ikona ikon konečně má tvář.
Tady je -- Leonardo da Vinci.
(Potlesk)
(hraje klavír)
Nacházíme se v uměleckém institutu v Kalamazoo a díváme se na anglický alabastr
"Brána pekelná" z období 1440-1470.
Když se na něj podíváte, zachycuje dramatickou chvíli dějin umění a Kristova umučení a vzkříšení, protože zobrazuje příběh Kristova sestoupení do pekel, a jak tahá Adama a Evu z pekla než on sám vystoupí do nebe, je to chvíle jedinečného dramatu.
Pro představu, co tu máme, je to velmi barevný kus alabastru, na pravé straně je obrovská tlama pekla, v Anglii je velmi rozšířená.
Zejména představa, že peklo je jakási obrovská obluda s ohromnou otevřenou tlamou a zuby s jakýmsi čumákem a očima jako korálky, a je otevřená dokořán, jako obrovský dinosaurus, čelisti maximálně rozevřené, a z této mimořádné tlamy proudí nevinně vypadající lidé, kteří jsou těmi, kteří jsou ve starém zákoně vykoupeni.
Ano... Adam a Eva jsou hned vpředu a na levé straně vyobrazení ho chytá za zápěstí, předpokládám, ... je to tak?
Obrovská postava Ježíše má na sobě jasně modrý plášť, zespodu červený, a velikou hůl, takže vypadá jako nějaký poutník na cestě, cestoval až dolů do pekla.
Zřejmě nečetli Danta ...
Zřejmě ne. ... je jako nějaký poutník, a chytá Adama a Eva je přímo za Adamem, jsou úplně nazí,
Je to vtipná směsice dramatu a okolní stagnace.
Vidíte, postavy nebloumají, nejsou moc dynamické.
Je to celkem klidné.
Myslím, že patří mezi nesmírně dramatické chvíle, je to skvělé, protože jde o spásu.
Ano.
Vidíme spásu v akci, ale nevidíme typický průběh spásy.
V jiných scénách nevidíme Krista, jak vytrhává lidi z pekelného chřtánu.
Ano...
Skutečně je zachraňuje.
A je zajímavé, že když to dělá, stojí velmi vzpřímeně, a od úst mu vychází svitek.
Musel na něm být nějaký nápis, co říká, ale vůbec se na Adama s Evou nedívá.
Vlastně se dívá na nás, jak tu stojíme, díváme se na něj.
Dívá se na nás.
Tušíme, že vytažení Adama a Evy je určeno také nám.
"Tohle pro vás dělám," říká.
Je to jako dar.
Ale máš pravdu, běžně to nevidíš.
A pak si začneš všímat těch malých detailů, jako tady, nahoře na čumáku pekelné tlamy sedí maličký démon s paznehty místo rukou a vypadá jako by trounil na roh?
Myslím, že to je roh, a nemůžu si pomoct, abych si to nespojila s apokalypsou, když jsem tak ponořená do ikonografie apokalypsy.
Vydává varování, že se tlama pekla trhá.
Je to jako obrana.
Může být.
Zdá se, že drží... co to je, klíč?
Myslím, že to je klíč, jo.
Často vidíš ďábly s holí...
Jo.
Ale tenhle vypadá jako něco víc, jakoby tady proběhlo jakési odemykání.
A tohle je typické pro Anglii, protože o mnoho století dřív, v některých znázorněních konečnosti pekla z 12. století, vidíš velkého anděla.
Tohle je nádherný žaltář z Winchesteru.
Hm, ano.
Zamykání pekelné tlamy.
To je pravda. ... vlastní obrovský klíč, a má v sobě jakousi konečnost, a tady je otevřená dokořán a vše je obraceně.
Všechno vychází a přemýšlíš, kdo jsou ty další postavy, které vychází, neboť všichni nejsou úplně nazí.
Adam a Eva úplně...
Ne, tady máme oblečenou postavu, téměř se vzorkem.
Téměř jako by to byla košile z chlupů.
Vypadá trochu jako chundelatý nátělník, rozhalený na prsou.
Ano.
Je to muž.
Mají tak krásné dobové účesy, tenhle má báječný plnovous, který se rozdvojuje, Kristus jde s módou, má pečlivě upravený vous.
Má nasazenu trnovou korunu.
Líbí se mi jeho postoj.
Právě se otočil.
Postava je úžasně prodloužená, a celkem vychrtlá.
Žádný zřejmě v životě moc nejedl.
Ano.
A on je úžasná, velmi elegantní prodloužená postava.
Otáčí se v pase a sahá za sebe.
Když se podáváš zblízka, je krásně barevný.
Je.
Protože lidské tělo není nabarveno.
Má našedlou barvu alabastru, ale zbytek, je tu zelené pozadí s malými červeno-bílými květy a zlaté nahoře.
Celkem hodně zlata.
Zdalipak je původní?
Myslím, že ta zvláštní kvalita alabastru skutečně vyniká, protože je to jen kůže.
Zvláštní, nahání hrůzu, jemně prosvítá...
Průsvitnost.
Vidíš přes něj.
Jako led.
Myslíš, že můžeš vidět těsně pod povrch.
Jo.
Působí to až nadpřirozeně a nápadně.
Ještě bych chtěla poukázat na to, že někdo pekelné tlamě vypíchl oči, nebo je poškrábal, přemýšlím, jestli škrábance v pase démona jsou také záměrné...
Á, ano.
Dobře, máš bystré oči.
Pokus zničit tu postavu.
Jo. ... pokus zbavit ji moci.
Přesně tak. ... jde o to zbavit peklo moci, že?
Ano. ... vítězství nad smrtí.
Je to hrdinská chvíle, opravdu, triumf, který je podstatou křesťanského poselství, že?
Ano, naprosto.
(hraje klavír)
Mluvili jsme trochu o zákonu poptávky, který nám říká, že pokud se nic nemění a zvýšíme cenu statku, pak poptávané množství tohoto statku se sníží.
Selský rozum.
Když snížíme cenu, poptávané množství vzroste.
A uvidíme to v několika zvláštních případech.
Na co se chci zaměřit v tomto videu jsou další věci, které jsme ponechali stejné, které nám umožňují pronést tento výrok, které nám dovolí pohybovat se po této křivce.
Zamyslete se, když změníme některou z těchto hodnot, kterou bychom za jiných okolností považovali za neměnnou, jak to změní podobu křivky?
Jak to skutečně změní celý vztah mezi cenou a poptávaným množstvím?
A tak první z nich, na kterou se zaměříme:
První je cena konkurenčních statků. Cena konkurenční statků.
Pokud předpokládáte, že cena... ve skutečnosti bych neměl říkat konkurenční statky.
Budu říkat cena příbuzných statků, protože uvidíme, že ne všechny jsou konkurenční.
Cena příbuzných statků je jedna z věcí, které považujeme za konstantní, které zůstaly nezměněné, když ukazujeme tento vztah.
Předpokládáme, že další věci se nemění.
Nyní, co by se stalo, pokud tyto věci změníme?
Představte si, řekněme, že ceny ostatních e-knih rostou.
Cena ostatních e-knih jde nahoru.
Co to udělá s naším vztahem cena poptávané množství?
Pokud ostatní ceny vzrostou, nyní najednou má e-kniha, bez ohledu na to, na jaké ceně jsme, v každém bodu ceny bude má e-kniha vypadat žádanější.
Při ceně 2 dolary je pravděpodobnější, že ji lidé budou chtít. Více lidí ji bude chtít, protože ostatní zboží je dražší.
Za 4 dolary ji bude chtít víc lidí, za 6 dolarů ji bude chtít víc lidí, za 8 dolarů ji bude chtít víc lidí, za 10 dolarů ji bude chtít víc lidí.
Pokud by se tak stalo, posunulo by to celou křivku poptávky doprava.
Vypadala by nějak takto.
Mohla by vypadat nějak takto.
Nazveme to scénář 1.
To je scénář 1.
A tyto další e-knihy můžeme je nazývat substituty mého statku.
Tady toto...
Tyto další e-knihy jsou substituty.
Lidé by mohli říct: Víš, tyhle další knihy vypadají srovnatelně. Pokud je jedna dražší a druhá levnější, asi budu číst jednu nebo druhou.
Abychom mohli udělat toto prohlášení s cílem zůstat podél této křivky, musíme předpokládat, že tato věc je neměnná.
Pokud se změní, povede to k posunu křivky.
Pokud ostatní e-knihy zdraží, posune to pravděpodobně naši křivku doprava.
Pokud ostatní e-knihy zlevní, posune to celou naši křivku doleva.
Mění se naše poptávka, mění se celý náš vztah,
To je posun poptávky doprava.
Napíšu to, povede to k posunu poptávky, celý vztah: posun poptávky doprava.
Chci si být jistý, že tuto situaci chápete.
Pokud zachováme vše ostatní bez změny, pohybujeme se po dané křivce poptávky.
V podstatě říkáme: poptávka, vztah cena poptávané množství zůstává stejný a můžeme vybrat cenu a dostaneme určité poptávané množství.
Pohybujeme se podél křivky.
Pokud změníme jednu z těch věcí, můžeme posunout křivku.
Jakmile změníme toto schéma poptávky, změní to tuto křivku.
Nyní pokud existují další příbuzné statky, které nemusí být pouze substituty.
Například se zamyslíme nad scénářem 2.
Řekněme, že cena Kindlu (čtečky) vzroste. Cena Kindlu, nechte mě to napsat.
Cena Kindlu jde nahoru.
Kindle nyní není substitut.
Lidé nekupují e-knihy. Nekoupí si ani e-knihu ani Kindle.
Kindle je komplement, potřebujete Kindle nebo Ipad nebo něco takového, abyste si mohli přečíst moji e-knihu.
Tohle je komplement.
Komplement.
Pokud cena komplementu roste a to je jedna z věcí, kterou mohou lidé používat ke čtení mé knihy, pak se vlastně při dané ceně sníží poptávané množství.
V této situace, kdy má kniha stojí 2 dolary, vzhledem k tomu, že méně lidí si pořídí Kindle nebo již nějaké své peníze použili nákup Kindlu. Budou mít méně peněz na nákup mé knihy nebo jen méně lidí bude mít Kindle.
Při dané ceně klesne poptávané množství.
Při dané ceně.
A tak to v podstatě posune, změní to celou křivku poptávky.
Posune to křivku poptávky doleva.
Tady to je scénář 2.
Můžete si to představit jinak.
Pokud Kindle zlevní, tak by to posunulo mou křivku poptávky doprava.
Klesne-li cena substitutů, pak to může posunout celou mou křivku doleva.
Můžete přemýšlet o těchto scénářích.
A skutečně Vám doporučuji, přemýšlejte a sami je načrtněte, přemýšlejte o statcích. Může to být e-kniha nebo jiný druh statku a přemýšlejte o tom, co se stane.
Zaprvé přemýšlejte o tom, co jsou to příbuzné statky, substituty a potenciální komplementy.
A pak se zamyslete nad tím, co když se tyto ceny změní.
A vždy mějte na paměti rozdíl mezi poptávkou, což je celý vztah, celá křivka, podél které se pohybujeme, pokud vše ostatní zůstane nezměněno a mění se pouze cena. A poptávané množství, což je určité množství za určitou cenu, když se nic dalšího nemění.
Kouzla jsou velmi uzavřená oblast.
Zatímco vědci pravidelně publikují jejich nejnovější výzkumy, my kouzelníci neradi odhalujeme své postupy a tajemství.
Stejně tak i sami mezi sebou.
Ale pokud se podíváte na tvůrčí práci jako formu výzkumu, nebo na umění jako formu výzkumu a rozvoje pro lidi, pak jak by kybernetický kouzelník jako já se mohl podílet o svůj výzkum?
Moje vlastní specializace je kombinace digitálních technologií a kouzel.
Asi před třemi roky jsem začal se cvičením v otevřenosti a začlenění. Oslovil jsem open-source softwarovou komunitu, aby vytvořila nové digitální nástroje pro kouzla -- nástroje, o které bych se případně mohl podělit s ostatními umělci, aby mohli začít něco nového, a dostali se tak rychleji dál.
Dnes vám chci ukázat to, co z toho vzniklo.
Je to rozšířená realita projekce a mapovací systém, nebo také nástroj pro vyprávění digitálního příběhu.
Mohli byste ztlumit světla prosím?
Děkuji.
Tak to pojďme vyzkoušet.
A použiji to tak, abych vám ukázal věci ze života.
(Potlesk) (Hudba)
To je hrozné, promiňte.
Zapomněl jsem podlahu.
Vzbuď se.
Hej.
No tak.
(Hudba)
Prosím.
(Hudba)
No tak.
Á, za to se omlouvám.
Zapomněl jsem tohle.
(Hudba)
Zkus to ještě.
Dobře.
Zjistil, jak to funguje.
(Hudba) (Smích) (Potlesk) (Hudba)
A jéé.
(Hudba)
Dobře, teď zkusíme tohle.
No tak.
(Hudba) (Smích) (Hudba)
Hej.
(Hudba)
Slyšel jsi jí, jdi to toho.
(Smích) (Potlesk)
Papa.
(Potlesk)
Tohle je můj děda.
A tohle můj syn.
Můj děda mě naučil pracovat s dřevem, když jsem byl malý.
Také mě naučil, že pokud pokácíte strom, abyste ho na něco použili, važte si života toho stromu a udělejte z něj to nejkrásnější, co jde.
Můj chlapec mi připomněl, že přes všechnu technologii a všechny hračky na světě, je někdy jen malý kus dřeva, pokud ho narovnáte, ve skutečnosti neuvěřitelně inspirující.
Toto jsou mé budovy.
Stavím po celém světě z naší kanceláře ve Vancouveru a New Yorku.
Stavíme budovy různých velikostí a stylů a z různých materiálů, podle toho, kde jsme.
Ale dřevo je materiál, který miluju nejvíc, a chystám se vám říct příběh o dřevě.
Část důvodu, proč ho miluji, je to, že pokaždé, když vejdou lidé do mých budov, které jsou dřevěné, všimnu si, že se chovají úplně jinak.
Nikdy jsem neviděl, že by někdo vešel do některé z mých budov a objal ocelový nebo betonový sloup, ale už jsem doopravdy viděl, jak se to stalo s dřevěnou budovou.
Doopravdy jsem viděl, jak se lidé dotýkali dřeva, a myslím, že je tu pro to důvod.
Stejně jako se sněhovými vločkami, žádné dva kousky dřeva na zemi nejsou nikdy stejné.
Což je úžasná věc.
Rád si představuji, že dřevo dává do našich budov otisky Matky přírody.
Jsou to právě otisky Matky přírody, které naše budovy spojují s přírodou v zastavěném prostředí.
Já žiji ve Vancouveru, blízko lesa, který dorůstá výšky 33 pater.
Dole na pobřeží tady v Kalifornii, sekvojový les dorůstá 40 pater.
Ale dřevěné budovy, které máme na mysli, jsou pouze 4 patra vysoké na většině míst Země.
Dokonce sám stavební kodex omezuje stavět nám na mnoha místech mnohem výš než 4 patra, to platí tady v USA.
Ale jsou výjimky, které tu vždy nějaké musí být, a věci se, doufám, budou měnit.
A důvod, proč si myslím, že se tak stane, je ten, že dnes polovina lidí žije ve městech a číslo vzroste na 75%.
Města a hustota zajistí, že naše budovy budou nadále velké, a myslím, že dřevo bude mít ve městech své místo.
A myslím si to proto, že 3 miliardy lidí v dnešním světě bude za dalších 20 let potřebovat nový domov.
To je 40% světa, který bude potřebovat, aby se pro ně v příštích 20 letech postavily nové budovy.
Jeden ze tří lidí, kteří dnes ve městech žijí, žije ve skutečnosti ve slumu.
To je jedna miliarda lidí na světě, co žije ve slumech.
Sto milionů lidí na světě je bez domova.
Rozsah těžkého úkolu architektů a společnosti, se kterým se ve stavebnictví potýkají, je najít řešení, jak ubytovat tyto lidi.
Výzvou je, že jak se stěhujeme do měst, města jsou stavěna těmito dvěma materiály, ocelí a betonem, což jsou skvělé materiály.
Materiály minulého století.
Ale zároveň se jedná o materiály s velmi vysokou energií a velmi vysokými emisemi skleníkového plynu ve svém procesu.
Ocel představuje okolo tří procent emisí skleníkového plynu člověka, beton přesahuje 5 procent.
Takže, pokud se nad tím zamyslíte, 8% našeho nynějšího přínosu skleníkovým plynům pochází výlučně z těchto dvou materiálů.
Nepřemýšlíme nad tím dostatečně a naneštěstí doopravdy nepřemýšlíme ani nad budovami tak, jak si myslím, že bychom měli.
Toto je statistika USA týkající se dopadu skleníkových plynů.
Téměř polovina našich skleníkových plynů souvisí se stavebním průmyslem a pokud se podíváme na energii, je to to samé.
Všimnete si, že doprava je na druhém místě na seznamu, ale to je to, o čem většinou slyšíme.
A ačkoliv je hodně z toho o energii, je to také stejně hodně o uhlíku.
Já vidím problém v tom, že nakonec střet toho, jak řešíme tento problém postarání se o 3 miliardy lidí, kteří potřebují domov, a střet klimatických změn, je čelní srážkou, která se stane, anebo už se děje.
Tato výzva způsobuje, že musíme začít myslet jinak a nově, a já myslím, že dřevo bude součástí toho řešení, a také vám řeknu proč.
Jako architekt, dřevo je jen materiál, velký materiál, se kterým můžu stavět, který už vyrostl díky síle slunce.
Když v lese roste strom a vydává kyslík a pohlcuje oxid uhličitý a umře a spadne v lese na zem, dává ten oxid uhličitý zpět do atmosféry nebo do země.
Když shoří při lesním požáru, taky vydá ten oxid uhličitý zpět do atmosféry.
Ale když vezmete to dřevo a dáte jej do budovy nebo kusu nábytku nebo do dřevěné hračky, má ve skutečnosti úžasnou kapacitu na skladování oxidu uhličitého a poskytuje nám sekvestraci.
Jeden metr krychlový dřeva uchová jednu tunu oxidu uhličitého.
A naše dvě řešení ohledně podnebí jsou pochopitelně snížit naše emise a najít uskladnění.
Dřevo je jediným hlavním stavebním materiálem, se kterým můžu stavět a které dělá obě dvě věci.
Tudíž věřím, že je tu teorie, že Země produkuje naše jídlo, a my se musíme posunout v tomto století k teorii, že Země by měla produkovat naše domovy.
Ale jak to uděláme, když urbanizace probíhá v tomto tempu a my počítáme se dřevem jen na čtyřposchoďové budovy?
Musíme omezit beton a ocel a musíme jít výš, to, na čem pracujeme, jsou třicetiposchoďové budovy vyrobené ze dřeva.
Projektujeme je s inženýrem
Ericem Karshem, který na tom se mnou pracuje, a děláme tuto novou práci, protože tu jsou nové dřevěné produkty, které můžeme použít - desky ze stavebního dřeva.
Jedná se o desky vyrobené z mladých stromů, nízkých stromů, malých kousků dřeva, slepených dohromady do desek, které jsou obrovské:
2,43 m široké, 19,50 m dlouhé a různé tloušťky.
Způsob, jakým to popsat nejlépe, je říct, že jsme všichni zvyklí na konstrukci 0,6x1,21 m, pokud mluvíme o dřevě.
To lidé mají jako závěr.
0,6x1,21 m je něco jako malá 8tečková cihla z lega, se kterou jsme si všichni jako malí hráli.
A z lega tohoto rozměru můžete vyrobit spoustu supr věcí, a také z 0,6x1,21 m.
Ale vzpomeňte si, že jak jste byli malí a prohrabovali jste se hromadou ve vašem suterénu a našli jste tu 24tečkovou cihlu z lega a řekli jste něco jako:
Můžu postavit něco fakt velkého a bude to skvělé.'
To je ta změna.
Desky ze stavebního dřeva jsou ty 24tečkové cihly.
Mění rozměr toho, co můžeme dělat, a to, co jsme vytvořili je něco, co nazýváme FFTT, což je řešení Creative Commons (druh licence k dílu, pozn. překl.), abychom postavili velmi flexibilní systém budov těmito deskami, kde budeme moci postavit 6 pater kdy budeme chtít.
Tato animace ukazuje, jak se budova staví velice jednoduchým způsobem, ale tyto budovy jsou dostupné pro architekty a inženýry, aby stavěli pro jiné světové kultury, jiné architektonické styly a ráz.
Abychom mohli stavět bezpečně, naprojektovali jsme tyto budovy ve skutečnosti tak, aby fungovaly v kontextu Vancouveru, kde je vysoká seismická oblast, dokonce ve výšce 30 pater.
Samozřejmě, vždy, když se o tomhle zmíním, tak lidé dokonce i tady na konferenci říkají:
'Myslíte to vážně?
30 pater?
Jak se to dá udělat?'
Je tu dost opravdu dobrých otázek, které se nás ptají, a také důležitých otázek, nad kterými jsme strávili docela dost času, vymýšlením odpovědí, když jsme dávali dohromady naši zprávu a zprávu o vzájemném hodnocení.
Zaměřím se jen na pár z nich a začněme s ohněm, protože podle mě je oheň pravděpodobně první otázka, která vás teď všechny napadla.
Dobrá.
Odpovím na ni takto.
Kdybych vás požádal, abyste si vzali sirku a zapálili ji, zvedli poleno a pokusili se zapálit to poleno, tak se tak nestane, že?
Protože abyste založili oheň, začínáte malými kousky dřeva a postupujete, až nakonec můžete přidat do ohně poleno, a když ho tam přidáte, tak samozřejmě hoří, ale hoří pomalu.
No a desky ze stavebního dřeva, tyto nové produkty, které používáme, jsou velice podobné polenu.
Je těžké je vznítit a když už se to stane, ve skutečnosti hoří výjimečně předvídatelně a my můžeme použít vědecké poznatky o ohni pro předpověď a udělat tak tyto budovy stejně bezpečnými jako betonové a stejně bezpečnými jako ocelové.
Další velkou otázkou je odlesňování.
80% našeho přínosu do emisí skleníkového plynu na světě pochází z odlesňování.
Poslední věc, co chceme, je kácet stromy.
Nebo poslední věc, co chceme, je kácet ty špatné stromy.
Existují modely pro dlouhodobě udržitelné lesnictví, které nám dovolí kácet stromy správně, a to jsou ty jediné vhodné stromy, které se dají použít pro tento druh systému.
Doopravdy myslím, že tyto myšlenky změní ekonomii odlesňování.
V zemích, kde je odlesňování problém, potřebujeme najít způsob, jak poskytnout lesům lepší hodnotu a vlastně povzbudit lidi, aby vydělávali ve velkých rychlerostoucích cyklech - 10-, 12-, 15leté stromy, které tvoří tyto produkty a umožňují nám stavět v takovém měřítku.
Navrhli jsme 20poschoďovou budovu: Každých 13 minut vyroste v severní Americe dostatek dřeva.
Jen tolik to potřebuje.
Co se týče oxidu uhličitého, tady je dobrý.
Kdybychom postavili 20patrovou budovu z cementu a betonu, celý proces by měl za následek výrobu toho cementu a 1200 tun oxidu uhličitého.
Když to uděláme ve dřevě, toto řešení uskladní okolo 3100 tun, s čistým rozdílem 4300 tun.
To je jako 900 aut, odstraněných ze silnic za jeden rok.
Zamyslete se opět na ty 3 miliardy lidí, které potřebují nový domov, a možná tohle bude přínosem k omezení toho počtu.
Jak doufám, jsme na začátku revoluce toho, jak stavíme, protože toto je první nový způsob, jak postavit mrakodrap za celých 100 let nebo více.
Ale tato výzva mění ve společnosti vnímání možností a to je obrovská výzva.
Projektování je na tom, upřímně, ta lehká část.
A já to popisuji takto.
První mrakodrap, technicky vzato - a definice mrakodrapu je 10patrová budova, věřte tomu nebo ne - ale první mrakodrap byl ten v Chicagu a lidé se děsili chodit pod touto budovou.
Ale o pouhé 4 roky později,
Gustave Eiffel stavěl Eiffelovu věž a když ji postavil, změnil panorama měst na celém světě, změnil a vytvořil konkurenci mezi místy jako New York nebo Chicago, kde vývojáři začali stavět větší a větší budovy a posunovali se stále výš a výš s lepším a lepším strojírenstvím.
Tento model v New Yorku jsme postavili vlastně jako teoretický model na území technické univerzity, a důvod, proč jsme si vybrali toto místo je, abychom vám ukázali, jak tyto budovy mohou vypadat, protože vnějšek se může měnit.
Jde opravdu jen o strukturu.
Vybrali jsme si to, protože jde o technickou univerzitu, a věříme, že dřevo je nejvíce technicky vyspělý materiál, se kterým můžu stavět.
Jen patent na něj má Matka příroda, což se nám moc nelíbí.
Ale je to tak, jak to má být, stopy přírody ve stavebním prostředí.
Hledám možnost vytvořit moment Eiffelovy věže, jak to nazýváme.
Budovy na světě se zvyšují.
V Londýně je 9patrová budova, nová budova v Austrálii, která se právě dokončila, má myslím 10 nebo 11 pater.
Začínáme posunovat výšku těchto dřevěných budov a doufáme, a já doufám, že mé rodné město Vancouver ve skutečnosti teoreticky oznámí světovou nejvyšší budouvu s okolo 20 patry v ne tak vzdálené budoucnosti.
Moment Eiffelovy věže rozbije strom, tyto arbitrární stropy výšky, a dovolí, aby se dřevěné budovy dostaly do konkurence.
A věřím, že závod konečně tady.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Dnes budu hovořit o energii a o klimatu.
A možná to bude trochu překvapivé, protože můj plný úvazek v nadaci je převážně o vakcínách a semenech, o věcech, které musíme vymyslet a vyrobit, abychom pomohli těm nejchudším dvěma miliardám žít lépe.
Ale energie a klima jsou pro tyto lidi nesmírně důležité, vlastně důležitější, než pro nás ostatní na této planetě.
Klimatické podmínky se zhoršují, tzn. že za pár let nebudou jejich plodiny růst.
Buď bude příliš mnoho deště, nebo příliš málo, což změní věci způsobem, který jejich křehký ekosystém nebude schopen přijmout.
A to povede k hladovění. Povede to k nejistotě a k nepokojům.
Takže změny klimatu pro ně budou velmi tvrdé.
Také ceny energií jsou pro ně důležité.
Kdybyste měli vybrat jedinou věc a snížit její cenu tak, abyste snížili chudobu, na výrazně prvním místě bude energie.
Cena energie se s postupem času snižuje.
Pokročilá civilizace je založená na pokroku v získávání energie.
Uhelná revoluce spustila industriální revoluci, dokonce i na začátku 19. století jsme viděli velice rychlý pád cen elektřiny, a to je důvod proč máme lednice, klimatizace, a umíme vyrobit tolik moderních materiálů a dělat mnoho dalších věcí.
Takže situace s elektřinou je pro bohatou část světa velmi dobrá.
Ale tak jak se cena snižuje -- a pojďme ji zlevnit dále o polovinu -- potřebujeme zavést nová omezení, a tato omezení mají co do činění s CO2.
CO2 ohřívá planetu a rovnice na výpočet dopadů CO2 je naprosto přímočará.
Sečtěme množství CO2, které vypouštíme, to vede k nárůstu teploty, a nárůst teploty vede k dalším velice negativním efektům. Například ke změnám počasí, a možná hůře, k nepřímým důsledkům, kterým se přírodní ekosystémy neumí tak rychle přizpůsobit, a proto jednoduše kolabují.
Dnes máme docela přesný způsob jak vyčíslit z určitého nárůstu CO2 výslednou teplotu, a následnou pozitivní zpětnou vazbu.
Je tu trochu nejistoty, ale ne příliš mnoho.
Nejistota však zcela jistě panuje okolo závažnosti těchto efektů. Víme jen to, že budou extrémně špatné.
Ptal jsem se na to nejlepších vědců několikrát: "musíme skutečně snížit až téměř na nulu?
Nestačí nám třeba jen na polovinu nebo čtvrtinu?"
A odpověď na to byla, že dokud se nedostaneme téměř na nulu, teplota zemského povrchu bude dále stoupat.
A to je zatraceně velká výzva. Je to úplně jiné než zkoušet podjet s 6metrovým kamionem 5metrový most, kde se prostě můžete pokusit nějak se tam vtlačit.
Tohle je něco, kde se musíte dostat na nulu.
Každý rok vypouštíme velké množství CO2, celkem přes 26 miliard tun.
Na každého američana je to zhruba 20 tun. Na obyvatele chudých zemí je to méně než jedna tuna.
V průměru zhruba 5 tun na každého obyvatele planety.
A my to nějak musíme změnit, abychom se dostali na nulu.
Ono to soustavně stoupá, některé ekonomické změny to sice trochu zbrzdily, ale i tak se musíme dostat od rapidního nárůstu k poklesu, a pak až k propadu na nulu.
Rovnice má čtyři faktory, je to lineární rovnice.
Na levé straně je CO2, které se snažíte snížit na nulu. CO2 je ovlivňováno počtem lidí na této planetě, pak službami, které tyto lidi potřebují, dále průměrným množstvím energie na tyto služby, a nakonec CO2 vypouštěným při získávání této energie.
Tak se na jednotlivé části pojďme podívat a zkusit se zamyslet nad tím, jak se dobrat nuly.
Pravděpodobné řešení bude takové, ve kterém jeden z členů bude témě nulový.
Tím jsme zpátky zhruba u algebry šesté třídy.
Tak se podívejme nejdříve na populaci.
Dnes jsou na světě 6,8 miliardy lidí, což se zvedne na zhruba 9 miliard.
Když se nám bude dařit vyvíjet nové vakcíny, zlepšovat lékařskou nebo reprodukční péči, mohli bychom to číslo šnížit tak o 10 až 15 procent, ale i tak to je 1,3násobný nárůst.
Druhý faktor jsou služby, které používáme.
Toto zahrnuje vše: jídlo které jíme, oblečení, TV, topení.
Jsou to dobré věci, a boj proti chudobě znamená, že tyto služby poskytneme téměř každému na této planetě.
A bude skvělé, když toto číslo poroste.
V bohatých částech, to zahrnuje asi miliardu lidí, bychom se mohli uskromnit a užívat méně, ale každým rokem, toto číslo v průměru naroste tak, že v celkovém pohledu množství služeb na jednotlivce téměř zdvojnásobíme.
Tady je příklad velmi základní služby:
Vy máte doma světlo na to, abyste mohli číst své domácí úkoly, ale tyto děti ho nemají, takže chodí ven na ulici pod lampu a píšou úkoly tam.
Nyní k efektivitě, nebo-li k E - energii na každou službu.
Tady konečně přichází nějaké dobré zprávy, protože máme poprvé něco, co nestoupá.
Díky nejrůznějším vynálezům, novým způsobům výroby světla, jiným druhům automobilů, moderním metodám stavění domů, je spousta služeb, u kterých se potřebná energie výrazně snížila.
U některých dokonce až o 90 procent.
Jsou tu další služby, například výroba hnojiv, letectví, kde je mnohem méně prostoru pro optimalizaci.
Takže, když budeme hodně optimističtí, zvýšíme celkovou redukci z trojnásobku na zhruba šestinásobek.
Takže nám nyní první tři části rovnice dají místo 26 miliard tun zhruba 13 miliard. Ale to stále ještě není nula.
Podívejme se tedy na čtvrtý faktor, který pro nás je klíčový -- a to je množství vypuštěného CO2 na jednotku energie.
Otázka zní: "Můžeme ho snížit na nulu?"
Pokud budeme spalovat uhlí, tak ne.
Ani při spalování zemního plynu ne.
Téměř každý současný způsob výroby elektřiny, s vyjímkou rozšiřujících se obnovitelných a jaderných zdrojů, produkuje CO2.
Budeme muset v globálním měřítku vytvořit úplně nový systém.
A potřebujeme energetické zázraky.
Ale pozor, pokud říkám zázrak, nemyslím tím něco nemožného.
Mikroprocesor je zázrak, osobní počítač je také zázrak.
Internet a jeho služby jsou zázrak.
Takže lidé již vytvořili mnoho zázraků.
Obvykle nemáme žádnou lhůtu, takže se nesnažíme o zázrak do určitého termínu.
Obvykle se prostě některé stanou a některé ne.
Ale tohle je případ, kde musíme skutečně zabrat vší silou a získat zázrak v zatraceně krátkém čase.
Já jsem se zamýšlel nad tím, jak bych to pojal.
Je tu nějaká přirozená ukázka, nějaká demonstrace, která by zaujala zde dnes přítomné publikum?
A vzpomněl jsem si, jak jsem rok zpátky přinesl komáry, a publikum si to velice užívalo.
(smích)
Skutečně je zaujala představa, že, víte, jsou lidé kteří s komáry žijí.
Takže u energie, jediné s čím jsem byl schopen přijít, je toto:
Rozhodl jsem se, že vypustím světlušky jako svůj příspěvek životnímu prostředí tento rok.
Takže prosím - tady máme živé světlušky.
Bylo mi řečeno, že nekoušou, a dost možná asi ani nevyletí.
(smích)
Jak vidíte, je tu spousta vychytralých řešení jako toto, ale ve skutečnosti moc nepomůžou.
Potřebujeme řešení, buď jedno nebo vícero, obrovských rozměrů, a neuvěřitelné spolehlivosti, a navzdory směrům, na které se momentálně lidstvo soustředí, vidím skutečně tak pět, které můžou přinést velkou změnu.
Vynechám příbojové, geotermální, fúzní zdroje a biopaliva.
Ty mohou přispět, a pokud ve výsledku budou lepší než čekám, tím lépe. Ale chtěl bych zdůraznit, že musíme pracovat na všech jednotlivých řešeních, a nemůžeme s ními skoncovat jen proto, že nevypadají slibně, nebo že jsou spojeny s velikými překážkami.
Pojďme se nejprve podívat na spalování fosilních paliv, ať už uhlí nebo zemního plynu.
To, co zde musíme udělat, se zdá velmi snadné, ale není.
Musíme vzít veškerý CO2 vznikající spalováním uhlí nebo plynu, stlačit ho, zkapalnět, někam ho uložit, a doufat, že tam zůstane.
Máme pár pilotních projektů, které to dokáží s 60-80% úspěšností, ale dostat se na 100% bude velmi obtížné a shodnout se na tom, kam ty spousty CO2 uložit, bude neméně těžké.
Kdo bude ručit za bezpečnost?
Kdo zajistí něco, co je miliardu nebo vícekrát větší než jakýkoli jiný odpad, na který si vzpomenete, např. nukleární?
A právě v tom velkém objemu je zde háček.
Další zdroj je jádro.
To má též tři velké problémy. Náklady, především ve vysoce regulovaných zemích, jsou velké. Otázka bezpečnosti a jistoty, že nedojde k nějaké chybě přesto, nebo možná právě proto, že je obsluhují lidé, nebo že palivo nebude použito na zbraně.
Pak také, co budete dělat s odpadem?
Není ho mnoho, a přesto je kolem něj spousta obav.
Lidé potřebují získat pocit bezpečí.
To jsou tři velké problémy, které jsou ale řešitelné, a proto bychom měli v jejich řešení pokračovat.
Poslední tři ze jmenovaných pěti zdrojů jsem sloučil.
Jsou to zdroje lidmi často označované jako obnovitelné.
A u nich -- i přesto, že nepoužívají fosilní paliva -- je také pár nevýhod.
První je, že hustota energie získaná těmito technologiemi je dramaticky nižší než u elektráren.
Takže musíte budovat energetické farmy, a to znamená obrovské plochy, tisícekrát větší, než jaké si dovedete představit u normálních elektráren.
Jsou to také zdroje nestálé.
Slunce nesvítí celý den, a nesvítí ani každý den, a stejně tak vítr nefouká neustále.
Pokud jste tedy závislí na těchto zdrojích, musíte přemýšlet, kde získat energii v obdobích, kdy tyto nejsou dostupné.
S tím jsou spojeny další výdaje, jako jsou náklady na přenos.
Řekněme například, že zdroj energie je mimo vaší zemi, a že nepotřebujete jen technologii, ale také se musíte potýkat s riziky energie plynoucí odněkud jinud.
A neopomenutelně také problém ukládání.
A abych názorně osvětlil jeho velikost, prošel jsem si všechny typy baterií, které se vyrábějí pro automobily, počítače, telefony, kapesní svítilny, zkrátka pro všechno, porovnal to s množstvím energie, které spotřebujeme po světe.
Zjistil jsem, že všechny vyrobené baterie dohromady umožňují uložit méně než 10 minut spotřebovávané energie.
Takže i tady vlastně potřebujeme velký průlom, něco, co bude nejméně stonásobně lepší, než postupy, které máme dnes.
Není to nemožné, ale také to není snadné.
Problémy nestálých zdrojů se projeví už když se jimi snažíte pokrýt nějakých 20 až 30 procent svých potřeb.
Ale pokud jimi chcete zajistit 100%, musíte mít už opravdu zázračnou baterii.
Jak se tedy z odsud posuneme dopředu; jaký je správný postup?
Je to projekt Manhattan?
Co je ta věc, která nás dostane k cíli?
Především potřebujeme, aby na tom pracovaly stovky společností.
A v každé z těchto pěti možných cest pak nejméně 100 lidí.
Spoustu z nich budou od pohledu blázni, ale to je dobře.
Podle mého, tady v této TED skupině, máme spoustu lidí, kteří o to usilují.
Bill Gross má několik společností, jedna z nich se jmenuje eSolar, a ta vlastní výborné solárně-termické technologie.
Vinod Khosla investuje do desítek společností, které mají výborné výstupy a zajímavé možnosti vývoje. I já se je snažím podpořit.
Spolu s Nathanem Myhrvoldem podporujeme společnost, která se, možná překvapivě, věnuje jaderným technologiím.
Je tu pár inovací na poli jádra: modulární či vodní reaktory, ale vývoj se v tomto odvětví před drahnou dobou zastavil, takže vlastně není až tak překvapivé, že je k nalezení pár velmi zajímavých myšlenek.
Například myšlenka firmy Terrapower je spalovat místo uranu 235, který představuje pouze jedno procento v přírodě se vyskytujícího uranu, uran 238, kterého je těch zbylých 99 procent.
Je to velice bláznivý nápad.
Vlastně o něm lidé hovoří už velice dlouho, ale nikdy neuměli dostatečně dobře simulovat, zda by mohl fungovat. Nyní máme však věk moderních superpočítačů, můžeme vše simulovat a pozorujeme, že ano, že se správnými materiály to vypadá, že by to mohlo jít.
Díky tomu, že spalujeme těch zbylých 99 procent, zásadně tím vylepšujeme cenový faktor.
Ve skutečnosti pálíme odpad. Opravdu bychom totiž mohli jako palivo použít všechen současný odpad dnešních reaktorů.
Namísto starostí s ukládáním ho prostě spálíme. To je dobrá věc.
Reaktor spaluje uran průběžně. Funguje tak trochu jako svíčka.
Tady vidíte záznam průběhu něčeho, čemu se také říká reaktor s postupnou vlnou.
Z pohledu paliva nám tato technologie skutečně pomůže.
Mám tu obrázek jednoho místa v Kentucky.
Toto je odpad, těch 99 procent, ze kterého už odebrali to, co uměli spálit, takže se to teď nazývá vyhořelý uran.
Toto by dokázalo napájet USA další stovky let.
A dalším jednoduchým a levným filtrováním mořské vody bychom měli dostatek paliva na celý zbytek života planety.
Takže, jak vidíte, leží před námi spousta práce. Toto je však jen jeden z mnoha stovek nápadů, které potřebujeme dále rozvíjet.
Pojďme se zamyslet nad tím, jak budeme měřit svůj úspěch.
Jak by mělo vypadat naše vysvědčení?
Vycházejme z toho, kam se potřebujeme dostat, a potom se podívejme na střednědobý cíl.
O roce 2050 jste slyšeli mluvit mnoho lidí jako o mezníku 80% redukce.
Je nesmírně důležité, abychom se tam dostali.
20 procent CO2 bude produkováno službami v chudých zemích, například zemědelstvím -- doufejme, že budeme mít neutrální lesnictví nebo betonářství -- takže abychom se dostali na 80 procent ve vyspělých zemích, včetně např.
Číně, budeme muset přejít na zcela jiné zdroje elektrické energie.
Další otázkou je, zda tyto zdroje energie s nulovými emisemi nasadíme a budeme využívat ve všech vyspělých zemích, a zda se budeme snažit o jejich prosazení i jinde ve světě.
To je zásadně důležité.
To je jeden z klíčových elementů na našem vysvědčení.
Takže s přihlédnutím k tomuto: Jak by mělo vypadat vysvědčení v roce 2020?
Znovu tedy, mělo by obsahovat obě zmíněné části.
Měli bychom už mít prosazená opatření a začít postupně snížovat emise.
Čím méně jich budeme produkovat, tím méně bude CO2, a tím také získáme menší teplotu Země.
Ale svým způsobem, rychlost jakou se tam dostaneme, děláním věcí, které nám nabídnou největší snížení CO2, je jen stejně, možná o trochu méně důležité, než to druhé, což je podstatný průlom v těchto inovacích.
Musíme dosáhnout těchto průlomů v plné rychlosti, a tu lze měřit počtem společností, pilotních projektů a regulačních opatření, které doznaly změn.
Na trhu je na toto téma mnoho skvělých knih.
Kniha Ala Gora "Naše volba" nebo kniha Davida McKaye "Udržitelná energie bez horkého vzduchu."
Tito lidé nabízí skutečné průlomy a podklad pro další širokou diskuzi, protože podpora široké veřejnosti je to, co potřebujeme.
Je toho mnoho, co musíme spojit.
Takže toto je přání.
Velmi konkrétní přání, abychom tuto technologii skutečně vynalezli.
Pokud bych si mohl přát jen jednu věc na dalších 50 let, například vybrat prezidenta, vybrat vakcínu, což bych udělal velmi rád, nebo vybrat si tuto věc, která pomůže redukovat náklady na polovinu při nulovém CO2, bude toto určitě to přání, které bych si vybral.
Protože tohle je přání s největším dopadem.
Pokud se nám nesplní, bude propast mezi lidmi, kteří přemýšlí krátkodobě a dlouhodobě, příšerně velká, mezi Spojenými Státy a Čínou, mezi chudými a bohatými zeměmi, a většina životů těch 2 miliard chudých bude dramaticky horší.
Takže, co musíme udělat?
Na co zde apeluji, abyste začali posouvat dopředu?
Potřebujeme více prostředků na výzkum.
Pokud se spojí země na konferencích jako např. v Kodani, neměly by se bavit jen o CO2.
Měly by se zabývat konkrétním programem inovací.
Možná by vás překvapilo, jak absurdně malé peníze do výzkumu těchto inovací plynou.
Potřebujeme motivaci pro trhy, daň z CO2, jeho omezení a obchod s povolenkami, tudíž něco, co povzbudí tento obor.
Potřebujeme rozšířit tuto zprávu.
Potřebujeme, aby se dialog vedl stále věcněji a srozumitelněji.
Aby takové byly i kroky, které podniká vláda.
Toto je velmi důležité přání, ale myslím si že je naprosto reálné.
Děkuji vám.
(potlesk)
Děkuji vám.
Chris Anderson:
Díky, Bille, díky.
(potlesk)
Díky.
Jen pro správné pochopení Terrapower -- můžeš prosím nejprve naznačit, o jaké výši investic se tu zhruba bavíme?
Bill Gates:
Jen vývoj software, nákup superpočítače, a najmutí všech schopných vědců, což už máme za sebou, nás stálo desítky milionů dolarů.
Až budeme testovat materiály v jednom ze skutečných ruských reaktorů, abychom se ujistili, že materiály fungují bez problémů, to už budeme na stovkách milionů dolarů.
Největší oříšek bude vybudovat ten zkušební reaktor, což představuje náklady několika miliard, nalezení regulátora a místa, na kterém ho vybudujeme.
Až bude stát první a bude fungovat tak, jak jsme předpověděli, bude situace jasná, protože ekonomičnost a energetický výkon jsou velmi odlišné od jádra jaké známe teď.
Takže pokud tomu rozumím správně, toto bude reaktor budovaný do hloubky, něco jako vertikální tunel plný jaderného paliva, naplněný tímto vyhořelým uranem, a pak ten proces zažne zeshora a bude pokračovat dolů?
BG:
Ano, správně.
Dnes musíme reaktory doplňovat, takže máme spoustu lidí kolem a velké riziko selhání při situacích, kdy musíme otevřít reaktor a vyvážet a navážet palivo. To není dobré.
Takže pokud bude velmi laciné palivo, které tam můžete naplnit na 60 let -- představte si ho třeba jako kládu -- prostě ho tam dáte a nebude s ním tolik složitostí.
Bude tam jen tak sedět a hořet dalších 60 let, a tím je to hotové.
CA:
Takže taková jaderná elektrárna, která sama řeší svůj vlastní odpad.
Ano, vlastně tam ten odpad můžete jen tak nechat -- u tohoto postupu je ho o mnoho méně -- pak ho taky můžete vyndat a nechat shořet v nějakém dalším reaktoru.
A my chceme začít tím, že vezmeme nejdřív odpad, který už existuje, který leží v těch chladících nádržích, či ve speciálních kontejnerech u reaktorů. To je palivo, kterým chceme začít.
Takže to co je problematické pro dnešní reaktory, je vlastně to, čím my začneme. Budeme-li takto postupovat, dramaticky snížíme množství odpadu.
CA: Po celém světě přednášíš o zmiňovaných možnostech budoucnosti.
Kde je největší zájem o technologie využívající něco takového?
Ještě jsme nevybrali konkrétní místo, navíc je tu spousta omezení týkajících se zveřejnění informací o čemkoli jaderném, ale můžu říct, že je tu velký zájem, že lidé z té společnosti už byli v Rusku, Indii i Číně.
Já sám jsem se setkal s náměstkem pro energetiku USA, a mluvili jsme o tom, jak to zapadá do vládního energetického programu.
Jsem tedy optimista.
Víte, Francouzi a Japonci už také mají nějaké výsledky.
Vycházejí z něčeho, co už bylo hotové předtím.
Je to důležitý vývoj, ale je to něco jako rychlý reaktor, a ty už mnoho zemí postavilo, takže kdokoli s takovými zkušenostmi, je vážným kandidátem.
CA:
Jaká je tedy podle tebe časová osa a pravděpodobnost, kdy něco takového začne skutečně fungovat?
Takhle, potřebujeme velmi výkonný zdroj elektrické energie, který je velmi levný.
A máme 20 let na vývoj a 20 let na uvedení do provozu.
To je lhůta, kterou podle modelů vývoje životního prostředí musíme zhruba dodržet.
Terrapower, pokud věci půjdou dobře, což je opravdu velké přání, by tuto lhůtu mohl snadno dodržet.
Naštěstí vzniká desítky společností, ještě potřebujeme aby vznikly další stovky, které, analogicky, pokud budou úspěšné, a nezadrhne se jejich financování pilotních továren, také splní tuto lhůtu.
Bude samozřejmě nejlepší, pokud jich uspěje více, protože pak můžeme kombinovat vícero věcí.
Určitě potřebujeme alespoň jeden úspěch.
CA: v celkovém měřítku velkých změn, je tohle ta největší o které víš?
Průlom v energetice je nejdůležitější.
Byl by velmy významný i bez ekologických omezení, ale otázky životního prostředí ho dělají ještě o mnoho důležitější.
V jaderných technologiích jsou další inovátoři.
Víš, neznám jejich práci tak jako znám např. Terrapower, ale lidé v technologii modulů mají úplně jiný přístup.
Například reaktor tekutého typu, to bude oříšek, ale dost možná říkají oni to samé o nás.
A tak jsou tu různé postupy, ale krása rešení spočívá v molekule uranu, která má milionkrát více energie než, řekněme, molekula uhlí, a tak, pokud umíš vyřešit ta negativa, což jsou radiace, ekologický dopad a náklady, potenciál týkající se efektů na zemi a ostatní věci je téměř o třídu výš.
CA:
Pokud to nebude fungovat, tak pak co?
Musíme začít řešit nějaké nouzové plány, abychom udrželi teplotu Země stabilní?
Pokud se dostaneme do této situace, je to něco jako když ses přejídal, a teď ti hrozí infarkt.
Co pak dál?
Budeš nejspíš potřebovat srdečního chirurga.
Je tu směr výzkumu který se nazývá geoinženýring, což jsou nejrůznější techniky jak zpozdit ohřívání Země a získat tak navíc 20 až 30 let pro nás všechny.
Ale zdůrazňuji, že to je jen pojistka.
Budeme doufat, že nebude potřeba.
Někteří lidé dokonce říkají, že by se na téhle pojistce ani nemělo pracovat, protože tak můžeme zlenivět, a pořád dál se cpát, protože budeme vědět, že operace srdce nás zachrání.
Nejsem si jistý, že je to moudré, vzhledem k závážnosti problému, ale momentálně se diskutuje o geoinženýringu a o tom, zda bychom ho měli mít v záloze pro případ, že se věci odehrají rychleji, nebo že inovace půjde o mnoho pomaleji než očekáváme.
CA: Skeptici klimatických změn: pokud bys jim mohl říct tak větu až dvě, jak bys je chtěl přesvědčit, že stojí na špatné straně?
BG:
Bohužel, je vícero skeptiků s vícero názory.
Těch, kteří dokáží argumentovat na základě vědy, je velice málo.
Říkají, že existuje efekt negativní zpětné vazby, že mraky věci zase vyrovnají?
Je tu velmi, velmi málo argumentů, které můžou použít, je tu velmi malá pravděpodobnost toho co hlásají.
Problém, který máme, je podobný problému s AIDS.
Uděláš chybu teď, ale zaplatíš za ni až o mnoho později.
Máme spoustu naléhavějších problémů, a tato myšlenka hlásá omezení se teď za cenu budoucího prospěchu -- vlastně je to věc nejistého omezení se teď.
Ve skutečnosti, podle zprávy IPCC se nejedná nutně o nejhorší případ, a my v bohatých částech světa máme velmi mnoho lidí, kteří sledují IPCC, a říkají, že se nejedná o až zas tak velký problém.
Ale faktem je, že ta nejistota kolem je to co by nás mělo donutit pohnout.
Mám sen, že pokud bude tento systém výhodný, a splní limity na CO2, pak si skeptici řeknou:
"Dobře, je mi jedno že to neprodukuje CO2, tak trochu si přeji aby to CO2 produkovalo, ale asi to přijmu, protože je to levnější než to předtím."
(potlesk)
CA:
Takže to by byla tvoje odpověď na argument Bjorna Lomborga, že když veškeré úsilí zaměříš na vyřešení problémů s CO2, ztratíš všechny další cíle, jako například zbavit svět chudoby nebo malárie, že investice do toho je jen hloupé plýtvání světovými zdroji, a že tu je spousta lepších věcí na práci.
BG: No, ony vlastní náklady na výzkum a vývoj -- řekněme, že USA by měly utratit cca o 10 miliard ročně více než teď -- nejsou nijak dramatické.
Neměly by jít na úkor jiných věcí.
Když se snažíš nalít peníze někam -- a někteří se mnou nebudou souhlasit -- kde je něco neekonomického, a ty se to snažíš dotovat, to je, dle mého, plýtvání.
Pokud nejsi velice blízko a nepodporuješ sbírání zkušeností, které bude ve výsledku velmi levné.
Já věřím, že bychom měli zkoušet vícero věcí s potenciálem být ve výsledku o mnoho levnější.
Pokud to prohodíš a uděláš místo toho energii velice drahou, pak si ji budou moci dovolit jen bohatí.
Nemyslím, že by kdokoli z nás v tomto sále měl problém platit pětinásobek, a přitom musel nějak dramaticky měnit životní styl.
Ale pro ty dvě miliardy ostatních by to byla katastrofa.
A i Lomborg sám se trochu změnil.
Jeho kus teď je o tom, proč není výzkum a vývoj více diskutován.
Stále je, kvůli svému dřívějšímu působení, spojován s táborem skeptiků, ale postupně si uvědomuje, že tam bude brzo sám, takže se snaží argumentovat výzkumem a vývojem.
A tak se dostal k bodu, na kterém si myslím něco je.
Způsob, jakým je výzkum a vývoj financován, je totiž bláznivý.
CA:
Dobře, Bille, já věřím, že budu hovořít za většinu lidí zde v sále, když řeknu, že si velice přeji, aby se tvé přání splnilo. Děkuji mnohokrát.
BG:
Také děkuji.
(potlesk)
Hudba
Monika a Brian se vám hlásí z galerie Horního Egypta v museu archeologie a antropologie při univerzitě v Pensylvánii.
Díváme se zde na sochu Ramsese II. v nadživotní velikosti.
Byl faraonem Nové Říše starověkého Egypta.
Umístěna ve středu galerie ovládá prostor a přímo vtahuje diváka do svého vlastního vesmíru.
Opravdu, a přesně takový je její účel.
Vše na této soše má demonstrovat moc a dnes si povíme něco o tom, jak to funguje.
Je ukázkou typu, který se vyskytuje v mnoha různých tvarech a velikostech, nemám pravdu?
Nevím, zda se to týká tvarů, ale velikostí určitě. Pohybují se od životní velikosti přes nadživotní až po kolosální rozměry o výšce šesti metrů a vyšší.
Takže kam by se zařadila z hlediska měřítka tato? Myslím... jsou tu i další vyobrazení Ramsese.
Například kolosální vyobrazení Ramsese v jeho obrovském chrámu v Abu Simbel v Horním Egyptě.
A když už mluvíme o chrámech, tam byly takovéto sochy umisťovány.
Vlastně i tato konkrétní socha byla umístěna do chrámu zasvěceného Ramsesovi.
Ok, takže co se její funkce týče, neměla vystavovat moc na odiv veřejnosti?
Ne, protože běžným lidem ani nebylo dovoleno vstoupit do vnitřních prostor chrámu.
Pouze kněží mohli vstoupit a přinést ztělesnění faraona dary a oběti.
Dokonce v této soše samotné můžeme vidět před jeho nohou malou jamku a právě sem byly kněžími pokládány oběti.
Je to úžasné, protože o starověkých sochách většinou nesmýšlíme jako o funkčních sochách.
Většinou jsou vnímány pouze jako předmět uctívání.
Ano, mají dvojí funkci.
Myslím, že nelze zapřít neskrývané, konvenční znaky moci, s nimiž se u této sochy setkáváme.
Příkladem jsou věci, které bychom očekávali u kterékoli podobizny velkého faraona: lněná pokrývka hlavy, had Uraeus na jeho čele. Co tu však chybí, je falešná bradka, která je rovněž znakem moci faraona.
A to vše na idealizovaném těle, na heroickém tělesném typu faraonovi vlastním.
Takže vedle charakteristických znaků moci, tedy moci faraona, zde vidíme také konvenční způsob zobrazování silného tělesného typu: výraznou muskulaturu a také na stehnech pevně, rovně položené ruce.
A tento konkrétní kousek má za sebou bohatou historii.
Navíc byl hodně poškozen.
Ano, zcela zjevně byl poškozen, rozbit na několik částí a znovu složen. Ale na jeho hlavě si můžete všimnout něčeho trochu zvláštního.
Ano, je malinká.
Když přijdete do galerie, všimnete si jeho pozoruhodné účasti a když se přiblížíte, neubráníte se pocitu, že je jeho hlava neúměrně malá.
Proč je hlava tak drobná?
Kvůli stylu spodní části těla se domníváme, že tato socha původně pochází ze Střední Říše, že se původně nejednalo o podobiznu Ramsese.
Její účel byl tedy změněn.
Přesně tak. Později, když na trůn nastoupil Ramses, byla hlava přesochána do podoby nového vládce.
A samozřejmě subtraktivní metodou, čímž se hlava sochy zmenšila.
Takže jde o hlavu předchozího faraona, který byl logicky slabší a menšího významu.
Ano, a jehož následníkem byl Ramsese.
A je opracován, aby vypadal jako Ramses.
Ano, správně.
To je pozoruhodné.
Je hodně dotlučený a značně rozbitý.
Ano, utrpěl těžké poškození a v pase i na krku je přeříznut.
Je vyroben z křemene, který, jak se domnívám, není tak tvrdý jako kámen, s nímž se běžně setkáváme.
Ano, běžně upřednostňovaným tvrdým kamenem ve starověkém egyptském sochařství je diorit. Jednou z výhod použití křemene v tomto případě však je, že je více porézní a tak si udržel více pigmentu.
Myslím, že je důležité si pamatovat a snadné zapomenout, že všechny tyto starověké sochy byly malované. Z kamenů, jako třeba Dioritu, které jsou velmi tvrdé a husté, se barva během tisíců let odloupala.
Ale poréznější kameny si část svého barevného pigmentu uchovaly.
Máme tu trochu červeného tónu, což je také typické pro Egypt: ukazovat mužské postavy s načervenalou kůží.
Také můžeme pozorovat barevné pruhy, které byly namalovány na pokrývku hlavy.
Úžasné. Nevšiml jsem si té barvy, dokud jsi na ni nepoukázala.
Už vidím žlutou a modrou.
Nebo černou a žlutou.
Pravděpodobně to je žlutá a modrá.
Pokud se podíváme na víko rakve krále Tutanchamona, tak zjistíme, že je žlutá a modrá.
Zlato a lapis, myslím. Změnila jsi úhel mého pohledu na tuto sochu.
To je pozoruhodné.
Takže kompaktnost forem nalézáme u těla a k němu přimknutých paží. Kámen mezi pažemi a torzem zůstává zachován.
Ano, jeho ruka není odtesaná od těla, možná byla plně vytesána jen ta odlomená část a proto se vlastně odlomila.
Ano, takže jeho předloktí chybí, ale můžeme vidět ruce pohodlně položené na klíně. Což by napovídalo, že tu nebyly žádné vystupující části, tedy nic k odlomení.
Přesně.
Takže typ těla, jak jsme už zmínili, je hrdinský, tedy takový, jaký bychom očekávali u faraona. Ale, je podobný, nebo odlišný od toho, co jsme zvyklí vidět u řeckořímského umění, co se týče naturalismu a přirozenosti lidského těla?
Myslím, že je to poměrně odlišné, vy ne?
Máme zde silný, muskulární tělesný typ, který vlastně nevypadá jako lidské tělo v celém svém naturalismu.
Myslím, že na první pohled by lidé souhlasili.
Myslím že ano, ale pokud se podíváte zblízka, způsob, jakým jsou horní části rukou propojeny s rameny, poněkud podivně neladí s holeněmi, s jejich velkými svaly a s touto ostrou holenní kostí.
Takže jde o typ těla, který je typický pro faraona. Představ si, kdybychom měli všechny faraony seřazeny, viděli bychom tu jistou konzistenci.
Nejdůležitější tu je ukázat, jak silná, nepřekonatelná a permanentní moc tohoto faraona je, spíše než to, jak jeho holeně a palce doopravdy vypadaly.
Ano.
Tato konzistence společně s charakteristickými znaky jeho moci se na výsledném dojmu podílí.
Takže dříve zmíněná trvanlivost kamene, která pomáhá zachovat celistvost jeho formy, by fungovala zvlášť dobře v kontextu hrobky, jejíž prostředí udržuje kámen nedotčený.
Máš úplnou pravdu. Protože to dokonale vyhovuje egyptské víře v posmrtný život, ve věčnou přítomnost či existenci Ka neboli duše zemřelého.
Na věčnost.
Ano.
Rozpoznatelné osobní rysy mají politický význam, neboť lidem umožňují identifikovat konkrétního faraona, ale také mají svou funkci v hrobce, kde umožňují jeho rozpoznání duši Ka.
Ano, protože Ka bloudí podsvětím, ale potřebuje se vrátit zpátky, a proto musí rozpoznat domov.
A nyní bych se ještě před koncem rád zmínil o obrovském počtu obrázků, které zde můžeme vidět, a o velkém významu této rozsáhlé ikonografie.
Ano, myslím, že je důležité neopomenout rozdíl mezi obrazem faraona samotného a ostatními obrazy, které můžeme vidět vytesané okolo jeho trůnu.
Mezi vizuálním obrazem a textem je rozdíl, a protože v naší kultuře je velice zřejmý, neboť obrázky jsou obrázky a text jsou písmena, může být pro nás velmi lehké zapomenout, že tyto obrázky, tyto hieroglyfy, obrázky nejsou.
Je to text a nemůže být interpretován ikonograficky. Pták tu nutně nemusí mít význam ptáka.
Pták je součástí slova, je to text.
Je to tedy téměř jako iluminovaný rukopis.
Ano, kde je obrázek oddělen od textu a text nemá být vnímán jako estetický vizuální zážitek.
Jsou tu tedy dva různé způsoby náhledu.
Správně.
Takže ikonografie vlastního vyobrazení je pro zaměstnání diváků dostačující.
Býčí ocas, zmíněný Uraeus, pokrývka hlavy a ostatní symboly jednoty, které jsme zvyklí vídat řekněme na sochách Staré Říše.
Ano, některé z nich byly předány dál, jako například pletená suknice, samotný býčí ocas, o kterém jsme se vlastně dříve nezmínili, který zde, jak se zdá, spočívá vpředu mezi faraonovýma nohama. Máme si představit, že vlastně vede od jeho zadních partií.
Tento typ symbolů byl zachováván v průběhu všech tří hlavních období starověkého egyptského umění.
Takže odborník by v tomto díle pravděpodobně rychle rozpoznal styl Nové Říše, ale neegyptologové zde uvidí konzistenci zobrazení od Staré po Novou Říši, která je opravdu zarážející.
Opravdu.
Svět se mění skutečně velice rychle.
Pokud se podíváte na tenhle graf, uvidíte, že v roce 2025 podle odhadů banky Goldman Sachs bude čínská ekonomika téměř stejně tak veliká jako americká.
Pokud se podíváte na graf pro rok 2050, tak se odhaduje, že čínská ekonomika bude ve srovnání s americkou ekonomikou dvojnásobná, a že indická ekonomika bude téměř stejně velká jak americká ekonomika.
A tady bychom měli mít na paměti, že tyto odhady byly vytvořeny před finanční krizí na Západě.
Před několika týdny jsem se díval na poslední odhad od BNP Paribas ohledně toho, kdy bude Čína mít větší ekonomiku než Spojené státy.
Goldman Sachs odhadoval, že v roce 2027.
Odhad z doby po krizi je rok 2020.
To je už za deset let.
Čína změní svět ve dvou zásadních ohledech.
V prvé řadě je to velká rozvojová země s miliardou a třemi sty milióny obyvatel, jejíž ekonomika roste více jak třicet let kolem deseti procent ročně.
Během jednoho desetiletí bude mít největší ekonomiku na světě.
Nikdy dříve v novodobé historii nepatřila největší ekonomika světa rozvojové zemi místo rozvinuté zemi.
Zadruhé, poprvé v novodobé historii nejsilnější země světa - a tou se Čína, myslím, stane - nebude ze Západu a bude stát na velmi, velmi odlišných civilizačních základech.
Vím, že na Západě panuje široce rozšířená představa, že když se země modernizují, tak se zároveň přibližují Západu.
To je však pouhá iluze.
Je založená na domněnce, že modernost je jednoduše výsledkem konkurence, trhů a technologie.
Není tomu tak; je stejně tak utvářena historií a kulturou.
Čína není jako Západ a ani se nestane podobnou Západu.
V řadě zásadních věcí zůstane velice odlišná.
Logicky tedy následuje důležitá otázka - jak porozumět Číně?
Jakým způsobem se máme snažit pochopit, čím Čína je?
Problém, který obecně v současné době na Západě máme, je to, že se obvykle snažíme porozumět Číně podle západních měřítek, za použití západních myšlenkových východisek.
To není možné.
Chci vám nyní ukázat tři stavební kameny, které nám pomohou v naší snaze porozumět tomu, jaká je Čína - jako takový úvod.
Prvním stavebním kamenem je skutečnost, že Čína není ve skutečnosti národním státem.
Říká o sobě, že je národní stát, posledních sto let.
Ale každý, kdo něco o Číně ví, ví, že Čína je mnohem starší.
Takhle Čína vypadala po vítězství dynastie Čchin, v roce 221 př. n. l. na konci období válčících států - v době zrodu moderní Číny.
Tady můžete vidět srovnání s hranicemi moderní Číny.
Nebo hned vzápětí, dynastie Chan, což bylo pořád před 2000 roky.
Vidíte, že se již rozkládá na většině území, které dnes známe jako východní Čínu, což je oblast, kde tehdy žila převážná většina Číňanů, stejně jako je tomu i dnes.
Neobvyklé na tom celém je, že, to, co dává Číně pocit, že je Čínou, to, co dává Číňanům pocit, co znamená být Číňany, nepochází z onoho posledního století, z období národního státu, jak je tomu na Západě, ale z období, chcete-li, civilizačního státu.
Mám tady například na mysli zvyklosti, jako je uctívání předků, velice odlišný pohled na stát a stejně tak velice odlišný pohled na rodinu, sociální struktury jako je kuansi, konfuciánské hodnoty a tak podobně.
Všechny tyto věci mají svůj původ v období civilizačního státu.
Jinými slovy, Čína je, na rozdíl od západních států a většiny zemí na světě, utvářena svým vnímáním civilizace, svojí existencí jako civilizační stát spíše než národní stát.
Ještě je k tomu třeba dodat jednu věc.
Samozřejmě víme, že Čína je velká, ohromná, populačně i rozlohou, s miliardou a třemi sty milióny obyvatel.
Často si ale neuvědomujeme skutečnost, že Čína je nesmírně různorodá, velmi pluralitní a v řadě ohledů silně decentralizovaná.
Nemůžete řídit takhle rozlehlou zemi jen z Pekingu, ačkoliv si myslíme, že tomu tak je.
Nikdy tomu tak nebylo.
To je tedy Čína, civilizační spíše než národní stát.
Co to ale znamená?
Myslím, že to má celou řadu zásadních dopadů.
Uvedu jen dva rychlé příklady.
První věc je, že pro Číňany je nejdůležitější politickou hodnotou jednota, zachování čínské civilizace.
Víte, jak to bylo před dvěma tisíci lety v Evropě - rozpad, rozdrobení Svaté říše římské [Římské říše].
Rozdělila se a od té doby zůstala rozdělená.
Čína se během té samé doby vydala přesně opačný směrem a za cenu velkých obětí udržovala tuto ohromnou civilizaci, tento civilizační stát, pohromadě.
Druhá věc je možná prozaičtější - Hong Kong.
Vzpomínáte si na předání Hong Kongu
Velkou Británií Číně v roce 1997?
Možná si pamatujete, jaký byl čínský ústavní návrh.
Jedna země, dva systémy.
Vsadil bych se, že jim na Západě skoro nikdo nevěřil.
"Je to jen taková fasáda.
Až se Čína zmocní Hong Kongu, bude to vypadat úplně jinak."
Je to už třináct let a politický a právní systém v Hong Kongu je pořád stejně odlišný jako byl v roce 1997.
Zmýlili jsme se.
Proč jsme se zmýlili?
Zmýlili jsme se, protože jsme se na to dívali, celkem přirozeně, z pohledu národního státu.
Vzpomeňte si na sjednocení Německa v roce 1990.
Co se stalo?
Východ byl vlastně pohlcen Západem.
Jeden národ, jeden systém.
To je mentalita národního státu.
Nemůžete však řídit Čínu, civilizační stát, podle principu jedna civilizace, jeden systém.
Nefunguje to.
Takže reakce Číny na hongkongskou otázku - stejně jako tomu bude v případě Tchaj-wanu - byla přirozenou reakcí: jedna civilizace, mnoho systémů.
Chtěl bych vám teď ukázat další stavební kámen naší snahy porozumět Číně - možná nebude až tak povzbudivý.
Číňané mají velmi, velmi odlišný pohled na rasu než většina ostatních zemí.
Věděli jste, že z 1,3 miliardy Číňanů přes 90 procent patří ke stejné rasové skupině, k Chanům?
Tohle je zcela odlišné od dalších nejlidnatějších zemí na světě.
Indie, Spojené státy,
Indonésie, Brazílie - všechno jsou to mnohonárodnostní státy.
Číňané se tak necítí.
Čína je mnohonárodnostní pouze na okrajích.
Otázkou je proč.
Myslím, že příčinou je v zásadě opět civilizační stát.
Nejméně dvoutisícileté dějiny, dějiny dobývání, okupace, pohlcování, asimilace a tak dále, vedly k procesu, během nějž se v průběhu času vytvořilo toto pojetí Chanů, které bylo pochopitelně přiživováno narůstajícím a velice silným pocitem kulturní identity.
Velkým přínosem této historické zkušenosti je to, že bez Chanů by Čína nikdy nezůstala pohromadě.
Chanská identita je oním cementem, který drží tuto zemi pohromadě.
Velkou nevýhodou je naopak to, že Chanové jen velice slabě vnímají kulturní rozdíly.
Skutečně věří ve svoji vlastní nadřazenost a nerespektují ty, kteří jsou jiní než oni.
Z toho pramení jejich přístup například k Ujgurům a Tibeťanům.
A nyní můj třetí stavební kámen, čínský stát.
Vztah mezi státem a společností v Číně je velice odlišný než na Západě.
My na Západě si v drtivé většině případů myslíme - alespoň v současné době - že autorita a legitimita státu jsou vlastnostmi demokracie.
Problematičnost této úvahy spočívá v tom, že čínský stát se těší větší míře legitimity a větší autoritě mezi Číňany, než se dá říci o jakémkoliv západním státě.
Důvod je takový, že - myslím, že jsou tu dva důvody.
Nemá to zcela zjevně nic společného s demokracií, protože podle našich měřítek Číňané určitě demokracii nemají.
Důvodem je to, zaprvé, že čínskému státu byla dána - těší se velmi zvláštnímu významu coby představitel, ztělesnění a strážce čínské civilizace, civilizačního státu.
To je bod, kde se Čína maximálně blíží jakési duchovní roli.
Druhým důvodem je pak to, že zatímco v Evropě a Severní Americe čelí moc státu neustále různým výzvám - v evropské tradici to bylo historicky proti církvi, proti ostatním šlechtickým frakcím, proti kupcům a tak podobně - posledních tisíc let. Moc čínského státu takovým výzvám nečelí.
Nemá žádné vážné protivníky.
Vidíte tedy, že konstrukce moci v Číně je velmi odlišná od naší zkušenosti v západní historii.
Výsledkem je, mimochodem, to, že Číňané mají velice odlišný pohled na stát.
Zatímco my jej zpravidla vnímáme jako vetřelce, cizince, zcela jistě jako prvek, jehož moc musí být omezená či přesně určená a vymezená, Číňané vidí stát úplně jinak.
Číňané vnímají stát jako důvěrného přítele - vlastně nejen jako důvěrného přítele, jako člena rodiny - vlastně nejen jako člena rodiny, ale jako hlavu rodiny, jako rodinného patriarchu.
To je čínský pohled na stát - velmi, velmi odlišný od toho našeho.
Je zabudován do společnosti zcela jiným způsobem než je tomu na Západě.
Domnívám se, že to, na co tady narážíme v čínském kontextu je nové paradigma, odlišné od všeho, s čím jsme se museli vyrovnat v minulosti.
Vězte, že Čína věří v trh i ve stát.
Adam Smith už na konci osmnáctého století napsal:
"Čínský trh je větší, rozvinutější a propracovanější než cokoliv v Evropě."
Kromě období Maovy vlády tomu tak víceméně bylo vždycky.
Je to ale spojeno s nesmírně silným a všudypřítomným státem.
Stát je v Číně všude.
Jako například, řídí firmy - mnoho z nich je pořád veřejným majetkem.
Soukromé firmy, ať už jsou jakkoliv veliké, jako třeba Lenovo, v mnoha věcech závisí na podpoře státu.
Hospodářské cíle a další věci jsou určovány státem.
A autorita státu se, samozřejmě, přelévá do řady dalších oblastí - jak víme - jako například do politiky jednoho dítěte.
Navíc je to velice stará tradice státu, velice stará tradice státnictví.
Pokud byste chtěli nějaký příklad, tak je to třeba Velká zeď.
Nebo tohle je další příklad, Velký kanál, jehož stavba původně započala v pátém století před naším letopočtem a jenž byl nakonec dokončen v sedmém století našeho letopočtu.
Byl dlouhý tisíc sto čtrnáct mil a spojoval Peking s Chang-čou a Šanghají.
Je zde tedy dlouhá tradice pozoruhodných státních projektů v oblasti infrastruktury v Číně, což nám, myslím, pomáhá porozumět některým věcem dnes, třeba přehradě na Třech soutěskách a mnoha dalším projevům postavení státu v Číně.
Máme zde tedy tři stavební kameny, které nám mohou pomoci porozumět odlišnosti Číny - civilizační stát, vnímání rasy a povahu státu a jeho vztah ke společnosti.
A přesto pořád trváme na tom, alespoň obecně, že můžeme porozumět Číně jednoduše na základě naší západní zkušenosti, dívat se na ni západníma očima, používat západní koncepty.
Pokud chcete vědět proč takřka neomylně chápeme Čínu špatně - naše odhady toho, co se v Číně stane, jsou nesprávné - tak tohle je ten důvod.
Bohužel si myslím, musím říct, že si myslím, že přístup k Číně je ukázkou omezené západní mentality.
Je poněkud arogantní.
Je arogantní v tom smyslu, že se domníváme, že jsme nejlepší, a že proto máme univerzální měřítko.
Je to rovněž projev ignorance.
Odmítáme se skutečně zabývat otázkou odlišnosti.
Existuje velice zajímavá pasáž v knize amerického historika Paula Cohena.
Paul Cohen v ní tvrdí, že Západ se považuje za asi vůbec nejkosmopolitnější že všech kultur.
Není tomu tak.
V mnoha směrech je ze všech nejprovinčnější, protože po dvě století byl Západ tak dominantní světovou silou, že vlastně nepotřeboval porozumět ostatním kulturám, ostatním civilizacím.
Mohl totiž, když na to přišlo, v případě potřeby i silou, prosadit svoje.
Zatímco ty ostatní kultury - vlastně celý zbytek světa - které byly oproti Západu v mnohem slabším postavení, byly přinuceny mu porozumět, vzhledem k přítomnosti Západu v těchto společnostech.
Výsledkem je, že jsou v mnoha ohledech kosmopolitnější než Západ.
Podívejte se třeba na východní Asii.
Východní Asie:
Japonsko, Korea, Čína a tak dále. Žije tam třetina světové populace, je to v současnosti oblast s největší ekonomikou na světě.
Můžu vám říci, že Východoasijci, lidé z východní Asie, toho vědí mnohem víc o Západu než Západ ví o východní Asii.
Obávám se, že tato skutečnost vypovídá hodně o současné situaci.
Co se totiž děje?
Když se vrátíme k tomu grafu z úvodu - grafu od banky Goldman Sachs.
Děje se to, že, z historického pohledu velice rychle, je svět nyní poháněn a utvářen nikoliv starými rozvinutými zeměmi, ale rozvojovým světem.
Vidíme to i na příkladu G20, která si rychle přivlastňuje pozici G7, případně G8.
Tento vývoj má dvojí dopad.
Zaprvé, Západ rychle ztrácí svůj vliv ve světě.
Velice jasně to bylo vidět před rokem - v Kodani, na konferenci o změně klimatu.
Evropa nebyla přítomna u závěrečných jednání.
Kdy se něco takového stalo naposledy?
Tipl bych si, že to bylo tak před dvěma sty lety.
A tohle se bude v budoucnosti stávat znovu.
Druhým dopadem je to, že se svět bude nevyhnutelně pro nás stávat neznámějším, protože bude utvářen kulturami a zkušenostmi a dějinami, se kterými nejsme dobře obeznámeni, ve kterých nejsme sběhlí.
A konečně, obávám se, v případě Evropy - v Americe je to trošku jiné - ale Evropané, musím to tak říci, si většinou neuvědomují, nevědí, jakým způsobem se svět proměňuje.
Někteří lidé - mám známého z Anglie, který žije v Číně, a ten řekl: "Celý světadíl je jako náměsíčník kráčející do zapomnění."
Možná to tak není, možná je to přehnané.
Ale souvisí s tím další problém -
Evropa čím dál víc ztrácí kontakt se světem a tím vlastně nějak ztrácí představu o budoucnosti.
Evropa samozřejmě v minulosti ovládala budoucnost díky své sebedůvěře.
Vezměte si třeba devatenácté století.
Ale to už, bohužel, není pravda.
Pokud chcete pocítit budoucnost, pokud chce ochutnat budoucnost, vyzkoušejte Čínu - tady je starý Konfucius.
Tohle je nádraží, jaké jste nikdy předtím neviděli.
Dokonce ani jako nádraží nevypadá.
Je to nové nádraží v Kuang-čou, určené pro rychlovlaky.
Čína už má větší síť rychlovlaků než kterákoliv jiná země na světě a brzy bude mít rozsáhlejší síť než celý zbytek světa dohromady.
Nebo tohle:
Tohle je nápad, ale nápad, který bude brzy v praxi vyzkoušen na předměstí Pekingu.
Vidíte tady megabus, na jehož horní plošině cestuje asi 2000 lidí.
Pohybuje se po kolejích na předměstské silnici a auta mohou jezdit pod ním.
Může jet rychlostí až 100 mil za hodinu.
Tímto směrem se budou věci vyvíjet, protože Čína má velice konkrétní problém, který je odlišný od situace v Evropě a rovněž ve Spojených státech.
Čína má velké množství lidí a žádný prostor.
Toto je tedy řešení pro situaci, kdy bude v Číně existovat mnoho, mnoho, mnoho měst s více jak dvaceti milióny obyvateli.
Co bych tedy chtěl říci na závěr?
Jaký by měl být náš přístup k tomuto světu, který vidíme velice rychle se rozvíjet před našima očima?
Myslím, že tento vývoj s sebou přinese pozitiva i negativa.
Chtěl bych ale především ukázat celkový pohled, který pro tento svět vyznívá pozitivně.
Po dvě stě let světu v podstatě vládl pouhý zlomek lidské populace.
Tento zlomek představovala Evropa a Severní Amerika.
Příchod zemí jako Čína a Indie - které dohromady disponují třiceti osmi procenty světové populace - a dalších, jako jsou Indonésie a Brazílie a podobně, představuje nejzásadnější krok k demokratizaci za posledních dvě stě let.
Civilizace a kultury, které byly přehlíženy, které nemohly do ničeho mluvit, kterým nikdo nenaslouchal, o kterých se nevědělo, budou mít v tomto světě jiné zastoupení.
Jakožto humanisté musíme zcela jistě přivítat tuto proměnu.
Budeme se muset učit o těchto civilizacích.
Na této velké lodi se plavil Čeng Che v první polovině patnáctého století během svých velkých cest po Jihočínském moři, Východočínském moři a přes Indický oceán k východní Africe.
A na té malé lodičce vepředu se o osmdesát let později
Kryštof Kolumbus přeplavil přes Atlantik.
(Smích)
Nebo se podívejte pozorně na tento hedvábný svitek vyrobený Ču Čouem v roce 1368.
Myslím, že hrají golf.
Proboha, Číňané vynalezli i golf.
Vítejte do budoucnosti.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Ahoj, já jsem John Green, sledujete Rychlokurs světové historie.
Dnes si promluvíme o Hedvábné stezce, takto nazývané, protože to nebyla ani stezka, ani nebyla vyrobena z hedvábí.
Tohle je tričko.
Bylo navrženo v Belgii, obsahuje bavlnu z Brazílie a Texasu, ta byla uktána v látku v Číně, sešita na Haiti, potištěna ve Washingtonu, prodána mně v Indianě a teď, protože už jsem na něj příliš tlustý, brzy podnikne cestu do Kamerunu nebo na Honduras nebo možná dokonce zpět na Haiti.
Můžeme se na chvíli pozastavit, abychom zvážili fakt, že většina triček vidí ze světa více než my sami...
Pane Greene, pane Greene, trička nemůžou vidět svět, nemají oči.
Hele, já z minulosti, těžko říct, co na tobě nesnáším nejvíc, protože je toho tolik...
Ale jedna z těch nejhorších věcí je tvůj ohromný talent ignorovat vše, co je na lidstvu zajímavé a krásné, ve prospěch puntičkářského kňourání, kterým nikdo ani neztratí, ani nezíská nic hodnotného.
Obleču si triko s límečkem, protože tu jsme, abychom zkoumali širší souvislosti.
Hedvábná stezka nezačala obchod, ale zásadně rozšířila jeho rozsah, a spojení, která vytvořili z většiny neznámí obchodníci, pravděpodobně změnily svět víc než nějaký politický či náboženský vůdce.
To hlavně bylo skvělé, když jste byli bohatí, protože jste konečně mohli utrácet za jiné věci než chrámy.
Ale i když jste nebyli bohatí, Hedvábná stezka změnila životy všech lidí v Africe a Eurasii, jak si dnes ukážeme.
Pojďme hned do Thought Bubble.
Jak jsem zmínil dříve, Hedvábná stezka nebyla úplně stezka.
Nebylo to tak, že by archeologové v Uzbekistánu objevili hromadu značek Dej přednost v jízdě a nálepek Dítě v autě.
Byla to jen pozemní cesta, po které obchodníci nosili zboží na prodej.
Ve skutečnosti to byly dvě cesty, jedna spojovala východní Středomoří a střední Asii, druhá střední Asii a Čínu.
Aby toho nebylo málo, Hedvábná stezka zahrnovala i námořní trasy.
Spousta zboží se do Říma dostávala přes Středomoří a zboží ze střední Číny putovalo přes Pacifik do Japonska, ale i na Jávu.
Neměli bychom říkat, že Hedvábná stezka je jediná, ale spíše síť obchodních cest.
Ale stejně jako nyní cestovalo zboží více než lidé, kteří s ním obchodovali, jen málo obchodníků přešlo celou Hedvábnou stezku.
Místo toho se pohybovali sem a tam mezi městy a prodávali zboží obchodníkům, kteří ho vzali blíže k jeho cíli, každý samozřejmě postupně zvyšoval cenu.
Co vůbec měnili?
Pro začátek hedvábí.
Po tisíciletí se vyrábělo pouze v Číně.
Je spřádané z kokonů motýla bource morušového.
Postup výroby hedvábí, stejně jako metoda chovu motýlů, byl přísně střežené tajemství, protože lví podíl na bohatství Číny měla právě výroba hedvábí.
Číňané používali hedvábí jako rybářský vlasec, cenu pro nájezdníky, aby se vyvarovali násilí, a pro psaní, než vynalezli papír.
Ale na vývoz se hedvábí používalo hlavně pro oblečení, hedvábí je lehké v létě a teplé v zimě, a než jsme vynalezli značkové ošoupané džíny za 700 dolarů, vystrojit se do hedvábí byl nejlepší způsob, jak lidem ukázat bohatství.
Díky, Thought Bubble.
Hedvábná stezka nebyla jen o hedvábí.
Středomoří exportovalo takové neoriginální zboží jako olivy, olivový olej, víno a instalatéry s knírkem.
Čína exportovala nerostné suroviny jako nefrit, stříbro a železo.
Indie vyvážela hebké bavlněné látky, slonovina z východní Afriky také cestovala přes Hedvábnou stezku, z Arábie pro změnu vonné tyčinky, koření a želví krunýře.
Ó můj bože, je červený, že jo?
Teď mě bude honit, já jen...
Až do teď jsme se soustředili na civilizace se spíše městskými typy obydlí, ale s růstem stezky se kočovní lidé střední Asie stali důležitějšími ve světové historii.
Velká část střední Asie není vhodná k zemědělství, ale je těžké ji dobýt, pokud nejste, počkejte si, Mongolové.
Je poměrně vhodná k chovu dobytka, a protože kočovníci jsou dobří v přemísťování, jsou schopní i v přenášení věcí z místa A do B, což z nich dělá dobré obchodníky.
Díky všemu tomu cestování se stali odolnějšími k nemocem.
Jedna skupina takových nomádů, Jüe-č'ové, byla pokořena v bitvě ve 2. století př. n. l. svými nenáviděnými protivníky Siung-nu, kteří si z lebky krále Jüe-č'ů udělali hrneček na pití.
Za následek Jüe-č'ové migrovali do Baktrie a založili Kušánskou říši na území dnešního Afghánistánu a Pákistánu.
Ačkoliv obchodování na Hedvábné stezce začalo víc než století před Kristem, skutečně se rozjelo ve druhém a třetím století našeho letopočtu a Kušánská říše se stala velkým střediskem tohoto obchodu.
Tehdy byli kočovníci zatlačováni obchodníky z povolání, kteří cestovali po Hedvábné stezce a často měli obrovské zisky, ale města, která založily kočovné národy, se stala ohromně důležitými.
Pokračovala ve svém růstu, protože obchodníci na stezce cestovali v karavanách a ty musely často zastavovat na jídlo, vodu a prostitutky.
Města neuvěřitelně zbohatla, jedno město, Palmýra, bylo zvlášť důležité, protože všechny vonné tyčinky a hedvábí pro Řím musely skrz ni.
Hedvábí bylo mezi římskou elitou tak oblíbené, že se senát opakovaně pokusil ho zakázat, stěžovali si na nerovnováhu obchodu způsobenou obchodem s hedvábím a také že hedvábí nebylo dostatečně slušné.
Jak řekl Seneca:
"Vidím oblečení z hedvábí, jestli materiály, jež nekryjí tělo, a dokonce ani mravnost, mohou být nazývány oblečením."
O ženě, která nosí hedvábí, také řekl: "Její manžel není s jejím tělem obeznámen méně než jakýkoliv cizinec."
Ale přesto byly všechny pokusy o zákaz neúspěšné, což naznačuje, jak i ve starověkém světě bohatství formovalo vládu.
S obchodováním vznikl způsob jak zbohatnout, aniž byste byli král nebo panovník, který bere část toho, co lidé vyprodukují.
Obchodnická třída, jež rostla se stezkou, získala hodně politické moci a tak nějak začal stáletrvající rozpor mezi bohatstvím a politikou, ať jako společnosti poskytující velké dary charitě nebo Vladimír Putin opakovaně zatýkající miliardáře.
Pane Putine, chci jen říct, aby bylo jasno, nijak jsem to nemyslel, já jen...
Ten vtip napsal Stan.
Oh, je čas na otevřený dopis.
Otevřený dopis miliardářům:
Ale nejdřív se podívejme, co dnes máme v tajné přihrádce.
Falešné hedvábí, materiál, jenž vyřadil pravé hedvábí.
Milí miliardáři, obalil jsem se do nejjemnějšího polyesteru, abyste mě brali co nejvážněji.
Tady v Crash Course jsme podnikli výzkum demografických dat a náš pořad je sledován především gramatickými nacisty, mudlovskými hráči famfrpálu, lidmi, kteří zítra píší test a miliardáři.
Mám pro vás zprávu, miliardáři:
Nikdy to nebude dost.
Vaše vytrvalá touha nás jednou všechny zabije.
S pozdravem, John Green.
Když mluvíme o miliardářích, zboží, které cestovalo po stezce, ve skutečnosti změnilo životy pouze bohatých lidí.
Ovlivnila Hedvábná stezka i ostatní?
Ano, ze tří důvodů.
Zaprvé, širší ekonomický vliv.
Jen málo lidí si mohlo hedvábí dovolit, ale mnoho lidí věnovalo svůj život jeho výrobě.
Jak obchod s hedvábím rostl, více a více lidí se rozhodlo zapojit do produkce hedvábí spíše než, aby dělali s životem něco jiného.
Zadruhé, Hedvábná stezka nevyměňovala jen luxusní zboží.
Popravdě, pravděpodobně nejdůležitější věc vyměňovaná na Hedvábné stezce byly myšlenky.
Například Hedvábná stezka byla primární cestou pro šíření buddhismu.
Když jsme naposledy mluvili o Buddhově osmidílné stezce, jak uniknout z cyklu utrpení a touhy, který je lidem vlastní, začínal se buddhismus z Indie vytrácet.
Skrz kontakty s ostatními kulturami a tradicemi buddhismus rostl a vzkvétal a stal se jednou z největších náboženských tradic na světě.
Varianta buddhismu, která zakořenila v Číně, Koreji, Japonsku, střední Ásii, je známá jako Mahájána a od původního učení Buddhy se liší v mnoha ohledech, ale jeden je zásadní:
Pro Mahájánu je Buddha bohem. Můžeme, a církevní historici to dělají, bojovat o přesnou definici slova božský, ale v Mahájáně není pochyb, že Buddha je uctíván na vyšším stupni.
Myšlenka nirvány se také změnila z vysvobození z cyklu utrpení a touhy na něco mnohem více nebeského a upřímně více zábavného a v některých verzích Mahájány existuje mnoho různých nebes, každé úžasnější než to předchozí.
Spíš než by se soustředila na základní fakt utrpení, Mahájána nabízela naději, že skrze uctívání Buddhy nebo některého z mnoha bódhisattvů, svatých lidí, kteří mohli dosáhnout nirvány, ale vybrali si život s námi na Zemi, protože jsou super milí, se dá dosáhnout dobrého posmrtného života.
Mnoho obchodníků z Hedvábné stezky se stalo příznivci klášterů, které se staly praktickými zastávkami pro karavany.
Za podporování těchto klášterů získávali bohatí obchodníci typ nadpřirozeného pojištění, mniši, kteří žili v těchto klášterech, se modlili za úspěch obchodních misí a zdraví patronů.
Byla to dvojitá výhra, když zvážíte, že jeden z hlavních materiálů používaných pro mahájánské rituály bylo hedvábí.
Třetí důvod, proč změnila životy nás všech, světové propojení populací vedlo k šíření nemocí.
Cestovaly po ní spalničky a neštovice, stejně jako dýmějový mor, který přišel z východu na západ v letech 534, 750 a s největším dopadem v roce 1346.
Tento poslední mor, černá smrt, zajistil největší zničení populace v historii lidstva, zemřela téměř polovina Evropanů za pouhé čtyři roky.
Značná část lidí v Itálii zemřela, stejně jako dvě třetiny Londýňanů.
To by se docela možná nestalo nebýt Hedvábné stezky.
Kdybyste žili v Londýně 14. století, asi byste nevinili Hedvábnou stezku za devastaci vaší komunity, ale ona hrála určitou roli.
Když se na to podíváte, propojenost zajištěná Hedvábnou stezkou jistým způsobem ovlivnila mnohem více lidí než jen ty zbohatlíky nakupující hedvábí, stejně jako dnešní globalizace nabízí stejně tak sliby jako hrozby každému z nás.
Příští týden budeme mluvit o Juliu Caesarovi a v jakém případě, zda nějakém, je v pořádku probodnout střeva vašeho přítele.
Uvidíme se příště, díky za sledování.
Zde vidíme manželský pár A, každý z partnerů má zdanitelný příjem 100 000 dolarů.
První věc, nad kterou se chci zamyslet, je kolik by teoreticky zaplatili, kdyby jejich příjmy byly zdaňovány individuálně.
Podívejme se na individuální daňové sazby a s pomocí kalkulačky zjistíme výsledek.
Pro každého zvlášť, prvních 8 925 dolarů zdanitelného příjmu bude zdaněno sazbou 10 %, a pokud budeme zaokrouhlovat, výsledek je 893 dolarů.
Další část příjmu od 8 925 do 36 250 dolarů bude zdaněna sazbou 15 %.
Už jsem si předem spočítal, kolik to je.
Daň je při troše zaokrouhlení 4 099 dolarů.
Další část příjmů do 87 850 dolarů zdaníme 25% sazbou, což nás dovede k číslu 12 900. Následně příjmy nad 87 850 dolarů, kam obě osoby spadají, jelikož individuálně mají příjem nižší než 183 250 dolarů ročně, zdaníme sazbou 28 %. Takže počítáme 0,28 x hodnota příjmu nad 87 850.
TOHLE JE TVŮJ
ŽIVOT. DĚLEJ TO, CO MILUJEŠ
A DĚLEJ TO ČASTO.
KDYŽ SE TI NĚCO NELÍBÍ, ZMĚŇ TO.
JESTLI SVOU PRÁCI DĚLÁŠ NERAD, DEJ VÝPOVĚĎ!
POKUD MÁŠ MÁLO ČASU, PŘESTAŇ SE DÍVAT NA TELEVIZI.
JESTLI HLEDÁŠ ŽIVOTNÍ LÁSKU, PŘESTAŇ.
Jakmile začneš dělat věci, které tě těší, sama si tě najde.
NEPŘEMÝŠLEJ NAD VŠÍM TOLIK.
ŽIVOT JE PROSTÝ.
MĚJ SVOU MYSL, NÁRUČ A SRDCE OTEVŘENÉ NOVÝM VĚCEM A LIDEM.
NAŠE ROZDÍLY NÁS SPOJUJÍ.
NĚKTERÉ PŘÍLEŽITOSTI PŘIJDOU JEDNOU ZA ŽIVOT. VYUŽIJ JE.
HODNĚ CESTUJ;
TÍM, ŽE SE ZTRATÍŠ, NALEZNEŠ SÁM SEBE.
VŠECHNY EMOCE JSOU NÁDHERNÉ.
PŘI JÍDLE
SI VYCHUTNEJ KAŽDÉ SOUSTO.
PŘÍŠTÍHO ČLOVĚKA, KTERÉHO UVIDÍŠ, SE ZEPTEJ NA JEHO ZÁLIBU
A PODĚL SE S NÍM O SVŮJ SEN. ŽIVOT JE O LIDECH, JENŽ POTKÁŠ, A O VĚCECH, KTERÉ S NIMI VYTVOŘÍŠ.
ŽIVOT JE KRÁTKÝ
ŽIJ SVŮJ SEN A SDÍLEJ SVOU VÁŠEŇ.
(Potlesk)
Přijel jsem náklaďákem s padesáti rebely k bitvě o Džalálábád jako 19letý surfař vegetarián z Jacksonvillu na Floridě.
(Smích)
Prodal jsem svoje nízké černé Conversky za pár hnědých kožených sandálů a odpálil raketu na vládní tanky, které ani nebyly vidět.
A to byl můj první den v Afghanistánu.
Dlouho předtím jsem vyrůstal uprostřed války plné víkendového přespávání a sobotních fotbalových zápasů a bitek s rasistickými dětmi z Konfederace a nábožensky-nacionalistických demonstrací pokřikujíc:
"Pryč s komunismem, ať žije Afghanistán," a pálení soch Brežněva, i když jsem ještě nevěděl, co znamenají.
Ale to je můj zeměpis.
A dnes stojím zde, krví Afghánec, z boží vůle vidlák, (Smích) ateista a radikálně zpolitizovaný umělec, který žije, pracuje a tvoří v Afghanistánu posledních devět let.
Je mnoho úžasných věcí, ze kterých by se v Afghanistánu dalo dělat umění, ale mně osobně se nechce malovat duhy; chci dělat umění, které narušuje identitu a zpochybňuje autoritu a obnažuje pokrytectví a přehodnocuje realitu a dokonce užívá jistou imaginativní etnografii a snaží se tak porozumět světu, ve kterém žijeme.
Chci se vcítit na den do života džihádského gangstera, který nosí svůj džihád proti komunistům jako hiphopový řetěz, a pomocí ozbrojeného náboženského zastrašování a politické korupce si dokáže nahrabat.
(Smích)
A kam jinam můžou džihádští gangsteři jít, než do parlamentu, a udělat veřejnou inaugurační kampaň se sloganem: "Volte mě! Vedl jsem džihád a jsem bohatý."
(Smích)
A zkouším použít tuto kampaň, abych odhalil tyto mafiány, kteří se maskují za národní hrdiny.
Chci se dostat na kobylku korupci v Afghanistánu skrze práci s názvem "Odplata"; převlékl jsem se za policistu, udělal jsem falešnou kontrolu na ulici v Kábulu a zastavoval auta, ale místo abych je žádal o úplatek, jsem jim nabízel peníze s omluvou za Kábulské Policejní Oddělení -- (Potlesk) a prosbou, aby přijali 100 Afghání jako naši omluvu.
Chci, aby se podívali, jak se dle mého názoru konflikt v Afghanistánu stal konfliktem elegance.
Válka a utečenecký život, který s sebou nese, vytvořily prostředí stylu a módy, kterou můžeme popsat jen tak, že vytvoříme módní kolekci pro vojáky a sebevražedné atentátníky, kde jsem vzal kožešinu místní afghánské lišky a přišil ji na neprůstřelnou vestu, nebo jsem našil vnitřní kapsy na stylové neo-tradicionalistické vesty.
A rád bych se díval, jak obyčejný kábulský trakař, když jej dáme na zeď doprostřed Kiplingovy výzvy z roku 1899, vyvolá dialog o tom, jak vidím současné rozvojové iniciativy zakořeněné ve včerejší koloniální rétorice o "Břemenu bílého muže", aby zachránily hnědého muže před sebou samým a možná ho i trochu zcivilizovaly.
Ale tyto věci vás mohou dostat do vězení, mohou být pochopený nesprávně, dezinterpretovány.
Ale dělám to, protože musím, protože geografie sama si o to říká.
To je moje břemeno.
Jaké je to vaše?
Děkuji.
(Potlesk)
V tomto videu se za pomoci několika příkladů seznámíme se soustavou souřadnic [x, y].
Nejdříve se podíváme na pár již nakreslených bodů a zjistíme jejich souřadnice.
Pak se podíváme na pár souřadnic a najdeme, kde leží body.
A pak ještě jeden příklad.
Nyní pojďme zjistit, jaké jsou souřadnice těchto bodů.
Bod A je přímo zde.
Jeho souřadnici x vidíte zde.
Prostě sjedete dolů.
Kde protíná osu x? X je rovno 5.
Takže máme bod 5 čárka a y bude rovno 6.
5 čárka 6.
Nyní tento bod B - jaká je jeho x-ová souřadnice?
Je to 5 nalevo.
5 nalevo na ose x.
To je -5.
Jeho x-ová souřadnice je -5. Y souřadnice je, najdeme ji, když půjdeme přímo doprava, trefíme 5, y rovná se 5. Y rovná se 5.
Změňme barvy.
C.
Myslím, že už na to přicházíte.
Pojďme nejdříve najít souřadnici y.
Souřadnice y je 3.
Vidíte to přímo zde.
A pak souřadnice x je -2.
Vždy píšeme souřadnic x jako první.
Je to takto zvykem.
D, souřadnice x je -2.
Vidíte to zde.
Souřadnice y je také -2.
Vezměme další barvu.
E, souřadnice y.
Zjistíme ji jako první, ale vždy ji píšeme na druhé místo.
Je to -4.
Vidíte to zde, souřadnice y.
Souřadnice x je 3.
A nyní konečně F.
Souřadnice x je 2.
A souřadnice y je -6.
Snad nyní rozumíte způsobu nalezení souřadnic. Teď to zkusme opačně. Začněme se souřadnicemi a pojďme najít tyto body.
Jsme u úkolu 33, kde se nás ptají na to, která rovnost představuje přímku rovnoběžnou s y rovná se mínus 5/4 plus 2?
Tedy rovnoběžná přímka bude mít stejný sklon.
A pokud se podíváme jen na toto tvrzení, řekneme, OK, sklon této přímky je koeficient u proměnné x.
Takže sklon přímky je přímo zde.
Protože sklon rovná se mínus 5/4. Takže se musíme jenom podívat na další možnosti a určit, která má stejný sklon mínus 5/4?
A varianta A ho skutečně má, ve variantě A je y rovno mínus 5/4x plus 1.
Takže má úplně stejný sklon a je jenom posunutá dolů o 1.
Tedy varianta A je správně.
Nyní k úkolu 34.
Zkopíruju a vložím toto.
Už je to vloženo.
Ptají se nás, který graf představuje řešení této soustavy nerovnic?
Můžeme vzít každou z těchto nerovností a potom zjistit, kde je oblast, která splňuje obě tyto nerovnosti.
Takže podívejme se na první.
A já je mám vždycky rád ve tvaru y rovná se mx. plus b.
Takže vyjádřeme to tak.
Tedy první nerovnice říká 2x je větší nebo rovno y mínus 1.
Pokud k oběma stranám přičteme 1, dostaneme 2x plus 1 je větší nebo rovno y.
A pokud to jenom chceme napsat ve tvaru, na který jsem zvyklí, y - jenom to celé otočím. y je menší nebo rovno 2x plus 1.
Takže podívejme se, co toto představuje.
Máme přímku 2x plus 1, takže průsečík s osou y je 1 a sklon je 2.
Podívejme.
Je to tato přímka. průsečík s y 1 a pokud jdeme doprava o 2, musíme nahoru o 4.
O kolik se zvýší x, o dvakrát tolik se musí zvýšit y.
Toto nám říká sklon.
A ta přímka v grafu vypadá takto.
Přibližně.
Je to tato přímka.
A nerovnice tvrdí, že y je menší než toto.
Tedy chceme oblast pod touto přímkou.
Ne tady toto.
V tomto je vyznačena šedě oblast nad přímkou.
Pro jakékliv x a y, které je na přímce, zvýrazňují y je větší než tento bod.
Ne. My chceme to, co je menší než tento bod.
Pro jakékoliv y v tomto bodě, všechny y menší než toto podmínku splňují.
Takže na základě těch informací, se tato zdá být docela dobrý kandidát.
Ještě jsem se nedával na další.
A upřímně, žádná z nich...Myslím, ne žádná.
Možná, že tato by byla dobrým kandidátem, protože je taky méně.
Emulze je jednotná směs olejové a vodní substance, které jsou obvykle neslučitelné.
Nejběžnějším příkladem emulze je zálivka do salátu.
Zřejmě víte, že olivový olej a ocet nelze smíchat pokud nepřidáme vejce.
Až potom lze tuto směs smíchat.
Při malování emulze pracují na stejném principu.
Vlastně je často používán i stejný emulgátor - vaječný žloutek.
De Kooning, stejně jako další malíři, přidává při olejomalbě vejce. Olejové barvy jsou normálně ředitelné rozpouštědlem, např. terpentýnem, ale po přidání vaječného žloutku, je lze ředit i vodou.
Přidáním vody je možné zpěnit barvu a dostaneme velmi zajímavou strukturu, jakož i kvalitu barvy.
V následujících několika videích se pustíme do něčeho, z čeho vzejde metoda, kterou je velmi snadné použít.
A na většině hodinách statistiky uvidíte pouze tento finální výsledek.
Zkusíme si však ukázat, jakým způsobem se k němu dostat.
Ale varuji vás předem.
Čeká na vás spousta záludné matematiky, většina z toho bude nepříjemná algebra.
A pak budeme muset dokonce trochu zabrousit k derivacím.
Budeme muset dokonce udělat pár parciálních derivací.
Takže pokud ve vás něco z toho vzbuzuje přílišné obavy, nebo pokud vás něco z toho odrazuje, nemusíte tohle video sledovat.
Můžete přeskočit na konec a podívat se až na výsledek, který si v tomto videu odvodíme.
Ale za sebe můžu říct, že mám vážně lepší pocit, když si výsledek odvodím.
Takže, o čem tu budeme přemýšlet, je toto. Řekněme, že máme n bodů v soustavě souřadnic.
A nemusí být všechny v prvním kvadrantu.
Ale pro jednoduchost a přehlednost si je nakreslíme všechny do prvního kvadrantu.
Takže řekněme, že máme tady tenhle bod.
Ale ne, nakreslíme si je raději různými barvami. Řekněme, že máme tento bod.
Tak, a jeho souřadnice jsou x1, y1.
A pak řekněme, že máme další bod zde. Ale ne, jinou barvou.
Jeho souřadnice jsou x2, y2.
Pak můžeme přidávat další body.
A dále je kreslit.
Tak bychom získali spousty bodů.
Tady a tady a tady.
Až se dopracujeme k n-tému bodu. Tak, k n-tému bodu.
Mohl by být třeba tady.
Nazvěme ho xn, yn.
Máme zde tedy n bodů.
Všechny jsme si tady nenakreslili.
Ale teď bychom chtěli najít nějakou přímku tak, aby součet druhých mocnin vzdáleností všech těchto bodů od této přímky byl co nejmenší.
Zamysleme se nad tím na chvíli.
Na minutku si takovou přímku představme.
Takže bude tady nějaká přímka.
Pokusím se nakreslit přímku, která by tomu alespoň trochu odpovídala.
Nakreslíme ji tedy takhle.
Mohla by vypadat přibližně takto.
Pokusím se ji odhadnout co nejlépe.
Vlastně bych ji raději nakreslil trošku jinak.
Možná by mohla vypadat přibližně takto.
V tuhle chvíli ani nevím, jak naše hledaná přímka vypadá.
Co chceme udělat, je minimalizovat čtvercovou chybu každého z těchto bodů vzhledem k hledané přímce.
Zamysleme se nad tím, co to vlastně znamená.
Napíšeme si rovnici této přímky: y = mx + b
Tohle známe z algebry.
Tohle je směrnice přímky a tohle je průsečík s osou y.
Je to vlastně bod o souřadnicích 0, b.
Co chci udělat, a co bude obsahem několika dalších videí, je zjistit, jak nalézt m a b.
Protože tyto dva parametry určují přímku, kterou hledáme.
A to tak, aby čtvercová chyba byla minimální.
Co to vlastně je tato chyba?
Pro každý z těchto bodů platí, že chyba se rovná jeho vertikální vzdálenosti od přímky.
Takže tohle nazvěme chybou jedna. Chybou jedna.
A tohle zde by byla chyba dvě.
Byla by to vertikální vzdálenost mezi tímto bodem a přímkou.
Nebo si to můžete představit jako souřadnici y tohoto bodu a souřadnici y na přímce.
A když se posuneme na konec, najdeme zde chybu opět jako vzdálenost mezi souřadnicí y tohoto bodu a souřadnicí y na přímce.
Takže když se nad tím zamyslíte, tahle chyba, neboli chyba jedna, je tato hodnota y.
Ta se rovná y1 mínus tato hodnota y.
Jenže čemu se rovná tahle hodnota y?
Zde máme souřadnici x, která se rovná x1.
A tento bod je bod m krát x1 plus b.
Zkrátka vezmeme bod x1 a dosadíme ho do rovnice přímky, čímž dostaneme právě tento bod.
Bude se tedy rovnat m krát x1 plus b.
To je první chyba.
Totéž provedeme se všemi body.
Chyba zde bude rovna y2 mínus (m krát x2 plus b).
A tento bod zde se rovná m krát x2 plus b.
Jde o hodnotu, kterou dostanete, pokud dosadíte x2 do rovnice této přímky. A takto budeme pokračovat až k n-tému bodu. Chyba zde se bude rovnat yn mínus (m krát xn plus b).
Příklad: Jaký je obraz mnohoúhelníku v posunutí o vektor T(5, 2)?
To znamené, že musíme posouvat o 5 v horizontálním směru a o 2 ve vertikálním směru.
Udělejme to.
Zaměřím se na tento bod, je to bod [3, 3].
Když ho posunu o 5 v horizontálním směru, hodnota 'x' bude 8. 'x' se zvětší o 1.. 2.. 3.. 4.. 5.
A pak potřebujeme zvětšit 'y' o 2.
1.. 2.
Zkontrolujeme si naši odpověď.
Pojďme jich udělat ještě pár.
Byla to sranda.
Takže tady to musíme posunout o -8 v horizontálním směru.
Hodnota 'x' tohoto bodu je 0.
Takže musí přejít na -8.
-1, -2,... musíme přejít doleva, takže... 1.. 2.. 3.. 4.. 5.. 6.. 7.. 8.
A potom to musíme posunout o 2 dolů.
Musíme to posunout dolů o 1.. 2.
Hotovo.
Tady jsem zkopíroval a vložil pár obrázků, které ukazují události v naší historii.
Když přemýšlíte o historii ve větším měřítku, než k jakému má většina z nás vztah nebo jsme o tom slyšeli, mluvili.
Účelem tohoto videa je se snažit pochopit, nebo se snažit začít chápat, jak dlouhou dobou 13,7 miliard let je.
Takže pro začátek tu mám - toto je nejlepší zobrazení, které jsem našel, nemám autorská práva, je z NASA - vyobrazení Velkého třesku. Už jsem o tom několikrát mluvil,
Velký třesk se odehrál před 13,7 miliardami let.
Když poskočíme o kousek dál, vlastně o hodně dál, dostaneme se k vytvoření naší sluneční soustavy a Země.
Toto je druh protoplanetárního disku, přesněji zobrazení protoplanetárního disku formujícího se okolo mladého Slunce. Tady toto se odehrálo před 4,5 miliardami let.
Tady tohle, a opět toto nejsou fotky, jenom znázornění, protože nikdo tam s foťákem nebyl.
Myslíme si, že takhle vypadal ten asteroid, který zabil dinosaury, když dopadal na Zemi.
A před 65 miliony let zabil dinosaury.
Do té doby tu byli suchozemští dinosauři a pak, alespoň podle současných teorií, je tohle zničilo.
Teď se posuneme o kousek dál, do doby před zhruba 3 miliony.
Udělám to barevně, abyste to viděli.
Takže před 3 miliony. Naši předchůdci vypadali takto. Toto je australopithecus afarensis.
Toto je Lucy.
Toto je jeden z našich... Pravděpodobně hodně z nás... Myslím, že teorie říká, že všichni z nás máme nějakou DNA od ní.
Ale toto bylo před 3 miliony let.
A posunete se zase kousek dál a na planetě se objeví první moderní lidé.
Lidé, kteří vypadali a mysleli jako vy a já.
Toto je před 200 000 lety.
Přímo tady. Samozřejmě tento obrázek byl udělán mnohem později. Je to zobrazení moderního člověka, takže to bylo před 200 000 lety.
A pak se posunete ještě dál a já tu nechci být zasedlý na Ježíše.
Udělal jsem to, když jsem ho umístil do letadla, a opravdu se nechci nikoho dotknout. Vybral jsem Ježíše, protože upřímně řečeno, náš kalendář je...
Byl dobrým člověkem, který žil před 2 000 lety a o kterém většina lidí ví.
Takže si nějak spojujeme moderní dějiny s tím, že se odehrávají po jeho narození. Toto je zjevně obraz narození Ježíše.
To se odehrálo před 2 000 lety. A pak toto může být tak trochu "americkocentrické", ale Deklarace nezávislosti byla vlastně významnou událostí pro celý svět, dala vzniknout první sekulární demokracii, která vycházela z konstitucionální demokracie, která tu na Zemi byla.
Řekli: "Už nechceme anglického krále." To se stalo před zhruba 234 roky.
234 a já si to vždycky pamatoval, protože jsem se narodil skoro na 200 výročí. Takže musíte k mému věku přidat 200 let. Tak toto bylo před 234 roky.
Toto jsou všechno události nebo období, o kterých jsme slyšeli a mluvili, a lidé se těmito roky často ohánějí.
Ale já chci v tomto videu udělat to, že to dám do souvislosti s časovou osou, které můžeme porozumět.
Tak místo toho, abychom měli Velký třesk, který se stal před 13,7 miliardami let, představme si, že se odehrál před 10 lety.
Protože jsme schopní, zvláště pokud jste starší 10 let, celkem porozumět, co 10 let je.
Je to opravdu hodně dlouhá doba, ale zároveň je v mezích našich životů, je součástí naší zkušenosti.
Místo toho, abychom řekli, že se Velký třesk odehrál před 13,7 miliardami let, představme si, že to bylo před 10 roky.
A když si představíme, že se to odehrálo před 10 roky, zamysleme se nad tím, před kolika roky, nebo minutami nebo hodinami, by se odehrála každá z těchto událostí.
Takže Velký třesk, který se skutečně odehrál před 13,7 miliardami let, kdyby se ve skutečnosti odehrál před 10 roky a my bychom všechno zmenšili podle tohoto měřítka, pak by Země byla vytvořená asi před 3,3 roky.
Takže toto by bylo před 3,3 roky.
Na tom není ještě nic tak fantastického. Toto je významná část věku vesmíru. Ještě to není tak ohromující.
Ale pokud se posuneme až do doby, kdy vymřeli dinosauři, poslední pozemští dinosauři. 65 milionů let. To vám umožní porozumět rozdílu mezi milionem a miliardou.
Kdyby bylo stáří vesmíru pouze 10 let, pak by dinosauři vymřeli před 17 dny. Není to ani měsíc, kdy vymřeli.
Takže kdyby byl vesmír stvořený, když jsem dokončil univerzitu, teď je mi přes 30 let, takže když mi bylo 24. Potom by dinosauři vymřeli teprve před měsícem!
A je to ještě bláznivější.
Před 17 dny by vymřeli dinosauři.
Australopithecus afarensis by chodil po Zemi před 19 hodinami!
Včera!
Před 19 hodinami.
Před 19 hodinami by chodila po naší planetě.
A moderní lidé, moderní lidé by se tu neobjevili dříve než před 80 minutami.
Před více než jednou hodinou tu ani nebyl moderní člověk.
Kdyby byl vesmír starý 10 let, až ve velmi nedávné době, poslední hodinu, bychom mohli vidět někoho, kdo vypadá podobně jako my. Vypadá a myslí podobně jako my.
Když se přesuneme ještě dál, k narození Ježíše, pak pokud by byl vesmír starý 10 let místo 13,7 miliard a my bychom podle toho všechno zmenšili, pak by se Ježíš narodil před 46 vteřinami.
Před 46 vteřinami.
Když se přesuneme až k Deklaraci nezávislosti, tak ta by se odehrála před 5 vteřinami. Před 5 vteřinami.
Není to tak ohromující jako velikost vesmíru, ale podle mě je to stále celkem úžasné.
Všechno, co se odehrálo od roku 1776, celosvětově, je možné shrnout do 5 vteřin, kdyby byl vesmír starý 10 let.
Takže to vám snad dá nějakou představu.
V dalším videu budu srovnávat, místo toho, abych zhušťoval věci v čase, budu porovnávat tuto osu s osou založenou na vzdálenosti, takže můžeme říct:
"Hej, kdyby bylo stáří vesmíru počtem pixelů na mém monitoru, jak by byla velká každá z těchto událostí?"
Vzbudila jsem se uprostřed noci zvukem těžké exploze.
Byla hluboká noc.
Nepamatuji se, kolik bylo hodin.
Jenom si pamatuji, že ten zvuk byl tak silný a tolik šokující.
Všechno v mém pokoji se otřásalo -- moje srdce, moje okna, moje postel -- všechno.
Vyhlédla jsem z okna a viděla jsem plný půlkruh exploze.
Myslela jsem si, že to bylo jako ve filmech, ale ty filmy je nevyjádřily v tak silné podobě, na jakou jsem se dívala já -- plné jasně červené a oranžové a šedé, a plného kruhu exploze.
Já jsem na to zírala, dokud se to nevytratilo.
Vrátila jsem se zpátky do postele a modlila jsem se a tajně děkovala Bohu, že ta bomba nepřistála na domě mé vlastní rodiny, a že to té noci nezabilo moji rodinu.
Od té noci uběhlo 30 let a já pořád cítím vinu za tu modlitbu, kterou jsem odříkala, protože další den jsem se dozvěděla, že ta bomba dopadla na dům kamaráda mého bratra a zabila jeho a jeho otce, ale nezabila jeho matku ani jeho sestru.
Jeho matka se objevila další týden ve třídě mého bratra a prosila sedmileté děti, aby se s ní podělily o jakoukoliv fotku jejího syna, protože ona ztratila úplně všechno.
Tohle není příběh nějaké bezejmenné oběti války a bezejmenných uprchlíků, jejichž stereotypní obrázky můžeme vidět v novinách a našich televizích, v roztrhaném oblečení, špinavými tvářemi a vyděšenýma očima.
Tohle není příběh bezejmenného někoho, kdo žil za nějaké války, někoho, čí naděje, sny, úspěchy, rodiny, přesvědčení a hodnoty neznáme.
Tohle je můj příběh.
Já jsem ta dívka.
Já jsem další obraz a zjevení dalšího válečného přeživšího.
Já jsem ta uprchlice, já jsem ta dívka.
Vidíte, vyrůstala jsem ve válkou rozedraném Iráku a věřím, že válka má dvě strany - a že my jsme dosud viděli pouze jednu její tvář.
Mluvíme jenom o té jedné stránce.
Ale je i druhá strana, ta, které jsem byla svědkem jako někdo, kdo ji zažil, a někdo, kdo za ni nakonec pracoval.
Vyrostla jsem s barvami války -- červená barva jako oheň a krev, hnědé odstíny země při výbuchu do našich tváří a ta ostrá stříbrná vybuchlé bomby, tak zářivá, že před ní nemůže nic ochránit vaše oči.
Vyrůstala jsem za zvuků války -- za staccata střelby, za hrozných výbuchů explozí, hrozivého hučení přeletávajících letadel a houkavých výstražných tónů sirén.
Tohle jsou zvuky, které byste očekávali, ale jsou také zvuky trošku falešných ptačích koncertů, které v noci prozpěvují, vysoké, upřímné výkřiky dětí a burácivé, nesnesitelné, ticho.
"Válka", jeden můj přítel řekl,
"není vůbec o zvuku.
Je to vlastně o tichu, o tichu lidskosti."
Tehdy jsem opustila Irák a založila mezinárodní organizaci nazývanou Ženy ženám, která pracuje s ženami, které přežily válku.
Při mých pracovních cestách, z Konga do Afgánistánu, ze Súdánu do Rwandy, jsem se naučila, že nejen barvy a zvuky války jsou všude stejné, ale strach z války také.
Jak víte, je strach ze smrti - a nevěřte žádné filmové postavě, která se smrti nebojí.
Je to velmi děsivé, mít ten pocit, že "každou chvíli umřu" nebo "při téhle explozi jsem mohla zemřít."
Ale je také strach ze ztráty milovaných lidí a myslím si, že ten je ještě horší.
Nechcete na to myslet, je to příliš bolestivé.
Já si ale myslím, že ten nejhorší druh strachu je ten -- jak mi Samia, jedna bosenská žena jednou řekla po čtyřech letech války v Sarajevu.
"Ten strach ze ztráty mého já, ten strach ze ztráty mého já."
Tohle je to, co mi moje maminka v Íráku říkávala.
Je to jako umírání zevnitř.
Jedna palestinská žena mi jednou řekla:
"Není to o strachu z vlastní smrti," řekla, "někdy si připadám, jako kdybych umřela desetkrát za den," a popisovala pochody vojáků a zvuky jejich kulek.
"To ale není spravedlivé, protože je jenom jeden život, a tak by také měla být jenom jedna smrt."
My jsme se dívali jenom na jednu stranu války. Diskutovali jsme a sžírali se důležitými starostmi o počtu čet, o snížení času, o válečných náporech a bleskových operacích, když jsme se měli zabývat detaily toho, kde byla sociální síť nejvíce potrhaná. Kde komunita improvizovala a přežila a ukázala skutky nezlomnosti a úžasné kuráže proto, aby přežila.
Byli jsme příliš zabraní do zdánlivě objektivních diskuzí o politice, taktikách, zbraních, dolarech a zraněních.
Tohle je jazyk sterility.
S jakou přirozeností jednáme o zraněních v kontextu tohoto tématu.
V tenhle moment začneme pojímat znásilňování a oběti jako nevyhnutelnost války.
80 procent uprchlíků po celém světě jsou ženy a děti.
Och.
90 procent obětí novodobých válek jsou civilisté -- 75 procent z nich jsou ženy a děti.
Jak zajímavé.
Ach, půl milion žen ve Rwandě je znásilněno každých sto dnů.
Nebo, jak teď mluvíme, tak jsou tisíce konžských žen znásilňovány a zohavovány.
Jak zajímavé.
Staly se pro nás čísly, na která se odkazujeme.
Tvář válek má čím dál víc nelidské oči, které shlížejí na naše nepřátele z prostoru. Přitom se posílají bomby na neviděné cíle, přičemž dirigent orchestru mediálních vztahů tohoto konkrétního útoku právě zasáhl vesničana namísto extrémisty.
Je to jako hrát šachy.
Naučíte se hrát na škole mezinárodních vztahů při cestě ven a nahoru k národnímu a mezinárodnímu vedení.
Šachmat.
Chybí nám naprosto odlišná strana válek.
Chybí nám příběh mojí matky, která si vždycky dala pozor, aby pokaždé, když začala houkat siréna nebo přestala jít elektřina, zahrála loutkové představení pro mě a mé bratry, abychom se nebáli zvuků exploze. Schází nám příběh Fareedy, učitelky piana v Sarajevu, která se vždycky postarala o to, aby byla její hudební škola otevřená každičký den po všechny čtyři roky války v Sarajevu.
Do té školy chodila každý den, i přes výstřely ze samopalů na školu i na ni.
Postarala se o to, aby se hrálo na piáno, na housle, na cello, po celou dobu války, když studenti nosili své rukavice, čepice a kabáty.
To byl její boj.
To byl její vzdor.
Také nám chybí příběh Nehii, palestinské ženy v Gaze, která v minutě příměří loňské války opustila dům a dala dohromady tolik mouky, aby upekla dost chleba pro každého souseda na to, aby měl zásoby v případě, že by to příměří bylo pouze jednodenní.
Neznáme ani příběhy Violet, která přestože přežila genocidu při kostelním masakru, tak pokračovala s pomocí při pohřbu těl, čištění domů a ulic.
Chybí nám příběhy žen, které doslova udržují život v pohybu uprostřed válek.
Víte to -- víte, že lidé se zamilovávají za války a chodí do škol, do továren a do nemocnic? Rozvádějí se a chodí tancovat a bavit se a snaží se žít normální život?
A ti, kteří se starají o chod těchto životů, jsou ženy.
Jsou dvě strany války.
Je ta, která bojuje, a ta, která udržuje školy, továrny a nemocnice otevřené.
Je tu strana, která je zaměřená na vyhrávání bitev, a ta, která je zaměřená na vyhrávání života.
Je strana, která vede diskuze na titulních stránkách, a je strana, která vede diskuze, které nejsou příliš vidět.
Je strana, která si myslí, že mír je konec boje, a je strana, která si myslí, že mír znamená příchod škol a pracovních příležitostí.
Je strana, která je vedena muži, a strana, která je vedena ženami.
A proto, abychom porozuměli, jak vybudovat trvalé příměří, musíme porozumět válce a míru obou stran.
Musíme znát celý obraz toho, co to znamená.
Proto, abychom porozuměli tomu, co mír doopravdy znamená, potřebujeme pochopit to, co mi řekla jedna súdánská žena,
"Mír znamená to, že mi moje nehty na prstech u nohou znovu rostou."
Vyrůstala v Súdánu, v Jižním Súdánu, kde válka zuřila 20 let, zabila milion lidí a vysídlila pět milionů uprchlíků.
Mnoho žen bylo vzato do otroctví rebely a vojáky a staly se z nich sexuální otrokyně, které byly také nuceny nosit munici, vodu a jídlo pro vojáky.
A proto tato žena strávila 20 let chozením -- aby nebyla znovu unesena.
A až když bylo nastoleno nějaké příměří, tak jí její nehty na nohou znovu narostly.
Potřebujeme porozumět míru z perspektivy nehtů na prstech u nohou.
Potřebujeme porozumět tomu, že nemůžeme mít vyjednávání o skoncování válek nebo o míru bez toho, abychom do nich zahrnuli ženy.
Připadá mi neuvěřitelné, že ta jediná skupina lidí, kteří nebojují, nezabíjejí, nerabují, nepálí, ani neznásilňují, že právě ta skupina lidí, která většinou -- i když ne úplně výhradně -- udržuje chod života uprostřed války, není pozvána k jednacímu stolu.
Stojím si za tím, že ženy vedou tyhle méně viditelné diskuze, ale jsou také muži, kteří jsou z těchto diskuzí vyřazeni.
Lékaři, kteří nebojují, umělci, studenti, muži, kteří odmítnou zvednout zbraně -- tihle všichni jsou také vyloučeni od jednacích stolů.
Není možné bavit se o trvalém míru, o budování demokracie a stabilní ekonomiky a jakékoliv stability bez toho, abychom do těchto diskuzí zapojili ženy.
Ne jednu, ale 50 procent.
Není možné bavit se o budování stability bez toho, abychom začali investovat do žen a dívek.
Věděli jste, že jeden rok celosvětového vojenského rozpočtu se rovná 700 let rozpočtu OSN, což je stejné jako 2928 let rozpočtu OSN přiděleného ženám?
Kdybychom prohodili tuto distribuci zdrojů, tak bychom možná docílili stálejšího míru ve světě.
A nakonec musíme také investovat do míru a do žen, nejen proto, že to je ta správná věc, nejen proto, že to je ta správná věc pro to, jak dnes vybudovat dlouhotrvající mír, ale pro budoucnost.
Žena z Konga, která mi vyprávěla o tom, jak jejím dětem zabili otce před očima a ji znásilnili a zohavili, a jak její děti viděli jejich devítiletého sourozence zabitého před jejich očima, tak mi vyprávěla, že teď na tom jsou mnohem lépe.
Zapojila se do mezinárodního programu Ženy ženám. Byla jí přidělena podpora. Naučila se o svých právech.
Naučili jsme ji obchodní a pracovní dovednosti. Pomohli jsme jí získat práci.
Vydělávala 450 dolarů. Vedla si dobře.
Posílala své děti do školy a měla nový domov.
"To, čeho se bojím nejvíc, není nic z toho.
Bojím se, že mé děti mají nenávist ve svých srdcích. Že když vyrostou, tak budou chtít bojovat proti vrahům jejich otce a bratra."
Potřebujeme investovat do žen, protože jsou naší jedinou nadějí pro to, že v budoucnu nebude žádná další válka.
Tato matka má lepší šanci vyléčit své děti, než jakákoliv mírová dohoda.
Jsou to dobré zprávy?
Samozřejmě, že jsou.
Je spousta dobrých zpráv.
Začínají těmito ženami, o kterých jsem vám řekla -- o ženách, které tančí a zpívají každičký den kdy mohou -- a kdo jsme my, že netancujeme?
Ta dívka, o které jsem vám řekla, nakonec založila mezinárodní organizaci Ženy ženám -- a to ovlivnilo životy miliónům lidí, poslalo 80 milionů dolarů -- a já jsem to začala od nuly, z ničeho, dočista ničeho.
(Smích)
Jsou ženy, které stojí na svých nohách i přes jejich okolnosti, ne kvůli nim.
Přemýšlejte o tom, jak by svět mohl být lepším místem, kdybychom měli, pro změnu, lepší rovnost. Máme rovnoprávnost, máme reprezentaci a rozumíme válce z jedné i druhé strany.
Rúmí, sufijský básník ze třináctého století, řekl:
"Venku, mimo světy špatných a dobrých skutků, je pole.
Tam tě budu čekat.
Když si duše lehne na tu trávu, svět je příliš plný na to, aby se o něm mluvilo.
Nápady, jazyky, i fráze 'jeden druhého' najednou nemá žádný smysl."
Já skromně -- skromně dodávám -- že venku za hranicemi světových válek a míru je pole, na kterém je mnoho žen a mužů, kteří se tam sejdou.
Udělejme toto pole větším místem.
Sejděme se na něm všichni.
Děkuji.
(Potlesk)
Ahoj. Dnes uvidíte ukázky z osmi mých projektů, které vytvářím společně s dánským umělcem Sorenem Porsem.
Říkáme si Pors & Rao, a žijeme a tvoříme v Indii.
Rada bych začala svým úplně prvním objektem, který jsem nazvala "Strýčkův telefon".
Nechala jsem se inspirovat vrtochem mého strýce, neustále mě žádat abych pro něj něco udělala, skoro jako bych byla část jeho těla -- abych rozsvítila světla, přinesla mu sklenici vody nebo krabičku cigaret.
Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Až jsem to začala vnímat jako formu ovládání.
ALe samozřejmě jsem nemohla nic říct, protože strýc je velice vážený v indické rodině.
Nejvíc jsem nechápala a nejvíc mi lezl na nervy způsob jakým používal pevnou telefoní linku.
On držel sluchátko a čekal, že mu budu vytáčet čísla.
A tak jako reakci a dárek pro mého strýčka, jsem vyrobila "Strýčkův telefon".
Je tak dlouhý že je k telefonování zapotřebí dvou lidí.
Je to přesně ten způsob, jakým strýček používá telefon pro jednu osobu.
Problém nastal, když jsem odešla z domu na vysokou školu, začalo mi jeho komandování chybět.
A tak jsem mu vyrobila zlatý psací stroj díky kterému mohl vydávat rozkazy svým synovcům a neteřím po celém světe přes e-mail.
Jediné co musel udělat bylo vzít list papíru, zasunout do stroje, napsat dopis nebo příkaz a vytáhnout papír.
Přístroj automaticky poslal dopis požadované osobě jako e-mail.
Tady vidíte, že jsme použili spoustu elektroniky, která rozumí všem mechanickým činnostem a převádí je na digitální.
Takže můj strýc pracuje pouze s mechanickým prostředím.
A samozřejmě stroj musel být velkolepý, a mít v sobě špetku ritualismu, tak jak to má můj strýc rád.
Další dílo je instalace citlivá na zvuk které láskyplně říkáme "Pygmejkové".
Chtěli jsme pracovat s představou že jsme obklopeni kmenem plachých, citlivých a roztomilých tvorů.
Pracuje to tak, že máme tyto panely, které visí na zdi, a za nimi jsou tito malí tvorečkové, kteří se schovávají.
Jakmile je ticho, tak vykukují ven.
A když je ještě větší ticho, tak natahují krky.
A při sebemenším zvuku, se zase schovají.
Tyto panely jsme měli na třech stěnách.
A za nimi se schovávalo kolem 500 takových pygmejků.
Funguje to takto.
Toto je video prototyp.
Takže když je ticho, vylézají zpoza panelů.
Slyší úplně jako lidé nebo živí tvorové.
Po chvíli se stanou imunní na zvuky, které je plašily.
A nereagují na zvuky v pozadí.
Za chvíli uslyšíte tramvaj, která s nimi nehne.
(Ruch)
Ale reagují na zvuky v popředí.
Toho si všimněte za chvíli.
(Pískání)
Tvrdě jsme pracovali na tom, aby vypadali, co nejživěji.
Takže každy pygmej má svoje chování, psychiku, nálady, osobnost a tak dále.
Toto je jeden z prvních prototypů.
Pochopitelně jsme ho ještě dost vylepšili.
Vyrobili jsme je tak, aby reagovali na lidi, ale zjistili jsme, že lidé si s nimi rádi hráli.
Toto je video instalace s názvem "Nezvěstná osoba".
Dost nás zaujalo hraní si s možností neviditelnosti.
Jak by bylo možné zažít pocit neviditelnosti?
Takže jsme spolupracovali se společností která se zabývá kamerovým zabezpečením, a požádali jsme je aby vyvinuli software, který pomocí kamery mohl rozeznat lidi v místnosti, sledovat je a nahradit jednoho z nich pozadím, takže by se objevil neviditelný.
Teď sledujete velmi ranný prototyp.
Vpravo vidíte mého kolegu Sorena, který je skutečně v prostoru.
Vlevo vidíte zpracované video kde ho kamera zneviditelnila.
Soren vchází do místnosti.
Hop!
A je neviditelný.
Mužete si všimnout, jak ho kamera sleduje a maže.
Je to velmi rané video, kdy jsme se ještě nezabývali překrýváním a ostatními věcmi, ale později jsme to celkem rychle vychytali.
Použili jsme to v místnosti kde kamera mířila do prostoru, a na každé stěně jsme měli jeden monitor.
Když lidé vešli do místnosti, mohli se spatřit na monitoru, ale s jedním rozdílem: jeden z nich byl stále neviditelný, jakkoli se mohybovali po místnosti.
Toto je dílo s názvem "Sluneční stín."
Bylo téměř jako list papíru, jako vystřižená dětská kresba olejové skvrny nebo slunce.
Ze předu se tento objekt zdál velice silný a robustní, a ze strany se zdál být velice slabý.
Takže lidé vešli do místnosti a téměř ho ignorovali, mysleli si že je to nějaký binec, co se tam povaluje.
Ale jakmile prošli okolo, začalo to šplhat po stěně trhavým pohybem.
Vždy se to pak unavilo a svezlo nazpět dolů.
(Smích)
Toto dílo je karikatura člověka vzhůru nohama.
Jeho hlava tak těžká, plná těžkých myšlenek, že se jaksi propadla do jeho klobouku, a jeho tělo z něj vyrostlo jako nějaká rostlina.
Dělá to, že se pohybuje dokola na hlavě takovým opilým způsobem velice nepředvídatelně a extrémně pomalu.
Pohyb je vymezený tím kruhem.
Protože kdyby tam ten kruh nebyl a podlaha byla úplně rovná, začal by putovat po místnosti.
Nejsou tu žádné dráty.
Ukážu vám případ --- když lidi vejdou do místnosti, předmět se aktivuje.
A velmi pomalu, v průběhu několika minut, se s námahou napřímí, nabere rychlost a vypadá téměř, jako by měl spadnout.
A to je velmi důležitý moment, protože jsme chtěli divákům vštípit instinkt téměř jít a pomoct nebo předmět zachránit.
Což ale ve skutečnosti nepotřebuje, protože, se znovu dokáže sám zvednout.
Tato práce byla pro nás velká technická výzva, a pracovali jsme velmi tvrdě, jako ostatně vždycky, celé roky aby mechanika, rovnováha a dynamika pracovaly správně.
Bylo to pro nás velmi důležité vytvořit ten přesný moment, kdy se zdá, že spadne, protože kdyby jsme to udělali tak, že by se to převrhlo, poškodilo by se to, a kdyby to nepadalo dostatečně, nevyvolalo by to ten fatalismus, nebo ten pocit chtít jít a zachránit to.
Takže teď vám velice krátké video kde tento scénář testujeme -- je to zrychlené.
To je můj kolega.
Nechává to klesnout.
Ale teď už je nervózní, takže to chce zachytit.
Ale ve skutečnosti nemusí, protože se to zvládne zvednout samo.
Při této práci nás velice zajímala práce s estetikou kožešiny protkanou tisíci maličkých různě velkých optických vláken, které se třpytí jako noční obloha.
A má to takové rozměry aby to vypadalo jako noční obloha.
Obalili jsme tím takovou baňatou formu, ve tvaru plyšového medvídka, který visel ze stropu.
Myšlenka byla ukázat kontrast něčeho velmi studeného a vzdáleného a abstraktního jako je vesmír v důvěrně známé formě plyšového medvídka, který je velmi uklidňující a intimní.
Myšlenka byla ta, že se v určitou chvíli přestanete na to dívat jako na plyšového medvídka ale budete to vnímat téměř jako díru do vesmíru, jako by jste se dívali ve na třpytění noční oblohy.
Toto je naše poslední dílo, které je ještě ve vývoji, říkáme tomu "Prostorová výplň".
Představte si malou kostku, která je asi takto veliká stojící před vámi uprostřed místnosti, když se k ní přiblížíte, bude se vás snažit zastrašit že se zvětší na kostku která je dvakrát tak velká a čtyřikrát objemnější.
A tento předmět se stále rozpíná a smršťuje dynamicky podle toho, jak se kolem něj lidi pohybují -- téměř jako by se v sobě snažil skrýt tajemství nebo něco takového.
Pracujeme s řadou technologií, ale ve skutečnosti nemáme technologii moc rádi, protože se s ní při práci celé roky trápíme.
Ale používáme ji, protože nás zajímá způsob, jakým nám může pomoci vyjádřit emoce a vzorce chování v těch tvorech, které vytváříme.
V momentě, kdy nás nějaký výtvor napadne, jako téměř jako proces stvoření objevit způsob, jakým ten tvor chce existovat a jakou formu chce mít, a jak se chce pohybovat.
Děkuji. (Potlesk)
No a pak říkali:
Ty, hlavní dítě, budeš makat dělej, skákat jako opice a tak mě to nebavilo protestoval jsem...
Jim to ale bylo buřt, protože jsem byl jenom hlavní dítě ... a pak jsem se stal vedoucím!
fakt!
vedoucím! kdyby jste je viděli jak byli vedle!
A tak jsem šel na HCH, protže už jsem nebyl hlavní dítě ale opravdovej vedoucí a tak a jen tam tak seděli a měli v p.či! a já povídám: co budete dělat teď, paka!
kdo vám... kdo vám teď bude dělat vola?
to vaše posraný hlavní dítě!? ani jsem nevěděl, co mám jako dělat
a oni byli v prdeli, protože neměli hlavní dítě!
a všechno teďka museli odesrat sami!
sami! kdybyste je viděli! ten malej pankáč právě zjistil, že jsem na tom stejně jak on a vůbec, všichni to věděli... no a tak to šlo dál no a jednou napsal Min sám hlavas mi napsal že prý, že prý mám... vybrat nějakýho jinýho vola, co to bude dělat a já
já jsem tam
já jsem tam napsal všechny!
Tušku a Rohlíka a Palce a všecky! ti blbci ani neví, co je čeká! budu tam jenom sedět a smát se jako tlustý prase!
jako vedoucovský prase? jako vedoucovský prase!
a oni budou dělat moji práci! budou makat
budou makat a já za to budu brát prachy
a ví o tom? ne ne, to na člověka spadne jako překvapení obvykle si to uvědomí až zapochodu až jim bude to tlustý prase rozkazovat zvrchu a to budu já...
protže jsem vedoucí!
prot mě musí poslouchat jinak
jinak budou běhat kolem rybníka a řvát jak paka...
Předtím než se dítě narodí, má spoustu adaptací, které mu umožňují příjmat kyslík a živiny od matky a úspěšně je dopravit do různých buněk v těle které je potřebují.
Takže teď nakreslím jeden obrázek se všemi adaptacemi, které vidíme před narozením.
Tyto věci se dějí, dokud je plod stále v děloze.
Takže, tato struktura tady je placenta.
Ta má část tvořenou matkou a část tvořenou plodem.
Matky krev se vylévá do tohoto prostoru (mateřská část placenty) a dětská část, v podstatě, vystrkuje kapiláry do toho prostoru s matčinou krví.
A vidíme že ta fialová krev jde dovnitř a ta červená zpátky ven.
A chci tím ukázat, že se tam krev okysličuje.
A tato okysličená krev, co kreslím červeně. se dostává tady do té cévy.
Takže tohle je pupek, a tohle je pupečníková žíla.
Pupeční žíla tedy vede okysličenou krev směrem k játrům.
A tohle je vlastně první z adaptací o kterých jsem mluvil.
Udělám tady po straně jejich seznam.
Pupečníková žíla
Jakmile krev projde pupeční žílou, dostane se na rozcestí a může jít vpravo nebo vlevo.
Když jde doleva, dostane se do jater a nějakou dobu jí to bude trvat než jimi projde protože musí projít všemi malými jaterními vlásečnicemi (kapilárami).
Ale existuje tu zkratka, a já ji zakroužkuji...přímo tady.
A jmenuje se venózní dukt (ductus venosus)
Ten umožňuje aby krev z pupeční žíly prošla skrz něj, je to tedy vlastně krátká céva.
A na druhé straně se přidala do dolní duté žíly.
Tohle je dolní dutá žíla, napíši tu IVC.
To je velká žíla, která vede krev z levé i pravé nohy.
Takže krev z dolní duté žíly se potkává s krví z venózního duktu která je silně okysličená
Takže tato krev, co teď kreslím, je v podstatě růžová. Protože v ní je nějaký kyslík, ale není ho tolik jako v krvi ve venózním duktu, protože je smíchaná s krví z dolní duté žíly.
A tato krev se dostává do pravé srdeční síně.
A do pravé síně se současně dostává krev z horní duté žíly.
Zkráceně SVC.
Ta odvádí krev z oblasti hlavy a rukou.
Takže v pravé síni se smísí.
A já ji nákreslím tmavší fialovou, protože to je smíchaná krev.
Takže ta druhá adaptace je venózní dukt.
Je to jak jsem řekl v podstatě zkratka z pupečníkové žíly do dolní duté žíly.
Takže nyní je krev v pravé síni.
A má dvě možnosti kam dál.
Zaprvé může prostě pokračovat dolů do pravé komory.
A část krve tudy opravdu jde.
A poté je srdcem vypuzena do plicní arterie.
A víme, že plicní arterie se větví a krev z ní jde do pravé a levé plíce.
Ale nyní si musíme uvědomit co se s krví v plicích děje.
Ukážu to tady na obrázku.
Máme tyto plicní sklípky, ale ty v u plodu nejsou provzdušněny.
Protože u dítěte v děloze jsou sklípky plné tekutiny.
A ke sklípkům přivádí krev malé plicní tepénky (arterioly)
Vzhledem k tomu že je sklípek plný tekutiny, jet v něm minimum kyslíku.
Děj, který tu probíhá se jmenuje hypoxická plicní vazokonstrikce. To znamená že sklípky doslova pomáhájí stáhnout přívodné tepénky.
Tepénky mají hladkou svalovinu a protože ve sklípku není kyslík tak způsobí že se tepénka kontrahuje takže pak vypadá spíše takhle
A tím, že je užší se v podstatě zvýší odpor té tepénky.
A pokud se toto děje ve všech z miliard plicních sklípků tak celá plíce bude klást výsledně velký odpor.
Z faktu, že plíce kladou velký odpor můžeme vyvodit několik věcí.
Zaprvé:
Krevní tlak v plicní tepně, označím tady obě větve, bude velmi vysoký
Prostě proto že proud krve čelí velkému odporu, proti kterému musí bojovat.
Nyní víme že je vysoký tlak v plicní tepně a vzpomeňte si odkud plicní tepna vychází.
Vychází z pravé komory
Takže aby krev proudila dopředu, musí být i vysoký tlak v pravé komoře.
A pokud musí být vysoký tlak v pravé komoře, musí být i vysoký tlak v pravé síni.
Vysoký tlak je tedy v obou pravých srdečních oddílech, protože plíce kladou velký odpor.
A tento vysoký tlak, hlavně tlak v pravé síni Dosahuje takové úrovně, že se stává vyšším než tlak v levé síni.
A tak vzniká proud krve procházející z pravé síně skrz foramen ovale (oválné okénko)
To je tady a umožňuje aby krev prošla skrz něj ze síně do síně.
A tak část krve může jít do pravé komory a část může jít skrz septum do levé síně
A to je velmi užitečné, protože poměrně velké množství krve prochází skrz foramen ovale a zároveň se poměrně málo krve vrací z plic plicními žílami
A důvod je, že je obtížné mít vysoký průtok plícemi když je tam tak velký odpor.
A tak do levé síně přichází jednak krev z plicních žil a jednak z pravé síně.
Z levé síně jde krev dolů do levé komory a odtud je stahem vypuzena do aorty
Takže levá komora vypuzuje krev do aorty a ta ji rozvádí dále do těla.
Předtím než řeknu co se děje s aortální krví dále se vrátím ke svému seznamu zde na straně
Třetí adaptace je foramen ovale umožňující proud krve z pravé do levé síně.
Čtvrtá adaptace, o které jsem zatím ještě nemluvil, je ta co teď zakroužkuji
Taková malá spojka, vpodstatě malá cévka, protože jí prochází krev mezi plicní tepnou a aortou.
A nazývá se duktus arteriosus.
Duktus arteriosus umožňuje, aby krev šla z plicní arterie do aorty.
A proč by vlastně krev šla touto cestou?
Vzpomeňte si že v plicní tepně je vysoký krevní tlak díky velkému odporu v plicích
Krev jde samozřejmě z oblasti s vysokým tlakem do oblastí s nižším tlakem
Což v tomto případě znamená že jde z plicní arterie do aorty.
V tom směru co kreslím šipku.
Ductus arteriosus je tedy čtvrtou adaptací plodu.
To v podstatě i vysvětluje proč se tak málo krve vrací plicními žílami.
Protože hodně krve se dostává z plicní arterie přímo do aorty a vůbec se nedostane do plic kvůli velkému odporu v nich.
Tak a teď to pojďme dokončit.
Krev je nyní dole v aortě a proudí do nohou.
Ale také proudí do těchto dvou arterií zvaných vnitřní kyčelní tepny.
To jsou ty co jsem nakreslil tady.
Z nich vychází spousta větví, ale ta důležitá, kterou bych chtěl nyní zdůraznit
Je tato, co teď vybarvuji.
A ta jmenuje pupečníková tepna.
A ta vlastně přivádí krev zpátky do placenty.
A proč vlastně tolik krve jde do placenty?
To je správná otázka.
Proč nejde někam jinam?
Je zde přece větev k močovému měchýři a jsou zde větve na další místa.
Proč jde hlavně do té placentární větve, do pupečníkové tepny?
Ukazuje se, že placenta, a to je velmi chytré, má velmi nízký odpor.
Tak jako plíce mají velký odpor a tím přesměrovávají krev mimo ně tak placenta má nízký odpor a tím usměrňuje krev k sobě.
Vidíme tedy, že je to skutečně geniální systém.
Máme těchto pět adaptačních mechanismů. Pupečníková žíla Pupečníkové arterie
Foramen ovale a duktus arteriosus
Takto tedy protéká krev plodem.
zooloo pouze dobře se znáte, že to jsem já akademický 2500 dolarů hodně našich párů na některé z nich tvrdí, že stav
Pojďme se rychle přestávku budeme létat dolů vyšel o ženě a já usnul z
Rozsudek byl vypálil dvě se snažil pro dva tisíc pět o
Mnoho těsně před tím, než šel ve vzduchu žádáme Beverly Hill a Single lidé se představují dnes a naše studio publikum vybraných uh ...
Tento devět kramer mister Clarence allen a opravdu jsou botswana téměř Groucho Marx dobře welcome welcome pro druh idealista a ty říkají, že stát z hádali sto dolarů, že je to běžné, proč něco v pořádku kolem domu zmrzačený jednotlivě
Chtěl bych, aby se oženil někdy poslechu akné, které vítězové devíti z nich ice ne ženský devět pramice, kde si z devíti na a původně z Chicaga původně jste byli v Chicagu před devatenácti lety devatenáct let a vy jste tady asi před dvěma lety víš, že jsem tady už asi deset let jak jste ne dvacet devět devět teď mě, že je teď jsem devatenáct
Volby na devatenácti lety v devatenáct let
Byl jsem jako, že by měl přijít off jako že bychom vám vadit, opakovat, že celý věc znovu spřízněný
Jsem devatenáctého devatenáct spolu, že od tebe opustil Chicago jak uh ... dospívání že by vám před čtrnácti lety regulovány na tomto hlasování Calif a uh ... jaký je váš rodné chlapče
Jsem z Claremont california Claremont kde jsme si mysleli, že to není doma
Problém california zřejmě nebude a myslím, že jeden z přijímače nejsou Stejným způsobem nemá bod že je místo, kde jsme na svých webových stránkách saludos lemma znamenal něco budeme se rozejít část svého věku, jeden dvacet pět jaké jako vy dobře mama geolog nemění předmět tyler archeologové opravdu dělají nádherný hmotnost těchto dnech, že ať už dělají vždy studovat zámky srovnatelné bezkonkurenční něco cenného potřeba ra přebytek jste vlastně vypadat erotiku, která je přímo pouze jedna z show na tomto programu Nikdy si nic za samozřejmost přestala růst ji znáte nikdo koupilo jste nevěděli
Společnost používá všechny své vstupenky
Aliza důlní inženýr, co byste řekli je nejcennější minerální nebezpečné volání
Coalinga gala snubní prsten z hovoru o uran dodáváme pro ně vše ano hledáme uranu málo stačí tady tak normálně je to jen, když jsme hledali nějaké další minerální stejně okamžitě napadlo, za rok a muset hledat něco jiného dobře, že to, co děláme, je trochu směšné, ale to prostě není opravdu potřebujete
Možná telefonát klany jsi pěkný chlap jako ty a já Chci tě vidět v a já dobře vím, podle vás vzal život ok dovolte mi ukázat vám dát mi dolar a já ti řeknu, kde můžete najít vaše cesta když nemůžu najít si sval i se vyplnit slovníku, který je all-gay jaké to, co děláte, a knihovnice knihovnice tyto akty a i neuvědomil knihovníky přišel letos mladé dívky argumentovat na obvyklé aktivní mladé dívky knihovna všeho je, že
Myslím, že jsem zase začíná na základě výše úvěru, která je že uh ...
Víte, co to, co knihovna delightful Beverly Hills veřejná knihovna rehabilitační bydlím v Beverly Hills a myslím, že jsem tam byl příjemné nachází dobře, že je to na radnici uh ... přímo k volnému projevu dobře jsem tam se ním a možná jeden z knihovny
Pokud si dobře vzpomínám, tak ho rezervovali mě čas Dovolená jako společně jako tým a to nejen Jednu chvíli vím, že hrát si vsadit svůj život na šanci 2500 až cena je něco, co chci, abyste platili pečlivá pozornost k ní dokážu neocenitelné daniel matná
Technologie je vybrána zvířata a já jsem řekl, že právo je nahradit otázku, kolik by si sázet
Zní osmdesát v pořádku, jaký dopad na všechny Matka Hubbard uh ... pes je správná weekdollars můžete jít na dvacet pět sto dolarů znak na třicet-osm i zákaz na tento jeden základy
Bikram po zemědělce ženou něco velmi jemné mých sedmi hlásí téměř jistě zachytil na příležitosti díky otázka, jak by si jít na sedmdesát tři sedmdesát tři osnoval objemný deset ona si vybrala pravdu
list pokyny Myslím, že není nic ty jsi jedna libra směrování čtyřicet-sedm máma tady je vaše poslední šance, aby se v horní části z Michiganu dnes a vykazují některé do Senátu většinou nevím
Applegate celý den ale je to na straně smysl, proč malíř program, který mohu jen předtím, než jsme šli na vzduchu naše studiové obecenstvo zvolen hlavní Crosley je partneři jsou mírně publikum to je sylvia jiskry silnější me Groucho Marx dobře nebudu se o červenec jízdné prodej je dobrý způsob, jak rozdělit dvě stě dolarů je to obyčejný způsob, jak něco jemné kolem domu pani sylvia zahlédl A ženy v domácnosti a vypadáš, jako bys se vzdát svého odpověď máš ještě na svobodě lbo_ wavefront stále podlý člověk přišel z New Yorku když váš manžel můžete Tenneco inženýr st chlapec skutečně a pak aby si oči Crossley a Jaká je vaše rodné město velkou můj domov je
Columbus Ohio hey magnát Ano, pane moc, takže Pokud jste pryč strašně atraktivní pane uh ...
Balter lidstvo na okraji dvaceti den na otázka důchodu
Argument, že je to v pořádku formát měsíců místo timeout
Je to pěkný fragmenty nelze přikázat paul jsi byl nedbalý v průběhu dějin mají některé dekorace návštěva, která dobře jsem se snažil říct, že je já dostal práci ve ženatý třináct let
Nyní, která větev služby, i když
Mám na mysli ubytovatelem sbor na to, co to, co děláte jako součást pan dobře uh ... jsme uh ... dohlížel na zakázky na první všechny toky pro ozbrojené síly myšleno jako hodně například jsou potřebný maso a mléčné výrobky čerstvé ovoce a zelenina osm máslo únor maloobchodní nebo velkoobchodní ceny i jsme uh ... máme platit velkoobchodní ceny že si můžeme dovolit pravdivě, že maloobchodní ceny, protože s mým takovým velká skupina kazen malé množství, a nemohu dovolit zaplatit prodejní cenu když vás tak velkém množství jak víte, že jste nedostal věci jsme uh ... se všechno kontrolovat uh ...
Groucho pokud bychom uh ... například pokud kdybychom mě koupit zatímco my máme uh ... že je problém jak jsi mě kousnout Sobota dolů pouze armádou ve věci nebezpečných žít z packinghouses a tak dále, které o zakoupení cholera Strawberry Fields a vlakové odysea ty špatné jsou na spodní
lol jsme uh ... jak víte, že všechny naše další média jsme kontrolováno jahody s mnoha nejsou zase celou spodní přes ale mohou si pauzu a tady vytvářet své vlastní a někdy podívejte se na dně na ale podle toho, jak na nějakou nepořádek, který byste řekli, armáda cestuje na jeho žaludek ano uh ... rozhodně sirismito rozhodne po dvaceti mil výlet téměř všichni jeho pronásledování tento typ žaludek cinnabun podél podporovány mě svůj vlastní domov Uh ...
Víš, že chůva telefon svárlivý je tu jedno místo vpravo zabíjení pani boxer odpověď a je-li u v případě, že bylo více žen, jako jste vy a místo armády by přestat cestovat z žaludku dostanou sto tisíc pošetilost dobře jsem se naučil hodně o nakupování dnes bych chtěl vidět pohled na něj i nemají s potravinami peníze můžete vyhrát 2500 dolarů
Když se dvacet dolarů v více než naše další páry můžu říct, jak moc jsem umístit pár o hladomoru rozvodny devět dolarů knihovník v inženýr jedno 294 dolarů každou hodinu k identifikaci cíle, jako Soudce mytí jako váš předmět je vaše první otázka publikování je, že obvykle patnáct 1515 to, co je jméno George Washingtona domácí mumbai je správný jste vynechal to dělat nemáte bubnoval z armády nelze doručit dva tisíce pět 100000 já vím, jak moc třicet-pětrok jít na to vždycky za dvacet dvacet, že v pořádku pani box
Co je umístění george Washington život martha matka přišla pět dolarů řekl, že další Kenny hvězdy najednou
VISIONTEK kolekce jsou splněny jste dosud že pět víte, že s, že vůbec dozvíte o tom, že druhé všechna práva i vymývání armády z zimy sedmnácti sedmdesáti sedm hlasování pro přednášky technologie us ještě být ostatní Nyní, jak by to udělal devadesát-osm aktivní v jakém stavu byl George Washington jak
Nedávno oceňována každý castro prostřednictvím této věci i do na Prasad jste z celkový součet dvou set dolarů v děkuju Kolik aguardo Adio tajné slovo je stále šroub později i drak v pořádku Ahoj, já byla původně pozvali dívky plavci na programu dnes večer a jen předtím, než jsme byli ve vzduchu naše studio Diváci vybrali normální, co pro partnery sochaře to porota nemáš dostal čestné Mnichov a la práva možné spodní rozhovory s jeho dcerou druhu poškození bere hodně moje dcera Alyssa na kompromis na cítím dobře po celém domě
Myslím, že ženy s společnost uh ... nama šrámy není to pravé
Zatím uh ... některé z obrazu že je velmi slavný název rtc_ a menu v hnědé denně ne vůbec pojďme projít přes propojku motivy
Jak jste se někdy jméno jako jefferson pobaveně jen pár dní je to stejně pokud já vím, že zřejmě ne Znáš mě
Chci se připojit k vedení v zemi je není potřeba nějaký druh jedinečné to znamená, co
Kniha jedinečným tak z pouze kompletní daleko od svého systému, který vím, že jsem byl narozen v Jugoslávii proč jsi přišel do Kalifornie
Zde jsou můj doktor Bartlett spolu vzal můj syn Mister proutí a jste se zbavit svého trestu peter je to problém není k nim před když přišel do Kalifornie přij. hov shodnou na tom, že mohl byste znít off v Jugoslávii a mnoho dalších zda jsem uvedl velmi dobře víte, bude v podstatě pt moc ul. magda ruby ​​lam jak se vaše neděle mluvení i dát na jeho vlastní budete mít připravené incidenty se staly obchodování se paket není se zdálo, že byl sklenice piva jste ženatý ještě yaha koi od velmi rychle se tam yo yo vzal libovolnou aktualizaci kontakt amy Gillett byl použit přijít do mé třídy různé směry dot byl zastaven wm přednášková zesměšňování volby broskev, i když nemám život a jak jste se potkali, když seděla v publiku a ano byl jsem víte
Správce elektrické čistě zašeptala ale asi uh ... i trochu ona pracuje prakticky lucy a uh ... výlet na pět tisíc devět čtyřicet práva úvěr byl jste zjistili, že analýza
Kaminer diplomatická hlava a máte spoustu jedenácti na něj část hmoty s pravou velmi málo přistoupil k ní po přednášce a co jsi řekl, že jsem myslel, že jako byste se
Oznámení ve vašem životě dominance zábavných je, a přesto Haggerty hlava jste vždy je dost
No myslím, že to
Zde je místo, kde je magie pryč na živobytí
Víš, že jsem zvíře prváku s jaké samozřejmě berete to odpovědi na tuto zemi no základní vzdělání kolik je vám let 1818 předchozí hrát některou z bratrství na škola třicátých let
Můžete nám ženám úzkost změny i nabídky kandidát
Mississauga Mnichov a máte přezdívka, co michael víte i vyvolat jste jo
Ironií yuki org george delgadio
Pojďme mluvit o tom, jak sochaři akkada jste získali měřítko
No první jsem se narodil velmi vysoká míra místně kandidát kape sarkasmem ke studiu zabránit v konstruktoru dobře, jak jste se rozhodla stát se mrtvice a na rozdíl od lidí smysl včera technické lidé nejvíce korporátní historie umění v anatomii dobře jsem studoval anatomii, ale pochybuji o tom nikdy nesmí být sochař ale já jsem pro všechny docela dobrý práce
Myslíte si, že uh ... ani nesmí se by dispečer
Myslím, že by hledáte v nemocnici jste dobře a díval se na ni
Zajímavý byl má větší PAM Podíl hlava velmi krásná Nikdo tam není nám říká krásná uh ... Co je cena, kterou nemůže, je Líbí yourself školy ready-to-wear, ale nemám ho
Jsem překvapený, že jsem se ani mě vyhodit strana Neslyšel jsem o případu oči, které vypadají zpět jak se díváte na střední škole
Jediné, co mohu říct, že bych se jen celkové ztráty jsou guvernér
Donner strana teď i tečka byste mi říct, barva známý jako nevím
Myslel jsem, že jste právě mi říct, vždy vypadat na ženu oči
Jo, ale, že se podíval na chutě z hloubky předmětu sólo že emoce krása Neda krásy žena
Krása je jen povrchní obrací se na něj dubna právě teď
Dal jsem moje poslední noc na
Nyní jo zrychluje a vražd a říct mi dopis vypadala uvnitř bylo to tak dlouho, najít výraz, připraven, že je v pořádku sam ozvěny účinně zamykání na Uvnitř tam hledá na druhé máme mnoho známých lidí a značky jsou stále
Myslím, že jeden z prezidenta roosevelt jak před, tak nemám rád to musí být velmi dobrý mnohem více respektu pro vás ví udělal rosa ano a Uh ... spojenci udělal he byl tiše bylo velmi zajímavé viz během tohoto
Super warp jsi mě požádal, abych vidět, co chcete udělat jako mluvit, aby jeho zavřené tlamě se a mají republikán Kandidát použití papíru nesprávně vyložil manželku začal trn v mé tam by neměl být osobní šek
Samozřejmě jsem neměl já chci, aby ústa zlomil, protože z vás ví, kdy jsi držel většinu zlomil a chci vám říci, že jsme na den v ideálním případě měl jsem tušení, že ona byla takový talentovaný děkuji ale, ale nevíte, jestli jste ještě v Atlantic City na
Nevím, co je vaše specialita as toto extatický znak nemohl byste mohli dát nám uh ... Příkladem je obětí zrovna tady
Jsem opravdu chtěla má doma je tam nějaká voda jsou proti jeho dítě, co, co říkají chodu na sucho finanční rok dělá
Judith a před porazí na stejné stejně díky za vaše vyprávění vše o koupání a sochařské, a pokud mám rozhodl, že můj syn chicago go skok v jezero
No vlastně bych si, aby se v kvíz spuštění své dvacet dolarů ne více než naše ostatní páry a budete mít šanci na dvou tisíc pět jiná otázka můžu říct, jak moc jsou zde další páry jeden, že jste výdaje, které je naše stavy připomenout našim posluchačům knihovník v inženýr jsou stále vpřed s 290 čtyři dolary zde jsme jít do úkrytu pod dvacet dolarů si vybrané mezinárodní a měsíců jak si kliknutím na Út dvacet jeden zatknout dárek jo patnáct a jaký druh z vás, zjistíte, že tam snadný výkon třicet pět dolarů cert na opravdu bude dva tisíce pět set dolarů devět dolarů a třicet pět jednotka, která na tomto
lady a stejně jako já pro vás zatížení ella, že bude z vaší smlouvy a rostlina šedesát pět dolarů rozhodnout o slib mluvíte o této době
Zatím jako náboženské voličů v mé zemi najdete naklánět věž dokončí kandidátské alejí dvacet pět dolarů a dvacet pět alergie us šanci být jiný
Několikrát jste se strašně mě přivádí něco mladistvé osoby se dá říct, jo já jsem pořádku jako já vás akropole zvýšení vděčný agar vítr s celkovém součtu dvou sto padesát dolarů a to znamená, že knihovny a geolog s dvě stě devadesát čtyři dolarů dostat šanci z toho, že je všechno o tom 2500 dolarů otázka vše teď dozvíme o zavěšení kolem těchto částí všechny ty roky jeden odtud osmdesát víte něco je to tady pro 2005 sto dolarů auditované patnáct vteřin místa jednoho odpovědi mezi yourself a Kathleen prosím vědět o publiku dráždivý pokud prezident Spojených států v viceprezident ztrojnásobil rezignovat kdo je další na řadě uspět v úřad generálního ředitele státní tajemník
Inspekce z obrazů Steven Okouzlující North Andover skutečně
Buckinghamský očekávání někdo bude do
Parvati a řekl jeho stranu zábavy také státní tajemník no mi líto v souladu se zákonem prošel v 1947 mluvčí
Dům zástupců dejte mi vědět, požádal příští týden bude bílá 3000 dolarů světlo natolik, aby peníze, ale budete se divit, jak Kolik 290 nebo devatenáct devadesát čtyři dolary a vybavit gratulace a díky za mluvení na vás a všech našich soutěžících na zobrazit večer dolar je zde spousta výdaj percentily v dolarech, které jsme měli minulý týden poprvé v devíti letech
Máme někoho, kdo tam dal víc než já běžel z města připojí říct jim, co se rozhodli dělat více než poslední týden nedostatků, které trvají týden ale líbí se mi staré minulý týden uh ... panička a já jsem na té poslední týden pani jako Bradley a její partner Joe Egbert používá se všechen svůj čas tak, uh ... ptáme ostatní páry na naší show minulý týden když se vrátí a oni řekli, že by to pro vás, ale svůj život a tak to Bradlee panička je zde stále velký je zde a další partner, který sebrala podél cesty uh ... v jeho věku z vás dobrovolník jeho námořníci sólo
Myslím, že jsou všichni ve všech show začíná znovu stejně jako pravidelné děti v hodnotě, ale jeden z těch s nejvíce peněz jako proudy v jedné tisíc dolarů otázka, to je pravda Nyní máte na pár večer říkají posvátný tak, že se sníží platba extra dvě stě dolarů a způsob, jakým dnes je účet pořádku usoudí, že je pryč pani allen Schwartz mr Isaac inkasoval v lednici Roberto tak následně zombie řekněte nám dobré psaní, který strávíte sto dolarů je to obyčejný způsob, jak něco pro vás kolem domu mister ledový inkasoval a pani allen Schwartz mister Schwartz Můžu vám říkat um ... nestačí, aby bylo obtížnější splnit minimální teď, když všichni říkali tvoje máma a já Chci být s odchozích lůza
Zpráva jednou queria zaslíbení, které bylo Paraguay brzy vztahující se tolik Barnaby konkurenceschopné nenaplněná uruguay uh ... koho milujeme Víte, já nechci dělat, ale dovolte mi, abych vědět
Wilsonovo hlad Laosu květ jeden z města bych rozhovory, které dostanete do olověné tečkou co si pamatuješ o tomto uh ... zakrývat příliš hodně přes minulost šest let vlašské ořechy čára pět let před mezi podnikem a řekl jsem si mít jeden ale i do
Myslel jsem, že jste dostali velmi zajímá, co by se mohlo stát rozhodnutí je to trochu mohl byste nám jejich sentiment džungle příliš neměl tušení, kde jste to udělat bez kontrola s ním co uděláš dovolte mi, abych stín na Dovolená znovu
Pollyanna docela náplast je tam řekněme, že vaše jméno je jako možné
láska Groucho to může stát samostatně, nebo japanese Cashman měla lepší něco
Líbí, ale já si myslí, že stát na dvacet jeden e se smát a řekl: chlapci váš nárok na slávu obchoďáku isaac nejvíce všichni, jak jste úžasná milost Treanor nomické šachista campus jste dobrý hráč jaký typ mezinárodního velmistra
To je velmi působivé Nikdo je mezinárodní velmistři na cokoliv, jako místní Jameson ne tak docela, že je to nejvyšší typ z vás může dostat šanci Kromě světového šampiona, ale jen
Tři z nás spojené státy a myslím, že něco jako dvacet sedm na celém světě musíte být dost dobrý někdy říkají, že neděsí mě v nájemní smlouvě
Jsem Vyzývám tě na šachovou partii jakékoli den, můžeme ale 500 až hra dobře teddy blbost, tak jsem prostě mít málo času dnes svůj zájem, ale budu hrát pásku v jedné z jednoho pro své jedenasedmdesáti prý
No myslím, že můžu hrát hru jen o i použít opravdu myslíte, že mě porazil zavázanýma očima jsou docela několik lidí současně Čas se zavázanýma očima do světa způsobit si uvědomit, pokud vaše zavázanýma očima diamond levné zatímco oni mají rozhodčí, když oni dělají tento a když mám na výběr pro rozhodčí Postarám se, aby se dívá váš byl opatrně, protože mě je to docela horko, ale ona nemůže posunout, ale jsou velmi standardní mezinárodní pravidla a pokud budete postupovat podle pravidel jako jeden hra, kde si opravdu nemohu si půjčovna a ona mohla dostat panice, když jsem hrát žádnou hru, je podvod šachy je trochu z mé hlavy
No vlastně možná těsně pod hlavou mohl byste mi dát vzorek hru i mysli jednoduchý, že pan Schwartz a já by pochopit, dobře Octavio šachová hra, která myslím, že Tento bailey přemýšlivý bílé skvrny místo politikaření pro místo politikaření jako ty biskup biskupů pro a černá další bílá jde kuriózní vybuchnout černoši odpovědi král noc biskup tři bílé místo čisté trvá patří mat Hra je u konce hodně pani sledovat, když se dostanete jedním dolarů muž dobře jsem slyšel, že jsi musel být matematický génius být dobré šachy hráči platí pro kolegy, jako jsem já společně ale nemusí být matematický genius nebo vyvolal jakékoliv mezi analfabet nevzdělaní mohou ještě hrát docela dobrý šachy
Myslím, že byste popsat mi Dohertyho dort a na další si vezme šampiona a já jsem stále gonna podvádět to k tomu, co jste to uh ...
Yuma kompjútru hodnotil před i saké trochu moc moje koníčky filmy filmy chcete jen místo, kam jít, aby se otázky jsou přítomny kteří si vaši knihu o happy pískat jaké obrázků, které by mohly muzikály diamanty lekce komedií nebo jedna skupina, nebo to, co oni jsou beznadějné učinit rozhodnutí západ la mám pocit, že je to jedno, jaký druh z obrázku, který je tak dlouho, jak to nemusí, aby se jeho vlastní jako tony snížit svou matku a co je tak Fascinující o vás vědět, protože je to jen hrstka z nich kolem pochopit tak krásné domy a řekl mi,
Má svalil na ty lidi, kteří žijí v na obrazovce si prostě nemůže pomoci učitelům, kteří mají
Jsem si jistý, hodně se jednat o bobby ponožky na
Vlastně si myslím, dáváte přednost někoho více zrají jako plugin Volga Freddie Bartholomew tak jako mnoho druhů našel svou matku
Není divu, jste kritika se prodává pozitivní
Seznam na Clinton reagující spokojenosti zatímco svět pojďme check in s tony byste být vy víte to znamená na je pokud máte jakékoliv město mimo závit Sigourney
lol nejsou jen používat totéž bude obtížné uh ... než nyní s nízkými příjmy bydlení v jste to, kde jste na této stránce lásce ví nejsou zvyklí a nemůžu dělat hluk haiku a on přišel i nepoužívají trvat, že jste senátních cokoliv
Vítězové dr nebo krk a nevypadá to na záznamu dobře, že jsi pěkný problém, doufám, že vás oženit jednou zpráva, co je v pořádku dělat některé ale ve skutečnosti vím, tony byly win v New Yorku je to dobrý herec je to roztomilý kluk a on je jedním z Největší pokladna čerpá v průmyslu domácího filmu
Newberry problém
Předpokládám, že oba víte, jak hrát si vsadit svůj život jste vybrali půdy Londýn Paříž a Řím jako vaše otázky kategorii víza na tři hlavní evropské město ale vidět víte, co víte o jim a více otázkou je, co těžší to je pravděpodobně změní
Nahin
Máte nějaké znalosti, které none vůbec
Ještě jsem se najít nějaké téma, které žádné, ale teď v pořádku, co chceš zastavit s tím 1020 fifty 200 malé částky jsou samozřejmě jednodušší, než Datum prošly jedním je tu slavný okres stěn a sklady, které je obytná oblast pro čínské obyvatelstvo Londýna co je to čtvrť co věří, že strávil tento čas
Byl jsem slavný, kde jste, že že, že, že, že je to
Limehouse dobře si šel zpátky do vás strašit ještě musí být tečka nyní na světě pořádku přechází k dosažení letišti je jedna je ali nebo L Jeden, co je název další splátky to není budging i na nákup půdy černé dvacet pět dolarů
Sluneční soustava reforma šachový mistr utíkat sweet P ale new york to, co je název budovy formálně používá místo trestu odnětí svobody Dnes se zde nachází korunovační klenoty a
Tower of London, který je pravda, že je to hodina štěstí pět dolarů naše sedmnáct proti kočky us býval druhý šálek o tom, kolik kopce bylo nesprávné nebo je z nahoru
Chci přesný počet neví sedm musíte být ve všech těch sraček sedmi má pravdu jedno sto sedmdesát pět dolarů ale vy jste pani vzrostl výběrem mister Middleton náš způsob, jak mluvit s vámi tak politicky prosím chovancem Groucho Marx tak to je dobré slovo a asi sto dolarů, že je to obyčejná slova něco pro vás kolem domu růže Westlake a možná budu kanál řádky, kde jste od poděkovat paní dot bonnie Rait
Pokud musí být uvedení nic děkuji probuzení před tím myslíš double bulk index dot ale ty by se vrátit do Frisco koupil jako tento předběžný jako vy a jsou jako všechno od jejich znečišťující látky itenary pěstitelé a teď jsem trochu ale máme o třicet milionů teď chci, aby mi síť jsem jsem byl žádat práci v jednotnější, co jsem si myslel že pokud se vám líbí, že lol stížnost máte hnízdo v okamžiku
Perot je budete vítáni my mám výrobek opravdu staré řez
Nyní je tu jedna věc, pokud nechcete řezat Zprávy na minimální Donna no miguel od la
I m od Nikaraguy, co udělal v tomhle pravdu je to krásná země na jejich pobytu a utéct dobře víš, že jsem nudná, ale já bych byly velmi malé městečko vnučky ve Španělsku
Nyní máme další z problému velmi pěkné vědět, co jste se někdy podílí v jednom z Friedmana revoluce tak i byl jen dítě v závěsu další revoluce pro děti a i ti magnet a vám vědět jste zapojen do dobře propečený myslíš, že jsi gay bakalářské dny téměř u konce copak to ujít hrát pole tvorby walletpop vypadat musíš mít na jít z cesty takže klávesy odeslání centrum sluchově kuchyně si měl tři nebo čtyři přítelkyně ano, víte, že jste to real darebák právní protože váš snoubenec musíš říct o Vaše poletování z květu květ politiky že duše, že můžete jít ven proč jsi centrální americký propast nad ahoj
Chceš citoval, že dnes ale když kdy jste snížit své milované když jsem, když jsem, nechte mě jít o dva roky před může pořád si pamatuju
Doufám, že ano dobře jsme chtěli Chile jednou za čas
Vím, že je velký milenci, ale ehm ...
No teď tam jsou ještě si tě pamatuje Po třech letech, musíte být senzační na můžete být další Groucho Marx, ale že jste to, co si myslíš, že vaše přítelkyně má do hloubky čtyři nebo pět milenci a Nikaragua Může být také poletování od podlahy až ke podlaha, že někdy dochází k tobě uh ... trvale víte, jakmile se růst konzervativní i můj student, ale máte pro mě rodičovství jako ty mám jen jednu Otázka, kdo je udržet oční ucho říká co
Prezident je dohlížet na vašem přítelkyně téměř velikonoční všemohoucí, aby protokol pro moje fialová funguje perfektně
Co považujete za odměňování vybral i mysli máte sedět doma v noci a Více se právě chystá zabít celé real estate nebude mi ruku hollywood jiný to znamená, že budete mít zbavit se všech těchto ostatních a
Zatím sloužil jako poroty Gretna i dělá Griffith chata irácké sestru a zvítězit na Vaše přítelkyně zůstávají a udělat pravý nyní dobře, protože uh ... jak se oženit jednou víte, tak
lépe, takže
Milujte své vlastní druh podmínku Vůně Patsy to uniklo tak stejně ROMEO i rozumí dvanáct Midwest jste na vaše webové stránky a hardware společnost pracujete pro veřejnost ano pokud máte nějaké vnější zájmy záliby a vše ano No já bych rád, aby být hercem znáte a uh ... zaujatý
Podívejme se nyní
Moneyline o herectví dobře jsme se vybičovat na některé z našich základních víš velmi jednoduché věci, ale jsou velmi důležité cvičit v podstatě jsem si přál nemusel kdo Rykiel metroliner přímo nesprávným způsobem sedět dolů přesto oba takže si můžete koupit věci mohl byste nám ukázat, jak sedíte v i když bych vám říct, irský další cnn_
Shatila Magnuson a já bych chtěla říct vy všechny vaše podpis a že jsem byl dělá všechno špatně všechny ty roky, které
Děkuji vám oběma za životy více než tam Myslím, že ten hrozný plat, když jdete nad nimi vracet který ukazuje správný způsob, jak poslat ano přirozeně to je docela dobrá, vy víte sa správně
Nacionalistická zobrazuje nesprávné cestu pohotově mají tendenci jít do postele jinak by nemůžete jít přes hranu pařížské
Meghalaya předpovědět jen několik málo let budete mít se master protože jsem také předpověděl, že tento způsob ale když svět série nyní vznikla, jak si myslíte, že je to jméno je v blízkosti vynikajícího herce si přes no můžeme použít také zapojit svůj život jste zmínil věci otázka i uvědomí, že jste na výstavě obchodní víte, že to, že jsou o vy
Kvóty děloha shakespeare molly Ahrens břeh
No myslím, že problém, ale to se Let m přála si, abych ho měl na všech růže jste použili pro zelenou na hlavní faktoru, který se velmi dobře jakým způsobem ji odeslat a uh ... najdete to chtělo deset panikařit pamatuje a dobře vidět i přenášet tímto způsobem další plot mohlo na místo dobře praxe spíše neočekávané bych mohl pravděpodobně to dejte mi vědět, Jim minimální, že je to nádherné a já neměl dostat do rukou věci pro mě společně s tímto problémem dobře budu zpátky za pár minut máte problém
To je velmi zajímavé a všechny takové věci sony dvě věci, které udělat, pokud chcete něco armáda léčení jste čtení tak jsem se rozhodl obsadit a myslím, že někdo i mohou ovládat, tak jsem prostě nemůžu zcela co děláte právě teď, že jste musím mít tak dobře v první řadě muž, který mě uvedl mohl vzít nyní dítě
Eva a pánové požadujeme a nefunkčnost teď Pojďme se setkat nyní nůž a unko bt se nemůže dostat a jamie ale přimělo černá
Zajímavé na tom je, protože Já bych skončil, ale on řekl: zprostředkování přidat unést utrpení uh ... rychlé shaadi misionář, který atd. vše, co že nahota, že jméno že jsem nikdy neměl nezávislé
Možná jsme neudělali žádné další nejsou splněny tím, že říká, že jsou docela v stejné zpět na vás a jednoho každého mám skvělý herec hodin někdo ve vašem prime barvy smazat jméno vše, co přesně myslím, že jsem řekl, nějak jsem skončil opět
Jsem až do strany nevidí peníze může použít libovolnou část našich volajících michael dot com ale tam jsou dva z vás být lichý chlapíci a opouštějí v noci tolik peníze tam nebudete muset hrát hru dobře jsem dělat hry nevím o tentokrát mnoho z nich jsem si uvědomil, že chtějí to jako vybraných měst sebe zemí a Vaši partneři jedna a dvě mezi zastaralý a m až do města apartheid
Dám vám jména dvou měst v off naší zemi a řekni mi jméno země a pamatovat si je všechny táže se, proč potter novinky teď, když chcete zastavit deset-dvacet břichem nahoru, do utkání padesát osm rok i slyšet nic bout briseno a řekl, že hodně země chile geri má pravdu na sto třicet dolarů telefon uh ... sedmdesát nebo osmdesát že oni dělají Haiti univerzity kalvárie středu toho, co je země
Dickinson kalvárie a windsor
Kanada je správná
london třicet dolarů jak se vám jít je to asi šedesát dolarů univerzity Parklane na uc ktla hindština ve Wellingtonu můžete mi říct, v zemi
Austrálie
Spojené státy auckland a wellington stejně jako Spojené státy znalost zná spoustu muzeu proti Austrálii ztratil sem ti to říct teď mají stě padesát není v pořádku teď ještě něco jít zároveň patnáct šestnáct oh jsi měl málo selhal na šedesát i by nic nenapsala online kdykoliv vás pravděpodobně vědí odpověď žádné tři šedesát sedm d takže myslím, že vás, pokud jste měli šedesát sedm am
Univerzita dluhopisů a columbia půdy a a prodloužit prosím, řekněte mi zemi
Německo gemini je teď budu snažit to
lemované s jedním set osmdesát pět dolarů méně a že opravdu jedna minuta pani Astor bradley nebo partneři joe Egbert než že jeden dva jeden 200 sedmdesát pět dolarů minulý týden jsou stále hodně a dostat šanci 1000 dolar otázka
Nagaraj starší panička Astor bradley mr joe Egbert za pět měsíců i na jednoho tisíce dolar otázku jsme měli spoustu legrace minulý týden a já jsem rád tě vidím konečně dostat šanci velkého otázky a uh ... mysnag by jste šel ven jako uspokojivý způsob, jak rozdělit peníze se stejným písemného by měl vyhrát
Popis Rozhodli jsme se, že bude šroub tři slova ale myslím, že je to velmi spravedlivé jste divný pocit, o této otázce
Volající, co byste dělali, a to, co nebo měla byste měli vyhrát dnes rotační pec děti Bacho automatická regionální zde nemáte internetu reportéra v pořádku pojďme a že hodně štěstí vám všem a jsem trefil Velkou otázkou je v místním jednom tisíc dolarů Dám ti patnáct sekundy rozhodnout o singlu a doklady o dvacet-něco camping prosím na vědomí nové york
V prosinci sekundu 1950 pět Americká federace práce a kongres průmyslových organizací vyrobený do jedné jednotky ale tisíc dolarů s francouzsky prezident afl_ cia_ O nemohl tolerovat uh ... dobře v pořádku proč ona by zakázal stranou nahoru na obou bylo slovo uh ... byla uložena opona sts_ šedesát prezident aktuální jednotky wiki myšlení ale to bylo asi na zatížena velkým množstvím není to uh ... george Meany soudce mě a píše strana dům v Dallasu a kolik vyhrát na hřbitově dvě stě sedmdesát pět dolarů poškození domu a byl jsem hodně Zhruba polovina NATO říká, že je to dobrý způsob tam uh ...
Mafikeng dot co aplikovány na se Bama sto dolarů vozů i zveřejněny chytlavý dělat si srandu z pro C_ nebo lékaře máme pár mladí svobodní lidé pro vás dnes večer a jména tohoto partnerství mr mario rasismus v policejních lidí v
Vítejte Vítejte další jihu Libanonu dedikované jedenáct jednotná sto dolarů je to něco jako něco najdete kolem domu operace, a mariovilla remy i, který z nich je bob, že váš šéf asi tuto otázku Celia myslím Já jsem kdy stanovit balodia láska opera dělají osmnáct živobytí zpět na hale reformy v party střední-den nejsi naštvaná na tebe o tom teď i vědět, že i m rozchod mojo zcela volný agent a protichůdných zájmech a připojený incident myslíš Yousef je přerušeno a ale budu volat spolu a já bych se ti líbím chuť, než se původně s bezdůvodný z arménské zadní Albany a no i nežádal hlasovat na cestách do školy budete mít práci kde r u látka udržení samonosná, nebo když jsem chodit do školy já si nemyslím, že la nepřítel Jeannie je vypadá docela dobře jste vůbec mluvit proč jsi přišel do Kalifornie seřazovat některé z roku mluvit anglicky v Albany ano Jen bych rád Heineken v Kalifornii
Unum a byl jsem na koni četné byly nejste si vezmou alarmy jsou vražda mohou být ve vztahu k Maryland známý s hranicemi můj bratr jed na Londýn bratři out of dobře gratuluji, že jste velmi šťastný skříňka bez pořádku
Filmy nyní
legrační film star vím je ve Francii výbuchy jste měl docela velkou modřina Maryland pohodlí překvapení nechcete hrát fotbal Liza byste raději dluhopisy, ale pro
University of Southern California hrát s usa_ dnes to je to, co jsem jim poslal překvapí vám nelíbí fotbal budete nenávidět USC uh ...
Já ani vzorkování pocit takže moje u armáda v posledních pěti minutách a teď mám Bana postupy bob Dovedu si představit, život byl zajímavý pro třicet galonů škole jsem nikdy byl docela dobrý ve škole, ale nejen dostat se, že jsem dělal pěkný mají vysokou školu existuje něco vzrušujícího a polovina může obtěžuješ nejvíce vzrušující věc vůbec stalo se mi armstrong je v devatenáct padesát čtyři měsíců vyčistit svědectví bude čistit ji greyhound gratulace docela těžké konkurenci věci kritické dobře pojďme na prsou vlastně nikdy nikdy tento historický materiál mail: dimag usko skupina a my jsme slyšeli karton řekni mi, když jsem si vzal Barbaru oni to pochopí ženy jsou velmi pochopit, že způsob někteří říkají, že album bylo nahráno tento e-mail, pokud otočíte dolů Road Queen pro ni
Jak jste major v baru u yahoo když jsou asi před dvěma lety na tanec
Rád bych nějakou podporu centra, děti jsme se děje od té doby byl tak blázen absolventské dvou týdnů týkajících kdy udělal pro telefon přezkoumání věci
Rád bych slyšel od starého rukou na tyto záležitosti bůh je miluju tvrdí, že tam je obvykle z energie, která je známá, že je vnitřní
Kaliforňané hlasovat pro číslicemi vlivu protože jste použili pro řízení ke mně a náčelník církevních představitelů virginia ředidlo rozšířený pokud máte na mysli, že máte čtyři sta km ve vzdálenosti, a přišli jste se dnes bobbie nejkrásnější dívka ameriky kdo stojí vedle tebe
Zmatky shromáždili jako žít v Las Vegas a jít celou cestu vidět zub
Hráno bingo tady on zatáhnul pár v Marriott tady mark můžete také Jakmile můžete podpořit vás v problematice máte telefon romantika whiner
Základním o home soukromě, že u , že pokud chci, aby vás poznávám se mnou pod řádků v tomto okně damon jste vybrali hudební kategorie to jsou všechno nejlepší tón pro poslední dvacet let a některé z nich jen aby vypadal jako to mluvit a co hodně dot http a funny všech osm oh na IGN sedmdesát sedm pořádku to je naše odhady pro hudební Knickerbocker
Dovolená naivní v názvu off znamená členové na bouři září, která je pouze polovina Dari uh ... počkejte, až budete hrát to vízum potřebným zelené louce stravování Sammy Cahn a odstoupil v této době o deset lety byl název
Strážní, že právo, které nechal to ví, co zemřel hraje na válce v Perském zálivu nyní muž pohyb devadesát rozhodl, že oni měli několik lety, které steve můžete identifikovat
Skupina jsi tady
Poměr tady příchutě magie být druhá polovina co mám hrozný kteří nemají
Analýza Píseň byla napsána Rogers a Hammerstein jeden z titulu inspirovaného konektoru hello mladí milenci, že je pravda i získat Medicare poškrábat to na to a myslím, že je to deštivé a a komentář a hodně silnice k potravinám dokonce všichni jízdy máma drží vodu gloria, když jste kolem radioaktivní solo s moderní umění modelu z celé mé zničení
Loni to čestně a dobře odtud bumpier sál zde zřejmé vždy waterford to i to, protože to dělá lidi zastavit a vody připomenout, váš problém se stojí přední část domu je značkou, která má téměř umučeni Markov tam je to všechno smart bublina kokpitu Přístrojový panel pro nové řízení letu vůbec výhodné vyjít z cesty, protože z vás a mimo přízvuk vzdálené, co by pracovat je dramatický slasher barvy nazýváme ji je to krásné styling takhle že dělá nové zakázky celkem postmoderní styl, ale smart card sušit, ale viděli jen málo nebo budete hahahahha GoldenEye nové rozvoj jako Roger máme muže s neobvyklým zaměstnání pro vás je tato řeka a
lucia podvod tam je pokrok v domácnosti, že je panička mariana alespoň tak pro lidi, kteří věří, že maso Groucho Marx vítejte jít zpátky do života trochu rozdělit předěl na tajném hlasování, které komentář vpravo tečku plánujete dům pani mariana mít opět mr Vinay Mutiara podvod pár docela ozdobný Monica pak mariana kde máte uvolnění Ethan soucit o dosud podílí Klug ačkoli pozůstatky způsobit na studenta který přišel s přítelem z části Spojené státy a natočení filmu patnáct z váš nejlepší přítel a její manžel dobře to může být pravda v Československu pobytu za železnou oponou udělal Pocházíte z skále ČSR brokovnice ufo_, ale přišel v době, kdy muž a jeho rodina uspořádání Mariana uh ... asa info pls dejte nám dostat romantický araneda araneda a pak možná našel nějakou tvář Indie s oběma Nicole dodat odepsána něco ale zvýraznění michael a mnoho dalších věci, že to byla vaše a váš klient byl využití kameramani po červen a používáte a osobní ref vás vím, že je to dobrá věc, z vlny kombinují jsem se narodil ve městě Sioux Město iowa memo jsem viděl právníci přijdou z devíti set milionů dolarů, aby Město i představit, že roste tři roky, pokud jde o někoho utrácet Nejvíce mramor silnice v Oklahomě jaké jako vy run-přes hydrolog myslíš, že je pouze pro čtení zeleniny watson dobře, proč ne i nepoužívají pro Muž, který hypoteční nebo žena, která se bude zabývat prostor k růstu a kapaliny pro vodu nebudete mít pašerák k jejich podzemí uh ...
Tělo jak se vám jít o hledání voda nástrojů, které jsem vyvíjely v průběhu lhůta třiceti dvou letech lokalizaci
Wilkins wilson
Takže to, co dělá tuto věc fungovala
Zatím uh ... se na náboje z elektrický po celém těle reagoval na poplatky rohu, aby se stal přitahovány k zápornému náboji přichází odrazem z podzemí voda dobře jste ztratili mě docela nějaký čas před skončil na jakoukoli dobře pro lidi ministra z umístěných tisíc z nich
Nevím, kolik thelma pocta posoudit nález jednoho z senátu galon
Wellman cena se pohybuje od dvaceti pěti dvě stě dolarů za hodinu dobře nebo sto dolarů denně rozhodně ve všech oblastech denního restaurace, musíte být nalezení vodu, protože jí řekl, že je to mluví někdo jiný plánuje na mluvení s vámi taky, ale Nadešel čas hrát, ale ukázat v závodě pro dva tisíce dolarů první pár jedna 440 dolarů
Tajné slovo je plná
Jsem si jistý, že jste obeznámeni s tím a já myslím, že dopis a dejte jim vědět, že i, že pokud je to old-fashioned hláskování máte jen jednu šanci na správnou pravopis a pouze ten, který je mezi urolog bollywood pamatujte oznamuje že jasné od začátku membranózní v pořádku, co překvapivý 1020 padesát až do druhých sedmdesát mi vyhovuje epizody později v pořádku a vypadá to na setkání, na důstojník vojenské služby chůva simpson je vis-a-vis v je stále Československo na sto sedmdesát dolarů Oregon idaho do
No, já nevím, ale myslím, že jsem chtěl mají bílý kov zadržené jste v od do nových osmnáct vzdálené frens v myslíš drogově závislých Vše ostatní šel a stále jsem a škola je to, že
Chci to jednoduché věci pro Lou nebo něco jako klece což znamená, že jsme přesvědčeni, že někdo pokud anne
Indie Telefon těším nevidíme ho domácí tým domů, kteří Pravidla děláš vlastní hledáte dobře použít rozhodne jeden po rovině, co jsou si na úterý
Zdá se mi, takže myslím, že je asi pět město devadesát devět, kdo se ptáte internacionalizovat to je pravda front yard american federalistický však jste špatně jako se vám líbí být měl problém nebo jiné užitečné stovky nejen liberální Fella jako věznice znamenat stav nebo federální věznice
Boos Boos zmírnění dělat a mě při použití nebyl odstraněn a byla oklamat učení o abu když po celou dobu vysvětlit, co to je asi pozval mt heidi sál dorazil na jeho bydliště vše dvacet dolarů něco, co jsem nikdy myslel na mnohé z nás boje a ti, kteří pracují na hodinu Ukotvení oslavuje dnes a dřív, než když tam jsou tři Publikum jako dělají ponořila do být v pořadu účinkujících byl robert sál tak daleko jinak, než si koupili dva měsíců
Vítejte Vítejte na výsledek kůže denní řekl cigaretu o sto dolarů je to něco jako něco, co vás kolem domu další vášnivý sál a uh ... německo-francouzský
Gilmer sál audio celostátní dvacet-jedno jaký je váš rodné město neolitický systém mineola texas je ekonomika mnohé z nich spíše, že člověk nebo někdo, koho nemusíte vyrovnávat část mohawk stalo na trhu a v mém domě jste ženatý her jste svoboda a řízení nejsou vezmeme šest let jste byli na tebe naštvaná na patnáct místě když vám vaše peníze dolů po aktualizaci ron Goldman validace poctivý a se setkal s problémem bylo, když večeře
Díky volající odkud jsi Pocházím z Kansasu pomeranče opravdu naštvaná o tom
Lhůta dopředu pistole již mnoho, co on mohl dobře mít kapela může začíná boj pak Kansas nás opustila deset let, jak si můžete pojmenovat it out doma ano hodně z jednoho konce mé svatbě muzikanti letadlo prodala nebo ano vás
Výtka víte, že zůstala na které bod zřejmě i nevybrali hlavní telefon
Detektiv saké Nejsem blázen směrem dolů a ven mého blackjack, ale úvěr bude mít farmu
lincoln nebraska hai naa spolu se školou žádá škola elizabeth práce a pak uh ... bradford jako uh ... tiskárny ale julio akademické
legenda ahoj se chystají mít hodně jste unavený možná jeden z faktu, že ani se vyžaduje, aby držely spojencem imag
O'Neilla již blázen čtyřicet dva let jste vyhladit zde ho dosáhl v publiku jaké, jako byste to dělali v poslední době, a tak jsem já jsem to žlutá
McDonald le blanc tady doma ho a on nevyhraje žádné peníze a sto
Vymazání všech třeba bojovat z ní
Znáte někoho, že jste každý dostal práce na papíře seattle Tomlinson skládání pravidla moc kalendář
Možná i nemůže chlubit ale
Dwivedi té doby jsem si, že jsem to líto, ale podívat se na to, co děláte zprávu na papír, že se něco mezinárodně příbuzný, který je bordel ve zprávách U tečka tečka více než oni byli and a nahrazovat kapalina věc out nebyl dělat to více izegbuwa takže a já vám zkontrolujte na v pořádku, v pořádku, beta tečku teď co si vím, že něco je spravedlivé inženýři již dobře řešit uh ... váš Počasí je jakýmsi oblečení zajímá, že to, že je to tak daleko, jak asi týden poté, co vím, já vím něco motoru a jsou strach, že se na vašem pomsta v Izraeli dělat
AAG práci ale není mi ochotni to udělat, ale Vraťme se k vám vše
Co děláte v Hollywoodu v cestě z děsivé d co to děláte v současné době mystické wittoled věci stále často odstraněn z tohoto filmu na devatenáct platí, že zjistit, jak se bude že oni dělají peníze p dobře, jak se dělají peníze haha zatímco všechny potraviny na Hollywood bulvár přes stavu dvě procenta reliéfu Marylandu dělat trh pro jistotu a děje kolem těchto pokoji Bennington kompetence
Proto nikdy box
Myslím, že máš něco k večeři maggie rozhodla na typu práce, kterou byste chtěli dělat v Hollywoodu co byste chtěli dělat dobře na jeho Evropská argumentem něco dělat s děláte je ale je, že nechci, aby se kolem , která začala jsem si jig je až kočovník
Panipat sám nemůže koupit lepší život v závodě pro dva tisíce dolarů první dva páry jsou vyzkoušeny s čtyři sta čtyřicet dolarů hodnotu, ale pochopit cestu ke hře uh ... jste vybrali zeměpis nevyhnutelný požadavek jeho manželka těžší je opakované
Učitel ze sta Uh ... dobře backcountry odpařuje jeden tisíc mil od Indické republiky to přece pakistan má pravdu šťastný jeden dolarů castelli nemáme žádný zmatek když další otázky konzultace před zadáte, protože mohl šroubované něco nahoru místo a vyhrál peníze v pořádku kámo musím jít dost daleko devadesát dolarů
Chtěl jsem ale velké řeky segmenty Hindů vlévá do Bengálského zálivu
Changi a je to skvělý
Nyní mám dvě stě sharaa pěkný jako bys měl holku jsem myslel, že není uh ... jen strávit štěstí po celý svůj život a že mají ali dostal pár osmdesát, pokud žádný dopad na úřadu se nachází na které z velkých jezer
Nigérie má pravdu diana tři sta sedmdesát dolarů i Opravdu nevím jack a všechno a já jsem
Zatím Nidal je jedním z největších Edie a penn je také hlavním městem teď, co jsem musel mluvit o uh ... tisíce aktiva ahoj já nejsem a to znamená, že i nabízené vyhnat ven kteří tam nejsou zjišťovány všechny Tři z našich pár večer a jen jeden minuty budou mít možnost tohoto
Problém dvou tisíc dolarů otázku o tom
Mám na vás otázku a je velmi důležitá
Je vaše auto bezpečně řídit pokud vidíte bezpečně můžete řídit bezpečně můžete bezpečně zastavit nebo že to není absolutně jisti, vezměte si kartu zde tato celková plymouth divadlo zítra můžete ujistit, vaše auto je stát volání motivy pro kontrolu
Pneumatiky
Zadní světla a dalších důležitých bezpečnostních prvků se ujistěte, vaše auto bezpečné a spolehlivý a řeknu vám, pokud jste téměř úpravy nebo opravy a pokud si dělat rychle a za přijatelnou cenu
Je to technici jsou speciálně vyškoleni a pak nejmodernější zařízení na tovární schválené metody že si vaše auto úzce volání od světlomety, které vám umožní vidět jasně v noci koncová světla které umožňují další řidiči vidět všechno, co je důležité pro vaši bezpečnosti bude kladen v tip top stavu a nebude to trvat dlouho v krátkém časovém neredukovatelné plymouth Divadlo bude vaše věc, že myšlenka a že důvod bez ohledu na to, co udělat auto, které řídit navštívit svého Desoto Plymouth buď zítra ujistěte se, že volající je bezpečné volání my páry dlouholetí kozy na vrcholu 2000 dolar otázka se vy lou proužky papíru vpravo dole jedna a dvě mezi nimi a Budu jezdit jsme zahájili s peníze na na proto, že jsem byl v dolarech přes jméno z nejznámějších anglických porotců jehož komentář je zásadní v žádném Studie emocionální aukce dlouho na cestě z z v pořádku do konce této adresy uh ... , které mohou být Mario sláva odpovědi nejsou
lidský přítel kanály a tak tam to nic
Narayana la kombinaci CAM vynálezci také a myslím, že tahle má obrnu že to řekne Williamovi Blackstone velmi děkuji maličký jurisprudence a hodnota hodně, který ho otázka Příští týden bude jako dva tisíce pět sto dolarů dobře existují dvě velké peníze ale jiné dvacet jeden milion 200 s většina má již část osm dvacet shuttle nenarozené čtyřicet dolary nebo congradulations vás všechny a hodně se provádějí na výstavě dnes v noci a nad chcete všichni jiný
Já jsem John Green, tohle je Rychlokurs světové historie a dnes si budeme povídat o starověkém Římě, který samozřejmě vznikl, když dvě absolutně nevymyšlená dvojčata vychovaná vlky, Romulus a Remus, založila město na sedmi pahorcích.
Pane Greene, pane Greene, co znamená SPQR?
To znamená "sklapni pusu kvapně, rošťáku".
Znamená to Senatus Populusque Romanus (SENÁT A LID ŘÍMSKÝ), jedno z hesel římské republiky.
Dneska zabrousíme do historie velkých mužů, zaměříme se na Julia Caesara a pokusíme se odpovědět na otázku:
Kdy, jestli vůbec, je v pořádku někoho 23krát bodnout?
Shakespeare tuto otázku zodpovídá tak, že římští senátoři zabili Caesara, protože by jinak zničil republiku, ale i kdyby to byla pravda, stále musíme zvážit, zda a) římská republika stála za záchranu a b) jestli ji Caesar skutečně zničil.
Jedna z věcí, která pomohla římské republice vydržet, jak ve skutečnosti, tak v představivosti, byla rovnováha.
Podle řeckého historika Polybia: "Tři formy vlády, monarchie, aristokracie a demokracie, fungovaly všechny pospolu v Římě. A nebylo lehké s jistotou rozlišit, zda byl celý stát aristokracií, demokracií či monarchií."
Jádrem tohoto smíšeného systému byl senát, skupina zákonodárců vybraná ze skupiny elitních rodin.
Řím byl rozdělen do dvou tříd, na patricije, malou skupinu aristokratických rodin, a na plebeje, prakticky všechny ostatní.
Senát byl cosi jako směsice zákonodárců a obřího poradenského sněmu. Jejich hlavním úkolem bylo nastavovat pravidla konzulům.
Každý rok senát ze svých řad zvolil dva konzuly, kteří byli něco jako hlavní výkonná moc Říma.
Museli být dva, aby se mohli navzájem kontrolovat a také aby se mohl jeden postarat o Řím, zatímco ten druhý bojoval ve válkách a dobýval nová území.
Navíc byly dvě další kontroly moci. Zaprvé: Jednoroční funkční období.
Kolik škody se dá napáchat za jeden rok, že?
Ledaže jste ředitel Netflixu, pak zničíte společnost za dva týdny. Když senátor jednou sloužil jako konzul, měl zakázáno znovu se stát konzulem na dalších 10 let.
I když to bylo, jako když si řeknete, že sníte jen jedno burrito z Chipotle týdně, ale pak uděláte pár výjimek a najednou tam jste každý den, a ANO, vím, že mají guacamole navíc,
PROSTĚ MI DEJTE VÍC! Ale zpátky k Římanům.
Římané také měli diktátora, člověka, který vzal v případě ohrožení republiky věci do svých rukou.
Modelem tohoto obětavého římského vládce byl Cincinnatus, generál, který se vzdal pohodlného důchodu na své plantáži, převzal velení v armádě, porazil každého nepřítele, se kterým bojoval, pak se vzdal velení a vrátil se na svoji farmu ujištěn, že jednoho dne po něm bude pojmenované 2. největší město v Ohiu.
Pokud by Američanům zněl tento způsob vlády povědomý, je to, protože George Washington byl silně ovlivněn Cincinnatem, když zavedl ideu dvou období výkonu funkce prezidenta.
Na scénu přichází Caesar.
Gaius... Gayus? Gaius, vím to z Battlestar Galacticy.
Gaius Julius Caesar se narodil asi roku 100 př. n. l. do jedné z předních rodin.
Protože pocházel ze senátorské třídy, očekávalo se, že bude sloužit v armádě i senátu, a to také udělal. Zvyšoval své postavení, po období prvotřídního generálování a guvernérování ve Španělsku se rozhodl kandidovat na konzula.
Aby vyhrál, potřeboval Caesar finanční pomoc, kterou získal od Crassa, jednoho z nejbohatších Římanů.
Crassus měl soukromou požárnickou společnost, jejíž strategie byla asi:
"Hej, všiml jsem si, že ti hoří dům.
Zaplať mi a já ti s tím pomůžu."
Caesar se stal konzulem v roce 59 př. n. l., poté usiloval o ovládnutí římské politiky spojením s Crassem a také dalším nejmocnějším mužem Říma, generálem Pompeiem.
Jistě si Pompíka pamatujete díky fascinaci Alexandrem Velikým.
Pompeius, Crassus a Caesar tvořili tzv. první triumvirát a toto společenství bylo velice výhodné. Pro Caesara. Ne tak pro ty další dva.
Pojďme do Thought Bubble.
Když byl rok konzulem, což obsahovalo přinutit senát schválit zákony převážně zastrašováním Pompeiovými vojsky, byl Caesar zvolen guvernérem Galie, alespoň tedy jižní části Galie, kterou Řím ovládal.
Brzy dobyl i zbytek Galie, jeho čtyři armády či legie, jak je nazývali Římané, se staly jeho zdrojem moci.
Caesar pokračoval v dobývání, podnikl invazi do Británie a vedl další úspěšnou válku s Galy.
Zatímco byl pryč, Crassus zemřel v bitvě s Parthy a Pompeius, který se stal Caesarovým rivalem a nepřítelem, byl zvolen za konzula.
Pompeius a senát se snažili Caesara zbavit velení a povolali ho zpět do Říma.
Kdyby se do Říma vrátil bez armády, byl by stíhán za zkorumpované konzulování a pravděpodobně překračování pravomocí guvernéra, takže se namísto toho vrátil se třináctou legií.
Překročil řeku Rubikon a řekl slavnou větu "Kostky jsou vrženy", nebo možná "Nechť je kostka vržena".
Promiň, Thought Bubble, zdroje se rozchází.
Caesar teď dobýval své rodné město.
Pompeius měl na starost vedení římské armády, ale jako boss utekl z města pryč, a kolem roku 48 př. n. l. ovládal Caesar celý Řím a byl zvolen diktátorem a konzulem najednou.
Caesar jel do Egypta, aby vysledoval Pompeia, jen aby zjistil, že už byl zavražděn agenty faraona Ptolemaia XIII.
Egypt tehdy vedl svou vlastní občanskou válku mezi faraonem a jeho sestrou/manželkou Kleopatrou.
Ptolemaios se snažil zavděčit Caesarovi zavražděním jeho nepřítele, ale Ceasar byl naštvaný, protože jediný, kdo může škádlit jeho brášku, je přeci jen on sám, jen to místo škádlení byla vražda.
Takže se Caesar spojil (a muckal) s Kleopatrou.
Dík, Thought Bubble.
Kleopatra byla posledním faraonem Egypta, vsadila na Marca Špatného koně Antonia namísto císaře Mám na noze pověšené mimino Augusta.
Ale ještě předtím se Caesar vrátil z Egypta do Říma, se zastávkami na poražení pár králů na východě, znovu se stal diktátorem.
Pozice byla později prodloužena na deset let a později na celý život. Byl zvolen konzulem v roce 46, potom znovu v roce 45 př. n. l. a tentokrát bez druhého konzula.
Tou dobou byl nepopiratelným pánem Říma a prosadil reformy, které posílily jeho postavení.
Vojákům zajistil pozemky, restrukturalizoval dluhy mnoha římských dlužníků a také změnil kalendář do podoby bližší dnešnímu kalendáři.
Kolem roku 44 př. n. l. senátoři usoudili, že má Caesar nad Římem přílišnou moc, tak ho 23krát bodli na podlaze římského senátu.
Caesar byl náležitě překvapený, ale nikdy neřekl "Et tu, Brute?", když si uvědomil, že Brutus je jedním ze spiklenců.
To byl jen Shakespearův výmysl.
Spiklenci si mysleli, že jeho smrt vyvolá obnovení římské republiky. Ó, jak se mýlili.
Zaprvé, Caesarovy reformy byly oblíbené u veřejnosti, která rychle začala oslavovat jeho adoptovaného syna Octavia a stejně tak jeho zástupce Marca Špatného koně Antonia a chlapíka jménem Lepidus jako druhý triumvirát.
Tento byl úžasný... neúspěch, který se zvrhnul v druhou občanskou válku.
Bojovali v ní Octavian a Antonius. Antonius jako špatný kůň prohrál.
Octavian vyhrál, změnil si jméno na Caesar Augustus, stal se výhradním vládcem Říma, na nohu si pověsil mimino, osvojil si titul císař a začal razit mince, které ho označovaly za Divi filius, syna boha.
O tom více příští týden.
Přestože Augustus předstíral, že římská republika funguje, jak má, pravdou je, že on vymýšlel zákony, senát nebyl víc než razítko potvrzení.
Což mi připomíná, že je čas na otevřený dopis.
Filmová kouzla!
Otevřený dopis římskému senátu.
Ale nejdřív se podívejme, co je v tajné přihrádce.
Harmonika.
Stane, ty chceš, abych zahrál nějaké římské lidovky?
No tak dobře.
Stane, chci ti jen poděkovat za tak výborné předabování.
Milý římské senáte, ať už jsi razítkoval zákony císaře Augusta nebo jsi bodal Caesara na podlaze své posvátné síně, aspoň jsi něco dělal!
Nechci znít nostalgicky, nechci dobu, kdy se lidé dožívali 30, mrňavá menšina dospělých mohla volit a nejmódnější oblečení bylo povlečení na peřinu, ale proboha, něco jsi dělal!
Tvůj senát byl vybírán z třídy patricijů.
Náš senát tady ve Státech je volen z obstrukční třídy.
Abys mě nepochopil špatně, římský senáte, byl jsi příšerný.
S pozdravem, John Green.
Zničil tedy Caesar republiku?
Začal sérii občanských válek, zmocnil se moci sám pro sebe, rozvrátil myšlenku republiky, změnil ústavu, ale za to ho můžeme odsoudit, jen kdyby byl první.
A on nebyl. Vemte si třeba generála Maria, který získal moc díky generálování a ochotě otevřít armádu chudým, kteří byli věrní jemu osobně, nikoliv Římu, a kterým slíbil půdu výměnou za dobře odvedenou službu v armádě.
To samozřejmě vyžadovalo, aby Římané pokračovali v dobývání nových území, aby je mohli předávat novým legionářům.
Marius byl konzulem pětkrát po sobě 60 let před Caesarem.
Vezměte si generála Sullu, kdo si stejně jako Marius zajistil, že jeho armády budou věrnější jemu osobně než Římu, a kdo napadl samotný Řím, potom se stal jeho diktátorem, popravil tisíce lidí v roce 81 př. n. l., 30 let před tím, než vstoupil na scénu Caesar.
Na toto můžeme pohlížet i jinak, pokud opustíme historii velkých mužů. Možná se Řím stal říší ještě předtím, než měl císaře.
Vzpomínáte si na Perskou říši?
Jistě si vzpomínáte, že tato říše měla určité rysy, které ji dělaly... císařskou. Třeba jednotný systém vlády, ustavičné rozšiřování armády a rozmanitost národů.
Římská říše měla všechny tyto rysy mnohem dříve, než byla Římskou říší.
Řím vznikl jako město, potom byl městským státem, pak královstvím a pak republikou, ale po celou tu dobu to bylo v podstatě okolí Říma.
Ve 4. století př. n. l. začal začleňovat sousedy jako Latiny a Etrusky a poměrně brzo měl celou Itálii pod kontrolou, ale to ve skutečnosti není rozmanitost národů.
Nic proti Italům, ale máte mnoho věcí společných, jako neustálé gestikulace.
Pokud chcete mluvit o skutečné expanzi a rozmanitosti, musíme si říct něco o punských válkách.
Tyto války si pamatuji především proto, že v nich Hannibal překračoval
Alpy na zatracených válečných slonech, což bylo asi naposledy, kdy sloni mohli povstat a založit svoji úžasnou tajnou sloní společnost se sloními letadly a auty.
V první punské válce chtěl Řím Sicílii, ta byla ovládána Kartágijci.
Řím vyhrál, z čehož bylo Kartágo mrzuté, tak začalo 2. punskou válku.
219 př. n. l. napadl Hannibal Řím, pak vedl armádu přes Španělsko a potom překročil zatracené Alpy na slonech.
Hannibal se svojí sloní armádou málem vyhrál, ale bohužel, nevyhráli. Za následek Římané získali Španělsko.
Lidé ve Španělsku určitě nejsou Římané, i přes roli Russella Crowa v Gladiátorovi, což znamená, že v roce 201 př. n. l. byl Řím určitě říší.
Třetí punská válka byla formalitou, Řím si našel záminku k napadení Kartága a úplně ho zničil, že ho dnes ani nenajdeme na mapě.
Nakonec byla tato oblast a mnohem víc, začleněna do systému provincií a miliony lidí byly ovládány římskou říší.
Je směšné říct, že Řím byl republikou až do Augusta, prvního oficiálního římského císaře, protože tou dobou byl Řím říší více než 200 let.
Existuje důvod, proč tvrdím, že smrt republiky přišla před Caesarem a to přibližně v době, kdy se Řím stal říší.
Pokud něco zničilo myšlenku římské republiky, pak to byla koncentrace moci do rukou jednoho člověka. A tím člověkem byl vždy generál. Koneckonců, nemůžete do Říma napochodovat bez armády.
Proč vůbec byli tak mocní generálové?
Protože Řím se rozhodl stát se říší a říše se musí vojensky rozšiřovat. Římská říše potřebovala vojensky rozšiřovat především proto, že potřebovalo novou půdu pro vysloužilé legionáře.
Toto rozšiřování vytvořilo všemocné generály a začlenění rozmanitých národů usnadňovalo, aby byli loajální jemu spíše než nějaké abstraktní myšlence republiky.
Julius Caesar nevytvářel císaře, vytvářela je říše.
>> Sergey Brin:
Hej, Vicu, mám pro tebe skvělou událost. >> Vic Gundotra:
>> Sergey Brin: Jak se máš? >> Vic Gundotra:
Lidi, my - chystáme se - chystáme tu se provést něco kouzelného.
A máme pro vás zvláštní překvapení. >> Sergey Brin:
Je to trochu časově citlivé. takže se omlouvám za přerušení.
Viděli jste tu některé velice působivé ukázky.
Byly uhlazené, byli solidní.
Tohle bude něco úplně jiného.
Takže mi teď povězte, kdo chce vidět ukázku Glass?
Byli jsme velmi nadšení z toho, že jsme je mohli pár měsíců zkoušet. Brýle, které vlastně vám chci ukázat. Půjčil jsem je příteli a on tu hned bude.
Můj přítel se jmenuje J.T.
Hodně lyžuje, skáče, dělá wingsuiting, všechny tyto šílené věci.
A vlastně se nachází poblíž.
Pokud si můžete dovolit počkat několik minut [aplaus] >> Sergey Brin: Možná, že je přinesou dolů >>> Fandí nám. >> Sergey Brin: Dobře.
Chystáme se spojit s T.J. pomocí Hangout.
Hej, J. T., J.T., slyšíš mě? >>> Ano. >> Sergey Brin: Ahoj, ahoj.
Může nastat několik technických komplikací. >>> Slyšíš mě? >> Sergey Brin:
Jo, jo. Zrovna jsme tady dole v Moscone. Mám tu několik tisíc lidí.
Doufal jsem, že bys možná mohl dostat tu jednotku, kterou jsem ti půjčil, tady dolů sem k nám.
A myslel jsem, že by jste možná chlapi mohli předvést nějakou tu parádičku cestou dolů. >>> Jo, pokud nás tam dole slyšíte.
Poslouchal jsem tvoji řeč pomocí
Je to docela super. >> Sergey Brin:
Super, super. --------
Je tu šance, že bychom se podívali skrze okno? >>> Jasně, že jo.
Je to krása, měli jsme právě před minutou výhled na Moscone. >> Sergey Brin: Dobře.
Tohle je Hangout pomocí Glass.
[Jásot a potlesk] >>> Podívej se na to! >> Sergey Brin:
Jo, jo, jo. >>> Přibližujeme se. Myslím, že ten tvůj přístroj dostaneš vlastně docela rychle. >> Sergey Brin: Vidím tam střechu Moscone.
Takže pokud hoši můžete - však víš - být opatrní, ale dostat to rychle sem dolů, rádi bychom se na to podívali. >>> Ok.
Ano, budete muset být připraveni.
Máme naše wingsuit obleky.
Máme celkem dobrý rozsah. Je to zajímavé.
Lidé,už nás viděli létat mnohokrát.
Ale nemyslím, že už někdy sledovali skok naživo.
Myslím, nikdo nezná výsledek tohoto seskoku.
Máme z toho opravdu dobrý pocit. [smích] >>> Jak se cítíš, Pete? >> Sergey Brin:
Sledujeme vás pozorně.
Co myslíte, měli by skočit? [povzbuzování, aplaus] >>> Ještě nejsme na místě.
Možná bys mohl trošku zabavit dav. >> Sergey Brin:
To vypadá jako pohled dolů, to bude dlouhá cesta dolů. >>> Otoč se bokem. >>> Tam je ballpark. >>> To je dobré.
Zastav se tady >>> Ano, Moscone centrum. Mám vizuální kontakt.
[smích] >>> Ok. >> Sergey Brin:
Toto je jedna z věci, které jsem testovali s Glass, jen ta schopnosti skutečného sdílení.
A ukázali jsme několik obrázků.
Ale jakmile začneme experiment, možnost sdílet naživo, to co vidíš, je skutečně úžasné.
A ty víš, my...nevíme, co se stane. Tihle muži jsou vážně dobří.
Jsou trénovaní.
Hodně jim věřím.
Ale tohle je -- tohle je doma, tak-- >>> Jo. >> Sergey Brin:
Dobře.
Dveře jsou otevřené.
Dveře jsou otevřené. >>> Nastal náš čas. >>> Dobře.
Šťastný let. >>> Víš?
Můžeme skočit. >>> Do toho. Bude to nádherné. >>> Bude to perfektní. >>>Jo! Podívej na to! >> Sergey Brin:
[Jásot a potlesk]
Všichni jsou super šťastní. >>> ------ >> Sergey Brin:
Museli se dostat na správné místo, aby mohli trefit tu správnou střechu. >>> Tři, dva -- >> Sergey Brin:
Udělám pár obrázků pro potomky. A už letí!
[jásot a aplaus] >> Sergey Brin:
Dobře. A letí.
Podívejte se na to, podívejte se na to.
Můžete vidět Moscone přímo pod nimi.
Živý Hangout pomocí Google Glass. Čtyři parašutisti.
A jsou pod klenbou.
Padáky jsou otevřené.
Woo-hoo! [Jásot a potlesk] >> Sergey Brin:
Vicu, hej, podívej, tohle je Hangout na živo [pozn. přek.: ve vzduchu].
[Smích] >> Sergey Brin: Bude to trochu složité přistání na budově, jak si můžete představit.
Nevím, jestli jsi to někdy už zkoušeli předtím.
Můžete vidět všechny jejich výhledy nyní. Musejí udělat linii jeden za druhým, aby se dostali dolů na střechu.
Je to trochu -- Je to vlastně pěkně velká střecha, která je vhodná pro přistání.
A můžete vidět, že je tam -- nachází se tam malá žlutá šipka, na které budou přistávat.
Je to napínavé.
Doufejme, že přistanou.
Dobře.
Přistávají.
První přistává. >>> Woo-hoo! >> Sergey Brin:
[Jásot a potlesk] >> Sergey Brin: Yeah!
[Potlesk] >> Sergey Brin:
Tak díky, hoši.
Woo-hoo!
Takže ta střecha je trochu velká, bude to chvíli trvat než sejdou dolů.
Máme tam nahoře také pár bikerů pro tento případ.
Mají na očích také Glass.
A tady je náš balík.
Uvidíme jestli můžeme-- uvidíme, jestli ho můžou rychle doručit.
Je to tady.
První osoba s Glass, tady jsou bikeři.
Jo!
Woo-hoo!
Jedou dolů.
A víš, že existuje jen jedna cesta dolů a to po zdi budovy. >>> Bav se. >> Sergey Brin:
Je to celkem vysoko, pokud jste tam už nebyli.
Jsou to trénovaní profesionálové. >>> Ok.
Teď se musíme dostat dolů.
Chceš mě odpoutat? >> Sergey Brin:
Dobře, tady jsou.
Počkat, počkat, počkat, wow, wow!
Ne, my jsme ve třetím -- Okay.
Za to se omlouvám.
Je to celkem divoké.
Nikdy jsem to neviděl z takového pohledu. a-- >>> Zvláštní zásilka.
Doneste to Sergeyovi. >> Sergey Brin: Máme ještě pár bikerů.
Je to celkem daleko.
Pardon.
[Smích]
>> Sergey Brin: Nikoho nepřejeď! [jásob a aplaus] >> Sergey Brin:
Dobře.
Prosím, lidi, zůstaňte na svých místech.
Nechoďte do uliček.
Prosím nechte uličky volné. Tady jsou.
[Jásot a potlesk] >> Sergey Brin: Yeah!
Woo-hoo!
[Jásot a potlesk] >> Sergey Brin:
Yeah.
To bylo úžasné. Dobrá.
[Potlesk]
Velký potlesk pro naše cyklisty.
[Jásot a potlesk] >> Sergey Brin: Udělal jsem si fotku s mými Glass.
Máme-- Jen jsem chtěl -- někteří z našich sportovců, kteří účinkovali, chtěl jsem jen další velký potlesk.
Vzadu jsou lezci na lanech. A--
[Potlesk]
>> Sergey Brin:
Bude to chvíli trvat.
Parašutisté by měli být přimo za nimi. Mockrát děkuji.
Bylo to úzasné.
[aplaus] >> Sergey Brin:
Ok. Dobřá.
Díky, hoši. [Jásot a potlesk]
>>Sergez Brin:
Dobrá. Nyní by jsme měli -- tedy, dobře.
Pojdte nahoru, chlapci.
Už tu skoro jste.
Postavte se. [jásob a aplaus] >> Sergey Brin:
Tito jsou lezci na lanech, všichni bikeři, které jste nahoře viděli.
A tady je skupina parašutistů. [jásot a potlesk] >> Sergey Brin: Hey, J.T., to bylo úžassné.
Strachovali jsme se o vás.
Bylo to skvělé.
Dobrá, díky moc všem.
Nyní bychom vám mohli říc něco o Glass.
[smích] >> Sergey Brin: Dobrá, bavte se.
Můžete se s nimi setkat.
Budou tady někde okolo, pokud si s nimi budete chtít promluvit.
Díky moc.
Tak, tady je to - ne, ne.
Tohle není ta správná. [Smích] >> Sergey Brin:
Myslím, že to budeme muset udělat ještě jednou. [Smích] >>> Rád bych. >> Sergey Brin: Najdeme si čas.
Možná budeme mít trochu času.
Pokud budete chtít vidět něco ze zákulisí a -- skrz Hangout, nalaďte si zítra.
Ale nyní vám chci říct něco o tom, jak jsme tohle dokázali a proč jsme tak nadšení ohledně Glass.
A abych vám to řekl, mám tu Babaka a Isabelle.
Prosím přivítejte je mezi námi.
[Potlesk]
Nyní se podíváme na Bahamské ostrovy, na pozoruhodnou skupinku delfínů, se kterou jsem pracovala v divočině posledních 28 let.
Zajímám se o delfíny kvůli jejich velkému mozku a tomu, co všechno můžou s takovou mozkovnou provádět v divočině.
My víme, že používají část své mozkové kapacity k tomu, aby prostě žili složité životy, ale co opravdu víme o delfíní inteligenci?
Víme jen pár věcí.
Co se týče poměru velikosti mozku k tělu, což je fyzický ukazatel inteligence, jsou jen druzí po člověku.
Kognitivně můžou rozumět uměle vytvořeným jazykům.
A dokáží poznat sami sebe v zrcadle.
V některých částech světa používají nástroje jako mořské houby k lovení ryb.
Ale zůstává jedna velká otázka: mají svůj jazyk, a pokud ano, o čem si povídají?
Před desetiletími, tedy ne několika lety, jsem se vydala hledat místo na světě, kde bych mohla pod vodou pozorovat delfíny, abych se pokusila dešifrovat jejich komunikační systém.
Jenže v mnoha částech světa je voda hodně kalná, takže je velmi obtížné pozorovat zvířata pod vodou, ale já jsem našla společenství delfínů, které žije v nádherných a průzračných bahamských mělčinách, které se nacházejí východně od Floridy.
Svůj den tráví odpočinkem a socializací v bezpečí mělčin, ale v noci opouští břeh a loví v hlubokých vodách.
A navíc to pro badatele není vůbec špatné místo.
Takže tam každé léto jezdíme na 5 měsíců ve 20metrovém katamaránu, ve kterém žijeme, spíme a pracujeme po několik týdnů na širém moři.
Můj hlavní přístroj je podmořské video s hydrofonem což je podvodní mikrofon, které mi umožňují sloučit zvuk s chováním.
Většina naší práce je zcela nenásilná.
Když jsme pod vodou, snažíme se dodržovat delfíní etiketu, jelikož je opravdu fyzicky pozorujeme ve vodě.
Pracovat s delfíny kapverdskými je skutečně příjemné, a to z několika důvodů.
Rodí se bez skvrn, které získávají až s přibývajícím věkem a procházejí dosti odlišnými vývojovými fázemi, takže je zábava sledovat jejich chování.
Okolo věku 15 let jsou plně černobíle tečkovaní.
Matka, kterou vidíte zde, je Mugsy.
Na tomto snímku má 35 let, ale delfíni se mohou dožít i něco přes 50 let.
A jako všechny delfíny v našem společenství, jsme fotili Mugsy a sledovali její malé skvrnky a zářezy na její hřbetní ploutvi, a také jedinečné skvrnité vzory, když v průběhu času dospívala.
Mladí delfíni se naučí hodně, když dospívají, a tato mladistvá léta využívají k nácviku sociálních dovedností, a ve věku okolo 9 let se samice stávají sexuálně vyspělé, takže mohou otěhotnět, ale samci dospívají celkem později, až okolo 15 let.
Delfíni jsou velice promiskuitní, takže abychom vypátrali otce, provádíme testy otcovství sbíráním delfíních exkrementů z vody a zkoumáním DNA.
Znamená to, že během 28 let sledujeme tři generace, včetně babiček a dědečků.
Delfíni jsou přirození akustici.
Vytvářejí zvuky desetkrát vyšší a rovněž slyší zvuky 10 vyšší než my.
Ale také používají jiné komunikační signály.
Mají dobrý zrak, takže ke komunikaci využívají i řeč těla.
Vnímají chuť, nemají čich.
A mají hmat.
A zvuk můžete ve vodě dokonce pociťovat, protože akustická impedance tkáně a vody je téměř stejná.
Takže delfíni mohou hučet a lechtat se na dálku.
Víme něco málo o tom, jak používají zvuky během určitého chování.
Podpisový pískot je pískání, které je charakteristické pro jednotlivé delfíny a je jako jméno.
A tohle je nejlépe prostudovaný zvuk, protože je skutečně snadné ho měřit, a tento pískot zaslechnete, když se například matka shledá s mládětem.
Dalším dobře prostudovaným zvukem jsou echolokační cvaky.
Tohle je delfíní sonar.
(Delfíní echolokační zvuky)
A tyto cvaky používají pro lov a krmení.
A můžou je také pevně spojit dohromady do bzučení a užít jich sociálně.
Například samci, kteří stimulují samičky během námluvního obřadu.
Také to na mě zkoušeli ve vodě.
(Smích)
Nikomu to neříkejte, je to tajemství.
Ale tento zvuk můžete opravdu cítit.
To jsem tím chtěla říct.
(Smích)
Delfíni jsou také politická zvířata, takže musí řešit konflikty.
(Delfíní zvuky)
Když spolu zápasí, používají tyto výbušné, pulzující zvuky a míří hlavami k sobě.
A tohle jsou úplně neprozkoumané zvuky, jelikož je obtížné měřit je.
Zde je video typického delfíního boje.
(Delfíní zvuky)
Vidíte dvě skupinky, uvidíte také pozice s hlavami u sebe, pár otevřených tlam, hodně skřehotání.
Tu je bublina.
A jedna z těchto skupinek se tak nějak stáhne a všechno dopadne dobře, nedojde k velkému násilí.
Tady na Bahamách sídlí také delfín skákavý, který se socializuje s kapverdskými delfíny.
Například si vzájemně hlídají mláďata.
Samci vykazují dominantní chování, když nahání samičky toho druhého.
A tyto dva druhy vytváří dočasné spojenectví, když spolu zahánějí žraloky.
Jedním z komunikačních mechanismů, které používají ke koordinaci je synchronizace.
Synchronizují své zvuky a tělesné postoje, aby vypadali větší a zněli silněji.
(Delfíní zvuky)
Tohle jsou delfíni skákaví, a vidíte, jak začínají synchronizovat své chování a své zvuky.
(Delfíní zvuky)
Vidíte, že se synchronizují se svým partnerem stejně jako ta druhá dvojice.
Také bych si přála být tak koordinovaná.
Je důležité si pamatovat, že člověk slyší pouze určité části delfíních zvuků, a delfíni vytváří ultrasonické zvuky, takže ve vodě používáme speciální přístroje, abychom tyto zvuky zachytili.
Vědci dokázali změřit složitost pískotu použitím teorie informace, a toto pískání je opravdu složité i ve srovnání s lidskými jazyky.
Ale výbušné, pulzující zvuky jsou takovým tajemstvím.
Toto jsou tři spektrogramy.
Dva představují lidská slova a jeden je delfíní zpěv.
Zkuste v duchu uhádnout, který z nich patří delfínovi.
Zdá se, že výbušné, pulzující zvuky vypadají trošku jako lidské fonémy.
Jedním způsobem, jak prolomit tento kód, je interpretovat tyto signály a zjistit, co znamenají, jenže je to obtížná práce, a my zatím nemáme Rosettskou desku.
Ale druhým způsobem, jak rozluštit tento kód, je vyvinout nějakou technologii, rozhraní pro obousměrnou komunikaci, a přesně o to se na Bahamách pokoušíme, a to v reálném čase.
Vědci použili rozhraní klávesnice, aby překonali propast mezi druhy včetně šimpanzů a delfínů.
Tato podmořská klávesnice v Orlandu na Floridě v Epcot Center byla nejdůmyslnějším obousměrným rozhraním, jaké kdy bylo navrženo pro spolupráci mezi lidmi a delfíny pod vodou a pro výměnu informací.
Takže jsme chtěli podobné rozhraní vyrobit i na Bahamách, ale v přirozenější podobě.
A jedním z důvodů, který nás utvrdil v tom, že to dokážeme, byla zvýšená zvědavost, kterou nám delfíni začali projevovat.
Spontánně napodobovali naše zvuky i pohyby, a také nás zvali k svým delfíním hrám.
Delfíni jsou sociální savci, takže si rádi hrají, a jedna z jejich nejoblíbenějších her je vláčení chaluhy, v tomto případě hroznovice.
A jsou velice obratní. Rádi ji vlečou a upustí z ploutve na ploutev.
Na tomto záznamu je dospělá Caroh.
Tady má 25 let a tohle je její miminko Cobalt, který se právě učí, jak hrát tuto hru.
(Delfíní zvuky)
Trošku ho škádlí a posmívá se mu.
Cobalt chce mít tu hroznovici.
Když delfíni vyzývají člověka k této hře, často se potápí kolmo ve vodě, na ploutvi mají kousíček hroznovice, a tak nějak ji šťouchají a někdy ji upustí na dno a dovolí nám sebrat ji, a pak můžeme hrát malou hru "Chyť tu chaluhu".
Ale pokud se neponoříme a nesebereme ji, vynesou ji k povrchu a trochu s ní před námi máchají na ocase a upustí ji pro nás jako to dělají pro mláďata, a tak ji sebereme a pustíme se do hry.
Přemýšleli jsme nad tím, jak by bylo krásné sestrojit zařízení, které by umožnilo delfínům požadovat tyto věci, jejich oblíbené hračky, v reálném čase.
Takže původní vize byla klávesnice, která visí z lodi, připojená k počítači, a potápěči a delfíni by aktivovali tlačítka na klávesnici a šťastně by si vyměňovali informace a požadovali hračky od druhého.
Ale rychle jsme přišli na to, že delfíni se prostě nebudou potulovat kolem naší lodi a mačkat klávesy.
V divočině mají lepší věci na práci.
Možná by tak činili v zajetí, ale v divočině --
Takže jsme postavili přenosnou klávesnici, kterou jsme protlačili do vody, a označili čtyři předměty, se kterými si rádi hrají, šátek, lano, hroznovice a také lodní příď, což je pro delfíny zábavná činnost.
Tohle je pískání pro šátek, které je také spojené s vizuálním symbolem.
Jde o uměle vytvořená pískání.
Nenachází se v běžném delfíním repertoáru, ale delfíni je snadno napodobují.
Čtyři roky jsem pracovala se svými kolegy Adamem Packem a Fabienne Delfour v terénu s touto klávesnicí a jeden druhého jsme žádali o hračky, zatímco nás delfíni pozorovali.
Delfíni se mohli zapojit do hry.
Mohli ukazovat na vizuální objekty nebo mohli napodobovat pískání.
Tady je záznam jednoho pokusu.
Potápeč drží hračku z lana, a já jsem u klávesnice nalevo, a právě jsem zahrála na klávesu pro lano.
Je to prosba o hračku od člověka.
Takže mám lano, potápím se, a snažím se získat pozornost delfína, protože jsou trošku jako malé děti.
Musíte udržovat jejich pozornost.
Teď upustím lano a čekám, jestli připlují.
A už plavou, pak zvednou lano a vlečou ho kolem jako hračku.
Jsem u klávesnice nalevo, a ve skutečnosti je to poprvé, co jsme to vyzkoušeli.
Zkusím poprosit o hračku, o tu z lana od delfínů, kteří napodobují zvuk lana.
Podíváme se, jestli skutečně rozumí tomu, co to znamená.
(Pískání)
Tohle je zapískání pro lano.
Delfíni plavou vzůru, a pouštějí lano, hurá.
Páni.
(Potlesk)
Ale tohle bylo jen jedinkrát.
Nejsme si jistí, jestli opravdu rozumí funkci tohoto pískání.
Tady máme druhou hračku ve vodě.
Tohle je hračka z šátku a snažím se přivést delfína ke klávesnici a ukázat jí vizuální i akustický signál.
Tento delfín, říkáme jí "zlodějka šátků", protože v průběhu let se ztratila asi s 12 šálami.
Popravdě si myslíme, že si někde na Bahamách otevřela butik.
Natahuji se přes ni.
Má šátek na pravé straně.
Snažíme se zvířat moc nedotýkat, nechceme je příliš ochočovat.
Snažím se ji dostat zpět ke klávesnici.
A potápěč aktivuje zvuk pro šátek, aby ji o ten šátek požádal.
Snažím se jí předat šátek.
Hopla, málem odplaval.
Právě nastala chvíle, kdy je všechno možné.
Delfín je u klávesnice.
Máme jeho plnou pozornost.
A tohle někdy trvalo i hodiny.
Chci se s vámi podělit o toto video, ne abych vám ukázala přelomový objev, protože zatím k němu ještě nedošlo, ale abych ukázala sílu úmyslů a soustředění, které tito delfíni mají, včetně zájmu o systém.
A kvůli tomu potřebujeme o něco více propracovanější technologii.
Takže jsme spojili síly s Georgia Tech, s týmem Thada Starnera, který vyrábí oblékatelné počítače, aby nám postavil počítač vhodný k použití pod vodou, který jsme nazvali CHAT.
("Sluch kytovců a telemetrie")
Tedy místo abychom museli klávesnici protláčet vodou, nosil na sobě potápěč kompletní systém, který je čistě akustický, takže potápeč aktivuje zvuky na klávesnici na předloktí, zvuk prochází podvodními reproduktory, pokud delfín napodobí pískání nebo člověk pískání přehraje, jsou zvuky zachyceny a lokalizovány dvěma hydrofony.
Počítač dokáže určit, kdo požaduje hračku, pokud se zvuky shodují.
Skutečná síla systému spočívá v reálném čase rozpoznání zvuku, takže delfínům můžeme odpovědět rychle a přesně.
Je to zatím prototypní stádium, ale doufáme, že se to tak bude odehrávat.
Takže potápeči A a B si nasadili počítač a delfíni slyší pískání jako pískání, potápěč slyší pískání pod vodou také jako pískání, ale i jako slovo díky zvukové vodivosti kosti.
Potápěč A přehraje pískot pro šátek nebo potápěč B přehraje pískot pro hroznovici, aby požádal o hračku od toho, kdo ji má.
Doufáme, že delfín napodobí pískání, a pokud potápěč A má hroznovici, pokud je to zvuk, který byl přehrán a požadován, pak dá potápěč hroznovici delfínovi, který o ni žádal a delfíni odplavou šťastně do západu slunce zpívajíce si už napořad o hroznovici.
Jak daleko může taková komunikace zajít?
CHAT byl navržen obzvláště pro to, aby umožnil delfínům požadovat od nás věci.
Je navržen, aby byl opravdu obousměrný.
Ale naučí se napodobovat pískání účelně?
Myslíme si to a doufáme v to.
Ale jakmile rozluštíme jejich přirozené zvuky, plánujeme je uložit do digitalizované podoby.
Například nyní můžeme uložit jejich vlastní podpisové pískání do počítače a požadovat interakci s konkrétním delfínem.
Stejně tak můžeme vytvořit naše vlastní pískání, představující naše jména, a nechat delfíny, aby si k hrátkám sami vybrali potápěče.
Může se stát, že celá naše mobilní technologie bude ta samá technologie, která nám v budoucnu pomůže komunikovat s jinými druhy.
Co se týče delfínů, jedná se o druh, který je zřejmě naší inteligenci v mnoha ohledech velmi blízký, i když si to třeba nyní nechceme přiznat, jenže žijí v úplně jiném prostředí, a tuto propast musíme zatím překonávat senzorickými systémy.
Představte si, jaké by to bylo skutečně rozumět mysli jiného inteligentního druhu na této planetě.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Víme už, co je to chemická rovnice, a naučili jsme se ji vyčíslit.
Teď jsme připraveni se naučit o stechiometrii.
Je to velmi zvláštní slovo, a proto si lidé myslí, že jde o něco složitého, ale je to vlastně jen studování nebo počítání vztahů mezi různými molekulami v reakci.
Tohle je současná definice, která je na Wikipedii: Stechiometrie je výpočet kvantitativního nebo měřitelného vztahu reaktantů a produktů.
Uvidíte, že v chemii lidé občas používají slovo reakční činidla.
Pro mnoho našich příkladů můžeš použit slovo reakční činidla a reaktanty stejně.
Oba jsou reaktanty v reakcích.
Reakční činidla jsou občas u speciálních typů reakcí, kde přidáme reakční činidlo a zjišťujeme, zda se něco stane.
Zkoušíme tak například přítomnost nějaké látky.
Ale pro naše účely je reakční činidlo a reaktant to samé. ...je to vztah mezi reaktanty a produkty ve vyčíslené chemické rovnici.
Pokud máme nevyčíslenou rovnici, tak víme, jak ji vyčíslit.
Vyčíslená chemická rovnice.
Pojďme na stechiometrii.
Takže dostaneme rovnici, já vždycky začínám s vyčíslením rovnice.
Řekněme, že mám oxid železitý - Fe2O3.
Dva atomy železa se třemi atomy kyslíku plus hliník Al a to vytváří oxid hlinitý plus železo.
U stechiometrických příkladů musíme mít vyčíslenou rovnici.
Často dostanete již vyčíslenou rovnici, ale je dobré, abyste uměli rovnici vyčíslit sami.
Zkusme vyčíslit tuhle.
Máme dva atomy železa v oxidu železitém.
Kolik atomů železa potřebujeme na pravou stranu rovnice?
Máme jenom jeden.
Tak to vynásobme dvěma.
Dobře, teď kyslík.
Máme tři na téhle straně a máme tři na téhle straně.
To vypadá dobře.
Hliník, na levé straně máme jenom jeden atom.
A na pravé straně máme dva atomy, tak musíme dát dva sem.
A máme vyčíslenou rovnici.
Teď jsme připraveni na stechiometrii. Stechiometrické příklady vypadají takto...
Vlastně není jenom jeden typ stechiometrických problémů, ale řada je takových - pokud vám dám x gramů tohoto, kolik gramů hliníku je potřeba, aby tahle reakce proběhla?
Nebo pokud ti dám 'y' gramů téhle molekuly a 'z' gramů téhle molekuly, která dojde dřív?
To je celá stechiometrie.
My si zkusíme tyto 2 typy příkladů v tomhle videu.
Řekněme, že jsme dostali 85 gramů oxidu železitého. 85 gramů
Moje otázka je: kolik gramů hliníku potřebuji? Kolik gramů hliníku?
Podívej se na rovnici a hned uvidíš molární poměr.
Pro každý mol tohohle.... ...pro každou molekulu oxidu železitého potřebujeme 2 atomy hliníku.
Takže potřebujeme zjistit, kolik molů této molekuly máme v 85 gramech.
A pak potřebujeme mít dvakrát tolik molů hliníku, protože na každý mol oxidu železitého máme 2 moly hliníku.
Jen se díváme na koeficienty... ...tyto čísla.
V této reakci reaguje 1 molekula oxidu železitého se 2 molekulami hliníku.
Pojďme napřed zjistit, kolik je molů v těch 85 gramech.
Jaká je atomová hmotnost téhle molekuly ?
Udělám to tady dole.
Máme 2 atomy železa a 3 atomy kyslíku.
Teď se podívám dolů a zjistím atomové hmotnosti pro železo a kyslík.
Železo je tady 55,85 g/mol.
Myslím, že to můžeme zaokrouhlit na 56.
Řekněme, že pracujeme s typem železa, s isotopem železa, který má 30 neutronů.
A jeho atomová hmotnost je 56.
Železo má atomovou hmotnost 56.
A kyslík už víme, jeho je 16.
Železo bylo 56.
Tato hmotnost bude dvakrát 56 plus třikrát 16.
Můžeme to udělat z hlavy.
Ale tohle není video o matematice, a tak vytáhnu kalkulačku. Takže 2 krát 56...pardon. 2 krát 56 plus 3 krát 16 a to se rovná 160.
Je to 48 plus 112, což je 160.
Jedna molekula oxidu hlinitého má hmotnost 160 atomových hmotnostních jednotek.
Takže 1 mol neboli 6,02 krát 10 na 23 molekul oxidu železitého ...bude mít hmotnost 160 gramů.
V naší reakci jsme řekli, že začínáme s 85 gramy oxidu hlinitého.
Kolik molů to je?
85 gramů oxidu hlinitého se rovná 85 děleno 160 molů a to se rovná 0,53125.
To se rovná 0,53 molů.
Vše, co jsme zatím udělali v zelené a světlomodré, je jasné. Zjistili jsme, kolik molů je v 85 gramech oxidu železitého. Zjistili jsme, že je to 0,53 molu.
Protože celý mol by měl 160 gramů.
Ale my máme jen 85 gramů..
Takže je to 0,53 molu.
A víme z vyčíslené rovnice, že pro každý mol oxidu železitého potřebujeme dva moly hliníku.
Pokud máme 0,53 molů oxidu železitého tak budeme potřebovat dvakrát tolik hliníku.
Budeme potřebovat 1,06 molu hliníku.
Je to vlastně 0,53 krát 2.
Protože poměr je 1:2.
Pro každou molekulu tohoto potřebujeme dvě molekuly tohohle.
Pro každý mol tohoto potřebujeme 2 moly tohohle.
Pokud máme 0,53 molu , vynásobíme to dvěma. Máme 1,06 molu hliníku.
Tak a teď potřebujeme zjistit, kolik gramů je 1 mol hliníku, a pak to vynásobíme 1,06 a jsme hotovi.
Takže hliník neboli aluminium, jak by řekli naši přátelé za oceánem.
Hliník má atomovou hmotnost. kolem 26,98.
Ale řekněme, že hliník se kterým pracujeme, má atomovou hmotnost 27.
Takže jeden atom hliníku váží 27 atomových hmotnostních jednotek.
Jeden mol hliníku bude mít 27 gramů, neboli 6,02 krát 10 na 23 atomů hliníku bude mít taky 27 gramu.
Pokud potřebujeme 1,06 molu, kolik gramů to bude?
1,06 molu hliníku se rovná 1,06 krát 27 gramů.
A to se rovná? 1,06 krát 27 a to se rovná 28,62.
Potřebujeme 28,62 gramů hliníku, abychom v reakci využili celých 85 gramů oxidu železitého.
Pokud bychom měli víc než 28,62 gramu hliníku, pak by nám po reakci nějaký zbyl za předpokladu, že proběhne úplně.
Ale o tom se budeme bavit příště.
V situaci, kde máme víc než 28,63 gramu hliníku tak tehdy bude tato molekula limitující reaktant, protože máme víc než potřebujeme tohohle, takže tohle bude pro reakci limitující množství.
Pokud bychom měli méně než 28,63 gramů, tak bude hliník limitujícím reaktantem, protože bychom nebyli schopni využít všech 85 gramů oxidu železitého.
Nechci vás ale nakonec plést limitujícími reaktanty.
Podíváme se na ně pořádně až v příštím videu.
(hraje piano) (Dr.
Steven Zucker) Díváme se na jedno z významných děl Sandra Botticelliho a zároveň na jedno z nejzáhadnějších, na Primaveru.
(Dr. Beth Harris) Což znamená jaro.
Ve středu vidíme Venuši v jejím posvátném háji, která se dívá přímo na nás.
(Dr. Zucker) Postavy v popředí jsou rozděleny, aby Venuši umožnily volný výhled na nás, a nám to umožňuje jí pohled opětovat a možná dokonce vejít do prostoru.
Harris) Stromy kolem ní se rozevírají a odhalují nebe, což kolem ní vytváří dojem svatozáře.
(Dr. Zucker) To je pravda, je tam půlkruh.
Vlastně, já to vnímám téměř architektonicky, téměř jako apsidu a to nám připomíná, že v podobné pozici se v renesanci většinou nachází Panna Marie v církevním prostředí, ale zde je prostředí přírodní a mytické a je zde Venuše.
Harris) Ano, tak to je. Jsme v renesanci.
Jedna z definic renesance je, že se jedná o znovuzrození kultury antického Řecka a Říma. A zde máme umělce, který zpracovává pohanský námět, Venuši.
A také další prvky antické řecké a římské mytologie.
(Dr. Zucker) Mnoho postav antického Řecka a Říma. (Dr.
Harris) Nalevo jsou tři Grácie. Zucker) Pojďme stučně říct, o koho se jedná.
Je to námět, který byl velmi oblíbený v římském sochařství a byla to příležitost, která umožnila sochaři ukázat lidské tělo zároveň ze tří stran. Takže vlastně postavu vytvoříte znovu, jen ji pokaždé trochu pootočíte a tak opravdu vidíte postavu ze všech úhlů.
Harris) A úplně vlevo stojí bůh Mars, bůh války.
Odložil svou zbraň. (Dr.
Zucker) Je v klidu v zahradě. (Dr.
Harris) A kdo by nebyl v zahraděv klidu?
Podívejte, je to překrásné.
Nejsme si úplně jistí co přesně dělá.
V ruce drží hůlku.
Možná, že odhání mraky, které se přichází zleva.
(Dr. Zucker) Prosluněný den v ráji.
(Dr. Harris) To rozhodně.
A napravo, stojí další tři postavy.
Zefyros, bůh větru, který... (Dr.
Harris) To je ta modrá postava, která se chystá unést Chlóris, ta, jak můžete vidět, má v ústech větvičku s listy, která se dotýká postavy stojící vedle ní, to je Flóra.
(Dr. Zucker) Jinak řečeno, únos Chloridy, by mohl ovlivnit Flóru.
(Dr. Flóra sahá do ohybu šatů, který je plný květin, a zdá se, že je rozhazuje nebo jimi zdobí zem pokrytou listím.
Koneckonců, je to Primavera. Je to jaro.
(Dr. Harris) Jaro. (Dr.
Harris) Takže je tu myšlenka plodnosti.
Zucker) Je tu ještě jedna postava. To je Venušin syn, je přesně nad ní a má zavázané oči.
Je to samozřejmě Kupid, který se chystá vystřelit šíp na jednu z nic netušících Grácií a ani on sám neví, kterou zasáhne, ale lze to odhadnout.
Harris) Typické pro Botticelliho je, že postavy jsou protáhlé, jakoby se vznášejí nad zemí a stojí v nepřirozených pózách.
To většinou u renesančního umění nečekáme. Zucker) Opravdu se to rozchází s tradicemi, o kterých jsme se učili u 15. století.
Toto není malba, která by měla lineární perspektivu.
Je tu částečně vzdušná perspektiva, kterou lze pozorovat v krajině mezi stromy, ale kromě toho je to velmi plochá malba.
Postavy jsou jakoby zamrzlé v pohybu a jedná se tu především o myšlenky a souvislosti.
Kunsthistorici se zatím neshodli, o čem tento obraz je. Stále ještě hledáme texty, ke kterým by mohl odkazovat.
Harris) Vlastně, ono na tom davům, které se na obraz chodí dívat, nezáleží, protože je neuvěřitelně krásný a možná právě to, že nemá žádný specifický význam, nám v 21. století umožňuje si malbu více užít.
(Dr. Zucker) Je tu mnoho částí, které jsou, podle mě, nádherné.
Když se zahledíte na to, jak kvalitně je namalovaná drapérie zahalující Grácie a ty střapce!
Je to prostě nádhera.
Mě okouzlují zejména místa, kde se dotýkají ruce Grácií. Tyto tři částy malby vytváří spletitost a krásu, je to vizuální hravý prvek a výraz komplikovaného pojetí krásy.
Jedna z možných interpretací obrazu zakládá na tom, že se jedná o neoplatónské pojednání nebo zamyšlení o rozličných druzích krásy. (Dr.
Harris) Sama Venuše je oslnivě krásná.
Naklání hlavu na stranu a drží své šaty, ladně pohybuje rukou a hledí přímo na nás.
Jinými slovy, není možné, abychom se k ní nechtěli v zahradě přidat. hraje piano
Jak se učíme?
Je to složitější otázka, než jak vypadá.
Asi víte, že se učíte třeba studiem, ale jaké změny se odehrávají ve vašem mozku, když čtete text poprvé, nebo když sebe sami zkoušíte?
Asi chápete, že v mozku nerostou nové buňky, které ukládají vzpomínky, jinak by nám hlava pořád rostla.
Ve skutečnosti se zpevňují spojení mezi neurony.
Říká se tomu dlouhodobá potenciace (LTP), a je na ní vidět plasticita synapse, tedy její schopnost měnit tvar.
Podívejme se na tento děj zblízka.
Neurony komunikují pomocí elektrochemických signálů, tj. kombinací elektřiny a chemie.
Když neurony komunikují, nedotýkají se přitom navzájem, jejich spojení se jmenuje synapse.
Do ní vstupuje presynaptický neuron, to je ten, co vede do synapse, a postsynaptický neuron, což je ten, který po synapsi následuje.
Když je stimulován (drážděn) presynaptický neuron, uvolní neurotransmitéry, to jsou zvláštní chemikálie, které se vážou k receptorům na postsynaptickém neuronu, a otevírají iontové kanály, aby mohly ionty jako sodík nebo draslík vtéci dovnitř.
Všechny neurony mají okolo sebe membránu, a uvnitř je elektrický náboj jiný než na povrchu membrány.
Tento rozdíl v náboji se nazývá membránový potenciál.
Množství iontů, které vtéká do postsynaptických neuronů ovlivňují tento rozdíl.
Takto měříme sílu synaptického přenosu, tím, jak moc se změní potenciál postsynaptického neuronu po presynaptické stimulaci.
Opakovanou stimulací stejné množství presynaptického dráždění vyvolá větší postsynaptický potenciál.
Jinými slovy, poté, co presynaptický neuron dlouho trénuje vypouštění signálu do postsynaptického, zlepší se v tom, a bude schopnější otevírat kanály, aby dovnitř proudilo více iontů.
Když se tohle stane, říkáme, že se síla synaptického přenosu zvýšila.
Když toto zesílení trvá dlouho, tedy něco mezi minutami a měsíci, říká se tomu dlouhodobá potenciace.
Předpokládá se, že to je ten fyziologický mechanismus, jaký se učíme.
Když synapse zesílí, a tu sílu si udrží, jsme schopni si snadněji vybavit minulé zážitky.
(piano)
Občas když mluvíme o naší historii, zapomínáme, že lidé tvořící tato díla jsou opravdoví umělci.
Je opravdu důležité mít smysl jaký tento materiál vyvolává pocit a proč jej lidé používají.
To, co máme na obrazovce je oltářní obraz San Cassiano namalován Giovanni Bellinim jenž je známý pro své živé barvy a velmi složitý druh prostředí a nádhernou jasnost v jeho obrazech. Ve skutečnosti používá olejové barvy zajímavým způsobem.
V tomto videu chci řešit pár nerovnic, které zahrnují násobení dělení kladnými a zápornými čísly, a uvidíte, že je to trochu složitější než jen přičítání a odečítání čísel, které jsme viděli v minulém videu.
Dále bych se chtěl seznámit vás s některými dalšími druhy zápisů pro popis množiny řešení nerovnice.
Pojďme udělat pár příkladů.
Takže řekněme, že mám minus 0,5 x je menší nebo rovno 7,5 .
Nyní, pokud by se jednalo o rovnici, váš prvotní impuls by byl, hej, vydělme obě strany koeficientem neznámé x, a to je také správný postup: vydělit obě strany minus 0,5 .
Důležitá věc, kterou je třeba si uvědomit, je však, když toto uděláte s nerovnosti, když vynásobíte nebo vydělíte obě strany rovnice záporným číslem, změníte také nerovnost. --změníte nerovnost--
Přemýšlejte o tom tímto způsobem.
Udělám jednoduchý příklad.
Pokud bych vám měl říci, že 1 je méně než 2, myslím, že s tím budete souhlasit.
1 je určitě méně než 2.
A teď, co se stane, když vynásobím obě strany minus 1 ? minus 1 vs. minus 2 ?
No, zničehonic, minus 2 je víc záporné než minus 1 .
Takže zde, minus 2 je ve skutečnosti menší než minus 1 .
Teda, tohle není důkaz, ale myslím, že vám to ozřejmí, proč obracíte znaménko.
Pokud je něco větší, když vezmete zápornou hodnotu obou částí, bude to více záporné, nebo naopak.
Takže to je důvod proč, když budeme násobit obě strany této rovnice... nebo dělit obě strany této rovnice... záporným číslem, musíme přehodit znaménko.
Takže pojďme vynásobit obě strany této rovnice.
Dělení 0,5 je to samé jako násobení 2 .
Naším cílem je mít zde koeficient 1 .
Takže pojďme vynásobit obě strany této rovnice minus 2 .
Takže máme mínus 2 krát mínus 0,5 .
A můžete říct: Hele, jak dostal Sal tuhle 2 sem?
Můj mozek pouze přemýšlí, čím můžu minus 0,5 abych dostal 1 ?
A minus 0,5 je totéž co minus 1/2 .
Převrácená hodnota toho je minus 2 .
Takže násobím - 2 obě strany této rovnice.
A mám 7,5 na druhé straně.
Vynásobím to také minus 2 .
A pamatujte si, pokud násobíte nebo dělíte obě strany nerovnice záporným číslem, přehodíte znaménko nerovnosti. Měli jste menší nebo rovno?
Nyní to bude větší nebo rovno.
Takže na levé straně, mínus 2 krát mínus 0,5 je rovno 1 .
Vyjde vám, že "x" je větší nebo rovno 7,5 krát mínus 2
To je mínus 15, což je řešení.
Všechna "x", která jsou větší než minus 15 budou splňovat tuto rovnici.
Schválně to vyzkoušejte.
Například ... nula by mohla jít.
0 je větší než minus 15.
Ale zkuste to třeba s... zkuste minus 16. minus 16 nebude fungovat. mínus 16 krát mínus 0,5 je rovno 8, což není méně než 7,5 .
Takže řešením je množina všech x ...nakreslím si tady číselnou řadu ... větší než minus 15 .
Tady je minus 15 , tohle je možná minus 16 , Tohle je minus 14
Větší nebo rovno minus 15 je naše řešení .
Nyní můžete vidět množinu řešení nerovnic zapsaný pomocí intervalů.
Na intervalový zápis chvíli trvá si zvyknout.
Chceme zahrnout i minus 15, takže spodní hranice našeho intervalu je - 15 .
A pokud sem dáte tuto závorku, znamená to, že zahrneme minus 15 .
Množina obsahuje spodní hranici.
Obsahuje minus 15 .
A půjdeme až úplně do nekonečna.
A dáme kulatou závorku zde.
Kulaté závorky by obvykle znamenaly, že nezahrnujete horní hranici.
Děláte je také pro nekonečno, protože nekonečno není úplně normální číslo, abych tak řekl.
Nemůžete jen tak říct, oh, jsem v nekonečnu.
Nikdy se do nekonečna nedostanete.
Takže to je důvod pro kulaté závorky.
Kulaté závorky značí, že nezahrnujete hranici intervalu, ale také je používáte u nekonečna.
Takže tohle a tohle jsou stejné věci.
Někdy také můžete vidět zápis množiny, kde je řešením, že se říká, že x je reálné číslo, které ... tahle krátká čárka, tahle krátká svislá čárka, zkrátka znamená, že ... "x" je větší nebo rovno minus 15 .
Tyto složené závorky znamenají, že množina všech reálných čísel, nebo množina všech čísel, kde x je reálné číslo tak, že "x" je větší nebo rovno minus 15 .
Tohle všechno, tohle a tohle je ta samá věc.
Zapamatujte si to a pojďme udělat pár dalších příkladů.
Takže řekněmě, že máme 75 "x" je větší nebo rovno 125 .
Takže tady můžeme zkrátka vydělit obě strany 75 .
A protože 75 je kladné číslo, nemusíte přehazovat znaménko nerovnosti.
Takže dostanete, že x je větší nebo rovno 125/75 .
A pokud vydělíte čitatel a jmenovatel 25, je to 5/3 .
Takže x je větší nebo rovno 5/3.
Nebo bychom mohli napsat množinu řešení jako uzavřený interval od 5/3 do nekonečna.
A znova, pokud byste to chtěli zakreslit na číselné ose, co je 5/3 ?
Je to 1 a 2/3 .
Takže máte 0, 1, 2, a 1 a 2/3 budou zhruba zde.
Budou zahrnuty v intervalu.
Támhleto je 5/3 .
A všechno, co je větší nebo rovno bude zahrnuto v naší množině řešení.
Pojďme si udělat ještě jeden.
Řekněme, že máme x lomeno 3 je větší než mínus 10/9 .
Takže chceme osamostatnit "x" na levé straně.
Pojďme vynásobit obě strany mínus 3, ano?
Koeficient, dovedete si představit, je mínus 1/3, takže chceme vynásobit převrácenou hodnotou, což by mělo být mínus 3 .
Takže pokud vynásobíte obě strany mínus 3, dostanete mínus 3 krát -- tohle můžete přepsat jako mínus 1/3 "x" , a na této straně máte mínus 10 lomeno 9 krát mínus 3.
A nerovnost se změní, jelikož jsme násobili či dělili záporným číslem.
Takže nerovnost se změní.
Změní se z "větší než" na "menší než".
Takže levá strana rovnice se stane pouhým "x" . A právě proto jsme to udělali.
Tohle se vyruší s tímhle.
Záporné hodnoty se vyruší. "x" je menší než.
A pak máte mínus krát mínus.
To se stane kladným.
A pokud dělíte čitatel i jmenovatel 3, dostanete 1 a 3, takže "x" je menší než 10/3 .
Takže pokud bychom to chtěli napsat jako intervalový zápis, množinou řešení bude -- horní hranice intervalu bude 10/3 a nebude obsahovat 10/3.
Toto není méně nebo rovno než, takže sem dáme kulaté závorky.
Všimněte si, tady je zahrnuto 5/3.
Použijeme hranaté závorky.
Tady, nemáme zahrnuto 10/3 .
Použijeme kulaté závorky.
Intervalu bude od 10/3 až úplně do mínus nekonečna.
Všechno méně než 10/3 je v našem souboru řešení.
A pojďme si to nakreslit.
Pojďme si nakreslit množinu řešení.
Takže 10/3, takže máme, 0, 1, 2, 3, 4.
10/3 je 3 a 1/3 , takže by to mohlo být -- udělám to jinou barvou -- Mohlo by to být tady.
Nebudeme to zahrnovat.
Je to méně než 10/3.
10/3 není v množině řešení.
Tohle je 10/3 , a všechno, co je menší, než to, avšak bez 10/3, je v naší množině řešení.
Udělejme ještě jeden.
Řekněme, že máme "x" lomeno 15 je menší než 8.
Takže ještě jednou, vynásobme obě strany této rovnice mínus 15ti .
Takže mínus 15 krát "x" lomeno mínus 15 .
Máte tedy 8 krát mínus 15 .
A když vynásobíte obě strany nerovnice záporným číslem nebo vydělíte obě strany nerovnice záporným číslem změní se nerovnost.
Je to "méně než", změníte to na "více než".
A nyní, na levé straně nám zůstane pouze "x" , protože tihle chlapci se vyruší. "x" je větší než -- 8 krát 15 je 80 plus 40, což je 120, takže -- mínus 120.
Je to tak?
--80 plus 40--
Jo, negativní 120.
Nebo bychom mohli napsat množinu řešení s počátkem v mínus 120 -- avšak nezahrneme mínus 120.
Nemáme zde rovnítko -- a jdoucím až do nekonečna.
A pokud bychom to chtěli znázornit, nakreslím číselnou řadu zde.
Udělám to jenom rychle.
Řekněme, že tohle je mínus 120.
Možná, že nula je tady nahoře.
Tohle by bylo mínus 121.
Tohle by bylo mínus 119.
Nebudeme zahrnovat mínus 120, protože nemáme rovnítko zde, avšak výsledkem bude všechno větší než mínus 120.
Všechny tyhle čísla, která jsem vykreslil zeleně budou splňovat nerovnici. A můžete si taky vyzkoušet.
Funguje nula?
0 lomeno 15 ?
Jo, to je nula.
To je určitě méně než 8.
To pro vás, myslím, nemusí být dostatečný důkaz, ale můžete vyzkoušet jakékoliv z těchto čísel a měly by fungovat.
Každopádně, dofuám, že jste to shledali užitečným.
Uvidíme se v dalším videu.
Jsme ve vídeňské Albertině a díváme se na brilantní obraz
Alexandra Jawlenského Mladá žena v klobouku s květy.
Říkáš brilantní, máš jistě na mysli malbu a motiv obrazu, ale i jeho barvu.
Myslím, že neznám radikálněji namalovaný a kolorovaný obraz.
Oranžová je naprosto zářivá.
Jedná se o krajní expresionismus.
Jawlensky byl Rus, studoval u Ilji Repina, jednoho z předních ruských umělců sklonku století a později se vzdává přísného naturalismu ve prospěch expresivity, vycházející z Matissova fauvismu.
Obraz připomíná práce Kandinského, který byl po mnoho let Jawlenského blízkým přítelem.
Vidíme vysokou radikalitu malířského provedení, která jistě pramení v umění Gauguinově a van Goghově.
Jawlensky byl součástí uměleckého proudu konce 19. a počátku 20. století.
U ruského malíře jako je Jawlensky jde o velmi důležité téma. Zatímco Gauguin hledal onen původní, přirozený a panenský ráz života na venkově, např. v Bretani a nejslavněji později v oblasti Jižních moří, Rusové se často obraceli k lidovému umění, ruským ikonám a prostým dobovým tištěným plakátům.
Hledali v nich upřímnost a opravdovost zobrazení.
V obraze je také stopa primitivismu. Ačkoli figura má jistý nádech kultivovanosti a je zobrazením městského typu, má nádherný klobouk s květinami, krásný vějíř, který si drží velmi plaše u obličeje, je v ní i cosi primitivistického - ve tmavých obrysech, abstrakci zobrazení a smyslu pro geometrii.
Nyní se dostáváme přímo do jádra obrazu, k silnému konfliktu mezi předmětem, ten je skromný, téměř tichý, žena se na nás nedívá přímo, zdůrazněné jsou její řasy, kouzlo vysoké elegance, vějíř a klobouk.
Vše je však namalováno divoce a energickým způsobem.
V obraze je cítit výraz 20. století a modernismu v krajní podobě.
Podle mne se oba aspekty téměř střídají, někdy se na obraz dívám a vidím postavu, její nádherné řasy a jemný obličej s drobnými červenými rty a jindy se vše mění a spatřuji hrubé černé obrysy obrazu a malířova gesta, kterými je vytvořil.
Je v nich cosi velmi syrového.
Ano, syrového, pronikavého a krásně se na to dívá.
A je zde také příjemná harmonie barev, ačkoli jsou pestré, drží pohromadě.
Jsou v absolutním protikladu k barvám, které bychom očekávali.
Žena má například zeleno žlutý obličej.
Ano, a přesto to působí velmi přirozeně a není to nijak na první pohled znát.
V obraze je cosi nádherně umělého, jako by jeho světlo nebylo teplým světlem slunce ale elektrickým světlem moderní doby.
Obraz není namalován na plátně ani na papíře, je na lepence.
Díky tomu má také sytou hnědou barvu, která prostupuje pod tahy umělcova štětce.
To mi připomíná některé z prací Toulouse-Lautreca, které vznikly koncem19. století. I jeho přitahovala umělost světla v kavárnách a na pódiích.
Podobně i Degas zobrazoval své baletky nasvícené světlem na jevišti.
I zde vnímáme tento pocit umělosti barvy světla i formy zobrazení samotného. Obojí je součástí tohoto okamžiku z počátku 20. století. Je vyjádřený hluboce emocionálně a expresivně.
(hudba)
Pojď ven, ty zloději!
Ukaž mi to!
Co jsi ukradl?
Co s tím chceš dělat?
Odpověz mi!
Chci to dát mé mamince ...
Počkejte chvíli!
Tvá máma je nemocná?
Opovaž se to udělat znovu!
Zlato? Přines veggie polévku!
O 30 let později.
Posaďte se.
Tati!
Na, tu máš.
Další objednávka prosím?
Souhrn lékařských výdajů.
Celkem: 792 000 Bahtů.
Na prodej.
ZN.: Spěchá!
Souhrn lékařských výdajů.
Celkem:
0 Bahtů.
Všechny výdaje zaplaceny před 30 lety. Třemi balíčky léků. A trochou veggie polévky.
S úctou, MUDR. Prajak Arunthong
Dávání je nejlepším způsobem komunikace.
Vítáme vás na toto video "Jak na úrovni Haas soustruh"
Vyrovnání postup má tři kroky: Za prvé nastavte stroj na správnou výšku přizpůsobit chladicí tank Za druhé, drsné úroveň přední i zadní a na stranu na podporu řádné chladicí a konečně, odeberte všechny twist v základní obsazení tak stroj přesně sníží
Nástroje je třeba pro tento postup: soket Ruched a 3/4 " 1 1/2 "klíč, metr a Haas vyrovnání nástroj # T-2181
Středisko ST-30 obrací se používá k zobrazení postupu vyrovnání Ale stejné zásady platí pro všechny soustruhy ST Series
Ujistěte se, že stroj je dostatečně vysoká, aby se zvedl ze země vymazat nádrží chladicí
Každý ze čtyř vnějších vyrovnání šrouby nastavena 3 1/2 "nebo (90 mm) mezi podlahou a spodní části základní obsazení
Jakmile byla nastavena výšku zvýšit centra vyrovnání šrouby
A pravé přední šroub nad polštářky
Tyto budou všichni přesunuta zpět do pozice v poslední kroky procesu
Všimněte si, že každý čip dopravník podporu šrouby nebo závorky by se dotkla země až po dokončení procesu vyrovnání
V případě potřeby přesuňte tailstock nebo 2 vřeteno domů
Připravit nástroje T-2181 instalací montáž ruku na jedno ze dvou slotů slot 45 stupňů je pro ST soustruhy
Druhá patice je pro starší stroje řady SL v závislosti na typu věž umístěte montážní paže, buď do patice držitele nástroje OD
Nezapomeňte připojit nástroj T-2181, tak, aby povrch nástroje je úroveň na zem a nástroj pevně proti věž tvář při instalaci
Jog věž do středu osy cestování
Pak osvěží věž podél osy z směrem k vřeteno
Pokud možno dostat na konec z cestování
Kratší úrovně lahvičky bude paralelně s osy z a určuje sklon stroje zleva doprava
Sklon podél této osy ovlivňuje, jak chladicí a čipy odtok z soustruh
Poznámka: zda v pravé části stroje je potřeba zvýšeného nebo sníženého na střed bublina
Použití pouze pravé zadní vyrovnání šroub provést úpravy až bublina je zarovnání na střed
Všimněte si teď, čtení delší přesnost vyrovnání lahvičky která je rovnoběžná s tváří věž
Toto ukazuje úhel stroj zepředu dozadu
Zkontrolujte, zda potřebuje levé přední vyrovnání šroub k zvýšeného nebo sníženého přivést na úrovni systému
Upravte šroub až bublina je soustředěn v lahvičce
Se strojem na úrovni teď zepředu dozadu a na stranu je čas pro kontrolu twist v základním obsazení
Použít úroveň lahvičky přesnost paralelně s věž pro toto měření
S věžičkou stále vedle vřeteno
Poznámka: přesnou polohu bubliny v okně lahvičky
Jog osy z domácí pozici
Všimněte si teď jak daleko přesunula bublina
Největší pravděpodobností úroveň bude Naklonit dolů směrem k PRAVÉM předním rohu vzhledem k tomu, že šroub není dotýká obsazení puk
Zvýšit pravém předním rohu, dokud indikační bublina přesunula na přesnou pozici na straně vřeteno stroje
Po úpravě vyrovnání šroubu, vyčkat nejméně 10 sekund pro bublinu stabilizovat
Jakmile se usadili, ustupte věž přes plnou osy z cestování na stranu vřeteno a Všimněte si, kterým směrem je naklápění úroveň
Pokud bublina se nepohnula z nulové polohy twist byla odebrána ze základny
Pokud je zapotřebí další úprava Přines bublina zpět do polohy centrum zvýšení nebo snížení přední roh stroje, na straně nejbližší úroveň
Pokračovat v úpravě vyrovnání šrouby dokud bublina čte nula na obou koncích osy z cestování
S twist odstraněna je čas na nižší střední vyrovnání šrouby na pozici
Otočit každý prostřední šroub a vhození puku dohromady Přesvědčte se, puk je střed pod šroub
Když puk a šroub se přestala otáčet ručně použít klíč Ruched utažení šroubu dalších 10 stupňů rotace
Nemám žádné utáhnout dále než 10 stupňů Jak to negativně ovlivní geometrii stroje
Opatrně Dotáhněte jisticích matic podržíte vyrovnání šrouby-stacionární
Po zpřísnění zámek nuts úrovně šroub, ověřte, zda s jednou další pass podél osy Z, že stále neexistuje žádný zvrat v počítači
Změna v bublině čtení by neměl překročit jednu promoce
Teď pečlivě odstraňte nástroj T-2181 z věž
Počítač je nyní ve správné výšce, úroveň a bez jakékoliv twist
To je základem pro optimální stroj přesnost
Nacházíme se v Bargello ve Florencii a díváme se na takzvané soutěžní panely.
Umělečtí historikové často chápou tyto panely jako počátek renesance.
V roce 1401 cech florentských tkalců rozhodl vypsat soutěž na druhé dveře florentského Baptisteria.
V Baptisteriu se nachází troje vchodové dveře. První vytvořil Andrea Pisano ve 14. století a cech tkalců chtěl nechat vytvořit druhé.
Jednalo se o obrovské bronzové dveře, které byly nejen obrovským občanským závazkem ale také nevýslovně drahé.
Baptisterium je historicky nejdůležitější budova ve Florencii a ve snaze najít nejlepšího sochaře cech tkalců vyhlásil soutěž.
Jediné dochované panely ze sedmi soutěžních jsou ty Brunelleschiho a Ghibertiho.
Cech tkalců při při vypsání soutěže velmi specifický se svými požadavky.
Přidělili určité množství bronzu a řekli sochařům, aby zpodobnili téma ze Starého Zákona, obětování Izáka.
Stanovili také přesný počet postav a vše, co má být ve výjevu zahrnuto.
Jedinou další věc, kterou si pamatuji, že cech tkalců stanovil, je, že všechny panely musí být orámované dekorativním čtyřlístkem, který je gotickým tvarem.
Je to skutečně zajímavé pozorovat tyto dva panely a přemýšlet proč cech vybral právě ten jeden a který byl lepší a z jakých důvodů.
V biblickém příběhu Bůh přikáže Abrahámovi, aby zabil svého jediného syna Izáka, aby ho obětoval.
Je třeba si uvědomit, že Abrahám byl velmi dlouhou dobu bez dětí a proto pro něj syn znamenal všechno.
Jeho syn byl pro něho zázrakem.
A nyní mu Bůh přikazuje, aby zabil svého syna. Abrahám bere ¨ slova Boží velmi vážně.
Je to okamžik krize a také okamžik naděje.
Dovolí, aby se vše v jeho životě podřídilo Boží vůli?
Abrahám tedy bere Izáka na horu, kterou Bůh určil a pokládá nůž na Izákovo hrdlo, je připraven zabít svého syna, když se najednou objeví anděl a zastaví ho.
Bůh sešle berana, aby ho Abrahám obětoval a Izák je zachráněn a Abrahám ušetřen strašlivého osudu, kterým by se stalo zabití jediného syna.
Opravdu se mi líbí způsob, jakým anděl na obou panelech přichází zachránit situaci.
Ve vyobrazení Ghibertiho je to mnohem méně dramatické, anděl je jen zpodobněn, ale v Brunelleschiho verzi anděl chytne Abrahamovu ruku a zastaví ho na poslední chvíli, v okamžiku, kdy se nůž dotýká Izákova hrdla.
Provedení je také mnohem intenzivnější s Izákovou hlavou zvrácenou Abrahamem dozadu, a jistou dávkou násilí.
Je zajímavé, že v Ghibertiho provedení, je anděl oddělený, není tu tato spojitost.
Domnívám se, že Ghibertiho provedení je emočně ucelenější.
Abrahám působí neochotně, čin nechce provést, nůž drží dál a dívá se na Izáka pohledem plným váhání, je to jako okamžik, ve kterém se vše zastaví, kvůli strašlivé věci, která mu byla přikázána.
Je zajímavé, že Ghiberti nám prezentuje nahou postavu, a to tím nejpřímějším způsobem, zatímco Brunelleschiho postava klečí a je zahalená pokroucenou látkou a strnulá v kontrastu ke klasické kráse, kterou vidíme u Ghibertiho.
To je přímé zobrazení řeckého a římského ideálu sochy a je vskutku velmi zdařilé.
Na obou panelech je další zajímavý rozpor a sice fyzické rozmístění postav otce a syna.
U Ghibertiho je kompozicí lehce klenutý oblouk, zatímco Brunelleschi využívá diagonálu, která je víc energetická a zároveň víc násilná.
Podle mě je Brunelleschiho vyobrazení trochu víc děsivé.
Ano, je děsivé!
Zdá se, že cech s tím také souhlasil. Neexistuje psaný záznam toho, podle čeho vybírali.
To je pravda, ale ve skutečnosti to byl Ghiberti, kdo dostal zakázku, ačkoliv podle některých záznamů byli oba vítězové.
V Ghibertiho provedení je skála, která sjednocuje celou scénu.
Vypadá to, jakoby plynula téměř jako voda z horního levého rohu dolů do pravého.
U Brunelleschiho převládá dojem že jednotlivé části byly k sobě poskládány, ve skutečnosti Brunelleschi mnoho částí odlil zvlášť a teprve potom je spojil, zatímco Ghiberti odlil pouze dva kousky bronzu.
Je tu ještě jedna věc, která mohla přispět k volbě Ghibertiho a sice, že použil méně bronzu.
Je třeba si uvědomit, že bronz je velmi drahý a když to znásobíme do všech zamýšlených panelů dveří je to v každém případě nezanedbatelné.
Nakonec tedy zakázku dostal Ghiberti, vytvořil dveře a ty se staly takovým triumfem, že dostal automaticky zakázku na třetí dveře.
Brunelleschi využil této příležitosti, aby rozšířil své obzory sochařství a odešel do Říma, kde studoval starověkou římskou architekturu a starověké římské sochařství.
Samozřejmě se vrátil do Florencie a konečně se dočkal úspěchu v podobě velkých zakázek jako Florentský dóm.
...
Vítejte zpět.
V minulém videu jsme měli velmi pozitivní scénář, kde jsem původně koupil dům za 1,5 milionů dolarů.
O rok později hodnota domu nebo alespoň vnímaná hodnota domu vzrostla z 1,5 milionů dolarů, protože moji sousedé prodali svůj stejný dům za 1,5 milionů dolarů.
A tak moje původní investice do vlastního jmění vzrostla ze 250 000 dolarů na 750 000 dolarů.
A proč tomu tak je?
Vlastní jmění není nic, ale když mám aktivum, které má hodnotu 1,5 milionů dolarů a dlužím 750 000 dolarů... to byla moje původní hypotéka na to aktivum... potom to, co mi zbývá je vlastní jmění.
Takže se moje vlastní jmění ztrojnásobilo.
Vzrostlo ze 250 000 dolarů na 750 000 dolarů.
V tomto videu vám ukáži, co můžete s vlastním jměním dělat.
Myslím tím, že to není hotovost.
Je to něco jako kouzelné množství majetku, který máte.
Cítíte se bohatší.
A ukáži vám, že to ve skutečnosti můžete změnit na hotovost použitím něčeho, co se nazývá domácí kapitálová půjčka.
A budu tvrdit, že to je ve skutečnosti to, co řídilo ekonomiku od zhruba roku 2002 až pravděpodobně do teď, do dnešního dne.
Ačkoli si myslím, že teď jsme v recesi.
Ve skutečnosti jsem si 100% jistý, že jsme.
Ale určitě do zhruba roku 2006.
Co je domácí kapitálová půjčka?
Jdu do banky.
Říkám banko, má vlastní jmění 750 000 dolarů.
Přeji si... jsem bohatý, ale nemám to v hotovosti.
Chci něco udělat s tímhle vlastním jměním.
Chtěl bych žít jako bohatý člověk.
Banka řekne Sale, víte, máte pravdu.
Náš jediný požadavek je, abyste měl 250 000 dolarů... nebo náš jediný požadavek je, abyste měl 25% vlastního jmění ve vašem domě, ano?
Protože chtějí záruku v případě, že nemůžete platit a oni dostanou nazpět dům a musejí prohlásit hypotéku za propadlou a vydražit dům atd. atd.
Řekli, jsme ochotni vám půjčit až 75% hodnotu vašeho domu.
Co je 75% hodnota mého domu?
1,5 krát 75%, to bude 750 000 dolarů plus polovina ze 750 000 dolarů.
To bude myslím 1,075 milionů dolarů.
Vypočítal jsem to z hlavy, může to být špatně.
Ale je to přibližně správné číslo.
Banka řekne, víte co, jsme ochotni půjčit vám do 75% hodnoty vašeho aktiva.
A samozřejmě to bude garantované tímto aktivem.
Dosud jsme vám půjčili 750 000 dolarů. Podívejme se, kolik navíc si od nás můžete půjčit. Mínus... mluvíme v milionech... je to 0,075.
(Potlesk)
AIDS byl objeven v roce 1981, virus byl popsán v roce 1983.
Tyto bubliny v programu Gapminder ukazují, jak byl virus po světě rozšířen v roce 1983, nebo jaké rozšíření odhadujeme.
Co se zde snažíme ukázat - na této ose, je procento infikovaných dospělých.
A na této ose je průměrný příjem na osobu v dolarech.
A velikost těchto bublin říká, kolik infikovaných je v každé zemi, barva pak značí jednotlivé světadíly.
Jak vidíte, Spojené státy v roce 1983 měly jen velmi malé procento infikovaných, ale vzhledem k počtu obyvatel to je stejně docela velká bublina.
Ve Spojených státech bylo virem HIV infikováno poměrně dost lidí.
Tady nahoře vidíte Ugandu.
Infikováno v ní bylo téměř pět procent obyvatelstva, takže bublinu má velkou, přestože to je malá země.
A byla to asi nejvíce postižená země na světě.
No a co se dělo dál?
Když už teď rozumíte grafu, v následujících 60 sekundách si přehrajeme epidemii HIV ve světě.
Ještě předtím vám ale představím svůj nový vynález.
(Smích)
Podařilo se mi zhmotnit paprsek laserového ukazovátka.
(Smích) (Potlesk)
Takže připravit, pozor, start!
Jako první se objevil rychlý růst v Ugandě a Zimbabwe.
Šly takto nahoru.
První těžce infikovanou zemí v Asii bylo Thajsko.
Pohybovalo se okolo jednoho až dvou procent.
Pak začala Uganda klesat, zatímco Zimbabwe vystřelilo nahoru a o několik let později se hrozivé zvýšení frekvence infekce HIV objevilo v Jihoafrické republice.
Podívejte se - Indie má hodně infikovaných, ale ti tvoří jen malé procento.
Skoro totéž se děje tady.
Uganda jde dolů, Zimbabwe jde dolů, Rusko stoupá k jednomu procentu.
V posledních dvou-třech letech jsme dosáhli stabilizovaného stavu epidemie HIV.
Trvalo nám to 25 let.
Stabilizace ale neznačí, že se stav zlepšuje, pouze se přestal zhoršovat.
Stabilizovaný stav znamená, že asi jedno procento dospělé světové populace je infikováno virem HIV.
30 až 40 milionů lidí, celá Kalifornie, každá osoba... To je víceméně současná situace ve světě.
A teď si rychle znovu přehrajme Botswanu.
Botswana je mírně nadprůměrně bohatá země v jižní Africe s demokratickým zřízením, dobrou ekonomikou, a stalo se v ní toto:
Začali nízko, pak vyletěli nahoru, vrcholu dosáhli tady, v roce 2003, a teď jsou níže.
Padají ale pomalu, protože v Botswaně je zdravá ekonomika a vláda, takže zvládnou obyvatele léčit.
A pokud jsou infikovaní lidé léčeni, nezemřou na AIDS.
Procento infikovaných neklesne, protože lidé přežijí 10 až 20 let.
Tím vzniká v našem měření problém.
Ale v chudších zemích Afriky, v nízkopříjmových zemích tady dole, procento infikovaných klesá rychleji, protože lidé pořád umírají.
Navzdory štědrosti programu PEPFAR (U.S. President's Emergency Plan For AIDS Relief) zdravotnická péče nedosáhne ke všem lidem a i z těch, kteří k ní v chudých zemích přístup mají je jen 60% léčeno déle než dva roky.
Celoživotní péče není v chudých zemích pro všechny realistická.
Ale je velmi dobře, že se pomáhá, jak to jen jde.
Zaměřujeme se ale znovu spíše na prevenci.
Jen zastavením přenášení choroby se jí bude svět moci zbavit.
Léky jsou příliš drahé - kdybychom měli vakcínu, respektive až ji budeme mít, ta bude daleko efektivnější, ale léky jsou pro chudé velmi drahé.
Ani ne tak samotný lék, jako celá léčba a potřebná zdravotnická péče.
Když se podíváme na tuto situaci, jedna věc je velmi jasná:
Vidíte modré bubliny a lidé říkají, že HIV je v Africe velmi rozšířené.
Já bych spíše řekl, že HIV je v Africe velmi odlišné.
Najdete zde nejvyšší míru infikovaných virem HIV na světě, najdete ji v afrických zemích, ale také tu je Senegal, kde je stejné procento jako v USA.
A také najdete Madagaskar, a mnoho dalších zemí v Africe, kde je stejně málo infikovaných jako ve zbytku světa.
Je hrozné zjednodušeně říkat, že je jen jedna Afrika, a že věci se v celé Africe odehrávají stejně.
S tím už musíme skoncovat.
Není uctivé ani chytré takto přemýšlet.
(Potlesk)
Měl jsem to štěstí jednu dobu žít a pracovat ve Spojených státech.
Zjistil jsem, že Salt Lake City a San Francisco se od sebe liší.
(Smích)
A stejné to je v Africe - existují významné rozdíly.
Takže proč je tam HIV tak rozšířené?
Je to válkou?
Není.
Podívejte se sem.
Válkou zmítané Kongo je tady dole - dvě, tři, čtyři procenta.
A toto je mírumilovná Zambie, sousední země s 15 procenty.
Máme dobré studie o uprchlících z Konga, jsou mezi nimi dvě až tři procenta infikovaných a mírumilovná Zambie jich má daleko víc.
Nové studie jasně ukazují, že války jsou hrozné, že znásilňování je hrozné, ale ani jedno není hnací silou výskytu HIV v Africe.
Je to tedy chudoba?
No, při letmém pohledu na graf to vypadá, že více peněz znamená méně HIV.
To je ale velmi zjednodušené, pojďme se proto podívat na Tanzanii.
Rozdělím ji na pět příjmových skupin, od nejvyššího po nejnižší příjem, a jdeme na to.
Ti s nejvíce penězi, i když bych raději neříkal "ti bohatí", jsou častěji infikovaní.
Rozptyl je od 11 až do 4 procent a ještě větší je u žen.
Je hodně teorií, které jsou teď dobrou výzkumnou prací, prováděnou africkými institucemi a vědci spolu s výzkumníky z jiných zemí, vyvraceny.
Takže to jsme měli rozdíly v rámci Tanzanie.
A nemohu se vyhnout Keni.
Podívejte na Keňu.
Rozdělil jsem ji na její provincie.
Takhle.
Vidíte zde rozdíly v jedné africké zemi - jde to od nízké úrovně až po velmi vysokou a většina Keňských provincií je někde uprostřed.
Ale proč?
Proč v některých zemích nalézáme takto extrémní hodnoty?
No, tento stav má asi více příčin, je zde nedostatečné používání kondomů a věkové rozdíly sexuálních partnerů, tedy že starší muži mívají sex s mladými ženami.
Hodnoty jsou pak vyšší u mladých žen než u mladých mužů v mnohých z hůře postižených zemí.
Ale kde se tyto země nacházejí?
Přesunu teď bubliny na mapu.
Podívejte, ve vysoce infikovaných zemích žijí 4% procenta celkové světové populace, ale 50% všech nemocných HIV.
HIV existuje všude na světě.
Bubliny vidíme po celém světě.
Brazílie má hodně nemocných AIDS.
Arabské země moc ne, celkem vysoko je ale Írán.
V Íránu je hodně lidí závislých na heroinu a také tam je rozšířená prostituce.
Indie jich má mnoho infikovaných, protože má mnoho obyvatel.
Jihovýchodní Asie, a tak dále.
Ale pořád je tu ta jedna část Afriky - a je těžké zároveň nehovořit o Africe jako celku, nepřicházet se zjednodušenými příčinami této situace.
Na druhé straně musíme uznat, že situace je zde vážná, na tomto se vědci shodují.
UNAIDS konečně zveřejnil dobrá data o rozšíření HIV.
Může to být větším množstvím sexuálních partnerů.
Může to být několika typy virů.
Můžou existovat jiné faktory, které způsobují vyšší frekvenci přenosu.
Vždyť když jste naprosto zdraví a máte heterosexuální sex, riziko infekce při jednom styku je 1:1000.
Nevyvozujte z toho ale předčasné závěry, dnes večer se chovejte slušně!
(Smích)
Když jste ale v méně příznivé situaci, například s více pohlavně přenosnými chorobami, riziko může být až 1:100.
Myslíme si ale, že příčinou by mohl být souběh partnerů.
Co to znamená?
Ve Švédsku nic takového nemáme.
Máme sériovou monogamii.
Vodka - Silvestr - nový partner na jaro.
Vodka - letní slunovrat - nový partner na podzim.
Vodka - a tak to jde dále a dále... Chápete?
A tím si nasbíráte velké množství expartnerů.
A máme příšernou epidemii chlamydií, která se u nás drží spoustu let.
Infekce virem HIV vrcholí 3 až 6 týdnů po nakažení, a proto je u ní sex s několika partnery za jeden měsíc daleko nebezpečnější než u jiných infekcí.
Pravděpodobně za tím vším stojí kombinace těchto faktorů.
Jsem rád, že se teď blížíme ke skutečnosti, když se díváme na tento graf.
Můžete ho získat zdarma.
Na Gapminder.org jsme nahráli data UNAIDS.
Doufáme, že až budeme v budoucnu reagovat na globální potíže, budeme mít nejen srdce, nejen peníze, ale také použijeme mozek.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Toto je obrázek Henrietty Swan Leavittové.
Udělala, o něco více než před 100 lety, bylo to začátkem 20. století... Pracovala pro Edwarda Charlese Pickeringa, který byl astronom z Harvardu. V době, kdy pracovala pro jeho observatoř, udělala jeden z nejdůležitějších objevů v celé astronomii.
Řekl bych, že se řadí mezi první tři, protože to skutečně umožnilo lidem, jako Hubbleovi, začít si uvědomovat, že se vesmír rozpíná, nebo dokonce být schopen přemýšlet o tom, jak měřit vzdálenosti objektů ve vesmíru i mimo dosah našich nástrojů paralaxy.
Viděli jsme, že s paralaxou musíme mít extrémně citlivé přístroje, jen k měření vzdáleností hvězd, které jsou relativně blízko nás, velmi citlivé přístroje, abychom se dostali ke hvězdám, které jsou možná dál v naší galaxii.
Ani dnes nemáme nástroje k měření věcí mimo naši galaxii.
Ale díky Henriettě Swan Leavittové jsme schopni získat povědomí o objektech mimo naši galaxii.
Pojďme se zamyslet nad tím, co udělala.
Její práce byla klasifikovat hvězdy Velkého
- trochu mi dělá problémy to vyslovit - Velkého Magellanova oblaku a Malého Magellanova oblaku.
A takto vypadají při pohledu z jižní polokoule.
Tady tento je velký.
A zde je malý.
A nezapomeňme, toto je předtím, než si Hubble uvědomil, nebo ukázal světu, že jsou hvězdy mimo naši galaxii, že jsou galaxie za naší galaxií.
Takže v tomto okamžiku si lidé plně neuvědomovali, že se jedná o samostatné galaxie.
"Toto jsou jakési druhy skvrnek, nebo tyto shluky hvězd, které vidíme na jižní polokouli."
A jen abychom získali povědomí, kde jsou vzhledem k naší galaxii, Mléčné dráze. Toto samozřejmě není skutečný obrázek. Nemůžeme pořídit obrázek z tohoto výhodného místa.
To by muselo být velmi, velmi daleko, nicméně právě tady je Mléčná dráha a toto je malý Magellanův oblak a zde je velký Magellanův oblak.
Už mi to jde lépe vyslovovat.
Takže její práce byla pouze zařadit různé hvězdy, které viděla.
Ale zatímco zařazovala, dívala se také na proměnné vlastnosti hvězd.
A ukázalo se, že se dívala na celou třídu hvězd - cefeidy, proměnné hvězdy.
A co je na nich zajímavé, jsou tyto dvě věci: Jsou neuvěřitelně jasné, jsou až 30 000krát zářivější než Slunce, a jsou 5-20krát hmotnější než Slunce, 5-20krát větší hmotnost než Slunce.
Ale zajímavými je dělá to, že jsou opravdu velmi zářivé, takže je můžete spatřit opravdu zdaleka.
Můžete vidět tyto proměnné hvězdy cefeidy v jiných galaxiích.
Můžeme je vidět za Malým Magellanovým oblakem nebo za Velkým Magellanovým oblakem.
Můžete vidět tyto hvězdy v jiných galaxiích.
A ještě zajímavější je, že jejich intenzita je proměnlivá, že se stávají zářivějšími a tmavšími s dobře definovanou periodou.
Takže pokud se díváte na proměnnou hvězdu, cefeidu - a toto je pouze jakási simulace, velmi chabá simulace -, tak by to mohlo vypadat takto, a pak v průběhu následujících 3 nebo 4 dnů by to mohlo snížit intenzitu na něco takového.
A pak opět za 3-4 dny to může vypadat takto.
A poté to bude vypadat opět takto.
Takže skutečná intenzita stoupá a klesá s dobře definovatelnou periodou.
Takže pokud toto trvá 3 dny a toto další 3 dny, pak celý cyklus přechodu z nízké intenzity zpět do vysoké intenzity bude 6 dní.
Takže toto je 6denní období.
A to, co Henrietta Leavittová viděla, toto nebylo zřejmé, vynesla to do grafu.
Usoudila, že všechno v každém z těchto oblaků bylo zhruba ve stejné vzdálenosti, všechno ve Velkém Magellanově oblaku je bylo zhruba ve stejné vzdálenosti, a to samozřejmě není přesné.
Toto je celá galaxie, takže očividně máte objekty dále v galaxii a věci blíže.
Máte hvězdy tady a tady.
A jejich vzdálenost k nám nebude přesně stejná.
My možná sedíme někde tady.
Ale ono to bude blízko.
Nebyl to špatný odhad.
A tím, že toto předpokládala, viděla něco velmi zajímavého.
Zakreslila...
Nakreslím to tady. Vykreslila na vodorovné ose relativní světlost.
Takže opravdu jediný způsob, jak to mohla změřit, bylo změřit to, jak jasné se jí zdály, a předpokládala, že jsou stejně daleko.
Takže, samozřejmě pokud máte jasnější hvězdu, ale ta je mnohem dál, bude tmavší.
Pokud předpokládáte, že jsou všechny zhruba stejně vzdálené, pak jejich jas vám řekne, jak jasná je ta daná hvězda.
Znázornila relativní svítivost hvězdy na jedné ose. A na další osu nanesla periodu těchto proměnných hvězd.
A teď použiji logaritmickou stupnici.
Řekněme, že toto je ve dnech.
Takže toto je jeden den, toto je 10 dní, toto tady je 100 dní.
Logaritmické měřítko je v mocninách desítky.
Mohl bych říci, že... Pokud vezmeme záznam těchto, toto by byla nula, toto by byla 1, toto by bylo 2.
A to používám jako stupnici. Používám logaritmus periody.
Nebo je jen značím jako 1, 10, 100, ale dávám každé z nich stejný odstup.
Když kreslila na tuto stupnici "relativní svítivost vs. perioda", tak dostala nákres, který vypadá zhruba takto.
A toto samozřejmě není přesné.
Dostala nákres, který vypadá zhruba takto.
Byl to celkem lineární vztah, pokud nakreslíte relativní jasnost v závislosti na logaritmu periody.
Zde se jedná o logaritmické měřítko. A tady můžete data proložit přímkou. A proč?
Tak bych řekl, nebo si myslím, že většina lidí by se řekla, že toto je jeden z nejdůležitějších objevů v astronomii. Přemýšlejte o tom, v čem je tu problém.
Můžeme se podívat na všechny tyto hvězdy ve vesmíru.
Řekněme, že se díváte na zlomek oblohy a podíváte se na něco, co vypadá takto, takže je to opravdu zářivé.
A pak spatříte něco tmavého, co vypadá jako toto.
Pokud byste měli povrchní znalosti, tak byste řekli: "Tato hvězda je jasnější."
Řekli byste, že toto je v podstatě zářivější hvězda.
Ale jak to víte?
Možná, že místo toho, že je jasnější, je to jen tmavší, bližší hvězda.
Možná je toto bližší hvězda.
Možná to je celá galaxie, ale je tak daleko, že to nemůžete ani říci.
Ale najednou, na základě práce, kterou Henrietta Leavittová udělala, pokud uvidíte jednu z cefeid proměnných hvězd v jiné galaxii, znáte její relativní jas ve srovnání s jinými proměnnými hvězdami, cefeidami.
Pokud můžete umístit jednu z těchto cefeid proměnných hvězd, pokud znáte přesně vzdálenost k jedné z nich, a znáte její absolutní svítivost, pak znáte absolutní svítivost jakékoli jiné cefeidy, proměnné hvězdy.
Řekněme, že pomocí paralaxy, což je náš další nástroj, zjistíme...
Řekněme, že je nějaká hvězda v naší galaxii a použijeme paralaxu, tak jsme schopní docela dobře změřit, že je to třeba 100 světelných let daleko.
A tato hvězda je proměnná hvězda, cefeida.
A řekněme, že perioda je 1 den.
Nyní víme něco zajímavého.
Víme, že proměnné hvězdy, s periodou 1 den a 100 světelných let daleko, budou vypadat takto.
Bude to vypadat jako tady ten nákres.
Takže pokud později uvidíme proměnnou hvězdu s periodou 1 den, takže se stává jasnější a tmavší v průběhu 1 dne a možná také dochází k rudému posuvu, ale možná to vypadá trochu více tlumeně, vypadá to jako toto.
Nyní víme, že pokud to bylo 100 světelných let daleko, tak by mělo tuto jasnost.
Takže na základě toho, jak moc je tmavá, můžeme zjistit, jak vzdálená tato proměnná hvězda cefeida je.
Pokud vás to trochu mate, rozeberu to podrobněji v příštích několika videích a můžeme si blíže vysvětlit matematiku v pozadí.
Toto ale byl velký objev. Objev této třídy hvězd: cefeidy - proměnné hvězdy.
Ona nebyla ta, kdo je objevil.
Lidé již před ní věděli, že tam jsou tyto hvězdy, které jsou zářivější a tmavší.
Jejím objevem ale bylo, že viděla lineární vztah mezi relativní jasností těchto hvězd a jejich periodou.
Když vidíme cefeidy v úplně jiných galaxiích nebo galaktických hvězdokupách, tak při pohledu na jejich periodu víme, jakou mají reálnou relativní světelnost.
A pak můžeme hádat, jak daleko tyto věci opravdu jsou.
Ne, můžeme odhadovat, jak daleko tyto věci opravdu jsou.
Takže, jak vypadá nejšťastnější muž na světě?
Rozhodně nevypadá jako já.
Vypadá takto.
Jmenuje se Matthieu Ricard.
Jak se můžete stát nejšťastnějším mužem na světě?
Vypadá to, že existuje způsob jak měřit spokojenost v mozku.
A to měřením relativní aktivace jeho levé prefrontální kůry prostřednictvím FMRI, versus jeho pravé prefrontální kůry.
A Mattieuova naměřená spokojenost se vymyká veškerým normám.
On je zdaleka ten nejspokojenější člověk, který byl kdy vědecky změřen.
Což nás vede k otázce: Na co asi myslel, když byl měřen?
Možná na něco velmi nemravného.
(Smích)
Ve skutečnosti ale meditoval o soucitu.
Mattieuova vlastní zkušenost je že soucit je ten nejšťastnější stav na světě.
Čtení o Matthieuovi bylo jedním z klíčových momentů mého života.
Můj sen je vytvořit podmínky během mého života pro světový mír -- a dosáhnout toho skrze vytvoření podmínek pro vnitřní mír a soucit v celosvětovém měřítku.
Učení se o Matthieuovi mi dalo nový úhel pohledu na moji práci.
Mattův mozkový snímek ukazuje, že soucit není nic povinného.
Soucit je něco, co přináší radost.
Soucit je zábava.
A tento ohromující náhled mění celou hru.
Protože, kdyby soucit byla povinnost, nikdo by ji neplnil -- možná kromě Dalajlámy nebo někoho takového.
Ale kdyby soucit byla zábava, každý by to chtěl dělat.
Proto, abychom vytvořili podmínky pro světový soucit, to, co stačí udělat, je reformulovat soucit jako něco zábavného.
Ale pouze zábava není dostatečná.
Co kdyby soucit byl také výnosný?
Co když soucit je také dobrý pro byznys?
Pak, každý šéf, každý manažer ve světě, by chtěl mít soucit -- touto cestou.
To by vytvořilo podmínky pro světový mír.
Tak jsem se začal zajímat o to, jak soucit vypadá v byznysovém prostředí.
Naštěstí jsem nemusel hledat dlouho.
Protože to, co jsem hledal, bylo přímo před mýma očima -- v Google, mojí společnosti.
Jsem si vědom, že ve světě je více firem, které mají soucit, ale Google je to místo, které je mi důvěrně známé, protože jsem tam už 10 let, a proto použiji Google jako případovou studii.
Google je společnost zrozená z idealismu.
Je to společnost, která prosperuje z idealismu.
A možná proto je soucit vrozený a rozšířený po celé firmě.
U Googlu výrazy firemního soucitu skoro vždy napodobují stejný vzor.
Je to takový kuriózní vzor.
Začne to s malou skupinkou Googlerů, která se rozhodne něco podniknout.
A vetšinou se ani nezeptají o povolení, prostě jdou do toho a vykonají to, a jak se k nim další Googleři připojí, tak se to zvětšuje a zvětšuje.
A občas to dosáhne takové velikosti, že se to stane oficiální.
Jinými slovy, skoro vždy se to vyvine zespodu nahoru.
Dám vám několik příkladů.
První příklad je největší každoroční společenská událost -- kde Googleři z celého světa darují svou pracovní sílu místním komunitám -- byla zavedena a zorganizována třemi zaměstnanci, než se stala oficiální -- protože se to prostě tolik rozšířilo.
Jiný příklad, tři Googleři -- kuchař, inženýr a, hahaha, masážní terapeut -- ti tři se učili o jedné oblasti v Indii, kde žije 200 000 lidí bez jediného lékařského zařízení.
Takže co udělají?
Prostě jdou do toho a začnou získávat finanční prostředky.
A shromáždí dost peněz na postavení tohoto zařízení -- první nemocnice tohoto typu pro 200 000 lidí.
Během zemětřesení v Haiti se několik inženýrů a produktových manažerů spontánně spojilo - a zůstali přes noc, aby sestavili nástroj, který by umožnil obětem zemětřesení najít své milované.
Projevy soucitu jsou také k nalezení v našich mezinárodních kancelářích.
V Číně například, jeden zaměstnanec na střední úrovni začal tu největší soutěž na sociální činnost v Číně zahrnující více jak 1 000 škol v Číně -- které řešily problematiku jako vzdělání, chudoba zdravotnictví a životní přostředí.
Existuje mnoho bezprostředních sociálních činností všude kolem Googlu, že se tato společnost rozhodla vytvořit tým pro sociální odpovědnost, který by podporoval tyto snahy.
Tento nápad, znovu, přišel zespodu, od dvou Googlerů, kteří si napsali svůj vlastní popis práce a sami se nabídli pro tu práci.
A mně to přišlo fascinující, že ten tým pro sociální odpovědnost nebyl vytvořen jako část nějaké velké korporátní strategie.
Prostě si jen dva jedinci řekli:
"Pojďme to udělat," a ta společnost řekla "Ano."
A tak to vypadá, že Google je společnost se soucitem, protože Googleři zjistili, že mít soucit může být radost.
Ale zase, zábava není všechno.
Jsou tam také skutečné výhody pro byznys.
Jaké tedy jsou?
První výhoda soucitu je, že vytváří vysoce efektivní obchodní vůdce.
Co to znamená?
Existují tři prvky soucitu.
Je tam emocionální prvek, který je 'Soucítím s tebou'.
Je tam ten kognitivní prvek, který znamená 'Já ti rozumím'.
A pak je tam ten motivační prvek, který říká 'Chci ti pomoci'.
Tedy co to má společného s obchodní schopností vést?
Podle jedné velmi komplexní studie provedené Jimem Collinsem a zdokumentované v knize 'Z dobrého skvělé', to vyžaduje velice mimořádný typ vůdce, který by přivedl společnost od dobrého ke skvělému.
Říká jim "vůdci na páté úrovni".
Tito jsou vůdci, kteří, kromě toho že jsou velice schopní, vlastní dvě důležité hodnoty, a ty jsou skromnost a ctižádost.
Tito jsou vůdci, kteří chtějí dosáhnout vyššího dobra.
A protože jsou tak žádostiví vyššího dobra, nemají potřebu nafukovat svá vlastní ega.
A oni, podle výzkumu, jsou ti nejlepší byznys vůdci.
A když se podíváte na tyto vlastnosti v kontextu soucitu, zjistíme, že kognitivní a citové součásti soucitu -- porozumění lidem a schopnost vcítit se -- zabraňuje, zmírňuje to, čemu já říkám nadměrná sebeposedlost, která je v nás -- a tím vytvářejí podmínky pro skromnost.
Ta motivační součást soucitu vytváří úsilí pro vyšší dobro.
Jinými slovy, soucit je způsob, jak pěstovat vůdce na páté úrovni.
A to je ta první, pro byznys podmanivá, výhoda.
Druhá důležitá výhoda soucitu je, že vytváří inspirující pracovní sílu.
Zaměstnanci se navzájem inspirují k dosažení vyššího dobra.
Vytváří živou, energetickou komunitu, kde lidé obdivují a respektují jeden druhého.
Co chci říci, přijdete ráno do práce a pracujete se třema chlápkama, kteří se jen tak rozhodnou postavit nemocnici v Indii.
Jak se někdo může neinspirovat těmito lidmi -- svými vlastními spolupracovníky?
Takže tato vzájemná inspirace podporuje spolupráci, iniciativu a kreativitu.
Dělá nás to vysoce efektivní společností.
Takže, po tom všem, co jsem teď řekl, co je ten tajný recept na pěstování soucitu v korporátním prostředí?
Podle naší zkušenosti existují tři ingredience.
Ta první přísada je vytvořit kulturu, která se horlivě zajímá o vyšší dobro.
Takže se vždy zamyslete, jak vaše společnost a vaše práce slouží vyššímu dobru?
Nebo, jak vy můžete dále usilovat o vyšší dobro?
Toto uvědomění si, že sloužíte vyššímu dobru, je velmi sebeinspirující a vytváří úrodnou půdu, kde může soucit růst.
To je jedna.
Ta druhá přísada je samostatnost.
Proto v Googlu naleznete hodně autonomie.
A jeden z našich nejpopulárnějších manažerů vtipkuje, že -- tohle je co říká --
"Google je místo, kde pacienti řídí blázinec."
On také považuje sám sebe za pacienta.
Jestliže už máte kulturu soucitu a idealismus a necháváte své lidi volně se potulovat, budou vykonávat správné věci tím nejsoucitnějším způsobem.
Třetí ingredience je soustředit se na vnitřní vývoj a osobní růst.
Kurzy vůdcovství v Googlu, například, kladou velký důraz na povahové vlastnosti, jako třeba sebeuvědomění, ovládání sama sebe, vcítění a soucit, protože věříme, že vůdcovství začíná u osobnosti.
My dokonce vytváříme sedmitýdenní trénink na emocionální inteligenci, kterému žertovně říkáme "Hledání vnitřního Já".
Ve skutečnosti je to méně ošemetné, než jak to zní.
Tak já jsem vystudovaný inženýr, ale jsem jedním ze zakladatelů a instruktorů tohoto kurzu, který shledávám trochu legrační, protože se jedná o společnost, která věří inženýrovi s vyučováním emoční inteligence.
Copak je to za společnost?
(Smích)
"Hledání vnitřního Já" -- v čem to spočívá?
Funguje to ve třech krocích.
První krok je procvičování v pozornosti.
Pozornost je základ pro všechny poznávací a emoční schopnosti.
A proto jakékoliv učební plány pro cvičení emoční inteligence musí začít procvičováním pozornosti.
Hlavní úmysl je procvičit pozornost a vytvořit tak mysl, která je klidná a čistá zároveň. Tímto vznikne základ pro emocionální inteligenci.
Druhý krok následuje krok první.
Druhý krok je rozvíjení znalostí o sobě samém, ovládání sebe sama.
Použitím nabyté pozornosti z prvního kroku přetvoříme vysoce rozlišné vnímání do poznávacího a emočního procesu.
Co to tedy znamená?
Znamená to schopnost pozorovat náš vlastní proud myšlenek a proces emocí s vysokou jasností, objektivitou a z pohledu třetí osoby.
Jakmile dokážete udělat toto, vytvoříte druh sebepoznání, které umožní ovládnutí sama sebe.
Třetí krok následuje krok druhý a vytváří nové psychické návyky.
Co to znamená?
Představte si toto.
Představte si, že kdykoliv potkáte jinou osobu, v jakoukoliv dobu, vaše automatická, instinktivní první myšlenka je "Chci, abys byl šťastný.
Chci, abys byl šťastný."
Představte si, že to dokážete udělat.
Mít tento návyk, tento duševní návyk, uvede všechno v činnost.
Protože tato dobrá vůle je nevědomky adoptovaná dalšími lidmi, vytváří to důvěru a důvěra dá za vznik mnoha dobrým pracovním vztahům.
Toto také tvoří podmínky pro soucit v pracovním prostředí.
Jednoho dne chceme otevřít
"Hledání vlastního Já" tak, aby každý v korporátním světě byl schopný použít to alespoň jako odkaz.
A na konec chci zakončit tento proslov tím, čím jsem začal, spokojeností.
Chtěl bych citovat tohoto chlapíka -- toho chlapíka v róbě, ne toho druhého --
Dalajlámu, který řekl, "Když chceš, aby ostatní byli šťastní, praktikuj soucit.
Když chceš ty být šťastný, praktikuj soucit."
Zjistil jsem, že je to pravda, jak pro jednotlivce, tak pro korporaci.
A doufám, že soucit vám poslouží jak jako zábava, tak i jako zisk.
Děkuji.
(Potlesk)
Budu se chtít vsadit, že jsem ten nejhloupější chlápek v místnosti protože jsem nemohl prolézt školou.
Ale už ve svém raném věku jsem věděl, že mám rád peníze a business, a taky jsem miloval to podnikání věcí. A tak jsem byl vychován jako podnikatel.
A byl jsem doposud silně fascinován -- a až doteď jsem o tom s nikým nemluvil -- takže toto je vlastně poprvé, kdy se o tom někdo dozví, ovšem kromě mé ženy před třemi dny, která vtipně poznamenala "O čem to mluvíš?" a tak jsem jí řekl to co teď vám -- že si myslím, že nám uniká příležitost najít tyto děti, které mají schopnosti podnikatelů, a vychovat je, nebo jim ukázat, že být podnikatelem je vlastně bezva věc.
Že to není nic špatného a nebo ostudného, což se v některých kruzích úplně takto nevnímá.
Když jako děti vyrůstáme, máme sny. A máme vášně, a máme vize. A tak nějak se ty věci pak poztrácejí.
Místo toho nám je říkáno, že musíme studovat usilovněji, nebo že se máme více soustředit na učitele.
Mí rodiče mi zařídili učitele francouzštiny a já jsem v ní stejně pořád špatný.
Před dvěma lety jsem byl hodnocen jako nejlepší lektor v masters podnikatelském programu university MIT.
Jednalo se o sérii přednášek před skupinami podnikatelů z celého světa.
Když jsem byl druhák, vyhrál jsem řečnickou soutěž v mém městě, ale nikdo nikdy neřekl
"Podívej, to dítě umí dobře mluvit.
Neumí se soustředit, ale miluje pobíhat okolo a motivovat lidi."
Nikdo neřekl:
"Sežeňte mu lektora na řečnictví."
Řekli, že mi seženou lektora na to, co mi nejde.
Takže děti projevují tyto znaky. A my je musíme začít vnímat.
Myslím, že bychom měli vychovávat děti podnikateli namísto např. právníky.
Ale bohužel školní systém vychovává tento svět jinak
"Hej, a co se takhle stát právníkem nebo doktorem," a nám uniká příležitost, protože nikdo nikdy neřekne:
"Hej, tak buď podnikatel."
Podnikatelé jsou lidé, -- a v této místnosti jich máme plno -- kteří mají myšlenky a vášně, nebo vidí potřeby ostatních na světě, a rozhodnou se že je naplní.
A pak věnují veškeré své úsilí tomu, aby se tak skutečně stalo.
A mají schopnosti získat si skupinky lidí okolo nich a využít jejich podporu pro budování toho snu.
A já si myslím, že kdybychom motivovali děti aby přijaly myšlenky na podnikání už ve velmi mladém věku, mohli bychom změnit spoustu problémových věcí tohoto světa.
Na každý takový problém totiž někde venku existuje řešení.
A jako malé dítě si neřeknete, že se to nemůže stát, protože jste příliš hloupí abyste si uvědomili, že řešení je příliš složité.
Myslím, že jako společnost a rodiče máme závazek začít učit naše děti rybařit místo podávání jim čerstvých ryb. Staré přísloví říká:
"Dejte člověku rybu a nakrmíte ho na jeden den.
Naučte ho rybařit a nakrmíte ho na celý život."
Pokusme se naučit naše děti stát se podnikaví, takové, které jeví tyto známky, podobně jako učíme děti s nadáním pro vědu aby se věnovaly vědě. Co kdybychom viděli ty, které mají podnikatelské vlohy a naučili je být podnikateli?
Mohli bychom mít všechny tyto děti zakládající firmy namísto čekání na letáky od vlády.
Co bychom měli udělat je naučit naše děti věci, které by dělat neměly.
Nebij, nekousej, nenadávej.
V dnešní době učíme naše děti hledat dobrá místa, přirozeně, a školní systém je učí hledat zaměstnání jako lékař nebo právník nebo účetní nebo zubař nebo učitel anebo pilot.
A média hlásají, že je skutečně cool být modelka nebo zpěvačka nebo uznávaný sportovec jako hokejista Sidney Crosby.
Naše MBA studijní programy neučí děti jak se stát podnikateli.
Důvod, proč jsem se snažil MBA programu vyvarovat -- jiný než ten, že jsem se nemohl na žádný dostat, protože jsem měl 61procentní průměr ze střední školy a tak se 61procentním průměrem mne přijala jediná škola v kanadě, Carlton -- důvod je ten, že MBA programy neučí děti být podnikateli.
Učí je sebrat se a jít pracovat do velké korporace.
Ale kdo tyto korporace zakládá?
Jsou to právě tito náhodní a ojedinělí lidé.
Dokonce v populární literatuře, jediná kniha, kterou jsem našel -- a ta by měla být na vašem seznamu knih k přečtení -- jediná kniha kterou jsem kdy vůbec našel, která dělá z podnikání hrdinskou činnost je "Atlas Shrugged."
Vše ostatní na tomto světě se snaží dívat na podnikatele a říkat že jsme špatní lidé.
Podívám se na mou vlastní rodinu.
Oba moji dědečkové byli podnikatelé.
Můj otec byl podnikatel.
Podobně můj bratr a sestra a já, všichni vlastníme společnosti.
A rozhodli jsme se začít tyto firmy protože je to to jediné místo, kam skutečně zapadneme.
Nemohli bychom pracovat pro někoho jiného, protože jsme příliš tvrdohlaví a máme zvláštní schopnosti.
Ale děti by také mohly být podnikateli.
Jsem velkou součástí některých globálních organizací například "Podnikatelské Organizace" nebo "Organizace Mladých Prezidentů".
Právě jsem se vrátil z Barcelony z konference Organizace Mladých Prezidentů, a každý, s kým jsem tam hovořil,
- každý z podnikatelů - zápasil s výsledky ve škole.
Já mám diagnostikováno 18 z 19 znaků poruchy pozornosti.
Takže tohle všechno okolo mne dost znervózňuje.
(smích)
Možná je to právě ten důvod proč teď trochu panikařím -- tedy kromě toho všeho kofeinu a cukru, který jsem měl -- ale tohle je skutečně strašidelné pro podnikatele.
Porucha pozornosti, bipolární porucha.
Vědli jste, že bipolární poruše se přezdívá porucha ředitelů?
Ted Turner jí má.
Steve Jobs jí má.
A tři zakladatelé společnosti Netscape jí mají.
A mohl bych pokračovat.
Děti -- u nich tyto znaky můžete rozpoznat.
A místo toho jim dáváme Ritalin a říkáme:
"Nebuď tak podnikavým jedincem, zapadni do toho unifikovaného systému a staň se studentem."
Je mi líto, ale podnikatelé nejsou studenti.
Jsme rychlíci.
Umíme sami zjistit jak věci jsou.
Kradl jsem eseje.
Podváděl jsem při zkouškách.
Najímal jsem si studenty, aby za mne psali práce na univerzitě, celkem na 13 po sobě jdoucích prací.
Ale podnikatel nedělá účetnictví. Podnikatel si najímá účetní.
Já jsem na to jen přišel o trochu dříve.
(smích) (potlesk)
Alespoň umím přiznat, že jsem na výšce podváděl; většina z vás ne.
A už mne také citovali -- a já jsem řekl autorce té knihy -- už mne také citovali přesně v tom samém univerzitním skriptu na každé kanadské univerzitě a vysoké škole.
V účetnictví pro manažery, v kapitole osm.
Já otevírám kapitolu osm proslovem o plánování.
A jsem řekl autorce po interview, že jsem podváděl v tom samém předmětu.
A jí to připadalo tak legrační, že to raději vynechala.
Ale u dětí můžete tyto znaky snadno rozpoznat.
Definice podnikatele je "člověk, který organizuje, provozuje a předvídá risk u podniku, který vede."
To neznamená, že musíte absolvovat MBA studium.
To neznamená, že musíte za každou cenu prolézt školu.
To pouze znamená, že musíte mít dobrý vnitřní pocit z toho mála věcí.
A často je nám správně kladena otázka jestli je to výchovou nebo přirozené.
Je to to první nebo to druhé?
Co je to?
Nemyslím že je to jen jedno z nich.
Ale může to být obojí.
Byl jsem vychován jako podnikatel.
Když jsem jako malé dítě vyrůstal, neměl jsem na výběr. protože jsem to byl naučen ve velmi raném věku -- když si můj otec uvědomil, že já nezapadnu do čehokoli ostatního, co se mne snažili naučit ve škole -- takže mne naučil pochopit obchod ve velmi raném věku.
Vychovával nás, všechny tři z nás, abychom neměli rádi myšlenku chodit někam do zaměstnání a aby se nám líbilo zakládat společnosti které by mohly dát práci jiným lidem.
Můj první business, to mi bylo sedm let, byl ve Winnipegu.
Ležel jsem v pokoji s telefonem s dlouhým kabelem a obvolával jsem všechny čistírny ve Winnipegu abych zjistil, kolik mi každá čistírna zaplatí za ramínka na saka.
A moje matka přišla do místnosti a řekla:
"Kde chceš sehnat ramínka na saka na prodej čistírnám?"
A já na to:
"Pojď se podívat do sklepa."
Šli jsme tam a já otevřel skříňku, a v ní bylo asi tak tisíc ramínek, která jsem nasbíral.
Protože když jsem řekl, že si jdu ven hrát s dětmi, obcházel jsem sousedy a sbíral ramínka na saka a nosil je do sklepa abych je mohl prodat.
Viděl jsem jí totiž pár dní předtím v čistírně, kdy platila asi dva centy za ramínko, bylo to v té době normální.
Tak jsem si řekl: "ale tady je přece všude dost ramínek, stačí je jenom posbírat."
A jelikož jsem věděl, že by mi to nedovolila, tak jsem šel a udělal to sám.
Naučilo mne to, že se s lidmi dá docela dobře vyjednávat.
Jeden člověk mi nabídl tři centy a já jsem ho přemluvil na tři a půl.
V sedmi letech už jsem tak věděl, že se dá obchodovat i se zlomkem centu, a že lidé to mohou zaplatit tak, že se množství znásobí.
V sedmi letech jsem to už věděl.
Dostal jsem tři a půl centu za tisícovku ramínek.
Podomně jsem prodával rámečky na značky.
Můj otec mne donutil najít někoho, kdo by mi je prodal velkoobchodně.
A v devíti letech jsem chodil po ulicích Sudbury a zvonil na každé dveře a prodával rámečky na značky.
Jednoho zákazníka si pamatuju jako dnes, protože jsem s některými podnikal další věci, například prodával noviny.
A tenhle ode mne nikdy noviny nekoupil.
Ale já jsem byl přesvědčený, že ode mne koupí rámeček na značku.
A on na to:
"Ale já žádnou nepotřebuji."
A já mu řekl:
"Ale máte přece dvě auta... " -- bylo mi devět.
Řekl jsem mu:
"Ale máte přece dvě auta a nemáte na nich rámečky."
A on řekl: "Já vím."
A já povídám:
"Ale to auto tady má jednu značku úplně zmačkanou."
A on řekl:
"Ano, to je auto mé ženy." A já:" Dobře, tak proč nevyzkoušet jeden na předek auta vaší ženy a uvídíme jestli značka vydrží déle."
Takže jsem věděl, že dvě auta po dvou rámečkách jsou čtyři.
A když jsem nemohl prodat čtyři, prodal jsem alespoň jeden.
Naučil jsem se to ve velmi mladém věku.
Také jsem spekuloval s komixy.
Bylo mi zhruba deset, začal jsem prodávat komixy na naší chatě v Gregorian Bay.
Jel jsem na kole na konec pláže a koupil komixy od chudých dětí.
Pak jsem přejel na druhý konec pláže a prodal je bohatým dětem.
To mne naučilo nakupovat výhodně a prodávat dráže.
Když máš poptávku tam, kde jsou peníze, nesnaž se prodávat chudým dětem; nemají peníze.
Jdi si pro ně k bohatým, tam jsou.
To je samozřejmé, že.
Je to jako s recesí.
Je tu recese.
Ale je tu pořád 13 biliónů dolarů obíhajících v ekonomice USA.
Dojeďte si pro nějaké.
To jsem se naučil už ve velmi mladém věku.
Taky jsem se naučil nikdy nezveřejnit zdroj. Dostal jsem nakládačku po zhruba čtyřech týdnech, když jedno z bohatých dětí zjistilo kde kupuji komixy, a jemu se nelíbil fakt, že musel platit více.
Taky jsem byl donucen v deseti roznášet noviny.
Neměl jsem vůbec rád roznášení novin, ale můj otec mi v deseti řekl: "to bude tvůj další business."
Takže mi nezařídil jednu trasu roznášky, ale rovnou dvě, a chtěl po mně abych najal někoho na tu druhou, což jsem taky udělal, a pak jsem si uvědomil, že ze zpropitného byla nějvětší část výdělku.
Takže jsem chodil vyúčtovat platby a sbírat kapesné pro obě trasy roznášky.
Takže ten druhý kluk jen dovážel.
Tak jsem si uvědomil, jak se vydělávají peníze.
V tuto chvíli už bylo jasné, že se ze mně nestane zaměstnanec.
(smích)
Můj otec vlastnil podnik na opravu aut a přístrojů, a všude se válela spousta součástek.
Byly z velké části z mosazi a mědi.
Tak jsem se ho zeptal co s nimi chce dělat a on řekl, že je všechny vyhodí.
Tak povídám:
"Ale nezaplatil by za to někdo?" A on:
"Možná ano."
V deseti letech -- takže 34 let zpátky. Viděl jsem v těchto věcech příležitosti.
Viděl jsem peníze v odpadu.
A tak jsem začal objíždět všechny opravny na kole a sbírat od nich součástky k vyhození.
A v sobotu mne otec odvezl do sběrných surovin, kde mi za ně zaplatili.
Mně to tenkrát připadalo neskutečně cool.
A překvapivě, o 30 let později jsem založil 1-800-MÁŠ-ODPAD? a začal tím také vydělávat peníze.
Také jsem vytvářel polštářky na špendlíky když mi bylo jedenáct. dělali jsme tyto polštářky na Svátek Matek pro naše matky.
Takový polštářek se přidělal na dřevěné kolíčky -- které se používaly na věšení prádla venku -- a ty kolíčky jste spojili do židličky a přišili jste k ní hotový malý polštářek, a tak vznikl polštářek na špendlíky.
Protože lidé byli zvyklí šít, potřebovali polštářek na špendlíky.
Ale já jsem si uvědomil, že musím mít na výběr.
Nabarvil jsem část z nich nahnědo.
A když jsem šel od domu k domu, nebylo to: "Chcete jeden koupit?"
Ale bylo to:
"Kterou barvu byste chtěla?"
Bylo mi deset, a vy byste mi tenrát neřekli ne, specielně proto, že jsem měl na výběr z čiré a hnědé barvy.
Takže i tuto lekci jsem se naučil v mladém věku.
A zjistil jsem, že manuální práce je obtížná.
Například sekání trávníků.
Ale protože jsem sekal trávníky u sousedů celé léto za peníze, naučilo mne to, že opakovaný zisk od jednoho zákazníka je úžasná věc.
Že když získám klienta jednou, a každý týden od něj dostanu zaplaceno, že to je stokrát lepší než se mu snažit prodat polštářek na špendlíky jen jednou.
Protože oni jich více nekoupí.
Takže i model opakujícího se zisku jsem uměl už odmala.
Pamatujte, že já jsem byl takto vychováván.
Nesměl jsem mít zaměstnání.
Taky jsem dělal caddyho. Šel jsem na golfové hřiště a nosil hole lidem.
Ale uvědomil jsem si, že na tom golfovém hřišti byl kopec, směrem ke 13. jamce, zkrátka krpál.
A lidé nikdy nechtěli sami nosit bagy až nahoru.
Tak jsem tam seděl v zahradním křesílku a jen čekal až půjde někdo okolo, kdo nemá caddyho.
Vynášel jsem jim golfové bagy nahoru za dolar.
Mezitím, moji kolegové pracovali pět hodin, tahali celou dobu nějaký bag a dostali 10 dolarů.
A já:
"Hmm, to je dost nanic, pracovat celých pět hodin.
To nedává smysl." A tak jsem našel způsob, jak vydělat více peněz rychleji.
Každý týden jsem koupil rychlé špunty v obchodu na rohu a pak jsem je donášel starým 70letým dámám ke hraní bridže.
A ony mi přitom nadiktovaly objednávky na příští týden.
Donesl jsem jim rychlé špunty a dostal zaplaceno dvakrát.
A to byl mnou obsluhovaný trh.
Na to nebyl potřeba kontrakt.
Jen jste potřebovali vědět kde je nabídka, poptávka a zákaznictvo schopné nakupovat.
Tyto dámy nikdy nešly za někým jiným, protože mne měly rády, a to mi bylo tak nějak jasné.
Také jsem chodil hledat golfové míčky.
Všichni ostatní hledali v křoví nebo v příkopech a jámách.
"Kašlu na to, všechny jsou v rybníku, kam se nikomu nechce."
Tak jsem vlezl do rybníka, a hledal a zdvihal míčky prsty na nohou.
Prostě našlápl, a pak nohou zvedl.
Nedá se to tu předvést.
Takhle jsem sbíral míčky a nacpal je do plavek, až jsem jich měl pár stovek.
Ale problém byl, že lidé nechtěli staré golfové míčky.
Tak jsem je prostě zabalil.
Ve svých 12 letech, že.
Měl jsem tři způsoby balení.
Míčky Pinnacle a DHH, a ostatní velmi pěkné se prodávaly za dva dolary za kus.
Další balení bylo s neošoupanými, ty se prodávaly za 50 centů za kus.
A pak jsem prodal 50 kusů naráz z těch nejhorších, které se daly dobře použít třeba na trénink.
Taky jsem na střední prodával sluneční brýle všem dětem co tam studovaly.
Tohle byla skutečně věc, která nutila ostatní vás nenávidět jenom proto, že se stále snažíte získat peníze od všech kamarádů okolo.
Ale platilo to složenky.
Prodal jsem spousty slunečních brýlí, a když mi to pak zakázali -- zavolali si mne do ředitelny a řekli mi, že to nemůžu na škole dělat -- obešel jsem benzinky a prodal spousty brýlí jim a nechal je prodat spoustu brýlí jejich zákazníkům.
To bylo cool, protože jsem získal partnery.
Myslím, že to bylo tak ve 14.
Taky jsem úplně zaplatil můj první ročník na univerzitě v Carltonu podomním prodejem vaků na víno.
Víte, že do takového vaku se vešlo přes litr rumu a dvě láhve coly? Jasně, že?
Ano, ale víte co?
Nacpete si to do šortek, a když jdete na fotbal, máte chlast zadarmo. Každý si je koupil.
Nabídka, poptávka, velká příležitost.
Taky jsem je prodával jako značkové za pětinásobek ceny.
Natiskl jsem na ně univerzitní logo.
Když máte děti, učíte je a kupujete jim hry, ale proč jim nedáváte hry, když mají podnikatelské schopnosti, takové hry, které by živily jejich potřebu stát se podnikateli?
Proč je neučíte nemrhat penězi?
Pamatuju se, jak jsem musel dojít až doprostřed ulice v Banffu v Albertě, protože jsem zahodil penny na ulici. A můj otec řekl:
"Jdi a zvedni to."
Řekl:
"Pracoval jsem sakra tvrdě na ty peníze, nechci tě už nikdy vidět jimi mrhat."
Tuhle lekci si pamatuju do dneška.
Odměňování učí děti špatným návykům.
Zasloužené odměny naopak učí děti přemýšlet o práci.
A podnikatel neočekává automaticky výplatní pásku.
Odměňování vychovává děti v mladém věku přemýšlet o výplatní pásce.
To je podle mého špatně, když chcete vychovat podnikatele.
To co teď učím své děti -- mám dvě, devět a sedm -- je chodit okolo domu a na zahradě, a přemýšlet o věcech, které je třeba udělat.
Přijít ke mně a říct mi to.
Nebo k nim přijdu a řeknu: "Tohle potřebuju mít hotové."
A pak děláme víte co?
Vyjednáváme.
Oni zjišťují co to přesně je, a potom vyjednáváme kolik za to dostanou.
A tak nemají výplatní pásku, mají daleko více možností jak na věci přijít, a ještě se k tomu učí vyjednávat nebo také hledat příležitosti.
Takhle je třeba vychovávat.
Každé moje dítě má dvě kasičky. polovina peněz, které vydělají mebo dostanou darem, polovina z nich jde na jejich domácí účet, a druhá jde na účet na hračky.
Cokoliv z účtu na hračky může být utraceno za co si jen přejí.
A ta část z domácího účtu, každých šest měsíců, jde do banky.
Oni tam jdou se mnou.
A pak každý rok odcházejí peníze k jejich brokerovi.
Obě moje sedmi- a devítileté děti mají vlastního akciového brokera.
Učím je tím posílit ten pocit spoření.
Rozčilují mně ti třicátníci, když říkají:
"Hmm, možná bych si měl otevřít penzijní připojištění."
Zatraceně, už jste zmeškali 25 let.
Můžete tyto návyky naučit malé děti, dokud je to ještě nebolí.
Nečtěte jim pohádky na dobrou noc pokaždé.
Možná tak čtyři noci jim čtěte vy a další tři noci je nechte vyprávět.
Posaďte se k nim, dejte jim čtyři věci, červené triko, modrou kravatu, klokana a notebook, a nechte je povědět vám příběh o těchto čtyřech věcech.
Moje děti tohle už dávno umí.
Učí je to prodat, učí je to kreativitě; učí je to myslet na vlastní triko.
Dělejte takové věci a mějte u toho všichni legraci.
Nechte děti předstoupit před skupinu a mluvit, i třeba jenom před jejich kamarády, a nechte je hrát si na proslovy.
To jsou podnikatelské schopnosti, které chcete pěstovat.
Ukažte jim také, jak vypadají dobří a špatní zaměstnanci.
Ukažte jim zaměstnance mrzouty.
Když někde uvidíte mizerný servis zákazníkovi, zmiňte se jim o tom.
Řekněte:
"Mimochodem, ten chlapík je mizerný zaměstnanec."
A řekněte:
"A tihle jsou zase dobří."
(smích)
Nebo když jdete do restaurace a máte špatného číšníka, ukažte jim jak vypadá špatné chování k zákazníkovi.
(smích)
Máme tyhle příklady přímo před nosem, ale nechytáme se příležitosti - namísto toho je učíme sehnat si lektora.
Představte si že vezmete všechen nepořádek vašich dětí v domě, všechny ty hračky, se kterými si už dva roky nehrají, a řekli:
"Proč neprodáme některé z nich přes internet?"
Oni to zvládnou prodat a naučit se odhalovat podvodníky z prvních odpovědí e-mailem.
Nechte je použít váš účet nebo jim založte jejich vlastní.
Naučte je nastavit cenu, odhadnout ji podle trhu, nahrát fotky.
Naučte je jak takové věci udělat a vydělat si tím peníze.
A pak jich polovičku vezměte na jejich domácí účet a druhou na účet na hračky.
Moje děti to velice baví.
Některé podnikatelské vlastnosti musíte podpořit: cílevědomost, vytrvalost, vůdcovství, sebepoznání, sounáležitost, hodnoty.
Všechny tyto vlastnosti děti už mají, jen je musíte dobře podpořit.
Hledejte takové vlastnosti.
Ještě na dvě věci bych chtěl, abyste dali pozor, které se snažíme z nich tak nějak dostat.
Nedávejte jim léky je na poruchu pozornosti pokud to není opravdu, ale opravdu nutné.
(potlesk)
To samé s mánií a stresem a depresí, pouze pokud to je opravdu brutálně klinicky nutné.
Bipolární poruše se přezdívá porucha ředitelů.
Když ji Steve Jurvetson, Jim Clark i Jim Barksdale dostali, postavili Netscape. Představte si, co by se stalo kdyby jim dali Ritalin.
To bychom to asi neměli, že?
Al Gore by doopravdy vynalezl internet.
(smích)
Tyto schopnosti bychom skutečně měli vyučovat na školách společně se vším ostatním.
Neříkám: "Nechtějte aby se vaše děti staly právníky."
Říkám, nechte podnikání dostat se na stejnou úroveň jako všechno ostatní.
Protože v tom je obrovská příležitost.
Chtěl bych zakončit krátkým videem.
Je to snímek, který dělala jedna ze společností, které jsem radil.
Tihle chlapíci, Grasshoper.
Je to o dětech a o podnikání.
Doufejme, že vás to bude inspirovat a odnesete si, co jste slyšeli ode mne, a uděláte s tím něco, co pomůže změnit svět.
[Dítě ... "A ty sis myslel, že můžeš dělat cokoli?"]
[Stále můžes.]
[Protože spousta z toho, co nám připadá nemožné ...] [... je snadné překonat]
[Protože, pokud sis nevšiml, žijeme ve světě, kde] [jeden jedinec může zapříčinit změnu]
[Chceš důkaz?]
[Podívej se na lidi, kteří vystavěli naši rodnou zem;]
[Naše rodiče, prarodiče, tety a strýce ...]
[Byli to příchozí, přivandrovalci, připravení začít od začátku]
[Někteří možná přišli s málem]
[Někteří možná vůbec s ničím ...] [... pouze s jednou brilantní myšlenkou]
[Tihle lidé byli myslitelé, dříči ...] [... inovátoři ...] [.. až dokud se jim nevymyslelo jméno ...] [... podnikatelé!]
[Oni mění to, jak přemýšlíme a vnímáme uskutečnitelné.]
[Mají jasnou vizi toho, jak zlepšit život] [všech nás okolo, i v momentech kdy to jde ztuha.]
[Právě teď je těžké vidět světlo...] [... když stojíte v dlouhém a tmavém tunelu.]
[Ale změna vytváří příležitosti] [k úspěchu, významnému činu a nutí nás ...] [objevovat nové cesty a způsoby]
[Které příležitosti budeš sledovat ty a proč?]
[Když jsi podnikatel]
[víš, že risk není odměnou.]
[Ne.
Odměnou je ta stálá inovace ...] [... která mění životy lidí.
Vytváří pracovní místa.]
[Podporuje růst.]
[A zlepšuje svět kolem nás.]
[Podnikatelé jsou všude.]
[Řídí malé podniky, které živí naši ekonomiku,] [navrhují nástroje, které ti pomáhají ...] [... umožňují být spojení s přáteli, rodinou a kolegy na celém světě.]
[A hledají způsoby jak vyřešit odvěké problémy společnosti.]
[Znáš podnikatele?]
[Podnikatelem může být každý ...]
[Dokonce ... i ty!]
[Chyť tu příležitost a udělej si pracovní místo jaké jsi vždycky chtěl] [pomož ekonomice]
[a pomož změně.]
[Vyzdvihni svůj business do nové roviny.]
[Ale především,]
[vzpomeň si na to jak jsi byl dítě ...] [jak pro tebe bylo všechno na dosah ruky,] [a pak si pro sebe s odhodláním zašeptej:]
["Ještě to pořád je."]
Díky za to, že jste mne pozvali.
Dnes chci mluvit o jednom nápadu
Je to nápad na nový typ školy, která mění zažitý způsob myšlení o tom, co škola je a jak funguje.
A možná se brzo objeví ve vaší blízkosti.
Pochází z organizace zvané Young Foundation, která po desetiletí přicházela s mnoha inovacemi ve vzdělání, jako např.
Open University, dále pak Extended Schools, školy pro sociální podnikatele, letní školy a škola pro všechno.
A před pěti lety jsme se zeptatli, co byl nejdůležitější impuls pro motivaci ve školství zde ve Velké Británii.
A pochopili jsme, že nejvyšší prioritou bylo spojit dva problémy.
Jeden byl velký počet znuděných náctiletých, kteří neměli rádi školu, neviděli žádné spojení mezí tím, co se ve škole učili a jejich budoucí práci.
A zaměstnavatelé, kteří si neustále stěžovali, že děti vycházející ze školy nebyly v podstatě připraveni na reálnou práci, neměly správný přístup k práci ani zkušenosti.
A tak jsme se pokusili zeptat:
Jaký druh školy by náctileté vtáhl do hry tak, aby nezůstali stranou?
Po stovkách diskuzí s mládeži, učiteli a jejich rodiči a zaměstnavateli a školami, od Paraguaje až po Austrálii, a zkoumáním nějakého akademického výzkumu, který ukazoval důležitost toho, čemu se dnes říká nekognitivní dovednosti - motivace, houževnatost - a že tyto dovednosti jsou stejně důležité jako kognitivní dovednosti - formální akademické dovenosti - jsme přišli s odpovědí, docela jednoduchou odpovědí, kterou jsme označili jako Studio School.
A nazvali jsme ji "studio school" ve vztahu k původní myšlence studia v renesanci, kde jsou práce a škola spojeny v jedno.
Pracujete učením, a učíte se prací.
A návrh, se kterým jsme přišli, měl následující charakteristiku.
Ze všeho nejdříve, chtěli jsme malé školy - okolo 300 - 400 žáků - ve věku od 14 do 19 let, a hlavně, okolo 80% ze studijního plánu by nemělo být založeno na pouhém sezení ve třídách, ale reálné práci, praktických projektech, práci na úřadu, v mimovládních organizacích a další.
Každý žák by měl svého mentora, stejně jako učitele, kteří by měli časové rozvrhy podobné jako plány z běžného podnikání.
A toto všechno by se provedlo v rámci veřejného systému, který by byl financován z veřejných peněz, ale fungoval by nezávisle.
A všechno bez bez extra poplatků, bez výběrových řízení, tak aby to umožňovalo žákům zamířit na uverzitu, a to i přesto, že mnoho z nich by se chtělo stát podnikateli, případně pracovat manuálně.
Za tím vším byla jedna velmi jednoduchá myšlenka, že velký počet náctiletých se nejlépe naučí samotnou praxí, nejlépe se naučí v týmech a nejlépe se naučí děláním reálných věcí - vše je opakem toho, co běžné školství vlastně dělá.
Nyní to byla hezká myšlenka, takže jsme se přesunuli do fáze návrhu.
Nejdříve jsme to vyzkoušeli v Lutonu - slavném pro své letiště a nic víc, a v Blackpoolu - slavném pro své pláže a pohodu.
A co jsme zjistitli - spoustu věcí jsme udělali špatně, a tak jsme je napravily -- ale zjistili jsme, že mladí lidé to milují.
Připadá jim to mnohem více motivující, mnohem více zajímavé, než tradiční způsob vzdělání.
A možná nejdůležitější pro všechny, dva roky poté, co přišly výsledky, žáci, které měli možnost se tohoto pokusu účasnit, a byli ve slabších skupinách, povyskočili přimo mezi špičku - ve skutečnosti patřili mezi nejlepší dle GCSE (General Certificate of Secondary Education), což je britský systém hodnocení.
Není překvapující, že to přinutilo některé lidi přemýšlet, že jsme na něco narazili.
Ministr školství v Londýně popsal sám sebe jako "velkého fanouška."
A obchodní organizace si mysleli, že máme způsob, jak mnohem lépe připravit děti pro opravdovou práci.
A vskutku, šéf obchodní komory je nyní předsedou sdružení Studio Schools, a to pomáhá ne s velkými obchody, ale s malými obchody po celé zemi.
Začali jsme se dvěma školami.
Tento rok jich již bude 10.
A příští rok očekáváme kolem 35 škol otevřených v Anglii, a dalších 40 oblastí chce otevřít své vlastní školy - celkem rychlé rozšíření této myšlenky.
Je zajimavé, že se to děje téměř bez zájmu médií.
Děje se to téměř bez velkých peněz.
Rozšiřuje se to prakticky díky slovům, virálně, díky učitelům, rodičům, lidem zapojeným do vzdělání.
A rozšiřuje se to díky síle myšlenky - velmi, velmi jednoduché myšlenky o postavení vzdělání na hlavu a posunutí věcí, které byly okrajové, věci jako práce v týmu, dělání praktických projektů, a posunutí je mezi klíčové věci výuky, namísto na okraj.
Nyní tady máme skupiny nových škol otevíraných tento podzim.
To je jedna z Yorkshire, kterou bude (doufám) můj synovec navštěvovat.
A tato škola je zaměřena na kreativní a mediální průmysl.
Jiné mají zaměření na zdravotnictví, turismus, strojařství a ostatní oblasti.
Myslíme si, že jsme na něco narazili.
Zatím to není perfektní, ale my si myslíme, že to je ta myšlenka, která může změnit život tisícům, možná milionům náctiletých kteří jsou opravdu znudění školstvím.
Nepovzbuzuje je to.
Nejsou jako vy všichni, co tady sedíte v řadách a posloucháte myšlenky hodinu za hodinou.
Chtějí dělat věci, chtějí si ušpinit ruce, chtěji vzdělání pro praxi.
A já doufám, že někdo z vás tady nám může pomoct.
Cítíme, že jsme na začátku našeho experimentu a zlepšení k tomu, aby se myšlenka Studio School změnila na něco běžného, ne jako univerzální odpověď pro každé dítě, ale minimálně jako odpověď pro některé děti v každé části světa.
A já doufám, že pár z vás nám mohou pomoct uskutečnit to.
Děkuji (potlesk)
Mluvil jsme hodně o tom, jak je hemoglobin důležitý v našich červených krvinkách a tak jsme se rozhodl, že věnuji celé video hemoglobinu.
Zaprvé, protože je to důležité, ale také proto, že to vysvětluje mnoho o tom, jak hemoglobin, nebo červené krvinky, ví, a to v uvozovkách.
Nejsou to žádní vnímající tvorové, ale jak tedy vědí, kdy na sebe mají navázat kyslík, a kdy ho pustit?
Tady máme obrázek hemoglobinu.
To je hemoglobin.
Je tvořen čtyřmi řetězci aminokyselin.
Tohle je jeden z nich.
A tady jsou ty zbylé dva.
Nepůjdeme příliš do detailu, ale ty řetězce vypadají jako malé zkroucené stužky.
To do jisté míry popisuje tvar.
A v každé ze skupin nebo v každém z řetězců
Odtud se tedy bere hem v názvu hemoglobinu.
Jsou tam 4 hemové skupiny a zbytek je v podstatě globin - bílkovinné struktury, čtyři peptidové řetězce.
Tahle hemová skupina, a to je zajímavé, je vlastně porfyrinová struktura.
Jestli jste viděli video o chlorofylu, budete si porfyrinovou strukturu pamatovat.
V chlorofylu je uprostřed iont hořčíku, ale v hemoglobinu je uprostřed iont železa, a tam se váže kyslík.
Na hemoglobinu jsou tedy čtyři hlavní místa, kam se může kyslík vázat.
Tady je, tady, tady a potom tady.
Kyslík se na hemoglobin váže velmi dobře, ale hemoglobin má vlastnosti, díky kterým velmi dobře zvládá vázat kyslík i ho odtrhnout, když ho potřebuje odtrhnout.
Dělá něco, čemu se říká kooperativní vazba.
Kooperativní vazba.
Podle tohoto principu jakmile se naváže na molekulu kyslíku - řekněme že jedna molekula kyslíku se naváže přímo sem - změní tvar tak, že ostatní místa pravděpodobně naváží kyslík.
Jedna vazba způsobí, že dubou pravděpodobně utvořeny i další vazby.
Další vazby budou pravděpodobně utvořeny.
Říkáte si, to je jasné.
To z hemoglobinu dělá skvělého příjemce kyslíku, který cestuje vlásečnicemi v plicích, a kyslík je rozptýlen v plicních sklípcích.
Hemoglobin dobře naváže kyslík, ale jak ví, kdy má kyslík odtrhnout?
To je zajímavá otázka.
Kdy odtrhnout kyslík.
Nemá oči, ani žádný GPS systém, který by řekl, ten člověk právě běhá, takže právě produkuje hodně oxidu uhličitého v těchto vlásečnicích a potřebuje hodně kyslíku v těchto vlásečnicích okolo jeho stehenního svalu.
Musím tedy doručit kyslík.
Hemoglobin neví, že je potřeba pro stehenní sval.
Jak tedy hemoglobin ví, že tam má kyslík upustit?
A to je vedlejší produkt takzvané alosterické inhibice, což zní složitě, ale přitom je to celkem jednoduché.
Alosterická inhibice.
Když mluvíme o něčem alosterickém, často je to ve spojení s enzymy - mluvíme o tom, že se jejich části váží k ostatním částem.
Allo znamená ostatní.
Něco se váže k ostatním částem bílkoviny nebo enzymu - enzymy jsou bílkoviny - a ovlivní to schopnost bílkoviny nebo enzymu dělat to, co dělá normálně.
Hemoglobin je tedy alostericky inhibitován oxidem uhličitým a protony.
Oxid uhličitý se může vázat na další části hemoglobinu - a stejně tak se mohou vázat i protony.
Pamatujte si, že kyselost znamená velkou koncentraci protonů.
Když se nacházíte v kyselém prostředí, protony se mohou vázat.
Nakreslím protony touhle růžovou.
Protony - tedy atomy vodíku bez elektronů - se mohou vázat na některé části naší bílkoviny a to ztěžuje udržení kyslíku.
Když jste v přítomosti velkého množství oxidu uhličitého nebo v kyselém prostředí, hemoglobin uvolní kyslík, který byl k němu navázaný.
A nějak se stane, že se kyslík odtrhne ve správný čas.
Vraťme se teď k tomu běhajícímu člověku.
Buňky v jeho stehenním svalu vykonávají činnost.
Vypouštějí oxid uhličitý do krevních vlásečnic.
V tom momentě postupují z tepen do žil a potřebují hodně kyslíku, což je ten správný okamžik, aby zde hemoglobin upustil svůj kyslík.
Čili je dobře, že hemoglobin je alostericky inhibitovaný oxidem uhličitým.
Oxid uhličitý se naváže na některé jeho části.
Začíná se zbavovat svého kyslíku, ale přesně tam, kde tělo kyslík potřebuje.
Teď si asi říkáte, počat.
A co kyselé prostředí?
Jakou tam hraje roli?
Ukazuje se, že oxid uhličitý je z velké části disociovaný.
Disociuje se.
Jde do plazmy, kde se přemění na kyselinu uhličitou.
Napíšu sem vzorec.
Když máte CO2, který se smíchá s vodou - většina naší krve, plazma, je voda.
Vezmete oxid uhličitý, rozpustíte ho ve vodě a je v přítomnosti enzymu, který se nachází v krevních buňkách.
Říká se tomu karbonická anhydráza.
Karbonická anhydráza.
Látky zreagují a vznikne kyselina uhličitá.
Získáme H2CO3 H2CO3
Vše je vyvážené.
Máme tři atomy kyslíku, dva vodíku, jeden uhlíku.
Jmenuje se kyselina uhličitá protože snadno odevzdává protony vodíku.
Kyseliny se velmi snadno disociují na bázi a protony vodíku.
Tím pádem se kyselina uhličitá také velmi snadno disociuje.
Je to kyselina, i když sem napíšu něco jako rovnost.
Jestli jste z toho zápisu zmatení, nebo vás zajímá více detailů, podívejte se na videa z chemie o disociaci kyselin a chemické rovnováze, ale jednoduše se jeden vodík může odtrhnout, nicméně pouze proton, elektron z vodíku zůstane.
Takže vám zbyde proton z vodíku, a - odevzali jste jeden vodík - takže máte jen jeden vodík.
To je vlastně hydrogenuhličian.
Hydrogenuhličitan.
Odevzdal pouze proton, elektron zůstal, takže máte znaménko -.
Náboj se sečte a ve výsledku bude neutrální.
Když bych byl vlásečnice v noze, počkejte, nakreslím to.
Řekněme, že jsem vlásečnice v noze.
Nakreslím to tělovou barvou.
Tohle je vlásečnice mojí nohy.
Přiblížil jsem část vlásečnice.
Vždy se větví.
A tady mám chomáč svalových buněk, které produkují hodně oxidu uhličitého a potřebují kyslík.
Co se tedy stane?
Proudí tady červené krvinky.
Červené krvinky jsou zajímavé - jejich průměr je o 25% větší než nejmenší vlásečnice.
Když prochází vlásečnicí, musí se zmáčknout, což jim pomáhá, jak mnozí věří, vypustit jejich obsah, a možná nějaký kyslík, který v sobě mají.
Máme tedy červenou krvinku.
Vmáčkne se do vlásečnice, tady.
Nese nějaký hemoglobin, a když říkám nějaký, myslím tím, jak možná víte, že každá červená krvinka má 270 milionů molekul hemoglobinu.
Když sečtete množství hemoglobinu v celém těle, je to opravdu hodně, protože máme 20 až 30 bilionů červených krvinek.
20 až 30 bilionů četvených krvinek.
Každá z těchto 20 až 30 bilionů červených krvinek má v sobě 270 milionů molekul hemoglobinu.
Čili máme opravdu hodně hemoglobinu.
Červené krvinky představují přibližně 25% všech buněk v našem tělě.
Máme okolo 100 bilionů, nebo možná trochu více.
Nikdy jsem je nepočítal.
Každopádně, máme 270 milionů molekul hemoglobinu v každé červené krvince.
To vysvětluje, proč červené krvinky musí vypuzovat jádro, aby uvolnily místo pro všechny tyto molekuly hemoglobinu.
Nesou kyslík.
Tady nakreslím tepnu, ano?
Vychází ze srdce.
Červená krvinka jde tím směrem, a poté se zbaví svého kyslíku a stane se žílou.
Teď tady máme oxid uhličitý.
Ve svalové buňce je oxid uhličitý vysoce koncentrovaný.
Nakonec se rozptýlí, nakreslím to stejnou barvou, a skončí v plazmě, takhle, a část z něj se dostane skrz membránu do červené krvinky.
V červené krvince proběhne karbonická anhydráza, která způsobí, že se oxid uhličitý disociuje a stane se z něj kyselina uhličitá, která může vypouštět protony.
Tady nakreslím protony.
Protony, jak jsme si řekli, mohou alostericky inhibitovat předání kyslíku hemoglobinem.
Protony se začnou vázat na různé části a i oxid uhličitý který s ničím nereagoval, může skoro alostericky inhibitovat hemoglobin.
Váže se k ostatním částem.
A to změní tvar molekuly hemoglobinu dostatečně na to, že nemůže udržet své kyslíky a začne je pouštět.
Jak jsme si říkali o kooperativní vazbě, čím více kyslíků máme, tím lépe se příjímají další.
Když se kyslík začne odtrhávat, stává se těžší si udržet ty ostatní.
A tak se odtrhnou všechny kyslíky.
To je úžasný mechanismus, protože kyslík se dostane tam, kde je potřeba.
Neřekne: opustil jsem tepnu a teď jsem v žíle.
Možná jsem prošel nějakými vlásečnicemi a poté šel zpátky do žíly.
Neřekne: tady vypustím kyslík, protože pak by chtě nechtě vypouštěl kyslík v celém těle.
To, že je alostericky inhibitován oxidem uhličitým a kyselým prostředím, mu dovoluje vypustit kyslík tam, kde je nejvíce potřeba, kde je nejvíce oxidu uhličitého, kde dýchání probíhá nejintenzivněji.
Je to fascinující.
Abyste tomu lépe porozumněli, mám tady tabulku, která ukazuje příjem kyslíku hemoglobinem.
Možná jste se s tím setkali ve škole, je dobré to pochopit.
Tady na ose x, na hotizontální ose, máme parciální tlak kyslíku.
Pokud jste viděli viea o parciálním tlaku, víte, že to znamená, jak často do vás narazí kyslík?
Tlak vzniká plyny nebo molekulami, které do vás narážejí.
Nemusí to být přímo plyny, prostě molekuly, narážející do vás.
Parciální tlak kyslíku je tvořen molekulami kyslíku, které do vás naráží.
Představte si, že tady je čím dál tím více kyslíku, takže ho více a více do vás narazí.
Zkrátka vám to říká, kolik kyslíku je okolo vás.
Vertikální osa vám říká, jak nasycené jsou molekuly hemoglobinu.
100% by znamenalo, že všechny hemové skupiny na všech molekulách hemoglobinu se navázaly na kyslík.
0 by znamenala, že se nenavázala žádná.
Když jste v prostředí s velmi malým množstvím kyslíku, a to ukazuje kooperativní vazbu, řekněme že jsme v prostředí s velmi malým množstvím kyslíku.
Jakmile se jen malá část kyslíku naváže, je pravděpodobnější, že se naváže i další kyslík.
Proto graf stoupá strměji.
Nechci se teď zabývat algebrou, ale jak vidíte, nejdříve se křivka zvedá pomalu, a poté je čím dál strmější.
Protože se část kyslíku navázala, stalo se pravděpodobnější, že se ho naváže více.
V určitý moment je pro kyslík těžké se navázat na ty správné molekuly hemoglobinu, ale jak můžete vidět, tady se to zrychlí.
Pokud máme kyselé prostředí s velkým obsahem oxidu uhličitého, takže hemoglobin je alostericky inhibitován nebude proces probíhat tak hladce.
V kyselém prostředí tato křivka pro jakoukoliv hodnotu parciálního tlaku a jakékoliv množsví kyslíku, ukáže méně navázaného hemoglobinu.
Nakreslím to jinou barvou.
Poté křivka bude vypadat takhle.
Křivka zobrazující nasycení bude vypadat takhle.
To je tedy kyselé prostředí.
Tady je nějaký oxid uhličitý.
Hemoglobin je alostericky inhibitován, takže je pravděpodobné, že v tento moment kyslík uvolní. Nevím.
Nevím jak zábavné vám to připadalo, ale mně to přijde úžasné, protože je to nejjednodušší způsob, jak upustit kyslík přesně tam, kde je ho potřeba.
Žádnou GPS ani robota nepotřebujeme.
Teď si představte, že jsme ve stehenním svalu a ten člověk běží.
Uvolním tam kyslík.
Stane se to přirozeně, protože je to kyselejší prostředí s větší koncentrací oxidu uhličitého.
Dojde k inhibitaci a poté se kyslík uvolní a je připraven pro použití při dýchání.
Open Source Ecology je síť zemědělců, techniků a podporovatelů ... ... kteří po dobu posledních dvou let budovali ... (Stavitelský Set Globální Vesnice) - set 40ti průmyslových strojů které umožní ... ... vytvoření malé civilizace komfortem dnešní doby.
The Global Village Construction set je jako balíček Lega životní velikosti, ve kterém ... motory ... díly ... ... a energetické jednotky mohou vzájemně měnit.
Doposud jsme vytvořili prototypy 8 ze 40 strojů a uveřejnili všechny... 3D designy... schémata... instrukční videa... a rozpočty na naší wiki.
Náklady na výrobu nebo koupení našich strojů, jsou v průměru ... 8x levnější než kupovat od průmyslového výrobce.
Lis na stlačené hlínové cihly je náš první vydaný produkt ... ... a je světově první vysoce výkonným, open source model v akci.
Tento stroj umožňuje jednomu ovládajícímu naložit surovou hlínu... ... přímo ze staveniště. 16 cihel za minutu.
5000 cihel za den.
Dostatek pro domov.
MikroTraK Walk Behind Traktor je perfektním řešením... ... pro zemědělské použití v menším rozsahu ... nebo tam kde zemní vlastnosti vyžadují flexibilnější nástroj než Traktor v plné velikosti.
Přední přípojka umožňuje přípojku pro orání, kosení a osekávání.
LifeTrac Multipurpose Tractor je páteř Global Village Construction Setu.
LifeTrac kombinuje sílu nakládače ... ... s funkčností zemědělského nebo stavitelského traktoru.
Tento rok jsme též dokončili prototypy pro naši ... ...
Sloupovou Vrtačku .... ... sebe-replikující Torch Table ... ....
String Trimmer ... ... a Rozmělňovač Půdy.
Jak vidíte, máme toho o dost víc co ještě udělat.
V předchozím videu jsme uvažovali těleso o hmotnosti 10 kg, které bylo umístěno na nakloněné rovině se spádem 30 stupňů. Abychom zjistili, co se s takovým tělesem stane, rozložili jsme tíhovou sílu, která na něj působí, na složku, která je s povrchem roviny rovnoběžná, a složku k povrchu kolmou.
Zjistili jsme, že kolmá složka má velikost 49 krát odmocnina z 3 N.
To je 98 krát tato hodnota, směrem dolů.
Ale nevidíme, že by těleso zrychlovalo směrem do tohoto klínu, protože jej klín podpírá.
Takže musí existovat opačná síla, kterou klín působí na těleso.
A tato síla je normálová síla, kterou klín působí na blok. A tato síla přesně kompenzuje tíhovou sílu působící v tomto směru.
Kolmá složka tíhové síly má stejnou velikost jako normálová síla klínu, a proto se v tomto kolmém směru působící síly vyruší.
Takže blok nezrychluje směrem vzhůru ani směrem do klínu.
Ale složka tíhové síly, která zdánlivě není ničím kompenzována - minimálně podle zadání z minulého videa -, je tato složka, která je rovnoběžná s povrchem nakloněné roviny.
A už jsme zjistili, že má velikost 49 N. To je váha bloku krát sinus tohoto úhlu.
Kdyby na blok nepůsobily žádné další síly, začal by zrychlovat v tomto směru.
A abychom určili velikost zrychlení, vydělíme působící sílu hmotností bloku a dostaneme 4,9 metrů za sekundu na druhou.
Teď řekněme, že to tak není. Podíváme se na tuto soustavu a uvidíme blok stát na místě.
A dejme tomu, že tentokrát nejde o led.
Předpokládejme, že klín i blok jsou ze dřeva.
Najednou tady máme situaci, kdy se blok nepohybuje.
Co může být příčinou toho, že se nepohybuje?
Už jsme tady určili, že jestliže blok nezrychluje v tomto kolmém směru, musí být výslednice sil nulová.
Ale pokud se blok nepohybuje vůbec, musí být výslednice nulová také v tomto rovnoběžném směru.
Nějaká síla musí vyvažovat těchto 49 N, které se snaží blok rozpohybovat dolů.
Nějaká síla musí působit proti této složce tíhové síly, která by jinak blok urychlovala dolů po nakloněné rovině.
Co je touto silou?
Máme tady případ nepohybujícího se tělesa, blok nezrychluje.
Jaká síla zde působí?
Myslím si, že ze zkušenosti víte, že je rozdíl, pokud se po sobě pohybují dva kusy dřeva nebo dva kusy ledu.
Kusy ledu po sobě mnohem více kloužou, chybí mezi nimi totiž tření.
Možná pro názornost umístíme na povrch bloku smirkový papír a hned je to jasnější.
Síla, která brání pohybu bloku směrem dolů, je tření. Třecí síla vždy působí proti směru, kterým by se tělesa pohybovala, pokud bychom žádné tření neměli. Lépe řečeno:
Jakou velikost má v tomto případě třecí síla?
Tento blok stojí na místě, nezrychluje, takže třecí síla musí mít velikost 49 N a působí směrem vzhůru po rampě.
Tohle všechno můžeme odvodit experimentálně, pokud tedy můžeme nějakým způsobem změřit velikost působící síly.
Zajímavá je ale otázka, jak moc bychom museli tlačit na tento blok, než by se začal pohybovat směrem dolů?
Řekněme, že z pokusu zjistíme, že jestliže budeme působit dodatečnou silou 1 N v rovnoběžném směru, tak se blok zrovna začne pohybovat.
Ne tak, jako by nepůsobilo tření, ale tak, že se sotva začne pohybovat, jestliže na něj zatlačím silou 1 N v rovnoběžném směru.
Takže jaká celková... Přesně 1 N.
To je minimální síla, aby se blok zrovna začal pohybovat.
Budu jí říkat rozjezdová síla.
Pamatujte, že tady nejsme ve škole.
F s indexem B jako "budge", tedy rozjet se.
Rozjezdová síla působí v rovnoběžném směru.
Jestliže působím v tomto směru silou 1 N a už tady máme 49 N díky tomu, že na blok působí tíhová síla, tak rozjezdová rychlost musí mít 50 N.
Z toho můžete vyvodit zajímavý závěr. Pokud víme, jaké materiály se po sobě pohybují, tak snadno spočítáme nejmenší sílu potřebnou k překonání tření.
V tomto případě je to rozjezdová rychlost.
Ten výraz jsem si vymyslel.
A poměr mezi silou potřebnou k překonání tření a silou působící mezi danými tělesy se mění pouze v závislosti na materiálu těles. Pro stejné materiály je tento poměr konstantní.
V našem případě je síla, kterou na sebe tělesa působí, normálová síla, 49 krát odmocnina z 3 newtonů.
Spíše bych asi měl říct velikost této rozjezdové síly děleno velikostí síly, kterou na sebe působí blok a klín. To je 49 krát odmocnina z 3 newtonů.
Když tyto velikosti sil vydělím, dostanu koeficient smykového tření.
V dalších příkladech o něm ještě budeme mluvit, ale tento koeficient zůstává stejný pro stejné materiály.
Takže kdybychom měli jinou hmotnost bloku nebo jiný sklon roviny, ale byly by ze stejného materiálu, snadno bychom dopočítali velikost rozjezdové síly, pokud bychom znali koeficient tření.
Ten většinou změříme experimentálně.
Jaká by byla jeho hodnota v tomto případě?
50 N děleno 49 krát odmocnina z 3 N.
Na to si vezmu kalkulačku.
Vydělím 50 N těmito 40 (správně 49) krát odmocnina z 3 N.
To je 0,72...
Zaokrouhlím to na dvě platné cifry, to máme 0,72.
Tento poměr je 0,72.
A tuto informaci můžeme dále použít.
Toto je koeficient klidového tření.
Říkáme mu koeficient klidového tření, protože souvisí s poměrem třecí a normálové síly.
Lépe řečeno, toto je síla potřebná na překonání třecí síly, největší možná třecí síla, která může mezi tělesy působit, tak, aby se vůči sobě tělesa nepohybovala.
Určitě ještě udělám video o tom, jaký je rozdíl, když je těleso v klidu a když se pohybuje.
Často tyto poměry bývají velice blízké, ale u některých materiálů se koeficienty značně, nebo tedy alespoň měřitelně, liší, podle toho, jestli je těleso v klidu nebo se pohybuje.
Tady dnes skončím.
Od roku 1930 se hrál Světový pohár FIFA 19 krát. Brazílie ho od té doby vyhrála 5 krát.
Na základě těchto dat se pokuste určit pravděpodobnost, že Brazílie vyhraje další Světový pohár v Rio de Janeiru v roce 2014.
V tomto případě půjde o čirý odhad, protože od roku 1930 se svět hodně změnil.
Jen předpokládám, že Brazílie má tým, a nehledím na sestavu ani na poměr výher a proher, ani na to, jak jsou silné ostatní týmy atd.
Jdeme na to velmi povrchně - kolikrát z 19 pohárů Brazílie vyhrála od roku 1930? Velmi přibližně bychom mohli odhadnout, že pravděpodobnost jejich výhry je 5 krát z 19.
Tomu bych moc nevěřil.
Jde o velmi hrubý odhad.
Vůbec nebereme v potaz, jak je na tom brazilský tým dnes.
Ale na vyřešení tohoto probému to bude stačit. Pojďme vyřešit ještě několik dalších.
Chad Pennington uskutečnil během své kariéry v NFL 2471 nahrávek, z nichž 1632 bylo úspěšných.
Na základě tohoto záznamu odhadněte pravděpodobnost na nejbližší stovky, že Chad při příštím pokusu úspěšně přihraje (předpokládejme, že stále ještě hraje).
Bude to 1632 děleno 2471.
Zdá se, že to je přijatelný formát.
Takže 1632/2471. Máme to správně.
Rozhovor s Dr. Darius Arya & Dr. Beth Harrisovou.
Víme, že když archeologové hledají stopy starých kultur, kopou do hloubky, a často čteme, že starověká úroveň země byla daleko níže.
Jak se to stalo?
Co je navrstveno na starých kulturách?
Lidé byli kdysi stejní jako my dnes.
Každý náš čin, vše co děláme, vše, co si koupíme, po všem něco zanecháme, zanecháme stopu.
Římané byli velmi efektivní, takže si často, když oheň něco zničil, řekli:
"Srovnejme tyto budovy se zemí, udělejme z přízemí sklep, nebo jednoduše srovnejme budovy se zemí a dejme sutiny okolo, urovnejme to a nyní máme základy pro pozdější stavby."
Takže Římané se nemuseli nutně dívat na svá města po katastrofách: ohni, záplavách, zemětřeseních, tak jako to děláme my.
Po Katrině ve Spojených Státech bylo vše vykopáno.
Ale pro Římany to bylo moc úsilí.
Proč byste vláčeli ten materiál pryč? Jednoduše to srovnejte se zemí a zvedněte město na vyšší úroveň.
Takže když stojíme zde na Fóru, všímáme si, že jdeme dolů do Fóra a díváme se na ulice okolo nás.
Jsme teď na úrovni ze starověku?
Ano, a i pod touto je několik dalších úrovní starověkého Říma.
Šli bychom dolů dalších 20 stop (cca. 6m) abychom se dostali do archaických vrstev a každý monument, který vidíte, má předchůdce.
Jako tato Bazilika Julia. Byla postavena po požáru v roce 283 n. l.
Nahradila tu, která shořela a která byla postavena Juliem Ceasarem
A dokončena Augustem. Ta poté nahradila Baziliku z 2. století př. n. l. A ta nahradila dřívější republikánské domy.
Takže máte vrstvu na vrstvě.
Jak se archeologové rozhodují, kdy přestat kopat?
Vypadá to, že byste mohli kopat a stále jít dále do historie.
Když hledáte příležitosti jít více dolů, jako například, že někdo narušil podlahu, dovolí vám to pak jít dolů na dřívější úroveň a s čím se spokojili u Fora Piazza dnes. Co zde vidíte, je z velké části od úrovní doby Augustovy k úrovním 2. století n. l. Ale existuje mnoho příležitostí v celé oblasti Římského Fóra, kde můžete jít dolů do dřívějších a dřívějších vrstev.
Takže je to o nalézání míst bez toho, aniž by bylo zničeno něco dřívějšího.
Přesně.
Děkuji.
Děkuji vám.
(jazzová hudba)
Díváme se na Gauguinův obraz
Vidění po kázání, také známé jako Jakub zápasí s andělem, z roku 1888.
Obraz má divoké, živé barvy.
Gauguin zde, podle mého názoru, dělá zajímavou věc, dovoluje barvám fungovat čistě abstraktním způsobem.
Představa osvobození barev od přirozeného světa a jejich výrazové použití a oddělení malby od nutnosti odrážet realitu, tak, jak tomu bylo už od renesance.
Nejenom, že je zde sytá a výrazná červená barva, ale na obraze probíhá i zápas mezi Jakubem a žlutým okřídlencem, který, zdá se, drží nebohého Jakuba pod krkem.
Nejenom, že máte pocit, jakoby červená byla nějak spojena s násilím, ale zároveň je velmi výrazná a poutá na sebe pozornost.
To zvláštní zploštění prostoru vychází z Japonských tisků.
K Japonským tiskům jednoznačně odkazuje i ten nádherný kmen, který rozděluje plátno po diagonále.
Vzpomínám si, že Gauguin mluvil o tom, že nechce, aby jeho malby vypadaly realisticky; ale chce je přivést zpět k imaginaci a duchovnu, a proto například potlačil použití stínů, a vypustil spoustu dalších technik, které se od renesance používaly k dosažení iluze reality.
Dokonce v dopise Van Goghovi, svému příteli, napsal, že jeho malby z té doby jsou abstraktní.
Když se na takovéto malby díváme my nepovažujeme je za abstrakci. Myslím, že Gauguin tím myslel odmítnutí modulace světla a stínu.
Gauguin pochází z Bretaně, což je na severozápadním pobřeží Francie.
Je to skalnatá oblast s proměnlivým počasím.
Existovala zde umělecká osada, ale Gauguin se sem přestěhoval, aby se vzdálil životu ve městě a moderní Pařížské kultuře. Také zde hledal nějakou hlubší pravdu, něco méně civilizovaného a bližšího původní lidské přirozenosti.
To vychází z osvícenství.
Jde o Rousseauovu filozofii o přirozenosti člověka.
Tohle si Gauguin úplně vymyslel.
Vidíme ženy s tradičními čapkami na hlavách, jako by bylo 17. nebo 18. století.
Je to téměř jako bychom jeli do Wyomingu a v den, kdy je tam rodeo, by všichni měli na hlavách cowboyské klobouky a mysleli by si, že tak se prostě lidé běžně oblékají. Nosí chaps (kožené návleky), tak, jako před 100 lety.
Naprostý výmysl.
Co se ale snažil říct je ve své podstatě velmi zajímavé.
V popředí jsou rolníci.
Mají zavřené oči.
Zdají se být zahleděni do svého nitra.
Zajímavé na tomto obraze je fakt, že se nejedná o náboženskou malbu.
Nejde o biblický výjev.
Nejde jenom o Jakuba bojujícího s andělem.
Jde o lidi, kteří mají náboženský prožitek.
Tento náboženský prožitek je oddělený od jejich světa kmenem stromu. Strom ohraničuje duchovní sféru od fyzické.
Jde vlastně o obraz s věřícími diváky; obraz, kde pozorujeme jiné lidi při víře.
Myslím si, že Gauguin tím odhalil dilema modérního člověka, a sice, že je velmi obtížné uchovat si stejnou víru jako měli lidé v předindustriální době.
Podle mě cítí nostalgii a touhu po tom, co podle něj byl bezprostřednější náboženský prožitek.
Tudíž toto je strategie, velmi propracovaná strategie, jak vnést tento druh náboženských obrazů, které se objevovaly ve středověku, renesanci a dokonce v baroku, do moderního světa.
(jazzová hudba)
Jmenuji se Arvind Gupta a vyrábím hračky.
Vyrábím je posledních 30 let.
V 70. létech, když jsem byl na univerzitě, byla hodně revoluční doba.
Byl tu politický neklid -- spousta studentů v ulicích Paříže, bouřících se proti autoritě.
Amerika byla otřesena hnutím proti válce ve Vietnamu.
V Indii jsme měli Naxality, [nesrozumitelné] hnutí.
Když to ve společnosti politicky vře, uvolňuje se spousta energie.
Národní indické hnutí toho bylo důkazem.
Lidé odcházeli z dobře placených míst, aby se přidali k Národnímu hnutí.
A tak v 70. letech bylo jedním z hlavních plánů v Indii oživení základů přírodních věd na vesnických školách.
Anil Sagdopal udělal doktorát na Caltechu a vrátil se jako molekulární biolog zpět do indického předního výzkumného institutu, TIFRu.
Ve 31 letech nebyl schopný provázat [nesrozumitelné] výzkum, který prováděl, s životem obyčejných lidí.
A tak odstartoval projekt "vědy na vesnici".
To inspirovalo mnoho lidí.
Heslem sedmdesátých let bylo "Jdi k lidem,
Žij s nimi, miluj je.
Začni s tím, co oni ví.
Stavěj na tom, co mají."
To byl vymezující slogan.
Jednoho roku jsem se toho chytil. Přidal jsem s k Telcu, vyráběl TATA náklaďáky.
Pracoval jsem tam dva roky a uvědomil jsem si, že jsem se nenarodil pro vyrábění náklaďáků.
Často člověk neví, co chce dělat, ale občas stačí, když ví, co nechce dělat.
Vzal jsem si rok volna a zapojil se do projektu "vědy na vesnici". A tak odstartoval projekt "vědy na vesnici".
A to byl bod zvratu.
Byla to maličká vesnice, trh jednou týdně, kde lidé vyloží všechno své zboží.
Řekl jsem si, že tu strávím jeden rok.
Koupil jsem si kousek od všeho, co se prodávalo podél silnice.
A jednou z věcí, které jsem našel, byla tahle černá guma.
Říká se tomu záklopka na ventil.
Pumpuje se s tím vzduch do gum na kole.
A některé z těchto modelů -- vezmete kousek záklopky, dáte dovnitř dvě sirky a uděláte pohyblivé spojení.
Je to spojení trubiček.
A začnete učit úhly -- ostrý úhel, pravý, tupý, přímý.
Pěkně to dáváte dohromady.
Když máte tři z nich a spojíte je, udělali jste z toho trojúhelník.
Se čtyřmi uděláte čtverec, a když jich máte víc tak i pětiúhelník, šestiúhelník, všechny druhy mnohoúhelníků.
A ty mají úžasné vlastnosti.
Například když se podíváte na pětiúhelník, je jako améba, která mění svůj tvar.
Můžete to protáhnout a máte obdélník.
Když to posunete, získáte rovnoběžník.
Ale to je velmi nestabilní.
Podívejte se například na tento pětiúhelník - natáhněte to a získáte lichoběžník ve tvaru lodi.
Posuňte ho a máte tvar domu.
Tohle je rovnoramenný trojúhelník - zase velmi nestabilní.
Tenhle jakoby pevný čtverec jen trochu posuňte- a máte kosočtverec ve tvaru draka.
Ale dejte dítěti trojúhelník, a nic s ním neudělá.
Proč používat trojúhelníky?
Protože to jsou jediné stabilní tvary.
Nemůžete stavět mosty z čtverců, protože když by přijel vlak, posunuly by se.
Obyčejní lidé to ví, protože když přijdete do indické vesnice, možná tu nechodili na průmyslovku, ale nikdo nedělá střechy takhle.
Kdyby nahoru dali dlaždičky, zhroutilo by se to.
Dělají trojúhelníkovou střechu.
Tohle je lidová věda.
Kdybyste sem vydloubali díru a dali do ní třetí sirku, získáte T-spojení.
Když dám tyhle všechny tři nohy do tří vrcholů trojúhelníku, udělám čtyřstěn.
Tak uděláte všechny 3D tvary.
Takto děláte čtyřstěn.
Jakmile je uděláte, máte malý dům.
Dejte tohle nahoru.
Můžete spojit čtyři, šest.
Potřebujete jen nápad.
To bylo -- spojíte šest, uděláte dvacetistěn.
Můžete si s tím vyhrát.
Z tohoto je iglú.
Tohle bylo v roce 1978.
Byl jsem 24letý inženýr.
Myslel jsem, že tohle je lepší než náklaďáky.
(Potlesk)
A když dovnitř vložíte čtyři kuličky, simulujete molekulární strukturu metanu, CH4.
Čtyři atomy vodíku, čtyři stěny, čtyři úhlíkové atomy.
Od té doby jsem si připadal poctěn tím, že jsem mohl jít do 2000 škol v mé zemi -- vesnických škol, státních, městských i výběrových -- byl jsem pozván většinou z nich.
A pokaždé když jdu do školy, vidím, jak se oči dětí lesknou.
Vidím naději, štěstí.
Děti chtějí dělat věci, vyrábět je.
Vyrábíme spoustu pump.
Tohle je pumpička, se kterou můžete nafouknout balónek.
Je funkční - mohli byste s tím balónek i prasknout.
My máme heslo že nejlepší je, když dítě tu hračku rozbije.
Takže všechno, co uděláte, -- je to trochu provokující --- tohle je stará trubička z kola a plastový [nesrozumitelné]
Tahle čepička jde jednoduše do trubky.
A takhle vyrobíte záklopku.
Zalepíte to kouskem pásky.
Jde to jen jedním směrem.
Vyrábíme spoustu pump.
A tohle je další -- vezmete brčko a dovnitř dáte tyčku, dvakrát to naříznete.
Pak uděláte tohle: ohnete obě nohy do trojúhelníku a omotáte lepící páskou.
A máte pumpu.
Teď, když ji máte, je to jako úžasný rozprašovač.
Jako centrifuga.
Když něco roztočíte, vylétá to ven.
(Potlesk)
V případě -- kdybyste byli v Andra Pradesh, udělali byste to z listu palmyry.
Spousta našich lidových hraček je postavena na úžasných vědeckých principech.
Když něco roztočíte, vyletí to ven.
Když to uděláte oběma rukama, vidíte legračního letce.
Dobře.
Tohle je hračka vyrobená z papíru.
Je to úžasné.
Na těchto čtyřech obrázcích vidíte hmyz, žáby, hady, orly, motýly, žáby, hady, motýly
Tohle je papír, který můžete [nesrozumitelné] navržený harvardským matematikem v roce 1928, Arthurem Stonem, zdokumentovaný Martinem Gardnerem v mnoha z jeho mnoha knih.
Ale tohle dětí baví!
Všechny se učí o potravním řetězci.
Hmyz je sežrán žábami, ty zase hady; hadi jsou sežráni orly.
A tohle může být, když máte celou fotokopii formátu A4 -- můžete být na městské škole nebo státní -- papír, pravítko a tužka, žádné lepidlo, žádné nůžky.
Ve třech minutách to poskládáte.
Co můžete použít, je omezené pouze vaší fantazií.
S menším papírem uděláte menší, s větším větší flexagon.
Tohle je tužka s několika drážkami.
Když sem dáte malou vrtulku, najednou z toho máte sto let starou hračku.
Šest diplomek o tom bylo napsáno.
Můžete vidět, že jsou tady nějaké drážky.
A když vezmu tyčku -- když to budu třít, stane se něco úžasného.
Šest diplomek...
Samozřejmě že i Feynman tím byl jako dítě fascinován.
Napsal o tom studii.
A vy nepotřebujete hadronový přístroj za 3 miliardy dolarů, abyste to udělali.
Tohle je tady pro každé dítě a každé dítě si to může užít.
Když sem dáte barevné kolečko, všech sedm barev splyne.
Newton psal už před 400 lety, že bílé světlo je poskládáno ze sedmi barev, jenom otáčením.
Tohle je brčko.
Přelepili jsme oba konce páskou, odštípli pravý a dolní levý roh tak, aby tam byly díry v protilehlých rozích, tady je dírka.
Tohle je něco jako foukátko.
Tohle dám dovnitř.
Tady je díra a já to zavřu.
Je to opravdu levné -- a přitom to děti tak baví.
Teď uděláme jednoduchý elektrický motor.
Tohle je nejjednodušší motor na Zemi.
Nejdražší na tom je ta baterka uvnitř.
Když máte baterku, stojí to už jen 5 centů.
Ze staré trubičky z kola použijeme gumu, dva zavírací špendlíky.
Je to trvalý magnet.
Kdykoliv je v cívce proud, stane se z toho elektromagnet.
Je to právě vzájemné působení obou magnetů, které roztáčí motor.
Udělali jsme jich 30 000.
Učitelé, kteří učí vědu už snad sto let, jenom přežvýkají definici a vyplivnou ji.
Když učitelé něco vyrobí, vyrobí to i děti.
Můžete vidět, jak se jim lesknou oči.
Nadchnou se pro vědu.
A tahle věda není jen pro boháče.
V demokratické zemi věda musí přijít i k utlačovaným, nejvíce přehlíženým dětem.
Tento program odstartoval v 16 školách a rozšířil se do 1500 státních škol.
Více než 100 000 dětí se už takto učí.
A my se jen snažíme vidět možnosti.
Podívejte, tohle je tetrapak -- příšerný materiál co se týče životního prostředí.
Má 6 vrstev -- 3 vrsty plastu, hliníku -- které jsou slepeny dohromady, takže je nemůžete rozdělit.
Ale můžete z nich udělat takovou malou síť -- přehnout je a slepit a udělat dvacetiúhelník.
Takže něco, co je odpad, který zabijí mořské ptáky, můžete recyklovat do něčeho hravého -- všechny základní vědecké principy můžou být takto demonstrovány.
Když z brčka odříznete tyhle dva rohy, stane se z toho krokodýlí tlamička.
Dáte si to do pusy a fouknete.
(Troubení)
Děti se baví a učitelé závidí.
Nemůžete vidět, jak se zvuk tvoří, protože ta věc vibruje uvnitř vaší pusy.
Já to udržím venku, vydechnu. Nasaju vzduch.
(Troubení)
Takže nikdo nepotřebuje představovat vznik zvuku pomocí vibrací drátů.
Vy jste ti, kteří foukáním udržují zvuk a zároveň to stříhají.
Teď se stane něco krásného.
(Troubení) (Potlesk)
A když dostanete tady ten maličký -- (Troubení)
Tohle vás naučí děti.
Zkuste to.'
Ale ještě než se přesunu dále, tohle stojí za to.
Tohle je dotyková břidlicová tabulka pro slepé děti.
Tohle je proužek Velcra, tohle je moje kreslící destička, a tohle moje kreslící pero, které je vlastně krabička na film.
Je to vlastně jako rybářský prut.
A tady je vlna.
Když s tím zatočím, vlna jde dovnitř.
A slepé dítě s tím může kreslit.
Vlna se přilepí na Velcro.
V naší zemi je 12 milionů slepých dětí, (Potlesk) které žijí ve tmě.
A tohle je pro ně obrovský dárek.
Existuje i továrna, která oslepuje naše děti, neschopná je uživit, neschopná jim dát dostatek vitaminu A.
Ale tohle je pro ně obrovský dárek.
Nejsou na to žádné patenty - kdokoliv to může dělat.
Je to velmi, velmi jednoduché.
Tohle je generátor na kličku.
Tohle jsou dva magnety.
Tohle je velký kotouč sestavený z gumy mezi dvěma starými CD.
Malý kotouč a dva silné magnety.
A tohle vlákno otáčí drátem připojeným na LED.
Když otočím velkým, malé se bude hýbat rychleji.
Vznikne zde otáčející se magnetické pole, které generuje elektrickou sílu.
A jak vidíte, LED bude svítit.
Takže to je malý hřídelový generátor.
A tohle je zase obyčejný ocelový kroužek s ocelovými maticemi.
To co s tím můžete udělat je roztočit to a ono se to bude pořád otáčet.
A představte si hlouček dětí, stojících v kruhu, čekajících, až to kolečko přijde k nim, nadšené, že si s tím můžou hrát.
A nakonec můžeme použít hromadu starých novin a udělat z nich čepičky.
Tohle je hodné Sachina Tendulkara.
Je to výborná čepice na kriket.
Když poprvé uvidíte Nehru a Gandhiho, to je Nehrova čepice - je to jen půlka novin.
Vyrábíme hodně hraček z novin a tohle je jedna z nich.
Je to -- jak vidíte -- je to mávající pták.
Všechny staré noviny nastříháme na malé čtverečky.
A jakmile máte jednoho z ptáků -- děti v Japonsku vyrábějí takové ptáčky už staletí, vidíte ptáčka s vějířovitým ocáskem.
A nakonec vám povím jeden příběh.
Jmenuje se "Příběh kapitánova klobouku".
Byl jednou na moři jeden kapitán, který se plavil velmi pomalu.
Na palubě měl spoustu lidí, kteří už se začínali nudit, a tak je kapitán pozval na příď.
"Oblečte si barevné oblečení, zpívejte a tancujte, a já vám dám dobré jídlo a pití."
A kapitán nosil ten klobouk každý den, a sám se zapojil do oslav.
První den si vzal obrovský deštníkovitý klobouk.
Tu noc, když všichni spali, z jedné části ho přeložil. a tak měl druhý den hasičskou přilbu s malým převisem, který chrání páteř.
Druhou noc si vzal ten samý klobouk a zase ho složil.
Třetí den měl Shikari, lovecký klobouček.
Třetí noc jej složil dvakrát a získal slavný klobouk z Bollywoodských filmů -- ten nosí policisté, říká se tomu zapalu.
Teď je to slavné po celém světě.
A nesmíme zapomenout, že byl kapitánem lodi.
Takže tohle je ta loď.
Už se blížíme ke konci.
Všichni si tu plavbu užívali.
Zpívali, tančili.
Najednou se přihnala bouře a obrovské vlny.
Loď se jen houpala a tancovala mezi vlnama.
Přišla velká vlna na příď a potopila ji.
Druhá se přihnala k zádi a zalila ji.
A ta třetí tady spolkla můstek.
Loď se potopila a kapitán přišel o všechno kromě záchranné vesty.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk)
Myslím, že všichni jsme prošli obdobím, kdy jsme se zajímali o romantické záhady spojené s dávno zaniklými civilizacemi: Mayové na Yucatánu, civilizace Velikonočního ostrova, Anasaziové, civilizace úrodného půlměsíce, Angkor Wat, Velké Zimbabwe a další.
Během posledních dvou desetiletí archeologové prokázali, že problémy spojené se životním prostředím byly jednou z hlavních příčin jejich zániku.
Na druhé straně - na mnoha místech světa fungovaly společnosti, které se vyvíjely po tisíce let bez vážnějších existenčních problémů - například v Japonsku, na Jávě a na ostrovech Tonga a Tikopia.
Z toho plyne, že společnosti v určitých oblastech jsou méně stálé než v jiných.
Jak vysvětlit, co způsobuje, že některé společnosti jsou křehčí než jiné?
Tato otázka očividně souvisí i s naší současnou situací, protože i ze současných společností už některé zanikly, například v Somálsku, Rwandě a v bývalé Jugoslávii.
Některé další společnosti se možná ke svému pádu blíží: Nepál, Indonésie a Kolumbie.
A naše společnost?
Z jakých historických událostí se můžeme poučit, abychom se vyhnuli úpadku a zániku, který potkal tolik starých civilizací?
Odpověď na tuto otázku samozřejmě bude obsahovat víc než jednu příčinu.
Pokud někdo tvrdí, že jediný faktor vysvětluje rozpad civilizací, okamžitě víte, že mluvíte s hlupákem.
Jak se ale v té složitosti můžeme vyznat?
Když jsem analyzoval rozpady společností, vyšlo mi pět základních bodů; seznam pěti věcí, na které se zaměřuji, když se snažím porozumět kolapsu.
Vysvětlím vám to na příkladu zániku civilizace grónských Vikingů.
Byla to evropská společnost s písemnými záznamy, takže o lidech a jejich cílech toho víme poměrně dost.
V roce 984 osídlili Grónsko a kolem roku 1450 se jejich společnost zhroutila a všichni její členové vymřeli.
Proč? Projdeme si pět bodů na mém seznamu.
Zaprvé - jaké dopady měla lidská činnost na životní prostředí? Lidé neuváženě ničí zdroje, na nichž závisejí.
V případě grónských Vikingů to byla eroze půdy a odlesnění, což byl zásadní problém, protože potřebovali stromy k výrobě dřevěného uhlí, které pak používali k výrobě železa.
V evropské době železné tak jejich společnost nemohla vyrábět železo.
Další položkou na mém seznamu je změna klimatu.
Klima se může ochlazovat nebo oteplovat, může být vlhčí nebo sušší.
V případě grónských Vikingů šlo o ochlazení - na konci 14. století a hlavně v 15. století.
Chladnější klima nemusí mít nutně fatální důsledky - Inuitům (Eskymákům), kteří žili v Grónsku v té samé době, se v chladnějších podmínkách dařilo dobře.
Proč se v něm nedařilo i Vikingům?
Třetím bodem na seznamu jsou vztahy se sousedními přátelskými společnostmi, které mohou v případě nouze pomoci.
Pokud společnost takovou podporu nemá, je náchylnější k rozpadu.
Vikingové v Grónsku obchodovali se svou mateřskou zemí, Norskem. Obchodní styky postupně ustávaly, zčásti protože Norsko oslabovalo a zčásti kvůli zamrzlým vodám mezi Grónskem a Norskem.
Čtvrtou položkou na seznamu jsou vztahy s nepřátelskými společnostmi.
V případě grónských Vikingů byli nepřáteli Inuité (Eskymáci), kteří v Grónsku také žili.
Víme, že Inuité zabíjeli Vikingy a - to je pravděpodobně důležitější - blokovali Vikingům přístup k vnějším fjordům, v nichž Vikingové lovili lachtany v nejtěžším ročním období.
Pátým a posledním bodem na seznamu jsou politické, ekonomické, sociální a kulturní faktory, které přispívají k tomu, s jakým úspěchem daná společnost pochopí a vyřeší problémy životního prostředí.
V případě grónských Vikingů byly kulturními faktory, které ztěžovaly řešení problémů, jejich křesťanské závazky - velké investice do výstavby katedrál, dále na soutěži založená společenská struktura a nenávist k Inuitům, od nichž se nechtěli nic učit.
Takto tedy můj seznam pěti bodů vysvětluje pád a zánik Vikingů v Grónsku.
Jak je na tom naše současná společnost?
Posledních pět roků jezdím s rodinou do jihozápadní Montany, kde jsem v mládí pracoval při sklizních.
Montana na první pohled vypadá jako jedna z nejzachovalejších částí USA.
Podívejte se ale pozorněji a uvidíte, že Montana se potýká se závažnými problémy.
Projedeme si znovu ten seznam: lidské dopady na přírodu.
Ano, zásadní.
Toxický odpad z dolů způsobil škody za miliardy dolarů.
Postřiky proti plevelu v Montaně stojí téměř 200 miliónů dolarů ročně.
Zmizely zemědělské oblasti kvůli salinizaci půdy, má problémy se správou lesů a problémy s lesními požáry.
Ano - podnebí v Montaně se otepluje a je sušší. Zemědělství v Montaně je závislé na zavlažování vodou z tajícího sněhu. Taje sníh, ale i ledovce, které v místním národním parku pomalu ubývají, což je pro zemědělství a zavlažování v Montaně špatná zpráva.
Za třetí: dobré vztahy se sousedy, které napomáhají stabilitě.
V současnosti více než polovina příjmů Montany pochází odjinud - z mezistátních plateb sociálního pojištění, investic a podobně. V porovnání s ostatními státy USA je proto Montana zranitelnější.
Za čtvrté: vztahy s nepřáteli.
Lidé v Montaně mají stejné problémy jako ostatní Američané, vyplývající z americké zahraniční politiky, problémy spojené s ropou a teroristickými útoky.
Poslední, pátý bod: otázka, jaký vliv mají politické, ekonomické, sociální a kulturní postoje.
V obyvatelích Montany jsou zakořeněny hodnoty, které dnes působí spíše proti úspěšnému řešení jejich problémů.
Dlouhodobá orientace na dřevařský a těžební průmysl a na zemědělství bez vládních regulací.
Co fungovalo dobře v minulosti, už nejspíš nefunguje v současnosti.
Studuji rozpady společností minulých i současných.
Můžeme z toho vyvodit obecné závěry?
Stejně jako Tolstého konstatování, že každé špatné manželství je špatné z různých důvodů, tak i za rozkladem každé společnosti stojí různé příčiny.
I přesto zde ale můžeme vidět určitá společná témata, která ze srovnání společností minulých i současných vyplývají.
Jeden ze společných znaků souvisí s tím, jak rychle se společnosti rozpadají poté, co dosáhly svého vrcholu. Mnohé společnosti nezanikaly postupně; postupně rostly, bohatly a získávaly moc a pak se během krátké doby, několik desetiletí poté, co dosáhly vrcholu, zhroutily.
Například klasická civilizace Mayů na Yucatánu se začala hroutit na začátku 9. století, doslova několik desetiletí poté, co Mayové vystavěli své největší monumenty a populace byla nejčetnější.
K rozpadu Sovětského svazu také došlo během několika dekád, možná i jen během deseti let, poté, kdy byl Sovětský svaz nejsilnější.
Analogicky můžeme popsat růst bakterií na Petriho misce.
Rychlý kolaps nastává nejčastěji tehdy, když dojde k nerovnováze mezi dostupnými zdroji a jejich spotřebou nebo k nerovnováze mezi ekonomickými výdaji a ekonomickými možnostmi.
Řekněme, že jejich počet se s každou generací zdvojnásobí a že pět generací před koncem je miska z 15/16 prázdná.
V další generaci je prázdná ze 3/4 a v další generaci je z poloviny prázdná.
Během jedné další generace se bakterie rozmnoží po celé zbývající polovině misky.
Takže děje se to běžně, že společnosti zaniknou velmi krátce poté, co dosáhnou vrcholu.
Matematicky řečeno, pokud vás zajímá současný stav společnosti, neměli byste se zaměřovat na hodnotu matematické funkce, ale spíš na její první a druhou derivaci.
To je první zobecnění.
To druhé je, že nepatrné rozdíly v prostředí, kterých je dost, způsobí, že určitá civilizace je méně stabilní než jiná; mnohým z nich dosud přesně nerozumíme. ze stovek ostrovů, proč právě Velikonoční ostrov dopadl jako nejhorší případ úplného odlesnění?
Ukazuje se, že se na něm podílelo devět různých přírodních faktorů, z nich některé velmi mírné, které působily proti této společnosti: spad sopečného prachu, nadmořská výška, množství srážek.
Jedním z nepatrných vlivů je, že důležitým zdrojem živin pro pacifický ostrovní ekosystém je spad kontinentálního prachu ze střední Asie.
Na Velikonoční ostrov ho ze všech pacifických ostrovů spadne nejméně, živiny z půdy se tu proto vyčerpají rychleji.
O tom jsme ale až do roku 1999 vůbec nevěděli.
Některé společnosti proto mají kvůli nepatrným rozdílům prostředí blíže k zániku než jiné.
A ještě jedno poslední zobecnění.
Na Kalifornské univerzitě přednáším studentům nižších ročníků o rozpadech civilizací.
Ti studenti vůbec neumí pochopit, jak je možné, že si lidé neuvědomovali, kam jejich společnost spěje?
Jak mohli lidé na Velikonočním ostrově vykácet úplně všechny stromy?
Co si asi mysleli, když poráželi poslední palmu?
Neviděli snad, co způsobují?
Jak to, že si lidé v zaniklých civilizacích neuvědomovali důsledky svých činů na životní prostředí a včas nepřestali?
Předpokládám, že pokud se lidská civilizace nezhroutí, pak se možná lidé v dalším století budou ptát: Jak je možné, že lidé v roce 2003 neviděli tak zřejmé věci, které způsobují, a včas je nenapravili?
Těžko chápeme, co se stalo v minulosti. A v budoucnosti půjde jen těžko pochopit to, co děláme teď.
Snažím se proto vytvořit hierarchicky uspořádaný soubor příčin způsobujících, že společnosti v řešení svých problémů selžou.
Proč nevidí problémy a pokud ano, proč s nimi něco nedělají?
A pokud dělají, proč se jim nepodaří je úspěšně vyřešit?
Udělám dvě zobecnění:
Zaprvé - jednou z věcí, která zvyšuje pravděpodobnost kolapsu, je rozpor mezi krátkodobými zájmy mocenských elit a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku, zvláště pokud elity nemusí nést následky za své činy.
Ve společnosti, kde krátkodobé výhody pro elity nejsou dobré pro společnost jako celek, existuje nebezpečí, že elity svým počínáním přivedou společnost k rozpadu.
V případě kompetitivní společnosti grónských Vikingů založené na soutěži se náčelníci zajímali především o to, aby měli co nejvíce květin, ovcí a potravin a získali tak silnější postavení mezi sousedními náčelníky.
To vedlo k nadužívání půdy, přehnanému chovu ovcí a zvýšené kontrole nad rolníky.
To způsobilo, že náčelníci sice krátkodobě získali moc, ale z dlouhodobého hlediska tím společnost přivedli k zániku.
Stejný střet zájmů je velkým nebezpečím i pro současné USA.
Hlavně proto, že americké mocenské elity se často dokáží odpojit od následků tím, že žijí ve střežených vilách, pijí balenou vodu a podobně.
Během několika posledních let je zřejmé, že podnikatelské elity si uvědomily, že mohou dosáhnout svých krátkodobých cílů postupy, které jsou dobré pro ně, ale ne pro společnost, jako například miliardové úniky z Enronu a dalších firem.
Dobře si uvědomovali, že jim taková činnost přináší z krátkodobého hlediska užitek, dlouhodobě je ale pro společnost špatná.
To je tedy první zobecnění, proč společnosti dělají špatná rozhodnutí: střet zájmů.
Druhým zobecněním je, že pro společnost je velmi obtížné dělat "správná" rozhodnutí, pokud jsou v rozporu se zakořeněnými hodnotami, které jsou užitečné za některých okolností a za jiných jsou překážkou.
Například grónské Vikingy v jejich nehostinném prostředí po 450 let držely pohromadě sdílené náboženské závazky a silné propojení celé společnosti.
Ale obě dvě věci - oddanost náboženství a společenská jednota - Vikingům ztížily, aby přijali nezbytné změny a aby se poučili z příkladu Inuitů.
Nebo současná Austrálie.
Jedna z věcí, která umožnila Austrálii přežít v takové vzdálenosti od evropské civilizace po 250 let, je její britská identita.
Dnes ale tato oddanost britské identitě Australanům nijak nepomáhá v adaptaci na asijské prostředí.
Je obzvlášť těžké změnit směr, když to, co vám způsobuje problémy, je zároveň zdrojem vaší síly.
Jak to všechno dopadne?
Všichni víme o spoustě časovaných bomb, které na světě tikají.
Bomby, které vybouchnou během několika desetiletí - nejdéle do padesáti let, z nichž každá nás může úplně zničit.
Časovaná bomba vody, půdy, klimatických změn, nepůvodních druhů, fotosyntetického stropu, populačních problémů, jedů a tak dále... je jich asi tak dvanáct.
Všechny vybouchnou nejdéle do padesáti let, většina během následujících desetiletí a některé na určitých místech dokonce ještě dříve.
Při tempu, kterým se dnes ubíráme, zmizí z Filipín všechno vytěžitelné dřevo do pěti let.
Ze Šalamounových ostrovů zmizí lesy do jednoho roku - a dřevo je jejich hlavní exportní surovinou. Ekonomické důsledky budou opravdu stát za to.
Lidé se mě často ptají, co je tím nejdůležitějším, co bychom měli udělat k vyřešení problémů životního prostředí?
Odpovídám jim, že nejdůležitější je přestat si myslet, že existuje nějaký jeden faktor, se kterým je potřeba něco dělat.
Je jich dvanáct a každý z nich nás může úplně zničit.
Musíme dát do pořádku všechny; vyřešíme-li jedenáct problémů, ten dvanáctý nás přesto dostane do potíží.
Například vyřešíme-li problémy s vodou, půdou a populací, ale ne problém jedů, jsme v maléru.
Faktem je, že naše současné tempo není udržitelné, což samozřejmě znamená, že dlouho nevydrží.
Důsledky pocítíme během několika desetiletí.
Ti z nás tedy, kterým je méně než padesát, šedesát let, uvidí, co se s těmi paradoxy stane, a ti z nás, kterým je nad šedesát, už možná následky neuvidí, ale naše děti a vnuci rozhodně ano.
Řešení bude mít podobu jedné z těchto dvou možností: buď odstraníme neudržitelné "rozbušky" poklidnou cestou vlastního výběru a pokusíme se o nápravu nebo se rozpory začnou řešit divoce a bez našeho výběru - konkrétně válkami, nemocemi a hladomory.
Jisté ale je, že naše neudržitelné tempo se jednou nebo druhou cestou ukončí během několika desetiletí.
Jinými slovy - tématem této konference je možnost výběru - a tu máme.
Měli bychom se nechat pohltit pesimismem a bezmocí?
Můj závěr je přesně opačný.
Velké problémy, kterým dnes čelíme, rozhodně nejsou mimo naši kontrolu.
Největší hrozbou není asteroid, který do nás narazí bez ohledu na to, co uděláme.
Našimi největšími hrozbami jsou problémy, které jsme způsobili sami.
A protože jsme si je způsobili, můžeme si je i vyřešit.
To znamená, že jejich náprava je cele v našich silách.
Co konkrétně můžeme udělat?
Pro ty z vás, které to zajímá, je spousta věcí, co můžete dělat.
Mnohým z nich zatím nerozumíme, ale rozumět jim potřebujeme.
A mnohým z nich už sice rozumíme, ale neděláme, co bychom dělat měli. Děkuji.
(Potlesk)
Přesně takhle začíná válka.
Jeden den žijete svůj obyčejný život, chystáte se na večírek, vezete děti do školy, objednáváte se k zubaři.
A najednou nefungují telefony, nejde televize, na ulici pochodují ozbrojení muži, jsou tam zátarasy.
Život, jaký jste znali, se promění ve zpomalený film.
Zastaví se.
Vypůjčím si příběh mé přítelkyně, bosenské kamarádky, o tom, co prožila, protože si myslím, že vám přesně demonstruje skutečnost.
Jednoho dne v dubnu 1992 šla do práce, v minisukni a na vysokých podpatcích. Pracovala v bance.
Byla to mladá matka. Žena, která miluje zábavu.
Úžasný člověk.
A najednou uviděla tank, jak jede po hlavní silnici v Sarajevu, a ničí vše, co mu stálo v cestě.
Myslela si, že se jí to zdá, ale nezdálo.
A běžela se schovat tak, jak by to udělal každý z nás, a ukryla se za odpadkový koš, na vysokých podpatcích a v minisukni.
A jak se tam tak schovávala, cítila se směšně, ale viděla ten projíždějící tank s vojáky a pobíhající lidi a všechen chaos a pomyslela si:
"Cítím se jako Alenka v říši divů, která padá králičí norou, pořád níž a níž do chaosu, a můj život už nikdy nebude stejný".
O pár týdnů později se moje kamarádka tlačila v davu, v náruči svírající své miminko, aby ho dala cizímu člověku v autobuse, což byl jeden z posledních autobusů opouštějící Sarajevo, aby odvezl děti do bezpečí.
Pamatuje si, jak se s matkou prodírala dopředu, okolo davy a davy lidí: "Vezměte si mé dítě! Vezměte si mé dítě!"
A předala svého chlapečka někomu v okně.
Neviděla ho roky.
Obklíčení pokračovalo tři a půl roku, a bylo to obklíčení bez vody, bez energie, bez elektřiny, bez tepla, bez jídla, uprostřed Evropy, uprostřed 20. století.
Měla jsem čest být mezi těmi reportéry, kteří obklíčení přežili, a tím, že jsem tam byla, mám tu čest a privilegium, protože mě to naučilo všechno, nejen o tom být reportérkou, ale o tom být lidskou bytostí.
Naučila jsem se o soucitu, naučila jsem se o obyčejných lidech, kteří mohli být hrdinové, naučila jsem se o společném sdílení.
Naučila jsem se o přátelství.
Ale nejvíc ze všeho jsou se naučila o lásce.
Dokonce uprostřed děsivé zkázy, smrti a chaosu, jsem se naučila, jak obyčejní lidé pomáhají svým sousedům, dělí se o potraviny, vychovávají děti, odtahují někoho, kdo byl postřelen uprostřed silnice, i když tím ohrožujete svůj vlastní život, pomáhají lidem, kteří byli zraněni, do taxíku aby je zkusili odvézt do nemocnice.
Tolik jsem se toho naučila o sobě.
Martha Gellhornová, jedna z mých hrdinek, jednou řekla:
"Jen jednu válku můžete milovat.
Zbytek je zodpovědnost."
I poté jsem psala reportáže o mnoha válkách, tolik, že je nemůžu spočítat, ale nic nebylo takové jako Sarajevo.
Minulý duben jsem se vrátila na hodně zvláštní - nazvala jsem to "bláznivé středoškolské setkání".
Bylo to 20. výročí tohoto obklíčení, počátek obléhání Sarajeva, ale nemám ráda slovo "výročí", protože to zní jako oslava, a toto nebyla oslava.
Bylo to opravdu neveselé shromáždění reportérů, kteří tam pracovali během války, humanitárních zdravotníků a samozřejmě statečných a odvážných obyvatel Sarajeva.
A co mě opravdu nejvíce zasáhlo, co mi zlomilo srdce, byla chvíle, když jsem šla hlavní ulicí Sarajeva, kde má kamarádka Aida před 20 lety viděla ten tank, a na té silnici stálo více než 12 000 červených křesel, prázdných, a každé z nich symbolizovalo člověka, který zemřel během obléhání.
Jen v Sarajevu, ne v celé Bosně, a ta řada se táhla od jednoho konce města do jeho velké části.
Ale nejsmutnější byla malá křesílka pro děti.
Nyní píšu o Sýrii, a začala jsem o ní psát, protože věřím, že někdo to musí udělat.
Věřím, že se o tom svět musí dozvědět.
Znovu vidím takový vzor války v Bosně.
A když jsem poprvé přijela do Damašku, zažila jsem tu zvláštní chvíli, kdy lidé nechtěli uvěřit, že se schyluje k válce, a bylo to úplně totéž co v Bosně a skoro v každé zemi, kterou jsem navštívila, kde došlo k válce.
Lidé nechtějí věřit, že válka přichází, takže neodcházejí. Neodchází, ani když ještě můžou.
Nevyzvednou si své peníze.
Zůstávají, protože chcete zůstat ve svém domě.
A pak udeří válka a chaos.
Rwanda je místo, které mě hodně pronásleduje.
Roku 1994 jsem nakrátko opustila Sarajevo, abych informovala o genocidě ve Rwandě.
Mezi dubnem a srpnem 1994 byl vyvražděn milion lidí.
Pokud mě tedy děsilo 12 000 křesel pouhým číslem, tak chci, abyste se alespoň na vteřinu zamysleli nad milionem lidí.
A abych uvedla příklad, vzpomínám si, když jsem se dívala na cestu, kam až jsem dohlédla, aspoň míli daleko, se kupily hromady těl, dvakrát vyšší než já, povraždění.
A to bylo jen malé procento mrtvých.
A byly tam matky, držící své děti, které byly nalezeny ve smrtelné agónii.
Hodně jsme se toho z války naučili, a zmínila jsem Rwandu, protože to je místo, jako v Jižní Africe, kde již téměř 20 let dochází ke zlepšení.
56 procent poslanců parlamentu tvoří ženy, což je úžasné, a nyní je to také v rámci ústavy, opravdu nesmíte říct Hutu nebo Tutsi.
Nesmíte nikoho rozlišovat podle národní příslušnosti, což byla první věc, která odstartovala tento masakr.
A jeden humanitární pracovník, můj kamarád, mi řekl krásný příběh.
Já si myslím, že je krásný.
Byla skupinka dětí, pomíchaní Hutuové a Tutsiové, a skupina žen, které je adoptovaly, a ony se seřadily a jedno dítě bylo dáno té další.
Nebylo to nějaké odškodnění za to, že ty jsi Tutsi, ty jsi Hutu, možná jsi zabil mou matku, možná jsi zabil mého otce.
Jenom byli všichni spolu v takovém usmiřovacím duchu. Myslím, že je to pozoruhodné.
Když se mě lidé ptají, jak ještě můžu psát o válce, a proč v tom pokračuju, tohle je odpověď.
Když se vracím do Sýrie, vlastně už příští týden, vidím neuvěřitelně odvážné lidi, někteří bojují za demokracii, za věci, které každý den považujeme za samozřejmé.
A tohle je opravdu důvod, proč to dělám.
V roce 2004 se mi narodil chlapeček, a říkala jsem mu moje záračné dítě, protože poté, co jsem viděla tolik smrti zkázy, chaosu a temnotě v mém životě, se narodila taková jiskra naděje.
Pojmenovala jsem ho Luca, což znamená "Nositel světla", protože opravdu vnesl světlo do mého života.
Mluvím o něm, protože když mu byly čtyři měsíce, můj zahraniční šéfredaktor mě donutil vrátit se do Bagdádu, kde jsem pracovala po celou dobu Sadámova režimu, během pádu Bagdádu a toho, co následovalo.
Pamatuju si, že jsem s pláčem nastupovala do letadla, brečela jsem, že musím opustit svého synka.
A když už jsem tam byla, jedna známá irácká politička, která byla má přítelkyně, mi řekla:
"Co tady děláš?
Proč nejsi doma s Lucou?"
Řekla jsem:
"Já to musím vidět." Byl rok 2004, což byl počátek neuvěřitelně krvavých časů v Iráku.
"Musím to vidět, musím vidět, co se tady děje.
Musím to oznámit."
A ona řekla:
"Jdi domů, protože když zmeškáš jeho první zoubek, když zmeškáš jeho první krůček, nikdy si to neodpustíš.
Ale na světě vždycky bude další válka."
Bohužel vždycky budou války.
Klamu sama sebe, když si myslím, že jako novinářka, jako reportérka, jako spisovatelka, je můžu tím, co dělám, zastavit.
Nemůžu.
Nejsem Kofi Annan.
Ani on nemůže zastavit válku.
Pokoušel se vyjednávat v Sýrii, ale nedokázal to.
Nejsem pracovnice OSN, která dokáže vyřešit konflikty.
Nejsem dokonce ani lékařka z humanitární organizace a nemůžu vám říct, kolikrát jsem se cítila bezmocná, když jsem před sebou viděla umírat lidi, a nemohla je zachránit.
Jediné, co jsem, je svědek.
Můj úkol je dát hlas lidem, kteří jsou němí.
Můj kolega to popsal jako záblesk světla v nejtemnějších koutech světa.
A to se snažím dělat.
Nejsem vždycky úspěšná, a někdy je to neuvěřitelně frustrující, protože máte pocit, jako když píšete do prázdna, nebo se vám zdá, že se nikdo nezajímá.
Kdo se zajímá o Sýrii?
Kdo se zajímá o Bosnu?
Kdo se zajímá o Kongo,
Pobřeží slonoviny, Libérii, Sierra Leone, celou řadu takových míst, která si já budu pamatovat po zbytek života?
Ale mým řemeslem je svědčit a to je podstata, to je jádro věci, pro nás reportéry, kteří tohle dělají.
A jediné, co opravdu můžu, je doufat, ne v zákonodárce a politiky, protože i když bych chtěla věřit, že čtou moje slova a něco dělají, nedělám si iluze.
Já doufám v to, že pokud si vzpomenete na cokoliv, co jsem řekla, nebo na mé příběhy zítra ráno nad snídaní, pokud si vzpomenete na příběh Sarajeva, nebo na příběh Rwandy, pak jsem splnila svou práci.
Moc vám děkuji.
(Potlesk)
Ahoj, jmenuji se John Green a toto je Rychlokurs světové historie.
Dnes si budeme povídat o Egyptě.
Ne, ne o tomhle Egyptě.
O starším.
Starším.
Starším. Méně vymyšleném.
Ano, o tomhle.
Starověký Egypt je nejspíš nejvlivnější z říčních civilizací.
Asi neznáte žádného asyrského krále nebo asyrský jazyk, ale určitě znáte Tutanchamona. A asi jste poznali, že na mě zírá Horovo oko a posuzuje mě.
Cítím, jak mě odsuzuješ!
Když řekneme starověké civilizace, napadne nás Egypt.
Pro to je několik důvodů, třeba že pyramidy jsou posledním stojícím divem světa.
Ale co je důležitější, starověká egyptská civilizace trvala od roku 3000 př. n. l. do roku 332 př. n. l.
To je doba, kterou historici nazývají svinsky dlouhá doba.
Chtěl bych vám připomenout, že to není nadávka, když se mluví o prasatech.
K studiu historie se dá přistupovat různě.
Na historii můžete nahlížet jako na tisíce let trvající konverzace o filozofii, či střety významných mužů, nebo můžete studovat tradičně opomíjené populace jako ženy, domorodé národy nebo otroky. My se během Crash Course pokusíme o přístup z co nejvíce úhlů.
Pane Greene, pane Greene, který přístup je nejlepší?
Myslím kvůli testu.
Ó, já z minulosti.
Pamatuješ si, jak jsi celou francouzštinu ve třeťáku strávil psaním dopisů té holce a ona nakonec souhlasila s tebou jít ven a nakonec jsi ji sbalil a teď sotva řekneš "parle un mot de français"?
Náhledy na historii jsou už takové, můj příteli:
S každou volbou něco získáš a něco ztratíš.
Při diskuzi o zemědělství a raných civilizacích jsme přistupovali k historii měřítkem rozdělování zdrojů a zeměpisného umístění.
A stejně jako agresivní a rozmarné řeky Eufrat a Tigris zformovaly pohled na svět raných Mezopotámců, Nil zformoval náhled Egypťanů.
Pojďme do Thought Bubble.
Nil byl obyčejný, splavný a mírný, tím pádem jednou z nejbezpečnějších a zemědělsky nejbohatších oblastí světa.
Každé léto řeka zaplavila pole v přesně ten správný čas a zanechávala za sebou naplaveniny bohaté na živiny.
Sázení bylo tak snadné, že Egypťané jen rozházeli semínka po naplavené zemi a nechali svůj dobytek a prasata zašlapat semínka do země, pak BUM! Obilí, fíky, pšenice, granátová jablka, melouny a radost.
Na rozdíl od většiny ostatních říčních civilizací egyptská civilizace žila pouze v těsné blízkosti Nilu, který byl dostatečně splavný na to, aby po proudu přepravili různé materiály, od dřeva až po zlato, jenž považovali za božský kov, čímž přinesli novou myšlenku, ze které nakonec povstal Mr.
Nil se dal lehce zkrotit.
Zatímco jiné civilizace potřebovaly komplikované a náročné hydraulické strojírenské projekty pro zavlažování plodin,
Egypťané si vystačili s jednoduchou formou řízení vody tzv. závlahou výtopou, kdy farmáři využili povodně k naplnění kotlin a kanálů pro závlahu.
Zkrátka díky úžasnému Nilu mohli Egypťané získat ohromné přebytky jídla za vynaložení poměrně malého úsilí, čímž ušetřili čas a energii pro jiné, docela působivé projekty.
Nil by také mohl vysvětlit celkový optimismus starověkého Egypta:
Zatímco starověké sumerské náboženství vidělo život po smrti jako temné, chmurné místo,
Egypťané byli často pohřbíváni s věcmi, které byly za jejich života užitečné a přinášely jim potěšení, protože oni život po smrti viděli jako pokračování toho současného, který, aspoň pokud jste žili podél Nilu, nebyl vůbec špatný.
Díky, Thought Bubble.
A teď, moji věrní žáci, vás budu terorizovat datlemi.
Ano. Děkuji.
Historici rozdělili egyptské dějiny do tří etap, kdy každá má vlastní číslování dynastií. Jen skalní egyptologové znají všechny dynastie a my se nesnažíme být skalní egyptologové.
Stará říše trvala od 2649 do 2152,
Střední říše od 2040 do 1640 a Nová říše, nazývaná tak, protože je jenom 3000 let stará, trvala od 1550 do 1070 př. n. l.
Mezi nimi byly takzvané přechodné říše.
Ok, Stará říše.
To byla vskutku doba slávy starověkého Egypta, kdy se stalo všechno, co v budoucnu umožnilo vznik Indiana Jonese jako pyramidy v Gíze, bůh slunce Re a idea božského vládce.
Vládce, tedy faraon, byl bůh nebo mu alespoň byl velice blízký. To zní docela hustě, ale znamenalo to, že by se neměl chovat jako člověk, ale jako bůh.
To ve starověkém Egyptě znamenalo chovat se jako Nil: klidně, rozvážně, přívětivě...
To už nezní jako moc velká zábava.
A pak jsou tu samozřejmě pyramidy, které kromě toho, že jsou stále úchvatné na pohled, představují nevídanou míru politické a sociální kontroly nad obyvatelstvem, protože není lehké přesvědčit lidi, aby obětovali životy stavbě sarkofágu pro někoho jiného.
Většina pyramid byla stavěna mezi lety 2575 a 2465 př. n. l.
Ta se Sfingou byla pro Rachefa, tu největší, Velkou pyramidu, postavili pro faraona Chufua.
Pyramidy postavili částečně venkované, od kterých egyptské zákony vyžadovaly pracovat pro vládu určitý počet měsíců ročně, a částečně otroci.
To nás přivádí k naprosto ohromující otázce:
Proč? Proč by někdo ve jménu boha Re stavěl něco takového?
Začněme bohem Re.
Původně byl regionální bůh vládnoucí Heliopoli, ale časem se stal ústředním bohem celého egyptského pantheonu.
Byl bohem slunce, ale také bohem stvoření.
Fungovalo to tak, že pokud lidé odvedli svoji práci, pantheon bohů zachoval kosmický řád, a protože se faraoni po smrti stávali bohy, dávalo smysl se jim zavděčit, dokonce i stavbou pyramid.
Egyptské náboženství si také osvojilo víru v amulety, magii a věštění a víru v nadpozemské schopnosti některých zvířat, hlavně koček.
Ano, o tom jsem mluvil jen proto, abych mohl ukázat lolcat.
Stará říše byla také pozoruhodně gramotná:
Měli dva druhy písma, hieroglyfy pro posvátné texty a lidové písmo pro zapisování smluv a dohod a dalších takových těch nudných věcí.
Poslední věc, kterou bych o Staré říši rád zmínil: Byla až směšně bohatá.
Ale kolem roku 2250 př. n. l. přišla série such a faraoni začali bojovat, kdo by měl vládnout, a přišla přechodná doba.
Přestávka.
Tu následovala Středozemě... Cože?
Střední říše?
Ach jo. Fakt?
To je nuda, Stane.
Já chci Středozemí.
To by bylo super, ne?
Kdyby uprostřed egyptské historie byli hobiti...
Střední říše, která, jak se zdá, neměla hobity, obnovila vládu faraonů v roce 2040 př. n. l., ale s rozdíly:
Zaprvé, vládci byli cizinci, z dolního toku v Núbii.
Zadruhé, rozvíjeli nový pantheon bohů, jehož hvězda byl Amon, což znamená schovaný.
Tady je malá lekce z historie:
Schovaní bohové si vedou dobře, protože jsou všudypřítomní.
Amon se časem sjednotil s Re a vytvořili boha Amon-Re, což byl úplně nejlepší bůh a všichni vládci Střední říše mu stavěli chrámy a vydali všechno, co měli, jeho slávě.
Střední říše si oblíbila i dobývání, přesněji v jejich nové domovině Núbii, později si ale také oblíbila býti dobývána, specificky semitskými lidmi z Levanty.
Ti dokázali dobýt velkou část Egypta použitím lepší vojenské technologie jako bronzové zbraně, složené luky a ohnivé vozy.
Cože? Jenom normální vozy?
STANE, PROČ MI VŽDY NIČÍŠ SNY?
Hyksósové zvládli dobýt celý Egypt, ale místo zničení egyptské kultury jenom relaxovali jako Nil a sloučili se s Egypťany. Egypťané poté adoptovali jejich válečnou techniku. Později Egypťané porazili Hyksósy a vypověděli je z Egypta.
Okolo roku 1550 př. n. l. tu byl další egyptský faraon, Ahmosis, jehož jméno zní jako pohlavně přenosná choroba.
Ale i přes dobývání z jedné i druhé strany se vymanili ze své geografické izolace do...
Stane, mohl bys ukázat grafiku Nové říše prosím? Tady to je!
Nová říše pokračovala ve vojenské expanzi, ale vypadala více jako říše, zvláště, když zamířili jižně v pokusu najít zlato a otroky.
Nejvíce Novou říši rozšiřovala faraonka Hatšepsut, žena, která vládla Egyptu 22 let.
Egypt ale nerozšířila vojenskou silou, nýbrž obchodem.
Většina vládců Nové říše ale byli muži zaměření na vojenské rozšiřování, což vedlo ke konfliktům s Asyřany, které si pamatujete z minulého týdne, a s Peršany, poté Alexanderem Velikým a nakonec Římany.
Obecně, Egypt by se asi měl lépe, kdyby si dál užíval svoji izolaci a nesnažil se dobýt nová území, ale všichni jejich spojenci byli poraženi, takže...
Poslední věc o Nové říši.
Jednou jí vládl takový šílený faraon jménem Achnaton, který se snažil vynalézt nového boha pro Egypt, Atona.
Achnaton byl takový Kim Čong-il starověkého Egypta.
Podobně jako Kim měl obávané policejní sbory a takový ten velký kult osobnosti a taky to byl dost magor.
Nicméně po jeho smrti byl nahrazen svou manželkou, pak dcerou a nakonec synem, Tutanchatonem, který se otočil zády k bohu Atonovi a změnil si jméno na Tutanchamona.
To je v podstatě vše, co král Tutanchamon udělal, než umřel, přibližně ve věku 17 let.
Upřímně, jediný důvod, proč je slavný, je, že většinu hrobů faraonů vykradli starověcí zloději, Tutanchamonův hrob vykradli Britové 20. století. Což nás přivádí k otevřenému dopisu.
Otevřený dopis králi Tutanchamonovi:
Prvně se ale podívejme, co mi Stan dnes nechal v Tajné přihrádce.
Je to pero!
Je to šokující pero!
Stane!
To je příšerný, příšerný dárek pro Tajnou přihrádku.
Drahý Tutanchamone, vím, že s ohledem na životy ostatních faraonů, tvůj byl na nic.
Nejdřív sis musel vzít svoji sestru, z čehož jsi snad nebyl úplně nadšený, navíc jsi měl rozštěp rtu a pravděpodobně skoliózu.
Ještě k tomu jsi umřel dřív, než jsi doopravdy dospěl. Ale chlape, měl jsi ten nejlepší posmrtný život!
Od objevu tvého těla v roce 1922 ses stal asi nejznámější postavou starověku.
Napsalo se o tobě spoustu knih, učenci tobě věnovali celé své životy.
Kámo, jsme tebou tak posedlí, že jsme použili nejnovější technologie, abychom oskenovali tvé tělo a zjistili, že jsi asi umřel kvůli zlomenině nohy a/nebo malárii.
Inspiroval jsi taková díla jako dětský seriál Tutenstein, na který mě syn donutil koukat.
Tvé pozůstatky byly na šesti kontinentech!
Všechno to nakonec dobře dopadlo.
Teda, jsi furt mrtvý, to je trochu na nic.
Všechno nejlepší, John Green.
Král Tut nás pěkně přivádí k velmi důležité věci ohledně Egyptské kultury.
Protože král Tut žil v době pyramid, že?
Špatně.
Vzpomeňte, že pyramidy byly okolo 2500 př. n. l. za Staré říše.
Král Tut umřel v 1322 př. n. l., o 1200 let později!
To je pět a půl krát stáří Ameriky. Ale protože Egypt si byl tak podobný po tak dlouho, všechno se to mixuje dohromady, když si to představíme.
Starověký Egypt trval o 1000 let déle, než existuje křesťanství, a cca 800 let déle než druhá superdlouho trvající civilizace, Čína.
Tady máme kulturu, která vydržela déle než západní civilizace, a skončila dříve, než se "západ" dokonce i zrodil.
Příště se podíváme na Peršany a Řeky. Nashle příští týden.
V tomto videu vám chci vysvětlit, co je to vlastně počítačový program.
A jen pro případ, že byste pak chtěli pokračovat, rozhodně vám to doporučuji, protože nejlepší cesta, jak se naučit IT je všechny ty věci vyzkoušet osobně.
Toto je prostředí Pythonu a já budu dělat hodně programování v Pythonu.
Toto vývojové prostředí se jmenuje PyScripter.Je zdarma.
Je to open-source software.
A já používám Python... ...myslím verzi 2.6 nebo 2.7.
Dokud budete používat Python 2, vaše příklady budou stejné jako ty moje, budou fungovat stejně.
Ale pokud používáte Python 3, budete občas muset používat trochu jiný kód, aby to fungovalo správně.
Pokusíme se na to upozornit, pokud se to stane.
Začneme tím, že si napíšeme počítačový program.
Nejlepší na tom je, že můžeme program psát rovnou tady.
Ve skutečnosti jen upravujeme text v souboru.
To je vše.
Je to posloupnost instrukcí a počítač začne na začátku souboru a prostě půjde dolů a bude číst instrukce.
Ačkoliv později zjístíte, že existuje způsob, jak říct počítači, aby něco přeskočil nebo aby opakoval některé instrukce, takže pak může dělat některé věci pořád dokola nebo jiné přeskakovat.
Pojďme si napsat jednoduchý program. A zatímco to budeme dělat, představíme si některé stavební kameny, které má každý počítačový program.
Dovolte mi napsat velmi velmi jednoduchý počítačový program, tak jednoduchý počítačový program, který bude spíš jen výrazem.
Takže napíšu prostě "3+7", takže to doslova vezme 3+7 a vytiskne (zobrazí). Program předá 3+7 zobrazovací funkci, která je součástí Pythonu.
Možná to radši napíšu takhle: print(3+7)
Pojďme si tenhle soubor uložit.
Takže tu je opravdu jen jeden, když se na to podíváte, opravdu jen jeden příkaz tady na prvním řádku.
A ten říká vytiskni (anglicky print) 3+7 Tak, pojme přidat ještě jeden příkaz, jen abyste viděli, že program postupuje odshora dolů.
Takže dopíšu další: print(2-1) a pak řekneme: print("tohle je kousek textu")
A teď se pojďme podívat, co tenhle počítačový program, který máme před sebou, bude dělat.
Nejdřív ho uložíme.
Povídám uložíme.
Uložil jsem ho jako soubor "testarea.py". To nám říká...
Ta přípona ".py" singnalizuje, že je to Python soubor.
Teď si ten program pustíme.
Na těchto vývojových prostředích... těchto IDE (zkratka z Integrated Development Environment, anglicky integrované vývojové prostředí), je hezké to, že můžeš vlastně psát i spouštět program na tom samém místě.
Taky se tu pěkně barevně zvýrazňuje text, takže pěkně vidíš, co je funkce, co není funkce, různé datové typy... o různých datových typech se budeme bavit časem.
Takže si spustíme ten program a uvidíme, co se stane.
Koukněte na to, spustili jsme to.
Takže program vypsal 10, potom vypsal 1 a pak vypsal
"tohle je kousek textu"
Takže provedl přesně to, co jsme mu řekli.
A to popořadě.
Začal tady, vypočítal, že 3+7 je 10 a výsledek vypsal, takže tady vypsal 10. A potom vypsal 2-1 a nakonec "tohle je kousek textu".
Jedna věc, kterou vám chci představit hned na počátku jsou datové typy.
Když jste viděli tento příklad, možná máte pocit, že je tu něco odlišného mezi 3 nebo 2 nebo 1 nebo 7 a mezi tímto blokem textu.
Zatímco tady tohle představuje kus textu.
Reprezentují množství.
Takže váš pocit byl správný.
Jedná se o různé datové typy.
3 a 7 a 1 ... toto jsou numerické znaky.
V tomto případě jsou to celá čísla. (integer)
A můžete, tady zde se jedná o řetězec (string), to je slovo, které při programování uslyšíte často. Jedná se vlastně o řetězec znaků.
A v Pythonu se můžeme zeptat jaký typ jsou tyto věci.
Můžete vybrat funkci "type" tak a teď by to mělo vytisknout (zobrazit) typ 3+7 a ne jen 10.
Zkusme to.
A také vytisknu 2-1, abych vám ukázal rozdíl.
Potom vytisknu "type" ... typ tohoto bloku textu.
Typ tohoto bloku textu.
To je zkratka pro uložení a pak program zkusím spustit. A tady to máte.
Program vyhodnotil tento výraz.
Potom vyhodnotí typ této 10, který je číslo - "int" (zkratka z angl. integer) typ int a vytiskne to (type 'int').
Tady to vidíte:
Potom program říká: vytiskni (2-1).
A vidíte to tady na tomto řádku. Je zde 1. A pak tiskne typ celé této věci právě tady dole.
Takže místo vytištění textu, vytiskl jeho typ.
A tento typ je řetězec - string.
Další věc, kterou vám chci představit, při experimentování s programy je koncept proměnné. Protože budeme chtít ukládat tyto věci v různých místech.
Naučíme se v následujících videích, že v Pythonu je to spíše jako bychom měli popisky pro tyto věci. A tyto popisky se mohou měnit.
Nebo můžeme zvolit jiný typ popisků. Zkusme napsat úplně jiný program za použití proměnných.
Co je parádní na Pythonu, i když to někteří nemají rádi, je že můžete vložit jakýkoliv datový typ do jakéhokoliv typu proměnné.
Můžete říct a=3+5. Potom můžeme říct b=a*a-a-1 (pozn. * znamená krát - násobení) a potom můžete říct c=a*b (c se rovná a krát b) Pak můžete mít něco jako ...
A nakonec vytiskni (print) c.
Pokud chcete můžete si zkusit domyslet jak bude c vypadat, nebo můžeme spustit tento program.
Spustíme program a potom se můžeme vrátit abychom viděli, jestli jsme postupovali správně.
Uložím program a spustím ho.
Dostáváme c=440.
Podívejme se, jestli to dává smysl. 3+5 je 8. Takže popiska "a" se bude vztahovat k číslu 8.
Ve kterémkoliv místě programu, pokud nezměníme definici pro "a".
Kdykoliv použijete "a", řekne si to: a je 8, a se vztahuje k 8.
A když se posuneme dolů, kde je definice "b", říká nám a*a.
64 - a je 64 - 8, což je 56.
Mínus 1 je 55
Takže "b" je 55.
A "c" bude a*b, 8 krát 55 je doopravdy 440.
Funguje to. Možná chcete vidět, co se stane, když dostanete jiná "a"..
Můžete to vyzkoušet.
Můžete změnit to co se stane různými "a".
Zadáno máme, že a se rovná... Řekněme že a = -6 a spustíme program, abychom viděli, co se stane.
Dostáváme -246.
A můžete si to ověřit.
Projděte řádek po řádku a za tyto proměnné dosaďte, a uvidíte, jestli dostanete právě tento výsledek.
Pokud by programy byly jen pár příkazů a vždy jste je přímo prošli, nebylo by možné dělat opravdu zajímavé věci.
Pro programování opravdu zajímavých věcí se pustíte do věcí jako jsou podmínky (Conditionals) a smyčky (Loops)
Tady tyhle věci tu nechám. a napíšu "if (a<0):".
V tomto případě vypíšeme (c) potom napíšu "else" a v takovém případě se vypíše (c-a).
Je to zajímavé.
Možná už tušíte, co se tu stane.
Je to úžasné, kolik můžete udělat právě s podmínkami.
Tohle říká: pokud "a" je menší než 0, udělej toto, jinak pokud "a" není menší než 0, udělej tamto.
Všimněte si, že nepostupujeme přímo od shora dolů.
V závislosti na tom, zda "a" je méně než 0 nebo ne, program buď provede tento řádek, nebo provede tenhle řádek.
A způsob, jak Python pozná, že má provést pouze tento řádek "pritn(c)", pokud "a" je menší než 0 je, že print(c) je odsazeno.
Způsob, jak Python rozliší, že se jedná o novou větu, nový příkaz je tato dvojtečka.
A pak jak víme co spustit? Pokud se nic z toho nestane Pokud "a" není méně než 0, pak provede tento příkaz.
Pokud chcete udělat něco dalšího po tomto, bez ohleduna to, zda je "a" menší než nula nebo ne, pak to můžete vyjmout z tohoto příkazu právě tím, že se zbavíte odsazení.
Tak, teď můžete vytisknout "we are done with the program".
Vlastně, přidejme další věci do tohoto příkazu.
Vytiskněme zde "a<0".
Všimněte si: tohle nebude vypočítáno. Máme to uvnitř řetězce, takže to bude vytištěno takto.
Zde říkáme vytiskni("a is not less than 0")
To je zajímavý program.
Teď ho spustíme.
Doufejme, že bude fungovat.
Spusťme program. a zobrazil nám "a<0",
--- posunem se trochu nahoru --- Zobrazilo se 'a<0'. to nám ukazuje, že jsme uvnitř tohoto příkazu.
Zobrazilo se tohle a potom "c", které je -246.
Neprovedlo se toto, protože to by bylo provedeno pouze pokud by to bylo méně než 0.
Ale potom přechází z tohoto příkazu a zobrazuje
"we are done with the program", bez ohledu na cokoli.
Zkusíme teď změnit "a", abychom viděli, zda můžeme spustit i tento příkaz.
Udělejme "a" větší než 0.
Udělejme "a" se rovná 9 a spusťme program.
Tak. "a" je 9.
Kontroluje to zda je menší než 0? do, "a" není menší než 0, takže toto nebude provedeno, pokračuje se tedy příkazem "else".
Takže program zobrazí "a is not less than 0", což udělal zde, potom zobrazil c-a což je 630.
Pokračuje pryč z tohoto příkazu a bez ohledu na to, zda "a" je menší než 0 nebo ne, zobrazuje "we are done with the program".
V minulém videu jsme viděli, jak banka může vykazovat půjčování částečných rezerv ve své rozvaze. S tím, že jsme chápali, že celou dobu hovoříme o systému částečných rezerv.
Někdo vloží do rezerv 100 milionů a 90 milionů z toho se půjčí.
Samozřejmě závazek, který to kompenzuje je ten, že daná osoba může kdykoli přijít a požadovat své peníze zpátky.
Když se půjčí těch 90 milionů, aktivum, které se za to získá, jsou dluhopisy v hodnotě 90 milionů.
V tomto videu chci vyjasnit, že tohle je koncepčně správný způsob uvažování o bankovnictví částečných rezerv. Ale co banka ve skutečnosti může udělat, je trochu odlišné než tohle.
Ve skutečnosti mohou vytvořit... Mohou rozšířit stranu aktiv i pasiv svého výkazu jen s 10 miliony rezerv, aby se stalo přesně to samé.
To je jedna věc, kterou chci vyjasnit. Tato videa nejsou pokus obhajovat bankovnictví částečných rezerv nebo nějakým způsobem bankovnictví částečných rezerv obviňovat.
Opravdu je to jen ukázka, jak je to vykazováno.
Můžete o tom diskutovat sami, zda si myslíte, že bankovnictví částečných rezerv má cenu nebo nemá.
Vezmeme si stejný příklad. ... Začneme stejně, jako jsme začali v minulém videu, kdy jsem si koupil aktiva v hodnotě 10 milionů dolarů, což byla v podstatě budova a další věci pro mou banku. Budovy, bankomat, počítačové systémy a vše ostatní.
Nevzal jsem si na to úvěr. Řekněme, že jsem ty peníze měl. Ještě jednou já jsem vlastník této banky a dostanu 10...
Všechna tato aktiva vlastním já. Moje vlastní jmění je 10 milionů dolarů. ...
V tomto příkladu místo, abych získal 100 milionů dolarů vkladů, jak jsme to viděli v minulém příkladu, řekněme, že se objevi osoba A a dá nám vklad 10 milionů dolarů.
Přijde a uloží si 10 milionů dolarů, 10 milionů federálních rezervních bankovek. Napíši zde 10 milionů dolarů.
Může požadovat...
Osoba A má právo požadovat svých 10 milionů dolarů.
Tato osoba, nazvěme ji osoba B.
Osoba B má desetinu bohatství, co má osoba A. Tohle je osoba B.
Nazvu to běžný účet osoby B. ...
Tohle vypadá velmi neintuitivní, co udělám.
Protože banka musí držet jen část běžných vkladů, které mají.
Jen 10% musí být v rezervách.
A viděli jsme to zde.
Místo, aby byla schopna půjčovat tyto peníze, banka drží tyto rezervy.
Ale potom automaticky rozšiřuje své běžné vklady.
Řekněme, že půjdu do této banky a chci půjčku 50 milionů dolarů.
Oni mi řeknou:
"OK, je vhodný pro půjčku 50 milionů dolarů?
Chystá se ji dobře využít?
Je pravděpodobně, že bude splácet?"
Řekněme, že se rozhodnou, že Sal je pro půjčku vhodný.
Co mohou udělat, je to, že mi peníze půjčí.
Ale nemají ani 50 dolarů, aby peníze půjčili.
Co udělají je, že mi vytvoří bežný účet s 50 miliony dolarů. Vytvoří běžný účet s 50 miliony dolarů,
Salův běžný účet.
A samozřejmě banka nepodniká tak, že by se jen zbavovala peněz.
Udělají to, že budou mít aktivum, které to bude kompenzovat a získají to od Sala.
Je to dluhopis od Sala.
Napíši to tímto způsobem.
Půjčka Salovi bude aktivum, protože v budoucnu ji Sal bance splatí.
Můžeme to nazvat úvěr Salovi nebo to můžeme nazvat dluhopis od Sala.
Řekněme, že přijde Bill.
Jména si vymýšlím.
Řekněme, že přijde Bill a chce si půjčit, řekněme, 40 milionů dolarů.
A banka určí, že je to dobrá investice. ... ... Aby to bylo jasné.
Tohle bylo 50 milionů dolarů. Tohle byl dluhopis od Sala v hodnotě 50 milionů dolarů.
Má to hodnotu 50 milionů dolarů.
Myslím, že mohu vypisovat šeky až do 50 milionů dolarů.
Tohle byla půjčka 50 milionů dolarů.
Mohu proti tomu nyní vypisovat šeky.
A jít a vybudovat své podnikání nebo cokoli jiného. Nebo mohu dokonce ty šeky vzít a proměnít je na hotovost.
A samozřejmě banka musí zajistit, že bude mít dostatek rezerv.
Nebude chtít, abych se objevil a proměnil v hotovost více než 10 milionů dolarů. Pokud k tomu dojde, bude banka muset jít a rezervy si půjčit buď od jiné banky nebo od centrální banky jako poslední instance.
Ale budeme v tomto pokračovat, abychom si ukázali, že ve skutečnosti můžeme skončit s tím, že budeme mít identické rozvahy.
Řekněme, že další obchodník, nazveme ho Bill přijde do banky.
A řekněme, že chce půjčit 40 milionů dolarů.
Banka se rozhodne udělat úplně stejnou věc. Co udělá, že půjčí Billovi 40 milionů dolarů. Ale znovu nemá tolik v rezervách.
Billův běžný účet se 40 miliony dolarů.
A samozřejmě banka mu nechce jen tak peníze předat. Bude existovat aktivum, které to bude kompenzovat.
Dostanou od Billa dluhopis v hodnotě 40 milionů dolarů. Dluhopis od Billa.
Nyní můžete říct: Nemůže banka v tomhle pokračovat? Vytvářet, udržovat a získávat více dluhopisů, ... protože tyto běžné účty jsou skutečné peníze.
Vytváříte peníze.
Tito lidé mohou nyní vypisovat šeky proti schopnosti banky tyto šeky proměňovat v hotovost.
A odpověď je, že co tady omezuje banku, jsou požadavky na rezervy.
Banka jen může... Poměr šekovatelných vkladů k rezervám může být jen 10:1. Neboli rezervy musí být minimálně... a tohle se liší země od země, a může se to měnit v závislosti na politice Federální rezervní.
Mají zde požadavky na rezervy.
Máte 10%. 10% šekovatelných vkladů.
A tohle platí pro velké banky v USA, kolik musí držet jako rezervy. Musejí existovat rezervy, ... 10% šekovatelných vkladů.
To je v podstatě to, co drží tyto banky, aby to nedělali donekonečna.
Tahle banka přišla o peníze.
Je omezená množstvím půjček, které má, svými rezervami.
Vím, že to vypadá trochu podezřele.
Byla schopna v podstatě vytvořti tyto běžné účty z ničeho. ... V podstatě lidem říká:
"Podívejte, tady je 100 milionů, které můžete mít na požádání a můžete si s nimi dělat, co chcete." Banka má jen 10 milionů rezerv na krytí.
Zbytek jejich aktiv jsou dluhopisy od lidí, ale to je přesně to, k čemu dochází s tou druhou koncepční verzí.
Domnívám se, že čím tradičnější koncepční rezerva, tím tradičnější porozumění bankovnictví částečných rezerv.
Někomu říkáte, že mají 100 milionů na požádání, ale vy z toho půjčujete 90 milionů.
Co opravdu mají v trezoru je 10 milionů dolarů.
Tyto dvě věci jsou ve skutečnosti funkční. Tyto věci jsou naprosto rovnocenné. A když máte problém s jednou z nich, když máte pocit, že banka vytváří peníze, ve skutečnosti k tomu dochází v obou případech.
V takovém případě byste měli problém s bankovnictvím částečných rezerv a ne jen s touto myšlenkou.
V mém prvním videu, budu tomuhle říkat mé první video o lineární algebře vám chci představit určité pojmy se kterými se v lineární algebře budete setkávat stále dokola, a pokud vám nebyly dostatečně vysvětleny už na začátku mohou být velmi matoucí.
Ale doufám, že v průběhu tohoto videa vám dokažu, že to jsou vlastně celkem zřetelné myšlenky.
V lineární algebře, ať už jako v oboru nebo mezi Bohy lineární algebry jsou většinou experti, kteří popisují jednoduché a jasné věci zbytečně složitě a komplikovaně.
Ale mají k tomu důvod; dá to jejich tvrzení matematický ráz.
Takže první věc, kterou vám chci představit, je zápis množiny reálných čísel a následně dimenze reálných čísel.
Takže pokud někdy narazíte na velké R s dvojitou čarou jako je tohle, nebo někdy také vypadá jako tučné R, pokud je vytičtěno v knize, opravdu tučné R, tak to jen znamená množinu reálných čísel.
Měl bych asi udělat několik videí kde rozdělím čísla na reálná a complexní, iracionální a racionální a bůhvíco ještě a existují velmi určité postupy jak definovat množinu všech reálných čísel, ale ten nejjednodušší pro mne je 'všechna čísla kromě těch komplexních.'
Takže toto je to samé jako všechna čísla kromě komplexních.
Takže pí je reálné číslo, e je reálné, druhá odmocnina ze 2 je reálné číslo, 3 je reálná, -3 je reálná mínus pí je reálné číslo, ale 1 - 2i NENÍ reálné číslo.
Není v množině reálných čísel; je to komplexní číslo.
Takže, vše kromě komplexních.
Takže všechna čísla se kterými jste se kdy setkali než jste zjistili, co je i. To je množina reálných čísel.
Tak, další věc, se kterou se setkáte když se budete bavit o lineární algebře je, že někdo napíše -- nenapíší jen množinu reálných čísel, napíší Rn.
A vy si řeknete, ježišmarja, co to je?
Berou si exponent všech reálných čísel?
A skutečně, svým způsobem, to je přesně to co dělají, ale co řeknou je to, že si berou množinu uspořádaných množin reálných čísel.
Takže co tím vlastně myslí?
Nechte mě to ukázat na příkladu, kde nemám pouze Rn.
Takže R2 je množina všech seznamů reálných čísel a já si vezmu právě jeden z nich.
Takže řekněme že tady má jedno číslo a toto je další číslo.
Takže je to seznam -- nechte mě to napsat takhle ať to můžu napsat do závorek..
Je to množina všech řekněme n-tic.
V tomhle případě to je 2-tice, nebo dvojice, což jen znamená seznam dvou čísel.
To je vše co to znamená.
Pouze dvojice čísel.
Takže R2 je seznam všech uspořádaných dvojic, takže všechny uspořádané množiny dvojic čísel.
Máme tady firmu.
Řekněme, že je to zase továrna nebo firma vyrábějící věci.
A co udělám je to, že napíšu její výsledovku za daný počet let.
V prvním videu téhle série jsme udělali jen jeden snímek výsledovky.
Myslím, že to byl rok 2008.
Ale tady se podíváme na výsledovku během několika let a v tomhle případě, jen předpokládám, že mají stabilní příjmovou základnu, že každý rok si vydělají velmi stabilní zisk.
Nyní náklady na zboží, rozdělím tuhle dobu, protože jsou zde dva komponenty nákladů na zboží, takže zde jen udělám kategorii náklady na zboží.
NNPZ (COGS), ale to znamená jen Náklady Na Prodané Zboží, ale někdy uslyšíte naše NNPZ (COGS) byly tolik nebo naše NNPZ (COGS) byly tolik.
Náklady na prodané zboží.
To jsou variabilní náklady.
A tohle video není o variabilních versus fixních nákladech, ale možná se o tom něco naučíte.
Tohle jsou variabilní náklady a jsou to doslova skutečné náklady na výrobu těch věcí.
Takže pokud jsou věci vyrobené z nerezavějící oceli, náklad na nákup nerezavějící oceli a možná účet za elektřinu na její roztavení a přetvoření nebo jak se pracuje s nerezavějící ocelí.
Takže variabilní náklady v každém roce... a předpokládám, že ceny nerezavějící oceli se nemění... jsou 100 000 dolarů.
Mínus 100 000 dolarů každý rok.
A vlastně, řekněme, že to také zahrnuje náklady na zaměstnance.
Mají lidi s hodinovou mzdou, kteří vyrábějí tyhle věci z nerezavějící oceli, takže to zahrnuje všechno.
A potom fixní náklady budou v zásadě nákady továrny.
A řekněme, že v podstatě musí postavit novou továrnu každé dva roky, nebo že musí dělat zásadní opravy továrny každé dva roky.
Přestavba továrny. ...
Protože to je součást nákladů na sestavení věcí, protože pokud budete vyrábět věci v tempu 1 milion dolarů ročně, vaše továrna musí být přestavěna nebo předělána každé dva roky.
Takže to jsou fixní náklady.
A většinou to uvidíte, kldyž se podíváte na výsledovku skutečné firmy, nebudou rozdělovat variabilní a fixní náklady v rámci nákladů na prodané zboží jako tady, protože je ve skutečnosti chtějí skrýt před řadou svých konkurentů.
Nechtějí, aby jejich konkurenti věděli příliš jaká je jejich struktura nákladů.
Potenciálně by to mohlo být použito proti nim nebo možná nechtějí, aby to věděli jejich zákazníci.
To je jedno, přestavba továrny.
Takže způsob, který jsem právě popsal, jeden způsob, jak to vyúčtovat, je když přestavujete továrnu, v podstatě to jen označíte jako výdaj.
Takže přestavba továrny stojí 500 000 dolarů.
Je to mínus 500 000 dolarů.
Ale dělají to každé dva roky.
Dělali jste to v roce 2005.
Nemuseli to dělat v roce 2006, potom to můžou udělat v roce 2007.
Nemusí to dělat v roce 2008.
To stačí.
A potom máme jejich hrubý zisk. ...
Tady je to 1 milion dolarů mínus 600 000 dolarů.
Je to 400 000 dolarů, potom to je 900 000 dolarů, potom to je 400 000 dolarů, potom to je 900 000 dolarů.
A řekněme, že jejich SG&A...SG&A jsou prodejní, obecné a administrativní výdaje.
Pro teď vynechám marketing.
Tohle jsou SG&A dalších 500 000 dolarů každý rok.
Takže mínus 500 000 dolarů.
A to se nikdy nezmění. 500 000 dolarů každý rok.
Mínus 500 000 dolarů.
A tak jejich provozní zisk, částka zisku před zdaněním, ale víte, že nebereme v úvahu ani financování, takže tohle je jejich provozní zisk nebo jejich EBIT.
Takže provozní zisk.
A tenhle rok to je mínus 100 000 dolarů.
Tady je to také mínus 100 000 dolarů.
Ale potom v těhle letech vydělávali peníze.
Je to 400 000 dolarů a 400 000 dolarů.
A potom bychom mohli vzít tohle.
Řekněme, že nemají úrokové výdaje.
Nemají žádné úrokové výdaje, protože to není smyslem tohohle videa.
A potom bude jejich zisk před zdaněním stejný jako provozní zisk, takže mínus 100 000 dolarů, mínus 100 000 dolarů, 400 000 dolarů...vyznačím dobré roky zeleně... 400 000 dolarů.
A potom, řekněme, že jsou v Karibiku a nemusí platit daně. Protože to není smysl tohohle, ale můžete uplatnit nějakou daňovou sazbu a zjistit jaký je jejich čistý zisk. Smysl tohohle je, i když je jejich podnikání velmi stabilní, každý rok dělají úplně stejnou věc, když se podíváme na zisk před zdaněním nebo operační zisk nebo když ho zdaníme, nebo i na čistý zisk, vidíme velké výkyvy v podnikání, protože jeden rok ztratili 100 000 dolárů.
V minulém videu jsme tochu mluvili, alespoň potencionálně, o otevření továrny na cupcaky. Ale tohle je velká investice, o které přemýšlím, že udělám, takže minimálně jsem udělal tady tabulku v Excelu a je k dispozici na khanacademy.org/downloads/cupcakes.xls.
Pokud jen tady kliknete, uvidíte všechno v adresáři "download", ale začnu tam dávat víc věcí.
Doporučuji vám si s tím pohrát.
Ale tohle je vlastně.... udělá to za nás všechny výpočty, které jsme dělali v minulém videu... investice do továrny. Řekněme, že ve skutečném světě, jakmile jednou opravdu dostanu nabídky od dodavatelů a podobně věci, bude to nakonec stát 1,1 milionů dolarů.
Roční kapacita je milion cupcaků ročně.
Náklady na cupcake jsou... řekněme, že vstupní náklady z nějakého důvodu vzrostly. Teď když mám počítač, který to za mě vypočítá, si můžu hrát s trochu vtipnějšími čísly.
Řekněme, že jsou 1,05 dolarů.
Cena účtovaná za cupcake jsou 2 dolary.
V podstatě může být jakákoli, ne?
A tohle bude vstupní pole a nyní to jsou 2 dolary.
Řekněme, že tohle je náš předpoklad, kolik cupcaků prodáme.
V tomto scénáři, tohle je výsledovka, alespoň pokud se dostaneme k řádku provozní příjem. A tak to vypočítá, že máte příjem 2 miliony dolarů.
Všimněte si, co se stane, když to změním.
Když prodám cupcaky za 1,50 dolarů za cupcake, potom mám jen 1,5 milionů dolarů.
Vlastně to spočítá to, co potřebujeme, aby to spočítalo. Spočítá to náklady na prodané zboží.
Pokud změním počet cupcaků, když místo milionu prodám 500 000, všechno to podle toho spočítá. A ve všech těchto scénářích mi to řekne můj provozní příjem.
A pokud půjdete trochu níž, řekne mi to kapacitní využití.
To je, kolik cupcaků jsem prodal děleno, kolik jsem jich mohl vyrobit.
Využití je 50% a potom moje návratnost aktiv je můj provozní příjem děleno mojí počáteční investicí, ne?
Tohle je 275 000 děleno 1,1, to bylo mínus 25.
Tohle je ve skutečnosti špatný výsledek.
V posledním videu jsem se trochu dotkl toho, že skutečnou páku, kterou mohu jako vlastník továrny na cupcaky změnit, je cena.
A potom samozřejmě, když účtuji nižší cenu, bude si víc lidí chtít koupit moje cupcaky. A když účtuji vyšší cenu, méně lidí.
Ačkoli, existují některé věci, kde, když účtujete vyšší cenu, lidé si myslí, že to musí být lepší, takže to třeba budou chtít nebo se chtějí předvést před kamarády. Koukej, jaký drahý cupcake jím a je to určitý symbol statutu.
Ale většinou čím nižší cena, tím víc prodáte.
A nyní můžeme v podstatě zjistit, při jakých kombinacích vydělám určité částky peněz.
Když účtuji 1,50 dolarů za cupcake a jsem schopen prodat jen 500 000 cupcaků, budu ročně tratit 275 000 dolarů.
Pokud je prodám za 1,75 dolarů a když prodám, nevím, 700 000 cupcaků, jsem skoro v bodě zvratu.
Uvdíme, musíte účtovat 1,85 dolarů.
V této situaci, jsem ve skutečnosti vydělal peníze.
Mám návratnost z aktiva 5%. A jen abyste věděli, tohle je velká investice, kterou dělám, 1,1 milion dolarů. Vlastně se chci jen ujistit, že rozumím všem scénářím cen a prodejů.
Vlastně jsem použil Excel k vytvoření studie citlivosti. Tady jsem dal všechny.... vrátím se k té části tabulky.
Doporučuji vám si s tím pohrát, protože je to zajímavé.
Ukazuje vám to, že i u poměrně jednoduchého podnikání, můžete dělat celou řadu analýz.
A pokud jste na střední nebo základní škole, tohle by mohla být docela zábava...
Nevím, zda umožňují tenhle typ pro vědecké projekty. Vemte lokální podnikání a analyzujte ho sto nejrůznějšími způsoby.
A když se podíváte na videa o pravděpodobnosti, dělal jsem všechny tyhle věci v procesech Poisson a podobně.
Můžete analyzovat podnikání a udělat tabulky v Excelu a pravděpodobně brzy vyhrajete na státní vědecké výstavě. Nazvěte to matematický projekt nebo inženýrský projekt.
V každém případě jsem tady chtěl zjistit, co je moje návratnost aktiva.
Vlastně můj provozní zisk děleno moje počáteční investice, záleží to na různých cenách, které můžu účtovat a různých množstvích.
A tady je to docela těžké si představit, tak jsem vytvořil graf jako trojrozměrný povrch. 3D.
Jak vidíte zde, když účtuji 2,80 dolarů a prodám jen 300 000, potom tohle tady je moje návratnost aktiva.
Tahle křivka je ve skutečnosti nulová křivka, ne?
Tohle tady je můj bod zvratu.
V jakémkoli bodě podél této křivky jsem v bodě zvratu.
Pokud jsem na 2,80 dolarů za cupcake a prodám jen 300 000, jsem v bodě zvratu.
Podívejme se, co je tady?
Když prodám za 1,60 dolarů za cupcake a když jich prodám 900 000, potom jsem také v bodě zvratu.
Tohle je moje křivka bodu zvratu.
Tomuhle se chci vyhnout.
Všechno tady je záporné podle vysvětlivek, od mínus 50% k návratnosti 0%.
Tady tratím peníze a vybarvil bych to, kdyby to nebylo v Excelu.
Když účtuji 1,60 za cupcake a prodám jen 400 000 cupcaků, budu mít zápornou návratnost.
A můžeme to zjistit v téhle malé tabulce, kterou jsem udělal.
V každém případě je zábavné se na to podívat a doporučuji vám si s tím pohrát.
A ve skutečnosti vám to ukazuje docela zajímavou a sofistikovanou věc, že máte tyhle dvě proměnné, které se mění.
A tohle je tak jednoduché, jak jen podnikání může být.
Můžete si představit, co se stane, když začnete měnit další parametry, ale tohle jsou dva nějvětší.
Až začnu, chci, aby všichni ve městě ochutnali moje cupcaky.
Protože si myslím, že jakmile je jednou ochutnají, zjistí, že jsou vynikající.
A mimochodem učil jsem se od tabákových firem a dal jsem do mých cupcaků nikotin, takže si myslím, že se lidé na nich stanou závislí.
Co jsem udělal je, že chci za ně účtovat relativně nízkou cenu.
Začnu, nevím, s cenou 1,75 dolarů. A to je velmi nízká cena za cupcaky.
V současné době není ve městě žádný výrobce cupcaků.
Jen rozprodám cupcaky.
A vydělám 200 000 dolarů ročně, to je 18% návratnost aktiva.
A řada lidí by s tím byla spokojená. Ale já si řeknu, nechávám ležet peníze na stole, protože rozprodávám mé cupcaky. Co se stane, když trochu zvýším cenu?
Jsem plně vytížen, ne?
Mám 100% vytížení.
Dává mi smysl, zda jsou třeba... Existují třeba lidé, kteří chtějí cupcaky, ale nedostanou je, protože jich tolik nevyrobím.
Trochu zvýším cenu.
Řekněme, že ji zvýším na 1,85 dolarů.
Za 1,85 dolarů stále prodávám milion cupcaků za rok.
Měl jsem pravdu.
Nechával jsem peníze na stole.
Nyní vydělávám 300 000 dolarů ročně.
To vypadá jako dobrý nápad. Chci vidět, kolik jsou lidé ochotni zaplatit. Řekněme, že zvýším cenu na 2 dolary.
Ale v tomto scénáři 2 dolary, to začíná být pro lidi trochu drahé.
Je to jen jakýsí malý šok z cenovky.
A tak neprodám milion. Prodám 950 000.
Existuje možná 50 000 lidí, kteří řeknou, hele víte, koupil bych to za 1,85 dolarů, ale nejsem ochoten si to koupit za 2 dolary.
Ale tohle stále funguje, ne?
Stále vydělávám více peněz. I když prodávám méně cupcaků, protože účtuji o tolik víc za cupcake a mám 37% návratnost.
Řekněme, že to budu dál zkoušet.
A zjistím, že optimální bod pro mě je účtovat 3 dolary za cupcake. A při ceně 3 dolary za cupcake jsem schopen prodat 750 000 cupcaků. A vydělám 962 000 dolarů ročně a mám vysokou návratnost aktiva 88%.
Představte si podnikání nebo nějakou investici, kde získáte 88% z vašich peněz každý rok.
Jde to dobře a pořídil jsem si Bentley a mám největší dům na kopci ve městě a podobně.
Ale jiní lidé řeknou, hele jediné, co Sal dělá, jsou cupcaky.
Taky můžu dělat cupcaky a mám nějaké peníze, abych postavil továrnu.
Tohle je lepší návratnost investice než akciový trh nebo cokoli jiného,co znám.
Takže asi taky půjdu do podnikání a postavím továrnu na cupcaky.
A tohle je druhý list v tomto souboru.
Řekněme, že jsem měl 1,1 milion dolarů.
Nevím, zda to vidíte.
Možná bych to měl trochu přiblížit. Tady to je.
Tohle je stejná věc.
Řekl jsem 3 dolary a 750 000 cupcaků a moje náklady byly 1,05 dolarů.
Vydělal jsem 962 000 dolarů. Ale potom Imran... a pokud jste zvědaví, proč jsem nenatáčel videa poslední dva týdny, ve skutečnosti Imran je jméno mého syna, který přišel na svět před dvěma týdny. A tak dává smysl pojmenovat obchod s cupcaky po něm.
Ale řekněme, že přijde a řekne. Už mě nebaví dostávat kapesné od táty. Taky chci vyrábět cupcaky.
A tak má 1,5 milionů dolarů k investování, protože řekne, wow, tohle je tak dobrá investice, vložím do toho víc peněz. 1,5 milionů dolarů.
Postaví továrnu, která vyrábí 2 miliony cupcaků ročně.
A také je to efektivnější továrna, takže vlastně používá méně elektřiny a má menší odpad šlehačky a krému a myslím také nikotinu.
Takže náklady na cupcake jsou nižší.
A rozhodne se vyřadit svého otce a účtuje 2,90 dolarů za cupcake.
A když účtuje 2,90 dolarů za... všichni běží k němu, protože jeho cupcaky jsou stejně dobré. Není to vlastně žádná překážka.
Řekněme, že prodá 500 000 cupcaků.
Potom já prodávám jen 250 000 za 3 dolary.
Jsou někteří lidé, kteří mají rádi moje cupcaky.
Takže jsem téměř v bodu zvratu a řeknu, tohle jsou moji skalní fanoušci.
A tak pro jejich užitek... tihle lidé nepůjdou nikam jinam.
Zvýším trochu cenu. Jen proto, že vím, že tihle lidé mě mají rádi.
Alespoň v téhle situaci omezuji zisk.
Ale potom řeknu, víte, tohle není dobrý stav.
Vzal mi celé mé podnikání.
Vlastně chci, abyste si tady něčeho všimli, co se okamžitě stalo.
Měl jsem 88% návratnost mých peněz, ne?
A jakmile přišel Imran a vstoupil do prostoru, jaká je najednou návratnost?
Jede jen na 25% vytížení.
Ale jeho návratnost aktiva klesla na 20.
A protože je na takovém vytížení, jeho návratnost aktiva klesla na 20%.
A potom moje návratnost aktiva klesla na 1%.
Je zde obecná myšlenka.
Když se někomu skutečně daří a získává opravdu dobrou návratnost, přiláká to konkurenci.
Přiláká to kapacitu, ne? A pokud je dostatečná poptávka nasytit novou kapacitu, třeba získají lepší návratnost.
Ale obecně během doby, existuje-li příznivá návratnost více a více subjektů bude vstupovat na trh.
Vlastně už mi ve studiu vypršel čas.
V příštím videu budu mluvit o více scénářích s konkurencí.
Nashle.
Ahoj, jmenuji se John Green.
Tohle je Rychlokurs světových dějin.
Dnes se budeme zabývat středověkem.
Pravděpodobně nejvíce eurocentristickým obdobím dějin, což opravdu něco znamená.
Jsme Evropa!
Procházím námi nultý poledník.
Jsme uprostřed každé mapy. A jsme světadíl, ačkoli jím vlastně nejsme.
Na začátek malý kvíz.
Jaký byl nejlepší rok tvého života?
Jaký byl ten nejhorší?
Pane Greene, pane Greene!
Nejlepší 1994.
Nejhorší 1990.
Jejda, moje já v minulosti, o tolik se to zlepšuje, ale taky zhoršuje.
Za nejhorší označím 2001, za nejlepší 2006.
Teď je to na vás, drazí žáci, během úvodu sdílejte svoje nejlepší a nejhorší roky
Zjistili jste, že váš nejhorší rok byl pro někoho nejlepším.
Stejně tak v historii.
Období mezi 600 a 1450 našeho letopočtu je v Evropě nazýváno středověkem, protože nastal mezi zánikem Římské říše, opomeneme-li Byzantskou říši, a začátkem novověku.
Občas je označován jako Doba temna, neboť nebyl moc osvícený, ale byl opravdu tak temný?
Záleží na úhlu pohledu.
Pokud máte rádi města a poezii, pak se v Evropě opravdu jednalo o dobu temna, pokud ale preferujete neumírání z válek ani z ničeho dalšího, potom "doba temna" vlastně nebyla tak špatná alespoň do epidemie moru ve 14. st.
Mezitím, mimo Evropu, byl středověk dobou skutečného osvícení, nejprve se ale budeme nudit Evropou.
Jdeme na to.
Středověká Evropa měla méně obchodu, měst a kulturní produktivity než původní Římské impérium.
Londýn a Paříž byly městy bez jakéhokoli plánování nebo správy kanalizací na rozdíl od měst o 5 tisíc let starších, např. Mohendžodara v údolí řeky Indu, natož Římu samotného.
Ale s méně mocnými vládami, války byly alespoň méně rozsáhlé, což je důvod, proč Evropané žijící ve středověkých dobách... ...tohle jsem přesně čekal... ...se dožívali v průměru o něco málo vyššího věku.
Naděje dožití byla 30 let. V době Římské říše byla pro Evropany naděje dožití 28 let.
Namísto centralizované vlády, vládl v Evropě feudalismus, politické zřízení založené na vzájemném vztahu mezi lenními pány, vlastníky půdy, a vazaly, kteří ji ochraňovaly, a stávali se rytíři, výměnou za věrnost pánovi.
Pánové byli vazaly jiným důležitějším pánům, ze všech nejdůležitějších byl král.
Pod rytíři byli rolníci, kteří opracovávali půdu výměnou za ochranu před bandity a dalším.
Feudalismus byl ekonomickým systémem. Rolníci pracující na půdě a ponechávají si část úrody pro svou obživu, zatímco zbytek odevzdávají pánovi na jehož půdě pracují.
Lokální charakter feudálního systému byl perfektní ve své době, kde hrozby lidské bezpečnosti byly také v malém měřítku a lokální.
Tento systém samozřejmě posiloval status quo.
Lidé měli jen málo svobody a absolutně žádnou sociální mobilitu.
Rolníci nikdy nemohli povýšit na pány, a téměř nikdy neopouštěli vesnice.
Díky bublino.
Ještě jedna zajímavá věc z pohledu světové historie.
Tato devoluce z říše na provincialismus se udála na mnoha místech během mnoha časových období.
V dobách politického napětí, např. po pádu Dynastie Chan v Číně, měla moc tendenci se dostávat do rukou místních pánů,, kteří dokázali ochraňovat rolníky lépe než stát.
Je to častý jev v čínské historii a také v dnešním Afghánistánu. Nenazývali se však lenní páni, ale vlastníci půdy byli válečníci.
Evropocentrismus znovu na scéně.
Další důvod, proč se středověku říká doba temna, je ten, že Evropou kolovaly pověry a nezáživné náboženské diskuze nad tématy typu "kolik andělů se vejde na špičku jehly".
Na druhou stranu byl ale středověk také dobou teologů např. Tomáše Akvinského, který byl velmi důležitým filozofem a z žen např. Hildegarda z Bingenu, autorka známé liturgické hudby a v podstatě vynálezkyně žánru morálních her.
Nutno dodat, že v islámském světě byly věci zářivější nebo v "domově islámu"
Naposledy jsme muslimy opustili, když expandovali z jejich domoviny v Arábii a dobyli bohaté egyptské provincie v Byzanci a celou Íránskou říši, vše za dobu zhruba 100 let.
Dynastie Umajjovců rozšířila říši na západ do Španělska a hlavním městem se stal Damašek, protože to bylo takticky výhodné, a přitom stále na území Arábie.
Pro Umajjovce to bylo důležité, protože tím vytvořili hierarchii s Araby jim podobnými na vrcholu. Vlastně se snažili zabránit "bratříčkování" s muslimy, kteří nebyli Arabové napříč říší.
To jim vadilo, a tak se ozývali.
"Nevím, jestli čtete stejný Korán jako my, ale podle toho našeho jsme si všichni rovni."
Z arabských muslimů se časem stala minorita, bylo tedy možné svrhnout Umajjovce. Stalo se tak roku 750 n.l.
Byli nahrazeni Abbásovci.
Abbásovci?
Počkat.
(vyhledává Abbásovce) (správná výslovnost)
Mám pravdu hned dvakrát!
Takže, Abbásovci pocházeli z abbásovské rodiny, který pocházela z východní, a tedy více perské provincie islámské říše.
Když Abbásovci roku 750 převzali moc, nebyl nikdo mocnější, až do roku 1258, kdy byli přemoženi, počkejte si na to, Mongoly!
(hraje hudba)
Abbásovci ctili myšlenku dědičné monarchie, ale hlavní město přesunuli do Bagdádu, Byli nakloněni myšlence muslimů nepocházejících z Arábie v mocenských pozicích.
Pod Abbásovci nabrala islámská domovina výrazně perský směr, který nikdy zcela nepominul.
Chalífa prohlásil králem všem králů, jako to udělali Achaimenovci, a brzy nato, byla Chalífovat vláda stejně nepřímá, jako to bylo u původních Peršanů.
To znamená, že měl málo kontroly a kolem roku 1000 se Islámský chalífát, na mapě tak moc působivý, rozpadl do řady menších království, z nich každé naoko sloužilo chalífovi v Bagdádu.
To vše proto, že Islámská říše stále více spoléhala na vojáky z pohraničí.
V tomto případě Turky, a také otroky nucené do vojenské služby, kteří byli opěrou jejich armády. Což je stále dokola zkoušená strategie, které fungovala právě tak nulakrát, to byste si měli pamatovat, pokud někdy budete císařem.
Nás rezidenční historik uvádí, že strategie funguje v případě, že jste Mongolové.
Důležitější jak perská monarchie, zřízená Abbásovci, byla otevřenost k cizincům a jejich myšlenky.
Tolerance a kuriozita byla vlastní zlatému věku islámského učení soustředěného v Bagdádu.
Abbásovci dohlíželi na rozvoj kulturu jak nikdo od konce helénistického období.
Arabština nahradila řečtinu jako jazyk obchodu, náboženství, kultury i filozofie, medicíny či poezie. Vše psáno arabsky.
Perština ale zůstala jazykem literatury.
Bagdád se stal světovým centrem vzdělanosti, se svým Domem moudrosti a obrovskou knihovnou.
Muslimští učenci překládali práce řeckých filozofů, včetně Aristotela či Plata, a vědeckých prací Hippokratových,
Archimédových, a především prací doktora Galéna.
Zachovali buddhistické a hinduistické rukopisy, ty by jinak byly ztraceny.
Muslimové sami pokročili v medicíně.
Učenec Avicenna napsal Kánon medicíny. Ten byl po století základní medicínskou knihou, v Evropě i na Blízkém východě.
Islámská říše převzala matematické pojmy z Indie, např. nulu, číslo tak krásné a fascinující, že by o něm mohla být epizoda.
Místo toho mu jen složím malou básničku.
Ach, nulo, krásná, malá nulo.
Říkají, že jsi nic, pro matematickou historii však nikdo nebyl víc.
Nastal čas pro otevřený dopis?
(hraje hudba)
Otevřený dopis vědě a náboženství, ale nejprve mrkneme do tajné přihrádky.
Ale, šampaňské konfety.
Stane, co s nimi mám dělat?
Vážená vědo a náboženství, měli byste být ve všem tak neslučitelní, ne tak ale v Abbásovské říši.
Muslimští matematici rozšířili matematiku do takové míry, že dnes máme desítkový systém a symboly, které používáme označujeme arabskými číslicemi.
Náboženství tyto znalosti popohnalo kupředu, jak řekl známý filozof Ibn Rushd, jediná cestou k náboženskému osvícení je skrz Aristotelovo uvažování. Muslimští matematici a astronomové vytvořili algebru částečně proto, aby mohli zjednodušit dědické právo. Učinili pokrok v trigonometrii, aby lidé věděli, jak se mají natočit ve snaže obrátit se k Mekce.
Věda a náboženství byly jedna ruka, ale, stejně jako Al a Tipper Gore, to nemohlo vydržet napořád.
Nic ve světě nevydrží věčně, nic nevydrží věčně.
Pozdravuji tě, Johne Greene.
Bagdád nebyl jediným centrem islámského světa.
Islámská Córdoba ve Španělsku se stala centrem umění, hlavně architektury
To lze nejlépe ukázat na velké mešitě v Córdobě, postavené Umájjovským vládcem Abd al-Rahmanem I v letech 785 a 786 našeho letopočtu.
Přesně tak.
Tato stavba stojí i dnes a je považována za jednu z nejpozoruhodnějších mešit.
Vybudována za pouhý rok, na rozdíl od středověkých katedrál, těm to trvalo tak milion let.
Muslimové ve Španělsku byli i inženýři, kteří si nezadali s Římany.
Akvadukty v Córdobě přinesly městům pitnou vodu a muslimští učenci se ujali rozvoje zemědělské vědy, zvýšili výnosy na všechny druhy nových plodin, to umožnilo Španělům žít delší a kvalitnější život.
Každý chtěl žít ve Španělsku, dokonce největší židovský filozof, Maimonides. Ten byl naneštěstí vyhoštěn a skončil v egyptské Alexandrii.
Tam napsal svou skvěle nazvanou obranu racionality
Průvodce zbloudilých.
Název samozřejmě překládám, neboť původní text byl napsán v arabštině.
Mezitím Čína prožívala svůj zlatý věk.
Dynastie Tchang činila vládu Číny stále více meritokratickou a řízenou více jak 80 miliony lidí. Na starost měli přes 4 miliony čtverečních mil a možná by dobyli střední Asii, kdyby nebylo Abbásovců, se kterými svedli velkou bitvu, o té jste neslyšeli,
Bitvu na řece Talas.
Připomínala to souboj Ali-Frazier, ale v 8. st. Došlo k rozdělení sfér kulturního vlivu.
Abbásovci dominovali na západ od řeky, Číně zůstala nadvláda na východ od řeky.
Dynastie Tchang tvořila umění, se kterým se obchodovalo napříč Asií.
Často to byly slavné sochy z Dynastie Tchang, nepředstavující zdaleka jen čínské postavy, což znovu dokazuje rozmanitost říše.
Byl to zlatý věk i pro čínskou poezii, za zmínku stojí básníci Tu Fu a Li Po, ve své tvorbě podporováni oficiální vládou. Dynastie Sung, která trvala v letech 960-1258, toho také mnoho dokázala.
(pokus o vtip)
V 11. století byli čínští výrobci oceli schopni produkovat tolik železa, jako mohla Evropa produkovat až v 18. století.
Část byla použita na výrobu pluhů, které způsobily zemědělský boom, podporující populační růst.
Porcelán byl tak kvalitní, že byl rozvážen po celém světě, proto ho dnes nazýváme čínským.
Obchodovalo se natolik, že Číňanům došel kov na výrobu mincí, což vedlo k další inovaci, papírovým penězům.
V průběhu 11. století Číňané sepsali svůj recept skládající se z ledku, dřevěného uhlí a síry, dnes známý jako střelný prach.
Pro historii byl zlomový. Vydláždil cestu modernímu válčení a různým ohňostrojům. Tak proto!
Vlastně nebyl tak temný.
Děkuji za pozornost.
Uvidíme se příští týden.
Vítejte na "Pěti nebezpečných věcech, které byste své děti měli nechat dělat".
Já nemám děti.
Půjčuji si děti mých přátel... takže (smích) Berte všechny tyhle rady s troškou vtipu.
Jsem Gever Tulley.
Pracuji jako počítačový vědec, ale jsem zakladatelem něčeho, zvaného Tinkering School (škola hraním).
Je to letní program, jehož cílem je pomoci dětem naučit se, jak postavit věci, nad kterými přemýšlejí.
Takže jsme postavili spoustu věcí.
A já dávám do rukou druháků elektrické nářadí.
Takže pokud přemýšlíte, že byste poslali své dítě do Tinkering school, vrátí se zpátky pohmožděné, doškrábané a od krve.
Víte, že žijeme ve světě, který je podrobený stále přísnějším předpisům týkajících se bezepčnosti dětí.
Nezdá se, že by byl nějaký limit, jak šílené bezpečnostní předpisy mohou být.
Dáváme svazující varování na každý kousek plastové folie, vyrobené ve Spojených státech nebo na prodej s nějakou položkou ve Spojených státech.
Dáváme varování na kelímky kávy, aby nám pověděly, že obsah může být horký.
A zdá se, že si myslíme, že každá věc ostřejší než golfový míček je příliš ostrá pro děti do 10 let.
Kde tedy tento trend končí?
Když zaoblíme každý roh a odstraníme všechny ostré předměty, každý malý kousek na světě, pak když přijdou děti poprvé do kontaktu s čímkoli ostrým, nebo s něčím, co není z oblého plastu, poraní se.
Jak se hranice toho, co vymezujeme bezpečnou zónou změnšují, odřezáváme tím naše děti od cenných příležitostí naučit se, jak zacházet se světem kolem nich.
A navzdory všem našim snahám a nejlepším úmyslům, děti vždy vymyslí, jak udělat tu nejnebezpečnější věc, co mohou, v jakémkoli prostředí, kde mohou.
Navzdory provokativnímu názvu, tato prezentace je skutečně o bezpěčnosti a o jednoduchých věcech, které můžeme udělat, abychom vychovali naše děti kreativní, sebejisté a schopné ovládat prostředí kolem nich.
A co vám nyní prezentuji je výňatek z právě vznikající knihy.
Ta kniha se jmenuje "50 nebezpečných věcí."
Toto je pět nebezpečných věcí.
Věc číslo jedna: Hrejte si s ohněm.
Naučit se ovládat jeden z nejmocnějších živlů přírody je klíčovým okamžikem ve vývoji každého dítěte.
Ať už si to pamatujeme nebo ne, je to poprvé, co skutečně můžeme kontrolovat jednu z těch záhadných věcí.
Tyto záhady jsou odhaleny jen tomu, kdo dostane příležitost hrát si s nimi.
Takže, hraní s ohněm.
Je to jako jedna z užasných věcí, které jsme kdy objevili - oheň.
Při hraní s ohněm se děti učí základní zásady, co se týče ohně, o sání, o spalování a exhalacích.
To jsou tři pracující prvky ohně které musíte mít, abyste měli dobře kontrolovaný oheň.
A můžete otevřený oheň považovat za laboratoř.
Nevíte, co se se hraním s ohněm všechno naučí.
Nechte je pohrávat si s ním za jejich vlastních podmínek a věřte mi, že se naučí věci, které by se hraním s "hračkami pro malé průzkumníky" nenaučili.
Číslo dvě: "Mít kapesní nůž"
Kapesní nože se jakoby vytrácející z našeho kulturního povědomí, což považuji za hroznou věc.
(smích)
Kapesní nůže je jako první univerzální nástroj, který vám byl dán.
Však víte, je to špachtle, je to páčidlo, je to šroubovák a je to čepel.
A je to mocný a posilující nástroj.
A v mnoha kulturách dávají nože už rovnou batolatům.
Tohle jsou děti eskymáků krájející velrybí tuk.
Poprvé jsem tohle viděl v kanadském filmu když mi bylo 10, a zanechalo to ve mě trvalý dojem, vidět malé děti, hrající si s jejich noži.
A ukazuje se, že děti dokáží vyvinout rozšířený smysl osobnosti prostřednictvím nástroje ve velmi mladém věku.
Položíte několik velmi jednoduchých pravidel - vždy řežte směrem od těla, udržujte čepel ostrou, nikdy na ni netlačte, - a těmto věcem děti rozumí a procvičují se v nich.
A ano, pořežou se.
Já mám hrozné jizvy na nohou, jak jsem se pobodal.
Ale víte co - jsou mladí, rychle se jim to hojí.
(smích)
Číslo tři: "Házet oštěpem"
Ukazuje se, že jejich mozky jsou v podstatě naprogramované na házení věcí a podobně jako svaly, když nepoužíváte části svého mozku, mají tendenci zakrnět.
Ale když je procvičujete, každý daný sval přidává sílu celému systému a totéž platí i pro mozek.
Cvičení házení věcí bylo ukázáno ke stimulaci čelních a temenních laloků, které mají co do činění s vizuální ostrostí, pochopením trojrozměrného prostoru a strukturálním řešením problémů, takže to dává smysl - rozvíjí to jejich schopnost vizualizovat a předvídat věci.
A házení je kombinací analytických a fyzických dovedností, takže je to dobré pro trénink celého těla.
Tyto druhy úkolů zaměřených na cíl rovněž pomáhají dětem rozvinout pozornost a schopnost koncentrace.
Takže jsou skvělé.
Číslo čtyři: "Rozebrat stroje"
Vnitřek vaší myčky na nádobí, to je svět zajímavých věcí.
Příště, až budete chtít vyhodit nějaký přístroj, nedělejte to.
Rozeberte jej se svým dítětem nebo jej pošlete do mé školy a my jej rozebereme.
I když nevíte, k čemu jednotlivé části jsou, luštění k čemu mohou být je pro děti velmi dobré cvičení, jak pochopit smysl toho, že mohou věci rozebrat a bez ohledu na to, jak jsou složité, mohou porozumět jejich částem a to znamená, že časem mohou rozumět všem.
Je to vědomí toho, že něco je možné poznat.
Tyto černé skříňky, se kterými žijeme a které považujeme za samozřejmé, jsou vlastně komplexní věci, vytvořené jinými lidmi a vy jim můžete porozumět.
Číslo pět - dvě části.
"Porušte autorský zákon digitálního milénia."
(smích)
Jsou zde zákony mimo bezpečnostní předpisy, pokoušející se limitovat, jak můžeme nakládat s věcmi, které vlastníme - v tomto případě digitální media.
Je to velmi prosté cvičení - kupte si písničku na iTunes, nahrejte na CD, pak CD konvertujte do MP3 a přehrajte na tom samém počítači.
Právě jste porušili zákon.
Teoreticky může přijít hudební asociace RIAA a perzekuovat vás.
Pro děti je to důležitá lekce, aby si uvědomily, že některé zákony mohou být porušeny náhodou a že zákony si musíme umět vyložit.
A to je něco, o čem s dětmi často mluvíme, když si pohráváme s věcmi, "vloupáme se do nich", a používáme je pro jiné účely... A rovněž když jdeme ven a řídíme auto.
Řídit auto - to je pro dítě velmi silný zážitek, takže tento to je poslední.
(smích)
Ti, kteří nejste s porušováním zákona spokojeni, můžete řídit auto se svým dítětem.
Je to pro dítě skvělý moment.
Tohle se děje ve stejnou dobu, kdy jsou blokované na věci jako dinosauři, velké věci ve vnějším světe, ke kterým se snaží přilnout.
Auto je podobný objekt a oni mohou nasednout a řídit.
A to je skutečně jako by jim byla dána možnost ovládat svět způsobem, ke kterému často nemají přístup.
A je to dokonale legální!
Najděte velké prázdné parkoviště, ujistěte se, že na něm nic není, že je na soukromém pozemku a nechte je řídit své auto.
Je to vskutku velmi bezpečné.
A je to legrace pro celou rodinu.
(smích)
Takže, uvidíme.
Myslým, že to je všechno.
Tohle bylo číslo pět a půl.
AlloSféra je tři patra vysoká železná koule umístěná v bezdozvučném sále.
Můžete si ji představit jako velký dynamicky se měnící digitální mikroskop, který je připojený k superpočítači.
Uvnitř je most pro 20 výzkumníků, kteří se zde mohou kompletně ponořit do svých dat.
Představte si, že by tým fyziků mohl stát uvnitř atomu, slyšet a vidět rotující elektrony.
Představte si, že by se skupina sochařů mohla procházet mezi atomovými vazbami, a takto sochat své dílo.
Představte si, že by tým chirurgů mohl vlétnout do mozku, tak jako by šlo o normální svět, vidět tkáně jako krajinu, slyšet úroveň hustoty krve jako hudbu.
Tak přesně toto jsou příklady výzkumu, který je a bude prováděn v AlloSféře.
Ale nejprve si povězme trochu o skupině umělců, vědců a inženýrů, kteří zde společně pracují. Já jsem skladatelka s orchestrálním výcvikem, a také vynálezce AlloSféry.
Společně s kolegy specializujícími se na vizuální umění mapujeme komplexní matematické algoritmy, které se vizuálně a zvukově rozvíjejí časem a prostorem.
Naši kolegové vědci v těchto informacích hledají nové vzorce.
A naši inženýrští kolegové staví jeden z největších dynamicky proměnných počítačů používaných pro tento způsob zkoumání dat.
Vezmu vás na průlet pěti výzkumnými projekty AlloSféry. Začneme u makroskopických biologických dat, a skončíme až u rotujících elektronů.
První projekt se jmenuje AlloMozek [AlloBrain].
Jde o náš pokus o kvantifikování interakcí, jimiž spolu komunikují části mozku, a při tom být svědky něčeho nádherného.
Právě prolétáte mozkovou kůrou mého kolegy.
Našim vypravěčem jsou skutečná fMRI data, zvukově a vizuálně zmapovaná.
Mozek je nyní světem, kterým můžeme létat, a na který můžeme působit.
Můžete zde vidět 12 inteligentních počítačových agentů, tady ty malé obdélníky, které prolétají mozkem společně s námi.
Měří úrovně hustoty krve. A zvukově nám je sdělují.
Vyšší hustota znamená více aktivity v dané části mozku.
V podstatě nám tito agenti o hustotě zpívají, čím vyšší tón, tím větší hustota.
Nyní se přesuneme od skutečných biologických dat k biogenerujícím algoritmům, které v naší nadcházející vědecko-umělecké prezentaci tvoří umělou přírodu.
V této prezentaci nám biogenerující algoritmy pomáhají porozumět samogeneraci a růstu.
Toto je velice důležité výzkum zabývající se nanosvětem.
Pro umělce tvoříme nové světy, které mohou být poté prozkoumány.
Tyto generativní algoritmy s postupem času rostou, vzájemně se ovlivňují a komunikují jako roj hmyzu.
Naši badatelé tyto data také ovlivňují, například vkládáním bakteriálních kódů, což jsou počítačové programy, a tím umožňují těmto stvořením další růst.
Nyní se přesuneme z biologického a makroskopického světa, do světa atomů. Nyní prolétáme atomovými mřížkami.
Toto jsou skutečná data z mikroskopie atomárních sil od mých kolegů z Centra pro svit a energii pevných látek, kteří objevili novou vazbu, nový materiál pro transparentní solární panely.
Prolétáme skrz 2000 mřížek atomů kyslíku, vodíku a zinku.
Tady vidíte vazby tvaru trojúhelníku.
Tvoří je čtyři modré atomy zinku vázané na jeden atom vodíku.
Vidíte tok elektronů, který jsme my umělci vygenerovali pro vědce.
Toto jim umožňuje najít uzly vazeb v jakékoliv mřížce atomů.
Myslíme si, že jde o nádherné strukturální umění.
Zvuky, které zde slyšíte, jsou skutečnými emisními spektry atomů. Namapovali jsme spektra na zvuky.
Takže vám zpívají.
Kyslík, vodík i zinek mají každý svoji vlastní hudební signaturu.
Nyní se přesuneme ještě hlouběji. Přesuneme se z mřížky atomů k jednomu jedinému atomu vodíku.
Pracujeme společně z kolegy fyziky, od kterých jsme dostali matematické výpočty [časově závislé Schrödingerovy rovnice v trojrozměrném prostoru].
To, co zde nyní vidíte, je superpozice elektronu na spodních třech orbitách atomu vodíku.
Můžete vidět a slyšet, jak se elektron pohybuje.
Ty bílé tečky jsou pravděpodobnostní vlny, které ukazují, kde se elektron v této tří-orbitální konfiguraci v daném časoprostorovém okamžiku nachází.
Za okamžik se přesuneme ke konfiguraci se dvěma orbity.
Zde si všimněte pulzování.
Nyní můžete mezi zvuky slyšet určité vlnění.
Jde vlastně o světelný zářič.
Jakmile začne zvuk pulzovat, naši fyzici jsou schopni poznat, kdy bude emitován foton.
Začínají v těchto kalkulacích objevovat nové matematické struktury.
A více a více tak rozumí kvantové matematice.
Ponořme se nyní ještě hlouběji. Pojďme se podívat na rotaci jednoho elektronu.
Toto je poslední projekt, který vám dnes ukážu.
Naši kolegové v Centru pro kvantové výpočty a spintroniku měří pomocí laserů nesoudržnosti během rotace elektronu.
My jsme vzali tyto informace a vytvořili z nich matematický model. To, co tady vidíte a slyšíte, je kvantový tok informací.
Toto je velice důležité pro další krok v simulacích kvantových počítačů a dalších výpočetních technologií.
Ukázala jsem vám krátké příklady, které by vám měly dát určitou představu o práci, kterou děláme na Kalifornské Univerzitě v Santa Barbaře.
Práci, která přivádí umění, vědu a inženýrství, do nového věku matematiky, vědy a umění.
Doufáme, že všichni co jste tady, se přijdete na AlloSféru podívat, a inspirujete nás v našem hledání o nových způsobech, kterými je možno tento unikátní přístroj použít.
Velice vám děkuji.
(Potlesk)
Právě se nacházíme na náměstí Piazza před chrámem Pantheon.
Pantheon je nejlépe dochovanou památkou antického Říma.
A přesto působí dojmem věkovitosti.
Podívejte se, jak jeho zvětralý povrch odhaluje historii.
Byl napadán.
Jeho původní bronzové kování bylo vyrváno.
Podívejte na to množství jamek, například na čelním štítu, které vypráví o tom, k čemu všemu Pantheon sloužil.
Původně byl chrámem Bohů. Poté byl vysvěcen a přeměněn na kostel.
Nyní je nepochybně hlavní turistickou atrakcí.
Je to budova s nesmírně spletitou historií.
Můžeš to vidět na celém jejím zevnějšku.
Nyní ji vnímáme odlišným způsobem, než se na ni dívali lidé ve starověku.
Ve skutečnosti stojíme o mnoho stop výše, než bychom bývali stáli ve starověku.
Nadmořská výška Říma postupně rostla v důsledku vrstvení dějinných pozůstatků.
Kdysi bylo nutné do portika Pantheonu vystoupat. Nyní vlastně klouzáme z kopce.
A prostor před Pantheonem byl lemován sloupořadím.
Toto sloupořadí a další budovy, které Pantheon původně obklopovaly, zakrývaly jeho válcovitý tvar, a tak bychom viděli pouze toto tradiční chrámové průčelí.
Přesně, vypadalo by to velmi povědomě.
A skutečné překvapení přišlo, když jsi se přiblížil k jeho prahu.
Musím ti říct, že jsem se úplně zamiloval do těchto masivních sloupů. Stojí na těchto obrovských mramorových patkách.
Zdvíhají se celistvé, bez kanelur či píšťal. Jsou zakončeny těmito masivními fragmenty, které byly původně mramorovými korintskými hlavicemi.
Jde o monolity, jsou z jednoho kusu kamene.
Narozdíl od řeckých sloupů byly tyto sloupy z jednoho kusu, nebyly dělené.
Byly dováženy z Egypta, což bylo symbolem Římské moci nad většinou Středomoří za císaře Hadriána, který tuto budovu také nechal postavit.
Tak pojďme dovnitř, přes portikus, skrz ty masivní bronzové dveře.
Právě jsme prošli přísně pravidelným portikem a před námi se otevře vnitřní prostor v celé své kruhovité rozlehlosti.
Šířka a výška budovy zcela vyplňují můj výhled a je v jistém smyslu výrazem vymezení hranic mého vnímání.
Narozdíl od baziliky jde o kruhovou budovu, to znamená, že má centrální bod, ze kterého vybíhá do všech stran.
Na této budově je fascinující, že se nejedná o tradiční radiální kompozici, která by měla střed na podlaze.
Její centrální bod, ohnisko, je umístěno v poloviční výšce osy vnitřního prostoru.
Je dost velká a geometricky přesná na to, aby se do ní vešla dokonalá koule.
A jakmile vkročíš dovnitř, všimneš si, že je zde jakási posedlost kruhy, obdélníky, čtverci a dalšími dokonalými geometrickými tvary.
Struktura budovy se zaměřuje na ideální pravidelnost.
Ale také vymezuje naše místo mezi vší tou pravidelností.
Prožitek z pobytu v tomto prostoru není v žádném smyslu statický.
Ne, ve skutečnosti je opravdu dynamický.
A jednou z příčin je, že když se díváme nahoru nad sloupy, můžeme vidět, jak jsou krásně zarovnány s frontony malých falešných oken přímo nad nimi.
Tyto prvky však nejsou zarovnány s kupolí.
To je pravda, neladí s kazetami, které můžeme vidět v kupoli.
Vytváří to dojem, že kruhové zdi, které celou kupoli podpírají, stojí nezavísle na ní a skoro to vypadá, jakoby se kupole mohla otáčet.
Tento složitý vizuální vztah mezi kupolí a dekorativními strukturami ve válci nám připomíná, že skutečná nosná struktura závisí na betonové zdi, a nikoli na dekorativních sloupech, které můžeme vidět v interiéru.
Přesně, je zde masivní, silný válec betonu, který podpírá kupoli.
Protože kupole tlačí dolů a do stran, museli římští architekti přemýšlet o tom, jak podepřít celou její váhu a tlak.
A jeden ze způsobů, jak toho docílit, jsou silné betonové zdi válce.
Jak víš, Římané velmi zdokonalili beton.
A na této budově je vidět, jaké možnosti tím vznikly.
Jde o tvarování prostoru.
Vzhledem k tomu, že beton dovoloval kontinuitu, mohly být zdi stavěny plynule vzhůru za pomoci dřevěného bednění, které bylo poté odstraněno. Prostor tak mohl být otevřený, což by za použití sloupu a překladu nebylo nikdy možné.
Takže beton byl pokládán na dřevěné bednění nebo vléván do dřevěných forem a mohl být tvarován tak, jak by to pomocí sloupů a překladů nikdy nebylo možné.
To vše umožnilo postavit tento obrovský nepřerušovaný prostor.
Chodíme v něm a cítíme se svobodně.
Byla nám dána nesmírná svoboda v tom, jak se zde pohybujeme a jak jej vnímáme.
Díky použití betonu Římany se ujala myšlenka, že architektura může být něčím, co utváří a přetváří prostor, a že by mohla mít odlišný vztah k divákovi.
To je úžasné, dokonce i dnes v 21. století.
Císař Hadrian, pod jehož vedením byla tato budova postavena, tuto budovu očividně miloval a také v ní rád přijímal hosty.
Dokážeme si ho představit v tom zadním výklenku přímo naproti vstupu.
Domníváme se, že Pantheon původně obsahoval sochy bohů a zbožněných císařů.
Opravdu šlo o božství.
Docházelo zde k setkání pozemské a nebeské sféry. A v jistém smyslu také o lidské vnímání.
Podívej, jak je ten povrch bohatě zdobený.
Ve starověku jí bylo mnohem více, kazety tehdy pravděpodobně obsahovaly zlacené růže.
Když se podíváme kolem sebe, vidíme barevný mramor.
Můžeme vidět fialové, oranžové a modré odstíny.
Připomeňmě, že tento mramor je dovezen ze všech koutů římské říše.
Takže jde o skutečné vyjádření Hadrianovy moci a bohatství.
Jeho říše byla schopna dosáhnout na vzácné materiály z celého světa.
Patrně nejvíce vzrušujícím prvkem tohoto prostoru je okulus, který jakoby vzdoroval logickému myšlení.
Jak může být uprostřed té kupole díra?
To nedává žádný smysl.
Je to jediné světlo, které do tohoto prostoru vniká, s vyjímkou několika světlíků v odlehlých zákoutích a samozřejmě také mřížoví nad dvěřmi a dveří samotných.
Je tam jen jedno velké okno.
A jeden z mých studentů se mě před lety zeptal, zda je zasklené.
Samozřejmě, že odpověď zní "ne".
Když prší, tak podlaha zvlhne.
Dokonale kruhový okulus - dokonale kruhová kupole.
Okulus je rozhodující v otázce, kterou jsi připomenula před chvílí.
Tato budova jistým způsobem odráží pohyby nebes.
Sluneční světlo proniká dovnitř a pohybuje se tímto prostorem.
Promítá často velmi ostrý kruh na kupoli a pohybuje se přes podlahu budovy současně s pohybem slunce po obloze, až se nakonec dostane na opačnou stranu kupole.
A tak celá budova funguje jako svého druhu sluneční hodiny.
Zviditelňuje nám pohyb nebes a nechává jej projevit zde na zemi.
Mluvili jsme o této budově jako o velké památce starověkého světa.
Ale byla obdivována a také kopírována i za Renesance.
Skutečně je možná tou nejvlivnější budovou nejen renesanční architektury, ale také moderní éry.
Vzpomeňme všechny ty architekty, kteří se na tuto budovu odkazují.
Dívám se dolů na podlahu a na geometrii, o které jsi mluvila
- ty kruhy a čtverce - a přemýšlím o chodníku před Guggenheimovým muzeem na Páté Avenue v New Yorku.
Skutečně, jak jednou poznáš Pantheon, potom vidíš kopie jeho částí kdekoliv.
To je pravda.
Zejména kupole je možná nejnapodobovanějším prvkem, zvláště v souvislosti s okulem.
Můžeš ji vidět například v Národní galerii ve Washingtonu.
Můžeš ji vidět skoro ve všech neo-klasicistických budovách v Evropě a v Severní Americe.
Ještě před odchodem bych rád uctil památku Rafaela, který je tu pohřbený.
Vyrůstala jsem s vědomím toho, že budu studovat mozek. Měla jsem totiž bratra, který byl diagnostikován poruchou mozku. Schizofrenií.
A jako jeho sestra, a později jako vědec, jsem chtěla porozumět, proč je tomu tak, že mohu propojit své sny s realitou, a následně tyto sny realizovat.
Zajímalo mě, co je s mozkem mého bratra jinak, a proč kvůli schizofrenii toto nedokáže. Proč se namísto tohoto provázání s běžnou realitou stanou jeho sny přeludy a halucinacemi?
A tak jsem se rozhodla zasvětit svou kariéru výzkumu těžkých mentálních onemocnění.
Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benesove, na oddělení psychiatrie Harvardské univerzity.
V laboratoři jsme se ptali: "Jaké jsou biologické rozdíly mezi mozky lidí, kteří jsou považováni za normální, a mozky lidí, kteří trpí schizofrenií nebo schizoafektivní či bipolární poruchou?"
V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku - jaké buňky komunikují s jakými buňkami, prostřednictvím jakých chemikálií a v jakých množstvích se tyto chemikálie v mozku nacházejí.
Díky tomuto výzkumu, který jsem prováděla během dne, byl můj život velmi smysluplný. Během večerů a víkendů jsem cestovala jako zástupce Národního centra pro mozková onemocnění.
Ale jednoho dne ráno, 10. prosince 1996, jsem se probudila a zjistila, že já sama jsem se stala obětí mozkové choroby.
V levé části mozku mi praskla céva.
Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat kompletní rozklad schopností mozku zpracovávat informace.
Během onoho rána jsem nebyla schopna chodit, mluvit, číst, psát, nebo si vzpomenou na cokoliv ze svého života.
V podstatě jsem se stala nemluvnětem v těle ženy.
Pokud jste někdy viděli lidský mozek, pak zřejmě víte, že hemisféry jsou vzájemně úplně oddělené.
Přinesla jsem vám ukázat skutečný lidský mozek.
Takže toto je skutečný lidský mozek.
Toto je přední část mozku, zde je zadní část, ze které visí mícha, a takto by byl umístěn uvnitř mé hlavy.
A pokud se na mozek podíváte, je zřejmé, že obě části kůry mozkové jsou od sebe úplně oddělené.
Pro ty z vás, kdo rozumí počítačům... pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor.
Hemisféry spolu vzájemně komunikují prostřednictvím corpus callosum, který je tvořen až 300 milióny axonů.
Mimo to jsou však obě hemisféry kompletně oddělené.
A protože hemisféry zpracovávají informace rozdílně, každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech. Hemisféry se zajímají o rozdílné věci, a dovolila bych si tvrdit, že mají velice rozdílné osobnosti.
Promiňte.
Děkuji.
Bylo mi potěšením.
Pro naší pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost. Vše se točí okolo toho, co je tady a teď.
Pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla.
Informace proudí dovnitř jako souběžné proudy energie přicházející ze všech smyslových orgánů a poté explodují do ohromné koláže toho, jak přítomný okamžik vypadá, jak voní a chutná, jak ho cítíme a slyšíme.
Jsem energetickou bytostí, která je napojená na okolní energii skrze vědomí mé pravé hemisféry.
Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi. Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny.
A právě zde, a právě nyní, jsme bratry a sestrami na této planetě, snažící se udělat ze světa lepší místo.
A právě v tento okamžik jsme dokonalí, jsme celiství a obdivuhodní.
Má levá hemisféra - naše levá hemisféra - je velmi odlišné místo.
Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky.
Naši levou hemisféru zajímá především minulost a budoucnost.
Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby vzala ohromnou koláž přítomných momentů, začala vybírat detaily, a detaily těchto detailů.
Poté tyto informace organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším, čemu jsme se v minulosti naučili, a promítne je vpřed jako budoucí možnosti.
Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce.
Jedná se o to neustále pokračující žvanění mozku, které propojuje můj vnitřní svět s okolním prostředím.
Je to ten tichý hlas, který mi říká:
"Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány.
Budu je ráno potřebovat."
Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná kdy si mám vyprat prádlo.
Ale asi nejdůležitější je, že tento hlásek říká:
"Já jsem, já jsem." A jakmile má levá hemisféra řekne "Já jsem," stanu se izolovanou.
Stanu se celistvým jednotlivcem, odděleným od proudu energie okolo, a odděleným od vás.
A toto byla ta část mozku, kterou jsem ztratila onoho rána.
Toho rána, když jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se vzbudila s bušivou bolestí za levým okem.
Byl to ten typ sžíravé bolesti, kterou pocítíte, když kousnete do zmrzliny.
Sevřela mě, a poté mě pustila.
A poté mě sevřela, a v zápětí mě pustila.
Pro mě bylo velice neobvyklé pociťovat jakýkoliv druh bolesti, a tak jsem si pomyslela, "Dobrá, prostě začnu den jako obvykle."
Tak jsem vstala a naskočila na svůj "cardio glider", což je stroj na procvičení celého těla.
A jak se tak na něm pohupuji, uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč. Pomyslela jsem si:
"To je opravdu zvláštní."
Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si:
"Óóó, vypadám skutečně podivně." A bylo to jakoby se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality, ve které jsem byla člověkem na stroji, mající prožitek pohybu, do nějakého esoterického prostoru, kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento prožitek.
Všechno to bylo velice nezvyklé a má bolest hlavy se jen stupňovala.
Slezla jsem ze stroje, a jak tak procházím obývacím pokojem, uvědomuji si, že vše uvnitř mého těla zpomalilo.
A každý krok je velice strnulý a opatrný.
V mé chůzi není žádná přirozená plynulost, a já se díky jakémusi omezení vnímání soustředním pouze na své vnitřní orgány.
Stojím v koupelně a chystám se do sprchy. Právě teď vlastně poslouchám dialog uvnitř svého těla.
Slyším tichý hlas říkající:
"Takže svaly, musíte se zkrátit.
A vy svaly, vy se uvolněte."
A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď.
Podívám se dolů na svou paži a uvědomím si, že již nejsem schopna definovat hranice svého těla.
Nemůžu definovat, kde začíná a kde končí, protože atomy a molekuly mé paže splynuly s atomy a molekulami zdi.
Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie. Energie.
A ptám se tedy sama sebe:
"Co se mnou je?
Co se to tady děje?" A v ten moment, tlachání mého mozku, tlachání mé levé hemisféry, úplně utichlo.
Jakoby někdo vzal dálkový ovladač, a zmáčkl tlačítko "mute".
Absolutní ticho.
Ticho uvnitř mé mysli mě nejprve vystrašilo.
Ale hned v zápětí jsem byla uchvácena velkolepostí energie okolo mne.
A protože jsem již nebyla schopna identifikovat hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě.
Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo a vše to bylo nádherné.
A pak najednou z ničeho nic se probudila má levá hemisféra a říká mi: "Héj!
Máme tady problém!
Máme tady problém!
A je třeba najít pomoc!'
A mně konečně dochází:
"Aha! Mám problém.
Já mám problém." Začínám chápat, že mám problém.
Ale poté jsem okamžitě unesena zpět mimo vědomí, do místa, kterému říkám La La Land.
Bylo tam opravdu krásně.
Představte si, jaké by bylo být úplně odpojený od tlachání mozku, které vás spojuje s venkovním světem.
Vše, co mělo nějakou souvislost s mou prací, a také veškerý stres náležící k mé práci, byl pryč.
A já se cítila ve svém těle tak lehce.
Představte si, že veškeré vazby k venkovnímu světu a veškeré obtíže k nim náležící byly pryč.
A já cítila mírumilovný pocit klidu.
Představte si, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže!
(Smích) Óóó, byla jsem v euforii.
Ten pocit byl nádherný.
A v zápětí se opět probudí má levá hemisféra a říká:
"Héj!
Musíš dávat pozor.
Musíme sehnat pomoc." A já přemýšlím:
"Musím sehnat pomoc.
Musím se soustředit."
Tak vylezu ze sprchy, mechanicky se obleču, procházím se bytem, a přemýšlím:
"Musím se dostat do práce.
Musím se dostat do práce.
Zvládnu řízení?
Zvládnu řízení?'
A v ten moment, má práva ruka visela vedle těla úplně paralyzovaná.
A já si uvědomila:
"Óóó, bože!
Já mám mozkovou mrtvici!
Já mám mozkovou mrtvici!"
A poté mně můj mozek řekl:
"Wow, to je tak úžasné." (Smích) "To je tak úžasné!"
Kolik z vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost ke studiu svého vlastního mozku?
(Smích)
Ale pak mně to dojde:
"Ale já jsem přece velice zaneprázdněná žena!"
(Smích) "Já nemám čas na mozkovou mrtvici!"
Tak si říkám:
"Fajn, tohle už nezastavím, tak v tom budu pokračovat týden nebo dva, a poté se vrátím ke svému normálnímu životu.
Fajn. Takže musím zavolat o pomoc.
Musím zavolat do práce."
Nemohla jsem si vzpomenout na číslo do práce, ale vzpomněla jsem si, že mám v pracovně svou vizitku a na ní číslo.
Takže jsem zašla do pracovny a vytáhla několikacentimetrový štos vizitek.
A tak se dívám na první vizitku a i přestože si dokážu přesně vybavit, jak vypadá ta má, nejsem schopná říct, zdali je ta vizitka moje nebo ne, jsem schopna vidět pouze pixely.
A pixely slov splývají s pixely v pozadí a s pixely symbolů. A já nejsem schopna rozpoznat svou vizitku.
Poté tedy čekám na něco, čemu říkám 'vlna jasnosti'.
V ten okamžik budu schopná vztáhnout vnitřní svět k normální realitě, a říct: "Toto není má vizitka... toto není má vizitka... toto není má vizitka."
Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla první třetinu vizitek.
A mezi tím, celých 45 minut, sílilo krvácení do levé hemisféry.
Nerozumím číslům. Nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, co mám.
Takže vezmu telefon a položím ho sem.
Vezmu vizitku a položím ji sem. Snažím se porovnat tvar čmáraniny na vizitce s tvarem čmáraniny na klávesnici telefonu.
Ale v zápětí jsem opět unesena zpět do La La Landu, a jakmile jsem opět schopná porovnávat, tak nevím, která čísla jsem už vytočila.
Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku a zakrývala jí čísla poté, co jsem je vytočila. Takže jakmile jsem se vrátila do normální reality, byla jsem schopna říct:
"Ano, toto číslo jsem již zadala."
Nakonec tedy vytočím celé číslo a poslouchám, jak kolega zvedne telefon a říká mi:
"Huhuhuhů." (Smích) A já si říkám:
"Bože, zní jako zlatý retrívr!"
A tam mu řeknu - alespoň v mé hlavě mu řeknu:
"Tady je Jill!
Potřebuji pomoc!"
A to co vyjde z mých úst zní jako "Huhuhuhů."
A říkám si: "Bože, i já zním jako zlatý retrívr!"
Nevěděla jsem, že nejsem schopna mluvit nebo porozumět řeči dokud jsem to nezkusila.
Kolega ale pochopil, že potřebuji pomoc, a pomoc obstaral.
A o chvíli později již jedu sanitkou přes celý Boston do nemocnice.
Stáčím se do klubíčka jako dítě v těle matky. Cítím se jako balón, který je téměř prázdný. A právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu.
A v ten moment jsem věděla, že už to nejsem já, kdo řídí můj život.
Doufala jsem, že mě zachrání doktoři, a dají mi naději dalšího života, ale věděla jsem, že právě teď prožívám přechod někam jinam.
Když jsem se probudila později toho odpoledne, šokovalo mě, že jsem stále naživu.
Když jsem cítila odevzdávání duše, řekla jsem životu sbohem.
Má mysl stála nehybně mezi dvěmi protilehlými stranami reality.
Vjemy, které přicházely skrz mé smyslové orgány, byly čistou bolestí.
Světlo pálilo mou mysl jako nezkrotný požár, a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nebyla schopná rozeznat hlas od ruchů v pozadí. Chtěla jsem ode všeho utéct.
Protože jsem nebyla schopna určit pozici svého těla v prostoru, cítila jsem se obrovsky, jako džin právě uvolněný z láhve.
A má duše se volně vznášela jako obrovská velryba plující mořem tiché euforie.
Nirvána.
Dosáhla jsem Nirvány.
A pamatuji si, jak jsem přemýšlela, že už nikdy nebudu moci stlačit své ohromné já zpět do tohoto malého těla.
A najednou jsem si uvědomila:
"Ale pořád ještě žiju!
Jsem stále naživu a dosáhla jsem nirvány.
Dosáhla jsem nirvány a jsem stále naživu.
Takže potom každý, kdo je naživu, může dosáhnout nirvány." Představovala jsem si svět plný krásných, mírumilovných, soucitných, milujících lidí, kteří vědí, že mohou kdykoliv přijít do tohoto prostoru.
A že tedy mohou záměrně přestoupit do pravé hemisféry a najít tento klid.
A poté jsem si uvědomila, jak senzačním darem by mohl tento zážitek být a jak moc by mohl přispět k pochopení toho, jak žijeme své životy.
A to mě motivovalo k tomu, abych se uzdravila.
Dva a půl týdne po krvácení chirurgové vyoperovali krevní sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na mé centrum řeči.
Tady to jsem já s mámou, která je skutečným andělem mého života.
Trvalo mi totiž osm let, než jsem se uzdravila.
Takže kdo jsme?
Jsme živou silou vesmíru, obdařeni manuální zručností a dvěma typy mysli.
A v každém okamžiku si můžeme sami zvolit, kým a jak v tomto světě chceme být.
Právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme my všichni.
Jsem živou silou vesmíru.
Jsem živou silou vesmíru skládající se z 50-ti bilionů nádherných molekulárních géniů, kteří formují mou existenci.
Nebo mohu vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stanu jedinečným jednotlivcem.
Oddělená od toku, oddělená od vás.
To jsou mé dvě "já".
Co byste si vybrali?
Co si vybíráte?
A kdy?
Věřím, že čím více času strávíme v obvodech hlubokého vnitřního pokoje naší pravé hemisféry, tím více pokoje budeme promítat do světa, a tím pokojnější naše planeta bude.
A já si myslím, že to je myšlenka, o které stojí za to mluvit.
Nyní jsme připraveni na třetí Newtonův pohybový zákon.
Opět jste o něm už pravděpodobně slyšeli ostatní hovořit, ale v tomto videu se chci ujistit, že opravdu chápeme, o čem Newton mluví, když říká, že - a toto je překlad latinské verze jeho zákonu -
"Na každou akci připadá..." - jen aby bylo jasno,
Newton byl sice Angličan, ale psal v latině, protože lidé v té době psali texty v latině, protože byla vnímána jako "serióznější" jazyk. Každopádně:
"Na každou akci připadá vždy přesně stejná reakce opačného směru"
"Síly vzájemného působení dvou těles jsou vždy stejné a mají opačný směr."
Takže to, co Newton říká, je, že nemůžete působit silou na těleso bez toho, aby dané těleso působilo opačnou silou na vás. Jen pro objasnění: Řekněme, že máme... ...o těchto příkladech budeme mluvit za chvíli....
Dejme tomu, že mám nějaký kvádr, přímo tady, a hýbu s ním.
Takže toto je má ruka a snaží se tlačit na tento kvádr a vyvinout tak sílu v tomto směru, takovou, aby se kvádr hýbal doprava.
Možná se tento kvádr nachází na nějakém ledovém povrchu, takže se může pohybovat.
Dejme tomu, že mám nějaký... ...tohle nevypadá moc jako led... ...použiju nějakou "ledovější" barvu...
Takže kvádr leží na povrchu ledu.
Takže třetí Newtonův zákon říká:
Podívejte - můžu zatlačit na tenhle kvádr a tím na něj samozřejmě působím silou.
A tato síla urychlí kvádr za předpokladu, že kvádr překoná třecí sílu. Kvádr je na ledě, tak by to mělo jít. Kvádr však bude působit stejně velkou silou opačného směru na mě.
Pro přímý důkaz - toto je něco, co možná není až tak intuitivní, když říkám "stejně velká síla opačného směru", ale přímý důkaz o tom, že kvádr vyvíjí stejně velkou sílu opačného směru, je, že na mou ruku je vyvíjen tlak.
Cítím tlak, který na moji ruku tento kvádr vyvíjí. Zkuste to: Zatlačte svou rukou na stůl nebo na cokoli jiného, co máte poblíž.
A zjevně vyvíjíte sílu na desku stolu.
Nakreslím to.
Takže řekněme, že máme stůl, a když zatlačím na desku toho stolu...
Takže ještě jednou, tohle tady je moje ruka, která tlačí na stůl.
Pokud tlačím na stůl, což já právě teď při natáčení tohoto videa dělám, uvidíte, že... evidentně vyvíjím sílu na desku stolu.
Pokud působím velkou silou, může se stůl i třást nebo naklonit.
To vlastně také právě teď dělám, ale zároveň také vidíte, že vaše ruka začíná cítit tlak.
Vaše dlaň je stlačována, cítí tlak.
A to proto, že deska stolu na vás působí stejně velkou silou opačného směru.
Pokud by to tak nebylo, necítili byste žádnou sílu, protože byste necítili tlak, zdálo by se, že na vaši ruku nepůsobí žádný tlak.
Uvedu další příklad:
Řekněme, že se procházíte třeba po pláži a je tam nějaký písek.
Pokud si stoupnete na tento písek... ...řekněme, že tohle je vaše bota... ...nakreslím ji, jak nejlépe to půjde...
Takže tohle je tedy vaše bota. Pokud se postavíte na písek, zjevně vyvíjíte na tento písek nějakou sílu.
Působíte tedy silou na písek.
Síla, kterou působíte na písek, je síla vyvolaná vaší hmotnosti, tedy gravitační působení mezi vámi a Zemí.
Reakce písku také potvrzuje tohoto působení, část písku se totiž posune a vytvoří vaši stopu. Písek se částečně přesune z cesty, protože je silně tlačen směrem dolů.
Zjevně tedy na písek působíte jistou silou.
Ale písek na vás také působí silou, a to stejně velkou, ale opačného směru.
No, pokud věříte v pravdivost druhého Newtonova zákona, tak když na vás Země působí gravitační silou, měli byste se pohybovat směrem dolů s určitým zrychlením, pokud tedy nepůsobí nějaká další síla, která tuto sílu vyrovnává.
A tato síla, která vyrovnává gravitační sílu, je právě ta síla, kterou na vás směrem vzhůru působí písek.
Tedy když je sečtete, je výsledná síla působící na vás rovna nule.
A to je důvod, proč zůstanete na místě, proč se váš pohyb nezačne zrychlovat směrem dolů do středu Země.
Uvedu další příklad.
Tohle je možná nejznámějším příkladem třetího Newtonova zákona, týká se toho, jak fungují rakety.
Když se raketa snaží uniknout z atmosféry nebo když jste třeba ve vesmíru, není zde nic, od čeho by se dalo odrazit a co by vám umožnilo dosáhnout zrychlení.
Takže s sebou berete materiál, který vám pomůže se "odrazit", ve svých palivových nádržích.
A pokud dojde k příslušné chemické reakci nebo k příslušnému spalování, dojde k vyloučení plynu na konci rakety, a to velmi vysokou rychlostí.
A každá z částic, na něž vyvíjíte dostatečnou sílu... i když je hmotnost částic velmi malá, jejich rychlost je obrovská, takže budou ohromně urychleny.
Tím se vytváří opačná síla stejné velikosti působící na raketu.
Ve skutečnosti dochází k vylučování plynů. A to je to, co umožňuje raketě zrychlit, ačkoli v blízkém okolí není nic, od čeho by se raketa mohla "odrazit".
Prostě jen vypouští spoustu částic, urychluje spoustu částic obrovskou rychlostí, působí sílou na všechny tyto částice.
A to umožňuje vyvinout stejně velkou sílu opačného směru k urychlení rakety vpřed.
A další příklad: Pokud budete někdy unášeni ve vesmíru... - a toto je užitečný příklad, abyste nebyli unášeni prostorem donekonečna.
- jistě nechceme, aby se to stalo - že tento astronaut nějakou náhodou ztratil spojení s touto mechanickou paží raketoplánu a že začal být unášen pryč.
Co může tento astronaut udělat, aby změnil směr svého pohybu tak, aby se vrátil zpět k raketoplánu?
Když se rozhlédnete, není tu nic, od čeho by se dalo odrazit, není zde žádná zeď k odrazu, a přepokládejme, že nemá raketové trysky nebo něco podobného.
Co tedy může udělat?
No, jedna věc, kterou můžete udělat, a to v situaci, kdy jste unášeni ve vesmírném prostoru, je najít nejtěžší, tedy přesněji nejhmotnější věc, co máte u sebe,
- rozdíl mezi hmotností a tíhou si vysvětlíme v nějakém budoucím videu - takže byste měli najít tu nejhmotnější věc, kterou máte u sebe a kterou můžete sundat a odhodit.
A měli byste ji odhodit opačným směrem. Dovolte mi to ukázat takhle.
Pokud hodím... - řekněme tedy, že jsem ve vesmíru a vznáším se. ...vytvořím něco, co bude vypadat jako rukavice... Takže řekněme, že toto je astronautova rukavice a tady je jeho ruka, tak.
A řekněme, že astronaut u sebe najde nějaké nářadí, které může odhodit, které vezme se své výbavy, a zároveň najde ten nejhmotnější předmět, kterým může hodit.
Takže po nějakou dobu, co astronaut tlačí předmět od sebe pryč, vyvíjí na daný předmět sílu do té doby, dokud s ním má nějaký kontakt.
A celou tu dobu, co předmět zrychluje, zatímco astronaut na něj působí silou, bude působit stejně velká síla opačného směru na astronautovu ruku neboli na astronauta samotného.
Takže tímto způsobem předmět zrychluje v jednom směru, zatímco na astronauta, který na něj tlačí, bude působit zrychlení tímto směrem.
Takže je potřeba hodit předmět v opačném směru a to umožní astronautovi dosáhnout zrychlení směrem k raketoplánu a snad se tam i něčeho zachytit.
Toto je ambucykl.
Toto je nejrychlejší prostředek sloužící k poskytnutí první pomoci.
Obsahuje vše co sanitka kromě lůžka.
Vidíte defibrilátor.
Vidíte vybavení.
Všichni jsme viděli tragédii, která se stala v Bostonu.
Když jsem se díval na tyto obrázky, vrátilo mě to mnoho let zpátky do minulosti, když jsem byl ještě dítě.
Vyrůstal jsem v malé čtvrti v Jeruzalémě.
Když mi bylo šest, šel jsem jednou ze školy, byl pátek odpoledne, šel jsem se starším bratrem.
Procházeli jsme kolem autobusové zastávky.
Přímo před očima nám vybuchl autobus.
Byl v plamenech a bylo tam spousty mrtvých a zraněných.
Vzpomněl jsem si na jednoho staršího pána jak na nás křičí, abychom mu pomohli vstát.
Potřeboval, aby mu někdo pomohl.
Byli jsme strašně vyděšení a tak jsme radši utekli.
Když jsem vyrůstal, rozhodl jsem se stát doktorem a zachraňovat lidské životy.
Možná kvůli tomu, co jsem viděl ještě jako dítě.
Když mi bylo 15, absolvoval jsem záchranářský kurz a nastoupil jsem jako dobrovolník k záchrance.
Dva roky jsem dělal dobrovolníka v Jeruzalémě.
Pomohl jsem mnoha lidem, ale kdykoliv někdo skutečně potřeboval pomoc, nikdy jsem se tam nedostal včas.
Doprava je hrozná.
Vzdálenost i další věci.
Nikdy jsme to nestihli, když nás někdo opravdu potřeboval.
Jednoho dne jsme obdrželi telefonát o sedmiletém chlapci, který se dusil hot dogem.
Doprava byla strašná a my jsme jeli z opačné strany severního Jeruzaléma.
Když jsme tam přijeli o 20 minut později, začali jsme s resuscitací.
Z vedlejšího bloku přišel nějaký doktor, zastavil nás, zkontroloval dítě a řekl nám, ať to ukončíme.
V ten moment prohlásil dítě za mrtvé.
V tu chvíli jsem věděl, že to dítě zemřelo zbytečně.
Kdyby ten doktor, žijící jen o blok dál, přišel o 20 minut dříve, nečekajíc až uslyší sirénu z naší sanitky, kdyby o tom věděl mnohem dříve, mohl to dítě zachránit.
Z nedalekého bloku mohl klidně běžet.
Mohl to dítě zachránit.
Řekl jsem si, že musí existovat lepší způsob.
Společně s mými 15 kamarády, všichni jsme byli záchranáři, jsme se rozhodli chránit naší čtvrť. Takže pokud se něco takového stane znovu, poběžíme k místu nehody mnohem dříve než sanitka.
Zašel jsem za vedoucím záchranné služby a řekl mu:
"Prosím vás, kdykoliv obdržíte telefon z naší čtvrti, máme 15 skvělých kluků, kteří jsou ochotni přestat se vším, co právě dělají, a běžet zachraňovat životy.
Stačí nám to oznámit na "bzučáky".
Bzučáky si koupíme, jen řekněte dispečerovi, ať nám pošle zprávu a my poběžíme a zachráníme životy.
Smál se mi.
Bylo mi 17.
Byl jsem dítě.
A on mi řekl - pamatuji si to jak včera - byl to skvělý chlap, ale řekl mi:
"Chlapče, jdi do školy nebo si otevři stánek s občerstvením.
Nemáme zájem o takové druhy dobrodružství.
Nestojíme o vaši pomoc," a vyhodil mě z místnosti.
"Nepotřebuji vaši pomoc," řekl.
Byl jsem velmi tvrdohlavý kluk.
Jak teď můžete vidět, chodím kolem jako praštěný.
(Smích) (Potlesk)
A tak jsem se rozhodl použít známou izraelskou techniku, o které jste asi slyšeli, chucpe. (Smích)
A následující den jsem šel a koupil dvě policejní vysílačky. a řekl si:
"K čertu s vámi, když mi nechcete dát informace vy, vezmu si je sám."
A tak jsme se střídali u vysílaček.
Následující den, když jsem poslouchal vysílačky, zachytil jsem hovor 70letého muže, kterého srazilo auto jen jeden blok ode mě na hlavní ulici naší čtvrti.
Běžel jsem tam.
Neměl jsem žádné zdravotnické vybavení.
Když jsem tam doběhl, muž ležel na podlaze a krev mu stříkala z krku.
Bral Coumadin.
Věděl jsem, že musím zastavit to krvácení, jinak zemře.
Sundal jsem si jarmulku, protože jsem neměl žádné vybavení a silným stiskem jsem zastavil krvácení.
Pořád krvácel z krku.
Když po 15 minutách přijela sanitka, předal jsem jim pacienta, který byl naživu.
(Potlesk)
Když jsem ho šel po dvou dnech navštívit, objal mě a plakal a děkoval mi za záchranu jeho života.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je první člověk, kterého jsem zachránil po dvou letech v záchrance.
Věděl jsem, že toto je můj životní úkol.
A tak dnes, o 22 let později, máme United Hatzalah.
(Potlesk)
"Hatzalah" znamená "záchrana" pro ty z vás, kteří neumí hebrejsky.
Zapomněl jsem, že nejsem v Izraeli.
Máme tisíce dobrovolníků, kteří jsou nadšeni do záchrany životů a jsou rozeseti všude kolem, takže kdykoliv příjde telefon, všeho nechají a běží a zachraňují životy.
Průměrný čas našeho zásahu se v Izraeli snížil na méně než 3 minuty.
(Potlesk)
Mluvím tady o infarktech, mluvím o dopravních nehodách, Bůh odpusť o bombových útocích, střílení, cokoliv. I o ženě, která ve tři ráno doma upadne a potřebuje někoho, kdo ji pomůže.
Tři minuty a náš člověk v pyžamu tam doběhne a pomůže jí vstát.
Náš úspěch spočívá ve třech věcech.
Tisíce nadšených dobrovolníků, kteří nechají všeho, co dělají a běží pomoct lidem, které vůbec neznají.
My nenahrazujeme záchrannou službu.
Jsme tam od toho, abychom vyplnili prostor mezi tísňovým hovorem a příjezdem sanitky.
A my zachraňujeme lidi, kteří by jinak zachráněni nebyli.
Druhým důvodem je naše technologie.
Však víte, že Izraelci jsou dobří v technologiích.
Každý má na svém telefonu, nezáleží na jakém, technologii GPS vytvořenou firmou NowForce. A kdykoliv někdo zavolá, nejbližších 5 dobrovolníků obdrží zprávu a ti se tam dostanou skutečně velmi rychle a jsou navigováni telefonem, aby tam byli co nejdříve a neztráceli čas.
A je to skvělá technologie, kterou používáme po celé zemi a snižujeme tím reakční dobu.
A třetím důvodem jsou ambucykly.
Ambucykly jsou sanitky na dvou kolech.
My nepřevážíme pacienty, ale stabilizujeme je a zachraňujeme jejich životy.
Nikdy neuváznou v provozu. Mohou jet dokonce i po chodníku.
Opravdu nikdy se v zácpě nezaseknou.
Proto se tam dostaneme tak rychle.
Pár let po tom, co jsem založil tuto organizaci v židovské komunitě, mi zavolali 2 muslimové z východního Jeruzalému.
Požádali mě o schůzku.
Chtěli se se mnou sejít.
Muhammad Asli a Murad Alyan.
Muhammad mi řekl svůj osobní příběh, jak jeho 55letý otec doma zkolaboval, když jej postihla srdeční zástava. Trvalo to více než hodinu, než přijela sanitka a on viděl svého otce umírat před svýma očima.
A tak mě požádal:
"Prosím, začni s tím i ve východním Jeruzalémě."
Řekl jsem si, že už jsem viděl tolik neštěstí, tolik nenávisti a není to o zachraňování Židů. Není to o zachraňování muslimů. Není to o zachraňování křesťanů.
A tak jsem do toho šel po hlavě (Potlesk) a rozjel jsem United Hatzalah ve východním Jeruzalémě, a proto se jmenuje "United" (sjednocený) a Hatzalah k tomu prostě pasuje.
Začali jsme ruku v ruce zachraňovat Židy a Araby.
Arabové zachraňovali Židy. Židé zachraňovali Araby.
Stala se zvláštní věc.
Arabové a Židé spolu ne vždy vycházejí, ale tady v té situaci, rozdílné komunity doslova - a je to neuvěřitelná situace, ke které došlo - najednou měly stejný zájem:
Společně zachraňovat životy.
Židé zachraňovali Araby a Arabové zachraňovali Židy.
Je to neuvěřitelný koncept, který může fungovat jen pokud máte tak vznešený důvod.
A všichni to jsou dobrovolníci.
Nikdo není placený.
Všichni to dělají, aby zachraňovali životy.
Když můj vlastní otec zkolaboval před pár lety kvůli srdeční zástavě, jeden z prvních dobrovolníků, kteří přijeli zachránit mého otce, byl jeden z muslimů z východního Jeruzaléma, který podstupoval první kurz k přijetí do Hatzalah.
A zachránil mého otce.
Dovedete si představit, jak jsem se v tu chvíli cítil?
Když jsem s organizací začínal, bylo mi 17.
Nikdy jsem si ani nepředstavil, že bych jednou mluvil na TEDMED.
Tehdy jsem ani nevěděl co to TEDMED je.
Ještě asi ani neexistoval, ale nikdy jsem si nepředstavil, že se to tak rozjede, že se to tak rozšíří. A tento rok jsme začali v Panamě a Brazílii.
Vše, co potřebuji, je partner, který je stejně praštěný jako já nadšený pro záchranu životů a ochotný do toho jít.
A brzy s tím začnu i v Indii s přítelem, kterého jsem nedávno poznal na Harvardu.
V Brooklynu ve skutečnosti začal Hatzalah chasidským Židem ve Williamsburgu pár roků před námi a nyní je rozšířen mezi židovskou komunitou v New Yorku, dokonce i v Austrálii, Mexiku a dalšími židovskými komunitami.
Ale může se rozšířit kamkoliv.
Osvojíte si jej velmi snadno.
Mohli jste dokonce vidět dobrovolníky v New Yorku, jak zachraňují životy ve Světovém obchodním centru.
Jen za minulý rok jsme v Izraeli ošetřili 207 000 lidí.
Z toho bylo 42 000 život ohrožujících případů.
A mělo to význam.
Myslím, že byste to mohli nazývat život zachraňující flash mob a funguje to.
Když se tu kolem sebe podívám, tak vidím spoustu lidí, kteří by udělali maximum, aby zachránili jiné lidi, aniž by komu záleželo, jakého jsou náboženství, nebo odkud pocházejí.
Všichni chceme být hrdiny.
Jen potřebujeme dobrou myšlenku, motivaci a hodně chucpe a můžeme zachránit miliony lidí, kteří by jinak byli ztraceni.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
(Hudba)
(Potlesk) (Hudba)
(Potlesk)
Robbie Mizzone:
Děkujeme vám.
Tommy Mizzone:
Moc vám děkujeme.
Jsme tak rádi, že tu jsme. Je to pro nás velká čest.
Jak řekl, jsme tři bratři z New Jersey - však víte, hlavního bluegrassového města světa.
(Smích)
Bluegrass jsme objevili před několika lety, a zamilovali jsme se do něj.
Věříme, že vám se to stane také.
Další píseň jsme sami napsali, jmenuje se "Timelapse", a pravděpodobně dostojí svému jménu.
(Ladění) (Hudba)
(Potlesk)
TM:
Moc vám děkujeme.
RM:
Já jen během chvilky představím kapelu.
Na kytaru hraje můj 15letý bratr Tommy.
(Potlesk)
Na banjo 10letý Jonny.
(Potlesk) I on je naším bratrem.
A já jsem Robbie, je mi 14 a hraji na housle.
(Potlesk)
Jak můžete vidět, rozhodli jsme si to ztížit a k hraní jsme vybrali tři písně ve třech různých tóninách.
Také vysvětlím, hodně lidí chce vědět, kde jsme jméno Sleepy Man Banjo Boys dostali.
Tak začalo to, když byl Jonny malý, a poprvé vyzkoušel banjo, hrál za zády se zavřenýma očima, a my jsme říkali, že to vypadá, jako by spal.
Takže zbytek si už asi můžete dát dohromady.
TM:
Na důvod tohoto opravdu nemůžeme přijít.
Také by to mohlo být tím, že to váží asi milion liber.
(Hudba)
(Potlesk) (Hudba)
(Potlesk)
TM:
Mnohokrát vám děkujeme.
RM:
Děkujeme vám.
V roce 2004 měla moje sestřenice Nadia menší problémy s matematikou.
Byla v New Orleads, já byl v Bostonu.
Rozhodl jsem se, že ji na dálku virtuálně pomohu. Fungovalo to.
Tak jsem si řekl, že bych takto mohl vyučovat další členy rodiny.
A velice rychle začalo být jasné, že to je neudržitelné, bylo těžké naplánovat čas.
Takže jsem prostě začal nahrávat videa na Youtube.
V roce 2009 jsem začal pracovat na Khan Academy na plný úvazek.
Na podzim roku 2010 jsme dostali finanční podporu od Nadace Billa a Melindy Gatesových a od Googlu.
A dnes jsme skutečná společnost.
Nyní, v tradiční školní třídě, musí učitel přednést univerzální přednášku pro všechny, což prakticky zaručuje, že někteří studenti budou ztraceni, další znuděni.
Studenti řeší problémy odděleně od vnějšího světa,
Pak se vrátí a proces se opakuje.
Pak dostanou shrnující zkoušku.
A pak, nehledě na to, jestli dostanete 70%, 90%, nebo 95%, musíte se posunout na další téma.
A to téměř zaručuje, že budete ve vědomostech mít mezery.
V určitém bodě, váš základ vzdělání bude tak slabý, že se prostě rozpadne.
Prostě musí být způsob, jak to udělat lépe.
Na střední škole, když jsme se připravovali na matematické soutěže, učili jsme se úplně jiným způsobem.
Každý se v tomto mimoškolním prostředí naučil matematiku učil daleko lépe, kde se vrstevníci učili navzájem, každý se učil vlastním tempem. Bylo to velmi interaktivní, velmi společenské, lidé začínali chápat spojitosti mezi jednotlivými obory, protože jste museli mít celkový přehled, když jste šli soutěžit.
Ideální interakce je jeden na jednoho. Máte individuálního učitele.
A máte studenta.
A ten učitel se může adaptovat sudentovi.
Tohle ve vzdělávacím systému neexistuje, protože je to prostě moc nákladné.
Jak tu cenu můžeme redukovat?
Jak poskytnout tolik zdrojů, abychom měli menší podíl "student / učitel"?
Podle mě je směrodatný podíl "student / skutečně produktivní čas s učitelem".
Vidíme Khan Academy jako bezplatnou světovou virtuální školu.
Máme videa, která pokrývají prakticky vše od základních počtů po vysokoškolskou matematiku, přírodní vědy a ekonomii.
Takže tento způsob přednášení uvolní učitele, takže všechen svůj čas mohou zaměřit na tyto cílené zásahy.
Máme softwarovou platformu, a máme způsob, jak studenti, učitelé a rodiče mohou získávat informace o aktuálním dění a způsob, jakým spolu mohou studenti, učitelé a rodiče komunikovat a možná se i něco naučit.
Proto to vidíme jako skutečnou virtuální školu pro celý svět.
Dobrý den, jmenuji se Marcin -- jsem farmář, technolog.
Narodil jsem se v Polsku, teď bydlím v U.S.A.
Založil jsem skupinu, která se jmenuje Open Source Ecology.
Určili jsme 50 nejdůležitějších strojů, které jsou podle nás zásadní pro moderní život -- věci jako traktory, pekárny na chleba, stroje na výrobu obvodů.
Pak jsme začali vytvářet open source DIY (udělej si sám) verze, které si za pakatel může vyrobit a udržovat kdokoliv.
Tomu říkáme Stavební Sada Globální Vesnice.
Řeknu vám jeden příběh.
Když jsem se blížil ke třicítce, dokončil jsem titul Ph.D. z fúzní energie a zjistil jsem, že jsem k ničemu.
Neměl jsem žádné praktické dovednosti.
Život mi nabízel možnosti a já je bral.
Asi se to dá nazvat jako konzumní způsob života.
Tak jsem založil farmu v Missouri a učil se o hospodaření na farmě.
Koupil jsem traktor -- ten se rozbil.
Zaplatil jsem za opravu -- pak se to rozbilo znova.
Nedlouho poté jsem byl zruinovaný já.
Zjistil jsem, že příhodné levné nástroje, které jsem potřeboval na postavení udržitelné farmy a osady se prostě nevyráběly.
Potřeboval jsem nástroje, které byly pevné, sestavné, vysoce výkoné a optimalizované, levné, vyrobené z lokálních recyklovaných materiálů, které vydrží celý život, nevytvořené pro to, aby zastarávaly.
Došlo mi, že je musím sestrojit sám.
Tak jsem to udělal.
A ozkoušel jsem je.
A zjistil jsem, že se dá průmyslově výrábět i v malém měřítku.
Poté jsem tedy na naší wiki stránce zveřejnil 3D plány, schémata, instruktážní videa a rozpočty.
Pak se začali objevovat přispěvovatelé z celého světa a při svých návštěvách vyráběli prototypy.
Zatím jsme vyrobili prototypy osmi z padesáti strojů.
A nyní se začal projekt rozrůstat sám od sebe.
Víme, že open source se podařilo uspět s nástroji pro řízení znalostí a s kreativitou.
A to samé se začíná dít s hardwarem.
Soustředíme se na hardware, protože hardware je jediné, co může změnit život lidí v takovém hmatatelném rozsahu.
Jestliže dokážeme ulehčit přístup k farmářství, stavění, zpracovávání, můžeme uvolnit obrovské množství lidského potenciálu.
Nejde jen o rozvojový svět.
Naše zařízení jsou vytvořeny pro amerického farmáře, stavitele, podnikatele, výrobce.
Tito lidé jsou z toho velmi nadšení, mohou začít se stavební firmou, továrnou na součástky, komunitní biofarmou nebo jen prodávat energii zpět do oběhu.
Naší cílem je vytvořit repozitář publikovaných designů tak jasných a kompletních, že jedno jediné DVD poslouží jako instrukce k vybudování civilizace.
Zasadil jsem sto stromů za den.
Slisoval jsem 5000 cihel v jednom dni z hlíny na které jsem stál a vyrobil traktor za šest dní.
Z mého pohledu je to pouze začátek.
Pokud je tato myšlenka opravdu platná, její důsledky jsou významné.
Větší distribuce výrobních prostředků, environmentálně příznivé zásobovací sítě a významná kultura "Udělej si sám" by mohly překonat uměle vytvořený nedostatek.
Objevujeme hranice toho, co můžeme udělat, abychom vytvořili lepší svět s technologií open hardware.
Děkuji vám.
Potlesk
hudba
Díváme se na dílo Roberta Smithsona z roku 1970. Nazývá se Spirálové molo.
Tato fotografie jeho dílo zachycuje.
Musela být pořízena z vrtulníku. Je to enviromentální umění neboli land art.
V podstatě je to hlína a suť, která byla vytvarovaná do spirálovité formy v jezeře. V solném jezeře v Utahu.
Něco takového nalezneme jen na tomto místě.
Může říct, že je to jedinečné.
Ano, přesně tak.
Jedna z věci, které chtěl Smithson zdůraznit byl rozdíl mezi uměleckým dílem v galerii nebo v soukromé sbírce a v netradičním prostředí. Jde o prolomení bariér. Chce říct, že umění nemusíme nalézt pouze v muzeu nebo galerii.
A je součástí většího seskupení umělců, kteří svá díla umisťují na určité místo do přírody a často se jedná o velmi rozměrná díla.
Toto dílo zasahuje do jezera svými asi 450 m.
A dá se po tom chodit?
Většinou ano, ale záleží na výšce vody v jezeru.
Takže někdy je to zaplavené.
Takže tato fotografie ukazuje lidi stojící na spirále.
Ano, vidím. Ale je trochu zaplavená vodou.
Někdy více, někdy méně.
Záleží na výšce vody v daný čas.
Takže toto dílo je jistě součástí přírodního prostředí a také ho zásadním způsobem utváří.
Také by se to dalo kategorizovat jako měnící se umění (process art), protože je to něco co se neustále mění.
Měl představu, jak to bude vypadat, ale bylo jasné, že dílo se bude přírodními vlivy měnit.
Je to ale vytvořeno z pevných materiálů.
Vyvolává dojem, že neexistuje jen pozemský život.
Přesně tak.
A základním tvarem odkazuje na na svůj zájem o prehistorické umění nalezené v Americe i jinde.
Je to inspirováno abstrakcí. Vnímáme to rozdílně, když vidíme celek jako nyní a když stojíte na té spirále.
Je to velký rozdíl.
V tu chvíli totiž vnímáte pouze části celku. Fascinuje mě, že po tom lze chodit.
Pravda, většinou si nemůžeme na umění sáhnout.
To ne.
Líbí se mi možnost dotýkání se a chození po tom.
Jemu se to také líbilo.
Ano, protože je to zábavné.
Stavba byla poměrně náročná.
Musel sehnat nákladní auta na dovezení materiálu a musel zaměstnat hodně lidí.
Takže to se neschoduje s naší domněnkou, že umělec je samostatně pracující jedinec.
Jistě, on přišel se nápadem, ale nikdy by to celé nemohl sám zrealizovat.
Přesně tak.
A je to velmi důležitá myšlenka, že věci mohou být vyrobeny skupinou lidí, továrnami, lidmi které umělec zaměstná.
A možná se vrací k tomu, že starověké umění nebylo vyrobeno jedním geniálním umělcem, ale spíše komunitou a poté bylo volně přístupné všem.
Pojďme se trochu detailněji podívat na Versailleskou mírovou smlouvu.
Už jsme mluvili o tom, jak pomohla založení Společnosti národů, ale především pro Německo bylo její nejdůležitější věci udělení válečné viny.
V podstatě celá vina za válku padla na Německo.
Možná by se to dalo ospravedlnit tím, že Německo bylo nejagresivnější hráč na samotném začátku, když vyhlásilo válku Rusku a Francii bez jakékoliv provokace z jejich strany.
Protiargument by ale byl, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku.
Rusko už mobilizovalo svou armádu, ale proti argument k tomu je, že Německo dalo Rakousku volnou ruku. Německo oznámilo, že za Rakouskem stojí, cokoliv Rakousko udělá.
Netřeba říkat, že Němci nebyli moc nadšení, že na ně padla kompletní vina za celou válku.
Navíc jsme mluvili o tom, že Versailleská smlouva donutila Německé vojsko, aby se dramaticky zmenšilo na nějakých 100 000 jednotek, což je spíše taková lepší policie.
Německu bylo také zakázáno, aby se sloučilo s Rakouskem.
Možná se ptáte, proč zrovna Rakousko?
Rakousko je totiž německy mluvící stát.
Asi víte, že mezi Německem a Rakouskem je hodně etnické i jazykové příbuznosti. Proto se jejich sloučení Versailleskou smlouvou výslovně zakázalo.
Kromě toho všeho přišlo Německo o své kolonie.
Ty kolonie, o kterých jsme už mluvili.
Kolonie v Africe, kolonie v Asii i v Pacifiku.
Navíc tu byly ještě reparace.
Reparace v odhadované hodnotě, přepočteno na cenu v roce 2013, 450 miliard dolarů.
I když je Německo nezaplatilo celé, je to pořád obrovská zátěž pro Německou ekonomiku.
To hlavně proto, že reparace se neplatily jen peníze, ale přírodní a jiné zdroje.
Aby se ujistili, že Německo opravdu platí i zdroji, tak Spojenci kupovali Sársko, což je tenhle region, velmi bohatý na uhlí. Příštích 15 let bylo uhlí posíláno do Francie.
Spojenci nebyli vypláceni jen v německé měně, ale i v dolarech.
To také ovlivnilo Výmarskou republiku, což je název pro Německo po 1. světové válce.
Výmarská proto, že spolková ústava byla přijata ve městě Výmar.
Ve snaze splatit peněžní části reparací, nechala vláda tiskařské lisy tisknout zadarmo, pak zkoušela peníze směnit za jiné měny, což způsobilo hyperinflaci v celém Německu na počátku 20. let, až do roku 1923.
Když po této hyperinflaci už nemohly reparace být placeny, Francie prohloubila své úsilí o vytěžení zdrojů z Výmarské republiky.
Francie obsadila Rúrský region, který je také velmi bohatý na ocel a uhlí, které začali těžit a posílat ven, což také bylo obrovské ponížení pro Německo.
Kromě toho to ochromilo německou ekonomiku.
Německo bylo zbaveno všech svých hlavních zdrojů.
To se stalo i v roce 1923.
Kombinovaný efekt ponížení z 1. světové války, zabavení přírodních zdrojů, okupace Rúrského regionu, které ani nebylo součástí už tak ničivé Versailleské smlouvy.
V Německa všechno přispělo ke stále větší podpoře extremistických politických stran.
Koncem 1923 to umožnilo Hitlerovu, tehdy malému nacionalistickému a socialistickému hnutí, pokus o převrat, takzvaný pivní puč.
Skončil sice neúspěšně, zato hodně posílil stranu, která předtím byla jen na okraji zájmu. Francouzská okupace umožnila této straně růst a růst.
Kromě toho se podívejme na ty ztráty území.
Podívejte se na tenhle region nahoře severní část východního Pruska, která nejdřív padla pod kontrolu Francie podle Versailleské smlouvy, ale poté byla převzata Litvou.
Už jsme mluvili o celém tomto německém regionu, regionu bývalé Německé říše, který je odtržen a darován Polsku.
Většina nového Polska je sice odtržena od bývalé Ruského impéria, část ale také z bývalé Německé říše a také z bývalého Rakouska-Uherska.
Dále je tu tenhle region Slezsko, část z něj připadla Polsku a část Československu.
Potom je tu slavné Alsasko-Lotrinsko, které představovalo jablko sváru mezi Německem a Francií po mnoho, mnoho let.
Teď připadlo zpět Francii.
Potom je tu malý region tady, ten připadl Belgii. Potom je tu Severní Šlesvicko, to připadlo Dánsku.
Kromě ztrát území, jak si asi umíte představit, zmenšená armáda, zabrání přírodních zdrojů,
Francie, která velmi chce ochromit německou schopnost invaze v budoucnu. Navíc byla ustavena demilitarizovaná zóna v Porýní.
Tato demilitarizovaná zóna zahrnovala západní břeh řeky Rýn, všechno německé území na východním břehu, takže celý tenhle region tady, který byl později také obsazen Spojenci.
Německu bylo zakázáno mobilizovat jednotky v okruhu 50 kilometrů na východ od Rýna.
Z Versailleské smlouvy jasně vyplývá, že se Spojenci pokoušeli německé válečné schopnosti ochromit všemi možnými způsoby.
Bylo jim zakázáno obchodovat se zbraněmi, mohli vlastnit jen určité druhy útočných zbraní.
To všechno se dělo proto, aby to Německu zabránilo dělat to, co dělali v 1. světové válce.
Ale jak vidíme, částečně to byl spouštěč rostoucí síly extrémističtějších stran a hnutí v Německu a zřejmě je to jedna z věcí, které byly důvodem účasti Německa ve 2. svět. válce.
Určete řád číslice 3 v čísle 4 356.
Kdykoliv přemýšlím o pozici číslice ... A čím víc příkladů budete řešit, tak to pro vás bude přirozenější ... Kdykoli vidím podobný příklad, tak si rád rozepíšu, co vlastně 4 356 je.
Rozepíšu to číslo. A když už ho rozepisuji, tak v různých barvách.
Čtyři tisíce tři sta a padesát šest se rovná ...
A zamyslete se nad tím, jak jsem to přečetl. ... rovná se 4000 plus 300 plus 50 plus 6.
A už to víte z toho, jak jsem to přečetl.
Čtyři tisíce tři sta a padesát šest.
Jiný způsob jak to chápat je, prostě si říct: Jsou to 4 tisíce plus ... Nebo si zaměňte plus za spojku "a". ... plus 3 stovky plus ... 50 si představte jako 5 desítek plus 6.
A namísto 6 také můžeme říci plus 6 jednotek.
Když se vrátíme zpět k číslu 4 356, tak je to stejné jako 4 ... Napíšu to.
Uvidíme jak dobře dokážu ... Napíšu to takto.
Je to stejné jako 4 tisíce, 3 stovky, 5 desítek a 6 jednotek.
Když se ptají, jaký je řád číslice 3 v 4 356, tak se zajímáme o tuto trojku a její pozici v čísle.
Je to pozice stovek.
Pokud by zde byla 4, tak bychom měli 4 stovky.
Pokud 5, tak 5 stovek.
Je to třetí místo zprava.
Toto je místo jednotek.
Toto je 6 jednotek, 5 desítek, 3 stovky.
Takže odpověď je: Je na pozici stovek.
Je to řád stovek.
Každý z vás je vybaven tím nejmocnějším, nejnebezpečnějším a nejrozvratnějším rysem, jaký kdy vznikl přírodním výběrem.
Jedná se o audio-neurální technologii, jíž lze přepínat nervové spoje v lidských myslích.
Mám pochopitelně na mysli váš jazyk, protože vám umožňuje vzít myšlenku ze své mysli a bezprostředně ji zasadit do mysli někoho jiného - a dotyčný člověk se zas může o totéž pokusit vůči vám - aniž by se někdo musel podrobit operaci.
Místo toho, když mluvíte, provádíte vlastně jakousi telemetrii, jež se výrazně neliší od dálkového ovladače na váš televizor.
Rozdíl je pouze v tom, že dálkový ovladač funguje na bázi pulzů infračerveného světla, zatímco váš jazyk používá pulzů, oddělených pulzů, zvukových vln.
A stejně jako dálkovým ovladačem měníte vnitřní nastavení svého televizoru tak, aby ladilo s vaší náladou, tak jazykem měníte vnitřní nastavení cizího mozku na takové, jež ladí s vašimi zájmy.
Jazyk - to je řeč genů, jež si říkají o to, po čem touží.
Pomyslete jen, jaký údiv musí pocítit nemluvně, když poprvé zjistí, že pouhým vydáním zvuku přiměje předměty přesunout se přes celou místnost - jakoby kouzlem - a někdy i do jeho úst.
Tak tedy, rozvratnou sílu jazyka si lidé uvědomovali v každé historické epoše. Existovala cenzura, seznamy zakázaných knih, zapovězená slovní spojení a zapovězená slova.
Biblický příběh o babylonské věži - to je vlastně báje, jež varuje před silou jazyka.
V tomto příběhu si dávní lidé usmyslí, že budou prostřednictvím jazyka spolupracovat na stavbě věže tak vysoké, že se dostanou až do nebes.
Avšak Bůh, rozhněván snahou uchvátit jeho moc, věž zbořil, a pak, aby se pojistil, že takovou věž už nikdo nikdy nepostaví, dal lidem různé jazyky, a tím je rozptýlil -- dal jim různé jazyky, a tím je zmátl.
To nás přivádí k nádhernému paradoxu: jazyky existují proto, abychom spolu nemohli komunikovat.
I dnes, jak víme, existují slova, jež nemůžeme vyřknout, slovní spojení, jež nemůžeme vyslovit, protože pokud to uděláme, může se stát, že na nás někdo začne dorážet, že skončíme ve vězení, či že nás někdo dokonce i zabije.
To vše kvůli tomu, že jsme z úst vyfoukli trochu vzduchu.
Tolik povyku o jednom jediném lidském rysu? Musí zde být něco, co stojí za objasnění.
Jmenovitě, jak a proč se tento pozoruhodný rys vyvinul, a proč se vyvinul pouze v našem druhu?
Nuže, jistě nás trochu překvapí, že abychom zodpověděli tuto otázku, musíme obrátit pozornost na šimpanze a jejich nástroje.
Tak tedy, šimpanzi užívají nástrojů, což pokládáme za známku inteligence.
Pokud by ale byli opravdu inteligentní, proč by dobývali všekazy ze země větvičkou a ne lopatou?
Kdyby byli opravdu inteligentní, proč by rozbíjeli ořechy kamenem?
Proč nezajít do obchodu pro pytlík ořechů, které jim už vylouskal někdo jiný?
Proč ne?
Vždyť to tak děláme my.
Šimpanzi to nedělají, protože postrádají to, čemu psychologové a antropologové říkají sociální učení.
Postrádají, jak se zdá, schopnost přebírat znalosti od druhých napodobováním či imitací nebo prostě pozorováním.
Důsledkem je, že nedokážou vylepšovat cizí nápady ani se nepoučí z cizích chyb -- nedokážou těžit z moudrosti druhých.
A tak prostě dělají totéž pořád a pořád dokola.
Ba co víc, mohli bychom na milion let odejít a po návratu by šimpanzi stále dělali totéž - týmiž větvičkami by vybírali všekazy a týmiž kameny by rozbíjeli ořechy.
Zní vám to povýšeně nebo i zpupně?
Jak to tedy víme?
Protože přesně takto se choval náš předek Homo erectus.
Tito vzpřímení opolidé se vyvinuli na afrických savanách asi před dvěma miliony let a uměli vyrábět takovéto skvostné pěstní klíny umožňující skvělý úchop.
Podíváme-li se však na fosilní nálezy, zjistíme, že vyráběli tytéž pěstní klíny pořád a pořád a pořád dokola - po celý milion let.
Můžete si chronologicky projít fosilní nálezy a ověřit si to.
Odhademe-li průměrnou délku života u druhu Homo erectus, tedy délku jedné generace, vyjde nám nějakých 40 000 generací, kdy rodiče předávali vědomosti potomkům a další jedinci je pozorovali, aniž by pěstní klín doznal změny.
Jisté není ani to, zda naši geneticky velmi blízcí příbuzní, neandertálci, měli schopnost sociálního učení.
Neandertálci sice měli složitější nástroje, než Homo erectus, ale i tyto nástroje doznaly pouze malých změn po těch nějakých 300 000 let, kdy tyto druhy - neandertálci - žili na euroasijském světadíle.
Tak tedy: to svědčí o tom, že navzdory starému rčení
"opice vidí, opice činí," je skutečným překvapením právě to, že všichni ostatní živočichové to kupodivu nedokážou -- a pokud ano, ne příliš dobře.
A i na tomto snímku lpí stín podezření, že byl uměle zinscenován -- jako něco z cirkusu Barnum & Bailey.
Náš druh se však učit dokáže.
Dokážeme se učit pozorováním druhých lidí a napodobováním či imitací toho, co dělají.
Pak si můžeme vybrat - z celé škály možností - tu nejlepší.
Dokážeme těžit z nápadů druhých.
Dokážeme stavět na jejich moudrosti.
A důsledkem toho se naše myšlenky hromadí a naše technologie jde kupředu.
A této kumulativní kulturní adaptaci - jak antropologové nazývají toto hromadění myšlenek - vděčíme za všechno, co se kolem nás v našich uspěchaných a rušných životech děje.
Svět se nesmírně změnil a už není takový, jak ho lidé znali před pouhými 1000 nebo 2000 lety.
A to vše díky kumulativní kulturní adaptaci.
Židle, na nichž sedíte, světla v tomto sále, můj mikrofon, iPady a iPody, jež máte s sebou -- to vše je výsledkem kumulativní kulturní adaptace.
Nuže tedy, mnohým komentátorům stačí, že máme kumulativní kulturní adapaci či sociální učení - tím je pro ně vše vyřešeno, tečka.
Náš druh dokáže vyrábět věci, proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému druhu.
Dokonce dokážeme vyrábět "životní potřeby" -- všechno, co nás obklopuje, jak jsem již řekl.
Ukazuje se však, že když někdy před těmi 200 tisíci lety náš druh vznikl a osvojil si sociální učení, tak to byl vlastně začátek našeho příběhu, nikoliv jeho konec.
Tím, že jsme si osvojili sociální učení, jsme totiž způsobili společenské a evoluční dilema, jehož řešení mělo - dalo by se říci - udat směr nejen budoucímu vývoji naší psychologie, ale i budoucímu vývoji celého světa.
A pro naše téma je nejdůležitější, že nám to objasní, proč máme jazyk.
Toto dilema vzniklo proto, že sociální učení se ukázalo být jakousi krádeží za pomoci zraku.
Dokážu-li se učit tím, že tě pozoruji, mohu zcizit tvé nejlepší nápady a mohu těžit z tvého úsilí, aniž bych musel vynaložit stejný čas a úsilí k jejich vyvinutí.
Mohu-li sledovat, na jakou návnadu chytáš ryby, nebo jakým způsobem štěpíš pěstní klín, abys jej vylepšil, nebo budu-li tě tajně sledovat k tvému houbovému políčku, mohu těžit z tvých vědomostí, moudrosti a dovedností, a možná tu kýženou rybu chytím dříve než ty.
Sociální učení je opravdu krádež zrakem.
A u jakéhokoliv druhu, jenž si jej osvojil, by vám bylo záhodno své nejlepší nápady tajit, aby vám je snad někdo nezcizil.
Takže, někdy tak před 200 tisíci lety se náš druh ocitl tváří v tvář tomuto dilematu.
A měli jsme vlastně jen dvě možné volby při řešení konfliktů, jež krádež zrakem bude vyvolávat.
Jedna z oněch voleb by byla spočívala v tom, že bychom se stáhli zpět do drobných rodinných skupin.
Těžit z našich nápadů a vědomostí by pak mohli pouze naši příbuzní.
Kdybychom se byli rozhodli pro tuto volbu někdy před těmi 200 tisíci lety, asi bychom stále žili tak, jak žili neandertálci, když jsme před 40 tisíci lety poprvé vstoupili do Evropy.
To proto, že v malých skupinách je méně nápadů, méně inovací.
Malé skupinky také častěji podléhávají nehodám a nepřízni osudu.
Kdybychom se tedy byli rozhodli pro tuto volbu, naše evoluční cesta by byla vedla do pralesa -- a byla by to bývala cesta vskutku krátká.
Tou druhou volbou bylo vyvinout komunikační systém, jenž by nám umožnil nápady sdílet a spolupracovat s ostatními.
Rozhodnout se pro tuto volbu by znamenalo, že by se najednou každému jedinci otevřela nesmírně větší zásobárna nahromaděných vědomostí a moudrosti, než by kdy mohla vytvořit jediná rodina nebo samotný jedinec.
Nuže tedy, rozhodli jsme se pro tu druhou volbu, a výsledkem je jazyk.
Jazyk se vyvinul proto, aby vyřešil krizi vyvolanou krádeží zrakem.
Jazyk je sociální technologii, jejímž cílem je učinit spolupráci ještě výhodnější -- nástroj, jímž sjednáváme dohody, uzavíráme obchody a slaďujeme naše činnosti.
A jak vidíte, v rozvíjející se společnosti, jež si začala osvojovat jazyk, by člověk bez jazyka byl jako pták bez křídel.
Stejně jako křídla otevírají oblast ovzduší k užitku ptákům, jazyk otevřel oblast spolupráce k užitku lidem.
Pro nás je to ale naprostou samozřejmostí - pro náš druh je řeč přirozeným živlem - uvědomte si však, že i ta nejprostší výměna mezi lidmi je zcela závislá na jazyku.
A abychom viděli, proč tomu tak je, zvažte dva scénáře z raného stádia evoluce.
Představte si, že vynikáte ve výrobě šípových hrotů, ale jste zcela nemožný při výrobě dřevených dříků s opeřením.
Znáte dva skvělé výrobce dřevených dříků; těm dvěma však vůbec nejde výroba hrotů.
Co tedy uděláte? Jeden z těchto dvou lidí si ještě zcela neosvojil jazyk.
Předpokládejme, že tomu druhému jazyk jde.
Jednoho dne vezmete hromadu šípových hrotů, jdete k tomu, jenž neumí dobře mluvit, a položíte před něj své šípové hroty, doufaje, že jej napadne, že je chcete směnit za hotové dříky.
On se na hroty zadívá, řekne si, že to je dar, zvedne je, usměje se a odejde.
Vy za ním vyletíte, šermuje rukama.
Následuje rvačka, při níž utržíte bodnou ránu svým vlastním šípovým hrotem.
Přehrajte tutéž scénku s tím jazyka znalým jedincem.
Složíte před něj své hroty a řeknete,
"chtěl bych tyto hroty vyměnit za hotové dříky.
Rozdělíme se půl na půl."
A on řekne, "Dobře.
To mně vyhovuje.
Uděláme to tak."
A je to.
Jakmile máme jazyk, můžeme skloubit své nápady s cizími a spoluprací docílit takové prosperity, jíž jsme předtím bez jazyka nemohli dosáhnout.
To je důvod, proč se našemu druhu dařilo po celém světě, zatímco ostatní druhy zvířat tklivě posedávají za mřížemi zoologických zahrad.
Proto stavíme raketoplány a katedrály, zatímco ostatní tvorové dloubají větvičkami do země, snažíce se vytáhnout všekazy.
Nuže tedy: je-li toto správný pohled na jazyk a na jeho význam při řešení krize vyvolené krádeží zrakem, pak u kteréhokoliv druhu osvojivšího si jazyk by mělo dojít k výbuchu tvořivosti a prosperity.
A přesně to archeologické nálezy vskutku dokládají.
Podíváte-li se na naše předky - neandertálce a hominidy Homo erectus, bezprostřední předky, vyskytují se jen v nevelkých částech světa.
Když se ale objevil náš druh, asi před 200 tisíci lety, tak nějaký čas poté jsme svižně vyrazili za hranice Afriky a rozšířili se po celém světě, obsazujíce skoro všechny druhy prostředí.
Zatímco ostatní druhy zůstávají v oblastech, jimž jsou genetickou výbavou přizpůsobeny, my jsme využili sociálního učení a jazyka a přetvořili své prostředí tak, aby vyhovovalo našim potřebám.
A proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému živočichovi.
Jazyk je vskutku ten nejmocnější znak, jenž se kdy vyvinul.
Je tím nejcenějším znakem, jejž máme: umožňuje přeměňovat nová území a zdroje na další lidi a jejich geny; nic cennějšího přírodním výběrem nevzniklo.
Jazyk je vskutku hlas našich genů.
Vyvinuvše jazyk jsme však učinili něco velice zvláštního, ba prapodivného.
Jak jsme se šířili světem, vytvořili jsme tisíce různých jazyků.
V současné době se na Zemi mluví asi sedmi až osmi tisíci jazyky.
Mohli byste říci - no, to je přece přirozené.
Vzdalujeme se od sebe, naše jazyky se tedy od sebe vzdalují.
Hádankou a paradoxem však je, že největší rozmanitost různých jazyků na světě nalezneme tam, kde lidé žijí nejtěsněji u sebe.
Navštívíme-li ostrov Papua Nová Guinea, nalezneme přibližně 800 až 1000 rozličných lidských jazyků, různých lidských jazyků, jimiž se hovoří pouze na tomto ostrově.
Na tomto ostrově jsou oblasti, kde můžete narazit na nový jazyk každé dvě, tři míle.
No a byť to zní neuvěřitelně, jednou jsem se zeptal jednoho Papuánce, zda to vůbec může být pravda.
A on na to, "Kdepak.
Jsou vedle sebe rozmístěny daleko těsněji."
A měl pravdu: jsou tam oblasti, kde k dalšímu jazyku nemusíte ujít ani míli.
Totéž platí pro některé odlehlé oceánské ostrovy.
Zdá se tedy, že jazykem nejen spolupracujeme, nýbrž také budujeme hradby kolem spolupracující skupiny budeme její identitu a možná také chráníme své vědomosti, moudrost a dovednosti před zvědavci stojícími mimo skupinu.
Toto víme, protože když studujeme různé jazykové skupiny a jejich spojitost s kulturami, jež jimi hovoří, vidíme, že existence odlišných jazyků zpomaluje výměnu idejí mezi skupinami.
Zpomaluje šíření technologií.
Zpomaluje i šíření genů.
Nemohu sice mluvit za vás, zdá se ale, že nemáme sex s lidmi, s nimiž nedokážeme komunikovat.
(Smích)
Jako příklad svědčící o opaku bychom ale měli uvést že jsme možná měli tak trochu odporné genetické pletky s neandertálci a denisovany.
(Smích)
Nuže tedy, tento náš sklon, tento náš zdánlivě vrozený sklon vydělovat se, držet se stranou, byl po hlavě vržen proti současnému světu.
Tento pozoruhodný obrázek není mapa světa.
Je to mapa "přátelských" vztahů na Facebooku.
Když tyto "přátelské" vztahy zanesete podle zeměpisné šířky a délky, doslova tak nakreslíte mapu světa.
V dnešní době svět komunikuje se sebou samým a my komunikujeme mezi sebou intenzivněji než kdykoliv předtím.
A tato komunikace, tato globální propojenost, tato globalizace nese těžké břemeno.
Existence všech těch rozličných jazyků totiž klade překážky - jak jsme právě viděli - do cesty výměny zboží, idejí, technologií a moudrosti.
Znesnadňuje spolupráci.
Nejjasněji to vidíme na Evropské unii, jejíž 27 členských zemí hovoří 23 úředními jazyky.
Evropská unie každý rok vynaloží přes miliardu eur na překlady mezi svými 23 úředními jazyky.
Vynakládá tedy přibližně 1,45 miliardy amerických dolarů jen na překlady.
Pomyslete na absurditu této situace.
Kdyby 27 jedinců z těchto 27 členských zemí sedělo okolo stolu a hovořilo svými 23 jazyky, tak si jednoduchým výpočtem můžete zjistit, že potřebujete vojsko 253 tlumočníků, abyste byli připraveni na veškeré možné páry.
Evropská unie poskytuje stálé zaměstnání přibližně 2500 překladatelů a tlumočníků.
A jen v roce 2007 -- a existují jistě ještě aktuálnější údaje -- okolo 1,3 milionu stránek bylo přeloženo jen do angličtiny.
A tak je-li jazyk opravdu řešením krize vyvolané krádeží zrakem, je-li jazyk opravdu oním kanálem, jímž proudí naše spolupráce, je-li opravdu technologií, již náš druh vynalezl, aby povzbudil nerušený tok a výměnu idejí, pak v našem současném světě stojíme tváří v tvář jisté otázce:
Tou otázkou je, zda-li si v současném globalizovaném světě opravdu můžeme dovolit všechny tyto jazyky.
Jinými slovy, příroda nezná jinou situaci, v níž funkčně ekvivalentní znaky koexistují.
Jeden z nich vždy převálcuje ten druhý.
Vidíme to v neúprosném postupu směrem ke standardizaci.
Existuje spousta způsobů, jak měřit věci -- jak je vážit, jak určovat jejich délku -- ale metrická soustava vítězí.
Existuje spousta způsobů, jak měřit čas, ale prapodivnou šedesátkovou soustavu, z níž známe hodiny, minuty a vteřiny, používá téměř celý svět.
Existuje spousta způsobů, jak vypalovat CD a DVD disky, ty ale také procházejí standardizací.
Vzpomenete si asi na mnoho dalších příkladů ze svého každodenního života.
A tak nás náš současný svět staví před dilema.
Dilema, jemuž čelí tento Číňan, jehož řečí sice mluví více lidí než jakýmkoliv jiným jazykem, a on přesto sedí u tabule a převádí čínská slovní spojení na anglická.
To vše nás upozorňuje na možnost, že ve světě, v němž chceme podporovat spolupráci a výměnu, ve světě, jenž je asi více, než kdy předtím, odkázán na spolupráci, aby mohl udržet a zvýšit úroveň naší prosperity, jeho jednání nám napovídá, že je možná neodvratitelné, že se budeme muset vyrovnat s myšlenkou, že naším osudem je být jedním světem s jedním jazykem.
Děkuji.
(Potlesk)
Matt Ridley:
Marku, mám na tebe jednu otázku.
Svante přišel na to, že gen FOXP2, jenž zřejmě souvisí s jazykem, měli v téže podobě jako my i neandertálci.
Máme nějakou představu o tom, jak se nám podařilo zvítězit nad neadertálci, pokud i oni disponovali jazykem?
Mark Pagel:
To je velmi dobrá otázka.
Mnozí z vás asi vědí, že existuje gen FOXP2, jenž zřejmě plní jistou úlohu při ovládání jemné motorické činnosti související s jazykem.
Nemyslím si však, že z toho vyplývá, že neandertálci měli jazyk, a to z následujícího důvodu.
Auta značky Ferrari mají motory.
Moje auto má motor - ale není to Ferrari.
Zjednodušená odpověď tedy zní, že samotné geny nedokážou samy o sobě zaručit tak velice složitý výsledek, jakým je jazyk.
V případě genu FOXP2 u neandertálců víme, že možná disponovali jemnou motorickou kontrolou úst -- ale kdo ví?
Z toho ale nevyplývá, že nutně museli mít jazyk.
MR:
Velice ti děkuji.
(Potlesk)
Pedro má cvičit na klavír každý den 3/4 hodiny.
Dnes už hrál 1/4 hodiny.
Jak velkou část hodiny má ještě hrát?
Pojďme si nakreslit 3/4.
Potřebuje cvičit 3/4 hodiny.
Toto vyjadřuje celou hodinu a my to rozdělíme na čtvrtiny.
Teď jsme to rozdělili na poloviny.
Rozdělíme to na 4 stejné části.
Máme čtvrtiny.
Potřebuje cvičit 3/4 hodiny.
Pokusím se nakreslit šipku.
Vybarvím to.
Potřebuje cvičit 3/4 hodiny.
Taky máme 3/4.
Musí cvičit 3 ze 4 čtvrtin hodiny.
Tohle jsou 3/4.
Víme, že 1/4 hodiny už cvičil.
Jak dlouho ještě musí cvičit?
Musí cvičit ještě takhle dlouho.
Odpověď už můžete vidět sami, ale zkusme se zamyslet, jak to vyjádřit jako zlomek.
Toto vyjadřuje, jak dlouho ještě musí cvičit.
Jak dlouho?
Celková doba je 3/4, ale hrál již 1/4.
Když odečteme 1/4 od 3/4, dostaneme toto množství, tedy jak dlouho ještě musí cvičit.
Oba zlomky mají stejného jmenovatele, takže výsledek je 3 minus 1 lomeno 4, což je 2/4.
Tady to můžete vidět.
Potřebuje cvičit ještě 1 a 2 čvrtiny, 2/4.
2/4 je to samé jako 1/2.
Je několik způsobů, jak na to přijít.
Můžete si všimnou, že toto je polovina vzdálenosti celé úsečky.
Na každé straně má stejný úsek.
Nebo když si nakreslíte 4 části a vybarvíte 2 z nich, uvidíte, že jste vybarvili polovinu z nich.
Je to stejné, jako když to rozdělím na 2 části a vybarvím jen 1 z nich.
2/4 je to samé jako 1/2.
Když na to chcete přijít pomocí matematiky, musíte udělat to samé s čitatelem i se jmenovatelem.
Vydělíme oba 2, protože jsou oba dělitelné 2.
To je jejich největší společný dělitel.
2 děleno 2 je 1.
4 děleno 2 je 2.
Jakou část hodiny musí ještě cvičit?
Musí cvičit ještě 1/2 hodiny.
Řekněme, že ekonomika země A stagnuje, možná čelí deflační krizi, takže centrální banka se snaží tisknout co nejvíc peněz a snížit co možná nejvíce úrokové sazby.
Investor si může v zemi A půjčit v místní měně za 1% úrokovou sazbu.
Také ve zbytku světa a obzvláště v zemi B si také může půjčit za vyšší úrokovou sazbu v měně země B.
Řekněme, že můžete získat 5% návratnost.
Dokážete si představit, že nějací oportunističtí investoři mohou říct:
"Mohl bych si půjčit v měně země A." A půjde do země A a půjčí si za 1% 100 a nebudu jim říkat dolar, jen nebo euro.
Budu jim říkat 100 A, název měny země A je A.
Takže si půjčí 100 A. A přepočítací koeficient v danou dobu je 1A = 2B.
Půjdou s tím na devizové trhy a smění to, za každé 1A dostanou 2B. Smění tedy za 200B a půjdou a potom to investují, investují to do B.
Půjčují si v A a investují v B.
Takže co se stane?
Ze svých peněz v B dostanou 5%, takže 5% z 200, dostanou 10B. Řekněme, že je to za rok. Dostanou 10B na úroku každý rok.
A mohou směnit těchto 10B, pokud předpokládáme, že směnný kurz zůstává konstantní a to je hlavní předpoklad.
Můžou to směnit na 5A na základě stejného směnného kurzu. Bude to 5A, ale oni musí zaplatit na úroku jen 1A, takže dostanou jen 4A za rok, pokud předpokládáme konstantní směnný kurz, budou mít 4A ročně zadarmo.
Pokud by v tomto mohli pokračovat a mohli by vzít ty 4A a směnit je na B nebo jinou měnu, kterou chtějí.
Můžete říct, že dostávají 4A ročně zadarmo, nebo dostávají 8B ročně každý rok.
A tento proces, tento obchod, tato malá arbitráž se nazývá carry trade (forma spekulace na devizovém trhu). Možná přemýšlíte, na čem by to mohlo ztroskotat?
No hlavně na tom, když si půjčujete v A, potom investujete v B, pokud měna A posiluje, obzvlášť vzhledem k měně B.
Protože pak se stane to, i když máme tento rozdíl v úrokové sazbě a i když vám připadá, že dostáváte 10B, budete mít z těchto 10B méně a méně A, pokud měna A posiluje.
Nebo taky jinak když se na to podíváme ze strany B. I když si myslíte, že pouze dlužíte 1% úrok, A bude také posilovat, takže z pohledu B budete dlužit více a více B peněz každým rokem, pokud A posiluje.
Co se v carry trade povedlo nebo ty nejznámější příběhy na počátku devadesátých let, si lidé začali půjčovat v Japonsku, protože zde měli malý úrok a investovali pak jinde, třeba v USA a dalších místech jako Island. Dělalo to čím dál víc lidí, takže si dokážete představit, že pokud toto začne dělat mnoho lidé a stane se to masovou záležitostí, tak co se stane?
Je zde plno lidí, kteří se půjčují v A a pak to směňují na B.
Takže berou tuto měnu a směňují ji na jinou fialovou měnu. A když se to stane, ve skutečnosti máte opačný efekt.
Pak máte výhodu navíc k rozdílu v úrokové sazbě, protože to znamená, že poptávka po měně B stoupá a poptávka po měně A klesá.
A toto se stalo v Japonsku a dalších zemích, když mělo Japonsko nízké úrokové sazby celou dobu až do roku 2008.
Pracoval jsem na filmu Apollo 13, a během práce jsem si uvědomil, jak náš mozek funguje, tedy že když jsme naplněni, ať už třeba nadšením nebo obdivem či slabostí pro něco, mozek mění a upravuje naše vnímání.
Mění to, co vidíme. Mění to, co si pamatujeme.
Jako experiment jsem si dal za úkol v tomto filmu ztvárnit start Saturnu 5, a protože jsem ten start do toho filmu dal, cítil jsem se trochu nervozní, takže jsem potřeboval udělat experiment.
Shromáždil jsem skupinu lidí jako vy do promítací místnosti a pustil jím záběr startu.
A když jsem pustil tuto ukázku, jednoduše jsem tím chtěl zjistit, co si lidé z ní lidé pamatují, co na ní bylo pamětihodné.
Co se mám vlastně snažit napodobit?
Co se mám snažit do určité míry imitovat?
Takže toto je ukázka, kterou jsem ukázal všem v místnosti.
A zjistil jsem, že díky povaze této ukázky a faktu, že děláme tento film, že jsou tam obsažené naše emoce a naše společné vzpomínky toho, co pro nás tento start znamenal a spousta dalších věcí.
Když to všichni zhlédli a když jsem se jich okamžitě po promítání zeptal, co si o tom myslí, co pro ně byly pamětihodné záběry, změnili je.
Přidali do nich pohyb kamery.
A spoustu dalších věcí.
Záběry byly zkombinovány a já byl opravdu zvědavý.
"Jako na co jste se, lidi, před pár minutami dívali? a jak to, jak to, že přicházíte s takovými popisy situace?"
A zjistil jsem, že bych vlastně neměl napodobovat to, co viděli, ale to, co si pamatovali.
Takže toto je náš záznam startu v podstatě založený na poznámkách o tom, co si lidé mysleli, a tak kombinace různých záběrů a všech ostatních aspektů vytvořila něco jako kolektivní vědomí toho, co si pamatovali, že se stalo, ale ne to, jak to bylo ve skutečnosti.
Toto jsme tedy vytvořili pro film Apollo 13.
(zážeh)
To, co teď vidíte, je doslova kombinace spousty různých vzpomínek od různých lidí včetně těch mých, a toho jak jsme si dovolili pohrát si s daným tématem.
V podstatě jsem vše točil širokoúhlým objektivem, což znamená, že jste velice blízko dané situaci, ale obraz je zasazen tak jako u dlouhoohniskového objektivu, který vyvolává pocit vzdálenosti, takže jsem v podstatě vytvářel představu něčeho, co jste před tím neviděli.(hudba)
A teď vám ukážu přesně to, na co jste reagovali když jste na to reagovali.
(Hudba)
Tom Hanks:
Ahoj, Houstone, tady je Odyssey.
Rád vás zase vidím.
(Potlesk) (Hudba)
Rob Legato:
Představuji si, že tleskají mně.
(Smích)
Takže teď jsem na parkovišti.
A v podstatě je to malá plechovka a já napodobuji start pomocí hasicích přístrojů, ohně, mám tu vosk, který jsem hodil před objektiv, aby vypadal jako led a tak v podstatě, pokud jste věřili čemukoli, co jsem vám zrovna ukázal, na co jste reagovali a co jste prožívali, tak jste se nechali nachytat a pro mě je to opravdu fascinující.
A v tomto konkrétním případě, toto je vyvrcholení filmu a způsob jak toho dosáhnout byl jednoduchý. Vzal jsem model, vyhodil jej z helikoptéry a natáčel jsem ho.
A to je prostě to, co jsem udělal.
To jsem já, jak natáčím. Jsem docela průměrný kameraman, takže se mi podařilo dostat pocit autentičnosti tím, jak jsem po celou dobu sledoval raketu padat dolů. Zoufale jsem se snažil mít ostrý obraz a zároveň jsem se snažil neztratit raketu ze záběru.
A potom jsem přišel na další věc.
Měli jsme při ruce konzultanta z NASA, který byl zároveň astronaut, a který se opravdu účastnil některých misí Apolla 15. Byl tam v podstatě proto, aby mému natáčení dodal vědeckou věrohodnost.
Hádám, že si někdo myslel, že je to zapotřebí.
(Smích)
Nevím proč, ale mysleli si to.
Chápejte, on je hrdina, astronaut a tak jsme z toho všichni tak trochu vzrušeni. A já si dovolil říct, že některé záběry, které jsem udělal, nebyly až tak špatné.
A tak jsme z toho měli docela dobrý pocit. Takže jsem toho astronauta přivedl a on skutečně měl potřebu to vše zkontrolovat a podívat se na to, co vlastně provádíme.
V podstatě nám dal jedničku s hvězdičkou, tak jsem mu ukázal některé záběry, na kterých jsme pracovali, a čekal jsem na reakci, v kterou jsem doufal, a tu jsem taky dostal.
(Hudba) (Zážeh)
Takže jsem mu ukázal tyto dva záběry, a pak mi řekl, co si myslí.
"To je špatně" (Smích)
OK.
(Smích)
Přesně to chcete slyšet.
(Smích)
Otočil se ke mně a řekl mi: "Nikdy v životě byste takovou raketu nepostavili.
Ta raketa by nikdy nevzlétla, zatímco by se uvolňovala opěrná konstrukce.
Dokážeš si představit tu tragédii, která by mohla nastat?
Nikdy v životě byste takovou raketu nepostavili."
Díval na mě a já jsem mu řekl:
"OK, nevím, jestli sis všiml, ale já jsem chlápek na parkovišti, co se snaží napodobit jeden z nejpodstatnějších momentů americké historie pomocí hasicího přístroje.
(Smích)
Nebudu se s tebou hádat.
Ty jsi astronaut, hrdina, já jsem z New Jersey, takže... (Smích) ...ti prostě ukážu nějaké záběry."
"Ukážu ti nějaké záběry a řekneš mi, co si o nich myslíš."
A pak jsem dostal tu reakci, v kterou jsem doufal.
Tak jsem mu ukázal tohle, a to je skutečný záznam, kde on byl.
To je Apollo 15.
To byla jeho mise.
Tak jsem mu to pustil a reakce, kterou jsem dostal, byla zajímavá.
"To je taky špatně." (Smích)
Co se stalo je to, že jsem tak trochu pozměnil situaci, kterou si on pamatoval jinak.
Jeho vzpomínka byla, že to byl naprosto bezpečný systém, že start byl také bezpečný, protože on seděl v té raketě o tahu několika desítek megaNewtonů postavené tím, kdo nabídl nejlevnější variantu, a doufal, že vše dobře dopadne.
(Smích) (Potlesk)
Takže byl trochu zmatený.
Ron Howard potkal Buzze Aldrina, který nebyl ve filmu, takže neměl ani tušení, že nějaká z těch ukázek je podvrh, a on odpověděl tak, jak odpověděl. Teď pustím toto.
Ron Howard:
Buzz Aldrin ke mně přišel a řekl, "Hele, k tomu záznamu o startu, viděl jsem nějaké záběry, které jsem nikdy předtím neviděl.
A já řekl, "No, my to nenašli, Buzzi, my to vše vytvořili."
A on řekl, "Aha, to je docela dobrý.
Můžeme to použít?"
(Výbuch) "Jasně" (Smích)
RL:
Myslím, že je skvělý Američan.
(Smích)
Takže "Titanic", pokud neznáte jeho příběh, neskončil dobře.
(Smích)
Jim Cameron ve skutečnosti natočil skutečný Titanic.
On se v podstatě zbavil nedůvěry, protože to, co natočil, byla skutečná věc.
Ponorka Mir se ponořila, nebo ve skutečnosti dvě Mir ponorky se ponořily k vraku lodi a on vytvořil tento záběr.
Je to opravdu nádherné, vyvolává to všechny různé emoce.
Jenže nemohl natočit všechno, a aby mohl vyprávět příběh, musel jsem vyplnit mezery, což bylo spíše znepokojující, protože jsem musel od začátku rekonstruovat, co se opravdu stalo a já jsem byl jediný, kdo by to v tomto okamžiku mohl pokazit.
To je záběr, který natočil, bylo to docela dojemné a vyvolávalo to údiv.
Nechám to chvíli běžet, abyste mohli nasát tu atmosféru a já zatím popíšu svou reakci na to, když jsem se na to poprvé díval.
Měl jsem takový pocit, že můj mozek v podstatě chtěl vidět tu loď v původním stavu.
Automaticky jsem chtěl vidět tuto loď, tuto úžasnou loď, v celé své kráse, a naopak, nechtěl jsem ji vidět v celé své kráse, ale v podstatě zase ukázat, jak vypadá teď.
Takže jsem vytvořil efekt, který vám později ukážu. To, co jsem se snažil udělat, byla pro mě klíčová část filmu, a tedy důvod, proč jsem chtěl dělat na tomto filmu, to je proč jsem chtěl vytvořit to, co jsem vytvořil.
Ukážu vám další věc, která mi připadá zajímavá, a to je, na co reagujeme, když se na něco díváme.
Toto jsou záběry z natáčení.
Když jste se dívali na můj záběr, tak jste v podstatě viděli spoustu chlapů, jak otáčejí loď vzhůru nohama. Zmenšeniny ponorek Mir jsou zhruba o velikosti fotbalových míčů a jsou natáčeny v kouři.
Jim (Cameron) sestoupil do hloubky tří mil pod hladinu a taky byl vzdálen tři míle od studia a točil toto v garáži.
Ale to, na co se teď díváte a co ve vás vyvolává nějaké emoce, tak to samé na vás působilo a mělo tutéž kvalitu jako když jste viděli Jimovy záběry, což mi příjde tak fascinující, že náš mozek funguje tak, že jakmile věříte, že něco je skutečné, tak to ve vás vyvolá takové pocity, jako by to opravdu bylo skutečné, i když je to ve skutečnosti umělé vytvořené.
Je to naprosto předstírané, a přesto to neovlivníte.
Považoval jsem to za zajímavou věc k prozkoumání a použití, a to způsobilo, že jsem vytvořil další efekt, který vám ukážu, a to je tento druh magické změny.Vše, o co jsem se snažil, bylo v podstatě to, že jsem naznačil obecenstvu daný efekt, aby se to pro ně stalo uceleným zážitkem.
Neukazoval jsem vám svou interpretaci, ale ukazoval jsem vám to, co vy jste chtěli vidět.
A hned další záběr, hned po tomto
Teď uvidíte, co jsem vlastně udělal.
V podstatě, v tomto záběru jsou dvě ponorky, to je můj záběr, protože kde by se ta kamera v této pozici vzala?
A když Jim to točil, byla tam pouze jedna ponorka, protože on to natáčel z té druhé ponorky.
Nepamatuji si, jestli jsem to udělal já, nebo Jim, řekněme, že to byl Jim, ať se poměje, potřebuje to.
(Smích)
OK. Takže teď ta změna Titanicu.
Tak to je ta změna, co jsem měl na mysli, v podstatě jsem chtěl kouzelně přeměnit Titanic z jednoho stavu do druhého.
Pustím tedy ten záběr.
(Hudba)
A v co jsem doufal, bylo to, že to před vámi roztaje.
Gloria Stuart: To bylo naposledy, kdy Titanik viděl denní světlo.
RL:
Takže, co se v podstatě stalo je to, že jsem měl další zkušenost z promítací místnosti, kde jsem sledoval, kam jsem se díval, nebo kam jsme se dívali, a samozřejmě vy se díváte na dva lidi na přídi. A pak v určitém momentu měním prostředí záběru, a Titanic se začíná proměňovat v zrezavělý vrak.
Pouštěl jsem si to den za dnem a pak jsem našel přesně ten okamžik, kdy jsem se přestal dívat na ně a začal vnímat ten zbytek okolo nich.
V ten moment, kdy mé oko se přestalo dívat na ně, jsme to zasadili do záběru.
V ten moment, kdy se mé oko pohnulo, začal jsem je okamžitě měnit, takže teď jste tak nějak ztratili pojem o tom, kde to začalo a kde to skončilo.
Pustím vám to tedy ještě jednou.
(Hudba) Doslova jsem využil toho, co náš mozek přirozeně dělá pro nás, což je, že jakmile přesuneme naši pozornost, něco se změní.
Potom jsem nechal tu malou šálu jen tak vlát, protože jsem chtěl, aby to byl přízračný záběr. Chtěl jsem, aby to působilo, jako že jsou stále na tom vraku. Tam kde jsou pohřbení navěky.
Nebo něco takového.
Právě jsem si to vymyslel.
(Smích)
Shodou okolností, to bylo naposledy, co jsem viděl denní světlo.
Dlouho se na tom filmu pracovalo.
To byl další zajímavý film, protože samotný film je o iluzi.
A teď "Hugo".
Je to o tom, jak je náš mozek obelstěn tak, že nakonec nerozezná co se hýbe a co je pevné.
Jedna z věcí, co jsem musel udělat, je tato:
Sasha Baron Cohen je velice chytrý chlapík, a komik. On chtěl v podstatě vzdát hold groteskám Bustera Keatona.
Chtěl to udělat tím, že se jeho noha zachytí za jedoucí vlak.
Velmi nebezpečné a velmi těžko proveditelné. Obzvláště v našem studiu. Protože to jednoduše není možné pohnout s tím vlakem, protože ten je pohodlně ukotven k zemi.
Takže vám teď pustím jednu scénu.
V Podstatě jsem použil trik, na který přišel Sergej Ajzenštajn.
Což je, pokud se kamera pohybuje současně s pohybujícím se objektem, to co je původně nehybné, se zdá pohybovat, a to, co se hýbe, vypadá, že stojí.
Takže to, co vlastně teď vidíte je, že vlak se vůbec nepohybuje, ve skutečnosti se pohybuje podlaha.
To je krátké video toho, jak probíhal náš test.
Takže to je vlastně to, co vidíte, a myslel jsem si, že to je docela zajímavý poznatek, protože to je z části pocta filmu samotnému, že se přišlo na tento geniální trik, který si sobě nemohu přisoudit.
Rád bych, ale nemůžu, protože byl vynalezen zhruba v roce 1910. A já řekl Martymu, že to je ta jedna z těch věcí, kterou lze těžko pochopit, dokud ji opravdu člověk neuvidí.
A já mu říkám: "¨Ty víš, co jsem měl v plánu udělat," a on řekl:
"Takže abych to správně pochopil.
Ta se nehýbe."
(Smích)
"A ta věc bez kol, ta se hýbe."
Přesně tak.
(Smích)
Což mě přivádí k poslední věci-
Marty toto neuvidí, že ne?
(Smích)
Toto není veřejnosti přístupné -? (smích)
Další ukázka je o teorii jednoho záběru. Je to velice elegantní způsob vypravování, zejména pokud sledujete někoho, kdo se pohybuje.
A ten pohyb vypovídá stručně o o osobnosti daného člověka.
To, co my jsme chtěli dělat, bylo založeno na jedné ze scén z Mafiánů, natočené Martinem Scorsesem, což je jeden z nejlepších záběru vůbec, kdy Henry Hill je sledován při tom, co vypadá jako chůze gangstera. Prochází se po Copacabaně a lidé k němu chovají velikou úctu.
Byl králem svého vesmíru a my jsme chtěli, aby Hugo byl vnímán úplně stejně. Takže jsme vytvořili tento záběr.
(Hudba)
To je Hugo.
(Hudba)
A cítili jsme, že pokud bychom se mohli pohybovat s kamerou jako on, mohli bychom pocítit, jaké to je jím být, člověkem, který je králem svého vesmíru.
A jeho vesmírem jsou, jak víte, útroby oné vlakové stanice, ve kterých se jen on vyzná.
A abychom tohoto efektu docílili, muselo to vypadat, jako že je to pro něho normální, každodenní život
Takže bylo velice důležité natočit to na jeden záběr. Samozřejmě, že točit to 3D kamerou, což obrovská kamera, která visí na velké tyči znamenalo vytvořit záběr jakoby z pevné kamery.
A zároveň aby ta scéna vyvolávala podobnou reakci, jako když jste viděli onen záběr z Mafiánů.
Teď uvidíte, jak jsme to vlastně natáčeli.
Ve skutečnosti jde o pět oddělených scén, natočených v pěti různých časech se dvěma různými chlapci.
Ten nalevo je ten, kde záběr končí a záběr napravo je, kde dojde ke změně scén. Teď vyměníme chlapce, takže začalo to Asou Butterfieldem, který je hvězdou filmu, pak následuje jeho zástupce.
Neřekl bych jeho kaskadér.
Tady vidíte konstrukci, kterou jsme kvůli tomu vybudovali.
(Hudba)
Toto je třetí scéna. a po tom přejdeme do posledního momentu scény, který je ve skutečnosti natáčen pevnou kamerou. Vše ostatní bylo natáčeno pomocí jeřábu a dalších takových věcech. A ono to opravdu bylo natočeno na pěti různých scénách, s dvěma různými chlapci, v různých časech.
A vše to dohromady muselo působit jako jeden záběr.
A co mě tak nějak potěšilo, je to, že to nejspíše byl jeden z nejlépe hodnocených záběrů, který jsem vytvořil.
Takže jsem byl pyšný na to, když jsem to dodělal. Člověk by asi nikdy neměl být pyšný na sebe, myslím.
Takže jsem byl pyšný na ten záběr a zašel jsem za mým kamarádem a řekl jsem mu:" víš, to je jeden z nejlepších záběrů, na kterých jsem dělal.
Proč si myslíš, že tomu tak je?"
A on odpověděl:" Protože nikdo neví, že jsi s tím měl cokoliv společného."
(Smích)
Takže vše co můžu říct je, děkuji. to byla má prezentace pro vás.
Smaltové barvy jsou v podstatě barvy do domácnosti nebo na automobil.
Byly používány umělci již po dlouhou dobu.
Již od dob Pabla Picassa na počátku dvacátého století.
Mnoho abstraktních expresionistů jej používalo.
Smalt je ale zavádějící název, protože vám ve skutečnosti neříká o jakém typu barvy je řeč, ale spíše vlastnosti té barvy.
Existují alkydové smaltové barvy, akrylické a latexové.
Znamená to pouze to, že barva je celkem tekutá.
Můžete si všimnout, že má velmi nízkou viskozitu, když ji přelévám z této plechovky.
Také to znamená, že má velmi dobré krycí schopnosti, aby pro domácí malíře stačil jen jeden nátěr, takže byste neměli vidět tahy štětcem a podobné vady na vaší zdi.
Také to znamená, že barva je samonivelační Velmi, velmi mělká. Obvykle vyschne do tvrda a často je lesklá.
Je to celkem jednoduché. Tady je 9 pravidel, na která jsem přišel za 35 let lezení.
Většinou jsou dost základní.
Číslo jedna:
Nevzdávajte to -- velmi osvědčená metoda.
Ale opravdu -- často přemýšlíte, že to vzdáte dávno předtím, než to vzdá vaše tělo.
Takže držte se a napadnou vás celkem neobvyklá řešení.
Číslo dvě:
Neváhejte.
Toto je lezení na "tření" v Tuolumne Meadows v Yosemitské vrchovině.
Lezení na tření nemá žádné výrazné hrany. Lezete na malých jamkách a hrbolech ve skále.
Největší tření máte v momentu, kdy položíte ruku nebo nohu na skálu.
A od toho momentu prakticky padáte.
Takže pohyb je dobrý.
Nezastavujte se.
Pravidlo číslo tři:
Plánujte.
Toto je cesta Naked Edge (Nahá hrana), v kaňonu El Dorado u Boulderu.
Tento horolezec je v posledním úseku.
Je přesně tam, kde jsem spadl.
Pod ním je asi 300 metrů vzduchu. Všechny těžké úseky už má za sebou.
Často se stane, že úporně plánujete:
"Jak se dostanu přes tu nejtěžší část?
Jak se dostanu přes tu nejtěžší část?"
A co se stane?
Dostanete se do posledního lehkého úseku.
A dojde vám pára.
Toho se vyvarujte.
Musíte plánovat, jak se dostat až nahoru.
Nezapoměňte, že musíte být schopný dokončit každý jednotlivý krok.
Toto je cesta s názvem Dike Route (Hrázová cesta) na Pywiack Dome, v Yosemitské vrchovině.
Zajímavá je tím, že není až tak těžká.
Ale když jdete jako první, v nejtěžším místě vám hrozí asi 30-ti metrový pád na desku pod tupým úhlem.
Musíte se proto soustředit.
Nechcete se zaseknout uprostřed jako Coleridgův Kubla Khan.
Musíte pokračovat.
Pravidlo číslo pět:
Naučte se odpočívat.
Je fascinující, jak nejlepší lezci dokážou i v nejextrémnějších situacích dostat své tělo do pozice, ve které si oddychnou, dají se dohromady, zkoncentrují se, a pokračují.
Toto je cesta v Needles, rovněž v Kalifornii.
Strach dokáže být fakt otrava, protože se nestoustředíte na to, co děláte.
Soustředíte se na důsledky selhání toho, co děláte. Každý jednotlivý krok si vyžaduje vaši plnou pozornost a soustředění, pokud má být účinný.
V lezení na to lidé často jdou přímočaře. Jdou po nejnápadnějším řešení.
Toto je Ďáblova věž ve Wyomingu, sloupcovitý čedičový monolit, který asi většina z vás zná z "Blízkých setkání".
Tady většinou spároví lezci vtěsnají ruce a nohy a začnou hned lézt.
Spáry jsou příliš úzké na vtěsnání špičky, takže jediný způsob lezení, je vložit prsty do spáry a "lezením na sokolíka" se tahat nahoru.
Pravidlo číslo osm:
Síla nezaručuje vždy úspěch.
Celých 35 let jsem byl horolezecký průvodce a učil jsem na umělých stěnách a tak, to nejdůležitější co jsem se naučil je, že chlapi budou stále zkoušet shyby.
Začínající chlapi to tam namakají, dostanou se do výšky 5 metrů.
Vždyť vědí jak udělat 15 shybů, ne?
A pak jim prostě dojde pára.
Ženy jsou daleko vyvovnanější, protože je ani nenapadne, že by mohly udělat 100 shybů.
Přemýšlejí, jak přesunou váhu na nohy, což je v podstatě přirozené.
Rovnováha je nezbytná, takže přeneste váhu na nohy, které jsou vaším nejsilnějším svalem.
A na závěr je tu pravidlo číslo devět.
Na toto pravidlo jsem přišel, když jsem neplánoval spadnout, ale přesto jsem spadl asi 12 metrů a zlomil si žebro.
Jakmile víte, že se to má stát, musíte zvážit, jak se pustit, protože to je to podstatné, aby se vám nic nestalo -- jak spadnete do lana nebo, pokud lezete bez lana, jak spadnout někam, kde můžete pád kontrolovat.
Takže, nedržte se až do trpkého konce.
Mockrát díky.
(Potlesk)
Dobrá, pojďme se bavit o tepnách a žílách.
A vlastně budu mluvit o obou naráz, protože vám mezi nimi chci ukázat nějaké zajímavé rozdíly.
Víme, že to jsou cévy, ale jsou opravdu důležité rozdíly mezi tím, jak fungují a co dělají.
Takže tohle je vaše srdce a z vašeho srdce vede aorta.
Před tímto videem jsem aortu kreslil úplně jinak, ukazoval jsem její větve, tady ji ukazuju trochu roztaženou.
Nakreslím několik rozvětvení, ale účel obrázku není být anatomicky naprosto přesný. Je vidět, že tohle rozhodně není anatomicky přesné. To by nedávalo žádný smysl, aby všechna krev proudila na jednu stranu.
Ve skutečnosti vám chci v tomto videu ukázat koncept...
Vlastně několik konceptů.
Takže tady máme žíly, také je roztáhnu.
Představme si, že všechny žíly se napojí na tuhle velkou žílu, která vede do srdce.
Takže nakreslím několik větví, které vedou do žíly.
Víme, že tepny a žíly se snaží dostat krev do vlásečnic.
Ukážu vám, jak by mohla vypadat zvětšená verze vlásečnic.
Takže máme nějaké tady a třeba nějaké tady a tady.
Samozřejmě, že ve skutečnosti nemáte tři sady vlásečnic, ale tisíce a tisíce.
A nezapomeňme, že tyto vlásečnice jsou v různých částech těla. Takže můžete mít například kost a nějaké vlásečnice uvnitř kosti. A další vlásečnice mohou vést do vašeho obličeje.
Třeba přímo do nosu. Jiné mohou jít dolů do vaší nohy, aby se vám dostala krev do nohou.
Takže máte různé části těla všechny protkané vlásečnicemi.
Krev vytéká ze srdce, poteče tepnami až do vlásečnic a vrátí se skrz všechny tyto žíly. Což jsme tak trochu spojili dohromady.
A co vám chci teď ukázat je že tohle je velmi zjednodušeně velký krevní oběh (systémový oběh).
Určitě víte, že existuje také malý krevní oběh (plicní oběh).
Jak ten vypadá? Nechtě mě ho nakreslit...
Malý srdeční oběh obsahuje plíce, v minulém videu jsem vám ukázal, že krev jde do plic pod velmi malým tlakem.
O tom jsem se bavili minule.
Máte neokysličenou krev, krev v modrých cévách, která jde takhle nahoru.
Tohle je plicní tepna a máme také plicní žílu, která tuto krev dopravuje zpátky do srdce, již okysličenou.
Plicní žíla.
To je malý krevní oběh. Takže máte malý krevní oběh a velký krevní oběh.
Za chvíli se vrátím k tomu, proč jsem nakreslil plicní tepnu modře a plicní žílu červeně.
To teď na chvíli odložme.
Nyní si ukážeme jak přemýšlet o tepnách a žílách obecně.
Obecně, tepny vedou krev směrem ze srdce.
To je asi nejjednodušší a nejjasnější vysvětlení toho, co tepna je.
Takže tepny vedou krev ze srdce.
Proto tady nakreslím malou šipku.
A žíly vedou krev zpátky. Takže toto je poznatek číslo jedna.
A je to poznatek o tom, že rozdíl mezi nimi je směr proudící krve.
A i když se podíváte na malý krevní oběh můžete vidět, že to stále platí. Tepny vedou krev pryč a žíly zpět.
Poznatek číslo dvě. Vidíte, že tepny jsou nakresleny červeně na větší části obrázku.
Tepny většinou nesou okysličenou krev do tkání a poté z tkání odvádí žíly neokysličenou krev.
Poznatek číslo dvě je tedy hlavně o barvě.
A proto to nakreslím sem...
Tohle je jako malá červená krvinka s hemoglobinem uvnitř.
A tohle je malá červená krvinka... Pořád se jí říká červená krvinka, i když má spíše modrou barvu. Pořád v sobě má hemoglobin, ale hemoglobin tady už nenese žádný kyslík.
Takže barva vypadá docela jinak. Takže barva krve v tepnách je většinou červená, protože kyslík je zde navázán na hemoglobin a méně kyslíku je navázáno v žílách, proto jsou modré.
Nakreslím sem hvězdičku, protože to není vždycky pravda.
Můžete vidět že, tady to očividně není pravda.
Nakreslím hvězdičku k malému krevnímu oběhu, kde můžete vidět, že plicní žíla a tepna mají jinou barvu, než jsem právě tvrdil, že by měly mít.
Protože plicní tepna ve skutečnosti nese neokysličenou krev a plicní žíla nese okysličenou krev, což je očividně opačně, než jsem tvrdil.
To je jedna výjimka k obecnému pravidlu, že tepny vypadají červeně a žíly modře.
To jsou dva rozdíly mezi tepnami a žílami.
Pokračujme dále... Nyní víte, že v tepnách je velký tlak. Protože srdce pumpuje krev ven pod velmi velkým tlakem.
Proto si tepny představuji jako řeku, rychle tekoucí řeku.
Takže tohle si můžete představit jako rychle tekoucí a pod velkým tlakem.
To je třetí rozdíl. Zde je vysoký tlak.
Třetí rozdíl: vysoký tlak.
To zdůrazním tím, že toto slovo napíšu velmi velké.
Vysoký tlak.
Další věc, které si všimneme u tepen, je, že v nich není příliš velký objem krve.
Pokud bych zastavil čas, abych se podíval, kde je všechna krev, v tepnách by jí příliš nebylo.
Takže v tepnách je velmi malý objem krve a v žílách je to přesně naopak.
Je v nich hodně krve, která je pod velmi malým tlakem, proto napíšu slovo tlak velmi malými písmeny.
Pokud bychom se podívali, kolik procent krve se kde nachází.
Asi 5% krve je vždy v srdci.
Dalších asi 5% je ve vlásečnicích.
A asi 10% v plicích.
Takže to máme 5 + 5 = 10 a 10 + 10 = 20.
Dalších asi 15% je v tepnách.
To vlastně není příliš mnoho krve.
A zbylých 65% krve je vždy v žilách.
Což je velmi zajímavé, asi 2/3 krve se vždy nachází v žilách.
Takže to, co jsme nakreslili, opravdu není nejlepší způsob, jak to nakreslit.
Měl bych smazat tohle. A překreslit, aby to bylo přesnější.
Mělo by to být takové obrovské jezero plné krve.
Tohle je ve skutečnosti ten správný způsob jak přemýšlet o žílách.
Jsou pod malým tlakem, ale mají velký objem.
To by mohl být třetí poznatek, že žíly obsahují velký objem krve.
Bavili jsem se o směru toku krve, o různém obsahu kyslíku. A také jsme se bavili o tom, že tepny jsou pod velkým tlakem s malým objemem krve a žíly mají velký objem a malý tlak.
Jaké jsou další rozdíly?
Dalším rozdílem je, že v tepnách nejsou žádné chlopně.
Nevím jak to nakreslit, aby to bylo jasné. Nakreslím tu do prázdného místa číslo čtyři.
V tepnách nejsou žádné chlopně.
Zatímco v žilách chlopně jsou.
To udělám velmi jasné nakreslením velké chlopně.
A krev proudí skrz tudy.
Takže mají tyto chlopně, které udržují t.ok krve ve správném směru
To by byl čtvrtý poznatek.
To by vás mohlo zmást, mohli byste si myslet, nemá srdce také chlopně?
Má, srdce také má chlopně, ale žíly mají jiný druh chlopní, které se starají o to, aby krev proudila ve správném směru. dokážete si představit, že tepny nepotřebují žádné chlopně.
Protože tlak je zde tak velký, že krev nemůže téct na špatnou stanu.
Zatímco v žilách, protože jsou jako obrovské jezero.
Voda v jezeru může téct všemi směry, proto je dobré mít chlopně, které ji udržují ve správném směru.
To je čtvrtý rozdíl.
Nyní se zamysleme nad tím, že můžeme mít trhlinu v tepně.
Dejme tomu, že jste měli nehodu a říznete se do tepny, do velké tepny. Jak by to vypadalo?
Kdybychom měli trhlinu přímo tady.
Bylo by to jako fontána krve stříkající odsud, protože je to pod tak velkým tlakem, tak to bude přímo stříkat ven.
Takhle to tedy vypadá, když se říznete do tepny právě proto, že jsou pod tak velkým tlakem.
Pokud máte trhlinu v žíle, tak to vypadá úplně jinak.
Dejme tomu, že máte trhlinu tady
Vytvořilo by se jenom malé jezírko krve, než krvácení přestane, protože je zde velmi malý tlak.
Krev bude jen pomalu vytékat a možná se vám zde vytvoří modřina, ale určitě to nebude vypadat jako fontána krve.
To je tedy další, poslední poznatek o rozdílech, který se opět vztahuje k vysokému tlaku v tepnách a malému tlaku v žilách.
Jsme v Národní galerii v Londýně a stojíme před obrazem Sira Joshui Reynoldse z roku 1773.
Je to obraz Lady Coburn a její tři synové.
Což nás nutí si myslet, že půjde o portrét nějaké vznešené upjaté dámy a tří chlapečků v nóbl šatičkách, ale vůbec to není pravda.
Teď si vážně nejsem jistá, jestli chci vidět virbl takhle v devět hodin ráno.
Ale je to stejně skvělé vidět tak plné divadlo, a já opravdu musím poděkovat Herbie Hancockovi a jeho kolegům za tak nádherné vystoupení.
Jedna ze zajímavých věcí je zajisté kombinace těch surových rukou na nástroji a technologie a samozřejmě taky co řekl mladým lidem o poslouchání.
Moje práce je pochopitelně celá o poslouchání a mým cílem je opravdu naučit svět, jak poslouchat.
To je můj skutečný životní cíl.
A ono to zní celkem jednoduše, ale ve skutečnosti to je dost těžký úkol.
Protože, víte, když se podíváte na skladbu -- například když otevřu můj batůžek -- máme tady, doufejme, skladbu, kde je stránka plná malých černých teček.
A, víte, teď ji otevřeme a já čtu hudbu.
Technicky vzato to opravdu mohu číst.
Budu se řídit instrukcemi, značkami pro tempo, dynamiku.
Udělám přesně to, co mi říkaji.
A tak, protože máme málo času, tak vám jen přehraji asi tak první dva řádky.
Na téhle skladbě není nic příliš složitého.
Tady se jen dozvím, že je tahle skladba velmi rychlá.
Dozvím se, na které části bubnu mám hrát.
Dozvím se, kterou část paliček použít.
A dozvím se dynamiku.
A také se tady dozvím, že buben má být bez strunění.
Struník zapnutý, struník vypnutý.
Takže když přeložím tuhle skladbu, dostaneme něco takového.
A tak dále.
Moje kariéra by nejspíš trvala asi tak pět let.
Nicméně, to, co jako hudebník musím, je dělat všechno ostatní, co není v notách.
Všechno, co není čas naučit se od učitele, nebo o tom dokonce ani s učitelem mluvit.
Ale jsou to právě ty věci, kterých si všimnete když zrovna nejste se svým nástrojem, které vám zrovna připadnou tak zajímavé a které chcete prozkoumat prostřednictvím tohoto mrňavého povrchu bubnu.
Takže takto -- jsme poznali překlad.
Teď poznáme interpretaci.
Teď by mohla moje kariéra kvést o chloupek déle!
Ale, víte, je to stejné, jako když se na vás podívám a vidím krásnou, bystrou, mladou slečnu v růžové halence.
Vidím, že svíráte plyšového medvídka, a tak dále a tak dále.
Takže získám základní představu o tom, jaká byste asi mohla být, co byste asi mohla mít ráda, jaké byste asi mohla mít zaměstnání a tak dále a tak dále.
Nicméně, to je jenom prvotní představa kterou můžu mít a kterou všichni získáme, když se opravdu díváme.
A snažíme se interpretovat, ale ve skutečnosti je tak neuvěřitelně povrchní.
Dívám se na skladbu, získám základní představu, jsem zvědavá, jak může být technicky těžká, nebo jak ji zahraji.
Jen ten prvotní pocit.
Ale to jednoduše nestačí.
A myslím, že Herbie řekl -- Prosím poslouchejte, poslouchejte.
Především musíme naslouchat sobě.
Když například budu hrát tak, že držím paličku -- že ji vůbec neuvolním -- pocítíte, jak se vám rukou šíří docela silné nárazy.
A cítíte se docela -- věřte nebo ne -- izolovaní od nástroje a od paličky, dokonce i když vlastně držím tu paličku hodně pevně.
Tím, že ji držím pevně, se cítím překvapivě víc izolovaná.
Když ji prostě jenom uvolním a nechám, aby byla v ruce spíš zavěšená, najednou dostanu více dynamiky s menším úsilím. Mnohem více.
A najednou se cítím konečně v jednotě s paličkou i bubnem. A přitom dělám mnohem, mnohem méně.
A úplně stejně, jako potřebuju svůj čas s tímto nástrojem, potřebuju svůj čas s lidmi, abych je dokázala interpretovat.
Ne je jenom překládat, ale interpretovat je.
Například zahraju jen pár taktů skladby, pro kterou si vsugeruji roli technika -- to znamená někoho, kdo je v podstatě hráč na perkuse...
a tak dále.
Když si ale sebe přestavím jako hudebníka...
a tak dále.
Je v tom přece jenom malinký rozdíl, nad kterým se přece -- (potlesk) -- má cenu zamyslet.
A vzpomínám si, jak mi bylo 12 let a začínala jsem hrát na tympány a perkuse a můj učitel říkal: ,,No a jak to uděláme?
Víte, hudba je o poslouchání." ,,Ano, s tím souhlasím.
Tak v čem je problém?"
A on řekl: ,,No a jak uslyšíte tohle?
A jak uslyšíte tamto?"
A já říkám: ,,No, jak to slyšíte vy?"
A on říká: ,,No já myslím, že to slyším tudy."
A já říkám: ,,No já myslím, že já taky -- ale já také slyším dlaněmi, rukama, lícními kostmi, vlasy, bříškem, hrudníkem, nohama a tak dále."
A tak jsme pokaždé začínali hodinu laděním bubnů -- zejména kotlů, tympán -- do tak úzkého intervalu, něco jako... takovýto rozdíl.
A pak postupně... a postupně... a je úžasné, že když otevřete svoje tělo a otevřete svoji dlaň a necháte vibrace přicházet skrze ně, tak opravdu můžete cítit i tak malinký rozdíl... tím nejmenším kouskem svého prstu, takhle.
A tak jsem dávala ruce na stěny zkušebny a dohromady jsme poslouchali zvuky nástrojů a doopravdy se snažili spojit s těmi zvuky mnohem, mnohem hlouběji, než se jen spoléhat na uši.
Protože samozřejmě uši ovlivňuje celá řada věcí,
Tato místnost ve které se zrovna nacházíme, aparatura, kvalita nástroje, typ paliček, a tak dále, a tak dále.
Káždé jsou jiné.
Stejná váha, ale různé barvy zvuku.
A to je v podstatě to, co jsme.
Jsme jen lidské bytosti, ale všichni máme takříkajíc svoje vlastní barvy zvuku, které tvoří všechny ty pozoruhodné osobnosti a charaktery a zájmy.
A jak jsem rostla, tak jsem byla na konkurzu Královské hudební akademie v Londýně a tam mi řekli: ,,Víte, ne, my vás nepřijmeme, protože nemáme tušení, jakou asi může mít takzvaný 'hluchý' hudebník budoucnost."
A já jsem to prostě nedokázala jen tak přijmout.
A proto jsem jim řekla: ,,Podívejte, když odmítnete -- když mě odmítnete z takovýchto důvodů, namísto kvůli schopnosti hrát a rozumět a milovat umění vytváření zvuku -- tak bychom se měli opravdu vážně zamyslet nad tím, jaké lidi vlastně přijímáte."
A ve výsledku -- když jsme se dostali přes drobnou překážku a já jsem musela zkoušet dvakrát -- mne přijali.
A nejen to -- přihodilo se to, že to úplně změnilo postavení hudebních institucí po Velké Británii.
Za žádných okolností už by neodmítli jakoukoliv přihlášku jen na základě toho, že někdo nemá ruce, nohy -- pořád přece mohou hrát na dechový nástroj když bude stát na stojanu.
Nevyužili žádných okolností aby odmítli moji přihlášku.
A každého jednotlivého uchazeče museli poslechnout, zažít a pak, na základě hudebních schopností -- pak ten člověk mohl nastoupit nebo ne.
A tedy to zase znamenalo, že tady byla nesmírně zajímavá skupina studentů, kteří dorazili do těchto různých hudebních institucí.
A musím říci, že spousta z nich teď hraje v profesionálních orchestrech po celém světě.
A zajímavé na tom také je, že ačkoliv -- (potlesk) -- je prostě že nejenom že ty lidi hudba spojovala -- což se v podstatě dá říci o každém z nás, a všichni víme, že hudba je skutečně naše každodenní medicína.
Říkám hudba, ale ve skutečnosti mám na mysli zvuk.
Protože, víte, zažila jsem jako hudebník některé pozoruhodné věci, jako když máte 15-ti letého kluka, který má ty nejneuvěřitelnější problémy, který nemusí být schopen ovládat svoje pohyby, který může být hluchý, může být slepý, a tak dále a tak dále.
Najednou, když si ten kluk sedne blízko k nástroji, a třeba si dokonce lehne pod marimbu, a vy zahrajete něco co je takhle fantasticky varhaní, skoro -- nemám tady ty správné paličky, snad -- ale něco takového.
Vyměním si je.
Něco, co je tak neuvěřitelně jednoduché -- ale prožíval by něco, co já ne, protože já jsem nad zvukem.
Ke mě zvuk přicházi tudy.
K němu by zvuk přicházel přes rezonátory.
Kdyby tam nebyly rezonátory, znělo by to -- takže on by měl tak plný zvuk, který byste ani vy v několika předních řadách nezažili a vy v zadních řadách také ne.
Jeden každý z nás, podle toho kde sedíme, zažije tento zvuk docela, docela jinak.
A samozřejmě, účastnit se toho zvuku, a to začíná od představy, jaký typ zvuku chci vytvořit -- například tento zvuk.
Slyšíte něco?
Přesně.
Protože se ani nedotýkám.
Ale i přes to máme pocit, že se něco děje.
Úplně stejně, jako když vidím, jak se pohybuje strom, tak si představuji, že ten strom vydává šustivý zvuk.
Chápete, jak to myslím?
Cokoliv vidí oči, vždycky je s tím spojený nějaký zvuk.
Takže je tu vždycky ten obrovský -- prostě kaleidoskop věcí, ze kterých čerpat.
Takže všechna moje vystoupení jsou založená jenom na tom, co prožívám, a ne na tom naučit se skladbu, dát na něčí interpretaci, koupit si všechna možná CD s tou konkrétní skladbou a tak dále.
Protože to by mi nedalo dost toho surového a základního, něčeho, u čeho naplno prožiju ten vývoj.
Je to tak, že v některých sálech může tato dynamika znít dobře.
A je možné, že v jiných sálech to posluchači jednoduše vůbec neprožijí, takže namísto toho jemného, lehkého hraní budu muset...
Chápete?
Takže, kvůli rozmachu přístupu ke zvuku, hlavně u komunity neslyšících, to nejen ovlivnilo, jak hudební instituce, jak školy pro neslyšící používají zvuk.
A nejen jako terapii -- ačkoliv, samozřejmě, být účastníkem hudby, má určitě samo o sobě význam.
Ale myslím tím, že mistři akustiky musí opravdu přemýšlet o tom, jaké sály staví.
Na světě je tak málo sálů, které mají skutečně dobrou akustiku, troufám si říci.
Myslím tím, kde můžete dělat úplně cokoliv si dovedete představit.
Od nejtenčího, nejjemnějšího zvuku až po něco co je tak široké, tak mohutné, tak neuvěřitelné!
Vždycky je něco -- co zní dobře támhle a nemusí to být tak dobré tam.
Může to být skvělé tam, ale hrozné támhle.
Možná hrozné támhle, ale ne zas tak zlé tam, a tak dále, a tak dále.
Takže najít opravdový sál je nemožné -- kde byste mohli bez kosmetických úprav hrát přesně to, co si představujete.
A proto mistři akustiky doopravdy rozmlouvají s lidmi s poškozeným sluchem, kteří jsou účastníky zvuku.
A to je docela zajímavé.
Víte, neřeknu vám, co přesně se s těmi sály děje, ale je prostě fakt, že chodí za skupinou lidí, o které jsme tolik let říkali: ,,No jak, proboha, mohou prožívat hudbu?
Dáme si prostě takhle ruce a tak si představujeme hluchotu.
Anebo takto a to je podle nás slepota.
Když vidíme někoho na vozíku, tak předpokládáme, že nemůže chodit.
Ale možná že dokáže udělat tři, čtyři, pět kroků.
A to pro něj znamená, že může chodit.
A za další rok to může být o dva kroky víc.
A za další rok další tři kroky.
Je nesmírně důležité přemýšlet o tomto úhlu pohledu.
A tak když si navzájem nasloucháme, je neuvěřitelně důležité znát svoje schopnosti poslouchat.
Používat svoje celá těla jako rezonanční dutinu.
Odhodit předsudky.
Pro mě, jako hudebníka, který se setká s 99 procenty nové hudby, je jednoduché říci: ,,Ano, ta skladba se mi líbí.
Ne, tuhle skladbu nemám ráda." A tak dále.
A víte, přišla jsem na to, že těm skladbám musím dát čas.
Možná že zrovna nemám na tu konkrétní skladbu náladu.
Ale to neznamená, že mám právo říci, že je to špatná skladba.
To je vlastně jedna z těch skvělých věcí na tom, být muzikantem, že je hudba tak neuvěřitelně proměnlivá.
Takže tam neplatí pravidla; žádné správně, špatně, takhle nebo jinak.
Když vás požádám, ať tleskáte -- to bych možná mohla.
Požádám vás tedy, tleskejte, prosím.
Předpokládám, že jsme všichni zažili bouřku.
Teď nemyslím jen ten zvuk, mám na mysli opravdu se zaposlouchat do bouře v nás.
A zkuste to, prosím, zpodobnit svým tleskáním.
Zkuste to. Jen to, prosím, zkuste.
(potlesk)
Výborně!
Sníh. Sníh.
Už jste slyšeli sníh?
Posluchači: ,,Ne."
Evelyn Glennie: ,,No tak přestaňte tleskat." (smích) Zkuste to znovu.
Zkuste to znovu.
Sníh.
Vidíte, jste bystří.
Déšť.
To není špatné.
Víte, zajímavé je, že jsem dala skupince dětí před nedávnem úplně stejný úkol.
A teď -- skvělá představivost, moc vám děkuji.
Ale ani jeden z vás se nezvednul ze sedadla a nezamyslel se: ,,Dobře!
Jak můžu tleskat?
Třeba... -- možná můžu vyloudit další zvuky svými šperky.
Možná můžu další zvuky vyloudit jinou částí svého těla."
Ani jeden z vás se nezamyslel nad tím, že by šlo tleskat také trochu jinak, než sedět na svých sedadlech a používat dvě ruce.
Je to stejné, jako když posloucháme hudbu, tak předpokládáme, že k nám přicházi tudy.
Takhle prožíváme hudbu.
Samozřejmě, že ne.
Prožíváme bouři -- bouři, bouři.
Přemýšlíme, přemýšlíme, přemýšlíme.
Posloucháme, posloucháme, posloucháme.
A teď, co můžeme udělat s bouří?
Vzpomínám si na svého učitele.
Když jsme poprvé začali, moji úplně první lekci, byla jsem nachystaná se svými paličkami, jen začít.
A on místo toho, aby řekl: ,,Dobře, Evelyn, prosím.
Chodidla kousek od sebe, ruce přibližně v pravém úhlu, paličky do V, tady si nechte tolik místa a tak podobně.
Hlídejte si, prosím, rovná záda, a tak dále, a tak dále."
Kde bych asi skončila naprosto ztuhlá, zmrzlá, a nebyla bych schopná trefit buben, protože bych myslela na tolik jiných věcí.
On řekl: ,,Evelyn, vemte si ten buben na sedm dní domů a uvidíme se příští týden."
No nebesa!
Co jsem měla dělat?
Už jsem nepotřebovala paličky, nepovolil mi používat paličky.
V podstatě jsem si měla prohlížet tento buben, všimnout si, jak je vyrobený, co dělají tahle očka, co dělá strunění.
Otáčet ho vzhůru nohama, experimentovat s tělem, experimentovat s jeho povrchem.
Experimentovat se svým tělem, experimentovat se šperky, experimentovat se vším možným.
A já se, samozřejmě, vrátila s různými odřeninami jako tady -- přesto však to byla tak neuvěřitelná zkušenost, protože přece, kdy tak asi tohle můžete zažít v hudební skladbě?
Jak asi tohle můžete zažít v učebnici?
My jsme nikdy nepoužívali skutečné učebnice.
Takže například jedna z věci, které se učíme, když z nás vychovávají perkusionistu, na rozdíl od hudebníka, jsou v podstatě jednoduché víření jednoduchými údery.
Takhle.
A pak jen trochu rychleji, a trochu rychleji, a trochu rychleji.
A tak dále, a tak podobně.
Co tato skladba potřebuje?
Jednoduché údery.
A proč bych je tedy nemohla dělat během učení skladby?
A přesně to jsme dělali.
Zajímavé je, že když jsem byla starší a stala jsem se studentem tak zvané ,,hudební instituce," všechno tohle letělo z okna.
Museli jsme se učit z učebnic.
A pořád ta otázka -- proč?
Proč?
S čím tohle souvisí?
Potřebuju hrát skladbu. ,,No, tohle vám pomůže získat zručnost!"
Opravdu, jak?
Proč se musím tohle učit?
Potřebuju to dát do souvislosti s nějakou skladbou.
Chápete?
Musím něco říct.
Proč cvičím paradidly?
Je to čistě jen pro zručnost, pro ovládání paličky rukou?
Proč to dělám?
Potřebuji mít důvod, a ten důvod je říkat něco prostřednictvím hudby.
A tím, že něco říkáme prostředníctvím hudby, což je v podstatě zvuk, dokážeme sdělit všechny možné věci všem možným lidem.
Ale nechci být zodpovědná za vaši emoční zátěž.
To je na vás, kdy procházíte sálem.
Protože na tom pak závisí, jak nasloucháme určitým věcem.
Když hraji určité skladby, mohu se cítit truchlivě, nebo radostně, nebo rozzlobeně, ale nemusím nutně chtít, abyste cítili přesně to stejné.
Takže, prosím, až příště půjdete na koncert, nechte své tělo otevřít a být tou rezonanční dutinou.
Uvědomte si, že nezažijete stejnou věc jako účinkující.
Umělec je pro zvuk na tom nejhoršm možném místě, slyší, jak se paličky dotýkají bubnu, nebo kousků dřeva, nebo smyčec strun a tak podobně.
Nebo dech, který vytváří zvuk u dechových a žesťových nástrojů.
Prožívají tu surovost.
Ale na druhou stranu zažívají něco tak neuvěřitelně ryzího, což je ještě před tím, než zvuk doopravdy vznikne.
Všimněte si, prosím, života zvuku po prvotním úderu nebo dech, jak je tažen.
Prožijte celý vývoj toho zvuku stejně, jak jsem si přála já prožít vývoj této konference, namísto pouhého příjezdu včera večer.
Doufám, že se během dne ještě o pár věci podělíme.
Moc vám děkuji, že jste mě pozvali!
(potlesk)
Měla jsem to privilegium školit se v transplantování pod vedením dvou vynikajících průkopníků chirurgie:
Thomase Starzla, který provedl v roce 1967 první úspěšnou transplantaci jater na světě, a sira Roye Calneho, který v následujícím roce provedl první transplantaci jater ve Spojeném království ve Spojeném království.
Já jsem se vrátila do Singapuru a v roce 1990 provedla první úspěšnou transplantaci jater v Asii s posmrtně odebraným orgánem.
Přes to všechno když se teď dívám zpátky, tak si uvědomuji, že transplantace sama o sobě byla to nejlehčí.
Další byla sbírka peněz na financování celé procedury.
A nakonec snad to nejtěžší bylo přesvědčit regulátory o záležitosti, která se řešila v parlamentu- tedy aby mladá chiruržka mohla dostat tu šanci stát se průkopnící za svou zemi.
Teď, o dvacet let později, je moje pacientka Surinder nejstarší Asiatkou, která přežila transplantaci jater od mrtvého dárce.
(Potlesk)
A co je možná důležitější, já jsem hrdou kmotrou jejího čtrnáctiletého syna.
(Potlesk)
Bohužel ne všichni pacienti na čekací listině mají takové štěstí.
Pravdou je, že na světě není dost dárců orgánů pro všechny.
Jak poptávka po dárcovských orgánech stoupá, z velké části z důsledku stárnutí populace, tak nabídka zůstává relativně stejná.
Jen ve Spojených státech 100 000 mužů, žen a dětí čeká na dárcovské orgány a více než tucet umírá každým dnem kvůli jejich nedostatku.
Transplantační komunita se zatím aktivně podílela na kampani pro darování orgánů. Možnost daru života byla rozšířena od klinicky mrtvých dárců přes potenciální žijící dárce- příbuzné, kteří mohou darovat orgán nebo jeho část - jako například jedno játro svému příbuznému nebo milovanému člověku.
Ale protože nedostatek dárcovských orgánů byl stále hrozivý, možnost daru života byla opět rozšířena od žijících přibuzných dárců na žijící dárce bez příbuzenského vztahu.
Tohle zvedlo náhlou vlnu dosud nebývalé a nepředvídané morální diskuze.
Jak je možné rozeznat dar, který je dobrovolný a altruistický, od toho, který je vynucený - například od poddajného partnera nebo partnerových příbuzných, sluhy, otroka nebo zaměstnance?
Kde a jak můžeme stanovit hranici?
V mé části světa žije příliš mnoho lidí pod hranicí chudoby.
A v některých koutech reklama na dárcovství orgánů za penežní odměnu vedla k rozkvětu obchodu s orgány nepříbuzných dárců.
Zanedlouho poté, co jsem předvedla svou první operaci, jsem obdržela dalši úkol, kterým bylo chodit do věznic a sklízet tam orgány popravených vězňů.
Tou dobou jsem byla také těhotná.
Těhotenství má být plné šťastných a naplňujících momentů v životě každé matky. Moje doba štěstí však byla zničena vážnými a morbidními myšlenkami- myšlenkami na pochodování ostražitě střeženými věznicemi, neboť tohle byla jediná cesta, jak se dostat na operační sál.
A pokaždé¨ jsem cítila, jak mi běhá mráz po zádech z pohledů odsouzených vězňů.
A po další dva roky jsem zápasila s dilematem probouzet se v pátek v půl páté ráno, jet do věznice, sejit dolů, vydezinfikovaná a v rukavicích, připravena obdržet tělo popraveného vězně, odstranit orgány, a poté je dopravit příjemci v nemocnici a následně transplantovat dar života to samé odpoledne.
Přestože jsem byla informována, že popravený k tomu dal souhlas, v mém životě se moje jediná naplňující schopnost stala zdrojem niterních konfliktů- konfliktů pocházejících z neuvěřitelného smutku za úsvitu proto, abych mohla oslavovat radost při vtiskování daru života za soumraku.
V mém týmu byly životy několika mých kolegů poskrvněny touto zkušeností.
Někteří z nás to možná potlačovali, ale všichni jsme se změnili.
Já jsem se trápila, protože získávání orgánů od popravených vězňů bylo přinejmenším tak kontroverzní jako sklízení kmenových buňek z lidských embryí.
A v duchu jsem si uvědomila, že jako průkopnice v chirurgii jsem měla tu možnost zastat se těch, kteří nemají žádný vliv.
Přimělo mě to k zamyšlení se nad tím, jestli by se nenašla lepší cesta- cesta, jak obelstít smrt a pořád předat dar života. Tohle by mohlo mít exponenciální dopad na miliony pacientů po celém světě.
Zhruba tou dobou se postupy v chirurgii vyvinuly z velkých na malé, ze širokých řezů na metodiku klíčových dírek, miniaturních řezů.
Koncepty v transplantaci se také změnily od celých orgánů k buňkám.
V roce 1988 na univerzitě v Minnesotě jsem se podílela na řadě transplantací celé slinivky.
Byla jsem svědkem technických problémů, a tohle se pro mě stalo inspirací pro změnu od transplantování celých orgánů na možnost transplantování buněk.
Řekla jsem si, proč nevzít jednotlivé buňky ven ze slinivky- buňky, které vylučují inzulin na léčbu cukrovky- a transplantovat pouze je?
Po technické stránce se jedná o mnohem lehčí postup než muset zápasit se spletitostmi transplantování celého orgánu.
Tou dobou získal výzkum kmenových buněk na síle, která pramenila z prvního izolování embriotických kmenových buněk na světě. To bylo v devadesátých letech.
Postřeh, že kmenové buňky by mohly nechat vzniknout celou škálu odlišných buněk- srdeční buňky, jaterní buňky, buňky Langerhansových ostrůvků- upoutal pozornost médií a představivost veřejnosti.
Také jsem byla fascinovaná touhle novou a převratnou buněčnou technologií, a tohle inspirovalo zlom v mém přístupu od transplantování celých orgánů k transplantování buněk.
Soustředila jsem svůj výzkum na využití kmenových buněk jako možného zdroje pro buněčné transplantáty.
Dnes si uvědomujeme, že existuje mnoho různých typů kmenových buněk.
Embryotické kmenové buňky se těšily středu zájmu z velké části díky jejich jednoduchosti v přeměňování na škálu rozlišných typů buněk.
Ale morální dilema, které obklopovalo embryotické kmenové buňky- skutečnost, že tyhle buňky jsou získávané z pětidenních lidských embryí- podnítilo výzkum jiných typů kmenových buněk.
I když se mi kolegové smáli, inspirovala jsem svou laboratoř, aby se zaměřila na to, co jsem se domnívala byl ten nejméně kontroverzní zdroj kmenových buněk, tuková tkáň, neboli tuk, ano, tuk- dnes dostupný v hojném množství- vy a já, myslím, bychom se beztak rádi nějakého zbavili.
Kmenové buňky derivované z tuku jsou dospělé kmenové buňky. A dospělé kmenové buňky se nacházejí ve vás a ve mně- v naší krvi, v morku našich kostí, v našem tuku, kůži a v jiných orgánech.
A jak se ukázalo, tuk je jedním z nejlepších zdrojů dospělých kmenových buněk.
Ale dospělé kmenové buňky nejsou embryotické kmenové buňky. A tady je to omezení: dospělé kmenové buňky jsou zralé buňky. a stejně jako dospělí lidé, jsou i tyhle buňky omezenější ve svém myšlení a chování a nemohou nechat vzniknout širokou škálu specializovaných buněčných typů jako embryotické kmenové buňky.
Ale v roce 2007 dva mimořadní lidé,
Shinya Yamanaka z Japonska a Jamie Thompson z USA, udělali ohromující objev.
Objevili, že dospělé buňky ziskané ze mne nebo z vás mohou být přeprogramované zpět do buněk, které připomínají ty embryonické, které nazvali OPK buňky, neboli odvozené pluripotentní kmenové buňky.
A co se nestalo.
Nyní se vědci po celém světě a v laboratořích předhánějí v přeměňování stárnoucích dospělých buněk- stárnoucích buněk ze mě a z vás- předhánějí se v přeprogramování těchto buněk zpět na užitečnější OPK buňky.
A v naší laboratoři se zaměřujeme na získávání tuku a přeměňování kopečků tuku na zdroje mladých buněk- buněk. které budeme moci použít na vytvoření jiných, specializovanějších buněk, které budou jednoho dne moci být použité jako buněčné transplantáty.
Jestliže bude tenhle výzkum úspěšný, bude moci eventuálně snížit potřebu výzkumu a obětování lidských embryí.
Přestože tento výzkum obnáší řadu chytáků, také nám dává naději že příslib kmenových buněk jednoho dně poskytne lék na vyléčení celé škály zdravotních problémů.
Srdečních chorob, infarktů, cukrovky, úrazů míchy, svalové dystrofie, nemoci sítnice- mají pro vás některé z těchto nemocí osobní ráz?
V květnu 2006 se mi stalo něco hrozného.
Měla jsem právě začít robotickou operaci, ale při výstupu z výtahu do ostrého a jasného světla operačního sálu jsem si uvědomila, že moje levé zrakové pole se postupně zatemňuje.
Dříve ten týden jsem se těžce uhodila při pozdní lyžovací sezóně- ano, upadla jsem.
Před očima se mi začaly míhat měňavky a hvězdičky, nad kterými jsem jenom mávla rukou, protože jsem je přičetla slunčnímu záření ve vysoké nadmořské výšce
To, co se mi přihodilo, mohlo být katastrofické, kdybych nebyla v dosahu dobré chirurgie.
A tak jsem měla zrak napravený, ale poté následovala dlouhá rekonvalescence- tři měsíce- v pozici hlavou dolů.
Tato zkušenost mě naučila více soucítit s mými pacienty, obzvlášť s těmi, kteří trpí problémy sítnice.
37 miliónů lidí na celém světě je slepých a dalších 127 miliónů trpí špatným zrakem.
Sítnicové transplantáty odvozené z kmenových buněk, které jsou nyní ve fázi výzkumu, mohou jednoho dne navrátit zrak nebo alespoň částečné vidění, milionům pacientů na celém světě trpících nemoci sítnice.
Skutečně žijeme v náročné, ale také vzrušující době.
Jak světová populace stárne, vědci se předhánějí v objevování nových cest, jak pozvednout schopnost těla, aby se samo hojilo pomocí kmenových buněk.
Je faktem, že když jsou naše orgány nebo tkáně zraněné, naše kostní dřeň vypustí kmenové buňky do našeho krevního oběhu.
A tyhle kmenové buňky poté plavou krevním oběhem a míří k poškozenům orgánům, kde uvolňují růstové faktory k nápravě poškozených tkání.
Kmenové buňky mohou být použity jako stavební bloky k opravení zničených konstrukcí v našem těle, nebo k opatření nových jaterních buněk k opravení zničených jater.
V této chvíli existuje okolo 117 klinických pokusů, které zkoumají využití kmenových buněk k jaterním nemocem.
A co dál?
Srdeční choroby jsou hlavní příčinou smrti po celém světě.
1.1 miliónů Američanů každoročně utrpí infarkt. 4.8 miliónů utrpí srdeční selhání.
Kmenové buňky mohou být využity k doručení růstových faktorů zničenému srděčnímu svalu a nebo mohou být změněné na buňky srdečního svalu a obnovit tak srdeční činnost.
170 klinických výzkumů zkoumá roli, jakou hrají kmenové buňky v srdečních chorobách.
Přestože jsou nyní pouze ve vývojové fázi, kmenové buňky být mohou jednoho dne poslem obrovského pokroku v kardiologickém oboru.
Kmenové buňky nám dávají naději na nové začátky- malé, zvětšující se krůčky, buňky namísto orgánů, obnovování namísto nahrazování.
Terapie kmenovými buňkami mohou jednoho dne snížit nutnost dárcovských orgánů.
Výkonné nové technologie vždy představují záhady.
V tuto chvíli je na cestě první experiment zkoumající lidské embryotické buňky k zahojení míchy, poté co byl schválen USFDA.
A ve Spojeném království jsou nervové kmenové buňky v prvním stádiu výzkumu léčby infarktu.
Úspěchy ve výzkumu, které dnes oslavujeme, byly umožněny zvídavostí, přínosem a odpovědností jednotlivých vědců a zdravotních průkopníků.
Každý má svůj příběh.
Ten můj byl o cestě od orgánů k buňkám- cestě přes kontroverze, inspirované nadějí- nadějí, že jak stárneme, tak vy i já budeme moci jednoho dne oslavit dlouhověkost se zlepšenou kvalitou života.
Děkuji vám.
V minulém videu jsme měli velký oblak tvořený atomy vodíku, které dále houstnou a jsou velmi stlačené. Můžeme říct, že to jsou koule atomů vodíku. Když jsou tlak i teplota dostatečně vysoké, jak jste viděli v minulém videu, tak se atomy vodíku dostanou dostatečně blízko k sobě, abychom získali velkou sílu k fúzi, ke které dojde, a k uvolnění energie.
Poté tato energie začne vlastně kompenzovat sílu gravitace. Takže se celá hvězda, nyní už je to hvězda, nezhroutí do sebe.
Jakmile jsme zde, tak se nacházíme v hlavní fázi života hvězdy.
V tomto videu se chci zamyslet nad tím, co se ve hvězdě stane poté.
Takže počáteční fáze života. Máme jádro hvězdy. Tohle je hvězdné jádro a máte vodík spojující se do hélia a celé to uvolňuje spoustu energie.
Té energie, která zabraňuje jádru v implozi. Je to druh síly směřující ven, která kompenzuje sílu gravitace, která chce nechat vše se zhroutit a rozdrtit.
Tak máte jádro hvězdy, hvězdy jako je Slunce, a tu energii, která zahřívá všechny ostatní plyny okolo jádra, tím vytvoří ten zářící objekt, který vidíme jako hvězdu, u nás je to Slunce.
Při tom, jak se nyní vodík mění na hélium, si dokážete představit, že se v jádru formuje více a více hélia.
Znázorním zelenou hélium, které se formuje v jádru. Čím blíže se dostanete ke středu, tím bude vyšší tlak a rychlejší fúze a vznícení, ke které dojde.
Ve skutečnosti větší hmota hvězdy znamená větší tlak a tím pádem rychlejší výskyt fúze.
Tak máte hélium narůstající uvnitř jádra, podle toho, jak se vodík v jádru taví.
K čemu tam nyní může docházet?
Hélium je atom s větší hustotou.
To znamená, že obsahuje více hmoty na menším prostoru, takže zatímco se více a více vodíku přeměnilo na hélium, bude se jádro samo o sobě zmenšovat.
Nakreslím tady menší jádro.
Jádro se tedy samo o sobě bude zmenšovat a nyní má v sobě mnohem více hélia.
Teď se pojďme držet nejzazšího bodu, kde máme jen hélium, vše je mnohem hustší.
Stejné množství hmoty, které je v téhle kouli, je nyní v této s větší hustotou, v héliové kouli, takže tam bude stejně gravitační přitažlivosti, ale vše se dostává k sobě ještě blíže, a jak víme, tak čím blíže jste ke hmotě, tím silnější je působení gravitace. Tak místo aby vodík reagoval jen v jádru, tak máte fúzi vodíku probíhající okolo povrchu jádra.
Vodíkové fúze okolo povrchu jádra.
A jen aby bylo jasno, tak toto všechno neprobíhá najednou.
Je to pozvolný proces, tak jak máme více a více hélia v jádru, tak se jádro stává hustším, hustším a hustším.
Tím se tlak blízko jádra zvětšuje a zvětšuje, protože jste schopni se dostat blíže k těžšímu jádru, neboť je nyní hustší.
Jak stále roste tlak blízko jádra, tak fúzní reakce probíhají rychleji, dokud se nedostanete do tohoto bodu.
Upřesním to. Máte héliové jádro, všechen vodík v jádru byl použit a poté máte vodík přímo u jádra pod obrovským tlakem.
Ve skutečnosti je pod větším tlakem, než byl, když tam bylo pouze vodíkové jádro, protože je nyní mimo jádro tolik hmoty, která se snaží, můžeme říci, působit směrem dolů čili gravitační silu dolů. Snaží se dostat do ještě hustšího héliového jádra, protože všechno se může dostat blíže. Teď máte fúze probíhající ještě rychleji.
Dochází k nim ve velkém poloměru, takže toto je rychlá fúze přes velký poloměr a tato síla je bude vytlačovat...
Energie vzniklá z fúze nyní vytlačí tyto vnější vrstvy hvězdy ještě dále. Takže po celý čas tohoto pozvolného procesu přeměny vodíku na hélium, fúzí na hélium v jádru, vodík okolo jádra začíná hořet rychleji a rychleji. Nemůžu říct hořet, fúze bude rychlejší a rychlejší přes větší poloměr.
Trochu neintuitivní je, že fúze se děje rychleji i přes velký poloměr. Je to tak, jelikož máte hustší jádro, a to způsobuje ještě větší tlak gravitace.
A tímto procesem se hvězda stává zářivější. Také fúzní reakce, co probíhají, jsou mnohem intenzivnější a nad větším poloměrem a mohou vyloučit z hvězdy ještě více materiálu.
Poloměr hvězdy se sám o sobě stává větším a větším.
Pokud by tato hvězda vypadala takto... Pokud je tato hvězda... Možná to raději nakreslím bílou.
Teď tato hvězda, protože rychlejší fúzní reakce probíhá na větším poloměru, se stane mnohem větší, a to ani nejsem schopný nakreslit ve správném měřítku.
V případě našeho Slunce bude v tomto bodě průměr 100krát větší.
A v tomto bodě to je rudý obr.
A důvod, proč je "rudější" než tenhle, je, že přestože se fúze dějí zuřivěji, energie je rozptýlena na větší plochu. Takže skutečná teplota povrchu rudého obra bude nižší. To znamená, že bude vyzařovat světlo o vyšší vlnové délce.
Toto jádro nehořelo tak zuřivě jako jádro tady, ale energie tady byla rozptýlená v menším objemu, takže tady bude větší teplota povrchu.
Tady jádro už dále nehoří, jádro je nyní z hélia, proto už nehoří, stává se hustším a hustším, zatímco se hélium ukládá v jádru, ale tavení vodíku se tu vyskytuje mnohem intenzivněji.
Dochází k němu "žhavějším" způsobem, ale povrch zůstává chladnější kvůli větší ploše povrchu, narůstající teplo je více než kompenzováno růstem hvězdy.
Tohle se nyní bude dít stále a stále dokola a tlak bude stále intenzivnější, protože se bude vytvářet více hélia. Jádro se bude dále hroutit a teplota dále poroste.
Můžeme říct, že první vznícení, první fúze se vyskytne okolo 10 milionů kelvinů.
A tato věc se bude zahřívat, dokud nedosáhne 100 milionů kelvinů!
A to teď mluvím o hvězdě podobné hmotnosti, jako má Slunce. Některé hvězdy nebudou nikdo dost masivní na to, aby jádro houstlo tak, že teplota dosáhne 100 milionů kelvinů. Pojďme mluvit o případech, kdy k tomu dojde.
Nakonec se dostanete do bodu, kdy stále jsme uvnitř fáze rudého obra. Máme tuhle obrovskou hvězdu a máme héliové jádro, héliové jádro stále houstne a houstne, pak máme okolo vodíkovou skořápku, která se okolo stále fúzí mění na hélium.
Tohle je naše vodíková skořápka.
Fúze vodíku se vyskytuje v téhle žluté skořápce, díky které se poloměr hvězdy zvětšuje. rozpíná se, ale pouze když je teplota dostatečně vysoká.
A myslím si, že máte tušení, jak se těžké prvky formují ve vesmíru. A všechny těžké prvky, které tu můžete vidět, včetně těch, které jsou ve vás, byly vytvořeny tímto způsobem, původně z vodíku.
Když se jádro stane dostatečně žhavé, 100 milionů kelvinů, tak kvůli obrovskému tlaku pak hélium samo začne s fúzí.
Pak zde budeme mít jádro, kde hélium samo začne s fúzí. A to nyní mluvíme o situaci, kde máme hélium a vodík a budou se tvořit všechny možné kombinace. Ale obecně se bude hélium měnit na uhlík a kyslík.
Ukážu periodickou tabulku. Minule jsem ji neměl, nějak jsem ji ztratil.
Vodík má jeden proton a nemá neutrony, a když se v hlavní fázi mění na hélium, které má 2 protony a 2 neutrony, tak potřebujeme 4 tyto, abychom dostali 1 tento, protože hélium má nukleonové číslo 4, pokud mluvíme o héliu-4.
Tedy hélium, jakmile se dostane na 100 milionů kelvinů, může začít s fúzí.
Pokud máte zhruba tři hélia - další prvky přicházejí a opouštějí reakce -, můžete dostat uhlík.
Alespoň 4 hélia je dost, abyste dostali kyslík. Začínáme s fúzí těžších prvků. A co se stane?
Chci po vás, abyste se zamysleli nad tím, co se pravděpodobně stane, jestliže hvězda nikdy nevyroste tak, aby začala tavit uhlík a kyslík.
Pokud získá dost hmoty, tak se stane supermasivní hvězdou, bude schopná zahřívat uhlíkové a kyslíkové jádro až na 600 milionů kelvinů a začne s fúzí na ještě těžší prvky.
Zamysleme se nad tím, co se stane se Sluncem, které není dostatečně velké a nemá dostatečný tlak, který by začal tavit uhlík a kyslík.
A to bude téma dalšího videa.
Máme za úkol vynásobit 1,45 krát (10 na 8) krát 9,2 krát (10 na -12) krát 3,01 krát (10 na -5) a výsledek zapsat ve vědecké notaci a v desetinném tvaru.
Takže 1,45 krát (10 na 8) a mohl bych opět napsat závorky, ale já to napíšu jako další násobení... krát 9,2 krát (10 na -12) krát 3,01 krát (10 na -5).
Těmi závorkami nahoře jsem jen naznačil, že budeme násobit tento výraz krát tento výraz krát tento výraz.
Protože se vše jen násobí, tak nezáleží na pořadí, ve kterém budu násobit.
Pokud tohle vím, můžu přehodit pořadí čísel.
To bude 1,45 krát 9,2 krát 3,01 krát (10 na 8) krát (10 na -12) krát (10 na -5).
To se nám hodí, protože teď mám všechny 10 s exponentem tady na jednom místě.
Mohl bych kolem toho dát závorky.
A tady mám všechny ostatní čísla.
Teď to můžu zjednodušit.
Mám-li tady stejný základ 10, mohu sečíst exponenty.
To bude 10 na (8 minus 12 minus 5).
A teď spočítáme toto nalevo. Na to si vezmu kalkulačku.
1,45... mohli bychom to spočítat sami, ale tohle je rychlejší a je menší šance, že uděláme chybu... krát 9,2 krát 3,01, což se rovná 40,1534.
Levá strana se rovná 40,1534.
To se samozejmě bude násobit touhle 10 s exponenty.
Teď můžeme vypočítat exponent, to bude 40,1534 krát (10 na 8 minus 12 minus 5), a to se rovná -9.
(10 na -9).
Možná byste řekli, že to máme ve vědecké notaci, protože máme nějaké číslo krát 10 na nějaké číslo.
Ale to není opravdu správně.
Aby to bylo ve správné vědecké notaci, tohle číslo tady musí být větší nebo rovno 1 a menší než 10.
Tohle rozhodně není menší než 10.
Aby to bylo ve vědecké notaci, v podstatě tady chcete nenulovou číslici.
Pak tu máte desetinnou čárku, a pak všechno ostatní.
Takže zde... a my tu chceme nenulové číslo.
Zde máme 2 číslice.
Je to větší než 10... větší nebo rovno 10.
Chceme, aby tohle číslo bylo menší než 10 a větší nebo rovno 1.
Nejlepší způsob si bude to číslo napsat ve vědecké notaci.
Je to stejné jako 4,01534 krát 10.
Je to jako jít z 40 na 4, a tím pádem musíme posunout desetinnou čárku o 1 do leva.
Tím, že posouváte desetinnou čárku do leva, vlastně dělíte 10.
Tudíž to musíme násobit 10, aby se nezměnila hodnota.
Nebo to můžete brát takhle... 4,0 a ty čísla zatím krát 10 bude 40,1534.
A tak budeme mít 4,01534 krát 10 na 1, to je stejné jako 10, krát 10 na -9.
Opět tu máme exponenty se stejný základem. (10 na 1) krát (10 na -9) bude (10 na -8).
To je 4,01534 krát (10 na -8).
A máme to ve vědecké notaci.
Máme to ale zapsat ve vědecké notaci a desetinném tvaru.
Když se nás ptají na desetinný tvar, vlastně po nás chtějí, abychom to roznásobili.
Můžeme si tyhle čísla rozepsat.
To je 4, 0, 1, 5, 3, 4.
Pokud se koukám na tohle číslo, začnu tady s desetinnou čárkou.
Kdykoliv dělím 10 nebo násobím (10 na -1), posouvám desetinnou čárkou o 1 doleva.
Takže (10 na -1), pokud násobím (10 na -1), je to jako bych dělil 10.
A tak posouvám čárku o 1 doleva.
Tady násobím (10 na -8).
Nebo byste mohli říct, že dělím číslem (10 na 8).
Tím pádem posunu čárku o 8 míst doleva.
Jak si to pamatovat? Podívejte, že je to opravdu malé číslo.
Pokud jím budu násobit, dostanu menší číslo.
Takže posunu desetinnou čárku do leva.
Pokud by exponent byl kladná 8, pak by to bylo velké číslo.
Budu-li násobit 10 s kladným exponentem, posunu desetinnou čárku doprava.
Celé by se to mělo rovnat méně než 4,01534.
Budu tedy posouvat čárku o 8 míst doleva.
Posunuji o 1 místo, abych ji dostal sem.
A pak o dalších 7 míst, takže už jen přidám 7 nul.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 nul.
A ještě vložím 0 před desetinnou čárku.
Všimněte si, započítáme-li i tuhle číslici, budeme mít dohromady 8 číslic.
Mám 7 nul a tady tato číslice nám dává 8. Znova, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.
Nahlížejte na to takto: Začal jsem s desetinnou čárkou tady.
A posunul jsem se o 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 míst.
To je co se stane, když násobíte (10 na -8).
Pak dostanu takové číslo.
Když uvidíte takové číslo, uvědomíte si, proč čísla zapisujeme ve vědecké notaci.
Je to jednodušší, zabere to méně místa na napsání a hned víte, jak zhruba jeto číslo velké.
Tohle je komplikovanější.
Dokonce byste mohli zapomenout nebo přidat pár 0 když to vypíšete.
Pak si člověk musí pomalu spočítat všechny 0, aby zjistil, jak zhruba je to číslo velké.
Je to 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 nul a tady je číslice.
To nás dovede k 8.
Ale to číslo vypadá mnohem komplikovaněji než to ve vědecké notaci.
Poslední video skončilo na konci roku 1789.
Bastila byla dobyta v červenci, protože Pařížané chtěli získat zbraně a také osvobodit několik politických vězňů. kteří je podle nich měli ochránit proti tyranství ze strany Ludvíka XVI.
Ludvík XVI. odešel trochu nedobrovolně do zákulisí. nechtěl už se plést Národnímu shromáždění do cesty, protože viděl že pokaždé, když něco udělal, vedlo to jen k extrémnější reakci lidu.
Takže na konci roku 1789 už je velká část Francie ve velkém chaosu.
Národní shromáždění vytváří ústavu, která nebude dokončena až do roku 1791.
Snaží se ale dát věci dohromady, aby tu ústavu mohli navrhnout.
V srpnu roku 1789 už ale mají jejich verzi Deklarace nezávislosti.
Deklarace práv člověka a občana.
Takže kdyby všechno bylo dobré, prostě bychom počkali pár let, dostali bychom ústavu a možná bychom měli nějaký druh konstituční monarchie.
Ale naneštěstí, hlavně pro Ludvíka XVI, nešlo to tak hladce.
Jak už jsme zmínili, všechno tohle začalo, protože lidé měli hlad.
Máme finanční krizi, máme hladomor.
Takže v říjnu roku 1789, pořád jsme v roce 1789, se začaly rozšiřovat pomluvy, že Marie-Antoinetta, králova žena, si hromadila obilí ve Versailles.
Takže lidé si začali představovat velké hromady obilí ve Versailles, a mluvíme tu o době, kdy lidé neměli ani na chleba.
A chleba byl základem jejich stravy.
Kvůli tomu se uskutečnil pochod rolnických žen do Versailles.
A byly ozbrojené.
Tohle je zobrazení těchto žen na jejich pochodu do Versailles.
Dostaly se k Versailles a dokázaly se dostat do té budovy samotné.
A žádaly - protože měly podezření, co měli
Ludvík XVI a Marie Antoinetta v plánu ve Versailles - žádaly, aby se královská rodina přestěhovala do Paříže.
Tak to je pochod žen, kterým se podařilo dostat, oč žádaly.
Výsledkem bylo, že se Ludvík XVI a jeho žena, Marie-Antoinetta, přestěhovali zpátky do Paříže, kde nemohli dělat věci jako schraňovat hromady obilí.
A také aby mohli být obklopeni všemi těmi ne-tak-úplně-milými lidmi, kteří mohli sledovat, co dělají.
Myslím, že hlavní důvod byl, že lidé měli hlad a tak se šířily pomluvy o králi hromadícím obilí.
Vznikly ale také pomluvy, že král byl velmi neuctivý k některým symbolům nové Francie, Národního Shromáždění.
To také lidí hodně naštvalo.
A všichni, včetně
Ludvíka XVI, tak nějak věděli, že se mu moc nelíbilo, co se dělo.
Nebyl příliš spokojený s konstituční monarchií, která se vytvářela, protože Národní shromáždění mu bralo moc.
Při vstupu do roku 1790 se tedy nacházíme ve velmi nepříjemné situaci, kdy jsou král a královna uvězněni v Tuileriích v Paříži.
Národní shromáždění navrhuje ústavu.
Vytvářejí ji tady nahoře, všichni složili přísahu v sále královské míčovny.
Zároveň jsou ale v celé Francií také tzv. protipovstání.
Francie je tady.
Ve Francii jsou protipovstání lidí, kterým se právě probíhající revoluce nelíbí.
Ti jsou následně utišení.
A všichni lidi jsou navzájem proti sobě spiknutí.
A pak je tu šlechta, která říká, tyjo, víte co?
Nelíbí se mi, kam se tohle ubírá.
Už jsme viděli dost násilí.
Lidé jsou naštvaní.
Já si prostě vezmu svoje peníze a všechno co můžu unést, a půjdu pryč ze země.
Emigruju pryč ze země.
Takže šlechta začíná opouštět Francii.
Říká se jim 'Emigrés' Vím, že to nevyslovuju správně.
Ale můžete vidět ten pocit, ve Francii jsem se měl dobře, ale už to tak dlouho nebude, takže bych měl radši odjet.
Takže 1790 byl tak trochu rok neklidu.
Teď jsme tedy v roce 1791 a stejná myšlenka o zmizení pryč od nebezpečí se líhne i v hlavě Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty.
Oni ale nemohli opustit zemi.
Nevěřili Velké Británii.
Nevěřili žádné z těchto zemí, že by jim poskytla bezpečné přístřeší.
Takže jeden z genrálů, který soucítil s jejich případem, řekl, hele, přijeďte aspoň do pohraniční a můžete se se schovat všemu tomu neklidu, který se děje.
Oblékli se tedy za poddané - a tohle vám ukazuje, jací lidé skutečně byli - oblíkli se za poddané
a donutili své poddané, aby se oblékli za šlechtu, aby z nich udělali terče v případě, že by je někdo přepadl při útěku z Paříže.
Převlečeni za poddané, král a královna se pokusili uniknout do panství toho generála.
Ale když byli ve Varennes, přesně tady, byli odhaleni.
A lidé je samořejmě zajali a odvezli je zpět do Paříže.
Tomuhle se říká útěk do Varennes, nebo útěk pryč z Paříže, nebo jak tomu chcete říkat.
Takže Ludvík XVI. už začal chápat o co jde.
Pokusili se uniknout.
Lidé je ale přivedli zpátky.
Teď si dokážete představit, že hodně lidí už krále nemělo rádo.
Nelíbila se jim ani existence vůbec nějakého krále.
A ti nejrevolucionářštější, nejradikálnější, se jmenovali Jakobíni.
A poté, co se král s královnou pokusili uniknout a byli přivedeni nazpět, začali si říkat, k čemu to vůbec je, mít nějakého krále?
A vy, z Národního shromáždění, proč se vůbec snažíte psát typ ústavy, která dává králi vůbec nějakou moc?
Měli bychom mít republiku.
Což je v podstatě, existuje hodně rozdílných definicí o tom, co je to republika, ale ta nejjednodušší je že se jedná o stát bez krále, bez panovníka, bez královny.
Radikálové říkají, my je nepotřebujeme, vy z Národního shromáždění si myslíte, že jste radikální.
Ale nejste radikální dostatečně. My chceme úplně zrušit monarchii.
A to, že Ludvík XVI. chtěl utéct, chápeme jako jeho abdikaci.
Abdikaci, neboli vzdání se trůnu.
A tak začali v Paříži organizovat-
Tohle je Champ-de-Mars
Vím, že to vyslovuju úplně špatně.
Tohle je aktuální fotka.
Začali sbírat podpisy v tomhle veřejném parku, aby dali najevo: my žádného krále nepotřebujeme.
Chceme si založit vlastní republiku.
A Národní shromáždění není dostatečně radikální.
A tak se lidé začali shromažďovat tady na Champ-de-Mars a začalo to být trochu ošklivé.
Byla vyslána vojska, aby všechny zklidnila.
A tahle vojska byla kontrolována
Národním shromážděním
Lidé, kteří jsou řízeni třetím stavem.
Ale trochu se to zvrhlo.
Někdo házel na vojáky kameny.
Vojáci začali nejdříve střílet do vzduchu.
Ale nakonec stříleli i do davu.
Umřelo asi 50 lidí.
A to bylo krveprolití.
Nebo taky krveprolití na Champ-de-Mars.
Vím, že to říkám špatně.
Tohle ale není video o francouzské výslovnosti.
Ale dokážete si představit, že teď byli lidi naštvaní ještě víc.
A stále mají hlad.
Tento problém nezmizel.
Král s královnou byli velmi neochotní, všichni je podezřívají, že se budou chtít dostat zpátky k moci.
Zkusili utéct pryč, když Jakobíni, nebo celkově revolucionáři vedení Jakobíny, začali navrhovat, hele, měli bychom mít republiku.
Neměli bychom vůbec mít krále.
A shromáždili lidi tady, a zničehonic, vojska kontrolována Národním shromážděním střílejí do davu, zabíjejí občany kvůli házení kamenů.
Mohly to být velké kameny.
Ale dokážete si představit, že tohle naštve už hladový a potlačovaný lid ještě víc.
A aby se lidé stali ještě paranoidnějšími, že král a královna se nakonec vrátí k moci, máte dvě hlavní moci, které se zničehonic snaží dostat do Francouzské revoluce.
Teď trochu odbočím.
Protože tohle bylo pro mě nejvíc matoucí, když jsem se poprvé učil Evropskou historii.
Máte tyhle státy.
Máte Rakousko, to jsem zvýraznil oranžově.
Tahle mapa je moderní.
Ale oranžovou jsem zvýraznil, kde bylo Rakousko v tu dobu.
Kolem 1789, 1790 a 1791.
Červenou je vyznačené Prusko.
Chci vám ukázat, že tenkrát to vypadalo o dost jinak než teď.
Dnešní Rakousko je tahle země.
A Prusko dnes už ani neexistuje.
A pak tady máte Svatou říši římskou, která se skládá ze všech těchto království, nebo říší, nebo jak je chcete nazývat.
A tohle chci trochu objasnit.
Svatá říše římská nebyla, jak řekl Voltaire, ani svatá, ani římská, ani říše.
A měl pravdu.
Byla to vlastně taková volná konfederace germánských království a států - hlavně germánských království a států.
Shoduje se to docela s dnešním Německem.
A dvě nejvlivnější mocnosti ve Svaté říši římské, nebo vlastně spíš nejvlivnější mocnost ve Svaté říši římské byli Rakušané.
A vládce Rakušanů měl titul císaře Svaté říše římské.
A tím byl Leopold II.
Takže Leopold II. byl císařem Svaté říše římské.
Ale nebyl jako římští císaří minulosti.
Římští císaři v minulosti byli opravdu z Říma.
Nic ve Svaté říši římské v době francouzské revoluce, nemělo kontrolu nad Římem.
Takže to nebylo římské, nemluvíme o lidech, kteří mluvili latinsky.
Mluvíme o lidech, kteří mluvili germánskými jazyky.
A nebyla to říše.
Neměla pevnou strukturu řízení.
Byla to volná konfederace států.
Ale nejvlivnější byla oblast, která byla pod kontrolou rakouských Habsburků nebo chcete-li Leopolda II.
A nejen, že to tam měl všechno pod kontrolou, byl říšským císařem a v podstatě měl kontrolu nad Rakouskem, nebo spíše Rakouskou říší v té době.
Byl ale také bratr Marie-Antoinetty!
Leopold II. byl její bratr.
Takže Leopold II. a Fridrich Vilém II. Pruský, což je další převážně germánský stát.
Vezmu si na to lepší barvu.
Vytvořili společně Pilnickou deklaraci.
Napíšu vám to.
A tohle tomu všeobecnému naštvání Francouzů vůbec nepomůže.
Pilnická deklarace.
Tohle se stalo v srpnu, takže chci ujasnit, co se vlastně stalo.
V červnu roku 1791, se pokusili utéct, byli zahlédnuti ve Varennes.
Poté v červenci 1791 je tu masakr v Champ-de-Mars.
Takže lidé už byli docela nedůvěřiví vůči králi a královně.
Myšlenka, že je vůbec nepotřebujeme, se rozšiřovala.
A lidé jsou stále naštvanější.
A pak je tu Pilnická deklarace zahraničních mocností, z nichž jedna je vlastně bratr právě vládnoucí francouzské královské rodiny.
A ta deklarace nám vlastně říká, že chtějí dostat francouzskou monarchii zpátky k moci.
Neříkají, že by to chtěli udělat vojenskými zásahy.
Ale je to deklarace, vw které nesouhlasí s tím, co se děje ve Francii.
A i když to oni sami nemuseli myslet příliš vážně, francouzský lid to vzal velmi vážně.
Máte tu ty velké mocnosti na tomhle území.
Máte tu Rakušany a Prusy.
To nebylo něco, co by mohli lidé brát na lehkou váhu.
Proto to pouze zvýšilo strach, že královská rodina udělá něco, aby se dostala zpátky k moci a potlačila lid.
A to umožnilo Jakobínům přidat plyn při volání po republice.
Tímhle toto video ukončím.
V prvním videu jsme mohli vidět, že to bylo zlé.
Teď je všechno ještě horší.
Francií začíná prostupovat chaos.
Lidé se ptají jestli vůbec potřebují královnu a krále.
Zahraniční mocnosti se do toho zapletou, když prohlásí, že se jim moc nezdá to, co vidí, jak jsou král a královna svrženi.
To by mohlo pak napadnout i jejich lid.
A taky jsem tvůj brácha, tak ti chci pomoct.
To lidi vyděsí ještě víc.
Národní shromáždění, které je trochu počátkem revoluce, taky tak trochu masakruje lid.
Takže to vede k velmi napjaté a ošklivé kapitole francouzské historie.
Dále uvidíte, že to vyvrcholí terorem.
To uvidíte v dalším videu.
Hodně jsme mluvili o poptávce, teď se podívejme na nabídku!
A pro tento příklad použijeme hroznové víno.
Budeme předstírat, že jsme vinaři.
Pro začátek vám představím (a možná to budu na počest hroznů psát fialově) zákon nabídky, který podobně jako zákon poptávky dává intuitivně smysl.
Považujeme-li všechny hodnoty za konstantní, a v dalších videích si řekneme, co se stane, změníme-li některé z těch hodnot, které teď považujeme za konstantní. Ale pokud považujeme vše ostatní za konstantní a jediná věc, kterou měníme, je cena, tak zákon nabídky říká, že pokud cena roste, budu používat P pro cenu, pokud cena roste, tak nabídka, tedy abych se opravil, nabízené množství roste. A můžete si představit, že pokud cena klesá, nabízené množství klesá.
Možná jste si již všimli, že jsem si dal pozor na to, abych řekl nabízené množství. Stejně jako tomu bylo u poptávky.
Když mluvíme o růstu či poklesu poptávky, mluvíme o posunu vztahu cena/množství. Pokud mluvíme o konkrétním poptávaném množství, říkáme poptávané množství a ne pouze poptávka.
To je naprosto stejné u nabídky. Když mluvíme o konkrétním množství, musíme zmínit množství. Pokud mluvíme o zvýšení nabídky, mluvíme o posunu celého vztahu, ať už nahoru či dolů.
Ujistěme se, že nám to dává smysl, a myslím, že dává.
Představme si, že jsme vinaři. Zde nakreslím schéma nabídky.
Nabídka... Schéma nabídky hroznů je ve skutečnosti přehled ukazující vztah, pokud jsou ostatní hodnoty konstantní, mezi cenou a nabízeném množství.
Ukážeme si několik scénářů, jako jsme to udělali u poptávky.
Scénáře... Naši cenu dáme sem a bude to cena za libru hroznů a toto je množství vypěstované za časový úsek. A pokaždé, když uděláme tyto nabídková či poptávková schémata, mluvíme o daném časovém úseku.
Ale jenom s udáním času to bude dávat smysl. Jaké množství bude vypěstované za den, pokud toto je cena?
Neřekli jsme za den...
Nevíme tedy, o čem mluvíme.
Nabízené množství...
Řekněme scénář A.
Pokud je cena za libru hroznů 50 centů, 50 centů za libru. Udělám to se zaokrouhlenými čísly. Chápete proč.
Cena za libru je 1 dolar.
Považujme to za relativně nízkou cenu.
Dále budeme uvažovat nejúrodnější půdu, na které je snadné pěstovat hrozny a možná úrodnou a levnou půdu, aby ji nikdo jiný nechtěl využít na jiné věci. Je dobrá pouze na pěstování hroznů.
Poskytneme... toto je cena za libru... v této situaci vypěstujeme tento rok 1 000 liber.
Nikdy jsem víno nepěstoval, vlastně nevím, jestli je to přiměřené množství, ale dejme tomu 1 000 liber.
Teď scénář B.
Řekněme, že cena vzroste na 2 dolary.
Nejenom, že nyní vypěstujeme stejné množství jako předtím, ale taky si můžeme chtít koupit další půdu. Půdu, která může mít jiné využití, půdu ne úplně vhodnou pro víno. Ale koupíme ji, protože nyní můžeme za hrozny dostat více a tak jsme možná nyní ochotni vyprodukovat 2 000 liber.
A tak potom vypěstuji 2 500 liber. Ukáži ještě jeden scénář.
Scénář D.
Cena vzroste na 4 dolary za libru.
Platí to samé, přestávám pěstovat jiné plodiny a používám půdu pro víno, protože cena hroznů je tak vysoká a tak vyprodukuji 2 750 liber.
Nyní můžeme nakreslit křivku nabídky, stejně jako jsme kreslili křivky poptávky. A je tu přesně stejná dohoda, kterou nemám moc rád, totiž že cena je na svislé ose. Jak vidíte, o ceně mluvíme jako o nezávisle proměnné.
Cena je na svislé ose a je to cena za libru. A na vodorovné ose je vypěstované množství (v tisících).
Napíšu sem "vypěstované množství".
Dejme tomu další rok, předpokládáme, že toto vše je pro příští rok a mluvíme o tisících librách. Napíšu tisíc liber.
A tak vidíme, jak se od 1 000 blížíme ke 3 000. Tohle je 1 000, je to 1 na 1 000 liber, tohle jsou 2 000 a tohle jsou 3 000.
Cena roste až na 4 dolary, 1, 2, 3 a poté 4.
Můžeme propojit tyto body, jde o konkrétní body na křivce nabídky.
Při ceně 1 dolar dodáme 1 000 liber. To je scénář A.
Při ceně 2 dolary dodáme 2 000 liber.
To je scénář B.
Při ceně 3 dolary dodáme 2 500 liber. 3 dolary... omlouvám se...
Jak vidíte, spletl jsem si osy.
Toto je cena.
To je to, o čem jsme mluvili, vidíme to jako věc, která se mění, ačkoli ne vždy to musí být tímto způsobem.
1 dolar - 1000 liber, 2 dolary - 2000 liber, 3 dolary - 2500 liber.
Asi zde.
To je zhruba 2 500.
Nakreslím to modře, aby nás to nemátlo.
3 dolary - 2 500 liber.
Asi takhle.
Toto je scénář C.
A teď scénář D, 4 dolary.
Ještě to trochu upřesním, protože jsme trochu blízko.
Těchto 2 500 liber nás dostane sem.
Toto je scénář C.
A nyní scénář D, 4 dolary - 2 750 liber.
2 750 je asi tady.
To jsou 4 dolary.
To je scénář D.
A pokud je spojíme, měly by nám vytvořit naší křivku nabídky.
Bude to vypadat asi takhle.
Je zde určitá minimální cena, abychom vůbec dodali nějaké hrozny.
Nebudeme je přece dávat zadarmo, ta minimální cena bude asi tady, tak abychom vůbec začali produkovat hrozny.
Asi takhle bude vypadat naše křivka nabídky.
Nyní si uvědomte, že jediná věc, kterou tu měníme, je cena.
Pokud by se měnila pouze cena, pohybovali bychom se po této křivce.
V dalších videích budu mluvit o věcech, které jsme doposud považovali za konstantní, a co by udělaly při jakékoliv dané ceně s touto křivkou nebo co by s touto křivkou udělaly obecně.
Dále za automobily
Parkovací politika v New York City a určitě i parkovací politiky ve městech v celé zemi jsou zničeny. hudba
To, že auta parkují zdarma na ulicích, že zaujímají prostor na dlouho dobu, to je ten nejhorší možný způsob využití našich ulic a veřejného prostoru.
Dokonce i města s největší hustotou zalidnění často vyžadují u každé nové výstavby určité množství parkovacích míst. Cena za pakování na ulici je nastavena velice nízko.
Tím je použití auta jednoduší, než by mělo být. Vede to k tomu, že parkovací místa existují mnohem déle, než by měla.
Tato politika nedává z ekonomického úhlu pohledu smysl.
Naše parkovací politika zhoršuje dopravní zácpy. Každoročně jsou automobily skrytě dotovány částkami v řádech miliard dolarů. V USA stojí průměrné parkovací místo 15 000 dolarů.
Stojan na kolo vyjde asi na 200 dolarů.
Tvrdě se pracuje na tom, aby šlo snadno a pohodlně zaparkovat auto, ale nedělá se tolik pro to snadné zaparkování kola.
Takže jsme v tomto začarovaném kruhu, více prostoru pro auta, více aut, více prostoru, více aut.
A potom máme více prostoru a více aut a méně a méně domů, méně zařízení pro rekreaci.
Jeto vlastně taková sestupná spirála, protože nakonec skončíme s tím, že máme méně města.
Problém plánování našich ulic pro auta a parkování tkví v tom, že umožňuje, aby naše ulice byly privatizovány.
Prakticky každý blok v New York City je lemován neplaceným parkováním.
Pouze část pouličních parkovacích míst v New York City je zpoplatněna.
Tato zpoplatněná místa jsou stále asi 12krát levnější, než soukromé garáže.
Na jedné straně většiny bloků je asi 10 parkovacích míst.
Tato parkovací místa zabírají průměrnou plochu přibližne 200 čtverečních stop.
Dohromady to tedy vychází asi na 4 000 čtverečních stop na parkování v každém bloku.
V New York City je 6 000 mil ulic. Dohromady tady máme přibližně 10 800 akrů plochy pro parkování v New Yorku.
Kolik to je těch 10 800 akrů?
Je to asi jako 13 Central Parků.
Představte si co můžete s takovým množstvím prostoru dělat.
Dvě parkovací místa vlastně odpovídají garsonce slušných rozměrů.
"Ohrádka na kola" je parkovací místo pro auta, které bylo přeměněno na mnohem více parkovacích míst pro kola.
Přeměníte-li místo, kde lze zaparkovat jedno auto do ohrádky na kola, můžete zde zaparkovat 8 - 22 kol.
Mluvíme-li o parkovací politice, mluvíme o procentu obsazenosti, poplatku na hodinu nebo kolik čtverečních stop je na určité ulici vymezeno pro parkování.
To může brzy začít lidi nudit a je těžké dokázat aby lidí tak nějak pochopili, proč je naše parkovací politika zničená, v čem je problematická, nebo proč jsou problematické náklady ušlé příležitosti při vyčlenění tak velkého prostoru pro parkování.
Během "Dne parkování" jsme se pokusili zprostředkovat lidem velice vizuální názornou zkušenost, jak velmi se s veřejným prostorem mrhá.
Lidé místo obydleli.
Někdy jsme dali na zem drny nebo lavičky.
Skutečně je to způsob jak humanizovat to, co by za jiných okolností bylo jednoduše úložiště pro auto.
Myslím, že historicky byl problém s parkování definován takto - není tu dostatek příhodných míst pro parkovaní.
Ale čím dál tím více měst začíná rozumět, že problém s parkováním by mohl být definován jinak. Ve skutečnosti by mohl být problém definován jako přebytek parkovacích míst.
Tak nějak jsme se inspirovali v recyklaci parkovacích pruhů, programy jako "Den parkování" apod.
Napadlo nás začít hledat místa, kde můžeme skutečné změnit účel využití a vhodněji přerozdělit limitovaný uliční prostor.
A tady za námi máme první chodník přetvořený z parkovacích míst. Základní myšlenka je jednoduše a relativně levně postavit jakousi podlážku do parkovacího pruhu a na ni umístit nejrůznější vybavení. Tam kde je to vhodné jsme umístili kavárenské stolky, židle. lavičky, stojany na kola a věci pěkné na pohled. hudba
Potřebujeme dát parkování zpět kam patří.
Cílem parkovací reformy je, aby parkovací místa nemusela být dotována.
Prostor je ve městě vzácný zdroj a my ho moc dobře nevyužíváme. Musíme zařídit, abychom dostali správné množství prostoru pro pohyb lidí, spíše než pro pohyb aut. titulky:
Chtěl bych začít takovým imaginárním pokusem.
Představte si, že jsme se posunuli o čtyři tisíce let do budoucnosti.
Civilizace v podobě, jakou známe, přestala existovat - nejsou knihy, není elektronika, není Facebook ani Twitter.
Veškerá znalost angličtiny a anglické abecedy byla ztracena.
A teď si představte archeology, jak se prokopávají troskami jednoho z našich měst.
Co tam mohou najít?
Možná nějaké plastové obdélníčky se zvláštními symboly na povrchu. Možná nějaké kulaté kousky kovu. Možná nějaké válcovité nádoby s několika symboly na povrchu.
A možná se jedna archeoložka najednou proslaví, když objeví - zahrabané v kopcích někde v Severní Americe - stejné symboly, jen mnohokrát větší.
Položme sami sobě otázku, co by mohly takovéto artefakty o nás říci
lidem žijícím o čtyři tisíce let později v budoucnosti.
Není to pouze hypotetická otázka.
Je to stejný druh otázky, které čelíme, když se snažíme porozumět protoindické civilizaci povodí Indu, která existovala před čtyřmi tisíci roky.
Protoindická civilizace existovala zhruba ve stejné době jako mnohem lépe známá egyptská a mezopotámská civilizace, ale byla mnohem větší než obě tyto civilizace.
Rozkládala se na ploše zhruba jednoho miliónu čtverečních kilometrů na území dnešního Pákistánu, severozápadní Indie a částí Afghánistánu a Íránu.
Vzhledem k tomu, že to byla tak rozsáhlá civilizace, by se dalo očekávat, že se najdou mocní panovníci, králové, a veliké památníky oslavující tyto mocné krále.
Ve skutečnosti archeologové našli něco zcela jiného.
Našli malé předměty, jako jsou tyhle.
Tohle je ukázka jednoho takového předmětu.
Je to samozřejmě replika.
Ale kdo je ta osoba?
Král?
Bůh?
Kněz?
Nebo možná obyčejný člověk jako vy nebo já?
Nevíme.
Lidé z povodí Indu však po sobě rovněž zanechali artefakty s nápisy.
Nejsou to kousky plastu, ale kamenná pečetidla, měděné tabulky, keramika, a překvapivě, jedna veliká deska s nápisem, která byla nalezena zakopaná poblíž městské brány.
Nevíme, jestli je na ní napsáno Hollywood, nebo v tomhle případě Bollywood.
Ve skutečnosti vlastně nevíme, co je napsáno na kterémkoli z těchto předmětů. Protoindické písmo totiž není rozluštěno.
U žádného z těchto symbolů nevíme, co znamená.
Tyhle symboly jsou nejčastěji nacházeny na pečetidlech.
Tady vidíte jeden podobný předmět.
Je to čtvercový předmět se zvířetem podobným jednorožci.
Je to mistrovské umělecké dílo.
Jak myslíte, že je veliké?
Takhle veliké?
Nebo možná takhle veliké?
Ukáži vám to.
Tady je replika jednoho takového pečetidla.
Je veliké jen asi palec krát palec - takže docela malé.
K čemu se ta pečetidla používala?
Víme, že se obtiskovala do hliněných štítků připevněných k balíkům zboží, které se posílaly z jednoho místa na druhé.
Znáte ty zásilkové lístky, které jsou na krabicích doručovaných FedExem?
Tak tahle pečetidla se používala k výrobě podobných zásilkových lístků.
Možná si říkáte, co asi obsahují nápisy na těchto předmětech.
Možná to je jméno posílajícího nebo nějaká informace o zboží, které se posílalo z jednoho místa na druhé - nevíme.
Musíme rozluštit písmo, abychom na tuto otázku mohli odpovědět.
Rozluštění písma není jen logickým rébusem - stala se z něj otázka, která je úzce propojena s politikou a kulturní historií jižní Asie.
Toto písmo se vlastně stalo jakýmsi bitevním polem, na němž se utkávají tři různé skupiny lidí.
Zaprvé je tu skupina lidí, kteří velmi odhodlaně hájí svůj názor, že protoindické písmo vůbec nezaznamenává jazyk.
Tito lidé věří, že ony symboly jsou velice podobné symbolům, které můžete najít na dopravních značkách či heraldickým znakům, které najdete na štítech.
Podle další skupiny lidí zaznamenává protoindické písmo indoevropský jazyk.
Pokud se podíváte na dnešní mapu Indie, uvidíte, že většina jazyků, jimiž se hovoří v severní Indii, patří do rodiny indoevropských jazyků.
Někteří lidé tedy věří, že protoindické písmo zachycuje starobylý indoevropský jazyk, jakým je kupříkladu sanskrt.
Pak je tu poslední skupina lidí, kteří věří, že lidé civilizace povodí Indu byli předky lidí, kteří dnes žijí v jižní Indii.
Tato třetí skupina věří, že písmo povodí Indu zaznamenává starověkou podobu řeči z rodiny drávidských jazyků, což jsou jazyky, kterými se dnes mluví ve většině jižní Indie.
Zastánci této teorie upozorňují na malou enklávu drávidsky hovořících lidí na severu, poblíž Afghánistánu, a říkají, že se možná, někdy v minulosti, drávidskými jazyky hovořilo po celé Indii, což by mohlo znamenat, že protoindická civilizace byla taktéž drávidská.
Která z těchto hypotéz je pravdivá?
Nevíme, ale kdybyste rozluštili ono písmo, možná byste na tuto otázku nalezli odpověď.
Rozluštění tohoto písma je však velmi náročným úkolem.
V prvé řadě neexistuje žádná Rosettská deska.
Nemyslím tím stejnojmenný počítačový program. Myslím tím starověký artefakt, který by obsahoval stejný text napsaný jak známým, tak neznámým písmem.
Pro protoindické písmo takový artefakt nemáme.
Navíc ani nevíme, jakou řečí tito lidé hovořili.
A aby to bylo ještě horší, většina nápisů, které máme k dispozici, je velice krátká.
Jak jsem vám ukazoval, většinou se najdou na pečetidlech, která jsou velice, velice malá.
Když člověk vezme v úvahu tyhle zásadní překážky, může si říkat a může se strachovat o to, zda vůbec někdy protoindické písmo rozluštíme.
Ve zbytku svého vystoupení bych vám chtěl říci, jak jsem se naučil přestat se strachovat a jak jsem se naučil milovat výzvu, kterou protoindické písmo představuje.
Protoindické písmo mě fascinovalo odjakživa, už od doby, kdy jsem si o něm četl v učebnici na základní škole.
Proč mě fascinovalo?
Je to poslední důležité písmo starověkého světa, které zůstává nerozluštěno.
Výběr povolání mě nakonec přivedl k tomu, že jsem se stal počítačovým neurologem, takže obvykle v práci vytvářím počítačové modely mozku a snažím se porozumět tomu, jak mozek předvídá, jak se mozek rozhoduje, jak se mozek učí a tak podobně.
V roce 2007 mi však protoindické písmo opět zkřížilo cestu.
Byl jsem tehdy v Indii a měl jsem skvělou příležitost setkat se s několika indickými vědci, kteří se s pomocí počítačových modelů snažili právě o analýzu tohoto písma.
Tehdy jsem si uvědomil, že se mi zde nabízí příležitost ke spolupráci s těmito vědci, a této příležitosti jsem využil.
Chtěl bych zde prezentovat některé z výsledků, k nimž jsme došli.
Nebo, ještě lepší bude, když budeme luštit společně.
Jste připraveni?
První věc, kterou musíte udělat, když máte před sebou nerozluštěné písmo, je pokusit se zjistit, jakým směrem bylo psáno.
Máme zde dva nápisy obsahující několik symbolů.
Dokážete mi říct, zda jsou psány směrem zprava doleva nebo zleva doprava?
Dám vám pár vteřin.
Dobře. Kolik z vás říká zprava doleva?
Dobře.
Dobře. Zleva doprava?
Hm, je to skoro přesně půl na půl.
Dobře.
Odpověď je - pokud se podíváte na levou stranu těch dvou nápisů, všimnete si, že jsou tam znaky namačkané, takže se zdá, že před čtyřmi tisíci roky, když písař psal zprava doleva, došlo mu místo.
A tak tam musel ten znak natlačit.
Jeden znak je napsán rovněž pod nápisem nad ním.
Jsou to náznaky toho, že směr písma byl pravděpodobně zprava doleva.
Jedna ze základních věcí, kterou víme, je to, že pevně daný směr psaní je velice důležitou charakteristikou jazykových písem.
Protoindické písmo nyní tedy má tuto konkrétní vlastnost.
Jaké další vlastnosti jazyka toto písmo vykazuje?
Jazyky obsahují vzorce.
Kdybych vám dal písmeno Q a řekl vám, abyste odhadli, jaké písmeno bude následovat po něm, co by vás napadlo?
Většina z vás řekla U, což je správně.
Kdybych vás vyzval, abyste si tipli ještě jedno písmeno, co myslíte, že by to bylo?
Teď tu máme několik možností. Máme tady E. Mohlo by to být A, ale určitě ne B, C nebo D, že ne?
Protoindické písmo také vykazuje podobné vzorce.
Řada nápisů začíná tímto symbolem ve tvaru diamantu.
Ten je pak často následován tímhle symbolem, který připomíná uvozovky.
Je to velice podobné příkladu s písmeny Q a U.
Tento symbol může být pro změnu následován těmito symboly připomínajícími rybu a některými dalšími znaky, ale nikdy žádným z těch ostatních znaků, které vidíme dole.
Navíc existují znaky, které se skutečně často vyskytují na konci nápisů, jako třeba tenhle znak ve tvaru džbánu. Tento znak je vlastně znakem, který se v celém písmu vyskytuje nejčastěji.
Vzhledem k existenci podobných vzorců jsme dostali následující nápad. Napadlo nás využít počítač k tomu, abychom odhalili tyto vzorce, a proto jsme do počítače zadali dostupné texty. Počítač vytvořil statistický model ukazující, které symboly se obvykle objevují společně a které symboly zpravidla následují za sebou.
Když máme k dispozici počítačový model, můžeme jej otestovat tak, že jej podrobíme zkoušce.
Můžeme záměrně některé ze symbolů vymazat a můžeme zadat počítači úkol, aby odhadl, které symboly chybějí.
Tady je několik příkladů.
Můžete to považovat za možná nejstarší verzi hry kolo štěstí.
Zjistili jsme, že počítač v 75 procentech případů uspěl a odhadl symbol správně.
V ostatních případech byl zpravidla správnou odpovědí v pořadí druhý nebo třetí tip počítače.
Tento konkrétní postup má rovněž svoje praktické využití.
Existuje řada nápisů, které jsou poškozené.
Tady vidíme jeden příklad.
My nyní můžeme využít tohoto počítačového modelu a pokusit se ten nápis doplnit stanovením nejpravděpodobnější možné odpovědi.
Tady je kupříkladu symbol, který by tam dle předpokladů měl být.
Tohle by mohlo být velmi užitečné při snaze o rozluštění písma, protože touto cestou bude vygenerováno více údajů, které budeme moci analyzovat.
Tady je další věc, kterou lze dělat s tímhle počítačovým modelem.
Představte si opici sedící u klávesnice.
Myslím, že výsledkem bude asi náhodná změť písmen, která bude vypadat takhle.
Taková náhodná změť písmen vykazuje velice vysokou entropii.
To je pojem, který se používá ve fyzice a v teorii informace.
Představte si nicméně, že je to skutečně náhodná změť písmen.
Kolik z vás si někdy vylilo do klávesnice kávu?
Možná jste se pak setkali s problémem, že se vám klávesnice zasekla - takže se vlastně pořád dokola opakoval stejný symbol.
O podobné sekvenci platí, že má velice nízkou entropii, protože v ní zcela schází různorodost.
Jazyk má na druhou stranu středně vysokou míru entropie - není ani příliš rigidní, ani příliš náhodně uspořádaný.
Jak je na tom protoindické písmo?
Tady máme graf, který zachycuje entropii celé množiny sekvencí.
Úplně nahoře vidíte rovnoměrně nahodilou sekvenci, což je náhodná změť písmen - je zajímavé, že tady rovněž najdeme
DNA sekvenci lidského genomu a instrumentální hudbu.
Obě tyto řady jsou velice, velice proměnlivé, a proto je v rámci grafu najdete velice vysoko.
Na spodním konci žebříčku najdete velice rigidní sekvenci, řadu sestavenou pouze z písmen A, a rovněž zde najdete počítačový program, v tomto případě naprogramovaný v jazyce Fortran, který se řídí skutečně velice pevnými pravidly.
Jazyková písma se nacházejí uprostřed.
Jak je na tom protoindické písmo?
Zjistili jsme, že se protoindické písmo nachází ve stejném pásmu jako jazyková písma.
Když byl tento výsledek poprvé zveřejněn, vyvolal značnou kontroverzi.
Našli se lidé, kteří začali hlasitě protestovat, a byli to právě ti lidé, kteří věřili, že protoindické písmo nezaznamenává žádný jazyk.
Začal jsem dokonce dostávat výhružné dopisy.
Moji studenti říkali, že bych měl vážně uvažovat o tom, že bych si obstaral nějakou ochranu.
Kdo by si byl pomyslel, že luštění může být nebezpečné povolání?
Co ten výsledek skutečně ukazuje?
Ukazuje, že protoindické písmo sdílí jednu důležitou vlastnost jazyka.
Jak se tedy říká, pokud něco vypadá jako jazykové písmo a funguje to jako jazykové písmo, pak je to možná opravdu jazykové písmo.
Jaké další důkazy máme pro tvrzení, že toto písmo je možná skutečně zápisem jazyka?
Jazyková písma mohou posloužit k zápisu více různých jazyků.
Tady je například věta napsaná v angličtině a stejná věta napsaná holandsky za použití stejných písmen abecedy.
Kdybyste neuměli holandsky a hovořili pouze anglicky a já bych vám dal nějaká slova v holandštině, řekli byste mi, že ta slova obsahují některé velice neobvyklé vzorce.
Některé věci se vám nebudou zdát a tak řeknete, že ta slova pravděpodobně nejsou anglická.
To samé platí v případě protoindického písma.
Počítač našel několik nápisů - dva z nich zde vidíme - které obsahují velice neobvyklé vzorce.
Například ten první nápis - je tu dvakrát za sebou tenhle znak ve tvaru džbánu.
Je to znak, který se v protoindickém písmu vyskytuje vůbec nejčastěji, a pouze v tomto jediném nápisu se objevuje zdvojeně hned za sebou.
Proč tomu tak je?
Podívali jsme se zpětně na to, kde byly tyto konkrétní nápisy nalezeny, a ukázalo se, že se našly velice, velice daleko od oblasti povodí Indu. Našly se v dnešním Iráku a Íránu.
A proč se tam našly?
Ještě jsem vám neřekl, že lidé civilizace povodí Indu byli velice, velice podnikaví.
Obchodovali s lidmi, kteří od nich žili docela daleko.
V tomto konkrétním případě se plavili po moři až do Mezopotámie, dnešního Iráku.
A zdá se, že došlo k tomu, že obchodníci z oblasti povodí Indu, kupci, použili tohoto písma k zapsání cizího jazyka.
Je to přesně stejné jako náš příklad s angličtinou a holandštinou.
Tím by se vysvětlovalo, proč se tu vyskytují ty zvláštní vzorce, které jsou velice odlišné od vzorců v nápisech pocházejících z oblasti povodí Indu.
Z toho lze odvodit, že to samé písmo, protoindické písmo, mohlo být využito k zapsání různých jazyků.
Výsledky, které doposud máme, se zdají nasvědčovat tomu, že protoindické písmo je pravděpodobně záznamem jazyka.
Pokud je záznamem jazyka, jak máme jeho symboly přečíst?
To pro nás představuje další velkou výzvu.
Všimněte si, že mnoho těch symbolů vypadá jako obrázky lidí, hmyzu, ryb, ptáků.
Většina starověkých písem funguje na principu rébusu, což znamená, že obrázky představují slova.
Tady máme například slovo.
Dokážete ho napsat pomocí obrázků?
Dám vám pár vteřin.
Máte to?
Dobře. Skvělé.
Tohle je moje řešení.
Můžete použít obrázek včely [anglicky bee] následovaný obrázkem listu [anglicky leaf] - a dohromady je z toho slovo "belief" [anglicky víra, přesvědčení].
Mohou existovat i další řešení.
V případě protoindického písma je problém opačný.
Musíte najít zvukový ekvivalent každého z těchto obrázků, aby celá sekvence dávala smysl.
Je to tedy jako křížovka, až na to, že tohle je křížovka všech křížovek, protože pokud byste ji vyluštili, získáte opravdu hodně.
Moji spolupracovníci Iravatham Mahádévan a Asko Parpola dosáhli při řešení tohoto konkrétního problému jistého pokroku.
Chtěl bych vám předvést rychlou ukázku Parpolovy práce.
Máme zde velice krátký text. Obsahuje sedm svislých tahů následovaných tímto rybě podobným znakem.
Chtěl bych zmínit, že ta pečetidla se používala k obtiskování do hliněných štítků, které se připevňovaly k balíkům zboží, takže je docela pravděpodobné, že ty štítky, alespoň některé z nich, obsahují jména obchodníků.
Obecně platí, že v Indii existuje dlouhá tradice vytváření jmen na základě horoskopů a přítomnosti různých souhvězdí v okamžiku narození.
V drávidských jazycích je slovo pro rybu "mín", které náhodou zní stejně jako slovo pro hvězdu.
Sedm hvězd by tedy mohlo představovat "élu mín", což je drávidské slovo pro souhvězdí Velký vůz.
Podobně zde máme další sekvenci šesti hvězd, kterou lze přeložit jako "áru mín", což je staré drávidské jméno pro souhvězdí Plejády.
Konečně jsou tu i další kombinace, jako tento rybí znak spolu s něčím, co vypadá jako stříška nad ním.
To by šlo přeložit jako "mej mín", což je staré drávidské jméno pro planetu Saturn.
Tohle bylo tedy docela zajímavé. Vypadá, že se posouváme někam dál.
Je to ale důkaz toho, že ta pečetidla obsahují drávidská jména založená na planetách a souhvězdích?
Zatím ještě ne.
Nemáme způsob, jak si ověřit to, co jsme tímto způsobem přečetli, avšak pokud začne při čtení dávat smysl víc a víc věcí, a pokud se delší a delší sekvence začnou jevit jako správné, poznáme, že jsme na dobré cestě.
Dnes dokážeme napsat slovo jako třeba TED v egyptských hieroglyfech a v klínopisu, protože obojí bylo rozluštěno v devatenáctém století.
Rozluštění těchto dvou písem dalo těmto civilizacím možnost znovu k nám přímo promlouvat.
Mayové k nám začali mluvit ve dvacátém století, avšak civilizace povodí Indu zůstává němá.
Proč by nám na tom mělo záležet?
Civilizace povodí Indu nepatří jen obyvatelům severní či jižní Indie nebo Pákistáncům - patří nám všem.
Jsou to naši předci - vaši a moji.
Byli umlčeni nešťastnou náhodou v historickém vývoji.
Pokud rozluštíme písmo, umožníme jim znovu k nám hovořit.
Co by nám řekli?
Co bychom se o nich dozvěděli?
A co o nás?
Nemohu se dočkat, až to zjistíme.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Toby je farmář.
Pěstuje na poli mrkve ve 12 řádcích.
Každý řádek má 6 mrkví.
Kolik mrkví pěstuje Toby?
Zkusme si to představit.
Každý řádek má 6 mrkví.
Nakresleme si to.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest mrkví.
Aby to vypadalo lépe, doděláme jim stonky.
Toto jsou tedy mrkve.
Toto je jeden řádek o 6 mrkvích.
Těchto řádků máme mít 12.
Zkopírujeme je.
Kopírovat a vložit...
To jsou dva řádky.
Tři řádky. Čtyři řádky. Toto je pátý řádek.
A teď to celé znovu zkopírujeme.
Toto je 6 řad. Stačí je zdvojnásobit a dostaneme 12 řádků.
Kopírovat a vložit.
Takže zde máme 12 řádků.
Nyní to očíslujeme.
Řekli nám, že každá řada má 6 mrkví. 1, 2, 3, 4, 5, 6.
Víme, že Toby pěstuje 12 řádků.
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12.
Kolik mrkví Toby pěstuje?
Můžeme to vyřešit tak, že mrkve spočítáme.
To je ale náročné, mrkví je tu hodně. Být jich více, trvalo by věčnost je spočítat.
Naštěstí máme násobení.
Pokud máme 12 řad a každá má 6 mrkví. Stačí vynásobit 12 krát 6.
Máme 12 řad a každá má 6 mrkví.
Jinak řečeno máme 6 mrkví dvanáctkrát.
Bude to tedy 12 krát 6.
Pokud si pamatujete násobilku až do 12, tak víte, že 12 krát 6 je 72.
Toby má 72 mrkví. I kdybyste si pamatovali jen... Nechám to takto.
Vidíte, jak se hodí umět násobilku, protože je to jedna z věcí v životě, která přináší dlouhodobý užitek. Výsledek je 72 mrkví.
Co je to kondenzátor?
Tohle je kondenzátor.
Dobře, ale co je uvnitř?
Uvnitř tohoto kondenzátoru je v podstatě totéž, co je uvnitř jakéhokoliv kondenzátoru.
Dva kusy vodiče, např. kovu, které jsou od sebe oddělené.
Tyto kusy papíru jsou sem vloženy, aby se zajistilo, že se tyto dva kovy nedotýkají.
Ale k čemu je to dobré?
No, když připojíte dva kusy kovu k baterii, tak tyto kusy kovu můžou uchovávat náboj.
A k tomu se kondenzátory používají.
Kondenzátory uchovávají náboj.
Jakmile je baterie připojena, záporný náboj na pravé straně je přitahován ke kladnému pólu baterie.
A na levé straně jsou záporné náboje odpuzovány ze záporného pólu baterie.
Plíšek napravo se stane kladně nabitým, tím, jak ho opouští záporné náboje, protože teď má ten plíšek méně záporných nábojů než kladných.
A plíšek nalevo se záporně nabije, protože teď má víc záporných nábojů než kladných.
Je potřeba poznamenat, že na obou plíškách bude stejně velký náboj.
Jinými slovy, jestliže náboj na pravém plíšku je 6 coulombů, pak na levém plíšku musí být minus 6 coulombů.
Protože pro každý záporný náboj, který byl odebrán na pravé straně, právě jeden záporný náboj přibyl na levé.
I kdyby měly plíšky různé rozměry a tvary, vždycky by ukládaly stejně veliký opačný náboj.
Mluvil jsem tu jen o pohybujících se záporných nábojích, protože ve skutečnosti jsou to záporně nabité elektrony, které se volně pohybují kovem či kusem vodiče.
Kladně nabité protony jsou přikované na místě a musejí zůstat tam, kde jsou.
Tento proces, kdy jde náboj z jedné strany na druhou, ovšem nebude pokračovat donekonečna.
Záporné náboje napravo, které jsou přitahovány ke kladnému pólu baterie, budou rovněž přitahovány ke kladně nabitému plíšku.
Nakonec budou záporné náboje přitahovány ke kladnému plíšku stejně, jako jsou přitahovány ke kladnému pólu baterie.
Jakmile k tomu dojde, tak se proces zastaví a náboje už zůstanou, kde jsou.
Můžete dokonce odpojit baterii a náboje tam pořád budou sedět.
Záporné náboje chtějí zpět k těm kladným, protože opačné náboje se přitahují.
Ale není zde cesta, kterou by mohly jít.
Což je rovněž důvod, proč kusy kovu musejí být oddělené.
Kdyby se kusy kovu dotýkaly v průběhu nabíjení, tak by se žádné náboje nikdy neoddělily.
Záporné náboje by prostě proudily dokola, protože bychom spojili elektrický obvod.
Proto tam musí být ten papír, aby se oddělily ty dva kusy kovu.
Takže kondenzátory jsou zařízení určená k uchování náboje.
Ale ne všechny kondenzátory umějí uchovávat stejné množství náboje.
Jeden kondenzátor připojený k baterii může uchovávat velký náboj, ale druhý kondenzátor, který je připojený k té samé baterii, může uchovávat jen malinký náboj.
Kapacita kondenzátoru je číslo, které nám udává, jak dobrý je kondenzátor v uchovávání náboje.
Kondenzátor s velkou kapacitou je schopen uchovat velký náboj a kondenzátor s malou kapacitou uchová pouze malý náboj.
Vlastní definici kapacity shrnuje následující vzorec.
Kapacita se rovná náboji uchovanému v kondenzátoru děleno napětím na daném kondenzátoru.
I když je vlastně celkový náboj kondenzátoru nulový, neboť uchovává stejné množství kladného náboje jako záporného.
Písmeno "Q" ve vzorci tedy udává velikost náboje na jedné straně kondenzátoru.
Napětí v tom vzorci vyjadřuje, že když kondenzátor uchovává náboj, tak vytvoří napětí, tedy rozdíl v el. potenciálu mezi danými kusy kovu.
Elektrický potenciál je vysoký blízko kladného náboje a je nízký blízko záporného náboje.
Takže když máte kladné náboje u sebe, ale ne spolu se zápornými náboji, vytvoří se v této oblasti rozdíl elektrického potenciálu, což nazýváme napětí.
Je užitečné vědět, že když pomocí baterie plně nabijete kondenzátor, pak napětí na kondenzátoru se bude rovnat napětí baterie.
Když se díváme na ten vzorec pro kapacitu, vidíme, že jednotkou bude coulomb na volt.
Coulomb na volt nazýváme farad na počest anglického fyzika Michaela Faradaye.
Takže když pomocí 9voltové baterie plně nabijete 3faradový kondenzátor, uchovaný náboj bude 27 coulombů.
Dám ještě jeden příklad, řekněme, že 2faradový kondenzátor uchovává náboj 6 coulombů.
Můžeme použít tento vzorec, abychom vyjádřili napětí na kondenzátoru, které je v tomto případě 3 volty.
Mohli byste si myslet, že čím větší máme náboj na kondenzátoru, tím větší musí být jeho kapacita.
Ale hodnota kapacity zůstává pořád stejná, protože jak se zvětšuje náboj, tak se zvětšuje napětí na kondenzátoru, což způsobuje, že ten poměr je stále stejný,
Jediný způsob, jak změnit kapacitu kondenzátoru, je změnit jeho fyzikální charakteristiku.
Jako například zvětšit plochu těch plíšků nebo je dát dál od sebe.
Prostá změna náboje nebo napětí nezmění jejich poměr, který vyjadřuje kapacitu.
Kolik z vás si dnes zkontrolovalo emailovou schránku?
No tak, přihlašte se.
Kolik z vás ji kontroluje právě teď?
(Smích)
A co finance?
Zkontrolovali jste si je dnes?
Kreditní kartu, investiční účet?
A co tenhle týden?
No a co takhle spotřeba energie ve vaší domácnosti?
Díval se dnes někdo?
Tenhle týden?
Minulý týden?
Najde se tu pár energetických nadšenců.
Rád vás tu vidím lidičky.
A co ostatní -- tenhle sál je plný lidí, kterým záleží na budoucnosti naší planety a stejně si nevšímáme spotřeby energie řídící změny počasí.
Ta žena na fotce vedle mě je Harriet.
Seznámili jsme se s ní na naší první rodinné dovolené.
Harriet se o spotřebu energie zajímá a to rozhodně energetický nadšenec není.
Povím vám proč se o to Harriet začala zajímat.
Tohle je uhlí, nejrozšířenější zdroj elektřiny na naší planetě a tohle uhlí obsahuje dost energie na to, aby tahle žárovka svítila víc než rok.
Jenže bohužel odtud až sem se většina té energie ztratí jejím únikem při přenosu a teplem.
Ve skutečnosti jen 10 procent skončí jako světlo.
Takže tohle uhlí vydrží o trochu déle než měsíc.
Pokud by tahle žárovka měla svítit rok, potřebovali byste tolik uhlí.
Špatná zpráva je, že na každou spotřebovanou jednotku energie připadne devět proplýtvaných.
To je zároveň dobrá zpráva, protože za každou jednotku energie, kterou ušetříme, ušetříme těch devět zbývajících.
Tudíž otázkou je, jak přesvědčit přítomné publikum a lidi na celém světě, aby se začali zajímat o energii kterou spotřebováváme a přestali jí tolik plýtvat.
Odpovědí je experiment, který provedli behaviorální vědci jedno horké léto před 10 lety a to pouhých 140 kilometrů odtud, v San Marcos v Kalifornii.
Postgraduální studenti dali na každé dveře v této oblasti visačky vyzývající obyvatele k vypnutí klimatizace a zapnutí větráků.
Jedna čtvrtina domácností obdržela sdělení znějící: "Věděli jste, že tohle léto můžete ušetřit 54 dolarů měsíčně?
Vypněte klimatizaci, zapněte větráky."
Další skupina dostala visačky týkající se životního prostředí.
A sdělení pro třetí skupinu apelovalo na jejich občanskou povinnost a tím předcházení výpadků proudů.
Většina lidí předpokládala, že informace týkající se ušetřených peněz zabere nejvíc.
Ve skutečnosti ani jedno sdělení nezabralo.
Na spotřebu energie neměly žádný dopad.
Stejný výsledek, jakoby studenti nic na dveře nedali.
Až na čtvrtou zprávu, která zněla jednoduše:
"Ze všech dotázaných odpovědělo 77 procent vašich sousedů tak, že klimatizaci vypnuli a zapnuli větráky.
Prosím, buďte jedním z nich.
Vypněte klimatizaci a zapněte větráky."
A světe div se.
Ono to fungovalo.
Ti, co obdrželi tyhe visačky, značně snížili spotřebu energie jen proto, že jim bylo řečeno, co dělali jejich sousedé.
Takže jaké ponaučení z toho plyne?
No, pokud je něco nepohodlné, i když v to věříme, morální naléhání a finanční motivace s námi moc nehnou, avšak společenský nátlak, to je mocný prostředek.
A využije-li se správně, může mít trvalý vliv.
Ve skutečnosti už má.
Tenhle pohled na věc mě a mého přítele Dana Yatesa inspiroval k založení společnosti Opower.
Dali jsme dohromady software a spojili se s energetickými firmami, které by rády pomohly svým zákazníkům ušetřit energii.
Pro každou domácnost vytvoříme individuální zprávu srovnávající jejich spotřebu energie s domácnostmi podobné velikosti.
Tak, jako v případě těch účinných visaček, naši zákazníci se srovnávají se svými sousedy a my jim pak poskytnem cílená doporučení, která jim pomohou ušetřit.
Nejprve bylo všechno na papíru, pak jsme přešli k mobilní aplikaci, webu a teď dokonce k regulovatelnému termostatu a posledních pět let provádíme největší experiment behaviorální vědy na světě.
A funguje to.
Běžní vlastníci domů a nájemníci ušetřili víc než 250 millionů dolarů na účtech za energii. A to je teprve začátek.
Jen za tenhle rok, ve spolupráci s více než 80 energetikami v šesti zemích, se chystáme vytvořit další dvě terawatt hodiny na úsporách za elektřinu.
Energetičtí nadšenci v publiku si dokáží dvě terawatt hodiny představit, ale pro nás ostatní, dvě terawatt hodiny zprostředkují víc než dost energie pro všechny domácnosti v St.
Louis a Salt Lake City dohromady na víc než rok.
Dvě terawatt hodiny -- to je zhruba polovina toho, co solární průmysl v USA vyprodukoval minulý rok.
A dvě terawatt hodiny co se týče uhlí?
Museli bychom spálit 34 těchto koleček každou minutu non stop za celý rok, abychom dostali elektřinu za dvě terawatt hodiny.
Avšak my nic nepálíme.
Pouze motivujeme lidi, aby se začali zajímat a změnili své chování.
Nicméně jsme jediná společnost tohoto druhu a před námi je ještě dlouhá cesta.
Dvacet procent elektřiny v domácnostech se proplýtvá. A tím nemyslím, že lidé mají nevýkonné žárovky.
Třeba mají.
Spíš jde o rozsvícená světla v prázdných místnostech a zapnutou klimatizaci, i když nikdo není doma.
40 miliard dolarů se proplýtvá ročně na elektřinu, která nepřispívá k našemu blahobytu, ale naopak ke změnám v podnebí.
To je 40 miliard -- miliARD -- každoročně, a to jen v USA.
Tam se spotřebuje polovina našeho uhlí.
Naštěstí někteří renomovaní materiální vědci se snaží nahradit uhlí udržitelnými zdroji, na které se právě díváte. A to je skvělé a zároveň nezbytné.
Avšak nejzanedbávanějším zdrojem, který nám může zajistit budoucnost udržitelné energie není na promítačce.
Je v tomto sále.
Jste to vy a jsem to já.
Tento zdroj můžeme ovlivnit. Nepotřebujeme k tomu novou materiální vědu. Stačí nám jen aplikovat behaviorální vědu.
Víme, že to funguje a ušetří nám to peníze okamžitě.
Tak na co čekáme?
Ve většině míst se regulace elektřiny nezměnila výrazně od dob Thomase Edisona.
Společnosti vydělávájí na tom, když zákazníci plýtvají energií.
Měli by vydělávat, pokud jí zákazníci šetří.
Jenže tady jde o víc než jen o spotřebu energie v domácnostech.
Například Prius.
Je efektivní ne jen proto, že Toyota investovala do materiální vědy, ale protože investovala do behaviorální vědy.
Palubní deska, která řidičům ukazuje, kolik energie spotřebují v reálném čase, přiměje i zaryté piráty silnic řídit spíš jako opatrné babičky.
A to nás přivádí zpět k Harriet.
Poznali jsme ji na naší první rodinné dovolené.
Přišla se podívat na mou dcerku a potěšilo ji, že se má dcera také jmenuje Harriet. a potěšilo ji, že se má dcera také jmenuje Harriet.
Zajímalo ji, čím se živím. Vysvětlil jsem, že spolupracuji s energetickými společnostmi a pomáhám lidem šetřit energii.
V ten moment se jí rozsvítily oči.
Podívala se na mě a řekla,
"Jste přesně ten, s kým potřebuji mluvit.
Víte, před dvěma týdny jsme s manželem dostali dopis od naší energetiky.
Bylo tam, že prý spotřebujem dvakrát víc energie než naši sousedé."
(Smích)
"A tak poslední dva týdny jen přemýšlíme, probíráme a hádáme se o tom, jak ušetřit energii.
Udělali jsme vše, co bylo v tom dopise a pořád si říkám, co víc by se dalo udělat.
Konečně jsem narazila na odborníka.
Povězte mi. Jak ještě mohu ušetřit energii?"
Mnoho odborníků může zodpovědět Harrietinu otázku.
Mým úkolem je, abychom si všichni tuto otázku položili.
Děkuji.
(Potlesk)
(hudba)
Nevím, jestli jsem se vážně dostal takto blízko ke Kristovi.
Zdá se, že stojíme přímo tváří v tvář.
Podívej se, jak to Campin namaloval- vypadá to, jako kdyby Kristova ruka byla položena na liště rámu tohoto obrazu, takže se vážně zdá, že ruka Krista je v našem prostoru a že můžeme mu být tak blízko, jako je Panna Marie.
A myslím, že nápad být takto blízko ke Kristovi vyjadřuje opravdovou duševní touhu být blízko Bohu.
Nevíme, jak Bůh vypadá, nevíme, jak Ježíš vypadá, nemáme ponětí, jak biblické postavy vypadaly.
V Bibli nejsou žádné popisy těchto osob. A tak tato touha, tato schopnost umění je vytvořit smysl pravdomluvnosti. Je to velmi důležité a pravděpodobně je to odkaz zpátky k legendě k Veronice, ženě, která nabídla Kristovi látku za účelem otření jeho obličeje právě před ukřižováním a podle legendy se na této látce zázračně objevila jeho podobizna.
Takže představa skutečné podoby Ježíše, který je mimochodem často vyobrazován zepředu, svým způsobem odpovídá renesančnímu zájmu o znovu nalezení této podoby a obnovení tohoto druhu důvěrnosti.
Tento obraz má jasné zlaté pozadí, které znázorňuje nebeský prostor, což je v rozporu se severským renesančním realismem, který zde můžeme vidět.
Jsou tu namalované nehty na rukou, pokožka, vrásky a klouby na rukou, jeho vousy jsou namalované jednotlivě.
Toto zaujetí pro detail, tento cit pro srozumitelnost je téměř děsivý.
Na tomto obrazu nejsou znázorněny bytosti jako takové, ale je zde dokonce znázornění duše.
Podívejte se například na jejich svatozář. Je to všední pozadí, které vypadá velmi pevné, a ve svatozářích jsou zasazeny nádherné drahokamy.
Panna Marie má ve svatozáři kruh perel a podívejte, každá vrhá dokonalý stín a září.
Ježíšova svatozář je samozřejmě s rubíny a safíry.
Když se podíváme na drahokam, který má Ježíš na hrudi, můžeme v něm vidět odraz okna a v oknu tvar kříže.
Na broži je zajímavý způsob, kterým se tato brož jeví tak pevná a přesto dokonale průsvitná.
Kristus zvedá jeho pravou ruku s požehnáním, ačkoli se zdá, že se nedívá přímo na nás. Dívá se jinam.
Přestože cítíme, že jsme se dostali tak blízko ke Kristovi, ve stejné chvíli cítíme, že nám není dovoleno s ním vytvořit jakékoliv přímé spojení.
Ano, chybí tady oční kontakt.
Možná, že Mariina role zde je přimluvit se u svého syna za lidstvo.
Je to jedno z nejdokonalejších, nejvíce detailních a nejvíce mimořádných ztvárnění Krista a Panny Marie, jaké jsem kdy viděl.
(hudba)
Poslední video skončilo ve chvíli, kdy si Napoleon vedl celkem dobře.
Připomeňme, že v roce 1804 byl prohlášen císařem Napoleonem I.
Celé další video bylo o třetí koalici vytvořené v roce 1805.
Na konci roku 1805, po bitvě u Slavkova,
Napoleon rozbil třetí koalici, ve které bylo hlavně Rusko a Rakousko.
Tohle je opakování z minulého videa.
Důležitý vedlejší efekt, kromě toho, že si každý řekl,
"Tenhle Napoleon, to je borec." byl rozpad Svaté říše římské, o které už víme, že nebyla ani svatá, ani římská, ani říše.
Ve skutečnosti to byl jen spolek německy mluvících zemí.
Ovšem oficiální Svatá říše římská skončila.
Svatá říše římská
A Napoleon se v tu chvíli cítil jako opravdový vítěz, zvláště když rozprášil rakouská a ruská vojska u Slavkova a v Paříži nechal vybudovat Vítězný oblouk, který byste si při návštěvě Paříže neměli nechat ujít.
Dnes je oblouk památka na všechny vojáky, kteří za Francii položili život.
Původně ho ale vybudoval Napoleon, tedy nechal ho vybudovat na oslavu svého vítězství u Slavkova.
Francouzsky to je Arc de ...
Nevím, jak to správě vyslovit.
To se mi stává zvláště když jde o francouzštinu. Arc de Triomphe.
Takhle je to správně.
Napoleonovi se docela dařilo.
To ovšem zároveň znamenalo, jak si jistě dovedete představit, že ostatní evropské mocnosti měly dost pocuchané peří.
Neorientovali se dost dobře v tom, co se dělo, a začínali se cítit ohrožení.
To se týkalo obzvláště tohoto pána.
To je Fridrich a opět omluvte moje jazykové znalosti, zvláště v němčině
Fridrich Vilém III.
Vlastně mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že Vilém a William jsou stejná jména.
William je jen anglická verze téhož.
Ovšem tohle je Fridrich Vilém III. a je to pruský král.
Do třetí koalice se vůbec nezapojil.
A v době, o které mluvíme, je Prusko velká evropská mocnost.
Fridrich se cítí ohrožený Napoleonem a jeho velkou silou, protože byl schopen rozmetat Svatou říši římskou a omezit vliv Rakouska.
A místo ní vzniklo něco, čemu se říká Rýnský spolek nebo Rýnská konfederace.
Ukážu vám to na mapě.
Je to celé tohle území.
Tohle celé.
A toto, což je v dnešní době Německo, to vše bývala Svatá říše římská, jejich vládcem býval rakouský arcivévoda, který nebyl nutně její součástí, ale byl jistým způsobem loajální.
A když Napoleon převálcoval...
Tadyhle je Francie.
Když převálcoval u Slavkova Rakousko,
Rakousko a Rusko, tak se z toho stal Rýnský spolek. Svatá říše římská...
Ještě vám to vysvětlím podrobněji.
V zásadě je to takhle.
Svatá říše římská už neexistuje.
A stává se z ní satelit Francie.
Francie má obrovskou moc.
Dovedete si představit, že pruský král se začíná cítit ohrožený.
Francie je hned za hranicemi a už předvedla, že bez problémů dokáže porazit jiné velké mocnosti.
Tenhle pruský král začne být celkem paranoidní, protože se mu zdá, že by Francie mohla Prusko ohrožovat.
A nebo to zkrátka bylo tak, že neměl rád tohohle namyšlence, který nebyl příbuzný s žádným panovnickým rodem v Evropě.
Možná mu prostě jen chtěl ukázat, kde je jeho místo.
Fridrich Vilém III. vyhlašuje válku. Jsme v roce 1806. Píše se rok 1806.
Máme tu Prusko a Prusko vyhlašuje Francii válku.
Tenhle vzorec uvidíme ještě mnohokrát.
Tohle si zapamatujte, pokud vám jde jen o hlavní body.
Pokaždé to je nějaká koalice, první koalice, druhá koalice, třetí koalice, čtvrtá koalice, jedna za druhou.
A vždycky je v tom zapojena Británie.
Británie měla převahu hlavně na moři.
Pokud mluvíme o bojích na pevnině, tam se o Británii moc nemluví.
Ovšem celou tu dobu je Británie v pozadí, snaží se Francii škodit.
A všechny ostatní koalice jsou různá spojení Pruska, Rakouska a Ruska a občas nějaké další země.
A vidíte, že se všechny snaží Napoleona porazit.
A Napoleon je pokaždé rozdrtí, zabírá stále další a další území, a získává větší sílu.
A oni ztrácejí sebejistotu a chtějí formovat další koalice.
Dochází k tomu pořád dokola.
Stejně vznikla i čtvrtá koalice. V minulém videu jsme mluvili o třetí.
Teď mluvíme o vzniku čtvrté koalice.
V zásadě můžeme říci, že koalice vzniká ve chvíli, kdy do bojů vstoupí někdo jiný než
Velká Británie.
Protože Británie je v téhle době s Napoleonem ve válce v podstatě nepřetržitě.
Teď se formuje čtvrtá koalice.
Máme tu Prusko, Velkou Británii a do boje se chce zapojit taky Rusko.
Je vám asi jasné, že po rozpadu třetí koalice Rusko stejně moc dlouho nevydrželo nebojovat. Máme tu...
Počkejte, napíšu to.
Máme Prusko, Rusko a Velkou Británii.
Jsou i další spojenci, ale tihle jsou nejdůležitější. Velká Británie... ovšem ze strany Pruska to bylo poněkud hloupé.
Protože Prusko by bylo v mnohem lepší situaci, kdyby se bylo zapojilo do třetí koalice.
Možná že by to zvrátilo i výsledek.
Ovšem teď v podstatě šli na Napoleona sami, alespoň zpočátku.
Protože Rusko je vždycky trochu schované za Rakouskem nebo Pruskem, podle toho, o které koalici mluvíme.
Prusko a Rakousko jsou pokaždé první na ráně. A v tomto případě, v případě čtvrté koalice, je to Prusko.
Prusko bylo poraženo u Jeny a Auerstedtu.
Ukážu vám, kde to je.
Napoleon shromažďuje svá vojska u Jeny a Auerstedtu. Tady tohle je útok francouzských jednotek.
Napíšu vám to.
Tohle je Jena Auerstedt.
Dvě německá města ležící blízko sebe.
Leží přibližně tady.
V téhle mapě se špatně hledá.
Ale jsou přibližně tady někde.
Napoleon znovu rozdrtí Prusko. Prusko už mu nestojí v cestě.
To se stalo v říjnu 1806.
Tohle je situace v říjnu 1806.
A Napoleon vlastně před sebe žene Rusy oblastí, kde dnes leží Polsko.
Tlačí Rusy přes dnešní Polsko.
U Jílového dojde k jedné z nejkrvavějších bitev.
Německy se to řekne Eylau.
Pokud to na mapě dobře vidím, je to tady.
Byla to patová situace.
Došlo k tomu v roce 1807.
Vojenský pat v únoru 1807 u Jílového, tedy Eylau.
Velmi krvavá bitva.
Nakonec se jim podařilo vyhrát.
Ale nebylo to přesvědčivé vítězství nad Rusy nebo nad ruskou armádou.
Odhaduje se, že v téhle jediné bitvě zahynulo na obou stranách 15 až 25 tisíc vojáků, což bylo v té době neuvěřitelně vysoké číslo.
Dokonce i dnes, v době moderních válek, je tohle strašně vysoký počet obětí, když jde o jednu jedinou bitvu.
Ale Napoleon vytrval a nakonec Rusko přesvědčivě porazil u Friedlandu, což je tady.
Tohle je Friedland.
Tam se bojovalo v červnu roku 1807.
V téhle bitvě přesvědčivě porazil čtvrtou koalici.
Teď jsme se dostali do léta roku 1807.
Máme léto roku 1807.
Bitva u Friedlandu proběhla v červnu,
Rusové byli poraženi na hlavu.
Pruská armáda už byla poražena o několik měsíců dříve.
A potom v červenci roku 1807,
Francie uzavírá takzvaný Tylžský mír.
Smlouvy uzavřené v Tylži.
Nebyla to jedna smlouva, byly to samostatné smlouvy s Ruskem a Pruskem.
V té době už Napoleon Prusko absolutně přestal brát vážně.
A chtěl to veřejně ukázat. Podepsal samostatnou smouvu s Ruskem a samostatnou smlouvu s Pruskem.
Smlouva s Ruskem byla mnohem korektnější.
Bylo tam spousta řečí o tom, jak Napoleon a car Alexandr jsou od této chvíle přátelé.
Cara Alexandra vidíte tady.
Tohle je Alexandr I.
Ovšem bylo to jen dočasné přátelství.
Protože tohle je přece chlapík, kterého Napoleon nedávno porazil u Slavkova.
Věty o přátelství by pravděpodobně měly být napsané v uvozovkách.
Každopádně smlouva s Ruskem byla velmi přátelská.
Proto si myslím, že Napoleon Rusko a jeho moc v té době ještě respektoval.
Chtěl se s Ruskem přátelit, tak vyhlásil, že jsou z nich spojenci. Přátelství s Ruskem. Ovšem ta druhá smlouva, ta rozsekala Prusko na kousky.
Rozkouskovala Prusko.
Došlo k tomu, když se podíváme na mapu, tohle je mapa střední Evropy. Prusko, Rakousko a Francie ve chvíli, kdy se rozpadla třetí koalice.
Došlo k tomu, že Prusko ztratilo území západně od řeky Labe. Tady tohle je řeka Labe.
Modrá barva znázorňuje Prusko na konci třetí koalice.
A o celé tohle území Prusko přišlo.
Většina toho území připadla Vestfálskému království, což byl satelit Francie.
To byla jedna část smlouvy s Pruskem.
Máme tu Vestfálské království.
A musím znova zdůraznit, že tohle byl francouzský satelit, francouzský nohsled.
A aby se Napoleon Prusům pomstil ještě víc, udělal tam králem svého bratra Jeroma.
Králem se stal Napoleonův bratr Jerome.
Skutečně to byla skoro součást Francie.
Ostatní mocnosti v Evropě stále ještě nepochopily, že Napoleona a jeho velikou armádu, jeho obrovitou armádu, kterou dal dohromady, bude třeba brát vážně.
Zkoušejí to, formují třetí koalici, a ztrácí území. Pak dají dohromady čtvrtou koalici, a ztratí další území.
Co se stane na konci čtvrté koalice, a vlastně už v průběhu čtvrté koalice, poté co Napoelon porazil Prusko?
"Přímo či nepřímo mám pod kontrolou značnou část Evropy."
Zároveň ale věděl, že
Británie má absolutní převahu na moři.
A Británie byla rostoucí průmyslová velmoc.
V té době začínala průmyslová revoluce.
Napoleon si říká:
"Na moři Rusko neporazím, pardon, myslím Británii."
Řekl jsem Rusko?
Každopádně jde o to, že Velká Británie byla na moři neporazitelná.
A Napoleon si uvědomil, že nemůže Velkou Británii napadnout na moři. A rozčiluje ho, že na moři nemůže s Velkou Británií dělat nic.
Rozhodne se Británii vyhlásit ekonomickou válku.
Na konci roku 1806 vyhlásí takzvaný Kontinentální systém neboli kontinentální blokádu.
Vysvětlím vám to.
Bylo to v listopadu 1806.
Krátce po porážce Pruska u Jeny a Auerstedtu.
V listopadu 1806 se Napoleon cítí na evropském kontinentě opravdu silný.
A zavede kontinentální systém.
Kontinentální systém neboli blokáda.
Ve zkratce vám to vysvětlím.
Pokud jste součástí francouzského impéria nebo pod kontrolou francouzského impéria nebo jste spojenci francouzského impéria máte zakázáno obchodovat s Velkou Británií.
Ten malý ostrov ovládá světová moře, ale je závislý na obchodu.
Napoleon se tak snaží blokovat obchod s Velkou Británií neboli Spojeným královstvím, můžeme tomu říkat tak nebo tak.
Blokáda Velké Británie.
Vlastně to byl ze strany Rusů obrovský ústupek, protože Rusko v té době bylo supervelmoc.
A díky smlouvě podepsané v Tylži je přinutil se ke kontinentální blokádě taky přidat.
Napíšu to něčím, co bude aspoň trochu psát.
Připojili se ke kontinentálnímu systému.
Napoleon na oplátku dostal nějaká území,
Jónské ostrovy u západního pobřeží Řecka, a nějaké ostrovy u Dalmácie.
Ukáži vám to.
To je tohle území.
A Rusko zase, což pro ně bylo velmi dobré, protože válku v podstatě prohrálo, Rusko dostalo volnou ruku, aby si mohlo dělat co chce s Osmanskou říší.
O Osmanské říši budeme mluvit podrobněji v dalších dílech.
Ale pokud chcete zhruba vědět, co je Osmanská říše, tak její poslední zbytek je dnešní Turecko.
Ovšem v té době to bylo císařství.
Rusko a Osmanská říše měly dost vyhrocené vztahy.
Pro Rusko to byla ohromná výhoda říct si:
"S Osmanskou říší si můžeme dělat, co se nám bude chtít."
Ovšem dřív byl Napoleon formálním spojencem Osmanské říše.
Pro Rusko to bylo velmi výhodné.
Znovu tu máme stejnou situaci, ovšem ostatní mocnosti to stále nechápou.
Pořád dokola třetí koalice, Napoleon, on se skutečně o Rusko a Rakousko stará.
Zničí Svatou říši římskou, udělá z ní Rýnský spolek, který má Napoleon pod kontrolou.
Prusko by chtělo Napoleona porazit.
Znova vyhlásí válku, čtvrtá koalice.
Jediným výsledkem je, že přijdou o část území.
Napoleonova moc ještě vzroste.
Svého bratra udělá králem Vestfálského království.
A nyní má jako spojence Rusko, které mu pomůže s blokádou Anglie.
Období po zániku čtvrté koalice spousta historiků považuje za dobu největší Napoleonovy slávy v Evropě.
V minulém videu jsme viděli, že křivku poptávky můžeme vlastně vidět jako křivku mezního užitku. Při daném množství nabízeného statku, bod na křivce vlastně ukazuje mezní užitek z dodatečně získané jednotky. Tohle je mezní užitek z první jednotky, tohle je mezní užitek z druhé jednotky.
Za předpokladu, že tady mluvíme o novém autě, pokud budete nabízet pouze jeden kus, někdo ho bude chtít tak moc, že užitek pro něj, mezní užitek pro něj z té první jednotky, bude 60 000 dolarů.
Řekněme, že pokud nabízíte 2 auta, i to druhé může být koupeno stejnou osobou, která si řekne: "Už jedno auto mám, užitek z druhého auta bude pouze 50 000 dolarů."
To je bod, kde jsem neutrální. To je bod, ve kterém jsem nerozhodný, jestli chci koupit i to druhé auto. Anebo je další osoba, která to auto nechce tolik, jako ta první a řekne:
"Dobrá, za 50 000 dolarů se mi to auto líbí." A může být ještě třetí osoba, opět to auto nechce tolik, jako první dvě osoby a ta je ochotna za něj zaplatit 40 000 dolarů.
A tady vidíme, že v určitém bodě, řekněme, například že cena bude 30 000 dolarů.
Když je cena 30 000 dolarů, vidíme.. A to je v tradičním pojetí za jakou cenu budeme prodávat jaké množství. Ale když se zamyslíte nad tím, co se skutečně děje.
V duchu si řekne: "Zaplatím 30 000 dolarů a dostanu za to něco, co má hodnotu 30 000 dolarů."
Je to něco jako Byl byste ochotný vyměnit tenhle dolar za dolar? No zřejmě byste chvíli váhali, jste velmi blízko oběma možnostem, cítíte, že by to byl dobrý obchod, pokud byste to dostali o penny levněji a že by to byl špatný obchod, pokud byste zaplatili o penny více.
Nejste úplně rozhodnutí, ale sotva byste tuhle čtvrtou osobu donutili k obchodu za tuto cenu.
Ale co jsem naznačil, pokud bychom měli jednu cenu pro všechny... A později budeme mluvit o tom, že nemáme jednu cenu pro všechny. Ale pokud byste měli jednu cenu pro všechny, tyhle první jednotky by byly prodány za méně, než by mohly být prodány.
Byly by prodány pod jejich mezním užitkem. Pamatujte si, že zde se křivka poptávky rovná křivce mezního užitku. Tato první jednotka by mohla být prodána za 60 000 dolarů, ale teď ji prodáme za 30 000 dolarů.
Mezní užitek z druhé jednotky je o 20 000 dolarů vyšší, než cena, za kterou je statek prodáván.
Mezní užitek z třetí jednotky je 10 000 dolarů.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, že přebytek spotřebitele z první jednotky je 30 000 dolarů, spotřebitel dostane o 30 000 dolarů více v mezním užitku (hodnota pro něj), než kolik zaplatí.
Tady je přebytek spotřebitele 20 000 dolarů, spotřebitel dostane o 20 000 dolarů více v hodnotě, než musí zaplatit.
Tady je to 10 000 dolarů a pak čtvrtý spotřebitel je neutrální, mezní užitek je stejný jako cena.
Když se nad tím zamyslíte, řeknete:
"Jaký je celkový přebytek spotřebitele?"
Jaký je celkový rozdíl mezního užitku nad a pod zaplacenou cenou? Kolik přebytku mezního užitku dostali, když odečtete cenu, kterou zaplatili?
Tady bude celkový přebytek spotřebitele 30 000 dolarů z první jednotky plus 20 000 dolarů z druhé jednotky plus 10 000 dolarů z třetí jednotky. Celkový přebytek spotřebitele v tomto případě, kdy jsme prodali 4 jednotky za cenu 30 000 dolarů, je... A předpokládáme, že prodáváme auta, ne části aut jako 1,1 auta.
Celkový přebytek spotřebitele v tomto případě je 30 plus 20 plus 10, což je 60 000 dolarů. (všechno v tisících) Tohle je 60 000 dolarů.
V tomto případě, v tomto týdnu, by spotřebitelé získali o 60 000 dolarů více užitku, očekávaného užitku, než ve skutečnosti museli zaplatit.
A když se nad tím zamyslíme, pro prodejce to není příliš ideální, protože on prodával něco za nižší cenu, než by možná mohl dostat, přinejmenším od prvních pár zákazníků. A je to proto, že na základě příkladu, který tady máme, musel stanovit jednu cenu pro všechny.
Vítejte zpět.
Na konci minulého videa jsem vám dal otázku.
Měli jsme situaci, kde jsme měli 1kilogramový objekt.
Toto je 1kg objekt, který jsem v tomto videu nakreslil elegantněji.
Toto je 1 kilogram.
A jsme na Zemi, to zmiňuji proto, že gravitace se liší planeta od planety.
Ale jak jsem zmínil, držím ten objekt...
Řekněme, že ho držím ve výšce 10 metrů nad zemí.
Takže tato dráha nebo výška je 10 metrů.
A předpokládáme tíhové zrychlení, které označujeme g, předpokládáme, že je 10 metrů za sekundu na druhou, jen pro jednoduchost, abychom nemuseli počítat s 9,8.
V minulém videu jsme se naučili, že potenciální energie v této situaci, potenciální energie, která je rovna m krát g krát h, je rovna hmotnosti 1 kilogram krát tíhové zrychlení, což je 10 metrů za sekundu na druhou.
Nebudu sem psát jednotky, abych šetřil místem. Ale v testu byste měli psát jednotky.
A výška je 10 metrů.
A jednotky jsou, po provedení analýzy, newtonmetry nebo jouly. A toto je rovno 100 joulům.
To je potenciální energie, pokud objekt držím zde.
Ptal jsem se, co se stane, když ho pustím?
Objekt zjevně začne padat.
A nejen padat, začne velmi rychle zrychlovat k zemi, přibližně 10 metry za sekundu na druhou.
A těsně předtím, než narazí do země ...nakreslím tu zemi hnědou barvou... Předtím než objekt narazí do země nebo vlastně hned, jak narazí do země, jaká bude potenciální energie objektu?
Nemá žádnou výšku.
Potenciální energie je m g h.
Hmotnost a tíhové zrychlení jsou stejné, ale výška je 0.
Vynásobí se mezi sebou.
Takže tady dole bude potenciální energie rovna 0.
A v minulém videu jsem vám řekl o zákonu zachování energie.
Že se energie zachovává.
Nemůže být vytvořena nebo zničena.
Může být pouze přeměněna z jedné formy na jinou.
Ale teď vám ukazuji, že tento objekt měl 100 joulů energie, v tomto případě tíhové potenciální energie.
A tady dole nemá žádnou energii.
Nebo alespoň žádnou tíhovou potenciální energii. A to je klíčové.
Tíhová potenciální energie byla přeměněna na něco jiného.
To něco, na co byla přeměněna, je kinetická energie.
V tomto případě, protože nemá žádnou potenciální energii, veškerá předchozí potenciální energie, celých 100 joulů, které byly nahoře, byla přeměněna na kinetickou energii.
A tuto informaci můžeme použít, abychom zjistili jeho rychlost těsně před dopadem na zem.
Jak to uděláme?
Jaká je rovnice pro kinetickou energii?
Viděli jsme ji v předminulém videu, takže to nebude žádná záhada.
Je velmi dobré si ji zapamatovat, ale je též dobré vědět, jak jsme se k ní dostali.
Víme, že veškerá potenciální energie byla přeměněna na kinetickou energii.
Měli jsme 100 joulů potenciální energie, takže stále budeme mít 100 joulů, ale teď to bude kinetická energie.
Kinetická energie je 1/2 krát m krát v na druhou.
Víme, že 1/2 krát m krát v na druhou, tedy kinetická energie, je rovna 100 joulům.
Jaká je hmotnost?
Hmotnost je 1.
Teď můžeme vyřešit "v‛.
1/2 v na druhou se rovná 100 joulů a v na druhou je rovno 200.
Takže "v‛ je rovno druhé odmocnině z 200, což je něco přes 14.
Můžeme to vypočítat přesně.
Druhá odmocnina z 200 je zhruba 14,1.
Rychlost je 14,1 metrů za sekundu na druhou směrem dolů.
Těsně předtím než se objekt dotkne země.
Možná si říkáte, to je pěkné apod.
Naučili jsme se něco málo o energii.
Mohli jsme ten příklad vyřešit použitím pohybových rovnic.
Takže proč si představovat tyto koncepty energie?
To vám teď ukáži.
Řekněme, že mám stejný 1kilogramový objekt tady nahoře a je 10 metrů ve vzduchu. Ale trošku to změním.
Uvidíme, jestli toto můžu úplně vymazat.
Ne, tohle jsem nechtěl udělat.
Dobrá.
Snažím se, jak můžu, vymazat všechny tyto věci.
Dobrá.
Mám stejný objekt.
Je stále 10 metrů ve vzduchu, a to zapíši za okamžik.
Stále ho tam držím a chystám se ho pustit, ale něco zajímavého se stane.
Místo pádu přímo dolů dopadne na tuto ledovou rampu.
Ten led má na sobě vybouleniny.
A toto je dno.
Toto je zem dole.
Toto je zem.
Takže co se stane v tomto případě?
Stále jsem 10 metrů ve vzduchu. Nakreslím to.
Toto je stále 10 metrů. ...měl bych změnit barvy, aby nebylo všechno jako led...
Toto je stále 10 metrů, ale místo toho, aby objekt přímo spadl, dopadne sem a poté začne sklouzávat.
Bude klouzat po tomto kopci.
A potom v tomto bodě bude velmi rychlý v horizontálním směru.
Teď nevíme, jak rychlý.
Pouze za použití pohybové rovnice by to byla složitá rovnice.
Bylo by to velmi obtížné.
Mohli byste to zkusit, ale vyžadovalo by to integrály, protože úhel svahu se plynule mění.
Neznáme přesnou rovnici pro úhel svahu.
Museli byste ho rozdělit na vektory.
Museli byste udělat hodně obtížných věcí, bylo by to téměř neřešitelné.
Ale použitím energie můžeme zjistit, jakou rychlost má objekt v tomto bodě.
A použijeme stejnou myšlenku.
Máme 100 joulů potenciální energie.
To jsme právě zjistili.
Tady dole, jaká je to výška nad zemí?
Výška je 0.
Takže veškerá potenciální energie zmizela.
A stejně jako předtím se celá potenciální energie přeměnila na kinetickou.
Čemu se tedy bude rovnat kinetická energie?
Bude se rovnat počáteční potenciální energii.
Tady je kinetická energie rovna 100 joulům.
A to je rovno 1/2 krát m krát v na druhou, jak jsme již spočetli.
A pokud vyčíslíte "v‛, hmotnost je 1 kilogram.
Takže rychlost v horizontálním směru bude... Získali jsme ji jako 14,1 metrů za sekundu.
Místo toho, aby to směřovalo přímo dolů, bude směřovat horizontálně doprava.
A důvod, proč jsem řekl, že je to led, je, aby to bylo bez tření a nechtěl jsem žádné energetické ztráty jako teplo apod.
Můžete si říct: Fajn, Sale, to je zajímavé.
A vyšlo stejné číslo pro rychlost, jako když jsem upustil objekt přímo dolů.
A to je zajímavé.
Ale co to ještě pro mě znamená?
A tady je to velice zajímavé.
Nejen, že mohu zjistit rychlost, když došlo k přeměně veškeré potenciální energie, ale mohu zjistit rychlost v kterémkoliv bodě, a to je fascinující, podél této skluzavky.
Řekněme, že krabice klouže dolů tady, takže krabice je v tomto bodě.
Také mění barvy, jak padá.
Takže toto je 1kilogramová krabice.
Padá a sklouzává se sem.
Řekněme, že v tomto bodě výška nad zemí bude 5 metrů.
Jakou má tady potenciální energii?
Něco si napíšeme.
Všechna energie je zachována.
Počáteční potenciální energie plus počáteční kinetická energie je rovna koncové potenciální energii plus koncové kinetické energii.
Říkám, že energie je zde zachována.
Jaká je celková počáteční energie v systému tady nahoře?
Potenciální energie je 100 a kinetická energie je 0, protože je to stacionární.
Ještě jsem to neupustil.
Ještě jsem to nenechal padat.
Je to stacionární.
Počáteční energie bude rovna 100 joulům.
Protože toto je 0 a toto je 100.
Počáteční energie je 100 joulů.
Jaká je potenciální energie v tomto bodě?
Jsme ve výšce 5 metrů, takže hmotnost krát tíhové zrychlení krát výška.
Hmotnost je 1, tíhové zrychlení 10 metrů za sekundu na druhou, krát výška 5.
Takže to je 50 joulů.
To je naše potenciální energie v tomto bodě.
A také musíme mít nějakou rychlost v tomto směru.
Plus naše kinetická energie v tomto bodě.
A víme, že žádná energie nebyla zničena.
Pouze přeměněna.
Víme, že celková energie stále musí být 100 joulů.
To, co se stalo...
Pokud toto snadno vyřešíme odečtením 50 z obou stran, víme, že kinetická energie je také rovna 50 joulům.
Co se stalo?
Na půli cesty se polovina potenciální energie přeměnila na kinetickou energii.
A můžeme použít informaci, že kinetická energie je 50 joulů, k vyřešení rychlosti v tomto bodě.
1/2 krát m krát v na druhou je rovno 50.
Hmotnost je 1.
Vynásobíme obě strany 2.
Získáme "v‛ na druhou je rovno 100.
Rychlost je 10 metrů za sekundu, podél této šílené ledové skluzavky.
A to je něco, co by bylo výzvou při použití tradičních pohybových rovnic, obzvlášť, pokud nevíme moc o povrchu této skluzavky.
A i kdybychom věděli, bylo by to milionkrát složitější než použití zákona zachování energie s vědomím, že v tomto bodě se polovina potenciální energie stala kinetickou a míří tímto směrem po skluzavce.
Uvidíme se u dalšího videa.
V tomto videu budu používat slova jako éry, období a doby, abych mohl popsat časové úseky lidské historie a prehistorie.
Hned na začátku bych je rád vysvětlil, protože mě to dřív docela mátlo.
Archeologové požívají termíny éra, období a doba, když popisují minulost lidstva, většinou se jedná o rozmezí tisíců nebo desítek tisíc let. Jsou to ale jiné éry, období a doby, než jaké používají geologové, když hovoří o geologickém čase.
V geologickém čase jsou éry dlouhé několik stovek milionů let, období a doby značí miliony let.
Naproti tomu když archeologové studují minulost lidstva, obecně hovoří o dlouhých obdobích historie lidstva, která ale netrvají miliony let, obvykle jsou to tisíce nebo desetitisíce let.
Teď bych vám tedy rád pověděl něco o událostech z dávné historie lidstva, či z časů ještě před výskytem lidí.
A přitom se zmíním o klasifikaci jednotlivých období, protože vlastně už jejich názvy nám říkají o všech zajímavých událostech, které se staly během 200 000 let, kdy Homo sapiens existuje na této planetě, nebo spíš co se domníváme, že Homo sapiens existuje na této planetě.
Nejdelší období z historie lidstva, nebo kategorie lidské historie, protože to lze třídit různými způsoby, je období paleolitu, to máme tady.
Co je pro toto období typické?
Začíná vlastně už v prehistorii, u pralidí, ještě předtím, než existoval Homo sapiens, už vlastně začalo období paleolitu. Jeho začátek je dán vznikem kamenných nástrojů.
Už ve videu o lidské evoluci jsme si říkali, že i druhy před Homo sapiens používaly kamenné nástroje.
Éra paleolitu je tedy význačná takovýmito kamennými nástroji, ale zároveň už pralidé a pak později i lidé, kteří se objevili před asi 200 000 lety, se v tomto období živili jako lovci a sběrači.
Což v podstatě znamená, že toho museli pro přežití hodně nachodit, když hned nenarazili na nic, co by mohli ulovit, třeba na mamuta nebo něco podobného. Když neměli možnost lovit zvěř, hledali ve svém okolí měkkýše, houby a tak podobně. A takovým způsobem se naším předkům podařilo přežít.
A protože se museli stále přizpůsobovat změnám prostředí a ročních období, možná následovali migrující zvířata, proto byli lovci a sběrači většinou nomádi, což znamená, že se na delší dobu nikde nikdy neusídlili, neustále byli připraveni se stěhovat, sbalit své stany a následovat stádo nebo jakákoli zvířata, která lovili, nebo se stěhovali kvůli počasí, aby byli stále v teplém klimatu, kde měli pravděpodobně větší šanci najít v zemi něco k jídlu během zimy, kdo ví?
Paleolit je tedy opravdu velmi dlouhé období v historii lidstva, které končí až v době, kdy se začíná rozvíjet zemědělství.
Za začátek paleolitu se tedy považuje období před více než 2 miliony let, dokonce ještě předtím, než existoval Homo sapiens, a toto období trvalo celou dobu až do vzniku zemědělství, které se nejspíš začalo rozvíjet asi před 11 000 až 7 000 lety.
Máme tady zkratku BP, což neznamená "British Petroleum", ale "Before Present", tedy před současnou dobou.
Je to další zkratka, kterou můžete při datování použít.
Je zřejmé, že jestliže mluvíme o období před 11 000 lety, je to to samé jako 9 000 let před Kristem nebo před naším letopočtem, protože Kristus se narodil před 2 000 lety, jak se domníváme.
Možná, že vám to tak nepřipadá, ale vznik zemědělství je opravdu velká událost.
Zemědělství je nejspíše největší událost, která lidstvo v jeho vývoji potkala. Je to největší událost v historii lidstva.
Teď si možná říkáte:
"Proč by tomu tak bylo?"
Vždyť tito lidé vypadají docela spokojeně, chodí si po krajině a loví zvířata.
Proč by se najednou měli radovat z toho, že můžou orat pole, starat se o dobytek a chovat slepice pro vajíčka a podobně?
Ten velký převrat spočívá nejen v tom, že se lidé začali jinak stravovat, ale hlavně v tom, že nyní už nemuseli kočovat, i když už možná před tím byli lovci, kteří kočovat nemuseli, žili třeba na pobřeží, lovili ryby a podobně.
Z větší části ale vznik zemědělství donutil lidi zůstávat na jednom místě. Období paleolitu tedy trvalo až do vzniku zemědělství, k čemuž došlo asi před 11 000 až 7 000 lety, a kromě změny lidského jídelníčku přineslo lidem možnost se usadit.
Zemědělství tedy lidem umožnilo usadit se na jednom místě.
A nejenže mohli zůstávat na jednom místě, ale protože uměli měnit své prostředí, dokázali také zvyšovat hustotu plodin k obživě a zvířat, které mohli jíst, a naopak snížit hustotu nejedlých rostlin a zvířat, které nejedli nebo kterých se chtěli zbavit, třeba různých škůdců.
Lidé také teď mohli vytvářet hustší osídlení.
Když lidé jen chodí po krajině a loví, potřebují opravdu velké území už jen pro to, aby získali dost kalorií pro jednoho člověka.
Když ale najednou věděli, jak rozvíjet zemědělství, jak domestikovat zvířata, na stejně velkém území byli schopni vyprodukovat více kalorií, a protože dokázali získat více kalorií z menších ploch, mohli se usadit a žít dlouhodobě ve větších osadách.
Zemědělství bylo proto nezbytně nutné, aby lidé mohli rozvinout civilizaci a stavět vesnice a města.
Možná díky tomu pak měli více času na přemýšlení a řekli si:
"Co kdybychom vymysleli nějaký způsob, jak uchovat to, co známe, abychom to pak zlepšovali a vymýšleli nové věci."
Můžeme si teď říci něco více o členění, které používají archeologové pro tato různá období. Jak jsem říkal, začneme v paleolitu, kdy vznikly první kamenné nástroje už u pralidí, a zaujímá většinu lidského času na této planetě. Pak někdy před 11 000 lety vzniklo zemědělství, k tomu došlo nezávisle na různých místech po celém světě, což je samo o sobě zajímavý fakt.
Je možné, že se tenkrát trochu oteplilo klima, a proto se přirozenou cestou začaly jedlé rostliny vyskytovat častěji a hustěji, a lidé se pomalu naučili je obhospodařovat v různých místech, nezávisle na sobě.
Zajímavá otázka je, proč k tomu došlo právě tehdy, po 180 000 či 190 000 letech, proč se z ničeho nic najednou objevilo zemědělství.
Pojďme zpět k terminologii. Paleolit je období před zemědělstvím, a poté, co se začalo rozvíjet zemědělství, začalo období neolitu.
Někteří archeologové popisují i přechodné období mezi paleolitem a neolitem, a to je mezolit.
Vysvětlíme, co ta slova znamenají, protože je to snazší, když znáte jejich význam.
"Paleo" znamená "starý" a "lit" je z řeckého "lithos", což znamená "kámen". Paleolit znamená starší doba kamenná.
Teď už si odvodíte, že "neolit" je "nový kámen" a období se říká mladší doba kamenná.
"Meso" znamená "střední", máme tu tedy střední dobu kamennou.
Pokud si dáme dohromady všechna tato období, od časů, kdy lidé byli lovci a sběrači, až do období před 11 000 až 7 000 lety, kdy vzniklo zemědělství, můžeme celou tuto éru nazvat dobou kamennou.
Doba kamenná je vlastně nejdelší období a dá se o ní hovořit z různých pohledů.
Když řeknete prostě, že je to doba kamenná, do středu zájmu vlastně stavíte kamenné nástroje, které tehdy lidé vyráběli, protože ještě neuměli pracovat s kovem.
Když raději říkáte paleolit a neolit, už jste možná trochu více konkrétní, i když tato doba se dá členit i jinak, ale tady je vaším kritériem to, jaký byl životní styl tehdejších lidí.
V paleolitu to byli lovci a sběrači, v neolitu se lidé usadili a začali budovat první primitivní vesnice a dokonce města, no a mezolit je období mezi těmito dvěma.
Tady bych se rád zmínil o jedné moderní záležitosti.
Možná jste slyšeli o někom, kdo drží takzvanou paleolitickou dietu.
Při této dietě se lidé snaží žít jako lovci a sběrači.
Vychází z toho, že člověk jako druh byl po většinu své evoluce lovec a sběrač a jeho tělo je nejvíce přizpůsobené právě tomuto stylu života.
Proto jedí hlavně maso a spoustu ořechů.
Já dokonce znám jednoho člověka, který jedl jen syrové maso.
Nejsem jistý, jestli je to odůvodněné, jestli se takový jídelníček shoduje s archeologickými poznatky, protože lovci a sběrači nejspíš maso vařili.
Na konci doby kamenné se objevuje podle mě druhá nejvýznamnější událost v historii.
Pohybujeme se teď v období 3 000 let př.
Kr., což je vlastně před 5 000 lety.
A tou převratnou událostí je vynález písma.
Nejdřív jsme byli lovci a sběrači, pak někdy před 9 až 11 tisíci lety lidé začali rozvíjet zemědělství, což jim umožnilo usadit se ve větších osadách a také měli o trochu více volného času, protože už nemuseli pořád lovit a sbírat potravu.
Znovu připomínám, že někdy v budoucnu nejspíš dojde k dalším archeologickým objevům a tato data se posunou vpřed nebo vzad, třeba objevíme nové civilizace, kdo ví?
Ale v současnosti se má za to, že jak se stále rozvíjely osady a civilizace, tak asi před 5 000 lety, to máme před 5 000 lety nebo 3 000 let před Kristem, tehdy si lidé asi řekli:
Co kdybychom zkusili nějak zaznamenat vše, co víme, protože když si naše vědomosti předáváme jen ústně, spousta informací se ztratí, ale když to zapíšeme, naši potomci se to snáze naučí a možná to i vylepší.
Asi si to tehdy takhle neuvědomovali, ale prostě začali zapisovat vše, co znali.
V tomto období se nejspíš začala rozvíjet zatím nejstarší známá technika psaní, která byla založená na piktogramech.
Nejstarší známe písmo je klínové písmo, které se vyvinulo v Sumerské říši, ta bývala na území dnešního Iráku.
Byl to opravdu velký pokrok.
Do určité míry to byl počátek psané historie.
O historii se dá hovořit na základě různých pramenů, můžeme k tomu využít archeologické nálezy, hlavně když se jedná o historii před vynálezem písma, ale jakmile lidé začali psát, zůstalo to zaznamenané a my se můžeme podívat, co všechno lidé tehdy věděli a znali.
Důvod, proč tohle byl takový převrat, a doufám, že zemědělství už také považujete za opravdu velký převrat, ale velký význam vzniku písma spočívá v tom, že různé kultury teď mohly shromažďovat své vědomosti a jejich potomci je mohli dál rozvíjet aniž by se obávali, že se na ně v budoucnu zapomene, že se jejich znalosti při předávání z generace na generaci zkreslí.
Někdy v tomto momentu začíná také doba bronzová.
Začátek doby bronzové je vymezen tímto momentem, i když její název odkazuje k materiálu, který tehdy lidé poprvé začali používat.
Bronz se používal k výrobě nástrojů a zbraní a vy jistě víte, že bronz je slitina převážně mědi a trochy cínu.
Podle mě se tou hlavní událostí, která stála na začátku doby bronzové, byl ve skutečnosti vynález písma.
Teď bychom si to vše mohli zopakovat, protože i mně se to trochu plete.
Podle současných poznatků se velká část prehistorie lidstva, a dokonce i prehistorie pralidí, odehrávala ve stádiu lovce a sběrače, pouze s kamennými nástroji, až do doby před asi 11 000 lety, kdy se člověk trochu usadil a stal se vlastně farmářem, používal stále kamenné nástroje.
Když se posuneme o 5 000 až 6 000 let dopředu, tehdy se člověk stává zemědělcem, který začal zapisovat své znalosti a používat bronzové nástroje.
Ahoj, jsem John Green, tohle je Rychlokurz světových dějin a dnes budeme mluvit o Rusku, takže znovu i o tomhle chlápkovi.
Doposud jsme o Rusku moc nemluvili, protože je to složité a ve skutečnosti trochu gavarim paruski, protože jsem měl na vysoké ruštinu a to mi znesnadňuje komolit slova, v čemž jsem obvykle dobrý!
Proč jste se učil rusky?
Zamiloval jsem se do studentky ruštiny.
Stejně ale budu všechno vyslovovat špatně.
Budu mluvit o ruských stereotypech a o tom, jak Rusko přišlo ke své současné podobě, za kterou vděčíme především Mongolům.
Před diskusí o mongolském dobytí Ruska, si řekněme, co přesně dobyli.
Dříve než existovalo Ruské impérium či království, se zde nacházela Kyjevská Rus. Kyjev byl mocným městským státem, ale kdo ho založil, je předmětem debat.
Většina historiků si myslí, že ho založili Slované, kteří přišli od Černého moře. Ale podle jedné starší teorie Kyjev založili Vikingové. Měli se připlavit po řekách, např.
Dněpru, a založit centrum obchodu, podobně jako na Islandu a v Grónsku.
Což je skvělá myšlenka, ale ruština, která se vyvinula z jazyka Kyjevské Rusi, zní víc slovansky než, ehm, švédština.
Podívejme se na Švéda a Rusa, jak se hádají o založení Kyjeva.
Rusky: Kyjev založili slovanští předci Rusů. Švédsky:
Téměř všechny jejich války skončily obchodními dohodami a jejich zákoníky nezvykle zdůrazňovaly obchod.
Obchodovali s komoditami typu kožešiny, vosk, a také otroci.
Nebudeme zde řešit urputný etymologický spor o tom, jestli je slovo "Slovan" odvozené od latinského slova pro "otrok", protože není nic horšího než upovídané etymologické války.
Ale Rusové s otroky opravdu obchodovali. Živili se také zemědělstvím.
Váš vztah k půdě určoval váš společenský status i míru zdanění. Pokud jste na daních dlužili, jako mnoho rolníků, do smrti jste byli přivázáni k půdě, kterou jste obdělávali.
Otrokářství je možná fajn jako model společenského uspořádání, ale pokud po dělnické třídě šlapete moc dlouho, může to skončit komunistickou revolucí.
Ale to předbíhám.
Pár dalších věcí o Kyjevě: jeho vládce se nazýval velkokníže a byl předlohou pro budoucí ruské krále.
První velkoknížata také udělala osudové rozhodnutí: přijali pravoslaví. Podle legendy rozhodl o konverzi země k pravoslaví princ Vladimír v 11. století.
Prý upřednostnil křesťanství před islámem kvůli islámskému zákazu alkoholu, se slovy "Pití je radost Rusů".
Kyjevská Rus každopádně padla v roce 1240, kdy se ukázali tihle chlapíci a zabrali jim prostor.
V té době válčili Rusové s kočovnými pastevci už celá staletí, od Chazarů k Pečeněhům a Kumánům, a byli unavení, a tudíž snadným terčem.
Období mongolské nadvlády nad Ruskem se také říká "apanáž" neboli knížectví.
Tehdy to v podstatě znamenalo soupeření skupiny ruských princů o nadvládu nad územím, což není dobrý recept na politickou stabilitu či ekonomický růst, jak se v ruské historii později znovu ukázalo.
Mimochodem - hovořím celou dobu o "Rusku", ale ve 13. století by se tomu lidé divili:
"Rusko?
Co tím myslíte? ... a kde jste vzal tyhle kalhoty?"
No. Podívejme se, jak byli Mongolové pro Rusko důležití.
Vytvořili chanát Zlaté hordy, který ale neměl trvalý dopad na instituce založené kyjevskými Rusy. Spustili však migraci z jihu, potažmo Kyjeva, směrem na severovýchod.
Částečně šlo o to, uniknout krvežíznivým Mongolům.
Nicméně obecně byli Mongolové poměrně mírní vládci. Žili si ve svých jurtách a vybírali daně od hašteřivých ruských princů. Jediné, co museli princové udělat pro svoji relativní svobodu, bylo uznat mongolského chána jako vládce a dovolit Mongolům vybrat z Rusů velkoknížete.
Asi nejdůležitější je to, že mongolská nadvláda odstřihla Rusy od Byzance a ještě více je izolovala od Evropy, takže Rusko nebylo ani byzantské, ani evropské a vlastně ani mongolské, protože Mongoly nesnášeli a brali je jako boží trest za svoji hříšnost.
Mongolové však podpořili důležitost Moskvy a vytvořili tím myšlenku, že tohle bylo Rusko.
A jen tak mimochodem dosáhli něčeho, co se nepodařilo Napoleonovi, Hitlerovi a mnoha dalším: dobyli Rusko v zimě.
Jak se Mongolům podařilo katapultovat Moskvu a její prince k moci?
Důležitější ale je, že moskevští princové získali, respektive si koupili, právo vybírat ve jménu chána daň od ostatních princů.
To se vyplatilo, protože je snadné si odkrojit tenoučký dílek koláče předtím, než ho pošlete Mongolům.
Přesně tímto způsobem se Moskvané obohacovali.
Ten, kterému to šlo obzvlášť dobře, se jmenoval Ivan Kalita.
Jelikož umím rusky, můžu vám říci, že to znamená něco jako "Ivan Pracháč".
Můj učitel ruštiny by vám řekl, že jsem "kreativní" překladatel.
Všechny tyhle peníze navíc pomohly Moskvě rozšířit si vliv a kupovat si knížectví.
Mongolové jim navíc pomohli útoky na jejich nepřátele.
Moskva se nacházela na soutoku čtyř řek, což ji učinilo významným obchodním uzlem. a jelikož byli spojenci Mongolů - Mongolové na ně zřídkakdy zaútočili - spousty lidí zamířily do Moskvy, která byla relativně bezpečná.
I pro zbožné lidi. Moskva se dokonce stala sídlem Pravoslavné církve v roce 1325, když se tam přestěhoval metropolita vší Rusi, Petr.
Možná jste si mysleli, že moskevští byli Mongolům za jejich pomoc vděční, mýlíte se však.
Když vliv Mongolů v Rusku zeslábl, ve druhé polovině 14. století, jeden z moskevských knížat, Dmitrii Donskoi, se s nimi pustil do boje a zapříčinil tak první velkou porážku Mongolů v bitvě na Kulikově poli.
Tak se ukázalo, že i Mongolové byli porazitelní což na vládce vždy vrhne špatné světlo.
Navíc se z Moskvy stala opravdová hrdinka.
Vítězství posílilo nápad sjednotit Rusko, stejně jako dříve Peršané sjednotili Řeky před mnoha lety.
Tomuto růstu pomáhala stabilita, za kterou Moskva vděčila hlavně štěstí.
Moskevští princové měli obvykle syny, kteří se následně stali jejich nástupci.
Vlastně se odehrál jen jeden velký následnický boj, a to mezi dvěma slepými chlapíky jménem Basil.
Což není vtip. Ó, je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis pro Basila a Basila:
Ale nejdřív se podívejme do tajné přihrádky. Je tam Grizzlor!
Takhle nějak Rusové vnímali Mongoly.
Milí Basilové, moskevská občanská válka v 15.století byla šíleně složitá, ale vyvrcholila díky vám a vašemu vzájemnému oslepování.
Nejdříve Basil II., vítěz občanské války, nechal oslepit Basila Šilhavého.
Protože to, že šilhal, nebylo dost hrozné.
Což se vnímalo jako konec politické kariéry Basila Šilhavého.
Pak ale jeho bratr vypátral Basila II. a řekl ,,Na oplátku tě taky oslepím!".
A všichni si samozřejmě mysleli, že to ukončí politickou kariéru Basila II., ale mýlili se.
Ukázalo se, že v Rusku můžete vládnout, i když jste slepí. S pozdravem, John Green. Po Basilovi Slepém přišel muž, který opravdu rozšířil vliv Moskvy,
Ivan III., později známý jako Ivan Veliký.
Nejprve prosazoval nezávislost Ruska na Mongolech a přestal chánovi platit daně, samozřejmě po tom, co ho chán jmenoval velkoknížetem.
Dále zakoupil, vyjednal nebo dobyl několik oblastí, čímž ještě víc rozšířil vliv Moskvy.
Později se prohlásil panovníkem všech Rusů a vzal si neteř posledního byzantského císaře, což mu dodalo ještě víc legitimity.
A přisvojil si tituly samovládce a car, což znamená císař. Ivan v podstatě vytvořil první centralizovaný ruský stát, za což si asi zalouží titul Veliký.
A tady by bylo skvělé skončit, až na to, že bychom ignorovali absolutismus, který je pro Rusko charakteristický po většinu jeho následující historie,
Putina nevyjímaje. Bože. Putine, jen si dělám legraci.
Zatímco Ivan III. upevňoval moskevský vliv, po něm následovala nepopiratelně brutální vláda ne Mongolů, ale Ivana IV..
Lépe známého jako Ivan Hrozný. Ivan Hrozný vládl od roku 1533 do roku 1584, nastoupil na trůn v 16 letech, další důkaz toho, že adolescentům by se něměla svěřovat nově vznikající impéria.
Vláda Ivana Hrozného reprezentuje konec spravedlivé vlády a zároveň začátek samoděržaví, kterým je Rusko známé.
V mládí spolupracoval se skupinou rádců nazývanou Rada vyvolených, což rozhodně zní jako dobrá věc.
Také poprvé svolal zemskii sobor, radu reprezentantů podobnou Generálním stavům, které hrály tak důležitou roli ve Francii o dvě stě let později.
A také zreformoval armádu, kladl důraz na používání mušket.
Ale ve druhé části své vlády získal Ivan svůj přídomek Hrozný, což může znamenat jak hrozný, tak úžasný, záleží na úhlu pohledu.
Psychologičtí historikové poukáží na to, že to s Ivanem začalo jít s kopce po smrti jeho milované manželky Anastazie Romanovny.
Nebo možná poukáží na to, že jako malý rád mučil zvířata.
Každopádně
Ivan se rozhodl zničit moc šlechty, vlastníků půdy, kteří se nazývali bojaři.
Byli posledním pojítkem se spravedlivou vládou. A po oné divné příhodě, kdy se téměř vzdal vlády, se Ivan vrátil do Moskvy a prohlásil, že má právo potrestat všechny zrádce a zločince.
K tomuto cíli
Ivan vytvořil opričninu, tajnou policii, jejíž příšlušníci jezdili na černých koních a celí v černém, která měla za úkol vypátrat a zničit všechny carovy nepřátele.
A to byla první ruská čistka.
Během této části jeho vlády byla zničena celá města.
Vlastně šlo o občanskou válku, jen bez odporu. Jeden historik to nazval civilním masakrem.
Nakonec
Ivan IV. jako car dosáhl absolutní kontroly nad všemi ruskými občany, ale zároveň tak vytvořil systém, jak toho dosáhnout s pomocí teroru, tajné policiie a potlačování zákonů.
A to se v ruské historii opakovalo po celé věky, dokud to Vladimir Putin statečně neukončil.
Jsou děsivé.
Proto existují stereotypy o ruské brutalitě a barbarství, ovšem je pravda, že zbytek Evropy má s brutalitou a tajnou policií také dost zkušeností.
Ale po mnohá staletí západní Evropa vnímala Rusko jako evropské i neevropské, jako jiné, čehož bylo třeba se bát dvojnásobně, protože úplně jiné nebylo.
A když mluvíme o historických stereotypech týkajících se Ruska, je třeba si pamatovat, že to, co vnímáte jako barbarské u ostatních, obvykle oni vnímají jako barbarské u vás.
Producentem a režisérem Rychlokurzu dějin je Stan Muller, odborná poradkyně je Danica Johnson.
Autorem tohoto pořadu je můj středoškolský učitel dějepisu Raoul Meyer a já. Grafiku zajišťuje ThoughtBubble. Hláška minulého týdne byla: ,,Je to jen věc Turků".
Pokud chcete navrhnout hlášky pro následující týdny nebo zkusit uhodnout tu aktuální, pište do komentářů, kde můžete také pokládat otázky ohledně dnešního videa, které vám zodpoví náš tým historiků.
Díky za zhlédnutí a jak říkáme u náš doma, nezapoměňte být úžasní.
Chtěl jsem udělat video ohledně několika termínů, které lidi v poslední době hodně používají a myslím si, že to naráží na jádro některých problémů, se kterými se teď vypořádáváme, když máme zhroucení kreditu, ale je to trochu na hlubší úrovni.
Takže ty věci, které chci projít, jsou myšlenky úspor, spotřeby a investic.
Slýcháme o nich často.
Každý říká, investoval jsem do akciového trhu, nebo investoval jsem do domu. A já vám chci dát rámec, ve kterém lze přemýšlet o těchto konceptech.
A upřímně, neviděl jsem je takhle uvedeny v žádné učebnici, ačkoliv se toho trochu dotýkají, ale myslím si, že to je dobrý způsob, jak nad těmi věcmi uvažovat.
Takže, pokud šetříte peníze a myslím, že všichni víme, co to znamená, jde o peníze, které jste neutratili a je několik věcí, co s nimi.
Můžete je buďto spotřebovat, nebo je můžete investovat.
Takže se pojďme zamyslet nad několika situacemi. A zamyslíme se, jestli jde o spotřebu, nebo investici.
Takže řekněme, že mám 100 000 dolarů, se kterými můžu nakládat
Můžu si vzít těch 100 000 dolarů a postavit za ně továrnu.
A ta továrna by mohla umět vyrábět - vymyslím nějaký výrobek - vyrábět auta efektivněji a levněji, než jakákoliv jiná továrna na auta.
Myslím, že se shodneme, že toto je investice.
A proč je to investice?
Protože beru těch 100 000 dolarů a dávám je na nějaký účel, který, doufám, vytvoří víc hodnoty, než mých původních 100 000 dolarů.
Vlastně očekávám nějakou návratnost investice.
Udělal jsem už několik videí o tom, co je to návratnost investice a jak jí spočítat.
Když vezmu 100 000 dolarů a postavím tu továrnu a ta továrna vydělá 50 000 dolarů ročně, pravděpodobně vytváří hodnotu alespoň 50 000 dolarů, za předpokladu, že nic zkorumpovaného v našem systému neprobíhá.
Ve skutečnosti obvykle vytváří víc než 50 000 dolarů hodnoty ročně.
Možná vytváří 100 000 dolarů hodnoty a 50 000 z toho jde té osobě, která dělá tu produkci a ta druhá půlka hodnoty je vlastně pro spotřebitele toho, co továrna vyrábí.
A musíme se nad tím zamyslet, protože kdyby všechna ta hodnota šla tomu, který vyrábí, tak nemá nikdo motivaci používat jeho produkty.
Ale to jsem odbočil.
Naším cílem je najít rámec myšlení, jak se liší spotřeba od investice.
Takže se myslím všichni shodneme, že kdybych postavil továrnu, tak, že to je - řekněme, že označím vše v zeleném jako investici.
Takže postavit továrnu je investice.
Dejme tomu, že jsem bezdomovec a mám 100 000 dolarů.
A protože jsem bezdomovec nemám kde bydlet, jíst večeři, relaxovat, vyspat se.
A protože to nemám, tak nemůžu najít práci a nemůžu se stát produktivním členem společnosti.
Takže možná použiju těch 100 000 dolarů, abych si koupil jednoduché bydlení, které splní mé potřeby.
Řekněme, že si postavím jednoduchý domek a označím to neutrální barvou.
A ten domek poskytne střechu nad hlavou pro mě a mojí rodinu, poskytne nám zabezpečení a moje děti budou moci jít do školy a budou se sami moci stát produktivními občany.
Teď mám bydliště.
Mám kde se vysprchovat, které mi umožní sehnat si práci a vytvářet hodnotu pro společnost jako celek, místo sezení na rohu ulice a žebrání, abych dostal peníze od lidí.
Řekl bych, že tohle je taky investice.
Proč to tak je?
Protože beru těch 100 000 dolarů, které jsem měl, nebo mi je možná někdo dal a zajistil na nich návratnost.
A co je ta návratnost?
No, u továrny je to možná lépe spočitatelné.
Ale přinejmenším je to ta práce, kterou mohu dělat, protože teď mám dům.
Protože mám zabezpečení bydliště.
Mám střechu nad hlavou.
Můžu si odpočinout.
Je to to zabezpečení a také návratnost toho, že moje děti také budou schopni přispívat do společnosti.
Možná, že kdyby vyrostli bez domova, tak by nikdy nebyli schopni přispět.
A teď když mají střechu nad hlavou a můžou chodit do školy atd., že budou schopni dát nějakou ekonomickou hodnotu zpět do společnosti.
Je těžké to ocenit, možná lze říct, že předtím jsem neměl práci a teď ji mám a můžu přispět 30 000 dolarů ročně do společnosti.
Možná pracuju v něčí továrně.
Možná poskytuju něco jiného - možná jsem teď farmář.
Každopádně poskytuju nějaký zdroj hodnoty.
Možná moje děti, kdyby nikdy neměli školu, by přidávali 10 000 dolarů ročně do společnosti a teď mohou přidat 20 000 dolarů.
Takže ten rozdíl by byl také součástí návratnosti té investice.
Takže můžu říct, že toto je také investice
Teď se chci zeptat; řekněme, že už jsem měl dům (takže tohle je investice)
Řekněme, že už jsem měl dům a rodina je šťastná a máme vše, co potřebujeme.
Máme stůl plný jídla a děti, co chodí do školy a já dokážu najít práci a všechno je v pořádku.
Ale zároveň mám stále těch 100 000 dolarů a použiju to
- těch 100 000 dolarů - tady ve žluté - na investici do mramorového kuchyňské linky
Na obrázku máme dvě protínající se úsečky a ještě jednu fialovou úsečku.
Známe taky velikosti pár úhlů.
Máme zadánou velikost tohoto úhlu, jehož velikost je 7x
Velikost tohoto úhlu je 60 stupňů.
A velikost tohoto úhlu je pouze x.
Pojďme zjistit velikosti všech úhlů na obrázku.
Nejdříve musíme zjistit velikost úhlu x.
Máme zde velikou nápovědu, protože když sečteme-li tyto dva soudící úhly (x plus 60) dostaneme hodnotu úhlu 7x.
Jedná se o vrcholové úhly, můžeme si být jistí, že jsou stejně velké.
Jenom pro vaší lepší představu, použiju barvy a lépe vám to nakreslím.
Hodnota celého tohoto úhlu, označím ho odlišnou barvou, bude rovna součtu 60 stupuňů, plus zbývající x.
Jelikož to jsou vrcholové úhly, jejich součet, se bude rovnat 7x. Takže 60 plus x se rovná 7x. Jak už řečeno jsou to vrcholové úhly.
Napíšem si to.
Čili 60,
Budeme předpokládat, že počítáme ve stupních.
60 plus (napíšu to jinou barvou.) 60 plus x se má rovnat 7x.
Teď musíme vypočítat x.
Nejjednodušší způsob, kterým to vypočítat je si převést x, na jednu či druhou stranu rovnice.
Na jedné už mám 7. Tak se zbavím x na té levé straně.
Nejjednodušší bude, když odečtu x z levé strany.
Ale aby se jednalo o ekvivalentní úpravu, nemůžeme odečíst x pouze z levé strany té rovnice.
Musíme odečíst x, z obou stran této rovnice.
Takže vlevo nám zbyde pouze 60.
Napíšu tedy, že 60 se má rovnat 7x minus x.
Když mám 7 něčeho a zbavím se jedné čísti. Tak mi logicky zbyde pouze 6.
Takže se mi to bude rovnat 6x.
Rovnice nám říká, že 6 krát něco se má rovnat 60.
Asi si to dokážete spočítat v hlavě.
Ale já to udělám hezky popořadě.
Můžeme obě stray rovnice vyděliz 6, abychom zjistili x
A to přesně uděláme.
Zbyde nám tedy, že x se rovná 60 děleno 6 a to je 10
Připomínám. že všechny hodnoty jsou ve stupních.
Projistotu to tam napíšu... takže všechny tohle, bylo ve stupních.
I toto je ve stupních.
Takže velikost tohoto úhlu je 10 stupňů.
(Jenom to tam napíšu.)
Velikost tohoto úhlu je samozžejmně 60.
Sečteme-li tyto dvě hodnoty dohromdy, bude se to rovnat 70 stupňů.
Takže celý tento úhel je roven 70 stupňům.
Tento úhel je vrcholový, předpokládáme, že bude tedy stejně velký
Takže 7 krát x. 7 krát 10 je také 70 stupňů.
Kapitola I.
Jednoho rána, jak Gregor Samsa se probouzí z úzkosti snů, zjistil, že ve Nocleh byl změněn na monstrózní hnusný bug.
Ležel na svém brnění, těžko se a viděl, jak on zvedl hlavu trochu, jeho hnědé, vyklenuté břicho rozděleno do tuhého luk-jako sekce.
Z této výšky deku, jen asi připraven vypadne úplně, jen stěží zůstat na svém místě.
Jeho četné nohy, žalostně tenké ve srovnání se zbytkem jeho obvodu, bezmocně míhaly před očima.
"Co se stalo mně," pomyslel si.
Nebyl to sen.
Jeho pokoj, prostor k lidské bytosti, jen trochu příliš malý, ležel klidně mezi čtyřmi stěnami známé.
Nad stolem, na kterém se rozšířil sbírku rozbalené zboží vzorku tkaniny OUT - Samsa byl obchodní cestující - visel obraz, který on měl vystřihnout z ilustrovaný časopis před malou chvílí, a zasazen do velmi zlacený rám.
To byl obraz ženy s kožešinovou čepicí a kožešiny boa.
Seděla vzpřímeně tam zvedat směrem k divákovi pevné kůže rukávník , do které celý svůj předloktí zmizel.
Gregor pohled, pak se otočil k oknu.
Ponuré počasí - dešťové kapky padaly slyšitelně dole na kov okna lišta - ho zcela melancholie.
"Proč pořád spí na chvilku zapomenout na všechno, a to hloupost, "pomyslel si.
Ale to bylo zcela nepraktické, protože byl zvyklý spát na pravém boku, a v jeho současném stavu se nemohl sám dostat do této pozice.
Bez ohledu na to, jak moc se vrhl na jeho pravé straně, on vždy vrátit znovu na zády.
Musel to zkoušel stokrát, zavřel oči, aby nemusel vidět kroutit nohy, a nechal pouze tehdy, když se začal cítit lehké, tupá bolest v jeho strana, která nikdy nepoznala.
"Bože," pomyslel si: "To je náročná práce, kterou jsem si zvolil!
Den za dnem, na silnici.
Stres z prodeje jsou mnohem větší, než k práci probíhající v ústředí, a
Kromě toho, že jsem se vyrovnat s problémy, cestování, starosti o vlakové spoje, nepravidelné špatný potravin, dočasných zaměstnanců a stále se měnící vztahy mezi lidmi, které nikdy před srdce.
K čertu s tím vším! "
Cítil, jak lehké svědění v horní části břicha.
Pomalu se zvedl na zádech, blíž k posteli, místo aby se mohl zvednout hlava snadněji našel svědící část, která byla zcela pokryté drobnými bílými míst - nevěděl, co si o nich a chtěl cítit místo s nohou.
Ale on to okamžitě odvolal, pro kontakt se cítil jako studená sprcha v celé ho.
Ten sklouzl zpět do své dřívější polohy.
"To ranní vstávání," pomyslel si, "je člověk dost hloupé.
Člověk musí mít spánku.
Ostatní obchodní cestující žít jako harém žen.
Například, když jsem se vrátil do hospody v průběhu dopoledne psát v nezbytném objednávky, tito pánové jsou jen sedět na snídani.
Pokud bych měl zkusit, že se svým nadřízeným, byl bych hodil na místě.
Ale kdo ví, jestli to nemusí být opravdu dobré pro mě?
Kdybych neměl držet zpátky kvůli mých rodičů, tak bych přestal už dávno.
Já bych šel za šéfem a řekla mu, co si myslím, z hloubi srdce.
On by jsem začal hned stolu!
Jak je to divné sedět u stolu a to Diskuse se zaměstnanci z cesty tam.
Šéf má potíže slyšet, tak zaměstnanec má posílit docela blízko k němu.
Mimochodem, jsem úplně nevzdali naděje, že ještě.
Jednou jsem se dali dohromady peníze na splacení dluhu mých rodičů k němu - to by měly brát dalších pět nebo šest roků - budu si to pro jistotu.
Pak budu dělat velký zlom.
V každém případě, teď jsem se vstát.
Můj vlak odjíždí v pět hodin. "
Podíval se na budík tikaly v prádelníku.
"Dobrý Bože!" Pomyslel si.
To bylo 06:30, a ruce šli klidně dál.
Bylo to kolem půl hodiny, už skoro tři čtvrtě na.
Mohl alarm nepodařilo prsten?
Jeden z postele viděla, že to bylo správně nastaveno pro čtyři hodiny.
Určitě to mělo příčce.
Ano, ale to bylo možné spát že hluk, který se nábytku chvění?
Nyní je to pravda, že bych nespal klidně, ale zřejmě spal všechny hlouběji.
Přesto by to, co dělat?
Příští vlak odjel v sedm hodin.
Chytit, že jeden by musel jít v šíleném spěchu.
Odběrné nebyl zatím sbalil, a to opravdu nijak zvlášť svěží a aktivní.
A i když chytil vlak, nebylo vyhnout nafukovací s šéfem, proto, že firmy poslíček by to čekal pět hodin vlakem a hlášeny zprávy o jeho nepřítomnosti dávno.
Byl šéfa minion, bez páteře a inteligence.
Nuže, co když hlásil, že je nemocná?
Ale to by bylo velmi trapné a podezřelé, protože během jeho pět služby let Gregor nebyl nemocný ani jednou.
Šéf by určitě přišel s lékařem od zdravotní pojišťovny a vytknout by se jeho rodiče pro své líné syna a zarazil všechny námitky
Pojištění lékaře komentáře, pro něj každý byl úplně zdravý, ale opravdu líní pracovat.
A kromě toho, že lékaři v tomto případě úplně špatně?
Kromě opravdu nadměrnou ospalost po dlouhém spánku, Gregor ve skutečnosti cítil docela dobře a dokonce měl opravdu silnou chuť k jídlu.
Jak si myslel to vše přes v největším spěchu, aniž by byl schopný dělat rozhodnutí vstát z postele - budík se ukazuje právě tři čtvrtě na
Seven - byl opatrný zaklepání na dveře v hlavách postele.
"Gregor," ozval hlas - to byla jeho matka - "je to 06:45.
Ty nechceš být na cestě? "
Gregor byl překvapen, když uslyšel jeho hlas odpovědi.
To bylo jasně a zřetelně své dřívější hlas, ale to bylo smíšené, jako by zezdola, nezadržitelně bolestivé skřípání, který opustil slova pozitivně zřetelný pouze v první chvíli a zkreslení je v dozvuku, takže člověk nevěděl, pokud slyšel správně.
Gregor chtěl odpovědět v detailu a vše vysvětlit, ale v těchto okolností se omezil sebe k tvrzení:
"Ano, ano, děkuji vám matka.
Začínám se hned. "
Protože dřevěných dveří změnu v hlase Gregor je ve skutečnosti nebylo patrné mimo, a tak jeho matka uklidnila s tímto vysvětlením a míchal off.
Nicméně, v důsledku krátkého rozhovoru, ostatní členy rodiny si uvědomil, že se Gregor nečekaně ještě doma, a už jeho otec klepe na dveře, na jedné straně, ale slabě pěstí.
"Gregor, Gregor," zavolal, "co se děje?"
A po krátké době, ač ho nutil, opět v hlubším hlasem:
"Gregor!"
Gregor! "Na druhé straně dveří, nicméně, jeho sestra zaklepal na lehkou váhu.
"Gregor?
Jsi v pořádku?
Potřebujete něco?
"Gregor nařídil odpovědi v obou směrech,
"Budu připraven ihned."
On dělal úsilí s nejpečlivější artikulaci a vložením dlouhými přestávkami mezi jednotlivými slovy odstranit vše, co pozoruhodného z jeho hlasu.
Jeho otec se obrátil zpět ke své snídani.
Nicméně, sestra zašeptala:
"Gregor, otevřete dveře - Prosím tě."
Gregor neměl v úmyslu otevřít dveře, ale gratuloval sám na své opatření, získané z cest, zamykání všech dveří v noci, a to i na domů.
Nejprve chtěl postavit klidně a nerušeně, oblékni se, především se Snídaně, a teprve potom zváží další opatření, pro - všiml si to jasně - podle přemýšlet, co se v posteli, že by dosáhnout přiměřené závěru.
Vzpomněl si, že už často cítil lehkou bolest nebo jiné v posteli, možná výsledek trapné vleže, která se později ukázala jako čistě imaginární, když vstal, a on byl dočkat, až uvidíte, jak jeho současné představy by se postupně rozptýlí.
To, že změny v jeho hlase nebylo nic jiného než počátek skutečného chlad, nemoci z povolání, obchodních cestujících, z toho neměl nejmenších pochyb.
Bylo to velmi snadné hodit stranou deku.
Potřeboval jen tlačit sebe nahoru trochu, a bylo samo o sobě.
Ale i nadále je obtížné, zejména proto, že byl tak neobyčejně široká.
On potřeboval paže a ruce, aby se zasadila se ve vzpřímené poloze.
Namísto nich však měl jen mnoho malých končetin, které se neustále pohybují s různými pohyby a který navíc nebyl schopen kontrolovat.
Pokud by chtěl ohnout jeden z nich, pak to bylo první rozšíření sebe, a když Nakonec se podařilo to, co chtěl tímto končetin, do té doby všechny ostatní, jako by odešel zadarmo, se pohyboval v příliš bolestivé vzrušení.
"Ale nesmím zůstat v posteli zbytečně," řekl Gregor sám k sobě.
Nejprve se chtěl dostat z postele, s dolní část těla, ale nižší část - které, mimochodem, on se ještě podíval, a které také nemůže Obrázek jasně - ukázala jako příliš obtížné se pohybovat.
Pokus šel tak pomalu.
Když poté, co se téměř šílený, nakonec se vrhl vpřed se všemi jeho síly a bez přemýšlení, on si vybral jeho vedením špatně, a on se udeřil do dolní sloupku těžké.
Násilné bolest, kterou cítil, ukázal mu, že spodní část jeho těla byla na moment pravděpodobně nejcitlivější.
A tak se snažil dostat jeho horní část těla z postele první a otočil hlavu pečlivě směrem k okraji postele.
Podařilo se mu to snadno, a to i přes své šířce a váze svého těla hmotu Poslední pomalu následoval otáčení hlavou.
Ale když konečně zvedl hlavu mimo postel pod širým nebem, se stal úzkosti o kupředu další tímto způsobem, protože kdyby se nechal nakonec k pádu do tohoto procesu by se zázrak, aby se zabránilo jeho hlavu od zranění.
A za každou cenu, že se nesmí ztratit vědomí právě teď.
Raději zůstat v posteli.
Nicméně, po podobném úsilí, zatímco on ležel opět s povzdechem jako dříve, a ještě jednou viděl svou malou končetiny bojovat mezi sebou, pokud se něco horší než dříve, a neviděl žádnou šanci uložení klid a pořádku na libovolný pohyb, opakoval si znovu, že nemůže možná zůstat v posteli a že to může být nejrozumnější věc obětovat Pokud vše, co tam byl sebemenší naději na získání sám z postele v procesu.
Ve stejné době, nicméně, on nezapomněl připomenout si čas od času k tomu, že klid - opravdu nejklidnější - úvahy by mohly být lepší, než většina zmatený rozhodnutí.
V takových okamžicích, režíroval jeho pohled tak přesně, jak mohl k oknu, ale bohužel tam bylo málo jistý fandit, aby se měl z pohledu na ranní mlha, která zakrývala i na druhé straně úzké ulice.
"Je to už sedm hodin," řekl si nejpozději stahování zabezpečovacího hodin, "už sedm hodin, a přesto jako mlha."
A za chvíli už ležel tiše se slabým dýcháním, jako by snad čeká na normální a přirozené podmínky k re-objevit z celého klidu.
Ale pak si řekl:
"Před tím, než udeří 7:15, bez ohledu na stane, musí být zcela z postele.
Kromě toho pak někdo z úřadu přijde se žádostí o mě, protože Úřad bude otevřený před sedmou hodinou. "
A pak se snažili hrát rock celé jeho délce těla z postele rovnoměrném pohybu.
Kdyby se nechal pád z postele tak, hlavu, která v průběhu roku
Na podzim měl v úmyslu zvednout prudce, pravděpodobně zůstane nezraněn.
Zády se zdálo být tvrdý, nic by se opravdu stát, že v důsledku podzim.
Jeho největší rezervace byla starost o hluk, který na podzim musí vytvořit a které pravděpodobně by vzbudil, ne-li strach, tak alespoň zájem na druhé straně straně všechny dveře.
Nicméně, to mělo být zkoušen.
Jak Gregor byl v procesu zvedání se polovina z postele - nová metoda více hra než snaha, kterou potřeboval jen rock s konstantní rytmus - to Napadlo ho, jak jednoduché to všechno by bylo, kdyby někdo měl přijít k jeho pomoci.
Dva silné lidi - si vzpomněl na svého otce a služka - by bylo dost dostačující.
Měly by stačilo posunout své ruce pod jeho klenutý hřbet dostat ho ven postelí, ohýbat dolů s nákladem, a pak se pouze trpělivost a péči, které dokončil flip na podlahu, kde jeho maličký nohy pak, doufal, získat účel.
A teď, nehledě na skutečnost, že dveře byly zamčené, by se skutečně volat o pomoc?
Přes všechny své úzkosti, nemohl potlačit úsměv na této myšlence.
On už dostal do bodu, kdy tím, houpací silněji, trval na své rovnováze s problémy, a brzy se bude muset nakonec rozhodnout, ve pět minut, že by bylo 07:15.
Pak tam byl prsten u dveří bytu.
"To je někdo z úřadu," řekl si a málem ztuhl, zatímco jeho malé končetiny jen tančili kolem všech rychleji.
Na chvíli všechno, co zůstalo i nadále.
"Nejedná se o otevření," řekl Gregor sám k sobě, zmítá v nějaké absurdní naděje.
Ale samozřejmě pak, jako obvykle, služka s ní pevně dezénu šel ke dveřím a otevřel ji.
Gregor potřebuje slyšet jen první slovo návštěvníka pozdrav rozpoznat hned, kdo to byl, manažer sám.
Proč byl Gregor jediný odsouzený k práci v podniku, kde při sebemenším zanikne, někdo okamžitě přitahuje největší podezření?
Byli všichni pracovníci pak společně všichni do jednoho, darebáků?
Mezi nimi byl, že pak už opravdu oddaný člověk, který, pokud se mu nepodařilo využít jen pár hodin dopoledne pro kancelářskou práci, by se stala abnormální od bolestí svědomí a opravdu se v žádném státě, aby se z postele?
Bylo to opravdu není tolik, aby učeň vznášet dotazy, pokud výslechu byl dokonce nutná?
Musí jednatel sám přijít, a v tomto procesu musí být prokázáno,
Celá nevinnou rodinu, že vyšetřování tohoto podezřelého okolností by mohla být svěřena pouze na inteligenci manažera?
A spíše jako důsledek excitovaného stavu, ve kterém tento nápad dal Gregor, než je
V důsledku vlastního rozhodnutí, obrátil se se vší silou z postele.
Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale ne skutečnou havárii.
Pokles byl zaujatý poněkud koberec, a navíc jeho zády více elastické, než si mysleli Gregor.
Z tohoto důvodu nudné hluk nebyl tak nápadný.
Ale on neměl držel hlavu s dostatečnou péčí a že trefil.
Otočil hlavu, podráždění a bolesti, a otřel ji na koberec.
"Něco tam padl," řekl manažer v další místnosti vlevo.
Gregor se snažil představit sám sebe, zda něco podobného, co se děje ho dnes mohl také náhodou v určitém okamžiku na manažera.
Alespoň jeden musel připustit možnost takovou věc.
Nicméně, jako by dát hrubý odpověď na tuto otázku, manažer teď, s Squeak jeho vyleštěné boty, udělal pár kroků stanovené v další místnosti.
Ze sousední místnosti vpravo sestra šeptá informovat Gregor:
"Gregor, manažer je tady." "Já vím," řekl Gregor sám k sobě.
Ale on se neodvážil, aby jeho hlas dost nahlas, aby jeho sestra mohla slyšet.
"Gregor", jeho otec dnes řekl, ze sousední místnosti vlevo, "řekl pan Ředitel přišel a ptá, proč jste odešel na začátku vlaku.
Nevíme, co bychom měli říct.
Kromě toho, že chce s vámi mluvit osobně.
Bude stačit, aby odpustil ten bordel ve svém pokoji. "
Ve středu toho všeho, manažer zavolal v přátelské atmosféře, "Good ráno, pane Samsa. "
"Není dobře," řekla jeho matka, aby správci, zatímco jeho otec byl ještě mluví u dveří, "není dobře, věřte mi, že pan ředitel.
Jak by jinak Gregor slečna ve vlaku?
Mladý muž nemá nic v hlavě, kromě podnikání.
Je mi skoro naštvaný, že nikdy nevyjde v noci.
Právě teď se to už ve městě osm dní, ale on byl doma každý večer.
Sedí tu s námi u stolu a čte noviny tiše nebo studie jeho cestovní plány.
Je to docela kurzu pro něj práce se s vyřezávaná ozdoba.
Například, když vystřižené malém rámečku v průběhu dvou nebo tří večerů.
To byste se divit, jak pěkně to je.
Je to visí přímo v místnosti.
Uvidíte, že hned, jakmile
Gregor otevře dveře.
Každopádně jsem rád, že jste tady, pane
Manager.
Sami bychom se nikdy Gregor otevřít dveře.
On je tak tvrdohlavý, a určitě to není dobře, ačkoli on popíral, že tato ráno. "
"Jdu hned," řekl Gregor pomalu a rozvážně a nehýbal se, aby nebyla ztratit jedno slovo z rozhovoru.
"Má drahá paní, mohu to vysvětlit na sebe jiným způsobem," řekl manažer;
"Doufám, že to není nic vážného.
Na druhou stranu musím také říci, že podnikatelé, naštěstí, nebo naneštěstí,
Nicméně se podíváme na to, velmi často jednoduše překonat mírné indispozici pro z obchodních důvodů. "
"Tak si pan ředitel přijít za tebou teď?" Zeptal svého otce a netrpělivě zaklepal opět na dveře.
"Ne," řekl Gregor.
V sousední místnosti vlevo bolestné ticho sestoupil.
V sousední místnosti vpravo sestra začala vzlykat.
Jak to, že jeho sestra jdou s ostatními?
Nejspíš právě vstal z postele, a dokonce ani začal se oblékat dosud.
Tak proč se pláče?
Vzhledem k tomu, že nedostal a byl nenechat manažera v, protože byl v roce nebezpečí, že ztratí své postavení, a protože pak jeho šéf by jezevce jeho rodiče kdysi opět se starými požadavky?
To byly asi zbytečné starosti právě teď.
Gregor byl ještě tady a nemyslel vůbec na svou rodinu opustil.
V tuto chvíli ležel tady na koberci a nikdo, kdo by věděl o jeho stavu by to vážně požadoval, aby nechal manažer dovnitř
Ale Gregor nebude náhodně propuštěn správnou cestou, protože tato malá nezdvořilost, za kterou by se najít jednoduché a vhodné omluvit později.
Zdálo se, že se Gregor, že by to mohlo být mnohem rozumnější nechat ho v klidu v okamžiku, místo toho, rušivé ho pláč a rozhovor.
Ale bylo to velmi nejistotu, která vyděsila ostatní a omlouval jejich chování.
"Pan Samsa, "manažer je nyní křičí, jeho zvýšeným hlasem, "co se děje?
Nacházíte se zabarikádování se ve svém pokoji, odpovědět jen ano a ne, dělají vážné a zbytečné problémy za své rodiče, a zanedbávat (Zmiňuji se o tom pouze okrajově) své obchodní povinnosti skutečně neslýchané způsobem.
Mluvím tady ve jménu svých rodičů a svého zaměstnavatele, a já jsem žádá si se vší vážností o okamžité a jasné vysvětlení.
Jsem ohromen.
Jsem ohromen.
Myslela jsem, že jsi v klidu, přiměřené osoby, a teď se objeví náhle, že chce začít pochodovat kolem podivné nálady.
Šéf mi naznačil dříve, dodnes možné vysvětlení pro své zanedbávání - se týká shromažďování peněžních prostředků svěřených vám před chvílí - ale ve skutečnosti jsem skoro dal mu své slovo čest, že toto vysvětlení nebylo správné.
Nicméně, teď vidím zde své nepředstavitelné prasečí hlavy, a já jsem totálně ztráty touhu mluvit za vás v nejmenším.
A vaše pozice není vůbec nejbezpečnější.
Původně jsem chtěl zmínit, to vše na vás v soukromí, ale protože jste se nechal mi ztrácet čas tady zbytečně, nevím, proč věc by neměla přijít do pozornost svých rodičů.
Vaše produktivita byla také velmi nevyhovující nedávno.
Samozřejmě, není to na ročním období k provedení mimořádné činnosti, jsme si vědomi , ale roční období pro provádění žádný obchod, není tam žádná taková věc vůbec,
Pan Samsa, a něco takového se nesmí nikdy být. "
"Ale pan ředitel," volal Gregor, vedle sebe a ve svém rozrušení, zapomínání všechno ostatní, "Já jsem otevřel dveře, okamžitě tuto chvíli.
Lehké nevolnosti, závratě kouzlo, zabránil mi vstát.
Pořád jsem ležela v posteli právě teď.
Ale jsem si docela svěží znovu.
Já jsem ve středu dostat z postele.
Jen mít trpělivost na chvíli!
Věci nejsou tak dobře, jak jsem si myslel.
Ale věci jsou v pořádku.
Jak náhle To může překonat někdo!
Teprve včera večer bylo vše v pořádku.
Vlastně teprve včera večer jsem měl malé tušení.
Lidé musí vidět, že ve mně.
Proč jsem se hlásil, že do kanceláře?
Ale lidé stále myslí, že dostane po nemoci, aniž by museli zůstat na domů.
Pan ředitel!
Ber to s klidem na mé rodiče!
Je opravdu žádný důvod pro kritiku, které jste teď dělat proti mně, a opravdu nikdo neřekl mi o tom.
Možná jste nečetl poslední zakázky, které jsem dodává.
Kromě toho, teď jsem se stanoví na své cestě na osm hodin vlakem, na několik hodin "
Zbytek si mě silnější.
Pan ředitel, nezůstávají.
Já se v kanceláři osobně práva pryč.
Mějte prosím dobrotu říci, že a zprostředkovat mé ohledech šéf. "
Zatímco Gregor rychle vyhrkl to všechno ven, sotva vědom toho, co říkal, že se pohyboval v blízkosti prádelník bez námahy, pravděpodobně v důsledku praxe on už měl v posteli, a nyní se snažil zvednout se na to.
Vlastně, chtěl otevřít dveře.
Opravdu chtěl nechat se vidět a mluvit s manažerem.
On byl horlivý svědkem toho, co nyní žádá ostatní o něm říkají, že když viděli ho.
Pokud by byl překvapený, pak Gregor neměl větší odpovědnost a mohl být klid.
Ale jestliže oni přijali klidně všechno, pak by neměla žádný důvod se vzrušovat a pokud se dostal dál, může být skutečně na nádraží asi osm hodin.
Zpočátku se svezl párkrát na hladké prádelníku.
Ale nakonec si dal sám sebe jako poslední swing a napřímil se.
Byl už vůbec vědom bolesti v jeho spodní části těla, bez ohledu na to, jak by mohli Stále Sting.
Teď se nechal pád na zadní židli, na jehož okraji se opřel se jeho tenké údy.
Tím získal kontrolu nad sebe a mlčel, protože by se slyšet ředitel.
"Vy jste rozuměl jediné slovo?" Manažer zeptal rodičů: "Je to hraje blázen s námi? "
"Proboha," zvolala matka už v slzách, "možná, že je velmi nemocný a my jsme pěchování ho.
Grete!
Grete!
"Křičela na tom místě.
"Matka?" Volala sestra z druhé strany.
Oni dělali dorozumět se přes místnost Gregora.
"Musíte jít k lékaři hned.
Gregor je nemocný.
Pospěšte si k lékaři.
Už jste slyšeli Gregor mluvit ještě? "
"To byl zvířecí hlas," řekl manažer, pozoruhodně tiše ve srovnání na matky pláče.
"Anna!
Anna!
"Křičel otec přes chodbu do kuchyně, tleská rukama,
"Přines zámečník hned!"
Obě mladé ženy už běží přes sál s svištící sukně - jak měla jeho sestra oblékla tak rychle? - a prudce otevřel dveře bytu.
Pravděpodobně je nechal otevřené, jak je obvyklé v bytě, kde obrovské neštěstí došlo.
Nicméně, Gregor se stal mnohem klidnější.
No dobře, lidé nerozuměli jeho slovům nic víc, i když se zdálo jasné, stačí mu, jasnější než předtím, snad proto, že jeho uši zvyklí ně.
Ale alespoň se lidé domnívali, že to nebylo v pořádku s ním a byli připraven mu pomoci.
Důvěru a jistotu, s níž měl první opatření bylo provedeno z něj dobrý pocit.
Cítil, že součástí opět v kruhu lidstva a očekával od i lékaře a zámečník, aniž by mezi nimi rozlišovat se skutečnými přesnost, skvělý a překvapující výsledky.
S cílem získat co nejjasnější hlas jako možné kritické rozhovoru , která byla hrozící, on kašlal málo, a určitě se problémy, jak toho dosáhnout v opravdu tlumené tak, protože to bylo možné, že i tento zvuk zní jako něco, co se liší od člověka kašle.
On už věřit sám rozhodnout, nic víc.
Mezitím ve vedlejší místnosti se stalo opravdu klidné.
Možná jeho rodiče seděli s manažerem na stůl šeptají, možná Všichni byli opřený o dveře poslechu.
Gregor zvedl pomalu ke dveřím, s pomocí křesle, ať jít tam, vrhl se na dveře, držel ve vzpřímené poloze na to - koule z jeho malé končetiny měl trochu lepkavé věci na nich - a opřel se na chvíli z jeho námaze.
Pak udělal úsilí otočit klíčem v zámku s jeho ústy.
Bohužel se zdálo, že on měl žádný skutečný zuby.
Jak tedy byl uchopit klíč?
Ale dohnat, že jeho čelisti byl přirozeně velmi silná, s jejichž pomocí se se podařilo získat klíč opravdu dojemné.
On si nevšiml, že byl zřejmě způsobili nějaké škody na sobě, na hnědé tekutiny, vyšlo z jeho úst, tekla přes klíč a kapala na podlahu.
"Jen si poslechněte na chvíli," řekl manažer ve vedlejším pokoji, "Je to otáčením klíč.
"Pro Gregor, který byl velkým povzbuzením.
Ale všichni by si zavolal na něj, včetně jeho otce a matku, "Pojď,
Gregor, "měli by jste křičeli," dál, pokračujte v práci na zámek. "
Představa, že všechny jeho snahy byly následně s napětím, když se trochu zběsile na klíč se vší silou on mohl shromáždit.
Jako klíčové ukázalo víc, tančil kolem zámku.
Teď se držel ve vzpřímené poloze se pouze ústy, a on se musel držet, tlačítka nebo stiskněte ji znovu celou vahou svého těla, podle potřeby.
Poměrně zřetelné cvaknutí zámku, jak to nakonec prasklo opravdu probudil se Gregor.
"Tak jsem nepotřeboval zámečníka," a nastavte jeho hlavou za kliku a otevřete dveře úplně.
Vzhledem k tomu musel otevřít dveře tímto způsobem, to bylo už velmi široký otevřený, aniž by mu ale, že opravdu vidět.
Nejprve se musel obrátit se pomalu kolem okraje dveří, velmi pečlivě, na
Samozřejmě, že pokud nechce, aby pád nemotorně na záda hned u vchodu do pokoj.
On byl ještě zaměstnán této obtížné pohybem a neměl čas se věnovat pozornost na něco jiného, když uslyšel manažer zvolat hlasité "Ó!" - to
Znělo to jako vítr píská - a teď ho viděl, nejblíže ke dveřím, přitiskl ruku na ústa otevřít a pohybuje se pomalu, jako by neviditelná konstantní silou tlačil ho pryč.
Jeho matka - navzdory přítomnosti vedoucího stála tu s jejími vlasy drží až na konci, stále nepořádek v noci - se díval na svého otce s ní ruce sepjaté.
Ona pak šla dva kroky směrem k Gregor a zhroutil se uprostřed její sukně, které se rozprostírala všude kolem sebe, tvář jí klesl na prsou, zcela skryté.
Jeho otec zaťal pěst s nepřátelským výrazem, jako by si přál, aby se zasadila Gregor zpět do jeho pokoje, pak se podíval nejistě po obývacím pokoji, na které se vztahuje oči rukama a plakala tak, že jeho mocné prsa otřásla.
V tomto bodě Gregor nebyl jeden krok do místnosti, ale jeho tělo se naklonil z uvnitř proti pevně přišroubované křídlo dveří tak, aby jen polovina jeho tělo bylo vidět, stejně jako jeho hlavu, naklonil strany, s níž nahlédl přes na ostatní.
Zatím to mnohem jasnější.
Stálý jasně na druhé straně ulice byla součástí nekonečné šedo- Černý dům nachází naproti - to bylo v nemocnici - s těžkým pravidelné Windows rozbíjení fasády.
Déšť stále klesají, ale pouze ve velkých jednotlivých kapek viditelně a pevně zbořen jeden po druhém na zem.
Nádobí od snídaně stálo hromadu asi na stole, neboť pro jeho otce
Snídaně je nejdůležitějším jídlem času v den, který se prodlužuje o dobu od čtení různých novin.
Přímo naproti na protější stěně visela fotografie Gregor z doby jeho vojenské služby, byl to obraz jej v hodnosti poručíka, jak on s úsměvem a starosti zdarma, s rukou na meči, požadoval respektování svého ložisek a uniformu.
Dveře do chodby byly pootevřené, a od dveří do bytu byl také otevřený, bylo vidět ven na přistávací bytu a na začátku schodiště jít dolů.
"Teď," řekl Gregor, dobře vědom, že on byl jediný, kdo měl jeho klid.
"Já si obléknout hned, sbalte odběru vzorků, a vyrazili.
Budete mi dovolte, abych vyrazil na cestě, že?
Víte, pane vedoucí, já nejsem tvrdohlavý, a jsem rád do práce.
Cestování je vyčerpávající, ale nemohl jsem bez ní žít.
Kam jdete, pane vedoucí?
Do kanceláře?
Opravdu?
Budete hlásit vše pravdivě?
Člověk může být v pracovní neschopnosti chvíli, ale to je právě ten nejlepší čas vzpomenout si na předchozí úspěchy a domnívat se, že později, po překážky byly strčil stranou, osoba bude pracovat o to více nadšeně a intenzivně.
Jsem opravdu tak zavázán panu Chief - víte, že dobře.
Na druhou stranu, já jsem obavy o rodiče a sestru.
Já jsem v loji, ale budu pracovat sám se z toho znovu.
Nedělají věci složitější, než pro mě, že už jsou.
Mluv na mě v kanceláři!
Lidé nemají rádi obchodní cestující.
Vím, že.
Lidé si myslí, že vydělávat spoustu peněz, a tak vedou hezké.
Lidé nemají ani žádné zvláštní důvod se domnívat, prostřednictvím tohoto rozsudku více jasně.
Ale vy, pane vedoucí, budete mít lepší pohled na to, co je zapojené, než ostatní lidé, dokonce jsem ti celkem sebevědomí, lepší perspektivu než pan
Předseda sám, kdo ve své funkci
Zaměstnavatel může nechat udělat svůj úsudek náhodné chyby na úkor zaměstnanců.
Také víte dobře, že cestující, který je mimo Kancelář téměř celý rok, takže se může stát snadno obětí náhod drby,, a neopodstatněné stížnosti, proti nimž to je pro něj nemožné se bránit, protože z velké části neslyšel o nich vůbec a teprve pak, když on vyčerpaný po ukončení cesty a na Domácí dostane cítit ve svém těle ošklivé následků, které nemohou být pečlivě prozkoumány zpět ke svým kořenům.
Pan ředitel, nenechávejte bez mluvení slovo mi říct, že budete alespoň Připouštím, že jsem trochu v právu! "
Ale v první slova Gregor je manažer už odvrátil, a teď se ohlédl na Gregor přes jeho škubání ramen s sevřené rty.
Během řeči Gregor on nebyl v klidu, ale pokračoval dál směrem ke dveří, aniž by odtrhl oči od Gregor, ale opravdu postupně, jako by tam byl tajné zákaz odchodu z místnosti.
On už byl v hale, a vzhledem k náhlé hnutí, které se nakonec vytáhl nohu z obývacího pokoje, by se dalo věřit, že právě spálil jedinou jeho nohu.
V hale, nicméně, on natáhl pravou ruku od těla směrem schodiště, jako by některé opravdu nadpřirozené pomoci už na něj čekal tam.
Gregor si uvědomil, že nesmí být za žádných okolností dovolit manager jít pryč
V tomto rozpoložení, zvláště když jeho pozice ve firmě neměl být umístěn V největším nebezpečí.
Jeho rodiče nechápali to všechno velmi dobře.
Za ta dlouhá léta, oni vyvinuli k přesvědčení, že Gregor byl zřízen na celý život v jeho firmě, a navíc mají ještě hodně co dělat v dnešní době se jejich současné problémy, že všechny prognózy je jim cizí.
Ale Gregor měl tuto předvídavost.
Manažer se musí konat zpět, uklidnila, přesvědčen o tom, a nakonec získal.
Budoucnost Gregor a jeho rodina skutečně závisí na tom!
Kdyby jen sestra tam byl!
Byla chytrá.
Ona už plakala, zatímco Gregor ještě ležel klidně na zádech.
A manažer, tento přítel dam, určitě se nechal řídit ji.
Byla by zavřel dveře do bytu a povídali si ho z jeho strachu v hale.
Ale sestra nebyl ani tam.
Gregor, musí se s tím vypořádat sám.
Aniž by si myslel, že ještě nevěděl nic o své současné schopnosti pohybovat se a možná, že jeho řeč - dokonce snad - se opět nebyla pochopil, opustil křídlo dveří, zvedl otvorem, a chtěl přejít na manažera, který byl již drží pevně na zábradlí oběma rukama na přistání v směšné způsobem.
Ale když se díval na něco držet, s malým výkřikem Gregor okamžitě padl na jeho četné malé nohy.
Sotva se to stalo, když ucítil poprvé to ráno obecný fyzickou pohodu.
Malé končetiny měl pevné dno pod nimi, poslouchali skvěle, když si všiml jeho radost a snažil, aby ho dopředu ve směru chtěl.
Hned on věřil, že konečné zlepšení všech jeho utrpení ihned po ruce.
Ale ve chvíli, kdy ležel na zemi v houpací omezen tak docela V blízkosti a přímo naproti jeho matka, která zřejmě zcela zapuštěn do sama, najednou se objevily až s náručí rozšířila daleko od sebe a prsty rozšířena a zvolal:
"Pomoc, pro Boží zájmu, pomoc! "
Držela hlavu sklonil, jako by chtěla zobrazení Gregor lepší, ale běžel Zpět nesmyslně, odporovat, že gesto, zapomínají, že za ní stojí tabulku se všemi pokrmy na to.
Když došla ke stolu, sedla si do značné míry na to, jako by se roztržitě a neprokázalo, že by si vůbec, že vedle ní kávy proudila ven na Koberec v plném proudu z velkých převrátil kontejner.
"Matko, matko," řekl Gregor tiše a podíval se směrem k ní.
Manažer okamžik zmizela úplně z hlavy.
Při pohledu na tekoucí kávy Gregor nemohl přestat lámat si jeho čelisti vzduchu několikrát.
V té jeho matka vykřikla znovu, pospíchal od stolu, a zhroutila se do náručí svého otce, který se řítí směrem k ní.
Ale Gregor neměl čas teď pro rodiče - manažer už na schodiště.
Bradu úrovni zábradlí se
Manažer se ohlédl za poslední dobu.
Gregor se první pohyb, aby se do něj, pokud je to možné.
Ale manažer musí mít něco tušil, protože on udělal skok dolů přes pár schodů a zmizel, stále křičel:
Zvuk se odrážel v celém schodišti.
Nyní, bohužel letenky vedoucího také zdálo, že ohromit svého otce úplně.
Dříve byl poměrně klidný, na místo toho, aby poté, co ředitel sám, nebo alespoň nebránit Gregor z jeho pronásledování, jeho pravé ruce popadl manažera třtiny, která musel zůstat s jeho klobouk a kabát na židli.
Levou rukou, jeho otec vzal velké noviny na stůl a podupával nohama na zem, vyrazil jet Gregor zpátky do místnosti mává třtiny a noviny.
Žádná žádost Gregor byl k ničemu, žádný požadavek by byl dokonce chápán.
Nezáleží na tom, že byl ochoten otočit hlavu uctivě, jeho otec právě dupla ještě víc se mu nohy.
Na druhé straně místnosti od něj jeho matka otevřela okno, a to i přes chladné počasí, a opírat se s rukama na lících, strkala tvář daleko za hranicemi okna.
Mezi uličky a schodiště silný návrh přišel, závěsy na okna letěl kolem, noviny na stole švihl, a jednotlivé listy třepotal se po podlaze.
Otec neúnavně tlačili dopředu, tlačí se sibilants, jako divoch.
Nyní Gregor neměl vůbec v praxi jít zpět - bylo to opravdu velmi pomalu jít.
Je-li Gregor jen bylo dovoleno otočit se kolem něj, byl by ve svém pokoj hned, ale bál, aby jeho otec trpělivost v době, kdy náročné
Proces se otáčí, a každý okamžik čelil hrozbě smrtící ránu na zádech a hlavu z třtiny v jeho otce za ruku.
Nakonec Gregor neměl jinou možnost, protože si všiml, s hrůzou, že neměl pochopili, jak se zachovat jeho směrem jít zpět.
A tak začal uprostřed stále nervózní pohledy stranou v otcově směr, obrátit se asi tak rychle, jak je to možné, i když ve skutečnosti to bylo jen provádí velmi pomalu.
Možná, že jeho otec si všiml jeho dobré úmysly, neboť neměl narušit Gregor V tomto pohybu, ale špičkou hole z dálky dokonce režíroval
Gregor se otáčivý pohyb sem a tam.
Kdyby jen jeho otec neměl zasyčela tak nesnesitelně!
Z tohoto důvodu Gregor úplně ztratil hlavu.
Byl už skoro úplně otočil, když se vždy s tímto syčel v ucho, prostě udělal chybu a otočil se zpátky málo.
Ale když se nakonec podařilo získat jeho hlavu před dveřmi otevření bylo jasné, že jeho tělo bylo příliš široká projít dál.
Samozřejmě jeho otce, v jeho současné duševní stav, netušil, otevření dalších křídlo dveří trochu vytvořit vhodné pro průchod Gregor projít.
Jeho jediný pevný myšlenka byla, že Gregor musí dostat do svého pokoje tak rychle, jak je to možné.
Nikdy by si dovolil komplikované přípravy, které Gregor musí orientovat sám, a tak možná že se do dveří.
Naopak, jako by tam nebyly žádné překážky a zvláštní hluk, když se
Gregor jel dopředu.
Za Gregor zvuku v tomto bodě se už jako hlas pouze jeden otec.
Teď to bylo opravdu už vtip, a Gregor přinutil, co by mohlo přijít, do dveří.
Jedna strana těla se zvedla.
Ležel na úhlu otevření dveří.
Jeho jeden bok bolelo u škrábání.
Na bílé dveře zůstaly ošklivé skvrny.
Brzy se topila rychle a by nebyl schopen se pohybovat o nic víc na vlastní pěst.
Malé nohy na jedné straně zavěšené škubání ve vzduchu nad, a ty na druhé straně straně se tlačil bolestně do podlahy.
Pak se jeho otec mu dal opravdu silné osvobozující tlak zezadu a on spěchali, krvácení hrozně daleko do vnitřku svého pokoje.
Dveře se zabouchly se hůl, a konečně byl klid.
Monica a Brian jsou v Metropolitním muzeu umění.
Nahoře v oddělení starověkého Blízkého východu.
Právě si tady prohlížíme asyrské umění.
Nemůžu si pomoct, ale ta moc, která z tohoto místa vyzařuje, mi nahání strach.
Tyto obrovské sochy bájných zvířat lemují vchod.
I přes to, že jsme v 21. století v bezpečí muzea, mám trochu strach.
Ty sochy se nad námi doslova tyčí.
Dříve to býval vchod do paláce, nemám pravdu?
Přímo do trůnního sálu.
A samotný trůnní sál není před branou, ale za touto klenbou.
Přesně tak.
Předpokládám, že kdo šel do trůnního sálu, musel nejspíš být zvaným hostem.
I přes to jim sochy měly nahánět strach?
Samozřejmě. I zvaní hosté musejí mít na paměti královu moc.
Co kromě velikosti soch o ní ještě svědčí?
Už samotné ty příšery jsou strašidelné.
Mají lidské hlavy a těla mohutných zvířat.
Na jedné straně je to kočkovitá šelma, na druhé pak býk.
Je zajímavé, že říkáš příšery.
Když přistoupíme blíž, vidíme po obou stranách obličej krále, jak se dívá přímo na nás.
Obě sochy jsou symetrické.
Vidíme tedy obličej krále a zároveň také, že to není on sám, ale příšera.
Správně.
Z čeho přesně se skládá tělo?
Přední nohy jsou jiné než ty zadní.
Na soše vpravo jsou kopyta.
Nějaké býku podobné zvíře. A nalevo je zvíře s tlapami s drápy.
Takže nám vstoupí do cesty král v podobě těchto obrovských zvířecích postav.
Přesně tak.
Když vejdeme mezi ně, vidíme, že sochy mají křídla.
Úplně jako nějaký bájný tvor.
A to je, jak jsi říkala, ten symbol moci. Nesourodost těl těchto stvoření měla lidi zmást?
Ano.
A lidé se těchtoto výjevů báli a zároveň je fascinovaly.
Přesně tak.
Při průchodu mezi nimi si ovšem všimneme něčeho, co vypadá trochu nerealisticky.
Ano.
Při pohledu na ně zepředu vidíme, že každá má dvě nohy.
Když si potom stoupneme na stranu, vidíme všechny čtyři nohy.
Kolik je to tedy celkem nohou?
Pět!
Ano.
Takže sochy vypadají různě ze dvou pohledů.
Ano, nebyly totiž určeny k tomu, aby se na ně dívalo z šikmého pohledu.
Dá se na ně dívat zepředu nebo z boku.
Oba pohledy dávají smysl.
Můžeme si tedy představit někoho, jak jde do trůního sálu a najednou se zastaví. Sochy řeknou:"Stůj!"
A když člověk jde dál, vypadá to, že jdou s ním.
Obě příšery vizuálně dávají smysl, když se postavíme mezi ně.
Protože je vidět jen čtyři nohy a tak to má být.
Kdyby nohy byly vedle sebe tak jako vepředu, při bočním pohledu by byly vidět jen tři, což by nešlo.
Sochy jsou tedy zachyceny v pohybu, aby byly vidět všechny části jejich těl.
Je na nich mnoho rytin. Spoustu detailů na křídlech a na vousech.
A skloubí se zde opravdovost se stylizací, jak bylo v Mezopotámii zvykem.
Některé části těla vypadají obzvlášť realisticky.
Na drápech jsou vidět dokonce některé svaly.
Hodně detailů si ale stylizovali, aby zachovali geometrické tvary.
Na příklad vlasy a vousy či křídla.
Jsou tak realistické! Tím se dostáváme k tvarům a motivům.
Některé prvky se inspirují přírodou. Naproti tomu ve vousech se opakují ozdobné spirály a kosočtverce.
Ano.
Můžeme tedy říci, že toto je typická strážná socha ze starověku? Ano. Potvrzují to typické mezopotámské prvky jako například vlasy, křídla a jiné.
Mám jen tři minuty proto budu hovořit rychle a budu možná více využívat vaši mozkovou kapacitu.
Tedy, před 27 lety jsem dostal pokutu, která mě přiměla k zamyšlení.
Měl jsem dost času na přemýšlení.
A energetická efektivita je mnohem více, než jen problematika automobilu. Je to i o silnici.
Design silnic je důležitý, především u křižovatek, kde máme dva typy: se signalizací a bez signalizace, což znamená se značkami "stop".
Padesát procent dopravních nehod se stane na křižovatkách.
Kruhové objezdy jsou mnohem lepší.
Studie 24 křižovatek prokázala pokles nehod o 40 procent od okamžiku jejich přestavění na kruhové objezdy.
Počet zranění při nehodách kleslo o 76 procent.
Smrtelné nehody klesly o 90 procent.
Ale to je jen bezpečnost.
Co čas a spotřeba?
Tedy, plynulý provoz znamená méně brždění, to přináší menší potřebu akcelerace, méně paliva a méně znečištění, i kratší čas, a to má částečně vliv na větší efektivitu evropské dopravy než máme ve Spojených státech.
Takže, křižovatky bez signalizace tedy se značením "Stop", zachraňují spoustu životů, ale jsou až příliš rozšířené.
Malé kruhové objezdy se také začínají objevovat.
Tady je jeden u nás v sousedství.
Objezdy jsou mnohem lepší - lepší než světelná signalizace, lepší než klasická křižovatka se čtyřmi "stopkami".
Jsou nákladné na vybudování, ale je dražší je nestavět, takže bychom o nich měli uvažovat.
Nejsou ovšem aplikovatelné v každé situaci.
Vezmeme si například křižovatku tvaru T.
Logicky musíte mít jednu (stopku), na vedlejší silnici vstupující do silnice hlavní.
Ale zbývající dvě jsou poněkud diskutabilní.
To je jedna věc.
Tady je další křižovatka, kterou jsem studoval.
Na té třetí cestě se automobily objevují zřídka.
A teď, otázka je, co nás to stojí?
Křižovatkou, na kterou jsem se zaměřil, projelo okolo 3000 automobilů za den v každém směru, a máme spočítáno, že na akceleraci při výjezdu z křižovatky je třeba 60 gramů paliva. Tedy pokaždé pět centů, krát 3000 aut denně, to je 51000 dolarů za rok.
Ale máme tu také znečištění, opotřebení auta, a čas.
Kolik stojí čas?
Při 10 sekundách na 3000 automobilů je to 8,3 hodiny za den.
Průměrná mzda v USA je 20 dolarů na hodinu. To je celkem 60000 za rok.
A společně s náklady na paliva to je 112,000 dolarů za rok jen zde a to v každém směru.
Při 5%ním diskontování současné hodnoty: více než dva miliony dolarů pro značku "Stop" v každém směru.
Pokud se nyní podíváte na hodnotu přilehlých pozemků, zjistíte, že je můžete koupit, vysekat křoviny pro zlepšení viditelnosti, a prodat je zpět.
A ještě stále budete v plusu.
To nás nabádá k otázce: "Proč tomu tak je?"
Chci říct, proč je značka "Stop" v každém směru?
Protože to zachraňuje životy.
Je zde ale jiná cesta jak dosáhnout tohoto cíle?
Řešením je umožnit vozidlům dostat se bezpečně z vedlejší silnice.
Protože je mnoho lidí, kteří tam mohou žít a pokud dlouho čekají, vzniká dlouhá fronta, protože automobily na hlavní silnici nezpomalí.
Může tohoto být dosaženo s existujícím značením?
Historie dopravního značení "Stop" a "Dej přednost v jízdě" je dlouhá.
Dopravní značky STOP se začaly používat v roce 1915.
"Dej přednost v jízdě" v roce 1950.
Ale to je vše, co máme.
Takže, proč nepoužíváme značky "Dej přednost v jízdě"?
Značky "Dej přednost v jízdě" znamenají: dejte přednost zprava.
To znamená, že pokud je zde pět čekajících aut, musíte čekat dokud všechny neodjedou, pak pojedete vy.
To postrádá možnost se plynule střídat.
A je to vždy na vedlejší silnici, ze které je nutné dát přednost těm na hlavní.
Je přitom složité vytvořit nový význam pro již existující značku.
Nemohli byste najednou všem říct:
"Dobrá, pamatujete si co jste byli zvyklí dělat na značkách "Dej přednost v jízdě"?
Odteď dělejte něco jiného."
To by nefungovalo.
Tedy to, co nyní svět potřebuje, je nový typ značení.
Pod značkou by byly připojeny vysvětlující dodatkové tabulky, víte, pro ty, kdo nezaregistrovali oznámení pro veřejnost.
A jde o spojení značky Stop a Dej přednost v jízdě.
Má přibližně tvar písmene T, jako "take turns" - střídejte se.
A nejistota má za následek opatrnost.
Pokud se lidé dostanou do neznámé situace, s níž nevědí jak se vypořádat, zpomalí.
Tak, když jste teď všichni dopravní experti... (Smích) nečekejte na přijetí změn v dopravním značení, tyto věci se nemění rychle.
Ale vy všichni jste členy společenství, a můžete využít svůj vliv v komunitě k vytvoření rozumnější dopravy.
A můžete mít větší vliv na životní prostředí tím, že své okolí přimějete ke změně těchto věcí, než výměnou svého automobilu.
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
V úvodu o endokrinním systému jsem se zmínil, že hormony mohou být děleny dle místa jejich působení.
Mluvili jsme o autokrinní, parakrinní a endokrinní funkci.
Avšak důležitější je dělení podle jejich struktury.
Zdůrazňuji "důležitější" protože struktura hormonu opravdu rozhoduje o tom, jak bude fungovat.
A proto dnes budu mluvit o třech hlavních typech hormonů Prvním hlavním typem hormonů jsou proteiny a polypeptidy.
Jen tak pro připomenutí...
Proteiny a polypeptidy jsou tvořeny aminokyselinami a tyto aminokyseliny jsou vázány peptidovou vazbou.
A když se jich spojí více, společně vytvoří polypeptidy či proteiny a tyto proteiny a polypeptidy tvoří většinu našich hormonů.
Tyto hormony mohou být velikostně řazeny na malé a velké například...
Představte si 3 spojené aminokyseliny tvořící hormon.
To by byl malý polypeptid.
Ve třech aminokyselinách se nachází jen hrst atomů, asi kolem 20.
Pro představu jedina buňka v našem těle má bilion atomů a v našem těle jsou stovky bilionů buněk.
Takže opravdu mluvíme o hodně malých věcech.
Rozsah jejich velikost je od malých shluků až po stovky aminokyselin, takže mohou být i pěkně velké
A zlom nastává, pokud jich je sto, kdy je již nenazýváme polypeptidy, ale proteiny.
Stejně tak, jako všechny proteiny v našem těle určené k exkreci, i proteinové a polypeptidové hormony jsou tvořeny v drsném endoplazmatickém retikulu.
Zkrátím to jako RER (rough endoplasmic reticulum).
Z RER dále putují do Golgiho aparátu.
Z Golgiho aparátu se oddělují ve váčcích, které už mohou být vyloučeny ven z buňky.
Jelikož proteiny a polypeptidy jsou tvořeny aminokyselinami, které mají určitý náboj, jsou rozpustné ve vodě, ale také mají potíž projít skrz buněčnou membránu.
A proto se jejich receptory nachází v nebo na povrchu buňky.
Díky tomu, že hormony nemohou vcestovat do buňky, ale vážou se na receptory na povrchu, vyvolají kaskádu dějů zprostředkovanou sekundárními posly (messengery) uvnitř buňky.
O tom, jak taková kaskáda signálů využívající sekundárních poslů funguje, natočím samostatné video.
V jednoduchosti to funguje tak, že pokud se protein nebo polypeptidový hormon naváže na povrch buňky, spustí tím reakci uvnitř buňky, která probíhá pomocí systému sekundárních poslů,
Abych ušetřil čas, namaloval jsem příklad jednoho polypeptidového hormonu.
Na obrázku vám chci ukázat, kde se nachází peptidové vazby, protože tyto vazby jsou pro tuto skupinu charakteristické. Mezi uhlíkem a dusíkem namaluji šipky. To jsou ty peptidové vazby, o kterých jsem mluvil předtím. vazby mezi uhlíkem a dusíkem.
Jaký je sklon přímky kolmé na přímku 3x plus 2y = 6?
Je zadaná jedna přímka-- nakreslím si osy.
Tohle je osa y a tohle je osa x.
A tady mám přímku se sklonem m, takže tenhle sklon se rovná m.
Přímka, která je na ni kolmá, ji protne v úhlu 90 stupňů, takže by vypadala asi takhle.
Tohle je úhel o velikosti 90 stupňů.
A tenhle sklon-- nebudu teď rozebírat důkaz, o tom je jiné video-- tenhle sklon bude zápornou převrácenou hodnotou sklonu té první přímky.
Záporná převrácená hodnota sklonu této přímky, neboli -1 děleno sklonem, záporná převrácená hodnota.
Jelikož jsme si vypočítali sklon této kolmice, můžeme zjistit zápornou převrácenou hodnotu, a tím zjistit sklon kolmice ze zadání.
Pojďme si vypočítat její sklon.
Upravím to.
3x plus 2y se rovná 6.
Nejsnazší je vyřešit rovnici pro y, abychom dostali formu ax plus b, a poté bude sklon jasný.
Zbavme se x na levé straně, odečteme x-- nebo přesněji 3x z obou stran.
A nalevo už zbylo pouze 2y.
Na pravé straně máme -3x plus 6.
Teď vydělíme obě strany 2, takže i pravou stranu rovnice dělíme 2.
Dostaneme y se rovná -3/2x --to je tahle část-- plus 3.
Sklon této přímky ze zadání bude tedy-- sklon, když máme formu ax+b, zjistíme jednoduše, sklon je totiž minus 3/2.
To je sklon.
Sklon přímky, která je na tuto přímku kolmá, bude záporná převrácená hodnota. Zápor záporného čísla bude kladný, takže sklon je kladný.
A převracená hodnota 3/2 bude 2/3.
Takže záporná převracená hodnota -3/2 je plus 2/3, a to je řešení.
To je sklon přímky, která je na tuto přímku kolmá.
(hraje klavír)
Díváme se na skvělé mistrovské dílo Picassa,
Avignonské slečny (Les Demoiselles d'Avignon), z roku 1907 nebo v angličtině The Young Ladies of Avignon.
Druhá nejslavnější malba v MOMA.
Po Hvězdné noci.
Ano, po Van Goghově Hvězdné noci a pro mnoho historiků umění, hlavně modernistů, je to ta zdaleka nejdůležitější malba.
V mnoha ohledech předznamenala počátky umění dvacátého století.
Ano, rozhodně.
Je výjimečné mít tuto malbu tady v New Yorku, ale není to jednoduchý obraz.
Rozhodně to není jednoduchý obraz.
Na co asi myslel?
Víte, některé postavy vypadají tak naprosto odlišně než jiné, tak trochu postrádají stylovou jednotu.
Soudržnost, ano.
Někteří lidé o tom mluvili jako o svého druhu laboratoři, kde umělec doslova házel jedno přes druhé, aby viděl, co se stane.
Vypadá to tak, že?
Je to skoro, jako bychom byli svědky určitého experimentu.
A nenazval to Matisse
Smrt malby nebo tak nějak?
To tomu dal.
Lidé byli ohromení.
A Picasso ten obraz nechal ve svém ateliéru a opravdu ho nikomu dlouho neukázal.
Možná měl strach ho ukázat všem těm lidem.
Myslím, že to je pravda.
Ale Matisse na to odpověděl.
Viděl to podle mě jako výzvu a někteří historici umění považují toto v určitém smyslu za Matissovu odpověď.
Tedy to, že Matisse namaloval Radost ze života (Le bonheur de vivre) a mnoho historiků umění to vidí právě jako určitou odpověď na to skvělé plátno.
Které tedy rozhodně nevyjadřuje joie de vivre (radost ze života)...
Ne, to v žádném případě. ...kterou vidíme v Matissovi.
Vzal všechnu Matissovu radost, všechnu...
Smyslnost. ...všechno potěšení,
Cit pro přírodu.
Ten nepřímo vyjádřený klasicismus.
Přesně.
A zhustil to.
Pojal to surově.
Přinesl africké a staré iberské umění.
Přesně tak.
Starobylé umění.
K této malbě se váže spousta příběhů a spousta historek.
Možná bychom se měli zmínit o tom, co zobrazuje.
Je tam 5 žen, které jsou považovány za prostitutky.
V nevěstinci.
V nevěstinci.
A v prvních skicách, které Picasso nakreslil, protože jich bylo opravdu mnoho, mnoho a mnoho skic.
Hodně studií.
I když toto v mnoha ohledech vypadá jako skica.
Ano, ale rozhodně není.
Bylo to velmi pečlivě promyšlené.
Takže, v těch prvních skicách je mužská postava, kráčející zleva, která byla myslím Picassem označena za studenta medicíny, že?
Ano, přesně tak.
Nese učebnici medicíny a lebku a přichází do nevěstince, takže tato postava byla nějakým způsobem z malby odstraněna.
A to...
To mi připomíná Maneta.
Jeho Olympii, ano.
Která se dívá přímo na diváka a ten divák se stává jejím zákazníkem.
Přesně.
A Picasso si to očividně uvědomuje.
Ano a těchto 5 žen nás bere na vědomí, takže je to často nazýváno první kubistickou malbou. Nebo...
Nebo protokubistickou. Přesně, protokubistickou.
A myslím, že vidíme ve vztahu mezi, no v první řadě ty postavy samotné jsou surově zkreslené.
Jsou skoro jako roztříštěné kousky skla.
Ano, jsou velmi hranaté.
Jsou ostré a vypadají i trochu nebezpečně, ale myslím, že na co se hodně historiků umění dívá je způsob, jakým jsou do obrazu zasazené, místo aby stály před pozadím.
Dá se říct, že postavy s pozadím...
Ano, splynuly. ...opravdu splynuly tak, že...
Že v prázdném prostoru není nijak vyjádřen objem, naopak prostor samotný je určitým způsobem hmatatelný.
Ano, to je skvělý způsob, jak to popsat.
Rozhodně. Jeden z možných úhlů pohledu je dívat se na obraz skoro jako na úlomky skla ve vitrážovém okně
Kde je všechno v... jedné rovině.
V té jednoduché rovině.
Přesně tak.
I když je tam také odkaz na prostorovost protože ta žena vpravo nahoře zcela zřejmě nakukuje skrze záclonu.
Ano.
A tak je tady toto pojetí prostoru, ale zároveň je i ona na stejném plánu a velmi zřetelně nás upozorňuje na celkové rozložení plátna.
Ano.
A vlastně tím, že připouští tak silnou iluzi hloubky, tak tím Picasso samozřejmě zase odkazuje k Manetovi.
A je to velký krok dopředu, kterým rozebírá tradiční pojetí lineární perspektivy, která byla tak důležitá už od Giotta a renesance
A tak tady... tady vlastně odkazuje k Cézannovi, že?
Přesně tak. Protože jeden ze způsobů takového odkazu je ukazování různých úhlů pohledu ve stejný okamžik.
Přesně tak, jako bychom se pohybovali prostorem a viděli tyto ženy viděli ty záclony z různých perspektiv zároveň.
Ano, už nejsme ten divák soustředěný jen na jeden pohled, ale možná spíš divák, který prostor více fyzicky prožívá, pohybuje se skrze něj.
Dynamičtěji.
Dynamičtěji.
Přesně tak.
Ta malba je také opravdu velká, takže postavy jsou prakticky v životní velikosti.
Jo.
Takže je tam určitá hmatatelnost, ale také jsou tam spousty jiných odkazů.
Zmínila jsi africké a iberské umění.
Když se podíváš na ty dvě postavy napravo, mají na sobě africké masky, které Picasso v tu dobu začal sbírat.
A které ztotožňoval s určitou primitivistickou sexualitou nebo sexuálním... vlastně nebezpečím.
Přesně tak.
Tak trochu pohled zpátky, nebo pohled na africké umělce jako by měli nějakou magickou, psychologickou moc, kterou podle mě chtěl přenést do evropské malby.
Možná to souvisí s Courbetovou myšlenkou, že západní tradice se nějak stala příliš civilizovanou a ztratila určitou pravdivost a kdybychom se mohli vrátit do této primitivnější společnosti.
Je to doopravdy velice rasistické, v mnoha směrech.
Kdybychom se mohli vrátit do této primitivní společnosti mohli bychom získat zpět tu upřímnost, tu pravdivost. Přesně tak.
Ale co je opravdu zajímavé, on nejede prostě jen do Afriky.
Ta postava úplně vlevo je založená na hlavě iberské sochy.
Starověkým Španělskem.
Ano, dokonce před klasickou tradicí, tato archaická tradice, kterou Picasso podle všeho viděl na nějaké výstavě v Louvru. Tady máme tuto představu Evropy v tomto dalo by se říct preklasicistním stylu, v časech, kdy bylo umění mnohem bezprostřednější a pravdivější.
A tak všechno, čeho si západ tak cenil na svém pokroku, svých dovednostech, realismu svého umění, všechny tyto věci, které západ považoval za své velké úspěchy,
Picasso prostě vyhodil z okna.
Naučil se všechny tyto tradice tak snadno.
Od svého otce.
Od svého otce a potom...
Něco trochu dramatičtějšího, možná?
Ano, přesně tak.
Toto je samozřejmě jedna z těch maleb, kdy to na začátku své kariéry skutečně odmítal a opravdu se to v určitém smyslu snažil odnaučit a vytvořit nový vizuální jazyk, který by se hodil k naší industriální kultuře.
Vím, že jsou různé interpretace té postavy uprostřed, která sedí, ale zároveň leží. se tak trochu opírá.
Jo.
Jo, druhá zleva.
Můžeme se na ni dívat jako na vertikální postavu, naklánějící se, nebo jako by měla hlavu položenou na polštáři.
Už to není záclona, ale prostěradlo, a Picasso se dívá dolů.
Dochází k určitému posunutí perspektivy.
Millian Ruben, který byl mnoho let ředitelem MOMA, napsal články o této malbě, kde se zmiňoval o Picassově strachu ze syfilis, z toho, že by se jí v takových nevěstincích mohl nakazit. A možná tyto ženy symbolizují ten strach.
A také tu moc, kterou nad tím tyto ženy měly...
Protože Picasso takové nevěstince navštěvoval. ...a ten strach, který taková sexuální touha způsobovala.
A to byl možná ten primitivismus, na který se Picasso díval.
Možná sám v sobě?
Možná.
Ahoj, jsem John Green, tohle je Rychlokurz světových dějin a dnes budeme mluvit o něčem, co by mělo být trochu kontroverzní: o renesanci.
Nejspíš už o renesanci více díky práci vyhlášených Želv ninja,
Leonardovi, Michelangelovi, Donatellovi a Raphaelovi.
To ale není celý příběh.
Pane Greene! Pane Greene!
A co Tříska?
Myslím, že to byl architekt.
Mé já z minulosti, ty jsi ale idiot.
Tříska byl nejen architekt, ale také malíř a sochař.
Byla to renesanční krysa.
(znělka)
Povídá se, že renesance byla znovuzrozením evropské kultury po temném středověku a vedlo k moderní době zesvětštění, racionalismu a individualismu.
Tohle všechno je na seznamu věcí, které tady máme rádi.
Pane Greene, zapomínáte na Cool Ranch Doritos (značka tortilla čipsů).
Jo, no tak dobře.
Co je tak kontroverzní?
No, celá idea evropské renesance předpokládá, že Evropa byla jako ostrov sama pro sebe který byl krátce osvícen během vzestupu Řeků a později sešla z cesty a pak znovuobjevila svou původní slávu.
Navíc, hodlám tvrdit, že renesance se dokonce nutně nemusela stát.
Teď ale předpokládejme, že k ní došlo.
V podstatě byla renesance rozkvětem umění, hlavně výtvarného umění, ale v menším rozsahu také literatury a myšlenek v Evropě, které se kryly se znovuobjevením římské a řecké kultury.
Nejlépe je se na věc dívat přes výtvarné umění.
Renesanční umění zaměřuje pozornost na člověka, poněkud idealizovaného, jako u římského a zvláště řeckého umění.
Tato klasičnost je také zřejmá v renesanční architektuře s prvky různých řeckých sloupů a trojúhelníkových štítů a římských oblouků a kupolí.
Pokud se díváte na renesanční budovu, mohli byste sami sebe přesvědčit o tom, že se díváte na opravdickou antickou stavbu, pokud trochu přimhouříte oči a ignorujete fakt, že z řeckých staveb jsou dnes, no, ruiny.
Navíc k tomu znovuobjevování, což je kopírování řeckořímského umění, renesance znovuobjevovala také řecké a římské spisy a jejich myšlenky.
To vzdělancům umožnilo rozšířit si obzory.
No, zas tak moc rozšířit ne, protože ty texty byly přes 1000 let staré, ale víte, jak to myslím.
Učenci, kteří zkoumali, překládali a vykládali tyto spisy se nazývali humanisty, což může být trochu matoucí, protože by to znamenalo, že je zajímali lidi více než, řekněme, náboženství.
K tomu se přidává častý, ale naprosto nesprávný předpoklad, že renesanční spisovatelé a umělci a učenci v skrytu duše nebyli nábožensky založení.
Tohle je oblíbená oblast spekulací na internetu a v románech Dana Browna, ale pravdou je, že renesanční umělci byli věřící.
Jako důkaz mi dovolte vám připomenout, že malovali Madonnu znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a Stane!
Prostě celý humanismus znamená, že tito učenci studovali to, čemu říkáme humanitní vědy:
literaturu, filozofii, dějiny.
Dnes jsou samozřejmě tyto oblasti věd známí jako tzv. temná umění.
Co?
Svobodná umění?
Stane, ty vždycky děláš dějiny akorát nudnější!
Chci být profesorem temných umění!
Temná umění, to je nebezpečná oblast.
Jo, to je pravda, tak zůstaneme u tohohle.
Dobře, takže snažíme se tu příliš se nesoustředit na roky, ale jestli vás mám přesvědčit o tom, že renesance ve skutečnosti nebyla, měl bych vám nejspíš říct, kdy se tedy nestala.
Tradičně je renesance spojována s 15. a 16. století, přibližně.
K renesanci docházelo po celé Evropě, ale zaměříme se hlavně na Itálii, protože chci a protože ta videokamera je moje.
Navíc, v Itálii se celá renesance zrodila.
Co bylo na Itálii, že se pustila do "znovuzrození"?
Bylo to jejich víno?
Olivy?
Těstoviny?
Instalatéři?
Relativní shovívavost co se týče morální únavy jejich vůdců?
No, pomůže nám myšlenková bublina:
Itálie měla v renesanci přednost z jednoho určitého důvodu: peníze.
Společnost musí být velmi bohatá, aby mohla podporovat umělce a projektovat budovy a živit vzdělance, kteří překládají a vykládají tisíc let staré dokumenty.
Italské městské státy byly tak bohaté ze dvou důvodů:
Zaprvé, mnoho z městských států byly malé průmyslové mocnosti, každá zaměřená na jeden určitý průmyslový výrobek, např. ve Florencii vyráběli plátno, v Miláně zbraně.
Za druhé, města Benátky nebo Janov byla nechutně bohatá díky obchodu.
Z Janova pocházela řada prvotřídních námořníků, jako např. Kryštof Kolumbus.
Benátky se staly nejbohatějším městským státem ze všech.
Jak si pamatujete z křížových výprav, Benátčané byli skvělí námořníci, stavitelé lodí a obchodníci a jak si pamatujete z našich rozmluv o obchodu v Indickém oceánu, také přišli na způsoby, jak obchodovat s islámskými zeměmi včetně největší ekonomické velmoci v té oblasti: s Osmanskou říší.
Kdyby neobchodovali s islámským světem, hlavně s pepřem, nemohli by si Benátčané dovolit všechny ty malíře ani by neměli peníze na zaplacení těch neuvěřitelně přepychových šatů, které si oblékali na pózování pro jejich přepychové portréty.
Šaty, malby, malíři, dost jídla na to, aby se jim udělala druhá brada, tohle všechno se platilo penězi z obchodu s Osmany.
Vím, že mluvím hodně o obchodu, ale to je proto, že je tak neuvěřitelně úžasný a dokázal propojit celý svět.
Přestože obchod může vést ke konfliktům, byl odpovědný za více mírumilovných kontaktů než těch násilných, protože, víte, smrt je pro byznys špatná.
Toto byl určitě případ východního Středomoří, kde období obchodní diplomacie byla delší a častější než období válečná, přestože všechno, o čem se vždy mluví, je válka, protože je velmi dramatická, a protoje nejoblíbenější videohrou mého bratra Hanka Assassin's Creed (Vrahova víra) a ne Nějací Benátčané vyjednávají obchodní dohodu.
Díky, bublino.
Tady je jiný příklad neevropské podpory renesance.
Benátčané do Osmanské říše vyváželi látky.
Ty se tkaly v jiných městech, jako Florencie a důvod, proč byly florentské látky tak hodnotné, byl ten, že jejich barvy zůstávaly syté.
To proto, že je barvily látkou zvanou ledek a její naleziště bylo v Anatolii v Osmanské říši.
Aby vyrobili látky, po kterých Osmané toužili, potřebovali Italové osmanský ledek minimálně od roku 1460.
Když Giovanni de Castro, kmotřenec papeže Pia II., objevil ledek v Tolfě v Itálii, napsal svému kmotrovi, papeži:
"Dnes ti přivez vítězství nad Turky.
Každý rok z křesťanů vyždímají víc než 300 000 dukátů za ledek, kterým barvíme přízi na různé barvy.
Ale našel jsem sedm hor tak bohatých na tuto látku, že by mohly zásobit sedm světů.
Pokud dáš příkazy, aby se najali dělníci, postavily pece a tavila ruda, poskytneš tak ledek celé Evropě a Turci přijdou o všechny zisky.
Ty naopak připadnou tobě."
A papež na to něco jako:
"Jasná páka."
Co bylo důležitější, zajistil výsadní právo na těžbu ledku jedné určité florentské rodině, Medičejským.
Těm, co jsou na všech malbách.
Podstatné je, italské doly na ledek nepřinesly vítězství nad Turky ani jim nezpůsobily ztrátu všech zisků, pouhé dolování a vrtání nikdy nezabrání potřebě obchodovat.
Poslední způsob, jak islámský svět pomohl vytvořit evropskou renesanci, pokud se tedy stala.
Muslimský svět byl zdrojem mnoha spisů, které renesanční učenci studovali.
Za staletí si muslimští učenci vyložili spisy antického Řecka, hlavně Ptolemaia a Aristotela, kteří se navzdory tomu, že byli ve všem úplně vedle, stali odrazovým můstkem pro myšlení jak křesťanského, tak muslimského světa.
Pád Konstantinopole v roce 1453 pomohl šířit řecké myšlenky ještě dál, protože byzantští učenci prchali do Itálie a knihy brali s sebou, takže Osmanům máme také za co děkovat.
I potom co se stal muslimským hlavním městem, Istanbul byl stále jedničkou pro knihomoly, kteří hledali starořecké texty.
Navíc, pokud rozšíříme naši definici renesanční myšlenky, aby zahrnovala vědecký pohled, je tu jednoznačný důkaz, že muslimští vzdělanci ovlivnili Koperníka, prokazatelně největší renesanční myslitel.
Je čas na otevřený dopis?
Otevřený dopis Koperníkovi.
Nejdřív se ale podívejme, co máme dnes v přihrádce.
Heliocentrickou sluneční soustavu?
Super.
Země uprostřed, Slunce uprostřed,
Země uprostřed, Slunce uprostřed.
Ptolemaios, Koperník, Ptolemaios, Koperník.
Dobře, otevřený dopis Koperníkovi.
Drahý Koperníku, Proč kvůli tobě všichni ostatní vypadali jako blbci?
Ty jsi byl právník i doktor?
To není fér.
Mluvil jsi čtyřmi jazyky a přišel jsi na to, že země není středem vesmíru?
No tak.
Ale aspoň jsi to neobjevil úplně sám.
Není jak se ujistit, že jsi měl přístup k muslimskému stipendiu k tomu tématu.
Ale jeden z tvých diagramů je tak podobný důkazu nalezenému v islámském matematickém pojednání, že je téměř nemožné, že jsi k němu přístup neměl.
Dokonce písmena v tom diagramu jsou téměř stejná.
Tak, aspoň můžu říct své matce tohle, když se ptá, proč nejsem doktor a právník a ten chlap, který vynalezl heliocentrickou sluneční soustavu.
S pozdravem John Green.
Tak, strávil jsem teď několik minut vysvětlováním, proč renesance začala v Itálii a ne - - nevím, třeba v Indii nebo v Rusku nebo kdekoli, teď vám chci říct, že renesance vlastně vůbec nebyla.
Začněme s problematikou času.
Renesance není jako bitva u Hastingsu nebo Francouzská revoluce, kde si lidé byli vědomi toho, že žijí uprostřed dějin.
Jako když mi bylo 11 a vy jste ještě nebyli na světě, můj táta donutil mého bratra a mě vypnout Cosby Show a sledovat lidi, jak přelézají berlínskou zeď, abychom viděli historii.
Ale nikdo neprobudil svoje děti v tonskánské vesnici v roce 1512 s tím, že:
"Mario, Luigi, pojďte ven, je tady renesance.
Pospěšte si, žijeme v úžasné nové éře, ve které se mění vztah člověka k vědění.
Nějak cítím nový záchvěv individualismu založený na mé schopnosti přemýšlet."
Ne.
Většina lidí v Evropě si nebyla vůbec renesance vědoma, protože umění a učení ovlivnilo pouhý zlomek evropské populace.
Průměrná délka života v mnoha oblastech Evropy se ve skutečnosti během renesance snižovala.
Renesanční umění a vědy nepronikly k většině lidí tak jako dnešní technologie.
A renesanci zažívali pouze nejbohatší z bohatých a ti, jako třeba malíři, kteří jim sloužili.
Tedy, byly tu nějaké příležitosti, jako například rámování obrazů nebo vazba knih, ale velká většina Evropanů stále žila na statcích, ať už rolníků nebo sedláků.
Znovuobjevení Aristotela nijak nezměnilo jejich životy, které se řídily vycházením a zapadáním slunce, a katolickou církví.
Ve skutečnosti kolem 95 % Evropanů se nikdy nesetkalo s renesanční hojností, uměním nebo myšlením.
Důležitost jsme renesanci přisoudili ne proto, že byla pro 15. století podstatná.
Myslím tím, tou dobou Evropa nebyla průkopnicí v ničem jiném než drobném obchodu přes Atlantik.
Jako důležitou ji vnímáme až dnes.
Díky ní máme Želvy ninja.
Zajímá nás Aristoteles, individualismus a Mona Lisa a představa, že Michelangelo namaloval anatomii odpovídající mozek na strop Sixtinské kaple, protože nám tyto věci dohromady dávají smysl.
Evropa byla osvícená a pak nebyla osvícená a potom byla znovuosvícená a od té doby byla centrem umění, obchodu a historie.
Vidíte, že cyklus života a smrti a znovuzrození, mnoho z historických soustav úplně neodpovídá skutečnosti.
Je pravda, že mnoho nápadů zavedených v Evropě během 15. a 16. století se staly velmi důležitými, ale když mluvíme o renesanci, mluvíme o stovkách let.
Přestože spolu sdíleli dóm želvích ninjů narození Donatella a Raphaela dělilo 97 let.
Renesanční humanista Petrarca se narodil roku 1304, 229 let před humanistou Montaigne.
To je téměř tak dlouho, jako existují Spojené státy.
Takže byla renesance "věc"?
Ani ne.
Bylo to velké množství vzájemně souvisejících věcí, které se objevovaly během století.
Zatracená pravda, nikdy není jednoduchá.
Díky za sledování.
Uvidíme se příští týden.
Na posledním videu jsme viděli, jak byla Napoleonova armáda zdecimována, a to obzvláště při ústupu z Ruska.
Naznačil jsem na snímku, že započal tažení s počtem v řádu 450 000 vojáků pod jeho velením. Na ústupu byly počty vojáků v řádu 10 000.
Rád bych se tady na chvíli zastavil. Ty údaje o počtech nejsou naprosto spolehlivé. Historikové dokonce neznají přesná čísla.
Někdy dokonce uvidíte čísla od 500 000 do 600 000 při začátku tažení a od 30 000 do 40 000 pro počty při ústupu vojsk.
Použil jsem tyto počty, protože ty na Minardově mapě se hodně blížily oněm číslům. Tady má 422 000.
Na ústupu má tady 10 000. Jen jsem se chtěl ujistit, že si uvědomujete, že toto nejsou přesná čísla.
A na základě toho, co považujete za JEHO vojáky - jestli hovoříte o jednotkách pod přímým vedením Napoleona, jestli jsou to vojáci, kteří jsou přímo zapojeni do invaze do Ruska, nebo jsou to jen jednotky, které možná mají podpůrnou funkci - dostanete jiná čísla.
A také na základě toho, jak se díváte na vojsko a jak počítáte ztráty.
Takže je o tom, jaké počty berete v úvahu.
Nicméně není potřeba říkat, že velkolepá francouzská armáda byla po invazi do Ruska zdecimována.
Řekl jsem vám na konci posledního videa, že poté zbytek Evropy, ty země, které vytvářely a přetvářely koalice proti
Napoleonovi, začaly cítit vůni krve.
Takže můžete invazi do Ruska považovat za začátek 6. koalice.
Velká Británie během celého období, během Napoleonských válek, a dokonce během Francouzské revoluce byla v trvalém válečném stavu s Francouzi a s Napoleonem.
Samozřejmě je zde také bojechtivé Rusko, které je nepřítelem Napoleona.
A jen proto, že se stáhl, neznamená to, že válka s Ruskem skončila. Prusko bylo dokonce mnohokrát pokořeno Napoleonem.
A tak jdou teď s trendem, když slyší, že Napoleon byl zdecimován.
A tak spojená ruská a pruská vojska napadnou Napoleona.
Ale jakkoliv zdecimovaná se Napoleonova armáda může zdát, když se podíváte na Minardovu mapu tady nahoře, kterou jsme si důkladně prošli v minulém videu. Tažení do Ruska začlo tady a šlo tímto směrem.
Napoleon je nyní na ústupu.
Mohli byste se říci "jé, on má teď jen 10 000 nebo 20 000 nebo 30 000 vojáků..
To je jako nic. Bude velmi rychle zničen sdruženými vojsky spojenců."
Ale Napoleon, bez ohledu na to, co si o něm myslíme, nebyl žádný hlupák.
Byl dobrý v získávání vojáků. A byl opravdu velmi velmi dobrý vojenský stratég.
Byl schopen velmi rychle zvýšit počty vojáků z jeho 30 000 na 130 000.
I když těchto 400 000 vojáků nebude stejně kvalitních, jako mohli být ti, kteří s ním šli do ruského tažení.
A také tam byly další jednotky, které byly spojenci Napoleona. Německá vojska z Rýnského spolku sympatizovaly s Francouzským císařstvím.
Ale opět nebyly tak vycvičení jako ti pod přímým řízením Napoleona.
Není tedy třeba říkat, že byl velmi rychle schopen dostat se na úroveň přijatelně velkého vojska, které by se možná mohlo postavit 6. koalici.
Nicméně 6. koalice byla o mnoho větší. Co do počtu, nashromáždili hlavně v oblasti, kde je dnes Německo (ale tehdy to byl Rýnský spolek, a ještě předtím Svatá říše římská). jeden milion vojáků. Ne jeden milion dolarů.
Jeden milion vojáků.
A tak, i když Napoleon dokázal nasbírat vojsko, spojenci v dnešním Německu (v německých královstvích) měli stále početní převahu. Měli početní převahu v poměru 2 ku 1.
Přes to všechno, v prvních několika bitvách se spojenými ruskými a pruskými vojsky Napoleon byl vítězem. !!!
A byly to bitvy u Lützenu, u Bautzenu (Budyšína). A pak u Drážďan dosáhl velmi významného vítězství.
A aby jste měli geografickou představu, ta místa jsou tady.
Tady na mapě můžete vidět Drážďany.
A po těchto porážkách si Koalice řekla "teda, i když jsme ho převyšovali počtem vojáků i když musel celkem dost rychle sebrat vojsko, ten Napoleon je velmi dobrý vojenský stratég.
A pořád nám na bojišti tak nějak nakopová zadek."
Pak vydali, napíšu vám to na tabuli, Trachtenberský plán.
I když není jasné, že opravdu museli ho vydat. Nenapadejte vojska, která Napoleon řídí přímo.
Útočte na ta vojska, jejich vedení Napoleon musel na někoho delegovat.
Na jeho maršály, ostatní generály.
Takže neútočte na Napoleona.
Jednou bych rád udělal detailnější videa na téma Napoleon, skutečný génius na válečném poli.
Prošli bychom bitvu za bitvou a viděli, proč je Napoleon lidmi považován za skvělého vojevůdce.
Ale jeho nepřátelé si určitě uvědomovali, že ačkoli měli početní převahu, Napoleon byl velmi záludný a hodně mazaný. A vždycky byl schopen tak nějak uzmout vítězství.
Takže měli plán : Nenapadejme nikdy Napoleona. Máme tak hodně jednotek.
Není zapotřebí říkat, že o hodně početně převyšovali Francouze.
Všechny boje probíhaly v této oblasti v té době. A v Lipsku.......
Ať si to dokážete zařadit časově...
Takže ruské tažení bylo na konci roku 1812. Byl to opravdu začátek zimy 1812, který zdecimoval Napoleonova vojska.
Pak v roce 1813 to byly Lützen a Bautzen (Budyšín). To bylo v květnu 1813. Po té zimě měl Napoleon nějaký čas , aby nashromáždil vojska.
V té době se věci děly pomaleji.
Lidé neměli úplné zprávy o tom, co se děje na bojištích.
A trvalo, než se informace rozšířily, a trvalo, než se armády přesunuly.
V té době se přesunovala vojska hlavně pěšky.
A pak v srpnu 1813 bylo Napoleono významné vítězství u Drážďan.
V té době se Koalici podařilo přesvědčit Rakousko, aby se připojilo.
Tak to je konečný stav Koalice. Pokud se podíváte na většinu koalic, málokdy v nich byly zároveň Rakousko a Prusko, a Rusko a ty další.
Ale teď byly v jedné skupině. Takže nyní tady máme Rakousko.
Rakousko je členem Koalice. A Švédsko.
A samozřejmě nemůžeme opomenout to, co se děje na Iberijském poloostrově. Máte španělské a portugalské rebely.
Takže víceméně máte všechny hlavní mocnosti v Evropě spojené proti Napoleonovi.
A v říjnu 1813 se hlavně Rakušané, Prušané a Rusové se s ním utkají u Lipska. Lipsko je přesně tady.
A v Lipsku ho početně převyšují v poměru dva ku jedné. A stačili na něj a donutili ho k ústupu.
Lipsko je první opravdová hlavní porážka.
Tohle je obrázek bitvu u Lipska. Nazývají ho Bitva národů. A to protože tolik válčících stran bylo zapojeno do této bitvy.
Odhaduje se, že bylo do bitvy zapojeno 600 000 vojáků.
400 000 na straně 6. koalice. 200 000 na straně Napoleona. Odhaduje se, že bylo zabito nebo zraněno 100 000 vojáků.
Tedy to byla hlavní, velmi krvavá bitva. A to donutilo Napoleona, aby se stáhl.
Už se musel předtím stáhnout z Ruska. A teď se stahuje z Rýnského spolku, což bylo území v podstatě kontrolované Francouzi.
Napoleon je mu tedy za stopě. Nyní chce bránit Francii.
A pak uvědomme si, k čemu všemu ve stejné době docházelo na poloostrově.
Je to britský generál, který vedl ve Španělsku a Portugalsku ty, co bychom mohli považovat za rebely.
A na konci roku 1813 dosahuje sérii vítězství proti Francouzům. A snaží se vecpat do Francie.
Tady je Pyrenejské pohoří. Přechází pohoří, vyhrává sérii bitev v Pyrenejích.
A v zoufalé situaci, Napoleon má opět početně slabší vojsko. Napadne své nepřátele v bitvách na severovýchodě Francie.. tady v okolí této oblasti.
A pak máme šestidenní tažení.
A to jsme v roce 1814. Takže Lipsko bylo na konci roku 1813. To se stahuje.
Nyní jsme v 1814. A na začátku 1814 v únoru dojde k Šestidennímu tažení.
A to byl Napoleonův poslední úder ukazující jeho vojenskou genialitu.
I přesto, že byl početně o hodně slabší, 4 významné bitvy, kde byl zásadně schopen, aspoň v těchto bitvách porazit Koalici, přestože ho výrazně převyšovala.
Ukazoval tedy znova a znova své vojenské nadání.
Ale v jednom bodě už počty byly ohromující a francouzské jednotky už nemohly zvládnout Koalici, obzvláště po tom zdecimování v Rusku.
A pak také po ztrátách i při některých vítězných bitvách v oblastech dnešního Německa nebo Rýnského spolku.
A pak spojenci, Koalice, v březnu 1814, 6. koalice pochoduje na Paříž.
Toto je obrázek, jak Rusové pochodují na Paříží, přibližně v březnu 1814.
Ale Napoleon se nechtěl vzdát. V dubnu Napoleon říká svým generálům : Pojďme znovu získat Paříž.
Ale nakonec generálové se vykašlou na Napoleona a odmítají ho následovat.
Tak Napoleon říká "pak já řeknu vojákům, aby mě následovali". Řekli mu : "Můžeš to zkusit, ale oni tě následovat nebudou."
Rozhodnou se, že neudělají nic, co
Mělo se to stát buď tímto způsobem nebo jiným, ale tímto způsobem se to zdálo méně krvavé. V dubnu 1814 - velmi důležitém období v historii -
Napoleon je donucen abdikovat.
A nejen, že musí abdikovat .. možná na toto téma udělám v budoucnu nějaké video.. ale musí se také vzdát práva, že by některých z jeho synů nebo jeho budoucích .... ne předchůdců... co je opakem předchůdců?
Následníků, svých budoucích následníků nárakoval právo na trůn jako císař Francie nebo král Francie.
Je tedy donucen abdikovat. Rok 1814 je velmi důležité období.
Když se tedy zamyslíte ohledně Napoleonovy vlády, ujal se moci na konci roku 1799. Bylo tedy nějakých 13, 14 let, kdy byl Napoleon absolutním vládcem Francie.
A nadělal v Evropě spoustu zkázy. A teď, byl tomu konec.
A jak uvidíme, byl to pouze dočasný konec. Teď se dostáváme na konec výkladu o Napoleonovi. Donutí jej abdikovat Smlouvou z Fontainebleau.
Donutí ho exilovat na Elbu. Elba je, ..aby jste věděli ..malý ostrov u italského pobřeží.. přesně tady.
Tady byl Napoleon nucen pobývat. Nevypadá to jako špatné místo.
Dokonce mu ponechali titul císaře a dovolili mu vládnout na Elbě. Podařilo se mu udělat spoustu konstruktivních věci s ostrovem.
Uvidíte, že brzy opustí ostrov. Nebylo to tak špatně.
V moderní době, kdyby byl někdo nepřímo zodpovědný civilistů nebo vojáků, neposlali byste ho někam, kde je příjemné klima a nedali mu takový pěkný dům. A vlastně jim dovolit vládnout celému ostrovu.
Ale myslím, že v té době se všichni ti generálové a králové navzájem považovali za džentlmeny. A nechtěli na sebe navzájem být příliš brutální, kdyby se mezi ně náhodou měli vrátit, myslím.
Jak jsem právě řekl, byl vyhoštěn na Elbu v dubnu 1814.
A poté Koalice (o tom si ještě povíme) dá bratrovi Ludvíka XVI -- pamatujete si Ludvíka XVI, celou Francouzskou revoluci a Generální sněm-- tak dá jeho mladšímu bratrovi korunu, obnoví jeho nárok.
Toto je mladší bratr Ludvíka XVI. Udělají z něj krále Francie.
Takže po celé té záležitosti s Francouzskou revolucí, Napoleonově zisku moci a všech těch Lidských právech atd. Když už je všechno řečeno a vykonáno, vrátí moc králi.
Zase tenhle chlap, se svými sametovými róbami. Vypadá podobně jako jeho starší bratr.
A pro případ, že by se vám to nezdálo, jeho starší bratr je Ludvík XVI. On je Ludvík XVIII. A kdo byl Ludvík XVII?
Toto je Ludvík XVII. Přímo tady.
Toto je syn Ludvíka XVI., měl se ujmout vlády před svým strýcem nebo mladším bratrem Ludvíka XVI., Ludvíkem XVIII. Ale zemřel ve vězení.
Kdybyste byl monarchista, považovali byste ho za krále po popravě jeho otce.
Vlastně, je tu velmi fascinující příběh, když lidé tvrdí, že zemřel roku 1795.
Ale mnoho, mnoho lidí si myslí, že utekl a byl schopen žít normální život. A kdo ví?
Ale netřeba říkat, nepodařilo se jim ho nikde nalézt.
Takže korunovali Ludvíka XVIII -- mladšího bratra Ludvíka XVI-- králem Frabcie.
Ale uvidíme, že toto není konec příběhu o Napoleonovi.
Mluvila jsem ke skupině asi 300 dětí ve věku od šesti do osmi let v dětském muzeu. Vzala jsem s sebou pytel plný nohou, podobných těm, které tady vidíte, a rozložili jsme pro děti na stůl.
Podle mé zkušenosti jsou děti přirozeně zvědavé na věci, které neznají nebo kterým nerozumí, nebo které jsou jim cizí.
Bát se rozdílnosti se naučí až tehdy, když je k tomu začnou navádět dospělí, kteří omezují přirozenou zvědavost nebo krotí všechno to vyptávání, v naději, že vychovají slušné dětičky.
Úplně jsem si představila učitelku první třídy v předsálí, jak všem těm divokým dětem říká:
"Dělejte si, co chcete, ale hlavně jí nezírejte na nohy!"
Jenže v tom je ten háček.
Já tam byla právě proto - chtěla jsem je pozvat aby se dívali a zkoumali.
Takže jsme s dospělými udělali dohodu, že děti mohou vejít dovnitř, bez dospělých, na dvě minuty úplně samy.
Dveře se otevřou, děti přijdou ke stolu s nohami, strkají do nich a šťouchají, kroutí prsty, a zkoušejí se plnou vahou opřít o běžeckou nohu aby vyzkoušeli, co to udělá.
A já jim řeknu:
"Děti, honem - ráno jsem se probudila, a řekla jsem si, že chci přeskočit dům - ne moc velký, jenom dvě tři patra - ale, kdybyste mi mohli poradit zvíře, hrdinu nebo postavu z komixu, cokoli tady teď vymyslíte, jaký typ nohou byste mi vyrobili?"
A okamžitě někdo vykřikl:
"Klokana!"
"Ne, ne, ne!
Radši žábu!"
"Ne, radši jako inspektor Gadget!"
"Ne, ne, ne, jako Úžasňákovi."
A ještě jiné věci, které ani sama neznám.
A pak jedno asi osmileté dítě řeklo:
"Hele, proč bys vlastně nechtěla taky lítat?"
A všichni, včetně mě, udělali "Jasně!".
(smích)
A tímhle způsobem jsem se z ženy, kterou by děti byly naučené vnímat jako "postiženou", stala někým, kdo vládne možnostmi, které jejich těla ještě nemají.
Někým, kdo je dokonce "zvýhodněný".
Zajímavé.
Někteří z vás mě vlastně viděli na TEDu před 11 lety.
Hodně se mluvilo o tom, jak tato konference mění lidské životy stejně účinkujícím jako účastníkům, a ani já nejsem výjimka.
TED byl doslova odrazovým můstkem pro dekádu, ve které jsem objevovala svůj život.
V té době byly nohy, které jsem předváděla, revolucí v protetice.
Měla jsem sprinterské nohy z vinutého karbonového vlákna, modelované podle zadních běhů geparda, které jste mohli včera vidět na jevišti.
A také velice realistické nohy ze silikonu v přirozené tělové barvě.
Tehdy jsem měla příležitost vyzvat všechny inovátory mimo tradiční lékařskou protetickou komunitu aby dali svůj talent k dispozici vědě a umění výroby nohou.
Abychom mohli přestat oddělovat formu, funkci a estetiku a dávat jim rozdílné hodnoty.
Naštěstí pro mne mnoho lidí na tu výzvu odpovědělo.
Ta cesta začala s jednou účastnicí konference TEDu -
Chee Pearlmanovou, která tady doufám taky dnes je někde v publiku.
Byla tehdy redaktorkou časopisu ID, a napsala o mně titulní článek.
Tím začala neuvěřitelná cesta.
Zažívala jsem tehdy spoustu zajímavých setkání, přijímala jsem mnohá pozvání, abych mluvila po celém světě o designu těch gepardích nohou.
Po konferenci, po mé přednášce, za mnou chodili lidé, muži i ženy.
A rozhovor vypadal většinou nějak takhle:
"Víte, Aimee, vy jste velice přitažlivá.
Vůbec nevypadáte jako postižená."
(smích)
A já si myslela:
"No, to je zvláštní, protože já se postižená necítím."
Otevřelo mi to oči ke zkoumání tohoto tématu, k diskusi o kráse.
Jak musí vypadat krásná žena?
Co je to sexy tělo?
A navíc, z pohledu identity, co to znamená mít postižení?
Říkám si, že lidé... Pamela Anderson má v těle mnohem víc protéz než já.
A nikdo jí neříká postižená.
(smích)
Takže ten časopis se přes grafika Petera Savillea dostal k módnímu návrháři Alexandru McQueenovi a fotografovi Nicku Knightovi, které tohle téma taky zaujalo.
Takže tři měsíce po TEDu jsem seděla v letadle do Londýna, kde jsem poprvé fotila módu, a vznikla z toho tato obálka -
Módní?
Tři měsíce potom jsem s modely Alexandra McQueena poprvé stála na molu na páru ručně vyřezávaných nohou z masivního jasanu.
Nikdo to nepoznal - všichni mysleli, že jsou to dřevěné boty.
Vlastně je mám s sebou na pódiu: vinná réva, magnólie, skutečně nádherné.
Na poezii záleží.
Poezie je pozdvižení banálního a přehlíženého objektu do říše umění.
Může proměnit věc, ze které lidé mívají strach, do něčeho, co vyzývá k pohledu, k prohlížení, a snad i k porozumění.
To jsem sama zjistila při svém dalším dobrodružství.
Tím byl filmový cyklus "Kremaster" umělce Matthewa Barneyho.
Tam jsem si to poprvé uvědomila - moje nohy se mohou stát "nositelnou" sochou.
A v tu chvíli jsem se začala vzdalovat potřebě napodobovat fyzické lidství jako jediný estetický ideál.
Takže jsme vytvořili to, co lidé láskyplně nazývali skleněnýma nohama, i když jsou ve skutečnosti z průhledného polyuretanu, ze stejného materiálu jako bowlingové koule.
Těžké!
Pak jsme vyrobili tyto nohy, jakoby vsazené do hlíny, prorostlé bramborovými kořínky, s červenou řepou na vršku a moc hezkým mosazným prstem.
Tohle je pěkně v detailu.
Další postavou byla napůl žena, napůl gepard - malá pocta mému životu atletky.
14 hodin protetického make-upu, abych se stala stvořením, které mělo opravdové tlapy, drápy a ocas, kterým švihalo kolem, jako gekon.
(smích)
Další pár nohou, na kterém jsme spolupracovali, byl tento ... vypadají jako nohy medůzy. Taky polyuretan.
A jediný účel, ke kterému mohou tyhle nohy sloužit, tedy mimo kontext filmu, je provokovat smysly a nastartovat představivost.
Jsou to věci rozmaru.
Dnes mám více než tucet párů protetických nohou, které pro mne vyrobili různí lidé, a jejich prostřednictvím různě zdolávám terén pod nohama. A můžu si změnit výšku - mám na výběr z pěti různých výšek.
(smích)
Dnes měřím 185 cm.
Nechala jsem si tyhle nohy udělat o něco víc než před rokem u Dorset Orthopaedic v Anglii, a když jsem si je přivezla domů na Manhattan, hned první večer jsem šla na velice nóbl večírek.
Bylo tam děvče, které mě zná už léta při mých normálních 173 centimetrech.
Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou a řekla, "Ty jsi ale vysoká!"
A já na to:
"Já vím, není to bezva?"
Tedy, je to tak trochu jako chodit na chůdách, ale mám najednou úplně jiný vztah k futrům, což bych rozhodně nikdy nečekala.
A bavila jsem se tím.
Podívala se na mě a řekla:
"Ale Aimee, to není fér."
(smích) (potlesk)
Neuvěřitelné na tom je, že to tak skutečně myslela.
Není to fér, když si můžete měnit výšku jak se vám zachce.
Tehdy jsem si uvědomila, tehdy jsem věděla, že debata se společností na toto téma se radikálně proměnila za těch uplynulých deset let.
Už to není debata o překonávání nedostatků.
Je to debata o vylepšování.
Je to diskuse o potenciálu.
Protetická končetina už neznačí potřebu nahradit ztrátu.
Může fungovat jako symbol toho, že její nositel má moc vytvořit cokoli, co chce vytvořit na místě své končetiny.
Takže lidé, které společnost kdysi považovala za postižené, se mohou stát architekty svých vlastních identit a samozřejmě tyto i dál měnit tím, že změní svá těla z pozice nové síly.
Co mě na tom v tuto chvíli tak vzrušuje je, že spojením špičkové technologie - robotiky a bioniky - se staletou poezií se dostáváme blíže k porozumění naší společné lidskosti.
Myslím si, že pokud chceme objevit plný potenciál svého lidství, musíme oslavovat tyto srdcervoucí výhody i tahle úžasná postižení, která všichni máme.
Vzpomněla jsem si na Shakespearova Shylocka:
"Když nás bodneš, zda-li nekrvácíme, a když nás lehtáš, nesmějem se snad?"
Je to naše lidství a celý jeho potenciál, co nás činí krásnými.
Děkuji.
(potlesk)
Nacházíme se ve čtvrtém patře Muzea moderního umění, díváme se na malbu Pabla Picassa z roku 1909, z léta roku 1909 nazvanou Horta de Ebro.
Je to jeden z Picassových zlomových raných kubistických obrazů.
Již teď vypadá velmi kubisticky.
Myslím tím, že už teď vypadá jako radikální odklon od Cézanna, ale tohle je dva roky po Avignonských slečnách, takže už vykročil tím směrem.
Ano.
Toto je jedna z maleb, které až ztělesňuje název hnutí.
Kubismus, protože to opravdu vypadá jako malé kostky.
Jsou tu historické posloupnosti, po té, co namaloval Avignonské slečny, tak Braque začíná opravdu zkoumat dílo Cézanna.
Picassova odezva následovala Braqua.
A ocitá se na jihu Španělska ve velmi vyprahlém prostředí a opravdu může nasát tu atmosféru.
Díváme se na jezírko v kopci, je tam trocha vody, nasbíraná dole, na dně, ano a vlastně tam dokonce můžeme vidět odraz na hladině.
Samozřejmě, co většina lidí na tomto obraze shledává zajímavé, je jeho snaha táhnout a tlačit perspektivu.
Takže se někdy díváme na vršek věcí, na strany věcí, ze spodu a shora, jakobychom pohybovali a posouvali náš pohled do strany.
Ano, takže objekty se stanou plastickými, poddajnými, jsou tvarovány našim pohybem skrz prostor a skrz čas.
To, že Picasso a Cézanne před ním také začali proplétat tyto různé roviny podle barvy, takže něco co je hnědé se mění v něco jiného, co je hnědé, jako je tam jiný tvar, kterým je vršek domu, který se pohne na stranu toho domu.
Takže je tam opravdu jakási ztráta oddělení různých forem v prostoru.
Stávají se syntetickou jednotou a on vlastně usiluje o něco jiného, což, já myslím, tomu dále odolává.
Když se podíváte na stíny a odrazy, téměř se stávají objekty a prostorem samy o sobě, spíše než pouze jakýsi druh optického jevu.
Co tím myslíš? Když se podíváš, například, na některé z dveřních otvorů uprostřed plátna, můžeš vidět, že jsou tam stíny, odrazy které vrhají a že je to v některých směrech téměř tak pevné, jako ty samotné objekty, které mají za cíl vytvářet tyto optické jevy, mám pravdu?
Takže je to téměř vyrovnávání objektu a vizuálna. A povrchu?
Více než povrchu, objekut a pocitu vizuálního jevu, něco, co je čistým pohledem a nehmatatelné, se stane na plátně budovou.
Možná je to způsob, kterým začínáme vidět Avignonské slečny, jsou to ty pevné mezery mezi jednotlivými postavami.
Další věc, která mi přišla tak srandovní, jako když jsi řekl, že toto je vesnice, bylo, že jsem si představila sluneční světlo v krajině a tady, podle mě, vůbec není tento dojem.
Ne, není, máš pravdu.
Je to srandovní, že tu bylo světlo.
Myslím, světlo je jasně ta záležitost, která tu buduje formu, máš tu stín, máš tu světelné plochy, že?
Ale vlastně tady není jasný směr světla.
A taky to má co dělat se subjektivním zážitkem jedné strany, jak se jeden pohybuje skrz.
Ten způsob, jakým je vrháno světlo, či jakým je vrhán stín a pak, co je vlastně z přírody?
Ano a další věc, která na mě působí je ten způsob, kterým jsi na příklad mluvil o těch dveřích.
Ten uprostřed opravdu vypadá jako vstup do někam.
Ale vlevo od něj je tam něco jiného, co vypadá j ako dveře, co rovněž vrhá stín, ale je to tah štětcem a téměř to vypadá jako pozitivní forma v popředí budovy.
A nyní je to rovněž stopa štětce. Správně.
Takže to je neustálé narušení způsobu, kterým je forma tvořena.
Takže tu nejde pouze o umělecké vyjádření formy, není to pouze pozorování formy, je to vlastně také druh tohoto vtipně vybočujícího procesu vyjádření formy.
Je to velmi uvědomělé, velmi moderním způsobem.
To určitě je.
(hudba)
Ahoj, jsem John Green, tohle je Rychlokurz světové historie a dnes budeme mluvit o pádu Říma.
Pane Greene, pane Greene!
Kdo je ta pěkná dáma?
Ta dáma, já z minulosti, je císař Justián, dostaneme se k němu za chvilku.
Jak a kdy Řím padl, zůstává předmětem velké historické debaty, ale dnes budu tvrdit, že Řím doopravdy nepadl do poloviny 15. století.
Ale prvně se podívejme na ten tradiční pohled.
Barbaři před branami.
Tyjo, nevypadáš ty tradičně.
Technicky řečeno, město Řím bylo dobyto bar-bar-bar-barbary v roce 476 n.l.
Vládl poslední Římský císař Romulus Augustus, který vládl říši méně než rok, než byl sesazen a poslán do exilu Odoakerem, který byl nějaký barbar, nevíme přesně který.
Ostrogótové, Hunové, Vizigóti, Vandalové, všichni připadali Římanům stejní.
Řím byl dobyt barbary už dříve, například Alarichem I. Vizigótským v roce 410.
Je to Alarich nebo Álarich?
Slovník tvrdí Álarich, ale v Upířích denících je Alarich, takže budu používat Alarich.
Nicméně po roce 476 už nikdy nebude v Římě "římský" císař.
Pak je tu ten hipsterský anti-imperialistický argument...
To je pěkné, ale pokud chceš být pořádný hipster, měl bys asi popřít, že vlastně jsi vlastě hipster...
Přesně tak. Ten argument zní:
Řím byl odsouzen k pádu, jakmile se rozšířil mimo Itálii, protože čím dál je nějaké území od hlavního města, tím hůře se mu vládne.
Takže imperalismus sám zasel semena zničení Říma.
Tento argument vyjádřil Římský historik Tacitus, i když to vložil na jazyk britskému náčelníkovi.
To znělo oplzle, ale není to pravda.
Všechno v Crash Course je o kontextu:
"Krádežím, vraždění a drancování dávají lživé jméno říše, vytvoří poušť a nazývají to mírem."
Jsou dva způsoby jak překonat tenhle problém s vládnutím.
Zaprvé, vládnete příslovečnou topazovou pěstí...
To není to přísloví?
Vážně, Stane? Ona je to ocelová pěst?
Ale topaz je mnohem tvrdší než ocel!
To lidi už dnes neznají Mohsovu stupnici tvrdosti?
Nicméně, Římané tohle nemohli dělat, protože celá jejich identita vycházela z ideálu spravedlnosti, která brání svévolnému násilí.
Druhá strategie je více začlenit podrobené lidi do říše.
V případě Říma z nich udělat Římany.
To fungovalo velmi dobře v raných dnech republiky, a dokonce i v začátcích císařství. Ale nakonec to vedlo k... barbarům za branami.
Úpadek legií začal dlouho předtím, než začal být Řím pleněn.
Začalo to extrémně špatným rozhodnutím začlenit germánské válečníky do Římské armády.
Řím za sebou měl dlouhou historii absorbování lidí z okrajů říše do jeho státu, prvně z nich udělali spojence a pak jim postupně dávali plná občanská práva.
Obvykle si ale tito "cizí" občané vyvinuli pouta s Římem, naučili se latinsky, a přijali celou tu ideu aristokratické republiky.
Ale během třetího a čtvrtého století n.l., byla říše donucena povolit vstup do armády takové lůze, která se o Řím samotný moc nestarala.
Byly věrní jen svým velitelům.
A jak si určitě pamatujete z historických příkladů Caesara, Pompeia, Maria a současného Afgánistánu, to není návod na domácí štěstí.
Takže máme Řím, zaseknutý v hodně drahých a krvavých válkách proti Germánům, lidem, kteří byli vážně dobří v bojování a pak dostali super nápad.
Proč nebojovat společně s nimi?
Takže je v podstatě najali a brzy se Římské legie hemžily žoldáky, kteří byli loajální hlavně zlatu, a pak jejich velitelům a ani trochu Římu, což bylo místo, které málokdo z nich vůbec viděl.
Proč by jim vlastně do prdele mělo něco být do zdraví a dobré bytí říše?
Můžu říct do prdele, Stane?
Super!
To byl samozřejmě recept na občanskou válku a přesně to se stalo, když se generál po generálovi po generálovi prohlásil za císaře Říma.
Takže na západě to bylo velmi málo stabilní. Například, mezi lety 235 a 284 n.l. se 41 lidí buď stalo nebo prohlásilo císařem.
A po roce 200 mnoho generálů, kteří byli dostatečně silní, aby se prohlásili císařem, ani nebyli Římané.
Ve skutečnosti, mnoho z nich ani moc nemluvilo latinsky.
Kupodivu, jeden z nejlepších symbolů nové tváře Římské říše byl krejčovský.
Místo tradiční tuniky a tógy ze dnů slávy Senátu, většina nových generálů-císařů přijala ten nejpraktičtější a nejbarbarštější oděv: kalhoty.
To mi připomíná. Je čas na otevřený dopis.
Otevřený dopis kalhotům.
Ale prvně se podívejme, co je v tajné přihrádce.
Podívejte, je to Nýtovačka Rosie!
A nosí kalhoty! Drahé kalhoty, Přestože jste se časem staly symbolem patriarchálního útlaku, v raných dnech vás nosili jak muži, tak ženy.
A ve dnech římské republiky vás nesnášeli. Považovali vás za barbarské.
Považovali lidi, které vás nosili, za příklad lidí postrádajících civilizaci.
Vydali se na sever a vítr profoukl jejich tógy a ejhle, přijali kalhoty.
A to je lekce historie, kalhoty, že když si lidé musí vybrat mezi civilizací a zahřátými genitáliemi, vyberou si zahřáté genitálie.
S pozdravem, John Green
A nyní zpráva od našeho sponzora:
Tuto epizodu Crash Course vám přináší zbrusu nový Oldsmobile Byzanc, kombinující sílu a luxus skvě- Vážně?
Firma Oldsmobile už neexistuje?
A Byzanc je místo?
Jsi si jistý?
Pamatujete, jak jsem říkal, že Římská říše přežila až do patnáctého století?
Tak to byla Východořímská říše, jinak známá jako Byzantská říše. Ale ne lidmi, kteří tam žili, ti se považovali za Římany.
Takže zatímco Západořímská říše upadala do chaosu, východní polovina Říše měla své centrum v Bizantiu, městě na pobřeží Bosporu, které Konstantin poté přejmenoval na Konstantinopol, čímž připravil cestu pro jediný mainstreamový hit od They Might Be Giants.
Konstantin přesunul své sídlo a tím pádem i sídlo Římské říše do Konstantinopole v roce 324 n.l.
Konstantin měl mnoho důvodů, aby přesunul hlavní město na východ.
Zaprvé asi uměl lépe řecky než latinsky a k tomu byly východní provincie mnohem bohatší než ty západní a člověk chce být blíže k místu, kde se pořádně bojuje a rabuje.
Nepřátele na východě, jako Peršané, Parthové a perští Sasánovci, byly opravdové říše, ne jenom tlupy bojovníků. A bez ohledu na to kde jste byli ve světové historii, pokud jste chtěli být slavní díky válkám, opravdu jste museli bojovat proti Peršanům. Dokonce i když jste byli,
Mongolové. Ne tentokrát, přátelé.
Jak se politické centrum Říše římské přesouvalo na východ,
Konstantin se také pokusil přesměrovat jeho náboženství, křesťanství, směrem na východ, kde uspořádal první nikajský koncil roku 325.
Šlo o snahu sjednotit víru všech křesťanů, to vyšlo, ale započalo to větší vládu císaře nad církví.
Tento trend samozřejmě pokračoval k napětí mezi církví s centrem v Konstantinopoli a tou s centrem v Římě. Ale o tom později.
Abych vám ukázal dramatičnost tohoto přesunu, během 4. století n.l. populace Konstantinopole prudce vzrostla, zatímco populace Říma klesla z 500 na 80 tisíc.
A přestože Byzantinci mluvili řecky a ne latinsky, považovali se za Římany, a pokud to dělali oni, my bychom měli taky.
Pojďme do Thought Bubble.
Na starou Západní římskou říší ta nová, Východní římská říše hodně navazovala.
Politicky, každé vládl jeden (někdy dva a jednou dokonce čtyři, ale na to teď zapomeňte), který vládl absolutní vojenskou silou.
Války byly v podstatě nekonečné, protože Byzantinci válčili s perskou Sasánskou říší a také jinými islamistickými říšemi.
Obchod a zemědělské pozemky přinášely velké daně. díky kterým byla Byzantská říše jako Západní říše, neobyčejně bohatá a měla o něco víc kompaktnější území než její předchůdce a také mnohem více měst. Obsahovala všechny kdysi nezávislé řecké městské státy, takže se jí lépe vládlo.
Jako jejich západní protějšky, Byzantinci si užívali podívanou a sporty.
Závody vozů v Konstantinopoli byly obrovské, na Hippodromu se účastnily tisíce, aby fandili svým favoritům. Sázelo se ve velkém a panovala tam obrovská rivalita, nejen ve sportu, ale také v politické příslušnosti mezi dvěma hlavními týmy, Modrými a Zelenými.
Díky, že jsi nás dala k Zeleným, Thought Bubble.
Rivalita byla tak nažhavená, že mezi nimi někdy vypukly násilné roztržky. V jedné takové bylo zabito odhadem třicet tisíc lidí.
Díky Thought Bubble.
Ale možná ten nejsoustavnější římský aspekt Byzantské společnosti byl, že dodržovali římské zákony.
Římané se vždy chlubili, že jim vládnou zákony a ne muži, a přestože už to po 2. století př.n.l. neplatilo, není pochyb, že přijmutí římského práva
Východořímskou říší byl jeden z jejích největších úspěchů.
A většina zásluh patří tomu nejslavnějšímu Byzantskému císaři, alespoň po Konstantinu,
Justiniánovi.
Líbí se vaše brož, pane.
V roce 533 Justinián vydal Digest, výtah o 800 000 slovech z 1528 latinských právních knih. A ještě k tomuto vydal Institutiones, což bylo něco jako osnovy pro římské právní školy, které existovaly po celé říši.
Justinián byl ten naprosto nejúžasnější ze všech Byzantských císařů.
Byl jako David Tennant všech Doktorů.
Narodil se jako rolník někde na Balkánu a pak povstal a stal se císařem roku 527.
Vládl téměř 30 let a kromě kodifikace římského práva, hodně přispěl k obnovení původní slávy Římské říše.
Dobyl zpět Kartágo a dokonce dobyl zpět od Gotů i Řím, ačkoli ne na dlouho.
A je zodpovědný za postavení jednoho z největších kostelů všech dob, který je nyní mešita, Hagii Sofii neboli chrám Boží Moudrosti.
Jakmile jedna z těch sportovních roztržek zničila předchozí kostel, postavil tento, který se stal s jeho vysokými kopulemi symbolem bohatství a nadbytku jeho říše.
Římané byli znamenití stavitelé a inženýři a Hagia Sofia není vyjímkou, kopule jí rovná nebyla postavena dalších 500 let.
Ale nikdy byste si ji nespletli s římskými chrámy, nemá takovou tu strohost a důraz na techniku, kterou vidíte například u Kolosea. A tahle budova je i symbol toho, že Východořímská říše byla i nebyla římská.
Možná ta nejzajímavější věc na Justiniánovi byla, že byl ženatý s kontroverzní divadelní osobou, Theodorou.
Danico, mohli bychom dát na tabuli Theodoru?
To je úžasné.
Je vtipné, jak si jsou manželé vždy podobní.
Theodora započala její kariéru jako herečka, tanečnice a možná i prostitutka, než se stala císařovnou.
A možná dokonce zachránila vládu jejího manžela, když ho přesvědčila, aby neutekl z města při roztržkách mezi Modrými a Zelenými.
Mentorovala také jednoho eunucha, který se stal velmi důležitým generálem.
Mentorování eunucha sní jako eufemismus, ale není.
Také bojovala za rozšíření ženských práv v rozvodu a vlastnění majetku, a dokonce nechala prosadit zákon s odvážným postojem, že nevěrná žena nebude popravena.
Zkrátka, Byzantinci pokračovali v římském odkazu říše and války a zákonů téměř tisíc let poté, co byl Romulus Augustus vyhnán z Říma.
Byzantinci možná nemluvili latinsky a jen pár jejich císařů pocházelo z Říma, ale v tom nejpodstatnějším byli Římané. Kromě jedné velmi důležité věci. Byzantinci následovali jinou formu křesťanství, větev které dnes říkáme východní nebo také řecká ortodoxní.
Jak nastal rozkol mezi katolickými a ortodoxními tradicemi je složité, možná byste dokonce řekli, že byzantní.
Co je pro nás důležité jsou rozdíly mezi církvemi, hlavní naukový z nich je o datování Velikonoc a hlavní politický, kdo vládne komuž.
Mám tam správně komuž, Stane?
Ano! Na západě bych papež a na východě Patriarcha.
Papež je hlava Římskokatolické církve.
Tak trochu slouží jako bohův regent na Zemi a nezodpovídá se žádné světskému vládci. A od pádu Říma bylo v západní Evropě hodně napětí mezi papeži a králi, kdo měl tu opravdovou moc.
Ale ortodoxní církev tento problém neměla, protože patriarcha byl vždy jmenován císařem. Takže bylo docela jasné, kdo církev ovládal, takže pro to dokonce měli jméno, caesaropapismus, císař nad papežem.
Ale fakt, že v Římě nebyl císař po roce 476, znamenal, že nikdo nekonkuroval papeži, což hluboce ovlivnilo směr evropské historie na dalších, no, 1200 let.
Takže já bych řekl, že v několika důležitých způsobech přežila
Římská říše tisíc let, poté co se vytratila z Říma a svým způsobem přežívá dodnes.
Přežívá v naší představivosti, když považujeme toto za východ a toto za západ.
Přežívá ve fotbalové rivalitě, která má základ v náboženských konfliktech a přežívá v Justiniánových zákonech, který je i nadále základem většiny občanských zákoníků v Evropě.
Je rok 1995, jsem na vysoké a s kamarádkou vyrážíme na výlet z Providence na Rhode Islandu do Portlandu v Oregonu.
Znáte to, byly jsme mladé a bez práce, takže jsme to vzaly po okreskách přes národní parky a chráněné lesy - v podstatě tou nejdelší možnou trasou.
Někde uprostřed Jižní Dakoty jsem se natočila ke kamarádce a položila jí otázku, která mě trápila nějakých 3000 kilometrů.
"Co to je za čínské znaky, které pořád vidím na kraji silnice?"
Má kamarádka se na mě podívala jak na blba.
Tady v první řadě sedí pán, který její pohled dokonale napodobil.
(Smích)
Tak to zopakuju:
"Však víš, všechny ty značky které míjíme, co na sobě mají čínské znaky."
Ještě chvíli na mě zírá a pak jí to docvakne, protože si všimne toho, o čem mluvím.
Mluvila jsem o tomhle.
(Smích)
Přesně tak, známý čínský znak pro piknikové prostranství.
(Smích)
Posledních pět let svého života jsem strávila přemýšlením o situacích jako byla tato - proč občas špatně pochopíme náznaky kolem nás, jak se chováme, když se to stane a co nám to všechno může říct o lidské přirozenosti.
Jinými slovy, jak už řekl Chris, strávila jsem pět let přemýšlením o chybování.
Může vám to připadat jako divná volba zaměstnání, ale má to vlastně obrovskou výhodu: žádná konkurence.
(Smích)
Ve skutečnosti většina z nás přemýšlí o tom, jak se chybování vyhnout nebo jak se aspoň vyhnout přemýšlení o možnosti, že jsme se mohli zmýlit my sami.
Smýšlíme o tom dost abstraktně.
Všichni víme, že každý v této místnosti dělá chyby.
Lidský druh obecně není neomylný - to je v pořádku.
Ale když přijde řeč přímo na mě, na přesvědčení, která mám, právě teď v současnosti, zčistajasna se toto abstraktní obeznámení s omylností někam vypaří - a najednou si nemůžu vybavit nic, v čem bych se mohla plést.
Chci tím říct, žijeme v současnosti.
V současnosti chodíme na schůzky; v současnosti bereme rodinu na dovolenou; v současnosti chodíme k volbám a volíme.
Vlastně jsme skončili tak, že procházíme životem uvězněni v malé bublince, ve které se cítíme, že máme ve všem pravdu.
Myslím si, že to je problém.
Myslím si, že je to problém pro každého z nás jako jednotlivce v našich osobních životech i v zaměstnání, a myslím si, že je to pro nás problém i hromadně jako pro kulturu.
Dnes tedy chci, ze všeho nejdříve, mluvit o tom, proč jsme se zarazili u toho pocitu, že máme pravdu.
A pak o tom, proč to je takový problém.
A nakonec vás budu chtít přesvědčit, že je možné se tohoto pocitu zbavit a že, když tak učiníte, je to ten největší morální, intelektuální i kreativní pokrok, který můžete učinit.
Proč jsme se tedy zasekli u pocitu, že máme vždy pravdu?
Jeden z důvodů má něco málo do činění s pocitem při chybování.
Zeptala bych se vás tady dole na něco - nebo vlastně se zeptám vás, protože jste při ruce:
Jaké to je - jaký pocit - jaké to je nemít pravdu?
Příšerné.
Palec dolů.
Trapné.
OK, skvěle, dobrá.
Příšerné, palec dolů, trapné - díky, to jsou skvělé odpovědi, ale odpovídají na jinou otázku.
Právě jste mi odpověděli na otázku:
Jaké to je uvědomit si, že se mýlíte?
(Smích)
Můžete se tak i jinak cítit, když si uvědomíte svůj omyl, že?
Chci říct, že to může být také zničující, může to pomoci pochopit, může to být i celkem vtipné, jako třeba moje hloupá příhoda s čínskými znaky.
Ale při omylu samotném se necítíte nijak.
Ukážu to na příkladu.
Pamatujete si animáky od Loony Tunes, kde je ten nebohý kojot, který se vždycky snaží - a nikdy se mu to nepodaří - chytit toho rychlého ptáka?
Skoro v každém dílu této kreslené grotesky je moment, kde kojot honí běžícího ptáka, který nakonec skočí z útesu - je mu to fuk, je to pták, umí létat.
Pointa je, že kojot přeběhne přes kraj za ním.
A co je zábavné - přinejmenším když je vám šest let - je to, že kojotovi to je také fuk.
Prostě utíká - až do chvíle, kdy se koukne dolů a zjistí, že je ve vzduchu.
Až pak spadne.
Když se v něčem mýlíme - ne když si to uvědomíme, ale předtím - jsme jako ten kojot, poté, co přeběhne přes útes, a před tím, než se podívá dolů.
Víte, už se vlastně mýlíme, už vlastně máme problém, ale stále se přitom cítíme pevní v kramflecích.
Takže bych vlastně měla opravit to, co jsem řekla před chvílí.
Přeci jen něco cítíme, když se mýlíme; cítíme, že máme pravdu.
(Smích)
To je tedy jeden důvod, ten nosný, proč se vždycky zasekneme v pocitu neomylnosti.
Nazývám to chybovou slepotou.
Většinou nemáme žádné vnitřní náznaky, které by nás upozornily, že se v něčem mýlíme, dokud není příliš pozdě.
Je tu ovšem i druhý důvod, proč se také zasekáváme v tomto pocitu - a to důvod kulturní.
Vraťte se v mysli zpátky na základní školu.
Sedíte ve třídě a vaše učitelka rozdává opravené testy, přičemž jeden z nich vypadá takto. není můj, jen tak mimochodem.
(Smích)
Takže jste na základce a víte úplně přesně, co si myslet o dítěti, které dostalo tuto práci.
Je to hloupé dítko, potížista, ten, co nikdy nedělá domácí úkol.
Takže zhruba ve věku devíti let jste se už naučili, že zaprvé
lidi, kteří dělají chyby, jsou líní, nezodpovědní zabedněnci - a zadruhé že způsob jak uspět v životě je nikdy nedělat chyby.
Tyto hrubé omyly se učíme až moc dobře.
A spousta z nás - a hádám, že spousta z nás zejména v této místnosti - se s nimi vypořádává prostě tím, že se stanou výbornými jedničkáři, puntičkáři a nesmírně ambiciózními lidmi.
Je to tak, pane finanční řediteli, astrofyziku a ultra-maratonče?
(Smích)
Všichni jste finančníci, astrofyzici a ultra-maratonci, jak to tak vypadá.
Dobře, to je v pořádku.
Kromě toho, že nás děsí možnost, že bychom něco mohli udělat špatně.
Protože podle tohoto, to, že něco občas uděláme špatně, znamená, že je špatně i něco s námi.
Proto prostě trváme na tom, že máme pravdu, protože se pak cítíme chytří a zodpovědní a perfektní a jistí.
Povím vám jeden příběh.
Před pár lety přišla jedna žena na operaci do zdravotnického centra Beth Israel Deaconess.
Beth Israel je v Bostonu.
Je to fakultní nemocnice Harvardu - jedna z nejlepších nemocnic v zemi.
Takže tato žena přišla a hned ji vzali na operační sál.
Dostala anestetika, chirurg odvedl svou práci - zašil ji, poslal ji na pooperační oddělení.
Všechno se zdálo být v pořádku.
A pak se probrala, podívala se na sebe a řekla:
"Proč mám obvázanou tu druhou stranu těla?"
Inu, druhá strana těla byla obvázaná proto, že chirurg provedl hlavní operaci na její levé noze místo na noze pravé.
Když pak vicepresident pro kvalitu zdravotnické péče v Beth Israel o této nehodě mluvil, řekl něco velice zajímavého.
Řekl:
"Z nějakého důvodu měl chirurg prostě pocit, že je na správné straně pacientky."
(Smích)
Pointa tohoto příběhu je ta, že přes-přílišná důvěra v pocity toho, že jsme na správné straně čehokoli, může být velmi nebezpečná.
Vnitřní pocit správnosti, který tak často všichni zažíváme, není věrohodným obrazem toho, co se ve skutečnosti děje ve světě tam venku.
A když se takto chováme, když přestaneme zvažovat možnost toho, že bychom se mohli mýlit, no... pak skončíme tak, že napumpujeme 7,5 milionu hektolitrů ropy do Mexického zálivu nebo že potopíme ke dnu. globální ekonomiku.
Je to obrovský praktický problém.
Ale je to také velký sociální problém.
Přemýšlejte chvíli o tom, co to znamená cítit se neomylně.
Znamená to, že si myslíte že vaše přesvědčení perfektně odráží realitu.
Když máte ten pocit, objeví se jeden problém k vyřešení a to: jak hodláte vysvětlit všechny ty lidi, kteří s vámi nesouhlasí?
Ukazuje se, že většina z nás tyto lidi vysvětluje stejně, že se uchýlí k řadě velmi nešťastných předpokladů.
První věc, kterou obvykle děláme, když s námi někdo nesouhlasí, je to, že předpokládáme, že o tom nic neví.
Že nemají přístup ke stejným informacím, jaké máme my, a že když jim tyto informace velkoryse poskytneme, že je to osvítí a že se přidají na naši stranu.
Když to nefunguje, když vyjde najevo, že tito lidé mají stejná fakta jako my, a přesto s námi nesouhlasí, přejdeme k druhé domněnce: že to jsou idioti.
(Smích)
Mají sice všechny kousky skládačky, ale jsou tak pitomí, že je nedokážou složit dohromady.
A když toto nefunguje, když se ukáže, že tito lidé, kteří s námi nesouhlasí, mají stejná fakta jako my a že jsou docela chytří, uchýlíme se ke třetímu předpokladu: znají pravdu, ale záměrně ji překrucují ke svým vlastním zlovolným záměrům.
Tohle je prostě příšerné. přesvědčení o naší vlastní neomylností nám brání předcházet chybám, když je to nezbytně potřeba, a vede nás ke strašnému zacházení s ostatními.
Ale pro mě je naprosto nepochopitelné a nejsmutnější to, že to úplně nechápe celý smysl lidského bytí.
Je to jako kdybychom si představovali své mysli jako dokonale průzračná okna, skrze která bychom mohli zírat a popisovat svět tak jak se před námi rozkládá.
A my bychom chtěli, aby se kdokoli jiný díval ven stejným oknem a viděl přesně ty samé věci.
To však není pravda, a kdyby byla, život by byl šíleně nudný.
Zázrak vaší mysli není to, že můžete vidět svět takový, jaký je. Je to možnost vidět svět takový, jaký není.
Můžeme vzpomínat na minulost a můžeme přemýšlet o budoucnosti, můžeme si představovat, jaké by to bylo, být nějakou jinou osobou na nějakém jiném místě.
A každý z nás to dělá trochu jinak, což je důvod, proč se můžeme všichni podívat na tu samou noční oblohu a vidět toto a také toto nebo toto.
A ano, je to také důvod, proč občas něco děláme špatně. 1 200 let před tím, než Descartes vyslovil své známé "Myslím, tedy jsem," si tento chlapík, Sv.
"Chybuji, tedy jsem."
Augustin rozuměl naší schopnosti cokoli zpackat, že to není nějaká trapná porucha v systému lidstva, něco, co bychom mohli vymýtit nebo přecházet. Je to základ toho, co jsme zač.
Protože, narozdíl od boha, ve skutečnosti nevíme, co se všude děje.
A narozdíl od ostatních tvorů jsme posedlí touhou na to přijít.
Pro mě je tato posedlost zdrojem a základem veškeré naší produktivity a kreativity.
Loni jsem z různých důvodů poslouchala spoustu dílů veřejnoprávního rozhlasového pořadu Ten americký život.
A jak tak poslouchám a poslouchám, v jednu chvíli začnu cítit, že ty všechny příběhy jsou o omylnosti.
Moje první myšlenka byla:
"Tak jsem se zcvokla".
Stala se ze mě zcvoklá omylnostní dáma.
Vidím omyly prostě všude," což se taky stalo.
Ale o několik měsíců později jsem měla možnost mluvit s Irou Glassem, který pořad moderoval.
Pověděla jsem mu to a on na to, že "Ne tak docela, vlastně to je pravda.
Ve skutečnosti," řekl,
"jsme jako tvůrci žertovali, že každý díl našeho pořadu měl stejné skryté téma.
A tím skrytým tématem je:
'Myslel jsem si, že se něco stane, a ono se stalo něco úplně jiného.'
A co je hlavní," řekl Ira Glass, "potřebujeme to.
Potřebujeme tyto chvíle překvapení, zvratů a omylnosti, aby tyto příběhy fungovaly."
A my všichni ostatní, členové publika jako posluchači či čtenáři, na to vždycky skočíme.
Milujeme věci jako zamotané zápletky, falešné stopy a nečekané konce.
Když přijde na naše historky, milujeme chybování.
Ale, víte, naše historky jsou takové, protože jsou takové i naše životy.
Myslíme si, že se stane tohleto, a ono se přitom stane něco jiného.
George Bush si myslel, že vpadne do Iráku, najde hromadu zbraní hromadného ničení, osvobodí lid a přinese na Střední východ demokracii. A stalo se něco jiného.
A Husní Mubárak si myslel, že bude egyptským diktátorem po zbytek svého života, dokud nebude příliš starý a nemocný a bude moci předat otěže moci svému synovi. A stalo se něco jiného.
Možná jste si mysleli, že dospějete a vezmete si svého miláčka ze střední a pak se vrátíte do rodného města a vychováte spolu spoustu dětí. A stalo se něco jiného.
A musím se přiznat, že jsem si myslela, že píšu neuvěřitelně nudnou knihu o předmětu, který všichni nesnáší, pro publikum, které se nikdy neobjeví.
(Smích)
Chci tím říct, je to život.
V dobrém i ve zlém vytváříme tyto neuvěřitelné příběhy o světě kolem nás, a pak se svět otočí a ohromí nás.
Bez urážky, ale tato celá konference je neuvěřitelná památka naší schopnosti dělat věci špatně.
Strávili jsme celý týden povídáním o inovaci a pokroku a zlepšeních, ale víte proč potřebujeme všechny ty inovace, pokroky a zlepšení?
Protože polovina těch věcí, které byly šokující a světoborné -
TED 1998 - ech. (Smích)
Nebyly takové, jaké se zdály, že.
(Smích)
Kde je mé vznášedlo, Chrisi?
(Smích) (Potlesk)
A jsme u toho znovu.
A takhle to funguje.
Přicházíme s dalšími myšlenkami.
Vyprávíme další příběhy.
Pořádáme další konference.
Téma této, jak jste všichni již slyšeli milionkrát, je znovunalezení zázraku.
Podle mě, když chcete opravdu znovu objevit zázrak, musíte opustit ten malinký, děsivý kamrlík správnosti a podívat se na sebe navzájem, podívat se na rozlehlost a složitost a záhadnost vesmíru a být schopni říct:
"Wow, já nevím.
Možná se pletu."
Děkuji vám.
(Potlesk)
Díky!
(Potlesk)
V tomto videu si budeme povídat o Eratosthenovi, řeckém učenci, který žil před asi dvěma tisíci lety.
Eratosthenés našel způsob, bez moderních nástrojů, které máme nyní, jak změřit obvod Země. A v tomto videu se podíváme, jak to udělal.
Jádrem Eratosthenova měření je jednoduchý geometrický příklad.
Vezměme si tento kruh, na kterém jsou body A a B, a řekněme, že známe vzdálenost mezi body A a B na obvodu toho kruhu.
Takže známe velikost oblouku AB.
A otázka je, zda s touto informací dokážeme určit obvod našeho kruhu.
Jsem si jistý, že si všichni myslíte, že odpověď je očividně ne, protože body A a B jsou jen dva náhodné body na kruhu, tedy pouze znalost jejich vzdálenosti nám moc nepomůže.
Potřebujeme nějakou další informaci, aby to nebyly jen náhodné body.
Potřebujeme znát úhel, který A a B svírají se středem kruhu.
Když toto známe, víme také, jakou část kruhu jsme urazili, protože víme, že každý kruh má celkem 360 stupňů.
Tedy se znalostí úhlu théta víme, jakou část kruhu tvoří oblouk AB, a můžeme pomocí extrapolace zjistit obvod.
Pojďme si to trochu ujasnit na nějakých příkladech.
Podívejme se na kruh vpravo, opět máme body A a B.
A zde můžete jasně vidět, že úhel, který se středem tvoří A a B, je 90 stupňů.
A jelikož 90 se do 360 vejde 4krát, tak oblouk AB je 1/4 obvodu kruhu, což znamená, že vyšrafovaná část se do kruhu vejde 4krát.
Tedy v tomto případě je obvod kruhu čtyřnásobek oblouku AB.
Pojďme to zkusit ještě jednou s tímto kruhem, opět s body A a B.
A tento úhel mezi body A a B, který jsme naměřili, bude 36 stupňů. Jelikož se 36 vejde do 360 desetkrát, víme, že deset těchto kousků se vejde do kruhu. A v tomto případě tedy obvod bude 10, tj. počet kousků, krát délka jednoho kousku AB.
A nyní obecně. Obvod kruhu je dán počtem kousků, které máme, krát délka jednoho kousku.
A počet kousků získáme jako 360/théta, což je úhel, který A a B svírají se středem, a délka jednoho kousku je vzdálenost AB.
Tedy když nyní známe tyto dvě informace, oblouk AB a úhel bodů A, B a středu kruhu, můžeme určit obvod - a to je základ Eratosthenovy metody.
Pojďme to nyní využít.
Teď mějme další kruh, ale tentokrát je jím Země.
A bodem A budiž egyptské město Alexandrie.
To je místo, kde Eratosthenés žil.
Bod B je město Asuán (starořecky Syene).
V Eratosthenově době bylo známo, že vzdálenost Alexandrie a Asuánu je asi 800km.
V té době nepoužívali kilometry, ale převod známe, tak se nemusíme zabývat tehdejšími jednotkami.
Vzdálenost mezi Alexandrií a Asuánem je 800km. A tak s ohledem na předchozí příklady vidíme, že k vypočtení obvodu Země nám chybí zjistit, jaký úhel svírají tato dvě města se středem Země.
Skvělá věc na Eratosthenově metodě je, že našel skvělý způsob, jak změřit tento úhel.
Jak to tedy udělal?
Bylo známo, že v Asuánu je hluboká studna, ve které jste v poledne letního slunovratu mohli vidět sluneční paprsky, jak osvětlují dno studny.
A to znamená, vzhledem k hloubce studny, že sluneční paprsky musely na Zemi dopadat rovnoběžně se studnou.
Nakreslíme si tyto paprsky.
Jak víte, Slunce je velmi daleko od Země, a proto můžeme paprsky dopadající na různá místa považovat za rovnoběžné.
Zde máme nakreslený paprsek v Alexandrii a v Asuánu.
Zajímavou vlastností rovnoběžek je, že pokud máme tyto dvě rovnoběžky, dva paprsky, a tuto polopřímku... Zde máme úhel théta2, který je rovný hledanému úhlu théta1.
To je něco, co jste mohli slyšet v hodinách geometrie, říká se tomu shodné úhly.
Každopádně je jednoduché si to dokázat.
Když víme toto, můžeme místo náročného měření úhlu théta1 celkem snadno měřit úhel théta2.
Jak tedy změříme théta2?
Je to celkem přímočaré.
Přibližme si tuto část obrázku, máme zde povrch Země a polopřímku od středu země, kterou si nahradím svislou tyčkou.
Také máme Slunce a jeden z jeho paprsků.
Tyčka nám vrhá stín na zem.
Změřením délky stínu a tyčky můžeme zkonstruovat trojúhelník a snadno změřit úhel théta2.
Jen se musíme podívat na stín vytvořený tyčkou.
A to je přesně to, co udělal Eratosthenés.
Změřil, že úhel théta2 se rovná 7,2 stupňů.
Nyní máme potřebné informace.
Úhel, pojmenovaný dále jen théta, který se rovná 7,2 stupňů, a délku oblouku z Alexandrie do Asuánu, 800 kilometrů.
S těmito informacemi nám stačí aplikovat vzorec, který již známe, c = 360/théta * AB.
To je velmi jednoduché.
Za théta dosadíme 7,2 stupně, 800km za AB, zjistíme, že obvod je roven 50*800 km neboli 40 000 km.
To je tedy náš odhad, tedy Eratosthenův odhad obvodu Země.
Říkejme tomu Eratosthenův obvod.
Viděli jste, jak jednoduché pro nás bylo to spočítat, ale všimněte si, že podle našich moderních měření je průměrný obvod Země, jelikož Země není pravidelná koule, kolem 40 075 km.
Takže i se zdánlivě primitivní metodou jsme dosáhli poměrně přesného výsledku, s odchylkou kolem půl procenta.
To je velmi dobrý výsledek na někoho, kdo žil tak dávno a neměl přístup k nástrojům, které dnes používáme.
Když začínám přednášky jako je tato, obvykle představuji celý koncept udržitelnosti, protože hodně lidí neví, co to udržitelnost je.
Vy jste ale publikum, které ví, o co se jedná, takže to shrnu jenom v minutce, dobře?
Takže pozor, vnímejte mě, projedeme to velmi rychle.
Doplníme si mezery.
Takže, znáte to, udržitelnost, malá planeta.
Představte si malou Zemi obíhající okolo Slunce.
Asi před milionem let slezlo pár opic ze stromů pobraly trochu rozumu, vyzbrojily se ohněm, vynalezly knihtisk, vyrobily věci jako... kufr na kolečkách a vytvořily společnost, ve které dnes žijeme.
Bohužel, zatímco je tato společnost bezpochyby nejdynamičtější a nejlépe prosperující, kterou kdy tento svět spatřil, má pár velmi zásadních nedostatků.
Jedním z nich je fakt, že každá společnost za sebou zanechává ekologickou stopu.
Vliv této stopy na planetu je měřitelný.
Kolik věcí projde vaším životem, kolik odpadu po sobě zanecháte.
A úroveň tohoto je v naší společnosti v současné době dramaticky neudržitelná.
Spotřebováváme asi pět planet.
Kdyby každý na naší planetě žil tak jako my, potřebovali bychom 5, 6, 7, někteří lidé tvrdí, že 10 planet.
10 planet evidentně nemáme.
Znovu, představte si to:
10 planet, 1 planeta 10 planet, 1 planeta.
My je nemáme.
To je jeden problém.
Druhý problém je, že planeta, kterou máme, je využívána velmi nespravedlivě.
Severoameričané jako já jsou prostě povalečská nenasytná prasata, která konzumují nejrůznější druhy věcí.
A pak, když jdete do hloubky k lidem z oblasti západního pobřeží Tichého oceánu a ještě hůře v Africe, najdete lidi, kteří jednoduše nemají dost jídla k přežití.
Tohle má na svědomí nejrůznější napětí, celou řadu sil, které narušují rovnováhu.
A stále přibývá víc a víc lidí.
Takže takhle bude vypadat naše planeta za 20 let.
Bude to vcelku přecpané místo s minimálně 8 miliardami lidí.
A aby to bylo ještě těžší, je to velmi mladá planeta.
Třetina obyvatel Země jsou děti, a všechny tyto děti vyrůstají v naprosto odlišných podmínkách než jejich rodiče, ať už žijí kdekoliv.
Nakazili jsme je ideou společnosti, žijící v blahobytu.
A možná nebudou chtít žít přesně jako my.
Možná nebudou chtít být Američany, nebo Brity, nebo Němci, nebo Jihoafričany, ale budou mít svou vlastní představu o životě, který je dynamičtější a příznivější, a také zábavnější.
A všechny tyto věci se skládají a na planetě vzniká obrovský silový moment.
A pokud nepřijdeme na to, jak se z něj dostat, skončíme velmi rychle tváří v tvář situacím, které jsou jednoduše nemyslitelné.
Všichni zde jste slyšeli o katastrofických scénářích.
Tak daleko nemusím zacházet.
Ale položím otázku: Jaká je jiná možnost?
Řekl bych, že v současné době je alternativa nepředstavitelná.
Takže na jedné straně zde máme něco nemyslitelného, a na druhé straně něco nepředstavitelného.
Stále nevíme, jak vybudovat společnost, která by byla ekologicky udržitelná, která by dokázala sdílet planetu se všemi jejími obyvateli, která by podporovala stabilitu, demokracii a lidská práva, a která by byla dosažitelná v potřebném časovém údobí, abychom překonali současné hrozby.
Zatím nevíme jak to udělat.
Takže co je Worldchanging?
No, můžete si to představit jako zpravodajství z nepředstavitelné budoucnosti.
Zabýváme se tím, že hledáme příklady nástrojů, modelů a nápadů, které by v masovém měřítku změnily pravidla hry.
Často, když přednáším, mluvím o věcech, o kterých již každý z vás jistě slyšel, ale většina lidí o nich nic neví.
Takže jsem si řekl, že to tentokrát udělám trochu jinak a budu mluvit o věcech, které hledáme, než abych uváděl vyzkoušené a osvědčené příklady.
Chci mluvit o věcech, které teprve vyhlížíme.
Trochu vám nastíním věci z naší kuchyně.
Mám na to 13 minut, tak to vezmu rychle.
Takže sledujte.
První věc, kterou hledáme, je Čistě ekologické město.
Jedna z největších pák, kterou disponujeme v rozvinutém světě pro zmírnění vlivu, kterým působíme na naši planetu, je změna stylu života ve městech.
Již nyní jsme urbanistickou planetou, to platí především o vyspělých zemích.
A lidé, kteří žijí ve vyspělém světě bývají velmi bohatí a spotřebují hodně věcí.
Pokud se nám podaří změnit tuto dynamiku, bude to především vytvořením měst s hustší populací a s kvalitnějšími podmínkami...
Zde například kanadský Vancouver, a pokud jste tam nebyli, měli byste tam zajet na návštěvu.
Je to fantastické město.
Vytváří tam hustotu, novou hustotu, pravděpodobně lépe než kdekoliv jinde na této planetě.
Dokonce se tam daří vymluvit jim, Severoameričanům, ježdění autem, což je skvělá věc.
Takže máte hustotu. Také máte řízení růstu.
Necháte, co je přirozené, aby rostlo přirozeně.
Toto je Portland.
Současná výstavba.
Tahle půda zůstane navždy pastvinou.
Město má hranice.
Příroda, město.
Žádné změny.
Jakmile zvládnete tyhle věci, můžete začít různě investovat.
Můžete například stavět hromadné dopravní systémy pro obyvatele, kteří se mohou pohodlně a efektivně přemisťovat.
Rovněž můžete začít měnit, co se bude stavět.
Tohle je například projekt Beddington Zero Energy v Londýně, což je jedna z nejekologičtějších budov na světě.
Je to úžasné místo.
Dnes již umíme stavět budovy, které si vyprodukují vlastní elektřinu, recyklují většinu své vody a navíc jsou mnohem pohodlnější než tradiční budovy. Používají jen přírodní světlo a tak dále, a dlouhodobě vzato jsou méně nákladné.
Zelené střechy.
Bill McDonough toto téma včera večer pokryl, takže se v tom nebudu moc rýpat.
Jakmile lidé žijí v tak malé vzdálenosti od sebe, můžete s pokrokem informačních technologií budovat "chytrá" místa.
Můžete začít posilovat vědomí o tom, kde věci jsou.
Když víte, kde věci jsou, je jednodušší je sdílet.
Když je sdílíte, nakonec spotřebováváte méně.
Jedním ze skvělých příkladů je skupinové sdílení automobilů, které je na velkém vzestupu v USA a začíná se objevovat v mnoha evropských městech. A je to skvělý příklad.
Pokud řídíte jednou týdně, opravdu potřebujete vlastnit auto?
Další věc, kterou nám umožňuje technologie, je optimalizace spotřeby díky měření a sledování okamžité spotřeby.
Toto je napájecí kabel, který svítí tím jasněji, čím více energie spotřebováváte, což je hezký nápad, i když by to asi mělo pracovat opačně a svítit víc, pokud šetříte.
Ale jsou ještě jednodušší způsoby.
Mohli bychom prostě měnit popisky věci - tenhle vypínač má místo "zapnout" nápis "záplavy blesků" a na druhé straně jednoduše "vypnout".
Také můžeme změnit způsob, jakým stavíme věci.
Tohle je biomorfní budova.
Je inspirována přírodou.
Většinou jsou takové budovy překrásné a také mnohem efektivnější.
Tohle je případ bio-mimikry, což je záležitost, o kterou se zajímáme čím dál tím více.
V tomto případě je to struktura mušle, která byla aplikována do větracího vývodu, pro mnohem vyšší efektivitu.
Takových věcí je spousta a jsou velmi pozoruhodné.
Doporučuji vám podívat se na Worldchanging, pokud vás to zajímá.
Zabýváme se tím čím dál víc.
Existuje také neo-biologický design, kde se stále více využívá život sám a životní procesy se stávají součástí našeho průmyslu.
Toto je například řasa vytvářející vodík.
Máme tedy potenciální model, jak proměnit města ve kterých žijeme na Čistě ekologická města, model, který jsme hledali.
Naneštěstí většina lidí na planetě nežije ve městech jako my.
Žijí v megapolích rozvojového světa.
Statistika, kterou rád používám, říká, že každé 4 dny vzniká na planetě jedno město velikosti Seattlu, nové město velikosti Seattlu na planetě co 4 dny.
Před dvěma měsíci jsem měl přednášku, a jeden chlapík z OSN za mnou přišel, trošku vyvedený z míry a říká mi: hele, máš to špatně, úplně špatně.
Je to každých 7 dní.
Takže přidáváme jeden Seattle každých 7 dní, a většina těchto měst vypadá spíš jako tohle než města, ve kterých žijeme my.
Většina měst vyrostla neuvěřitelně rychle.
Nemají vytvořenou základní infrastrukturu, enormní množství jejich obyvatel bojuje s chudobou, a řada lidí přemýšlí o tom, jak dělat věci po novu.
Takže co musíme udělat, abychom změnili rozvojové megapole v Čistě ekologická velkoměsta?
První věc je radikální skok vpřed.
Něco takového hledáme všude.
Na pozadí velkého skoku je myšlenka toho, že pokud jste člověk nebo země v situaci, kdy nemáte prostředky nebo technologie, kterých je třeba, není důvod investovat do nejnovější generace technologií.
Obecně je mnohem lepší inspirovat se nízkonákladovými lokálně aplikovatelnými verzemi nejnovějších technologií.
Vidíme to u mobilních telefonů.
V rozvojových zemích lidé používají mobilní sítě, přičemž úplně přeskočili pozemní linky.
Pokud jsou v rozvojových zemích pozemní linky, obvykle jsou nekvalitní a celý systém je nespolehlivý a stojí to mnoho peněz.
Takže se mi spíš líbí tento obrázek.
Moc se mi líbí Ganéša na pozadí, hovořící do mobilního telefonu.
Máme tedy neustále rostoucí množství mobilních telefonů pronikajících do společnosti.
O tom jsme tady tento týden již slyšeli, takže už to nebudu dále rozvádět, jen dodám, co platí pro mobilní telefony, platí i pro ostatní technologie.
Další věcí jsou nástroje pro spolupráci, ať už se jedná o systémy spolupráce nebo systémy duševního vlastnictví, které podporují spolupráci.
Pokud mohou lidé svobodně spolupracovat a modernizovat, vytvoří různé druhy řešení.
A tato řešení jsou přístupná jinou cestou lidem, kteří nemají kapitál.
Takže máme software s otevřeným zdrojem, máme Creative Commons a další způsoby Copyleft (volný obsah) řešení.
A všechny tyto věci vedou k něčemu takovémuto.
Tohle je Telecentrum v Sao Paulu.
Jedná se o zajímavý program používající volný software a opensource a levné stroje propojené mezi sebou, a v podstatě se jedná o opuštěnou budovu - a zde se dala dohromady skupina komunitních center, kam lidé mohou přijít a využít vysokorychlostní internetovou přípojku a učit se zdarma počítačové programování.
Každý rok chodí do těchto center v Sao Paulo ¼ milionu lidí.
A tito lidé patří mezi nejchudší v Sao Paulu.
Líbí se mi ten Linuxácký tučňák v pozadí.
Takže tohle vede k jakési jižní kulturní explozi.
A jedna věc, která nás ve Worldchanging velice zajímá je, jak se jih začíná reidentifikovat a rekategorizovat a v podstatě to má stále méně co dělat s námi tady v sále.
Například Bollywood není prostou odpovědí na Hollywood.
Brazilská hudební scéna není jen odpovědí na přední vydavatelství.
Děje se tu něco nového.
Je mezi nimi souhra.
Dějí se úžasné věci.
Viděl někdo z vás film "Město bohů"?
Je to báječný film, pokud jste ho ještě neviděli.
A vše se to vztahuje k této otázce - velmi umělecky a nepřímo...
Jsou i další radikální příklady, kde se rýsuje schopnost používat kulturní nástroje.
Toto jsou lidé, které navštívila ugandská internetová mobilní knihovna.
Mávají svými prvními knihami nad hlavou, což je docela pěkný obrázek, nemyslíte?
Takže zde vzniká možnost sdružování lidí a možnost občanské i politické emancipace. Takhle to dříve nebylo.
A to je, jak jsme slyšeli dřív v průběhu tohoto týdne, absolutně nezbytné pro tvorbu nových řešení. Musíme tvořit nové politické skutečnosti.
A já bych osobně řekl, že musíme tvořit nové politické skutečnosti nejen v zemích jako je Indie, Afghánistán, Keňa, Pákistán, ale také u nás doma.
Postavme jiný svět je velkým mottem antiglobalizačního hnutí.
Za to hodně potahujeme.
Pořád tvrdíme, jak je jiný svět zkrátka nemožný, ale jiný svět je tady.
Není to tak, že bychom si museli nějak představovat, že budeme odlišní, nějaká matná možnost, ale potřebujeme začít na té možnosti trochu víc pracovat.
Potřebujeme začít dělat věci jako Lula, brazilský prezident.
Kolik vás už slyšelo o Lulovi?
Dobře, mnohem lepší než průměrná skupina, to vám řeknu.
Takže, Lula má spoustu problémů, spoustu rozporů, ale jedna z věcí, které dělá, je, že podporuje myšlenku propojení mezinárodních vztahů, které by naprosto změnily rovnováhu z běžného dialogu sever-jih na úplně jinou úroveň globální spolupráce.
Být vámi, tak si na něj dohlídnu.
Dalším příkladem tohoto druhého druhu superschopností je vzestup her, kterým se říká seriózní hry.
Vídáme to často.
Šíří se to všude.
Toto je malý obrázek ze hry "Mnohem silnější síla".
Mnohem silnější síla je videohra, jejímž hraním se naučíte, jak se zapojit do nenásilné vzpoury a změny režimu.
Tady je další.
Tato hra se jmenuje "Síla jídla." Je to hra, kde se děti učí jak vést uprchlický tábor.
Všechny tyto věci mocně přispívají k velkému růstu zájmu lidí v touze po demokracii, zvláště pak v rozvojových zemích.
O rozvojových zemích máme málo zpráv, takže často zapomínáme, že jsou tam doslova miliony lidí, kteří zápasí, ve snaze změnit věci na spravedlivější, volnější, demokratičtější a méně zkorumpované.
Neslyšíme dost takových příběhů.
Ale děje se to všude, a tyto nástroje jsou součástí, která je činí uskutečnitelnými.
A když všechny ty věci spojíte dohromady, přidáte obrovský skok a nové druhy nástrojů, druhé vybavení se superschopnostmi a tak dále, co dostanete?
No, velmi rychle dostanete Čistě ekologickou budoucnost pro rozvojové země.
Dostanete, například, zelenou energii, která se bude šířit do celého světa.
Dostanete - toto je budova v Hyderabadu v Indii.
Je to nejekologičtější budova na světě.
Dostanete prosté řešení, věci, které fungují, pro lidi, kteří nemají žádný kapitál nebo jen omezený přístup.
Dostanete bosé solární ženisty, kteří nosí solární panely do vzdálených hor.
Dostanete přístup ke vzdálenému zdravotnictví.
Toto jsou indické zdravotní sestry, které se učí používat PDA, aby se dostaly do databází s informacemi, ke kterým doma zdaleka nemají přístup.
Dostanete nové nástroje pro lidi v rozvojových zemích.
Toto jsou svítidla s LED, která pomáhají zhruba miliardě lidí tam venku, pro které příchod noci znamená tmu, aby měli nové prostředky k provozu.
Toto jsou lednice, které nevyžadují žádnou elektřinu, vytvarované jako hrnec v hrnci.
A dostáváme se k řešení dostupné vody.
Voda je jeden z nejtíživějších problémů.
Tady je obzvlášť levný vynález pro sběr dešťové vody, který je dostupný pro lidi v rozvojových zemích.
A tady vynález pro destilaci vody za pomoci slunce.
A tady lapač mlhy, který, pokud žijete v oblasti s vlhkostí připomínající džungli, oddělí od vzduchu vodu, která je pak čistá a pitná.
A tady je způsob přepravy vody.
Já to zbožňuju, víte - mám na mysli - tahání vody je taková fuška a někdo prostě přišel s nápadem: co kdybychom ji kutáleli?
Je to skvělý design.
A toto je fantastický vynález, LifeStraw.
Jednoduše přes něj můžete srkat jakoukoliv vodu a v momentě, kdy se dotkne vašich rtů, už je pitná.
Tedy, víte, lidé v úzkých tohle můžou dostat.
Toto je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších věcí ve stylu Worldchanging.
Je to kolotoč vyrobený firmou Roundabout, který pumpuje vodu, zatímco si děti hrají.
Vážně - trochu to podpořte, je to skvělé.
A to samé platí pro lidi, kteří jsou v naprosté krizi.
V roce 2020 předpokládáme nárůst počtu uprchlíků o 200 milionů v důsledku klimatických změn a politické nestability.
Jak můžeme takovým lidem pomoci?
No, existují různé druhy nových úžasných humanitárních vynálezů, které jsou ve spolupráci vyvíjeny po celé planetě.
Některé z nich zahrnují vzorce chování, jako například nové modely pro instrukce uprostřed uprchlického tábora.
Nové modely pro výuku uprchlíků.
A máme nové nástroje.
Tento je můj naprosto nejoblíbenější ze všech.
Ví někdo z vás co to je?
Obecenstvo: to odhaluje nášlapné miny.
Přesně tak, jedná se o rostlinu detekující nášlapné miny.
Pokud žijete v jedné z těch oblastí, kde je zhruba půl miliardy roztroušených a neevidovaných nášlapných min, můžete jednoduše rozházet její semena do pole.
A jak porostou, budou růst kolem min a jejich kořeny v nich odhalí chemikálie a potom stačí nevstupovat tam, kde se květiny zabarví do červena.
Ano, takže semínka, která vám mohou zachránit život.
(Potlesk)
Miluju to taky proto, že se mi zdá, že je to příklad, že nástroje, které používáme pro změnu světa, měly by být samy o sobě krásné.
Že nestačí jen přežít.
Musíme vytvořit něco lepšího, než co máme.
A já si myslím, že vytvoříme.
A jen abych to zaobalil nesmrtelným výrokem H. G. Wellse:
Myslím si, že ve skutečnosti "veškerá minulost je jen začátek začátku.
Vše, čeho lidská mysl dosáhla, není nic než sen před probuzením."
Doufám, že se ukáže, že je to pravda.
Lidé v tomto sále mi v to dali víc důvěry, než kdy předtím.
Mockrát vám děkuji.
(Potlesk)
Ron a Hermiona cvičí zvedání pírek do vzduchu pomocí magie.
Hermiona dokáže zvednout své pírko 35 stop do vzduchu, což je pětkrát více, než jak vysoko dokáže zvednout své pírko Ron.
Jak vysoko dokáže své pírko zvednout Ron?
Hermioniných 35 stop je tedy pětkrát výše, než kolik zvládl Ron.
Takže abychom zjistili výšku Ronova pírka, stačí vzít výšku Hermionina pírka a vydělit ji 5.
A kolik je 35 děleno 5?
No, 5 krát 7 je 35, takže 35 děleno 5 je 7.
Takže Ron dokáže své pírko zvednout 7 stop do vzduchu.
Zkontrolujme si odpověď...
Pokud si s tím nevíte rady, můžeme se taky podívat do nápovědy.
Máme tady znázorněno, že Hermiona dokáže zvednout své pírko 35 stop vysoko. Což je pětkrát více než Ron.
Takže tohle by měla být výška Ronova pírka.
Pokud tedy rozdělíte 35 na 5 stejných částí... 5 krát "?" se rovná 35.
Což se stejné jako říct: "35 děleno 5 je ?".
A 35 děleno 5 je samozřejmě rovno 7.
na prach bez všechna tajemství pryč že jsem ztratil uh ... promenádní koncert ničit dítě Victoria kemp haha předpokladu, že je znakem právo dobytčí ohrada muž pak způsob nikdo umožní uh ... ne ne ne zatímco velbloud na rozdíl od osoby soukromé kontakty
Norman není pochyb devět směn rostla již v posledních dvou letech týdnů
Osud dot může vás vím, že to mění věci, víte, jedna věc, která byla malek Všichni blahoslaví předvečer a tam je sotva potřebují léčbu
Maciel rachot a jel jsem asi pozdě odpoledne jen padesát, ale není parku vypadá Víte, zblízka byl zabit a byl jsem velmi nepřesné od jejich oběti
Bagdád strávil odpoledne
Jack Ryan má mnoho šálků horké čokolády proč budeme připojit tzv. jack holistický označuje někomu dlouho a pak
Uvědomujete si, kolik
Smlouva tolik horké čokolády straně by pravda, ale vše musí přijít konec není mamogram rychle i deník o Izraeli my ačkoli můžeme být při pohledu špatné třikrát a nespal jsem četl
Randžít jablko učit práce dot krát musím říct ne přijít do mého pokoje bez zaklepání opravit samostatná, že jsme udělali to mag nyní jsou zasílány zcela nové , pokud je ještě teď nejsem by ale vy, když jsme se chystali dostat své pozornost se budete chtít miller skupina uloženy boty je to o trochou kabelky a její rodina a aktualizované Holland datum června odstup a mají na Zajímalo by mě, jak chceš, aby se podkroví protože devadesátých let a zároveň se snaží, aby je do koncentrace obtížný, dokud on dělá něco pokud to, co potřebujeme vědět se to stalo pomoc lidem jako se to stalo nádherné předělal
Jen bych rád své stránky to nemělo znamenat černý inkoust vše učitel moje rodina nevadí myslím, že chci, aby změnit téma
Biomed po večeři praxe chlap mě zabijou nad a Smilla z prací přesčas vytápění systém využívá v obchodech byly zasekl do hodně legrace být velká práce, aby projít co, co za to, co stojí za to waldo
Nacisté se ukončení takové věci se nestane nejlepší věc udělat, bylo to zapomenout je třeba udělat tanec uh ...
Přesný matematický al kryty strana Saturday Night v co to byl můj přítel prostředí, jako je Nepříjemná situace světové války gomes na to, co jste tak kdy si očekávat, že i harry ne oblast teroru kolik já nevím ještě couval doma potkáme pojištění
Írán a vypnutí
Vidya alex porota potřeba patrick yeah pro které ven z tohoto množství váš klient ještě pickup pohyb cut každý druhý dobré ráno wendy a myslím, že to je dodáno
Myslím, že je to papíry, jakož vedle mého vlastního matce jeho ložnice nápad druh pondělí ráno kde jsme jídlo, kterým se mění na neoddělitelné tři nějak, kteří se cítil báječně potopení kdekoli kteří by mohli chtít naučit jedenáct Louisville Slugger papír a roční měl od umírněný v bláznivé srpna přesně originální filtr značek tak, aby si to dělá náklady na port nemůže dočkat, až si peníze
Sledoval dot státní tečku a ráže, jako by byl skvělý jak si myslí, že mají ponětí organicky jako Carter o crystal znak úniková cesta pro uh ... velmi krásné a co, co, co Mám na mysli Jen jsem se chtěla zeptat, neměl mít cestu máme opravdu hazard žlutá deka přiměřené opakování
Opakuji, pokud jste které mohou být rytmické
Věděl jsem, že jsem zasadil někam muset počkat i cvičil alespoň knihu
Myslel jsem, že to bylo o orba zhoršené starlets byly hodně štěstí
To je výzkumný byli tři jednotky nejprve lásku k Bohu s celým svým srdcem, nebo nebo tak slova vzduch vysvětlit, že je jeden Bůh a on je pryč jako že je to problém
Ukrajina roberto to spotřebitelé ekologie květina vypadal jako něco z místo děkuji vy změnit svou mysl, jsou správné že tam je něco, co znáte to je místo, kde chci hello skutečně pryč ještě pane my jsme nemohli dostat na kolenou s welcome něco v pořádku s prostorem v Polly Klaas z jejich stále
Zabil péče norma nemyslím, že můžu
lyžařské věci, které lidé myslím, že je to Myslím si, že se vrátíme z španělština je to židovský pokud někdo, kdo chtějí reagovat na místo, kde to by bylo součástí z porotců se děje námitky mluvit o ničem dělat to můžete dopustit do práce, protože já nechápu, o čem to mluvíte o má vysvětlit věci, jako že
Právě teď s grafickým vrátit na tuku váš jsou uvedeny Současný trh můj náramek a je mi jedno, kdo si myslí, že Co o ní je to tak hloupé a předsudek a to je pro mě blázen namáčení lidem takže můj nejlepší a péče o čem pravděpodobně nebude znamenat nemůžeš nechat další p v itálii musíte myslet jinak byste mohl stejně dobře být uvězněný moje místo, který se stal velmi slaví zpět do Iráku a
VPO Zdá se, že bývají dobré přítel šla s bundou, když jsem dělal oklamat sám sebe
Předmět mi volal nebudu brát všude děkuji krev zarovnány vedlejší produkt
Mám přijít přímo domů pozvat své myšlenky
Musím jít na náš současný ale nemohou není-li jsem to udělal
Kritikové mají pravdu o tom v sedm hodin můj čas jaká část pracovníka dobře víte, že můžete říkat, co chcete k řešení
Nastavení matka náboženský řád vyzývá k co Jen mít na nějaké obrázky na hluboké vlivu na naše proč všichni
Chápu to, nebo tak něco dot let mi vědět levnější něco, že
Tigar hádat se s její dcerou tesaři spolu se speciálním velikosti ale
Nevím, co na to nikdy opravdu studovat opustit místnost oči na matku
Všiml jsem si toho sám kdo cítí stejně o tom s tím, co jsem dlužen s tebou mluvit
Soudci Lucille večírek jste vyzvány, aby jí do boje štěstí, docela blízkých přátel
Nesnažím se slídit pro mě vadí mi vidět nešťastný já ne Chci, abyste si představu sami v červnu
Vím, že ještě mozku žen s každým to je to, co to všechno o tom
Nebudu se drtit protilátkami
Nechci nikoho jiného, ​​co má dělat si myslíte, že stojí za to se pracuje na věci nemůžu si pomoct hned na poslech otcové a matky Tryin problémy pryč od dětí to přes oblouk věcí na světě se snaží jít ven z nich z drsné věci
Myslím, že nikdo nemůže udělat, že pro každého jiný lidé mají najít svou vlastní cestu muset čelit účesy jamek dobré věci
Nemám žádné odpovědi vám mohu dát trochu vyřešit vaše problémy
Nyní je v tomto případě ale faktem je, by to mohlo dělat věci hodně mu to říkáte yourself několik deviantní šel s davem mohl dát ten náramek od jedné případě, že to, co chcete, abych udělal nolan oni nejsou ti to říct, co má dělat chceme odebrat Lauren můžete zjistit, co se o sebe podle toho, jak jste na to jste matka lhář za sebou v pořádku komplikující ano nyní mnohem není pouze posluchač jsme se s hroznou představu o nějaký jeden způsob, jak může mít s ní mluvit o tom je obvykle docela dobré odpoledne
Musím ti něco říct rozvoj dokud Lucille ona není dovoluje pozvat na diskutovat znovu a ona to není jít do svého domu
Já jsem jí řekl, aby ti, ale dodatky k nejlepším
Nemyslím si, že si uvědomuje, že není říkám, je daleko le
Co daryl když jste přišli do tohoto domu v rámci false záminkami jsi předstíral, že je něco, co nejste , že to není ani nadále pěkné a bude chtít být přátelé s někdo, kdo předstírá, že je něco, co
Neměli bychom se snažit uvést do rozpaků mi to bílá věří vám napadnout nejsou
Opravdu já ne
Mluvím o tom, že jste židovský vyzvat a velmi
Judy velmi špatně
Vaše příliš inteligentní, aby co děláte pochopit své důvody jste n vaše rodina, kde zde sám v tomto městě dlouho obvykle že desítky parku místo nejste, pokud budete do země hudba a nemám pocit, že bych se bojím už nemáte pocit, že jste se už, že proto, že jste příjem proteinů že ráno, takže velký rozdíl mezi mladší to přece dělá buď jeden z posádky realisticky musíte provést přátele mezi svými společnost jste pochopení tady
Musíte pochopit, že
Musím chránit Lucille ale chápete můj postoj To je pro mě velmi obtížné ten, kdo
Jurgen a uh ... jste vaše ctihodnosti a chceme, aby chcete který jsi sám jste ochotni udělat budete pohybovat dělat nebude chcete vědět, co nemáme pryč máme překvapení, protože před časem i přijal návštěvu ve své kanceláři mladá dáma byla předložena ke mně učitel tato mladá dáma přinesla, zda deník a dovolila mi přečíst některé části toho
Musím říct, že jsem byl šokován tím, co jsem četl, že ona vyvolává otázku, která je z velké význam tak jsem požádal čtenáře deník na nás ona souhlasila
Představuji vám slečno norman DAVIS pro mě lidi, kteří každá strana jste před i můj učitel mr Kartik a pane Clarke hlavní ale myslel jsem si, že bych měl být zaměřena na vás, protože něco mohlo stát mně
Nejlepší způsob, jak jim říct, je způsob, jak i byly odložil pro sebe a oni byli nikdy mi řekli, že tyto věci by se mohlo stát mně přes i by se jim věřil takže nevím, jestli si myslíte, že mi uh ...
Myslím, že to je důležité myslet o nemusíte se věci jen tím, že porazí balkon budete muset něco udělat o nich pohybující se, že provedené lidé jako já uh ... ze dne roste velmi rychle brzy budou pěstovány v tomto bude náš svět a to bude zřejmě dělat to pokud budeme mít, je bez ohledu na tvar byly do odkupu rodiče musíme se starat o světě v roce naši rodiče se starat o ASL
No, já nevím, možná i vy zde to, co je napsáno v mém deníku možná si myslíte, že je to
Závěrečný akt, jak se věci ven, aby
Myslím, že to je nokturno předseda opravdu nejsem, že důležité praktické, že nejsem když se to stane nikdo nepřemýšlel o tom budete muset svůj vlastní názor to začíná weeknight narozeniny to je nejlepší, že mají všechny filmy jste nemohli dělat to snadné a že jsme se může pohybovat v Indianapolis to popřel prarodič těžký podle lidí, kteří jsou bude trvat nemůžete nechat ostatní lidé myslí pocit špatně o všem nebudeme bojovat nebo tak něco, ale jsme prostě dobří přátelé už a není to jen moje představivost je to pravda
Do té doby jsem se cítil zneuctěný underway stránky a jen osobní věci
Kandidát, že naše praxe a já byl sám
Jsem to se snaží najít někoho, kdo to má přihlásit ní nikdo málo konflikt sestřelení v dnešní sám ale to není jen stavební inženýr všichni
Řekl jsem jí, to není opravdu
Musela slyšet, že
Nechápu, jak mohla mít, protože prostě šel Don s myšlenkou, že že jsem nikdy neřekl ani slovo řekla mi, že je to velmi obtížné pro ni
Všechno, co očekává, že ho líto pro ni nemůžu přijít nic jiného
Jsem tak zmatená je to tak mnohem víc, než můžu přijít ven to vše je uspořádáno musím číst vaše koronární před všichni
Doufám, že nebolí matku a táta pro vynálezce od certian
Nemyslím, že je vzdorovitý, nebo něco že bych chtěl každý vědět, že
Budu držet na tom, kde jste mohli omezit vždy všichni který je mnoho lidí všechny působící pouze všichni se nemění jeden po druhém
lidé a nějaká změna smutku holubici, zatímco oni byly a zvuk říkají, že je tam čeká při podnikání duch je-li jasně nikomu ublížit hrdost
Neudělal jsem to na prostředky
Jsem si jistý, že přišel a jestli můžu vést k větší pochopení
Neudělal jsem to udělal proto, že
Jsem přítel Židů si zbit zde nespravedlivě leukémie Beni hana
Chtěl bych abyste zvedli své paže a mávali zpět, zrovna jako já -- takové vladařské mávání.
Můžete imitovat, co vidíte.
Můžete programovat stovky svalů ve své paži.
Brzy se budete moci podívat dovnitř svého mozku a programovat a kontrolovat stovky mozkových částí, které uvidíte.
Řeknu vám o této technologii.
Lidé se chtěli dívat dovnitř lidské mysli, lidského mozku po tisíce let.
No, co přichází z výzkumných laboratoří právě teď pro naši generaci, je možnost to udělat.
Lidé si to představují jako velmi těžké.
Musíte vzít vesmírnou sondu, zmenšit ji, a vstříknout ji do krevního řečiště.
Bylo to hrozně nebezpečné.
Můžete být napadeni bílými krvinkami v tepnách.
Ale nyní máme skutečnou technologii jak to dělat.
Poletíme do mozku mého kolegy Petra.
Uděláme to neinvazivně pomocí MRI.
Nemusíme nic píchat.
Nepotřebujeme radiaci.
Budeme schopni letět do anatomie Petrova mozku -- doslovně letět do jeho těla -- ale co je důležitější, můžeme se podívat do jeho mysli.
Když Petr pohne svojí paží, ta žlutá tečka, kterou vidíte tady je rozhraní Petrovi mysli k této aktivitě.
Již jste viděli,že elektrodami můžete kontrolovat robotické paže, že zobrazování mozku si a skenery vám mohou ukázat vnitřek mozku.
Co je nové je, že tento proces typicky trval dny nebo měsíce analýz.
My jsme tento proces, pomocí technologie, zkrátili na milisekundy, a to dovoluje Petrovi se dívat na svůj mozek v reálném čase, když je uvnitř skeneru.
Může se dívat na těchto 65 000 bodů aktivace za sekundu.
Když může vidět tento vzorek ve svém vlastním mozku, může se naučit to ovládat.
Jsou tři možnosti jak se pokusit ovlivnit mozek: teraupetova pohovka , prášky a nůž.
Toto je čtvrtá alternativa, kterou brzy budete mít.
Všichni víme, že když formujeme myšlenky, tvoříme hluboké kanály v našich myslích a mozcích.
Chronická bolest je příkladem. Když se popálíte, ucuknete rukou rychle pryč.
Ale když máte bolest šest měsíců nebo 6 let potom, je to proto, že tyto obvody stále produkují bolest, která vám ale už nepomáhá.
Pokud se můžeme podívat na aktivaci v mozku, která produkuje bolest, můžeme vytvořit 3D modely a pozorovat v reálném čase informace mozkového procesu., a potom můžeme vybrat oblasti, které produkují bolest.
Takže dejte svoje paže opět nahoru a napněte biceps.
Teď si představte, že se brzy budete moci podívat dovnitř svého mozku a vybrat oblasti mozku, které tohle dělají.
Zde vidíte jak jsme jsme vybrali cesty v mozku pacienta, který trpí chronickou bolestí.
To vás může šokovat, ale doslova čteme mozek tohoto člověka v reálném čase.
Dívají se na aktivitu svého vlastního mozku, a kontrolují cesty, které produkují bolest.
Učí se procvičit systém, který vypouští jejich vlastní vnitřní opiáty.
A jak to dělají, ve vrchní části vlevo je displej který je spřažen s aktivizací jejich mozku s vlastní bolestí, která je kontrolována.
Jak kontrolují svůj mozek, mohou kontrolovat svoji bolest.
To je teď ve stadiu výzkumu, ale v klinických zkouškách jsme viděli pokles bolesti od 44 do 64% u chronických pacientů.
Toto není film "Matrix".
Můžete to udělat jen sami sobě.
Vy přebíráte kontrolu.
Viděl jsem vnitřek svého mozku.
Brzy i vy uvidíte svůj.
Když to uděláte, co byste chtěli kontrolovat?
Budete schopni se podívat na všechny aspekty, které dělají vás vámi, všechny vaše zkušenosti.
Existují nějaké oblasti, na kterých dnes pracujeme, na které teď nemám čas podrobné popsat.
Ale chtěl bych nechat vás s jednou velkou otázkou.
Jsme první generace, která bude schopná vstoupit s pomocí technologie do lidské mysli a mozku.
Kam to povede?
Benita Mussoliniho se na začátku 20. let 20. století v Itálii dostal k moci rychle a z historického hlediska docela překvapivý.
V roce 1915 byl Mussolini vyloučen z Italské socialistické strany, protože nesouhlasil s postojem strany k italskému vstupu do války.
Oficiální postoj strany byl, že 1. světová válka je imperialistická válka, a Itálie nemá proč do ní vstupovat, že Itálie by měla zůstat neutrální, ale ve straně bylo více nacionalistických elementů a Mussolini byl jedním z nich.
Říkal, že to je šance Itálie, jak získat slávu, je to šance Itálie, jak vybudovat impérium.
Za to byl v roce 1915 vyloučen ze socialistické strany a rozhodl se založit si svoje vlastní seskupení, které nazval "Fasci d'azione rivoluzionaria", o něm mluvím ve videu o fašismu, ale často se jí říkalo "Milan fascio".
Bylo to seskupení, která bylo silně nacionalistické, a bylo pro vstup do války. Itálie nakonec do války vstoupila, ale nebylo to nutně kvůli těmto lidem, ti tehdy byli ještě dosti nevýznamnou skupinou.
Zmiňuji to, protože je z toho vidět, že dokonce již před válkou měl Mussolini velmi silné nacionalistické sklony a měl sklon zakládat organizace sympatizující s nacionalismem a nazýval je fasci.
Používal pojem fasci. Je to výraz, který byl používán dávno před Mussolinim, a označoval jakýsi spolek revolucionářů, spolek lidí, kteří usilují o nějakou akci.
Pak se účastní války jako voják a potom, co válka v roce 1919 skončila, se rozhodl seskupení zreorganizovat a začít jej znovu vést.
Fasci di Combattimento, což se dá doslova přeložit jako liga bojovníků.
Tehdy to nebyla ani formální strana, ale spíše seskupení pár stovek lidí. Viděl jsem odhady, že se v ní shromáždilo asi 200 lidí.
Spojovala je silně anti-socialistická ideologie.
Je to ironické, protože Mussolini byl před válkou členem socialistické strany, ale seskupení mělo proti socialistickou a silně nacionalistickou ideologii.
Chceme-li pochopit, odkud se bere tato silně antisocialistická nebo antibolševická ideologie, musíme se na to dívat v tehdejším italském a evropském kontextu.
Uvědomme si, že se Ruská říše rozpadla v 1. světové válce, a že v ní nyní vládli komunisté.
Panoval strach, že se komunismus rozšíří po celé Evropě.
Nejsilnější stranou v Itálii byla Italská socialistická strana, a Itálie měla levicově orientovanou vládu.
Je tu touha reagovat a zastavit to zdánlivé šíření socialismu či komunismu.
Ti hoši to nevidí jako: hej, sejdeme se spolu, popovídáme si a snad zkusíme jít do voleb.
Chtějí lidi aktivně k něčemu nutit.
Chtějí lidi aktivně zastrašovat, a seskupení, které z toho vzniknou, jsou silně anti-socialistické a stavějí se proti levicově-orientované vládě. Nosí černé košile a často se jim proto říkalo Černé košile. Nebudu to psát černě, protože byste to neviděli, a tak použiji modrou barvu.
Tyto černé košile byly velmi volně organizovaná seskupení, kterým se často říkalo fasci, byli to často mladí muži, kteří se shromažďovali ve městech po celé Itálii a prohlašovali, že věří v antisocialistickou ideologii, a že se chtějí chopit zbraní a socialisty zastrašit, zastrašit lidi z levice.
Tak tu máme tyhle Černé košile, polovojenské seskupení, které se začíná všude objevovat.
V roce 1919, to chci zdůraznit, to byla seskupení velmi malá velmi malá, velmi nevýznamná, ale jejich vliv roste. Vzniká stále více a více fasci po celé Evropě.
Ne po celé Evropě ale po celé Itálii.
Je to něco, co v Itálii přitahuje hlavně mladé muže.
Sám Mussolini je velmi strhující řečník. Je to mimořádná osobnost.
Někdy to, co říká, nedává logický smysl, ale ve skutečnosti apeluje na lidské city, že je silný vůdce, někdo, za kým by chtěli jít.
Ve dvou krátkých letech se posouváme do roku 1921. Seskupení Fasci di Combattimento se nyní proměnilo v opravdovou národní stranu, a přejmenovalo se na nacionalisty čili na Národní fašistickou stranu.
Italsky se to takto neřeklo. Italsky to byla Partito Nazionale Fascista a její vůdčí postavou byl Mussolini.
Byl zvolen do Poslanecké komory spolu s několika dalšími fašisty, ale byla to pořád docela malá strana.
Ale již si uvědomovali, že získávají podporu, stali se jednou z hlavních stran, ale přesto, že byli známější, tak se nezřekli používání síly a zastrašování.
Přecházíme do roku 1922 a všechno se to děje velmi překotně, ale v tomto roce není Itálie v dobré situaci.
Lidé nejsou spokojeni s levicovou vládou, cítí, že vláda je slabá a není schopná obrátit hospodářskou situaci, nastolit pořádek, vidí, že extrémní levice má příliš velkou moc, že se příliš stávkuje, že země není správně řízena.
Střední třída a elity s tím nejsou spokojeny.
Proto fašisté získávají stále více a více stoupenců. Některé bychom mohli nazvat civilními stoupenci, ale také získávají více a více fašistických seskupení, která vznikají.
Ukazují, že jejich používání násilí může někdy skutečně pomoci k dosažení cílů, kterých slabší vláda nemůže dosáhnout.
V roce 1922 se jim podařilo potlačit stávky a vyvolali dojem, že pomáhají obnovit pořádek.
A tak v říjnu 1922 se shromažďuje 40 000 fašistů s Mussolinim v čele a v zásadě přijdou na nápad, že by měli pochodovat na Řím, a že by měli požadovat silnější vládu.
A tak v říjnu dochází k pochodu na Řím.
Viděl jsem několik odhadů počtu účastníků tohoto pochodu na Řím a ty, jež jsem viděl, jsou kolem 200 tisíc.
200 000 fašistů pochoduje na Řím. To v podstatě způsobí pád tehdejší vlády a předseda vlády musí odstoupit.
Král jmenuje Mussoliniho předsedou vlády. Mussolini je nyní předsedou vlády.
Je to raketový vzestup, který je založen na nespokojenosti lidí s vládou orientovanou doleva a na touze lidí mít silného vůdce, který by měl charisma jako Mussolini.
Na každé fotografii, na které ho vidíme, má tento přísný vzhled a dělá dojem opravdu silného člověka.
Stal se nejenom předsedou vlády, ale získal i diktátorské pravomoci.
Zákonodárci mu skutečně na rok dají diktátorské pravomoci. Jen na jeden rok a tak mu tehdy ještě nemůžeme říkat diktátor.
Přijde to až za několik málo let, ale v zásadě mu dali absolutní moc.
Může schvalovat zákony, jak ho napadne, a je zajímavou historickou otázkou, proč byli zákonodárci ochotní mu svěřit diktátorské pravomoci a proč králi vyhovovalo, aby se tento poměrně silný hráč stal premiérem s diktátorskými pravomocemi.
Rozumím tomu tak, a jsem zvědav, co mi k tomu řeknete, že to, co bylo ve vzduchu, byla touha... Nebo na jedné úrovni to byla touha, zvláště středních tříd a elit, mít silného vůdce nebo snad někoho, kdo by mohl zavést pořádek a obnovit slávu země. Navíc ho podporovali Černé košile, ta polovojenská organizace, která byla rozptýlena po celé Itálii a mohla zastrašovat jeho odpůrce.
Lze si představit, že někteří zákonodárci chtěli po mnoha letech slabé vlády podpořit silného vůdce, ale navíc možná cítili, že je Mussolini zastrašuje, aby mu dali absolutní moc.
Gabriel García Márquez je můj oblíbený spisovatel, pro své vypravěčství, a nebo ještě lépe, pro krásu a preciznost své prózy.
Ať už je to úvodní věta ze "Sto roků samoty" nebo fantastický proud vědomí v "Podzimu patriarchy," kde slova běží, jedna stránka neurčitých obrazů za druhou, unášející čtenáře jako divoká řeka, vinoucí se naskrz divokou jihoamerickou džunglí, četba Márqueze je hluboký zážitek.
Což mě zasáhlo jako obzvlášť pozoruhodné během jedné chvíle s románem, kdy jsem si uvědomil, že jsem byl unesen na tuto pozoruhodnou, barvitou výpravu v překladu.
Vystudoval jsem obor literární komparatistika, což je něco jako studovat angličtinu, ale místo toho, abychom se tři měsíce babrali s Chaucerem, mohli jsme číst v překladech velká díla literatury z celého světa.
A i když tyto knihy byly skvělé, vždy jste poznali, že k úplnému zážitku ještě kousek chybí.
To není Márquezův případ, jeho překlady jsou považovány za ještě lepší než Márquezovy originály, což je ohromná poklona.
Takže když jsem se dozvěděl, že jeho překladatel, Gregory Rabassa, napsal na toto téma knihu, nemohl jsem odolat.
Nazval ji podle Italského rčení, které jsem si vypůjčil z jeho předmluvy:
"Jsouc to zrada."
A je to půvabné čtení.
Velmi to doporučuji každému, koho zajímá překladatelské umění.
Ale zmiňuji to proto, že hned zpočátku Rabassa nabízí tento elegantně jednoduchý poznatek:
"Každý skutek komunikace je skutkem překladu."
Možná to pro vás je už dlouho samozřejmé, ale pro mě, přestože jsem se setkával přesně s těmito obtížemi na denním pořádku, nikdy jsem nespatřil náročnost komunikace v tak jasném světle.
Už od té doby, co vědomě přemýšlím o těchto věcech, komunikace byla moje ústřední vášeň.
Dokonce už jako dítě, když jsem přemýšlel, co chci v životě nejvíc, jsem chtěl být schopen rozumět všemu, a pak se s tím podělit s ostatními.
Neměl jsem problémy s egem.
Je legrační, že moje žena, Daisy, jejíž rodina je zaplevelena schizofreniky -- a myslím doslova zaplevelena -- mi jednou řekla, "Chrisi, už mám bratra, který si myslí, že je Bůh.
Nepotřebuju ještě manžela, který jím chce být taky."
(Smích)
Tak či tak, když jsem proplul svými dvacátými roky, stále více jsem si uvědomoval, jak nedosažitelná byla první část mých dětských přání, byla to ta druhá část, být schopen zdárně komunikovat s ostatními, ať jsem získával znalosti, jak mohl, kdy na mě marnost mého poslání opravdu dolehla.
Čas od času, kdykoli jsem se hodlal podělit o nějakou velkou pravdu s zanedlouho vděčným příjemcem, mělo to opačný efekt.
Zajímavé je, že když první věta vaší komunikace je:
"Hej, dobře mě poslouchej, protože ti teď řeknu něco hodně poučného," je úžasné, jak brzy pocítíte ledový chlad i ohnivou palbu zároveň.
Nakonec, po zhruba 10-ti letech ztrácení přátel i úplně cizích lidí, se mi to nakonec povedlo; moje vlastní osobní pravda, že pokud chci někdy dobře komunikovat s ostatními lidmi o svých nápadech, musím najít jiný způsob, jak při tom postupovat.
A tehdy jsem objevil komedii.
Komedie se přenáší odlišnou vlnovou délkou než všechny ostatní jazyky.
Pokud bych ji měl umístit na nějakou škálu, řekl bych, že spadá někam mezi poezii a lhaní.
A nemluvím tady teď o jakékoli komedii, protože, samozřejmě, máme mnoho druhů humoru, které bezpečně zapadají do toho, jak myslíme a cítíme.
Ale chci mluvit o té jedinečné schopnosti, kterou má nejlepší komedie a satira, obcházet naše hluboce zakořeněné hledisko -- komedie jako kámen mudrců.
Vezme základní kov našeho všeobecného povědomí a tím, že ho zesměšní, ho přetaví na odlišný způsob chápání, a nakonec i bytí ve světě.
Protože to jsem si vzal z tématu této konference: Získáno v překladu.
To, že je to o komunikaci, to neznamená jenom lepší porozumění mezi jedinci, ale vede k opravdové změně.
Což podle mých zkušeností znamená komunikaci, která dokáže promlouvat k naší omezenosti a rozšiřovat ji.
Nemám problém mluvit o lidské omezenosti, protože jsme tak naprogramovaní.
Je to součást naší výbavy pro přežití, a proto je to pro nás tak důležité, a proto na té úrovni vždy posloucháme.
A také protože tímto spůsobem, s ohledem na naše vlastní zájmy, se konečně chopíme naší schopnosti odpovědět, naší zodpovědnosti ke zbytku světa.
A k tomu, co považuji za nejlepší komedii a satiru, je práce, která vychází nejdřív a především z čestnosti a poctivosti.
Pokud si vzpomenete na Tinu Fey v Saturday Night Live, jak imitovala čerstvě nominovanou kandidátku na viceprezidenta
Sarah Palinovou, to bylo zničující.
Fey poukázala daleko efektivněji, než kterýkoli politický učenec, na kandidátčin zásadní nedostatek vážnosti, upevnila tak dojem, který většině americké veřejnosti zůstal dodnes.
A klíčový detail je, že Fey si svoje repliky nenapsala, a nenapsali je ani scenáristé SNL.
Byly převzaté slovo od slova ze skutečných komentářů Sarah Palinové.
(Smích)
Před námi stál imitátor Palinové a citoval Palinovou slovo od slova.
To je ta čestnost a poctivost, a také důvod, proč vystoupení Tiny Fey zanechávají trvalý dojem.
Z druhé strany politického spektra, když jsem poprvé slyšel Rushe Limbaugha, jak prezidentského kandidáta Johna Edwardse označil za reklamu na šampon, došlo mi, že to byl přímý zásah.
Nestává se často, že si spojím slova čestnost a poctivost s Limbaughem, ale jeho pointa se nedá popřít.
Jeho popis perfektně zachytil Edwardsovo lpění na vzhledu.
A hádejte co?
Nakonec to byl tentýž rys jeho osobnosti, který byl jádrem skandálu, který skončil jeho politickou kariéru.
A teď The Daily Show s Johnem Stewartem, která je zdaleka -- (Potlesk)
(Smích) zdaleka nejlépe zdokumentovaným příkladem efektivity tohoto druhu komedie.
Průzkum vedle průzkumu, ať už od Pew Research, nebo od Annenbergova centra pro veřejnou politiku, ukázal, že diváci Daily Show jsou lépe informovaní o současných událostech než diváci všech hlavních zpravodajských relací.
(Potlesk)
I když to spíš vypovídá o konfliktu mezi poctivostí a ziskovostí korporátní novinařiny, než o pozornosti Stewartových diváků, hlavní zjištění spočívá v tom, že Stewartův materiál má vždy hluboké kořeny ve faktech -- a ne proto, že jeho cílem je informovat. Není. Jeho cílem je rozesmát.
Tak, jak je Stewartův druh humoru postavený, nefunguje, pokud nejsou fakta pravdivá.
A výsledkem je skvělá komedie, a zároveň systém, který zprostředkovává informace, který má zřetelně více bodů, co do důvěryhodnosti a zapamatovatelnosti, než profesionální zpravodajská média.
Je to dvojnásob ironické, když uvážíte, že to, co dává komedii výhodu, aby se dostala i k lidem za zdí, je to, že úmyslně zavádí nesprávným směrem.
Skvělý komediální kus je slovní kouzelnický trik, kdy si myslíte, že půjde sem a najednou z ničeho nic jste přeneseni zde.
Dostaví se vnitřní radost a požitek, který je doprovázen fyzickou reakcí, tedy smíchem, který ne náhodou uvolňuje endorfiny v mozku.
A najednou jste byli přilákáni k jinému způsobu nazírání na něco, protože endorfiny prolomily vaši obranu.
To je pravý opak způsobu, kterým hněv a strach a panika, všechny "bojuj nebo uteč" reakce, fungují.
"Bojuj nebo uteč" uvolňuje adrenalin, který vymrští naše zdi závratně vysoko.
A přijde komedie, která se týká těch samých oblastí, kde je naše obrana nesilnější -- rasismus, náboženství, politika, sexualita - jenom tím, že volí přístup skrze humor místo adrenalinu, dostaneme endorfiny a alchemie smíchu promění naše zdi v okna, kterými můžeme spatřit čerstvý a nečekaný úhel pohledu.
Dám vám příklad ze svého vystoupení.
Mám nějaký materiál o takzvané radikální gay agendě, který začíná otázkou, jak radikální je gay agenda?
Protože, co můžu říct, tak tři věci, které američtí gayové zřejmě chtějí nejvíc, jsou vstoupit do armády, oženit se a založit rodinu.
(Smích)
Tři věci, kterým se snažím celý život vyhýbat.
(Smích)
Tu máte, vy radikální parchanti.
Hřiště je vaše.
(Smích)
A následují repliky o adopci gayů:
Proč je adopce gayů problém?
Proč je to vůbec kontroverzní?
Vždyť pokud mám dítě, a myslím si, že to dítě je gay, měl bych mít možnost je dát k adopci.
(Smích)
Dali jste život hnusu. Pryč s ním z vašeho příbytku.
Tím, že vezmu biblický epiteton "hnus" a dám ho dohromady s obrazem naprosté nevinnosti, s dítětem, tento vtip přemostí emocionální spoje během debaty a nechá publiku příležitost, skrze jejich smích, zvážit otázku jeho opodstatněnosti.
Zavedení nesprávným směrem není jediný trik, který má komedie v rukávu.
Ekonomičnost jazyka je další silná stránka komedie.
Tady je několik frází, které obsahují koncentrovanější dávku podstaty a symbolu, než perfektní pointa.
Bill Hicks - a pokud nejste obeznámeni s jeho prací, měli byste si ho vygooglovat -
Hicks měl scénku o tom, jak se dostal do jedné z těch dětských slovních tahanic na hřišti, kdy mu nakonec jedno dítě řeklo:
"Jo? A můj táta přepere tvého tátu," na což Hicks odpověděl:
"Vážně?
A kdy?"
(Smích)
To je celé dětství ve třech slovech.
(Smích)
Nehledě na to, že to odhaluje něco o dospělém, který je mluví.
A v neposlední řadě další silnou vlastností, kterou komedie má jako komunikace, je, že je z podstaty virální.
Lidé se nemohou dočkat až někomu řeknou ten nový skvělý vtip.
A to není nějaký nový fenomén našeho sdrátovaného světa.
Komedie překračuje hranice ohromnou rychlostí už od dob, kdy nebyl internet, sociální média, dokonce ani kabelová televize.
Tehdy v roce 1980, když se komik Richard Pryor náhodou zapálil během zapalování cracku, byl jsem v Los Angeles den poté, co se to stalo, a pak jsem byl ve Washingtonu D.C. dva dny na to.
A slyšel jsem tu stejnou pointu na obou pobřežích - něco o Zapáleném černošském vysokoškolském fondu.
Očividně, to nebylo nic z monologu v Tonight Show.
A já hádám - byť to nemám podložené výzkumem - že pokud byste se opravdu vrátili nazpět a mohli to vypátrat, zjistili byste, že komedie je druhá nejstarší virální profese.
Jako první tu byly bubny a potom vtipy "ťuky ťuk, kdo je tam?"
(Smích)
Ale když všechny tyto části poskládáte dohromady - když pochopíte virální dopad skvělého vtipu se silnou pointou, který je založen na čestnosti a poctivosti, může to mít opravdu celosvětový dopad na proměnu konverzace.
Mám dobrého přítele, Joela Petta, který je kreslíř vtipů pro Lexington Herald-Leader.
Dříve dělal pondělní zprávy pro USA Today.
Navštívil jsem Joela víkend před Kodaňskou konferencí o klimatických změnách v prosinci 2009.
A Joel mi vysvětloval, že jelikož USA Today je jeden ze čtyřech hlavních amerických deníků, bude ho číst naprosto každý, který se účastní konference, což znamená, že pokud uspěje se svým kresleným vtipem v pondělí, zahajovací den konference, bude se to šířit na nejvyšší úrovni mezi lidmi, kteří opravdu rozhodují.
Takže jsme začali mluvit o klimatických změnách.
A ukázalo se, že Joelovi i mně leží v žaludku ta stejná věc, že jak velká část debaty se stále zaměřuje na vědu a jak dokonalá je nebo není, což nám oběma připadalo jaksi úmyslně mimo mísu.
Protože za prvé, je tu falešný předpoklad, že něco takového jako dokonalá věda existuje.
Právě guvernér Perry mého nově domovského státu Texas probíral to samé toto léto, na začátku jeho zvorané kampaně na Republikánského kandidáta na prezidenta, omílaje stále dokola, že věda není dokonalá v tu chvíli, kdy v 250 z 254 okresů ve státě Texas hořelo.
A řešení Perryho politiky bylo, že požádal texaský lid, aby se modlil za déšť.
Osobně jsem se modlil za čtyři další požáry abychom konečně s tou zatracenou vědou skoncovali.
(Smích)
A zpátky k roku 2009, otázka, o které jsme Joel a já stále dokola uvažovali, byla, proč tak pozdě v tomto zápase je tolik energie vynakládáno na povídání o vědě, když zákony, nezbytné k vypořádání se s klimatickými změnami, by byly jednoznačně přínosem pro lidstvo do budoucna nehledě na vědu.
Takže jsme to převraceli tam a zpátky dokud Joel nepřišel s tímto:
Kreslený vtip:
"Co když je to jen kachna a my děláme svět lepší pro nic za nic?"
(Smích)
Ten nápad musíte milovat.
(Potlesk)
No a co?
Co když vytváříme lepší svět pro nic za nic?"
Ne pro Boha, ne pro vlast, ne pro zisk - jako základní ukazatel pro globální rozhodování.
Tento kreslený vtip byl trefa do černého.
Krátce po skončení konference požádal Joela o podepsanou kopii ředitel EPA ve Washingtou, na jehož zdi teď visí.
A nedlouho poté ho požádala o další kopii ředitelka EPA v Kaliforni, která ji použila jako součást svojí prezentace na mezinárodní konferenci o klimatických změnách loni v Sacramentu.
A nezůstalo jen u toho.
Dodnes Joel dostal žádosti od více než 40 ekologických skupin ze Spojených států. Kanady a Evropy.
A na začátku tohoto roku dostal žádost od Strany Zelených v Austrálii, která ji použila ve své kampani, kde se stala součástí debaty, která přiměla australský parlament přijmout nejtvrdší zdanění uhlíkových zplodin ze všech zemí na světě.
(Potlesk)
To je velká síla na to, že jde o 14 slov.
Můj návrh pro ty z vás, kteří vážně usilujete o to, aby jste vytvořili lepší svět, je vyčlenit si malý kousek každého dne a trénovat, jak myslet vtipně, protože možná, že tak naleznete otázku, kterou jste hledali.
Děkuji.
(Potlesk)
(piano)
Muž:
Rozkoš je často za nějakou cenu, nějakou bolest.
Právě to nám Lucas Cranach starší připomíná ve svém obraze Kupid stěžující si Venuši.
V bolesti vzhlíží ke své matce Venuši, jako by u ní prosil o soucit.
Muž:
Avšak ona mu nevěnuje mnoho pozornosti.
Namísto toho se dívá na nás jako nějaká smyslná svůdnice.
Není zde pochyb o tom, že erotismus tohoto obrazu, jejího těla, jejího pohledu k nám, způsobu jakým umísťuje své nohy mezi větvi stromu, způsobu jakým sahá po jablkách na stromě, nám připomíná Evu a Rajskou zahradu.
Muž:
Takže je to tak trochu taková složenina.
Na jednu stranu nás obraz odkazuje na antiku.
Máme zde Venuši, bohyni lásky a krásy.
A jejího syna Kupida.
To jsou všechny antické odkazy.
Navíc v horní části obrazu je překlad z latiny, který hovoří o vztahu mezi bolestí a potěšením. Přesto se jedná o velmi dramatický obraz s tmavým lesem na levé straně a módními prvky, které obraz dávají do vztahu se saským dvorem.
Cranach byl totiž dvorním malířem saských kurfiřtů, vládců Saska.
Muž:
A jeden z nich si objednal tento obraz.
Žena: Proto zde Venuše, přestože, jak už jsi zmínil, je pohanská bohyně lásky, má na sobě klobouk a náhrdelník šlechtičny ze saského dvora.
Muž:
Působí to trošku svůdné, že tato nahá žena má na sobě jak šperky, tak tento bláznivý klobouk.
Žena:
A jinak je úplně nahá.
Muž: Ano. Je namalována tak svůdně, že Cranach nás opravdu staví čelem morálním otázkám týkající se našeho chtíče.
Žena:
Zda ten chtíč stojí za tu bolest.
Muž:
Přesně.
Žena:
Takže nalevo máme německý les s jelenem a srnou a napravo máme velmi hluboký vhled do krajiny s půvabným odrazem v řece.
Muž:
V té vodě můžeš vidět dvě labutě a odraz domu s červenou střechou.
Za tím jsou nádherně promyšlené útesy a na jejich vrcholku je hrad.
Napravo je k němu přilepený dům.
Žena:
A ten samotný hrad na řece.
Muž:
S tím krásným odrazem v klidné vodě.
Žena:
Toto je šlechtický obraz.
Je to obraz hradů na řekách.
Působí to na mě německy v tolika ohledech.
Ten les, ty řeky, ty hrady.
Muž:
A přesto v popředí tam máš tu nádhernou antickou literární referenci.
A je to nejen sexuální, ale i velmi hravé.
Nezapomeňme na to stěžující si dítě.
(piano)
Bylo nebylo, svět byl jedna velká rozhádaná rodina. Řídili ji velcí a mocní rodiče. A lidé byli bezmocné a zoufalé zlobivé děti.
Když některé drzejší dítě zpochybňovalo autoritu rodičů, dostalo vynadáno.
Když šlo prozkoumat pokoje rodičů, nebo dokonce tajnou kartotéku, bylo potrestáno a bylo mu řečeno, že ve vlastním zájmu už tam nikdy chodit nesmí.
Pak jednoho dne přišel do města člověk se spoustou beden plných tajných dokumentů, ukradených z pokojů rodičů.
A řekl: "Podívejte, co před vámi skrývali."
Děti se podívaly a byly ohromeny.
Byly tam mapy a protokoly z jednání, kde se rodiče naváželi jeden do druhého.
Chovali se úplně stejně, jako děti!
A také dělali chyby, stejně jako děti.
Jediný rozdíl byl v tom, že jejich chyby byly schované v tajných kartotékách.
No a ve městě bylo děvče, které si myslelo, že by neměly být schované v tajných kartotékách. A když už budou, tak by měl existovat zákon, který k nim dětem umožní přístup.
A tak se to rozhodla uskutečnit.
No, já jsem to děvče z toho příběhu a tajné dokumenty, které mě zajímaly, se nacházely v této budově, v britském parlamentu. A data, ke kterým jsem se chtěla dostat, byly účtenky za služební výdaje poslanců.
Myslela jsem, že to je v demokracii úplně normální žádost. (Potlesk)
Přece jsem nežádala o odpalovací kódy k jaderným raketám nebo tak něco. Ale podle odporu proti splnění této žádosti o svobodný přístup k informacím byste čekali, že jsem o něco takového žádala.
Takže jsem o to bojovala asi 5 let a byla to jedna z mnoha set žádostí, které jsem podala. Podívejte, vážně jsem neměla v plánu způsobit revoluci v britském parlamentu.
To nebyl můj cíl.
Podávala jsem ty žádosti kvůli podkladům pro moji první knihu. Jenže to skončilo táhlou právní bitvou a po pěti letech válčení s parlamentem jsem stála před třemi nejvýznamnějšími soudci britského nejvyššího soudu a čekala na rozsudek, jestli parlament musí zveřejnit data.
A musím říct, že jsem si nedávala moc nadějí.
Protože znám státní moc, myslela jsem, že vždycky drží při sobě a já mám smůlu.
A hádejte co se stalo?
Já vyhrála!
Hurá! (Potlesk)
No, to není tak úplně všechno.
Háček byl v tom, že parlament zveřejnění dat pořád zdržoval, a pak se pokusil zákon retrospektivně změnit, aby se na ně už nevztahoval.
Zákon o přístupu k informacím, který schválili a platil pro ostatní. Snažili se ho změnit, aby pro ně neplatil.
Jenže nepočítali s digitalizací, protože všechny papírové účtenky se elektronicky naskenovaly a stačilo, aby někdo celou databázi zkopíroval, uložil ji na disk a vyšel z parlamentu, což se přesně stalo, a pak disk prodal nejvyšší nabídce, což byl Daily Telegraph, a pak si všichni pamatujete, že následovaly celé týdny odhalování.
Všechno možné od pornofilmů a špuntů do vany přes nové kuchyně, až po nikdy nesplacené hypotéky.
Výsledkem byla demise šesti ministrů a poprvé za 300 let byl k demisi donucen i předseda Dolní sněmovny. Byla zvolena nová vláda s programem transparence, před volbami odstoupilo 120 poslanců a, prozatím, čtyři poslanci a dva lordi šli do vězení za zpronevěru.
Díky.
(Potlesk)
Ten příběh jsem vyprávěla, protože se netýká jen Británie.
Byl to příklad kulturního střetu, který probíhá po celém světě mezi funkcionáři v parukách a punčochách, kteří si myslí, že nám mohou vládnout, aniž by do toho mluvila veřejnost, a najednou proti nim stojí veřejnost, která už s tímhle uspořádáním není spokojená.
A nejen nespokojená, dnes navíc často vyzbrojená samotnými oficiálními daty.
Takže se blížíme k takové demokratizaci informací a sama se v této oblasti už nějaký čas pohybuji.
Stydím se to přiznat, ale když jsem byla malá, mívala jsem malý notes, dívala jsem se, co všichni kolem dělají a zapisovala si to.
Určitě z toho muselo být jasné, že ze mne jednou bude investigativní novinářka.
A během dlouhých let strávených v oboru přístupu k informacím jsem si všimla, že to bývala dost minoritní záliba, ale teď je to všude.
Čím dál víc ve světě chtějí všichni vědět, co dělají ti u moci.
Chtějí mluvit do rozhodnutí prováděných jejich jménem a za jejich peníze.
Tato demokratizace informací je podle mě informačním osvícenstvím. A stojí na podobných principech, jako původní osvícenství.
Je to o hledání pravdy. Ne, že někdo říká, že to je pravda, "protože to říkám!"
Ne, je to o hledání pravdy na základě toho, co vidíte a co se dá ověřit.
To během prvního osvícenství vedlo k pochybám o právu králů, právu vládnout lidem z boží vůle. Nebo o podřízenosti žen mužům nebo že církev reprezentuje oficiální slovo boží.
Církev z toho samozřejmě nebyla nadšená a snažila se to potlačit.
Jenže nebrali v potaz technologie. A pak přišel knihtisk, který najednou umožnil šířit tyto myšlenky levně, rychle a daleko. A lidé se scházeli v kavárnách, diskutovali a plánovali revoluci.
Dnes tu máme digitalizaci, která informace odpoutává od hmoty, takže kopírování a sdílení informací je dnes prakticky zadarmo.
Naším tiskařským lisem je Internet. Naší kavárnou jsou sociální sítě.
Míříme k něčemu, co mi připadá jako plně propojený systém. A v tomto systému musíme dělat globální rozhodnutí. Rozhodnutí o klimatu, o finančních systémech, o zdrojích.
A uvědomte si, že když chceme udělat důležité rozhodnutí o koupi domu, tak jej hned nekoupíme.
Totiž, nevím jak vy, ale než do domu vrazím tolik peněz, chci jich vidět co nejvíc.
A když jde o finanční systém, musíme vstřebat spoustu informací.
Prostě není možné, aby jedna osoba vstřebala to množství, ten objem informací, zanalyzovala je a rozhodla dobře.
Proto dnes vidíme rostoucí zájem o přístup k informacím.
Proto začíná vznikat víc zákonů o informační povinnosti, tak například pro životní prostředí platí Aarhuská úmluva, což je evropská směrnice, která lidem dává značné právo na informace.
Třeba když váš správce kanalizace vypouští splašky do místní řeky, máte právo to vědět.
Ve finančním sektoru teď máte větší právo vědět, co se děje.
Takže máme různé protikorupční zákony, peněžní regulace, vyšší informační povinnost korporací, takže se majetek dá sledovat napříč hranicemi.
A je čím dál těžší ukrýt majetek, daňové úniky, platovou nerovnost.
A to je dobře. Začínáme o těch systémech zjišťovat čím dál víc.
A všechny se mění na centrální systém, který je plně propojený. Všechny kromě jednoho. Uhodnete, který to je?
Je to systém, který podpírá všechny ostatní systémy.
Je to systém, pomocí kterého organizujeme a vykonáváme moc.
A tím myslím politiku. Protože v politice máme tenhle systém: shora řízenou hierarchii.
A jak je možné, že se v tomhle systému dá zpracovat ten objem informací, co je třeba?
No, prostě nedá.
Tečka.
A podle mě je to hlavní příčina krize legitimity všech našich dnešních vlád.
Takže jsem vám řekla něco o tom, jak jsem se snažila vtáhnout parlament přes jeho kopání a křik do 21. století, a ještě uvedu pár příkladů, co dělá několik dalších lidí, které znám.
Tenhle člověk se jmenuje Seb Bacon, je to programátor a vytvořil webovou stránku jménem Alaveteli.
Je open source, plná dokumentů a umožňuje vám podat žádost o svobodný přístup k informacím, položit otázku orgánům státní správy. Tu největší námahu udělá za vás. A můžu vám říct, že s podáváním těch žádostí je spousta námahy.
Tu námahu udělá za vás a vy jen napíšete otázku, třeba kolik policistů má záznam v trestním rejstříku.
Otázka odfrčí k příslušné osobě, upozorní vás to na vypršení termínu, zaznamenává to veškerou korespondenci, zveřejňuje ji to, a tím vytváří archiv veřejných informací.
Takže je to open source a dá se to nasadit v kterékoliv zemi, kde platí nějaký zákon o svobodném přístupu k informacím.
Támhle je seznam několika zemí, kde už to běží, a pár dalších, co se brzy přidají.
Takže jestli to někoho z vás zaujalo a ve vaší zemi platí podobný zákon, vím jistě, že Seb bude nadšený, když se mu ozvete ohledně spolupráce při nasazení ve vaší zemi.
Tohle je Birgitta Jónsdóttirová, islandská poslankyně.
Dost neobvyklá poslankyně.
Na Islandu byla jedním z demonstrantů, kteří přišli před parlament, když ekonomika státu zkolabovala, a pak byla zvolena s reformním programem.
Islandskou iniciativu pro moderní média -- a nedávno získali finance na vybudování mezinárodního projektu pro moderní média.
Vybírají ty nejlepší zákony z celého světa o svobodě projevu, ochraně whistleblowerů, ochraně před žalobami pro pomluvu, ochraně informátorů a snaží se z Islandu udělat novinářský ráj.
Je to místo, kde vaše data budou svobodná. Když si vezmeme, jak vlády chtějí čím dál větší přístup k uživatelským datům, na Islandu se snaží vytvořit bezpečný přístav, kde můžete svobodně psát.
V mém oboru investigativní novinařiny musíme také začít myslet globálně, takže tohle je stránka nazvaná Investigative Dashboard.
A když se snažíte sledovat majetek diktátora, třeba Husního Mubáraka, když mu začne téct do bot, začne ze země vyvádět peníze. A když to chcete prošetřovat, potřebujete přístup do co nejvíc databází obchodních rejstříků po celém světě.
No a tahle stránka se snaží shromáždit všechny ty databáze na jednom místě, abyste mohli hledat třeba jeho příbuzné, přátele, šéfa tajné služby.
Můžete tak zjistit, jak vyvádí majetek ze země.
Ale opět, když jde o rozhodnutí, která se nás asi dotýkají nejvíce, ta nejdůležitější rozhodnutí o válkách a podobně, opět je podávání žádosti o přístup k informacím k ničemu.
Je to vážně těžké.
Tak pořád musíme spoléhat na protiprávní cestičky, jako úniky informací.
Takže když Guardian připravoval reportáž o válce v Afghánistánu, nemohli prostě přijít na Ministerstvo obrany a požádat o všechny informace.
Takže tohle pochází z úniku desítek tisíc hlášení o válce v Afghánistánu napsaných americkými vojáky a pak vyzrazených.
Tak mohla vzniknout tahle reportáž.
Další velká reportáž se týká světové diplomacie.
Opět všechno stojí na úniku informací.
251 000 amerických diplomatických depeší. A já se na té reportáži podílela, protože jsem se k těm dokumentům dostala přes únik od naštvaného člena WikiLeaks a nakonec jsem dostala práci v Guardianu.
Takže vám můžu říct, jaký to byl pocit, mít v ruce ty uniklé dokumenty.
Bylo to úžasné.
Připomnělo mi to scénu ve filmu "Čaroděj ze země Oz".
Víte, kterou myslím?
Jak pejsek Toto přiběhne k čaroději a odtáhne závěs a --
"Nedívejte se za závěs!
Nedívejte se na muže za závěsem!"
Bylo to přesně takové, protože jste zjistili, že všichni ti velcí státníci, všichni ti pompézní politici byli úplně stejní, jako my.
Všichni si navzájem nadávali.
Totiž ty depeše byly samé drby.
Podle mě si musíme uvědomit jednu důležitou věc: Jsou to lidské bytosti stejně jako my.
Nemají zvláštní schopnosti, neumějí čarovat, nejsou to naši rodiče.
Dále co mi připadalo nejvíc fascinující, byla rozbujelost systémové korupce ve všech zemích a zvláště soustředěné kolem centra moci, kolem státních funkcionářů, kteří zpronevěřovali veřejné peníze pro vlastní obohacení a procházelo jim to kvůli úřednímu tajemství.
Takže jsem zmínila WikiLeaks, protože co by mohlo být otevřenější než zveřejnění všech materiálů?
Protože přesně to Julian Assange udělal.
Nelíbilo se mu, jak to otiskly noviny, aby byly právně z obliga, tak to vypustil všechno.
Následkem toho byly vyzrazeny zranitelné osoby v Afghánistánu.
Navíc tím běloruský diktátor dostal kompletní seznam všech prodemokratických aktivistů v zemi, kteří komunikovali s americkou vládou.
Je tohle radikální otevřenost?
Podle mě ne, protože to neznamená vzdát se moci, povinností, zodpovědnosti, ve skutečnosti to znamená být partnerem moci.
Radikální otevřenost je o sdílení povinnosti, zodpovědnosti.
Assange mi navíc vyhrožoval žalobou, protože ke mně unikly jeho uniklé dokumenty, to mi připadalo jako pořádná nekonzistence v uvažování, abych byla upřímná.
(Smích)
Další věc je, že moc je neuvěřitelně opojná. A podle mě když u jednacího stolu řešíte moc, mluvíte o moci, musíte mít dvě důležité vlastnosti kvůli její opojnosti.
Musíte být skeptičtí a pokorní.
Skeptičtí, protože musíte neustále zpochybňovat.
Chci vědět proč -- protože to říkáte?
To nestačí.
Chci vidět důkaz, proč to tak je.
A pokorní, protože jsme jen lidé.
Všichni děláme chyby.
A když nebudete skeptičtí a pokorní, tak stačí jen malý krok, aby se z reformátora stal autokrat. A podle mě si stačí jen přečíst Farmu zvířat, abyste si uvědomili, jak moc korumpuje lidi.
Takže jak to vyřešit?
Podle mě je třeba v zákonech zakotvit právo na informace.
Teď jsou naše práva hrozně slabá.
Ve spoustě zemí platí zákon o státním tajemství.
I tady v Británii máme zákon o státním tajemství bez výjimek pro veřejný zájem.
To znamená, že lidé jsou trestáni, v mnoha případech dost tvrdě, za zveřejnění nebo prozrazení úředních informací.
No nebylo by úžasné, a vážně chci, abyste se nad tím zamysleli, kdyby platil zákon o státní informační povinnosti, který by trestal státní funkcionáře, kteří se snažili zamlčet nebo skrýt informace, které jsou ve veřejném zájmu?
Tohle ano. Ano!
Můj vítězný postoj!
(Potlesk) (Smích)
Chtěla bych, abychom o to usilovali.
Není to zas tak černé.
Rozhodně tu je určitý pokrok. Jenže zjišťujeme, že čím víc se blížíme přímo k centru moci, tím je to neprůhlednější a uzavřenější.
Před pár týdny jsem poslouchala komisaře londýnské Metropolitní policie když vysvětloval, proč policie potřebuje přístup k veškeré naší komunikaci, špehovat nás bez soudního příkazu. A řekl, že je to otázka života smrti.
Doslova to řekl, otázka života a smrti.
Úplně bez důkazů. Nepředložil jediný důkaz, že to tak je.
Bylo to prostě "protože to říkám".
"Musíte mi věřit, musíte mít víru."
No to pardon, ale to jsme zpátky u církve před nástupem osvícenství. A proti tomu musíme bojovat.
Komisař mluvil o britském zákonu
Communications Data Bill, což je naprosto nehorázný legislativní zmetek.
V Americe je teď Cyber Intelligence Sharing and Protection Act.
Uvažuje se o bezpilotních letounech pro vnitrostátní hlídky.
Národní bezpečnostní agentura tam staví největší špionážní centrum na světě.
Je to kolosální -- pětkrát větší než budova Kongresu.
A budou tam zachytávat a analyzovat komunikaci, provoz a osobní data, aby zjistili, kdo ve společnosti dělá potíže.
Ale vraťme se k původnímu tématu, rodiče zpanikařili.
Pozamykali všechny dveře.
Po celém domě zabudovali bezpečnostní kamery.
Všechny nás sledují.
Rozšířili sklep a postavili tam špionážní centrum, aby mohli pomocí algoritmů zjišťovat, kdo z nás dělá problémy. A když si na to někdo z nás bude stěžovat, zatknou ho za terorismus.
Tak je to pohádka, nebo živá noční můra?
Některé pohádky končí šťastně, některé ne.
Myslím, že jsme všichni četli pohádky bratří Grimmů, které jsou dost ponuré.
Jenže svět není pohádka a mohl by být brutálnější, než si chceme připustit.
Stejně tak by mohl být lepší, než nám slibovali. Tak či tak musíme svět začít vidět takový, jaký je, se všemi jeho problémy. Protože problémy dokážeme napravit jedině tehdy, když je budeme vnímat, a pak můžeme žít ve světě, kde všichni budeme žít šťastně až do smrti.
(Smích) Díky za pozornost.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Nyní se díváte na srdce vnímané mechanicky. Víceméně je to množství pump s trubicemi, které jsou napojeny na tyto pumpy.
A vlastně to není špatná cesta, jak se na srdce dívat.
Zaměříme se na toto schéma.
Může se vám to zdát odstrašující, ale v momentě, kdy začnu popisovat jednotlivé části, se vám to přestane zdát tak těžké.
Takže začněme v horní části srdce.
V pravé síni, přímo tady.
Krev pokračuje do pravé komory.
Na druhé straně popíši dalši dvě srdeční dutiny. Levou síň a levou komoru.
My budeme následovat cestu krve poté, co opustí pravou komoru.
Takže nechť naše cesta započne v pravé komoře.
Jaká první věc nám přijde do cesty?
Krev opustí pravou komoru, projde skrz chlopeň a na druhé straně je tady tato oblast.
Nakreslím to jako jednu trubici bez rozvětvení. Toto je plicní kmen.
Takže krev směřuje do plic plicním kmenem, který se rozděluje na levou a pravou plicní tepnu.
Pamatujte si, že jim říkám tepny proto, že směřují pryč od srdce.
A jsou tedy dvě, takže levá a pravá plicní tepna.
A právě proto tady vidíte dvě trubice, jednu tady a druhou zde.
Takže krev prochází plicním kmenem, rozděluje se do jedné ze dvou cév. Tady nahoře nakreslím levou a pravou plíci.
Víme, že plíce nebudou vypadat přímo takto, což znamená, že tento obrázek není anatomicky správně. Ale jak jsem řekl na začátku, takto o tom nesmíme přemýšlet.
Krev prochází plícemi, poté jde na druhou stranu a zde mluvíme o levé a pravé plicní žíle.
A já tady vlastně mluvím pouze o těchto dvou plicních žílách, každá pro jednu plíci, ale ve skutečnosti jich je mnohem více.
Já ale chci, abyste mysleli pouze na tyto dvě žíly vycházející z obou stran.
Skutečný počet může být až několik plicních žil.
Plicní žíly drénují krev do levé síně. Takže nyní se nacházíme na druhé straně srdce.
A teď tady náš příběh na chvíli zastavíme. Takže jsme prošli cestou z pravé komory do plic a zpět do levé síně.
Toto je první část naší cesty. Tato část se nazývá plicní oběh.
Napíšu to zde - plicní oběh.
Tato část, která začíná v srdci a zase se do srdce vrací, je jeden oběh.
Naše srdce má dva oběhy. Ale rozebereme si je postupně.
Nyní jsme téměř dokončili jeden oběh.
Takže modrou barvou zakreslím odkysličenou krev, neboli krev bez kyslíku. Nakreslím, jak to vypadá.
Nyní vidíte, jak odkysličená krev teče z pravé síně plicním kmenem skrz tepny do levé a pravé plíce.
A ve chvíli, kdy je v plicích, tak se jakoby promixuje s vlásečnicemi a začne do sebe nabírat kyslík.
A pak krev vyjde na druhé straně do plicních žil.
Plicní žíly doručí okysličenou krev do levé síně.
Takže nyní vidíte vybarvený plicní oběh.
Toto je první část našeho oběhu.
Nyní se podívejme na druhou část, kterou je systémový oběh.
Nyní cesta začíná v levé komoře. Takže systémový oběh začíná v levé komoře a prochází celým tělem.
Tělo je to, co přijme veškerou krev.
A tělem myslím spoustu věcí, například: mozek, játra, kosti, prsty, palce, vlastně jakákoliv část těla, na kterou jenom pomyslíte.
Ke všem těmto různým orgánům a tkáním se dostává krev, která proudí z levé komory.
Je to pomocí obrovské cévy. Tuto cévu označím tady jako aortu.
Aorta je obrovská céva, má spoustu větví, rozděluje se a já vás nebudu učit všechny větve aorty.
Ale má jich spoustu.
Krev prochází různými tkáněmi a orgány až na druhou stranu. A na konci se vrátí zpět do pravé síně. Obecně cestuje skrz dvě hlavní cévy.
Takže horní dutá žíla a dolní dutá žíla.
Takže toto jsou dvě hlavní žíly, které přivádějí krev z různých částí těla zpět do srdce. A nyní už znáte i druhý krevní oběh, protože ten končí v pravé síni.
A toto je tedy systémový oběh.
Nyní vidíte, že srdce jsou opravdu dva různé systémy, spíše dva různé oběhy.
Plicní oběh závisí na pravé komoře jako pumpě. Systémový oběh závisí na levé komoře jako pumpě.
A nyní to můžete vidět barevně.
Krev se dostane ke všem orgánům, ty spotřebují kyslík, a proto musím nyní znovu zakreslit vycházející krev modře.
Toto ukazuje odkysličenou krev, která jde zpět do pravé síně jako odkysličená krev.
Ještě jednou toto není přesně anatomicky správně, ve smyslu, kde přesně jsou cévy uloženy a jejich přesná jména, ale dozvěděli jsme se, že máme dva oběhy a jak jimi obíhá krev.
Nyní, když se podíváte na obrázek, tak si můžete říci, dobrá... Všechny orgány jsou zásobeny krví. Jendoduše to vypadá, že vše dostávají z okysličené krve, která přitéká z levé komory.
Ale ne vždy je to tak.
Nyní se zaměřím na některé otázky, které mohou vyvstat.
Jednou může být buněčný typ.
To je RBC, což znamená červená krvinka (erytrocyt).
Někteří lidé mohou přemýšlet nad tím, když červené krvinky nesou krev do různých částí těla, jak pak ony samy sobě dodávají kyslík?
Využívají část z kyslíku, který nesou? Nebo jak?
Abych vám mohl odpovědět na tuto otázku, musíme si ukázat, jak červené krvinky vypadají. Vypadají asi nějak takto.
Červené krvinky nemají mitochondrie.
Mitochondrie jsou úzké malé organely uvnitř buněk, které využívají kyslík.
Červené krvinky tedy nemají žádné mitochondrie, tedy nevyužívají kyslík.
Takže červené krvinky nevyužívají kyslík a i přesto je nazýváme buňky a taky že jimi jsou.
Jen nemají mitochondrie a ani jádro. Červené krvinky jsou úžasně vytvořené buňky, jejichž hlavní úkolem je roznášet kyslík do těla. Jsou to takové tašky hemoglobinu.
Takže si pamatujte, že červené krvinky nepotřebují kyslík ke své činnosti, ony ho jednoduše roznášejí do celého těla.
Další orgán, který může vyvolávat mnoho otázek, je srdce.
Srdce pumpuje veškerou krev, ale odkud ono bere kyslík? Je to z plicního nebo systémového oběhu?
Jasnou odpovědí je systémový oběh.
To je rychlá odpověď.
A teď vám ukáži, odkud přicházejí tyto cévy.
Nazývají se koronární (věnčité) cévy - tedy koronární tepny a žíly.
Koronární cévy vycházejí z aorty přímo tady.
Jsou to ve skutečnosti první větve aorty.
A tyto první větve vedou do srdce krev.
Takže srdce je první orgán, který obdrží krev ze systémového oběhu.
A koronární žíly drénují krev přímo do pravé síně.
Tady je takové místečko, kam ústí.
Takže tepenná krev se bere z aorty a na žilní straně krev není vůbec vedena do horní ani dolní duté žíly.
A nakonec takový záludný orgán - plíce.
Odkud plíce získávají kyslík?
A záludné jsou proto, že zde jsou cévy, znova není důležité to mít anatomicky přesně, které přicházejí ze systémového oběhu.
A pak zde jsou cévy, které přicházejí do levé plíce.
Takže do plic přichází množství tepen, které jsou součástí systémového oběhu.
A tyto jsou nazývané průduškové (bronchiální) tepny.
A tyto průduškové tepny přivádějí okysličenou krev. Tady jsou ty tepny.
Nyní si můžete myslet, že to nebylo tak složité.
Řekl jsem průduškové cévy, protože z plic odcházejí také žíly.
Nakreslím tyto žíly tady, abyste viděli, kde končí.
Tyto žíly vycházejí z pravé plíce a končí tady.
Nemohu ukázat modrou v modré, ale je to někde tady.
A pak máme další žílu z druhé plíce, která jde podobnou cestou do větších žil.
A tyto žíly nepřicházejí přímo do horní nebo dolní duté žíly.
Jen jsem vám chtěl znázornit, že jsou součástí žilní části systémového oběhu.
Bylo by snadné, kdyby to bylo všechno, ale plíce jsou zajímavé v tom, že zde dochází k jakémusi míchání.
Jsou zde plicní tepny, které přináší krev, jsou zde průduškové tepny přinášející krev a tato krev se mixuje.
A pak zde jsou vlásečnice. V plicích je krev z obou oběhů - krev z plicního a systémového oběhu se mísí.
A na druhé straně, kde žíly nesou krev zpět do srdce, většina této krve jde do plicních žil.
Takže i když průduškové tepny přinášejí krev (zde), velké množství krev, které přinesou plicní tepny, končí v plicním oběhu.
Takže toto je zajímavý fakt, že ne zas tolik krve jde do systémového oběhu.
A právě tuto záludnou věc, musíte mít pořád na mysli.
Plíce získávají krev z obou oběhů, systémového a plicního, ale také svým způsobem mísí krev z těchto dvou systémů.
Ale o tomto budu mluvit více v jiném videu.
Nechci, aby se vám to zdálo moc zmatené, ale je potřeba, abyste měli na mysli, že v plicích dochází k mísení krve z plicního a systémového oběhu.
V tomto smyslu jsou plíce specifickým orgánem.
Zdravím, jmenuji se John Green a sledujete Rychlokurs světové historie.
Dnes se zaměříme na porovnání civilizací.
Nemáme tu však příliš mnoho glóbů?
Hned lepší.
To už všichni známe.
Proběhlo pár válek mezi polonahými lidmi v dobré kondici.
Peršané byli ti zlí, Řekové ti hodní.
Sókratés a Platón byli úžasní,
Peršané filozofy ani neměli.
Západ to všem natře!
Ale takhle to nebylo.
(hudba) Začněme Persií, která se stala vzorem pro despocie po celém světě.
Tedy s výjimkou... Mongolů.
(hudba)
Většina našich znalostí o Persii pochází od cizích autorů, kteří o ní psali, a jejich dílo dnes nazýváme historií. Mezi první skutečné historiky patří Herodotos, v jehož knize Perské války se o Peršanech nemálo píše.
Fakt, že Herodotos byl Řekem, je důležitý kvůli možnému historickému zkreslení, ale o tom až za chvíli.
Perská dynastie Achaimenovců. Achaimenovců?
Minutku.
Počítač: Achaimenovci. Jak se píše, tak se vyslovuje
John:
Jak se píše, tak se vyslovuje?
Takže, dynastie Achaimenovců byla založena roku 539 před naším letopočtem Kýrem Velikým.
Ten pomocí svých nomádů dobyl většinu Mezopotámie, včetně Babylonie, čímž byla ukončena smutná epizoda židovských dějin jménem babylonský exil.
Kýros si tím zajistil místo v Bibli.
Jeho syn Darios byl však ještě významnější.
Rozšířil Persii na východ do poříčí Indu, na západ do Egypta a na sever do Anatolie.
Mimochodem, v Anatolii se nacházeli iónští Řekové.
I kdybyste nebyli Peršané, byla Persie docela příjemným místem.
Jednak Peršané vládli tolerantně. V dobytých královstvích si králové a další elity mohli ponechat své tituly, pokud byli věrní perskému králi a platili daně. Perský král byl proto znám jako král králů.
Daně navíc byly nízké. Peršané stavěli dobré cesty a zavedli koňskou poštu. Herodotos o ní napsal, že
"Pokud jde o řádné plnění úkolů, nezastaví ji sníh, déšť, vedro ani tma."
Také byli nábožensky tolerantní, přičemž vyznávali zarathuštrismus, což je první monoteistické náboženství.
Právě zarathuštrismus přišel s dělením na dobro a zlo, které všichni známe. Tedy dělení na Boha a Satana či Harryho a Voldemorta. Peršané se však nesnažili konvertovat ostatní ke své víře.
Zarathuštrismus navíc zapovídal otroctví, takže o otroctví v Persii téměř nikdo neslyšel. Pokud byste si tedy měli vybrat, kde v 5. stol. př. n. l. žít, Persie by byla nejlepší volbou. Pokud tedy nevěříte Herodotovi a Řekům.
Řeky všichni známe. Architektura, filozofie, literatura.
Samotné slovo muzika pochází z řečtiny. A obdobně i mnoho dalšího z naší kultury.
Dodnes se hlásíme ke kultuře stvořené řeckými básníky, matematiky, architekty a filozofy. A pochází od nich mnohé myšlenky od demokracie po vtipy o prdění.
Řekové nám dali první řádný soupis minulosti.
Slovní zásobu, pomocí níž mluvíme o politice.
A také idealizovanou demokracii, která vznikla popisem athénské vlády.
Pane Green, Pane Green, mluvil jste o vtipech o prdění?
Proč se nezeptáš na dórský, iónský a korintský sloup?
Ne, jen samý fekální humor.
Je čas na dopis?
Dobrá.
Dopis.
(zvuk prdnutí)
Stane!
Pro Aristofana.
Milý Aristofane.
Dobře, kouknu do přihrádky.
Ale Stane.
Falešný psí výkal?
Jak promyšlené.
Takže, Aristofane. Dobrou zprávou je, že 2300 let po své smrti jsi stále docela slavný.
Přestože se dochovalo jen 11 z tvých 40 her, jsi zván otcem komedie a mnoho vědců zkoumá tvé dílo.
A špatná zpráva.
Tvé hry jsou sice skvěle přeložené a naprosto úžasné, ovšem studenti je nechtějí číst.
Vždy si stěžují, "proč musí číst ty kraviny."
To pro tebe musí být zvlášť těžké, protože si se vždy snažil zesměšnit nudné kraviny. Hlavně ve formě divadelních tragédií. Navíc si často použil skutečné výkaly, např. když si sbor v Acharňanech představoval postavu, která házela výkaly na básníka, jehož si neměl rád.
Ty, Aristofane, který si napsal, že pod každým kamenem je politik. Že bohatství je nejlepším z bohů.
Ty, který si napsal následující rozhovor.
Chci, aby všem náležela část všeho a vše bylo společné.
Již nebude bohatých a chudých.
Začnu tím, že pozemky, peníze a vše soukromé učiním společným.
Ale kdo bude obdělávat půdu?
Otroci.
Aha.
A přesto tě považují za pouhý úkol, za dřinu.
Takhle vypadá skutečná tragédie.
Na druhou stranu jsme vyřešili otroctví.
Trvalo to jen 2.000 let.
S pozdravem John Green.
Když mluvíme o vrcholu řecké kultury (o době Panteonu a her od Aischylose) mluvíme o Athénách 4. stol. př. n. l. Tedy těsně po perských válkách.
Řecko neznamenalo jen Athény.
Řekové žili v městských státech skládajících se z města a okolí.
Ve většině z nich existovala nějaká forma otroctví a ve všech bylo občanství omezeno na muže.
Pardon, dámy.
Každý městský stát měl vlastní formu vlády. Od velmi demokratické, pokud jste nebyli ženami či otroky, po úplné diktatury.
Lidé se považovali za občany svých měst. Až do perských válek neexistovalo nic, co by bylo možné považovat za Řecko.
Mezi lety 490 a 480 př. n. l. Peršané bojovali s řeckými městskými státy.
Součástí války byla bitva u Thermopyl, v níž bojovalo 300 Sparťanů, pokud věříte Herodotovi, proti 5 milionům Peršanů. A také bitva u Marathonu, který se nachází 40 kilometrů od Athén.
Důvodem války byla athénská podpora již zmíněných ionských Řeků, kteří v Anatolii povstali proti Peršanům.
To rozhněvalo perského krále Xerxese, který vedl dvě tažení proti Athénám, které povolaly na pomoc ostatní řecké státy.
V důsledku společného řeckého vítězství se Řekové začali považovat spíše za Řeky než Sparťany, Athéňany, atd.
Athény se de facto staly hlavním městem Řecka a následně zažily zlatý věk, jak tu dobu nazvali historici.
Tehdy se událo mnohé. Vznikl Parthenon - chrám, později kostel, následně mešita, poté zbrojnice a nakonec zřícenina.
Byla to doba Perikla, jehož slavná pohřební řeč opěvovala athénskou demokracii způsobem, který by dnes zněl povědomě.
Podle zákonů mají všichni rovná práva, i přes své osobní rozdíly.
Když je někdo schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu jeho postavení na překážku. A když dáme dohromady vznešenou rétoriku s nepopiratelnou silou a krásou umění a filozofie, které vznikly v Athénách, není těžké považovat je za základ západní civilizace.
Pokud s tímto souhlasíte musíte být rádi za řecké vítězství.
Ale i když zapomenete na otroctví a další nespravedlnosti, je tu stále problém.
Musím pokračovat?
Opravdu?
Fajn.
Ten problém souvisí s Peloponésem.
Periklova pohřební řeč pochází z konce peloponéské války, třicetiletého konfliktu mezi Athénami a Spartou.
Ve Spartě bylo namísto demokracie království, které fungovalo jen kvůli existenci obrovského množství brutálně týraných otroků.
Ovšem válka nevznikla kvůli snaze Athén demokratizovat Spartu.
Málokterá válka je kvůli tomu vedena.
Vypukla kvůli surovinám a touze po moci a Athéňané nebyli žádnými svatoušky, jak doložily rozhovory s Melianskými.
Pojďme na animaci.
V jedné z nejslavnějších částí Thúkydidésových Dějin P. války se Athéňané plavili k ostrovu Mélos, což byla kolonie Sparty, a požadovali, aby se jim ostrov podřídil.
Melianští odpověděli, že se Sparťany nikdy nespolupracovali a že, pokud to nikomu nevadí, by chtěli být jako Švýcarsko.
Samozřejmě to neřekli takto, protože Švýcarsko neexistovalo. Athény odpověděly, a teď cituji,
"Silní dělají, co dělat mohou, zatímco slabí trpí, co trpět musí."
Nutno dodat, že toto není příliš demokratický či osvícený názor.
Tento výrok je některými považován za první jasné přijetí tzv. realistické teorie mezinárodních vztahů.
Dle realistů je v interakcích mezi národy, lidmi či kulturami rozhodující to, kdo má moc.
Kdokoliv ji má, může ostatní donutit k víceméně čemukoliv.
Co tedy meritokratičtí athénští demokraté udělali, když je Melianští zdvořile požádali o uznání neutrality?
Zabili každého dospělého muže a zotročili všechny ženy a děti. Takže ano.
Sókratés nám dal svůj typ dialogu,
Sofoklés nám dal Oidipa, ale řecké dědictví je dosti nejednoznačné.
O to víc kvůli vítězi peloponéské války, jímž se stala sparťanská diktatura.
Vážně díky za tenhle malér.
Otázka zní.
Vyhráli perské války ti správní?
Většina klasicistů a obránců západních tradic vám odpoví, že samozřejmě ano.
Vítězství odstartovalo kulturní rozkvět, který nám dal věk antiky. Pokud by navíc perská monarchie vyhrála, mohla by zaškrtit demokracii v její postýlce a vést k většímu množství samovládců. To je možné.
Na druhou stranu však zvažme 3 věci. Připomeňme, že pod Peršany se žilo docela dobře. a v posledních 5.000 letech nalezneme mnohem více úspěšných a stabilních říší než demokracií.
Dále, pod Athéňany se nežilo zas tak dobře. Obzvláště pak ženám a otrokům. A jejich vláda byla značně zkorumpovaná.
Athénská vláda koneckonců neodvozovala svou moc od občanů, ale od názoru, že mocní mají vždy pravdu.
Ano, Athény nám daly Sokrata, ale také ho zabili.
Lépe řečeno, donutili k sebevraždě.
Ano, Hérodote, nejsi jediný, kdo má zkreslený pohled na minulost.
Perská vláda mohla zabránit peloponéské válce, která městské státy natolik oslabila, že je otec Alexandra Velikého všechny porazil a obsadil. Poté následovalo několik krvavých válek s Peršany a další ošklivé věci. A z Řecka by nezmizela na 2 000 let demokracie.
Jaký má život smysl?
Pro tebe mám dobrou zprávu.
Za 8 vteřin už ti to bude jedno.
Máme usilovat o co nejdelší, nejzdravější a nejproduktivnější život?
Pokud ano, lze říci, že Řecko mělo perské války prohrát.
Ale možná bychom měli žít pro nějakou vyšší myšlenku, za níž stojí za to se obětovat. V tom případě sláva Athén ještě nevybledla. Alespoň ne zcela.
To je skutečná otázka.
Jaký je smysl života?
Jakou chceme společnost?
O co bychom měli v životě usilovat?
To nejsou snadné otázky, ale najít na ně odpověď zkusíme až příště, kdy si povíme o Buddhovi
Na viděnou.
Tak tady to všechno začíná -- dramatické okamžiky narození našeho prvního syna jménem Declan.
Očividně velice hluboký okamžik, který změnil náš život v mnoha rovinách.
Když jsme později uvažovali o všech těch nečekaných změnách, které v našich životech proběhly, přivedlo nás to nakonec k podnikatelské myšlence, a o rok později jsme spustili Babble, webovou stránku pro rodiče.
Rufus Griscom:
Myslím, že náš příběh začal již o několik let dříve. (AV:
To je pravda.)
RG:
Možná si vzpomínáte, byli jsme zamilovaní až po uši.
AV:
To ano.
RG:
Teoreticky to byl - a snad i prakticky, kvalitní online magazín o sexu a o kultuře.
AV:
Což podnítilo vznik sezamovacích stránek.
Ale asi chápete jaké vtipy jsme pak poslouchali.
Sex plodí miminka.
Následujte rady na Nervu a skončíte na Babble. Přesně jako my.
A mohli bychom rozběhnout i stránky pro osoby staršího věku.
Uvidíme.
Pro nás ovšem nebyla provázanost mezi Nervem a Bablle pouze takovou tou životní etapou, i když to s tím samozřejmě souvisí, bylo to ale opravdu více o naší touze mluvit velmi upřímně o věcech, se kterými lidé mají problém mluvit upřímně.
Zdá se nám, že když lidé začnou něco skrývat, začnou také lhát, a tady to začíná být opravdu zajímavé, to je problém, do kterého se chceme ponořit.
Překvapilo nás, jako mladé rodiče, že kolem rodičovství je víc tabu než kolem sexu.
AV:
To je pravda.
Takže, jak jsme řekli, ty první roky byly opravdu krásné, ale byly také dost obtížné.
A zdá se nám, že to bylo tak těžké také kvůli té falešné reklamě okolo rodičovství.
(Smích)
Předplatili jsme si spoustu časopisů, dali jsme si s tím práci, ale všude kolem nás jsme byli obklopeni obrázky, jako je tento.
A my jsme se chtěli stát rodiči za předpokladu, že náš život bude vypadat takto.
Že nám bude stále svítit slunce a naše děti nikdy nebudou brečet.
Že budu mít pořád perfektní účes a budu stále odpočatá.
Ale ve skutečnosti, to tak vůbec nebylo.
RG:
Když jsme ten přepychový časopis o rodičovství se spoustou nádherných obrázků dali o trochu níž a rozhlédli se po našem opravdovém obýváku, vypadalo to spíše takto.
Toto jsou naši tři synové.
Samozřejmě, že nebrečí a nevřískají pořád.
Ale když máte TŘI syny, vždycky je docela slušná pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich se nebude chovat přesně tak, jak by měl.
AV:
Ano, vidíte, jak odtrženi od našich představ jsme byli.
Opravdu jsme cítili, že to, co jsme očekávali, nemělo nic společného s tím, co jsme zažívali.
A tak jsme se rozhodli, že to chceme rodičům říct na rovinu.
Opravdu jsme je chtěli nechat upřímně porozumět, jaká je realita rodičovství.
Takže to, co bychom dnes velice rádi udělali, je sdílet s vámi naše rodičovská tabu.
A samozřejmě existuje mnohem víc než tyto čtyři věci, které o rodičovství nesmíme říkat.
Ale chceme se s vámi dnes podělit o čtyři, které se částečně týkají i nás osobně.
Takže, tabu číslo jedna: Nesmíte říct, že jste se do svého dítěte nezamilovali hned v první minutě.
V jasných barvách si pamatuji, jak jsem seděl v té nemocnici.
Přiváděli jsme na svět našeho prvního potomka.
AV:
My, nebo já?
RG:
Promiň.
Popletl jsem zájmeno.
Alisa byla velice laskavá a přiváděla na svět našeho prvního potomka.
Děkuji.) -- a já jsem s lapačkou chytal.
A já tam byl s otevřenou náručí.
Sestřička ke mně přišla s tímto krásným, nádherným dítětem.
A vzpomínám si, jak se ke mně blížila, na hlasy mých přátel, jak říkají:
"V ten moment, kdy položí dítě do tvých dlaní, ucítíš obrovskou lásku, která tě pohltí a která je exponencionálně mocnější, než to nejmocnější, cos kdy v životě zažil."
Tak jsem se na ten moment vyztužil.
Děcko se blížilo, a já byl připraven na ten tirák lásky, který mě dostane na kolena.
Namísto toho, když bylo to dítě umístěno do mých dlaní, byl to výjimečný okamžik.
Tento obrázek je,.. řekněme, po několika vteřinách kdy mi dali dítě do rukou a já ho přinesl.
Vidíte, jak nám září očíčka.
Zmocnila se mě obrovská láska a náklonnost k mé ženě, s hlubokou vděčností, že máme něco, co se zdá být zdravím dítětem.
Bylo to ale také docela absurdní.
Chci říct, že jsem musel zkontrolovat cedulky a ujistit se.
Nechtěl jsem tomu věřit:
"Jsi si jistá, že to je naše dítě?"
A to všechno docela stojí za povšimnutí.
Sice jsem tehdy ke svému dítěti cítil obrovskou náklonnost, ale nebylo to nic z toho, co k němu cítím teď, o pět let později.
A tady jsme udělali něco, co je dost heretické, co se nedělá. Zanesli jsme do grafu naši lásku k našemu dítěti v průběhu času.
(Smích)
Toto, jak víte, je skutek hereze.
To se nesmí, zanášet lásku do grafu.
Nesmí se to proto, že láska je pro nás binární. Buď jste zamilovaní nebo nejste.
Buď milujete nebo nemilujete.
Podle mě je realita taková, že láska je proces.
A myslím, že pokud uvažujeme o lásce jako o "buď a nebo", nutí nás to stále přehnaně přemýšlet o tom, že je láska falešná, nebo nepřiměřená nebo cokoliv jiného.
A myslím, že mluvím převážně o zkušenosti otců.
Ale myslím, že spoustu mužů si projde tím pocitem, v prvních měsících, možná jejich prvním roce, že v jistém ohledu je jejich reakce nepřiměřená.
No, jsem ráda, že to Rufus zmiňuje. protože si můžete povšimnout, že tam, kde on je na dně, tam si myslím, že jsem dělala většinu práce já.
Ale rádi vtipkujeme. že v prvních měsících všech našich dětí, toto je strýček Rufus.
(Smích)
RG:
Jsem velmi milující strýček, velmi.
Ano, a občas, když Rufus přijde domů, děláme si legraci, že si nejsem jistá, jestli by vůbec našel naše dítě mezi jinými dětmi.
No, vlastně tu mám pro Rufuse takový malý kvíz.
RG:
O-Ou.
AV:
Nechci ho moc ztrapnit, Ale dostane tři vteřiny.
RG:
To není fér.
To je chyták.
On tam ani není, že jo?
AV:
Náš osmitýdenní syn tu někde je.
A chci vidět, jestli ho Rufus dokáže identifikovat. Ne!) (Smích)
Úplně vlevo. (AV:
RG:
Drsný.
AV:
Není co dodat.
(Smích)
Pojďme dál, tabu číslo dvě.
Nesmíte mluvit o tom, jak se cítíte osamoceni, když máte dítě.
Užila jsem si těhotenství. Milovala jsem ten čas.
Přišlo mi, že jsem neuvěřitelně propojená s lidmi kolem sebe.
Cítila jsem, jak každého zajímá moje těhotenství, každého kolem mě, všichni se ptali na termín.
Cítila jsem se jako záchraný člun celého lidstva.
To pokračovalo až do porodnice; bylo to hrozně povzbuzující.
Zasypávali mě dárky, květinami a návštěvami.
Byl to skutečně zázračný zážitek.
Ale když jsem se dostala domů, Cítila jsem se najednou strašně odcizeně a najednou těsně uzamčená a vytěsněná.
A opravdu mě tyto pocity překvapily.
Čekala jsem, že to bude těžké, noci bez spánku, neustálé krmení, ale nečekala jsem, že to bude doprovázeno tou izolací a samotou, kterou jsem zažívala.
A opravdu mě překvapilo, že mi předtím o těchto pocitech nikdo neřekl.
Zavolala jsem své sestře, se kterou jsme si velmi blízké a která má tři děti, a zeptala jsem se jí:
"Proč jsi mi neřekla, že se budu takhle cítit, že budu mít tyhle pocity neuvěřitelné izolace od okolí?"
A one řekla - a to nikdy nezapomenu -
"To prostě není něco, co chceš říkat matce, která má poprvé v životě dítě."
A my si samozřejmě myslíme, že je to přesně to, co by se mělo říkat matkám, které mají poprvé v životě dítě.
A myslíme si, že toto je samozřejmě jedno z našich témat, že objektivní pohled a brutální upřímnost je pro nás společně rozhodující abychom mohli být dobří rodiče.
A je těžké nepomyslet, že část z toho, co nás do této izolovanosti vede, je náš moderní svět.
Zážitek Alisy není ojedinělý.
58 procent dotázaných žen mluví o tomto pocitu osamělosti také.
67 procent z nich jsou nejvíce samy, když jsou jejich děti od nuly do pěti let - ve skutečnosti pravděpodobně do dvou let.
Když jsme toto připravovali, koukli jsme se i na to, jak se s tímto obdobím vyrovnávají v jiných světových kulturách. Protože tady, na západě, méně než 50 procent žije blízko jiným členům rodiny, což je podle mě jeden z důvodů, proč je toto období tak těžké.
Tak jeden příklad za všechny: v jižní Indii existuje zvyk zvaný jholabihari, kde se těhotná žena, když je v sedmém až osmém měsíci, přestěhuje k matce a prochází řadou rituálů a ceremonií, porodí a vrátí se domů ke své rodině. až po několika měsících po porodu.
A je to jeden z mnoha způsobů, jak se s tímto obdobím samoty vyrovnávají jiné kultury.
AV:
Takže, tabu číslo tři: nesmíte mluvit o potratech - ale já Vám dnes povím o mém vlastním.
Po narození Deciana, jsme si tak trochu přerovnali naše očekávání.
Vlastně jsme si mysleli, že si tím můžeme projít ještě jednou a že víme, proti čemu zde stojíme.
A byli jsme moc vděčni, že jsem byla schopna otěhotnět. A brzy jsem zjistila, že budeme mít chlapečka.
A pak, když jsem byla v pátém měsíci, zjistili jsme, že jsme naše dítě ztratili.
Toto je vlastně poslední jeho obrázek, který máme.
A byla to pochopitelně hodně těžká doba - opravdu bolestivá.
Jak jsem se propracovávala tím truchlením, zaskočilo mě, že se s nikým nechci vidět.
Opravdu se mi chtělo zalést do nory.
A opravdu jsem nevěděla, jaké to bude, až si znovu budu hledat cestu k lidem okolo sebe.
A uvědomovala jsem si, někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se hrozně stydím - cítila jsem se trapně, opravdu - že jsem po jisté stránce zklamala v tom, k čemu jsem geneticky určena.
A samozřejmě jsem si kladla otázku, pokud nejsem schopná mít další dítě, co to bude znamenat pro mé manželství, a pro mě, jako ženu.
Takže to bylo hodně těžké období.
A jak jsem se tím začala prokousávat, začala jsem vylézat z nory a mluvit s lidmi. A byla jsem překvapena množstvím příběhů, které mě začaly zaplavovat.
Lidé, se kterými jsem se denně stýkala, pracovala, přátelila, rodinní příslušníci, které jsem dlouhou dobu znala, nikdo z nich se mi nikdy předtím nesvěřil.
A pamatuji si, jak z nich začali na světlo boží vylézat všechny ty příběhy.
A cítila jsem, jako bych se stávala součástí tohoto tajného spolku žen, což mě ujišťovalo a také opravdu zajímalo.
A myslím si, že potrat je neviditelná ztráta.
Není kolem něj zrovna moc společenské podpory.
Žádné obřady, rituály nebo zvyky.
A myslím, když jde o smrt, jsou zde pohřby, oslavujete ten život, a je tu velká podpora společnosti.
A to je něco, co ženy po potratu nezažijí.
RG:
Což je samozřejmě špatně, protože to je hodně běžný a velice traumatický zážitek. 15 až 20 procent těhotentsví končí potratem.
A to mi přijde ohromující.
Výzkum ukazuje, že 74 procent žen tvrdí, že svůj potrat cítili jako svou chybu, což je strašné.
A 22 procent žen tvrdí, což je ohromující, že by nejraději svému partnerovi potrat zatajily.
Takže tabu číslo čtyři: nesmíte říct, že vaše průměrné štěstí se snížilo od narození vašeho dítěte.
Podle pravidel má procházet každičký aspekt mého života dramatickou změnou k lepšímu od chvíle kdy jsem se stal součástí zázraků zvaných narození a rodina.
Nikdy nezapomenu, jasně si pamatuji ten den, kdy našemu prvnímu synovi, Declanovi, bylo devět měsíců a já seděl na gauči, a četl úžasnou knihu Daniela Gilberta "Škobrtnout o štěstí"
Byl jsem asi ve druhé třetině knihy, kde byla vpravo od -- na stránce vpravo -- něco, co jsme zde nazvali
"Nejstrašnější tabulka pro nové rodiče jakou si dovedete představit".
V této tabulce jsou zaneseny čtyři nezávislé studie.
Zkrátka, vidíme tu razantní skok spokojenosti v manželství, která je úzce spojena, jak víme, s všeobecným pocitem štěstí, a nevrátí se zpět nahoru, dokud vaše první dítě neodejde na vysokou.
A tak tam tak sedím, rozmýšlím, jak další dvě desetiletí svého života se i s naším slavným kabrioletem řítíme do této černé díry lidského štěstí.
Byli jsme z toho sklíčeni.
Takže si dokážete představit, zase znovu, první měsíce byly obtížné, ale dostali jsme se z toho, a pak nás opravdu zaskočila tato studie.
Tak jsme se tomu opravdu chtěli podívat na zub a doufali, že najdeme jiskřičku naděje.
A tady člověku přijde vhod, že má na starosti web pro rodiče, protože se nám podařilo sehnat tuto reportérku která pro nás vyslechla všechny čtyři vědce, kteří tyto čtyři studie měli na svědomí.
Řekli jsme, že tu něco nehraje. Něco v těch studijích musí chybět.
Ve skutečnosti to nemůže být tak zlé.
Liz Mitchell tímto udělala kus nádherné práce.
A promluvila si se všemi čtyřmi vědci. a také s Danielem Gilbertem.
A skutečně jsme jiskřičku naděje našli.
Takže toto je náš odhad, jak může vypadat čára průměrného štěstí v průběhu života.
Průměrné štěstí je samozřejmě neadekvátní pojem, protože zde nejsou vidět zážitky, které prožíváme každým okamžikem.
A tak si myslíme, že takto to vypadá, když zanesete i tyto každodenní okamžiky.
Všichni si vzpomeneme, jak nás jako děti, ta nejmenší titěrnost -- a vidíme to i na tvářích našich dětí -- ta nejmenší titěrnost raketově vynese do do výšin naprostého nadšení, a jiná nejmenší titěrnost zapříčiní naše zhroucení do hlubin zoufalství.
A je úžasné to sledovat a sami si to pamatujeme.
A pak, samozřejmě, jak člověk stárne, je to skoro jako kdyby věk byla forma lithia. Jak člověk stárne, stává se stabilnější.
A jedna z věcí, které se pak dějí, když je vám dvacet nebo třicet, je to, že se naučíte své štěstí chránit.
Zjistíte, že
"Hele, můžu jít na tenhle živý koncert a zažít něco, co úplně změní můj život, až mi z toho naskočí husina po celém těle, ale je větší pravděpodobnost, že mě přemůže klaustrofobie a nedostanu se ani pro pivo.
Takže nejdu.
Mám doma dobré stereo.
Takže nejdu."
Takže vaše průměrné štěstí stoupá, ale ztrácíte tyto transcendentní okamžiky.
AV:
No, a pak máte první dítě. A tím se znovu dostáváte do prožívání těch výšin a hlubin - výšiny ve smyslu prvních krůčků, první úsměv, vaše dítě poprvé v životě čte - a hlubiny když jste od šesti do sedmi, každou noc, zavřeni doma.
Ale uvědomíte si, že se podvolíte této ztrátě kontroly opravdu vzácným způsobem, který podle nás dává životu velký smysl A je velice potěšující.
RG:
A tak v konečném důsledku, prodáváme své průměrné štěstí.
Vzdáváme se jistého bezpečí a jistoty určité úrovně spokojenosti pro tyto momenty s životním přesahem.
Co z toho vyplývá pro nás dva s rodinkou s našemi třemi chlapci v ohnisku toho všeho?
V našem případě tu je ještě jedna věc.
V našem životě jsme se dotkli ještě jednoho tabu.
Malé bonusové tabu pro vás, že bychom neměli pracovat spolu, obzvláště s třemi dětmi - a to my děláme.
AV:
RG:
Slyšeli jsme připomínky ze všech stran.
Každý přece ví, že byste neměli pracovat se svým partnerem.
Po pravdě, když jsme poprvé žádali o peníze do projektu Babble, troufalý investor nám řekl:
"Zásadně neinvestujeme peníze do společností založených manželským párem, protože to znamená další extra možnost pádu.
Je to špatný nápad.
Nedělejte to."
A my to očividně udělali, šli jsme do toho.
Peníze jsme našli a máme z toho hroznou radost, protože v této fázi života, čeho se člověku opravdu nedostává, je čas.
A když vášnivě milujete to, co děláte každý den - což my ano - a zároveň se staráte o váš vztah, pak je toto jediný způsob, o kterém víme, že funguje.
A tak poslední otázka, kterou bychom položili, je: můžeme společně tu linii štěstí posunout nahoru?
Je skvělé, že máme tyto okamžiky radosti, které přesahují naši bytost, ale někdy jsou strašně krátké.
A co se týče průměrné čáry štěstí?
Můžeme to trochu šoupnout nahoru?
Jako bychom cítili, že ta propast na štěstí, o které jsme mluvili, je opravdu výsledek toho, že vcházíme do rodičovství - nebo do jakéhokoliv dlouhodobého vztahu - se špatným očekáváním.
A když je vaše očekávání správné a nečekáte nic, co není pravda, myslíme, že to pro vás bude opravdu ohromný zážitek.
RG:
A to je to -
Myslíme, že spoustu rodičů když do toho jde - jako mimochodem v našem případě - je to jako sbalit batohy a vydat se na výlet do Evropy, kam už se hrozně těšíte.
Vystoupíte z letadla, a pak zjistíte, že putujete Nepálem.
Putování Nepálem je ale výjimečný zážitek, zvláště když se správně sbalíte na cesty a víte, do čeho jdete a jste nadšeni, že do toho jdete.
Takže pointa toho všeho pro nás dnes není povídání o upřímnosti jen v její prospěch, ale doufáme, že tím, že budeme více upřímní a nefalešní v těchto zážitcích, můžeme všichni společně tu linii štěstí posunout trochu nahoru.
RG + AV:
Děkujeme.
(Potlesk)
Podle mého skromného názoru, jednou z nejdůležitějších chemických reakcích, zvláště pro nás, je buněčné dýchání.
A myslím si to proto, že takto získáváme energii z toho, co jíme nebo z našich zásob.
Pokud budeme přesnější, z glukózy.
Na konci dne většina z toho, co jsme snědli, nebo alespoň uhlovodíky, skončí jako glukóza.
V příštích videích budu mluvit o tom, jak získáváme energii z tuků a nebo z bílkovin.
Ale buněčné dýchání - pojďme od glukózy k energii a dalším vedlejším produktům.
Abych byl o něco přesnější, napíšu tady chemickou reakci.
Chemický vzorec pro glukózu, 6 uhlíků, 12 vodíků a 6 kyslíků.
Tohle je glukóza.
Pokud máte jeden mol glukózy - k tomuto molu glukózy ještě navíc tohle je naše glukóza -
budeme mít 6 molů molekulárního kyslíku v prostoru kolem buňky - tohle je příklad zjednodušení buněčného dýchání, myslím si, že to oceníte v průběhu několika příštích videí, pro pochopení tohoto mechanismu, jak nejlépe to půjde.
Pokud máme jeden mol glukózy a 6 molů kyslíku během buněčného dýchání, napíšu to teď bez podrobností, vyberu barvu.
Takže tohle je buněčné dýchání, které je, jak uvidíme, celkem složité. Ale to může být i cokoliv jiného, pokud půjdeme do podrobností.
Pomocí buněčného dýchání získáváme 6 molů oxidu uhličitého, 6 molekul vody a tohle je nejdůležitější část - získáme energii.
Vyprodukujeme energii.
A to je energie, kterou využijeme k práci, k ohřátí našich těl, k vytvoření elektrických impulzů v našem mozku.
Jakákoliv energie, hlavně v lidském těle, ale nejen v lidském, je získávána tímto mechanismem buněčného dýchání.
Když se řekne energie, vzpomeňte, v minulém videu jsem - teda pokud jste viděli předchozí video, pravděpodobně viděli - říkal jsem, že ATP je energetickou měnou pro biologické systémy.
Takže si můžete říct, že to vypadá tak, jako by byla energetickou měnou glukóza.
A do určité míry jsou obě odpovědi správné.
Abychom viděli, jak to do sebe zapadá, buněčné dýchání produkuje energii přímo.
Ale tato energie je použita k výrobě ATP.
Takže pokud rozeberu tuhle energetickou část buněčného dýchání přímo zde, část bude pouze teplo. Prostě jen zahřeje buňku.
A potom je část využita k tvorbě ATP a to je to, co vám poví učebnice, že se vyprodukuje 38 molekul ATP.
ATP může být snadněji použito buňkami pro stahování svalů nebo ke generování nervových impulsů nebo k čemukoliv jinému - k růstu nebo dělení nebo k čemukoliv, co buňka potřebuje.
Takže říct, že buněčné dýchání produkuje energii není zcela přesné.
Je to proces, kdy se zpracovává glukóza a produkuje se ATP s teplem jako vedlejším produktem.
Ale určitě není na škodu mít kolem teplo.
Potřebujeme mít rozumnou teplotu, aby naše buňky mohly správně pracovat.
Takže celá pointa je získat z glukózy, z jednoho molu glukózy - a učebnice vám to řeknou - 38 molekul ATP.
A realita je taková, že pouze v ideálním případě vyprodukujeme 38 jednotek ATP.
Trochu jsem to prostudoval, než jsem natáčel tohle video. A realita je taková, že záleží na výkonnosti každé buňky, která vykonává buněčnou respiraci. Bude to pravděpodobně v rozmezí 29 až 38 ATP.
Je tady velké množství odchylek a lidé tento děj pořád studují.
Ale o tomto je buněčné dýchání.
V příštích pár videích se podíváme na další součásti.
Představím vám je teď, abyste si udělali představu o částech buněčného dýchání.
První část se nazývá glykolýza, což znamená štěpení glukózy.
Jen abyste věděli, glyko- slouží k označení glukózy a -lýza znamená rozdělení.
Když vidíte termín hydrolýza, znamená to štěpení molekuly vodou. Glykolýza značí, že budeme štěpit glukózu.
V případě, že se zajímáte o původ slov, část gluk- vznikla z řeckého slova označující sladkost.
Glukóza je opravdu sladká.
Všechny cukry zakončujeme koncovkou -óza. Je to označení cukrů.
Můžete si myslet, že je to nadbytečné označení, pro vyjádření, že to je cukr.
Ale ne všechny cukry musí být sladké. Například laktóza v mléku by mohla být trochu sladká, ale teprve trávením ji můžete přeměnit na sladký cukr. Nicméně nechutná tak sladce jako glukóza nebo fruktóza.
Nebo jako sacharóza. Nicméně tohle můžeme odložit stranou.
Prvním krokem buněčného dýchání je glykolýza, štěpení glukózy.
Štěpí se molekula glukózy - z šestiuhlíkaté molekuly, takže se doslova bere ze šesti uhlíků - nakreslím vám šestiuhlíkatou molekulu, která vypadá takto.
Je to vlastně cyklus. Ukážu vám, jak vlastně vypadá glukóza.
Glukóza vypadá takto.
A všimněte si, že máme jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest uhlíků.
Je to převzaté z Wikipedie.
Podívejte se na glukózu a vidíte toto schéma.
Pokud chcete detaily, vidíte, že máme šest uhlíků, šest kyslíků.
To je jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.
A potom všechny tyto malé modré kuličky jsou vodíky.
Takže takhle vlastně vypadá glukóza.
Procesem glykolýzy odštěpujeme - napíšu to do řádku, ale můžete si představit, že je to řetězec mající kyslíky a vodíky připojené k těmto uhlíkům.
Má uhlíkatou kostru.
A rozdělíme uhlíkovou kostru na dvě části.
Tohle je proces glykolýzy.
Takže je to lýza glukózy.
Nenakreslil jsem všechny věci, které jsou k tomu připojeny.
Víte, že tyto věci jsou všechny propojeny s ostatními, s kyslíky a vodíky.
A každá z těchto tříuhlíkatých molekul se nazývá pyruvát.
Podíváme se na to detailněji.
Glykolýza sama o sobě generuje, vlastně spotřebuje dvě ATP.
Jako čistý zisk tedy generuje dvě, napíšu to odlišnou barvou, vytváří dvě ATP.
Takže tohle je první krok. Tento krok může probíhat bez přítomnosti kyslíku.
Udělám spoustu videí o glykolýze v budoucnosti.
Potom se tyto meziprodukty trochu pozmění. Pak můžou vstoupit do Krebsova cyklu. Ten vytváří další dvě ATP.
Potom, a tohle je zajímavý krok, je tu jiný proces, o kterém můžete říct, že nastává po Krebsově cyklu.
My jsme však uvnitř buňky a všechno neustále interaguje se vším.
Normálně ale probíhá po glykolýze a Krebsově cyklu.
Tenhle děj vyžaduje kyslík.
Ujasněme si to, glykolýza, první krok, nevyžaduje kyslík. Nepotřebuje kyslík.
Může probíhat za přítomnosti kyslíku nebo i bez něj. Není potřeba kyslík.
Nebo taky můžete říct, že je to anaerobní proces.
Je to anaerobní část dýchání.
Napíšu to i tady dole.
Anaerobní.
Napíšu to tady.
Glykolýza nepotřebuje kyslík, proto můžeme říct, že je anaerobní.
Možná znáte náplň aerobních cvičení.
Aerobní cvičení je o tom dělat hluboké nádechy, protože potřebujeme hodně kyslíku na aerobní cvičení.
Takže anaerobní znamená, že nepotřebujete kyslík. Aerobní znamená, že ho potřebujete.
Anaerobní je opakem. Nepotřebujete kyslík.
Takže glykolýza je anaerobní a produkuje dvě ATP.
Pak pokračujete do Krebsova cyklu. Zde je potřeba trocha přípravy.
V budoucnosti se na to podíváme podrobněji.
Pak se přesunete do Krebsova cyklu, který je aerobní.
Je aerobní, vyžaduje přítomnost kyslíku a produkuje dvě ATP.
A pak je krok, který, upřímně, mě dost mátl, když jsem se ho poprvé učil.
Ale napíšu to popořadě, většinou se to takto píše.
Pak je něco - používáme moc jednu barvu - co můžeme nazvat elektrontransportní řetězec.
Tato část se zasluhuje o produkci velkého množství ATP.
34 molekul ATP.
A je taky aerobní.
Vyžaduje kyslík.
Takže můžete vidět, že pokud nemáte žádný kyslík, pokud buňky nemají dost kyslíku, můžete produkovat malé množství energie.
Není to zdaleka tolik, kolik můžete produkovat energie pokud kyslík máte.
Až vám začne docházet kyslík, nemůže se proces pohnout dopředu, takže se stane to, že část meziproduktů glykolýzy, místo aby šla do Krebsova cyklu a elektrontransportního řetězce, kde je vyžadován kyslík, místo toho jde do procesu, který se nazývá fermentace neboli kvašení.
Pro některé organismy platí, že tento proces fermentace bere meziprodukty glykolýzy a produkuje alkohol.
Odtud se bere alkohol.
Nazývá se to alkoholová fermentace.
A my, jako lidské bytosti, asi naštěstí nebo naneštěstí, ve svalech neprodukujeme alkohol.
Tvoříme tam kyselinu mléčnou, laktát.
Takže u nás probíhá laktátová fermentace.
Napíšu to - kyselina mléčná.
To platí pro lidi a asi i jiné savce.
Ostatní organismy jako kvasinky tvoří alkohol.
Takže nepotřebují kyslík.
Tato kyselina mléčná je důvod, proč, pokud budu utíkat velmi usilovně a nebudu schopen dostat dost kyslíku, mě moje svaly začnou bolet, protože se kyselina mléčná začne hromadit.
Ale to je jiná věc.
Pokud máme kyslík, můžeme se přesunout do Krebsova cyklu, získat dvě ATP a potom se přesunout do elektrontransportního řetězce a získat třicet čtyři ATP, což je opravdu velké množství toho, co je možné získat během respirace.
Teď řeknu něco, co je navíc a do určité míry to není fér.
Protože zatímco se děje všechno tohle, taky současně produkují tyto molekuly.
Neprodukují je úplně od nuly, ale co dělají je, že si vezmou - a já vím, že se to tady zkomplikuje, ale myslím, že v průběhu pár videí tomu začneme rozumět - tyto dvě části metabolismu, glykolýza a Krebsův cyklus, si průběžně berou NAD, napíšu to jako NAD+, a přidávají k tomu vodíky za vzniku NADH,
To se děje na jednu molekulu glukózy desetkrát.
Deset NAD+ se přemění na NADH.
A ty pohání elektrontransportní řetězec.
Budu o tom mluvit mnohem podrobněji, co se tam děje a proč je z toho děje získávána energie a jak probíhá tato oxidativní reakce a vše kolem.
Také o tom, co je zoxidováno a co zredukováno.
Chci tomu věnovat náležitý čas.
Tyto kroky produkují nejen dvě ATP, produkují také celkem deset NADH, které každé z nich produkuje za ideálních podmínek tři ATP v elektrontransportním řetězci.
Tohle se také děje i u jiné molekuly,
FAD, která je velmi podobná.
Ale produkuje FADH.
Vím, že je tohle všechno komplikované.
V budoucnu o tom udělám videa.
Ale důležitá věc k zapamatování o buněčném dýchání je, že tohle všechno je uvolňování energie z glukózy ve formě, jak vám učebnice řeknou, třiceti osmi ATP.
Pokud budete dělat zkoušku, je dobré tohle číslo uvést.
V realitě to ale směřuje k menšímu číslu.
Respirace také produkuje teplo.
Vlastně většina z uvolněné energie je vydána jako teplo.
Ale 38 ATP v průběhu tří kroků.
Prvním krokem je glykolýza, kde doslova roztrháte glukózu na dvě části.
Vyprodukujete nějaké ATP.
Ale mnohem důležitější věc je, že vygenerujete nějaké NADH, které bude využito později v elektrontransportním řetězci.
Tyto meziprodukty jsou dále štěpeny v Krebsově cyklu, který hned produkuje dvě ATP.
Ale taky se vytvoří mnoho NADH.
A všechny NADH jsou využity v elektrontransportním řetězci, aby vyprodukovali velké množství energetické měny, 34 molekul ATP.
(hudba)
Nacházíme se v londýnské Národní galerii a prohlížíme si opravdu vzácnou malbu.
Malbu od Duccia, kterých je ve světě velmi málo.
Toto je Madona s dítětem a se světci.
Na vrcholu je malý obrázek krále Davida. Beth:
Ze Starého zákona.
Je obklopen starozákonními proroky, které poznáme podle pergamenů.
Je to běžná ikonografie; jsou tu proroci, kteří předpovídají příchod Ježíše Krista a potom pod nimi je triptych.
Když se otevřou křídla triptychu, vidíme Marii a Ježíška.
Je to krásné.
Na vrcholu jsou proroci, kteří jsou vždy vyobrazení spolu s králem Davidem a když se triptych otevře, je jasné, že jejich proroctví o příchodu spasitele bylo správné.
A král David byl chápán jako Kristův předek.
Na sobě má modrou, čímž odkazuje přímo k modré, kterou nosí Marie
Je zde jistý druh důvěrnosti, která je absolutně revoluční a předznamenává pozdější příchod renesance.
Podívejme se na způsob, jakým Ježíšek vzhlíží skutečně ke své matce.
Odhrnuje její závoj, aby na ní viděl.
A podívejte se na tu jemnost toho závoje.
Myslím, že je to jedna z nejkrásnějších částí této malby.
Jak jednou ručkou závoj odtahuje a druhou se po ní natahuje. Vytváří to mezi nimi oblouk, most.
Duccio byl malíř ze Sieny a pochopitelně Ducciova práce je velmi dekorativní jak v barvě, tak tvaru.
Jeho styl je velmi zdobný.
Je to krásně vidět na způsobu, jakým Ježíšek tahá a matčin oděv.
Na látce u Mariina krku tak vzniká řada nádherných záhybů, hravých linií a ohybů, které vlní zlatý lem jejího oblečení.
Vidíte to rovněž ve ztvárnění svaté Aurei, která nebývá často vyobrazena.
A svatý Dominik nalevo rovněž.
Oba svatí jsou tak bezprostřední, že téměř vystupují z obrazu směrem k divákovi. Je tu pravda a správnost, která se zdá tak předčasná v této době.
Myslím, pokud se podíváme na obraz jako celek, mohl to být soukromý oltář, pro zbožnost v soukromí, který si majitel mohl vzít sebou, pokud cestoval a chtěl mít příležitost se pomodlit.
Je tedy důležité si pamatovat, že je určený k modlení.
A pokud se na něj zadíváme, svatí nám opravdu připadají jako živí. Je tu také emoční propojení s Marií a její fyzická přítomnost.
Vidíme zde počátky změn, které vyústily v renesanci.
Je velmi zajímavé, že Duccio tvoří tato spojení, která jsou, o století později, základy renesance
Zároveň Ducciovo dílo staví na středověké tradici a nikdy se jí příliš nevzdálil.
Máme tu ta blýskavá zlatá pole, která znázorňují boží světlo z nebes.
Není zde žádné měřítko, které by určovalo velikost jednotlivých postav. A pak je tu silný byzantský vliv, který je vidět na Mariině protáhlém nosu a prstech
I tak ale Duccio vytvořil obraz, který je velmi důvěrný a nabitý emocemi.
(hudba)
Historie židovského lidu je stará zhruba 4 000 let.
K porozumění touhy Židů po jejich židovské vlasti na konci 19. a začátku 20. století, musíme se vrátit zhruba o 1 700 nebo 1 800 let zpět, až do roku 135 našeho letopočtu.
Tehdy byla Judea provincií římské říše.
Judea byla biblickým domovem židovského lidu.
Právě tam se nachází Jeruzalém. V roce 135 našeho letopočtu římský císař Hadrián potlačil povstání Židů v Judey a poté, co se tak stalo, Hadrián vykázal Židy ze země.
Takže Hadrián vykázal Židy z Judey.
Nejen, že je z Judey vyhnal, ale celou provincii také přejmenoval.
Tato červeně vyznačená provincie je římská Sýrie.
Hadrián tyto dvě provincie spojil a pojmenoval je Syrská Palestina.
Napíšu to.
Přejmenoval je na Syrská Palestina, což je v podstatě důvod, proč se tato oblast i její části na dalších 1 700 let nazývaly jako Palestina.
Nyní rychle proletíme dalších více než 1 700 let.
Během této doby většina židovského lidu v tehdejší Judey nežila.
Usadili se po skupinách v Evropě, na Blízkém východě či v Africe.
Některé skupiny Židů se dokonce usadily v Indii.
Většině z nich se v jejich různých společenstvích dařilo dobře, bohužel však byli poměrně často vystaveni pronásledování, diskriminaci a byli využíváni jako obětní beránek.
To je hlavně případ Evropy, kde křesťanská církev Židy často osočovala z náboženských důvodů. Židé byli snadným obětním beránkem vždy, když nastaly horší časy.
Docházelo k etnickým čistkám, k pogromům.
Týká se to i ruské říše. Ta byla především v 19. století nechvalně známá způsobem, jakým zacházela s Židy.
Tolik k dlouhé historii židovské perzekuce.
Mnohé dnešní židovské tradice připomínají tyto různých tragédie a perzekuce.
To je náš historický kontext a nyní se přesuňme do 19. století.
Pojďme k roku 1860.
V roce 1860 se narodil Theodor Herzl.
V tomto roce se tedy narodil tento muž na obrázku vlevo.
Narodil se do německy mluvící židovské rodiny v Rakousku-Uhersku.
Rodina, do které se narodil, nebyla moc nábožensky založená.
Jako mladý muž zastával poměrně sekulární názory.
Nebyl příliš nábožensky založen.
Když dospěl a stal se novinářem, začal si všímat antisemitismu, který se objevoval zejména v 2. polovině 19. století v Rusku, ale i po celé Evropě.
V roce 1849, to mu bylo 34 let, takže to byl stále mladý muž, byl v Paříži svědkem Dreyfusovy aféry.
Dreyfusova aféra. Francouzský židovský důstojník Dreyfus byl obviněn ze zrady, ze špionáže pro Němce.
To ve společnosti vedlo ke všem možným projevům antisemitismu.
Později se ukázalo, že šlo o falešné obvinění.
Dalo by se diskutovat, zda právě toto nevedlo Theodora Herzla k tomu, že vyjádřil potřebu židovské vlasti. Každopádně byl svědkem této události, takže ho to muselo nějak ovlivnit.
Tento a další antisemitismus, který během svého života přímo či nepřímo zaznamenal, nebo ten, o němž se dočítal v historických knihách.
Tohle všechno jej ovlivnilo a přestože spíše světsky založen, napsal v roce 1896 ve svých 36 letech knihu Der Judestaat, což je v češtině Židovský stát.
Judenstaat.
Byl to výmluvný popis nebo spíše vyjádření názoru, že Židé potřebují židovskou vlast a židovský stát.
Tak se zrodil politický sionismus.
Politický sionismus.
A teď, z čeho pochází slovo sionismus?
Kořenem slova je Sijón od pahorku Sijón.
Sijón je kopec v dnešním Jeruzalémě, ale slovo Sijón je často ztotožňováno s Jeruzalémem, se Svatou zemí, s domovem Židů, který se v těchto místech nachází.
Jeruzalém je tady.
Zdůrazňuji slovo "politický", politický sionismus, protože už existovalo hnutí za návrat židovského národa zpět do vlasti v Judey, o kterém lze hovořit jako o sionismu.
Byl to skutečně Herzl, kdo vyjádřil potřebu založit politický stát a začal tímto směrem vyvíjet úsilí.
Nyní budu citovat z Judenstaatu.
"Jsme národ, jeden národ.
Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, ve kterých žijeme, usilujíce pouze o zachování víry našich otců.
To nám však není dovoleno. Nadarmo jsme loajální vlastenci, někdy mimořádně loajální.
Marně obětujeme naše životy a majetek stejně jako naši spoluobčané.
Marně usilujeme skrze úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávy pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu.
V našich rodných zemích, kde jsme žili po staletí, je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Často lidmi, jejichž předci do této země ještě ani nedorazili. a již zněly židovské nářky,
Útlak a pronásledování nás nemůže zahubit.
Žádný národ na zemi nepodstoupil tolik bojů a utrpení jako my.
Palestina je naše nezapomenutelná domovina."
Toto zakončení získává velké napětí a v židovských diasporách značně rezonovalo. To dodalo Herzlovi sílu, aby v následujícím roce, tedy roku 1897, zorganizoval první sionistický kongres. První sionistický kongres, kde se mu podařilo dát dohromady podobně smýšlející lidi, nebo minimálně ty, kteří se snažili najít způsob, jak založit židovský stát, nejlépe v Palestině.
Říkám nejlépe v Palestině, a je jasné, že toto byla první volba, vrátit se zpět do historické vlasti v Judey, avšak sám Herzl zvažoval Argentinu, která byla v té době velmi otevřená a vstřícná vůči imigrantům.
Hovořilo se také o východní Africe, britské východní Africe.
Pravdou je, že Britové v roce 1903 nabídli Ugandu něčemu, co se později nazývalo Sionistická organizace.
Zvažovalo se to a já myslím, že to byl 6. sionistický kongres.
O těchto věcech se uvažovalo.
Avšak Palestina byla vždy, z historických důvodů, domovem, k němuž sionistického hnutí upíralo své naděje.
Plně si uvědomuji, že toto je nesmírně citlivé téma, bez ohledu na to, jaký názor na sionismus a Theodora Herzla lidé mají.
Někdo ho může vnímat jako vizionáře či jako hrdinu, jiný zas jako někoho, kdo zasel semínka, z nichž vzešla okupace Palestiny a kolonizace, která tam probíhá.
Pokusím se stát mimo tato hodnocení.
Ať už zastáváte jakékoliv stanovisko, je až udivující, kolik projevil prozíravosti a jak tyto věci uvedl do pohybu.
Hned od svého příjezdu vedl rozhovory s Turky a dalšími národy o možnosti získat v Palestině půdu.
Za svého života úspěchu nedosáhl.
Ale od 1. sionistického kongresu konaném v Basileji dobře věděl, co dělá, a hleděl dál do budoucnosti.
Tady je výmluvná citace z jeho deníku. "Kdybych měl kongres shrnout jednou větou, kterou bych se střežil vyslovit veřejně, zněla by takto:
V Basileji jsem založil židovský stát.
Kdybych to dnes řekl nahlas, všichni by se mi vysmáli.
Snad za 5 let, každopádně za 50 let, to ale každý pochopí." To byla úžasná myšlenka, protože během zhruba 50 let se Izrael stal realitou.
Vím, že toto je neuvěřitelně citlivé téma. Jedna věc, která je skutečně překvapivá, je ta, že Herzl měl daleko k extrémismu.
Z jeho dalších textů vyplývá, že i když chtěl založit židovský stát, byl poměrně tolerantním člověkem a nezamýšlel jej pouze pro Židy a nemyslel si, že by měl být získán silou.
To vysvítá z jeho textů.
Cituji z jeho deníku: "Je samozřejmostí, že máme tolerovat osoby jiné víry a chránit jejich majetek, jejich čest a svobodu těmi nejtvrdšími donucovacími prostředky."
Takže chránit jejich majetek, čest a... Použití nejtvrdších nátlakových prostředků k ochraně jejich majetku, cti a svobody.
To je projev tolerance.
"Toto je další oblast, ve které bychom měli jít příkladem celému světu.
V některých oblastech bude více neochotných majitelů, kteří nebudou chtít prodat půdu." Takže, pokud tam chceme jít a řádně koupit půdu, ale majitelé budou proti, "...prostě je necháme být a rozvineme svůj obchod tam, kde nám to již patří."
Nechtěl jít s nikým do konfrontace nebo si někoho znepřátelit.
Uvědomoval si, že tu jsou jiní lidé, kteří nemusí chtít prodat svou půdu někomu, kdo by chtěl založit tento nový stát.
V pozdějších letech, krátce před svou smrtí, napsal o tomto státě, který by mohl být vytvořen, román.
V románu, který se jmenuje Altneuland, což je doslovně Staronová země, píše:
"Je založen na idejích, které jsou společné všem civilizovaným národům.
Bylo by nemorální kohokoliv, bez ohledu na jeho původ, zvyky nebo náboženství, vyloučit z účasti na našich úspěších, protože stojíme na ramenou jiných civilizovaných národů.
To, co dlužíme, dlužíme přípravné práci jiných lidí.
Proto musíme splatit náš dluh.
Je jen jeden způsob, jak to učinit. Nejvyšší tolerance.
Naším heslem proto musí být, nyní a navždy:
(Kladivo)
(Smích)
(Pípání mikrovlnné trouby) (Smích)
Asi se mnou všichni souhlasíte, že toto je velice pěkná silnice.
Je z asfaltu.
A na asfaltu se moc příjemně jezdí, ale ne vždy, zvláště v těchto dnech, kdy hodně prší.
Na cestě tedy může být spousta kaluží.
A když jedete třeba na kole a kolem vás jezdí auta, pak to není moc příjemné.
Asfalt také způsobuje hodně hluku.
Je to hlučný materiál a pokud stavíme cesty jako v Holandsku, velice blízko měst, pak bychom rádi měli tiché cesty.
Řešením je stavění cest z porézního asfaltu.
Porézní asfalt, který teď používáme na většině dálnicích v Holandsku, obsahuje póry a voda jednoduše proteče skrz, takže veškerá dešťová voda odteče do stran a vám zůstane příjemná cesta na ježdění.
Takže už žádné kaluže.
A také hluk se v pórech pohltí.
Jelikož je to dutý materiál, všechen hluk se pohltí, takže cesta nevytváří hluk.
Má to samozřejmě i nevýhody, a tou je možnost odtrhování asfaltu.
Co to znamená?
To můžete vidět na této cestě, kde se kamínky ulomily od povrchu.
Nejdříve odpadne jeden, a pak další a další a další a další a pak--ne, to neudělám.
Ale můžou poničit vaše čelní sklo, což vás nepotěší.
Koneckonců, toto odtrhování může vést k větším škodám.
Někdy se vytvoří výmoly.
Ha, už je to hotové.
Výmoly jsou samozřejmě problém, ale my máme řešení.
Tady můžete vidět, jak celý problém vzniká.
Jak jsem řekl, je to porézní asfalt, takže je tam málo pojiva mezi kamínky.
Vlivem zvětrávání, UV záření, oxidaci toto pojivo, kterým je živice, toto lepidlo mezi kamínky se scvrkává. A když se scvrkává, vytvářejí se malé trhliny a toto pojivo se oddělí od kamínků.
Takže potom, když jedete po této cestě, vytrhujete tyto kamínky -- což jsme tady viděli.
K vyřešení tohoto problému jsme uvažovali o "samoopravitelném" materiálu.
Pokud dokážeme, aby se tento materiál opravil sám, pak máme řešení našeho problému.
Takže jsme použili ocelovou vlnu, kterou používáme na čištění pánví. Tuto vlnu můžeme nastříhat na malé kousíčky. A tyto malé kousíčky můžeme přidat do pojiva.
Takže máme asfalt obsahující velmi malé kousíčky ocelové vlny.
Pak potřebujete zařízení, jako je toto, které můžeme použít k ohřevu--indukční zařízení.
Indukce ohřívá, obzvláště ocel, v tom je velice dobrá.
Takže potom zahřejete ocel, tím, že roztavíte pojivo, které vteče do těch malých trhlin. A kamínky jsou opět připevněny k povrchu.
Dnes jsem použil mikrovlnnou troubu, protože jsem sem nemohl přinést toto velké indukční zařízení.
Mikrovlnná trouba funguje na podobném principu.
Vložil jsem do ní vzorek, který teď vytáhnu a uvidíme, co se stalo.
Takže teď vytahuji ten vzorek.
Jak jsem řekl, v laboratoři máme zařízení, které zahřeje vzorky.
Testovali jsme v laboratoři několik vzorků, a když vláda viděla naše výsledky, tak si pomysleli: " To je velmi zajímavé.
Musíme to vyzkoušet."
Takže nám dali kousek dálnice, 400 metrů dálnice A58, kde jsme museli vytvořit testovací pruh, abychom otestovali tento materiál.
Tady vidíte, jak vytváříme testovací pruh, který pak pochopitelně vydrží několik let bez jakéhokoli poškození.
To víme z praxe.
Odebrali jsme z cesty několik vzorků a otestovali je v laboratoři.
Otestovali jsme je na stárnutí, provedli zátěžové zkoušky, "uzdravili" je naším indukčním zařízením a otestovali jsme je znovu.
Zopakovali jsme to několikrát.
Závěr toho výzkumu je takový, že pokud vezmeme naše zařízení na tuto cestu každé čtyři roky -- to je jeho větší verze, kterou jsme vyrobili pro reálné silnice -- pokud budeme "léčit" silnice každé čtyři roky, jsme schopni zdvojnásobit životnost vozovky, což pochopitelně ušetří spoustu peněz.
Abych to shrnul, vyrobili jsme materiál obsahující ocelová vlákna jako přísadu, kdy jsme využili indukovanou energii, abychom zvýšili životnost vozovky, dokonce až dvojnásobně. Pomocí jednoduchých triku ušetříme spoustu peněz.
Teď jste pochopitelně zvědaví, jestli to opravdu funguje.
Vzorek máme stále tady, je docela teplý ještě.
Vlastně se musí ještě trochu ochladit, než vám budu moci ukázat, jak "uzdravování" funguje.
Ale zkusím to teď.
Uvidíme, ano, fungovalo to.
Děkuji.
(Potlesk)
V průběhu historie počítačů se snažíme zkrátit propast mezi námi a digitální informací, propast mezi naším fyzickým světem a světem na obrazovce, kde si naše představivost žije volně.
A tato propast se zkracuje víc a ještě víc, a nyní je zkrácena na méně než jeden milimetr, tloušťku skla dotykové obrazovky, a moc výpočetní techniky se staly dostupnými pro každého.
Ale říkal jsem si, co když by nebylo vůbec žádné hranice?
Začal jsem si představovat, jak by to vypadalo.
Njedříve jsem vytvořil tento nástroj, který proniká do digitálního prostoru, takže při silnějším stisknutí obrazovky, přenese své fyzické tělo do pixelů.
Návrháři mohou zhmotnit své myšlenky přímo v 3D, a chirurgové se mohou procvičovat na virtuálních orgánech pod obrazovkou.
Takže s tímto nástrojem byla tato hranice zbořena.
Ale naše dvě ruce stále zůstávají mimo obrazovku.
Jak se můžete dostat dovnitř a komunikovat s digitálních informací za užití úplné zručnosti našich rukou?
V Microsoft Applied Sciences jsem spolu se svým učitelem Cati Boulangerem, přebudoval počítač a proměnil malý prostor nad klávesnicí v digitální prostor.
Zkombinováním průhledného displeje a RGB-D kamer pro snímání prstů a obličeje, teď můžete zvednout ruce z klávesnice a sáhnout dovnitř 3D prostoru a uchopit pixely holýma rukama.
(Potlesk)
Protože okna a soubory mají pozici v reálném prostoru, jejich výběr je stejně snadný jako sáhnutí po knize z poličky.
Pak můžete knihou listovat, zatímco si zvýrazňujete řádky a slova na virtuální dotykové podložce pod každým plovoucím oknem.
Architekti mohou roztáhnout nebo otáčet své modely přímo svýma rukama.
Takže v těchto příkladech, se dostáváme do digitálního světa.
Ale což takhle jeho roli obrátit a místo toho nechat digitální informaci, aby si dosáhla na nás?
Jsem si jist, že mnozí z nás mají zkušenosti s nákupem a vrácením zboží online.
Ale teď si s tím nemusíte dělat hlavu.
Mám tu on-line rozšířenou zkušební kabinku.
Tohle je výhled, který máte z HMD displeje nebo průhledného displeje, když systém rozumí geometrii vašeho těla.
Vezmeme-li tuto myšlenku dále, začal jsem přemýšlet, jak můžeme namísto toho, abychom je v našem prostoru viděli, udělat pixely fyzickými, takže se jich můžeme dotknout a cítit je?
Jak by taková budoucnost vypadala?
Na MIT Media Lab jsme spolu s mým poradcem Hiroshi Ishii a mým spolupracovníkem Rehmi Postem vytvořili tento jeden fyzický pixel.
Nuže, v tomto případě se tento kulatý magnet chová v našem prostoru jako 3D pixel, což znamená, že jak počítače, tak i lidé mohou tento objekt přesunout kamkoliv v rámci tohoto malého 3D prostoru.
V podstatě jsme zrušili gravitaci a kontrolovali pohyb kombinací magnetické levitace a mechanického ovládání a snímacích technologií.
A programováním objektu digitálně, jej osvobozujeme z omezení času a prostoru, což znamená, že nyní mohou být lidské pohyby zaznamenány a přehrávány a zůstat ve fyzickém světě natrvalo.
Takže choreografie může být vyučována fyzicky na dálku a slavná střelba na koš Michaela Jordana může být opakována znovu a znovu jako fyzická realita.
Studenti to mohou používat jako nástroj k výuce složitých pojmů, jako jsou například pohyb planet, fyzika, a na rozdíl od počítačových obrazovek nebo učebnic, toto je skutečný, hmatatelný zážitek, kterého se můžete dotknout a cítit, což je velmi silné.
A co je více vzrušující, než jen zhmotnit to, co je v současné době v počítači, je začít si představovat, jak programování světa změní i naše každodenní fyzické aktivity.
(Smích)
Jak můžete vidět, digitální informace nám nebude něco jen ukazovat, ale začne na nás přímo působit, jako součást našeho fyzického okolí, aniž bychom byli odpojeni od našeho světa.
Dnes jsme začali mluvením o hranici, ale pokud bychom tuto hranici odstranili, jedinou zbývající hranicí je naše představivost.
Děkuji.
(Potlesk)
Mluvím sedmi jazyky.
Jakmile se to lidé dozvědí, nejčastěji se mě - kromě toho, jaké mám telefonní číslo - ptají:
"Jak jsi to dokázal?
Jak ses mohl naučit všechny ty různé jazyky?"
Dnes se tedy s vámi podělím o několik odpovědí.
Tak moje telefonní číslo je 212... (smích)
Dělám si legraci.
Víte, vychovali mě jako polyglota. Když mi bylo 18 let, uměl jsem už čtyři různé jazyky.
A v následujících třech letech jsem se naučil další tři jazyky.
Právě o těchto 3 letech chci teď mluvit.
Proces, kterým jsem se učil jazyky, se velmi lišil od mých vrstevníků tím, že nikdy nebyl jedním z těch stresujících, vysilujících, náročných a zdánlivě nemožných úkolů.
Opravdu jsem miloval každý okamžik toho učení.
A rád bych s vámi sdílel proč, čím to bylo tak zvláštní.
Ano, měl jsem sice náskok, když jsem už uměl čtyři jazyky, které jsem se naučil dříve.
Bylo tu však ještě pět technik, chcete-li, pět dovedností, které jsem používal, a které mi proces učení jazyků tak moc ulehčily.
Právě o těchto pěti technikách chci mluvit.
Pojďme rovnou na to.
Ze všeho nejdříve, první věc, kterou musíme udělat, je opravdu zhluboka se nadechnout.
A uvolnit se.
Důvodem je to, že nás celý život učí, jak máme dělat věci správně.
Už od narození nás učí, co máme dělat, co nemáme dělat a jak dělat věci správně.
Pokud však jde o učení jazyků, základním pravidlem učení jazyků, tou nejdůležitější věcí, je dělat věci špatně, dělat chyby, a to je moje první pravidlo.
Dovolte mi vysvětlit proč.
Když si vezmeme známé jazyky, známe celou sadu zvuků a celou sadu struktur, které dohromady tvoří to, čemu rád říkám - a budu tomu tak říkat i v této přednášce - naše "jazyková databáze".
Naše jazyková databáze bude zahrnovat všechny zvuky a struktury, které známe.
Pak je tu ale ještě celá rodina zvuků a struktur mimo naši databázi.
My, kteří si je chceme osvojit a chceme je prozkoumat, nemáme v databázi nic, žádnou znalost, která by nám řekla, kdy tyto struktury používáme správně. Nic nám neříká, kdy je zvuk přesný.
Řekněme, že chceme prozkoumat jeden konkrétní zvuk.
V naší databázi není nic.
Když jej vyslovíme, můžeme to říci perfektně, ale v naší mysli to bude znít jako chyba.
Znáte ten pocit v žaludku, tu nejistotu, když si myslíte, že děláte něco špatně?
To je ten spouštěč, který musíte hledat. To je ten signál, který vám řekne, že jdete za hranice své databáze a že sami sobě dáváte možnost prozkoumat sféru nového jazyka.
Ukážu vám, jak to funguje v praxi.
Řekněme, že se chcete naučit slovo "dveře" ve španělštině.
"Dveře" se španělsky řeknou "puerta".
Některé zvuky pro slovo "puerta" v angličtině už máme.
Jsou to "pu", "e" a "ta".
Pokud však jde o "r", tento zvuk v naší databázi není.
To "RR". Toto hrčivé "r" v anglické zvukové databázi není.
Je trochu mimo.
Když si tedy dovolíme přemostit naši databázi, skutečně prorazit ven a udělat chybu, dokážeme vytvořit zvuk znějící jako "RR".
Místo toho se však často stává, že si ve své databázi najdeme nejbližší podobný zvuk, což je zvuk "ah-er".
(smích)
To naše "ah-er" pak vytvoří něco, co zní jako "pue-er-rta", což španělsky neznamená nic a vlastně to ani nezní příliš hezky. A moc vám toho neřekne.
Takže první technika je dovolit si udělat chybu, aby mohly vznikat zvuky jako "puerta".
Teď pojďme k druhé technice.
Pro tuto techniku budu od vás potřebovat pomoc.
Přečteme si tato čtyři krásná slova.
Budu počítat do tří.
Začněme s prvním, počítám do tří: jedna, dva, tři.
(Publikum:) Mao.
(Sid:) Mao, skvělé.
Druhé slovo: jedna, dva, tři.
(Publikum:) "Koko".
(Sid:) Skvělé.
Třetí slovo.
Jedna, dva, tři.
(Publikum:) "Kokao".
(Sid:) Skvělé.
A čtvrté slovo.
Jedna, dva, tři.
(ticho)
Ó...
Podívejme se, co se stalo při tomto cvičení.
Měli jsme tato čtyři slova, nechali je projít jakýmsi filtrem americké angličtiny a dostali jsme něco, co vypadá asi takto.
Teď vám řeknu výsledky.
První slovo "Mão", což je portugalsky "ruka", jsme přefiltrovali na "Mao".
(smích)
Jako druhé slovo máme "coco", což je portugalsky "kokos" nebo "cocô", což znamená "hovínko".
Použili jsme filtr a máme teplý šálek kakaa.
(smích)
Jako čtvrté slovo máme "huo", čínsky "oheň".
A dostali jsme - budete-li opravdu kreativní, snad chlápka, který dělá karate... (smích)
Každopádně vám to neřekne moc o tom, jak se tato slova vyslovují.
Pokud si myslíte, že k tomu dochází pouze jedním směrem - z angličtiny do jiného jazyka, pomyslete na nerodilé mluvčí.
A zkuste někomu vysvětlit, že [though] se vyslovuje "though", a že [thought] se vyslovuje "thought".
I když tato slova vypadají téměř stejně, nemají spolu nic společného.
Nebo jim zkuste vysvětlit, že [enough] je "enough" a [enuf] je prostě špatně.
Vidíte, že nemá smysl používat cizí abecedu, když se snažíte učit cizí jazyk.
Proč?
Protože vysílá špatné signály.
Jaká je tedy druhá technika?
Zrušte ji.
Zrušte cizí abecedu.
Podívejte se na možnost, jak to udělat.
Toto je brazilská měna a vyslovuje se takto.
Až napočítám do tří, řekněme všichni název této měny.
1,2,3.
(Publikum:) Real.
(Sid:) Někteří z vás tu výslovnost znají.
Ano, většina to řekla, "re-al".
I když to může vypadat užitečně, vlastně vám to nic neřekne.
A když mluvíte portugalsky, "re-al" nic neznamená. Dovolte mi další možnost.
V portugalštině se "real" řekne "heou".
Naučím vás, jak to říci.
Až napočítám do tří, řekněte "he".
Je to "hey" bez vyslovení "y".
Takže jedna, dva, tři - "he".
(Publikum:) HE.
(Sid:) Skvělé.
A teď řekněte "ou".
Je to jako "ouch", ale bez vyslovení "ch".
Takže "ou".
Jedna, dva, tři.
(Publikum:) OU.
(Sid:) Skvělé.
Řekněte "HE".
(Publikum:) HE.
(Sid:) OU.
(Publikum:) OU.
(Sid:) "HE".
(Publikum:) HE.
(Sid:) "OU".
(Publikum:) OU.
(Sid:) "HE-OU", HEOU.
(Publikum:) HE-OU.
(Sid:) Skvělé.
Teď zníte jako nadšení brazilští kapitalisté.
(smích)
Proč byste tedy měli používat něco, co vypadá takto, co vypadá jako "real", když můžete používat něco, co vypadá takto a dá vám to mnohem více informací o tom, jak něco říci v cizím jazyce.
A to nás staví do velmi dobré pozice, protože v tuto chvíli jsme si dovolili prolomit naši databázi, dělat chyby, vstoupit na neznámou půdu nového jazyka.
Pak jsme si uvědomili, jak zapisovat tak, aby zaznamenané informace dávaly skutečný smysl.
Jak si to ale můžeme vyzkoušet?
Zde přichází na řadu technika číslo tři.
Třetí technika spočívá v tom, najít "pedanta".
Najít někoho zaměřeného na detaily, kdo vás nenechá utíkat před chybami.
Ještě důležitější, než najít někoho opravdu takového, vašeho jazykového guru, je vytvořit si s ním správný druh vztahu.
Jde o vztah s někým, kdo vás bude opravovat a nebude se při tom cítit nepříjemně, a ujištění, že se v jazyce dostanete tam, kam se chcete dostat.
Zároveň to však bude někdo, kdo vás bude vyzývat, abyste dělali věci špatně a v první řadě dělali chyby.
Takovým pedantem může být váš učitel, váš lektor nebo přítel, může to být i někdo na Skype nebo Craigslistu, na tom nezáleží.
Pedanty můžete najít všude a díky technologiím je to ještě snazší.
Pak přichází čas na praxi.
A pro praxi tu máme čtvrtou techniku.
Vždy jsem si myslel, že tato věc je tak trochu "Sidovým šílenstvím", ale pak jsem si uvědomil, jak moc je užitečná.
Vždy jsem dělal to, čemu říkám "konverzace ve sprše".
"Konverzace ve sprše" jsou skutečné konverzace ve sprše.
Když jsem se učil nový jazyk, věnoval jsem tomu několik minut ve sprše. Vzpomínám si na všechny ty diskuse.
Vzpomínám si, jak jsem se učil čínsky, smlouval jsem a chtěl jsem získat o dva jeny víc, abych si mohl koupit ten krásný knedlík a dosáhl na slevu. Nebo jsem jel do Říma a ptal se na cestu na tu nejkrásnější "piazza".
Bylo to úžasné.
Na konverzaci ve sprše je nejkrásnější to, že můžete najít všechny mezery ve svých znalostech, protože vedete rozhovor na obou stranách.
Například ptát se na cestu je jednoduché. Co ale, když máte také porozumět odpovědi? Nebo ještě lépe, sami si odpovězte.
Konverzace ve sprše vás zkrátka donutí mluvit na obou stranách rozhovoru.
Vlastně ani nemusíte konverzovat ve sprše. Další skvělá věc je, že můžete cvičit kdekoli.
Konverzovat můžete doma ve sprše, stejně tak jako při procházce na ulici, v metru...
Opravdu, když budete v newyorském metru mluvit sami se sebou cizím jazykem, skvěle zapadnete.
Budete v pohodě.
Je to skvělé, protože vaše praxe nezávisí na ničem a na nikom a já jsem to tak dělal celé roky.
Později jsem zjistil, že to dělají i profesionální sportovci.
Michael Phelps je známý tím, že si vizualizuje každý svůj závod několikrát po sobě, než skočí do vody.
Osvědčilo se mu to a osvědčilo se to i mně, takže to bude fungovat i u vás.
A teď pojďme k používání jazyka.
Až doteď je to skvělé. Zjistili jsme, jak dělat všechny zmíněné věci a to nás staví do opravdu skvělé pozice pro používání jazyka.
Pro tento účel vám doporučuji najít si kamaráda na konverzaci.
Abyste jej našli, doporučuji postup, který nazývám "kamarádská formule".
Je to způsob, jak se ujistit, že přínosem pro vás bude vždy použití nového jazyka.
Z toho důvodu by cílový jazyk měl být tím nejlepším jazykem, který máte společný.
Proč?
Pokud jste někdo jako já, rádi se učíte jazykům, abyste mohli komunikovat s více lidmi, mohli si rozšířit obzory a trochu lépe porozumět jejich myslím a srdcím.
Když se tedy snažíme mluvit s někým cizím jazykem, který ani jeden z nás dobře neovládá, bude nás to nutit mluvit anglicky nebo jiným jazykem, který nám oběma vyhovuje lépe.
Pravděpodobně přejdete k tomu jednoduššímu jazyku.
Proto doporučuji najít někoho, s kým bude váš nejlepší společný jazyk právě cílový jazyk.
Nenajdete-li nikoho ve svém okolí, zkuste technologie.
Nebo zkuste cestovat, máte-li tu možnost, bude to skvělé.
Uvědomuji si, že to může být problém, protože není snadné najít někoho, kdo přesně splní tento profil.
Mám ale dobré zprávy.
Uvědomil jsem si to v práci, kde mám kolegu, také lingvistu, který mluví mnoha jazyky, a naším nejlepším společným jazykem je určitě angličtina.
Náš druhý nejlepší společný jazyk je určitě francouzština. V kanceláři spolu ale vždy mluvíme německy.
Důvod?
Vzniklo to proto, že v kanceláři byli lidé, kteří mluvili anglicky, a také lidé, kteří mluvili francouzsky. O svých plánech na páteční a sobotní noci jsme ale mluvili německy a nikdo netušil, o čem mluvíme.
Můžete tedy také zvolit váš nejlepší společný tajný jazyk.
(smích)
Získáte tak velmi pohodlný nástroj.
S přáteli budete mít společný jazyk a zároveň získáte pocit soukromí na veřejnosti.
Pojďme si to shrnout.
Díky první technice si dovolíme projít bariérou jazyka a prozkoumat neznámou půdu zvuků a struktur mimo naši databázi.
S druhou technikou se naučíme dělat poznámky a ujistíme se, že je můžeme dělat tak, abychom později dokázali dané zvuky a struktury zopakovat.
Pak můžeme kontrolovat své chyby tím, že si najdeme pedanta.
Za čtvrté: Praxe.
Konverzujte se sebou ve sprše nebo kdekoli jinde, kde chcete.
Pak se držte "kamarádské formule", abyste si našli někoho, s kým můžete cvičit jazyk ve dvojici.
A potom (italsky) se dostaneme na skutečně krásné místo, (německy) kde učení jazyků už není nic stresujícího, složitého ani nudného, (španělsky) ale spíše svět možností.
Svět, kde každý z nás má možnost prozkoumat (francouzsky) nové kultury a různé životní styly.
(brazilskou portugalštinou) Největší odměnou nám bude, že se dozvíme více sami o sobě.
(řecky) Teď vám to všechno může znít jako španělská vesnice ("all Greek"). To ale neznamená, že se to nemůžete naučit.
(čínsky) "Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem."
(anglicky) A to není žádný problém, protože už víte, jak v tom chodit.
Děkuji vám. (potlesk)
Většina našich klimatických podmínkách zde na Zemi má byli přátelští za poslední pár tisíc let , ale po většinu z posledních tří milionů let později byla mnohem chladnější, než je teď a regiony, kde většina našich potravin pochází z jsme příliš studené pěstovat žádné jídlo vůbec vědec nedávno zjistil, že tam byla dlouhá série opakované ledové doby v posledních několika milionech let s relativně krátkými obdobími tepla Inbetween každý z těchto kluků věků trvalo asi devadesát tisíc let v průměru spíše teplé zadat ledovcové doby mezi dobami ledovými mají v průměru jen o 10.000 let
Tento dlouhý cyklus velkých ledových dob přibližně každých 800 Tisíc let naznačují, že můžeme očekávat další jeden někdy brzy ale co nejdříve rozumí doba ledová doba a kolik varování, že jsme pravděpodobně stát a je něco, co bychom mohli dělat že i když jsme měli nějaké ráno
Nedávné studie starověkých ledových vkladů a podzemních vrstev, ze pyl ze stromů, které žily sto tisíci lety naznačují, že minule konečný přechod Norman Ičići džungli stalo neuvěřitelné řemesla ne přes tisíc nebo dokonce kabriolet ale bude trvat dvacet , kdy dojde k posunu v karnevalové mnoho oblastí Evropy posádka nemůže vojáků z teplé Počasí už roste jejich mírný
Regiony a jsou nahrazeny druhy Posádky se nachází pouze v oblastech, jako je více než st
ledovce bude trvat mnoho tisíc let dosáhnout maximálně ale docela fajn, takže určitě zpět kultura téměř okamžitě stává téměř nemožné odstraní regiony roku nějaký nedávný důkaz navrhne můžeme být nyní více než jako rychlé možná méně než dvacet vaše přechodné období a že může být méně než sedm let pryč od začátku další co by mohlo způsobit cyklus ledu věk, který každý slabší 100000
let
Až donedávna mnozí vědci věřil, že hlavní ledové doby jsou způsobeno velmi malým změnám v zemské oběžné dráze po desítky tisíc let změny, které mají vliv na chvíli Množství slunečního záření dosažení různých částech světa některé z těchto orbitálních pohybů se zdají způsobit relativně menší výkyvy v ledu ve vzduchu ale malá změna v zemské obíhá kolem Slunce který velmi lehce louky a rozšířit některé 100.000rok časový rámec vyrábí změny slunečního záření, které je tak minuta v řádu půl procenta že mnoho vědců nyní cítí že to není pravděpodobné, že příčinou takového obrovského jevu jako hlavní
ledové doby Tato teorie předpokládá, že oběžná něco se musí zchladit na zemi, aby aby na hezký den ale příplatek Simpson , který stál v čele britské královské meteorologická společnost měl jinou představu před padesáti lety vydal papír , které on navrhl, že některé zdroje zvyšování energetické by bylo zapotřebí přesunout velké množství vlhkosti které vybudování ledovců a řeknu pravděpodobně většina z této vlhkosti je od oceánu ale když by se zvýšil energii pocházet z
Sir George si myslel, že písně Jas se musí změnit nějakým způsobem cyklické přes desítky tisíce let ale nebyla nikdy žádné důkazy o to teď další vědec přišel s přijatelnější zdroje této energie john hamburgery strojní inženýr školeni na Purdue University , který studuje klima z velmi multidisciplinární perspektivu v posledních patnácti letech panicker věří energie vybudovat ledovce ledová přichází z skleníkový efekt před sto lety, kdy průmysl byl ve frontě až třicet odpadky uhlí a já nevím, hořící ve Velké Množství vědci začali domnívat se, že nadbytek oxidu uhličitého z tohoto masivního spalování dlouho pohřben fosilních paliv by se chytit další teplo z některé a způsobit skleník účinek který by nakonec zahřát zemské klima protože jsme se spalováním fosilních paliv ohromné ​​stále rostoucí množství od té doby někteří se domnívali, klimatolog, než skleníkového oteplování nakonec zahřeje
Země výrazně a že by to nakonec roztavit polární ledové čepice který by zvýšil hladinu c- a odstraňováním povodňových pobřežních městech po celé Země ale oxid uhličitý co dva byla dramaticky narůstá Atmosféra na více než sto let a existuje jen málo důkazů o jakékoli Globální oteplování v tu dobu vlastně zimy na severní polokouli byly chladnější
Během mnoha posledních patnácti letech než všechny zaznamenané historie florida citrusové plodiny používané ke zmrazení asi jeden rok každých deset let Ztuhli po dobu až pěti let od 1980 dvě osmdesát pět nové záznamy byly porušeny nad znovu téměř každou zimu v posledních několik let
John hammacher uvádí, že Skleníkový efekt musí dojít nejvíce neoprávněně v tropech protože to je oblast, která již dostane většina slunečního světla
Výzkumy veřejného mínění a vyšších zeměpisných šířkách, které dostanou Poměrně malá část slunečních paprsků tam dokonce tmavé většinu roku by měl být jeden velmi málo přes skleníku účinek pokud tropy ohřát v hlasováních se příliš nemění teplotní rozdíl mezi těmito dvě oblasti naší planety se zvyšuje a když to nastane jakýkoliv meteorolog vám říct, co se stane na velmi dobře být , že počet modulů s nárůstem se počet tornád ehm ... pouze zvýší, ale Intenzita se aktivuje ve skutečnosti osnov a řekl mi, zdá se dramaticky rostou ve
V několika posledních desetiletí některé z rozdílu může být způsobeno Podrobnější zprávy protože neexistují žádné další lidi, aby sponzorovat povětrnostních extrémů a zprávy je ale obrovský nárůst počtu tornáda hlášeny Zdá se podstatně větší než jedna očekávat z pomalu rostoucí populace jako skleníkový efekt zahřívá již teplé tropické oceány další vody o publicitu která je větší prostor některé z těchto možností vlhkosti dostane vybral se zvyšujícími se větry systémů, které vyvinuli a posunula daleko hammacher věří, že tento proces je zodpovědný za nadměrné srážky severní polokouli se zdá být zažívá v posledních deseti až patnácti
let který se nazývá některé řeky chyba vážně a že toto zvýšené množství srážek je to, co je
Folsom jezero
loučení na rekordní úroveň nedávno , která začala přetékat z břehů v částech značky Chicagu přední čtvrti a to je velké slané jezero, které nyní zahrnuje koleje, které používají běh jí jako některé z nových mraky vlhkosti naložené poháněného do vyšších zeměpisných šířek a polární
Regiony mohou vyvolat opery sněhu a ledu budování polární ledovce Průměrný severní polokouli sníh pokrytí enormně zvýšila z devatenácti šedesát sedm z devatenácti sedmdesát pět
Od té doby se plocha na jaře sněhová pokrývka opět dosáhnout rekordní úrovně zmrazení nově vysazených plodiny a soustružení miliony jiný Petra firma na ledové kostky někteří vědci nyní věří, že jednoduše Vypracováním mraky, které Marcus
Allen
Skleníkový efekt umožňuje na Zemi Držák než teplejší jiní věří, že trvalé zvýšení produkce bez ohledu na jejich zdroj by mohlo vést k ledové mnoho vědců nyní kromě hammacher věří, za skleníkový efekt paradoxně je to pravděpodobně povede ke zvýšení pokryté sněhem a nahromadění polarizovat ale jak by skleníkový efekt mají je zodpovědný za předchozí ledu zraje v cyklu všichni který nastal dlouho předtím, než jsme dokonce existuje vědy dlouho známo, že velká část eroze způsobená větrem a vodou se koná během deseti tisíc let každý teplá doba integrace jedním z hlavních důsledků je, že minerály v půdě erodují na mě příliš hluboko do podloží kde mohou již být dosaženo stromy a další platformy dnes víme, že téměř sto minerály vápník hořčík a mnoho dalších jsou základní živiny pro všechny rostliny a živočišné říše jako zásadní minerály v půdě vzhledem k tomu, napsal v cestě po tisíce let během války v zraněného rasové období teoretik mírného kraj lesa získat postupně slabší a nakonec začnou vymírat oni podlehnou rozhodnější hmyz a nemoci a lesní požár
Trend Anderson velké dánské klimatolog dělal pozoruhodnou studii o
Před několika lety pracuje na několika jezer, které mají zůstal v klidu stovky tisíce let nemůže dostat zrna z různých druhy Pavla a zjistil, že je hlubší a hlubších vrstvách sedimentu jako označení z druhů stromů, které rostly v těchto místech během posledních dvou set tisíc let to, co bylo zjištěno, že velký stín stromy, které potřebují větší množství půdní minerály prospívat začal rychle dot zpět
Asi v polovině poslední teplé intriky rasové období on věřil, že ztráta půdy minerály erozi a vyplavování byl důvod a našel další důkaz tento pohled do současné zvýšení méně těkavých plánů jako ovoce a Heather které se obvykle pěstují více kyselé půdy minerály načíst půdu před město a když oni ztratili půdu nevyhnutelně se stává kyselina
Anderson objevil další důkazy, které podporuje rozhodnutí proroctví a našel podobný vývoj na čtyři různé strany reprezentovat nejen poslední integrace ale ten před tím stejně jako zemských lesů pak můžeme začít umřít z postupnou ztrátou půdy minerály přestali konzumovat velmi velký množství oxidu uhličitého a místo toho dát zpátky do atmosféry to velmi rychle, když se vznítit Většina lesních požárů jsou způsobeny blesk další oxidu uhličitého vytvořené Tento přirozený proces vytvoří skleníkový efekt které by mohly pravidelně odpaří a přesunout velké množství tropického vlhkosti vybudování ledovce, což vedlo k opakující se cyklus ledových dob a je tu ještě poslední kus to také nemožný , kdy ledová přichází ledovců Pomalu předem z tisíců let se semlít mnoho typů hornin v minulosti do jemného prachu
Tento kamenný prach se jim foukané větrem a vysílal vody přes mnoha částech rok skály se skládají z minerálních tak to shnilé se i nadále spoléhá jak hodně země sluneční vyživuje nejchudší další vegetace ještě jednou jako nejchudší stát se zotavil, že daří v šíření a oni konzumují nadměrné uhlík uhličitého v atmosféře jako oxidu uhličitého v atmosféře snižuje skleníkový efekt odezní a spolu s ním převod přebytek vlhkosti za šířek a vytáhněte regiony které vybudování ledovce
ledovce konečně na vědomí, zpět a druhý zraněn doby ledové že se zdá být docela shoda o tom, že myslím, že jen tak z těchto výskytů a pokud je tomu tak bylo v účetní závěrce problém, který ovlivní stává řekl, že věří v takové nárok, který je obhajuje ty, kdo zavraždil financování děkuji a to je to dobře viděl bych naznačují, že hammacher udělal je jít do těch starých souborů a napsal na stánku pravomoci těstovin jdete na to neudělal Myslím, že většina vašich bot jen o uh ... led návrhu ze zlatých oldies zpívá dům Opravdu komunikovat tak, aby, že je tu dobu se na standardní Píšu o roční přehled životního prostředí začíná výkonný Britannica
Možná jsem napsal několik Environmentální studia učebnice
John hammacher vyvinula krásná a komplexní teorie klimatu změna každý prvek, který byl podporován vědecké důkazy Jeho teorie byla posezení pod nosy z mnoha jiných vědců, ale oni do značné míry přehlíží ji
Podle mého soudu John hammacher zíral na jeho věk velkým přínosem pro lidstvo zde je Andrew celý systém
Motor z ledových dob jak navrhoval John Hammond začíná s d mineralizací hodně ze světa, aby jinde pokoj
Jimmy chan zejména v oblasti mírného Při půdy ztrácejí minerály
Před roste na zeslábnout a spotřebují méně oxidu uhličitého z atmosféry pak jako umírají a někdy i požár v ní uhlík se uvolňuje zpět do Atmosféra v parku stálezelených je tam nadbytek oxidu uhličitého vytvoří skleníkový efekt chytat další teplo ze slunce protože tropy mnohem přímější slunce z horalů jsou teplejší mnohem více skleníkový efekt to zahřeje během tropických oceánů a pokud prokáže, že více vlhkosti z , který ještě jednou moc zvyšuje teplotní rozdíl mezi výzkumy veřejného mínění v tropech vytváří větší rozdíl tlaku jak vzniká oteplování a chladný a vrazí ji nahradit Tento obíhá rychleji a vytváří vyšší křídla
Tyto větry pohybovat mnoha nových Marston Megan mraky směrem k vyšší zeměpisných šířkách ve středních zeměpisných šířkách dělají na zemi starší a některé z nich urychlit tak, jak další déšť, který může vést k modely prostřednictvím vyšších zeměpisných šířkách v ankety
Některé z těchto nových mraky srážejí zvýšil již a led na ledové příkrovy a ledovce začnou vybudovat chlazení polární oblasti ještě více Tento rozšiřuje teplotní rozdíl mezi policií a tropů ještě další nadšený v procesu budování padák počítače již nebudou jeden velké množství sněhu a ledu nahromadění v polárních oblastech to přidaných Hmotnost stisku se na zemský tenké kůra může stát holuby, které vyústily v rostoucí počet zemětřesení to může být také děje v posledních letech let jako polární ledové příkrovy rozšiřovat a růst a zatlačte více na vrstvě roztaveného těsně pod zemským tenkou kůrou to red hot milenec věnuje stříkat ven na jiných místech, jako jsou hydraulické kapaliny ozve se zvyšující se vulkanická
Sherman je jako progrese ledové Jedná se o možnosti chrlí ven hodně dodatečného oxidu uhličitého spolu s self
Evropa a ostatní plyny lék na rostoucí ceny a zničil více lesů který poslat ještě více oxidu uhličitého do vzduchu Někteří vědci si myslí, že vulkanické erupce již roste dramaticky v posledních desetiletích myslet na Mount Saint Helens další Churchill a pak ať mi stačí Od devatenácti v určitém okamžiku systém zakrýt univerzální analyzátor
lidé, smích, takže pondělí 8000 indisponovaný můžeme být velmi blízko k té pravé nyní sto tisíc let cyklus ledu věku je přirozený proces ten, který se vyskytuje bez lidský příspěvek , ale tentokrát některé věci děláme sami se zrychluje proces což vede k dalším jsem řekl, naše spalování fosilních paliv uhlí benzín zemní plyn je velmi velký přispěvatel do proudu skleníkový efekt stoupá nejen obrovské množství oxid uhličitý ale jiné plyny které přispívají ke skleníku účinek jako oxid uhelnatý a oxidu dusného spalovat odpad ng produkuje některé tyto stejné skleníkové plyny všechny tyto obrovské množství spalování byl také z důvodu kyselého deště jedy, které půdu a autobus zrychluje destrukce světových lesů tropické deštné lesy obsahují nejkoncentrovanější rychle rostoucí vegetace na zemi a my jsme byli řezání je dolů
Adam po vyniknout jedí právo v pořádku povodí Amazonky v Brazílii je největší ze zbývajících deštné pralesy na světě plocha amazonského deštného lesa velikost přátel je být jasné každých pět let
let ekvivalent fotbalového hřiště každý druhý tropické lesy ve střední a jižní Amerika se často spálil Osvaldo striktně po více dobytka rančera často jsou tyto obrovské požáry dostat ven z ovládání a spálené obrovské množství stromů pokrývající tisíce kilometrů čtverečních devadesát pět procent z masa Tyto dobytek skončí jako levné hamburgery , které se prodávají a jeden ve Spojených státech uvádí maso není potřeba ale fast food řetězce podle něj protože je to trochu levnější než nákup cestovní vyrostl v Americe o nový bednář hamburger levnější pesticidy a herbicidy tak toxické, že jsou zakázány ve Spojených státech jsou často používány na těchto chovatelům dobytka pokud se dostanou do masa a vrátit se na ptáky app se průmyslové země ničí jejich vlastní samozřejmě na krátkodobé bude
Všechny sekce jsou jasné což vede k revoluci ve ztrátě drahé ornice
Moderní svět
Často trvá hrozný problém pro nás někdy záměrně jako rozšířené používání Agent Orange ve Vietnamu několik dalších plynů se vyrábí vlastní aktivity také přispívají k skleníkový efekt enormní množství potravin odpadků vyrábíme dává vypnutém další skleníkových plynů by to mohlo být řízen kompostování potravinářské odpady a jejich vracení země, v níž se výrazně obohatí půda podobně hnůj nelidské kanalizace občan recyklovány zpět do země také dává z metanu až o mnoho dobytka začaly být zvýšen v Obrovský centralizoval posledních několika lety Zemědělci vždycky recyklovat je v války, protože to bylo nejbohatší hnojivo pro jedinou hodně dusíku v umělé chemická hnojiva uniká do vzduch kde se stává další skleníkový plyn zdá se, že značné množství důkazů které naznačují, můžeme být až do poslední možná méně než dvacet období roku znamená konec teplé Interracial a začátek další ceny
John hamburger odhaduje, že takové rychlé přechodné období může začali kolem devatenácti sedmdesát devět založena především na vnuceno lesní požáry nahrát studené zimy šíří sucho stoupající hladiny jezera a strmě stoupající atmosférická obrubník oxid uhličitý Profesor Genevieve po celém světě , který objevil méně než dvacet let Doba záznamu prokázat, že bych měl je v poslední době ledové napsal v devatenácti sedmdesát devět že již může být v takové přechodné období, tentokrát jinými slovy Dále jsem řekl, mohl myslitelně začíná někdy dříve 1995 během příštích sedmi let v té době tento film se provádí možná už v příštích co to k přechodu dochází klimatu v oblastech mírného pásma , kde se pěstuje většina světových potravin se rychle dostat mnohem klidnější plodin zamrzne během noci některé pracovníky vegetační období ničit mnoho zdrojů potravin zvyšuje silný vítr tornáda a kroupy bouře zničí další zaplavení move plodiny pokojů potravin v létě a zvýšení může klesnout jako ten, který zničil nějaký devadesát procent plodin v jihovýchodní stavy us v devatenáct osmdesát šest , který také zdevastovala městské kultury v některé oblasti rozšířené překupníci, když déšť které obvykle telefony a některé tropické a mírného pásma se zvedl silný vítr a Terry blíže k volbám hammacher věří, že v důsledku tyto kombinované devastace
Většina lidí na Zemi v každém regionu
Hlavním umírání hlady v méně než desetiletí a že čím déle senior klesá více než kdy jindy které se již vedlo o tolik hladovění je jen začátek toho, co může být příchod největší holocaust v dějinách je tam něco, co můžeme dělat, jsou rychle se zhoršující plán a přichází vidím neuvěřitelně to může znít
Pokud skleníkový efekt řízen postupné ztráty půdy minerální a následný pokles zemské vegetace je ve skutečnosti dlouho hledaný motor z ledových dob můžeme si to v naší moci nejen zpomalit proces , ale k zastavení cyklu ledových dob zcela tím, že dělá mnoho věcí velmi rychle zastavení jasné řezání Země lesy výrazně snižuje naši spalování fosilních paliv výsadba obrovské množství nových stromů na konzumovat nadbytek oxidu uhličitého a převzetí co se zdá být ledovce práce a pamatujte, rostoucí moc na zemi tak sebe mnoho zemské mírného regionu lesy umírají
lesních požárů byly také zvyšuje v posledních letech dramaticky přiděleno, že mnohé lesy se staly oslabené a vysušené a my víme, že dnes sestřelení stromy a Květy mohou být obvykle omlazuje od pamatujte vzniklé jejich obchod s jemně mletý úrovni bodů trh malé stromy, které se v nás nějak masivní způsob i na jiných šaržích mého souseda cesta, kterou bylo řečeno žádný rockový fest aplikovaných ehm ... téměř nic přijde samo a audio zásobníky a mimo vana prodávat naftu ehm ... všechno potřebujeme, to se vztahuje na smutek odrůda se vrací , což znamená , že jsem ... nový život bavlníkových bychom se prostě musí být pacient a pomoci ehm ...
Matka příroda na to když jsem nebyl malé dítě uh ... naše lesy kamarád kvete Marcii a můj otec, aby mě ven a my Nalezeno spousta a spousta a spousta a nyní dnů v okamžiku, kdy
Sudy vyhnal téměř úplně a tak musel máte příklad že jsou vrací a a a jen velmi málo se o tom protože je to jasné znamení, že celá systém začíná znovu
Nejdůležitější věcí
Slováci prachu pro umění a kulturu, je to Pátek nocí problém v této míchačky parku nejen stromy jód i jejich mladí trojky pět šest roků Osbourne mají zběsile a to za šest let tyto těchto poroty vřes bobule menší růst je to roste z toho
Hned několik let pracuje mimo ulice 1983 musí být dáno na testování podloží v loňském roce a každý rok začíná formulář vpravo ehm ... osm zkorigovat
Lucy mnohem větší, dělá z těchto Therese až osmdesát sedm vychází tři sedm osm ano Tyto nenávist
Indie vpřed a půl roku strom kázal prosím krocích v tomto místě míč zde pro ty, kdo z tohoto poháru, ale průmysl velmi blízko toto místo
líto a že vzduch ross tak znečištěné odborník vzít si dítě mají v držení a třídění na Nejvyšší Newland se dostat jak jsme chtěli demonstrovat zmiňoval s malým množstvím potoky dělá , který znečistil líto vařit je regenerované a být přišel sem do rezervace první snímek Irácká minulosti v devatenácti osmdesát tři čerpá velmi překvapivé pro nás na půl roku později stromy ukázala ale ozvěnou proti mínění odborníků Allstate to nebude a tam je zaměřena nebo to bude trvat
Tam také o několik let reagovat společnost asi šedesát tisíc Náměstí na mé ruce dítě nebude v tomto a bnp_ hlavní lobbisté čtyřicet čtyři procent povrchu je Allstate vztahuje prognózy není skutečnost, že mírové Kristova umírá stále foss spěšně spolu s počtem osob v naše země jsme svědky, aby si pomocí tak opravdu zničení veřejné vyzvednout půdě umírajícího OPTI ehm ... mag a hříbata
Alba mikroskopický Chůva těžké zvířata musíme připojit palmy vědce prachu, které se automaticky okno strávil vzorek musí být nastartovat, pokud zaškrtnuto v ehm ... zátěže Courtney absurdní a myslím, že noha
Banka také příliš příliš pevné jednal chvíli, pokud jste všechno, co prostě musí být uzavřen do jeho hloupý příliš do města prožít celou noc to znamená, že otázka prašné není sám umělci pravdu je to výmluva, že spalničky pravdy, která byla oplozena šel přes nás velmi silně a tmavě zelené že na druhé stromy a bylo to mnohem více volně distribuován nekonečná a já nejsem tak intenzivně zelené atd. neslušné požáru
OPM com účty víza se naučit hrát sůl ze stejného místa jedna část pozemku je pro washington dostatek množství rocku jen pop druhé, že není vše ostatní v léčbě je přesně stejný Kancelář zpřísnění Při optické myslím, že je čas pro mě
Ashby a další hostinec v opticky Dua je tu další Příklad s jabloněmi to je velmi citlivý typ jablko známý jako policisté nejsou a tyto půdy ještě nikdy neviděl chemický
Tyto stromy byly využít výhradně s rockem děkuji to je téměř neuvěřitelné, že jeden může dosažení takového výsledku bez chemická hnojiva zde existuje více jablek dojíždět odhaluje odděleně v close-up fotografii chcete vidět, co tyto jablka nemají vady i bez škodlivých a citů chyba můj dodavatel zatím obrany makiel je je chloubou ale důvod, proč mohou být horké reakce na údaje, že padesát východ Banka stěr ctít osud easy experimen
Masi se až generální ředitel konsorcia pak optické vlákna pak hausky kopání je můžete říct, jenž má být zdaněn na státní st de Tocqueville Heiden zával pokud je to jediná věc, která je naprosto jasné, mimořádné , že když jste poprvé o nich že to, co extrémní klimatické jsou rostliny v různých od sebe desetiletí kontaktu s jiným, koho jsou aktivace umění soudní síň
Líčí mě na hlavní nekoušou ko obyvatel kvalitní tým na něj a zeptal se mě, proč hnojení hnědý důvěru navzdory všem úspěch, který lze prokázat se postupovala tak pomalu a nedoporučuje se oficiálně o zemědělské instituce vlastní vědy velké výrobců chemických hnojiv do ne jako soutěž chtějí podnikat jen pro sebe koho shashikant
Potřebuji tyto bolesti chemická hnojiva Výrobci samozřejmě ze silné politické lobby s cílem, aby se do popředí a tlačit všechno ostatní do pozadí, které kopírovat všechny čerpadla, takže na cíl očekávat, že něco zůstávají realizace sorrows světě nejhorší nebude dělat moc dobře však držíme kácení lesů
Chceme-li přežít, musíme zastavit jasně řezání a pálení na světě lesní okamžitě a především rychle rostoucí tropické deštné pralesy protože většina z deštných pralesů zemí jsou silně poplatný západní pravomocí je pravděpodobné, že být docela připraveni zastávka jasný výměnou za odpovídající snížení na zahraničním dluhu Tento vzorec se již ukázala jako velmi úspěšná při zachování určitý prostor pro chytrý ale to znamená, že svět v jiných hospodářského zájmu, aby byli profitovat ze zničení deštné pralesy
Od léta se bude zvětšovat my chmelené a Rob všechny tyto nové stromy pomohou konzumovat nadbytek oxidu uhličitého v atmosféra nejmasivnější zapojení a závazek bude nutné bychom měli uspět v době to je obrovská práce ale zdá se, také v rámci schopnosti pozoruhodných druhů musíme přijít po několika letech můžeme použít nový Kmeny stromů na palivo jako náhrada za obnovitelné zdroje energie fosilní paliva o pěstování a konzumace stromy bude pouze recyklaci uhlík do a ven z atmosféry každý rok tak úroveň oxidu uhličitého nebude zvýšení
Slovo může produkovat metanol čistý neznečišťující alkohol paliva , která má ještě větší výkon než benzínu a motorové nafty další čistý alkohol fueled ethanolu může být vyrobený z kukuřice a dalších zemědělské plodiny a velmi efektivně a pamatovat hodně smutku Řidiči závodní auto často volí alkohol paliva nebo benzin z důvodu vyšší moci Dosazením královna královský alkohol paliva budou mít další obrovské výhody jako dobře můžeme zastavit soutěžit i když v Perský záliv kde většina světa byla zbývající se nachází s všudypřítomným nebezpečím jaderná válka celkové ropné společnosti mohou využít obrovské kapacity rafinerií k výrobě čisté šetrná k životnímu prostředí paliva a nebudeme mít žádné další z těch, hrozné ropné skvrny které zabíjejí ryby a ptáků a zničit naše pláže methanol a že většina návrhů zákonů žádoucí téměř neškodně jsme skoro ze všech stejně
Prognózy ukazují, než jiné dvaceti až třicet let téměř celý svět je všechno bude pryč Ne že by se stydět za to zemřít nyní co může být také použit k výrobě metanu plynu z obnovitelných zdrojů náhradou za zemní plyn
Colin topné vody musíme zastavit spalování nejšpinavější paliva, jako je Colin nebo které vyrábí velké množství oxidu uhličitého, jak rychle jak je to možné velká dvojitá okna, může poskytnout většina z těchto lidí jsou umístěny po celý rok okenní deky udržet teplo v noc izolace může snížit obrovské ztráty ohromně tím, že drží studený vzduch z ruky více merengue opalovací krém energie kostka být použit i ochladit pracovní a životní prostor a
Koncert bude sloužit jako základ pro neznečišťující energeticky účinných zda mohou být široce zásadní přechod dnes záleží na tom, jak efektivní jsme mohou být vyrobený kolik Marshall, který bude zapotřebí jejich výrobě ve srovnání s tím, jak hodně energie pro práci bez během prvního roku to by mohlo být velkou chybou, turistická dávat zbytečné emise skleníkových plynů do atmosféry během další dva nebo tři roky zdá, že dosažení bodu, odkud není návratu i dříve jsme se také můžete prohlížet z mrtvých stromů V samozřejmě, že ne poskytnout některé minimální potřeby, pokud si v matou další tři až čtyři tady je dokud skleníkových plynů mohou zlomil dolů a já se nově vysazené stromy začnou přijít pro udržitelnou budoucnost nebudeme moci kácet žádné živé stromy z ethanolu za několik let jsme mohli převést naše auta téměř ihned spustit zemní plyn kdy až do nové položky přicházejí v zemní plyn výsledek mnohem méně uhlíku uhličitého a dalších znečišťujících látek než benzín konverze je velmi jednoduchý a levný a zemního plynu stojí méně než polovinu Cena ropy chvíli pokoj, který je jen o něco více děti budou cítit takže jsme lepší, minimalizovat i přírodní plynných během několika příštích let jinými slovy, pokud skutečně chceme přežít
Možná je načase, abychom se dva nebo tři roky místo moje energie hltající kolem bloku dokud neuvidíme, kterým směrem vítr foukání pracovat dohoda naše spojence v půdě výsadbu stromů a zajištění životní potřeby mohou být sdíleny všemi z nás který nám všem hodně volno aby se dobře podívat se na svět a možná i zjistit něco více o kdo jsme a co děláme tady to nejnutnější ceny může ukázat jako to nejlepší, co se papež si spojence v půdě také revoluci v našem zemědělství
Po deseti tisících letech Roche v je každý a od poslední doby ledové zemědělské půdy se také stalo těžce demoralizované výnosy plodin jsou výrazně snížil z to, co by mohlo být
John hammacher odhaduje, že můžeme rostou několikrát jako hodně jídla Andrea mineralizované půdy než jsme nyní může růst a to vše mnohem lépe výživnější když jídlo, které nyní rostou s chemikáliemi vysoké náklady na chemikálie má zruinoval mnozí zemědělci nyní a pomáhá zničit rodinnou farmu pěstované plodiny muži ženy vznikají znečištěné ne potřebujete pesticid pane dalších jedovatých chemikálií proto, že zdravé plodiny, jako je zdravé stromy jsou vysoce odolné vůči hmyzu a nemoc udělal tkadlec přitáhl obrovské hlavy organické dopisy, jako je tento v jeho dvorek zahrada
Jsem něco jako naši spojenci dohody sám
Dan hemenway dělal trochu řízené studovat v jeho zahradě
Rina roste pouze jednu jeho část lidé dostali deset přepravu každého pozemku a aby vedle sebe v bytě
Obnova jako rodiče jsou několikrát je dobrá perry Spiller prezident druhu Sdružení Lucy navrhl, aby jeho dcera Jean Marie , že děláte něco na zelené mineralizace bývalé střední školy Science Park rostliny hnojené pouze s rockem prach čtyřikrát až pětkrát větší pod kontrolou
Larry Howe přidal některé štěrkové bastardi, kteří jsou úplný kolaps listovou zeleninu a dostal tyto viditelné výsledky již po několik týdnů australský minerální hnojivo Firma se zabývá výrobou jemně mletý kamenný prach pro použití v zemědělství po mnoho let nyní dodává velký rozdíl vést paty stock a ehm ... když bydlí v květnu náčelník jsme se podváděli cizince ale musí přinést ap ostrov a a vyzvednout ups přívěsy na letošním konkurenční jsme měli k dispozici pro tento výrobek asi dvacet pět let a, a to je první dva dny požadavky a chůze kolem desáté druh, který je poslední možnost postavit se že manuální a já budu mít pravdu, když si myslel, že stojí kolektivnost mylně je uvedeno v život s ním a a pokud je tak dobrá a myslím si ukradl ve věci spíše než a ehm ... to je něco, co jsme si všiml, prostě novinky a stále průměrná místo, které je vždy přínos není , který není naučil spustit trochu
Laserový nástroj je jen obyčejný místo Aby bude v červnu un, když jste stále ve čtení a Cheri Lewis devět je, že jsem ... pak včera večer užil a jsem ... , který přinesl zprávu a ehm ... jako krimpovací je to, co zúčtování ehm ... italský hřebec zde ehm ... rozhodnout, je věcí, které se Základna, na příloze k této straně, je děje ve dvoulůžkovém pohovka
Odhaduje se, , ale tato strana je mnohem lepší žijí s plavbou Fernanda s hodně, nebo byste řekl, že stejně tak je tu mnohem lepší, když jsem při Domníváte se, na druhé straně není svázán kolem ní dostat nějaký důvod převážit salsu, který dostanou návrat oni ví víc nemohou být dlouhodobě určitě ne tak na památně Na mnoha Enviro ehm ... pane Foss Parsons zemřel a ehm ... šedesát sedm první přebytku další partneři cest, které Pro případ, že prokázat, že kolem faktor sklizeň a ehm ... kruh, co stojí prohibiční padesát tři sta dolarů vrchol-deset proti selhání ledvin byl špatný nápad šest dní času tak stát Flores rozpočtového deficitu prsa jednotky je tu mnohem víc činnost v bouři pomoc
Karazhanu pohár není u konce, dokud čas
Jenny MŽP o ne právě bezpečné
Autobusová zastávka bolí váhu jo jsme nastavení balkánský překlep snížit Írán tady a spíše Stark Raving ho čeká ukázal jim chutnější říká
Perfektní Kya vzhledem k tomu, kleště poskytne spolehlivé vlny sliny, které tráví hodně Peníze aktuální s jeho tam bych ještě všech sledovaných dnes, co se děje, co točila hlava a já přišel v dovolte mi říci jen se zde, pokud se podíváte do Clinton Technologie komentoval, jak zdravé odcizení sluchu
On se zajímá kvalita v hotelu a největší nezdá se, že County Fair lol zdaněny na celkem po Tong pro cent Totoro to je dotisk úroky děti která je jedním z tuctu nebo více firmy v Evropě , který byl prodáván nejdrsnější hnojiva pro zemědělce na dlouhou dobu
Proces je popsán zde se může stát nevratné a pak nic, co bychom mohli to by v tom žádný rozdíl i když jsme měli začít zítra dělat vše, co je třeba udělat těžké a nakonec úspěšný v zastavení Dále jsem vidět klimatu by mohly být ještě více těžké v příštích několika letech do některé z přebytku oxidu uhličitého může být z atmosféry a skleníkový efekt začíná ubývat takže musíme také začít hromadění jídlo zejména hlavní potravy, jako kroužky mcgiles abychom se dostali přes příští nemnoho roků bezpečně jediný způsob, jak rychle vybudovat po celém světě z rezerv jsou nyní je tím, zůstávají realizace z půdy , který přinese mnohem vyšší výnosy do jednoho roku nebo dvou to pomůže, pokud přestaneme cítit tolik našich mozků, aby dobytek a další zvířata a snížit setkám na chvíli musíme také rychle vytvářet co nejvíce solární skleníky jak je to možné a používat ochranný plastový kryt bylo, kam je potřeba aby naše potravinové plodiny další ochrana proti některé z mrazničky silný vítr a to skutečně emise skleníkových bude také drží většinu v domě zároveň ale pokud ne zase věci kolem v čase kteří nemohou mít dostatek skleníky
lineup závlahové vody pro většinu z nás zásobovat a pokud tam je méně a méně jídla jít kolem můžeme začít zabíjet děti tak to vypadá, jako bychom větší pozornosti velmi rychle co může být i děje a začít jako nejdříve udělat všechno pro to, aby emise skleníkových plynů pult-oblek na úrovni někteří lidé budou říkat věci jako pokud ledové doby příchodu bychom se neměli snažit to zastavit je to, co je příroda chtěla je to Boží vůle ale možná to konečné ceny příroda nebo bůh nebo jak se mu říkat pane jste , že je čas pro nás pravděpodobně inteligentní zničit tento krásný dostaneme zprávu a jednat o něm v čase budeme možná to znamená mnohem vyšší úroveň bude připraven koexistovat s úctou s našimi sousedy bezpočet jiný plán se zvíře bytosti sdílíme tuto planetu období jsme dostali odvahu to udělat kolik opravdu chceme být tady
Byly mi teprve čtyři roky, když jsem viděl svou matku, jak plní pračku úplně poprvé v jejím životě.
Pro mou matku to byl velký den.
Máma a táta šetřili peníze spoustu let, aby si mohli tu pračku dovolit.
Na první den, kdy se měla použít, jsme dokonce pozvali babičku, aby se na ni podívala.
A babička z toho byla ještě nadšenější než my.
Během svého života musela ohřívat vodu na ohni a musela prát prádlo v ruce pro sedm dětí.
A teď se chystala sledovat, jak všechnu tu práci dělá elektřina.
Má matka opatrně otevřela dveře, nacpala všechno to prádlo dovnitř, takhle.
A pak, když zavřela dveře, babička řekla: "Ne, ne, ne, ne.
Nech mě... nech mě to zmáčknout."
A tak babička zmáčkla tlačítko a řekla: "To je úžasné.
Chci to vidět.
Podejte mi křeslo.
Podejte mi křeslo.
Chci to vidět."
Sedla si před pračku a sledovala celý prací program.
Byla zhypnotizovaná.
Pro mou babičku byla pračka hotový zázrak.
Dnes, ve Švédsku i v dalších bohatých zemích, lidé používají spousty nejrůznějších přístrojů.
Vidíte, domy jsou plné různých přístrojů; ani je všechny nedokážu vyjmenovat.
Lidé také, když chtějí cestovat, používají létající stroje, které je umí dostat do vzdálených destinací.
Avšak na světě je také mnoho lidí, kteří stále ohřívají vodu na ohni a na ohni si také vaří.
Občas toho jídla ani nemají dostatek.
A žijí pod hranicí chudoby.
Tady jsou dvě miliardy dalších lidských bytostí, kteří žijí s méně jak dvěma dolary na den.
A nejbohatší lidé tady - je to jedna miliarda lidí - žije nad hranicí, kterou nazývám leteckou hranicí, protože utrácí více jak 80 dolarů denně na svou spotřebu.
Ale to jsou jen jedna, dvě, tři miliardy lidí a my víme, že je na světě sedm miliard lidí, takže někde tady musí být jedna, dvě, tři, čtyři miliardy lidí navíc, kteří žijí někde mezi hranicí chudoby a leteckou hranicí.
Mají elektřinu, ale otázkou je, kolik z nich má pračku?
Podrobně jsem prozkoumal tržní data a zjistil jsem, že opravdu pračky pronikly pod leteckou hranici, a že je tu další miliarda lidí tady někde, kteří žijí nad hranicí pračky.
(Smích)
Spotřebovávají více jak za 40 $ denně.
Takže dvě miliardy mají přístup k pračce.
A co těch zbývajících pět miliard, jak perou oni?
Nebo, abychom byli přesnější, jak většina žen na světě pere?
Protože pro spoustu žen je praní stále těžká práce.
Perou nějak takto: ručně.
Je to těžká a časově náročná práce, kterou musí dělat několik hodin každý týden.
A občas také musí vodu nanosit z velké dálky, aby praly doma.
Anebo musí odnést prádlo k dalekému potoku.
A chtějí pračku.
Nechtějí strávit tak velkou část svého života tak těžkou prací s poměrně nízkou produktivitou.
Jejich přání se nijak neliší od toho, co měla moje babička.
Podívejte se, Švédsko ještě před dvěma generacemi - nabírání vody v potoce, ohřívání na ohništi a praní tímto způsobem.
Chtějí pračku všechny stejně.
Ale když přednáším studentům s enviromentalistickým zaměřením, říkají mi: "Ne, všichni na světě nemohou mít auta a pračky."
Jak této ženě můžeme říct, že nebude mít pračku?
A pak se svých studentů zeptám, ptal jsem se jich - ptal jsem se poslední dva roky,
"Kolik z vás nepoužívá auto?"
Někteří z nich hrdě zvednou ruce a řeknou: "Já auto nepoužívám."
A pak položím opravdu zákeřnu otázku:
"Kolik z vás si pere džínsy a povlečení na postel v ruce?"
Nikdo nezvedl ruku.
I nejtužší jádro zeleného hnutí používá pračky.
(Smích)
Jak na to přijde, že je to něco, co oni všichni používají a myslí si, že ostatní nepřestanou; co je na tom tak extra?
Musel jsem udělat analýzu využívání energie ve světě.
Tady to je.
Podívejte se, tady nahoře je sedm miliard lidí: letečtí lidé, pračkoví lidé, žárovkoví lidé a ohňoví lidé.
Jedna taková jednotka je jednotka energie z fosilních paliv - ropy, uhlí či plynu.
To jsou hlavní zdroje elektřiny a energie ve světě.
Je to 12 jednotek využívaných na celém světě a nejbohatší miliarda využívá šest z nich.
Polovina energie je spotřebována sedminou světové populace.
A ti, kteří mají pračky, ale nemají dům plný jiných přístrojů, využívají dvě jednotky.
Tato skupina využívá tři, jednu každá.
Mají také elektřinu.
A ti tady nevyužívají skoro ani jednu.
To je dohromady dvanáct.
Ale hlavní zájem těch enviromentalistických studentů - a v tom mají pravdu - se týká budoucnosti.
Jaké jsou trendy?
Když je jen prodloužíme, bez nějaké pokročilé analýzy, do roku 2050, nalezneme dvě příčiny nárůstu spotřeby energie.
Za prvé: populační růst.
Za druhé: ekonomický růst.
Populační růst nastane především mezi nejchudšími lidmi tady, protože mají vysokou dětskou úmrtnost a mají vysoký počet dětí na ženu.
Tím dostanete dvě jednotky navíc, ale to spotřebu energie příliš nezmění.
To, co se stane, je ekonomický růst.
Ti nejlepší z rozvíjejících se ekonomik - nazývám je Nový Východ - přeskočí leteckou hranici.
"Hop!" řeknou.
A začnou spotřebovávat tolik jako dnešní Starý Západ.
A právě tito lidé chtějí mít pračku.
Já vám to říkal.
Dostanou se sem.
Znásobí svou spotřebu energie.
Doufáme, že se chudí lidé dostanou ke svícení elektřinou. A budou mít rodinu se dvěma dětmi bez přestávky v populačním růstu.
Ale celková spotřeba energie vzroste na 22 jednotek.
A z těchto 22 jednotek většinu stále spotřebovávají ti nejbohatší.
Co by se tedy mělo udělat?
Protože riziko, velká pravděpodobnost změny klimatu je reálná.
Je opravdu reálná.
Samozřejmě musí energii využívat efektivněji.
Musí nějak změnit své chování.
Musí také začít produkovat více zelené energie, mnohem více zelené energie.
Ale dokud nesrovnají spotřebu energie na osobu, neměli by radit ostatním - co dělat a co ne.
(Potlesk)
Takto můžeme získat mnohem více zelené energie.
To je to, v co doufáme, že se stane.
Je to opravdová výzva pro budoucnost.
Ale mohu vás ujistit, že tato žena v chatrči v Riu chce pračku.
Je velice ráda za svou ministryni energetiky, které poskytla elektřinu všem - tak ráda, že jí i dala hlas.
Ta žena se stala Dilmou Rousseff, zvolenou prezidentkou jedné z největších demokracií na světě - prezidentkou z ministryně pro energetiku.
Jestliže máte demokracii, lidé budou hlasovat pro pračky.
Milují je.
Co je na nich tak kouzelného?
Moje matka kouzlo tohoto přístroje objasnila hned v první den.
Řekla: "Tak, Hansi, my jsme tam dali prádlo, pračka udělá to hlavní.
A teď můžeme jít do knihovny."
Protože to je to kouzlo: naložíte prádlo a co z toho stroje dostanete?
Dostanete z něj knížky, dětské knížky.
Moje matka získala čas, kdy mi mohla číst.
Milovala to.
A já dostal knížku "ABC".
Takto začala má kariéra profesora, když má matka měla čas, kdy mi mohla číst.
Získala také knihy pro sebe.
Začala studovat angličtinu a naučila se ji jako cizí jazyk.
A četla v ní mnoho románů, mnoho různých knih.
Opravdu, strašně moc jsme tu pračku milovali.
Říkávali jsme, má matka a já:
"Děkujeme ti, industrializace.
Děkujeme vám, ocelárny.
Děkujeme vám, elektrárny.
A děkujeme vám, chemické továrny, že jste nám daly čas na čtení knih."
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Stroj na sladkosti vyrábí malé kulaté čokoládové sušenky.
Jejich průměr je 16 milimetrů.
Jaký je obsah každé sušenky?
Takže, ta sušenka je ve tvaru kruhu, a říkají, že průměr je 16 milimetrů.
Jestli nakreslím skrz ten kruh úsečku, která jde přes střed, tak délka téhle úsečky skrz tenhle kruh bude 16 milimetrů.
Průměr je 16 milimetrů.
A chtějí, abychom spočítali obsah té sušenky.
V podstatě je to plocha tohohle kruhu.
Když přemýšlíme o obsahu, víme, že obsah kruhu je pí krát poloměr kruhu na druhou.
Dali nám průměr, kolik je tedy poloměr?
Možná si pamatujete, že poloměr je polovina průměru.
Vzdálenost od středu kruhu k vnějšku, do místa, kde končí.
Takže to bude tahle vzdálenost, což je přesně půlka průměru.
Takže 8 milimetrů.
Takže tam, kde máme poloměr, můžeme napsat 8 milimetrů.
Takže plocha se rovná pí krát 8 milimetrů na druhou, což bude 64 milimetrů čtverečních.
Většinou se tohle píše jako 64 pí, takže se to běžně píše jako 64 pí milimetrů čtverečních.
Takže odpověď je 64 pí milimetrů čtverečních.
Ale občas není užitečné to nechat jako 64 pí milimetrů čtverečních.
Mohli byste chtít vědět, jakému číslu se tohle blíží.
Chtěli byste mít nějaký odhad.
Mohli bychom použít přibližnou hodnotu pí.
Takový nejhrubší odhad, jaký lze rozumně použít, je 3,14.
Takže v tomhle případě tohle bude 64 krát 3,14 milimetrů čtverečních.
Vezmeme si kalkulačky, abychom spočítali, kolik tohle přesně bude.
Takže 64 krát 3,14, se rovná 200,96.
Takže můžeme říct, že plocha se bude přibližně rovnat 200,96 milimetrů čtverečních.
Kdybychom chtěli přesnější odhad, číslo pí ve skutečnosti pokračuje dál a dál do nekonečna, mohli bychom použít odhad pí, který je v naší kalkulačce.
V takovém případě napíšeme 64 krát, a pak najdeme na kalkulačce pí, to je tady to žluté, takže použiji tohle tlačítko, abych sem dostal pí.
Takže teď používáme interní odhad pí z kalkulačky, který bude mnohem přesnější než jenom 3,14.
Dostaneme 201,06.
Takže přesněji můžeme říct 201,06 milimetrů čtverečních, zaokrouhleno na nejbližší setinu.
Vyjde 201,06 milimetrů čtverečních.
Takže tohle je blíž ke skutečné odpovědi, protože kalkulačka zná pí mnohem přesněji než náš hrubý odhad 3,14.
Proč je toto umění?
Díváme se na jedno z pláten ze série obrazů plechovek Campbellovy polévky od Andyho Warhola z roku 1962 v Muzeu moderního umění.
A jedna z opravdu důležitých otázek, která se objevuje, zvláště u moderního umění, zní:
Proč je toto uměním?
Když se mě na to zeptáte, vynoří se mi v hlavě spousta věcí.
Opravdu to ve mě něco vyvolává, takže se přikláním k tomu říci ano, ale pak je tu spousta jiných věcí, které říkají, že kdybych to neviděl v muzeu, kdybych to viděl jenom v marketingovém oddělení společnosti Campbell's Soup, změnil by se tím úhel pohledu?
Protože pak je to reklama.
Ano. Ale v kontextu muzea nebo v kontextu ateliéru Andyho Warhola to není tak úplně reklama, že?
Dokonce i když je to úplně stejná věc. Ano.
Ta myšlenka za tím je taková, že když to dáme do muzea, bude to říkat:
Podívejte se na to jinak.
To je pravda.
Opravdu to přemístí tu věc, změní to její význam, přemění ji. A to je jednou z hlavních myšlenek moderního umění. Můžete vzít něco, co nemusí být nutně založeno na technických dovednostech.
Ale to, že se to přemístí, nás přiměje přemýšlet o tom jinak.
Takže si myslím, že získal uznání za to, že vzal něco, co bylo velmi všední, něco, co uvidíte u každého, co má každý v kredenci, a udělal z toho střed zájmu. Něco jako: "měli byste této věci věnovat pozornost".
Myslím, že je to přesně tak, že to staví na předmětu, který je tím nejjednodušším, jaký lze použít.
Umění v levné reklamě bylo totiž tak vzdálené krásnému umění, velkým mistrů. Zaměřit se na něco tak prostého jako je plechovka polévky a... a nebo kuřecí krém.
A... a... totiž... Kdyby to udělal o 50 let dříve, lidé by si pomysleli, že tenhle chlápek je blázen. A kdybyste to udělali teď, pomysleli by si: "je neoriginální".
Byla to jenom ta doba, kdy si lidé mysleli, že je to umění.
Myslím, že to je pravda.
To, co Warhol v roce 1962 dělá je, že se ptá, co je v naší kultuře skutečně autentické a důležité. A bylo to o masové produkci, o továrnách. V určitém smyslu řekl: nedívejme se na přírodu, jako kdybychom byly kulturou stále ještě založenou na zemědělství.
Myslím, že jsem tam z 80%.
Pamatuji si, že když jsem byl na univerzitě, byla tam umělecká výstava pořádaná studenty a jeden student tam z legrace dal malé pódium a na něj položil svůj tác s jídlem, dal k tomu malý nápis Sobotní jídelní tác nebo tak nějak. Udělal to jako vtípek a všichni si mysleli, že je to zábavné. Zní to ale trochu tak, jako kdyby to, co udělal, bylo uměním.
Myslím, že právě díky tomu to bylo vtipné, protože je to tomu tak blízko. A do určité míry když někdo vzal jídelní tác, správně ho nasvítil, dal ho na pódium, aby mohl být prohlížen, a napsal k němu celý popisek, skutečně jsem ten tác pak viděl jinak.
Je to podobná myšlenka.
Je to obyčejná věc, kterou používáte každý den.
Co bys o tom řekl ty? Byl to vtípek, nebo to bylo umění?
Já si myslím, že to byl vtípek, ale zároveň je to blízko velmi významnému umění, které bylo v tom století vytvořeno dřívě.
Mohl to udělat díky svolení Marcela Duchampa.
Warhol měl vlastně podobné svolení v tom smyslu, aby se nesoustředil na vytváření něčeho, aby se nesoustředil na práci štětce, aby se nesoustředil na kompozici, aby se nesoustředil na barvu, ale aby se místo toho zaměřil na vytváření nápadů.
A důvodem, proč se bavíme o Warholovi nebo Duchampovi nebo kterémkoli z těchto lidí je to, že, jak jsi řekl, není to tak, že by udělali něco hlubokého z technického pohledu.
Marketingové oddělení Campbelových polévek už samo udělalo něco stejně hlubokého.
Je to spíše o tom, že oni byli lidmi, kteří se podívali na svět z jiného úhlu a upozornili na to.
Myslím, že to je pravda.
Warhol vědomě směřuje, klade si stejné otázky, jako ten vtipálek na tvé škole.
Ptá se: "může být toto uměním?"
A vlastně posouvá hranice.
Na chvilku se na tu malbu podívejte pořádně.
Je to jedna z posledních maleb, které udělal.
Vymezil kaligrafii Campbellových polévek, udělal odraz na vrchní straně plechovky, ale pak přestal a řekl:
"Nechci malovat lilie."
Vidíte ty lilie, ty malé lilie dole.
"Nechci je malovat." Nechal si udělat malé gumové razítko, které je mělo, a umístil je tam mechanicky.
Co to pro umělce znamená, když řekne: tohle se mi nechce malovat?
Prostě najdu mechanický postup, který to zjednoduší.
Warhol dělá něco, co je podle mě důležité, co odráží způsob, jakým vyrábíme, jakým vytváříme náš svět.
Zamyslete se nad věcmi, kterými se obklopujeme.
Skoro všechny byly udělané v továrně.
Skoro nic na světě už není jedinečné.
Není to svět, který bychom normálně považovali za krásný.
Občas mám pocit, a oprav mě, pokud se mýlím, že padlo rozhodnutí, že Warhol byl zajímavý nebo vynikající a lidé pak interpretují jeho věci tak, aby odůvodnili jeho výjimečnost.
Jako podívejte, on použil tisk místo toho, aby to nakreslil, což ukazuje, že odrážel tu průmyslovou...
Ale potom kdyby to udělal opačným způsobem, kdyby to nakreslil ručně nebo pomocí svého lokte nebo prstu nebo tak nějak, lidé by řekli:
"No není to úžasné, normálně by taková věc byla vytištěná strojem, ale on to teď udělal ručně."
Nakolik si myslíš, že je toto ten případ?
Nebo jsem jenom cynický?
Ne, myslím si, že určitá míra cynismu má svůj význam a že svým způsobem to, o čem se skutečně bavíme je:
Co to znamená být avantgardním umělcem? Co to znamená změnit jazyk umění a pokusit se najít cestu, jak může umění navazovat kontakt s naší historickou dobou nějakým přímým a autentickým způsobem?
Možná je pro mě jednoduché toto říct, protože si pamatuji, jak jsem se na to díval, když jsem byl v 5. třídě ve výtvarce, Andy Warhol a to všechno.
Teď se to skoro ani nezdá až tak jedinečné. Ale v roce 1962 byl Warhol výjimečný protože skutečně posunul hranice v tom, jak lidé přemýšleli.
Myslím, že Warhol v roce 1962 hledal tématiku, která byla zcela mimo rámec toho, co bychom mohli považovat za krásné umění.
Jeden z jeho současníků, Roy Lichtenstien, byl požádán o definici pop artu. Řekl na to:
"Hledali jsme tématiku, která byla tak opovrženíhodná, tak nízká, že by nikdo nemohl věřit tomu, že to je umění."
Myslím, že máš pravdu, když se teď na to podíváme, je to součástí naší vizuální kultury do takové míry, že to hned přijímáme.
Ale je skutečně zajímavé představit si, jak to bylo šokující a radikální. To je fascinující. Zdá se, že to má velký potenciál.
Je to pseudoumění vytvořené pro jiné účely, pro reklamní účely, ale když si na to trochu posvítíme, stejným způsobem, jako jsme to udělali tady, překročí to v tvé hlavě hranici umění?
Myslím že, jak jsi to už zmínil, kdyby to někdo dělal teď, působilo by to neoriginálně.
A myslím, že to je pravda, podtrhuje to, jak je teď v naší kultuře obtížné najít způsoby, jak nás přimět podívat se na svět jinak.
Ano, je to fascinující.
(hudba)
I am not fully awake
I am up to no good so much, I hit the bottle I am very unhappy.
What if you come of yourself
I don't call to save my face
You are never out of your patience.I watched some movies last night, got tuckered out beacouse of crying.
Po pádu Sovětského svazu a čínské transformace na tržně orientovanou ekonomiku, třebaže se sami sebe nazývali takzvanými komunisty, je ekonomika v podstatě kapitalistická. Na světě došlo k obecnému názoru, že kapitalismus je ta správná cesta.
Víš, jen... Já jsem také toho názoru.
Ohodnotil bych se jako kapitalista.
Ale v tomto videu chci udělat, že ukáži trochu víc z nepatrných rozdílů mezi kapitalismem a řekněme socialismem.
Protože cítím, že speciálně zde ve Spojených státech a na Západě existuje něco jako automatická reakce proti čemukoli, co má nějaký náznak vládního zásahu nebo dokonce náznak socialismu.
Chtěl bych víc popřemýšlet o tom, co je naším cílem v kapitalistickém systému a kam bychom mohli spadnout. Takové situace, do kterých se nechceme dostat, pokud některé aspekty z kapitalismu budou pokračovat bez kontroly nebo nějakého typu regulace.
Nechci tady nic obhajovat, jen bych ti chtěl dát možná základ, jak o tom přemýšlet.
Pokud se zeptáš jakéhokoliv kapitalisty včetně mě, co je dobré na kapitalismu?
Řekl bych, že slaďuje pobídky všech.
Dobré podněty.
Pokud víc pracuješ, vyděláš více, můžeš vytvářet pro sebe kapitál.
Můžeš použít, že zvyšuje životní standardy.
Můžeš znovu investovat kapitál.
Je to dobrá motivační struktura.
Neříkám, že každý je motivován čistě jen snahou vydělat.
Myslím, že existuje na světě spousta lidí, kteří jsou motivovaní touhu po sociálním dobru, posunout lidstvo dál.
Ale obecný smysl je, že tyto příklady jsou typické jen pro určité oblasti, ale v ostatní oblastech nefungují. Pokud někdo vlastní přepravní společnost, je jasné, že by tuto společnost neprovozoval jen pro dobro lidstva.
Možná, že by vedli společnost neziskovým způsobem, ale přepravní společnost nebo farma nebo něco jiného, kdo ví.
Takže obecně máš dobrou motivační strukturu.
Existuje také tento pojem v kapitalistické ekonomice: je to meritokracie.
Je to meritoracie.
A ohraničím to čtvercem okolo, protože meritokracie je moc důležitá.
Skoro každý je fanoušek meritokracie.
Dokonce komunisté byly fanoušky meritokracie.
Oni zkoušeli lidi a ti, kteří byly úspěšnější, by měli větší autoritu uvnitř komunistického režimu.
Takže meritokracie je něco, na co se každý odvolává.
A vlastně hodně socialistů nebo komunistů potvrzuje, že extrémní forma kapitalismu, kde rozdílnost v bohatství je příliš extrémní, kde se dědí bohatství, vlastně popírá myšlenku meritokracie.
Nech mě sem napsat také meritokracii.
Budeme o tom mluvit dále.
A pak další myšlenka je o tom, že jsou inovace v kapitalismu a toto jsou všechny související nápady.
To, pokud jsou stimuly dobré, pokud se kapitál dostane do rukou lidí, kteří si ho nejvíce zaslouží, protože ho vydělali, protože ho vylepšili takovým způsobem, že povede k dalším inovacím, protože správní lidé se starají o kapitál.
Pokud nyní přejdeme k sociální stránce věci.
Říká se: podívej, existuje sociální soudržnost v této oblasti.
Zapíšu to.
A neřeknu ...
Nebudu tvrdit, že v tomto videu budu rozsáhle rozebírat všechny pro a proti.
Jen chci naznačit ten drobný rozdíl.
Takže sociální soudržnost Nedostaneš se do situace, kde bude miliardář sedět za zdí s ochranou stráží a na druhé straně zdi budou hladovějící lidé a tito lidé nebudou hodnotit jako součást stejné společnosti, jako někdo zodpovědný za druhé.
A to se právě děje v některých částech světa, kde existují závažné rozdíly v dělbě bohatství.
V částech, kde bohatí lidé nevidí, že jsou stejné lidské bytosti jako chudí lidé nebo naopak.
Další myšlenka a napíši ji v uvozovkách, spravedlnost.
Napíši ji v uvozovkách, protože by se mohlo říct, že je to spravedlivé. Pokud budeš pracovat více, pokud budeš pracovat tvrdě, měl by jsi dostat víc, měl by jsi více inovovat, měl by jsi získat víc.
A tato představa o spravedlnosti také.
Ale někdy je pohled na bohatství tak extrémní, někdy máme představu o zděděném bohatství, generace po generací, staré peníze.
Co je na tom spravedlivého?
Lidé jen dědí, lidé mohou vytěžit úroky z bohatství, nikdy nemusí pracovat a ostatní lidé musí pracovat extra tvrdě a nic za to nedostanou.
Takže poznámku, spravedlnost, tady taky napíši.
Spravedlnost, protože tyto argumenty Rád říkám, že jsem určitě nakloněn kapitalistické stránce věci.
Myslím, že jsou důležité.
Tyto dvě věci, které máme na pravé straně.
Ale ve skutečnosti, to co jsme viděli v ekonomických experimentech dvacátého století, že přestože komunisté a socialosté mají co říct k těmto věcem tak do značné míry zde najdeme jistou sociální nerovnost. Zasloužilí komunisté v sovětském svazu si jezdili v drahých autech a měli vskutku jiný způsob života, než dělníci (pracující třída). To vedlo k celkovému pokrytectví zvláště v krajích verzích socialismu.
Není jasné zda šlo o vládu nejschopnějších (meritokracie).
Také mohlo jít o ty nejlepší lidi, kteří stoupali v komunistické straně až na vrchol, vůči těm lidem, kteří vskutku zaváděli nové postupy jak lépe vyrábět.
Nicméně, rád bych vás varoval.
Rád bych varoval, že i kapitalismus, vymknutý kontrole může také vést ke stejným problémům jako nacházíme u socialismu.
Hlavní problém je když mluvíme o dobré pobídce.
Domnívám se že pobídka, a toto je můj názor, funguje dobře máme-li několik konkurentů kteří můžou soupeřit a inovovat.
Řekněme, že tento člověk přišel s nějakou inovací (nápadem) a tím může tento člověk nabídnout lepší zboží, které je pro společnost levnější.
Tím pádem, na tom také vydělají.
Dává smysl, že takový člověk by měl mít větší výdělek, majetek a růst.
A může to být také dobré pro společnost, jelikož tento člověk je inovátor (má nápady)
Možná, že zde hraje určitou roli štěstí, ale zdá se, že pokud je takový člověk schopný, tak, že je to dobré pro společnost, měla by mu společnost dát více zdrojů, se kterými může pracovat. problém kapitalusmu nastává ve věcech, kde není tak moc jasné, že kapitalismus je jednoznačně dobrý a kde se takový člověk stane nekontrolovatelným.
Řekněme, že taková je situace, když jeden už je tak dominantní, že ani ostatní hráči (na trhu) s ním nedokáží soutěžit.
Tedy ti ostatní odejdou z trhu. Taková osoba může ostatní lehce vyřadit z trhu.
To je situace, které říkáme monopol.
A problém monopolu je nasnadě člověk, který měl konkurenci, je tlačen více pracovat a přicházet s novými nápady (inovacemi)
Je to meritokracie (vládá nejschopnějších) když ten nejschopnější bohatne nejrychleji ale jakmile se dostaneme do fáze monopolu a pro daného člověka už neexistuje žádná konkurence stává se tím pádem jediným hráčem na trhu.
Pak už ale nemá potřebu tolik inovovat (přicházet s nápady).
Taková společnost, nebo člověk pak už lehce jenom zvyšuje ceny jelikož v takové situaci na trhu už není nikdo, kdo by dokázal říct:
"Dokážu udělat lepší zboží, nebo ti jej dokážu prodat levněji"
Takže to vlastně moc nejde dohromady s myšlenkou inovace
Proto je opravdu důležité a to zvláště ve spojených státech, že se ekonomický systém snaží omezit monopoly.
Že nemáme rádi monopolní jednání.
Další problém nastává, když máš hodně bohatství a vlivu jednoho člověka, nebo firmy, a toto se někdý stane v demokratickém a dokonce i v nedemokratickém režimu, potom jednoduše už dohled nad
Což je také využito k ovlivňování vlády
Ve Spojených Státech je to legální a říká se tomu lobbying
A jakmile máš přístup ke zdrojům a můžeš zároveň ovlivňovat vládu, tak že jsi schopen dostat vládu na tvou stranu a nechat vládu aby v podstatě dělala věci tobě na ruku což funguje jako tvoje výhoda tak že díky tomu budeš mít monopol v takovém světle to můžeme vidět jako kamaradčoftský kapitalismus kde lobbying může být brán jako druh legalizovaného uplácení a v takovém případě se může lehce stát, že "vlastníš" volené zástupce (vládu) neříkám, že tohle se děje všude, ale stát se to může a v takových situacích vláda v zastoupení těchto což opět jde proti myšlence meritokracie (vláda schopných)
Protože, máš-li takový popisovaný vývoj, možná tento člověk zde má nějakou myšlenku či nápad ale pokud takový člověk nemá vliv na vládu a tak smlouvu na výrobu letadel dostane tento člověk takže tento člověk dostane daňové úlevy od vlády může být tedy ještě více konkurence schopnější.
Může tedy prodávat za méňe než tento člověk přesto, že tento člověk má lepší nápad, či myšlenku další věc - a o tom bych mohl mluvit hodiny a hodiny věci o kterých jen tak přemýšlíme - třeba myšlenka zděděného bohatství a neříkám, že takové dědictví je špatné ale existuje myšlenka, že např. někdo kdo je dostatečně schopý na to aby nahromadil veliké bohatství a nemusí to ani být někdo kdo má monopol a přesto je schopen být neskutečně bohatý protože je dobrým manažerem, či podnikatelem takový člověk je opravdu schopný pracovat se zdroji
Otázka se nám naskytne, když takový člověk umře.
V situaci čistě kapitalistické, bohatství dědí jeho/její děti. a ta otázka je: čím se to dítě zasloužilo o takové bohatství? a z pohledu společnosti, možná že ten dědic je jen figurína, nevzdělanec možná že tam někde je někdo další kdo se narodil v přesně ten samý čas a kdo je chytřejší
Takový bohatý nevzdělaný dědic, který má v rukou stovky miliónů může všechno nahromaděné bohatství promarnit a tak to tedy máme, že myšlenka zděděného bohatství může také jít proti myšlence meritokracie (vládě schopných)
Může jít také proti myšlence dobrých pobídek protože pokdu takový člověk nahromadí nespočet peněz, nebude mít chuť pracovat proč by měl jít studovat, dřít se s matematikou a s tím vším.
Dostává milióny dolarů jenom na úrocích tak proč by se měl vzdělávat?
Proč by se měl snažit něco zlepšit (inovovat), proč by měl vlastně něco vůbec dělat? vždyť si přece může někoho z těchto lidí najmout a dát jím minimální mzdu. a v takovém případě to jde proti myšlence spravedlnosti zdůrazňuji, že nejsem proti myšlence dědictví jenom podotýkám, že je to něco nad čím bychom se měli zamyslet a že pravděpodobně existuje nějaká mez kde dědictví podkopává některé myšlenky meritokracie (vláda schopných), dobrých pobídek (trhu) a spravedlnosti. proto my někdy připadá vtipné, když něktěří lidé sami sebe nazývají "old money" a jsou ještě pyšní a vidí sami sebe jako něco lepšího protože "old money" znamená, že jsi si ty peníze nevydělal ale, že je vydělal tvůj dědeček, nebo pradědeček a ty jsi se pouze narodil do takové rodiny a v podstatě žiješ z toho co našetřili ti před tebou. a je vtipné když se mluví o "new money", které nejsou tak dobré jako "old money" ale aspoň lidé "new money" - možná díky štěstí nebo skrz nápady, inovací je něco co aspoň já považuji za respektuhodné
Pro zděděné peníze člověk nic neudělal. Jaký je rozdíl mezi dědictvím a králem, či královnou, nebo šlechtou v Evropě, což jde zcela proti filozofii na které je Spojené Státy stojí.
Tady tedy skončíme chtěl jsem jenom přidat pár myšlenek (náhledu) může se zdát, že mám jakýsi předsudek proti kapitalsmu ale v podstatě jenom doufám, že ti to dá jakýsi další pohled na věc takže místo tvrzení, že kapitalismus je jenom dobrý a socialismus jenom špatný bychom si spíše měli zamyslet nad tím co jsem vyložil tak jako zajistit, že každý je vzdělaný, protože když je každý vzdělaný, má každý z nás stejnou příležitost a to znamená že v určité chvíli se bude přerozdělovat i vzdělání možná, že potřebujeme nějak dostat k lidem péči o zdraví jelikož nechceme přece aby nám lidi umírali na ulicích nebudu tady nic soudit, jenom jsem chtěl ukázat, že bychom neměli říkat, že vše by mělo být čístě kapitalistické a nemít žádný zásah vlády chceme přece aby vláda investovaa do věcí jako dlouhodobý výzkum kde možná nemáme okamžitý výnos, ale v rámci 15, 20 či 100 let do budoucnosti může takový výzkum pomoci společnosti vzkvétat tady tedy skončíme
Kruh je rozdělen na stejné části.
Zde vidíme rozdělení na 1,2,3,4,5,6 stejných částí.
A udávají zlomek obvodu. Obvod je délka kolem kruhu.
Obvod kruhu.
Jaká část obvodu kruhu je zvýrazněna růžově?
Dobře, kruh je rozdělen na 6 stejných částí 1,2,3,4,5,6.
Takže každá z těchto částí reprezentuje 1/6.
A když se podíváme na vnější hranu.
Na tuto vnější hranu...
Část, která byla zvýrazněna růžově.
Tento zlomek obvodu. Toto je jedna z jedné, dvou, tří, čtyř, pěti, šesti sekcí.
Takže 1/6 obvodu je zvýrazněna růžově.
Správně, jedna šestina.
Celý kruh má 360 stupňů.
Jaká je hodnota úhlu a?
Když objedeme celý kruh dokola máme 360 stupňů.
A už jsme si ukázali, že tato část představuje 1/6.
Jdeme okolo 1/6 kruhu.
Chceme zjistit úhel, proto vynásobíme 360 krát 1/6.
360 krát 1/6 nebo 360/6 což je to samé jako 360 děleno šesti.
Výsledek bude 60 stupňů.
- klavírní hudba -
Právě jsme v Louvru a díváme se na Rembrandtův obraz "Betsabé".
Jedná se o velké, téměř čtvercové plátno.
Myslím, že postava nahé ženy je v životní velikosti.
Betsabé je příběhem ze Starého zákona.
Král David ji ze své terasy sleduje při koupáním, je ohromen její krásou a přivolává ji k sobě i přes to, že je ženou generála
Uriáše...
Začíná mezi nimi zakázaná milenecká aféra, která končí tragédií po tom, co je Uriáš Davidem poslaný do boje pro jistou smrt a David a Betsabé mají dítě, které se narodí mrtvé.
A nakonec se Betsabé stává vyhnancem.
Myslím si, že na obraze vidíme první krok k hrozné tragédii vepsané na její tváři.
Je to opravdu zajímavá malba, ve které Rembrandt klade velký důraz na krásu jejího těla, ale zároveň je to malba, která má psychologické prvky.
Jde o moment očekávání, dokud se připravuje a cítí tady i mírný smutek a možná i touží po zakázaném.
Rembrandt často zobrazuje lidské emoce, jejich zranitelnost a lidi ve chvíli rozjímání. A přesně to vidíme i na obraze Betsabé.
Zdá se, že přemýšlí o budoucnosti, v rukou drží dopis, opírá se o levou ruku a odhaluje nám své tělo.
A máte pravdu, je tam jistá smyslnost a Davidova tužba po ní je viditelná i v našem pohledu na její tělo, ale zároveň si uvědomujeme, co z toho pro ni vyplývá
- spáchá hřích, za který bude platit.
Z obrazu vyzařuje zlá předtucha, kterou nezpůsobují pouze tmavé teplé barvy, má to něco společného i s její mírně nakloněnou hlavou, jejím pohledem dolů s přivřenými víčky a taktéž s jemností, jak bylo řečeno, a zranitelností její tváře s uvolněným svalstvem.
Máme tu tmavé pozadí, které často vidíme na Rembrandtových dílech.
Taktéž typické pro baroko.
Zároveň jsou tu teplé barvy - zlatá, žlutá, červená, oranžová, ve kterých se odráží téměř benátský styl.
Je velmi blízko nás.
Ve skutečnosti tu ani není žádné pozadí.
Může se nám zdát, že na pozadí vidíme postel. Vzadu za služkou, která ji umývá a suší jí nohy. Typickým pro Rembrandta je i znázornění plátna na tomto obraze.
Stejně jako ona zabírá místo na obraze, tak i její emoce jsou přítomné.
Jsem uchvácen lehkostí barev a rukopisu autora.
Rembrandtův rukopis je nejvíce viditelný na bílém plátně, kde má položenou ruku, a které ji obklopuje a je namalované opravdu hravě až energicky.
Detailní stvoření jejího těla je taktéž krásné.
Podívejte se na tu lehkost bílé, růžové, zelené a ostatních teplých tónů v kontrastu s chladnými odstíny a způsob, jakým je její kypré tělo něžně zobrazeno.
Pro postavu Betsabé byla modelem skutečná Rembrandtova společnice
Hendrickje a jsem ohromena, že není zidealizována.
Je tu skutečná osoba a také mi to připadá jako typické pro baroko a Rembrandta
- tento zájem v zobrazení "skutečnosti".
Avšak je tu určitá odchylka.
Je to trochu orientalizované.
Vzhledem k tomu, že je to vázané na biblický příběh, tak toto není moderní ženský akt té doby.
Ne, on ji přetvořil... Vytvořil z ní skutečnou osobu.
Souhlasím, že dojem reality z této postavy je tu stále přítomný.
- klavírní hudba -
Tato místnost může pojmout kolem 600 lidí, ale ve skutečnosti nás tu je mnohem víc, protože v každém z nás se nachází více osobností.
Mám dvě hlavní osobnosti, které se navzájem hádají a baví se se mnou už od dob, kdy jsem byla malá holčička.
Nazývám je "mystická" a "bojovná".
Narodila jsem se do rodiny politicky aktivních, intelektuálně založených ateistů.
Naše rodina fungovala podle rovnice, která vypadala nějak takto:
Když jste inteligentní, nejste duchovně založení.
Byla jsem ve své rodině za cvoka.
Byla jsem zvláštní malé dítko, které si chtělo vážně povídat o světech, které by mohly existovat za hranicemi vnímání našich smyslů.
Chtěla jsem vědět, jestli to, co lidské bytosti vidí a slyší a co si myslí je úplné a přesné vyobrazení reality.
Při hledání odpovědí jsem šla na katolickou mši; připojila jsem se ke svým sousedům.
Četla jsem Sartra a Sokrata.
A pak se stala úžasná věc, zrovna když jsem byla na střední: guruové z východu se začali naplavovat na amerických pobřežích.
Řekla jsem si:
"Chci pro sebe jednoho z nich."
A od té doby kráčím po mystické stezce se snahou nahlédnout za to, co Albert Einstein nazýval
"optickým klamem všedního vnímání."
Co tím myslel?
Předvedu vám to.
Zhluboka se teď nadechněte toho čistého vzduchu v této místnosti.
A teď se podívejte na tyto zvláštní, podvodní korálovité věci.
Je to vlastně lidská průdušnice.
A ty barevné koule jsou mikroby, kteří v podstatě plavou všude kolem v této místnosti, právě teď, všude kolem nás.
Jestliže jsme slepí k jednoduché biologii, představte si, o co přicházíme na té nejmenší subatomické úrovni a v těch největších vesmírných.
Léta strávená jako "mystická" mě přiměla pochybovat o všech mých domněnkách.
Stala jsem se hrdým neználkem.
Avšak když má "mystická" osobnost takhle brebentí pořád dokolečka, "bojovná" obrací oči v sloup.
Zajímá se o to, co se ve světě děje právě teď.
Obává se.
Říká:
"Pardon, jsem trochu vytočená, ale něco se děje a my bychom se tím radši měli hodně rychle zabývat."
Strávila jsem svůj život jako bojovnice, pracovala jsem pro ženská hnutí, pracovala jsem na politických kampaních, byla jsem aktivistkou za životní prostředí.
Někdy to může být až ke zcvoknutí, hostit si jak mystickou, tak bojovnou v jednom těle.
Vždycky mě to táhlo k těmto vzácným lidem, kteří to dokázali využít, kteří se oddali lidstvu s kuráží "bojovné" a grácií "mystické" - k lidem jako Martin Luther King Jr., který napsal:
"Nikdy nemohu být tím, čím mám být, dokud vy nebudete tím, čím máte být.
Toto," napsal, "je vzájemně propojené uspořádání reality."
Pak Matka Tereza, další mystická bojovnice, řekla:
"Problém tohoto světa je v tom, že kruh, který kreslíme kolem naší rodiny, kreslíme moc malý."
A Nelson Mandela, který žil dle africké filozofie ubuntu, což znamená Potřebuji tě, abych to byla já, potřebuješ mě, abys mohl být ty.
Dnes se všichni rádi chvástáme s těmito třemi mystickými bojovníky, jako kdyby se narodili s genem svatosti.
Ve skutečnosti ale my všichni máme stejné schopnosti jako oni a musíme teď dělat jejich práci.
Jsem hluboce rozčilená tím, jak všechny naše kultury pošťuchují "ty Další" tím, jak dáváme slyšet těm největším rozvracečům mezi námi.
Poslechněte si několik názvů pár nejlépe prodávaných knih z obou stran politického spektra tady ve Spojených státech.
"Liberalismus je duševní porucha,"
"Rush Limbaugh je velký tlustý idiot,"
"Pitomci a patrioti,"
"Hádky s idioty."
Jsou úmyslně poťouchlé, ale ve skutečnosti jsou nebezpečné.
Nyní název, který vám může být povědomý, ale jehož autor vás může překvapit:
"Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti."
Kdo to napsal?
Toto byl první název pro knihu Adolfa Hitlera "Mein Kampf" - "Můj boj" - kniha, která dala zavdat nacistické straně.
Nejhorší doby v historii lidstva, jedno zda v Kambodži, Německu či Rwandě, začínají takto, negativním poukazováním na ty další.
A pak se změní v násilnický extremismus.
A to je důvod, proč spouštím novou iniciativu.
Klade si za cíl pomoci nám všem, včetně mě, bojovat proti tendencím poukazovat na ty další.
Uvědomuju si, že všichni máme dost práce, takže se nebojte, zvládnete to během pauzy na oběd.
Svou iniciativu nazývám
"Vezměte ty Další na oběd."
Jestliže jste Republikáni, jděte na oběd s Demokratem, jestliže jste Demokrati, přemýšlejte o obědu s Republikánem.
A jestli vám představa oběda s takovým člověkem bere chuť k jídlu, navrhuji začít trochu blíž u sebe, protože nedostatek těch Dalších ve vašem sousedství nehrozí.
Třeba člověk, který se modlí v mešitě nebo v kostele nebo v synagoze, někde na ulici; nebo někdo s jiným názorem na interupce; třeba váš švagr, který nevěří na globální oteplování - kdokoli, jehož životní styl vás může děsit nebo jehož názory vás vytáčí úplně doběla.
Před pár týdny jsem vzala na oběd ženu z konzervativní Tea Party.
Do posledního bodu prošla mým dobělavytáčejícím testem.
Je příznivkyní pravice, já jsem příznivkyní levice.
Měly jsme určité zásady, abychom udržely debatu na úrovni, a vy je můžete použít taky, protože vím, že vy všichni vezmete ty Další na oběd.
Ze všeho nejdříve se dohodněte na cíli: poznat jednoho člověka ze skupiny, kterou můžete mít negativně zaškatulkovanou.
A pak, ještě než se sejdete, si domluvte nějaká základní pravidla.
Se svou obědovou známou z Tea Party jsme přišly s těmito: Nepřesvědčuj, neobraňuj, nepřerušuj.
Buď zvědavá, povídavá, opravdová.
A poslouchej.
Pak jsme se do toho mohly pustit.
Využily jsme tyto otázky:
Poděl se se mnou o některé své zážitky ze života.
Které otázky se tě bytostně týkají?
A nač ses vždycky chtěla zeptat někoho z toho druhého tábora?
Má obědová známá a já jsme odcházely s několika velmi důležitými náhledy, z nichž se s vámi podělím jen o jeden.
Myslím, že se týká každého problému kdekoli mezi lidmi.
Zeptala jsem se jí, proč její strana vydává tak nepřijatelná obvinění a lži vůči mé straně.
"Cože?" chtěla vědět.
"Jak kdybychom byli banda elitářů, morálně zkorumpovaní milovníci terorismu."
Byla opravdu šokovaná.
Myslela si, že má strana na tu její útočila mnohem častěji, že jsme je nazývali zbraněmi posedlými rasisty bez mozku.
A obě jsme se podivily nad tím, že tyto nálepky nesedí na nikoho, koho vlastně známe.
Jakmile jsme obě získaly nějakou důvěru, uvěřily jsme v naši vzájemnou upřímnost.
Shodly jsme se, že promluvíme v našich komunitách, když jsme zažily ten druh mluvení o těch Dalších, který může zranit a zanítit se do paranoie a pak být využit těmi na krajích k provokacím.
Na konci našeho oběda jsme ocenily naši vzájemnou otevřenost.
Žádná z nás se nepokoušela změnit tu druhou.
Ale také jsme nepředstíraly, že rozdíly mezi námi po jednom obědě prostě zmizí.
Místo toho jsme podnikly společné první kroky směrem k našim bezmyšlenkovitým reakcím, k místu ubuntu, což je jediné místo, kde mohou být nalezeny řešení našich vzpurně se zdajících problémů.
Koho byste měli pozvat na oběd?
Příště až se přistihnete, jak někoho řadíte k těm Dalším, vás to snad napadne.
A co se během toho oběda může stát?
Rozevřou se nebesa a z reproduktorů v restauraci se bude linout písnička "We Are the World"?
Nejspíš ne.
Protože práce ubuntu je pomalá a je obtížná.
Jsou to dva lidé zahazující záminku, že jsou to všeználci.
Jsou to dva lidé, dva bojovníci, odhazující své zbraně a kráčející si naproti.
Jak to vystihl velký perský básník Rúmí:
"Tam, za představami toho, co je špatné a co dobré, je volné pole.
Budu tam na tebe čekat."
(Potlesk)
Život s tělesným postižením není lehký nikde na světě. Ale v zemi jako Spojené státy jsou k dispozici prostředky, které vám usnadní život.
V budovách jsou výtahy, chodníky mají nájezdy, a pokud cestujete na delší vzdálenost, než zvládnete dojet na vozíku, použijete upravené auto.
V rozvojovém světě je to trochu jiné.
40 milionů lidí tam nemá vozík přestože ho potřebují a většina z nich žije na venkově. Přístup do vesnice, do práce, do školy spočívá v cestování na velké vzdálenosti v obtížném terénu pouze za pomoci vlastních sil.
Pomůcky běžně pro tyto lidi dostupné nejsou stavěné na takové podmínky, brzy se rozbijí a dají se jen těžce opravit.
Začal jsem se o vozíky v rozvojových zemích zajímat v roce 2005, kdy jsem zjišťoval jaká je úroveň technologií v Tanzánii, bavil se s vozíčkáři, výrobci vozíků, skupinami tělesně postižených a bylo jasné, že tu není dostupná pomůcka, která by byla navržená pro venkovské oblasti, kde by mohla být použita rychle a efektivně v různém terénu.
Jako strojní inženýr pracující v MIT s přístupem k mnoha zdrojům jsem se rozhodl, že s tím zkusím něco udělat.
Když se bavíme o cestování na velké vzdálenosti v obtížném terénu, hned mě napadne horské kolo.
Horské kolo je na to vážně dobré, protože má přehazovačku a vy si můžete dát malý převod, když se škrábete do kopce nebo zapadáváte v bahně a písku, a získáte velký točivý moment a malou rychlost.
A když chcete jet rychleji, třeba po chodníku, dáte si vyšší převod s menším točivým momentem, ale vyšší rychlostí.
Takže logicky dospějete k tomu, že uděláte vozík z dílů na horské kolo, což dělá mnoho lidí.
Ale jsou to výrobky dostupné jen ve Spojených Státech a bylo by obtížné to tak dělat i v rozvojových zemích, protože jsou příliš drahé.
Ale v podmínkách o kterých teď mluvím jsou potřeba vozíky, které by byly levnější než 200 dolarů.
A tento ideální vozík by měl být také schopný ujet asi tak pět kilometrů každý den abyste zvládli cestu do práce, do školy a to na mnoho různých typech terénu.
Ale zároveň doma nebo v práci musí být dostatečně malý a manévrovatelný pro použití uvnitř.
A navíc pokud má dlouho vydržet je nutné, aby ho bylo možné opravit z místních zdrojů, s nástroji, z materiálů a se znalostmi dostupnými v těchto podmínkách.
Takže podstata problému spočívá v tom jak vytvořit systém, který by byl jednoduchý, ale mechanicky zároveň poskytoval velké výhody?
Jak vyrobit horské kolo pro ruce tak, aby nebylo příliš drahé a složité?
A jak to s jednoduchým řešením bývá, odpověď je často přímo před námi. V tomto případě to je páka.
Používáme páky pořád. Jako nářadí, kliky u dveří, části jízdních kol.
A ten okamžik inspirace, ta klíčová chvíle nápadu přišla, když jsem seděl nad svým sešitem s projekty a přemýšlel jsem o člověku, který drží páku. Pokud ji chytne na konci, bude mít páku velkou a získá velký točivý moment, když bude tahat sem a tam, a bude mít malý převod.
Pokud sjede rukama po páce dolů, může pracovat s menší efektivní délkou páky, ale při každém záběru obsáhnout větší úhel, díky čemuž bude větší rychlost otáčení a efektivně větší převod.
Co je úžasné na tomto systému je jeho jednoduchost. Můžete jej vyrobit pomocí technologie, která je známá stovky let.
V praxi to vypadá takto, tohle je vozík Leveraged Freedom Chair, který po několika letech vývoje začínáme vyrábět a tohle je vozíčkář, který na něm tráví většinu dne.
Je ochrnutý, žije v Guatemale, a jak vidíte je schopný překonat dost těžký terén.
Klíčová novinka této technologie spočívá v tom, že když chce jet rychle, prostě jenom chytne páky blízko osy otáčení a každým záběrem obsáhne velký úhel, a když je cesta horší, jenom posune ruce po páce nahoru, získá větší točivý moment a pohybem jako když zvedá činku se dostane z nesnází na nerovném povrchu.
Důležité tady je, že tou složitou součástí tohoto systému je sám člověk.
Je to on, kdo posouvá ruce nahoru a dolů po páce, takže samotný mechanismus může být velmi jednoduchý a může být sestavený z takových částí jízdních kol, které jsou dostupné po celém světě.
A protože ty jsou takřka všude, jsou nesmírně levné.
Jsou vyráběny v neuvěřitelném množství v Číně a v Indii a můžeme je použít kdekoliv na světě, kdekoliv vozík vyrobit a co je nejdůležitější, kdekoliv jej i opravit. A to i ve vesnici s místním opravářem kol, který má k dispozici místní nástroje, znalosti a součástky.
Když chcete použít vozík LFC v místnosti, jediné, co musíte udělat, je vytáhnout páky z převodovky, uložit je do rámu, čímž získáte normální vozík, který můžete použít jako každý jiný, a vyrobili jsme jej i v běžné velikosti, takže je dost úzký na to, aby projel klasickými dveřmi, dost nízký na to, aby se vešel pod stůl, a dost malý a manévrovatelný na to, aby se s ním dalo dostat do koupelny, což je velmi důležité, aby vozíčkář mohl zajet až k záchodu a snadno na něj přesunout, jako by to udělal s jakýmkoliv jiným vozíkem.
Chtěl bych zdůraznit tři důležité věci, o nichž si myslím, že jsou zásadní v tomto projektu.
Za prvé tento výrobek funguje dobře, protože jsme byli schopni efektivně zkombinovat precizní strojírenství a analýzu s designem zaměřeným na uživatele a na jeho sociální a ekonomické faktory, které jsou v rozvojových zemích pro vozíčkáře důležité.
Jsem akademický pracovník v MIT, strojní inženýr, takže umím dělat takové věci jako podívat se na povrch, po kterém chcete cestovat a spočítat, jaký odpor bude klást, podívat se, jaké díly jsou dostupné a jak je pospojovat, zjistit, jaké převody bude možné použít, jakou sílu a výkon vyvine horní část těla, jak rychle budete schopní jet s tímto vozíkem, když posunete ruce dolů nebo nahoru po pákách.
Jako nadšení, nezkušení a naprostí zelenáči jsme s týmem vytvořili prototyp, který jsme odvezli do Tanzanie, Keni a Vietnamu v roce 2008, a zjistili, že je příšerný, protože jsme nevěděli, co přesně vozíčkáři potřebují.
A protože jsme to testovali s vozíčkáři, s výrobci vozíků a získali od nich zpětnou vazbu nejen v podobě jejich problémů, ale i jejich řešení a společně se vrátili k tužce a papíru a pracovali na novém designu, se kterým jsme se vrátili do východní Afriky v roce 2009 a který v obtížném terénu fungoval mnohem lépe než běžný vozík, ale pořád nefungoval tak dobře v budovách, protože byl moc velký, moc těžký a špatně ovladatelný, takže jsme se zase se zpětnou vazbou od vozíčkářů vrátili k návrhům, vytvořili ještě lepší design, o devět kilo lehčí a stejně tak široký jako běžný vozík, vyzkoušeli ho v terénu v Gautemale, což posunulo náš výrobek do stavu, v němž je nyní a ve kterém půjde do výroby.
A protože jsme vědci a technici, byli jsme schopní vyčíslit výhody vozíku Leveraged Freedom Chair, takže tady je pár záběrů z našich testů v Gautemale, kde jsme zkoušeli LFC na terénu, který je ve vesnici, měřili jsme silový a energetický výdej uživatelů, jejich spotřebu kyslíku, jejich rychlost, jaký výkon vyvinou a to jak s jejich běžnými vozíky, tak s LFC. A zjistili jsme, že LFC je oproti normálnímu vozíku asi o 80 % rychlejší.
Má také asi o 40 % vyšší účinnost a díky výhodě, kterou vám dává systém pák, vyvinete o 50 % vyšší točivý moment a probojuje se i opravdu drsným terénem.
Další věc, kterou jsme se na tomto naučili, je ta, že nároky na tento design podněcují nové nápady, protože jsme museli dosáhnout tak nízké výrobní ceny, protože jsme museli vyrobit prostředek, který by mohl jezdit na různých typech povrchů a pořád byl použitelný v interiéru a dal se snadno opravit, až jsme vytvořili úplně nový produkt, něco zcela inovativního na poli, které se za posledních sto let příliš nezměnilo.
A to všechno jsou výhody, které se necení pouze v rozvojových zemích.
Proč to nedělat třeba i ve Spojených státech?
Dali jsme se tedy dohromady se společností Continuum, což je místní designová firma tady v Bostonu a vytvořili jsme luxusní verzi, verzi pro rozvinutý svět, kterou nejspíš budeme prodávat hlavně ve Spojených státech a v Evropě, lidem s vyššími příjmy.
A na závěr bych chtěl zdůraznit svou myšlenku, že tento projekt fungoval tak dobře, protože jsme zapojili všechny lidi, kterých se to týká a kteří jsou ochotní se přidat a na které je důležité myslet při rozvoji technologie z počátečního nápadu přes různá zlepšení, kontroly, komercializaci a uvedení do provozu a celý ten proces musí začít i končit u cílové skupiny lidí.
To jsou ti, kteří určují všechny požadavky co technologie musí splnit, a právě tihle lidé jsou ti, kteří nakonec zvednou palec a řeknou:
"Jo, ono to funguje.
To je to, co potřebujem."
Takže akademici jako já můžou inovovat, analyzovat a testovat, získávat data a vyrábět na koleně různé prototypy, ale jak dostat takový prototyp až do prodeje?
Potřebujeme někoho, kdo vyplní tu mezeru, jako třeba lidi ze společnosti Continuum, kteří pracují na komercizaci, založili jsme neziskovku, která se bude starat o to, aby se náš vozík dostal na trh - organizaci Global Research Innovation Technology a také jsme se dali dohromady s velkými výrobci v Indii, Pinnacle Industries, kteří jsou připraveni vyrobit 500 vozíků za měsíc, hned ten příští jich vyrobí 200, které jsou určené do Indie.
A nakonec, abychom tento produkt dostali k lidem, kteří jej potřebují, dali jsme se dohromady s největší organizací postižených na celém světě, organizací Jaipur Foot.
To, co je na tomto modelu účinné, když dáte dohromady všechny zainteresované strany, kteří představují každý článek řetězu od prvotního nápadu celou tu dlouhou cestu až k vlastní realizaci, v tom spočívá to kouzlo.
Takže klidně si najděte chlápka jako já, akademika, ale analyzujte, testujte a vyvíjejte nové technologie a přesně si určete, o kolik je lepší výkonnost.
Můžete se spojit s lidmi z oboru jako jsou výrobci a osobně se s nimi pobavit, využít jejich znalosti výrobního procesu a jejich zákazníky a spojit jejich znalosti a naše znalosti strojírenství, abyste vyrobili něco většího, než by mohl kdokoliv z nás sám o sobě.
A poté také můžete zapojit koncového uživatele v proces navrhování a to nejen tak, že se jej zeptáte co potřebuje, ale také se zeptáte jak si myslí, že by toho šlo dosáhnout.
Tato fotka je z Indie z jednoho z našich posledních testů v terénu, kde 90 % lidí přešlo z používání svého normálního vozíku k našemu vozíku Leveraged Freedom Chair. a jedinečné na této fotce je, že je na ní Ashok, Ashok měl míšní lézi poté co spadl ze stromu, pracoval jako krejčí, ale protože byl po úraze, nebyl schopný se na svém vozíku dostat z vlastního domu do obchodu, který byl vzdálený přes jeden kilometr.
Cesta byla příliš hrbolatá.
A den poté co dostal vozík LFC, hupsnul na něj, ujel ten kilometr, otevřel svůj obchod a velmi brzy dostal zakázku na vyrobení školních uniforem a začal vydělávat peníze, aby zase zvládl uživit svou rodinu.
Ashok:
Taky jste mě povzbudili k práci.
Den jsem odpočíval doma.
A hned další den jsem jel do obchodu.
A teď je všechno normální jako dřív.
Amos Winter:
Moc děkuji, že jsem mezi vás mohl dnes zavítat.
(Potlesk)
... Zadání říká, že v posledních několika měsících na Staré farmě ( Old Maple Farm) vypěstovali o zhruba 1000 jablek více než jejich hlavní rival v regionu - Sady u řeky (River Orchards).
Kvůli chladnému počasí v tomto byla sklizeň na obou farmách zhruba o třetinu nižší.
Obě farmy dorovnaly propad nákupem stejného množství jablek z farem z okolních států.
Co můžete říct o počtu dostupných jablek na každé z farem? Má jedna farma více než druhá, nebo mají obě stejné množství?
Jak to zjistím?
Definujme zde proměnné.
Nechť M se rovná počtu jablek na Staré farmě (Old Maple Farm) a která je ta druhá?
Sady u řeky (River Orchards).
Takže nechť R se rovná počtu jablek v Sadech u řeky.
Takže tato první věta, říkají -- udělám to jinou barvou -- říkají, že v posledních letech, Stará farma (Old Maple Farm) vypěstovala o 1000 jablek více než hlavní konkurent v oblasti Sady u řeky (River Orchards).
Takže bychom mohli říct: úroda Staré farmy je přibližně stejná jako v Sadech u řeky, nebo
M je přibližně Sady u řeky plus 1000.
Nebo protože nevíme přesné množství -- v zadání je přibližně o 1000 více, nevíme, jestli je to přesně o 1000 více -- můžeme jen říct, že v normálním roce Stará farma, kterou značíme M má větší množství jablek než Sady u řeky.
V běžném roce je M větší než R.
Má přibližně o 1000 jablek více než Stará farma.
Teď říkají, že kvůli chladnému počasí v tomto roce -- --- povídejme si teď o tomto roce -- sklizně na obou farmách byly o třetinu nižší. o třetinu nižší.
Tohle není běžný rok.
Řekneme si, co se stane v tomto roce.
V tomto roce každá z těchto proměnných bude o třetinu nižší.
Pokud odečítám třetinu, je to to samé jako 2/3 původní hodnoty. Udělám příklad.
Pokud mám hodnotu x a odečtu 1/3x, zůstává 2/3x. ...
Takže snížení o 1/3 je to samé, jako násobení hodnoty dvěma třetinami.
Pokud vynásobíme každou z těchto hodnot 2/3, dodržíme nerovnost, protože děláme stejnou věc na obou stranách nerovnice a násobíme kladným číslem.
Pokud bychom násobili záporným číslem, museli bychom převrátit znaménko nerovnosti.
Můžeme vynásobit obě strany 2/3.
2/3M bude stále větší než 2/3R.
A pokud chcete, můžete si nakreslit číselnou osu.
Nakreslíme si to na číselné ose. Možná to všechno intuitivně víte a pokud ano, tak se omlouvám, ale pokud ne, tak toto nikdy neuškodí.
Tady je na naší číselné ose 0.
V běžném roce M je o 1000 víc než R.
V běžném roce by M bylo tady a R možná někde tady.
R je někde tady.
Pokud znázorníme 2/3M, budeme někde zhruba, zhruba tady. Tohle je M -- zapíšu to.
Toto je 2/3M.
A co budou 2/3R?
Pokud znázorňujete 2/3 tohoto, dostanete se zhruba tam, to je 2/3R.
Vidíte, že 2/3R je stále méně než 2/3M, nebo 2/3M je větší než 2/3R.
Říkají, že obě farmy částečně vyrovnaly propad, nákupem stejného množství jablek z farem v okolních státech.
Tak, nechť "a" se rovná množství zakoupených jablek oběma farmami. ...
Říkají nám, že obě zakoupily stejné množství.
Mohli bychom přidat "a" na obě strany a nezměnilo by to nerovnost.
Dokud přičítáte a odečítáte stejnou hodnotu na obě strany, nerovnost se nezmění.
Pokud přičtete "a" k oběma stranám, máte "a" plus 2/3M je větší než 2/3R plus "a".
To je množství, které má stará farma po nákupu jablek a toto je množství, které mají Sady u řeky
Sady u řeky.
Takže po tom, co jsme všechno řekli a zapsali, Stará farma má stále více jablek a tady to můžete vidět.
Stará farma -- v normálním roce -- v tomto roce mají jen 2/3 úrody, ale pak koupili jablka.
Řekněme, že "a" je přibližně tolik jablek, takže se dostali zpět na běžné množství.
Řekněme, že se dostali zpět na běžné množství.
Toto je, kolik jablek nakoupili, takže jsme zpět na M.
A teď R, pokud Sady u řeky také nakoupili "a" jablek, stejná vzdálenost na číselné ose -- "a" - nás dostane přibližně tam.
Znovu, toto je -- udělám to trochu jinak, nemám rád překrývání, udělám to takto.
Řekněme, že M -- zapomínám jména-- Stará farma nakoupí jablka, dostáváme se sem.
Toto je "a" jablek.
Ale Sady u řeky také koupí "a" jablek, přičtěme to samé množství.
Zkopíruji a vložím, tak to bude přesně stejné. ...
Sady u řeky také nakoupí "a", nakoupí stejné množství.
Takže když jsme vše řekli a zapsali, Sady u řeky budou mít toto množství jablek v roce, kdy byla sklizeň nižší ale dokoupili.
Takže toto právě tady je -- tato hodnota je 2/3R plus "a".
To je, co mají Sady u řeky.
A pak Stará farma má tuto hodnotu, která je 2/3M plus "a".
Za posledních několik let jsem se ocitl v situacích, které lze označit za velmi obtížné stejně tak jako nebezpečné.
Dostal jsem se do vězení - obtížné.
Pracoval jsem v uhelném dole - nebezpečné.
Natáčel jsem ve válečných zónách - obtížné a nebezpečné.
A celých 30 dní jsem nejedl nic jiného, než toto - na začátku sranda, trochu těžké uprostřed, velmi nebezpečné na konci.
Ve skutečnosti jsem se většinu své kariéry vrhal do zjevně strašných situací s cílem vyzkoušet prověřit společenská témata způsobem, díky kterému budou angažující, zajímavá, který je snad přiblíží tak, že budou zábavná a přístupná publiku.
A tak když jsem se dozvěděl, že mě sem pozvali, abych si pro TED připravil přednášku, podíval jsem se na svět značek a sponzorství, věděl jsem, že chci udělat něco trochu jiného.
A tak už jste možná zaslechli, nebo taky ne, že jsem před pár týdny vydal na Ebay inzerát.
Vyslal jsem nějaké zprávy přes Facebook nějaké přes Twitter a dal jsem lidem možnost koupit si práva na název mé přednášky na TEDu 2011.
(smích)
Přesně tak, několik šťastných jedinců, organizací, ziskových i neziskových, přistoupilo na získání životní příležitosti - protože jsem si jistý, že Chris Anderson už to podruhé nezopakuje - (smích) koupit si práva na název přednášky, kterou právě teď sledujete a která v tu chvíli neměla název, ve skutečnosti ani moc obsahu, ani vlastně moc nenaznačovala, o čem to asi tak bude.
K dispozici jste měli následující: "vaše jméno zde" představuje: moji přednášku na TEDu, u níž netušíte, o čem bude a která, v závislosti na obsahu, by mohla nakonec vybouchnout, zvláště pokud shodím vaši firmu kvůli tomu, že něco takového dělá.
S tím vším v mysli, jde o velmi dobrou mediální příležitost.
(smích)
Víte, kolik lidí sleduje TED Talks?
Hodně.
Mimochodem, toto je jen pracovní název.
(smích)
Dokonce i s tímto varováním jsem věděl, že někdo by si ta práva koupil.
Pokud byste se mě na to zeptali před rokem, s jistotou bych vám to říct nemohl.
Ale v mém novém pracovním projektu, natáčení filmu, se zabýváme světem marketingu, reklamy.
A jak už jsem zmínil dříve, v průběhu let se dostávám do docela strašných situací, ale nic by mě nepřipravilo, nic by mě nenastartavalo na něco tak složitého nebo nebezpečného jako ocitnout se na jednom místě s těmito dotyčnými.
(smích)
Víte, měl jsem takový nápad na film.
Chci natočit film o product placementu, marketingu a reklamě tak, aby byl celý film financovaný product placementem, marketingem a reklamou.
Film se bude jmenovat "Nejlepší film, co kdy kdo prodal".
A tak se v "nejlepším filmu, co kdy kdo prodal" stalo, že všechno do nejmenších detailů, od úvodu po závěr, má na sobě od začátku do konce značku - počínaje sponzorem názvu filmu, který uvidíte, což je značka X.
A další značky, Qualcomm Stadium,
Staples Center ... budou ve filmu oddáni na věky - navždy.
A film se zabývá celou touto myšlenkou - (Michael Kassan: Je to rozvláčné.)
Co je to?
(MK: Rozvláčné.) Na věky, navždy?
Já jsem rozvláčný.
(MK:
Jen to tak říkám.)
Teď šlo spíš o důraz.
Bylo to "na věky věků". Ale nejen, že budeme mít značku X jako sponzora názvu filmu, zajistíme, že prodáme ve filmu všechno, co půjde.
A tak možná prodáme botu a ta se stane tou nejlepší botou, co jste kdy nosili, nejlepší auto, co jste kdy řídili z "Nejlepšího filmu, co kdo kdy prodal", nejlepší pití, co jste kdy pili, laskavost od "Nejlepšího filmu, co kdo kdy prodal".
Xavier Kochhar:
Takže je to o tom, že mimo prokázání, že značky jsou částí vašeho života, jimi ještě zafinancujete film? (MS: zafinancujete film.)
MS: A navíc ukážeme celý proces toho, jak to funguje.
Cílem celého tohoto filmu je průhlednost.
Uvidíte, jak se celá věc odehrává přímo ve filmu.
Takový je koncept celého filmu, celého filmu, od začátku do konce.
A já bych byl rád, kdyby mi to CEG pomohl uskutečnit.
Robert Friedman: Víte, je to legrační, protože když jsem to slyšel poprvé jde o 100 % respektování diváků.
Nicméně nevím, jak na to budou lidé reagovat.
XK:
Máte představu - nechci použít slovo "stanovisko", protože má negativní nádech, ale víte, jak to dopadne (MS:
Vůbec ne.)
David Cohn:
Kolik to bude stát?
MS:
1,5 milionu.
Myslím, že si na schůzích s nimi prožijete krušné chvilky, ale podle mě určitě má cenu přesvědčit několik velkých, skutečně viditelných značek.
XK: Kdo ví, třeba než váš film vyjde, budeme vypadat jako banda totálních idiotů.
MS:
Jaká bude podle vás reakce?
Ale je to těžce prodatelné kvůli filmu nebo kvůli mně?
JK:
Obojí.
MS: ...To neznamená nic moc optimistického.
Takže, pane, pomůžete mi?
Potřebuji pomoc.
MK:
Můžu pomoci.
MS:
Dobrá.
(MK:
Fajn.)
Skvěle.
MK:
Musíme přijít na to, které značky.
MS:
Jo. (MK:
To je výzva.)
Když se podívate na lidi, se kterými spolupracujete...
MK: Je pár míst, kam můžeme zajít. (MS:
Vypněte kameru.
MS:
Myslel jsem, že "vypněte kameru" znamená popovídejme si mimo záznam. Ve skutečnosti to znamená
"Nechceme mít s vaším filmem nic společného."
MS:
A přesně takhle, jedna po druhé, všechny ty firmy se najednou vypařily.
Žádná nechtěla mít s filmem nic společného.
Byl jsem v úžasu.
Nechtěli mít s projektem vůbec nic společného.
Byl jsem z toho úplně odvařený, protože jsem si myslel, že celá myšlenka reklamy je o tom, představit váš produkt co možná nejvíce lidem., ukázat váš produkt co možná nejvíce lidem.
Zvláště pak v dnešním světě, kde se mísí nová a stará média a rozhraní médií se štěpí, copak není dobrý nápad získat nový nástroj na šíření šeptandy, který doručí sdělení masám?
No, to jsem si myslel.
Ale víte, problémem bylo, že moje myšlenka měla jednu osudovou trhlinu a ta byla toto.
Teda, vlastně ne, tohle to úplně nebylo.
To by totiž žádný problém nebyl.
Tohle by bylo v pohodě.
Ale to, co je na obrázku, představuje problém.
Víte, když v obrázcích na Googlu hledáte "transparentnost", tohle je (smích) (potlesk)
Tohle je jeden z prvních obrázků, který se objeví.
"Jdeš na to fakt dobře, Sergeji Brine." Ne.
(smích)
To byl ten problém: transparentnost - osvobozená od předstírání či podvodu; snadno odhalitelná nebo průhledná, rychle pochopená, charakterizovaná viditelností nebo přístupností nebo informacemi, zvláště v případě praktik byznysu - ta poslední část byla asi tím největším problémem.
Víte, v sučasnosti často o transparentnosti slýcháme. Mluví o ní politikové, náš prezident, dokonce naši generální ředitelé.
Ale když se dostanete k realitě, pak se náhle všechno změní.
Ale proč? No, transparentnost je děsivá - (děsivé bručení) jako ten podivný stále řvoucí medvěd.
(smích)
Je nepředvídatelná - (hudba) (Smích) jako ta stará zvláštní cesta.
A taky je velice riskantní.
(smích)
Co ještě je riskantní?
Sníst celou mísu šlehačky ve spreji.
(smích)
To je hodně riskantní.
Když jsem začal mluvit s firmami a říkal jim, že chceme sdělit tento příběh, a ony na to: "Ne, my chceme, abyste šířil příběh. Chceme, abyste to udělal, jen chceme, aby to byl náš příběh."
Víte, když jsem byl malý a můj otec mě přichytil při lži - to je on, jak se na mě dívá, jak se často díval - řekl mi, "synku, každý příběh má tři verze. Jedna je tvoje, druhá je moje a pak je tu ta skutečná." Jak víte, tímto filmem jsme chtěli sdělit skutečnou verzi.
Ale jen s jednou firmou, jedinou agenturou ochotnou mi pomoci - a to jen proto, že léta znám Johna Bonda a Richarda Kirshenbauma - jsem pochopil, že to budu muset zvládnou sám, vynechat prostředníky a jít za firmami sám s mým týmem.
A tak jste najednou začali chápat resp. co jsem já začal chápat - že když jste se začali s těmito firmami bavit, myšlenka chápání vaší značky je všeobjímající problém.
Mám známé, co točí skvělé velké, obrovské Hollywoodské filmy a mám i známé, co točí malé nezávislé filmy jako já.
A ti z nich, co dělají Hollywoodské trháky, říkají, jejich filmy tak úspěšné díky známým partnerům.
A ti známí, co točí malé nezávislé filmy říkají, "no, jak asi máme soupeřit s těmi mega Hollywoodskými trháky?" A film se jmenuje
"Nejlepší film, co kdo kdy prodal."
Jak přesně se ve filmu objeví značka Ban?
Kdykoliv jsem připravený k odchodu, kdykoliv otevřu skříňku, uvidíte deodorant Ban.
Kdykoliv budu dělat s někým rozhovor, můžu říct, "jste na tento rozhovor dostatečně čerstvý? Jste připravený?
Vypadáte trochu nervózně. Rád bych vám pomohl se zklidnit. Možná byste si mohl jeden aplikovat před rozhovorem."
Ať už "květinovou směs" nebo "vánky ráje", dostanou svou příležitost.
Nasadíme je na muže i ženy - pevné, kuličky, tuhé nebo jaké můžou být.
Konec mini přehlídky.
Teď zodpovím jakékoliv vaše dotazy a dám vám ještě větší náhled.
Karen Frank: Jsme menší značka.
Podobně jako jste mluvil o malém filmu, i my pracujeme spíše chytře.
Nemáme rozpočty jako ostatní značky.
A takovéto věci - víte - lidem značku Ban připomínají - a taky je to zaujme.
MS:
Jakými slovy byste popsali Ban?
Ban je čistý.
KF: To je skvělá otázka.
(smích)
Žena: prvotřídní technologie Technologie není způsob, který byste popsali něco, co si lidi dávají do podpaží.
Muž:
Mluvíme o plném, čerstvém.
Myslím, že "čerstvý" je skvělým slovem, které skutečně posouvá do pozitivního světla, ne jako "vypořádá se zápachem a vlhkostí".
Udrží vás svěží.
Jak díky nám budete déle svěží - více svěžesti, třikrát svěžejší.
Takové věci, které představují ten pozitivní prospěch.
MS:
A to je multi milionová dolarová společnost.
A co já?
Co obyčejný chlápek?
Potřebuju mluvit s chlápkem na ulici, s lidmi jako já, běžnými Pepíky.
Musí mi říct něco o mé značce.
(video) MS:
Jak byste popsali svou značku?
Muž: Hm, moji značku?
Nevím.
Rád se hezky oblékám.
Žena: návrat osmdesátek se potkává se skate punkem až do dne, kdy se pere.
MS: OK, jaká je to značky, Gerry?
Myslím, že žánr, styl, který představuji, by byl něco jako tmavý glamour.
Jedinečná. (MS:
Jedinečná.) Muž: Mám rád tmavé barvy, spoustu šedé a podobně.
Ale většinou mám doplňky jako brýle nebo mám rád křišťál a podobné věci.
Kdyby byl Dan značkou, mohl by být klasický kabriolet
Mercedes Benz.
Moje značka je, pohodář.
Žena 2: Trochu hippie, trochu jogínka, trochu Brooklynská holka - nevím. Muž 3:
Tak to asi bude moje značka.
To je moje značka v mém pokrouceném malém odvětví.
Muž 4:
Mou značkou je FedEx, protože dodávám zboží.
Muž 5:
Neúspěšný spisovatel - alkoholik.
Je to něco?
Právník: Já jsem právník.
Tom: Já jsem Tom.
No, nemůžeme být všichni značka Tom, ale já si často připadám jako na rozmezí tmavého glamouru a pohodáře.
(smích)
A tak jsem zjistil, že potřebuji odborníka.
Potřeboval jsem někoho, kdo by se mi dostal do mysli, někoho, kdo by mi dovedl opravdu pochopit, jak nazývají vaši "personalizovanou značku."
A tak jsem našel společnost Olson Zaltman v Pittsburgu.
Pomohli takovým společnostem jako Nestlé, Febreze, Hallmark, objevit jejich personalizovanou značku.
Pokud to zvládli s nimi, určitě by to mohli udělat i pro mě.
(video) Abigail:
Přinesl jste si fotky?
MS: Úplně první fotkou je fotka mé rodiny.
A:
Řekněte mi trochu jak to souvisí s vašimi myšlenkami a pocity ohledně toho, kdo jste.
MS:
Jsou to lidé, kteří modelovali způsob mého nahlížení na svět.
A:
Řekněte mi o tom světě.
MS:
Myslím, že váš svět je ten, ve kterém žijete, jako lidé kolem vás, vaši přátelé, rodina, způsob, jakým žijete, vaše práce.
Všechny ty věci mají původ a začínají na jednom místě a pro mě započaly a odstartovaly s mou rodinou v Západní Virginii.
A:
O čem ještě mi chcete říct?
MS:
Další: Tohle byl ten nejlepší den.
A:
Jak to souvisí s vašimi myšlenkami a pocity o tom, kdo jste?
MS:
Je to o tom, kým chci být.
Mám rád věci, které jsou jiné. Mám rád věci, co jsou divné. Mám rád výstřední věci.
A:
Řekněte mi o vaší fázi "proč" - co nám to naznačuje?
Co je ta mačeta?
V jaké fázi zakuklení jste teď?
Proč je důležité se restartovat?
Co představuje červená?
Řekněte mi něco o této části. ... Trochu víc o vás, co nejste úplně vy.
Jaké jsou vaše další přeměny, kterými jste prošel? ...Nemusí to být strach.
Na jakém kolotoči právě jste? áááááááá!
(Díky) Ne, já děkuji vám.
A:
Díky za vaši trpělivost.
(MS:
Skvělá práce.)
A:
Ano. (MS:
Děkuji mockrát.) Tak jo.
MS:
No, nevím, co z toho vyleze.
Děla se tady spousta bláznivostí.
Na první pohled se vyjevil ten nápad, že jste měl dvě odlišné, ale doplňující se, strany své personalizované značky - značka Morgan Spurlock je smysluplná/hravá značka.
Velice dobře spolu fungují.
A já si myslím, že je mezi nimi téměř paradox.
A myslím si, že některé firmy se budou soustředit jen na jednu nebo druhou silnou stránku místo aby se zaměřily na obě.
Většina firem má tendenci - a je to přirozené - vyhýbat se věcem, u kterých si nejsou jisté, vyhnout se strachu, podobným prvkům a vy jste přijal obě a vlastně jste je změnil ve svá pozitiva, což je jasně viditelné.
Jaké jiné značky jsou takové?
První z nich je klasika, Apple.
A pak tu máme Target, Wii,
Mini od Mini Coopera a JetBlue.
A pak jsou hravé a dbající značky, ty věci přicházejí a odcházejí, ale hravá, dbalá značka je vskutku modným nástrojem.
MS:
Hravá, dbající značka.
Jaká je ta vaše?
Kdyby vás někdo požádal, abyste popsala svou značku, svou personalizovanou značku, jaká by to byla?
Jste značka s vnějšíme atributy? Někdo, kdo rozproudí krev?
Nebo spíše jste ti se vnitřními atributy?
Jste spíše klidnější, rezervovaní, konzervativní?
Vnější atributy zahrnují věci jako hravost, být svěží jako Fresh Prince (fresh = svěží), současní, odvážní, popudlivý nebo odvážný jako Errol Flynn, hbitý a čiperný, klející, dominantní, magický a kouzelný jako Gandalf.
Nebo je ve vás více vnitřních atributů?
Jste dbající, kultivovaní jako 007?
Zavedení, tradiční, pečující, ochranářští, empatičtí jako Oprah Winfrey?
Jste spolehliví, stálí, obeznámení, opatrní, zabezpečení, spořádaní, hloubaví nebo moudří jako Dalajláma nebo Yoda?
V průběhu tohoto filmu jsme kontaktovali více než 500 firem, s vnitřními i vnějšími atributy a říkaly, "ne", nechtěly se stát součástí projektu.
Nechtěli mít s tím filmem nic společného, hlavně protože by neměly žádnu kontrolu, žádnou kontrolu nad hotovým dílem.
Ale získali jsem 17 partnerských značek, ochotných vzdát se kontroly, které chtěly spolupracovat s někým tak dbajícím a hravým, jako já a které nám nakonec daly prostor vyprávět příběhy, které bychom normálně šířit nemohli - příběhy, které inzerent normálně nikomu nesdělil.
Umožnili nám popsat neuromarketing, jak jsme se k tomu postupně ve filmu dostávali, jak používají magnetickou rezonanci, aby ve vašem mozku zacílili na centra chtění jak v reklamě, tak ve filmovém marketingu.
Jeli jsme do Sao Paula, kde zakázali venkovní reklamu.
V průběhu posledních pěti letech nejsou v celém městě žádné billboardy, plakáty, letáky, nic.
(potlesk)
A vydali jsme se i do míst, kde jsou školy, kde se firmy teď pokoušejí zacílit na všechny školy v Americe s omezeným financováním.
Pro mě je neuvěřitelné, že projekty, na které jsem získal největší zpětnou vazbu, nebo ve kterých jsem měl největší úspěch, jsou ty, kde jsem se pustil do věcí napřímo.
A přesně to udělaly i tyto značky.
Vykašlaly se na prostředníky, odstřihly své agentury a řekly, možná že agentury nesledují ze všeho nejvíc můj záměr. Budu jednat přímo s umělcem.
Spoluprací s ním vytvořím něco jiného, něco, co přinutí lidi přemýšlet, co nabourá způsob, jakým vnímáme svět kolem sebe.
A jak to fungovalo?
Mělo to úspěch?
No, jelikož film už zažil na Sundance filmovém festivalu svou premiréru, mrkněme na to.
Podle média monitoringu měl film premiéru v lednu a od té doby - a to jsme ještě neskončili - se zmínka o filmu objevila v médiích 900 mil krát.
A to mluvíme jen o období dvou a půl týdne. A to jen online - žádný tisk, žádná televize.
Film se ještě nedostal do distribuce.
Ani není online.
Ani se nedá stáhnout.
Ani ho ještě neuvolnili do jiných zemí.
Nakonec tedy tento film už začal získávat spoustu pozornosti.
A to není špatné na projekt, na kterém téměř každá reklamní agentura, se kterou jsme mluvili, nedoporučila svým klientů spolupracovat.
Vždycky věřím, že pokud se chopíte příležitosti, pokud riskujete, tak v tom riskování se skrývá příležitost.
Věřím, že pokud od tohoto přístupu lidi odrazujete, posouváte je směrem k prohře.
Věřím, že pokud učíte své zaměstnance, aby se vyhýbali riziku, pak připravujete celou svou společnost na možný neúspěch.
Mám pocit, že aby se věci pohnuly kupředu, je třeba podpořit lidi, aby zariskovali. Potřebujeme povzbudit lidi, aby se nebáli možností, které je mohou děsit.
V zásadě myslím, že abychom se pohnuli dál, musím přijmout strach. Musíme zavřít medvěda do klece.
(smích)
Přijmout strach. Přijmout riziko.
Jednou za čas bychom si měli pořádnou dávku rizika dopřát.
A v zásadě musíme přijmout transparentnost.
Dnes víc než kdy jindy prochází čestnost dlouhou cestou.
A s tím v mysli, čestností a transparentností, moje celá přednáška "Přijměte transparentnost" byla uskutečněna díky mým dobrým známým v EMC, kteří si za 7 100 dolarů koupili práva na název na Ebay.
(potlesk)
EMC: Změnit velká data do velké příležitosti pro firmy z celého světa.
EMC uvádí "Přijměte transparentnost".
Moc vám všem děkuji.
(potlesk)
June Cohen:
Takže, Morgane, ve jménu transparentnosti, co přesně se stalo s těmi 7 100 dolary?
MS:
To je fantastická otázka.
Mám v kapse šek který bude uplatněn na konto zastřešujících organizátorů TED konferencí, nadaci Sapling Foundation - šek na 7 100 dolarů, aby mi jím propláceli mou účast na dalších TED konferencích v příštích letech.
(smích) (potlesk)
Minulý týden byl Abe 4 krát běhat a pokaždé uběhl 9 kilometrů.
Ve stejném týdnu uběhla Eliška o 15 kilometrů méně než Abe. Kolik kilometrů uběhla Eliška minulý týden?
Zkuste si zastavit video a vypočítat příklad sami.
Zkuste zjistit, kolik kilometrů uběhla Eliška minulý týden?
Je několik možností, jak řešit tento příklad a jak si ho představit.
První věc, kterou můžeme udělat je... ve skutečnosti, nejdříve bychom měli zjistit, jakou vzdálenost Abe uběhl v daném týdnu.
Tedy, byl běhat 4 dny a každý den uběhl 9 kilometrů.
Můžeme říct, že běhal 4 dny krát 9 km denně.
A můžeme si to představit takto: Tady je kolik uběhl za jeden den.
Toto ukazuje, kolik uběhl za dva dny, tolik uběhl za tři dny a tolik uběhl za čtyři dny.
Takže co je tohle?
Co znamená 4 krát 9 km?
V podstatě to je 9 plus 9 plus 9 plus 9, mohli bychom přidávat další devítky... 9 plus 9 je 18, plus 9 je 27, plus 9 je 36...
Dohromady tedy uběhl 36 km, celkem 36 km.
Ale to není to, na co se nás ptají.
Otázka zněla, kolik km uběhla Eliška minulý týden.
A víme, že uběhla o 15 km méně než Abe.
Tohle je vzdálenost, kterou uběhl Abe.
Když začneme tady a půjdeme přes celý týden, až sem...
Uběhl celkem 36 km, Eliška uběhla o 15 km méně než on.
Vraťme se tedy o 15 km zpět.
Tak zpátky o 15 km, Eliška uběhla o 15 km méně než Abe.
Takže to je o 15 km méně.
A počet km, které Eliška uběhla, je tato vzdálenost, právě tady. Toto je tedy vzdálenost, kterou uběhla Eliška za týden.
Takže jak na to přijdeme?
Vzdálenost, kterou uběhla Eliška, označme písmenem "B".
Vzdálenost Elišky plus 15 km se bude rovnat Abově vzdálenosti.
Bude se rovnat 36 km.
Další způsob, jak to lze řešit... Vzdálenost Elišky se bude rovnat
Abově vzdálenosti, tedy 36 km minus 15 km.
Čemu se tedy bude rovnat vzdálenost Elišky? No, 33 minus 15.
6 mínus 5 je 1, 30 mínus 10 je 20.
Takže to bude 21.
Vzdálenost, kterou Eliška uběhla, je 21 kilometrů.
Dobré ráno.
Jak se máte?
Zatím to tu bylo skvělé, ne?
Celá tahle akce mě naprosto dostala.
Vlastně jsem už na odchodu.
(Smích)
Tři témata, pokud se nemýlím, zaznívají na této konferenci, která se vztahují k tomu, o čem bych chtěl mluvit.
Prvním tématem jsou ony výjimečné důkazy lidské kreativity ve všech prezentacích, které jsme tu viděli, a ve všech zde přítomných. Ta její rozmanitost a rozsah.
Druhé téma souvisí se skutečností, že nás kreativita dostala někam, kde nemáme ponětí, jaký bude další vývoj, jaká bude budoucnost.
Prostě nevíme, jak se tohle může vyvinout.
Já se zajímám o vzdělávání. Vlastně zjišťuji, že o vzdělávání se zajímají všichni.
Co vy?
Tato skutečnost mi přijde velmi zajímavá.
Když jste na nějaké slavnostní večeři a řeknete, že pracujete ve školství... i když, pokud pracujete ve školství, tak na slavnostních večeřích nejste často.
(Smích) Nikdo vás nezve.
A překvapivě vás nikdy nepozvou dvakrát.
To vážně nechápu.
Ale pokud tam jste a někomu řeknete, však víte, někdo se zeptá:
"Co děláte?" a vy řeknete, že pracujete ve školství, uvidíte, jak zblednou. Hlavou se jim honí:
"Ach Bože, proč zrovna já?
Můj jediný volný večer za celý týden a takhle dopadnu." (Smích)
Ale pokud se zeptáte na jejich vzdělání, chytnou se vás a už nepustí.
Protože vzdělání je jedna z věcí, která se lidí hluboce dotýká, nemám pravdu?
Podobně jako náboženství, peníze a další věci.
Velmi se zajímám o vzdělávání a myslím si, že to platí pro každého z nás.
Pro nás všechny je vzdělání nesmírně důležité, zčásti proto, že právě vzdělání nás má posunout do oné budoucnosti, kterou si nyní ani neumíme představit.
Když se nad tím zamyslíte, děti, které začnou tento rok chodit do školy, půjdou do důchodu v roce 2065.
Nikdo dnes nemá ponětí, navzdory vší té odbornosti, která tu byla na odiv během uplynulých 4 dnů, jak bude svět vypadat za pět let.
A i přesto máme děti vzdělávat tak, aby se v něm neztratily.
Ta nepředvídatelnost je podle mě zcela mimořádná.
No a třetí téma pak tvoří skutečnost, že jsme se všichni shodli na tom, že děti disponují zcela mimořádnými schopnostmi, hlavně pokud jde o inovaci. Sirena včera večer byla ohromující, že ano? Jen pozorovat, co všechno dokáže.
Ona je výjimečná, ale nemyslím si, abych tak řekl, že je výjimečná v kontextu dětských schopností.
Je to zkrátka osoba s mimořádným odhodláním, která našla své nadání.
A já tvrdím, že všechny děti mají ohromná nadání.
A my jimi zcela nemilosrdně mrháme.
Takže já chci hovořit o vzdělávání a chci hovořit o kreativitě.
Jsem přesvědčen, že kreativita je nyní ve vzdělávání stejně důležitá jako gramotnost a měli bychom k ní přistupovat se stejnou vážností.
(Potlesk) Děkuji.
Tak to bylo asi všechno.
Děkuji vám mnohokrát.
(Smích) Takže zbývá 15 minut.
Nuže, narodil jsem se... ne. (Smích)
Nedávno jsem slyšel skvělý příběh, strašně rád ho vyprávím, o malé holčičce na hodině kreslení.
Bylo jí šest a seděla úplně vzadu a kreslila. Její učitelka říkala, že tato holčička sotvakdy dávala pozor, ale na hodině kreslení pozorná byla.
Učitelka tím byla tak překvapena, že za ní přišla a zeptala se:
"Co to kreslíš?"
A holčička odpověděla:
"Kreslím obrázek Boha."
A učitelka na to:
"Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá."
Načež holčička odpověděla:
"Za chviličku už budou vědět."
(Smích)
Když byly mému synovi v Anglii čtyři roky... popravdě čtyři mu byly vlastně všude.
(Smích)
Striktně vzato, kamkoliv šel, byly mu v tom roce čtyři roky.
Hrál ve scénce "O zrození Páně".
Pamatujete si ten příběh?
Ne vážně, byl to trhák.
Byl to velký příběh.
Mel Gibson natočil pokračování.
Možná jste to viděli:
"Zrození II". Ale James dostal roli Josefa, z čehož jsme byli zcela u vytržení.
Pokládali jsme to za jednu z hlavních rolí.
Bylo to tam zaplněno fanoušky v tričkách:
"James Robinson JE Josef!" (Smích)
Nemusel v té hře mluvit, ale určitě znáte ten kousek, kdy přicházejí tři králové.
Přijdou a nesou dary. Přinášejí zlato, kadidlo a myrhu.
A to se opravdu stalo.
Seděli jsme tam a myslím, že jenom spletli pořadí, protože jsme pak s tím malým klukem mluvili a ptali se:
"Seš s tím spokojen?" A on řekl:
"Jo, proč, bylo to špatně?"
Jen se prohodili, to bylo celé.
Zkrátka, ti tři kluci přišli, čtyřletí s utěrkami na hlavě, položili krabičky s dary na zem a první z nich řekl:
"Přináším ti zlato."
A druhý řekl: "Já ti přináším myrhu."
A ten třetí řekl:
"Tohle posílá Frank." (Smích)
Tyto věci mají jedno společné. Děti se nebojí zkusit štěstí.
Když nevědí, tak to zkusí.
Nemám pravdu?
Ony se nebojí chybovat.
Tím samozřejmě nechci říci, že chybovat je to samé jako být kreativní.
Co však víme je, že když nejste připraveni chybovat, nikdy nepřijdete s ničím originálním.
Když nejste připraveni chybovat.
A tou dobou, kdy se z nich stanou dospělí, většina dětí už tu schopnost nemá.
Naučí se děsit se chyb.
A mimochodem, tímto způsobem provozujeme naše podniky.
Stigmatizujeme chyby.
A v dnešní době provozujeme i národní vzdělávací systémy, ve kterých chyby jsou tím nejhorším, čeho se můžete dopustit.
A výsledkem je, že vzděláním zbavujeme lidi jejich tvůrčích schopností.
Picasso jednou řekl, že všechny děti jsou rození umělci.
Problémem je zůstat umělcem i v průběhu dospívání.
A tomuto věřím z celého srdce: Ke kreativitě věkem nedospíváme, my kreativitě odrůstáme.
Nebo přesněji, vzdělání nás postupně zbavuje kreativity.
A proč tomu tak je?
Kromě posledních asi pěti let jsem žil ve Stratfordu nad Avonem.
Přestěhovali jsme se ze Stradfordu do Los Angeles.
Dokážete si asi představit, jak hladký přesun to byl.
(Smích) Vlastně jsme žili v obci zvané Snitterfield, hned za Stratfordem, což je místo, kde se narodil Shakespearův otec.
Jste zaskočeni novou myšlenkou?
Já jsem byl.
Většinou si nepředstavujete Shakespeara jako někoho, kdo měl otce, že ne?
Nebo ano?
Protože si Shakespeara nepředstavujete jako dítě, nebo snad ano?
Shakespeare v sedmi letech?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Chci říct, někdy mu bylo sedm.
A byl v něčí hodině angličtiny, no ne?
Jak otravné to muselo být?
(Smích) "Musíš se víc snažit." Byl posílán otcem do postele ... otec na Shakespeara:
"Jdi do postele a hned.", anebo na Williama Shakespeara:
"A polož tu tužku.
A přestaň už tak divně mluvit. Všechny akorát mateš."
(Smích)
No nic, přestěhovali jsme se tedy ze Stratfordu do Los Angeles a ještě jsem chtěl vlastně něco říci k tomu přesunu.
Můj syn se nechtěl stěhovat.
Mám dvě děti.
Jemu je nyní 21, mé dceři je 16.
Syn nechtěl do Los Angeles.
Miloval to tam, ale přítelkyni měl v Anglii.
Byla to ta pravá na celý život, Sarah.
Znal ji měsíc.
Pozor, to už stihli čtvrté výročí, protože to je dlouhá doba, když vám je 16.
Takže v letadle byl poněkud rozčarovaný a řekl:
"Už nikdy nenajdu holku jako byla Sarah."
A upřímně, nás to celkem potěšilo, neboť ona byla tím hlavním důvodem, proč jsme se stěhovali ze země.
(Smích)
Ale něco vás udeří, když se přestěhujete do Ameriky, a když cestujete po světě: každý vzdělávací systém na Zemi má stejnou hierarchii předmětů.
Úplně každý.
Nezáleží na tom, kam se podíváte.
Hádali byste, že tomu bude jinak, ale není.
Na vrcholu jsou matematika a jazyky, pak humanitní předměty a úplně dole je umění.
Všude na Zemi.
A téměř v každém systému, navíc existuje hierarchie v rámci umění.
Výtvarné umění a hudba jsou ve školách většinou stavěny výše než drama a tanec.
Na téhle planetě není jediný vzdělávací systém, který by každý den děti vedl k tanci tak, jak je učíme matematiku.
Proč?
Proč ne?
Myslím si, že toto je důležité.
Myslím si, že matematika je velmi důležitá, ale stejně tak je tanec.
Děti tancují neustále, když je jim to umožněno, a my všichni taky.
My všichni máme těla, nebo ne?
Unikla mi nějaká přednáška?
(Smích) Pravdou je, že co se děje je, že jak děti vyrůstají, začínáme je postupně vzdělávat od pasu nahoru.
A více na jednu polovinu.
Pokud byste se měli podívat na vzdělávání jako mimozemšťané a říci k čemu slouží veřejné vzdělávání, myslím, že byste museli dospět k závěru, při pohledu na výsledky, kdo je v tom úspěšný kdo dělá vše, co má, kdo slízne všechnu smetanu, kdo jsou vítězové, myslím, že byste museli dospět k závěru, ze celý smysl veřejného vzdělávání na celém světě je produkovat univerzitní profesory.
Nebo není?
Oni jsou těmi, kdo z toho vypadnou úplně nahoře.
A já sám jsem býval jedním z nich, takže... (Smích)
A já mám univerzitní profesory rád, jenže... Neměli bychom je vystavovat jako nejvyšší laťku všeho lidského úspěchu.
Jsou pouze formou života, jinou formou života.
Ale jsou tak trochu podivní, a tohle říkám z náklonnosti k nim.
Z vlastní zkušenosti vím, že na profesorech je cosi zvláštního. Ne všichni, ale typicky, žijí ve svých hlavách.
Žijí tam nahoře a více v jedné polovině.
Jsou odděleni od svých těl, tak nějak doslova.
Hledí na svá těla jako na způsob přepravy svých hlav, nebo ne?
(Smích) Je to způsob, jak dostat své hlavy na schůzky.
Mimochodem, pokud chcete opravdový důkaz mimotělních zážitků, zúčastněte se domácí konference zkušených akademiků a zaskočte na diskotéku během závěrečného večera.
(Smích) A tam to uvidíte, dospělí muži a ženy svíjející se nekontrolovatelně mimo rytmus, vyčkávající až to skončí, aby mohli jít domů a napsat o tom vědecký článek.
Náš vzdělávací systém je založen na myšlence akademických schopností.
A je k tomu i důvod.
Celý systém byl vytvořen v 19. století, v době, kdy nikde na světě neexistovaly systémy veřejného vzdělávání.
Všechny vznikly v důsledku potřeb industrialismu.
Takže ta hierarchie stojí na dvou myšlenkách.
První, že předměty nejužitečnější pro práci jsou na vrcholu.
Sami jste asi byli jako děti ve škole v dobrém úmyslu odrazováni od věcí, které jste měli rádi, kvůli tomu, že by vás nikdy neuživily, kdybyste se jim věnovali.
Nech hudbu být, stejně nebudeš hudebník. Nezabývej se uměním, nebudeš přece umělec.
Dobře míněné rady, dnes však naprosto chybné.
Celý svět se zmítá v revoluci.
A ta druhá je akademická schopnost, která se ve skutečnosti stala pilířem našeho pohledu na inteligenci, protože univerzity navrhly ten systém k obrazu svému.
Když se nad tím zamyslíte, celý ten systém veřejného vzdělávání po celém světě je jakýmsi rozvleklým procesem přijímacího řízení na univerzitu.
A následkem toho je, že mnoho velmi talentovaných, bystrých, tvůrčích lidí si o sobě myslí, že nejsou ani jedno, protože to, v čem byli ve škole dobří, nebylo doceňováno, nebo to bylo přímo stigmatizováno.
A já myslím, že už si nemůžeme dovolit pokračovat dál touto cestou.
V následujících 30 letech, dle odhadů UNESCO, dokončí na celém světě vysokou školu více lidí než od počátku dějin.
Více lidí. A to je kombinace všeho, o čem jsme zde mluvili: technologie a jejího transformačního účinku na práci a demografie a té obrovské populační exploze.
Najednou, tituly nemají žádnou hodnotu.
Není to pravda?
V dobách, kdy jsem byl studentem, když jste měli titul, měli jste i práci.
A pokud jste práci neměli tak jen proto, že jste ji nechtěli.
A upřímně, já ji nechtěl.
(Smích)
Ale nyní se děti s titulem často vrací domů, aby pokračovaly v hraní počítačových her, protože nyní potřebujete magistra, zatímco dříve stačil bakalář a pro další zaměstnání budete potřebovat doktorát.
Je to proces akademické inflace.
A to naznačuje, že se celá struktura vzdělávání mění přímo pod našima nohama.
Potřebujeme radikálně přehodnotit náš pohled na inteligenci.
O inteligenci víme tři věci.
Za prvé, je rozmanitá.
O světě přemýšlíme všemi těmi způsoby, jakými ho prožíváme. Přemýšlíme vizuálně, přemýšlíme zvukově, přemýšlíme kinesteticky.
Přemýšlíme v abstrakcích, přemýšlíme pohybově.
Za druhé, inteligence je dynamická.
Když se podíváte na interakce v lidské mozku, jak jsme včera slyšeli v několika prezentacích, inteligence je úžasně interaktivní.
Mozek není rozdělen přihrádkami.
Naopak, kreativita, kterou definuji jako proces přicházení s originálními nápady, které mají hodnotu, se většinou uskutečňuje prostřednictvím souhry různých disciplín a jejich odlišných pohledů na věc.
Mozek je záměrně... mimochodem, obě poloviny našeho mozku jsou spojeny svazkem nervů nazývaným corpus callosum. Je tlustší u žen.
V návaznosti na to, co včera říkala Helen, si myslím, že toto je asi důvod, proč ženy zvládají lépe více činností najednou.
Protože v tom jste lepší, nebo ne?
Je na to hromada výzkumu, ale já to znám ze své vlastní zkušenosti.
Když moje žena doma vaří jídlo, což naštěstí není často.
(Smích)
Ne vážně, v některých věcech je dobrá, ale když vaří, víte, telefonuje přitom s lidmi, mluví s dětmi, maluje strop, hned vedle provádí otevřenou operaci srdce.
Když já vařím, dveře jsou zavřené, děti jsou pryč, telefon je zavěšen, když přijde žena dovnitř, tak jsem nevrlý.
Řeknu jí:
"Terry, prosím, snažím se tu usmažit vajíčko.
Dej mi pokoj." (Smích)
Tak mě napadá, určitě znáte tu starou filozofickou otázku, když spadne v lese strom a nikdo to neslyší, stalo se to vůbec?
Pamatujete ten starý ořešák?
Viděl jsem teď někdy výborné tričko s nápisem: "Když muž v lese řekne, co si myslí a žádná žena ho neslyší, pořád se ještě mýlí?" (Smích)
A ta třetí vlastnost inteligence je, že je rozdílná.
Právě pracuji na nové knize s názvem "The Element", která vychází ze série rozhovorů s lidmi o tom, jak objevili svůj talent.
Jsem fascinován tím, jak ho ti lidé nacházeli.
Přiměl mě k tomu vlastně rozhovor s jednou báječnou ženou, o které možná většina lidí nikdy neslyšela. Jmenuje se Gillian Lynne, slyšeli jste on ní? Někteří ano.
Je choreografkou a každý zná její dílo.
Pracovala na muzikálech "Cats" a "Fantom opery".
Býval jsem členem rady Královského baletu v Anglii, jak můžete vidět.
Zkrátka jsem byl s Gillian jednoho dne na obědě a zeptal se,
"Gillian, jak jste se vůbec dostala k tancování?" Ona odpověděla, že ta cesta byla zajímavá.
Když byla ve škole, byla opravdu beznadějná. A ta škola, ve třicátých letech, napsala jejím rodičům:
"Myslíme si, že Gillian trpí poruchou učení." Nemohla se soustředit, pořád se ošívala.
Myslím, že dnes by řekli, že trpí hyperaktivitou (ADHD). Nemyslíte?
Ale tehdy byla třicátá léta a hyperaktivita ještě nabyla vynalezena.
Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha.
(Smích)
Lidé nevěděli, že by něco takového mohli mít.
Takže ji poslali k psychiatrovi. Byla to místnost vykládaná dubem.
A ona tam byla se svou matkou, a tak tam byla dovedena a usazena na židli na konci, a seděla si na rukách celých 20 minut, zatímco ten muž mluvil s její matkou o všech těch problémech, které Gillian měla ve škole. A když to vše probrali, protože vyrušovala, nosila pozdě úkoly, a tak dále, malé osmileté dítě, tak po to všem se ten lékař zvedl a posadil se vedle Gillian a řekl:
"Gillian, vyslechl jsem si všechny ty věci, které mi tvá maminka pověděla a nyní si s ní potřebuji promluvit o samotě."
Řekl:
"Počkej tady, budeme brzy zpátky, nebude to trvat dlouho."
A odešli.
Ale jak odcházeli z pokoje, zapnul rádio, které měl na stole.
A když opustili místnost, řekl její matce:
"Jen stůjte a pozorujte ji." A v okamžiku, kdy opustili pokoj, řekla mi, byla na nohou a pohybovala se s hudbou.
A tak ji pár minut pozorovali a on se otočil k její matce a povídá:
"Paní Lynnová, Gillian není nemocná, ona je tanečnice.
Vezměte ji do taneční školy."
Zeptal jsem se:
"A co se stalo?"
A ona řekla:
"Poslechla ho.
Nedokážu ani vyjádřit, jak úžasné to bylo.
Vešli jsme do sálu, který byl plný lidí jako jsem byla já.
Lidí, kteří nevydrželi sedět.
Lidí, kteří se museli hýbat, aby mohli myslet." Kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.
Nacvičovali balet, tap, jazz, tančili modernu i současný tanec.
Nakonec se dostala na pohovor do Královské školy baletu, stala se sólistkou a měla skvělou kariéru v Královském baletu.
Nakonec úspěšně dokončila Královskou školu baletu a založila vlastní společnost, Gillian Lynne Dance Company, potkala Andrew Lloyd Webera.
Podepsala se pod některé z nejúspěšnějších hudebně-divadelních představení v historii, potěšila miliony lidí, a dnes je multimilionářkou.
Někdo jiný by jí býval předepsal prášky a řekl jí, aby se uklidnila.
A teď, myslím -- (Potlesk) To, k čemu myslím, že to směřuje, je následující:
Al Gore zde včera večer mluvil o ekologii a o revoluci, kterou odstartovala Rachel Carson.
Věřím, že do budoucna je naší jedinou nadějí přijmout nový koncept lidské ekologie, takový, ve kterém začneme přehodnocovat naše chápání rozmanitosti lidských schopností.
Náš vzdělávací systém vytěžil naši mysl stejným způsobem, jakým my těžíme ze země - těžíme určitou komoditu.
Do budoucna nám však tento přístup již nebude stačit.
Musíme se znovu zamyslet nad základními principy, na kterých vzděláváme naše děti.
Vzpomínám si na skvělou citaci od Jonase Salka, který řekl:
"Kdyby všechen hmyz zmizel ze Země, do 50 let by všechen život na Zemi skončil.
Kdyby všechny lidské bytosti zmizely ze Země, do 50 let by všechny formy života bujely."
A má pravdu.
TED je oslavou daru lidské představivosti.
Nyní však musíme dávat pozor, abychom tento dar užili moudře a odvrátili některé z budoucích scénářů, o kterých jsme zde mluvili.
A jediným způsobem, jak toho dokázat, je uvědomit si, jak bohaté jsou naše tvůrčí schopnosti a jak velká naděje se skrývá v našich dětech.
A naším úkolem je vzdělat celou jejich bytost, aby této budoucnosti mohly čelit.
Mimochodem, my se té budoucnosti možná nedožijeme, ale ony ano.
A naším úkolem je pomoci jim s tou budoucností nějak naložit.
Chtěl bych mluvit o některých věcech obsažených v mé knize a doufám, že to dobře zapadne dohromady s věcmi, které už jste slyšeli a zkusím upozornit na některé souvislosti, které vám mohly uniknout.
Rád bych začal tím, čemu říkám "oficiální dogma".
Oficiální dogma čeho?
Oficiální dogma všech západních průmyslových společností.
Toto dogma zní následovně: pokud chceme maximalizovat blahobyt našich občanů, dosáhneme toho maximalizací osobní svobody.
Odůvodněním je jednak to, že svoboda sama o sobě a ze sebe je dobrá, hodnotná, cenná, nutná k tomu, aby mohl člověk být člověkem.
A protože když budeme mít svobodu, každý z nás bude schopen jednat podle sebe a budeme dělat věci, které povedou k našemu většímu blahobytu. A nikdo nebude muset rozhodovat za nás.
Maximalizace svobody dosáhneme tím, že maximalizujeme možnost výběru.
Čím více možností na výběr lidé mají, tím mají více svobody, a čím více mají lidé svobody, tím mají více blahobytu.
Myslím si, že tohle máme v sobě tak zakořeněno, že by nikoho nenapadlo to rozporovat.
Je to hluboko v našich životech.
Uvedu několik příkladů toho, co nám moderní pokrok umožnil.
Tohle je příklad supermarketu v sousedství - není příliš velký.
Zmíním například salátové dresingy a zálivky.
V jednom supermarketu je k dostání 175 dresingů, pokud do toho nepočítáme 10 různých extra panenských olivových olejů a 12 balzamikových octů, které si můžete koupit a namíchat si vlastní dresing nebo zálivku, pokud by vám náhodou žádný z těch 175 nevyhovoval.
Takhle tedy vypadá supermarket.
A pak jdete do obchodu s elektronikou a chcete si postavit domácí hi-fi systém -- reproduktory, CD přehrávač, magnetofon, rádio, zesilovač.
A v tomhle jednom obchodě s elektronikou mají tolik různých nabídek, že bychom z nich mohli nakombinovat 6,5 milionu různých systémů -- jenom z toho, co mají v tomto jednom obchodě.
Musíte uznat, že to je skutečně velký výběr.
A v jiných oblastech - například u telekomunikací.
Bývaly doby, když jsem byl ještě kluk, kdy jste si mohli objednat jakýkoli druh telefonních služeb, pokud jste je ovšem objednali od společnosti Ma Bell.
Přístroj jste si pronajali.
Nekoupili.
Jedním z důsledků toho bylo, že se telefon nikdy nerozbil.
A ty dny jsou pryč.
Máme dneska téměř nekonečné množství různých druhů telefonů, zejména jde-li o mobilní telefony.
Tohle jsou mobily budoucnosti:
Můj oblíbený je ten uprostřed --
MP3 přehrávač, odstraňovač chloupků v nose a letlampa na dělání karamelu.
Pokud jste je ještě zatím nikde na pultech neviděli, můžete si být jisti, že jednou uvidíte.
Výsledkem je to, že lidé přicházejí do obchodu a ptají se: neměli byste telefon, který toho neumí tolik?
A víte, jaká je odpověď na tuto otázku?
Odpověď je:
"Ne."
Není možné si koupit mobil, který toho neumí příliš mnoho.
V ostatních oblastech života, mnohem důležitějších než nakupování, je také dnes přítomná tahle "exploze" možností výběru.
Ve zdravotnictví -- ve Spojených státech už neplatí, že přijdete k doktorovi a doktor vám poví, co máte dělat.
Místo toho přijdete k doktorovi a doktor vám řekne:
"No, mohli bychom udělat A, ale taky B.
"A" má tyhle výhody a taková rizika,
"B" má takovéto výhody a tato rizika.
Co chcete dělat?"
A vy řeknete:
"Pane doktore, co bych si měl vybrat?"
A doktor na to:
"A" má tyhle výhody a rizika, "B" má takové výhody a rizika.
Co si vyberete?"
A vy se ptáte:
"Pane doktore, co byste si vybral, kdybyste byl na mém místě?"
A doktor odpoví:
"Ale já nejsem na vašem místě."
Výsledkem je to, čemu říkáme "nezávislost pacienta", což zní jako dobrá věc.
Ale ve skutečnosti jde jen o přesouvání břemene a odpovědnosti za rozhodnutí z někoho, kdo má nějaké znalosti -- konkrétně doktora -- na někoho, kdo nic neví a je téměř jistě nemocný a tím pádem není ve zrovna nejlepší kondici pro rozhodování -- tedy na pacienta.
Okolo nás je spousta reklam na léky na předpis zaměřených na lidi jako já nebo vy, které, když se nad tím zamyslíte, nedávají vůbec žádný smysl, protože my si je koupit nemůžeme.
Tak proč nám je tedy nabízejí, když si je nemůžeme koupit?
To proto, že čekají, že hned zítra zavoláme svému lékaři a necháme si je předepsat místo těch, co už máme.
Něco tak podstatného jako naše identita se stává předmětem volby, jak se snaží ukázat následující obrázek.
"Netlačíme na děti.
Až přijde čas, samy si vyberou správné pohlaví."
Identitu nedědíme, musíme si ji vynalézt.
A můžeme si sami sebe "znovu vynalézt" tak často jak chceme.
To znamená, že každé ráno při probuzení se musíte rozhodovat, kým chcete být.
Co se týče manželství a rodiny. Bývaly doby, kdy základní obecný předpoklad byl, že se oženíte co nejdříve, a pak budete mít co nejdříve děti.
Jedinou volnost jste měli v tom, koho si vezmete, ne kdy, a také ne, co budete dělat potom.
Dneska je všechno dostupné.
Učím úžasně nadané studenty, a přitom jim dávám o 20 % méně práce než jsem býval zvyklý.
A není to proto, že by byli méně chytří, nebo že by byli méně pilní.
Je to proto, že jsou už předem zaměstnaní, pořád se ptají:
"Mám se ženit, nebo ne?
Mám se oženit teď?
Mám se oženit později? Mám mít nejdřív děti, nebo se starat o kariéru?"
Tohle jsou hrozně náročné otázky.
A oni si na ně budou muset odpovědět, ať už to znamená, že stihnou nebo nestihnou splnit, co jim zadám, a třeba nedostanou z mých předmětů dobrou známku.
A tak to má být.
Je důležité si na ty otázky odpovědět.
Práce -- jak ukazoval Carl, máme to štěstí, že nám technologie umožňuje pracovat v každé minutě, každý den, z jakéhokoli místa planety -- s výjimkou hotelu Randolph.
(smích)
Mimochodem, našel jsem jedno místo, a nikomu o něm nepovím, kde WiFi funguje.
Neřeknu vám o něm, protože ho chci sám používat.
Co znamená tahle neuvěřitelná svoboda volby, kterou máme vzhledem k práci, je, že se musíme rozhodovat, znovu a znovu a znovu, o tom, jestli bychom měli nebo neměli pracovat.
Můžeme se jít dívat, jak naše dítě hraje fotbal, a přitom máme v jedné kapse mobil, v druhé kapse Blackberry, a laptop položený na klíně.
A i když je třeba máme vypnuté, v každé chvíli, kdy se díváme, jak naše dítě kazí fotbal, se taky sami sebe ptáme:
"Neměl bych zvednout ten telefon?
Měl bych odpovědět na ten mail?
Neměl bych si udělat koncept dopisu?"
A i kdyby odpověď na tu otázku zněla "ne", určitě váš zážitek ze sledování dětské hry bude jiný, než by mohl být.
Takže kamkoli se podíváme, na velké nebo malé záležitosti, otázky hmotné i otázky životního stylu, život je záležitostí volby.
Svět, ve kterém jsme byli zvyklí žít, vypadal takto.
Čili, bylo v něm nějaké rozhodování, ale rozhodně ne všechno bylo předmětem volby.
Svět, ve kterém žijeme teď, vypadá takto.
Otázka je, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva.
A odpověď je: ano.
(Smích)
Všichni víme, co je na tom dobré, takže budu mluvit o tom, co je na tom špatného.
Všechno toto rozhodování má dva důsledky, dvojí negativní působení na lidi.
Jeden efekt, paradoxně, je, že způsobuje paralýzu, nikoli osvobození.
S tolika možnostmi k výběru mají lidé nakonec potíž si vůbec něco vybrat.
Dám vám jeden velice dramatický příklad, ze studie, která zkoumala investice do individuálního důchodového pojištění.
Jedna moje kolegyně se dostala k investičním záznamům firmy Vanguard, obrovské investiční společnosti s asi milionem zaměstnanců a dvěma tisíci pobočkami.
A co objevila bylo, že na každých deset podílových fondů, které zaměstnanec nabízel, klesal podíl účasti zaměstnanců o dvě procenta.
Nabídnete 50 fondů -- a zapojí se o 10 % méně zaměstnanců, než kdybyste nabídli jen pět.
Proč?
Protože když si máte vybrat z 50 různých fondů, je tak hrozně těžké se rozhodnou, který fond si vybrat, že to prostě odložíte na zítra.
A pak zase na zítra a zase na zítra, a na zítra a na zítra, a pochopitelně, zítra nikdy nebude.
Pochopte, že to znamená nejen, že lidé budou muset v důchodu jíst psí suchary, protože nebudou mít dost peněz, ale také to znamená, že to rozhodování je tak těžké, že přicházejí o významný finanční příspěvek od zaměstnavatele.
Tím, že neinvestují do důchodového pojištění, přicházejí až o 5 tisíc dolarů ročně, kterými by jim zaměstnavatel rád přispěl k úsporám.
Takže paralýza je důsledkem toho, když máme příliš mnoho možností.
A myslím, že pak svět vypadá takto.
(smích)
Když jde o věčnost, chcete se přece skutečně dobře rozhodnout, ne?
Nechcete si vybrat špatný penzijní fond nebo salátovou zálivku.
Takže to je první důsledek.
A druhý je, i když se nám podaří překonat paralýzu a rozhodneme se, jsme nakonec méně spokojení s výsledkem své volby, než bychom byli, kdybychom se rozhodovali mezi méně možnostmi.
K tomu existuje několik důvodů.
Jedním je, že s tolika různými dresingy na výběr, když už si jeden koupíte, a on zrovna není skvělý -- a upřímně, který je, že -- je snadné si představit, že kdybyste se bývali rozhodli jinak, udělali byste lépe.
Takže se stane, že kvůli této imaginární alternativě litujete volby, kterou jste provedli, a tato lítost odebere kousek z uspokojení nad tím, jak jste se rozhodli, i kdyby to rozhodnutí bylo dobré.
Čím větší je výběr, tím snažší je litovat jakékoli nedokonalosti na tom, pro co jste se rozhodli.
Druhým důsledkem je to, co ekonomové nazývají "cenou za příležitost".
Dan Gilbert dopoledne velice trefně mluvil o tom, jak moc je hodnota věcí závislá na tom, s čím je srovnáváme.
No a když je k dispozici mnoho možností ke zvážení, můžeme si snadno představit nějaké úžasné výhody těch možností, které jste zavrhli, a kvůli nim jste pak méně spokojení s tou alternativou, kterou jste si vybrali.
Jeden příklad. Omlouvám se těm z vás, kdo jsou z New Yorku.
"Nějak nemůžu přestat myslet na to, kolik je teď volného místa k parkování na rohu pětaosmdesáté západní ulice." A myslet byste měli na něco jiného.
Tahle dvojice je na Hamptons, moc drahá lokalita, úžasná pláž, nádherný den.
Mají to všechno jen sami pro sebe.
Co by mohlo být lepšího?
"K čertu," myslí si chlap, "je srpen, všichni sousedé na Manhattanu jsou pryč.
Mohl bych parkovat přímo u kanceláře."
Stráví dva týdny pronásledován myšlenkou že den za dnem přichází o tu možnost skvělého parkování.
"Cena za příležitost" také odebírá ze spokojenosti z toho, co jsme si vybrali, i když to, co jsme si vybrali, je skvělé.
A čím více je potenciálních možností, tím více lákavých výhod těchto možností budeme vnímat jako cenu za rozhodnutí.
Tady je další příklad.
Tenhle kreslený vtip mnohé vystihuje. Ukazuje na náš život pro daný okamžik, ukazuje asi i něco o tom, že máme zpomalit.
Ale na jednu věc upozorňuje jasně: kdykoli se rozhodnete dělat jednu věc, rozhodujete se pro to, že nebudete dělat něco jiného.
A na těchto věcech může být mnoho přitažlivého, co vám znepříjemní to, co právě děláte.
Zatřetí: zvyšování očekávání.
To mě zarazilo, když jsem si šel koupit nové džíny.
Nosím džíny skoro pořád.
A byly doby, kdy byly džíny k dostání v jednom druhu, koupili jste si je, moc vám neseděly, a byly dost nepohodlné, ale když jste je nosili dost dlouho a párkrát jste je vyprali, začaly vám celkem pasovat.
Takže jsem šel koupit nové džíny po mnoha letech nošení těch starých a řekl jsem:
"No, potřebuju džíny, mám takovou a takovou velikost."
A prodavač řekl:
"Chcete úzké, volnější, nebo široké?
Chcete s knoflíky nebo se zipem?
Chcete oprané nebo mořené?
Chcete záplatované?
Chcete s rozparkem nebo zúžené, bla bla bla..." A pokračoval dál a dál.
Spadla mi čelist, a když jsem se vzpamatoval, řekl jsem:
"Chci ty, které bývaly ty jediné dostupné."
(smích)
Vůbec netušil, jaké to mohly být, takže jsem strávil hodinu tím, že jsem zkoušel ty pitomé džíny, a odešel jsem z obchodu -- zcela na rovinu -- s nejlépe padnoucími džínami v životě.
Polepšil jsem si.
Všechen ten výběr mi dal šanci, abych lépe pořídil.
Ale cítil jsem se hůře.
Proč?
Napsal jsem celou knihu, ve které jsem se to sám sobě snažil vysvětlit.
Důvod, proč jsem se cítil hůř, je, že se všemi těmi možnostmi nadosah se moje očekávání toho, jak dobře mají padnout džíny, zvýšilo.
Míval jsem malá očekávání.
Neměl jsem žádná konkrétní očekávání, když byla jen jedna možnost.
Když už jich mají 100 druhů, k čertu, jeden z nich by měl být dokonalý.
A to, co jsem dostal, bylo dobré, ale ne dokonalé.
A také jsem porovnával to, co jsem měl, s tím, co jsem čekal, a co jsem sehnal bylo zklamání v porovnání s tím, co jsem čekal.
Když přidáváme do lidských životů možnosti, musí nutně zvyšovat i jejich očekávání toho, jak dobré tyto možnosti mohou být. Nemůžu se dočkat, jak budu zklamaný.")
Což jen způsobí menší spokojenost s výsledkem, i kdyby to byl dobrý výsledek.
To nikdo ve světě marketingu neví.
Protože kdyby to věděli, nikdo byste tomuhle nerozuměli.
Pravda vypadá mnohem spíše takhle:
(smích)
Důvod pro to, že všechno bylo lepší tenkrát, když všechno bylo horší, je ten, že když bývalo všechno horší, bylo ve skutečnosti možné být zažít příjemné překvapení.
Dneska, ve světě, ve kterém žijeme -- my, bohatí, průmysloví občané, s očekáváním dokonalosti -- můžete v nejlepším případě doufat, že ta věc bude tak dobrá, jak čekáte.
Nikdy nebudete příjemně překvapení, protože vaše očekávání, i moje očekávání, už jsou nebetyčná.
Tajemství štěstí -- a to je proč jste všichni tady -- tajemství štěstí spočívá v nízkém očekávání.
(smích) (potlesk)
Rád bych řekl -- jen malá osobní poznámka -- že jsem skutečně ženatý, a moje žena je vážně úžasná.
Nemohu se mít lépe.
Nijak jsem se "neusadil".
I když usadit se nemusí být vždycky zas tak špatné.
A konečně: jeden důsledek toho, když si koupíte nepadnoucí kalhoty, když je k dispozici jenom jeden druh, je, že když jste nespokojení a ptáte se proč, kdo za to může, odpověď je jasná.
Může za to svět.
Co vy jste proti tomu mohli dělat?
Když jsou k dispozici stovky různých druhů džínů, a vy si koupíte jedny, které vás zklamou, ptáte se proč, kdo za to může?
A odpověď je stejně jasná: vy.
Vy jste si mohli lépe vybrat.
S tolika různými druhy kalhot v obchodech není žádná výmluva pro neúspěch.
Takže když lidé dělají rozhodnutí, a i když jsou výsledky těch rozhodnutí dobré, cítí se zklamaní, a obviňují se.
V poslední generaci se v průmyslovém světě mohutně rozšířily klinické deprese.
Věřím tomu, že významnou -- ne jedinou, ale významnou příčinou tohoto nárůstu depresí a také sebevražd je skutečnost, že lidé zažívají zklamání způsobené tím, že mají tak vysoké standardy.
Potom, když mají sami sobě vysvětlit tuhle zkušenost, myslí si, že je to jejich chyba.
Takže čistým výsledkem je, že se máme lépe obecně, objektivně, ale cítíme se hůře.
Takže mi dovolte znovu připomenout: tohle je oficiální dogma, které všichni bereme jako dané a platné, ale je to špatně.
Není to pravda.
Není pochyb o tom, že nějaký výběr je lepší než žádný výběr, ale neznamená to, že větší výběr je lepší než nějaký výběr.
Existuje nějaká magická hranice.
Ale jsem si dost jistý, že už jsme dávno překročili moment, do kdy možnosti zvyšují náš komfort.
Teď už jen, jako politické téma -- a už jsem skoro hotov -- jako politické téma to můžeme nahlížet takto.
V průmyslových společnostech je tato možnost volby dána materiálním blahobytem.
Na světě je mnoho míst, a už jsme o několika z nich tady slyšeli, kde problémem skutečně není příliš mnoho svobody rozhodování.
Jejich problémem je příliš malá možnost volby.
Takže to, o čem tu mluvím, je podivný problém moderních, bohatých, západních společností.
A tak frustrující je na tom tohle: Steve Levitt včera mluvil o tom, jak drahé a nesnadno nainstalovatelné dětské sedačky nepomáhají. Je to plýtvání penězi.
Co se snažím říct je, že tyhle drahé, komplikované možnosti -- ne že jednoduše nejsou k ničemu. Ony dokonce zraňují.
Ve skutečnosti se kvůli nim máme hůř.
Kdyby některé z těch věcí, které lidem v naší společnosti dávají tolik možností volby, byly přesunuty do společností, kde mají lidé příliš málo na výběr, nejen, že by se zlepšily životy těch lidí, ale zlepšily by se i naše životy.
Ekonomové tomu říkají "Paretovo zlepšení".
Přerozdělení zdrojů pomůže všem -- a nejen chudým lidem -- kvůli tomu, jak nás ničí tahle přemíra možností.
Takže abych to shrnul. Měli byste si přečíst tenhle komix, a, protože jste inteligentní lidé, říct:
"Ále, co to ta ryba plácá?
V tomhle akváriu přece nic není možné."
Chudá představivost, krátkozraké vidění světa -- a takhle to skutečně napoprvé čtu.
Čím víc ale nad tím přemýšlím, tím víc mi připadá, že ta ryba přece jen něco ví.
Protože pravda o téhle záležitosti je spíš, že když akvárium rozbijete, abyste získali neomezené možnosti, nedostanete svobodu. Budete paralyzováni.
Když rozbijete akvárium, aby všechno bylo možné, snížíte spokojenost.
Zvýšíte paralýzu a snížíte spokojenost.
Každý potřebuje akvárium.
Tohle je celkem jistě příliš omezené -- možná dokonce i pro rybu, zcela jistě pro nás.
Ale nepřítomnost nějakého metaforického akvária je recept na problémy, a možná i neštěstí.
Děkuji vám!
(potlesk)
Když jste... ...přibližně do roku 2006 mluvili s někým, především s realitními makléři, ...vždycky vám řekli, že v celostátním průměru... ...ceny bydlení vždy vzrůstají.
Může být nezaměstnanost.
A možná pokles těžby ropy. Když jsou lidé v Texasu nezaměstnaní, ...ceny bydlení v Texasu klesají.
Nebo když je nezaměstnanost v Michiganu, ...ceny bydlení tam klesají.
Ale v celostátním měřítku ceny vždy vzrůstají.
Tohle povětšinou platilo od dob... ...velké hospodářské krize.
Ceny bydlení stoupaly, asi o 1% za rok.
Ve skutečnosti o trochu méně.
Ale něco úžasného se stalo na začátku... ...tohoto desetiletí.
Tady to je Case-Shillerův index.
Je to pravděpodobně nejlepší odhad... ...cen nemovitostí, jaký můžu najít.
Je lepší než medián, ...protože Case-Shillerův index se snaží porovnat cenu, ...kterou platíte za stejný dům.
Možná v budoucnu připravím jiné video o tom, ...jak to přesně dělají.
Pojďme se podívat na Case-Shillerův index.
V roce 2000 -- to je to k čemu to vztahují -- ... dům, který stál $100 000
Neboli index byl na $100 000 v roce 2000.
Do roku 2004 domy v celé zemi -- tohle je národní index... -- ceny domů celostátně vzrostly o 46%.
A do roku 2006, kdy dosáhly maxima, se zvýšily o 88%.
Jejich cena se téměř zdvojnásobila od roku 2000.
Jasná otázka je, proč se to stalo?
Co hnalo ceny, aby rostly tak rychle?
Když po většinu americké historie... ...ceny nemovitostí nikdy nerostly takhle rychle.
Zvláště s ohledem na to, co se dělo v širším hospodářství.
Co tím myslím?
Co se musí stát, ...aby se cena čehokoli zvýšila?
Poptávka musí růst rychleji... ...než nabídka, je to tak?
Podívejme se na možné teorie.
Jaké hnací síly poptávky můžou... ...zvýšit ceny nemovitostí?
Napíšu to zeleně.
Poptávka.
Možná že populace rostla rychleji než bytový fond.
Když říkám bytový fond, ...mluvíme zároveň o poptávce.
Řeknu tedy jednoduše populace.
Bytový fond je nabídka.
Populace roste.
To je hnací síla poptávky.
Jaká je další síla?
Příjmy rostou.
Dobře?
To je další důvod.
Možná když hodně lidí zbohatne, ...budou ochotni zaplatit za domy.
A jaké jsou hnací síly nabídky?
Jsou to nově... ...postavené domy.
Pokud vezmeme v úvahu klasický argument nabídky vs. poptávky, ...abychom vysvětlili proč ceny vrostly o 40% od roku 2000 do roku 2004, ...nebo proč vzrostly o 80% od roku 2000 do roku 2006, ...tyhle dynamiky by měly růst rychleji než tyhle dynamiky.
Populace - nebo možná celkový příjem, pokud jste vzali... ...populaci a příjmy - rostly rychleji, ...než počet nově postavených domů.
Podívejme se, jestli je to pravda.
Našel jsem tenhle článek z New York Times.
Můžete hledat na Googlu a jsem si jistý, ...že můžete najít lepší data.
Tohle bylo jen velmi rychlé vyhledávání o daném tématu.
Podívejme se, jestli to bude sedět.
OK, tady to je.
Je to z článku z New York Times.
Tohle je malý graf.
Tohle ukazuje průměrný příjem... ...oznámený na všech daňových přiznáních.
Všimněte si, že od roku 2000 do 2004 průměr... ...ve skutečnosti klesal.
Průměr klesal od roku 2000 do roku 2004.
Tohle je zajímavé.
Snad se mi to sem povede dát.
Tady říkají, že celkový oznámený příjem v roce 2004... ...v dolarech - upravili to o inflaci - klesl o 1,4%.
Ale protože populace během tohoto období rostla, ...průměrný reálný příjem klesl více než dvakrát tolik, ...klesal o $1,641 ročně, nebo o 3%.
Co tím říkají?
Říkají, že celkový příjem klesl o 1,4%, ...ale populace vzrostla asi o 1,5%, ...takže průměr na osobu byl 3%.
Shrnu to.
Co víme?
Co se stalo?
Víme, že mezi lety 2000 a 2004 - a to je celostátní - ...víme, že populace vzrostla... ...přibližně o 1,5%.
Je to za čtyři roky.
Za rok rostla o méně než 1%.
Když pak vezmete příjem na osobu, ...nebo spíš je to příjem vyplňovaný kvůli daním.
Je to dost dobrý ukazatel.
Příjem vyplňovaný do daňových přiznání, který klesl o 3%.
Takže celková dostupná suma peněz, ...jak nám právě ukázal článek z New York Times, klesla.
O, jak říkají, 1,4%.
Takže argument, že je tu více peněz, ...honících se za stejným nebo trochu větším počtem domů, ...nemá moc velkou váhu.
Pojďme se ujistit.
Možná že domy byly z nějakého důvodu zničeny.
Nebo počet postavených domů nedržel krok... ...s vzrůstem populace.
Podívejme se, jaká data o tom můžeme najít.
Našel jsem tohle.
Říká to - je to z roku 1999 - ...říkají, že v USA bylo asi 115 miliónů... ... bytových jednotek.
Můžeme tedy přibližně říci, že v roce 2000... ... bylo k dispozici... ... 115 miliónů bytových jednotek.
Podívejme se.
Během této doby, kolik bytových jednotek... ...bylo přibližně postaveno?
O kolik procent vzrostl bytový fond?
Našel jsem informace tady. Je to přehled, kolik nových domovů bylo ročně postaveno.
Nebudu se zabývat celou matematikou.
Ale podívejte se, když se vrátím do roku 2000.
Asi to je špatně vidět.
Ale když vybereme jakýkoli měsíc z let 2000, 2001.
Je to v tisících.
Takže v ročním měřítku, asi 1,5 milionu domovů.
To bylo v roce 2000.
Do roku 2004 se to začalo zrychlovat.
Do roku 2004 se stavěly přibližně... ...2 miliony domovů ročně.
Takže během tohoto období, můžeme říct, v průměru - ... můžete si to přesně spočítat, ...ale mělo by to fungovat - ...se stavělo asi... ...1,8 milionů domovů ročně.
Můžeme předpokládat, ...že počet zničených domů byl zanedbatelný.
Nevím o mnoha místech, ...kde by bourali domy.
Když už, tak domy renovovali.
Ale tohle jsou úplně nové domovy.
Během tohoto čtyřletého období - chci se zaměřit právě na něj, ...protože o něm máme data z New York Times - ... kolik domovů bylo postaveno?
1,8 krát 4... ...je kolik?
Zhruba 7,2 milionů domovů, nových domovů, ...bylo postaveno během tohoto období.
Začali jsme se 115 miliony, ...zhruba, v roce 2000.
Během tohoto období, bytový fond vzrostl o 6%.
Nabídka domů vzrostla o 6%.
Takže o co tu jde?
Mezi lety 2000 a 2004 se postavila hromada domů.
Nabídka domovů vzrostla o 6%.
Příjmy lidí klesly, ...protože jsme byli v recesi.
Lidé byli propuštěni nebo pracovali... ...za méně peněz.
Příjmy klesly.
Populace skoro nevzrůstala.
Když se podíváme na součet vydělaných dolarů, ...tak klesl.
Množství peněz na placení za domy kleslo.
Ve stejnou dobu, ...celkový počet domů vzrostl.
Ale ve stejnou dobu, ...ceny domů vzrostly o 46%.
Zapomněl jsem přesné číslo, ale bylo to 40 a něco procent.
Růst pokračoval do roku 2006, ...kdy to bylo vzhledem k roku 2000 o 80% více.
To je bizardní.
Základní ekonomika... ...by nám řekla, že pokud nabídka stoupá... ...a poptávka klesá, ceny, pokud se s nimi něco děje, klesají.
Co se stalo?
Nechám vás o tom chvíli přemýšlet.
Tady máte pravidlo nabídky a poptávky, ...které říká, že ceny klesly.
Ale ony nejenom že neklesly, ony stoupaly rychleji, ...než kdykoli předtím v historii... ...Spojených států amerických.
V dalším videu vám vysvětlím, upřímně, ...proč jsem si jistý, že ceny rostly.
Naviděnou. ...
Řekněme, že na začátku máte 3 jablka a já vám k nim 7 jablek přidám.
Má otázka je, a odpověď asi bude zřejmá, kolik jablek teď máte? Dám vám na to pár sekund k zamyšlení.
Nuže, je to dost snadné. Měli jste 3 jablka a přidám dalších 7, takže teď máte 3 plus 7, tedy 10 jablek. Řekněme ale, že chci přemýšlet tím samým způsobem, ale jsem moc líný psát slovo "jablko".
Místo "jablko" budu psát písmeno "a". Zkusíme jiný příklad. Začnete se 4 jablky a já k tomu přidám 2 jablka.
Kolik jich teď máte? Místo psaní "jablko" budu psát "a". Kolik tedy máte "a"?
Znovu vám dám pár sekund na přemýšlení. Opět dává smysl, že pokud jste měl 4 jablka, ať už tato "a" znamenají cokoliv, pokud jste měli 4 a pak přibyly 2 další, máte teď 6 jablek.
Začali jsme s předpokladem, že tato "a" značí jablka, ale mohou znamenat cokoliv. Máte-li 4 kusy čehokoliv, co "a" znamená, a pak přibudou další 2 kusy čehokoliv, co "a" znamená, máte 6 kusů čehokoliv, co "a" znamená. Nebo si můžete říkat, že když máte 4 áčka, a přidáte k nim 2 další áčka, budete mít 6 áček.
O 4 "a" můžete přemýšlet i jako o a plus a plus a plus a. Když k nim přidám další 2 "a", tedy plus a plus a.
To jsou 2 áčka.
Kolik teď mám "a"?
No, 1, 2, 3, 4, 5, 6.
Mám 6 "a".
Tímto způsobem tedy můžeme přemýšlet o něco více abstraktně.
Řekněme, že mám 5x, ať už x znamená cokoliv. "x" může být nějaké číslo.
Mám tedy 5 hodnot nějakého čísla a potom odečtu 2 hodnot nějakého čísla.
Kolik to vyjde?
Kolik takových "x" nyní mám?
"5x − 2x" bude kolikrát x?
Zase vám dám pár sekund k přemýšlení.
Nuže, máme-li 5 něčeho a odečtu 2 toho samého, zbude mi 3 toho něčeho.
Výsledkem tedy bude "3x". 5x minus 2x je rovné 3x.
Chcete-li nad tím přemýšlet, 5x je x + x + x + x + x.
Z toho prostě dvě "x" škrtnu.
Nejdříve jedno "x", pak druhé.
Takže zbude 3x.
Není nic většího nebo staršího než vesmír.
Rád bych hovořil o následujících otázkách:
Odkud jsme přišli?
Jak vznikl vesmír?
Jsme ve vesmíru sami?
Existuje mimozemský život?
Jaká je budoucnost lidstva?
Až do 20. let 20. století se předpokládalo, že vesmír je svou podstatou statický a nemění se v čase.
Později se zjistilo, že se vesmír rozpíná.
Daleké galaxie se od nás vzdalují.
To znamená, že v minulosti u sebe musely být blíže.
Posuneme-li se dále do minulosti, zjistíme, že všechny galaxie byly nahuštěné na sobě asi před 15 miliardami let.
To byl velký třesk, počátek vesmíru.
Bylo ale něco ještě před velkým třeskem?
Pokud ne, co vesmír vytvořilo?
Proč vznikl zrovna takový vesmír, jak ho známe?
Dříve se vědci domnívali, že studium vesmíru lze rozdělit do dvou částí.
Zaprvé - zákony, například Maxwellovy rovnice a obecná relativita, které určují vývoj vesmíru a jeho stav v každém časovém úseku.
A zadruhé - otázka, jaký byl původní stav vesmíru.
V první části jsme se již dostali poměrně daleko, rozumíme už zákonům, podle nichž se vesmír vyvíjí za všech podmínek, kromě těch nejextrémnějších.
Ale až donedávna jsme nevěděli téměř nic o počátečních podmínkách vesmíru.
Takové rozdělení na zákony vývoje a počáteční podmínky ale předpokládá, že čas a prostor jsou vzájemně oddělené entity.
V extrémních podmínkách obecná teorie relativity a kvantová teorie umožňují, aby se čas choval jako další prostorová dimenze.
Tím mizí hranice mezi časem a prostorem, což znamená, že evoluční zákony mohou také určit počáteční stav.
Vesmír může spontánně vzniknout z ničeho.
Kromě toho můžeme spočítat pravděpodobnost, že vesmír vznikl v různých stavech.
Tyto výpočty se dokonale shodují s údaji sondy WMAP, která měří reliktní záření na kosmickém pozadí, což jsou stopy velmi raného vesmíru.
Domníváme se, že jsme rozluštili záhadu stvoření.
Možná bychom si měli dát vesmír patentovat a vybírat poplatky za jeho používání.
Zastavím se teď u té druhé otázky: Jsme ve vesmíru sami nebo existuje mimozemský život?
Domníváme se, že život na Zemi vznikl spontánně, proto by se mohl objevit i na ostatních vhodných planetách, kterých je v naší galaxii, zdá se, velmi mnoho.
Nevíme ale, jak se život poprvé objevil.
Pozorováním jsme získali dva důkazy pravděpodobnosti, že život vznikne.
Tím prvním jsou zkameněliny řas z doby před 3,5 miliardami let.
Země vznikla před 4,6 miliardami let a po dobu první půlmiliardy let byla nejspíš příliš horká.
Takže život se na Zemi vyvinul v rozmezí půl miliardy let, kdy k tomu byly vhodné podmínky, což je krátká doba ve srovnání s 10 miliardami let - životností planet podobných Zemi.
To naznačuje, že pravděpodobnost vzniku života je poměrně vysoká.
Pokud by pravděpodobnost byla nízká, předpokládali bychom, že vznik života zabere většinu z oněch 10 miliard let.
Na druhé straně se ale nezdá, že by nás navštěvovali mimozemšťané.
Nahlášená UFO neberu vážně.
Proč by se ukazovali jenom bláznům a podivínům?
I kdyby šlo o spiknutí politiků ve snaze utajit údaje a vědecké poznatky mimozemských civilizací, zatím se nezdá, že by takový přístup příliš fungoval.
Ani prostřednictvím rozsáhlého výzkumu SETI jsme zatím nezachytili vysílání žádné mimozemské televizní soutěže.
To pravděpodobně znamená, že žádné mimozemské civilizace na naší vývojové úrovni v okruhu několika set světelných let neexistují.
Vydávání pojištění pro případ únosu mimozemšťany by pro pojišťovny bylo poměrně bezpečným krokem.
To mě přivádí k poslední velké otázce: Jaká je budoucnost lidstva?
Pokud jsme jedinými inteligentními tvory v naší galaxii, měli bychom zajistit, že sami sebe nezničíme.
Nyní ovšem vstupujeme do stále nebezpečnějšího období dějin.
Populace a spotřeba omezených zdrojů na Zemi rostou exponenciálně, společně s našimi technickými schopnostmi měnit okolní prostředí k lepšímu i horšímu.
Náš genetický kód ale stále obsahuje sobecké a agresivní instinkty, které byly v minulosti výhodné pro přežití.
Bude těžké vyhnout se katastrofám v následujících staletích, a to nemluvím o dalších tisících a miliónech let.
Naší jedinou šancí na dlouhodobé přežití je opustit planetu Zemi a rozšířit se na další místa ve vesmíru.
To, že známe odpovědi na tyto velké otázky, znamená, že jsme během posledního století učinili obdivuhodný pokrok.
Ale jestli chceme přežít i déle než dalších sto let, naší budoucností je vesmír.
Proto vítám lety do vesmíru s lidskou posádkou.
Celý svůj život se snažím porozumět vesmíru a nalézt odpovědi na své otázky.
Měl jsem opravdové štěstí, že má nemoc není tak závažnou překážkou; spíše naopak, díky ní mám více času než většina lidí zabývat se poznáváním světa.
Konečným cílem je úplná teorie vesmíru a k ní se skutečně přibližujeme.
Děkuji vám za pozornost.
Pane profesore, pokud byste si měl tipnout, domníváte se, že je pravděpodobné, že jsme jedinou civilizací v Mléčné dráze na takovéto vývojové úrovni?
Připravit odpověď zabralo sedm minut, a pochopil jsem, jak neskutečně vstřícným gestem tato přednáška je.
Stephen Hawking:
Myslím si, že je velmi pravděpodobné, že jsme jedinou civilizací v okruhu několika set světelných let; jinak bychom totiž zachytili rádiové signály.
To by se ale dalo vysvětlit i tak, že civilizace nemají dlouhé trvání, protože se samy zničí.
Ch.
A.: Pane profesore, děkuji vám za odpověď.
Myslím, že to budeme brát jako varování, které prolne celou konferencí.
Pane profesore, mnohokrát děkujeme za vaše obrovské úsilí, s nímž jste připravil svůj příspěvek.
Ještě jednou děkuji.
(Potlesk)
Narodila jsem se v Německu, vyrostla jsem v Hong Kongu a chodila jsem na střední školu ve Skotsku, takže mám celosvětový rozhled.
Také jsem měla rodiče, kteří podporovali myšlenku toho, že každý má svoji cenu, a mně bylo jasné, že má vášnivá víra v tvrzení: ,,Každý má co nabídnout, každý může růst." může být nakažlivá.
V 18 jsem musela začít pracovat, když můj otec zbankrotoval.
Dva týdny poté, co jsem ukončila školu, jsem musela začít svým rodičům platit nájem.
Mojí prací byl prodej luxusního zboží a reklamních předmětů.
Jsem ohromně pyšná na prodej všeho, od deštníků, klíčenek až po věci, co najdete v krabici s lupínky a propagační předměty McDonaldu.
Prodávala jsem všechno.
Byl to malý podnik, ale dařilo se nám rychle růst.
Myslím, že také proto jsem založila svoji první firmu, Pacific Direct.
Začala jsem ve Velké Británii, když mi bylo 23.
Lidé, co vlastnili tu společnost, si právě koupili podíl ve výrobně potřeb k šití a koupacích čepic. Nebyl to žádný úchvaný nebo velkolepý začátek, ale potřebovala jsem práci.
Potřebovala jsem vydělat peníze, a tak jsem začala.
Moje babička byla mým strategickým poradcem a řekla: ,,Zlatíčko, když tohle budeš prodávat, tak běž k Dorchesteru," jedné z nejlepších Londýnských adres.
Obchod rostl a z koupacích čepic a šicích souprav se staly toaletní potřeby a značkové zboží, a my jsme prodávali ve 110 státech, což bylo skvělé.
Procestovala jsem 92 států, kde jsem rozvíjela můj podnik.
Jsou luxusním zbožím na nejlepším místě trhu.
Když pracujete s některými z hlavních hotelových sítí, jako třeba Interconinental nebo Sofitel, budete zboží doručovat do 57 států, abyste uskopojili jejich potřeby.
Zjednodušeně, koupila bych si produkt za 14 pencí a prodala za 21 v Dorchesteru.
Je to šicí výbava s navléknutými nitěmi.
Jak jsme rozšiřovali obchod, museli jsme se vypořádat s mnohem větším objemem, mnohem více zbožím, a také jsme si mohli dovolit kupovat za 6 pencí a prodávat za 9, když prodáváme 2 miliony kusů.
Začala jsem Pacific Direct s 99% akciovým podílem.
Má matka byla tím druhým podílníkem.
Prodala jsem Pacific v roce 2008 a stále jsem si ponechala oněch 99%, takže podnik se proměnil z nulového startupu na 23,5 milionový obrat.
Také jsem to byla já, kdo postupně rostl a učil se jak komunikovat, o financích a jak porozumět mechanismu peněz, což je velice důležité, a já jsem mohla pokračovat v rozvíjení mého podniku doslova ,,dojením" každé penny.
Ráda se učím tomu, co neznám.
Momentálně jsem investovala do stránky SoDash.com, což je sociální síť.
Nevím nic o sociálních sítích, ale vidím v tom obchodní potenciál, tak jsem se chtěla dozvědět, jestli tam můžu vydělat peníze.
Když máte snahu učit se a růst, tak je to o tom zeptat se na tu blbou otázku a nebát se zeptat.
Já se také ptám na tisíce blbých otázek a vím o tom trošku víc, ale ne moc. Ale všechno jsem se to naučila ptaním.
Myslím, že když se do toho vrhnete s ochotou učit se a zároveň skromností v tom, co se chcete naučit, tak je svět vlastně štědrým místem.
Lidé jsou neuvěřitelně štědří se svým časem.
Nenapadá mě nikdo, kdo rozjel podnik pouze aby vydělal peníze.
Myslím, že je to o tom, chtít být ten nejlepší, nejobdivovanější nebo naprosto vynikající ve svém oboru.
Je to propojení mnoha věcí, jako být na správném místě ve správný čas a tvrdě pracovat.
Býval jsem malzutiánem.
Toto byl můj duševní model světa.
Rostoucí populace, malá planeta, budou se dít nepěkné věci.
Ale už jsem se přes Malthuse přenesl. Myslím si totiž, že jsme možná jen kolem 150ti let od nové verze osvícení.
A řeknu vám proč.
Toto jsou data o světové populaci, které shromáždilo OSN a které jste už možná viděli.
Předpokládá se, že světová populace dosáhne svého maxima v průběhu tohoto století snad někde na necelých 10 miliardách.
A poté se nejpravděpodobněji začne zase zmenšovat.
A co pak?
Většina ekonomických modelů je postavena na nedostatku a růstu.
Takže hodně ekonomů se dívá na klesající počet obyvatel a předpokládá stagnování, případně pokles.
Ubývající populace ale bude mít minimálně dva pozitivní dopady na ekonomii.
První: míň lidí na omezeném množství země činí z investic do pozemků špatný vklad.
Ve městech je hodně cen majetků ve skutečnosti zabaleno ve své spekulativní hodnotě.
Když odeberete spekulaci, cena pozemků jde dolů.
A to zvedne velké břímě z ramen světové chudiny.
Druhý: ubývající populace znamená nedostatek pracovní síly.
Nedostatek pracovní síly přináší větší mzdy.
S růstem platů se zvedne také další břímě z ramen chudých a pracující třídy.
Nemluvím teď o radikálním poklesu populace jakého jsme byli svědky například při moru.
Ale jen se podívejte co se stalo v Evropě po té morové epidemii: růst platů, pozemková reforma, technologické inovace, zrod střední třídy.
A potom také společenské hnutí s výhledy do budoucna jako je renesance a později osvícenství.
Většina našeho kulturního dědictví má tendenci dívat se zpět, romantizuje si minulost.
Všechny naše západní náboženství se odrážejí od představy Edenu, a pokračují skrz rozmařilou současnost až do velmi nepěkné budoucnosti.
Na historii lidstva je tedy nazíráno jako na jistý druh svahu, svažujícího se od starých dobrých časů.
Ale já myslím, že jsme zralí na další změnu.
Asi dvě generace po dosáhnutí vrcholu této křivky - - jen co vliv klesající populace začne konat své.
V ten moment budeme opět romantizovat budoucnost místo brutální nepříjemné minulosti.
Takže co na tom záleží?
Proč se bavit o společensko-ekonomických hnutích, které můžou být vzdáleny víc než jedno století?
Protože přechody jsou nebezpečné časy.
Když majitelé pozemků začnou ztrácet peníze a pracovní síla vyžaduje víc peněz, vzniknou mocné zájmy, které se budou bát budoucnosti.
Strach z budoucnosti vede k unáhleným rozhodnutím.
Pokud se na budoucnost díváme nadějně, pak můžeme být schopni se přes tento bod dostat, místo abychom se nechali svést z cesty.
Pokud se nám podaří dostat se přes následujících 150 let, myslím si, že vaši prapravnuci všichni zapomenou na Malthuse.
A místo toho budou plánovat do budoucna a začnou budovat osvícenství 22. století.
Děkuji vám.
(Potlesk)
V tomto videu provedeme analýzu doby běhu algoritmu merge sort.
Zejména doložíme tvrzení, že rekurzivní rozděl a panuj algoritmus merge sort je lepší a výkonější, než jednoduché řadící algoritmy, jako insertion sort, selection sort a bubble sort, které již možná znáte.
Hlavním cílem této lekce bude matematicky doložit tvrzení z předchozího videa, že pro seřazení pole čísel algoritmus merge sort nepotřebuje víc času, než N log N operací.
To je maximální množství řádek kódu, které kdy budou spuštěny.
Takže jak toto tvrzení dokážeme?
Použijeme takzvanou metodu rekurzvního stromu.
Myšlenka rekurzivního stormu spočívá v tom, že zakreslíme veškerou činnost, kterou algoritmus merge sort provádí do stromové struktury, ve které potomci daného uzlu odpovídají rekurzivnímu volání provedenému tímto uzlem.
V posledním videu jsme v základech nastínili různé scénáře, jež by se mohly v roce 2013 odehrát nebo přinejmenším minimálně jednotlivé rozpočtové návrhy od administrativy, od Republikánů a co se stane v případě, že nedojde k dohodě, což se nazývá fiskálním útesem, což je tato poměrně neobvyklá situace, kdy obě strany vyjednávání nastavili tuto věc, která automaticky nastane na počátku roku 2013 a to pak bude bolestivé pro obě strany a předpokládá se, že je to možná donutí, dříve či později, k nějakému druhu dohody.
Fiskální útes je něčím, co by ani Republikáni ani administrativa chtěli, protože fiskální útes zvyšuje daně, což Republikáni nechtějí a také to redukuje výdaje, což si nepřeje prezident a základním argumentem, a toho jsme se dotkli v posledním videu a více důkladně ho probereme v tomto, je že právě když se začínáme zotavovat z poslední recese, nebylo by pro naši ekonomiku příliš užitečně vysát půl bilionu dolarů.
Takže pojďme přemýšlet o různých otázkách, které jsou ve hře.
Tady máme pár grafů, většina z nich pochází z Rozpočtového úřadu Kongresu (CBO) a existuje spousta předpokladů, které z nich vycházejí a lidé o nich budou debatovat ale tyto přinejmenším ukazují správně věci.
Takže zde, první graf porovnává deficity nebo přebytky a opravdu od roku 2000 zažíváme deficity a jak jsme se dostali ke k pozdějším roků, hádám k časovému rámci 2008, 2010, časovému rámci 2009 kdy jsme přešli do finanční krize.
Když ekonomika slábne, zasáhne vás to ve dvou směrech, když mluvíte o deficitu a výdajích.
Na jedné straně vám přinese menší příjmy, ekonomika slábne. Na druhé straně musíte utrácet více, musíte lidem poskytnout více výhod, větší dávky v nezaměstnanosti a takové věci.
Takže kdykoliv vidíte slábnoucí ekonomiku, přirozeně uvidíte, že všechny ostatní věci jsou stejné, uvidíte zvyšování deficitu a to je to, co vidíme zde a na vrcholu tohoto, kde se vláda snaží situaci zachránit, je zavedení stimulačních výdajů a to vše ve snaze minimalizovat důsledky deficitu.
A z toho důvodu zde můžete vidět, v letech 2008 a 2009, že jsme začali zaznamenávat významné, opravdu významné deficity.
A teď, co je zajímavé, co se stane v budoucnu.
V budoucnu existují dva tyto scénáře.
Zde je základní projekce CBO a pak zde je alternativní fiskální scénář. a proto, aby bylo jasné, kde se nacházíme,
Vstupujeme do této fáze právě tady v roce 2013 a základní projekce je v podstatě projekce toho, co se stane, pokud vláda nepodnikne žádnou akci.
A pokud vláda nepřijme další opatření, pak se fiskální útes spustí.
V roce 2013 budeme mít v podstatě o 500 miliard nižší schodek a tak co zde vidíte je, že deficity dramaticky klesají, dramaticky.
Musíme půjčit méně na ročním základě.
Nyní alternativní fiskální scénář je pro případ, že budeme v podstatě pokračovat. Pokud rozšíříme naše již existující výdaje, a pokud budeme pokračovat v éře Bushových daňových škrtů, pak půjdeme po této cestě.
A tak, pokud se hodně zajímáte o deficity, scénář fiskálního útesu, což je tato horní čára, toto je skutečně fiskální nechte mě to napsat v barvě, kterou uvidíte. To je skutečně scénář fiskálního útesu a skutečně vypadá zatraceně dobře.
Máme mnohem, mnohem menší deficity v tomto scénáři než pokud bychom pokračovali v daňových škrtech a pokud bychom pokračovali v utrácení.
Takže to vypadá jako argument pro fiskální útes.
Nyní se podívejme na toto, toto je to, kde budeme hovořit o celkovém dluhu.
Když říkáme deficit, mluvíme o nedostatku v daném roce.
Dluh je souhrnná částka, kterou vláda dluží, takže je to federální dluh v držbě veřejností, historicky a jaký je předpovídán v základní projekci CBO když CBO předpovídá, může předpovídat pouze do té míry jak dobrá ekonomika může být nebo jak špatná může být, do značné míry dedukují z toho, kde se nacházíme právě teď.
A tady vidíte dluh jako procento HDP, takže si můžete představit, že během druhé světové války jsme měli výrazné dluh v procentech HDP, po konci války, jak můžete vidět zde, jsme začali překračovat hranici 100% HDP celkové částky, kterou vláda dluží a pak došlo ke snížení a pak vidíte tento nevyrovnaný trend, přibližně od začátku 80. let, do dnešní doby, kdy dochází ke zvyšování celkového dluhu.
Ke konci 90. let a na počátku tisíciletí se objevilo několik momentů, kdy se nám podařilo nastartovat velice silnou ekonomiku, začali jsme vykazovat přebytky, začali jsme splácet část z našeho dluhu, ale pak jsme se tak trochu vrátili zpět ke trendu zvyšování dluhu.
A ještě jednou, pokud budeme takto pokračovat, v alternativním fiskálním scénáři, který je i nadále to, co dnes děláme, což je rozšiřování daňových škrtů a udržování přibližně stejné úrovně výdajů, vidíte, že dluhu pouze nadále narůstá, pouze narůstá.
V základní projekci, toto je ve skutečnosti scénář fiskálního útesu.
Zde tedy není přijata žádná nová legislativa.
Tyto spouštěcí mechanismy, během kterých Bushova éra daňových škrtů vyprší a dojde na výdajové škrty, které budou vynuceny úderem fiskálního útesu, začneme vykazovat nižší deficity a můžeme ve skutečnosti vidět, že dluh jako procento HDP začíná klesat, což se zdá, minimálně z rozvahového hlediska jako dobrá věc.
Takže tyto první grafy ukazují, Hej, možná tento fiskální útes není tak špatná věc.
Vlastně se významně sníží deficit na ročním základě a jako procento HDP se dluh naší země sníží.
Nyní popřemýšlejme o argumentech proč, nebo možná proč nebýt tak agresivní, když přijde na snižování našeho deficitu nebo snižování našeho dluhu jako procenta HDP.
Tento první graf zde je, napíši to zde, procento naší populace, které je zaměstnáno. a vidíte správně.
A tak je to zastoupení pro zaměstnanost nebo nezaměstnanost. V tomto případě zaměstnanost. A vidíte, že jsme narazili na velkou recesi na konci roku 2008.
Vidíme, že procento zaměstnaných se dramaticky snižuje, zde jsme v podstatě dosáhli dna a teď zažíváme jakési vratké, doufejme vratké oživení. Právě teď není jasné, jak dobré to bude, ale doufejme, že zažíváme oživení.
A tak právě teď, když se začínáme zotavovat, nepomohlo by sebrat naší ekonomice 500 miliard dolarů za účelem splacení dluhu.
Takže fiskální útes nás může vrátit zpět do problémů a většina ekonomů předpovídá, že dojde k pomalému procentuálním nárůstu, pokud dojde na scénář fiskálního útesu.
Ve skutečnosti je to většina ekonomů, ne pouze nepatrný zlomek.
Očekávají úder dvou procent naší ekonomice, pokud dojde na fiskální útes a spíše než z růstu o 1,7 procenta, bychom mohli přejít do záporných čísel, mírné recese, mírně ustupující ekonomiky,
Další graf, který mám zde, ukazuje výnosy z desetiletých státních pokladních poukázek.
Toto se zdá velice technickou věcí, ale je to v podstatě zajímavá věc. Jedním způsobem jak o tom přemýšlet je to, že vláda platí, když si půjčuje peníze na deset let.
A jedním z hlavních argumentů pro splácení dluhu je, že pokud vláda bude pokračovat v půjčování si peněz, bude docházet k vytlačování dalších vypůjčovatelů, a dojde ke zvýšení poptávky o peníze a zásoby začnou být více a více nedostatečné a úrokové sazby porostou, takže mnoho půjček mohou zvednou úrokové sazby a další myšlenkou je, že pokud bude nadále jenom mnoho půjček a pokračující výdaje, a pokud nebudeme mít dostatek výrobních kapacit, mohlo by to také vést k inflaci nebo možná, když má vláda obrovský dluh, měla by mít motivaci snažit se prosazovat inflační politiku, takže v reálném vyjádřením, dluh by se zdál být menším.
Ale když se podíváte na dluhové trhy, toto jsou řízená tržní čísla, federální vláda nekontroluje desetileté výnosy, federální rezervní systém kontroluje krátkodobé výnosy, vidíte, že máme historicky nízké úrokové sazby.
Takže dluhopisový trh, ve kterém se pohybují velice chytří lidé, kteří se živí nebo si na živobytí vydělávají investováním do dluhopisů, cože je jedním z největších trhů, ne-li ten největší, tvrdí, že se nebojí deficitů.
Jsou ochotni půjčovat americké vládě po celou dobu nízkých úrokových sazeb,
Dluhopisový trh neočekává žádnou inflaci, pokud něco, tak říká, že největším rizikem v ekonomice je pokračující pomalý růst, největším rizikem je možná dokonce určitá forma deflace.
Takže tento super nízký výnos z dluhopisů by byl argumentem, pokud věříte tomu, co trh s dluhopisy říká, že bychom neměli vysávat peníze z ekonomiky a rizika udržení vysoké úrovně dluhu by nebyla tak vysoká, jak někteří lidé tvrdí, že neuvidíte úrokové sazby a inflaci letící prudce vzhůru.
Nyní, pokud se přičítáte ke druhému úhlu pohledu, že bychom měli být zodpovědní, měli bychom začít snižovat, alespoň minimálně snižovat náš deficit a postupem času, snižovat náš dluh jako procento HDP, otázkou je, jak to udělat.
Republikáni by to chtěli udělat hlavně skrze výdajové škrty, zatímco Demokraté chtějí asi skrze výdajové škrty, ale také zachováním některých škrtů nebo nechat vypršet daňové škrty pro bohaté a možná dokonce přidáním některých dalších daní.
Tyto dva grafy informují o některých z těchto pozic a já se snažím poskytnout tak vyvážený přístup, jak jen mohu.
Pro Demokraty, kteří by se měli podívat na tento graf a mohli by říct:
"Podívejte, průměrné daňové sazby pro plátce daní s nejvyšším příjmem."
Pokud se na to podíváte z historického hlediska, vypadá to, že jsou relativně nízké a hodně z toho vychází z myšlenky, že i když marginální daňové sazby jsou vyšší než vidíte zde. Plátci daní s vysokým příjmem, většina jejich příjmů může být z kapitálových výnosů, z dividend, tito jsou zdaněni o 15:%.
Také mohou mýt mnohem vzdělanější účetní, kteří jim mohou získat více srážek, a to je důvod, proč je platit, a oni se stávají postupem času ještě více vzdělanějšími a to je důvod, proč vidíte, že tento trend klesá a tak toto by mohl být argument, alespoň vzhledem k historickým základům, že tato lidé této kategorie by si mohli dovolit platit více.
Existuje také další argument ve smyslu podnětu k debatě jak minimalizovat dopad na ekonomiku pokud vám bylo dáno, takže pokud máte dolar, chcete nějak stimulovat ekonomiku, vláda by utrácela tyto peníze a existuje množství argumentů, mnoho dobrých argumentů, proč vláda často není tím nejúčinnějším utracovatelem peněz a ne vždy je utrácí tím nejlepším možným způsobem, ale určitě je utratí, takže pokud je dáte vládě, vláda je určitě utratí.
Takže určitě utratí ten dolar, při nejmenším vstoupí do ekonomiky.
Nyní, pokud ho dáte střední třídě, je pravděpodobně, že ho také utratí nebo utratí podstatnou část, možná trochu ušetří a argumentem by bylo, že pokud ho dáte někomu, kdo je bohatý, je pravděpodobné, že ho ušetří.
Šetření není vždy špatnou věcí.
Pokud jsou nízké investice, potřebujete více šetřičů.
Pokud úrokové sazby prudce vzrostou, právě zde, to znamená, že potřebujeme...že nemáme dostatečnou zásobu peněz. V takovém případě dává smysl, že se budeme snažit pobízet střadatele.
Takže pokud máme situaci jako v 70. letech, kde jsme zažili prudkou inflaci, tak chcete, aby lidé více investovali, chcete větší zásobu peněz.
Dává naprostý smysl vložit peníze do rukou lidí, kteří spíše ušetří a investují tyto peníze.
A zde, alespoň pokud věříte dluhopisovému trhu, to vypadá, že máme problém poptávky. Je velice levné získat kapitál, pokud vůbec něco, je tu přebytek kapitálu, ale není tu dostatečná poptávka, aby ekonomika dosáhla svého potenciálu.
Takže argumentem Demokratů by bylo, že pokud budeme mít tento dolar, nejlepší bude ho dát středí třídě nebo v určitém stupni vládě, protože oni ho alespoň utratí a to pomůže stimulovat ekonomiku.
Tady by to šlo do úspor, ale to se nezdá tím, co vláda právě teď potřebuje.
Protiargumentem, který byste mohli dostat od zastánce pravice je, že za prvé, vláda pouze velice neefektivním spotřebitelem kapitálů a existuje pro to mnoho důkazů, rozhodně potřebujete vládu, ale oni ne vždy utratí peníze tím nejefektivnějším způsobem a dokonce, někdy to vede ke korupci a často, pokud uděláte něco ve jménu stimulu, mělo by to možná smysl dělat v krátkodobém horizontu, ale jak je jednou tento program zaveden, je velice obtížné ho odstranit.
Lidé začnou na tom být závislí, dokonce i když už tento stimul dále nepotřebujete, je velice těžké zmenšit důležitost vlády.
Pro toto existují argumenty, pokud se podíváte na výdaje, vládní výdaje jako procento HDP, nevypadají, v historickém kontextu, tak vysoké.
Toto je do jisté míry způsobeno faktem, že jsme vstoupili do jakési fáze velké recese, vidíme, že ve všech velkých recesích vláda dosahuje nižších příjmů, takže vláda musí více utrácet.
Toto se stává vždy nebo řekl bych ve většině recesí a toto se stalo, v dramatické podobě, když jsme začali mít více výdajů, v tomto bodě jsme byli ve válkách, které jsme museli financovat a dělali jsme tak těmito stimulačními balíčky bilionů dolarů a měli jsme tyto sanace bilionů dolarů ve stejnou chvíli, když ekonomika byla na ústupu.
Ale když se podíváte na toto, nevypadá to, že vládní výdaje, jako procento HDP, jsou na historických maximech.
A jak se říká a jak víte a jak bude znít argument, je velice složité dosáhnout klesání, ačkoliv by to klesat mělo a je to často dosaženo méně efektivními způsoby.
Takže tady skončím.
Mým zájme opravdu není naklonit vás k jedné cestě nebo k té druhé, ale opravdu pouze doufám, že máte dobré informace, když přemýšlíte o otázkách týkajících se fiskálního útesu.
Jak zpravodajství formuje to, jak vidíme svět?
Toto je svět jak vypadá -- podle objemu pevnin.
A zde je jak zprávy formují to, jak svět vidí američané.
Tato mapa -- (potlesk) -- tato mapa znázorňuje počet vteřin, které americké televizní sítě a zpravodajské organizace věnovaly zprávám z jednotlivých zemí v únoru 2007 -- jen rok nazpět.
Toto byl měsíc, kdy Severní Korea souhlasila s odstraněním svých jaderných zbraní.
V Indonésii byly mohutné záplavy.
A IPCC vydala v Paříži studii dokládající vliv člověka na globální oteplování.
USA tvořily 79 procent celkového zpravodajství.
A pokud USA vyjmeme a podíváme se na zbývajících 21 procent, vidíme mnoho Iráku -- to je ta velká zelená věc -- a jen málo ostatního.
Kombinované pokrytí Ruska, Číny a Indie dosahovalo, například, pouze jednoho procenta.
Když jsme zanalyzovali všechny zprávy a odstranili jen jednu z nich, svět vypadal takto.
Jaká to byla zpráva?
Smrt Anny Nicole Smith.
Tato zpráva zastínila všechny země vyjma Iráku, a měla 10 krát větší pokrytí než report IPCC.
A tento cyklus pokračuje; jak všichni víme, zpravodajství o Britney v poslední době pěkně narostlo.
Takže proč neslyšíme více o dění ve světě?
Jedním z důvodů je, že zpravodajské sítě redukovaly počet svých zahraničních štábů na polovinu.
Vyjma jednočlenných mini-štábů ABC v Nairobi, New Delhi a Mumbai, v celé Africe, Indii a Jižní Americe nejsou žádné štáby zpravodajských sítí
-- v místech, která jsou domovem pro více jak dvě miliardy lidí.
Realitou je, že zpravodajství o Britney je levnější.
A tento nedostatek globálního zpravodajství je ještě více znepokojující, podíváme-li se na to, kam lidé chodí pro zprávy.
Podíl lokálních TV stanic roste, a bohužel pouze 12 procent zpravodajství je tam věnováno zahraničí.
A co web?
Nejpopulárnější zpravodajské weby na tom nejsou o mnoho lépe.
Pew a Colombia J-School provedli minulý rok analýzu 14 000 zpráv, které se objevily na titulní stránce Google News.
A ty, ve skutečnosti, pokrývaly stejných 24 události.
Podobně, studie elektronického obsahu ukazují, že mnoho globálních zpráv od amerických zpravodajců jsou recyklované zprávy ze sítí AP a Reuters, které nedávájí věci do souvislostí tak, aby lidé mohli pochopit, jakou k nim mají vazbu.
Shrnuto, toto by mohlo napomoci vysvětlit, proč dnešní absolventi vysokých škol, stejně jako méně vzdělaní američané, vědí o světě méně než jejich vrstevníci před 20ti lety.
A pokud si myslíte, že je to jednoduše protože nemáme zájem, tak se mýlíte.
Podíl američanů, kteří udávají, že většinou pečlivě sledují zprávy ze zahraničí, narostl v posledních letech na více než 50 procent.
Skutečnou otázkou je, zda tento zkreslený pohled na svět je to, co pro američany chceme v našem stále více propojeném světě?
Vím, že můžeme být lepší.
A můžeme si dovolit nebýt? Děkuji.
Nyní, když máme obecnou představu o tom, jak jsou tyto metody navzájem propojené, bych chtěl v tomto video ukázat příčiny, které ovlivňují chování různých aktérů.
A jak může takový cyklus prospívat nebo škodit těmto subjektům.
A popsat, proč je tak těžké pro tyto subjekty se odklonit, proč je tak těžké se odklonit od scénáře.
Na konci posledního videa jsem mluvil o tom, že je více peněz v kapsách Američanů a to díky tomu, že s nízkými náklady na dluh může vláda utrácet více a danit méně.
A jak jsem řekl, to znamená více peněz na nákup zboží z Číny, ale obecně to znamená i více peněz pro Američany, kteří mohou více utrácet doma.
Mohou si nakupovat domy jiných Američanů, nebo pořizovat jejich služby.
V mnoha ohledech je to ekonomicky prospěšné.
Pro keynesiánce, kteří toto sledují, čím více peněz utratíte, tím více pomůžete ekonomice a snížíte daně.
Pro konzervativněji založené může tato situace pomoci ekonomice.
A obecně levnější dluhy a nízké úrokové míry, to vše stimuluje ekonomiku.
Obvykle, když se takto snažíte pomoci ekonomice, a platí tyto předpoklady, vzniká riziko vyšší inflace.
Ale pamatujte, inflace, tedy alespoň cenová inflace, je pouze cena veškerého zboží.
Ale povšimněte si, že nakupujeme více a více levnějších výrobků a úroky jsou nízké.
Do jisté míry tento celý cyklus mimo jiné udržuje... dalo by se říct, že růst, který se týká průměrného americkýho spotřebitele vypadá velmi positivně a inflace zůstává nízká.
Dokážeme uspořit peníze na to, abychom pořizovali služby ostatních.
S tím, co bylo řečeno, nyní zkusme uvažovat, proč chtějí různí aktéři dělat tohle.
Podívejme se na to z pohledu Číny.
Pokud jste Čína a teprve startujete ekonomiku. jste skutečně komunistická země zhruba před 30 lety. A začínáte s tržními reformami a skutečně se chcete zapojit do rozvíjejícího se světa.
Ale nemáte průmyslový základ z přelomu 70. a 80. let, který by se mohl rovnat Německu, Americe, nebo Japonsku. Amerikou, myslím USA... jejich podmínky.
Jedna z výhod exportem vedeného růstu je, že když se teprve začínáte rozvíjet, máte méně rozvinutou společnost, máte menší průmyslovou základnu.
S růstem vedeným exportem můžete stavět, můžete povzbudit investice do továren, které potom produkují zboží pro rozvinuté země.
A tím, že svoji měnu udržíte nízko... umělým snižováním její hodnoty ... a objasním to.
I při standardním volném obchodu budou náklady na práci menší v místech jako je Čína nebo Indie, kde je nižší životní standard.
Byl by přímý volný obchod bez manipulace s měnou.
Měli byste zboží, které by se vyváželo, zboží a služby, které se exportují.
Ale když to posílíte, pokud ještě snížíte náklady na výrobu, aby se byznys dělal v Číně, nastartuje to investice do čínské produkce.
Tento růst vedený exportem... nebo jinak.
Uměle potlačená měna... a tohle se také stalo v Japonsku, po 2. světové válce, kde byla měna také uměle potlačována a do jisté míry to byl účel, protože svět chtěl, aby se Japonsko zapojilo do obchodu s USA.
Chtěli jsme, aby bylo úspěšné.
Svět viděl, co se stalo v Německu po 1. světové válce, kde to bylo ekonomicky neúspěšné. A pro osobu, jako Hitler bylo velmi jednoduché dostate se k moci.
Svět se poučil.
Řekli jsme si, že nikdy není dobré, aby v zemi nedošlo k ekonomickému oživení.
Vlastně jsme to do jisté míry podpořili v Japonsku.
Zpět k tématu, pokud uměle potlačíte měnu, zlevní to váš export, který poté podporuje více investic do domácí produkce.
A v tomto případě, kdy mluvím o domácí, myslím tím čínskou nebo japonskou.
A větší domácí produkce znamená větší domácí investice.
Více investic.
Pokud zvyšujete produkci v Číně, budete muset postavit více továren.
A to doslova znamená více pracovních míst a do velké míry kapitál pro čínské občany.
Více pracovních míst a kapitálu.
A jak se stáváte výkonnějšími a jak procházíte křivkou vývoje, stáváte se v mnoha odvětvích více a více konkurenceschopnými.
A myšlenka je, jakmile dosáhnou vaši lidé dostatečné úrovně vývoje, jakmile budete mít dostatek kapitálu doma, tak budete mít natolik dostatečnou základnu domácích spotřebitelů, že nějaku tuto nadbytečnou kapacitu můžete vrátit zpět vlastním lidem a a toto zboží prodávat vlastním lidem, aby se zvýšil jejich životní standard.
Zpočátku stavíte pračky a lednice pro USA a Evropu.
A díky této produkci máte pracovní místa pro Číňany a jakmile mají dostatek peněz, jakmile je tu dostatečně velká čínská střední třída, stejná výrobní kapacita může být využita na prodávání praček a ledniček Číňanům, což zvýší jejich životní standard.
Buduje to výrobní základnu a zároveň domácí trh.
Trochu to posunu.
Z pohledu Číny to vypadá jednoznančně dobře.
Tvoříte to výrobní základnu a domácí spotřební trh, což znamená, že lidé v Číně, jakmile mají práci a kapitál, budou sami schopní nakupovat zboží... a domácí spotřební trh.
Kde je háček?
Můžete si představit, pokud jste rozvinutá země, která nakupuje toto zboží, nejdříve je levné, ale když je uměle podhodnoceno, tak ztrácíte vlastní výrobní základnu.
Když se na to podíváte pohledem USA, ztrácíte výrobní základnu.
A je jasné, že se to stávalo, ať už ukážete na Japonsko nebo obecně, že jsme ztráceli svou výrobní základnu ve prospěch jiných zemí.
A někteří lidé si myslí, že je to dobře.
Říkají, že jsme dál na křivce rozvoje, že se nemáme zaměřovat na výrobu, protože ta se vždy přesunuje tam, kde je to kdokoli schopný iděat za nejmenší cenu.
Měli bychom se zaměřit na znalostní obory, ať je to farmaceutický průmysl nebo IT průmysl.
Možná je to dobrý argument, ale další důvod, proč je toto pro USA přesvědčivé, jsou právě nižší náklady na zboží.
Tohle vypadá jako velké negativum a skutečně do jisté míry je, ovšem mnohem větší výhodou jsou nižší náklady pro americké spotřebitele.
Pokud nejste jeden z těch, kteří ztratili práci v továrně a jste jeden z té většiny Američanů, tak to vypadá jako dobrá věc.
Zboží je pro vás levnější, dětské oblečení je levnější, auta jsou levnější,
lednice jsou levnější, klimatizace je levnější.
Ale problém je, kdy a jak tohle skončí?
Protože celý tenhle cyklus, který tu tvoříme, může znít dobře pro Čínu, teoreticky to zní dobře.
Potlačíte svoji měnu, vaše zboží je levné, vyšší domácí výroba, více domácích investic, více kapitálu a pracovních míst.
Přesměrujete kapitál a investice zpět na domácí trh a nyní jste rozvinutou zemí.
Vypadá to, že to dává smysl. Ale snáze se to říká, než dělá.
V podstatě to není jednoduchá věc, aby byl celý trh domácí trh tak spotřební nebo řízený zákazníkem jako jsou některé ze zahraničních rozvinutých trhů.
Další problém je celá tato doba. Vzpomeňte si, co se děje.
Hromadíte tohle množství v tomto případě amerických dolarů a používáte to k v podstatě k poskytování půjček Američanům, americké vládě, která je potom poskytuje svým občanům.
A ve chvíli, kdy to přestanete dělat, přemýšlejte, co se stane.
Ve chvíli, kdy přestanete, nemluvme ani o odklonu samotném, ale jakmile přestanete kupovat dolary, vaše měna zvýší svoji hodnotu a hodnota našich rezerv... bilióny dolarů v aktivech... se propadne.
Protože jakmile přestanete kupovat dolary, měnové trhy umožní juanu nabýt hodnotu, hodnota dolaru klesne a kvůli tomu poklesne i hodnota dolarových aktiv.
Jakmile přestanete nakupovat.
Pokud by se někdy snažili odklonit se od tohoto scénáře, jakmile začnou tyhle prodávat, tak to sníží hodnotu, ať už to nazvete e jakkoliv, dolaru nebo amerických pokladničních poukázek ještě více a tak u všeho ostatního, co drží, klesne hodnota ještě více.
Celou dobu, aby udrželi svou měnu podporvanou, museli nakupovat tato aktiva, nakupovali tyhle dolary.
Ale to, že se chceme od tohoto směru odchýlit... Neřekl bych, že se stanou bezcennými, ale hodnota jejich rezerv se dramaticky sníží.
Máte velmi těžkou situaci pro Čínu.
A je i velmi těžké se z takové situace dostat.
A je to stejně obtížné i pro USA, protože když se nad tím zamyslíte, tak mnoho Američanů se na to koukne a řeknou si, to je hrozné.
Tohle je důvod, proč je naše výrobní základna pryč, což je částečně pravda.
A tak řeknou, nechme měny, ať si dělají, co chtějí.
Žádné umělé deformace, žádné další vládní manipulace.
Nechme je volně směnitelné.
Ale co by se potom stalo USA?
Ve chvíli, kdy toto Čína přestane dělat, přestane uměle podporovat svoji měnu, nebo ještě hůře, ve chvíli, kdy se začnou zbavovat nahromaděných dolarů, co se stane?
Začnou prodávat americké pokladniční poukázky, což sníží poptávku po těchto poukázkách, protože je nejen nekupují, ale mohou je i prodávat.
Úroková míra poroste, dlouhodobá úroková míra v USA poroste.
Když se úrokové míry zvyšují, je složitější si půjčit, protože lidé chtějí vyšší úrok, aby vám půjčili peníze, úroky na kreditních kartách porostou a celá ekonomika USA poklesne.
Proč jsme teď v recesi?
Protože je složité si půjčit.
Byli jsme tolik závislý na levném dluhu a jakmile se ten dluh trochu zlevnil, vše se tak trochu zastavilo.
To by bylo ještě horší, kdyby Čína přestala kupovat náš dluh a umožnila úrokovým mírám růst.
Nyní jsme tak trochu uzavřeni v tomto zvráceném cyklu, kde, ačkoliv to vypadá, že Čína z tohohle jednoznačně těží, hromadí tahle aktiva a ve chvíli, kdy s hromaděním těchto aktiv přestanou, hodnota těchto aktiv klesne.
A ačkoliv to vypadá, že výrobní základna USA je vyčerpána, což je pravda. Kvůli tomuto je skutečně vyčerpána, tak drží nízké úrokové sazby.
A jestliže jste politik, máte z toho radost.
Protože díky tomu vypadá všechno na povrch positivněji.
Tady to teď ukončím a nechám vás o tom přemýšlet.
V dalším videu budu pokračovat a pokusím se ukázat, kam to vše může dospět.
To, co budeme dělat v tomto videu, je pár rychlých testů, jestli jsou tyto 3 náhodná čísla dělitelná všemi čísly nahoře.
Nebudeme se ani tak soustředit na to, proč tomu tak je, ale spíše na to, jak číslo otestovat, jestli je dělitelné dvěma, pěti, devíti nebo deseti.
Tak tedy začneme.
Abychom otestovali, zda-li je číslo dělitelné dvěma, musíme se jen podívat na místo jednotek a zjistit, jestli je toto číslo dělitelné dvěma.
Osm dělitelné dvěma je, takže celé toto číslo je dělitelné dvěma.
Nula se také považuje jako dělitelná dvěma, takže toto číslo je opět dělitelné dvěma.
Jiný způsob je tento, pokud je zde sudé číslo, a nula je považována za sudé číslo, tak je to dělitelné dvěma.
Zde nemáme číslo, které je dělitelné dvěma, nemáme zde sudé číslo, máme tu 5. Není to dělitelné dvěma.
Dvojku sem tedy nenapíšu.
Máme za sebou dvojky, nyní se podíváme na trojky.
Abychom zjistili, jestli je číslo dělitelné třemi, musíme sečíst všechna čísla a zjistit, jestli je tento součet dělitelný třemi.
Uděláme tohle:
2 plus 7 plus 9... ...rozepíšeme si to. Plus 9 plus 5 plus 8 plus 8. Kolik to bude?
A 48 je dělitelné třemi, ale pokud si nejste jistí...
Je to tedy rovno 48 a pokud si nejsme jistí, jestli je to dělitelné třemi, můžeme znovu tato čísla sečíst.
4 plus 8 je 12 a číslo 12 je už jasně dělitelné třemi.
A pokud bychom si i teď nebyli jistí, můžeme zase sečíst čísla.
1 plus 2 je 3.
Je to tedy dělitelné třemi.
Nyní toto, sečteme čísla! To zvládneme i z hlavy. 5 plus 6 je 11, 11 plus 7 je 18, plus 0 je 18.
A sečteme-li 1 a 8 z původní 18, dostaneme číslo 9.
Výsledek sčítání je tedy 9. Sečetli jsme to a máme 9. Dohromady dají 18, což je jasně dělitelné třemi a devíti, a tyto čísla při sečtení dají 9.
Důležité tedy je, že když sečteme všechna čísla, jejich součet musí být dělitelný třemi.
Toto číslo je tedy také dělitelné třemi.
Sečtěme tato čísla.
1 plus 0 plus 0 plus 7 je 8, plus 6 je 14, plus 5 je 19. Číslo 19 tedy není dělitelné třemi.
Sem tedy trojku nenapíšeme.
Není to dělitelné třemi.
Zkusme tedy 4.
Pokud se bavíme o 4, musíme se zamyslet nad posledníma dvěma číslicemi. Musíme zjistit, zda-li jsou poslední dvě číslice dělitelné čtyřmi. Můžeme se podívat sem a hned vidíme, že se jedná o liché číslo.
V normální ekonomice víme, že zaměstnanost bude řídit celkovou poptávku. Pokud máme vysokou zaměstnanost nebo nízkou nezaměstnanost, potom mají lidé více práce a budou mít vyšší mzdu a to zvýší poptávku.
Nebo když to bude naopak, jestliže ztratí práci, poptávka poklesne, mzdy začnou klesat a lidé nebudou mít v kapsách peníze.
Tak zaměstnanost řídí poptávku.
A můžeme zobrazit poptávku a velmi zde zjednodušuji, poptávka bude řídit produkci.
Zaměstnanost bude řídit nabídku a může také řídit cenu.
Samozřejmě je zde malá negativní zpětná vazba pro obě situace.
Pokud je poptávka vysoká, cena roste, což může vyvolat trochu negativní zpětnou vazbu na poptávku.
Tenhle druh šipky, tato čára znamená negativní zpětnou vazbu nebo sem připíšu malé znaménko mínus.
A řekněme, že poptávka je vysoká, potom roste nabídka, to by mohlo ovlivnit i poptávku.
Měl bych negativní zpětnou vazbu nakreslit takhle.
Vysoká nabídka bude znamenat nižší cenu. Ale to není to, na co se chci zaměřit v tomto videu.
A můžeme přidávat další čáry. Ale tohle je hrubé zjednodušení. Základní myšlenka je ta, že nabídka a cena řídí firemní zisky nebo jen zisky obecně i pro jednotlivé majitele podniku.
A potom zisky budou řídit zaměstnanost.
Nyní si představme scénář. Jsme ve špatné ekonomice možná v ekonomice v depresi.
Můžete začít na libovolném místě kruhu.
Začnu zaměstnaností.
Řekněme, že zaměstnanost je velmi nízká, což vede k tomu, že poptávka je velmi nízká.
A pokud je poptávka velmi nízká, potom klesá nabídka a klesá cena a potom klesají i zisky a to ještě víc sníží zaměstnanost.
Ocitáme se v prostředí, které je v recesi nebo depresi a nazývá se to deflační spirála.
A je to spirála, protože špatná ekonomika vede k nižším cenám, které pro změnu vedou ke špatné ekonomice.
A aby toho nebylo málo, pokud to pokračuje dostatečně dlouho nebo pokud jsou tyto cenové poklesy natolik závažné, můžete si představit, že lidé říkají:
"Podívejte, mám v kapse dolar. Neutratím ten dolar, protože za prvé můžu kdykoli ztratit práci nebo vím, že ten dolar bude silnější, mohu si koupit víc každou minutu, co čekám."
Když ceny klesají a stanou se všechny tyhle strašidelné věci, zaměstnanost klesá, zisky klesají, cena klesá, nenutí to lidi hromadit zboží a služby způsobem nebo alespoň hromadit zboží způsobem, jakým by to dělali v inflační spirále.
A důvod proč je to velmi děsivé pro centrální bankéře nebo pro vlády, je ten, že přestávají mít takovou kontrolu nad ekonomikou.
Nemohou jen tak spustit tiskařský lis a pokusit se ekonomiku v této situaci stimulovat.
Protože pokud by to udělali, lidé jsou nyní velmi konzervativní.
Je možné si představit, že deprese bude pokračovat další roky a řekněme, že vezmou helikoptéru a to není způsob jak distribujete peníze peněžním zásobám.
Ale to jsem jen chtěl ukázat extrémní příklad, kdy vezmou helikoptéru a začnou na lidi shazovat peníze.
Tisknou peníze a shazují je na lidi, takže každý muž a žena a dítě v zemi dostane 10 dolarovou bankovku.
Pokud se lidé opravdu bojí, tak si jen vezmu tu 10 dolarovou bankovku a strčí ji pod matraci a nic se nezmění. dolar ve skutečnosti nevstoupí do nabídky peněz, rychlost bude nulová.
V Khan Academy pracujeme na různých typech softwarových projektů, a musíme přemýšlet, jaké je optimální množství programátorů, které bychom měli najmout?
A přemýšlíme o tom, jak velkou produktivitu získáváme z programátora, když pracujeme na daném softwarovém projektu.
Již jsem připravil tabulku.
Nebudu schopen psát rukou, ale budu jen schopen do ní vpisovat. Tohle je Microsoft Excel.
V tomto řádku mám různý počet programátorů.
A můžeme říci, že na základě různých studiích nebo studii odvětví nebo dřívější zkušenosti, nám tohle říká, kolik řádků programového kódu můžeme dostat za měsíc.
A samozřejmě řádky s kódy nejsou možná tou správnou cestou, jak věci měřit, protože někdo může napsat dobré řádky nebo špatné řádky kódu.
Ale řekněme, že to je jeden způsob měření produktivity pro softwarové inženýry.
První věc, kterou budu chtít vědět, je jaké jsou mé fixní náklady?
Kolik se chystám utratit? Bez ohledu na to, kolik softwarových inžernýrů se chystám najmout na tento projekt.
Ale v zájmu tohoto videa, moje fixní náklady budou kanceláře a elektřina.
A předpokládejme, že mám velikou kancelář, která pojme jakékoliv množství programátorů.
To je fixní náklad, to se nezmění v závislosti na počtu programátorů, které mám. A další fixní náklad, řekněme, že mám na tento projekt projektovou manažerku, které budu platit mzdu, aby v podstatě pomohla zaměřit se na to, co by tento software měl ve skutečnosti dělat.
Její plat je, řekněme, 10 000 dolarů měsíčně a pak dalších 5 000 dolarů měsíčně pro každého v kanceláři.
Přijde to na 15 000 dolarů měsíčně.
A to se nezmění bez ohledu na to, kolik mám programátorů.
Půjdu do Excelu, přejdu sem dolů.
A bude to 15 000 dolarů ve fixních nákladech.
Nezáleží ne tom, kolik programátorů, nakonec najmu.
A teď variabilní náklady, předpokládejme pro úplnost, někdy lidé... Řekněme, že úplná odměna za práci programátora je 10 000 dolarů za měsíc.
Když zahrnete náklady jejich platu, když zahrnete náklady jejich zdravotního pojištění, zahrnete lahůdky, které snědí ve firemní jídelně, ať je to cokoliv. Bude to 10 000 dolarů za měsíc.
Mé celkové variabilní náklady budou 10 000 dolarů násobené počtem programátorů.
Tady napíši rovná se. A napíši, že to bude 10 000 dolarů za programátora násobené, malá hvězdička, zmáčkl jsme SHIFT a 8, abych napsal hvězdičku, násobené, a můžu říct násobené čímkoli, co je v buňce. Vidíte, je to buňka D7.
Nechte mě posunout to, abyste viděli buňky, vlastně buňku D7, zmáčknu enter a ta buňka je 10 000 dollarů násobené D7, což je právě tato.
Vybral jsem to a můžu zmáčknout enter a teď , nic to není.
Teď to zmenším, abyste vše viděli trochu lépe.
Trochu to zmenším,moc mi to nejde.
OK, už to mám.
Kolik budou mé celkové náklady?
Mé celkové náklady jsou mé fixní náklady plus mé variabilné náklady.
Bude se to rovnat... Používám kurzorové klávesy. Bude se to rovnat F7, to je buňka F7 plus tato, plus mé variabilní náklady.
Mé celkové náklady jsou mé fixní náklady plus mé variabilní náklady a je to 15 000 dolarů A vlastně to můžu udělat pro každý řádek tady.
Jedna opravdu užitečná věc v tabulce je, definuji tuto buňku jako 10 000 dolarů krát cokoliv, co je tato buňka.
Co můžu teď udělat je.... Můžu to stáhnout dolů.
A pro každý z nich to bude 10 000 dolarů krát třetí buňka směrem doleva. Tohle bude 10 000 krát D8. Tohle bude 10 000 krát D9 nebo...
Můžete kliknout sem, právě vidíte jaký to je vzorec, 10 000 krát D9.
Stažením tohoto dolů , dostanete správný vzorec až dolů.
A teď celkové náklady pro každý řádek budou druhá zleva plus první zleva a když to stáhnu dolů, udělám to pro každý řádek. Tohle je 25, je to 15 plus 10. 105 je 15 plus 90 000, naše celkové náklady jsou fixní náklady plus variabilní náklady.
Teď se zamyslíme nad průměrnými fixními náklady a průměrné fixní náklady, budeme o tom přemýšlet ve fixních nákladech vyprodukovaných za řádek kódu. A právě zde řádek kódu vyprodukoval 0, vydělíme to 0, což není definované. Můžeme to nechat prázdné, ale tohle můžeme vyplnit.
Naše celkové fixní náklady, tohle budou naše celkové fixní náklady, což je buňka F8, používám kurzorové klávesy k výběru F8, děleno celkovými řádky kódu za měsíc. Děleno celkovými řádky kódu za měsíc a dostanu 3,75 dolarů ve fixních nákladech na řádek kódu. A teď to můžu stáhnout odlů a můžu udělat stejnou věc, jakou jsem dělal před tím.
Používám stejné fixní náklady. Používám stejného projektového manažera. Používám stejnou kancelář.
Náklad, fixní náklad za řádek kódu klesá, když přidáváme více a více programátorů.
A teď jaký je průměrný variabilní náklad?
Ještě jednou průměrný variabilní náklad bude, cokoliv co je variabilní náklad za řádek kódu za měsíc. Když mluvíme o průměru, mluvíme o průměrném nákladu za řádek kódu.
Tohle je za řádek kódu, napíšu to sem. Za řádek kódu, chci říci, za měsíc. Vlastně jsem to chtěl rozšířit víc, ale způsob, jakým jsem to nastavil... sroluji dolů
Hups! Mám tu problémy.
Dobrý, výborně! Toto jsou všechny za řádek, průměrné řádky kódu za měsíc. A teď se zamyslíme, co se stane s našimi variabilními náklady.
V tomto měsíci naše celkové variabilní náklady byly 10 000 dolarů.
A naše celkové řádky kódu budou 4 000 dolarů.
G8 děleno buňkou E8. Průměrné variabilní náklady za řádek kódu jsou 2,50 dolarů.
A co se stane, když toto uděláme pro každý řádek tady.
Když to uděláme pro každý řádek, stane se něco zajímavého.
Náš průměrný fixní náklad klesl. Protože bereme ty samé náklady a rozkládáme je podél dalších kódů
Ale naše průměrné variabiní náklady stouply, když jsme přidali více programátorů.
Za řádek kódu nás to ve skutečnosti bude stát trochu víc v průměru za řádek kódu.
A to je právě, když se podíváte sem, přírůstek na řádcích kódů, které dostaneme od jednoho programátora, ve skutečnosti klesá.
První programátorka může napsat 4 000 řádků kódu. Ale pak druhý programátor... nedostanete se na 8 000. Dostanete se na 3 000 a pravděpodobně se musí jeden s druhým zkoordinovat.
Budou muset trochu víc plánovat.
Všechno to není v hlavě jedné osoby.
Když přidáte třetí osobu. Nepřidáváte 3 000 řádků kódu, přidáváte jen 2 000 řádků kódu.
A to je právě skutečný jev, který se právě odehrává ve firmách.
Čím více lidí přidáte do projektu, samozřejmě možná mohou udělat více práce, bude tam větší koordinace, bude tam více schůzek, bude tam více přerušování.
A produktivita každého jedince bude klesat. A není to o tom říci, že třetí kódovač je horší než ten první.
Každý z nich v průměru vyprodukuje 3 000 kódů, 3 000 řádků kódu za měsíc, kdyby možná samostatně každý z nich vytvořil 4 000 řádků kódu, ale musí vydat část své energie na koordinaci.
A to je proč naše průměrné variabilní náklady za řádek kódu stoupají.
Když budeme přidávat více a více lidí bude to v průměru dražší a dražší napsat řádek kódu.
A když se podíváme na průměrný celkový náklad, bude to ještě jednou, tohle je za řádek kódu, bude náš celkový náklad H8 děleno celkovými řádky kódu za měsíc.
Když najmeme jednoho inženýra, budeme muset utratit 6,25 dolaru za řádek kódu.
A to je proto, že se hodně utratilo na... a toto jsou... tohle je vlastně jen součet těchto dvou.
Pojďmě vytvořit rovici pro každý řádek tabulky. A teď vidíme něco zajímavého.
Když jsme začali najímat několik málo inženýrů, jsme schopni rozprostřít naše fixní náklady, i když naše průměrné variabilní náklady za řádek kódu budou stoupat, naše fixní náklady budou klesat.
Máme trochu větší užitek z rozprostření našich fixních nákladů za řádek kódu.
Ale pak to začíná být zase znovu drahé, protože jak už jsme řekli, čím více lidí pracuje na projektu, tím více času musíte strávit společnou koordinací a možná zruší práci jeden druhého nebo dokonce předělávají práci jeden druhého na rozdíl od psaní skutečného softwaru.
A teď se zamyslíme nad mezními náklady.
Mezní náklady, nejlepší způsob, jak o nich přemýšlet je, jaký je přírůstkový náklad další sady řádků kódu?
Jeden způsob, jak o tom přemýšlet je, že toto bude kolik víc utratíte děleno tím, kolik více kódu získáte.
O kolik víc. Například o kolik víc... A toto bude zase znovu za řádek kódu.
A tak to proč odečítám od H8 buňku H7.
Tak to je o kolik víc utratíme na výdajích a o kolik víc dostaneme kódu?
Dostaneme 4 000 mínus 0 řádků kódu
A důvod, proč dělám vzorec právě tímto způsobem, je, aby až to stáhneme dolů na všechny řádky, byl vzorec správný.
Protože to započítává poměrně správné buňky.
A důvodu proč říkám, že je tohle průměr... protože tohle říká...
Jaký je přírůstkový náklad prvních 4000 řádků kódu?
A teď to můžeme odtud stáhnout dolů.
A teď tohle je přírůstkový náklad kódu pro dalších 3 000 řádků kódu. A ještě jednou trochu se to prodražuje, protože se stáváme méně efektivními, protože přidáváme více lidí.
A tady se stalo něco velmi zajímavého, možná jste si toho všimli tady v těch číslech.
Vlastně dostáváme negativní mezní náklady, to neznámená, že jsme přidali více řádků kódu.
Nějakým způsobem získáváme peníze, vlastně to říká, že tím, že utrácíme víc peněz, tak právě ničíme řádky kódu.
Protože v určitém bodě, když máte příliš mnoho lidí v projektovém týmu, začínají si navzájem ničit produktivitiu.
A to právě můžete vidět na těchto číslech.
Když jsme měli 7 lidí, byli jsme schopni napsat 11 400 řádků kódu, ale pak 8. osoba v důsledku koordinace... není to tím, že by 8. osoba byla nekompetentní, to právěje to tím, když máte 8 ldií v týmu, produktivita každého z nich klesá.
Jste schopni vyprodukovat jenom 11 200 řádků kódu.
A to je důvod proč máte mezní náklady negativní
Když se dostanete na 8 lidí, najednou tím, že utratíte více dolarů, vlastně ničíte něco, co se právě snažíte vyprodukovat.
Co jsem zde chtěl udělat je ukázat vám, co se skrývá za čísly a možná vám dát dát povědomí o tom, jak tohle můžete udělat pomocí tabulky a nechat vás zamyslet se trochu víc nad tím, jak funguje struktura firemních nákladů.
Jeden z YouTube diváků mě požádal o tento příklad
Vypadalo to na pěkný příklad.
Nahrál jsem tedy krátké video
V tomto videu se chci zamyslet nad tím, proč je pro monopolistického konkurenta těžké dlouhodobě vydělat peníze.
A jen pro připomenutí monopolističtí konkurenti jsou mnohem blíže dokonalé konkurenci než monopolu.
Znamená to, že máte monopol ve vašem diferenciovaném produktu, ale nakonec další lidé vytvoří náhradní produkty, nemohou vytvořit přesně váš produkt, nemůže být identický a může sebrat část vaší poptávky.
A abychom tomu porozuměli, nakreslíme si křivku poptávky pro trh, na kterém se odehrává monopolistická konkurence.
Nakreslím to velké a pěkné. A na téhle ose zde nakreslím dolary za jednotku. Cena je příjem za jednotku.
A na téhle ose budu mít množství vyrobené v daném časovém období. A mluvíme zde v docela obecných pojmech.
Předpokládejme, že naši monopolističtí konkurenti zde jsou Apple a jeho ipady.
Ipady od Applu.
A chci zdůraznit, že nevznáším žádná obvinění, že je Apple monopolista.
Jen mají diferenciovaný produkt, zde jsou tedy monopolistickými konkurenty.
Mají monopol na ipad.
Nemají monopol na tablety nebo na počítače obecně. Ale jen oni mohou prodávat ipady.
Nakreslíme krátkodobou křivku poptávky pro ipady. Udělám ji pro zjednodušení lineární.
Nakreslím to trochu lépe. Řekněme, že křivka poptávky vypadá nějak takhle.
To je naše křivka poptávky. A víme, že pokud je to křivka poptávky a pamatujte si, že mluvíme o trhu s ipady ne o trhu se všemi tablety.
Apple je monopolista na trhu s ipady. Jeho mezní příjem bude dvakrát strmější než jeho křivka poptávky.
Bude vypadat nějak takhle. To je křivka mezních příjmů Applu.
A zamyslíme se nad krátkodobým ekonomickým ziskem v daném časovém období při jakémkoli množství za danou dobu.
Nakreslím jejich náklady.
Nejprve nakreslím jejich mezní náklady.
Jejich mezní náklady mohou vypadat nějak takhle.
To jsou jejich mezní náklady.
A potom uděláme průměrné celkové náklady.
Jsme zde, kde máte velmi malé množství. Většina vašich nákladů jsou fixní náklady, ale vy je dělíte velmi malým množstvím.
Budete mít velmi vysoké průměrné celkové náklady.
Budou se snižovat a snižovat dokud náklady na další přidanou jednotku budou nižší než průměrné.
A náklady na přidanou jednotku jsou křivka mezních nákladů.
Dokud jsou průměrné celkové náklady vyšší než křivka mezních nákladů... tohle se bude svažovat dolů... a v určitém bodě si budou navzájem rovné.
A nyní každá přidaná jednotka, kterou jste přidali, zvýší průměrné náklady. Protože náklady každé přidané jednotky jsou vyšší než průměrné. Tohle by ve skutečnosti měl být minimální bod na naší křivce průměrných celkových nákladů.
Vzhledem k tomu, jak jsem to nakreslil, jaký je krátkodobý ekonomický zisk Applu?
Musíme se zamyslet nad optimálním množstvím, které má vyrábět. Určitě vyrábí jeden. Mezní příjem je daleko vyšší než mezní náklady a na této jednotce vytvoří ekonomický zisk.
Nechce vyrábět více než tohle, protože potom náklady, náklady obětované příležitosti na každou přidanou další ednotku jsou vyšší než příjem z ní.
Budete mít ekonomickou ztrátu.
Budete vyrábět právě tady.
A to množství, nazvu ho Q s hvězdičkou zde.
Při tomto množství... Tohle je cena, kterou mohou účtovat na trhu, na křivce poptávky.
Rovnou jsem přešel na křivku poptávky.
Tohle je cena, kterou mohou účtovat na trhu.
A jejich průměrné nebo to můžete udělat jako průměrný příjem z jednotky. A potom máme naše průměrné náklady na jednotku zde a průměrné celkové náklady.
Tohle je jejich průměrný ekonomický zisk na jednotku.
A pokud to vynásobíme počtem jednotek, oblast tohoto obdélníku zde nám dá celkový ekonomický zisk.
Ve všech věcech, pokud někdo, pokud zbytek světa uvidí ekonomický zisk, řeknou:
To je dobré.
Lidem se daří na tom trhu lépe než jsou jejich náklady obětované příležitosti.
Ostatní konkurenti si řeknou:
Nedokážu vyrobit ipady, ale mohu začít vyrábět konkurenční výrobky.
Uvidíte hráče jako Samsung a vidíme to nyní v roce 2012. A je to probíhající práce pro tyto konurenty.
Samsung, HTC, HP, všichni výrobci tabletů, všichni výrobci počítačů. A spojují se s výrobci operačních systémů jako Microsoft a Android od Googlu.
A vyrábějí konkurenční výrobky a navíc je propagují.
Hodně je propagují.
Snaží se prosadit výrobky na trhu, jak nejagresivněji je to možné.
Jejich výrobky se stávají stále více porovnatelné s ipadem.
Možná lepší v určitých dimenzích, buď v nákladech nebo funkcích. Hodně to propagují.
Co se dlouhodobě stane s křivkou poptávky Applu?
Při jakékoli ceně bude poptáváno méně a tak se křivka poptávky posune.
Křivka poptávky se posune doleva.
Můžeme skončit s novou křivkou poptávky. Je to jiný odstín modré. Která vypadá nějak takhle.
Nebo bychom měli říct dlouhodobá křivka poptávky poté, co tihle lidé své výrobky vylepšili a hodně je propagovali. Pokud je to nová dlouhodobá křivka poptávky, potom naše dlouhodobá křivka mezních příjmů bude dvojnásobně strmější. Bude vypadat nějak takhle.
Bude-li dvakrát strmější, dotkne se....bude vypadat...dokáži to lépe. Naše nová křivka mezních příjmů... Udělám to trochu jinou barvou.
Udělám to růžovou.
Naše nová křivka mezních příjmů bude vypadat nějak takhle.
Tohle je dlouhodobá křivka mezních příjmů.
Jaké je nyní optimální množství, které má Apple vyrábět?
Bude dosahovat ekonomický zisk, celou dobu až k tomuto bodu zde.
Nyní máme toto nové... nazvu ho dlouhodobé množství.
Udělám to jinou barvou. Moc používám růžovou.
Dlouhodobé množství zde.
Pro zjištění příjmu z jednotky nebo ceny při tomto množství se posuneme nahoru na křivku potpávky, na naši novou křivku poptávky.
Pamatujte si, že naše dlouhodobá křivka poptávky je zde. Podle toho, jak jsem to nakreslil, to vypadá, že naše cena se příliš nezměnila.
Máme stejnou cenu.
Ale jaký je nyní náš průměrný ekonomický zisk na jednotku?
Podle toho, jak jsem to nakreslil, průměrné celkové náklady jsou přesně tam, kde je cena.
Náš průměrný ekonomický zisk na jednotku klesne na nulu.
Tady máme tuhle pěknou zelenou výšku.
Nyní už žádnou výšku nemáme, i přesto že prodáváme dobré množství jednotek, náš průměrný ekonomický zisk z jednotky je nula.
Místo oblasti zde budeme mít tuhle čáru, která je v podstatě nula.
Nyní máme nulový ekonomický zisk.
Důležitá věc, kterou je nutné si uvědomit u monopolistických konkurentů... a tohle se nestane přes noc. Myslím tím, že někdo z vás může namítat, že nyní na začátku roku 2012
Apple stále generuje ekonomický zisk.
Je vždycky důležité si uvědomit, že ekonomický zisk je odlišný od účetního zisku.
Účetní zisk může být kladný.
Ekonomický zisk může být nulový, když je účetní zisk kladný.
Můžete mít i ekonomickou ztrátu a stále budete mít účetní zisk.
Ale někteří lidé budou namítat, že nyní Apple má stále zisk nad rámec svých nákladů obětovaných příležitosti. A tohle nyní probíhá v roce 2012, že křivka poptávky se posouvala doleva. A nakonec bude veškerý ekonomický zisk pohlcen a bude méně motivů pro všechny tyto hráče, aby byli tak agresivní.
Důležitá věc, kterou je nutné si u monopolistické konkurence uvědomit je, určitě to, že jejich křivky vypadají jako monopol.
Ale ke konkurenci nedochází co se týče nabídky ipadů.
Žádný z těchto hráčů nemůže nabídnout ipady.
Ke konkurenční části dochází pro všechny tyhle lidi vyrábějící substituty a jsou agresivní a zažírají se do poptávky monopolistické konkurence.
(hraje piano)
Někdy říkáme, že je obraz jako zrcadlo, že je dokonalý odraz, naprosto nezkreslený a přesný.
Ale někdy je samo zrdcadlo pokřivené a přesně takové vidíme na Parmigianinově autoportrétu.
Namaloval ho v jednadvaceti.
Je to autoportrét ve vypouklém zrcadle, a tak je odraz velmi zkreslený.
Je to zábavné.
Skutečně.
Zblízka je snad ještě důmyslnější, Parmigianino totiž nemaloval na rovný povrch.
Vytvořil ze dřeva podklad, který je vypouklý a napodobuje zrdcadlo, efekt je tak ještě působivější.
Předvádí se!
Parmigianinova tvář je téměř přesně uprostřed, je úžasně klidný, ale svět jako by kolem něj vířil a chaos jako by se rozpoutal pokřivením zrdcadla.
Fascinují mě ty původně přímé trámy na stropě a okna, všechny ty pravé úhly by vytvořily strukturu pokoje, ale teď se kolem něj hroutí a vytvářejí nádherně zkreslený rám.
Je to raně manýristická malba.
Manýrismus přišel koncem vrcholné renesance ve dvacátých letech šestnáctého století a v manýrismu vidíme iluzi pokroucenosti, předvádění se, mistrovskou techniku.
Tento a jiné portréty předvedl papeži Klementu VIII. v naději, že získá nějaké papežské zakázky.
Což se nestalo.
Nestalo, ale malba jakoby skutečně říkala:
"Podívej, co dokážu." V popředí má ruku, která je nástrojem jeho skvělého umu.
Zajímavé, k téhle malbě se člověk musí pořád a pořád vracet.
Podívejte na pravou stranu malby, možná rozeznáte něco, co vypadá jako dveře, ale velmi se zmenšily.
A napravo od nich rozeznáte zlatý rám samotné malby, která musí být navrchu jeho stojanu.
Takže vlastně vidíte rám, který zrovna maluje a který ponese tuto desku.
Skutečně působí velmi sebevědomě.
Když se zamyslíte nad úplnými začátky renesance, kdy umělci byli pouhými řemeslníky, a jak se situace změnila, jak se umělec považuje za velký talent, který může papeži nabídnout důležité služby.
Situace se skutečně změnila. Skutečně je to velmi intelektuální nadání, zamýšlí se nad otázkami optiky, vědy
A: a téměř i nad filozofií vidění sebe sama.
(hraje piáno)
Jazzová klavírní hudba
Nacházíme se v galerii Courtauld a díváme se na Zátiší s Amorem.
Žena 1: Myslím, že je trochu těžké nalézt jeden úhel pohledu, který platí pro celou tuto malbu.
Když se podíváte na ten stůl v popředí s ovocem a se sádrovou soškou, tak to vypadá, že to bylo malováno z jednoho úhlu pohledu a když se podíváte směrem na pozadí, potom je tu z ničeho nic podlaha, či je to kus textilie?
Dobře, tedy měli bysme možná začít v popředí, máme tady plastový odlitek "putti" malé andělské figury bez paží, je spíše roztomilý, je trochu protáhlý a stojí v kontrapostu, takže se vlastně hýbe.
Zdá se, že Cézanne zdůraznil otočení jeho těla, což se stává jakousi osou pro celou malbu.
Potom je tu ale ještě něco zajímavějšího. Když se podíváte dozadu, uvidíte řadu naskládaných pláten nebo možná rámů, na které se plátno napíná. Jsou otočená směrem od nás,
Některá i šikmo přímo za zády andílka.
Můžeme dokonce rozeznat figuru vpravo nahoře.
Potom je tam kousek ovoce.
Žena 1:
Obrovský kus ovoce, který je asi na podlaze.
Anebo je to balón?
Zdá se jakoby předstupoval dopředu. Vizuálně to posouvá celé plátno nahoru a dopředu a opravdu popírá jakoukoli prostorovou hloubku.
Potom se kruh malby uzavírá tím, že vaši pozornost přenese zpět do popředí.
To se děje i proto, že hlavní námět obrazu, který je umístěn trochu v pozadí, se k nám obrací. Také je tu to ovoce na zemi které je spojeno s ovocem na stole v popředí, takže uceluje kompozici.
Žena 1: Všechno se jakoby lehce posouvá.
Soška Amora, jak jsi řekl, se jakoby natáčí a Cezanne to natočení zdůrazňuje.
Postava v pozadí, která je, předpokládám součástí té malby.
Muž: Ano, vypadá to tak.
Žena 1:
Jakoby byl v pohybu. Když se podíváš blíže na obrysy toho ovoce, zdá se, že se pohybuje.
Vypadá to, že nic není stabilní, že je vše v pohybu.
A co to pozadí?
Proč by Cézanne dělal takovou věc?
Je to tak komplikované a problematické znázornění prostoru. A některé části jsou ještě zvláštnější.
Například, jestliže je to dole vlevo hned za chodidlem Amora cibule, hodně velká cibule, tak její slupka končí a listy začínají přesně na linii, kde vidíme, že končí podlaha.
Ta linie pokračuje a prochází u druhého Amorova boku a jeho třísla znovu navazují na okraji plátna.
Je tam celá řada protnutí, čímž velmi připomíná Degase. Působí rychle a volně, je mimo naše očekávání prostoru.
Což jistě poukazuje na to, že to není tak, že Cezanne nevěděl, co dělá, když smíchal všechny ty úhly pohledu a všechno to zaklikatil, že to byl vědomý umělecký záměr a že je to pečlivě zkomponovaný obraz, přestože nemusí splňovat naší tradiční představu o zátiší.
Například stůl směřuje stejně jako Amorova noha k nám, ale jeho bok se také natáčí do prostoru stejným směrem jako plátno za soškou.
Potom je možné, že obličej je dokonce srovnán s plátnem za ním. Takže realita je utvářena tou soškou?
Je šílené přemýšlet v této souvislosti o Červeném studiu od Matisse?
Je to umělecké studio. Máme tu naskládané obrazy.
Máme tu obrazy, na kterých umělec pracuje, části zátiší a máme tu plátno, které je sjednoceno do jednoho tónu modrých, s trochou červenených a zelených.
Ale je tu něco na tom, možná to pojetí prostoru umělcova studia z více osobního hlediska, ačkoli je těžké to interpretovat vzhledem k Cézannovi, protože to tolik vypovídá o prostoru, struktuře a tvaru.
Přestože někteří historikové umění, myslím Myra Shapiro, určitě vložil osobní pojetí skrz formy v zátiší.
Předpokládal bych, že Matisse pracoval na tématech, které tady Cesanne předkládá a na dalších plátnech té doby, s rozkladem prostoru, ale myslím, že mají opravdu co dočinění se subjektivitou diváka v prostoru.
Vytváříme vlastně prostor, jak se jím pohybujeme? A není prostor vlastně subjektivnější a více utvářený oproti ideálnímu architektonickému porozumění?
Můžeme vidět, jak se těmito otázkami modernisté počátkem 20. století zabývali, protože je tu něco ještě více radikálního v tomto přeskupování prostoru.
Hraje jazzová klavírní hudba
Vítejte na mé prezentaci o definičních oborech funkcí.
Co je definiční obor?
Spojení "definiční obor" často zaslechnete spolu se... spojením "obor hodnot".
Definiční obor je prostě jen popis hodnot, které můžu dát... do funkce a dostat platný výsledek.
Podívejme se na pár příkladů.
Řekněme, že f(x) se rovná, třeba x^2. ...
Zeptám se vás: jaké hodnoty x můžu dát do funkce tak abych dostal zpět nějakou platnou hodnotu x^2?
Odpověď je, že tam můžu dát jakékoliv číslo.
V tomto případě je tedy definiční obor taková množina x, že x může být jakékoliv reálné číslo.
Tohle je tedy jen nóbl způsob říct -- jo, tohle R... s dvojitou zadní čárou, to je značka pro reálná čísla... a myslím, že reálná čísla už teď stejně znáte.
Takže to je každé číslo kromě čísel komplexních.
A jestli nevíte, co jsou komplexní čísla,... tak to vůbec nevadí.
Teď je nejspíš znát nebudete potřebovat.
Reálná čísla jsou všechna čísla, která většina lidí... zná, včetně iracionálních čísel, včetně... transcendentálních čísel, včetně zlomků --... každé číslo je reálné číslo.
Definiční obor je tedy x, a x musí pouze splnit tu podmínku, že... bude jedním z reálných čísel.
A tohle malé "e" obráceně, to jen značí... že x je členem množiny reálných čísel.
Pojďme zkusit další, trošku jinak. ...
Vezměme si f(x), které se rovná 1 lomeno x^2.
Je tohle stejný případ?
Můžu pořád dát do x jakoukoliv hodnotu a dostat... platný výsledek?
No, co je f(x) když x bude 0? ... f(0) se rovná 1 / 0.
A co je 1 nad 0?
Nevíme, co to je, takže to je nedefinované. ...
A nejspíš o tom přemýšleli, ale nikdo z nich... asi nemohl přijít na to,... co je dobrá definice 1 děleno 0, která je konzistentní... se zbytkem matematiky.
Takže 1 děleno 0 zůstala nedefinovaná.
Takže f(0) není definované.
Takže nemůžeme tam umístit 0 a dostat platný výsledek pro f(0).
Takže zde to zapíšeme tak, že definiční obor se rovná -- malá závorka,... která ukazuje, jaká je ta množina, kde se x používají.
Tyhle složené závorky jsem nenamaloval... zrovna hezky. x náleží do náleží reálných čísel, ale... nesmí se rovnat 0.
Oproti původní variantě jsem to tedy upravil jen maličko.
Předtím jsme říkali, že když je f(x) rovna x^2, tak x... je jakékoliv reálné číslo.
Teď říkám, že x je jakékoliv reální číslo kromě 0.
Tohle značení je frajerský způsob, jak to říct, a tyhle složené závorky jen značí množinu.
Pojďme zkusit pár dalších.
Řekněme, že f(x) je rovna odmocnině z x - 3.
Tady jsme si řekli, že ta funkce není definovaná... když bude ve jmenovateli 0.
Co je ale zajímavé na téhle funkci?
Můžeme odmocnit záporné číslo?
No, dokud se nenaučíme počítat s imaginárními a komplexními čísly,... tak nemůžeme.
Takže tady řekneme fajn, každé x je platné, kromě těch x,... ve kterých je tenhle výraz záporný.
Tedy musíme říct, že x mínus 3 musí být větší než... nebo rovno 0, protože odmocnina z nuly je v pořádku,... je to prostě 0.
Takže x minus 3 musí být větší nebo rovno 0, takže x musí být... větší nebo rovno třem.
Tady, náš definiční obor jsou taková x z reálných čísel,... která jsou větší než 3. ...
Co kdybych řekl, že f(x) je rovno odmocnině z... absolutního čísla x minus 3?
Teď to bude trošku komplikovanější.
Stejně jako teď, tento výraz... pod odmocninou musí být větší nebo roven 0.
Takže můžeme říct, že absolutní hodnota x minus 3 je... větší nebo rovna 0.
Takže máme, že absolutní hodnota x musí být větší... nebo rovna 3.
Když má absolutní hodnota něčeho být... větší nebo rovna něčem, tak to znamená,... že x musí být méně nebo rovno -3, nebo x musí být... větší nebo rovno 3.
To dává smysl, neboť x nemůže být -2, že jo?
To proto, že -2 má absolutní hodnotu méně než tři.
Takže x musí být méně než -3.
Musí to být v záporných čísel ve větší vzdálenosti než... -3, nebo to musí být dál v kladných čísel... než +3.
Takže, znovu, x musí být méně než -3 nebo... x musí být více než +3, a to tvoří náš definiční obor.
Máme výsledek: x musí patřit do reálných čísel... -- vždycky zapomenu,... má tam být čára? no, buď čárka nebo dvojtečka.
Už to zapomínám, dělal jsem... tohle dávno.
No nic, myslím, že to ale chápete.
Zde by mohlo být jakékoliv reálné číslo, dokud je menší nebo rovno... než -3, anebo větší nebo rovno 3. než -3, anebo větší nebo rovno 3.
Teď se vás na něco zeptám.
Co kdybychom místo tohohle měli celý výraz ve jmenovateli... tohle jsou všechno jiné problémy.
Tak teď máme 1 děleno druhou odmocninou z absolutní... hodnoty x minus 3.
Jak tohle změní situaci?
Nejen že musí tento výraz ve jmenovateli,.. nejen že musí být větší nebo roven... 0, může ještě pořád vůbec být 0?
No, nemůže, protože odmocnina z 0 je 0, ... a ve jmenovateli bychom pak dostli 0.
Takže je to jako tenhle a tenhle... problém dohromady.
Takže teď když máme 1 děleno odmocninou z absolutní... hodnoty x minus 3, tak teď už to není větší nebo rovno... 0, teď už je to jenom větší 0, jo?
Je to jen větší než 0.
Protože nemůžeme mít 0 ve jmenovateli.
Takže je-li to větší než 0, tak pak řekneme, že to je větší než 3.
A prostě jenom smažeme ty rovná se tady.
Smažu to pořádně. ...
Je to trošku jiná barva, ale... třeba si toho nevšimnete.
Tak, tady to je.
No, máme ještě čas, tak můžeme udělat ještě jeden příklad... ...
Tohle smažu.
Tak.
Řekněme, že f(x) je rovno 2, když je x sudé, a... 1 děleno x minus 2 krát x minus 1, když je sudé.
Co je definiční obor této funkce?
Co je platné x pro tento výraz.
Okamžitě máme dvě podmínky.
Když je x sudé, tak použijeme tuhle podmínku, takže když je x rovno 4 -- ... tak je rovno 2, protože jsme použili tuhle podmínku tady.
Tohle ale platí, když je x liché.
Stejně jako v minulém příkladu, co jsou situace,... kdo se tenhle výraz rozbije?
No, když je dělitel roven 0.
A dělitel je roven 0, když x je rovno 2... nebo když je x rovno 1.
Jenže tahle podmínka platí pouze tehdy, když je x liché.
Takže x se rovná dvěma se téhle podmínky netýká.
Takže pouze x se rovná 1 připadá v úvahu.
Takže definiční obor jsou taková x z reálných čísel, pro která platí... že x se nerovná 1.
Myslím, že víc toho teď už nestihnem.
Užijte si určování definičních oborů! ...
Doufám, že mi budete rozumět, protože ráno mluvím anglicky strašně a odpoledne ještě hůř.
(Smích)
Během mnoha let jsem zahajoval proslovy tímto rčením:
"Město není problém, je to řešení."
A jsem čím dál více přesvědčen, že není jen řešením pro stát, ale i řešení, co se týče problému klimatické změny.
Ale my na města pohlížíme hodně pesimisticky.
Já v nich pracuji skoro čtyřicet let a kdykoli se mi nějaký starosta snaží namluvit, že jeho město je moc velké nebo že nemá finanční zdroje, rád bych podotknul, a přitom vycházím z vlastní zkušenosti, že každé město na světě se dá vylepšit za méně než tři roky.
Netýká se to velikosti. O velikost vůbec nejde, nejde ani o finanční zdroje.
Každý problém ve městě musí mít vlastní rovnici vzájemné zodpovědnosti a také návrh.
Takže na začátek bych chtěl představit některé postavy z knihy, kterou jsem připravil pro teenagery.
Nejlepším příkladem kvality života je želva, protože želva ilustruje propojení bydlení a práce.
Když si uvědomíte, že se textura jejího krunýře podobá té městské, dovedete si pak vůbec představit, jak smutná bude, když jí ho rozřežeme?
A to je přesně to, co děláme v našich městech: žijeme tady, pracujeme tam, bavíme se tamhle.
A většina lidí město opouští a žije mimo něj.
Takže další postavičkou je automobil Otto.
Když je pozvaný na večírek, tak vždycky odchází poslední.
Židle už jsou pozvedané a on pořád pije, a že pije hodně.
A taky strašně kašle.
Je hodně sebestředný, veze jen jednoho nebo dva lidi a neustále se domáhá nových silnic.
Dálnic.
Je hodně, hodně náročný.
Ale máme tu i Accordion, přátelský autobus, který uveze 300 lidí -- 275 Švédů, 300 v Brazilců.
(Smích)
Když mluvíme o plánech, každé město má svůj vlastní.
Curitiba, mé město: tři miliony lidí žijí v metropolitní oblasti, 1,8 milionu v samotném městě.
Curitiba v Riu, je to jako kdyby se líbali dva ptáčci.
Oaxaca v San Francisku, tam je to jednoduché -- ulice Market Street, Van Ness a nábřeží.
A každé město má svůj jedinečný plán.
Ale někdy je k jeho uskutečnění potřeba, aby někdo navrhl scénář a navrhnul plán -- nápad, který mu každý, nebo alespoň většina pomůže uskutečnit.
Tady vidíte strukturu Curitiby.
Je příkladem toho, jak se dá žít a bydlet dohromady.
Tady je větší hustota obyvatel a tady je víc veřejné dopravy.
Tento systém začal fungovat v roce 1974 s 25 000 cestujícími denně, teď je to 2 200 000 cestujících za den.
Trvalo 25 let, než se přidalo další město, Bogota, kde si vedli skvěle.
A teď je to celkem 83 měst po celém světě, které provozují takzvaný curitibský metrobus.
Jedna poznámka: není to důležité jenom pro vaše město, každé město, mimo svých normálních problémů, hraje důležitou roli v tom, že v něm a s ním žijí lidé.
Což znamená, že hlavně dvě věci -- mobilita a udržitelnost -- jsou pro města čím dál podstatnější.
Tohle je dvoukloubový autobus jen nedaleko od mého domu.
Až budete v Curitibě, tak se stavte a dáme si kafe.
Tady je vidíte, jak se celý systém vyvíjel.
Autobus je jiný díky těmto nástupním tubusům, které vlastně autobus přeměnily na metro.
Tím chci říct, že v podstatě prošel metrofikací.
Tady je návrh autobusu, zaplatit můžete před tím, než do něj nastoupíte.
Hendikepovaní ho můžou normálně používat.
Chci říct, že největší podíl na emisích mají auta -- více jak 50% -- takže když se spoléháme jenom na auta...
A proto když mluvíme o udržitelnosti, docházíme k tomu, že nestačí mít zelené budovy, nové materiály, ani nové zdroje energie.
Koncept města a jeho návrh jsou rovněž důležitým aspektem.
A taky to, jak vzděláváte děti.
O tom budu mluvit za chvíli.
Mobilita v našem podání se snaží o propojení všech systémů.
V roce 83' jsme navrhli Riu způsob, jak spojit linky metra s autobusy.
Lidi z metra byli samozřejmě proti.
A o 23 let později nám volají, abychom jim tento nápad navrhli.
Chápete, k jaké změně dojde, představa Ria se systémem, který má interval jedné minuty.
Nepodobá se Šanghaji, přes den je bez barev a takhle bude vypadat v noci.
A předtím, než se ozvete, že to vypadá, jako návrh Normana Fostera, vám řeknu, že my jsme to vymysleli v roce 83'.
Tady je model, ukázka toho, jak to bude fungovat.
Takže jedná se o ten samý systém, jen dopravní prostředky se liší.
A tady je ten model.
Nesnažím se dokázat, který ze systémů dopravy je lepší.
Snažím se říct, že musíme zkombinovat všechny systémy, a to pod jednou podmínkou: nikdy -- pokud máte metro, pokud máte povrchové systémy pokud máte jakékoli systémy -- nikdy nesoupeřte v tom samém prostoru.
Když se vrátíme zpět k autům, já jsem vždycky říkal, že auto je jako tchyně: musíte s ním mít dobrý vztah, ale nesmí vám řídit život.
Takže, když je jedinou ženou ve vašem životě tchyně, tak máte problém.
Takže všechny nápady na to, jak proměňovat prostřednictvím návrhů -- staré lomy, otevřené univerzity, botanické zahrady -- tohle všechno souvisí se vzděláváním dětí.
Během šesti měsíců naučíme děti třídit odpad.
A děti to potom naučí svoje rodiče.
V současnosti vytřídíme 70% odpadu -- to je za posledních 20 let nejvyšší míra třídění na celém světě.
Sedm - nula.
(Potlesk)
Takže, vzdělávejte děti.
Pokud chceme žít v udržitelném světě, musíme pracovat s tím, co máme, ale nesmíme zapomenout na města a děti.
Pracuji v muzeu a také ve městě, které má mnoho způsobů využití, protože ve městě nemůžete mít místa, která jsou prázdná 18 hodin denně.
Vždycky byste měli mít strukturu, která umožní žití i práci zároveň.
Snažte se porozumět městským částem, protože jejich funkce se může během 24 hodin měnit.
S tím souvisí i to, že město je jako rodinné foto.
I když zrovna nemusíte nos vašeho strýce, tak tu fotku neroztrháte, protože jste na ní i vy.
A zde můžete vidět, jak to funguje v našich městech. Tady je hlavní nákupní třída, povedlo se nám to za 72 hodin.
Ano, musíte být rychlí.
A toto jsou národnostní příspěvky: italský vjezd, ukrajinský a polský park, japonské náměstí, německý park.
A pak se z ničeho nic rozpadne Sovětský svaz.
A od té doby tu jsou lidé z Uzbekistánu,
Kazachstánu, Tádžikistánu, atd., takže jsme ten program museli zastavit.
(Smích)
Nezapomeňte: kreativita se probouzí, když na konci rozpočtu škrtnete nulu.
Ještě lepší, když to budou nuly dvě.
Tohle je divadlo Wire Opera postavené za dva měsíce.
Parky -- staré lomy, které byly přeměněny na parky.
Lomy byly kdysi dávno přírodou a tak vezmeme to, co máme, a znovu to změníme.
Všechno může být proměněno. Každou žábu můžete proměnit v prince.
Znovu opakuji, ve městě musíte pracovat rychle.
Plánování zabere čas.
Já zde nabízím městskou akupunkturu.
Což znamená, že pomocí několika ústředních nápadů pomůžete normálnímu procesu plánování.
A zde je potvrzení akupunktury, nebo také I.M.
Peiho (architekt). Malé věci mohou proměnit město k lepšímu.
Nejmenší park v New Yorku a přeci nejkrásnější.
32 metrů.
Takže na závěr chci jen říct, že můžete vždy navrhovat nové materiály -- nové udržitelné materiály -- ale pamatujte, že musíme rychle směřovat k cíli, protože nemáme všechen čas jen na plánování.
A myslím, že kreativity a inovace se probouzejí.
Nemůžeme mít všechny odpovědi.
Takže když začnete -- a nemůžeme si myslet, že máme všechny odpovědi -- je důležité začít a získat něco od lidí, kteří nás mohou učit, pokud nejste na správně cestě.
Na závěr bych byl rád, kdybyste mi pomohli zazpívat píseň udržitelnosti.
Ano?
Prosím, dejte mi jen dvě minuty.
Vy budete zpívat a vytvářet rytmus. ♫ Toonchi-too! Toonchi-too! ♫ ♫ Toonchi-too!
To zvládneš! ♫ ♫ Nejezdi tolik autem!
Konečně se rozhodni! ♫ ♫ Řekni ne emisím! Je to možné!
Je to možné! ♫ ♫ To zvládneš!
To zvládneš! ♫ ♫ Bydli kousek od práce! ♫ ♫ Pracuj kousek od domova!
Neplýtvej doma energií! ♫ ♫ Je to možné!
Je to možné!
Ty to zvládneš! ♫ ♫ Ty to zvládneš!
Třiď ten odpad! ♫ ♫ Organické!
Fantastické! Neplýtvej!
Je to možné! ♫ ♫ Ty to zvládneš!
A začni s tím teď hned! ♫
Děkuji vám.
(Potlesk)
Sal Khan:
Takže, když lidé přemýšlejí o tom, co je to vzdělání, jde ve skutečnosti o celou řadu věcí.
Pokud si představíte tadyhle, toto je nejvíce- nejvíce mechanická forma vzdělání.
Toto je vaše násobení dat a roků v dějepisu nebo ve slovní zásobě.
A potom, pokud pokračujete tímto směrem, se dostanete k otevřenějším a kreativnějším věcem.
Takže tohle je kreativita.. kreativita a otevřenost.
A právě teď se děje to, že zcela určitě dochází ke kreativitě a otevřenosti ve třídách, ale téměř každý pedagog, se kterým jsem mluvil, říká, že si přeje mít více času, aby mohl tohle dělat.
Takže v trad.. v současné době se náš tradiční vzdělávací systém zaměřuje více méně na tuto část spektra.
A toto je.. tady je místo, kam se zaměřuje nyní.
Co je na Khanově škole zajímavé je to, že jsme byli schopni.. s kombinací.. zcela zřejmě, máme videa, máme software, který tvoří naše cvičení a administrace stránek.
Budeme mít spolek studentů, kteří jsou schopni si navzájem pomáhat.
Domníváme se, že tento virtuální komponent může začít.. může začít pracovat s velkým množstvím tohoto.
Pokračuje to až k věcem, které jsou celkem abstraktní a docela otevřené a projektově založené.
Máme informatiku a další.
Máme simulace.
Hodně videí, které se týkají abstraktního chápání věcí, ale tato hodnota, hodnota toho, čím může Khanova škola být, jak si myslíme, není v tom, aby nahradila toto, v žádném případě, aby nahradila toto.
Sám mám děti a nechci, aby se jen učili ve virtuální škole nebo trávili svůj čas ve třídě.
Domníváme se, že možností je, když se fyzická třída přesune sem.
Stane se tím dokonce otevřenější a kreativnější.
Takže náš pohled na letní tábor je opravdu experimentovat s tím, co můžeme dokázat tady.
To je to, co děláme právě tady v naší Zjišťovací laboratoři.
A proto uvidíte na tomto 'táboře' - myslím, že jej tak můžeme nazývat - uvidíte mnohem více druhů simulací.
A když mluvím o.. mluvíme o opravdových světových hrách: kdy děti obchodují, kdy spolu děti mluví.
Uvidíme mnoho projektů: studenti stavějící roboty, studenti rozebírající elektronická zařízení a zjišťující, co veškeré ty věci dělají.
Uvidíte mnohem více praxe, praktickou matematiku, tudíž hodně pravděpodobnosti a statistiky, a také tak nějak taktilní matematiky.
Uvidíme 3D geometrii.
Tyto děti postaví 3D čtyřstěn Sierpińského, nebo cokoliv jiného.
Takže, opravdu, tohle je vše o tom 'Jak může vypadat budoucnost fyzikálních tříd?'
A tohle je opravdu důželitý bod, protože kdykoliv lidé pomyslí na virtuální vzdělání, vždy si jej představují jako buď/ anebo, virtuální vzdělání versus to fyzické.
Ale my si myslíme, že virtuální vzdělání udělá to fyzické cennějším, a ve skutečnosti jej dělá ještě více cennějším.
Ironie je v tom, že vlastně, škola budoucnosti, 'ta fyzická', v našich myslích, se stane ještě víc důležitější.
A tak to, v co doufáme, je experimentovat se všemi těmito věcmi, zjistit, co funguje a co nefunguje a potom zjistit, jestli to můžeme ve velkém měřítku přenést do zbytku světa.
Můžeme sdílet to, co funguje, a tak kterýkoliv pedagog, kterýkoliv student a rodič kdekoliv na světě může zkusit některé tyto simulace, projekty a praktické hry.
("Kde to všechno začíná.") (smích)
Bála jsem se ženství.
("strach") Ne že bych se teď už nebála, ale naučila jsem se předstírat a přizpůsobit se.
Vlastně jsem vyvinula několik zajímavých nástrojů, které mi pomohly se s tímto strachem vyrovnat.
Vysvětlím to.
V 50. a 60. letech, když jsem vyrůstala, měly být holčičky milé a přemýšlivé a hezké a zdvořilé a jemné. A my se měly napasovat do rolí, které byly dost ve stínu.
Opravdu nebylo moc jasné, čím máme být.
("Nemůžu se rozhodnout, čím budu, až budu velká. Hodná holka nebo děvka?")
Kolem nás bylo hodně vzorů.
Matky, tety, sestřenice, sestry a samozřejmě všudypřítomná média bombardující nás obrázky a slovy o tom, jaké máme být.
Moje máma byla jiná.
Byla žena v domácnosti, ale nechodily jsme spolu ven, abychom dělali holčičárny. Ani mi nekupovala růžové oblečení.
Místo toho věděla, co potřebuji a koupila mi knížku kreslených vtipů.
Zhltla jsem ji najednou.
Kreslila jsem a kreslila a protože jsem věděla, že humor je v mé rodině dovolený, mohla jsem kreslit a dělat, co jsem chtěla a nemusela jsem se předvádět, mluvit - byla jsem hodně stydlivá - a dovolili mi to.
Zapálili ve mě kreslířku. ("To neznamená, že už jsem se nemusela snažit být holka... a dělat chyby.")
Když jste mladí, nevíme vždycky - no, víme, že existují pravidla, ale ne vždycky je nám známo, jak se podle nich správně chovat, přestože jsou nám vštěpována už od narození a říkají nám, jaká je ta nejdůležitější barva na světě.
Říkají nám, jakou máme mít postavu.
("Jo, je to velké. Jako vy.")
Říkají nám, co nosit ("Tohle se teď nosí?") a jak se česat ("Chci vypadat jako Sarah Palin, ale ne být jako ona.") a jak se chovat
Pravidla, o kterých mluvím naše kultura neustále sleduje.
Opravují nás.
A těmi prvotními strážci jsou ženy, protože jsme nositelkami tradice.
Předáváme ji z generace na generaci.
Nejenže máme vždycky ten vágní dojem, že se od nás něco očekává.
A nadto, ta pravidla se stále mění.
("Dělá mi starosti, že nemám starosti.")
Polovinu času nevíme, co se děje a to nás staví do velmi slabé pozice.
("Pravidla: jak se oblékat, chovat se, mluvit, chodit, doplňte další pravidlo").
Pokud se vám tato pravidla nelíbí, a mnoha z nás se nelíbí - mně osobně se nelíbila a nelíbí, i když je polovinu času dodržuji a ani si nejsem vědoma, že se jimi řídím - jak lépe je změnit než humorem?
Humor se opírá o tradice společnosti.
Vezme si, co známe a otočí to. Vezme si pravidla chování a oblékání, udělá z nich něco nečekaného a tak vyvolá smích.
Co se stane, když spojíte ženy a humor?
Podle mně můžete dostat změnu.
Protože my ženy stojíme pevně nohama na zemi, a známe tradice tak dobře, že můžeme přispět novou troškou do mlýna.
Začala jsem kreslit uprostřed velkého zmatku.
Vyrůstala jsem nedaleko odsud, ve Washingtonu D. C. během hnutí za občanská práva, atentátů, aféry Watergate a feministického hnutí.
A myslím, že jsem si kreslila a zkoušela tak přijít na to, co se děje.
A taky moje rodina měla rušné období. A já si kreslila, abych rodinu spojila - ("Zůstávám spolu kvůli mým rodičům.") - abych rodinu pomocí smíchu dala dohromady.
Nefungovalo to.
Moji rodiče se rozvedli a moji sestru zatkli.
Ale já jsem se našla.
Pochopila jsem, že nemusím nosit vysoké podpatky, nemusím nosit růžovou a i tak můžu mít pocit, že zapadám.
Když jsem byla trochu starší a bylo mi kolem 20, zjistila jsem, že je jen málo žen - kreslířek vtipů.
A pomyslela jsem si, "možná že můžu prolomit ten malý skleněný strop, který v kreslení je."
A to se i stalo; stala se ze mne kreslířka.
A pak mě napadlo, kolem čtyřicítky jsem začala přemýšlet,
"A proč něco neudělám?
Vždycky jsem milovala politické kreslené vtipy, tak proč si nepohraju s obsahem mých kresbiček a nepřinutím lidi k zamyšlení nad těmi hloupými pravidly, kterými se řídíme, zároveň jak se smějí?"
Můj pohled je hodně ("Diplomacie lichotek:
Žiju tady.
I když jsem hodně cestovala, pořád myslím jako Američanka.
Ale věřím, že pravidla, o kterých mluvím, jsou univerzální, jenže každá kultura má jiné vzorce chování a oblékání a tradice a každá žena se potýká se shodnými věcmi jako my tady ve Spojených státech.
Následkem toho máme - my, ženy, protože stojíme pevně nohama na zemi, známe tradici - máme úžasnou anténu.
Poslední dobou spolupracuji se zahraničními kreslíři a hodně mě to baví.
A díky tomu ještě více oceňuji sílu kreslených vtipů pojmenovat pravdu, dostat se rychle a stručně k problému.
A navíc se ke čtenáři dostat nejen skrz intelekt, ale i skrz srdce.
Moje práce mi také umožnila spolupracovat se ženami - kreslířkami ze všech koutů světa -
- ze zemí jako je Saudská Arábie,
Írán, Turecko,
Argentina, Francie - - a společně jsme seděly a smály se a mluvily a povídali si o svých problémech.
A tyto ženy pracují hodně tvrdě, v obtížných podmínkách na tom, aby jejich hlas byl slyšen.
A já se cítím poctěna tím, že s nimi mohu pracovat.
A povídáme si o tom, jak ženy silně vnímají, díky svým slabým pozicím a rolím udržovatelek tradic a že máme skvělý potenciál k tomu, abychom nastartovali změnu.
I já myslím a pevně věřím, že můžeme věci měnit s každým zasmáním.
Děkuji. -
Nacházíme se v muzeu Prado v Madridu, kde stojíme před plátnem Francisca Goyi.
Je zde přímý odkaz na Velázquezovo dílo Las Meninas (Dvorní dámy).
Vidíme, že se autor umístil do díla svůj autoportrét a to do většího stínu, než v jakém se zobrazoval Velázquez. Je schovaný za velkým plátnem v téměř stejném úhlu jako Velázquez v Las Meninas.
Samozřejmě před námi vidíme seřazenou královskou rodinu, ačkoli král a královna zde nejsou odrazem v zrcadle, ale stojí přímo před námi.
V tomto díle je také rušivý element. Jsme totiž zvyklí na královské portréty, které v sobě skrývají idealismus, což zde vnímáme ve velké škále.
Některé postavy vypadají velmi ideálně, včetně jejich postojů, tváří a podobně. Avšak myslím si, že královna vypadá tak, jak vypadala ve skutečnosti a do určité míry dokonce i král.
Opakem bylo více idealizované a mladé zobrazení.
Myslím si, že Goya dělá něco docela neobvyklého tím, že posouvá hranice a královská rodina mu to dovoluje.
Existuje druh specifičnosti a také psychologické hloubky jejich obličejů a oslňující krásy ve vyobrazení dětí. Přehlídka kostýmů v tomto díle je úžasná.
Ornamentálnost, vojenská vyznamenání ze zlata či stříbra, která se lesknou na světle.
Můžete zachytit odlesk šperků již při prvním pohledu na plátno.
Goya je umístil opravdu skvěle.
Vzdáleně a poněkud nepřímo je toto velmi podobné Velázquezovi.
Je zajímavé, že tato královská rodina se v určitém smyslu podobá Velázquezově dílu, který však tvoří poněkud jiné období.
Toto je Karel IV., ne Filip IV.
Španělsko je v té době v krizi a na scénu přichází Francouzská revoluce.
Královská rodina zvažuje, zda je schopna udržet pořádek a svou vládu vůbec.
Schopna toho nebude. Ani náhodou.
Fernando, stojící nalevo v modrém kabátu, tajně spolupracuje s Napoleonem, který podniká invazi do Španělska.
Tohle je tedy královská rodina, která už nebude dlouho žít tímto způsobem a je těžké chápat osvícení jiným způsobem, než jakým nahlížíme na královské rodiny v dnešní době.
Nevnímáme je jako nositele božské moci, a že je od nás odlišuje královská pokrevní linie.
Určitým způsobem se zdají být velmi lidští a mnozí z nich i byli a je těžké vidět osvícení stejnýma očima jako Goya.
Víme, že sympatizoval s osvícením a byl kritickým vůči monarchii.
Lze vidět určitý druh neformálnosti v rozestavení postav, které může působit zmatečně. Tato neformálnost se od Velázqueze liší.
Avšak myslím, že je zajímavé, že se Goya i královská rodina ohlížejí zpět k období stability a v určitém smyslu se snaží ji získat zpět. Je zde snaha zachytit moment, kdy Španělsko vstupuje od období, ve kterém může nastat zásadní změna.
Dobrý den, Chtěl jsem udělat něco jako mini-úrok, připojuji se k vám z mého New Yorkského pokoje.
Tenhle týden budete poprvé známkovat své spolužáky samostatně.
Po době celého kursu budeme mít dva takové-to úkoly, tenhle týden, Týden 2 je jenom abychom si to zkusili, a podruhé budete známkovat spolužáky už jenom na půlsemestrální písemce.
Poprvé budeme mít jenom jednu otázku a pak už několik otazek na půlsemestrální písemce. Takže jak tohle budete fungovat vy budete mít jeden týden na to abyste se koukli na videa z Týdne Dva na NSFNet.
A
potom budete mít jeden týden na napsání písemky (eseje).
Když budete psát, můžete kliknout na "peer assignments", v, v, menu, uvidíte že rubriky které se budou používat na známkování jsou už zobrazeny. Ale známkování nezačne dokud vy ne neodevzdáte svoje prace.
Doufám že rubrika, je docela samozřejmná a že vám pomůže všechno lehce oznámkovat. A je tam i volné místo na komentáře.
plně spolupracuje v známkování dostane plné body.
Já chci aby tohle byla taková zkouška aby všichni věděli jak známkování funguje.
I když očekávám že známky budou fajn, ja také vím že vy se budete snažit napsat dobrý esej, ale neobávejte se za body, prostě napište dobrou odpověď. Oni vás oznámkujou, vy budete oznámkováni.
Ale já stejně zakrouhlím všechny známky do deseti bodů, jo? My nebudeme tohle dělat na půlsemestrální, ale jelikož tohle je jenom první zkouška a trénink tak to uděláme takhle. Takže budete mít jeden týden abyste napsali svůj esej, a potom vám bude přiřazen
esej někoho jiného na oznámkování, a na to budete mít ješté jeden týden.
Ale pochopte že to známkování je také častí vaší známky. Je to jeden z vaších úkolů.
Takže můžete, v finálním známkování ve vaší půlsemestrální, můžete ztratit body za to že neoznámkujete písemky jiných studentů.
Jestli máte jakýkoliv otázky na známkování spolužáků napište je do fóra a doufám že se všechno rozjasní.
A také že se něco naučíme, já se také něco naučím jak budeme procházet přes tenhle samostatný úkol.
Tak jo, ahoj.
Nyní máte šanci použít tuto váhu, abyste zjistili, kolik něco váží.
Ptám se, kolik váží tento panáček.
Nalevo máme panáčka a tři závaží.
To dává tedy pro levou stranu hmotnost panáčka + 3, a vidíme, že váha je vyvážená, když je na pravé straně 8 závaží.
Hmotnost panáčka + 3 závaží se rovná 8 závažím.
Uvidíme, co se stane, když něco provedeme na jedné či druhé straně váhy.
Pokud z pravé strany váhy odejmeme závaží, stane se pravá strana lehčí, zvedá se a váha už není v rovnováze.
Už nemůžeme tvrdit, že by levá a pravá strana byly v rovnováze.
K tomu je zde dole vysvětlení.
Co bychom teď chtěli, je přidat nebo odstranit závaží z levé či pravé strany, aby nám na levé straně nezůstalo v podstatě nic kromě panáčka, ale aby zároveň byla váha v rovnováze, takže cokoliv by pak bylo napravo, tolik by panáček vážil závaží.
Pokusme se o to.
Vrátím závaží zpátky, takže vše bude v původním stavu.
Chci se zbavit těchto 3, jenže pokud bych 1 nalevo odebral, bude levá strana lehčí, takže musím odebrat 1 závaží i napravo.
Provedu totéž ještě jednou.
Odeberu závaží z levé a pak i z pravé strany.
Už to skoro máme. Ještě 1 z levé a 1 z pravé strany.
A máme rovnováhu.
Hmotnost panáčka se rovná 5 závažím.
Zde vidíte algebraický zápis toho, co jsem prováděl.
Odebral jsem 3 krát 1 závaží z levé i z pravé strany.
Začali jsme s panáčkem, neboli x, plus 3, ale pak jsme 3 od obou stran odečetli.
Od obou stran jsme odečetli stejné číslo, abychom získali hmotnost panáčka.
Výsledek si zkontrolujeme - a vše je v pořádku.
Etnické a náboženské rozdíly v oblasti bývalé Jugoslávie jsou lehce matoucí.
Ale chci vám zkusit vysvětlit to základní.
Klíčové je pochopit některé spouštěče 1. světové války a samozřejmě porozumět rozpadu Jugoslávie, což bylo docela ošklivé, proběhl během pádu komunismu v pozdních 80. a raných 90. letech.
Zaprvé by bylo dobré si ujasnit, kde se vzalo slovo Jugoslávie.
Doslovně odkazuje na jižní slovanské státy.
Jugo znamená jižní a slavia odkazuje na slovanské státy.
Když lidé mluví o slovanských jazycích, mají na mysli jazyky, kterými se mluví v této oblasti, ale také velkou část východní Evropy, která nyní patří k Rusku.
Kde je na téhle mapě modrá, tam se mluví srbochorvatsky.
Což je dominantní slovanský jazyk v této oblasti.
A je tu spoustu dialektů, někteří řeknou, že to je chorvatština, černohorština nebo srbština, nebo něco jiného.
Ale většina jazykovědců říká, že si jsou celkem blízké.
A můžeme je zařadit jako jeden jazyk, jako srbochorvatštinu.
Vidíte, že dnes se říká Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora.
Tohle je ten společný rys, věc, která poutá tuto oblast dohromady.
Tady nahoře, slovinština je také slovanská a je blízce příbuzná srbochorvatštině.
I v Makedonii se mluví slovanským jazykem.
Má blíž k Bulharštině, ale má úzké vazby na srbochorvatštinu, není úplně odlišný.
Takže tu máme jazykovou spojitost napříč touto oblastí.
Co ji naopak rozděluje, je náboženství a historie.
Vrátíme-li se v čase stovky let, tento region byl spravován různými říšemi.
Rakouskem-Uherskem, Osmanskou říší.
Mluvíme-li o Rakousku-Uhersku, mluvíme o římskokatolické říši.
A mluvíme-li o Osmanské říši, pak zase o muslimské říši.
Každá držela různé části tohoto území po stovky let.
A tak zůstala taková směs náboženství, což se často váže k tomu, jak lidé vnímají svůj etnický původ.
Takže tu máme takový náboženský rozvrat v bývalém státě Jugoslávie.
Tahle narůžovělá barva znamená oblasti, které jsou převážně římskokatolické.
Říkám převážně, protože je to opravdu všechno hodně pomíchané.
Takže Slovinsko a Chorvatsko: především římskokatolické.
Podíváte-li se na Srbsko a Černou Horu, tak tam je především pravoslaví.
V Kosovu je silná muslimská většina.
A Kosovo bylo před rozpadem část Srbska a Černé Hory, navzdory svému velmi odlišnému náboženskému uspořádání.
A pak Bosna a Hercegovina, kde se to ale opravdu zamíchalo.
Zhruba polovina populace, během staletí se to měnilo, má za hlavní náboženství islám. Tady to může začít být matoucí.
Když se mluví o Bosenci, znamená to bosenského muslima.
Ale Bosna a Hercegovina také mají významné skupiny Srbů, kteří jsou pravoslavní, a proto je tu také hnědá barva, jde asi o třetinu obyvatel, a také má poměrně značné římskokatolické obyvatelstvo, můžeme říct bosenští Chorvaté.
Aby bylo jasno... Snadno se to plete, i když znáte historii, nebo o tom slyšíte ve zprávách.
Vzpomínám si v 90. letech na poslouchání zpráv, které mě naprosto zmátly.
Mluví-li někdo o bosenském muslimovi, nebo o Bosenci, jde o muslima žijícího v Bosně.
Říkají-li bosenský Chorvat, znamená to etnicky Chorvat, který žije v Bosně. A nejspíš bude římský katolík.
A pokud jde o bosenského Srba, to je někdo, kdo se etnicky považuje za Srba, ale žije v Bosně a Hercegovině a nejspíše bude pravoslavný.
Asi si dovedete představit...
Jsou tu silné jazykové i etnické vazby, ale v určitém okamžiku, kvůli náboženství a rozdílným nářečím je tu také značné množství rozdílů, zvláště když se všichni začnou hádat, jako při pádu komunismu.
Doufám, že jsme si ujasnili základy společných věcí a rozdílů. Pomůže nám to pochopit, co nás dostalo do 1. světové války, nebo co ji spustilo, a také některé nepříjemné události z raných 90. let.
Abychom to dali do souvislostí. Nebyl to sjednocený stát až do 1. svět. války, která byla do určité míry uspíšena touhou sjednotit tuto oblast do státu.
Ta etnická a jazyková seskupení směřovala k rozpadnutí spolu s Rakouskem-Uherskem, s Osmanskou říší.
Při vstupu do 1. světové války tu byl úpadek Osmanské říše, který těmto lidem umožnil investovat více energie do své touhy mít sjednocený stát.
1. světová válka byla urychlovač, který umožnil Jugoslávii sjednocení.
V různých formách zůstala sjednocená až do pádu komunismu.
A dokonce i když šlo o socialistický stát, komunistický stát, během Studené války vždy mělo zvláštní a odtažitý vztah k Sovětskému Svazu.
Ale po pádu komunismu, který ji tak nějak držel pohromadě, ji tyto etnické, a zvláště náboženské rozdíly, rozdělily.
Jsme na příkladu číslo 14. A otázka je, jaké je řešení nerovnosti X mínus 5 je větší než 14?
Musíme na to jít stejně jako na jakoukoli rovnost nebo rovnici.
Co uděláme s jednou stranou, to musíme udělat i druhou stranou. A když se chceme zbavit mínus pěti, nejlepší bude přičíst 5. Takže k oběma stranám rovnice přičteme 5.
A potom 5 plus mínus 5, to je 0.
Proto jsme taky přičítali pětku.
Takže na téhle straně nám zbyde jenom x.
Dostaneme x je větší než 14 plus 5, což je 19.
To je možnost B.
Příklad číslo 15.
Délky stran trojúhelníku jsou... ... máme trojúhelník. Víme, že délky dvou stran jsou y, y plus 1 a 7 centrimetrů.
Taky víme, že obvod je 56 centimetrů.
Obvod se rovná 56 cm.
Kolik je y?
Obvod jakéhokoli tvaru je prostě součet stran.
Takže y plus 1 plus 7.
To je vzdálenost kolem dokola trojúhelníku.
A to se rovná obvodu, který se rovná 56.
Heleďme se, dostaneme y plus y, čili 2y, plus 1 plus 7, čili 8, to se rovná 56, takže dostaneme... 2y se rovná čemu?
56. Když z obou stran téhle rovnice odečteme 8, na levé straně nám zbyde 2y.
Na pravé straně 56 mínus 8, to je 48. Vydělíme obě strany 2 a dostaneme y se rovná 24.
A to je varianta A.
Příklad číslo 16.
Co po nás chtějí?
Dobrá, tohle bych měl okopírovat. .
OK, říkají nám...... vyberu barvu... jaké číslo poslouží jako protipříklad pro následující tvrzení?
Protipříklad, to je příklad, který ukazuje, že to neplatí vždycky.
To tvrzení zní, všechna kladná celá čísla jsou dělitelná dvěma nebo třemi.
Jen musíme najít kladné celé číslo, které není dělitelné dvěma nebo třema - ani dvěma, ani třema.
Takže, 100 je dělitelné dvěma, ne?
Tenhle příklad by to jen potvrdil, kladné celé číslo dělitelné kterýmkoli z těchto dvou, varianta A to nebude.
Není to protipříklad.
57, to není dělitelné dvěma, ale je dělitelné třema.
19 krát 3 je 57.
Není to varianta B.
57 je další kladné celé číslo, které je dělitelné dvěma nebo třema.
Protože je dělitelné třema.
30 můžeme vydělit oběma, takže to ne, to určitě není protipříklad.
Ale tady máme 25.
Je to kladné celé číslo a není dělitelné ani 2, ani 3, takže to vyvrací tvrzení.
Toto je protipříklad.
A odpověď je tedy D.
Příklad 17.
Zkopíruji a vložím... .
Zkopíroval jsem to.
Vložil jsem to.
Dobrá.
Co je závěrem tvrzení v rámečku nahoře?
OK, říká, že jestliže x na druhou se rovná 4.
Jestliže víme, že x na druhou je 4, tak víme, že tohle je z algebry, mohli jsme to vyřešit, takže x se rovná mínus 2 nebo 2.
Dobrá, co je tedy závěrem tvrzení rámečku dole?
Oh, OK.
Myslím, že to příliš čtu.
Tohle je podmínka a tohle je závěr.
Říkají, že jestliže se tohle stalo, tak závěrem je to.
Jen po nás chtějí, abychom to označili.
Tohle je závěr.
Pak x se rovná minus 2 nebo 2
Ta otázka se mi moc nelíbí.
Vypočítejte 3 krát ('x' na 2) minus 8 krát 'x' plus 7, když se "x" rovná -2.
Abychom tento výraz vypočítali, když ,x' se rovná -2, jednoduše si v něm za všechna "x" dosadíme hodnotu -2.
Výraz tedy bude vypadat takto:
3 krát... Namísto ,x' na druhou by to bylo (-2) na druhou... minus 8 krát... Namísto 8 krát ,x' dáme 8 krát (-2)... ... plus 7.
Co z toho vyplývá?
Znamená to, že máme 3 krát (-2) na 2... což je 4.
Násobení dvou záporných čísel nám dá kladné číslo. ... minus 8 krát (-2) je -16, -16 plus 7.
3 krát 4 je 12.
Od toho odečtete -16.
Odečítat -16 je to stejné, jako přičítat +16.
Takže je to 12 plus 16 plus 7, což se rovná... 12 plus 16 je 28,
A když k 28 přičtete 7, dostanete 35.
Proč tolik lidí dosáhne úspěchu a poté selže?
Jedním z hlavních důvodů je představa, že úspěch je jakási jednosměrka.
Takže děláme všechno, co k úspěchu vede. Zjistíme, že jsme to dokázali, usadíme se ve svém pohodlí a přestaneme dělat to, díky čemu jsme to dokázali.
Netrvá dlouho a jsme na cestě dolů.
Můžu vám říci, že to tak je. Protože se mi to také stalo.
Pro dosažení úspěchu jsem pracoval tvrdě, popostrkoval se.
A pak jsem přestal, protože jsem zjistil, "A hele, dokázal jsem to.
Můžu si v klidu sednout a odpočívat."
Pro dosažení úspěchu jsem se vždy snažil zlepšovat a dělat práci dobře.
A pak jsem přestal, protože jsem zjistil, "Jo, jsem dost dobrý.
Už se nemusím zlepšovat."
Pro dosažení úspěchu jsem přicházel s dost dobrými nápady.
Protože jsem dělal tyto jednoduché kroky, které k nim vedly.
Ale i s tím jsem přestal, protože jsem zjistil, že já jsem to "eso" a nemusím nic vymýšlet. Nápady se měly jako zázrakem objevovat samy.
Ale jediné co se objevilo, byl kreativní blok.
Nemohl jsem přijít na jediný nápad.
Pro dosažení úspěchu jsem se vždy staral o klienty a projekty a ignoroval peníze.
Ty pak začaly přicházet proudem.
A to mě zaujalo.
Najednou jsem byl na telefonu se svým finančním a realitním makléřem místo se svými klienty.
Pro dosažení úspěchu jsem vždy dělal to, co mě baví.
Ale pak jsem začal dělat to, co mě nebaví, jako management.
Jsem nejhorší manažer světa. Ale myslel jsem, že to mám dělat. Protože, koneckonců, jsem byl prezidentem společnosti.
Zakrátko se nad mou hlavou objevil černý mrak a najednou jsem tu, velmi úspěšný navenek, a ve velké depresi uvnitř.
Ale co. Jsem chlap. Věděl jsem, jak na to:
Koupil jsem si nadupané auto.
(smích)
Nepomohlo.
Byl jsem pořád v depresi, jen rychlejší.
Tak jsem šel k doktorovi. A říkám: "Doktore, můžu si koupit, co chci.
Ale nejsem šťastný.
Mám deprese.
Je to pravda.
Nevěřil jsem, dokud se mi to nestalo:
Štěstí si za prachy nekoupíš."
On povídá, "To ne, ale můžete si za ně koupit Prozac."
A dal mi antidepresiva.
Černý mrak se trochu rozplynul, ale stejně tak i práce.
Protože jsem plul kolem.
Bylo mi úplně jedno, jestli zavolá klient.
(smích)
A klient nezavolal.
(smích)
Protože poznal, že teď už nesloužím jemu, ale sám sobě.
Klienti vzali peníze i projekty a dali je těm, kdo se o ně postará lépe.
Netrvalo dlouho a firma šla ke dnu jako kámen.
S partnerem Thomem jsme museli propustit všechny zaměstnance. Zůstali jsme jen my a i s námi to bylo nahnuté.
A to bylo to skvělé.
Protože bez zaměstnanců jsem nemusel nikoho řídit.
Takže jsem se vrátil k projektům, které mám rád.
A která mě baví. Pracoval usilovněji. A abych to zkrátil: opět dělal všechno, co vede k úspěchu.
Ale nebyla to rychlostezka.
Trvalo to sedm let.
Ale teď je náš byznys větší než předtím.
Vrátil jsem se k těmto osmi principům, a černý mrak nad mou hlavou se rozplynul.
Jednoho dne jsem se probudil a řekl si:
"Já už Prozac nepotřebuji."
Dal jsem ho pryč a už o něj nezavadil.
Poučil jsem se, že úspěch není jednosměrka.
Vůbec tak nevypadá. Ve skutečnosti vypadá spíše takto.
Je to nekonečný cyklus.
A pokud nechceme "uspět a pak padnout," musíme se stále řídit těmito osmi principy.
Protože to není jen cesta, jak úspěchu dosáhnout, Ale i jak jej zachovat.
Takže - na váš trvalý úspěch.
Velmi děkuji.
(potlesk)
Co bych chtěl prozkoumat v tomto videu, jsou způsoby měření peněz, které jsou v oběhu.
Začneme s centrální bankou. (Ve Spojených státech by to byla Federální rezervní.)
Řekněme, že centrální banka vytiskne 4 dolary.
Pro lepší představu si ukažme, jak to dělají fyzicky. Mohli by to též dělat elektronicky, ale my se zaměříme jen na fyzické provedení.
A způsob jakým dostanou peníze do oběhu je ten, že vezmou tyto čtyři dolary a nakoupí cenné papíry na otevřeném trhu, normálně velice bezpečné a likvidní cenné papíry.
Likvidní znamená, že je snadné tyto cenné papíry koupit a prodat ve velkých množstvích.
Například státní pokladniční poukázky jsou likvidní cenný papír nebo likvidní aktivum.
Dávkovač na bonbony Pez by nebyl likvidní aktivum.
Kdybych nakoupil dávkovače na bonbony Pez v hodnotě miliardy dolarů, bylo by pro mě hodně těžké je prodat.
Jednak by bylo velice těžké nakoupit je v hodnotě miliardy dolarů a pravděpodobně by pro mě bylo ještě těžší je prodat v hodnotě miliardy dolarů jak v krátkém tak ve střednědobém časovém horizontu.
Centrální banka intervenuje a představme si, že koupí 1 likvidní cenný papír za 4 dolary.
Toto je ten cenný papír.
A člověk, od kterého cenný papír koupila, se rozhodne, že vloží peníze do banky.
Mohl by to jednak vložit do banky a nebo použít ty peníze, které získal prodejem cenného papíru, na nákup věcí a člověk, od kterého ty věci nakoupil, by mohl vložit peníze do banky.
Tak či onak si můžeme představit, že se všechno vloží do banky.
Toto je naše privátní banka, nazveme ji privátní bankou číslo 1.
Nyní jsou všechny tyto dolary transferované do PB číslo 1 a
Federální rezervní nebo centrální banka (obecný příklad) je již nevlastní.
Byly přesunuty sem (do PB číslo 1).
Přeškrtnu tyto dolary, abychom měli přehled.
Teď když je vloží do PB číslo 1, si řeknou, "Budu potřebovat 3 z těchto dolarů kdykoli k dispozici a chci být schopen na ně vystavit šeky."
To znamená, že dají 3 dolary na běžný účet, mohou vystavit šeky do hodnoty 3 dolarů.
A mohou dostat trochu větší úrok a banky dokonce dají trochu větší úrok na spořící účet, protože si nemusí držet rezervy.
Vloží 1 dolar na spořící účet.
A nemohou vystavovat šeky na tomto spořícím účtu
Existují zvláštní okolnosti, ale pro zjednodušení řekněme, že nemohou vystavovat šeky.
Jsou některé účty, které mají omezené vystavování šeků a podobně.
Banka řekne: "OK, pro tento dolar nepotřebujeme žádné rezervy a můžeme jej tedy půjčit."
A člověk, kterému jej půjčí, ho okamžitě vloží do druhé banky.
Okamžitě jde a vloží jej do prvivátní banky 2 (PB číslo 2)
Už to není v PB číslo 1.
Nakreslím PB číslo 2. PB číslo 2 je zde.
A oni to vloží na spořící účet do PB číslo 2.
A řekněme, že banka si řekne:
"Toto je vklad na požádání, musíme držet nějaké rezervy." Jedná se zde o frakční rezervní systém.
Ale můžeme půjčit, ve Spojených státech můžeme půjčit až do 90 % z hodnoty vkladu.
A je možné, že jedna banka je více konzervativní a půjčí jen dvě třetiny z této sumy, to znamená, že půjčí jen 2 z těchto 3 dolarů.
A představme si, že člověk, kterému to půjčí, to náhodně vloží do PB číslo 2.
To znamená, že tyto 2 dolary také skončí v PB číslo 2 a tudíž nejsou v PB číslo 1, ačkoliv tento člověk (PB 1) může vystavit šeky do hodnoty 3 dolarů.
V PB číslo 2 jsou vloženy na běžný účet.
Nyní PB číslo 2 může udělat následující.
Na tomto běžném účtu musí držet určité rezervy.
Řekněme, že je ještě konzervativnější a rozhodne se půjčit jen polovinu, i když by mohla půjčit do výše 90 %.
To znamená, že půjčí jeden z těchto dolarů a člověk, kterému to půjčí si vezme tento dolar a dá ho do své peněženky.
Oni též mohou půjčit všechny tyto úspory a pro představu, člověk, kterému půjčili ten 1 dolar v úsporách, si to též vloží do peněženky.
Všimněte si, že původní 4 dolary jsou stále zde.
Pro upřesnění tento člověk (PB číslo 1), který je zde, může vystavit šeky do hodnoty 3 dolarů a člověk, který se nachází zde (PB číslo 2), může vystavit šeky do hodnoty 2 dolarů.
Načrtnu to ve stejné barvě.
Nyní si představme různé formy peněz, které zde máme.
Můžeme si představit peníze ve velmi úzkém pojetí, tzn. Co centrální banka vytiskla? nebo vytváří elektronicky jako elektronické rezervy bankovních účtů svých členů.
Ale pro zjednodušení si můžete představit fyzickou měnu, kterou vytiskli.
Je to peněžní báze. A často to nazýváme měnová báze. A ve Spojených státech a v ostatních zemích je to často stejné jako M0.
Jsou zde malé odlišnosti v jednotlivých zemích. A v tomto příkladě, jakmile peníze vytisknou a dají je do oběhu... Tto byly 4 dolary, měli jsme 4 dolary měnové báze.
A to je jasné, neboť jakmile to vytiskli a nakoupili s tím cenné papíry a bylo to v oběhu, tyto 4 dolary mohly být použity na nákup věcí, mohly být použity na provádění transakcí.
To ovšem není vše, co může být použito jako peníze v tomto malém světě, který jsme vytvořili.
Máte ty 4 dolary, ale tito lidé (Privátní Banky) mohou také vypisovat šeky.
Můžeme mít trochu širší definici peněz a zde to můžeme nazvat M1.
A existuje několik možností, jak o tom můžete uvažovat.
Můžete si to představit jako všechno oběživo, které mají lidé v kapsách plus všechny šeky, které je možné vypsat, pokud se na to díváte takto, byly by to tyto 2 dolary plus 5 dolarů, na které je zde možné vypisovat šeky.
Můžete mít 2 dolary ve fyzické podobě, které jsou v peněženkách lidí ne v bankovních rezervách plus těch 5 dolarů, na které je možné vypisovat šeky , což vám dá 7 dolarů.
Další možnost, jak se na to dívat, je M0 plus vklady, na které je možné vypisovat šeky.
Napíši zde jen šeky, ale pokud to uděláte, je to dvojí započítání, protože něco z M0 jsou rezervy ve vkladech, na které je možné vypisovat šeky.
Nebo bych mohl říci, že některé z vkladů, na které je možné vypisovat šeky, jsou drženy jako rezervy pro M0.
Museli byste odečíst bankovní rezervy a pak byste dostali 4 dolary, protože je nechceme započítávat dvakrát.
Dostali byste M0 a to jsou 4 dolary Udělám to bíle.
M0 jsou 4 dolary.
Vklady, na které je možné vypisovat šeky, jsou 5 dolarů. Udělám to růžově.
Plus 5 dolarů a pak byste chtěli odečíst rezervy.
Rezervy zde, 2 dolary z těchto rezerv, takže mínus 2 dolary a dostali byste se zpět na 7 dolarů.
Celá myšlenka je v tom, že nezapočítávate nic dvakrát.
Toto nezapočítáváte dvakrát jako část vkladů, na které je možné vypisovat šeky, a část M0, nepoužíváte to dvakrát.
Je to obojí jako peněžní báze a vklady, na které je možné vypisovat šeky, takže to nechceme započítat dvakrát.
Nejjednodušší, jak o tom přemýšlet, je: "Co by mohlo být použito v této širší definice pro provádění transakcí"?
Tyto 2 dolary v kapsách lidí a tato schopnost vypisovat šeky do 5 dolarů.
To je tento obrázek zde.
A kdybychom to chtěli ještě rozšířit, můžeme se dostat k něčemu, co se nazývá M2.
A zde bychom mohli říci, co je ihned použitelné pro provádění transakcí.
Bylo by to našich 7 dolarů z M1 plus věci, které lze lehce převést na M1.
Například tyto spořicí účty mohou být lehce převedeny na účty, na které je možné vypisovat šeky.
Může to zabrat jen pár dní.
Zde by mohla být omezení, ale může se to převést a když se to převede, tak to trochu změní požadavky na bankovní rezervy, ale umožní to... Pokud to tato osoba převede, budou moci vypsat více šeků.
Budou obsahovat spořící účty, účty peněžního trhu, které bych nechtěl rozvádět do detailu, ale jsou skutečně podobné v tom, že dostanete trochu vyšší úrok, ale existují omezení vašeho přístupu k nim, ale není těžké je změnit na účty, na které je možné vypisovat šeky. A na věci jako vkladové účty s malou dolarovou hodnotou.
Ale kvůli jednoduchosti v tomto příkladu by to byly spořicí účty.
Bude to našich 7 dolarů z M1 plus 2 dolary ze spořících účtů.
Tohle je pro vaši představu.
Když někdo mluví o peněžní zásobě, musite se zeptat "O čem mluvíte ?"
Nejčastěji budete mluvit o M1, protože toto je věc, která je přímo použitelná k provádění transakcí.
Věci jako vypisovat šeky nebo dolarové bankovky v něčí peněžence.
Ale mohli by také hovořit o peněžní bázi M0, úzké peníze jsou všechno termíny, jimiž je míněna stejná věc, zejména ve Spojených Státech anebo by mohly odkazovat i na něco širšího.
A jsou i širší definice než je M2, např.
M3, ačkoli ji přestali vykazovat.
M3 by zahrnovalo věci, které jsou trochu vzdálenější od opravdových peněz, jako účty, na které je možné vypisovat šeky, ale jsou už docela likvidní a tak budou zahrnovat i jiné typy aktiv.
Ale Fed již toto přestal v nedávné minulosti vykazovat.
Tohle jsou termíny, které se používají.
Doba mezi lety 1915 a 1918 je na západní frontě obvykle známá jako zákopová válka, protože na frontě neproběhl žádný zásadní pohyb.
Byl zde nějaký pohyb, ale fronta v podstatě celou dobu vypadala stejně jako na tomto schématu.
To neznamená, že to zde nebylo neskutečně krvavé. Vlastně to bylo tolik krvavé, že některé nejslavnější bitvy, nejen z období 1. světové války ale i v historii lidstva, proběhly právě během tohoto období.
Konkrétně proběhly v roce 1916.
První z nich se udála v únoru, kdy proběhla bitva u Verdunu.
Máme zde Němce, kteří chtějí zaútočit na Francouze.
Většina historiků věří, že nebylo nutně záměrem získat toto území, ale donutit Francouze nasadit co možná nejvíce vojáků a plánovali způsobit Francouzům natolik velké ztráty, že by to třeba nebyli schopni překonat a možná tak Francouze úplně vyřadit z války.
A především si mysleli, že tato část fronty byla zranitelná, protože Francouzi na tomto výstupku mohli být napadeni z více stran.
A tak v únoru 1916 zaútočili především dělostřelectvem.
Ostřelovali Francouze v celé této oblasti.
A Francouzi tam stále posílali další a další jednotky jako do mixéru. Abyste pochopili, jak ošklivá a jak strašlivá byla celá tahle scéna, tak tady je citát z deníku francouzského vojáka, který bojoval v Bitvě u Verdunu.
Naneštěstí byl později zabit během dělostřelecké palby.
Napsal:
"Lidstvo je šílené.
Musí být šílené, aby mohlo dělat to, co dělá.
Jaký masakr!
Scény hrůzy a krveprolití!
Nemohu najít slova, abych vyjádřil své pocity.
Peklo nemůže být tak strašlivé.
Lidé jsou šílení."
A tahle bitva pokračovala po většinu roku.
Ale na začátku léta došlo k vrcholu německé ofenzivy.
Tohle je jedno z území, které byli schopni dobýt, v červenci roku 1916 Britové a Francouzi rozhodli zaútočit na jiném místě fronty, blízko řeky Sommy.
Zde je řeka Somma.
Tohle byla německá ofenzíva. V červenci vypukla bitva na Sommě, ale někdy se jí také říká ofenzíva u Sommy.
Pojmenovaná podle řeky Sommy, která v těchto místech protíná frontu.
A to byla Anglicko - Francouzská ofenzíva.
A ta je také slavná.
Obě bitvy byly neuvěřitelně krvavé, proto vlastně stojí za zmínku.
Tato je také známá proto, že zde byly prvně použity tanky.
Tohle je obrázek britského tanku z té doby.
Obě bitvy byly nesmírně krvavé.
Pro Francouze u Verdunu bylo obrovské štěstí, že se bitva na Sommě uskutečnila, protože to donutilo Němce přestat s útoky, které dělali až do pozdního léta 1916.
Museli sem poslat jednotky na pomoc.
Ale konečný výsledek obou akcí je ten, že nedošlo k žádnému velkému posunu na frontě.
Ve skutečnosti ke konci roku 1916, když Němci museli odejít bojovat v Bitvě u Sommy,
Francouzi byli schopní znovu dobýt většinu tohohle území, takže reálné výsledky obou těchto ofenzív, jedné Německa, druhé Britů, byly jen obrovské, obrovské, obrovské ztráty na lidských životech.
Odhaduje se, že při každé z nich došlo ke ztrátě milionu vojáků. Zhruba půl na půl na každé straně.
U Verdunu měli o něco víc mrtvých Francouzi než Němci, ale bylo to zhruba 55 %, 45 %.
Takže milion mrtvých u Verdunu. Milion mrtvých na obou stranách Sommy.
Viděl jsem odhady tvrdící, že počet mrtvých byl od třetiny až do půl milionu v každé z těchto bitev, takže obě bitvy byly neuvěřitelně otřesné pro obě strany.
Konečný výsledek pro Německo byl dokonce ještě zajímavější, protože si musíte uvědomit, co se dělo na východní frontě.
Na východní frontě byl rok 1916 rokem, kdy Rusové konečně dali dohromady svoje válečné stroje a byli tedy schopní zásobit se nezbytnou municí.
A byl to také rok, kdy se Rumunsko připojilo do války. A to na východní frontě po boku Ruska.
Rakousko-Uhersko utrpělo obrovské ztráty, takže v roce 1916 bylo Německo ve velmi obtížné situaci.
Obrovské ztráty u Verdunu. Obrovské ztráty na Sommě. Rusové se snaží být víc agresivní na východní frontě.
Začali tedy posílat více jednotek zpět na východní frontu, ale aby neztratili příliš mnoho pozic na západní frontě, snažili se udržet menší frontu, takže se stáhli na tuto linii.
Začali se připravovat...
Tohle je linie na konci bitvy na Sommě.
Němci zjistili, že nedokážou ochránit celou tuhle frontu, tak chtěli ochránit alespoň kratší frontu, Skoro žádný pohyb na západní frontě. takže se začali připravovat na návrat zpátky sem.
Hindenburg.
Není náhoda, že stejné jméno nesla i vzducholoď, která vybuchla ve 30. letech.
po kterém se jmenuje i tato linie.
To je rok 1917, únor. Němci se přesunuli k Hindenburgově linii.
Rok 1916 byl neuvěřitelně, neuvěřitelně hnusný rok.
Dva miliony mrtvých.
Řekněme, že máme dvě banky.
Banku A a Banku B a možná již víte, že banky, všechny banky, půjčují většinu peněz, které získají jako vklady, ale drží nějaké peníze jako rezervy.
Za prvé pro případ, že přijdou jejich vkladatelé a řeknou.
Hele, můžu dostat zpět nějaké své peníze?
A za druhé, protože centrální banka, Federální rezervní řekne, že musíte držet určitou část vašich vkladů jako rezervu.
To je požadavek minimálních rezerv.
Ale dokážete si představit v průběhu provádění transakcí, tisíců transakcí denně, možná milionů, že třeba do Banky B může přijít víc jejich vkladatelů a řeknou. Hele, vraťte mi mé vklady.
Samozřejmě Banka B napůjčovala mnoho peněz a začínají jí docházet rezervy.
Třeba vkladatelé Banky A své peníze nežádají nebo z nějakého důvodu má třeba Banka A hodně hotovosti.
V této situaci co se stane je, že Banka A půjčí něco ze svých rezerv, půjčí nějakou hotovost Bance B. Tohle je půjčování hotovosti.
A budou účtovat úrokovou sazbu za půjčení hotovosti.
Třeba to bude 5% úrok.
A bude to 5% denně a obvykle jsou tyhle úvěry na denní bázi. A další den budou znovu projednány na denní bázi, ale to není 5% denně, bude to 5% ročně, takže to bude daleko menší zlomek.
Ale obvykle, jak jsem již zmínil, půjčování je na denní bázi.
Řekneme, hele tohle je vaše hotovost pro dnešek, pokud ji potřebujete i na zítra, znovu si o tom promluvíme.
A třeba to bude dalších 5% nebo se třeba úroková míra může znovu změnit.
Nyní řekněme, že Federální rezervní je tady a z nějakého důvodu chce stimulovat ekonomiku.
Tohle je Fed a chtějí stimulovat ekonomiku. Začnou tisknout nějaké peníze.
Měl bych udělat peníze zelenou.
Federální rezervní začne tisknout peníze.
A chtějí udělat dvě věci. Chtějí nalít tyhle peníze do bankovního systému, které doufejme najdou svou cestu do ekonomiky a také chtějí snížit úrokovou sazbu, zejména krátkodobou úrokovou sazbu, tohle jednodenní půjčování.
Pamatujte si, tohle je roční úroková sazba, ale tohle je jednodenní úvěr.
Když mluvím o krátkodobé úrokové sazbě, mluvím o úrokové sazbě úvěrů, které jsou poskytovány na velmi krátkou dobu.
Půjdou na trh, třeba přímo k těmto bankám nebo k nějakým jiným bankám a nakoupí pokladniční poukázky.
Dají tyhle peníze na trh a výměnou obyvkle nakoupí státní cenné papíry, někdy něco trochu jiného, ale obyvkle velmi bezpečné cenné papíry. A třeba je to dočasná koupě. V budoucnosti budu mluvit o dohodách o zpětném odkupu.
A co se stane je, že tahle hotovost přejde do rukou lidí, kteří prodali státní cenné papíry a ty je musí uložit do bank. A tak je mohou uložit do téhle banky. ... nebo do jiných bank. Ale čistý efekt je, že v bankovním systému je více hotovosti.
A pokud je v bankovním systému více hotovosti, tenhle člověk potřebuje méně hotovosti, takže to snižuje poptávku.
Snižuje to poptávku po hotovosti. A potom tenhle člověk poskytuje více, takže to zvyšuje nabídku.
Zvyšuje to nabídku, protože někteří lidé by třeba jen vzali něco ze své hotovosti a uložili ji.
Pokud to zvyšuje nabídku hotovosti a tenhle člověk potřebuje méně, potom sazba za půjčení téhle hotovosti klesne.
Třeba místo 5% klesne na 4%.
Co to udělá, že to sníží krátkodobou výnosovou křivku.
Nakreslím tady výnosovou křivku.
Tohle je délka na téhle ose a tohle je výnos.
A řekněme, že výnosová křivka předtím vypadala takhle.
Vypadala takhle, kde tohle je 5%. A tohle je jednodenní. Tohle může být výnos z ročního dluhu a tohle může být výnos třeba z 5 letého dluhu.
Ale prováděním operací na volném trhu byl Fed schopen naplnit oba své cíle.
Byl schopen nalít hotovost, vytištěnou hotovost do ekonomiky a také je schopen snížit úrokovou sazbu.
Objem krychle je roven její délce krát šířce krát výšce.
Krychle se stranou x má délku x, šířku x a výšku x.
Takže objem je roven x krát x krát x, nebo x na třetí.
Shane bere z lednice velkou krychli másla se stranou délky 5.
Předpokládám-- tedy neudávají tu jednotky. Možná jsou to centimetry.
Se stranou délky 5 z lednice.
Můžu počítat s 5 centimetry. To zní rozumně.
Pak vyřízne malou krychličku o straně délky 2 z jednoho rohu krychle.
Napište výraz, který popisuje objem másla, který zbývá.
Zamysleme se nad tím.
Původní objem másla byl-- říkají že strana má délku 5.
Představuji si to jako 5 centimetrů.
Objem tedy bude 5 krát 5 krát 5, což můžeme napsat jako 5 na třetí.
Pak z toho vezme malý kousek.
Množství, které odebere, je objem té malé krychličky.
Krychlička má stranu délky 2 a její objem bude 2 krát 2 krát 2.
Nebo jinak zapsáno 2 na třetí.
Takže to bude 5 na třetí mínus 2 na třetí.
Víte, že na světě je 1,4 milionu vysílačů pro mobilní telefony?
Říká se jim základové stanice.
Máme také více než 5 miliard těchto zařízení.
Mobilních telefonů.
A prostřednictvím mobilních telefonů přeneseme více než 600 terabajtů dat každý měsíc.
To je 6 s 14 nulami -- obrovské číslo.
Bezdrátové komunikace se staly službou na úrovni elektřiny či vody.
Používáme je v každodenním životě -- v osobním i profesním.
A občas jsme požádáni si mobilní telefon vypnout při příležitostech jako je tato a z dobrého důvodu.
A tento význam mě přinutil se zabývat problémy, kterým tato technologie čelí, protože tato technologie je pro naše životy důležitá.
Jedním z problémů je kapacita.
Přenášíme data prostřednictvím elektromagnetických vln -- konkrétně jde o rádiové vlny.
Ale rádiové vlny jsou omezené.
Je jich nedostatek, jsou drahé a existují pouze v určitém rozsahu.
A je to právě toto omezení, které neumožňuje uspokojit poptávku po bezdrátovém přenosu dat a počet bajtů přenesených každý měsíc.
Jednoduše docházejí frekvence.
A je tu další problém.
Účinnost.
Těch 1,4 milionu vysílačů, neboli základových stanic spotřebuje mnoho elektřiny.
A upozorňuji, že většina elektřiny není využívána k přenosu rádiových vln, ale k chlazení základových stanic.
Účinnost takovéto základové stanice je tedy pouze okolo 5 %.
A to je velký problém.
Pak je tu další velký problém, který všichni znáte.
Mobilní telefon musí být vypnutý na palubě letadla. V nemocnicích se jedná o bezpečnostní problém.
Bezpečnost je další věcí.
Rádiové vlny projdou skrz zdi.
Mohou být zachyceny a použity někým se špatnými úmysly.
Toto jsou 4 hlavní problémy.
Na druhou stranu máme 14 miliard těchto: žárovky, světlo.
A světlo je součástí elektromagnetického spektra.
Takže se na to podívejme v kontextu celého elektromagnetického spektra, které obsahuje záření gama.
Gama záření může být pro člověka nebezpečné.
Rentgenové paprsky jsou užitečné v medicíně.
Pak máme ultrafialové světlo, to je dobré pro pěkné opálení, ale může být pro lidské tělo nebezpečné.
Infračervené světlo může být kvůli vlivu na oči použito pouze při malé intenzitě.
A pak máme rádiové vlny, jejichž problémy jsem právě zmínil.
A uprostřed máme spektrum viditelného světla.
Je to světlo, které tu je už mnoho milionů let.
Vlastně nás světlo vytvořilo, vytvořilo život, vytvořilo vše, co s životem souvisí.
Tudíž je ve své podstatě bezpečné.
Nebylo by úžasné použít jej k bezdrátové komunikaci?
A tam to nekončí, porovnal jsem ho s celým spektrem.
Porovnal jsem ho s rádiovými vlnami -- jejich rozsah -- s rozsahem spektra světla.
A hádejte co.
Spektrum využitelného světla je 10 000 krát větší.
Takže máme obrovské spektrum.
Pojďme to porovnat s číslem, které jsem zrovna uvedl.
Máme 1,4 milionu hustě rozmístěných neefektivních základových stanic.
Vynásobte to 10 000 a máte 14 miliard.
14 miliard je počet již používaných žárovek.
Takže infrastruktura už existuje.
Podívejte se na strop na všechny ty žárovky.
Podívejte se v přízemí, uvidíte tyto světla.
Můžeme je využít pro komunikaci?
Ano.
Co k tomu potřebujeme?
Jednou věcí je vyměnit neefektivní klasické žárovky a zářivky za tyto LED žárovky.
LED je polovodič.
Jedná se o elektrické zařízení.
A má dobrou vlastnost.
Jeho intenzita může být měněna velmi rychle a může být také vypnuta velmi rychle.
A toto je klíčová vlastnost, kterou jsme se zabývali v naší technologii.
Takže pojďme se kouknout, jak to funguje.
Pojďme se kouknout na nejbližšího souseda světla -- pojďme se kouknout na dálková ovládání.
Všichni víte, že dálková ovládání využívají infračervenou diodu -- zapnutím diody televizi zapnete, vypnutím ji vypnete.
Tvoří to jednoduchý tok dat rychlostí 10 000 bitů za sekundu, 20 000 bitů za sekundu.
Nepoužitelné pro YouTube video.
My jsme vyvinuli technologii, se kterou můžeme nahradit ovladač žárovkou.
Díky naší technologii může probíhat ne pouze jeden datový tok, ale tisíce datových toků současně při vysokých rychlostech.
Technologie, kterou jsme vyvinuli, se jmenuje SIM OFDM.
A její prostorová světelná modulace -- toto je jediný technický termín, nebudu zacházet do detailů -- ale takto jsme dosáhli toho, že světelný zdroj přenáší data.
Vy asi řeknete:
"No to je pěkné -- slide který byl udělaný za 10 minut."
Ale to není vše.
My jsme vyvinuli ukázkový prototyp.
A nyní tento prototyp poprvé předvedu veřejnosti.
Zde máme obyčejnou stolní lampu.
Dali jsme do ní LED žárovku, která stojí 3 americké dolary, a přidali naši technologii na zpracování signálu.
Zde je malý otvor.
Světlo prochází tímto otvorem.
Je zde také přijímač.
Přijímač převede ty malé rozdíly amplitudy, které jsme zde vytvořili na elektrický signál.
A ten elektrický signál je poté převeden na vysokorychlostní datový tok.
Doufáme, že v budoucnosti můžeme umístit tento otvor do těchto chytrých telefonů.
Možná ne pouze umístit světelný senzor, ale použít také vestavěnou kameru.
Takže co se stane, když zapnu toto světlo?
Jak by se dalo čekat, je to světlo, stolní lampa.
Dáte pod ní knihu a můžete si číst.
Osvětluje prostor.
Ale zároveň... vidíte toto video?
Jedná se o video s vysokým rozlišením, které je přenášeno tímto světlem.
Jste skeptičtí.
Řeknete si:
"Ha ha ha.
Je to chytrej akademik, co tady dělá triky."
Udělám ale toto.
(Potlesk)
Ještě jednou.
Stále nevěříte?
Toto světlo přenáší tamto video ve vysokém rozlišení.
A když se podíváte na lampu, svítí, jak byste čekali.
Lidské oko to nepostřehne.
Nepoznáte tu jemnou změnu v amplitudě, která v žárovce probíhá.
Koná to funkci osvětlení, ale zároveň dochází k přenosu dat.
A můžete vidět, že dokonce i světlo ze stropu dopadá na přijímač.
Ale toho si přijímač nevšímá, protože ten zaznamenává pouze ony malé změny amplitudy.
Člověka napadne důležitá otázka.
"Dobře, musím mít světlo neustále zapnuté, aby to fungovalo?"
Odpověď je ano.
Ale můžete ho ztlumit tak, že vypadá vypnuté.
Takto můžete stále přenášet data.
Zmínil jsem zde 4 body:
Kapacita:
Máme 10 000 krát větší spektrum, 10 000 krát více LED žárovek, které tvoří infrastrukturu.
Snad se mnou tedy budete souhlasit, že v kapacitě problém není.
Účinnost:
Data jsou přenášena světlem -- prvotním účelem je osvětlení.
Takže co se týče energie, přenos dat je zadarmo -- vysoce energeticky účinné.
A to nemluvím o vysoké účinnosti LED žárovek.
Kdyby je používal celý svět, ušetřilo by nás to stovek elektráren.
Ale to je z jiného soudku.
A pak jsem zmínil dostupnost.
Budete se mnou souhlasit, že máme světla v nemocnici.
Je potřeba vidět, co děláte.
Máme světla v letadlech.
Světla jsou tedy všude.
Podívejte se kolem sebe.
Všude.
Podívejte se na váš telefon.
Disponuje bleskem, LED bleskem.
To vše jsou potenciální zdroje pro vysokorychlostní přenos dat.
A pak zde máme bezpečnost.
Opět se mnou budete souhlasit, že světlo zdi neprostoupí.
Takže nikdo, pokud zde mám světlo, pokud mám bezpečná data, nikdo za zdí této místnosti nemůže tato data číst.
Data jsou pouze tam, kde je světlo.
Takže pokud nechci, aby přijímač přijímal data, tak lampu jednoduše odkloním.
Data proudí tamtím směrem, ne sem.
Takže můžeme v podstatě pozorovat, kam data proudí.
Pro mě sahá využitelnost za hranice představivosti.
Nacházíme se ve století ve znamení tvůrců chytrých aplikací.
Musíte si uvědomit, že kde je světlo, tam je potenciál přenosu dat.
Mohu vám nabídnout pár příkladů.
Vlastně můžete vidět vliv už nyní.
Toto je vzdáleně ovládaný podmořský robot.
Využívá světlo k osvícení dna.
A toto světlo může být použito k přenosu dat, která jsou používána ke komunikaci mezi zařízeními.
V prostorách s vysokými bezpečostními nároky, jako je tento petrochemický závod -- zde nemůžete používat rádiové vlny, mohly by způsobit jiskření, ale můžete používat světlo -- je ho zde dostatek.
V nemocnicích u nových zdravotnických přístrojů, na ulici při řízení dopravy.
Auta mají LED reflektory, mohou proto spolu komunikovat a zabránit nehodám skrze výměnu informací.
Semafory mohou komunikovat s autem atd.
A pak máte miliony podobných pouličních lamp po celém světě.
A každá lampa by mohla být přístupovým bodem.
Říkáme tomu Li-Fi -- light-fidelity.
Dále máme letadlové kabiny.
V nich jsou stovky světel a každé z těchto světel může přenášet data.
Takže byste si mohli přehrát své oblíbené TED video během letu domů.
Život online.
Myslím, že tato vize je reálná.
Takže to, co bychom museli udělat, je zabudovat malý mikročip do každého světelného zdroje.
A to by dovolilo spojení dvou základních funkcí: osvětlení a bezdrátového přenosu dat.
A věřím, že je to právě tato symbióza, která by mohla vyřešit 4 základní problémy, kterým dnes čelíme na poli bezdrátové komunikace.
A v budoucnosti byste neměli pouze 14 miliard žárovek, ale také 14 miliard přístupových bodů na celém světě -- čistší, ekologičtější a dokonce i světlejší budoucnost.
Děkuji.
(Potlesk)
Je Mars skutečně tak žhavý, jak vypadá?
Může se jevit jako horká planeta, ale nenechte se zmást jeho barvou. Na Marsu je ve skutečnosti velmi chladno.
Oběžná dráha Marsu je asi o 50 milionů mil dále od Slunce než Země.
To znamená, že se na něj dostane mnohem méně světla a tepla.
Mars má také velké problémy udržet teplo.
Na Zemi je většina z tepla od Slunce zachycena v atmosféře, která funguje jako pokrývka udržující na naší planetě teplo.
Ale atmosféra Marsu je asi 100krát tenčí než zemská, takže teplo ze Slunce může snadno uniknout.
Jak snadno?
Kdybyste se v poledne postavili na rovník Marsu, bylo by to jako cítit u nohou léto, ale zimu u hlavy!
V noci je to ještě horší. Když Slunce zapadne, teplota může spadnout do minusových trojmístných hodnot!
Dávejte si pozor na chladné zimní noci, kdy teploty mohou klesnout ještě níž!
Pokud byste chtěli na návštěvu, vezměte si skafandr, co vás zahřeje, protože Mars je dosti chladná planeta.
V tomto videu se chci podívat na data z minulého videa a ujistit se, že jim rozumíme třeba více vizuálním způsobem.
Co jsem zde udělal, že jsem v tomto grafu použil řádky kódů měsíčně. Právě tady.
Použil jsem tohle nebo tohle. To bylo to, co jsem použil na mé vodorovné ose. ... Když se na to budete dívat z hlediska nezávislých a závislých proměnných, udělal jsem tohle nyní nezávislou proměnnou.
S danou počtem řádků kódu, které chcete vytvořit za měsíc, jaké jsou fixní náklady, variabilnní náklady a celkové náklady. Tohle je zde na této ose.
Tohle jsou řádky kódu, řádky kódu za měsíc. ... ... A pototm vidíte, že to roste na zhruba 12 000. A vidíme, že to zahrnuje celý rozsah dat, o která se budeme muset starat právě zde.
Na svislé ose, jak jsem právě zmínil, načrtneme náklday, načrtneme fixní náklady, variabilní náklady a celkové náklady.
Vidíme to v naší malé legendě.
Fixní náklady, bez ohledu na to, kolik řádků kódu jsme vytvořili... tohle je trochu jiné, než způsob, kterým jsme o tom přemýšleli v minulém videu.
V minulém videu jsme řekli:
"Kolik máme programátorů a jaké budou naše fixní náklady, naše variabilní náklady, naše celkové náklady?"
Nyní nad tím přemýšlíme z hlediska řádků kódu za měsíc.
Bez ohledu na to kolik řádků kódu měsíčně vytvoříme v rozumných mezích, naše fixní náklady jsou stejné 15 000 dolarů měsíčně za kancelářské prostory, občerstvení v kanceláři, chlazení vody, projektový manažer a podobné věci.
Vidíme to právě tady.
Tahle světle zelená čára jsou naše fixní náklady.
Tohle jsou naše fixní náklady.
Bez ohledu na to, kolik řádků kódu vytvoříme, využíváme přesně 15 000 dolarů měsíčně.
Tohle zde je 15 000 dolarů.
Potom máte variabilní náklady touto oranžovou barvou. Variabilní náklady jsou oranžovou barvou a vidíme, jak jsou body načrtnuty.
Když nemáte žádné řádky kódu měsíčně, jsou vaše variabilní náklady 0.
To je bod zde.
Když máte 4 000 řádků kódu, jsou vaše variabilní náklady 10 000.
To je bod zde.
Když máte... vyberu zde náhodný bod.
Když máte 11 400 řádků kódu měsíčně, vaše variabilní náklady jsou 70 000. 11 400 uvidíme
Tohle je zhruba 11 000, 11 400 a vaše náklady jsou 70 000 dolarů.
To je bod právě zde.
Potom konečně vaše celkové náklady nebo součet fixních a variabilních nákladů a načrtli jsme to zde touto modrou barvou. Celkové náklady, které jsou zde modře. Je to opravdu jen součet této zelené vodorvné čáry a této oranžové čáry.
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet je, že vezmeme tuto oranžovou čáru v jakémkoli bodě. To jsou variabilní náklady. Přidáme fixní náklady, které jsou 15 000.
Posune vás to nahoru k modré čáře.
V jakémkoli bodě je ta modrá čára přesně o 15 000 dolarů vyšší než oranžová čára.
Vidíte to dokonce i tady, kde se to ohýbá zpátky k sobě.
Potom si pravděpodobně říkáte:
Proč se to ohýbá zpátky k sobě?
A tohle jde rovně k tomu, o čem jsme mluvili v posledním videu.
Kdy přidáváme více a více programátorů, průměrná produktivita programátora klesá, protože se musejí navzájem scházet a koordinovat se a třeba si anulují práci navzájem. A potom existuje nějaký bod, ve kterém i když přidáte více zdrojů, ve skutečnosti dochází k poklesu produktivity.
Přidáváme více a více zdrojů a nemám je zde zakreslené, ale přidáváme více a více developerů a dostáváme se do tohoto bodu, kde jsme schopni generovat 11 400 řádků kódu měsíčně.
Ale potom najednou, jakmile přidáme více developerů, se stále přidávají náklady, protože samozřejmě budou něco stát.
Musíme jim platit mzdy a pojištění a podobně. Ale potom naše celková produktivita začne znovu klesat.
To je, co vidíme zde, kdy křivka variabilních nákladů a křivka našich celkových nákladů se začne ohýbat směrem k sobě.
Když máme tohle zakreslené, to o čem chci přemýšlet vizuálně a zejména z hlediska sklonu... Doporučuji vám, pokud pojem sklon je pro vás trochu cizí, existují destky videí na téma sklonu v části algebry. Ale sklon je opravdu to, jak je čára skloněná.
Například tahle čára má vyšší sklon než tahle čára zde.
Způsob, jakým to měříme, je naše změna na svislé ose. Naše změna na svislé ose, často dána změnou v Y. Ten trojúhelníček je delta, řecké písmeno, které znamená změnu v Y
lomeno naší změnou na vodorovné ose, což je změna v X.
Sklon se rovná změna Y lomeno změna X.
A když to měříte tímto způsobem, tahle čára zde vypadá, že má stejnou změnu v X ale má daleko menší změnu v Y. ...
Keď sa pozriete na túto nižšiu zmenu v Y vydelenú tou istou zmenou v X
Ak ste mali líniu, ktorá vyzerala nejak takto tak máte omnoho vyššiu zmenu v Y , takže Váš čitateľ je vyšší, zmena v Y je vyššia a máte nižšiu zmenu v X.
Váš menovateľ je nižší.
To zvýši hodnotu veličiny, takže Vaša zmena X.
Práve tu to bude vysoký sklon. ... to, čo chcem je zamyslieť sa nad týmito fixnými nákladmi, prieernými variabilnými nákladmi, priemernými celkovými nákladmi a hraničnými nákladmi pokiaľ ide o sklony týchto línií práve tu.
Keď sa pozeráte na priemer, ak sa pozrieme na tento bod tu , priemerný fixný náklad $3.75 . náš fixný náklad je $3.75, takže, som na zelenej línii.
Dovoľte mi použiť zelenú farbu práve tu.
Som na zelenej farbe práve tu.
Nájsť ten priemer, to je náš to je náš to je náš fixný náklad.
Na zistenie nášho priemerného fixného nákladu chceme rozdeliť náš fixný náklad, je to ten vysoký práve tu
Keď pôjdete k tomu bodu práve tu, hovoríte si : "Okay" a stále ma to stojí $15,000.
Je to $15,000.
Viem, že je to čoraz ťažšie vidieť spôsobom akým to robím.
Máme rovnaké fixné náklady a delíme ich medzi viac a viac a viac kodov.
Ak pôjdete sem, uvidíte
Jsme v Hofburgu ve Vídni, kde je královská pokladnice, která je naplněna klenoty a žezly... ...relikviemi a šperky.
Je to úžasné.
A jeden z opravdových pokladů je tento obrovský plášť.
Nosili ho budoucí císaři Svaté říše římské na korunovacích. Ale to není ten důvod, proč byl vyroben.
Utkali ho ve 12. století na Sicílii, přesněji v královských dílnách Rogera II, což byl Norman, který tehdy vládl.
Jak si možná víte, Normané začali jako Vikingové, kteří pluli ze severu na jih a nakonec se usadili v severo-západní Francii a také na jihu Itálie a na Sicílii. A to je to místo, kde byl plášť vyroben.
Tohle je opravdu velký plášť.
Můžete vidět petlice na místech, která byla položena na ramenech. Je vyrobený z červeného hedvábí se zlatým prošíváním, tisíců perel, smaltů a klenotů. Je výborně zachovalý.
Smalty mají plátěné okraje s velmi tenkými stěnami ze zlata dělícími smalt při tavení.
Tento plášť je zajímavý svými ilustracemi. I když byl zhotoven pro křesťanského vládce, je plný islámských motivů, vytvořených islámskými umělci. Například vidíme lva vítězícího nad velbloudem, na spodu pláště vidíme do půlkruhu psanou kaligrafii a ve středu je strom života.
Tento motiv je téměř identický se Skalním dómem v Jeruzalémě. Toto jsou motivy pocházející ze vzorkovníků, které se používaly v islámském světě a kopírovaly se stovky let.
Roucho má symbolizovat moc.
Jde například o figury lvů. Jsou schématické, nepříliš přirozené, ale vypadají opravdu rozhněvaně, a jejich hrudě se dmou pýchou.
Vebloudi vypadají poraženě.
Jsou domestikovaní.
Nosí sedla.
Jeden z výkladů tohoto symbolu je, že lvi reprezentují Normany.
Rod Rogera ll. měl za svůj symbol lva.
Zatímco velbloud může být odkaz na národy, které si Roger podmanil.
Ačkoli byla tato tkanina vytvořena ve 12. století, legenda praví, že byla vytvořena pro Karla Velikého. Pro prvního císaře Svaté říše římské v 9. století.
Víme, že to není pravda, protože arabský nápis v kúfském stylu uvádí přesné datum.
"Tento plášť byl vyhotoven v ohromujícím královském stylu, vyzařujíc dokonalost, moc, nadřazenost, vůli, prosperitu, velikášství a nádheru, dosažení všech cílů a tužeb, slavné dny a noci bez konce a beze změny, s panstvím, se ctí, a bez strachu z hrozby, s vítězstvím a dobrým životem ve městě Sicílie roku 528."
Rok 528 je podle islámského kalendáře, jenž se datuje od dob proroka Mohameda, ve 12. století západního kalendáře.
Tyto plochy mají obsahovat vyobrazení, která ukazují na islámský původ. Hvězda je tvořena zkřížením dvou čtverců. Ranný islám tvrdí, že Země je jeden čtverec a nebesa jsou druhý.
Možná to odkazuje přímo na Rogera, který vládl nade všemi. Je zřejmé, že má oslovovat velikostí svého nositele.
Osoby korunované za římské císaře, měly na sobě tento plášť, v ruce jablko a žezlo.
Papež a skupina mocných tohoto světa ho obklopovala.
Šlo jistě o nezapomenutelný pohled.
[Hraje hudba]
Díváme se na sochu, která v mnoha ohledech na sochu nevypadá.
Ano přesně.
Nestojí totiž samostatně.
Ne to nestojí.
Je to spíše jako reliéf, ale není to úplně reliéf.
Ne úplně, protože zde není žádné pozadí, ke kterému by byla připevněna.
A ty izolované části jsou všechny stejné.
Ano pravda.
Toto je dílo Donalda Judda. Je to dílo tzv. minimalistického sochařství.
Bylo zhotoveno roku 1969 a nemá žádný název.
Má stejný tvar, který se pořád dokola opakuje.
Takže tyto opakující se krabice nevyrobil on, jsou z továrny.
Proto to má takovou strojově zhotovenou estetiku.
Nějak mi připadá, že je to zhotovené tak, aby to na sebe vzájemně působilo v prostoru galerie.
Rozhodně.
Je velmi specifický v instrukcích, jak toto dílo pověsit, jak ho připevnit ke stěně. Objekty jsou od sebe umístěny 15 cm. Ale nebylo tomu tak vždy.
Takže velikost díla by byla ovliněna výškou, výškou stropu.
Samozřejmě by se to měnilo v závislosti na místnost, ale toto to nedělá.
Ano.
Podle mě to je kvůli fotografii na kterou se právě díváme.
A je to vyrobeno z něčeho, co má reflexní povrch.
Něčeho, co má vysoký lesk.
Vnějšek je vyroben z mosazu a, to je zde špatně vidět, na každě z krabic je umístěno něco jako plexisklové okno.
Takže se přes to můžeme dívat a někdy jsou tyto skla i intensivně zabarvené. Jako třeba růžové nebo žluté nebo průsvitné.
Takže to spolupracuje s prostorem a vytváří to stín a barevný efekt na stěně. Na bílé stěně galerie.
Měli bychom zde myslet na sochy vyrobené z bronzu?
Myslím, že ano i ne.
Jedna z věcí, které se Judd a další minimalisté pokouší dělat je jít s dobou.
Takže tady celá tradice, ve které pokračuje, je moderní umění, kde si vybíráte materiály a témata z vaší doby. A on si zde vybírá mosaz, který může být použit i ve starším umění. Ale upravil ho tak, aby vypadal jako kus plechu.
Něco, co nebylo vyrobeno jím, ale dělníky. Takže toto dílo oslovuje naší tovární industriální kulturu.
Ano přesně.
Neschovává se to za nic.
Dává velmi explicitně najevo, že se nesnaží o ilusionistické umění.
Nechce sochu udělat tak, aby vypadala jako člověk nebo prostor, který tam není.
Takže zde jsou zřetelné krabice a plexisklo nám dovoluje vidět, že nejsou pevné.
Takže zde je jasnost a doslovná kvalita, kterou chce ukázat.
Připomíná mi to také mrakodrap a další modernistické formy.
Přesně.
To to přesně evokuje a jen čiré opakování tohoto tvaru pořád dokola ukazuje velkou modernost.
Navrhuje strojovou výrobu, a jedna věc je chození na nákup a vidění té samé věci v obchodě.
Přesně.
Devět set kopií jedné stejné věci.
Má to takovou produktovou kvalitu.
Je lehké vidět čisté kvality tohoto díla, ta jeho lesklost. Plexisklo možná na první pohled působí moc jednoduše, ale při bližším prozkoumání můžeme nalézt mnoho barev, odlesků a hry se světly. (hudba)
Budu mluvit o práci, hlavně o důvodech, které vedou lidi k tomu v práci moc práce neudělat, což je problém, který máme v zásadě všichni.
Ale vezměme to od začátku.
Existují firmy, neziskové a charitativní organizace a spousta dalších skupin, které někoho zaměstnávají, nebo pro ně pracují dobrovolníci.
Všechny ty společnosti od svých zaměstnanců očekávají, že odvedou skvělou práci.
Teda, aspoň doufám.
Doufejme, že aspoň dobrou práci, nebo ještě lépe skvělou práci.
Většinou si taky řeknou, že by měli být na jednom místě, odkud by pracovali.
Takže se nějaká společnost, charitativní nebo jakákoliv jiná organizace většinou, když nemáte to štěstí a nepracujete v Africe - většina lidí musí denně chodit do kanceláře.
A proto firmy staví kanceláře.
Koupí nebo si pronajmou budovu, nebo si najmou prostor, a ten prostor zaplní. Dají tam stoly, židle, počítače, software, internetové připojení, možná lednici nebo něco takového, a po svých zaměstnancích nebo dobrovolnících chtějí, aby na takové místo denně přicházeli a dobře pracovali.
Vypadá to jako rozumná úvaha.
Ale když se pak s někým bavíte, nebo se zamyslíte sami nad sebou a zeptáte se:
Kam ve skutečnosti chcete jít, když nutně potřebujete něco udělat? - zjistíte, že nikdo většinou neodpoví to, co by čekali jejich zaměstnavatelé.
Když se někoho zeptáte: Kam jdete, když vážně potřebujete něco udělat?
Existují víceméně tři odpovědi.
Buď je to určité místo, prostor nebo místnost.
Nebo pohyblivý objekt.
Anebo, za třetí, doba.
Uvedu pár příkladů.
Když se někoho ptám - a už se na to ptám asi deset let -
"Kam jdete, když opravdu potřebujete něco udělat?"
Odpověď většinou zní: na terasu, na verandu, do kuchyně.
Nebo taky do pokoje pro hosty, do přízemí, do kavárny, do knihovny.
Někdo odpoví, že jede vlakem, letadlem, autem, zkrátka dopravním prostředkem.
A pak jsou lidi, co řeknou,
"Nezáleží na tom, kde jsem, ale musí to být buď hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, nebo o víkendu."
Skoro nikdy nikdo nezmíní kancelář.
Přitom za takzvané kanceláře utrácejí firmy hromady peněz, a pořád tam nutí někoho chodit, i když v nich vlastně nikdo nepracuje.
Co to jako je?
Co to má znamenat?
Kdo tohle vymyslel?
A když se na to ještě víc zaměříte, zjistíte, že lidi - jde o to, že lidi chodí do práce, ale místo dne stráveného v práci zažívají spíš okamžiky strávené prací.
Tak to v kanceláři chodí.
Místo celého dne máte na práci pár chvil.
Asi jako kdyby měla kancelář místo dveří mixér - vejdete a pracovní den se rozseká na menší části, protože děláte čtvrt hodiny tohle a půl hodiny tamto, a pak se najednou zase něco přihodí a odvede vás od práce, musíte vyřídit něco jiného, zbyde vám dvacet minut a je tu oběd.
Pak máte zas něco dalšího na práci, nastává čtvrthodinka, někdo si vás bere stranou, na něco se ptá.
A pět večer je tu dřív, než se nadějete. A když si to přeberete, uvědomíte si, že jste za celý den neudělali vůbec nic.
Tenhle pocit všichni dobře známe.
S největší pravděpodobností se nám to stalo včera nebo předevčírem.
Zamyslíte se a říkáte si: Dneska jsem nic neudělal.
Byl jsem v práci.
Seděl jsem za stolem.
Pracoval jsem u drahého počítače.
Používal jsem příslušný software.
Šel jsem na všechny porady.
Vyřídil jsem konferenční hovory.
Všechno jsem splnil.
Ale vlastně jsem neudělal vůbec nic.
Jen jsem plnil úkoly.
Ale žádnou smysluplnou práci jsem nevykonal.
Dojdete taky k tomu, že hlavně tvůrčí lidi - designéři, programátoři, spisovatelé, inženýři, myslitelé - ti všichni k práci potřebují dlouhé, ničím nerušené úseky času.
Za čtvrt hodiny nikdo nic nevytvoří a pořádně se nad ničím nezamyslí.
Možná vás letmo něco napadne, ale k tomu, abyste se nad nějakou problematikou skutečně hluboce zamysleli, jsou zapotřebí delší, ničím nerušené časové úseky.
A i když má pracovní den většinou osm hodin, kolik z vás tu kdy mělo v kanceláři osm hodin sami pro sebe?
Sedm hodin?
Šest?
Pět?
Čtyři?
Kdy jste pro sebe v kanceláři měli naposled tři hodiny?
Dvě hodiny?
Jednu, stěží.
Jen velmi málo lidí má v kanceláři dostatek ničím nerušeného času.
A proto lidi pracují doma, nebo sice jdou do kanceláře, ale jdou tam hodně brzo ráno, nebo pozdě v noci, když už tam nikdo není. Počkají si, až všichni odejdou, nebo jdou do kanceláře o víkendu, pracují v letadle, v autě nebo ve vlaku, protože je tam nic neruší.
Nebo je tam sice taky něco vyrušuje, ale není to tak strašné, jako vyrušení, o kterých budu hned mluvit.
A celý tenhle fenomén krátkých časových sekvencí, kdy máme něco dělat, mi přijde podobný ještě něčemu, co taky nefunguje, když vás pořád něco ruší, - spánek.
Spánek a práce mají podle mě hodně společného.
A nemyslím jen to, že můžete pracovat ve spaní a spát u práce.
O tom teď nemluvím.
Mluvím konkrétně o tom, že jak spánek, tak práce jsou postupné nebo fázové děje.
Spánek má několik fází nebo stupňů - každý jim říká jinak.
Celkem jich je pět. Abyste se dostali k těm nejhlubším a nejdůležitějším fázím, musíte podstoupit i všechny předchozí.
A když vás něco vyruší v brzké fázi spánku, třeba když vás někdo v posteli kopne nebo slyšíte hluk, nebo cokoli jiného - nemůžete jen tak pokračovat tam, kde jste přestali.
Jestli vás něco vyrušilo a vzbudili jste se, musíte začít znova.
Vrátíte se o pár fází zpátky a začínáte nanovo.
A nakonec - stane se, že máte den, kdy se vzbudíte v osm nebo v sedm ráno nebo kdy vstáváte a říkáte si, dneska jsem se teda moc dobře nevyspal.
Dělal jsem to tak, jak mám - šel jsem spát, lehl jsem si, ale vlastně jsem pořádně nespal.
Říkáme, že jdeme spát, ale ve skutečnosti se spánku postupně přibližujeme.
Trvá to; musíte projít všemi fázemi.
A když vás něco přeruší, nevyspíte se moc dobře.
Takže jak můžeme čekat - očekával by tu někdo, že se dobře vyspí, když ho bude celou noc něco rušit?
Jasně že ne.
Tak jakto, že si myslíme, že budou lidi dobře pracovat, když je v kanceláři celý den něco ruší?
Jak si vůbec můžeme myslet, že by mohli něco dělat, když se do kanceláře chodí nechat vyrušovat?
To nedává smysl.
A jaký druh vyrušení neexistuje nikde jinde než v kancelářích?
Protože jinde vás bude taky něco rušit, třeba televize, nebo se půjdete projít, o patro níž je lednice, máte pohodlnou pohovku, nebo co já vím.
Někteří manažeři tvrdí, že nechtějí, aby jejich zaměstnanci pracovali doma, protože je tam toho moc rozptyluje.
Taky tvrdí - někdy říkají:
"Jak mám vědět, že ten člověk pracuje, když ho nevidím?" Což je další, samozřejmě úplně absurdní, výmluva.
Já jsem taky manažer.
Chápu je. Vím, jak to chodí.
Všichni na sobě v tomhle ohledu musíme zapracovat.
Manažeři ale často jmenují nejrůznější rozptýlení.
"Nemůžu nikomu dovolit pracovat doma.
Koukal by se na televizi.
Dělal by něco jinýho."
To ale ve skutečnosti nejsou hlavní vyrušení od práce.
Jsou to totiž vyrušení dobrovolná.
Vy sami se rozhodnete, že se necháte vyrušit televizí.
Vy se rozhodnete, že něco zapnete.
Vy se rozhodnete sejít do jiného patra nebo vyrazit na procházku.
V kanceláři je naopak většina rozptylování a vyrušení, kvůli kterým lidé nepracují, nedobrovolná.
Pár si jich teď projdeme.
Manažeři a šéfové často tvrdí, že z práce vás nejvíc vyrušuje
Facebook, Twitter,
Youtube a podobné stránky.
A dokonce to zašlo tak daleko, že v práci teď tyhle stránky zakazují.
Někdo z vás se na ně možná v práci ani nedostane.
Nejsme snad v Číně, ne?
Co to jako je?
Jasně, takže vám zakážou pár stránek a v tom je ten problém, proto lidi nepracujou, protože jsou na Facebooku a na Twitteru?
To je absurdní.
Úplně mimo.
A kromě toho jsou stejně dneska Facebook, Twitter a Youtube jenom novodobý kuřpauzy.
Před deseti lety by čtvrthodinová pauza na cigáro nikomu nevadila, tak proč teď každý řeší pár minut na Facebooku, nebo chvilku strávenou tweetováním nebo na Youtube?
To ale nejsou hlavní nástrahy práce v kanceláři.
Já hlavním úskalím práce v kanceláři přezdívám M&M's, manažeři a mítingy.
Dva hlavní problémy moderní kanceláře dnešní doby.
Kvůli nim se v práci nic neděje. Kvůli M&M's.
Zajímavé je, že na všech těch místech, kde lidi skutečně pracují, například doma, v autě nebo v letadle, pozdě v noci nebo brzo ráno - nejsou ani manažeři, ani mítingy.
Ruší je spoustu jiných věcí, ale nejsou to ani manažeři, ani mítingy.
Jinde na ně nenarazíte, jedině v kanceláři.
A práce manažera spočívá v podstatě ve vyrušování lidí.
Od toho manažeři jsou - aby rušili lidi při práci.
Ve skutečnosti vlastně nepracují, takže kontrolují, jestli pracují ostatní, a tím je ruší.
Na světě je hodně manažerů.
A taky hodně lidí.
A kvůli manažerům se na světě taky hodně vyrušuje.
Pořád zjišťují:
"Jak to jde?"
"Ukaž, co máš," a podobně.
A vždycky ruší v tu nejhorší dobu, když se zrovna člověk dokonce snaží dělat něco, za co je placený, v tu chvíli vás vyruší.
To je blbý.
Ještě horší ale je, že manažeři nejčastěji organizují mítingy.
A mítingy jsou životu nebezpečný, šílený, naprosto zhoubný záležitosti během práce.
Všichni víme, že to tak je.
Zaměstnanci nikdy žádný míting neuspořádají, tak to prostě je.
Manažer svolá míting, zaměstnanci se hezky sejdou, a je to naprosto zničující - Jen tak se rozhodnout: "Sejde se tu deset lidí a budeme mít míting.
Je mi jedno, co zrovna děláte.
Rozhodně to, co děláte, dělat přestaňte a pojďte na míting."
Jaká je asi pravděpodobnost, že všem 10 lidem se zrovna hodí přestat?
Co když zrovna vymýšlí něco důležitého?
Co když zrovna něco důležitého dělají?
Najednou po nich chcete, aby přerušili svoji práci a šli dělat něco úplně jiného.
Jsou teda v zasedačce, všichni společně, a většinou se probírá něco, na čem nezáleží.
Protože mítingy nejsou práce.
Na mítingu se bavíte o tom, co dělat budete.
Mítingy se taky rozmnožují.
Z jednoho mítingu vzniká další a pak ještě další míting.
Většinou se mítingů účastní víc lidí, než je ve skutečnosti potřeba. A jsou fakt drahý.
Firmy si často myslí, že hodinový míting je hodinový míting, ale to by byla pravda, jen kdyby se takového mítingu účastnil jeden člověk.
Když je na mítingu 10 lidí, není to hodinový, ale desetihodinový míting.
Firma přijde o deset hodin produktivity kvůli jednomu hodinovému mítingu, který by zvládli dva tři lidi vyřídit za pár minut.
Ale ne, místo toho se dopředu naplánuje míting, protože mítingy fungují jako software, v 15minutových nebo 30minutových nebo hodinových intervalech.
V Outlooku si osmihodinový míting nenaplánujete.
Nejde to.
Ani vlastně nevím, jestli to jde.
Buď to může být 15, 30, 45 minut nebo hodina.
Vyplňujeme tyhle časové intervaly, i když ve skutečnosti by to mělo jít mnohem rychleji.
Takže manažeři a mítingy jsou největší problémy dnešního podnikání, hlavně co se týče kanceláří.
Nikde jinde než v kancelářích se nevyskytují.
Mám pár návrhů, jak z toho ven.
Jak by manažeři mohli - nejlépe osvícení manažeři - jak by to mohli zařídit tak, aby se v kancelářích příjemněji pracovalo a aby kanceláře nebyly na posledním, ale na prvním místě.
Aby lidé řekli:
"Když chci opravdu pracovat, jdu do kanceláře."
Protože kanceláře jsou dobře vybavené, mělo by tam být všechno, co je k práci potřeba, ale stejně tam nikdo nechodí, takže jak by se to dalo změnit?
Mám tři nápady, o které bych se s vámi rád podělil.
Zbývají mi asi tři minuty, to je tak akorát.
Všichni asi znáte "neformální pátky".
Ani nevím, jestli se to ještě někde dělá.
Co takhle zavést "tiché čtvrtky"?
Co takhle - vzít si jeden čtvrtek v měsíci rozpůlit ho a odpoledne nemluvit - úplně jednoduše.
Takže jenom odpoledne, jeden čtvrtek v měsíci.
První čtvrtek v měsíci - jenom odpoledne - nikdo nesmí mluvit.
Ticho. Nic víc.
A uvidíte, že se za tu dobu udělá obrovský kus práce, když nikdo nemluví.
Takhle totiž lidi opravdu něco udělají, když je nikdo neotravuje, když je nic neruší.
A když někoho necháte čtyři hodiny nerušeně pracovat, je to ten nejlepší dárek, jaký od vás v práci kdy dostane.
Lepší než počítač.
Lepší než nový monitor nebo software nebo co lidi většinou potřebují.
Čtyři hodiny klidu v kanceláři budou naprosto nedocenitelné.
A jestli to zkusíte, uvidíte, že to funguje.
A možná to zkusíte častěji.
Třeba jednou za čtrnáct dní nebo jednou za týden nikdo nebude smět mluvit.
Opravdu, vážně uvidíte, že to funguje.
Nebo můžete vyzkoušet přejít z aktivní komunikace a spolupráce, která probíhá osobně, poklepete někoho po rameni, pozdravíte, jdete na míting, na pasivní formu komunikace. Začít využívat e-mail a chat, nebo obdobné programy.
Někdo namítne, že e-mail hrozně ruší a chat že taky ruší a ostatní komunikační software ruší, ale ruší ve chvíli, kterou si sami zvolíte.
E-mail se vypnout dá, ale šéfa nevypnete.
Můžete se odhlásit z chatu, ale před svým manažerem se neschováte.
Máte možnost všechno to vypnout a nechat se vyrušit ve vašem vlastním čase, kdy budete chtít, kdy se vám to hodí, když zrovna můžete.
Protože práce, stejně jako spánek, probíhá ve fázích.
Takže budete stoupat směrem k práci, a pak od té práce ustoupíte a možná si zkontrolujete e-mail nebo se kouknete na chat.
Jenom hrozně málo věcí je tak důležitých, aby se děly nebo řešily teď hned, okamžitě.
Takže jestli jste manažer, doporučte svým zaměstnancům častěji používat chat a e-mail i další programy, které lze vypnout a zase se k nim vrátit.
Můj poslední návrh se týká mítingů. Jestli se na nějaký míting zrovna chystáte, tak pokud můžete, prostě ho zrušte.
Dneska je pátek - mítingy jsou většinou v pondělí. Nedělejte to.
To naznamená přesunout na jindy, to znamená vymazat z paměti. Je pryč.
A uvidíte, že se nic nestane.
Všechny ty diskuze a rozhodnutí, které jste měli udělat v pondělí v 9 ráno - nechte to plavat a všechno bude v naprostém pořádku.
Zaměstnanci budou mít ráno volno, víc času na přemýšlení, a uvidíte, že všechno to, co jste si mysleli, že musíte udělat, vlastně dělat nemusíte.
Tyhle tři návrhy jsem vám chtěl dneska předložit na popřemýšlení.
A doufám, že některé moje návrhy bylo natolik provokativní, že o nich budou manažeři a šéfové, majitelé firem a organizátoři a lidé, co mají na starost jiné lidi aspoň přemýšlet a že svým zaměstnancům poskytnou víc času na skutečnou práci.
Myslím, že se to nakonec určitě vyplatí.
Díky za pozornost.
(Potlesk)
Povím vám o jednom z největších problémů na světě a o tom, jak jej vyřešit.
Rád bych začal s malým pokusem.
Můžete zvednout ruku, jestli nosíte brýle nebo čočky, nebo jste absolvovali laserovou korekci?
Bohužel vás je moc na to, abych vás přesně spočítal.
Ale vypadá to - odhaduji - že to bude asi 60% obecenstva, protože je zhruba podíl obyvatel v rozvinutém světě, která využívá nějakou zrakovou korekci.
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje - mají řadu odhadů na počet lidí, kteří potřebují brýle - nejnižší odhad je 150 milionů lidí.
Mají také odhad, že to je okolo miliardy lidí.
Ve skutečnosti bych tvrdil, podle našeho experimentu, že globální potřeba brýlí zahrnuje přibližně polovinu každé populace.
Problém slabého zraku není jenom zdravotní problém, je to také vzdělávací problém a je to také ekonomický problém a je to i otázka kvality života.
Brýle nejsou moc drahé.
Je jich docela dostatek. problém je to, že tady není dost očních doktorů na to, abychom využívali dodací model optických brýlí, který máme v rozvinutém světě.
Specialistů na zrakové potíže je moc málo.
Tento slajd vám ukazuje optometrika a tento modrý človíček představuje 10 000 lidí to je poměr v Británii.
Toto je poměr optometriků vůči populaci v sub-saharské Africe.
Ve skutečnosti v Africe je několik zemí, kde je jeden optometrik pro 8 miliónů lidí.
Jak na to?
Jak vyřešíte tento problém?
Navrhuju řešení k tomuto problému a moje řešení je na bázi adaptivní optiky.
Myšlenkou je vyrobit brýle, které si pak sami nastavíte, a to vyřeší problém.
Chtěl bych vám ukázat, jak si člověk udělá sám vlastní brýle.
Ukážu vám, jak si je sami uděláte.
Tohle si dám do kapsy.
Jsem krátkozraký.
Koukám se na cedule vzadu, sotva je vidím.
Dobrá - teď můžu vidět toho chlápka, jak tam pobíhá, a teď vidím támhle toho.
Teď jsem si vyrobil předepsané brýle pro moji vadu.
Další krok..
Teď jsem teda vyrobil potřebné brýle.
OK, vyrobil jsem tedy tyto brýle a...
OK, vyrobil jsem ty brýle pro moji vadu ... ... právě jsem ...
Teď jsem vyrobil nějaké brýle.
A je hotovo.
(Potlesk)
Tyhle nejsou jediný pár na světě.
Ve skutečnosti se technologie zlepšovala.
Začal jsem na tom pracovat v r. 1985, postupovalo to velice pomalu.
Teď se jich využívá na 30 000.
A jsou dostupné v 15 zemích.
Jsou rozšířené po světě.
A mám vizi, o kterou bych se s Vámi chtěl podělit.
Mám globální vizi pro zrak,
A vizí je získat miliardu lidí, aby nosili brýle, které potřebují, do r. 2020.
Aby se tak stalo - toto je brzská ukázka technologie.
Technologie se dále vyvíjí - cena se musí dále snížit.
Tento pár nyní stojí přibližně 19 dolarů.
Ale cena se musí dál snížit.
Musí se snížit, protože se snažíme posloužit populacím, které žijí za jeden dolar na den.
Jak vyřešíte ten problém?
Začnete se zabývat detaily.
Na tomto slajdu, vysvětluji všechny naše problémy.
Jak distribuovat?
Jak přijít na to, jak je nastavit?
Jak lidi přesvědčíte, že mají zrakové potíže?
Jak spolupracovat s výrobci?
A odpovědí k tomu všemu je výzkum.
Založil jsem Centrum pro zrak v rozvojovém světě tady na univerzitě (v Oxfordu).
Pokud se chcete dozvědět víc, přijďte a mrknětě se na náš web. Děkuji Vám.
(Potlesk)
Dovolte mi začít tuto přednášku otázkou na vás všechny.
Víte, že po celém světě lidé bojují za svou svobodu a za svá práva.
Někteří bojují proti útisku ze strany vlády.
Jiní bojují proti útisku ze strany společnosti.
Která bitva je podle vás těžší?
Dovolte mi, abych se během následujících minut pokusila odpovědět na tuto otázku.
Dovolte mi vás zavést dva roky nazpět, do svého života.
Můj syn Aboody měl právě jít spát.
Tehdy mu bylo pět.
Po skončení jeho obřadů před spaním se na mě podíval a zeptal se:
"Mami, jsme špatní lidé?"
Byla jsem šokovaná.
"Proč říkáš takové věci, Aboody?"
Když se toho dne vrátil ze školy, všimla jsem si u něj několika modřin v obličeji.
Nechtěl mi říct, co se stalo.
Ale nyní už byl připravený mi to povědět.
"Dva kluci mě dnes ve škole uhodili.
Řekli mi:
'Viděli jsme tvoji mámu na facebooku, ty a tvoje máma byste měli jít do vězení.'"
Nikdy jsem se nebála Aboodymu cokoliv říct.
Jsem žena hrdá na své úspěchy.
Ale tázavé oči mého syna byly můj moment pravdy, kdy se všechno propojilo.
Jsem Saudská žena, která šla do vězení za řízení auta v zemi, kde to není ženám dovoleno.
Jen za to, že mi dal své klíče od auta, byl můj bratr dvakrát uvězněn a byl pronásledovaný do té míry, že musel opustit svou práci jako geolog a opustit zemi se svojí ženou a dvouletým synem.
Můj otec musel na pátečním kázání poslouchat imáma odsuzujícího ženy řidičky, nazýval je prostitutkami mezi spoustou věřících. Někteří z nich jsou naši přátelé i rodina mého otce.
Čelila jsem organizované hanobné kampani v místních médiích, kombinované s falešnými pomluvami šířících se na rodinných oslavách, na ulicích a ve školách.
Toto všechno mě hluboce ranilo. Uvědomila jsem si, že tyto děti nechtěli být hrubé k mému synovi.
Byly pouze ovlivněné dospělými kolem sebe.
Nebylo to o mě, nebyl to trest za to, že jsem autem ujela několik mil.
Byl to trest za odvahu zpochybnit společenská pravidla.
Ale můj příběh pokračuje i po tomto okamžiku pravdy.
Dovolte mi vás zasvětit do svého příběhu.
Byl květen 2011 a já jsem si stěžovala svému kolegovi z práce za pronásledování, kterému jsem musela čelit při shánění odvozu domů, přestože jsem vlastnila auto a mezinárodní řidičský průkaz.
Tak dlouho, jak si jen pamatuji, si Saúdské ženy stěžují na zákaz řízení.
Je to už ale 20 let, co se s tím někdo pokusil něco udělat; celou generaci nazpět.
Do očí mi sdělil tu dobrou/špatnou zprávu:
"Neexistuje ale žádný zákon zakazující ženám řídit."
Vyhledala jsem si to; a měl pravdu.
Žádný zákon na to v Saúdské Arábii nebyl. Byl to jen zvyk a tradice, které jsou zakotveny v rigidních náboženských fatvách a vynucovány na ženách.
Toto zjištění podnítilo myšlenku 17. června, kdy jsme povzbuzovaly ženy, aby vsedly do aut a řídily.
Za pár týdnů jsme začaly dostávat vzkazy:
"Muži vás znásilní, jestli budete řídit!" Odvážná žena, jmenuje se Najla Hariri, Saúdská žena z města Jeddah, oznámila, že řídila auto, ale nenahrála to na video.
Potřebovali jsme důkaz.
Tak jsem řídila já. Video jsem dala na YouTube.
K mému překvapení získalo první den stovky tisíc zhlédnutí.
Co se, samozřejmě, stalo potom?
Začala jsem dostávat výhružky, že budu zabita a znásilněna, jen abych zastavila tuto kampaň.
Saúdské úřady se k tomu nevyjadřovaly.
To nás velmi vyděsilo. Byla to kampaň, do které se zapojily Saúdské ženy, a dokonce i mužští aktivisté.
Chtěli jsme vědět, jak úřady zareagují na ten den, 17. června, kdy ženy budou řídit.
Požádala jsem svého bratra, aby se mnou projel kolem policejního auta.
Šlo to rychle.
Zatkli nás, podepsali jsme, že nebudeme řídit, pustili nás.
Znovu nás zatkli, můj bratr byl poslán na den do vazby a já jsem šla do vězení.
Nebylo mi jasné, proč mě, jelikož mě při výslechu z ničeho neobvinili.
Ale byla jsem si jistá svou nevinou. Neporušila jsem žádný zákon, nechala jsem si abayu- - černý závoj, který si v Saúdské Arábii musíme obléknout než co opustíme dům.
Moji spoluvězni chtěli, abych si ji sundala, ale jista si svou nevinou jsem říkala:
"Ne, já dnes odcházím." Mimo vězení, celá země začala běsnit, někteří mě ošklivě napadali, jiní mě podporovali a dokonce sháněli podpisy na petici za mé propuštění, která měla být odeslána králi.
Byla jsem propuštěna po devíti dnech.
17. červen nadešel. Ulice se zaplnily policejními auty a náboženskými policejními vozy. Ale stovka statečných Saúdských žen zákaz porušila a ten den řídila.
Nikdo nebyl zatčen. Prolomili jsme tabu.
(Potlesk)
Teď asi každý ví, že nemůžeme řídit, ženy v Saúdské Arábii nesmí řídit, ale asi málokdo ví proč.
Pomůžu vám s odpovědí na tuto otázku. Proběhla oficiální studie, která byla uvedena na Shura koncilu, což je poradní koncil stanovený králem Saúdské Arábie. Byla provedena místním profesorem, univerzitním profesorem.
Tvrdí, že byla provedena na základě studie UNESCO. A studie uvádí: Procento znásilnění, cizoložství, nemanželských dětí, dokonce užívání drog a prostituce v zemích, kde ženy řídí, je vyšší než v zemích, kde ženy neřídí.
(Smích)
Já vím, byla jsem šokovaná.,
Říkala jsem si:
Když se podíváte na mapu světa, zůstanou vám dvě země:
Saúdská Arábie a druhou společností je zbytek světa. Na Twitteru jsme vytvořili odkaz vysmívající se této studii.
"Konec panenství" Saúdský duchovní varuje ženy před řízením] (Smích)
Teprve potom jsme si uvědomili, jak moc nás posiluje, zesměšňovat svého utlačovatele.
Zbavuje ho to jeho nejsilnější zbraně: strachu. Tento systém je založen na ultra-konzervativních tradicích a zvycích, kde jsou ženy brány jako velmi podřadné a potřebují strážce, který by je ochraňoval. Potřebují svolení od tohoto opatrovníka, buď slovní nebo písemné, po celý svůj život.
Jsme nezletilé až do dne, kdy zemřeme. A je to ještě horší, když je vše zakotveno v náboženských fatwách, založeno na špatné interpretaci zákona Sharia, nebo na jiných náboženských zákonech.
Nejhorší je, když se stanoví jako zákony sytému, a ženy věří ve svoji méněcennost.
Dokonce bojují proti těm, kteří se pokoušejí tato pravidla zpochybňovat.
Pro mě to nebyly jen útoky na mojí osobu, kterým jsem musela čelit. Bylo to o životě dvou, naprosto odlišných stránek mé osobnosti- darebnice v mé rodné země, a hrdinka venku.
Chtěla bych jen říct, že v posledních dvou letech se odehrály dva příběhy.
Jeden z nich, když jsem byla ve vězení. Jsem si jistá, že když jsem byla ve vězení, všichni viděli titulky v mezinárodních médiích, něco podobného během těch 9 dní, co jsem byla ve vězení.
Ale v mé zemi to byl úplně jiný obraz.
Bylo to více v tomto duchu:
"Manal al-Sharif čelí obvinění z narušování veřejného pořádku a podněcování žen k řízení."
Já vím.
"Manal al-Sharif odstupuje od své kampaně."
To je v pořádku. Ten je můj oblíbený.
"Manal al-Sharif se vzdává a přiznává: " Zahraniční síly mě podněcovaly!"
(Smích)
A jde to dál, dokonce i soud a bičování na veřejnosti.
To je úplně jiný obraz.
Minulý rok jsem byla požádána o projev na Oslo Freedom Forum. Byla jsem obklopená láskou a podporou lidí kolem mě, dívali se na mě jako na inspiraci.
V ten samý čas jsem odletěla do své země kde moji řeč naprosto nesnášeli.
Způsob jakým to nazývali:
Zrada Saúdské země a Saúdů, a dokonce založili na Twitteru odkaz s názvem #OsloTraitor (zrádce). Asi 10 000 tweetů okomentovalo tento odkaz, zatímco protichůdný odkaz s názvem #OsloHero (hrdina) použila hrstka tweetů.
Dokonce vytvořili anketu. Více než 13 000 voličů odpovědělo na tento průzkum: zda mě po tomto projevu považují za zrádce, či nikoli.
90 procent lidí řeklo ano, je zrádkyně. Tak toto jsou dvě, naprosto odlišné stránky mé osobnosti.
Pro sebe, jsem hrdá Saúdská žena a miluji svoji zemi, právě proto všechno tohle dělám.
Protože věřím, že společnost nemůže být svobodná, dokud ženy v této společnosti nejsou svobodné.
(Potlesk)
Děkuji vám.
(Potlesk)
Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji.
(Potlesk)
Děkuji vám.
Všichni se učíme z věcí, které se nám v životě stanou.
Já se naučila být vždy přítomna. Když mě pustili z vězení, jako první, samozřejmě poté, co jsem se osprchovala, jsem šla na internet. Otevřela jsem si svůj twitteru a facebook, vždy jsem byla velmi uctivá k těm, kteří o mně vyjádřili svůj názor.
Poslouchala jsem, co říkají a nikdy jsem se nebránila pouze slovy.
Vždy jsem šla do akce. Když řekli, že mám odstoupit z kampaně, podala jsem první žalobu proti generálnímu ředitelství dopravní policie za to, že mi odmítli vydat řidičský průkaz.
Je tu také spousta lidí-- velmi velká podpora, jako těch 3 000 lidí, kteří podepsali petici za mé propuštění z vězení.
Poslali jsme na Shura koncil petici za zrušení zákazu u Saúdských žen. Našlo se kolem 3 500 občanů, kteří věřili zrušení zákazu, a petici podepsali.
Byli tam lidé, právě jsem ukázala několik příkladů, kteří jsou úžasní, kteří věří v práva žen v Saúdské Arábii.
Snaží se, i když musí také čelit hodně nenávisti, kvůli jejich nahlas vyjádřeným názorům. Dnes Saúdská Arábie činí malé krůčky ke zlepšení práv žen.
Shura koncil, jmenovaný králem, královským dekretem krále Abdulláha; minulý rok sem bylo jmenováno 30 žen, 20 procent.
20 % Koncilu. (Potlesk) V tu samou dobu, nakonec tento koncil naši čtyřikrát zamítnutou petici pro povolení řízení ženám v únoru přijal.
(Potlesk) Poté, co jsem šla do vězení, byla odsouzena k bičování či předvolána před soud, mluvčí dopravní policie řekl, že budou vyšetřovat pouze narušování provozu ženskými řidičkami.
'Velký Mufti', hlava náboženského zřízení v Saúdské Arábii řekl, že není doporučeno ženám řídit auta.
Podle bývalého 'Velkého Mufti' to bylo haram, zakázané.
Pro mě to není jen o těchto malých krůčcích.
Je to o samotných ženách.
Jedna kamarádka se mě zeptala:
"Co si myslíš, kdy ženy už budou moct řídit?" Odpověděla jsem jí:
"Až se ženy přestanou ptát 'kdy?'", podniknou kroky a uskuteční to hned."
Není to tedy jen o systému, ale o nás, ženách, které mají řídí svůj vlastní život, řekla bych.
Nemám ponětí, jak jsem se stala aktivistkou.
Nevím, jak jsem se jí stala. Vše co vím, a jsem si tím jistá, že v budoucnu, když se mě někdo zeptá na můj příběh, odpovím :
"Jsem hrdá na to, že patřím mezi ženy, které zrušily zákaz, bojovaly proti zákazu, a poté oslavovaly svoji svobodu."
Takže otázka, se kterou jsem zahájila tuto přednášku; čemu je obtížnější čelit, represivní vládě, nebo represivní společnosti?
Doufám, že najdete klíč k této odpovědi v mé přednášce.
Děkuji vám všem.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Žijeme ve významné době, období genomiky.
Váš genom je celou sekvencí vaší DNA.
Vaše sekvence se nepatrně liší od mé.
Proto také vypadáme jinak.
Já mám hnědé oči. Vy třeba modré nebo šedé.
Ale "vzhled není všechno".
Všude čteme, že naše geny mohou ukrývat děsivé choroby, možná dokonce formovat naši osobnost, nebo nás předurčovat k psychickým poruchám.
Zdá se, že naše geny mají úžasnou moc nad našimi osudy.
Přes to všechno bych však rád věřil tomu, že jsem víc než mé geny.
Co myslíte?
Jste víc než vaše geny?
(Publikum:
Ano.) Ano?
Vypadá to, že někteří z vás se mnou souhlasí.
Myslím, že bychom měli učinit prohlášení.
Měli bychom to říci všichni najednou.
Dobře: "Jsem víc než mé geny" -- všichni najednou.
Všichni:
Jsem víc než mé geny!
(Potlesk)
Co tedy jsem?
(Smích)
Jsem můj konektom.
Když vám to tak pěkně šlo, možná byste mi mohli vyhovět a říci sborem i tohle.
(Smích)
Tak jo. A všichni.
Všichni:
Jsem můj konektom.
To znělo dobře!
Ani nevíte, co to ten konektom je, a už tady se mnou hulákáte.
Už jsem vás přesvědčil -- můžu jít domů.
Zatím je ovšem znám jen jeden konektom, konektom tohohle červíka.
Jeho skromná nervová soustava se skládá z pouhých 300 neuronů.
A v sedmdesátých a osmdesátých letech jistý tým vědců zmapoval všech 7 000 spojení mezi těmito neurony.
Na tomto nákresu každý uzel představuje neuron a každá čára spojení mezi nimi.
Tohle je konektom háďátka obecného.
Váš konektom je mnohem složitější, protože váš mozek obsahuje 100 miliard neuronů a 10 000 krát více spojení.
Takovýto nákres existuje i pro váš mozek, ale ten by se nevešel na tuhle tabuli.
Váš konektom má 1 000 000 krát více spojení než má váš genom písmen.
To je celkem dost informací.
Co takové informace obsahují?
To nevíme jistě. Ale máme teorie.
Od 19. století neurobiologové spekulují, že je možné, že vaše vzpomínky -- informace, které vás tvoří tím, kým jste -- že vaše vzpomínky jsou uloženy ve spojeních mezi neurony ve vašem mozku.
A třeba i ostatní aspekty vaší osobní identity -- například vaše povaha a váš intelekt -- jsou také zapsány ve spojeních mezi vašimi neurony.
Teď tedy vidíte, proč jsem navrhl tuto hypotézu:
Jsem můj konektom.
Nepožádal jsem vás, abyste to recitovali, protože by to byla pravda.
Jen jsem chtěl, abyste si to zapamatovali.
My totiž popravdě nevíme, zda je tato hypotéza správná, protože jsme nikdy neměli technologie dostatečně silné na to, abychom ji prověřili.
Už jen popisování toho červího konektomu trvalo přes deset let úmorné práce.
A abychom popsali konektom mozku našich rozměrů, potřebujeme sofistikovanější technologie, automatizované, aby proces popisování konektomů urychlily.
V následujících několika minutách vám povím o jedné z takových technologií, která je momentálně rozvíjena v mé laboratoři a v laboratořích mých spolupracovníků.
Obrázky neuronů jste už pravděpodobně viděli.
Určitě je okamžitě poznáte podle jejich úžasných tvarů.
Tvoří dlouhé, jemné větve, takže v podstatě vypadají jako stromy.
Ale toto je pouze jeden samotný neuron.
Abychom popsali konektomy, musíme vzít v úvahu všechny neurony najednou.
Seznamte se s Bobbym Kasthurim, který pracuje v laboratoři Jeffa Lichtmana na Harvardově universitě.
Bobby drží neuvěřitelně tenké plátky myšího mozku.
A my je 100 000 krát zvětšujeme, abychom se dostali na takové přiblížení, kde uvidíme všechny větve neuronů najednou.
I když, možná je stále nepoznáváte, což se děje proto, že se zatím nepohybujeme v trojrozměrném prostoru. Pokud vezmeme mnoho plátků mozku a naskládáme je na sebe, získáme trojrozměrný model.
Pořád v tom možná nevidíte ty větve.
Takže začneme nahoře a červeně vybarvíme příčný řez jedné z větví.
Totéž uděláme v dalším řezu, a v dalším, a pokračujeme v tom plátek po plátku.
Když v tom pokračujeme skrz celý štos řezů, podaří se nám rekonstruovat trojrozměrný obraz malého kousku jedné z větví neuronu.
Totéž můžeme provést s jiným neuronem -- v zelené.
Zde můžete vidět, že se zelený neuron dotýká červeného na dvou místech. Těm se říká synapse.
Zaměřme se na jednu takovou synapsi. Nespouštějte oči z vnitřku zeleného neuronu.
Měli byste vidět malé kroužky. To jsou takzvané vezikuly.
Ty obsahují molekulu známou jako neurotransmiter.
Takže když chce zelený neuron komunikovat, když chce poslat zprávu červenému neuronu, vyplivne neurotransmiter.
Rozumí se tedy, že v synapsi jsou dva neurony spojeny jako dva kamarádi povídající si po telefonu.
Takže teď rozumíte, jak funguje synapse.
Jak je to ale s celým konektomem?
To si vezmeme tenhle trojrozměrný štos obrázků a bereme ho jako gigantické trojrozměrné omalovánky.
Každý neuron vybarvíme jinou pastelkou. Pak projdeme všechny obrázky, identifikujeme synapse a zaznamenáme barvy neuronů figurujících v každé synapsi.
Kdybychom to dokázali s naprosto všemi snímky, popsali bychom konektom.
V tomto bodě rozumíte základním poznatkům o neuronech a synapsích.
Takže si myslím, že jsme připraveni položit si jednu z nejzásadnějších otázek neurobiologie: jak se liší mužský mozek od toho ženského?
(Smích)
Podle této užitečné příručky jsou klučičí mozky jako vafle; svůj život rozčleňují do přihrádek.
A holčičí mozky jsou jako špagety; všechno v jejich životě je se propojené se vším ostatním.
(Smích)
Vy se smějete...
Ale mně tahle knížka jako změnila život!
(Smích)
Ne, vážně. Co se vám na tom nezdá?
Vždyť chápete, jak to funguje. Co je na tom špatně?
Říkám vám: ať už jste kluk nebo holka, váš mozek je jako špagety.
Nebo, řekněme, čínská instantní polévka s rozvětvenými nudlemi.
Stejně jako se jedna špageta dotýká mnoha ostatních špaget na vašem talíři, jeden neuron se dotýká mnoha ostatních neuronů svými propletenými větvemi.
Jeden neuron může být napojený na tolik dalších neuronů, protože na místech jejich dotyku mohou být synapse.
Teď už jste možná ztratili orientaci ohledně velikosti této krychle mozkové tkáně.
Proto pojďme udělat několik navazujících srovnání. Tohle je ve skutečnosti velmi malá krychlička. Její hrana měří jen šest mikronů.
Takže takhle to vypadá, když ji srovnáme s celým neuronem.
Sami vidíte, že v naší krychličce se ukrývají jen ty nejmenší části těch nejjemnějších větviček neuronu.
A neuron je jen malá část mozku.
A to se bavíme jen o myším mozku.
Ten je mnohem menší než ten lidský.
Když tohle ukážu svým kamarádům, většinou mi říkají:
"Sebastiane, vykašli se na to.
Neurobiologie je beznadějná."
Protože když se na mozek podíváte pouhým okem, nemáte představu, jak moc je složitý. Jen mikroskop vám může pomoci jeho ohromující složitost pochopit.
V 17. století matematik a filosof Blaise Pascal psal o tom, jak se děsí nekonečna, jak si připadá bezvýznamný, když rozjímá nad nesmírností vesmíru.
A já, jakožto vědec, bych neměl hovořit o svých pocitech. "To si nechte pro sebe, pane profesore."
(Smích)
Ale -- můžu?
(Smích) (Potlesk)
Cítím zvědavost. A taky úžas. Ale někdy jsem taky cítil zoufalství.
Proč jsem se jen rozhodl studovat orgán tak děsivě složitý, že by klidně mohl být nekonečný?
Absudní.
Jak jsme si jen mohli dovolit myslet, že bychom tomu někdy mohli porozumět?
A stejně v této donkichotské snaze pokračuji.
A vskutku chovám jisté naděje.
Jednoho krásného dne armáda mikroskopů zachytí každičký neuron a každičkou synapsi v ohromnou databázi snímků. a jednoho dne superpočítače s umělou inteligencí tyto snímky zanalyzují -- to vše bez lidské pomoci --, aby vytvořily konektom.
Rád bych se toho dne dožil. Protože rozluštění celého lidského konektomu je jednou z největších technologických výzev všech dob.
Úspěch bude vyžadovat těžkou práci celých generací.
Já a mí spolupracovníci máme zatím skromnější cíl -- zmapovat částečné konektomy malinkých kousků myšího a lidského mozku.
Ale i to postačí k tomu, abychom poprvé otestovali naši hypotézu -- že "Jsem můj konektom".
Prozatím mi dovolte pokusit se vás přesvědčit o hodnověrnosti této hypotézy. ;
S vývojem v dětství a stárnutím v dospělosti se vaše osobní identita pozvolna mění.
Stejně tak se časem mění každý konektom.
K jakým změnám přesně dochází?
Takže, neuronům, jako stromům, mohou narůst nové větve a ty staré mohou odpadnout.
Vznikají nové synapse a další zanikají.
Synapse se mohou zvětšovat a mohou se zmenšovat.
Další otázka: co tyto změny zapříčiňuje?
Uznávám: do určité míry jsou předurčeny geneticky.
Ale to není všechno. V mozku jsou signály, elektrické signály, které cestují po větvích neuronů, a také chemické signály, které skáčou z větve na větev.
Tyto signály se nazývají nervová aktivita.
A existuje mnoho důkazů, že nervová aktivita představuje naše myšlenky, pocity a vjemy, naše mentální prožitky.
A existuje mnoho důkazů, že s nervovou aktivitou se spojení v mozku mohou měnit.
A když si toto dáte dohromady, znamená to, že vaše zážitky mohou změnit váš konektom.
Právě proto je každý konektom jedinečný -- i konektomy geneticky identických dvojčat se liší.
Skrze konektom se genetika střetává s vlivy v průběhu života.
Dokonce by se dalo říci, že pouhým aktem přemýšlení svůj konektom můžete měnit. Povzbudivé, že?
Co vidíte na tomto obrázku?
Chladný, svěží potůček, řekli byste.
Co ještě tam vidíte?
Nezapomeňte na tu kamenitou podvodní cestu zvanou koryto potoka.
Bez něj by voda nevěděla, kudy téci.
Tento potůček mi poslouží jako metafora o vztahu mezi nervovou aktivitou a spojeními v mozku.
Nervová aktivita se neustále mění.
Je jako voda v tomto potůčku; jen tak se nezastaví.
Spojení nervové sítě v mozku určují, kterými cestičkami se nervová aktivita bude ubírat.
Takže konektom je jako koryto potoka. Tuto metaforu lze rozvést ještě více. Je pravda, že koryto potoka usměrňuje vodní tok.
A jak jsem vám právě řekl, nervová aktivita může měnit tvar konektomu.
A pokud mi dovolíte vystoupit do metaforických výšin, připomenu vám, že nervová aktivita je -- podle neurobiologů -- fyzický základ myšlenek, pocitů a vjemů.
Takže dokonce můžeme mluvit o "proudu vědomí".
Mozková aktivita je proudící potok a konektom je jeho koryto.
Přesuňme se teď z říše metafor zpět do světa vědy.
Řekněme, že s naší technologií popisování konektomů jednou uspějeme.
Jak hypotézu "Jsem můj konektom" budeme testovat?
Navrhuji přímý test.
Pokusme se z konektomů vyčíst vzpomínky.
Zaměřme se na to, jak jsou do paměti ukládány dlouhé sekvence pohybů -- jako když pianista hraje Beethovenovu sonátu.
Již od devatenáctého století je známá teorie, že takové sekvence se v mozku ukládají v podobě řetězců synaptických spojení.
Jakmile jsou aktivovány první neurony v takovém řetězci, pošlou prostřednictvím svých synapsí informace dalším neuronům v řadě, ty se tím aktivují -- a tak dále. Jako řada padajících dominových kostek.
A následkem série neuronových aktivací je podle zmíněné hypotézy naučený sled pohybů.
Takže jedním ze způsobů testování naší teorie by bylo takové řetězce identifikovat uvnitř konektomů.
To ale nebude tak jednoduché, protože takhle vypadat nebudou.
Budou zamotané.
Takže budeme muset použít naše počítače, aby se pokusily řetězce rozmotat.
A pokud se nám to podaří, sekvence neuronů, kterou tak zmapujeme, bude předpovědí vzorce nervové aktivity, který mozek následuje při každé vzpomínce.
Kdyby se tohle podařilo, byli bychom z konektomu poprvé schopni číst paměť.
(Smích)
To je binec.
Už jste se někdy pokusili pozapojovat takhle komplexní systém?
Doufám, že ne.
Ale pokud ano, jistě víte, že je velmi snadné udělat chybu.
Větve neuronů jsou jako tyhle kabely.
Troufá si někdo odhadnout, jaká je celková délka drátů v lidském mozku?
Nápověda: je to velké číslo.
(Smích)
Milióny kilometrů, odhaduji. Smotaných ve vaší lebce.
Pokud na vás toto číslo udělalo dojem, pak lehce pochopíte, jak snadno se může stát, že se to v mozku pozapojuje špatně.
Populární tisk vskutku miluje titulky jako
"Anorektičky mají jinak propojený mozek," nebo "Autisté mají jinak propojený mozek".
Jsou to rozumná tvrzení, ale popravdě řečeno spojením v mozku nerozumíme natolik, abychom si tím mohli být jistí.
Takže technologie mapující konektomy nám konečně umožní identifikovat špatná spojení v mozku, čímž porozumíme psychickým poruchám v konektomech.
Nejlepším způsobem, jak prověřit hypotézu, je někdy zaměřit se na její nejextrémnější dosah.
Filosofové tuto hru znají vemi dobře.
Pokud věříte, že "Jsem můj konektom", pak, myslím, musíte také přistoupit na to, že smrt znamená zničení vašeho konektomu.
Hovořím o tom proto, že dnes existují proroci prohlašující, že technologie podstatně změní úděl člověka ve světě a možná dokonce radikálně promění lidskou rasu.
Sní například o tom, že by podvedli smrt pomocí kryoniky.
Za 100 000 dolarů můžete své tělo nechat po smrti zmrazit a naložit do kapalného dusíku v jedné z nádrží v Arizonských skladištích v očekávání, že nějaká budoucí civilizace bude dostatečně pokročilá na to, aby vás vzkřísila.
Měli bychom si z těchto moderních hledačů nesmrtelnosti dělat legraci a prohlašovat je za hlupáky?
Nebo se budou oni jednoho dne smát nad našimi hroby?
To já nevím.
Rád bych tedy to, čemu věří, otestoval vědecky.
Navrhuji, abychom se pokusili zmapovat konektom zmraženého mozku.
Víme, že po smrti a při hibernaci dochází k určitému poškozování mozku.
Otázkou je: rozbouralo toto poškození konektom?
Jestliže ano, žádná budoucí civilizace nebude schopna zachránit vzpomínky zmraženého.
Zmrtvýchvstání se třeba podaří tělu, nikoli však mysli.
Naproti tomu, jestliže konektom vydrží neporušený, pak nebude tak jednoduché se kryonice vysmívat.
Popsal jsem cestu, jež začíná v mikrosvětě a vede nás až do světa daleké budoucnosti.
Konektomy budou znamenat obrat v lidské historii.
Poté, co jsme se vyvinuli z našich opičích předků v africké savaně, odlišovali jsme se od ostatních druhů většími mozky.
Své mozky jsme použili, abychom vytvořili ještě úžasnější technologie.
Ve finále tyto technologie budou tak výkonné a mocné, že nám pomohou k tomu, abychom poznali sami sebe rozebráním a zpětným sestavením našich vlastních mozků.
Věřím, že tato pouť k sebepoznání nebude užitečná jen vědcům, ale nám všem.
Bylo mi ctí smět vám tuto pouť představit.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
(hudba)
Vstoupili jsme do akademie ve Florencii, což je stará umělecká škola a myslím, že dnes je nejvyhledávanější turistickou atrakcí ve Florencii.
Je zde spousta lidí.
A dlouhá řada lidí čeká venku, aby se dostali dovnitř a je těžké mít jim to za zlé, protože uvnitř je Michelangelův David a je nevýslovně krásný.
Tato socha je pokládána za perfektní příklad vrcholné renesance.
Domnívám se, že je důležité nejprve se seznámit s příběhem Davida.
Je to příběh ze Starého zákona a hovoří o mládenci, který se jmenuje David.
Má dostatek odvahy, aby zaútočil na hrozného obra, hrozivého nepřítele Goliáše, se kterým se všichni obávají střetnout.
On se mu postaví beze zbraně.
Jde do bitvy proti Goliášovi jménem Izraelitů a porazí ho s pomocí Boží, prakem a jedním kamenem, ale zcela jasně s pomocí Boží.
V jeho levé ruce vidíte prak a v pravé ruce kámen a ačkoliv Bible říká, že David bojoval s Goliášem bez brnění, neříká, že byl úplně nahý.
Když se podíváte na jeho tělo, stojí v kontrapostu, váha je zřetelně na pravé noze, levá noha je nezatížená, ale je to složitější.
Velká část těla je uvolněná.
Jeho pravá ruka se právě začíná napínat a vidíte, že jeho oči se stáčejí doleva.
Zdá se mi, že se jeho tělo právě chystá otočit a bude následovat pohyb hlavy, takže máte pocit, že David právě spatřil svého nepřítele a jeho tělo se začíná napínat.
Připravuje se na střet s Goliášem.
Není možné nevšimnout si, jaké pozoruhodné poznání přináší Michelangelo o lidském těle, o tom, jak pracuje, o svalech a stavbě kostry a vytvořil tuto dokonale krásnou postavu.
Michelangelo pitval lidské tělo, chápal jeho vnitřní stavbu. Toto je fascinující myšlenka. Nedlouho předtím jsme my na západě neměli ponětí o tom, jak lidské tělo funguje.
V 21. století bereme jako samozřejmost, že rozumíme mechanismu těla.
A tak tato jakási analýza stavby těla je skutečně výjimečné dílo.
Tato socha je o lidském potenciálu.
Ukazuje idealizované tělo, ale ve smyslu, v jakém můžeme vidět také sami sebe v tomto heroickém postoji.
Socha je téměř třikrát větší než člověk.
Chápete, proč se Michelangelovi později říkalo Il Divino, "božský".
Je důležité si připomenout, že Michelangelo byl v té době poměrně neznámý sochař.
Byl opravdu mladý, měl jednu významnou zakázku, Pietu, a pak vystoupí s touto ukázkou vrcholného umění, která mu přinese obrovskou pozornost.
Zakázku dostal od florentské městské rady v roce 1501.
Socha měla být původně umístěna na jedné z tribun vysoko na dómu, což je hlavní katedrála Florencie.
Měla být určena k pohledu zespodu a z dálky.
Když Michelangelo o tři roky později ukázal svým mecenášům, městské vládě ve Florencii, co vytvořil, užasli nad tím, jak byla socha neuvěřitelně krásná a řekli si, v žádném případě ji nepostavíme tak vysoko.
Postavíme ji na náměstí před Signorii, před vládní budovu Florencie.
A to nejen proto, že ta socha byla tak neobyčejně krásná, ale protože příběh o Davidovi se spojoval s historií Florencie.
Byl to symbol republiky Florencie v opozici proti tyranii.
Byl to velmi zvláštní okamžik v historii Florencie.
Medičejští měli tou dobou skutečně velkou moc a rozvrátili republikánské ideály města, takže toto byl krátký okamžik opětného rozkvětu těchto demokratických ideálů.
Jistým zpúsobem tento postoj odkazoval na klasické představy o Herkulovi.
Herkules byl také dlouholetý symbol Florencie.
Tato postava je tedy obklopena řadou symbolů.
Michelangelo tím, že vytvořil obrovskou postavu nahého muže, v nadživotní velikosti, přebírá způsob sochařství, kterým tvořili staří Řekové a Římané, a to takovým způsobem, který předčill to, co oni vytvořili, a který ukázal, že Florencie sama předčila staré Řecko a Řím.
Víme, že Florencie se viděla jako nové Atény nebo nový Řím.
Vskutku, významnou částí mytologie Florencie bylo, že byla založena starými Římany.
Byla to neodmyslitelná část jejich identity.
Takže to vše dává smysl.
Vláda ve Florencii se na tu sochu podívá a dopraví ji na Piazza Vecchia, sídlo vlády.
Jako mocný symbol. Na přenesení byl postaven speciální přepravní prostředek.
40 mužů valilo několik dnů sochu z ateliéru na náměstí na 14 kládách potřených mazivem.
Nechtěli, aby byla umístěna vysoko v katedrále.
Chtěli ji mít blízko. Město si tu sochu zamilovalo a spatřovalo v ní nejmocnější symbol, který si byli schopni představit, jejich obnovené republiky.
(hraje klavír)
Jedním z nejvýznamnějších rozšíření baziliky sv.
Petra je Piazza od Berniniho.
Dvojitá kolonáda, která vychází z Madernovy fasády a rozpíná se, téměř jako by dvě ruce objímaly svůj lid.
A přesně takto ji vlastně Bernini popsal.
Řekl, že o nich přemýšlel jako o "mateřských rukách církve, které vztahuje ruce, aby objala věrné a sjednotila zbloudilé s církví."
A když říkal "zbloudilé", myslel samozřejmě protestanty.
Je to barokní myšlenka - využít umění k posílení víry věrných, věřících, a otevřít náruč a přivést zpět ty, kteří opustili církev, chtěli ji opustit nebo o ní pochybovali kvůli Luterovi, zpět pod svá křídla.
Takže, vidím... nazvali jsme to dvojitou kolonádou, kvůli ramenům, která se rozkládají na obou stranách piazzy, náměstí.
Do tvaru velkého oválu.
Ale každá je vlastně složená ze 4 kolonád.
To znamená, že tam jsou 4 řady vysokých toskánských či dórských sloupů, nekanelovaných, z travertinu v kolosálním měřítku.
Právě teď prší, takže je příjemné procházet se pod nimi.
Ano, na to se těším.
(Steven se směje)
V architektuře je hodně klasických odkazů.
Nejen toskánské sloupy, dórské sloupy, ale také zubořez a balustráda.
Je to skutečně architektonické dílo, které před svatým Petrem vytváří velmi slavnostní nádvoří.
A když se podíváte na úplný konec kolonád, uvidíte trojúhelníkový štít.
Skutečně se ohlížíme, jak jsi řekl, na řeckou a římskou architekturu, jazykem dávné řecké a římské architektury, na stolici křesťanství.
Měli bychom zmínit, že ve středu náměstí... Obelisk.
Žulový obelisk a pak jsou tam vlastně fontány, které obklopují jakýsi střed mezi obeliskem a kolonádou.
A když se postavíte na kus porfyru, který je vložen do chodníku, jste na místě, kde je dokonalá rovnoběžnost os a všechny sloupy se skutečně dokonale seřadí.
Pojďme se podívat.
Podívejme se, jestli to funguje.
Funguje to.
Dokonale.
Teď nevidíte kolonádu, která je vlastně hluboká na čtyři sloupy, vypadá jako jediná řada sloupů.
To znamená, že řada čtyř sloupů je na různých místech dokonale zarovnaná, takže tento střed je místo, kde vidíme výsledek.
(hraje klavír)
Dnes budu mluvit o potěšení z každodenního života.
Ale nejdříve začnu příběhem jednoho neobvyklého a děsného člověka.
Je jím Hermann Göring.
Göring byl Hitlerův zástupce velitele během druhé světové války, jeho budoucí nástupce.
A stejně jako Hitler se Göring považoval za sběratele umění.
Prošel celou Evropu během druhé světové války, kdy kradl, vynucoval si a příležitostně kupoval různé malby do své sbírky.
A co opravdu chtěl bylo některé z Vermeerových děl.
Hitler měl 2, on neměl žádné.
Nakonec našel dealera umění, holanského dealera jménem Han van Meergen, který mu prodal nádherného Vermeera za cenu, která by dnes činila 10 milionů dolarů.
Bylo to jeho vůbec nejoblíbenějsí dílo.
Druhá světová válka skončila,
Göring byl zadržen, souzen v Norimberku a nakonec odsouzen k smrti.
Poté, co spojenci procházeli jeho sbírky, našly ty malby a šli po lidech, kteří mu je prodali.
V jednom okamžiku nizozemská policie dorazila do Amsterdamu a zatkla Van Meegerena.
Van Meergen byl obviněn ze zločinu zrady, který se trestá smrtí.
Šest týdnu před rozsudkem se Van Meergen přiznal.
Nepřiznal se ale ke zradě.
"Neprodal jsem žádné veledílo tomu nacistovi.
Sám jsem ho namaloval.
Ja jsem ten padělatel."
Nikdo mu nevěřil.
Pak řekl:
"Dokážu to.
Doneste mi plátno a nějaké barvy, namaluju ještě lepšího Vermeera, než jsem prodal tomu nacistovi.
Taky potřebuju alkohol a morfium, jelikož to je jediný zpsob, jakým můžu pracovat." (Smích)
Tak tedy vše donesli.
Namaloval nadherného Vermeera.
Obvinění ze zrady bylo zrušeno.
Byl obviněn z méně závažného činu padělatelství, byl odsouzen na jeden rok a zemřel jako hrdina pro Nizozemce.
O Van Meergenovi se dá jestě hodně povídat, ale já se chci teď vrátit ke Göringovi, o kterém se jednalo u soudu v Norimberku.
Tak či tak, Göring byl v každém případě příšerný člověk.
I pro samotné nacisty to byl příšerný člověk.
Jeho američtí vyšetřovatelé ho popsali jako přátelského psychopata.
Mohli byste přesto soucítit s jeho reakcí když mu bylo řečeno, že jeho oblíbená malba byl ve skutečnosti podvrh.
Podle jeho životopisce:
"Vypadal, jako kdyby poprvé v životě objevil, že je na světě zlo."
(Smích)
Brzy na to se zabil.
Nakonec totiž zjistil, že malba, která byla podle něho tato, byla ve skutečnosti tato.
Vypadaly úplně stejně, ale jejich původ byl jiný, z jiné umělecké dílny.
Nebyl ale sám, kdo byl šokovaný.
Jakmile byl Van Meergen u soudu, nemohl přestat mluvit.
A chvástal se všemi výtvarnými díly, které sám namaloval a která byla přisuzována jiným umělcům.
Obzvláště dílo "Večeře v Emmaus", které bylo považováno za Vermeerovo nejlepší dílo -- lidé přicházeli z celého světa, aby ho viděli -- byl ve skutečnosti podvrh.
Nebyla to tato malba, ale tato malba.
A když toto bylo odhaleno, dílo ztratilo svoji cenu a bylo odstraněno z muzea.
Proč na tom záleží?
Vy psychologové, proč je původ tak důležitý?
Proč tak reagujeme, když se dozvíme odkud něco pochází?
Existuje odpověď, kterou by spousta lidí odpověděla.
Mnoho sociologů jako Veblen nebo Wolfe by se nám snažili vysvětlilt, že důvod, proč bereme původ tak vážně, je proto, že jsme snobové, jelikož jsme zaměření na společenské postavení.
Mimo jiné, jestli chcete ukázat, jak jste bohatí, jak jste mocní, je vždy lepší vlastnit originál než padělek jelikož vždycky bude méně originálů než padělků.
Nepochybuji, že to hraje určitou roli, ale o čem vás chci dnes přesvědčit je, že je v tom ještě něco dalšího.
Chci vás přesvědčit, že lidé jsou, do určité míry, od narození zaměření na podstatu věci.
Co tím myslím je, že nereagujeme na věci tak, jak je vidíme nebo je cítíme nebo slyšíme.
Naše reakce jsou spíš podmíněny naší vírou, než tím, jaké opravdu jsou, odkud pochází, z čeho jsou vyrobené, jaká je jejich skrytá podstata.
Chci dokázat, že je to pravda nejenom pro to, co si o věcech myslíme, ale i jak na ně reagujeme.
Chci dokázat, že potěšení sahá hluboko -- a že to neplatí pouze pro potěšení vyšší úrovně jako umění, ale dokonce i zdánlivě jednoduchá potěšení jsou ovlivňována naší vírou ohledně skryté podstaty věci.
Například jídlo.
Snědli byste toto?
No, správná odpověď je:
"Záleží na tom, co to je!"
Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo vepřové, ale ne hovězí.
Někteří z vás by to snědli, pokud by to bylo hovězní, ale ne vepřové.
Několik z vás by to snědlo, pokud by to byla krysa nebo člověk.
Někteří z vás by to snědli pouze pokud by to byl divně obarvený kousek tofu.
To není tak překvapivé.
Ale mnohem zajímavější je, že jak vám to chutná bude zásadně záviset na tom, co si myslíte, že jíte.
Jeden z důkazů tohoto tvrzení byl proveden na dětech.
Jak přinutíte děti, aby nejenom jedli mrkev a pili mléko, ale aby měli potěšení z toho, že jedí mrkev a pijí mléko -- aby si mysleli, že to lépe chutná?
Jednoduše, jim řeknete, že to je z MacDonaldu.
Věří totiž, že jídlo z MacDonaldu chutná lépe a tím pádem si ho i lépe vychutnají.
Jak přimějete dospělé, aby si upravdu vychutnali víno?
Je to velice jednoduché: nalijte ho z drahé lahve.
Dnes existují tucty, možná stovky studií, které ukazují, že pokud věříte, že pijete něco drahého, tak vám to chutná lépe.
Nedávno byl proveden neurologický vědecký oběv.
Lidé byli položeni do dMRI skeneru, a během toho, co leželi v tunelu, se měli napít vína.
Na obrazovce před nimi jsou informace o víně.
Každý samozřejmě pije úplně to samé víno.
Přesto, pokud věříte, že pijete něco hodně drahého, část mozku propojená s potěšením a odměňováním se rozsvítí jako vánoční stromeček.
Není to jenom o tom, že byste řekli, že je to příjemnější nebo že by vám to víc chutnalo, ve skutečnosti to prožíváte jiným způsobem.
Nebo si vezměte sex.
Toto jsou podněty, které jsem použil v některých svých studiích.
A pokud jednoduše tyto obrázky ukážete lidem, řeknou, že to jsou docela přitažliví lidé.
Ale to, za jak atraktivní je považujete, jak na vás sexuálně či romanticky působí, to zásadním způsobem záleží na tom, na koho si myslíte, že se koukáte.
Pravděpodobně si myslíte, že obrázek na levo je muž, na pravo je žena.
Pokud se tento předpoklad ukáže jako nepravdivý, bude to úplně jiné.
(Smích)
Bude to jiné, i když se ukáže, že jsou o dost mladší nebo starší, než si myslíte, že jsou.
Bylo by to jiné, kdyby jste měli zjistit, že osoba, na kterou se díváte s chtíčem, je ve skutečnosti vaše dcera nebo syn v převlečení, popřípadě matka nebo otec.
To, že je dotyčný váš příbuzný, většinou zažene veškeré libido.
Jedno z možná nejpovzbudivějších zjištění z oblasti psychologie potěšení je to, že více záleží na tom, jestli zrovna dobře vypadáme, než jaký je náš normální fyzický zjev.
Jestli se vám někdo líbí, hned ve vašich očích vypadá líp.
To je důvod, proč manželé ve sťastném manželství věří, že jejich muž nebo žena vypadá líp, než si myslí ostatní.
(Smích)
Obzvlášť dramatický příklad pochází z neurologické choroby známé jako Capgrasův syndrom.
Capgrasův syndrom je porucha, kde máte specifické klamání smyslů.
Ti, co trpí Capgrasovým syndromem věří, že lidé, které mají ze všech nejradši na světě byli vyměněni za perfektní duplikáty.
Velmi často je výsledek Capgrasova syndromu tragický.
Tito lidé velmi často zabijí ty, které mají rádi ve víře, že zabili podvodníka.
Existuje ale alespoň jeden příklad kde měl Capgrasův syndrom i sťastný konec.
Toto bylo zaznamenáno v roce 1931.
"Záznamy popisují ženu s Capgrasovým syndromem, která si stěžovala na svého ne moc vybaveného a sexuálně neschopného milence."
To bylo ale předtím, než dostala Capgrasův syndrom.
Po té, co syndrom našli, "S radostí oznámila, že objevila, že milenec má dvojníka, který byl bohatý, mužný a hezký aristokrat."
Samozřejmě se jednalo o stejného muže, ale ona ho viděla jiným způsobem.
Jako třetí příklad zvážíme spotřebitelské produkty.
Jeden z důvodů proč se vám něco líbí je použitelnost.
Můžete si obout boty na nohy, můžete hrát golf s golfovými holemi; a vyžvýkaná žvýkačka už vám moc neposlouží.
Přesto každý z těchto tří objektů má svoji hodnotu nad rámec toho, čím vám to poslouží, na základě vlastní historie.
Golfové hole vlastnil John F. Kennedy a prodal je za 3/4 milionů dolarů v aukci.
Žvýkačku žvýkala popová hvězda Britney Spears a byla prodána za několik stovek dolarů.
Ve skutečnosti existuje vzkvétající trh s částečně požitým jídlem zbožňovaných osobností.
(Smích)
Boty jsou možná nejcennější ze všeho.
Podle nepotvrzeného vyjádření milionář ze Saudské Arábie nabídnul 10 milionu dolarů za tento pár bot.
Byly to právě ty boty hozené na George Bushe na Irácké tiskové konferenci před několika lety.
(Potlesk)
Tato přitažlivost předmětů nefunguje pouze pro přeměty celebrit.
Každý z nás, většina lidí, má ve svém životě něco, co je nenahraditelné, co má svoji hotnotu právě pro svoji historii -- možná váš snubní prsten, možná botičky vašeho dítěte -- když je ztratíte, už je nemůžete získat zpátky.
Můžete získat něco, co vypadalo nebo se zdálo být podobné, ale už se vám nepodaří získat zpět ten samý předmět.
Se svými kolegy Georgem Newmanem a Gilem Diesendruckem jsme se zaměřili na to, jaké faktory, jaký typ historie, je podstatný pro předměty, které mají lidé rádi.
V jednom z našich experimentů se ptáme lidí na jméno osoby, kterou zbožňují, stále žijící osobu, kterou zbožňují.
Jedna z odpovědí byla George Clooney.
Potom jsme se jich zeptali,
"Kolik byste zaplatili za mikinu George Clooneyho?"
A odpověďí byla docela značná částka -- víc, než byste zaplatili za úplně novou mikinu nebo mikinu, kterou vlastnil někdo, koho jste tolik nezbožňovali.
Poté jsme se zeptali jiné skupiny -- za jiných omezení a jiných podmínek.
Například, řekli jsme několika lidem,
"Máte možnost koupit si mikinu, ale nesmíte nikomu říct, že ji vlastníte, a nemůžte ji znova prodat."
Kvůli tomu cena klesla, předpokládáme tedy, že to je jeden z důvodů, proč se nám líbí.
Co má ale jiný dopad je když lidem řeknete:
"Máte možnost tu mikinu podat, chlubit se sní, ale předtím, než se k vám dostane, tak je completně vypraná."
To způsobí velký propad její ceny.
Jak prohlásila moje žena, "Vymyl jsi všechny blechy George Clooneyho."
(Smích)
Vraťme se zpátky k umění.
Chtěl bych nějakého Chagalla.
Mám rád Chagallova díla.
Pokud mi chcete dát něco na konci konference, můžete mi koupit Chagalla.
Ale nechci duplikát, i když nepoznám rozdíl.
Není to protože, nebo jenom protože, jsem snob a chci se chvástat originálem.
Spíš je to tím, že chci něco se specifickou historií.
V případě umění je historie vskutku specifická.
Filozof Denis Dutton ve své báječné knize "Cit pro umění" vyzdvihuje to, že "Hodnota díla je zakořeněna v předpokladu o lidském výkonu, který podtrhuje jeho vznik."
A to by mohlo vysvětlit rozdíl mezi originálem a padělkem.
Můžou vypadat stejně, ale mají jinou historii.
Originál je typicky výsledek tvořivosti, padělek není.
Myslím si, že tento příklad může vysvětlit rozdíl ve vnímání díla každého.
Toto je práce Jacksona Pollocka.
Kdo tady má rád práci Jacksona Pollocka?
OK.
Komu z vás tady to nic neříká?
Prostě se vám nelíbí.
Nebudu vám dokazovat, kdo má pravdu, ale provedeme empirický důkaz lidské intuice, dokazující, že pokud se vám líbí díla Jacksona Pollocka, budeme mít větší sklony, než lidé, kterým se ta díla nelíbí, věřit, že tato díla jsou náročná na vytvoření, že je potřeba hodně času, energie a kreativní erergie.
Jacksona Pollcoka jsem naschvál použil jako příklad, protože existuje mladá americká umělkyně, která maluje více méně ve stylu Pollocka a její díla měla cenu mnoha desítek ticíců dolarů -- hlavně protože je to tak mladá umělkyně.
Toto je Maria Olmstead, která vytvořila většinu svých prací, když jí byly 3 roky.
Zajímavá skutečnost o Marii Olmsteadové je, že její rodina udělala tu chybu, že pozvala televizní program 60 Minut II do jejich domu natočit ji, jak maluje.
Pak uvedli, že ji její otec během malování vedl.
Když to zveřenili v televizi, hodnota jejího díla klesla na minimum. bylo to úplně stejné dílo, fyzicky, ale jeho příběh se změnil.
Doteď jsem se soutředil na vizuální umění, Ale chci vám dát i dva příklady z hudby.
Toto je Joshua Bell, velmi slavný houslista.
Reportér Washington Post Gene Weingarten se rozhodl ho zapojit do troufalého experimentu.
Jak hodně budou mít lidé rádi Joshuu Bella, jeho hudbu, kdyby nevěděli, že poslouchají právě Joshuu Bella?
Joshua Bell vzal svoje housle za milion dolarů dolů do stanice metra ve Washington D.C., postavil se do rohu a sledoval kolik by si mohl vydělat.
Tady je krátka ukázka jeho klipu.
(Hudba houslí)
Po uplynutí 45 minut si vydělal 32 dolarů.
To není špatné.
Ale není to ani dobré.
Očividně, abyste si obravdu užili hudbu Joshui Bella, musíte vědět, že posloucháte Joshuu Bella.
Ve skutečnosti si vydělal o 20 dolarů víc, ale to nezapočítal.
Jelikož přisla jedna paní -- vidíte na konci videa -- že se objevila.
Slyšela ho hrát v Konkresové knihovně před několika týdny na jedné extravagantní akci.
Byla tak ohromená, že teďka stál ve stanici metra.
Dojala se lítostí.
Sáhla do kabelky a dala mu 20 dolarů.
(Smích) (Potlesk)
Druhý příklad z hudebního prostředí je modernistická skladba od Johna Cage
"4'33".
Jak mnoho z vás ví, toto je ta skladba, kde pianista sedí na sedačce, otevře piáno, sedí, nic nedělá následující 4 minuty a 33 vteřin -- chvíle ticha.
Lidé na to mají rozdílné názory.
Co ale chci vyzdvihnout je, že si to můžete koupit na iTunes.
(Smích)
Za dolar devadesát devět můžete poslouchat to ticho, které je jiné, než ostatní druhy ticha.
(Smích)
Doteď jsem mluvil pouze o potěšení, co ale chci ukázat je to, že vše, co jsem řekl, se vztahuje stejně i na bolest.
A na to, co si myslíte o tom, co prožíváte, vaše víra v podstatu podnětu ovlivňuje, jak to bolí.
Jeden hezký experiment byl proveden Kurtm Grayem a Damen Wegnerem.
Udělali to, že připoutali harvardské studenty na elektrický přístroj dávající šoky.
A dostali sérii bolestivých elektrických elektrických šoků.
Byla to série bolestivých elektrických šoků.
Půlce z nich bylo řečeno, že jim ty šoky dává někdo v jiné místnosti, ale ta osoba v jiné místností neví o tom, že jim dává elektrické šoky.
Není v tom žádná škodolibost, prostě jenom mačkají čudlík.
První šok je zaznamenán jako velice bolestivý.
Druhý šok bolí méně, protože už si na to trochu zvykli.
Třetí ještě mín, čtvtý, pátý.
Bolest se zmenšuje.
V opačných podmínkách jim bylo řečeno, že osoba ve vedlejší místnosti jim dává šoky naschvál - ví o tom.
První šok bolí neskutečně moc.
Druhý bolí úplně stejně jako třetí, čtvrtý a pátý.
Bolí to víc, když věříte, že to někdo dělá naschvál.
Hodně extrémní příklad je, když v některých případech se může bolest za správných okolností přeměnit v potěšení.
Lidé mají tuto mimořádně zajímavou vlastnost, že budou vyhledávat nízké dávky bolesti za bezpečných okolnotí a mít z toho potěšení -- v případě pojídání pálivých chilli papriček a horské dráhy.
Tento postřeh byl dobře vyjádřen básníkem Johnem Miltonem, který napsal:
"Mysl je místo samo o sobě, které samo sobě může udělat nebe z pekla a peklo z nebe."
A tímto skončím.
Děkuji.
(Potlesk)
Poznámky Billa Gatese
Realizace Khanovy školy
Když jsem viděl Khanovu školu poprvé, zaujalo mě, že se studenti mohou seznamovat s tématy ve svém vlastním tempu, když jsou na ně připraveni.
A tento způsob učení přináší jak studentům ve třídách, tak k nim domů, a umožňuje plynulý přechod z jednoho místa na druhé.
Co nás zaujalo při jejím použití pro rozdávání úkolů, bylo to rozhraní, které používají studenti, a všechna ta komplexní data v pozadí, která jsou poskytnuta učitelům.
Normálně by jim zabralo hodiny taková data získat.
Bylo jednoduché to realizovat.
Naštěstí mám pár učitelů, kteří jsou ochotni riskovat a kteří viděli, jak by to pomohlo jejim studentům.
Z finančního hlediska je to skvělé, vím, že existuje víc programů o matematice, které si můžete koupit, ale něco to stojí a není to interaktivní.
Data, která Khanova škola poskytuje, umožňují ředitelům diskutovat s učiteli z pohledu celé školy, o tom, jaký pokrok jejich studenti dělají, aby velice rychle poznali, kteří studenti si osvojují koncepty a posunují se dopředu, kteří studenti s nějakým konkrétním tématem bojují, a kteří studenti se zasekli a potřebují pomoc od učitele.
Khanova škola přímo pomáhá, protože každý den, každé dítě má možnost individuálního učení, kde pracují přímo na své úrovni a je jim poskytnuta okamžitá odezva, což není něco, co by dostaly v tradičním školním modelu.
Vidím každého studenta vskutku zapáleného do toho co dělá a povídají si o matematice, jsou z matematiky nadšení, jsou vhodně motivováni, a ti, kteří v matematice excelují, se mohou posunout dál, kam chtějí.
Začlenění rodičů je také důležité, protože pokud mohou výuku přímo vidět, sledovat instrukce tak, jak je student slyší ve třídě, pokud mohou také sledovat ta videa, přináší to možnost, aby rodiče doma diskutovali se svými dětmi o matematice, o učení a o tom, co ve škole dělají.
Nejvíc mě těší, že jsou naše děti spokojené a motivované se učit, a zvlášť pak matematiku, protože to vypadá, že v čím vyšší třídě jste, tím více jste se nadobro rozhodli, že buď matematiku milujete, nebo v ní nejste dobří.
Takže pokud děti mohou mít úspěch na své vlastní úrovni, vybudovat si tu schopnost přemýšlet, myslím, že to je skvělé.
Když jsou i učitelé i studenti nadšeni z učení, když jdou do třídy, má to nezměrné možnosti.
Kružnice má obvod 20 pí.
Má oblouk, který má velikost 221/18 pí.
Jaká je velikost středového úhlu oblouku vyjádřena ve stupních?
Takže, ptají se na tohle.
Mají na mysli tento oblouk. Má velikost 221/18 pí.
A chtějí vědět, jak velký je tenhle středový úhel, který ho vymezuje.
Musíme si uvědomit poměr velikosti tohoto oblouku k celému obvodu. Zapíšu to. Poměr délky celého oblouku, což je 221/18 pí, k celému obvodu, což je 20 pí, bude roven poměru velikosti tohoto středového úhlu, který si můžeme označit jako 'theta', poměr 'theta' ke 360 stupňům, což je velikost plného úhlu. ...
Takto vyjádříme velikost úhlu 'theta' ve stupních.
Pokud bychom to chtěli v radiánech, přemýšleli bychom o tom jako o '2 pí radiánů' na celou kružnici. Ale máme počítat ve stupních.
Nyní to zjednodušíme.
Nejjednodušší část je to jen vynásobit.
Tak do toho.
Pokud vynásobíme levou stranu 360 stupni, dostaneme 360 krát 221 pí lomeno... máme tu 18 krát 20 krát pí. ...
Takže toto jen zjednodušíme.
Pí lomeno pí je 1.
360 lomeno 20 je... Je to samé jako 36 lomeno 2, čili 18.
A 18 lomeno 18 je 1.
Takže zjednodušeně to je 221 stupňů.
Theta má 221 stupňů.
význam byl mrtvý války dokončen přehřátí v této jako ty, když to přišlo podmínkou jízdy je dostatek prostoru sám, bez snížení daní na programu po dobu patnácti měsících tohoto další senioritis
Výbor prom a našel PIN šest měsíců na této cestě bydlení a zmírnění zjištěných
Omluvte mě na první místo jste právě zprávy fotografoval na sever místo Napadlo mě, jestli jste nemohli mluvit pan v politický kapitál byl v krevním testem sklíčený Medicare tokyo Kongo Duncan James a já mohl dostat pryč s tím Nemyslete si, že aby výbor haldy soudil mě a za to začít se , kde máte v noci jinak růže placebo vrcholu, že Alan email olympijské byl příležitostně volby, i když si vzpomněl
Regulátor logické krátké elektronického co trik, jak se exponent impedance No já doufám, že byli zatčeni pro výrobu se pohybuje Bylo to trochu chybí, a Arkansas Vaše dostal se dimenzování pro vás
Zde je pohled z praxe na tyto a šel jsem dovnitř a nesou Mecca babičky peří lůžek opt-out podmíněna poštovní razítko a my projektových manažerů volání, které znám spoustu tuku je po po celou dobu i když pokus jsi dělal prostřednictvím této víte, že
Amanda popáleniny mailto pokud jde o označení, které tak po padesáté přes palubu a tak
Nebudete začít mluvíte dost
Chystáte se utratit své peníze vzájemnosti nucen se bude řídit obrany Jižní Africe kasino odprodat partie To je naše zpráva Jedná se o reálné věci z našich dotace na šálky mléka v autě čtyřicet konvenčně jeden, ale všichni jsme nebo otec chtějí dostat kastrovaný
Hlas skromné zákazníky, ale ne vy opravdu styl stíhat ho a víra a když jsem se ženou senátní kampaň nechat tak mám pocit, že jsem byl asi aby se tyto informace pocházejí z mimo něj tak, že to je to, že je všechno, co víme jeden hořet uvnitř, aby poté, co na nešťastné Steppin v těsně předtím, než záznam přelstil michael přisuzování kompromis topografické uh ... jo dlouho, co jste byli vystaveni do aktuální na poslední membranózní jsem se zmínil nafta NAFTA pouze v předem naší společnosti skočil zbraň, pokud nechcete cítit downsizings
Domino je Pizza Je milionů dolarů, do roku
Richfield vlastně průmysl zbraně byly druhy, které v získávání zbraní pro Vás Albany nebo zemřeli budou mít spoustu z chalo, nebo ne ona vlastně se otevře dnes
Pane předsedo
Hudson napsat něco jiného Sexy APEC Ahoj lidičky Nebo jít dolů většinou chlapci objeví vliv na bojové zařízení, které to shrnout některé zájem na tom v pořádku vojensky krátce
CFD v pořádku spokojený po Mamet obec slizký Allison oblečení
Alyssa
Oka plížit omyl prvky, které se vejdou na místo zjistit, když se nade mnou a na od roku 1960 a myslím, že pokud jde o práva na odkazují na přední straně Senátu
Monica kombinace Myslím si, že to je Myslím, že to, co ve skutečnosti útočí tábor ga dostal předložit krájení pomocí chůvě série slavný režimu
Tento týden jsme rekonstruovat případ, kdy motiv s některými pět na jednu drobnost od Byl postaven a jít a přinést lidé dárek obšírně Je to pravděpodobné, ale teď, když jsem ale nepomohlo důkazy, závislý postupně a nemilosrdný dokumenty vracet a hráč takže už nebudete muset kompromisy auditorů slouží ke skrytí My najít t
Ještě tak na Nezdálo se, že se to líbí Pokud si myslíte, že to byl stát, v němž těsnění nabízí mnoho způsobů, jak šel tmavý
P pinata nepracující máme
Arafat ochrana další profesionální fotografie, které jsem našel já a moje otec zemřel, o tom přemýšlel A i když mají ve stejnou dobu začíná s levou to proto, že jsem špatný pocit pětačtyřicet zde ale přítel
Musíš udělat, ne-li na několik zhruba čtyři vpravo přes Pacifik Grove, a to je hlava protože jste liší v budoucnosti společnosti pohádkové neplatné zdravotní problém je to Frankie tužky a již začíná být pod zvláštní muž ven sedmi kolech výrazně bezvýznamná něco o tom, že příští úterý, ale je to také zajímavé pády dokonce se navíc nastartovat, protože Byl v této práci spodní paní zakázat na straně kočky univerzální
No tak to stane na koberec david dát váš skok ale teď moje práce projekt stejné opakování Jedním z pozitivních
V poslední době daň, protože to je Daniel subedi přeplněný na asi sedm stop výše vizionářské a budeme se na velmi reálné, ale ještě hodně panoramatu města chuť
Nebudu vám neodpustí vaše nebyla seznam hospitalist tak anarchie naší společnosti jako Java účty hegemonii Znovu zdůraznil, že to není smíšenou a já Musím se dostat minulost Medicare nemůže dělat syn zde dobře jako dočasné bod programu byl těžké pro nás mohl bych mcbroom, ale v osmi dní zpátky podkladů je aktivity, které, které by senior Mississippi chef
Pokud jste si mysleli pro podnikání To znamená, že je odbory Myslím, že celkem hodnoceny, i když papež bezpodmínečně na místě činu
Můžete hovořit k nám je to moje věc nedávno pro začátečníky druh druhů sebe on-line bodů ve městě
Pojďme se podívat na tento
Boj s vámi a s klidnou a já Asi bych se postarám o auta, a také
Autor Chůva Ciller společnosti je snadné pro knihu a já jsem chaotický Kubu nejen jednou stále stejný druh náhlé Bobby internista na Fielding statistiky uh ... Nevím, doufám, že to není přesné Nemám vzor je pro mě
Ne, já nikdy neřekl, nikdo z našich zaměstnanců jsou nezakládá Smith je moje minimální kandidát hit extrapolovat kohokoli za Stalina
Katolická chyba na nedělají chyby jako, že a myslím, že uvidíte všechny, takže to není o symbolech a nemohu říci, že na čekací listinu Při jeho často provokativní činnost, která pokračuje potíže s přední Je-li to dobře tak privilegované po celou dobu mluvil o tom i Zdá se, že dostat se z mrazivých Ještě jsme si mysleli, že je to vražda, že si vybral je lepší než lidské činnosti o sestavování umírající další zprávy o věc, kterou bych byly v zajetí efektivní, protože všechny dokumenty vykazují propuštěn velký hovno
Náklady Betsy explodovat tisíce šedé vyhovuje uh ... utahovací znáte statistiky
Dokumenty bránil, protože to příliš způsobem na vládní ještě Myslím, že Afrika Albánie ušetřit čtyřicet miliard tečkou je tu problém obsadil v pořádku elektrický
Kopii tohoto vynikající sítí problémy, George Smith dobroty Rád bych, aby mi věřit, a myslím, že mají hodně hodně smrtelný další Goldman dostal devadesát pochází z spaním
Favoritem jednodušší čepice část obrazu, textu výzvy pro Nyní baby negace náhled této chyby, které zúčastněné právní předpisy blog stejně prostředků databáze ventilátor vždy, když tak , když si myslíte, že máme dobrý týden a Senátu ale bylo to hovno, co přišel z opakující se, že je velké množství problémy potrat, zda hotel štěstí tak dlouho, jak si o tom myslíte o něco později ve skutečnosti se jedná o výzva
Odpouštím ti Nemyslím si, že jste zaneprázdněni při cestování genitální když se dostanete papír grafiky Sega po rakev líbí Charlie papíry se mnou Boj se chránit a střílel a že je na
Nemohl jsem ublížit samozřejmé nemůžete posílat nemohli navštívit jen naivní přístup obce trápí cincy spisovatel Alice Walkerová , ale nikdy mi přestávku na rekord
Sian poté, co mi volal, co to znamená něco pro dodávky tečka, a pokud jste to musí být někde pokrok, není to v jejich dostal mě na tu věc, která by mohla nepřímé důkazy, že jste mě
Byl přivíral obsazené úkony, jako je to iv případě, náhodně sagada fotografů ale demokraté jsou naše uznatelnost vozu práce je to soubor, abyste mohli začít na živobytí tři bodu nula unikl epidemie pokud se vám líbí dvanáct oheň dnes večer se dostane něco
Takže myslím, že dnes v noci a myslím, že banky ale myslím, že lepší Myslím, že jsem se cítil, jako bych se vrátil znovu
Cynthia Plánujte události na Haiti a nemůže Děkujeme proto, že mám balíček každý něco, co dnes v noci komplic nemohou, ale myslím, že to není dobré v pondělí na jeho Není se čeho bát příliš mnoho Myslím, že myslíte, že bude , ale bránit se straně se dostat Nejlepší věc, kterou sám miloval byl protože můj rukopis věci bude táhnout za jeden provaz Flagstaff v atletice a nemají nějaké nehody nemocí, které jsem i já že bod minutami výhody poslední nebezpečné
Danny kanell bratři Lancaster obraz perfektní činnosti slavnosti jsou hloupí protože států to přijde, stejně jako i separatistické reference deset mil dost, že dnes
Viděl jsem to mají vlády zakázal přímo vám z používat po celou dobu Ale to, co jste slyšeli o tom sám sám práce dobře
Policie v reakci na Gina Constantine změnily můj bratranec jste závazky, které jsme měli Watson výměna tečka ve středu jo zdeformovaný 7000 se vo
V neděli večer se na soud začal každý dělá jednota tragédii, která tak Tyto běhy se velké problémy předpřipravené bude pro camping jako je tento, ale v okamžiku, Tuto zprávu pro
To je náš směsi interpretační schopnosti restaurace
Dr. Myslím, že to Není si jistý, více Nápověda
Gerald lefcourt modrý děsivý hlava on-line pryč původní práva nemáme To je pravda isobars Mám spoustu věcí přijde ke mně a nejsou odděleny uzlů bude trvat mnoho problémů může být se domnívají, že bezpečnost, kterou si na to nezapomenu Zapomněl jsem smrt očekávání, co rozděluje vládu ve vlastní
Jo a chci se dostat ven hospitalizován Já si nemyslím, že byl zvolen minulý týden tečka Nemyslím si, že si myslím, myslím si, že
U Proč já ještě nevím, co on generace dostal jednání se děje v našem seznamu Pokud by vám pomůže začít ukázaly masové e-mail kontinentu často frustrující vzhledem záznam dat shrnul v ringu dnes večer a žít se mnou, ale ale to bylo u některých lidí a Myslím, že jsem to neudělal peníze k demokratům chybí
Piloti tak přezdívku oznámení a nemohla jsem Nečekal jsem, že mu přijde do dating
Děkujeme tři pětiny v jednom z metodiky čekal na pět procent nejprve nám dává mnoho zpěvák s firmou bod je pod byt na síle nezávislé vědecké budou velcí psi nemohou, jakým způsobem se jít
Byl jsem spolu ačkoli každé dva bloky nebo zdravotní sestra to bude tak trochu ve všem se mnou a začal Už opravdu Ale pokud víte, mám na mysli já ho miluju ale toto byla stanovena na výsledek
Musíš přijít na chvíli na o dna_ s podporoval od Boha a myslím, že je to trochu rychle namítal přijít od té doby v pořádku Tak jsem řekl, je krásné potíže kapitáni tečka Přejít závazek zmasakroval neeticky tohoto fuj fuj na chatu To je pan jakékoliv máte svou kartu předpokládané mezi nabíjení fitness, pokud jste říká pravdu
Co jste si je soudní drahý včera v noci jste nedostal objemu stejně dost pokrýt všechny a místo do záznamu jsem byste neměli šli kolem tohoto je jen obraz síly pro totéž trvalý vliv na Zemi Nemohl jsem si pomoct, že někdo bude mít docela vidět, že alendronátu
Whitlock, které vedly k, ale to je vše že vývozní trh před odjezdem na jiný obchod Mrtvé tělo se mi stráví na něco Když se dostanete do Vermontu podvědomě najít způsoby, jak udržet váhu oběť času zkontrolovat údaje vesmíru obchodníka dot net
Základní dr docela dost nervózní, něco není v pořádku zde bez sám Capitol Building na mysli Bill zločin děkuji komentář
Robben ostrov drží Mám to
Haina doufám, všechno aleluja ale Ho b P
No, to je všechno, co lze téměř vždy zní fantasticky jste udělali pár státu a část tohoto šestnáctkrát
Ukázalo se, i na něj a je to jen něco o něm zisk až třicet jedna a dva Myslím, že název vše, co je to šokující
Danny možná, že existují lidé, P starý ve světě ruce zacházení pryč jsou na úrovni kabinetu si stojíme opírající se o něj venkatraman
Víš, co jsem o tom přemýšlel, co jsem nikdy metro závislost této soutěže na scéně pocit, že jsem něco pravicové fantasy policii matematiky což stálo hodně techniky obžalovaní údajně uh ... právě proto, že ideální domácí riziko filtrovaný nebude mít vliv na to si myslím, že To by mohlo učinit si myslíte, že někdo může think-tank, který se dívá na tento outfit bezpečnostní aparát důsledek
Senát závody krátkozraký šťastná havaroval znovu přišel z administrativní teroristé izometrické tečka správce nemovitosti pouze jednou na stáncích domácí bez domova uh ...
IP dobře atd. očekával, že budete říkat něco takového jsme přišli na konkrétní nástroje přijetí opatření, jako je to konstantní štěpný Askin období orgány mohou mít užitek jen v novinách
Jutta otisky prstů se fyzické podobě Můžu se bez Texarkana v závislosti na na několik málo, že obranný pořádku
Nesnáším dobu mysl
Soutěž ve skutečnosti tím, že a, ale Skutečnost, že on a myslím, že vím, že tam uh ... get-out-the-hlas mlynáře a to ani očekávat, že sprchový kout i vstup Plán, když empatický vikuně potrvá do Jumbo je perfektní ucpání naše společnosti, a nemyslím si, že jsme se byl veselý To je ta dívka, kterou budou se vrátit do swingu, co víte personál je pro mě myslím, že autor a věděl jsem, že nikdy nemůže stát
Myslel jsem si to a může být obrazovky může se podívat na důkazy, a to je nemá rád důkaz, že a myslím, že část noc nikdy dokladů na hory a všechno tak děkuji vám všem na začátku
Nemohu poděkovat vám všem, že on se Vaše premisa ale Co děláte dost doprovázet Kontroly se blíží postrádal
Zeptejte se mě přerušení jako hra na krytu něco z ale určitě nebude pro
Zjistil jsem, že je těžké Yukon přístavu chování širokopásmového ale jsou okolo, munsterman jednou, že jsem ... Souhlasím, aby jste nervózní, nemáme vím, že je to rozhodně stojí za to si myslíte, že předseda
Já nevím v průměru je legrační opět zaměří Děkujeme a dává vám a on může dostat o upřímná k Bohu penisy
Petice, že má před jste si to docela dost i uprchlý dostal strach negramotný na mě v celém doprovodné, co si myslíte, že dáme do sem Jordan V té době jde o šest
Děkujeme, že si můžete dovolit se sešli v roce, kdy se zobrazí Rozdíl vnímání sebe sama myslím, že hodně
Indie nebo ne, ale
Grenada šlapat ještě když ještě stále na
Jo, zítra hvězda styl, ale nemám jinou tak tam jsou z toho uh ... o, co se děje na výrobku, jako je to vás Studentská unie student na konci této akce v jednom klubu dotazníku Bobbittová jako a vybrat peníze pravdu, že stejně tak někdy to bod jako je na nohou provedený smlouvy a skutečnost, že můj důvěrnice odlehčení může být vyzvednutí obrně chlap
Alfonse D'Amato
Víte, I dont nemůže dát sentimentální neporušené Bankovní spojení k tomuto datu Ano, a setkal jsem se nemohl dostat ven
Shirley Estado uznání pečlivě Pokud jsou platné v zemi ale on řekl, že
Velitel divertikulitida, ale
Yulia Metallica tým Máme lidi, kteří se nemohou devatenáct Pacifica najít antiqbook tak rychle hydroxy Není pochyb o jakékoliv obětovat některé věci pár
Jak se kluci i když ne tak docela modelem nemůže konference zvedl v kuchyni Chat s ním
Buchanan ale musím si ublížit
Francie a stánek s jídlem není
Hoon dvě padesát dvě-třirok policajti tady pozoroval
Strašidla a policajti
Můžete otevřít soběstačnost anektovat tečka Datum dokumentu mylné představy když si vyberete
Caicos se dívá na dálku věci smutek Pokud se vám ho přesvědčit může to
Já si skutečně etnické CSI jíte nemá někdo na trh hlášení by mohlo pomoci turistické kanceláře použití jsem mimo čas elektrony fraktální t konec konců si výpis hromady minut až deset p m
Příští měsíc malé v porovnání s fantastický ale kdybyste suterénu člen skotské církve paní v pořádku pak fansite st zpětná vazba není velký případ proti hvězdou a myslím, že je to bezpečné na spoustu stejných dom prezentovány sedmnáct usoudila, že bude trvat snadno obohacený po třech s smtp jako další podrobnosti pro pizzu, prosím co nejvíce jiné způsobilosti Pokud budete mít s tím, že tečka v pravidelných vrstvu příliš Myslím, že chyba, ne-li všechno, co udělal
Den nezávislosti
Jdu k nám nyní Je tu hodně jsme tento tanec trojstranné sezení mimo Spojené státy chybí podstatná část se botanika mailto oligomer únosů dětí uh ... očekává, co to k čertu, že Většina věcí se držet správné je
Víte, občan schématický světa a já myslel, že nic se Cindy pyrotechnické věci společníky, kteří mohou úplně na demokratickém Nakshatra ne Děkujeme michael
Víte, shahristani ale myslím, že by
Dnes večer a vybrat psa naříkat moc , která mi nevadí, protože jsme na tom cítit hardware Evropě tečka končí montáž, takže pokud vás zajímá, jakým způsobem jste myslíš, že máš setkat se znovu Cokoliv vyjde a teď to není jasný
Kathy jste neměli ani není legrace loď milost kamarád tlačítek na krvi tohoto uživatele nemá čas lékařství naladiga které jsem viděl v novinách ano To je, že je hloupý Myslím si, že pro vědomé chlad nás postavit tváři pot kuřecí koláč zasadil Notting Hill největším druhem z začínající na studenta dnes pokrytí a přetrvávající dosáhnout že proto, že někdo může odvolat je tělesnost, nebo cokoliv, které se objevilo je uvedeno, atd. zařazená do této instituce
Je popraskané jídla pití integrační literatury tak možná svědky projít rozšiřuje prototyp očekávané jsme začíná dnes večer do půl sedmé p daně jen proto, že si myslím, že účastník koho podpora vzdělávání efekt
Fakulta neortodoxní kostka Pan banky Ano, mohu vám říci, co ale má mnoho společného se dá dělat a oni si rozhodující devadesát mezi vodu, která jak to děláte, ekonomicky a výběr antioxidant synovci nezabil Scotta naděje
Dokonce se ani nemusí, a myslím, že letos v březnu do mokřadů místo opět
Akshay otevřené nenáviděl Dude mluvíš o tom přijatelnou extremistické mezi měli vědět tajemství lidské mysli
Omluvte, že vidím toto úřední dopis znalosti z psychologie učení Zpět na správného předpokladu, nový jednoduchý trestní, jako je nahý de Klerk, že mnohem více
Haley organizována tak, aby se obsedantní
Omluvte mě nemůže
Arafat je v posledních pětadvacet Děkujeme, že jste se přestat dělat to moje obchod oblékl téma
Nejsem v úmyslu pokračovat Nevíme medaile počítače omezený ABN hrdina
Hitler Rigby ray
Netanya Nezajímá mě, jaké jsou vaše žijeme, má dobrou práci a pak a jako profesor šaría Nedělní obyvatele ke mně lidé psychologie na výjezdu Ankety
Pat Buchanan jde do nejvíce zajímavé Poppin že normální kriminální psychologie hrozné poslouchat slova vyjít, kdybych vidět něco tak zajímavého a každý den v roce z Kansas City
James Myslím si, že mluvil jsem předchozí rozsudek populární plán vrátit uh ... to ještě Je proti, a pokud chceme zachovat povrchní Doan příjem pro studenty a Napsal, že udržuje zákon a pocit moci pochází z příležitosti následků týdnech zájem studentů zachráněných životů drezurní kůň, který řekl, nejsem si jistý zde krystal odstranění spíše
Muž, který spáchal zde užil pro pohyb pocit život a na smrt
Teď má Sands of Time je mary něco nikdo jiný na světě vy jste to jasné sebou škubla což znamená, že si stále myslí, odmítl to a více než kdy jindy přesvědčen dnes večer absolutistický tenis máte
Portsmouth Myslím, že je to dobrý informací respektovat, že
Musím přemýšlet pouště nesmysl budete muset stát a říkat, že že si myslím, že by bylo , což je odrazuje pic
Lékaři výrazně konverzaci stáhnout svět přišel velký zájem V počítačích přívrženci z nejstarších sto deset můžeme se dočkat uh ... nešťastné matthew syčel chytili mají zisk
Prosím, ani nevědí, že není zařízení na prvek výroby trestní nebo souhlasí s otočí sídlo jeho kariéry naše jóga jet tady ten druh lásky, ya výrazu přesný dost a pohřben citace z firem, které řez lidí s ním citovat použití zasedání zdrojů u a vzít si, aby zůstali déle příjemný uvedení zachytit líbil bankomat
Rodneyho Kinga jsou nic o tom, že se jim nedostává míč v pořádku kreditní karty
Ano, správná Chali pečivo, jako že to je to, co je nemá hlad přichází na kole víkendu naštěstí není příliš tečka Myslím, že Medicare plán cíl nemyslím si, že jsem si nemyslel, že něco o nich , takže můžete použít pro něj to vyzkoušet na
Díky za pomoc, pokud ne, pak můžeme dostat daleko jiné než dost bezmocný pětiletý Potřebuji něco zajímavého konzultant to nefungovalo to, zda se to rodina ho o
Lucie zamítnut proto, že měkké něco takového což je konkurenční nezraněn neochotně zaměstnanci Ano, o dotovaných hromadit využívá pohodlí Pokud jsem se a myslím, že je ten , že neměli off se snažil často Christina
Soutěž Clinton Proč se starat o to jen devatenáct ale můžete směs ráno mikrofon před chvílí, jako jsem posílali Obscene
Western Digital Je mi jedno, o žádné hádat kromě vás a já chtějí, aby takhle s vámi myslím, že jsem taky, ale myslím, že šalvěj Znělo to, jako bys řekl, že jsem neřešitelný to jsi chtěl udělat mírní
Extractor to dělají nelidskost poněkud informováni region úvod a já bych vás požádat křesťanské zkopírovali nemluví o tom ve stavu Země matematiky tím, že rozhodne
Chia
Máte k diskusím na světě ale on mluvil o Zlatonka splňuje nejnovější Tokio Penny
Mike a jeho mládí jejich děti přesvědčen Matthews nevinnost Řekl, že přednést projev o Prosím tě, činnost
Hammerstein , které obvykle zločinci KOM Nemocnice ve mně padesát stop Můj pohled na
Nůž v kanceláři Kim končí na vás čeká, že by neměl být tady se mnou a myslím, že je nějaká fanoušek si pohostinnost kde jste pozoroval vlastní příčinou neděli šel to bude zastávka přímo zde ale dovolte mi jen dát z policistů odsouzen k trestu smrti, a dokonce i vaše nevinný
Proč by neměla být zrušena v první řadě
Mám zároveň ještě fiat čekat na vraždy chytil Studenti pro pohodlné, že smířit přítelkyně určitě sám a myslím, že to, že pozvání na celém podnikání období, myslím, že to bude atlanta
Ashley provedení pod nimi Ano, myslím, že nebude
K Shikha Khanna sněhu podraz
I my bychom měli přestat nevěřil a péče o ně prokázat miliardy je opravdu jste koťata servisní
Krize práva se s dětmi na příliv tam a myslím, že manželka rezervace je pro vás, nebo jen posedět a dostanu výsledky se
Aktivně se dívčí věk špinavý Pokud chcete uklidit do paketu Groton definitivní uh ... včetně aplikace je do
Nyní můžete udělat sami o celkové Pokud zjistil, že jsem se mimo trať, je to sp To je jedenáct stojí zkumavky a tlak udělat dítě Pokud jste se čeho bát , ale i budoucnost tajemství téma pohostinnost postavit se otázkám knihy
Arctic Cat skenování zájem o Brooksville prosinec
Rád bych s tebou mluvit holky ale NPR
Už jste někdy poslat peníze Děkujeme za něco z toho mého bytu proto, že
Chystám se, jako bych řekl, musíte mít notebook, co říct, že jsem budu trpět
Nechci trávit estimada rozpočtu policie cha Avonex epithets na nesmysl, není vyšetření, že by měl pochopit, právní a knihy
Víte, já telefilms Nemám nám pár , že nikdy se nedívejte na práci, kterou budou brát jeden mohl vyjádřit své je jen z cca Dáte-li si až teď si pomáhat lidi, aby se více o vás okružní chtěl mluvit s otřesy z
D'Amato Myslím, že o tom na trhu s chlápek s směšné nebude mít šanci Nemám nevím, že bych rád Je tu hodně o obsažené na vašem účtu okolí postižení čtyřicet tři v první řadě Kubánci ale obrana tabulce chápat se stejně jako studie Myslíte si, že to přesně
To je důvod, proč musíš mě poslouchat úkony k záznamu směs na rohu dopisů, které jsem si k něčemu přiznat jsem udržet něco ze svého Nevím totožnost noci ale to bylo
Pokud budete čekat yeah a myslím, že prorok Aktivisté nezačal projektu Myslím, že prostředky pro ano Nevím, co je opravdu záleží hit a levnou letenku souladu s novým pro na Filipínách dnes pravděpodobně budete myslet, že jsme si
Teorie devět tři a čtyři z přichází na vás a má dostal odvážil
Máme rovnici: -16 = x/4 + 2 a potřebujeme vypočítat x.
Potřebujeme osamostatnit proměnnou x na jedné straně rovnice. Nejlepší bude, když napřed osamostatníme výraz x/4, když ho izolujeme od osatních výrazů.
Abychom toho docílili, zbavíme se této dvojky; a nejlepší způsob, jak se jí zbavit je dvojku odečíst.
Ale pokud ji chceme odečíst z pravé strany, musíme ji také odečíst z levé strany rovnice, protože tohle je rovnice.
Pokud se "toto" rovná "tomuto", pak cokoli uděláme s "tím" musíme udělat i s "tamtím".
Odečteme dvojku z obou stran.
Pokud odečtete dvojku zprava... odečtete dvojku zleva... a na levé straně rovnice dostáváme:
-16 - 2 = -18 a potom se to rovná x/4 -- x děleno čtyřmi a pak máme +2-2, což je 0 a nemusíme to psát.
A tak máme -18 = x/4. Naším cílem je osamostatnit x... chceme vypočítat x. Jak to nejlépe udělat?
Takže můžeme násobit čtyřmi.
A znovu. Je to rovnice.
Cokoli uděláte na pravé straně, musíte udělat i na levé straně. A naopak.
Pokud vynásobíme pravou stranu rovnice čtyřmi, musíme také vynásobit levou stranu rovnice čtyřmi.
Tak dostáváme 4 . (-18) = (x/4) . 4 ... toto se vykrátí ... když x dělíte čtyřmi a násobíte čtyřmi, zůstane vám pouze x.
A na druhé straně... 4 .(-18) ... napíšeme to ... tak 18 krát 4 ... pokud máme násobit 18 krát 4 ... 4.8=32, 4.1=4 to je 72 ... ale tady je -18 krát 4, takže to je -72.
Takže x = -72
A jestli to chceme zkotnrolovat, stačí dosadit do původní rovnice. Uděláme to, dosadíme...
Dosadíme to ... do původní rovnice v původní rovnici bylo -16 = ... místo x budu psát -72 ... = (-72/4) + 2 ... podíváme se jestli to vychází...
Tak, pravou stranu zjednodušíme, -72/4 ... víme, že to je -18, takže to se rovná ... -18 +2 ... takto se rovnice změní ... a pak na pravé straně -18 + 2, to je -16 takže všechno vychází.
Tato pravá strana, pokud za x dosadíme -72, se opravdu rovná -16.
Na co se to díváme?
Toto je socha od Pabla Picassa.
Je z roku 1912 a jmenuje se Kytara. Je vyrobena z plechu, který Picasso rozřezal a ohnul.
Je to úžasné.
Je fascinující se na to dívat.
Kytara nepatří mezi všední předměty.
A to je na tom zábavné.
Když si dáš kytaru na zeď, může tě to inspirovat.
Rád si nechávám kytaru v rohu svého pokoje, jsem pak více kreativní.
A on to posunul o úroveň výš, využil tvar kytary
- a lze velmi dobře rozpoznat, že se jedná o kytaru.
Vyloženě si to pohrává s tvarem kytary.
Věci, které by se měly vynořit se zanořují a věci, které se zanořují, se ve skutečnosti vynořují.
Ale pořád to má základní rysy kytary. Ty struny nepřecházejí přes otvor vytvářející zvuk.
Rozhodně to není funkční kytara, ale zcela určitě je to postaveno na základě kytary.
Aspoň na pohled to tak vypadá.
Myslím, že Picasso tleská našemu výkladu.
Když se zamyslíš nad pojmem socha, co tě napadne?
Jaké druhy věcí jsi viděl jako sochu?
No, klasická socha, kterou je Venuše Mélská, a pak jsou tu více geometrické typy soch.
Modernější sochy, samozřejmě.
Ale tohle je něco, co bylo vyrobeno v roce 1912.
A když to bylo vyrobeno, myslím, že klasičtější druhy soch, na které jsi předtím poukazoval, byly přesně ono.
Sochy zobrazující lidské tělo.
Příležitostně tam mohl být vidět kousek brnění, nebo vytesán kus oděvu. Mohl tam byl kůň. Nicméně socha většinou zobrazovala něco, co existovalo v přírodě, něco, co není dílem člověka.
Nikdo neudělal sochu kytary, protože kytary vyrábíme.
Picasso se mohl stát výrobcem louten, mohl udělat jenom kytaru.
Velice to oceňuji.
Myslím, že tohle mění představy lidí o umění.
Jak jsi právě zmínil, zdá se velmi nepřirozené představit něco, co vyrábíme a vyrábíme to dobře a znázornit to perfektně.
Účelné vyložení jádra věci bez toho, abychom ji udělali.
Jak může vytvořit vizuální slovník, který onu věc vysvětluje bez toho, aby ji skutečně vykonstruoval?
Musí být velmi opatrný, musí se ujistit, že krk kytary nemůže fungovat. Jinak by dělal krk kytary, ne sochu.
Ne, máš naprostou pravdu.
Já bych asi z té kytary oddělal několik částí, např. z menzury, a pořád by bylo jasně poznat, že je to kytara,
Ano, a já to velmi oceňuji.
Myslím, že tomu naprosto rozumím.
Když fotografie zbavila umělce povinnosti a nutnosti vyobrazovat. A nyní se umělci posunuli do další úrovně, kterou je zaměření se na vyjádření vyobrazení jako protipólu vyobrazení samotného.
Podívej se na jednu z věcí, na které se nejvíce projevuje, že jde o kytaru.
Podívej se na ty kontury těla kytary.
Křivky ve tvaru písmene S na obou stranách.
Všiml sis, že nejsou stejné?
Ano.
Piccaso užívá tyto výjevy na hodně obrazech v tomto období, v pozdních letech 1911,1912.
Protože pravá strana je menší, jeden historik si myslí, že Picasso vlastně zobrazuje kytaru, která není přímo na stěně, ale vystupuje mírně do prostoru.
Ano, to vidím.
Díváme se na tu kytaru ze všech úhlů najednou.
Je to vtipné, když vezmeš myšlenku kytary, trojrozměrného tělesa ve světě, který pak naráží do světa obrazů, které vyjadřují tu samou věc v prostoru.
A pak je doslova vyjme ven a rekonstruuje je v trojrozměrném pojetí.
Její úplně první verze byla vlastně vyrobená z papíru. Z trojdimenzionálního do dvojdimenzionálního pojetí. a pak zpět do trojdimenzionálního.
Myslím, že to je fascinující.
(Hudba)
Typický den ve škole strávíme nekonečnými hodinami učením se odpovědí na otázky.
Ale teď to uděláme naopak.
Zaměříme se na otázky, které se nemůžeme naučit odpovědi, protože odpovědi neznáme.
Jako malý kluk jsem řešil spoustu hádanek.
Například: Jaké by to bylo býti psem?
Cítí ryba bolest?
A co hmyz?
Byl velký třesk jen nehoda?
A existuje Bůh?
A pokud ano, jak to, že jsme si tak jistý že je to ten a ne ta?
Proč tolik nevinných lidí a zvířat trpí hroznými věcmi.
Opravdu existuje plán mého života?
Bude budoucnost teprve napsána nebo je už napsána? Nebo to jenom nevidím? Mám svobodnou vůli?
Kdo vlastně jsem?
Jsem jen biologický stroj?
Pokud ano, proč vnímám?
A co je vědomí?
Budou roboti někdy schopni vnímat?
Mám tím na mysli, že jsem tak trochu předpokládal, že jednoho dne dostanu odpovědi na takovéto otázky.
Někdo je přece musí znát, ne?
Hmm, a hádejte co?
Nikdo je neví.
Lámu si s těmito otázkami hlavu víc než nikdy předtím.
Ale potápění se do nich je vzrušující, protože vás zavedou k samotné hranici vědění. A vy nikdy nevíte na co narazíte.
Dvě otázky do začátku, otázky, na které nikdo na Zemi neví odpověd:
Kolik existuje vesmírů?
Proč nevidíme známky mimozemského života?
V prvním videu o evoluci jsem uvedl příběh drsnokřídlovce březového během průmyslové revoluce v Anglii. Jak zde před průmyslovou revolucí žilo mnoho druhů motýlů: někteří tmaví, někteří světlí, někteří někde mezi.
Jenže jakmile stromy pokryly saze, najednou měli tmaví motýli menší pravděpodobnost, že budou polapeni dravci, proto se světlí motýli rozmnožovali méně úspěšně, a tmavá varianta zabarvení se stala dominantní v populaci.
Kdybyste to sledovali zpovzdálí a viděli, jak se všichni motýli zabarvují do tmavé, řekli byste si, že tihle motýli jsou geniální.
Zdálo by se, že sami jaksi našli způsob, jak se úspěšně maskovat.
V minulém videu jsem ale upozorňoval na to, že tato změna nebyla nijak zosnována, že nedošlo k záměrné změně v motýlí DNA. Byl to jen přirozený vedlejší efekt toho, že z mnoha variant byly vybrány ty, které měly větší šanci na přežití.
To byl příklad velmi jednoduchý, černá nebo bílá.
Ale co s těmi komplikovanějšími jevy?
Například, tady mám pár obrázků motýla, kterému se obecně říká soví motýl.
To, co je na něm úžasné, snad ani nemusím příliš zdůrazňovat. Sami vidíte, že jeho křídlo vypadá jako jedno ze sovích očí.
Můžu tu nakreslit zobák a tady další křídlo a je snadné si představit, že se na nás dívá sova, že?
I tady můžu přikreslit zobák a vy si snadno představíte další sovu.
Otázkou pak je, jak se něco tak dokonalého může vyvstat díky náhodě?
Představitelné jsou změny typu: pár teček černých nebo bílých nebo šedých, ale jak se může náhodně objevit odchylka podobná zvířecímu oku?
Odpověď je, tedy, vlastně existuje několik vysvětlení.
Jedno z nich zní: Proč se toto oko nebo vzor podobný sovímu oku vytvořil?
Můžeme se o tom jen dohadovat.
Pročetl jsem zdroje na Wikipedii a všechny tyto obrázky mám z Wikipedie.
Wikipedia říká, že existují dvě různé teorie.
Jedna teorie říká, že, navzdory tomu, jak jsme jako lidé zvyklí vidět svět, ačkoliv vzor vypadá jako soví oko, jde ve skutečnosti o návnadu.
Pokud bude chtít nějaký dravec motýla napadnout, bude se soustředit na část těla, která vypadá důležitě.
Takže místo toho, aby napadl tělo motýla, které nevypadá tak významně, bude napadat tu velkou černou věc.
Teorie říká, že to vypadá jako něco velmi výživného - chuťovka!
Bude se snažit to utrhnout a pokud utrhne, motýlí křídlo bude určitě dosti potrhané a motýl bude trpět, ale tělo zvířete, jeho hlavní část, přežije a motýl bude možná schopný křídla regenerovat.
Vlastně neznám biologii sovího motýla, jen hádám.
To byla jedna teorie.
Její odpůrci tvrdí, že pokud by to tak bylo, pak by bylo logičtější mít tu tmavou skvrnu ještě dále na okraji křídla, ve větší vzdálenosti od těla motýla.
Měla by být někde zde na tomto místě, protože tady je pořád šance, že pokud někdo napadne tuhle část křídla, ohrozí to i tělo motýla.
Teď k té druhé teorii, jak motýl ke skvrně přišel.
Kdo ví, možná mají obě verze něco do sebe, obě jsou trochu pravdivé.
Možná má mít oko na křídle dvě výhody najednou.
Ta druhá teorie nás napadne hned, jakmile ten motiv spatříme. "To je přece soví oko!"
Slouží asi k tomu, aby vystrašilo nepřátele, kteří se motýla snaží sníst.
Podle toho, co jsem četl, existují plazi, kteří mají motýly velmi rádi k obědu. Tito plazi zase pravděpodobně nemají příliš v lásce ptáky nebo sovy, protože sovy je loví. Takže "soví oko" je může vystrašit.
Druhé možné vysvětlení je, že plazi, kteří motýly požírají, tedy alespoň jak to tvrdí Wikipedia, takže tito plazi jsou zase loveni takovými žábami jako je tato. Vidíte, že oči na křídlech motýlů nejsou nepodobné očím této žáby.
Samozřejmě se můžeme dohadovat, jestli je tomu tak, jestli zbarvení motýla skutečně napodobuje právě toto oko. Mohli byste namítnout, že motýlí křídlo by mělo být více zelené, to ale není předmětem tohoto videa.
Mohla by to být docela zábavná diskuze, co je vlastně účelem oka.
Ale zkusme se zamyslet nad tím, jak oko vzniklo.
A když říkám "oko", myslím tím samozřejmě tento vzor.
Jaký sled událostí vedl k jeho vzniku?
Jak jsem říkal ve videu o evoluci, víme, že všechno v našem biologickém království je tvořeno bílkovinami, hlavně bílkovinami. Tyto bílkoviny jsou kódovány v úsecích v DNA.
O DNA budou v budoucnu další má videa. DNA je v podstatě řetězec párů bází.
Je to řetězec tvořený z těchto molekul: adenin, guanin, cytosin a thymin.
Například pár adeninů v řadě a jeden guanin a thymin.
Později si o tom povíme mnohem víc, ale jde o to, že bílkoviny jsou kódovány řetězcem těchto molekul.
Jak se ale stane z motýla, který nemá žádné soví oko, motýl, který ho má?
Samozřejmě, že jde o odchylku, která nastala při náhodné mutaci.
Možná se jedno G přeměnilo v A nebo toto C a T bylo vymazáno. To samotné ale nevede ke vzniku tohoto nádherného a zřejmě užitečného vzoru.
Jak mohou náhodné změny vysvětlit něco tak komplikovaného jako tohle?
Toto je moje vysvětlení.
Samozřejmě, že jsem nedělal pozorování motýlů po dobu tisíců či milionů let. Toto je čistě jen moje teorie, o tom, jak přirozený výběr vysvětluje tento jev.
Určité prostředí dalo vzniknout motýlům, kteří měli podobné zbarvení křídel, většina motýlů vypadala zhruba takto.
To je jejich křídlo, je to špatná kresba, ale myslím, že chápete záměr. Je to prostě nějaký obecný vzor.
Už to známe z minula.
Máme různé variace.
Tyto variace mají původ v malých náhodných změnách v DNA.
Asi se shodneme na tom, že většina těchto změn je celkem drobných.
Může to být jen jiné uspořádání malých vzorů, malých pigmentových skvrn, které se vyskytují v malinko odlišných barvách.
Také mezi těmito sovími motýly existují malé odchylky.
Křídlo tohoto zvířete je trochu jiné než křídlo tohohle, ale vzor sovího oka mají společný.
Není to jediná odchylka, jsou jich řady.
Tento motýl má tady další vzor, který vypadá zajímavě, a další rysy. Ale to, čeho si nejvíce povšimnete, je tento vzor připomínající oko.
Ale jak se dostat od tohoto k sovímu oku?
Teorie říká, že máme mnoho odchylek.
Nějaký motýl může vypadat takto.
Jiný může mít skvrnky uspořádané jinak, třeba nějak takto.
Další tvor, tedy ta křídla jsem opravdu nenakreslil nejlíp, ale chápete, o co jde.
Je to motýl.
Tohle jsou jeho tykadla.
Toto je jeho tělo.
Vzorování jiného motýla může vypadat třeba takhle, ne?
Vzorování je prostě náhodné.
Jakmile se ocitnou v určitém prostředí, z různých důvodů, v prostředí dravců, dostane možná za pravdu teorie, že vzorování připomíná oko.
Toto vzorování u tohoto konkrétního tvora může stále být náhodné.
Takže tento tvor, o kterém neříkám, že je jednoznačně lepší, oba budou polapeni a zabiti dravci.
Možná tento tvor má o procento menší šanci být polapen, protože když ho dravec spatří z dostatečné dálky, bude to mlhavé místo vypadat jako oko a dravec se bude radši držet zpátky. Nebude si jistý a radši se bude soustředit na jinou kořist, na tohoto.
Je to malý rozdíl v pravděpodobnosti.
Můžete namítnout: Co zmůže jedno procento?
Ale když násobíte toto jedno procento tisíci a tisíci generací, najednou se tento rys může stát dominantní. Protože díky němu bude zvíře zabito méně často, i když je rozdíl jen procento.
Dále, tento tvor má podobný rys, ale má skvrnu blíž k bříšku.
Tady jde o kompromis, protože někteří dravci se můžou zaleknout tak výrazné pigmentace.
Ale pozor, neříkám, že už máme vyhráno.
Ještě jsme daleko od tohoto velmi náročného vzoru.
Jsme jen u náhodné koncentrace pigmentu, která se objevila.
Vidíme, že těmto tvorům, kteří mají výraznou pigmentaci dále od bříška, se daří dobře.
Pokud je ale skvrna moc blízko bříška, někteří dravci si myslí, že jde o hmyz, a chtějí ho ulovit, je to tedy nevhodné zbarvení.
Stane se tedy to, že se tento tvor stane dominantním a v populaci motýlů se začne vyskytovat mnoho podobných variací. Přenáší tento rys úspěšně dále na další generace.
Teď je třeba si uvědomit, že toto se nestane během života jednoho motýla.
Není to tak, že by teorie tvrdila, že pokud mám jako rodič nějaký poznatek, nějakou zkušenost, můžu ji přesně předat svému potomku.
To, co z teorie plyne, je, že pokud moje DNA má nějaké odchylky, které se jeví jako vhodné pro mé přežití, moji reprodukci a pro přežití mých dětí, pak bude ta odchylka v populaci dominovat.
V populaci se začnou vyskytovat další podobné odchylky.
Někteří tvorové se můžou lišit tím, že budou vypadat třeba takto.
Někteří jiní mohou mít jiné odchylky.
Můžou mít třeba nějaké zabarvení tady.
To množství odchylek můžete chápat jako jakýsi "průzkum vzoru".
Ale chci, abyste si zapamatovali, že nejde o žádnou aktivní změnu.
Jde jen o něco jako selský rozum přírody, přičemž změna je všudypřítomná.
Změny, které jsou výhodnější než ostatní, se budou v populaci vyskytovat častěji.
Nové generace budou častěji nositelé této odchylky a vzniknou její variace.
Toto je další nová odchylka a toto další.
Tyto odchylky jsou obě úspěšnější než ta původní, ale jakmile se vyskytují vedle sebe, tato je schopná se rozmnožovat o procento úspěšněji než tato odchylka.
Takže zatím vyhrává tento druh. Může jít o kombinaci všech předchozích druhů, vše se mísí.
Je to obrovsky komplexní systém.
Tento druh teď reprezentuje většinu populace. Když říkám tento druh, myslí tím genetickou informaci tohoto druhu, alespoň co se týče křídel.
A znovu se vyskytnou další odchylky.
Některé z nich můžou mít třeba malou tečku a několik teček okolo.
Nebo takové tečky.
Možná jeden z nich se odkloní a jde o krok zpět, ale pak má problém s přežitím a vypadává ze hry.
Pak se ten rys znovu objeví jinde v další populaci.
Myslím, že už vám je úplně jasné, že tohle se neděje přes noc.
Můžou to být celkem drobné změny, ale odehrávají se po tisíce generací.
Pokud mluvíme o tisících generací nebo i o milionech generací, i zlepšení o procento může být výrazné. Pokud sečtete tyto variace za velmi dlouhé období, můžete se dostat k velice složitým výsledků jako tento.
Chtěl jsem to vysvětlit nějak názorně. Je jednoduché ukázat příklady jako drsnokřídlec březový, je jednoduché dát za příklad antibiotika a bakterie nebo chřipku, protože to jsou všechno příklady pozorovatelné v krátkém časovém období.
Ale jak vysvětlit něco takto složitého?
Teď chci, abyste se opravdu zamysleli.
Myslíte si, že toto je složitější, protože se to týká vašich každodenních životů.
Ale pokud se skutečně podíváte na složení bakterie a na to, jak funguje, nebo na to, jak virus proniká do imunitního systému nebo buňky, tak je to vlastně mnohem složitější věc než tento design.
Vlastně ten důvod, proč používám právě tento příklad, je, že je jednodušší, než pokud bych se snažil vysvětlit třeba metabolismus určitého typu bakterie. Jak se může měnit a jak může získat imunitu vůči penicilínu nebo jiné látce.
Jediné, co chci, abyste si zapamatovali, je, že ty složité jevy se nedějí přes noc.
Není to tak, že jeden motýl má zcela uniformní růžové zabarvení a pak úplně najednou jeho potomek má křídla vypadající takto.
Ne!
Děje se to po velmi dlouhé časové období. Existují sice jisté velmi zvláštní hormonální změny, které to dokáží. Tím se teď nechci zabývat, ale je to možné.
Toto jsem chtěl znovu zdůraznit, protože si myslím, že čím víc příkladů vám dám, tím snáze a zřetelněji si uvědomíte, že jde o pasivní proces.
Zapomeňte na věci, které se dějí přes noc.
Je nadmíru zajímavé podívat se na svět, na různé ekosystémy ve formách, ve kterých se dnes nachází, a důkladně se zamyslet nad tím, jak se vyvinuly. K čemu jsou užitečné a proč tyto formy přežily a jiné ne.
Například, selektují se i rysy, které se objeví až po reprodukci?
Pravděpodobně ne, ledaže by ovlivňovaly reprodukci v dalším cyklu.
Například byste mohli jmenovat pečovatelství v postreprodukčním věku. To se týká jen období po reprodukci.
Ano, ale pomáhá reprodukci vašich potomků.
Hrozí nám spousta nemocí, hlavně jakmile zestárneme.
Po padesátce nebo šedesátce se nemoci vyskytují mnohem častěji než v mládí, ale už nejsou selektovány, Už neovlivňují naši schopnost rozmnožovat se. Potomky už jsme zplodili.
Děti jsme vychovali, tak, aby se samy dále rozmnožovaly.
Takže nic z toho, co se stane, jakmile jsou děti samostatné, není selektováno.
Doufám, že toto video vám trochu více poodkrylo tajemství evoluce. Chci na toto téma připravit ještě pár podobných videí, protože mi opravdu záleží na tom, abyste pochopili, že tento vývoj neprobíhá nijak divoce spontánně, ale probíhá ve skutečnosti během milénií, celé věky a postupně.
Jakou má učení budoucnost?
Jeden plán mám, ale abych vám o něm mohl povědět, musím vám nejprve vyprávět příběh, od kterého se to víceméně odvíjí.
Snažil jsem se vysledovat, kde má výuka, tak jak ji známe ze škol, svůj původ.
Můžete pátrat daleko v historii, ale zamyslíte-li se nad současnou výukou ve školách, je celkem snadné odhalit její kořeny.
Začalo to před zhruba 300 lety, a to v posledním a zároveň největším impériu na této planetě.
Představte si celé to řídit, snažit se ovládat celou planetu bez počítačů, bez telefonů, s ručně psanými záznamy na kusech papíru a cestováním loďmi.
Viktoriánům se to ovšem podařilo.
Co dokázali, bylo neskutečné.
Vytvořili globální počítač sestrojený z lidí.
Máme ho tu dodnes.
Nazývá se byrokrativní administrativní stroj.
Aby takový stroj fungoval, potřebujete mnoho a mnoho lidí.
Vytvořili proto další stroj na výrobu těchto lidí: školu.
Školy produkují lidi, kteří se posléze stanou součástí byrokratického administrativního stroje.
Musí být identičtí.
Musí umět tři věci: Musí mít pěkný rukopis, protože data se zaznamenávají ručně; musí umět číst; a musí být schopni z hlavy násobit, dělit, sčítat a odčítat.
Musí být identičtí natolik, aby když vezmete jednoho z Nového Zélandu a přesunete ho do Kanady, bude okamžitě funkční.
Viktoriáni byli skvělí inženýři.
Vytvořili systém tak ohromný, že je tu s námi dodnes, nadále produkující identické lidi pro stroj, který už neexistuje.
Impérium zaniklo, tak co ještě děláme v systému, který produkuje tyto identické lidi, a co uděláme dál, pokud s tím tedy někdy něco dělat začneme?
["Školy, tak jak je známe, jsou zastaralé."]
To je celkem silná teze.
Řekl jsem, že školy, jak je známe nyní, jsou zastaralé.
Neříkám, že jsou špatné.
Je celkem módní tvrdit, že vzdělávací systém je špatný.
Není špatný.
Je skvěle vybudovaný.
Jen ho už nepotřebujeme.
Je nemoderní.
S jakými druhy zaměstnání se dnes setkáváme?
Tak tedy, na místě úředníků jsou dnes počítače.
V každé kanceláři jsou jich tisíce.
A pak máte lidi, kteří ty počítače řídí, aby odvedly svou úřednickou práci.
Tito lidé nepotřebují mít krásný rukopis.
Nemusí umět z hlavy násobit.
Nemusí umět číst.
Ve skutečnosti musí umět číst kriticky.
Tak je to tedy dnes, ale nevíme už, jak budou vypadat zaměstnání budoucnosti.
Víme, že lidé budou moci pracovat odkudkoliv, kdykoliv a jakýmkoliv způsobem.
Jak je současná podoba vzdělávání připraví pro takový svět?
K celé téhle věci jsem se dostal úplně náhodou.
Před 14 lety jsem v Novém Dillí učil lidi psát počítačové programy.
Hned vedle mého pracoviště byl slum a já si říkal, jak, proboha, se ty děti naučí programovat.
A nebo by se to neměly učit?
Měli jsme mnoho rodičů, bohatých, co měli počítače a co mi říkali:
"Víte, myslím, že můj syn je nadaný, protože s počítači dokáže dělat úžasné věci.
A moje dcera, ta je bezpochyby výjimečně chytrá."
A tak to pokračovalo.
Přemýšlel jsem tedy, čím to je, že všichni bohatí lidé mají tak výjimečně nadané děti?
(Smích)
Kde dělají chudí chybu?
Do zdi oddělující slumy od mé kanceláře jsem udělal díru a dal tam počítač, jen abych viděl, co se stane, poskytnu-li ho dětem, které by nikdy žádný neměli, neznají slovo anglicky, netuší, co je internet.
Děti se seběhly.
Počítač byl metr nad zemí a ony se ptaly:
"Co je to?"
A já odpověděl:
"Á, to je, ani nevím."
(Smích)
Zeptaly se:
"Proč jste to sem dal?"
"Jen tak", řekl jsem.
A děti na to:
"Můžeme na to sahat?" "Pokud chcete...", odpověděl jsem.
A šel jsem pryč.
Asi osm hodin na to jsme je přistihli, jak brouzdají a vzájemně se učí brouzdat.
Řekl jsem:
"To není možné, přeci...
Jak je to možné?
Nic o tom nevědí."
"Kdepak, má to jednoduché vysvětlení," vložili se do toho moji kolegové,
"některý z tvých studentů nejspíš procházel okolo a ukázal jim, jak zacházet s myší."
"Jo, to je možné," usoudil jsem.
Experiment jsem tedy opakoval.
(Smích)
Zopakoval jsem tam svůj pokus.
Nebylo kde se ubytovat, takže jsem tam nechal počítač, odjel jsem, zase se vrátil o několik měsíců později a zastihl děti, jak na něm hrají počítačové hry.
Když mě viděly, řekly jen:
"Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš."
(Smích)
Já na to tedy:
"Jak to, proboha, všechno víte?"
A ony mi řekly něco opravdu zajímavého.
Trochu podrážděně řekly:
"Dal jste nám stroj, který pracuje jen v angličtině, takže jsme se museli naučit anglicky, abychom ho mohli používat." (Smích)
To bylo poprvé v mé učitelské praxi, co jsem někoho slyšel pronést ta slova "naučit se" s takovou samozřejmostí.
Tady je pár záběrů z té doby.
Toto je první den pokusu "Díra do zdi".
Napravo je osmiletý chlapec.
Po jeho levici je jeho studentka.
Je jí šest let.
A on ji učí brouzdat.
V dalších částech země jsem to opakoval, znovu a znovu, a všude se mi dostávalo stejných výsledků.
["Film Díra ve zdi - 1999"]
Osmiletý chlapec vysvětluje své starší sestře, co má dělat.
A nakonec dívka vysvětlující v maráthštině, co to je, říká:
"Uvnitř je procesor."
Takže jsem začal publikovat.
Publikoval jsem všude.
Zaznamenával a měřil jsem vše a tvrdil jsem, že necháme-li skupinu dětí osamotě s počítačem mluvícím jakýmkoliv jazykem, budou do devíti měsíců na stejné úrovni, jako sekretářka na západě.
Byl jsem opakovaně svědkem toho, když se to stalo.
Zajímalo mě však, čeho dalšího jsou děti schopné, pokud dokážou tohle.
Začal jsem experimentovat s dalšími předměty, mimo jiné například s výslovností.
V jižní Indii je komunita dětí, jejichž anglická výslovnost je velmi špatná, ale přitom dobrou výslovnost potřebují, protože by jim otevřela nové pracovní možnosti.
Dal jsem jim počítač s nástrojem speech-to-text [řeč-na-text] a řekl jsem:
"Mluvte, dokud to nebude psát přesně to, co říkáte."
(Smích)
Udělali tak a sledujte tenhle úryvek.
Počítač:
Rád vás poznávám.
Dítě:
Rád vás poznávám.
Tváří té mladé dámy to končí proto, že se domnívám, že ji mnozí znáte.
Právě nastoupila do call centra v Hajdarábádu a dost možná vám velmi čistým anglickým přízvukem připomínala vaše účty z kreditních karet.
Lidé se pak ptali, jak daleko to ještě půjde.
Kde to skončí?
Rozhodl jsem se rozbourat svou vlastní tezi vytvořením zcela absurdního předpokladu.
Vystavěl jsem hypotézu, směšnou hypotézu.
Tamilština je jihoindický jazyk a já si řekl, mohou se tamilsky hovořící děti v jihoindické vesnici naučit biotechnologii replikace DNA v angličtině z pouličního počítače?
Řekl jsem, že je otestuji.
Dostanou pětku.
Strávím s nimi několik měsíců, na pár měsíců to nechám být, vrátím se a dostanou další pětku.
Vrátím se do laboratoře a řeknu, že potřebujeme učitele.
Našel jsem vesnici - Kallikuppam v jižní Indii.
Dal jsem tam počítače z projektu "Díra do zdi" a stáhl z internetu všechno možné o replikaci DNA, většině čehož jsem vůbec nerozuměl.
Děti se přihnaly a ptaly se:
"Co je to?"
A tak jsem řekl:
"Je to velmi aktuální a důležité.
Ale je to celé anglicky." "Jak můžeme rozumět tak těžkým slovíčkům, schématům a chemii?" ptaly se.
V tu chvíli jsem už pracoval s novou vzdělávací metodou, takže jsem ji aplikoval.
Řekl jsem: "Nemám ani nejmenší tušení."
(Smích)
"A vůbec, jdu pryč."
(Smích)
Několik měsíců jsem je tam tedy nechal.
Vyzkoušel jsem je.
Dostali pětku.
Po dvou měsících jsem se tam vrátil, děti se seskupily a řekly:
"Neporozuměli jsme ničemu."
A já si řekl: "A co jiného jsem čekal?"
Zeptal jsem se jich:
"Dobře, jak dlouho vám trvalo, než jste usoudili, že ničemu neporozumíte?"
A ony na to:
"My to ještě nevzdali.
Díváme se na to každý den."
"Cože?" opáčil jsem, "vy tomu nerozumíte a přesto na ten monitor zíráte už dva měsíce?
Proč?"
A malá dívenka, kterou právě vidíte, zvedla ruku a v lámané tamilštině a angličtině mi řekla:
"S výjimkou faktu, že nesprávně provedená replikace molekul DNA způsobuje nemoci, jsme neporozuměli ničemu."
(Smích) (Potlesk)
A tak jsem je vyzkoušel.
Dosáhl jsem ve výuce nemožného: skok z nuly na 30 % během dvou měsíců, v tropickém horku, s počítačem pod stromem, v jim neznámém jazyce dělaly ty děti něco, na co mají ještě deset let času.
Absurdní.
Musel jsem však postupovat podle viktoriánských norem.
Třicet procent znamená neprospěl.
Jak docílím toho, aby prospěly?
Musím jim dát dvacet dalších bodů.
Nemohl jsem najít učitele.
Našel jsem ovšem jejich kamarádku, dvaadvacetiletou účetní, která si s nimi neustále hrála.
A tak jsem se té dívky zeptal:
"Můžeš jim pomoct?"
"Určitě ne," řekla ona na to,
"ve škole jsme přírodní vědy neměli.
Nemám ani páru, co pod tím stromem celé dny dělají.
Nemůžu vám pomoct."
Řekl jsem jí:
"Víš co? Použij metodu babička."
A ona na to:
"Co to je?"
Řekl jsem:
"Stůj za nimi.
Jakmile budou cokoliv dělat, prostě jen řekni
'Páni, no teda, jak jste to udělali? A co je na další straně?
Panečku, když mi bylo tolik, co vám, nic takového jsem neuměla.'
Přeci víš, co babičky dělají."
A tak to dělala další dva měsíce.
Výsledky se posunuly na 50 procent.
Kallikuppam se vyrovnal mé škole v Novém Dillí, bohaté soukromé škole s aprobovaným učitelem biotechnologie.
Když jsem se díval na ten graf, věděl jsem, že existuje způsob, jak vyrovnat hru.
Tohle je Kallikuppam.
(Děti mluví) Neurony... komunikace.
Úhel záběru je špatný.
Je to jen amatérské video, ale jak jste asi pochopili, mluvila o neuronech, rukama ukazovala toto a říkala "neurony komunikují."
Ve 12 letech.
Jak tedy budou vypadat zaměstnání?
Víme, jak vypadají teď.
Jak bude vypadat výuka?
Víme, jaká je dnes: zahloubané děti s mobilním telefonem v jedné ruce, které s nechutí docházejí do školy pro knihy do ruky druhé.
Jaké to bude zítra?
Je možné, že do školy nebudeme muset chodit vůbec?
Je možné, že budete-li potřebovat něco vědět, dokážete to zjistit během dvou minut?
Je možné - a to je otřesný dotaz, dotaz, který pro mě zformuloval Nicholas Negroponte - je možné, že směřujeme k takové budoucnosti, kde vědomosti budou zastaralé?
Ale to je přeci strašné.
Jsme Homo sapiens.
Vědění nás odlišuje od opů.
Ale podívejme se na to jinak.
Přírodě trvalo 100 miliónů let, než se lidoop postavil a stal se z něj Homo sapiens.
Nám trvalo pouhých 10 000 let na to učinit vědění zastaralým.
Jaký je to úspěch.
Musíme to ovšem nějak zakomponovat do naší vlastní budoucnosti.
Klíčem k tomu se zdá být podpora.
Podíváte-li se na Kuppam a všechny mé experimenty, jednoduše slyšíme říkat "Wow," poklona učení.
V neurovědě existuje důkaz.
Proradná část našeho mozku, která dlí v jeho středu, cítí-li se ohrožena, uzavře všechno ostatní: prefrontální kortex, části, které napomáhají učení, všechno se uzavře.
Tresty a zkoušky jsou vnímány jako hrozby.
Vezmeme své děti, přimějeme je, aby zavřely své mozky a pak řekneme:
"Podávejte výkony."
Proč takový systém vznikl?
Protože byl potřeba.
V takzvaném "období říší" byla doba, kdy jste potřebovali lidi schopné přežít pod hrozbou.
Stojíte v zákopu docela sami, pokud dokážete přežít, jste dobří, uspěli jste.
Pokud nedokážete, neuspěli jste.
Jenomže "období říší" je pryč.
Co se děje s kreativitou v dnešní době?
Musíme naklonit misky vah zpět od hrozby k potěšení.
Vrátil jsem se do Anglie hledat britské babičky.
Vylepil jsem inzeráty, ve kterých se psalo: Pokud jste britská babička, máte širokopásmové připojení k internetu a webkameru, můžete mi zdarma věnovat jednu hodinu svého času týdně?
Během prvních dvou týdnů jsem jich získal 200.
Znám víc britských babiček, než kdokoliv ve vesmíru.
(Smích)
Říká se jim Granny Cloud (Babiččin obláček).
Granny Cloud vysedávají na internetu.
Je-li dítě v nouzi, vysíláme babičku.
Napojí se přes Skype a všechno vysvětlí.
Sledoval jsem, jak vysílají z vesničky Diggles v severozápadní Anglii daleko do vesničky v Tamil Nadu, v Indii, téměř 10 000 kilometrů daleko.
Zvládla to jen jedním prastarým gestem.
"Šššš."
Jasné?
Sledujte toto.
Babička:
Nechytíš mě.
Řekněte to.
Nechytíš mě.
Děti:
Nechytíš mě.
Babička:
Jsem Perníkový mužíček.
Děti:
Jsem Perníkový mužíček.
Babička:
Výborně!
Skvěle!
SM:
O co tu tedy jde?
Myslím, že to, na co se musíme zaměřit, je učení jako produkt samoorganizace vzdělávání.
Pokud umožníme, aby se vzdělávací proces samoorganizoval, dostaneme se k učení.
Není to o tom učení uskutečňovat, je to o tom nechat je, aby se uskutečnilo.
Učitel celý proces uvede do pohybu, a pak užaslý stojí opodál a sleduje učení, jak se děje.
Myslím, že k tomu to všechno směřuje.
Ale jak to poznáme?
Jak to budeme zjišťovat?
Chystám se zbudovat Samoorganizační výuková prostředí (angl. zkr. SOLE).
V podstatě se jedná o připojení k internetu, spolupráci a podporu v jednom.
Zkusil jsem to v mnoha školách.
Zkouší se to po celém světě a učitelé jen stojí opodál a říkají:
"To se děje samo od sebe?"
A já říkám:
"Nevěřili byste, jaké děti mi to řekly a odkud pochází."
Odpovím:
Tady je SOLE v akci.
(Děti mluví)
Toto je v Anglii.
On udržuje zákon a pořádek, protože, jak víte, učitel tam není.
Dívka:
Celkový počet elektronů se nerovná celkovému počtu protonů... - SM:
Austrálie.
Dívka: ... čímž mu dává celkově pozitivní anebo negativní elektrický náboj.
Čistý náboj na iontu se rovná počtu protonů v iontu mínus počet elektronů.
SM:
O deset let napřed.
Takže k SOLE: Myslím, že potřebujeme kurikulum velkých otázek.
O tom už jste slyšeli, víte co to znamená.
Byly časy, kdy muži a ženy z doby kamenné seděli a hleděli na oblohu tápajíce:
"Co jsou ta míhající se světýlka?"
Oni vytvořili první kurikulum, ale my jsme se vzdálili těmto báječným otázkám.
My jsme to dostali na tangens úhlu.
To ovšem není dostatečně sexy.
Způsob, jak to nadhodit devítiletému, by mohl být například:
"Kdyby se k Zemi řítil meteorit, jak bys zjistil, zda ji zasáhne nebo ne?"
A pokud začne vyzvídat:
"Co? Jak?" řeknete:
"Existuje kouzelná formule.
Říká se jí tangens úhlu."
A nechte ho osamotě.
Přijde na to.
Tady je pár obrázků ze SOLE.
Pokládal jsem neuvěřitelné, neskutečné otázky:
"Kdy svět započal?
Jak zanikne?" devítiletým dětem.
Tato je o tom, co se děje se vzduchem, který dýcháme.
Toto děti vytvořily bez jakékoliv učitelovy pomoci.
Učitel se jen ptá, pak stojí opodál a obdivuje odpovědi.
Jaké je tedy mé přání?
Mým přáním je, abychom vytvořili budoucnost učení.
Nechceme snad sloužit jako náhradní součástky do velkého lidského počítače, nebo ano?
Proto musíme vytvořit budoucnost učení.
A já musím... malý moment... Chci to říct naprosto správně, protože, je to velmi důležité, víte?
Mým přáním je pomoci vytvořit budoucnost učení tím, že podpoříme děti z celého světa ponořit se do svého úžasu a schopnosti spolupracovat.
Pomozte mi vybudovat takovou školu.
Bude se jmenovat Škola v oblacích.
Bude to škola, kde se děti vypravují na intelektuální dobrodružství popoháněny velkými otázkami, které jim prostředníci předestřou.
Způsob, jakým toho chci dosáhnout, je zbudovat zařízení, kde bude možné to zkoumat.
Je to zařízení, které nikdo neřídí.
Je tam pouze jedna babička, která se stará o zdraví a bezpečnost.
Zbytek je z oblaků. [IT termín pro vzdálenou správu]
Oblaka rozsvěcují a zhasínají světla, atd., atd., všechno se odehrává v cloudu.
Vás ale potřebuji k něčemu jinému.
Samoorganizační výuková prostředí můžete vytvářet doma, ve škole, mimo školu, v kroužcích.
TED vyprodukoval skvělý dokument, který popisuje jak na to.
Kdybyste se o to, prosím, mohli pokusit napříč všemi kontinenty a sebraná data mi pak poslali, dám je dohromady, přesunu do Školy v oblacích a vytvořím budoucnost učení.
Takové je mé přání.
A ještě jedna věc.
Vezmu vás na vrchol Himáláje.
V 3 600 metrech, kde je vzduch řídký, jsem kdysi do "Díry do zdi" umístil dva počítače a děti se tam shromáždily.
Byla tam malá holčička, která mě pořád sledovala.
Řekl jsem jí:
"Víš, chtěl bych každému, každému dítěti dát počítač.
Nevím, co mám dělat?"
A potichu jsem se snažil ji vyfotit.
Ona náhle takhle zvedla ruku a řekla mi:
"Pokračuj."
(Smích) (Potlesk)
Myslím, že to byla dobrá rada.
Budu se tou radou řídit. Přestanu mluvit.
Děkuji.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji.
Děkuji.
(Potlesk)
Velice vám děkuji.
Páni!
Uděláme si malý průzkum.
Mohli by zvednout ruku ti, kterým je více než 48 let?
Dobře, několik vás tu máme.
Gratuluji vám, protože když se podíváte na tento snímek znázorňující délku života v USA, nacházíte se za hranicí střední délky života lidí narozených v roce 1900.
Podívejme se, co se v průběhu století stalo.
Když sledujeme tuto křivku, vidíme, že začíná hluboko dole.
V roce 1918 nastává prudký pokles kvůli epidemii chřipky.
A tady je rok 2010, kdy je průměrná délka života 79 let, a to ještě nejsme u konce.
To je ta dobrá zpráva.
Stále je před námi hodně práce.
Tak například, zeptejme se, u kolika nemocí známe jejich přesnou molekulární podstatu?
Je jich okolo 4 000, což je úžasné, protože většina těchto molekulárních objevů byla učiněna v nedávné době.
Z pohledu vědy je to vzrušující, nicméně kolik z těchto 4 000 nemocí umíme vyléčit?
Jen asi 250.
Je před námi skutečně těžký úkol.
Možná se vám zdá, že to nebude tak složité, že bude stačit vzít získané základní informace o příčinách nemocí, které se učíme v biologii, a tuto hlubokou propast mezi našimi znalostmi biologie a jejich uplatněním překlenout.
Možná postavíme takovýto most, kterým se dostaneme na druhý břeh pohodlně suchou nohou.
Nebylo by to krásné?
Bohužel, tak snadné to nebude.
Než se totiž dostaneme od základních znalostí k jejich uplatnění, obrázek je spíš takový.
Žádné nablýskané mosty.
Je to sázka do loterie.
Možná budeme muset plavat, veslovat, nebo poplujeme na remorkéru a když se vydáme na cestu, přižene se déšť, bouřka a ve vodě jsou žraloci, takže plavec má problém a pak se utopí a plachetnice se převrhne a remorkér ztroskotá.
A pokud budeme mít štěstí, někdo z nich to zvládne.
Ale jak to vypadá ve skutečnosti?
Jak vlastně vyrábíme léčiva?
Co je to lék?
Lék se skládá z malé molekuly vodíku, uhlíku, kyslíku, dusíku a několika dalších atomů slepených k sobě v určitém tvaru. A právě tento tvar určuje, jestli se lék dostane ke svému cíli.
Zapůsobí tam, kde má?
Podívejme se na tento obrázek. Spousta různých tančících tvarů.
Pokud se snažíme vyvinout lék na autismus, Alzheimerovu chorobu či rakovinu, musíme najít ten správný tvar, který bude užitečný a bezpečný.
Podívejme se nyní na toto schéma. Začíná možná tisíci, desetitisíci sloučenin.
Následuje mnoho kroků, při nichž většina sloučenin selže.
Nakonec nám jich ke klinické studii zbydou čtyři nebo pět a pokud vše půjde dobře, 14 let od začátku studie bude jeden lék schválen.
Tento jeden jediný úspěch bude stát víc než miliardu dolarů.
Musíme se na toto schéma podívat okem inženýra a říct si:
"Můžeme to udělat líp?"
A právě o tom vám chci dnes povídat.
Jak bychom to mohli urychlit?
Jak bychom mohli být úspěšnější?
Uvedu několik příkladů, kdy se to skutečně povedlo.
Zrovna před několika měsíci byl úspěšně schválen lék na cystickou fibrózu.
Ale cesta byla velice dlouhá.
Molekulární podstatu cystické fibrózy objevila moje výzkumná skupina společně s jinou v Torontu v roce 1989.
Odhalili jsme mutaci příslušného genu na chromozomu 7.
Podívejte se na tento obrázek.
A tento.
Je to stejné dítě.
Danny Bessette o 23 let později.
V tomto roce, kdy se mimochodem Danny oženil, nám FDA poprvé schválil lék, který přesně cílí na příčinu cystické fibrózy na základě znalostí molekulární podstaty.
To je ta dobrá zpráva.
Špatná zpráva je, že tento lék neléčí všechny typy cystické fibrózy.
Na Dannyho nebude působit a my stále čekáme na další generaci léčiv, která mu pomohou.
Tak daleko jsme se dostali za 23 let.
To je příliš dlouho.
Jak bychom to mohli urychlit?
Jednou z možností je využít technologii. Velice důležitou technologií, na které jsme závislí, je lidský genom. Schopnost sledovat chromozom, otevřít jej, vytáhnout z něj veškerou DNA a přečíst všechna písmena v jejím kódu, písmena A, C, G a T, která jsou manuálem ke všem živým organismům.
Finanční náklady na sekvenování genomu, které se kdysi pohybovaly ve stovkách milionů dolarů, poklesly za posledních 10 let mnohem rychleji, než udává Moorův zákon, a to na méně než 10 000 dolarů.
To je vzrušující.
Co to znamená v souvislosti s léčivými prostředky?
Povím vám o dalším onemocnění, které je docela vzácné.
Jde o Hutchinson-Gilfordův syndrom progerie. Je to nejdramatičtější forma předčasného stárnutí.
Tímto onemocněním trpí pouze jedno ze čtyř milionů dětí.
Zjednodušeně se děje to, že kvůli mutaci příslušného genu buňka vylučuje protein, který je pro ni toxický. Takto postižené osoby stárnou přibližně 7krát rychleji.
Na následujícím videu uvidíte, co se s buňkou stane.
Pod mikroskopem má zdravá buňka uprostřed umístěné pěkné, kulaté, hladké a ohraničené jádro. Vypadá asi takto.
Avšak buňka trpící progerií má v sobě kvůli toxickému protein- progerinu takovéto hrudky a bouličky.
S tímto poznatkem jsme přišli v roce 2003 a od té doby hledáme způsob, jak to opravit.
S určitou znalostí molekulárních drah bylo možné vzít jednu potenciálně užitečnou sloučeninu a vyzkoušet ji.
Při experimentu s buněčnými kulturami, zobrazeném v animaci, vezmeme určitou sloučeninu, přidáme ji do buňky trpící progerií a sledujeme, co se stane. Za pouhých 72 hodin se z buňky stane, z veškerých možných hledisek, téměř zdravá buňka.
To bylo úžasné, ale fungovalo by to i u skutečného člověka?
Uplynuly pouhé 4 roky mezi objevením genu a zahájením klinické studie jedné určité sloučeniny.
Na obrázku vidíte 28 dětí, které touto nemocí trpí.
Dobrovolně se zúčastnily studie. Podle obrázku, který uvidíte, vám musí být jasné, že je to pozoruhodná skupina mladých lidí. Všichni jsou si podobní.
A místo dalšího vyprávění sem jednoho z nich pozvu. Sam Berns z Bostonu, sem dnes přijel, aby vystoupil na pódium a podělil se s námi o své zkušenosti- dítěte postiženého progerií.
Samovi je 15 let.
Jeho rodiče, Scott Berns a Leslie Gordonová, oba lékaři, jsou tu s námi dnes také.
Same, posaď se, prosím.
(Potlesk)
Same, řekni těmto lidem, jaké je to být postižený progerií?
Progerie mě v určitých ohledech omezuje.
Nemůžu sportovat ani cvičit, ale můžu se zajímat o různé věci, které progerie naštěstí neovlivňuje.
Ale když chci opravdu dělat něco, co progerie ovlivňuje, jako třeba pochodovat s kapelou nebo dělat rozhodčího, vždycky najdeme způsob, jak to udělat.
A to jen dokazuje, že progerie nad mým životem nemá kontrolu.
(Potlesk)
Co bys jim řekl o výzkumu progerie a dalších nemocí?
Výzkum progerie v posledních 15 letech hodně pokročil, což ukazuje na obrovský zápal, který vědci mají. Pro mě a další děti s progerií to hodně znamená. Také to ukazuje, že když ten zápal existuje, kdokoli může vyléčit jakoukoli nemoc.
Snad bude progerie v blízké budoucnosti léčitelná a budeme moct vymýtit ty 4 000 nemocí, o kterých mluvil Francis.
Výborně.
Sam dnes nešel do školy, aby tu mohl být s námi, (potlesk) a mimochodem patří ve své škole v Bostonu mezi nejlepší žáky.
Poděkujme mu tedy všichni.
- Moc děkuji.
- Výborně, výborně, chlapče.
(Potlesk)
Chci říct ještě pár věcí o Samově příběhu, a pak se pokusím nastínit, jak bychom mohli zvítězit nad všemi těmito chorobami. Jak říká Sam, všech těch 4 000 nemocí čeká na odpověď.
Možná jste zaznamenali, že lék, který právě prochází klinickou studií k léčbě progerie, původně nebyl vyvinut k tomuto účelu.
Je to tak vzácná choroba, že by společnost těžce obhajovala vynaložení stovek milionů dolarů na vývoj léku.
Tento lék byl vyvinut k léčbě rakoviny.
K léčbě rakoviny ale příliš nefungoval, zato měl ty správné parametry pro léčbu progerie.
Ale nemohli bychom to dělat trochu systematičtěji?
Nemohli bychom postrčit všechny ty společnosti, které mají v mrazicích boxech léky pro lidi sice bezpečné, ale neúčinné při léčbě nemocí, na které byly původně testovány?
Když se nyní dozvídáme o nových molekulárních drahách, některé z léků bychom mohli modifikovat, využít je jiným způsobem, zkrátka, naučit staré léky novým kouskům.
To by byl fenomenální a drahocenný počin.
V současné době o něm jedná NIH se společnostmi a zatím to vypadá velmi nadějně.
Můžeme si od toho hodně slibovat.
Můžeme uvést spoustu příkladů úspěchů této metody.
Zaprvé, lék na HIV/AIDS nebyl vyvinut k léčbě HIV/AIDS.
Byl vyvinut k léčbě rakoviny.
Byl to lék AZT.
Na rakovinu příliš nefungoval, ale stal se prvním úspěšným antiretrovirotikem.
V tabulce můžeme vidět i jiné léky.
Jak z toho tedy uděláme obecnější úsilí?
Musíme zvolit cestu spolupráce mezi akademickým světem, vládou, soukromým sektorem a pacientskými organizacemi.
V NIH jsme otevřeli nové
Národní centrum translačních věd.
Funguje od minulého prosince a tohle je jeden z jeho cílů.
Co dalšího můžeme dělat?
Nebylo by pěkné moci testovat efektivitu a bezpečnost léků bez toho, aniž bychom ohrožovali pacienty, protože napoprvé není nic jisté?
Jak víme, jestli jsou léky bezpečné, pokud je nepodáme lidem?
Testujeme je na zvířatech.
To také není úplně spolehlivé, navíc je to nákladné a časově náročné.
Co kdybychom to uměli s lidskými buňkami?
Pokud sledujete vědeckou literaturu, pravděpodobně víte, že umíme vzít kožní buňku a přimět ji stát se jaterní, srdeční, ledvinnou či mozkovou buňkou.
Co kdybychom tyto buňky použili k testování účinnosti a bezpečnosti léků?
Tady máme obrázek plíce na čipu.
Byl vytvořen vědci z Wyssova institutu v Bostonu.
My se můžeme na krátkém videu podívat, že vzali buňky jednotlivce, přeměnili je na buňky podobné plicním a stanovili, co se stane, když k nim přidají různé léčivé sloučeniny, a jestli jsou bezpečné, nebo ne.
Jak vidíte, čip dokonce dýchá.
Má vzduchový kanálek, má krevní kanálek.
Mezi nimi jsou buňky, díky kterým vidíme, co se děje po přidání sloučeniny.
Jsou ty buňky šťastné nebo ne?
Stejnou technologii můžeme použít na ledviny, srdce, svaly, na všechna místa, u kterých chceme vědět, jestli lék nezpůsobí problém.
A protože to můžeme provést u jednotlivců, vidíme dokonce situaci, kdy bude vývoj a testování léků probíhat "na čipu", čímž myslíme individualizaci procesu vývoje léků a testování jejich bezpečnosti.
Tedy abych to shrnul.
Ocitli jsme se před důležitým milníkem.
Přestože pracuji v NIH skoro 20 let, nikdy jsem nezažil takové vzrušení z potenciálu, který máme teď před sebou.
Laboratoře celého světa chrlí spousty různých objevů.
Jak bychom z toho mohli těžit?
Nejdřív potřebujeme zdroje.
Tento výzkum je riskantní a drahý.
Přínos je obrovský, jak z hlediska zdraví, tak z hlediska ekonomického růstu.
Potřebujeme ho podporovat.
A za druhé, potřebujeme spolupráci mezi vládou, akademickou obcí, soukromým sektorem a pacientskými organizacemi, jak jsem zmínil v souvislosti s modifikováním nových sloučenin.
A za třetí, a to je možná nejdůležitější, potřebujeme talent.
Potřebujeme, aby se k nám připojili ti nejlepší a nejchytřejší lidé z různých oborů, jakéhokoli věku, protože teď je ten pravý čas.
Tohle je biologie 21. století, na kterou jsme čekali. Máme tu možnost ji uchopit a vytvořit z ní něco, co v podstatě vymýtí nemoci.
To je můj cíl.
Doufám, že i váš.
Myslím si, že to bude cíl básníků, loutek, surfařů, bankéřů a všech, kdo přijdou na tohle pódium a zamyslí se nad tím, o co nám jde a proč na tom záleží.
Záleží na tom teď, hned.
Pokud mi nevěříte, zeptejte se Sama.
Všem vám děkuji.
(Potlesk)
Po ukončení univerzity UCLA jsem se přestěhoval do severní Kalifornie a žil jsem v malém městě jménem Elk na pobřeží Mendocina.
Neměl jsem telefon ani televizi, ale používal jsem americkou poštu a život byl tenkrát dobrý, pokud si na to vzpomínáte.
Šel jsem do koloniálu na kávu se sušenkou a poslal jsem svůj film do San Franciska a, světě div se, za dva dny přistála za mými dveřmi zásilka, což bylo mnohem lepší než se potýkat s přetíženou dopravou v Hollywoodu.
Neměl jsem moc peněz, ale měl jsem čas a schopnost nechat se okouzlit. (Hudba) Takže jsem začal fotit časosběrné fotografie.
Zabralo mi měsíc nafotit čtyřminutovou roli filmu, protože víc jsem si nemohl dovolit.
Fotil jsem průběžně květiny časosběrným způsobem.
Dělal jsem to non-stop, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, více než 30 let.
Dívat se na květiny, jak se pohybují, je jako sledovat tanec, čehož jsem se nikdy nenabažil.
Můžeme se nechat omámit jejich barvou, vůní, strukturou. Rostliny také představují třetinu toho, co jíme.
(Hudba)
Krása a svádění pomáhá přírodě přežít, protože chráníme to, co milujeme.
Otevírá naše srdce a my si díky ní uvědomujeme, že jsme součástí přírody, že od ní nejsme odtrženi.
Když vidíme sami sebe v přírodě, také nás to spojuje navzájem, protože je jasné, že vše tvoří jeden celek.
Když lidé vidí mé obrázky, často říkají:
"Ach, můj bože." Zajímali jste se někdy, co to znamená?
To "ach" znamená, že něco vzbudilo vaši pozornost, uvědomujete si přítomnost, vaše mysl se otevře.
Slovo "můj" znamená spojení s něčím hluboko ve vaší duši.
Vytváří bránu, kterou se vznese váš vnitřní hlas, aby byl slyšet.
A "bože"?
Bůh je ta osobní cesta, po které chceme všichni jít, být inspirováni, cítit, že jsme spojeni s vesmírem, který oslavuje život.
Věděli jste, že 80 procent informací přijímáme očima?
A pokud porovnáte světelnou energii s hudebními stupnicemi, vidělo by oko pouze jednu oktávu, tu která je uprostřed.
Nejsme snad vděční našemu mozku, že může převzít ten elektrický impuls, který přichází ze světelné energie a vytvoří obrazy, což nám umožňuje objevovat svět?
Nejsme snad vděční, že máme srdce, které může cítit tyto vibrace a tím nám umožní cítit potěšení z krásy přírody? a tím nám umožní cítit potěšení z krásy přírody?
(Hudba)
Krása přírody je dar, který kultivuje pochopení a vděčnost. Krása přírody je dar, který kultivuje pochopení a vděčnost.
(Hudba)
Mám dar, o který bych se s vámi chtěl dnes podělit. Je to projekt, na kterém pracuji a který se jmenuje Odhalené štěstí.
Umožní nám podívat se na svět z perspektivy Umožní nám podívat se na svět z perspektivy dítěte a staršího člověka.
Dítě:
Když se dívám na televizi jsou to prostě jen pořady -- je to jenom jako, ale když sám objevuješ, máš víc představivosti, než jsi měl.
A když máš víc představivosti, nutí tě to dostat se hlouběji, abys dostal víc a viděl pěknější věci, jako pěšinka, jestli to je pěšinka, může tě dovést na pláž a může to být krásné.
(Hudba)
Starší muž:
Je to den, který vám byl dán, dnešek.
Není to jen další den.
Byl vám dán.
Je to dar.
Je to jediný dar, který máte právě teď a jedinou správnou reakcí je vděčnost. a jedinou správnou reakcí je vděčnost.
Když neuděláte nic jiného, jen budete kultivovat tu reakci na ten úžasný dar, kterým je dnešní den, když se naučíte chovat se tak, jako by to byl první den vašeho života a zároveň poslední, pak si ten den dobře užijete.
Začněte tím, že otevřete oči a necháte se překvapit tím, že máte oči, které můžete otevřít, tou neuvěřitelnou záplavou barev, které nám jsou nepřetržitě nabízeny pro naše čiré potěšení.
Podívejte se na oblohu.
Tak málo se díváme na oblohu.
Tak zřídka si všimneme, jak se mění, každou chvíli je jiná, mraky se honí sem a tam.
My jenom přemýšlíme o počasí.
I pokud jde o počasí, nemyslíme na tu spoustu jemných změn počasí.
Rozlišujeme počasí jen na dobré, nebo špatné.
Dnes, právě teď, je jedinečné počasí, přesně takové možná už nikdy znovu nebude. přesně takové možná už nikdy znovu nebude.
Formace mraků, která je na obloze právě teď, se nebude už nikdy opakovat.
Otevřete své oči.
Podívejte se na to.
Podívejte se na tváře lidí, které potkáváte.
Za každou tváří se skrývá mimořádný příběh, příběh, který nikdy nemůžete plně obsáhnout, jejich vlastní příběh, i příběh jejich předků.
Příběh každého z nás sahá tak daleko do minulosti a v této chvíli, v tento den všichni lidé, které potkáte, životy všech těch generací z tolika míst z celého světa, plynou společně a setkávají se s vámi tady jako životodárná voda.
Stačí jen otevřít svá srdce a pít.
(Hudba)
Otevřete svá srdce těm nádherným darům, které nám dává civilizace.
Zmačknete vypínač a máte elektrické světlo.
Otočíte kohoutkem a máte teplou a studenou vodu, dokonce pitnou vodu.
To je dar, který miliony a miliony lidí na světě nikdy neokusí.
To je jen pár z nekonečné řady darů, kterým můžeme otevřít své srdce.
Já vám tedy přeji, abyste otevřeli svá srdce všem těmto požehnaným darům a nechali je plynout skrze sebe tak, aby každý, koho dnes potkáte byl také vámi obdarován; prostřednictvím vašich očí vašeho úsměvu, vašeho doteku, vaší pouhou přítomností.
Ať vděčnost přeplyne do požehnání všude kolem vás a pak to bude opravdu dobrý den. (Hudba)
(Potlesk)
Louie Schwartzberg:
Děkuji vám.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Haas Video produkce
Možnost vysoké intenzity osvětlení lze nainstalovat na bezpočet soustruhy Haas a VMC stroje
Pomocí těchto nástrojů pro instalaci
Krok žebřík na vrchol krytu
Řidič a druhé třicet pět palců "hex" sbíječku
Třicet pět-druhé palec šestnáctkové klíčové hasák
Šroubovák phillips a napětí snímání šroubovákem nebo napětí měřič
Začínají na ovládací skříňka a ujistěte se, že neexistuje žádná energie na výstupu stroje vypínače
Rozbalení a organizovat obsah pole HIL Takže můžete vidět všechny součásti návodu k použití jako vodítko
Připojte světla na správném místě
Použití klíčových klíč utáhnout šrouby přední
Zde je několik příkladů montážní polohy na několika počítačích
VF-6 a větší stroje používají speciální montážní na větších strojů a VF-6 použijte závorky speciální montážní mezi světla a panelů kabiny
Na starších počítačích použijte adaptér desek mezi světla a panelů kabiny
Rozvrhnout napájecí kabel na stroje pro vizualizaci, jak lze nejlépe být směrována do kabinetu stávající kabelové kanály na ovládací skříň
Připojte kabel k počítači pomocí poskytnutého kabelu svorky
Odstranit kanál zahrnuje a úhledně umístěte HIL napájecí kabel do kabelového kanálu
Zatímco vedení jako volné vybavení co nejvíce
Ujistěte se, že veškeré spojovací zásuvky jsou mimo kabelový kanál
Jakmile kabel byl směrován na vnitřní kontroly kabinetu
Opatrně Vytáhněte všechny kabelové lano do kabinetu
Nainstalujte kabelový kanál polštáře a zkontrolujte, že kabely nejsou závazné nebo stisknutá kde vstoupit a opustit kanál
Uvnitř skříně odeberte zahrnuje kabel, stejně jako krycí deska PC
S sufficent rezervy v kabelu připojte kabel k "P36A" konektor
Zalamovat všechny přebytečné kabel úhledně do panelu hlavní verticle kabel a "zip-tie" na místě
Nainstalujte krycí deska PC a zásobník kabelového kryje
Přepněte jistič zpět na a moci se stroj
Přístup k parametru 833 a nastavte ji na 28
Přejděte na nastavení 238 a nastavte ji na jednu
To odpovídá světla na dobu jedné minuty
Použití "phillps" šroubovák upravte polohu světlometu podle potřeby
Pak otevřete dveře stroje a ověřte, že svítilny "HIL" No
Po jedné minutě měl vypnout lampy
Jakmile neověříte, zda správně pracuje lampy
Přejít zpět do settng 238 a změňte hodnotu na deset nebo co by jako zákazník
(klavírní hudba) Díváme se na obraz ze sbírek Foggova muzea.
Jde o slavný autoportrét Vincenta van Gogha.
Je to jeden z nejsyrovějších autoportrétů, jaké jsem kdy viděl.
Syrový ve smyslu použitých barev, ve smyslu toho všeho, čeho se van Goghovi podařilo na konci 19.století podařilo dosáhnout.
Tento obraz mi připadá neuvěřitelně moderní.
Ta ochota přijmout rizika...
V tomhle směru úchvatná.
Přímo bere dech.
Po téhle barvě žádný umělec před ním nesáhl.
A použít ji na celé pozadí?
Na tak radikální krok musel mít pevné nervy.
Můj pohled hned přitahuje struktura obrazu, způsob, jakým ztvárnil strukturu tváře, způsob, jakým používá linii... podívej, jak tahy štětcem stékají okolo, přepadávají přes oko a dolů po nose.
Je to téměř jakoby mu tvář přikrýval proud barev a začal jí dávat tvar.
Ale přitom vůbec nejde o tahy štětcem.
Jde o způsob, jakým struktura obrazu povstává z barev samotných.
Z barev, ano, myslím, že o tomhle přemýšlel i Cézanne.
Vytvářet prostor pomocí barev namísto obvyklého způsobu - pomocí šerosvitu.
Nicméně aby se růžová a nachová, použité na jeho spánku, a způsob, jakým přecházejí v zelenou, to je něco, co jsem ještě neviděla.
Takže pracuje se strukturou své tváře, hlavy a lebky stejně jako by to byl nějaký tvárný materiál.
O tomto portrétu napsal, že své oči namaloval, jako by byl Japonec, jako odkaz ke své lásce k východoasijskému malířství.
Ale tento obraz byl namalován jako dar Gauginovi jako součást výměny.
Velice mu záleželo na utopické představě bratrství mezi umělci.
A Gaugina samozřejmě také zajímalo východoasijské umění.
Tímto způsobem ztvárnil vlasy - připlácnuté na hlavě, což je v silném vizuálním kontrastu k pocitu, jaký vám dává kabát, těžký, tvrdý a o pár čísel větší.
A dále to, jak velice těsná je jeho kůže.
No, také jsem si toho všimla, a připomenulo mi to lebku, v tom smyslu, že kosti pod masem představují jakési "memento mori".
Podívejte na tu hnědou a modrou, tu rezavou barvu jeho vesty.
Ta zelená, jako kyselina, to moře zeleného světla, co ho obklopuje.
Je úžasný kolorista.
Rád bych vám v tomto videu představil rozdíl mezi mezi vektory a skaláry.
Může to znít velmi složitě.
Ale uvidíme, že je to vlastně velmi jednoduché. Nejdřív vám ukážu definice a potom spoustu příkladů.
Myslím, že po příkladech to bude super jasné. Doufejme, že díky příkladům to bude super jasné.
Vektor je něco, co má velikost ... takže má velikost ... a má směr. Tak, a má směr.
A má směr.
Skalární veličina má pouze velikost.
A pokud v tom nevidíte smysl, tak ho snad uvidíte za moment, až si ukážeme příklad.
Například: řekněme, že tady je zem ... Předělám zem barvou, která se na to hodí. Ták, ... to je zelená, ... právě tady ...
A zde mám cihlu.
Mám cihlu na zemi.
A já tu cihlu vezmu a přesunu ji na toto místo. Takže jsem přesunul cihlu támhle.
Pak si vezmu pravítko, a řeknu,
"Výborně, přesunul jsem cihlu o pět metrů."
Je 5 metrů, které jsem změřil vektor nebo skalár?
No, pokud bych vám řekl jen pět metrů, tak víte jen velikost dráhy. Znáte pouze délku přesunu.
Takže pokud by vám někdo řekl jen "pět metrů", tak je to skalární veličina.
Mluvíme-li o něčem, co se pohybuje, nebo jak moc se něco posunulo a není udaný směr, mluvíme o velikosti (délce) dráhy. (a předpokládám, že už jste slyšeli slovo dráha)
Jak daleko něco cestovalo?
Takže to je dráha.
Můžeme říct, že tato cihla, protože jsem ji vzal a přemístil, se přesunula po dráze pěti metrů.
Ale kdybych vám neukázal tady tento obrázek a někdo prostě řekl, že cihla urazila vzdálenost pěti metrů, tak nebudete vědět, zda pět metrů vpravo, jestli se posunula 5 metrů doleva nebo jestli se přesunula nahoru, nebo dolů, dovnitř nebo ven - nevíte, jakým směrem se cihla přesunula o pět metrů .
Pokud to chcete blíže určit, řekneme, že právě tato cihla se přesunula o pět metrů vlevo.
Nyní jsme stanovili velikost ... tak, to je velikost ... a také jsme určili směr: "vlevo".
Takže nyní jednoznačně víme, že to šlo pět metrů doleva ... pardon, mělo to být pět metrů vpravo, dovolte mi to změnit.
Tak pět metrů vpravo je, jak se cihla posunula.
Pohyb začal tady a pokračoval pět metrů vpravo.
Takže ještě jednou: velikost je pět metrů a směr je vpravo.
Co jsem vám právě popsal, je vektorová veličina.
Všechno tady tohle ... to je vektor.
A hovoříte-li o pohybu, o změně v poloze a můžete udat směr ... můžete to nazvat (vektorovou) drahou ... je to posunutí (jako vektor).
Takže, právě toto zde je posun.
Správně můžete říct: že tato cihla byla posunuta o pět metrů vpravo. nebo že byla přesunuta do vzdálenost pěti metrů.
Vzdálenost bez udaného směru je skalární veličina.
Neřekl jsem vám, jakým směrem byl pohyb proveden.
Posun, vzdálenost nebo dráha, kde je udaný směr je vektorová veličina.
Řekli jsme si, že doprava.
Nyní to pojďme prozkoumat, kdy budeme mluvit o skalární rychlosti a kdy o vektorové rychlosti.
Takže řekněme, že se cihla přesunula o pět metrů a řekněme, že změna v čase (Možná nevíte, co to znamená)
Řekněme, že se změna v čase - přírůstek času tady, když jsem přesunul tuto cihlu o pět metrů ... řekněme, že přírůstek času byl dvě sekundy.
Takže možná, že právě když pohyb začal mé stopky ukazovaly nulu. Pak mé stopky, přesně když přesun skončil ukazovaly ... nebo když se dostal na tuto pozici ... Když cihla opustila tuto pozici mé stopky ukazovaly nulu, když se pak dostala do této pozice na stopkách bylo dvě sekundy.
Přírůstek času (nebo doba trvání) se kterým pracujeme je dvě sekundy.
Víme že, čas jde pouze v kladném směru, takže si můžete vybrat, že je vektorovou nebo skalární veličinou, hádám. Čas plyne pouze v jednom směru, pokud víme. Nebo to budeme předpokládat v našich základech fyziky.
Takže co je měřítkem toho, jak rychle se cihla pohybovala?
Jak rychle se tahle věc pohybovala? Mohli bychom říct, že se posunula o pět metrů za dvě sekundy.
(Teď to napíšu)
Pohybovala se: pět metrů za dvě sekundy.
Nebo bychom to mohli zapsat jako 5 / 2 metrů za sekundu, nebo pět děleno dvěma je 2,5 metrů za sekundu.
Zde je jen pět děleno dvěma. Takže moje otázka pro vás: Těchto 2,5 metrů za sekundu - jak daleko se posunula za určitý čas ?
Je to vektorová nebo skalární veličina? Víme, jak rychle se cihla pohybovala,
Ale máme udanou jen velikost nebo i směr? No, já tady žádný směr nevidím.
Tak to je skalární veličina. A skalární veličina která určuje, jak rychle se něco děje, je velikost rychlosti - anglicky "SPEED".
Takže můžeme říci, že velikost rychlosti cihly je 2,5 metrů za sekundu.
Nyní, když děláme stejný výpočet a řekneme, že posun byl pět metrů ... jen napíšu "m" jako metrů ... pět metrů vpravo za dvě sekundy.
Co dostáváme?
Dostaneme 2,5 metrů za sekundu ... použiju zkratky ... v metrech za sekundu směrem vpravo.
Takže se jedná o vektor nebo skalární veličinu?
Říkám vám velikost rychlosti, ta je tady ... to je velikost: 2,5 metrů za sekundu ... a také říkám, směr: vpravo.
Takže tohle je vektorová veličina.
A když zadáte velikost rychlosti i směr ... tak 2,5 m je skalár ... a přidáte směr ... mluvíte o vektorové rychlosti, anglicky "VELOCITY". Snadno si to představíte takto:
Pokud uvažujete o změně polohy a určíte směr změny polohy, mluvíte o vektorové vzdálenosti, dráze.
Pokud není udaný směr, pracujete se skalární verzí, mluvíte o velikosti dráhy.
Pokud udáváte, jak rychle se něco děje a udáte současně směr, mluvíte o vektoru rychlosti.
Pokud směr neudáte, jedná se o velikost rychlosti.
Doufejme, že vám to trochu pomohlo ... a v dalším videu začneme s tímto trochu pracovat a začneme řešit některé základní otázky o tom, jak rychle se něco děje, nebo jak daleko to může dorazit, nebo jak dlouho to může trvat, než někam dorazíte.
Mámo otázku:
Kolik litrů sodovky máme pro párty?
A také jsme dostali tyto informace.
A nyní Vám radím pozastavit si toto video a popřemýšlet o tom, které z těchto informací potřebuje k zodpovězení první otázky, a pak se pokusit na ní odpovědět, "Kolik litrů sodovky máme pro párty?"
Pozastavte nyní video.
Podívejme se na tyto informace.
20 lidí přijde na párty.
Ale to nám nepomůže zjistit, kolik litrů sodovky momentálně máme.
Takže to můžeme ignorovat.
Nakoupili jsme 5 lahví sodovky na párty.
Dobrá, toto vypadá užitečně.
Budeme mít 5 lahví sodovky.
Takže, to je 1, 2, 3, 4, a 5 lahví.
Toto je tato část informací, tato, právě zde.
Nakoupili jsme 5 lahví sodovky na párty.
Jen kdybychom věděli, kolik litrů je v každé lahvi.
Nyní máme další část informace, že párty bude trvat 3 hodiny.
Dobře, toto ale nemá nic společného s tím, kolik litrů sodovky máme.
Každá lahev má 2 litry sodovky.
Toto je zajímavé.
Každá lahev má 2 litry sodovky.
Takže, toto jsou 2 litry. ...
Toto jsou 2 litry.
Toto jsou 2 litry. ... ...
Toto jsou 2 litry.
A toto jsou 2 litry.
Pokud bychom chtěli zjistit celkový počet litrů sodovky kterou máme...
Máme 5 lahví, každá z nich má objem 2 litry.
Takže máme 5 krát 2.
A jaký je výsledek?
5 krát 2 je to stejné jako 2 plus 2 plus 2 plus 2 plus 2.
Takže máme 5 krát 2 litry.
Toto je náš výsledek (Dovolte mi to napsat dolů.) 2 plus 2 plus 2 plus 2 plus 2, což odpovídá 2, 4, 6, 8, 10.
5 krát 2 je 10.
Máme 10 litrů sodovky na párty.
Jsme schopni zodpovědět naší otázku bez zkoumání poslední informace.
Poslední informace hovoří o tom, kolik lahví sodovky jsme měli na piknik minulý týden. což nám nic neříká o naší párty.
Ve starém Sovětském svazu před 50 lety tým inženýrů přemístil tajně obrovský objekt přes desolátní kus země.
Doufali, že zachytí pozornost všech lidí tím, že budou první ve vesmíru.
Raketa byla obrovská.
A v jejím čumáku byla stříbrná koule s dvěma radiopřijímači uvnitř.
Odpálili raketu 4. října 1957.
Jeden z ruských vědců tehdy napsal:
"Vytváříme novou planetu a nazveme ji Sputnik.
V dávných dnech průzkumníci jako Vasco de Gama a Kolumbus měli příležitost otevřít pozemskou zeměkouli.
Teď my máme možnost otevřít vesmír.
A je to na budoucích generacích, aby nám záviděli naši radostnou příležitost.
Díváte se na kousky ze "Sputnika", mého pátého dokumentárního celovečerního filmu, který je téměř hotový.
Vypráví příběh Sputnika, a příběh toho, co se stalo v Americe jako reakce na Sputnik.
Pro několik dnů po vypuštění, byl Sputnik úžasnou atraktivitou.
Umělý měsíc, který byl viditelný obyčejnými občany, vzbuzoval úctu a hrdost, že lidé konečně vypustili objekt do vesmíru.
Ale již o tři dny později, v den zvaný Červené pondělí, nám řekli media a politici a my jim věřili, že Sputnik je důkazem že náš nepřítel nás předstihl ve vědě a technologii a že nás teď mohl napadnout vodíkovými bombami, užitím rakety která vynesla Sputnik jako IBM raketu.
V USA se rozpoutala pekelná vřava.
Sputnik se rychle stal jedním ze tří velkých šoků, které zasáhli Ameriku -- historici říkají, bylo to srovnatelné s Pearl Harbor nebo 11. září.
Říkali tomu 'missile gap' - ruský předstih v raketách.
Odstartovalo to výbušně závod ve zbrojení.
Začal závod o vesmír.
V jednom roce kongres dotoval velký nárůst zbraní a šli jsme od původních 1 200 nukleárních zbraní k 20 000.
A reakce na Sputnika šla dál než jen nárůst zbraní.
Například někteří si budou pamatovat tento den v červnu 1958
Národní den obraného nácviku, kdy desítky milionů lidí ze 78 měst šli pod zem, do krytů.
Nebo Gallup Poll, který ukázal, že sedm z deseti Američanů věří, že vypukne nukleární válka a že nejméně 50% naší populace bude zabito.
Ale Sputnik vyprovokoval také úžasné dobré změny.
Například někteří, někteři, kteři jsou teď zde, dostali stipendia díky Sputniku.
Podpora pro inženýry, matiku a vědu -- vzdělání obecně -- se rozvíjela.
A Vint Cerf připomíná, že Sputnik vedl přímo k ARPA a internetu a ovšem k NASA.
Můj celovečerní dokumentární film ukazuje jak může svobodná společnost být spanikařena těmi, kteří ví, jak využívat media.
Ale také to ukazuje, jak můžeme otočit, co nejprve vypadá jako špatná situace v něco, co je celkově velmi dobré pro Ameriku.
Film Sputnik přijde brzy do kin.
Nakonec bych rád věnoval chvilku, abych poděkoval jednomu ze svých investorů: dlouholetému TEDovi - Jay Walkerovi.
A rád bych poděkoval vám všem.
(Potlesk)
Děkuji, Chrisi.
Tentokrát si uděláme obvod trochu komplikovanější.
Znovu máme baterii a udělám ji jinou barvou, abychom to měli odlišené.
Toto je kladná svorka a toto záporná.
Řekněme, že mám tento ideální vodič, a řekněme, že mám jeden rezistor a druhý rezistor.
A možná si pro zábavu přidáme ještě třetí rezistor.
Víme samozřejmě, že domluvený směr proudu je od kladné svorky k záporné. To je směr proudu.
Zapamatujte si, že proud je jen náboj za jednotku času neboli rychlost toku náboje.
Ale samozřejmě víme, že ve skutečnosti, pokud ovšem skutečnost existuje, máme skupinu elektronů, které se díky napětí na svorkách baterie chtějí strašně moc dostat na kladnou svorku.
Čím větší napětí, tím víc se chtějí ke kladné svorce dostat.
Co se stane v tomto obvodu?
Všechno v obvodu popíšu.
Tento rezistor bude R1 a tento R2, tento R3.
První věc, kterou byste si měli uvědomit: Mezi prvky je napětí konstantní.
A proč?
Předpokládejme, že toto je ideální vodič. A řekněme, že právě v tomto malém úseku, ano?
Je to ideální vodič.
Dívejme se na druhý konec.
Máme tyto elektrony.
Toto je perfektní vodič, nic elektronům nebrání v pohybu skrz tento vodič.
Před tím než se setkají s prvkem obvodu - zařízením nebo jak to chceme nazvat - můžete vnímat tento ideálně vodivý drát - alespoň v rámci schématu - jako prodloužení záporné svorky.
A podobně můžete vidět i tento drát, tuto část vodiče, jako prodloužení kladné svorky.
Důvod, proč to říkám: Ukazuje se, že vlastně nezáleží na tom, měříte-li napětí zde.
Řekněme, že budu měřit napětí na těchto dvou svorkách pomocí voltmetru.
Později udělám celé video o tom, jak voltmetry pracují, ale zapamatujte si, když měříme napětí, musíme ho měřit mezi dvěma body.
A proč?
Protože napětí je rozdíl potenciálu.
Není to nějaké absolutní číslo.
Je to v podstatě rozdíl mezi... V zásadě míra toho, jak moc se elektrony chtějí dostat odsud sem.
Budeme-li měřit napětí mezi těmito dvěma body, bude to přesně stejné, jako kdybychom měřili napětí mezi těmito dvěma body.
Teoreticky.
Jak víme, žádné vodiče nejsou zcela bez odporu.
Všechny dráty odpor mají, ale když tyto obvody kreslíme, předpokládáme, že jsou ideálními vodiči. A všechen odpor je nashromážděn v rezistoru.
To je první věc, kterou chci, abyste si uvědomili... Například všude kolem tohoto drátu, této části vodiče je napětí konstantní.
Všude podél vodiče je napětí konstantní.
To je tedy první věc, kterou je potřeba si uvědomit.
Něco z toho smažu, protože nechci, abychom v tom tady měli nepořádek.
To je důležitá vědomost, až se z vás stanou elektrotechnici a budete řešit složitější záležitosti.
Všechno to smažu. I tohle.
Znovu nakreslím toto, abychom tu neměli mezeru. Protože přes mezeru by nám proud nemohl proudit.
Nakreslím později, jak se znázorňuje spínač. Spínač je v podstatě mezera.
Je jako mezera v obvodu, kterou můžete rozpojit nebo spojit.
Rozpojíte-li mezeru, proud neproudí.
Spojíte-li ji, proudí.
Fajn, tak teď už víte, že napětí mezi zařízeními je konstantní.
Dále vás chci přesvědčit o tom, že proud procházející skrze celý obvod je konstantní. To platí pro jakýkoli sériové zapojení.
Co znamená zapojení v sérii?
Znamená to, že vše v obvodu je zapojeno za sebou.
Pokud si vzpomeneme na dohodu, že proud teče tímto směrem, dorazí napřed k tomuto rezistoru, potom k dalšímu a pak k dalšímu.
V žádném z bodů se obvod nedělí a není třeba vybírat, jestli půjdu cestou A nebo cestou B.
Tento obvod je celý v sérii a je několik způsobů, jak vás přesvědčit, že proud... Nazvěme tento proud I1.
Nazvěme tento proud I2.
Nazvěme tento proud I3.
Mohl bych nakreslit další.
Je tedy více způsobů, jak vás přesvědčit, že I1 se rovná I2 a I3.
První je, že bych mohl říct, ať si to změříte ampérmetrem, který měří proud. Viděli byste, že jsou stejné.
Dalším způsobem - a tentokrát budu mluvit o elektronech, takže pojďme mluvit o věcech proudících tímto směrem... Tyto elektrony skrze tento vodič mohou procházet, jak rychle chtějí.
Rychlostí světla nebo téměř rychlostí světla, protože mají velmi, velmi malou hmotnost.
A my se jednoho dne podíváme i na relativitu.
Ale jakmile se dostanou k rezistoru, narážejí do částic a to je zpomalí.
Rezistor je trochu kritickým místem.
Jakkoliv rychle se pohybují zde, musí tady pak zpomalit.
A pokud musí zpomalit tady, musí zpomalit i tady, protože pokud by se zde pohybovaly velmi rychle a tady zpomalovaly, pak by se tady začaly shromažďovat, a to prostě nedává smysl, protože víme, že jsou rovnoměrně rozmístěny a tak dále.
A podobně, pokud by opouštěly rezistor určitou rychlostí a potom by zpomalily ještě víc při nárazu do dalších rezistorů, ale pokud by se pohybovaly ještě pomaleji v tomto bodě, potom by následovalo kritické místo zde, tak by musely jít touto rychlostí skrz celý obvod.
A dále je možné si to představit odpor jako záležitost pravděpodobnosti.
Na makroskopické úrovni řekneme, že toto má takovýto odpor, zpomaluje.
Ale čím delší je rezistor, tím vyšší je pravděpodobnost, že některé elektrony začnou do něčeho narážet a vytvářet trochu tepla. A tak dále.
Takže když zapojíte rezistory do série, tak vlastně zvyšujete pravděpodobnost, že více elektronů bude narážet do částic rezistoru.
Řekněme, že je zde elektron, který se nějak pohybuje skrz a při průchodu díky pekelnému štěstí do ničeho nenarazí, hýbe se hodně rychle, ale narazí do něčeho tady.
To pouze zvyšuje šanci, že něco do něj narazí.
Můžete si to představit několika způsoby. A dejte mi vědět, pokud narazíte na další způsoby, které vám pomáhají.
Ale proud v celém tomto sériovém obvodě je konstantní.
A pokud toto tvrdíme, co ještě můžeme říct?
Pokud proud tady... Řekněme, že proud v tomto úseku je I1.
Proud zde je I1, jaké bude napětí, když ho změřím odsud sem?
Jaké je zde napětí?
Měřil jsem ho voltmetrem.
U1 se rovná I1 krát R1.
Nevím proč jsem napsal R.
To je 1, ne I.
I1 krát R1, že?
A podobně, pokud bych změřil napětí mezi těmito dvěma body, pak se napětí bude rovnat I2 krát R2.
Řekněme, že toto je místo, kde teče proud I3.
A tak napětí, pokud bych ho měl změřit odsud sem ...zvoní mi telefon, jako vždy, když se soustředím, to je moje žena, asi bude naštvaná, že to nezvedám...
Takže pokud se podíváme na napětí mezi těmito dvěma body, tak bude I3 krát R3.
Vidíme, že napětí v celém obvodu, které můžu zapsat jako U-celkové, bude rovno celkovému úbytku potenciálu na všech těchto prvcích.
Můžete o tom přemýšlet tak, že... No, přemýšlejme o elektronech.
Elektrony odsud se opravdu moc chtějí dostat sem.
Potom, co párkrát narazily a dostaly se sem, dochází zde k úbytku potenciálu.
Takže tyto elektrony se trochu méně chtějí dostat sem.
A když se jednou dostanou skrz, budou už možná srážkami unaveny.
A jakmile jsou zde, chtějí se opět trochu méně dostat sem.
Takže na každém z těchto zařízení je úbytek napětí, že?
Takže celkové napětí se rovná úbytku napětí na každém z těchto zařízení.
A zpátky k úmluvě, řekněme, že proud poteče tímto směrem.
Celkový úbytek napětí je roven U1 plus U2 plus U3, takže celkové napětí je rovno I1R1 plus I2R2 plus I3R3.
A jaký je celkový úbytek napětí?
No, ten se rovná celkovému proudu skrz celý obvod.
"I celkový", nebo ho můžeme značit pouze I, krát celkový odpor. A to se rovná I1R1 plus I2R2 plus I3R3.
Víme, že všechna I jsou stejná.
Snad už je vám jasné a alespoň trochu vám dává smysl, že proud skrze celý obvod je konstantní.
Všechna I jsou stejná, tak je můžeme vyškrtat.
Vydělíme obě strany I.
Předpokládáme, že proud je nenulový. A dostáváme, že celkový odpor obvodu se rovná R1 plus R2 plus R3.
Máte-li rezistory za sebou jako tady, pak celkový odpor je roven právě jejich součtu.
A to byl složitý způsob, jak vysvětlit něco velmi jednoduchého. Vypočítám příklad.
Řekněme, že napětí je...
Nevím.
Řekněme, že je 20 voltů.
Řekněme, že R1 má odpor 2 ohmy, R2 má odpor 3 ohmy a R3 bude 5 ohmů.
Jaký je celkový odpor obvodu?
Celkový odpor je 2+3+5 ohmů, to se rovná 10 ohmů.
Celkový odpor se rovná 10 ohmům.
A teď, jaký proud teče skrz tento obvod?
Celkový odpor je 10 ohmů.
Známe Ohmův zákon - napětí se rovná proud krát odpor.
Napětí se rovná 20 voltů.
20 se rovná proud krát 10 ohmů, že ano?
Jen jsme sečetli odpory.
Vydělíme obě strany deseti.
Dostáváme, že proud se rovná 2 ampéry nebo 2 coulomby za sekundu.
Takže co se zdálo jako dlouhé vysvětlování, vychází ve skutečnosti jako něco velmi snadného pro výpočet.
Jsou-li rezistory v sérii, pak sčítáme jejich odpor.
Uvidíme se v dalším videu.
Obvykle vyučuji na přednáškách o tom, jak znovu obnovit státy po válce.
Ale dnes se s vámi podělím o osobní příběh.
Toto je fotka mé rodiny, mých čtyř sourozenců, mámy a mě, z roku 1977.
Ve skutečnosti jsme Kambodžané.
A tahle fotka byla pořízená ve Vietnamu.
Takže jak skončila kambodžská rodina v roce 1977 ve Vietnamu?
Abych to vysvětlil, mám krátké video objasňující režim Rudých Khmerů během let 1975 až 1979.
Video:
17. dubna, 1975.
Komunističtí Rudí Khmerové vstupují do Phnom Penhu, aby osvobodili svůj lid od rozrůstajícího se konfliktu ve Vietnamu a od amerických bombových útoků.
Pod vedením Pol Pota pocházejícího z rolnické rodiny vystěhovávají Rudí Khmerové obyvatele na venkov, aby tam vytvořili komunistickou utopii podobně jako Mao Ce-tung během Čínské kulturní revoluce.
Rudí Khmerové zavírají dveře okolnímu světu.
Ale po čtyřech letech vyjde najevo strašlivá pravda.
V zemi s pouhými 7 miliony obyvatel bylo 1,5 milionu zavražděno svými vlastními vůdci, jejich těla namačkaná v masových hrobech vražedných polí.
Takže, bez ohledu na komentář 70. let, 17. dubna 1975 jsme žili v Phnom Penhu.
A Rudí Khmerové řekli mým rodičům, aby se vystěhovali z města kvůli hrozícímu třídennímu americkému bombardování.
A tady je fotka Rudých Khmerů.
Byli to mladí vojáci, většinou dětští vojáci.
A to je teď velmi obvyklé, v moderních konfliktech, protože je snadné přivést je do válek.
To zdůvodnění americkým bombardováním nebylo až tak mimo.
Mezi lety 1965 až 1973 bylo totiž na Kambodžu shozeno více munice než na Japonsko za celou druhou světovou válku, včetně dvou atomových bomb v srpnu 1945.
Rudí Khmerové nevěřili v peníze.
Tak byla kambodžská obdoba Federální rezervní banky bombardována.
Ale nejenom to, oni zakázali peníze. Myslím, že je to jediný případ v historii, kdy se přestaly používat peníze.
A my víme, že peníze jsou kořenem všeho zla, ale nezabránilo to zlu v tom, aby se v Kambodži odehrávalo.
Moje rodina byla přestěhována z Phnom Penhu do provincie Pursat.
Toto je fotka toho, jak Pursat vypadá.
Je to vlastně velmi pěkná část Kambodži, kde se pěstuje rýže.
A oni byli nucení pracovat na polích.
Můj otec a matka skončili v jakémsi koncentračním táboře, pracovním táboře.
A tehdy se má matka dozvěděla od vůdce komuny, že Vietnamci žádají své obyvatele, aby se vrátili do Vietnamu.
A ona uměla trochu Vietnamsky, jako dítě, co vyrostlo s vietnamskými přáteli.
A rozhodla se, navzdory radě svých sousedů, že to zkusí a prohlásí se za Vietnamku, takže bychom měli šanci přežít, protože v té době nutili všechny k práci.
A dávali -- dnes bychom to asi nazvali kaloricky omezenou stravou -- dávali nám ovesnou kaši s několika zrnky rýže.
A tehdy můj otec vážně onemocněl.
A on nemluvil vietnamsky.
Zemřel v lednu 1976.
A nám to umožnilo chopit se našeho plánu.
Tak nás Rudí Khmerové vzali z místa nazvaného Pursat do Kaoh Tiev, což je na opačné straně hranice s Vietnamem.
Tam měli detenční tábor, kde se testovali domnělí Vietnamci, jazykově se testovali.
A Vietnamština mé matky byla tak špatná, že aby vypadal náš příběh důvěryhodněji, dala všem chlapcům a dívkám vietnamská jména.
Jenže chlapcům dala dívčí a dívkám chlapecká.
Až když jsme potkali Vietnamskou ženu, řekla nám to a pak dva dny intenzivně doučovala moji matku, takže byla schopná jít ke své zkoušce a víte, to byl okamžik pravdy.
Pokud neuspěje, všichni půjdeme na šibenici; pokud projde, můžeme jít do Vietnamu.
A ona samozřejmě -- jsem tu, prošla.
A my jsme se dostali do Hong Ngu na vietnamské straně. A pak dál do Chau Doc.
Toto je fotka Hong Ngu, dnešní Vietnam.
Docela idylické místo v deltě Mekongu.
Ale pro nás znamenalo svobodu.
A svobodu od perzekuce ze strany Rudých Khmerů.
Loni začal soudní tribunál s Rudými Khmery, s nímž OSN pomáhá Kambodži, a já jsem se rozhodl, že z hlediska záznamů bych měl vyplnit občanskou žalobu o smrti svého otce.
Minulý měsíc mi přišla odpověď, že žaloba byla soudním tribunálem s Rudými Khmery oficiálně přijata.
A pro mě je to věcí spravedlnosti vůči historii a odpovědnosti do budoucna, protože Kambodža občas zůstává místem, kde se na zákony příliš nedbá.
Před pěti lety jsme se já a má matka vrátili do Chau Doc.
A ona se byla schopná vrátit na místo, které pro ni znamenalo svobodu, ale i strach, protože jsme právě vyšli z Kambodži.
Jsem šťastný, že vám ji dnes mohu představit.
Je tu dnes s námi v publiku.
Děkuji ti, mámo.
(Potlesk)
18. století je v Evropě často označováno jako věk osvícenství, byla to doba, která vycházela z renesance.
Znovu jsme objevili vědu a rozum, v 18. století došlo k ještě většímu rozvoji společnosti.
Na konci 18. století a začátkem 19. století, došlo k průmyslové revoluci, v lidské společnosti byl stále více vážen lidský rozum a rozvoj.
Proto se mnoho lidí začalo domnívat, že pokud se bude lidstvo stále donekonečna rozvíjet jednou už nebude existovat chudoba a dosáhneme dokonalé, utopické společnosti bez válek a šarvátek všeho druhu.
A opravdu je třeba říci, že tehdy došlo k významnému pokroku, vlastně byl tento pokrok velmi dramatický od začátku průmyslové revoluce.
Ale na konci 18. století už bylo mnohem méně takových optimistů, a jeden z nejznámějších skeptiků té doby byl Thomas Malthus.
Tady ho máme na obrázku. Přečtu vám něco z jeho Eseje o principu populace:
"Síla lidské populace převyšuje možnosti planety Země produkovat obživu pro člověka, takže lidskou rasu musí jedou potkat předčasný zánik v nějaké podobě..."
Velmi povzbuzující.
"Neřesti lidstva jsou aktivními a mocnými vyslanci vylidňování.
Jsou předvojem ohromné ničivé armády a často sami dokončují tu hroznou práci.
Když se jim však nepodaří tuto ničivou válku vyhrát, nastupují choroby, epidemie, morová nákaza a hrůznou rychlostí šířící se infekce, které smetou tisíce a desítky tisíc.
Pokud by se jim to nepovedlo, v záloze nevyhnutelně číhají ohromné hladomory, které jedním velkým úderem srovnají populaci na úroveň dostupné potravy."
Opravdu to není příliš povzbuzující citát.
Ale takto si to Malthus představoval.
Žil v době, kdy lidé velmi věřili, že pokrok bude postupovat do nekonečna, dokud nedospějeme do utopické společnosti.
Thomas Malthus si myslel, že lidé se budou rozmnožovat, dokud budou moci a populace neustále poroste.
V tom jim nic nemůže zabránit.
Podle jeho názoru se situace bude rozvíjet takto: Nakreslíme si tady dvě osy, na této ose je populace a druhá osa nám znázorňuje časový průběh.
Malthus si tedy myslel, a vše, co tehdy pozoroval, tomu odpovídalo, že pokud lidé mají dostatek potravy a času, tak se rozmnožují, a to takovým tempem, že dochází k růstu populace.
Představoval si tedy, že populace v budoucnu stále poroste.
Lidí bude stále víc a víc, až to bude neudržitelné, protože půda nedokáže vyprodukovat dost potravy pro všechny lidi.
Představoval si, že existuje hranice růstu, založená na množství potravy, které je Země schopná vyprodukovat.
Řekněme, že toto je ta hranice... ...nakreslím ji jinou barvou.
Představoval si tedy nějakou hranici růstu. Jakmile růst dosáhne této hranice, najednou se objeví lidské neřesti, a pokud se jimi lidé nezahubí, udělají to všechny ty další věci... epidemie, nákazy, mor, hladomor,
lidé v podstatě vyhladoví.
Představoval si, že této úrovně se dosáhne díky dobré úrodě, lidé se budou cítit zajištění, takže dojde k přelidnění.
Ale když najednou úroda nebude dobrá, bude nedostatek potravin a lidé začnou bojovat o suroviny, dojde k válkám, nebo bude svět přelidněný a rozvinou se nákazy.
Potom nastane prudký pokles populace.
Počet lidí pak bude oscilovat kolem tohoto limitu.
Někdy se tomuto limitu říká Malthusiánský limit, v podstatě je to jen hranice, kdy už se populace nedokáže udržet. Thomas Malthus připouštěl, že v historii došlo k mnohým technologickým pokrokům, hlavně k rozvoji zemědělství, které posunuly tuto hranici výš.
Během svého života byl svědkem zvýšení této hranice.
Ale zároveň se domníval, že jakkoli vysoko tuto hranici posunete, lidská populace ji vždy bude následovat, vyrovná se jí a na konec po dosažení tohoto limitu dojde ke všem těm nepěkným věcem, o kterých se zmiňuje.
Dnes mnozí říkají, že Thomas Malthus byl příliš pesimistický a očividně se mýlil, když uvážíme, že na naší planetě teď máme tolik jídla a prošli jsme mnoha zemědělskými revolucemi.
A mají pravdu, během posledních 200 let, od začátku 18. století, kdy Malthus žil, jsme skutečně překonali jeho limity růstu populace.
Vlastně jsme tuto hranici posunuli ještě výš, mnohem rychleji, než růst populace.
V současnosti tedy máme větší energetický příděl, pro každého člověka na světě než jsme kdy v minulosti měli.
Neznamená to ale, že se Thomas Malthus mýlil. Znamená to, že byl jen trochu víc pesimistický, v předpovědi, kdy dojde k dosažení limitu.
Také můžete říci, že se mýlil v předpokladu, že populace roste vždy, když může. Když mají dostatek potravy a času, tak se lidé rozmnožují.
Jenže na rozdíl od tohoto předpokladu se v rozvinutých zemích děje přesný opak.
Na tomto grafu je zobrazený růst populace.
Získal jsem ho od Světové banky.
Znázorňuje populační růst několika rozvinutých zemí.
Tady vidíte, že USA mají nízký růst, ale stále pozitivní, i když je to pouze 0,5 % nad 0, stále tu dochází alespoň k nějakému růstu.
Když se ale podíváte na Japonsko a Německo, tyto dva státy mají méně imigrantů než USA, především Japonsko, a jejich růst je negativní.
Jejich populace spoléhá sama na sebe, především nemohou počítat s lidmi, kteří by se k nim přistěhovali, takže růst jejich populace je v podstatě negativní.
Můžeme se proto domnívat, že je to důkaz proti teorii Thomase Malthuse, že neměl tak úplně pravdu, když nevzal v úvahu, že lidská společnost jednou bude dost bohatá a vzdělaná, že už nebude jen zalidňovat Zemi a jen se snažit zplodit co nejvíc dětí.
Lidé můžou začít využívat svůj volný čas jinak, k jakémukoli jinému účelu.
Snažil jsem se vás seznámit s Malthusovou teorií, jen čas ukáže, jestli je pravdivá nebo jestli mi dokážeme udržet rychlost produkce potravin vyšší než populační růst.
Čas také ukáže, jestli se naše populace dostatečně rozvine a pokročí, aby neustále nedocházelo k růstu populace.
Možná ve světové populaci nastane stejná situace jako dnes v Japonsku a Německu, hlavně pokud se týká vzdělanosti, takže početnost populace klesne.
V takovém případě by nemuselo dojít k překročení Malthusiánského limitu.
Teď, když jsem vám vysvětlil tento problém, můžete někde na večírku zasvěceně diskutovat o věcech, jako jsou Malthusianské limity.
Kdybyste chtěli vědět, která země se dnes nejvíce blíží této hranici růstu, přesně jak jsme se o tom dnes bavili, nejlepším příkladem takové země by byl Bangladéš.
To je v současné době země s největší hustotou obyvatel na světě, žije tam 900 lidí na 1 kilometru čtverečním.
Pro porovnání a lepší představu, to je třicetkrát větší hustota než v USA.
Takže kdybyste z každého Američana udělali 30 Američanů, tak by vám to dalo představu, jak hustě osídlený je Bangladéš.
Příčinou možná je, že je tam velmi úrodná půda, celá země je v podstatě tvořena deltou řeky Gangy. Přesto tam v minulosti proběhlo několik hladomorů, trochu už se z toho vzpamatovali, i když mají stále mnoho vážných problémů se záplavami a potravinovými zdroji.
Doufejme tedy, že se jim podaří udržet náskok na této křivce.
Máme přesunout oranžovou tečku na číselné ose na hodnotu -0,6.
Tečka je v tuto chvíli na 0. Tohle je -2 a tohle je 2.
Takže každá z těchto větších odrážek je 1.
Toto je tedy -1 a -2.
Tohle tedy bude -0,5.
Když tedy půjdeme trochu dál do záporu, za -0,5 bude hledané -0,6, což bude ještě o 1/10 dál.
Tohle tedy vypadá jako -0,6.
Zkusme ještě pár příkladů.
Přesuňte oranžovou tečku na hodnotu 1,9 na číselné ose.
Vypadá to, že máme stejné měřítko jako v předchozím příkladu.
Takhle se dostaneme na 1. Ve skutečnosti je tohle 0,5; 1 a 1,5. A 1,9 bude jen o 1/10 menší než 2.
Takže to bude, když tohle je 2, tak o 1/10 méně.
A teď předpokládám, že skáčeme po desetinách. A vypadá to tak, protože tohle vypadá hodně jako 1,9.
Zkusme ještě jeden příklad.
Přesuňte oranžovou tečku na hodnotu 0,5 na číselné ose.
Stejně jako dříve, máme stejné měřítko. Je důležité si měřítko vždy ověřit.
A tohle je přesně 1.
Takže 0,5 bude v polovině vzdálenosti přímo na té malé značce.
Jsem dcerou padělatele.
Ale ne jen tak ledajakého: když slyšíme "padělatel", většinu z nás napadnou slova jako "žodlák",
"falešné peníze" nebo "padělky obrazů".
Můj otec se ale ničím takovým nezabýval.
Třicet let svého života vyráběl falešné doklady. Ne pro svou potřebu, vždy pro druhé, aby pomohl pronásledovaným a utlačovaným.
Dovolte mi, abych vám ho představila.
To je můj otec, když mu bylo 19 let.
Ve skutečnosti to pro něj všechno začalo během druhé světové války, kdy se, ve věku 17 let, objevil v dílně na výrobu falešných dokladů.
Velmi rychle se stal odborníkem na výrobu falešných dokladů pro odboj.
Tady ale příběh nekončí, protože ve výrobě falešných dokladů pokračoval i po skončení války a to až do 70. let.
A já, jako malá jsem samozřejmě nic z toho netušila.
To jsem já, uprostřed - ta, co se šklebí.
Vyrostla jsem na předměstí Paříže a byla jsem nejmladší ze tří dětí.
Můj tatínek byl "normální", zkrátka jako ostatní, až na to, že byl o 30 let starší než ostatní... byl skoro ve věku mého dědečka.
Pro mě to byl fotograf, sociální pracovník, který nás vždy učil, abychom ctili a dodržovali zákony.
O svém minulém životě, když byl padělatelem, samozřejmě nikdy nemluvil.
Budu vám ale vyprávět jednu příhodu, která se mi přihodila a která mě mohla trochu trknout.
Byla jsem tehdy na střední škole a dostala jsem špatnou známku, což se mi, po pravdě řečeno, moc často nestávalo, nicméně jsem se rozhodla, že ji před rodiči zatajím.
A to tak, že zfalšuji jejich podpis.
Chtěla jsem zfalšovat podpis mé matky, protože podpis otce je naprosto nezfalšovatelný.
Vzala jsem si tedy papír a trénovala a trénovala, až jsem dostala ten správný grif a rozhodla se "přejít k činu".
O něco později, když se má matka koukala do žákovské, okamžitě poznala, že jsem její podpis zfalšovala.
Vynadala mi jako nikdy předtím.
Utekla jsem se schovat do svého pokoje, zalezla pod peřinu, a čekala na svého otce, až se vrátí z práce, doslova třesoucí se strachy.
Když jsem ho slyšela přijít, zůstala jsem ležet pod peřinou, dokud nepřišel do mého pokoje a posadil se na roh mé postele.
Když mě uviděl, začal se strašně smát.
A smál se a nemohl přestat a v ruce držel mojí žákovskou a pak povídá:
"Ale Sáro, to jsi nemohla myslet vážně, vidíš přece, že je to příliš dětské!"
Měl pravdu, podpis byl příliš dětský.
Narodila jsem se v Alžírsku.
Tam všichni mému otci říkali "mudžáhid". Což znamená bojovník.
A pak později, ve Francii, jsem ráda poslouchala, co si povídají dospělí. A slyšela jsem od nich tolik věcí o dřívějším životě svého otce, slyšela jsem hlavně, že můj otec "bojoval" ve druhé světové válce, a že "bojoval" v alžírské válce.
A já si říkala, že přece "bojovat" ve válce znamená být voják.
Ale protože znám svého otce, který o sobě vždy prohlašoval, že je pacifista, který nemá rád násilí, neuměla jsem si ho s přilbou na hlavě a puškou v ruce vůbec představit.
A také jsem byla daleko od pravdy.
Jednoho dne, kdy se můj otec snažil vyřídit všechny formality, abychom celá rodina získali francouzskou národnost, jsem zahlédla doklady, které mě velmi zaujaly.
Tyto jsou pravé!
To jsou mé doklady, já se narodila v Argentině.
Ale doklad, který jsme zahlédla a který byl součástí potřebných formalit, to byl dokument vystavený armádou, ve kterém mému otci děkovali za jeho práci, kterou vykonal pro tajné služby.
A tehdy jsem si poprvé řekla "páni"!
Ach...můj otec jako tajný agent?! jako nějaký James Bond...
Hrozně jsme mu chtěla položit spoustu otázek, na které ale on neodpovídal.
Až jednou jsme si řekla, že stejně přijde den, kdy ho budu muset vyzpovídat.
A už i já jsem byla maminkou malého chlapečka, když jsme si řekla, že je nejvyšší čas, aby nám o všem pověděl.
Když jsme se stala maminkou, jemu už bylo 77 let a já začala mít velký strach, že by mohl odejít navždy, aniž by nám něco řekl.
Podařilo se mi ho nakonec přesvědčit, že je to důležité nejen pro nás, ale možná i pro ostatní, aby se s námi o svojí minulost podělil.
Rozhodl se mi své vzpomínky vyprávět a já z nich sepsala knihu, ze které vám za chvíli přečtu několik pasáží.
Ale zpátky k jeho příběhu.
Můj otec se narodil v Argentině.
Jeho rodiče měli ruské kořeny.
Ve 30. letech se celá rodina přestěhovala do Francie.
Jeho rodiče byli ruští Židé a byli velice chudí.
Můj otec tedy musel ve 14 letech začít pracovat.
Jediné vzdělání, které měl, bylo základní vzdělání. Takto vybaven začal pracovat v barvírně a čistírně oděvů.
A zde objevil něco, co pro něj mělo obrovské kouzlo a když o tom mluví, tak úplně září. Šlo o práci s různými barvivy.
V té době zuřila válka a když mu bylo 15 let, zavraždili mu maminku.
V té době se celou svou duší ponořil do studia chemie a barviv, což pro něj představovalo jediný únik ze světa zármutku.
Celé dny se vyptával svého šéfa, aby načerpal co nejvíce vědomostí.
A v noci, ukryt před zraky ostatních, zkoušel vše, co se během dne naučil.
Zajímalo ho zejména, jak odstranit inkoust.
Tohle všechno vám povídám proto, abyste věděli, že můj otec se padělatelem stal více méně náhodou.
Byl to tedy Žid, pronásledovaný člověk.
Celá jeho rodina byla nakonec zadržena a deportována do internačního tábora v Drancy, ale podařilo se jim, doslova za pět minut dvanáct, prchnout díky jejich argentinským dokladům.
Sice se dostali ven, ale nebezpečí jim hrozilo stále.
Stále měli v dokladech to hrozivé označení "Žid".
Byl to jeho otec, kdo rozhodl, že si musí obstarat falešné doklady.
A můj otec, který se nechtěl dostat do křížku se zákonem, aby nebyl zatčen, na falešné doklady nikdy ani nepomyslel.
Sešel se nakonec s jedním mužem z odboje.
V té době byly doklady papírové, vyplněné ručně a bylo v nich uvedeno zaměstnání každého člověka.
Pro přežití bylo nutné, aby pracoval.
Poprosil tedy toho muže, aby jako zaměstnání uvedl "barvíř".
Muže to velice zaujalo a zeptal se ho:
"Když říkáš, že jsi barvíř, umíš odstranit inkoust?"
Samozřejmě, že to uměl.
Nato mu muž vysvětlil, že celý odboj se potýká s obrovským problémem: ani ti největší odborníci nedokáží odstranit "trvalý" inkoust, zkrátka to, co nejde odstranit vodou. A můj otec bez mrknutí oka odpověděl, že ví přesně, jak to udělat.
Muž, na kterého tento 17 letý mladík evidentně udělal dojem, ho okamžitě zaměstnal.
A tak, aniž by to věděl, vynalezl můj otec něco, co dnes najdeme v penálech všech školáků: zmizík. (potlesk)
Ale to byl pouze začátek.
Tady je můj otec.
Jakmile přišel do laboratoře, přestože byl ze všech nejmladší, ihned si uvědomil, jak problematické bude vyrábět falešné doklady ve velkém.
Vrhl se ze všech sil do práce.
Objednávek neustále přibývalo, bylo obtížné pozměňovat stávající doklady.
Rozhodl se, že začne doklady vyrábět.
Pořídil si tiskárnu.
Stroj na hlubotisk.
Začal napodobovat otisky razítek, nalézal nové a nové techniky, s použitím dostupného materiálu sestrojil z jízdního kola odstředivku.
Chtěl uspokojit všechny žadatele, byl naprosto posedlý výkonem.
Měl jednoduchý vzoreček: za hodinu práce vyrobil 30 padělaných dokladů.
Kdyby jednu hodinu spal, 30 lidí by umřelo.
Tento pocit odpovědnosti za životy druhých, přestože mu bylo pouhých 17 let, a také určitý pocit viny, že on přežil, že mohl odejít z tábora, zatímco kamarádi museli zůstat, ten pocit si uchoval po celý svůj život.
A možná také proto pokračoval ve výrobě falešných dokladů po dobu dlouhých 30 let bez ohledu na různé oběti, které musel učinit.
Chtěla bych nyní mluvit právě o těchto obětech, protože jich bylo několik.
V první řadě samozřejmě finanční: vždy odmítal, aby mu platili.
Vzít peníze pro něj znamenalo být jako žoldák.
Pokud by platbu přijal, nikdy by nemohl říct "ano" nebo "ne", podle toho, zda se mu situace zdála správná či nikoli.
Takže ve dne byl fotografem, v noci padělatelem a celou dobu byl švorc.
Dále oběti v rovině citové: jak žit s nějakou ženou a přitom mít tolik tajemství?
Jak jí vysvětlit, co dělá každou noc v laboratoři?
Pak existoval ještě jeden typ oběti v rovině rodinné, který jsme pochopila až později.
Jednou mi můj otec představil mojí sestru.
A také mi řekl, že mám ještě jednoho bratra. Když jsem je poprvé viděla, byly mi 3 nebo 4 roky a jim o 30 let víc.
Dnes je jim oběma kolem šedesáti.
Když jsme psala knihu, vedla jsem rozhovor se svojí sestrou.
Snažila se mi vysvětlit, že otec, tak jak ho vnímala ona, jim vždy říkal, že je v neděli vyzvedne a půjdou na procházku.
Když bylo hezky, čekali na něj, ale on skoro nikdy nepřišel.
Říkal jim, že zavolá.
Nezavolal.
Nepřišel.
A jednoho dne úplně zmizel.
A jak šel čas, říkali si nejdřív, že na ně určitě zapomněl
Po dvou letech si řekli:
"Jestli on není mrtvý".
A já pochopila, že když jsme otci pokládala všechny ty otázky, jemu se vracely vzpomínky, o kterých možná vůbec neměl chuť mluvit, protože ho to zraňovalo.
A když se moje nevlastní setra a nevlastní bratr cítili opuštění, téměř sirotci, můj otec vyráběl falešné doklady.
A tím, že jim nic neřekl, je samozřejmě chtěl chránit.
Po skončení války, vyráběl dál doklady, aby pomohl těm, co přežili, vrátit se zpět do Palestiny před vznikem státu Izrael.
A potom, protože byl zarytým odpůrcem kolonialismu, vyráběl falešné doklady pro Alžířany během války v Alžírsku.
Po válce v Alžírsku, jak se vzmáhalo mezinárodní hnutí odporu, začal být známý. Všichni od něho něco potřebovali.
V Africe bojovali země o svojí nezávislost.
Guinea, Guinea-Bissau, Angola.
Poté můj otec spolupracoval se stranou bojující proti apartheidu v čele s Nelsonem Mandelou.
Vyráběl doklady pro černé pronásledované Jihoafričany.
Dále tu byla Latinská Amerika.
Můj otec pomáhal vzbouřencům proti diktaturám na ostrově Santo Domingo, na Haiti, dále pak v Brazílii, Argentině, Venezuele, Salvadoru, Nikaragui, v Kolumbii, Peru, Uruguayi, Chile a v Mexiku.
A nezapomeňme ani na válku ve Vietnamu.
Můj otec vyráběl falešné doklady pro americké dezertéry, kteří nechtěli pozvednout zbraně proti Vietnamcům.
Ani Evropa nebyla ušetřena.
Otec vyráběl doklady pro odpůrce generála Franca ve Španělsku, pro odpůrce Salazara v Portugalsku. A také proti vojenské diktatuře v Řecku. Dokonce i ve Francii.
Jedinkrát se tak přihodilo v květnu 68.
Otec s určitým porozuměním sledoval květnové manifestace, ale myšlenkami byl jinde, jeho služby si žádali lidé z dalších 15 zemí světa.
Nicméně jednou se uvolil vyrobit doklady pro někoho, koho budete pravděpodobně znát.
(Daniel Cohn Bendit, vůdce studentských nepokojů v r. 68, europoslanec za Zelené)
V té době byl o mnoho mladší a můj otec souhlasit, že pro něj vyrobí falešné doklady, aby mu umožnil přednést projev na shromáždění.
Svěřil se mi, že to byly nejvíce zprofanované a nejméně užitečné doklady, které za svůj život vyrobil.
Ale když souhlasil, že je vyrobí, přestože život Daniela Cohh-Bendita nebyl v ohrožení, bylo to proto, že tím získal dobrou příležitost, jak udělit vrchnosti lekci a ukázat jim, že šíření myšlenek nelze zabránit.
Celé moje dětství, zatímco mým kamarádům vyprávěli tatínkové pohádky bratří Grimmů, vyprávěl mi můj otec příběhy o nenápadných hrdinech. Plné utopických osudů, kde hrdinové konaly zázraky.
A tito hrdinové nestáli v čele žádné armády, stejně by je nikdo nenásledoval, pouze hrstka mužů a žen plných přesvědčení a odvahy.
Teprve později jsem pochopila, že mi otec před usnutím vypravoval svůj vlastní příběh.
Zeptala jsme se ho, zda nyní když vidí, co všechno musel obětovat, jestli toho někdy litoval.
Odpověděl mi, že ne.
Že by se stejně nemohl dívat na všechny nespravedlnosti a nic neudělat.
Byl vždy přesvědčený, že může existovat jiný svět. Svět, ve kterém nikdo nebude potřebovat padělatele.
Sní o tom stále.
Můj otec je dnes s námi v sále.
Jmenuje se Adolfo Kaminsky a já ho prosím, aby vstal.
(Potlesk)
Děkuji.
Zrovna jsem si uvědomil, že jsem v minulém videu špatně zadal zadal čísla, když jsem se je snažil zadat do kalkulačky.
Zkoušeli jsme určit koeficient statického tření a to je 50 Newtonů lomeno 49 krát odmocnina z 3 Newtonů a v posledním videu jsem nechtěně do kalkulačky místo 49 krát odmocnina ze tří napsal 40 krát odmocnina ze tří.
Pojďme to tedy spočítat ještě jednou.
50 děleno 49 krát (Napišme to takle...) 49 krát odmocnina ze tří, z čehož nám vychází koeficient tření.. pokud to zaohrouhlíme...0,59.
Takže je roven 0,59.
A to je vše!
Já jsem jen zapomněl V minulém videu jsem se spletl ve výpočtu na kalkulačce.
Je pondělí ráno. Ve Washingtonu prezident Spojených států sedí v Oválné pracovně a zvažuje, zda udeřit na Al-Kaidu v Jemenu.
V čísle 10 na Downing Street se David Cameron snaží rozhodnout, jestli snížit počet míst ve veřejném sektoru, aby odvrátil recesi ve tvaru W.
V Madridu Maria Gonzalez stojí u dveří, poslouchá své dítě, jak pláče a pláče, a přemýšlí, jestli je nechat brečet, dokud neusne, nebo je vzít do náruče.
A já sedím v nemocnici na kraji postele svého otce a snažím se rozhodnout, jestli ho mám nechat vypít jeden a půl litrovou láhev vody, kterou donesl doktor se slovy:
"Dnes ho musíte přimět pít," - můj otec nic nepozřel celý týden - nebo jestli ho tím, že má dám tu láhev, nemůžu náhodou zabít.
Čelíme důležitým rozhodnutím s významnými následky v našich životech.
Známe nějaké strategie, jak se s takovými rozhodnutími vypořádat.
Probíráme je se svými přáteli, brouzdáme po internetu, hledáme v knihách.
Ale stále, i v této době
Googlu a TripAdvisoru a Doporučení od Amazon.com jsou to experti, na které se spoléháme především - zejména když je v sázce hodně a na rozhodnutí opravdu záleží.
Neboť ve světě zaplaveném daty a ohromnou provázaností věříme, že experti jsou schopnější zpracovat informace než jak to dokážeme my - že jsou schopni přijít s lepšími závěry, než s jakými bychom přišli my sami.
A v době, která je občas trochu strašidelná nebo matoucí, se cítíme uchlácholení téměř rodičovskou autoritou expertů, kteří nám jasně říkají, co můžeme a co ne.
Já ovšem věřím, že to je velký problém, problém s potenciálně nebezpečnými důsledky pro nás jako společnost, jako kulturu a jako jednotlivce.
Není to tak, že by experti ohromně nepřispěli světu - jistěže ano.
Ten problém je v nás; stali jsme se na expertech závislými.
Stali jsme se závislými na jejich jistotě, jejich sebejistotě, jejich konečnosti - a během toho jsme se zbavili své odpovědnosti, nahrazujíce náš intelekt a naši inteligenci jejich domnělými slovy moudrosti. Vzdali jsme se své moci tím, že jsme vyměnili naše nepohodlí nejistoty za iluzi ujištění, kterou nabízejí.
Není to žádné přehánění.
V nedávném experimentu se skupině dospělých skenovaly mozky na magnetické rezonanci, zatímco naslouchali řeči expertů.
Výsledky byly docela neobvyklé.
Jak poslouchali hlasům expertů, část mozku zodpovědná za samostatné rozhodování se vypnula.
Doslova rovná čára.
Poslouchali všechno, co experti říkali, a dávali na jejich radu, bez ohledu na to, jestli dobrou nebo špatnou.
Ale experti se mohou mýlit.
Věděli jste, že studie prokázaly, že se lékaři v diagnóze mýlí ve čtyřech případech z 10?
Věděli jste, že když vyplníte daňové přiznání sami, statisticky je mnohem pravděpodobněji vyplníte správně, než kdybyste si na to najali daňového poradce?
A pak jsou tu, samozřejmě, příklady, kterých jsme si všichni vědomi: finanční experti, kteří se zmýlili tak moc, že nyní procházíme nejhorší finanční krizí od 30. let.
V zájmu zachování našeho zdraví, našeho bohatství a naší společné bezpečnosti je nezbytné, abychom udrželi část mozku zodpovědnou za samostatné rozhodování zapnutou.
A to říkám jako ekonomka, která během posledních několika let zaměřila svůj výzkum na to, co si myslíme a komu věříme a proč.
Ale také - a uvědomuji si tu ironii - sama jako expertka, jako profesorka, jako někdo, kdo radí premiérům, hlavám velkých společností a mezinárodních organizací, ale jako expertka, která věří, že role expertů musí být změněna, že musíme být více otevřeni novým přístupům, více demokratičtí, být více otevřeni lidem odporujícím našim pohledům na věc.
Abych vám pomohla pochopit, odkud přicházím, vezmu vás do svého světa, světa expertů.
Jsou zde, samozřejmě, výjimky, úžasné, společnost obohacující výjimky.
Můj výzkum mi však ukázal, že experti obecně inklinují k tvoření velmi zkostnatělých táborů a že se v těchto táborech vynořují dominantní hlediska, která často umlčí opozici, takže experti běží jak vítr zrovna fouká a často u toho uctívají své vlastní guru.
Prohlášení Alana Greenspana o tom, jak léta ekonomického růstu půjdou dál a dál, nezpochybněna jeho vrstevníky, tedy až do této krize, samozřejmě.
Víte, rovněž se učíme, že experti jsou umístěni, jsou ovládáni sociálními a kulturními normami jejich doby - ať už to byli lékaři za viktoriánské Anglie třeba, kteří posílali ženy do blázinců, když projevovaly sexuální touhu, nebo psychiatři ve Spojených státech, kteří až do roku 1973 stále klasifikovali homosexualitu jako duševní poruchu.
A to všechno znamená, že paradigmatům trvá příliš dlouho, než se změní, že se ignorují propletenost a jemné nuance a také že peníze jsou na prvním místě - všichni totiž známe případy farmaceutických společností, které financují studie léků, jež tiše vynechávají jejich nejhorší vedlejší účinky, či studie dotované výrobci potravin zabývající se jejich novými výrobky, ve velkém přehánějící přínosy pro zdraví oněch produktů, které se chystají uvést na trh.
Jedna studie prokázala, že výrobci potravin nadhodnocují typicky sedmkrát více než nezávislé studie.
Musíme mít také na paměti, že experti, jistěže, také dělají chyby.
Dělají chyby každý, každičký den - chyby způsobené lehkovážností.
Nedávná studie v Archivech chirurgie uvedla chirurgy, kteří odstranili zdravé vaječníky, operovali na špatné straně mozku, prováděli procedury na špatné ruce, lokti, oku, noze a uvedla také chyby plynoucí ze špatných úsudků.
Běžným špatným úsudkem radiologů například bývá - když se podívají na tomografii - že jsou přespříliš ovlivněni tím, co lékař, který na ně pacienta odkázal, řekl, že si myslí, co má pacient za problém.
Takže když se radiolog dívá na obrázek pacienta s podezřením na zápal plic třeba, stane se to, že když na tom obrázku vidí známky zápalu plic, přestanou mu věnovat pozornost - a nevšimnou si tedy tumoru usazeného o sedm centimetrů níže na pacientově plicích.
Podělila jsem se s vámi o pár náhledů do světa expertů.
Nejsou to samozřejmě všechny náhledy, o které se mohu podělit, ale snad jsem vám dala alespoň důvody, proč musíme přestat klanět expertům, proč potřebujeme rebelovat a proč musíme zapnout naše schopnosti nezávisle myslet do stavu pohotovosti.
Ale jak toho můžeme dosáhnout?
Protože nemáme dost času, chci se zaměřit jen na tři strategie.
Za prvé, musíme být připraveni a ochotni přijmout experty tak, jak jsou, a rozloučit se s jejich vnímáním jako s moderními apoštoly.
To neznamená nutnost udělat si doktorát v každém předmětu, ve kterém potřebujete poradit.
Znamená to však trvat na tom, navzdory jejich nekonečné otrávenosti, aby nám například vysvětlili věci, které chceme vědět, v jazyce, kterému budeme rozumět.
Proč mi, když jsem byla na operaci, doktor řekl:
"Paní Hertzová, dejte si pozor na hyperpyrexii," když mohl prostě a jednoduše říct, abych si hlídala vysokou horečku?
Víte, být připravený přijímat rady expertů také znamená být ochotný vrtat do jejich grafů, jejich rovnic a předpovědí a věšteb a být ozbrojený otázkami, které to dokáží - otázkami jako:
Jaké domněnky toto podporují?
Na jakých důkazech je toto tvrzení založeno?
Na co se vaše vyšetření zaměřilo?
A co to opominulo?
Nedávno vyšlo najevo, že experti testující léky než přijdou na trh, typicky léky zkouší nejprve hlavně na samcích zvířat a pak hlavně na mužích.
Zdá se, že tak nějak přehlédli fakt, že více jak polovina světové populace jsou ženy.
A ženy jsou na tom medicínsky nejhůře, protože teď vychází najevo, že spousta těchto léků nejenže nefungují na ženách tak dobře jako na mužích - ale že léky, které fungují dobře fungují až tak moc, že je pro ženy až škodlivé je užívat.
Rebelovat znamená rozpoznat, že domněnky expertů a jejich metodologie mohou být prostě špatné.
Za druhé, musíme vytvořit prostor pro něco, co nazývám řízený nesouhlas.
Jestliže hodláme měnit paradigmata, jestliže hodláme dělat průlomy, jestliže hodláme ničit mýty, musíme vytvořit prostředí, ve kterém se myšlenky expertů mohou dokončit, do kterého vneseme nové, různé, nesouhlasné a kacířské názory do diskuse, bez obav, s vědomím, že k pokroku dochází nejen z tvorby myšlenek, ale i z jejich ničení - a také ze znalosti toho, že obklopení sebe samých různorodými, odporujícími si a kacířskými pohledy, jak nám ukazuje výzkum, nás opravdu činí chytřejšími.
Podpora nesouhlasu je rebelský pojem, protože jde proti našim přirozeným instinktům obklopit se názory a radami, kterým už věříme nebo chceme, aby byly pravdivé.
A to je důvod proč mluvím o potřebě aktivně řídit nesouhlas.
CEO Googlu Eric Schmidt je praktický odborník na tuto filozofii.
Na schůzích vyhledává v místnosti ty osoby - ruce zkřížené na prsou, tvářící se zadumaně - a vtahuje je do debaty a zkouší zjistit, jestli to opravdu jsou lidé s jiným míněním, takže jestli se v místnosti nachází nesouhlas.
Řízení opozice znamená rozpoznat hodnotu nesouhlasu, odporu a odlišnosti.
Ale musíme zajít ještě dál.
Musíme od základů znovu definovat, kdo to ti experti jsou.
Běžné povědomí je, že experti jsou lidé s vysokým vzděláním, hezkými tituly, diplomy, knihami-bestsellery - jedinci na výši.
Ale jen si představte, že bychom zahodili toto vnímání odbornosti jako nějaký druh elitářského kádrování, a místo toho představili pojem demokratizované odbornosti - kde by odbornost nebyla jen výsadou chirurgů a ředitelů, ale také prodavaček v obchodech - přesně tak.
Best Buy, firma se spotřební elektronikou, nechává všechny své zaměstnance - uklizečky, prodavače, lidi z administrativy, ne jen analytický tým - uzavírat sázky, ano, sázky na to, co si myslí že se bude nebo ne nejlépe prodávat před Vánoci, na to, jaké nápady od zákazníků by se měly zavést do společnosti, na to, zda bude nějaký projekt dokončený včas.
Pákovým efektem a rozšířením odbornosti uvnitř společnosti byl Best Buy schopný objevit, že třeba obchod, který se chystali otevřít v Číně - velký, obrovský obchod - nebude otevřený včas.
Protože když požádali zaměstnance, všechny ty lidi, aby si vsadili na to, jestli si myslí, že se obchod otevře včas nebo ne, skupina z finančního oddělení všechno vsadila na neotevření.
Vyšlo najevo, že si byli vědomi, narozdíl od všech ostatních ve firmě, technologických výkyvů, o kterých ani analytičtí experti, ani experti na poměry v Číně neměli tušení.
Strategie, které jsem nadnesla dnes večer - přijmutí nesouhlasu, obezřetnosti k expertům, demokratizace odbornosti, rebelské strategie - jsou strategie, o kterých si myslím že nám všem pomohou při snaze vypořádat se se všemi nástrahami těchto velmi matoucích, složitých a těžkých časů.
Protože když udržíme část našeho mozku zodpovědnou za nezávislé rozhodování zapnutou, když zpochybníme experty, když budeme skeptičtí, když srazíme autoritu, když budeme rebelští, ale také když se mnohem více spokojíme s nuancemi, nejistotou a pochybnostmi, když dovolíme našim expertům vyjádřit se s použitím těchto termínů, sami se připravíme mnohem lépe na výzvy 21. století.
Nyní, víc než kdy jindy, není ten pravý čas slepě následovat, slepě přijímat a slepě věřit.
Nyní je čas postavit se světu s očima doširoka otevřenýma - ano, využívat experty, aby nám pomohli ty věci rozklíčovat, to jistě - nechci se tady naprosto připravit o práci - ale být si vědomi jejich omezení a, samozřejmě, i těch našich.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Máme test se čtyřmi možnými odpověďmi v otázce 1 a třemi možnými odpověďmi v otázce 2.
Tohle by měly být možnosti.
Každá z obou otázek má jednu správnou odpověď.
Jaká je pravděpodobnost, že uhodneme správnou odpověď na obě otázky?
Je to vlastně pravděpodobnost, že uhodneme odpověď na každou z otázek, Jsou to nezávislé jevy.
Napíšeme si to.
Pravděpodobnost správné odpovědi na otázku 1 nezávisí na otázce 2.
Napíšu to takto.
Pravděpodobnost správné odpovědi na otázku 1 a správné odpovědi na otázku 2 jsou nezávislé jevy.
Což znamená, že výsledek jednoho jevu, tedy zda uhodneme odpověď na první otázku, nijak neovlivní pravděpodobnost, že uhodneme odpověď na druhou otázku.
Nezávislé jevy.
Takže pravděpodobnost, že uhodneme odpověď na obě dvě, je totéž jako pravděpodobnost, že uhodneme první a že uhodneme druhou, což se rovná součinu pravděpodobností.
Za chvíli si to ukážeme.
Ale bude to pravděpodobnost správné odpovědi na otázku 1 krát pravděpodobnost správné odpovědi na otázku 2.
Takže, čemu se každá z těchto pravděpodobností rovná?
U otázky 1 máme 4 možné odpovědi. Jen jedna z nich je správná.
Každá otázka má jen jednu správnou odpověď.
Takže pravděpodobnost správné odpovědi na první otázku je 1/4.
A pravděpodobnost správné odpovědi na druhou otázku je - otázka 2 má 3 možné odpovědi. Takže máme 3 možné výsledky.
A jen jedna odpověď je správná. Jen jedna je správná.
Takže pravděpodobnost správné odpovědi na otázku 2 je rovna 1/3.
Pravděpodobnost, že uhodneme odpověď na otázku 1, byla 1/4.
Pravděpodobnost, že uhodneme odpověď na obě, je rovna jejich součinu.
Takže se to bude rovnat 1/4 krát 1/3, což je 1/12.
Ukážeme si, proč to dává smysl. Tady si nakreslíme obrázek.
Dělali jsme něco podobného, když jsme házeli dvěma kostkami.
Zamysleme se nad příkladem číslo 1.
Otázka číslo 1 má 4 možná řešení. Jedno z nich je správné.
Napíšeme si to - jsou tu 4 možnosti.
Napíšeme to takto, nesprávná odpověď 1, nesprávná odpověď 2, nesprávná odpověď 3 a správná odpověď.
Takže tu jsou 4 možné odpovědi.
Nemusí být nutně v tomto pořadí během skutečné zkoušky, ale můžeme je takto seřadit.
Otázka 2 má tři možná řešení, jedno z nichž je správné.
Takže otázka 2 má nesprávné řešení 1, nesprávné řešení 2 a řekněme, že třetí možnost je správně.
Opět to není nutně v tomto pořadí, ale víme, že má dvě nesprávné možnosti a jednu správnou.
Jaké jsou všechny možné výsledky?
Můžeme si tu nakreslit takovou mřížku. -
To bude odpovídat všem možným výsledkům.
Nakresleme si všechny výsledky.
Každá z buněk, tedy z těchto rámečků v mřížce, odpovídá jednomu možnému výsledku.
A jenom hádáme.
Náhodně vybíráme jednu z těchto čtyř možností.
Takže bychom třeba mohli zvolit nesprávnou možnost 1 v otázce číslo 1 a nesprávnou možnost 1 v otázce číslo 2.
To by odpovídalo této buňce.
Nebo možná zvolíme toto: v otázce 1 vybereme správnou odpověď, ale pak vybereme nesprávnou odpověď 2 v otázce číslo 2.
Takže tohle představuje všechny možné výsledky, když pouze hádáme.
A který z těchto výsledků odpovídá situaci, kdy máme obě odpovědi správně?
Jenom tenhle odpovídá dané situaci: správná odpověď na otázku 1 a správná odpověď na otázku 2.
A to je jen jeden z možných výsledků. Kolik možných výsledků tu celkem je?
Je tu 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12. 12 možných výsledků.
Jestliže jsou tyto jevy nezávislé, můžeme použít násobení.
Vidíme, že je tu 12 výsledků, Je tu 12 možných výsledků.
Máme 4 možné odpovědi na otázku 1. Krát 3 možné odpovědi na otázku 2. Když to vynásobíme, dostaneme 12. -
Pojďme si ukázat další příklady rovnic s několika neznámými.
V tomto příkladu víme, že 3x plus 3y plus 3z se rovná 1 a naším úkolem bude zjistit, čemu se rovná 12x plus 12y plus 12z.
Zkuste se nad tím chvíli zamyslet.
Přepíšeme si druhou rovnici a to tak, že z ní vytkneme 12 dostáváme 12 krát x plus y plus z, což je to samé, jako druhá rovnice.
Můžete si to ověřit tím, že celou závorku vynásobíte 12.
A kolik je vlastně 12 krát x plus y plus z?
Stále nevíme, čemu se rovná x plus y plus z, ale k tomu nám pomůže první rovnice.
První rovnici můžeme přepsat tak, že si z levé strany vytkneme 3.
Takže dostáváme následující rovnici: 3 krát x plus y plus z se rovná 1
Vše, co jsem zatím udělal bylo to, že jsem vytknul 3.
A teď, když chci zjisit, kolik se rovná x plus y plus z, tak celou rovnici vydělím... ...celou rovnici vydělím třemi.
Dostávám se k tomu, že x plus y plus z se rovná 1/3, Takže tento výraz můžu zjednodušit na 1/3.
Takže když zjednoduším tuto rovnici dostávám, jenom 12 krát 1/3 12 krát 1/3 je to samé jako 12 děleno 3, což se rovná 4.
Zkusíme další rovnici.
Víme, že 3a plus 5b se rovná 2 a máme zjistit, čemu se rovná 15a plus 15b.
Zase Vám dám chvíli na to, abyste si nad tím zkusili zapřemýšlet.
A nyní Vám řeknu, jak na to:
Zkusíme tuto rovnici vyřešit stejným stylem, jako tu minulou, a to tak, že si zkusíme přepsat druhou rovnici
Vytkneme 15 a dostáváme: 15 krát a plus b... ...takže nyní už jenom musíme zjisit, čemu se rovná a plus b.
Nyní zkusíme a plus b vyjádřit z první rovnice.
Což se nám ale nepovede!
Pokud bychom vytkli 3, zbylo by nám 3 krát a plus 5/3 b.
Toto opravdu není moc zjednodušené. Kdybychom zkusili vytknout 5, dostali bychom 5 krát 3/5 a plus b
Ale ani jedním z těchto vytknutí se nedostaneme k výrazu a plus b.
Takže tento příklad nemůžeme vyřešit, neboť nemáme dostatek informací.
To byl chyták!
Nemáme dostatek informací k vyřešení.
Doufám, že jste si to užili!
(hraje hudba)
V kapli Brannacci v Santa Maria del Carmine nalevo od Masacciovy skvělé malby s názvem Tribute of Money je další jeho malba, Vyhnání z Ráje.
Všechny fresky v této kapli vypráví příběh života svatého Petra. Až na Vyhnání.
Mohli bychom se ptát, co mezi nimi Vyhnání dělá?
Je to příběh Adama a Evy a jejich vyhnání z Rajské zahrady.
Snědli zakázané ovoce ze stromu poznání a Bůh jejich hřích objevil a vykázal je z Ráje a my zde vidíme perspektivou zkráceného anděla.
Je to ozbrojený Anděl, který mi připomíná Marshalla.
Vyhání je ze zahrad Ráje.
Jsou vypuzeni ven.
A co z toho vyplývá je to, že lidstvo zná jen to, co následuje a smrt.
Přesně tak.
Toto je ten okamžik, od kterého se odvíjí katolické chápání lidského osudu.
Ano, protože od tohoto upadnutí v nemilost je zapotřebí příchod Krista.
Příchod Krista je nezbytný k tomu, aby nás vykoupil, ale také k založení církve svatým Petrem.
Někdy jsou Marie s Ježíšem vnímáni jako druzí Adam a Eva.
Adam a Eva, kteří způsobili pád do hříchu a Marie a Ježíš, kteří přináší spásu.
To je myšlenka, se kterou se všichni v tomto kostele ztotožní.
Obdivuji tu architekturu úplně nalevo, samotnou bránu do Nebe, které zrovna opustili, připomíná mi tu závaznost, jakou připomínal Masaccio lidem jako Giotto v předchozím století, kdy byla někdy architektura užívána jako pozadí, jako určitá kulisa.
Vyzařuje z toho tolik emocí.
Nejzajímavější je ten kontrast emocí.
Adam si zakrývá tvář, stydí se za svůj hřích a uvědomuje si ho.
Jeho tělo zůstává odhalené a to je právě to zajímavé.
Celá kaple byla nedávno vyčištěna a po dlouhou dobu předtím byly jeho genitálie zakryty révou.
Někdo ji tam dokreslil.
Ano, dlouho poté.
Ale obrazu byla navrácena původní nahota, kterou namaloval Masaccio, která byla v jeho době přípustná, ale on si nezakrývá tělo, zakrývá si tvář; je to gesto vinného člověka.
Kdežto vzhled Evy byl evidentně inspirován klasickým prototypem skromné Venuše.
Je namalovaná v úžasné kontrapozici, jak se zakrývá, ale její stud je více fyzický; protože má odkrytou tvář, vidíme v ní vyjádření skutečné bolesti.
Mluvíš o kontrapozici, ale pro mě je kontrapozice stání, uvolněná póza a tyto postavy jsou v pohybu.
To jsou, pohybují se vpřed.
Masaccio je první umělec za dlouhou dobu, který se pokusil namalovat lidské tělo realisticky.
Ano.
A výsledkem je nedokonalost.
Některé části jsou zvláštní.
Adamovy ruce jsou trochu moc krátké, Evina levá ruka je zase moc dlouhá.
Ale protože Masaccio byl po 1000 letech prvním, kdo zkoušel naturalismus, můžeme přimhouřit oko.
Myslím, že odvedl výbornou práci.
Když se například podíváte na Adamovo břicho, je nádherně provedené.
Je zde cítit tělesnost, náznak tíhy a náznak svalů; to na dřívějších malbách moc nenajdete.
Masacciovo modelování jde od světla ke tmě.
Modelování ho fascinuje, protože vytváří hmotu, která vypadá 3D; také perspektivně zkrácený Anděl pomáhá vytvořit dojem prostoru, ve kterém se postavy pohybují, a to přesto, že architektura je více symbolická než realistická.
Je jen naprosto schematická.
Ano.
Několik změn, které stojí za povšimnutí.
Zaprvé, můžeme si zde všimnout jevu "giornata".
Je vidět, že Adam byl malován jindy, než Eva, barva pozadí za ním je tmavší modrá, která zvýrazňuje odlišnost omítky.
V 15. století to nebylo rozeznatelné.
Ano, změnilo se to během času.
"Giornata" znamená různé dny, ve kterých byly malovány různé části fresky?
Ano, "giornata" znamená pracovní den na fresce.
Jedná se o "buon" fresku, to znamená, že byla malována na vlhkou omítku, takže umělec ji mohl malovat jen po malých částech, jinak by mu omítka uschla.
Další změna, která se na obraze udála, je fakt, že meč a paprsky světla vycházející z Ráje jsou nyní černé, ale je to zoxidovaná stříbrná, která dříve musela být velmi zářivá.
Je důležité podotknout, že Vyhnání je prvním obrazem, který vidíme po vstupu do této kaple, doslova vstupuje do zobrazovaného příběhu.
Skoro jako by nasměrovalo náš pohled zleva doprava, abychom správně přečetli příběh svatého Petra.
(hraje hudba)
V minulém videu jsme si řekli něco málo o fotosyntéze.
Víme, že velmi zjednodušeně jde o proces, do kterého vstupují fotony, voda a oxid uhličitý, a energie fotonů se využívá k vázání uhlíku.
Fixace uhlíku spočívá v podstatě v tom, že se uhlík v plynné formě jako oxid uhličitý zabuduje do pevné struktury.
Pevnou strukturou, do které se zabudovává, je uhlohydrát.
Prvním koncovým produktem fotosyntézy je dříve zmíněný tříuhlíkatý řetězec, glyceraldehyd-3-fosfát.
Ten se pak dá použít k výrobě glukózy nebo kteréhokoli jiného uhlohydrátu.
Pokusme se tedy ponořit hlouběji a porozumět tomu, co se vlastně během těchto částí fotosyntézy děje.
Nezapomeňte, že fáze jsou dvě.
Máme reakce závislé na světle a reakce nezávislé na světle.
Výraz temnostní reakce používám nerad, protože k nim ve skutečnosti dochází, když slunce svítí. Dějí se současně se světelnými reakcemi. Jen nepotřebují fotony ze Slunce.
Zaměřme se ale nejprve na světelné reakce.
Tato fáze sluneční fotony využívá. Řekl bych, že dokonce nepohrdne ani fotony z infračervené lampy, kterou možná máte ve skleníku.
Reakce vyžívají fotony a vodu k výrobě ATP a k redukci NADP+ na NADPH.
Připomeňme si, že redukce je získávání elektronů nebo atomů vodíku.
Jde v podstatě o totéž. Když získáte atom vodíku i s jeho elektronem, elektron je váš, protože vodík není příliš elektronegativní.
Můžeme to tedy nazvat jak získáním vodíku, tak získáním elektronu.
Podívejme se na to ale trochu blíže.
Myslím, že než se do toho vrhneme, hodí se vědět něco o anatomii rostlin.
Nakreslím několik rostlinných buňek.
Rostlinné buňky mají buněčnou stěnu, takže si je můžu dovolit nakreslit pevně ohraničené.
Tady tedy máme rostlinné buňky.
Každý z těchto čtverečků či spíš čtyřúhelníků představuje jednu rostlinnou buňku.
V rostlinných buňkách najdeme organely zvané chloroplasty.
Organely jsou něco jako orgány buňky.
Jsou to podjednotky buňky ohraničené membránou.
Rostlinné buňky mají samozřejmě také jádro, DNA a všechno ostatní, co buňky normálně mívají.
To teď ale kreslit nebudu. Nakreslím jen chloroplasty.
Fotosyntetizují i jiné druhy živých organismů, ale my se budeme držet rostlin.
S těmi si totiž fotosyntézu nejčastěji spojujeme.
V každé rostlinné buňce bývá deset až padesát chloroplastů.
Naschvál je dělám zelené, protože obsahují chlorofyl, a ten naše oči vnímají jako zelený.
Pamatujte si ale, že se jeví zeleně proto, že odráží zelené světlo a červené, modré a jiné vlnové délky absorbují.
Proto tedy vypadají zeleně.
Protože odrážejí zelené vlnové délky a všechny ostatní absorbují.
Ale k tomu se ještě vrátíme.
Máme tu tedy nějakých deset až padesát chloroplastů.
Jeden chloroplast si zvětšíme.
Ať se do toho nezamotáme.
Tady to je rostlinná buňka. Rostlinná buňka.
Tyto zelené tvary jsou organely zvané chloroplasty.
Jeden chloroplast jsme si tady zvětšili.
Na tomto zvětšení vidíme, že chloroplasty mají membránu.
Tekutina uvnitř chloroplastů, tedy všechna tekutina pod membránou, se nazývá stroma.
Stroma chloroplastu.
Uvnitř chloroplastů jsou taky malé hromádky poskládaných membrán.
Jsem zvědavý, jak se mi povedou nakreslit.
Tak třeba jeden, dva.
Klidně si je můžete představit jako membránové lívance.
Udělám jich ještě pár.
Dáme nějaké třeba sem a sem a třeba ještě tady a tady.
Těmhle vypaseným lívancům se říká tylakoidy.
Takže tady máme jeden tylakoid. Tylakoid.
Tylakoidy mají membránu a ta je obzvlášť důležitá.
Za chvíli si ji zvětšíme.
Tylakoidy tedy mají membránu, trochu ji tu obtáhnu.
Vnitřek tylakoidu, čímž myslím tady ten prostor či tekutinu uvnitř, to, co jsem nakreslil světle zeleně, to je dutina tylakoidu neboli lumen.
Ať máme terminologii co nejdřív z krku, takové hromádce tylakoidů, jako máme tady, se dohromady říká grana.
Hromádka tylakoidů neboli grana.
Chloplasty jsou organely.
Evoluční biologové si myslí, že organely kdysi byly samostatné organismy, které se později daly dohromady s jinými organismy a začaly žít uvnitř jejich buněk.
Některé totiž mají vlastní DNA.
Dalším příkladem jsou mitochondrie. Má se za to, že mitochondrie, nebo jejich předkové, kdysi byly samostatnými organismy, které to daly dohromady s jinými buňkami.
Řekly si:
"My vám budeme vyrábět energii, tak třeba na nás zbude něco k jídlu."
Začaly se s buňkou vyvíjet společně a spojily se v jeden organismus.
Kdo ví, v co se vyvineme my.
Ale to sem nepatří.
Tady jsou také ribozomy.
Nad tímhle je dobré se zamyslet.
Uvědomit si, že kdesi v evoluční minulosti předkové organel možná byli samostatnými organismy.
Ale už nespekulujme.
Zaměřme se znovu na membránu tylakoidu.
Přiblížím ji.
Tady si udělám rámeček a ten výřez si přiblížím.
Udělám z toho zvětšený výřez.
Nakreslím ho opravdu velký.
Tady tedy máme výřez, který na obrázku odpovídá tomuto malému čtverečku.
Máme tedy zaostřeno na membránu tylakoidu.
Tady ji máme.
Je to v podstatě fosfolipidová dvojvrstva.
Má hydrofilní a hydrofobní části, jak to znáte. Dalo by se to zobrazit takto.
Z hlediska fotosyntézy je zásadní, že je to membrána.
Vně této membrány je tekutina, která vyplňuje celý chloroplast.
Jinými slovy, tady máme stroma.
Tento druhý prostor znázorňuje vnitřek tylakoidu.
Takže lumen.
Můžu ho udělat třeba růžově. Tak tady ho máte - lumen. Vnitřní prostor tylakoidu.
V membráně se děje něco, co vám může být povědomé, pokud si vzpomínáte na mitochondrie a elektrontransportní řetězec.
To, co budu v tomto videu popisovat, je v podstatě elektrontransportní řetězec.
Řada lidí by řekla, že o pravý transportní řetězec nejde, ale podstata je stejná, obecně vzato.
Součástí membrány jsou také proteiny, komplexy proteinů a dalších molekul, které jsou v ní usazené.
Pár jich sem udělám.
Tenhle nazvu fotosystém II.
To proto, že to fotosystém II ve skutečnosti je.
Takže fotosystém II.
Tady je třeba ještě jiný komplex.
Jsou strukturně hodně složité. Nahlédneme na to, jak fotosystém II v reálu vypadá.
Vypadá to asi takhle.
Jak vidno, je to komplex v pravém slova smyslu.
Ty válcovité věci jsou proteiny.
Tady ty zelené oblasti jsou molekuly chlorofylu.
Zkrátka je toho tu spousta a všechno je to spletené dohromady.
Komplex je asi opravdu nejvýstižnější slovo.
Je to hromada proteinů a jiných molekul, které jsou do sebe zamotané, a celé to slouží velmi konkrétnímu účelu.
Za chvíli se na něj vrhneme.
Takže to byl fotosystém II.
Existuje také fotosystém I. Pak tu máme i jiné molekuly a komplexy.
Je tu například cytochrom b6f komplex, nakreslím ho sem jinou barvou.
Nerad bych se tu do toho příliš zamotal. Nejdůležitější je se v tom zorientovat.
Na membráně jsou zkrátka i jiné proteinové komplexy, které jí prochází.
Zjednodušeně jde o to, že ve světelné reakci, respektive v reakci závislé na světle, máme nějaké fotony.
Fotony ze Slunce.
Urazily 149 600 000 kilometrů.
Fotony excitují elektrony v molekule chlorofylu A.
Nechci zatím zabíhat do detailů, ale ve fotosystému II fotony excitují elektrony v molekule chlorofylu. Elektrony díky tomu přeskočí na vyšší energetickou hladinu.
Takhle bych to radši kreslit neměl. Přeskočí na vyšší energetickou hladinu.
Jak pak přeskakují od molekuly k molekule, jejich energetická hladina se snižuje.
Zatímco se energetická hladina elektronů snižuje, jsou tu ještě atomy vodíku. Vlastně bych měl spíš říct vodíkové protony bez elektronů.
Máme tu tedy všechny ty vodíkové protony. Vodíkové protony jsou pumpovány do lumenu.
Jsou protlačovány do lumen. Na tohle si možná vzpomínáte z elektrontransportního řetězce.
V elektrontransportním řetězci jdou elektrony ze stavu vysokého potenciálu, z vysoké energetické hladiny, na nízkou energetickou hladinu.
Získaná energie se využívá na pumpování vodíku membránou.
U elektrontransportního řetězce to byla membrána mitochondrie, ale teď to je membrána tylakoidu.
V obou případech ale vzniká gradient, kde díky energii vlastně samotných fotonů elektrony vstupují do vysoké energetické hladiny, která se postupně snižuje.
Potom vstupují do fotosystému I, kde je zasáhne další foton.
Je to dost zjednodušené, ale můžete si to tak představit.
Zase přeskočí na vyšší energetickou hladinu, která se pak snižuje a snižuje.
Energie, která se uvolňuje, jak elektrony přechází z vysoké energetické hladiny na nízkou, se využívá na pumpování vodíkových protonů do lumenu.
Velmi se tam zvýší koncentrace vodíkových protonů.
A jako u elektrontransportního řetězce, i tahle koncentrace vodíkových protonů je využita na pohánění ATP-syntázy.
Tady bych mohl naznačit tu ATP-syntázu.
Možná si pamatujete, že ATP-syntáza vypadá asi takhle.
Tady máme obrovskou koncentraci vodíkových protonů, které budou chtít z lumen zpátky do stroma.
Dostávají se tam skrz tu ATP-syntázu.
Udělám to jinou barvou.
Tyhle vodíkové protony se tedy vydávají na zpáteční cestu. Vyrovnávají tím gradient, který vznikl, když se napumpovaly do lumenu.
Jak prochází ven, funguje to přesně jako motor.
Rozebírám to do hloubky v prezentaci o buněčném dýchání.
Průchod protonů roztočí, skutečně fyzicky roztočí, tuhle vrchní část ATP-syntázy.
To umožní spojení ADP a fosfátových skupin.
ADP se slučuje s fosfátovými skupinami za vzniku ATP.
To je takový velmi obecný přehled.
Za minutku to rozeberu víc do detailu.
Proces, který jsem právě popsal, se jmenuje fotofosforylace.
Použiju na to nějakou hezkou barvu.
A proč ten název?
Protože se toho účastní fotony.
To je ta "foto" část.
Je potřeba světlo.
Fotony excitují elektrony v molekulách chlorofylu. Jak tyto elektrony postupují od jedné molekuly k další, od jednoho příjemce elektronů k dalšímu, neustále se jim snižuje hladina energie.
Jak se jim hladina energie snižuje, využívá se uvolněná energie k pohánění pump, díky kterým vodíkové protony prochází ze stroma do lumen.
Vodíkové protony se pak snaží dostat zpět.
Někdy se tomu říká chemiosmóza.
Snaží se dostat zpět do stroma a jejich proudem je poháněna ATP-syntáza.
ATP-syntáza v podstatě stlačí k sobě molekuly ADP a fosfátové skupiny, čímž vytvoří ATP.
Když jsem na začátku mluvil o světelné a temnostní reakci, zmínil jsem, že světelná reakce má dva vedlejší produkty.
Ve skutečnosti vlastně tři.
Je tam ATP a je tam i NADPH.
NADP se redukuje.
Získá elektrony a vodíky.
A kde se to projeví?
Bavíme-li se o necyklické oxidativní fotofosforylaci, neboli necyklické světelné reakci, konečným příjemcem elektronu - poté, co se tomu elektronu snižovala postupně hladina energie - konečným akceptorem elektronu je NADP+.
Jak přijme elektron a zároveň i proton, stane se z něj NADPH.
Mluvil jsem i o vodě, která je součástí procesu.
Je to dost zajímavé. Voda se oxiduje na molekulární kyslík.
Kde k tomu dochází?
Mluvil jsem o tom, že tady ve fotosystému I je molekula chlorofylu s excitovaným elektronem, který přeskočí na vyšší energetickou hladinu. A že ten elektron pak vlastně jde dům od domu. Nabízí se otázka, čím bychom ten elektron mohli nahradit?
Funguje to tak, že doslova použijeme elektrony z vody.
Tady máme normální vodu - H2O.
H2O odevzdá vodíky i s jejich elektrony.
Odevzdá dva vodíkové protony a dva elektrony, které nahradí ty elektrony, které se dřív excitovaly působením fotonů.
Protože ty původní elektrony prošly až do fotosystému I, až nakonec skončily v NADPH.
Takže ty chybějící elektrony doslova sebereme vodě.
Když z vody seberete vodíky i s elektrony, zůstane vám molekulární kyslík.
Důvod, proč se na tohle chci opravdu zaměřit, je, že se tady odehrává něco opravdu důležitého.
Alespoň na chemické úrovni jde o něco opravdu důležitého.
Oxidujete vodu.
V celé biologické říši je to jediné místo, které známe a kde víme, že je něco tak silné, aby to oxidovalo vodu. Doslova vzalo elektrony vodě.
Což znamená, že ve skutečnosti berete elektrony kyslíku.
Takže oxidujete kyslík.
Jediný příklad, o kterém víme, kdy je oxidační činidlo dost silné, aby k tomuhle došlo, je fotosystém II.
Je to velice důležitá věc, protože normálně jsou elektrony ve vodě velmi spokojené. Velmi spokojeně cirkulují okolo kyslíku.
Kyslík je velice elektronegativní atom.
To je vlastně důvod, proč to vůbec nazýváme oxidací, protože kyslík je velice účinný při oxidování.
Ale najednou jsme poznali něco, co dokáže oxidovat kyslík, co dokáže zbavit kyslík elektronů a dát tyto elektrony chlorofylu.
Tam se elektron se excituje díky fotonům. Potom ty elektrony (pozn. řečeno fotony) přechází do nižších a nižších energetických stavů.
Znovu se excitují ve fotosystému I další skupinou fotonů a přechází do nižších a nižších energetických stavů.
Pak konečně skončí v molekule NADPH.
Po celou tu dobu, co vstupují do nižších a nižších energetických stavů, jejich energie je využívána k pumpování vodíku přes membránu ze stroma do lumen.
Tento gradient je využit k produkci ATP.
V dalším videu se chystám to trochu zařadit do kontextu a říct, co vlastně znamenají ty energetické stavy a co je nižší a vyšší energetický stav.
Ale tohle je v podstatě celý mechanismus.
Elektrony jsou excitovány.
Nakonec tyhle elektrony skončí v NADPH.
Jak se elektron excituje a přechází na nižší a nižší energetický stav, uvolněná energie je využita k pumpování vodíku proti gradientu. Potom je tento gradient využit v ATP syntáze k výrobě ATP.
Ten původní elektron, který se excitoval, musí být nahrazen.
Tenhle nahrazující elektron je vlastně odebrán vodě.
Vodíkové protony a elektrony vody jsou odebrány a zbývá nám kyslík.
Aby jste docenili komplexnost celého děje, už jsem to ukazoval dříve v tomto videu, ale tohle je doslova - tedy tohle není přímo fotka fotosystému II.
Ve skutečnosti tam nejsou takové válečky, ale tyhle válečky reprezentují proteiny.
Ty zelené molekuly vypadající jako lešení jsou molekuly chlorofylu A.
Přesněji se děje to, že fotony narazí - vlastně nemusí vždycky narazit do chlorofylu A. Taky můžou narazit do takzvaných anténních komplexů molekul (barviv). Tyhle anténní barviva jsou něco jako další typ chlorofylu i jiných molekul.
Foton nebo skupina fotonů na ně dopadne a excituje nějaké elektrony, nemusí to být nezbytně přímo v chlorofylu A.
Může to být jeden z těchto dalších typů chlorofylu. Nebo v nějakých dalších, myslím, že je můžeme nazvat pigmentovými molekulami, které absorbují fotony.
Pak se jejich elektrony excitují.
Můžeme si to představit skoro jako vibrace.
Ale když mluvíme o věcech na kvantové úrovni, vibrace nedávají smysl. Je to ale dobré přirovnání.
V podstatě se provibrují až k chlorofylu A.
Nazýváme to resonanční energií.
Provibrují se až k chlorofylu A a pak se v chlorofylu A excituje elektron.
Primární příjemce elektronu je tato molekula přímo tady.
Feofytin (pheophytin). Někteří mu říkají "pheo".
Potom se přesouvá z jedné molekuly na další.
O tom povím víc v dalším videu.
Ale je to fascinující.
Podívejte, jak je to složité, aby došlo k excitaci elektronů a potom byly tyto elektrony využity k zahájení pumpování vodíků přes membránu.
To je moc zajímavá záležitost.
Je to totiž právě to místo oxidace vody.
Velice jsem se nadchnul touto myšlenkou oxidace vody a tohle je to místo, kde se to děje - ve fotosystému II.
Jde o hrozně složitý mechanismus, protože to není žádná sranda zbavit molekulu vody elektronů a vodíků.
A tady teď skončíme.
V dalším videu si povíme víc o těch energetických stavech a doplním informace o ostatních molekulách, které se chovají jako příjemci vodíku.
Díváme se na Alberta Giacomettiho dílo Palác ve 4 hodiny ráno.
Jsme v Muzeu moderního umění.
Je to opravdu zajímavé, že v Guacomettiho práci po válce převládá vertikálnost, zatímco v jeho dřívější práci horizontálnost.
Tady ve struktuře tohoto domu, který je vymezený špejlemi.
To je pravda , a jsou velmi tenké špejle, které nejsou dobře zpracovaný.
Vypadá to jako jednoduchý víkendový projekt.
To je.
Skoro jako by to dělalo dítě.
To je pravda.
Ano, opravdu to vypadá jako dětská práce, ale také je tu určitá strojenost, jako by se stavba odehrávala přímo před námi.
Tak Palác ve 4 ráno je v Giacomettiho podvědomí.
Takže máme tu ženskou postavu na levé straně.
Skoro jako malá šachová figurka .
Stojí kolmo a spořádaně. Je velmi vzpřímená a přítomná.
Je to super-ego a možná naznačuje, co bychom měli dělat.
A jako super-ego mi připadá i ten falický tvar.
Já ten tvar chápu jako id.
Opravdu?
Já bych id viděla spíš v tom prehistorickém ptákovi v pravém horním rohu.
A také ta páteř v zárodku umístěná v jakési kleci v pravém dolním rohu.
A je to skoro, jako když jsme v přírodovědeckém muzeu. A já si myslím, že je důležité, abychom si uvědomili, že psychoanalýza v té době zajímala francouzské surrealisty.
Skutečně to může souviset s myšlenku prehistorie, protože podvědomí se váže ke staré pravdy.
Pravdě o lidském druhu, pravdě o našich základních instinktech a tužbách.
A tak se ocitáme v této situaci, kdy si každou noc Giacomettiho podvědomí zahrává samo se sebou nebo s námi.
To všechno drží pohromadě provázkem a lepidla a možná to je dobrá znázornění podvědomí mysli.
My lidé se rádi zorientováváme v komplexnosti věcí kolem nás pomocí třídění, klasifikace.
Jistě si umíte představit, že nejzřetelněji se nabízí klasifikovat všechny živoucí tvory kolem nás, všechen život kolem.
Chtěl bych teď mluvit o tom, jak život kolem sebe klasifikujeme, což se obecně nazývá taxonomie.
Když se kolem sebe rozhlédnete, všimnete si podobnosti mezi některými živočichy.
Uvidíte, že toto, toto zvíře je podobnější některým dalším zvířatům, než se podobá třeba trávě, nebo tomuhle stromu, a tak si řekneme - možná bychom měli určit skupinu pro tohle zvíře spolu s těmi dalšími, co se mu podobají, a to je základní kámen toho, jak klasifikujeme živé tvory kolem sebe - řazení do škatulek, kterým říkáme druhy.
Tak například tohle je konkrétní zvíře, ale vidíme další zvířata, která se mu podobají, a tak je zařadíme do druhu, který nazveme lvi.
A tohle je jiné zvíře, a pak máme i další, která také mají pruhy, ale některá jsou silnější, vyšší, hubenější nebo třeba světlejší či tmavší, ale jsou si dostatečně podobná, a tak jim všem budeme říkat tygři.
A všem zvířatům, i když jsou třeba větší, hubenější, tlustší, světlejší nebo tmavší, všem, která mají tuhle podobu, která vypadají jako tohle zvíře, budeme říkat osli. Nazveme ho tedy osel.
A zvířatům, která vypadají jako tohle zvíře, budeme říkat kůň.
A to se nám může zdát docela jednoduchý, přímočarý způsob.
Všechno, co vypadá jako tohle zvíře, je lev.
Všechno, co vypadá jako tohle zvíře, je tygr, ale samo o sobě to není dostačující způsob klasifikace druhů -- jen podle toho, že vypadají nebo se chovají stejně, protože si pak všimneme, že jsou tvorové, kteří se velice liší, přinejmenším v tom, jak vypadají a jak se chovají, a přitom jsou úzce příbuzní.
A můžou být tvorové, co vypadají velmi podobně, mají podobný tvar, podobné chování, jako třeba ptáci a netopýři, ale ve skutečnosti jsou velmi, velmi vzdáleně příbuzní.
Proto potřebujeme přesnější definici, než prosté rozlišování, co si je s čím podobné.
Nejtypičtější definicí druhů jsou zvířata, která se můžou křížit, a když říkám křížit, znamená to, že spolu můžou plodit potomky, kteří jsou plodní.
Což znamená, že ti potomci také můžou mít potomky, kteří nejsou neplodní, nejsou sterilní. Jsou schopni se pářit s ostatními zvířaty a plodit další potomky.
Jako příklad si vezmeme třeba tady lva - tohle je lví samec a tohle je lví samice, a většinou jsou schopní mít spolu potomky, a ti potomci se zase páří s dalšími lvy nebo lvicemi, podle pohlaví, a mají životaschopné potomky.
Tak to lvům pěkně funguje.
Totéž platí i pro tygry.
A teď zjistíme, že když dáme dohromady lvího samce a tygří samici, že se můžou pářit.
Můžou se pářit a plodit potomky - takového potomka jste možná viděli ve filmu Napoleon Dynamite.
Jsou to fascinující zvířata.
Říká se jim ligři.
Když zkřížíme lvího samce s tygří samici, zplodí ligra, což je hybridní kříženec mezi lvem a tygrem, a jsou to fascinující zvířata, větší než lvi i tygři, jsou to největší kočkovité šelmy, které známe, ale bohužel je nemůžeme označit za zvláštní druh, ani nemůžeme říct, že lvi a tygři patří do stejného druhu, protože i když jsou schopní se křížit mezi sebou, jejich potomci nejsou plodní, nejsou schopní plodit potomky.
Existují příběhy o ligrovi, který se pářil se lvem nebo tygrem, ale to jsou výjimky.
Obecně se ligrové nemůžou pářit a obecně tato kombinace nezplodí potomky, kteří by se mohli křížit a plodit.
A proto říkáme, že lvi a tygři jsou různé druhy, kdežto ligry neoznačujeme za zvláštní druh, říkáme jim hybrid dvou druhů.
Totéž platí - a možná vás to i napadlo - pro opačnou situaci.
Co když zkřížíme lví samici s tygřím samcem?
V tom případě zplodí jiné zvíře, kterému říkáme tigon, a to je jiný hybrid, který má trošku jiné vlastnosti než ligr.
Najděte si nějaké obrázky a popisy tigona.
Stejně tak můžeme vzít oslího samce, a osli jsou jednoznačně vlastní druh, protože když vezmeme oslího samce a oslí samici, můžou se pářit a plodit další osly, kteří se zase můžou pářit s dalšími osly a plodit, takže nejen osli se kříží, ale i jejich potomci se kříží a můžou dál plodit.
Podobně koně se můžou pářit a plodit potomky, ale když vezmeme oslího samce a klisnu, tak se spáří a zplodí mulu.
Ovšem stejně jako ligři muly nejsou plodné.
Muly nemůžou plodit potomky, nemůžou se pářit, a i když osli a koně se pářit můžou a plodí muly, jejich potomci nejsou plodní, a proto neřadíme osly a koně do stejného druhu a muly nazýváme hybrid, jako ligry nebo tigony.
To všechno jsou tedy hybridi, kříženci.
Hybrid v obecném významu je něco spojeného dohromady ze dvou rýzných věcí, nějak zkombinované.
Teď se můžete zeptat, co když zkřížíme oslí samici a hřebce, v tom případě zplodí hybrida zvaného mezek.
Mezci nejsou tak obvyklí jako muly, lidé totiž používají muly, protože dobře slouží při práci, mají dobré vlastnosti z osla i z koně.
Mezci jsou méně obvyklí, ale existují, a mají jiné vlastnosti než muly, což chci zdůraznit, protože na začátku jsme přemýšleli, jak tvory klasifikovat, a říkali jsme si - tito vypadají podobně a chovají se podobně, tak by měli být jeden druh, ale teď vám ukážu, že možná i tvorové, co vypadají a chovají se podobně, do jednoho druhu nepatří.
Vezmu velmi typický případ, který máme všude kolem sebe, na kterém můžu ilustrovat, že definice podle zvířat, které se můžou pářit a plodit plodné potomky, se prokazuje jako daleko důležitější než nějaký dojem, že určitá zvířata jsou si podobná, a tento příklad jsou psi.
Jak už jsem zmínil, psi jsou velmi typický druh, protože psi - - tady mám příklad různých plemen psů - se vzhledově můžou obrovsky lišit.
Jen se podívejte třeba tady na čivavu a na tohoto psa, je zřejmé, že jak velikostí, tak chováním se značně liší, asi tak, jak se liší chováním osel od koně nebo lev od tygra.
Je každý úplně jinak velký, ale tito dva tvorové se spolu můžou pářit, i když zrovna u nich by to mechanicky mohlo být těžko proveditelné, ale když překonají mechanické překážky, mohou se pářit a plodit plodné potomky.
Totéž platí pro tyto dva psy, i pro tyto dva psy.
Většina plemen psů sice pochází z lidské snahy o křížení kvůli specifickým vlastnostem, ale i když vypadají a chovají se tak odlišně, právě proto, že se můžou spolu křížit a plodit plodné potomky, řadíme je všechny do jednoho a téhož druhu.
Vypočítejte pravděpodobnost, že na třech mincích padne právě dvakrát panna
Takže abychom přišli jak na to, je dobré začít tím, že si promyslíme, jakými všemi způsoby mohou dopadnout tři hody mincí.
Tak mohl by padnout třikrát orel.
Orel, orel, orel.
Mohli by padnout orel, orel, panna.
Mohli by padnout orel, panna, orel.
Mohli by padnout orel, panna, panna.
Mohli by padnout panna, orel, orel.
Mohli by padnout panna, orel, panna.
Mohli by padnout panna, panna, orel.
A také by mohla padnout třikrát panna.
A také by mohla padnout třikrát panna.
Takže máme 1,2,3,4,5,6,7,8 možných výsledků
Osm možných výsledků
Tak a v kolika z nich padla panna právě dvakrát?
Takže tady máme samé orly
Tady jedna panna
A tady právě dvě panny
Tady jedna panna
A tady právě dvě panny
A tady opět právě dvě panny
A tady máme tři panny, tak to nezapočítáme.
Takže máme tři výsledky, kde padly přesně dvě panny.
Tady jsem se přepsal, dvě panny.
Takže pravděpodobnost, že nám padnou právě dvě panny... a to slovo "právě" je důležité, protože kdybychom to nepožadovali přesně, tak bychom museli započítat i tři panny.
Tak nepočítáme situaci, kde padnou tři panny.
Takže pravděpodobnost, že hodíme právě dvě panny, je rovna těm 3 výsledkům z 8 možných neboli 3/8.
Takže pravděpodobnost je přesně 3/8.
A jsme hotovi.
Inflace - když lidé mluví o inflaci,
Myslí tím většinou cenovou inflaci. A ta obecně zvedá ceny zboží a služeb.
Tomu pravděpodobně rozumíte.
Každý rok jsou ve fungující ekonomice zboží a služby o něco dražší, ačkoli ne všechny.
Ale pokud si vezmete ceny ve zdravotnictví, cenu vzdělávání, určitě uvidíte, že ceny těchto služeb jsou rok od roku vyšší.
Statistický úřad (v USA Bureau of Labor Statistics) ji měří a jeho výsledky jsou nejpoužívanější.
Stanovuje tzv. index spotřebitelských cen.
Mohli bychom ho definovat jako koš, který vyjadřuje cenovou hladinu spotřebního zboží a služeb.
Jejich činnost spočívá v tom, že se podívají na průměrného spotřebitele a položí si otázku: co potřebuje ke svému životu?
Potřebuje asi někde bydlet, platit za energie, nejen za bydlení, ale i za palivo do aut.
Potřebuje určité druhy služeb - určitě využívá minimálně dopravu. A pak se úřad snaží z tohoto koše všech věcí, které průměrný spotřebitel ke svému životu potřebuje vypočítat, kolik asi stáli veškeré zboží a služby za rok JEDNA.
Řekněme, že v roce JEDNA byla cena všech položek sto dolarů - aktuální index spotřebitelských cen (ISC) samozřejmě nemá hodnotu sto dolarů.
Pojďme vypočítat ještě jeden příklad týkající se dráhy, rychlosti a času:
Pokud se Marcia pohybuje 1 minutu rychlostí 5 metrů za sekundu na jih, jaká bude její dráha?
Víme, že rychlost se rovná dráze děleno časem. Znovu připomínám, že jde o časový rozdíl, ale běžně říkáme jen "čas".
A pokud si s tím trochu pohrajete, vlastně jen vynásobíte obě strany časem, vynásobíte obě strany proměnnou "t", dostanete dráhu... - protože toto se vykrátí - ...dostanete dráhu.
A já to tu převrátím, budu psát na levou stranu to, co je vpravo. Takže dostaneme, že dráha se rovná čas krát rychlost nebo rychlost krát čas, rovná se rychlost krát čas neboli přírůstek času.
Zde se nás tedy ptají na dráhu, ptají se, jakou dráhu Marcia urazila, a říkají, že se pohybuje jednu minutu.
Takže tato jedna minuta, to je čas neboli časový rozdíl, vlastně jde o časový interval.
Jako kdybych řekl, že na stopkách byla 0, když vyšla, a na konci 1 minuta.
Nebo kdyby vyrazila ve 3:05, dorazila by ve 3:06, jedná se skutečně o časový přírůstek.
Nebudu zde psát delta, což je způsob, se kterým se setkáte nejčastěji, ale chci říct, že v rámci tohoto příkladu jde o totéž, protože někdy uvidíte v zápisu delta.
Takže čas t je v našem příkladu jedna minuta při 5 metrech za sekundu směrem na jih.
Tohle zde je rychlost (vektorová), máme danou velikost, která je 5 metrů za sekundu, to je skalární rychlost (bez směru). A také máme daný směr - na jih.
Takže tato veličina je 5 metrů za sekundu na jih.
Můžeme si říct, no, pokud chceme znát dráhu, tak dráha se rovná 5 metrů za sekundu na jih krát 1 minuta.
Problémem zde je, že když hovoříme o dráze, přemýšlíme o velikosti posunu, takže půjde o nějakou vzdálenost a nějaký směr.
Směr tu je, ale nechceme žádné další jednotky. A když to tady prostě jen vynásobíme, tak máme tady minutu, ale sekundy ve jmenovateli. Nemůžete jen tak vykrátit minuty a sekundy.
Nemůžete říct, že výsledek je pět, a mít zde něco divného.
Aby všechno bylo v pořádku, musíte buď převést 5 metrů za sekundu na metry za minutu, nebo to řeknu jinak, musíte převést 5 metrů za sekundu na nějaké množství metrů za minutu, ne 5 metrů za minutu, bude to jiné číslo, nebo musíte převést 1 minutu na sekundy.
Tedy alespoň mého názoru je snazší převést 1 minutu na sekundy, tak to udělejme.
Takže máme to samé, 1 minutu, krát...
A chceme se zbavit minuty, minuta je teď vlastně čitatel, můžeme psát lomeno jedna, ale je to čitatel, proto chceme dělit minutami a chceme násobit sekundami.
Chceme sekundy v čitateli.
A kolik sekund je v jedné minutě?
Máte 60 sekund v každé minutě. A tak se minuty zde vykrátí s těmito minutami a vychází 5 metrů za sekundu na jih krát 60 sekund.
Teď je to v pohodě, protože už tam máte sekundy a sekundy:
Napsal jsem tam "sec", ale tohle je také "sec".
Takže teď máte sekundy lomeno sekundy, ty se vykrátí, takže dráha se bude rovnat 5 krát 60 a jednotky, které zbyly, jsou metry,
- všechny časové jednotky jsme vykrátili - a jsou to metry směrem na jih.
To se rovná 5 krát 60, tedy 300 metrů na jih. A máme hotovo. Vyšlo nám, jakou dráhu urazila.
Kdyby chtěli jen vzdálenost, lze říci, že urazila 300 metrů, to by byla skalární veličina bez směru, která představuje velikost dráhy, kterou urazila.
Ahoj, jsem John Green, tohle je Rychlokurz světové historie a dnes máme předposlední díl Rychlokurzu.
Budeme mluvit o globalizaci.
Tohle měl být poslední díl, ale nemohl jsem vás v tom nechat, světohistorici.
Takže dneska budeme mluvit o globalizaci, a proto budeme mluvit o tom, proč vůbec studovat dějiny.
Pane Greene!
Ano, mé já z minulosti
Učíme se, abychom měli dobrou známku, šli na dobrou školu, dostali dobrou práci.
Takže díky tomu vyděláš víc peněz a budeš trošku větším kolečkem mezi sedmi miliardami kolečky, které pohánějí tržní motor planety, že?
Dobře, ale je tohle důvod, proč studuješ historii, tak musíš chápat, že to tričko, které máš na sobě, je jak důvodem, tak důsledkem tvých ambicí.
Tohle tričko je jako globální ekonomika; je efektivní, přebytečné, superpropojené a také neudržitelné.
To tričko vypráví příběh globalizace, tak se na něj podívejme.
(znělka)
Globalizace je kulturní fenomén, projevuje se v současném umění a migraci obyvatel a v jazykových změnách, ale my se budeme soustředit, tak jako obvykle v Rychlokurzu, na obchod.
Dnešní svět, zde ukázaný jako směska z plsti, ukazuje rozšířenou globální ekonomickou závislost.
Jasně, ekonomická závislost a průvodní kulturní vlivy nejsou nic nového.
Pamatujete si, že jsme našli obchodní záznamy z civilizace kolem Indu všude po Mezopotámii.
Ale z několika důvodů se množství tohoto obchodu významně zvýšilo.
Zaprvé: mezinárodní společnosti mají celosvětový dosah a stále větší moc.
Zadruhé:
Cestování a doprava jsou levné a bezpečné.
V roce 1800 trvala cesta přes Atlantik asi dva měsíce, dnes to zabere pět hodin nebo méně než týden lodí.
Zatřetí:
Vlády snížily clo a limity mezinárodního obchodu, což vedlo k tomu, co eufemisticky nazýváme "volný trh".
Jestli je tenhle trh tak volný, tak proč je BBC Amerika prémiovým kanálem v mém balíčku na kabelovce?
Abychom rozuměli úloze vlády v mezinárodním obchodu, podívejme se znovu na to tričko.
Tohle tričko, jako většina triček na světě, obsahuje 100% americkou bavlnu, a to ne proto, že Spojené státy vyrábějí nejlepší nebo nejfunkčnější bavlnu, je to proto, že americká vláda dotuje produkci bavlny.
Proto je ta bavlna levnější než bavlna obdobné kvality z Brazílie nebo Indie.
Během posledních 30 let podíl vyvážené bavlny klesal a vývoz bavlny Brazílie, Indie a Afriky stoupal.
Takto to nejspíš bude pokračovat, jestli Spojené státy zruší drahou podporu své bavlny.
Vlastně už dnes je možné najít trička z brazilské, indické nebo ugandské bavlny nebo ze směsi bavlny z celého světa.
Ale protože americká vláda nedotuje průmysl tak jako zemědělskou produkci, tak se bavlna přede a tká v zemích s nižšími platy jako je Mexico, Guatemala, Vietnam, Čína, India, Čína, Čína, někdy dokonce Čína, a hotová trička - polotovary se pak posílají do Evropy nebo do Spojených států na potisk a pak na prodej.
Řekli byste, že nejdražší na tomto procesu je přepravit tohle přes Pacifik, udělat z toho tohle, a pak to zase poslat zpátky přes Pacifik.
Ale mýlíte se.
Velkoobchodní cena polotovaru je asi 3 dolary, to drahé je potisk, výdaje spojené s maloobchodním prodejem a zaplatit návrháře v bublině, který si dal práci s vytvářením Mongola, který je rozkošný a děsivý zároveň.
Současný světový obchod je docela anarchický a neregulovaný, aspoň ne mezinárodními institucemi a vládami.
Má to co dělat s teoretickými ekonomy, většinou ve Státech a v Evropě, kteří s úspěchem prokázali, že vládní směrnice omezováním růstu snižují výnosy.
Některé národy v Latinské Americe, Karibiku a Africe o volný trh zrovna moc neusilovali, ale byli do něj vehnáni většími ekonomikami, se kterými nutně potřebovaly obchodovat.
Takže jsme v posledních 30 letech viděli všechny trhy snižovat cla, zbavovat se limitů a privatizovat bývalé státní podniky.
A často tak dělají, aby uspokojili Mezinárodní monetární fond, který nabízí půjčky vyvíjejícím se světovým ekonomikám s heslem "Propojeno mnoha nitkami".
Jestli jsou tyto snížené limity dobré pro rozvíjející se světové ekonomiky je předmětem diskuse, a také se do ní pustíme, ale až příští týden.
Nejdříve potřebujeme rozumět podstatě tohoto trhu.
Pamatujete si z dílu o průmyslové revoluci, že západní průmyslové velmoci vyráběli většinu zboží, které pak prodávaly na mezinárodních trzích.
Ale také si pamatujete, že domácí spotřeba byla velmi důležitá.
Všechna raná Téčka (Ford T) postavili Američané a také koupili Američané.
Od 60. let 20. století a dnes obzvlášť vyrábějí dříve neprůmyslové oblasti spotřební zboží pro vlastní trh, ano, ale hlavně pro ty zahraniční.
To tričko vyrobené v Číně a Dominikánské republice, než se doveze do Mexica a pak do Spojených států, je příkladem toho, o čem tady mluvím, stejně tak ten počítač, na kterém mě sledujete.
Vás počítač byl nejspíš vyroben v Číně, ze součástek z celého světa, hlavně Taiwanu, Japonska a Jižní Korey.
A tahle mezinárodní výroba si vždy hledá nové trhy, jako např. Brazílie, která má obrovský technologický průmysl. Tam se vlastně vyrábějí i iPady.
Promiňte, snažím se hrát Angry Birds.
Všechny tyto země společné mají společné, že i když existuje domácí poptávka pro věci jako iPady a trička, zahraniční poptávka je mnohem, mnohem větší.
Je čas na otevřený dopis?
(hraje harfa)
Podíváme se nejdřív, co máme v tajné přihrádce.
Je to tyčinka s příchutí cookies pro lidi, kteří milují sušenky, ale dělají, že jedí zdravě.
Drahý Keksíku, má se to takhle.
Nemáš žaludek.
Proto když si dáš do pusy sušenku tak se rozdrobí a pak ti z pusy zase vypadne.
Tohle mě ale fascinuje, Keksíku, věřím ti, když říkáš, že keksy miluješ.
Nevadí, že je vlastně nemůžeš jíst, protože tam, kde bys měl mít žaludek, máš něčí ruku.
A to z tebe, Keksíku, dělá krásný příklad pro současnou spotřebu.
Pořád jíš, i přestože jíst nemůžeš.
Keksíku, jsi ten nejlepší i nejhorší z nás.
S pozdravem John Green.
Přestože nám tvrdohlaví marxisté možná budou odporovat, v roce 2012 je už celkem jasné, že světový kapitalismus byl prospěšný mnohým lidem.
Zvedl celosvětovou ekonomickou produkci, a i když američtí automechanici ztrácejí práci, přesun výroby do zemí s nižšími mzdami dovoluje většímu množství lidí žít lépe než dřív, když měly na výrobu monopol země prvního a druhého světa.
I když nechci spojovat souvztažnost a příčinnost, asi 600 milionů lidí se v posledních 30 letech vymanilo z chudoby, alespoň podle světové definice chudoby, což je život s méně než 1,25 dolaru na den.
Američané se mohou hádat, jestli směšně levné oblečení, boty a televize stojí za ekonomickou a sociální rozvrat, ale pro vietnamské pracovníky ušití páru tenisek představuje příležitost, jak mít delší, zdravější a bezpečnější život, než kdyby se ty boty vyráběly ve Spojených státech.
Ale než naskočíme na vlnu oslavující globalizaci, uvědomme si, že tento úžasný nový svět má také vedlejší účinky.
Například to nebylo až tak dobré pro rodiny, určitě to nebylo dobré pro životní prostředí a taky je tu pravděpodobnost, že se globalizace blýskne jako ukončení lidského druhu.
Ale o tomhle budeme mluvit příští týden, pro dnešek na tu vlnu naskočme a rovnou do myšlenkové bubliny.
V dnešní době se lidé stěhují více než kdy dříve.
21 % lidí žijících v Kanadě se narodilo někde jinde, stejně jako ohromujících 69 % současné kuvajtské populace.
Stěhování se zjednodušilo, protože:
1. létání je celkem levné, zvlášť pokud
letíte jen párkrát za život, a 2. je docela jednoduché a levné zůstat v kontaktu s příbuznými žijícími daleko díky Skypu, mobilním telefonům a předplaceným kartám na volání.
3. i přes zvýšení průmyslu v rozvojových zemích, obchodní příležitosti jsou často mnohem lepší v bohatých zemích.
Peníze poslané lidmi pracujícími v zahraničí dnes popohánějí ekonomický růst v rozvojových zemích.
Třeba v Tádžikistánu tyto částky tvoří 35 % hrubého domácího produktu.
S tolika lidmi stěhujícími se po celém světě není divu, že globalizace také znamená míšení kultur.
Když se lidé přestěhují, nevzdávají se své literatury, kuchyně, uměleckých a hudebních tradic.
Globální kultura je trochu paradox, protože někteří lidé vnímají dnešní kulturu jako stále více amerikanizovanou, že?
Třeba seriál Přátelé se vysílá ve více jak 100 zemí.
Dietní Coca Colu můžete koupit i v džungli na Madagaskaru.
NBA je v Číně velký fenomén.
Dnes se mluví méně jazyky a kultura není tak rozrůzněná.
Na druhou stranu, přístup jednotlivce k rozmanitým kulturním zážitkům nebyl nikdy snazší.
Bollywoodské filmy, švédský hiphop, brazilské telenovely, záběry z fotbalových zápasu v Kongu, k tomuhle všemu máme přístup.
Míšení různých kuchyní je velmi populární.
Překládají se romány více než kdy jindy, i když jen málo se jich opravdu čte.
A nejjasnějším znakem kulturní globalizace je fotbal, světová hra konečně dorazila do Ameriky, kde vysílání největšího společenské akce, jakou kdy lidstvo vidělo, Liverpool Football Club, mělo největší sledovanost v roce 2012.
Díky, bublino.
Ještě poslední prosba.
Můžeš ukázat mě v dresu Liverpoolu?
Na hřišti v Anfieldu, jak držím Pohár Premier League a Steven Gerrard mě drží kolem ramen?
Jo!
Přesně tak!
Bublinu, jsi skvělá!
Ok, tak tohle všechno ukazuje, jak nás globalizace změnila a jestli je to k lepšímu.
Pokud byste ve Spojených státech pobírali minimální mzdu, tohle tričko, koupené v blízkém obchůdku, dftba.com, by vás stálo asi tři hodiny práce a ano, to zahrnuje i dopravu.
Ke dni, kdy vám přijde až ke dveřím, bavlna toho trička za sebou bude mít cestu nákladním autem, vlakem, lodí, nejspíš i letadlem, pokud budete chtít doporučenou poštu, a bude nejspíš cestovat dál než Magalhaes během své slavné cesty kolem světa.
Tohle všechno dostanete za tři hodiny práce, k porovnání, mnohem méně pohodlný kus oděvu před sto lety by vás stál desetkrát tolik práce.
Tato zlepšení jsou doprovázena tak radikálními změnami, že máme problém si dát vše do kontextu.
Třeba růst lidské populace během věků vypadá takto:
Bum!
V roce 1800 byla na Zemi jedna miliarda lidí, a to bylo víc než kdykoliv dřív. Žili jsme asi dvakrát déle, než byl průměr jen před dvěma sty lety, hlavně díky lepšímu zdravotnictví pro ženy a porodnictví, ale také díky antibiotikům a druhé zemědělské revoluci, která začala v 50. letech, tzv.
Zelené revoluci, kdy užívání chemických hnojiv vedlo k výrazně většímu výnosu z polí.
Tento nárůst byl rozložen po celém světě, ale pokud se na tohle díváte, tak jste A) přežili svůj porod, a B) předpokládáte, že vaše děti ho přežijí také.
To je pro lidi nové a jako rodič vás můžu ujistit, je to zázrak, který by se měl oslavovat.
Studujeme dějiny, abychom těmto změnám porozuměli a abychom si pamatovali, co jsme získali i ztratili na cestě za tím, kde jsme dnes.
Příští týden, náš poslední, se podíváme na stránky globalizace, které důvodem k oslavě nejsou.
Ale pro dnešek si dejme chvíli na zvážení, jak jsme se dostali odsud sem.
Jak houževnaté a neukojitelné ambice lidstva vedou svět do stavu, kdy se nám celá Alexandrijská knihovna vejde do iPhonu společně se vším, co kdy Mozart složil.
V takovém světě je snadné si myslet, že jsme velcí a mocní, možná dokonce neporazitelní; je snadné se tak cítit, ale taky nebezpečné.
Díky, že jste se dívali.
Uvidíme se příští týden.
V tomto videu se naučíme základy trigonometrie.
Zní to velmi složitě, ale brzy uvidíte, že je to jen práce s poměry stran trojúhelníků.
Trig ve slově trigonometrie doslovně znamená trojúhelník a metrie doslovně znamená míra, měřit.
Dejme si teď několik příkladů.
Myslím, že vám pak bude vše jasné.
Teď si nakreslíme nějaký pravoúhlý trojúhelník.
Když říkám pravoúhlý trojúhelník, myslím tím, že jeden z jeho úhlů je 90 stupňů.
Toto je ten úhel, který má 90°.
Je to přesně 90°. V dalších videích budeme mluvit o způsobech. jak zjišťovat velikost úhlů.
Tak tedy máme pravý úhel.
Je to tedy travoúhlý trojúhelník. Zvolme si nyní délku této strany
Tato strana bude například 3, výška trojúhelníku je 3.
Tato strana trojúhelníku bude například 4 a nyní přepona trojúhelníku zde bude 5.
Pojem přepona se používá pouze pro pravoúhlý trojúhelník.
Je to ta strana proti pravému úhlu, je to nejdelší strana trojúhelníku.
Tak toto je tedy přepona.
Pravděpodobně jste už o tom slyšeli v geometrii.
Můžeme si ověřit, že je tento trojúhelník pravoúhlý. Z Pythagorovy věty víme, že 3 na druhou plus 4 na druhou, by mělo dát druhou mocninu délky nejdelší strany, délky přepony na druhou, tedy 5 na druhou. Vidíme, že to funguje.
A nyní se konečně dostáváme k trigonometrii.
Základní trigonometrické funkce, naučíme se nyní podrobněji co to vlastně znamená.
První z nich je sinus, funkce sinus.
Další je funkce kosinus a také funkce tangens.
Zkráceně zapisujeme sin, cos nebo tan (tg).
A tyto funkce vyjadřují pro každý úhel v trojúhelníku poměry určitých stran.
Dovolte mi ještě jednu poznámku.
A mnemotechnická pomůcka v angličtině, pro snadné zapamatování definic těchto funkcí, je "princezna Soh-cah-toa". Pokud se naučíte anglicky: protilehlá - opposite, přilehlá - adjacent a přepona - hypotenuse, budete se divit, jak moc je tato pomůcka v trigonometrii užitečná.
Jak jsou tedy tyto funkce definovány. Soh znamená sinus rovná se opposite děleno hypotenuse. Tedy: sinus úhlu je protilehlá odvěsna ku přeponě.
Pojďme zobecnit matematiku, kterou jsme se zabývali v minulých videích, abychom vypočítali reálný výnos a možná dojdeme k nějakým zajímavým vzorcům nebo jednoduchým aproximacím.
Tímhle jsme se zabývali již v prvním videu, kdy jsme přepočetli vše na dnešní dolary.
Skutečný výnos dolaru v dnešních dolarech je částka, kterou jsme získali. Čistý výnos dolaru. Čistý výnos dolaru je částka, kterou jsme původně investovali zkombinovaná s nominální úrokovou mírou.
V tomhle případě jsme použili 10%, tak to bude 0,10 nebo celá hodnota bude 1,10.
A to je kolik dostaneme po uplynutí roku.
V našem případě to bylo 110 dolarů, 100 dolarů vynásobených 1,1 a od toho odečteme, kolik jsme investovali v dnešních dolarech.
Původně jsme investovali P dolarů před rokem a v dnešních dolarech to jen musíme zvýšit o míru inflace.
A v případech, které děláme, předpokládáme, že míra inflace je 2%. Bude to 0,02.
Vyjádření právě zde je ve skutečnosti výnos dolaru v dnešních dolarech.
Hodnota právě zde je ta, kterou jsme vypočítali v prvním videu. A pro výpočet reálného výnosu chceme výnos dolaru v dnešních dolarech vydělený investicí v dnešních dolarech.
A ještě jednou toto je investice v dnešních dolarech.
Je to částka, kterou jsme původně investovali, zvýšená o inflaci.
A tohle zde nám dává reálný výnos.
Jednu věc, kterou můžeme hned udělat, abychom to zjednodušili, je, že všechno v čitateli a všechno ve jmenovateli je dělitelné P
Vydělíme čitatel i jmenovatel P.
Trochu to takto zjednodušíme a poté dostaneme v čitateli (1 + N) - (1 + i).
Napíšu to takhle.
Všechno nad (1 + i) se rovná R.
A nechávám si tu místo, protože jedno zjednodušení, které můžu udělat, je přidat 1 k oběma stranám této rovnice.
Když přidám 1 na pravou stranu, musím přidat 1 na levou stranu.
Ale 1 je stejné jako (1+ i) děleno (1+ i).
To je naprosto shodné, protože se to samo podělí, vyjde nám 1.
Přidáme 1 nalevo a přidáme 1 napravo. A důvod proč to dělám, je ten, že dochází k zajímavému zjednodušení. Máme stejný jmenovatel zde, když přidám čitatele, (1 + i) + (1 + N) - (1 + i).
Tohle a tohle se vyruší a zůstane nám v čitateli 1 + nominální úroková míra a ve jmenovateli máme 1 + míra inflace to se rovná 1 + reálná úroková míra.
A poté můžeme obě strany vynásobit (1 + i). Vynásobíme obě strany (1 + i) a dostaneme zajímavý výsledek.
A do určité míry se jedná o výsledek selského rozumu. Chci vám ukázat, že toto je naprosto v souladu se vším, co jsme dělali doposud.
Tohleto se vyruší a tohle dostanete, když to vynásobíte nominální úrokovou mírou, což je to samé jako zvýšení reálného růstu vynásobeného mírou inflace. Což ve skutečnosti dává smysl.
Povím vám něco o prostorech, které si muži vytvářejí sami pro sebe.
Ale nejdříve vám chci říct, proč jsem tady.
Ze dvou důvodů.
Tihle dva kluci jsou mí synové Ford a Wren.
Když byli Fordovi asi 3 roky, žili jsme společně v jedné malé místnosti, na velmi malém prostoru.
Moje pracovna byla jedna půlka ložnice. Ta druhá půlka byla jeho pokojem.
Dokážete si asi představit, že když jste spisovatel, tak se toho kolem uzávěrky hodně nahromadí.
Takže když jsme čekali Wrena, uvědomil jsem si, že potřebuji svůj vlastní prostor.
V domě už žádné místo nebylo.
Takže jsem musel na dvorek.
A tak jsem si bez jakýchkoli předchozích zkušeností a s asi 3000 dolary a recyklovaným materiálem vybudoval tento svůj prostor.
Měl jsem všechno, co jsem potřeboval.
Bylo tam ticho.
Bylo tam dost místa.
A vládl jsem tam já, což bylo hodně důležité.
Když jsem to stavěl, říkal jsem si:
"Určitě nejsem jediný, kdo si takto musel vybudovat svůj vlastní prostor."
Tak jsem udělal menší průzkum.
Zjistil jsem, že existuje historický precedent.
Hemingway měl své místo, kde psal.
Elvis měl dva nebo tři své prostory, což je dost unikátní, protože žil s ženou a matkou v Gracelandu.
Také v populární kultuře měl Superman svou Pevnost samoty.
A samozřejmě tu byla také Batmanova jeskyně.
Tehdy jsem si uvědomil, že se chci vydat na expedici a vidět, co si pro sebe muži budují dnes.
Tady je jeden z prvních prostorů, který jsem našel. Je v Austinu v Texasu. Odtamtud pocházím.
Zvenčí vypadá jako typická garáž, pěkná garáž.
Ale zevnitř je to cokoliv, jen ne garáž.
Toto je podle mě poměrně klasický mužský prostor.
Jsou tu neonové plakáty z koncertů, je tu bar, a samozřejmě nechybí nohatá lampa, která je velmi důležitá.
Brzy jsem si uvědomil, že mužský prostor nemusí být jen uvnitř.
Tenhle chlapík si postavil na svém dvorku bowlingovou dráhu z prken a umělého trávníku.
Výsledkovou tabuli našel na smetišti.
Tady je další venkovní prostor, trochu více propracovaný.
Jedná to dřevěný remorkér z roku 1923, postavený kompletně ze dřeva douglasky.
Ten muž ho postavil celý sám.
Je tam skoro 1000 čtverečních stop volného prostoru.
A tak jsem si celkem brzy během svého pátrání uvědomil, že to co nacházím, není to, co jsem čekal, což bylo, buďme upřímní, spousta pyramid z plechovek od piva, přeplněné pohovky a ploché televize.
Byla to rozhodně zajímavá místa.
Některá určená k práci, jiná na hraní, jiná pro muže - sběratele.
Byl jsem jednoduše překvapený z toho, co jsem našel.
Vezměte si například tohle místo.
Zvenčí to vypadá jako typická severovýchodní garáž.
Tahle se nachází na Long Islandu, v New Yorku.
Jediná věc, která by vás mohla zaskočit, je to kulaté okno.
Ovšem uvnitř je rekonstrukce japonské čajovny z 16. století.
Majitel si dovezl všechen materiál z Japonska a také si najal japonského truhláře, aby čajovnu postavil v tradičním stylu.
Neobsahuje žádné hřebíky ani šrouby.
Všechny spoje jsou ručně vyřezané a ručně spojené.
Tohle je další velmi typická scenérie.
Je to na předměstí Las Vegas.
Ale stačí otevřít jedny z garážových dveří a uvnitř objevíte profesionální boxerský ring.
(Smích)
A je pro to dost dobrý důvod.
Postavil to muž jménem Wayne McCullough.
Vyhrál stříbrnou medaili za Irsko na olympiádě v roce 1992.
Tady sám cvičí a trénuje další lidi.
A napravo od garáže má vlastní místnost na trofeje, kde se může svým způsobem těšit ze svého úspěchu, což je další důležitá funkce mužského prostoru.
Takže zatímco tenhle prostor představuje něčí profesi, tak tenhle jistě představuje něčí vášeň.
Je postavený, aby vypadal jako vnitřek anglické námořní lodi.
Obsahuje sbírku námořních starožitností z 18. a 19. století.
Muzejní kvalita.
Během své expedice jsem našel více než 50 mužských prostorů.
Byly nečekané a překvapující.
Ale byly také -- byl jsem velmi ohromený, jak moc byly osobité, a kolik do nich bylo investováno práce.
Uvědomil jsem si, že to je proto, že muži, které jsem potkal, byli všichni nadšení do toho, co dělali.
A opravdu milovali svou profesi.
Skutečně byli velmi nadšení do svých sbírek a do svých koníčků.
A tak vytvořili tyhle prostory, aby odrážely to, co milovali a kým byli.
Pokud tedy nemáte svůj vlastní prostor, velmi doporučuji nějaký si najít a zakousnout se do něj.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Nazdar všichni, tady je LeBron.
Mám pro vás otázku.
Jaká je pravděpodobnost, že někdo trefí 10 trestných hodů za sebou?
Tady je můj dobrý kámoš Sal s odpovědí.
To je skvělá otázka, LeBrone, a myslím, že tě odpověď asi překvapí.
Vyhledal jsem si tvou procentuální úspěšnost při trestných hodech a to je, zaokrouhleno, 75 %, což je o něco vyšší než moje procentuální úspěšnost.
Jeden způsob, jak to podat: pokud máme milion LeBronů Jamesů, a můžeš si představit jakékoliv vysoké číslo
LeBronů Jamesů házejících trestné hody.
Řekněme, že tahle čára znázorňuje všechny
LeBrony Jamese, kteří budou házet ten první trestný hod.
Nazvěme to trestným hodem číslo 1.
Očekáváme, že průměrně 75 % z nich by úspěšně hodilo ten trestný hod.
Takže, nakreslím 75%, tohle je asi uprostřed.
Takže tohle by bylo 25, tohle by bylo 75.
Předpokládáme tedy, že 75 % z nich by se trefilo do koše.
A tedy předpokládáme, že těch dalších 25 % by se do koše netrefilo.
Teď nás zajímají jen ti, kteří budou pokračovat v házení na koš.
Chceme, aby se trefili desetkrát za sebou.
Takže se zaměřme na těch 75 %, kteří se v prvním hodu trefili.
Někdo z těch zbylých 25 % může hodit koš při budoucích pokusech, ale ti už nás nezajímají.
Jsou ze hry venku!
Takže se podívejme na trestný hod číslo 2.
Trestný hod číslo 2.
Jaké procento z těch hráčů, kteří jsou vlastně LeBroni Jamesové, kteří hodili ten první koš, u jakého procenta z nich očekáváme, že hodí i druhý koš?
Budeme předpokládat, že to, zda jste se trefili v prvním hodu nebo ne, nemá žádný vliv na pravděpodobnost, že se trefíte v tom druhém. Tohle je pořád stejná pravděpodobnost, s jakou LeBron James hází trestné koše.
Takže očekáváme, že 75 % těchto LeBronů Jamesů se trefí do koše i podruhé.
To bude 75 % ze 75 %.
Tohle je asi polovina těch 75 %, tohle by byla čtvrtina, tohle by byly tři čtvrtiny, což je přesně 75 %.
Takže tady.
Tohle znázorňuje, kolik z těch, kteří se do koše trefili poprvé, se trefilo i podruhé.
Dalo by se říct, že to je procento LeBronů Jamesů, od kterých bychom očekávali, že hodí první dva trestné koše.
Tohle odpovídá 75 % z 75 %.
75 % z těchto 75 % tady.
Myslím, že se v tom už dá poznat systém.
Pojďme se podívat na třetí trestný hod. Trestný hod číslo 3.
Jaké procento těchto hráčů se trefí do koše ve třetím hodu?
No, 75 % z nich hodí třetí koš.
Takže, 75 % z nich hodí třetí koš.
Takže kolik to bude?
Bude to 75 % z tohoto čísla, z této délky, což je 75 % ze 75 %.
A kdybychom takhle pokračovali až k trestnému hodu číslo 10, myslím, že v tom vidíte ten systém, kdybychom pokračovali až k trestnému hodu číslo 10, takže jich pár přeskočím, dostali bychom velmi velmi velmi malou část těch, kteří hodili všech 10,
Bude to 75 % krát 75 % krát 75 %... desetkrát.
75 % bude vynásobeno opakovaně desetkrát.
Takže to bude to, co dostaneme, to bude 75 % krát 75 %... zkopíruju to a vložím, ať to nezabere věčnost. Takže... zkopírovat, vložit. Znaménka pro násobení vložím později.
A to je deset. Teď dopíšu znaménka pro násobení, takže krát, krát, krát...
Ten malý zlomek hráčů, kteří se trefili ve všech deseti hodech, se bude rovnat této hodnotě.
Podívejme se na to:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.
75 % opakovaně vynásobíme desetkrát.
To by mi samozřejmě zabralo věčnost, kdybych to počítal.
Dokonce i na kalkulačce, kdybych to tam všechno namačkal, mohl bych v tom udělat chybu.
Ale naštěstí existuje matematická operace, která je dobrá pro opakované násobení.
A to je umocňování.
Takže jiný způsob, jak tohle napsat, by bylo napsat to takhle:
75 % na desátou, čili opakovaně násobit 75 % desetkrát, tohle jsou stejné výrazy.
A 75 %, slovo "procent" doslova znamená "na sto".
Můžete poznat kořen slova "cent" z anglického slova "century", čili století. století trvá 100 let, v dolaru je 100 centů, takže tohle doslova znamená "na sto".
Takže bychom tohle mohli napsat jako 75/100 na desátou, což je to samé jako 0,75 na desátou.
Teď si můžeme vzít kalkulačku a zjistíme, kolik se to rovná.
Takže, 0,75 na desátou to nám dá 0,056 a zaokrouhlím to na setiny, takže když to zaokrouhlíme na setiny, dostaneme 0,06.
Takže tohle se přibližně rovná 0,06, pokud to zaokrouhlíme na setiny, což se po zaokrouhlení rovná 6 %, takže máme šestiprocentní pravděpodobnost hodit 10 trestných košů v řadě!
A i když máte docela vysokou procentuální úspěšnost při trestných hodech, tohle není zrovna velká pravděpodobnost.
Je to jen o trošku lepší než šance 1 z 20.
Teď chci něco říct všem, kteří tohle sledují. Zamyslete se nad tím, jak z tohoto můžeme udělat obecný závěr,
Pokud někdo zná pravděpodobnost, že se v trestném hodu trefí do koše. A chce zjistit, jaká je pravděpodobnost, že se trefí desetkrát za sebou.
Jak to můžeme zjistit?
Myslím, že v tom vidíte určitý systém.
Označme P(n) pravděpodobnost, že hodíme "n" košů za sebou, kde "n" značí počet úspěšných trestných hodů, který nás zajímá, "n" trestných hodů. A to platí pro kohokoliv, nemluvíme jen o LeBronovi.
Tato pravděpodobnost se bude rovnat pravděpodobnosti, že se trefí v jednom trestném hodu, což se pro LeBrona rovná 75 %, umocněno na počet hodů, v nichž se máme trefit.
Umocněno na n-tou.
Například bychom si mohli chtít pohrát s naší vlastní pravděpodobností, že se trefíte do koše.
Představme si, že vaše pravděpodobnost, že se trefíte do koše, je třeba 60 %, což je totéž jako 0,6, tedy máte 60% pravděpodobnost, že se trefíte do koše, a chcete vědět, jaká je pravděpodobnost, že se trefíte pětkrát za sebou.
Musíte to tedy umocnit na pátou.
A dostanete něco takového. Zaokrouhlím to na setiny. To by bylo přibližně 8 %.
Zkuste si to sami s různými pravděpodobnostmi a různými počty hodů, v nichž se snažíte trefit.
Jsem zde, abych hovořila o znepokojující otázce, která má stejně tak znepokojující odpověď.
Mým tématem je tajemství domácího násilí, a otázka, do které se pustím, bude jediná otázka, kterou si každý klade:
"Proč s ním zůstává?"
"Proč by někdo zůstával s mužem, který ji bije?"
Nejsem psychiatr, sociální pracovník, ani odborník na domácí násilí.
Jsem jen žena, která vám poví svůj příběh.
Bylo mi 22. Právě jsem vystudovala Harvardovu univerzitu.
Odstěhovala jsem se do New Yorku kvůli mé první práci jako autorka a redaktorka časopisu Seventeen.
Měla jsem svůj první byt, svou první malou zelenou kartu American Express, a měla jsem obrovské tajemství.
Mým tajemstvím byla tato zbraň, kterou mi na hlavu mířil muž, o kterém jsem si myslela, že je můj životní partner.
Mnohokrát.
Muž, kterého jsem milovala více než kohokoliv na Zemi, mi držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že mě zabije, tolikrát, že se to ani nedá spočítat.
Jsem zde, abych vám pověděla příběh šílené lásky. Psychologické pasti přestrojené za lásku, do které se chytí miliony žen a dokonce i několik mužů. A to každý rok.
Tohle může být i váš příběh.
Nevypadám jako typická oběť domácího násilí.
Mám bakaláře z angličtiny na Harvardu a MBA z marketingu na Wharton Business School.
Většinu mé kariéry jsem pracovala pro firmy z Fortune 500, včetně Johnson & Johnson, Leo Burnett a The Washington Post.
Téměř 20 let jsem provdaná za svého druhého manžela a spolu máme tři děti.
Můj pes je černý labrador, a řídím minidodávku Hondu Odyssey.
(Smích)
Takže mým prvním vzkazem pro vás je, že domácí násilí se děje každému - všem rasám, všem náboženstvím, nehledě na příjem a stupeň vzdělání.
Je všude.
A mým druhým vzkazem je, že si všichni myslí, že se domácí násilí děje jen ženám. Že je to ženská záležitost.
Ne tak úplně.
Přes 85 procent agresorů tvoří muži, a k domácímu násilí dochází jen v důvěrných, vzájemně závislých, dlouhotrvajících vztazích, jinými slovy v rodinách.
Na posledním místě, kde bychom předpokládali násilí, což je důvod, proč je domácí násilí tak matoucí.
Řeknu vám, že jsem se považovala za poslední bytost na Zemi, která by zůstala s člověkem, co ji bije.
Ale ve skutečnosti jsem kvůli svému věku byla úplně typická oběť.
Bylo mi 22 a ve Spojených státech je u žen mezi 16 až 24 lety třikrát pravděpodobnější, že se stanou oběťmi domácího násilí než ženy jiného věku.
A přes 500 žen a dívek tohoto věku zabije každý rok jejich násilný partner, přítel, nebo manžel v USA.
Byla jsem také typická oběť, protože jsem nevěděla nic o domácím násilí, jeho varovných signálech nebo vzorech.
Potkala jsem Conora jedné studené, deštivé, lednové noci.
Posadil se vedle mě v newyorském metru a začal mě balit.
Řekl mi dvě věci. První byla, že také vystudoval univerzitu v Ivy League, a že pracuje v působivé bance na Wall Street.
Ale nejvíce na mě při našem prvním setkání zapůsobilo, že byl chytrý a zábavný a vypadal jako kluk z venkova.
Měl takové velké tváře, tváře jako jablíčka, a vlasy blonďaté jako pšenice, a vypadal tak sladce.
Jedna z nejchytřejších věcí, které Conor od samého počátku prováděl, bylo vytváření iluze, že já jsem ve vztahu dominantní partner.
Tohle se mu vedlo hlavně ze začátku tím, že mě zbožňoval.
Začali jsme spolu chodit a on na mně miloval úplně všechno, že jsem byla chytrá, že jsem studovala na Harvardu, že jsem nadšeně pomáhala mladým dívkám a pouštěla se do své práce.
Chtěl vědět všechno o mé rodině, mém dětství, mých nadějích a snech.
Conor mi důvěřoval. Jako spisovatelce a jako ženě způsobem, jakým to nikdo dříve neudělal.
A také mezi námi vytvořil kouzelné prostředí důvěry, tím, že mi prozradil své tajemství, které bylo, že jako hodně malého chlapce od 4 let ho brutálně a opakovaně fyzicky týral jeho nevlastní otec.
A týrání dosáhlo takových rozměrů, že ani nedokončil osmou třídu, i přesto, že byl velice chytrý.
Téměr 20 let strávil budováním nového života.
Proto pro něj také ten titul z Ivy League, práce na Wall Street a zářivá budoucnost tolik znamenaly.
Kdybyste mi řekli, že takový chytrý, vtipný, citlivý muž, který mě zbožňuje, mi jednoho dne bude diktovat, jestli mám nosit make-up či nikoliv, jak krátké budou mé sukně, kde budu žít, jakou práci vezmu, kdo budou mí přátelé a kde strávím Vánoce... Vysmála bych se vám.
Protože ze začátku nebyly v Conorově chování známky násilí, manipulace ani hněvu.
Nevěděla jsem, že první fáze v každém vztahu s domácím násilím je svést a okouzlit oběť.
Také jsem nevěděla, že druhým krokem je oběť izolovat.
Conor prostě nepřišel domů a neřekl:
"Hele, tyhle blbosti s Romeem a Julií byly skvělý, ale musím se dostat do další fáze, kde tě budu izolovat a týrat." (Smích)
"Takže potřebuju, abys vypadla z baráku, kde můžou sousedi slyšet tvůj křik a taky z města, kde máš přátele, rodinu a kolegy, kteří můžou vidět modřiny."
Místo toho přišel Conor v pátek večer domů a řekl mi, že toho dne podal výpověď ve své vysněné práci, a řekl, že podal výpověď kvůli mně. Protože díky mně se cítí v bezpečí a milovaný, takže si už na Wall Street nemusel nic dokazovat.
A tak chtěl prostě odjet z města, pryč od jeho násilnické, dysfunkční rodiny, a přestěhovat se do malého městečka v Nové Anglii, kde by spolu se mnou mohl začít nový život.
Poslední věc, kterou jsem já chtěla, bylo opustit New York a mou vysněnou práci. Ale myslela jsem, že pro životního partnera se musíte obětovat, Takže jsem souhlasila, opustila svou práci a spolu s Conorem jsme opustili Manhattan.
Neměla jsem ponětí, že jsem se pustila do šílené lásky, že jsem po hlavě padala do pečlivě nastražené fyzické, finanční i duševní pasti.
Dalším krokem v domácím násilí je vyhrožovat samotným násilím a sledovat její reakci.
A právě tady přišly na řadu zbraně.
Jakmile jsme se přestěhovali do Nové Anglie, tedy místa, kde se měl Conor cítit bezpečně, koupil si tři zbraně.
Jednu nechával v přihrádce našeho auta. Druhou schovával pod polštář v naší posteli, a třetí nosil pořád u sebe v kapse.
A říkal, že tyhle zbraně potřebuje kvůli traumatu, které zažil jako malý kluk.
Potřeboval je, aby se cítil chráněný.
Ale ty zbraně pro mě byly skutečným znamením, a i když na mě nevztáhl ruku, můj život byl ve vážném nebezpečí každou minutu každého dne.
Poprvé mě Conor fyzicky napadl pět dnů před naší svatbou.
Bylo 7 ráno a ještě jsem na sobě měla noční košili.
Pracovala jsem na počítači a snažila se dokončit jednu písemnou práci, byla jsem z toho tak otrávená a Conor využil můj vztek jako záminku, aby položil své ruce kolem mého krku a sevřel ho tak pevně, že jsem nemohla dýchat ani křičet.
A využil toho sevření, aby mou hlavou několikrát praštil o zeď.
O pět dnů později už modřiny na krku akorát vybledly a já jsem si oblékla matčiny svatební šaty a vzala si ho.
Navzdory tomu, co se stalo, jsem si byla jistá, že budeme žít šťastně až do smrti. Protože jsem ho milovala a on hrozně miloval mě.
A tolik, tolik ho to mrzelo.
Jen byl tak strašně vystresovaný z naší svatby a z toho, že budeme rodina. Byl to ojedinělý incident, a on mi už nikdy neublíží.
Opakovalo se to dvakrát na líbánkách.
Poprvé, když jsem řídila, abych našla jednu skrytou pláž a ztratila jsem se. Udeřil mě z boku do hlavy tak silně, že jsem se druhou stranou hlavy několikrát praštila o okénko.
A pak o pár dní později, když jsme jeli domů z líbánek, se rozčílil kvůli dopravě a hodil mi do tváře vychladlý Big Mac.
A pak mě Conor mlátil jednou či dvakrát týdně dalších dva a půl roku našeho manželství.
Pletla jsem se, když jsem si myslela, že jsem jediná a samotná v takové situaci.
Každá třetí americká žena má zkušenosti s domácím násilím nebo pronásledováním v průběhu života, a CDC hlásí 15 milionů dětí, které jsou každý rok zneužívány.
Vlastně jsem byla v opravdu dobré společnosti.
Zpátky k mé otázce: Proč jsem zůstala?
Odpověď je prostá.
Nevěděla jsem, že mě zneužívá.
I přes to, že mi u hlavy držel nabitou zbraň, shodil mě ze schodů, vyhrožoval, že zabije našeho psa, vytáhl klíček ze zapalování, když jsem jela po dálnici, nasypal mi do vlasů mletou kávu, když jsem se oblékala na pracovní pohovor. Nikdy jsem si o sobě nepomyslela, že jsem týraná žena.
Místo toho jsem byla velmi silná žena, zamilovaná do velmi nešťastného muže, a byla jsem jediný člověk na Zemi, který mohl pomoci Conorovi čelit svým problémům.
Druhá otázka, na kterou se každý ptá: Proč prostě neodejde?
Proč jsem neodešla?
Mohla jsem přece kdykoliv odejít.
Pro mě je to ta nejsmutnější a nejbolestivější otázka, na kterou se lidé ptají.
Protože my oběti víme něco, co vy většinou nevíte:
Je neuvěřitelně nebezpečné odejít od násilníka.
Protože posledním krokem v domácím násilí je zabít ji.
Přes 70 procent vražd během domácího násilí se stane poté, co oběť ukončí vztah. Poté, co odejde, protože pak už nemá násilník co ztratit.
Jiné následky zahrnují dlouhotrvající pronásledování, a to i když se násilník znovu ožení; odpírání finančních zdrojů; a manipulace se soudem pro rodinné záležitosti, aby vystrašil oběť a její děti, které soudci pravidelně nutí, aby trávily svůj čas o samotě s mužem, který bil jejich matku.
A přesto se ptáme, proč prostě neodešla?
Byla jsem schopná odejít až kvůli poslednímu, sadistickému útoku, který prolomil veškeré mé popírání.
Uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem tolik milovala, mě zabije, pokud ho nechám.
Takže jsem prolomila ticho.
Řekl jsem to každému. Policii, sousedům, mým přátelům a rodině, naprostým cizincům.
A dnes tady stojím, protože vy všichni jste mi pomohli.
Máme tendenci škatulkovat oběti jako příšerné titulky v novinách, sebevražedné ženy, poškozené zboží.
Na otázku "Proč zůstává?" odpoví někteří lidé: "Je to její chyba, že zůstala." Jako kdyby se oběti schválně zamilovaly do mužů, kteří nás chtějí zničit.
Ale od vydání "Crazy Love" jsem slyšela stovky příběhů od mužů i žen, které také odešly, které z toho, co se stalo, dostaly neocenitelnou životní lekci a které si vybudovaly nový život, radostný a šťastný život jako zaměstnankyně, ženy a matky, život bez jakéhokoli násilí. Jako já.
Protože se ukázalo, že jsem opravdu velice typická obět domácího násilí a také typický přeživší domácího násilí.
Znovu jsem se provdala za milého a něžného muže a máme spolu tři děti.
Mám černého labradora a minidodávku.
Co už nikdy mít nebudu, nikdy, je nabitá zbraň, kterou mi na hlavu míří někdo, kdo říká, že mě miluje.
Právě teď si možná myslíte:
"Páni, to je fascinující," nebo "Páni, ta byla ale pitomá," ale celou tu dobu jsem vlastně mluvila o vás.
Přísahám, že je tu několik lidí, kteří mě teď poslouchají, a kteří jsou právě týráni nebo byli týráni jako děti nebo jsou to násilníci sami.
Týrání může postihnout vaši dceru, sestru, nejlepší přítelkyni, právě teď.
Byla jsem schopná ukončit ten svůj šílený románek tím že jsem prolomila ticho.
Ještě dnes to ticho prolamuji. Je to můj způsob, jak pomáhat ostatním obětem a toto je má závěrečná prosba na vás.
Mluvte o tom, co jste tady slyšeli.
Týrání se daří jen v tichu.
Máte tu moc domácí násilí ukončit jen tím, že na něj upozorníte.
My oběti potřebujeme každého.
Potřebujeme každého z vás, abyste pochopili tajemství domácího násilí.
Ať týrání vyjde na povrch tím, že o něm budete mluvit se svými dětmi, kolegy, vašimi přáteli a rodinou.
Znovu udělejte z přeživších úžasné a milované lidi s řádnou budoucností.
Rozpoznejte první známky násilí a svědomitě zakročte, omezte jej, ukažte oběti bezpečnou cestu ven.
Spolu můžeme udělat naše lůžka, naše jídelní stoly a naše rodiny bezpečnými a poklidnými oázami, jakými by měly být.
Děkuji.
(Potlesk)
Zamysleme se nad situací, kdy máme naprosto spravedlivou minci.
Řekněme, že je to čtvrťák nebo tak něco. Takže tohle je čtvrťák.
Zkusím aspoň načtrtnout profil George Washingtona, tohle vypadá obstojně.
Je to spravedlivá mince, kterou několikrát hodíme a budeme zjišťovat různé pravděpodobnosti.
Začneme něčím vcelku zřejmým.
Hodíme mincí jednou. Jaká je pravděpodobnost, že padne panna?
Máme dva stejně pravděpodobné výsledky. Panna je jedním z těch dvou stejně pravděpodobných výsledků.
Takže pravděpodobnost je rovna jedné polovině.
Totéž by platilo, kdybychom zjišťovali pravděpodobnost, že padne orel.
Máme dva stejně pravděpodobné výsledky, orel je jeden z nich, takže to máme jednu polovinu.
A tohle je potřeba si uvědomit. Pokud sečteme pravděpodobnost, že padne panna, a pravděpodobnost, že padne orel, tedy 1/2 plus 1/2, dostaneme součet jedna.
A tohle je obecně platné tvrzení: součet pravděpodobností všech možných výsledků by se měl rovnat jedné.
Dává to smysl, protože sčítáme všechny tyhle zlomky, v čitateli budou pak všechny možné jevy, a jmenovatel se bude vždycky rovnat součtu všech možných jevů.
Takže máme všechny možné jevy děleno všemi možnými jevy.
Trochu si to ztížíme.
Zjistíme, jaká je pravděpodobnost, že když hodím mincí dvakrát, padne poprvé panna a podruhé také.
Pravděpodobnost, že padne jednou panna a pak další panna.
Můžeme na to jít dvěma způsoby.
Jeden způsob je promyslet si všechny možné výsledky.
Mohla by padnout panna v prvním hodu a panna i ve druhém. Nebo panna v prvním hodu a orel ve druhém. Nebo by mi mohl padnout v prvním hodu orel a ve druhém panna.
Nebo by v obou hodech mohl padnout orel. Takže máme čtyři odlišné stejně pravděpodobné možnosti.
Čtyři různé stejně pravděpodobné výsledky.
A jeden způsob, jak na to jít, je tento: v prvním hodu mám dvě možnosti, ve druhém další dvě, mohla by padnout panna nebo orel, takže mám celkem čtyři možnosti.
Pro každou z těchto dvou možností mám dvě možnosti tady.
Tak jako tak, mám čtyři stejně pravděpodobné možnosti.
A kolik z nich splňuje naše požadavky?
Máme to tady: v této možnosti padly dvě panny.
Takže tohle je jediná z těchto možností. Zakroužkoval jsem jen jednu z těchto možností. Takže máme 1/4 pravděpodobnost, že se to stane.
A druhý způsob, jak na to jít, je využít fakt, že jde o nezávislé jevy. Tohle je velmi důležitá věc, pokud chceme porozumět pravděpodobnosti.
Také se někdy zabýváme závislými jevy, ale tyhle jsou nezávislé.
To, co padne v prvním hodu, neovliní to, co padne ve druhém hodu. A tohle si často mnoho lidí neuvědomuje.
Existuje něco, čemu se říká Omyl hazardního hráče. To znamená, že si někdo myslí:
Když padla tolikrát za sebou panna, tak je z ničeho nic pravděpodobnější, že v dalším hodu padne orel. Ale to není pravda. Každý hod je nezávislý na ostatních.
To, co padlo v předchozím hodu, neovlivní pravděpodobnost výsledku v dalším hodu.
Takže pravděpodobnost, že padne panna v prvním hodu, neboli to, když Vám nejprve padne panna, v žádném případě neovlivní to, zda padne panna i ve druhém hodu.
Pokud uvážíte tento předpoklad, můžete říct, že pravděpodobnost, že padne panna a pak zase panna, bude stejná, jako pravděpodobnost, že padne panna v prvním hodu krát pravděpodobnost, že padne panna ve druhém hodu.
A jak víme, pravděpodobnost, že padne panna v prvním hodu, je jedna polovina. A pravděpodobnost, že padne panna ve druhém hodu, je také jedna polovina.
Takže máme pravděpodobnost 1/2 krát 1/2, což se rovná 1/4. Což je přesně totéž, jako když jsme zkoumali všechny možné varianty, neboli všechny stejně pravděpodobné možnosti.
Tak to ztížíme ještě trochu.
Zjistíme pravděpodobnost... trochu zanedbáváme orly, tak se podíváme na orly.
Jaká je pravděpodobnost, že padne orel, pak panna a pak orel. Takže to je řada tří událostí.
A chci, ať to padne přesně v tomto pořadí: v prvním hodu orel, ve druhém panna a ve třetím orel.
Ještě jednou zopakuji, že jde o nezávislé jevy. To, jestli padne orel v prvním hodu, neovlivní pravděpodobnost, že ve druhém hodu padne panna. A neovlivní to ani pravděpodobnost, že ve třetím hodu padne orel.
Protože jsou to nezávislé jevy, je to to samé, jako pravděpodobnost, že padne orel v prvním hodu, krát pravděpodobnost, že padne panna ve druhém hodu, krát pravděpodobnost, že padne orel ve třetím hodu.
A víme, že tohle všechno jsou nezávislé jevy. Takže to je 1/2 krát 1/2 krát 1/2. Takže 1/2 krát 1/2 se rovná 1/4.
Takže se to rovná jedna osmina.
Můžeme si to ověřit.
Vypíšeme si znovu všechny možnosti.
Může padnou panna, panna, panna, nebo panna, panna, orel, nebo panna, orel, panna, nebo panna, orel, orel, nebo orel, panna, panna, tohle je občas záludné, je potřeba dávat pozor, že nezapomeneme na žádnou z možností.
Může padnou také orel, panna, orel, nebo orel, orel, panna, nebo orel, orel, orel.
A vidíme tedy, že máme právě osm stejně pravděpodobných možností, máme osm stejně pravděpodobných možností, z nichž je právě jedna orel, panna, orel.
Tady ji máme.
Takže je to jedna z osmi stejně pravděpodobných možností.
Náš obličej je neuvěřitelně důležitý, protože je to vnější vizuální část, kterou každý vidí.
Nezapomeňme, že je to také funkční prvek.
Máme silné kosti lebky, která chrání nejdůležitější část našeho těla: mozek.
Je to místo, kde jsou uloženy naše smysly -- náš zrak, náš jazyk, náš sluch, náš čich, naše chuť.
A tato kost je, jak vidíte, poseta světlem prosvítajícím skrz lebku s dutinami, nosní dutinou, která zahřívá a zvlhčuje vzduch, který dýcháme.
Představte si ale, že by ty kosti byly vyplněny celistvou kostí, naše hlava by byla velké závaží a my bychom nebyli schopni ji držet zpříma, nebo se otáčet a dívat se na svět okolo nás.
Tato žena pomalu umírá, protože nezhoubné nádory v kostech obličeje kompletně zničily její ústa a nos, takže nemůže dýchat a jíst.
Ke kostem obličeje, které udávají strukturu našeho obličeje, jsou napojeny svaly, které určují výrazy tváře, což je náš universální vyjadřovací jazyk, náš společenský signální systém.
A přes toto všechno je vrstva kůže, která je neuvěřitelně složitá, prostorová struktura, která se místy otáčí v pravých úhlech, má svá tenká místa jako oční víčka, silná místa jako tváře a také různé barvy.
A pak máme smyslný faktor tváře.
Kde nejradši líbáme ostatní?
Na rty.
Možná jemně okusujeme uši.
Právě obličej je to místo, ke kterému jsme přitahováni.
Ale nezapomeňme ani na vlasy.
Díváte se na obrázek na vaší levé straně -- to je můj syn s jeho obočím stále přítomným.
Podívejte jak divně vypadá bez svého obočí.
Je zde jasný rozdíl.
A představte si, kdyby mu z prostřed nosu rašily chlupy, to by vypadal ještě podivněji.
Dysmorfofobická porucha je extrémní případ toho, že my nevidíme sami sebe tak, jak nás vidí ostatní.
Je šokující pravdou, že vidíme pouze zrcadlové zobrazení nás samých a že vidíme sebe pouze na statických fotografiích, které zachycují pouze nepatrný zlomek našeho života.
Dysmorfofobická porucha je zvrácení faktu, kdy lidé, kteří mohou být velice pohlední, považují sami sebe za velmi ošklivé a neustále hledají pomoc chirurgů, aby opravili jejich vnější vzhled.
To ale nepotřebují, potřebují pomoc psychiatra.
Max mi ochotně zapůjčil tuto fotografii.
Netrpí dysmorfofobickou poruchou, ale využívám jeho fotografii k zobrazení faktu, že vypadá naprosto přesně jako někdo, kdo jí trpí.
Jinak řečeno, vypadá naprosto normálně.
Další věc je věk kdy se náš postoj k tomu jak vypadáme mění.
Děti soudí sami sebe, učí se soudit sami sebe podle chování dospělých okolo nich.
Zde máme typický příklad: Rebecca má nezhoubný nádor krevní cévy, který vyrůstá z její lebky, prorostl jejím nosem a ona má problémy s výhledem.
Jak vidíte, blokuje její výhled.
Je zde také riziko, že při poranění nádoru bude velmi silně krvácet.
Náš výzkum ukázal, že rodiče a blízcí těchto dětí je zbožňují.
Zvykli si již na jejich obličej; myslí si, že jsou jedineční.
Dokonce se někdy rodiče hádají o to, zda-li by jejich děti měly mít tyto léze odstraněny.
Semtam se stane, že reagují smutkem, protože se dítě, které se naučili milovat změnilo tak dramaticky a oni jej nepoznávají.
Ale ostatní dospělí říkají nesmírně ošklivé věci.
Říkají, "Jak si můžete dovolit vzít toto dítě z domova a strašit ostatní lidi.
Neměli by jste s tím něco dělat?
Proč to nenecháte odstranit?"
Ostatní děti ze zvědavosti přijdou a do léze šťouchají, protože jsou přirozeně zvědavé.
A tohle samozřejmě upozorní to dítě na to, že je jiné.
Po operaci se vše vrátí do normálu.
Dospělí se chovají přirozeně a děti si ochotně hrají s ostatními dětmi.
Jako náctiletí -- zkuste si vzpomenout na svou náctiletost -- procházíme dramatickou a mnohdy neúměrnou změnou našeho vzhledu.
Usilovně se snažíme o nalezení naší identity.
Prahneme po uznání našich vrstevníků.
Tudíž je pro nás náš vzhled životně důležitý, protože se jím snažíme promítnout světu.
Jenom si vzpomeňte na ten jediný pupínek akné, který vás mrzačil několik dní.
Jak dlouho jste každý den strávili díváním se do zrcadla abyste si nacvičili svůj cynický nebo vážný pohled nebo jste se snažili vypadat jako Sean Connery, tak jako já zkoušel zvednout jedno obočí.
Jsou to zdrcující léta.
Zvolil jsem tento profilový obrázek Sue, protože zobrazuje jak vyčnívá její spodní čelist a její spodní ret vystupuje dopředu.
Chtěl bych, aby teď všichni v publiku vysunuli svou spodní čelist dopředu, otočili se k člověku vedle vás, vysuňte spodní čelist, otočte se na osobu vedle vás a podívejte se na ně -- vypadají nešťastně.
To je přesně to, co lidé říkávali Sue.
Ona ale nebyla vůbec nešťastná.
Ale lidé jí říkali, "Proč jsi tak nešťastná?"
Lidé neustále nesprávně odhadovali její náladu.
Učitelé a vrstevníci ji podceňovali, ve škole si zní utahovali.
Proto se rozhodla podstoupit operaci obličeje.
Po operaci obličeje řekla, "Můj nový obličej nyní odpovídá mé osobnosti.
Lidé vědí, že jsem zapálená, a že jsem šťastná osoba."
A toto je ta změna, kterou lze dosáhnout pro náctileté.
Je to ale opravdovou změnou a nebo je to pouze produkt představivosti pacientů samotných?
My jsme studovali přístup náctiletých k fotografiím pacientů, kteří podstoupili korektivní obličejovou operaci.
A zjistili jsme -- zamíchali jsme ty fotografie aby nemohli poznat, které jsou před a po zákroku -- zjistili jsme, že pacienti byli považováni jako více atraktivní po zákroku.
Což není překvapivé, ale také jsme je požádali, aby je hodnotili v čestnosti, inteligenci, přátelskosti, násilí.
Všichni byli vnímáni jako méně než je běžné u všech těchto charakteristik -- více násilní atd. -- před zákrokem.
Po zákroku, byli pak považováni za více inteligentní, přátelštější, čestnější, méně násilní -- i přesto, že jsme neoperovali jejich intelekt nebo jejich charakter.
Když lidé zestárnou, ne pokaždé se rozhodnou následovat tento druh operace.
Jejich přítomnost v konzultační místnosti je důsledkem jejich neuvěřitelného osudu.
Co se jim stalo, mohlo být například to, že měli rakovinu nebo nehodu.
Toto je fotografie Henryho dva týdny poté, co mu byl odstraněn zhoubný nádor z levé části jeho obličeje -- jeho lícní kost, horní čelist, oční důlek.
V této fázi vypadá celkem dobře.
Ale během následujících 15 let měl 14 dalších operací, protože nemoc téměř zničila jeho obličej a opakovaně zničila moji rekonstrukci.
Henry mě naučil opravdovou spoustu.
Henry mě naučil, že můžete pokračovat v práci.
Pracoval jako advokát. Pokračoval v kriketu.
Užíval si život naplno. A to pravděpodobně proto, protože měl dobrou a naplňující práci a starostlivou rodinu a byl schopný se sociálně realizovat.
Udržel si svoji klidnou beztarostnost.
Neříkám, že se přes to přenesl; nepřenesl.
Udělal něco víc než to. On to prostě ignoroval.
Ignoroval znetvoření, které ho v jeho životě postihlo a pokračoval bez toho, aby si ho všímal.
A to je to, co tito lidé mohou udělat.
Henriapi také zobrazuje tento fenomén.
Toto je muž okolo dvaceti, jehož první návštěva Británie z Nigérie proběhla kvůli jeho zhoubnému nádoru, který jsme operovali.
Byla to moje nejdelší operace.
Trvala 23 hodin. Dělal jsem ji s mým neurochirurgem.
Odstranili jsme všechny kosti na jeho pravé straně tváře -- jeho oči, jeho nos, kosti lebky, pokožku obličeje -- a zrekonstruovali jsme ji z tkáně na jeho zádech.
Pokračoval pak v práci jako bratr na psychiatrii.
Oženil se a měl syna jménem Jeremiah.
A opět řekl:
"Tato malba mně a mého syna Jeremiaha mě zobrazuje jako úspěšného muže, jakým se i cítím být."
Jeho znetvoření obličeje ho neovlivnilo, protože měl podporu své rodiny, byl úspěšný a spokojený ve své práci.
A tak jsme viděli, že můžeme změnit obličeje lidí.
Ale když měníme obličeje lidí, měníme jejich identitu k lepšímu nebo horšímu?
Kupříkladu, existují dva druhy operací obličeje.
Můžeme je roztřídit takto.
Můžeme říct, že jsou pacienti, kteří si zvolí operaci obličeje -- jako Sue.
Když oni mají operaci obličeje, cítí, že se jejich život změnil, protože ostatní je pak považují za lepší lidi.
Necítí se jinak. Cítí, že získali to, co nikdy neměli, že jejich obličej nyní zobrazuje jejich osobnost.
A tohle je vlastně ten rozdíl mezi kosmetickou chirurgií a tímto druhem chirurgie.
Ale můžete namítnout: "I tento druh operace se dá považovat za kosmetickou."
Pokud uděláte kosmetickou operaci, pacienti jsou často nespokojení.
Snaží se docílit v jejich životech změny.
Sue se nesnažila docílit změny v jejím životě, snažila se, aby její obličej korespondoval s její osobností.
Ale také máme lidi, kteří se nerozhodli mít operaci obličeje.
Lidé, kterým někdo obličej ustřelil.
Posunu to na prázdnou stránku pro ty z vás kdo jsou citlivější.
Tito ji měli z donucení.
A opět zdůrazňuji, že pokud mají starostlivou rodinu a dobrý pracovní život, mohou žít naprosto plnohodnotný život.
Jejich identita se nezmění.
Je tato záležitost okolo vzhledu a jeho posedlostí jím fenoménem západu?
Rodina Muzzety by mohla vyprávět.
Tohle je malá holčička původem z Bangladéše žijící ve východním Londýně, která má obrovský zhoubný nádor na pravé části obličeje, který ji již oslepil a který se rychle zvětšuje a brzo ji zabije.
Po operaci, která odstranila tento nádor ji její rodiče oblékli do nádherných zelených sametových šatiček, do vlasů dali růžovou stužku a chtěli, aby tato malba byla zobrazena všude na světě i přes to, že to byli silně věřící islamisté a její matka byla zahalena v burce.
Tudíž to není západní fenomén.
Neustále soudíme lidi podle jejich obličeje.
Tohle se děje již od dob Lombrosa, který takto definoval obličeje kriminálníků.
Tvrdil, že je možné spatřit kriminálníka podle jejich obličeje na základě fotografií, které mu ukázali.
Dobře vypadající lidé jsou pokaždé považováni za přátelštější.
Podívejme se na O.J ten vypadá dobře.
S ním bychom chtěli trávit čas. Vypadá přátelsky.
Nyní, když víme, že je odsouzený násilník není zase tak dobrý chlapík.
A krása neznamená dobrotu a jistě také neznamená spokojenost.
Mluvili jsme teď o statickém obličeji a soudili jsme ho, ale je pro nás jednodušší soudit hýbající se obličej.
Myslíme si, že můžeme lidi soudit podle jejich výrazů.
Členové poroty ve Spojeném království rádi vidí svědky naživo aby mohli spatřit vypovídající znaky toho, když někdo lže -- mrknutí, zdrženlivost.
Proto chtějí vidět svědky naživo.
Todorov nám říká, že během desetiny sekundy můžeme posoudit něčí obličej.
Jsme nesví z tohoto obrázku?
Ano, jsme.
Líbilo by se nám, kdyby obličej našeho doktora, právníka nebo našeho finančního poradce byl zakryt?
Byli by jsme celkem nesví.
Jsme ale dobří v posuzování vzhledu obličeje a pohybu?
Pravda je, že existuje pravidlo pěti minut -- ne desetiny sekundy jak říka Todorov, ale pěti minut.
Pokud strávíte s někým pět minut, začnete se zajímat o věci mimo vzhled obličeje, a lidé, kteří se vám zpočátku líbí mohou vypadat nudní a my ztratíme zájem.
Lidé, kteří zpočátku nebyli vyhledávaní, protože jsme je nepovažovali za atraktivní se stanou atraktivními díky jejich osobnostem.
Mluvili jsme dost o vzhledu obličeje. Chci se s vámi teď podělit o poznatky z operace, které děláme -- kde jsme a kam míříme.
Tohle je obrázek Ann, které jsme odejmuli její pravou čelist a základnu její lebky.
A jak vidíte na následujícím obrázku, podařilo se nám obličej úspěšně zrekonstruovat.
Ale to nestačí.
Chce být venku na kajaku, chce chodit po horách.
Ona toho dosáhla a tohle je to, čeho musíme dosáhnout my.
Tohle je hrozný obrázek, takže zvedám svoji ruku.
Tohle je fotografie Adiho, manažer Nigerijské banky, kterému ustřelili obličej při ozbrojeném přepadení.
Ztratil jeho spodní čelist, ret, bradu a jeho horní čelist a zuby.
Tohle je laťka, kterou nám nastavil. "Chci vypadat takto.
Takto jsem vypadal před tím."
Za pomoci moderních technologií jsme použili počítače k vytvoření modelu.
Vytvořili jsme model čelisti bez kosti.
Poté jsme k ní ohnuli plát kovu.
Umístili jsme ji tak, aby jsme si byli jistí, že je na správném místě.
Pak jsme vzali kost a tkáň z jeho zad.
Zde vidíte jak to drží ten plát a vidíte vložení implantátů -- a během jedné operace jsme dosáhli tohoto a tohoto.
A tak je pacientův život obnoven. To je dobrá zpráva.
Ačkoliv jeho kůže na bradě nevypadá stejně jako před tím.
Je to kůže z jeho zad.
Je tlustší, tmavší, drsnější, nemá stejný obrys.
A to je to, kde selháváme. A to je případ, kdy potřebujeme transplantaci obličeje.
Transplantace obličeje má svou roli u obětí popálenin, kteří potřebují novou kůži.
Můžeme vyměnit podkožní strukturu kostí, ale nejsme tak dobří při výměně kůže obličeje.
Je tudíž velmi cenné mít tento nástroj dostupný na operačním sále.
Pacienti však budou muset brát léky aby podpořili jejich imunitní systém do konce jejich života.
Co to znamená?
Jsou vystaveni vyššímu riziku infekce a zhoubného bujení.
Toto není transplantát, který zachraňuje život -- jako srdce, játra nebo plíce -- je to transplantát kvality života a jako výsledek mohou pacienti říct, že pokud dostanou zhoubný typ rakoviny za 10 nebo 15 let,
"Kdyby tehdy doktoři použili klasickou rekonstrukční techniku, možná bych dnes neumíral na rakovinu." To zatím nevíme.
Také ale nevíme jak se cítí ohledně uznání a identity.
Bernard Devauchelle a Sylvie Testelin, kteří udělali první operaci vůbec se na toto zaměřili.
Počet dárců bude velmi nízký, protože kdo chce, aby byl obličej jejich milovaných odstraněn krátce po jejich smrti.
Budeme tedy čelit problémům s transplantacemi obličeje.
Lepší zprávou je, že budoucnost je nablízku -- a budoucnost je vývoj tkáně.
Představte si, že můžu udělat biologicky rozložitelnou kůži.
Můžu ji aplikovat na místo, kde má být.
Použijeme několik buněk, kmenových buněk z pacientova boku, trochu geneticky upraveného proteinu a pokud toto necháme pracovat čtyři měsíce, obličej naroste.
Je to trochu jako recept od Julie Child.
Máme ale pořád mnoho problémů.
Máme problém s rakovinou úst.
Stále nevyléčíme mnoho pacientů -- je to nejvíce znetvořující forma rakoviny.
Stále je neumíme dostatečně zrekosntruovat.
V U.K. máme mnoho případů úrazů obličeje u mladých lidí.
Stále neumíme odstranit jizvy.
Musíme toto zkoumat.
A nejlepší zpráva je, že chirurgové vědí, že musíme toto zkoumat.
Založili jsme charitativní organizace, které nám pomohou financovat klinický výzkum abychom zjistili nejlepší formu léčby nyní a lepší formu léčby do budoucna, abychom jen neseděli a neříkali si:
"Celkem nám to jde, nechme to jak to je."
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Chris Anderson mě požádal, abych pro TED shrnul posledních 25 let boje proti chudobě do 10 minut.
Takhle Angličan žádá Ira o stručnost.
(Smích)
Řekl jsem:
"Chrisi, na to by byl potřeba zázrak."
A on na to:
"Bono, nebylo by právě tohle dobré využití tvého mesiášského komplexu?"
Tak jo, dobře.
Pak mě napadlo jít ještě dál než 25 let.
Pojďme ještě před Krista, tři tisíciletí zpátky, do doby, kdy, alespoň v mé hlavě, cesta za spravedlností, pochod proti nerovnosti a chudobě, skutečně začala.
Před třemi tisíci lety, civilizace právě začíná na březích Nilu, nějací otroci, v tomto případě židovští pastýři páchnoucí ovčími sračkami, předpokládám, pohlédli na faráona, sedícího vysoko na trůně, a prohlásili:
"My, Vaše Výsosti, jsme Vám rovni."
A faraon jim odpovídá:
"To tedy ne.
Vy, vaše ubohosti, si snad děláte srandu."
A pastýři říkají:
"Ne, ne, to se tady píše v naší Svaté knize."
Střih do našeho století; stejná země, stejné pyramidy, další lidé šíří stejný nápad rovnosti, ale s jinou knihou.
Tentokrát se ta kniha jmenuje Facebook.
Davy lidí jsou shromážděny na náměstí Tahrír.
Mění sociální sítě z virtuálních na ty skutečné a vlastně restartují 21.století.
Nechci podceňovat to, jak chaotické a ošklivé následky Arabského jara byly, a ani nechci přeceňovat roli technologií, ale tyto události nám daly tušit, co je možné, když se ten prastarý model moci, pyramida, obrátí vzhůru nohama a lidé se ocitnou na vrcholu a faraonové dneška na dně, tak jak se to stalo.
Také nám to ukázalo jak velkou sílu mají informace a jejich sdíleni v boji s nerovností, protože fakta, stejně jako lidé, chtějí být svobodná, a když jsou svobodná fakta, tak svoboda pro lidi je už obvykle za rohem, i pro ty nejchudší z chudých, fakta, která zabrání cynismu a apatii, která vede k lhostejnosti, fakta, která nám říkají, co funguje a co ne, což je důležitější, protože pak to můžeme spravit, fakta, která, když je uslyšíme a nebudeme je ignorovat, nám mohou pomoci postavit se čelem výzvě Nelsona Mandely. V roce 2005 nás požádal, abychom my byli tou velkou generací, která překoná tu nejhorší urážku lidskosti, extrémní chudobu, fakta, která uvedou věci do pohybu.
A tak jsem si řekl; zapomeň na rockovou operu, zapomeň na pompéznost - mé obvyklé triky.
Dneska tady budou zpívat jenom fakta, protože nechám naplno projevit toho cvoka ve mně.
Takže rocková hvězda odchází.
A přichází aktivista jednající na základě fakt, faktivista.
Protože fakta nám říkají, že ta dlouhá, pomalá cesta, dlouhá a pomalá cesta lidstva za rovností se ve skutečnosti zrychluje.
Podívejte se, čeho bylo dosaženo.
Podívejte se na následující data a skutečnost, kterou utváří.
Od roku 2000, od přelomu tisíciletí, dalších osm miliónů pacientů trpící AIDS užívá antiretrovirální léky, které zachraňují životy.
V osmi zemích subsaharské Afriky snížili úmrtnost o 75 procent.
U dětí do pěti let, dětská úmrtnost dětí pod pět let klesla o 2,65 miliónů za rok.
To znamená záchranu 7 256 dětských životů každý den.
Páni.
Páni.
(Potlesk)
Na chvíli se zastavme a přemýšlejme o tom.
Četli jste minulý týden někde něco, co by se alespoň trošičku blížilo důležitosti tohoto čísla? Páni.
Dobré zprávy.
Ale mě žere to, že většina lidí tyhle zprávy asi neslyšela.
Sedm tisíc dětí denně.
Tady jsou dvě z nich.
Tohle jsou Michael a Benedicta, za svůj život vděčí z velké části lékařce Patricii Asamoah - ona je úžasná - a Světovému fondu, který každý z vás finančně podporuje ať už o tom víte, nebo ne.
A Světový fond poskytuje antiretrovirální léky bránící přenosu viru HIV z matky na dítě.
Tyto fantastické zprávy se nestaly samy od sebe.
Bojovalo se, vedly se kampaně a inovovalo se.
A tyto skvělé zprávy přináší ještě lepší zprávy, protože historický vývoj je následující.
Počet lidí žijících ve vyčerpávající, duši drtící, krajní chudobě se snížil ze 43 procent světové populace v roce 1990 na 33 procent v roce 2000 a pak na 21 procent v roce 2010.
To si zaslouží potlesk.
(Potlesk)
Na polovinu.
Na polovinu.
To procento je stále příliš vysoké - stále příliš mnoho lidí zbytečně ztrácí své životy.
Je tu ještě dost práce.
Ale je to dechberoucí.
Jsou to ohromující věci.
A pokud žijete s méně než 1,25 dolaru na den, pokud žijete v takové chudobě, nejsou to jen data.
Je to všechno.
Pokud jste rodič, který chce to nejlepší pro vaše děti - a já jsem... tato rychlá změna je cesta pryč ze zoufalství k naději.
Jestli bude ta křivka pokračovat, podívejte, kam ten počet lidí žijících s 1,25 dolaru na den klesne do roku 2030.
To nemůže být pravda, že jo?
Jestli bude tento vývoj pokračovat, dostaneme se, wow, do nulové zóny.
Pro takové maniaky na čísla jako jsme my, to je erotogenní zóna, a je potřeba říct, že v tuhle chvíli jsem sexuálně vzrušený sběrem těchto dat.
V podstatě jde o ukončení extrémní chudoby, tak jak byla stanovena - život s méně než 1,25 dolaru na den. Očištěno, samozřejmě, o míru inflace z roku 1990.
My prostě milujeme dobrou míru.
To je úžasné.
Teď vím, že někteří z vás si myslí, že všechen tento pokrok byl učiněn v Asii či Latinské Americe nebo v modelových zemích jakou je například Brazílie - a kdo by neměl rád brazilské modely?
Ale podívejte se na subsaharskou Afriku.
Zde je skupina deseti zemí, někteří jim říkají lvi, kterým se v posledních deseti letech podařila kombinace následujícího: zrušení 100 procent dluhů, ztrojnásobení humanitární pomoci, desetinásobný nárůst PZI - to znamená přímé zahraniční investice, které umožnily zčtyřnásobeni domácích zdrojů - to znamená místní peníze, které byly rozumně vynaloženy - to znamená existenci řádné vlády, která snížila dětskou úmrtnost o třetinu, zdvojnásobila počet lidí, kteří dokončí školu, a také se jim podařilo snížit počet lidí žijích v krajní chudobě o polovinu a při takovém tempu se i tato desítka dostane na nulu.
Takže hrdost lvů je důkazem, že to jde.
Tohle všechno má spoustu výhod.
Pro začátek, už nebudete muset poslouchat nesnesitelné, malé a naduté Ježíše jako jsem já.
Co vy na to?
(Potlesk)
A 2028, 2030?
To je za chvilku.
Tou chvilkou myslím, že je to asi tak daleko jako tři rozlučkové koncerty Rolling Stones.
(Smích) Doufám. Opravdu v to doufám.
Teď vypadáme opravdu mladě.
Ale proč tedy z toho všeho neskáčeme radostí?
Ta příležitost je skutečná, ale stejně tak skutečné je nebezpečí.
Nemůžeme toho dosáhnout, dokud nepřijmeme fakt, že toho můžeme dosáhnout.
Podívejte se na tento graf.
Říká se tomu lhostejná setrvačnost.
Takhle to můžeme podělat.
Ale to druhé je opravdu krásné.
Tomu se říká hybná síla.
A takhle můžeme ohnout oblouk dějin směrem dolů k nule, stačí dělat věci, o kterých víme, že fungují.
Takže je to setrvačnost proti hybné síle.
To nebezpečí tu je a samozřejmě, čím blíže se dostanete, tím je to těžší.
Známe ty překážky, které nám stojí v cestě, především teď v těžkých dobách.
Vlastně i dnes ve vašem hlavním městě, v těžkých dobách jsou tu ti, kteří chtějí ušetřit tím, že sníží podporu záchranným programům jako je Světový fond.
Ale vy to můžete změnit.
Můžete říct politikům, že tyto škrty můžou stát životy.
Právě dnes se v Oslu ropné společnosti snaží ze všech sil udržet v tajnosti své platby vládám, které jim umožňují těžit ropu v rozvojových zemích.
Můžete změnit i tohle.
Můžete se přidat k One Campaign a k vůdcům jako je Mo Ibrahim, podnikateli v oblasti telekomunikací.
Snažíme se prosadit zákony, které zajistí, že alespoň něco z toho bohatsví, které je pod zemí, skončí v rukou lidí, kteří žijí nad ní.
My teď víme, že ta největší nemoc ze všech není nemoc.
Ale i proti tomuhle existuje vakcína.
Říká se jí transparentnost, otevřená data. O tom hodně ví TED a lidi okolo něj.
Transparentnost můžete nazvat denním světlem.
A technologie ohromně pomáhá šířit tohle světlo.
Je čím dál těžší skrývat to, že děláte špatné věci.
Dovolte mi, abych vám pověděl o U-reportu, je to věc, ze které jsem opravdu nadšený.
150 000 zúčastněných po celé Ugandě. Mladí lidé ozbrojení 2G telefony a SMSkovou sociální sítí odhalují korupci ve vládě a dožadují se práva vědět, co je v rozpočtu a jak se nakládá s jejich penězi.
To je vzrušující věc.
Podívejte, když už jednou máte tyto nástroje, nemůžete je nevyužít.
A když se už jednou tohle dozvíte, pak už nemůže nevědět.
Ty věci si prostě nemůžete odstranit z mozku, ale můžete odstranit to klišé, ten obrázek v hlavě, prosících a chudých lidí, kteří nedokáží převzít kontrolu nad vlastními životy.
Tohle vymazat můžete, opravdu, protože už to není pravda.
(Potlesk)
Je to transformační.
2030?
V roce 2030 vám roboti nebudou Guinness jen servírovat, budou ho i pít.
Než se tam dostaneme, tak každé místo, kde existuje alespoň nějaká fungující vláda, se tam může dostat taky.
Takže jsem tu - nebo spíš jsme tu, abychom se vás pokusili nakazit tímto ctnostným a na faktech založeným virem, tím, kterému říkáme faktivismus.
Tenhle vir vás nezabije.
Pravě naopak, mohl by zachránit nespočet životů.
Myslím, že my z One Campaign bychom rádi, abyste byli nakažliví, šířili ho, sdíleli ho a posílali jej dál.
Takto se připojíte k nám a nespočtu dalších v tom, o čem jsem přesvědčený, že je to největší dobrodružství, jaké kdy kdo podniknul, v namáhavé pouti za rovností.
Mohli bychom opravdu být tou velkou generací, tak jak nás vyzval Mandela?
Nechť na tu naléhavou výzvu odpovíme vědou, rozumem, fakty a troufám si to říct, city?
Protože je zřejmé, že i faktivisti mají city.
Mám na mysli Waela Ghonima.
Založil jednu ze skupin na Facebooku, která stála za událostmi na náměstí Tahrír v Káhiře.
Skončil za to ve vězení, ale jeho slova jsou vytetována v mém mozku.
"Vyhrajeme, protože nerozumíme politice.
Vyhrajeme, protože nehrajeme jejich špinavé hry.
Vyhrajeme, protože nemáme politickou agendu.
Vyhrajeme, protože slzy, které přicházejí z našich očí, ve skutečnosti přicházejí z našich srdcí.
Vyhrajeme, protože máme sny a jsme ochotni se za ty sny postavit."
Wael má pravdu.
Vyhrajeme, budeme-li pracovat společně jako jeden, protože moc lidí je mnohem silnější než lidé u moci.
Děkuji.
(Potlesk)
Mockrát děkuji.
(Potlesk)
Obdivuji řecké sochy. Obdivuji starověké sochy, sochy z klasického období, a hlavně jejich zdrženlivost a harmonii. Obdivuji zejména helenistické sochy a to kvůli dvěma fragmentům z velkého vlysu z Pergamonu.
První má ve středu Athénu, a druhá Dia.
Kombinují vše, co je na sochách ze starověkého řecka skvělého a to zejména lásku k lidskému tělu, ale také cit pro výraz a drama, které si s Helénismem často spojujeme.
Helenistické období je poslední období řeckého umění, jeho poslední fáze.
Po smrti Alexandra Velikého.
Alexandr, jehož otec byl král v severním Řecku, v Makedonii, dobil celé Řecko a obsadil obrovské území za původními hranicemi Řecka.
Při svém výboji rozšířil vliv řecké kultury na mnohem větší území.
Ano, v určitém smyslu pořečtil tato území. Udělal z něj Řecko.
Jeho říše se rozkládala od staré civilizace Egypta až k hranicím mezi Persií (dnešní Írán) a Indií až do samotného údolí Indu. Bylo to obrovské území.
Po jeho smrti se říše rozdělila mezi jeho čtyři generály. Jeden z generálů opevnil vyvýšené území na pobřeží Turecka, protože se mu zdálo strategicky důležité. Založil zde vojenskou posádku a tak vznikl Pergamon, ze kterého se stalo pergamské království.
A obyvatelé toho města postavili tuto nádhernou sochařskou kompozici oltáře, tento vlys.
Tato scéna znázorňuje bitvu mezi obry, bohy a bohyněmi hory Olymp.
Díváme se na nebeskou bitvu nesmírných proporcí.
Jde o velkou mýtickou bitvu mezi obry a olympskými bohy o nadvládou nad zemí a vesmírem.
Začněme tedy fragmentem, který má ve svém centru bohyni Athénu.
Je elegantní a krásná i v tomto okamžiku, kdy zdolává divokého obra Titána. Je zřejmé, kdo vyhraje.
Athéna má vše pod kontrolou.
Uchopila Alkyonea za vlasy, nadzdvihla ho do vzduchu, a přemohla.
Jeho matka mu nemůže pomoci, ačkoli šílí strachem nad tím, co se stane s jejím synem.
Neznámý umělec vytvořil tento obraz velmi mistrně:
Pozorovatel nejdříve uvidí samotnou Athénu, místo, kde měla hlavu.
Dál pokračuje pohledem na krásnou paži, kterou skoro až něžně drží Akyonea.
Dále pokračuje okolo jeho loktu a pak pohledem sleduje jeho tvář a pokračuje dolů, na hruď.
Athénin had ho hryže do pravého boku.
Pohled pak pokračuje na úžasnou křivku, kterou vytváří jeho torzo směrem k nohám. Pohled se však na chvíli zastaví jakoby zadrhne na průniku pláště vytesaného do hloubky.
A to nakonec dovede náš pohled zpět na matku Alkyonea.
Je to jakoby Athéna, mocná bohyně, byla obklopena divokými postavami, které odráží a zároveň je korunována okřídlenou Níké, která přilétá zezadu s korunou vítězství.
Spojuje se zde pocit postav přicházejících zezadu, zespodu, jde o úplný chumel pohybu a intenzivní pocit dramatického vyvrcholení.
Jakoby se mramorový povrch vzpínal pohybem proti směru hodinových ručiček okolo Athénina štítu, který je jeho středem.
Prostor je plný šikmých čar, které pak vdechují život do kamene.
Jsou v něm hluboké zářezy, které vytváří jasné kontrasty mezi klíčovými částmi znázorněných těl a temnotou za nimi.
Navíc je zde zarážející složitá kompozice znázorněných těl.
Athéna, která se pohybuje dopředu a doleva, drží paži vpravo.
Pak Alkyoneos zdvíhá hlavu, trhá rameny, a jeho nohy jsou stále za ním. Toto je vrcholné sochařské zobrazení lidského těla.
Představte si, jak tento vlys vypadal, když byl ještě pokryt barvou.
Často vnímáme řeckou sochu přesně takto zářivě bílý mramor.
Ale musíme si uvědomit, že sochy byly ještě namalovány.
Podívejme se na fragment s Diem ve středu.
Stejně jako Athéna, zdá se, že i on je v klidu a má situaci pod kontrolou.
Není pochyb, kdo tady zvítězil.
Zeus je velmi mocná postava.
Zde vidíme hrudní koš a břicho, a okolo nohou má obtočenou až divokou či živou látku pláště. A nebojuje jen proti jednomu ale hned třem obrům najednou.
Ale naštěstí je králem bohů a tudíž má na to pomocníky, orly a blesky. Ano.
Vpravo nahoře je vidět orel, který představuje Dia, jak útočí na staršího titána.
Orel tedy upoutal pozornost jednoho z obrů.
Zeus pak může bojovat s obrem u svých nohou. Ten klečí na kolenou a brzy bude poražen.
Na Diově druhé straně je vidět obr, se kterým už skoncoval. Jakoby seděl na skále. Má ránu ve stehně.
Vypadá jako ochromen loučí. Jedná se ale o řecké znázornění Diových blesků. Tak to muselo bolet.
(smích) To jistě.
Ze scény vystupuje pocit hrdinství, rovnováha, v tomto vypjatém momentu, který do sebe vtáhne diváka.
Šlo o symbol, který svědčil o řeckém strachu, ale také optimismu, že mohou překonat chaos.
Tato bitva je pak metaforou vítězství řecké kultury nad vším neznámým, nad nepochopitelnými silami přírody.
A také představuje vojenské vítězství nad jinými kulturami, kterým nerozuměli a jichž se také báli.
Vystupme tedy po schodech velkého oltáře, do nejsvětějších prostorů velkého oltáře, kde hořel oheň, zřejmě Diův, a kde mu byly nabízeny oběti.
Tyto postavy jakoby se chtěly odtrhnout ze stěny a to je zřejmé ve chvíli, kdy kráčíme vzhůru po schodech.
Jsou zde chvíle, kdy postavy z tohoto reliéfu jakoby spočinou kolenem na schodech, a doslova sestoupí do našeho prostoru.
Například jedna z mořských nymf jejíž nohy končí velkým hadím ocasem, vystupuje na schodiště.
Je to úžasný pocit, že postavy vstupují do našeho světa.
Okolo se odehrává drama, přenáší se do našeho prostoru. Musel to být ohromující pohled.
Na mysl přichází jedna otázka, proč jsou tyto sochy zde, v Berlíně? Odpověď se nalézá v politickým ambicích Pruska.
Prusko se chtělo vyrovnat Francii a Británii, a tak chtělo mít velké muzeum, které by ukázalo civilizace minulosti. Tak by se Prusko stalo pokračovatelem klasické tradice, kterou tak obdivovalo 19. století.
Berlín se chtěl stát novým Římem.
Jedním z velkých činů Pergamského Muzea v Berlíně byla místo pověšení vlysů na stěnu rekonstrukce celého oltáře z existujících vlysů. Tak si můžeme vychutnat pocit, jaké to asi bylo ve městě Pergamon ve 3. století př. n. l.
Takže kdybychom byli ve 3. století, byli bychom na Akropoli.
Na vrcholu. Ve městě Pergamon. Asi 20 mil od pobřeží, které je nyní Tureckem.
Vyšli bychom pahorek a našli bychom zde oltář zasvěcený Diovi. U něj by byla velká knihovna, která prý měla na 200 tisíc svitků.
Posádka pro vojáky, královský palác.
A toto drama okolo nás, pronikající do našeho prostoru. Musel to být úžas vzbuzující zážitek.
Někteří z vás se mohou divit, proč si děláme starosti s Drakeovou rovnicí.
Proč nás láká experimentovat s počtem detekovatelných civilizací v galaxii, když nemáme žádné důkazy k těmto domněnkám.
Nevíme, na jak velké části planet, na kterých by se byl život schopný udržet, skutečně život je.
Nevíme o všech těch planetách, na kterých je život, jaký zlomek těchto planet má inteligentní život a jaká část těch civilizací používá elektromag. záření jako formu komunikace. Neznáme tyto odpovědi.
Pravděpodobně nebudeme nějaké z těchto odpovědí znát ještě po nějaký čas.
Takže jaký je účel tohoto cvičení?
A je to správný úhel pohledu.
Drakeova rovnice nebo i ta malá rovnice, kterou jsme zde uvedli, není rovnicí v pravém slova smyslu, kterou můžeme bezprostředně aplikovat na nějaký konstrukční problém nebo nějaký fyzikální problém nebo cokoli jiného.
Vidím to trochu víc jako experiment.
Je na tom zajímavé to, že to může formovat náš způsob přemýšlení o tomto problému. Já si myslím, že to je ta největší hodnota.
Pravděpodobně v blízké době nedostaneme jasné číslo, ale vede nás to k přemýšlení o těchto zajímavých problémech. Co to znamená, nebo co si myslíme, že se musí stát na planetě pro vznik života, i když má všechny potřebné podmínky?
Co to potom znamená pro věci, které nakonec dosáhnou bodu, ve kterém máte inteligentní život?
A ve skutečnosti je to pravděpodobně 2 000 let zpět, kdy nebyl žádný způsob, jak zjistit přibližný odhad počtu hvězd v galaxii. Teď v tom začínáme být dobří.
Před 20 až 30 lety by bylo nemožné říci zlomek hvězd, které mají planety, ale teď jsme našli exoplanety.
Sledujeme kmitání hvězd.
Nacházíme, získáváme stále více přesných nástrojů.
Takže můžeme začít přemýšlet o planetách, které jsou svojí velikostí blíže Zemi, děláme v tom pokroky.
Jsou zde další nepřímé metody přemýšlení o tom. Některé z exoplanety vypadají, jako by byly ve správné zóně a vypadají jako by měly správné chemické prvky na bázi získaných informací. takže možná jsou schopné udržet život.
A tak jak jde čas a jak se technologie stále zlepšují, můžeme to dělat stále lépe a lépe.
Ale asi se to v nejbližší době nestane a skutečná hodnota toho je uspořádat naše myšlenky o tom opravdu zajímavého tématu.
Další věc, o které chci mluvit, je malé ujasnění toho, o čem jsem mluvil v minulém videu.
V minulém videu jsem o tomto "L" řekl, že je to životnost civilizace, ale skutečně relevantní je životnost civilizací, zatímco jsou detekovatelné. Takže detekovatelné.
To neznamená, zda je civilizaci okolo 100 let, ale vypouští nějaký typ věci, kterou můžeme detekovat.
Zajímá nás 5 000 let, nebo 10 000 let nebo 100 000 let, kdy používali nějaký typ komunikace, nebo nějaký typ elektromagnetických vln, které bychom mohli detekovat, až by jednoho dne dosáhly k nám.
Teď další věc, kterou chci ujasnit, je, že jsme si povídali o počtu právě teď detekovatelných civilizací.
A napíšu to do uvozovek, protože nemluvíme o civilizacích, které jsou nám možná dokonce rovnocenné, které vynalezly rádiovou komunikaci v pořadí před 100 000 lety, protože nemohou být dál než 100 světelných let daleko od nás, jestli chceme objevit jejich signály.
Kdyby byly na druhé straně galaxie, tak bychom nebyli schopni detekovat jejich signál po další desítky tisíc let.
Takže když mluvím o "teď", tak myslím signály, které dostáváme.
Signály, které přijímáme.
Tyto signály jsou přijímány právě teď.
Takže byste měli civilizaci, která vynalezla rádio před 70 000 lety, ale jsou 70 000 světelných let daleko a možná se zhroutili před 10 000 lety, ale my právě dostáváme jejich první rádiový signál.
Takže to by byla civilizace, kterou bych počítal do rovnice, kterou jsme si uvedli.
Jen si to zopakujeme a pak si trochu pohrajeme s čísly. Zopakujme si to.
Toto je číslo našeho odhadu počtu hvězd v galaxii.
Vynásobíme to tímto, a teď známe počet hvězd v naší galaxii, které mají planety.
Vynásobíte to "Np", průměrný počet planet, kde by se byl schopen udržet život, a tyto první tři členy nám dají celkový počet planet v galaxii, na kterých se byl schopen udržet život v nějakém bodě jejich historie. Vynásobíme to tímto.
Toto je počet planet v galaxii, které zachovávaly skutečný život.
Ne pouze způsobilost k tomu. Na nich byl někdy v jejich historii skutečný život.
Vynásobím to tím.
Toto je zlomek těch, na kterých se vyvinul inteligentní život. Počet planet s inteligentním životem někdy v jejich historii.
Vynásobím to tímto zlomkem.
Součinem těchto členů máte počet planet v galaxii, na kterých byl inteligentní život, který se stal zjistitelným, začal vysílat nějaký druh rádiových signálů. Některé typy věcí jako tato v některém bodě jejich historie.
Součin těchto prvních šesti členů nám udává počet detekovatelných civilizací, které se objevily v nějakém bodě historie hvězd, slunečních soustav, planet, které jsou přímo tady.
Nás zajímají ty, které můžeme detekovat teď.
Nestaráme se o ty, které přišly a odešly a jejich rádiový signál prošel kolem nás, zatímco jsme stále ještě žili v jeskyních nebo jsme byli lovci a sběrači.
Staráme se o ty, jejichž rádiový signál k nám přichází právě teď.
A to je důvod, proč tady máme tento člen.
Toto je trvání detekovatelných civilizací, takže čas, kdy právě vysílali rádiový signál, dělený životem těchto planet nebo slunečního systému nebo této hvězdy.
Takže pro všechny hvězdy nebo planety, které vyhověly všem těmto kritériím byla pravděpodobnost toho, že vysílají...
Takže v nějakém bodě historie tady byla detekovatelná civilizace nebo více, které vysílaly nějaký typ rádiového signálu.
Ale jaká je ta pravděpodobnost, že se to děje právě teď?
Takže toto je zjistitelná životnost této civilizace, vydělená životem této sluneční soustavy nebo této planety. Protože hvězda a sluneční soustava a planeta budou mít, přibližně mají pár stovek tisíc let, nebo dokonce pár milionů let, a protože my tady přemýšlíme v miliardách, tak budou mít zhruba stejnou životnost.
A pokud to chceme udělat trochu více zajímavé tak řekněme, že i Slunce má životnost.
Řekněme, že se Zemí a naší slun. soustavou má životnost zhruba 10 miliard let.
A řekněme, že my jako lidé, budu hodně optimistický, jsme detekovatelní jako civilizace po milion let. Takže máme naše nejlepší dny ještě před sebou.
Takže jsme detekovatelní po milion let.
Takže toto období tady bude přesně 1 milion z 10 miliard.
Takže to bude 1 děleno 10 000.
Takže přestože můžeme vysílat detekovatelné signály po milion let, tak je relativní šance k celému rozsahu historie planety a našeho Slunce.
Když se někdo náhodně podívá na naši slun. soustavu v náhodném čase její historie a náhodné části v těch 10 miliardách let, je tady pouze šance 1/10 000, že nás budou pozorovat právě v čase, kdy vysíláme signály.
Za předpokladu, že by nebyly žádné další civilizace na Marsu nebo Venuši, nebo že by nebyly žádné další civilizace na Zemi. Před stovkami tisíci let, kdyby to dělali, by měli šanci jen 1/10 000, že nás detekují, za předpokladu, že by nás pozorovali.
Mohly zde být civilizace, které zde byly asi před třemi miliony let a mohly provádět celá hledání mimozemského života a možná jsou 20 nebo 100 nebo 1 000 světelných let daleko a zamířily své teleskopy na nás. Ale před milionem nebo dvěma miliony lety je mohly namířit na směr našeho Slunce a nedostaly by žádné rádiové signály a říkali si:
"Člověče, kdy se nám ten mimozemský život hodlá ukázat?".
Dokonce i když se Slunce a Země nakonec vyvinou až v nás, tak by nebyly schopny nás pozorovat, protože když nás pozorovaly, bylo to mimo 1 okno z 10 000.
Jaký je objem této krabice?
Zatlačme na krabici, ať se otočí.
To je ale krása.
Můžeme klidně sedět a otáčet si krabicí.
A zdá se, že všechno bylo změřeno v metrech.
Takže i objem budeme měřit v metrech krychlových.
Naší jednotkou bude krychle.
Pokud se zamyslíme, kolik krychlových metrů se vejde do této krabice, máme zadání příkladu. Musíte jen vynásobit tři různé rozměry této krabice.
Pokud chcete počet krychlových metrů, které se sem vejdou, bude to 6 metrů krát 8 metrů krát 7 metrů, což vám dá hodnotu v metrech krychlových.
Pojďme vypočítat, co tu máme.
6 x 8 je 48
Uvidíme, jestli to zvládnu zpaměti.
48 x 7 je jako 40 x 7, což je 280 plus 8 x 7, což je 56 280 plus 56 bude 336.
Zkontrolujme naše řešení.
A teď ještě jednou.
Jaký je objem této krabice?
Znovu máme výšku 6 stop.
Nyní je vše změřeno ve stopách.
Známe šířku 4 stopy.
A můžeme vynásobit výšku se 4 stopami šířky.
6 x 4 je 24 x 2 je 48 stop 48 stop krychlových.
Otázka je: Kolik stop krychlových se sem vejde?
Pokud vynásobíme různé rozměry změřené ve stopách, spočítáme, kolik krychlových stop se vejde do této krabice.
Jako dítě jsem byla vychovávána původními havajskými staršími - třemi staršími ženami, které se o mě staraly, když moji rodiče pracovali.
Jsme v roce 1963.
Jsme u oceánu, stmívá se.
Sledujeme vycházející hvězdy a pohyb proudů.
Je to kus pláže, který dobře známe.
Hladké oblázky na písku nám jsou povědomé.
Kdybyste ty ženy viděli na ulici v jejich zašlém oblečení, mohli byste je mylně považovat za chudé a hloupé.
To by byla chyba.
Ty ženy jsou potomky polynéských mořeplavců školených dávnými postupy jejich předků.
A teď je předávají mně.
Učí mě jména větrů a dešťů - astronomii podle rodokmenu hvězd.
Na horizontu vychází nový měsíc,
Havajané říkají, že je to dobrá noc na rybaření.
Začínají pozpěvovat, (havajský popěvek)
Když skončí, posadí se do kruhu a požádají mě, abych si přisedla.
Chtějí mě učit o mém osudu.
Myslela jsem, že tím prochází každé sedmileté dítě. (smích)
"Dívenko, jednoho dne se svět dostane do nesnází.
Lidé zapomenou na svou moudrost.
Bude potřeba hlasů starších ze všech vzdálených končin světa, aby se svět zase dostal do rovnováhy.
Vydáš se daleko.
Občas to bude osamělá pouť.
Budeš na ní bez nás.
Ale pohlédneš do očí zdánlivých neznámých a rozpoznáš svou ohana, svou rodinu.
A bude to vyžadovat tebe celou, tebe celou."
Ta slova jsem si uchovala po celý život.
Protože myšlenka na to, zvládnout to sama, mě děsí.
Jsme v roce 2007.
Jsem na dalekém ostrově v Mikronésii.
Satawal je půl míle dlouhý a míli široký.
Je domovem mého mentora.
Jmenuje se Pius Piailug.
Mau je palu, kněz mořeplavců.
Také jej považují za nejlepšího hledače vln na světě.
Na ostrově už je jen hrstka paluů.
Jejich tradice je tak mimořádná, že tito námořníci se plavili tři miliony mil čtverečních Pacifikem bez jakýchkoliv nástrojů.
Byli schopni dát dohromady přírodní zákonitosti za použití vycházejících a zapadajících hvězd, souslednosti a směru vln, letových tras některých ptáků.
I jen ten nejjemnější odstín barvy spodní části mraku jim dal informaci a pomohl jim určit směr s tou nejjemnější přesností.
Když se západní vědci připojili k Mauovi na kánoi a sledovali ho, jak vstupuje do loďky, vypadalo to, že se stařec chystá odpočívat.
Ve skutečnosti, vnitřek kánoe je lůnem pro vesla.
Je to to nejpříhodnější místo, ve kterém cítíte rytmus a souslednost a směřování vln.
Mau ve skutečnosti shromažďoval s použitím celého svého těla přesné údaje.
Tak ho to učili už od doby, co mu bylo pět.
Věda možná tento postup nechápe, ale polynéští mořeplavci jej používají i dnes, protože jim pomáhá přesně určit úhel a směr jejich vesel.
Palu také měl záhadnou schopnost předpovídat počasí na dny dopředu.
Někdy jsem byla s Mauem během oblačné noci a seděli jsme na tom nejvýchodnějším pobřeží ostrova a on zpozorněl.
A pak řekl,
"Tak jo, jdeme".
Zahlédl první záblesk světla - věděl, jaké bude počasí v následujících třech dnech. Jejich výsledky, z hlediska intelektu i vědy, jsou mimořádné a jsou tak moc příhodné pro dobu, ve které se nacházíme, kdy procházíme bouří.
Nacházíme se v tak zásadní chvíli naší společné historie.
Přirovnávali je k astronautům - ty staré mořeplavce, kteří brázdí širé otevřené ocenány v kánoích s dvojitým trupem tisíce mil od malého ostrova.
Jejich kánoe, naše rakety, jejich moře, náš vesmír.
Moudrost starších není pouhou sbírkou příběhů o starých lidech na nějakém vzdáleném místě.
Je to součást našeho společného příběhu.
Je to lidská DNA.
Nemůžeme si dovolit ji ztratit. Jsme v roce 2010.
Jak předpovídaly havajské ženy, které mne vychovávaly, svět je v nesnázích.
Žijeme ve společnosti přecpané daty, a stejně hladovíme po moudrosti.
Jsme propojeni 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu, ale úzkost, strach, deprese a osamělost jsou neustále na vrcholu.
Musíme upravit své směřování.
Africký šaman řekl,
"Vaše společnost se klaní šaškovi, zatímco král stojí v chudém oblečení."
Spojení mezi minulostí a budoucností je křehké.
To znám velmi zblízka, protože i když cestuji po celém světě, naslouchám příběhům a zachycuji je, trpím.
Pronásleduje mne skutečnost, že už si nepamatuji jména větrů a dešťů.
Mau skonal před pěti měsíci, ale jeho odkaz a ponaučení žijí dál.
A mně to připomíná, že na celém světě existují kultury s vlastním rozsáhlým věděním, stejně mocné jako mikronéští mořeplavci, kteří se vytratí, že toto je odkaz k úžasné, úžasné technologii a vědě a moudrosti, která rychle mizí.
Protože když umře stařec, jako byste vypálili knihovnu.
A na světě jsou knihovny zapáleny.
Jsem vděčná za skutečnost, že jsem měla mentora jako byl Mau, který mě naučil, jak se plavit.
A já si uvědomuji, díky našemu sdílenému učení, že pokračujeme s hledáním cesty.
A on řekl toto:
"Ostrov je kánoí; kánoe je ostrov."
Měl tím na mysli, že když jste na cestách a daleko od domova, vaše přežití závisí na každém, kdo je s vámi.
Cestu nemůžete uskutečnit o samotě, ani tomu tak nikdy být nemělo.
Pojetí "každý sám za sebe" je zcela neudržitelné.
A vždy bylo.
A tak bych vám na závěr nabídla toto:
Planeta je naší kánoí a my jsme cestovatelé.
To pravé směřování začíná v lidském srdci.
Je to ta nejdůležitější mapa ze všech.
Společně poplujeme v míru.
(potlesk)
Babylonské věže
Babylonská věž, zbudovaná v druhém tisíciletí p. ř. n. l. ve starověkém městě Babylonu v Iráku, byla v průběhu dějin častým předmětem uměleckého zobrazení a představuje silný symbol mýtu a reality.
Když uvažujeme o Babylonské věži, často si vzpomeneme na tuto malbu, kterou vidíte za mnou několikrát zvětšenou, oproti originálu.
V ní holadský malíř Breughel v šestnáctém století přivedl na svět tuto úžasnou budovu, která se tyčí nad světem od doby, kdy byla sepsána kniha Genesis.
Jedná se o malbu, na kterou je třeba se dívat velmi pozorně.
Je plná neobyčejných věcí.
Pozoruhodné je zejména to, že část věže je zcela dokončená a část je stále ještě v počátečním stádiu. Asi bychom čekali, že věž bude navyšována postupně až bude celá dokončena, ale u velkých staveb to tak nebývá.
Nicméně, lidé si často neuvědomují, že samotná Babylonská věž, jak si ji představoval autor této malby, byla kdysi skutečnou budovou zvanou Zikkurat.
Souběžně s touto historickou zprávou nám Starý zákon říká, že věž, jejíž vrchol měl sahat k nebesům, se stala symbolem lidské ambice v dobách, kdy celý svět hovořil jedním jazykem.
V místě Nabuchadnezarovy ohromné budovy Zikkuratu nezbylo nic. Všechny cihly zmizely.
Při zeměměřičském průzkumu však bylo zjištěno, že plocha půdorysu věže činila přibližně 91 metrů čtverečních.
Byla to obří budova.
Po shromáždění důkazního materiálu byl učiněn závěr, že výška samotné budovy musela dosahovat asi 70 metrů.
Do tohoto modelu byly přidány lidské figurky v měřítku pro lepší představu o tom, jak obrovská tato stavba byla a jak se za dnů své slávy tyčila nad lidskými životy podobně jako Babylonská věž, o které čteme v Bibli.
Bible nám říká, že člověk měl být za stavbu věže až k nebesům potrestán. Trestem mělo být stvoření různých jazyků, aby byli lidé rozděleni a nemohli si porozumět.
Má fascinace Babylonskou věží začala kolem roku 1991 po setkání s jejími obrazy, například s proslulou Breughelovou malbou.
Anne Desmet je jednou ze současných vystavujících výtvarnic, v jejíž tvorbě přetrvává fascinace tímto výjevem.
Příběh Babylonské věže je pro mne významný, protože v něm vidím symbol lidského úsilí a také pošetilosti, kombinaci lidské ctižádosti, ideálů a snů. A možná také občasného sebepřehánění.
Přesto je však na té ctižádosti něco podivuhodného.
Naše vlastní generace, která se setkává s apokalyptickými momenty
- 11. září bylo zjevně dalším z nich - je nucena o této historické tradici Babylonské věže přemýšlet. V dnešní době se zdá být stále velmi aktuální.
V tomhle videu bych se chtěl trochu zamyslet nad tím, jak vlastně Úřad pro statistiky práce vypočítává míru nezaměstnanosti.
Abychom to zjistili, začneme s celou populací USA.
A nyní to je, pokud jsou má čísla správná, 304 milionů lidí.
Populace USA.
Ne všech těchto 304 milionů lidí je schopno pracovat včetně mého 2,5 letého syna a právě narozené dcery. Když uvažujete o míře nezaměstnanosti, chcete brát v úvahu procento lidí, kteří jsou ve skutečnosti dostatečně staří na to, aby pracovali.
Kteří mohou být ve skutečnosti teoreticky zaměstnáni.
Vezmeme podmnožinu populace USA a zamyslíme se nad tím, kdo je v podstatě dospělý, kdo je v produktivním věku.
Tahle podmnožina zde jsou lidé starší 16ti let. Lidé, kteří mohou legálně pracovat, a číslo, které zde mám je 100... promiňte, tady je to 237 milionů lidí.
237 milionů lidí.
Nemůžeme říct, že všichni tito lidé by mohli pracovat, protože mnoho z nich studuje na univerzitě, někteří z nich studují na střední škole, někteří z nich nemají schopnost pracovat, někteří z nich mohou být v důchodu.
Co chceme udělat, je vzít podmnožinu této populace, která je v podstatě část pracovní síly pracující nebo aktivně hledající práci.
Nechte mě to nakreslit.
Tohle zde je pracovní síla.
Pracovní síla. Nejsou to lidé v důchodu nebo studenti univerzity.
Tihle lidé budou tady a předpokládáme, že je jim 16 let a více.
Pracovní síla... nebo bych měl říct pracující nebo aktivně hledající práci. A za chvilku se hlouběji zamyslíme nad tím, co znamená aktivně hledající práci.
Aktivně hledající práci.
A to číslo, pokud jsou má čísla správná, je zhruba 154 milionů. Ačkoli čísla zde nejsou tak důležitá. Důležitější je, jak se vypočítává samotná míra nezaměstnanosti.
A potom v rámci pracovní síly máte podmnožinu. Tohle jsou pracující a aktivně hledající práci. Máte podmnožinu pracující síly, kterou tvoří aktivně hledající práci.
Nemají práci, ale aktivně ji hledají.
Tady jsou nezaměstnaní a aktivně hledající.
Aktivně hledající je pravděpodobně důležitější než si na první pohled uvědomujete.
A tohle číslo pro účely argumentace je zhruba 15 milionů lidí.
15 milionů lidí.
Pokud máte práci, jste zde. Pokud práci nemáte, ale aktivně ji hledáte, budete tady.
Co za chvilku uvidíme, že pokud nemáte práci a aktivně ji nehledáte, můžete pracovat. Ve skutečnosti můžete být tady.
Tohle bude zajímavé, když se zamyslíme nad trendy v míře nezaměstnanosti, když roste nebo klesá.
Ale abychom viděli, jak se míra nezaměstnanosti vypočítává, uděláme tenhle příklad.
Míra nezaměstnanosti je doslova počet nezaměstnaných lomeno ceková pracovní síla.
V této situaci by to bylo 15 milionů... to je počet nezaměstnaných a aktivně hledajících... lomeno celková pracovní síla.
Lomeno 154 milionů a když budeme mít kalkulačku, dá nám to v tomto příkladu... míra nezaměstnanosti je 15 děleno 154 milionů.
Je to zhruba 9,7, pokud to napíšeme jako desetinné číslo 0,097. Když to napíšeme jako procento, bude to 9,7%.
Tohel je zhruba 9,7%.
Řekl jsem vám, že důležité budou detaily a důvod proč, protože se dějí zajímavé věci, když lidé přestanou hledat práci nebo když práci začnou hledat.
Řekl jsem, že nezaměstnaní a aktivně hledající jsou tady v té skupině.
Pokud jste nezaměstnaný, pokud nemáte práci a aktivně ji nehledáte, ve skutečnosti nejste součástí pracovní síly.
A můžete říct:
Sale, co znamená aktivně hledat práci?
A znamená to, že jste v minulosti hledali práci nebo ji aktivně hledáte, udělám to jinou barvou, v minulých 4 týdnech.
Minulé 4 týdny.
A můžete říct:
Sale, jak vědí, zda těchto 15 milionů lidí aktivně hledalo práci v minulých 4 týdnech?
A odpověď je, že dělají průzkum.
Nebudou se dotazovat každého člověka ve skupině pracovní síly nebo populaci USA nebo všech 15 milionů, kteří jsou nezaměstnaní.
To by bylo logisticky nemožné.
Co dělají je průzkum a nyní je to zhruba 60 000 lidí každý měsíc. A v podstatě se jich ptají jste zaměstnaný, jste nezaměstnaný. Pokud jste nezaměstnaný, hledal jste si práci v minulých 4 týdnech?
Pokud jste hledal práci v minulých 4 týdnech jako nezaměstnaná osoba, spadnete do této skupiny. Jste aktivně hledající.
Jste stále součástí pracovní síly.
Ale pokud jste již tak znechuceni, že práci již nehledáte, možná jste to vzdali, potom jste z pracovní síly vyhozeni.
A to je to, co si většina lidí neuvědomuje.
Pokud jsou věci dost špatné a lidé jsou opravdu znechuceni, máte ve skutečnosti lidi opuštějící celkovou pracovní sílu.
Abyste viděli, jak to ovlivňuje čísla, představte si situaci.
Tohle je nyní míra nezaměstnanosti.
Existuje 15 milionů lidí, kteří jsou nezaměstnaní a aktivně hledají práci.
Řekněme, že je strašná recese nebo deprese a 5 milionů z těchto lidí bude znechuceno. V minulých 4 týdnech nehledali nebo už vůbec nehledají práci.
Možná už úplně přestali nebo si chtějí dát jen přestávku.
Co uděláme, že z této skupiny odebereme 5 milionů lidí.
Vezmeme 5 milionů lidí a přesuneme je sem mimo pracovní sílu.
Co se stane, když to uděláte?
Nyní bude oficiální počet nezaměstnaných 10 milionů. Nyní to bude 10 milionů.
A jaký je počet pracovní síly?
Pamatujte si, že úplně opustili tenhle zelený kruh.
Také opustili pracovní sílu.
Počet pracovní síly je nyní 149 milionů.
V této špatné situaci, kdy lidé opouštějí pracovní sílu, bude nyní míra nezaměstnanosti 10 milionů nezaměstnaných nebo aktivně hledajících práci lomeno pracovní síla 149 milionů. Pracovní síla se smrskla, protože někteří jsou znechuceni.
Jakou tady dostaneme míru nezaměstnanosti?
Máme 10 děleno 149, to nám dá 6,7%.
To je fascinující.
Pokud jsou věci dostatečně špatné a lidé ve skutečnosti opustí pracovní sílu, potom míra nezaměstnanosti klesne, protože se pracovní síla zmenšuje.
Jiná věc se může stát, když jsou věci opravdu dobré, a máte 10 milionů lidí, kteří tu sedí. Jsou to buď okrajově připojení pracovníci, což jsou lidé, kteří doufají, že získají práci, ale v minulých 4 týdnech ji nehledali. Nebo to mohou být znechucení pracovníci, kterým by celkem nevadilo pracovat, ale vzdali hledání.
Potom budou součástí oficiálně nezaměstnaných.
Těchto 10 milionů by vzrostlo na 20 milionů. Nyní je tohle číslo 20 milionů a tahle zelená část vzroste o 10 milionů.
Nyní by to bylo 159 milionů.
V této situaci by oficiálně nezaměstnaných bylo 20 milionů a celá pracovní síla by byla 159 milionů. A nyní máte situaci. Máte 20 děleno 159 miliony, což je 12,6%. zhruba 12,6%.
Celý smysl tohoto videa... neříkám, že míra nezaměstnanosti způsobem jakým je vypočítávána je špatná nebo zavádějící.
Jen jsem vám chtěl ukázat, že to ne vždy dává celkový obrázek, konkrétně to jediné číslo. A existují další míry nezaměstnanosti, které jsou trochu odlišné, ale tahle titulní míra nezaměstnanosti, která se typicky uvádí ve zprávách nezachycuje celý příběh.
V podstatě nezahrnuje lidi, kteří mohou opouštět pracovní sílu, když se věci zhorší. V této situaci by míra nezaměstnanosti pravděpodobně plně neuváděla, jak jsou věci špatné.
A také nezachycuje lidi, kteří vstoupili do pracovní síly a za této situace by podle míry nezaměstnanosti vypadaly věci horší než jsou, když se ve skutečnosti zlepšují
Rád bych se nyní věnoval nejnebezpečnějšímu zvířeti na světě.
Když se nad tím zamyslíte, většinu lidí asi napadne lev, tygr nebo žralok.
Ale nejnebezpečnějším zvířetem je samozřejmě komár.
Komáři zabili více lidí než jakýkoliv jiný tvor v lidské historii.
Vlastně i kdybychom všechny ostatní sečetli, komáři stále vedou.
Zabili také více lidí než války a mor.
A přece byste se domnívali, že díky vědě a společenskému pokroku, lepším městům, lepší civilizaci, lepší hygieně a bohatství, se budeme zlepšovat v tom, jak s komáry naložit a zpomalit tak tuto chorobu.
Ale ve skutečnosti tomu tak není.
Pokud bychom to dokázali, neměli bychom ročně 200 až 300 miliónů nakažených malárií. A neměli bychom milión a půl mrtvých v důsledku malárie. Také bychom neměli nemoc, která byla před 50 lety téměř neznámá, ale která se náhle proměnila v nejnebezpečnější virovou nákazu přenášenou komáry.
A tou je horečka dengue.
Před 50 lety o ní téměř nikdo neslyšel, rozhodně nikdo v Evropě.
Ale v současnosti se podle Světové zdravotnické organizace horečkou dengue nakazí ročně 50 až 100 miliónů lidí.
To je stejné, jako by se každoročně nakazila celá populace Velké Británie.
Podle jiných odhadů je to číslo zhruba dvojnásobné, tedy dvakrát tolik nakažených.
A horečka dengue se šíří závratnou rychlostí.
Během posledních 50 let její výskyt mezi obyvatelstvem vzrostl třicetinásobně.
Rád bych nyní vysvětlil, co to horečka dengue je, pro ty, kteří to nevědí.
Představte si, že jedete na dovolenou.
Třeba někam do Karibiku, nebo do Mexika. Můžete jet také do Latinské Ameriky,
Asie, Afriky nebo do Saudské Arábie.
Můžete se vydat do Indie, na Dálný východ.
Nezáleží na tom.
Jde o stejný druh komára a stejnou nemoc, která vám hrozí.
A teď si představte, že vás kousne nakažený komár.
Můžou se u vás projevit příznaky podobné chřipce.
Ty mohou být celkem mírné.
Může vám být nevolno, bolet vás hlava, svaly jako by se vám zatínaly a můžete se také cítit, jako by vám někdo lámal kosti.
A to je přezdívka, kterou tato nemoc získala.
Horečka lámající kosti, protože tak se můžete cítit.
Zvláštní na této nemoci je, že když vás komár kousne a tuhle nemoc proděláte, vaše tělo si vytvoří protilátky, takže když znovu přijdete do styku se stejným kmenem, nic vám nehrozí.
Nejde však o jeden virus, ale o čtyři.
A ta samá ochrana, která vám dává protilátky a chrání vás proti viru, kterým jste už kdysi onemocněli, naopak zvyšuje vaši vnímavost vůči dalším třem.
Takže až příště dostanete horečku dengue, pokud jde o jiný kmen viru, jste náchylnější a pravděpodobně budete mít horší příznaky a také závažnější průběh nemoci, tedy hemoragickou horečku či šokový syndrom.
Věřte, že nechcete touto nemocí onemocnět jednou a určitě jí nechcete onemocnět znovu.
Proč se však tak rychle šíří?
A odpověď je tady.
Tohle je Aedes aegypti.
Tenhle komár, jak jeho jméno napovídá, pochází ze severní Afriky a rozšířil se po celém světě.
Ve skutečnosti jeden komár během svého života urazí okolo 180 metrů. Daleko se po svých nedostanou.
Ale jsou dobrými stopaři, především jejich vajíčka.
Kladou je do čisté vody, do nádrže, do kaluže, do misky pro ptáky, do květináče, všude, kde je čistá voda, nakladou svá vajíčka.
A pokud je tato voda blízko přístavu nebo nějakého dopravního uzlu, vajíčka se pak dostanou do celého světa.
A přesně to se také stalo.
Lidstvo rozvezlo tato vajíčka do celého světa a tento hmyz tak zamořil více než 100 zemí, takže 2,5 miliardy lidí dnes žije v zemích, kde tento druh komára zdomácněl.
Jen abyste měli představu, jak rychle k tomu došlo. V polovině 70. let Brazílie prohlásila: "U nás žádní Aedes aegypti nejsou."
V současnosti vynakládají miliardu dolarů ročně, aby se tohoto problému zbavili, aby ho dostali pod kontrolu. Jeden jediný druh komára.
Předevčírem, nebo včera, nepamatuju se, jsem viděl zprávu z Reuters, v níž stálo, že Madeira zaznamenala první případy dengue, asi 52 případů a dalších asi 400 podezření.
To bylo před dvěma dny.
Zajímavé je, že na Madeiře se tento hmyz objevil v roce 2005, a dneska, za pár let, jsou tu první případy horečky dengue.
Jak vidíte, je zřejmé, že kde se vyskytne tenhle komár, brzy se objeví i dengue.
Jakmile je tento komár na vašem území, stačí, aby přijel někdo nakažený dengue a kousnul ho komár, pak kousnul někoho dalšího a dalšího a najednou je tady epidemie.
Ale v zabíjení komárů musíme být přece dobří, že ano.
Nejde přece o nic těžkého.
Existují dva základní způsoby.
Prvním je použití larvicidů.
Jde o chemikálie, které vypustíte do vody , kde se komáři množí.
V městském prostředí je to však velmi složitý úkol.
Musíte dostat chemikálii do každé louže, každé misky s vodou, do každého kmene stromu.
Není to prakticky proveditelné.
Druhé, co můžete udělat, je zabíjet hmyz poletující kolem.
Tady je obrázek dýmování.
Tady vidíte někoho, jak vhání chemikálie do kouře a v podstatě je tak šíří do okolí.
To samé můžete dělat s běžným rozprašovačem.
Nejde o zrovna šetrný způsob, a kdyby byl účinný, nedocházelo by k tak prudkému nárůstu počtu komárů ani nakažených horečkou dengue.
Není to tedy příliš efektivní způsob, ale zdá se, že nic lepšího momentálně nemáme.
Nejlepším způsobem, jak se můžete chránit, stejně jako já, je nosit dlouhý rukáv a k tomu trochu repelentu.
Začněme tedy od začátku.
Navrhněme nový produkt a řekněme, co od něj očekáváme.
Určitě chceme něco účinného, co sníží populaci komárů.
Nemá přece smysl zabíjet tu a tam jednotlivé komáry.
Chceme něco, co jejich množství jednoznačně zmenší tak, aby nemohli přenášet nemoci.
Je jasné, že takový produkt musí být bezpečný pro člověka, protože v jeho blízkosti ho budeme používat.
Musí být bezpečný.
Nechceme také, aby měl trvalé dopady na životní prostředí.
Nechceme udělat něco, co bychom nemohli odčinit.
Možná za 20 až 30 let přijde lepší produkt.
Dobrá. Nechceme tedy trvalý dopad na životní prostředí.
Zároveň by to mělo být relativně levné nebo úsporné, jelikož se tenhle problém týká velkého množství zemí, některé z nich jsou rozvojové, a některé nízkopříjmové.
A konečně, chceme něco, co zabírá jen na tento konkrétní druh.
Chceme se zbavit komárů, kteří šíří dengue, ale nechceme ničit ostatní hmyz.
Některý je žádoucí a důležitý pro ekosystém.
Tento druh komára však není, je to vetřelec.
Takže se nechceme zbavit všeho hmyzu, ale jenom tohoto.
Většinou zjistíte, že tento hmyz žije v okolí vašeho domu, takže ať uděláme cokoliv, musíme se soustředit na něj.
Musíme ten nový prostředek dostat k lidem do domu, do jejich ložnic a kuchyní.
Komáři mají dvě důležité vlastnosti, které nám v našem úsilí velmi pomáhají.
Zaprvé - samci nekoušou.
Pokud vás tento komár kousne, jde o samičku.
Samec nekouše, nemůže vás kousnout, nemá k tomu uzpůsobený sosák.
Ten má jenom samička.
Druhou vlastností je, že samci jsou velmi úspěšní v nalézání samiček.
Pokud vypustíte samce komára, můžete si být jisti, že najde samičku, pokud v okolí nějaká je.
My jsme tedy obě ty vlastnosti využili.
Typická situace vypadá následovně, sameček potká samičku a mají spoustu potomků.
Jediná samička dokáže naklást najednou až 100 vajec a během celého života asi 500.
Avšak pokud je sameček nositelem genu, který způsobí jeho potomkům smrt, tak nemohou přežít a místo pěti set komárů nepoletuje okolo žádný.
A pokud jich dokážete vypustit více, já je nazývám sterilními, potomci ve skutečnosti zahynou v různých fázích vývoje, ale pro teď je budu nazývat sterilními.
Pokud dokážete do přírody vypustit více těchto sterilních samců, pak je pravděpodobnější, že samička potká sterilního samce, spíše než plodného, a to způsobí úbytek celé populace.
Takže samečci budou hledat samičky a spáří se,
Pokud to dopadne dobře, nebudou mít potomky.
Pokud nenajdou samičku, tak stejně zahynou.
Přežijí jen několik dní.
Přesně zde se nyní nacházíme.
Tuto technologii se podařilo před pár lety vyvinout na univerzitě v Oxfordu.
Vlastní společnost, Oxitec, pro kterou posledních deset let pracujeme, funguje podobně jako farmaceutické společnosti .
Takže po deseti letech výzkumu a testování, jsme se dostali do stavu, kdy věříme, že jsme hotovi.
A tak jsme se vydali do světa, vždy se souhlasem místních autorit a vždy s potřebnými povoleními.
Provedli jsme zkoušky na Kajmanských ostrovech, menší v Malajsii a další dvě teď v Brazílii.
A jaké jsou výsledky?
Vlastně velmi dobré.
Asi po čtyřech měsících po vypuštění, se nám podařilo snížit populaci komárů
- ve většině případů se jedná o malé vesnice, okolo 2000 až 3000 obyvatel, začínáme pomalu - podařilo se nám snížit populaci komárů během čtyř měsíců asi o 85 %.
Dál se to vlastně hodně těžko počítá, protože komárů už moc nezbývá.
Přesně to se stalo na Kajmanských ostrovech, stejně jako v Brazílii, během pokusů.
A v současnosti se snažíme o to zaměřit se na větší města, okolo 50 000 obyvatel, abychom viděli, jak to funguje ve velkém.
V Oxfordu máme výrobní jednotku, vlastně kousek na jih od Oxfordu, kde tyto komáry vytváříme.
Na ploše jen o něco větší než tenhle červený koberec jich dokážeme vytvořit asi 20 miliónů za týden.
A pak je převážíme po světě.
Není to moc drahé, vlezou se do hrnku na kávu, takový kávový hrnek dokáže pojmout asi tři milióny vajíček.
Takže náklady na přepravu náš příliš netrápí.
Takže máme něco, co by se dalo nazvat továrnou na komáry.
A v Brazílii, kde jsme prováděli některé pokusy, brazilská vláda sama postavila svou vlastní továrnu na komáry, mnohem větší, než je ta naše a používáme ji pro to, abychom zvýšili svou působnost v Brazílii.
Zde to vidíte. Poslali jsme tam komáří vajíčka.
Oddělili jsme samce od samiček.
Samce jsme dali do malých nádob a auto jede po silnici a vypouští komáří samce po cestě.
Ve skutečnosti je to o něco složitější.
Je třeba je vypustit tak, abyste dobře pokryli celou oblast.
Takže se podívate na mapu na Googlu, rozdělíte ji, spočítáte si, kolik komáři uletí, a postaráte se o to, aby byli vypuštěni tak, aby se pokryla celá oblast a pak jedete zase zpátky a během chvilky se vám podaří populaci komárů zdecimovat.
To samé se nám daří v zemědělství.
Připravujeme několik zemědělských plodin a doufám, že se nám brzy podaří získat prostředky, abychom se mohli vrátit zpátky a zaměřit se na malárii.
Takže takto na tom v tuto chvíli jsme, a dovolte mi ještě několik poznámek o tom, že toto je další ze způsobů, jak biologie doplňuje chemii v některých oblastech našeho společenského pokroku.
A tyto biologické přístupy se projevují v různých formách, a když se zamyslíte nad genetickým inženýrstvím, nyní jsme schopní průmyslově zpracovávat enzymy, máme geneticky navržené enzymy v jídle.
Máme geneticky modifikované plody a farmaceutika, máme nové vakcíny, všechny tyto věci používají v podstatě stejnou technologii, ale s jinými výsledky.
A já jsem pro, samozřejmě, že jsem.
Jsem pro především tam, kde staré technologie nemají uspokojivé výsledky a staly se nepřijatelnými.
A přestože technologie jsou podobné, výsledky jsou velmi, velmi odlišné, a pokud se kupříkladu podíváte na náš přístup a srovnáte ho s geneticky modifikovanými potravinami, obě technologie usilují o vytvoření velkého užitku.
Obě mají navíc jednu výhodu, že výrazně snížíme používání pesticidů.
Ale zatímco při genetické modifikaci potravin je cílem chránit rostlinu a dát jí nějakou výhodu, to, co děláme s komáry my, je to, že jim dáváme vlastně tu největší nevýhodu, jakou můžou mít, tedy že nejsou schopní se množit.
Takže pro komáry je to slepá ulička.
Mockrát vám děkuji.
Mnoho z vás pravděpodobně zná příběh o dvou obchodnících, kteří jeli na začátku 20. století do Afriky. Byli vysláni, aby zjistili, jaké jsou tam možnosti obchodu s obuví.
Zpátky do Manchesteru posílali telegramy.
Jeden z nich napsal:
"Situace beznadějná. Stop.
Nenosí boty."
A ten druhý:
"Výjimečná příležitost.
Zatím nemají žádné boty."
(Smích)
Nyní je podobná situace v oblasti klasické hudby, protože někteří lidé se domnívají, že klasická hudba zaniká.
Ale pak jsou lidé jako já, kteří si myslí, že to pořádné teprve přijde.
A tak místo toho, abych ukazoval statistiky a trendy a vyprávěl o orchestrech, které končí, a o mizejících nahrávacích společnostech, si raději zkusíme dnes večer takový experiment.
Experiment to vlastně úplně není, protože už předem vím, jak dopadne.
Takže než -- (Smích)
-- než začneme, potřebuji udělat dvě věci.
Tou první je, že vám připomenu, jak zní, když sedmileté dítě hraje na klavír.
Možná takové dítě máte doma.
A hraje nějak takhle.
(Klavír)
Vidím, že někteří z vás to dítě poznávají.
Pokud se učí hrát další rok, je mu teď osm, tak zní asi takhle.
(Klavír)
Dál se učí a chodí na hodiny, je mu teď devět.
(Klavír)
Další rok hraní a výuky, už mu je deset.
(Klavír)
A tady většina z nich s hraním přestane.
(Smích) (Potlesk)
Pokud by ale ještě jeden rok vydrželi, uslyšeli byste tohle:
(Klavír)
Ta změna není v tom, co si asi myslíte, totiž že najednou hraje s nadšením, baví ho to, je ponořen do hudby, nebo změnil učitele, přišla puberta nebo cokoli.
Ve skutečnosti se stalo to, že snížil množství důrazů.
Všimněte si, nejdřív hrál s důrazem na každém tónu.
(Klavír)
Pak s důrazem na každém druhém tónu.
(Klavír)
Poznáte to podle pohybu mé hlavy.
(Smích)
Devítileté dítě dává důraz na každou čtvrtou notu.
(Klavír)
Desetileté na každou osmou.
(Klavír)
A jedenáctileté zahraje na jeden důraz celou frázi.
(Klavír)
Ani vlastně nevím, jak jsem se dostal do téhle pozice.
(Smích)
Neřekl jsem si, že teď posunu jedno rameno, teď pohnu celým tělem.
Ne, to hudba mě dotlačila k tomu, čemu říkám hraní na jedné půlce.
(Klavír)
Můžu hrát i na druhé půlce.
(Klavír)
Na jedné z mých prezentací seděl nějaký člověk; pracoval jsem tam s mladým pianistou.
Ten člověk byl ředitel jedné firmy z Ohia.
Mluvil jsem k tomu mladému pianistovi a říkal mu: "Tvůj problém je, že hraješ na dvou půlkách. Měl bys hrát jen na jedné."
A takhle jsem ho naklonil, zatímco hrál.
A hudba najednou vzlétla.
Dala se do pohybu.
Posluchačům se zatajil dech, když slyšeli ten rozdíl.
Pak jsem dostal od toho pána z Ohia dopis.
Psal: "Byl jsem dojat.
Když jsem se vrátil, přebudoval jsem celou firmu do jednopůlkové organizace."
(Smích)
Tou druhou věcí, co chci udělat, je povědět vám něco o vás.
Teď tu je asi 1600 lidí.
Odhaduji, že pro asi 45 z vás je vážná hudba vášní.
Zbožňujete ji, vaše rádio je vždy naladěno na klasiku.
V autě máte CD s vážnou hudbou, chodíte na koncerty, vaše děti hrají na hudební nástroje.
Neumíte si svůj život bez vážné hudby představit.
To je první skupina, poměrně malá.
Další skupina je větší.
To jsou lidé, kterým klasická hudba nevadí.
(Smích)
Máte za sebou dlouhý den, přijdete domů, nalijete si sklenici vína a dáte si nohy na stůl.
Trocha ztlumeného Vivaldiho nic nezkazí.
(Smích)
To je ta druhá skupina.
Ve třetí skupině jsou pak ti, kdo nikdy vážnou hudbu neposlouchají.
Není to součást jejich života.
Můžou ji sice zaslechnout třeba na letišti, (Smích) možná kousek z pochodu z Aidy, když vchází do vestibulu.
Ale to je tak všechno.
Tahle skupina lidí je asi největší.
Pak je tu ještě malá skupinka lidí, kteří tvrdí, že vůbec nemají hudební sluch.
Myslí si to o sobě překvapivé množství lidí.
Vlastně často slyším:
"Můj manžel nemá hudební sluch."
(Smích)
To ale není pravda. Každý má hudební sluch.
Pokud byste hudební sluch opravdu neměli, nemohli byste v autě přeřadit na jinou rychlost.
Nepoznali byste rozdíl mezi člověkem z Texasu a člověkem z Říma.
A telefon.
Když vám zavolá matka a řekne "Ahoj", nejen že víte, kdo volá, ale i jakou má zrovna náladu.
Všichni máme úžasný sluch.
A všichni máme hudební sluch.
Ale něco vám řeknu. Neodejdu odsud, dokud tu bude tak velká propast mezi těmi, kteří vážné hudbě rozumějí a mají ji rádi, a těmi, kteří k ní nemají vůbec žádný vztah.
Lidi bez hudebního sluchu už odsud zmizeli.
Ale i tak je mezi těmi třemi skupinami velká propast.
Neodejdu tedy, dokud úplně všichni v této místnosti, všichni v přízemí a v celém Aspenu a každý, kdo se teď dívá, vážné hudbě neporozumí a nezačnou ji milovat.
Budeme na tom teď pracovat.
Asi jste si všimli, že nemám vůbec žádné pochybnosti o tom, že se mi to povede.
Jedna z vlastností vůdce totiž je, že vůbec nepochybuje o schopnostech lidí, které vede k tomu, aby uskutečnili to, co je v jeho představách.
Představte si, že by Martin Luther King řekl:
"Měl jsem sen. Ale nevím teda, jestli to někoho bude zajímat."
(Smích)
Dobře. Mám tady skladbu od Chopina.
Krásné Chopinovo preludium.
Někteří z vás to budou znát.
(Hudba)
Víte, co si myslím, že se v této místnosti asi stalo?
Když jsem začal, mysleli jste si:
(Hudba) "Příští rok bychom asi neměli jezdit na dovolenou na stejné místo jako letos."
(Smích)
Zvláštní, jak nám tyhle myšlenky tak nějak vplují do hlavy.
Samozřejmě -- (Potlesk)
-- samozřejmě, že pokud je skladba dlouhá a vy za sebou máte náročný den, myšlenky se vám zatoulají.
Váš společník vás pak dloubne do žeber se slovy:
"Vzbuď se!
To je kultura!" A vy se pak budete cítit ještě hůř.
Napadlo vás ale někdy, že důvodem, proč u vážné hudby usínáte, nejste vy sami, ale my, hudebníci?
Když jsem hrál, pomyslel si někdo z vás:
"Proč hraje s tolika důrazy?"
Pokud bych přitom takhle kýval hlavou, určitě byste si to pomysleli.
(Hudba)
Od teď pokaždé, když uslyšíte vážnou hudbu, vždy budete umět tyto důrazy rozeznat.
Pojďme se podívat, o co vlastně jde.
Tohle je tón H. Vedle něj máme C.
C má za úkol, aby H znělo smutně. A opravdu to dělá, nemyslíte?
(Smích)
Skladatelé to vědí.
Pokud chtějí smutnou skladbu, zahrají tyhle dvě noty.
(Hudba)
Spíš je to ale H se čtyřmi smutnými tóny.
(Smích)
Teď sestupuje k A. Teď ke G a potom k F.
Máme tedy H, A, G, F.
Po H, A, G, F očekáváme jaký tón?
Tohle vypadá jako trefa do černého.
Zkusme to znovu.
Ó, znělka TED.
(Smích)
Všímáte si, že opravdu všichni máme hudební sluch?
V každé vesnici v Bangladéši nebo v Číně to vědí: tadadada--dá. Všichni čekají na E.
Ale Chopin nechtěl dojít k E tak brzy, protože co by se stalo?
Pamatujete si Hamleta?
1. dějství, 3. výstup:
Hamlet zjistí, že mu strýc zabil otce.
Chodí pak za strýcem a chce ho zabít.
Pak si to ale vždy rozmyslí a takhle se to pořád opakuje.
A kritikové, kteří všichni seděli v zadní řadě, na to museli mít názor, tak říkali:
"Hamlet je lenoch."
(Smích)
Nebo říkali: "Hamlet má Oidipův komplex."
Ne. Hra by jinak skončila moc rychle, hlupáku.
Proto Shakespeare do Hamleta přidal tolik dalších věcí. Ofelie se zblázní, další děj zabudovaný do hlavního příběhu, Jorikova lebka, hrobníci.
To vše má zdržet děj -- až do 5. dějství, kdy Hamlet strýce zabije.
S Chopinem je to stejné. Dojde skoro až k E a pak si řekne: "Ups, radši se ještě vrátím a sjedu to znova."
Tak to zahraje ještě jednou.
Tady ho to nějak nadchlo, ale to nás teď nezajímá.
Teď zahraje Fis a dostane se až dolů k E, to ale není ten správný akord.
Akord, který hledá, je tenhle, a on místo něj dá... tomuhle se říká klamavý závěr, protože nás trochu klame.
Svým studentům vždy říkám:
"Pokud zrovna hrajete klamavý závěr, nezapomeňte zvednout obočí, aby to všichni věděli."
(Smích) (Potlesk)
Dobře. Dostali jsme se tedy až k E, není to ale ono.
Zkusíme E ještě jednou. Opravdu to nefunguje.
Teď to zkouší ještě jednou. Pořád to nefunguje.
A znova.
Až nakonec ...
Jeden pán v první řadě udělal "mmm".
To je to samé, co dělá, když přijde večer domů, unavený po dlouhém dni, vypne motor v autě a řekne si:
"Á, jsem doma." Všichni víme, kde je naše "doma".
A tohle je skladba, která se vrací domů z daleka.
Zahraju to teď celé a vy to budete sledovat.
H, C, H, C, H, C, H -- dolů k A, G a F.
Skoro dojde až k E, ale ještě to nekončí.
Zpátky nahoru k H. Tady je nadšen. Pokračuje k Fis a dolů k E.
Tady je ten špatný akord. A znova.
Nakonec dojde až k E a jsme doma.
A teď vám ukáži hraní na jedné půlce.
(Smích)
Protože pro mě, abych mohl přejít od H až k E, musím přestat myslet na každou jednotlivou notu mezi tím a místo toho přemýšlet o dlouhé lince vedoucí od H k E.
Nedávno jsme byli v JAR.
Nemůžete být v téhle zemi bez toho, abyste si nevzpomněli na Mandelu uvězněného 27 let.
Na co celou dobu myslel?
Na oběd?
Ne, přemýšlel o budoucnosti JAR a jejích obyvatel.
To byla jeho vize; větší měřítko.
Jako se pták letící nad polem nestará o ploty, které jsou pod ním. Rozumíte?
Takže teď sledujte celý úsek od H do E.
Než zahraju tuhle skladbu úplně celou, mám na vás ještě poslední prosbu. Vzpomeňte si na někoho, koho jste milovali a kdo už není s vámi. Milovaná babička, partner, někdo ve vašem životě, koho jste měli opravdu rádi, ale kdo už s vámi není.
Myslete na toho člověka a zároveň sledujte linku od H do E a uslyšíte vše, co chtěl Chopin sdělit.
(Hudba) (Potlesk)
Možná se divíte, proč tleskám.
To samé jsem dělal v jedné škole v Bostonu se sedmdesáti dětmi okolo dvanácti let.
Přesně jako vám jsem jim všechno vysvětlil.
Na konci se skoro zbláznili, pořád tleskali.
Já jsem tleskal, oni tleskali.
Pak jsem se zeptal:
"Proč tleskám?"
A jedno z dětí řeklo:
"Protože jsme vás poslouchali."
(Smích)
1600 zaneprázdněných lidí, každý dělá něco jiného.
To je přece něco.
Jsem si jist, že každý z vás poslouchal, rozuměl a byl dojat.
Úplnou jistotu samozřejmě nemám.
Ale řeknu vám, co se mi jednou stalo.
Byl jsem v Irsku během nepokojů před deseti lety a pracoval jsem s dětmi katolíků a protestantů na tématu řešení konfliktů.
A zkusil jsem to samé i s nimi.
Poněkud riskantní pokus, byly to děti ulice.
A jedno z nich za mnou další ráno přišlo a řeklo mi:
"Víte, nikdy v životě jsem vážnou hudbu neposlouchal, ale když jste hrál tu šoférovu skladbu..." (Smích)
"... Mého bratra zastřelili minulý rok a já jsem vůbec nebrečel. Ale když jste včera večer hrál, byl to on, na koho jsem myslel.
A po tvářích se mi kutálely slzy.
A víte co, udělalo mi dobře, že jsem za bratra brečel."
V té chvíli jsem si uvědomil, že vážná hudba je pro každého.
Pro každého.
Jak bychom chodili -- víte, my hudebníci to vidíme jinak.
Říká se, že 3 % populace má rádo vážnou hudbu.
Pokud by se nám to podařilo zvýšit na 4 %, naše problémy by zmizely.
Já říkám:
"Jak byste chodili?
Jak byste mluvili?
Jak byste žili, kdybyste přemýšleli o tom, že 3 % populace poslouchá vážnou hudbu?
Jak byste chodili?
Jak byste mluvili?
Jak byste žili, kdybyste si mysleli, že každý má rád vážnou hudbu -- jen o tom zatím neví?"
(Smích)
Jsou to dva úplně jiné světy.
Jednou jsem zažil něco úžasného. Bylo mi 45 let, dirigoval jsem už 20 let a najednou jsem si něco uvědomil.
Dirigent je jediný člen orchestru, který nevydává žádný zvuk.
Moje fotka se sice objevuje na obalu CD -- (Smích)
-- ale dirigent je úplně zticha.
Jeho síla závisí na tom, jak dobře dokáže nadchnout lidi kolem sebe.
Tenhle okamžik všechno změnil. Doslova mi změnil život.
Hráči z mého orchestru pak za mnou přišli a ptali se:
"Bene, co se stalo?" Tohle se stalo.
Uvědomil jsem si, že mým úkolem je povzbuzovat jiné lidi.
A chtěl jsem samozřejmě zjistit, jestli se mi to daří.
Jak to ale zjistit?
Podíváte se lidem do očí.
Pokud jejich oči září, víte, že to děláte správně.
S tou září byste mohli rozsvítit celou vesnici.
(Smích)
Dobře. Pokud máte kolem sebe zářící oči, víte, že to děláte správně.
Pokud ne, musíte se začít ptát. Na tuhle otázku: Kým jsem, že mým hráčům nezáří oči?
To samé můžeme dělat i s dětmi.
Kým jsem, že mým dětem nezáří oči?
To je úplně jiný svět.
Pomalu končí náš týden na horách a vrátíme se do normálního světa.
A to je čas, kdy bychom si měli položit tuhle otázku:
Kým jsme, když se vracíme do běžného života?
Víte, že já své měřítko úspěchu mám.
Je jednoduché.
Nezávisí na slávě ani na moci.
Závisí na tom, kolik zářících očí kolem sebe mám.
Mám ještě jednu myšlenku, a tou je, že opravdu záleží na tom, co říkáme.
Záleží na našich slovech.
To jsem se naučil od ženy, která přežila Osvětim jako jedna z mála.
Do Osvětimi se dostala, když jí bylo patnáct, jejímu bratrovi bylo osm a rodiče zmizeli.
Řekla mi:
"Ve vlaku do Osvětimi jsem se podívala dolů a všimla jsem si, že bratr nemá boty.
Řekla jsem mu:
"Seš opravdu tak hloupej, že si neumíš ohlídat svoje věci?"
Způsobem, jakým starší sestry mluví ke svým mladším bratrům.
Naneštěstí to ale byla poslední věc, co mu řekla, protože znovu ho už nikdy neviděla.
Nepřežil.
Když pak z Osvětimi vyšla, něco si slíbila.
Povídala mi o tom. "Vyšla jsem z Osvětimi zpět do života a učinila jsem slib.
Můžeme to udělat i my?
Ale uškodíme tím sami sobě i ostatním.
Je to ale možnost, ke které časem můžeme dospět.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Zářící oči!!
Děkuji, děkuji.
(Hudba)
Pokud jste slepým dítětem v Indii, velmi pravděpodobně se budete potýkat s přinejmenším dvěma opravdu špatnými zprávami.
První špatná zpráva je, že šance na podstoupení léčby jsou extrémně malé, prakticky žádné, což je dáno tím, že většina léčebných programů slepoty v zemi, je zaměřena na dospělé, a je jen velmi málo nemocnic, které jsou vybaveny pro léčbu dětí.
Ve skutečnosti, pokud jste měli být léčeni, můžete skončit jako osoba, kterou léčí někdo, kdo nemá lékařské pověření, jak ukazuje případ z Rádžasthánu.
Toto je tříleté osiřelé děvče, které mělo šedý zákal.
A tak ji její ošetřovatelé vzali k vesnickému léčiteli, a ten namísto aby navrhl jejím ošetřovatelům vzít ji do nemocnice, rozhodl se vypálit jí břicho rozžhavenými železnými tyčemi, aby tak vyhnal démony.
Druhou špatnou zprávu by vám dali neurovědci, kteří vám řeknou, že pokud je vám více než čtyři či pět let, tak že i pokud by se jim povedlo vám oko napravit, šance, že se mozek naučí vidět, jsou velice malé -- opět, malé až žádné.
A tak když jsem slyšel tyto dvě věci, velmi hluboce mě trápily, jak z osobních důvodů, tak z vědeckých důvodů.
Dovolte mi začít s osobními důvody.
Bude to znít banálně, ale je to upřímné.
Tohle je můj syn Darius.
Jako čerstvý otec mám kvalitativně odlišné cítění k tomu, jak křehké děti jsou, jaké jsou naše povinnosti vůči nim a kolik lásky k nim můžeme chovat.
Udělal bych naprosto cokoli, abych pro Dariuse získal léčbu, a bylo mi řečeno, že zde mohou být další Dariusové, kterým se nedostane léčba, což je vnitřně špatné.
Takže tohle je osobní důvod.
Vědecký důvod je ten, že představa neurovědy o kritickém období -- že jestliže je mozek starší než čtyři či pět let, pak ztrácí schopnost se učit -- se mi příliš nepozdávala, protože si nemyslím, že tato myšlenka byla adekvátně ověřena.
Počátek této myšlenky pochází z práce Davida Hubela a Torstena Wiesela, dvou harvardských výzkumníků, kteří v roce 1981 získali Nobelovu cenu za studium zrakové fyziologie, což jsou neskutečně úžasné studie, nicméně jsem přesvědčen, že část jejich práce byla vztažena na doménu lidí předčasně.
Pracovali s koťaty, s různými schématy deprivace, a tyto studie, které se datují zpět do 60. let, jsou nyní uplatňovány na děti.
A tak jsem cítil, že potřebuji udělat dvě věci.
První: zajistit péči dětem, kterým je v současné době odepřena léčba.
To je humanitární mise.
A vědeckou misí by mělo být testovat hranice zrakové plasticity.
A tyto dvě mise, jak můžete říci, do sebe skvěle zapadají.
Jedna zapadá do druhé, a ve skutečnosti by byla jedna bez druhé nemožná.
Takže, k provedení těchto dvou misí jsem před pár lety zahájil Projekt Prakaš.
Prakaš, jak mnozí z vás vědí, je sanskrtské slovo pro světlo, což odráží myšlenku přinést světlo do života dětí, a také máme šanci vrhnout světlo na některé z nejhlubších záhad neurovědy.
A logo -- i když vypadá mimořádně irsky, je ve skutečnosti odvozeno z indického symbolu Diya, hliněné lampy.
Celkové úsilí Prakaše má tři části: najít a identifikovat děti, které potřebují péči; léčit; a provádět další studie.
Chci vám ukázat krátký videoklip, který ilustruje první dvě části této práce.
Toto je terénní stanice provozovaná ve škole pro slepé.
(Text:
Většina z dětí je zcela a trvale slepá ...)
Pawan Sinha:
Takže, protože toto je škola pro slepé, mnoho dětí má trvalé poškození.
Tohle je případ mikroftalmie, což je poškození očí, které je trvalé.
Nemůže být léčeno.
Tohle je extrémní mikroftalmus, zvaný enoftalmus (oko vklesné do očnice).
Ale často se setkáváme s dětmi, které mají zbytkové vidění, a to je velice dobrý znak toho, že jejich stav může být léčitelný.
Takže po prohlídce převezeme děti do nemocnice.
Tohle je nemocnice v Dillí, se kterou spolupracujeme,
Oční nemocnice charity doktora Schroffa.
Má velmi dobře vybavené pediatrické oční centrum, které bylo pořízeno částečně díky daru od Charity Ronalda McDonalda.
Takže jezení hamburgerů vlastně pomáhá.
Tito zkoušející nám dovolují zlepšit oční léčbu mnoha dětí a ...
... pomáhají nám najít děti, které se mohou účastnit Projektu Prakaš.)
Jakmile se přiblížíte k očím těchto dětí, uvidíte příčinu jejich slepoty.
To bílé, co vidíte ve středu jejich zorniček, jsou vrozené zákaly, tedy neprůhledné čočky.
V našich očích jsou čočky čisté, ale u těchto dětí se čočky staly neprůhlednými, takže se nemohou dívat na svět.
Tak se dítěti dostalo léčby.
Uvidíte to na snímcích oka.
Zde je oko s neprůhlednou čočkou, neprůhledná čočka se odstraní a místo ní se vloží čirá čočka.
A tady je to samé dítě tři týdny po operaci, s pravým okem otevřeným.
(Potlesk)
Děkuji.
Takže i z tohoto krátkého klipu si můžete udělat obrázek o tom, že zotavení je možné. A dosud jsme provedli léčbu u více než 200 dětí, příběh se tak opakuje.
Po léčbě dítě získává významnou funkčnost oka.
Ve skutečnosti tento příběh funguje i u osoby, která tak získala zrak po několika letech slepoty.
Napsali jsme před pár lety článek o této ženě, kterou můžete vidět napravo, říkejme jí SRD, začala vidět až v dost pozdním věku a její zrak byl v tomto věku již obdivuhodný.
Měl bych k tomu přidat tragický dovětek -- zemřela před dvěma lety při nehodě autobusu.
Její příběh je vážně inspirativní -- anonymní, ale inspirativní příběh.
Takže když se začaly objevovat tyto výsledky, jistě si dokážete představit, že dokázaly vyvolat docela velký rozruch ve vědeckém a populárním tisku.
Tady je článek z časopisu Nature, který psal o této práci, a jiný článek v časopise Time.
Byli jsme vážně přesvědčeni -- jsme přesvědčeni -- že zotavení je proveditelné navzdory rozsáhlé zrakové deprivaci.
Další zřejmá otázka, kterou si musíme položit: Co je proces zotavení?
Způsob, jakým jej studujeme, je, řekněme, že jsme našli dítě, které je citlivé na světlo.
Dítěti je poskytnuta léčba a chci zdůraznit, že léčba je naprosto finančně nepodmíněná; není za ni žádná protihodnota.
Léčíme mnohem více dětí než se kterými pracujeme.
Každé dítě, které potřebuje léčbu, je léčeno.
Po léčbě, zhruba každý týden, dítě vykonává skupinu jednoduchých zrakových testů, abychom viděli, jak se jeho zrakové dovednosti zlepšují.
A snažíme se to dělat tak dlouho jak je to jen možné.
Tento oblouk vývoje nám dává nevídanou a extrémně cennou informaci o tom, jak se lešení kolem zraku nastavuje.
Co může být kauzálním spojením mezi časným rozvíjením dovedností a pozdním rozvíjením?
Používali jsme tento obecný přístup ke studiu mnoha rozličných zrakových dovedností, ale chci zvýraznit jednu konkrétní, a toto je obrázek, který k tomu poslouží.
Jakýkoli obrázek stejného typu, jaký vidíte nalevo, ať už skutečný obrázek nebo umělý obrázek, je složen z malých oblastí, které vidíte ve středním sloupečku, oblasti mají různé barvy, rozdílné jasy.
Mozek dělá složitý úkol seskládávání, slučování podčástí těchto oblastí do něčeho mnohem smysluplnějšího, do něčeho, co bychom nazvali předmětem, jak vidíte napravo.
A nikdo neví, jak toto slučování probíhá, a to je otázka, kterou si pokládáme v Projektu Prakaš.
Takže, toto se stane velmi brzy po navrácení zraku.
Tady je osoba, která získala zrak jen před pár týdny, vidíte Ethana Myerse, absolventa MIT, který s ním dělá experiment.
Jeho koordinace zraku a pohybu je dost špatná, ale získáte obecné tušení o tom, jaké jsou oblasti, které se snaží vysledovat.
Když mu předvedete obrázky skutečného světa, když ukážete i jiným jako je on obrázky reálného světa, nejsou schopni rozeznat většinu z předmětů, protože svět je pro ně příliš roztříštěný; je vytvořen z koláží, mozaiek, oblastí různých barev a jasů.
A to je to, co je obsaženo v zelených obrysech.
Když se jich zeptáme: "I když nemůžete pojmenovat předměty, zkuste jen ukázat, kde předměty jsou," toto jsou oblasti, na které ukáží.
Takže svět je takto složité seskládání oblastí.
I stíny na míči se stávají samostatnými předměty.
Je zajímavé dát jím pár měsíců, pak se stane toto.
Doktor:
Kolik jich je?
Pacient:
Jsou to dvě věci.
Doktor:
Jaké jsou jejich tvary?
Pacient:
Jejich tvary ...
Tento je kruh a tento je čtverec.
PS:
Došlo k velmi dramatické přeměně.
A otázka zní: Co stojí za touto přeměnou?
Je to hluboká otázka, a ještě úžasnější je, jak jednoduchá je odpověď.
Odpověď spočívá v pohybu, a to je to, co vám chci ukázat v další nahrávce.
Doktor:
Jaký tvar tady vidíte?
Pacient:
Nemůžu na to přijít.
Doktor:
A teď?
Pacient:
Trojúhelník.
Doktor:
Kolik je tady věcí?
Kolik je teď tady věcí?
Pacient:
Dvě.
Doktor:
Co je to za věci?
Pacient:
Čtverec a kruh.
PS:
A sledujeme tento vzorec stále dokola a dokola.
Jedna věc, kterou zrakový systém potřebuje, abychom začali správně analyzovat svět, je dynamická informace.
Závěr, který vyvozujeme z tohoto a dalších takových experimentů, je, že zpracování dynamické informace či zpracování pohybu slouží jako podklad pro budování zbytku složitosti zrakového zpracování, což vede ke zrakovému seskupování a případně k rozpoznání.
Tato jednoduchá myšlenka má dalekosáhlé implikace.
Dovolte mi jen rychle zmínit dvě.
Jedna vychází z oblasti inženýrství, jedna z kliniky.
Takže z pohledu inženýrství se můžeme ptát: Víme-li, že pohyb je důležitý pro lidský zrakový systém, můžeme to použít jako recept pro vytváření systémů strojového vidění, které se budou samy učit, takže nebude potřeba, aby je programoval lidský programátor?
A to je to, co se snažíme udělat.
Pracuji na MIT, na MIT je potřeba uplatnit jakékoli základní znalosti, které jste získali.
A tak vytváříme Dylana, což je výpočetní systém s ambiciozním cílem -- bude přijímat vizuální vstupy stejného druhu jaké by přijímalo lidské dítě a samostatně objevovat: Co jsou předměty v jeho vizuálním vstupu?
Ponechme teď stranou Dylanovy útroby.
Chci jenom mluvit o tom, jak testujeme Dylana.
Způsob, jakým Dylana testujeme, je, že mu dáváme vstupy, jak jsem řekl, stejného typu jako by dostávala miminka či děti v Projektu Prakaš.
Ale dlouhou dobu jsme si s tím nedokázali poradit. Páni, můžeme získat tento typ video vstupů?
Tak, napadlo mě, mohl by Darius sloužit jako náš nosič dětské kamery a tímto způsobem získávat vstupy, které bychom předkládali Dylanovi?
A tak jsme to udělali.
(Smích)
Musel jsem podstoupit dlouhé rozhovory se svou manželkou.
(Smích)
Pam, jestli se na tohle díváš, prosím, odpusť mi.
Upravili jsme optiku kamery, abychom napodobili dětskou zrakovou ostrost.
Jak mohou někteří z vás vědět, miminka se rodí do značné míry slepá.
Jejich ostrost -- naše ostrost je 20/20; ostrost miminek je přibližně 20/800, takže se dívají na svět velmi, velmi rozmazaným způsobem.
Tady je ukázka, jak takové video z dětské kamery vypadá.
(Smích) (Potlesk)
Naštěstí u něj není žádný zvuk.
Úžasné je, že i když pracuje s takto vysoce degradovaným vstupem, je miminko velice rychle schopné odhalit význam těchto vstupů.
A po dvou až třech dnech už začínají miminka věnovat pozornost obličejům jejich maminky či tatínka.
Chceme, aby toho byl schopný i Dylan, a použitím mantry pohybu to Dylan skutečně dovede.
Takže dostane-li tento typ video vstupu, s videonahrávkou o délce šesti či sedmi minut, začne Dylan získávat vzorce, které obsahují tváře.
Je to důležitá ukázka síly pohybu.
Klinické implikace jsou především v oblasti autismu.
Zrakové začlenění bylo spojováno s autismem několika výzkumníky.
Když jsme to viděli, zeptali jsme se: Mohlo by zhoršení zrakového začlenění být projevem něčeho hlubšího, nedostatkem zpracování dynamické informace u autistů?
Protože, pokud by se tato hypotéza ukázala jako pravdivá, mělo by to obrovské důsledky na naše chápání toho, co zapřičiňuje mnohé rozdílné aspekty autistického fenotypu.
Uvidíme teď nahrávky dvou dětí -- jedno zdravé, jedno s autismem, jak hrají Pong.
Zatímco dítě hraje Pong, sledujeme, kam se dívá.
Trasy očních pohybů jsou červeně. Toto je zdravé dítě, vidíte, že dítě je schopné dělat tipy dynamické informace k předpovídání, kam se míč bude pohybovat.
I předtím, než se míč na dané místo dostane, se dítě již na toto místo dívá.
Naproti tomu dítě s autismem hrající stejnou hru.
Namísto předpovídání, dítě stále sleduje, kde míč právě je.
Účinnost využití dynamické informace se zdá být v případě autistů výrazně omezená.
Pokračujeme v tomto směru bádání a doufejme, že budeme mít brzy více výsledků k prezentaci.
Dívám-li se dopředu, tak pokud tato tečka reprezentuje všechny děti, které jsme dosud léčili, ukáže nám rozsah problému.
Červené tečky jsou děti, které jsme neléčili.
Je zde mnohem, mnohem více dětí, které potřebují léčbu a abychom rozšířili záběr projektu, plánujeme zahájit Centrum Prakaš pro děti, které bude mít vlastní pediatrickou nemocnici, školu pro děti, které jsou na léčení a také špičkové výzkumné zařízení.
Centrum Prakaš bude spojovat péči o zdraví, výuku a výzkum ve smyslu, který stvoří celek, který je větší než součet všech jeho částí.
Abych to shrnul: Prakaš za pět let své existence měl dopad na množství oblastí, od základů neurovědy, plasticitu a učení mozku po klinicky relevantní hypotézy jako tu v případě autismu, vývoj samostatných strojových vizuálních systémů, vzdělání studentů a především ve zmírňování dětské slepoty.
A pro mnoho mých studentů a pro mě to byl fenomenální zážitek, protože jsme se dostali do zajímavého výzkumu, zatímco současně jsme pomáhali mnoha dětem, se kterými jsme pracovali.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Vítejte v našem kurzu programování na Khanově škole.
Jste v programování úplně noví?
Nemusíte se bát.
Jste na tom stejně jako 99,5 % světa.
A my vám s tím pomůžeme.
Vsadím se, že vás zajímá, co vlastně programování je.
Když píšete program, dáváte počítačí sérii příkazů, které vypadají jako taková zvláštní forma angličtiny.
Představte si počítač jako poslušného psa, který poslouchá všechny vaše příkazy a dělá vše, co mu řeknete.
Naštěstí programování není tak těžké, že by ho uměli jen chytří lidé.
Je to něco, co se může naučit každý.
Děti, mladí lidé, dospělí z celého světa se dnes učí programovat.
Co je tak skvělé na programování?
Proč se to všichni lidé učí?
To opradu záleží, co se představíte pod slovem "skvělé".
Protože jak pak uvidíte, tak programování se dá použít takřka pro všechno.
V dnešní době vytvářejí lidé programy, které pomáhají i třeba doktorům léčit nemoci. pomáhají zachraňovat ohrožené druhy po celém světě, vyrábí samořídící auta, takže už se nikdy nebudete muset učit řídit až budete staří vytváří šperky, navrhuje roboty, kteří se mohou starat o pacienty a roboty, kteří se mohou potulovat po Marsu a hledat vodu na povrchu vytváří opravdu zábavné hry jako Voodoo Jump, Draw Something, Angry Birds, nebo jinou hru, kterou jste hráli vytváří filmy jako jsou všechny známé 3D filmy od Pixaru jako Avatar nebo vytváří počítačovou grafiku tak, abyste se vžili do filmové akce jako třeba v Pánovi prstenů, vytváří webové stránky a aplikace, které denné používáte jako Facebook, a Google mapy, a Wikipeda, a Youtube, a Pinterest.
A samozřejmě vzdělává svět na webových stránkách jako třeba Khan Academy, kde se nyní nacházíte.
Tak právě nyní, v Khanově škole se můžete naučit, jak vytvořit vlastní umění a hry, které vám dají skvělý start do budoucna k vytvoření čehokoliv, co si dokážete představit.
Může to být zvláštní si představit jak kreslící program souvisí s vytvářením webových stránek, programování telefonů nebo s Googlem, ale věřte nebo ne, ten samý základ je použitý každým programátorem v každém programu.
Což znamená, že jakmile se naučíte programování v Khanové škole, budete schopni se naučit jiné věci mnohem jednodušeji.
Udělali jste první důležitý krok, že jste přišli sem a shlédli toto video.
Tak pojďmě začít s naším prvním programem.
Zatím!
Použijte znaménko "menší než" nebo "větší než" místo této závorky tak, aby to byl pravdivý výraz.
Máme tedy určit je-li 45,675 větší nebo menší než 45,645.
Podívejme se na každé z čísel.
Napíšeme si je pěkně nad sebe.
První je tedy čtyřicet pět celých šest set sedmdesát pět tisícin.
A druhé je čtyřicet pět celých šest set čtyřicet pět tisícin.
Podíváme-li se pozorně, je tu jen jediné místo kde se tato čísla od sebe liší a to jsou setiny.
Zde máme 7 setin a tady jsou 4 setiny.
Vše je jinak stejné. Jen tohle číslo je větší.
Toto číslo je větší než 45,645 neboli šest set čtyřicet pět tisícin.
Napíši to sem dolů. Jen abychom věděli, co děláme.
Čtyřicet pět celých šest set sedmdesát pět tisícin nebo 45,675 je s jistotou větší než 45,645. Nebo-li čtyřicet pět celých šest set čtyřicet pět tisícin.
Před pár lety vzešla z MIT jistá zpráva.
Ken Hale, lingvista, řekl, že ze 6 000 jazyků, kterými se nyní na Zemi mluví, děti nemluví 3 000 z nich.
Takže během jedné generace, snížíme naši kulturní rozmanitost na polovinu.
Pokračoval tím, že každé dva týdny, zemře starší, který si s sebou odnese poslední mluvené slovo dané kultury.
Takže celá filosofie, soubor vědomostí o přírodě, které byly po staletí shromažďovány, odejde.
A toto se děje každé dva týdny.
Posledních 20 let, od začátku své zubní praxe, cestuji po světě a vracím se s příběhy o některých těchto lidech.
Nyní bych rád některé z nich s vámi sdílel.
Tohle je Tamdin, 69-ti letá jeptiška.
Dva roky byla v Tibetu vězněna, protože vystavila malou cedulku na protest okupace své země.
Když jsem ji potkal, právě za sebou měla pochod přes Himaláje, z Lhasy, hlavního města Tibetu, do Nepálu a do Indie -- 30 dní -- aby se setkala se svým vůdcem Dalai Lamou.
Dalai Lama žije v Dharamsale v Indii.
Tento snímek jsem pořídil 3 dny poté, co dorazila. Měla na sobě ošoupané tenisky, ze kterých jí čouhaly prsty.
Putovala v březnu, kdy je v 5.600 metrech hodně sněhu.
Toto je Paldin, 62 letý mnich.
Strávil 33 let ve vězení.
Celý jeho klášter byl uvržen do vězení během povstání, kdy Dalai Lama musel opustit Tibet.
Byl bit, týrán hladem, mučen -- ve vězení přišel o všechny zuby.
Když jsem ho potkal, byl to milý, něžný, starý muž.
Velmi mě ohromilo -- setkal jsem se s ním po dvou týdnech, co byl z vězení propuštěn -- prošel takovým zážitkem a skončil s takovým vystupováním.
Byl jsem v Dharamsale a setkával se s takovýmito lidmi. Strávil jsem tam asi 5 týdnů a slýchával jsem podobné příběhy o uprchlících, kteří proudili z Tibetu do Dharamsaly.
Shodou okolností se 5. týden konala veřejná přednáška Dalai Lamy.
Sledoval jsem ten dav mnichů a jeptišek, s mnohými jsem dělal rozhovor a vyslechl jejich příběhy, a sledoval jsem jejich obličeje. Dali nám malé FM rádio, na kterém jsme mohli poslouchat překlad jeho učení.
"Zacházejte se s svými nepřáteli, jako by byli vzácnými kameny, protože právě nepřátelé budují vaši toleranci a trpělivost na cestě k vašemu osvícení."
To mě velmi zasáhlo, říkat to lidem, kteří právě prošli takovými zkušenostmi.
Za dva měsíce jsem jel do Tibetu a začal jsem dělat rozhovory s místními lidmi, fotil jsem je. To je to, co dělám.
Dělám rozhovory a portréty.
Toto je malá dívka, jejíž portrét jsem udělal nahoře na chrámu Jokhang.
Propašoval jsem -- protože je zcela nelegální mít v Tibetu fotku Dalai Lamy -- je to nejrychlejší způsob, jak se nechat zatknout.
Propašoval jsem spoustu kapesních obrázků Dalai Lamy a rozdával jsem je.
A když jsem je těm lidem dal, přiložili si je buď na srdce nebo si je dali k hlavě a tak zůstali.
A to je -- tedy tenkrát -- dělal jsem to před deseti lety -- bylo to 36 let poté, co Dalai Lama odešel.
Takže, jsem přišel, udělal s těmi lidmi rozhovor a udělal jim portrét.
Tohle je Jigme a její sestra Sonam.
Žijí na Tibetské náhorní plošině Chang Tang, na západě země.
Je to ve výšce přes 5 kilometrů.
Právě sešly z vysokých pastvin, ve výšce 5,5 kilometrů.
To samé: dal jsem jí obrázek, dala si ho k čelu.
Běžně rozdávám Polaroidy, když tohle dělám, protože stavím světla, kontroluji světla. Když jsem jí ukázal její Polaroid, s křikem utekla do svého stanu.
Tohle je Tenzin Gyatso; ve dvou letech bylo objeven jako Buddha Soucítění, v rolnické domku, na samotě.
Ve 4 letech byl ustanoven 14. Dalai Lamou.
Jako náctiletý čelil invazi své země, se kterou se musel vypořádat -- byl vůdcem své země.
O 8 let později, když se zjistilo, že existuje spiknutí, jak ho zabít, převlékli ho za žebráka a na koni ho propašovali ze země, stejnou cestou jakou šla Tamdin.
Od té doby už nikdy ve své zemi nebyl.
A když se zamyslíte nad tímto mužem, o 46 let později se stále drží své nenásilné odezvy na závažnou politickou a lidsko-právní problematiku.
A mladí lidé, mladí Tibeťané, začínají říkat: "Poslyšte, tohle nefunguje."
Násilí, jako politický nástroj, je nyní samé běsnění.
A on se pořád drží tohoto postoje.
Toto je naše ikona nenásilnosti ve světě -- jedna z žijících ikon.
Toto je další vůdce svého lidu.
Je to Moi.
Tohle je v Ekvadorské Amazonii.
Moi je 35 let.
V této oblasti ekvádorské Amazonie byla v roce 1972 nalezena ropa.
V tomto časovém období -- od té doby -- uniklo v této malé oblasti Amazonie stejné množství ropy, nebo dvakrát tolik, co uniklo při nehodě Exxon Valdez. A kmeny v této oblasti se musely neustále stěhovat.
Moi náleží ke kmeni Huaorani, který je známý jako zuřivý, je známý jako "auca".
Podařilo se jim zabránit ve vstupu seismologům a ropařům pomocí oštěpů a foukaček.
Strávili jsme -- byl jsem tam s týmen -- dva týdny s těmito lidmi v džungli, sledovali jsme, jak loví.
Tohle bylo na lovu opic, lovili šipkami namočenými v kurare.
Znalost, kterou tito lidé mají o přírodním prostředí, je úžasná.
Viděli, cítili a viděli věci, které já nedokázal.
Neviděl jsem ani opice, které šipkami stříleli.
Toto je Yadira, které je 5 let.
Je ze kmene, který sousedí s Huaorany.
Její kmen se musel stěhovat kvůli únikům ropy za posledních 10 let třikrát.
O tom nikde neslyšíme.
Nejnovějším přestupkem proti těmto lidem je, že v rámci Plánu Kolumbie, rozprašujeme Paraquast nebo Round Up (pozn. herbicidy), znehodnocujeme tisíce akrů ekvádorské Amazonie ve válce proti drogám.
A tito lidé to odnášejí.
Toto je Mengatoue.
Je šamanem Huaoranů. Řekl nám, že už je starší muž, stárne a je unavený odrážením těch ropařů.
Přeje si, aby prostě odešli.
Zpravidla cestuji sám, když pracuji, ale tohle jsem dělal -- uváděl jsem program pro Discovery a když jsem tam šel s týmem, obával jsem se tam jít s celou skupinou lidí, zvláště k Huaoranům, hluboko do kmene Huaoranů.
A jak se ukázalo, tihle lidé mě opravdu naučili něco o zapadnutí mezi místní.
(Smích)
Jedna z věcí, kterou jsem udělal těsně před 11. zářím -- v srpnu 2001 -- vzal jsem svého syna Daxe, kterému bylo v té době 16, do Pákistánu.
Protože jsem nejprve chtěl -- už jsem ho vzal na pár výletů, ale chtěl jsem, aby viděl lidi, kteří žijí za dolar nebo méně na den.
Chtěl jsem, aby zakusil islámský svět a také jsem chtěl -- jel jsem tam pracovat se skupinou, udělat příběh o skupině zvané Kalashové, což je skupina 3 000 animistů, kteří žijí na velmi malém území obklopeném islámem -- zbývá 3 000 těchto Kalashů; jsou to úžasní lidé.
Byla to pro něj úžasná zkušenost. Zůstal vzhůru celou noc, bubnoval s nimi, tancovali.
Přivezl s sebou fotbalový míč a každý večer jsme v té malé vesnici hráli fotbal.
Potom jsme předstoupili a seznámili se s jejich šamanem.
Mimochodem Mengatoue byl zároveň šamanem tohoto kmene.
A tohle je John Doolikahn, šaman Kalashů.
Je nahoře v horách, přímo na hranici s Afghánistánem.
Ve skutečnosti na té druhé straně je oblast Tora Bora, oblast, kde se měl nacházet Osama bin Laden.
Pozorovali jsme a zůstali jsme u Johna Doolikahna.
Udělal jsem celou sérii o šamanismu, což je zajímavý fenomén.
Po světě se dostávají lidé do transu různými způsoby a v Pákistánu to dělají tak, že zapálí jalovcové listy a obětují zvíře. Nalijí krev zvířete na listy a poté inhalují kouř.
A všichni se modlí k bohům hor a dostávají se do transu.
Myslím si, že zvykat děti na různou realitu, je důležité.
Onehdy řekl Dan Dennett -- mají mít osnovy, ve kterých studují různá náboženství, aby cvičili duševní flexibilitu, získali duševní flexibilitu v odlišných systémech víry -- myslím, že je to nezbytné v dnešním světě, kde vidíme střety vír.
A všechny bezpečnostní problémy, které nám způsobují.
Proto jsme udělali před 5 lety tohle: začali jsme program, který propojuje děti z domorodých kmenů s dětmi v USA.
Nejprve jsme připojili místo v Navajo Nation se třídou v Seattlu.
Nyní máme 15 míst.
Jedno v Kathmandu, Nepálu;
Dharamsale, Indii; Takaungue, Keni -- Takaungua je z jedné třetiny křesťanská, z jedné třetiny muslimská a z jedné třetiny animistická --
Ollantaytambě, Peru a Arctic Village na Aljašce.
Tohle je Daniel, jeden z našich studentů v Arctic Village na Aljašce.
Žije ve srubu -- bez tekoucí vody, a tepla -- bez oken a vysoko rychlostního připojení k internetu.
A tohle je -- vidím se to povalovat všude -- naše místo v Ollayntaytambě, Peru, před 4 lety, když poprvé viděli své první počítače. Teď je mají ve třídách.
Způsob jakým jsme to udělali -- vyučujeme tyto děti digitálnímu vyprávění příběhů.
Chceme, aby vyprávěli příběhy o problémech ve své komunitě, ve své komunitě, na které jim záleží.
A tohle je v Peru, kde děti vyprávěli příběh o řece, kterou vyčistily.
Způsob, jakým to děláme je ve workshopech. Přizveme lidi, kteří se chtějí učit digitálnímu toku práce a vyprávění příběhů a necháme je pracovat s dětmi.
Zrovna minulý rok jsme přizvali skupinu náctiletých, což fungovalo nejlépe.
Naším snem je spojovat náctileté, aby měli zkušenost se službou komunitě i zkušenost mezikulturní, zatímco vzdělávají v těchto oborech děti a pomáhají jim vytvářet komunikační infrastrukturu.
Tady učíme Photoshop děti v tibetské vesnici v Dharamsale.
Máme webovou stránku, kde všechny děti mají svou domovskou stránku.
Tohle jsou všechny jejich filmy. Máme okolo 60 filmů, které tyto děti vytvořily, a jsou celkem pozoruhodné.
Ten, který vám chci ukázat -- poté co filmy vytvoří, pořádáme večer, kdy je ukážeme komunitě.
Tohle je v Takaungu -- máme generátor a digitální promítačku a promítáme na stodolu a pouštíme jeden z filmů, které vytvořily.
Pokud budete mít možnost, můžete jít na naši stránku a uvidíte úžasnou práci, kterou tyto děti dělají.
Druhá věc: Chtěl jsem dát domorodým lidem hlas.
To byl jeden z velkých motivačních faktorů.
Ale dalším motivačních faktorem je omezená povaha naší země.
National Geographic zrovna provedl výzkum na lidech od 18 do 26 v naší a dalších devíti industrializovaných zemích.
Byl to výzkum za 2 miliony dolarů.
Spojené státy skončily předposlední ve znalosti geografie.
70% lidi nedokázalo najít na mapě Afghánistán nebo Irák; 60% nedokázalo najít Indii; 30% nedokázalo najít Tichý oceán.
Toto je výzkum, který byl realizován před pár lety.
Teď bych vám rád ukázal, v několika zbývajících minutách, film, který udělal student z Guatemaly.
Právě jsme tam měli workshop.
Týden před tím, než jsme dorazili, se vlivem hurikánu Stan sesunulo minulý říjen velké množství půdy a zaživa pohřbilo ve vesnici 600 lidí.
Tento chlapec v té vesnici žil -- v tu chvíli tam nebyl -- a toto je krátký film, který o tom sestavil.
Předtím nikdy neviděl počítač.
Naučili jsme ho Photoshop a -- ano, můžeme to pustit.
Toto je starý májský pohřební zpěv, který získal od svého dědečka.
Mnohokrát vám děkuji.
(Potlesk)
Asi už jste někdy slyšeli slovo "parsek" ve vědecko-fantastických filmech nebo možná i v souvislosti s astronomií.
Ale v tomto videu vám chci říct, kde se tohle slovo vzalo a jaká je jeho definice. Stručně řečeno to je jednotka vzdálenosti.
Je to přibližně 3,26 světelných let.
Kde se ale vzala taková zvláštní jednotka vzdálenosti, která odpovídá asi 3,26 světelných let?
Je to vzdálenost objektu, pravděpodobně hvězdy, ale řekněme "objektu", protože neexistují žádné hvězdy přesně takto od nás vzdálené.
Vzdálenost objektu, jehož paralaxa... Nebo spíše objektu, který má paralaxu jedné úhlové vteřiny.
A slovo "parsek" vzniklo složením slov "paralaxa" a "vteřina" v angličtině.
(pozn.: V angličtině se pro úhlovou vteřinu používá slovo "second".)
Je to doslova "par-sek".
Můžete si to představit jako paralaxu jedné úhlové vteřiny.
Jak daleko by to bylo?
Bylo by to 3,26 světelných let.
A my to umíme vypočítat, což také udělám v tomto videu.
Takže řekněme, že tady jsou nějaká tělesa.
Řekněme, že tohle je Slunce, tohle je Země v nějakém časovém bodě, tohle je Země o 6 měsíců později na opačné straně oběžné dráhy a my se díváme na objekt, který se nachází v určité vzdálenosti.
Víme, že tato vzdálenost je 1 astronomická jednotka, a chceme zjistit vzdálenost tohoto objektu.
Všechno, co víme, je, že má paralaxu rovnu jedné úhlové vteřině.
Takže si připomeňme, co to znamená.
Pokud se díváme přímo...
Nezapomeňte, že se díváme na sluneční soustavu seshora, takže se Země otáčí v tomto směru, a to v obou případech. Takže v tomto časovém okamžiku... Nevíme, kdy přesně to je, to záleží na tom, o kterou hvězdu jde.
V tomto časovém okamžiku, přesně při východu Slunce, při prvních náznacích slunečního světla, když se podíváme přímo nahoru, úhel mezi tímto objektem na noční obloze a směrem kolmo vzhůru bude úhel paralaxy.
Takže tohle bude 1 úhlová vteřina.
A abychom se neodchýlili od terminologie předešlých videí o paralaxe, představme si, jak by to vypadalo na noční obloze.
Nakreslím tedy noční oblohu, nejlépe asi fialově.
Nakreslím noční oblohu.
Tohle je pohled přímo vzhůru, tohle je sever, jih, západ a východ.
A jak si dovedete představit, Slunce zde právě vychází na východě.
Raději to nakreslím barvou Slunce.
Slunce vychází na východě.
Takže tohle bude směrem ke Slunci.
To si určitě dovedete představit.
Tohle je sever.
Sever je teď na vrcholu Země přímo tady, namířený ven z obrazovky, jih míří do obrazovky.
Snad vám to pomůže s představou.
Nebo se na to dá pohlížet i jinak. Slunce vychází na východě.
Tohle bude směrem ke Slunci v jistém úhlu od středu.
V tomto případě je to 1 úhlová vteřina.
Takže to bude přímo tady.
Tenhle úhel tady bude 1 úhlová vteřina.
A potom když budeme chtít vědět, kde ten objekt je o šest měsíců později, tak bude na opačné straně.
Budeme se dívat do středu vesmíru...
Nebo bych měl spíše říct středu noční oblohy.
Ve stejném směru ve vesmíru.
Vesmír nemá žádný střed, o tom jsme mluvili už mnohokrát.
Pokud se budeme dívat na noční oblohu o 6 měsíců později a místo východu to teď bude při západu Slunce s posledními paprsky slunečního světla.
Slunce bude zapadat na západě.
Proto tento úhel tady, který je stejný jako úhel paralaxy, bude také 1 úhlová vteřina.
Takže tohle také bude 1 úhlová vteřina.
Pojďme tedy zjistit, jak daleko je tento objekt.
Kolik měří parsek v astronomických jednotkách nebo světelných letech.
Pokud je tohle 1 úhlová vteřina, tohle bude...
A pamatujte, 1 úhlová vteřina je rovna 1/3600 stupně.
Takže tenhle úhel přímo tady bude 90 minus 1/3600.
A nyní použijeme trochu trigonometrie.
Tangens tohoto úhlu, tangens 90 minus 1/3600, bude tato vzdálenost v astronomických jednotkách děleno 1.
Když ale cokoli dělíme 1, bude to stále stejná vzdálenost.
Takže to je tato vzdálenost.
Vytáhneme tedy kalkulačku.
Chceme spočítat tangens 90 minus 1/3600 a dostaneme naši vzdálenost v astronomických jednotkách.
206 264.
Řekněme 265.
Tato vzdálenost bude 206 265, teď jen zaokrouhluji, astronomických jednotek.
A pokud je chceme převést na světelné roky, budeme jen dělit...
Jeden světelný rok má 63 115 astronomických jednotek (správně 63 240).
Takže to je... Radši to tady napíšu.
Nechci vás plést s krácením jednotek.
Takže máme 206 265 astronomických jednotek a násobíme je jedním světelným rokem, což je 63 115 astronomických jednotek.
A to chceme, aby se v čitateli a jmenovateli zkrátilo.
Když tedy budete dělit 206 265, tohle číslo tady, děleno 63 115, počet astronomických jednotek ve světelném roce, 63 115.
Jen to tady smažu.
Dostaneme 3,2 nebo tedy, jak jsme spočítali, zaokrouhleně 3,27 světelných let.
Takže to se rovná přibližně 3,27 světelných let.
Tady bych měl ukázat, že je to jen přibližně.
Ale odtud přesně parsek pochází.
Takže snad nyní chápete, že se jedná o vzdálenost.
Ale co víc, chápete také, jak se na ni přišlo.
Je to vzdálenost, kterou objekt musí mít od Země, aby měl úhel paralaxy jedné úhlové vteřiny. A takto vzniklo toto slovo.
Složením slov "paralaxa" a "vteřina" v angličtině.
Máme nakreslit pravoúhlý trojúhelník, jeden z jeho úhlů má tedy 90 stupňů.
Trojúhelník má být také rovnoramenný, má tedy mít aspoň 2 strany stejné délky, a navíc 2 ze stran mají mít délku 3.
Tedy 2 strany stejné délky a 2 délky 3, a musí to být pravoúhlý trojúhelník.
Zkusme to nakreslit.
Přesuneme tento bod, tak aby vznikl pravoúhlý trojúhelník.
Prodloužíme tuto a tuto stranu na délku 3.
Takže 3, a ještě jednou 3, přesně tak.
Jejda!
Nechte mě ověřit, že úhel je opravdu pravý.
Dobře, teď je to pravý úhel.
Trojúhelník je rovnoramenný (aspoň 2 strany stejné délky), a 2 strany mají délku 3.
Tak se zdá, že jsme splnili všechny požadavky.
Existuje ale jen jediný trojúhelník, který splňuje naše podmínky?
Jinak řečeno: 'Je toto jediný trojúhelník, který můžeme za těchto podmínek nakreslit?'
Nemůžeme změnit tento úhel, chceme-li splnit podmínky. Nemůžeme změnit ani tyto délky. Je-li tedy tento úhel konstantní a tyto délky také, potom tyto 2 vrcholy musí být nutně na těchto místech, a tato strana je jediná, která může spojovat tyto dva vrcholy.
Proto je tento trojúhelník jediným, který splňuje naše podmínky.
Délky stran nemohou být jiné, a ani úhly nemohou být jiné, chceme-li splnit naše podmínky.
Takže existuje jediný trojúhelník splňující tyto podmínky?
Ano.
Existuje opravdu jen jeden.
Zdravím vás, jmenuji se Frank a sbírám tajemství.
Všechno to začalo bláznivým nápadem v listopadu roku 2004.
Vytiskl jsem 3000 pohlednic se svojí adresou, zrovna jako tahle.
Na jedné straně byly prázdné a na druhou stranu jsem napsal pár jednoduchých instrukcí.
Žádal jsem lidi, aby anonymně sdíleli tajemství, které ještě nikdy nikomu neřekli.
Tyto pohlednice jsem náhodně rozdával v ulicích Washingtonu D.C a netušil, co čekat.
Ale brzy se ten nápad začal šířit jako lavina.
Lidé si začali kupovat vlastní pohlednice a vyrábět vlastní pohlednice.
Začal jsem do své schránky dostávat tajemství nejenom s razítky z Washingtonu D.C., ale také z Texasu, Kalifornie,
Vancouveru, Nového Zélandu, Iráku.
Brzy můj bláznivý nápad nevypadal tak bláznivě.
PostSecret.com je nejnavštěvovanějším blogem bez reklam na světě.
A toto je sbírka mých pohlednic dnes.
Můžete vidět moji ženu, jak se snaží dát cihličku pohlednic na pyramidu více než půl milionu tajemství.
Rád bych s vámi teď sdílel pár velmi speciálních tajemství z této sbírky, počínaje tímto.
"Našel jsem tyto známky jako dítě a celý svůj život jsem čekal, až budu mít někoho, komu bych je poslal.
Nikdy jsem nikoho takového neměl."
Tajemství mají mnoho podob.
Mohou být šokující nebo hloupá nebo dojemná.
Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí či s lidmi, které nikdy nepotkáme.
(Zákazníkům, kteří jsou na mě sprostí, dávám kávu bez kofeinu.) (Smích)
Možná to poslal někdo z vás.
Nevím.
Tahle pohlednice skvěle ukazuje kreativitu, kterou lidé mají, když vyrábějí a posílají mi pohlednici.
Tato je zjevně udělaná z poloviny šálku ze Starbucks se známkou a mojí adresou napsanou na druhé straně.
"Milá biologická mámo, mám úžasné rodiče.
Našel jsem lásku.
Jsem šťastný."
Tajemství nám mohou připomínat bezpočet lidských dramat, slabost a hrdinství, odehrávající se tiše v životech lidí všude okolo nás, i teď.
"Každý, kdo mě znal před 11. zářím si myslí, že jsem mrtvý."
"Pracovala jsem se skupinou upjatých nábožných lidí a tak jsem někdy nenosila kalhotky a usmívala se od ucha k uchu a sama pro sebe se smála."
(Smích)
Další potřebuje malé vysvětlení, než se o něj s vámi podělím.
Hrozně rád přednáším na vysokoškolských kampusech a sdílím příběhy se studenty.
A potom občas ještě chvíli zůstanu a podepisuji knížky a fotím se se studenty.
A tato další pohlednice byla udělaná z jedné z takových fotek.
A také bych měl zmínit, že, stejně jako dnes, na akci PostSecret jsem používal bezdrátový mikrofon.
"Tvůj mikrofon nebyl během zvukové zkoušky vypnutý.
Všichni jsme tě slyšeli čůrat."
(Smích)
To bylo opravdu trapné, když se to stalo, dokud mi nedošlo, že to mohlo být horší.
Dobře. Víte, co myslím.
(Smích)
"Uvnitř této obálky jsou roztrhané zbytky mého sebevražedného dopisu, který jsem nepoužil.
Cítím se jako nejšťastnější člověk na světě (teď)."
"Jeden z těchto mužů je otcem mého syna.
Platí mi hodně za to, aby to zůstalo tajemstvím."
(Smích)
"Tu sobotu, kdy ses divila, kde jsem byl, pořizoval jsem ti prstýnek.
Právě teď je v mé kapse."
Měl jsem tuto pohlednici zveřejněnou na PostSecret blogu před dvěma lety na Valentýna.
Byla úplně dole, poslední tajemství v dlouhé řadě.
A nebyla tam déle než pár hodin, když jsem dostal tenhle radostný email od chlapíka, který mi poslal tuto pohlednici.
A řekl:
"Franku, musím se s tebou podělit o tenhle příběh, který se právě odehrál v mém životě."
Řekl:
"Moje kolena se ještě třesou."
Řekl:
"Tři roky jsme, má přítelkyně a já, udělali naším nedělním ranním rituálem, že navštívíme PostSecret blog společně a nahlas si čteme tajemství.
"Opravdu nás to přivedlo během těch let blíže k sobě."
Říká:
A tak když jsem zjistil, že jsi zveřejnil moji žádost o ruku mé přítelkyně na samý spodek stránky, byl jsem bez sebe.
Snažil jsem se chovat klidně, nedat nic najevo.
A jako každou neděli, začali jsme jeden druhému číst tajemství."
"Ale tentokrát se zdálo, že jí trvá celou věčnost, než se přes každé dostane."
Ale nakonec to zvládla.
Dostala se k tomu spodnímu tajemství, jeho žádosti o ruku.
A on řekl:
"Četla to jednou a pak to četla znovu."
A otočila se k němu a řekla:
"To je naše kočka?"
(Smích)
A když ho uviděla, klečel na jednom koleni a měl vytažený prstýnek.
Položil jí tu otázku a ona odpověděla ano.
Byl to velmi šťastný konec.
Napsal jsem mu zpátky a řekl:
"Prosím, poděl se se mnou o fotku, něco, co můžu sdílet s celou PostSecret komunitou, aby se každý dozvěděl váš pohádkový konec."
A on mi poslal tuhle fotku.
(Smích)
"Našel jsem toto léto v Lollapalooze foťák.
Konečně jsem nechal fotky vyvolat a moc rád bych ti je dal."
Tato fotka nebyla nikdy vrácena lidem, kteří ji ztratili, ale toto tajemství mělo vliv na mnoho životů počínaje kanadským studentem jménem Matty.
Mattyho toto tajemství inspirovalo k založení jeho vlastní webové stránky, stránky nazvané IFoundYourCamera (NašelJsemTvůjFoťák).
Matt vybízí lidi, aby mu poslali digitální foťáky, které našli, paměťové karty, které byly ztraceny s osiřelými fotkami.
A Matty bere snímky z těchto foťáků a zveřejňuje je každý týden na svůj web.
A lidé ho navštěvují, aby viděli, jestli tam nenajdou fotku, kterou ztratili, nebo jestli nebudou schopní pomoct někomu jinému, aby získal zpět fotky, po kterých možná zoufale pátrá.
(Vypadáš sexy.) (Smích)
Matty našel tento chytrý způsob, jak využít dobroty cizích lidí.
A může to vypadat jako jednoduchý nápad, a je jednoduchý, ale dopad, který může mít na lidské životy, může být obrovský.
Matty se se mnou podělil o dojemný příběh, který dostal od matky na této fotce.
"To jsem já, můj manžel a syn.
Na těch dalších fotkách je má velmi nemocná babička.
Děkuji ti za vytvoření tvé stránky.
Tyhle fotky pro mě znamenají víc než tušíš.
Na tomto foťáku je narození mého syna.
Zítra mu budou čtyři."
Každá fotka, kterou tu vidíte, a tisíce dalších byly vráceny zpět lidem, kteří je ztratili - někdy putovaly přes oceány, někdy překonávaly jazykové bariéry.
Toto je poslední pohlednice, kterou s vámi dnes budu sdílet.
"Když lidé, které miluji, nechají hlasové zprávy na mém telefonu, vždycky si je uložím pro případ, že zítra zemřou a já nebudu mít žádný jiný způsob, jak znovu slyšet jejich hlas."
Když jsem zveřejnil toto tajemství, desítky lidí poslali hlasové zprávy ze svých telefonů, někdy takové, které uchovávali celé roky, zprávy od členů rodiny či přátel, kteří zemřeli.
Řekli, že zachovávání těchto hlasů a jejich sdílení jim pomohlo udržet ducha jejich milovaných naživu.
Jedna mladá dívka poslala poslední zprávu, kterou slyšela od své babičky.
Tajemství mohou mít mnoho podob. Mohou být šokující nebo hloupá či dojemná.
Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí nebo s lidmi, které nikdy znovu nepotkáme.
Hlasový záznam:
První uložená hlasová zpráva.
Babička: ♫ Někdo má dnes narozeniny ♫ ♫ Dnes jsou něčí narozeniny ♫ ♫ Svíčky jsou zapálené ♫ ♫ na něčím dortu ♫ ♫ A my jsme všichni pozvaní ♫ ♫ kvůli někomu ♫
Dnes ti je 21 let.
Ať máš opravdu veselé narozeniny, miluji tě.
Prozatím ahoj.
FW:
Děkuji vám.
(Potlesk)
Děkuji vám.
(Potlesk)
Franku, to bylo krásné, tak dojemné.
Poslal jsi někdy sám sobě pohlednici?
Zveřejnil jsi někdy své tajemství na PostSecret?
FW:
V každé knížce mám jedno ze svých tajemství.
Myslím, že svým způsobem to, proč jsem začal s tímto projektem, i když jsem to tehdy netušil, bylo, protože jsem zápasil se svými vlastními tajemstvími.
Bylo to díky mnoha lidem, díky dobrotě těch cizích lidí, kterou mi prokazovali, že jsem mohl odkrýt části mé minulosti, které mě pronásledovaly.
JC:
A objevil někdy někdo, které tajemství v té knížce bylo tvoje?
Byl v tvém životě někdo, kdo byl schopný to poznat?
FW:
Někdy se o tu informaci dělím s ostatnimi, jo.
(Smích) (Potlesk)
Mnoho lidí vlastní portrét svého manžela.
To je pravda, toto bylo nalezeno ve vile Augustovi manželky Livie.
V jejím letním sídle v Primaportě.
Mnoho lidí má dnes doma jen fotografii svého manžela, ne celou mramorovou plastiku!
Obvykle ne.
Ale přesně toto Livia měla.
Krom tohoto, i když to bylo nalezeno v jejím domě, tyto sochy měly enormní politický význam. Byly nasáklé římskou politickou ideologií a do stejné míry představovaly typické římské umění.
Toto byla pravděpodobně kopie bronzové sochy vystavené ve veřejném prostoru.
Šlo o jednu z mnoha replik.
Toto je pouze jedna z dochovaných.
Pro císaře bylo důležité šířit v říši svoje podobizny. Bylo vyrobeno mnoho kopií císařských zpodobnění.
To bylo dávno před fotografií a většina lidí by císaře nikdy ani nezahlédla. Šířil tedy svoji podobiznu a v jistém smyslu atributy vládce skrze sochařství a malířství.
"Podobizna" je dobré slovo, protože je to Augustovi pouze podobné. Není to přesné znázornění Augusta. Je to idealizované.
Augustus je složitá postava.
Řekl, že obnoví senát, ale to dělá pouze ze strategických důvodů upevnit si moc, aby se stal prvním skutečným římským císařem.
Byl vlastně docela mladý, zatímco vládci starověké republiky byli staří, zkušení lidé.
Existovaly požadavky na věk pro kandidáty úřadů během republiky.
V této nové etapě říše zosobněné Augustem se Augustus chce ukázat v novém světle.
Zamýšlí vypadat víc jako bůh, mladší, věčný.
Jde o nového vládce říše, který využívá sochy ke komunikaci svého záměru. Chce zapůsobit na své obecenstvo, na ty, kterým vládne.
Identita, kterou chce zobrazovat a komunikovat, má aspekty zbožňování a odkazuje na starověké Řecko.
Na zlatý věk Periklův 5. století př. n. l., v Aténách.
Jak to tedy dělá?
Zaprvé, proporce těla dodržují kanonická pravidla, Ta jsou znázorněna na soše dnes nazývané Doryphoros od Polykleita ze starověkého Řecka. Socha ukazuje krásu těla.
Navazuje na tento řecký ideál.
Říká tak:
"Stvořím zlatý věk. Stejný zlatý věk jako byl od 5. století př. n. l. v Řecku. Předvedu se v hávu slavné sochy té doby."
Potom ukazuje, že na to má předpoklady.
U kotníku mu sedí Amorek a tahá za okraj tógy.
Amor by synem bohyně Venuše.
Předkem Augusta měl být mýtický Aineiás.
Ten založil Řím, byl také synem Venuše.
Tím, že zobrazili u jeho nohou Amora chtěli připomenout Augustův božský původ.
Dává tak na vědomí, že je částečně božské podstaty.
Nejenom, že je potomkem bohyně Venuše, Je také synem boha Julia Cézara. Ten byl smrtelníkem, který byl přijat mezi bohy po své smrti.
Ano, právě Augustem.
Ta socha odkazuje od hlavy až k patě na božský původ.
Doslova to má pak uvedeno na prsním pancíři. Je zde bůh oblohy a bohyně země.
Všechny božské síly se spojily pod vládou Augusta.
To, co má na hrudi, byl zřejmě kožený krunýř. Na něm je jsou zachyceny scény jakoby z osobního životopisu.
Z nich nejdůležitější znázorňuje Římany, jak dobývají zpět své ztracené insignie z Parthie.
Augustus porazil odvěkého nepřítele Říma, který v předchozí bitvě získal římské vojenské standardy.
Zde Parňané vrací uloupené standardy. Je to znamením porážky a uznání moci Říma.
Jde tedy o muže božského původu, výjimečného vojenského velitele, zahaleného do hávu tradice nejslavnějších starověkých Řeků.
Jde bezesporu o působivou vizuální propagandu.
(hudba)
Mohli bychom debatovat o tom, která buňka lidského těla je nejzajímavější, ale myslím si, že nervová buňka (neuron) by mohla být klidně mezi prvními pěti a to nejen proto, že samotná buňka je zajímavá.
Vzhledem k tomu, že v zásadě tvoří náš mozek a náš nervový systém a je zodpovědná za naše myšlenky, pocity a možná veškeré naše vnímání. Myslím, že by mohla být klidně na prvním nebo druhém místě.
Nejprve bych chtěl ukázat, jak taková nervová buňka (neuron) vypadá.
A samozřejmě, toto bude ideální příklad.
Takto nevypadají všechny neurony.
A dále si řekneme trochu k tomu, jak vykonávají svoji funkci, což je v zásadě komunikace, v podstatě předávání signálů podél své délky, v závislosti na signálech, které přijmou.
Takže, pokud bych měl nakreslit neuron -- nechte mě vybrat lepší barvu.
Tak, řekněme, že mám neuron.
Vypadá nějak takhle .
Takže, uprostřed máme tělo (soma) a z těla pak -- nechte mě nakreslit jádro.
Toto je jádro, vypadá jako jádro jakékoliv jiné buňky.
Soma tedy představuje tělo neuronu a dále z neuronu vybíhají tyto drobné části, které se dále větví.
Vypadají asi nějak takhle.
Nechci strávit příliš času pouze kreslením neuronu, ale pravděpodobně jste takové kresby již někdy viděli.
A tyto větvě vedoucí z těla neuronu se nazývají dendrity.
Mohou se dále větvit nějak takhle.
Chci to nakreslit velice hezky, takže na tom strávím ještě trochu času.
Takže tyto právě tady, to jsou dendrity.
A tyto jsou obvykle -- a v biologii nic není pokaždé takto, někdy různé části různých buněk plní odlišné funkce, ale tyto jsou obvykle místem, kde neuron přijímá signál.
A my si dále řekneme v tomto videu a pravděpodobně v několika dalších něco více o tom, co to znamená přijmout signál a předat jej dál.
Takže toto je místo, kudy neuron přijme signál.
Takže toto je dendrit.
Právě tady je soma.
Soma znamená tělo.
Toto je tělo neuronu.
A pak tu máme něco takového -- může ti připadat skoro jako ocas neuronu.
Názývá se axon.
Neuron může mít velikost běžné buňky, ačkoliv je tu obrovský rozsah, ale axony mohou být docela dlouhé.
Mohou být ale i krátké.
Někdy můžeš najít v mozku velice krátké axony, ale někdy to mohou být axony, které vedou míchou dolu nebo které vedou podél jedné z tvých končetin - nebo, řekněme, podél jedné z dinosauřích končetin.
Takže axon může vlastně měřit několik stop (1 stopa = 30,48 centimetrů).
Ne všechny axony neuronu jsou dlouhé několik stop, ale mohou být.
A toto je místo, kudy je veden signál opravdu daleko.
Nechte mě nakreslit axon.
Takže axon bude vypadat nějak takhle.
A na konci končí jako terminál axonu, kde se může napojit na další dendrity nebo třeba na další typy tkání nebo svaly, pokud má tento bod neuronu přikázat svalu něco udělat.
Takže na konci axonu máme právě zde terminál axonu.
Zkusím to nakreslit, jak nejlíp dovedu.
Nechte mě jej popsat.
Takže toto je axon.
Toto je terminál axonu.
A někdy budete slyšet slovo - místo, kde se soma nebo tělo neuronu napojuje na axon, je často nazýváno jako axonální hrbolek-- možná ti může připadat jako taková boule.
Ten tvoří začátek axonu.
Takže toto je axonální hrbolek.
A dále si řekneme něco o tom, jak dochází k přenosu vzruchu.
A veliký podíl na tom, aby byly vruchy přenášeny efektivně, mají tyto izolační buňky okolo axonu.
Budeme o nich hovořit více podrobně a také o tom, jak ve skutečnosti fungují, bude ale dobré si nejprve nakreslit jejich anatomickou strukturu.
Takže tyto buňky se nazývají Schwannovy buňky a ty pokrývají povrch axonu -- vytvářejí myelinovou pochvu.
Takže tento obal, tato izolace, v různých úsecích okolo axonu, se nazývá myelinová pochva.
Takže Schwannovy buňky tvoří myelinovou pochvu.
Nakreslím ještě jednu, právě takhle.
Takže, řekněme Schwannovy buňky nebo myelinová pochva.
A tyto malé mezery mezi myelinovou pochvou -- jen abychom měli probrané všechny pojmy -- takže budeme znát celou anatomii neuronu -- se nazývají Ranvierovy zářezy. Tuším, že se jmenují podle Ranviera.
Možná byl on tím člověkem, který se podíval a všiml si těchto malých štěrbin, ve kterých chybí myelinová pochva.
Takže toto jsou Ranvierovy zářezy.
Takže obecná představa je, jak jsem se již zmínil, že signál přijde sem.
Řekneme si něco více o tom, co je signál -- a také, jak se signály dostanou dál -- vlastně, signály mohou být sčítány, takže může být jeden malý signál tady, další signál támhle a pak třeba větší signál tam a tam -- a výsledný efekt těchto signálů se sečte a je pak přenášen na axonální hrbolek a pokud je signál dostatečně silný, vyvolají na axonu akční potenciál, který způsobí, že je signál přenášen axonem dále dolů a pak může být tady dále přes synapsi přenášen na další dendrity nebo svaly.
Povíme si dále něco více o synapsích, které mohou pomoci aktivovat další věci.
Takže říkáte, co že aktivuje tyto věci tady?
Tak, to může být například konečná část jiných axonů neuronů, jako například v mozku.
Může to být nějaký typ smyslového neuronu.
Toto může nastat někde na chuťovém pohárku, když jej aktivuje molekula soli nebo molekula cukru -- nebo se může jednat o nějaký typ stresového senzoru.
Může se jednat o spoustu různých věcí a my si dále povíme o různých typech neuronů.
Vyzvali jsme 4. července 2011 na internetu lidi, aby se podíleli na tvorbě filmu o vzájemné závislosti.
Materiály a videa se hrnuly z celého světa.
A zde je výsledek...
Když se v průběhu dějin lidstva stává stále více potřebné objevovat základní hodnoty, které nás spojují.
Pak musíme přehodotit pravdy, které jsme měli za samozřejmé.
Že všichni lidé se rodi sobě rovni a všichni jsou propojeni.
Všichni lidé jsou si rovni a všichni jsou spojení navzájem.
Že sdílíme životní snahy, svobodu, štestí, jídlo, vodu, střechu nad hlavou, bezpečí, vzdělání, spravedlnost, a víru v lepší budoucnost.
Že naše společné vědění, ekonomika, technologie a životní prostředí, jsou v podstatě vzájemně závislé.
Vzájemně závislé.
Že to, co nás jako druh bude pohánět kupředu, je naše zvídavost, naše schopnost odpouštět, naše vůle ocenit, naše odvaha, a naše touha se spojovat.
Že věci, které sdílíme, nám nakonec pomohou rozvinout náš společný potenciál.
A zatímco bychom měli naše problémy brát vážně, nikdy bychom neměli sebe brát přiliš vážně.
Protože další věcí, která nás spojuje, je naše schopnost se smát a naše snaha učit se z vlastních chyb.
A tak se můžeme poučit z minulosti, pochopit jaké je naše místo na světě a využít společné vědomosti k vytvoření lepší budoucnosti.
Je tedy nejspíše na čase, abychom jako druh, který se rád směje, klade otázky a spojuje se, udělali něco radikálního a pravdivého.
Stovky let jsme vyhlašovali nezávislost.
Patrně je nyní na místě, abychom jako lidstvo vyhlásili vzájemnou závislost.
Vzájemnou závislost.
Vyhlásit vzájemnou závislost...
let it ripple [letitripple.org]
let it ripple [letitripple.org] -- declare
Let it Ripple:
Global Films for Mobile Change
Jsme u problému 66.
A ten zní: kolik je x na druhou mínus 4 x plus 4, děleno x na druhou mínus 3 x plus 2, upraveno na základní tvar?
Takže nejspíš máme každý z těchto kvadratických trojčlenů rozložit na součin a uvidíme, jestli se některé z činitelů navzájem vyruší
Zkusme to tedy udělat
Vypadá to, že čitatel půjde rozložit dost snadno.
Jaká dvě čísla musíme vynásobit, abychom dostali 4?
A když je sečteme, dostaneme mínus 4?
No je to mínus 2, ne?
Mínus 2 a minus 2 je minus 4.
Mínus 2 na druhou je plus 4.
Takže to je x mínus dvakrát x minus 2.
A můžete si to vyzkoušet, jestli tomu nevěříte.
Vynásobte to.
Děleno, moment, jakými dvěma čísly?
To vypadá rozložitelně.
Oba musí mít stejné znaménko, protože když je vynásobíte, dostanete kladné číslo.
A oba budou záporné, protože když je sečtete, dostanete mínus 3.
Tak se podívejme, minus 2 a mínus 1.
Mínus 2 krát mínus 1 je plus 2.
Mínus 2 plus mínus 1 je mínus 3.
Takže x mínus 2 krát x mínus 1.
A pokud předpokládáme, že x se nikdy nebude rovnat 2, protože v tom případě by tento výraz byl nedefinován, vyškrtneme je.
Později se dozvíte, že takový případ by způsobil díru v grafu, protože tam není funkce definována.
A zbylo vám mínus 2 děleno mínus 1
A to je možnost A.
Problém 67.
To je dobré praxe.
Dávají to banda.
Říkají, co je - prostě budu psát to, 12a kostičky mínus 20a druhou nad 16a na druhou plus 8a.
Snížit na nejnižší podmínek. Tak si zkus faktoru věci na horní a dolní a uvidíme co se stane.
V horní části, v čitateli - dovolte mi tedy přepínač barvy - oba termíny jsou dělitelné 4 a druhou.
Tak si skutečnosti 4a na druhou.
Získáme tak 4a na druhou.
12 děleno 4 je 3.
A kostičky děleno druhou je.
12A kostičky děleno 4a na druhou je tedy 3a.
Mínus 20 - mohl bych říct, plus minus 20 - ale máte představu.
20 děleno 4 je 5.
A čtvercový dělený druhou je jen.
A pokud nevěříte, vynásobte ji.
4a na druhou dobu 3a je 12a kostičky.
A 4a čtvercový krát mínus 5 je minus 20a na druhou.
Tak to vyjde.
Provedete jmenovatel.
Podívejme se, oba z nich jsou dělitelné 8a, tak si faktor to.
16 děleno 8 je 2. čtvercový dělený je to.
16A čtvercový dělený 8s tedy 2a.
A pokud přejdete na druhou stranu, 8a 2a na druhou je 16a spolehlivosti.
Tak to všechno funguje.
Plus 1.
8a časy 1 je 8a.
Tak se podívejme co bychom mohli udělat.
To se stane 1.
Tento parametr se stane 2.
A čtvercový dělený, to se stane 1 a to jen se stává jen.
Odešel a my jsme s tisíckrát 3a mínus 5, více než 2 časy 2a plus 1.
A podíváme se.
To je volba D.
Myslel jsem, že by nás to zase re-multiply.
Ale je to volba D.
Problém 68.
Oh, to je dobrý.
Jen ti to napsat.
Chtějí nás něco násobit.
Tak říkají, 7z, spolehlivosti a 7z - vše - nad 4z plus 8.
Časy z na druhou mínus 4 - to - nad z třetí 2z na druhou plus z rovná.
Takže musíte být jako oh můj Bože, budu muset vynásobit všechny tyto věci a já jsem jejich rozdělení.
Ale nejlepší, já jsem hádat, je jen faktoru Tato opatření a spoustu věcí začne, zrušení ven s sebou.
A to se promění v docela jednoduchý problém.
Podívejme se, oba tyto termíny jsou dělitelné 7z.
Takže doby faktor to.
Tak, aby horní část se, 7z čtvercový rozdělená 7z, budete Stačí z vlevo.
Pokud násobit, dostanete 7z na druhou.
Plus 1.
Pokud vynásobíte to, dostanete 7z na druhou plus 7z.
Při násobení zlomků je jen čitatel krát čitatel, nad krát dělitel jmenovatel.
Tak to je vždy čitatel.
Z na druhou mínus 4, která je druhou mínus b na druhou.
Tak to je z plus 2, plus b, časy z mínus 2, mínus b.
To je jen vzorek, když říkám, že všichni ti je a a b
Tak to je z plus 2 x z mínus 2, doufejme, že si můžete uvědomit, že v tomto bodě.
A pak že přes - Podívejme se, můžeme rozhodně faktor 4 tady, tak to je 4 krát z plus 2.
8 děleno 4 je 2 x - takže jsme lze určitě faktor z tady, takže jsme si z časů z na druhou plus 2z plus 1.
Myslím, že jsme skoro hotoví.
Teď musíme tento faktor.
Dovolte mi jen přepsat vše.
Tak tohle je roven 7z časy z plus 1, časy z plus 2, časy z mínus 6.
Vše nad 4 krát z plus 2, časy z.
A co je to?
To je z plus 1 na druhou.
Z plus 1 krát z plus 1, 1 krát 1 je 1, a 1 + 1 je 2.
Takže časy z plus 1, časy z plus 1.
A nyní je zábavná část.
To je 1 tu, která je závorky.
Teď můžeme začít anulují.
A předpokládáme, že by nikdy stejné jmenovatele 0 a všech, které.
Podívejme se, tento z plus 2 zruší s tímto z plus 2.
Tento z plus 1 se ruší s jedním z těchto z plus 1.
Já budu ten, který je napsán messier.
A Podívejme se, tento z ruší s touto z.
A co nám zbývá?
Vše zjednodušeno na 7 krát z mínus 6 nad 4 časy z plus 1.
Napsal jsem z mínus b zde.
Je to z plus 2 x z mínus 2.
Pro všechny to porovnávání, udělal jsem chybu.
Z na druhou mínus 4 je z plus 2 x z mínus 2.
Ne z mínus b a ačkoli to bylo 6.
Tak tohle je z mínus 2.
Tak tohle je z mínus 2.
A tak je to možnost A.
Omlouvám se za chyby.
Poruchy mozku celou dobu.
Dobrá teď chtějí nás to udělat znovu.
Chtějí nás najít produkt x plus 5, přes 3 x navíc 2 x 2, x mínus 3, přes x mínus 5.
Upřímně řečeno, není mnoho zjednodušení můžeme udělat, jsme Stačí to násobit.
Tak to se rovna x plus 2 x 5 x mínus 3.
Vše nad 3 x -
Já jsem jen vynásobením čitatelem a následně jmenovatele - 3 x plus 2 x x mínus 5.
A teď jsme jen vynásobit obě binomials, x vždy 2 x, 2 x na druhou.
X krát mínus 3 mínus 3 x.
2 x 5 x a 10 x.
5 x mínus 3 mínus 15.
To je fér.
Teď máš jmenovatel.
3 x x x je 3 x na druhou.
3 x krát mínus 5, minus 15 x. x 2 krát, a navíc 2 x. 2 krát mínus 5, mínus 10.
A teď uvidíme, jestli můžeme zjednodušit.
Máme čitatelem je roven 2 x na druhou -3 x plus 10 x.
Tak to je plus 7 x mínus 15. Vše nad 3 x na druhou.
A -15 x plus 2 x.
To je mínus 13 x mínus 10.
A to je volba D.
Další problém.
Problém 70.
Páni, co po nás chtějí to tak půjde dál.
To je dobré praxe.
Takže psát, x na druhou plus 8 x a 16, přes x a 3, děleno 2 x plus 8, přes x na druhou mínus 9.
Takže první věc, kterou uděláte, když jste dělení zlomku, je to totéž je vynásobením její inverze.
Takže to je roven x na druhou plus 8 x plus 16, přes x plus 3 časy inverzní tohoto x na druhou mínus 9, více než 2 x plus 8.
To je fér.
Teď uvidíme, jestli můžeme tyto trochu zjednodušit.
Já to udělám v barvě žluté.
Tak to je, 4 plus 4 je 8, 4 x 4 je 16.
Takže to můžeme přepsat jako x plus 4 x x plus 4. x na druhou mínus 9, která je druhou mínus b na druhou.
Takže to můžeme přepsat jako x a 3 x x mínus 3.
To se děje s vzorem.
Můžeme čísla 2, takže jsme to přepsat jako 2 krát x plus 4.
Máme tam x plus 3.
A samozřejmě, když jsme násobit zlomky, jsme jen vynásobením všech zaokrouhleně nad všemi jmenovateli.
Tak to je skoro jako vy, aby tento jeden řádek.
Takže je čitatel x plus 4 x x plus 4 x x plus 3 časy x mínus 3.
Vše nad x plus 3 krát 2 x x plus 4.
Nyní udělejme nějaké zrušení.
To je ta zábavnější část.
Takže máme x plus 4 a a x plus 4, je vyruší.
Máme x plus 3 a x a 3, je vyruší.
A co nám zbývá?
Jsme vlevo s x plus 4 x x mínus 3.
Vše za 2.
A to je volba C.
A uvidíme se v dalším videu.
Nyní, když víme, že můžeme chápat úrokové sazby v podstatě jako cenu za pronájem peněz, bych chtěl projít několik scénářů, abychom pochopili, jak různé věci, ke kterým v ekonomii dochází, mohou úrokové sazby ovlivňovat.
Nakreslil jsem zde několik křivek nabídky a poptávky.
Znovu opakuji, že hovoříme o trhu pronajímání peněz.
Tohle zde je cena peněz, což víme, že je úroková sazba na svislé ose.
Potom na vodorovné ose máme množství peněz, které je půjčováno v daném časovém období. Množství a tohle je dané časové období, na které se půjčuje. Množství půjčené na rok.
Víme, že...
Kdybychom chtěli nakreslit naši počáteční křivku poptávky. Za několik prvních dolarů jsou lidé ochotni zaplatit velmi vysoký úrok.
Potom z každého dalšího dolaru získávají menší mezní užitek. Nemusí najít dobré místo, kam peníze uložit.
Půjčují si je z určitého důvodu. Proto si je půjčují. Buď si je půjčí, aby koupili něco, co vždycky chtěli a myslí si, že je to udělá šťastnými.
Máte křivku mezního užitku, která bude mít klesající sklon. Třeba bude vypadat nějak takhle.
To je naše křivka poptávky nebo křivka našeho mezního užitku.
Křivka nabídky. Znovu opakuji, že tohle je úplně stejná logika jakou používáme u křivky poptávky a nabídky pro jakékoli zboží nebo službu.
Pro peníze může vypadat nějak takhle.
U těchto prvních několika dolarů má nekdo velmi nízké náklady obětované příležitosti na jejich půjčování, takže je ochotný je půjčit za velmi nízkou úrokovou sazbu.
Potom každý další dolar zvyšuje jejich náklady obětované příležitosti a lidé budou půjčovat zy vyšší sazbu.
Potom máte tržní rovnovážnou úrokovou sazbu.
Tohle zkopíruji. Potom se můžeme zamyslet nad tím, co se stane v různých scénářích. Zkopíruji to.
Nyní máme dva scénáře, se kterými můžeme pracovat a potom udělám ještě jeden.
Řekněme, že centrální banka naší země, v USA to bude Federální rezervní, centrální banka vytiskne více peněz.
V předcházejícím videu jsem hovořil o centrální bance, která tiskla peníze a potom je rozhazovala z helikoptér.
To není způsob, jak se peníze ve skutečnosti distribuují.
Jsou distribuovány, když centrální banky peníze vytisknou. Způsob, jakým se ve většině zemí dostávají do oběhu je ten, že centrální banka peníze v podstatě půjčuje.
Způsob jakým to dělá americký Fed je, že většinou nakupuje státní cenné papíry, což je v podstatě půjčování peněz federální vládě.
Dělají to tak proto, že se to považuje za nejbezpečnější investici.
Jdou a půjčí peníze.
Pokud je tohle naše původní křivka nabídky, ale nyní Fed, centrální banka vytiskne více peněz a půjčí je.
Co se stane?
Vaše křivka nabídky se posune doprava při jakékoli ceně, při jakékoli úrokové sazbě.
Budete mít k dispozici větší množství peněz. Může to vypadat nějak takhle.
Vaše nová křivka nabídky může vypadat nějak takhle.
Za předpokladu, že je to jediná změna, ke které dojde, uvidíte její vliv.
Vaše nová rovnovážná cena peněz, pronájem peněz neboli úroková sazba peněz je nyní nižší.
Proto, když Federální rezervní řekne, že chce snížit úrokové sazby, začne tisknout peníze. Vytisknou peníze a půjčí je na trhu.
To má v podstatě vliv na snížení úrokových sazeb.
Zamysleme se nad jinou situací.
Řekněme, že tohle je Fed a tiskne a půjčuje peníze.
Půjčují peníze tak, že nakupují státní dluhopisy. Když si koupíte státní dluhopis, v podstatě půjčujete peníze federální vládě.
Udělal jsem o tom videa, kde se tím zabývám detailněji.
Zamyslíme se nad jinou situací.
Řekněme, že úspory spotřebitele klesají.
Jedna zajímavá věc o úsporách.
Úspory a investice jsou dvě strany jedné mince.
Když spoříte peníze, dáváte je do banky.
Máte zde celý finanční systém. Tohle je finanční systém.
Ty peníze se dále půjčují dalším lidem.
Z větší části se doufejme tyto půjčené peníze používají na investice do něčeho.
Tohle je půjčování. Když klesají úspory spotřebitele, znamená to, že se nabídka peněz posune doleva.
Při jakékoli ceně a jakékoli úrokové sazbě bude k dispozici méně peněz.
V této situaci se naše křivka nabídky posune doleva.
To zvýší úrokové sazby.
Potom můžete dokonce tvrdit, když úspory spotřebitele klesají, spotřebitelé si budou i méně půjčovat.
Můžete tvrdit, že možná poroste také poptávka.
Vaše poptávka může růst a to ještě více zvýší rovnovážnou úrokovou sazbu.
Udělejme další scénář.
Řekněme, že federální vláda, aby... Řekněme, že z jakéhokoli důvodu se snaží financovat válku nebo nějaký projekt veřejných prací a nechtějí zvyšovat daně.
Vláda se rozhodne půjčit si mnohem více peněz.
Vláda bude v podstatě zvětšovat svůj deficit. Vláda si bude půjčovat peníze.
Tady se naše nabídka nemění.
Předpokládám, že centrální banka svoji politiku týkající se toho, kolik peněz tiskne, nemění.
Míry úspor se nemění. Poptávka roste.
Vláda si půjčuje peníze. Vláda si bude půjčovat více peněz, než si již půjčovala. Při jakékoli ceně se bude poptávka po penězích zvyšovat.
Budeme se posouvat doprava a naše nová rovnovážná úroková sazba, což je cena za pronájem peněz, bude růst.
Smyslem tohoto je vám ukázat, že můžete přemýšlet o penězích jako o jakémkoli jiném zboží nebo službě.
Když nabídka peněz roste, potom cena peněz, což jsou úrokové míry, klesá.
Když nabídka roste, potom cena, což jsou úrokové sazby, klesá.
Když poptávka roste, potom roste cena peněz.
Úrokové sazby rostou.
Potom přemýšlejme o všech dalších kombinacích, kde poptávka klesá a úrok potom klesá, což je v podstatě jen cena.
Když nabídka klesá, úrokové sazby by rostly.
Když je něco vzácnější, jeho cena roste.
Smysl tohoto je ukázat, že to není tak složité.
Uvidíte, že lidé mluví o vládních půjčkách, že vytlačují ostatní úspory, úrokové sazby rostou a zní to jako, že dochází k něčemu záludnému. Jen hovoří o nabídce a poptávce po penězích.
Musíte si pamatovat, že úrokové sazby nejsou skutečně nic jiného než cena za pronájem peněz.
Tohle je Velký Hadronový Urychlovač (LHC).
Ve svém obvodu měří 27 kilometrů; je to největší vědecký experiment, o který se kdy lidstvo pokusilo.
Přes 10,000 fyziků a inženýrů z 85 zemí spolupracuje již několik desítek let. na vybudování tohoto přístroje.
Co děláme je, že urychlujeme protony tedy vodíkové jádro rychlostí kolem 99.999999 procenta rychlosti světla.
Při této rychlosti protony proletí urychlovačem 11,000 krát za sekundu.
Tento protonový svazek srážíme s dalším svazkem protonů který se pohybuje opačným směrem.
K těmto srážkám dochází v obrovských detektorech.
To jsou vlastně digitální fotoaparáty.
A tohle je ten, na kterém pracuji já, ATLAS.
Můžete si udělat představu o jeho velikosti -- jestli uvidíte toho človíčka standartní velikosti podle EU normy. před detektorem. (Smích)
Udělejte si představu o té velikosti:
44 metrů široký, 22 metrů v průměru, 7,000 tun.
My tam vlastně znovu vytváříme podmínky, které nastaly po méně než miliardtině sekundy po stvoření vesmíru -- skoro 600 milionkrát za sekundu uvnitř tohoto detektoru - nesmírná čísla.
A ty velké kovové kusy - to jsou obrovské magnety s elektricky nabitými částicemi, takže mohou měřit jak rychle se pohybují.
Tohle je obrázek, pořízený zhruba před rokem.
Jsou na něm vidět ty magnety.
A, znovu, EU velikostně standardizovaný človíček, takže si dokážete představit tu obrovskou velikost.
A zde se budou vytvářet ty mini-velké třesky, někdy v létě tohoto roku.
Vlastně, tohle ráno mi došel e-mail, ve kterém stálo, že jsme dokončili, právě dnes, stavbu poslední části ATLASu, takže je k dnešku hotový.
Rád bych tvrdil, že jsem to plánoval pro dnešní TED, ale neplánoval.
Takže k dnešku hotovo.
(Potlesk)
Ano, je to neuvěřitelný úspěch.
Takže se možná ptáte "Proč? vytvářet podmínky, které panovaly méně než miliardtinu sekundy po vzniku vesmíru?"
Fyzici jsou prostě ambiciózní.
A cílem fyziky elementárních částic je pochopit, z čeho se všechny věci skládají a jak to všechno drží pohromadě.
Tím "vším" samozřejmě myslím sebe a vás, Zemi, Slunce, sto miliard sluncí v naší galaxii a sto miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru.
Úplně všechno.
Teď si možná řeknete, "Dobrá, ale nestačí se jenom podívat?
Když chcete vědět, z čeho se skládám, podívejte se na mě."
Zjistili jsme, že když se díváte zpět v čase, vesmír je víc a víc horký je víc a víc hutnější a jednodušší.
Pokud vím, nebí žádný důvod proč je to tak, ale zdá se že je to tak.
Takže, o hodně dřív, ve svých začátcích, byl podle nás vesmír velmi jednoduchý a pochopitelný.
Všechna ta složitost, vše až po ty úžasné věci -- lidské mozky - jsou vlastností velmi starého chladného a komplikovaného vesmíru.
Zpátky na začátku, v té miliardtině sekundy, věříme, že to, co bychom viděli, je velmi, velmi jednoduché.
Je to skoro jako ... představte si sněhovou vločku ve vaší ruce, vy se na ni díváte a vidíte, že je to neuvěřitelné komplikovaná, přitom krásná věc.
Když ji ale začnete zahřívat, rozteče se do kaluže vody, a vy vidíte že je vlastně tvořena jen z H2O, vody.
A přesně v tom samém smyslu se díváme zpět v čase abychom porozuměli, z čeho je vesmír vytvořen.
Dnes víme, že je složen z těchto věcí.
12 částic hmoty, přilepené k sobě čtyřmi přírodními silami.
Kvarky, ty růžové, jsou věci které vytváří protony a neutrony, ty tvoří jádra atomů ve vašich tělech.
Elektron - věc které obíhá kolem atomového jádra -- držena elektromagnetickou silou která je nesena touhle věcí, fotonem.
Kvarky drží pohromadě díky částicemi zvanými gluony.
A tihle, ti jsou slabou atomovou silou, pravděpodobně tou nejméně známou.
Bez nich by ale nesvítilo slunce.
A když svítí slunce, dostanete kvanta těchto věcí zvaných neutrina, které z něj vylétávají.
Když se podíváte na nehet svého palce -- tedy něco kolem 1 čtverečného centimetru - tak zhruba 60 miliard neutrin každou sekundu ze slunce prolétá každým čtverečným centimetrem vašeho těla.
Vy je ale necítíte, protože slabá sila je správně pojmenovaná.
Velice krátký dosah a jsou velmi slabá, takže vámi prostě proletí.
A všechny tyto částice byly objeveny v posledním století.
První, elektron, byl objeven v roce 1897, a poslední, kterému říkáme tau neutrino, v roce 2000.
Vím, že Amerika je velká země, je to tak?
Jen za rohem.
Relativně k vesmíru je to jen za rohem.
(Smích)
Takže, tahle věc byla objevena v roce 2000, což je relativně nedávno.
Ale jedna z nejúžasnějších věcí, kterou na tom já shledávám, je, že jsme je objevili, když si uvědomíte jak malé vlastně jsou.
Víte, vezmeme-li stupně škály velikosti, celého pozorovatelného vesmíru.
Tedy, 100 miliard galaxií, 13.7 miliard světelných let daleko -- od této velikosti k městečku Monterey, je zhruba stejný poměr jako od Monterey k těmto věcičkám.
Tedy, absolutně malinkatým. a přesto objevili skoro všechny.
Jeden z mých nejproslulejších předchůdců na manchesterské univerzitě, Ernest Rutherford, který objevil atomové jádro, kdysi řekl "Celá věda je buď fyzika nebo jen sbírání známek."
Nemyslím si, že chtěl urazit zbytek vědy, i když byl z Nového Zélandu, takže je to možné.. (Smích)
Ale co v podstatě myslel, je vskutku sběr známek - řekněme si - dobře, objevili jsme tyto částice, ale dokud neporozumíte důvodům jejich vzorce chování - toho, proč to má takovou strukturu jakou to má - v podstatě tedy jen sbíráte známky, neděláte žádnou vědu.
Naštěstí je tu pravděpodobně největší vědecký úspěch 20. století, který tento vzorec chování podporuje.
A to jsou Newtonovy zákony, obrazně řečeno fyziky elementárních částic.
Říkáme tomu "standartní model" - krásně jednoduchá matematická rovnice.
Můžete si to natisknout na tričko, což je vždy znamení elegance.
To je ono.
(Smích)
Byl jsem trochu neupřímný, protože jsem to trochu rozvedl do bolestných detailů.
Tato rovnice vám umožňuje spočítat vše - kromě gravitace - co se děje ve vesmíru.
Takže když chcete vědět proč je nebe modré, proč atomové jádro drží pohromadě - a když máte dostatečně výkonný počítač - proč má DNA tvar, jaký má.
V podstatě jste schopni tohle všechno z této rovnice spočítat.
Je tu ale problém.
Vidí ho někdo?
Lahev šampaňského tomu, kdo mi ho poví.
Zjednoduším vám to, zvětším jeden z těch řádků.
V podstatě se každý z těchto členů popisuje některou z částic.
Takže tyto Wéčka representuji W částice, a to jak drží pohromadě.
Ty nesou o slabou sílu, Zetky také.
Ale je tu symbol navíc:
H.
Správně, H.
H znamená Higgsova částici.
Higgsovy částice ještě nebyly objeveny.
Ale jsou nezbytné - nezbytné k tomu aby tato matematika fungovala.
Takže všechny ty detailní a úžasné výpočty s touto rovnicí by nebyly možné bez tohoto extra kousku.
Takže se jedná o předzvěst -- předpověď objevení nové částice.
Co to dělá?
No, měli jsme hodně času k tomu přijít s dobrou analogií.
Zpátky v osmdesátých letech, kdy jsme potřebovali peníze pro LHC od britské vlády,
Margharet Thatcherová tenkrát říkala
"Jestli mi pánové dokážete vysvětlit tak, aby to pochopil i politik, co to krucinál děláte, tak ty peníze dostanete.
Chci vědět co dělá ta Higgsova částice."
A my přišli s touto analogií, která zabrala.
Takže, co Higgs dělá je, že dává všem fundamentálním částicím hmotu.
To znamená, že celý vesmír - a nejen prostor, ale i vy a já -- - je plný něčeho čemu říkáme Higgsovo pole, nebo Higgsovy částice, jak chcete.
Ta analogie je tak, že tito lidé v místnosti jsou Higgsovy částice.
Když se částice pohybuje vesmírem, může interagovat s t těmi Higgsovými částicemi.
Ale představte si, že někdo ne příliš oblíbený prochází tou místností.
Všichni ho prostě ignorují.
Ten proletí místností velmi rychle, v podstatě rychlostí světla. Jsou bez hmoty.
A teď si představte někoho velmi důležitého, populárního a oblíbeného, který vejde do místnosti.
Ten bude obklopen lidmi, proto je jeho průchod místností narušován.
Působí to, jakoby ztěžkli.
Stanou se hmotnými.
A to je přesně jak Higgsův mechanismus funguje.
Představa je taková, že elektrony a kvarky ve vašem těle a ve vesmíru, které vidíme kolem nás, jsou těžké, v jistém smyslu, a hmotné, jsou těžké, v jistém smyslu, a mají hmotnost,
Interagují s Higgsovým polem.
Jestli je ta představa pravdivá, pak musíme objevit Higgsovu částici v LHC.
Jestli to pravda není, protože je to poměrně složitý mechanismus, i když je nejjednodušší na který jsme byli schopni přijít - pak to, co tu práci Higgsových částic dělá se musí ukázat v LHC.
Takže to je jeden z hlavních důvodů, proč tento obrovský stroj postavili.
Jsem rád, že jste poznali Margaret Thatcherovou.
Vlastně jsem uvažoval o tom, že to víc přizpůsobím Vaší (USA) kultuře, no ale -- (Smích) To je jedno.
Takže to je jedna věc.
To je vlastně garance toho, co LHC objeví.
Je tu ale i mnoho jiných věcí.
Slyšeli jste mnoho o velkých problémech fyziky částic.
Jedním z těch největších, o kterém jste slyšeli: temná hmota, temná energie.
A další problém, který spočívá v tom že přírodní síly - a to je vlastně to krásné - vypadají silově jinak, když jdete zpátky v čase.
No, oni se silově mění.
Elektromagnetická síla, síla, která nás drží pohromadě, je silnější když jdete do vyšších teplot.
Silná síla, silná atomová síla, která drží atomová jádra pohromadě, se přitom oslabuje.
Síly jsou skoro jako - když se podíváte na standartní model a spočítáte jak se mění - tři základní síly (bez gravitace), teměr směřují do jednoho bodu,
Je to skoro jakoby tam, na samém začátku, byla nějaká úžasná super-síla.
Ale bohužel, totožné v tom bodě nejsou.
Existuje teorie nazývaná supersymetrie, která zdvojnásobuje počet částic ve standartním modelu.
To na první pohled nevypadá jako zjednodušení, ale v této teorii nacházíme, že přírodní síly vypadají při Velkém Třesku stejně.
Absolutně krásné poselství.
Model pro tohle nebyl postaven, ale vypadá to, že tak funguje.
Další věcí je, že tyto supersymetrické částice jsou velmi slibnými kandidáty pro temnou hmotu.
Takže velmi přesvědčivá teorie, která je fyzikálním mainstreamem (většinou uznaný model)..
A kdybych měl vsadit peníze, vsadil bych se -- - i když velmi nevědeckým způsobem - že i tohle nám LHC poví.
Takže další spousta jiných věcí, které může LHC objevit.
V těchto posledních minutách vám ale chci dát trochu jiný pohled na to, co myslim -- co fyzika elementárních částic doopravdy pro mě znamená - totiž fyzika částic a kosmologie.
A to je to, řekl bych, že nám dala úžasnou historku -- téměř příběh stvoření, vesmíru, To od moderní vědy posledních několika desetiletích.
A rád bych řekl, že si to zaslouží v duchu povídek Wade Davise, být alespoň hned vedle těch úžasných příbězích o stvoření, co zná lid vysokách And a mrazivého severu.
Je to příběh stvoření, řekl bych, stejně úžasný .
Ten příběh zní takto: víme, že vesmír začal před 13.7 miliardami let, v neuvěřitelně horkém a hustém stavu, mnohem menším než jediný atom.
Začal s expanzí v zhruba miliontině miliardtiny miliardtiny miliardtiny miliardtiny sekundy - myslím že to mám správně - po Velkém Třesku.
Gravitace se od ostatních sil oddělila.
Vesmír pak podstoupil exponenciální expanzi zvanou inflace.
V první miliardtině sekundy začalo působit Higgsovo pole a kvarky, gluony a elektrony, kterými jsme tvořeni, získali hmotu.
Vesmír se dál rozpínal a chladl.
Po asi pěti minutách byl ve vesmíru vodík a helium.
Vesmír byl tvořen zhruba 75 procenty vodíku a 25 procenty hélia.
Tak je tomu dodnes.
Expanze pokračovala dalších 300 milionů let.
Potom se začalo vesmírem šířit světlo.
Vesmír byl už dost velký na to aby byl světelně transparentní, a to je to, co vidíme v kosmickém mikrovlnném pozadí, které George Smoot popsal jako pohled do tváře Boha.
Po zhruba 400 milionech let se zformovaly první hvězdy, a z vodíku a hélia začali vařit těžší prvky.
Takže prvky života- uhlík, kyslík a železo, všechny prvky které potřebujeme k tomu, abychom existovali -- se upekli z té první generace hvězd, kterým došlo palivo, vybuchly a vyvrhly ty prvky do vesmíru.
Ty potom vytvořili novou generaci hvězd a planet.
A na některých planetách se kyslík, který byl stvořen první generací hvězd sloučil s vodíkem a vznikla voda, kapalná voda na povrchu.
Na alespoň jedné, nebo možná jen na jedné z těch planet se zrodil primitivní život, který se vyvíjel miliony let do věcí, které chodili vzpřímeně a nechali po sobě stopy před nějakými 3,5 miliony let v bahně v Tanzánii, a možná nechali i stopy na jiných světech.
A postavili taky tuto civilizaci, tento krásný obrázek, který mění temnotu na světlo, jak můžete vidět z vesmíru.
A jak řekl jeden z mých velkých hrdinů, Carl Sagan, toto jsou věci -- a vlastně nejen tyto, ale jak jsem se díval kolem -- toto jsou věci jako rakety Saturnu V, Sputnik a DNA, literatura a věda - to jsou věci které atomy vodíku vytvářejí když dostanou 13.7 miliardách let.
Absolutně úžasné.
A zákony fyziky.
Ano?.
Správné zákony fyziky - jsou tak krásně vyvážené.
Kdyby byla slabá síla jen trochu odlišná, uhlík a kyslík by nebyly v srdcích hvězd stabilní uvnitř hvězd, by nic z toho by ve vesmíru nebylo.
A to si myslím že je úžasný a významný příběh.
Před 50 lety jsme tento příběh ještě vyprávět nemohli, protože jsme ho neznali.
To ve mne vzbuzuje pocit, že že civilizace - která, jak říkám, pokud věříte vědeckému příběhu stvoření, vznikla čistě jako výsledek zákonů fyziky a několika atomů vodíku - pak si myslím, že je neuvěřitelně cenná
Tak, to je LHC.
LHC (až se v létě spustí) napíše další knižní kapitolu.
A já se na jeho spuštění určitě těším s neuvěřitelným vzrušením.
Děkuji.
(Potlesk)
Toto je mumie mladého muže jménem Herakleides.
Zemřel v Egyptě v 1.století n.l., když mu bylo asi 20 let.
Mumifikace byla objevena a zdokonalena ve starověkém Egyptě a měla chránit tělo pro posmrtný život.
Obvykle byly před mumifikací odstraněny všechny vnitřní orgány kromě srdce, ale v tomto případě bylo srdce vyjmuto a naopak ponechány byly plíce.
Tělo se pak zasypalo solí a nechalo se asi 40 dní sušit.
Pak bylo potřeno vonnými oleji a rostlinnými pryskyřicemi.
Ta se v silných vrstvách nanášela na pruhy lněné látky, kterými se tělo obalovalo.
Mumie se umístila na dřevěnou desku a dalším ovinováním se k desce připevnila.
Na hrudník mumii položili záhadný váček, zřejmě náboženského významu.
Na břicho pak mumifikovaný ibis, vodní pták se štíhlým, dolů zahnutým zobákem.
Mumifikovaný ibis obyčejně sloužil jako děkovná oběť bohům, ale toto je neobvyklý případ, kdy byl pták mumifikovaný spolu se zemřelým člověkem.
Dlouhé pruhy lnu pak ještě zajistily ovinutí.
Na obličej mumii umístili desku s portrétem Herakleida.
Celá mumie pak byla zabalena do velkého kusu lněného plátna.
Tento rubáš byl nabarven na červeno dováženou barvou na bázi olova.
Tento postup je výjimečný.
Ví se jen velmi málo o mumiích s červenými rubáši.
Na vrchní vrstvu se pak ještě barvou a zlatem namalovaly egyptské symboly ochrany a znovuzrození.
Nakonec na nohy napsali Herakleidovo jméno v řečtině.
Díky tomuto pozoruhodnému procesu mumifikace je s námi Herakleidovo tělo dodnes.
Když jsem byl malý, vždycky jsem chtěl být superhrdinou.
Chtěl jsem zachránit svět a učinit každého šťastným.
Věděl jsem ale, že ke splnění svých snů potřebuji zvláštní síly.
A tak jsem se vydával na imaginární cesty, abych našel intergalaktické objekty z planety Krypton, a dost mě to bavilo, ale nepřinášelo kloudný výsledek.
Když jsem vyrostl a zjistil, že sci-fi není tím pravým zdrojem zvláštních sil, rozhodl jsem se vydat místo toho cestu skutečné vědy a najít užitečnější pravdu.
Svou pouť jsem začal v Kalifornii u 30 let probíhající studie univerzity v Berkley, která se zabývala fotografiemi studentů ze staré ročenky, a pokoušela se změřit jejich úspěch a blaho v průběhu života.
Podle toho, jak se studenti usmívali, byli vědci schopní předpovědět, jak bude naplňující a jak dlouho bude trvat manželství daného studenta, jak si povede ve standardizovaných testech blahobytu a jak inspirující bude pro ostatní.
V jiné ročence jsem narazil na Barryho Obamu.
Když jsem jeho fotku viděl poprvé, pomyslel jsem si, že jeho jedinečná síla pochází z jeho jedinečného límce.
Teď už vím, že je to jeho úsměv.
Další okamžik pochopení nastal díky výzkumu Univerzity státu Wayne z roku 2010, která se zaměřila na baseballové kartičky hráčů první ligy z před roku 1950.
Výzkumem zjistili, že rozsah úsměvů hráčů naznačuje rozsah jejich životů.
Hráči, kteří se na fotkách nesmáli, se průměrně dožili 72,9 let, zatímco doširoka se usmívající hráči se v průměru dožili téměř 80 let.
(Smích)
Dobrou zprávou je, že se rodíme s úsměvem na rtech.
Za použití 3D ultrazvukové technologie se teď můžeme podívat, že děti se usmívají již v děloze.
Když se narodí, usmívají se miminka dál, ze začátku hlavně ve spánku.
Dokonce i slepá miminka se usmívají při zvuku lidského hlasu.
Úsměv je jedním z nejzákladnějších, všechny lidi jednotícím, způsobem vyjadřování.
Ve studiích prováděných v Papui Nové Guinei
Paul Ekman, světově nejuznávanější vědec na výrazy tváře, zjistil, že i členové kmene, kteří nikdy neslyšeli o západní kultuře a také byli známí pro své neobvyklé kanibalistické rituály, se usmívali stejným situacím kterým bychom se usmívali i my.
Od Papui Nové Guiney až po Hollywood, včetně moderního umění v Pekingu, usmíváme se často, a činíme tak, abychom vyjádřili radost a spokojenost.
Kolik lidí v této místnosti se usmívá více než 20 krát za den?
Zvedněte ruku, pokud ano.
Fíha!
Mimo tuto místnost se více než třetina lidí usmívá více než 20 krát za den a méně než 14 % lidí se usměje méně než 5 krát.
Vlastně ti, kdo mají ty nejúžasnější speciální síly, jsou děti, které se usmějí až 400-ráz za den.
Už jste si někdy říkali, proč, když jste s dětmi, které se tak často usmívají, se často usmíváte?
Nedávná studie švédské univerzity v Uppsale zjistila, že je velmi těžké se mračit, když se díváte na někoho, kdo se usmívá.
Ptáte se proč?
Protože úsměv je vývojově nakažlivý a potlačuje ovládání našich obličejových svalů, které obvykle máme.
Mimikry a fyzické vyjádření úsměvu nám pomáhá odhalit, kdy je úsměv skutečný a kdy hraný, a díky tomu chápeme emoční stav toho, kdo se usmívá.
V nedávné studii na mimiku vyhotovené na univerzitě Clermont-Ferrand ve Francii, požádali účastníky, aby určili, zda je úsměv skutečný či hraný, když drží mezi rty tužku, aby potlačili obličejové svaly.
Bez tužky byli zkoumaní skvělými soudci.
Ale s tužkou v ústech, když nemohli zapojit do úsměvu mimiku, tak dobří nebyli.
(Smích)
Mimo vývojovou teorii "O původu druhů" napsal Charles Darwin také teorii o odezvě obličeje.
Tato teorie tvrdí, že díky samotnému úsměvu se cítíme lépe -- spíše než že by úsměv byl výsledkem toho, že se cítíme dobře.
Ve své studii
Darwin citoval francouzského neurologa, Guillauma Duchenne, který použil elektrické výboje ke stimulaci obličejových svalů, aby navodil a podpořil úsměv.
Prosím, doma to nezkoušejte.
(Smích)
V podobné německé studii použili vědci snímání funkční magnetickou rezonancí, aby změřili aktivitu mozku před a po vpíchnutí injekce botoxu, která potlačila svaly ovlivňující úsměv.
Zjištění podpořilo Darwinovu teorii tím, že ukázala, že odezva obličeje ovlivňuje nervové procesy emočního obsahu v mozku způsobem, díky kterému se cítíme lépe, když se usmíváme.
Úsměv stimuluje mechanismus našeho mozku takovým způsobem, kterému ani čokoláda - považovaná za nabuzovač radosti - nemůže konkurovat.
Britští vědci zjistili, že jeden úsměv může nabudit mozek do takové úrovně jako 2 000 tabulek čokolády.
(Smích)
Moment.
Stejná studie zjistila, že úsměv je stimulující stejně jako když dostanete 16 000 liber v hotovosti.
To je jako 25 tisíc dolarů za úsměv.
To nezní špatně.
A přemýšlejte o tom takto dále.
25 000 krát 400 a docela dost dětí se každý den cítí jako Mark Zuckerberg.
A na rozdíl od čokolády budete díky smíchu zdravější.
Smích dokáže pomoci omezit množství hormonů vyvolávajících stres, jako je kortizol, adrenalin a dopamin, zvýšit úroveň hormonů dobré nálady, jako je endorfin, a snížit vysoký krevní tlak.
A to ještě není vše. Díky smíchu můžete vypadat dobře v očích ostatních.
Nedávná studie univerzity státu Penn ukázala, že když se usmíváte, nejen že se budete zdát oblíbenější a zdvořilejší, ale dokonce budete vypadat schopnější.
Takže kdykoliv chcete vypadat dobře a schopně, snížit stres nebo zlepšit své manželství, či mít pocit jako byste si právě dali celý náklaďák kvalitní čokolády - bez přibrání jediné kalorie -- nebo jako byste našli 25 táců v kapse starého saka, které jste na sobě neměli věky, nebo kdykoliv chcete získat nějakou speciální sílu, která pomůže vám a všem okolo žít delší, zdravější, šťastnější život, usmějte se.
(Potlesk)
V tomto videu projdeme příklady, které ověří, zda skutečně rozumíme rovnoběžkám, trojúhelníkům a tak dále.
Máme tady takový klasický příklad.
Máme tady dva trojúhelníky a máme zadané některé jejich úhly.
Na základě těchto informací chci zjistit, jaký úhel je zde. Chci zjistit, co symbolizuje ten otazník.
Zkuste to zjistit pomocí toho, co víte o součtu vnitřních úhlů trojúhelníku. Musíte vědět i něco o výplňkových úhlech.
Zkuste zastavit video a vypočítat to sami, jinak to vyřeším a pokazím vám překvapení.
Většina úloh je podobných, znáte některé úhly a víte, že součet úhlů v trojúhelníku je 180 stupňů. Tento zrovna nemá rovnoběžné strany, ale někdy se s nimi setkáte. Nebo máte vedlejší úhly či dva, které mají dohromady 90 stupňů.
První, co by nás mohlo napadnout, je, že máme tento trojúhelník nalevo a v něm známe 2 úhly.
Když znáte 2 úhly v trojúhelníku, tak lehce dopočítáte třetí úhel, protože v součtu musí dávat 180 stupňů.
Tento úhel označíme 'x' a víme, že x plus 50 plus 64 se rovná 180 stupňům. x plus 114 se rovná 180 stupňů.
Od obou stran rovnice odečteme 114. 'x' se rovná 180 minus 114, takže 80 minus 14. 80 minus 10 je 70, minus zbývající 4 je 66.
Úhel 'x' je tedy 66 stupňů.
Když víme, že 'x' je 66 stupňů, tak lehce vypočítáme další úhel.
Napíši to sem, 'x' je rovno 66 stupňům.
Známe velikost tohoto úhlu a vidíme jeho vedlejší úhel.
Jejich vnější strany tvoří přímý úhel a jsou to úhly vedlejší. Tento úhel označíme 'y' a víme, že 'y' plus 'x' se rovná 180 stupňů. 'x' je 66 stupňů, takže můžeme odečíst od obou stran rovnice 66.
Na levé straně se členy vyruší. 'y' se rovná 180 minus 66, tedy 114.
A toto číslo už jsme tu jednou měli. Součet těchto úhlů se také rovnal 114 stupňům.
To platí obecně, proto se na to blíže podíváme.
Pokud mám dva úhly 'a' a 'b', tak víme, že třetí uhel bude 180 minus 'a' minus 'b'. To je tento úhel.
A tento vnější úhel... V našem případě je to úhel 'y'. Tento vnější úhel je vedlejším úhlem úhlu 180 minus 'a' minus 'b'.
Nebo můžete přičíst k oběma stranám 'a plus b'. Dochází mi vpravo místo.
A zbude vám... Členy se vykrátí a vlevo zbyde 'y'. A napravo zbyde 'a plus b'.
A to je obecná vlastnost.
Můžete si to odvodit ze součtu vnitřních úhlů trojúhelníku, což je 180, a z toho, že vedlejší úhly se doplňují. Nebo si můžete říci: Pokud mám nějaký vnější úhel, tak je rovný součtu protilehlých vnitřních úhlů.
Já si vždy všechno rád odvodím, abych hned neřekl jen výsledek. 'y' se rovná 114 stupňů. Tento úhel vpravo známe od začátku. Teď zbývá odvodit poslední úhel tohoto trojúhelníku.
Tento otazník, úhel, označíme 'z'. Víme, že 'z' plus 114 plus 31 se rovná 180 stupňů. Součet vnitřních úhlů trojúhelníku je 180 stupňů.
Od obou stran odečteme 145 a dostaneme: 'z' se rovná 80 minus 45, a to se rovná 35. 'z' se rovná 35 stupňů.
Jsme v Louvru a díváme se na Delacroixův obraz Smrt Sardanapalova, který byl vystaven v Salonu roku 1827.
Plátno je obrovské, a popírá všechny klasické principy.
Včetně toho, že v centru dění by měl být hrdina.
Sardanapalus nemůže být této roli vzdálenější.
Jde o malbu z období vrcholného romantismu a námět pochází od lorda Byrona, romantického básníka. Asyrský král Sardanapalus byl poražen v boji. Ale místo aby se vzdal, rozhodl se spáchat sebevraždu a zničit vše, co jej těší.
Své ženy, otroci, veškeré poklady a majetek nechat shořet.
Na obraze tedy vidíme obrovskou pohřební hranici.
On leží ve výšce na svém lůžku, s hlavou opřenou o ruku. Jeho tvář je zcela bez výrazu, když sleduje smrt žen, které v životě poznal, i zkázu svého skvostného majetku.
Tato malba tématizuje úpadek. Stojí v kontrastu k vznešenosti J. L.
Když si vzpomeneme na neoklasickou malbu a její velmi striktní rozvržení prostoru, kde máme vždy jasný přehled o situaci a o vzájemných vztazích, zde vidíme pravý opak.
Všude je spousta cenných předmětů, zlata, šperků a koní.
A vzniká dojem, že všechno zde přítomné - lidská i koňská těla, předměty - jsou vlastně plameny. evokující oheň, který má následovat.
Vše se vzpíná v zahnutých, hadovitých tvarech.
Podívejte se například na tohoto koně.
Má v podstatě tvar "S". Podívejte se na polovinu harfy, která se nachází uprostřed dolní části obrazu.
A na ženy samotné, jejich postoje, či na přehoz, ležící u spodní části lůžka.
To vše asociuje hadovitý, kmitavý pohyb. Jako by se jednalo o pohyb plamenů.
Vnímáme veškerý tento děj, ale král leží vysoko na lůžku a vše nepřítomně sleduje. Je vzdálený díky perspektivě. Máme pocit, jako by se vše ostatní odehrávalo blízko a z obrazu vystupovalo.
Žena v popředí je brutálně zavražděna přímo před našimi zraky.
Koně táhnou proti jeho vůli k pohřební hranici.
Sledujeme scénu plnou smrti a ničení, která se snaží publiku co nejvíce vizuálně přiblížit.
Pro veřejnost, která byla zvyklá na jasné, geometricky uspořádané scény, to musel být ohromný šok.
Tady není stopy po neoklasickém racionalismu a hrdinství.
To skvěle korespondovalo s Delacroixovým používáním jasných barev, tedy jasných ve srovnání s odstíny, které byly k vidění na tradičních malbách v Salonu.
Podívejme se na těla postav. Nevidíme jen běžné stínování pomocí odstínů té samé barvy, na které jsme v neoklasicismu zvyklí, ale stíny v odstínech zelené a modré, a pro zdůraznění jsou použity odstíny oranžové a zlaté.
Delacroix uvažuje o barvách emotivně, s mnohem větší vášní.
Obraz je skutečně dramatický.
Je plný násilí, honosných předmětů a atmosféry úpadku.
V minulém videu o plicích a výměně plynů v našich tělech nebo o dýchací soustavě jsme skončili u plicních sklípků.
Jeden vám tady nakreslím.
Zmíněné plicní sklípky tvoří takové malé shluky.
Nakreslím jich víc, abyste o tom měli nějakou představu.
A pokud si to pamatujete z minulého videa, do nich vzduch vstupuje přes průdušnici, která se rozděluje na průdušky a ty se dál dělí na průdušinky. Průdušinky ústí do plicních sklípků.
Takže to jsme u plicních sklípků.
To jsou takové velmi malé váčky, o kterých jsme mluvili v minulém videu o dýchací soustavě.
Pokud vám nic z toho nic neříká, měli byste se na toto video podívat.
A pak tu samozřejmě máme průdušinku, která tam vede, a ta se zase může větvit z jiné, která zase vede do jiné skupinky plicních sklípků, ale to tu teď nechci moc rozebírat.
To už jsem pokryl v minulém videu.
Popíšu to. Průdušky.
A toto jsou plicní sklípky.
V minulém videu jsme viděli, že když vdechujeme, když se naše bránice stahuje a naše plíce se roztahují a zaplňují prostor, dovnitř proudí vzduch.
Ten vzduch jde dovnitř a je - - protože vdechujeme atmosférický vzduch - z 21% kyslík a ze 78% dusík.
A v naší atmosféře je oxidu uhličitého pouze téměř stopové množství.
Je to méně než 1%.
Takže pokaždé, když se nadechnete na Zemi, přesně tohle přijímáte.
Také jsme v našem minulém videu řekli, že jsou tu vlásečnice, plicní vlásečnice, které vedou po stranách těchto sklípků.
Takže teď namaluji tyto plicní vlásečnice.
A tak když jsou neokysličené, jdou sem, aby se okysličily.
Když jsou neokysličené, mohou vypadat trochu nafialověle.
Potom si vezmou kyslík z plicních sklípků, nebo se kyslík rozptýlí napříč membránou sklípku do těchto vlásečnic, do těchto velmi malých trubiček.
A když tohle nastane, krev je červená.
Řeknu Vám něco více o tom, proč se krev stává červenou.
Když dostane krev červenou barvu, znamená to, že má kyslík.
Cílem je dostat kyslík.
Teď je krev připravená jít zpátky do srdce.
Takže to je jen malá část z toho.
V minulém videu jsme zjistili, že to, co jde pryč od srdce, je tepna.
A to, co jde do srdce, je žíla.
Takže toto je žíla.
Teď tu mám jednu otázku - o tom jsme dokonce už mluvili v minulém videu.
Někdo se ptal - a myslím si, že je to velmi dobrá otázka:
Bože, když vdechujeme, většina toho vzduchu je dusík. Pouze 21% je kyslík. Co se pak děje s vším tím dusíkem?
Jakto, že také nejde do naší krve?
A to je vlastně výborná otázka.
Abych na ni zodpověděl, myslím, že by pomohlo vysvětlit, co se to tu děje.
Pojďme si to kreslit trochu větší.
Nakreslím tu membránu sklípku trochu větší.
Takže toto je vnitřek plicního sklípku.
Tady tohle je jeho membrána, velmi tenká, tlustá téměř jako jedna buňka.
A pak máte vlásečnice, které vedou hned vedle ní.
Namaluji to v nějaké neutrální barvě.
Takže máte vlásečnici, která vede po její ploše.
A ta je propustná pro plyny jako je kyslík, dusík a oxid uhličitý.
A to, co máme zde, řekněme, že srdce je tady.
Takže toto je krev, co jde ze srdce, a tohle zase půjde do srdce zpět.
To srdce je jakoby na obou stranách, takže to napíšu raději takhle.
Ze srdce a do srdce.
Když jdeme ze srdce, toto je neokysličená krev a má v sobě velkou koncentraci oxidu uhličitého.
Dusík už jsem namaloval zelenou barvou.
Oxid uhličitý udělám oranžovou. Je tu hodně oxidu uhličitého a ten se vlastně potom v krvi rozptýlí.
Je přenášen v krevní plazmě. Není přenášen červenými krvinkami, o kterých budeme za vteřinku mluvit.
Takže tady máme oxid uhličitý.
A koncentrace oxidu uhličitého v neokysličené krvi bude větší, než koncentrace oxidu uhličitého v plicních sklípcích.
Takže pokud je tato membrána propustná pro oxid uhličitý, což je, tyto molekuly oxidu uhličitého se rozptýlí v plicních sklípcích.
Pak tu ale máme kyslík.
Ten vdechujeme.
Vzduch je z 21% kyslík, takže tu bude mnohem více kyslíku, než oxidu uhličitého.
A toto je neokysličená krev.
Spotřebovali jsme veškerý kyslík v našem těle a budeme to více rozebírat na konci tohoto videa, nebo v dalším videu o tom, jak jej užíváme a kam v našem těle dále putuje, ale tady už žádný kyslík není, takže je potřeba si ho někde vzít.
Rozptýlí se napříč touto membránou, protože koncentrace kyslíku je nízká.
Takže jak můžete vidět, hned poté, co se kyslík rozptýlí po membráně, najednou tu máme okysličenou krev, připravenou jít zpět do srdce.
Tento přechod mezi tepnou a žílou je sotva patrná věc.
Tady jde jasně vidět, že to jde ze srdce.
Toto je naše žíla.
Toto jde do srdce, pardon.
Vždycky si to popletu.
Tohle jde pryč ze srdce.
Tohle jde pryč ze srdce, takže je to tepna.
A tohle jde do srdce, takže to je žíla. Abyste poznali rozdíl.
Mohli byste si říci dobře, jakmile je krev okysličená, možná sice jde zpět do srdce, ale je to docela nahodilé - pardon.
Napsal jsem "artery" (tepna) špatně. To jsou mé chyby.
Pravopis nikdy nebyl mojí silnou stránkou.
Je těžké říct, kde končí tepna a kde začíná žíla.
Dá se to vymezit podle toho, kde klesá koncentrace oxidu uhličitého a stoupá koncentrace kyslíku.
Teď je načase začít s plicní tepnou.
Pravděpodobně v příštím videu vám ukážu, proč jsou plicní tepny tak důležité, protože plicní tepny jdoucí pryč ze srdce nemají žádný kyslík, nebo ho mají jen velmi málo a mají hodně oxidu uhličitého.
Plicní žíly - je těžké určit, kde se tepna mění na žílu.
Jakmile se krev okysličí, může jít zpět do srdce.
Je to plicní žíla a je okysličená.
Je okysličená. A sem můžeme zase napsat neokysličená.
Důvod, proč říkám, že je to speciální, kromě toho, že plicní tepny a žíly jdou do a z plic, je to, že jsou tak nějak opačné.
Protože zbytek našeho těla, pokud tedy jdeme pryč ze srdce nebo mluvíme o tepnách, uvidíte, že jde o okysličenou krev, když jdeme pryč ze srdce do plic, jde o neokysličenou krev.
Podobně je to tak ve zbytku těla.
Když jdeme do srdce, když vidíme, že jde o neokysličenou krev, ale v plicní žíle, když jdeme do srdce, je okysličená, protože plíce se ujaly oxidu uhličitého a dali nám kyslík.
Pořád jsem ještě neodpověděl na tu zajímavou otázku, která se objevila u minulého videa.
Co se stane s těmi 78% dusíku?
Je tady spousta dusíku, víc než kyslíku a mnohem víc než oxidu uhličitého.
Co se stane se všemi těmi molekulami dusíku?
Dusík se může rozptýlit a taky se rozptyluje v krvi, ale schopnost krve přijmout dusík není příliš vysoká.
A také byste mohli říct: No dobře. Proč je ale kyslík tak výjimečný?
Proč může krev přijmout kyslík o tolik snáz, než dusík?
A to je chvíle, kdy vstupují do hry červené krvinky.
Napíšu si to sem.
Napíšu to červeně. Je to fascinující z mnoha pohledů.
Tyto červené krvinky proudí naším oběhovým systémem a vypadají trochu jako kosočtverečky, pokud je mám nějak namalovat.
Jsou trochu jako zploštěné koule s malými výřezy na stranách, jako kosočtverce.
Takže pokud bych je měl namalovat ze strany, mohly by vypadat asi nějak...
No, ze strany by mohly vypadat takhle a kdybyste mohli vidět skrz ně, byl by na každé straně malý výřez.
Kdybych to měl namalovat nakloněně, vypadalo by to asi nějak takhle.
Byl by tu malý výřez na téhle straně a podobný výřez na straně druhé.
Červené krvinky - mohl bych udělat celou sérii videí pouze o červených krvinkách -
- obsahují hemoglobin.
Hemoglobin tvoří malé bílkoviny, které obsahují čtyři "hem" skupiny.
Takže uvnitř červených krvinek máte miliony hemoglobinových bílkovin.
A hemoglobinové bílkoviny - - namaluji je takto -
- mají ty čtyři "hem" skupiny.
A hlavní složkou těch "hem" skupin je železo.
A to je důvod, proč je železo tak důležité.
Pokud nemáte dostatek železa, budete mít problémy se zpracováváním kyslíku ve vaší krvi a váš hemoglobin nebude dostatečně funkční.
Ale má na sobě železo.
Má čtyři tyhle "hem" skupiny.
A každá z nich se může vázat na molekuly kyslíku.
Na kyslík se vážou velmi dobře.
Pravděpodobně v příštím videu se podíváme na to, jak kyslík zase uvolňují, ale mají v sobě miliony těchto "hem" skupin a kyslík se rozptyluje napříč membránou červených krvinek a váže se k "hem" skupinám v hemoglobinu.
Takže protože červené krvinky mají hemoglobin v sobě, jsou pro kyslík něco jako savé houby, protože hemoglobin přijímá kyslík velmi dobře.
Takže červené krvinky mohou nasát veškerý kyslík z krevní plazmy.
Na krevní plazmu můžeme nahlížet jako na obecnou tekutinu krve, která neobsahuje červené krvinky.
Takže červené krvinky tady zas tak červené nejsou.
A tohle je klíčové.
Důvod, proč nejsou červené... Možná jsme tu měli nějakou červenou krvinku. Vysvětlím to.
Oxid uhličitý většinou putuje plazmou.
Vstřebá se do té tekutiny, o tom budu mluvit v nějakém dalším videu.
Je vlastně v trochu jiné formě.
Je to vlastně kyselina uhličitá a to je právě důležité pro to, aby plazma věděla, kde pustit kyslík, ale o tom budu mluvit až v příštím videu.
Ale tady tyhle červené krvinky v sobě mají hemoglobinové bílkoviny, které pustily svůj kyslík.
A ukazuje se, že je to hemoglobin.
Takže hemoglobin je červený s kyslíkem.
Když kyslík nemá, není červený.
Je takový modrý, nafialovělý, tmavý...
Něco takového. A to je důvod, proč na většině místech na těle mají vaše žíly, s neokysličenou krví, namodralou barvu.
A důvod, proč krev mění barvu je, že když se kyslík naváže k "hem" skupinám v hemoglobinu, změní tím celou strukturu bílkoviny.
To už jsme viděli mnohokrát.
Celá bílkovina se poskládá takovým způsobem, že najednou, místo aby se odráželo namodralé či nafialovělé světlo, odráží se červené.
A to je důvod, proč mají červené krvinky červenou barvu, když přijmou kyslík.
Ale vraťme se k tématu.
Cílem je říci, proč přijímáme o tolik více kyslíku než dusíku, když je v atmosféře více dusíku než kyslíku?
Řešením jsou právě červené krvinky. Červené krvinky v sobě mají miliony hemoglobinových bílkovin a ujmou se jich a ty pak nasávají všechen kyslík z plazmy.
Vlastně nasají asi tak 98,5% kyslíku.
Takže ty červené krvinky se dále pohybují a jdou zpátky do srdce.
Jsou tím, co dělá naši krev červenou.
Takže máte hemoglobin, který je v červených krvinkách. Ten nasává všechen kyslík. Takže to udržuje koncentraci kyslíku a plazmu nízko.
Nic takového se s dusíkem neděje.
Nemáme žádnou buňku, která by nasávala dusík.
Dusík se neváže s hemoglobinem.
Takže to je ten důvod, proč je kyslík o tolik snáze přijímán, než dusík.
Je to velmi zajímavá otázka, protože pokud si uvědomíte, o jakém množství dusíku tu mluvíme, je přirozené se na ni ptát.
Teď se chci více soustředit na samotné červené krvinky, protože jsou fascinující.
Ve videu o struktuře buněk říkám, že všechny buňky mají membránu a že všechny mají DNA.
Fascinující věc na červených krvinkách...
Už jsem řekl, že mají miliony molekul hemoglobinových bílkovin.
Ale fascinující věc na nich je to, že nemají žádné jádro.
A žádnou DNA.
Tohle pro mě bylo trochu nepochopitelné, když jsem to poprvé zjistil.
Pomyslel jsem si: Tak proč je to buňka? Je to skutečně živoucí věc?
A ukázalo se, že když červená krvinka roste, jádro v sobě má.
Všechny buňky potřebují jádro s DNA, aby mohly tvořit bílkoviny ke svému růstu, aby mohly existovat a mohly se utvořit tak, jak potřebují.
Ale hlavním cílem červených krvinek je pojmout co nejvíce hemoglobinu.
Takže jistě chápete, že je to vlastně příznivý vývojový rys. To, že červené krvinky jsou schopné, jakmile si vytvořily celou svou strukturu a jsou připravené ke svému účelu, zbavit se svého jádra.
V podstatě vytlačí své jádro pryč z buňky.
Důvod, proč je to prospěšné je ten, že je tam pak více místa pro hemoglobin.
Protože čím více máte hemoglobinu, tím více kyslíku jste schopni pobrat.
A mohl bych udělat spousty videí o hemoglobinu a podobně, a vlastně jich i hodně udělám o oběhovém systému, takže se nestrachujte, ale chci se ještě pozastavit nad jednou velmi zajímavou věcí o hemoglobinu.
Už jsme mluvili o červených krvinkách. Přijde mi fascinující, že ve své dospělé formě nemají jádro.
Mají velmi krátkou životnost.
Žijí tak osmdesát, sto dvacet dní, takže to nejsou dlouho žijící buňky.
Jde tu téměř o filozofickou otázku. Jsou stále živé, když ztratí svou DNA, nebo už jsou jen prostředkem pro přepravu kyslíku a už nejsou živé, protože už se neregenerují a netvoří novou DNA?
Takže místo abychom se pustili do diskuze o hemoglobinu, v tomto videu vás nechám u této myšlenky.
Došlo mi, že dělám dvaceti minutová videa, i když jsem původě chtěl dělat pouze deseti minutová.
Takže tady skončím a v příštím videu si povíme více o hemoglobinu a oběhovém systému.
Jsem zvyklý považovat obecenstvo na TEDu za vynikající skupinu jedněch z nejvíce efektivních, inteligentních, intelektuálních, důvtipných, výřečných a inovativních lidí na světě.
A myslím si, že to tak je.
Nicméně, mám také důvod věřit, že mnoho, snad i většina, z vás si zavazujete boty nesprávně.
(Smích)
Vím, že to tak zní absurdně.
Vím, že to zní směšně.
A věřte mi, že jsem žil ten samý smutný život až do doby před třemi lety.
Stalo se mi to, že jsem si koupil, podle mého dojmu, pár velice drahých bot.
Ale k těm botám jsem dostal kulaté nylonové tkaničky a nedokázal jsme je udržet zavázané.
Šel jsem tedy zpátky do obchodu a řekl jsem majiteli:
"Ty boty mám rád, ale nesnáším tkaničky."
On se podíval a řekl: "Aha, vy je špatmě zavazujete."
Až do toho momentu jsem si myslel, že ve věku 50 let jedna z schopností, kterou jsem opravdu zvádl, bylo zavazování tkaniček.
Nechte mě to demonstrovat.
Tohle je způsob zavazování, který jsme se všichni učili.
Jak se ale ukázalo - děkuji.
Počkejte, je toho víc.
Jak se ukázalo, existuje silná a slabá forma uzlu a my jsme se učili slabou formu.
A takhle na to.
Pokud roztáhnete boky u základu uzlu, uvidíte, že se klička bude orientovat dolů podél osy boty.
To je slabá forma uzlu.
Ale nebojte se.
Pokud začneme nanovo a jednoduše pokračujeme druhým směrem okolo kličky, dostaneme toto, silnou formu uzlu.
A pokud zatáhnete tkanice pod uzlem, všimnete si, že se klička orientuje podél příčné osy boty.
Toto je silná forma uzlu.
Rozvazuje se méně často.
Zklame vás méně.
A nejenom to, vypadá to i lépe.
Ještě jednou to uděláme.
(Potlesk)
Začněte normálně, pokračujte opačným směrem okolo smyčky.
To je trochu náročnější pro děti, ale řek bychm že to zvládnete.
Zatáhněte za uzel.
A je to: silná forma uzlu.
Abych pokračoval v duchu dnešního tématu, chtěl bych poukázat - a něco už víte - někdy malé vylepšení někde v životě může přinést obrovské výsledky někde jinde.
Žijte dlouho a prosperujte.
(Potlesk)
V této výuce bych se chtěl podrobněji věnovat křivce příjmů mezního produktu a opravdu porozumět tomu, co nám říká a že je to skutečně křivka mezního užitku pro firmu ve videu, které jsme vytvořili.
Jedná se o firmu, která provozuje mytí aut a také jak můžeme tuto firmu použít, pokud řešíme, co je rozumný počet lidí, kteří by měli být přijati do této firmy.
A připomínám, že tato horizontální osa nám ukazuje množství pracovníků na hodinu.
Jsou to tedy lidé za hodinu, kteří pracují pro firmu.
A vertikální osa zobrazuje příjem mezního produktu, který lze chápat jako mezní příjem v USD nebo inkrementální příjem, který získáte na osobu a hodinu. na osobu...za hodinu
A nyní se přesvědčíme, zda získáme stejnou věc vizuálně, jak nám to ukázala tabulka zde nahoře, můžeme přemýšlet o tom, co je mezní, kolik inkrementálního výnosu získáme náborem prvního pracovníka.
Co tedy můžeme udělat je to, že znásobíme kvantitu lidí, což je jedna krát průměrný výnos mezního produktu který získáme z jednoho člověka, nebo se dá říci průměr, který získáme tím, že jdeme z nuly na jednoho člověka a tento průměr je 25
Důvod proč jsem to řekl tímto způsobem je ten, že si můžete představit realitu, kdybyste dostali jen desetinu člověka a získali byste hodnotu vyšší než 25.
A tedy můžete si říci, jak získat desetinu člověka?
Co aby jeden zaměstnanec přišel do práce každý desátý den?
A pak získáte malý benefit, tím, že se dostanete blíže k celému človéku za hodinu, ale v průměru, když bychom šli od nuly k jednomu člověku, dostali bychom hodnotu 25 dolarů neboli 25 dolarů mezního příjmu na osobu a hodinu.
A nyní potřebujeme zjistit, jaký je celkový mezní příjem, který jsme zde získali od toho zaměstnance, tedy celkový inkrementální výnos, který jsme schopni získat.
Tedy jeden člověk, krát průměr výnosu mezního produktu, což je 25, tedy to by nám dalo oblast tohoto obdélníku, což by bylo 25 dolarů.
Nyní bychom měli začít kalkulovat, abychom to plně pochopili, ale myslím, že když se na to podíváme z geometrického hlediska, stane se to, za předpokladu, že toto je přímka, naše křivka výnosu mezního produktu je tato čára nahoře, že oblast pod tímto obdélníkem bude stejná jako oblast pod oranžovou křivkou.
Oranžová křivka mezi nulou a jednou polovinou je nad tímto obdélníkem a mezi jednou polovinou a jednou je pod obdélníkem a oblast nad tím, je stejná jako oblast pod tedy 25 dolarů je také oblast pod touto křivkou a to je v podstatě, kolik užitku získá přijetím jednoho zaměstanance.
Získá 25 dolarů. Nyní, kolik získá firma, když nabere dalšího jednoho (z jednoho na dva) zaměstanance.
Tím, že půjde z jednoho na dva, naše proměnná kvantita lidí za hodinu je jedna a pak náš průměrný výnos mezního produktu při navýšení zaměstnanců z jednoho na dva je 20 dolarů.
A tato oblast je jedna krát dvacet.
A ta bude stejná jako oblast pod křivkou, která tedy bude dvacet.
Stejně tak oblast pod křivkou, když chceme říci, kolik byl výnos mezního produktu, když bychom šli ze dvou na tři lidi.
Tedy pak průměrná výška zde, museli bychom říci, co je oblast mezi 2 a 3 a můžeme to zjistit, když víme, že průměrná výška je 15 krát 15, takže tato výška, průměrná výška je 15x15x1, dostaneme 15 dolarů užitku.
Mezi 3 a 4, je průměrná výška 10, takže získáme 10x1, což je 10 dolarů užitku, což je zobrazeno touto oblastí pod křivkou zde, 10 dolarů užitku.
Stejným způsobem je to případě užitku 5 dolarů.
Nyní, toto nám říká, jaký získáme výnos, ale neříká nám to, jaký je optimální a rozumný počet lidí, které máme nabrat.
Abychom toto číslo dostali, musíme přemýšlet o nákladech na zaměstnance. Tedy marginální náklady, které vznikají.
Dříve jsem zmínil, že toto je firma, která chce být konkurence schopná na trhu mytí aut.
Tedy je to konkurující dodavatel. Ale pojďme předpokládat, že je také schopná konkurovat jako kupující na trhu práce. To jsou dva různé trhy a pojďme si to vysvětlit.
Na trhu mytí aut jsme konkurující dodavatel myček aut.
Na trhu práce je naše firma konkurující nakupující.
Nyní zde udělám odbočku, neboť pokud mluvíme o dodavatelích, konkurenčních dodavatelích, tedy různých lidech, kteří dodávají různý typ zboží nebo služeb.
A opak toho je monopol, tedy nekonkurující, coby prodávající tomu říkáme monopol.
Máme nekonkurujícího kupujícího. Takže, pokud byste měli mnoho prodejců, ale jen jednoho velkého kupujícího, mělo by to vliv na trh a nedělali jsme zatím hlubokou analýzu této situace. To by znamenalo, jen abyste věděli, abyste nebyli překvapeni, pokud to někdo zmíní, tzv. monopson.
Není to relevantní k tomuto videu.
Tento příklad je opak monopsonu na trhu práce.
Vycházíme z toho, že jsme konkurenční nakupující, vedle nás je mnoho mnoho mnoho nakupujících, takže musíme akceptovat mzdy na trhu. Zároveň jsme protiklad monopolu na poli prodejců automyček.
Jsme jeden z mnoha konkurenčních prodejců.
Monopoly znamená jeden prodejce. Monopsony jeden silný kupující.
Důvod, proč říkám, že jsme konkurenceschopní na trhu práce, je ten, že předpokládám, že budeme muset akceptovat mzdy na trhu. Mzdy aktuální pro typ pracovníků, které budeme nabírat.
Tedy tržní mzdy. Tržní mzda bude řekněme 10 dolarů na hodinu.
A v tomu kontextu, jaký je tedy rozumný počet lidí, které bychom měli nabrat?
Takže, z prvního zaměstnance, kterého nabereme, získáme zisk 25 dolarů.
Mezní náklady, a můžeme vlastně nakreslit křivku mezních nákladů, budou nulové na 25 dolarech.
Pardon, na 10 dolarech.
To je, kolik nás stojí, když nabereme jednoho člověka.
Když nabereme dva lidi, oblast bude mezi nulou a dvěma a pod křivkou, což dělá 20. Nebo lze říci, že výnos z navýšení z jednoho na dva lidi je dalších 10 dolarů. Pokud bychom šli ze dvou na tři lidi, tato oblast zde, je dalších 10 dolarů.
Když půjdeme ze tří na čtyři lidi, tato oblast zde, je dalších 10 dolarů pod touto zelenou křivkou.
Takže, dává smysl nabírat tu první osobu?
Samozřejmě! Získáte 25 dolarů a dáte 10 dolarů do mzdy.
Takže váš zisk je 15 dolarů, takže zcela jistě chcete nabrat jednoho člověka.
Dává smysl nabrat druhého zaměstnance? U druhé osoby, bude mezní zisk z produktu 20 dolarů.
Mezní náklady budou 10 dolarů, tedy získáte 10 dolarů na tom druhém zaměstnanci, takže byste měli zaměstnat tohoto druhého člověka.
Třetí zaměstnanec: mezní zisk je 15 dolarů, bude vás stát 10 dolarů, což je hodinová mzda. Váš zisk z tohoto zaměstnance bude 5 dolarů.
Čtvrtý zaměstnanec, nyní to je zajímavé, u čtvrtého člověka vyděláte 10 dolarů, ale zároveň budete muset zaplatit 10 dolarů na nákladech.
Tedy, pro Vás nemá velký smysl, nabírat plně čtvrtého zaměstnance. Dávalo by smysl, pokud byste nabrali polovinu čtvrtého zaměstnance, který by chodil pracovat obden, nebo by pracoval každý den jen na poloviční úvazek nebo by měl v rámci firmy více rolí.
Protože pro polovinu člověka to dává smysl, bude stát 5 dolarů a jeho mezní užitek bude v oblasti pod křivkou mezi tímto a tímto bodem a tím dostáváme zisk z této osoby, čistý zisk bude tato oblast zde a proto by bylo rozumné toto osobu získat.
Ale co zde vidíte je, že dává smysl navyšovat požadovanou kvantitu, dává smysl navyšovat nabíraný počet lidí dokud mezní užitek neboli křivka mezního produktu je rovna mezní křivce nákladů.
Ahoj, jmenuji se John Green a tohle je Rychlokurs světové historie.
Promluvíme si o Alexandru Velikém, ale nejdřív budeme mluvit o ideách mužnosti a hrdinství a o Kim Kardashian a Situationovi.
Pane Greene, pane Greene, pane Greene!
Které situaci?
Milé já z minulosti, zapomněl jsem, žes chtělo na Kolumbijskou.
Já z přítomnosti ti s politováním oznamuje, že ses tam nedostal.
Ale protože žiješ v minulosti, nemáš možnost vědět, o kom mluvím, a tak mě napadá, že tohle video může být sledováno ve skvostné budoucnosti, kde Kim Kardashian a Situation milosrdně vymizí z veřejného života a bulváry ze supermarketů budou místo celebrit psát o Foucaultovi a Higgsově bosonu.
Takže Kim Kardashian je celebrita, která se stala slavnou muckáním nějakým Ray Jayem, a Mike "Situation", zapomněl jsem jeho příjmení, je profesionální hlupák s velkými svaly.
Znají je oba miliony lidí, žijí v luxusu a lidé platí peníze, aby vlastnili jejich vůni.
Proč touží po slávě?
Proč my?
Myslím, že to není o penězích.
Kdyby bylo, bulvár by se věnoval životům bankéřů.
Myslím, že všichni chceme zanechat odkaz.
Chceme být zapamatováni.
Chceme být velicí.
Dlouhou dobu byla historie především studiem velkých mužů, bylo běžné označovat lidi jako Veliké, ale dnes to historici už nedělají, neboť připouští, že velikost jednoho muže je obecně příšerná pro druhého.
A navíc, Veliký mělo misogynní implikace, například to vždy bylo asociováno s muži.
Nikdy neslyšíte o Kleopatře či Alžbětě Veliké.
Samozřejmě máme ruskou Kateřinu Velikou, ale pro maskulinní velikost byla osedlána nepravdivou fámou, že zemřela muckajíc se s koněm.
Osedlána? Chápete?
Osedlána fámou?
I tak mohli pošpinit jméno Kateřiny Veliké i pravdou: Jako mnoho velikých lidí zemřela na záchodě.
Chápete?
Pošpinit?
Záchod?
Jo! Jo!
Takže rychlá biografie Alexandra Makedonského:
Narozen 356 př. n. l., zemřel 323 př. n. l. ve zralém věku 32 let.
Alexandr byl synem krále Filipa II., a když mu bylo teprve 13, zkrotil koně jménem Bucephalus, na kterého si nikdo jiný netroufl, čímž zapůsobil na svého otce natolik, že řekl:
"Synu, podívej se po království Tobě rovném a Tebe hodném, vždyť Makedonie je pro Tebe příliš malá."
Tou dobou byl již uznávaným generálem, ale v průběhu následující dekády zvětšil svoji říši nebývalou rychlostí a je znám tím, že nikdy neprohrál bitvu.
Dnes se podíváme na příběh Alexandra Velikého tím, že prozkoumáme tři možné definice velikosti.
Zaprvé, možná byl Alexandr veliký díky tomu, co dokázal.
To rozšířuje myšlenku, že dějiny jsou záznamem činů velkých mužů.
To je samozřejmě směšné.
Už proto, že polovina lidí jsou ženy, nebo proto, že mnoho historických událostí není nikým způsobeno, například černá smrt.
Ale i tak toho Alexandr hodně dokázal.
Kupříkladu si podmanil spoustu území. Jako HODNĚ.
Jeho otec Filip dobyl celé Řecko, ale Alexandr dokázal, co Sparta a Athény ne:
Zničil Perskou říši.
Podmanil si všechny jimi ovládané země včetně Egypta, pak pochodoval směrem do Indie a zastavil se až u Indu jen proto, že jeho armáda povídá:
"Alexandře, víš, co by bylo super? Konec pochodu."
Alexandr byl taky velmi dobrý generál, avšak historikové se neshodnou, jestli byl opravdu tak úžasný stratég, nebo jeho armáda měla lepší vybavení, obzvlášť extra dlouhá kopí, sarísy.
Kdokoliv?
Slovní hříčky? Měl bych přestat?
Dobře. ...vznikla kvůli Napoleonovi.
Napoleon, jako mnoho generálů v dějinách, byl posedlý Alexandrem, ale více o tom až za chvíli.
Ale přes to všechno nebyl Alexandr moc dobrý v "budování říše".
Alexandrovo impérium bylo na pohled rozhodně působivé, ale ve skutečnosti to nebylo moc impérium.
Alexandr se soustředil na bourání věcí, ale nebyl tak dobrý ve vytváření institucí, které by nahradily ty, které rozbořil.
A to je důvod, proč se poměrně brzy po jeho smrti starověká Makedonie rozpadla na tři menší, tzv. Helénská království.
Každému vládl jeden z Alexandrových generálů a založili důležité dynastie:
Antogonové v Řecku a Makedonii, Ptolemaiové v Egyptě a Selukové v Persii a všechny vydržely déle než Alexandrova říše.
Možná byl Alexandr veliký kvůli obrovskému vlivu na svět po své smrti.
Stejně jako Tutanchamon byl dobrý jako mrtvola.
Pojďme do Thought Bubble.
Poté co Alexandr Makedonský umřel, všichni od Římanů po Napoleona a Olivera Stona ho začali milovat a byl důležitým vojenským vzorem pro mnoho generálů naskrz historií.
Ale jeho hlavní posmrtný odkaz byl, že ukázal perskou ideu absolutismu řecko-římskému světu, což se potom ukázalo docela důležité.
Alexandr také postavil dost měst na svých cestách, která se po jeho smrti stala důležitými. Je jednoduché je poznat, protože je většinou pojmenoval po sobě a jedno po svém koni.
Alexandrie v Egyptě se stala centrem učení klasického světa a byla domovem nejúžasnější knihovny, kterou Julius Caesar pravděpodobně "náhodou" spálil, když se snažil dobýt spoustu zemí, aby se připodobnil svému hrdinovi Alexandru Velikému.
Navíc mrtvý Alexandr měl obrovský dopad na kulturu.
Dal regionu společný jazyk, řečtinu, který usnadňoval konverzaci a obchod.
Řečtina byla tak rozšířená, že archeologové našli mince v dnešním Afghánistánu s obrázky jejich králů s nápisem král v řečtině.
To je také důvod, proč byl Nový zákon nakonec napsán v řečtině.
Přestože Alexandr většinou dobýval území pro slávu, heroismus a velikost toho všeho, v jeho stopách vznikl spojený svět, který mohl obchodovat a komunikovat s více lidmi efektivněji něž kdy předtím.
Alexandr tyhle věci neudělal sám, ale bez něj by se nejspíš nestaly.
Ale tady je otázka:
Když koukáte Pařbu v Jersey Shore, zaberete se do Situationových avantýr, až necháte téct vodu, která vytopí váš dům, a budete muset zavolat instalatéra, pak se zamilujete, vezmete se a žijete šťastně až do smrti, je Situation zodpovědný za vaše manželství?
Díky, Thought Bubble.
A třetí definice velikosti. Možná je Alexandr veliký kvůli svému příběhu.
Jelikož se o něm nepsalo, dokud žil, přikrášlování šlo jednoduše a možná právě tam leží pravá Velikost.
Ten chlápek umřel ve 32, než mohl zestárnout a prohrát bitvy.
Vyučoval ho Aristoteles, proboha!
Pak je tu Alexandrovo prostomyslné pronásledování perského krále Daria, kterého honil přes dnešní Irák a Írán úplně bez důvodu kromě toho, že ho zoufale chtěl zabít, a když ho Bussus, jeden z Dariových generálů, zavraždil, než měl šanci Alexandr,
Alexandr pronásledoval jeho, než konečně mohl zabít aspoň jeho.
Tyto až skoro komické honby za slávou a heroismem jsou doprovázeny v klasické historii příběhy o něm, jak kráčí pouští, když náhle začne pršet, a havrani mu ukazují cestu k armádě, se kterou má bojovat, a příběhy o sexy perské manželce Roxaně, která už jako teenager naplánovala vraždy dalších Alexandrových manželek.
Dokonce i od Alexandrovy smrti se chtělo, aby dostála jeho heroismu.
Třeba Plútarchos tvrdí, že zemřel na horečku, ale tak přeci mužná, říši budující, úžasná osoba umírá!
Takže kolují zvěsti, že buď zemřel na otravu alkoholem nebo vrahem.
Chci říct, žádný velký muž nemůže umřít na horečku!
Když mluvíme o velkých mužích, je čas se svléknout na otevřený dopis.
Jak elegantní.
Nejdřív se podívejme, co dnes máme v tajné přihrádce.
Parfém Kim Kardashian.
Díky, Stane.
Tohle teda vyzkouším.
To je jako to nejhorší z dětského pudru a kočičí moči dohromady.
Otevřený dopis dámám:
Ahoj, dámy, jste nespravedlivě opomíjeny nejen v Crash Course, ale i ve všech možných knihách o světových dějinách.
Jsou v nich celé kapitoly popisující hrdinské činy statečných mužů a na konci je dodatek:
"Ženy také v této době dělaly věci, které byly důležité, ale my nevíme, co přesně to bylo, takže zpátky k Alexandru Velikému..."
Historie velmi úspěšně snižuje postavení a důležitost žen a my proti tomu budeme bojovat při postupu lidskými dějinami.
Dámy, už musím končit, protože mě štípou oči z té biologické zbraně známé jako Kim Kardashian Gold.
Vážně, nekupujte si to.
S pozdravem, John Green.
Takže, Alexandr Veliký. Příběh o muži, který sjednotil svět, zatímco jezdil na magickém koni, kterého zkrotil jen on, přes pouště, kde pro něj magicky padal déšť, aby dopadl svého smrtelného nepřítele a za sebou zanechal osvícenější svět a nádhernou, vražednou ženu.
Samozřejmě nejen Assassin's Creed a Call of Duty oslavuje myšlenku, že ušlechtilé násilí může vést k lepšímu světu. To nás přivádí k mému názoru, proč se Alexandr vlastně stal velikým.
Tisíc let po jeho smrti, v roce 1798, Napoleon podnikl tažení do Egypta, ne snad proto, že by tažení do Egypta potřeboval, ale protože chtěl udělat to samé co Alexandr.
Dávno před Napoleonem ho uctívali Římané, především generál Pompík, neboli Pompeius Magnus, neboli Pompík Veliký.
Pompík byl Alexandrem tak posedlý, že se dokonce pokusil napodobit Alexandrův chlapecky rozcuchaný účes.
Alexandr Veliký byl veliký proto, že se ostatní rozhodli, že byl Veliký. Chtěli ho obdivovat a následovat jeho příklad.
Ano, Alexandr byl dobrý generál.
Ano, dobyl velké území.
Situation je taky dobrý v balení holek... určitého typu.
A Kim Kardashian je dobrá v...
Stane, v čem je Kim Kardashian dobrá?
Ou, ah ... asi tedy postava.
My učinili Alexandra velikým, stejně jako teď činíme lidi velikými, když je obdivujeme a snažíme se jít v jejich stopách.
Historie se tradičně snaží hledat a oslavovat velké muže, a občas také velké ženy, ale tato posedlost velikostí mě znepokojuje.
Zcela nesprávně naznačuje, že, zaprvé, historie je tvořena hlavně muži a zadruhé, historie je tvořena především oslavovanými lidmi, a proto samozřejmě všichni chceme být slavnými.
Naštěstí jsme opustili myšlenku, že nejlepší způsob, jak se stát idolem, je zmasakrovat lidi a dobýt hodně území, ale ideály, které jsme nastavili místo toho, nejsou také nejlepší.
Z toho vyplývá, že my rozhodujeme co uctívat, o co se zajímat a čemu věnovat pozornost.
My se rozhodneme, jestli nás zajímá Situation.
Alexandr nemohl vytvořit historii ve vakuu, totéž nemůže nikdo z nás.
Díky za pozornost, uvidíme se příští týden.
Obecně, restaurace a potravinářský průmysl jsou největším odvětvím na světě, ve kterém se plýtvá.
Na každou kalorii z jídla, kterou tady dnes v Británii zkonzumujeme, bylo potřeba vyrobit 10 kalorií.
To je docela dost.
Raději prodiskutujeme něco jednoduššího.
Toto jsem dnes našel na farmářském trhu. Pokud si to někdo chce vzít s sebou domů a rozmačkat to později, prosím.
Prostá brambora. Strávil jsem dlouhých 25 let, abych toto připravil.
A do značné míry prochází osmi různými formami během svého života.
Nejdříve je zasazená, to vezme nějakou energii.
Pak roste a potřebuje výživu.
Následně je sklizena.
Poté distribuovaná, a právě distribuce je masivní problém.
Následně je prodána a koupena a doručena až ke mně.
V podstatě ji vezmu, připravím a později ji lidé konzumují -- a doufám, že si to užijí.
Posledním stádiem je vlastně odpad. A to je do značné míry to, čeho si nikdo nevšímá.
Máme různé druhy plýtvání.
Například ztráta času, plýtvání místem, plýtvání energií a plýtvání odpadem.
V každém podniku, ve kterém jsem pracoval během posledních pěti let, se snažím zmírnit každý z těchto prvků.
Takže dobrá, ptáte se, jak vypadá dlouhodobě udržitelná restaurace.
Vlastně jako každá jiná restaurace.
Toto je restaurace Acorn House.
Zepředu, zezadu.
Dovolte mi na ukázku pár nápadů.
Podlaha: dlouhodobě udržitelná, recyklovatelná.
Židle: recyklované a recyklovatelné.
Stoly: Úřad lesního hospodářství.
Dřevo z norského úřadu lesního hospodářství.
Tato lavice, přestože se mé matce zdála nepohodlná -- nechtěla na ní sedět, takže šla a přinesla tyto polštáře z místního bazaru -- znovupoužitelné, dobrá práce. Nesnáším plýtvání, zejména zdmi.
Pokud nejsou nějak funkční, dejte na stěnu polici, což jsem taky udělal. Tak ukazuji všem zákazníkům své produkty.
Celý podnik běží na obnovitelnou energii.
Toto je poháněno větrem.
Máme tu denní světlo.
Výmalba je z nízko-objemových chemikálií, což je velice důležité, když stále pracujete v místnosti.
Experimentoval jsem s tímto -- nevím jestli to vidíte, ale tady je obráběná plocha.
A to je plastový polymer.
Přemýšlel jsem, snažil jsem se myslet: příroda, příroda, příroda.
Ale myslel jsem si, ne, ne, pokus s pryskyřicemi, pokus s polymery.
Přežijí mě?
Pravděpodobně by měly.
Dobře, tady máme repasovaný kávovar.
Ve skutečnosti vypadá lépe než zbrusu nový -- takže tam vypadá dobře.
Takže znovupoužití je rozhodující.
A filtrujeme naši vlastní vodu.
Dáme ji do lahví, zmrazíme je, a pak ty lahve znovu a znovu použijeme.
Tady máme velký malý příklad.
Jestliže vidíte tento pomerančovník, ve skutečnosti roste v pneumatice z auta, která byla obrácena naruby a zašita.
Je v tom můj kompost, který podporuje růst pomerančovníku, což je skvělé.
Toto je kuchyně, která je ve stejné místnosti.
V podstatě jsem vytvořil jídelní lístek, který lidem dovoluje zvolit si množství jídla, které chtějí sníst.
Než abych jim nakládal já, mohou si sami nabrat, kolik toho chtějí.
Dobrá, je to malá kuchyň, okolo 5 m2. Denně obslouží 220 lidí.
Vytváříme poměrně velké množství odpadu.
Toto je místnost na odpadky.
Nemůžete se zbavit odpadu.
Ale tento příběh není o odstranění odpadu, ale o jeho minimalizaci.
Zde mám výrobky a krabice, které jsou nevyhnutelné.
Dal jsem odpad z potravin do tohoto sušícího louhovače, čímž se to jídlo změní v materiál, který mohu skladovat a později použít jako kompost.
Kompostuji to v této zahrádce.
Všechna ta zemina, kterou vidíte, je vlastně moje jídlo, které je vyprodukováno z restaurace, a roste z těchto kádí, které jsem vyrobil ze spadlých stromů a vínových soudků a jiných dalších věcí.
Tři kompostové zásobníky -- jimi projde zhruba 70 kilo odpadu ze syrové zeleniny týdně -- vážně dobré, dělá to úžasný kompost.
A trocha červů v něm.
Vlastně jedno z červovišť bylo velké červoviště, ve kterém je spousta červů.
Snažil jsem se vzít ten vysušený odpad z jídla a dát ho těm červům, říkajíc "Tady máte, večeře."
Bylo to jako zeleninový trhanec a zabil je všechny.
Nevím, kolik je tam červů, ale zasáhla mě přicházející těžká karma, to vám povím.
(Smích)
To co zde vidíte je vodní filtrační systém.
Bere vodu z restaurace, prostupuje vrstvou hornin -- bude pak jako z pramene -- a touto vodou zalévám zahradu.
A hlavně to chci recyklovat, vrátit to zpět do toalety, možná si mýt ruce, nevím.
Takže voda je velice důležitým aspektem.
Začal jsem nad tím uvažovat a vytvořil jsem restauraci s názvem Vodní Dům.
Pokud bych mohl udělat Vodní Dům bezuhlíkovou restaurací, která nespotřebovává na začátku žádný plyn, to by bylo skvělé.
To se mi podařilo.
Restaurace vypadá jako skoro stejně jako Acorn House -- ty samé židle, ty samé stoly.
Všechny jsou anglické a trochu více trvale udržitelné.
Ale toto je elektrická restaurace.
Celá ta věc je elektřina, restaurace i kuchyně.
Běží na vodní elektřinu, takže jsem šel ze vzduchu do vody.
Nyní je důležité pochopit, že tato místnost je chlazena vodou, vytápěna vodou, filtruje svou vlastní vodu a je poháněna vodou.
Takže doslova Vodní Dům.
Uvnitř je systém obsluhy vzduchu, zbavil jsem se klimatizace, protože se domnívám, že spotřeba je příliš vysoká.
Toto je v podstatě obsluha vzduchem.
Měřím teplotu venku v kanálu, která se pročerpává skrz tepelné centrální zařízení, otočí se na těchto úžasných plachtách na střeše, a střídavě jemně padá na lidi v restauraci, ochlazuje je nebo zahřívá, podle toho jak potřebují.
A toto je anglický vrbový vzduchový rozprašovač, který se polehoučku pohybuje jako proud vzduchu po místnosti. Velmi pokročilé, žádné klimatizování -- líbí se mi to.
V kanálu, který je venku vedle restaurace, jsou stovky metrů potrubí.
To měří teplotu kanálu a přemění ji na čtyřstupňové teplo.
Nemám tušení, jak to funguje, ale zaplatil jsem za to spoustu peněz.
(Smích)
Co je úžasné, jeden z kuchařů, kteří pracují v této restauraci, žije na této lodi -- není připojená ke zdroji, tvoří všechu svoji vlastní energii sama -- takže si pěstuje všechno svoje ovoce -- a to je neskutečné.
Není to náhoda ve jménech těchto restaurací.
Acorn House [Žaludový Dům] je elementem dřeva, Vodní Dům je elementem vody a nyní přemýšlím, tedy snažím se vytvořit, pět restaurací založených na pěti rysech akupunktury čínské medicíny.
Mám vodu a dřevo.
Právě mohu rozdělat oheň.
Zbývá ještě kov a hlína.
Takže musíte sledovat svůj prostor.
Takže, toto je můj další projekt.
Starý pěti týdnů, je to moje dítě a opravdu bolí.
Lidský supermarket.
Takže, restaurace opravdu zasáhnou pouze lidi, kteří věří v to, co já vlastně dělám.
Co jsem potřeboval udělat bylo, rozšířit jídlo širšímu spektru lidí.
Lidem, například, více pracující třídě -- nebo lidem, kteří věří družstevnictví.
Tomu se říká společné podnikání, nevýdělečný supermarket.
Je to opravdu o odpojení mezi jídlem, komunitami v městských sestaveních a jejich vztahu k venkovským pěstitelům -- spojující společnosti v Londýně k venkovským pěstitelům.
Velice důležité.
Takže jsem zavázán bramborám, mléku, pórku a brokolici -- velice důležité věci.
Držel jsem dlaždice, staral jsem se o podlahu, držel jsem kabelovod, dostal jsem recyklované ledničky, recyklované pokladny, vozíky.
Předpokládám, celá věc je super trvale dlouhodobě udržitelná.
Ve skutečnosti, snažím se a udělám nejvíce trvale udržitelný supermarket na světě.
Nulový odpad jídla.
A to nikdo jiný zatím nedělá.
Je fakt, že Sainbury, jestli to sledujete, to zkouší.
Snažím se tam dostat dříve.
Příroda nevytváří odpad, nevytváří odpad jako takový.
Vše je v přírodě spotřebováno v těsně souvislém cyklu, s odpadem, který je koncem začátku. A to je to, co mě nějaký čas živí. Je důležité toto sdělení pochopit.
Jestliže se nepostavíme a nezměníme to a nebudeme přemýšlet o udržitelné potravě, přemýšlet o její trvale udržitelné povaze, poté můžeme selhat.
Ale -- chtěl jsem vstát a ukázat vám, že toho můžeme dosáhnout, když budeme více odpovědní.
Obchod, který bere na vědomí životní prostředí, je proveditelný.
Jsou mezi námi.
Vidíte, doposud jsem udělal tři.
A mám jich ještě pár.
Nápad je v zárodku.
Myslím, že je to důležité.
Myslím si, že pokud budeme redukovat, opakovaně používat, třídit odpad a recyklovat -- bude to nakonec správné. Poslední bod, o kterém se chci zmínit, je recyklace. Je to čtvrté z eRek, lepší než jenom ty tři R.
Tyto tři nejsou dokonalé -- jsou to pouze nápady.
Myslím si, že ještě spousta dalších problémů přijde, ale s jistou pomocí jsem si jist, že najdu řešení.
A doufám, že se všichni zúčastníte.
Děkuji vám mnohokrát.
Ahoj, já jsem John Green, tohle je Rychlokurs světové historie a dnes si budeme povídat o...
MONGOLECH.
Asi si dokážete představit Mongoly.
Ano, vypadají takhle: násilničtí krvežízniví snědí válečníci s legračními kníry, kteří ujíždí planinami, nosí kožešiny, jí maso rukama a říkají bar bar bar.
Zkrátka si Mongoly představujeme jako stereotypní barbary. To není úplně špatně.
Pokud jste ale četli moderní učebnice jako my tady v Crash Course, můžete mít o Mongolech jiný obrázek.
Takový, který zdůrazňuje úžasnou rychlost a úspěch jejich výprav - jak dobyli za 25 let více území než Římané za 400, jak ovládali více než 11 milionů čtverečních mil.
A mohli jste si také přečíst, že Mongolové v podstatě založili země jako Rusko nebo dokonce Korea.
Jeden historik dokonce tvrdil, že Mongolové roztříštili feudální systém a vytvořili mezinárodní právo.
Prosluli svou náboženskou tolerancí, a svým způsobem vytvořili první zónu volného obchodu, něco jako praštěnou euroasijskou EU.
A to také není úplně špatně.
Blbá pravda, vždycky vzdoruje jednoduchosti.
Pamatujete na pastýře?
Mluvili jsme o nich kdysi dávno v první epizodě jako o alternativě k lovcům a sběračům a zemědělství.
3 věci k zapamatování:
1.
Nomádi nejsou Jack Kerouac,
Prostě se nezvednou a nevyrazí na výlet za nosem.
Migrují podle podnebných podmínek, aby nakrmili svá stáda. 2.
Nomádi obvykle netvoří výrobky, což znamená, že potřebují obchodovat, takže se skoro vždycky potulují poblíž lidí, kteří žijí usazeně.
3. Protože žijí v podstatě v přírodě a v jejích drsných podmínkách, pastýři většinou bývají tvrdší než diamantem tvrzený diferenciální výpočet.
Vzpomeňte si na Huny nebo na Xiognu. Nebo na Mongoly.
No tak, Stane.
To by stačilo.
Zpátky ke mně.
Stane.
JÁ JSEM HVĚZDA TÉHLE SHOW, NE MONGOLOVÉ!!!
Ahoj.
Omlouvám se.
Jo, poslední věc - pastýři taky většinou bývají více rovnostářští, obzvlášť pokud jde o ženy.
Paradoxně, když máte méně jídla a tak, lidé se více dělí, a když se musí jak muži, tak ženy snažit, aby společnost přežila, patriarchální nadvláda nad ženami se většinou vytrácí. Ačkoli mongolské ženy do války téměř nechodily.
Netuším, co jsi za pohlaví.
Jasně, máš kalhoty, ale taky máš tu růžovoučkou chocholku, takže...
To je terminus technicus, mimochodem. Jsem přece historik.
Pokud byste měli možnost vybrat nomádskou skupinu pastýřů, aby vyšla ze střední Asie a ovládla svět, asi byste si nevybrali Mongoly. Protože po většinu té historie, o které jsme si povídali, se prostě potulovali v kopcích okolo sibiřské tajgy, dávali dohromady pastevectví s lovem a mimochodem se zlepšovali v lukostřelbě a jízdě na koních.
Navíc byli Mongolové mnohem menší než jiní pastevci jako Tataři nebo Ujgurové.
A ne že bych chtěl vypadat jako historik Všeználek, ale důvod, proč Mongolové vyrazili ovládnout svět vlastně přišel s tímhle člověkem - Čingischánem.
Pojďme do Thought Bubble.
Říká se, že Čingis- nebo Džingischán se narodil do jednoho malého klanu kolem roku 1162 se jménem Temüdžin.
Jeho otce otrávili a kvůli tomu Temüdžin zůstal pod ochranou svých bratrů. Jednoho z nich brzy v hádce zabil.
Když mu bylo 19, oženil se se svou první a nejdůležitější manželkou, Börte, kterou později unesli.
To bylo mezi Mongoly docela normální, Temüdžinovu matku unesli taky.
Jak tak zachraňoval svou ženu, ukázal Temüdžin svou vojenskou povahu a brzy se stal vůdcem svého kmene, ale sjednocení mongolských svazů vyžadovalo občanskou válku, kterou vyhrál, a to hlavně díky dvěma novinkám.
Povyšoval lidi podle jejich zásluh a ne podle rodinného postavení, a také přiváděl do svého kmene nižší třídy podrobených lidí a zároveň vyháněl jejich původní vůdce.
Takže ho poddaní milovali.
Bohatí ho nenáviděli, ale k ničemu jim to nebylo, protože už nebyli bohatí.
S těmihle dvěma základními postupy se Temüdžinovi dařilo získávat si věrnost více a více lidí a v roce 1206 byl prohlášen Čingischánem, vůdcem všech Mongolů.
Jak? No Mongolové si své vůdce vybírali fakt cool způsobem.
Potenciální panovník svolal velké shromáždění zvané Kurultaj a kdokoli, kdo chtěl podpořit jeho kandidaturu na vůdce, se objevil na svém koni, takže to doslova nechával koňovi.
Pane Greene, pane Greene!
Koně přece nemají volební právo.
Nemám tě rád, moje já z minulosti.
A taky, NEPŘERUŠUJ THOUGHT BUBBLE!
Po tom, co sjednotil Mongoly, se Čingischán vydal dobýt mnohá území.
Ve chvíli, kdy v roce 1227 ve spánku zemřel, se jeho říše rozkládala z mongolské domoviny Mongolsku až daleko ke Kaspickému moři.
Díky, Thought Bubble. To je dost dobré impérium! Jasně, spousta z toho byly pastviny nebo hory nebo poušť, ale Mongolové si podrobili taky spoustu lidí.
A svým způsobem se celé impérium během Čingischánovy smrti teprve rozjíždělo. Jeho syn Ögedej celou říši ještě rozšířil.
A Čingischánův vnuk Möngke byl Velkým chánem v roce 1258, když Mongolové dobyli Bagdád, centrum Abbásovské říše.
A další z Čingischánových vnuků, Kublaj-chán, pokořili čínskou dynastii Sung v roce 1279.
A kdyby Mamelukové nezastavili dalšího z Čingischánových vnuků v bitvě u Ajn Džálút, asi by obsadili celou severní Afriku.
Čingischán měl fakt hodně vnuků...
Musí být čas na otevřený dopis.
Otevřený dopis Čingischánovým potomkům.
Ale napřed se podívejme, co je dnes v tajné přihrádce.
Frkačka a vystřelovací konfety?
Stane, víš, že tohle mi fakt nejde.
Áááá, protože máme...
OSLAVU NAROZENIN! Hurá!
Všechno nejlepší Čingischánovým potomkům!
Jak vím, že máte dneska narozeniny, Čingischánovi potomci? Protože máte narozeniny každý den.
Protože právě teď po Zemi chodí 16 milionů přímých potomků Čingischána, takže každý den má narozeniny 43 000 z nich.
Takže, dobré zprávy, Čingischáne, tvoje říše je možná pryč, ale tvoje potomstvo stále žije.
A žije a žije a žije. VŠECHNO NEJLEPŠÍ!
S pozdravem, John Green
Naneštěstí pro Mongoly spolu tihle chlapíci nespolupracovali vždy, protože Čingischán ze svých dobytých území nevytvořil celistvou jednotku.
Místo toho Mongolům po Čingischánově smrti zbyly čtyři velmi důležité chanáty: Čínská dynastie Jüan 2.
Perský Ílchanát 3. Čagatajský chanát ve střední Asii a 4.
Ruský chanát Zlatá horda.
Během doby helénismu se to samé stalo jinému generálovi, který nebyl moc na administrativu,
Alexandru Velikému.
Navíc, si ani jeden z nich nepodrobil Indii.
Mongolové uspěli především kvůli své vojenské obratnosti.
Čingischánova armáda, která nikdy nebyla větší než 130 000 mužů, stavěla na rychlosti a lukostřelbě. Stejně jako tenhle týpek.
Mongolští lukostřelci na koních byli jako super rychlé tanky proti pěším vojákům a rytířům, kteří stáli proti nim.
Ale počkat, všichni magoři do historie se ptají:
Jak lidé jednou věděli, že se Mongolové blíží, proč prostě nezalezli do hradů a tvrzí?
Mongolové fakt neměli létající koně nebo tak něco...
Až na to, ŽE MĚLI.
Neměli?
Stane, proč vždycky děláš dějiny tak nudné?
Mongolové zřejmě neměli létající koně, ale byli mimořádně přizpůsobiví.
Takže přestože v životě neviděli hrad předtím, než začali s nájezdy, stali se z nich odborníci na obléhání díky výslechu vězňů.
A také převzali střelný prach, čímž ho pravděpodobně představili Evropanům, a dokonce stavěli lodě, aby mohli napadnout Japonsko.
To jim mohlo taky vyjít, kdyby nepřišel tajfun.
Navíc, lidé se Mongolů děsili.
Města se často vzdávala hned, jak k nim Mongolové přijeli, jenom aby se vyhnula jatkám.
Ale to se samozřejmě stávalo jenom kvůli tomu, že Mongolové občas, no víte, vyvraždili celá města.
Takže na pozadí toho všeho se pojďme vrátit k otázce mongolské úžasnosti.
Nejprve pět argumentů pro úžasnost:
1.
Mongolové skutečně znovuoživili obchod napříč Eurasií.
Hedvábná stezka, která existovala po téměř 1000 let v době, kdy se Mongolové dostali na scénu, zarostla plevelem, ale Mongolové si obchodu vážili, protože ho mohli danit, a tak se hodně snažili udržovat svou říši bezpečnou.
Říkalo se, že člověk mohli přejít z jednoho konce Mongolské říše na druhý se zlatým talířem na hlavě, aniž by se bál, že ho okradou.
Mongolové zlepšili komunikaci napříč Eurasií tím, že vytvořili takový systém poštovních kurýrů, mýtnic s koňmi a jezdci, kteří mohli informace rychle předat.
Říkalo se tomu yam systém a zahrnovalo to takové úžasné bronzové cestovní pasy, které usnadňovaly cestování.
3.
Další věc, která cestovala po mongolských obchodních stezkách, byla kuchyně.
Tak třeba právě kvůli Mongolům se rýže stala základem perské stravy. A to zmiňuju, protože mám docela rád perské jídlo.
Mongolové nuceně stěhovali ty, kteří jim byli užiteční, jako umělce a muzikanty a zvláště úředníky.
Jak si dokážete představit, Mongoly moc neužilo na administrativní práce jako účetnictví, takže si našli lidí, kterým to šlo a prostě je přesouvali po říši.
To vytvořilo ten druh mezikulturního opylení, z něhož jsou dnes historici tak nadšení.
Mongolové byli téměř bezprecendentně tolerantní k různým náboženstvím.
Oni sami měli šamany a věřili v duchy, ale protože jejich náboženství se vázalo k zemi, z níž vzešli, nečekali, že si je lidé osvojí, a ani to po nich nechtěli.
Takže v Mongolské říši můžete najít muslimy a buddhisty a křesťany a lidi jakéhokoli náboženství, na které si vzpomenete a které by tam prosperovalo.
A to je ten druh otevřenosti, který vedl některé historiky k tomu, aby Mongoly přehodnotili, protože je viděli jako předchůdce moderní doby.
Ale je tu i druhá stránka, na kterou bychom neměli zapomínat, takže tady je pět důvodů, proč Mongolové možná nebyli tak dobří:
1.
Čingischánova definice štěstí zní:
"Největší štěstí je přemoci své nepřátele, hnát je před sebou, okrást je o jejich bohatství, vidět jejich blízké v slzách, sevřít na svých prsou jejich manželky a dcery."
Mimochodem, pokud vám to něco připomíná, možná je to tím, že Oliver Stone Čingischána očividně vykradl ve filmu Barbar Conan.
2. je rozšířením jedničky.
Mongolové byli vážně brutální dobyvatelé.
Jakože nebyli jediní, ale stejně...
Mongolové ničili celá města a mnoho historiků odhaduje počty zabitých na miliony.
3. Jejich říše netrvala dlouho.
Během 80 let opustili Čínu a byli nahrazeni novou dynastií Ming.
A v Persii splynuli tak dokonale, že v 15. století byli kompletně nerozeznatelní.
Vždyť začali se zemědělstvím!
Zemědělství, poslední záchranu bídáků, kteří chtějí své životy zasvětit práci místo muchlování.
4.
Taky je zrovna nebralo dělat patrony umění nebo architektury. Protože tvůj palác možná přetrvá věky, ale svou jurtu můžu postavit kdekoli.
5.
Mongolové pravděpodobně mohli za černou smrt.
Tím, že otevřeli obchod, otevřeli také cesty pro bacilonosiče, v případě moru pro blechy infikované Yersinia pestis.
A podle alespoň jednoho příběhu, Mongolové mor rozšířili úmyslně, když morem prolezlé mrtvoly katapultovali přes zdi města Kefe na Krymu.
Přestože se tenhle primitivní čin biologické války možná udál, je nepravděpodobné, že by to skutečně rozšířilo mor.
Spíš to byly blechy a krysy na palubách černomořských lodí, které obchodovaly s Evropou.
Ale tenhle obchod existoval jenom díky Mongolům.
Dobře, Stane, naposledy. Pusť tam ty Mongoly.
Takže Mongolové prosazovali obchod, odlišnost a toleranci. A také prosazovali krveprolití a nesmyslné ničení.
To, co si myslíte o Mongolech, nakonec říká hodně o vás.
Vážíte si více umění před náboženskou svobodou?
Je imperialismus, který netrvá dlouho, lepší než imperialismus, který dlouho trvá?
A jsou určité typy válčení nutně špatné?
Pokud vám odpovídání na tyhle otázky přijde lehké, pak jsem tu nic nedělal.
Chtěl bych, abyste si položili otázku, kterou jste si možná nikdy předtím nepoložili:
Čeho je lidský hlas schopný?
Čeho je lidský hlas schopný?
(Beatbox)
♪ Ooh baby ♪ ♪ baby ♪ ♪ baby ♪ ♪ baby ♪ (Plačící mimino) ♪ baby ♪ (Plačící mimino) ♪ baby ♪ (Mňoukající kočka) (Štěkající pes)
Ano.
(Potlesk) (Zvuk bumerangu)
Šel po mně. Musel jsem.
Tak to bylo, jo.
Jak si asi dokážete představit, byl jsem divné dítě. (Smích)
Protože jsem se neustále pokoušel rozšířit svůj repertoár zvuků, co nejvíc to šlo.
Neustále jsem experimentoval s těmito zvuky. A experimentuji dodnes.
Stále se snažím najít každý zvuk, který je možné vyloudit.
Věc se má tak, že jsem teď starší a moudřejší, a vím že jsou tu zvuky, které nikdy nebudu moci napodobit, protože jsem uvězněn ve svém fyzické těle, jsou zkrátka věci, které tělo nedokáže.
A jsou věci, které žádný hlas nedokáže udělat.
Například, nikdo nedokáže přečíst dva texty najednou
Je možné zazpívat alikvotní tóny, mniši to dokáží, je to jako ... (alikvotní zpěv)
Ale to je podvod.
A bolí tě potom v krku.
Některé věci jsou prostě nemožné, a tyto limity lidského hlasu mě vždycky unavovaly, protože beatbox je nejlepší cesta jak dostat hudební nápady, které máte v hlavě do světa, ale přinejlepším jsou to jen náčrty, a to mě štvalo.
Kéž by tu přece jen byl způsob, jak tyto nápady reprodukovat bez zábran, bez omezení, které mé tělo má.
A tak jsem na tom pracoval s těmito firmami, a vynalezli jsme stroj.
Vytvořili jsme systém, který v podstatě je stroj pro živé vystupování, stroj, který dokáže produkovat hudbu v reálném čase, a umožňuje mi, pouze pomocí mého hlasu vytvářet hudbu v reálném čase, jak ji slyším v hlavě, neomezenou žádnými fyzickými překážkami, které by mi mé tělo mohlo klást.
A teď Vám ukážu, co všechno to dokáže.
Ještě předtím než začnu vyluzovat zvuky a s pomocí toho zařízení manipulovat svým hlasem, chci znovu zopakovat, že všechno co uslyšíte, dělám pouze svým hlasem.
Ten systém má -- děkuji, krásný asistente -- Ten systém nemá žádné zvuky uvnitř, dokud je do něj nedostanu svým hlasem, takže neobsahuje žádné nahrané samply, nebo něco takového.
Jak se jednou tahle věc rozjede, a jak to začne modifikovat zvuk, který do něj vkládám, začne být těžké rozeznat, že jde o lidský hlas, ale je to tak, takže na to půjdeme pomalu, a začneme zlehka a jednoduše.
Takže problém polyfonie: mám jenom jeden hlas.
Jak se dostanu z této šlamastyky když chci mít několik rozdílných hlasů zároveň.
Nejlepší cesta by bylo udělat něco jako tohle. (Beatbox)
Nebo tancem.
Asi takhle.
(Hudba)
Díky. (Potlesk)
To je zřejmě ta nejjednodušší cesta.
Ale jestli chcete udělat něco pokročilejšího, něco, čeho nemůžete dosáhnout živým smyčkováním, je tu další cesta, jak se dá vrstvit hlas.
Jsou tu věci jako je pitch-shifting (změna výšky hlasu) které jsou úžasné, a teď vám ukážu, jak to zní.
Takže začnu další beat, asi takhle.
(Beatbox)
Vždy by měl být na začátku kousek tance, protože je to prostě legrace, a můžete mi tleskat do rytmu, jestli chcete.
Nemusíte.
To je v pořádku.
Jdeme na to.
Nejdřív budu dělat basu.
(Hudba)
A teď kytaru ve stylu rockabilly.
To je fajn.
Ale pokud bych chtěl udělat, řekněmě -- (Potlesk)
Díky.
Pokud bych chtěl udělat, řekněme, rockové varhany?
Je to možné?
Ano, je, takhle se nahraju.
(Zvuk varhan)
A teď to mám, mám to nahrané.
Přiřadím to na klaviaturu.
(Hudba)
To je zajímavé.
(Potlesk)
Ale co kdybych chtěl znít jako celí Pink Floydi?
Řeknete, že je to nemožné.
Není.
Je to možné a s pomocí této mašinky je to docela jednoduché.
A naprosto skvělé.
Sledujte.
(Hudba)
Každý zvuk, který slyšíte, je můj hlas.
Nespouštím něco nahraného, co zní podobně.
Nemám žádné smyčky.
Žádné syntezátory.
Naprosto všechno je pouze můj hlas, se kterým manipuluji, a když vám to dojde, tak se musíte nutně ptát, k čemu je to dobré?
Proč to dělám?
(Smích)
Protože je to levnější, než si najmout skutečné Pink Floydy, je to jednoduchá odpověď.
Ale ve skutečnosti jsem nevytvořil tuto mašinku aby simulovala věci, které už existují.
Ale udělal jsem ji, abych mohl vytvořit jakýkoli zvuk, který si dokážu představit.
Takže s vaším dovolením vám předvedu některé věci, které mě napadají, a doufám, že se vám to bude líbit, protože jsou docela neobvyklé, zvláště, když děláte věci, které jsou podobně neobvyklé, může být pro někoho těžké věřit tomu, že je to můj hlas.
(Hlasové efekty)
(Hudba)
Asi takto.
(Hudba)
Takže volně přeloženo, tohle jsou možnosti lidského hlasu.
Dámy a pánové, děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
Nedávno jsme mluvili o reprodukční strategii zvané rodozměna (metageneze), kterou využívaly úplně první rostliny, a kterou bezcévné rostliny využívají dodnes.
Snad si na to vzpomínáte.
Mezi generacemi dochází ke střídání dvou fází.
První z nich, sporofyt, má diploidní buňky a dva páry chromozomů. Druhá forma, gametofyt, má haploidní buňky a pouze jednu sadu chromozomů.
Za 470 milionů let se ale může hodně změnit.
Cévnaté rostliny sice používají generační střídání fází dodnes, ale zaonačily ho tak, že funguje velmi odlišně než v dobách ordovických bažin, kdy se zrodily první rostliny.
Oproti svým drobným bezcévným bratrům vypadají cévnaté rostliny ozdobené šiškami, květy a jinými okazálými doplňky jako banda sambových karikatur na srazu fanoušků Carmen Mirandy. Může se to zdát přehnané, ale jsme na těchto bláznech s jejich povýšeneckými reprodukčními strategemi závislí prakticky ve všem.
Potrava, kterou jíme. Vzduch, který dýcháme. I omluvné pugéty pro naše naštvané manželky a přítelkyně.
Tím vlastně říkám, že cévnaté rostliny potřebujeme, abychom mohli mít sex.
(hudba) Jak si vzpomínáte, rodozměna bezcévných rostlin je dost přímočará.
Gametofyt produkuje spermatické buňky nebo vajíčka. Je-li dostatečná vlhkost, může spermatická buňka doplavat k nejbližšímu vajíčku.
Jakmile je vajíčko oplozeno, gametofyt vytvoří sporofyt, tedy stonek nesoucí malou tobolku plnou výtrusů.
Zralé spory se uvolní do vzduchu, přistanou na vlhkém místě, vyklíčí a bum!
Nová gametofytní generace je na světě.
Právě u bezcévných rostlin, je převažující formou gametofyt.
To, co vydíme, při pohledu na mech nebo hlevík nebo játrovku je gametofyt. Tedy vývojová forma s jedinou sadou chromozomů.
Sporofyty bezcévných jsou maličké a schované uvnitř gametofytu, který jim dodává živiny a vodu a chrání je. U cévnatých rostlin je to ale přesně naopak.
Dominantní formou je sporofyt.
Při pohledu na kapradinu, borovici, nebo povijnici vidíme sporofyty, zatímco gametofyty jsou malé reprodukční částečky ukryté ve specializovaných částech. Ano, u cévnatých převažuje sporofyt, což ale neznamená, že se všechny cévnaté rostliny rozmnožují stejně.
To rozhodně ne.
Nejjednodušími cévnatými rostlinami jsou kapradiny, které se stejně jako bezcévné rostliny rozmnožují sporami, které vyrůstají na spodní straně listu kapradiny a které jsou vypouštěny do světa, aby si našly pěkný vlhký kus země, kde mohou vyklíčit.
Výtrus pak vytvoří malý gametofyt, jen několik centimetrů široký, a nesoucí samčí i samičí rozmnožovací orgány.
Pokud je dost vlhko, spermatické buňky najdou vajíčko a společně s ním vytvoří sporofyt, tedy to, čemu říkáme kapradina.
Dochované fosilie poukazují na existenci kapradin, které produkovaly semena a daly vzniknout cévnatým rostlinám. Jenže tyhle semenné kapradiny jsou již vyhynulé, a tak můžeme pouze toužebně zírat na jejich fosílie a lámat si hlavu tím, jak mohla jejich rodozměna vypadat.
Existují však skupiny rostlin složitější než kapradiny, které se rozmnožují prostřednictvím pylu nesoucího samčí gametofyt a oplozujícího gametofyt samičí, vajíčka.
Oplodněná buňka se pak vyvine v semeno, které dozraje a může být základem další dospělé rostliny.
Zopakujme si, že v pokročilých cévnatých rostlinách probíhá rodozměna takto:
Sporofyt vyroste ze semínka a vytvoří malinké gametofyty, pylová zrna nebo vajíčka, které společně vytvoří semínko produkující další generaci sporofytu.
Evoluční posun od výtrusů k semínku byl vážně něco a započal u nahosemenných rostlin.
Jejich jednoúčelné, rostlinotvorné balíčky umožnily vyrůst dospělé rostlině přímo ze semene namísto čekání na vývoj spory přes mezičlánek v podobě gametofytní fáze.
Ve většině případů to také znamená, že pro úspěšnou reprodukci není nutná voda.
Dnešní nahosemenné zahrnují jehličnany, jinany a tropické cykasy připomínající palmy, Žádné z nich nevytvářejí květy, protože se vyvinuly ještě před vznikem květů.
Místo květů mají šištice, se kterými se setkáváme denně.
Pojmenování nahosemenných je vlastně odvozeno z toho, že jejich vajíčka se vyvíjejí zcela nekrytá na povrchu semenných šupin.
Šišky říkáme ostnatým, dřevěným útvarům, které po sobě hází skautíci, že ano?
Jsou to ale pouze samičí šišky ukrývající vajíčka.
Samčí šišky jsou menší jakoby houbovité a jejich úlohou je chrlení pylu.
Všechna ta pylová zrna jsou unášena větrem a některá z nich mohou nalézt cestu do samičí šištice, kde oplodní vajíčko nacházející se na bázi semenných šupin.
Jak se oplodněné vajíčko uvnitř šišky vyvíjí, vytvoří semeno s živinami pro přežití embrya bezprostředně po vyklíčení.
Takové semínko je před počasím chráněno tvrdým, lesklým obalem a jakmile semeno dozraje, šupiny samičí šišky se rozevřou a semínko spadne na zem a vyroste z něho nový strom.
Ale některé nahosemenné potřebují pro svou reprodukci speciální podmínky.
Kupříkladu borovice porkoucená. Extrémně odolný strom, který se vyvinul v poměrně suchém podnebí s množstvím bouřek, kde blesky pravidelně zapalují lesy.
Nejenže borovice méně intenzivní požár bez újmy přežije, ale její tzv. serotonní samičí šišky se otevřou a uvolní semena, jen po vystavení extrémně vysoké teplotě.
Zní to bláznivě, ale je to chytré. Borovice se vyvinuly, aby lesní požáry využily.
Borovice ví, že oheň se zlikviduje otravný podrost, který by jinak utlačoval semenáčky či dokonce zahubil některé dospělé stromy, takže si borovice počká na požár, ať zlikviduje konkurenci, a pak uvolní semena.
A teď ten největší kalibr - krytosemenné, které jsou vítězem rostlinné divize turnaje všeho živého na Zemi, minimálně posledních 140 milionů let.
Zelenáči, kteří dobře vědí, co dělají.
Pro začátek, mají semena stejně jako nahosemenné, ale k tomu i květy a květy jsou fantastické, protože se s roznášením pylu z květu na květ nemusí spoléhat na vítr, tak jako v případě šištic nahosemenných rostlin.
Povětšinou květy zaměstnají živočichy, aby se postarali o přenos pylu mezi květy.
Krytosemenné a jejich opylovači se zřejmě vyvinuli společně, rostliny poskytují nektar jako potravu pro hmyz a hmyz se pak postará o přenos pylu na samičí části květů jiných rostlin.
Tomu se, přátelé, říká mutualismus, vztah mezi dvěma organizmy, ze kterého mají prospěch oba.
Krytosemenné rostliny se rozmnožují pomocí květů nesoucích gametofyty.
V tomhle případě je sporofyt tvořen stonkem, kořeny, listy a dokonce i květy. Vlastně celou rostlinou mimo pyl a vajíčko, představující gametofyt.
Květy nesoucí samčí i samičí gametofyty se nazývají oboupohlavné.
Jiné rostliny mají jak samčí tak samičí pohlavní orgány, ale odděleně buď v samčích a samičích květech jedné rostliny nebo dokonce na úplně jiných rostlinách.
Krytosemenné prostě improvizují.
Pojďme se podívat, jak funguje květ oboupohlavný. Mnoho rostlin, které znáte ze svých zahrad má totiž reprodukční orgány samčí i samičí.
Nejvíce na spodu květu jsou kališní lístky připomínající listy či okvětní lístky, ale obvykle jsou zelené a chrání květ ve stádiu pupene.
Okvětní lístky bývají pestře zbarvené, aby nalákaly opylovače.
Samčí části květů představují přašníky produkující pylová zrna a nacházející se na konci dlouhé nitky připojené k bázi květu.
To byla struktura tyčinky.
Na rozdíl od nahosemenných nejsou samičí části květů zcela odkryté svému okolí.
Vajíčka jspu naopak uzavřena na dně semeníku, vázovité strukury, která má také krček nazývaný čnělka a na úplném vrcholku otvor neboli blizna.
Teď jen zbývá zabalíčkovat samčí gamety do gametofytu, tedy pylu, a zajistit jejich přenos na samičí gametofyt, vajíčko, za účlem oplození.
Jedná se o opylení a rostliny to dělají tak, že přitahují živočichy vůní a barvou svých květů a také v květech ukryté potravě. Živočichové na oplátku zprostředkují přenos pylu mezi květy.
Dobře známými a velmi úspěšnými opylovači jsou včely, ale květy opyluje více druhů hmyzu, dále i ptáci jako kolibříci, a dokonce i netopýři.
Kdokoliv se o oplození postará, vajíčko se poté zvětšuje, jeho stěna zpevňuje a vzniká tak semeno.
Semeník obrůstá kolem vajíčka a utvoří plod.
Existuje celá řada druhů plodů.
Plod je cokoliv, v co se přeměnil semeník, ochranná struktura kolem semene, takže cokoliv, co obsahuje semena, je plodem, včetně mnoha útvarů, které za plody ani nepovažujeme.
Což si takhle zahrát hru k otestování vašich znalostí o plodech?
Takže, co z následujících dvojic je plod a co nikoliv?
Zaprvé, co je plod? Ostnitá nažka zachycená na vašem oblečení nebo mrkev?
Odpověď: ta malá ostnitá a otravná věc, která se vám zychytí na kalhotách. Ve skutečnosti však zvětšený semeník, zatímco mrkev je kořen rostliny.
Dál, stonek celeru či chmýří pampelišky?
Chmýří.
Chmýří je připevněné k malému suchému plodu.
Celer z obchodu je ve skutečnosti jen stonkem.
Další, jahoda nebo cuketa?
Je to cuketa.
Jahodu tvoří zvětšený konec stonku květu, takže nenese semena. Ta jsou ve skutečnosti na vnější straně jahody.
Každá z těch tvrdých věciček na povrchu jahody je jedním plodem.
Někteří lidé nevěří, protože co může být ovocnějšího?
Cukety jsou ale rozhodně plody, protože obsahují semena
Plody jsou důležité, protože se krytosemenné díky nim mohou rozšířit od mateřské rostliny, aby nemusela soupeřit se svými potomky.
Některé plody mohou být rozšiřovány větrem, další se šíří díky tomu, že jsou vítanou sloní pochoutkou na jednom místě a o něco později vyloučené ve sluním trusu o velký kus dál.
To byl vášnivý milostný život cévnatých rostlin.
Mňam, to je ale dobrota.
V tomto videu bych chtěl trochu více přiblížit výsledky posledního videa. Ujistíme se, že nám dávají intuitivní a matematický smysl, protože se stalo něco trochu zvláštního.
Měli jsme lineární křivku poptávky přímo tady, což znamená pro danou změnu ceny zde. Ve všech příkladech, zda jsme šli z A do B nebo z C do D nebo z E do F, měli jsme pokles ceny 1 dolar. Měli jsme pokles ceny 1 dolar.
A pokaždé když jsme měli pokles ceny 1 dolar, měli jsme nárůst 2 dolary, promiňte, měli jsme nárůst o 2 jednotky v poptávaném množství.
Měli jsme růst o 2 jednotky v poptávaném množství.
Toto je lineární poptávková křivka.
Ale navzdory faktu, že při každém dolarovém poklesu ceny jsme měli stejný nárůst poptávaného množství.
Ta nepatrně neintuitivní věc, která se stala, byla ta, že jsme měli trochu... měli jsme odlišnou... ve skutečnosti velmi odlišnou elasticitu poptávky.
A mohli byste si představit, že to pravděpodobně souviselo s faktem, že elasticita poptávky je založena na procentuální změně množství vzhledem k procentuální změně cen, místo jen změny množství lomeno změna ceny.
Pokud by to byla to jen změna množství lomeno změna ceny, dostali bychom něco... mohlo by to být konstantní.
Ale viděli jsme velmi odlišné výsledky.
Když se blíže podíváte na tyhle. Zaměřme se na oblast mezi A a B přesně tady, kdy jsme měli změnu ceny 1 dolar.
Naše změna ceny 1 dolar byla na relativně rozsáhlém základě, naše cena byla již vysoká.
Vzpomeňte si, abychom zjistili procentuální změnu, použili jsme 1 dolar lomeno průměr, průměr našich 2 bodů. Nemůžeme udělat 1 dolar lomeno 9, protože pak bychom měli odlišnou elasticitu, když jsme šli z A do B, než když jsme šli z B do A.
1 dolar lomeno 9 versus 1 dolar lomeno 8 by vám dal dvě odlišná procenta.
Místo toho řekneme 1 dolar lomeno 8,5.
Tato procentuální změna byla v desetinách, zatímco tato procentuální změna množství bude 67%. 2 lomeno průměrné množství 3 v této oblasti zde.
Měli jste relativně rozsáhlou ve skutečnosti docela rozsáhlou procentuální změnu množství oproti relativně malé procentuální změně ceny. 67% oproti něčemu, co je přibližně kolem 16 procent.
A to je proč absolutní hodnota naší elasticity poptávky byla relativně velké číslo.
Pokud nemyslíte na absolutní hodnotu, dostanete záporné číslo, protože to je klesajícící přímka.
Ale pokud se zaměříte na absolutní hodnotu, je to... její velikost... je relativně velké číslo, relativně velká procentuální změna množství vzhledem k vaší procentuální změně ceny.
A to všechno vychází z toho, že vaše množství jsou zde nízká.
Pokud posunete 2 na dolní základně, budete mít rozsáhlejší procentuální změnu množství a vaše ceny jsou zde relativně vysoké.
Změna v 1 nebude velké procento. Ale co máte, když vaše absolutní hodnota elasticity poptávky je větší než 1, jako tomu je přesně tady. Když je vaše absolutní hodnota elastacity poptávky větší než 1, obvykle se to v tomto bodě křivky nazývá elastická nebo obecně elastická.
Tohle je elastická.
Dostanete krásné procentuální změny množství pro dané procentuální změny ceny.
Potom, když se dostanete sem, naše ceny šly...
Naše ceny jsou nižší, když jsme v oblasti mezi C a D.
Dolarový rozdíl bude větší procentuální změna ceny a naše množství jsou vyšší. Změna 2 dolary způsobí nižší změnu množství a ve skutečnosti dopadne stejně, protože máte dolarovou změnu ceny lomeno průměrným základem 5, ne?
Průměr mezi 5,50 a 4,50 je 5.
Pokud máte 20% změnu ceny, 20% pokles ceny a máte 20% nárůst množství ...
Napíši to. Tohle nejsou desetiny. Moje písmo je tak malé, že to nebudu zapisovat.
Máte 20% změnu ceny a 20% nárůst množství.
To je 20%, protože máte 2 lomeno průměr. 2 lomeno 10, takže 20 % nárůst.
To je proč vaše elasticita poptávky nebo velikost elasticity poptávky je přesně 1.
A pokud vaše velikost elasticity je přesně 1, říkáme, že máte v tomto bodě jednotkovou elasticitu. ...
A potom nakonec, pokud se dostanete až sem dolů, naše ceny jsou nakonec docela nízké. ... Dolarová změna je ve skutečnosti obrovská procentuální změna ceny, ne?
Naše průměrná základna je zde 1,50 dolaru v této oblasti přesně tady.
A tak 1 dolar lomeno 1,50 dolaru.
To je obrovské, ve skutečnosti je 67% změna ceny.
67, což je správně. Ano, 1 dolar je 2/3 změna ceny.
Je to obrovská procentuální změna ceny.
Ale znovu je nyní naše množství mnohem větší, nárůst 2 dolary není tak velká změna množství.
Máte menší procentuální změnu množství lomeno velkou procentuální změnou ceny.
To znamená, že jste relativně neelastičtí.
Nezískáte velkou změnu množství pro velikost vaší změny ceny.
Pokud vaše... Pokud velikost elasticity poptávky je menší než 1 přesně tady, nazýváme ji buď relativně neelastickou nebo jen neelastickou.
Ne...elas...tickou.
V tomto videu se s vámi rozloučím a jen chci abyste se skutečně ztotožnili s tím, co zde děláme, zejména s matematikou.
A zejména porozuměli, proč se zde elasticita mění. Myslete v procentech.
A také tím, doufejme, oceníte proč jsme brali průměr těchto 2 bodů. Když najdeme jmenovatel procent místo, abychom jen brali 1 nebo 2 body, dostaneme stejnou elasticitu poptávky pochopíme také směr, kterým jdeme.
Až doposud byla naše komunikace se stroji vždy omezená na vědomé a přímé způsoby.
Ať už to bylo něco tak jednoduchého jako rozsvícení světel vypínačem, nebo něco tak složitého jako programování v robotice, vždy jsme museli zadat stroji příkaz nebo dokonce sérii příkazů, aby něco udělal.
Naproti tomu komunikace mezi lidmi je mnohem složitější a daleko zajímavější, protože bereme v úvahu o mnoho více, než co je explicitně vyjádřeno.
Všímáme si výrazů tváře, řeči těla a můžeme intuitivně vnímat pocity a emoce z našeho hovoru s druhými.
Toto ve skutečnosti formuje velikou část našeho procesu rozhodování se.
Naší vizí je přinést celou tuto novou sféru lidských vazeb do interakce člověka s počítačem, tak aby počítače mohli rozumět nejen tomu, co jim přikážete dělat, ale aby mohli reagovat na váš výraz tváře a emoční stav.
A jaký je lepší způsob jak to udělat než interpretováním signálů, které jsou přirozeně vytvářené naším mozkem v našem centru pro řízení a zkušenosti.
No, to zní jako docela dobrý nápad, ale tento úkol, jak už Bruno zmínil, není lehký ze dvou hlavních důvodů:
Zaprvé, detekční algoritmy.
Náš mozek se skládá z miliard aktivních neuronů, okolo 170 000 kilometrů délky všech axonů.
Když dochází k interakci neuronů, chemická reakce vyšle elektrický impulz, který se dá změřit.
Většina našeho fungujícího mozku je rozložená na vnější povrchové vrstvě mozku.
A aby se zvýšila plocha, která je volná pro mentální kapacitu, tak je povrch mozku vysoce zvrásněný.
Tedy tato korová vrstvení představují nemalou výzvu pro interpretaci povrchových elektrických impulzů.
Mozková kůra každého je zvrásněná jinak, podobně jako otisk prstu.
Takže i když signál vychází ze stejné funkční části mozku, tak ve chvíli, kdy prochází navrstvenou strukturou, se jeho fyzická poloha se mezi jednotlivci velmi liší, dokonce i mezi jednovaječnými dvojčaty.
Neexistuje žádná shoda v povrchových signálech.
Průlomem bylo vytvoření algoritmu, který vyrovná kůru tak, abychom mohli zmapovat signály blíže u jejich zdroje, a tak zajistit, aby to mohlo fungovat na celé populaci.
Druhou výzvou je samotné zařízení na pozorování mozkových vln.
Měření EEG zpravidla zahrnují síť na vlasy s množstvím senzorů, jak můžete vidět na fotografii.
Technik rozloží elektrody přímo na hlavu pomocí vodivého gelu nebo pasty a zpravidla po proceduře přípravy hlavy lehkými oděrkami.
Tohle trvá opravdu dlouho a není to nic pohodlného.
A navíc, tyto systémy stojí desítky tisíc dolarů.
Takže, ráda bych na pódiu přivítala
Evana Granta, jednoho z loňských řečníků, který laskavě souhlasil s tím, že mi pomůže demonstrovat, co jsme byli schopni vyvinou. (Potlesk)
Takže zařízení, které zde vidíte, je 14-kanálový, vysoce spolehlivý systém zaznamenávání EEG.
Nevyžaduje žádnou přípravu hlavy, žádný vodivý gel nebo pastu.
Trvá pouze pár minut si ho nasadit a počkat na ustálení signálu.
Je též bezdrátový, takže se můžete volně pohybovat.
A v porovnání s desítkami tisíc dolarů za tradiční EEG systém, tento headsest stojí pouze pár stovek dolarů.
Teď k detekčním algoritmům.
Takže výrazy tváře -- jak jsem zmínila dříve u emočních zážitků -- jsou v podstatě navrhnuté tak, aby ihned fungovali s nějakými úpravami citlivosti kvůli přizpůsobení.
Ale s omezeným časem, který máme k dispozici, bych vám ráda ukázala kognitivní sadu, která vám dává možnost v podstatě pohybovat virtuálními objekty pouhou myšlenkou.
Takže, Evan je v tomto systému nový takže nejprve mu musíme vytvořit nový profil.
Očividně nenní Joanne -- takže dáme "přidat uživatele".
Evan.
Okej.
Takže první věcí, kterou potřebujeme udělat s kognitivní sadou je nacvičit neutrální signál.
Při neutrálním nemusí Evan dělat nic zvláštního.
Jen odpočívá, je uvolněný.
A cílem je stanovit počáteční čáru nebo normální stav jeho mozku, protože každý mozek je jiný.
Trvá to osm sekund.
A nyní, když je to hotové, si můžeme vybat nějakou akci založenou na pohybu.
Takže Evane, vyber si něco, co si dokážeš jednoduše představit ve své hlavě.
Evan Grant:
Pojďme udělat "tahej".
Tan Le:
Dobře. Tak si vybereme "tahej".
Takže je to o tom, že si Evan musí představit objekt posouvající se k obrazovce
A tady se nám zobrazuje, jak pokročil, když se soustředí.
Napoprvé se nic nestane, protože systém nemá představu o tom, jak on přemýšlí o "tahání".
Ale udrž si tu představu po celou dobu těch osmi sekund.
Takže, jedna, dva, tři, teď.
Dobře.
Když jsme to odsouhlasili, tak kostka ožila.
Tak se podívejme, jestli se Evan opravdu může pokusit představit si tahání.
Á, dobrá práce!
(Potlesk)
To je fakt působivé.
(Potlesk)
Ještě máme trochu času, takže poprosíme Evana, aby splnil opravdu težký úkol.
A je těžký, protože si má představit něco, co neexistuje v našem fyzickém světě.
Je to "zmiz".
Takže co chcete -- přinejmenším všechny akce založené na pohybu, to děláme pořád, takže si je dokážeme představit.
Ale "zmiz", nic takového neznáme.
Takže Evane, teď si představ, že ta kostka pomalů mizí, dobře.
Zbytek je stejný.
Takže, jedna, dva, tři, teď.
Dobře. Zkusíme to.
Můj bože.
On je vážně dobrý.
Zkusíme to znovu.
EG:
Nemohu se soustředit.
Ale můžeme vidět, že to opravdu funguje, i když je to možné udržet jen na chvíli.
TL:
Jak už jsem řekla, je velmi těžké si to představit.
A skvělou věcí na tom je, že jsme programu dali jen jednu představu o tom, jak on přemýšlí o zmizení.
A má to taky algoritmus pro strojové učení se -- (Potlesk)
Děkujeme.
Dobrá práce.
Dobrá práce.
(Potlesk)
Děkujeme ti, Evane, jsi úžasný, úžasný příklad této technologie.
Jak jsme mohli vidět, program má úrovńový systém, takže jak se Evan, nebo kterýkoliv jiný uživatel, bude více seznamovat se systémem, tak může přidávat další a další detekce mozku, aby systém začal rozpoznávat mezi různými myšlenkami.
A když jste se naučili detekce, tyto myšlenky mohou být přidané nebo zmapované na kteroukoliv počítačovou platformu, program nebo zařízení.
Takže bych vám ráda ukázala pár příkladů, protože existuje množství možných aplikací tohoto nového rozhraní.
V hrách a virtuálních světech, například, vaše výrazy tváře mohou být přirozené a intuitivně používané na ovládání avatara nebo virtuální postavy.
Taky můžete zažít fantazii magie a kontrolovat svět svou myslí.
A také barvy, světlo, zvuk a efekty mohou dynamicky reagovat na váš emociální stav, aby zvýšily sílu zážitku, který prožíváte, v reálném čase.
Když se podíváme na nějaké aplikace vyvíjené vývojáři a výzkumníky na celém světě, s roboty a jednoduchými stroji, například -- v tomto případě létání s hračkou, helikoptérou jednoduše zaměřením se na "vzlétni" ve své hlavě.
Technologie může být použitá i v reálném světě -- v tomto případě v inteligentním domě.
No víte, od uživatelského rozhraní řídícího systému až po rozhrnutí záclon nebo jejich zahrnutí.
A samozřejmě světla -- jejich rozsvícení nebo zhasnutí.
A nakonec, použití, které opravdu mění životy, jako je možnost řídit elektrický vozík.
V tomto případě jsou výrazy tváře zmapované na příkazy pohybu.
Muž:
Teď mrkněte pravým okem, abys jel doprava.
Teď mrkni levým okem, abys jel zatočil doleva.
Teď se usměj, abys jel rovně.
TL:
Opravdu vám děkujeme.
(Potlesk)
V současné době opravdu jen nahlížíme pod povrch toho, co je možné.
A s přínosem společnosti a také se zahrnutím vývojářů a výzkumníků z celého světa, doufáme, že nám můžete pomoci určit to kam až může zajít technologie.
Moc vám děkuji.
(hraje živá klavírní hudba) Y:
"Už nebudu dělat nudné umění."
X: "Už nebudu dělat nudné umění."
Opakuje se to stále dokola, přes celý papír, a původně přes celou stěnu, sloupec za sloupcem.
X:
Jasně to připomíná školní trest. "Nezapomenu vypracovat domácí úkol," psáno pořád dokola.
Y:
Mluvíme o uměleckém díle, které vytvořil umělec John Baldessari v roce 1971, poprvé na Vysoké škole umění a designu v kanadské provincii Nové Skotsko.
X:
Tenhle typ už vlastně dávno známe jako školní trest.
Jak ho přeměnil v umění?
Myslím, že záměrem bylo umístit ho do galerie, pro umělce byl důležitý kontext.
Dokonce mluvil o tom, jak vzal obrazy slov a přenesl je na plátno, aby je zařadil do systému vztahů.
Takže souhlasím, bylo to jiné než na školní tabuli. X:
Zaměřme se na chvíli na ta slova.
Nepíše: "Ve třídě nebudu vykřikovat." Píše:
Trestá sebe sama.
Pozoruje svou kariéru a říká:
"Tvořil jsem špatné umění, ale v budoucnu už dělat nudné umění nebudu."
Y:
A tak to vzniklo.
Je důležité dílo chápat v širším kontextu jeho rané tvorby.
Baldessari - jako další studenti umění - se učil pracovat ve stylu abstraktní exprese. X:
Mluvíme o Marku Rothkovi, o Jacksonu Pollockovi...
O umělcích, kteří dělali umění, které se v padesátých letech bralo vážně. Y:
V sedmdesátých letech tento autor shromáždil všechna svá plátna.
Byly to abstrakce, krajiny, ...
A pak vzal pár přátel a studentů umění do krematoria a ty obrazy spálil jako těla.
A pak vzal popel a vsypal ho do urny.
Myslím, že tak udělal tlustou čáru za svým starým stylem a svou vyzrálou tvorbu zaměřil mnohem více na koncept.
X: Umění stále bylo spojováno s malbou, dokonce i v šedesátých letech.
Malování je umění.
V díle "Už nebudu dělat nudné umění" to označuje za nudné a říká: "Odteď už budu dělat něco jiného."
Y:
Dokonce i užití slova "nudný" je strašně legrační - a nepřípustné! X:
Ano.
(smích)
X:
Protože ve vážné řeči uměleckého světa se neužívají slova jako "nudný".
V téhle hluboké ironii je obsažena jakási přímost a humor. X:
Pro umělce byla skutečnou výzvou otázka:
Co znamená dělat upřímné, poutavé, chytré, nové umění? Y:
Bylo to také o kvalitách nového konceptuálního umění.
Když přemýšlíte třeba o dílech osobností, jako je Sol Lewitt, jsou jaksi chladně srozumitelná, což je ale zároveň nudné, přestože to nesmíte říct nahlas.
Takže je na tom něco neskutečně ironického, ale také neuctivého.
(hraje živá klavírní hudba)
V minulém videu jsme si představili zákon nabídky. A zdravý rozum nám říká, že pokud vše ostatní bude neměnné, tak jestli cena nějakého produktu vzroste, vznikne větší motivace, pro více výrobců danou věc vyrábět nebo motivace k tomu, aby daný výrobce vyráběl víc.
To už jsme viděli.
Když se cena zvyšuje, pohybovali jsme se po křivce nabídky a vyráběné množství se zvyšovalo.
O čem chci mluvit v tomto videu jsou všechny věci, které byly neměnné v posledním videu.
A první z nich se nazývá
"cena vstupů".
Nebo jiné označení stejné věci jsou
"výrobní náklady".
Pokud cena vstupů, třeba cena práce, lidé, kteří budou muset sbírat hrozny nebo cena paliva, které potřebujeme k převozu hroznů nebo půda. Pokud se něco z toho zvýšilo, tak v daném cenovém bodě vyděláme méně peněz.
Je tu menší motivace danou věc dělat, obzvlášť pokud daná situace platí pouze v případě hroznů.
Možná si řekneme:
"Dobře, pokud je teď dražší získat semena hroznů, možná bychom měli pěstovat něco jiného, protože už nemáme tak velký zisk z jedné libry hroznů."
Pokud cena mých vstupů nebo velikost mých nákladů vzroste až k nějakému danému cenovému bodu, budu chtít vyrábět méně.
Pokud cena vstupů vzroste, moje nabídka klesne.
To se stává v tomto cenovém bodě. Kdy vydělám méně peněz, takže budu chtít méně vyrábět nebo budu chtít vyrábět něco jiného.
Tudíž bych posunul celou křivku nabídky doleva.
A též i minimální cena.. potřeboval bych dodat něco z toho... by se zvýšila, když posuneme křivku doleva, protože teď mě najednou stojí víc vyrábět dokonce i první jednotku.
Podobně, když cena mých vstupů klesne, nyní najednou v jakémkoli daném cenovém bodě bude produkce hroznů ziskovější a já budu mít větší motivaci třeba vyrábět více hroznů vzhledem k jiným produktům a využít víc půdy pro hrozny než pro jiné produkty. A pak bychom celou křivku posunuly doprava.
Nyní se zamysleme nad příbuznými statky.
Co se stane s cenou příbuzných statků?
A když o tom přemýšlíme, nechceme o tom přemýšlet z hlediska poptávky, protože mluvíme o nabídce.
Chceme se nad tím zamyslet z pohledu výrobce.
Když přemýšlíme o příbuzných statcích, chceme přemýšlet o substitutech pro výrobu.
Jsem třeba farmář, a já vím o farmaření velmi málo, ani nevím jestli je tohle možné. Ale třeba o své půdě říkám:
"Dobře, kus mé půdy osázím hrozny a na dalším budu pěstovat borůvky."
A stane se, pokud cena příbuzného statku konkrétně borůvek.
Co se stane. pokud cena borůvek stoupla?
Dobře, pokud cena borůvek stoupla, tak bych si řekl:
"Super, možná bych měl pěstovat víc borůvek." a přidělím víc své půdy borůvkám než hroznům.
A ještě jednou pokud cena příbuzných statků... Záleží na tom, kterých příbuzných statků. Ale pokud cena produktivních substitutů, cena ostatních statků, které mohu vyrábět.
Důležité je si to za každé z těchto podmínek jen pořádně promyslet.
Nedívejte se jen na to, co zde píšu a zkuste si to nějak zapamatovat, utvořit, zformovat.
Je to opravdu jen způsob, jak o věcech přemýšlet.
"Očividně, když budu najednou vydělávat víc peněz díky borůvkám, tak přidělím víc půdy borůvkám než hroznům."
Nabídka hroznů se sníží.
Teď se nad tím zamyslete, co se stane s počtem dodavatelů.
"Počet dodavatelů"
A tohle je... to dá rozum: Čím víc lidí bude dodávat, tím vyšší bude nabídka.
Počet dodavatelů se zvýší. A teď tohle je křivka, možná agregátní nabídky.
Pokud se zvýší množství dodavatelů, zvýší se agregátní nabídka v daném cenovém bodě.
Pokud se počet dodavatelů sníží, pak se sníží agregátní nabídka v daném cenovém bodě.
Tohle, doufám je celkem jasné.
Můžeme mluvit o věcech jako je technologie.
A tohle je jen... třeba je tu nějaká inovace, nějaký nový druh semene, které při stejném množství práce, při stejném množství půdy, může plodit mnohem více hroznů.
Pokud využijeme nějaká technologická vylepšení, za předpokladu, že neprocházíme nějakými těžkými časy, pokud provedeme technologická vylepšení, tak to zvedne nabídku.
Můžete o tom přemýšlet i takto: možná se zlevní výroba, takže je to vlastně to samé.
Cena vstupů se může snížit, takže to zvýší nabídku.
Na těchto nových druzích vinné révy, které jsme teď zasadili, vyroste víc hroznů, a budeme vyrábět víc."
"Podívejte.
A pak poslední, který dnes vysvětlím, a ten je trochu divný v analogii s hrozny, jsou "očekávané budoucí ceny".
Očekávané budoucí ceny, cenová očekávání.
Opusťme teď hrozny, protože hrozny podléhají zkáze, kazí se.
Není to tak, že si je můžete schovat na později a později je použít.
Ale řekněme, že jste výrobce ropy.
Ropa je něco, co si můžete uskladnit a použít později.
Pokud dnes očekáváte, že ceny ropy budou neutrální, a pak třeba zítra jste si najednou jistí, že ceny ropy budou v budoucnosti stoupat, jste si jistí, že za rok touhle dobou budou ceny ropy na svém vrcholu, jaká je vaše motivace?
Dobře, všechnu svou ropu byste měli uskladnit.
Neprodávejte ji dnes, počkejte a prodejte jí v budoucnu, pokud jste si jistí že se tohle stane.
Pokud očekáváte, pokud tu je změna v očekávaných budoucích cenách.
Pokud se pohybujete směrem od neutrální ceny kvyšším očekávaným cenám v budoucnu, poté výrobky uskladněte.
Nemůžete uskladnit hrozny, protože se kazí.
Ale jste schopni, nevím, je zpracovat na víno nebo něco takového.
Ale pokud mluvíme o něčem jako je ropa, asi byste si řekli:
"Proč bych měl čerpat všechno to pevně dané množství ropy ze země dnes a prodávat za dnešní nízké ceny.
Já dnes snížím nabídku, abych mohl prodávat v budoucnu."
Pokud jsou očekávané budoucí ceny z neutrálních na... očekáváte, že budoucí ceny se dramaticky zvýší, poté současná nabídka, a to je...
Chtěl bych jen zdůraznit tím, že napíšu slovo "současná", současná nabídka se sníží a můžete to uskladnit a prodat v budoucnu.
OK, teď vám ukážu tu nejhustější novinku ve Firefoxu.
Byla mi nabídnuta pozice docenta medicíny a šéfa vědecké vizualizace na Yaleově univerzitě v oddělení medicíny.
A mou prací bylo napsat mnoho algoritmů a kódu pro NASA v oboru virtuální chirurgie, v přípravě astronautů chystajících se na dlouhý vesmírný let, aby vydrželi v robotech.
Jedna z fascinujících věcí na tom, na čem jsme pracovali, je, že jsme viděli za použití nových druhů pozorovacích technologií věci, která ještě nikdy před tím nebyly spatřeny -- myslím nejen oboru nemocí, ale také věci, které nám umožňují vidět věci přesahující tělo, z čehož právě žasnete.
Pamatuji si, když jsme poprvé hleděli na kolagen.
A vaše celé tělo, vše -- vaše vlasy, pokožku, kost, nehty -- vše je tvořeno kolagenem.
A je to tak trochu "provazovitá" struktura, která se takhle otáčí a zatačí.
A jediné místo, kde kolagen mění svou strukturu, je rohovka vašeho oka.
Ve vašem oku se uskupí do mřížky, a proto se stane průsvitným v opaku k neprůhlednosti.
Tak perfektně organizovaná struktura, že bylo těžké nepřisuzovat to boží ruce.
Protože to vidíme stále znovu a znovu dokola v různých částech těla.
Jedna z příležitostí, kterou jsem měl, byl člověk, který pracoval na opravdu zajímavém mikromagnetickou rezonanci zobrazujícím přístroji s NIH.
A co jsme se chystali udělat, bylo skenovat nový projekt o vývoji plodu od početí k narození za použití těchto nových druhů technologií.
Tak jsem naprogramoval algoritmy a on sestavil hardware -- Paul Lauterbur -- a pak vyhrál Nobelovu cenu za vynález MRI.
Získal jsem data.
A ukáži vám ukázku díla:
"Od početí k narození."
(Hudba)
Text videa:
"Od početí k narození"
Vajíčko
Spermie
Oplodnění vajíčka
24 hodin:
První dělení dítěte
Oplodněné vajíčko se dělí pár hodin po spojení ...
A znovu se rozdělí každých 12 až 15 hodin.
Rané embryo
Žloutkový vak stále vyživující Dítě.
25 dní:
Vyvíjí se srdeční komora
32 dní: Vyvíjí se paže a ruce
36 dní: Počátek primitivních obratlů
Tyto týdny jsou obdobím nejrychlejšího vývoje plodu.
Kdyby plod pokračoval v růstu touto rychlostí po celých devět měsíců, vážil by při porodu jeden a půl tuny.
45 dní
Srdce embrya byje dvakrát rychleji než matčino.
51 dní 52 dní: Vytvařející se sítnice, nos a prsty
Neustálý pohyb plodu v děloze je nezbytný pro vývoj svalů a kostí.
12 týdnů: Nerozlišený penis -- pohlaví se prozradí později
8 měsíců
Porod: expulzační fáze
Okamžik narození
(Aplaus)
Alexander Tsiaras: Děkuji vám.
Ale jak můžete vidět, když opravdu začnete pracovat na těchto datech, je to docela úžasné.
A jak jsme pokračovali ve skenování dál a dál, pracovali na tomtu projektu, dívali se na tyto dvě jednoduché buňky, které mají tento neuvěřitelný aparát, stane se to pro vás kouzlem.
A jak jsme pokračovali v práci na těchto datech, hleděli na malé shluky těla, tyto malé kousky tkáně, které byly trofoblastem vycházejícím z blastocysty, najednou zavrtaným do stěny dělohy, říkajícím:
"Jsem tu, abych zůstal."
Najednou konverzuje a komunikuje s estrogeny a progesterony a říká:
"Jsem tu, abych zůstal, zasaďte mě." Vystavuje tento neuvěřitelný trilineární plod, který se stane ve 44 dnech něčím, co dokážete poznat, a poté v devátém týdnu je opravdu tak nějak malou lidskou bytostí.
Zázrak této informace: Jak vlastně máme tento biologický mechanismus v našem těle, abychom viděli tuto informaci?
Ukáži vám něco opravdu unikátního.
Tady je lidské tělo ve 25 [týdnech].
Jsou to v podstatě dvě cévy.
A jako toto skvostné origami se buňky vyvíjí rychlostí milion buněk za sekundu ve čtvrtém týdnu, jen tím, že se skládají na sebe.
Během pěti týdnů můžete začít vidět rané síně a rané komory.
Šest týdnů, tyto ohyby nyní začínají výběžkem na vnitřku srdce a jsou vlastně schopny stáhnout každou z těchto chlopní ve vašem srdci, dokud nemáte vyspělé srdce -- a poté v podstatě vývoj celého lidského těla.
Kouzlo mechanismu uvnitř každé genetické struktury říká přesně, kam má tato nervová buňka jít -- komplexnost těchto matematických modelů, jak jsou tyto věci vskutku dělány, jsou mimo lidské chápání.
I přesto, že jsem matematik, koukám na toto s úžasem. Jak tyto sady instrukcí nedělají chyby, když staví to, co jsme my?
Je to záhada, je to magie, je to božské.
Poté se začnete dívat na dospělý život.
Podívejte na tento shluk kapilár.
Je to jen drobná sub-substruktura, mikroskopická.
Ale v zásadě, když je vám devět měsíců a rodíte se, máte téměř 60 tisíc mil cév ve vašem těle.
Chci říct, a jen jedna míle je viditelná.
59 999 mil, které v podstatě vedou živiny a odváží odpad.
Složitost vybudování tohoto v jediném systému je opět mimo vše chápání, nebo jakoukoli dnešní matematiku.
A tato sada instrukcí z mozku do každé další části těla -- podívejte na složitost ohybů.
Kde tato inteligence, která ví, že ohyb udrží více informací, takže vlastně vidíte mozek dítěte růst -- a toto je jedna z věcí, které právě děláme.
Ve skutečnosti spouštíme dvě nové studie o skenování mozků dětí od okamžiku, kdy se narodí.
Každých šest měsíců dokud jim nebude šest let -- budeme pracovat s přibližně 250 dětmi -- sledovat přesně, jak se gyrus a sulcus mozku skládají, abychom viděli, jak se tento ohromující vývoj změní ve vzpomínky a div, jímž jsme my.
A není to jen naše vlastní existence, ale jak ženské tělo rozumí tomu, že má genetickou strukturu, která nejen staví její tělo, ale také má schopnost, která jí umožňuje stát se chodícím imunologickým, kardiovaskulárním systémem, který v podstatě je pohyblivým systémem, které vlastně vyživuje a staré se o toto dítě tak trochu s úžasem. To je opět za hranicí našeho chápání -- toto kouzlo, které je existencí. Které je námi?
Děkuji vám.
(Aplaus)
Pokusím se vám v rychlosti povědět příběh o stránce 404 a ponaučení, které jsem si z toho vzal.
Ale než začnu, bude dobré pochopit, co to vlastně stránka 404 je.
To je stránka 404.
To je ta pověstná nepřijemná událost na webu.
Je to v podstatě výchozí stránka, když zadáte do prohlížeče něco, co nemůže najít.
Tak vám zobrazí stránku 404.
Když na ni narazíte, provází ji v podstatě pocit prohry.
A já chci jen abyste se nad tím trochu zamysleli a vzpomněli si, jak nepříjemné to pro vás bylo.
Protože to je pocit rozbitého vztahu.
A tady to už vlastně začne být zajímavé, o tom přemýšlet, odkud pochází 404?
Je to vlastně jedno z celé rodiny chybových hlášení - celá skupina vztahových chyb, které, když jsem se v tom začal vrtat, vypadají skoro jako dotazník sexuálního terapeuta nebo partnerského poradce.
Vlastně klesáte čím dál víc ke dnu, kde už věci začnou být nebezpečné. (Smích)
Ano.
Ale tyto věci jsou všude.
Jsou na velkých stránkách i na malých stránkách.
Je to všeobecná zkušenost.
Stránka 404 říká, že jste úplně mimo.
A to není dobrý pocit, když jste zvyklí na takovéto věci. Můžete si připojit Kinect a můžete mít tancující jednorožce a duhu tryskající z vašeho mobilního telefonu.
Stránka 404 není to, co hledáte..
Zobrazí se vám a je to jako políček do tváře.
Když tak přemýšlím, k čemu 404 přirovnat, bylo by to jako kdybyste přišli do Starbucks, tam za pultem stál chlápek vy jste tam a najednou dojde nízkotučné mléko.
A vy říkáte:
"Hej, mohl byste přinést nízkotučné mléko?"
A když odstoupí od pultu , vidíte, že nemá kalhoty.
A vy si říkáte:
"Jejda, tohle jsem nechtěl vidět."
To je stejný pocit jako 404.
(Smích)
Chci říct, slyšel jsem o tom.
Tam, kde to vstupuje do hry a kde je to důležité, jsem vedoucí technologického inkubátoru, měli jsme osm nováčků, seděli kolem dokola.
A ti nováčci se zaměřili na to co jsou, ne na to co nejsou, až jednoho dne přišel Athletepath, což je webová stránka, která se zaměřuje na služby pro extrémní sportovce kde našli toto video.
(Video) Muž:
Joey!
Dav:
Au!
Renny Gleeson:
Právě jste... Ne, není v pořádku.
Vzali toto video a vložili ho na svoji stránku 404 a bylo to jako by se najednou všem rozsvítilo
Protože konečně tu byla stránka kde vám opravdu dali pocítit, jaké to je, narazit na 404.
(Smích) (Potlesk)
A změnilo se to v soutěž.
Dailypath, která se týká inspirace dala inspiraci na jejich stránku 404.
Stayhound, který pomáhá najít hlídání pro vaše domácí mazlíčky prosřednictvím sociální sítě, vyjádřil soucit s vaším zvířetem.
Každá z nich založila tohle.
To se změnilo ve 24-hodinový závod.
Na druhý den v 4:04 jsme darovali 404 $ v hotovosti.
A co se naučili bylo, že ve skutečnosti záleží na maličkostech, které se udělají správně, a že ty dobře zvládnuté momenty, mohou vybudovat značku.
A tak se rozhlédnete po skutečném světě, a legrační na tom je, že si je vlastně můžete sami najít.
Stačí zadat URL adresu a k tomu 404 a vyjedou vám tyhle.
Tato, která s vámi soucítí.
Tato, která to dává za vinu vám.
Tuhle mám rád.
Je to chybová stránka, ale co když tato chybová stránka je zároveň i příležitost?
Takže to byl moment, kdy si všichni tito nováčci museli sednout a přemýšlet a byli opravdu nadšení z toho, co můžou být.
Protože, když se vrátíme k té záležitosti se vztahy, díky tomuto cvičení zjistili, že jednoduchá chyba mi může říct buď to, co nejsem, nebo mi může připomenout, proč bych tě měl mít rád.
Děkuju.
(Potlesk)
Zabýváme se zjednodušenou zemí, která prodává pouze jablka.
Počítáme její HDP v roce 1.
HDP v roce 1 byl 1 000 dolarů.
Celý HDP byl tvořen pouze jablky.
A také víme, že cena jablek v roce 1 byla 50 centů za libru.
Zapíši si tedy 50 centů za libru.
Řekněme, že uběhl první i druhý rok a měříme HDP v roce 2.
HDP v roce 2 je 1 200 dolarů a cena jablek 55 centů za libru.
Pomocí HDP měříme produktivitu země.
Vyjadřujeme ho sice v dolarech, ale zajímá nás, zda byla země produktivnější a o kolik.
Podíváme-li se na tato čísla HDP 1 000 a 1 200 dolarů, můžete nabýt dojmu, že HDP vzrostl o 20 %.
Ale je to přesný odraz produktivity této země?
Skutečně vyprodukovala o 20 % více zboží?
Vodítkem je podívat se na tuto cenu, protože část HDP mohla vzrůst kvůli ceně.
To ovšem neznamená, že země byla produktivnější.
Množství jablek navíc, které země produkuje, je to, co zvyšuje celkovou produktivitu.
Nakreslím zde malý diagram.
Na tuto osu zanesu množství a na tuhle cenu.
Pokud chci zjistit HDP v roce 1, zanesu sem cenu jablek v roce 1. Pro zjednodušení je to jediné zboží nebo služba krát množství jablek v roce 1.
Plocha tohoto zeleného obdélníku bude HDP v roce 1.
A HDP v roce 2 je cena v roce 2, která vzrostla z 50 centů na 55 centů, krát množství v roce 2.
Předpokládejme, že se zvýšilo i množství.
HDP v roce 2 je celá plocha modrého obdélníku.
Rozdíl v produktu mezi rokem 1 a rokem 2 je plocha, kterou právě vybarvuji modře.
Na základě zadaných čísel víme, že oblast, kterou vybarvuji modře, rozdíl mezi HDP v roce 1 a v roce 2 je 200.
Vidíte, že k růstu došlo částečně kvůli zvýšení množství, ale velkou část způsobilo zvýšení ceny.
Pokud chceme zjistit, o kolik vzrostla produktivita země a stále chceme měřit HDP v dolarech, spočítáme HDP v roce 2 ovšem v cenách roku 1.
Vynásobíme tedy množství v roce 2 cenou roku 1.
Výsledkem je tento obdélník. Rozdíl mezi ním a obdélníkem znázorňujícím HDP roku 1 znázorňuje nárůst HDP v cenách roku 1 způsobený zvýšením množství.
Toto nás zajímá.
Zajímá nás celková produktivita.
Pojďme tedy provést tyto operace s čísly.
Zjistíme množství v roce 2 tím, že vydělíme HDP cenou.
Když vydělíme tuto oblast modrého obdélníku cenou, dá nám to množství. Tedy 1 200 děleno 0,55. Toto je množství jablek v librách v roce 2.
Zaokrouhlím to na 2 182.
Množství v roce 2 je 2 182 liber.
Toto množství vynásobím cenou v roce 1, která byla 0,50 centů za libru.
Výsledek zaokrouhlím na 1 091.
Je to HDP v roce 2 v cenách roku 1 (základního období).
Užitečné na tom je, že můžeme spočítat, o kolik by se HDP zvýšil, pokud by nedošlo ke zvýšení ceny.
HDP by byl 1 091, to jsem zde označil růžově.
Můžeme tedy říci, že pokud by byly ceny konstatní, produkt by vzrostl o 91 dolarů místo 200 dolarů.
Tuto plochu zvýrazním oranžově a znamená těch 91 dolarů, kdy jsou ceny konstantní, a můžeme to označit jako "reálný růst", který odráží růst produktivity.
To nás přivádí k zajímavým poznatkům.
Jedním z nich je, že můžeme spočítat HDP v cenách současného roku.
Toto je výpočet HDP v roce 2 v cenách roku 2.
Můžeme to nazvat "nominální HDP" v roce 2.
Nominální tedy znamená vyjádření HDP v cenách daného roku.
Zde ale vidíme, že jsme měřili HDP roku 2 v cenách základního období. To nám umožnilo spočítat, o kolik skutečně vzrostla produktivita.
Ta vzrostla o 9 %.
To nazýváme "reálný HDP".
V praxi je velmi náročné produktivitu spočítat.
Toto byl zjednodušený příklad, kdy jsme v ekonomice měli pouze jeden produkt.
Ve skutečnosti existují triliony produktů a jejich ceny i množství se neustále mění.
Není jednoduché vymyslet, jak se budou ceny přepočítávat. Ekonomové, kteří spravují národní rozpočet, se o to snaží,
máme epidemie uh ... víte obyvatel a bych mohl říct, zbytečně vyskočila v Oregonu v Maine právě teď
Nemyslím si, že vaše čest aby na skládku ty miny nutné sestavují být spravedlivý v tomto dolu, který je radioaktivní
Frankie Manning šokující dřímání ann Kellan nic pane když byl konec jsem si vymyslel v blízkosti o 1960 procent kůže vermont tam byl stále vypracovávají tam ale tahy šedesát musí pracovat na podél těchto linek a to je docela velká mysl je a znovu že je vhodné miliard něco se Nechtěl čtení sedm ze dne částice a um ... požehnání této Unii čtyřicet Kentona v tomto se objeví v tomto druhu vítězství to je asi statetimes pozadí
Laboratoře všechny že vrtání typy včera canon osmnáct stovek
Rakovina způsobem jejich podíl aktualizovány byly přál, aby nebyl pro použití v něm westbury
Tisíce 800 se vrátí odtud jeden je dost
Rád bych k tomu, že jste nemohli dostat někdo, jak to udělat a tak dále a já jsem nějaké lidi na mě pierlott portréty mnoha vzestupy a tam je stává výzkum mister krveprolití rozhodnutí o návrhu, aby energický vám jej můžete, můžete skutečně slyšet ins_ agenty v komora
Wilkes Booth v jakékoli utrpení, implicitně vůbec přechod na Kenton a to na Program čte prakticky žádnou Kamuzu ke mně v opačných dnů s za sekundu ukončení zimní Německu byla tahle uložení pro toto populista, kteří žijí v těsné blízkosti ty odvzdušnění dokumentů z uranových dolů uh ... mají koncentrace, které jsou kdekoli od přijít stokrát Hladina pozadí na rozdíl od mě zlobí ale to bylo v pořádku s selhal, když umírající vyzval k mládí sem, když kluci
P Nejsem tak jsem si myslel, že se nejdou špatně kurva vymazána
Vrah pláče celou dobu Jen si myslím, je to uvnitř mě je to uvedeno kůže vzorku že to, co říkají, že je to rekvizita Vláda měla k nám, nebo proč ne čekat a dotovány uranového průmyslu v usa tak ztracená generace, která stále neplatí žádnou pozornost ve Spojených uvádí v konečném znění žádný bezpečnou úroveň první řadě záření, pokud jde o uh ... buď přimět uh ... rakovina nebo genetické efekt Jsem velmi znepokojen záření dělá na genofondu plynně lidstvo Byl jsem řečeno, že je více kolem kontaminace ve světě ve vzduchu a vody vojenské výrobní zbraně pak tam je dokonce ze soukromého plánů nos v jedné z rostliny se skládá z tyto v v zemi a a je tam nebezpečí pro pomoc dělat bod v dobře jeden hlavní jedním z řeky Savannah rostlina konzultovat Carolina uh ... i to je docela špinavá hra příjemné části rostlin to dělá pět jaderných reaktorů jaderné rostliny z nichž tři jsou stále provozní plošiny uh ... oni předpokládají, že jsem uvolněný období také ropné ve vzduchu tam opravdu je tak milióny vašeho je to opravdu se zde experimentální vodopády vzduch vytrval a že jsou na loutku show nebo tisíc mílí čtverečných vypořádal s Tony a ze závodu mikrogramů množství zabije beagle pes s jistotou a cítíme tak uh ... někdo tam i malá činí mnoho produktů se dá do může mu většinu svého opravdové lásky zbraně jsou vyráběny v Uh ...
Saas Corrine bych Předpokládám odpad skladovací prostory sjednocené státy jeden oběti událostí metra a vod kontaminovány ráno je nižší než jít přímo do našich robo systém každý příchozí pravidlo, které je v Chicagu a uh ... opravdu
Myslím si, že uh ... lidé zahájí že bude vytáhnout ve více dodávkách z aroma zvednutí odkoupeny kontaminace a že oni žebříčku proto devadesát devět procent z semi-solid jaderný odpad
Ve Spojených státech je generován armáda v armádě má asi sto čtyřicet jaderných elektráren spustíme ji lodě a ponorky rozhodne, že je tu obrovské množství odpadů, které vznikly materiálu, kdykoli budete aby jaderné zbraně, většina z vás
Zařízení All Fall nukleon Ramena dělat plutonium a uh ...
Muž náklonnost patří k tomu plutonium na lodi sporu o imap líčit a byl vyroben a více korporátní může reagovat velmi tlustý prase
Savannah River závod uh ... a na jih carolina a že brání vzkříšení a Stát Washington určené pro Nejvyšší tam je zaznamenáno s nimi a bude je na dvacet pět let nebo déle, kteří měli padesát rad pani návštěvník kliknutí a nahrazuje, ale musíš trochu malinké balíčky nikdo musela v současné době bomba survivor jeden velký hit
Nyní všechna doporučení říká, že jeden odkaz je je mnohem nebezpečnější než Nikaragui nádobí brooke anderson předpoklad a dát jim pocit, že jsou, a kontrola jaderného odpadu pokud víte, já si nemyslím, dost to bude být dodávány napsal mi z toho zle v konečném znění nemohl přistát na lavičce tam byla filosofie, která Moskva třináct uvolnil pro ty z vás, což znamená, že pokud se vypořádat s některými říká, že to není dává stejně vzhledem k tomu, všech znalostí máme dnes musí říci záření je čtení odšťavňování Kylea poškození uh ... bez ohledu na to, jak málo Dole je naše tak nastavit, i když jste nechtěli, aby záření mnohem více jste měli
Intenzita, s jakou by být široce distribuovány proto rakoviny kabely a všechny podrobnosti o jeho www být nejen distribuována k tomu je jen ovlivňuje všechny pro tento bludy to dělá absolutně žádný rozdíl zda se dát to všechno na jednom místě pro vás rozšířili to, protože celková ozařování s lidmi celkem počet beta částic, které mají v úmyslu být rozbíjení do živé tkáně bylo rčení
Pokud to, co někteří výzkumníci, jako Dr Stuart říkají, je pravda, že bude ještě horší množství záření, které přišlo mimo prodává kaleidoskop druh ztratíte, takže by mohlo naznačovat mijn , jaký vliv savany rostliny řeky jednoduše v důsledku provozu bylo veřejnost již víme oni záření depresory schopnost organismu imunitní obrany Systém na ochranu sama sebe před
Celá řada onemocnění, která vysílají až slunce Singin uh ... nebezpečí nebezpečný uh ... nejsou plavat se nesmí lovit bylo to, jako se ukázalo, jeden den Titíž lidé řekl
Gino, že nemůže jít ven podívat se na íránském už plavat opět musí postavit nějaký vědy na konci nikdy zaregistrována u místní lidé, kteří to opravdu bylo nebezpečné ale na tábor dnes v 6000 může vidět jen končil to všiml přes šedesát čtyři a kapitán škola vyšší, než jsme byli na pokrytí jeho síly zaplavena byla jako člověk je to jeho občané uh ...
Stále to šlo až trochu sama tak blízko k 7000 málo samotného procesu na podle kohoutků východu sedm tisíc radní padesátých let přímo z plánu
Jednotka říká, že jsem stejně jako i poslouchat bytu pošle pomoc tam
Ciencias, který je, když všichni studenti a povrchy plnit své závazky katalog je to opravdu o 10.000 počítání minut a to je to třech tiketech z zobrazí, jak můžete vidět shromažďovat poškozuje jeho život sociální dovednosti s psychopatem
Společnost jedenáct nebo 12000 Cantina
Kissling přesně dnes druhém čtení houpačce si křídlo závisí na tom
MATLAB zkusme zase příští vody jen něco málo přes 12.000 mýdla dvanáct tisíc 600 dobře, že to až 15.000 o to materiál zpět na něj pozadí tady to je asi jedna třicet pokud je tam sp
Specializuje se spíše jsem se rozhodl to vyzkoušet a my jsme vidět v části prodejci letenku nižší nejméně do zadní po silnici ustoupil na telefonu se všemi ostatní námořníci ustoupit na prodej již california právě chůze, co je to, co můžete udělat, že 10000 dvacet stop
Myslím, že víte, co to znamená, když vám, že druh přímé poklesu ceny as budete pohybovat venku to znamená, že tam opravdu je zdrojem prostředků je tady v voda a prostě ignorovat skutečnost, že Allendale kraj má vysoké riziko
Rakovina míra úmrtnosti ve státě otec pracoval v závodě před pracuje pro on dvacet šest rok, že tam byl jeden z hlavních důvodů, že bych chtěl pracovat tam vyhloubil dovolte mi mluvit o tom tak velký místo v skvělou práci znáte můj otec zemřel loni v srpnu opatrně se Musel kardiostimulátorů, když zemřel v červnu 1961 měli opravdu osadníky
lidé vychováváni
Třídenní lhůta byla sto padesátkrát, co se stalo na Three Mile ostrov radioaktivní jód a pak vložte rostliny říkají a že Savannah River závod v některých význam a tam bych a jsou to nehody že se tam stalo, žádné nejsou to
Otec pracoval na planetě měl dost z osobně dostal předávkování záření symbolizovala banka Nedovol mu přišel domů ke své rodině v dole i Nemůžeme jen tak sedět a být zticha o tom nic na tom dokonce i teď chodí kolik lidí to mít na teď jen od lidí, které znám od planety slunečné lidé v podstatě musel chodit kolem neznámé, že to není to, co jsem řekl, že jsem myslím, že chrání proti Armáda je osobně kombinézy
Paula desítky chránit je před kontaminace nemáte víte, že jste dostal vrstvy hodin na tak nemusíte dostat kontaminace na kůži záření finanční vztah s ní přes nám bylo řečeno, že je to zpracovatelského zařízení všechno je v bezpečí starali o všechno škodlivý věci, které by mohly přijít po mysleli jsme, že to zcela bezpečné pouze tam pracovat to absorbovalo v naší přední záření pak data uh ... kvóta pro rok asi dva a půl až tři minuty byl v tomto programu a dát úrovně jen úroveň pozadí záření gama je o čtyřikrát až pětkrát jak ceny kdekoliv jinde v této uh ... čtete na skutečných číslech bez slevy to chytí 3000 jeden sto osmdesát pět jsme měli to na deset hodin dnes po celý den ta věc se nikdy nemá kdysi četl přes 650 táborů třicátýdruhá období um ... teď, co je to opravdu aljašský bylo 3000 sedmdesát-čtyři dobu třiceti
Druhé období růžový problém tam
Vraťme se k cestě, že jsem Promiň, že jsem myslel, že je veřejnost parkoviště
Víte, jsem ohromen tím, že jedním z implicitních témat na TED je soucit. Toto jsou velmi dojímavé projevy, které jsme právě viděli:
HIV v Africe, Prezident Clinton včera večer.
A já bych se paralelně s tím rád zamyslel, pokud dovolíte, nad soucitem a přenesl ho z roviny globální na osobní.
Jsem psycholog, ale nebojte se, dám si pozor, abych nebyl až příliš osobní.
(Smích)
Před nějakým časem proběhla velmi zajímavá studie na Princeton teologickém semináři, která hovoří o tom, proč když všichni máme tolik příležitostí pomáhat, někdy to děláme a jindy ne.
Skupině studentů teologie na Princeton teologickém semináři bylo řečeno, že půjdou udělat cvičné kázaní a každému bylo zadáno téma kázaní.
Polovině studentů bylo jako téma zadáno podobenství o Milosrdném Samaritánovi: muže, který zastavil cizince -- aby pomohl cizinci v nouzi na kraji cesty.
Druhé polovině byla zadána náhodná témata z Bible.
Potom museli jeden po druhém jít do jiné budovy a přednést svoje kázání.
Jak šli z jedné budovy do druhé, každý z nich procházel kolem muže, který byl předkloněný a sténal, zjevně v nouzi. Otázkou je: Zastavili se, aby pomohli?
Ještě zajímavější je otázka:
Hrálo nějakou roli to, zda se zamýšleli nad podobenstvím o Milosrdném Samaritánovi?
Odpověd:
Ne, vůbec ne.
Co se ukázalo jako rozhodující pro to, zda se někdo zastavil a pomohl neznámému v nouzi bylo to, v jakém spěchu si mysleli, že jsou -- mysleli si, že jdou pozdě, nebo byli zabraní do toho, co budou říkat.
A tohle si myslím, že je dilema našich životů: nevyužíváme všechny příložitosti pomoci, protože se naše pozornost ubírá špatným směrem.
Existuje nový obor mozkové vědy, sociální neurověda.
Ten studuje obvody v mozku u dvou lidí, jež se aktivují během vzájemné interakce.
A nový názor na soucit vycházející ze sociální neurovědy je, že naším standardním laděním je pomáhat.
To znamená, že pokud se staráme o druhého člověka, automaticky se do něj vciťujeme, automaticky s ním cítíme.
Existují tyhle nově objevené neurony, zrcadlové neurony, které se chovají jako neuronové Wi-Fi aktivující v našem mozku přesně ty oblasti aktivované u druhého.
Cítíme "s druhým" automaticky.
A pokud je člověk v nouzi, pokud ten člověk trpí, jsme automaticky připraveni pomoci.
Otázkou ale je: Proč tak nečiníme?
A myslím, že tady se bavíme o celém spektru, které jde od úplného soustředění na sebe sama, přes všimnutí si, přes empatii, až po soucit.
A jasnou věcí je, že pokud se soustředíme sami na sebe, pokud jsme do něčeho zahloubaní, tak jako přes den často býváme, nevšímáme si dostatečně ostatních.
A tento rozdíl mezi pozorností věnovanou sobě a ostatním může být velmi malá.
Nedávno jsem se zabýval svými daněmi a dostal jsem se k bodu, kdy jsem listoval všemi dary, které jsem věnoval, a měl jsem zjevení, bylo to -- dostal jsem se k mému šeku pro Seva Foundation a přistihl jsem se při myšlence, páni, můj kamarád Larry Brilliant by měl opravdu radost, že jsem daroval peníze nadaci Seva.
Pak jsem si uvědomil, že to co dostávám od darování je narcistický úder -- že jsem sám ze sebe měl dobrý pocit.
Pak jsem začal přemýšlet o lidech v Himalájích, jejichž šedý zákal bude uzdraven a uvědomil jsem si, že jsem si prošel sebestředeným narcistickým pocitem, přes altruistickou radost až po pocit, kdy jsem se cítil dobře, protože těm lidem bude pomoženo.
Myslím si, že to je stimul.
Ale tento rozdíl mezi soustředěním se na sebe sama a soustředěním se na druhé je tím, čemu bych doporučil věnovat pozornost.
Můžete to vidět na té nejzákladnější úrovni ve světě randění.
Před nějakou dobou jsem byl v sushi restauraci a zaslechl jsem, jak si dvě ženy povídají o bratrovi jedné z nich, který je momentálně sám.
A ta žena říká,
"Můj bratr má problémy s randěním, proto zkouší "speed dating".
Žena sedí u stolu a muži se postupně přesunují od jednoho stolu ke druhému, a jsou tam hodiny a zvonek a za pět minut, bingo, konverzace skončí a žena se může rozhodnout, zda dá muži svoji vizitku nebo email, aby mohli pokračovat. A tato žena říká,
"Můj bratr nikdy vizitku nedostal. A já přesně vím proč.
V momentě, kdy si sedne, začně non-stop mluvit o sobě, nikdy se na nic nezeptá té ženy."
A já jsem dělal jeden výzkum pro nedělní přílohu New York Times, díval jsem se na manželské příběhy -- protože jsou velmi zajímavé -- a došel jsem k manželství
Alice Charney Epstein.
A ona zmínila, že když byla ve fázi randění, měla jednoduchý test, který na lidi používala.
Ten test byl následující: od momentu, kdy se sešli, jak dlouho bude tomu chápkovi trvat, než jí položí nějakou otázku, která bude obsahovat slovo "ty".
A je zřejmé, že pan Epstein složil tento test na jedničku, proto i ten článek.
(Smích)
Je to jen malý test a doporučuji vám vyzkoušet si ho na večírku.
Tady na TED máte mnoho příležitostí.
Harvard Business Review měl nedávno článek "Lidský moment", popisující, jak navázat skutečný kontakt s někým v práci.
A článek říkal, no, základní věcí, kterou musíte udělat, je vypnout BlackBerry, zavřít laptop, přestat snít ve dne a věnovat plnou pozornost dotyčné osobě.
Existuje nově vytvořené slovo v angličtině popisující ten moment, kdy osoba, se kterou jsme, vytáhne BlackBerry nebo zvedne mobilní telefon a najednou, z ničeho nic, neexistujeme.
Tím slovem je "pizzled": je to kombinece "puzzled" - bezradný a "pissed off" - naštvaný.
(Smích)
Myslím, že je to celkem trefné.
Je to naše empatie, je to naše naladění se, co nás odlišuje od Machiavelistů nebo sociopatů.
Mám švagra, který je expertem na horory -- napsal Anotovaného Drakulu, Výpisky z Frankensteina -- vystudoval anglickou literaturu, ale narodil se v Transylvanii a já myslím, že ho to trochu ovlivnilo.
V jednu chvíli se můj švagr Leonard, za každou cenu rozhodl napsat knihu o sériovém vrahovi.
Jednalo se o muže, který terorizoval naše bezprostřední sousedství před mnoha lety.
Byl znám jako škrtič ze Santa Cruz.
A před tím než byl zatčen, zavraždil svoje prarodiče, svoji matku a pět studentek na Univerzitě Santa Cruz.
Takže můj švagr jde udělat rozhovor s tímto vrahem a když se s ním potká, uvědomí si, že tento chlápek je naprosto děsivý.
Jednak, měří skoro dva metry.
Ale tohle nebyla ta nejděsivější věc na něm.
Ta nejstrašidelnější věc je, že jeho IQ je 160: uznaný genius.
Ale existuje nulová korelace mezi IQ a emoční empatií, soucitem s druhým člověkem.
Jsou řízeny odlišnými častmi mozku.
Takže v jednu chvíli si můj švagr dodá odvahu a zeptá se na tu jedinou otázku, na kterou chce doopravdy znát odpověď. A to je: Jak jste to mohl udělat?
Necítil jste žádný soucit se svými oběťmi?
Byly to velmi intimní vraždy -- své oběti uškrtil.
A škrtič odpověděl úplně obyčejně,
"Ale ne.
Kdybych cítil stres, nemohl bych to udělat.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout."
A já si myslím, že tohle je to hrozivé. A v jistém smyslu, přemýšlel jsem o vypnutí této časti nás samých.
Pokud se soustředíme sami na sebe v jakékoliv aktivitě vypínáme tuto část nás samých, v případě že je zde jiný člověk.
Představte si, že jdete nakupovat a představte si ty možnosti soucitného konzumu.
Právě teď, což Bill McDonough zdůraznil, věci, které si kupujeme a používáme, mají skryté následky.
Všichni jsme bezděčnými obětmi kolektivní slepé skvrny.
Nevšimneme si a nevšimneme si, že jsem si nevšimli těch toxických molekul, které vydává koberec nebo látka na sedadle.
Nebo nevíme, zda ta látka je technologicky nebo průmyslově využitelná, může být znovu použita nebo skončí na skládce?
Jinými slovy, nedbáme na ekologické a veřejné zdraví a na důsledky sociální a ekonomické spravedlnosti u věcí, které si kupujeme nebo používáme.
V jiném smyslu, je to jako "slon v pokoji" (jedná se o americké přísloví, kdy danou věc všichni vidí, ale nechtějí o ní slyšet) ale my ho nevidíme.
A stáváme se tak oběťmi systému, který nás nasměruje jinam.
Existuje užasná kniha, která se nazývá
Krámy:
Skrytý život každodenních věcí.
A vypráví příběh o původu něčeho takového jako je triko.
A vypráví o tom, kde roste bavlna a o hnojivu, které bylo použito a o důsledcích jaké má hnojivo na půdu.
A zmiňuje, například, že bavlna je velmi odolná textilnímu barvení; asi 60 procent je odplaveno do odpadní vody.
A díky epidemiologům je dobře známo, že děti bydlící v blízkosti textitek mívají vyšší sklon k leukémii.
Existuje společnost Bennett and Company provozující Polo.com,
Victoria's Secret -- a oni, díky jejich výkonému řediteli, který si je tohoto vědom, vytvořili v Číně joint venture s jejich barviči, aby zajistili, že o odpadní vodu bude důkladně postaráno předtím, než se vrátí do podzemních vod.
Právě teď nemáme možnost vybrat si mezi poctivě vyrobeným tričkem nebo tím nepoctivě vyrobeným.
Co by se tedy muselo stát?
No, přemýšlel jsem.
Jednak existuje nová elektronická značkovací technologie, která umožní jakémukoliv obchodu poznat celou historii každé položky, kterou mají v daném obchodě v regálech.
Jestliže ji můžete vystopovat zpět do továrny, můžete se podívat na výrobní procesy, které byly použity k výrobě a pokud je vše poctivě vyrobeno, můžete je takto označit.
Nebo pokud nejsou až tak poctivě vyrobené, můžete jít do -- dnes, jděte do jakéhokoliv obchodu, přiložte čtečku, kterou máte v telefonu, na čárový kód, což vás přivede na webovou stánku.
Toto existuje pro lidi s alergií na buráky.
Tato webová stránka vám může dát informace o této věci.
Jinými slovy, ve chvíli nákupu, možná budeme schopni učinit soucitnou volbu.
Existuje rčení ve světě informatiky: nakonec budou všichni vědět všechno.
A otázkou je: Změní se tím něco?
Před nějákým časem, když jsem pracoval pro New York Times, bylo to v osmdesátých letech, dělal jsem článek o tom, co bylo v té době novým problémem v New Yorku -- byli to lidé bez domova v ulicích.
A strávil jsem pár týdnů chozením se sociálními pracovníky, kteří poskytují pomoc bezdomovcům.
Uvědomil jsem si, když jsem se díval jejich očima, že většina z nich byla psychiatrickými pacienty, kteří neměli kam jít.
Byli to nemocní lidé.
To otřáslo mým městským polospánkem, ve kterém, když míjím bezdomovce, vnímám ho jen periferním viděním, okrají mysli.
My si ho nevšimneme a proto nic neuděláme.
Jednoho dne krátce poté -- byl páteční večer, Scházel jsem do metra.
Byla špička a tisíce lidí směřovaly stejným směrem.
A najednou, jak jsem šel po schodech, všiml jsem si muže skrčeného na straně. Byl bez košile, nehybný a lidi ho jen překračovali -- stovky a stovky lidí.
A protože můj městský polospánek byl tak nějak oslaben, přistihl jsem se, že zastavuji, abych zjistil, co se stalo.
V momentě, kdy jsem se zastavil, půl tuctu lidí okamžitě obstoupilo toho samého chlápka.
A zjistili jsme, že je to Hispánec, že nemluví anglicky, že nemá žádné peníze, že už několik dní strádá na ulici a že hlady omdlel.
Okamžitě někdo došel pro džus, někdo přinesl hotdog, někdo přivedl policistu.
Ten člověk se za chvíli dokázal postavit na nohy.
Stačilo si jen jednoduše všimnout.
A tak jsem optimista.
Děkuji vám mnohokrát.
(Aplaus)
Řekněme, že máme trojúhelník ABC, který vypadá nějak takto.
Chci přemýšlet o co nejmenším množství informací, chci dát dohromady několik pravidel, pomocí kterých budeme moci rozhodnout, zda je jiný trojúhelník podobný trojúhelníku ABC.
Víme, že pokud všechny tři úhly jsou shodné s odpovídajícími úhly trojúhelníku ABC, tak tu máme podobné trojúhelníky.
Například pokud tohle je 30°, tenhle úhel je 90° a ten úhel tady je 60°.
A máme další trojúhelník, který vypadá takhle, je jasně menší, ale jeho příslušné úhly... Tenhle má 30°, tenhle má 90° a tenhle má 60°.
Víme, že trojúhelník XYZ bude podobný trojúhelníku ABC.
Víme to, protože vzájemně si odpovídající úhly jsou shodné.
Proto je trojúhelník ABC podobný trojúhelníku XYZ.
Musíte mít správné pořadí, abyste věděli, že porovnáváte odpovídající úhly.
Y odpovídá 90°, X odpovídá 30°, A odpovídá 30° úhlu takže A a X je první dvojice.
B a Y, které mají 90°, jsou další a Z je poslední.
Takže to už víme, když máme tři úhly.
Ale potřebujeme tři úhly?
Kdybychom znali dva úhly, tak bylo by to dost?
Samozřejmě, protože, když znáte dva úhly v trojúhelníku, tak znáte i ten třetí.
Např. když budu mít jiný trojúhelník, který vypadá takto, nakreslím ho takto, a kdybych vám pouze řekl, že dva odpovídající úhly jsou shodné.
Takže třeba tenhle úhel tady je shodný s tímto a tento úhel je shodný s tamtím.
Je to dost na to, abyste mohli říct, že ty dva trojúhelníky jsou podobné?
Jistě, protože v trojúhelníku, pokud znáte dva z jeho úhlů, tak víte, jak velký musí být jeho poslední úhel.
Vím, že tohle je 30° a tohle je 90°, tedy vím, že tenhle úhel musí být 60 stupňů.
Vezměte velikost těchto dvou úhlů a odečtěte od 180° a to je ten třetí úhel.
Takže k tomu, abyste ukázali podobnost, nemusíte ukázat, že tři odpovídající úhly jsou shodné.
Ve skutečnosti stačí ukázat dva.
Takže tohle je naše první pravidlo pro podobnost trojúhelníků.
Nazveme ho ,uu", úhel-úhel.
Pokud víte, že dva odpovídající úhly jsou shodné, pak jsou to podobné trojúhelníky.
Zkusme to s nějakými čísly, kdybyste ukázali, že tohle bylo 30° a věděli bychom, že v tomto trojúhelníku tohle je 90°, tak potom můžeme prohlásit, že tento trojúhelník je podobný tomuhle tady.
A můžete klidně rovnou přejít ke třetímu úhlu a jednoduše říci, že třetí úhel má 60°, takže všechny odpovídající úhly jsou stejné.
To je jedna možnost, jak ukázat podobnost.
Další věc, kterou víme o podobnosti je to, že poměry délek odpovídajících stran budou stejné.
Např. když budeme mít další trojúhelník...
Nakreslím další trojúhelník, nazvu ho XYZ.
Řekněme, že víme, že poměr mezi AB a XY...
Víme, že AB děleno XY, tedy poměr délky této strany a této strany...
Neříkáme, že jsou shodné, pouze říkáme, že jejich poměr... Zajímá nás nyní poměr.
Říkáme, že AB lomeno XY se rovná BC lomeno YZ.
To je rovno BC lomeno YZ a to se rovná AC lomeno XZ.
Ještě jednou: tohle je další způsob, jak zjistit, zda jsou trojúhelníky podobné.
Když máte všechny tři odpovídající si strany a jejich poměry jsou stejné, tak pak víme, že se jedná o podobné trojúhelníky.
A tomu říkáme podobnost sss, strana-strana-strana. Ale nepleťte si to se shodností sss.
Tak tohle jsou všechna pravidla podobnosti.
Pravidla podobnosti, věci, které budeme předpokládat, že platí.
Z nich budeme odvozovat řešení problémů a dokazovat další tvrzení. sss, mluvíme-li o shodnosti, znamená, že odpovídající strany jsou shodné.
SSS podobnost, říká, že poměr délek odpovídajících stran je stejný.
Např. když tady je 10... Ne, vezmu větší číslo. Řekněme 60, tohle tady je 30 a tohle tady je 30 krát odmocnina ze 3.
Vymyslel jsem tyhle čísla tak, aby to vycházelo. Brzy se naučíme, jaké jsou typické poměry stran trojúhelníků s úhly 30, 60, 90.
A dejme tomu, že tenhle tady má strany 6, 3 a 3 odmocniny ze 3.
AB lomeno XY, (30 odmocnin ze 3) děleno (3 odmocniny ze 3) je 10.
Kolik bude BC lomeno YZ?
30 děleno 3 je 10.
A kolik je 60 děleno 6?
Tedy AC lomeno XZ.
To bude 10.
Ze strany získáme odpovídající stranu vynásobením každé strany 10.
Neříkáme, že jsou shodné. V téhle podobnosti sss neříkáme, že strany jsou stejné, říkáme, že je v podstatě zvětšujeme stejněkrát.
Nebo o tom můžeme přemýšlet tak, že poměry délek odpovídajících stran jsou stejné.
Tak co kdybychom měli...
Začněme s jiným trojúhelníkem třeba tady. Nakreslím ho takhle. Raději to tady nechám, abychom tu měli seznam.
Takže nakreslím další trojúhelník ABC.
Nakreslím další trojúhelník ABC, tohle je A, B a C a řekněme, že víme, že tahle strana, když půjdeme k dalšímu trojúhelníku...
Víme, že XY...
XY je AB krát nějaká konstanta, takže to napíšu sem, XY se rovná nějaká konstanta krát AB.
Raději udělám XY větší, protože to nemusí být... Ta konstanta může být menší než 1 a v tom případě by byl menší, ale já to radši udělám takhle, udělám XY trochu větší.
Řekněme, že tohle je X a tohle Y a řekněme, že víme, že XY lomeno AB se rovná nějaké konstantě.
Neboli když obě strany vynásobíme AB, tak dostaneme XY jako zvětšeninu AB.
Takže třeba AB je 5, XY je 10, potom naše konstanta bude 2.
Zvětšili jsme to na dvojnásobek.
A řekněme, že také víme, že úhel ABC je shodný s XYZ a tady nakreslím ještě jeden bod.
Ještě jednu stranu tady, takže tohle je Z.
Takže řekněme, že víme, že úhel ABC je shodný s XYZ.
A také řekněme, že víme, že poměr mezi BC a YZ je ta naše konstanta.
Poměr mezi BC a YZ je roven stejné konstantě.
Takže v příkladu, kde tohle je 5 a 10, by tohle mohlo být 3 a 6.
Takže v podstatě zdvojnásobujeme délku strany.
Bude tedy tento trojúhelník XYZ podobný?
Když se nad tím zamyslíte, tak pokud XY je ve stejném poměru k AB, tak jako YZ je k BC a tenhle úhel mezi nimi je shodný, tak potom tady je jenom jediný možný trojúhelník.
Takže jsme omezeni na jediný možný trojúhelník, takže z toho vychází jediná možná délka této strany.
Délka této strany musí být stejně zvětšená jako ty tady.
A tomu říkáme podobnost sus, strana-úhel-strana.
Ještě jednou: viděli jsme sss a SÚS v pravidlech shodnosti, ale tady říkáme něco úplně jiného.
Říkáme, že v sus, pokud poměr délek odpovídajících stran a dalších...
Pokud poměry délek odpovídajících stran dvou trojúhelníků jsou stejné.
Takže poměr mezi AB a XY, a u dalších odpovídajících stran, to je poměr mezi BC a YZ jsou stejné.
V případě sus pro shodnost jsme tvrdili, že strany musely být shodné.
Tady stačí, že poměry odpovídajících stran jsou stejné.
Například sus, abychom to aplikovali, tak ukážu tady nějaké příklady.
Řekněme, že mám trojúhelník 3, 2, 4.
A tady jiný trojúhelník a ten má strany dlouhé 9,6.
A také víme, že úhly mezi nimi jsou shodné.
Takže tento úhel je roven tomuhle.
Takže sus o podobnosti nám říká, že tyto trojúhelníky budou určitě podobné.
To z toho vyplývá, protože existuje právě jeden trojúhelník, který se dá nakreslit právě zde.
Je to ten trojúhelník, jehož všechny strany budou stejně zvětšené, takže sem můžeme nakreslit pouze jedinou dlouhou stranu a i ta bude zvětšená trojnásobně.
To je jediný možný trojúhelník.
Když uděláme tuto stranu, řekneme, podívejte, to je trojnásobek této strany. Tohle je trojnásobek tamté strany a úhel mezi nimi je shodný.
Je jen jediný trojúhelník, který můžeme vytvořit a víme, že existuje jeden podobný trojúhelník, kde je všechno zvětšené trojnásobně, takže to musí být ten náš podobný trojúhelník.
To mluvíme o sus. Neříkáme, že tamta strana je shodná s tamtou nebo tahle s touto.
Říkáme, že jsou zvětšené stejným násobkem.
Kdybychom měli jiný trojúhelník, který by vypadal takhle, třeba tohle je 9, tohle je 4 a úhel mezi nimi by byl shodný.
Nemohli bychom říci, že jsou podobné, protože ta strana je zvětšená trojnásobně, ale tahle strana je zvětšená jenom dvojnásobně.
Takže tady byste nemohli říct, že jsou nutně podobné.
Podobně kdybyste měli trojúhelník, který by měl tady délku strany 9 a tady délku 6, ale nevěděli byste, jestli tyto dva úhly jsou stejné.
Opět to není dostatečně omezující abychom věděli, že ty dva trojúhelníky jsou nutně podobné.
Protože nevíte, jestli ten prostřední úhel je stejný.
Možná namítnete, že jsme ještě měli jiná pravidla.
Měli jsme uus, když jsme se zabývali shodností.
Ale když se zamyslíte, tak jsme ukázali, že samotné dva úhly jsou dost na to, abychom dokázali podobnost.
Proč bychom se trápili s něčím jako úhel, úhel a navíc strana, nebo poměr stran. Tím se nemusíme zabývat.
Také jsme ve shodnosti měli usu, ale opakuji: už víme, že dva úhly stačí, takže nemusíme přihazovat ještě navíc stranu.
To tady nepotřebujeme.
Takže tohle jsou naše pravidla podobnosti, ale pozor: strana-strana-strana podobnost je jiná než strana-strana-strana shodnost.
Tady mluvíme o poměru odpovídajících stran, neříkáme, že jsou shodné, také strana-úhel-strana je něco jiného než strana-úhel-strana pro shodnost.
Je to trochu podobné, ale tady mluvíme o poměru stran, nikoli o jejich rovnosti.
Jak vysvětlíte, když věci nejdou podle plánů?
Nebo spíš, jak vysvětlíte když ostatní jsou schopni dosáhnout věcí které se vzpírají veškerým předpokladům?
Například:
Jaktože je Apple tak inovativní?
Rok za rokem jsou více inovativní než jejich konkurence.
A přitom jsou jen firmou, která prodává počítače. Jsou jako kdokoliv jiný.
Mají přístup ke stejně talentovaným lidem, stejným úřadům, stejným konzultantům, stejným médiím.
Tak proč se zdá, že se v něčem liší?
Proč zrovna Martin Luther King vedl hnutí za občanská práva?
Nebyl jediným člověkem, který byl v tehdejší Americe utlačován.
A určitě nebyl jediným schopným řečníkem své doby.
Proč on?
A proč to byli bratři Wrightové, kteří dokázali uskutečnit pilotem řízený let, když existovaly jiné týmy, které byly lépe kvalifikované, lépe financované a nedosáhly kontrolovaného letu člověka, zatímco bratři Wrightové ano.
Ve hře je ještě něco jiného.
Asi tři a půl roku zpátky jsem učinil objev, který zcela změnil můj pohled na to, jak svět funguje.
A dokonce od základů proměnil způsob jak se v něm chovám.
Jak se ukázalo -- existuje vzorec -- jak se ukázalo, všichni velcí a inspirativní vůdcové a organizace na světě, ať už je to Apple, Martin Luther King nebo bratři Wrightové, všichni smýšlejí, jednají a komunikují úplně stejným způsobem.
A to přesně opačně než všichni ostatní.
Já jsem to jen kodifikoval.
A je to zřejmě ta nejjednodušší myšlenka na světě.
Říkám tomu zlatý kruh.
Proč?
Jak?
Co?
Tahle malá myšlenka vysvětluje, proč jsou některé organizace a někteří vůdcové schopni inspirovat, zatímco ostatní to nedokáží.
Jen si v rychlosti definujme termíny.
Úplně každý člověk, úplně každá organizace na světě ví, co dělá, 100 % z nich.
Někteří ví, jak to dělají, ať už tomu říkají diferencovaný žebříček hodnot nebo vlastní způsob řízení nebo specifická metoda prodeje.
Ale opravdu velmi málo lidí či organizací ví, proč dělá to, co dělá.
A tím "proč" nemyslím "kvůli zisku."
To je výsledek.
Vždy je to výsledek.
Tím "proč" myslím: Jaký to má smysl?
Jaký je váš důvod?
Čemu věříte?
Proč vaše organizace existuje?
Kvůli čemu každé ráno vstáváte z postele?
A proč by to mělo někoho zajímat?
Výsledkem je, že způsob, jakým uvažujeme, jakým jednáme, jakým komunikujeme, je z vnějšku dovnitř.
Je to jasné.
Postupujeme od věcí zřejmých k těm zmateným.
Ale osvícení vůdcové a osvícené organizace nezávisle na jejich velikosti nebo zaměření smýšlejí, jednají a komunikují zevnitř ven.
Dovolte mi uvést příklad.
Používám výrobky Apple, protože jsou intuitivní a každý je snadno pochopí.
Kdyby byl Apple jako kdokoliv jiný, jejich marketingové sdělení by znělo asi takto.
"Vyrábíme skvělé počítače.
Mají nádherný design, jednoduše se používají a jsou uživatelsky přívětivé.
Chcete si jeden koupit?" Né.
A takto komunikuje většina z nás.
Takto se většinou dělá marketing. Takto se prodává.
A takto většina lidí komunikuje mezi sebou.
Řekneme, co děláme, v čem se lišíme nebo co je na nás lepšího a očekáváme určité chování, třeba nákup, volební hlas nebo něco takového.
Tady je naše nová právnická kancelář.
Máme nejlepší právníky s největšími klienty.
Vždy zastupujeme naše obchodní partnery.
Nebo tady je naše nové auto.
Má nízkou spotřebu.
Má kožená sedadla.
Kupte si jej.
Ale tohle není motivující.
Apple ve skutečnosti komunikuje takto.
Vším, co děláme, měníme svět v něco nového.
Věříme v jiný způsob myšlení.
Věci měníme tak, že dáváme našim produktům krásný design, jsou jednoduché a přívětivé k uživateli.
Prostě děláme skvělé počítače.
Chcete si jeden koupit?
Naprosto odlišné, že?
Právě teď byste si ode mě koupili počítač.
Vše co jsem udělal bylo, že jsem obrátil pořadí informací.
To nám dokazuje, že lidé si nekupují to, co děláte; lidé si kupují proč to děláte.
Lidé si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
To vysvětluje, proč každý v této místnosti by si klidně a rád koupil počítač od Applu.
Ale taky si bez problémů koupíme MP3 přehrávač od Applu, telefon od Applu, nebo DVR od Applu.
Ale, jak jsem již řekl dříve, Apple je jen firmou, která prodává počítače.
Nic je strukturou neodlišuje od konkurenčních společností.
Jejich konkurence je stejně kvalifikovaná, aby produkovala takovéto výrobky.
Ve skutečnosti se o to snaží.
Před pár lety přišla společnost Gateway s plochými televizory.
Mají dostatek znalostí, aby ploché televize vyráběli.
Už roky vyráběli ploché monitory.
Ale nikdo si od nich televizi nekoupil.
Dell přišel s MP3 přehrávači a s několika PDA.
Dell produkuje opravdu kvalitní výrobky, které mají navíc nádherný design.
Ale nikdo si od nich MP3 přehrávač ani PDA nekoupil.
Vlastně, teď když o tom mluvíme, nedokážeme si ani představit, že bychom si pořídili MP3 přehrávač od Dellu.
Proč byste si kupovali MP3 přehrávač od firmy, která prodává počítače?
Ale děláme to každý den.
Lide si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
Cílem není prodat zboží každému, kdo potřebuje to, co máte.
Cílem je prodat zboží lidem, kteří věří tomu, čemu věříte i vy.
A teď to nejlepší.
Nic z toho, co vám tu říkám, není můj názor.
Všechno je to zapsané v naší biologii.
Nikoli psychologii, ale biologii.
Pokud se shora podíváte na průřez lidským mozkem, uvidíte, že je ve skutečnosti rozdělen do tří hlavních částí, které perfektně korespondují s teorií zlatého kruhu.
Náš nejnovější mozek, náš mozek homo sapiens, náš neurokortex, odpovídá úrovni "co".
Neurokortex je zodpovědný za veškeré naše racionální a analytické myšlení a jazyk.
Prostřední dvě části utvářejí náš limbický systém.
Ten je zodpovědný za všechny naše pocity, jako důvěra či loajalita.
Je také zodpovědný za veškeré lidské chování, veškeré rozhodování, a nemá žádnou kapacitu pro jazyk.
Jinými slovy, když komunikujeme zvnějšku dovnitř, ano, lidé dokáží porozumět obrovskému množství složitých informací jako jsou funkce, výhody, fakta a ceny.
Jen to nevede ke kýženému chování.
Když komunikujeme zevnitř ven, hovoříme přímo k té části mozku, která kontroluje chování, a potom dovolíme lidem si své počínání racionalizovat pomocí konkrétních věcí, které říkáme a děláme.
Odtud pochází emocionální rozhodnutí.
Určitě to znáte, někdy dáte člověku všechny informace a ceny, a on řekne: "Já vím, co to všechno znamená, ale prostě se mi to nějak nezdá."
Proč používáme to slovo "nezdá"?
Protože část mozku, která ovládá rozhodování, neovládá jazyk.
Nejlepší, co ze sebe dokážeme dostat, je:
"Já nevím, prostě se mi to nějak nezdá."
Někdy také říkáme, že se necháváme vést srdcem, nebo že se necháváme vést duší.
No, nerad vám to kazím, ale to vážně nejsou části těla, které ovládají chování.
To vše se děje zde, v limbickém systému, částí mozku, která kontroluje rozhodování, ale nekontroluje jazyk.
Ale pokud nevíte, proč děláte to, co děláte, a lidé reagují na to proč děláte to, co děláte, jak můžete přimět lidi, aby pro vás hlasovali, aby od vás něco koupili, nebo, a to je ještě důležitější, aby byli loajální a chtěli být součástí toho, co děláte.
Ještě jednou, cílem není jen prodat něco lidem, kteří potřebují to, co máte; cílem je prodat něco lidem, kteří věří tomu, čemu věříte i vy.
Cílem není najmout lidi, kteří potřebují práci; cílem je zaměstnat lidi, kteří věří tomu, čemu věříte i vy.
Víte, já vždycky říkám, pokud někoho zaměstnáte jen proto, že je kvalifikovaný, bude pracovat pro peníze, ale pokud najmete takové lidi, kteří věří tomu, čemu věříte vy, budou pro vás pracovat i přes krev, pot a slzy.
A nenajdete lepší příklad než bratry Wrightovy.
Většina lidí nikdy neslyšela o osobě Samuel Pierpont Langley.
Tehdy na začátku 20. století byla snaha o pilotem řízený let hlavním tématem dne.
Každý se o to snažil.
A Samuel Pierpont Langley měl to, co bychom nazvali recept na úspěch.
I dnes, když se zeptáte lidí:
"Proč váš produkt nebo vaše společnost neuspěly?" Odpoví Vám vždy permutací tří stejných faktorů: nedostatečný kapitál, nesprávní lidé, špatné podmínky na trhu.
Pokaždé jsou to tyto 3 důvody, tak se na to pojďme podívat.
Samuel Pierpont Langley dostal 50,000 dolarů od vládního vojenského oddělení, aby vymyslel onen létající stroj.
Peníze nebyly problém.
Měl pozici na Harvardu, pracoval v Institutu Smithsonian a měl velmi dobré konexe.
Znal všechny odborníky tehdejší doby.
Najal ty nejlepší odborníky, které mohl.
A tržní podmínky byly fantastické.
New York Times ho sledoval všude kam šel.
A všichni Langleymu fandili.
Takže jaktože jste o Samuelu Pierpontu Langleym nikdy neslyšeli?
O pár set kilometrů dál, v Daytonu ve státě Ohio,
Orville a Wilbur Wrightové něměli nic z toho, co bychom považovali za recept na úspěch.
Něměli peníze.
Svůj sen platili z výdělku jejich obchodu s bicykly.
Ani jediný člen týmu bratří Wrightů neměl vysokoškolské vzdělání, dokonce ani Orville nebo Wilbur.
A New York Times o ně ani nezavadil.
Rozdíl byl v tom, že Orville a Wilbur byli hnáni důvodem, účelem, svou vírou.
Věřili, že pokud dokážou postavit létající stroj, změní tak chod světa.
Samuel Pierpont Langley byl odlišný.
Chtěl se stát bohatým a chtěl se stát slavným.
Jeho snahou byl výsledek.
Jeho snahou bylo bohatství.
No a teď se podívejme, jak to celé dopadlo.
Lidé, kteří věřili snu bratří Wrightů, pro ně pracovali i přes krev, pot a slzy.
Ostatní pracovali jen kvůli výplatě.
A povídá se, že pokaždé, když šli bratři Wrightové něco zkoušet ven, museli si vzít pět sad náhradních dílů, protože právě tolikrát havarovali, než se vrátili domů na večeři.
A nakonec, 17. prosince 1903, bratři Wrightové vzlétli, a poblíž ani nebyl někdo, kdo by to viděl.
Dozvěděli jsme se o tom o pár dní později.
A dalším důkazem, že Langley byl motivován špatným cílem, je, že v den, kdy bratři Wrightové vzlétli, on to vzdal.
Mohl říct:
"To je báječný objev, pánové, budu pracovat na vylepšení Vaší technologie," ale to neudělal.
Nebyl první, nezbohatl, nestal se slavným, a tak to vzdal.
Lide si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
A když hovoříte o tom, čemu věříte, zaujmete ty, kteří tomu věří také.
Ale proč je důležité zaujmout ty, kteří věří stejným věcem jako vy?
Důvodem je něco, čemu se říká zákon rozptylu inovace.
A pokud jej neznáte, určitě znáte jeho principy.
Dvě a půl procenta populace jsou inovátoři.
Dalších 13 a půl procenta populace jsou ranní osvojitelé.
Dalších 34 procent je ranná většina, poté pozdní většina a opozdilci.
Jediným důvodem, proč si tihle lidé kupují tlačítkové telefony, je, že telefony s rotační číselnicí už se neprodávají.
(Smích)
V různých dobách se všichni nacházíme na různých místech této stupnice, ale zákon rozptylu inovace nám říká, že pokud chceme uspět na masovém trhu, nebo usilujeme o masové přijetí naší myšlenky, nedokážeme to, dokud nedosáhneme bodu zlomu, který se nachází mezi 15%-ní až 18%-ní penetrací trhu.
A pak se systém převáží.
Já se hrozně rád ptám firem: "Jaký je váš konverzní poměr v novém podnikání?"
A oni hrdě odpovídají: "Je to kolem 10 procent."
No, můžete se dostat přes 10 procent zákazníků.
Všichni máme asi těch 10 procent zákazníků, kteří "chápou, o co nám jde".
Tak je taky popisujeme, že ano.
To je ten emocionální pocit, "Oni chápou, o co nám jde".
Problém je, jak najdeme ty, co nás chápou ještě než jim prodáme naše zboží vs. jak najdeme ty, kteří ne.
A to je přesne tahle mezera tady, kterou musíte překonat, jak to nazývá Jeffrey Moore, "překročení proprasti".
Protože, víte, ranná většina nevyzkouší něco, dokud to nevyzkoušel někdo jiný.
A tito lidé, innovátoři a ranní osvojitelé, nemají problém dělat tyto emocionální rozhodnutí.
Nemají problém dělat ty intuitivní rozhodnutí, která jsou založena na jejich životních hodnotách a ne na tom, jaký produkt se zrovna prodává.
To jsou ti lidé, co stáli 6 hodin ve frontě, aby si koupili iPhone, když se začal prodávat, i když mohli týden počkat a jít si ho koupit do poloprázdného obchodu.
To jsou ti lidé, kteří utratili 40 000 dolarů za první ploché televizory, i když jejich kvalita obrazu byla tehdy podprůměrná.
Ale oni to neudělali proto, že by ten televizor byl tak technologicky skvělý. Oni to udělali pro sebe. Protože chtěli být první.
Lidé si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
A to, co děláte, jednoduše ukazuje, v co věříte.
Lidé dělají věci, které ukazují, v co věří.
Důvod, proč si někdo koupil iPhone během prvních šesti hodin, stál ve frontě šest hodin, byl ten, že to reflektovalo jeho názory a on chtěl, aby to všichni kolem viděli.
Byli první.
Lidé si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
Dovolte mi uvést známý příklad. Jedno slavné selhání a jeden slavný úspěch zákona rozptylu inovace.
Nejdříve slavné selhání.
Je to komerční příklad.
Jak jsme si řekli před chvílí, recept na úspěch jsou peníze, talentovaní zaměstnanci a příznivé tržní podmínky.
Takto byste měli mít zaručený úspěch, že ano.
Podívejme se na TiVo.
Když TiVo vzniklo, osm nebo devět let zpátky, do dnešního dne, TiVo je nejkvalitnějším produktem na trhu. O tom není pochyb.
Má extrémně dobré financování.
Tržní podmínky byli skvělé.
Dokonce používáme TiVo jako sloveso. Já si neustále [TiVo] věci na mém zastaralém DVD přehrávači.
Ale TiVo je komerční selhání.
Nikdy nevydělalo peníze.
A když udělali první veřejný prodej akcií, jejich cena se pohybovala kolem 30 až 40 dolarů a potom se akcie propadly a obchodovaly se do 10 dolarů.
Ve skutečnosti, já myslím, že se obchodovali do 6 dolarů, kromě pár malých výkyvů.
Protože, víte, když TiVo spustilo svůj produkt, řekli nám všem co nabízí.
Řekli, "Máme produkt, který pozastaví živé vysílání, přeskakuje reklamy, má rychloposuv a pamatuje si Vaše oblíbené pořady, aniž byste museli cokoliv nastavit."
A cynická majorita řekla,
"My vám nevěříme.
My to nepotřebujeme.
Nám se to nelíbí.
Je to celé divné."
Co kdyby bývali řekli,
"Jste typ člověka, který má rád naprostou kontrolu nad vším co dělá?
Panečku, přesně pro Vás něco máme. Můžete pozastavit živé vysílání, přeskočit reklamy, uložit své oblíbené pořady atd. atd."
Lidé si nekupují to, co děláte, ale proč to děláte.
A to co děláte jednoduše slouží jako důkaz toho, v co věříte.
Teď Vám dám příklad slavného úspěchu zákona rozptylu inovace.
V létě 1963 se 250 000 lidí sešlo na náměstí ve Washingtonu, aby si poslechli proslov Dr. Martina Luthera Kinga.
Nikdo nerozeslal pozvánky a nebyla žádná internetová stránka s datem setkání.
King nebyl jediný schopný řečník v Americe.
Dr.
Nebyl jediným mužem v Americe, který v tehdejší době trpěl.
Ve skutečnosti, nějaké jeho myšlenky byli špatné.
Ale měl dar.
Nechodil a neříkal lidem, co je potřeba v Americe změnit.
Chodil a říkal lidem, v co věří.
"Já věřím.
Já věřím," to říkal lidem.
A lidé, co věřili tomu, v co věřil on, přejali jeho cíl a udělali tento cíl jejich vlastním, a dál jej šířili mezi lidi.
A někteří z těchto lidí vytvořili struktury, aby myšlenku rozšířili dál.
A podívejme, 250 000 lidí se ukázálo ve správný den, ve správný čas, aby ho slyšeli mluvit.
Kolik z nich přišlo kvůli němu?
Nula.
Oni přišli kvůli sobě.
Proto, v co oni věřili o Americe, to je donutilo jet 8 hodin autobusem, stát v přímém slunci ve Washingtonu uprostřed sprna.
Protože v něco věřili, a nebylo to o barvě pleti.
25% publika bylo bílé pleti.
Dr. King věřil, že na světě jsou dva typy zákonů. Zákony tvořené vyšší autoritou a zákony tvořené člověkem.
A dokud budou zákony tvořené člověkem nekonzistentní se zákony tvořenými vyšší autoritou, nebudeme žít ve spravedlivém světě.
Hnutí pro ochranu lidských práv bylo jen náhodou pro něj perfektním důvodem pro realizaci jeho cílů.
Následovali jsme kvůli nám, ne kvůli němu.
A mimochodem, jeho proslov začal slovy "Mám sen", ne "Mám plán".
(Smích)
Podívejte se teď na politiky, s jejich detailními plány.
Nikoho neinspirují.
Protože ne všichni vůdci mají sílu vést.
Někteří vůdci mají moc a autoritu.
Ale jen někteří vůdci nás inspirují.
Ať jsou to jednotlivci či organizace, následujeme ty co umí vést, ne protože musíme, ale protože chceme.
Skutečné vůdce následujeme ne pro ně, ale pro nás.
A jsou to ti, co začínají s "proč", kteří mají schopnost inspirovat ty kolem sebe nebo najít ty, kteří jsou jejich inspirací.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
(Hudba)
(Potlesk)
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Děkuji vám.
Jsem velmi poctěn, že zde mohu být.
Před několika týdny jsem viděl na YouTube video ze začátku rekonvalescence členky Kongresu Gabrielle Giffords poté, co byla tak strašně postřelena.
Jedna z kulek vnikla to její levé hemisféry a postihla její Brocovu oblast, což je mozkové centrum řeči.
Při rehabilitaci Gabby pracuje s řečovým specialistou a pokouší vyslovit ta nejzákladnější slova. Můžete vidět, jak je stále zničenější, až se nakonec rozbrečí a skončí v slzách v náručí svého terapeuta.
A po chvíli, její terapeut zkusí jinou metodu a začnou společně zpívat a Gabby začíná skrz své slzy zpívat. Můžete slyšet, jak je schopna jasně vyslovovat slova písně, která popisuje její pocity, a ona zpívá
"Let it shine, let it shine, let it shine."
Je to velmi silná a bolestná připomínka toho, jak krásná hudba může vyjadřit to, co slova nedokážou, v tomto případě může doslova mluvit.
Toto video s Gabby Giffords mi připomnělo dílo Dr. Gottfrieda Schlauga, jednoho z význačných vědců v oboru neurologie, studujícího hudbu a mozek na Harvardu. Schlaug je zastáncem teorie nazvané
Terapie melodickou intonací, která se v poslední době stala velmi oblíbenou metodou hudební terapie.
Schalug zjistil, že jeho pacienti po mrtvici s poškozením řečového centra nemohli tvořit věty o třech až čtyřech slovech, ale byli schopni zpívat slova písně, ať už to bylo "Hodně štěstí zdraví", nebo jejich oblíbená písnička od Eagles či Rolling Stones.
Po 70 hodinách intenzívní výuky zpěvu zjistil, že hudba byla schopna doslova opět obnovit mozková spojení jeho pacientů a vytvořit nové řečové centrum v jejich pravé hemisféře, čímž se kompenzovalo poškození v levé hemisféře.
Když mi bylo 17, navštívil jsem laboratoř Dr. Schlauga a on mi během jednoho odpoledne ukázal něco ze špičkového výzkumu spojitostí mezi hudbou a mozkem -- muzikanti mají fundamentálně jinou mozkovou strukturu než nemuzikanti; hudba a poslech hudby může rozsvítit celý mozek, od naší prefrontální mozkové kůry až dozadu k našemu mozečku, hudba se stává neuropsychiatrickou modalitou, pomáhající autistickým dětem, lidem bojujícím se stresem, fobiemi a depresí.
K návštěvě Gottfieda Schlauga mě ovšem přivedly tyto postranní úmysly: Byl jsem ve svém životě na rozcestí, snažil jsem se vybrat si mezi hudbou a medicínou.
Právě jsem dokončil první stupeň svých vysokoškolských studií a pracoval jsem jako výzkumný asistent v laboratoři Dennise Selkoe. Studoval jsem Parkinsonovu nemoc na Harvardu a zamiloval jsem se do neurologie.
Chtěl jsem se stát chirurgem.
Chtěl jsem se stát doktorem jako Paul Farmer nebo Rick Hodes, jako ti neohrožení muži, kteří jedou na Haiti nebo do Etiopie, léčit pacienty s AIDS, s resistentní tuberkulózou, nebo děti se znetvořující rakovinou.
Chtěl jsem být lékařem Červeného kříže, nebo pracovat pro Lékaře bez hranic.
Na druhou stranu jsem ale celý svůj život hrál na housle.
Hudba pro mě byla víc než vášeň.
Byla to posedlost.
Byl to můj kyslík.
Měl jsem to štěstí a studoval jsem Juilliard School na Manhattanu, a můj hudbení debut byl se Zubinem Mehtou a Izraelským filharmonickým orchestrem v Tel Avivu. Zjistil jsem, že Gottfried Schlaug studoval hru na varhany na Vídeňské konzervatoři, ale vzdal se své lásky k hudbě, aby se mohl věnovat kariéře v medicíně.
To odpoledne jsem se ho zeptal:
"Jaké to pro vás bylo, rozhodnout se?" A on řekl, že občas si přál, aby se mohl vrátit a hrát na varhany jako dřív a pokud jde o mě, medicína může počkat, ale housle nepočkají.
Po dalších dvou letech studia hudby jsem se rozhodl usilovat o nemožné. Před tím, než složím zkoušky na lékařskou fakultu jako hodný indický syn a stanu se dalším Dr. Guptou.
Rozhodl jsem se tedy usilovat o nemožné a přihlásil jsem se na konkurz do vážené Losangelesské filharmonie.
Byl to můj první konkurz a ve zkušebním týdnu, po třech dnech hraní za oponou, mi bylo nabídnuto místo.
To byl sen.
Byl to můj divoký sen hrát v orchestru, vystupovat v kultovním Koncerním sále Walta Disneyho, v orchestru, který teď řídí slavný Gustavo Dudamel, ale ještě důležitější pro mě bylo být obklopen hudebníky a učiteli, kteří se stali mojí novou rodinou, mým novým hudebním domovem.
Ovšem o rok později jsem potkal jiného hudebníka, který studoval na Juilliardově škole a ten mi zásadně pomohl najít svůj styl a utvořit si svoji identitu hudebníka.
Nathaniel Ayers byl kontrabasistou na Juilliardu, ale po 20. roce svého života utrpěl řadu psychotických záchvatů. V léčebně Bellevue mu byl ordinován thorazin a on skončil o 30 let později jako bezdomovec na ulicích Skid Row v centru Los Angeles.
Nathanielův příběh se stal zdrojem inspirace pro obhajobu duševně nemocných bezdomovců po celých Spojených státech, když byl zachycen v knize a ve filmu "Sólista". Já jsem se s ním spřátelil a stal jsem se jeho učitelem hry na housle. Řekl jsem mu, že kdekoliv bude mít u sebe housle a já taky, můžeme si dát lekci hraní.
Mnohokrát jsem viděl Nathaniela na Skid Row, jak hraje na housle a hudba ho může přivést zpátky z jeho nejtemnějších stavů, z toho, co se pro mé nezkušené oko zdálo být začátkem schizofrenického záchvatu.
Pro Nathaniela měla hudba hlubší význam, protože znamenala komunikaci. Komunikaci tam, kde slova selhala, komunikaci, která zasáhla hlouběji než slova na úplně primární úrovni Nathanielovy psychiky, zároveň to pro mě byl i hluboký hudební zážitek.
Víc a víc mě rozčilovalo, že někdo jako Nathaniel může skončit jako bezdomovec na Skid Row proto, že je duševně nemocný. Kolik desítek tisíc dalších je ještě na Skid Row a mají stejně tragický osud, jako Nathaniel, ale nikdy o nich nebude napsána kniha ani natočen film, který by jim pomohl?
Někde v jádru této mojí krize, jsem vnímal, že hudba si mne vybrala a nějak jsem cítil, velmi naivním způsobem, že Skid Row opravdu potřebuje někoho jako je Paul Farmer a ne dalšího klasického hudbeníka hrajícího na Bunker Hill.
Nakonec to byl Nathaniel, kdo mi ukázal, že pokud to myslím upřímně a chci vážně něco změnit, mám už na to dokonalý nástroj. Hudba byla tím mostem, který spojoval můj svět s jeho.
Existuje nádherný citát německého romantického skladatele Roberta Schumanna, který řekl: "Poslat světlo to temnoty srdcí, to je posláním umělce."
To je obzvlášť výstižný citát, protože Schumann sám trpěl schizofrenií a zemřel v psychiatrické léčebně.
Inspirován tím, co jsem se naučil od Nathaniela, jsem na Skid Row založil hudební těleso nazvané Pouliční symfonie, které přinášelo světlo hudby do těch nejtemnějších koutů. Hráli jsme pro bezdomovce a duševně nemocné v útulcích a na klinikách na Skid Row, pro válečné veterány s post-traumatickými poruchami, pro uvězněné i pro lidi označované za trestně nepříčetné.
Po jedné z našich akcí v Pattonově státní nemocnici v San Bernardinu k nám přišla žena, které tekly po tváři slzy, byla ochrnutá a třásla se. S nádherným úsměvem řekla, že ještě nikdy neslyšela vážnou hudbu, myslela si, že se jí to nebude líbit, nikdy předtím neslyšela housle, ale slyšet hudbu pro ni bylo jako slyšet sluneční svit a že je ještě nikdo nenavštívil a že poprvé po šesti letech se přestala třást bez léků, když nás slyšela hrát.
Na těchto koncertech najednou zjišťujeme, že bez pódia, bez reflektorů, bez fraků předávají hudebníci obrovskou terapeutickou sílu hudby její vliv na mozek obecenstva, které by se nikdy nedostalo do koncertního sálu, nikdy by nemělo přístup k hudebnímu žánru, který provozujeme.
Tak, jako medicína léčí více než jen stavební části lidského těla, stejně tak síla a krása hudby přenáší písmeno "E" uprostřed našeho oblíbeného akronymu.
Hudba přenáší samotnou estetiku krásy.
Synchronii emocí, kterou pociťujeme, když slyšíme Wagnerovu operu, nebo Brahmsovu symfonii nebo komorní hudbu Beethovenovu, připomíná nám to naši sdílenou, společnou lidskost, hluboce propojené vědomí a empatii, o které neuropsychiatr Iain McGilchrist řekl, že je napevno ukotvená v naší pravé mozkové hemisféře.
Těm, kteří žijí v těch nejnelidštějších podmínkách duševní nemoci a jsou bez domova nebo uvězněni, hudba a krása hudby dává šanci vystoupit ze světa, který je obklopuje a uvědomit si, že jsou pořád schopni prožít něco krásného a že je stále obklopuje lidskost.
Ta jiskra krásy, jiskra lidskosti přechází v naději a my víme, že ať se vydáme na cestu hudby nebo medicíny, toto je první věc, kterou musíme přenést na naše okolí, na naše obecenstvo, pokud chceme inspirovat léčení zevnitř.
Rád bych zakončil citátem Johna Keatse, anglického romantického básníka.
Je to velmi známý citát. Jsem přesvědčen, že ho všichni znáte.
Keats se sám také vzdal kariéry v medicíně, aby se mohl věnovat básnictví, ale zemřel, když byl o rok starší, než já.
Keats řekl: "Krása ja pravda a pravda je krása.
To je všechno, co na světě víme a co potřebujeme vědět."
(Hudba) (Potlesk)
Víte, kolik existuje druhů kvetoucích rostlin?
Je jich čtvrt milionu -- těch, o kterých víme -- čtvrt milionu kvetoucích rostlin.
Květy jsou pěknej oříšek.
Pro rostliny je opravdu těžké květy vytvořit.
Vyžaduje to obrovské množství energie a prostředků.
Proč jim to za to stojí?
Odpovědí je stejně jako na mnoho dalších otázek sex.
Vím, co si pomyslíte při pohledu na tyto obrázky.
Důvodem, proč je rozmnožování tak důležité -- existuje mnoho věcí, které rostliny mohou udělat pro rozmnožení.
Můžete použít řízkování, rostliny mohou mít sex samy se sebou, mohou se také opylovat.
Ony ale potřebují rozšířit své geny, aby se smíchaly s ostatními geny, což jim umožní se přizpůsobit okolí.
Takto funguje evoluce.
Způsob, kterým rostliny přenášejí tuto informaci je pyl.
Mnozí z vás možná viděli některé z těchto obrázků.
Říkávám, že každý by měl mít doma rastrovací elektronový mikroskop, aby to mohl pozorovat.
Existuje tolik různých druhů pylu, kolik existuje kvetoucích rostlin.
To je užitečné pro soudní lékařství, atd.
Většina pylu, který nám způsobuje sennou rýmu, pochází z rostlin, které používají vítr k rozšíření pylu.
Je to velmi neefektivní způsob, proto se tolik pylu dostane do našich nosů.
Protože rostliny musí rozšířit mnoho pylu a doufají, že jejich samčí pohlavní buňky, jenž jsou obsaženy v tomto pylu, se náhodou dostanou k další rostlině.
Takže všechny trávy, také všechny obilniny a většina stromů se opylují větrem.
Ale většina druhů rostlin k tomu používá hmyz.
A to je svým způsobem chytřejší, protože pylu není potřeba tolik.
Hmyz a ostatní živočišné druhy mohou vzít pyl a přenést ho přesně tam, kde je potřeba.
Takže jsme si vědomi vztahu mezi hmyzem a rostlinami.
Je mezi nimi symbiotický vztah, ať už jde o mouchy, ptáky, či včely, dostávají něco na oplátku, a jde obecně o nektar.
Někdy vedla tato symbióza k úžasným adaptacím -- dlouhozobka svízelová je krásná svým přizpůsobením.
Rostlina něco poskytne a dlouhozobka rozšíří pyl.
Rostliny se vyvinuly a vytvořily malé "přistávací dráhy", aby se včely neztratily.
Na mnoha rostlinách jsou skvrny, které vypadají jako hmyz.
Toto jsou prašníky lilie, chytře udělané tak, že nic nevědoucí hmyz na květině přistane a rozpohybuje prašník, ze kterého se pyl dostane na hmyz a ten ho dopraví na další rostlinu.
A toto je orchidej, která vypadá jak když má čelisti.
A ona je v jistém smyslu má; "čelisti" nutí hmyz, aby vylezl, mezitím je hmyz pokryt pylem, který roznese dále.
Orchidejí je nejméně 20 000 druhů 20 000 druhů -- ohromně, ohromně rozmanitých.
Orchideje dělají různé triky. Všechny se pokouší přilákat opylovače, aby jim posloužili.
Tato orchidej se nazývá Darwinova orchidej, protože ji Darwin studoval a učinil úžasnou předpověď.
Vidíte, že má dlouhou ostruhu, která sestupuje z květu.
A co hmyz musí udělat -- jsme uprostřed květu -- musí vsunout svůj sosák přímo doprostřed a celou délkou do ostruhy, aby získal nektar.
Darwin se podíval na tento květ a řekl:
"Tipuji, že něco se s tímto vyvinulo společně."
A doopravdy, toto je onen hmyz.
Běžně je sosák svinutý, ale ve své ztopořené podobě vypadá takto.
Můžete si představit, že pokud je nektar takto cenný a nákladný na výrobu a pokud přiláká mnoho opylovačů, poté, stejně jako u sexu lidí, přichází na řadu klamání.
Mohou třeba říct:
"Mám trochu nektaru.
Chceš nějaký?"
Toto je rostlina.
Toto je rostlina, kterou jihoafrický hmyz jednoduše miluje.
Hmyz vyvinul dlouhé sosáky, aby dosáhl na nektar.
A toto je imitátor.
Jedná se o rostlinu napodobující první rostlinu.
A toto je moucha s dlouhým sosákem, která z imitátora samozřejmě žádný nektar nedostala. Protože imitátor žádný nektar neposkytuje.
Moucha byla oklamána.
Takže moucha nezíská nektar a ještě k tomu má na sobě, pokud se podíváte dobře, můžete vidět, že má pyl na hlavě, který by dopravila na jinou rostlinu, pokud by jí nějaký botanik nepropíchl jehlou a nepřišpendlil na modrý papír.
(Smích)
Tím klamání v říši rostlin nekončí.
Tato květina s černými tečkami: pro nás vypadají jako černé tečky, ale pro samečky stejného druhu vypadají jako dvě velmi sexy samičky.
(Smích)
Hmyz, který zde přistane, je obalen pylem, který poté přemístí na další rostlinu, když se podíváte skrz rastrovací elektronový mikroskop, uvidíte určitý vzor, který je trojrozměrný.
Takže pro hmyz je to příjemné jak na dotyk, tak na pohled.
A tyto obrázky z elektronového mikroskopu -- zde je obrázek orchideje napodobující hmyz -- je vidět, že různé části květu mají různé zabarvení a strukturu, hmyz vidí rozdílnost struktury ještě mnohem lépe.
Tento květ se vyvinul tak, aby napodobil kovově lesklý povrch pozorovatelný na některých broucích.
A pod rastrovacím elektronovým mikroskopem můžete vidět povch, který je velice odlišný od povrchů které jsme doposud viděli.
Někdy rostlina napodobující hmyz zmate i nás.
Zdá se mi, že toto vypadá jako nějaké létající zvíře.
Je to úchvatné.
Toto je chytré. Je to Heurecha - dlužicha.
Je tak trochu záludná.
Pro určitý druh včel připomíná velmi agresivní včelu, snaží se na ní tedy útočit a přitom se na ni přichytí pyl.
Tato orchidej také napodobuje jinou orchidej, která je bohatá na potravu pro hmyz.
Tato mu nemá co nabídnout.
Takže klame na dvou frontách - úžasné.
(Smích)
Toto je ylang-ylang, součást mnoha parfémů.
Vlastně jsem tu na někom cítíl parfém s ylang-ylang.
Jejich vůně není tak jednoznačná.
Vysílají úžasnou škálu vůní pro různé druhy hmyzu.
Tato květina moc nevoní.
Jedná se o květ, který opravdu páchne a byla navrhnuta, tedy, vyvinula se, aby vypadala jako zdechlina.
Takže mouchy ji milují.
Vletí dovnitř a opylují.
Toto je helicodiceros, také známý jako árón mrtvého koně.
Netuším jak vlastně páchne mrtvý kůň, ale tato rostlina asi páchne podobně.
Je to opravdu příšerné.
A muchy si prostě nemůžou pomoct.
Vletí do květu až na dno. Myslí si, že je to mršina a tak zde snesou vajíčka ale neví, že zde není potrava pro vajíčka, takže brzy zemřou.
Ale rostlina prosperuje protože štětiny se uvolní a mouchy zmizí a opylují tak další rostlinu, fantastické.
Toto je árón, árón plamatý, známý také jako lords and ladies nebo cuckoo-pint v této zemi.
Vyfotil jsem ho minulý týden v Dorsetu.
Dokáže se zahřát o přibližně 15 °C nad okolní teplotu, úžasné.
A když se podíváte do květu, v toulci se nachází jakási jámová past, mušky jsou přilákány teplem, které odpařuje těkavé látky, a uvíznou v této jamce.
Mušky poté pijí tento úžasný nektar a jsou ulepené.
V noci se obalí pylem, jenž na ně spadne a poté štětiny z předešlého snímku povolí a dovolí pylem obaleným muškám uniknout.
Báječná věc.
Pokud se vám toto zdálo úžasné, teď uvidíte jedno z mých oblíbených.
Toto je philodendron selloum.
Pokud je někdo z vás z Brazílie, určitě tuto rostlinu znáte.
Je to naprosto úžasná rostlina.
Tento jakoby falus je asi stopu dlouhý.
A dělá něco, co žádná jiná mně známá rostlina nedokáže.
V rozkvětu, po dobu dvou dnů -- květenství je to uprosřed -- dělá něco podobného trávení, což je typické pro savce.
Takže namísto škrobu, což představuje výživu rostlin, tato rostlina využívá něco podobného hnědé tukové tkáni a spaluje ji tak rychle, že tráví stejně rychle, jako malá kočka.
A to je dvojnásobek výdeje energie kolibříka.
Neskutečné.
Tato rostlina dělá další neobvyklou věc.
Nejen že dokáže zvýšit svou teplotu na 115 stupňů Fahrenheit, 43 nebo 44 °C po dobu dvou dnů, ale dokáže tu teplotu udržet stálou.
Má v sobě termoregulační mechanismus, který udržuje stálou teplotu.
Asi se ptáte proč to dělají?
Už to ale asi tušíte, existují totiž brouci, kteří se rádi páři při této teplotě.
Takže si vlezou dovnitř a jdou na to.
(Smích)
Rostlina je zasype pylem a hmyz jej opět roznese.
Je to úžasná věc.
Když se řekne opylovač, představíme si hmyz, ale v tropech opylují i ptáci a motýli.
A proto je mnoho tropických květů červených, protože motýli a ptáci, pravděpodobně vidí podobně jako lidé, vidí dobře červenou barvu.
Když se podíváte na spektrum barev, ptáci a my vidíme červenou, zelenou a modrou, takže naše spektrum vypadá takto.
Hmyz vidí zelenou, modrou a ultrafialovou, vidí různé odstíny ultrafialové.
Takže vidí něco, co leží za pravým koncem.
Asi se ptáte:
"Nebylo by to super kdybychom viděli, co vidí?"
Můžeme.
Takže co vidí hmyz?
Minulý týden jsem pořídil v Dorsetu tyto obrázky devaterníku - helianthemum.
Jsou to žluté květy, které lehce zahlédnete kdekoliv.
Takto je vidíte při normálním světle.
Takto vypadají pokud odstraníte červenou.
Většina včel totiž nevidí červenou barvu.
Poté jsem nasadil na fotoaparát UV filtr a pořídil snímek s dlouhou expozicí zachycující určité frekvence ultrafialového světla.
A toto je výsledek.
A to je opravdu trefa do černého.
Nevíme, co přesně včela vidí, stejně jako vy nevíte, co já vidím, když řeknu že toto je červená.
Nevíme, co vidí člověk, natož hmyz.
Ale kontrast bude podobný tomuto.
Tedy květ je výrazný oproti pozadí.
Zde je další malá květina -- jiný rozsah ultrafialových frekvencí, jiné filtry aby květ přilákal správné opylovače.
Takže opylovači vidí něco podobného tomuto.
V případě, že si myslíte, že všechny žluté květy mají tuto vlastnost -- žadná květina nebyla poškozena běhěm pořizování snímku, byla pouze připevněna ke stativu, nebyla zničena -- pod ultrafialovým světlem vypadá takto.
Květ by tedy mohl být použit k výrobě opalovacího krému, protože opalovací krémy pohlcují ultrafialové světlo.
Chemikálie v tomto květu tedy může být užitečná.
A nakonec, zde je jedna z prvosenek, kterou mi poslal Bjorn Rorslett z Norska -- krásně schovaný vzor.
Líbí se mi myšlenka ukrytých věcí.
Zdá se mi to jaksi poetické.
Tyto obrázky byly pořízeny s UV filtrem, hlavní využití těchto filtrů je při pořizování snímků Venuše -- konkrétně mraků Venuše.
To je hlavní využití těchto filtrů.
Venuše je známá jako bohyně lásky a plodnosti, což souhlasí s příběhem o květinách.
Takže zatímco květiny usilují o přilákání opylovačů, podařilo se jim přesvědčit nás, abychom jich vysazovali celá pole a abychom je darovali sami sobě při příležitosti narození či smrti a hlavně při příležitosti svatby, což je, když se nad tím zamyslíte, moment který symbolizuje přenos genetického materiálu z jednoho organismu na druhý.
Děkuji moc.
(Potlesk)
V předešlém videu jsme se naučili, že 380 000 let po Velkém třesku, tedy asi před 13,7 miliardami let, každý atom vesmíru, jenž měl asi 3 000 Kelvinů, vyzařoval elektromagnetické záření.
Ze všech vesmírných bodů, které tam byly, k nám teprve nyní doráží jejich záření. To už cestuje po dobu 13,7 miliard let, takže když se podíváme na záření, putujicí tak dlouho, můžeme pozorovat směry šíření a uvidíme toto rovnoměrné záření.
Vlnová délka záření byla spektrálně posunuta na mikrovlny z vyšších frekvencí, kterými bylo záření vyzářeno.
Nyní vás může napadnout co se stane, když počkáme miliardy let?
Proto když počkáme miliardy let, pokud máme 1 000 380 000 let od začátku vesmíru, tak z bodů už nejsou jen atomy.
Začaly se totiž zhušťovat do současných hvězd.
Vesmír v jeho každém bodě nebude nadlouho jednotný, vlastně se začne zhušťovat do jednotlivých hvězd.
Takže když se posuneme vpřed, tak se posléze vesmír roztáhne.
Namaluji možná jen půlku toho rozpínání, bylo to daleko více.
Avšak najednou vlastně máme hvězdy.
Už to není jen rovnoměrné šíření atomů skrz vesmír, jsme vlastně u zhušťování se atomů ve hvězdy a když se podíváme, co je vyzářeno z vesmírných bodů, z nichž jen dostaneme takovéto záření v pozadí.
Kdybychom počkali miliardy let, tak světlo z těchto bodů nebude vypadat jako toto rovnoměrné záření. To začne vypadat trochu více jako vyspělejší části vesmíru.
Budeme pozorovat vesmír miliardy let po Velkém Třesku, kdy jsou utvořeny hvězdy a další struktury. Takže otázkou je jestli za miliardy let toto mikrovlné záření v pozadí zmizí.
Používám miliardy jako libovolně zvolené číslo. Zmizí tedy nakonec? Odpověď na to je ano a ne.
Pravdou je, že tento bod ve vesmíru vyspěje. Vyspěje za miliardy let, ale již to nebude jednotná mlhovina horkých atomů vodíku.
Původní fotony z původních bodů k nám stále nedorazily. Takže z ostatních bodů, což je nyní pozorovatelný vesmír, můžeme vidět jen elektromagnetické záření, které cestuje 13,7 miliard let.
Za další miliardy let bude vesmír o miliardy let starší a pak tady bude záření cestující po dobu 14,7 miliard let.
Začneme ho tedy pozorovat a tím začneme pozorovat i záření vesmíru ze stejného časového úseku. Body budou jen o něco dále.
Nyní bych rád vyjasnil Tyto body byly ještě vzdálenější, když vyzaříli záření, a to co za miliardy let zaznamenáme bude ještě posunutější
V bodě, který vidíme, bude mít kosmické záření v pozadí delší vlnovou délku než rádiové spektrum. Měl bych říci, že bude červenější ( více posunuté ve spektru) než mikrovlné záření.
Vtipné však je, že mikrovlné záření je červenější než viditelné červené světlo.
Nyní vezmeme záření a půjdeme dále do budoucnosti. Záření vezmeme od vnějšího bodu vesmíru a to se bude více a více spektrálně posouvat.
Skutečná vlnová délka elektromagnetického světla bude větší a větší a větší, až dokud ji nebudeme schopni rozpoznat jako elektromag. světlo, protože bude nekonečná. Bude to nekonečná vlnová délka.
Abych to vyjasnil, chci vám ukázat, že v některém bodě bude hranice, odkud nemůžeme dostat další záření.
Namaluji k tomu náčrtek.
Řekněme, že toto je vesmír před 13,7 miliardami let, právě s tím zářením, které vidíme jako vesmírné mikrovlné záření v pozadí a právě když se začíná vyzařovat.
Toto je bod vesmíru, kde jsme nyní, takže tohle jsme "my".
Řekněme, že tohle je bod vesmíru, kde nyní pozorujeme záření na pozadí.
Samozřejmě můžeme vytvořit kruh kolem nás, mohl by to být odsud jakýkoli.
Takže toho je bod vesmíru, od kterého pozorujeme kosmické záření v pozadí.
Tento bod ve vesmíru se právě stal něčím, co vypadá jako hvězdy, galaxie nebo planety a kdyby se podívaly na náš bod ve vesmíru, také by od nás zaznamenaly záření na pozadí.
Není to jako nějaké staré místo vesmiru, pouze světlo, které od nich obdržíme právě teď je staré světlo, které bylo vyzářeno ještě předním než byly vytvořeny struktury vesmíru
Takže tohle je ta čast vesmiru, ze které jsme obdrželi zaření na pozadí
Vezměme jiný bod vesmiru, nezaleží na jeho vzdálenosti v tomto případě 46 miliard světelných let V čase kdy bylo zaření teprve vyzařováno byl vzdalen pouze 46 milionů světelných let
To je ovšem pouze odhad založený na rychlosti rozpínání vesmíru.
Byla však menší než 46 miliard světelných let
Podívejme se na tento bod znovu, tentokrát z teto časti vesmíru Nacházíme se před 380 000 lety
Před 380 000 lety po Velkém třesku přibližne před 13,7 miliardami let.
To bylo předtím, teď zpět do přitomnosti nakreslím to trochu větší ve skutečnosti mnohem větší zde se nachazíme teď v tomto bodě vesmíru, ze ktereho teprve teď přijímáme zaření na pozadí je zde.
A druhý bod bude zde. Na videu o skutečné velikosti pozorovaného vesmíru ne vzdalené podle odhadu, jak dlouho od něj letí stětlo. To je 46 až 47 miliard světelných let.
A tato vzdalenost bude také . 46 miliard světelných let
Každý bod vesmíru té doby vyzařoval zaření stejnoměrné zaření všude byly pouze atomy horkého vodíku.
Použiji barvu pro zaření, to vyzařuje odtud.
Teď 13.7 miliard let v budoucnosti zachycujeme fotony odtud. Ve skutečnosti zelený bod obdrží fotony až teď.
Body vesmiru o kterých se domnívá, že jsou body vesmiru teď, zaznamená stejnoměrné zaření. Jako tento bod, teprve obdrži fotony vesmiru ve kterém se nachazíme teď.
Fotony teprve doletí. Zamysleme se. Fotonům odtud trvalo 13,7 miliardy let dostat se do tohoto bodu vesmíru, který je 46 miliard let od nás a vesmír se dále rozpína.
Pokud je rozpínání dostatečně rychlé, není možnost jak by se fotony odtud dostaly sem.
Rozpínání vesmíru je rychlejší než světlo a to se k nám nikdy nedostane.
A existuje jistá hranice, vzdálenost, odkud k nám světlo nedoletí ve skutečnosti odsud neobrdžíme žádné elektromagnetické záření
Zaření na pozadí teto oblasti... nebude tak stejnoměrné a když poskočíme o 400 milionu let, dostaneme stejnoměrnější zaření s daleko větším rudým posuvem a čím dále do budoucna poskočíme, tím vzdálenější zaření obdžíme a to bude stále posunutější.
A v jistém bodě bude zaření tak posunuto, až nebude zachyceno jako elektromagnetické. A za jistou hranicí nebudeme schopni pozorovat cokoliv, protože k nám žádné světlo nedoletí.
Zjednodušte 25 "a" na třetí, to celé na třetí krát "b" na druhou, a to celé lomeno 5 "a" na druhou krát "b" krát "b" na druhou.
Máme několik způsobů, můžeme zjednodušit různé části.
Já chci zjednodušit tuto část. "a" na třetí, které ještě umocníme na třetí.
Podle umocňovací vlastnosti exponentů, neboli umocňovacího pravidla bude tohle stejné jako "a" na (3 krát 3).
Tohle tady... Sjedu trošku dolů. ...se bude rovnat "a" na (3 krát 3), neboli "a" na devátou.
Také bychom mohli zjednodušit toto "b" krát "b" na druhou.
Tohle "b" krát "b" na druhou je to samé jako "b" na prvou, pamatujte, "b" je prostě "b" na prvou.
Takže máme "b" na prvou krát "b" na druhou. "b" na prvou krát "b" na druhou se rovná "b" na (1 plus 2), což je "b" na třetí.
A poslední věc, kterou bychom mohli zjednodušit, když se podíváme hned tady: máme 25 děleno 5.
A to nám vlastně dá 5.
Nebo bychom mohli říct, že dostaneme 5 lomeno 1, když se na to díváte jako na dělení čitatele i jmenovatele pěti.
Na co jsme tedy náš výraz zjednodušili?
Máme 5 "a" na devátou a potom stále máme toto "b" na druhou.
To celé lomeno "a" na druhou krát "b" na třetí.
Teď můžeme využít na exponenty pravidlo podílu. Máme "a" na devátou. Použiji trošku jinou barvu.
(hrající piano)
Nacházíme se v Dulwich Picture Gallery v Londýně, a stojíme před Jan van Huysumovou
"Vázou s květinami", zhruba z roku 1720.
Je to docela velká váza.
Je v ní docela dost květin.
Ano, jejich krásné barvy se rozlévají, přetékají, je to tak?
Není to čisté aranžování jaké by vytvořila tvoje babička, že?
Malé větvičky, které trčí na všechny strany některé květiny se naklánějí přes sebe, a spousta kontrastů mezi druhy jasně bílých a lehce zbarvených květin, a potom ty stínované, tmavěji zbarvené květiny.
A ta malba, když stojím před ní, rozhodně by uspěla pod mikroskopem.
Tedy, je to jako dívat se skrz mikroskop.
Všechny ty detaily na listech.
Je tady list se včelou, a tady je dešťová kapka.
Sledujete tu kapku, zvýrazňuje linky listu, který je pod ní.
Jsou tam berušky, motýli, to všechno, jen ta činnost a ta sametová struktura na tulipánu.
Skoro cítíte ten dotyk, jako by to byl skutečný tulipán.
Představte si jak byl pečlivý, když kreslil s těmi maličkými štětci, s jednou, či dvěma štětinami.
Muselo jich být víc a je to zajímavé, protože i když to jsou jen květiny, jde tam ještě o něco jiného, v tom obraze tady.
Když se podíváte dolů, je tam ptačí hnízdo.
A v něm jsou vejce, začátek života.
Můžete sledovat ideu životního cyklu, protože v ptačím hnízdě jsou vejce, která přitahují oči, neskutečnou pozorností k detailům, a schováváním se v květinách, je tu tenhle nahý chlapec, který, myslím, měl asi být nakreslen na váze.
Vypadá, že běží kolem vázy, že?
Když půjdeme odsud, máme narození a mládí, a dívejme se na uspořádání květin, ne všechny jsou rozkvetlé.
Některé pučí.
Některé přichází k životu.
Jiné jsou v úžasném květu, jako tato červená chryzantéma, nebo co to je uprostřed, a pak ty vzadu, ve stínu, podzim života.
Listy opadávají, hnědnou.
Takže můžeme vidět reprezentaci cyklu života.
Možná je to mnou, ale oči se mi pořád vracejí k tomu hnízdu, a po smrti, se tento cyklus sám obnovuje a opět začíná znovu těmi vejci.
Máme tu tedy mrtvé větvičky a potom znovu se probouzející.
Když myslím na květiny. Nevím, jestli všechny ty květiny by kvetly v ten samý čas v roce.
Ano.
To je typické pro holandské květinové zátiší v té době, včetně nápadu o cyklu ročních období, zrcadlících cyklus narození, smrti a života.
A ten detail.
Kdybyste měli tohle doma na zdi, vraceli byste se k tomu, že?
Nikdy by vás to nenudilo.
Můžete tam nacházet pořád nové detaily.
Pokaždé když se podívám, vidím motýla, další hmyz, létající kolem, a ti červení nahoře, vypadají jako čínské lucerny.
Myslím, že je to skvělé při klasické hře, kdy vyhledáváme určité detaily. Zde totiž objevujeme stále něco nového. Vždy tedy můžeme hledat další detaily ve všech zákoutích obrazu.
(hrající piano)
Asi tak před 20 000 lety svět zažíval svoji poslední dobu ledovou.
Během několika tisíc let. Průměrná teplota na naší planetě byla okolo 15 stupňů Farenheita (-9.44 °C). To znamená asi o 8°C méně, než jako je tomu v dnešní době.
Některá místa, na kterých žili lidé, se stala neobyvatelnými a na dalších místech vznikly překážky z ledu nebo pouště, které lidi rozdělovali. Ale i napříč tomu všemu někteří lidé našli způsob, jak přežít velmi těžké podmínky na dalekém severu jako je Sibiř.
Doba ledová nevytvořila jen překážky, ale také mosty. Z takového velkého množství zmrzlé vody se snížily hladiny moří a ukázala se země, která spojila Sibiř a Aljašku. Několik lidí na Sibiři toho využilo a přesunuli se na území, které dnes nazýváme Aljaškou .
Nezáleží na tom, jak se tam dostali. Tito lidé, kteří tam přišli, se stali předky dnešních Američanů.
Ve velmi krátkém čase se lidé z malých koutů Afriky rozšířili a zalidnili všechny kontinenty kromě Antarkgidy. Ve svých nových domovech rozšířili jazyky, kterými hovořili, a ty se začaly vyvíjet do podoby, v jaké je známe dnes.
Některé národy s největší pravděpodobností dobu ledovou nepřežily. A ti, kteří to dokázali, se často zůstali odloučeni od ostatních skupin roztroušených po světě. Tyto malé skupiny lidí se od sebe začaly odlišovat kulturně a geneticky.
Jak vlastně pomohly kulturní vymoženosti těmto skupinám lidí, aby se v příštích pár letech tak dramaticky rozšířili?
James a Karlee chytili na zahradě ještěrku.
Její tělo je dlouhé 17/8 palce a ocas samotný měří 10/8 palce.
Kolik měří ještěrka celkem, když sečteme tělo i ocas?
Dobrá věc je, že nám ještěrka poslušně leze vedle našeho měřícího klacku nebo pravítka nebo cokoliv tohleto je.
A máme na něm označeny palce.
A ne jen to, máme ho rozdělený do osmin palců.
Všimněte si - tohle je palec a máme 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 částí jednoho palce.
Takže, podívejme se... 17/8 palce dlouhý.
Tohle je 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17.
Tohle tady je 17/8, což, jak jste si mohli všimnout, je rovno 2 a 1/8 palce.
8 se vejde do 17 dvakrát se zbytkem 1.
Ale o tom ještě mluvit nebudeme.
Vidíme, že délka ještěrky je 17/8 palce.
Právě jsem napočítal 17 těchto osmin přímo tady. 17/8.
A pak říkají, že ocas je dlouhý 10/8 palce.
Takže je to dalších 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.
Takže tuhle vzdálenost jsem zrovna napočítal jako 10/8.
Takže to je dalších 10/8 palce, a to nás dostane až ke konci ocasu ještěrky.
A oni se nás ptají, jaká je délka ještěrky i s ocasem.
No, to bude délka těla plus délka ocasu.
To bychom měli 17/8 plus 10/8 palce.
To nás dostane k (17+10) děleno 8, což je rovno 27/8 palce.
Takže tahle čárka tady je rovna 27/8 palce.
A pokud byste to chtěli napsat jako smíšené číslo, můžete si říct, 8 se vejde do 27 třikrát, a zbudou nám 3.
Takže je to rovno 3 a 3/8.
A to můžete vidět na pravítku přímo zde.
To je rovno 1, 2, 3.
A potom dalších 1, 2, 3/8.
Tyhle dvě věci se rovnají.
Než začneme mluvit o dluhovém stropu, je důležité si uvědomit rozdíl mezi deficitem a zadlužením, protože tato dvě slova jsou často používána a je jasné, že mezi sebou mají vztah, ale lidé je někdy mezi sebou zaměňují.
Deficit je, jak moc nadměrně utrácíte v daném roce, zatímco dluh je celková kumulativní částka dluhů, které vám narostly během mnoha, mnoha let.
Pojďme se tedy podívat na zjednodušený příklad.
Řekněme, že máte nějakou zemi, a tato země utratí v daném roce 10 dolarů, tato země vynaloží 10 dolarů.
Ale v daňových příjmech získávají pouze 6 dolarů.
Takže získávají 6 dolarů.
Takže tato země v tomto roce, ve kterém utratí 10 dolarů, přestože může utratit pouze 6 dolarů, má deficit 4 dolary.
4 dolary, d-e-f je zde zkratka pro deficit.
Jen to zde zapíšu, abyste si nemysleli, že je to zkratka pro obranu (defense), nebo něco takového.
Takže má deficit 4 dolary a můžete říct, jak může utratit více peněz, než získá?
Jak může pokračovat v tak velkém utrácení?
Odkud vlastně vezme ty 4 dolary?
Odpověď je, že si tyto 4 dolary půjčí.
Naše malá země si je vypůjčí.
Možná, že na začátku tohoto roku už tato země nějaké dluhy měla. Možná již měla dluh 100 dolarů,
V této situaci by si musela vypůjčit další 4 dolary dluhu,
Takže na konci tohoto roku by měla dluh 104 dolary.
Měla by dluh 104 dolary.
Pokud bude mít tato země stejný deficit 4 dolary i rok poté, vzroste její dluh na 108 dolarů.
Bude-li mít další dluh 4 dolary, deficit se vyšplhá na 112 dolarů.
Když už jsme si toto vyjasnili, zamysleme se nad pojmem "dluhový strop".
Dovedete si představit Spojené státy americké, jak stále navyšují svůj deficit, takže stále utrácejí více, než získávají.
Pro Spojené státy jsou ve skutečnosti tyto poměry odpovídající, protože z každého dolaru, který Spojené státy utratí, si 40 % půjčí.
Mají tedy pouze 60 % z každého dolaru, který mohou právě teď utratit.
Spojené státy si tedy musí na dluhovém trhu vypůjčit 40 %, aby mohly utrácet v jejich současném tempu.
Pokud si tedy budou i nadále půjčovat, dovedete si představit, že se bude dluh dále zvyšovat.
Nakreslím zde nyní malý graf
Tato osa představuje čas a tato osa představuje celkovou kumulativní částku dluhu, kterou máme.
Nadále si budeme muset půjčovat 40 % z každého dolaru, který utratíme
Náš dluh se tedy zvyšuje. Náš dluh se nadále zvyšuje
Kongres má moc, má pravomoc v zásadě omezit, jak vysoký dluh budeme mít.
Teď tedy máme současný dluhový limit ve výši 14,3 bilionů dolarů.
I přesto, že Kongres má tuto pravomoc, způsob, jakým to fungovalo v minulosti, je ve své podstatě pouze formalita.
Kongres vždy dluhový strop odsouhlasil a financování výpůjčních nákladů dále a dále narůstalo. Pokud se nad tím zamyslíte, v podstatě to dává smysl. Protože právě teď je Kongress jediný orgán, který rozhoduje za co budou peníze utraceny.
Takže dluhový strop je prostě to, na čem jsme se shodli, za co utratíme naše peníze.
Kongres musí stanovit,
Kongres musí spočítat za co utratíme naše peníze a jaké jsou naše daně již jsme stanovili, kolik bude třeba si vypůjčit.
Bylo by pro nás tak trochu absurdní poté, co jsme se rozhodli, kolik si potřebujete půjčit, říct, že si tolik půjčit nemůžete.
Že nemůžete udělat to, jsme vám řekli, abyste udělali.
A tak historicky
Kongres prostě jen šel s dobou.
Takže ano, řekli jsme vám, že si potřebujete půjčit více peněz k zastávání funkcí, zákonodárná složka musí řídit vládu založenou na rozpočtu, který jsme vám nařídili.
A tak dluhový strop stále zvyšovali.
Když byl dluhový strop zvýšen naposledy, což bylo ve skutečnosti nedávno, 12. února 2010, došlo ke zvýšení z 12,3 bilionů dolarů, ve skutečnosti 12,4 bilionů, na 14,3 bilionů dolarů.
Ve skutečnosti se toto opakuje docela pravidelně, od roku 2001 došlo k zvýšení dluhového stropu 10krát, 74krát od roku 1962.
Je to prostě běžná záležitost v rámci řízení.
V současné době Obamova státní správa říká, podívejte, už jsme na na náš dluhový strop narazili a chceme ho zvýšit.
A v ideálním případě ho Obamova státní správa chce zvýšit asi o 2,4 bilionů dolarů, takže ho chtějí zvýšit na 16,7 bilionů dolarů.
Ale tohle bude nejspíše odloženo až po volbách, takže se tímto už nemusíme příliš zabývat.
Republikáni na druhou stranu chtějí v podstatě tohoto trochu neobyvkle využít jako podnět ke snížení deficitu, a nejen ke snížení deficitu, ale také jako podnět ke snížení schodku ve výdajových škrtech a proto se tato záležitost stala takt důležitou, a taky proto se stavíme proti tomuto limitu.
A možná jste si ještě neuvědomili, že jsme už na dluhový limit narazili 16. května 2011.
Já toto video natáčím na konci července 2011 a jediný důvod, proč tato země nadále funguje, že je schopna pokračovat v placení úroku ze svých závazků, ve vydávání příspěvků sociálního zabezpečení, v podpoře zdravotní péče, a nákupu paliva pro své letadlové lodě, a ve všem ostatním, je proto, že Geithner, jež je ministr financí, byl schopen najít peníze na jiných místech.
Peníze, které jsou obyvkle odloženy stranou na důchody zaměstnanců a všechno ostatní a podstatě provedl trochu účetnictví, vzal peníze z jednoho místa a přesunul na další, ale taky prohlásil, a prohlásil to veřejně, že od 2. srpna 2011 už nebude schopen to takto nadále dělat.
2. srpen 2011 bude podle Geithnera den, od kterého nebude schopen nalézt náhodné peněžní položky, které bude moci přesouvat a co nazývá jako mimořádná opatření.
V tom okamžiku nebudou Spojené státy schopny plnit všechny své závazky
A pokud se zamyslíte nad všemi závazky Spojených států, zde to máme jako velké zjednodušení...
Tak tato tabulka zobrazuje všechny závazky.
Některé z těchto závazků jsou věci jako... věci jako... úrok z dluhu, který už země dluží a je to obrovský dluh činící 14,3 bilionů dolarů, dále věci jako je sociální zabezpečení, zdravotní péče, obrana, a pak všechny ostatní věci, které musí daná země financovat.
Jednoduše všechny závazky a finanční povinnosti.
Takže od 2. srpna 2011, už nebudeme moci ještě více zvýšit zadluženost, a Geithner už nebude moci.. nebude mít žádné další finanční prostředky, pro vykonání těchto mimořádný opatření.
Jediná možnost je nějak snížit finanční náročnost některých těchto věcí o 40 %, protože z každého dolaru, který jsme vynaložili, je 40 % vypůjčených, a tak se tady bude muset něco snížit.
Nebudeme moci plnit naše závazky k jedné nebo více z těchto věcí.
Všechny tyhle věci, které jsme ze zákona povinni plnit, o kterých Kongres řekl... všechny tyto věci, o kterých Kongres řekl, že na ně mámě vynakládat naše peníze.
A tak v tomto okamžiku je to vnímáno tak, že bychom nebyli schopni plnit a toto neplnění by se týkalo jakýchkoliv z těchto závazků.
Ale zejména bychom mohli, zejména v případě, kdy bychom museli, snížit finanční náročnost všeho o 40 %.
A nemuseli by jsme být svědky situací, kdy senioři nejsou schopni platit úrok ze svých domů nebo kdy letadlové lodě nemají dostatek paliva pro svůj provoz, nebo cokoliv jiného.
Mohli bychom odložit, nebo restrukturalizovat, nebo udělat něco zvláštního s naším dluhem.
A v tomto případě bychom neplnili závazky a chci, aby to bylo jasné, neplnění závazků je obvykle označováno jako nesplácení úroku z dluhu, který dlužíte.
Ale klidně by to byl jakýkoliv z těchto závazků.
Spojené státy mají rating AAA
Pokud Spojené státy tvrdí, že vám poskytnou sociální zabezpečení, věříte tomu.
Pokud Spojené státy tvrdí, že budou hradit zdravotní péči, budete tomu věřit.
Pokud budou Spojené státy tvrdit, že vám zaplatí úroky, budete tomu věřit.
Pokud ale nesplní některou z těchto povinností, pak všechny závazky začnou být podezřelé.
Důvod, proč je to velký problém, je, že si jistě dokážete představit situaci, kdy si půjčujete peníze, a vždy jste poctivě tyto peníze vraceli, budete muset platit nižší úroky, než budou platit ostatní lidé.
Ale pokud z jakéhokoli důvodu, pouze jeden den nesplatíte, zpozdíte se svými platbami, nebo řeknete, že nemáte peníze na své platby, pak si ostatní řeknou, že je příliš riskantní vám půjčit peníze.
A tak vám teď zvýšíme úrokovou sazbu.
Dojem je takový, že pokud Spojené státy nebudou schopny splácet své dluhy, nebo některý ze svých závazků, tak úrokové sazby porostou.
A důvod proč je, (a tohle by opravdu nebylo dobré) že by to ještě zhoršilo dluh a deficit.
A jak toto břemeno poroste a jak bude odsouhlasen nový dluh, budeme muset platit víc a víc úroků a to situaci ještě zhorší.
Zhorší to deficit a navíc nebude to pouze vládní dluh, co poroste, ale úrok všech dluhů půjde pravděpodobně nahoru.
Protože vládní dluh je obecně brán jako nejbezpečnější, je to měřítko, jakýsi orientační bod.
Mnoho dalších smluv je ve skutečnosti úzce vázáno na státní dluh.
Takže budete mít úrokové sazby, které porostou napříč celou ekonomikou, což je přesně to, co nechceme aby se stalo, když se nacházíte v období recese. Nebo když se z recese zrovna dostáváte.
Ze všech mezidruhových vztahů na planetě nás asi nejvíc fascinuje predace. Jak by ne?
Je těžké odolat třeba medvědu kodiakovi, vrcholnému severoamerickému predátorovi, přestože se živí převážně ořechy, pupeny a bobulemi.
Ale zároveň má i zálibu v drcení kostí jiných zvířat, díky tomuto sagitálnímu hřebenu, kam se upínají čelistní svaly.
Možná jsme fascinování predací také proto, protože jsme sami v mnoha ohledech vrcholní predátoři planety, alespoň nyní.
Tak se sem tihle dostali. Ale po stovky tisíc let jsme i my sami byli kořistí.
Nejen vlků a medvědů, ale i virů, bakterií a parazitů. Protože v predaci se žerou nejen zvířata navzájem.
Pižmoň nebo ovce tlustorohá jsou v podstatě také predátoři, i když žerou jen rostliny. U predace je možná nejdůležitější pochopit její vliv na evoluci vyplývající z tisícileté historie dravců a jejich kořistí.
Díky tomuto tlaku predace zformovala naprosto úžasné adaptace, které vidíme všude kolem nás.
Od ohromných drápů a zubů medvěda grizzlyho až po lov vlčích smeček. A také ochranné adaptace, třeba rychlost vidlorožce, nejrychlejšího savce Severní Ameriky.
Výsledkem vztahů mezi predátory a kořistí jsou evoluční závody ve zbrojení vedoucí k nesmírné diverzitě v každém ekosystému, od severních Skalistých hor až po savany v Africe.
Těm závodům ve zbrojení se říká koevoluce, díky níž vztahy mezi dvěma druhy ovlivňují evoluci obou.
Probíhá již od kambrijské exploze před více než půl miliardou let, a bude neustále rozšiřovat biodiverzitu dávno poté, co my lidé se projíme k vlastnímu vymření.
Možná skončíme na podobném místě.
(hudba)
Predaci si často představujeme jen u zvířat. Lvi lovící zebry, vlci lovící ovce, sokoli lovící myši.
Ale predace zahrnuje nejen masožravce, vyskytuje se u všech vztahů, kde jeden organismus zabíjí jiný kvůli jeho energii.
To je důležitá poznámka, protože v ekologii se často řeší toky energie v přírodě a každá živá věc potřebuje energii pro uskutečnění dvou evolučních cílů: zůstat naživu a mít hodně potomstva.
Predátoři zabíjí, protože mají hlad. Mají hlad, protože potřebují energii k přežití a rozmnožování.
Pro kořist je tento vztah samozřejmě velmi nebezpečný, protože nic tak nehatí šance se rozmnožit, jako smrt.
Ale všechna energie na Zemi začíná u rostlin.
Takový bizon spásající trávu, to je typ predace zvaný herbivorie, kdy jeden organismus pojídá rostliny nebo řasy pro jejich energii.
Možná vám to jako predace nepřipadá, ale bizon spásající trávu, kapustňák spásající chaluhy a ježovky žvýkající řasy jsou všechno příklady organismů žeroucích jiný organismus, aby získaly energii ze slunce.
Parazitismus je další forma predace, kdy organismy získávají energii od hostitele, kterého při tom většinou poškodí nebo zabijí.
Třeba strunovci požírají vnitřnosti kobylek a pak je tak zblázní, že sebevražedně skáčou do vody.
Jak se přesně tento vodní červ dostane do kobylky je záhada, nejspíš jejich larvy přenáší komáři.
Jakmile je v kobylce, sežere všechny nepotřebné vnitřnosti a naroste několikanásobně delší než je tělo hostitele.
Když kobylce zůstanou jen nohy a hlava, strunovec je připraven k rozmnožování a začíná kobylce vymývat mozek.
Strunovci se množí ve vodě, ale kobylky neumí plavat, tak strunovec napumpuje hostitele chemikáliemi vedoucí k neodolatelné touze skočit do vody.
Jakmile je kobylka ve vodě, strunovec vyleze z hostitele a najde si partnera k páření.
Jej.
Honit a žrát gazely je sice hezké, ale změnit svou kořist v sebevražednou zombie, to už je nějaká predace!
Predátoři i kořisti mají za ty miliony let v zásobě spoustu triků ve svých DNA, protože všichni nakonec hrají podle stejných pravidel evoluce.
Lev nebo zebra, kobylka nebo strunovec, bizon nebo tráva, získat energii a nebýt sežrán je předpoklad k reprodukčnímu úspěchu.
Potřeba přežít stále nutí predátory a kořisti přizpůsobovat zbraně a ochranu v nekonečném evolučním závodě ve zbrojení.
U predátorů dobře známe adaptace lovu a shánění potravy.
Vlk má jemný čich a zuby k trhání masa, orel má výborný zrak a pařáty k uchvácení kořisti.
Jiní tvorové, třeba chřestýši používají tepelné senzory k vyhledání malých hlodavců, a jed k jejich usmrcení.
Koevoluce ale dává kořistem možnost také rozvíjet své evoluční zbraně.
Nechat se chytit predátorem je pohroma pro všechny, kteří chtějí rozsévat své geny, proto organismy vyvinuly mnoho způsobů, jak se tomu vyhnout.
Adaptace lze rozdělit podle predačního chování, kterému se chtějí vyhnout.
Jsou to odhalení, ulovení a manipulace.
Aby se vyhnuly odhalení, některé druhy vyvinuly ochranné zbarvení, kterému se také říká maskování. Pomáhá organismu splynout s pozadím.
Třeba pakobylky svým vzhledem napodobují klacíky, lupenitky vypadají jako listy, zajíc měnivý je v zimě bílý, aby splynul se sněhem, a v létě je hnědý, takže splývá s travinami.
Jak se vyhnout ulovení je docela jasné.
Třeba antilopy prchají predátorům rychlými skoky, jiní se chrání početní převahou, jako bizoni ve velkých stádech, nebo sledi v hejnech.
Velké skupiny určitě nezaručují, že si jich predátoři nevšimnou, ale snižují šance každého jedince, že si právě jeho vybere, především těch silnějších jedinců uprostřed stáda.
Nejzajímavější a nejznámější jsou adaptace znemožňující manipulaci.
Na ně jsou přeborníci rostliny.
Vzpomeňte na trny růže nebo smůlu stromů, která lapá hmyz, nebo větve afrických akácií.
Nejvíc trnů mají v dosahu žiraf, ale kam žirafí krky nedosáhnou, tam už tolik trnů není.
Jiné rostliny produkují chemické zbraně. třeba nikotin tabáku, mnohé rostliny včetně révy produkují třísloviny, aby odradily škůdce.
Živočichové dokáži z chemickými látkami opravdu zvláštní věci. Většinou se brání nejen jedovatým koktejlem, u mnohých se také vyvinulo aposematické, čili varovné zbarvení.
Výrazné, kontrastní barvy, třeba žluté a černé skvrny mloka nebo červené, žluté a černé pruhy korálovce jasně predátorům vzkazují, že sníst je není dobrý nápad.
Když se nad tím zamyslíte, v přírodě je spoustu druhů zbarvených žlutě a černě, nebo červeně a černě.
Takovým se snažíme vyhnout, jsme na to dost chytří, stejně jako ostatní predátoři.
To určitě není náhoda, jak zjistil německý přírodovědec
Fritz Müller koncem 19. stol.
Nepoživatelné druhy, třeba parazitické vosy, vosičky, a všechny druhy vos a včel jsou si podobné, mají stejné barvy a vzory.
Müller zjistil, že čím je kořist nepoživatelnější, tím častěji se budou predátoři vyhýbat všem druhům s podobným zbarvením.
Této obranné technice se říká Müllerovo mimikry.
Někteří tvorečci sice vypadají nebezpečně, ale ve skutečnosti by si na nich predátoři pochutnali, prostě na všechny vyzráli, když zkopírovali vzhled opravdu jedovatých druhů.
Této technice se říká Batesovo mimikry. Vysvětlím vám ho, ale nejdřív se posadím.
(hudba)
Schválně hádejte, kdo poprvé popsal Batesovo mimikry.
Je to tak, byl to Bates.
Konkrétně Henry Walter Bates, britský přírodovědec a badatel 19. století.
Narodil se roku 1825 do rodiny střední třídy, která vydělávala na výrobě punčoch.
Většinu volného času trávil četbou, hlavně o hmyzu, a již v 18 letech byl nadějným entomologem, kterému vyšel článek o broucích.
O pár let později poznal slavného entomologa Alfreda Russela Wallace.
Spřátelili se a Wallace roku 1847 navrhl odcestovat do Jižní Ameriky sbírat hmyz.
Cestu chtěli financovat posíláním a prodejem vzorků hmyzu anglickým muzeím a soukromým sběratelům.
Následující rok odpluli a strávili výzkumem 4 roky.
Wallace se pak vrátil, ale Bates se nejspíš nechtěl vrátit k účtům za punčochy, a strávil v džungli dalších 11 let.
Nasbíral celkem téměř 15 000 druhů, kolem 8 000 z nich do té doby neznámých.
Roku 1859 se vrátil a pár měsíců poté publikoval Darwin svou práci O původu druhů.
Bates ji četl a došlo mu, že může poskytnou důkaz a svou sbírkou hmyzu podpořit novou teorii přírodního výběru.
Dva roky nato vydal článek, v němž ukázal, jak různé druhy motýlů vyvinuly téměř totožné barevné vzory na křídlech.
Například motýli perleťovci, kteří jsou pomalí, hojní a jedovatí, se velmi podobají tamním běláskům, kteří jsou vzácní, ale neškodní.
Bates odvodil, že přírodní výběr způsobil, že neškodní motýli připomínají zbarvením ty jedovaté, protože jim to poskytuje ochranu před predací ptáky.
Tento objev odstartoval Batesovu kariéru a věhlas. Svá dobrodružství a objevy shromáždil v knize Přírodovědec na řece Amazonce a později se stal tajemníkem Královské geografické společnosti.
Přestože zemřel roku 1892, koncept Batesova mimikry stále fascinuje i dnešní vědce.
Proč je tolik mimikry jen nedokonalou imitací skutečně nebezpečných druhů?
Protože dokonalá imitace není pro tento účel nutná, nebo protože napodobující postrádají geny nutné pro přesnou kopii jedovatých?
Snad nastávající entomologové s nástroji 21. století nakonec najdou odpovědi. Ale nemyslete, že mimikry ovládají jen kořisti.
V závodech zbrojení se i někteří predátoři naučili napodobovat, aby získali potravu.
Říkal jsem vám, jak želvy loví na svůj jazyk, který připomíná červíka. A nechtějte, abych začal o ďasech!
Predace nám hlavně ukazuje, že nic netrvá věčně, nejen pro kořist, ale pro vše živé, protože vztah mezi predátorem a kořistí stále pohání evoluční změny.
Společenstva, o kterých jsme mluvili poslední dva týdny, se samozřejmě také mění.
Noví nájemníci se stále stěhují do habitatu a každou chvíli mají nového domácího.
Také díky tomu je život tak dynamický, nádherný a vzrušující, a takový budeme objevovat i příští týden.
V posledním videu jsme skončili v roce 1924.
Hitler je ve vězení. Jeho slavný mnichovský pivní puč z roku 1923 selhal.
Sedí ve vězení a píše Mein Kampf.
Když se dostane z vězení, nacistická strana je zakázána.
Velká část ekonomických problémů, díky kterým bylo svržení vlády možné, konkrétně hyperinflace ve Výmarské republice, už byla v době, kdy Hitler opouštěl vězení, pod kontrolou.
Byla vydána nová měna, která byla mnohem stabilnější.
Do jisté míry tak nacisti a Hitler začínali od píky. I v této době se ale Hitler těší rostoucímu vlivu.
Je to slavný řečník. Čím dál víc lidí o něm ví a následuje ho.
Během několika dalších let je vydána jeho kniha a v průběhu několika let se jí prodají desítky tisíc výtisků. Z větší části je to ale v německé politice stále relativně malý aktér.
Nyní se posuneme do konce 20. let.
Nacisti získávají víc vlivu. V roce 1929 dochází ke globální změně světového hospodářství. Začíná velká hospodářská krize.
Jako první znak toho, že se blíží velká hospodářská krize, je často brán krach na burze v říjnu 1929. Slavný Černý pátek.
Značí začátek nejen americké, ale i globální hospodářské krize.
Celý svět zachvátila krize.
Kdykoliv dojde ke krizi hospodářství, extremistické strany nabývají na síle. Ať už to jsou strany jako nacisté, které často považujeme za krajní pravici nebo za velmi nacionalistickou stranu, nebo strany extrémní levice, které stojí proti kapitalistickým systémům a podobně.
Do voleb v roce 1930... Tím mám na mysli volby do parlamentu. V Německu se parlament nazývá Reichstag.
Já vím, že to vyslovuju špatně.
Ve volbách do Reichstagu nacisté poprvé získávají významnou část hlasů.
Získávají zhruba 18 procent hlasů a tomu úměrné zastoupení v parlamentu.
To značí začátek toho, že se nacisté v německé politice stávají důležitými hráči.
Hospodářská situace se nezlepšuje. Naopak se stále zhoršuje. 1932.
Adolf Hitler dokonce kandiduje na prezidenta. Tehdejším prezidentem byl Paul von Hindenburg, kterého proslavila Hindenburgova linie a později výbuch vzducholodě Zeppelin.
S Ludendorffem byl v 1. svět. válce jedním ze dvou velitelů něm. vojenských sil.
Prezidentem Výmarské republiky je od roku 1925. V roce 1932 sice dosáhne znovuzvolení, ale Hitler také zaznamenal úspěch. Hitler získává 35 procent hlasů.
Výmarská republika měla zvláštní systém.
Nebyl to prezidentský systém jako v USA, a nebyl to ani čistý parlamentární systém, jako v současném Německu.
Prezident byl nezávisle volen a měl jisté pravomoci. Parlament byl také nezávisle volen. Snažili se sestavit koalici, aby mohli zformovat vládu.
Není třeba připomínat, že v roce 1932 už byl Hitler významným aktérem.
Nacisté také měli mnoho křesel v parlamentu. V roce 1932 bylo voleb do parlamentu hned několik. My jsme právě mluvili o dvou z nich.
Aby mohli zformovat vládu... Aby našli kabinet a kancléře, což je v podstatě předseda vlády... Máte volby a různé strany získají různé množství hlasů.
Pokud žádná strana nezíská většinu, tak strany musí sestavit koalici, která většinu mít bude.
Takže během vyjednávání mezi stranami probíhá spousta handrkování.
"Nesestavíme spolu koalici? Pokud to uděláme, někdo z mojí strany může být třeba ministrem zahraničí. Někdo z vaší strany může být kancléř a mohli bychom zformovat koalici, abychom se zhostili vlády."
Ani po dvou volbách do parlamentu ale není sestavena koalice.
Dvoje volby.
Jsou to volby do parlamentu, ne ty prezidentské. Hindenburg je stále prezidentem, ale Hitler vykazuje dobré výsledky.
Ale máte dvoje volby do Reichstagu, ve kterých nikdo nezískává většinu. Není většinová koalice.
A nacisté jsou nadále důležitými aktéry. Získávají v Reichstagu na síle.
V roce 1933 tu máme menší krizi. Jak se dostáváme do roku 1933, máme tu menší krizi, Nemáme žádnou vládu.
Nemáme kancléře, kabinet, kteří by se starali o exekutivu, kteří by fungovali jako vláda země, protože nedošlo ke zformování koalice.
Výmarská ústava umožňovala jednu zvláštní věc. Umožňovala prezidentovi jmenovat vládu, kabinet a kancléře, kteří by ani nemuseli reprezentovat to, co se děje v parlamentu.
Paul von Hindenburg je přesvědčen, že... Sice moc Hitlerovi nefandí, ale je přesvědčen, že Hitler je jeho protivníkem a pokud udělá z Hitlera hlavu přechodné vlády, může pomoci alespoň trochu národ uklidnit a sjednotit. Za těchto podmínek by snad šlo udělat volby do parlamentu, ze kterých by vzešla většinová koalice a moc by převzala, řekněme, legitimnější vláda.
Takový je názor Paula Von Hindenburga a podle něj i koná, ačkoliv nacisté stále tvoří pouze menšinovou stranu. I když nebyli součástí žádné větší koalice, Paul Von Hindenburg, který nemá Hitlera v oblibě, ho jmenuje kancléřem.
V lednu je tedy Hitler jmenován kancléřem, což je v zásadě předseda německého Reichstagu.
Pak přichází únor a začínají se dít velmi velmi velmi zajímavé věci.
V únoru 1933 vypukl požár v budově Reichstagu v Berlíně.
Takže tady vidíme budovu Reichstagu, která je v plamenech.
Tohoto pána našli přímo na místě činu. Jmenuje se Marinus van der Lubbe a je holandským komunistou.
Vina padne na něho, jako by šlo o jakýsi počátek komunistické revoluce. To poslouží Hitlerovi jako záminka.
Radí Paulu von Hindenburgovi použít nějaké své mimořádné prezidentské pravomoci, což je další zvláštnost, kterou Výmarská ústava umožňovala.
Umožňovala prezidentovi ve výjimečném stavu omezovat občanská práva.
Tady se jednalo o krizovou situaci, a tak to Paul von Hindenburg udělá.
Po tom, co k požáru došlo, ho nacisté přesvědčili, aby schválil Dekret o požáru Reichstagu.
Ten dává vládě mimořádné pravomoci omezit občanská práva.
Vše se do této chvíle odehrávalo v mezích zákona. Takovýto proces Výmarská ústava dovolovala. Občanská práva jsou tedy omezena.
Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná koalice, komplikuje se nám situace, kdy Hitlerova vláda má být pouze přechodnou. V březnu se nám blíží další parlamentní volby, u kterých lze doufat, že se snad utvoří většinová koalice.
Jenže za situace, kdy jsou občanská práva potlačena, si dokážete představit, že nacisté se svými polovojenskými útvary začnou ostatní strany zastrašovat. Začnou ve svůj prospěch ovlivňovat průzkumy veřejného mínění a zastrašovat své protikandidáty.
Březnové volby se tudíž začnou vyvíjet masivně ve prospěch nacistů. Ve volbách se jim tak podaří získat 44 procent hlasů. To pořád nestačí, aby mohli sami vytvořit vládu, stále nejde o většinu.
Jsou ale tou největší stranou v Reichstagu a mohou utvořit většinovou koalici.
A dá se asi říci, že i když šlo o volby plné zastrašování, tak mohou nyní legitimně vytvořit vládu na základě většinové koalice a Hitler zůstane kancléřem.
Ale pak tento nový parlament schvaluje Zmocňovací zákon, který je v podstatě dodatkem k Výmarské ústavě. Ten dává kabinetu, přesněji kancléři, který je hlavou kabinetu, neomezenou zákonodárnou moc na následující 4 roky.
Poskytuje tedy zákonodárnou moc...
Nesmíme zapomenout, že občanská práva jsou omezena, takže Reichstag v podstatě přenechává zákonodárnou moc kancléři, kterým je náhodou Hitler.
Prezident na něho byl schopen do určité míry dohlížet, pak ale Hindenburg následujícího roku umírá.
Tak má po omezení občanských práv a po Zmocňovacím zákonu Hitler neomezenou moc. Hitler a nacisté v podstatě úplně ovládají německou vládu.
Od této chvíle je Hitler diktátorem a nacisté začínají urychleně jednat.
Vyhrožují ostatním stranám, používají násilí, posílají lidi do vězení. Jednají tedy skutečně velmi velmi rychle, v červenci 1933 jsou pouze nacisté zákonem povolená strana a víceméně ovládají vše.
Když se Hitler dostal k moci, asi si kladete otázku, kdo způsobil ten požár.
Hitler už byl kancléřem, takže by stejně asi našel jinou cestu, jak uchvátit moc.
Ačkoliv existovaly důkazy, které naznačovaly, že za požárem stál Marinus van dar Lubbe, obviněni byli komunisté a celý incident sloužil jako záminka k udělení větší moci vládě, hlavně nacistům.
Jde o jednu z těch velkých otázek historie s nejasnou odpovědí.
Najdou se lidé, kteří si myslí, že šlo prostě jen o komunistické spiknutí. Možná Marinus van der Lubbe opravdu jednal na vlastní pěst a jen náhodou padl do rukou Hitlerovi, který ho dokázal využít.
Jiní historici tvrdí, že ve skutečnosti to udělali nacisté za účelem vytvoření výjimečného stavu. A Marinus van der Lubbe byl zkrátka v téhle záležitosti loutkou.
Jde tedy o nejasnou historickou otázku, ale neoddiskutovatelné je, že mezi 1919 a 1933 se Hitler změnil z nevýznamné osoby v diktátora Německa.
Myslím si, že co se týká uživatelského rozhraní počítače, jsme nyní v období "jeskynních kreseb".
Třeba toto, nejznámější zástupce, rozhodně nejde tak hluboko nebo nás citově nezatahuje, jak by mohl, a já bych to vše chtěl změnit.
Pojďme na to.
Dobře.
Myslím si, že toto je aktuální stav rozhraní, že?
Je tak nějak ploché, tak trochu strnulé.
Jasně, mohli bychom to trochu nažhavit a změnit na mnohem příjemnější Mac, ale víte sami, že to je ve skutečnosti stejný šmejd, jaký jsme tady měli posledních, asi tak, 30 let.
(smích) (potlesk)
Chci říct, myslím si, že jsme počítače zaneřádili spoustou blbostí.
Jasně, je to ukázat a kliknout, jsou tady menu, ikony, všechno to vypadá stejně.
Jeden z typů informačního prostoru, ze kterého tak trochu čerpám inspiraci, je můj skutečný stůl.
Je mnohem propracovanější, mnohem fyzičtější
-- chápete, něco vidět je, něco není.
A já bych chtěl tuto zkušenost přenést na běžnou plochu.
Takže mám -- tohle je BumpTop.
Je to takový nový přístup k počítačovým plochám.
Můžete pohazovat s věcmi -- jsou jakoby fyzické, hýbají se a tak, a místo ukazování a klikání tady máme tlačit a tahat, věci do sebe narážejí, přesně jak čekáte.
Úplně jako kdyby to bylo na mém stole, můžu -- tady vezmu tyhle týpky -- můžu uspořádat věci do sloupečků, místo obyčejných složek, které máme teď.
A jakmile jsou věci ve sloupečku, můžu je procházet tak, že si je rozložím do mřížky, nebo jimi listuju jako knihou, nebo si je můžu rozložit jako balíček karet.
Když jsou rozložené, můžu přetáhnout věci do nových umístění nebo něco smazat, nebo rychle setřídit celý sloupeček, víte, prostě hned.
Všechno je to krásně animované, místo těch takových nepříjemných změn, které vidíte v dnešních rozhraních.
Stejně tak, když chci přidat něco do sloupečku, jak to udělám?
Prostě to hodím na sloupec a přidá se to nahoru.
Je to celkem přijemný způsob.
Některé z věcí, které můžeme dělat s těmito samostatnými ikonami -- chci říct, jak bychom si mohli pohrát s nápadem ikony a posunout jej dále?
Jednou z věcí, kterou můžu udělat, je zvětšit ji, pokud chci, aby byla výraznější a důležitější.
Ovšem to opravdu skvělé je to, že díky tomu, že na pozadí používáme fyzikální simulaci, je to ve skutečnosti těžší. Takže lehčí věci tím vlastně moc nehýbají.
Ale pokud je hodím na tyhle lehčí týpky, že?
(smích)
Je to roztomilý, ale také velmi mocný nástroj pro přenos informací, že?
Je to těžké, takže to asi bude důležitější.
Je to tak nějak fajn.
I když jsou počítače všude, papír se ve skutečnosti nevytratil, protože má mnoho, řekl bych, cenných vlastností. Některé z nich jsme se snažili přenést do ikon v našem systému.
Jednou z věcí, které můžete našim ikonám udělat, stejně jako papíru, je zmačkat je, poskládat je, stejně jako papír.
Zapamatujte si, na později.
Nebo, pokud chcete být destruktivní, můžete ji prostě zmuchlat a třeba hodit do kouta.
Stejně jako papír, často si na našem pracovišti připícháváme věci na zdi, abychom si na ně později vzpomněli, to stejné můžeme udělat i tady. A jak víte, u stolů kolegů vídáte takovéto nebo podobné poznámky.
Můžu si je sundat, pokud s nimi chci pracovat.
Jedním z kritických hlasů k tomuto přístupu k organizování je, že lidé říkají:
"Dobře, vím, že na mém stole je skutečně nepořádek.
Nechci stejný nepořádek na svém počítači."
Jednou z věcí, které pro tyto případy máme, je rozložení do mřížky, takže -- tak nějak získáte tradičnější pracovní plochu. Věci jsou zarovnány do mřížky.
Je to mnohem nudnější, ale pořád tady funguje to narážení a pohazování.
Pořád můžete dělat zábavné věci, jako třeba vytváření poliček na vaší pracovní ploše.
Pojďmě rozbít tuhle poličku.
OK, polička je rozbitá.
Já přemýšlím za hranicemi těchto ikon, přemýšlím o dalším opravdu úžasném využití tohoto softwaru -- myslím, že se dá použít na mnohem víc než jen ikony a pracovní plochu -- třeba na prohlížení fotek.
Řekl bych, že si můžete vylepšit způsob, jakým si prohlížíte fotografie, a přenést ho na něco jako tu krabici od bot se starými fotografiemi vaší rodiny na kuchyňském stole.
Můžu si pohazovat s těmito věcmi.
Jsou mnohem hmatatelnější, když -- a uchopitelnější -- a můžu třeba na něco kliknout dvakrát, když se na to chci podívat.
Můžu dělat všechny ty věci, které jsem vám ukazoval dříve.
Můžu rovnat věci do sloupečků, prohlížet si je, můžu třeba -- dobře, tuhle fotku dáme dospodu, tohohle chlápka tady smažeme, myslím, že to je mnohem plnější a zajímavější způsob, jak můžete pracovat s informacemi.
To je BumpTop. Děkuji!
Vítejte zpět.
Představím vám nyní koncepty práce a energie.
Toto jsou dvě slova, která jistě používáte v každodenním životě a máte nějakou představu o tom, co znamenají.
Ale možná ne v kontextu fyziky, ačkoliv spolu do jisté míry souvisí.
Práce, jistě víte co je práce.
Práce je, když něco děláte.
Jdete do práce, vyděláváte.
Ve fyzice je práce... ...použiji spoustu slov, která jistým způsobem budou ve svých definicích cyklická.
Ale myslím, že když začneme dělat výpočty, získáte více intuitivní představu o tom, co znamenají.
Práce je energie přenášena sílou.
Napíši to... energie přenášena... ...a toto mám z Wikipedie, protože jsem chtěl dobrou a snad relativně intuitivní definici...
Energie přenášena sílou.
A toto mi dává smysl.
Ale jistě si říkáte, vím, co je to síla. Síla je hmotnost krát zrychlení.
Ale co je energie?
A tak jsem vyhledal energii na Wikipedii a co jsem našel, mi připadalo zábavné.
Ale také vám to říká něco o tom, že jsou to pouze koncepty, které používáme pro práci s pojmy jako je pohyb, síla, práce a podobně.
Ale ve skutečnosti to nejsou nezávislé pojmy.
Souvisí spolu.
Takže Wikipedie definuje energii jako schopnost dělat práci.
Tak trochu používají jednoho pojmu k definování druhého.
Schopnost dělat práci.
Což je, upřímně, nejlepší definice, kterou jsem našel.
Tato slova vám jistě nedají moc informací.
Proto se teď přesunu k rovnicím, které vám pomohou lépe porozumět, co tato slova znamenají.
Definice práce v mechanice je... práce je rovna síla krát dráha.
Řekněme, že mám blok a... udělám to jinou barvou, protože tato žlutá by mohla být už trochu nudná.
A použiji sílu... řekneme, že použiji sílu 10 newtonů.
A pohnu tímto blokem použitím síly 10 newtonů.
Pohnu tímto blokem... Řekněme, že jím pohnu o 7 metrů.
Takže práce, kterou jsem použil na blok, nebo energie, kterou jsem bloku předal, tato práce rovna síle, 10 newtonů, krát dráha, tj. 7 metrů.
A to bude rovno 70... 10 krát 7... ...newtonmetrů.
Takže newtonmetr je jeden ze způsobů popisu práce.
A je také definován jako jeden joule.
Brzy udělám další prezentaci o této tématice. O joulech.
Joule je jednotkou práce, ale také jednotkou energie.
A ty jsou převoditelné.
Pokud se podíváte na definice z Wikipedie, tak práce je energie přenášena sílou a energie je schopnost dělat práci.
Prozatím ponecháme tyto relativně cyklické definice stranou.
Použijeme tuto definici, která nám pomůže lépe porozumět typům práce, které můžeme udělat.
A též jaké druhy energie vlastně předáváme objektu, když děláme daný typ práce.
Uvedu několik příkladů.
Řekněme, že mám blok. Mám blok o hmotnosti "m‛.
Mám blok o hmotnosti "m‛ a ten je v klidu.
Poté použiji sílu.
Řekněme, že použiji sílu F po dráze ...asi tušíte, jakou dráhu použiji... ...po dráze "d‛.
Takže tlačím tento blok silou "F‛ po dráze "d‛.
A to, co chci vyřešit, je... No, víme, co je práce.
Podle definice je práce rovna síla krát dráha, po které posouváme blok.
Ale jaká bude rychlost posunu toho bloku?
Bude to něco rychlejšího.
Budu předpokládat, že zde nepůsobí tření.
Síla není pouze pohyb bloku konstantní rychlostí, síla je rovna hmotnosti krát zrychlení.
Ve skutečnosti urychluji blok.
Takže přesto, že teď je stacionární, až se dostaneme do tohoto bodu, bude mít blok nějakou rychlost.
Nevíme jakou, protože používáme samé proměnné, nepoužíváme žádná čísla.
Ale vyřešme to jako výraz "v‛.
Možná si pamatujete pohybové rovnice, pokud ne, možná se budete chtít vrátit zpět.
Pokud jste ještě neviděli tato videa, je tu série o pohybu kulky a kinematice.
Přišli jsme na to, že když zrychlujeme objekt po dané dráze, výsledná rychlost... změním barvy... ...výsledná rychlost na druhou je rovna počátení rychlosti na druhou plus 2 krát zrychlení krát dráha.
Toto jsme dokázali již dříve, takže to nebudeme dělat znovu.
Ale jaká je počáteční rychlost v této situaci?
Počáteční rychlost byla 0.
Takže rovnice bude vf na druhou je rovno 2 krát zrychlení krát dráha.
Nyní bychom mohli přepsat zrychlení... ...ve výrazech čeho?
Výrazy práce a hmotnosti, že?
Takže co je zrychlení?
F je rovno m krát a.
Neboli zrychlení se rovná síla děleno hmotnost.
Dostaneme vf na druhou je rovno 2 krát síla děleno hmotnost krát dráha.
Můžeme odmocnit na obou stranách a získat výslednou rychlost bloku. V tuto chvíli bude rovna druhé odmocnině z 2 krát síla krát dráha děleno hmotností.
A takto bychom to vyřešili.
Je tu něco zajímavého.
Právě jsme udělali něco zajímavého.
Vidíte něco, co vypadá trochu jako práce?
Jistě.
Máte tady tento výraz "síla krát dráha".
Síla krát dráha právě zde.
Napíši další rovnici.
Pokud víme, jakou má objekt rychlost, můžeme vyřešit, kolik práce je potřeba, abychom této rychlosti dosáhli.
Můžeme nahradit sílu krát dráhu prací.
Protože práce je rovna síla krát dráha.
Pokračujme přímo z této rovnice, protože ji nemusíme umocňovat.
Získáme vf na druhou je rovno 2 krát síla krát dráha.
To je práce.
Použiji tuto definici.
2 krát práce dělena hmotností.
Vynásobme obě strany rovnice hmotností.
Získáme hmotnost krát rychlost.
A nemusíme psát... zbavme se tohoto f, protože víme, že jsme začali v klidovém stavu a že rychlost bude... řekněme pouze v.
Takže m krát v na druhou je rovno 2 krát práce.
Vydělme obě strany 2.
Práce je rovna m krát v na druhou děleno 2.
Vydělil jsem obě strany 2.
A jednotka je samozřejmě joule.
Toto je zajímavé.
Teď, když znám rychlost objektu, mohu zjistit použitím této rovnice, která snad není tak komplikovaná na odvození, mohu zjistit, kolik síly bylo vynaloženo na objekt k dosažení této rychlosti.
A to je podle definice zváno kinetickou energií.
Toto je kinetická energie.
A opět, definice, kterou nám dává Wikipedie, je energie v důsledku pohybu nebo práce potřebná ke zrychlení objektu z klidového stavu do jeho současné rychlosti.
Už mi dochází čas, ale vystačíme si s touto rovnicí, že kinetická energie je rovna hmotnost krát rychlost na druhou děleno dvěma, neboli 1/2 krát m krát v na druhou.
Je to běžná rovnice.
Tím skončím. Jde o jednu formu energie.
To nám prozatím stačí.
V dalším videu vám ukáži další druhy energie.
A pak vám představím zákon zachování energie.
To bude velmi užitečné, protože uvidíte, jak může být jedna forma energie přeměněna na jinou, a uvidíte, co se stane s objektem.
Uvidíme se brzy.
Protože jsme mluvili o vzniku a vývoji hvězd, rád bych se s vámi podělil o pár pěkných obrázků vznikajících hvězd a hvězd v různých fázích jejich existence.
Obrázek vlevo je z Orlí mlhoviny.
Mlhovina je obecné označení pro mezihvězdné mračno plynu nebo prachu.
Orlí mlhovina je obří mlhovina, která se navíc ještě zvětšuje.
Jestli znáte fotografii s názvem "Sloupy stvoření", tak toto je jeden z nich. Vlastně je to jen malá část Orlí mlhoviny.
Abyste měli představu, jak velký je to sloup, jen tato jeho část měří 7 světelných let!
7 světelných let vysoký, to je obrovská vzdálenost.
Vzdálenost Země od nejbližší hvězdy mimo sluneční soustavu je 4 světelné roky.
Kdybyste nastoupili do Voyageru a namířili ho správným směrem, při rychlosti 60 000 kilometrů za hodinu, by vám cesta k této nejbližší hvězdě trvala 80 000 let.
A tento sloup měří 7 světelných let.
Ale chtěl jsem vám to ukázat proto, že právě v takových mlhovinách se rodí hvězdy.
To, co vidíte, je tedy v podstatě kolébka pro nové hvězdy.
Plyn v této mlhovině kondenzuje, o tom jsem už mluvil v jednom z předchozích videí. Postupně zchladne na kritickou teplotu a získá kritickou hustotu. A poté začne fúze vodíku.
Toto mezihvězdné mračno je složeno z plynného vodíku.
A přímo tady vznikají nové hvězdy.
Myslíme si, že tato mlhovina už vlastně ani neexistuje.
Je od nás tak daleko, ve skutečnosti je to asi 7 000 světelných let, 7 000 světelných let.
Což znamená, že naše oči a teleskopy dnes snímají fotony, které tuto oblast vesmíru opustily před 7 000 lety. Mlhovina se nám ukazuje taková, jaká byla před 7 000 lety.
Velká část tohoto plynu, tohoto vodíku, se tedy možná už dávno zformovala v nové hvězdy. Mlhovina už může vypadat úplně jinak.
Myslíme si, že vybuchla supernova, která asi smetla velkou část tohoto prachu. My ale nebudeme schopni pozorovat účinek této supernovy dalších 1 000 let.
I tak je to podle mě naprosto nádherná fotografie. Je krásná v jakémkoli rozlišení. A uchvátí vás ještě víc, když si uvědomíte, že na výšku měří 7 světelných let.
A přitom to je opravdu jen část celé Orlí mlhoviny, jen jeden ze Sloupů stvoření.
Na prostředním obrázku je hvězdné pole při pohledu směrem ke středu naší galaxie, Mléčné dráhy.
Je to souhvězdí Střelce.
Na této fotografii je pěkné to, že vidíte mezi hvězdami takovou rozmanitost.
Doslova vás to oslepí, protože všechny tyto hvězdy se nacházejí jen v naší galaxii.
Fotografie míří do středu naší galaxie.
Není to jedna z těch fotografií, které sledují hvězdokupy v jiných galaxiích. Toto vše máme tady.
Všimněte si té různorodosti, všech těch hvězd, třeba těch červených přímo tady. Zajímavé je i to, že nemůžete přímo porovnat velikost hvězd. Každá z nich je totiž jinak daleko a každá září jinou intenzitou.
Ale předpokládáme, že se opravdu jedná o rudé obry.
Hvězdy žlutavých či žlutobílých odstínů jsou pravděpodobně hvězdy na hlavní posloupnosti.
Asi se příliš neliší od našeho Slunce, ty, které jsou v žlutobílé až oranžovožlutobílé části spektra.
A ty, které vypadají modřeji nebo zeleněji, se spalují mnohem rychleji.
Zkusme nějakou najít. Tato mi připadá malinko modrá.
Tyto budou spalovat už hodně rychle. Dalo by se říct, že tyto masivní hvězdy spalují svůj obsah tak rychle a zběsile, že také rychle vyhasnou. Ale ty menší hvězdy, ty s menším objemem, spalují daleko pomaleji a také jim to trvá dlouhou dobu.
Jinými slovy ty, které pracují rychle, vyzařují spoustu energie o krátké vlnové délce, což je důvod, proč vypadají modřejší či zelenější.
A tyto budou masivnější, tedy ty co vypadají bělejší, modřejší nebo zelenější, zatímco červené... Červené hvězdy nejsou tak masivní a nacházejí se ve fázi veleobrů.
Proto jsou v tuto chvíli chladnější než hvězdy na hlavní posloupnosti.
Poslední fotka zachycuje mlhovinu Kočičí oko.
Tady se jedná o planetární mlhovinu.
Mlhovina se jí říká proto, že je tvořena plynem, který z ní v podstatě vylétává do vesmíru.
Velikostně je však na úplně jiné úrovni než Orlí mlhovina, o které jsme mluvili na začátku. Když lidé mluví o mlhovinách, běžně mluví o něčem jako Orlí mlhovina.
Obrovské množství mezihvězdného plynu.
I planetární mlhoviny jsou docela velké. Ale v žádném případě ne 7 světelných let.
Takto to vypadá, když se hvězda zbavuje veškerého svého vnějšího materiálu. Ve středu mlhoviny je dospělá hvězda, která do prostoru rozmetala své vnější vrstvy, když byla rudým obrem.
Jádro se tak dál zahřívá a občas exploduje. Každá z explozí odsune vnější vrstvy dál do vesmíru. Tak vzniká tato planetární mlhovina.
Na fotce je vidět, že se stále nejedná o bílého trpaslíka, stále je to aktivní hvězda.
Hvězda stále fúzuje, ale už je na cestě stát se bílým trpaslíkem, jakmile jí dojde palivo.
Většina jejího materiálu už bude vyvržena do vesmíru a stane se z ní bílý trpaslík.
Doufám, že vás video bavilo.
Pro mě jsou podobné obrázky vždy úchvatné. Zejména toto hvězdné pole, které je součástí naší galaxie.
Doufám, že teď více chápete, kolik je zde hvězd.
Myslím tím, že je to jen malý zlomek z 200 až 400 miliard hvězd uvnitř Mléčné dráhy.
Představte si, že stojíte na ulici kdekoliv v Americe a přijde k vám Japonec a řekne:
"Promiňte, jak se jmenuje tento blok?"
A vy na to:
"No, tohle je Oak Street, to je Elm Street.
Tohle je dvacátá šestá a tam dvacátá sedmá."
A on na to:
"No dobře, ale jak se jmenuje tento blok?"
A vy, "no, bloky se nijak nejmenují.
Ulice mají jména. Bloky jsou jen nepojmenovaná místa mezi ulicemi."
On odejde, trochu zmatený a zklamaný.
A teď si představte, že stojíte na ulici, někde v Japonsku. Obrátíte se na někoho a říkáte,
"promiňte, jak se jmenuje tato ulice?"
A oni na to:
"No, tohle je blok 17 a tohle je blok 16."
A vy:
"OK, ale jak se jmunuje tato ulice?"
A oni, "no, ulice nemají jména.
Bloky mají jména.
Jen se podívejte na Google mapy.
Tady je blok 14, 15, 16, 17, 18, 19.
Všechny tyhle bloky mají jména.
Ulice jsou jen prostory beze jména mezi těmi bloky.
A vy pak řeknete, "OK, a jak pak víte, kde bydlíte?"
A on, "no, jednoduše, tohle je osmý okrsek.
Tady je blok 17, dům číslo 1."
Vy řeknete, "OK.
Ale jak tak chodím kolem, všiml jsem si, že čísla domů nejdou po sobě."
On řekne, "jasně že jdou.
Jsou seřazeny podle toho, jak byly postaveny.
Úplně první dům v tomto bloku má číslo jedna.
Druhý nejstarší má číslo dvě.
Třetí dům má číslo tři. Je to jednoduché.
To je přece jasné."
Zbožňuju, že někdy musíme jet na druhý konec světa abychom si uvědomili předsudky, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme, a pochopili, že i opak může být pravdou.
Například, v Číně jsou lékaři, kteří věří, že jejich prací je udržovat vás zdravé.
A tak jim platíte za každý měsíc, kdy jste zdraví a když jste nemocní, neplatíme jim, protože svou práci nezvládli.
Bohatnou, když jste zdraví, ne nemocní.
(potlesk)
Většinou "raz" v hudbě značí první dobu, začátek hudebního výrazu.
Raz, dva, tři, čtyři.
Ale v západoafrické hudbě "raz" značí konec fráze, jako např. tečka značí konec věty.
Uslyšíte to nejen ve frázování, ale i ve způsobu, jakým odpočítávají hudbu.
Dva, tři, čtyři, jedna.
A tato mapa je také trefná.
(smích)
Říká se, že cokoliv pravdivého řeknete o Indii, má svůj opak, který je také pravdivý.
A tak nikdy nezapomínejme, ať už na TEDu nebo jinde, že ať už máte, či zaslechnete jakoukoliv úžasnou myšlenku, je zde i opak, který také může být pravdivý.
Domo arigato gozaimashita.
Kdybych měla dceru, neříkala by mi "mami", ale "plán B", protože tak bude vědět, že ať se děje cokoliv, já tu pro ni budu vždycky.
A prsty jí pokreslím sluneční soustavou, aby musela poznat celý vesmír dřív, než řekne:
"To mám dávno v malíčku."
A pozná, že tenhle život ti dá ránu, tvrdou, přímo mezi oči, počká, až se oklepeš, aby tě kopnul do břicha.
Ale nechat si pořádně vyrazit dech je jediná cesta jak plicím připomenout, jak moc mají rády chuť vzduchu.
A existuje bolest, tady, kterou nespraví náplast ani poezie.
Tak jakmile si uvědomí, že žádná superhrdinka nepřijde, dohlédnu na to, aby věděla, že ten plášť nemusí nést sama, protože je jedno, jak moc roztahuješ prsty, tvoje ruce budou vždycky moc malé na to, aby zachytily všechnu bolest, kterou chceš vyléčit.
Věř mi, já už to zkusila.
"A holčičko," řeknu jí,
"nechoď s nosem nahoru."
Ten trik znám. Už jsem ho zkoušela milionkrát.
To jenom větříš kouř, abys vystopovala cestu k hořícímu domu a našla tam chlapce, který v ohni ztratil vše a zjistila, jestli ho můžeš zachránit.
Nebo radši našla kluka, co ten oheň založil, abys zjistila, jestli ho můžeš změnit."
Ale vím, že ona to stejně bude dělat, a tak budu mít vždycky po ruce kousek čokolády a holínky, protože není trápení, které by čokoláda nespravila.
Dobře, je i pár trápení, které čokoláda nespraví.
Ale od toho jsou tu holínky, protože déšť spláchne všechno, pokud ho necháš.
Chci, aby se na svět koukala přes skleněné dno lodi, a zkoumala mikroskopem galaxie, které existují na špičce lidské mysli, protože tak mě to učila i moje máma.
A přijdou takové dny. ♫ A přijdou takové dny, říkala moje máma. ♫
Kdy roztáhneš ruce, abys chytila, a skončíš jen s puchýři a modřinami; kdy vyjdeš z telefonní budky a chceš se rozletět, a lidi, které se chystáš zachránit, jsou těmi, co stojí na tvém plášti.
Když se ti holínky naplní deštěm, budeš až po kolena ve zklamání.
A přesně v tyhle dny budeš mít o důvod navíc říct děkuji.
Protože není nic krásnějšího než to, jak oceán odmítá přestat líbat břeh, i když už ho tolikrát odehnal.
A s větrem něco vyhraješ a něco prohraješ.
A hvězdou nastartuješ a pak zas a znova.
A bez ohledu na výbuchy min se v mysli vždycky zabývej krásou tohohle bláznivého místa s názvem život.
A ano, na škále od jedné až k přehnané důvěřivosti, já jsem zatraceně naivní.
Ale chci, aby věděla, že tenhle svět je z cukru.
Drolí se tak snadno, ale neboj se vystrčit jazyk a ochutnat ho.
"Holčičko," řeknu jí, "pamatuj, že tvoje máma je bojovnice, a tvůj táta je bojovník, a ty jsi holka s malýma rukama a velkýma očima, která nikdy nepřestane chtít víc."
Pamatuj, že dobré věci přicházejí po třech a špatné taky.
A vždycky se omluv, když uděláš něco špatného, ale nikdy se neomlouvej za to, že tvoje oči odmítají přestat zářit.
Sice máš slabý hlas, ale nikdy nepřestaň zpívat.
A když ti konečně zlomí srdce, když ti válku a nenávist podstrčí pod dveřmi a budou ti na ulicích cpát letáky plné cynismu a porážky, řekni jim, že by rozhodně měli poznat tvoji mámu.
Děkuji.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Dobře, teď prosím o chvíli pozornosti, zamyslete se nad třemi věcmi, o kterých víte, že jsou pravdivé.
A můžou se týkat čeho chcete -- technologie, zábavy, designu, vaší rodiny nebo co jste měli k snídani.
Jediné pravidlo je, že nesmíte myslet moc.
Tak jo, připraveni?
Do toho.
Dobře.
Tak tady jsou tři věci, o kterých já vím, že platí.
Vím, že Jean-Luc Godard měl pravdu, když řekl, že "dobrý příběh má úvod, stať a závěr. I když ne nutně v tomhle pořadí."
Vím, že jsem neuvěřitelně nervózní, když tu stojím, což značně tlumí moji schopnost zůstat v pohodě.
(Smích)
A vím, že jsem se celý týden těšila, až řeknu tenhle vtip.
(Smích)
Proč pozvali strašáka do zelí na TED?
Protože ve svém poli opravdu vyčníval.
(Smích)
Omlouvám se.
Dobře, tak tohle jsou tři věci, které vím, že platí.
Ale pak je spousta věcí, které se mi těžko chápou.
Tak píšu básně, abych je pochopila.
Někdy jediná šance, jak něco pochopím, je když o tom napíšu báseň.
A někdy se dostanu až na konec básně, ohlédnu se a říkám si:
"Aha, tak takhle to teda je."
Jindy zase dojdu až na konec básně a nevyřeším vůbec nic, ale aspoň mám hotovou novou báseň.
Mluvená poezie je druhem hrané poezie.
Říkám lidem, že to zahrnuje tvorbu poezie, která nezůstane sedět na papíře, že něco kolem vyžaduje, aby byla slyšet nahlas nebo zažitá osobně.
Když jsem přišla na střední, byla jsem uzlíček nervů.
Byla jsem nevyvinutá a přecitlivělá.
A i když jsem se děsila delších pohledů, byla jsem fascinovaná myšlenkou mluvené poezie.
Cítila jsem, že dvě moje tajné lásky, poezie a divadlo, se daly dohromady, měly dítě a já to dítě musela poznat.
Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.
Moje první mluvená báseň, napěchovaná moudrostí 14leté holky, byla o nespravedlnosti, když vás považují za neženskou.
Ta báseň byla hodně rozhořčená a hlavně přehnaná, ale jediná mluvená poezie, kterou jsem poznala do té doby, byla převážně rozhořčená, a tak jsem si myslela, že se to ode mě očekává.
Když jsem poprvé vystupovala, obecenstvo plné puberťáků řičelo pochopením, a když jsem slezla z jeviště, celá jsem se třásla.
V tom mi někdo zaklepal na rameno, já se otočila a viděla, jak se z davu vynořila obrovská holka v mikině s kapucí.
Měla snad přes dva metry a vypadala, že by mě zbila jednou rukou, ale místo toho na mě kývla a říká:
"Hele, to jsem fakt cítila.
Díky."
A udeřil blesk.
Chytilo mě to.
Objevila jsem jeden bar v Lower East Side na Manhattanu, kde pořádali každý týden čtení poezie a moji vyděšení ale podporující rodiče mě tam brali, abych mohla nasát každičký gram mluvené poezie, co se nabízel.
Byla jsem ze všech nejmladší, minimálně o 10 let, ale básníkům z Bowery Poetry Clubu vůbec nevadilo, že se tam potlouká 14letá holka, vlastně mě tam viděli rádi.
A právě tady, když jsem poslouchala básníky, jak se dělí o své příběhy, mi došlo, že mluvená poezie nemusí být jen rozhořčená, že taky může být vtipná nebo plná bolesti, vážná nebo pošetilá.
Bowery Poetry Club se stal mojí třídou i domovem, a básníci, kteří tam vystupovali, mě povzbuzovali, abych se i já dělila o své příběhy.
Bez ohledu na to, že mi bylo 14. Říkali:
"Piš o tom, jaké to je, když je ti 14."
A tak jsem psala a každý týden se divila, jak se tihle úžasní, dospělí básníci se mnou smáli a vyjadřovali pochopení a tleskali a říkali:
"Hele, fakt jsem to cítil."
Teď můžu rozdělit moji cestu za mluveným slovem do tří kroků.
První krok byl, když jsem si řekla:
"Zvládnu to.
Já to zvládnu."
A to bylo díky té holce v kapuci.
Druhý krok byl moment, kdy jsem si řekla:
"Budu pokračovat.
Miluju mluvenou poezii a budu sem chodit týden co týden."
A třetí krok začal, když jsem si uvědomila, že nemusím psát jen rozhořčené básně, pokud to nejsem já.
Byly to věci, které byly pro mě specifické a čím víc jsem se na tyhle věci soustředila, tím divnější se moje poezie stávala, ale tím víc byla právě moje.
Nejde jen o úsloví "Piš o tom, co znáš."
Jde o to, vzít všechny vědomosti a zkušenosti, které člověk až doteď nasbíral, a díky nim se vrhnout do věcí, kterým nerozumíš.
Já používám poezii k tomu, abych pochopila, co nechápu, ale před každou básní se objevím s batohem plným míst, na kterých jsem už byla.
Na vysoké jsem potkala básníka, který sdílel moje přesvědčení o síle mluvené poezie.
A dokonce, Phil Kaye a já máme shodou okolností i stejné příjmení.
Ještě na střední jsem založila projekt V.O.I.C.E. (H.L.A.S.), abych podpořila spolužáky, ať se ke mě přidají.
Ale s Philem jsme se rozhodli přehodnotit V.O.I.C.E. a změnit jeho poslání, aby mluvená poezie sloužila k pobavení, vzdělávání a inspirování lidí.
Zůstali jsme na denním studiu, ale během toho jsme cestovali, vystupovali a učili od devítiletých po studenty uměleckých škol, z Kalifornie přes Indianu do Indie, až po střední školu hned za rohem od univerzity.
A viděli jsme pořád dokola, jak mluvená poezie otevírá zámky.
Ale občas se ukáže, že poezie umí být pěkně děsivá.
Občas totiž musíte použít lest, abyste puberťáky pro mluvenou poezii získali.
Tak jsem přišla se seznamy.
Každý umí psát seznamy.
První seznam, který dávám za úkol, je "10 věcí, o kterých vím, že platí."
A co se stane. Zjistili byste to taky, kdybychom si začali nahlas sdělovat naše body.
V jednom momentu zjistíte, že někdo má na seznamu přesně to samé nebo hodně podobné, co tam máte vy.
A někdo jiný tam má zase přesný opak.
Za třetí, někdo tam má něco, o čem jste nikdy neslyšeli.
A za čtvrté, někdo tam má něco, o čem jste si mysleli, že víte všechno, ale on se na to dívá z úplně jiného úhlu.
A já říkám lidem, že tady začínají úžasné příběhy, právě z těch čtyř křižovatek věcí, ze kterých jste nadšení vy, a pro které jsou zapálení ostatní.
A většina lidí na to cvičení reaguje opravdu dobře.
Ale jedna z mých studentek, Charlotte, o tom přesvědčená nebyla.
Charlotte ty seznamy vážně šly, ale odmítala psát básně.
"Slečno," říkala, "já nejsem zajímavá.
Já nemám nic zajímavého, co bych mohla říct."
Tak jsem jí nechala psát seznam za seznamem a jednoho dne jsem jí dala za úkol seznam
"10 věcí, které bych už dnes měla umět."
Bod číslo tři na Charlottině seznamu byl:
"Už bych měla umět nezabouchávat se do chlapů, co jsou třikrát starší než já."
Ptala jsem se jí, co tím myslí a ona řekla:
"Slečno, to je na dlouhé povídání."
A já na to:
"Charlotte, to mi přijde opravdu zajímavé."
A tak napsala svoji první báseň, milostnou báseň, jakou jsem v životě neslyšela.
Ta báseň začínala:
"Anderson Cooper je úchvatný muž."
(Smích)
"Viděli jste ho v 60 minutách, jak soupeří v bazénu s Michaelem Phelpsem, na sobě jen plavky a skáče do vody odhodlaný porazit toho plaveckého šampiona?
Po závodu hodil svými sněhobílými vlasy a řekl:
"Jsi bůh."
Ne, Andersone, ty jsi bůh!" (Smích) (Potlesk)
Vím, že pravidlo číslo jedna k tomu být "cool" je vypadat v pohodě a nikdy nepřiznat, že tě něco děsí, dojímá nebo vzrušuje.
Někdo mi kdysi řekl: je to jako procházet životem takhle.
Chráníte se před nečekaným trápením a bolestí, které se můžou vynořit.
Ale já se snažím jít životem takhle.
Ano, znamená to, že chytneš všechna trápení a bolesti, ale taky to znamená, že když překrásné, úžasné věci prostě spadnou z nebe, jsem připravená je chytit.
Používám mluvené slovo, abych pomohla studentům znovu objevit zázrak, aby přemohli potřebu být za každou cenu "cool" a místo toho se zabývali tím, co se děje kolem nich, aby to mohli vyjádřit svými slovy a něco z toho vytvořit.
Neříkám, že mluvená poezie je ideální formou umění.
Já se vždy snažím najít tu nejlepší cestu jak vyprávět příběh.
Píšu muzikály, vedle básní i točím krátké filmy.
Ale učím mluvenou poezii, protože je dostupná.
Ne každý umí noty nebo vlastní kameru, ale každý umí nějak komunikovat a každý máme příběhy, z kterých se ostatní něco naučí.
Navíc, mluvená poezie umožňuje okamžité spojení.
Dost často se lidi cítí osamělí, že jim nikdo nerozumí, ale mluvené slovo učí, že když máte schopnost vyjádřit se a odvahu prezentovat svoje příběhy a názory, můžete být odměněni místností plnou vašich soukmenovců, vaší komunitou, kteří budou poslouchat.
A možná i ta obrovská holka v kapuci se napojí na to, o co jste se podělili.
A tohle si uvědomit je úžasné, zejména když je vám 14.
Navíc, když dnes máme YouTube, není to spojení omezené ani tou místností.
Jsem šťastná, že existuje archiv vystoupení, o které se můžu podělit se svými studenty.
To jim dává příležitost, najít si básníka nebo báseň, se kterou se propojí.
Ono to svádí -- když na to jednou přijdete -- psát pořád tu samou báseň a vyprávět pořád ten samý příběh, když zjistíte, že vám vynesou potlesk.
Proto nestačí učit lidi, aby se uměli vyjádřit. Musíte růst a objevovat, riskovat a posouvat sami sebe.
A to je krok tři: naplňovat vaši práci věcmi, které vás dělají vámi, i když se tyhle věci neustále mění.
Protože krok tři nikdy nekončí.
Ale nikdy se nedostanete do bodu tři, dokud nevykročíte bodem jedna:
"Zvládnu to."
Hodně díky učení cestuji a ne vždy se mi podaří vidět studenty dojít k bodu tři, ale měla jsem štěstí u Charlotte, když jsem mohla pozorovat, jak se její cesta rozvinula.
Byla jsem u toho, když si uvědomila, že tím, jak do psaní dává věci, o kterých ví, že platí, vytváří básně, které může napsat pouze ona sama, o očních bulvách, výtazích a Doře objevitelce.
A já se pokouším vyprávět příběhy, které umím vyprávět jen já. Jako třeba tenhle.
Přemýšlela jsem dlouho jak nejlépe vyprávět tenhle příběh a říkala si, jestli bude lepší prezentace v PowerPointu nebo krátký film a kde přesně bude začátek, prostředek a konec?
A přemýšlela jsem, jestli dojdu na konec téhle řeči a konečně to všechno objevím, nebo ne.
A vždycky jsem si myslela, že můj začátek byl v Bowery Poetry Clubu, ale je možné, že to bylo daleko dřív.
Když jsem se na TED připravovala, narazila jsem na tuhle stránku z deníku.
A myslím, že 54. prosince mělo být 24. prosince.
Je jasné, že když jsem byla dítě, rozhodně jsem chodila světem takhle.
Myslím, že to my všichni.
Chci ostatním pomoci znovu objevit ten zázrak, chtít se jím zabývat, chtít se učit a chtít se dělit o to, co se naučili, co zjistili, že je pravda, i co musí teprve objevit.
Proto bych chtěla skončit touto básní.
Když bombardovali Hirošimu, exploze vytvořila takovou supernovu, že každé zvíře, člověk nebo rostlina, kteří byli zasaženi paprsky tohoto slunce, se okamžitě proměnili v popel.
A co zbylo ve městě, postupně následovalo.
Nukleární záření způsobilo, že se celé město a jeho obyvatelstvo proměnilo v prach.
Moje mamka vypráví, že když jsem se narodila, rozhlížela jsem se po porodnici s výrazem, který říkal "Tohle?
Tak to už jsem zažila."
Říká, že mám staré oči.
Když můj děda Genji zemřel, bylo mi jen pět let, ale vzala jsem maminku za ruku a řekla jí:
"Neboj, on se vrátí jako miminko."
A přesto, na člověka, který už tohle zjevně zažil, stejně jsem ještě nic nepochopila.
Kolena se mi pořád třesou, kdykoliv vyjdu na jeviště, moje sebevědomí se dá měřit na čajové lžičky zamíchané do mé poezie, a v puse pořád chutná trochu legračně.
Ale v Hirošimě byli lidi smeteni ze světa a zbyly po nich jen hodinky nebo stránka z deníku.
Takže i když se stydím nabrat si plné kapsy, zkouším to dál, a doufám, že jednoho dne napíšu báseň, kterou nechám hrdě viset v muzeu jako jediný důkaz toho, že jsem existovala.
Rodiče mi dali jméno Sára, to je biblické jméno.
V původním příběhu řekl Bůh Sáře, že může udělat něco nemožného, a ona se smála, protože ta první Sára nevěděla, co si s nemožným počít.
A já?
No, já taky ne, ale potkávám nemožné každý den.
Nemožné je pokoušet se propojit v tomhle světě, snažit se držet ostatních, když věci kolem vás vybuchují, vědět, že když mluvíte, nečekají jenom, než na ně přijde řada, ale opravdu vás slyší.
Cítí přesně to samé, co vy, v ten samý okamžik jako vy.
O tohle se pokouším pokaždé, když otevřu pusu: zachytit to nemožné spojení.
V Hirošimě stojí kousek zdi, která radiací úplně zčernala.
Ale člověk, co před tou zdí seděl, zabránil radiaci proniknout až ke kameni.
Takže jediná věc, která tam teď zbyla, je věčný stín pozitivního světla.
Po té bombě odborníci říkali, že bude trvat 75 let než z ozářené půdy v Hirošimě zase něco vyroste.
Ale to jaro tam ze země vyrašily květy.
Ve chvíli, kdy vás potkám, už nejsem součástí vaší budoucnosti.
Rychle se stávám součástí vaší minulosti.
Ale přesně v tom okamžiku, sdílím vaši přítomnost.
A vy, vy zase sdílíte tu mou.
A to je ten největší dar ze všech.
Takže když mi budete říkat, že dokážu nemožné, asi se vám budu smát.
Nevím, jestli můžu změnit svět, protože o něm toho ještě tolik nevím, ani toho nevím tolik o reinkarnaci, ale pokud mě opravdu pořádně rozesmějete, občas zapomenu, v jakém jsem století.
Nejsem tu dnes poprvé.
A nejsem tu ani naposled.
Tohle nejsou poslední slova, o která se dělím.
Ale i tak, pro jistotu, se opravdu snažím, aby to tentokrát vyšlo.
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Děkuji.
(Potlesk)
Pokud je ,x' celé číslo, do které další množiny ho můžeme přiřadit?
Viděli jsme několik videí, kde jsem zmínil, že pojem množiny celých čísel je trochu nejasný.
Někdy má celé číslo význam nezáporného celého čísla.
A někdy má význam celého čísla.
V této souvislosti, jsem se podíval na to, jak autoři na tento problém nahlížejí a na zvyklosti, které berou v úvahu.
Jestliže z jejich pohledu mluví o celých číslech, pak mluví o nezáporných celých číslech.
Takže máme 0, 1, 2, 3, a tak dále.
Podíval jsem se tedy o čem mluví - ale pamatujte, tohle je pouze podle autorů takové otázky.
Není to v souladu s tím, jak každý vidí tuto problematiku.
Oni však vidí přirozená čísla pouze jako kladná čísla. Pouze kladná čísla.
V předminulém videu jsem říkal, že někteří lidé vidí přirozená čísla pouze jako kladná čísla, ale něktří zahrnují i 0 do přirozených čísel.
Ale v této souvislosti máme pouze čísla kladná.
Neměl bych říkat kladná, měl bych říct kladná celá čísla.
Což samozřejmě nezahrnuje čísla mezi celými čísly.
Takže přirozená jsou čísla v této souvislosti.
Uvidíte jiné případy, kdy budou popsána jako přirozená.
V tomto případě jsou přirozená čísla 1, 2, 3, 4, a tak dále
A jistě nejsou nejasnosti v tom, co celá čísla jsou, všichni s tím souhlasí.
Můžete vzít libovolné negativní... záporné 3, záporné 2, záporné 1, 0, 1, 2, 3.
A tak můžete pokračovat dál kladným směrem.
Takže ,x' je celé číslo, když říkají celá čísla, myslí tím, že jsou nezáporná.
Do které další množiny můžeme ,x' přiřadit?
Jestliže je to tedy celé číslo, je to některé z těchto čísel.
A všechna z těchto čísel jsou také čísla celá.
Množina celých čísel, úmluvou kterou používají, je množina použitá zde.
Je to podmnožina celých čísel.
Takže víme, že ,x' je také celé číslo. ,x' také patří do celých čísel.
To znamená, že je členem této množiny. ,x' také patří do celých čísel.
Ale nebude členem přirozených čísel, nebo přinejmenším přirozených čísel jak je definovali.
Protože ,x' může být 0.
0 je považována za celé číslo, ale jestliže ,x' bylo 0, nepatřilo by do množiny přirozených čísel.
Nemůžeme říci, že je přirozené.
Můžeme říct, že je to rozhodně celé číslo a je to také racionální číslo.
Protože libovolné celé číslo můžeme vydělit 1 a zapsat ho jako zlomek.
Takže ,x' je členem racionálních čísel.
Samozřejmě je také členem čísel reálných, což je největší množina kterou známe.
Na Marsu jsme pozorovali zvláštnosti.
Říkáme jim "čárové strouhy", protože jsou to dlouhé brázdy.
Mohou měřit až 2 kilometry, což je víc než 1 míle.
Jsou opravdu zvláštní, protože směřují dolů a potom najednou skončí propadlinou.
Podobné útvary na Zemi končí valem horniny, který se nakupil pohybem seshora dolů.
Ale tyto val nemají.
Na konci mají jen propadlinu. Říkali jsme si, jak se mohly zformovat.
Zmrzlý oxid uhličitý se hromadí na povrchu a my si myslíme, že se část stlačí a vytvoří ledové plochy a kusy ledu.
Koupili jsme kusy zmrzlého suchého ledu z oxidu uhličitého a vzali jsme je na písečnou dunu. Tam jsme je položili a sledovali jsme, co se bude dít.
Většinou tam byl sklon 33 stupňů. To už je pěkně prudký svah.
Nejdřív jsme zkusili led z vody. Písek se namočil a led se nehýbal.
Pak jsme zkusili dřevěný kvádr, který se pohnul asi o 3 palce a zastavil se.
Čekali jsme, že kus suchého ledu se bude hýbat trochu víc. Nečekali jsme ale, že se bude pohybovat dál a dál a sjede až úplně dolů.
Dokonce i na druhé straně duny, která měla tak 6 stupňů, je velmi mělká, jsme suchý led postrčili a on sjel až dolů.
A jediný důvod, proč zastavil, byl keř na dně duny.
Suchý led se zahřátím mění na plyn, který tlačí na písek kolem sebe.
Po pár hodinách vyhloubí pěknou jamku.
Zde máte vlastnost, která je podobná té, pozorované na Marsu.
Pohybují se dolů po duně a zanechávají za sebou mělkou stopu.
Písek, po němž se blok pohybuje, je o něco teplejší.
A tak dává vzniknout vzduchovému polštáři.
Ten blok lehce nadnáší, takže když se pohybuje dopředu, je jako namazaný a může klouzat velmi snadno.
Když se dostane dolů, tak místo aby tam zůstal, zmizí a může po sobě nechat prohlubeň.
Těším se, až si astronauti budu moci vyzkoušet úplně nový extrémní sport.
Mohli by duny sjíždět na prknech z oxidu uhličitého.
Jeli by obrovskou rychlostí.
To by bylo úžasné.
GLOBAL
IMPACT
AWARDS
Google
Představte si, kdyby
technologie monitorování v reálném čase mohla zlepšit přístup k čisté vodě
Představte si, kdyby systémy letecké průzkumu mohly předcházet pytlačení ohrožených zvířat
Představte si, kdyby indexace DNA mohla ochránit vzácné druhy od ilegálního obchodování
Představte si, kdyby přímé mobilní platby mohly pomoci pozvednout rodiny z extrémní chudoby
Představte si, kdyby znevýhodnění studenti mohli získat rovný přístup k pokročilé vědě a matematice
Představte si, kdyby děti mohly vyrůst sledováním pravých podob žen a dívek v médiích
V Google poskytujeme desítky miliónů dolarů inovátorům, kteří si tyto nápady pouze nepředstavují, ale mění je v realitu
GLOBAL IMPACT AWARDS
Google g.co/globalimpactawards
Podle legendy, měl sv.
Steven Zucker: Lukáš vidění Panny Marie s Ježíškem které nakreslil.
Díky tomu se stal patronem malířů svatých.
Dr.
Beth Harris: Můžete si všimnout, že oči sv. Lukáše jsou napůl zavřené, takže víme, že ve skutečnosti před sebou nevidí Pannu Marii s Ježíškem, ale má pouze vidinu.
Dr. Zucker:
V jistém smyslu to není jeho malba.
On je doslova ruka toho anděla.
Panna Marie s Ježíškem, obraz sv. Lukáše má pak určitý druh autority protože je ve skutečnosti Boží a ne jeho.
Dr.
Harris: Zajímavé tedy je, že umělec
Gossaert, nemaluje jeho P. Marii a Ježíška ze stejné pozice jako malíř sv. Lukáš v jeho obraze.
Člověk se zajímá o to, jaké je pro umělce malovat nebeská postavy.
Jak si představíme obraz Panny Marie?
Jak si představíme obraz Ježíše Krista?
Myslím si, že tyto otázky jsou pro umělce vždycky složité.
Dr. Správně, nemáme žádné historické zmínky k jejich podobám, kde je pravomoc každého malíře? kdo přepisuje jejich obrazy?
A to je i otázka legitimity přepisování obrazů je zpochybněna
Když se rozhlédneme kolem sebe, většina věcí, které nás obklopují, začala svůj život jako všemožné kameny a bláto zakopané na nejrůznějších místech všude po světě.
Teď už samozřejmě jako kameny a bláto nevypadají; mají tvar televizních kamer, monitorů, otravných mikrofonů.
A právě tuhle kouzelnou přeměnu jsem se snažil zachytit ve svém projektu, kterému se začalo říkat Projekt Toaster.
Nechal jsem se také inspirovat citátem Douglase Adamse ze "Stopařova průvodce po galaxii."
V jednom místě této knihy se hrdina - muž ze dvacátého století - dostane na zvláštní planetu obývanou technologicky primitivními lidmi.
A on se domnívá, že se tím pádem stane - pro tyto vesničany - že se stane jejich vládcem a změní jejich společnost svou zázračnou znalostí moderních technologií a vědy a přírodních živlů.
Nakonec si ale samozřejmě uvědomí, že bez zbytku lidské společnosti si stěží udělá sendvič, natož toaster.
On ale neměl Wikipedii.
Já si tedy pomyslel: "Fajn, zkusím hezky od začátku vyrobit toaster."
Předpokládal jsem, že ten nejlevnější elektrický toaster bude také nejjednodušší a vhodný pro reverzní inženýrství.
Koupil jsem tedy ten nejlevnější toaster, který jsem našel, vzal ho domů a dost se vyděsil, když jsem zjistil, že uvnitř tohoto předmětu, který jsem koupil za tři libry a devadesát čtyři pencí, se nachází 400 různých součástek vyrobených z více než stovky materiálů.
Na tenhle projekt jsem neměl celý zbytek života, ale jen asi devět měsíců.
Řekl jsem si tedy, že začnu s pěti materiály: ocelí, slídou, plastem, mědí a niklem.
Takže začněme ocelí: Jak můžeme vyrobit ocel?
Zaklepal jsem na dveře Rio Tinto profesora katedry pokročilé těžby nerostů na Royal School of Mines a zeptal se:
"Jak se vyrábí ocel?"
A profesor Cilliers byl velmi laskav a celý postup mi vysvětlil.
Ze středoškolské chemie jsem si matně vzpomínal na to, že ocel pochází ze železa, takže jsem zavolal do železorudného dolu.
"Zdravím, snažím se vyrobit toaster.
Mohl bych přijít a vzít si trochu železa?"
Bohužel, když jsem tam přišel, objevil se Ray.
Špatně mě slyšel a myslel si, že jsem tam kvůli výrobě plakátu (poster), takže nebyl připravený se mnou jít do dolu.
Po troše škemrání jsem ho ale přesvědčil.
Byl to karbonský vápenec, který vytvořili mořští živočichové před 350 miliony let v příjemně teplé, slunečné atmosféře.
Když studujete geologii, můžete spatřit, co se událo v minulosti. A děly se ohromné změny.
Thomas Thwaites:
Jak můžete vidět, měli tam zrovna vánoční výzdobu.
A samozřejmě to už nebyl funkční důl, i když Ray tam jako horník pracoval, důl už byl uzavřen a dnes je znovu otevřen jako turistická atrakce.
Pochopitelně totiž nemohli soupeřit s obrovskými těžebními operacemi v Jižní Americe, Austrálii a bůhvíkde jinde.
Každopádně já získal svůj kufr železné rudy a ve vlaku ji dotáhl zpátky do Londýna, kde se ovšem objevil problém:
Fajn, jak teď z tohohle kamene udělám součástky pro toaster?
Zašel jsem tedy zpátky za profesorem Cilliersem, který mi řekl:
"Jděte do knihovny."
A já šel a pročítal jsem si učebnice metalurgie, které pro mně byly naprosto nepoužitelné.
Pochopitelně vám v nich totiž nevysvětlí, co dělat, když chcete ocel vyrábět sám a nemáte huť.
Skončil jsem tedy v Knihovně dějin vědy s touto knihou.
Je to úplně první učebnice metalurgie, alespoň první západní.
A to, co vidíte na tomhle dřevorytu jsem nakonec udělal i já.
Jen místo měchů jsem použil fukar na listí.
(Smích)
Tohle se v průběhu projektu opakovalo několikrát - čím menší je měřítko, ve kterém pracujete, tím hlouběji do minulosti musíte jít.
A takhle jsem dopadl po asi jednom dni a půlce noci tavení železné rudy.
Vytáhl jsem takovou... věc, ale železo to nebylo.
Naštěstí jsem na internetu našel patent na průmyslové tavné pece, které využívají mikrovlny. A po 30 minutách na plný výkon se celý proces podařilo dokončit.
Mým dalším... (Potlesk)
Další věcí, kterou jsem se snažil získat, byla měď.
Tenhle důl byl kdysi největším měděným dolem na světě.
Už tomu tak není, nicméně jsem našel profesora geologie v důchodu, který mě tam vzal.
"Dobře, nechám vás vzít si odsud trochu vody."
O tu jsem se zajímal proto, že voda, která teče skrz doly, se stává mírně kyselou a začne unášet, rozpouštět minerály z vnitřku dolu.
Dobrým příkladem tohohle jevu je Rio Tinto v Portugalsku.
Jak vidíte, má v sobě rozpuštěny spousty minerálů.
Dokonce tolik, že dnes v ní žijí jen bakterie, kterým vyhovuje velmi kyselé, toxické prostředí.
Každopádně voda, kterou jsem dovezl z ostrova Anglesey, kde se ten důl nacházel, obsahovala dostatečné množství mědi na to, abych mohl odlít kolíky pro mou zástrčku.
Jel jsem do Skotska pro slídu.
Slída je minerál, který je velmi dobrý izolant, velmi dobře izoluje elektřinu.
Tohle jsem já, když sbírám slídu.
Posledním materiálem, o kterém se dnes zmíním, je plast.
Je jasné, že můj toaster musel mít plášť z plastu.
Plast je naprosto typický pro levné elektrické spotřebiče.
A protože se vyrábí z ropy, zavolal jsem do BP a strávil půl hodiny přesvědčováním jejich PR oddělení, že by pro ně bylo úžasně přínosné, kdyby mě vzali na ropnou plošinu a nechali mě vzít si trochu ropy.
BP má teď pochopitelně starosti s úplně jinými věcmi, ale ani tehdy nebyli nadšení a řekli jen:
"Fajn, ozveme se vám," což neudělali.
Začal jsem tedy pátrat po jiných způsobech výroby plastu a zjistil jsem, že ho můžeme vyrobit nejen z olejů pocházejících z rostlin, ale také ze škrobu.
Takže tohle je můj pokus o výrobu plastu z bramborového škrobu.
Chvíli to vypadalo slibně.
Nalil jsem to do formy, kterou zde můžete vidět, vyrobil jsem ji z kmene stromu.
A vypadalo to, že se dílo podaří, jenže pak jsem to nechal venku zaschnout a když jsem přišel zpátky, nerozložené zbytky brambor pojídali slimáci.
Tak trochu ze zoufalství jsem se rozhodl jít na to jinak.
Geologové pokřtili - respektive o tom zatím debatují - dobu, ve které žijeme, debatují o tom, zda ji prohlásit za novou geologickou epochu zvanou antropocén, doba člověka.
Geologové budoucnosti totiž budou pozorovat náhlou změnu ve vrstvě hornin, která se v dnešní době ukládá.
Najednou začne být radioaktivní kvůli Černobylu a dvěma tisícům atomových bomb, které byly odpáleny od roku 1945.
Dojde také k náhlému zaniknutí - náhle totiž zmizí fosílie.
A také jsem předpokládal, že se objeví syntetické polymery, plasty včleněné do hornin.
Takže jsem si vyhledal - tedy, rozhodl jsem se, že si natěžím nějaký takový moderní kámen.
Jel jsem do Manchesteru na místo zvané Axion Recycling.
Jsou to tahouni projektu zvaného WEEE, tedy Evropské direktivy o elektrickém a elektronickém odpadu.
Ta byla zavedena, aby se pokusila vyřešit problém s horami spotřebičů, které jsou vyrobeny, chvíli se používají v našich domovech a pak jdou na skládku.
A tady to je.
(Hudba)
(Smích)
A tohle je fotka mého toasteru.
(Potlesk)
Tady je bez pláště.
A tady je v regálu.
Děkuji.
(Potlesk)
Bruno Giussani:
Pokud vím, zkoušel jste ho jednou zapnout.
TT:
Jo, zapojil jsem ho do zásuvky.
Nevím, jestli to jde vidět, ale nikdy se mi nepovedlo izolovat dráty.
Botanická zahrada Kew Gardens mi nedovolila přijít a sekat jim do kaučukovníku, takže dráty byly bez izolace a procházelo jimi 240 voltů - těmi podomácku vyrobenými měděnými dráty a zástrčkou.
A asi pět vteřin toaster toastoval, jenže potom, bohužel, se tyhle prvky poněkud roztavily.
Nicméně abych byl upřímný, považoval jsem to za částečný úspěch.
BG:
Thomas Thwaites.
(TT:
Pojďme zkusit, jestli můžeme 59,2 % napsat jako desetinné číslo.
59,2% doslova znamená 59,2 ze 100. Je to to samé jako 59,2 ku 100. A to je to samé jako 59,2 děleno 100.
Pokud budeme dělit 59,2 stem, kolik dostaneme?
Je to totéž jako 59,2 děleno 100.
Pokud bychom 59,2 dělili 10, posunuli bychom desetinnou čárku o jedno místo doleva.
Dostali bychom 5,92.
Ale my chceme dělit 100, takže musíme posunout desetinnou čárku ještě o jedno místo doleva.
Dělíme 10 jednou a poté ještě jednou.
Když dělíme 10 dvakrát po sobě, v podstatě dělíte 100.
Posunete-li desetinnou čárku dvakrát doleva, dostaneme 0,592.
Musíme sem přidat nulu. To jen tak pro pořádek.
A máme to!
Právě jsme zapsali 59,2 % jako desetinné číslo.
V podstatě jsme to jen vydělili 100, což znamená vydělit dvakrát 10. Posunuli jsme desetinnou čárku doleva a pak ještě jednou.
Nebo, pokud chcete dělit rovnou 100, posuneme desetinnou čárku dvakrát doleva a dostaneme 0,592.
Podíváme se trochu na trh hamburgerů.
Tohle je křivka nabídky a poptávky při ceně a množství hamburgerů prodaných za den.
Pokud máme naprosto neomezený trh, žádné intervence, žádné daně, nic takového, potom vidíme, že máme rovnovážnou cenu a rovnovážné množství.
Rovnovážná cena vypadá zhruba na 3,75 dolarů za hamburger.
Rovnovážné množství vypadá, že je trochu větší... Možná, když tuhle přímku nakreslím trochu jinak. Rovnovážné množství vypadá zhruba na 3 dolary.
Jen shrnutí toho, o čem jsme mluvili předtím tady pod křivkou poptávky a nad cenou.
Cena se rovná 3,75 dolarům zde.
Tohle je hodnota, jak velký užitek získají spotřebitelé nad rámec toho, co musí zaplatit.
To je přebytek spotřebitele.
Potom mezi touhle cenou, která se rovná 3,75 dolarů a křivkou nabídky máte přebytek výrobce.
To je, o kolik více získají výrobci za každý hamburger, vzhledem k tomu jaké jsou jejich náklady obětované příležitosti na vyrobení dalšího hamburgeru.
Tohle zde je přebytek výrobce.
Řekněme...
Ve skutečnosi jsou tahle čísla zdánlivě reálná.
Mám 3,5 milionů hamburgerů denně.
Ve skutečnosti jsme si to před tímto videem vyhledal. Vypadá to jako McDonalds alespoň na základě informací, které mám. Prodává více jak 4 miliony hamburgerů denně v USA.
Nevysvětlil jsem, zda jsou to hamburgery od jednoho prodejce nebo vícero prodejců. Ale není to šílený počet prodaných hamburgerů v docela velké zemi.
Pro tyto účely to nejsou nutně hamburgery od McDonalds. Jen mluvíme o tom, že to je celkový trh hamburgerů v zemi.
Děláme zjednodušující předpoklad, že všechny hamburgery jsou vyráběné stejně, což víme, že není pravda.
Vláda v této hypotetické civilizaci řekne: Prodává se hodně hamburgerů.
Stát potřebuje vyšší příjmy na další věci. Nebo třeba aby splatili svůj dluh nebo na cokoli jiného.
Rozhodnou se, že hamburgery zdaní.
Chtějí zdanit hamburgery.
Udělají to velmi jednoduše.
Ani to neudělají v procentech.
Většina daní z obratu bývají procenta ceny. Ale místo toho udělají daň 1 dolar z hamburgeru.
Zamyslíme se nad tím, co to udělá s přebytky, s cenou, za kterou bude probíhat transakce a kolik budou muset lidé zaplatit, proti tomu co budou muset dostat.
V daném bodě, když se podíváme na křivku nabídky, abychom získali někoho, kdo vyrobí ten úplně první hamburger, musí za něj dostat alespoň 2 dolary, potože to jsou jejich náklady obětované příležitosti. Mohou použít tyhle úplně stejné zdroje, tuhle půdu, práci, cokoli dalšího, aby vyrobili něco jiného, co má hodnotu 2 dolary.
Musíte jim zaplatit alespoň 2 dolary, aby vyrobili hamburgery.
Čím více hamburgerů chcete, aby dodavatelé vyrobili, tím více jim musíte zaplatit za ty další hamburgery, protože začnou používat zdroje, které by mohli být lépe použité na jiné věci a které nejsou tak účinně použity na hamburgery.
Musíte jim zaplatit více.
Tohle je křivka nabídky, kterou jsem původně namaloval fialově. Je to, co dodavatelé potřebují vidět, aby vyrobili určité množství.
Když chcete, aby vyrobili 3 miliony hamburgerů, musíte být ochotni jim zaplatit 3 dolary za hamburger, protože to jsou jejich náklady obětované příležitosti z těchto dalších hamburgerů zde.
Nyní se zamyslíme, co se stane, když přidáte daň.
Tohle je, co dostanou dodavatelé nebo co dostanou výrobci. Ale když přidáte daň, spotřebitelé budou muset zaplatit dolar navíc.
Tady, aby vyrobili tolik, dodavatelé budou muset dostat za hamburger 3 dolary. Ale potom budou muset spotřebitelé zaplatit o dolar více, budou muset zaplatit 1 dolar navíc.
Aby dodavatelé vyrobili 2 miliony hamburgerů, budete muset zaplatit tolik.
Budete jim muset zaplatit zhruba 2,50 dolarů, ale potom spotřebitelé budou muset zaplatit o dolar více.
Budou muset zaplatit tolik.
Aby to vyrobili všechno, budete muset platit nejméně 2 dolary. Ale potom, když dodavatelé nebo výrobci dostávají 2 dolary, spotřebitelé budou muset platit dolar navíc kvůli dani.
Jeden způsob, jak o tom přemýšlet je, že křivka nabídky z pohledu spotřebitele se posune o dolar více než křivka nabídky z pohledu výrobce.
Posune se nahoru o 1 dolar. Bude vypadat nějak... Dokáži to udělat lépe než takhle.
Bude vypadat nějak takhle.
V každém bodě, protože tohle je fixní dolar, není to procento, v každém bodě bude tahle vzdálenost zde 1 dolar.
Co se stane?
Z pohledu spotřebitele, co máme nyní, je nová cena, za kterou jsou ochotni spotřebovávat.
Kvůli tomu, tahle skutečnost již není možná.
Není možné, aby spotřebitelé platili 3,50 dolarů a aby výrobci dostali 3,50 dolarů.
Dostaneme novou rovnovážnou cenu rovnovážné množství, protože nyní když je tohle z pohledu spotřebitele, bod, ve kterém se protnou, je právě zde, což je trochu více než 4 dolary za hamburger a je to trochu nižší množství. Je to... řekněme nějaké zaokrouhlené číslo zhruba 3 miliony hamburgerů denně.
Co se tam stalo?
Předtím byla celá tahle oblast celkový přebytek.
Pod touhle zelenou přímkou byl přebytek výrobce, nad zelenou přímkou a pod touto křivkou zde byl přebytek spotřebitele.
Nyní jsme část z toho ztratili.
Ztratili jsme tuhle část. Tohle jsou naše náklady mrtvé váhy.
Již to není součást celkového přebytku spotřebitele a výrobce.
Jsou to náklady mrtvé váhy.
Zdanění nás dostalo z dobře fungující situace, kde jsme dosahovali maximální přebytek spotřebitele a výrobce.
Tohle zde jsou naše náklady mrtvé váhy.
Jaké příjmy nyní vládá získá?
Když předpokládáme, že tohle jsou 3 miliony, budou mít 3 miliony burgerů.
Tohle jsou 3miliony. Budou mít 3 miliony hamburgerů krát dolar za hamburger.
Udělám to takhle.
Tahle délka zde bude oblast tohoto obdélníku, kterou udělám oranžově.
Tahle délka zde jsou 3.
Ta délka jsou 3 miliony a potom výška je dolar.
Vybarvím to.
Výška je dolar.
Tohle bude výška 1 dolar.
Daň z příjmu, kterou vláda získá, jsou 3 miliony krát 1 dolar.
3 miliony hamburgerů krát 1 dolar, což budou 3 miliony dolarů denně. Což je zajímavé, protože si možná vládní úředníci mysleli, že dostanou více, protože se koukají na plány a říkají: Počkat!
Bude prodáno 3,5 milionů hamburgerů denně, dostaneme 3,5 milionů dolarů. Co si neuvědomili, že vyrábějí hamburgery dráže, takže bude nižší poptávané množství.
Skutečné zúčtované množství nebo skutečné rovnovážné množství bude nyní jen 3 miliony.
Vidíme, že to zde odstranilo přebytek, přebytek spotřebitele a přebytek výrobce a nikdo ho nezíská ani vláda.
Nikdo nezíská tuhle bílou část zde. A tahle oranžová část zde se zakusuje do přebytku spotřebitele. Nyní platí více, než...
Další způsob, jak o tom přemýšlet, je že rozdíl mezi užitkem, který získávají a tím, co platí v jakémkoli bodě za každého dalšího spotřebitele, je nyní menší a přebytek výrobce je menší.
Rozdíl mezi tím, co dostávají za každý hamburger, a jejich náklady obětované příležitosti, je nižší.
Přebytek spotřebitele se scvrkl na tuhle oblast zde a tyhle křivky. Nemůžeme udělat jen jednoduchou geometrii, abychom zjistili oblast trojúhelníků.
Museli bychom ve skutečnosti udělat malý výpočet, abychom zjistili oblast těchto křivek.
Potom přebytek spotřebitele byl odsunut do této oblasti nad tou oranžovou zde.
Vidíte, že vlády z větší části musí udělat nějaký typ zdanění, aby získali příjem a mohla by to být daň z příjmů nebo by to mohla být daň z obratu jako tady. Ale když to udělají, dostane nás to do nefungujícího stavu a způsobí to nějaké... v závislosti na tom, jak jsou tyhle křivky tvarované... způsobí to nějaké náklady mrtvé váhy.
Nějaký užitek z rozdílu toho, co bylo zaplaceno, něco z toho mizí. Ale alespoň to umožňuje vládě získat příjmy bez ohledu na to, zda si myslíte, že to je správná věc nebo není.
Už jsme strávili hodně času přemýšlením o těchto 6 různých scénářích, které leží na hranici produkčních možností, což znamená, že v každém z těchto scénářů jsme dosáhli produkční efektivnosti.
A to platí nejen pro tyto scénáře, platí to pro všechny body na této křivce.
Dosáhli jste v kterémkoliv bodě této křivky produkční ... dáme si to sem napravo... produkční efektivnosti,
Jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, což znamená... jakmile jste v jakémkoli bodě na této křivce, pokud chcete něco víc z těchto věcí, musíte se vzdát nějaké jiné.
Například když jste v bodě C a chcete-li více králíků...
Pokud chcete jednoho králíka navíc, budete se muset vzdát nějakých bobulí.
Nebo když jste v bodu C a chcete více bobulí, budete se muset vzdát nějakých králíků.
To platí v jakémkoli bodě na hranici produkčních možností.
Bod zde... udělám to jinou barvou.
Řekněme, že pro tento bod zde jste nedosáhli produkční efektivnosti, protože můžete získat více králíků, bez toho aniž byste se museli vzdát nějakých bobulí.
A můžete se dostat ke scénáři B.
Nebo můžete získat více bobulí a nemusíte se vzdát žádných králíků.
A dostali byste se ke scénáři D.
Tohle zde je neefektivní.
Tyhle všechny jsou dobré.
Ve všech těchto 6 scénářích jsme dosáhli produkční efektivnosti.
Ale který z nich si vybereme?
Jak se rozhodneme alokovat náš čas?
O čem chci v tomhle videu mluvit, je alokační efektivnost.
A je to poněkud subjektivní, na základě preferencí... Pokud jsme lovec-sběrač na základě našich preferencí.
Ale alespoň nám to dává rámec k přemýšlení. Který z nich nejlépe splňuje naše preference?
A abychom to udělali, zopakuji trochu minulé video.
V minulém videu jsme hovořili o mezních nákladech každého dalšího králíka.
Řekli jsme, že náklady obětované příležitosti každého dalšího králíka a náklady obětované příležitosti jedné další jednotky to jsou skutečně jen mezní náklady.
Zapíšeme tyhle různé scénáře.
Tohle jsou scénáře.
Zapíšeme scénáře, zkratka scene.
A potom se zamyslíme nad mezními náklady jednoho dalšího králíka. Nakreslil jsem sem králíka. Jednoho dalšího králíka.
A bude to udané v bobulích.
Začneme se scénářem F a tohle všechno je opakování z minulého videa.
Jsme ve scénáři F. Pokud chceme získat jednoho králíka navíc, budeme se muset vzdát 20 bobulí.
Ve scénáři E... pokud jsme ve scénáři E a chceme dokonce o jednoho králíka více, musíme se nyní vzdát 40 bobulí.
Mezní náklady tohoto bodu - jednoho králíka navíc - je 40 bobulí.
Nyní pojďme na scénář D. A vybízím vás, abyste to teď stopli a udělali to sami.
Pomůže vám, když to vyřešíte sami.
Scénář D.
Náklady na jednoho králíka navíc jsou nyní 60 bobulí.
Jdete na scénář C.
Náklady jsou nyní 80 bobulí.
Konečně se dostáváme ke scénáři B.
A náklady ve scénáři B na získání jednoho králíka navíc, budete se muset vzdát 100 bobulí.
A ani nebudu dělat scénář A, protože by pro vás bylo nemožné mít nějaké další králíky.
Už nemáte žádné bobule, kterých byste se mohli vzdát.
Tohle jsou všechny možné scénáře a jejich mezní náklady. A ve skutečnosti je můžeme zakreslit na přímku.
Udělám to tady.
Tohle bude užitečné.
Nakreslím jednu osu zde.
Jednu osu zde a tohle nazveme různé scénáře.
Udělám to ve stejném pořadí.
Nazveme tohle scénář F, scénář E... udělám to jednou barvou.... scénář D, scénář C a scénář B.
Vlastně místo, abych to dělal tímhle způsobem, budu o tom mluvit z hlediska počtu veverek, které mám.
Ve scénáři F, pokud si pamatujete... ne veverek, králíků.
Ve scénáři F máte nula králíků. 0, 1, 2, 3, 4 a 5.
Tohle je počet králíků ne veverek. Počet králíků, které jste v průměru schopni chytit každý den.
A na svislé ose tady chci uvést mezní náklady, mezní náklady v bobulích.
Jde z 20 na 100.
Řekněme, že tohle je 20, 40, 60, 80 a 100.
Scénář F je, když jsme měli nula králíků a mezní náklady snažení získání dalšího králíka jsou, že byste se museli vzdát 20 bobulí.
To je scénář F tady.
Scénář E je ten, kdy jsme již měli jednoho králíka a přemýšlíme o mezních nákladech na získání dalšího.
Je to právě tady.
Tohle je scénář D, mezní náklady jsou 60.
Již máme 2 králíky a přemýšlíme o získání třetího.
To je scénář D.
A potom scénář C. Již máme 3 králíky a přemýšlíme o získání čtvrtého. To je scénář C.
A konečně máme scénář B, kde již máme 4 králíky a přemýšlíme o získání pátého. A museli bychom se vzdát 100 bobulí, abychom získali pátého králíka.
Tohle tady je scénář B.
Co jsem právě udělal, že jsem zakreslil mezní náklady. Tohle jsou body na naší křivce mezních nákladů, naše mezní náklady jako funkce počtu králíků, které máme.
Spojím všechny tyhle tečky.
A v tomto scénáři se prostě stalo, že je to přímka.
Ne vždycky to musí být přímka, ale v mnoha úvodních ekonomických kurzech je to často pro zjednodušení přímka.
Udělám to tady jako přímku.
Tohle jsou naše mezní náklady jako funkce počtu králíků, které máme.
A vlastně bych měl pravděpodobně nakreslit tuhle osu.
Zkopíruji tohle.
Vyjmu to.
A potom to tam vložím, protože by opravdu měla sedět na nulovém bodu právě zde.
A ingorujte tuhle malou čáru zde.
Tady máte mezní náklady jako funkci bobulí.
Ale stále nevíme, jaký scénář si vybrat a abychom o tom mohli přemýšlet, chci představit něco, co se nazývá mezní užitek.
Mezní užitek dalšího králíka a ještě jednou to napíšeme v bobulích.
Způsob přemýšlení o mezním užitku je, pokud jsme lovec-sběrač, říkáme, pokud se nacházíme v jednom z těchto scénářů, kolik bychom zaplatili nějaké hypotetické samoobsluze v bobulích.
Třeba ta samoobsluha prodává jen králíčky a přijímají jen bobule.
Kolik bychom jim zaplatili v bobulích za dalšího králíka.
A ani se nedívejme na tuhle věc zde.
Nacházíme se ve scénáři F.
A pamatujte si, že ve scénáři F nemáme žádné králíky. Kolik bychom byli ochotni zaplatit?
Nemáme králíky a ve skutečnosti máme tunu bobulí.
Ve scénáři F nemáme králíky a máme 300 bobulí.
Pokud nemáme králíky a hodně bobulí, řekněme, že máme hodně bobulí, můžeme mít chuť na králíka.
Budeme ochotni za králíka zaplatit hodně bobulí.
Řekněme, že bychom zaplatili 100 bobulí té hypotetické samoobsluze za jednoho králíka.
Nyní řekněme, že jsme ve scénáři E. Kolik bychom zaplatili té hypotetické samoobsluze?
Ve scénáři E již máme jednoho králíka a máme méně bobulí. Potřebujeme králíka méně a máme méně bobulí, které můžeme dát.
Nejsme ochotni dát zase až tak mnoho bobulí za dalšího králíka.
Třeba dáme jen 80 bobulí.
Potom máte scénář D. Již máme 2 králíky a máme ještě méně bobulí.
Jsme ochotni dát ještě méně bobulí za dalšího králíka.
Tolik bychom zaplatili samoobsluze na základě našich současných preferencí.
Potom se dostaneme až ke scénáři C.
A to je subjektivní. Není to měřitelná věc.
Je to založené na osobních preferencích, na preferencích lovce-sběrače.
Ve scénáři C mají již více králíků a ještě méně bobulí.
Zaplatí dokonce méně.
Konečně ve scénáři B mají značný počet králíků a ještě méně bobulí.
Budou ochotni platit velmi málo za dalšího králíka.
Nakreslíme mezní užitek jako funkci počtu králíků, které již mají.
Když jdeme na scénář F, mezní užitek, udělám-li tento malý myšlenkový experiment, je 100.
Ve scénáři E je mezní užitek... Kolik byste byli hypoteticky ochotni zaplatit v bobulích?
Nyní je to 80 bobulí.
Ve scénáři D je to 60 bobulí.
Ve scénáři C je to 40 bobulí.
Scénář C je zde a scénář C je 40 bobulí.
Ve scénáři B to je 20 bobulí.
Nyní nezakreslujeme jen mezní náklady, zakreslujeme mezní náklady a mezní užitek v bobulích.
Křivka mezního užitku je zde skutečně přímka, ještě jednou pro zjednodušení vypadá takto.
Vzhledem k tomuto, tohle je křivka mezního užitku.
Mezní užitek je funkce počtu králíků, které již máme.
A tohle jsou mezní náklady jako funkce počtu králíků, které již máme.
Když řeknu E, tohle je situace E.
Tohle je situace D.
Tohle je také situace C.
Tohle je mezní užitek v situaci B.
Vzhledem k tomu co bych měl logicky udělat?
Tohle jsou skutečně mé preference.
Co bych logicky udělal?
Pokud se nacházím v situaci F, nemám žádné králíky.
Již vím, že by mě to stálo 20 králíků, kdybych se snažil získat dalšího.
Ale již jsem řekl, že jsem ochoten zaplatit 100.
Promiňte stojí mě to 20 bobulí, abych získal dalšího králíka.
Ale již jsem řekl, že jsem ochoten zaplatit 100 bobulí, abych dostal dalšího králíka.
Chtěl bych se pohybovat podél křivky.
Určitě bych chtěl získat více králíků.
Řekl jsem, že jsem ochoten zaplatit 100 bobulí za králíka.
Stálo by mě to jen 20 bobulí za králíka.
Určitě bych... Říkám, že chci získat více králíků.
A jiný způsob, jak se na tohle dívat názorně, že mezní užitek je zde daleko vyšší než mezní náklady.
Půjdu dál a bude se snažit získat více králíků.
To je dokonce pravda ve scénáři E.
Mezní užitek dalšího králíka mi stojí za mnohem více než mezní náklady.
Jsem ochoten získat více králíků.
Ve scénáři E se stále snažím získat více králíků.
Stále se chci pohybovat podél hranice produkčních možností tímto obecným směrem.
Co se stane, když jsem v ...
Co se stane, když se přibližuji k D?
Pokud jsem v tomto scénáři zde.
To není jeden z mých označených scénářů.
Ale když jsem právě zde, moje mezní náklady jsou stále nižší než můj mezní užitek.
Stále chci získat více králíků po celou dobu ve scénáři D.
Ve scénáři D jsem trochu víc neutrální.
Jsem ochoten zaplatit 60 bobulí za králíka.
Ale to je přesně kolik bych se musel vzdát, abych získal králíka navíc.
Trochu se zamyslíme nad scénářem D.
Tady to zakroužkuji.
Vypadá to docela zajímavě.
Nyní chceme udělat něco mimo scénář D.
Pokud jsem v tomto bodě zde, pokud pracuji dostatečně, abych v průměru získal 2,5 králíka denně, udělal bych... Dává mi tohle smysl, abych se snažil dostat nějaké další králíky?
V tomhle bodě, užitek získání dalšího králíka je menší než náklady na získání králíka.
V tomto bodě, pokud se snažím získat dalšího králíka, mám z toho menší užitek než náklady s tím spojené.
Určitě se nechci posunout za D.
Dosahuji alokační efektivnosti, kde jsou si moje mezní náklady a můj mezní užitek rovny.
Na základě způsobu, kterým jsem manipuloval čísla v tomto příkladě, chcete zůstat ve scénáři D.
Zde jsme dosáhli alokační efektivnosti.
Mezní náklady jako funkce našich králíků a mezní užitek jako fuknce králíků se rovnají.
Tyto tři sochy Richarda Serry byly navrženy a postaveny pro tuto místnost.
Byly nastěhovány 12 metrovými dveřmi, které se otevírají k prázdné parcele vedle muzea a každá z těchto soch váží mezi 200 a 300 tunami.
Tato se jmenuje Band (Páska) se šplhá do výšky více než 20 metrů.
Toto dílo rozvíjí svoji křivost v úplně nové formě.
Nemá co do činění s žádným uměleckým dílem, které jsme kdy dřív viděli.
Má naprosto odlišné výrazové prostředky.
Chtěl bych, aby jste si prošli celou sochu.
Můžete jít plynule vnitřkem i venkem bez přestání.
Jsou to čtyři objekty, které se pohybují sem a tam, to dílo se pohybuje sem a tam.
Zdá se, že je zde neustálý přechod mezi vnitřkem a vnějškem a některé prostory se vám zdají jako byste jimi už prošli, ale uvědomíte si, že jste tam ještě nebyli.
A cítíte, že jsou si podobné, ale všechny jsou rozdílné.
Je těžké rozeznat jeden prostor od druhého.
Celý ocelový plát, když se vlní prostorem, se neustále mění a neustále se střídá vnitřek s vnějškem.
Serra říká, že ta socha vytváří nové prostory uvnitř architektury tohoto prostoru.
Kdyby byla tato místnost prázdná, bylo by to jako prostorové pole ohraničené těmito zdmi.
Ale když vejdete do takovéhoto díla, jste v kontaktu jen se sochařským objemem, nikoliv s objemem architektury této místnosti.
Serra vytvořil Band (Pásku) v sérii modelů v měřítku inch-to-a-foot (1:12).
Stavěl jsem Band (Pásku) v modelech asi 3 roky a potom jsem ji postavil v ocelárně a pak jsem se na ni šel podívat.
Rozhodně to byla nová zkušenost a několik dní jsem nevěděl, co si o ní mám myslet.
Nebyla to otázka kvality, nerozuměl jsem jejímu prostoru a to mě překvapilo.
Nakonec cítil Serra, že pochopil tuto sochu a její nově vytvořenou podobu.
Mylsím, že byla lepší než než jsem si předtím představoval.
Když se díváte na 40 let práce, už to poznáte, a já si myslím, že toto je stejně zajímavé jako cokoliv jiného na této výstavě.
Serra byl dotázán, jestli jej Band (Páska) posune jiným směrem.
Myslím, že už posunula. Ano.
Prožíváme úžasný a bezprecedentní okamžik, kdy se dynamika moci mezi muži a ženami velmi rychle mění. A na mnoha místech, kde na tom záleží nejvíc, mají vlastně ženy pod kontrolou vše.
Moje máma nestudovala na vysoké škole.
Jako mnoho žen.
A dnes na každé dva muže, kteří získají vysokoškolský titul, připadají tři ženy, které dokážou totéž.
Ženy poprvé v tomto roce tvoří většinu amerických pracujících.
A začínají dominovat v mnoha profesích: jako lékařky, právničky, bankéřky, účetní.
Více než 50 % manažerů jsou dnes ženy.
A v 15 profesích, jež mají v příštím desetiletí růst nejvíc, ženy nedominují jen ve dvou.
Globální ekonomika se tedy stává místem, kde jsou ženy úspěšnější než muži, věřte tomu nebo ne.
Tyto ekonomické změny začínají rychle ovlivňovat naši kulturu: to, jak vypadají romantické komedie, jak vypadají naše manželství, jak vypadá naše randění i naši noví superhrdinové.
Americkému mužství dlouho dominoval tento obraz: tvrdý drsňák, který ovládá prostředí kolem sebe.
Před několika lety odešel Marlboro Man do důchodu, a nahradil ho tento mnohem méně působivý jedinec, který je parodií na americkou mužnost.
A tohle vidíme v dnešních reklamách.
Úsloví "prvorozený syn" je v našem vědomí tak hluboce zakořeněné, že mě tato statistika šokovala.
Na amerických klinikách reprodukční medicíny 75 % párů žádá dívky, ne chlapce.
A na místech, kde by vás to ani nenapadlo, například v Jižní Korei, Indii a Číně, se velmi přísné patriarchální společnosti začínají pomalu rozpadat a rodiny už tolik nedávají přednost prvorozeným synům.
Když se nad tím zamyslíte, když připustíte tu možnost a začnete si to dávat dohromady, uvidíte důkazy všude.
Ve skladbě absolventů vysokých škol, v představách o zaměstnání, v naší statistice manželství, v islandských volbách, o kterých ještě uslyšíte, i v jihokorejských průzkumech o preferencích synů vidíte, že se ženami se děje něco úžasného a bezprecedentního.
Jistě to není poprvé, kdy dosáhly velkého pokroku.
Vzpomeňme na 20. a 60. léta.
Rozdíl je však v tom, že tehdy ho motivovalo velmi vášnivé feministické hnutí, které se snažilo projektovat svoje vlastní touhy, zatímco dnes nejde o vášeň ani o žádné hnutí.
Jde o fakta ekonomické doby, v níž žijeme.
Období 200 000 let, kdy všemu šéfovali muži, se skutečně chýlí ke konci, věřte tomu nebo ne, proto mluvím o konci mužů.
Teď byste, pánové, neměli přestat poslouchat a házet rajčata, protože jde o to, že tohle vše se děje nám všem.
Mám muže, tátu a dva syny, které mám moc ráda.
Proto o tom chci mluvit. Pokud to totiž nepřipustíme, bude přechod velmi bolestný.
Když to však vezmeme v úvahu, pak to půjde mnohem snadněji.
Poprvé jsem o tom začala přemýšlet asi před rokem a půl.
Jako každý jiný jsem četla zprávy o krizi a začala vnímat jasnou strukturu: to, že krize postihuje muže mnohem hlouběji než ženy.
Vzpomněla jsem si na dobu před 10 lety, kdy jsem četla knihu Susan Faludi s názvem "Neúspěšní:
Zrada amerického muže". Popisovala v ní, jak těžce krize muže zasáhla.
Začala jsem přemýšlet o tom, jestli se to během této krize zhoršilo.
A uvědomila jsem si, že dvě věci jsou jiné.
Zaprvé muže tentokrát krize nezasáhla jen přechodně, ale odráží hlubší, základní posun v naší globální ekonomice.
A zadruhé už nejde jen o krizi mužů, ale ovlivňuje i ženy.
Podívejte se na tento druhý soubor snímků.
Titulky říkají, co bude se ženami v příštích několika letech.
Před pár lety bychom si to neuměli představit.
Ženy: většina pracujících.
A statistika: ženy zaujímají většinu manažerských pozic.
Druhý soubor titulků: vidíte, že rodiny a manželství se začínají měnit.
A podívejte se na poslední titulek: mladé ženy vydělávají víc než mladí muži.
Ten mám od firmy, která provádí průzkum trhu.
Jeden z jejich klientů se ptal, kdo bude v jeho čtvrti v budoucnu kupovat domy.
Očekávali, že to budou mladé rodiny nebo mladí muži, jak to vždycky bývalo.
Jenže zjistili něco velmi překvapujícího.
Domy tam hlavně kupovaly mladé svobodné ženy.
To zjištění je fascinovalo, proto se rozhodli udělat celostátní průzkum.
Rozšířili ho o údaje ze sčítání lidu a zjištění mi ten muž popsal jako šokující: v 1 997 z 2 000 komunit ženy, mladé ženy, vydělávaly víc než mladí muži.
Máme tu tedy generaci mladých žen, které dospívají a vnímají se jako příjmově silnější než mladí muži kolem nich.
Ukázala jsem vám situaci, ale ještě jsem nevysvětlila, proč k ní dochází.
Za chvíli vám ukážu graf a to, co na něm uvidíte... začíná v roce 1973, než ženy začaly zaplavovat pracovní trh, a přivádí nás do současnosti.
V podstatě uvidíte to, o čem ekonomové hovoří jako o polarizaci ekonomiky.
Co to znamená?
Že ekonomika se dělí na vysoce odborná, dobře placená místa a nekvalifikovaná, málo placená místa a že místa pro středně kvalifikované s průměrným příjmem začínají z ekonomiky mizet.
To se děje už 40 let.
Tento proces však ovlivňuje muže zcela jinak než ženy.
Ženy označuje červená barva a muže modrá.
Uvidíte, jak mizí ze střední třídy i to, co se děje se ženami a co s muži.
Tady.
Dívejte se.
Obě skupiny mizí ze střední třídy.
Sledujte, co se stane s ženami a co s muži.
Muži jaksi stagnují, zatímco ženy stoupají na vysoce kvalifikovaná místa.
Co to znamená?
Jako by ženy dostaly nějakou silu ve videohře nebo jim do antikoncepčních pilulek přidali nějaké tajné sérum, a proto letí vzhůru.
Tak to samozřejmě není.
Ekonomika se prostě hodně změnila.
Dřív jsme měli výrobní ekonomiku, jejíž podstatou bylo vytváření zboží a a výrobků, teď máme ekonomiku služeb a informační a kreativní ekonomiku.
Tyto dvě ekonomiky vyžadují velmi odlišné dovednosti.
A ženy jsou v získávání nových dovedností náhodou mnohem lepší než muži.
Dřív člověk, který šel na střední školu a neměl vysokoškolské vzdělání, ale měl specifické dovednosti, mohl pomocí odborů vést docela slušný středostavovský život.
Jenže tak už to není.
Tuto novou ekonomiku už nezajímá velikost a síla, které celé ty roky mužům pomáhaly.
Dnes ekonomika vyžaduje úplně jiné dovednosti.
V podstatě potřebujete inteligenci, schopnost sedět a soustředit se, otevřeně komunikovat, umět naslouchat lidem a fungovat na pracovišti, které je mnohem proměnlivější než dřív.
A ženy, jak vidíme, tyto věci zvládají mimořádně dobře.
Když se podíváte na teorii řízení, dřív byl ideálním vedoucím někdo jako generál Patton.
Dával rozkazy shora.
Udržoval hierarchické vztahy.
Všem dole říkal, co mají dělat.
Jenže to už dnes ideální vedoucí není.
Když si přečtete dnešní knihy o managementu, vedoucí je někdo, kdo umí podpořit kreativitu, kdo přiměje svoje zaměstnance - vidíte, vlastně říkám "jeho" - kdo přiměje zaměstnance, aby spolu mluvili, kdo umí vytvářet týmy a motivovat je ke kreativitě.
A všechny tyhle věci ženy velmi dobře umí.
Navíc je tu jakýsi kaskádový efekt.
Ženy vstupují do práce ve vedoucích pozicích a na úrovni dělnické třídy, a tam všechna nově vytvořená pracovní místa jsou práce, které ženy dělávaly doma zdarma.
Jde o péči o děti, péči o starší občany a přípravu pokrmů.
Všechny tyto práce jsou na vzestupu a dělají je obvykle ženy.
Jednou se může stát, že matky si najmou nezaměstnaného oceláře ve středním věku, aby jim doma hlídal děti.
Pro muže by to bylo dobré, ale ještě k tomu nedošlo.
Abychom zjistili, co se děje, nemůžeme se dívat jen na současný stav, ale i na ten budoucí.
A je to poměrně jednoduché.
Ženy získávají univerzitní vzdělání rychleji než muži.
Proč?
To je skutečně záhada.
Mužů se ptali, proč se na vysokou školu nebo nástavbu nevrátí, nerekvalifikují se a nenaučí se nové dovednosti.
Ukazuje se, že je jim to moc nepříjemné.
Byli zvyklí vnímat se jako živitelé a neumí si vytvářet sociálních sítě, díky nimž by školu vystudovali.
Proto se z nějakého důvodu muži do školy nevracejí.
A ještě více znepokojující je to, co se děje s mladšími chlapci.
Asi deset let probíhal výzkum takzvané krize chlapců.
Tato krize znamená, že velmi mladí chlapci si z nějakého důvodu vedou ve škole hůř než dívky. Existují různé teorie.
Je to proto, že osnovy jsou příliš verbální a dívky se líp vyjadřují než chlapci?
Nebo chceme, aby děti seděly moc v klidu, a chlapci mají zpočátku pocit selhání?
Podle některých lidí je to proto, že v 9. třídě chlapci ze školy odcházejí.
Píšu o tom knihu a ještě to studuju, proto ještě odpověď neznám.
Zatím požádám světovou odbornici na vzdělání, kterým je má 10letá dcera Noah, aby vám řekla, proč si kluci v její třídě vedou hůř.
(Video) Noah:
Holky jsou samozřejmě chytřejší.
Mají totiž mnohem větší slovní zásobu.
Učí se mnohem rychleji.
Víc se ovládají.
Zítra budou za trest bez přestávky jen kluci.
Hanna Rosin:
A proč?
Noah: Neposlouchali v hodině, zatímco holky pěkně seděly.
HR:
A máte to.
Na tohle tvrzení jsem si vzpomněla, když jsem jela navštívit školu v Kansas City, šlo o školu pro pracující.
Na vysoké škole jsem od života něco očekávala: že můj manžel i já budeme pracovat a že oba budeme vychovávat děti.
Jenže tyhle studentky svou budoucnost viděly úplně jinak.
V podstatě mi řekly, že budou pracovat 18 hodin denně, že jejich muž bude mít možná práci, ale že bude spíš doma starat se o koťata.
To mě trochu šokovalo.
Můj oblíbený citát jedné z dívek zní:
"Muži jsou nová koule u nohou."
(smích)
Teď se smějete, ale ten citát je trefný.
A trefný je nejspíš proto, že tisíc let historie nezvrátíte bez velké bolesti.
Proto říkám, že tím procházíme všichni společně.
Večer po rozhovoru se studentkami jsem zajela za skupinou mužů v Kansasu.
Byli obětmi výrobní ekonomiky, o které jsem už mluvila.
Tito muži bývali dodavateli nebo stavěli domy, a po boomu bydlení přišli o práci.
V té skupině byli, protože nezvládali platit alimenty.
Ve třídě byl instruktor, který jim vysvětloval, jak v této nové době přišli o identitu.
Říkal jim, že už nemají morální autoritu, že už nikdo nepotřebuje jejich emocionální podporu a že už ve skutečnosti nejsou živitelé.
Tak kdo jsou?
Pro ně to bylo velmi skličující.
Pak napsal na tabuli údaj 85 000 dolarů a řekl: "To je její plat."
Poté napsal údaj 12 000 dolarů.
"To je váš plat.
Kdo má teď navrch?" zeptal se jich.
"Kdo má teď sakra navrch?
Ona je teď muž."
V místnosti zavládlo zděšení.
A to je jeden z důvodů, proč o tom chci mluvit, může to totiž být dost bolestné, a my to musíme nějak zpracovat.
Druhý důvod, proč je to naléhavé, je ten, že se to neděje jen v USA. Děje se to na celém světě.
V Indii se chudé ženy učí angličtinu rychleji než jejich mužské protějšky, aby pracovaly v nových call centrech, které v Indii přibývají.
V Číně se hodně rozvíjí soukromé podnikání, protože ženy zakládají firmy, malé firmy, rychleji než muži.
A tady je můj nejoblíbenější příklad, Jižní Korea.
Během několika desítek let tam vznikla jedna z nejvíc patriarchálních společností, které známe.
V podstatě tam zakotvili podřadné postavení žen do občanského zákoníku.
Pokud se ženám nenarodil chlapec, v podstatě s nimi jednali jako se služkami.
Někdy se rodina modlila k duchům, aby zabili holčičku, a oni mohli mít chlapce.
Jenže během 70. a 80. let se jihokorejská vláda rozhodla pro rychlou industrializaci.
A v podstatě začali ženy nutit do pracovního procesu.
Od roku 1985 se ptají:
"Nakolik dáváte přednost prvorozenému synovi?"
A teď se podívejte na graf.
Je z let 1985 až 2003.
Nakolik dáváte přednost prvorozenému synovi?
Vidíte, že tyto ekonomické změny mají na naši kulturu opravdu silný vliv.
Protože jsme tyto informace zcela nezpracovali, vrací se nám to v naší pop kultuře v podobě podivných a přehnaných projevů, kdy vidíte, že stereotypy se mění.
Na straně mužů se tedy objevují, jak říká jeden můj kolega, "omega samci", tedy muži, kteří jsou romantičtí smolaři a nemůžou najít práci.
Objevují se v mnoha různých podobách.
Máme věčné puberťáky.
Mrzouty bez kouzla.
A pak pivaře, který je šťastný pecivál.
A co je šokující: i nejpřitažlivější Američan, nejpřitažlivější muž ze všech, se dnes ve filmech objevuje jako romantik.
Na straně žen máme opak, kterým jsou praštěné superhrdinky.
Je tu Lady Gaga.
Nová verze Jamese Bonda, Angelina Jolie.
A netýká se to jen mladých.
I Helen Mirren dnes umí držet zbraň.
Zdá se tedy, že musíme přejít ze situace, kdy máme tyto hyperpřehnané obrazy, do stavu, který bude trochu normálnější.
V ekonomické oblasti jsme dlouho žili s pojmem skleněný strop.
Nikdy se mi nelíbil.
Zaprvé staví muže a ženy do nepřátelského vzájemného vztahu, protože muži jsou ti záludní podvodníci nahoře, kteří ten skleněný strop vytvořili.
My ženy jsme vždycky pod ním.
Máme spoustu dovedností a zkušeností, ale je to trik, protože jak se máte připravit na překonání skleněného stropu?
I rozbití skleněného stropu je hrozná fráze.